{"src_title": "Anna Seghersová", "tgt_title": "Anna Seghers", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v roce 1900 v německé Mohuči v rodině židovského obchodníka se starožitnostmi a znalce umění Isidora Reilinga a Hedwigy Reilingové (rozené Fuldové). Vystudovala historii, dějiny umění a sinologii v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu; v roce 1924 získala doktorát za dizertaci o Rembrandtovi. V roce 1925 se provdala za maďarského sociologa Lászla Radványiho, se kterým měla dvě děti – syn Peter se narodil v roce 1926 a dcera Ruth v roce 1928 – a se kterým se rok nato přestěhovala do Berlína. V roce 1927 uveřejnila svou první povídku \"Grubetsch\" pod pseudonymem Seghers – ten byl odvozen od jména jejího oblíbeného nizozemského malíře Hercula Segerse. V roce 1928 vstoupila do \"Komunistické strany Německa\" a o rok později do \"Svazu proletářsko-revolučních spisovatelů Německa\". V roce 1933 byla po nástupu nacismu k moci zadržena gestapem, ale podařilo se jí přes Švýcarsko utéct do Paříže. V nacistickém Německu byly její knihy posléze zakázány a páleny. V Paříži spolupracovala při vydávání časopisu \"Neue Deutsche Blätter\", po dobytí Francie byl její muž zatčen a internován v táboře La Vernet v jižní Francii. Seghersová se přestěhovala do Marseille, kde bojovala o jeho propuštění a hledala cestu k emigraci. V březnu roku 1941 se jí s celou rodinou podařilo přes Martinik a New York emigrovat do Mexika, usazuje se v Mexico City a v roce 1942 zde píše svůj nejslavnější román Sedmý kříž, který byl v roce 1944 Fredem Zinnemannem zfilmován. V roce 1947 se vrací zpět do Německa. Usazuje se v Západním Berlíně, je členkou \"Jednotné socialistické strany Německa\". V roce 1950 se přestěhovala do Východního Berlína, účastní se \"1. světového mírového kongresu\" a spoluzakládá \"Německou akademii umění\". Od roku 1952 byla předsedkyní \"Svazu spisovatelů Východního Německa\", kterou zůstala až do roku 1978, poté zůstala jeho čestnou předsedkyní. Ve stejném roce umírá její manžel, Seghersová umírá ve Východním Berlíně roku 1983.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Nejvýznamnější literární díla:", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Seghersová, vlastním jménem Netty Radványi, rozená Reiling, (19. listopadu 1900 Mohuč – 1. června 1983 Východní Berlín) byla německá socialistická spisovatelka a esejistka.", "tgt_summary": "Anna Seghers (; 19 November 1900 – 1 June 1983) was a German writer famous for depicting the moral experience of the Second World War. After living in Mexico City (1941–47) and West Berlin (1947-50), Anna Seghers eventually settled in the GDR. The pseudonym Anna Seghers was apparently based on the surname of the Dutch painter and printmaker Hercules Pieterszoon Seghers or Segers (c. 1589 – c. 1638).", "id": 326775}
{"src_title": "Antonymum", "tgt_title": "Opposite (semantics)", "src_document": [{"title": "Druhy antonym.", "content": "Antonyma dělíme na: K antonymii se zpravidla řadí i antonyma:", "section_level": 1}, {"title": "Polární antonyma.", "content": "Antonyma polární, nebo též vlastní, graduální, kontrastní, z hlediska logiky kontrární, jsou antonyma, která vyjadřují protilehlé body na polární škále, nepokrývají však celý rozsah nadřazeného pojmu, protože mezi nimi nebo vně nich je ještě alespoň jeden další stupeň:", "section_level": 2}, {"title": "Komplementární antonyma.", "content": "Komplementární nebo též hlediska z logiky kontradiktorní antonyma svými významy rozdělují rozsah nadřazeného pojmu na dvě poloviny. Jde zejména o dvojice slov, z nichž druhé je z prvního odvozeno předponou \"ne-\", ale existují i jiné dvojice: Některá antonyma fungují jako polární nebo komplementární v různých kontextech: Mezi komplementární antonyma se řadí i reverzní antonyma, která popisují opačný proces nebo opačný směr (vektorová antonyma):", "section_level": 2}, {"title": "Konverzní antonyma.", "content": "Konverzní nebo též vztahová antonyma vytvářejí takové dvojice, v nichž jedno slovo vyjadřuje vztah z hlediska jednoho subjektu a druhé slovo tentýž vztah z hlediska druhého subjektu:", "section_level": 2}, {"title": "Kontextová antonyma.", "content": "Kontextová, paralelní, případová nebo nekompatibilní antonyma vytvářejí dvojice slov, která jsou v určitém kontextu vnímána jako protiklady, ačkoliv obecně jsou dvěma z více pojmů téže kategorie:", "section_level": 2}, {"title": "Autoantonyma.", "content": "Autoantonymum, též antagonymum je slovo, které má více významů, z nichž některé jsou si navzájem některým z výše uvedených způsobů protikladná – jde tedy vlastně o homonymní antonyma. Vznikají například vývojovou změnou významu slova na protikladný nebo zvukovou či psanou shodou rozdílně vzniklých slov. V češtině se vyskytují jen ojediněle: \"zřejmě\" – pravděpodobně i zjevně, \"pedofil\" – přítel dětí i vrah a prznitel dětí, \"soudruh\" – přítel i představitel nepřátelské mocenské struktury, \"zřízený\" – založený i (ro)zbitý. Autoantonyma jsou typická pro archaické jazyky, například čínštinu. Ve velké míře jsou zachovaná například v latině (\"imago\" – obraz i vzor, \"altus\" – vysoký i hluboký, \"clam\" – potichu × \"clamare\" – křičeti), řečtině (\"farmakon\" – lék i jed, \"hagios\" – svatý i ohavný), angličtině (\"apparent\" – zjevný i domnělý, \"virtual\" - opravdový i zdánlivý). Některé slovní kořeny mají v příbuzných jazycích nebo v různých fázích vývoje jazyka opačný význam (\"host\" je v latině \"nepřítel\", \"úžas\" je v ruštině \"hrůza\", \"strašlivý\" ve staročeštině znamenalo \"bojácný\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonymum (z řec. αντί \"anti\" \"proti\"; ὄνομα \"onoma\" \"jméno\"), též opozitum /opozita/ označuje slovo opačného, protikladného významu. Jedno slovo může mít více antonym s různými významy, podle toho, o který druh antonymie jde, v jakém kontextu a na které významové škále k antonymii dochází, popřípadě ke kterému z více významů slova se vztahuje. Na rozdíl od synonymie a homonymie, které vznikají v podstatě náhodně (nejsou podmíněny vnější realitou), antonyma vznikají v každém jazyce přirozeně z důvodu vyjádřit významový protiklad k některému výrazu. Některá slova antonymní protějšek nemají (zejména číslovky určité, citoslovce).", "tgt_summary": "In lexical semantics, opposites are words lying in an inherently incompatible binary relationship. For example, something that is \"long\" entails that it is not \"short\". It is referred to as a 'binary' relationship because there are two members in a set of opposites. The relationship between opposites is known as opposition. A member of a pair of opposites can generally be determined by the question \"What is the opposite of X?\" ", "id": 344373}
{"src_title": "André-Marie Ampère", "tgt_title": "André-Marie Ampère", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ampère se narodil v rodině obchodníka. Rodina žila v Lyonu, ale později se natrvalo přestěhoval do nedalekého Polémieux. V malé vesnici nebyla škola, ale Ampère bez vzdělání nezůstal. Vyučoval ho jeho otec, díky němuž se mu dostalo výtečné vzdělání, zejména v latině a matematice. Ampère byl zázračné dítě s mimořádným univerzálním nadáním. Ve 13 letech poslal mladý Ampér do Académie de Lyon svou první vědeckou práci a do osmnácti let přečetl dvacetisvazkovou Francouzskou encyklopedii. Do Ampèrova života zasáhla významným způsobem Francouzská revoluce. Roku 1793 byl pod gilotinou sťat jeho otec, který byl nespravedlivě obviněn ze sympatií k royalistům. Na osmnáctiletého Ampèra to mělo zničující dopad. Celý rok zůstal uzavřen do sebe. Ze svých depresí se dostal díky vědě a studiu. Zajímal se o matematiku, filozofii, fyziku, chemii a botaniku, ale studoval také psychologii a jazyky, měl rád římskou poezii. V letech 1796-1801 byl soukromým učitelem matematiky, chemie a jazyků v Lyonu. V roce 1802 byl jmenován profesorem fyziky a chemie na Bourg École Centrale. V roce 1803 získal profesuru matematiky, fyziky a astronomie na lyceu v Lyonu. Od roku 1807 do roku 1826 přednášel na École polytechnique v Paříži. Zde se věnoval nejen matematice, ale i chemii a fyzice. Mezi tím byl v roce 1814 byl jmenován členem Francouzské akademie věd za práci v oblasti diferenciálních rovnic. Stal se rytířem Čestné legie a získal členství v řadě vědeckých společností v Evropě. V roce 1826 Ampère začal učit na Collège de France. V roce 1827 byl Ampère zvolen členem londýnské Královské společnosti. V osobním životě se Ampèrovi vedlo hůř. V roce 1799 se oženil s Julií Carronovou a v roce 1800 se narodil jeho syn Jean-Jacques. Manželka ale v roce 1803 zemřela na tuberkulózu, což Ampère těžce nesl. Druhé manželství, s Jean F. Pototovou, uzavřel v roce 1806. V roce 1807 se jim narodila dcera Albine. Manželství nebylo šťastné a v roce 1808 bylo oficiálně odloučeno. Ampèrův syn Jean-Jacques se zajímal o historii a filozofii a v roce 1830 získal místo na katedře historie a zahraniční literatury na Sorbonně. Jeho vztahy s otcem byly ale složité. Dcera Albine se v roce 1827 provdala za důstojníka Napoleonovy armády, ale ten byl alkoholikem a jejich manželství doprovázely problémy. Závěr života prožil Ampèr v existenčních potížích, protože všechny vydělané peníze vždy utratil za vědecké přístroje a pomůcky. Po roce 1830 se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Začátkem léta r. 1836 odjel na inspekční cestu do Marseille, kde náhle zemřel dne 10. června. V roce 1869 byly jeho ostatky slavnostně převezeny do Paříže a uloženy na hřbitově Montmartre do společného hrobu se synem Jean-Jacquesem, který zemřel v r. 1864.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Svou první vědeckou práci v oblasti matematiky napsal již ve věku 13 let. Pokoušel se v ní vyřešit problém konstrukce úsečky stejné délky, jakou má oblouk kružnice. Jeho metoda využívala úvah o nekonečně malých hodnotách. Tato práce však nebyla publikována. V roce 1802 napsal vědeckou práci z teorie pravděpodobnosti \"Úvod do matematické teorie her\", která byla vysoce hodnocena. Přestože byl Ampère matematik, proslulým se stal díky svým objevům v oblasti fyziky. Zabýval se zejména magnetismem a vybudoval základy elektrodynamiky. Jeho jméno nese zákon o silovém působení proudových elementů. V roce 1820 Ampère zjistil, že solenoidní cívka, kterou protéká elektrický proud vyvolává magnetické účinky. Solenoidní cívka, kterou protéká elektrický proud, a která je volně zavěšená nad vodičem, se orientuje jako magnetka. Vyslovil názor, že i v permanentním magnetu vyvolává magnetické pole uzavřené proudy uvnitř magnetu. V roce 1827 postuloval tzv. Ampérovo pravidlo pravé ruky pro přímý vodič (palec ukazuje dohodnutý směr proudu ve vodiči, prsty orientaci magnetických indukčních čar) a Ampérovo pravidlo pravé ruky pro cívku (prsty ukazují dohodnutý směr proudu v závitech, palec ukazuje orientaci magnetických indukčních čar). Navrhl vztah, podle kterého lze vypočítat velikost magnetické síly, která působí na vodič. Směr této síly se dá docela jednoduše určit podle Flemingova pravidla levé ruky, které zní: \"Položíme-li otevřenou levou ruku na vodič tak, aby prsty ukazovaly směr proudu a indukční čáry vstupovaly do dlaně, ukazuje odtažený palec směr síly, kterou působí magnetické pole na vodič s proudem\". Stal se také autorem mnoha měřících technik a vynálezcem galvanometru a komutátoru (sběrač proudu magnetoelektrických strojů). Jeho práce \"Teorie elektromagnetických jevů odvozená výhradně na základě pokusů\" se stala základem nové oblasti fyziky – elektrodynamiky. Dále se věnoval i zemskému magnetismu a pohybu Země kolem Slunce. Kromě fyziky a matematiky se zabýval botanikou, zoologií a chemií. Celý život se též věnoval monumentálnímu pokusu o roztřídění věd a položil tak základ jejich moderní klasifikaci. Rozpracoval dílo \"Pokus o filozofii věd, aneb analytický výklad přirozené klasifikace všech lidských poznatků\", jehož první část byla vydána v r. 1834. Druhou část dokončil a vydal v r. 1843 Ampèrův syn jean-Jacques. V tomto díle jako první použil termín „kybernetika“. Psal také verše a obsáhlá filozofická pojednání o vztahu náboženství a rozumu. Na jeho počest bylo jeho jméno na vědeckém kongresu v Paříži v r. 1881 navrženo pro základní jednotku elektrického proudu. Tato jednotka byla schválena v r. 1893 Čtvrtým mezinárodním kongresem v Chicagu. Jeho příjmení též nese měsíční hora Mons Ampère v pohoří Montes Apenninus. Je také jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "André Marie Ampère (22. ledna 1775 Lyon – 10. června 1836 Marseille) byl francouzský matematik a fyzik, který proslul zejména svými pracemi z oblasti magnetismu a elektrodynamiky.", "tgt_summary": "André-Marie Ampère (; ; 20 January 177510 June 1836) was a French physicist and mathematician who was one of the founders of the science of classical electromagnetism, which he referred to as \"electrodynamics\". He is also the inventor of numerous applications, such as the solenoid (a term coined by him) and the electrical telegraph. An autodidact, Ampère was a member of the French Academy of Sciences and professor at the École polytechnique and the Collège de France. ", "id": 820550}
{"src_title": "Anomie", "tgt_title": "Anomie", "src_document": [{"title": "Teorie anomie v díle Émila Durkheima.", "content": "V řadě svých studií analyzoval změnu a sociální integritu. Zajímal se o situaci, kdy je v důsledku sociální změny integrita společnosti ohrožena. V každé společnosti existuje podle Durkheima normativní a hodnotový řád. Pokud se s ním členové společnosti identifikují, funguje společnost normálně. Pokud ale hodnoty nejsou jasně stanoveny, dochází k ohrožení integrity společnosti. Tuto situaci nazývá Durkheima \"stav anomie\", tedy \"stav beznormativnosti a rozkladu norem\" ve skupinách a ve společnostech. Tendence k anomie Durkheim nalézá v souvislosti se sociální změnou v moderní společnosti. Třídní konflikty druhé poloviny 19. století například nechápe jako příčiny krize, ale jako její projevy. Vznikly v důsledku příliš rychlého rozvoje ekonomiky, na který nedostatečně rychle zareagovala proměna morálních norem. Anomie jako rozpad řádu může být historicky podmíněna například válkami, revolucemi či společenskými změnami, při nichž přestávají platit staré normy a dochází k celkovému uvolnění sociální kontroly a současně nové normy nejsou ještě utvořeny a všeobecně akceptovány. Teorii anomie rozpracoval Durkheim především ve své studii o sebevražednosti jako sociologickém jevu. Durkheim rozlišuje mezi sebevraždou \"egoistickou\", motivovanou přetržením vazeb jedince k druhým, a \"altruistickou sebevraždou\", charakterizovanou zdůrazněním pocitu identity se sociální skupinou, který vede až k odhodlání obětovat za ni svůj život. Hlavní příčinou obou sebevražd je příliš slabá nebo příliš silná sociální integrace. Dále Durkheim rozlišuje mezi sebevraždou \"anomickou\" a sebevraždou \"fatalistickou\", které jsou motivovány příliš slabým nebo příliš silným pocitem regulace. K anomické sebevraždě dochází v okamžiku, kdy přestávají platit závazné normy chování skupiny nebo společnosti. Anomie je stavem vyvolaným rozpadem hodnotových a normativních systémů. O fatalistické sebevraždě se Durkheim ve svém díle zmiňuje jen okrajově. Hlavní motivací je na rozdíl od anomické sebevraždy přílišná společenská regulace. Uchylují se k ní jedinci, jejichž touhy jsou potlačovány společenskými normami. Durkheim jako příklad uvádí otroky, kteří v minulosti nemohli změnit své společenské postavení.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Slovo pochází z řeckého ανομία a je složeninou předložky \"a\" = ne a podstatného jména \"nomos\" = zákon. Řekové rozlišovali mezi slovy \"nomos\" (zákon) a \"arché\" (počáteční stav, axiom, princip). Například i monarcha, jako jediný vládce, byl podřízen platným zákonům (\"nomos\"). V původním demokratickém uspořádání městských států byla vláda většiny výrazem \"arché\", protože se jednalo o zvykový systém založený na moci, který nemusel, ale mohl vytvářet zákony (\"nomos\"). Tím pádem původní význam slova anomie označoval cokoliv nebo kohokoliv popírajícího nebo překračujícího zákon, nebo situaci, kdy tyto zákony neplatí, což vyúsťuje v bezpráví.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Émile Durkheim zpočátku používal pojem anomie jinak, než ho chápeme dnes. Ve své studii o dělbě práce (fr. \"De la division du travail social\", 1893) jím popisoval porušování lidské tendence k soudržnosti s ostatními. Ve svém dalším spisu Sebevražda (fr. La suicide, 1897), kde se Durkheim snaží o detailní analýzu sebevraždy, však už tento pojem nabývá jiného významu. A tím je popis nedostatku sociálních regulací, který nastává, pokud nejsou předem přesně stanoveny normy a hodnoty ve společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Anomie jako sociální porucha.", "content": "Tímto fenoménem se zabýval Durkheim zvláště ve svém spisu „Sebevražda“ (1897). Podle něj existují čtyři typy sebevražd. Jedním z nich je i anomická sebevražda, která je podle něj zapříčiněna pocity odcizení a zbytečnosti pramenící z absence či oslabení norem a morálních hodnot. Protipříkladem je sebevražda fatalistická, která může nastat, když jsou lidé nadměrně omezováni a tím jsou v průběhu doby potlačeny jejich vášně. Anomie se u jedince může objevit, např. pokud jeho okolí prodělalo významné změny v ekonomické rovině (týkající se zejména majetku). Obecněji se však dá říci, že podnětem k anomii může být stav výrazného rozporu mezi celkově uznávaným hodnotovým systémem a realitou všedního dne. Toto tvrzení odporovalo předešlým teoriím o sebevraždě, které za příčinu považovaly negativní události zasahující do života jednotlivce následované depresemi. Podle Durkheimova názoru tradiční náboženství poskytovala základ pro sdílení společných hodnot, který právě anomickému jedinci chybí. Dělba práce, která začala převládat od dob průmyslové revoluce, navíc vedla lidi více k sledování svých osobních zájmů než k navazování dobrých vztahů s komunitou. Robert King Merton na pojmu \"anomie\" postavil svoji teorii sociálního napětí. Anomii definoval jako výrazný nesoulad mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem ve společnosti a legitimními prostředky pro jejich dodržování. Jinými slovy jedinec trpící anomií by sledoval legitimní celospolečenské cíle, avšak nebyl by schopen těchto cílů dosáhnout prostředky, které by nebyly v rozporu s obecně uznávanými hodnotami z důvodu strukturálních omezení společnosti. Tato situace tak má nutně za následek deviantní chování.Ve stejném smyslu používá pojem \"anomie\" i Friedrich Hayek. Anomie hraje svou roli i ve studiích amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ten ji uvažuje jako základ fašizace sociálního života (Parsons: Essays on Sociological Theory, 1964) a zkoumá za tímto účelem situaci v nacistickém a postnacistickém Německu. Jeho závěrem je domněnka, že anomie může být důsledkem jakékoliv situace, která se vymyká předešlým ustáleným definicím situací a symbolů. V západních společnostech bývá tento pojem úzce spjat s pojmem racionalizace, který zavádí již Max Weber. Ta, jako rychle se rozmáhající trend, může ve společnostech vyvolat krátkodobou a v krajních případech až trvalou anomii. Ve většině zemí tento trend nastartoval pokrok a posunul společnost o krok dál. Ne však v Německu, kde dopomohl k revoluci, která měla za následek potlačení demokracie a humánnosti. Anomie, jako sociální porucha, by se neměla zaměňovat s pojmem anarchie. Ten označuje absenci vládců, hierarchie, nebo jakéhokoliv vedení, zatímco anomie vyjadřuje nepřítomnost norem, struktur a organizací. Mnoho zastánců anarchismu tvrdí, že anarchie nutně nevede společnost do stavu anomie, že právě spíše hierarchické vedení se velkou měrou podílí na bezpráví.", "section_level": 1}, {"title": "Anomická dělba práce.", "content": "Anomická neboli nenormální dělba práce je dle Émila Durkheima charakterizována přílišnou rozdrobeností a specializací dělby práce ve společnosti a úpadkem morálních hodnot. Jedinci se snadno stanou izolovanými a ztrácejí kontakt s ostatními lidmi. „Pro to, aby dělba práce produkovala solidaritu, nestačí, aby každý měl svůj úkol. Je třeba, aby každému jeho úkol též vyhovoval.“ (Durkheim: Vzdělání a sociologie, 1922: 368)", "section_level": 1}, {"title": "Anomie v literatuře a ve filmu.", "content": "V existenciální novele / románu \"Cizinec\" Alberta Camuse se hlavní hrdina Meursault snaží bránit ztrátě hodnotového systému vytvořením nového. Po většinu času se tak nachází ve stavu anomie, což dokládá i jeho apatie, vyjádřená hned v prvních řádcích knihy: „Dnes zemřela maminka. Nebo možná včera, nevím.“ Dostojevskij, jehož práce je často považována za filosofickou předzvěst existencialismu, ve svých románech nezřídka vyjadřuje podobné myšlenky. V knize Bratři Karamazovi se postava Dimitrije Karamazova ptá svého ateistického přítele Rakitina: \"„...bez Boha a věčného života? Všechno je pak dovoleno, mohou dělat co se jim zlíbí?\"“ Raskolnikov, anti-hrdina Dostojevského románu Zločin a trest, představuje svou filosofii, když zabije starou lichvářku a její sestru tím, že si odůvodňuje svůj čin slovy: \"„...nebyla to lidská bytost co jsem zabil, byl to princip!“\" \"Stepní vlk\" Hermanna Hesseho také vykresluje velice zřetelný obraz anomie. Hlavní hrdina zde tvrdí, že lidé v době raného středověku netrpěli víc než lidé žijící v době klasické antiky a naopak. Jsou to spíše lidé, kteří žili v období mezi těmito dvěma periodami, kteří trpěli nejvíce, protože neměli v co věřit. Z tohoto pohledu člověk z raného středověku, který by byl vsazen do antického prostředí, by zažíval nesnesitelné pocity sklíčenosti a pohlcující agónie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anomie (z řeckého \"a\" = ne, \"nomos\" = zákon) je označení pro takový stav společnosti, kdy přestávají platit pravidla a normy. Ve vztahu k jedinci vyjadřuje toto slovo stav oslabení norem a morálních hodnot. V politickém smyslu se slovo objevuje už ve starověku, v Bibli a teologické literatuře označuje bezzákonnost v právním, ale i morálním smyslu. ", "tgt_summary": "Anomie () is a societal condition defined by an uprooting or breakdown of any moral values, standards, or guidance for individuals to follow. Anomie may evolve from conflict of belief systems and causes breakdown of social bonds between an individual and the community (both economic and primary socialization). In a person this can progress into a dysfunction in ability to integrate within normative situations of their social world - e.g., an unruly personal scenario that results in fragmentation of social identity and rejection of values. ", "id": 1613919}
{"src_title": "Alexandre Dumas mladší", "tgt_title": "Alexandre Dumas fils", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alexandre Dumas mladší se narodil 27. července roku 1824 jako nemanželský syn slavného francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího. Jeho dětství bylo touto skutečností dosti poznamenáno, neboť byl vychováván po penzionátech. Jako mladý muž žil bohémským životem a na živobytí si vydělával literární tvorbou. Po neúspěšném básnickém debutu \"Hříchy mládí\" (Péches de jeunesse, 1847) šel nejprve ve stopách svého otce. Zejména romány \"Dobrodružství čtyř žen a jednoho papouška\" (Les Aventures de quatre femmes et d'un perroquet, 1847) a \"Jindřich Navarský\" (Henri de Navarre, 1851) nezapřou otcův vliv. Současně však začal psát realistické romány, kriticky zobrazující sociální poměry společnosti, z nichž nejznámější je \"Dáma s kaméliemi\" (La Dame aux camélias, 1848). K napsání románu inspiroval Dumase život mladé kurtizány Marie Duplessis, se kterou se seznámil v Saint-Germain-en-Laye, kde od roku 1844 žil po určitou dobu společně se svým otcem. V tomto románu zaujal na svou dobu tak revoluční postoj k sociálnímu postavení padlé ženy, že následná dramatizace z roku 1852 byla cenzurou dlouho zadržována. Její uvedení se však stalo Dumasovým skutečným triumfem (hra inspirovala například italského skladatele Giuseppe Verdiho k napsání opery La traviata) a Dumas se obrátil k divadlu. Ve svých hrách, které vyvolaly mnohé polemiky v tehdejším společenském životě, kriticky zobrazoval mravy druhého císařství, řešil problémy nemanželských dětí, rozvodů, cizoložství, kuplířství atp., zabýval se právy žen, napadal předsudky společnosti a bojoval tak za uzdravení národa oslabeného zhýralstvím a falešnou morálkou. Dumas svým dílem posílil realismus na francouzských divadelních scénách. Roku 1874 byl zvolen členem Francouzské akademie, byl několikrát předsedou Společnosti dramatických autorů a roku 1894 obdržel Řád čestné legie. Zemřel 27. listopadu roku 1895. Katolická církev zařadila „všechny milostné romány\" (\"omnes fabulae amatoriae\") Alexandra Dumase mladšího i jeho esej „Otázka rozvodu\" (\"La question du divorce\") na Index zakázaných knih.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandre Dumas mladší (27. července 1824, Paříž – 27. listopadu 1895, Marly-le-Roi) byl francouzský prozaik a dramatik, nemanželský syn slavného francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího.", "tgt_summary": "Alexandre Dumas (; 27 July 1824 – 27 November 1895) was a French author and playwright, best known for the romantic novel \"La Dame aux Camélias\" (\"The Lady of the Camellias\"), published in 1848, which was adapted into Giuseppe Verdi's 1853 opera \"La traviata\" (\"The Fallen Woman\"), as well as numerous stage and film productions, usually titled \"Camille\" in English-language versions. ", "id": 1731420}
{"src_title": "Kyselina askorbová", "tgt_title": "Chemistry of ascorbic acid", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Maďarský biochemik Albert Szent-Györgyi získal v roce 1937 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství „\"za objevy v oblasti biologického spalovacího procesu, zvláště ve vztahu k vitamínu C a katalýze kyseliny fumarové\".“ Šest let po objevu vitamínů biochemikem polského původu Kazimierzem Funkem zavedl v roce 1919 Jack Cecil Drummond termín „ve vodě rozpustný C“. Kyselina askorbová je ve volné přírodě přítomna také ve vázané formě jako „askorbigén“, jenž ze zelí roku 1956 získal Procházka. V moderní době přísluší daný termín jen jedné z forem kyseliny v rostlinné čeledi brukvovité (\"Brassicaceae\"). Etymologický původ má „kyselina askorbová“ v latinských: \"a\" (nepřítomnost) + \"scorbutus\" (kurděje – onemocnění při deficitu vitamínu).", "section_level": 1}, {"title": "Chemické a biochemické vlastnosti.", "content": "Kyselina askorbová se účastní tvorby žlučových kyselin a v metabolismu pojivových tkání hydroxyluje aminokyseliny lysin a prolin v kolagenu. Stejně tak podporuje začleňování síranů do mukopolysacharidů. Zapojuje se do syntézy karnitinu, derivátu lysinu a methioninu, a ovlivňuje beta-oxidaci mastných kyselin. Zvyšuje aktivitu mikrosomálních enzymů. Askorbáty jsou soli odvozené od relativně silné kyseliny askorbové v redukované formě koenzymu. Ten hraje roli také v degradaci aminokyseliny tyrosinu, čímž se účastní metabolismu katecholaminů – adrenalinu, noradrenalinu a dopaminu. Snadná oxidace molekuly na kyselinu dehydroaskorbovou – tedy oxidovanou formou, způsobuje její výrazné redukční účinky. Kyselina askorbová je schopna vázat reaktivní formy kyslíku, čímž snižuje rozvoj aterosklérozy a zhoršeného prokrvení tkání, omezuje peroxidaci lipidů a profylakticky působí před cigaretovými oxidanty. Podílí se na menší přilnavosti krevních destiček a bílých krvinek na endotelu stěny cév. Podporuje proces hojení. V rámci biotransformace urychluje detoxikaci cizorodých látek a přispívá ke zvyšování imunity. LD při perorálním podání u myši činí 3 367 mg/kg. Cytotoxický účinek by mohl spočívat v aktivaci DNázy a ničení DNA rakovinných buněk. Znehodnocení kyseliny askorbové nastává v kontaktu s kovy či varem. V přírodě se nevyskytující diastereomer, kyselina -isoaskorbová (erythorbová), používaná však jako syntetický konzervant (E315), je co do biologické aktivity 20× méně účinná než kyselina -askorbová.", "section_level": 1}, {"title": "Hladina v krevní plazmě.", "content": "Doporučená denní dávka pro dospělého jedince je 100 mg. Klinické příznaky snížené hladiny v plazmě se objevují při hodnotách ≤ 10 μmol/l, za indikátor nízkého přívodu vitaminu C jsou považovány hodnoty pod 37 μmol/l. Z hlediska prevence aterosklerózy a nádorů se za žádoucí považují hodnoty ≥ 50 μmol/l. Projevy nadbytku z potravy nejsou uváděny. Přibližně 1 % nevyužitého vitamínu C se transformuje na kyselinu šťavelovou. Riziko tvorby ledvinových kamenů je u zdravých osob nízké. Denní příjem by neměl překročit 1000 mg. Podávání velmi vysokých dávek (přes 5 g) může způsobit průjem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina askorbová nebo také kyselina -askorbová, označovaná jako vitamin C, je ve vodě rozpustná organická sloučenina s redukčními účinky, v pevném stavu bílého vzhledu; znečištěná s možným nažloutlým zabarvením. Představuje derivát glukózy, z něhož řada zvířat dokáže danou aktivní látku vyrábět. Člověk ji stejně jako další primáti, morče domácí, ryby z nadřádu kostnatí, netopýři a někteří ptáci, není schopen syntetizovat v důsledku absence L-gulonolaktonoxidázové aktivity a musí ji přijímat v potravě. Řadí se tak mezi vitamíny rozpustné ve vodě, v níž vytváří slabě kyselý roztok. V organizmu působí jako důležitý antioxidant. ", "tgt_summary": "Ascorbic acid is an organic compound with formula, originally called hexuronic acid. It is a white solid, but impure samples can appear yellowish. It dissolves well in water to give mildly acidic solutions. It is a mild reducing agent. ", "id": 1723964}
{"src_title": "BeOS", "tgt_title": "BeOS", "src_document": [{"title": "Historie systému BeOS.", "content": "První velký zlom ve vývoji systému BeOS nastal v polovině července 1997. Tehdy mateřská firma uvedla na trh novou verzi systému s názvem BeOS Preview Release (BeOS PR). Hlavním a asi nejdůležitějším rysem této verze byla schopnost plně fungovat na mírně odlišných PowerPC počítačích PowerMac s konkurenčním systémem Mac OS firmy Apple. Uživatelé si tehdy poprvé mohli vybrat svůj hardware. Apple Computer se rozhodla pro další vývoj využít NeXTSTEP. Pro další svůj počítač G3 odmítla odkrýt detaily jeho architektury, a BeOS tak zůstal bez výkonného počítače, na kterém by mohl běžet. BeOS byl proto přepsán znovu. Druhý velký zlom – přechod do světa PC počítačů – se uskutečnil ve dvou krocích během roku 1998. V první polovině tohoto roku se k nadšencům dostala první vývojářská verze pro Intel – BeOS verze 3.0, který však trpěl hardwarovými problémy. Proto ho za několik měsíců nahradil BeOS verze 3.2 (druhá vývojářská verze), který nabízel mnohem širší podporu HW komponent a lepší stabilitu. Slavnostní okamžik nastal v lednu 1999 vypuštěním finálního uživatelského BeOS verze 4.0 pro Intel. Následně se v červnu 1999 objevil systém BeOS verze 4.5, který byl za 3 měsíce vylepšen velkým opravným balíčkem na verzi 4.5.2. V březnu 2000 uveřejnila firma na internetu svůj zcela nový systém BeOS verze 5.0 PRO Edition a současně dala k dispozici freeware variantu známou jako – BeOS 5.0 Personal Edition (BeOS PE). Následovalo několik malých servisních balíčků a definitivně posledním členem rodiny se stal BeOS 5.0.3, který je však dosud masivně používán velkou skupinou skalních příznivců... V roce 2001 byl vývoj BeOS ukončen. Jeho pokračování, vyvíjené jako svobodný software, nese název Haiku.", "section_level": 1}, {"title": "Problém BeOSu s API.", "content": "BeOS bohužel velmi často měnil API rozhraní služeb operačního systému v rámci různých verzí BeOSu. Bylo tak nutné řadu programů neustále přepisovat. V dobových médiích se často o BeOSu psalo jako o „systému, který se nebojí nekompatibilně měnit své API“. To pravděpodobně způsobilo postupný neúspěch. BeOS se potýkal se ztrátou zájmu vývojářů, kteří nekompatibilními změnami základních věcí je nutí vkládat další úsilí do testování a přepisování programů, které nepřináší žádnou přidanou hodnotu pro programátora. V době největšího zájmu o BeOS se naopak Microsoft velmi snažil o podbízení se vývojářům, aby je připoutal k vývoji pro Microsoft Windows.", "section_level": 1}], "src_summary": "BeOS (zkratka anglického Be Operating System, \"Buď operační systém\") je operační systém pro osobní počítače, který vyvíjela firma Be Incorporated. První verze byla napsána roku 1991 pro speciální počítač BeBox. Na rozdíl od jiných operačních systémů té doby byl BeOS napsán, aby sloužil jako operační systém s vestavěným GUI. Byl optimalizován pro práci s multimédii. Dokázal plně využít předností systému se symetrickým multiprocessingem. Aplikační rozhraní bylo napsáno v C++. Bylo kompatibilní s POSIXem a do příkazové řádky se uživatel mohl dostat skrz shell Bash.", "tgt_summary": "BeOS is an operating system for personal computers first developed by Be Inc. in 1991. It was first written to run on BeBox hardware. BeOS was built for digital media work and was written to take advantage of modern hardware facilities such as symmetric multiprocessing by utilizing modular I/O bandwidth, pervasive multithreading, preemptive multitasking and a 64-bit journaling file system known as BFS. The BeOS GUI was developed on the principles of clarity and a clean, uncluttered design. ", "id": 1710266}
{"src_title": "Belgické euromince", "tgt_title": "Belgian euro coins", "src_document": [{"title": "Vzhled belgických euromincí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První série.", "content": "Na národní straně belgických euromincí se objevil jeden společný motiv z dříve kolujících mincí belgického franku. Na mincích byl portrét krále Alberta II. a jeho královský monogram „A“ umístěný pod korunou. Motiv obepíná 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii. Součástí motivu je letopočet vydání mince.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá série.", "content": "Kvůli doporučení Evropské rady (2005/491/ES) se od začátku roku 2008 razily pozměněné mince takové, aby vyhovovaly tomuto doporučení. Zřejmě nejvýraznější změnou byl pozměněná podobizna belgického krále. Oproti původnímu vzhledu přibyl na minci nápis BE (zkratka pro název státu Belgie) na pravé straně mince. Dále se rok vydání přesunul z vnějšího mezikruží pod portrét belgického krále. Vedle roku vydání jsou i symbol mincovny, která mince vyrobila a znak vedoucího mincařské dílny. Královský monogram se přesunul z mezikruží do vnitřního kruhu mince.", "section_level": 2}, {"title": "Pozměněný motiv 2. série.", "content": "17. prosince vydala Evropská komise nové doporučení týkající se vzhledu národních stran euromincí. Aby belgické euromince splňovaly i toto doporučení, od začátku roku 2009 se razily s pozměněným motivem. Změna se týkala podobizny krále Alberta. Směrnice říká, že vzhled téhož vládce státu by se neměl měnit častěji než jednou za 15 let. Belgické mince druhé série z roku 2008 nesly odlišné vyobrazení krále než to, které bylo na prvotních mincích uvedených do oběhu v roce 2002. Proto se od roku 2009 razily mince s původním portrétem krále, ale již se zkratkou vydávajícího státu (BE v pravé části mince).", "section_level": 2}, {"title": "Třetí série.", "content": "Od roku 2014 je ražena třetí série belgických euromincí, na kterých je vyobrazen král Filip Belgický. Nalevo od královy podobizny se nachází zkratka vydávajícího státu BE a králův monogram.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní mince.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvoueurové oběžné mince.", "content": "Následující přehled zahrnuje 2€ pamětní mice vydané mezi roky 2004 a 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Návrh pamětních euromincí z roku 2015 symbolizující bitvu u Waterloo vyvolal negativní reakci u Francouzské vlády a Belgie raději od navrhované podoby upustila, i přesto, že již bylo vyraženo okolo 175 tisíc mincí v navržené podobě. Motiv bitvy u Waterloo se po té objevil na mincích s netypickou hodnotou 21⁄2 eura, jejíž návrh nepodléhá schvalování členů eurozóny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Belgické euromince jsou v oběhu od 1. ledna 2002. Belgie je zakládajícím členem Evropské unie a také je členem Evropské měnové unie. ", "tgt_summary": "Belgian euro coins feature only a single design for all eight coins: the portrait or effigy of the incumbent King of the Belgians. Previously, all Belgian euros depicted King Albert II and his royal monogram. Current coins depict King Philippe. Also part of the design by Jan Alfons Keustermans are the 12 stars of the EU and the year of imprint.", "id": 988624}
{"src_title": "Bosenština", "tgt_title": "Bosnian language", "src_document": [{"title": "Základní prvky bosenského jazyka.", "content": "Jazykový standard je dosud nestálý, byť v posledních letech dochází k jeho postupné kodifikaci. Hlavní překážkou pro standardizaci bosenštiny a její všestranné normativní užívání je blízkost s chorvatštinou a srbštinou, resp. překrývání těchto jazykových systémů s prostorem uživatelů bosenského jazyka. Tato blízkost na jedné straně mezi mluvčími vytváří nejistotu ohledně spisovnosti jazyka a na straně druhé lingvisty nutí tyto jazyky záměrně odlišovat. Proces srbsko-chorvatského odlišování již značně pokročil, bosenština je v tomto procesu mírně pozadu. O tom svědčí i nejednotné užívání jazykového standardu sdělovacími prostředky bosňáckého národa v Bosně a Hercegovině a Sandžaku. Na bosňácké publikum se zaměřují četná bosenskohercegovská média, např. televizní stanice TV Hayat, Face TV, TV1 a Aljazeera Balkans, deníky a časopisy mediálního konglomerátu Avaz, noviny Oslobođenje a San. V Sandžaku vychází Sandžacké noviny a v Kosovu časopis Alem. Bosenský jazyk je zastoupen i ve veřejnoprávních informačních kanálech; Bosanskohercegovském rádiu a televizi a federální televizi FTV.", "section_level": 1}, {"title": "Specifika bosenského jazyka.", "content": "Během rozpadu SFRJ a během války v Bosně a Hercegovině byla dokončena první fáze standardizace bosanského jazyka, a to za přispění slovníku Aliji Isakoviće (\"Rječnik karakteristične leksike u bosanskome jeziku\", 1992, 1993 a 1994, 497 s., poté jako \"Rječnik bosanskoga jezika: karakteristična leksika\", 1995, 391 s.), pravopisu Senahida Haliloviće (\"Pravopis bosanskoga jezika\", 1996, 626 s., 1999, 2004 a 2005, 216 s.) a gramatiky Dževada Jahiće, Senahida Haliloviće a Ismaila Paliće (\"Gramatika bosanskoga jezika\", 2000 a 2004, 476 s., ve stručnější podobě bez příspěvku Dževada Jahiće \"Gramatika bosanskog jezika\", 2007, 326 s.). Bosenština se od chorvatštiny a srbštiny odlišuje především užíváním velkého množství orientalizmů (turcizmů a arabizmů) a používáním písmena h a f ve všedních slovech hovoru Bosňáků. Velice časté jsou jazykové dublety, které jsou v srbském či chorvatském prostředí příznakové. Na rozdíl od srbštiny a chorvatštiny nemá jasně vymezený vztah vůči purismům, či internacionalismům. V současné době je bosenským mluvčím k dispozici Slovník bosenského jazyka (\"Rječnik bosanskog jezika\", 2007 a 2010, Ibrahim Čedić, Hadžem Hajdarević, Safet Kadić, 1313 s.), vzniklý na půdě Institutu pro jazyk (\"Institut za jezik\"), Slovník bosenského jazyka (\"Rječnik bosanskoga jezika\", 2010, Senahid Halilović, Ismail Palić, Amela Šehović, 1566 s.), vydaný Filozofickou fakultou Univerzity v Sarajevu, a vícedílný Slovník bosenského jazyka (\"Rječnik bosanskog jezika\", A–Ć 2010, 350 s., D–F 2010, 292 s., G–J 2011, 421 s., K–Kor 2012, 292 s., Kos–Lj 2012, 301 s., Nak–Nj 2013, 296 s.) Dževada Jahiće. Široké veřejnosti je dostupný i Slovník cizích slov bosenského jazyka (\"Rječnik stranih riječi bosanskog jezika\", 2011, Ibrahim Čedić, Naila Valjevac a Aida Kršo, 1175 s.), který zaštítil Institut pro jazyk. Mezi bosenská specifika patří také duální používání některé slovní zásoby, která je v srbštině či chorvatštině vnímána jako příznaková: leden – januar nebo siječanj; chléb – hljeb nebo kruh; tisíc – hiljada nebo tisuća; tlak – pritisak nebo tlak; ostrov – ostrvo nebo otok; barva – boja nebo farba; vlak – vlak nebo voz; teta – strina nebo amiđinica; divadlo – pozorište nebo kazalište Bosenský jazyk je stejně jako srbština a chorvatština jedním z úředních jazyků Bosny a Hercegoviny. Ústavou Černé Hory a Kosova je garantováno jeho užití příslušníky národnostních menšin. V Srbsku a Makedonii je uznáván jako minoritní jazyk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bosenština je standardizovaný jazykový útvar srbochorvatštiny používaný hlavně Bosňany. Vychází z východohercegovského štokavského nářečí. Hovoří jím 2–2,5 milionů lidí v Bosně a Hercegovině (1,866 mil.), Srbsku (138 871), Černé Hoře (33 077), Kosovu (28 989), Chorvatsku (16 856), západní Evropě a Severní Americe a také nezjištěné množství emigrantů v Turecku. V podstatě jde o jiný název pro variantu srbochorvatštiny v Bosně a Hercegovině, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992. Někteří srbští a chorvatští lingvisté rozporují otázku pojmenování jazyka; ten by podle nich měl nést jméno národa (Bosňáků), tedy bosňáčtina, a nikoli bosenština podle názvu země. Jazykovědci přitom opomíjejí, že oba termíny byly historicky synonymické (Bosna > Bosňák (dnes označení pouze pro Muslimy), řidčeji Bosňan > bosenský, řidčeji bosňácký). ", "tgt_summary": "The Bosnian language (; \"bosanski\" / босански ) is the standardized variety of Serbo-Croatian mainly used by Bosniaks. Bosnian is one of three such varieties considered official languages of Bosnia and Herzegovina, along with Croatian and Serbian. It is also an officially recognized minority language in Serbia, Montenegro, North Macedonia and Kosovo. ", "id": 40854}
{"src_title": "Kopřiva", "tgt_title": "Urtica", "src_document": [{"title": "Druhy kopřiv.", "content": "Rod obsahuje mnoho druhů. Velké množství druhových jmen počítaných k němu ve starší literatuře se však nyní považuje za synonyma kopřivy dvoudomé. Některá z těchto jmen přežívají jako jména poddruhů. V České republice se vyskytují tři druhy rodu kopřiva: kopřiva dvoudomá (hojná po celé ČR s výjimkou nejvyšších poloh Krkonoš, Jeseníků a Králického Sněžníku), kopřiva žahavka (běžná v teplejších krajích, jinde vzácná) a kopřiva lužní (vzácně na jižní Moravě, byla považována za vyhynulou). Z nepůvodních druhů se u nás mohou vyskytnout zplanělé středomořské kopřivy kopřiva Dodartova a kopřiva kulkonosná.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Kopřiva se používá při nemocech kloubů, při krvácení z dásní, chudokrevnosti (anémie). Dá se také používat v kuchyni jako špenát. Kopřiva neobsahuje kyselinu šťavelovou, pro kterou je špenát při některých onemocněních a poruchách nevhodný. Nejvhodnější pro využití v kuchyni jsou mladé rostliny sbírané brzy na jaře. Dále se Kopřiva dvoudomá může používat při onemocnění bronchitidou, cukrovkou, akné, nežidech a vyrážce. Kopřiva dvoudomá též podporuje tvorbu mateřského mléka. Využívány jsou hlavně listy, nicméně uplatnění nachází i nať či oddenek, ve kterých jsou obsaženy flavonoidy, fenolkarbonové kyseliny, a velké množství minerálních látek. Ideální období jejich sběru představuje jaro do konce května.", "section_level": 1}, {"title": "Využití kopřivy v agroprůmyslovém komplexu.", "content": "Rod kopřiva nachází v průmyslu několikeré využití. Jako např. několikaletá kultura ke zpracování v krmivářství, v produkci biomasy, v textilním průmyslu, v potravinářství, v kuchyni, ve farmacii a kosmetice. Informace pro laickou i odbornou veřejnost propojuje a zveřejňuje na svých kanálech v několika jazycích neformální hub, který byl založen v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopřiva (\"Urtica\") je rod rostlin z čeledi kopřivovitých (\"Urticaceae\"). Mají žahavé chlupy, palisty a vstřícné listy s pilovitými, vzácně celokrajnými, okraji. Při dotyku se trichomy zabodnou do kůže a při následném pohybu způsobí její malé a nepatrné protrhnutí, což vede k bolesti a svědění. Nejznámějším druhem tohoto rodu je kopřiva dvoudomá (\"Urtica dioica\"), původem z Evropy, Asie a Severní Ameriky.", "tgt_summary": "Urtica is a genus of flowering plants in the family Urticaceae. Many species have stinging hairs and may be called nettles or stinging nettles, although the latter name applies particularly to \"Urtica dioica\". ", "id": 1358971}
{"src_title": "Bukovité", "tgt_title": "Fagaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bukovité jsou opadavé nebo stálezelené keře a stromy s jednoduchými střídavými listy. Zimní pupeny jsou přisedlé, kryté několika až mnoha šupinami. Palisty jsou přítomny, nejčastěji opadavé. Čepel listů je celistvá nebo laločnatá, na okraji celokrajná, pilovitá nebo zubatá, se zpeřenou žilnatinou. Rostliny jsou obvykle jednodomé, řidčeji dvoudomé. Květy jsou jednopohlavné, nenápadné, pravidelné, v úžlabních nebo koncových klasech, jehnědách nebo hlávkovitých svazečcích, případně jsou květy jednotlivé. Okvětí je redukované, nerozlišené, volné nebo částečně srostlé, obvykle v počtu 6 plátků. Samčí květy obsahují 4 až mnoho volných tyčinek. Samičí květy jsou podepřeny číškou. Semeník samičích květů je spodní, srostlý nejčastěji ze 3 (nebo až 12) plodolistů. Komůrky jsou zpočátku oddělené, později se spojují v jedinou. Čnělky jsou volné. V každém plodolistu jsou 2 vajíčka, všechna s výjimkou jediného ale abortují. Květy jsou obvykle bez nektárií. Plodem je kulovitý oříšek anebo trojboká nažka. Plody jsou podepřeny nebo obklopeny ostnitou nebou šupinatou číškou. Semena jsou bez endospermu. Nenápadné květy dubu a buku jsou větrosprašné. Květy kaštanovníku (\"Castanea\") a \"Castanopsis\" jsou vonné a opylovány mouchami, brouky a včelami. Plody jsou šířeny ptáky a savci, především hlodavci. Čeleď zahrnuje asi 670 druhů v 7 rodech. Největším rodem je dub (\"Quercus\", asi 400 druhů), litokarpus (\"Lithocarpus]]\", 120 druhů) a kaštanovec (\"Castanopsis\", 110 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Podle kladogramů APG je čeleď bukovité jednou z bazálních čeledí řádu bukotvaré (\"Fagales\"). Bazálním rodem této čeledi je buk (\"Fagus\"). Čeleď bukovité byla v tradiční taxonomii členěna nejčastěji na 3 podčeledi: \"Fagoideae\" (rody \"Fagus\" a \"Nothofagus\"), \"Castaneoideae\" (\"Chrysolepis\", \"Castanea\", \"Castanopsis\" a \"Lithocarpus\") a \"Quercoideae\" (\"Quercus\" a \"Trigonobalanus\"). Molekulární systematika s tímto členěním zamíchala a dnes jsou bukovité členěny na 2 podčeledi, přičemž rod pabuk (\"Nothofagus\") je řazen do samostatné čeledi pabukovité (\"Nothofagaceae\"). Rod dub (\"Quercus\") zahrnuje 2 podrody, někdy pojímané na úrovni rodů: \"Quercus\" a \"Cyclobalanopsis\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "V čeledi jsou zastoupeny především třísloviny, kyselina gallová a kyselina ellagová, katechin, kyselina šikimová, kyselina chinová a triterpeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Bukovité se vyskytují v severním mírném pásu a v horských oblastech tropů, chybí na Novém Zélandu, většině území Austrálie a v subsaharské Africe. Největší druhové bohatství je v Mexiku a v jižní Číně a přilehlé oblasti jihovýchodní Asie. Největší areál rozšíření má dub (\"Quercus\"), který se vyskytuje v Eurasii, Severní Americe, severní Africe a jedním druhem je zastoupen i v Jižní Americe (\"Quercus humboldtii\", místně dominující v horských lesích kolumbijských And). Kaštanovník (\"Castanea\"), buk (\"Fagus\") a \"Notholithocarpus\" se vyskytují v Eurasii a Severní Americe. Rod kaštanovec (\"Castanopsis\") je rozšířen pouze v Asii, \"Chrysolepis\" v USA. Rod \"Trigonobalanus\" je zastoupen 2 druhy v Asii a jedním v Kolumbii.", "section_level": 1}, {"title": "Česká květena.", "content": "V České republice roste jako původní dřeviny celkem 9 druhů. Buk lesní (\"Fagus sylvatica\"), dub zimní (\"Quercus petraea\") a dub letní (\"Quercus robur\") jsou běžnými dřevinami, tvořícími zásadní složku původních listnatých a smíšených lesů. Dub pýřitý (\"Q. pubescens\") je teplomilný druh, rostoucí především na bazických podkladech v nejteplejších oblastech Čech a Moravy. Dub cer (\"Q. cerris\") je domácí pouze na jižní Moravě. Dub žlutavý (\"Q. dalechampii\") a dub mnohoplodý (\"Q. polycarpa\") jsou velmi podobné dubu zimnímu a občas jsou vedeny jako jeho poddruhy. Byly zjištěny na jižní Moravě, dub mnohoplodý ještě u Roudnice n. Labem a Opočna. Na jižní Moravě se vyskytuje v pahorkatině a vzácně i v nížině dub jadranský (\"Q. virgiliana\"), mnohdy však chápaný jen jako poddruh dubu pýřitého (\"Q. pubescens\"). Z jediné, snad původní lokality na jižní Moravě je znám dub balkánský (\"Q. frainetto\"). Mimo těchto druhů je z našeho území známa celá řada kříženců, převážná většina z jižní Moravy.", "section_level": 2}, {"title": "Evropská květena.", "content": "V Evropě se vyskytují 3 rody a asi 30 druhů bukovitých, z nichž většinu tvoří středomořské duby. Dub cesmínovitý (\"Q. ilex\") byl obecně rozšířenou složkou původních středomořských lesů. Po jejich vykácení a nahrazení křovitou vegetací, nazývanou makchie, zde dominuje dub kermesový (\"Quercus coccifera\"). Některé evropské druhy jsou endemické, např. \"Quercus sicula\" na Sicílii a \"Q. congesta\" v Itálii a přilehlých ostrovech (Sicílie a Sardinie).", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Kaštanovník setý (\"Castanea sativa\"), pocházející ze Středomoří, poskytuje jedlé kaštany. Kaštany se pojídají pražené nebo se z nich vyrábí mouka. V Čechách je pěstován od 16. století. Mladá kůra kaštanovníku je tradičním zdrojem tříslovin, kterých obsahuje asi 12,5 %. Používají se při vydělávání kůží. Jedlá semena mají i jiné druhy, např. východoasijské \"Castanea henryi\", \"Castanea crenata\" a \"Castanea molissima\" a severoamerický \"Castanea dentata\". Podobné plody má i rod kaštanovec, v jihovýchodní Asii se sklízejí a někdy i pěstují druhy \"Castanopsis sumatrana\", \"C. boisii\", \"C. javanica\" a \"C. tribuloides\", v Severní Americe \"C. chrysophylla\". Některé subtropické duby mají jedlé žaludy, které jsou pojídány pražené nebo rozemleté jako náhražka části mouky při pečení chleba. Jedlé plody má např. indický dub \"Quercus glauca\", íránský \"Q. persica\" a severoamerické \"Q. emoryii\" a \"Q. obtusifolia\". Jedlé jsou i žaludy středomořského dubu cesmínovitého (\"Quercus ilex\"). Jedlé jsou i plody severoamerického rodu \"Chrysolepis\", obtížně se však vyjímají z ostnitých číšek. Mnohé druhy dubu jsou zdrojem tříslovin. Číšky dubu \"Quercus aegilops\" z Blízkého východu obsahují až 33 % tříslovin. Ještě vyšší obsah tříslovin mají hálky žlabatek, vyvíjející se na dubových listech. Mladé hálky žlabatky \"Cynips gallae tinctoriae\", vyvíjející se na dubu \"Quercus vallonea\", obsahují tříslovin až 70 %. Jsou prodávány pod názvem halepské nebo také turecké duběnky. Z dubu korkového, až 20 m vysokého stromu původem v západním Středomoří, je získáván korek. Borka se sloupává přibližně v desetiletých intervalech. Dnes je pěstován i v jiných klimaticky příhodných oblastech. Méně kvalitní druhy korku poskytují i jiné duby, např. \"Q. occidentalis\". Mnohé druhy bukovitých jsou zdrojem kvalitního a hojně používaného dřeva. Obchodováno je dřevo buku lesního (\"Fagus sylvatica\"), různých druhů dubu, např. severoamerického dubu červeného (\"Quercus rubra\") a dubu bílého (\"Q. alba\"), z našich domácích druhů pak především dub letní (\"Q. robur\") a dub zimní (\"Q. petraea\"). Ceněný je tzv. subfosilní dub, dřevo dubových kmenů a větví nalézaných v rašeliništích a ve vrstvách štěrkopísku. Vlivem reakce tříslovin ve dřevě s železitou vodou nabývá toto dřevo nahnědlých až modročerných odstínů a občas obsahuje úzké stříbřité pruhy. Ze dřeva dubů a kaštanovníku je vyráběno kvalitní dřevěné uhlí. Mnoho druhů bukovitých má využití jako okrasné dřeviny. Často jsou pěstovány různé kultivary buku lesního (např. červenolistý \"Fagus sylvatica\" 'Purpurea'), dubu letního a dubu zimního. Z cizokrajných dubů je nejčastěji pěstován severoamerický dub červený (\"Quercus rubra\"), dále dub balkánský (\"Q. frainetto\"), dub bahenní (\"Q. palustris\"), dub šarlatový (\"Q. coccinea\") a mnohé jiné. Zajímavostí je dub celokrajný (\"Q. imbricaria\") s podlouhlými nelaločnatými listy a dub libanonský (\"Q. libani\") s listy kopinatými a jemně zubatými. V teplých oblastech České republiky je pěstován kaštanovník setý. Spíše vzácně jsou pěstovány také některé druhy severoamerických či asijských buků a kaštanovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Castanea\", \"Castanopsis\", \"Chrysolepis\", \"Fagus\", \"Lithocarpus\", \"Notholithocarpus\", \"Quercus\" (včetně \"Cyclobalanopsis\"), \"Trigonobalanus\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bukovité (\"Fagaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu bukotvaré (\"Fagales\"). Jsou to stromy nebo řidčeji keře se střídavými jednoduchými listy. Květy jsou nenápadné, opylované větrem. Plodem je oříšek nebo nažka, plody jsou podepřeny nebo obaleny číškou. Bukovité jsou rozšířeny především v severním mírném pásu, kde často tvoří podstatnou složku lesní vegetace. V České republice se přirozeně vyskytuje 9 druhů, mezi nejběžnější patří buk lesní (\"Fagus sylvatica\"), dub letní (\"Quercus robur\") a dub zimní (\"Quercus petraea\"). ", "tgt_summary": "Fagaceae is a family of flowering plants that includes beeches and oaks, and comprises eight genera with about 927 species. The Fagaceae are deciduous or evergreen trees and shrubs, characterized by alternate simple leaves with pinnate venation, unisexual flowers in the form of catkins, and fruit in the form of cup-like (cupule) nuts. Their leaves are often lobed and both petioles and stipules are generally present. Leaf characteristics of Fagaceae can be very similar to those of Rosaceae and other rose motif families. Their fruits lack endosperm and lie in a scaly or spiny husk that may or may not enclose the entire nut, which may consist of one to seven seeds. In the oaks, genus \"Quercus\", the fruit is a non-valved nut (usually containing one seed) called an acorn. The husk of the acorn in most oaks only forms a cup in which the nut sits. Other members of the family have fully enclosed nuts. Fagaceae is one of the most ecologically important woody plant families in the Northern Hemisphere, as oaks form the backbone of temperate forest in North America, Europe, and Asia and one of the most significant sources of wildlife fodder. ", "id": 1482587}
{"src_title": "Bajt", "tgt_title": "Byte", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín „byte“ zavedl Werner Buchholz v roce 1956, při práci na počítači IBM Stretch. Zpočátku tento termín popisoval skupinu 1–6 bitů, přechod na osmibitový bajt se udál ke konci roku a později se osmibitový bajt stal standardem pro počítač System/360; jeho popularita pak vedla k tomu, že osmibitový bajt je dnes standardem. Slovo \"byte\" pochází z anglického slova \"bite\" (\"sousto\", tzn. nejmenší objem dat, který počítač dokáže „přechroustat“), které bylo upraveno, aby se předešlo záměně se slovem \"bit\".", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "U prakticky všech dnešních počítačů obsahuje 1 bajt právě 8 bitů (strojový kód s osmi číslicemi 1111 1111) – plný bajt). V dřívějších architekturách se vyskytovaly bajty o velikostech např. 6, 7 či 9 bitů (počítač PDP-10 měl dokonce nastavitelnou délku bajtu v rozmezí 1–36 bitů). Z důvodu jednoznačnosti se ve formálních specifikacích pro posloupnost právě osmi bitů používá termín \"oktet\" (angl. \"octet\"). S \"oktetem\" se často setkáváme v oboru počítačových sítí, jako překlad anglického \"byte\" se používá také ve frankofonních zemích a v Rumunsku. Do jednoho bajtu je možno uložit celkem 2 různých hodnot, kde \"n\" je velikost bajtu v bitech. Pro osmibitový bajt to znamená 256 hodnot, tedy např. celá čísla v rozsahu 0–255, které lze vyjádřit pomocí dvou hexadecimálních číslic (00–FF).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace znaků.", "content": "Do bajtu lze uložit 256 různých hodnot, což bohatě stačí pro rozlišení velkých i malých písmen anglické abecedy včetně číslic a základních interpunkčních znamének. Bajt proto zpočátku mohl sloužit pro uložení jednoho znaku textu. Způsob kódování znaku na číselnou hodnotu, kterou bylo možno uložit do bajtu, popisovaly například kódy ASCII či EBCDIC. Původní kód ASCII však vůbec neobsahuje znaky s diakritickými znaménky používané v jiných jazycích. Rozšířené verze kódu pak přidávají různé znaky užívané v evropských zemích. Postupně vzniklo několik takových kódování, označovaných jako znakové sady, přičemž všechny byly nevyhnutelně vzájemně nekompatibilní. 256 možností je totiž příliš málo pro rozlišení všech znaků používaných v jazycích píšících latinkou, nemluvě o dalších písmech (jako např. ruština, čínština, japonština či korejština). Z toho důvodu vznikla vícebajtová kódování znaků, ve kterých však jeden znak už neodpovídá jednomu bajtu. Dnes používaná tabulka znaků Unicode používá nejčastěji kódování s proměnlivou délkou, u kterých různé znaky zabírají různé počty bajtů (v UTF-8 1–4 bajty, v UTF-16 2 nebo 4 bajty), případně kódování s pevnou délkou čtyř bajtů (UTF-32) anebo spíše historické dvoubajtové kódování UCS-2 podporující jen omezenou množinu znaků.", "section_level": 1}, {"title": "Značení.", "content": "Pokud se bajt používá jako jednotka informace, značí se zpravidla velkým písmenem \"B\", zatímco malým \"b\" se značí bit; tak definuje značky také norma IEEE 1541. Velké \"B\" se však užívá v soustavě SI pro jednotku hladinu akustického tlaku bel (a navíc jsou značky začínající velkým písmenem v soustavě SI vyhrazeny pro jednotky odvozené ze jmen osob; bajt však do této soustavy nepatří). Pro co nejvyšší jednoznačnost se proto bit někdy nezkracuje a ponechává se jako „bit“ (např. Mbit/s pro megabit za sekundu), tak to specifikuje také norma IEC 60027. Ve frankofonních zemích se někdy pro bajt používá značka \"o\" jako \"octet\", včetně příslušných předpon pro násobky (např. „ko“, „Mo“).", "section_level": 1}, {"title": "Násobky a užívané předpony.", "content": "S bajty i bity se používají běžné předpony soustavy SI jako kilo-, mega-, giga- atd., např. 10 GB, 11 Mb/s. Tyto předpony však mají někdy odlišný význam, který je nutno rozlišit z kontextu. Z technologických důvodů jsou velikosti některých počítačových pamětí obvykle násobkem nějaké mocniny dvou. Například počítač IBM PC Model 5150 měl kapacitu operační paměti 65 536 B = 64·2. Pro zjednodušení se však taková paměť neoznačovala jako 65,5 kilobajt, ale pojem kilobajt se „mírně“ upravil na 2 = 1024 a kapacita paměti se označila prostě jako 64 KB. Pro odlišení se tato jednotka zpravidla značila s velkým písmenem – KB – a neformálně se označovala jako „velké kilo“, na rozdíl od tradičně pojatého kilobajtu, tzv. „malého kila“, které se značilo malým písmenem – kB. Obdobně se později začaly užívat další upravené předpony mega-, giga- atd. (u těch už kontext podle velikosti písmena rozlišit nelze) označující 2, 2 atd. Takto upravené předpony se používají zejména při vyjadřování velikosti polovodičových pamětí, zatímco například kapacity pevných disků používají dekadické předpony. Bez znalosti kontextu tedy může být složité určit, jaký význam byl zamýšlen, přičemž rozdíl může dosahovat až několika procent (nejasnosti kolem skutečné kapacity prodávaných pamětí dokonce vedly k právním sporům). V prosinci 1998 proto IEC vytvořila dodatek k normě IEC 60027-2 (v Česku převzatá jako ČSN IEC 60027-2), ve kterém zavedla pro počítačové jednotky nový systém označování násobků. V tomto systému bylo pro původní „velké kilo“ = 1024 B navrženo označení kibibajt a značka KiB, zatímco jednotka kilobajt (se značkou kB) označuje 1000 B, tak jak je obvyklé v soustavě SI. Nové binární předpony (kibi-, mebi-, gibi-,...) jsou definované také v normě ISO/IEC 80000. Pro převod z kilobajtů na kibibajty je potřeba násobit příslušnou mocninou formula_1 (např. 5 MB = 5 × 10 / 2 MiB), pro opačný převod se musí takovým koeficientem dělit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bajt, původním, anglickým zápisem byte, zřídka také slabika, je v informatice základní jednotka kapacity počítačové paměti a objemu počítačových dat. Označuje zpravidla osm bitů, které tvoří osmiciferné binární číslo v rozmezí 0–255. V digitálních systémech se informace převádí (kódují) na posloupnost bajtů, aby mohly být uloženy a počítačově zpracovány. Jeden bajt může představovat různé množství informací, například jedno celé číslo v uvedeném rozmezí nebo jedno písmeno či znak ze základní sady ASCII. V jiných případech je jedna informace zaznamenána více bajty, například reálné číslo s plovoucí čárkou nebo písmeno české abecedy v mezinárodním standardu Unicode. ", "tgt_summary": "The size of the byte has historically been hardware dependent and no definitive standards existed that mandated the size. Sizes from 1 to 48 bits have been used. The six-bit character code was an often used implementation in early encoding systems and computers using six-bit and nine-bit bytes were common in the 1960s. These systems often had memory words of 12, 18, 24, 30, 36, 48, or 60 bits, corresponding to 2, 3, 4, 5, 6, 8, or 10 six-bit bytes. In this era, bit groupings in the instruction stream were often referred to as \"syllables\" or \"slab\", before the term \"byte\" became common. ", "id": 1806179}
{"src_title": "Bádensko", "tgt_title": "Baden", "src_document": [{"title": "Historický přehled.", "content": "Bádensko vzniklo jako markrabství v rámci Švábského vévodství. Původně však zahrnovalo nevelký pruh území na pravém břehu Rýna v okolí Durlachu, Karlsruhe a Baden-Badenu a několik oddělených exkláv severně od Basileje. V letech 1535-1771 bylo Bádensko rozděleno mezi Bádensko-Durlach a Bádensko-Baden, které se roku 1771 znovusjednotily pod vládou durlašské linie. Za ztracená území na levém břehu Rýna bylo Bádensko roku 1803 Napoleonem bohatě odškodněno. Získalo dříve habsburské Breisgavsko, východní část Rýnského Falckrabství, knížectví Fürstenberg a další území. Roku 1806 Bádensko přistoupilo k Rýnskému spolku, za což bylo povýšeno na velkovévodství. V letech 1815-1866 bylo Bádensko členským státem Německého spolku. V Prusko-rakouské válce se postavilo na stranu Rakouska, po skončení války bylo Pruskem obsazeno, ale uhájilo si samostatnost a roku 1867 přistoupilo k Severoněmeckému spolku. Od roku 1871 bylo spolkovým státem Německého císařství. Po skončení 1. světové války dne 22. listopadu 1918 zde byla po odstoupení posledního velkovévody Friedricha II. vyhlášena republika \"(Svobodný stát Bádensko, německy Freistaat Baden)\", která byla do 1933 spolkovou zemí tzv. Výmarské republiky. Po nástupu nacismu v Německu byl 14. října 1933 i zdejší zemský sněm zrušen a Bádensko, zbavené veškeré autonomie, pak bylo do konce 2. světové války zemí tzv. Třetí říše. I nadále zde však fungovala formální zemská vláda. Po skončení 2. světové války bylo rozhodnutím postupimské konference od 7. července 1945 území Bádenska rozděleno na dvě části. Severní polovina s bádenskou metropolí Karlsruhe byla v rámci americké okupační zóny Německa spojena se severní částí Württemberska do země \"Severní Württembersko-Severní Bádensko\", přejmenované 20. prosince 1945 na Württembersko-Bádensko; zatímco se jižní polovina v rámci francouzské okupační zóny Německa stala zemí Jižní Bádensko (přejmenovanou 2. prosince 1946 na \"Bádensko\"). Obě země se pak 7. září 1949 staly spolkovými zeměmi nově vzniklé Spolkové republiky Německo. V referendu konaném 16. prosince 1951 se obyvatelé Jižního Bádenska, Württemberska-Bádenska a třetí země Württemberska-Hohenzollernska vyslovili pro sloučení všech 3 zemí. Na území historického Bádenska se sice 53 % jeho hlasujících obyvatel vyslovilo pro obnovu původní země Bádenska, byli však nicméně přehlasováni ostatními hlasujícími. 25. dubna 1952 pak byly (Jižní) Bádensko, Württembersko-Bádensko a Württembersko-Hohenzollernsko sloučeny do moderní spolkové země Bádenska-Württemberska. V jejím rámci zde pak do roku 1972 existovaly na historickém území původního Bádenska vládní obvody Jižní Bádensko a Severní Bádensko \"(na části Bádenska před tím tvořící zemi Württembersko-Bádensko)\", jejichž hranice respektovaly původní hranice Bádenska. 7. června 1970 se na území původního Bádenska konalo další referendum, v němž se většina hlasujících (81 %) vyslovila pro setrvání Bádenska v rámci Bádenska-Württemberska. Správní reformou, jež vstoupila v platnost 1. ledna 1973, pak historické hranice vládních obvodů na území Bádenska-Württemberska zanikly, a nově vzniklé vládní obvody již nerespektují původní hranice Bádenska ani názvy historických zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bádensko (německy \"Baden\") je historická země na jihozápadě Německa, na území dnešní spolkové země Bádensko-Württembersko. Její metropolí bylo město Karlsruhe.", "tgt_summary": "__notoc__ Baden (; ) is a historical territory in South Germany and North Switzerland, on both sides of the Upper Rhine.", "id": 1624090}
{"src_title": "Bayreuth", "tgt_title": "Bayreuth", "src_document": [{"title": "Statistické údaje a poloha.", "content": "Bayreuth je největším městem Horních Frank. Ke konci roku 2018 žilo ve městě 74 657 obyvatel. Rozloha katastru města činí 66,9 km2, hustota zalidnění je 1 115 obyvatel/km2. Vozidla zde registrovaná mají státní poznávací značku BT. Pro PSČ Bayreuthu je stanoven rozsah 95401 až 95448. Bayreuth leží v jižní části Hornomohanské vrchoviny na obou březích Červeného Mohanu, jižnější a delší z obou pramenných řek Mohanu, mezi Smrčinami a Franským Švýcarskem. Dalšími toky na území města jsou Warme Steinach, Mistel (v Bayreuthu zvaný Mistelbach) a Sendelbach s připojenými historickými kanály Tappert. Největší vodní plochou je říčkou Ausbachem napájené jezero Röhrensee. Centrum města leží cca 340 m nad mořem. Bayreuthskou kotlinu ohraničují vrchoviny o 100 metrů vyšší. Nejvyšší vyvýšeninou v okolí je s 594 metry Sophienberg jižně od města. Dalšími vrchy jsou Schlehenberg, Oschenberg, Höhenzug, Rote Hügel a Buchstein. Pánevní oblast má příznivý účinek na klima ve městě. Průměrná roční teplota činí v Bayreuthu 8,3 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Roku 1194 je místo jménem Baierrute poprvé zmíněno v listině bamberského biskupa Otty II. Přípona -rute je nejčastěji interpretována jako mýtina. Že by začátek názvu (Baier-) odkazoval na přistěhovalce z bavorského sídelního celku, není průkazné. Mnohé naznačuje, že konečné pojmenování města bylo zakotveno teprve s příchodem nových osadníků. V Bayreuthské zemské knize jsou v letech 1421/24 obsažena také označení Peyeruth nebo Peyrreute, která mohla být vykládána jako „Pfar peyr Reut“ (fara u mýtiny). Ypsilon v názvu města se poprvé objevuje již v 15. století, dlouho před začleněním města do Bavorska. Dnešní psaná forma je doložená roku 1625 v písemnosti města Kulmbach (\"Kulmbacher Bürgerbuch\"), neprosadila se ale ještě jako konečná. Například markraběnka Vilemína (1709-1758) nazývala město „Bareithem“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Již v raném středověku stál na místě bývalého jezu přes Mohan hrad Leineck. Zdi hradu zprvu jen ze dřeva a hlíny byly později nahrazeny dřevohlinitou zdí v blokové konstrukci, která byla zesílena silnými fošnami zapuštěnými do hlíny. Ve třetí fázi nahradili stavitelé opevnění suchou kamennou zdí. Zejména první a třetí stupeň tohoto bezpečnostního oplocení silně připomínají slovanský stavební styl. Slované sídlili v raném středověku i v části Horních Frank.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk a raný novověk.", "content": "Pravděpodobně už v 11. století, v průběhu klučení půdy Schweinfurtských hrabat, vzniklo malé osídlení na místě dnešního dolního náměstí. Dříve byly listinně zmíněny dnes do města začleněné vesnice Seulbitz (roku 1035 jako sálské královské zboží Silewize v jedné listině císaře Konráda II.) a St. Johannis (možná 1149 jako Altentrebgast). Také městská čtvrť Altstadt (do 19. století Altenstadt) západně od centra by měla být starší než vlastní osídlení Bayreuthu. Ještě starší stopy lidské přítomnosti byly nalezeny v místě Mayernberg: Keramické střepy a dřevěné nádobí byly na základě svého zdobení datovány do 9. století. Zatímco ještě roku 1199 byl Bayreuth označen jako villa (vesnice), objevuje se roku 1231 v jedné z listin poprvé pojem civitas (město). Je možné předpokládat, že Bayreuth mezi lety 1200 a 1230 dostal propůjčena městská práva. Pány města byly do roku 1248 hrabata s Andechs-Meranien. Po jejich vymření převzal dědictví roku 1260 norimberský purkrabí z rodiny Hohenzollernů. Zpočátku vlády Hohenzollernů byl rezidencí a centrem země Plassenburg v Kulmbachu. Město se proto rozvíjelo jen pomalu a prodělalo si několik katastrof. Už roku 1361 vydává císař Karel IV. purkrabímu Fridrichovi V. pro města Bayreuth a Kulmbach mincovní právo. Roku 1421 se Bayreuth poprvé objevil na mapě. V únoru 1430 Bayreuth těžce zpustošili husité, radnice a kostely byly spáleny. Matthäus Merian popisuje tyto události následovně: \"„v roce 1430 husité z Čech/ Culmbach a Byrret napadli/ velké krutosti/ jako divoká zvířata/ na obecném davu, a na nóbl osobách páchali./ Duchovní/ mniši a jeptišky vydali ohni/ nebo je přivedli na zmrzlou vodu v řece/ a polívali je studenou vodou/ a z nich se stal takový ubohý zmrzlý tvar/ tak popisuje Borek v české kronice na straně 450.\"\" (Pramen: Frühwald (Ed. ): Frankische Städte und Burgen um 1650 nach Texten und Stichen von Merian, Sennfeld 1991.) Na mapě „zemských cest říše římské“ od Erharda Etzlauba (1501) je Bayreuth označen jako stanice na Via Imperia z Lipska do Verony. Již roku 1528 (11 let po zahájení reformace) se panstvo na území franského markrabství připojují k luteránství. Požár, který vypukl z neopatrnosti roku 1605, zničil 137 z 251 domů ve městě. Roku 1620 zuřil mor, následujícího roku zničil město další velký požár. Také ve třicetileté válce město těžce trpělo. Mezníkem v historii města bylo přeložení markraběcí rezidence z Plassenburgu nad Kulmbachem do Bayreuthu roku 1603 markrabětem Kristiánem, synem kurfiřta Jana Jiřího Braniborského. Mezi lety 1440 a 1457 makrabětem Johanem Alchymistou vybudovaný první hohenzollernský zámek, předchůdce dnešního starého zámku, byl mnohokrát přestavován a rozšiřován. Po Kristiánově smrti roku 1655 zakládá jeho vnuk Kristián Arnošt Gymnázium Christian-Ernestinum. Roku 1683 se osobně podílí na osvobození Vídně od Turků. V upomínku na tento čin si nechal zhotovit markraběcí kašnu, která nyní stojí před Novým zámkem. Slouží zároveň jako památník, na němž je ztvárněn markrabě Kristián Arnošt jako vítěz nad Turky. V této době byl postaven také vnější obvod hradeb a přestavěn starý zámecký kostel. Roku 1611 byl dokončen první městský vodovod. Voda protékala dřevěnými rourami z vodního zdroje u Röhrensee do čtyřech kašen ve městě. V 80. letech 17. století začal markrabě Kristián Arnošt přijímat hugenotské náboženské uprchlíky. Od roku 1686 přicházeli, především z jižní Francie, řemeslníci a obchodníci do Bayreuthu a založili zde téhož roku první francouzsko-reformovanou církevní obec.", "section_level": 2}, {"title": "18. století: kulturní rozkvět v době markrabat.", "content": "Následník Kristiána Arnošta, korunní princ a později markrabě Jiří Vilém, začal roku 1701 založením dříve samostatného města St.Georgen am See (dnes část města) s takzvaným řádovým zámkem, radnicí, vězením a malými kasárnami. Roku 1705 zřídil Řád Opravdovosti, který byl roku 1734 přejmenován na Řád červené orlice, založil i řádový chrám, ten byl dokončen a vysvěcen roku 1711. V St.Georgen byla založena roku 1716 hraběcí porcelánka. V letech 1715–1719 byl v době markraběte Jiřího Viléma vystavěn první zámek v parku Eremitage. Roku 1721 zakoupilo město palác baronky ze Sponheimu a umístilo v ní radnici, ta původní z roku 1440 zničil jeden z mnohých požárů města. Jeden z vrcholů své historie zažil Bayreuth v letech 1735-1763, v době vlády markraběcího páru Fridricha a Vilemíny z Bayreuthu, oblíbené sestry Fridricha Velikého. V této době vznikly pod vedením dvorních architektů Josefa Saint-Pierre a Karla von Gontard mnohé reprezentativní budovy a objekty: markraběcí opera (1744–1748) jedno z nejbohatěji zdobených barokních divadel, proběhla přestavba a rozšíření Ermitáže se stavbou nového zámku se slunečním chrámem (1749–1753), stavba nového zámku s dvorní zahradou (1754 násl.), po vyhoření starého zámku došlo k velkému rozšíření města v dnešní Friedrichstrasse. Zrodila se tak nezávislá varianta rokoka, takzvané Bayreutské rokoko. To se vyznačovalo především zdobnou vnitřní architekturou. Došlo i ke změně obranného systému. Staré tmavé brány byly zbořeny, překážely dopravě a byly z obranného hlediska již zastaralé. Markrabě Fridrich své knížectví v době mnohých dobyvačných válek svého švagra Fridricha Velikého držel úspěšně mimo boje a přinesl tak franskému říšskému okresu čas míru. Roku 1742 došlo k založení Fridrichovy akademie, která byla roku 1743 povýšena na univerzitu. Vzhledem k odmítavému postoji obyvatelstva, které doprovázely i nepokoje, byla univerzita ještě tentýž rok přeložena do Erlangenu. Tam existuje až dodnes. Mezi lety 1756 a 1763 fungovala také akademie pro svobodná umění a vědy. Bayreuth byl znám jako ostrůvek náboženské tolerance. Katolíci získali právo zřídit si Oratorium, a také židovské rodiny se opět usídlovaly ve městě. Roku 1760 byla vysvěcena synagoga a roku 1787 židovský hřbitov. Markraběnka Vilemína zemřela roku 1758. Markrabě Fridrich se sice ještě znovu oženil, sňatek byl ale jen krátký a bez potomků. Po smrti markraběte Fridricha roku 1763 cestovalo množství umělců a uměleckých řemeslníků do Berlína, případně do Postupimi, aby pracovali pro pruského krále Fridricha Velikého. Nový markrabě Fridrich Kristián měl totiž pramálo porozumění pro umění. Chyběly mu však i prostředky, protože nákladný životní styl předchůdců, výstavby a platy zejména zahraničních umělců stály více peněz, než si mohl dvůr dovolit. Ke konci vlády markraběte Fridricha bylo u dvora zaměstnáno na 600 lidí, za jeho předchůdců Jiřího Fridricha dvůr zahrnoval kolem 140 osob. Knížectví stálo kousek před bankrotem. Roku 1769 následuje po bezdětném Fridrichu Kristiánovi markrabě Karel Alexandr z Ansbašské linie franských Hohenzollernů. Bayreuth poklesl na úroveň vedlejšího sídla. Karel Alexandr nadále přebýval v Ansbachu a jen vzácně přijížděl do Bayreuthu. Po abdikaci posledního markraběte Karla Alexandra na knížectví Ansbašské a Bayreutské 2. prosince 1791 se jejich území stalo pruskou provincií. Pruský ministr Karel August svobodný pán z Hardenbergu správu území převzal na počátku roku 1792.", "section_level": 2}, {"title": "19. století Bayreuth se stává součástí Bavorska.", "content": "Vláda Hohenzollernů nad knížectvím Kulmbach-Bayreuth skončila roku 1806 po porážce Pruska napoleonskou Francií. Když Prusové v létě 1806 vyhlásili Francii válku, bylo knížectví proti Napoleonovi téměř bezbranné, a bylo záhy vydáno jeho bavorským spojencům. 7. října obsadil maršál Soult s 30 000 muži město. 8. října se objevil maršál Ney s dalšími 18,000 vojáky, příštího dne vpochodovala do města první bavorská divize. Povinné ubytovávání vojáků, rekvírování, plundrování a násilné přepady uvedly obyvatelstvo ve strach a hrůzu. Etiene Le Grand de Mercey udržoval ve městě vojenskou vládu a zasahoval tvrdou rukou každý pokus o odpor. Během francouzské okupace od roku 1806 do roku 1810 platil Bayreuth jako provincie Francouzského císařství vysoké válečné příspěvky. Vyžadováno bylo 2,5 milionu franků v nejkratší možné době. Od 14. listopadu 1806 bylo knížectví pod správou hraběte Camille de Tournon, který sepsal podrobný inventář majetku bývalého knížectví. V červnu 1809 bylo město obsazeno rakouskými jednotkami, ty ale v červenci opět ustoupily před Francouzi. 30. června 1810 předala francouzská armáda bývalé knížectví do rukou Bavorska, mezitím povýšeného na království. Šlo vlastně o koupi, za 15 milionů franků od Napoleona. Bayreuth se stal krajským hlavním městem jednoho z hlavních bavorských krajů. Nakonec zreorganizován ve vládní okres Horní Franky. Napoleon Bonaparte navštívil se svojí chotí Marií Luisou město 15. května 1812. Obyvatelstvem byl přivítán bez jakékoli pozornosti. Plán místního obchodníka vyhodit Napoleona do vzduchu selhal. Hlavní železniční cesta z Norimberka do Hofu nebyla vedena přes Bayreuth, procházela přes Lichtenfels, Kulmbach a Neenmarkt-Wirsberk do Hofu. Připojení na železniční síť získal Bayreuth teprve v roce 1853, když byla na náklady města zahájena výstavba nájemní železnice. Následovala roku 1863 Východní dráha (z Weidenu), roku 1877 dráha do Smrčin z Norimberka a roku 1896 místní dráha do Warmensteinach. 17. dubna 1870 navštívil Bayreuth Richard Wagner, protože četl o markraběcí opeře, jejíž velikost, ale především mimořádně hluboké jeviště chtěl využít pro svoje scénicky náročná díla. Ukázalo se, že velké množství muzikantů například při opeře Prsten Nibelungův nelze vměstnat do orchestřiště, také situace v hledišti nakonec neodpovídala časově náročným Wagnerovým \"uměleckým dílům budoucnosti\". Wágner proto přišel s myšlenkou postavit v Bayreuthu festivalové divadlo přímo pro svoji tvorbu. Město Wagnera podporovalo v jeho plánu a dalo mu k dispozici pozemek, nezastavěnou plochu zvanou Zelený Vršek, ležící mimo město mezi nádražím a výletním místem Hohe Warte. Souběžně Wagner koupil pozemek v blízkosti zámecké zahrady, kde si vystavil vlastní dům: Vilu Wahnfried. 22. května 1872 byl položen základní kámen festivalového divadla, 13. srpna 1876 byla scéna slavnostně otevřena. Plány a vedení stavebních prací byly v rukou lipského architekta Otto Brückwalda, který byl znám již svými stavbami divadel v Lipsku a Altenburku.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Do konce Výmarské republiky (1900–1933).", "content": "Nové století přineslo nové technické inovace. Roku 1908 byl otevřen první kinosál, roku 1909 byla zprovozněna první městská elektrárna. Roku 1904 byla otevřena vedlejší železniční trať do Hollfeldu a roku 1909 místní dráha do Thurnau a Kulmbachu. V letech 1914-1915 byla severní větev toku Červeného Mohanu v jednom úseku narovnána a rozšířena. Obce na přilehlých březích se tak nemusely obávat hrozby povodně, poslední místo překvapila v roce 1909. Po skončení války roku 1918 převzali krátce v Bayreuthu vládu dělnické a vojenské rady. 17. února 1919 došlo k třídennímu tzv. Speckpuči, celkově šlo o krátké narušení jinak klidného posádkového města. 30. září 1923 se v Bayreuthu konal lidově-nacinoalistický Německý den s více než 5000 účastníky (cca 15% obyvatel Bayreuthu). Mezi hosty se nacházeli mimo jiné: Primátor Albert Preu a také Siegried a Winifred Wagnerovi, kteří na návštěvu do vily Wahnfried pozvali hlavního řečníka slavností, nikoho jiného než Adolfa Hitlera. Ve vile Wahnfried se Hitler seznámil také se zetěm Richarda Wagnera, rasovým teoretikem a spisovatelem Houstonem Stewart Chamberlainem. Také Hans Schemm (pozdější bavorský ministr kultu a vyučování) se toho dne poprvé setkal s Hitlerem. Roku 1929 byl v městských lázních otevřen krytý bazén. V roce 1932 byla sjednocena okresní vláda Horních a Středních Frank a jako sídlo byl zvolen Ansbach. Bayreuth byl jako menší odškodnění vybrán jako sídlo spojené zemské pojišťovny Středních a Horních Frank. Oproti spojení vlády se toto spojení zemské pojišťovny nevrátilo do starých kolejí. Při volbách do říšského sněmu 6. listopadu 1932 dosáhla NSDAP v Bayreuthu 46,7% hlasů (33,1% v průměru celého Německa).", "section_level": 3}, {"title": "Doba národního socialismu (1933–1945).", "content": "Roku 1933 se Bayreuth stal župním městem Bavorské východní marky (od roku 1943 jen župa Bayreuth), bylo proto nutné vybudovat župní sněm. Prvním županem byl Hans Schemm, současně předsedající nacionálně-socialistického svazu učitelů, který sídlil v domě Německé vzdělanosti v Bayreuhtu. V roce 1937 bylo město připojeno k nové říšské dálnici. V roce 1936 začala německá pošta provozovat městskou hromadnou dopravu. Když převzala pošta i provoz tramvají, vzikl tak první podnik Městské hromadné dopravy. První linka vedla ze Sankt Georgen přes Sternplatz k nádraží Altstadt. Při listopadovém pogromu roku 1938 byla znesvěcena a vyrabována synagoga židovského společenství v Münzgasse. Vypálení se vyhnula, stála totiž nebezpečně blízko markraběcí opery. Uvnitř Bayreutské synagogy, která dnes opět slouží židovské obci jako motlitebna, je umístěna pamětní deska, upomínající na pronásledování a vraždění Židů v době Holokaustu. Zahynlo nejméně 145 Židů z Bayreuthu. Ve městě bylo v době války umístěno také odloučené pracoviště koncentračního tábora Flossenbürg, kde na zajatcích zkoušeli různé fyzické experimenty. Od září 1944 do dubna 1945 zde byl zástupcem civilního vedoucího Wieland Wagner, vnuk skladatele Richarda Wagnera. Po zničení soudních budov v Berlíně 3. února 1945 byl lidový soudní dvůr přesunut do Postupimi a přísedící senáty pro vlastizradu a státozradu se přestěhovaly do justičního paláce v Bayreuthu. Od podzimu 1944 zde soudní dvůr ostatně zasedal už opakovaně. Už 6. února začal přesun celkově kolem 2700 politických zajatců z Berlína. 17. února byli umístěni do trestnice v Bayreuthském Sankt Georgen. 14. dubna 1945 měli být všichni zastřeleni, americké jednotky byly již na dohled. O několik dní dříve byl z podobné situace tzv. Köpenickiády vysvobozen politický vězeň Karl Ruth. V Bayreuthu byli takto v poslední minutě zachráněni Ewald Naujocks i pozdější spolkový prezident Eugen Gerstenmaier. Silné vzdušné údery spojenců zničily 5., 8. a 11. dubna celou řadu veřejných budov, zasaženy byly také průmyslové závody, zničeny byly příbytky 4500 obyvatel, mezi nimi i vila Wahnfried, 741 osob při náletech zemřelo. V poledne 14. dubna obsadily město americké jednotky.", "section_level": 3}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Existuje také kulturní partnerství s Burgenlandskem v Rakousku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bayreuth (dříve česky \"Barout\") je německé město, ležící v severním Bavorsku. Leží na řece Červený Mohan (Roter Main), je hlavním městem vládního obvodu Horní Franky a zemského okresu Bayreuth. Zároveň se jedná o městský okres (\"kreisfreie Stadt\"). ", "tgt_summary": "Bayreuth (, ; ) is a medium-sized town in northern Bavaria, Germany, on the Red Main river in a valley between the Franconian Jura and the Fichtelgebirge Mountains. The town's roots date back to 1194. In the early 21st century, it is the capital of Upper Franconia and has a population of 72,148 (2015). It is world-famous for its annual Bayreuth Festival, at which performances of operas by the 19th-century German composer Richard Wagner are presented.", "id": 1292661}
{"src_title": "Charles Messier", "tgt_title": "Charles Messier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Messier se narodil 26. června roku 1730 ve francouzském městě Badonviller, které leží 35 km od Lunéville. Narodil se jako desáté dítě ze dvanácti potomků drába Nicolase Messiera a jeho ženy Francoise, rozené Grandblaise. Šest jeho bratrů a sester zemřelo ještě v dětství, na čemž se zajisté podepsaly skromné poměry, ve kterých rodina žila. Charlesův otec zemřel roku 1741, když Charlesovi bylo 11 let a tak mladý Messier musel skončit školu, aby rodina měla šanci na zlepšení svého živobytí. Charles se začal zajímat o astronomii již ve věku 14 let, kdy měl možnost pozorovat průlet komety kolem Slunce. Jeho zájem byl pak ještě více prohlouben zatměním Slunce, které bylo v městě, ve kterém žil, pozorovatelné 25. července 1748. V říjnu roku 1751 odešel do Paříže, kde ho díky jeho skvělému jemnému písmu zaměstnal námořní astronom Joseph-Nicolas Delisle (1688 - 1768). Nový domov nalezl v Hôtelu de Cluny, kde bydlel právě s Delislem. Jeho první prací bylo okopírování velké mapy Číny; vedle této aktivity ho Delislův tajemník Liboure uvedl do observatoře v Hôtelu de Cluny. Liboure Messiera přiměl, aby si vedl podrobné a přesné záznamy o svých pozorováních. Messierovým prvním dokumentovaným pozorováním se stal přechod Merkuru, který pozoroval 6. května 1753. Delisle sám pak Messiera přesvědčoval o důležitosti přesného pozorování a měření pozorovaných těles, bez kterého by pak Messier nebyl nikdy schopen svůj katalog úspěšně sestavit. Od roku 1754 byl nepřetržitě zaměstnán u námořnictva jako skladník.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky katalogu.", "content": "\"Hlavní článek o katalogu: Messierův katalog\" Někdy v roce 1757 Charles Messier začal hledat Halleyovu kometu. Jeho první zpráva o M32, průvodci galaxie v Andromedě, se objevila ve stejném roce. Návrat Halleyovy komety byl očekáván následující rok, ale stále šlo pouze o vědeckou hypotézu. Sám Delisle vypočetl zdánlivou trasu komety a Messier vytvořil skvělý hvězdný graf její cesty, došlo však k tomu, že se Delisle ve svých výpočtech spletl, takže se Messier během svých pozorování pokaždé díval na špatné místo. Je spíše komické, že při pozorování dne 14. srpna roku 1758 učinil jiný objev – v průběhu pozorování (28. srpna 1758) zjistil v souhvězdí Býka jiný mlhavý objekt, který zpočátku také mylně považoval za kometu. Později se ukázalo, že se jde o Krabí mlhovinu, která pak dostala v jeho katalogu první pořadové číslo M1 – jednalo se o pozůstatek supernovy, která explodovala roku 1054). K pečlivému proměření mlhoviny pak došlo 12. září 1758. Halleyova kometa byla nakonec objevena německým amatérským astronomem Johannem Georgem Palitzchem (1723–1788) v noci z 25. na 26. prosince. Messier ji nezávisle na tomto pozorování objevil 21. ledna 1759, o čtyři týdny později než německý astronom, když začal definitivně pochybovat o správnosti Delisleových výpočtů. Delisle samozřejmě nevěřil ve svou chybu, a tak pokračoval v pozorování a odmítal uznat objev jiných. Jelikož byl Charles Messier loajální zaměstnanec, pokračoval v hledání komety podle zaměstnavatelových pokynů. Když pak konečně ohlásil svůj objev, nebyl ostatními francouzskými astronomy brán vážně, protože svůj objev ohlásil dne 1. dubna 1759, tedy na apríla. V následujících dnech změnil Delisle postoj ke svému zaměstnanci Messierovi a nabádal ho, aby se pustil do svého vlastního pozorování (na druhou stranu určitě hrál svoji úlohu i vysoký věk Delislea, který se pomalu připravoval na odchod do důchodu). Během dalších pozorování objevil Messier dne 11. září 1758 svou druhou „mlhovinu“ M2, která ovšem byla již předtím objevena astronomem Jean-Dominiquem Maraldim (1709–1788) v roce 1746, nešlo však o mlhovinu, ale o kulovou hvězdokupu. Následně pak pozoroval přechod Venuše (6. června 1761) a objevení saturnových prstenců. Dále sledoval kometu 1762 Klinkenberg v květnu až červenci roku 1762, následující rok v říjnu objevil kometu 1763 Messier a pak 1764 Messier. Roku 1763 se objevily první zprávy o tom, že by Messier mohl být přijat do Královské vědecké akademie (Académie Royale des Sciences), tyto zprávy se však, bohužel pro Messiera, nenaplnily. Třetím pozorovaným „mlhovinovým“ objektem se stala další kulová hvězdokupa M3, kterou Messier objevil 3. května 1764 v souhvězdí Honicích psů, což ho podnítilo k systematickému prozkoumávání oblohy, při kterém tyto mlhavé obláčky vyhledával. Během následujícího roku objevil a katalogizoval prvních čtyřicet položek svého katalogu od M3 až po M40 (pro sestavení svého prvního katalogu využil katalog Edmunda Halleyho, přesněji jeho objevených 6 objektů). V průběhu těchto let byl Messier v aktivní korespondenci s jinými významnými astronomy a akademiky z Británie, Německa i Ruska (například Frederick La Harpe). Kromě toho byl 21. května 1764 vybrán za člena Akademie v Harlemu (Holandsko) a 6. prosince 1764 byl uveden jako zahraniční člen Královské společnosti v Londýně. Roku 1765 pak následovalo ocenění na Akademii v Auxerre. Na začátku roku 1765 objevil hvězdokupu M41. V témže roce odešel konečně do důchodu Delisle, a tak mohl Messier pokračovat v pozorování z Hôtelu de Cluny. 8. března 1766 objevil novou kometu, kterou znovuobjevil 8. dubna téhož roku. V roce 1767 se vypravil na jedinou svou vojenskou cestu za účelem seřídit nové vojenské hodiny (navržené J. Le Royem). Strávil tak 3 a půl měsíce na palubě vojenské lodi L ́Aurore se svým kolegou Alexandrem Guyem Pingrém. Messier pořizoval astronomická pozorování a Pingré pak potřebné výpočty.", "section_level": 1}, {"title": "První publikace.", "content": "Roku 1769 se Messier musel rozhodnout publikovat první verzi svého katalogu a rozšířit počet objektů v něm o objekty M42 až M45 (Mlhovina v Orionu, hvězdokupa Jesličky a Plejády). Po objevu další komety (8. srpna 1769) zaslal podrobný popis trasy králi Pruska, který měl podobně jako Messier hluboký zájem o problematiku a Messier byl za objev odměněn dne 15. září 1769 členstvím v Německé akademii věd (a v dubnu stejného roku byl vybrán za člena Královské Akademie Švédska ve Stockholmu). Konečně pak 30. června v roce 1770 byl zvolen v Paříži do Královské akademie věd své rodné země. 14. června objevil další kometu, která do historie vstoupila pod jménem Lexellova kometa, nebyla tedy pojmenována po objeviteli Charlesovi Messierovi, ale po matematikovi, který spočetl její dráhu – Andersu Lexellovi, který působil na observatoři v Petrohradu.", "section_level": 1}, {"title": "Svatba.", "content": "26. listopadu 1770 se ve věku 40 let po 15 letech známosti Charles Messier oženil s Marií-Françoise de Vermauchampt (37 let). 15. března 1772 se Messierovým narodil syn Antoine-Charles, Messierova manželka (23. března) i syn (26. března) však brzy po porodu zemřeli. 10. ledna 1771 objevil Messier nejjasnější kometu roku. 16. února představil světu první verzi svého Katalogu mlhovin a hvězdokup s prvními 45 objekty. (Tehdy však katalog vycházel pod názvem Nebulae (Mlhovina), jelikož Messier ještě nevěděl, že existují galaxie a planetární mlhoviny.) Cílem katalogu bylo zachytit v seznamu všechny objekty, které by mohly být považovány za komety, ale které se nacházejí na stálých polohách na obloze. Každý objekt v jeho katalogu je označen písmenem M, jako Messier, a pořadovým číslem, například M1 - Krabí mlhovina, M45 - Plejády atd. V roce 1784 katalog již obsahuje jeho seznam 103 položek. Tři noci po prvním vydání katalogu objevil další tři mlhovinné objekty M46-M49. Protože však u objektů M47 a M48 udělal chybu v měření, byly ztraceny a znovuobjeveny na začátku dvacátého století. V tomto roce dále objevil další kometu (již třináctou). Později tohoto roku 7. června objevil mlhovinu M62, u které však pouze přibližně změřil pozici, takže se do jeho katalogu dostala až po přesnějším změření v roce 1779. Roku 1771 se pan Messier stal oficiálně astronomem námořnictva, což mu garantovalo pravidelný roční plat ve výši 1 700 franků (roku 1774 byl jeho plat zvýšen na 2 000 franků). Jean-Francois de Laharpe prohlásil (podle legendy), že kdyby nezemřela jeho žena, objevil by Messier další třináctou kometu a učinil by další důležité objevy, ale smrt manželky a dítěte ho od další práce na čas odtrhla (paradoxem se stalo to, že zmiňovanou kometu prý objevil pan Montaigne, kterého však Messier neměl v lásce...). Pravdou ale je, že Montaugn objevil kometu týden před narozením dítěte a tak se skutečně jedná pouze o legendu, která se o Messierovi traduje. 5. dubna roku 1772 přidal další hvězdokupu do svého katalogu, a to tentokráte pod číslem M50; v tomto roce byl dále zvolen členem Akademie v Bruselu (Belgie) a Královské akademie v Maďarsku. Během následujících let učinil Charles Messier řadu objevů a jeho katalog se tak postupně rozrůstal až do konečného čísla 103 položek, které katalog obsahoval v roce 1784.", "section_level": 1}, {"title": "Úraz.", "content": "Začátkem 80. let byla Messierova práce na rok přerušena nehodou, když 6. listopadu 1781 spadl do studeného sklepa přibližně 7,5 m hlubokého. Během pádu byl vážně zraněn a následná rekonvalescence trvalo skoro rok. K práci se vrátil přesně včas, aby stihl pozorovat přechod Merkuru 12. listopadu 1782. Během následujících měsíců se chtěl vrátit k pracím na katalogu, ale vzhledem k tomu, že neměl další úspěchy, vrátil se k hledání komet, kde se dočkal dalšího úspěchu v podobě objevu další komety 7. ledna 1785 (dostala název 1785 I Messier-Méchain). Společně s Méchainem se pak stali úspěšnými hledači komet (například Messier objevil další kometu 26. listopadu 1788). Ve Francii ovšem nastaly převratné politické změny - Francouzská revoluce, které připravily Messiera o jeho stálý příjem a důchod. Messier spolu s Méchainem založili roku 1795 Národní institut pro vědu a umění. Následovalo pro změnu další objevení komety, a to tentokráte 12. dubna 1798. Poslední jím objevená kometa byla pozorována 12. července roku 1801. Dosáhl tak konečného skóre 20 komet, 13 objevil přímo on sám a 7 objevil nezávisle na někom jiném. Roku 1806 se mu dostalo asi největšího životního ocenění, když mu osobně sám mocný císař Napoleon předal Kříž čestné legie.", "section_level": 1}, {"title": "Sklonek života.", "content": "V roce 1815 Messier prodělal náhlou mozkovou příhodu - mrtvici, po které částečně ochrnul. Po částečném zotavení se ještě jednou nebo dvakrát objevil na akademickém zasedání, ale jeho každodenní život byl již stále více obtížný. V noci z 11. na 12. dubna 1817 zemřel v 87 letech ve svém domě v Paříži a byl pohřben 14. dubna na pařížském hřbitově Père Lachaise. Celoživotní dílo Charlese Messiera ocenila po jeho smrti astronomická společnost pojmenováním kráteru na povrchu Měsíce v Moři hojnosti.Také asteroid 7359, objevený 16. ledna 1996 českým astronomem Milošem Tichým na observatoři Kleť, nese jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Messier (26. června 1730 - 12. dubna 1817) byl francouzský astronom žijící v 18. století, tvůrce katalogu mlhových vesmírných objektů.", "tgt_summary": "Charles Messier (; 26 June 1730 – 12 April 1817) was a French astronomer. He published an astronomical catalogue consisting of 110 nebulae and faint star clusters, which came to be known as the \"Messier objects\". The purpose of the catalogue was to help astronomical observers distinguish between permanent and transient visually diffuse objects in the sky.", "id": 1404131}
{"src_title": "Data", "tgt_title": "Data", "src_document": [{"title": "Význam dat, informace, znalosti a moudrosti.", "content": "Data, informace, znalosti a moudrosti, jsou úzce související pojmy, ale každý má svou vlastní roli ve vztahu k druhému, a každý termín má svůj vlastní význam. Data se shromažďují a analyzují s cílem vytvářet informace vhodné pro rozhodování, zatímco znalosti jsou odvozeny z rozsáhlého množství zkušeností, které se zabývají informacemi o předmětu. Například výška Mount Everestu jsou obecně známá data. Tato data mohou být obsažena v knize o Mount Everestu spolu s dalšími daty, které popisují horu způsobem, který je užitečný pro ty, kteří se chtějí rozhodnout, jak nejlépe ji vylézt. Společně s využitím zkušeností o tom, jak se leze po horách, vzniká návod jak dosáhnout vrcholu Mount Everestu – to chápeme jako „znalost“. Někteří lidé vytvoří vhodnou kombinaci sérií „data“, „informace“ a „znalosti“ s „moudrostí“, což by znamenalo, že osoba má určité „vědění“, a také ví, za jakých okolností je dobré je používat. Tedy pro upřesnění, data jsou abstraktní nejméně, informace méně a znalosti nejvíce. Data se stávají informací pomocí interpretace, např. výška Mount Everestu je obecně považována za „Data“, kniha o Mt. Everestu s geologickými charakteristikami může být považována za „informace“ a zprávu obsahující praktické informace o tom, jak nejlépe dosáhnout vrcholu Mount Everestu lze považovat za „znalost“. „Informace“ nese rozmanité významy, které se pohybují od každodenních k technickým. Obecně lze říci, že pojem informací úzce souvisí s představami o omezení, komunikaci, ovládání, poučení, poznání, významu, vzoru, vnímání a reprezentace. Beynon-Davies používá pojem znamení, aby rozlišil data a informace; data jsou série symbolů, zatímco informací chápeme symboly, které se na něco odkazují. V dobách před vývojem počítačových zařízení a strojů mohli pouze lidé sbírat data a uvádět je do vzorů. Od té doby, co se vyvíjejí počítače, mohou tato zařízení také sbírat data. Od roku 2010 jsou počítače široce využívané pro shromažďování dat, jejich třídění a zpracovávání v oborech od marketingu až po analýzu sociálních služeb využívaných pro vědecké výzkumy. Tyto vzory jsou považovány za informace, které mohou být použity pro zvýšení znalosti. Tyto vzory mohou být interpretovány jako pravda (ačkoliv \"pravda\" může být subjektivní pojem), a mohou být autorizovány jako estetické a etické kritéria v některých disciplínách a kulturách. Události, které zanechávají znatelné fyzické nebo virtuální pozůstatky, lze vysledovat prostřednictvím dat. Mechanická výpočetní zařízení jsou klasifikována podle prostředků, které reprezentují data. Analogový počítač představuje údaj jako napětí, vzdálenost, polohu, nebo jiné fyzikální veličiny. Digitální počítač představuje kus dat jako řadu znaků vybraných z pevné abecedy. Nejčastější digitální počítače užívají binární abecedu, to znamená abecedu dvou znaků, obvykle označených \"0\" a \"1\". Známější reprezentace, například čísla a písmena, jsou pak vyrobena z binární abecedy. Některé speciální formy dat jsou odlišeny. Počítačový program je souhrn dat, což lze interpretovat jako návod. Většina počítačových jazyků dělá rozdíl mezi programy a jinými daty, která program obsluhuje, ale v některých jazycích, zejména v Lispu a podobných jazycích jsou programy v podstatě k nerozeznání od ostatních údajů. Je také užitečné rozlišovat metadata, neboli popis dalších dat. Dříve užívaný termín pro metadata je \"doplňkové údaje\". Typický příklad metadat je katalog knihovny, což je popis obsahu knihy.", "section_level": 1}, {"title": "V jiných oblastech.", "content": "Přestože jsou data také stále více používaná v jiných oblastech, bylo navrženo, že vysoce interpretační povaha by mohla být v rozporu s charakterem dat „daných“. Peter Checkland představil termín capta (z latinského capered, „vzít“), aby rozlišil obrovské množství možných dat a jejich podmnožinu, na kterou je orientována pozornost.Johanna Drucker argumentovala tím, že jelikož humanitní obory potvrdili produkci znalostí jako „umístěné, částečné a konstitutivní“, použití dat může zavést předpoklady, které jsou kontraproduktivní, například, že jevy jsou diskrétní nebo, že jsou nezávislé na pozorovateli. Termín capta, který klade důraz na to, že akt pozorování je konstitutivní, se nabízí jako alternativní k datům vizuální reprezentace v humanitních oborech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Data je výraz pro údaje, používané pro popis nějakého jevu nebo vlastnosti pozorovaného objektu. Data se získávají zápisem, měřením nebo pozorováním, a lze je dělit na data spojitá a data atributivní. Data spojitá se přitom vztahují k nějaké spojité stupnici, zatímco data atributivní nikoliv. ", "tgt_summary": "Data are characteristics or information, usually numerical, that are collected through observation. In a more technical sense, data is a set of values of qualitative or quantitative variables about one or more persons or objects, while a datum (singular of data) is a single value of a single variable. ", "id": 384921}
{"src_title": "Document Object Model", "tgt_title": "Document Object Model", "src_document": [{"title": "DOM Level.", "content": "Specifikace \"W3C DOM\" jsou rozděleny do několika úrovní (DOM level), z nichž každá obsahuje povinné a volitelné moduly. K tomu, aby nějaká aplikace mohla prohlásit, že podporuje určitý \"DOM level\", musí implementovat všechny požadavky dané úrovně a všech nižších. Aplikace mohou též podporovat specifická rozšíření (anglicky \"vendor-specific extensions\") za podmínky, že nejsou v konfliktu s W3C standardy. V současnosti (leden 2014) existují čtyři úrovně (Level 1, Level 2, Level 3 a Level 4), z nichž první tři jsou již ve stádiu W3C Recommendation.", "section_level": 1}, {"title": "Level 0.", "content": "Podpora \"Intermediate DOM\", jenž existoval před vytvořením \"DOM Level 1\". Například \"DHTML Object Model\" vyvinutý firmou Microsoft, nebo nepojmenovaný \"Intermediate DOM\" od Netscape. \"Level 0\" není formální specifikací publikovanou W3C, ale používá se jako srozumitelná zkratka odkazující na věci existující před standardizačním procesem.", "section_level": 2}, {"title": "Level 1.", "content": "Navigace v DOMu (HTML a XML) dokumentu (resp. jeho stromové struktuře) a manipulace s obsahem (včetně přidávání elementů). Specifické elementy HTML jsou obsaženy také.", "section_level": 2}, {"title": "Level 2.", "content": "Podpora jmenných prostorů (anglicky \"XML namespace\"), událostí a filtrovaných pohledů.", "section_level": 2}, {"title": "Level 3.", "content": "Standardizovaný mechanismus načítání a ukládání a podpora XML schémat. Navíc umožňuje například dynamické vkládání obsahu do dokumentu a přidává některé nové metody a vlastnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Level 4.", "content": "Vývoj se zaměřuje na sloučení předchozích standardů DOM Level 3 Core, Element Traversal, Selectors API Level 2, DOM Level 3 Events a DOM Level 2 Traversal and Range a jejich zjednodušení a přiblížení již existujícím standardům, především specifikacím JavaScriptu a HTML5. Specifikace dále zjednoduší časté DOM operace.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace.", "content": "Všechny dokumenty jsou v angličtině", "section_level": 1}], "src_summary": "DOM (akronym anglického Document Object Model – \"objektový model dokumentu\") je objektově orientovaná reprezentace XML nebo HTML dokumentu. DOM je API umožňující přístup či modifikaci obsahu, struktury, nebo stylu dokumentu, či jeho částí. ", "tgt_summary": "The Document Object Model (DOM) is a cross-platform and language-independent interface that treats an XML or HTML document as a tree structure wherein each node is an object representing a part of the document. The DOM represents a document with a logical tree. Each branch of the tree ends in a node, and each node contains objects. DOM methods allow programmatic access to the tree; with them one can change the structure, style or content of a document. Nodes can have event handlers attached to them. Once an event is triggered, the event handlers get executed. ", "id": 1621583}
{"src_title": "Die Brücke", "tgt_title": "Die Brücke", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drážďanské období.", "content": "Členové Brücke se seznámili postupně. Na kurzu geometrie na drážďanské technice se nejprve spřátelili Kirchner s Bleylem. Ve stejné době se ještě v Chemnitz poznali Schmidt s Heckelem. V průběhu letního semestru 1905 se všichni čtyři sešli na drážďanské technice. 7. června 1905 se rozhodli založit hnutí s názvem \"Die Brücke\". Skupina začínala v drážďanském Friedrichstadtu, kam členové přicházeli za Erichem Heckelem, který zde od roku 1904 žil se svými rodiči v domě Berliner Straße 65. Od založení BRÜCKE odtud vedl obchodní zastupitelství skupiny. Kirchner se do Friedrichstadtu přestěhoval v roce 1906. V bývalém řeznickém krámu na Berliner Straße 60, který najal Heckel, si zřídil ateliér. Ve stejném domě žil po krátký čas i Karl Schmidt-Rottluff. Dům byl zničen v roce 1945. Zde Kirchner využil dvou malých přízemních místností a chodby, prostoru jen o málo většího než 26 m, jako studiový apartmán. Ateliér byl vybaven látkami – autorskými tisky a vyřezávaným inventářem. Proto lze tyto motivy nalézt v pozadí obrazů umělců BRÜCKE, které zde vznikaly. Složení skupiny se průběžně měnilo. Na podzim 1907 ji opustil Fritz Bleyl, který dal přednost kariéře pedagoga, jež ho dokázala hmotně zabezpečit. Na pozvání Karla Schmidta, který si podle rodné vesnice u Chemnitz přidal k příjmení doplněk Rottluff, přijal členství v BRÜCKE téměř o generaci starší Emil Nolde. Po roce sice formálně členství ve skupině zrušil, zůstal s ní nicméně v přátelských kontaktech. Výraznější stopu v dějinách skupiny zanechal Max Pechstein. Tento syn dělníka ze Zwickau studoval na Akademii v Drážďanech a roku 1906 se seznámil s Kirchnerem a Heckelem. Ještě téhož roku se stal i on jedním z BRÜCKE. Ani Pechstein však ve skupině nezůstal až do jejího zániku. V roce 1912 ho ostatní členové vyloučili, protože se zúčastnil výstavy berlínské skupiny Sezession. Posledním z \"kmenových\" členů BRÜCKE byl Otto Mueller. Jeho obrazy na výstavě Nové berlínské secese v roce 1910 zaujaly malíře skupiny natolik, že mu ihned nabídli členství. Jiní malíři sice do BRÜCKE rovněž patřili, jejich podíl ale spočíval hlavně v účasti na výstavách skupiny, osobní styk s kmenovými členy nebyl příliš frekventovaný. Patřili mezi ně Cuno Amiet, Akseli Gallen-Kallela, Kees van Dongen, Franz Nölken a Bohumil Kubišta. Malíři BRÜCKE se od samotného počátku starali o kontakt s veřejností, tedy o to, pro co se dnes používá pojem public relations. Snažili se, aby o nich vycházely články v tisku, pokoušeli se získat příznivce a mecenáše. Na Noldeho radu založili roku 1906 statut pasivního členství. Pro tyto členy-abonenty vydali v rozmezí let 1906–1912 sedm alb grafických listů, zpravidla o třech kusech. V roce 1913 bylo pasivních členů 80, roční členský příspěvek, do něhož bylo zahrnuto i zmíněné album grafik, činil 12 marek. Nejdůležitějším kontaktem s veřejností ale byly výstavy. Během své existence skupina uspořádala nebo se zúčastnila na více než 70 výstavách v Německu i v Evropě. První proběhla půl roku po založení skupiny, poslední počátkem roku 1913. Tvorba BRÜCKE však byla zpočátku přijímána většinou negativně. Když roku 1908 vybaloval Schmidt-Rottluff obraz, jenž se zúčastnil jakési putovní výstavy, nalezl na jeho rámu nápisy \"cenová záhada\", \"ubohý obraz\", \"idiot\", \"blbost\". Malíři BRÜCKE se však nenechali odradit. Pravidelně v září jim v letech 1907–1909 renomovaná drážďanská Galerie Richter pořádala větší výstavy. Vrcholem výstavní činnosti drážďanského období byla v roce 1910 retrospektiva BRÜCKE v místní Galerii Arnold, na které bylo vystaveno přes sto maleb, akvarelů, kreseb, grafických listů a plastik. V prvních letech trávili \"kmenoví\" malíři většinu času spolu. Sdíleli ateliér, malířské náčiní i modelky, které bývaly často i jejich milenkami. V letních měsících ale Drážďany opouštěli a v duchu tehdy opět módního Rousseauova hesla \"zpátky k přírodě\" pobývali na venkově nebo na odlehlých místech, obyčejně se svými modelkami. Heckel a Schmidt-Rottluff jezdívali do rybářské vesnice Dangast při Severním moři, Pechstein a Kirchner trávili léto u rybníků poblíž Moritzburgu. Kvůli zajištění hmotné existence bylo pro malíře důležité získávat mecenáše, resp. sběratele svých obrazů. V roce 1908 poznali Heckel a Schmidt-Rottulff sběratelku umění Rosu Schapire, která od té doby BRÜCKE podporovala. Zpracovala rovněž první katalog Schmidt-Rottluffových prací. Roku 1908 se Pechstein po několikaměsíčním studijním pobytu v Paříži přestěhoval do Berlína. O dva roky později stál u založení umělecké skupiny Neue Secession (Nová secese), složené z umělců, jejichž díla byla odmítnuta pořadateli výstavy skupiny Berliner Secession (Berlínská secese). Protože byli v Nové secesi zastoupeni převážně expresionističtí malíři, BRÜCKE se k ní připojilo.", "section_level": 2}, {"title": "Berlínské období.", "content": "V roce 1911 prožili Heckel s Kirchnerem a svými modelkami poslední léto u moritzburských rybníků. Na podzim se všichni malíři BRÜCKE přestěhovali za Pechsteinem do Berlína. Ten byl v té době – spolu s Mnichovem – hlavním kulturním centrem Německa. Bylo tam možné navazovat kontakty a zhlédnout výstavy současného evropského umění. Tamní obec sběratelů umění byla otevřenější moderním vlivům v malířství a tím i stoupala možnost prodeje obrazů. Ještě v prosinci 1911 založili Kirchner s Pechsteinem v Berlíně malířskou školu s názvem Moderne Unterricht in Malerei (Moderní výuka malířství). Projekt skončil fiaskem: Do září následujícího roku, kdy byla uzavřena, přilákala jen dva žáky. Organizační záležitosti měl na starosti – stejně jako v Drážďanech – Heckel, který si pronajal stropní byt v Mommsenstrasse 60. Rok 1912 byl vyvrcholením působení BRÜCKE v Berlíně a zároveň počátkem konce. V zimě 1911/1912 se na výstavě Nové secese BRÜCKE prezentovalo jako vůdčí skupina německé moderny. V únoru 1912 vystavovalo BRÜCKE v Mnichově společně se skupinou Der Blaue Reiter, v dubnu téhož roku proběhla v Galerii Gurlitt velká výstava BRÜCKE, k níž byl vydaný katalog s jedenácti originálními dřevoryty. V té době byl ale Pechstein pro ztrátu důvěry vyloučený z Nové secese. Brücke z ní ze solidarity vystoupilo rovněž. Poté, co Pechstein přes protesty dalších členů obeslal výstavu konzervativní Berlínské secese, byl vyloučený i z BRÜCKE. Malíři se postupně vydali každý svou cestou. Poslední spoluprací byl plakát k mnichovské výstavě Neuen Kunstsalons (Nového uměleckého salónu): Kirchner vytvořil dřevoryt, Heckel napsal text. Krátce nato vydal vydal Kirchner kroniku BRÜCKE, v níž nekriticky vyzdvihl své působení ve skupině. To ostatní členy pobouřilo. 27. května 1913 vyšlo v tisku oznámení, podepsané Amietem, Heckelem, Muellerem a Schmidtem-Rottluffem, že umělecká skupina BRÜCKE je jako organizace rozpuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Zcela nezávisle na sobě, v roce 1905, se ve Francii a v Německu vytvořily skupiny malířů, jimž byl společný odpor vůči akademické malbě. Ale zatímco fauvistům s Matissem na čele šlo o dekorativní kvality harmonie barev a rytmu obrazů, v tvorbě umělců BRÜCKE lze vystopovat vlivy severské tradice úzkosti a pesimismu, jakou je možné nalézt např. u Muncha. Tam, kde Matisse uklidňuje, vyvolávají němečtí expresionisté bouřlivé emoce. Zatímco fauvisté nežili pohromadě a s pojmem \"fauvismus\" se nikdy neztotožnili, malíře BRÜCKE držela pohromadě víra v nezištnou pospolitost a solidaritu, kterou měli uskutečnit zejména mladí umělci. Tvorba německých malířů čerpala podněty z mnoha oblastí a v mnoha oblastech nacházela výraz. Prakticky všichni členové BRÜCKE se zabývali grafikou, hlavně dřevořezem. I úvodní manifest skupiny z roku 1906 vyřezal Kirchner technikou dřevořezu a navíc jako variaci na gotické písmo. Většina z nich vytvářela antropomorfní plastiky, inspirované uměním tzv. primitivních národů Asie a Afriky. Ale doménou byla malba. Malíře BRÜCKE fascinovala tvorba pozdně středověkých Matthiase Grünewalda a Albrechta Dürera, právě tak jako van Gogha, Gauguina či Muncha. Tomu nabídli členství, ale Nor je nepřijal. Malíři BRÜCKE dávali přednost výrazu (expresi) před kompozicí. Důsledkem bylo používání výrazných barev. V prvních letech existence skupiny si byly obrazy jednotlivých tvůrců podobné, teprve později, zejména po přesídlení do Berlína, si každý z nich vytvořil svůj vlastní styl. Zářivé, velké barevné plochy však po dobu existence skupiny zůstaly všem malířům BRÜCKE společné.", "section_level": 1}, {"title": "Die Brücke a Čechy.", "content": "S BRÜCKE se dostali do kontaktu čeští malíři sdružení v umělecké skupině Osma. Buď Willi Nowak nebo Friedrich Feigl, kteří na jaře 1911 pobývali v Berlíně, pozvali německé malíře k návštěvě Čech. V polovině května téhož roku přijel Otto Mueller spolu s manželkou Marií za Nowakem do Mníšku. Na posledních čtrnáct dní jejich pobytu, který se protáhl až do srpna, se k nim připojil i Kirchner. Lze předpokládat, že na setkáních členů BRÜCKE s Bohumilem Kubištou, Emilem Fillou, Vincencem Benešem či Otakarem Kubínem se probíraly možnosti výstav. V následujících letech se skutečně několik projektů uskutečnilo. Vincenc Beneš, Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Willi Nowak a Ernst Ascher měli roku 1912 možnost představit své obrazy na slavné výstavě Sonderbundu v Kolíně nad Rýnem. Samotný Kubišta, který se stal oficiálním členem BRÜCKE, se prezentoval na berlínských výstavách Nové secese v letech 1912 a 1913. Prostřednictvím Kirchnera, který vlastnil fotografie Kubištových pláten, se obrazy českého umělce dostaly i k Franzi Markovi a Vasiliji Kandinskému. Naopak němečtí malíři vystavovali v Praze. Na podzim 1912 proběhla v Obecním domě druhá výstava Skupiny výtvarných umělců. Ta vznikla v roce 1911 a patřili do ní nejen malíři a sochaři, ale také architekti, spisovatelé, hudebníci a výtvarní teoretici. Jako hosté v Obecním domě vystavovali Kirchner, Mueller a Erich Heckel. Výstava dokumentovala značný vliv, který měli němečtí expresionisté na umělce Skupiny výtvarných umělců.", "section_level": 1}, {"title": "Členové skupiny.", "content": "Další osoby sice do skupiny patřily, ale jejich sounáležitost se omezovala spíše na příležitostnou spolupráci s některými jinými členy skupiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Die Brücke (Most) byla německá umělecká skupina, která vznikla roku 1905 v Drážďanech. Zakládajícími členy byli studenti architektury Fritz Bleyl, Erich Heckel, Ernst Ludwig Kirchner a Karl Schmidt-Rottluff, dalšími později Emil Nolde, Max Pechstein a Otto Mueller. Název skupiny vymyslel Schmidt, inspirovaný dilem Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzsche, konkrétně těmito pasážemi z úvodu knihy: \"Co je velkého na člověku, jest, že je mostem, a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem. Miluji toho, čí duše jest hluboká i v poranění a kdo může zahynouti malým zážitkem: tak půjde rád přes most.\" Skupina se rozpadla v roce 1913. Jedním z důvodů byla tiskem vydaná kronika skupiny, sepsaná Kirchnerem. Ostatní členové ji považovali za Kirchnerovu sebestřednou záležitost. Původním cílem skupiny bylo vytvoření pomyslného mostu mezi uměním minulosti a moderní avantgardou, v důsledku se potom BRÜCKE zařadilo mezi skupiny s největším dopadem na moderní umění a fakticky vytvořil expresionismus. Z umění minulosti se umělci nechali inspirovat především Albrechtem Dürerem, Grünewaldem nebo Cranachem starším, z moderny to byl Edvard Munch a fauvismus.", "tgt_summary": "Die Brücke (The Bridge) was a group of German expressionist artists formed in Dresden in 1905. Founding members were Fritz Bleyl, Erich Heckel, Ernst Ludwig Kirchner and Karl Schmidt-Rottluff. Later members were Emil Nolde, Max Pechstein and Otto Mueller. The seminal group had a major impact on the evolution of modern art in the 20th century and the creation of expressionism. The group came to an end around 1913. The Brücke Museum in Berlin was named after the group. ", "id": 671917}
{"src_title": "Miříkovité", "tgt_title": "Apiaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Miříkovité jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny, občas na bázi stonku dřevnatějící. Zcela výjimečně je stonek dřevnatý (\"Myrrhidendron\"). Stonek je dutý nebo plný. Listy jsou střídavé, vzácně vstřícné nebo v přízemní růžici, bez palistů, jednoduché nebo složené. Čepel listů je obvykle silně členěná, často i do několika řádů, zřídka jednoduchá. Řapík lodyžních listů má zpravidla na bázi výraznou pochvu. Rostliny obsahují ve všech částech včetně oplodí sekreční buňky a kanálky a bývají aromatické. Květy jsou drobné, pětičetné, zpravidla oboupohlavné, pravidelné, pouze okrajové květy v květenství u některých zástupců asymetrické a paprskující. Květy jsou uspořádány v jednoduchých okolících nebo v okolících složených z okolíčků. Pod květenstvím bývá vytvořen obal z listenů a pod jednotlivými okolíčky obalíček. U některých rodů není obal či obalíček (případně obojí) vyvinut. Květenství jsou většinou volná, s dlouhými stopkami květů a obalíčků, mohou však být i stažená a tvořit hlávku. Kalich je téměř celý srostlý se semeníkem a je patrný pouze jako 5 cípů na okraji semeníku. Korunní lístky jsou volné. Tyčinek je 5, jsou volné a střídají se s korunními lístky. Prašníky jsou žluté, zřídka fialové. Semeník je spodní, srostlý ze 2 plodolistů, se 2 komůrkami a 2 čnělkami. Na horní straně na semeník nasedá žlaznatý terč, vybíhající v rozšířenou bázi čnělek. V každém plodolistu je jediné vajíčko. Plodem je dvounažka, za zralosti se zpravidla rozpadající na dva plůdky (merikarpia), někdy spojené plodonošem (karpoforem). Semena obsahují malé embryo a hojný endosperm. Čeleď miříkovité zahrnuje asi 3800 druhů ve 434 rodech. Největší rody jsou máčka (\"Eryngium\", přes 200 druhů), prorostlík (\"Bupleurum\", asi 190), bedrník (\"Pimpinella\", 150) a ločidlo (\"Ferula\", asi 130 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Miříkovité jsou rozšířeny kosmopolitně. Mnohé rody jsou zastoupeny jak v Eurasii, tak v Severní Americe, vyskytují se i v arktických oblastech. Největší druhové bohatství je v Eurasii, naopak pouze 50 rodů a 500 druhů roste v neotropické oblasti. V tropech rostou převážně v horách. V české květeně je tato čeleď zastoupena asi 50 rody.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasické taxonomii byla čeleď miříkovité spolu s čeledí aralkovité (\"Araliaceae\") řazena do řádu miříkotvaré (\"Apiales\"), dříve nazývaného aralkotvaré (\"Araliales\"). Byla členěna na tři podčeledi: \"Apioideae\", \"Saniculoideae\" a \"Hydrocotyloideae\". Molekulární výzkumy ukázaly, že první dvě podčeledi jsou sesterské a monofyletické skupiny, zatímco \"Hydrocotyloideae\" jsou parafyletická skupina. Dva rody (\"Hydrocotyle\" a \"Trachymene\") byly následně přeřazeny do čeledi aralkovité (\"Araliaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy miříkovitých obsahují nektar a jsou navštěvovány širokou paletou létajícího hmyzu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Čeleď zahrnuje jak druhy využívané jako potrava, tak i druhy vysoce toxické (např. rozpuk jízlivý, bolehlav plamatý). Mezi známou kořenovou, případně i listovou zeleninu patří mrkev obecná (\"Daucus carota\"), petržel kadeřavá (\"Petroselinum crispum\") nebo miřík celer (\"Apium graveolens\"). V minulosti byla jako kořenová zelenina pěstována také krabilice hlíznatá (\"Chaerophyllum bulbosum\") a kerblík třebule (\"Anthriscus cerefolium\"). Z koření je využíván zejména kmín kořenný (\"Carum carvi\"), fenykl obecný (\"Foeniculum vulgare\") a bedrník anýz (\"Pimpinella anisum\"). Některé rostliny z této čeledi jsou používány v léčitelství a lékařství jakožto léčivé byliny či suroviny pro výrobu léků a prostředků proti početí. Některé druhy se pěstují jako okrasné rostliny, např. máčka (\"Eryngium\") a jarmanka (\"Astrantia\"). Jako skalničky se občas pěstují některé druhy z rodu \"Azorella\", pocházející z jižní polokoule a tvořící pozoruhodné velmi kompaktní trsy z drobných nahuštěných rostlinek.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Aciphylla\", \"Acronema\", \"Actinanthus\", \"Actinolema\", \"Actinotus\", \"Adenosciadium\", \"Aegokeras\", \"Aegopodium\", \"Aethusa\", \"Aframmi\", \"Afrocarum\", \"Afroligusticum\", \"Afrosison\", \"Agasyllis\", \"Agrocharis\", \"Ainsworthia\", \"Alepidea\", \"Aletes\", \"Alococarpum\", \"Alposelinum\", \"Ammi\", \"Ammiopsis\", \"Ammodaucus\", \"Ammoides\", \"Ammoselinum\", \"Anethum\", \"Angelica\", \"Angelocarpa\", \"Anginon\", \"Angoseseli\", \"Anisopoda\", \"Anisosciadium\", \"Anisotome\", \"Annesorhiza\", \"X Anthrichaerophyllum\", \"Anthriscus\", \"Aphanopleura\", \"Apiastrum\", \"Apiopetalum\", \"Apium\", \"Apodicarpum\", \"Arafoe\", \"Arctopus\", \"Arcuatopterus\", \"Arracacia\", \"Artedia\", \"Asciadium\", \"Asteriscium\", \"Astomaea\", \"Astrantia\", \"Astrodaucus\", \"Astydamia\", \"Athamanta\", \"Aulacospermum\", \"Austropeucedanum\", \"Autumnalia\", \"Azilia\", \"Azorella\", \"Berula\", \"Bifora\", \"Bilacunaria\", \"Bolax\", \"Bonannia\", \"Bowlesia\", \"Bunium\", \"Bupleurum\", \"Cachrys\", \"Calyptrosciadium\", \"Capnophyllum\", \"Carlesia\", \"Caropsis\", \"Carum\", \"Caucalis\", \"Cenolophium\", \"Centella\", \"Cephalopodium\", \"Chaerophyllopsis\", \"Chaerophyllum\", \"Chaetosciadium\", \"Chamaele\", \"Chamaesciadium\", \"Chamaesium\", \"Chamarea\", \"Changium\", \"Chlaenosciadium\", \"Choritaenia\", \"Chuanminshen\", \"Chymsydia\", \"Cicuta\", \"Cnidiocarpa\", \"Cnidium\", \"Coaxana\", \"Conioselinum\", \"Conium\", \"Conopodium\", \"Coriandrum\", \"Cortia\", \"Cortiella\", \"Cotopaxia\", \"Coulterophytum\", \"Coxella\", \"Crithmum\", \"Cryptotaenia\", \"Cuminum\", \"Cyathoselinum\", \"Cyclorhiza\", \"Cyclospermum\", \"Cymbocarpum\", \"Cymopterus\", \"Cynosciadium\", \"Dactylaea\", \"Dasispermum\", \"Daucosma\", \"Daucus\", \"Demavendia\", \"Dethawia\", \"Dichosciadium\", \"Dickinsia\", \"Dicyclophora\", \"Dimorphosciadium\", \"Diplaspis\", \"Diplolophium\", \"Diplotaenia\", \"Diposis\", \"Distichoselinum\", \"Domeykoa\", \"Donnellsmithia\", \"Dorema\", \"Dracosciadium\", \"Drusa\", \"Ducrosia\", \"Dystaenia\", \"Echinophora\", \"Elaeoselinum\", \"Elaeosticta\", \"Eleutherospermum\", \"Enantiophylla\", \"Endressia\", \"Eremocharis\", \"Eremodaucus\", \"Ergocarpon\", \"Erigenia\", \"Eriocycla\", \"Eriosynaphe\", \"Eryngium\", \"Erythroselinum\", \"Eurytaenia\", \"Exoacantha\", \"Falcaria\", \"Fergania\", \"Ferula\", \"Ferulago\", \"Ferulopsis\", \"Foeniculum\", \"Frommia\", \"Froriepia\", \"Fuernrohria\", \"Galagania\", \"Geocaryum\", \"Gingidia\", \"Glaucosciadium\", \"Glehnia\", \"Glia\", \"Glochidotheca\", \"Gongylosciadium\", \"Grafia\", \"Grammosciadium\", \"Guillonea\", \"Gymnophyton\", \"Hacquetia\", \"Halosciastrum\", \"Haplosciadium\", \"Haplosphaera\", \"Harbouria\", \"Harrysmithia\", \"Haussknechtia\", \"Hellenocarum\", \"Heptaptera\", \"Heracleum\", \"Hermas\", \"Heteromorpha\", \"Heterosciadium\", \"Hladnikia\", \"Hohenackeria\", \"Homalocarpus\", \"Horstrissea\", \"Huanaca\", \"Hyalolaena\", \"Hymenolaena\", \"Imperatoria\", \"Itasina\", \"Johrenia\", \"Johreniopsis\", \"Kadenia\", \"Kafirnigania\", \"Kalakia\", \"Kandaharia\", \"Karatavia\", \"Karnataka\", \"Kedarnatha\", \"Keraymonia\", \"Kitagawia\", \"Klotzschia\", \"Komarovia\", \"Korshinskia\", \"Kosopoljanskia\", \"Kozlovia\", \"Krasnovia\", \"Krubera\", \"Kundmannia\", \"Ladyginia\", \"Lagoecia\", \"Lalldhwojia\", \"Laretia\", \"Laser\", \"Laserpitium\", \"Lecokia\", \"Ledebouriella\", \"Lefebvrea\", \"Leibergia\", \"Leutea\", \"Levisticum\", \"Lichtensteinia\", \"Lignocarpa\", \"Ligusticella\", \"Ligusticopsis\", \"Ligusticum\", \"Lilaeopsis\", \"Limnosciadium\", \"Lipskya\", \"Lisaea\", \"Lomatium\", \"Lomatocarpa\", \"Mackinlaya\", \"Macrosciadium\", \"Magadania\", \"Magydaris\", \"Malabaila\", \"Mandenovia\", \"Margotia\", \"Marlothiella\", \"Mastigosciadium\", \"Mathiasella\", \"Mediasia\", \"Meeboldia\", \"Melanosciadium\", \"Melanoselinum\", \"Merwiopsis\", \"Meum\", \"Micropleura\", \"Microsciadium\", \"Mogoltavia\", \"Molopospermum\", \"Monizia\", \"Mulinum\", \"Musineon\", \"Myrrhidendron\", \"Myrrhis\", \"Myrrhoides\", \"Naufraga\", \"Neoconopodium\", \"Neogoezia\", \"Neonelsonia\", \"Neoparrya\", \"Neosciadium\", \"Neoturczaninovia\", \"Niphogeton\", \"Nirarathamnos\", \"Nothosmyrnium\", \"Notiosciadium\", \"Notopterygium\", \"Ochotia\", \"Oedibasis\", \"Oenanthe\", \"Oligocladus\", \"Oliveria\", \"Opopanax\", \"Oreocome\", \"Oreomyrrhis\", \"Oreonana\", \"Oreoschimperella\", \"Oreoxis\", \"Orlaya\", \"Ormopterum\", \"Ormosciadium\", \"Ormosolenia\", \"Orogenia\", \"Oschatzia\", \"Osmorhiza\", \"Ottoa\", \"Oxypolis\", \"Pachyctenium\", \"Pachypleurum\", \"Palimbia\", \"Pancicia\", \"Paraligusticum\", \"Paraselinum\", \"Parasilaus\", \"Pastinaca\", \"Pastinacopsis\", \"Paulita\", \"Pedinopetalum\", \"Perideridia\", \"Perissocoeleum\", \"Petagnia\", \"Petroedmondia\", \"Petroselinum\", \"Peucedanum\", \"Phellolophium\", \"Phlojodicarpus\", \"Phlyctidocarpa\", \"Physospermopsis\", \"Physospermum\", \"Physotrichia\", \"Pilopleura\", \"Pimpinella\", \"Pinacantha\", \"Pinda\", \"Pituranthos\", \"Platysace\", \"Pleurospermopsis\", \"Pleurospermum\", \"Podistera\", \"Polemannia\", \"Polemanniopsis\", \"Polylophium\", \"Polytaenia\", \"Polyzygus\", \"Portenschlagiella\", \"Postiella\", \"Pozoa\", \"Prangos\", \"Prionosciadium\", \"Psammogeton\", \"Pseudocarum\", \"Pseudocymopterus\", \"Pseudorlaya\", \"Pseudoselinum\", \"Pseudotaenidia\", \"Pternopetalum\", \"Pterygopleurum\", \"Pteryxia\", \"Ptilimnium\", \"Ptychotis\", \"Pycnocycla\", \"Pyramidoptera\", \"Registaniella\", \"Rhabdosciadium\", \"Rhodosciadium\", \"Rhopalosciadium\", \"Rhysopterus\", \"Ridolfia\", \"Rouya\", \"Rumia\", \"Rupiphila\", \"Rutheopsis\", \"Sajanella\", \"Sanicula\", \"Saposhnikovia\", \"Scaligeria\", \"Scandia\", \"Scandix\", \"Schizeilema\", \"Schoenolaena\", \"Schrenkia\", \"Schtschurowskia\", \"Schulzia\", \"Sclerochorton\", \"Sclerotiaria\", \"Scrithacola\", \"Selinopsis\", \"Selinum\", \"Semenovia\", \"Seseli\", \"Seselopsis\", \"Shoshonea\", \"Silaum\", \"Sinocarum\", \"Sinodielsia\", \"Sinolimprichtia\", \"Sison\", \"Sium\", \"Smyrniopsis\", \"Smyrnium\", \"Sonderina\", \"Spananthe\", \"Spermolepis\", \"Sphaenolobium\", \"Sphaerosciadium\", \"Sphallerocarpus\", \"Sphenocarpus\", \"Sphenosciadium\", \"Spuriodaucus\", \"Spuriopimpinella\", \"Stefanoffia\", \"Steganotaenia\", \"Stenocoelium\", \"Stewartiella\", \"Stoibrax\", \"Symphyoloma\", \"Szovitsia\", \"Taenidia\", \"Tamamschjania\", \"Tauschia\", \"Tetrataenium\", \"Thamnosciadium\", \"Thapsia\", \"Thaspium\", \"Thecocarpus\", \"Tilingia\", \"Tinguarra\", \"Todaroa\", \"Tommasinia\", \"Tongoloa\", \"Tordyliopsis\", \"Tordylium\", \"Torilis\", \"Tornabenea\", \"Trachydium\", \"Trachymene\", \"Trachyspermum\", \"Transcaucasia\", \"Trepocarpus\", \"Tricholaser\", \"Trigonosciadium\", \"Trinia\", \"Trochiscanthes\", \"Turczaninoviella\", \"Turgenia\", \"Uldinia\", \"Vanasushava\", \"Vicatia\", \"Vvedenskya\", \"Xanthosia\", \"Xatardia\", \"Yabea\", \"Zeravschania\", \"Zizia\", \"Zosima\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Miříkovité (\"Apiaceae\"), dříve též mrkvovité nebo okoličnaté (\"Umbelliferae\"), jsou čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu miříkotvaré (\"Apiales\"). Zahrnuje přes 420 rodů a více než 3500 druhů rostlin. Jsou to byliny, obvykle aromatické, s bohatě členěnými listy a s květy v jednoduchém nebo složeném okoličnatém květenství. Miříkovité jsou bohatě zastoupeny ve flóře České republiky, řada druhů má hospodářský význam.", "tgt_summary": "Apiaceae or Umbelliferae is a family of mostly aromatic flowering plants named after the type genus \"Apium\" and commonly known as the celery, carrot or parsley family, or simply as umbellifers. It is the 16th-largest family of flowering plants, with more than 3,700 species in 434 genera including such well-known and economically important plants such as ajwain, angelica, anise, asafoetida, caraway, carrot, celery, chervil, coriander, cumin, dill, fennel, poison hemlock, lovage, cow parsley, parsley, parsnip and sea holly, as well as silphium, a plant whose identity is unclear and which may be extinct. ", "id": 523971}
{"src_title": "Eisenhüttenstadt", "tgt_title": "Eisenhüttenstadt", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Z roku 1251 pochází první písemná zmínka o městečku Fürstenberg (polsky \"Przybrzeg\", hornolužicky \"Pśibrjog\"). V roce 1950 rozhodlo vedení SED vybudovat u Fürstenbergu velký podnik na zpracování železa. Již 18. srpna téhož roku byl položen základní kámen stavby závodu \"Eisenhütten Kombinat Ost\" (zkratka EKO), u něhož se začalo pro zaměstnance budovat nové sídliště \"EKO Wohnstadt\". V roce 1953 dostalo městská práva a název \"Stalinstadt\" na počest J. V. Stalina. Bylo koncipováno jako vzorné město s komfortními domy ve stylu socialistického realismu a veškerou moderní občanskou vybaveností včetně vlastního divadla (\"Friedrich-Wolf-Theater\"). V roce 1961 bylo město administrativně spojeno s historickým Fürstenbergem a vesnicí Schönfließ, v rámci destalinizace dostalo nový název Eisenhüttenstadt (\"Město železných hutí\"). Rozvoj průmyslu vedl k nárůstu počtu obyvatel, který v osmdesátých letech přesáhl padesát tisíc. Po pádu NDR došlo k privatizaci, hutě získala firma ArcelorMittal. Nový majitel propustil více než polovinu zaměstnanců a mnoho lidí, zejména mladých, z města odešlo hledat si práci jinam. V roce 1993 byla k městu připojena vesnice Diehlo.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Ve městě se nachází muzeum, nemocnice, střední škola \"Albert-Schweitzer-Gymnasium\" a Dokumentační centrum každodenního života v NDR. Ukázkou stalinské architektury je velký hotel \"Aktivist\". Ve Fürstenbergu se nachází řada historických budov, mezi nimiž vyniká evangelický gotický chrám \"Nikolaikirche\". Městský znak vytvořil Jan Hanski a je v něm vyobrazena holubice míru, vysoké pece a vlnovky symbolizující řeku Odru. Až do svého zániku zde hrával fotbalový klub Eisenhüttenstädter FC Stahl, který působil v Oberlize NDR. Město je známé také pod posměšnou přezdívkou \"Schrottgorod\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Eisenhüttenstadt (v letech 1953 - 1961 Stalinstadt) je město v německé spolkové zemi Braniborsko, žije v něm 27 444 obyvatel (rok 2014). Leží na levém břehu Odry na hranici s Polskem, Odersko-sprévský kanál je spojuje se 120 km vzdáleným Berlínem.", "tgt_summary": "Eisenhüttenstadt (literally \"ironworks city\" in German; ) is a town in the Oder-Spree district of the state of Brandenburg, Germany, on the border with Poland.", "id": 366432}
{"src_title": "Elektronvolt", "tgt_title": "Electronvolt", "src_document": [{"title": "Velikost jednotky.", "content": "Elektronvolt je v běžných měřítkách extrémně malé množství energie. Energie pohybu letícího komára je přibližně bilion elektronvoltů. Jednotka je proto užitečná tam, kde jsou typické energie velmi malé, to znamená ve světě částic. Také zde je 1 eV často poměrně malá energie, takže se používají větší násobky a předpony: 1 keV je tisíc eV, 1 MeV je milion eV, 1 GeV je miliarda eV, 1 TeV je bilion eV. Někdy se zkratka používá jako akronym, lze se tedy setkat i s jejím skloňováním. Největší urychlovač částic (LHC) dodá každému protonu energii 7 TeV. Rozbitím jediného jádra uranu U se uvolní přibližně 215 MeV. Sloučením jednoho jádra atomu deuteria s jádrem tritia se uvolní 17,6 MeV. V obrazovkách barevných televizorů jsou elektrony urychlovány vysokým napětím kolem 32 tisíc voltů, takže elektrony získávají kinetickou energii 32 keV. Dobře se elektronvolt hodí k měření energie chemických vazeb, jsou to řádově jednotky či desítky eV na jednu molekulu. K vytržení elektronu z atomu vodíku (ionizaci) je potřeba 13,6 eV. Řádově jednotky eV má také energie fotonů viditelného světla. Energie menší než elektronvolt se vyskytují v termodynamice, například střední kinetická energie částic vzduchu při pokojové teplotě je 38 meV (milielektronvolt). Rychlost elektronu s kinetickou energií 1 eV je přibližně 593 km/s. Rychlost protonu se stejnou kinetickou energií je pak jen 13,8 km/s. Velikost elektronvoltu v jednotkách SI se určuje měřením náboje elektronu. Nejpřesnější ze známých metod je měření Josephsonova jevu, kterým se určí hodnota Josephsonovy konstanty formula_2. Velikost elementárního náboje se pak stanoví ze vztahu formula_3. Zde formula_4 je von Klitzingova konstanta, která je změřena řádově přesněji než formula_2. Relativní směrodatná odchylka měření Josephsonovy konstanty je 2,5×10 (2,5 miliontiny procenta) a právě takovou přesnost má i převod elektronvoltu na jouly.", "section_level": 1}, {"title": "Užití při měření.", "content": "V technické praxi je výhodné, že pro částice s elementárním nábojem odpovídá změna energie v elektronvoltech přímo elektrickému napětí ve voltech, kterým je částice urychlena (či zbrzděna). Příkladem může být aparatura k pozorování vnějšího fotoelektrického jevu, kde se užívá brzdné elektrické pole ke zjištění energie elektronů. Světlo (či jiné záření) prochází okénkem do evakuované baňky a dopadá na katodu, aby z jejího povrchu vytrhlo elektrony. Ty prolétají skrze mřížku, dopadají na anodu a vytvářejí tak v obvodu elektrický proud, který měříme mikroampérmetrem. Abychom stanovili energii vyletujících elektronů, nastavíme pomocí potenciometru brzdné napětí mezi katodu a mřížku. Málo energetické elektrony jsou tímto elektrickým polem vráceny zpět na katodu a neúčastní se vedení proudu. Pokud má ale elektron dostatečnou kinetickou energii, brzdné pole překoná a pokračuje k anodě. Potřebná kinetická energie v elektronvoltech přímo odpovídá brzdnému napětí ve voltech. Můžeme tedy experimentálně zjistit krajní hodnotu napětí mezi katodou a mřížkou, při němž obvodem ještě prochází proud, například 1,2 voltu. Znamená to, že světlo dodává elektronům kinetickou energii 1,2 elektronvoltu. V praxi tedy často porovnáváme neznámou hodnotu energie částice přímo s elektronvoltem a nikoli s jednotkami soustavy SI. Je to jeden z hlavních důvodů k zavedení této jednotky. Nepřesnost převodního koeficientu mezi eV a J je obvykle zcela zanedbatelná vzhledem k chybám měření v běžných laboratorních podmínkách. Navíc elektronvolt lze podle jeho definice realizovat výrazně přesněji než joule podle definice SI.", "section_level": 1}, {"title": "Konstanty.", "content": "Některé fyzikální konstanty mají rozměr energie, případně v kombinaci s dalšími veličinami. K jejich vyjádření lze místo joulů používat elektronvolty. Skupina CODATA uvádí v doporučení z roku 2010 tyto hodnoty konstant a směrodatných odchylek.", "section_level": 1}, {"title": "Energie fotonů.", "content": "Podle kvantové teorie se světlo a veškeré jiné elektromagnetické záření skládá z částic – fotonů, jejichž energie je přímo úměrná frekvenci světla. Zde formula_7 je Planckova konstanta, formula_8 je rychlost světla ve vakuu, formula_9 je frekvence a formula_10 je vlnová délka. Vyjádříme-li součin formula_11 v jednotkách eV · nm, dostaneme užitečné vyjádření energie fotonu v elektronvoltech. Viditelné světlo i okolní infračervené a ultrafialové záření je tedy tvořeno fotony s energií řádově v jednotkách elektronvoltů.", "section_level": 1}, {"title": "Další veličiny udávané v elektronvoltech.", "content": "V částicové fyzice se elektronvolty, jejich násobky a mocniny běžně užívají i k vyjádření hodnot jiných veličin než energie. Tato konvence je postavena na faktu, že veličiny k sobě pojí základní fyzikální vztah, který má tvar přímé úměrnosti. Je-li energie formula_13 v nějakém kontextu úměrná veličině formula_14, zapisujeme to jako rovnici kde formula_9 je konstanta úměrnosti. Obvykle je formula_9 některá ze základních fyzikálních konstant, nejčastěji rychlost světla ve vakuu formula_8, redukovaná Planckova konstanta formula_19, Boltzmannova konstanta formula_20, gravitační konstanta formula_21, případně jejich kombinace. Konstanta určuje způsob přepočtu veličiny formula_14 na energii a také zpět: Jako jednotku pro veličinu formula_14 můžeme na základě tohoto vztahu použít jednotku energie vydělenou konstantou formula_9. Za jednotku energie se obvykle volí elektronvolt, takže jednotku zapisujeme takto: Tento zápis kóduje způsob, jak hodnotu veličiny převést na jiné jednotky. Například klidová hmotnost protonu může být uvedena jako formula_27. Chceme-li hodnotu převést na základní jednotku SI – kilogram, je třeba přepočítat formula_28 na jouly a výsledek podělit druhou mocninou rychlosti světla formula_29. Číselně tedy provádíme tento výpočet: Hmotnost protonu je tedy přibližně formula_31. Uvedený zápis je konzistentní a umožňuje hodnoty kdykoli přepočítat na jiné jednotky a to i čtenáři, který nezná příslušný fyzikální vztah. Částicoví fyzikové tuto konvenci znají a používají ke zjednodušení některých výpočtů. Někdy přitom ale vynechávají konstanty, takže například hmotnost protonu může být uvedena jako formula_32. V jednotkách SI je to zápis formálně nesprávný a pro neznalého člověka může být matoucí, protože zakrývá způsob převodu jednotek. V publikaci užívající tento zápis bývá ve zvláštní sekci uvedeno, že ve výpočtech používá místo SI některou tzv. přirozenou soustavu jednotek. Jednotky jsou v tom případě zavedeny tak, aby základní konstanty měly číselnou hodnotu 1. Je-li například formula_33, pak tato konstanta odpadá i ze zápisu jednotek: formula_34. Dle této konvence je možné uvádět v elektronvoltech, jejich násobcích a mocninách dokonce \"všechny\" veličiny relevantní pro daný text. Níže uvádíme příklady veličin, k jejichž vyjádření se používají elektronvolty v kombinaci s určitou konstantou, a kontext, který vedl k volbě převodního vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Hmotnost.", "content": "Podle Einsteinovy teorie relativity odpovídá každé hmotnosti určité množství energie podle vztahu E=mc2, kde formula_8 je konstanta (rychlost světla ve vakuu). Jde o vztah přímé úměrnosti, což umožňuje měřit hmotnost ve stejných jednotkách jako energii. Například klidovou hmotnost elektronu formula_36 můžeme vynásobit formula_37, čímž obdržíme klidovou energii v joulech. Po převodu na elektronvolty můžeme psát formula_38, což se běžně zkráceně zapisuje i jako formula_39. Tato hodnota odpovídá energii uvolněné při anihilaci elektronu. Ve fyzice elementárních částic se klidová hmotnost udává běžně v jednotkách formula_41, což odpovídá přibližně formula_42 (tj. zhruba dvojnásobek hmotnosti elektronu).", "section_level": 2}, {"title": "Hybnost.", "content": "Hybnost fotonu je přímo úměrná jeho energii, přičemž konstantou úměrnosti je rychlost světla ve vakuu. Dle tohoto vztahu můžeme přirozeně měřit hybnost v jednotkách formula_44. Hybnost fotonu má v těchto jednotkách číselně stejnou hodnotu jako jeho energie. Výhodnost těchto jednotek lze demonstrovat na příkladu, kdy máme určit hybnost elektronu, který byl urychlen elektrickým napětím formula_46. Podle definice elektronvoltu získal elektron kinetickou energii formula_47. Klidová hmotnost elektronu je formula_48, takže jeho energie v klidu je formula_49. Celková energie urychlené částice je tedy jednoduše formula_50. K výpočtu hybnosti použijeme relativistický vztah známý jako Pythagorova věta o energii: Odtud plyne Hybnost tedy můžeme zapsat jako formula_53. Je vidět, že konstanta formula_8 se ve vztazích chová tak, že ani není třeba znát její hodnotu a číselné operace jsou jednoduché.", "section_level": 2}, {"title": "Teplota.", "content": "Teplota se místo kelvinů někdy udává v elektronvoltech. Převod je dán hodnotou Boltzmannovy konstanty formula_20. Například teplotu v jádru Slunce formula_57 lze zapsat jako formula_58, neboli formula_59. Často se v tomto zápise Boltzmannova konstanta neuvádí a píše se pouze formula_60. Výhodou použití jednotky energie 'elektronvolt' pro udání teploty je v tom, že stačí hodnotu vynásobit faktorem formula_61 a získáme střední kinetickou energii částic. Ta je tedy pro zmiňované jádro slunce formula_62.", "section_level": 2}, {"title": "Časy a vzdálenosti.", "content": "U částic s velmi krátkou střední dobou života formula_63 se místo ní někdy udává tzv. rozpadová šířka, která má rozměr energie. Například mezon formula_65 má dobu života asi 1,53 pikosekund, čemuž odpovídá rozpadová šířka formula_66. Je vidět, že časové údaje lze udávat v jednotkách formula_67, či přesněji řečeno formula_68. A protože rychlost světla ve vakuu dává přímý přepočet mezi jednotkami času a vzdálenosti, je možné měřit i vzdálenost v jednotkách formula_67, či přesněji zapsáno formula_71. Vzhledem k typickým malým vzdálenostem ve světě částic, používá se tento vztah často ve tvarech:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé byla jednotka elektronvolt, tehdy ještě pod názvem „ekvivalent voltu“, použita roku 1912 v časopisu Philosophical Magazine v článku Karla Taylora Comptona a Owena Willanse Richardsona „“ o fotoelektrickém jevu. V USA se s rozvojem částicové fyziky začala používat jednotka BeV (případně bev či Bev), kde B představovalo miliardu (z anglického „“). V roce 1948 však IUPAP její používání zamítl a pro miliardu elektronvoltů upřednostnil použití předpony giga, takže jednotka je označována zkratkou GeV. V některých starších publikacích se jako zkratka pro elektronvolt uvádí „ev“. Od jednotky BeV byl odvozen název částicového urychlovače Bevatron (v provozu 1954–1993, Berkeley, USA). Podle stejného klíče byl pojmenován urychlovač Tevatron (1983–2011, Illinois), který urychloval protony a antiprotony na energie až 1 TeV. Název Zevatron se někdy s nadsázkou užívá pro přírodní astrofyzikální zdroje částic s energiemi až 10 eV (předpona zetta). Vyšší energie jediné částice nebyla dosud nikdy zaznamenána.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronvolt (značka eV) je jednotka práce a energie mimo soustavu SI. Odpovídá kinetické energii, kterou získá elektron urychlený ve vakuu napětím jednoho voltu. Používá se běžně k měření malých množství energie zejména v částicové fyzice, fyzikální chemii apod., protože obvyklá energie jedné částice je v joulech velmi malé číslo. Zároveň je to jednotka technicky výhodná vzhledem k běžným metodám měření energie částic. ", "tgt_summary": "In physics, an electronvolt (symbol eV, also written electron-volt and electron volt) is the amount of kinetic energy gained (or lost) by a single electron accelerating from rest through an electric potential difference of one volt in vacuum. When used as a unit of energy, the numerical value of 1 eV in joules (symbol J) is equivalent to the numerical value of the charge of an electron in coulombs (symbol C). Under the 2019 redefinition of the SI base units, this sets 1 eV equal to J. ", "id": 1133233}
{"src_title": "Erika Eleniaková", "tgt_title": "Erika Eleniak", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v kalifornském městě Glendale jako nejstarší z pěti potomků, čtyř dcer a jednoho syna. Otec narozený v kanadském Edmontonu má ukrajinské kořeny. Matka estonský a rakouský původ. Rodiče se rozvedli. Během 70. let ji otec uvedl do světa modelingu a televize prostřednictvím své přítelkyně, která ji obsadila do televizních reklamních spotů na dětské oblečení. Debutovou filmovou rolí se stala v roce 1982 vedlejší postava dívky políbené v učebně Elliottem ve sci-fi \"E.T. - Mimozemšťan\". Navštěvovala střední školu Robert Fulton Junior High ve Van Nuys a maturovala na Van Nuys High School. Během tohoto období se stala pravidelnou konzumentkou alkoholu a drog. V roce 1988 nastoupila odvykací léčbu v kruhu Anonymních alkoholiků. Nejvýraznější roli získala rok poté, když byla obsazena do seriálu \"Pobřežní hlídka\" jako záchranářka \"Shauni McClainová\" (dabing: v první sérii Zuzana Slavíková, poté Jana Musilová), kterou hrála necelé první tři sezóny (1989–1992). Posledním dílem, ve kterém se objevila, je druhá epizoda třetí řady. Poté ji nahradila Pamela Anderson.", "section_level": 1}, {"title": "Reality show.", "content": "V roce 2005 se zúčastnila druhé řady televizní reality show \"The Real Gilligan's Island\". V životě několikrát zaznamenala problémy s váhou. Pro poruchu příjmu potravy dospěla do stavu podváhy a byla také hospitalizována pro předávkování laxativy. Do roku 2006 trpěla naopak nadváhou a v důsledku toho přijala účast ve čtvrté sezóně další reality show na stanici VH1 \"Celebrity Fit Club\", kde soupeřily dva týmy celebrit o větší váhový úbytek. Během pořadu shodila 10,5 kilogramu.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Byla vdaná za Philipa Gogliu, manželství ovšem skončilo rozvodem. Po roce 2001 navázala vztah s Rochem Daiglem, za kterým se přestěhovala do Calgary. Roku 2005 poprvé otěhotněla s následnou diagnózou mimoděložního těhotenství a nutností chirurgického zákroku odstranění plodu. Z další gravidity porodila v lednu 2006 dceru Indyannu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erika Eleniaková (* 29. září 1969 Glendale, Kalifornie) je americká herečka, modelka a pro červenec 1989 playmate \"Playboye\", známá rolí záchranářky \"Shauny McClainové\" v televizním seriálu \"Pobřežní hlídka\" a z filmů \"Přepadení v Pacifiku\" a \"Burani z Beverly Hills\"", "tgt_summary": "Erika Eleniak (born September 29, 1969) is an American actress, \"Playboy\" Playmate, and former model best known for her role in \"Baywatch\" as Shauni McClain. Her film debut was a small part in \"\" (1982). She later starred in the films \"The Blob\", \"Under Siege\", and \"The Beverly Hillbillies\".", "id": 1444304}
{"src_title": "Eukleidés", "tgt_title": "Euclid", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "O Eukleidově životě víme velmi málo. Narodil se v Řecku, studoval snad v Athénách na Platónově Akademii, kde se geometrii naučil od Eudoxa a Theaitéta. Král Ptolemaios I. (323–283 př. n. l.) ho povolal do nově založené Alexandrijské knihovny (či Múseia), kde pracoval a snad také učil. Mezi jeho žáky snad patřil také Archimédés. Vedle základů geometrie se věnoval i teorii čísel, perspektivě, kuželosečkám a sférické geometrii. Jeden z jeho zachovaných spisů je věnován teorii rovinných i konkávních zrcadel. Jeho nedochovaný spis \"Kónika\" se stal základem slavného stejnojmenného spisu Apollónia z Pergy o kuželosečkách. Hlavním Eukleidovým dílem jsou \"Základy\" (řecky \"Stoicheia\") ve třinácti knihách, jež začínají stanovením deseti základních postulátů či axiomů geometrie, a pak postupují systémem „věta – důkaz“. Obsahují jak knihy geometrické, tak také aritmetické. \"Základy\" shrnují práci mnoha dřívějších matematiků a filosofů a jsou zdaleka nejúspěšnější matematickou knihou všech dob, která se užívala více než 2000 let. Například ve středověku se jednalo o důležitou učebnici pro středověké intelektuály stejně jako pro tehdejší architekty. V lednu roku 1887 předložil český překlad \"Základů\" včetně dodatečných knih 14. a 15. Josef Smolík, jeho překlad však nebyl publikován. V letech 1903 až 1907 přeložil \"Základy\" také František Servít, jeho překlad vyšel v jednom svazku roku 1907. Na Západočeské univerzitě mírně upravili Servítův překlad pod vedením Petra Vopěnky a znovu jej vydali v pěti sešitech. Nový český překlad vybraných definic a vět společně se zrcadlovým řeckým textem je obsažen v knize \"Řecké matematické texty\".", "section_level": 1}, {"title": "Postuláty.", "content": "Eukleidovy \"Základy\" je velmi stará kniha, místy možná i porušená. Následující překlady jsou velmi volné a používají moderní pojmy. Základy začínají definicemi, například: Následují „obecné pojmy“, jež se netýkají pouze geometrie: Vlastních postulátů je pět:", "section_level": 1}], "src_summary": "Eukleidés též Euklides nebo Euklid (řecky Εὐκλείδης, žil asi 325 př. n. l. – asi 260 př. n. l) byl řecký matematik a geometr. Většinu života strávil v Alexandrii v Egyptě.", "tgt_summary": "Euclid (; – \"Eukleídēs\", ; fl. 300 BC), sometimes called Euclid of Alexandria to distinguish him from Euclid of Megara, was a Greek mathematician, often referred to as the \"founder of geometry\" or the \"father of geometry\". He was active in Alexandria during the reign of Ptolemy I (323–283 BC). His \"Elements\" is one of the most influential works in the history of mathematics, serving as the main textbook for teaching mathematics (especially geometry) from the time of its publication until the late 19th or early 20th century. In the \"Elements\", Euclid deduced the theorems of what is now called Euclidean geometry from a small set of axioms. Euclid also wrote works on perspective, conic sections, spherical geometry, number theory, and mathematical rigour. ", "id": 797298}
{"src_title": "Epidemie", "tgt_title": "Epidemic", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Rozlišuje se epidemie explozívní s náhlým prudkým nárůstem případů, krátkým trváním a rychlým odezněním, které jsou typické pro nemoci s krátkou inkubační dobou (salmonelóza) a epidemie kontaktní s pomalým vzestupem případů, dlouhým průběhem nemoci a dlouhodobým přetrváváním epidemie, které jsou typické pro nemoci s dlouhou inkubační dobou (hepatitida, AIDS). Zmíněné typy jsou ovšem pouze teoretické ideální modely, existují i epidemie, které se nacházejí někde mezi a nedají se jednoznačně zařadit ani do jedné skupiny. Aby výskyt nemocí bylo možné označit za epidemický, je nutné, aby počet případů začal prudce růst v porovnání se svým dosavadním výskytem v dané oblasti (růst incidence). Jedno z kritérií, které vypovídá o počínající epidemii, je počet nemocných na 100 000 obyvatel. Například u chřipky jde v ČR o hranici 1600 – 1800 případů. Nemocnost je však nutno hodnotit v souvislostech, hodnotí se trend nemocnosti a ne jednorázový nárůst. Při dosažení epidemického prahu 1600 – 1800 případů je vyhlašována chřipková epidemie. U epidemie je důležitá inkubační doba, délka trvání nemoci a počty nakažených. Pokud dojde k infekci z jediného zdroje (jednorázová infekce bez reinfekcí), pak je graf ostrý, vrchol epidemie je dán průměrnou inkubační dobou, ústup epidemie je pozvolnější než nástup. Dynamika epidemie je pro jednotlivé nemoci typická. Pro epidemie infekčních onemocnění je typické, že se patogen v populaci trvale nevyskytuje, ale objeví se, způsobí onemocnění a zase zmizí.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemie v geologické minulosti.", "content": "Někteří paleontologové se domnívají, že epidemie (nebo dokonce pandemie) nemocí mohly stát i za vyhynutím velkých skupin organismů, například druhohorních dinosaurů na konci období křídy před 66 miliony let (tato hypotéza však již byla vyvrácena).", "section_level": 1}], "src_summary": "Epidemie (resp. epidemický výskyt choroby) představuje větší nahromadění výskytů onemocnění v časových a místních souvislostech. Epidemie extrémně velkého rozsahu zahrnující většinu světa se nazývá pandemie.", "tgt_summary": "An epidemic (from Greek ἐπί \"epi\" \"upon or above\" and δῆμος \"demos\" \"people\") is the rapid spread of disease to a large number of people in a given population within a short period of time. For example, in meningococcal infections, an attack rate in excess of 15 cases per 100,000 people for two consecutive weeks is considered an epidemic. ", "id": 2486381}
{"src_title": "Šafrán setý", "tgt_title": "Crocus sativus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Šafrán setý je blízkým příbuzným okrasných šafránů (\"Crocus vernus\" – šafrán jarní). Pochází ze západní Asie. Na podzim kvete fialovým květem, v každém květu jsou tři nitkovité, 2-3 cm dlouhé purpurově hnědé čnělky (někdy nesprávně nazývané blizny), které se sklízejí ručně, odštípnutím. Neexistuje žádný stroj, který by jakkoliv ulehčil sběr čnělek, a tento fakt, společně s malým množstvím takto získaného koření (přes 100 000 čnělek váží jen asi 1000 g), je důvodem vysoké ceny šafránu. V současnosti je to nejdražší koření na světě. Vzácnost šafránu daná jeho vysokou cenou se odráží v českých frazémech \"\"je toho/mít něčeho jako šafránu\"\", \"\"šetřit s něčím jako se šafránem\"\". Nejvíce se pěstuje v Íránu, Španělsku, v jižní Francii, v severní Africe a Latinské Americe. Podporuje zažívání, malé dávky mají mírně afrodiziakální účinky, vyšší dávky vyvolávají překrvení vnitřních orgánů, bolesti hlavy. Užívá se ve španělské, latinskoamerické, francouzské a orientální kuchyni. Ochucuje a barví pokrmy.", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma a místní, nebo lidové názvy.", "content": "Šafrán setý byl možná v historii, v některých krajích, podle jednoho zdroje česky lidově nazýván také krokus setý, krocin, krocinka, kročec, krokus, šafrán pravý, šefra, šefra jedlá, šefráň. Možný zlidovělý, nebo slangový název „krokus“ vyplývá z používání latinského rodového názvu \"\" pro šafrán. Český triviální název krokus se však obvykle vztahuje na rod bylin šafrán, bez určení druhu (např. vysázet krokusy, kvetoucí krokus). Pro šafrán (\"Crocus\"), jako rod rostlin, se tedy český triviální nebo lidový název krokus používá běžně, avšak pro šafrán setý (\"Crocus sativus\") jako druh se v současnosti systematické označení krokus setý nepoužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šafrán setý (\"Crocus sativus\"), je hlíznatá, velmi stará kulturní rostlina z čeledi kosatcovité, pěstovaná pro čnělky svých květů, které jsou vysoce ceněným kořením šafránem.", "tgt_summary": "Crocus sativus, commonly known as saffron crocus, or autumn crocus, is a species of flowering plant of the \"Crocus\" genus in the iris family Iridaceae. It is best known for producing the spice saffron from the filaments that grow inside the flower. The term \"autumn crocus\" is also used for species in the \"Colchicum\" genus, which strongly resemble crocuses. However, crocuses have 3 stamens and 3 styles, while colchicums have 6 stamens and 1 style, and belong to different family, Colchicaceae. They are also toxic. ", "id": 1508826}
{"src_title": "Geografie Francie", "tgt_title": "Geography of France", "src_document": [{"title": "Vnitřní dělení.", "content": "Metropolitní Francie je rozdělena do 13 \"regionů\" (ačkoli Korsika je spíše zámořské společenství, ale obecně se o ní mluví jako o regionu), které jsou dále rozděleny na 96 departementů, 341 okresů (\"arrondissements\"), 4039 kantonů a 36 568 obcí (\"communes\"). Dále Francie ovládá následující zámořské oblasti:", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Ve Francii bývají chladné zimy a mírná léta, u Středozemního moře pak mírné zimy a horká léta. V zemi jsou výrazné rozdíly klimatu dle jednotlivých regionů.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Většina území je plochá a nížinná, sever a západ Francie je mírně zvrásněný, ve vnitrozemí se nachází významná pahorkatina Massif Central. Na jihozápadě se tyčí vysoké Pyreneje a na jihovýchodě Alpy, kde najdeme i nejvyšší vrchol Evropy – Mont Blanc (4810 m). Nejnižším bodem Francie pak je delta řeky Rhôny, která je 2 metry pod úrovní moře.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zdroje.", "content": "Francie se vyznačuje bohatými zásobami uhlí, železné rudy, bauxitu, potaše a zinku. Významně se na státní ekonomice podílí i ryby a dřevo.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Hlavním městem Francie je Paříž. Další velká, či historicky důležitá města jsou: Abbeville, Ajaccio, Albertville, Albi, Amiens, Angers, Angoulême, Aurillac, Avignon, Bastia, Besançon, Bordeaux, Belfort, Brest, Brive, Caen, Cahors, Calais, Cannes, Carcassonne, Chamonix-Mont-Blanc, Charleville-Mezieres, Châtellerault, Cherbourg-en-Cotentin, Chinon, Clermont-Ferrand, Colmar, Deauville, Dieppe, Digne-les-Bains, Dijon, Dole, Domremy, Dreux, Dunkerque, Evreux, Grenoble, La Baule, La Rochelle, Le Havre, Lille, Lyon, Marseille, Mende, Metz, Mont-de-Marsan, Montauban, Montpellier, Nantes, Nice, Nîmes, Orléans, Pau, Perigueux, Perpignan, Poitiers, Quimper, Reims, Rennes, Rodez, Roubaix, Rouen, Saint-Gaudens, Saint-Etienne, Saint-Nazaire, Saint-Tropez, Saumur, Sete, Soissons, Strasbourg, Tarbes, Toulon, Toulouse, Tours, Tourcoing, Valence, Vichy", "section_level": 1}], "src_summary": "Francie je země v západní Evropě, rozkládající se mezi moři a zálivy Atlantského oceánu – Biskajským zálivem, Lamanšským průlivem a Středozemním mořem. Šestiúhelníkový tvar pevninské části dal vzniknout populární francouzské přezdívce: \"l'hexagone\". ", "tgt_summary": "The geography of France consists of a terrain that is mostly flat plains or gently rolling hills in the north and west and mountainous in the south (including the Pyrenees) and the east (the highest points being in the Alps). Metropolitan France has a total size of (Europe only). It is the third largest country in Europe after Russia and Ukraine.", "id": 979937}
{"src_title": "Fazol šarlatový", "tgt_title": "Phaseolus coccineus", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh pochází z oblastí Střední Ameriky, z Mexika a Guatemaly. Dosud tam planě roste v horských údolích, v částečném zastínění ve smíšených lesích mezi borovicemi a duby. Do zbytku světa, včetně Jižní Ameriky, se začal dostávat počátkem 16. století.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Původní rostliny byly dvouleté, kvetly až druhým rokem. Po více než 2000 let šlechtění původními obyvateli Střední Ameriky byly získány rostliny, které během jednoho roku vyrostou do výše až 4 m, vykvetou a vytvoří semena. Brzy po vzejití mladé rostlinky žádají vhodnou tyčovitou oporu kolem které se samy ovíjejí. Koncem září nebo s příchodem prvních mrazíků rostlina usychá. Z liány byl obdobně vyšlechtěn i fazol obecný. Rostliny nejsou odolné vůči chladu, v podmínkách České republiky začínají semena klíčit až po prohřátí půdy, nejdříve v druhé polovině května. Je výhodné je sázet na stanoviště s plným osluněním a s neutrální, až mírně alkalickou půdu, která je hluboká, hlinitá, dostatečně vlhká a přitom dobře odvodněná. Během kvetení a tvorby plodů potřebuje hodně vláhy. Jako bobovitá rostlina dokáže za pomoci symbiotických bakterií na kořenech získávat vzdušný dusík a ten vpravovat do půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá rostlina s až 4 m dlouhou lodyhou, od spodu větvenou, která roste z kuželovitého kořene. Listy s kopinatými palisty vyrůstají střídavě, mají dlouhé řapíky, jsou trojčetné, drsně chlupaté až holé a živě zelené. Lístky s kopinatými palisty a kratičkými řapíky jsou velké 6 až 14 × 4 až 10 cm, mírně asymetricky vejčité, u báze okrouhlé a na vrcholech zašpičatělé. Oboupohlavné květy, 2 až 3 cm velké, vytvářejí v počtu 10 až 20 řídká hroznovitá květenství, jež vyrůstají na dlouhých stopkách z úžlabí listů. Jejich dvoupyský kalich je široce zvonkovitý a zuby má kratší než trubku. Koruna bývá nejčastěji šarlatově červená, méně často je bílá, fialová, modrofialová, smetanově bílá nebo narůžovělá, jednobarevná či dvoubarevná a má okrouhlou pavézu nazpět ohnutou, křídla obvejčitá a člunek s dlouhým spirálovitým zobáčkem. Rostliny jsou dlouhodenní, květy opylují včely a čmeláci, v domovině i kolibříci. V případě nedostatku opylovačů jsou schopné se opylit samosprašně. Ploidie druhu je 2n = 22. Plody jsou mírně srpovité, podlouhlé lusky 10 až 30 cm dlouhé a 1,5 cm široké, nezralé mají drsný povrch. Ve zralosti pukavý lusk obsahuje 6 až 10 oválných semen dlouhých 10 až 25 mm. Semena někdy mají naznačené prohnutí nebo nesouměrnou přední a zadní části, bývají zbarvená buď jednobarevně bíle, černě, hnědě či šedě, nebo jsou na těchto podkladech skvrny v barvě šedé, rezavé neb tmavohnědé.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tento druh lze s úspěchem rozmnožovat pouze semeny, která se do venkovních záhonů vysévají až v polovině května, potřebují k probuzení teplotu nejméně 10 °C. Klíčí na rozdíl od fazolu obecného hypogeicky (děložní lístky se vyvíjejí již pod zemí).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Podobně jako u mnoha dalších rostlin tohoto rodu jsou významnou potravinou semena, obsahují nejméně dvojnásobně více bílkoviny než obiloviny. Velmi mladé lusky, ještě bez semen, se také dají použít jako přílohová zelenina a o něco starší lusky, s již počínajícími semeny, se sterilizují a používají jako tzv. zelené fazole na omáčky i saláty. Jeho pěstování je ve srovnání s fazolem obecným složitější, má větší prostorové nároky a je náročnější na práci (sklízí se průběžně); celkově však dává větší úrodu. Suché prázdné lusky se používají do bylinných čajů pro snížení hladiny glukózy při diabetes mellitus. Častěji je fazol šarlatový pěstován jako ozdobná letnička používána k rychlému a dočasnému popnutí různých konstrukcí, mříží, stěn i zakrytí neestetických zákoutí. Pro prodloužení doby kvetení je nutno otrhávat zrající lusky. Při dostatečně velké nádobě i péči může růst i na balkoně. Nejrozšířenější je dvoubarevný kultivar 'Bicolor', který má křídla v květech bílá a pavézu šarlatově červenou. Koncem léta má tato liána dlouhé, široké lusky obsahující skvrnitá ledvinovitá semena. Teoreticky by bylo možno před uschnutím rostlinu sestřihnout, vyrýt a kořenový bal uložit do vlhké a nemrznoucí místnosti a na jaře ji opět vysadit, vyrostla by rychleji než ze semene.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Lusky a zralá i nezralá semena fazolu šarlatového se nemají jíst syrová. Obsahují mírně toxickou bílkovinu phaseolin, kterou si rostlina vytváří na ochranu proti škůdcům. U citlivých lidí může po požití vyvolat nevolnost, zvrácení, průjem nebo zažívací potíže; tepelnou úpravou se její škodlivé účinky eliminují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fazol šarlatový (\"Phaseolus coccineus\") je levotočivá liána, jeden z asi padesáti druhů rodu fazol. Je počítán mezi základní luštěniny a využívá se nejen jako jednoletá zelenina, ale i okrasná, výrazně červeně kvetoucí, ovíjivá letnička.", "tgt_summary": "Phaseolus coccineus, known as runner bean, scarlet runner bean, or multiflora bean, is a plant in the legume family, Fabaceae. Another common name is butter bean, which, however, can also refer to the lima bean, a different species. ", "id": 802979}
{"src_title": "Friedrich Dürrenmatt", "tgt_title": "Friedrich Dürrenmatt", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Friedrich Dürrenmatt se narodil 5. ledna 1921 ve švýcarské vesnici Konolfingen, byl synem místního evangelického faráře Reinholda Dürrenmatta a vnukem politika Ulricha Dürrenmatta (vězněného údajně 10 dní za satirické básně, za což si získal obdiv mladého Friedricha). Kromě něho měli rodiče ještě o tři roky mladší dceru Vroni. Roku 1935 se rodina přestěhovala do Bernu, pravděpodobně v souvislosti s hospodářskou krizí. Tam začal Friedrich studovat nejprve na Svobodném bernském gymnáziu (\"Berner Freies Gymnasium\"), později přešel na Humboldtianum, kde také v roce 1941 odmaturoval. Nebyl zvlášť dobrý student a později prohlásil, že školní léta byla nejhorší dobou v jeho životě. Na jinou školu přešel proto, že se mu nelíbil způsob vyučování, měl špatné známky a spory s vyučujícími. Je známo, že byl v maturitním ročníku členem švýcarského národně socialistického hnutí (Frontenbewegung či Fröntler-Vereinigung), což později zdůvodnil potřebou vymezit se vůči otci. Snad právě během gymnaziálních studií si začal vytvářet vlastní svět jako únik z nepříjemné reality. Už v Konolfingenu se začal věnovat kreslení a malování. Později dokonce ilustroval některá vlastní díla a navrhoval scény pro své hry. Studovat však začal roku 1941 filozofii, germanistiku a přírodní vědy, nejprve v Zürichu a od druhého semestru v Bernu. Svůj podkrovní pokoj u rodičů v ulici Laubeggstrasse v této době vyzdobil nástěnnými malbami, které byly později překryty a objeveny až v devadesátých letech. Studium dokončil roku 1945, disertaci zaměřenou na dánského filosofa Sørena Kierkegaarda však nedopsal. Filozofií se zabýval po celý život. První hra, která se dočkala uvedení, vznikla v letech 1945/46 a nesla název „Psáno jest“ (\"Es steht geschrieben\"). Její premiéra se konala roku 1947. Ve stejném roce se Dürrenmatt oženil s herečkou Lotti Geisler a společně se přestěhovali do Ligertze. Tam vznikl detektivní román „Soudce a jeho kat“ (\"Der Richter und sein Henker\"), jehož děj se odehrává právě v této části země. Román dnes patří mezi klasiku německy psané literatury. Počátky kariéry spisovatele na volné noze nebyly jednoduché – brzy už pětičlenná rodina měla finanční potíže. Po roce 1952 se situace zlepšila, především díky zakázkám německých rádií, pro která Dürrenmatt napsal několik rozhlasových her. Tehdy se také dostal k nakladatelství Verlag der Arche. Psal další detektivní romány, některé z nich vycházely na pokračování v časopisech. Roku 1952 se Dürrenmattovi přestěhovali do obce Neuenburg/Neuchâtel, kde spisovatel bydlel až do konce života. V jeho domě bylo v roce 2000 zřízeno muzeum – Dürrenmattovo centrum. Roku 1952 vznikla hra „Manželství pana Mississippi“ (\"Die Ehe des Herrn Mississippi\"), první, která dosáhla velkého úspěchu na německých scénách. Komedii Návštěva staré dámy (\"Der Besuch der alten Dame\", 1956) se pak dostalo světového ohlasu. Zřejmě nejslavnějším autorovým dílem je hra „Fyzikové“ (\"Die Physiker\", 1962), autorem také označovaná jako komedie. V pozdějších dramatech si Dürrenmatt často půjčoval látky jiných autorů, například Strindberga, Goetha nebo Shakespeara. Tato díla už nikdy nedosáhla takového úspěchu jako hry z padesátých a šedesátých let, snad proto, že byla stále náročnější a vedle společenské kritiky kladla stále větší důraz na filozofii. V esejích, přednáškách a proslovech se Dürrenmatt často vyjadřoval k mezinárodní politice. V roce 1968 odsoudil okupaci Československa a v roce 1977 podpořil Chartu 77. Je také mimo jiné autorem stati a „Souvislosti“ (\"Zusammenhänge\", 1974), týkající se problematiky Izraele. Roku 1990 se v proslovu „Švýcarsko – vězení“ (\"Die Schweiz ein Gefängnis\") obrátil k Václavu Havlovi už jako novému prezidentu Československa, přičemž kritizoval švýcarské poměry, z nichž se měla nová demokracie vzít poučení. Dürrenmatt se kromě psaní věnoval i práci přímo v divadle, nejdříve na basilejské scéně, od roku 1969 (kdy ho také postihl srdeční infarkt) v Neue Schauspiel AG v Zürichu a nakonec v Düsseldorfu. Několikrát inscenoval své vlastní hry. Díla Dürrenmatt nikdy nepovažoval za uzavřená, průběžně je přepracovával a aktualizoval. Před souborným vydáním roku 1980 se k nim znovu vrátil a důkladně je rozebral. Tato práce vyústila v devítidílnou prózu „Příběh mého psaní“ (\"Geschichte meiner Schriftstellerei\") neboli „Látky“ (\"Stoffe\"). Posmrtně bylo z jeho rukopisů roku 1992 vydáno jejich pokračování s názvem \"Gedankenfuge\". Roku 1983 zemřela Dürrenmattova žena Lotti. O rok později se spisovatel oženil s filmařkou a novinářkou Charlotte Kerr a společně natočili film „Portrét jedné planety“ (\"Porträt eines Planeten\") a uvedli hru „Role“ (\"Rollenspiele\"). Dne 14. 12. 1990 Dürrenmatt ve věku 69 let v Neuenburgu zemřel. Jeho žena sepsala vzpomínkovou knihu nazvanou „Žena v červeném plášti“ (\"Die Frau im roten Mantel\"). Zanechal po sobě tři děti, dcery Ruth, Barbaru a syna Petera.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Friedrich Dürrenmatt je znám zejména jako spisovatel, věnoval se však i výtvarnému umění. Nehlásil se k žádnému uměleckému či myšlenkovému směru, přesto se mnohé v jeho dílech odrážejí. Byl autorem dramat, detektivek, povídek, rozhlasových her (v některých případech zpracoval jeden motiv do různých žánrů), ale i esejí, přednášek, proslovů i literárně teoretických textů. Satirickými prostředky kritizoval současnou společnost. Jeho díla vyznívají pesimisticky, využívá často ironie, paradoxů a absurdních prvků. Mnohoznačnost děl vedla ke vzniku obsáhlé sekundární literatury. Dürrenmatt byl přesvědčen, že svět je nezměnitelný, nachází se v pokročilém katastrofickém stavu, proto nemůžeme věřit v žádné radikální změny k lepšímu, všechny změny podle něj vedou pouze k zachování nebo zhoršení tohoto stavu. Z tohoto postulátu se odvíjely i jeho názory na morálku doby – zastával názor, že vše jde koupit penězi a to podle něj ještě více kazí svět. Z jeho děl je patrný jeho filosofický názor, že vše je dílem náhody, nebo pokud tomu tak není, tak měla náhoda na vzniku události rozhodující podíl. Z literární tvorby jsou zřejmě nejvýznamnější jeho dramata. Někdy bývá srovnáván s B. Brechtem (hra jako zrcadlo světa, důraz na aktivitu a interpretaci ze strany diváka...), na rozdíl od něho však Dürrenmatt příliš nevěří v možnost nápravy světa, a už vůbec ne skrze ideologii. Také sám popíral, že by ve svých hrách využíval tzv. zcizovací efekt, typický pro Brechta. Komedii považoval za jediný žánr, který dokáže vyjádřit tragiku dneška, protože současnost nemá tragické hrdiny velkého formátu a zmatku této doby spíše odpovídá groteska. Dürrenmatt se výslovně bránil realistickému uvádění svých her. Jeho dramata bývají někdy označována jako „modelová“, což znamená, že autor zkonstruuje určitou situaci, kterou dovede do krajnosti a chce jejím prostřednictvím upozornit na určitý společenský jev. Ve svých hrách je vždy aktuální a tvrdě kritický vůči současnosti, a to i tehdy, když si vybírá historické, mytologické nebo literární hrdiny. Jeho hry mají dlouhé scénické poznámky, autor se však nikdy nevyjadřuje k psychologii postav. O svém pojetí divadla Dürrenmatt pojednává ve spise „Problémy divadla“ (\"Theaterprobleme\", 1955). Dürrenmattovy detektivní romány se vymykají běžným dílům tohoto žánru důrazem na náhodu, nepředvídatelnost jednání lidí i psychologii postav. Naopak zpochybňuje existenci spravedlnosti, roli zde hraje spíše pomsta. Ani v těchto dílech nechybí satirické poznámky. Dürrenmattova tvorba byla vyznamenána mnoha cenami, například Rakouskou státní cenou za evropskou literaturu, cenou Georga Büchnera atd. Autorizovaným překladatelem Dürrenmattových dramat do češtiny je Jiří Stach.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Dürrenmatt [fridrich dyr(e)nmat] (5. ledna 1921 Konolfingen – 14. prosince 1990 Neuenburg) byl švýcarský dramatik, prozaik, kreslíř a grafik. Proslavil se zejména svými modelovými dramaty. Je představitelem epického divadla.", "tgt_summary": "Friedrich Dürrenmatt (; 5 January 1921 – 14 December 1990) was a Swiss author and dramatist. He was a proponent of epic theatre whose plays reflected the recent experiences of World War II. The politically active author's work included avant-garde dramas, philosophical crime novels, and macabre satire. Dürrenmatt was a member of the Gruppe Olten, a group of left-wing Swiss writers who convened regularly at a restaurant in the town Olten.", "id": 2246832}
{"src_title": "Finské euromince", "tgt_title": "Finnish euro coins", "src_document": [{"title": "Vzhled finských euromincí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prvotní vzhled.", "content": "Na rubových stranách mincí od 1 do 50 eurocentů je stejný motiv, ale na mincích 1 a 2 eura jsou motivy rozdílné. Na minci 2 eura je vyobrazena rostlinka a plody morušky a tento motiv navrhl Raimo Heino. Na minci 1 euro je motiv dvou letících labutí, který byl převzat ze soutěže návrhů pamětní mince k oslavě 80. výročí nezávislosti Finska a který vytvořil Pertti Mäkinen. Na všech mincích eurocentů (1, 2, 5, 10, 20 a 50 centů) je zobrazen stejný motiv - heraldický lev. Ten byl v minulosti vyobrazen v různých obměnách na několika finských mincích, například na minci v hodnotě 1 markka v letech 1964 - 2001, a vytvořil ho Heikki Häiväoja. Na všech mincích je také zobrazeno 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii a rok vyražení.,", "section_level": 2}, {"title": "1. pozměněný motiv.", "content": "Kvůli doporučení Evropské rady se od začátku roku 2007 razí pozměněné mince takové, aby vyhovovaly tomuto doporučení. Oproti původnímu vzhledu přibyly na minci nápis FI (zkratka pro název státu Finsko) na pravé straně mince a symbol mincovny, která finské euromince razí. Tento pozměněný motiv není považován jako druhá série finských mincí, pouze jako poupravení předešléhlého designu.", "section_level": 2}, {"title": "2. pozměněný motiv.", "content": "V roce 2008 nastala u finských euromincí drobná změna jejich vzhledu. Doporučení Evropské komise říká, že na vnějším mezikruží by mělo být pouze 12 evropských hvězd. Finské mince pozměněné v roce 2007 měly v levé části vnějšího mezikruží umístěnou i značku mincovny. Od roku 2008 je tato značka umístěna ve vnitřním kruhu mince. Přesunutí mincovní značky je jediná změna, která nastala mezi 1. a 2. pozměněným motivem.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní mince.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvoueurové oběžné mince.", "content": "Následující přehled zahrnuje 2€ pamětní mice vydané mezi roky 2004 a 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Finské euromince jsou v oběhu od 1. ledna 2002. Finsko je členem Evropské unie od roku 1995 a také členem Evropské měnové unie. ", "tgt_summary": "Finnish euro coins feature three designs. Heikki Häiväoja provided the design for the 1 cent – 50 cent coins, Pertti Mäkinen provided the design for the 1 euro coin, and Raimo Heino provided the design for the 2 euro coin, which shows cloudberry, the golden berry of northern Finland. All designs feature the 12 stars of the EU and the year of imprint.", "id": 1655753}
{"src_title": "Letiště Berlín-Tempelhof", "tgt_title": "Berlin Tempelhof Airport", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na pozemku letiště se konaly pokusy s létajícími aparáty již 1883. Roku 1909 zde americký pilot Orville Wright dosáhl tehdejšího světového rekordu vzlétnutím do výšky 172 metrů. Pravidelná doprava byla zahájena 8. října 1923 – a tím se toto letiště stalo vůbec prvním dopravním letištěm na světě (od roku 1927 s možností přestupu na stanici metra). Letiště se roku 1926 stalo domovským letištěm společnosti Deutsche Luft Hansa Aktiengesellschaft (od roku 1933 pak Lufthansa). Roku 1930 zde přistála vzducholoď Graf Zeppelin při návratu z USA. V třicátých letech patřilo letiště v Tempelhofu k nejvíce frekventovaným na světě a brzy dosáhlo hranic svých kapacit. Po nástupu nacistického režimu bylo letiště v letech 1934 až 1936 znovu vybudováno (úplné dokončení 1939) podle přání nacistického vedení jako ústřední letiště nacistického Německa. Rozšíření bylo svěřeno architektu Ernstu Sagebielovi a po rozšíření mělo dosáhnout kapacity 6 milionů cestujících ročně. V dubnu 1945 bylo letiště obsazeno sovětskou armádou, a již 4. července téhož roku bylo v souvislosti se zřízením spojeneckých sektorů předáno americké správě. Mezi červnem 1948 a květnem 1949, během berlínské blokády, stálo letiště v centru světové pozornosti jako jedno z tehdy dvou berlínských letišť tzv. leteckého mostu; v jistých fázích zde přistálo nebo startovalo letadlo každých 90 sekund. Na tyto události upomíná i pomník na prostranství před letištěm. Roku 1950 povolil vrchní komisař USA civilní dopravu. Osobní dopravu obstarávaly zejména společnosti Pan Am a BEA (Air France jen do roku 1960). Roku 1975 byla civilní doprava přesunuta na letiště Berlín-Tegel, letiště v Tempelhofu zůstalo výlučně vojenským letištěm. Až roku 1985 došlo opět k otevření letiště, doprava se týká však pouze obchodních cest. Dne 3. října 1990 bylo letiště otevřeno jiným leteckým společnostem, v srpnu 1994 byly uzavřeny poslední služební úřady americké armády.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura komplexu budov.", "content": "Značnou roli při plánování letiště a jeho realizaci hrála skutečnost, že toto letiště bylo koncipováno pro hlavní město Germania (to mělo být hlavním městem nejen Třetí říše, ale i celého světa; jednalo se o projekt architekta Alberta Speera). Projektováním letiště pověřený architekt Ernst Sagebiel Hitlerovým megalomanským požadavkům vyhověl a tak vzniklo letiště, jehož budova byla svého času největší souvislou budovou na světě: 284 000 m2 zastavěné plochy (dnes 3. místo za Pentagonem ve Washingtonu a Ceauçescovou budovou paláce parlamentu v Bukurešti). Hlavní budova s nástupišti se rozpíná přes 1230 metrů a je mírně zaokrouhlená; napojuje se tak na kruhovitou letištní plochu o rozměru přibližně 2 krát 2 km, původně jen travnatou, která umožňovala přistání a start jakýmkoli směrem (a tedy vždy optimálně proti větru). K letištním budovám patří i obrovské sklepní prostory, sahající až tři patra pod úroveň. Byly zde umístěny archivy, malá elektrárna, montážní haly pro letadla, po válce se zde nacházelo velitelské ústředí armády USA. Tyto prostory však zůstaly nedostavěné, protože roku 1942 bylo rozhodnuto výstavbu pozastavit (to se týkalo i některých nadúrovňových objektů). Dnes jsou prostory uzavřené.", "section_level": 1}, {"title": "Význam letiště.", "content": "Po dlouhou dobu bylo letiště Berlín-Tempelhof jediným spojením Západního Berlína s okolním světem (letiště Berlín-Tegel otevřelo až roku 1960), které se vymykalo kontrole pohraničních orgánů NDR. I vzhledem k napojení na městskou dopravu bylo letiště jistým unikátem na světě: stanice metra se nachází snad jen 250 metrů od východu z hlavní haly, což zvyšovalo jeho popularitu. Tato centrální poloha vedla však na druhé straně k nadměrnému zatížení obyvatelstva ve velkých přilehlých plochách – přistávací a vzletové dráhy se nacházejí jen několik desítek metrů od prvních obytných domů, cestující měli někdy pocit, že přistávají v berlínských ulicích. Kapacita letiště před jeho uzavřením 1975 (4,5 milionu cestujících) byla často překročena. Obliba letů byla vysoká, nejen pro možnost nekontrolovaného cestování, ale i vzhledem k tomu, že lety mezi Berlínem a SRN byly po dlouhou dobu státně subvencovány. Vzhledem ke krátkým vzletovým a přistávacím drahám se letiště však nehodilo pro moderní velká letadla pro zámořské lety. Americké letectvo zde sice použilo letadla jako Lockheed C-5 Galaxy nebo Boeing 747SP, ovšem jen bez zátěže a ve výjimečných situacích. Radar, nacházející se na letišti, byl nejvýchodnějším americkým radarem v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Diskuse o budoucnosti letiště se vedla po dlouhá desetiletí. Pro uzavření se uváděly zejména dva důvody: Uzavření letiště bylo plánováno berlínským senátem k 31. říjnu 2004; proti tomu se bránily společnosti, nejen s argumenty atraktivnosti letiště, ale i propočty o možných hospodářských dopadech. V soudním řízení bylo uzavření letiště pak v září 2004 odsunuto, s uzavřením se počítá k 21. říjnu 2008. Civilní provoz letiště byl ukončen 30. října 2008. Zdá se však, že celý komplex bude přibližně v dnešní podobě zachován: budovy jsou pod ochranou památkové péče, plocha letiště má jako velká zelená plocha v centru města značný vliv na místní klima.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 2010 se plocha letiště využívá jako park pro volnočasové aktivity, známý jako Tempelhofer Feld. Je to největší park v centru města na celém světě, rozlohou překonal i Central park v New Yorku. Budovy patřící k letištnímu komplexu jsou dnes využity pro německou státní a kriminální policii. Ostatní plochy jsou obsazeny soukromými společnostmi z oblasti IT, design atd. Další prostory je možné pronajmout pro soukromé potřeby, konference, výstavy. Dvakrát ročně se zde koná Berlin Fashion Week /leden a červenec/. Pro návštěvníky, kteří neměli možnost navštívit letiště za dob své největší slávy mají možnost zúčastnit se prohlídky letiště, kde se dozví mnoho zajímavých faktů o historii tohoto monumentálního letiště. Od roku 2015 (s přestávkou v roce 2016) se zde každoročně koná závod elektrické závodní série Formula E.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letiště Berlín-Tempelhof, známé také jako Zentralflughafen Berlin-Tempelhof (\"Ústřední letiště Berlín-Tempelhof\"), je bývalé berlínské civilní letiště, jedno ze tří ve městě. Další letiště jsou Berlín-Tegel a Berlín-Schönefeld (dřívější hlavně vojenské letiště Berlín-Gatow není v provozu). Letiště leží ve čtvrti Tempelhof v městském obvodu Tempelhof-Schöneberg (v bývalém americkém sektoru města). Jeho velikou výhodou byla jeho poloha v centru města. Sloužilo zejména jako letiště pro obchodní cesty.", "tgt_summary": "Berlin Tempelhof Airport () was one of the first airports in Berlin, Germany. Situated in the south-central Berlin borough of Tempelhof-Schöneberg, the airport ceased operating in 2008 amid controversy, leaving Tegel and Schönefeld as the two main airports serving the city, with the new Berlin Brandenburg Airport still under construction as of 2020. ", "id": 1317798}
{"src_title": "File Transfer Protocol", "tgt_title": "File Transfer Protocol", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní specifikace pro File Transfer Protocol byla sepsána Abhayem Bhushanem a publikována jako dne 16. dubna 1971 a později byla nahrazena novějším (červen 1980) a (říjen 1985), což je také aktuální specifikace protokolu. Několikrát se specifikace také upravovala. Například (červen 1998) navrhlo některá bezpečnostní rozšíření a (září 1998) přidává podporu pro IPv6 a definuje také novou možnost pasivního režimu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "FTP je jeden z nejstarších protokolů, využívá porty TCP/21 a TCP/20. Port 21 slouží k řízení a jsou jím také přenášeny příkazy FTP. Port 20 slouží k vlastnímu přenosu dat, který je 8bitový. Přenos může být \"binární\" nebo \"ascii\" (textový). Při textovém přenosu dochází ke konverzi konců řádků – CR/LF (DOS, Microsoft Windows) nebo jen LF (unixové systémy), pokud jsou koncové systémy rozdílné. Při binárním přenosu není do dat nijak zasahováno. Protokol je interaktivní a umožňuje řízení přístupu (přihlašování login/heslo), specifikaci formátu přenášeného souboru (znakově – binárně), výpis vzdáleného adresáře atd. V současné době už není považován za bezpečný a z tohoto důvodu pro něj byla definována některá rozšíření (). V protokolu je použit model klient-server. FTP server poskytuje data pro ostatní počítače. Klient se k serveru připojí a může provádět různé operace (výpis adresáře, změna adresáře, přenos dat atd.). Operace jsou řízeny sadou příkazů, které jsou definovány v rámci FTP protokolu, proto kdokoliv může vytvořit klienta pro jakékoliv prostředí nebo operační systém. Existuje mnoho programů pro FTP servery i klienty a mnoho je jich volně dostupných.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "FTP běžně pracuje na dvou portech, 21 a 20 a běží výhradně přes TCP (Transmission control protocol). FTP server naslouchá na portu 21 na příchozí spojení z FTP klienta. Na tomto portu běží příkazy, které zachytává server. Na portu 20 se přenáší pouze data, nikoliv příkazy. Jakmile se začnou stahovat data, na příkazovém portu se nic nepřenáší. Při stahování velkých souborů přes připojení s firewallem může tento kvůli dlouhodobé nečinnosti zablokovat komunikaci na portu 21.", "section_level": 1}, {"title": "Jak se připojit na FTP server.", "content": "První co musíte udělat je stáhnout si FTP klienta. Mnoho operačních systémů má již integrovaný nějaký tento program. Pro spuštění FTP klienta ve Windows otevřete příkazovou řádku (klikněte na tlačítko Start, potom na Spustit, do okénka napište CMD a potvrďte stiskem klávesy Enter). Napište FTP a odešlete. Nyní se můžete příkazem \"open\" název serveru připojit k ftp server. např.: Nyní jste připojeni na server ftp.freebsd.org. Tento server podporuje anonymní připojení, takže jméno uživatele může být třeba „ftp“ nebo „anonymous“ a heslo emailová adresa (nebo může být prázdné, někdy je vyžadován alespoň znak „@“). Jestliže server nepodporuje anonymní přihlašování, musíte jako jméno a heslo zadat údaje získané od administrátora serveru nebo pověřené osoby. Např: další informace můžete zobrazit napsáním příkazu „help“. Naprostá většina anonymních serverů umožňuje pouze čtení dat, takže umožní jen stažení souborů do vašeho počítače, u některých funguje i nahrávání dat na server. Někdy je potřeba okamžitě odkázat na ftp server, který je zabezpečený heslem a neposílat přihlašovací údaje zvlášť. (Například u webového prohlížeče) Adresa pak má následující tvar:
", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalý, stálezelený polokeř dosahující výšky 30 až 60 cm. Od báze hustě rozvětvené lodyhy jsou plazivé, vystoupavé až vzpřímené a jsou porostlé vstřícnými, křižmostojnými, lesklými, tmavě zelenými listy s krátkými řapíky. Jejich slabě kožovité eliptické až obvejčité čepele bývají dlouhé 3 až 10 cm a široké 1 až 3 cm, u báze jsou zúžené, na vrcholu tupé a po obvodě celokrajné, mají světlou střední žilku a 7 až 11 párů žilek postranních. Z poraněné lodyhy prýští bílý latex. Pětičetné květy na krátkých stopkách vyrůstají jednotlivě nebo po dvou až třech; jsou oboupohlavné. Bývají velké 3 až 5 cm a mají úzkou cylindrickou korunní trubku, téměř 3 cm dlouhou. Nežláznatý kalich má pět úzce podlouhlých šídlovitých plátků asi 5 mm dlouhých. Koruna nálevkovitého tvaru je tvořena pěti obvejčitými rozestálými plátky, v poupěti spirálovitě stočenými, které se překrývají směrem doleva a jsou zbarveny obvykle růžově s tmavším středem. Pět tyčinek přirostlých k vnitřku korunní trubky nese volné prašníky. Gyneceum je tvořeno dvěma semeníky s mnoha vajíčky. Společná štíhlá čnělka má širokou bliznu. Květy jsou přizpůsobeny k opylování hmyzem s dlouhým sosákem, např. motýly, kteří přilétají pro nektar uvolňovaný ze žlázek ve spodu květů. Druh je schopen také samoopylení. Ploidie druhu je 2n = 16. Plodem je souplodí dvou úzce válcovitých, 2 až 3,5 cm dlouhých měchýřků. Ve zralosti měchýřky podélně pukají a uvolňují množství drobných hnědočerných bradavičnatých semen velkých asi 2 mm. Dozrávají průběžně celoročně, obdobně jako kvetou květy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V přírodě se rostliny rozšiřují převážně semeny, kterých produkují dostatek; bývají rozptylována větrem i vodou a s oblibou je roznášejí mravenci. Pěstované rostliny bývají rozmnožovány vrcholovými polovyzrálými řízky sázenými do kypré a vlhké půdy, nejlépe při spodním ohřevu a vysoké vzdušné vlhkosti. Množí se i semeny udržovanými do vyklíčení ve stínu, a to při teplotě okolo 25 °C. Za dobrých podmínek vyklíčí za dva až tři týdny.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Barvínkovec růžový je významný pro farmacii. V rostlině je obsaženo více než 70 alkaloidů, např. vinkristin je účinný v léčbě leukemie u dětí a vinblastin se používá při Hodgkinově nádorovém onemocnění mízních uzlin. O významnosti rostliny nelze pochybovat, neboť synteticky vyráběný vinkristin používaný k léčbě leukémie je ve srovnání s přírodním produktem účinný pouze z 20 %. Výtažky z rostlin se používají i při hypertenzi, diabetu a chorobách ledvin. V tropech se pěstuje jako okrasná stále kvetoucí rostlina lemující záhony i jako přenosná zeleň. Je považována za vhodnou půdopokryvnou rostlinu. Ve středoevropských podmínkách se používá jako letnička, brzy z jara se ve skleníku ze semen předpěstují mladé rostliny a s příchodem léta se vysadí na záhon. Barvínkovec lze pěstovat i jako pokojovou rostlinu umístěnou na plném slunci (s teplotou trvale nad 15 °C). Brzy na jaře je nutno rostlinu seříznout, aby se rozrostla a dobře kvetla. Pro zahradní použití byly vyšlechtěny mnohé kultivary, z nichž některé jsou malého vzrůstu, kompaktní nebo mají překrývající se okvětní lístky. Také byla rozšířena barevná škála květů, existují světle růžové, sytě růžové, červené, fialové, bílé a často mívají kontrastní očko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barvínkovec růžový (\"Catharanthus roseus\") je stálezelena, nízká, tropická rostlina neúnavně kvetoucí četnými, asi 4 cm velkými květy růžovofialové barvy. Je jedním z osmi druhů rodu barvínkovec, které jsou téměř všechny původem z ostrova Madagaskar. Rostlina byla v minulosti pod jménem barvínek růžový (\"Vinca rosea\") součásti rodu barvínek, později byla přeřazena do rodu barvínkovec.", "tgt_summary": "Catharanthus roseus, commonly known as bright eyes, Cape periwinkle, graveyard plant, Madagascar periwinkle, old maid, pink periwinkle, rose periwinkle, is a species of flowering plant in the family Apocynaceae. It is native and endemic to Madagascar, but grown elsewhere as an ornamental and medicinal plant, a source of the drugs vincristine and vinblastine, used to treat cancer. It was formerly included in the genus \"Vinca\" as \"Vinca rosea\".", "id": 1523950}
{"src_title": "Clemens Brentano", "tgt_title": "Clemens Brentano", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1778 v rodině bohatého frankfurtského kupce italského původu, ale první dva roky života prožil v Ehrenbreitsteinu (dnes součást Koblenze) v rodném domě své matky, rozené La Roche. Jeho výchova zde však byla poněkud rozporuplná, neboť ho vychovávala jednak jeho protestantská babička z matčiny strany Sophie von La Roche (ta byla v mládí spřátelena s německým básníkem Wielandem, znala se s Goethem a byla iniciátorkou německé zábavné literatury), jednak jeho katolická teta z Koblenze. Na nátlak otce musel Brentano navštěvovat obchodní školu, kterou však nedokončil. Stejně neúspěšná byla jeho studia na univerzitách v Bonnu, Jeně, v Halle a v Göttingenu. V Jeně se však seznámil s kruhem staršího romantismu (Frühromantik) a poznal zde také svou budoucí manželku Sophii Mereau, se kterou se oženil roku 1803 (zemřela roku 1806). Roku 1801 uzavřel v Göttingenu přátelství se svým budoucím švagrem Achimem von Arnim (ten se roku 1811 oženil s Brentanovu sestrou Bettinou) a oba se již tehdy rozhodli sbírat lidovou poezii. Výsledkem tohoto snažení byla sbírka německých lidových a starých písní \"Chlapcův kouzelný roh\", kterou vydali ve třech svazcích v Heidelbergu v letech 1806 až 1808. Společně také vydávali roku 1806 v Heidelbergu romantické \"Noviny pro poustevníky\" (Zeitung für Einsiedler). Po rozpadu heidelberskéhokruhu romantiků žil do roku 1811 v Berlíně, kde platil v nejvyšších společenských kruzích za geniálního a oduševněného mistra zábavy. V letech 1811–1814 žil v Čechách, kde jeden z jeho bratrů vlastnil statek v Bukovanech, navštívil také Prahu a spolupracoval s Josefem Dobrovským na své divadelní hře \"Založení Prahy\". Do roku 1819 žil jako veselý světák překypující vtipem a smělostí fantazie. V tomto roce však došlo v jeho životě k zásadnímu obratu, a to k obratu od umění k náboženství. Seznámil se totiž s jeptiškou Annou Kateřinou Emmerichovou, na jejímž těle se objevila stigmata, a která měla v dülmenském klášteře u Münsteru svatá vidění. Stal se jedním z mnoha jejích přívrženců, kteří věřili že je „vyvolenou nevěstou Kristovou“, a po pět let (až do její smrti v roce 1824) zaznamenával její vidění, úvahy a řeči, aby je mohl později tiskem vydat (podle současných výzkumů ale prokládal její sdělení také vlastními poetickými pasážemi). Chtěl se dokonce stát knězem, ale pro rozvod jeho druhého manželství mu to nebylo umožněno. Po roce 1824 bloudil z místa na místo, ale byl stále ve spojení s přísnými kajícníky. Zuboženého tělesně a zčásti i duševně se jej nakonec ujal jeden z jeho bratrů, a u něho Brentano roku 1842 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clemens Wenzeslaus Brentano de La Roche (8. září 1778, Ehrenbreitstein, Koblenz – 28. července 1842, Aschaffenburg) byl německý romantický básník a prozaik, společně s Achimem von Arnim hlavní představitel mladšího proudu německé romantiky (Spätromantik), tzv. heidelberské skupiny romantiků.", "tgt_summary": "Clemens Wenzeslaus Brentano (also Klemens; pseudonym: Clemens Maria Brentano ; ; 9 September 1778 – 28 July 1842) was a German poet and novelist, and a major figure of German Romanticism. He was the uncle, via his brother Christian, of Franz and Lujo Brentano.", "id": 1618865}
{"src_title": "Max Reinhardt", "tgt_title": "Max Reinhardt", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Reinhardt se narodil v židovské rodině nedaleko Vídně. S divadlem se poprvé setkal ve vídeňském Burgtheatru, kam pravidelně chodíval jako divák a začal se zajímat i o divadelní tvorbu. Nastoupil na hereckou školu ve Vídni. V roce 1894 ho na vystoupení v Salcburku objevil ředitel Deutsches Theater v Berlíně Otto Brahm nabídl mu angažmá. Nabídku přijal, vytvořil si zde však odpor ke strohému naturalistickému divadlu, sám měl rád barokní a pohádkové lidové divadlo. Vystupoval s Brahmovým souborem, současně však inscenačně experimentoval v kabaretu, pro jehož intimní atmosféru měl velký cit. Své první režisérské zkušenosti získal v letech 1902–1905 v Kleines Theater, v němž uvedl téměř padesát her z nejrůznějších zemí a nejrůznějšího stylu. Významná kapitola jeho díla se otevřela roku 1905, kdy se stal Brahmovým nástupcem v roli ředitele Deutsches Theater. Tam roku 1906 otevřel v návaznosti na velký dům malé divadlo, Kammerspiele. Pružnost programu i inscenačního stylu, které toto uspořádání dovolovalo, ovlivnila téměř všecka státní divadla v Německu a nakonec i ve Spojených státech a jinde.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Největším Reinhardtovým přínosem je jeho zjištění, že neexistuje žádný přístup, který by se hodil pro inscenace všech her. Až do dvacátého století inscenovali režiséři všecky hry ve velmi podobném stylu. Každý režisér si osvojil – přesto, jak široce bylo v druhé polovině devatenáctého století rozšířeno experimentování – jeden výrazný přístup, který pak aplikoval na všechny hry. Pro Reinhardta se každá nová inscenace stala novým problémem k řešení, a to ne pomocí osvědčených receptů, ale podle vodítek obsažených v díle samém. Gorkého drama \"Na dně\", které uvedl v Malém divadle, se dočkalo pěti set repríz a vidělo ho přes čtvrt milionu diváků. Bez ostychu využíval řadu dobových novinek – jako otáčivé jeviště, elektrické a barevné světlo, nebo dokonce běžící pás. Pohrával si se světelnými kontrasty, stínem, barvami. Například, když na hnědém pozadí vynikaly světlejší barevné kostýmy herců, říkalo se, že Reinhardt dělá Rembrandta, že scéna připomíná obrazy tohoto slavného holandského malíře. Jeho přístup k režii se stal v celém dvacátém století nejběžnějším. Reinhardtova koncepce divadelního stylu zahrnovala fyzické uspořádání jeviště a prostorový vztah mezi hledištěm a herci. V jeho pojetí vyžadovaly některé hry intimní prostředí, jiné zas velké prostory; některé rampu, jiné otevřené pódium. Například \"Oidipa Vladaře\" inscenoval v cirku, poněvadž ze všech moderních staveb se zdá cirkusová konfigurace antickému řeckému divadlu nejpodobnější. Reinhardt byl přesvědčen, že režisér je pánem nad všemi složkami inscenace. Pro inscenaci si zpracovával režijní knihu, v níž zachycoval každý detail pohybu, scény, rekvizit, zvuku, světla a kostýmu. V Berlíně koupil a postavil další divadla, roku 1917 založil experimentální scénu Mladé Německo. V roce 1920 založil Max Reinhardt s Richardem Straussem a Hugo von Hofmannsthalem Salcburský festival, ten nese jeho jméno dodnes. Získal vlastní divadlo ve Vídni, podnikal zájezdy do Ruska, Švédska a Velké Británie. Za svůj život pracoval na víc, jak stovce inscenací, proslavil se však především adaptacemi Shakespearova \"Snu noci svatojánské\". Ke tomuto dílu se za svůj život několikrát vracel. Pro jednu z inscenací dokonce nechal vykácet stromy a převézt je na jeviště, navozit tuny mechu a nachytat tisíce světlušek, aby vytvořil dokonalou iluzi lesa. V letech 1905-1933 Reinhardt sám režíroval 136 her a svými experimenty v oblasti inscenačního stylu i divadelní architektury nadlouho ovlivnil německé divadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "O film se Reinhardt zajímal víc, než bylo u většiny jeho divadelních kolegů obvyklé, vedle divadelní práce se tedy stal i filmovým režisérem a producentem. Jeho prvním snímkem byl film \"Sumurûn\" v roce 1910. Po této zkušenosti si založil vlastní filmovou společnost. V roce 1912 prodal práva na natočení filmu na motivy své divadelní inscenace „Zázrak“, filmová plnobarevná verze se pak dočkala celosvětového úspěchu. Dva filmy natočil s producentem Paulem Davidsonem snímek \"Die Insel der Seligen\" (Ostrov blažených), který přitahoval diváky zejména díky svému erotickému charakteru – herci se objevovali nazí, a \"Eine Nacht venezianische\" (Benátská noc) Karla Gustava Vollmoellera, která se točila přímo v Benátkách. K oběma filmům požadoval účast kameramana Karla Freunda, který si dokázal poradit s Reinhardtovými speciálními potřebami, třeba natáčení laguny v měsíčním světle. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 emigroval nejprve do Velké Británie, pak do Spojených států a na Sunset Boulevard v Hollywoodu otevřel vlastní divadelní školu režie a herectví. V roce 1940 se stal občanem Spojených států. Zemřel roku 1943 v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Reinhardt (9. září 1873 Baden, Dolní Rakousko – 31. října 1943 New York), vlastním jménem Maximilian Goldmann, byl rakouský divadelní režisér a správce divadla.", "tgt_summary": "Max Reinhardt (September 9, 1873 – October 30, 1943) was an Austrian-born theatre and film director, intendant, and theatrical producer. With his innovative stage productions, he is regarded as one of the most prominent directors of German-language theatre in the early 20th century. In 1920, he established the Salzburg Festival with the performance of Hofmannsthal's \"Jedermann\".", "id": 2370957}
{"src_title": "Borovicovité", "tgt_title": "Pinaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jsou to nejčastěji stromy vysokého vzrůstu (douglaska až 100 m, následována smrkem sitkou), výjimečně keře (např. borovice kleč), obvykle vždyzelené, vzácně opadavé (modřín a pamodřín). Borka je u některých druhů hladká (např. jedle), u jiných šupinovitě odlupčivá (smrk) nebo silně zbrázděná (borovice, modřín, douglaska). Jednožilné jehlice, umístěné na brachyblastech buď jednotlivě nebo ve svazečcích po 2-8, bývají rozdílné délky od 0,5 cm (smrk sibiřský) až po 30 cm (borovice Jeffreyova). Samčí i samičí rozmnožovací orgány jsou na jednom stromě, jsou to tedy jednodomé dřeviny; opylovány jsou anemogamně. Šupiny šištic jsou umístěny ve šroubovici. V samčí šištici mají šupiny na spodní straně 2 mikrosporangia, jejich pylová zrna mají často 2 vzdušné vaky. Samičí šištice se skládají ze semenných (se 2 vajíčky) a podpůrných šupin, volných, mnohdy těžko rozlišitelných, při dozrávání semen šupiny dřevnatí. Šišky se semeny zrají obvykle 1 (většina druhů), 2 nebo 3 roky (některé borovice), jsou buď ve zralosti nerozpadavé a ze stromů opadávají v celku (borovice, smrk) nebo rozpadavé přímo na stromě (jedle). Ve zralosti se otevírají a vypouští semena, která jsou většinou okřídlená, šíří se větrem nebo je roznášejí živočichové. Šišky některých druhů (např. borovice banksova) zůstávají uzavřené mnoho let, než nastanou vhodné podmínky pro vysemenění, např. po požárech. Semeno klíčí 2 až 18 děložními lístky. Ve schizogenních kanálcích jehlic v exkrečních (vylučovacích) dutinkách kmenů jsou silice a pryskyřice. Hlavními složkami silic jsou monoterpenické uhlovodíky α-pinen, β-pinen, limonen a další, alkoholy, např. borneol a estery. Další látky, jako stilbeny (hlavně pinosylvin), jsou obsaženy ve dřevě a třísloviny v kůře. Některé druhy borovicovitých patří mezi velmi dlouhověké dřeviny, severoamerická borovice \"Pinus longaeva\" je se stářím přibližně 4800 let považována za nejstarší žijící strom vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Osídlují velkou část severní polokoule, kde tvoří často významnou složku místních ekosystémů. Na jižní polokouli zasahuje pouze jediný druh (\"Pinus merkusii\" na Sumatře), jinak se jedná o výhradní obyvatele kontinentů na sever od rovníku, a to včetně fosilních záznamů. Dominantními druhy jsou zejména v severských lesích holoarktické oblasti, významně jsou přimíšeny i v temperátních lesích mírného pásu, kde jsou zároveň masivně pěstovány (smrkové monokultury aj.). V horách vystupují zpravidla do větších výšek než listnáče, tvoří hranici lesa. V tropickém a subtropickém podnebném pásu rostou převážně jen v horách. Centrem druhové diverzity čeledi je Severní Amerika a východní Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce a taxonomie.", "content": "Podle metody molekulárního datování se vznik čeledi borovicovitých odhaduje do období časné jury v Laurasii; od počátku tvoří monofyletickou skupinu dobře odlišenou od ostatních jehličnanů. Její vnitřní diverzifikace na jednotlivé podčeledi a rody se děla v období střední jury až spodní křídy, a to nejprve na větev směřující k podčeledi \"Abietoideae\" a na druhou ke všem ostatním. Do konce křídy bylo asi dokončeno vydělení všech recentních rodů včetně obou podrodů borovice \"Pinus\" a \"Strobus\". Další diverzifikace v rámci rodů pak probíhaly zhruba od pomezí paleogénu a neogénu asi před 25 miliony let. Přítomnost zástupců všech 11 rodů čeledi, včetně čtyř endemických (\"Cathaya\", \"Nothotsuga, Keteleeria\", \"Pseudolarix\") na území jižní Číny by opravňovala k hypotéze, že právě oblast jihovýchodní Asie může být jejím genetickým vývojovým centrem; uvažuje se však i o severoamerickém původu čeledi.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomický přehled recentních rodů.", "content": "Většina zdrojů uvádí pro čeleď 11 recentních zástupců, zřídka bývá rozlišován ještě monotypický rod \"Hesperopeuce,\" jinak považovaný za druh jedlovce \"(Tsuga mertensiana).\"", "section_level": 2}, {"title": "Podčeleď jedlové (\"Abietoideae\") Rich. ex Sweet, 1826.", "content": "Šišky bez vnějšího hrotu (\"pupku\"), šupiny s úzkou bází, vějířovitě rozšířené. Semena s pryskyřičnými puchýřky, svazky průduchů jsou zanořené pod úroveň pokožky.", "section_level": 3}, {"title": "Podčeleď modřínové (\"Laricoideae\") Pilger et Melchior, XX.", "content": "Šišky bez vnějšího hrotu (\"pupku\"), šupiny s širokou bází, semena bez pryskyřičných puchýřků, svazky průduchů jsou zanořené pod úroveň pokožky.", "section_level": 3}, {"title": "Podčeleď smrkové (\"Piceoideae\") Frankis,.", "content": "Šišky bez vnějšího hrotu (\"pupku\"), šupiny s širokou bází, semena bez pryskyřičných puchýřků. Průduchy jsou na povrchu listu, po obou stranách.", "section_level": 3}, {"title": "Podčeleď borovicové (\"Pinoideae\") Frankis.", "content": "Šišky s vnějším hrotem, někdy ostře špičatým. Šupiny s širokou bází, semena bez pryskyřičných puchýřků. Průduchy jsou na povrchu listu, po obou stranách.", "section_level": 3}, {"title": "Fylogenetický strom.", "content": "Fylogenetické vztahy mezi jednotlivými skupinami podle studií chloroplastových genomů (2010) lze zobrazit následujícím fylogenetickým stromem; o přesné struktuře čeledi a přesném postavení jejích kladů však doposud nepanuje úplná shodaː např. rod \"Cedrus\" byl některými studiemi označen za bazální klad celé čeledi, sesterský ke všem ostatním, rod \"Cathaya\" byl řazen jak do blízkosti borovice (podčeleď \"Pinoideae\"), tak do podčeledi \"Laricoideae\" nebo do sesterské pozice k smrku.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo.", "content": "Stromy čeledě borovicovité poskytují převážnou většinu světové produkce jehličnatého dřeva. Je především konstrukčním materiálem, využívá se jeho tepelně izolačních vlastností, pevnosti a pružnosti, je prvotní surovinou v papírenství a chemickém průmyslu, v mnoha geografických oblastech napomáhá ve formě paliva k přežití v nepříznivých klimatických podmínkách. Některé druhy, např. \"Pinus radiata\" jsou pro rychlou produkci dřeva vysazovány i v Subsaharské Africe, v Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu.", "section_level": 2}, {"title": "Sadovnické úpravy.", "content": "Trvalost a pravidelnost tvarů jehličnanů i možnost tvarování některých druhů a odrůd jehličnanů byla důvodem k jejich častému používání v historických a historizujících zahradách s pravidelnou kompozicí (francouzský park). Barevné kultivary stálezelených jehličin patří mezi nejpoužívanější rostliny sadovnické tvorby. Jehličnany jsou však v estetickém účinku tak svérázné, že vyžadují promyšlené umístění. Jejich použitím mohou být vytvořeny jednotvárné, strnulé nebo naopak příliš neklidné skupiny. Některé druhy mají barevné, ale i tak nepříliš nápadné, plody. Mezi nejčastěji sadovnicky využívané druhy patří jedle, smrky a borovice v nesčetných kultivarech, pěstovány bývají často i douglasky, modříny nebo cedry.", "section_level": 2}, {"title": "Další využití.", "content": "Pryskyřice (borovice), balzámy (jedle balzámová) a silice některých borovicovitých nalézají široké uplatnění v chemickém a farmaceutickém průmyslu i v aromaterapii a přírodní medicíně. Semena borovic druhů borovice pinie (\"Pinus pinea\") a borovice limba (\"Pinus cembra\") připomínají vzhledem lískové oříšky a obdobně se sbírají i konzumují. V kulturách slavících vánoční svátky se stálezelení zástupci čeledi hojně využívají jako vánoční stromky, typicky mladé borovice, smrky a jedle, méně často i douglasky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Borovicovité (\"Pinaceae\") je čeleď řádu borovicotvarých z třídy jehličnanů. Nejčastěji se dělí na čtyři podčeledě, obsahuje 11 rodů a 232 druhů, což z ní dělá druhově nejpočetnější čeleď jehličnanů a ekologicky i ekonomicky nejvýznamnější skupinu nahosemenných rostlin.", "tgt_summary": "The Pinaceae, pine family, are trees or shrubs, including many of the well-known conifers of commercial importance such as cedars, firs, hemlocks, larches, pines and spruces. The family is included in the order Pinales, formerly known as Coniferales. Pinaceae are supported as monophyletic by their protein-type sieve cell plastids, pattern of proembryogeny, and lack of bioflavonoids. They are the largest extant conifer family in species diversity, with between 220 and 250 species (depending on taxonomic opinion) in 11 genera, and the second-largest (after Cupressaceae) in geographical range, found in most of the Northern Hemisphere, with the majority of the species in temperate climates, but ranging from subarctic to tropical. The family often forms the dominant component of boreal, coastal, and montane forests. One species, \"Pinus merkusii\", grows just south of the equator in Southeast Asia. Major centres of diversity are found in the mountains of southwest China, Mexico, central Japan, and California.", "id": 331707}
{"src_title": "Johannes Brahms", "tgt_title": "Johannes Brahms", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Brahms se narodil v chudé rodině v Hamburku. Jeho otec Johann Jakob Brahms (1806–1872) se živil jako městský muzikant, jeho hlavními hudebními nástroji byly kontrabas a lesní roh. V roce 1830 získal měšťanské právo a zároveň se oženil se švadlenou Johannou Henrikou Christinou Nissen, která byla o 17 let starší. Nebylo pochyb o tom, že se i Johannes bude věnovat hudbě. Provozování řemesla se dědilo z otce na syna a muzikantství bylo v té době stále považováno za řemeslo. V Brahmsově případě se k tomu přidal ještě talent, který objevil jeho otec. Brahmsovým životním hudebním nástrojem se stal klavír. Jeho prvními učiteli v tomto oboru byli Otto Cossel (od roku 1840) a později Eduard Marxsen. Ještě jako dítě začal Brahms vypomáhat rodinnému rozpočtu hraním spolu s otcem v různých lokálech a tančírnách. Zároveň se ale začal projevovat jeho mimořádný talent pianisty; už v roce 1843 poprvé vystoupil veřejně. V rodině se začalo uvažovat o tom, že by Johannes odcestoval do Ameriky a vystupoval tam jako zázračné dítě. Cosselovi se však podařilo tomuto plánu zabránit. Ve čtrnácti letech už byl mladý Brahms profesionálním klavíristou a z roku 1849 pochází jeho první samostatné klavírní dílko. Pro Brahmse klíčové bylo setkání s maďarským houslistou Eduardem Reményim. V roce 1853 spolu podnikli koncertní turné, na kterém ho v Hannoveru Reményi seznámil s proslulým houslistou, o dva roky starším Josephem Joachimem. Mezi Brahmsem a Joachimem se vyvinulo přátelství na celý život. Joachim byl mnohdy prvním, komu Brahms posílal k posouzení své kompozice, a věnoval mu také svůj houslový koncert. Joachim byl také člověkem, který ho seznámil s významnými osobnostmi tehdejšího hudebního světa. Během jarního koncertního turné roku 1853, které Brahms podnikl spolu s Reményim, ho Joachim představil Lisztovi. Liszt v té době pobýval ve Weimaru, obklopený houfem svých ctitelů a ctitelek. Brahmse přijal vlídně a dokonce prima vista zahrál několik jeho skladeb. Brahms však neměl zájem akceptovat Lisztovo dominantní postavení a brzy Weimar opustil. Poslední zářijový den 1853 navštívil Brahms v Düsseldorfu manžele Roberta a Claru Schumannovy. Do jejich domu v Bilker Strasse 15 ho uvedl opět Joachim, který se s nimi znal. Na základě klavírních skladeb, které Brahms s sebou přivezl, rozpoznal Robert Schumann okamžitě velký talent mladého Hamburčana. V říjnu 1853 vyšel v časopisu Neue Zeitschrift für Musik ze Schumannova pera článek s názvem \"Neue Bahnen\" (Nové cesty), v němž je Brahmsovi předpovídána velká budoucnost. Schumann rovněž Brahmsova díla doporučil k vydání svému nakladateli, firmě Breitkopf & Härtel. Přátelství obou skladatelů bylo ukončeno Schumannovou těžkou duševní chorobou, v jejímž důsledku se v únoru 1854 pokusil spáchat sebevraždu skokem do Rýna. Podařilo se ho sice zachránit, zbývající dva roky života však strávil v ústavu pro duševně nemocné. Ještě za Schumannova života navázal Brahms blízké přátelství s jeho ženou, klavírní virtuoskou a skladatelkou Clarou Schumannovou. V době, kdy se s Brahmsem poznala, byla matkou šesti dětí a čekala sedmé. Jejich vztah je zachycen v částečně dochované korespondenci; většina literatury se shoduje, že nepřekročil rozměr platonické lásky. V roce 1855 podnikli společně, doprovázeni Joachimem, koncertní turné po Porýní, koncem téhož roku vystoupil Brahms samostatně v Gdaňsku. V době, kdy se Schumann léčil v sanatoriu, Brahms bydlel v Düsseldorfu u Schumannů a pomáhal s péčí o děti. Nicméně krátce po Schumannově smrti se rozhodl vztah ke Claře, který ochromoval jeho tvůrčí potenciál, ukončit. Oba však zůstali přátelé až do konce života. V letech 1857 až 1859 působil Brahms jako dirigent a učitel hudby na knížecím dvoře v Detmoldu, hlavním městě Knížectví Lippe. Toto místo bylo slušně honorováno, proto se mohl věnovat studiu kompozice důkladněji. Zajížděl však také do rodného Hamburku, kde byl sbormistrem ženského pěveckého sboru, který sám založil. Roku 1858 poznal Brahms v Göttingenu Agathu von Siebold. Vztah došel až k zásnubám, Brahms jej však následujícího roku zrušil. Vysvětloval to svou vášní pro hudbu, od níž by ho manželský život odváděl. V roce 1862 přijel Brahms poprvé do Vídně. Tato jeho cesta byla výsledkem zklamání, že v Hamburku nedostal místo ředitele tamní filharmonie, o které se ucházel. Ve Vídni navázal důležité kontakty a vystoupil na několika koncertech z děl svých i cizích autorů. Ještě se ale vrátil do Hamburku, kde finančně podporoval rodiče, kteří v té době již žili odděleně. Roku 1863 se opět do hlavního města rakouské monarchie vrátil, protože přijal nabídku řídit Pěveckou akademii. Ale hned následujícího roku funkci složil, aby se mohl věnovat skládání. Poslední, spíše čestné, zaměstnání Brahms přijal roku 1872, když se stal na tři roky vedoucím Vídeňského pěveckého spolku. Od přestěhování do Vídně se Brahmsův život odvíjel v zaběhnutých kolejích. Hmotně byl zabezpečen; koncertní činnost a vydávání jeho skladeb u nakladatele Fritze Simrocka mu přinášelo dostatek finančních prostředků. Rád cestoval. Často pobýval v Itálii, naposledy ještě roku 1893. Jarní a letní měsíce obyčejně trávil v některých rakouských nebo švýcarských lázních, v oblibě měl zejména Bad Ischl. Pohyboval se v úzkém kruhu umělecky založených lidí, s nimiž byl duchovně spřízněn a naladěn na stejnou notu. K jeho nejbližším přátelům lze zařadit především Kláru Schumannovou, Josepha Joachima a dirigenta Hanse von Bülow, s nímž se setkal v roce 1870. Ten později Brahmsovu hudbu široce propagoval. Dirigoval jeho první symfonii, kterou nazval „desátou Beethovenovou“. Brahms byl člověk velkorysý a laskavý. Když u mladého umělce objevil talent, nezištně mu pomáhal. To se týká především Antonína Dvořáka a Karla Weise, jimž pomohl v začátcích: Brahms zasedal v císařském výboru, který uděloval státní stipendia, a zasloužil se o udělení finanční podpory oběma těmto českým skladatelům. V posledním dvacetiletí svého života byl Brahms považovaný za vůdčí osobnost evropské hudební scény, i když se tomu sám bránil, stejně tak jako když byl stavěn do čela antiwagneriánského hudebního proudu. Obdržel řadu uznání, mj. čestný doktorát univerzity ve Vratislavi (1879), v roce 1886 byl jmenován čestným presidentem Wiener Tonkünstler Verein (Spolku vídeňských hudebníků), 1889 čestným občanem Hamburku a téhož roku byl jmenován rytířem Leopoldova řádu. V roce 1895 uspořádalo durynské město Meiningen, kde Brahms často pobýval a jehož orchestr premiéroval některé jeho skladby, brahmsovské slavnosti. Tohoto příkladu následovala i další města. Brahms zemřel na rakovinu jater 3. dubna 1897. Byl pohřben na centrálním hřbitově ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Brahms a Antonín Dvořák.", "content": "Brahmse a Dvořáka pojilo dlouholeté přátelství. Kromě jiného to bylo i proto, že oba sdíleli podobné názory na uměleckou tvorbu. Začátek kontaktů se datuje na konec roku 1877. Vlivný vídeňský hudební kritik Eduard Hanslik Dvořákovi písemně sdělil, že má Brahms o jeho dílo zájem a už doporučil svému vydavateli Simrockovi (ten se později stal nakladatelem i Dvořákových skladeb) \"Moravské dvojzpěvy\". Dvořák také hned v prosinci Brahmsovi napsal a složil smyčcový kvartet d-moll op. 34, který mu dedikoval. Dopis nezůstal bez odezvy. Jako důležitý člen grantové komise říšského ministerstva školství Brahms prosadil, že Dvořák obdržel státní stipendium, které mu zajišťovalo alespoň částečnou hmotnou nezávislost. Byl to Brahmsův vliv, který Dvořákovi dopomohl k rychlejšímu vzestupu z málo známého provinčního skladatele mezi světově uznávané tvůrce. K jejich prvnímu osobnímu setkání došlo v únoru 1879, kdy Brahms s Joachimem přijeli do Prahy koncertovat. V říjnu roku 1883 navštívil Dvořák Brahmse ve Vídni. Brahms mu přehrával pasáže ze své nové 3. symfonie, která dosud nevyšla tiskem. Doporučoval mu také přesídlit do Vídně a dokonce sliboval, že se o jeho rodinu hmotně postará. V prosinci 1895, když Dvořák ve Vídni navštívil Brahmse a dirigenta Hanse Richtera, o této možnosti skutečně uvažoval. Mezi oběma skladateli se vyvinulo blízké přátelství. Dvořák si velice vážil rad svého staršího kolegy, naopak Brahms obdivoval Dvořákovu nevídanou melodickou invenci. Brahms trávil rád čas v kruhu Dvořákovy rodiny. \"\"Neznám jediného mezi svými přáteli, který by měl takovou ženu,\"\" napsal. Churavějícího Brahmse navštívil Dvořák ve Vídni na konci jeho života dvakrát. V březnu 1896 se kromě Brahmse setkal ještě s Antonem Brucknerem. Se svým přítelem se pak přijel rozloučit měsíc před jeho smrtí v březnu následujícího roku, v dubnu se zúčastnil jeho pohřbu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Brahms je často považován za posledního velkého skladatele klasické německé hudební tradice, která sahá přes Beethovena, Mozarta a Haydna až k Bachovi. Brahms byl univerzální skladatel. Skládal díla orchestrální, komorní i vokální – s výjimkou opery. Plodný byl především v oblasti vokální: Napsal na 300 písní a duet a mnoho sborových skladeb a kantát. I poslední jím složené dílo je vokální: \"Čtyři vážné písně\", op. 121 z roku 1896. Brahmsovou doménou byl klavír. Byl to nástroj, který nejlépe znal a který virtuózně ovládal. Proto také svou opusovou tvorbu z let 1853–1854 začal třemi sonátami op. 1, 2 a 5. Skládal rovněž skladby pro čtyři ruce i pro dva klavíry. Původně čtyřruční formu mají také jeho proslulé Uherské tance z let 1869 a 1880. Ale i v komorní hudbě s více nástroji převažují díla, ve kterých se uplatňuje klavír, ať už jsou to klavírní kvartety (op. 25, 26, 60), klavírní tria, sonáty pro housle nebo violoncello a klavír či klavírní kvintet op. 34. Brahms také složil dva klavírní koncerty. První z nich, d-moll op. 15 z roku 1860, je nesený v duchu romantismu a při premiéře v Lipsku propadl. Druhý, B-dur op. 83, vznikal v letech 1878–1881. Je to interpretačně náročná skladba, Max Reger ho označil za největší od doby klavírních koncertů Beethovenových. Stěžejní význam mají jeho čtyři symfonie. První z nich, c-moll op. 68 vyšlá tiskem roku 1877, představuje syntézu dosavadního vývoje symfonické tvorby. Brahms na ní pracoval už v 60. letech, kdy měl naskicovanou první větu. S jejím vydáním váhal, dokud nebyl s výsledným tvarem zcela spokojen. Přídomkem \"Pastorální\" bývá označována druhá symfonie D-dur op. 73, vydaná roku 1878. Brahms ji psal během pobytů v Alpách a je oslavou přírody. Třetí symfonie F-dur op. 90 z roku 1884 bývá pro svůj pathos nazývaná \"Heroická\". Byla částečnou inspirací pro Antonína Dvořáka. Nejvyzrálejší je závěrečná čtvrtá symfonie e-moll op. 98 z roku 1886. Obsahuje propracovaný systém variací hlavního tématu, v němž Brahms složil poctu svému velkému vzoru, Johannu Sebastianu Bachovi. K dalším významným orchestrálním skladbám patří \"Variace na Haydnovo téma\" B-dur op. 56a z roku 1874 a dvě předehry: \"Akademická slavnostní předehra\" op. 80 a \"Tragická předehra\" op. 81, obě z roku 1881. Věhlas si získal i houslový koncert D-dur op. 77 z roku 1878, psaný pro Joachima. Mezi vrcholy jeho tvorby patří též \"Dvojkoncert pro housle a violoncello\" a-moll op. 102 z roku 1888. Ve výčtu jeho nejdůležitějších děl nelze opomenout ani \"Německé rekviem\" pro soprán, baryton, smíšený sbor a orchestr op. 45 z roku 1868, jeho největší vokální dílo. Není to skladba liturgická, protože se autor nedržel závazného latinského textu. Libreto tvoří Brahmsův výběr z biblických textů. Z Brahmsových základních děl je třeba zmínit i tři smyčcové kvartety op. 51/1, 51/2 a 67, vyšlé tiskem v rozmezí let 1873–1876.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Brahms (7. května 1833, Hamburk – 3. dubna 1897, Vídeň) byl německý hudební skladatel, klavírista a dirigent. Ve své tvorbě usiloval o syntézu starších kompozičních forem z období klasicismu a romantismu. Bývá považován za dovršitele díla Ludwiga van Beethovena. Richarda Wagnera respektoval, jeho novoromantické zaměření na programní hudbu a reformu opery jako spojení více uměleckých druhů nesdílel. Prosadil se v oblasti symfonické hudby, komorní hudby, písňové tvorby a skladeb pro pěvecké sbory. O napsání opery se nikdy nepokusil. Udržoval přátelské vztahy s Antonínem Dvořákem a zasloužil se o to, že se jeho dílo prosadilo i v Evropě.", "tgt_summary": "Johannes Brahms (; 7 May 1833 – 3 April 1897) was a German composer, pianist, and conductor of the Romantic period. Born in Hamburg into a Lutheran family, Brahms spent much of his professional life in Vienna. His reputation and status as a composer are such that he is sometimes grouped with Johann Sebastian Bach and Ludwig van Beethoven as one of the \"Three Bs\" of music, a comment originally made by the nineteenth-century conductor Hans von Bülow. ", "id": 508359}
{"src_title": "Ernst Reuter", "tgt_title": "Ernst Reuter", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Reuter se narodil v Apenrade (Aabenraa), v provincii Šlesvicko-Holštýnsko. Dětství strávil v Leeru, kde je po něm pojmenováno náměstí. Reuter navštěvoval univerzitu v Münsteru a v Marburgu, kde v roce 1912 dokončil studia a složil zkoušky na učitele. Hlavně byl ale členem společenství nazývaného \"SBV Frankonia Marburg\". V tomtéž roce se stal členem Německé sociálně demokratické strany (SPD).", "section_level": 1}, {"title": "Výmarská republika.", "content": "Po svém návratu do Německa Reuter vstoupil do Komunistické strany Německa (KPD) a byl jmenován prvním sekretářem berlínské sekce. Ujmul se pozice na levém křídle strany v březnu 1921 podporoval otevřené povstání ve středním Německu. Tím se postavil do opozice proti lídrovi strany Paulu Levim. Ačkoliv byl Reuter považován za Leninova favorita, byl v roce 1922 ze strany vyloučen. Na krátký čas se přesunul do Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD) a pak se nadobro vrátil k sociálním demokratům. V roce 1926 začal Reuter svoji službu v berlínské vládě, kde byl zodpovědný za dopravu. Úspěchem bylo založení Berlínského dopravního podniku (Berliner Verkehrsbetriebe - BVG), zavedení jednotného lístku pro městskou dopravu a rozšíření berlínského podzemního systému. V letech 1931 - 1933 byl Reuter starostou Magdeburgu, kde bojoval proti nedostatku bytů a práce jako důsledku ekonomické krize. Byl také zvolen členem Reichstagu. V roce 1933, kdy byli u moci nacisté, byl donucen abdikovat a byl převezen do koncentračního tábora (KZ) v Lichtenburgu u Torgau. Po propuštění odešel v roce 1935 do exilu do Turecka, kde zůstal do konce nacistické éry. V Ankaře vyučoval na univerzitě, založil univerzitní disciplínu urbanistické plánování a sloužil jako vládní konzultant. Během prvních měsíců druhé světové války shromáždilo Turecko všechny ty, kteří stále vlastnili německý pas a přepravilo je do internačních táborů „jako spojence nepřátel“. Bylo to již třetí Reuterovo uvěznění, po ruském a nacistickém.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný Berlín.", "content": "Po skončení druhé světové války se Reuter vrátil do Berlína a v roce 1946 byl zvolen do magistrátu (vlády), kde dohlížel na dopravní oddělení. V roce 1947 byl zvolen starostou Berlína, ale v prohlubující se krizi studené války si sovětská vláda vynucovala se vším svůj nezbytný souhlas. Reuterovo jméno je spojeno s obdobím studené války v Berlíně. Během sovětské berlínské blokády (1948–1949) byla západní část města zásobována leteckými dodávkami (\"vzdušný most\"), které zřídil americký vojenský guvernér Lucius D. Clay. Jako odpověď na hrozbu se museli obyvatelé západní části spojit. Ernst Reuter se stal jejich mluvčím a lídrem, symbolickou postavou \"Svobodného Berlína\". Památná je Reuterova řeč před vyhořelým Reichstagem 9. září 1948, kdy mluvil k 300 000 lidem a apeloval na svět, aby nenechal Berlín osudu. Ve volbách konaných v západní části Berlína o dva měsíce později pomohla jeho popularita získat SPD vítězství 64,5 %, což je nejlepší výsledek, jakého kdy kterákoliv strana ve svobodných volbách v Německu dosáhla. Jako starosta vytvořil vládu velké koalice s dalšími dvěma největšími stranami a demonstroval tak berlínskou jednotu. Když vstoupila v platnost nová ústava státu Berlín platná pro Západní Berlín, byl Reuter 18. ledna 1951 zvolen opět starostou Berlína. V této funkci zůstal až do své smrti. Pod jeho záštitou byla založena Svobodná univerzita Berlín, protože Humboldtova univerzita se nacházela v sovětském pásmu a pod komunistickým vedením. V roce 1953 vytvořil Reuter Nadaci starosty Reutera, která pomáhala utečencům do Západního Berlína. Několik týdnů po povstání ze 17. června 1953 Reuter náhle a neočekávaně zemřel v Západním Berlíně následkem srdečního infarktu ve věku 64 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo více než milion lidí. Jeho hrob se nachází na hřbitově \"Waldfriedhof\" ve čtvrti Berlín-Dahlem.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Reuter se oženil v roce 1920 a měl se svoji ženou Hannou dvě děti. Syn Edzard se stal předsedou představenstva společnosti Daimler-Benz.", "section_level": 1}, {"title": "Pocty.", "content": "Další města v Německou mají ulice nebo školy pojmenované po Ernstu Reuterovi. Série \"Mistr svobody\" vydaná Poštou Spojených států v roce 1959 poctila Reutera dvěma známkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Rudolf Johannes Reuter (29. července 1889 - 29. září 1953) byl starosta Západního Berlína v letech 1948-1953, během období studené války.", "tgt_summary": "Ernst Rudolf Johannes Reuter (29 July 1889 – 29 September 1953) was the German mayor of West Berlin from 1948 to 1953, during the time of the Cold War.", "id": 2393006}
{"src_title": "Carnotův cyklus", "tgt_title": "Carnot cycle", "src_document": [{"title": "Fáze.", "content": "Carnotovův cyklus se skládá ze čtyř fází. \"1. Izotermická expanze\" \"2. Adiabatická expanze\" \"3. Izotermická komprese\" \"4. Adiabatická komprese\"", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Celková práce formula_42, kterou soustava během cyklu vykonala, je formula_43. Poněvadž však pro je formula_44 (vnitřní energie na počátku adiabatické expanze je stejná jako na konci adiabatické komprese, neboť se při izotermické expanzi nezměnila) a formula_45 (vnitřní energie je stejná na konci adiabatické expanze jako na počátku adiabatické komprese, neboť se při izotermické kompresi nezměnila), platí formula_46 neboli formula_47, což lze zapsat ve tvaru Práce vykonaná soustavou při Carnotově cyklu je rovna rozdílu tepla přijatého a tepla odevzdaného. Pokud cyklus probíhá v popsaném pořadí, pak koná soustava práci a představuje \"ideální tepelný stroj\", v němž je část tepla dodaného ohřívačem přeměněna na mechanickou práci a část se vždy odevzdá chladiči. Při opačném chodu Carnotova cyklu dostaneme \"ideální chladicí stroj\", který teplo odnímá chladnější lázni a přenáší jej na teplejší lázeň, k čemuž je nutné vykonat na soustavě práci.", "section_level": 1}, {"title": "Účinnost Carnotova cyklu.", "content": "Účinnost stroje je poměr vykonané práce k dodané energii. V případě Carnotova cyklu to znamená kde formula_42 je celková práce, kterou soustava během cyklu vykoná, formula_4 je teplo dodané soustavě ve fázi izotermické expanze a formula_52 je teplo uvolněné soustavou při izotermické kompresi. Podrobnějším výpočtem lze získat vztah kde T je teplota ohřívače a T teplota chladiče. Účinnost Carnotova cyklu tak závisí pouze na poměru termodynamických teplot, mezi nimiž tepelný stroj pracuje. Účinnost není závislá na druhu použitého plynu.", "section_level": 1}, {"title": "Carnotova věta.", "content": "Lze dokázat, že účinnost libovolného nevratného cyklu je vždy menší než účinnost vratného cyklu. To je možné provést pomocí systému dvou tepelných strojů, vratného a nevratného. Kdyby totiž účinnost nevratného tepelného stroje byla větší než účinnost vratného tepelného stroje, bylo by možné sestrojit perpetuum mobile druhého druhu, což není možné. Pokud by byla účinnost obou strojů (vratného a nevratného) stejná, byl by celý výsledný cyklus vratný, což je v rozporu s předpokladem nevratnosti jednoho ze strojů. Jedinou možností tedy je, že účinnost nevratného tepelného stroje je nižší než účinnost vratného tepelného stroje, tzn. Podle předchozích vztahů tedy platí který říká, že práce, kterou vykoná nevratný stroj při přechodu tepla z teplejšího tělesa na těleso chladnější, nepostačuje k převedení tepla v opačném směru. Důsledkem druhé hlavní věty termodynamiky je tzv. Carnotova věta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carnotův cyklus označuje vratný kruhový děj ideálního tepelného stroje, který se skládá ze dvou izotermických a dvou adiabatických dějů. Teoreticky jej poprvé popsal Nicolas Léonard Sadi Carnot, po němž je pojmenován.", "tgt_summary": "The Carnot cycle is a theoretical ideal thermodynamic cycle proposed by French physicist Sadi Carnot in 1824 and expanded upon by others in the 1830s and 1840s. It provides an upper limit on the efficiency that any classical thermodynamic engine can achieve during the conversion of heat into work, or conversely, the efficiency of a refrigeration system in creating a temperature difference by the application of work to the system. It is not an actual thermodynamic cycle but is a theoretical construct. ", "id": 1824254}
{"src_title": "Dekadence", "tgt_title": "Decadence", "src_document": [{"title": "Vývoj a charakteristika pojmu.", "content": "Ač je představa společenského a mravního úpadku od nepaměti přítomna v mnoha významných světových kulturách, mýtech a náboženských systémech (hinduistická Kalijuga, pokles od Zlatého věku v řeckých mýtech a myšlení, svět upadlý do hříchu a neštěstí v křesťanství), je slovo dekadence jako synonymum pro úpadek a zkaženost výrazně mladší. Poprvé se objevilo teprve ve středověké latině, odkud později přešlo do většiny evropských jazyků. V 18. století se především ustálila představa o rozpadu Římské říše jako o důsledku vojenské, kulturní a mravní dekadence, která byla podle dobových myslitelů nutným osudem každého mocného impéria. Klíčovým autorem byl v tomto ohledu Charles Louis Montesquieu – téměř veškerou budoucí interpretaci pádu Říma ovlivnil svou esejí \"Sláva a úpadek říše římské\" (\"Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence\", 1734). V ní se pokoušel vysvětlit dekadenci a rozpad hodnot na chování některých nechvalně proslulých císařů, jako byl Nero, Caligula nebo Heliogabalus. Na Montesquiea navázal především anglický historik Edward Gibbon, když ve svém \"Úpadku a pádu římské říše\" (\"History of the Decline and Fall of the Roman Empire\", 1776–1789) spojil údajnou katastrofickou ztrátu římských občanských hodnot a ctností také s nástupem křesťanství a na dlouhou dobu vytvořil v historiografii představu o nešťastném, ale nevyhnutelném kulturním úpadku dokonalé římské civilizace. V průběhu 19. století začalo být označení „dekadence“ kromě úvah o společnosti užíváno také stále častěji v rámci umělecké kritiky. Francouzský autor a badatel Désiré Nisard je v roce 1834 použil k popisu textů, jež vnímal jako nadměrně vyumělkované a kladoucí větší důraz na použitý jazyk než na to, o čem pojednávají – šlo především o díla literárního romantismu. Ve druhé polovině 19. století se umělci a vzdělanci s tímto označením postupně začali ztotožňovat, mimo jiné díky Théophilu Gautierovi, který pojem využil v pochvalném smyslu ve své předmluvě k vydání Baudelairových \"Květů zla\" z roku 1868. Vznik dekadence jako uměleckého (zejména literárního) směru se nicméně pojí především s výsměšnou sbírkou „dekadentních básní“, uveřejněnou v roce 1885 Beauclairem a Vicairem, a s následnou reakcí parodovaných básníků, kteří označení „dekadenti“ přijali za své. Dekadentní myšlení vycházelo z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Søren Kierkegaard nebo Friedrich Nietzsche. Avšak i ti myslitelé 19. století, kteří byli v jádru optimističtí a věřili v pokrok, jako například pozitivista August Comte nebo utopický socialista Charles Fourier, často označovali svou dobu za éru přechodu, krize či dočasného úpadku. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex nebo alkohol, opium a jiné drogy. Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. Lartpourlartismus (z francouzského „l'art pour l'art“, tedy „umění pro umění“), se stal jedním z hesel dekadence, podobně jako představa „čistého umění“. Tento kult neuznával kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné. Jednalo se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nešlo o umění, které vyžadovaly nejširší vrstvy společnosti. Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (v tomto bodě se dekadence protíná se symbolismem). Významným fenoménem byl též dandysmus, vyznačující se důrazem na fyzický vzhled, oblékání a vystupování ve společnosti. Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v římskokatolickém i pohanském náboženství, ve východní moudrosti, v okultismu a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Dekadence v literatuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Světová literatura.", "content": "Literární dekadence byla velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní spisovatele se počítají Joris Karl Huysmans, Joséphin Péladan, Jean Lorrain nebo Rachilde, v širším pojetí také Paul Verlaine, Tristan Corbière nebo Stéphane Mallarmé. V německy mluvící oblasti je mezi ně řazen Hugo von Hofmannsthal, Rainer Maria Rilke, Thomas a Heinrich Mann, v Polsku Stanisław Przybyszewski, v Rusku například Fjodor Sologub, v Anglii Oscar Wilde, Algernon Charles Swinburne a jiní. Za „bibli dekadence“ byl považován román \"Naruby\" (1884) Jorise-Karla Huysmanse. Kniha představila svého zjemnělého protagonistu, Jeana Floressase des Esseintes, jako prototyp dekadentního antihrdiny se zálibou v umění, květinách, parfémech a artificialitě.", "section_level": 2}, {"title": "Česká literatura.", "content": "Předzvěsti dekadence se v českém prostředí začínaly projevovat již od konce 70. let 19. století. Za dílo, které již částečně obsahuje dekadentní motivy, je možné považovat například melancholickou sbírku \"Imortely\" (1879) Irmy Geisslové. Šalda označil za „prolog dekadence“ vrcholná díla Zeyerova. Tribunou skutečné české dekadence se pak stal časopis \"Moderní revue\" (1894–1925), založený Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také Karel Hlaváček a Hugo Kosterka. Kromě českých dekadentních prací zpřístupňoval časopis prostřednictvím překladů i díla významných zahraničních osobností, například Baudelaira nebo Przybyszewského. Jedinou básnickou sbírkou Arnošta Procházky se stalo \"Prostibolo duše\" (1894), Jiří Karásek ze Lvovic publikoval mimo jiné sbírku \"Zazděná okna\" (1894) nebo román \"Gotická duše\" (1900). K českým dekadentním literátům patřili též Karel Kamínek, Louis Křikava, Jan Opolský, Miloš Marten, Arthur Breisky a mnozí další.", "section_level": 2}, {"title": "Dekadence ve výtvarném umění.", "content": "Na rozdíl od literatury nevzniklo ve světovém ani českém výtvarném umění organizované dekadentní hnutí, ačkoliv četná díla izolovaných tvůrců z přelomu 19. a 20. století jsou k tomuto uměleckému směru přiřazována. Ze světových tvůrců může být jmenován například Gustave Moreau, Gustav Klimt nebo Félicien Rops. Často se tak děje na základě spojení jejich děl s literaturou – Klimtův obraz Judity s hlavou Holofernovou (1901) tvoří obdobu spisovatelské fascinace osobností Salome (například u Wildea), obrazy Moreaua a dalších malířů jsou předmětem protagonistovy fascinace v románu \"Naruby\", Félicien Rops vytvořil obraz na frontispis k posmrtnému vydání Baudelairových \"Trosek\" (\"Les Épaves\", 1866) a podobně. Větší roli než výtvarný postup hraje při identifikaci dekadentního díla to, co je zobrazeno. V anglickém prostředí jsou za typickou ukázku výtvarné dekadence považována jednoduchá černobílá díla, jež vytvářel Aubrey Beardsley a jeho následovníci, tedy pravý opak přemrštěného a bohatého stylu psaní, v němž měli zálibu literární dekadenti. U českých malířů je možné dekadentní prvky hledat na některých obrazech Hanuše Schwaigera, Maxmiliána Pirnera či Jakuba Schikanedera. Démoni a upíři objevovali na plátnech Jaroslava Panušky; dále lze jmenovat Františka Kavána nebo Jana Preislera, v krátkém období tvorby též Maxe Švabinského. Značný vliv měl Alfred Kubin a také okruh časopisu Moderní revue, do kterého spadal předčasně zesnulý Karel Hlaváček či Hugo Steiner-Prag. Zejména pražští němečtí umělci, jako Rudolf Jettmar či August Brömse, se inspirovali mnichovskou mytologickou, symbolistní a dekadentní malbou. Na české výtvarné tvorbě se ovšem ze zahraničních vlivů nejsilněji podepsala výstava děl Edvarda Muncha v roce 1905. České dekadentní sochařství reprezentuje v 90. letech 19. století dílo Františka Bílka, po přelomu století pak sochy Quida Kociana a Jana Štursy, ale také plastiky Ladislava Šalouna a Bohumila Kafky. Česká dekadentní fotografie nalezla zastoupení ve snímcích Františka Drtikola.", "section_level": 1}, {"title": "Dekadence v hudbě.", "content": "Přestože mnoho dekadentních tvůrců konce 19. století považovalo hudbu za ideální umělecký druh, je obtížné jasně vymezit, čím by se měla dekadentní hudba vyznačovat. Jednou z možností je položit důraz na její téma, zejména jde-li o adaptace literárních děl – příkladem může být Debussyho zhudebňování Verlainových a Baudelairových básní nebo Straussova opera \"Salome\" (1905) vycházející z Wildeovy divadelní hry. Jinou možností je postavit do středu dílo Richarda Wagnera a skladatelů na něj navazujících. Zejména Wagnerovy opery inspirovaly dekadentní tvůrce, z nichž někteří dokonce navštívili Bayreuth.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dekadence (z lat. \"de-cadentia\" od \"cadere\", padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno dekadentní, úpadkový. Pojem dekadence se objevil ve středověké latině, odkud přešel do většiny národních jazyků. Od raného novověku byl spojován zejména představou kulturního a společenského úpadku, který podle historiků 18. a 19. století vedl k rozpadu Římské říše. Ve druhé polovině 19. století se pojmu začalo užívat i k označení tehdejšího výrazného myšlenkového a uměleckého proudu, postaveného kolem pocitů zmaru, smutku a nudy, ale také na přijímání a vytváření co nejrafinovanějšího umění. Životní styl dekadentů se vyznačoval sklony k okultismu, extrémním podobám náboženství, užívání drog a nevázanému sexuálnímu životu. ", "tgt_summary": "The word decadence, which at first meant simply \"decline\" in an abstract sense, is now most often used to refer to a perceived decay in standards, morals, dignity, religious faith, honor, discipline, or skill at governing among the members of the elite of a very large social structure, such as an empire or nation state. By extension, it may refer to a decline in art, literature, science, technology, and work ethics, or (very loosely) to self-indulgent behavior. ", "id": 3601}
{"src_title": "Anaxagorás", "tgt_title": "Anaxagoras", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Anaxagorás pocházel z Klazomen v Malé Asii, na západním pobřeží dnešního Turecka, kde zřejmě vlastnil určitý majetek a kde byl také politicky činný. Ačkoli byl Řek, zřejmě sloužil v perské armádě, protože Klazomenai byly podrobeny během iónského povstání. Mezi lety 464 a 462 př. n. l. odchází do Atén, které se stávají střediskem řecké kultury; ve městě zůstává celých třicet let. Mezi jeho obdivovatele patřil i Perikles, některé prameny uvádějí, že mezi jeho žáky patřil Sókratés. Anaxagorás byl zatčen politickými oponenty svého přítele Perikla kvůli tomu, že se stavěl zavedeným náboženským principům. Byl donucen opustit Atény, odkud odešel nazpět Lampsaku v Iónii, kde zemřel. Anaxagorova díla se nezachovala, jsou však známy jeho fragmenty v díle filozofa 6. století Simplikia z Kilíkie.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmologická teorie.", "content": "Podle Anaxagora všechno existuje od počátku. Původně existovaly nekonečně malé, bezpočetné a přitom kvalitativně odlišné pralátky, která nazývá σπέρματα (\"spermata\", semena nebo zárodky věcí). Tato semena jsou taktéž dělitelná donekonečna, z nich posléze vznikají další jsoucna. Do tohoto světa vnáší pak uspořádání abstraktní rozumový a všemohoucí princip, který Anaxagorás označuje jako νοῦς \"nús\" (mysl, duch). Tento \"nús\" existuje pouze pro sebe, není smíšen s ostatními jsoucny a působí z jednotlivých částic krásný celek světa, \"kosmos\". Anaxagorás je prvním filozofem, který tento princip do filozofie vnáší; Aristotelés, v jehož filozofii se nachází podobný princip prvotního hybatele, jej pro tento pojem označuje mezi presokratiky jako střízlivého mezi opilými. Anaxagorás se snažil nalézt i mechanické příčiny fungování světa, popisuje např. Slunce jako žhnoucí kamennou masu. Tyto názory pak byly důvodem jeho obžaloby pro bezbožnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anaxagorás (řecky Ἀναξαγόρας, žil asi 500 př. n. l. Klazomenai – 428 př. n. l. Lampsakos) byl řecký předsokratovský filozof, který patřil k tzv. iónské filozofické škole. Podle něj byl pojmenován kráter Anaxagoras na přivrácené straně Měsíce.", "tgt_summary": "Anaxagoras (;, \"Anaxagoras\", \"lord of the assembly\"; BC) was a Pre-Socratic Greek philosopher. Born in Clazomenae at a time when Asia Minor was under the control of the Persian Empire, Anaxagoras came to Athens. According to Diogenes Laërtius and Plutarch, in later life he was charged with impiety and went into exile in Lampsacus; the charges may have been political, owing to his association with Pericles, if they were not fabricated by later ancient biographers. ", "id": 2122286}
{"src_title": "Brandenburg an der Havel", "tgt_title": "Brandenburg an der Havel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Milower Land, Havelsee, Beetzsee, Beetzseeheide, Roskow, Groß Kreutz, Kloster Lehnin, Wollin, Wenzlow, Rosenau, Wusterwitz,Bensdorf, Päwesin a Nauen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První osídlení Brandenburgu bylo vytvořeno slovanským kmenem Havolanů. Zdejší hradisko dobyl roku 929 východofranský král Jindřich I. Ptáčník. Městečko zůstalo v německých rukách jen do roku 983, kdy vypuklo úspěšné povstání slovanského obyvatelstva. V následujících 170 letech bylo město pod vládou slovanských knížat. Poslední z nich, Přibyslav, zemřel roku 1150. Poté byl Brandenburg zabrán Albrechtem Medvědem, prvním braniborským markrabětem. Město bylo rozděleno na tři části - Staré Město, Nové Město a katedrální obvod. V letech 1314 a 1315 Staré a Nové Město vstoupila do Hanzovní ligy. Za třicetileté války bylo město vyplundrováno a poničeno, což vedlo ke ztrátě jeho postavení. Postupim se stala novým sídelním městem braniborským markrabat. V roce 1715 došlo ke spojení Starého a Nového Města, roku 1928 se k nim přidal katedrální obvod. V pozdním 19. století se město stalo důležitým průmyslovým městem Německého císařství. Zásluhu na tom měl převážně ocelářský průmysl. Ve městě byly vyráběny i bicykly známých značek, jako např. Brennabor, Corona a Excelsior. Také výroba hraček byla celkem známá. Historie Brandenburgu má také pohnutější části. Jeden z prvních koncentračních táborů stál právě na Nikolaiplatz v brandenburském Starém Městě a ve věznici Görden. Zde byli zabíjení lidé s mentálním postižením, včetně dětí (akce T4). Také zde byly použity pokusy s otravným plynem. Věznice byla uzavřena po stížnostech místních lidí na kouř, vycházející z mobilních kremačních pecí. V březnu 1945 zde byl také popraven Friedrich Fromm, německý důstojník zapletený do atentátu na Hitlera. Po válce se Brandenburg dostal do sovětské okupační zóny a později se stal součástí Německé demokratické republiky. Po pádu Berlínské zdi (a tím i cestovního omezení mezi východem a západem), poklesla populace města z více jak 100 000 lidí (1989) na necelých 75 000 obyvatel (2005).", "section_level": 1}], "src_summary": "Brandenburg an der Havel (česky \"Branibor nad Havolou\") je německé město, jedno ze čtyř center Spolkové země Braniborsko. Je nejrozsáhlejším a třetím nejlidnatějším samostatným městem v Braniborsku. Zároveň je se svou více jak tisíciletou historií jedno z nejstarobylejších měst této země.", "tgt_summary": "Brandenburg an der Havel is a town in Brandenburg, Germany, which served as the capital of the Margraviate of Brandenburg until replaced by Berlin in 1417. ", "id": 1867109}
{"src_title": "Chmel otáčivý", "tgt_title": "Humulus lupulus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Chmel otáčivý je vytrvalá bylina, obvykle se silným svislým oddenkem a velkým počtem podzemních výhonků. Jako trvalka vydrží na jednom místě 20-25 let.", "section_level": 1}, {"title": "Stonek.", "content": "Tenká čtyřhranná pravotočivá lodyha dosahuje výšky kolem 3-5 m, někdy dokonce až 10 m. Povrch stonku je drsný a porostlý háčkovitými chlupy, které napomáhají při popínání.", "section_level": 2}, {"title": "List.", "content": "Ve střední části lodyhy jsou listy vstřícné, dlanité a dlouze řapíkaté, s vejčitou až okrouhlou čepelí, která je 3-5klaná až 3-5dílná, dosahují šířky až kolem 20 cm. Okraj listů je pilovitý a jejich báze je hluboce srdčitá.Povrch na svrchní části listu je tmavě zelený a drsný, zatímco spodní strana je světlejší se žlutými žlázkami. Na bázi řapíku se nacházejí dva téměř srostlé blanité palisty. V horní části lodyhy jsou listy menší, převážně střídavé a často celistvé nebo laločnaté. Jejich šířka se pohybuje kolem 6-10 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "Samčí rostliny mají na konci lodyh v úžlabí listů vrcholičnaté laty prašníkových květů. Zelenavá samičí květenství se skládají z krátkých klásků, z nichž se vytvářejí vejčité šištice, které v úžlabí listů vyrůstají po dvou. Až 2 cm dlouhé šupiny šištic pokrývají zlatožluté lupulinové žlázky.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plod je z obou stran zploštělá vejcovitá nažka. Plodenství chmele otáčivého jsou převislá, až 6 cm dlouhá, se zvětšenými suchými žlutavými listeny.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Jako vlhkomilná rostlina se planý chmel otáčivý vyskytuje v olšinách, na okrajích lesů, v lužních lesích, ale především v pobřežních křovinách potoků a řek, kde vytváří mohutné porosty. Kulturní rostliny se nejčastěji vysazují na rovinatých plochách, nebo v širokých otevřených údolích. Nejvhodnější je pro pěstování mírně kyselá půda (permské červené půdy Žatecka) se slabě kolísající hladinou podzemní vody (cca 2m). V současné době je rozšířen po celém mírném pásu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zavlečen byl i do Jižní Ameriky (Chile) a do Austrálie. Hlavními oblastmi pěstování chmele kromě České republiky jsou Německo, USA, Čína, Polsko, Velká Británie, Rusko, Ukrajina, Kanada a Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Škůdci a choroby.", "content": "Plíseň chmelová (\"Pseudoperonospora humuli\") je houbová choroba, která napadá výhony, listy a následně hlávky. Rozšiřuje se hlavně za teplého a vlhkého počasí. Listy jsou pokryty žlutozelenými skvrnami a později hnědnou a opadávají, hlávky po napadení získají rezavý nádech. Za velmi vlhkých a teplých let může způsobit rozsáhlé hospodářské škody. Padlí chmelové (\"Sphaerotheca humuli\") je mykotická choroba, která se rozšířila hlavně v 90. letech. Na svrchní straně listů se vytváří bělavé povlaky, které postupně přecházejí na hlávky. Mšice chmelová (\"Phorodon humuli\") na spodní straně listů saje rostlinné šťávy a zanechává na nich lepkavé výkaly, které jsou pak živnou půdou pro rozšíření saprofytických hub. Sviluška chmelová (\"Tetranychus urticae\") sáním na listech způsobuje puchýře, listy žloutnou až postupně zešednou, při silném výskytu zasychají a opadávají. Hlávky získají cihlově červené zbarvení a výrazně se zhoršuje jejich kvalita.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Plodní šištice obsahují pryskyřici s hořčinami (α-hořké kyseliny (humulon), β-hořké kyseliny (lupulon)), silice s terpenoidy (např. humulen, myrcen) s bakteriostatickými a konzervačními účinky. Sekrece hořkých látek vrcholí v druhé polovině srpna, kdy začíná i sklizeň.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV.. Za třicetileté války byly chmelnice zpustošeny a obnoveny až v 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Hlávky samičích květů (chmelové šištice) nebo extrakt z nich se používají v pivovarnictví při výrobě piva, obsahují totiž hořčiny (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. Pro výrobu piva se používají chmelové pelety (lisované chmelové granule), které jsou výhodnější zejména z hlediska přepravy a skladování. V českém pivovarnictví patří mezi nejlépe hodnocené odrůdy Žatecký poloranný červeňák, který získal certifikát Chráněné označení původu. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768. Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za \"zelené zlato\". Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina („chmelový chřest“). Z výhonků se též připravují polévky, omelety, ale také se nakládají.", "section_level": 2}, {"title": "Farmaceutický průmysl.", "content": "Lupulin z chmelových žlázek zavedl jako sedativum v roce 1813 pařížský lékárník Planche. Sušené pestíkové šištice se používají jako droga Strobili lupuli a chmelové žlázky jako Glanduale lupuli (\"chmelová moučka\"). V homeopatii se používá esence z čerstvých žlázek jako diuretikum, antiafrodiziakum nebo narkotikum. Menší množství se využívá při výrobě kosmetických přípravků.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové léčitelství.", "content": "V lidovém léčitelství se také využívá jako sedativum a také povzbuzuje chuť k jídlu. Sbírají se mladé výhonky, které zatím neprorostly na světlo a obsahují hodně vitamínů skupiny B i minerálních látek. Čaj z chmelových žlázek pomáhá proti nespavosti, působí močopudně a užívá se při křečích svalů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chmel otáčivý (\"Humulus lupulus\") je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých. Latinský název vznikl jako zdrobnělina z latinských slov humus = zem (bez opory se plazí po zemi) a lupus = vlk (škodí rostlinám)", "tgt_summary": "Humulus lupulus (common hop or hops) is a species of flowering plant in the hemp family (Cannabaceae), native to Europe, western Asia and North America. It is a dioecious, perennial, herbaceous climbing plant which sends up new shoots in early spring and dies back to a cold-hardy rhizome in autumn. ", "id": 1998354}
{"src_title": "Franz Marc", "tgt_title": "Franz Marc", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1880 do rodiny malíře a profesora Wilhelma Marca. Jeho matka Sofie byla z přísně kalvínské rodiny, otec byl katolík. Pod vlivem pastora Otto Schliera se přiklonil ke kalvinismu a plánoval dráhu duchovního. V roce 1898 se rozhodl studovat filologii a stát se pedagogem na střední škole. Domníval se, že mu k výkonu kněžského povolání chybějí předpoklady. Roku 1899 se proto zapsal na mnichovskou univerzitu. Vzápětí ale nastoupil roční vojenskou službu, během které se rozhodl, že se stane malířem. V roce 1900 zahájil studium na Akademii výtvarného umění v Mnichově. Během studií hodně cestoval. Roku 1901 navštívil spolu s bratrem Paulem, který studoval byzantologii, Itálii. V květnu roku 1903 odjel do Francie, kde pobýval v Paříži, odkud se následně přesunul do Bretaně. Ve Francii se seznámil s francouzským impresionismem, ale také s díly Courbeta a Delacroixe. Nakoupil tehdy několik japonských dřevořezů, které se staly základem jeho rozsáhlé sbírky. Během této cesty se rozhodl studia na akademii ukončit. V roce 1904 si v Mnichově zařídil svůj první ateliér. Navázal milostný poměr s o devět let starší malířkou a spisovatelkou Anettou von Eckhardt, která mu díky svým známostem zprostředkovala zakázky v oblasti grafiky. Anetta však byla vdaná a na konci příštího roku se s Marcem rozešla. V roce 1905 poznal Marc tři osobnosti, které významně ovlivnily jeho život. Francouzský malíř Jean Bloé Niestlé ho přivedl na myšlenku učinit tématem svých obrazů zvířata. Malířky Marie Schnürová a Marie Francková se obě postupně staly jeho manželkami. První z nich pouze krátce, v letech 1907-1908, druhá od roku 1911 do konce jeho života, ačkoliv s ní žil již od rozchodu se Schnürovou. V dubnu 1906 odjel s bratrem do Řecka, kde navštívili poloostrov Athos. Zbytek roku prožil v letovisku Kochel am See v podhůří bavorských Alp, kde jeho sestra vlastnila penzion a kam zajížděl často malovat i v dalších letech. Roku 1907 opět navštívil Paříž, kde obdivoval Gauguinovy a van Goghovy obrazy. Léto 1908 prožil s Marií Franckovou v Lenggries, dalším německém podhorském městečku. Oba zde malovali. V létě roku 1909 pobýval spolu s Marií v Sindelsdorfu. V prosinci pomáhal s instalací van Goghových obrazů na výstavě v Mnichově. Leden 1910 přinesl setkání s budoucím celoživotním přítelem, malířem Augustem Mackem, který ho navštívil v jeho mnichovském ateliéru. Macke pak upozornil na Marcka podnikatele a kulturního mecenáše Bernharda Koehlera, který v únoru navštívil první Marcovu samostatnou výstavu v Mnichově v galerii Brackel. Koehler pak s Marcem uzavřel smlouvu, podle níž mu vyplácel měsíčně 200 marek a za to měl právo na polovinu jeho obrazů.", "section_level": 1}, {"title": "Styl a dílo.", "content": "Marc se proslavil hlavně malbami zvířat, zejména srnců a koní. Toto téma ho zaujalo přibližně od roku 1905, po setkání s malířem Niestlém. Před válkou si pořídil dva srnce a choval je ve svém venkovském sídle v Riedu. Při zobrazování zvířat Marcovi nešlo o jejich zoologické zobrazení. Malíř se v obrazech snažil o empatii vůči duši každého jednotlivého zvířete, usiloval o vystižení jeho duchovní podstaty. Nechtěl zobrazit svět zvířat tak, jak ho vidí lidé, nýbrž zevnitř, z hlediska zobrazovaného objektu. Jasné barvy a zdánlivá jednoduchost Marcových obrazů vyjadřují emoce a harmonii přírody. Podle Marca příroda a zvířata jsou harmoničtější a blíže spjaty s vesmírem než lidská společnost. Určitou hudebností svých obrazů se také Marc blíží orfismu Roberta Delaunaye. Marcova tvorba je rovněž ovlivněna mnoha dalšími směry (expresionismem, symbolismem, kubismem, futurismem, impresionismem), které byly v jeho době aktuální. V obrazech z roku 1913 a mladších je patrné jeho směřování k abstrakci, ovlivněné Vasilijem Kandinským. Marc ale nebyl pouze malíř, zabýval se i grafikou. Dochovaly se jeho dřevoryty a litografie. Sám Marc prý mnoho svých obrazů, se kterými nebyl spokojen, zničil. Po jeho smrti v tom pokračovali nacisté. Marcovo jméno se objevuje na listině \"zvrhlého umění\" (entartete Kunst). Jeho obrazy jsou zabavovány a některé z nich následně i zničeny. K některým ztrátám došlo i na konci války v roce 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Marc, celým jménem Franz Moritz Wilhelm Marc (* 8. února 1880 v Mnichově – 4. března 1916 v bitvě u Verdunu) byl německý malíř. Jednalo se o jednoho z nejvýznamnějších představitelů expresionismu v Německu a o spoluzakladatele umělecké skupiny Der Blaue Reiter. S touto uměleckou skupinou vydal v květnu 1912 stejnojmenný almanach.", "tgt_summary": "Franz Moritz Wilhelm Marc (February 8, 1880 – March 4, 1916) was a German painter and printmaker, one of the key figures of German Expressionism. He was a founding member of \"Der Blaue Reiter\" (The Blue Rider), a journal whose name later became synonymous with the circle of artists collaborating in it.", "id": 692384}
{"src_title": "Rozvaha", "tgt_title": "Balance sheet", "src_document": [{"title": "Druhy rozvahy.", "content": "Účetní jednotky sestavují rozvahu k různým okamžikům. Podle toho se rozlišuje: Počáteční a konečná rozvaha jsou rozvahy řádné, neboť se sestavují pravidelně. Je logické požadovat, aby počáteční rozvaha následujícího roku byla shodná s konečnou rozvahou roku předcházejícího, neboť se sestavují k témuž okamžiku. Tato zásada vyjadřuje požadavek bilanční kontinuity. V některých případech (např. při změně účetních předpisů vyžadujících jinou strukturu položek či jinou hloubku jejich členění) může být kontinuita narušena, avšak základní bilanční rovnice musí být zachována, tj.: Suma AKTIV = Suma PASIV", "section_level": 1}, {"title": "Definice stavebních prvků rozvahy.", "content": "Aby rozvaha věrně informovala uživatele účetních informací o finančně-majetkové struktuře dané entity, o její schopnosti splácet dluhy, obecně o jejím finančním zdraví, je nutné přesněji vymezit prvky rozvahy. Ty jsou definovány v mezinárodních standardech účetního výkaznictví (IFRS) jako aktiva, závazky a vlastní kapitál. Aktiva mohou nabývat různé podoby - mohou to být hmotné i nehmotné statky, které entita užívá při výkonu své činnosti. Jejich základní charakteristikou je jejich schopnost přinášet entitě užitek. Závazky představují nároky věřitelů, neboť představují zdroje financování, které bude muset entita svým věřitelům vrátit v době jejich splatnosti. Jsou to v současnosti existující povinnosti entity, které v budoucnu povedou (při jejich úhradě) ke snížení ekonomického prospěchu (k odtoku peněžních prostředků nebo jiných aktiv. Vlastní kapitál představuje nároky vlastníků. Platí: Suma AKTIV = Suma ZÁVAZKŮ + Suma VLASTNÍHO KAPITÁLU", "section_level": 1}, {"title": "Definice aktiv.", "content": "Aktiva jsou ekonomické zdroje, které jsou výsledkem minulých událostí a u nichž se očekává, že entitě přinesou budoucí ekonomický prospěch, budoucí užitek (očekávají se „přítoky“ do entity). Budoucí ekonomický prospěch ztělesněný v aktivech se chápe jako přímý či nepřímý potenciální příspěvek ke zvýšení peněžních prostředků nebo jejich ekvivalentů. Budoucí ekonomický prospěch uložený v aktivech se může projevit různými způsoby. Nejčastěji bývá aktivum užito (samostatně nebo v kombinaci s jinými aktivy) při výrobě výrobků či poskytování služeb určených k prodeji, použito k úhradě závazku, může být prodáno apod.", "section_level": 2}, {"title": "Definice závazků.", "content": "Závazky jsou současné (v přítomnosti existující) povinnosti, které pocházejí z minulých událostí a u kterých se očekává, že jejich vyrovnání vyústí do snížení prostředků, jež povede ke snížení ekonomického prospěchu (očekávají se \"odtoky\" z entity). Úhrada přítomných závazků znamená pro entitu obvykle nutnost vzdát se části prostředků, v nichž je obsažen ekonomický prospěch. Uspokojení závazku může probíhat různými způsoby, např. úhradou peněžními prostředky či jiným aktivem, poskytnutím (proti)služby aj.", "section_level": 2}, {"title": "Definice vlastního kapitálu.", "content": "Tento prvek rozvahy není definován. Vymezuje se jako reziduální (zbytková) část vyplývající z rozdílu mezi aktivy a závazky. To ale neznamená, že se v rozvaze uvádí jedinou položkou. Členění vlastního kapitálu obvykle vyjadřuje jednak způsoby jeho vzniku, jednak právní a jiná omezení, která musí entita ctít při rozhodování o jeho rozdělování. Členění vlastního kapitálu odráží povahu a zaměření činnosti dané entity, je proto velmi různorodé. V podnikatelských entitách je vlastní kapitál v zásadě tvořen jednak souhrnem vkladů vlastníků do dané entity a jednak ziskem, kterého daná entita svojí činností dosáhla. Může být ale tvořen i jinými způsoby (např darem, kapitalizací závazku apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Rozpoznávání aktiv a závazků.", "content": "Definice aktiv a závazků uvádí pouze jejich podstatné rysy, nespecifikují však další kritéria, která musí být navíc splněna jako podmínka jejich vykázání v rozvaze. Koncepční rámec IFRS proto obsahuje stať o procesu rozpoznávání. Jím se ověřuje (testuje), zda položka vyhovující některé z definic splňuje další kritéria. Taková (vyhovující) položka je verbálně popsána, vyjádřena v peněžní částce, vykázána (podle své povahy) v rozvaze a zahrnuta do jejího součtu. Zmíněná další kritéria jsou dvě a jsou formulována jako koncept pravděpodobnosti a spolehlivosti ocenění: \"Koncept pravděpodobnosti\" se používá s ohledem na stupeň nejistoty, s níž budoucí ekonomický užitek spojený s danou položkou do entity přijde nebo z ní odejde. Odhad stupně nejistoty se provádí na základě informací dostupných v době, kdy se finanční výkazy sestavují. \"Oceňování\" je proces spojený s určením peněžní částky, jež byla položce v procesu jejího rozpoznávání přiřazena a v níž bude položka vykázána v rozvaze. V některých případech musí být ocenění odhadnuto. Používání přiměřených odhadů je podstatnou součástí přípravy finančních výkazů a nechápe se jako ohrožení spolehlivosti, pokud jsou odhady provedeny profesionálně a nezaujatě. Na základě definic a kritérií rozpoznávání aktiv a závazků je možno shrnout jejich základní znaky. \"Základní znaky aktiva:\" \"Základní znaky závazku:\"", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace prvků rozvahy.", "content": "Rozvaha \"portrétuje\" finanční důsledky transakcí, jak se jeví k určitému časovému okamžiku, a to tak, že je seskupuje do prvků (širokých tříd) podle jejich ekonomických charakteristik. Tyto prvky jsou v rozvaze hlouběji tříděny (subklasifikovány) do nižších tříd (položek), např. podle jejich povahy nebo podle jejich funkce v činnosti účetní jednotky, vždy se záměrem poskytnout informace pro rozhodování. Při sestavování rozvahy pak probíhá proces sumarizace jednotlivých položek podle jejich společných vlastností tak,aby bylo vyhověno přijatým třídícím hlediskům. Z mezinárodního hlediska jak struktura aktiv a pasiv v rozvaze, tak i samotný formát rozvahy nemají universální podobu a mnohdy nemají ani neměnný, předem striktně definovaný obsah. V různých zemích se lze tudíž setkat s různými variantami, a to i v případě, že byla rozvaha sestavena ve shodě s IFRS. Přes značnou nejednotnost lze odvodit základní znaky, které formují rozvahu téměř vždy. U aktiv a závazků je to jejich rozlišení na dlouhodobé a krátkodobé, u pasiv jejich třídění na vlastní zdroje (vlastní kapitál) a cizí zdroje (závazky).", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace aktiv.", "content": "Obecně je možno aktiva klasifikovat různě. Ve finančním řízení se lze setkat s jejich členěním na reálná a finanční: pod reálnými aktivy se rozumí např. nemovitosti, pozemky, stroje, ale také patenty nebo obchodní značky; finanční aktiva naproti tomu zahrnují peněžní prostředky, dluhopisy nebo akcie. V oblasti investování se aktivum chápe jako investiční nástroj držený za účelem výnosu. V účetnictví vyjadřuje aktivum jakýkoli hmotný či nehmotný majetek entity (finance, ale i reálný majetek). Aktiva představují všechno, co účetní jednotka vlastní a co jí v budoucnu přinese ekonomický prospěch. Třídění aktiv v rozvaze by mělo dát odpověď na otázku, jaké prostředky má entita pro svoji činnost k dispozici, po jak dlouhou dobu by měly přinášet užitek, případně, s jakými omezeními či riziky je jejich držba spojena. Z tohoto pohledu se člení aktiva na dlouhodobá a krátkodobá. Dlouhodobá aktiva jsou pořízena se záměrem jejich dlouhodobé držby. Jejich znakem je, že je entita užívá přímo ve své činnosti a že přinášejí užitek postupně, v průběhu více (či mnoha) účetních období. Mohou mít hmotnou podobu (např. pozemky, stavby, stroje, dopravní prostředky apod.) i nehmotnou povahu (např. software, autorská či jiná práva, patenty, receptury aj.). Další skupinou jsou tzv. dlouhodobé investice, což jsou aktiva, jejichž držba přináší užitek v podobě dividend, nájemného, úroků apod., popř. tím, že roste jejich hodnota v čase. Krátkodobá aktiva jsou definována ve vztahu \"k časovému intervalu\" - v účetnictví 1 rok (např. krátkodobé pohledávky, krátkodobé cenné papíry) nebo \"k délce trvání provozního cyklu\" (např. zásoby)\".\" Od aktiv, která jsou v rozvaze vykázána jako krátkodobá, se očekává, že se (přímo či zprostředkovaně) přemění na peníze v průběhu následujícího účetního období. V některých rozvahách (např. v ČR) se lze s krátkodobými aktivy setkat pod označením „oběžná aktiva“. V rozvaze jsou jednotlivé skupiny aktiv řazeny obvykle podle likvidnosti (neplést se související likviditou) od nejméně likvidních po nejlikvidnější (praxe ČR). V některých zemích je však tradičně používáno obrácené pořadí. Součástí aktiv jsou i položky upravující jejich hodnotu (v ČR \"oprávky\" a \"opravné položky\"). Ty, pokud se zobrazují, se uvádějí buď jako korekce ocenění daného aktiva ve zvláštním sloupci nebo jako zvláštní položka uvedená pod daným aktivem.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace pasiv.", "content": "Pasiva představují zdroje, kterými jsou financována aktiva podniku.Tradičně se pasivum definuje jako zdroj krytí majetku, neboť informuje o tom, odkud (z jakých \"zdrojů\") byl majetek podniku pořízen. Jde o závazky vůči věřitelům (včetně závazků z obchodního styku), vklady vlastníků do společnosti, zisky (ztráty) minulých let a výsledek hospodaření běžného roku. Jak patrno, dávají pasiva odpověď na otázku, zda a v jaké výši jsou aktiva dané entity financována vlastními či cizími zdroji, a dále, kdy bude třeba cizí zdroje věřitelům uhradit. Pro rozeznání těchto dvou zdrojů je rozhodující, zda je bude muset entita v budoucnu vrátit (splatit, uhradit). Pokud bude muset být finanční zdroj uhrazen, jedná se o závazek, v opačném případě jde o vlastní kapitál. Cizí zdroje (závazky) jsou vykazovány primárně podle toho, na jak dlouho jsou entitě k dispozici. Rozhodujícím kritériem je tudíž doba jejich splatnosti. Obdobně jako v případě aktiv jsou proto tříděny na dlouhodobé (se splatností delší než 1 rok) a krátkodobé (splatné do 1 roku), tj. ve vztahu k časovému intervalu. Alternativně se lze setkat (jako u aktiv) s klasifikací založenou na jejich vztahu k provoznímu cyklu: závazky hrazené v průběhu jednoho provozního cyklu (např. vůči zaměstnancům, dodavatelům apod.) jsou klasifikovány jako krátkodobé. Vlastní zdroje (vlastní kapitál) mohou mít původ jednak \"externí,\" jednak \"interní\". Jejich identifikace závisí na typu entity (zda je to společnost vytvořená za účelem dosahování zisku či nějaká jiná, např. veřejně prospěšná, nezisková apod.) a na zaměření její činnosti. Příkladem může být soukromý podnik: externí vlastní zdroje pocházejí zejména z vkladů vlastníků (pokud to požaduje platná legislativa dané země), v menší míře z případných darů. Interní vlastní zdroj si podnik vytváří tím, že dosahuje zisku. O dosaženou ztrátu se tento zdroj snižuje.", "section_level": 2}, {"title": "Formáty rozvahy, řazení aktiv a pasiv.", "content": "Aktiva a pasiva se v rozvaze uvádějí buď vodorovně ve dvou sloupcích (tzv. T-forma neboli horizontální forma), kdy jsou aktiva uvedena na levé straně a pasiva na pravé, nebo svisle (vertikální forma). Horizontální forma rozvahy uvádí na levé straně aktiva, na pravé straně vlastní kapitál a pod ním závazky. Bilanční rovnice má pak tuto podobu: \"Aktiva = Vlastní kapitál + Závazky.\" Ve vertikální formě rozvahy jsou položky uvedeny pod sebou, nejdříve aktiva a pod nimi pasiva v členění na vlastní a cizí zdroje. Neobvyklá není ani forma, kdy se v rámci pasiv uvádí nejdříve cizí zdroje a poté vlastní kapitál.", "section_level": 2}, {"title": "Ilustrace rozvahy.", "content": "Protože struktura a názvy položek rozvahy závisí na typu entity, druhu její činnosti a dále na zemi, ve které působí, z celé široké škály je pro ilustraci vybrána rozvaha podnikatelských subjektů, a to ve dvou variantách: jednak podle požadavků IFRS, jednak podle účetních předpisů ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvaha podle požadavků IFRS.", "content": "Požadavky na finanční výkazy (a tudíž i na rozvahu) \"určené k všeobecnému účelu\" jsou zakotveny ve standardu \"IAS 1 - Sestavování a zveřejňování účetní závěrky.\" Cílem je předepsat obecnou základnu pro sestavování a předkládání účetních výkazů (v ČR \"účetní závěrka\") a zajistit jejich srovnatelnost jak s minulým obdobím, tak s výkazy jiných entit. Finanční výkazy určené k všeobecnému účelu jsou definovány jako výkazy, které mají uspokojit informační potřeby těch uživatelů, kteří nejsou v pozici, jež by jim umožnila vyžadovat finanční zprávy vyhovující jejich partikulárním požadavkům. Pokud jde o rozvahu, IAS 1 určuje, jaké komponenty musí rozvaha minimálně obsahovat, jak má být strukturována a na jakých konceptech má být sestavena. Připomíná se zde předpoklad trvání entity, akruální báze účetnictví, rozlišení komponent na krátkodobé a dlouhodobé a řada kvalitativních charakteristik. Pro rozvahu zavádí IAS 1 od r. 2007 název výkaz o finanční situaci (Statement of Financial Position), který nahrazuje dřívější název \"rozvaha\" (Balance Sheet). Entita ale nový názvem nemusí akceptovat. IAS 1 neurčuje ani závazný formát rozvahy. Umožňuje entitě, aby prezentovala aktiva a závazky v pořadí krátkodobé a poté dlouhodobé či naopak. Na straně pasiv nechává na vůli entity, zda bude uvádět nejdříve vlastní kapitál a poté závazky či naopak. Akceptuje dokonce i přístup Velké Británie, kde se klade důraz na dlouhodobý finanční kapitál; rozvaha pak nabývá podoby: \"Dlouhodobá/fixní aktiva + Krátkodobá aktiva -- Krátkodobé závazky = Dlouhodobé závazky + Vlastní kapitál\" IAS 1 požaduje, aby informace zveřejňované ve \"výkazu o finanční situaci\" obsahovaly minimálně následující položky: Standard IAS 1 nepředepisuje pořadí ani formát, ve kterém se mají položky vykazovat. Účetní jednotka zveřejní ve výkazu o finanční situaci další řádky, záhlaví a mezisoučty, pokud je takové zveřejnění relevantní pro pochopení její finanční situace. Případná prezentace dalších položek závisí na funkci aktiv v rámci dané účetní jednotky, na jejich povaze a likviditě a rovněž na povaze a načasování závazků.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvaha podnikatelských subjektů ČR.", "content": "Obsah, rozsah a formu rozvahy určují závazně české účetní předpisy. Níže je uvedeno jen základní schéma rozvahy. Jednotlivé položky se dále člení do podrobnějších skupin a podskupin. AKTIVA \"A. POHLEDÁVKY ZA UPSANÝ ZÁKLADNÍ KAPITÁL\" \"B. DLOUHODOBÝ MAJETEK\" \"C. OBĚŽNÁ AKTIVA\" \"D. ČASOVÉ ROZLIŠENÍ AKTIV\" PASIVA \"A. VLASTNÍ KAPITÁL\" \"B.+ C. CIZÍ ZDROJE\" B. REZERVY C. Z\"Á\"VAZKY \"D. ČASOVÉ ROZLIŠENÍ PASIV\" Po sestavení \"rozvahy/výkazu o finanční situaci\" (a dalších účetních výkazů) následuje finanční analýza, jejímž cílem je získat hlubší pohled na současnou a v budoucnu očekávatelnou finanční situaci účetní jednotky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozvaha (zastarale \"bilance\") je jedním ze základních výkazů účetní závěrky. Tento finanční výkaz podává přehled o majetku podniku (\"aktivech\") a zdrojích jeho krytí (\"pasivech\") v peněžním vyjádření k určitému datu (\"rozvahovému dni\") a umožňuje tak posoudit finanční postavení podniku. Rozvaha se proto také někdy nazývá výkazem o finanční pozici. ", "tgt_summary": "In financial accounting, a balance sheet or statement of financial position or statement of financial condition is a summary of the financial balances of an individual or organization, whether it be a sole proprietorship, a business partnership, a corporation, private limited company or other organization such as Government or not-for-profit entity. Assets, liabilities and ownership equity are listed as of a specific date, such as the end of its financial year. A balance sheet is often described as a \"snapshot of a company's financial condition\". Of the four basic financial statements, the balance sheet is the only statement which applies to a single point in time of a business' calendar year. ", "id": 386089}
{"src_title": "Přeslička", "tgt_title": "Equisetum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Přesličky jsou vytrvalé, drobné nebo rozměrné byliny s podzemním oddenkem. Největším druhem je jihoamerická přeslička \"Equisetum giganteum\", dorůstající výšky až 5 metrů (výjimečně až 8 metrů) a tloušťky stonku až 2 cm. Rovněž druh \"Equisetum myriochaetum\" dorůstá až 4 metrů. Z evropských druhů dosahuje největší výšky (okolo 2 metrů) přeslička největší. Oddenek přesliček je větvený a plazivý nebo řidčeji přímý či vystoupavý, článkovaný. Pravé kořeny chybějí, z odddenku v vyrůstají v uzlinách rhizoidy. Nadzemní lodyha je vytrvalá nebo jednoletá, vzpřímená, větvená nebo nevětvená, s okrouhlým průřezem. Některé druhy mají odlišné sterilní a fertilní lodyhy. Lodyha je ve středové části dutá, na povrchu pokožky často s drsnými křemičitými tělísky. Mezi nody bývá rýhovaná, pod rýhami i žebry se nacházejí vedlejší kanálky. Pokud je větvená, vyrůstají větve v přeslenech z uzlin a mají podobnou strukturu jako lodyha. Listy jsou velmi redukované, šupinovité, uspořádané v přeslenu. Ve spodní části jsou srostlé v pochvu obklopující bázi uzliny, zatímco v horní části jsou volné a tvoří zuby. Výtrusy se tvoří ve sporangiích, nacházejících se ve výtrusném klasu. U některých druhů se klas formuje na konci zelené lodyhy (přeslička bahenní, přeslička poříční, druhy podrodu \"Hippochaete\"), u jiných nejprve vyrůstá nezelená fertilní lodyha s výtrusným klasem, která se později zazelená (přeslička lesní, přeslička luční). U dimorfních druhů (přeslička rolní, přeslička největší) jsou fertilní lodyhy samostatné, po celou dobu nezelené a po vyprášení výtrusů odumírají.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "V životním cyklu přesliček převládá fáze diploidního sporofytu nad fází haploidního gametofytu. Vlastní rostlina přesličky představuje sporofyt, zatímco gametofyt se objevuje v podobě drobné, lupenité stélky na povrchu vlhké půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze gametofytu.", "content": "Spory přesliček jsou kulovité, zelené a na povrchu mají 4 až 6 páskovitých vychlípenin, zvaných haptery. Ty jsou pevně obtočené okolo spory, za zralosti a sucha se napřimují a pomáhají spoře dostat se ze sporangia. Spory se hapterami zachycují a vytvářejí shluky, což napomáhá oplození. Samčí a samičí spory mají podobný tvar i velikost (isosporie), jsou však funkčně odlišné (jednopohlavné). Z klíčící spory vyrůstá lupenitý prokel (gametofyt), který je u přesliček zelený a roste na povrchu půdy. Jeho velikost je zpravidla od několika milimetrů do jednoho centimetru, u tropických zástupců však může dosáhnout až 3,5 cm v průměru. Samčí prokly bývají menší než samičí. Na samčích proklech vyrůstají antheridia (pelatky), na samičích archegonia (zárodečníky). Z antheridií se uvolňují obrvené (polyciliátní), pohyblivé spermatozoidy, které oplodňují vajíčko v archegoniu. Podmínkou úspěšného oplodnění je dostatečná vlhkost prostředí. Oplodněním vajíčka vzniká zygota, z níž vyrůstá mladá rostlina přesličky, představující sporofyt.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze sporofytu.", "content": "Na konci zelené lodyhy nebo v případě dimorfních přesliček na konci nezelené fertilní lodyhy se formuje nezelený výtrusný klas (\"strobilus\"). Ten se skládá z patrovitě uspořádaných přeslenů, složených ze stopkatých, štítovitých útvarů, známých jako sporangiofory. Sporangiofor má deštníkovitý tvar a visí na něm asi 5 až 10 sporangií, připojených ke spodní straně vrcholového štítku sporangioforu. Zprvu jsou sporangia k sobě těsně přilehlá a klas je kompaktní, za zralosti se rozvolňuje, sporangia pukají na vnitřní straně podélným švem a uvolňují haploidní spory, kterými začíná opět fáze gametofytu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod přeslička zahrnuje v současném, širším pojetí 18 druhů. Vyskytuje se kosmopolitně téměř po celém světě s výjimkou Austrálie, Nového Zélandu a Antarktidy. Není zastoupen také v některých oblastech vlhkých tropů, jako je Amazonie nebo rovníková Afrika v okolí Guinejského zálivu. V České republice se vyskytuje 9 druhů přesliček a 3 kříženci. Mezi nejběžnější patří přeslička rolní, přeslička lesní a přeslička bahenní. V rámci Evropy se mimo druhů zastoupených i v ČR vyskytuje ještě přeslička skřípinovitá (\"Equisetum scirpoides\"), obývající sever a severovýchod kontinentu. Řada evropských druhů (přeslička bahenní, luční, rolní, poříční, lesní, různobarvá, zimní) má obrovský obtočnový areál, zahrnující také většinu temperátní Asie a severní polovinu Severní Ameriky, v některých případech i Grónsko. Neobvyklý areál má přeslička větevnatá, rozšířená mimo Eurasie také v tropické a jižní Africe, Madagaskaru, tropické Asii a Tichomoří. Je to jediný druh přesličky, vyskytující se v subsaharské Africe a Tichomoří (zde subsp. \"debile\"). Přeslička největší má dva poddruhy, nominátní poddruh se vyskytuje v Evropě, severní Africe a jihozápadní Asii, přeslička největší Braunova (\"E. telmateia\" subsp. \"braunii\") roste ve východní Asii a Severní Americe. V Severní Americe se mimo již zmíněných druhů s obtočnovým areálem vyskytuje ještě \"Equisetum laevigatum\" (Kanada až Mexiko) a někteří kříženci. Ve Střední a Jižní Americe rostou 4 druhy: \"Equisetum giganteum\", \"Equisetum bogotense\" a \"Equisetum myriochaetum\", z toho první dva zasahují až do Chile a Argentiny, a americký poddruh přesličky zimní \"E. hyemale\" subsp. \"affine\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Přesličky jsou živnými rostlinami housenek některých druhů můr, jako je např. šedavka luční (\"Hydraecia micacea\") nebo dřevobarvec luční (\"Xylena vetusta\"). Na oddencích přeslečky rolní se formují zásobní hlízky, které jsou v přírodě občas vyrývány prasaty.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Rostliny podobné dnešním přesličkám jsou známy již z karbonu a jsou řazeny do rodu \"Equisetites\". Tyto rostliny byly současníky obřích stromovitých zástupců třídy přesličky, jako jsou např. kalamity. Rozvoje pak dosáhly v raných druhohorách a později. K samotnému rodu \"Equisetum\" jsou zpravidla přiřazovány až rostliny z období třetihor, kdy již tvoří tento rod většinu fosilních přesliček a jeho zástupci jsou v každém ohledu velmi podobní dnešním přesličkám. V roce 2018 byla uveřejněna fylogenetická studie, dokládající, že druh \"Equisetum bogotense\" se odštěpil od vývojového stromu ostatních žijících přesliček již v období mezozoika a jedná se tedy o vývojově izolovaný druh, který je blíže příbuzný s některými vymřelými přesličkami než se žijícími zástupci rodu. O jeho izolovanosti svědčí i fakt, že se nekříží se žádnou z ostatních žijících přesliček.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Přeslička bahenní obsahuje toxický alkaloid palustrin a je jedovatá. Byly zaznamenány otravy zvířat (zejména dobytka, řidčeji i ovcí) po požití většího množství této rostliny. Přesličky mohou být nebezpečné zejména pro koně, neboť obsahují enzym thiaminázu, který způsobuje nedostatek vitamínu B1 (thiaminu). Zvláště riziková je v tomto směru přeslička zimní a přeslička větevnatá. Přežvýkavci jsou vůči tomuto působení rezistentní, neboť se u nich thiamin vytváří v bachoru.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Equisetum\" je jediným recentním rodem třídy přesličky. V současné taxonomii je tento rod pojímán široce, zatímco v minulosti byl při úzkém pojetí rodů někdy rozdělován na dva rody, \"Equisetum\" (přeslička) a \"Hippochaete\" (cídivka). Toto pojetí bylo použito např. v díle Květena ČR, zatímco v později vydaném Klíči ke květeně České republiky a checklistech české flóry je již uváděn jen rod \"Equisetum\". Oba bývalé rody jsou dále vedeny na úrovni podrodů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Přesličky jsou využívány v Evropě, Asii i Americe jako léčivé rostliny. V České republice se jako léčivka sbírá přeslička rolní. Nať se využívá jako součást diuretických čajů, má močopudné a svíravé účinky a staví krvácení. Zevně se používá na špatně se hojící rány, vředy ap. Působí také antibakteriálně, antiviroticky, antimykoticky a antisepticky. Vzhledem k obsahu thiaminázy se nedoporučuje její používání v těhotenství, při ledvinových a srdečních onemocněních a po dobu delší než 7 dní. Rostlina má význam také v homeopatii. Přeslička rolní poskytuje červené barvivo. Jako hlavní barvící složky obsahuje kampferol, equisetrin a apigenin. Používá se také tradičně jako abrazivum při čištění nádobí a leštění dřeva, mosazi a slonoviny. Podle některých zdrojů lze škrobnaté hlízy a mladé výhony přesličky poříční použít po úpravě jako potravinu. Pro vysoký obsah křemičitých krystalů se používaly sušené nebo čerstvé přesličky na čištění nádobí nebo byly používány truhláři na jemné broušení dřeva nebo kovu, kdy se přesličky usušily a svázaly do svazku. Svazek se z jedné strany seřízl a dřevo se brousilo vzniklou čelní stranou svazku. Toto použití dodnes přetrvává u některých hudebníků, kteří přesličkou leští dechové nástroje (např. hoboj, klarinet). Severoameričtí indiáni, například Lakotové, si vkládali do mokasínů sušené přesličky, aby tím zabránili pocení nohou, jejich zápachu a plísňovým chorobám.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled druhů a členění rodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika podrodů.", "content": "Subg. \"Equisetum\" Subg. \"Hippochaete\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Přeslička (\"Equisetum\") je rod kapraďorostů z třídy přesličky. Jsou to vytrvalé byliny s podzemními oddenky a přímými, nevětvenými nebo přeslenitě větvenými lodyhami. Přesličky se množí sporami, které vznikají ve sporangiích ve výtrusném klasu. Ze spory vyrůstá haploidní, jednopohlavný prokel, na němž se tvoří pohlavní buňky. Po oplození vyrůstá ze zygoty vlastní přeslička, představující sporofyt, a cyklus se opakuje. Rod zahrnuje 18 druhů a je rozšířen téměř po celém světě. V České republice roste 9 druhů, z nichž nejběžnější je přeslička rolní, přeslička lesní a přeslička poříční. V minulosti byly některé druhy oddělovány do samostatného rodu \"Hippochaete\" (cídivka). ", "tgt_summary": "Equisetum (; horsetail, snake grass, puzzlegrass) is the only living genus in Equisetaceae, a family of vascular plants that reproduce by spores rather than seeds. ", "id": 227296}
{"src_title": "Slovo", "tgt_title": "Word", "src_document": [{"title": "Jazykovědný význam.", "content": "Slovo bývá považováno za základní jednotku lexikální jazykové roviny jako ustálená jednotka jazyka, která je tvořena řadou fonémů ve větě přemístitelnou (výjimečně fonémem jediným) a nese lexikální a/nebo gramatický (případně též pragmatický význam). Tento termín ovšem není lehce vymezitelný. Dosud v jazykovědě nebyla vytvořena uspokojivá definice, která by na jedné straně odpovídala všem slovům a na druhé straně nemohla být vztažena na jiné jednotky jazyka. Příčinou je velká formální, významová i funkční různorodost slov. Slovo je jazykovým znakem. Jeho forma je vzhledem k pojmenovávané realitě arbitrární (libovolná). Mezi formou slova a obsahem lidského vědomí, k němuž se vztahuje (tj. potažmo mezi formou a pojmenovávanou skutečností), neexistuje ve většině případů žádná přímá souvislost. Vztah mezi posloupností hlásek je však založen na konvenci, pro uživatele jednotlivého jazyka je závazný, jinak by si navzájem nemohli rozumět. Slova, u nichž lze na základě jejich vnitrojazykové motivovanosti usuzovat na lexikální význam, bývají označována jako \"popisná\" (\"pomeranč – pomerančový – pomerančovník\"). Proti nim stojí tzv. slova \"značková\", jejichž forma je vzhledem k ostatním jednotkám – alespoň ze synchronního pohledu – nemotivovaná (\"voda, dům\").", "section_level": 1}, {"title": "Informační obsah.", "content": "Slovo je nositelem informace s určitým obsahem, vnímané ve formě zvuku (mluvený projev), vizuálně v případě písma (též tisku) i hmatově (tzv. Braillovo písmo) a to ve významu věcném neboli lexikálním, uváděném ve slovníku a/nebo mluvnickém (gramatickém) v případě spojení s dalšími slovy. Vzhledem k informačnímu obsahu každého slova lze označit slovo za jednotku informace, významově však může být i paměťovou jednotkou v informačních technologiích programového typu (software), je samo o sobě pojmem s více významy. Slovo je ve větě přemístitelné a umožňuje ve věcném významu pojmenování (označení) jakékoliv skutečnosti (reálné nebo abstraktní) a to buď jednoslovně (např. hory, moudrost) nebo víceslovně, tzv. souslovím (Železné hory, historická zkušenost). Souslovím jsou i odborné názvy, např. pojmenování chemických sloučenin a také slovní spojení v oblasti frazeologie, např. pořekadla, pranostiky, přísloví.", "section_level": 1}, {"title": "Významové druhy.", "content": "Informační obsah slova představuje jeho význam, může být jen jeden nebo jich být i více, vztažených ke stejně znějícímu ustálenému celku hlásek.", "section_level": 1}, {"title": "Hlásková shoda.", "content": "Mnohoznačné slovo v sobě nese významovou spojitost neboli hláskovou shodu, takové slovo zní v mluveném projevu shodně (např. pohled – s více významy: zrakem pohledět, pohlednice, obec Pohled nebo objekt databáze). Rozlišit význam mnohoznačného slova lze v jeho spojení s dalšími slovy ve větě.", "section_level": 2}, {"title": "Užití.", "content": "Slovo nabývá konkrétního významu užitím k pojmenování nějaké jedinečnosti (Brno, Chrudimka, Karel) nebo označení skutečnosti (auto, déšť, krychle), poukázání na něco (ten, tam), vyjádření pocitu nebo napodobení zvuku (brr, bum), výzvě (stůj) a také užitím ve stavbě věty (a, když, protože). Užitím slova označuje člověk svoji přesně vymezenou představu neboli pojem používaný v řeči (mluvený projev) nebo písemně (též tiskem) a také v digitálním záznamu. Užití určitého pojmu je podmíněno existujícím ustáleným spojením, ve smyslu přijatých pravidel a zvyklostí (konvence), nesoucí v sobě určitou informaci, náhodný shluk (množina) hlásek mimo obvyklou posloupnost toto nesplňuje. Pro užití slova v určitém věcném významu jsou důležité výkladové slovníky, také cizích slov a encyklopedie.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní význam.", "content": "V průběhu vývoje lidské kultury se „slovo\" v mnoha oblastech života stalo významným prostředkem prezentace kulturních hodnot, např. prostřednictvím souboru starověkých textů v podobě Bible (tištěná podoba slova) nebo v jeho „živém\" významu pro duchovní směřování života v podobě pastorace. Slovo má velký význam v ideologickém působení při formulování politických názorů a koncepce určitého společenského názoru na rozličné otázky a problémy, obecně také ve filosofii, formulování zásad morálky nebo ustanovení právních předpisů a vytváření zákonných norem práva (kodifikace), pojem „slovo\" je využit i v oblasti tzv. nepsaného práva ve výrazu „platí dané slovo\" (slib). V oblasti jazykovědné se kodifikací spisovné češtiny zabývá Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Přelom ve využití slov v kulturním pojetí nastal v Evropě v polovině 15. století, vynález knihtisku (Johannes Gensfleisch-Gutenberg) umožnil masovou produkci tištěného slova v podobě knih. V roce 1605 začal Johann Carolus (1575–1634), německý tiskař a vydavatel, šířit první tištěné noviny nazvané v němčině „\"Relation aller Fürnemmen und gedenckwürdigen Historien\"\" (česky: Oznámení všech významných a vzpomínkových zpráv) ve Štrasburku. Pravděpodobně vůbec první tištěné noviny na světě dle „Světové asociace novin\" (anglicky: \"World Association of Newspapers\"). V českých zemích šířeno slovo v psané podobě poprvé v psaných tzv. novinách v roce 1495 pod názvem „\"Noviny leta božieho 1495\"\" (tzv. Jindřichohradecké noviny), první česky psané noviny opakovaně vydávané od roku 1719 byly „\"Pražské české noviny\"“ (zakladatel a vydavatel Karel František Rosenmüller), později jejich redaktorem Václav Matěj Kramerius, od července 1789 vydával v Praze „\"Krameriovy císařsko-královské vlastenecké noviny\"\" spojené s formováním českého národního vědomí, významně se podílely na osvětové činnosti, publikovaly naučné přílohy s tématy z oblasti dějepisu, ekonomiky, zeměpisu aj. V roce 1890 vznikla v Praze „Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění\" (1890 - 1918) spojená s osobou architekta, stavitele a filantropa Josefa Hlávky, v letech 1890–1908 její první předseda. V roce 1911 v rámci akademie založena „Kancelář Slovníku jazyka českého\", od roku 1946 pod názvem Ústav pro jazyk český. Vznikem Československa v roce 1918 změna názvu akademie na Českou akademii věd a umění, v letech 1953 - 1992 nejvyšší vědecká instituce s názvem Československá akademie věd. Z hlediska uchovávání psaného (tištěného) slova byl významný rok 1781 založením Národní knihovny (Bibliotheca nationalis) ve smyslu sbírky jazykově české a slovenské literatury v rámci „Veřejné c. k. univerzitní knihovny\", zakladatel sbírky ředitel knihovny Karel Rafael Ungar v Praze (Klementinum), dnes Národní knihovna České republiky. Kulturou řeči – užitím slov se zabývá periodikum „\"Naše řeč\"\", první číslo vyšlo v prosinci roku 1916, od roku 1918 ve vydání České akademie věd a umění (1918–1952), vychází nepřetržitě, dnes vydavatel Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Stoleté výročí časopisu o současné i historické češtině bylo téma konference v lednu roku 2017 v sídle Akademie věd ČR v Praze (pořadatelé: redakce časopisu ve spolupráci s oddělením jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR). Od roku 1935 vychází také recenzovaný vědecký časopis věnovaný otázkám teorie a kultury jazyka pod názvem „Slovo a slovesnost\", založen Pražským lingvistickým kroužkem, přispívatelem v prvním čísle byl i český spisovatel Karel Čapek s článkem „Kdybych byl linguistou\". V roce 1936 byla v bývalém Československu založena „Jazyková poradna Společnosti pro slovanský jazykozpyt a Naší řeči\"\"\", dnes Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Pojem „slovo\" se objevuje i ve spojení v názvu novin \"České slovo\" (1907–1945), pokračovatelem \"Svobodné slovo\" vycházejících v letech 1945–1993 v bývalém Československu. S užitím mluveného i psaného slova je spojen např. „Festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka\" pořádaný v letních měsících v rodišti básníka Fráni Šrámka (1877–1952) ve městě Sobotka (61. ročník v roce 2017).", "section_level": 2}, {"title": "Svoboda slova.", "content": "Mimořádný význam slova prezentuje mezinárodní smlouva přijatá 19. prosince 1966 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku pod označením „\"International Covenant on Civil and Political Rights\"\" (česky: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech). Úmluva navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, slova se týká především článek 19 ve znění: „\"Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.\"\" Obecně je toto lidské právo označováno jako svoboda slova.", "section_level": 2}, {"title": "Dva tisíce slov.", "content": "Význam slova v souvislostech uplatněného lidského práva se projevilo např. ve společenské situaci v roce 1968 v bývalé Československé socialistické republice a následně i v mezinárodním měřítku tehdejšího bloku socialistických států. Slovy formulovaná výzva k široké veřejnosti pod názvem „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem\", známá též pod zkráceným „Dva tisíce slov\" měla širokou odezvu. Autorem byl spisovatel a novinář Ludvík Vaculík, zveřejněna bez uvedení autorství 27. června 1968 v týdeníku vycházejícím v roce 1968 pod názvem \"Literární listy\" (č. 18) a současně v denících \"Mladá fronta\", \"Práce\" (noviny ROH), \"Zemědělské noviny\". Slova v prohlášení vyvolala odezvu u občanské veřejnosti i v širších mezinárodních souvislostech vrcholících 21. srpna 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy na československé území. V souvislosti s tzv. manifestem byly publikovány i další dokumenty, v jejichž názvu se výraz „slovo\" objevuje a jejichž tvůrci byli šiřiteli slova jak v mluvené, tak písemné formě, např. „Jen několik slov\" (\"Literární listy\", zvláštní vydání 19. července 1968, autorství neuvedeno, autorem textu Antonín Jaroslav Liehm, v roce 1946 spoluzakladatel týdeníku \"Kulturní politika\" s básníkem, publicistou a režisérem Emilem Františkem Burianem, využívajícím např. jazykovou a rétorickou literární konstrukci, tzv. metaforu) nebo novinářský článek „Omluva o 992 slovech\" (autor Ludvík Vaculík, \"Literární listy\", č. 20 z 11. července 1968). Ludvík Vaculík (1926–2015) své články, eseje, fejetony, reportáže a úryvky z nepublikované prózy, také zápisy o vyloučení z KSČ, Prohlášení Charty 77 a protokoly z výslechů tvořících historické prameny, shromáždil do uceleného souboru, tvořícího dnes dobové dokumenty a literární projevy ve společenských souvislostech období jeho života, publikoval je v knize \"Tisíce slov\". Uvedením autorského textu v různých publicistických žánrech a v dokumentech dané doby se kniha stala také představením rozmanitého užití slova. Významu slovní výzvy z roku 1968 je věnována např. studie „Dva tisíce slov; Zrod a důsledky nečekaně vlivného provolání\", autor Jakub Končelík.", "section_level": 3}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Všechna slova tvoří v určité jazykové oblasti slovní zásobu (lexikum), slovo je její jednotkou, též lexikální jednotkou neboli lexém. Slovní zásobou (lexikem) se zabývá lingvistická disciplína nazvaná lexikologie. Zásoba slov je shromážděna v obsahově velkém slovníku synonym - lexikonu nazývaném v jazykovědě tezaurus, též thesaurus. Současná slovní zásoba je značně rozsáhlá. Slovní zásoba uchovávaná v paměti lidského mozku je výsledek procesu socializace člověka přicházejícího na svět v podobě biologického živoucího organismu, tedy i bez znalosti významu slov. Teprve s postupným vývojem v kulturní bytost je člověk schopen ke vnímané skutečnosti přiřazovat určité slovo, obvykle ve významu tzv. mateřské řeči. Pro uchování ustálených celků daného jazyka ve formě slov byly v průběhu let kulturního vývoje lidstva, také s obohacováním jazyka novými pojmy, vytvořeny slovníky různého významu a určení. Obsahem se slovníky mohou lišit podle:", "section_level": 2}, {"title": "Slovník.", "content": "Uchování slov (slovní zásoby) je podmíněno schopností paměťového centra lidského mozku a dalšími činiteli jedince. Významné jsou proto slovníky daného jazyka. Základy budoucích slovníků v českých zemích vznikaly již popularizací češtiny, např. v bohosloveckém kázání Jana Husa (asi 1370–1415), podílejícího se na odstranění zastaralých a také německých slov a zavedení diakritického pravopisu (háčky, čárky nad hláskami). Významné je působení filologa, historika a zakladatele slavistiky v českých zemích Josefa Dobrovského (1753–1829) a Josefa Jungmanna (1763–1847), filologa, překladatele a lexikografa, také dalších osobností jak umělecké, např. Josef Kajetán Tyl (1808–1856), Karel Jaromír Erben (1811–1870), Božena Němcová (1820–1862), Karel Havlíček Borovský (1821–1856), tak populárně odborné literatury František Palacký (1798–1876), Jan Gebauer (1838–1907). V letech 1860–1874 vyšel první český encyklopedický „\"Slovník naučný\",\" autoři František Ladislav Rieger a lexikograf Jakub Malý, spolupracoval i spisovatel Karel Jaromír Erben. Nejrozsáhlejší s názvem „\"Ottův Slovník naučný\"\" vydaný v letech 1888–1909 obsahoval celkem 27 svazků encyklopedického slovníku a 1 díl s doplňky. Mezi první obecné encyklopedické slovníky po vzniku Československa patří v letech 1925–1933 vydávaný „\"Masarykův slovník naučný\"\" a také v roce 1937–1938 vydaných deset svazků „\"Komenského slovníku naučného\"\". K významným dílům v oblasti jazykovědy v první polovině 20. století náleží „\"Slovník jazyka českého\"\", autoři František Trávníček a Pavel Váša, představující slovní bohatství jazyka knižního, psaného a hovorového s přihlédnutím k jeho umělecké a básnické formě. Slovník uvádí význam slov a jejich pravopis. Ve druhé polovině 20. století vzniká v rámci Československé akademie věd výkladový „\"Slovník spisovného jazyka českého\"\", vedoucí redakce filolog a lexikograf Bohuslav Havránek (1893–1978), obsah kodifikován Ústavem pro jazyk český AV ČR, rozsáhlé dílo vydáváno v letech 1958–1989 opakovaně. V 21. století se staly významným prostředkem k prezentaci významu slov, pravopisu, výslovnosti a gramatiky i uchovávání slovní zásoby informační technologie. V elektronické verzi existuje např. aplikace s názvem „Internetová jazyková příručka\" se slovníkovou a výkladovou částí, společný projekt Ústavu pro jazyk český Akademie věd a Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně (viz externí odkazy hesla).", "section_level": 1}, {"title": "Příklady slovníků.", "content": "Slovníky českého jazyka, některé jsou digitálně zpracované a dostupné elektronicky (viz též externí odkazy hesla):", "section_level": 2}], "src_summary": "Slovo je skupina hlásek tvořící ustálený celek a mající určitý ustálený význam, je označované za jednotku slovní zásoby. Ve starším výkladu zpravidla uskupení hlásek ve věcném (lexikálním) nebo mluvnickém (gramatickém) významu a také jednotlivá hláska, například citoslovce „ó\" vyjadřující překvapení nebo také spojka „a\" v postavení ve větě. ", "tgt_summary": "In linguistics, a word of a spoken language can be defined as the smallest sequence of phonemes that can be uttered in isolation with objective or practical meaning. For many languages, words also correspond to sequences of graphemes (\"letters\") in their standard writing systems that are delimited by spaces wider than the normal inter-letter space, or by other graphical conventions. The concept of \"word\" is usually distinguished from that of a morpheme, which is the smallest unit of speech which has a meaning, even if it will not stand on its own. ", "id": 2012466}
{"src_title": "Friedrich Merz", "tgt_title": "Friedrich Merz", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a náboženské vyznání.", "content": "Merz je syn Joachima Merze, ředitele zemského soudu v Brilonu, což je město nacházející se v krajině zvané Sauerland v Severním Porýní-Vestfálsku. Po matce je vnukem bývalého starosty Brilonu Josepha Paula Sauvignyho. Rodina Sauvigny je francouzského původu. Merz se hlásí k římskokatolickému vyznání.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Je ženatý a se svou manželkou má tři děti. Jeho manželka Charlotte Merz roz. Gass je povoláním soudkyně. Rodina žije ve městě Arnsberg v Sauerlandu.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání a právnická činnost.", "content": "Vzděláním je Friedrich Merz právník. Právo studoval od roku 1976 na Rýnské univerzitě Friedricha Wilhelma v Bonnu a na univerzitě v Marburgu. První státní zkoušku složil v roce 1982. Poté absolvoval až do roku 1985 tzv. referendariát na Zemském soudu v Saarbrückenu, který zakončil druhou právnickou státní zkouškou. Poté působil jeden rok jako soudce na stejném soudu. V roce 1986 se stal advokátem. Od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2004 byl členem advokátní kanceláře Cornelius Bartenbach Haesemann a partneři v Kolíně nad Rýnem. Poté byl až do února 2014 partnerem mezinárodní advokátní kanceláře Mayer Brown LLP, pak v ní přešel na pozici tzv. staršího poradce (\"Senior Counsel\"). Pro tuto činnost má svou kancelář v Düsseldorfu.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v hospodářství.", "content": "Po svém odchodu z politiky v roce 2009, kdy se vzdal mandátu poslance Spolkového sněmu, se Friedrich Merz uplatnil ve vysokých pozicích v hospodářství. Od března 2016 je předsedou dozorčí rady německé pobočky největšího světového finančního fondu resp. správce soukromých majetků, americké společnosti BlackRock.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 2009.", "content": "Merz je členem Křesťanskodemokratické unie (CDU). V letech 1989–1994 byl za tuto stranu poslancem Evropského parlamentu a v letech 1994–2009 poslancem Německého spolkového sněmu, kde byl v letech 2000–2002 předsedou poslaneckého klubu CDU/CSU. Je přitom považován za ideologického i osobního protivníka Angely Merkelové, která mu po neúspěšných parlamentních volbách v roce 2002 jako předsedkyně CDU oznámila, že on již nemůže zůstat v čele společného poslaneckého klubu obou unijních stran a sama jej v této funkci nahradila. V následujících letech Merkelová, která se v roce 2005 stala německou kancléřkou, stranu CDU postupně posunula směrem doleva od středopravicových, spíše konzervativních a zároveň v hospodářské politice liberálních pozic, které Merz zastává. Merz je například známý jako obhájce konceptu „vedoucí kultury“ (\"Leitkultur\") v německém společenském životě, založeném na křesťanských ideálech a pozitivních jevech německých tradic, jako protikladu k tzv. multikulturalismu. Také hájil jadernou energetiku proti příliš překotnému spoléhání na tzv. obnovitelné zdroje. V roce 2009 se Merz již znova neucházel o mandát poslance CDU ve Spolkovém sněmu, ve kterém od roku 2002 neměl výraznou pozici. Odešel na delší dobu z vrcholné politiky do vysokých hospodářských funkcí, působil však nadále v různých organizacích s politickým zaměřením. Od 1. července 2009 je předsedou organizace Atlantický most (\"Atlantik-Brücke\"), která má na starosti vztahy Německa se Spojenými státy a Kanadou.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat v roce 2018.", "content": "Podle informací časopisu Der Spiegel naléhal vlivný předseda Spolkového sněmu a bývalý ministr financí Wolfgang Schäuble již delší dobu na Friedricha Merze, aby se připravoval na nástupnictví po Angele Merkelové. Podle jeho rady si měl Merz nejpozději do odpoledne neděle 28. října 2018, tedy dne voleb do Hesenského zemského sněmu ujasnit, zda chce na sjezdu CDU 7. prosince 2018 nastoupit do boje o posty předsedy CDU a následně i německého kancléře. Nadto zařídil Merzovi schůzky v křesťansko-demokratických kruzích v Německu a zemích Evropské unie, aby mohl připravit svoji kandidaturu a vysondovat svoje šance. Schäuble například podpořil Merzovu schůzku s předsedou evropské strany EVP Josephem Daulem uprostřed října 2018 v Bruselu. Daul pak bezprostředně nato o Merzových záměrech informoval kancléřku Merkelovou, takže ta se mohla na tuto možnost připravit. Zároveň to mohlo ovlivnit její rozhodnutí ze dne 29. října 2018, že se vzdá funkce předsedkyně CDU, avšak podrží si úřad kancléřky až do konce legislativního období v roce 2021. Dne 30. října 2018, den poté, co Angela Merkelová zveřejnila své rozhodnutí vzdát se předsednictví CDU, vystoupil Merz na svolané tzv. spolkové tiskové konferenci v Berlíně (tj. institucionalizovaná \"Bundespressekonferenz\") a ohlásil svou kandidaturu na tuto funkci na 31. sjezdu strany v prosinci 2018. Dne 7. prosince nastoupil na sjezdu CDU jako jeden ze tří vážných kandidátů. Jeho soupeři byli generální sekretářka CDU Annegret Krampová-Karrenbauerová a spolkový ministr zdravotnictví, 38letý Jens Spahn. Merz a Krampová-Karrenbauerová postoupili z prvního do druhého kola volby. Na Merze v ní připadlo 48,2 % hlasů, Krampová-Karrenbauerová však zvítězila s 51,8 % hlasů. Ve funkci předsedkyně strany tak nahradila stávající kancléřku Merkelovou, k jejíž politice má blíže než Friedrich Merz. Ten poté odmítl kandidaturu na post místopředsedy CDU a člena jejího předsednictva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedrich Merz (* 11. listopadu 1955 Brilon, Severní Porýní-Vestfálsko) je německý advokát, manažer, lobbista a politik za Křesťanskodemokratickou unii (CDU). V letech 1989–1994 byl poslancem Evropského parlamentu a v letech 1994–2009 poslancem Německého spolkového sněmu, kde byl v letech 2000–2002 předsedou poslaneckého klubu CDU/CSU. ", "tgt_summary": "Friedrich Merz (born 11 November 1955) is a German lawyer and politician of the centre-right Christian Democratic Union of Germany (CDU). He served as a Member of the European Parliament 1989–1994, a member of the Bundestag 1994–2009, and as the chairman of CDU/CSU parliamentary group 2000–2002. In 2018 he announced his candidacy in the CDU leadership election in December 2018. ", "id": 148801}
{"src_title": "Kniha Pláč", "tgt_title": "Book of Lamentations", "src_document": [{"title": "Obsah knihy.", "content": "Kniha obsahuje celkem 5 relativně krátkých lyrických básní v žánru pláče, které naříkají nad zničeným Jeruzalémem a nad katastrofou, která dolehla na Judsko v létě 587/586 př. n. l., kdy bylo město dobyto, chrám zničen a obyvatelstvo odvedeno do vyhnanství. Básně líčí poměrně naturalistickým způsobem zničený Jeruzalém a bídu jeho lidu a prosí Boha o pomoc, srovnávajíce to s jeho bohatstvím a blahobytem před katastrofou. Přes celkově smutné ladění se nevzdávají optimismu, tj. naděje, že se nakonec Bůh smiluje nad svým lidem a zachrání ho. Pěti nářkům odpovídá přesně pět kapitol podle dnešního dělení textu. První čtyři písně jsou akrostické, každá sloka začíná jedním písmenem hebrejské abecedy. Poetická skladba je velmi silná. Kromě klasického hebrejského paralelismu se vyskytuje i pravidelný rytmus, většinou 3 + 2 přízvuky, někdy 3 + 3 nebo 2 + 2. Tento rytmus se obvykle vyskytuje právě u nářků a podle toho se nazývá \"kina\".", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a datace.", "content": "Poetické skladby vznikly v Judsku krátce po zničení Jeruzaléma jako spontánní a současně liturgická odpověď na nedávné události. Jak dosvědčují některé pasáže jiných biblických knih z této doby (např. Jer 41,4-5; Za 7,1-5), jistá forma kultu a nářku probíhala i v troskách chrámu. Je možné, že Kniha Pláč vznikla a byla používána při těchto liturgiích.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní použití knihy.", "content": "Dnes je Kniha Pláč součástí tzv. \"megilot\", „pěti svátečních svitků“, které se čtou při židovských svátcích. Kniha Pláč se čte během bohoslužeb na Tiš'a be-av, kdy si Židé připomínají zničení prvního a druhého chrámu i další tragické události jako např. porážku Bar Kochbova povstání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha Pláč, někdy Pláč Jeremjášův (, Ejcha), je jedna z krátkých poetických knih Starého zákona. V židovském dělení Písma se řadí mezi Spisy (\"ktuvim\"), v křesťanských Biblích a v Septuagintě se nachází za knihou Jeremjáš, neboť právě proroku Jeremjášovi tradice připisuje autorství. V talmudickém období se nazývala \"kinot\", „nářky“ nebo „žalozpěvy“, podle toho v Septuagintě, „thrénoi“, nebo.", "tgt_summary": "The Book of Lamentations (, \"‘Êykhôh\", from its incipit meaning \"how\") is a collection of poetic laments for the destruction of Jerusalem in 586 BCE. In the Hebrew Bible it appears in the Ketuvim (\"Writings\"), beside the Song of Songs, Book of Ruth, Ecclesiastes and the Book of Esther (the Megilot or \"Five Scrolls\"), although there is no set order; in the Christian Old Testament it follows the Book of Jeremiah, as the prophet Jeremiah is its traditional author. Jeremiah's authorship is no longer generally accepted, although it is generally accepted that the destruction of Jerusalem by Babylon in 586 BC forms the background to the poems. ", "id": 1950402}
{"src_title": "Buran", "tgt_title": "Buran (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Další osudy.", "content": "V roce 1989 se ještě na hřbetu letounu Antonov An-225 ukázal na letišti v Praze po předchozí návštěvě aeroshow v Paříži, ale dalšího letu se již nedočkal. Spolu s novou nosnou raketou Eněrgija byl uložen v hangáru na kosmodromu Bajkonur. Po rozpadu Sovětského svazu přešel (stejně jako celý kosmodrom) do vlastnictví Kazachstánu. 13. května 2002 se po větrné smršti propadla střecha hangáru, 8 lidí zemřelo a zničen byl i kosmoplán a nosná raketa. Na rozdíl od amerického Shuttle, kdy součástí kosmoplánu byly i extrémně výkonné hlavní motory, byl Buran pasivně vynesen s pomocí mimořádně výkonné nosné rakety Eněrgija. Toto řešení mohlo velmi zjednodušit přípravu pro následující let a také zvětšovalo dolet při návratu v klouzavém letu.", "section_level": 1}, {"title": "Další exempláře.", "content": "Druhý (téměř dokončený) exemplář (OK-1K2 „Ptička“) zůstává v hangáru na kosmodromu Bajkonur, zhruba z poloviny hotový OK-2K1 „Bajkal“ (měl být pilotovaný) se roku 2013 nacházel na letišti Ramenskoje u Moskvy (mapa) Stavba dalších dvou exemplářů byla zastavena brzy po jejím zahájení. Dochovalo se také sedm zkušebních modelů, které se nacházejí na různých místech, např. zkušební model OK-GLI (s přídavnými proudovými motory, neschopný letu do vesmíru) se od jara 2008 nachází v Technickém muzeu ve Špýru.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Slovo Buran (Буран) se povětšinou mylně překládá jako Sněhová bouře. Jde ovšem o výraz z turecké jazykové rodiny používaný pro studený vítr, přicházející náhle ze severovýchodu. Ten svou intenzitou většinou zvedá sníh ze země. Podobný jev, Karaburan (Černý buran), se velmi vzácně může vyskytovat i v létě, kdy místo sněhu víří prach. Za zmínku v této souvislosti stojí, že první na světě okřídlená dvoustupňová mezikontinentální raketa, vyvinutá v 50. letech se jmenovala Burja (Буря, česky bouře). Není jasné, zda volbu jména neinspirovalo i jméno klíčové postavy programu, vědce a konstruktéra Valerije Pavloviče Burdakova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Buran (Буран) byl sovětský raketoplán s identifikačním číslem 1K1, který byl postaven v roce 1986 jako součást programu Eněrgija-Buran. Jeho první start se měl uskutečnit 29. října 1988, ale 51 sekund před spuštěním odpočtu byl odvolán. Start se uskutečnil 15. listopadu 1988. Na jeho palubě nebyla posádka, ani nebyla nainstalována podpora života, let byl plně automatický. Původně se počítalo s třídenní misí, nakonec kosmoplán letěl jen 3 hodiny. Po dvou obletech Země přistál na k tomuto účelu postavené přistávací dráze na kosmodromu Bajkonur.", "tgt_summary": "Buran (,, meaning \"Snowstorm\" or \"Blizzard\"; GRAU index serial number: 11F35 1K) was the first spaceplane to be produced as part of the Soviet/Russian Buran programme. Besides describing the first operational Soviet/Russian shuttle orbiter, \"Buran\" was also the designation for the entire Soviet/Russian spaceplane project and its orbiters, which were known as \"\"Buran\"-class spaceplanes\". ", "id": 2387738}
{"src_title": "The Plastic People of the Universe", "tgt_title": "The Plastic People of the Universe", "src_document": [{"title": "Působení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Formování kapely (1968–1970).", "content": "Skupinu založil v září 1968 mladý baskytarista Milan „Mejla“ Hlavsa, dalšími členy byli Michal Jernek (zpěv, klarinet), Jiří „Přemysl“ Števich (kytara) a Josef Brabec (bicí); o několik měsíců později byl Brabec nahrazen Pavlem Zemanem a ke skupině se přidal kytarista a klávesista Josef Janíček. Skupina si dala jméno podle písně Franka Zappy „Plastic People“. Tvorba kapely v tomto období byla ovlivněná například Frankem Zappou, Captainem Beefheartem, či skupinou The Velvet Underground. Texty jejich písní byly zpočátku vlastní básně (často v angličtině) či básně známých autorů (například Jiřího Koláře či Williama Blakea). Hudbu většiny písní skládal Hlavsa. Vystoupení kapely bylo často zvýrazněno vizuálními prostředky (kostýmy, kulisy, hořící ohně na pódiu a podobně). Manažerem a uměleckým vedoucím skupiny se stal český kunsthistorik a kritik Ivan „Magor“ Jirous a zastával tak podobnou úlohu, jako měl Andy Warhol v případě The Velvet Underground.", "section_level": 2}, {"title": "Období normalizace a problémy s režimem (1970–1988).", "content": "V roce 1968 došlo k uvolnění totalitního sevření moci (pražské jaro). V srpnu ale sovětská armáda a další vojska Varšavské smlouvy obsadily Československo, aby nastolily opět tvrdou linii komunismu – začal proces tzv. normalizace. Normalizace se nevyhnula ani kultuře – jiná než režimem podporovaná hudba byla likvidována a hudební skupiny stály před dilematem, zda se přizpůsobit, či riskovat problémy se státní moci. Plastic People se odmítli podřídit požadavkům na úpravu repertoáru, počeštění názvu a zkrácení vlasů, a proto se dostávali do stále větších konfliktů s představiteli moci. Sestava Plastic People se v této době několikrát měnila. Stabilní jádro tvořili Milan Hlavsa (baskytara), Vratislav Brabenec (saxofon), Josef Janíček (klávesy, kytara) a Jiří Kabeš (housle); za bicími se vystřídali postupně Pavel Zeman, Jiří Šula, Jaroslav Vožniak, Jan Schneider a Jan Brabec. Několik let vystupoval s kapelou kanadský spisovatel Paul Wilson. Na počátku 70. let kapela hrála převážně přejaté skladby zahraničních interpretů, později začaly přibývat vlastní skladby. Autorem hudby byl Hlavsa, texty byly nejčastěji básně nonkonformního filozofa a básníka Egona Bondyho. Na pozdějších konceptuálnějších dílech se jako textař autorsky zapsal saxofonista skupiny Vratislav Brabenec. Skupině nebylo umožněno nahrát žádné album, a tak byli fanoušci odkázáni na záznamy z koncertů, mnohokrát kopírované a často velmi nekvalitní. Tyto záznamy byly o desítky let později vydány v remasterované podobě pod názvy \"Muž bez uší\", \"Vožralej jak slíva\", \"Do lesíčka na čekanou\", \"Trouble every day\" a \"Ach to státu hanobení\". Roku 1973 nebyl Plastikům přiznán profesionální statut, čímž prakticky ztratili možnost legálně veřejně vystupovat. Proto od roku 1974 už hráli jen na koncertech pro pozvané – často pod záminkou svatby některého z fanoušků. Na koncert do Rudolfova u Českých Budějovic přijely 30. března 1974 stovky příznivců kapely, ale koncert byl Veřejnou bezpečností násilně rozehnán a kapela vůbec nevystoupila. Následovalo mnoho soudních i mimosoudních postihů fanoušků. Kapela tentokrát ještě postižena nebyla. 1. září 1974 kapela vystoupila na tzv. Prvním festivalu druhé kultury. Dále vystoupili například DG 307 a Svatopluk Karásek. Na přelomu let 1974 a 1975 nahráli Plastic People na hradě Houska své první „studiové“ album \"Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned\", obsahující převážně Hlavsou zhudebněné texty Egona Bondyho. Album nemohlo v Československu oficiálně vyjít a šířilo se samizdatově mezi fanoušky; oficiálního vydání se dočkalo až v roce 2001. V roce 1976 komunistická policie zatkla členy skupiny a spolu s dalšími představiteli kulturního undergroundu je postavila před soud za údajné výtržnictví. Většina členů kapely byla po několika týdnech pobytu ve vazbě propuštěna, ale saxofonista Brabenec byl shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, a manažer kapely Jirous odešel od soudu dokonce s osmnáctiměsíčním trestem. Bývalý zpěvák skupiny Paul Wilson byl později vyhoštěn. Mezi dalšími odsouzenými muzikanty byli například Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek a později i František „Čuňas“ Stárek. Z protestů proti uvěznění muzikantů posléze na konci roku 1976 vzešla iniciativa Charty 77, která sjednotila opozici proti komunistickému režimu. Významným představitelem Charty 77 byl Václav Havel, který se skupinou později spolupracoval na pořádání jejich utajovaných koncertů v jeho usedlosti v Hrádečku a dokonce skupině vybíral texty jiných autorů ke zhudebnění. Ty se objevily na albech \"Hovězí porážka\" a \"Půlnoční myš\". Po propuštění z vězení pokračovali Plastici v hudební tvorbě. V reakci na svoji perzekuci nahráli rozsáhlé kompozice \"100 bodů\" (1977) a \"Dopis Magorovi\" (1978). První jmenovaná skladba byla zhudebněným textem českého novináře Františka Vaněčka, ve kterém shrnul, čeho všeho se vládnoucí komunistická moc v Československu bojí. \"Dopis Magorovi\" byl pozdravem pro uměleckého vedoucího a manažera kapely Jirouse, který byl komunistickým režimem opakovaně zatýkán a vězněn. Kromě členů Plastic People připojila svůj pozdrav i řada dalších představitelů kulturního undergroundu (např. Pavel Zajíček, Eugen Brikcius a také Václav Havel). Tyto skladby později vyšly ve sbírce nahrávek nazvané \"Kolejnice duní\". Skupina se ale převážně věnovala ucelenějším dílům bez politického podtextu. Prvním z nich se staly v roce 1978 \"Pašijové hry velikonoční\" s texty na základě Starého a Nového zákona. O rok později přibyl projekt \"Jak bude po smrti\" – zhudebněné texty českého básníka a filosofa Ladislava Klímy, a v roce 1981 spatřilo světlo světa album \"Co znamená vésti koně\", ke kterému napsal texty Vratislav Brabenec. Další projekt \"Souostroví GULAG\" (1982) podle knihy sovětského politického vězně Alexandra Solženicyna se nepodařilo dokončit a vznikly pouze tři instrumentální skladby. Skladby z tohoto období se velmi lišily od nahrávek kapely z konce 60. a první poloviny 70. let. Hudební publicista Jaroslav Riedel je charakterizuje takto: \"„Přes návrat k písňové formě Plastic People pokračovali v zadumaně artistní linii, svým chmurným patosem a využíváním postupů církevní hudby se dosti vzdálili původním razantně rockovým východiskům.“\" Počátkem osmdesátých let byly vyvlastněny domy, ve kterých Plastic People vystupovali, jeden byl dokonce někým zapálen. Navíc byl v roce 1982 Vratislav Brabenec donucen státní bezpečností v rámci tzv. akce Asanace emigrovat. Od té doby už kapela nevystupovala vůbec a tvořila pouze „studiový“ materiál. Vznikly nahrávky \"Hovězí porážka\" (1984), \"Půlnoční myš\" (1985) a hudba k Havlově hře \"Pokoušení\", která ale nakonec nebyla použita. Skupinu v té době posílili klarinetista Petr Placák, violoncellista Tomáš Schilla, kytarista Milan Schelinger (bratr Jiřího Schelingera). Dále měla v kapele působit zpěvačka Marta Kubišová, ale toto angažmá překazila StB. Místo ní se zpěvačkou PPU stala Michaela Pohanková. Na jaře 1987 se podařilo domluvit dva legální koncerty Plastic People, ale obě dvě vystoupení byla pořadateli na nátlak StB zrušena. To vedlo ke sporům mezi hudebníky a nakonec se skupina rozpadla. Část členů poté přešla do Hlavsovy nové kapely Půlnoc. Půlnoc převzala některé skladby Plastiků. Hrála od roku 1988 veřejně a bez větších problémů, dokonce jí bylo v roce 1989 dovoleno vyjet na turné po USA. Hlavsa dále působil v několika dalších hudebních skupinách (Garáž, Echt!, Fiction).", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocení (1997–2001).", "content": "Po sametové revoluci v roce 1989 kapela nevystupovala a členové se věnovali jiným projektům. Výjimkou byl jeden koncert v původní sestavě (Hlavsa, Janíček, Števich, Jernek, Zeman) v roce 1992, který je zachycen na albu \"Bez ohňů je underground\". V roce 1997 vydal Hlavsa ve spolupráci s Janem Vozárym (bývalým členem skupiny Oceán) album \"Magická noc\", které obsahovalo starší písně Plastic People v moderním elektronickém aranžmá. V témže roce zemřel jeden ze zakladatelů skupiny Michal Jernek. V klasické sestavě (Hlavsa, Brabenec, Janíček, Kabeš, Brabec, navíc s kytaristou Garáže Josefem Karafiátem, se kterým už dříve spolupracoval Brabenec na svých sólových projektech) se Plastici sešli až v roce 1997 na přání Václava Havla u příležitosti dvacátého výročí Charty 77. Na tento koncert navázalo několik koncertních turné v České republice i v zahraničí. Koncertování však nakonec přerušilo vážné onemocnění frontmana Milana Hlavsy. Na začátku roku 2001 Hlavsa ve věku 49 let nemoci podlehl.", "section_level": 2}, {"title": "Po smrti Hlavsy (2001–2015).", "content": "Po Hlavsově smrti vystoupili zbývající muzikanti na žádost Hlavsovy vdovy na oslavě Hlavsových nedožitých padesátých narozenin. Po koncertě se kapela rozhodla nahrát album jeho dosud nevydaných skladeb (vyšlo jako \"Líně s tebou spím/Lazy love\") a nakonec padlo rozhodnutí pokračovat v hraní. U baskytary nahradila Hlavsu Eva Turnová, za bicí zasedl bubeník Hudby Praha Ludvík Kandl (v roce 2009 jej nahradil Jaroslav Kvasnička) a v letech 2001-2009 byl členem kapely kontrabasista Ivan Bierhanzl, který s kapelou krátce vystupoval už v 70. letech. Skupina nahrála v roce 2001 první řádné studiové album Plastiků \"Líně s tebou spím\", věnované památce Milana Hlavsy. Většina písní na něm jsou Hlavsou zhudebněné básně J. H. Krchovského. Dále ve spolupráci s orchestrem Agon Orchestra znovu nahráli dvě konceptuální alba z 70. let \"Pašijové hry velikonoční\", (2004 (původně 1978)) a \"Obešel já polí pět\" (2003, vydáno 2010; původně 1979 jako \"Jak bude po smrti\"). V letech 1997–2006 postupně vyšly remasterované staré nahrávky skupiny z dob, kdy nemohla svobodně natáčet. V roce 2003 zrušil Nejvyšší soud rozsudek z roku 1976. V roce 2009 vydala kapela nové studiové album \"Maska za maskou\". Autory hudby byli především Josef (Joe) Karafiát, Eva Turnová a Josef Janíček, většinu textů napsal Vratislav Brabenec a J. H. Krchovský. V roce 2011 zemřel bývalý manažer skupiny Ivan Martin Jirous. Do roku 2015 kapela každoročně odehrála několik desítek koncertů v České republice i v zahraničí. Od roku 2007 vystupovala v Národním divadle (od roku 2010 přesunuto na Novou scénu Národního divadla) v Praze před a po představení hry \"Rock'n'roll\" od Toma Stopparda. Hra pojednává mimo jiné o osudech disentu a kulturního undergroundu v totalitním Československu a kapela The Plastic People of the Universe je v ní několikrát zmiňována. V roce 2014 se The Plastic People of the Universe spojili s Filharmonií Brno a společně nastudovali symfonické provedení alba \"Co znamená vésti koně\", původně nahraného v roce 1981. Autorem hudebních úprav byl hudebník, skladatel a aranžér Michal Nejtek. Ten navíc k původnímu dílu připsal zhruba 20 minut své původní hudby a v programu vystupuje jako host. Premiéra se uskutečnila 6. března 2014 v Brně, repríza den poté, dále ještě v pražském Divadle Archa. Dirigentem byl Marko Ivanović.", "section_level": 2}, {"title": "Spory v kapele a její rozštěpení (2015–).", "content": "V té době se mezi členy kapely objevily spory a kapela se začala rozpadat. Podle bubeníka Jaroslava Kvasničky byla příčinou manželka Jiřího Kabeše Irena Kabešová, která působila jako manažerka skupiny, a podle Kvasničky „\"ovládala kapelu skrze něj (Kabeše) a své intriky\"“. Kvasnička a Turnová poté z kapely odešli. Plastici a Filharmonie Brno znovu přehráli \"Co znamená vésti koně\" v rámci komponovaného večera u příležitosti oslav státního svátku 17. listopadu 2015 v brněnském SONO centru. (Koncert v roce 2017 vyšel na CD.) Vzhledem k tomu, že koncert byl nastudovaný ještě v původním obsazení a nebyl čas ho znovu secvičit s novými hráči, museli ho odehrát i Kvasnička a Turnová, kteří již z kapely odešli. Jiří Kabeš s tímto rozhodnutím nesouhlasil a rozhodl se tohoto projektu neúčastnit. Těsně před jeho realizací jej následoval i Joe Karafiát. On sám tvrdil, že byl připravený vystoupit, ale dirigent ho vyhodil. Podle Turnové šlo o společné rozhodnutí kapely a důvodem mělo být, že Karafiát nepřišel ani na jednu zkoušku. Na koncertě naopak hostovali Michal Nejtek (recitace, zpěv, teremin) a Josef Klíč (violoncello, zpěv). Dirigentem byl Pavel Šnajdr. Po koncertě oznámil odchod z kapely i Brabenec a v lednu 2016 odešel i Janíček. Kabeš a Karafiát poté doplnili sestavu o baskytaristu Tomáše Skřivánka, bubeníka Jana Ježka a klávesistu Vojtěcha Starého, a rozhodli se pokračovat pod názvem PPU/New generation, později se vrátili k původnímu názvu The Plastic People of the Universe. Odejivší členové kapely (Brabenec, Janíček, Kvasnička) naopak vystoupili (také pod názvem The Plastic People of the Universe) s koncertem \"Co znamená vésti koně\" 18. října 2016 v ukrajinském Charkově v rámci vyvrcholení oslav roku Václava Havla na Ukrajině. Plastiky doprovodil charkovský Molodoznij akademiceskij simfoniceskij orkestr \"Slobožanskij\". Na baskytaru hrál Johnny Judl. Obě sestavy (tu kolem Brabence ještě doplnil kytarista David Babka) začaly vystupovat pod stejným jménem a přít se o něj i o to, kdo jsou vlastně „ti praví“ Plastici. Manažer Kabešovy skupiny Romek Hanzlík prohlásil, že „\"jediným oprávněným nositelem názvu The Plastic People of the Universe je sestava kolem Jiřího Kabeše a Joe Karafiáta.\"“ Podle něj v Plasticích vždy platila dohoda, že kapela bude pokračovat i po odchodu některého z členů souboru, a Brabenec, Janíček a Kvasnička se svým ochodem názvu vzdali. Josef Janíček popřel existenci takové dohody. Skupina kolem Kabeše a Karafiáta vyřadila z repertoáru skladby, které složili Brabenec a Janíček, druhá skupina Karafiátovy skladby hraje. Brabencovi Plastici spolu s Filharmonií Brno v červnu 2018 v rámci festivalu Valašský Špalíček znovu zahráli koncert \"Co znamená vésti koně.\" Kromě Nejtka na něm hostovala zpěvačka Jitka Charvátová. Dirigentem byl hostující Marek Prášil. V roce 2018 skupina oslavila 50 let od svého založení. Vrcholem oslav pak byl vyprodaný výroční koncert (Brabencovy části) v prosinci 2018 v pražském Paláci Akropolis. Na koncertě vystoupili i někteří z bývalých členů skupiny: Josef Bobeš Rössler, Vladimír Dědek, Tomáš Schilla, Jan Brabec a Petr Placák. Mezi hosty byl také herec a moderátor Břetislav Rychlík a Martin Machovec z Knihovny Václava Havla.", "section_level": 2}, {"title": "Členové kapely.", "content": "Od roku 1968, kdy kapela vznikla, se v ní vystřídalo téměř 40 hudebníků. Většina z nich strávila v kapele pouze krátkou dobu. The Plastic People of the Universe The Plastic People of the Universe / New generation Bývalí členové", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Jen u nahrávek, které byly vydány v zahraničí dříve než v České republice", "section_level": 1}], "src_summary": "The Plastic People of the Universe (PPU) je pražská rocková kapela, která patřila mezi hlavní protagonisty československého hnutí undergroundu v letech 1968 až 1988 a inspirovala vznik mnoha dalších undergroundových kapel. Tato avantgardní skupina se v 70. a 80. letech ocitala nedobrovolně v opozici proti komunistickému režimu v Československu a vzhledem ke svému nekonformnímu vystupování často zažívala perzekuce a také věznění. V roce 2016 se v důsledku vnitřních sporů skupina rozpadla na dvě části. V jedné působí kapelník Josef Janíček, Vratislav Brabenec a Jaroslav Kvasnička, v druhé působí z původní sestavy Jiří Kabeš a Josef Karafiát. Obě části používají původní název \"The Plastic People of the Universe\", skupina kolem Kabeše a Karafiáta používá též název \"The Plastic People of the Universe / New generation\".", "tgt_summary": "The Plastic People of the Universe (PPU) is a Czech rock band from Prague. It was the foremost representative of Prague's underground culture (1968–1989), which had gone against the grain of Czechoslovakia's Communist regime. Due to their non-conformism, members of the band often suffered serious repercussions such as arrests. The group continues to perform despite the death of its founder, main composer and bassist, Milan \"Mejla\" Hlavsa in 2001.", "id": 993262}
{"src_title": "Charta 77", "tgt_title": "Charter 77", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a politické cíle.", "content": "Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Text Charty 77 vznikal v průběhu prosince 1976 a navzdory snaze československého režimu byl ve dnech 6.-7. ledna 1977 publikován současně v několika západních listech (Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times). Prvních 242 signatářů text podepsalo už koncem prosince 1976 na samostatných kartičkách s textem „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977“, s podpisem a adresou. Originály těchto podpisů byly nalezeny v roce 2006 ve spisu tajné policie StB. Ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela StB už ve čtvrtek 6. ledna 1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. Zatčení organizátorů sice zabránilo předpokládanému předání manifestu Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, ale nezamezilo zveřejnění Charty 77 o den později. Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí, v drtivé většině se jednalo o občany české části Československa. Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 občanů. 25 lidí podpis veřejně odvolalo. Charta vydala celkem 572 dokumentů. Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Signatáře Charta popisuje jako „volné, neformální a otevřené sdružení lidí... spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“ Tím bylo zdůrazněno, že Charta 77 nebyla žádnou organizací, neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a „nevytváří základnu žádné opoziční politické aktivity“. Tento závěrečný článek výzvy byl pokusem o udržení Charty v hranicích československého práva, které organizovanou opozici zakazovalo. Charta 77 se deklarovala jako sdružení lidí různých ideových zaměření a přesvědčení. V kontextu doby a místa vzniku představovala pluralitní komunitu lidí s rozdílnými názory, jež spojoval pocit zodpovědnosti za společnost, lidská práva a svobodu v ČSSR. Teoreticky Charta svým signatářům nijak neupírala právo hájit názory podstatně radikálnější než toto minimum. Charta oficiálně nebyla součástí žádného světového mírového hnutí. Prakticky však šlo o názorově poměrně úzkou levicově orientovanou skupinu, jejíž omezený pohled formoval jak vnější tlak režimu, tak často společná osobní historie a v neposlední řadě i velmi úzké osobní a rodinné vazby mezi hlavními protagonisty.", "section_level": 2}, {"title": "Mluvčí.", "content": "Navenek byla skupina reprezentována mluvčími Charty 77, kteří ručili za pravost dokumentů vydávaných jejím jménem. Každý rok byla určena trojice mluvčích, v kteréžto roli se celkem vystřídalo více než 40 lidí. Tito byli vybíráni tak, aby zastupovali co možná nejširší spektrum Charty, v němž se mísily různé filozofické, politické a společenské názory. Mluvčí patřili k nejvíce pronásledovaným signatářům.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce režimu.", "content": "Reakce vlády na objevení Charty 77, která kolovala v samizdatové formě po Československu a která byla v plné formě otištěna v řadě zahraničních deníků, byla ostrá. Oficiální tisk označil manifest za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní,“ a jednotliví signatáři byli popisováni jako „ztroskotanci a samozvanci“, „věrní služebníci a agenti imperialismu“, „zkrachovaní politici“ a „mezinárodní dobrodruhové“. Navíc byli postiženi řadou represí - někteří byli vyhozeni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci či jim byla odebírána občanství. Někteří byli také zadržováni státní policií, biti, mučeni, souzeni a vězněni. V některých případech jim byly vyvlastňovány jejich nemovitosti. Někteří signatáři Charty 77 byli nakonec přinuceni ke spolupráci s StB. Cílem těchto opatření bylo signatáře izolovat, zastrašit či umlčet, popřípadě dosáhnout jejich odjezdu ze země. Přední chartista Václav Benda popsal ve své stati \"O politicky motivovaných represích\" v roce 1986 represe takto: \"„Za necelých deset let existence Charty 77 - což spadá téměř v jedno s existencí veřejně artikulované \"občanské nespokojenosti\" v normalizovaném reálném socialismu - se mnohokrát prostřídaly a patrně ještě prostřídají nejdůraznější formy represe: od difamačních kampaní v tisku přes administrativní opatření všeho druhu (doslova počínaje porodnicí a konče hrobem) až po masivní represe policejní (výslechy, domovní prohlídky, několikadenní zadržení, střežení, často hraničící s domácím vězením - a potom ovšem vysloveně temné, teroristické akty) a justiční (většinou motivované čistě politicky, stále se však opakují, pravda nepříliš úspěšně, pokusy vykonstruovat \"zástupnou\" kriminální delikvenci). Také cíle těchto útoků se mění: např. vůči Chartě 77 se několikrát vystřídaly snahy o její izolaci od společnosti dalekosáhlým zastrašováním všech potenciálních sympatizantů (od příbuzných a přátel jednotlivých signatářů až po jejich sousedy a spolupracovníky v zaměstnání), snahy o její rozmělnění a umrtvení postupným \"odřezáváním okrajů\", totiž vězněním a perzekvováním méně známých signatářů, i snahy o její zničení jediným razantním úderem, za cenu uvěznění nejznámějších aktivistů, kteří byli teoreticky pokládáni za \"nedotknutelné\". Žádná z těchto metod nezaznamenala jednoznačný úspěch a musíme tedy počítat s tím, že se k nim státní moc v různém sledu opět vrátí - pokud náhodou nevymyslí něco docela nového.“\" Extrémním příkladem teroru ze strany tajné policie byla smrt prvního mluvčího charty Jana Patočky, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu. Zacházení se signatáři Charty a ostatními kritiky režimu vedlo k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v dubnu 1978. Ten se pokoušel zveřejňovat osudy lidí, kteří byli stíháni za své politické postoje. V říjnu 1979 bylo odsouzeno šest představitelů této skupiny (včetně V. Havla) za rozvracení republiky na tři až pět let odnětí svobody. Přestože represe vůči chartistům a členům VONS pokračovaly i v 80. letech, tyto skupiny i nadále pokračovaly v poukazování na pokračující porušování lidských práv komunistickou vládou.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Paradoxně skutečný vliv na dění ve společnosti získali chartisté až po výměně vládnoucí moci na konci roku 1989. Během komunistické vlády zůstal význam Charty 77 omezen. Nezasáhla široké skupiny obyvatelstva (radio Svobodná Evropa bylo silně rušeno), navíc většina jejích signatářů byla z Prahy, a dopadu na obyvatelstvo bránila i malá srozumitelnost vysoce intelektuálně formulovaných prohlášení. Většina československých občanů o Chartě věděla jen prostřednictvím komunistické kampaně zaměřené proti ní, neboť v žádném veřejném tisku nebyla zveřejněna. Mezi občany kolovala jen v strojopisových opisech a v Praze byla kromě chartistů šířena např. i pracovníky letiště Ruzyně (dnes letiště Václava Havla) a fakulty strojní ČVUT v Praze. Mezi nejvýraznější projevy této kampaně patřila především tzv. Anticharta, kterou podepsalo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců. Řada z nich však tvrdila, že tak učinila pod nátlakem, případně že o svém podpisu vůbec nevěděli. Kupříkladu Jan Werich před svou smrtí tvrdil, že se domníval, že podepisuje pouze prezenční listinu. Mimo to však existovala i mezi odpůrci režimu skupina lidí, která se zdráhala Chartu podpořit. Ti poukazovali zejména na to, že mezi chartisty je celá řada komunistů a bývalých opor režimu. Např. kardinál Tomášek odmítl zpočátku Chartu podpořit (aniž by ji ovšem odsoudil), což odůvodnil tím, že v jejích řadách je spousta exkomunistů, kteří nejsou o nic lepší, než současné vedení státu (jeho dobrovolní Svatovítští zvoníci však opsané texty Prohlášení Charty 77 po Praze šířili, neboť v něm viděli silný požadavek náboženské svobody). Kardinál ovšem tento postoj časem změnil (pod vlivem Jana Pavla II, Josefa Zvěřiny a dalších) a začal Chartu podporovat. Trvale kritický zůstal vůči Chartě např. český spisovatel a exulant Jan Beneš. Od roku 1978 vedla skupina několika signatářů samizdatový časopis Informace o Chartě 77 (\"Infoch\"), ve kterém byly publikovány aktuality o Chartě, VONSu a jiných samizdatových novinkách. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími. Na konci 80. let se komunistické režimy východního bloku začaly hroutit. Charta 77 vycítila příležitost a začala být aktivnější v pořádání opozičních akcí vůči vládnoucímu režimu. Signatáři Charty 77 se po listopadu 1989 podíleli na vyjednávání s vládnoucí garniturou o hladkém předání moci a posléze se angažovali v nově vzniklých politických stranách a hnutích, především v Občanském fóru a později v Občanském hnutí. Někteří zastávali i vysoké politické pozice (zejména Václav Havel, který se stal posledním československým a později prvním českým prezidentem). Jejich politický vliv částečně poklesl poté, co se Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých signatářů Charty 77, nedokázalo ve volbách v roce 1992 prosadit. Někteří se však prosadili v dalších stranách, zejména v ČSSD (např. Pavel Rychetský, Zdeněk Jičínský, Vladimír Laštůvka, František Bublan, Jiří Dienstbier, Petr Kajnar, Jaroslav Šabata, Jaroslav Mezník) a ODS (např. Jan Ruml, Václav Benda, Milan Uhde, Alexandr Vondra).", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "V prosinci 1976 se k Prohlášení Charty 77 svým podpisem přihlásilo 242 občanů, celkově ho do roku 1989 podepsalo téměř 1 900 lidí. Po svržení komunistické totality byla na setkání mluvčích v Praze 3. listopadu 1992 oficiálně činnost Charty 77 ukončena.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze a konspirační teorie.", "content": "Publicista a bývalý politický vězeň Miroslav Dolejší publikoval v roce 1990 konspirační teorii, podle níž byla Charta 77 založena jako zednářská lóže a ovládali ji Židé, zednáři a komunisté. Chartista a disident Jiří Wolf nařkl čelné představitele Charty za to, že zpronevěřovali zahraniční finanční výpomoc.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Dokument (\"Charta 77\") je pojmenován podle data z 1. ledna 1977. ", "tgt_summary": "Charter 77 (\"Charta 77\" in Czech and in Slovak) was an informal civic initiative in the Czechoslovak Socialist Republic from 1976 to 1992, named after the document Charter 77 from January 1977. Founding members and architects were Jiří Němec, Václav Benda, Ladislav Hejdánek, Václav Havel, Jan Patočka, Zdeněk Mlynář, Jiří Hájek, Martin Palouš, Pavel Kohout and Ladislav Lis. Spreading the text of the document was considered a political crime by the communist regime. After the 1989 Velvet Revolution, many of its members played important roles in Czech and Slovak politics.", "id": 2195291}
{"src_title": "Triacylglycerol", "tgt_title": "Triglyceride", "src_document": [{"title": "Chemická struktura.", "content": "Triacylglyceroly jsou tvořeny jednou molekulou glycerolu v kombinaci s molekulami mastných kyselin na všech třech OH skupinách. Tvoří většinu tuků v potravě člověka. Esterové vazby se tvoří mezi každou z mastných kyselin a glycerolem. Na nich působí enzym pankreatická lipáza, hydrolyzuje tyto vazby a uvolňuje mastné kyseliny. Ve formě triacylglycerolů nemohou být lipidy vstřebávány z dvanáctníku. Mastné kyseliny, monoglyceridy (jedna molekula glycerolu, jedna molekula mastné kyseliny) a některé diglyceridy (vznikající štěpením triacylglycerolů) jsou vstřebatelné. Chemický vzorec triacylglycerolů je RCOO-CHCH(-OOCR')CH-OOCR\", kde R, R', a R\" jsou delší alkylové řetězce. Tři mastné kyseliny RCOOH, R'COOH a R\"COOH mohou být zcela různé, všechny stejné anebo dvě z nich stejné. Délka řetězců mastných kyselin v přirozeně se vyskytujících triacylglycerolech může být různá, nejčastější jsou však řetězce s 16, 18 nebo 20 atomy uhlíku. Přírodní mastné kyseliny v rostlinách a živočiších se typicky skládají jen z řetězců sudých délek, protože jsou biosyntetizovány z acetylkoenzymu A. Bakterie však disponují schopností syntetizovat i kyseliny s lichými délkami a s rozvětvenými řetězci. Proto tuk přežvýkavců obsahuje i kyseliny s lichým počtem atomů uhlíku, například 15, neboť je produkují bakterie v bachoru. Většina přírodních tuků obsahuje složitou směs různých triacylglycerolů. Proto tají v širokém rozmezí teplot. Kakaové máslo je neobvyklé, protože je složeno jen z malého počtu triacylglycerolů, jeden z nich obsahuje kyselinu palmitovou, olejovou a stearovou v tomto pořadí. To znamená, že je teplota tání poměrně ostře určena a čokoláda se v ústech roztéká bez pocitu mazlavosti.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Triacylglyceroly, jakožto hlavní složky lipoproteinů s velmi nízkou hustotou (VLDL) a chylomikronů, hrají důležitou roli v metabolismu jako zdroje energie a přenašeče výživového tuku. Obsahují více než dvojnásobek energie (cca 40 kJ/g) oproti sacharidům a bílkovinám. Ve střevech se triacylglyceroly štěpí na monoacylglyceroly a volné mastné kyseliny při procesu nazývaném lipolýza. Tento proces probíhá pomocí vyměšovaných lipáz a žluči. Látky se následně přesouvají do absorptivních enterocytů, buněk ve stěnách střeva. V enterocytech se triacylglyceroly opět sestavují a společně s cholesterolem a bílkovinami jsou převáděny na chylomikrony. Ty se z buněk vylučují, jsou sbírány lymfatickým systémem a transportovány do velkých žil blízko srdce. Chylomikrony mohou zachycovat různé tkáně a uvolňovat z nich triacylglyceroly k použití jako zdroj energie. Tukové a jaterní buňky mohou syntetizovat a ukládat triacylglyceroly. Pokud tělo potřebuje mastné kyseliny jako zdroj energie, hormon glukagon signalizuje lipáze citlivé na hormony, aby bylo zahájeno štěpení triacylglycerolů na volné mastné kyseliny. Protože mozek nemůže využít mastné kyseliny jako zdroj energie (pokud nejsou převedeny na ketony), lze glycerolovou složku převést na glukózu prostřednictvím glukoneogeneze. Za tímto účelem lze rozštěpit tukové buňky, převažují-li potřeby mozku nad potřebami zbytku těla. Triacylglyceroly nemohou volně procházet přes buněčné membrány. Zvláštní enzymy ve stěnách žil, nazývané lipoproteinové lipázy musí rozštěpit triacylglyceroly na volné mastné kyseliny a glycerol. Mastné kyseliny mohou být zachytávány buňkami prostřednictvím přenašeče mastných kyselin (FAT).", "section_level": 1}, {"title": "Využití v průmyslu.", "content": "Triacylglyceroly lze štěpit na jejich složky pomocí transesterifikace při výrobě bionafty. Monoalkylestery mastných kyselin lze používat jako palivo pro vznětové motory. Glycerol má mnoho oblastí použití, například při výrobě potravin nebo léčiv. Jiným využitím triacylglycerolů je dekofeinizace kávy.", "section_level": 1}, {"title": "Barvení.", "content": "Barvení na mastné kyseliny, triacylglyceroly, lipoproteiny a další lipidy se provádí pomocí lyzochromů (barviv rozpustných v tucích). Tato barviva umožňují kvalifikaci určitých tuků pomocí obarvení látky specifickou barvou. Mezi používaná barviva patří Súdán IV, Olejová červeň O nebo Súdánská čerň B.", "section_level": 1}], "src_summary": "Triacylglyceroly (též triglyceridy, triacylglyceridy nebo TAG) jsou glyceridy, kde je glycerol esterifikován se třemi mastnými kyselinami. Jsou hlavní složkou rostlinných olejů a živočišných tuků.", "tgt_summary": "A triglyceride (TG, triacylglycerol, TAG, or triacylglyceride) is an ester derived from glycerol and three fatty acids (from \"tri-\" and \"glyceride\"). Triglycerides are the main constituents of body fat in humans and other vertebrates, as well as vegetable fat. They are also present in the blood to enable the bidirectional transference of adipose fat and blood glucose from the liver, and are a major component of human skin oils. ", "id": 651154}
{"src_title": "Juan Gris", "tgt_title": "Juan Gris", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Madridu, kde mezi lety 1902 a 1904 studoval technické kreslení na Escuela de Artes y Manufacturas (škola umění a řemesel). Během této doby kreslil do místních novin. Mezi lety 1904 a 1905 studoval malířství u akademického malíře José Maria Carbonera. V roce 1906 se přestěhoval do Paříže, kde se spřátelil s Henri Mattissem, Georgesem Braquem a Fernandem Légerem. Z roku 1915 pochází jeho portrét od Amedea Modiglianiho. V Paříži se Gris stal následovníkem svého krajana Pabla Picassa, který byl také jeho přítelem. Jeho portrét Picassa z roku 1912 představuje velice významné kubistické dílo, jehož autorem není Picasso ani Braque. I přes to, že Picassa pokládal za svého učitele, Gertrude Steinová vzpomíná, že Gris byl „člověk, kterého by se Picasso rád zbavil“. Gris posílal své ponuře humorné ilustrace do časopisů jako \"Le Rire\", \"L'assiette au beurre\", \"Le Charivari\" a \"Le Cri de Paris\" a vážně začal malovat v roce 1910. Do roku 1912 si vytvořil osobitý kubistický styl. Z počátku maloval ve stylu analytického kubismu, ale po roce 1913 začal jeho obrat ke kubismu syntetickému, jehož se stal významným představitelem. Často používal techniku papier collé. Na rozdíl od Picassa a Braquea, jejichž obrazy byly monochromatické, používal Gris jasné a vyvážené barvy v nových zajímavých kombinacích podobně jako jeho přítel Henri Matisse. Gris vytvořil většinu svých estetických teorií mezi lety 1924 a 1925. Svou rozhodující přednášku \"Des possibilités de la peinture\" (\"možnosti malby\") přednesl na Sorboně roku 1924. Nejdůležitější jeho výstavy se konaly v Galerie Simon v Paříži a v Galerie Flechtheim v Berlíně v roce 1923 a v Galerie Flechtheim v Düsseldorfu v roce 1925. Zemřel v Boulogne-Billancourt na jaře roku 1927 ve věku čtyřiceti let.", "section_level": 1}], "src_summary": "José Victoriano González-Pérez (23. března 1887, Madrid, Španělsko – 11. května 1927, Boulogne-Billancourt, Francie), známější jako Juan Gris, byl španělský malíř a sochař. Většinu života strávil ve Francii. Jeho dílo je úzce spjato s kubismem.", "tgt_summary": "José Victoriano (Carmelo Carlos) González-Pérez (23 March 1887 – 11 May 1927), better known as Juan Gris (; ), was a Spanish painter born in Madrid who lived and worked in France most of his life. Closely connected to the innovative artistic genre Cubism, his works are among the movement's most distinctive.", "id": 1600040}
{"src_title": "Aldrovandka měchýřkatá", "tgt_title": "Aldrovanda vesiculosa", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "\"Aldrovanda vesiculosa\" L., 1753", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Článkovaný tenký stonek hnědozelené barvy, bez kořenového systému, dorůstá délky 6–15 cm. Žlutozelené až světle zelené, při dlouhodobém intenzivním osvětlení sluncem načervenalé listy v počtu 6 až 9 s řapíky do 2 mm vytvářejí přesleny o průměru 1–2 cm, Čepel listů je konkávní, tvaru škeble, obvejčitá, na krajích mírně zubatá, o rozměrech 2–6 × 6–10 mm, při podráždění citlivých chloupků se zavírá a vytváří tak past na kořist. Přitom se smršťuje do elipsoidního tvaru o rozměru 3–4 mm. Na lícové straně listu jsou žlázy, vylučující sliz a trávicí enzymy. Korunní lístky v počtu 3 až 4 jsou oblé, přibližně 2,5 mm dlouhé, květ má v průměru asi 5 mm. Semeník v průměru 2–2,5 mm obsahuje 6 až 8 drobných černých lesklých vejčitých semen. Celá rostlina je ponořena pod vodu, pouze zelenobílé květy vyčnívají nad hladinu, ale po odkvětu se semeník opět ponořuje pod vodu, kde plody rostliny dozrávají. K opylení květů a vývoji semen však dochází zřídka. Rozmnožuje se především vegetativně, odlamováním bočních lodyh nebo výjimečně i semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Roste v mělkých čistých stojatých vodách (jezera a tůně) nebo klidnějších proudících vodách (vedlejší nebo slepá ramena toků) ve společenství s rákosem, orobincem a ostřicemi a s optimální teplotou mezi 23 až 30 °C. Vyhovují ji vyšší koncentrace oxidu uhličitého a nižší pH mezi 3,5 až 5,5, ale snáší i vody s vyšším obsahem vápníku o kyselosti do 6,8. Částečné zastínění vody snáší, ale při pěstování v akváriích vyžaduje dodatečné osvětlování, zejména v zimě.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Vyskytuje se roztroušeně až vzácně od tropů po mírné pásmo ve čtyřech světadílech: Asii, Austrálii, Evropě a Africe. Jednotlivé populace se od sebe liší velikostí, zbarvením a nároky na prostředí. V tropech roste celoročně, v mírném pásmu na zimu zatahuje. Všeobecně patří mezi silně až kriticky ohrožené druhy vodních rostlin. V ČR se vyskytuje na některých místech na Ostravsku a na Třeboňsku, na nichž byla uměle vysazena.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Vyhláškou č. 175/2006 Sb. platnou od 8. 5. 2006 byla aldrovandka měchýřkatá v ČR zařazena do kategorie silně ohrožených druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Britský přírodovědec Charles Darwin ve svém díle o masožravých rostlinách \"Insectivorous Plants\" (1876) odlišoval formy, rostoucí na jedné straně v oblasti tropů a subtropů a na druhé straně rostliny mírného pásma a označil je za variety pod jmény \"A. vesiculosa\" var. \"australis\" resp. \"A. vesiculosa\" var. \"verticillata\". Současní botanici je však nerozlišují a přes jejich různý habitus je považují za jediný taxon. Vzhledem ke specifičnosti tohoto rodu, zejména okolnosti, že na rozdíl od ostatních rodů čeledi \"Droseraceae\", rostou tyto rostliny ponořeny ve vodě, v roce 1949 vytvořil japonský botanik T. Nakai pro tento rod samostatnou čeleď \"Aldrovandaceae\". Toto systematické zařazení však není dnes akceptováno.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Aldrovandku měchýřkatou objevil v roce 1699 botanik Leonard Plukenet v Indii a pojmenoval ji \"Lenticula palustris Indica\". V roce 1747 popsal exempláře rostoucí v Itálii italský botanik a ředitel botanické zahrady v Bologni Giuseppe Monti, který ji pojmenoval na počest významného italského přírodovědce Ulisse Aldrovandiho (1522–1605) \"Aldrovandia vesiculosa\". Když tuto rostlinu zahrnoval Linné do svého základního díla \"Species plantarum\", dopustil se omylu a v rodovém jménu vynechal písmeno „I“, čímž vzniklo dnes platné jméno \"Aldrovanda vesiculosa\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Aldrovandka měchýřkatá (\"Aldrovanda vesiculosa\" L., 1753), též zvaná aldrovanda měchýřkatá, je jediný zástupce botanického rodu aldrovandka z čeledi rosnatkovitých. Patří mezi vodní masožravé rostliny. Loví drobný vodní hmyz a korýše, podobně jako bublinatka, do smršťujících se listů.", "tgt_summary": "Aldrovanda vesiculosa, commonly known as the waterwheel plant, is the sole extant species in the flowering plant genus \"Aldrovanda\" of the family Droseraceae. The plant captures small aquatic invertebrates using traps similar to those of the Venus flytrap. The traps are arranged in whorls around a central, free-floating stem, giving rise to the common name. This is one of the few plant species capable of rapid movement. ", "id": 506938}
{"src_title": "Spřátelená čísla", "tgt_title": "Amicable numbers", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Spřátelená čísla byla známa již pythagorejcům, kteří jim přisuzovali mystické vlastnosti. První obecný vzorec, ze kterého se dala spřátelená čísla tvořit, zaznamenal roku 830 arabský astronom a matematik Thābit ibn Qurra (826-901). Dalšími arabskými matematiky, kteří se zabývali spřátelenými čísly byli al-Majriti († 1007), al-Baghdadi (980-1037) a al-Fārisī (1260-1320). Íránský matematik Muhammad Baqir Yazdi (16. stol.) objevil pár (9363584, 9437056), ačkoliv to bývá často přisuzováno Descartovi. Mnoho práce matematiků z Východu v této oblasti bylo zapomenuto. Thābitův vzorec byl znovu objevem Fermatem (1601-1665) a Descartem (1596-1650), kterému je tato skutečnost někdy připisována, a rozšířen Eulerem (1707-1783). To dále rozšířil Borho v roce 1972. Fermat s Descartem taktéž znovu objevili páry spřátelených čísel známé již arabským matematikům. Euler pak objevil desítky nových párů. Zajímavostí je, že druhý nejmenší pár, (1184, 1210), objevil až v roce 1866 tehdy ještě ani ne dvacetiletý B. Nicolò I. Paganini. Dřívější matematici tento pár přehlédli. V roce 1946 bylo známo 390 párů. Rozvoj počítačů však od té doby umožnil objevení tisíců dalších. Důkladná hledání byla provedená k nalezení párů menších než nějaká daná hodnota — ta byla zvýšena z původních 10 v roce 1970, na 10 v roce 1986, 10 v roce 1993 a na ještě větší hodnoty dnes.", "section_level": 1}, {"title": "Společenská čísla.", "content": "Společenská čísla jsou řetězce čísel, je jich 3 a víc a když sečteme dělitele jednoho čísla, vznikne druhé, pode stejného pravidla vytvoříme třetí atd., součet posledního čísla se rovná prvnímu číslu. Jedna řada se skládá z čísel 12 496, 14 288, 15 472, 14 536 a 14 264. Nejdelší tenkrát známý řetězec společenských čísel má 28 členů a jeden z nich je 14 316.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla pro generování spřátelených čísel.", "content": "Thābitovo pravidlo říká, že když kde \"n\" > 1 je přirozené číslo \"p\", \"q\", a \"r\" jsou prvočísla, pak 2\"pq\" a 2\"r\" je pár spřátelených čísel. Tento vzorec dává páry (220, 284) (n=2), (17296, 18416) (n=4), a (9363584, 9437056) (n=7), ale žádné další nejsou známy. Čísla tvaru 3 × 2 − 1 jsou známa jako Thābitova čísla. Aby Thābitův vzorec vyprodukoval spřátelený pár, musí dvě po sobě jdoucí Thābitova čísla být prvočísly; to výrazně omezuje možné hodnoty \"n\". Zobecněním tohoto je tzv. Eulerovo pravidlo, které říká, že když kde \"n\">\"m\"> 0 jsou přirozená čísla a \"p\", \"q\" a \"r\" jsou prvočísla, pak 2pq a 2r je pár spřátelených čísel. Thābitovo pravidlo odpovídá případu m=n-1. Eulerovo pravidlo vytvoří další dodatkové páry spřátelených čísel pro (m,n)=(1,8), (29,40), další nejsou známy. Ačkoliv tato pravidla mohou vygenerovat některé páry spřátelených čísel, spřátelených čísel samotných je známo o mnoho více, a tak tato pravidla nejsou v žádném případě vyčerpávající.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelné páry.", "content": "Nechť (\"m\", \"n\") je pár spřátelených čísel, kde \"m\"<\"n\", a pišme \"m=gM\" a \"n=gN\" kde \"g\" je největší společný dělitel čísel \"m\" a \"n\". Pokud \"M\" a \"N\" jsou obě nesoudělná s \"g\" a nejsou násobkem žádné druhé mocniny, pak pár (\"m\", \"n\") označujeme jako pravidelný, v ostatních případech nepravidelný. Když (\"m\", \"n\") tvoří pravidelný pár a \"M\" a \"N\" mají postupně \"i\" a \"j\" prvočíselných dělitelů, pak o páru (\"m\", \"n\") říkáme, že je typu (\"i\", \"j\"). Například pro (\"m\", \"n\") = (220, 284), je největší společný násobek číslo 4, a tak M = 55 a N = 71. Tím pádem (220, 284) je pravidelný pár typu (2, 1). Neexistuje pár spřátelených čísel typu (1, \"j\") pro žádné \"j\".", "section_level": 1}, {"title": "Další poznatky.", "content": "Ve všech dosud známých případech tvoří pár spřátelených čísel buď dvě čísla sudá nebo lichá. Není známo, zda existují páry tvořené jedním sudým a jedním lichým číslem. Zrovna tak každý známý pár má alespoň jednoho společného dělitele. Není známo, zda existuje pár spřátelených čísel, který by byl tvořen čísly nesoudělnými. Kdyby nějaký takový byl, jeho součin by musel být větší než 10. Také by se nedal vyjádřit Thabitovým vzorcem, ani žádným podobným.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spřátelená čísla (též přátelská, svázaná) jsou dvě přirozená čísla taková, že součet všech kladných dělitelů jednoho čísla (kromě čísla samotného) se rovná druhému číslu a naopak – součet všech dělitelů druhého čísla (kromě něho samotného) se rovná prvnímu. Na podobném základu stojí dokonalá čísla, která se rovnají přímo součtu všech svých dělitelů. ", "tgt_summary": "Amicable numbers are two different numbers so related that the sum of the proper divisors of each is equal to the other number. ", "id": 2484755}
{"src_title": "Hans Christian Ørsted", "tgt_title": "Hans Christian Ørsted", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Rudkøbingu. V laboratoři svého otce, chemika Hanse Ørsteda, obklopeného vědeckými přístroji, velmi brzy projevil zájem o vědu. Na Kodaňské univerzitě studoval farmacii a přírodní vědy a roku 1799 získal doktorát prací o Kantově přírodní filosofii. V letech 1801-1804 cestoval po Evropě a setkal se s řadou předních vědců. Německý vědec Johann Wilhelm Ritter, stejně jako Ørsted ovlivněný Kantovou naukou o jednotě přírodních sil, přemýšlel o souvislosti magnetismu a elektřiny a obrátil tak Ørstedův zájem na fyziku. Ørsted se na cestách mnoho naučil a v roce 1806 začal pracovat na své staré univerzitě. Tam také pořádal přednášky, které byly velmi populární mezi veřejností. Během jedné takové přednášky v dubnu 1820 Ørsted provedl experiment, který dosud nebyl proveden. Na kompas položil drát, do něhož pustil elektrický proud, a magnetizovaná ručička kompasu se vychýlila. Před pokusem se věřilo, že elektřina a magnetismus jsou dvě různé síly. Ørsted jím prokázal, že jsou vzájemně propojeny. Někteří vědci, které ovlivnil tento experiment, pokračovali v bádání o elektromagnetismu. Jejich výzkum vyústil v několik nových vědeckých teorií a různých důležitých vynálezů, jako dynamo a elektromotor. V roce 1829 založil podle vzoru pařížské École polytechnique, kterou v mládí navštívil, společnost „Den Polytekniske Læreanstalt“ (česky „Polytechnické učiliště“), která je nyní známa jako Dánská technická univerzita (DTU). Ørsted zemřel v Kodani roku 1851 ve věku 73 let. Byl pochován na Assistenském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1808 se Ørstedt stal členem Královské dánské akademie věd, v roce 1815 byl zvolen jejím sekretářem. Od roku 1809 byl členem korespondentem Bavorské akademie věd, od roku 1821 byl jejím zahraničním členem. Jeho zásluhy uznalo i Pruské království a v roce 1842 mu Fridrich Vilém IV. udělil řád Pour le Mérite za vědu a umění, který v tomto roce založil. Od roku 1820 byl Ørsted členem korespondentem Pruské akademie věd. Londýnská Královská společnost Ørsteda vyznamenala v roce 1820 Copleyho medailí a Francouzská akademie mu udělila grant 3 tisíce zlatých franků. V roce 1821 se stal zahraničním členem Royal Society a v roce 1822 zahraničním členem Královské švédské akademie věd. V roce 1826 byl zvolen zahraničním členem Akademie věd v Göttingenu. V roce 1849 byl zvolen členem American Academy of Arts and Sciences.", "section_level": 1}, {"title": "Posmrtná ocenění.", "content": "První dánský satelit, který byl vypuštěn v roce 1999 a slouží k přesnému měření magnetického pole Země, nese jméno Ørsted. Jeho jméno nese i měsíční kráter Oersted. Jméno \"H. C. Ørsted\" nesla loď, jako první navržená pro kladení podmořských kabelů, kterou postavila v roce 1872 firma Burmeister & Wain v Kodani pro společnost Det Store Nordiske Telegraf-Selskab.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hans Christian Ørsted nebo Oersted (14. srpna 1777 Rudkøbing, Langeland – 9. března 1851 Kodaň) byl dánský fyzik, chemik a filosof. ", "tgt_summary": "Hans Christian Ørsted (, ; often rendered Oersted in English; 14 August 17779 March 1851) was a Danish physicist and chemist who discovered that electric currents create magnetic fields, which was the first connection found between electricity and magnetism. Oersted's law and the oersted (Oe) are named after him. ", "id": 541790}
{"src_title": "Karel Appel", "tgt_title": "Karel Appel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině holiče a kadeřníka v dělnické čtvrti v Amsterdamu. Na otcovo přání se také vyučil kadeřníkem. V letech 1940-1944 vystudoval Rijksakademie - Královskou akademii výtvarných umění v Amsterdamu. V roce 1948 se stal jedním ze zakládajících členů avantgardní skupiny umělců CoBrA. Roku 1946 uspořádal první samostatnou výstavu v \"Het Beerenhui\"s v Groningenu a zúčastnil se skuinové výstavy mladých umělců ve Stedelijk Museum v Amsterdamu. V tomto období jeho tvorbu silně ovlivnili Pablo Picasso, Henri Matisse a Jean Dubuffet. Kromě pláten namaloval velkou nástěnnou malbu \"Tázající se děti\" v Městském domě v Amsterdamu. Svůj styl nadále přibližoval dětské kresbě. Roku 1950 odjel do Paříže. Roku 1953 vystavoval na biennále v São Paulo, kde získal velkou cenu za malbu. Roku 1951 namaloval monumentální fresku pro Stedelijk Museum v Amsterdamu a roku 1959 pro budovu UNESCO v Paříži. Zúčastnil se výstav Documenta II (1959) a Documenta III (1964) v Kasselu. Vždy rád spolupracoval s umělci příbuzných oborů: roku 1962 to byl Bert Schiebeek při divadelním projektu \"Een groot dier\" („velé zvíře“), roku 1970 Merrill Sanders a Chet Baker, r. 1987 spolupracoval na scéně a výpravě inscenace baletu v pařížské Opeře, dále například s Brooklynskou Akademií hudby v New Yorku, nebo s nizozemskou operou v Amsterdamu. Experimentoval propojením výtvarného umění, poezie a hudby: roku 1991 byli jeho spolupracovníky Allen Ginsberg a Gregory Corso na „Poetry-Painting Series“. Dále spolupracoval s operou v Amsterdamu a při hudebním festivalu v Salzburgu. Roku 2006 tam navrhl scénu pro Mozartovu operu \"Kouzelná flétna\". Kolem roku 1990 si zařídil ateliéry v New Yorku, v Connecticutu, v Monaku a v čtvrtý v Toskánsku. Kromě New Yorku bydlel ve Florencii a pravidelně cestoval mezi oběma kontinenty. V roce 1999 zřídil svou nadaci \"Karel-Appel Stiftung\" (Karel Appel Foundation), do níž převedl všechna svá díla a reprodukční práva.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Patřil k nejproduktivnějším výtvarníkům, za svůj život vytvořil na 10.000 prací. Je zastoupen ve 26 světových galeriích či muzeích umění po celém světě, zejména v Evropě a v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Appel (* jako Christiaan Karel Appel; 25. dubna 1921, Amsterdam, Nizozemsko – 3. května 2006, Zürich, Švýcarsko) byl nizozemský malíř, sochař a básník, spoluzakladatel avantgardní skupiny CoBrA.", "tgt_summary": "Christiaan Karel Appel (; 25 April 1921 – 3 May 2006) was a Dutch painter, sculptor, and poet. He started painting at the age of fourteen and studied at the Rijksakademie in Amsterdam in the 1940s. He was one of the founders of the avant-garde movement Cobra in 1948. He was also an avid sculptor and has had works featured in MoMA and other museums worldwide.", "id": 1374709}
{"src_title": "Podpis", "tgt_title": "Signature", "src_document": [{"title": "Signatář.", "content": "Osoba se tímto způsobem hlásí k textu, který je většinou uveden výše (odtud název \"pod-pis\"), dává najevo svůj souhlas s ním, nebo jeho autorství a nazývá se signatář (tímto termínem se obvykle označují osoby, které (se) podepsaly (pod) významný dokument; osoby, které podepsaly dopis nebo nevýznamný dokument se obvykle takto neoznačují) – v angličtině: \"signatory\".", "section_level": 1}, {"title": "Provedení podpisu.", "content": "Podpisy jsou většinou vlastnoruční a tedy psané na papír, při zasílání e-mailů ale může autor napsat své jméno do e-mailu elektronicky (takový podpis je v dnešní době právně relevantní, vyšší formu ověření pak představuje elektronický podpis), na tištěných listinách, např. v obchodní korespondenci se také často uplatňuje tištěný i vlastnoruční podpis. Podpis je většinou psán písmem, které se běžně používá ve státě, kde je text podepsán, v Česku tedy latinkou. Pokud má nějaké písmo, jako právě latinské, více variant (tiskací a psací písmo), je preferována varianta, většinou užívaná v rukopisech (v Česku psací písmo). Ze středověku i modernější doby jsou známy také podpisy symbolické, většinou kryptogramy jména. V písmech s rozvinutější kaligrafií (arabské písmo, čínské písmo) je podpis většinou kaligraficky velmi vytříbený. Ve středověku byla velkým problémem častá negramotnost, a tím pádem neschopnost určité skupiny obyvatelstva použít podpis. Takové osoby se, pokud to bylo nutné, podepisovaly ustáleným symbolem tří křížků (\"+++\"), tzv. znamení ruky, k němuž byla napsána jinou osobou poznámka, že je vlastnoručně napsal jejich negramotný autor. Většinou však ovšem osoby negramotné neprováděly jednání, při nichž by byl podpis nutný. Celebrity často věnují svým příznivcům na památku své podpisy, zejména podepsané fotografie (někdy společně s dotyčným fanouškem) s věnováním, takovému podpisu se říká autogram. Vyskytuje se i sběratelství autogramů, to se nazývá \"filografie\".", "section_level": 1}, {"title": "Právní souvislosti.", "content": "Podpis se kromě soukromých dopisů většinou nachází na různých právních dokumentech, jako jsou například závěti nebo smlouvy. Podpis se v právu považuje za doklad souhlasu osoby s takto písemně projevenou vůlí. Je však zapotřebí, aby byl umístěn až na konci textu, protože dovršuje dané právní jednání, text následující až za podpisem nemá právní následky. V mezinárodním právu může zástupce státu (např. prezident) podepsat smlouvu za stát, který zastupuje. Pokud je k platnosti nějakého aktu potřeba více podpisů, označují se jako spolupodpisy. Podpis literárního díla se také považuje za důkaz autorství. V dřívějších dobách byl podpis většinou doprovázen pečetí, v moderní době se pečetí užívá jen zřídka. Tak velký význam a tak velkou rozlišovací hodnotu má podpis a rukopis obecně zejména pro svou mimořádně obtížnou padělatelnost (viz Písmoznalectví).", "section_level": 1}, {"title": "Úřední ověřování podpisu.", "content": "Ověřování podpisu, neboli legalizace je úřední ověření skutečnosti, že určitá osoba vlastnoručně podepsala nějakou listinu nebo podpis na listině uznala za vlastní, přičemž tento úkon se odehrál před ověřující osobou. Legalizací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani jejich soulad s právními předpisy. Legalizaci jako službu provádí v ČR notáři, úředníci pověřeného obecního úřadu a místa Czech POINT, tj. Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál.", "section_level": 2}], "src_summary": "Podpis (někdy také signatura z latinského \"signare\" – označovat) je ručně psané a často stylizované vypsání jména nebo jiného identifikačního znaku (přezdívky, erbu, monogramu) osoby, která podpis napsala. Zkrácený podpis osoby se nazývá parafa.", "tgt_summary": "A signature (; from, \"to sign\") is a handwritten (and often stylized) depiction of someone's name, nickname, or even a simple \"X\" or other mark that a person writes on documents as a proof of identity and intent. The writer of a signature is a signatory or signer. Similar to a handwritten signature, a signature work describes the work as readily identifying its creator. A signature may be confused with an autograph, which is chiefly an artistic signature. This can lead to confusion when people have both an autograph and signature and as such some people in the public eye keep their signatures private whilst fully publishing their autograph.", "id": 767545}
{"src_title": "Victor Vasarely", "tgt_title": "Victor Vasarely", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Vasarely se narodil v Pécsi a vyrůstal v Piešťanech, tehdy Pöstyén, a v Budapešti, kde začal v roce 1925 studovat na tamější univerzitě medicínu. V roce 1927 však Budapešťskou univerzitu opustil, aby se mohl věnovat studiu tradiční kresby na soukromé Akademii Podolini-Volkmann. Roku 1928 vstoupil na grafickou školu Sándora Bortnyika, jíž se říkalo „Budapešťský Bauhaus“ a která existovala až do roku 1938. Její oficiální název zněl „Mühely“ (Dílna). Bortnyik samotný pobýval v roce 1922 v Bauhausu a stýkal se zde s jiným maďarským avantgardním umělcem, László Moholy-Nagym. Vzhledem k nedostatku financí však budapešťská škola nemohla nabídnout všechno, co nabízela německá. Proto se Bortnyik soustředili především na užitkové grafické umění a typografický design. V roce 1929 namaloval \"Modrou studii\" a \"Zelenou studii\". V Budapešti navrhoval reklamní plakáty pro společnost vyrábějící kuličková ložiska. V roce 1930 odjel Vasarely z Maďarska a usadil se v Paříži, kde pracoval jako grafický umělec a jako kreativní konzultant v reklamní agentuře Havas, Draeger a Devambez (1930–1935). V témže roce se oženil se svojí spolužačkou Claire Spinnerovou (1908–1990). Měli spolu dva syny, Andreho (* 1931) a Jean-Pierra (1934–2002). Ten se stal rovněž výtvarným umělcem. Používal jméno Yvaral a po vzoru svého otce tvořil v duchu kinetismu. Ve 30. letech byly Vasarelyho styky s ostatními umělci omezené. Přemýšlel o založení podobné instituce, jako byla grafická škola Sándora Bortnyika v Budapešti, a pro tento účel vytvořil několik učebních materiálů. V letech 1942–1944 se usadil v Saint-Céré v departementu Lot. Zde se opět začal věnovat malbě a studovat díla Paula Klee, Josefa Alberse, ruské sochařky Antoine Pevsner a švýcarské designérky Sophie Taeuber-Arp. V roce 1944 otevřela v Paříži galerii Denise René (1913–2012). Vasarely ji poznal už na počátku 40. let. René byla malířovou galeristkou až do roku 1975. Vasarely v její galerii vystavoval práce ze všech fází své tvorby. Po roce 1945 se Vasarely intenzivně zapojil do uměleckého života. Účastnil se Salonu nadnezávislých, Májového salonu a Salonu nových skutečností. Získal řadu ocenění na prestižních mezinárodních přehlídkách, především za grafiku. V roce 1951 si otevřel ateliér na jižním pařížském předměstí Arcueil. Rok nato o něm vyšla první studie, kterou napsal Jean Dewasne. V roce 1961 se usadil v Annet-sur-Marne. Během následujících třiceti let vyvrcholil jeho styl geometrického abstraktního umění, zaměřeného zejména na využívání optického klamu. Pracoval s různými materiály, ale používal jen minimální počet forem a barev: Začátkem 70. let se Vasarely vrátil k realizacím v architektuře. V roce 1971 byla stanice Montparnasse pařížského metra vyzdobena dvěma jeho freskami. V roce 1976 vzniklo i Vasarelyho muzeum v jeho rodném městě Pécsi v Maďarsku, jemuž Vasarely věnoval značné množství svých prací. V roce 1982 vytvořil 154 speciálních sítotisků, jež s sebou vzal kosmonaut Jean-Loup Chrétien do vesmíru při letu sovětsko-francouzské posádky v kosmické lodi Sojuz T-6 k orbitální stanici Saljut 7. Později byla tato díla prodána ve prospěch UNESCO. Roku 1987 došlo k otevření druhého maďarského Vasarelyho muzea s více než 400 pracemi v Zichyovském paláci v Budapešti. Vasarely se příležitostně zabýval i scénografií. V roce 1984 navrhl výpravu k Wagnerově Tannhäuseru, kterého režíroval István Szabó. Za svého života se Vasarely dočkal mnoha poct. Roku 1970 byl jmenovaný rytířem Řádu čestné legie. Při příležitosti přednáškového turné po USA byl v roce 1983 jmenovaný čestným občanem New Yorku. Roku 1990 obdržel francouzský Národní řád za zásluhy. Victor Vasarely zemřel 15. března 1997 v Paříži ve věku nedožitých 91 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Victor Vasarely (9. dubna 1906, Pécs, Maďarsko – 15. března 1997, Paříž, Francie); vlastním jménem Vásárhelyi Győző byl maďarsko–francouzský malíř, grafik a sochař, který je obecně považován za jednoho z představitelů op-artu a kinetického umění. ", "tgt_summary": "Victor Vasarely (; born Győző Vásárhelyi, ; – ), was a Hungarian-French artist, who is widely accepted as a \"grandfather\" and leader of the Op art movement. ", "id": 1720058}
{"src_title": "Kružítko", "tgt_title": "Compass (drawing tool)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kružítko se skládá ze dvou částí (nožiček), které jsou pohyblivě spojeny. Jedna nožička je opatřena hrotem, druhá je ukončena (nejčastěji) tuhou. Pohyblivé spojení umožňuje měnit vzdálenost konců kružítka a tak rýsovat kružnice různého poloměru. Rýsování probíhá tak, že jehla se umístí do bodu označujícího střed kružnice a točením horní části v prstech dojde k narýsování kružnice, což ovšem vyžaduje trochu cviku. Nejjednodušší kružítka jsou vyrobena z plastu. Jejich hlavní nevýhodou je, že ani jehla, ani tuha nejdou naklonit a tak se nehodí k rýsování kružnic velkých, nebo naopak malých, poloměrů. Také spojení nožiček nezaručuje, že při větším tlaku na kružíto nedojde během rýsování ke změně vzdálenosti konců a tím k narýsování spirály. Taková kružítka patří do výbavy žáka základní školy. Pro rýsování v deskriptivní geometrii nebo v technickém kreslení se používají kružítka vyrobená z kovu. Jejich konstrukce umožňuje přesné nastavení a brání rozevření kružítka při rýsování, např. pomocí šroubu. Nožička s tuhou je opatřena kloubem, držák tuhy lze vyměnit např. za druhý hrot, držák rýsovacího pera nebo lze vsunout prodlužovací nástavec pro kružnice velkých poloměrů.", "section_level": 1}, {"title": "Strojírenské kružítko.", "content": "K rýsování na kovové předměty (především na plech se používá strojírenské kružítko. Toto kružítko má oba hroty z tvrzeného kovu. Hroty jsou broušeny z jedné strany a jde dosáhnout i velmi malých průměrů (od 2mm). Ramena jsou spojena pružným plátem se stopkou. K zajištění zvoleného průměru slouží šroubovice, která je po celé délce volně stavitelná svěrnou maticí. Strojírenské kružítko lze také využít k tzv. odpíchnutí rozteče děr, k rýsování na plast i jiné slitiny různých kovů.", "section_level": 1}, {"title": "Nulátko.", "content": "Nulátko je kružítko, které je určeno pro rýsování kružnic s poloměrem 5 mm a méně. Při tak malých poloměrech se častěji používá speciální šablona, tzv. \"bublina\".", "section_level": 1}, {"title": "Odpichovátko.", "content": "Odpichovátko je kružítko, které má dva hroty. Používá se k měření vzdáleností na mapě. Vzdálenost hrotů se nastaví podle měřítka mapy a „kráčením“ po mapě se změří vzdálenost. Využívá se převážně v námořní a letecké navigaci. Pokud odpichovátko dostatečně zvětšíme, dostaneme pomůcku pro měření vzdáleností v terénu nebo pro přenášení rozměrů. Takto se dříve užívalo ve stavebnictví a stalo se i jeho symbolem. Dostalo se spolu s kladivem i do státního znaku a vlajky (dnes již neexistující) Německé demokratické republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kružítko (zastarale též Kružidlo) je nástroj určený k rýsování kružnic a jejich částí. Také může být použito k měření vzdáleností, zvláště na mapě.", "tgt_summary": "A compass, also known as a pair of compasses, is a technical drawing instrument that can be used for inscribing circles or arcs. As dividers, they can also be used as tools to measure distances, in particular on maps. Compasses can be used for mathematics, drafting, navigation and other purposes. ", "id": 62732}
{"src_title": "Michel Mayor", "tgt_title": "Michel Mayor", "src_document": [{"title": "Akademické pozice.", "content": "Od roku 1971 do roku 1984 působil jako výzkumný asistent na observatoři v Ženevě, kde je přítomno astronomické oddělení Ženevské univerzity. V roce 1984 se stal mimořádným profesorem. A v roce 1988 byl jmenován řádným profesorem a tuto pozici zastával až do svého odchodu do důchodu v roce 2007. Mayor byl ředitelem observatoře v Ženevě od roku 1998 do roku 2004. Po odchodu do penze v roce 2007 působí v Ženevě jako emeritní profesor.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Profesor Mayor se ve svém výzkumu zájímá především o extrasolární planety, přístrojové vybavení, statistické vlastnosti dvojhvězd, dynamiku kulových hvězdokup, galaktické struktura a kinematiku. Jeho doktorská práce na univerzitě v Ženevě byla věnována hledání důkazů spirální struktury v Galaxii Mléčné dráze podle rozložení rychlosti hvězd v blízkosti Slunce. Kinematická data v té době byla vzácná a zejména získání \"radiální rychlosti\" hvězdy, byl dlouhý a náročný proces. Po dokončení své diplomové práce se rozhodl vyvinout speciální spektrograf CORAVEL k měření hvězdných radiálních rychlostí. \"To byl začátek mého zájmu o hvězdné kinematiku.\" řekl podle informací v jeho curriculu vitae. Tento výzkum vedl k různým oblastem zájmu, včetně studia statistických vlastností binární hvězdy slunečního typu. S kolegou badatelem Antoine Duquennoyem provedl průzkum společníků hvězd malé hmotnosti podobných Slunci, výsledků byly uvolněny v jedné z nejvíce citovaných prací publikovaných v časopise Astronomy and Astrophysics v jeho prvních 40 letech. Mayor a Duquennoy pak zjistili, že hmotnost některých z těchto společníků může být nižší než hmotnost Slunce. Rozvoj technologií umožnil vývoj nového spektrografu ELODIE, postaveného v Haute-Provence Observatory v jižní Francii. Mayor a Didier Queloz postgraduální student na univerzitě v Ženevě začali používat nástroj v roce 1994 na pozorování 140 hvězd podobných Slunci, které sledovali každou vhodnou noc. Studie byla zaměřena na objevování \"hnědých trpaslíků\" a také obřích planet. Na konci roku 1994 oba vědci zaznamenali, že hvězda 51 Pegasi vykazuje pravidelné změny nebo pohyby, které by mohly být způsobeny planetou na oběžné dráze bližší než Jupiter. Pozoruhodné je, že oběžná doba byla podle odhadů jen 4,2 dne, což odporuje tehdejším teoretickým poznatkům. Nicméně, další získaná data dovolily Mayorovi a Quelozovi oznámit objev první exoplanety obíhající okolo hvězdy podobné slunci 6. října 1995. Tímto objevem odstartovala nová oblast výzkumu v astronomii. Na začátku října 2011 bylo vědci z celého světa objeveno více než 680 exoplanet, mnoho z nich je takzvanými \"horkými Jupitery\", což jsou plynné planety mnohokrát větší než Země. Mayor a jeho spolupracovníci identifikovali kolem 200 planet. Nicméně jeho tým se soustředil především na výzkum menších planet takzvaných \"super-zemí,\" svou hmotností více podobných Zemi. V roce 2003 používal nástroj High Accuracy Radial Velocity Planet Searcher (HARFY). Poté získal on-line data z dalekohledů Evropské jižní observatoře v La Silla v Chile, což umožnilo přesnější měření radiálních rychlostí. V roce 2007 byl Mayor jedním z 11 evropských vědců, kteří objevili Gliese 581 c, první extrasolární planetu v obyvatelné zóně. Objev byl učiněn dalekohledu v La Silla v Chile. V roce 2009 Mayor a jeho tým objevili exoplanetu s nejmenší hmotností zjištěnou u hvězdy hlavní posloupnosti Gliese 581 e. Do října 2011 byl Mayor spoluautorem více než 700 vědeckých publikací. Od roku 1989 do roku 1992 byl zapojen do vědeckého výzkumu v Evropské jižní observatoři, od roku 1988 do roku 1991 pracoval na studiu galaktických struktury v Mezinárodní astronomické unie a mezi roky 1990 - 1993 byl předsedou Švýcarské společnosti pro astrofyziku a astronomii. V roce 2011 Mayor pronesl na Kanárských ostrovech v rámci prvního ročníku Starmus festivalu přednášku \"Extrasolárních planety v Galaxii.\" Jeho přednáška byla zveřejněna v knize \"Starmus: 50 let člověka ve vesmíru.\"", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a vyznamenání.", "content": "V srpnu 1998 byl Mayor oceněn Švýcarskou cenou Marcela Benoista, uznána byla jeho práce a jeho význam pro lidský život. V témže roce obdržel Prix Jules Janssen z francouzské astronomické společnosti. V roce 2000 získal Balzan Prize. O čtyři roky později mu byla udělena Medaile Alberta Einsteina. V roce 2005 obdržel Shaw Prize ze astronomii, spolu s americkým astrofyzikem Geoffrey Marcym. V roce 2004 obdržel Řád cestné legie. Ve spolupráci s Pierrem-Yvesem Freiem napsal knihu ve francouzštině s názvem \"Les Nouveaux mondes du Cosmos\" (Seuil, 260 stran), který byla oceněna \"Livre de l'astronomie v roce 2001\" na sedmnáctém astronomickém festivalu Haute Maurienne. Obdržel čestný doktorát z osmi univerzit: Katholieke Universiteit Leuven (Belgie), 2001; Swiss Federal Institute of Technology v Lausanne (EPFL) (2002); Federal University of Rio Grande do Norte (Brazílie), 2006; Uppsala University (Švédsko), 2007; Pařížská observatoř (Francie), 2008; Université Libre de Bruxelles (Belgie), 2009; University of Provence (Marseille, Francie), 2011, Université Joseph Fourier (Grenoble, Francie), 2014;. V roce 2011 obdržel ocenění BBVA Foundation Frontiers of Knowledge Award (spolu s Didierem Quelozem) za vývoj nových astronomických přístrojů a experimentálních technik, které vedly k prvnímu pozorování planet kolem hvězd podobných Slunci. V roce 2015 mu byla udělena Zlatá medaile Královské astronomické společnosti. pu. V roce 2019 mu byla udělena společně s Didierem Quelozem Nobelova cena za fyziku za objev exoplanety obíhající hvězdu slunečního typu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michel Gustave Édouard Mayor (* 12. ledna 1942 Lausanne) je švýcarský astrofyzik, profesor na Ženevské univerzitě v oddělení astronomie a nositel Nobelovy ceny za fyziku. Formálně odešel do penze v roce 2007, ale stále zůstává aktivní jako vědecký pracovník observatoře v Ženevě. Je spoludržitelem ceny Viktora Ambarcumjana pro rok 2010 a vítěz Kyotské ceny pro rok 2015. ", "tgt_summary": "Michel Gustave Édouard Mayor (; born 12 January 1942) is a Swiss astrophysicist and professor emeritus at the University of Geneva's Department of Astronomy. He formally retired in 2007, but remains active as a researcher at the Observatory of Geneva. He is co-laureate of the 2019 Nobel Prize in Physics along with Jim Peebles and Didier Queloz, the 2010 Viktor Ambartsumian International Prize, and the winner of the 2015 Kyoto Prize. ", "id": 2155699}
{"src_title": "Chlorid lithný", "tgt_title": "Lithium chloride", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Chlorid lithný tvoří, na rozdíl od chloridů jiných alkalických kovů, krystalické hydráty. Je znám monohydrát, trihydrát a pentahydrát. Absorbuje také až čtyři ekvivalenty amoniaku. Podobně jako u jiných iontových chloridů mohou roztoky chloridu lithného poskytovat chloridový iont a například tvořit sraženinu chloridu stříbrného působením dusičnanu stříbrného:", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Chlorid lithný se připravuje působením kyseliny chlorovodíkové na uhličitan lithný. Lze ho principiálně připravovat také silně exotermickou reakcí kovového lithia s plynným chlorem nebo chlorovodíkem. Bezvodý LiCl se připravuje z hydrátu zahříváním v proudu chlorovodíku.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Chlorid lithný se používá hlavně pro výrobu kovového lithia elektrolýzou taveniny LiCl/KCl při 600 °C. Využívá se i jako tavidlo při pájení automobilových dílů z hliníku, dále také jako desikant při sušení proudu vzduchu. Ze specializovanějších aplikací nachází uplatnění v organické syntéze, například jako aditivum ve Stillově reakci. V biochemii ho lze využít ke srážení RNA z buněčných extraktů. Chlorid lithný se používá i v pyrotechnice pro barvení plamene do tmavočervené barvy. LiCl je standardem relativní vlhkosti při kalibraci vlhkoměrů. Při 25 °C má nasycený roztok (koncentrace 45,81 %) soli ekvilibrium relativní vlhkosti 11,30 %. Chlorid lithný může i sám sloužit jako vlhkoměr. Tato navlhavá sůl se při vystavení vzduchu rozpouští v pohlcené vodě. Rovnovážná koncentrace je přímo závislá na relativní vlhkosti vzduchu. Relativní vlhkost při 25 °C, s minimální odchylkou v rozmezí 10 až 30 °C, lze zjistit z koncentrace pomocí této lineární rovnice: \"RH\" = 107,93 – 2,11 \"C\", kde \"C\" je hmotnostní koncentrace LiCl.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Soli lithia ovlivňují centrální nervový systém. Ve 40. letech 20. století se chlorid lithný krátce vyráběl jako náhražka kuchyňské soli, bylo to však zakázáno poté, co byly zjištěny toxické účinky sloučeniny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlorid lithný je anorganická sloučenina chloru a lithia. Tato sůl je typickou iontovou sloučeninou, přestože z malé velikosti iontu Li vyplývají vlastnosti, které se u jiných chloridů alkalických kovů nevyskytují, například výjimečná rozpustnost v polárních rozpouštědlech (83 g/100 ml vody při 20 °C) a hygroskopické vlastnosti.", "tgt_summary": "Lithium chloride is a chemical compound with the formula LiCl. The salt is a typical ionic compound, although the small size of the Li ion gives rise to properties not seen for other alkali metal chlorides, such as extraordinary solubility in polar solvents (83.05 g/100 mL of water at 20 °C) and its hygroscopic properties.", "id": 1648755}
{"src_title": "Hans Magnus Enzensberger", "tgt_title": "Hans Magnus Enzensberger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v roce 1929 ve švábském městě Kaufbeuren pod pohořím Allgäu. Od roku 1931 žila rodina v Norimberku. Po válce pracoval Enzensberger jako tlumočník u americké, pak anglické okupační armády. Maturitu složil na gymnáziu v Nördlingenu, poté studoval filozofii a filologii na univerzitách v Erlangenu, Freiburku a Hamburku. Rok strávil i na pařížské Sorboně a studium uzavřel roku 1955 doktorskou dizertací o poetice romantika Clemense Brentana v Erlangenu. Pracoval krátce jako rozhlasový, pak nakladatelský redaktor, od roku 1957 žil jako spisovatel na volné noze. Nespokojen se situací v poválečném Německu žil dlouhý čas v zahraničí, v Norsku a Itálii. Podnikl řadu cest, mimo jiné do Sovětského svazu, USA a Mexika, několikrát navštívil i Prahu. V době politického vření v roce 1965 se přestěhoval do Berlína, kde založil časopis \"Kursbuch\", který řídil v letech 1965–1975. Postupně se víc a víc levicově politizoval, v roce 1968 dokonce strávil asi rok na socialistické Kubě, kde chtěl působit jako instruktor revoluční teorie. Fidela Castra ale přirozeně ani nenapadlo nechat si radit nějakými evropskými teoretiky, což u Enzensbergera vedlo k dost rychlému vystřízlivění z jeho nadšení pro kubánský režim. Později tento režim otevřeně kritizoval, zvláště v souvislosti se zatčením jeho přítele, básníka Herberta Padillu, který byl přinucen po svém propuštění provést veřejnou sebekritiku podle starých stalinistických modelů. Později se Enzensberger od levicového smýšlení odklonil a ve svých pozdních esejích provokativně demontuje pojmy a ideály, které sám v 60. letech zastával a staví se za tradiční hodnoty, jako např. normálnost, či dokonce \"prostřednost\" ve smyslu střední pozice mezi extrémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Magnus Enzensberger, známý také pod pseudonymem Andreas Thalmayr, (* 11. listopadu 1929 Kaufbeuren) je německý básník, spisovatel, překladatel, publicista a dramatik. Velmi oceňovaná je jeho tvorba esejistická. Dnes žije v Mnichově. ", "tgt_summary": "Hans Magnus Enzensberger (born 11 November 1929 in Kaufbeuren) is a German author, poet, translator and editor. He has also written under the pseudonym Andreas Thalmayr.", "id": 1526393}
{"src_title": "Jindřich Lev", "tgt_title": "Henry the Lion", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Převzetí území Welfů.", "content": "Po smrti císaře Lothara III., přišli Welfové v bojích o královskou korunu o svá území. Jindřich Lev byl v době smrti svého otce, Jindřicha Pyšného, nezletilý. Jindřichu Pyšnému udělil Sasko a Toskánsko doživotně jeho tchán, císař Lothar III. Roku 1137 Jindřich Pyšný Sasko ztratil. Římský král Konrád III. udělil saské vévodství Albrechtu Medvědovi, synovi dcery posledního billunžského vévody Magnuse. Roku 1138 Konrád III. odňal Jindřichu Pyšnému i Bavorsko a udělil jej svému nevlastnímu bratru, rakouskému markraběti Leopoldu IV. Jindřich Lev se však nevzdal svých nároků a Konrád III. mu roku 1142 navrátil Sasko. Roku 1152 uzavřel Jindřich Lev mír s Hohenštaufy. O dva roky později získal od císaře Barbarossy příslib vrácení Bavorska, pokud jej Jindřich Lev vojensky podpoří při tažení do Itálie. Roku 1156 císař Bavorsko vrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Boje proti Polabským Slovanům.", "content": "Koncem léta roku 1147 se Jindřich Lev zúčastnil spolu s Albrechtem I. Medvědem, markrabětem braniborským, a dánskými princi Svenem a Knutem křížové výpravy proti Polabským Slovanům. Na obranu proti více než stotisícovému křižáckému vojsku se postavili obodritský kníže Niklot a pomořanský kníže Ratibor v opevněných městech Dubín a Dymín. Přes dlouhotrvající obléhání se města nepodařila dobýt a na podzim byla výprava bez většího úspěchu ukončena. Roku 1160, poté co se Jindřich Lev vrátil z tažení z Itálie, kde se zúčastnil dobývání Milána, zahájil nové tažení proti Obodritům. Tohoto tažení se zúčastnil také Jindřichův spojenec, dánský král Valdemar I. Veliký. Během tohoto tažení Jindřichovi vojáci zabili obodritského knížete Niklota. Soustavnými vojenskými výboji se Jindřichovi podařilo v nadcházejících dvaceti letech ovládnout Obodritsko (dnešní Meklenbursko), které roku 1167 udělil v léno poslednímu obodritskému knížeti Pribislavovi.", "section_level": 2}, {"title": "Výprava do Svaté země.", "content": "V letech 1172–73 vykonal vévoda Jindřich Lev za doprovodu šlechticů a církevních hodnostářů výpravu do Byzance a Jeruzaléma. V Konstantinopoli se setkal a jednal s byzantským císařem Manuelem I. Komnenem.", "section_level": 2}, {"title": "Italská tažení a obvinění ze zrady.", "content": "Jindřich Lev dlouho a věrně podporoval svého staršího příbuzného, císaře Fridricha I. Barbarossu v jeho úsilí upevnit moc císařské koruny a v opakovaných válkách s lombardskými městy a papežem. Několikrát se se svými vojenskými oddíly účastnil bojů císaře Fridricha v Itálii. Roku 1174 ale odmítl pomoci Fridrichovi v novém, již pátém tažení do Lombardie, protože byl zaneprázdněn záležitostmi bezpečnosti jeho vlastních hranic na východě. Nepovažoval toto nové italské tažení za potřebné, přestože mu Fridrich nabídl jako odměnu Goslar, zámožné říšské město na jihu Saska, o něž Jindřich Lev dlouho usiloval. Tažení Fridricha Barbarossy do Lombardie skončilo naprostým nezdarem. V bitvě u Legnana, blízko Milána, kde se dne 29. května 1176 střetl s vojsky lombardské ligy, utrpěl císař drtivou porážku. Císař byl v bitvě raněn a dokonce se věřilo, že padl. Po návratu z Lombardie císař obvinil Jindřicha Lva ze zrady a z neúspěchu tažení.", "section_level": 2}, {"title": "Soud a odnětí statků.", "content": "Jindřichovi Lvovi se podařilo spojením dvou vévodství, Saska a Bavorska, a dobytím důležitých území na severu a východě Německa na Polabských Slovanech vytvořit mocný stát, na který se stále větší nedůvěrou pohlížela ostatní říšská knížata a někteří církevní představitelé. Po legnanské porážce přerostla nevraživost knížat vůči Jindřichovi v otevřené nepřátelství a ve zformování společenství, v jehož čele byl halberštatský biskup Ondřej. Císař se pokusil neklid v říši řešit smírčím soudem, který se konal roku 1179 ve Wormsu. Jindřich Lev, přestože byl před soud povolán, se nedostavil. 15. ledna 1180 nad ním proto císař vynesl říšský acht. Fridrich pak s císařskou armádou napadl Sasko a přinutil Jindřicha Lva podrobit se. 13. dubna 1180 mu v Gelnhausenu odňal Sasko a 24. června téhož roku v Řezně i Bavorsko. Vévodství bavorské pak přešlo na důvěrníka z družiny Fridricha I. Barbarossy, Otu z rodu Wittelsbachů. Otovi potomci pak v Bavorsku vládli až do roku 1918. Sasko bylo rozděleno mezi kolínského arcibiskupa a hraběte z Anhaltu.", "section_level": 2}, {"title": "Exil a návrat.", "content": "Roku 1182 císař Fridrich Barbarossa uvalil na Jindřicha Lva vyhnanství z říše. Jindřich Lev odešel do exilu do Normandie, pod záštitu svého tchána, anglického krále Jindřicha II. Nejpozději roku 1184 však začal vyjednávat návrat. Pozadím vyjednávání bylo spojenectví císaře Barbarossy s Balduinem V., hrabětem hennegavským, proti francouzskému králi, proti kterému císař hledal podporu i u anglického krále Jindřicha II. Spojenectví sice zakrátko ztroskotalo a od plánovaného tažení císařova syna Jindřicha (budoucího císaře Jindřicha VI.) proti Francii sešlo, důsledkem jednání nicméně bylo, že Jindřichu Lvovi byly v říjnu 1185 vráceny državy v Lüneburku a Brunšvicku. Roku 1188 se Jindřich Lev jako vazal císaře odmítl zúčastnit třetí křížové výpravy a byl opět na tři roky vypovězen do exilu. Po odchodu císaře na křižácké tažení a jeho smrti vyprovokovala Jindřichova manželka Matylda Jindřichův předčasný návrat z exilu a vznesení požadavků na jeho původní území. Jindřich Lev se vrátil do Saska, tam zmobilizoval své věrné vojsko a dobyl a vydrancoval říšské město Bewick. Prostřednictvím kolínského a míšeňského arcibiskupa se mu podařilo získat zpět polovinu důchodů z Lübecku, musel však zbořit opevnění Brunšviku a Lübecku a jeho synové se museli zúčastnit italského tažení Jindřicha VI. V bojích proti Adolfu Holštýnskému a císaři Jindřichu VI. roku 1192 opět ztratil téměř všechna získaná území. Roku 1194 se Jindřich Lev usmířil s Jindřichem VI. a mohl se zase vrátit na své statky v Brunšviku, kde 6. srpna 1195 zemřel. Byl pohřben po Matyldině boku v katedrále v Brunšviku. Vápencový náhrobek z počátku 13. století je umístěn v hlavní lodi.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinné vztahy.", "content": "Jindřich Lev byl dvakrát ženat. Roku 1147 se jeho manželkou stala Klementina († 1167), dcera Konráda I., vévody ze Zähringenu, s níž měl děti Gertrudu, Jindřicha a Richenzu. 1. února 1168 se oženil s Matyldou, dvanáctiletou dcerou anglického krále Jindřicha II. a Eleonory Akvitánské. S Matyldou měl děti Richenzu (Matyldu), Jindřicha, Lothara, Otu (budoucí císař Ota IV.) a Viléma.", "section_level": 1}, {"title": "Brunšvický lev.", "content": "Kolem roku 1166 nechal vévoda Jindřich Lev vyrobit pro svoji brunšvickou rezidenci bronzovou sochu lva. Vévoda se ke zhotovení sochy inspiroval sochou kapitolské vlčice. Brunšvický lev je jednou z nejvýznamnějších středověkých plastik té doby severně od Alp. Socha je 2,79 m dlouhá a 1,78 m vysoká a váží 880 kg. Síla stěn je až 12 mm. Originál sochy je dnes uložen na hradě Dankwarderode. V současné době existuje několik kopií sochy. Je to především kopie na místě původní sochy na nádvoří brunšvického hradu. Další kopie jsou ve městech Goslar, Lübeck či Ratzeburg. Věhlas sochy lva dal pravděpodobně vzniknout české legendě o Bruncvíkovi a lvu (Brunšvik, staroněmecky Bruneczwig – Bruncvík).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich Lev (německy: \"Heinrich der Löwe\"; 1129 – 6. srpna 1195, Brunšvik) byl příslušník německého šlechtického rodu Welfů, vévoda saský jako Jindřich III. 1142–1180, vévoda bavorský jako Jindřich XII. 1156–1180. Byl synem Jindřicha \"Pyšného\", vévody saského, bavorského a markraběte toskánského, a jeho manželky Gertrudy Saské. ", "tgt_summary": "Henry the Lion (; 1129/1131 – 6 August 1195) was a member of the Welf dynasty and Duke of Saxony, as Henry III, from 1142, and Duke of Bavaria, as Henry XII, from 1156, the duchies which he held until 1180. ", "id": 271254}
{"src_title": "Jehlan", "tgt_title": "Pyramid (geometry)", "src_document": [{"title": "Obecné vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objem a povrch.", "content": "Objem jehlanu se vypočítá jako kde formula_2 je obsah podstavy a formula_3 výška. Povrch jehlanu se vypočítává jako součet obsahu základny a obsahu jednotlivých trojúhelníkových stěn - jejich počet je dán počtem stran základny. kde formula_5 je obsah podstavy a formula_6 je obsah pláště. Na výše uvedených vzorcích je zajímavé, že pokud budu vrchol jehlanu posunovat v rovině rovnoběžné s rovinou základny, nemění se objem (obsah podstavy i výška zůstávají stejné), ale pouze povrch - ten může při posouvání vrcholu „dostatečně daleko“ v dané rovině růst nad všechny meze.", "section_level": 2}, {"title": "Souměrnost.", "content": "Jehlan nemůže nikdy být středově souměrný. Jehlan je osově souměrný pouze tehdy, je-li základna středově souměrná a průmět vrcholu jehlanu do roviny základny je shodný se středem souměrnosti základny (laičtěji: vrchol jehlanu musí ležet „kolmo nad středem souměrnosti základny“.). Osou souměrnosti je v takovém případě spojnice vrcholu se středem souměrnosti základny. Jehlan může být rovinově souměrný pouze tehdy, je-li základna osově souměrná a průmět vrcholu jehlanu do roviny základny leží na ose souměrnosti základny. (Lidštěji: vrchol jehlanu musí ležet „kolmo nad osou souměrnosti základny“.) Rovinou souměrnosti je v takovém případě rovina určená osou souměrnosti základny a vrcholem jehlanu.", "section_level": 2}, {"title": "Další vlastnosti.", "content": "Pokud tvoří základnu jehlanu mnohoúhelník o formula_7 stranách, má jehlan: Jehlan nemá tělesové úhlopříčky, stěnové mohou být jen v základně (pro n větší než 3). Jehlan je konvexní jen tehdy, je-li konvexní jeho základna.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální případy.", "content": "Pokud kolmice k podstavě procházející vrcholem protíná podstavu v jejím těžišti, nazýváme takový jehlan kolmý. Pokud tomu tak není, nazýváme jej kosý. Pokud je základnou jehlanu pravidelný mnohoúhelník a vrchol leží kolmo nad těžištěm základny, mluvíme o pravidelném jehlanu. „Pravidelnost“ jehlanu obvykle podstatně zjednodušuje výpočet jeho objemu a povrchu. Výpočet údajů v pravidelném formula_11-bokém jehlanu určeném délkou podstavné hrany formula_12a jeho výškou formula_13: formula_14 formula_15 formula_16 formula_17 formula_18 formula_19 formula_20 formula_21 formula_22, speciálně pro formula_23 je formula_24", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelný čtyřstěn.", "content": "Pravidelný čtyřstěn je jehlan, jehož základnu i všechny tři boční stěny jsou rovnostranné trojúhelníky. Tento čtyřstěn má stejný tvar všech stěn i délku všech hran - jedná se tedy o jedno z platónských těles. Jeho objem formula_25 a obsah formula_26 lze vypočítat z délky jeho hrany: Jeho výšku lze vypočítat jako formula_29.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelný čtyřboký jehlan.", "content": "Pokud má jehlan čtvercovou základnu a vrchol kolmo nad průsečíkem úhlopříček základny, hovoříme o pravidelném čtyřbokém jehlanu. Jeho objem formula_25 a povrch formula_26 lze vypočítat z délky strany základny formula_32 a výšky formula_33:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jehlan je trojrozměrné těleso. Jeho základnu (nebo také podstavu) tvoří mnohoúhelník. Vrcholy základny jsou spojeny s jedním bodem mimo rovinu základny – tento bod se obvykle nazývá (hlavní) vrchol jehlanu. ", "tgt_summary": "In geometry, a pyramid is a polyhedron formed by connecting a polygonal base and a point, called the apex. Each base edge and apex form a triangle, called a \"lateral face\". It is a conic solid with polygonal base. A pyramid with an \"n\"-sided base has vertices, faces, and 2\"n\" edges. All pyramids are self-dual. ", "id": 1750548}
{"src_title": "Ernst Barlach", "tgt_title": "Ernst Barlach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ernst Heinrich Barlach byl nejstarší ze čtyř synů venkovského lékaře Dr. Georga Gottlieba Barlacha a Johanny Luise Barlachové (roz. Vollertové), dcery celníka v dánských službách. Dětství v Schönbergu (Mecklenbursko) a Ratzeburku (Ratzeburg, dolnoněm. Ratzborg, Lauenburské vévodství). Navštěvoval gymnázium v Ratzeburku (1877-1884) a reálku v Schönberku (1884-1888). Jeho otec zemřel, když bylo Ernstovi 14 let. Dědečkem Gottlieb Ernst Barlach, původem z Bargteheide (Holštýnsko), působil jako evangelický pastor v Herzhornu. V rodě Barlachů se vyskytovali vesměs řemeslníci (krejčí). Jisté umělecké a literární vlohy nechyběly podle Barlacha ani u příbuzných. Barlachova matka byla velmi senzitivní, ale také psychicky labilní. Otec ji nechal na šest let internovat v sanatoriu. Matka se snažila najít životní náplň v starosti o své dospělé děti, později žila i s Ernstem v Güstrowě, ke sklonku života dobrovolně v sanatoriu. Zemřela utopením, nejspíš šlo o sebevraždu. (Možný motiv v Barlachově posmrtně vydaném románu Ukradený měsíc – krom Markétky z Goethova Fausta). Autobiografie Život, jak se vyprávěl (1928). Od roku 1887 počátek celoživotního přátelství s Friedrichem Düselem (obsáhlá korespondence). V letech 1888–1891 studoval na Všeobecné škole řemesel v Hamburku (Allgemeine Gewerbeschule), nejprve s cílem stát se učitelem kreslení (učitelé: Peter Friedrich Woldemar), nato v sochařské třídě (Theodor Richard Thiele). Díky svému talentu byl přijat r. 1891 na Akademii umění v Drážďanech (tehdy Královská akademie výtvarných umění v Drážďanech/ Königliche Akademie der bildenden Künste zu Dresden), od roku 1892 byl žákem v mistrovském ateliéru Roberta Dieze (1891–1895). Spolužáci Karl Garbers a Richard Mutz. Zde vytvořil své první významné dílo – Sběračka (řepné) natě resp. Sběračka salátu (Krautpflückerin), alternativní název Řepařka (Rübensammlerin) (podle Barlachovy korespondence ovšem vytrhává trávu, tedy vlastně Plečka). Další rok studoval v Paříži (duben 1895- duben 1896) na Julianově akademii (Académie Julian), pak pobýval u matky ve Friedrichrodě. a znovu se na několik měsíců vrátil do Paříže roku 1897, kde byl činný hlavně literárně (mj. torzo strašidelného románu Cesta Humora a Pozorovatelského ducha). Nato pobýval v Duryňském lese. V letech 1899-1901 první pobyt v Berlíně. Seznamuje se s příručím a pozdějším nakladatelem Reinhardem Piperem a výtvarným kritikem Karlem Schefflerem. Návrhy pro Goethův pomník ve Štrasburku. Po studiích pracoval jako sochař v Hamburku a Altoně (1897-1900). Tam spolupracoval se svým spolužákem z Akademie Karlem Garbersem (figury pro štít radnice v Altoně, nedochováno). Bytem v rodišti Wedel (1901-1904). Wedelské období zpracoval v nedokončené kapitole svého seespeckowského románu (Aus Seespecks Wedeler Tagen). V roce 1898 první účast na Velké Berlínské výstavě umění (Große Berliner Kunstausstellung) s plastikou \"Práce\" (Arbeit, Krautpflückerin - Sběračka natě, sádra pro bronz). V roce 1899 první cena v soutěži o podobu hamburského radničního náměstí (zakázku obdrží jiní). V letech 1899-1901 pobýval v Berlíně (nejprve v Kreuzberku, později v Charlottenburku). V té době (1897–1902) vytvořil sochy, ilustrace pro časopisy Jugend, Simplicissimus a Die fliegenden Blätter a keramické plastiky v secesním stylu (např. Kleopatra, kolem 1903). V letech 1901-1904 bytem v rodišti Wedelu. Sochy s Neptunem v nadživotní velikosti pro správní budovu Hambursko-americké-linky (měď, nedochovalo se). Drobná keramika pro hrnčířskou dílnu Mutz (spolužák ze studií) v Altoně. Krátce (1904-1905) byl – díky Peteru Behrensovi – učitelem v keramické škole v Höhru (Westerwald, Porýní-Falcko). Jeho první autorská výstava roku 1904 se konala v ve výstavní síni Richard Mutz v Berlíně. V letech 1905 - zač. roku 1909 druhý pobyt v Berlíně (Friedenau). 1909 stipendijní pobyt ve Villa Romana ve Florencie(stipendium založil Max Klinger a Německý spolek umělců/ Deutscher Künstlerbund). Seznamuje se s expresionistickým básníkem Theodorem Däublerem a spisovatelem a kulturním historikem Arthurem Moellerem van den Bruck, vydavatelem Dostojevského Sebraných spisů v nakl. Reinharda Pipera. Theodor Däubler pracuje na závěrečné redakci svého eposu Polární záře (Nordlicht, Florentské vydání). Barlach s ním podnikne několik cest. Reflexe tohoto ambivalentního vztahu v Barlachových zápiscích (Diario Däubler) a plastikách (bystách). Barlach nebyl příliš obchodně zdatný, navíc dlouhou dobu hledal svůj vlastní umělecký výraz. Nejspíš k vlastnímu překvapení se dočkal úspěchu jako autor velmi oblíbené a opakovaně vydávané učebnice figurálního kreslení pro architekty. Roku 1906 se vydal s bratrem Nicolausem na osmitýdenní návštěvu (2.8.-27.9.) jejich bratra Hanse, žijícího v Rusku, na Rus a do Ukrajiny. V té době se mu po krátkém vztahu se šičkou (švadlenou) a modelkou Rosou Limonou (Limanou) Schwabovou († 1936) narodil syn Klaus v Berlíně-Moabitu). Soudní cestou dosáhl B., aby syn byl prohlášen za manželského a svěřen do péče jemu, nikoli matce. Vztah se synem byl podle Barlacha samého významný pro jeho dílo výtvarné, jeho úspěch na veřejnosti, i dílo literární i jeho spirituálně mystické založení. V letech 1907-1907 začíná pracovat na dramatu Křik krve (Blutgeschrei), později dopracovaného jako Mrtvý den (Der tote Tag, 1911) Touto tady i literárně zpracovanou pozitivní vazbou syna k otci se Barlach vymyká expresionistickému schématu mezigeneračního konfliktu otců a synů (Vater-Sohn-Konflikt). Drama vzbudilo pozornost psychologa C.G. Junga, který o něm přednášel. (Z údajných pěti přednášek Jungových uváděných Barlachem /dopis Karlu Barlachovi ze 27.9. 1916/ se ovšem podařilo doložit jedinou.) Barlachův pobyt v Rusku byl pro jeho další tvorbu přelomový. Obdobně jako pro Rilka. Otevřel se mu smysl pro vnímání prostoru a \"pro plastické hodnoty\". (Cesta do srdce jižního Ruska – pův. rukopis a črta Jízda po stepi.) Roku 1907 na jarní (13.) výstavě Berliner Secession vzbudily pozornost jeho terakotové sochy ruských žebráků \"Ruská žebračka s miskou (Russische Bettlerin mit Schale)\" a \"Slepý žebrák (Blinder Bettler)\". Podporují ho Paul Gaul a Paul Cassirer. Na podzimní výstavě Berlínské secese lze vidět Žebračku s nataženou rukou (Bettlerin mit dem ausgestreckten Arm, keramika) a Jedlíka melounu (Melonenesser, bronz). V letech 1907-1908 po předchozích pokusech první skulptury ve dřevě. Roku 1909 získal stipendium ve Villa Romana (Villa-Romana-Preis, zal. Max Klinger a Německý spolek umělců/ Deutscher Künstlerbund/) ve Florencii. Od roku 1910 vystavoval pravidelně s Berliner Secession a se Sonderbund westdeutscher Kunstfreunde und Künstler (Düsseldorf). Od roku 1909 do roku 1926 měl smlouvu s galeristou a nakladatelem Paulem Cassirerem v Berlíně, který vydal většinu jeho grafických listů a vydával také jeho dramata. Od roku 1910 (zpočátku si Barlach podržel ještě svůj berlínský ateliér) žil prakticky až do své smrti v Güstrowě. V Güstrowě zastihla Barlacha 1. světová válka. Tu Barlach jako mnoho německých a rakouských intelektuálů a umělců přivítal jako osvobození od egoismu, pro národní věc. V Güstrowském deníku, \"válečném deníku resp. Válečném deníku\" (Kriegstagebuch) z let 1914–1917, mapuje válku ze zápolí maloměsta, referuje a jen výjimečně kriticky reflektuje novinové zprávy (jejich propagandistickou instrumentalizaci) o válečném dění. Jistá ambivalence je od počátku přítomná (motiv válečné bídy, starosti matek o obživu a motiv ostře vystupující smrti), ale velmi často lze vnímat Barlachův až šosácký agresivismus, pro dnešního člověka až disgustující brachialismus, pokud jde o osud nepřátel. Novinové zprávy čerpané i z dobově typických zvláštních vydání (Extrablatt) korigují nezcenzurované zprávy frontových vojáků na dovolené o hrůzách války, zprávy o lazaretních vlacích projíždějících v blízkosti Güstrowa, Barlachovy procházky kolem zajateckého tábora \"Rudokalhotníků\" (Rothosen: Francouzů), fyziognomie válečných mrzáků. Snad protože deník končí začátkem roku 1917, nepotkáváme tu ovšem ještě charakteristické typy,válečných neurotiků' v ulicích měst, jaké známe i z literatury krásné (např. Joseph Roth) nebo odborné (Výroční zprávy Úrazové pojišťovny dělnické v Praze – anonymní popisy tam pocházejí nejspíš přímo od koncipisty Franze Kafky). Barlachovy reakce na zprávy vystřízlivělých přátel vracejících se ze zákopů na dovolenou jsou bez dalšího dnes snad až nepochopitelné, chtěl by je vojáky – on jako civilista – snad až povzbuzovat k tvrdšímu postupu vůči nepříteli. Tyto belikózní pasáže ostře kontrastují se zaznamenávánými starostmi o osud rodinných příslušníků (bratra Hanse internovaného za války v carském Rusku) a s láskyplnými pasážemi věnovanými synovi Klausovi, na tehdejší dobu neobvyklou otcovskou pozorností. Role otcovství je tu – obdobně jako v dramatu Mrtvý den – mytizována až v jakési božství, bohootcovství. Na tomto metafyzickém pozadí se však věnuje otec Barlach všednímu dni i jeho každodenním radostem i starostem: píše o společných hrách se synem, procházkách, předčítání, školních starostech i dětských nemocech, je tu přítomen i jako syn vůči matce a hochově babičce. Nejsou vynechány jeho erotické touhy a plachá zamilovanost. Snad tu při Barlachově verbální tvrdosti a nenávisti vůči nepřátelům sehrála roli i okolnost, že Barlach jako kardiak a starší ročník nenarukoval mezi prvními. Mohl tím kompenzovat – aspoň sám před sebou – i svůj stud a pocit méněcennosti \"zašíváka\" (Drückeberger) ve službě vlasti. Pracoval alespoň jako dobrovolný vychovatel v dětské družině (Kinderhort) a zastupoval tak otce v rodině nepřítomné. Mezi zdravotní sestry Červeného kříže ho ovšem nepřijali. Službu vlasti a sochařské ambice byl ochoten demonstrovat i plastikou pro Červený kříž, jíž měl sedět Paul von Hindenburg modelem. (Návrh nakonec realizoval jiný sochař.) Posléze byl Barlach odveden k pěchotě jako domobranec (Landsturm II) a vykonával garnizonní službu v Sonderburku (dán. Sønderborg, Šlesvicko, po roce 1918 připadlo Dánsku), než byl z popudu přátel (August Gaul, Max Liebermann, Paul Slevogt, Louis Touillon, Arthur Kampf) na podání učiněném k ministerstvu války koncem února 1916 vyreklamován z válečné služby. Vyprofilovala by se z něho zjevně nevojácká figura jako z pěšáka Rilka vzdor Rilkovu populárnímu heroickému Kornetovi. (Dokládají to v dopisech ze Sonderburku jeho problémy s nošením torny nebo poznámky o buzeraci vojáků střední generace ze strany cvičících zupáků.) Jen spíše zřídka mluví Barlach v deníku o procesu své vlastní výtvarné práce. Signifikantní jsou ovšem komentáře k práci na plastice Berserk(er)a (1910) spadající zajedno s počátkem deníku v srpnu 1914. Güstrowský deník nebyl primárně určen k zveřejnění, k jeho funkci se autor vyjadřuje jen zřídka, fakticky posloužil jako zásobník a skicář, o čemž svědčí drobné samostatné texty vycházející z jeho látky. Je to však – krom nesporných literárních kvalit – důležitý dokument Barlachova osobního a uměleckého vývoje, zejména pro pochopení jeho pozdějšího ztvárnění pomníků padlých. V roce 1930 z popudu Bernharda A. Böhmera se započalo s výstavbou prostorného domu s ateliérem v Heidberku. Manželský pár sochařů Margy a Bernharda A. Böhmerových navázal kontakt s Barlachem v roce 1925. Marga se stala Barlachovou životní družkou (manželé se rozvedli) a po jeho smrti spravovala i jeho odkaz (žila v Gertrudině kapli v Güstrowě). Böhmer fungoval jako Barlachův agent i v době národního socialismu a díky svým konexím mohl prodávat tento obchodník s uměním (obdobně pomáhal Barlachovi i Karl Buchholz a několik málo dalších) díla \"zvrhlých umělců\" do zahraničí. S Margou se ovšem podílel třeba i na hrubých pracích k Magdeburskému pomníku nebo pomáhali Barlachovi i s technickým vybavením ateliéru. Tato,Haßliebe' se odrazila i v Barlachově posmrtně vydaném románu Ukradený měsíc v konstelaci dvojice figur Wau (: Barlach) a Wahl (: Böhmer), kterou vypravěč popisuje jako nepřátelství, které \"se může zdobit nejpříjemnějšími formami a barvami přátelství\". V poválečných letech vytvořil většinu svých sochařských a literárních děl. Roku 1919 byl zvolen řádným členem Pruské akademie umění a roku 1925 čestným členem Bavorské akademie výtvarných umění, ale řadu dalších ocenění odmítal, stejně jako nabídky učit studenty (profesury v Berlíně a Drážďanech, 1919). Roku 1924 obdržel Kleistovu cenu za drama \"Potopa\" (jediný porotce: Fritz Strich). Ještě v době Výmarské republiky se staly především Barlachovy pomníky padlým předmětem kritiky národoveckých kruhů, spolků frontových bojovníků (Stahlhelmbund) a obdobných ženských organizací (Spolek královny Luisy, Luisenbund), např. v kampani po instalaci Magdeburského pomníku 1929), návrh do soutěže pro pomník padlých ve Stralsundu (1932) s původně zamýšlenou Pietou (1932) Barlach stáhl. Záminkou ke kritice stala mj. podpis Ernsta Barlacha (také Käthe Kollwitzová) v kom. čas. Eulenspiegel (říjen 1928) pod Provoláním německých duševních pracovníků za lidové referendum proti stavbě pancéřového křižníku (Aufruf deutscher Geistesarbeiter für ein Volksbegehren gegen den Bau eines Panzerkreuzers). Po nástupu národního socialismu kritika zesílila a v rámci \"usměrnění\" kulturního života, bylo možné započít s odstraňováním jeho děl z veřejných galerií, sbírek i chrámů. Přitom se B. zpočátku těšil přízni z kruhů národněsocialistického Svazu studentstva, pro některé hlasy odtamtud představoval Barlach reprezentanta \"Severské moderny\" (Nordische Moderne) resp. \"Severského modernismu\" (Nordischer Modernismus), dokonce přízni některých vlivných úředníků Goebbelsova ministerstva propagandy a lidové osvěty, nejspíš samotného Goebbelse, který se např. vyjádřil výslovně pochvalně o jeho Berserk(er)ovi. Goebbels ji spatřil při návštěvě Kolína nad Rýnem ve Wallrafově-Richartzově muzeu (1924): \"Nejvíc mě uchvacuje jedna plastika. Barlach: Berserker. To je smysl expresionismu. Strohost stupňovaná v grandiózní podání.\" (Deníky – Die Tagebücher, 29.8.1924) Goebbelsův postoj vůči modernímu umění nebyl po celý rok 1933 ještě jasný. Pamětníci i Barlach sám (v korespondenci) uvádějí, že Goebbels disponoval 1-2 Barlachovými díly (konkrétně údajně plastikou Muž v bouři). Barlach spolupodepsal Provolání kulturních pracovníků (Aufruf der Kulturschaffenden) ze 17. srpna 1934 (vyšlo 18. srpna 1934 ve Völkischer Beobaochter) iniciované Goebbelsovým ministerstvem, které bezprostředně předcházel lidovému hlasování (19. srpna) stvrzujícímu dřívější převzetí úřadu říšského prezidenta (po smrti Paula von Hindenburg) říšským kancléřem Adolfem Hitlerem. (Mezi signatáři nebyli ovšem jen tzv. \"Bohem omilostnění\" /Gottbegnadete/, zvlášť privilegovaní umělci, jež režim považoval za nepostradatelné, ale právě i Barlach nebo Ludwig Mies van der Rohe. Barlach nejprve odmítnout podepsal, po intervenci z ministerstva, kdy mu byla přečtena jména jiných signatářů podepsal, aby se aspoň dočasně zbavil nálepky kulturního bolševictví.) Barlachovo dílo se v tiskovém orgánu Völkischer Beobachter ovšem stalo předmětem kritiky, a to i ze strany Alfreda Rosenberga jakožto vedoucího Úřadu pro dohled nad světonázorovým a duchovním školením (zkrác. Rosenbergův úřad, Amt Rosenberg). Mocenská rivalita obou těchto Hitlerových podřízených a jejich úřadů stála Barlacha nejspíš nakonec i poslední zbytek (semi)oficiální podpory. Barlachovi se dostávalo beztak už dříve etikety \"kulturního bolševika\" (Kulturbolschewist), fyziognomie jeho figur byla označována za \"ostisch\" (východnické – pro údajné \"slovanské rysy\"), negativní vlivy byly shledávány i v pobytech v cizině, zejména v jeho cestě na Rus, v jeho mystickém založení (Spökenkieker), byl denuncován jako přítel či sympatizant komunistů (Käthe Kollwitzová) a židů (Max Liebermann). V roce 1933 (23.1.1933) v rozhlasovém projevu mluví Barlach o \"nesmiřitelných protikladech\" dvou ras: \"lidí ducha\" (Geistige) a \"lidí neducha (\"Ungeistige\"). Roku 1936 byla jeho díla, společně s díly Käthe Kollwitzové a Wilhelma Lehmbrucka odstraněna z Jubilejní výstavy Pruské akademie věd a umění. Toho roku bylo také zabaveno z větší části vydání Barlachových Kreseb (Zeichnungen) z nakladatelství Reinharda Pipera (1935). Goebbels si do svého deníku (3.4.1936) k tomu poznamenal: \"Zakázána šílená kniha od Barlacha. To už není umění. To je destrukce, neumělá macha. Odporné! Tenhle jed nesmí mezi lid!\" Dalších více než 380 Barlachových děl bylo odstraněno z galerií a veřejných sbírek. Některá díla (plastika Shledání a kresby Zeichnungen) byly prezentovány na putovní výstavě Zvrhlé umění (Entartete Kunst) v Mnichově (1937), Norimberku 1937. Tato výstava měla prezentovat \"neněmecké umění\" v těsném závěsu po zahájení výstavy oficiálně uznaného německého umění v blízkém Domě německého umění (18.7.1937). Její vernisáž zahajoval Hitler osobně. I on sám si byl ovšem nejspíš vědom průměrnosti vystavovaných exponátů oficiálního umění. Barlach (ještě nevystoupil z Pruské akademie) byl rovněž rutinně vyzván, aby první výstavu během její přípravy obeslal, ale umělec se zdržel. Na výstavě Zvrhlé umění (\"neněmeckého umění\") nebylo Barlachovo dílo zatraceno a priori, ale komise zkoumala \"stupeň a způsob úpadku\": S Barlachem se zacházelo \"jako s tragickým případem, jeho výtvarná díla byla hodnocena s šetrností a vybrána jen jedna z jeho kreseb, aby bylo zastoupeno i jeho jméno\" (z poválečně zveřejněného memoranda \"kustoda\" výstavy Paula Ortwina Raveho). Možná že i Adolf Ziegler, prezident Říšské komory výtvarných umění a vedoucí porot obou výstav, váhal zařadit Barlacha vedle prononcovaných expresionistů Oskara Kokoschky, Karla Schmidta-Rottluffa či Ludwiga Kirchnera. Kniha kreseb spolu s 4 kresbami (tři čarodějnice či fúrie spolu se skicou k Čekajícímu) se ocitla vedle grafik Paula Kleea s obecným označením: \"Kulturní škoda přinejmenším tak šílená jako výplody neschopných, zlých či chorobných umělců... Tajná státní policie zasahuje – několik zabavených knih z posledních let\". V září 1937 byl Barlach vyškrtnut z Říšské komory spisovatelů. Jeho socha Bojovníka ducha (Geistkämpfer) na památníku války před Univerzitním chrámem v Kielu byla odstraněna 20. dubna 1937 (v den Hitlerových narozenin, jak explicitně zaznamenává sám Barlach). Plastika Bojovníka ducha, anděla (prý s tváří Barlachova syna Klause) a mečem v ruce stojícího na jakési vlkovité obludě (drak?) představovala jakýsi antipod dřívějšího Berserk(era). Také Magdeburský a Hamburský pomník padlých byly odstraněny. Nakonec i stejně tak i Vznášející se anděl (Güstrower Ehrenmal) z güstrowského dómu (24.8.1937), Barlachův dar güstrowské dómské farnosti (1927). Anděl byl pak jako depozitum tichou cestou zabaven (pro účely \"válečného hospodářství\"). Díky Böhmerovi byl ze sádrového modelu Anděla odlit ještě za války nová socha (firma Hermann Noack, Berlín) a uchovávána v tajnosti. V roce 1951 byl tento Anděl instalován v Antoniterkirche v Kolíně nad Rýnem. Odlitek sochy podle kolínského Anděla byl \"navrácen\" do güstrowského dómu (1953). Ernst Barlach zemřel na srdeční infarkt 24. října 1938 v Rostocku. Část Barlachova díla, včetně soch, kreseb, grafických listů a rukopisů, zachránil podnikatel Hermann F. Reemtsma, který začal Barlachova díla sbírat ve 30. letech a po válce založil nadaci (Hermann Reemtsma Stiftung). Reemtsma ještě před svou smrtí roku 1961 zadal stavbu Barlachova muzea v Hamburku, kde je sbírka umístěna (viz Ernst-Barlach-Haus, sbírky) Dům (Gertrudina kaple, Gertrudenplatz) a ateliér v Heidberku (Heidberg 15) poblíž Güstrowa slouží jako muzeum Nadace Ernsta Barlacha v Güstrowě (Ernst Barlach Stiftung Güstrow), která byla zařazena do Modré knihy Spolkové vlády Spolkové republiky Německo jako \"Místo kulturní paměti zvláštního národního významu\". Vedle ní existuje Muzeum Ernsta Barlacha v Ratzeburku, Muzeum Ernsta Barlacha ve Wedelu a Dům Ernsta Barlacha v Hamburku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Barlach tvořil zprvu v hlíně a kovu, od roku 1907 se začína zabývat dřevořezbou. Byly to právě skulptury ze dřeva, které mu zjednaly slávu jakožto sochaři. Bronzové plastiky hrály do roku 1930 malou roli. Od svého návratu z Ruska roku 1906 byl považován za hlavního představitele německého sochařského expresionismu. Neměl žádnou přímou spojitost s Munchem ani s drážďanskou skupinou Die Brücke a po celý život zůstal solitérem. Sám se cítil \"žákem středověku\" ve smyslu laické gotické zbožnosti. Je to patrné i z jeho literárního díla, které nese stopy dobového symbolismu a středověký spiritualismus proměňuje v syrový smyslový účinek. Sochy se vyznačují pevným a ostře ohraničeným objemem, tvarovou stylizací a upuštěním od popisných detailů. Figury jsou disproporční, zahalené drapérií a obličeje se často blíží grimase. Modelace soch souvisí s Barlachovou grafickou tvorbou – seřezává hmotu do ostrých hran a klade důraz na obrysovou linii. Všechny formální prostředky jsou podřízeny vyjádření vnitřní vize pomocí plastického účinku. Zdůraznění psychologie a vnitřního napětí figur navozuje naléhavost a ve výrazu až drastický patos. Barlach je také autorem více než 200 litografií a dřevorytů, ilustrací k vydání vlastních dramatických děl a autobiografie. Na žádost Paula Cassirera vytvořil dřevoryty k dílům Johanna Wolfganga von Goetha (balady, Valpuržina noc – Faust) a Friedricha Schillera (balady, Óda na radost)", "section_level": 1}, {"title": "Hlasy.", "content": "\"Pánové, příšerně zaostalý, ducha nemaje, dítě předčasně narozené je Barlach. Tahle mecklenbursko-fríská ctnost, velmi přesvědčivě pobekávající, co jí trápí u srdce, co ta může dát? Komu co ta může dát? Barlach, jen tupý a nehluboký, občas ztvární něco dobře; to je všecko, k tomu ten řev. Umění je výsadou králů: Barlach je zápecník, maloměšťák, kdepak šlechtic, neřkuli král.\" Alfred Döblin, Barlachovy akcie jdou nahoru (Barlach-Hausse), Prager Tagblatt, 2. června 1923 (kritika představení Chudý příbuzný a Mrtvý den v Berlíně) \"Když jsem potkal Barlacha... bezděky se mi vybavila vzpomínka na mladého Franze Kafku. Na tom rovněž nebylo nic vlastně nápadného v oblečení, v bytových poměrech a ve vystupování; byl by mohl být právě tak dobře nějakým řemeslníkem, který se denně stýká s obyčejnými lidmi z lidu, jehož nejniternější sféru však navštěvují všichni dobří tak jako zlí duchové nad- a podsvětí.\" \"Poslední pochyby statečných, kdož vyprázdnili \"Potopu\" až do dna, odstranila na", "section_level": 2}], "src_summary": "Ernst Barlach (2. ledna 1870 Wedel, Holštýnsko – 24. října 1938 Rostock) byl německý sochař, řezbář, keramik, kreslíř, grafik, dramatik a spisovatel (jen příležitostně lyrik). Je považován za jednoho ze zakladatelů moderního sochařství. Raná díla nesou stylové znaky od realismu (\"poetického realismu\"), přes secesi (Jugendstil) včetně snad i literárních děl (v literatuře sporný pojem), pozdější tvorba je spojována s expresionismem.", "tgt_summary": "Ernst Barlach (2 January 1870 in Wedel – 24 October 1938 in Rostock) was a German expressionist sculptor, printmaker and writer. Although he was a supporter of the war in the years leading to World War I, his participation in the war made him change his position, and he is mostly known for his sculptures protesting against the war. This created many conflicts during the rise of the Nazi Party, when most of his works were confiscated as degenerate art.", "id": 911086}
{"src_title": "Land art", "tgt_title": "Land art", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Land art – neboli krajinné umění – má blízko k fotografii krajiny. Uplatňuje přechod z ateliérů do přírody a má svůj předobraz v historii. Od visutých zahrad královny Semiramidy, přes parky s keřovými bludišti, skrze přísně vymezené francouzské zahrady, k čínským nebo japonským klášterním zahradám. Evropští umělci, jako například David Nash, Andy Goldsworthy nebo Michael Singer, měli od začátku subtilnější přístup k přírodě. Se svými díly se pokoušeli krajinu akcentovat a pracovat s přírodními materiály jako jsou půda, kámen, dřevo, voda nebo led.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V Česku byl průkopníkem Ladislav Novák, dnes ho následují například Jan Šimek, Jiří Šigut nebo Jan Pohribný. Fotograf Jan Pohribný (* 1961) využívá jako tvůrčí postupy ve své tvorbě pohybovou neostrost v kombinaci s vícenásobnou expozicí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která „zviditelňuje“ energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Jiří Šigut (* 1960) se v devadesátých letech věnoval technice fotogramu, kdy rozmísťoval a nechával ležet v krajině fotocitlivý papír, který po několikadenní expozici ustálil. Ve fotografických obrazech zaznamenal tvarové zlomky přírodnin, ale i záznam přírodních světelných změn, stopy energie či pohybu hvězd, Měsíce, ale třeba i světlušek a dalších živých tvorů. Důležitý je i osobní umělcův přístup a prožitek, chodí do přírody, aby na nejrůznějších místech, jako jsou vodní tůně, potoky, pole nebo louky, kladl fotografické papíry, které tu leží i řadu dní, až týdny, postrádají okamžikovost fotografie. Například na příčně položeném papíru v potoce se zobrazí přírodniny, které potok přinesl z různých míst. Zanechají svou stopu a časem putují dále. Spadlý list zaznamenaný na papíře, který již nikdy nebude stejný, je pamětí stromu nebo smutkem lesa. Karolina Kohoutková si zasadila rostlinu do pupíku, který se nachází v \"krajině břišní\". Teresa Murak používá rostliny jako pokrývku těla, sleduje jejich krátký život, který se posouvá k zániku. Petr Štembera si vštěpoval větvičku do ruky. Vladimír Havlík se při „Pokusu o spánek“ pokoušel spočinout pod přikrývkou trávy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Land art je umělecký směr 60. let, který vznikl v USA. V užším smyslu slova nepatří k zahradnímu umění, ale v současné krajinné architektuře se dodnes používají prvky land artu. Hlavně tam, kde se používají skulptury a objekty z organických a anorganických materiálů. Umělci tohoto směru se obrátili proti komerčnímu umění a měli záporný postoj k výrobě umění, které je v galeriích a muzeích. Namísto toho tvořili umělecká díla na přírodních místech, která jsou těžko dostupná a nepřetvořená zásahem člověka. Díla land artu někdy působí svou monumentalitou. Umělci využívají intenzitu vnímání a přírodní zkušenosti pozorovatelů s efekty vznešenosti v přírodě a pracují s jednoduchými formami.", "tgt_summary": "Land art, variously known as Earth art, environmental art, and Earthworks, is an art movement that emerged in the 1960s and 1970s, largely associated with Great Britain and the United States, but which included examples from many countries. As a trend \"Land art\" expanded boundaries of art by the materials used and the siting of the works. The materials used were often the materials of the Earth including for instance the soil and rocks and vegetation and water found on-site, and the siting of the works were often distant from population centers. Though sometimes fairly inaccessible, photo documentation was commonly brought back to the urban art gallery. ", "id": 1669047}
{"src_title": "Zerbst", "tgt_title": "Zerbst", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Zerbst leží na řece Nuthe (česky Nutě), která se vlévá 13 km na východ do Labe.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Oblast dnešního města byla osídlena už v mladší době kamenné. V 6. století zde Slované vybudovali hrazené sídlo, které je poprvé zmíněno v listině z roku 949 jako \"Cierevisti\". Jako \"Zerbiste\" ho připomíná v roce 1003 Dětmar z Merseburku. Městská práva získalo sídlo v roce 1209 a následně vzniklo několik kostelů a kolem roku 1250 první městské hradby. Během reformace se stalo město centrem kalvinismu a v letech 1603–1793 byl Zerbst residentním městem knížat Anhalt-Zerbst. Těžkou ránou pro město byla třicetiletá válka. Město bylo opakovaně dobyto a postupně se v něm vystřídalo několik okupačních vojsk. Po válce bylo sídlo ekonomicky zcela vyčerpané, v ruinách a třetina obyvatelstva zaplatila okupaci životem. Roku 1745 se anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Frederika Augusta, která prožila v Zerbstu část svého mládí, provdala za ruského následníka trůnu Petra III. a v letech 1762–1796 vládla carskému Rusku jako Kateřina II. Veliká. Za druhé světové války leželo v blízkosti Zerbstu významné vojenské letiště a pracovní tábor. Dne 16. dubna 1945 bylo město z 80% zničeno spojeneckým náletem a následně bez boje obsazeno americkou armádou. Rudá armáda vystřídala americké jednotky 6. května 1945, a celé město tak připadlo do sovětské okupační zóny. Do znovusjednocení Německa byl Zerbst součástí NDR. Po válce bylo město znovu vystavěno, většina historického jádra ale již nebyla obnovena. Mezi lety 1991 - 2008 bylo do sanace města investováno 15 milionů euro. V roce 2006 došlo k oficiálnímu přejmenování města ze Zerbst na \"Zerbst/Anhalt\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zerbst (česky \"Srbiště\") je okresní město ve středním Německu v spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Nachází se 41 km jihovýchodně od zemského hlavního města Magdeburku.", "tgt_summary": "Zerbst is a town in the district of Anhalt-Bitterfeld, in Saxony-Anhalt, Germany. Until an administrative reform in 2007, Zerbst was the capital of the former Anhalt-Zerbst district.", "id": 119679}
{"src_title": "Denis Papin", "tgt_title": "Denis Papin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v protestantské rodině, což později výrazně ovlivnilo jeho život. Po maturitě na jezuitském gymnáziu studoval lékařství v Angers, kde roku 1669 promoval. V roce 1670 se stal asistentem Christiaana Huygense v Paříži a společně pracovali na stroji, který by využíval síly vody, ohně a vakua. Přitom se seznámil se svým vrstevníkem G. W. Leibnizem, s nímž si až do smrti dopisoval. Vynalezl pumpu poháněnou střelným prachem pro pohon vodotrysků v parku zámku Versailles. Roku 1675 se na pozvání Roberta Boyla odebral do Anglie a od roku 1679 byl asistentem Roberta Hooka. Ve stejném roce objevil vaření pod zvýšeným tlakem a zkonstruoval dodnes známý Papinův hrnec. Ten se sice při prvním předvedení před londýnskou Královskou společností roztrhl, ale když jej Papin doplnil o bezpečnostní ventil, fungoval spolehlivě. Roku 1681 na něj získal v Paříži královský patent. Roku 1681 se stal vedoucím experimentálního oddělení akademie věd v Benátkách, kde pracoval na vývoji parního děla a roku 1684 se stal členem Královské společnosti. Po zrušení Ediktu nantského v roce 1685 se jako hugenotský protestant nesměl vrátit do Francie. Roku 1691 se oženil a po ostrém sporu s kazatelem hugenotské obce Th. Gautierem byl zbaven funkce staršího. V roce 1692 vynalezl ponorku a sám ji také předvedl, roku 1695 popsal první parní pumpu. Roku 1699 byl jmenován členem Královské akademie věd v Paříži. Na pozváni lanckraběte Karla odešel do hesenského Marburgu, kde pobýval v letech 1696–1707. Přednášel zde fyziku a roku 1706 postavil první parní válec a parní pumpu, která měla čerpat vodu do vodotrysků v parku, brzy se ale porouchala. Postavil také kolový parník, který mu však loďaři v Mündenu zabavili a zničili. Poté, co upadl v nemilost, odjel zpět do Anglie. Zde se sice ještě nějaký čas věnoval vynálezům, ale po několika letech zemřel v chudobě 26. srpna 1713. Posledním dokladem je záznam výplaty v Královské akademii z 5. dubna 1712. Vzhledem k nulovým finančním prostředkům byl pochován do neoznačeného hrobu. Kromě Papinova hrnce popsal také princip nízkotlakého parního stroje (1690), postavil ponorný člun (1692), odstředivé čerpadlo (1698). Roku 1698 také postavil první parní čerpadlo na řece Fuldě, další sestavil v roce 1706 v Anglii. Na jeho myšlenky navázali Thomas Savery a Thomas Newcomen konstrukcí prvních parních strojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Denis Papin [\"dni papé\"] (22. srpna 1647, Chitenay u Blois, Francie – 26. srpna 1713, Anglie) byl francouzský matematik, fyzik a vynálezce, který se zabýval využitím síly páry a vakua.", "tgt_summary": "Denis Papin FRS (; 22 August 1647 – 26 August 1713) was a French physicist, mathematician and inventor, best known for his pioneering invention of the steam digester, the forerunner of the pressure cooker and of the steam engine.", "id": 1384924}
{"src_title": "Vercingetorix", "tgt_title": "Vercingetorix", "src_document": [{"title": "Povstání proti Římanům.", "content": "Vercingetorix zahájil budování svého vojska v zimě roku 52 př. n. l., zatímco Caesar pobýval v Předalpské Galii. Nejprve se musel vypořádat s opozicí arvernské šlechty, včetně svého strýce Gobanita. Poté co přemohl své oponenty a pozvedl vojsko, byl prohlášen za vládce. Vytvořil spojenectví s ostatními kmeny, načež mu bylo svěřeno velení Galů. Loajalitu opozice si zajistil tvrdou disciplínou a prostřednictvím rukojmích, které mu museli odevzdat. Jeho strategie byla založena na obraně silných pevností. Zároveň uplatňoval taktiku spálené země, v rámci čehož nechal vyklidit a spálit všechny vesnice, pole a města v okolí pochodujících římských legií tak, aby římským legiím ztížil zásobování potravinami a dalšími prostředky, čímž jim branil v rychlém postupu. Caesar a jeho velitel Titus Labienus sice nejprve dočasně ztratili iniciativu, avšak brzy dobyli Avaricum (dnešní Bourges) a povraždili veškeré jeho obyvatelstvo (40 000 lidí). Další velká bitva u Gergovie (poblíž dnešního Clermont-Ferrand v departementu Auvergne), hlavního města Arvernů, skončila Vercingetorigovým vítězstvím, neboť Caesar zvolil útok, místo obléhání, jež bylo standardní římskou metodou u dobře opevněných měst. Vercingetorix se domníval, že Caesar chce odtáhnout, což neměl v úmyslu, protože neúspěch v Galii by zřejmě ukončil jeho kariéru. Když Caesara opustili galští spojenci Haeduové, napadl Vercingetorix Římany znovu, ale protože opustil svoji rozvážnou strategii byl jeho útok odražen. Se ztrátami se stáhl do pevnosti Alesie, kde byl později římskými legiemi oblehán.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Alesie.", "content": "V bitvě u Alesie Caesar nezaútočil, ale zvolil tradiční taktiku obléhání. Celé oppidum nechal obklopit souvislou linií příkopů, palisád a opevnění. Když Vercingetorigovi dorazily posily vedené Commiem a Eporedorigem, nechal Caesar vybudovat další, vnější linii opevnění proti očekávanému náporu těchto galských posil, čímž se ocitli mezi dvěma hradbami v obklíčeni. Galové přišli v obrovském počtu (odhaduje se asi 100 000 vojáků, ačkoli Caesar tvrdil, že jich bylo až 250 000). Galové podnikli několik útoků z vnější i vnitřní strany opevnění, ale byli neúspěšní. Během galských útoků se podařilo Galům odhalit slabé místo římského opevnění, kde se snažili koordinovat hlavní úder zevnitř i zvenčí. Když Julius Caesar vstoupil osobně do bitvy, vyburcoval ostatní legionáře k urputnému boji, tak byli Galové poraženi. Vercingetorix poznal svou beznadějnou situaci a vzdal se.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitulace a smrt.", "content": "Vzhledem k vysokým ztrátám způsobeným římským obléháním a nedostatkem potravin, radil Vercingetorix svým vojákům, aby ho živého nebo mrtvého vydali vítězům a zajistili si tak lepší podmínky pro vyjednávání o kapitulaci. Podle legendy se Vercingetorix vzdal velkolepým způsobem. Údajně vyjel na koni z Alesie a objel římský tábor předtím, než složil zbraně k Caesarovým nohám. Přitom se měl svléknout a vkleče mávat na Caesara. Caesar ve svých Zápiscích o válce galské však v rozporu s touto legendou popisuje samotný akt Vercingetorigovy kapitulace mnohem střídměji. Vercingetorix byl poté pět let vězněn v Tullianu v Římě. V roce 46 př. n. l. byl veden v Caesarově triumfu v Římě a krátce poté byl popraven patrně zardoušením. V roce 48 př. n. l. dal Lucius Hostilius Saserna vyrazit denár na oslavu Caesarových činů v Galii. Portrét barbara na denáru je podle všeho pravděpodobným portrétem Vercingetoriga. O Vercingetorigově datu narození panují značné pochybnosti. Některé údaje připouštějí skutečnost, že v době sjednocení Galů k boji proti Římanům mu bylo pouhých 17 roků.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "V roce 2001 režisér Jacques Dorfmann natočil francouzský film \"Vercingétorix: la légende du druide roi\" (v Česku pod názvem „Král Galů“). Hlavní roli Vercingetoriga hrál Christopher Lambert. Vercingetorix se mihnul i v několika dílech seriálu \"Řím\" (2005-2007).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vercingetorix (asi 82 př. n. l. – 46 př. n. l. Řím) byl vůdcem a válečníkem galského kmene Arvernů. V roce 52 př. n. l. sjednotil obyvatelstvo Galie k poslednímu velkému pokusu vybojovat si svobodu a nezávislost na římské republice, proti prokonzulovi a pozdějšímu diktátorovi Juliu Caesarovi. Dodnes je považován za prvního francouzského hrdinu. ", "tgt_summary": "Vercingetorix (, ; – 46 BC) was a king and chieftain of the Arverni tribe who united the Gauls in a revolt against Roman forces during the last phase of Julius Caesar's Gallic Wars. Vercingetorix was the son of Celtillus the Arvernian, leader of the Gallic tribes. Vercingetorix came to power after his formal designation as chieftain of the Arverni at the oppidum Gergovia in 52 BC. He immediately established an alliance with other Gallic tribes, took command and combined all forces, and led them in the Celts' most significant revolt against Roman power. He won the Battle of Gergovia against Julius Caesar in which several thousand Romans and their allies died and Caesar's Roman legions withdrew. However, Caesar had been able to exploit Gaulish internal division to easily subjugate the country, and Vercingetorix's attempt to unite the Gauls against Roman invasion came too late. At the Battle of Alesia, the Romans besieged and defeated his forces. In order to save as many of his men as possible, he gave himself to the Romans. He was held prisoner for five years. In 46 BC, as part of Caesar's triumph, Vercingetorix was paraded through the streets of Rome and then executed by strangulation. Vercingetorix is primarily known through Caesar's \"Commentaries on the Gallic War\". To this day, he is considered a folk hero in Auvergne, his native region.", "id": 535824}
{"src_title": "Ostružiník moruška", "tgt_title": "Rubus chamaemorus", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Ostružiník moruška má v češtině celou řadu pojmenování i přes to, že se nejedná o široce rozšířený druh. V literatuře se tak objevují následující jména: \"maliník nízký\" (Presl, 1819), \"malinník moroška\" (Presl, 1846), \"ostružinník nízký\" (Čelakovský, 1879), či \"moruška krkonošská\" (Slavík 1995). Druhové jméno moruška odkazuje na jistou podobnost plodu s moruší, plodem morušovníku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Bylina dorůstá výšky pouze 5 až 25 centimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Květenství.", "content": "Bylina je zakončena jediným květem bílé barvy, který po odkvetení se mění na žlutooranžový až načervenalý plod. Moruška je dvoudomý druh a květy jsou tudíž jednopohlavné, kdy ze samičích květů se později vyvíjí souplodí tvořené malým počtem velkých peckoviček. Ze začátku je souplodí zelené, následně červená a po dozrání má charakteristickou žlutooranžovou barvu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostružiník moruška obývá celou subarktickou oblast na severní polokouli, kde se vyskytuje převážně v oblastech s vysokou vlhkostí půdy a kyselým podložím o pH v rozmezí 3,5 až 5. Často se nachází v oblastech rašelinišť, světlejších lesů a tundrových keříkových porostů. Na území Evropy se s moruškou můžeme setkat v celé Skandinávii, v severní částí Pobaltí a evropského Ruska. Jako glaciální relikt zasahuje i do jižnějších částí Evropy. Vzácně se vyskytuje také v údolí řeky Vezera a Labe v Německu, kde se řadí mezi chráněné rostliny.V Asii je hojně rozšířena v prostoru celé Sibiře až po Tichý oceán a dále pak v oblastech severní Ameriky na většině území Kanady, Aljašky, v oblasti severní Minnesoty, New Hampshire, Maine a malá populace se vyskytuje taktéž v oblasti Long Islandu v New Yorku. Moruška je schopna odolávat teplotám klesajícím pod −40 °C, ale je velice citlivá na přítomnost soli a sucha.", "section_level": 1}, {"title": "V České republice.", "content": "Na území České republiky se ostružiník moruška vyskytuje jako glaciální relikt, tedy chladnomilný druh, který zde býval v době rozsáhlejšího zalednění hojnější, ale který se po ústupu zalednění a zvýšení teplot začal vytrácet. K roku 2011 se na území státu vyskytuje na několika hřebenových lokalitách v Krkonoších, kde roste na rašeliništích a zrašelinělých kosodřevinách. Svým výskytem se tyto lokality řadí mezi jedny z nejjižnějších míst, kde moruška roste. Nachází se až 600 km daleko od oblastí souvislejšího výskytu v severnějších oblastech. V České republice je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy v rámci Červeného seznamu a zákonem chráněna jako silně ohrožený druh. Nejhojnější výskyt je zaznamenán na Pančavské louce. Vlivem vyšších teplot kvete v Krkonoších moruška jen málo a zřídka plodí. V roce 2005 došlo vlivem dlouhé zimy s chladným a relativně vlhkým počátkem léta k tomu, že morušky v Krkonoších vykvetly ve vysokém počtu, načež se následně urodilo i větší množství plodů. Ty byly během léta 2005 sbírány, botanici Správy KRNAP uložili vzorky plodů v genobance Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické vazby.", "content": "Listy ostružníku morušky se stávají potravou pro housenky celé řady motýlů. Můra druhu Coleophora thulea z rodu pouzdrovníčků nemá dokonce žádnou jinou známou potravu než zmiňované listy. Zralé plody se pak stávají potravou pro řadu živočichů z řad savců a ptáků, kteří po pozření souplodí přijímají i semínka. Po strávení dužniny jsou semínka vyloučena trávicím traktem, načež dochází k široké distribuci morušky po okolí. Rostlina se úspěšně taktéž rozmnožuje pomocí oddenků, které v případě oddělení mezi květnem až srpnem úspěšně dorostou do geneticky shodné rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Plody morušky jsou bohatým zdrojem vitamínu C, čehož bylo v minulosti využíváno severskými námořníky na moři jako zdroje vitamínu proti kurdějím. Taktéž se dříve ve Skandinávii používalo čajového výtažku z listů proti urologickým potížím. V současnosti existuje řada způsobů, jak jsou plody morušky konzumovány, od pojídání za syrova (typická hořká chuť) přes smíchání plodů morušek s cukrem, jako zavařeniny nebo i pojídání morušek společně s domácím sýrem tzv. leipäjuusto (tento způsob je rozšířen převážně ve Finsku). V restauracích je možné se s plody setkat v předkrmech, hlavních jídlech i dezertech. Ve Švédsku se morušky či marmelády z nich používají jako poleva na zmrzlinu, tousty či vafle. Z morušek se dále vyrábějí nápoje, jako jsou džusy a likéry jako například finský Lakkalikööri charakteristický vysokým obsahem cukru. Dogfish Head Brewery z morušky vaří i pivo a v Kanadě se z nich připravuje víno.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "Vzhledem k tomu, že moruška je primárně divoká rostlina, jejíž plody se získávají ručním sběrem v přírodním prostředí, je poměrně vysoká cena za kilogram plodů (v roce 2005 se pohybovala okolo 10 eur za kilogram), objevily se snahy o kultivaci rostliny. Od 90. let 20. století se tak moruška stala předmětem výzkumu „Northernberries“, ve kterém se norská vláda ve spolupráci se švédskou, skotskou a finskou stranou pokoušejí dosáhnout kultivace této rostliny i pro zemědělské pěstování. Od roku 2002 byly následně vhodné kultivary dostupné rolníkům (samčí \"Apolto\" a dvojice samičích \"Fjellgull\" a \"Fjordgull\"). Důvodem snahy je nabídnout severským pěstitelům alternativu k několika druhům plodin, které v severských šířkách mohou růst. Norsko ročně importuje 200 až 300 tun plodů morušky z Finska.", "section_level": 2}, {"title": "Numismatika.", "content": "Ostružiník moruška je ústředním symbolem zadní strany dvoueurových mincí vydávaných Finskem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostružiník moruška (\"Rubus chamaemorus\") je malá vytrvalá listnatá opadavá bylina patřící do skupiny ostružiníků, která má jedlé žlutooranžové až načervenalé plody. Dorůstá pouze nízké výšky pohybující se mezi 5 až 25 centimetrů a oproti známějším zástupcům skupiny ostružníků nemá trny. V severských podmínkách se jedná o významný zdroj vitaminu C, pročež je moruška hojně sbírána a používána pro výrobu celé řady pokrmů a nápojů. Moruška je též konzumována zvířaty, například ptactvem. ", "tgt_summary": "Rubus chamaemorus is a rhizomatous herb native to cool temperate regions, alpine and arctic tundra and boreal forest, producing amber-colored edible fruit similar to the blackberry. English common names include cloudberry, nordic berry, bakeapple (in Newfoundland and Labrador), knotberry and knoutberry (in England), aqpik or low-bush salmonberry (in Alaska – not to be confused with salmonberry, \"Rubus spectabilis\"), and averin or evron (in Scotland).", "id": 1368914}
{"src_title": "Návrhový vzor", "tgt_title": "Software design pattern", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznik návrhových vzorů se datuje do šedesátých let dvacátého století, kdy pro vzory v architektuře použil tento termín Christopher Alexander s kolegy. Šlo o odpověď na různé moderní styly v architektuře, které ale byly nepraktické. V počítačových vědách se návrhové vzory prvně objevují na konferenci OOPSLA v roce 1987 v Orlandu, kde je použili pánové Ward Cunningham a Kent Beck, kteří vycházeli z několika návrhových vzorů připravených v jazyce Smalltalk. Tyto vzory byly určeny hlavně pro začátečníky v tomto programovacím jazyce. Další důležitou věcí pro návrhové vzory bylo vytvoření skupiny GoF (Gang of Four) na začátku devadesátých let. Tuto skupinu tvořili Erich Gamma, Richard Helm, Ralph Johnson a John Vlissides. V roce 1991 na konferenci ECOOP představili prvních pár návrhových vzorů (Composite, Decider, Observer atd.). V říjnu roku 1993 se uskutečnilo v horách nedaleko Colorada setkání, kde byly položeny základy pozdější Hillside group. Tato skupina je nevýdělečnou organizací kladoucí si za cíl zlepšit vývoj softwarových systémů. Je sponzorem konference PloP (Pattern Languages of Programming) a dalších podobných konferencí. Nicméně základním kamenem pro návrhové vzory se stala kniha, jejímiž autory jsou Erich Gamma, Richard Helm, Ralph Johnson a John Vlissides také známí jako \"Gang of Four\". V oblasti návrhových vzorů je nazývána knihou knih a i dnes je stále aktuální. Mezi další důležité knihy týkající se návrhových vzoru patří:", "section_level": 1}, {"title": "Základní typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Creational Patterns (vytvářející).", "content": "Creational Patterns řeší problémy související s vytvářením objektů v systému. Snahou těchto návrhových vzorů je popsat postup výběru třídy nového objektu a zajištění správného počtu těchto objektů. Většinou se jedná o dynamická rozhodnutí učiněná za běhu programu.", "section_level": 2}, {"title": "Structural Patterns (strukturální).", "content": "Structural Patterns představují skupinu návrhových vzorů zaměřujících se na možnosti uspořádání jednotlivých tříd nebo komponent v systému. Snahou je zpřehlednit systém a využít možností strukturalizace kódu.", "section_level": 2}, {"title": "Behavioral Patterns (chování).", "content": "Behavioral Patterns se zajímají o chování systému. Mohou být založeny na třídách nebo objektech. U tříd využívají při návrhu řešení především principu dědičnosti. V druhém přístupu je řešena spolupráce mezi objekty a skupinami objektů, která zajišťuje dosažení požadovaného výsledku.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled návrhových vzorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Concurrent patterns (Vzory řešící problémy vzniklé spouštěním programů ve vláknech a tudíž při souběžném řešení úlohy).", "content": "Tento vzor může být nebezpečný, pokud je implementován v některých kombinacích programovacích jazyků a hardwaru. Proto je někdy považován také za proti-vzor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Návrhový vzor () v softwarovém inženýrství představuje obecné řešení problému, které se využívá při návrhu počítačových programů. Návrhový vzor není knihovnou nebo částí zdrojového kódu, která by se dala přímo vložit do našeho programu, jedná se o popis řešení problému nebo šablonu, která může být použita v různých situacích. Objektově orientované návrhové vzory typicky ukazují vztahy a interakce mezi třídami a objekty, aniž by určovaly implementaci konkrétní třídy. Algoritmy nejsou považovány za návrhové vzory, protože řeší konkrétní problémy a nikoliv problémy návrhu. ", "tgt_summary": "In software engineering, a software design pattern is a general, reusable solution to a commonly occurring problem within a given context in software design. It is not a finished design that can be transformed directly into source or machine code. Rather, it is a description or template for how to solve a problem that can be used in many different situations. Design patterns are formalized best practices that the programmer can use to solve common problems when designing an application or system. ", "id": 635956}
{"src_title": "Galenit", "tgt_title": "Galena", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Galenit se tvoří na hydrotermálních žilách pří výstupu horkých roztoků vody do vyšších vrstev zemské kůry. Často se vyskytuje s různými jinými minerály včetně fluoritu, křemene, kalcitu, barytu, sfaleritu a pyritu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Patří mezi sulfidy.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Barvu má ocelově šedou, tmavší než u ryzího olova. t=2,5-2,75, ρ=7,2-7,6, má intenzivní kovový lesk (zejména na štěpných plochách), krystalové plochy často matně naběhlé. Vryp má šedočerný až černý a nelesklý. Štípe se dokonale podle krychle {100} (charakteristický znak), úderem kladívka se rozpadá na drobné krychličky, vzácně je patrná štěpnost nebo dělitelnost podle {111}. Velmi snadno se taví, bývá stříbronosný. Nejčastěji je kusový a zrnitý, ve stébelnatých (stébla jsou krystaloví jedinci prodloužení podle čtyřčetné osy souměrnosti), celistvých, vzácněji i hroznovitých a krápníkovitých, také stromečkovitých agregátech. Tvoří pseudomorfózy hlavně po pyromorfitu a vzácně fosilizuje některé zkameněliny. Na hořících haldách tvoří někdy i značně velké kostrovitě vyvinuté krystaly. Orientovaně srůstá s cotunnitem, fosgenitem a anglesitem, pyritem, arsenopyritem, pyromorfitem.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Rozkládá se v kyselině dusičné a koncentrované kyselině sírové za vylučování oxidů síry a PbSO. Před dmuchavkou se na uhlí rozstřikuje, v jemném prášku se pokojně taví (tavitelnost 2).", "section_level": 2}, {"title": "Optické vlastnosti.", "content": "Dvojčatný srůst podle {111} je častý, přičemž nejčastěji vznikají penetrační dvojčata dvou nestejně velkých jedinců; dvojčata jsou často tabulkovitá. Kusovité štěpné tvary jeví často dvojčatné rýhování, které je podmíněno lamelami podle {441} nebo {331} a {311}. Pro galenit jsou charakteristické spojky {100} a {111} v takovém vývoji, že jsou oba tvary v rovnováze a vytvářejí tzv. kubooktaedr. Také dvanáctistěn {110}, časté jsou i triaksioktaedry {221} a {331} a také často {211}. Celkem je známo asi 33 jednoduchých tvarů.", "section_level": 2}, {"title": "Získávání.", "content": "Z rudy jejím pražením a poté žárovou redukcí uhlíkem", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Je nejdůležitější a také nejhojnější rudou olova a také i stříbra. Ve svrchních částech jeho ložisek se vyskytuje mnoho produktů jeho oxidace, často velmi pěkně vykrystalizovaných, jako cerusit PbCO, pyromorfit Pb(PO)Cl, mimetesit Pb(AsO)Cl, fosgenit Pb(CO)Cl, méně hojněji i anglesit PbSO. Při tom se vylučuje původní obsah stříbra a může vznikat sekundární ryzí stříbro či akantit. Ve Starověkém Egyptě galenit nahradil malachitový prášek, který sloužil k výrobě zeleného líčidla na očí (tehdy nezbytnou součástí každodenního života egyptských žen i mužů). S galenitem se stalo módní líčení černých linek. Ve 20. letech 20. století se jeho krystaly používaly v primitivních rozhlasových přijímačích nazývaných krystalka.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "V Česku byl nacházen v pěkných velkých krystalech ve Stříbře, v oktaedrech tzv. \"steinmanitech\" v Příbrami, těžen do konce 90. let v Harrachově, kde dosahoval obsah Pb na žilách až 30 %, drobné dobře vyvinuté krystalky nacházeny v dutinách pelosideritů v Kladně, v úhledných ukázkách ze Staré Vožice. Zajímavé byly kostrovitě vyvinuté krystaly z hořících hald v Bečkově (u Trutnova) a nověji pak v Radvanicích (u Trutnova), kde byly nacházeny až 4 cm velké kostrovité krystaly, modravě naběhlé. Na Slovensku z Banské Štiavnice drúzy galenitu s krystaly až 5 cm velkými, někdy silně korodovanými, běžný ze Zlaté Baně. Vzhledově hezké ukázky pocházejí např. z Joplinu (Missouri, USA) a Picher (Oklahoma, USA).", "section_level": 1}], "src_summary": "Galenit (leštěnec olověný, sulfid olovnatý - PbS) je hojný minerál, který krystalizuje v krychlové soustavě. Starší český název je blejno olověné. ", "tgt_summary": "Galena, also called lead glance, is the natural mineral form of lead(II) sulfide (PbS). It is the most important ore of lead and an important source of silver. ", "id": 1963159}
{"src_title": "Démon (software)", "tgt_title": "Daemon (computing)", "src_document": [{"title": "Původ označení.", "content": "Termín „démon“ byl zaveden v 60. letech 20. století programátory projektu MAC () na MIT. Jméno pochází z Maxwellova démona, imaginární postavy slavného myšlenkového experimentu, která neustále pracuje na pozadí a třídí molekuly. Démoni jsou též charakterističtí pro řeckou mytologii, kde někteří z nich vykonávají práce, kterými se bohové nechtějí zatěžovat. Stejně tak počítačový démon pracuje na pozadí a vykonává práce, kterými nechce být uživatel zatěžován. Unixové systémy terminologii převzaly. FreeBSD a některé příbuzné systémy převzaly démona jako svého maskota, avšak tento maskot je jen roztomilým stereotypním zobrazením křesťanského démona. V pozdější době byl z názvu vytvořen akronym \"Disk And Execution MONitor\" – diskový a prováděcí monitor), případně \"DEvice MONitor\" – monitor (vstupně-výstupních) zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Unixové systémy.", "content": "Démon je typickým programem v unixových systémech, kde zajišťuje různé systémové funkce. Jeho název obvykle končí na písmeno „d“, čímž se naznačuje jeho status démona (httpd, sshd, syslogd, klogd, ntpd,...). Nejdůležitějším démonem je zde démon init, který má číslo procesu 1 (PID). Je spuštěn při startu jako první (s výjimkou kernel threadů), je rodičem všech ostatních procesů v systému a řídí přechod do nastaveného runlevelu. Je zodpovědný za spuštění skriptů při startu systému, adoptuje procesy, které ztratí svého rodiče (stane se jejich novým rodičem) a plní i další úkoly.", "section_level": 1}, {"title": "Postup vzniku démona.", "content": "Při programování démona je obvykle využíváno multitaskingu, takže rodičovský démon pouze vyčkává příchodu události, ale neobsluhuje ji sám. Místo toho odštěpí (fork) potomka, který událost obslouží a rodič sám nadále vyčkává příchodu další události. Tento postup zjednodušuje současnou obsluhu více událostí, kdy přenáší odpovědnost za cyklickou obsluhu na operační systém (díky multitaskingu). Dále je vhodné vykonat několik níže uvedených kroků:", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "V prostředí novějších Microsoft Windows (Windows NT, Windows 2000, Windows XP, Windows Vista, Windows 7) je obdobou démona služba Windows. Má separovaný proces, obvykle nekomunikuje s uživatelskými periferiemi (HID, \"Human Interface Device\"; monitor, klávesnice a myš), je spouštěna při startu počítače nebo při prvním požadavku. Uživatel s oprávněními administrátora (správce) může obvykle nastavit různé možnosti startu (automaticky, manuálně anebo zakázat) a další parametry (např. chování po pádu služby). Některé služby jsou ovšem vyžadovány již pro komunikaci se zařízeními třídy HID, typicky služba \"Workstation\" (Pracovní stanice); některé umožňují základní funkcionalitu architektury, kupř. služba \"Server\", která řídí ostatní procesy; u těchto služeb není možné jejich spouštění zakázat.", "section_level": 1}, {"title": "DOS.", "content": "V systému DOS není přímá podpora pro běh více programů zároveň, natož démonů. Přesto v DOSu existují programy, které mohou podobným způsobem pracovat. Označují se jako TSR (, ).", "section_level": 1}, {"title": "Správci démonů.", "content": "Příklady takových správců:", "section_level": 1}], "src_summary": "Démon (, výslovnost nebo ) je v informatice označení programu, který je spuštěn dlouhodobě a není v přímém kontaktu s uživatelem (na rozdíl od běžných aplikací) a často není ani závislý na tom, zda je uživatel přihlášen. Démon je součástí multitaskingových operačních systémů a obvykle se spouští při startu systému. Jeho úkolem je vyčkávat v nečinnosti na nějakou událost, tu posléze obsloužit a zajišťovat tak různé úkoly bez nutnosti interakce s uživatelem (obsluha počítačové sítě, tiskové fronty a podobně). Techniku správy těchto démonů zajišťuje systém služeb operačního systému.", "tgt_summary": "In multitasking computer operating systems, a daemon ( or ) is a computer program that runs as a background process, rather than being under the direct control of an interactive user. Traditionally, the process names of a daemon end with the letter \"d\", for clarification that the process is in fact a daemon, and for differentiation between a daemon and a normal computer program. For example, syslogd is a daemon that implements system logging facility, and sshd is a daemon that serves incoming SSH connections. ", "id": 1831224}
{"src_title": "Hlavní kružnice", "tgt_title": "Great circle", "src_document": [{"title": "Odvození nejkratší cesty.", "content": "Pro důkaz, že kratší oblouk hlavní kružnice je nejkratší cestou propojující dva body na povrchu koule, můžeme použít variační počet. Uvažujme třídu všech regulárních cest z bodu formula_1 do jiného bodu formula_2. Zavedeme kulové souřadnice tak, aby formula_1 byl severním pólem. Jakoukoli křivku na kouli, která neprotíná žádný pól (kromě koncových bodů), lze parametrizovat vztahem za předpokladu, že umožníme, aby formula_5 nabývalo libovolné reálné hodnoty. Délka infinitezimálního oblouku v těchto souřadnicích je Takže délka křivky formula_7 z formula_1 do formula_2 je funkcionálem křivky splňujícím vztah Podle Eulerovy–Lagrangeovy rovnice je formula_11 minimální právě tehdy když kde formula_13 je konstanta nezávislá na formula_14 a Z první z těchto rovnic lze odvodit, že Integrováním obou stran i uvažováním okrajových podmínek dostaneme reálné řešení formula_17. Tedy formula_18 a formula_19 může být jakákoli hodnota mezi 0 a formula_20, což ukazuje, že křivka musí ležet na poledníku. V kartézských souřadnicích to je což je rovina procházející počátkem, tj. středem koule.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Příklady hlavních kružnic na nebeské sféře jsou obzorník, nebeský rovník a ekliptika. Hlavní kružnice se také používají jako přesné aproximace geodézií na zemském povrchu pro leteckou nebo námořní navigaci (i když Země není dokonalá koule), i na kulových nebeských tělesech. Rovník idealizované Země je hlavní kružnice a jakýkoli poledník s opačným poledníkem tvoří také hlavní kružnici. Existuje mnoho dalších hlavních kružnic, například ta, které dělí Zemi na polokouli země a polokouli vody. Každá hlavní kružnice rozděluje Zemi na dvě polokoule, a pokud hlavní kružnice prochází nějakým bodem, musí procházet také bodem k němu opačným. Funkova transformace provádí integraci dané funkce podél všech hlavních kružnic koule.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavní kružnice neboli ortodroma je průnik kulové plochy (sféry) a roviny, která prochází jejím geometrickým středem. Hlavní kružnice je největší kružnice, kterou lze na dané dané kouli vybrat. Průměr každé hlavní kružnice je stejný jako průměr koule a proto mají všechny hlavní kružnice stejný střed a obvod. Hlavní kružnice je speciálním případem sférické kružnice a je opakem \"malé kružnice\", což je průnik kulové plochy s rovinou neprocházející jejím středem. Každá kružnice v eukleidovském prostoru je hlavní kružnicí právě jedné koule. ", "tgt_summary": "A great circle, also known as an orthodrome, of a sphere is the intersection of the sphere and a plane that passes through the center point of the sphere. A great circle is the largest circle that can be drawn on any given sphere. Any diameter of any great circle coincides with a diameter of the sphere, and therefore all great circles have the same center and circumference as each other. This special case of a circle of a sphere is in opposition to a \"small circle\", that is, the intersection of the sphere and a plane that does not pass through the center. Every circle in Euclidean 3-space is a great circle of exactly one sphere. ", "id": 675470}
{"src_title": "ZDF", "tgt_title": "ZDF", "src_document": [{"title": "Televizní kanály ZDF.", "content": "Plnoformátový kanál ZDF začal terestricky vysílat 1. května 1963. Byl obsažen v prvních německých kabelových televizích. Satelitní vysílání přes satelit Astra 1C bylo zahájeno v r. 1993. Od roku 2002 jsou programy šířeny také v rámci digitálního pozemního vysílání DVB-T. Vedle hlavního plnoformátového kanálu ZDF společnost nabízí i bezplatné specializované digitální (DVB) pořady projektu ZDFvision: • ZDFinfo • ZDFneo Tyto programy nahradily dřívější kanály: • ZDFdokukanal (2000–2009), nyní ZDFneo • ZDFinfokanal (1997–2011), nyní ZDFinfo Ve spolupráci s dalšími německými i zahraničními televizními společnostmi se ZDF podílí kapitálově a provozně na těchto televizních stanicích:", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dozorčí orgány.", "content": "Vrcholným orgánem je Televizní rada (\"Fernsehrat\"), která dohlíží na program, schvaluje rozpočet sestavovaný správní radou a volí generálního ředitele (intendanta). Správní rada (\"Verwaltungsrat\") je kontrolním a řídícím článkem, který především dohlíží na generálního ředitele (intendanta), zejména v oblasti rozpočtu. Má 14 členů. Pět z nich jsou zástupci spolkových zemí, jeden je zástupce spolku (tedy Spolkové republiky. Televizní rada volí zbývajících osm členů, kteří nesmějí být současně členy exekutivních či zákonodárných orgánů. V čele správní rady stojí její předseda, kterým je v současnosti bývalý ministerský předseda spolkové země Porýní-Falc Kurt Beck.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchní řízení.", "content": "V hierarchii vlastní společnosti je nejvýše postavenou osobou generální ředitel (intendant), který organizaci zastupuje a vede obchodní jednání. Je zodpovědný i za program a jmenuje šéfredaktora, ke jmenování potřebuje souhlas správní rady. Současným generálním ředitelem je od roku 2012 Thomas Bellut. Generální ředitelé (intendanti) ZDF: Generálnímu řediteli je podřízeno pět ředitelů: a dále v okolních zemích s přesahem signálu (mimo jiné i Česká republika).", "section_level": 2}], "src_summary": "ZDF, plným názvem Zweites Deutsches Fernsehen (Druhá německá televize), je německá veřejnoprávní televizní společnost, která sídli v Mohuči v městské části Lerchenberg (Rheinland-Pfalz). Sama nebo ve spolupráci s jinými televizními organizacemi zajišťuje vysílání několika plnoformátových i specializovaných televizních kanálů. Je jednou z největších televizních společností v Evropě a je také podílníkem německého veřejnoprávního rozhlasu Deutschlandradio. ", "tgt_summary": "Zweites Deutsches Fernsehen (; \"Second German Television\"), officially abbreviated as ZDF (, stylized as \"2DF\"), is a German public-service television broadcaster based in Mainz, Rhineland-Palatinate. It is run as an independent nonprofit institution, which was founded by all federal states of Germany (\"Bundesländer\"). ZDF is financed by television licence fees and advertising revenues. ", "id": 810792}
{"src_title": "Synapse", "tgt_title": "Synapse", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Mozek člověka obsahuje stovky miliard buněk (nervových a gliových) a ke každé nervové buňce (neuronu) přísluší 20-1000 synapsí. V dnešní době je ve výpočetní neurovědě považována synapse za \"jednotku\" mozku. Lidský mozek obsahuje těchto synapsí pravděpodobně triliony. Nové výzkumy ukazují, že odvozená kapacita je větší než petabajt. Ovšem využívaná struktura může být mnohem jednodušší. Jako synapsi označujeme část buněčného obalu neuronu, který vydává neurotransmiter, synaptickou štěrbinu a část buněčného obalu neuronu, která obsahuje receptory, které na sebe váží neurotransmitery. Elektrický signál (neboli akční potenciál) putuje z těla neuronu přes axon (potažený myelinovou pochvou) k terminálům, což jsou místa kontaktu s dendrity. Zde dochází k přenosu informace na jiný neuron pomocí synaptické štěrbiny. Poté, co k ní doputuje akční potenciál, tak se uvolní chemické látky (neurotransmitery), které putují synaptickou štěrbinou a na druhé straně se naváží na receptory (specializované molekuly), aktivují se postsynaptické receptory a dojde k vytvoření postsynaptického potenciálu. Poté, co dojde k vytvoření dostatečného množství těchto postsynaptických potenciálů (a jejich součet překročí kritickou mez), je vytvořen nový akční potenciál, který putuje k dalšímu neuronu.", "section_level": 1}, {"title": "Převod vzruchu.", "content": "Synapse nepřivádějí informaci pouze jedním směrem, nicméně kvůli refrakterní době je převod signálu zpět znemožněn.Zpoždění převodu informace je přibližně 0,5-25ms. Nedochází k převodu jednotlivých vzruchů, ale k přenosu dojde vždy až po sečtení vzruchů z několika axonů (prostorová sumace) či po sečtení vzruchů z jednoho axonu, které následují rychle po sobě (časová sumace). Vedení vzruchu může navíc ulehčit tzv. facilitace, kdy vzruchy převedené některými axony ulehčí převod vzruchu z dalšího neuronu.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus převodu vzruchu.", "content": "K převodu nedochází elektricky (přestože je iniciátorem elektrický signál), ale látkově. Do synaptické štěrbiny se uvolňují mediátory (chemické látky, neurotransmitery), které způsobí změnu permeability membrány. Následně dochází k depolarizaci a buď k excitaci synapse (převede vzruch) či k inhibici synapse (hyperpolarizace a nepřevedení vzruchu). Účinkem mediátorů (neurotransmiterů) tedy vznikají excitační či inhibiční potenciály. Tyto potenciály se následně sčítají a dle toho, zda převáží inhibiční či excitační vzruchy, dochází k centrálnímu podráždění či útlumu. Stabilizačními elementy jsou transsynaptické proteinové komplexy (neurexin/neuroligin, cadheriny, ephrinB) a perineuronální sítě.", "section_level": 3}, {"title": "Chemická synapse.", "content": "Celkem je v mozku cca 100 bilionů synapsí a neuronů okolo 86 miliard, tj. průměrný neuron v kůře má několik tisíc synaptických vstupů s extrémem Purkyňovy buňky mozečku s cca 200 000 synapsemi, často obalena nasedajícím výběžkem astrocytu (tripartitní synapse). Neurony se v synapsích přímo nedotýkají, je mezi nimi mezera (synaptická štěrbina) o šířce asi 20-40 nm. Spojení se uskutečňují mezi nervovými zakončeními jednoho neuronu a vstupní membránou dalšího neuronu. Jako vstupní membránu označujeme membránu dendritů a buněčného těla neuronu. Jestliže přijde po nervovém vlákně určitého neuronu k nervovému zakončení signál v podobě akčního potenciálu, který můžeme označit jako signál elektrický, nepřejde ve stejné podobě na další neuron, ale přenese se na další neuron v podobě signálu chemického: z nervového zakončení se vyloučí chemická látka – neurotransmiter, která způsobí vznik synaptického potenciálu na dalším neuronu. (Po „vylití“ do synaptické štěrbiny se molekuly neurotransmiteru vážou na receptory v synaptické membráně následného neuronu. Zde vyvolávají malé změny propustnosti membrány pro ionty sodíku.)", "section_level": 2}, {"title": "Části synapse.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "presynaptický terminál.", "content": "Presynaptický terminál zajišťuje uvolnění transmiteru v návaznosti na depolarizaci a je složen z vezikul s neurotransmitery, u glutamátu v jedné vazikule 3000 – 20 000 molekul, obsahuje aparát pro Ca2+-dependentní uvolnění transmiterů a podpůrné proteiny (cytoskelet, enzymy), mitochondrie (metabolické funkce pokrývající energetickou náročnost synaptického přenosu a také syntéza některých transmiterů), transportéry pro zpětné vychytávání (reuptake) transmiterů a presynaptické receptory (zpětnovazebná regulace). Presynaptický terminál obsahuje v průměru cca 300 vezikul naplněných transmitery, ovšem pouze část dostupná k okamžitému uvolnění (readily releasable pool vs. reserve pool) a vezikulární fúze (uvolnění kvanta transmiterů,), tj. kvantový synaptický přenos, nekvantový je méně častý a méně významný. K vlastnímu uvolnění transmiteru dochází v tzv. aktivní zóně, způsobené depolarizací membrány a otevřením napěťově řízených vápníkových kanálů (N-type a P/Q-type). Kalcium-dependentní fúze vezikuly s membránou a exocytóza neurotransmiteru do synaptické štěrbiny Vezikulární cyklus obsahuje tyto fáze recyklace vezikul, dva režimy interakce vezikulu s presynaptickou membránou (exocytózy), kiss-and-go (kiss-and-run), tj. vytvoření transientního fúzního póru, uvolnění pouze části vezikulárního obsahu a recyklace vezikulu (častější, závislost na presynaptické koncentraci kalcia a nejen z pohledu vezikul chytřejší způsob interakce než druhý způsob, kiss-and-stay, tj. fúze vezikuly s membránou a uvolnění celého obsahu. SNARE proteiny realizují fúzi vezikuly s membránou (SNARE = soluble NSF-attachment protein (bez vztahu ke SNAP-25), NSF = n-ethylmaleimide sensitive fusion protein, interagují mezi sebou prostřednictvím SNARE motivů (sekvence 60 aminokyselin a tvoří SNARE komplex", "section_level": 3}, {"title": "postsynaptická část.", "content": "Postsynaptická organizace je komplexnější u excitačních synapsí, tzv. postsynaptická denzita. Postsynaptické receptory nejsou distribuovány rovnoměrně, ale v clusterech, na excitačních synapsích je cca 15-100 AMPARs a 2-30 NMDARs a jedním kvantem glutamátu aktivováno v průměru 20 AMPARs a 3 NMDARs TARP a GRIP Cytoskelet ovlivňuje velikost a tvar postsynaptické části synapse a dendritických trnů), dochází k aktin-dependentní remodelaci při plasticitě při napojení na scaffold proteiny. Abnormality proteinů postsynaptické zóny jsou jedním z faktorů patogeneze pervazivních vývojových poruch, autismu, např. Shank KO jako animální model autismu", "section_level": 3}, {"title": "Typy chemických synapsí.", "content": "Morfologické dělení synapsí (podle obrazu v elektronové mikroskopii)", "section_level": 2}, {"title": "o symetrické (Gray type II).", "content": "Centrální synapse, které zprostředkovávají komunikaci mezi centrální nervovou soustavou(CNS) a periferní nervovou soustavou se dělí na 3 typy: Kromě centrální synapse existuje i periferní synapse – nervosvalová ploténka Druhým typem dělení může být dělení dle funkce synapse, v závislosti na tom, jestli dochází k dráždění (excitaci) či útlumu (inhibici) postsynaptických neuronů.", "section_level": 3}, {"title": "Elektrická synapse.", "content": "Synapse je tvořena dvěma přilehajícími konexinovými hemikanály (connexony) umožňující tok elektrického náboje iontů. Connexony mohou být v otevřeném nebo uzavřeném stavu a převážně pouze jednosměrná transmise. Mohou být axo-dendritické, axo-somatické, axo-axonální i dendro-dendritické, které jsou častější než u chemické synapse. Pannexiny a pannexony na rozdíl od connexonů tvoří jeden kanál namísto dvou hemikanálů.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Elektrický přenos má oproti chemické transimisi zřejmou výhodu v rychlosti a slouží pro rychlá koordinaci a synchronizaci v neuronálních sítích, např. v inhibičním parvalbumin+ interneurony a lokální generování gamma oscilací pomocí přechodných vln synchronizované inhibice nebo CPG (central pattern generators) pro coupling neuronů pro efektivní generátorovou aktivitu (CPG u automatizovaných rytmických pohybů, např. dýchání nebo chůze). Mezi astrocyty dochází také prostorové pufrování K+ při intenzivnější neuronální aktivitě ašíření kalciových vln", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "Patofofyziologické důsledky poruchy elektrických synapsíː", "section_level": 2}], "src_summary": "Synapse je spojení dvou neuronů (nebo smyslové buňky a neuronu), sloužící k předávání vzruchů. V dnešní době je považována za \"jednotku\" aktivity mozku namísto neuronu. ", "tgt_summary": "In the nervous system, a synapse is a structure that permits a neuron (or nerve cell) to pass an electrical or chemical signal to another neuron or to the target effector cell. ", "id": 816265}
{"src_title": "Benno z Míšně", "tgt_title": "Benno", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Benno se narodil kolem roku 1010 v Hildesheimu v Dolním Sasku. Poprvé je v písemných pramenech zachycen jako kanovník v dolnosaském Goslaru. Roku 1028 se stal mnichem a roku 1040 byl vysvěcen na kněze. Podle pozdější legendy měl roku 1042 sloužit v kostele svatého Michaela archanděla v rodném Hildesheimu. Roku 1066, údajně ve věku 56 let, byl jmenován biskupem v Míšni. Roku 1073 vypukla saská válka (1073–1075). Benno se sice zprvu zkoušel sporu neúčastnit, ale římský král Jindřich IV. (1050–1106) jej kvůli tomu obvinil z velezrady, protože mu po celou dobu neprojevil věrnost, a následně jej nechal uvěznit. Roku 1076 se král zaručil papeži Řehoři VII. (okolo 1020–1085), že Benna propustí pod podmínkou, že jej biskup podpoří v boji o investituru. Benno se prý po propuštění přiklonil na stranu papeže a saských knížat a roku 1077 se podílel na zvolení protikrále Rudolfa Švábského (asi 1025–1080). Po Rudolfově smrti v roce 1080 se přidal na stranu nového protikrále Heřmana Lucemburského (asi 1035–1088). Z tohoto důvodu byl roku 1085 Jindřichem IV. spolu s dalšími biskupy zbaven úřadu. Benno prosil u vzdoropapeže Klementa III. (okolo 1029–1100) o milost a ten jej roku 1088 vrátil zpět do úřadu míšeňského biskupa. Když Jindřich IV. vyhlásil roku 1103 zemský mír, Benno jej podporoval. Během své biskupské služby se Benno soustředil na šíření křesťanské víry mezi Slovany, proto se mu také dostalo označení „apoštol Slovanů“. Naučil se slovanskému jazyku, zakládal nové kostely a také nová sídla, mezi nimi Bischofswerdu a Bischheim. Připisován je mu počátek vinařství v labském údolí v okolí Drážďan. Až do vysokého věku měl většinou pěšky cestovat po Via regia. Mnoho křesťanských poutníků z řad Slovanů naopak cestovalo za Bennem. Benno zemřel mezi roky 1105 a 1107. Tradované datum úmrtí 16. června 1106 není podloženo dobovými prameny.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda.", "content": "Informace, že byl Benno nelegitimním synem paní Derksen a saského hraběte Friedricha z Woldenburgu není potvrzena. Několik legendárních příběhů obsahuje světcův životopis \"Vita Bennonis\" z roku 1512 od Hieronyma Emsera (1478–1527). Připisovány jsou mu různé zázraky, například měl úderem své berly nechat vytrysknout pramen v údolí Svatodol ve chvíli, kdy byl nedostatek vody a shromáždění lidé čekající na křest omdlévali. Markrabě Jindřich I. z Eilenburgu (okolo 1070–1103), který jej urazil, měl do roka zemřít, jak mu Benno prorokoval. Když byl Benno roku 1085 sesazen z biskupského úřadu, vhodil prý klíč od míšeňské katedrály do řeky Labe. Když se vracel do úřadu, zastavil se v hostinci, kde mu připravovali rybu, v jejíž útrobách se klíč našel. Pravděpodobné jsou pověsti o Bennově misionářské činnosti, zakládání kostelů a podpoře církevních zpěvů.", "section_level": 1}, {"title": "Hrob a ostatky.", "content": "Bennovy ostatky byly uloženy v románské míšeňské katedrále a kolem roku 1270 vyzdviženy biskupem Withegem I. (před 1250–1293). Uloženy byly do nově vybudované kamenné schránky ve tvaru tumby, doplněné roku 1370 nebo 1390 o baldachýn a roku 1512 o dřevoryt. V letech 1523–1524 byla původní tumba nahrazena mramorovou, do které byly Bennovy ostatky uloženy po jeho svatořečení. Po přenesení ostatků byla tumba roku 1539 zničena. Po zavedení reformace v Sasku roku 1539 přenesl biskup Jan VIII. († 1549) Bennovy ostatky na biskupský hrad Stolpen, poté je uložil v kostele Panny Marie ve Wurzenu. Poslední míšeňský biskup Jan IX. z Haugwitz (1524–1595) je nakonec spolu s potvrzením pravosti roku 1576 daroval vévodovi Albrechtovi V. (1528–1579) do Bavorska, kde také byly roku 1580 v mnichovském Frauenkirche pohřbeny. Místo, kde stála tumba, je od roku 2017 označenou prostou pískovcovou deskou umístěnou uprostřed katedrály, která nese prostý nápis „BENNO +“ a na jiném místě je na podlaze světec vyobrazen.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Uctívání biskupa Benna je doloženo od poloviny 13. století. Historické prameny vyprávějí o velkých zástupech lidí, které putovaly po Svaté cestě k Bennově hrobu v očekávání zázraků a uzdravení. Roku 1366 kanovník Konrad Preuß zavedl slavnost na Bennovu památku a usiloval o jeho svatořečení. Proces vedoucí k Bennově svatořečení začala roku 1498 míšeňská kapitula spolu se saským vévodou Jiřím Vousatým (1471–1539). Benno byl kanonizován papežem Hadriánem VI. (1459–1523) dne 31. května 1523, což vyvolalo prudkou polemiku mezi Martinem Lutherem (1483–1546) a představiteli katolické církve. Luther v tom viděl pokus, jak zabránit šíření reformace v Sasku, a napsal polemiku \"Wider den Abgott und Teufel, der zu Meißen soll erhoben werden\" (česky \"Proti modle a ďáblu, který má být v Míšni povýšen\"). Benno je uctíván jako patron města Mnichova a drážďansko-míšeňské diecéze. Mimo to je ochráncem rybářů a soukeníků. Jeho atributy jsou klíč, ryba a biskupský oděv s insigniemi. Římskokatolická církev slaví jeho svátek 16. června jako nezávaznou památku. Svátek slaví drážďansko-míšeňská diecéze, mnichovsko-freisingská arcidiecéze a město Freising.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Benno z Míšně (kolem 1010 v Hildesheimu – 16. června 1106 v Míšni) byl v letech 1066–1106 v pořadí 10. biskupem míšeňské diecéze. Proslul svou misijní činností mezi Slovany v oblasti Horní Lužice. K jeho kanonizaci došlo 31. května 1523. Svatý Benno je zobrazován jako biskup s klíčem a rybou.", "tgt_summary": "Saint Benno ( – 16 June 1106) was named Bishop of Meissen in 1066. Venerated since the 13th century, he was canonized in 1523. Benno did much for his diocese, both by ecclesiastical reforms on the Hildebrandine model and by material developments. He was venerated in his native Saxony throughout the later Middle Ages.", "id": 2130491}
{"src_title": "Fuggerei", "tgt_title": "Fuggerei", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Sídliště sociálních bytů Fuggerei bylo postaveno v letech 1516 až 1523 pod vedením stavitele Thomase Krebse. Výstavbu pro potřebné občany města Augsburg sponzoroval podnikatel Jakob Fugger a první část byla dokončena 23. srpna 1521. Kolem prvních šesti ulic bylo tehdy postaveno 52 bytů. V následujících letech se sídliště rozšířilo o další ulice, malá náměstí a kostel. Bylo velmi podobné malému nezávislému středověkému městu s hradbami. Brány byly v noci zamčené. Důsledně dvoupodlažní domy se standardizovanými půdorysy bytů byly, s ohledem na podmínky v době jejich vzniku, velkoryse naprojektovány. Přímo moderní byla koncepce Fuggerei jako pomoc pro svépomoc. Bydlení bylo určeno pro nezadlužené řemeslníky a příležitostné nádeníky ohrožené chudobou, kteří nemohli utáhnout svou vlastní domácnost, například kvůli nemoci. Mohli si tak zajišťovat obživu v rámci sídliště Fuggerei i mimo ně a při hospodářském oživení se pak měli opět odstěhovat do vlastního. Obyvatelům Fuggerei tak zůstávalo zachováno velmi luxusní soukromí. Až do 20. století tam sídlily zejména rodiny s často několika dětmi. Do tohoto sociálního sídliště se však mohli nastěhovat jen spořádaní chudáci („würdige Arme“). Podle vůle zakladatele to nesměli být žádní žebraví pobudové. Roční nájemné činilo jeden rýnský gulden (týdenní mzda řemeslníka). Ideální odměnou byly tři modlitby (\"Otčenáš, Vyznání víry a Zdrávas Maria\"), které se všichni obyvatelé modlili jednou za den za dárce a za jeho rodinu. Fuggerei financoval Jakob Fugger výslovně i jménem svých již zesnulých bratrů Ulricha a Georga. Jméno \"Fuggerei\" vzniklo již v roce 1531. V letech 1581/82 v něm postavil augsburský stavitel Hans Holl kostel Svatého Marka („Markuskirche der Fuggerei\"), darovaný Markusem a Philippem Eduardem Fuggerem. Prvním duchovním se stal jezuita Petrus Canisius, v roce 1925 svatořečený. Ve třicetileté válce bylo Fuggerei pod Švédy až do roku 1642 a do značné míry zničeno. Od roku 1681 až do své smrti v roce 1694 tam žil zednický mistr Franz Mozart, pradědeček skladatele Wolfganga Amadea Mozarta.V letech 1880 až 1938 bylo Fuggerei dále rozšiřováno. Během druhé světové války pak ale bylo britskými nálety při nočním bombardování z 25. na 26. února 1944 ze dvou třetin zničeno. Již 1. března 1944 se rodinná rada seniorů knížecích a hraběcích Fuggerů písemně usnesla na jeho novém vybudování. Podle projektu architekta Raimunda von Doblhoff, vytvořeného z historických předloh, bylo Fuggerei za použití prostředků nadace od roku 1945 znovu stavěno a v roce 1947 byly první budovy opět obydleny. Tato rekonstrukce byla dokončena v 50. letech 20. století. Do roku 1973 bylo Fuggerei s využitím sousedních pozemků ještě asi o jednu třetinu rozšířeno až na dnešních 67 domů se 140 byty.", "section_level": 1}, {"title": "Fuggerei dnes.", "content": "Většina bytů má rozlohu asi 60 metrů čtverečních a má svůj vlastní vchod. Skoro všechny byty v přízemí mají zahrádku, byty v patře mají půdu. Domky jsou napojeny na síť dálkového vytápění města Augsburg. Původní mechanické dveřní zvonky zůstaly i v čase elektřiny zachovány a ovládají se zataháním. Zavěšení a rukojeti starých zvonců jsou různá, pravděpodobně proto, aby nedocházelo k záměně v temném Fuggerei (dříve nebylo žádné uliční osvětlení). Podmínky přijetí jsou stále stejné jako v době založení: Kdo chce žít ve Fuggerei, musí být augšpurčan, katolík a mít dobrou pověst. Roční (studené) nájemné za byt ve Fuggerei je stále nominální hodnotou rýnského guldenu bez ohledu na inflaci (vypočteno na 0,88 EUR). Ostatní náklady již nesou nájemci sami (85, - EUR od 1. července 2013). Obytný soubor s osmi uličkami a několika bránami je „město ve městě“ s vlastním kostelem, „městskými hradbami“ a „městskými bránami“. Od roku 2006 je však pro návštěvníky otevřena pouze jedna brána, \"Ochsentor\", kterou ponocný zavírá od 22:00 do 05:00 hodin. Obyvatel Fuggerei, který se vrátí do půlnoci, platí ponocnému 0,50 Eur, přijde-li později, zaplatí jedno euro. Od 5 hodin je brána znovu otevřená. Majetek nadace \"Fuggereistiftung\" se skládá z lesů a nemovitostí. Dodnes se jím sociální bydlení financuje. Jako další ekonomický zdroj příjmů vznikl v roce 2006 z cestovního ruchu a turistiky. Nadace Fuggerei je jedna z devíti fuggerovských nadací a spravuje ji \"Fürstlich und Gräflich Fuggersche Stiftungs-Administration\". Skládá se ze zástupců tří větví rodu Fuggerů. Jsou to Fugger von Kirchberg und Weißenhorn, Fugger-Babenhausen a Fugger von Glött. Správcem nadace je Wolf-Dietrich, hrabě von Hundt. Správní radu tvoří knížecí a hraběcí senioři rodiny Fuggerů. Od roku 2004 jí předsedá Maria Elisabeth, hraběnka Thun-Fuggerová. Je to první žena v čele této rady. Do předsednictva dále patří Albert Fugger hrabě von Glött, Hubertus Fugger kníže z Babenhausenu a Markus Fugger hrabě z Babenhausenu.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Sociální sídliště Fuggerei je vedle Augsburské radnice pravděpodobně nejoblíbenější turistické místo ve městě. Vstupné se používá k jeho údržbě. Museum ve Fuggerei bylo založeno v roce 1957 a nachází se v ulici \"Mittlere Gasse 13 a 14\". V roce 2006 bylo výrazně rozšířeno a nově uspořádáno. Je zde také poslední původní byt, zařízený ve stylu 18. století. Od roku 2007 je také otevřen plně zařízený prohlídkový byt v ulici \"Ochsengasse\", který ukazuje, jak žije obyvatel Fuggerei dnes. V roce 2008 vzniklo také muzeum v bunkru z druhé světové války. V dochovaném protileteckém krytu z roku 1943 je zdokumentována historie budovy, noční bombardování Augsburgu z 25. na 26. únor 1944, roky rekonstrukce a rozšiřování Fuggerei až do roku 1973. V muzeu Fuggerei, v prohlídkovém bytě a v bunkru ze světové války se pomocí filmů vysvětluje historie rodiny zakladatelů a jejich nadace. Od roku 2006 jsou pamětihodnosti Fuggerei - od kostela po dům Franze Mozarta - vylíčeny v němčině, italštině a angličtině. V roce 2007 byl ve Fuggerei postaven první a dosud jediný pomník zakladateli, Jakobu Fuggerovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fuggerei je nejstarší komplex pro sociální bydlení na světě. V roce 1521 jej ve zděných řadových domcích ve městě Augsburg v Bavorsku nechal postavit Jakob Fugger. Dnes v 67 domcích žije 150 potřebných katolických občanů ve 140 bytech za roční (bez topení) nájem od 0,88 EUR. Za to se jednou denně modlí za zakladatele Fuggera a za jeho rodinu \"Vyznání víry, Otčenáš a Zdrávas Maria.\" Toto sociální bydlení z darovaného majetku Jakoba Fuggera je dodnes provozováno. Spolu s dalšími osmi nadacemi („Fuggersche Stiftungen\") se o ně stará správní rada (\"Aufsichtsgremium der Fürstlich und Gräflich Fuggerschen Stiftungs-Administration\"), vytvořená z knížecích a hraběcích seniorů rodiny Fuggerů.", "tgt_summary": "The Fuggerei is the world's oldest social housing complex still in use. It is a walled enclave within the city of Augsburg, Bavaria. It takes its name from the Fugger family and was founded in 1516 by Jakob Fugger the Younger (known as \"Jakob Fugger the Rich\") as a place where the needy citizens of Augsburg could be housed. By 1523, 52 houses had been built, and in the coming years the area expanded with various streets, small squares and a church. The gates were locked at night, so the Fuggerei was, in its own right, very similar to a small independent medieval town. It is still inhabited today, affording it the status of being the oldest social housing project in the world.", "id": 1654031}
{"src_title": "Wettinové", "tgt_title": "House of Wettin", "src_document": [{"title": "Původ a růst moci.", "content": "V 10. století byli příslušníci rodu hrabaty z Wettinu, odkud přijali své pojmenování. Uvažuje se o jejich příbuzenských vazbách se slovanskými rody z Posálí (i např. Buzici). Roku 1088 získali Wettinové poprvé míšeňské markrabství, které se podařilo postupně ovládnout Konrádu I. Velikému (markrabě v letech 1130-1157). Postupně připojovali ke svému majetku další državy, například po rodech Grojčských a Ekkerhardovců nebo léna v Lužici. Roku 1243 udělili císař Fridrich II. Štaufský jednomu z tehdy nejvýznamnějších říšských šlechticů Jindřichovi Jasnému 1288 lankrabství durynské, které tehdy patřilo protikráli Jindřichu Raspemu z rodu Ludvíkovců. Po jeho smrti roku 1247 museli Wettinové bojovat o jeho udržení, což se jim z velké části podařilo. Příslušníci rodu se sňatky spojovali s významnými panovnickými rody, Babenberky, Přemyslovci (královna Adléta Míšeňská, manželka Přemysla Otakara I.), Štaufy. Postupně bylo zformováno velké rodové panství s centrem v Míšni, která zažila ve středověku velký hospodářský i stavební rozmach. V letech 1267-1271 uvažoval český král Přemysl Otakar II., který v té době ještě neměl legitimního následníka, o svém prasynovci Fridrichu I. Pokousaném (1257-1323), budoucím míšeňském markraběti (1291-1323) a durynském lankraběti (1307-1323), z rodu Wettinů jako o svém možném nástupci na český trůn. Zasnoubil ho se svou starší dcerou Kunhutou a nevěstě přiřkl jako věno veškeré přemyslovské državy. Fridrich I. se později, po zavraždění Václava III., angažoval v Čechách ve prospěch Jindřicha Korutanského. Roku 1423 udělil císař Zikmund Lucemburský svému spojenci proti husitům z roku 1421 Fridrichu IV. Bojovnému (1370-1428) sasko-wittenberské vévodství, kde tehdy vymřela vládnoucí dynastie, a současně mu předal také kurfiřtskou hodnost. V důsledku toho byl pojem Sasko přenesen na Míšeňsko. Tím byl dovršen vzestup Wettinů mezi říšská knížata, vládnoucí elitu země. Poté se novopečený saský kurfiřt účastnil ještě dalších neúspěšných křižáckých tažení proti husitům v roce 1426 (bitva u Ústí) a 1427 (bitva u Tachova).", "section_level": 1}, {"title": "Ernestinská a albertinská větev.", "content": "Roku 1464 se vlády ujali společně bratři Arnošt (1441–1486) a Albert III. Srdnatý, také \"Albrecht Statečný\" (1443–1500). V roce 1483 získali po smrti svého strýce Viléma ještě durynské lanckrabství a rozhodli se, že se o rozsáhlý rodový majetek podělí. Lipskou smlouvou v roce 1485 se Wettinové rozdělili na dvě větve: ernestinskou, jež získala Wittenbersko, část Durynska a kurfiřtský hlas (sídlo ve Wittenbergu), a albertinskou, která vládla v míšeňském markrabství a druhé části Durynska (sídlo bylo přeneseno z Míšně do Drážďan). Vládci albertinské větve se titulovali jako saští vévodové. V 16. století se Wettinové stali významnými příznivci Martina Luthera a jeho reformního učení. Arnoštův syn kurfiřt Fridrich Moudrý (vládl 1486–1525) založil roku 1502 univerzitu ve Wittenbergu, na níž později Martin Luther působil. Stal se spolehlivým ochráncem reformátora, který byl dán do klatby a skrýval ho na svém hradě Wartburgu u Eisenachu. Horlivě hájil proti císaři práva německých knížat na náboženskou svobodu a suverénní vládu v jejich teritoriálních knížectvích. Roku 1519 mu byla nabídnuta koruna německého krále, kterou však odmítl. Jeho syn Jan Fridrich (vládl 1525–1547) se postavil do čela protestantské šmalkaldské jednoty. Po její porážce u Mühlberka ho císař Karel V. zajal, odebral mu kurfiřtský hlas a řadu držav (například Wittenbersko) a přenesl je na albertinskou větev v osobě Albrechtova vnuka Mořice Saského. Mořic byl sice rovněž luterán, ale zpočátku císaře podporoval. Wittenbersko připadlo Mořicovi, ostatní državy ernestinské větve rodu v Durynsku se postupně rozpadly na menší vévodství. Albertinská větev rodů Wettinů držela poté kurfiřtský hlas až do zániku Svaté říše římské roku 1806.", "section_level": 1}, {"title": "Další vzestup rodu.", "content": "S osudy Saska a Durynska byli Wettinové spojeni až do roku 1918. Vládli nejen v saském kurfiřtství (od 1806 království), ale vedlejší větve rodu také v drobnějších tzv. ernestinských vévodstvích, která vznikla na historickém území Durynska: např. Sasko-Kobursko a Gothsko, Sasko-Meiningensko, Sasko-Výmarsko (od 1671 Sasko-Výmarsko-Eisenašsko, od 1815 velkovévodství).", "section_level": 1}, {"title": "Dynastie Sachsen-Coburg und Gotha.", "content": "Z vévodství Sachsen-Coburg und Gotha pochází nejvýznamnější větev rodu Wettinů, dynastie Sasko-Kobursko-Gothajská (původně Sasko-kobursko-saalfeldská). Až do počátku 19. století byla prakticky nejméně významnou větví rodu a vládla jen velmi malému státečku. Úspěšnou sňatkovou politikou se stala nejmocnějším panovnickým rodem Evropy. Princ Albert von Sachsen-Coburg und Gotha se oženil s anglickou královnou Viktorií (jejíž matka také pocházela z tohoto rodu) a jeho potomci (syn Eduard VII., vnuk Jiří V., pravnuci Eduard VIII. a Jiří VI. a prapravnučka Alžběta II.) se stali vládci Velké Británie. Princ Ferdinand von Sachsen-Coburg und Gotha se roku 1836 oženil s portugalskou královnou Marií II. a stal se portugalským králem Ferdinandem II. (stejně jako jeho synové Petr V. a Ludvík I., vnuk Karel I. a pravnuk Manuel II.), Wettinové zde vládli až do roku 1910, kdy Portugalsko vyhlásilo republiku. Princ Ferdinand von Sachsen-Coburg und Gotha se stal roku 1887 bulharským knížetem a roku 1908 carem. Po něm vládli jeho syn Boris III. a vnuk Simeon II. až do roku 1946, kdy byla svržena monarchie. Roku 1831 byl princ Leopold von Sachsen-Coburg und Gotha zvolen králem belgickým, jeho následníky se stali syn Leopold II., vnuk Albert I., pravnuk Leopold III. a prapravnuci Balduin I. a Albert II. se synem a od roku 2014 králem Filipem. Na počátku 20. století tak byla dynastie Wettinů, respektive její větev, pocházející z knížectví Sachsen-Coburg und Gotha nejmocnější dynastií na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Ovládaná území.", "content": "Počátkem 20. století vládli Wettinové jako: V současné době vládnou Wettinové v:", "section_level": 1}], "src_summary": "Wettinové jsou starý saský šlechtický rod, jehož kořeny sahají do 10. století, kdy byli poprvé doloženi jako hrabata v Harzgau. Později se Wettinové stali vévody a kurfiřty a nakonec i králi saskými. V Sasku vládli do roku 1918. V současnosti jsou dědičnými monarchy v nejvíce státech světa, a to v Belgii, Spojeném království (Windsorové) a zemích Commonwealth Realm.", "tgt_summary": "The House of Wettin () is a dynasty of German counts, dukes, prince-electors and kings that once ruled territories in the present-day German states of Saxony, Saxony-Anhalt and Thuringia. The dynasty is one of the oldest in Europe, and its origins can be traced back to the town of Wettin, Saxony-Anhalt. The Wettins gradually rose to power within the Holy Roman Empire. Members of the family became the rulers of several medieval states, starting with the Saxon Eastern March in 1030. Other states they gained were Meissen in 1089, Thuringia in 1263, and Saxony in 1423. These areas cover large parts of Central Germany as a cultural area of Germany. ", "id": 2415437}
{"src_title": "Kumys", "tgt_title": "Kumis", "src_document": [{"title": "Výroba a skladování.", "content": "Kumys se vyrábí z kobylího mléka. Na jedno dojení se získá necelý litr. S výrobou kumysů se začíná zpravidla na jaře, kdy má kobyla první hříbě. Klisny se při dojení nepřivazují, protože by pak mléko mělo horší chuť. Dříve se mléko dojilo do \"saby\" (velkého měchu z kobylí kůže) a poté se mléko tlouklo \"bišpekem\" (dřevěná palice). Pokud se mléko nalilo do \"saby\" večer, bylo ráno připraveno k použití (cca 12 hodin). Měch se vyráběl výhradně z kůže klisny, která uhynula přirozenou smrtí a kůže se pak vydělávala ve sraženém kumysu. Jakmile začne být kumys mírně nakyslé chuti, je možné jej konzumovat, ale lepšího výsledku se docílí pokud je několik dní odleželý, ne však příliš dlouho, jelikož se poté zkazí. Kumys by měl být skladován ve stínu a chladu, položený na studené zemi, kde je ochlazován a na víku zase ohříván nahřátou látkou. Výsledná konzistence by měla mít stejnou hustotu jako původně nadojené mléko. Dojení a skladování do \"saby\" je dnes spíše ojedinělé, v hojné míře se využívají plastové nádoby. Dříve se pro převoz kumysu používal \"tursuk\" (kožený vak), dnes jsou však hojně používány plastové láhve nebo kanystry.", "section_level": 1}, {"title": "Chuť.", "content": "Kumys má nakyslou až štiplavou chuť, která se dá srovnat s acidofilním perlivým mlékem. Kumys je výživný a spolu s pečivem tvoří základní stravu pastevců. Řada cizinců má však s jeho strávením potíže. Často je na vině nádoba a způsob jakým je nápoj uchováván (otevřené plastové barely, nalétaný hmyz, apod.). Kumys se slabším obsahem alkoholu (do 1 %), se používá spíše na léčebné účely – bronchitida, chudokrevnost, tuberkulóza (např. v sanatoriu Kníže Josef v Nałęczówě ve východním Polsku).", "section_level": 1}, {"title": "Podávání.", "content": "V minulosti se u Kazachů a Kyrgyzů udržovala tradice podávání kumysu. Například pro hosty byl určen kumys od tříleté klisny, a pro bojovníky zase kumys vyrobený z mléka pětileté klisny, které mělo nahořklou chuť. Lišily se také nádoby, ze kterých se kumys pil: Dnes se v Kyrgyzstánu kumys pije z klasických porcelánových šálků – \"pial\", podobně jako čaj. Např. sibiřští Jakuti ale dodnes pijí kumys z tradičních dřevěných džbánků na třech nožkách zvaných \"čorony\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kumys (mongolsky айраг, kazašsky қымыз, kyrgyzsky кымыз, baškirsky \"ҡымыҙ\" uzbecky a tatarsky qimiz, rusky кумыс) je středoasijský alkoholický nápoj z kvašeného kobylího mléka. Nápoj je široce rozšířen jak ve Střední Asii, tak i v evropské části Ruska.", "tgt_summary": "Kumis (also spelled kumiss or koumiss or kumys, see other transliterations and cognate words below under terminology and etymology -, \"qymyz\") is a fermented dairy product traditionally made from mare's milk but also a variant with donkey milk. The drink remains important to the peoples of the Central Asian steppes, of Huno-Bulgar, Turkic and Mongol origin: Kazakhs, Bashkirs, Kalmyks, Kyrgyz, Mongols, and Yakuts. Kumis was historically consumed by the Khitan, Jurchen, and Han Chinese of North China as well. ", "id": 502713}
{"src_title": "Mary Wardová", "tgt_title": "Mary Ward (nun)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se ve střední Anglii ve zbožné venkovské rodině v době pronásledování katolíků. Roku 1587 byla popravena Marie Stuartovna a také někteří příbuzní rodny Wardovy. Bylo jí 9 let, když ji otec zachránil z rodného domu, který nepřátelé zapálili. Roku 1605, po Spiknutí střelného prachu (\"Gunpowder Plot\"), museli katolíci skládat protipapežskou přísahu a Mary odešla do Flander. V následujícím roce vstoupila do kláštera klarisek v Saint-Omer a brzy založila nový klášter pro anglické uprchlice. Časem však pochopila, že kontemplativní řád pro ni není a vrátila se do Anglie, kde s velkým nebezpečím zprostředkovala styky věřících s kněžími. Se skupinou mladých žen a dívek odešla znovu do Flander, kde založila „Kongregaci Ježíšovu“ (CJ), „Institut blažené Panny Marie“ (IBMV) podle řehole svatého Ignáce a první dívčí školu. Řeholnice žily sice v klášteře, jinak se ale volně pohybovaly po městě, což nebylo obvyklé a naráželo na odpor. Wardová se vydala do Říma, kde její sestry se svolením papeže učily, aby získala jeho schválení. Protože však sestry nedodržovaly klausuru, musely z Říma odejít do Bavorska, kde jim papež na žádost vévody Maxmiliána I. povolil zřídit klášter a otevřít dívčí školu v Mnichově. Roku 1631 však papež Urban VIII. sdružení rozpustil a Wardová byla dva měsíce vyšetřována inkvizicí. Roku 1639 se ilegálně vrátila do Anglie a roku 1645 tam zemřela.", "section_level": 1}, {"title": "Anglické panny.", "content": "Teprve roku 1703 získala její kongregace papežské schválení a roku 1877 i Institut blažené Panny Marie (IBMV). Roku 2009 prohlásil papež Mary Wardovou za ctihodnou. Její řeholnice působí v USA a v Irsku jako Sestry z Loreta, ve Střední Evropě jako Anglické panny. V českých zemích měly od roku 1791 klášter a školu u sv. Josefa na Malé straně v Praze, od roku 1921 klášter a školu ve Štěkni u Strakonic.", "section_level": 1}, {"title": "Proces svatořečení.", "content": "Její proces byl otevřen dne 11. října 1929 v diecézy Middlesbrough a uzavřen 7. července 1930. Poté byl znovu otevřen 17. března 1932 a uzavřen 14. prosince 1932. Dne 20. května 1994 byl vydán dekret o platnosti diecézního procesu. Dne 19. prosince 2009 byla papežem Benediktem XVI. prohlášena za Ctihodnou. Od roku 2010 je zkoumán zázrak na její přímluvu. Postulátorem procesu je Andrea Ambrosi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mary Ward (23. ledna 1585, Ripon, Yorkshire, Anglie - 30. ledna 1645, Heworth, York) byla anglická řeholnice, zakladatelka Kongregace Ježíšovy, z níž později vznikl školský řád Sester z Loreta (\"Sisters of Loreto\"), u nás známý jako Anglické panny. Je po ní nazvána řada škol po celém světě.", "tgt_summary": "Mary Ward, (I.B.V.M.) (23 January 1585 – 30 January 1645), was an English Catholic nun whose activities led to the founding of the Congregation of Jesus and the Institute of the Blessed Virgin Mary, less well known as the Sisters of Loreto (not to be confused with the American Sisters of Loretto), which have both established schools around the world. Ward was declared Venerable by Pope Benedict XVI on 19 December 2009.", "id": 2323002}
{"src_title": "Hedvika Slezská", "tgt_title": "Hedwig of Silesia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Bavorsku na hradě Andechs u Ammerského jezera, proto je dodnes v Bavorsku nazývána \"Hedvig z Andechsu\". Byla dcerou bádenského markraběte a meranského vévody Bertolda IV., který pocházel z jihoněmeckého rodu Andechsů a Anežky z Rochlitz. Jako malé dítě ji předali na výchovu k benediktinkám v Kitzingenském klášteře. Dvanáctiletou ji otec z mocensko-politických důvodů provdal za knížete Jindřicha I. Bradatého, manželství však bylo velmi šťastné. Již ve 13 letech porodila Hedvika první dítě; po porodu sedmého dostala od muže souhlas, aby s ním dále směla žít ve zdrženlivosti. Společně s českou kněžnou Annou Přemyslovnou založila benediktinský klášter Wahlstatt na Lehnickém poli. V roce 1203 založila cisterciácký klášter v Třebnici, první ženský klášter na území Slezska. Brzy začala být pronásledována osudem. O ruku její dcery Gertrudy se ucházel falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu. Římskoněmecký král Filip Švábský varoval Jindřicha a Hedviku před Otovou násilnickou povahou. Když se o tom temperamentní Ota dozvěděl, krále na sněmu v Bamberku chladnokrevně zavraždil. Za tento čin byla na něj i na jeho stoupence uvalena říšská klatba. Mezi jeho stoupenci byli Hedvičini bratři Ekbert a Jindřich. Rodový hrad Andechs byl úplně rozbořen a oba bratři odešli raději do exilu. Sestra svaté Hedviky Gertruda Meranská se provdala za uherského krále Ondřeje II. a byla v roce 1213 zavražděna. Synové Jindřich a Konrád se zapletli do bratrovražedné války, v níž byl Konrád poražen a později zemřel po pádu z koně. Hedvičin manžel Jindřich I. Bradatý padl v roce 1238 ve vnitropolských válkách a nejmilovanější syn Jindřich II. Pobožný v boji proti Tatarům (1241). Po synově smrti se uchýlila do třebnického kláštera. Po zbytek života se věnovala službě pro blaho svého lidu a prohloubení křesťanské víry. Zakládala nemocnice, ošetřovací ústavy a kláštery.", "section_level": 1}, {"title": "Svatořečení.", "content": "Svatořečil ji papež Klement IV. již 26. března 1267. Svatá Hedvika je patronkou Polska, Slezska, Berlína, diecéze a města Zhořelec, Vratislavi, Třebnice a Krakova, ostravsko-opavské diecéze, a kromě toho exulantů a snoubenců. Též bývá pro svůj původ považována za ochránkyni němectví ve Slezsku. Katedrála sv. Hedviky je arcidiecézním chrámem Berlína. Její svátek se podle liturgického kalendáře slaví 16. října.", "section_level": 2}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Její životopis zachytily kolem roku 1300 \"Legenda maior\" a \"Legenda minor\", což vedlo k širokému rozšíření úcty a jejího vyobrazení během 14. století. K českým spolupatronkám bývá řazena od 50. let 14. století na základě ilustrované legendy, která byla sestavena a iluminována roku 1353 na dvoře císaře Karla IV. na objednávku slezského vévody Ludvíka z Lehnice a Břehu. Později se dostala prostřednictvím sbírek vévodů sasko-lauenburských do knihovny piaristického kláštera v Ostrově u Karlových Varů, po jeho zrušení do Guttmannovy sbírky ve Vídni a z ní odprodána do Muzea umění v americkém Clevelandu. V ikonografii se Hedvika Slezská objevuje zobrazována jako kněžna s korunou na hlavě nebo jako vdaná paní s hlavou v zavinutí, vzácněji také v černém hábitu cisterciácké řeholnice. Často drží v ruce model kostela (Třebnice), někdy také sošku Panny Marie, u pasu nebo v ruce mívá růženec. Někdy se modlí před křížem, dává almužnu nebo ošetřuje nemocné. Tím se její vyobrazení neliší od její neteře sv. Alžběty Durynské. Někdy v ruce drží své boty, protože podle tradice chodila vždycky bosá. Podle legendy konala četné zázraky, z nichž se v ilustracích objevujeː Proměnění vody ve víno, Uzdravení slepého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hedvika Slezská ( \"Hedwig von Andechs\", \"Hedwig von Schlesien\", \"Jadwiga Śląska\", 1174, Andechs – 15. září 1243, Třebnice) byla slezská kněžna a světice. Je patronkou Slezska.", "tgt_summary": "Hedwig of Silesia (), also Hedwig of Andechs (, ; 1174 – 15 October 1243), a member of the Bavarian comital House of Andechs, was Duchess of Silesia from 1201 and of Greater Poland from 1231 as well as High Duchess consort of Poland from 1232 until 1238. She was reported in the two-volume historical atlas of Herman Kinder and another author to have been great in war and defended from the Teutonic Knights. She was canonized by the Catholic Church in 1267 by Pope Clement IV.", "id": 488225}
{"src_title": "Aurora (křižník)", "tgt_title": "Russian cruiser Aurora", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "\"Aurora\" byla třetím a posledním křižníkem třídy \"Pallada\" (měla sesterské lodě \"Pallada\" a \"Diana\"). Postavena byla v Petrohradu v letech 1897–1903 (kýl byl založen 4. června 1897, spuštěna na vodu byla 24. května 1900).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní pancéřovou ochranou lodi byla pancéřová paluba o síle 50–75 mm, jejíž šikmé části zasahovaly až pod čáru ponoru. Hlavní výzbroj lodi tvořilo osm 152mm kanónů vzor 1892, zbraně kryly pancéřové štíty (po jednom byly na přídi a na zádi, zbylých šest bylo na bocích trupu). Dále loď nesla 24 kusů 75mm děl a osm 37mm děl. Nesla také tři 381mm torpédomety (po jednom na přídi a na bocích). Páru dodávalo 24 vodotrubných kotlů Belleville vytápěných uhlím. Pohon zajišťovaly tři tříválcové sdružené parní stroje s trojnásobnou expanzí a s přímým pohonem šroubů. Vnější lodní šrouby měly průměr 4.09m a prostřední lodní šroub měl průměr 3,50 m. Při zkouškách loď dosáhla maximální rychlosti 19,2 uzlu, při 135 ot/min a výkonu strojů po 3870 koních. (Maximální výkon každého ze strojů byl 4100 k, tedy cca 3016 kW, ale při 150 ot/min. Tohoto výkonu se ale na lodi nikdy nepodařilo dosáhnout, takže 20uzlové rychlosti předpokládané v projektu nikdy nemohlo být dosaženo.)", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Prvním bojovým nasazením lodi byla rusko-japonská válka. \"Aurora\" byla přeřazena z Baltského loďstva do nově zformované 2. pacifické eskadry. Ta byla, pod velením admirála Rožestvenského, vyslána z Evropy na Dálný Východ, kde Japonské císařské námořnictvo zablokovalo zdejší ruskou eskadru v přístavu Port Arthur. Celý náročný přesun trval od října 1904 do května 1905 a během přesunu byla loď lehce poškozena v Incidentu na Dogger Bank. Bojový křest lodi nastal v bitvě u Cušimy, ve které japonské námořnictvo drtivě zvítězilo. Lodi se podařilo probít z bojiště a byla poté krátce internována v Manile (to samé provedly křižníky \"Oleg\" a \"Žemčug\"). Po návratu k Baltskému loďstvu loď sloužila k výcviku a podnikla řadu zámořských plaveb. V roce 1911 se například v Bangkoku účastnila oslav korunovace thajského krále Rámy VI.. \"Aurora\" byla bojově nasazena také v první světové válce, přičemž operovala v Baltském moři. Dne 7. listopadu 1917 na Leninův rozkaz vystřelil křižník \"Aurora\" salvu slepých nábojů jako signál pro dělostřelecký pluk, který zahájil útok na Zimní palác. Byla tak zahájena Říjnová revoluce. Od roku 1922 křižník sloužil jako výcviková loď. V průběhu druhé světové války byly lodní zbraně demontovány a použity k pozemní obraně Leningradu (Petrohradu), loď samotná byla zakotvena v přístavu Oranienbaum, poškozena bombardováním a potopena. Po válce byl křižník v letech 1945–1947 opraven a natrvalo zakotvil na řece Něvě v Leningradu jako symbol Říjnové revoluce. Byl používán k výcviku a v roce 1957 se stal muzeem. V lednu 2013 oznámil ministr obrany Ruské federace generál Sergej Šojgu rozhodnutí o celkové renovaci lodi. Dne 21. září 2014 byla Aurora odtažena do opravárenského doku Kronštadtských loděnic Ministerstva obrany Ruské federace. Loď, která slouží jako muzeum, byla po opravách vrácena na své původní stanoviště v Petrohradu v sobotu 16. července 2016. V průběhu oprav byl zrenovován trup křižníku a na lodi bylo instalováno moderní protipožární zařízení a 52 bezpečnostních kamer.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Aurora byla vybavena elektrickými měřidly firmy Erich Roučka (od roku 1945 Metra Blansko).", "section_level": 1}], "src_summary": "Aurora ( Аврóра, správným přepisem Avrora) je ruský chráněný křižník třídy \"Pallada\", který v současnosti slouží jako muzeum v Petrohradu. Loď byla nasazena v rusko-japonské válce, první světové válce a v roce 1917 se stala symbolem bolševické revoluce v Rusku. Od roku 1957 slouží jako muzeum.", "tgt_summary": "Aurora () is a 1900 Russian protected cruiser, currently preserved as a museum ship in Saint Petersburg. \"Aurora\" was one of three cruisers, built in Saint Petersburg for service in the Pacific. All three ships of this class served during the Russo-Japanese War. \"Aurora\" survived the Battle of Tsushima and was interned under US protection in the Philippines, and eventually returned to the Baltic Fleet. ", "id": 2146264}
{"src_title": "Cepín", "tgt_title": "Ice axe", "src_document": [{"title": "Klasické cepíny.", "content": "Klasický cepín má rukojeť s hlavou podobnou zmenšenému krumpáči, později se ve Skotsku vyvinuly hroty jedničkového tvaru a moderní cepíny zvláště určené pro těžké kombinované lezení a drytooling mají spíše inverzně prohnuté hroty. Na rukojeti, která byla původně dřevěná, ale dnes téměř výhradně kovová, bývá u klasického cepínu na posuvném kroužku upevněna smyčka pro navléknutí na ruku, která slouží jednak proti ztrátě cepínu při lezení v horách, jednak jako opora ruky při zavěšení. Hlava cepínu má na jedné straně špičatý zobák, na druhé straně má lopatku, nebo tlouk (kladivocepín). Použití klasického cepínu: Cepín se používá obvykle zároveň s mačkami.", "section_level": 1}, {"title": "Cepíny pro závodní ledolezení a drytooling.", "content": "Cepíny pro těžké ledolezení, mixové lezení, drytooling a závodní lezení nemají ani smyčku, a většinou ani tlouk nebo lopatku. Mají zprohýbanou rukojeť tak, aby se při zaseknutí do ledu neotloukly prsty a na rukojeti aby se vytvořila madla pro obě ruce. Smyčka se nepoužívá proto, že při závodním lezení, drytoolingu i těžkém ledovém lezení se cepíny přendavají z ruky do ruky, někdy lezec visí jen na jednom cepínu a druhý si odkládá buď na rameno, nebo jej drží v zubech. Geometrie cepínu je přizpůsobena spíše zakládání hrotu než zasekávání a musí zajistit aby hrot nesklouzl ani při zaháčení v převisu. Závodní cepíny nelze používat v horách, protože se nedají zprohýbanou rukojetí zapíchnout do sněhu. Pro závodní ledolezení na rychlost se používají místo klasických cepínů ostré háky s rukojeťmi, zvané ajsfi, vynalezené ruskými horolezci.", "section_level": 1}, {"title": "Technika brzdění cepínem.", "content": "Ideální technikou je převrátit se na břicho, cepín uchopit oběma rukama u jeho hlavy a tlačit jej těsně u ramene špicí pracovní části do ledu a špičkami bot pomáhat brzdění. Pokud máte na nohou mačky, je třeba nohy naopak zvednout, aby se jejich hroty nedotýkaly ledu, jinak by se pád stal nekontrolovatelným a při vyšší rychlosti je téměř jisté, že by došlo k vykloubení nebo zlomení nohou. Tuto techniku je velmi vhodné si na bezpečném svahu s bezpečným dojezdem do roviny nebo protisvahu předem nacvičit, protože její zvládnutí může být v extrémní situaci otázkou života a smrti. Rychlost pádu na ledovém nebo firnovém svahu je v podstatě rychlostí volného pádu a je třeba zareagovat rychle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cepín je horolezecké náčiní (speciální víceúčelový nástroj), určený k pohybu osob po ledovcích, ledových plotnách, sněhových polích, ale i kombinovaném, nebo čistě skalním terénu. V horolezeckém slangu se cepíny nazývají také \"zbraně\", \"pikly\", nebo \"motyky\" či \"motyčky\". ", "tgt_summary": "An ice axe is a multi-purpose hiking and climbing tool used by mountaineers in both the ascent and descent of routes that involve frozen conditions with snow or ice. An ice axe can be held and employed in a number of different ways, depending on the terrain encountered. In its simplest role, the ice axe is used like a walking stick in the uphill hand, the mountaineer holding the head in the center. It can also be buried pick down, the rope tied around the shaft to form a secure anchor on which to bring up a second climber, or buried vertically to form a stomp belay. The adze is used to cut footsteps (sometimes known as pigeon holes if used straight on), as well as scoop/bucket seats in the hillside and trenches to bury an ice axe belay. The long-handled alpenstock was a predecessor to the modern ice axe. ", "id": 1538116}
{"src_title": "Kult", "tgt_title": "Cult (religious practice)", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj kultu.", "content": "U některých náboženství či sekt lze doložit, že podnětem k jejich vzniku byl nějaký kult. Cargo kult ukazuje na možný mechanismus vzniku kultu. Neexistuje nějaká obecná rovnice na chování kultu, přesto lze tvrdit, že při delším zachování kultu vznikají rituály a ceremonie. Ty pak sehrají důležitou roli při vzniku či udržování náboženství (kultury). Typickým příkladem takového chování jsou modlitby (nikoli však akt modlení se), často oběť, nebo její náhražka. Dalším projevem kultu jsou umělecká díla (obrazy, sochy atp.), ikony na počest daného božstva.", "section_level": 1}, {"title": "Náplň kultu.", "content": "Kult se vztahuje k bytosti lidské či mýtické, zvířeti (kult hadů), místu, rostlině, atp. Kult mýtických osob reprezentují v historii starověké kulty, například řecké hrdinské kulty nebo kult svatých v rámci náboženství. Tím do náboženství vstupuje prvek, který žije vlastním životem, má s ním shodný základ, ale další vývoj může vést až k rozštěpení náboženství. Kult jako takový je nepřizpůsobivý a velmi stálý, proto je dané náboženství na takové situace nuceno reagovat na takovéto podněty. Někdy je oficiální část náboženství nucena riskovat střet s kultem. Jelikož kult nemá žádné zástupce, pouze vyznavače je tento střet z pohledu náboženství velmi komplikovaný a riskantní. U méně kompaktních náboženství (zpravidla s náboženství s velkým počtem bohů) vznikají kulty jednotlivých bohů (např. slunečních), které pak při určitém množství vyznavačů destabilizují církev a vytváří vlastní náboženství, které se prolíná s náboženstvím původním. Na takovém principu bylo založeno např. egyptské náboženství, kde díky těmto jevům došlo ke značné rozporuplnosti jednotlivých center, centra se pak věnují obhajobě své teze proti tezím ostatním, což vede k obrovské složitosti daného náboženství. Poměrně specifickým kultem je kult mrtvých, který se vyskytuje prakticky napříč kulturami, kdy u vyspělejších náboženství je tento kult více potlačen a stává se obsahem a součástí náboženství.", "section_level": 1}, {"title": "Posun ve významu slova.", "content": "Ve 20. století se objevil i obrat kult osobnosti, který nevzniká na základě náboženství, ale na politických principech, kdy si politik, zpravidla diktátor, vynucuje jakési „zbožštění“ své osobnosti. Stává se pak centrem všeho dění a je oslavován jako ideál dobra. Ke zrodu kultu osobnosti však dochází až tehdy, pokud si kult najde své početné vyznavače, k čemuž může dojít častokrát samovolně, bez donucení. Výraz kult osobnosti použil poprvé pravděpodobně Nikita Sergejevič Chruščov ve své tajné řeči, kdy takto označil období Stalinovy vlády. Se Stalinem bývá toto označení spojováno nejčastěji. Výklad tohoto pojmu je poměrně široký (více pod heslem kult osobnosti). Dále se tohoto slova začalo využívat pro zlomové knihy, audiovizuální díla, výtvarná díla, hudební skladby nebo nahrávky atp., které významným způsobem ovlivnily nějakou část populace či umění. Taková díla pak nazýváme kultovní (mimořádně uctívaná).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kult je označení pro určité pojetí vztahu člověka k bohu, člověku, bytosti či předmětu, které se projevuje jeho velebením, uctíváním nebo zbožněním toho, co boha představuje, symbolizuje. Předmět kultu se stává idolem = modlou, kult se pak stává modloslužebnictvím - idolatrií. Znamená službu člověka bohu, místu, svatyni, jinému člověku, atp. ", "tgt_summary": "Cult is literally the \"care\" (Latin \"cultus\") owed to deities and to temples, shrines, or churches. Cult is embodied in ritual and ceremony. Its present or former presence is made concrete in temples, shrines and churches, and cult images, including cult images and votive offerings at votive sites.", "id": 105636}
{"src_title": "Webový server", "tgt_title": "Web server", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1989 Tim Berners-Lee představil nový projekt s cílem zjednodušení výměny informací mezi vědci na bázi hypertextových odkazů. Výsledkem projektu byly dva programy: V letech 1991 a 1994 jednoduchost a efektivita prvních technologií pro surfování a výměnu dat přes World Wide Web pomohla rozšíření na mnoho operačních systémů a mezi různé sociální skupiny, nejprve vědce, později univerzity a průmysl. V roce 1994 se Tim Berners-Lee rozhodnul pro založení World Wide Web konzorcia (W3C), které mělo regulovat budoucí vývoj a standardizaci mnoha technologií jako jsou HTTP, HTML a jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné vlastnosti.", "content": "Jednotlivé webové servery se mohou v různých jednotlivostech značně lišit. Přesto mají několik společných vlastností. Každý webový server je připojen k počítačové síti a přijímá požadavky ve tvaru HTTP. Tyto požadavky vyřizuje a počítači, který požadavek vznesl, vrací odpověď. Odpověď obvykle představuje nějaký HTML dokument. Může to být ale i dokument v jiném formátu – text, obrázek apod. Odpověď serveru je opět ve tvaru HTTP, je uvozena hlavičkou obsahující stavový kód, za níž následuje samotný obsah. Stavový kód odpovědi udává, zda byl požadavek vyřízen v pořádku, či zda došlo k nějakým obtížím. Dva nejčastější stavové kódy jsou 200 (OK) a 404 (Not Found). Kódy jsou trojciferná čísla, dělící se do následujících skupin: Obvykle server nějakým způsobem protokoluje přijímané požadavky a taktéž zaznamenává případné chyby. To pomáhá správci webového serveru vytvářet statistiky a podle typu a množství požadavků optimalizovat obsah, způsob uložení i způsob prezentace požadovaných dat. Webový server (program) má téměř vždy nějaké možnosti konfigurace – stanovení kořenového adresáře, z něhož je přístupný obsah poskytovaný on-line, a dále konfigurace pro každý jeho podadresář individuálně, například jaký soubor zpracovat implicitně, obsahuje-li URL pouze daný adresář, nebo v jaké časové zóně se nachází či jaké podporuje jazyky a přípony souborů. Podporuje-li webserver dynamický obsah, je součástí i nastavení interpreterů skriptovacích jazyků, jež tento obsah zpracovávají. Součástí architektury sofistikovanějších webových serverů mohou být různé zásuvné moduly a pokročilé metody řízení požadavků.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj poskytovaných informací.", "content": "Webový server má v zásadě dvě možnosti, jak získávat informace, které vrací klientům: K dynamickému vytváření obsahu se používá celá řada různých technologií (Perl, PHP, ASP, ASP.NET, JSP, Python apod.). Statický obsah je schopen server poskytnout výrazně rychleji než dynamický. Na druhé straně pomocí dynamického obsahu lze poskytovat mnohem větší obsah informací a lze reagovat i na různé „ad hoc“ dotazy klientů. Proto se v praxi v mnoha případech oba způsoby poskytování obsahu kombinují – například cachování, node.js,....", "section_level": 1}, {"title": "Průběh zpracování dotazu.", "content": "Služeb webového serveru nejčastěji využívají uživatelé internetu prostřednictvím webových prohlížečů. Méně časté využití je např. XML-RPC nebo v případě některých desktopových aplikací, které kontrolují nejnovější verze sebe sama, případně řídí automatické aktualizace. Odkaz http://www.example.com/path/file.html je klientem převeden na HTTP 1.1 požadavek ve tvaru: GET /path/file.html HTTP/1.1 Host: www.example.com Webový server na adrese www.example.com přidá tuto cestu k cestě kořenového adresáře příslušného webového serveru (pro Linux typicky codice_1) a výsledkem bude cesta k lokálnímu souboru: /var/www/html/path/file.html Poté server soubor přečte (v případě statického obsahu) nebo zpracuje (tj. interpretuje a použije výsledek) a jako odpověď odešle výsledný obsah v případě úspěšného zpracování nebo chybovou hlášku v případě chyby. Celá odpověď je ve formě HTTP hlavičky se stavovou odpovědí, po které následuje výsledný obsah.", "section_level": 1}, {"title": "Přetížení.", "content": "Webový server může být přetížen z mnoha důvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky přetížení.", "content": "Přetížení se může projevovat např.:", "section_level": 2}, {"title": "Podíl na trhu.", "content": "Podle posledních průzkumů společnosti Netcraft z listopadu 2015:", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Nejrozšířenější programy, které zabezpečují službu webového serveru, jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem webový server se rozumí: Nejpoužívanějším webovým serverem vůbec je Apache HTTP Server, následovaný především Internet Information Services a nginx.", "tgt_summary": "A web server is server software, or hardware dedicated to running this software, that can satisfy client requests on the World Wide Web. A web server can, in general, contain one or more websites. A web server processes incoming network requests over HTTP and several other related protocols. ", "id": 2142180}
{"src_title": "Odilon Redon", "tgt_title": "Odilon Redon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se Bertrandovi a Marii-Odile Redonovým 20. dubna 1840 v Bordeaux. Krátce před tím se jeho rodiče vrátili ze Spojených států, kde otec s malým úspěchem farmařil a kde se oženil s Redonovou matkou, Francouzkou, která pocházela z Louisiany. Její jméno Redon použil jako pseudonym. Vzhledem ke své slabé tělesné konstituci byl brzy po narození svěřen do péče kojné a následně svého strýce, který žil na rodinném statku Peyrelebade poblíž města Listrac-de-Durèze, asi 50 km na východ od Bordeaux. Život v přírodě a izolaci v něm probouzel bizarní a fantasmagorické obrazy, které se staly později podstatou jeho díla a které se dodnes nepodařilo plně vysvětlit. V 7 letech strávil se svou pěstounkou několik měsíců v Paříži, kde navštívil zdejší muzea. Zejména dramatické obrazy jej silně ovlivnily. Na venkově žil až do svých 11 let, kdy se v Bordeaux připojil k rodičům a začal chodit do školy. Jeho kresba byla oceněna dříve než začal číst. V roce 1855 zde začal navštěvovat kurzy malíře Stanislase Gorina. Ten v Redonovi podporoval jeho zanícení pro malířství a seznámil ho s díly Jeana-Francoise Milleta, Eugène Delacroixe, Camille Corota a Gustava Moreaua, který na něj měl ze jmenovaných malířů největší vliv i v budoucnu. V 17 letech na přání rodičů, jejichž starší syn byl architektem, se bez úspěchu pokusil o přijetí na studium architektury na pařížské École des Beaux-Arts. Na téže škole se roku 1864 přihlásil do ateliéru malíře Léona Gérôma. Po roce skončilo studium rozchodem, protože se Redon nechtěl nechat vtěsnat do schémat akademického malířství. Po návratu do Bordeaux se spřátelil s grafikem Rodolphem Bresdinem, který ho naučil grafickým technikám, zejména leptu a litografie. Pod vedením tohoto umělce vznikla série 11 leptů \"Brod,\" která byla vydána v r. 1866. Tato série byla inspirována orientálním a romantickým duchem děl Eugéna Delacroixe, kterého znal od vidění. Roku 1867 byl jeho olej \"Roland v Roncevaux\" přijat na výstavu Salón v Bordeaux, která byla obdobou stejnojmenné pařížské výstavy. Malíř se ale rozhodl obraz nevystavit a v místních novinách \"La Gironde\" publikoval článek, v němž formuloval svůj postoj k soudobému malířství. Léto následujícího roku maloval v Barbizonu s malíři Barbizonské školy a seznámil se zde s Corotem. V roce 1870 byl v souvislosti s Prusko-francouzskou válkou mobilizován a účastnil se válečných akcí na řece Loiře poblíž Tours. Tento traumatizující zážitek se promítl v jeho tvorbě. Od roku 1872 se stala jeho domovem Paříž, kde měl ateliér na Montparnassu, i když téměř každé léto jezdil do Peyrelebade. Jeho přítel Jules Boissé ho v Paříži uvedl do literárního salónu Berthe de Rayssac, kde se scházeli spisovatelé, hudebníci, malíři a vědci. Zde také poznal svou budoucí ženu, kreolku Camille Falte, kterou si vzal roku 1880. Na jaře 1875 opět maloval v Barbizonu. O tři roky později podnikl cestu do Belgie a Holandska, kde obdivoval hlavně díla Franse Halse a Rembrandta. V roce 1879 vydal své první album litografií s názvem \"Ve snu,\" které odráží snové, imaginární prožitky autora. V roce 1881 uspořádal v redakčních místnostech novin \"La Vie Moderne\" první samostatnou výstavu svých uhlokreseb, ohlas byl mizivý. Rok nato vystavoval uhlokresby podruhé a při té příležitosti se spřátelil se spisovatelem Huysmansem, který ho roku 1883 seznámil se Stéphanem Mallarmém. V roce 1884 založilo asi 400 tvůrců, kterým nebyla přijata díla na každoroční oficiální výstavu Salón, Salón nezávislých umělců. Redon byl zvolen jeho prvním prezidentem. Na začátku roku 1886 vystavoval Redon spolu s Paulem Gauguinem v Bruselu na salónu avantgardní Skupiny XX a téhož roku na jaře se zúčastnil poslední, osmé výstavy impresionistů. Zřejmě z Mallarméova podnětu se roku 1889 zúčastnil první výstavy Společnosti malířů-grafiků v prestižní galerii Paula Durand-Ruela a sblížil se s malíři nazývajícími se Nabisté. Další výstava v téže galerii proběhla v roce 1894. Na počátku 90 let se výrazně proměnila jeho barevná paleta. Opouští tóny černé, začíná používat pastel a olejové barvy. Barva dominuje v jeho dílech až do konce života. Počátkem roku 1890 opět cestoval vystavovat do Bruselu, tentokrát ve společnosti Mallarméově. V té době se sblížil s Gauguinem. V roce 1895 navštívil Londýn. Prodělal také vážnou nemoc, která jeho další tvorbu ovlivnila. Těžce nesl vynucený prodej statku Peyrelebade, o němž rozhodli jeho bratři a kde strávil dětství. Roku 1897 zde prožil poslední léto. O dva roky později vystavoval u Paula Durand-Ruela potřetí, tentokrát společně s Nabisty. Jeho mecenáš, hrabě Robert de Domecy ho v roce 1900 doprovázel na cestě po Itálii. Na začátku 20. století došel uznání i od státu. Roku 1903 mu byl udělen Řád čestné legie a o rok později bylo pro státní galerii zakoupeno jeho první dílo, \"Zavřené oči\" z roku 1890. V témže roce pomáhal se zakládáním Podzimního salonu, v němž mu byl v roce 1904 vyhrazen celý jeden sál s 62 díly. Poslední stěhování v Paříži absolvoval Redon roku 1905, a to na avenue de Wagram č. 129. Roku 1907 se pokusil opatřit si finanční prostředky na zpětný odkup Peyrelebade. Uspořádal veřejnou aukci 53 svých olejomaleb, akvarelů, pastelů a kreseb. Potřebný obnos však nezískal. S dalším ze svých mecenášů, Arthurem Fontainem, navštívil roku 1908 Benátky. Od roku 1909 trávil léto v Bièvres u Paříže ve vile, kterou původně vlastnila Juliette Dodou, nevlastní sestra jeho manželky. V roce 1913 došlo jeho dílo uznání i v zámoří. Na proslulé výstavě Armory Show, která byla první komplexní výstavou moderního umění v Americe a na které se představili i malíři z Evropy, představil Redon 40 děl. Ještě v roce 1914 navštívil Holandsko. Zemřel 6. července 1916 v Paříži, pohřben je v Bièvres. Redonovi měli dva syny. První z nich, Jean, narozený roku 1886, zemřel již po půl roce. O tři léta později se narodil Ari (1889–1972). Umělec vytvořil několik jeho portrétů. Ari byl na začátku první světové války odveden k ženistům. Jeho otec, který se o syna bytostně strachoval, se jeho návratu z fronty nedočkal. Ari Redon pečoval o výtvarný a literární odkaz svého otce a odkázal malířova díla, která zůstala v majetku rodiny, státu.", "section_level": 1}, {"title": "Redon a Čechy.", "content": "Zásluhu na kontaktech Redona s českým prostředím má Zdenka Braunerová, jejíž sestra byla provdána za Élémira Bourgese jednoho z Redonových přátel. Při svých pobytech v Paříži často Redonovy navštěvovala a postupně k nim uvedla i Julia Zeyera, Viléma Mrštíka a Miloše Martena, který se s malířem sblížil nejvíce. Po Arnoštu Procházkovi byl Marten druhý, kdo v Čechách o Redonovi psal. Další byla v roce 1912 Kamilla Neumannová, která vydala v edici \"Umělecké monografie\" soubor dvanácti reprodukcí Redonových děl. Národní galerie v Praze má ve svých sbírkách album šesti litografií \"Edgaru Poeovi\" a další tři litografie z let 1894–1896, Památník národního písemnictví vlastní dvě litografie a lept rovněž z 90. let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Redonovo dílo nelze zařadit do žádného z proudů soudobého malířství, ať už to byl realismus, klasicismus, hnutí nabistů, barbizonská škola nebo impresionismus. Představuje solitér, který nelze jednoznačně zařadit do nějaké kategorie. S mnoha malíři z vyjmenovaných směrů však vystavoval a pojily ho s nimi přátelské vazby. Redon byl vzdělaný a sečtělý člověk. Jeho tvorbu ovlivňovala nejen vlastní imaginace, ale i literatura, přírodověda a zejména hudba, které byl vášnivě oddán. Důležitou inspirativní roli pro něj hrál sen, proto bývá někdy považován za předchůdce surrealismu. Redon byl v blízkém kontaktu se symbolistickými básníky, k jejichž básním má jeho vidění světa blízko. Je také nazýván prvním moderním malířem pocitů úzkosti a nevědomí. Náměty čerpal z antické mytologie, křesťanství i středověkých bestiářů. Jeho literární lásky lze vyčíst z názvů deseti litografických alb, která vydal v průběhu let 1879–1899. Používal více technik: vedle oleje i kresby uhlem, kvaš, pastel, temperu a litografii. Své práce, z nichž mnohé jsou rozptýleny v soukromých sbírkách, datoval jen málokdy, takže je obtížné zjistit dobu jejich vzniku. Nicméně lze v jeho tvorbě rozlišit dvě základní etapy. Zhruba do roku 1890 v jeho uhlokresbách a grafikách dominovala černá barva, kterou Redon považoval za základní. Práce vzniklé do této doby se tradičně nazývají \"noirs\" – černá díla. Po narození druhého syna, Ariho, malíř svůj způsob tvorby přehodnotil a jeho hlavní malířskou technikou se stal pastel. Postupně mizí fantaskní bytosti znázorňované v \"noirs\". Dílo se stává lyričtější, Redon začal používat všechny barvy spektra. Jeho způsob nakládání s barvou a světlem byl natolik svébytný, že inspiroval i fauvisty. Do konce života se již k \"noirs\" nevrátil. Redon se uplatnil i v oblasti dekorativní a nástěnné malby. V Paříži vyzdobil roku 1901 dům hudebního skladatele Ernesta Chaussona, o rok později pracoval v domě svého mecenáše, hraběte Robereta de Domecy, v Domecy-sur-Cure v Burgundsku. Na objednávku přítele, malíře Gustava Fayeta, vyzdobil v roce 1910 stěny knihovny opatství Fontfroide u Narbonne, mj. panelem s názvem \"Noc\". Po roce 1907 se zabýval i dekorativními pracemi, mj. kreslil návrhy pro státní gobelínové dílny. Dílo Odilona Redona bylo inspirováno také hudbou. Sledoval tvorbu Richarda Wagnera. Dále jeho oblíbenými skladateli byli Mozart, Beethoven a zejména Schuman. Tomu věnoval v roce 1904 pastel na jeho počest. Schumanův portrét se objevuje také v panelu se jménem \"Noc\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Odilon Redon, vlastním jménem Bertrand-Jean Redon, (22. dubna 1840 Bordeaux – 6. července 1916 Paříž) byl francouzský malíř, představitel symbolismu a dekadence ve výtvarném umění.", "tgt_summary": "Odilon Redon (born Bertrand Redon; ; April 20, 1840July 6, 1916) was a French symbolist painter, printmaker, draughtsman and pastellist. ", "id": 740107}
{"src_title": "Karl Kautsky", "tgt_title": "Karl Kautsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karel Kautský se narodil v Praze do umělecké středostavovské židovské rodiny, jeho otec Jan Václav Kautský byl scénograf, jeho matka byla herečka a levicová spisovatelka Minna Kautsky. Rodina se přestěhovala do Vídně, když bylo malému Karlovi sedm let. V r. 1874 nastoupil Kautský ve Vídni na univerzitu ke studiu historie a filozofie, následujícího roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). V r. 1880 se připojil ke skupině německých socialistů v Curychu, jež byla finančně podporována Karlem Höchbergem a která pašovala socialistický materiál do říšského sněmu v období Bismarckových protisocialistických zákonů. Ovlivněn Eduardem Bernsteinem, Höchbergovým tajemníkem, stal se marxistou a v r. 1881 navštěvuje v Anglii Marxe a Engelse. V r. 1883 založil ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od r. 1890 týdeník, který redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční příjem. V letech 1885–90 pobýval v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Friedricha Engelse. Od roku 1890 žil v Berlíně, v r. 1891 se společně s Augustem Bebelem a Eduardem Bernsteinem podílel na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a později též programu Heidelberského (1925). Po Engelsově smrti r. 1895 se stal jedním z nejvlivnějších teoretiků marxismu (některými dokonce nazýván „papežem marxismu“). Společně s Bebelem představoval střední proud ve straně a dávno před Leninem rozvíjel marxistickou teorií imperialismu. Když Bernstein koncem 90. let 19. stol. zpochybnil marxistický výklad revolučních procesů jakožto procesů nevyhnutelných, odsoudil ho Kautský s tím, že Bernsteinovo lpění na morálních základech socialismu otevírá cestu ke koalici s „progresivní“ buržoazií a tím i k netřídnímu přístupu. V r. 1914, když němečtí sociálně demokratičtí poslanci v říšském sněmu rozhodovali o schválení válečných úvěrů, Kautský, který sice poslancem nebyl, ale schůze se zúčastnil, navrhoval zdržet se hlasování. I když zpočátku věřil tomu, že Německo vede defenzivní válku proti carskému Rusku, již v červnu 1915 společně s Eduardem Bernsteinem a Hugem Haasem vystoupil proti vládě a těm z vedení SPD, kteří válku podporovali. V r. 1917 vystoupil z SPD a angažoval se v levicové Nezávislé sociálně demokratické straně Německa, sdružující protiválečné revoluční socialisty. Během listopadové revoluce v Německu r. 1918 a krátkého období vlády SPD-USPD sloužil Kautský jako nižší sekretář na ministerstvu zahraničí, kde vyhledával dokumenty k válečné vině císařského Německa. Po r. 1919 Kautského kdysi výsadní postavení soustavně upadalo. V r. 1920 navštívil Gruzii a v následujícím roce vydal o této stále na bolševické moci nezávislé sociálně demokratické zemi knihu. Když došlo k rozdělení USPD v r. 1920, přidal se k menšině těch, kteří odešli zpět do SPD. Ve věku 70 let se v r. 1924 vrátil s rodinou do Vídně, kde zůstal až do Hitlerova anšlusu r. 1938, kdy přes Československo, kde získal občanství, odletěl do Amsterdamu. Zde ještě téhož roku zemřel. Karl Kautský žil po dlouhou dobu v Berlíně-Friedenau, kde se jeho žena Luise Kautská blízce přátelila s Rosou Luxemburgovou, která žila ve stejné čtvrti. V ulici Saarstrasse 14, kde Kautští bydleli je dnes pamětní deska. Kautský byl vykreslen jako „renegát“ v Leninově známém spise \"Proletářská revoluce a renegát Kautský\" (1918) a ten zas na oplátku zkritizoval Lenina r. 1934 v práci \"Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura\": „bolševici pod Leninovým vedením uspěli v uchopení kontroly nad armádními silami v Petrohradě a později v Moskvě a tak položili základ nové proletářské diktatury na místě staré diktatury carské“. Nicméně, jak Lenin tak Trocký bránili bolševickou revoluci jako legitimní a historickou sociální revoltu podobnou Francouzské revoluci a sami sebe jakož i další bolševiky otevřeně obsazovali do role jakobínů, zatímco „oportunismus“ Kautského a dalších považovali za důsledek „sociální korupce“ pramenící v jejich neustále zesilujících vztazích s privilegovanými třídami. Vztah k Sovětskému svazu rozvíjí Kautský ve své další práci \"Sociální demokracie a komunismus\". Z jeho pohledu jsou bolševici konspirační organizací, která se dostala k moci pučem a iniciovala revoluční změny pro které nebylo v Rusku ekonomických předpokladů. Místo toho se společnost zbyrokratizovala, přičemž tamní mizérie dalece převyšuje problémy západního kapitalismu. Stalinovy pokusy o vybudování prosperující a bohaté socialistické společnosti vedou k porážce komunismu. „Cizinci stojí v Rusku v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli např. před pyramidami. Pouze zřídka jim mysl dovolí doznat, jaké zotročení, jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu.“ „Vytěžují (bolševici) smysl pro vytvoření materiálních produktivních sil jejich vlastní destrukcí u každého pracujícího člověka. V těchto hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou, se lidé prudce rozpadají. To ovšem sovětské filmy neukáží.“ (\"Je sovětská Rus socialistickým státem?\")", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Johann Kautsky (16. října 1854, Praha – 17. října 1938, Amsterdam) byl německý socialistický politik a přední teoretik marxismu.", "tgt_summary": "Karl Johann Kautsky (; ; 16 October 1854 – 17 October 1938) was a Czech-Austrian philosopher, journalist, and Marxist theoretician. Kautsky was one of the most authoritative promulgators of Orthodox Marxism after the death of Friedrich Engels in 1895 until the outbreak of World War I in 1914. He was the most important socialist theorist during the years of the Second International. He founded the socialist journal \"Neue Zeit\". ", "id": 37954}
{"src_title": "Ultrafialové záření", "tgt_title": "Ultraviolet", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Ultrafialové záření objevil německý fyzik Johann Wilhelm Ritter v roce 1801. Pojmenoval ho „dezoxidační“ světlo. Nynější název dostal později v 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "UV záření, jakožto oblast elektromagnetického spektra, se dělí na blízké ultrafialové záření o vlnové délce 400–200 nm) a daleké ultrafialové záření (200–10 nm), resp. energií fotonů mezi 3,1 a 124 eV. Rozdělení na spektrální oblasti (též „typy“) UVA, UVB a UVC je především z hlediska biologických účinků UV záření. Označení „vzduchoprázdné ultrafialové“ záření (v anglické literatuře, VUV) naráží na skutečnost, že tento typ záření je před dopadem na zemský povrch pohlcován vzduchem. Označení „hluboké ultrafialové“ záření (, DUV) je používáno ve fotolitografii a technologiích používající principu laseru.", "section_level": 1}, {"title": "UVA.", "content": "Má vlnovou délku od 315 do 400 nm. Asi 99 % UV záření, které dopadne na zemský povrch, je ze spektrální oblasti UVA.", "section_level": 2}, {"title": "UVB.", "content": "Záření UVB má vlnovou délku v rozsahu od 280 do 315 nm. Je z převážné většiny absorbováno ozónem ve stratosféře, resp. ozónové vrstvě. Z typického slunečního záření 350–900 W/m2, které dopadá na nejvyšší vrstvy atmosféry, neproniká prakticky žádné UV záření s vlnovou délkou pod cca 295 nm; od této hranice se na zemský povrch dostává měkčí UV záření – záření UVA o vlnové délce 400 nm se na zem dostane 550 mW/m2 (z přibližně 1700 mW/m2 z horních vrstev atmosféry). Jinými slovy lze říci, že ozón a kyslík propustí na povrch Země zhruba třetinu UV záření. Záření UVB je zhoubné pro živé organismy. Jeho energie je schopná rozkládat nebo narušovat bílkoviny nebo jiné životně důležité organické sloučeniny s vážnými následky pro metabolismus postiženého jedince, nebo (je-li zasažena DNA) vedoucí ke vzniku rakoviny. Např. zvýšení intenzity UVB záření o každá 2 % může znamenat zvýšení výskytu rakoviny kůže o 3–6 %. Kromě kůže má UVB největší dopad i na oči (potažmo zrak) – takto tvrdé záření dokáže poničit až zcela spálit tyčinky a čípky, gangliové buňky a nervová zakončení v rohovce (tzv. „sněžná slepota“). Větší dopad má na jednobuněčné organismy, které dokáže zničit zcela (dokáže změnit strukturu molekuly DNA nesoucí genetickou informaci, vyvolat poškození funkcí organel, ovlivnit osmotický tlak nebo spustit lyzi). Proniká i vodou, ale jen do hloubky několika metrů (kde je však soustředěna většina podvodních organismů). UVB záření též negativně ovlivňuje vzrůst zelených rostlin, účinnost fotosyntézy, ale i třeba celkovou plochu jejich listů. U dvou třetin hospodářských plodin byl zjištěn úbytek zemědělské produkce v souvislosti se zvýšeným působením UVB záření (např. u sóji každé jedno procento zvýšení UVB odpovídalo procentuálnímu úbytku úrody). Dlouhodobě zvýšené působení UVB záření by vyústilo v nepředvídatelné změny v morfologii biosféry (každý živočišný či rostlinný druh je na UV záření různě citlivý). Trend směřující k dominanci odolnějších druhů nad méně odolnějšími by odstartoval nesmírně složitou síť kauzuálních mezidruhových vztahů, jejichž důsledky není možné odhadnout.", "section_level": 2}, {"title": "UVC.", "content": "Je nejtvrdší UV záření – jeho vlnová délka je nižší než 280 nm. Toto záření je jedním ze dvou způsobů vzniku ozónu – při dopadu na dvojatomární molekulu kyslíku jí toto záření dodá energii pro vznik ozónu, který je touto reakcí absorbován. Jinak řečeno, plynný kyslík je významný inhibitor dopadu UVC záření na zemský povrch. Záření UVC je prokazatelně zhoubné (karcinogenní) pro živé organismy. Na rozdíl od UVB, které dokáže proniknout jen několika vrstvami buněk, je penetrace UVC pletivy a tkáněmi živých organismů poměrně větší. Toto UV záření již začíná být ionizující.", "section_level": 2}, {"title": "VUV.", "content": "Vacuum UV nižší než 200 nm oficiálně patří pod rozdělení UVC, výrazně štěpí kyslík na ozon O. Běžně udávaný rozsah 100–200 nm.", "section_level": 2}, {"title": "EUV.", "content": "Extrémní ultrafialové záření s vlnovými délkami nižšími než 31 nm se podílí na některých chemických procesech ionosféry, zejména její nejsvrchnější vrstvy (vrstvy F).", "section_level": 2}, {"title": "Souvislost s evolucí.", "content": "Podle moderních modelů evoluce je vznik a evoluce prvotních proteinů a enzymů schopných reprodukce připisován právě existenci ultrafialového záření. To způsobuje, že sousední dvoušroubovicové páry thyminu v DNA se mohou spojit do kovalentní vazby a tím přerušit vlákno, které reproduktivní enzymy nedokážou zkopírovat. To během genetické replikace či syntézy proteinů vede k posunutí proti sobě orientovaných bází DNA, jehož konečným důsledkem je selhání přenosu genetické informace a smrt organizmu. První prokaryotické organismy, které se přibližovaly hladině prehistorických oceánů – před tím, než byla zformována ozónová vrstva, blokující většinu ultrafialového záření – neustále hynuly. Těch několik málo přeživších si vytvořilo enzymy, které přepracovaly a rozbily thyminové kovalentní vazby (tzv. – enzymy opravující vynechání při spiralizaci). Mnoho enzymů a bílkovin, které se účastní moderní mitózy a meiózy, jsou extrémně podobné enzymům opravujícím vynechání při spiralizaci a jsou považovány za potomky enzymů, které poprvé přestály působení ultrafialového záření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ultrafialové (zkratka UV, z anglického ) záření je elektromagnetické záření s vlnovou délkou kratší než má viditelné světlo, avšak delší než má rentgenové záření. Pro člověka je neviditelné, existují však živočichové (ptáci, plazi, některý hmyz), kteří jej dokážou vnímat. Jeho přirozeným zdrojem je Slunce.", "tgt_summary": "Ultraviolet (UV) is a form of electromagnetic radiation with wavelength from 10 nm (with a corresponding frequency of approximately 30 PHz) to 400 nm (750 THz), shorter than that of visible light but longer than X-rays. UV radiation is present in sunlight, and constitutes about 10% of the total electromagnetic radiation output from the Sun. It is also produced by electric arcs and specialized lights, such as mercury-vapor lamps, tanning lamps, and black lights. Although long-wavelength ultraviolet is not considered an ionizing radiation because its photons lack the energy to ionize atoms, it can cause chemical reactions and causes many substances to glow or fluoresce. Consequently, the chemical and biological effects of UV are greater than simple heating effects, and many practical applications of UV radiation derive from its interactions with organic molecules. ", "id": 929030}
{"src_title": "Syndrom učence", "tgt_title": "Savant syndrome", "src_document": [{"title": "Symptomy.", "content": "Výjimečné schopnosti lidí se syndromem učence jsou zejména v pěti oblastech: paměť, výtvarné umění, hudba, aritmetika a prostorové vnímání. Nejčastěji se syndrom projevuje ve formě „kalendářních učenců“, což jsou lidé, kteří dokážou vypočítat den v týdnu pro jakékoli datum s neobyčejnou rychlostí a přesností nebo si vyvolat podrobné vzpomínky z jakéhokoli dne. Zhruba polovina „učenců“ má různé poruchy autistického spektra. Je odhadováno, že 10% všech lidí s poruchou autistického spektra má nějakou formu syndromu učence. Druhá polovina „učenců“ má nějakou poruchu nebo poškození centrálního nervového systému.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanizmus vzniku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psychologický.", "content": "Neexistuje žádná široce přijímaná teorie, která by vysvětlovala kombinaci talentu a deficitu typických pro syndrom učence. Podle jedné hypotézy se autisté při zpracovávání podnětů soustředí spíše na detaily, tudíž tento kognitivní styl může být predispozicí pro talent spojený s tímto syndromem. Jiná hypotéza tvrdí, že „učenci“ jsou podle empathizing-systemizing teorie hyper-systemizující, což vytváří dojem talentu. Tato teorie klasifikuje lidi podle toho, zda zakládají své schopnosti na empatii s ostatními nebo na „systemizování“ faktů o okolním světě. Pozornost na detaily je důsledkem zlepšené percepce nebo senzorické hypersenzitivity u jedinců se syndromem učence. Bylo také potvrzeno, že někteří „učenci“ umí operovat s informacemi na úrovních, které se vyskytují i u běžné populace, ale nejsou pro ně vědomě dostupné.", "section_level": 2}, {"title": "Neurologický.", "content": "Syndrom učence vzniká také poškozením levého předního spánkového laloku, což je oblast mozku klíčová pro zpracovávání smyslových vjemů, rozpoznávání objektů a vytváření vizuálních vzpomínek. Syndrom byl úspěšně uměle replikován pomocí transkraniální magnetické stimulace, která dočasně „deaktivovala“ výše uvedenou oblast mozku.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Neexistují žádné konkrétní statistiky lidí postižených syndromem učence. Odhady mluví o „mimořádně vzácném“ výskytu. Zhruba 1 z 10 lidí s poruchou autistického spektra má schopnosti, které by se daly charakterizovat jako syndrom učence. Britská studie z roku 2009 ale zjistila, že ze 137 rodičů autistických dětí 28% věří, že jejich dítě má v nějaké oblasti schopnosti, které převyšují normu pro běžnou populaci. Získaný syndrom učence byl zatím reportován v cca 50 případech. Syndrom učence se vyskytuje výrazně častěji u mužů, kteří převažují nad ženami zhruba v poměru 6:1. U lidí postižených konkrétně některou poruchou autistického spektra se syndrom vyskytuje u mužů 4,3x víc než u žen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pojem \"idiot savant \"byl poprvé použit lékařem Johnem Langdonem Downem, který je známý zejména první charakteristikou Downova syndromu. Termín byl v té době používán často nesprávně, protože ne všechny případy spadaly pod tehdejší definici termínu \"idiot \"(těžká mentální retardace). Termín \"autistický učenec\" byl také užíván nesprávně, protože jen zhruba polovina lidí s diagnostikovaným syndromem učence má poruchu autistického spektra. Nakonec se ustálilo nynější označení \"syndrom učence\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Syndrom učence (anglicky Savant syndrome) je vzácně se vyskytující stav, kdy člověk (savant, česky učenec) s mentálním postižením zároveň vykazuje v určitých oblastech schopnosti, které vysoce překračují normu lidí bez mentálního postižení. Syndrom učence se vyskytuje zejména u osob s poruchami autistického spektra nebo u osob po poranění mozku. ", "tgt_summary": "Savant syndrome is a condition in which someone with significant mental disabilities demonstrates certain abilities far in excess of average. The skills at which savants excel are generally related to memory. This may include rapid calculation, artistic ability, map making, or musical ability. Usually just one special skill is present. Those with the condition generally have a neurodevelopmental disorder such as autism spectrum disorder or have a brain injury. About half of the cases are associated with autism and may be known as \"autistic savants\". While the condition usually becomes apparent in childhood, some cases may develop later in life. It is not recognized as a mental disorder within the DSM-5. The condition is rare. One estimate is that it affects about one in a million people. Cases of female savants are even less common than those of males. The first medical account of the condition was in 1783. Among those with autism, 1 in 10 to 1 in 200 have savant syndrome to some degree. It is estimated that there are fewer than a hundred savants with extraordinary skills currently living.", "id": 1040945}
{"src_title": "Marguerite Yourcenarová", "tgt_title": "Marguerite Yourcenar", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Marguerite Yourcenarová se narodila do franko-belgické šlechtické rodiny v Bruselu. Její matka zemřela na následky porodu. Marguerite strávila rané dětství s otcem na zámečku Mont-Noir. Přestože nikdy nenavštěvovala školu, odmaturovala z latiny a řečtiny na výbornou. Psaní se začala věnovat už v pubertě, kdy prožívala hektické období kvůli svému nekonformnímu otci Michelovi, který hodně cestoval a žil aristokratickým životem. Ačkoliv ji podporoval v její spisovatelské kariéře a vydával na své náklady její první díla, citovou oporu u něho nenacházela, protože byl posedlý vidinou opětovného získání ztraceného jmění a čím dál víc propadal své herní vášni. Dědictví, které Yourcenarové připadlo po otcově smrti, jí přes jeho marnotratnost stále ještě po dlouhou dobu umožňovalo žít bohémským životem a věnovat se literatuře, cestování a milostným aférám v Paříži. Po vypuknutí druhé světové války se přestěhovala do Spojených států, kde se živila vyučováním francouzské literatury na Univerzitě v New Yorku. Strávila hodně času cestováním mezi Francií a USA, kde žila se svou partnerkou Grace Frickovou, která přeložila do angličtiny několik jejích děl. Po roce 1950 se natrvalo usadila ve státě Maine. V roce 1980 se Yourcenarová, přestože o to příliš nestála, stala první ženou zvolenou do Francouzské akademie. Zemřela v malém městečku Bar Harbor na Mount Desert Island, ostrově na pobřeží státu Maine, dne 8. června 1987.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi její nejznámější díla patří zejména \"Les Mémoires d’Hadrien\" (1951) – pseudopaměti římského císaře Hadriána z 2. století n.l., \"L’Œuvre au noir\" (1968) – fiktivní životopis renesančního alchymisty, \"Le Labyrinthe du monde\" – autobiografická trilogie, \"Alexis ou le Traité du vain combat\" (1929) – její první román, ve kterém se homosexuálně založený muž formou dopisu pokouší vysvětlit své ženě, proč ji opouští, \"Pindare\" (1932) – životopis slavného antického básníka inspirovaný studiem antické literatury během autorčina pobytu v Řecku – a \"Le Coup de grâce\" (1939).", "section_level": 1}], "src_summary": "Marguerite Yourcenarová, nepřechýleně Marguerite Yourcenar (pseudonym), vlastním jménem Marguerite Antoinette Jeanne Marie Ghislaine Cleenewerck de Crayencour, (8. června 1903 Brusel, Belgie – 17. prosince 1987, Bar Harbor, Maine, USA) byla francouzská autorka románů, esejí, povídek, básní, kritik, divadelních her a překladů (např. \"Virginie Woolfová\"). Stala se první ženou zvolenou do Francouzské akademie (1980). ", "tgt_summary": "Marguerite Yourcenar (,, ; 8 June 1903 – 17 December 1987) was a French novelist and essayist born in Brussels, Belgium, who became a US citizen in 1947. Winner of the \"Prix Femina\" and the Erasmus Prize, she was the first woman elected to the Académie française, in 1980, and the seventeenth person to occupy seat 3.", "id": 1377783}
{"src_title": "Wilhelm Furtwängler", "tgt_title": "Wilhelm Furtwängler", "src_document": [{"title": "Život a umělecká kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky (do roku 1922).", "content": "Wilhelm Furtwängler vyrůstal v Mnichově, kde byl jeho otec Adolf (1853–1907) profesorem klasické archeologie na tamější univerzitě. Brzy začal jevit zájem o hudbu a od 13 let se učil skladbě nejprve u A. Beera-Walbrunna a J. Rheinbergera, od roku 1901 u skladatele Maxe von Schillingse. Z této doby pocházejí jeho první skladby. Roku 1906 začal pracovat jako korepetitor v městském divadle ve Vratislavi. Jako dirigent debutoval v červnu 1906 v Mnichově se symfonií č. 9 Antona Brucknera. Poté rychle vystřídal několik zaměstnání: nejprve byl dirigentem sboru v Curychu, v letech 1908–09 byl korepetitorem ve Dvorním divadle pod vedením šéfdirigenta Felixe Mottla, poté působil jako kapelník ve Štrasburku pod vedením skladatele Hanse Pfitznera, v letech 1911–15 byl kapelníkem Orchestru spolku přátel hudby v Lübecku a v letech 1915–20 kapelníkem Národního divadla v Mannheimu. V letech 1919–21 působil zejména ve Vídni jako šéfdirigent \"Tonkünstler-Orchester\" (tuto funkci převzal od Oskara Nedbala), po jeho fúzi s Wiener Concertverein pod novým názvem „Vídeňský symfonický orchestr\" (Wiener Sinfonieorchester) se podílel na vedení nově vzniklého tělesa jakožto koncertní dirigent Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), později též řídil koncerty Berliner Staatskapelle a frankfurtské muzejní koncerty. Svou koncertní činností v této době se stal – vedle Artura Toscaniniho a Bruno Waltera – jedním z nejuznávanějších evropských dirigentů. Výrazem tohoto uznání bylo jmenování na prestižní místo šéfdirigenta Berlínské filharmonie a současně šéfdirigenta (kapelníka) lipského Gewandhausorchester roku 1922 po smrti Arthura Nikische.", "section_level": 2}, {"title": "1922–1933.", "content": "Ve dvacátých letech se hvězdná Furtwänglerova kariéra opírala o jeho berlínské i vídeňské působiště. Z vedení lipského Gewandhausorchestru rezignoval roku 1928 poté, co se stal abonentním dirigentem Vídeňské filharmonie (1927–1930). V roce 1931 dirigoval poprvé na Hudebních slavnostech v Bayreuthu. V letech 1925–1930 byl předsedou německé sekce Společnosti pro novou hudbu, později zakázané nacisty. V soukromém životě Furtwängler proslul milostnými aférami. Měl již čtyři nemanželské děti, když se v roce 1923 oženil s Dánkou Zitlou Lundovou. Manželství se nezdařilo, zůstalo bezdětné a pár byl roku 1931 v Paříži rozloučen. K formálnímu rozvodu došlo až roku 1943, kdy se Furtwängler oženil s Elisabeth Ackermannovou (rozenou Albertovou); z druhého manželství měl syna Andrease Ernsta Gottfrieda (* 1944), klasického archeologa.", "section_level": 2}, {"title": "1933–1945.", "content": "Po nástupu NSDAP k moci v Německu byl nový režim rozhodnut využít Furtwänglera jako nejslavnějšího německého dirigenta pro účely své reprezentace, zvláště poté, co řada jiných významných dirigentů emigrovala. Furtwängler byl povolán do Pruské státní rady a stal se viceprezidentem Říšské hudební komory (Reichsmusikkammer; prezidentem byl Richard Strauss). Po vynucené rezignaci Ericha Kleibera (1934) získal místo ředitele Berlínské státní opery. Projevoval sice nepolitičnost a loajálnost k novému režimu, současně se však začínal dostávat do konfliktů s nacistickými úřady. Podařilo se mu zprvu zajistit, aby si Berlínská filharmonie mohla ponechat své židovské členy, a to i přes protesty části veřejnosti. Židovských umělců se zastal i ve veřejném dopise Goebbelsovi, hojně komentovaném v zahraničním tisku (např. Prager Tagblatt). V únoru 1934 dirigoval ke 125. výročí narození skladatele \"Sen noci svatojánské\" Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, tehdy již zakázaného. K nejzávažnějšímu střetu došlo koncem roku 1934, když dirigoval premiéru suity z opery \"Mathis der Mahler\" zakázaného Paula Hindemitha a obhajoval skladatele i v tisku. Následné kontroverze vedly k tomu, že Furtwängler složil všechny své veřejné funkce, včetně vedení Státní opery a Berlínské filharmonie. Od roku 1935 dirigoval jen jako host a pobýval po většinu roku mimo Německo. Vedle toho se vrátil ke skladatelské činnosti, kterou od svých mladých let na dlouho odložil. Současně však urovnal své vztahy s nacistickým režimem, pro který zůstal významným reprezentantem německé kultury. Za války byl nejen zapsán na „seznam Bohem nadaných\" (Gottbegnadeten-Liste), tj. seznam pro Třetí říši nejdůležitějších umělců vedený ministerstvem propagandy, ale patřil na něm mezi tři „nenahraditelné\" hudební umělce, spolu s Richardem Straussem a Hansem Pfitznerem. Nadále dirigoval často v zahraničí, kde byl velmi ceněn. Jeho kandidaturu na post šéfdirigenta Newyorské filharmonie (1936) překazil Göring. Ještě v červenci 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, získal francouzský Řád čestné legie. Stabilně se soustředil zejména na spolupráci s Vídeňskou filharmonií, jejímž byl hlavním hostujícím dirigentem. Po anšlusu Rakouska ke Třetí říši byl jmenován hudebním zmocněncem ve Vídni. Koncem roku 1944 se Furtwängler s povolením nacistických orgánů uchýlil trvale do švýcarského Clarensu. Zde vznikla 2. symfonie c moll, jeho nejvýznamnější skladatelské dílo.", "section_level": 2}, {"title": "1945–1954.", "content": "Po konci druhé světové války musel Furtwängler projít procesem denacifikace, ve kterém byl zproštěn odpovědnosti. První poválečný koncert dirigoval 24. května 1947 v Berlíně. V následujících letech byl jedním z nejžádanějších dirigentů a nabyl takřka legendární pověsti. Dirigoval mimo jiné v Bayreuthu, Edinburghu, milánské La Scale, Lucernu nebo Salcburku a pořídil řadu gramofonových nahrávek. Roku 1952 byl jmenován doživotním dirigentem Berlínské filharmonie a absolvoval s ní několik zájezdů. Koncem roku 1954 však zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Furtwänglerovy nahrávky děl jiných skladatelů.", "content": "Výběr", "section_level": 1}], "src_summary": "Dr. phil. h. c. Gustav Heinrich Ernst Martin Wilhelm Furtwängler (25. ledna 1886 Berlín, Německá říše – 30. listopadu 1954 Baden-Baden, Spolková republika Německo) byl německý dirigent a hudební skladatel.", "tgt_summary": "Gustav Heinrich Ernst Martin Wilhelm Furtwängler (,, ; 25 January 188630 November 1954) was a German conductor and composer. He is widely regarded as one of the greatest symphonic and operatic conductors of the 20th century. ", "id": 993552}
{"src_title": "Gzip", "tgt_title": "Gzip", "src_document": [{"title": "Souborový formát.", "content": "Gzip je založený na algoritmu DEFLATE [di'fleit], který je kombinací LZ77 a Huffmanova kódování. DEFLATE byl určený k nahrazení LZW a dalších patenty zatížených algoritmů pro kompresi dat, který měl v té době omezenou použitelnost komprese a dalších populárních archivátorů. Dále se termínem gzip rozumí souborový formát, jehož obsahem je: Ačkoliv formát souboru také povoluje společné vícenásobné proudové kaskády (jsou jednoduše dekomprimovány, jako kdyby šlo o jednu), gzip je normálně používán ke kompresi jednotlivých souborů. Komprimované archivy jsou typicky tvořeny kompletací sbírek souborů do jednotlivých tar archivů a potom jsou komprimovány do archivu pomocí gzipu. Výsledný.tar.gz nebo.tgz soubor se nazývá tarball ['taːˌboːl]. Gzip by se neměl zaměňovat s formátem archivů ZIP, vyvinutým společností PKWARE, Inc., byť i ten používá metodu DEFLATE (ZIP jich umí více, tato je z nich nejrozšířenější). Formát ZIP může držet sbírky souborů bez externího archivátoru, ale je to méně kompaktní než komprimované tarbally držící stejná data, protože komprimuje soubory individuálně a nemůže využít nadbytečnost mezi soubory (pevná (SOLID) komprese). Zlib je DEFLATE algoritmus ve formě knihovny, která zahrnuje podporu formátu souboru gzip a lehkou kategorii formátu v jeho API. Proudový formát zlib, DEFLATE a formát souboru gzip byly standardizovány jako, a. Odpovídajíci program pro dekomprimaci \"zagzipovaných\" souborů je gunzip ['ganˌzip]. Oba příkazy, codice_1 a codice_2, vykonají to samé.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní použití.", "content": "Protokol HTTP/1.1 povoluje klientům, aby volitelně žádali o kompresi obsahu ze serveru. Standardně sám specifikuje dvě kompresní metody: „gzip“ (obsah zabalený v gzip proudu) a „deflate“ (obsah v syrovém, bezhlavičkovém DEFLATE proudu). Oba jsou podporovány mnoha HTTP klientskými knihovnami a většinou moderních prohlížečů. Komprimace musí být povolena v hlavičce HTTP_ACCEPT_ENCODING, kterou vysílá server. Počínaje 90. let začal získávat nad gzipem větší popularitu bzip2, souborová kompresní utilita založená na Burrows-Wheelerově transformaci. Ta produkuje značně menší soubory (zvláště pro zdrojový kód a další uspořádaný text), byť za cenu zvýšené spotřeby paměti a času na zpracování (až do faktoru 4). Soubory komprimované pomocí bzip2 mají standardně příponu.bz2, často se pak vyskytují v kombinaci s utilitou tar [taː(r)] jako.tar.bz2 či.tbz nebo.tb2. AdvanceCOMP a 7-Zip užívá implementaci DEFLATE, která produkuje.gzip soubory kompatibilní s lepšími stupni komprese než gzip sám, za cenu větší spotřeby procesorového času.", "section_level": 1}], "src_summary": "gzip (výslovnost [džiː'zip]; akronym z GNU zip) je aplikační software užívaný pro kompresi dat. Program je freesoftwarovou náhradou za kompresní program používaný již v raném Unixovém systému, určený pro projekt GNU. ", "tgt_summary": "gzip is a file format and a software application used for file compression and decompression. The program was created by Jean-loup Gailly and Mark Adler as a free software replacement for the compress program used in early Unix systems, and intended for use by GNU (the \"g\" is from \"GNU\"). Version 0.1 was first publicly released on 31 October 1992, and version 1.0 followed in February 1993.", "id": 1429881}
{"src_title": "Výkon", "tgt_title": "Power (physics)", "src_document": [{"title": "Teorie systémů.", "content": "Pro účely modelování výkonově kauzálních systémů se zavedly pojmy úsilí a tok, kde součin jejich veličin má být přímo výkon. Obecně však taková funkce musí mít totální diferenciál, jinak je potřeba ještě další faktor k přenásobení.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanický výkon.", "content": "Mechanický výkon je mechanická práce vykonaná za jednotku času. Stroj, který má větší výkon, vykoná za stejný čas více práce. Pro výpočet výkonu \"P\" během práce, při které působí stálá síla \"F\" působící na těleso pohybující se stálou rychlostí \"v\", platí: kde formula_4 označuje složku síly ve směru pohybu (tečná složka síly) a formula_5 je úhel mezi vektorem rychlosti a vektorem působící síly. V případě rotačního pohybu (\"M\" je moment síly, \"π\" je úhlová rychlost) lze získat vztah", "section_level": 1}, {"title": "Elektrický výkon.", "content": "Stejnosměrný elektrický výkon se spočítá jako součin napětí a proudu, což plyne z toho, že změnu práce lze vyjádřit jako změnu elektrického náboje při daném napětí, tzn. formula_7, odkud získáme kde \"Q\" je elektrický náboj, \"U\" je napětí a \"I\" je proud. U střídavého výkonu je výpočet složitější, protože závisí kromě velikosti napětí a proudu také na tvaru signálu a vzájemném fázovém posuvu napětí a proudu. Proto se do výpočtu přidává násobení členem cos formula_9, což je tzv. účiník.", "section_level": 1}, {"title": "Starší jednotky.", "content": "Dříve se pro udávání výkonu používala jednotka koňská síla – zkratka k (kůň) nebo HP (z anglického \"horsepower\"). Dnes přežívá v udávání výkonu spalovacích motorů, správnější je ovšem použití jednotky kilowatt. Existuje více definic, tzv. metrická koňská síla odpovídá přibližně 1 HP ≈ 735 W.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výkon je skalární fyzikální veličina, která vyjadřuje množství práce vykonané za jednotku času. Rozlišuje se \"průměrný výkon\", který se vztahuje k určitému časovému intervalu, a \"okamžitý výkon\", který se vztahuje k určitému časovému okamžiku. ", "tgt_summary": "In physics, power is the amount of energy transferred or converted per unit time. In the International System of Units, the unit of power is the watt, equal to one joule per second. In older works, power is sometimes called \"activity\". Power is a scalar quantity. ", "id": 1992117}
{"src_title": "Semperoper", "tgt_title": "Semperoper", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poblíž Semperoper se již mezi lety 1719–1849 nalézal menší operní dům, který byl schopen pojmout na 2 000 hostů. Svému účelu sloužil ale jen do roku 1763.", "section_level": 1}, {"title": "První stavba.", "content": "Mezi lety 1838–1841 byla naproti Rezidenčnímu zámku postavena architektem Semperem budova Královského dvorního divadla, která se svým zevnějškem blížila stylu rané renesance. Během požáru roku 1869 bylo divadlo zcela zničeno. Několik týdnů po požáru byl nedaleko postaven provizorní divadelní areál, jenž byl schopen pojmout až 1 800 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá stavba.", "content": "Gottfried Semper musel kvůli své účasti na Májovém povstání roku 1849 uprchnout a nesměl se mnoho let do saského království vrátit. Druhou budovu Královského dvorního divadla, s jejíž výstavbou bylo započato už roku 1871, projektoval proto ze zahraničí. Stavbu samotnou vedl jeho nejstarší syn Manfred Semper. Druhé divadlo bylo dokončeno roku 1878. 13. a 14. února 1945 bylo divadlo spojeneckými nálety těžce poškozeno a z větší části vyhořelo.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí stavba.", "content": "Po válce se hrálo od roku 1948 v prostorách Státního divadla vedle Zwingeru. V budově Semperoper probíhaly mezi lety 1946–1955 zajišťovací práce. V 60. a 70. letech pak bylo za účelem obnovy vypracováno několik koncepčních studií. Roku 1977 byl položen základní kámen a byla zahájena náročná znovuvýstavba. Přitom byl výrazně zvětšen prostor pro diváky a bylo rozšířeno jeviště. Počet míst k sezení byl zredukován na 1 300. Jinak byla Semperoper vystavěna dle Semperových původních návrhů z 19. století. K historické opeře byla dodatečně přistavěna moderní budova, která slouží ke zkouškám. Mimo jiné se zde nalézají i správní prostory. 13. února 1985, v den 40. výročí bombardování Drážďan, byla opera opět otevřena pro veřejnost. V rámci oslav výročí 800 let od založení Drážďan byl v lednu 2006 uspořádán operní ples (Dresdner Opernball), který navazoval na tradici plesů, jež se pravidelně konaly mezi oběma světovými válkami. Od té doby se ples koná každoročně a účastní se jej mnoho významných osobností kulturního i politického života.", "section_level": 2}], "src_summary": "Semperoper je operní scénou Saské státní opery Drážďany. Nachází se na Divadelním náměstí (Theaterplatz) v historickém centru saské metropole a nese jméno svého architekta Gottfrieda Sempera. Opera byla vystavěna v historizujícím stylu. Během sezóny 2012/2013 jí navštívilo 308 000 hostů.", "tgt_summary": "The Semperoper is the opera house of the Sächsische Staatsoper Dresden (Saxon State Opera) and the concert hall of the Staatskapelle Dresden (Saxon State Orchestra). It is also home to the Semperoper Ballett. The building is located near the Elbe River in the historic centre of Dresden, Germany. ", "id": 820746}
{"src_title": "Žluč", "tgt_title": "Bile", "src_document": [{"title": "Tvorba žluči.", "content": "Tvorba žluči probíhá v několika stupních: nejprve je vytvořena v játrech jaterními buňkami a pak je upravena ve žlučových cestách, a jak ve žlučovodech, tak případně ve žlučníku. Proto je složení jaterní žluči, která prošla pouze žlučovody, a žlučníkové žluči, která byla skladována ve žlučníku, odlišné. Sekrece žluči probíhá na žlučovém pólu hepatocytu. Látky tvořící žluč jsou transportovány přes cytoplasmatickou membránu do žlučové kapiláry vně jaterní buňky. Odehrává se dvěma způsoby. Při sekreci žluči závislé na žlučových kyselinách jsou do žlučových kapilár aktivně transportovány žlučové kyseliny, přičemž tento transport je spřažen s transportem sodných iontů. Žlučové kyseliny uvnitř žlučových kapilár zvyšují osmotický tlak, pasivně jsou proto následovány vodou a elektrolyty a zvyšuje se tak objem tvořené žluči. Sekrece žluči nezávislá na žlučových kyselinách zahrnuje především aktivní vylučování sodných iontů pomocí Na+/K+ ATPázové pumpy s osmotickým vylučováním chloridů a vody. Dále jsou do žlučových kapilár secernovány fosfolipidy, cholesterol a bilirubin. Žluč je vylučována pod tlakem 15-20 cm HO a při tlaku ve žlučových cestách překračující 35 cm HO ustává. Její tvorba v průběhu dne kolísá, ve dne je tvořeno více žluči než v noci. Asi polovina vytvořené žluče je upravována pouze ve žlučovodech. Ty do ní vylučují HCO3-, aktivně z ní odstraňují aminokyseliny a glukózu a obohacují jí o hlen. Tato úprava je izotonická. Druhá polovina žluče přechází do žlučníku. Na bazolaterální straně epitelových buněk žlučníku se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také ke snížení pH žlučníkové žluči.", "section_level": 1}, {"title": "Složení žluči.", "content": "Jaterní žluč je izotonická a složením iontů podobná krevní plasmě. Má žluto-zlatou barvu. Žlučníková žluč má nazelenalou barvu, je koncentrovanější a tvoří se v době, kdy je uzavřen Oddiho svěrač a žluč se pod tlakem vrací vzhůru a skladuje se ve žlučníku. Největší část objemu žluči tvoří voda. Z pevných látek jsou to především žlučové kyseliny, dále hlen a žlučové pigmenty, cholesterol, mastné kyseliny a fosfolipidy, jako je lecitin, anorganické soli, peptidické hormony a případné cizorodé látky, které byly detoxikovány v játrech a vyloučeny do žluče.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce žluči.", "content": "Žlučové kyseliny obsažené ve žluči jsou látky, které mají značnou schopnost snižovat povrchové napětí. Umožňují tak vznik emulze tukových kapének v trávenině a trávicí enzymy mohou na tuky působit na větším povrchu. Jejich soli jsou navíc dobře rozpustné ve vodě, ale na svých molekulách mají hydrofobní oblasti, tvoří proto přirozeně tzv. micely. Uvnitř smíšených micel se nacházejí hydrofobní části molekul žlučových kyselin a hromadí se zde ve vodě nerozpustné látky, jako je cholesterol a lecitin. Pro tvorbu micel je potřeba zásadité pH. V tenkém střevě do smíšených micel vstupují produkty trávení tuků, 2-monoacylglyceroly, mastné kyseliny, cholesterol či lysofosfatidy. V micelách se tyto látky dostávají ke kartáčovému lemu střevních buněk, kde je pH nižší a lipidické látky se z micel uvolňují a prostupují přes cytoplasmatickou membránu enterocytů. Tak přítomnost žluči pomáhá vstřebávání tuků ze střeva. Žlučové kyseliny jsou v konečném úseku kyčelníku resorbovány ze střeva a transportovány zpět do jater tzv. enterohepatálním oběhem. Zpětně vstřebáno je 95 % vyloučených žlučových kyselin. Denně je do žluče vyloučeno 22-36 g žlučových kyselin, ale nově je potřeba v játrech tvořit jen 0,2-0,6 g. Celkový pool žlučových kyselin je proto 2-4 g, ale denně proběhne 5-10 enterohepatálních oběhů. Lehce alkalické pH žluči pomáhá neutralizovat kyselé pH žaludeční tráveniny. Vylučování žlučí je hlavním způsobem, jakým se organismus zbavuje cholesterolu. Denně se ho vyloučí 1-2 g. Kromě toho se žlučí vylučují také řada léčiv či jedů, měď, rtuť či zinek. Dalšími látkami vylučovanými ve žluči jsou žlučová barviva, u lidí především žlutý bilirubin. Vzniká degradací hemu. V tlustém střevě je bilirubin bakteriálními enzymy rozložen na bezbarvé urobilinogeny, které jsou dále oxidovány na urobiliny, sloučeniny hnědé barvy, které obarvují stolici.", "section_level": 1}, {"title": "Vylučování žluči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žlučové cesty.", "content": "Průběh cesty žluči dělíme na dvě části:", "section_level": 2}, {"title": "Řízení vylučování žluči.", "content": "Žluč je v játrech tvořena kontinuálně. Její vylučování do střeva je však řízeno reflexně i hormonálně a je podmíněno příjmem potravy. Tvorba žluči je podporována hormonem sekretinem. Cholecystokinin vyvolává také kontrakci žlučníku a uvolnění Oddiho svěrače. Podnětem pro uvolnění cholecystokininu jsou především tuky v trávenině. Kontrakce žlučníku způsobuje také aktivita bloudivého nervu a Oddiho svěrač se uvolňuje před kontrakčními vlnami dvanáctníku. Teprve po vyprázdnění žlučníku odtéká v případě nutnosti do střeva řidší jaterní žluč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žluč (\"lat. fel, bilis, řec. chole\") je žlutá až tmavě zelená hustá tekutina hořké chuti, která se tvoří v játrech. Z nich žlučovými cestami odtéká do tenkého střeva, kde se účastní trávicích procesů, především vstřebávání tuků. V době mezi jídly je dočasně skladována a zahušťována ve žlučníku. Za den se v lidském těle vytvoří 0,7-1,2 l žluči.", "tgt_summary": "Bile, or gall, is a dark-green-to-yellowish-brown fluid produced by the liver of most vertebrates that aids the digestion of lipids in the small intestine. In humans, bile is produced continuously by the liver (liver bile) and stored and concentrated in the gallbladder. After eating, this stored bile is discharged into the duodenum. ", "id": 1891261}
{"src_title": "Nelly Sachsová", "tgt_title": "Nelly Sachs", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházela ze zámožné rodiny vynálezce a továrníka Williama Sachse a vyrůstala v kultivované asimilované atmosféře vyšších tříd. Na nátlak otce musela ukončit svůj milostný vztah s rozvedeným mužem, ale jejich vzájemná korespondence trvala údajně ještě desetiletí. Nelly se nikdy nevdala, v několika pozdějších básních Sachsové je však zmínka o jakémsi „ženichovi“, který zahynul v koncentračním táboře. Otec zemřel po delším rakovinovém onemocnění v Berlíně ještě před nástupem Hitlera k moci. Sachsové se podařilo spolu s matkou odejít z Německa v květnu 1940 do Švédska za pomoci prince Eugena, bratra švédského krále, doslova na poslední chvíli, když už byl na cestě příkaz k transportu. Dlouhá léta se pak do Německa odmítala vrátit. Po válce, v padesátých letech, se Nelly Sachsová seznámila se základní knihou kabaly \"Zohar\", zažila nové lyrické vzplanutí, svou tvorbu té doby srovnávala s chrlením krve, halucinacemi a se zemětřesením a v jejích básních přibývaly biblických motivy. Její básně a texty vycházely zprvu jen v NDR. Žila s matkou na jihu Stockholmu ve velmi stísněných poměrech v jednopokojovém bytě a dál překládala moderní švédskou lyriku do němčiny. Začala si dopisovat s Paulem Celanem a po nějaké době vyšly konečně dva svazky jejích básní \"Nikdo neví, jak dál\" a \"Útěk a proměna\" i v západní části Německa. Sama se tam však vracet nechtěla, a když se k tomu po dvaceti letech přece jen u příležitosti převzetí Ceny Annette Drosteové odhodlala, psychicky se zhroutila a nakonec strávila tři roky na nervové klinice. O patnáct let později, v roce 1965, obdržela jako první žena Mírovou cenu německých knihkupců a nakladatelů, což ji opět přimělo k cestě do Frankfurtu nad Mohanem. Teprve v šedesátých, sedmdesátých letech svého života, po utrpení, jehož byla v Evropě svědkem, dospívá k velké lyrice. Její poezie je osobitá, vznikla jakoby mimo čas a prostor, je hluboce filozofická až mystická, metaforicky bohatá a výrazově úsporná. V roce 1966 obdržela Sachsová spolu s Šmuelem J. Agnonem Nobelovu cenu za literaturu. Na její počest uděluje německé město Dortmund každé dva roky literární Cenu Nelly Sachsové (např. v roce 1987 se stal jejím nositelem Milan Kundera). Návštěvu Izraele v roce 1967 musela ze zdravotních důvodů odříci, ale v telegramu se vyslovila pro přijetí Güntera Grasse Svazem spisovatelů v Jeruzalémě. K psychickým problémům a dalším pobytům v ústavech se přidružilo onemocnění rakovinou, kterému nakonec v den pohřbu Paula Celana 12. května 1970 podlehla. Pochována je na židovském hřbitově Norra begravningsplatsen ve Stockholmu, kde leží i Alfred Nobel.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky z díla.", "content": "Sachsovou proslavila působivá báseň \"O die Schornsteine\" (Ó komíny) ze sbírky \"In den Wohnungen des Todes\" (V příbytcích smrti). Ve své děkovné řeči při udělení Nobelovy ceny za literaturu, již pronesla v němčině, přečetla báseň napsanou pro tuto příležitost: Báseň \"Kdosi přijde\" je ze sbírky \"Útěk a proměna\" Kommt einer Přijde člověk Kdosi přichází Překlad básní \"Svíce\", \"Job\" a \"Kdosi přichází\" Zlata Kufnerová, překlad básně \"Přijde člověk\" Ludvík Kundera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nelly Sachsová, vlastním jménem Leonie Sachs (10. prosince 1891 v Berlíně-Schönebergu – 12. května 1970 ve Stockholmu) byla německá prozaička, poetka a překladatelka židovského původu, nositelka Nobelovy ceny za literaturu.", "tgt_summary": "Nelly Sachs (10 December 1891 – 12 May 1970) was a German-Swedish poet and playwright. Her experiences resulting from the rise of the Nazis in World War II Europe transformed her into a poignant spokesperson for the grief and yearnings of her fellow Jewish people. Her best-known play is'(1950); other works include the poems \"\" (1962), \"\" (1970), and the collections of poetry'(1947),'(1959),'(1961), and \"\" (1971). She was awarded the Nobel Prize in Literature in 1966.", "id": 2367888}
{"src_title": "Pilum", "tgt_title": "Pilum", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pilum, stejně jako jiné římské zbraně, prošlo řadou změn a zdokonalení. Délka římského pila činila přibližně 2 metry. Pila byla dvojího druhu: silná a slabá. Když se protivník přiblížil, všichni legionáři vrhli svá pila a vyrazili do útoku (velice účinná taktika). Každé pilum bylo vybaveno zpětnými háčky, aby si protivník nemohl oštěp z těla či štítu vytrhnout. Pokud oštěp zasáhl cíl, protivník byl většinou vyřazen z boje. Pokud se zabodl do štítu, jeho tíha tak vzrostla, že se nedal dál používat, ale jestliže si protivník štít s pilem ponechal, stejně s ním nedokázal manipulovat. Legionář navíc mohl pilum sešlápnout, čímž šel k zemi i štít, a protivník byl bezmocný. V pozdní republice bylo pilum zdokonaleno, a to prý samotným Gaiem Mariem. Do té doby tu část ratiště, která spočívala v kovové hlavici, držely dva železné hřeby. Ty však Marius údajně odstranil a nahradil dřevěným kolíkem, který se snadno zlomil. Toto pilum po dopadu nezůstalo rovné, ratiště se ohnulo. Cílem bylo nejspíš vyrobit oštěp, který by po prvním vržení nemohl nepřítel použít k protiútoku. V té době se na pilum už nepohlíželo jenom jako na oštěp, ale i jako na bodné kopí. Pokud římskou jednotku ohrožoval útok jízdy, legionáři se semkli a z pil vytvořili nepropustnou hráz. V raném císařství bylo pilum odlehčeno a manipulace s ním se zjednodušila. Přibylo k němu olověné závaží, které vržené pilum při letu stabilizovalo. Pilum, stejně jako jiné římské zbraně té doby, mělo skvělé vlastnosti a útok legionářů, kteří vrhli svá pila, tasili meč gladius a chránili se štíty zvanými scutum, se takřka nedal zastavit. Pilum bylo velmi účinnou zbraní, ale bylo složité je vyrobit. V období pozdního císařství se přestávalo užívat a nahrazovaly ho germánské oštěpy spiculum a vericulum. Ve čtvrtém století pilum stejně jako většina klasických římských zbraní zmizelo definitivně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pilum (\"stř.; množné číslo: pila\") byl typ římského oštěpu. Používal se od konce čtvrtého století př. n. l. do konce třetího století n. l. Právě vržením pil zahajovali římští legionáři útok. Důmyslná technická vylepšení z těchto oštěpů učinila zbraň na svou dobu komplikovanou, zato vysoce účinnou.", "tgt_summary": "The pilum (plural \"pila\"; ) was a javelin commonly used by the Roman army in ancient times. It was generally about long overall, consisting of an iron shank about in diameter and long with a pyramidal head. The shank was joined to the wooden shaft by either a socket or a flat tang.", "id": 2041357}
{"src_title": "Yves Tanguy", "tgt_title": "Yves Tanguy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tanguy se narodil v Paříži v budově Ministerstva námořnictví na Place de la Concorde (náměstí Svornosti). Jeho otec, námořní kapitán, zde byl zaměstnaný. Když mu bylo sedm, otec zemřel a matka ho poslala k příbuzným do Bretaně. V roce 1912 se do Paříže vrátil a nastoupil do lycea Montaigne. Zde se spřátelil s Pierrem Matissem, mladším synem malíře Henri Matisse. Díky tomu mohl v roce 1914 poznat jeho ateliér. Pierre Matisse se později stal obchodníkem s uměním, galeristou a jeden z prvních, kdo Tanguyovy obrazy nakupoval. V roce 1918 Tanguy symbolicky následoval svého otce a až do roku 1920 působil jako námořní důstojník francouzského obchodního loďstva. Při tom poznal Anglii, Portugalsko, Španělsko, Afriku a Jižní Ameriku. Roku 1920 byl odveden. Nejprve sloužil v posádce v Lunéville, kde poznal Jacquesa Préverta, s nímž ho pojilo blízké přátelství. Režim v posádce se však pro svobodomyslného Tanguye stal nesnesitelným, a tak se nechal naverbovat jako dobrovolník do Tunisu. Po návratu z vojny se roku 1922 vrátil do Paříže, kde se znovu sešel s Prévertem. Střídal zaměstnání: byl řidičem tramvaje, baličem a kamelotem. Oba přátelé ale neměli kde bydlet. Vypomohl jim vydavatel Marcel Duhamel, který jim poskytl svůj pavilón v Rue du Chậteau. V té době se Tanguy seznámil s Jeannette Ducrocq, kterou si v roce 1925 vzal. Legendární je historka o tom, co Tanguye přimělo zvolit si malbu jako své životní poslání. Koncem roku 1923 při cestě autobusem spatřil v ulici La Boétie ve výkladu obchodníka s uměním Paula Guillauma obraz de Chirika \"Mozek dítěte\". Zapůsobil na něj tak intenzívně, že se rozhodl stát se malířem. V roce 1925 byl přijat do surrealistického kroužku kolem André Bretona. Tanguy byl člověk uzavřené povahy, nicméně laskavý a mezi přáteli oblíbený. Při diskuzích o umění, které surrealistický kroužek pravidelně pořádal (někdy i v pavilónu, kde bydlel), se spíše držel stranou. Ve 2. polovině 20. a ve 30. letech se Tanguy pravidelně účastnil všech aktivit surrealistů. Ilustroval jejich básnické sbírky, podepisoval deklarace a manifesty. V katalogu k jeho první samostatné výstavě v Galerie Surréaliste v roce 1927 ho André Breton označil za pionýra nového malířství. Roku 1930 strávil několik měsíců v severní Africe. Od poloviny 30. let se stalo jeho dílo známé i v mezinárodním kontextu. Účastnil se výstav v USA, Anglii, Belgii a Japonsku. Po výstavě surrealistů v roce 1938 poznal v Paříži americkou surrealistickou výtvarnici a básnířku Kay Sage. Se svou první ženou se rozvedl a roku 1939 jako první z evropských surrealistických umělců emigroval do USA. Roku 1940 si Kay Sage vzal, o rok později se manželé usadili na farmě ve Woodbury ve státu Connecticut. Roku 1942 se účastnil velké výstavy \"Artists in Exile\", kterou ve své newyorské galerii uspořádal jeho dávný přítel Pierre Matisse. Ještě téhož roku se podílel i na surrealistické výstavě \"Reid Mansion\", pořádané Bretonem a Duchampem. Roku 1948 získal americké státní občanství. Na konci života se Tanguy potýkal se závislostí na alkoholu. Zemřel po mozkové příhodě na své farmě ve Woodbury. Po smrti jeho druhé ženy, v roce 1963, rozptýlil Pierre Matisse popel obou manželů na pláži u města Douarnenez v Bretani.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Tanguy měl o výtvarné umění zájem už od mládí. Nejranější jeho kresby pocházejí z doby kolem roku 1917. Většinou jde o motivy z Bretaně, prozrazující pocit melancholie a osamění, které ho už neopustily. Příležitostně maloval ale stále, jeho obrazy do roku 1926 bývají označovány za naivistické. Rozhodující obrat přišel poté, co poznal surrealisty kolem Bretona. Tanguy do sebe vstřebal dojmy z tajuplného a bouřlivého bretaňského pobřeží s jeho menhiry, z keltských legend a nezměrných mořských dálek. Výsledkem jsou obrazy, vzpírající se verbálnímu popisu. Jsou na nich imaginární krajiny zalité magickým, chladným světlem. Zabydlují je prapodivné, jakoby z umělé hmoty vymodelované postavy bez tváří, často amoebních tvarů. Tanguyovy obrazy vytvářejí dojem, že znázorňují nepozemské světy kdesi ve vzdáleném Vesmíru. Wikipedie nemá na reprodukci Tanguyových obrazů licenci, je možné je studovat na některém z externích odkazů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yves Tanguy (5. ledna 1900 Paříž – 15. ledna 1955 Woodbury, Connecticut, Spojené státy americké) byl francouzský surrealistický malíř. Od roku 1939 žil v USA.", "tgt_summary": "Raymond Georges Yves Tanguy (January 5, 1900 – January 15, 1955), known as just Yves Tanguy (, ), was a French surrealist painter.", "id": 1399454}
{"src_title": "Hans Hartung", "tgt_title": "Hans Hartung", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v umělecké rodině v Lipsku a v mládí ho ovlivnil Rembrandt, Goya a němečtí malíři jako Lovis Corinth a Max Slevogt, z expresionistů Oskar Kokoschka and Emil Nolde. Roku 1924 začal studovat filozofii a historii umění na Lipské Univerzitě a odtud přešel na Akademii nejprve v Lipsku a později v Drážďanech, kde kopíroval díla starých mistrů. Jeho vztah k umění změnila roku 1926 výstava mezinárodního umění v Drážďanech, kde byli zastoupeni Georges Braque, Juan Gris, Henri Matisse a Pablo Picasso. Rozhodl se opustit Německo z obavy před provincionalismem a vydal se na kole po Itálii a nakonec se usadil v Paříži. Tam kopíroval díla starého i moderního umění, ale nestýkal se s ostatními umělci. Po návštěvě jihu Francie ho tamní příroda inspirovala ke studiu díla Paula Cézanna a zájmu o proporce a pravidlo zlatého řezu. Roku 1928 navštívil Mnichov a studoval malířskou techniku u Maxe Doernera. O rok později se oženil s norskou abstraktní expresionistkou Annou-Evou Bergman a usadil se s ní nejprve v Leucate ve Francii a později na Menorce (1932-1934). Poprvé vystavoval roku 1931 v Drážďanech. Jeho vazby k Německu oslabila smrt otce v roce 1932 a později odmítnutí jeho kubizujícího stylu jako \"degenerovaného umění\" nacistickým režimem. Když se roku 1935 pokusil prodat obrazy v Berlíně, hrozilo mu zatčení a musel s pomocí přítele, řeckého historika umění Christiana Zervose uprchnout zpět do Francie. Po návratu do Paříže se s ním na dálku a na nátlak tchyně rozvedla jeho žena, byl mu odejmut německý pas a Hartung upadl do depresí. Jeho abstraktní obrazy se neprodávaly a z finančních problémů mu pomáhali přátelé Kandinski, Miró a Mondrian. Zúčastnil se skupinové výstavy v Jeu de Paume, kterou připravil jeho přítel a kurátor Christian Zervos a pravidelně vystavoval na \"Salon des Surindépendants\" (1935, 1937, 1945). Sochař Julio González mu nabídl svůj ateliér a roku 1939 se Hartung oženil s Gonzálesovou dcerou Robertou. Roku 1939 ho jako cizince německé národnosti zatkla francouzská policie a byl několik měsíců vězněn. Po propuštění v prosinci 1939 vstoupil do Cizinecké legie, ale již roku 1940 byl demobilizován. Utekl pak s Gonzálesovou rodinou na jih Francie a po smrti Julia Gonzálese (1942) přešel do Španělska, kde byl uvězněn sedm měsíců v koncentračním táboře Miranda del Ebro. Podařilo se mu uprchnout do Severní Afriky, kde znovu vstoupil do Cizinecké legie pod jménem Pierre Berton. V bitvě u Belfortu roku 1944 přišel o pravou nohu. Po skončení války získal roku 1945 francouzské občanství a byl vyznamenán Válečným křížem (Croix de Guerre) a jmenován Grand officier de l'ordre national de la Légion d'honneur. Roku 1947 měl první samostatnou výstavu v Paříži v Galerie Lydia Conti a ve druhé polovině 50. let se jeho malba dočkala uznání a ocenění na výstavách v Galerie de France (1956) a Galerie Craven. Roku 1956 také obdržel \"Prix Guggenheim\" a byl jmenován čestným členem Akademie der Künste v Berlíně. Roku 1957 se znovu oženil s Annou-Evou Bergman. Roku 1960 mu byla udělena Mezinárodní Grand Prix na benátském Bienále. Měl retrospektivní výstavu v Musée national d'art moderne, Paris (1969) a autorskou výstavu v Metropolitan Museum of Art, New York (1975) a Musée d'art moderne de la Ville de Paris (1980). Roku 1976 vyšly poprvé jeho memoáry pod názvem \"Autoportrait\". Roku 1977 se stal členem \"Académie des Beaux-Arts\" in Paris. Zemřel v Antibes ve věku 85 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hartungova malba ze zralého období je gestuální, kaligrafická a téměř monochromatická. Je charakteristická dlouhými paralelními tahy štětce nebo škrábanci. V Evropě je vnímán jako protějšek amerických abstraktních expresionistů. Hartung ovlivnil zejména mladé americké malíře v 60. letech (Helen Frankenthaler, Sam Francis) a stál u zrodu americké lyrické abstrakce 60. a 70. let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Heinrich Ernst Hartung (* 21. září 1904, Lipsko, Německo - 8. prosince 1989, Antibes, Francie) byl německý abstraktní malíř a grafik, známý svou spontánní gestickou malbou. Je řazen k předním představitelům informelu a tašismu.", "tgt_summary": "Hans Hartung (21 September 1904 – 7 December 1989) was a German-French painter, known for his gestural abstract style. He was also a decorated World War II veteran of the French Foreign Legion.", "id": 2006291}
{"src_title": "Elektronický šum", "tgt_title": "Noise (electronics)", "src_document": [{"title": "Tepelný šum.", "content": "Je v principu všudypřítomný a vzniká náhodným tepelným pohybem nabitých částic (zpravidla elektronů) v rámci elektrických vodičů a zařízení. Teoreticky se dá říci, že tepelný šum není generován jen ve vodičích, jejichž teplota je rovna nebo téměř rovná absolutní nule. Jakákoliv vyšší teplota (i o jeden Kelvin) již znamená náhodný pohyb elektronů a tedy vznik šumu. Tento fakt se využívá například při konstrukci vědeckých aparatur, kde šum znamená významnou a nechtěnou odchylku od naměřených dat. Jako příklad mohou posloužit vědeckovýzkumné satelity WISE, WIRE nebo COBE, jejichž superpřesné vědecké měřící systémy musely být chlazené na teplotu co nejbližší absolutní nule. Tento druh šumu je zároveň jedním z hlavních viníků zhoršení obrazu z digitálního fotoaparátu, kde se na jeho označení používá i název \"digitální šum\". Podle jeho charakteru se nazývá i \"bílý šum\", protože prochází celým spektrem frekvenčního rozsahu (tak jako bílé světlo obsahuje spektrum všech jednotlivých barev).", "section_level": 1}, {"title": "Schottkyho šum.", "content": "Schottkyho šum (někdy také výstřelový šum) vzniká při přerušování proudů elektronů v klopných elektronických obvodech a dá se přirovnat k rázové zvukové vlně po výstřelu. Proud elektronů je při činnosti klopných obvodů prudce zastaven nebo uvolněný, což vyvolá elektronický ekvivalent rázové vlny. Ta se šíří vodiči a při rychlém přepínání toku elektronů vzniká šum, který by se dal přirovnat zvuku deště na plechové střeše. Šum deště je zvuk poměrně konstantní úrovně, ale je tvořen množstvím miniaturních nárazových vln (dopadů kapek).", "section_level": 1}, {"title": "Kmitavý šum.", "content": "Je také známý i jako 1/f šum nebo jako \"růžový šum\". Je to signál nebo proces, jehož výkonová frekvenční hustota je přímo úměrná převrácené hodnotě frekvence. Při zdvojnásobení frekvence klesne energie o 3 dB. Zvukové systémy a aparatury se testují často právě za pomoci růžového šumu aby se zjistilo, zda dokáží splnit požadované nároky přenosu v celém rozsahu. Dalšími, méně vyskytujícími se druhy jsou červený šum (Brownův), modrý, purpurový, šedý, zelený i černý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronický šum je náhodné kolísání nebo tvorba nežádoucího samovolného elektrického signálu, jehož hlavním znakem je to, že jde o nechtěnou a rušivou složku elektrického signálu. Vytváření šumu doprovází prakticky jakoukoli elektronickou součástku či zařízení. ", "tgt_summary": "In electronics, noise is an unwanted disturbance in an electrical signal. Noise generated by electronic devices varies greatly as it is produced by several different effects. ", "id": 2101153}
{"src_title": "Limerik", "tgt_title": "Limerick (poetry)", "src_document": [{"title": "Původ pojmu.", "content": "Přestože podle Oxfordského slovníku angličtiny je užití termínu \"limerick\" pro poetický útvar poprvé doloženo až v květnu 1896, bylo pojmu \"limerick\" pro tento typ básně použito už v listopadu 1880 v novinách Saint John Daily News. Proč se však právě termínu \"limerik\" užívá pro tuto básnickou formu, stále ještě není rozřešeno, žádnou z hypotéz se doposud nepodařilo plně potvrdit. Krom teorie Ernesta Weekleyho o složenině z \"limmer\" a \"learic\" či hledání původu ve společenské zábavě se sloganem \"„Won't you come to Limerick“\" je možno zmínit i Žáčkem uváděnou variantu, že vymýšlení praštěných říkanek prý bývalo oblíbenou zábavou námořníků v přístavních krčmách, a \"„... nejpraštěnější říkanky vymýšleli mořští vlci v irském Limericku...“\" (Jiří Žáček: \"99 dědečků a 1 babička\", Šulc a spol, 2001). Irské kořeny limeriku pak hledají i irští patrioti, konkrétně u \"Fili na Maighe\", okruhu gaelských básníků 18. století vzniklého kolem básníků Seana O’Tuamy a Andriase MacCriatha v Killmallocku (v hrabství Limerick). Ve městě Limericku se tak v roce 2013 pořádalo pod záštitou University of Limerick \"Mistrovství světa v limeriku\", které ředitelka Centra spisovatelů Limericku Fiona Clark Echlin avizovala mottem Limerik zpátky do Limericku! \"(Limerick back to Limerick!)\".", "section_level": 1}, {"title": "Forma a obsah.", "content": "Limerik je báseň o pěti verších na dva rýmy struktury \"a-a-b-b-a\". V tvůrčí praxi je v limeriku časté užití kratších třetího a čtvrtého verše, metrum limeriku odpovídá akcentačním zvyklostem jazyka, v němž je napsán, limeriky anglické jsou zpravidla psány amfibrachem či anapestem. Limeriky obvykle spojuje především hravost a snaha pobavit autora i čtenáře. Krom pevného počtu veršů a rýmového schématu pro tvorbu limeriků závazné normy neexistují, přestože se takové tendence objevovaly a objevují, obsahové (Gershon Legman prosazoval pro limerik podmínku obscénnosti) či formální (předpisující metrum či počet stop ve verši). Někteří learovští tradicionalisté někdy uváděli, že archetypální \"kanonický limerik\" v prvním verši prezentuje protagonistu, definuje jej kvalifikačním adjektivem a domicilem coby rýmovým slovem, v druhém verši popisuje protagonistovu aktivitu, ve třetím a čtvrtém verši pointuje a pátý verš je již pouze variantou verše prvního, včetně totožného rýmového slova. Faktem ovšem je, že tato kritéria ve skutečnosti nesplňují ani mnohé limeriky samotného Edwarda Leara (27, 30, 58, 83, 105...).", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Limerik je především limerikem. Svá označení však nacházejí i některé specifické typy limeriků; limeriky předlearovské tak někdy bývají označovány jako \"protolimeriky\", je znám i \"metalimerik\" (limerik o limeriku), \"replylimerik\" (limerik jako odpověď na jiný limerik), \"autolimerik\" (limerik autora sama o sobě), \"reminilimerik\" (limerik citující v jednom verši jiného autora), \"reverselimerik\" (schématu a-b-b-a-a, který se dá po verších číst shora dolů i naopak), a \"antilimerik\" (porušující počet veršů či rýmové schéma). Zcela svébytným je pak Merrittův slavný Pelikán, se slovními hříčkami půvabnými a specifickými tak, že do češtiny zůstal nepřeložen i po víc než století. Limerik stále inspiruje. Snad Wikipedie unese příklad českého učitele (dnes na penzi) mnohaletého ředitele střední školy v Sokolově a též někdejšího starosty tohoto města PaedDr. Karla Černíka. Ten píše několik limeriků denně a to již mnoho let. Za rok jich tak napíše cca 700. Příklad viz níže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Limerik je hravý poetický útvar o pěti verších s rýmovou strukturou \"a-a-b-b-a\". Jako forma je známý už od autorů antických (Aristofanés, Horatius, Macrobius) i středověkých (Tomáš Akvinský), v Anglii je doložen od století 17. \"(A Book of Madrigales, 1606, Barten Holyday's play Technogamia, 1618\" anebo u Shakespearova \"Jaga)\" a od 18. století i v Irsku. Populárním se stal limerik doprovázený kresbou v Anglii v první polovině 19. století. ", "tgt_summary": "A limerick () is a form of verse, usually humorous and frequently rude, in five-line, predominantly meter with a strict rhyme scheme of AABBA, in which the first, second and fifth line rhyme, while the third and fourth lines are shorter and share a different rhyme. The following example is a limerick of unknown origin: The form appeared in England in the early years of the 18th century. It was popularized by Edward Lear in the 19th century, although he did not use the term. Gershon Legman, who compiled the largest and most scholarly anthology, held that the true limerick as a folk form is always obscene, and cites similar opinions by Arnold Bennett and George Bernard Shaw, describing the clean limerick as a \"periodic fad and object of magazine contests, rarely rising above mediocrity\". From a folkloric point of view, the form is essentially transgressive; violation of taboo is part of its function.", "id": 1052368}
{"src_title": "Ob", "tgt_title": "Ob (river)", "src_document": [{"title": "Povodí.", "content": "Převážná část povodí (85 %) se nachází v Západosibiřské rovině. Jihovýchodní část připadá na pohoří Jižní Sibiře (Altaj, Kuzněcký Alatau, Salairský krjaž, Gornaja Šorija). Celkové množství řek v povodí dosahuje 150 000. Povodí se vyznačuje různorodostí fyzicko-geografických podmínek od polopouští na jihu až k tundře na severu. Významná část povodí je pokryta lesy a bažinami.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Vzniká soutokem řek Bija a Katuň v Altaji. Protíná z jihu na sever Západosibiřskou rovinu a ústí do Obské zátoky Karského moře. Průměrný sklon řeky mezi Bijskem a ústím je 0,054 m/km. Podle charakteru říční sítě, vodních zdrojů a formování vodního režimu se tok \"Obu\" dělí na tři části.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je převážně sněhový. Na jaře a v létě je stav vody vysoký a v tomto období řekou proteče převážná část ročního průtoku. Na horním toku začíná hladina stoupat od začátku dubna, na středním od druhé poloviny dubna a na dolním od konce dubna až od začátku května. Vzestup začíná ještě v době, kdy je řeka zamrzlá. Při rozmrzání vznikají zátarasy, které způsobují krátkodobé prudké vzestupy úrovně hladiny. Na horním toku voda opadá v červenci ale letní pokles hladiny je neustálený. V září a říjnu hladina opět stoupá v důsledku dešťů. Na středním a dolním toku opad pozvolna pokračuje, posilňován dešťovými srážkami až do zamrznutí. Rozsah kolísání úrovně hladiny je na horním toku průměrně 5 m, níže stoupá až na 9 m u vesnice Alexandrovskoje a před soutokem s Irtyšem zase klesá na 7 m, pod soutokem s \"Irtyšem\" roste na 10 m a směrem k ústí klesá na 5 m. Průměrný roční průtok vody u Barnaulu činí 1 470 m3/s (maximální průtok je 9 690 m3/s) a u Salechardu 12300 m3/s (maximální průtok je 42 800 m3/s). Průtok v ústí do Obského zálivu při středním stavu vody činí 20 000 m3/s (z toho přibližně polovinu přináší Irtyš). Řeka zamrzá na 150 dní na horním toku a na 220 dní na dolním toku. Teplota vody je v červenci na úseku Barnaul–Belogorje 28 °С a na dolním 23 °С. Mineralizace vody je menší než 200 mg/l s výjimkou úseku mezi Novosibirskem a ústím řeky Tom, kde je větší. Voda obsahuje větší množství organických látek a nižším obsahem kyslíku, což v zimě způsobuje zátarasy. Průměrná kalnost se snižuje po směru toku od 160 k 40 g/m3. Roční množství nánosů činí průměrně 16 mil. tun, přičemž v některých letech dosahuje až 50 mil. tun.", "section_level": 1}, {"title": "Splavnost a doprava.", "content": "\"Ob\" je splavný od města Bijsk, na svém dolním toku ovšem zamrzá až na osm měsíců (od listopadu až do začátku června). Se svými přítoky a rameny je významnou dopravní tepnou na Sibiři, přičemž do některých měst a vesnic ležících na mělčích ramenech je možný přístup jen s určitými plavidly. Ročně se na \"Obu\" a \"Irtyši\" přepraví kolem 600 000 cestujících. Úhrnná délka splavných toků v úvodí řeky \"Ob\" činí přibližně 15 000 km. Hlavní přístavy povodí Obu jsou Novosibirsk, Tomsk, Surgut, Labytnangi, Pavlodar, Omsk, Tobolsk, Ťumeň. \"Ob\" je také spojený průplavem s řekou Jenisej s využitím pravostranného přítoku Keť. Tento průplav je však splavný pouze pro malé lodi. Navíc po výstavbě Transsibiřské magistrály ztratil na významu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V povodí \"Obu\" se nachází ložiska ropy, zemního plynu, uhlí a téměř polovina ruských zásob rašeliny. Na \"Obu\" byla v letech 1950 - 1961 postavena Novosibirská hydroelektrárna. Vzniklá vodní plocha bývá někdy nazývána jako Obské moře. Řeka je také významným zdrojem ryb. V jejích vodách a v Obské zátoce žije přibližně 50 druhů, z nichž polovina má průmyslový význam. Nejvíce jsou ceněni jeseteři, sterledi, nelmy, muksuni a sízi (nosatý, severní, peleď). Průmyslově zpracovávané jsou štiky, jelci (jesen, proudník), mníci, plotice, karasi, okouni.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Ačkoliv pro nás nezvyklý dvoupísmenný název \"Ob\", tolik oblíbený v křížovkách, vzbuzuje dojem původu v exotických jazycích, jde o čistě slovanské jméno. Vzniká soutokem dvou řek, dál tečou tedy \"obě\", proto je to \"Ob\". Pozůstatkem očekávané samohlásky je měkký znak na konci ruského tvaru jména, který se ovšem v českém přepisu neuvádí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ob () je řeka v Altajském kraji a v Novosibirské, v Tomské a v Ťumeňské oblasti v Rusku, která protéká z jihu na sever přes západní Sibiř. Je jednou z největších řek jak v \"Rusku\" tak i na celém světě. V rámci \"Ruska\" je třetí nejvodnější (po Jeniseji a Leně). Vlastní řeka \"Ob\" je 3650 km dlouhá. Od pramene Irtyše dosahuje délky 5410 km a od pramene Katuni 4 338 km. Povodí má rozlohu 2 990 000 km2. Zahrnuje i bezodtoké oblasti o rozloze 528 000 km2.", "tgt_summary": "The Ob (), also Ob', is a major river in western Siberia, Russia, and is the world's seventh-longest river. It forms at the confluence of the rivers Biya and Katun which have their origins in the Altay Mountains. It is the westernmost of the three great Siberian rivers that flow into the Arctic Ocean (the other two being the Yenisei and the Lena). ", "id": 2145500}
{"src_title": "Spontánní štěpení", "tgt_title": "Spontaneous fission", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První objevený proces jaderného štěpení bylo štěpení vyvolané neutrony. Protože kosmické záření produkuje neutrony, bylo obtížné rozlišit mezi spontánním a indukovaným štěpením. Kosmické záření ale může být odstíněno silnou vrstvou vody nebo hornin. Spontánní štěpení tak bylo objeveno v roce 1940 sovětskými fyziky Georgijem Fljorovem a Konstantinem Petržakem. Ti pozorovali uran v Moskevském metru ve stanici Dinamo, 60 metrů pod povrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Proveditelnost.", "content": "Nejlehčí přirozené nuklidy u nichž by mohlo probíhat spontánní štěpení jsou niob 93 a molybden 94, tedy prvky s protonovými čísly 41 a 42. Spontánní štěpení u nich však nebylo nikdy pozorováno. V praxi jde tedy o stabilní izotopy. Spontánní štěpení je v rozumných časech pozorovatelné pouze u prvků s atomovou hmotností 232 nebo vyšší. Jedná se tedy o prvky, alespoň tak těžké, jako je thorium 232, které má poločas přeměny o něco delší než je stáří vesmíru. Thorium 232 je nejlehčí radioaktivní nuklid, u nějž máme důkazy spontánního štěpení v minerálech, které tento prvek obsahují. Z prvků se známými vlastnostmi mají největší náchylnost ke spontánnímu štěpení uměle připravené aktinoidy s vysokým protonovým číslem, jejichž protonové číslo je současně liché. Jde tedy zejména o mendelevium (protonové číslo 101) a lawrencium (protonové číslo 103). A také některé ze supertěžkých transaktinoidů, například rutherfordium. U těžkých přirozeně se vyskytujících izotopů jako jsou thorium 232, uran 235 a uran 238, dochází ke spontánnímu štěpení zřídka, ve velké většině případů místo toho pozorujeme alfa rozpad nebo beta přeměnu. Spontánní štěpení těchto izotopů je obvykle zanedbatelné. Matematicky se skutečnost zda dojde ke spontánnímu štěpení v době natolik krátké aby bylo pozorovatelné současnými metodami dá vyjádřit tímto vzorcem: Kde Z je protonové číslo a A je nukleonové číslo (například formula_2 = 36 pro uran-235)", "section_level": 1}, {"title": "Míra spontánního štěpení.", "content": "V praxi izotop plutonium 239, vždy obsahuje určité množství izotopu plutonium 240, protože plutonium 239 má tendenci pohlcovat neutrony v průběhu výroby. Vysoká míra zastoupení plutonia 240 zvyšuje míru spontánního štěpení, tento izotop je proto nežádoucí příměs. Plutonium pro vojenské potřeby neobsahuje více než 7 % plutonia 240. Zřídka využívaný typ atomové bomby Hirošimského typu založený na srážce dvou podkritických množství štěpného materiálu má kritický čas vložení asi jednu milisekundu. Pravděpodobnost štěpení během tohoto intervalu by měla být nízká. Proto je na tento typ bomby vhodný pouze uran-235. Téměř všechny typy atomových bomb používají nějakou formu imploze. Pokud jádro prochází superdeformací, může ke spontánnímu štěpení dojít rychleji.", "section_level": 1}, {"title": "Proces spontánního štěpení a jeho využití.", "content": "Stejně jako v případech dalších typů radioaktivní přeměny ke spontánnímu štěpení dochází v důsledku tunelového jevu v atomovém jádře, aniž by bylo potřeba jeho srážky s jinou částicí, nutné u indukovaného štěpení. Přesto jsou výsledky obou štěpení obdobné: Podobně jako ostatní typy jaderného štěpení, i spontánní štěpení uvolňuje neutrony, takže pokud je přítomno kritické množství štěpného materiálu, spontánní štěpení může iniciovat soběstačnou řetězovou reakci. Radioizotopy pro něž není míra spontánního štěpení zanedbatelná mohou být použity jako zdroje neutronů. Jedná se například o kalifornium-252 s poločasem přeměny 2638 let. Uvolněné neutrony mohou být využity například při bezpečnostních kontrolách na letištích při hledání výbušnin, dále při měření vlhkosti půdy v okolí dálnic a dalších staveb nebo při měření vlhkosti materiálu uloženého v zásobnících. Spontánní štěpení uranu 235 a uranu 238 zanechává stopy na krystalové mřížce minerálů obsahujících uran poté, co jimi projdou štěpné produkty. Toto poškození, nazývané štěpné dráhy, je základem metody radiometrického datování zvané datování podle štěpných stop.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spontánní štěpení je forma radioaktivní přeměny přítomná pouze u velmi těžkých chemických prvků. Vazebná energie jádra dosahuje maxima u nukleonového čísla 58. Spontánní štěpení na menší jádra a několik jaderných částic je možné u větších nukleonových čísel. ", "tgt_summary": "Spontaneous fission (SF) is a form of radioactive decay that is found only in very heavy chemical elements. The nuclear binding energy of the elements reaches its maximum at an atomic mass number of about 56; spontaneous breakdown into smaller nuclei and a few isolated nuclear particles becomes possible at greater atomic mass numbers.", "id": 2256361}
{"src_title": "Baltové", "tgt_title": "Balts", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, na kterém dnes Baltové žijí, je výrazně menší než v minulosti. Ještě okolo roku 1200 žili přibližně na třikrát větším území než dnes. Starší rozsah osídlení bývá určován na základě toponymie. Podle konzervativního odhadu Aleksandra Vanagase se severní hranice baltského osídlení táhla od severních hranic dnešního Lotyšska k Moskvě, východní od Moskvy k Orlu, jižní podél řeky Sejm až k Západnímu Bugu, západní pak ležela na Visle. Odvážnější odhady považují za severní hranici Baltské moře, východní Volhu, jižní horská pásma na jihu Polska a západní dolní Havolu v dnešním Meklenbursku. Baltská toponyma lze nalézt i na českém území, jedná se například o názvy řek Cidlina, Metuje nebo Úpa. Na základě glottochronologie došlo v první polovině 14. století př. n. l. k rozpadu baltoslovanské jednoty a okolo roku 800 př. n. l. se od dosud nediferenciované baltštiny oddělila skupina dialektů, předchůdců pozdější pruštiny. Až kolem roku 600 došlo k diferenciaci předchůdců litevštiny a lotyštiny. V téže době Slované asimilovali populace sídlící východně od dnešních baltských národů. První písemnou zmínkou o Baltech je nejspíše dílo římského historika Tacita z 1. století, které zmiňuje kmeny žijící na pobřeží Baltu, které nazývá Aestii. Další zpráva pochází až z konce 9. století od anglosaského plavce Wulfstana, který se zmiňuje o tehdejších Prusech. Od 10. století se území obývané Balty stalo cílem křesťanských misionářů, jedním z prvních byl pražský biskup Vojtěch. Pokusy o christianizaci nebyly úspěšné, což vedlo od 12. století k pořádání křížových výprav, které měly Balty přinutit přijmout křest násilím. Místní kmenová knížectví křesťanskému tlaku dlouho odolávala a ve 13. století vzniklé Litevské velkoknížectví dokonce expandovalo. Christanizace počala až poté, co roku 1386 velkokníže Jogaila, zakladatel dynastie Jagellonců, přijal křest. Prusko a nynější Lotyšsko bylo na rozdíl od Litvy dobyto a násilně christianizováno už během 13. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baltové jsou indoevropská etnolingvistická skupina mluvící baltskými jazyky. K Baltům patří pouze dva současné národy, Litevci a Lotyši, ale řadí se k nim též ve středověku vyhynulí Prusové a Kuronci, a dále několik kmenů, jejichž jazyk žije dodnes v nářečních skupinách lotyštiny a litevštiny, jako Žemaité, Zemgalové a Latgalové.", "tgt_summary": "The Balts or Baltic people (, ) are a group of Indo-European peoples primarily characterized as speakers of the Baltic languages. ", "id": 757438}
{"src_title": "Albert Lortzing", "tgt_title": "Albert Lortzing", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lortzing se narodil v Berlíně Johannu Gottliebu Lortzingovi a jeho ženě Charlotte Sophii. Rodiče opustili svůj obchod s kůží a putovali po Německu jako kočovní herci. Po založení berlínské divadelní společnost \"Urania\" zaměnili svou nejprve amatérskou zálibu za trvalé zaměstnání. Mladý Lortzing se poprvé objevil na jevišti ve 12 letech ve Freiburgu, když během přestávky bavil obecenstvo komickými básněmi. Od roku 1817 byla Lortzingova rodina součástí souboru \"Josefa Derossiho\" z Porýní. Vystupovali na jevištích Bonnu, Düsseldorfu, Barmenu a Cáchách. Albert Lortzing hrál role mladého milence, venkovského mládence a bonvivána a se stal oblíbencem obecenstva. Občas i zpíval menší tenorové a barytonové role. Nezbytné hudební a kompoziční vzdělání získal jako žák berlínského skladatele, hudebního pedagoga a ředitele Pěvecké akademie Carla Friedricha Rungenhagena, v jehož sboru také jako tenor zpíval. 30. ledna 1824 se oženil s herečkou Rosinou Ahlesovou, s níž postupně zplodil 11 dětí. Od konce roku oba působili v divadle \"Hoftheater\" v Detmoldu, které zajíždělo do Münsteru a Osnabrücku. Připojil se k Svobodným zednářům, což bylo v této době jisté útočiště v Metternichově policejním státu. V Detmoldu zkomponoval oratorium \"Die Himmelfahrt Christi\" (Nanebevstoupení Krista), které mělo premiéru v Münsteru. Podle očekávání si vysloužil odsudek münsterského regionálního prezidenta, který prohlásil, že Lortzing jako skladatel je zcela bezvýznamný. Rovněž zkomponoval scénickou hudbu pro drama Christiana Dietricha Grabbeho: \"Don Juan und Faust\", ve kterém sám hrál roli Dona Juana a jeho manželka Donu Annu. Anonymní recenzent ve Frankfurtu mylně pochválil Lortzinga za vynikající text. Skutečný autor dramatu sice zuřil, ale aférka se stala pro představení dobrou reklamou. 3. listopadu 1833 mladý Lortzing debutoval v Městském divadle v Lipsku. Jeho rodiče byli členy společnosti Friedricha Sebalda Ringel Hardta již od roku 1832. Stal se také členem uměleckého klubu \"Tunnel unter der Pleisse\"\" (Tunel pod Pleiße) a zednářské lóže \"Balduin zur Linde\". Lortzing měl v Lipsku značný úspěch, zejména pak v komediích Johanna Nestroye. Pro svůj sklon improvizovat a odchylovat se od schváleného textu měl časté problémy s divadelní policií. Problémy s cenzurou měla i jeho první komická opera \"Car a tesař\". Premiéra se konala v Lipsku 22. prosince 1837. Lortzing sám zpíval roli Petra Ivanova a neměla při premiéře velký úspěch. Na ten si musela počkat až na představení v Berlíně v roce 1839. V roce 1844 se stal kapelníkem Městského divadla v Lipsku. Po neshodách s vedením divadla byl v dubnu 1845 propuštěn ze „zdravotních“ důvodů. Po protestech publika se sice načas vrátil, ale zanedlouho byl propuštěn znovu. Podle otevřeného dopisu, který podepsala většina členů divadla byl hlavním důvodem odpor vůči nařízením městské rady. V letech 1846–1848 byl Lortzing kapelníkem v Theater an der Wien ve Vídni. V revolučním roce 1848 napsal libreto i hudbu k politické opeře \"Regina\", pojmenované podle své ženy. Jeho poslední celovečerní operou byla v roce 1849 pohádková satira na pruský vojenský stát nazvaná \"Rolands Knappen\". Opakovaně v ní klade otázku: \"Und das soll eine Weltordnung sein?\" (A to má být světový řád.) V roce 1848 byl funkce kapelníka opět zbaven a musel se vrátit k práci kočujícího herce aby uživil svou početnou rodinu. Nakonec se v roce 1850 stal kapelníkem v nově otevřeném \"Městském divadle Friedricha Wilhelma\" v Berlíně. Pracoval pod obrovským stresem, neboť byl velice zadlužen. 20. ledna 1851, po představení své hudební komedie \"Die Opernprobe\", utrpěl záchvat mrtvice a bez lékařské pomoci následujícího dne ráno zemřel. Pohřbu se zúčastnila řada hvězd tehdejšího hudebního života. Divadelní kolegové ozdobili rakev v barvách černé, červené a zlaté, což byly barvy po roce 1848 zakázané. Na podporu zchudlé rodiny byla později vypsána veřejná sbírka. Na počest skladatel byla postavena socha v berlínské Tiergarten.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Většina Lortzingova díla je určena pro jeviště. Nejznámější jsou jeho singspiely \"„Zar und Zimmermann“\" (1837) a \"„Der Wildschütz“\" (1842), ale zkomonoval i romantickou operu \"„Undine“\" (1845), revoluční operu \"„Regina“\" (1848) a oratorium \"„Die Himmelfahrt Christi“\" (1828). Kromě oper napsal mnoho scénické hudby k činohrám a řadu písní a sborů. Velmi zřídka se v jeho díle vyskytuje hudba instrumentální. Jeho tvorba byla silně ovlivněna dílem W. A. Mozarta. Je naopak pravděpodobné, že opera \"„Hans Sachs“\" inspirovala Richarda Wagnera k opeře \"„Mistři pěvci norimberští“\" a že Lortzingovy komické opery ovlivnily tvorbu Johanna Strause mladšího.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav Albert Lortzing (23. října 1801, Berlín – 21. ledna 1851, tamtéž) byl německý hudební skladatel, dirigent, herec a zpěvák. Je považován za hlavního reprezentanta německého operního žánru singspiel, podobného francouzské Opéra comique. Jeho hlavními operními díly jsou dodnes uváděné opery \"Car a tesař\" (\"Zar und Zimmermann\", 1837) a \"Pytlák\" (\"Der Wildschütz\", 1842).", "tgt_summary": "Gustav Albert Lortzing (23 October 1801 – 21 January 1851) was a German composer, actor and singer. He is considered to be the main representative of the German \"Spieloper\", a form similar to the French \"opéra comique\", which grew out of the \"Singspiel\".", "id": 2097173}
{"src_title": "Adventní kalendář", "tgt_title": "Advent calendar", "src_document": [{"title": "Historie adventních kalendářů.", "content": "Jedním z jevů, které provázejí adventní dobu, jsou adventní kalendáře. Dříve než se jejich podoba ustálila na obrázky s otevíracími okénky naplněnými kouskem čokolády nebo jinou drobností, bývaly adventní kalendáře uměleckými díly. První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář s malými barevnými obrázky přilepenými na lepence vyrobil „nechtěně“ v roce 1908 nápaditý mnichovský tiskař Gerhard Lang z Maulbronnu, který byl spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově, který na vlastní náklady vytiskl vystřihovací kalendář s názvem „V zemi Ježíškově“. Tento „Mnichovský vánoční kalendář“ neměl ještě otevírací okénka, ale na počátku 20. století už Lang vydal první adventní kalendář s malými otevíracími dvířky. Na adventních kalendářích, které následovaly, byly zobrazené liturgické výjevy z bible a vypadaly jako části vesnic nebo měst s důmyslně schovanými okénky. Byly vyráběny v malých dílnách z tvrdého papíru a ve svých okénkách skrývaly obrázky, veršíky nebo citace z bible. Adventní kalendář slavil úspěch po celém světě, jeho úspěch přerušila druhá světová válka, ale po válce zase přišel jeho rozmach. V padesátých a šedesátých letech 20. století se adventní kalendáře začaly objevovat na pultech většiny evropských zemí a každý národ si zanedlouho vytvořil svou vlastní variantu předvánočního kalendáře, charakterizující vkus a cítění dané země.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský původ.", "content": "Původním cílem adventního kalendáře je připomenout dětem vánoční událost popisovanou v bibli a zpříjemnit jim čekání na vánoční dárky.Bylo v něm ale také zachyceno i samotné poselství adventní doby – doby, kdy se křesťané připravují na Vánoce, doby, kdy „očekávají“ příchod Ježíše Krista, podobně jako tehdy lidé žijící v nesvobodě očekávali příchod Zachránce. Když někdo čeká, ať už na výplatu, na vlak nebo na pochvalu, je důležité, aby byl trpělivý a otevřený. Když člověk čeká, je bdělý, připravený a jeho smysly jsou napjaté. Říká si: „...už?“ „...ještě ne?“ „...když už konečně?“ Ne náhodou se forma adventních kalendářů ustálila v podobě otevírání okýnek nebo dveří, protože vypovídají také o vnitřní otevřenosti. Je to otevřenost pro druhého člověka, pro dobré věci a v původní křesťanské tradici také otevřenost pro Boha. Adventní kalendář chce tuto původní myšlenku křesťanského adventního kalendáře podpořit. Za otevřenými okny a dveřmi domu najdou děti část příběhu o událostech, které předcházely Ježíšovo narození.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adventní kalendář je zvláštní druh kalendáře ukazující 24 dní spojených s křesťanskými Vánocemi a dobou adventu. Kalendář slouží k odpočítávání dnů adventu ke Štědrému dnu. Rozšířená je papírová verze, ve které se nachází 24 políček vyplněných malou sladkostí, často čokoládou různého tvaru. Existují i různé elektronické verze adventních kalendářů.", "tgt_summary": "An Advent calendar is a special calendar used to count the days of Advent in anticipation of Christmas. Since the date of the First Sunday of Advent varies, falling between November 27 and December 3 inclusive, many Advent calendars, especially those that are reusable, often begin on December 1, although those that are produced for a specific year often include the last few days of November that are part of the liturgical season. The Advent calendar was first used by German Lutherans in the 19th and 20th centuries.", "id": 260246}
{"src_title": "Jaderské moře", "tgt_title": "Adriatic Sea", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"Jaderské\" (dříve též \"Adriatické\") moře pochází od starověkého přístavu jménem \"Hatria\" nebo \"Atria\", dnešního města Adria v deltě Pádu. Ve starověku býval Jadran též nazýván \"Mare Superum\" („Horní moře“), zatímco Mare Inferum („Dolní moře“) bylo označení pro moře Tyrhénské.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Celkový průměrný přítok sladké vody do Jaderského moře se odhaduje na 5 700 m3/s, k čemuž nejvíce přispívají alpské řeky na severu. Zdaleka nejvýznamnějším přítokem je řeka Pád, ústící rozsáhlou deltou, kde říční náplavy neustále posouvají linii pobřeží směrem do moře (ročně tak pevnina naroste na úkor Jadranu o zhruba 60 ha; část Pádské nížiny nebyla v dávných dobách ničím jiným, než zálivem Jaderského moře). Z dalších přítoků stojí za zmínku např. Adiže, Piava, Tagliamento, Soča či Neretva.", "section_level": 1}, {"title": "Profil dna.", "content": "Severní část Jaderského moře je poměrně mělká, s hloubkou do 100 m (v Benátském zálivu 20 až 30 m). Směrem k jihu dno klesá do \"Středojaderské pánve\" o maximální hloubce kolem 250 m. Dále napříč mořem, přibližně mezi italským poloostrovem Gargano a chorvatským ostrovem Korčula probíhá \"Palagružský práh\" – podmořský hřbet s hloubkou kolem 130 m – z něhož vystupují malá souostroví Palagruža a Tremiti. Od Palagružského prahu na jih dno prudce klesá do \"Jihojaderské pánve\" mezi Bari a Dubrovníkem, kde hloubka přesahuje 1 200 m. Největší hloubka v Otrantské úžině se pohybuje kolem 750 m.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Velmi výrazný je rozdíl mezi jihozápadním a severovýchodním pobřežím. Zatímco na italské straně je většinou nízké, písčité, bez výrazných zálivů, balkánské, zvláště pak chorvatské pobřeží je po norských fjordech druhým nejčlenitějším v Evropě – je velmi hornaté a lemované množstvím ostrovů, táhnoucích se rovnoběžně s pevninou. Oceánografický a rybářský ústav ve Splitu udává v Jaderském moři 69 trvale obydlených ostrovů a jejich celkový počet na 1 246 (79 velkých ostrovů, 525 ostrůvků a 642 skalisk a útesů). Největšími ostrovy jsou: Krk (410 km2), Cres (404 km2), Brač (396 km2), Hvar (298 km2), Pag (287 km2) a Korčula (273 km2). Významnými chorvatskými souostrovími jsou Elafitské ostrovy, Kornati a Paklené ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Zálivy.", "content": "Zálivy se v Jaderském moři nacházejí zejména na jeho severovýchodním pobřeží, jelikož je podstatně členitější. Mezi několik italských zálivů ležících na pobřeží jihozápadním a severním se řadí Anconský záliv, Benátský záliv, Manfredonský záliv, Terstský záliv a Trezza. Ve Slovinsku leží Koperský záliv a Piranský záliv, k Chorvatsku náleží Kvarnerský záliv, Limský záliv, Rijecký záliv, Bakarský záliv, Novigradské moře, Karinské moře, Kaštelský záliv a Malostonský záliv. V Černé Hoře se nachází Boka Kotorská a mezi albánské zálivy patří Vlorský záliv a Drinský záliv. Některé zálivy se nacházejí i na ostrovech, jako například Telašćica (na Dugim otoku). K Jaderskému moři též náleží několik lagun – buď na severu v Itálii (Benátská laguna, Lago di Lesina, Lago di Varano, Laguna del Mort, Valli di Comacchio), či na východě v Albánii (Karavastská laguna a Butrintské jezero).", "section_level": 1}, {"title": "Země a města.", "content": "K Jaderskému moři přiléhají Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina (úzkým koridorem u města Neum), Černá Hora, Albánie a svými ostrovy i Řecko. Při Jadranu leží například města Terst, Benátky, Rimini, Bibione, Ancona, Pescara, Bari, Brindisi a Otranto v Itálii, Koper, Izola a Piran ve Slovinsku, Pula, Rijeka, Zadar, Šibenik, Split a Dubrovník v Chorvatsku, Herceg Novi, Kotor, Bar a Ulcinj v Černé Hoře, Drač a Vlora v Albánii.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Jaderské moře je pro svou příjemnou teplotu a velkou čistotu vyhledávaným turistickým cílem. Populární letoviska se nacházejí v severní Itálii v okolí Benátek, v Chorvatsku na Istrii, na Kvarnerských ostrovech, v Dalmácii, na Makarské riviéře a v okolí Dubrovníku. Podstatně méně turistů směřuje k moři v Černé Hoře a v Albánii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderské moře neboli poněkud hovorově Jadran (zastarale Adriatické moře či Siné moře,,,,,, ) je vedlejší část Středozemního moře, ležící mezi Apeninským a Balkánským poloostrovem, tj. mezi Apeninami a Dinárskými horami. Moře zaujímá plochu přibližně 160 000 km2, dlouhé je 800 km a široké mezi 150 až 200 km. Na jihu je Otrantský průliv, široký 71 km, který spojuje Jaderské moře s Jónským mořem. Průměrná slanost vody činí 38,3 ‰, v severní části moře je o něco nižší vlivem přítoku říční vody.", "tgt_summary": "The Adriatic Sea is a body of water separating the Italian Peninsula from the Balkans. The Adriatic is the northernmost arm of the Mediterranean Sea, extending from the Strait of Otranto (where it connects to the Ionian Sea) to the northwest and the Po Valley. The countries with coasts on the Adriatic are Albania, Bosnia and Herzegovina, Croatia, Italy, Montenegro and Slovenia. The Adriatic contains over 1,300 islands, mostly located along the Croatian part of its eastern coast. It is divided into three basins, the northern being the shallowest and the southern being the deepest, with a maximum depth of. The Otranto Sill, an underwater ridge, is located at the border between the Adriatic and Ionian Seas. The prevailing currents flow counterclockwise from the Strait of Otranto, along the eastern coast and back to the strait along the western (Italian) coast. Tidal movements in the Adriatic are slight, although larger amplitudes are known to occur occasionally. The Adriatic's salinity is lower than the Mediterranean's because the Adriatic collects a third of the fresh water flowing into the Mediterranean, acting as a dilution basin. The surface water temperatures generally range from in summer to in winter, significantly moderating the Adriatic Basin's climate. ", "id": 652004}
{"src_title": "Gottfried Benn", "tgt_title": "Gottfried Benn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině luteránského kněze, měl také studovat teologii, ale později přešel na medicínu a po vystudování začal pracovat jako patolog. Z těchto zkušeností čerpá jeho první a patrně nejvýznamnější básnická sbírka, kontroverzní cyklus \"Morgue\" (Márnice, 1912), rozvíjející nihilisticky pojímané motivy marnosti a odpornosti lidského těla na pozadí jakýchsi básnických pitevních protokolů. Tuto tematiku později opustil, motivy marnosti a nihilismu ale prostupují celým jeho dílem. V roce 1914 strávil krátký čas jako vojenský lékař na frontě, později se stal lékařem ve vojenském nevěstinci. Zkušeností zde nabytých využil při své pozdější praxi, pracoval v Berlíně jako odborník na kožní a pohlavní choroby, ve dvacátých letech téměř nepublikoval. Krátkou dobu sympatizoval s nacismem, jeho sympatie ale neměly politický charakter, spíše doufal, že se expresionismus stane oficiální uměleckou ideologií v Německu. V roce 1932 byl dokonce zvolen do poetické sekce Pruské akademie. Po noci dlouhých nožů se ale od nacismu odvrátil. Bylo mu zakázáno pokračovat v literární tvorbě, byl označován za degeneráta, dekadenta, Žida, homosexuála a nekrofila. V té době pracoval jako vojenský lékař, psal stále bez naděje na publikaci básně a eseje. Po druhé světové válce žil v Západním Berlíně, byl velmi uznáván a měl velkou úlohu v tehdejším literárním světě, přestože se lidem spíše vyhýbal. V roce 1951 získal prestižní cenu Georga Büchnera. V roce 1956 zemřel na kostní nádor.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jeho básně, psané většinou volným veršem, se vyznačují morbidními náměty a cynickým pojetím, dovádějí do mnohdy stěží únosných extrémů expresionistickou poetiku. Na lidstvo Benn pohlíží jako lékař, který si je vědom jeho marnosti a odpornosti, na pozadí těchto zkušeností si klade závažné existenciální otázky. Pro něj typické motivy nejrůznějších chorob s oblibou konfrontuje s erotickou tematikou, ale i s romantickým hledáním podstaty umění a života. V pozdějších básních převládají jazykové i významové experimenty, jeho dřívější poetika mnohdy ustupuje do pozadí. Do češtiny většinu jeho díla přeložil Ludvík Kundera ve výboru \"Básně\" (ERM, 1995), několik básní je také uvedeno v různých antologiích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gottfried Benn (2. května 1886, Mansfeld, dnes součást Putlitz – 7. června 1956, Berlín) byl německý lékař a básník, představitel expresionismu.", "tgt_summary": "Gottfried Benn (2 May 1886 – 7 July 1956) was a German poet, essayist, and physician. He was nominated for the Nobel Prize in Literature five times.", "id": 1095344}
{"src_title": "Qubit", "tgt_title": "Qubit", "src_document": [{"title": "Motivace.", "content": "V klasické počítačové vědě se pracuje s jednotkou informace bitem jako s abstraktním pojmem. Odhlíží se přitom od jeho fyzikální implementace, kterou je nutno zvolit při konkrétní realizaci počítače. Tento abstraktní přístup nám umožňuje zaměřit se čistě na vlastnosti informace a rozvíjet koncept počítání v dostatečné obecnosti. Není třeba v žádném případě uvažovat fyziku výpočetního procesu či způsobu uložení informace. Podívejme se ale na problém z fyzikálního hlediska. Bity jsou vždy reprezentovány stavem nějakého fyzikálního systému, ať už se jedná o pevný disk počítače, různá záznamová media či zpracovávací zařízení. Při práci s bity například dochází k uvolňování tepla jednotlivými součástkami či dochází též k narušování přenosu informace vlivem prostředí. Bity mohou být implementovány jako různě zmagnetované části pevného disku nebo různě velké prohlubně v povrchu kompaktních disků. Obvykle se jedná z mikroskopického hlediska o poměrně velký počet atomů či molekul, které reprezentují jeden bit. Zkusme nyní tuto situaci přenést do mikroskopického světa, kde bychom jeden bit reprezentovali jediným atomem či fotonem. Od bitu požadujeme, aby nabýval dvou hodnot – 0 a 1. V případě fotonu lze tuto vlastnost nasimulovat například odlišnou polarizací. Foton může být polarizován vodorovně či svisle. Tyto dva stavy lze po řadě přirovnat k nule či jedničce bitu. Před zahájením výpočtu si můžeme připravit dostatek fotonů polarizovaných, řekněme, vodorovně a tyto fotony pak vysílat do procesoru. Procesor provede s fotony potřebné operace a nakonec vrátí fotony upravené tak, abychom z jejich polarizace byli schopni vyčíst výsledek výpočtu. Ten zjistíme změřením, jak je každý foton polarizován, buď vodorovně, či svisle. Z polarizace každého fotonu, který opustil procesor, tak zrekonstruujeme řetězec bitů nesoucích cílovou informaci. V právě popsaném mikroskopickém modelu počítání však přichází do hry nový hráč. Je jím kvantová mechanika, jejíž zákony je v mikrosvětě nutno brát v úvahu. Tyto zákony nám mimo jiné říkají, že ačkoli byly fotony na počátku připraveny jako vodorovně polarizované, z procesoru používajícího kvantové brány mohou vylétat fotony, které nejsou polarizovány ani vodorovně ani svisle, ale jejich stav je kombinací obou. Jestliže změříme polarizaci takových fotonů, někdy dostaneme, že je foton polarizován svisle, zatímco jindy, že je polarizován vodorovně. Takto nejednoznačné výsledky přitom budeme dostávat i tehdy, když mnohokrát provedeme tutéž úlohu na témže procesoru se vstupními fotony připravenými týmtéž způsobem. Mohlo by se zdát, že tyto výsledky můžeme vysvětlit za pomoci teorie pravděpodobnosti: v tomto případě bychom bit modelovali jako lineární kombinaci obou hodnot 0 a 1, kde koeficienty této kombinace by byla dvě nezáporná čísla, jejichž součet je jedna. Koeficienty by tak odpovídaly pravděpodobnostem dané hodnoty. Podle kvantové mechaniky nicméně stav kvantových systémů není popsán přímo pomocí pravděpodobností, nýbrž pomocí tzv. \"amplitud pravděpodobnosti\" (zkráceně \"amplitud\"), čísel, jež na rozdíl od pravděpodobností mohou být i záporná a dokonce komplexní. Abychom tak mohli mluvit o informaci na mikroskopické úrovni, zavádíme nový pojem – kvantový bit, čili qubit. Jedná se o abstraktní model fyzikálního systému, který může \"po změření\" nabývat dvou různých hodnot a jehož stav je v tuto chvíli popsán pomocí amplitud jako kombinace těchto hodnot. Příkladem jsou zmíněné fotony, které mají po změření polarizaci buď vodorovně, nebo svisle. V průběhu výpočtu je však jejich stav popsán pouze jako kombinace těchto dvou stavů.", "section_level": 1}, {"title": "Formální definice.", "content": "Formálně je qubit definován jako \"normalizovaný vektor ve dvourozměrném Hilbertově prostoru stavů\". Takovýto popis odpovídá běžnému způsobu popisu stavů v kvantové mechanice. Tento dvourozměrný Hilbertův prostor značíme formula_1 a zafixujeme jeho ortonormální bází tvořenou vektory označenými jako formula_2 (viz braketová notace pro označování vektorů v kvantové mechanice). Pak prvek formula_3 tohoto prostoru, který má jednotkovou velikost, nazveme \"qubitem\". Explicitně je tedy qubit popsán jako vektor kde formula_5 jsou komplexní souřadnice vektoru v bázi formula_6, též nazývané \"amplitudy pravděpodobnosti\". Tyto musí splňovat normalizační podmínku formula_7. Ta zajišťuje, že čísla formula_8, resp. formula_9, bude po měření možno interpretovat jako pravděpodobnost nalezení stavu formula_10 ve stavu formula_11, resp. formula_12. Ortonormální báze tvořená vektory formula_2 se občas nazývá \"výpočetní báze\". Právě uvedená definice qubitu pracuje s takzvanými čistými stavy, tedy stavy, jež lze popsat jako prvky Hilbertova prostoru. Obecně ale stav kvantového systému nelze popsat pomocí vektoru. V takovém případě je nutno přizvat obecnější formalismus užívající matic hustoty. V tomto formalizmu je qubit jakýkoli pozitivní operátor formula_14 působící na dvourozměrném Hilbertově prostoru formula_1, který splňuje podmínku, že jeho stopa je rovna jedné. Neboli formula_16 je matice rozměru formula_17, pro níž", "section_level": 1}, {"title": "Vícequbitové systémy.", "content": "Ve výpočtech na kvantovém počítači si s jediným qubitem nevystačíme a musíme tedy uvažovat i stavy tvořené více qubity, také zvané \"kvantové registry\". Složený stav formula_19 qubitů lze matematicky popsat jako prvek Hilbertova prostoru formula_20, jenž vznikne jako tenzorový součin formula_19 Hilbertových prostorů formula_1 pro jednoqubitové systémy, tedy Takový systém má dimenzi rovnou formula_24. Jeho ortonormální báze vznikne například jako množina tenzorových součinů bazických vektorů jednoqubitových systémů. V takovém případě se jedná o vektory tvaru Pro dvouqubitové systémy dostáváme konkrétně bázi využívá se však i jiných bází, např. Bellovy báze tvořené maximálně provázanými stavy.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální interpretace qubitu.", "content": "Qubit je kvantovým zobecněním klasického bitu, který kromě hodnot 0 a 1 může nabývat i všech hodnot, které jsou kombinacemi obou. To vyplývá z následující obecné vlastnosti stavů kvantových systémů: pokud se systém nachází ve stavu formula_27 nebo formula_28, můžeme připravit kvantovou superpozici těchto stavů, tj. systém nacházející se ve stavu formula_29 pro nějaká komplexní čísla formula_30. Identifikujeme-li hodnotu 0 klasického bitu s bazickým vektorem formula_11 a podobně hodnotu 1 s bazickým vektorem formula_12, pak můžeme superpozici těchto dvou stavů zhruba interpretovat jako \"klasickou\" hodnotu bitu z intervalu mezi 0 a 1. Takovýto pohled je ale zavádějící, neboť qubity vykazují mnoho zajímavých vlastností, které se v klasickém případě nevyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Blochova sféra.", "content": "Jak vyplývá z obecné teorie pro popis stavů systémů v kvantové mechanice, můžeme qubit alternativně vyjádřit pomocí \"matice hustoty\", což je pozitivní operátor s jednotkovou stopou přiřazený danému kvantovému systému. Pro qubity, tedy systémy s dvourozměrným stavovým prostorem, tak dostáváme matice formula_33 ve tvaru kde formula_35 jsou reálná libovolná čísla, parametry. Je zřejmé, že matice tohoto tvaru splňuje pro libovolné hodnoty parametrů dvě výše zmíněné podmínky. Navíc, není těžké nahlédnout, že lze takovouto matici vyjádřit v kompaktní podobě s využitím Pauliho matic ve tvaru kde formula_37 jsou Pauliho matice a formula_38 je tzv. Blochův vektor. V posledním výrazu výše je formální \"skalární součin\" Blochova vektoru a vektoru Pauliho matic definován prostě jen jako Tímto způsobem jsme tak dostali přiřazení matice hustoty qubitu s jistým (Blochovým) vektorem. Velikost Blochova vektoru lze vždy vzít menší nebo rovnou jedné. Všechny tyto vektory tedy zjevně tvoří jednotkovou kouli ve třírozměrném Euklidově prostoru. Platí, a není těžké to nahlédnout, že Blochův vektor přiřazený jistému kvantovému systému je jednotkový, právě když je tento systém v čistém stavu. Všechny jednotkové Blochovy vektory tvoří sféru zvanou Blochova sféra. Blochovy vektory nám umožňují graficky vyjadřovat působení různých operací na daný qubit a napomáhají nám si tak představit, jak se qubit při dané transformaci mění.", "section_level": 2}, {"title": "Realizace qubitů.", "content": "Kterýkoliv dvouúrovňový kvantově mechanický systém je možné považovat za fyzickou reprezentaci qubitu. Například elektron v obalu atomu, který je buď na základní energetické hladině, nebo je excitován, je implementací qubitu. Musíme ovšem předpokládat, že lze zanedbat excitaci elektronu do vyšších energetických hladin a můžeme tak uvažovat jen základní stav a první excitovaný stav. Kvantová mechanika předepisuje pro mikrosvět pravidla, z nichž vyplývá, že lze (kupříkladu přesně vyladěným laserem) uvést atom do stavu, který je superpozicí základního a excitovaného stavu. Díky tomu může atom uchovávat kvantovou informaci a reprezentovat jeden qubit. Jinou možností je kódování qubitů do polarizace fotonů, tedy částic světla. Můžeme provádět měření roviny polarizace tak, že postavíme fotonu do cesty filtr, kterým se 100% pravděpodobností projdou jen fotony s určitou rovinou polarizace, jejichž stav označíme formula_12. Fotony polarizované kolmo na rovinu filtru neprojdou vůbec, což označíme jako stav formula_11. Fotony polarizované v jiných rovinách se budou chovat, jako bychom měřili qubit v superponovaném stavu. Jmenovitě tedy, mějme foton polarizovaný v rovině svírající úhel formula_42 s rovinou odpovídající stavu formula_12. Stav fotonu formula_44 můžeme popsat jako lineární kombinaci Podle úhlu polarizace formula_42 se mění amplituda pravděpodobnosti, že foton projde či neprojde filtrem. Této techniky využívá kvantová kryptografie k bezpečnému přenosu informace.", "section_level": 1}, {"title": "Operace s qubity.", "content": "Zatímco pro operace s klasickým bity používáme logické operace jako NOT, AND či OR, operace prováděné nad qubity lze popisovat pomocí tzv. unitárních operací. Jejich aplikaci si tak lze obvykle představovat jako rotace v odpovídajícím Hilbertově prostoru. Protějšek k těmto operacím pak tvoří kvantové měření qubitů.", "section_level": 1}, {"title": "Měření qubitů.", "content": "Hodnotu qubitu můžeme zjišťovat měřením, kterým vždy dostaneme buď hodnotu formula_47, nebo formula_48. Žádným měřením není možno zjistit čísla formula_49 a formula_50 ve výrazu formula_51. Není-li qubit přesně v jednom ze základních stavů formula_11 či formula_12, vybere se výsledná hodnota náhodně, přičemž pravděpodobnost jednotlivých výsledků určují amplitudy formula_49 a formula_50. Pravděpodobnost naměření stavu formula_47 je formula_8, pravděpodobnost naměření stavu formula_48 je formula_9. Součet těchto dvou pravděpodobností musí dávat 1, neboť jde o pravděpodobnost jistého jevu. Jsou-li obě amplitudy stejně velké, tedy formula_60, pak je pravděpodobnost nalezení kteréhokoli ze stavů rovna 1/2 a výsledek měření je tedy zcela náhodný. Podstatným důsledkem kvantové mechaniky je, že stav qubitu, na němž provedeme měření, se zákonitě změní na ten stav, který byl výsledkem měření. Jinými slovy, měření ničí stav superpozice. Jde o případ obecnějšího jevu, kterému se říká kolaps vlnové funkce. Kolaps vlnové funkce při kvantovém měření odpovídá projekci na osu odpovídající některému z bázových stavů. Je obtížné si tento specifický pojem z kvantové mechaniky přirozeně představit. Před změřením je kvantový systém implementující qubit ve stavu superpozice stavů formula_47 a formula_48, není ale ani jedním z nich. Analogií ke qubitu by v klasickém počítači byl pravděpodobnostní bit - bit, který je s určitou pravděpodobností ve stavu formula_47 a jinak je ve stavu formula_48. Podle kvantové mechaniky však stav bitu není popsán přímo pravděpodobnostmi, nýbrž zmíněnými amplitudami. Fakt, že amplitudy mohou být i záporné, zatímco pravděpodobnosti nikoli, se využívá v kvantově mechanických algoritmech a umožňuje jim rychle řešit problémy, pro které není známo časově efektivní řešení na klasických počítačích používajících pouze náhodné bity. Příkladem je algoritmus pro tzv. Fourierovu transformaci, na jehož základě funguje kvantový Shorův algoritmus, jenž umožňuje rychle rozložit dané číslo na prvočísla (např. formula_65).", "section_level": 2}, {"title": "Kvantová brána CNOT.", "content": "Uvažujme systém dvou qubitů. Odpovídající ortonormální bázi volíme tvaru vyobrazeného výše kde je indexy formula_67 zdůrazněno, že první složka složeného vektoru působí na systému prvního qubitu, který si označíme \"K\", a druhá složka působí na systému qubitu druhého, jenž si podobně označíme jako \"C\". Jednou z velmi často užívanou logickou operací nad dvěma qubity je operace CNOT (z anglického \"controlled NOT\" - kontrolované NOT), jejíž funkci lze popsat následovně: Qubit pod označením \"K\" se nazývá \"kontrolní\" (angl. \"control qubit\") a qubit označený jako \"C\" se nazývá \"cílový\" (angl. \"target qubit\"). Slovy lze tedy působení CNOT operace formulovat takto: pokud je kontrolní qubit ve stavu formula_48, tak proveď u cílového qubitu záměnu formula_70, jinak nedělej nic. Formálně je tedy CNOT totožné s operací XOR. Lze ji kompaktně popsat jako kde formula_72 značí sčítání modulo dvěma. Působení CNOT na libovolný pár qubitů pak vyplývá z bilinearity tohoto zobrazení, tj. V maticové reprezentaci v námi zvolené bázi můžeme CNOT operaci zapsat jako unitární matici Její působení tak vypadá následovně Stejně jako všechny unitární operace je i CNOT \"reverzibilní\" logické hradlo, tzn. z výsledku jsme schopni jednoznačně rekonstruovat vstupní hodnoty qubitů. To obecně u klasických hradel neplatí, viz např. AND, kdy se část informace o vstupech ztrácí, neboť jednomu výstupu obecně odpovídá více vstupních hodnot. Přímé kvantové zobecnění podobných ireverzibilních hradel tak není možné a kvantové počítače tak vždy používají reverzibilní varianty klasických hradel. Význam CNOT operace tkví v následujícím důležitém faktu:", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření do více dimenzí.", "content": "Qubit je kvantový systém s dvourozměrným Hilbertovým stavovým prostorem. Uvažujeme-li vícerozměrné stavové prostory, hovoříme o quditu. Používají se i konkrétní názvy pro konkrétní dimenzi, např. pro dimenzi rovnou třem se užívá termínu qutrit. V tomto případě uvažujeme Hilbertův prostor formula_77 s formula_78 a ortonormální bází formula_79. Qutrit formula_80 má tedy tvar kde formula_82 splňují normalizační podmínku formula_83. Daleko nejpoužívanějším objektem v teorii kvantové informace však zatím stále zůstává qubit.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická pravděpodobnost.", "content": "Roku 2017 byl navržen a roku 2019 demonstrován pravděpodobnostní bit (p-bit). Lze tak řešit kvantové problémy i klasicky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantový bit neboli qubit (čti \"kjúbit\") je jednotka kvantové informace odvozená od klasického bitu. Jedná se o jeden ze stěžejních pojmů v oblasti kvantových počítačů a kvantově informačních protokolů. Qubit je implementován kvantovým systémem, který může nabývat dvou stavů: například foton, který je polarizovaný vodorovně či svisle. Bit v klasickém systému může nabývat jedné ze dvou hodnot, ale kvantová mechanika umožňuje, aby stav qubitu byl jistou kombinací obou hodnot. Název \"qubit\" zavedl B. Schumacher v roce 1995.", "tgt_summary": "In quantum computing, a qubit () or quantum bit (sometimes qbit) is the basic unit of quantum information—the quantum version of the classical binary bit physically realized with a two-state device. A qubit is a two-state (or two-level) quantum-mechanical system, one of the simplest quantum systems displaying the peculiarity of quantum mechanics. Examples include: the spin of the electron in which the two levels can be taken as spin up and spin down; or the polarization of a single photon in which the two states can be taken to be the vertical polarization and the horizontal polarization. In a classical system, a bit would have to be in one state or the other. However, quantum mechanics allows the qubit to be in a coherent superposition of both states simultaneously, a property which is fundamental to quantum mechanics and quantum computing.", "id": 1085234}
{"src_title": "Živce", "tgt_title": "Feldspar", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Živce krystalizují z magmatu a jsou součástí jak intruzivních tak extruzivních hornin, jsou přítomny v mnoha metamorfovaných horninách. Vyskytují se jako kompaktní minerály či jako nerostné žíly. Živce jsou alumosilikáty (hlinitokřemičitany), jejich strukturu tvoří tetraedry SiO a AlO. Jsou dokonale štěpné ve dvou rovinách, které jsou na sebe kolmé nebo téměř kolmé. Rozpadají se na fylosilikáty. V případě, že se v době vzniku v tavenině nachází málo SiO, tak dochází ke vzniku foidů.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Slovo živec zavedl do češtiny a potažmo slovenštiny Presl – veden nejspíše skutečností, že živce při svém rozpadu uvolňují do půdy živiny. Anglický a ruský název (anglicky \"feldspar\", rusky \"polevoj špat\") je odvozen z německého \"Feld + Spat\" (polní + hlušina).", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Draselné živce.", "content": "Draselný živec vykazuje polymorfii, takže se vyskytuje ve třech krystalických modifikacích, a to jako monoklinický sanidin, triklinický ortoklas a rozdílně triklinický mikroklin. Sanidin je stabilní při nejvyšších teplotách a mikroklin při teplotách nejnižších. Perthit je typickou texturou sodno-draselných živců. Textura je způsobena odmíšením – rozpadem původní hmoty na dvě fáze odlišného složení – při ochlazování. Perthitové textury v alkalickém živcích mnoha žul jsou natolik hrubé, že jsou viditelné pouhým okem. Podle velikosti odmíšenin se rozlišuje makroperthit, mikroperthit a kryptoperthit.", "section_level": 2}, {"title": "Plagioklasy.", "content": "Chemické složení plagioklasů (= směsných pevných roztoků albit-anortit) je základem pro jejich třídění na: U prostředních (nekrajních) složení plagioklasů může dojít k odmíšení na dva živce odlišného složení při ochlazování, avšak difúze v plagioklasech je mnohem pomalejší než v sodno-draselném živci a odmíšená zrna jsou příliš jemná na to, aby se dala rozlišit optickým mikroskopem. Mezery mísitelnosti v plagioklasových tuhých roztocích jsou ve srovnání s mezerou mísitelnosti u sodno-draselných živců komplikovanější. Hra barev u některých živců se složením labradoritu je způsobena velmi jemnozrnným lamelárním odmíšením.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Živce jsou surovinou při výrobě keramiky a při výrobě glazur, užívají se pro termoluminiscenční a optické datování v geologii a archeologii. Významnou úlohu hrají v klasifikaci magmatických i metamorfovaných hornin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Živce jsou skupinou horninotvorných minerálů z oddělení tektosilikátů. Tvoří až 60 % zemské kůry. Živce se dělí podle chemického složení na: ", "tgt_summary": "Feldspars (KAlSiO – NaAlSiO – CaAlSiO) are a group of rock-forming tectosilicate minerals that make up about 41% of the Earth's continental crust by weight. ", "id": 664825}
{"src_title": "Krystalografická soustava", "tgt_title": "Crystal system", "src_document": [{"title": "Jednotlivé soustavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trojklonná (triklinická).", "content": "Všechny osy osového kříže jsou různě dlouhé a svírají libovolný kosý úhel (nikoli pravý). Minerály trojklonné soustavy: albit – živec sodnovápenatý, chalkantit (modrá skalice), kaolinit, plagioklas", "section_level": 2}, {"title": "Jednoklonná (monoklinická).", "content": "Všechny tři osy osového kříže jsou nestejně dlouhé, dvě osy spolu svírají pravý úhel a třetí osa s nimi svírá libovolný kosý úhel. Minerály jednoklonné soustavy: amfibol, augit, biotit, epidot, mastek, muskovit, ortoklas, sádrovec, staurolit", "section_level": 2}, {"title": "Kosočtverečná (ortorombická).", "content": "Všechny tři osy osového kříže jsou různě dlouhé a jsou na sebe kolmé. Minerály kosočtverečné soustavy: antimonit, aragonit, baryt, markazit, olivín, síra, topaz", "section_level": 2}, {"title": "Čtverečná (tetragonální).", "content": "Dvě osy osového kříže jsou stejně dlouhé, 1 jinak dlouhá, všechny 3 osy jsou kolmé. Minerály čtverečné soustavy: chalkopyrit, kasiterit, rutil", "section_level": 2}, {"title": "Šesterečná (hexagonální).", "content": "Šest stejně dlouhých os osového kříže (tři hlavní a tři vedlejší) leží v jedné rovině a svírají mezi sebou úhel 60°, sedmá osa stojí kolmo k této rovině a je nestejně dlouhá. Minerály šesterečné soustavy: apatit, beryl, grafit", "section_level": 2}, {"title": "Klencová (trigonální).", "content": "Klencová soustava bývá někdy pro zjednodušení řazena do šesterečné soustavy. Tyto soustavy mají stejný typ osního kříže a liší se četností svislé osy. Tři stejně dlouhé osy osového kříže leží v jedné rovině a svírají úhel 120°. Čtvrtá osa stojí kolmo k této rovině a je nestejně dlouhá. Minerály klencové soustavy: kalcit, korund, křemen, magnezit, siderit, turmalín, hematit", "section_level": 2}, {"title": "Krychlová (kubická).", "content": "Krystaly krychlové soustavy mají nejvíce rovin souměrnosti (9). Na krystalech se často uplatňuje krychle, osmistěn, dvanáctistěn kosočtverečný nebo dvanáctistěn pětiúhelníkový. Najdeme zde i tvar s největším počtem ploch – 48stěn – a různé typy 24stěnů. V horninách mívají zrna krychlových minerálů kruhovitý průřez (například granát). Osní kříž krychlové soustavy je tvořen třemi osami, které jsou na sebe kolmé a všechny jsou stejně dlouhé. Minerály krychlové soustavy: diamant, fluorit, galenit, granát, halit (sůl kamenná), měď, pyrit, sfalerit, stříbro, zlato", "section_level": 2}], "src_summary": "Krystalografická soustava je jeden ze sedmi základních typů symetrie v krystalové mřížce. V krystalové mřížce se v trojrozměrném prostoru kombinují prvky bodové symetrie a translace. Nelze je kombinovat libovolně, neboť jsou vzájemně závislé, takže počet kombinací je omezený. Z celkového počtu 230 grup symetrie (kombinací prvků symetrie) lze vybrat skupiny, které jsou typické jen pro tyto soustavy, tak vznikne sedm krystalografických soustav. Elementární buňka je popsána velikostí hran a úhly, které mezi sebou svírají.", "tgt_summary": "In crystallography, the terms crystal system, crystal family, and lattice system each refer to one of several classes of space groups, lattices, point groups, or crystals. Informally, two crystals are in the same crystal system if they have similar symmetries, although there are many exceptions to this. ", "id": 1333404}
{"src_title": "Sumace", "tgt_title": "Summation", "src_document": [{"title": "Značení.", "content": "Pro malý počet prvků lze sumaci zapsat jako součet jednotlivých členů. Např. sumace čísel 1, 2 a 4 je 1 + 2 + 4 = 7. Číslo 7 je suma. Vzhledem k tomu, že sčítání je asociativní, nezáleží na tom, zda sumaci „1 + 2 + 4“ chápeme jako (1 + 2) + 4 nebo jako 1 + (2 + 4). Výsledek je v obou případech stejný, proto lze závorky vynechat (což se také obvykle dělá). Součet konečného počtu čísel je také komutativní, takže změna pořadí jednotlivých členů sumace nemá vliv na výslednou sumu. Pokud obsahuje suma příliš mnoho členů, lze některé členy vynechat a nahradit '...' (tři tečky). Přitom musí být zřejmé, které členy byly vynechány. Např. suma všech přirozených čísel od 1 do 100 je 1 + 2 +... + 99 + 100 = 5050.", "section_level": 1}, {"title": "Sumační znak.", "content": "Pro zjednodušení zápisu sumace se v matematice používá tzv. sumační znak, který je reprezentován řeckým znakem velkého sigma formula_1. Definice zápisu pomocí sumačního znaku má tvar Index \"i\" se označuje jako sumační index, \"m\" označuje \"spodní hranici sumace\" a \"n\" je \"horní hranice sumace\". V tomto případě označuje \"i\" = \"m\" skutečnost, že sumační index \"i\" je na počátku roven hodnotě \"m\". Tento index odpovídá prvnímu členu v sumaci, tzn. formula_3. Následující hodnoty \"i\" jsou získány přičtením hodnoty 1 k předchozí hodnotě indexu \"i\". Těmto indexům pak odpovídají další členy sumace, tzn. formula_4 Proces změny indexu pokračuje až do okamžiku, kdy platí \"i\" = \"n\", což označuje konec sumace. Tento index odpovídá poslednímu členu sumace, tzn. formula_5. Místo \"i\" lze použít libovolný jiný znak - nejčastěji se používají \"i\", \"j\", \"k\", α, β, ν apod. Např. Pokud jsou hranice sumace zřejmé, pak je možné je vynechat a pouze naznačit, přes který index se sumace provádí. Např. Pokud je zřejmé, přes který index se sumace provádí i hranice sumace, pak lze použít zjednodušený zápis Zápis sumace lze také vyjádřit pomocí podmínek, kterým musí vyhovovat sumační index. Do sumy jsou pak zahrnuty pouze ty členy, které odpovídají indexům vyhovujícím zadané podmínce. Např. je suma všech \"f\"(\"k\") pro daná \"k\", která vyhovují uvedené podmínce, je suma všech \"f\"(\"x\") přes všechny prvky \"x\" množiny \"S\". Množina \"S\" je indexová množina. Pokud se provádí současně více sumací, lze použít zjednodušený zápis pomocí jednoho sumačního znaku. Např. je to samé jako", "section_level": 2}, {"title": "Výpočetní technika.", "content": "Se sumací se lze setkat v mnoha programovacích jazycích. Např. formula_13 lze zapsat jako program ve Visual Basicu/VBScriptu: nebo následujícím kódem v jazyku C/C++/C#/Java, přičemž se předpokládá, že proměnné codice_1 a codice_2 jsou definovány jako celá čísla typu codice_3, codice_1 ≥ codice_2 a proměnná codice_6 je definována jako pole hodnot typu codice_3 obsahující nejméně codice_1 − codice_2 + 1 definovaných prvků: V programovacím jazyku Python lze použít vyjádření: V Perlu: Ve Fortranu (nebo Matlabu) lze použít: V (La)TeXu lze pro zobrazení sumačního znaku použít zápis:", "section_level": 2}, {"title": "Speciální případy.", "content": "Je možné provést sumaci méně než dvou čísel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sumace označuje sčítání množiny čísel. Výsledek se označuje jako suma. Jako \"čísla\" v sumaci přitom mohou vystupovat nejenom čísla (např. přirozená, komplexní apod.), ale také funkce, matice, popř. jiné matematické struktury. Součet prvků nekonečné posloupnosti se označuje jako řada.", "tgt_summary": "In mathematics, summation is the addition of a sequence of any kind of numbers, called \"addends\" or \"summands\"; the result is their \"sum\" or \"total\". Beside numbers, other types of values can be summed as well: functions, vectors, matrices, polynomials and, in general, elements of any type of mathematical objects on which an operation denoted \"+\" is defined. ", "id": 645490}
{"src_title": "Joseph Roth", "tgt_title": "Joseph Roth", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině židovského obchodníka v haličském městě Brody. Jeho otec se však brzy nato na cestě z Hamburku pomátl, byl odvezen do ústavu pro choromyslné a později k zázračnému rabínovi v Haliči, kde ještě dlouho jako nesvéprávný žil. Jeho choroba uvedla rodinu do těžkého postavení, protože matka se s manželem nemohla ani rozvést a chasidští židé pokládali choromyslnost za boží trest. Po maturitě roku 1913 odešel Roth do blízkého Lvova, kde začal studovat na univerzitě. O rok později odešel do Vídně, kde studoval filosofii a germanistiku, ale roku 1916 se dobrovolně přihlásil do armády a sloužil jako armádní novinář ve Lvově. Válka, smrt císaře Františka Josefa I. a rozpad Rakouska-Uherska znamenaly pro mladého Rotha těžký otřes – nejen ztrátu rakouské vlasti, ale i konec „starých časů“, s nímž se nikdy úplně nesmířil. Po válce nemohl ve studiu pokračovat a začal psát do novin, od roku 1920 v Berlíně. Roku 1922 se ve Vídni oženil s Friederike Reichler, od roku 1923 psal fejetony pro prestižní \"Frankfurter Zeitung\", přispíval ale i do jiných novin, např. \"Prager Tagblatt\". V první polovině 20. let inklinoval Roth k socialismu. V tomto duchu je zaměřená jeho publicistika do rakouských listů \"Der Neue Tag\" (do roku 1920) a \"Vorwärts\" (od 1922). V roce 1925 byl korespondentem \"Frankfurter Zeitung\" v Paříži a v následujících letech psal reportáže z cest např. po Sovětském svazu, který navštívil v létě 1926, Jugoslávii, Polsku a Itálii. Cesta do SSSR mu poskytla námět pro román \"Útěk bez konce\". Už v roce 1926 začala jeho žena trpět duševní nemocí, která se stále zhoršovala, takže od roku 1930 žila po ústavech a roku 1940 zahynula jako oběť nacistické eutanázie choromyslných. Její choroba jej velice trápila a snažil se hledat pomoc i u haličského rabína. Jelikož nic nepomáhalo, sám trpěl depresemi a podléhal alkoholu. 30. ledna 1933, tentýž den, kdy byl Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem, emigroval Roth do Paříže, a v dopise Stefanu Zweigovi napsal: \"„Je jasné, že se blíží velká katastrofa a všechno to vede k nové válce. (...) Nedělejte si žádné iluze: vládne peklo.“\" I v následujících letech ale často cestoval hlavně do Holandska a do Polska, kde roku 1937 na pozvání polského PEN-klubu přednášel. I v exilu byl velmi činný, jeho situace se ale zhoršovala. V důsledku alkoholismu a oboustranného zápalu plic se v květnu 1939 zhroutil a brzy nato zemřel. Byl pohřben na katolickém hřbitově v Thiais jižně od Paříže, při pohřbu vznikl málem konflikt mezi rakouskými loajalisty, židy a komunisty, kteří Rotha všichni pokládali za svého člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a vliv.", "content": "Byl velmi bystrý pozorovatel a střízlivý zpravodaj, jeho dílo je však plné drobných mystifikací (například ohledně jeho původu a dětství, služby v armádě apod.) a tajemství. Zároveň to byl citlivý člověk, který ostře vnímal konec „starých časů“, kdy mohl být, jak napsal, \"zároveň Němcem a vlastencem mezi ostatními národy\". Po válce měl blízko k levicovým postojům, ale nikdy se nestal komunistou. Od konce 20. let, jak stoupal Hitlerův vliv, se však stále víc přikláněl k rakouským legitimistům, protože je pokládal – stejně jako katolickou církev – za možnou obranu proti nacismu. Na konci února 1938, jen několik málo dní před „anšlusem“ Rakouska, odcestoval do Vídně s úmyslem pokusit se přemluvit tehdejšího kancléře Schuschnigga, aby abdikoval ve prospěch Otty Habsburského. Ke schůzce s Schuschniggem však nedošlo a Roth se zklamaný vrátil do Paříže. Jeho romány měly jistý ohlas už před druhou světovou válkou, ale známost mu přinesly až po ní. Mnohé z nich byly přeloženy do řady jazyků i zfilmovány.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Větší polovinu Rothova díla tvoří fejetony a novinové články. Jeho hlavní romány jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Roth (2. září 1894 Brody (Rakousko-Uhersko, Halič) – 27. května 1939 Paříž) byl rakouský spisovatel a novinář židovského původu, který se proslavil zejména romány \"Pochod Radeckého\" a \"Kapucínská krypta\".", "tgt_summary": "Joseph Roth, born Moses Joseph Roth (2 September 1894 – 27 May 1939), was an Austrian journalist and novelist, best known for his family saga \"Radetzky March\" (1932), about the decline and fall of the Austro-Hungarian Empire, his novel of Jewish life, \"Job\" (1930), and his seminal essay \"Juden auf Wanderschaft\" (1927; translated into English in \"The Wandering Jews\"), a fragmented account of the Jewish migrations from eastern to western Europe in the aftermath of World War I and the Russian Revolution. In the 21st century, publications in English of \"Radetzky March\" and of collections of his journalism from Berlin and Paris created a revival of interest in Roth.", "id": 1312474}
{"src_title": "Pohoří", "tgt_title": "Mountain range", "src_document": [{"title": "Nadmořská výška.", "content": "Typická pro horskou krajinu je jak vyšší nadmořská výška, tak i velké rozdíly ve výšce mezi údolími a vrcholky hor. Hory se nejčastěji rozdělují právě podle nadmořské výšky – pohoří s vyšší absolutní nadmořskou výškou se označují jako velehory, které se někdy ještě dále dělí na \"střední velehory\" a \"vysoké velehory\". Jako hranice velehor se uvádí různé hodnoty, často např. 2 500 m n. m. Nejvyšším pohořím na Zemi je, podle absolutní nadmořské výšky, Himálaj se 14 nejvyššími vrcholy světa přesahujícími 8 000 m. Méně jednoznačná je otázka výškového rozdílu – například havajská sopka Mauna Kea se tyčí do výšky 4 205 m n. m., ale její výška od úpatí na mořském dně přesahuje 10 km, čímž překonává všechna ostatní pohoří.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik horstev.", "content": "Pohoří vznikají vlivem tektonického pohybu litosférických desek a jejich vzájemnou kolizí. Proces vzniku hor se odborně nazývá orogeneze a využívá se pro něj český ekvivalent \"horotvoří\". Vlivem srážky litosférických desek dochází k nárůstu tlaku, který má za následek vyvrásnění pásemných pohoří. Druhý způsob, jak mohou vznikat horské oblasti, je spojen s vulkanismem a jeho sopečnými projevy. Díky posunu litosférických desek pak vzniká několik vulkánů vedle sebe. Častým případem je spojení tektonické srážky a vulkanismu, typickým reprezentantem je pohoří And, které vznikají na subdukci oceánské a kontinentální desky.", "section_level": 1}, {"title": "Horská krajina.", "content": "Pro horskou krajinu je typických mnoho morfologických tvarů. Mohutné vrcholky se označují jako štíty, strmé útvary jako věže, hroty nebo dokonce jehly. Protáhlé vyvýšeniny jsou hřebeny. Skloněné hřebeny, vybíhající ze štítů či dominantnějších hřebenů, jsou žebra. Nižší výběžky souběžné s hřebenem se nazývají rozsochy. Velké sníženiny mezi hřebeny tvoří údolí nebo též doliny či doly. Dolina kruhového tvaru obklopená strmými srázy se nazývá kotel. Rozsahem menší sníženiny ve strmém terénu se označují jako kuloáry a žlaby. Zvláště ve velehorách jsou důležitým činitelem utvářejícím horskou krajinu ledovce. Specifickým útvarem jsou morény (místa ukládání materiálu přenášeného ledovcem).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohoří je obecné označení vypuklého georeliéfu hornatinného, případně i vrchovinného rázu. Hory je běžné označení pro hornatiny. Pohoří se z geologického hlediska dělí na tektonická a netektonická. ", "tgt_summary": "A mountain range or hill range is a series of mountains or hills ranged in a line and connected by high ground. A mountain system or mountain belt is a group of mountain ranges with similarity in form, structure, and alignment that have arisen from the same cause, usually an orogeny. Mountain ranges are formed by a variety of geological processes, but most of the significant ones on Earth are the result of plate tectonics. Mountain ranges are also found on many planetary mass objects in the Solar System and are likely a feature of most terrestrial planets. ", "id": 633438}
{"src_title": "Vnitřní lékařství", "tgt_title": "Internal medicine", "src_document": [{"title": "Definice internisty.", "content": "Internista je lékař atestovaný v oboru vnitřní lékařství, popř. v podoboru specializujícím se na choroby jednoho systému nebo skupinu příbuzných chorob. Internista může být nemocniční nebo ambulantní, i když mnoho nemocnic provozuje i interní ambulance. Hlavní rozdíl mezi ambulantním internistou a praktickým lékařem (též \"praktikem\", hovorově \"obvoďákem\") spočívá v pozici v poskytování zdravotní péče. Praktik poskytuje primární péči, je v přímém kontaktu se svými pacienty a měl by klást velký důraz na prevenci, měl by ovládat širší spektrum výkonů na základní úrovni. Naproti tomu internista je lékařem druhého kontaktu — to znamená, že se obvykle setká s pacientem, kterého k němu odešle praktický lékař. Internista je více specializovaný než praktik a proto může v rámci svých znalostí poskytnout lepší péči. Nemocniční internisté poskytují péči těm nemocným, jejichž stav je natolik vážný, že vyžaduje hospitalizaci. Nemocniční interní medicína se vyvíjí v nový samostatný specializační obor nemocniční medicína. Protože je vnitřní lékařství poměrně široký obor, dochází k vyčleňování specialistů pouze na určité orgány nebo systémy, například kardiologie se zabývá diagnostikou a terapií chorob srdce, onkologie diagnostikou a terapií nádorů. Internisté jsou kvalifikováni k tomu, aby řešili obtížné diagnostické problémy a léčili závažná chronická onemocnění včetně situací, kdy se projeví několik různých chorob najednou (tzv. polymorbidita).", "section_level": 1}, {"title": "Specializace vnitřního lékařství.", "content": "Pokud se chce lékař – absolvent lékařské fakulty – specializovat pro obor vnitřní lékařství, může si zvolit buď obor vnitřní lékařství (všeobecná interna), nebo některý z podoborů specializujících se na některý orgánový systém nebo na skupinu chorob. Atestační příprava trvá obvykle nejméně pět let, z toho nejméně dva roky společný interní základ (s výjimkou pediatrie) následovaný třemi lety specializačního výcviku. Zákon č. 95/2004 Sb. \"O podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta\" definuje následující interní obory, ve kterých lze v ČR získat atestaci: Na společný interní základ navazují i některé další obory, které jsou sice vnitřnímu lékařství blízké, ale jsou převážně laboratorní: Po atestaci v oboru vnitřní lékařství může lékař získat atestaci v oboru \"nástavbovém\":", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostické postupy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anamnéza.", "content": "Základem diagnostického postupu je podrobná anamnéza (angl. \"medical history\"), ve které se důkladně shrnou nejen současné obtíže, ale i předchozí choroby, výskyt chorob v rodině, pracovní a sociální situace, návyky a užívané léky. Staří klasici interny (např. prof. Thomayer) říkávali, že dobře udělaná anamnéze je více než polovina diagnózy. Obvykle se anamnéza člení do následujících oddílů, a to i v psané formě:", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální vyšetření.", "content": "Fyzikální vyšetření je definováno jako vyšetření pacienta bez pomůcek nebo jen s minimálním vybavením. Základními vyšetřovacími postupy jsou Pořadí a význam jednotlivých metod se liší orgán od orgánu. Záznam důkladného fyzikálního vyšetření nejdříve celkového vzhledu pacienta a potom podrobného vyšetření jednotlivých systémů se nazývá status praesens (zkráceně status).", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální diagnóza.", "content": "V ideálním případě by měl po získání anamnézy a statusu lékař dospět buď k jednoznačnému závěru, že jde o určitou chorobu, nebo by měl alespoň zúžit okruh možných chorob. Nyní musí lékař provést to, co je na interní medicíně pro začínající lékaře nejobtížnější a co činí interní medicínu zajímavou, totiž diferenciální diagnostiku. Diferenciální diagnostika spočívá v tom, že lékař zvolí nejpravděpodobnější diagnózu z možných diagnóz odpovídajících nálezu a indikuje další vyšetření (tzv. pomocná vyšetření), která pracovní diagnózu buď potvrdí nebo vyvrátí.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocná vyšetření.", "content": "Pojmem pomocná vyšetření (nověji a přiléhavěji též paraklinická vyšetření) indikuje lékař, když potřebuje potvrdit diagnózu, stanovit rozsah choroby nebo stále častěji i při záchytu choroby ještě před jejím propuknutím v rámci preventivních prohlídek. Patří sem celá řada metod biochemických, imunologických, mikrobiologických, histologických, endoskopických, radiologických a dalších. V praxi se obvykle používá jakou základní vyšetření na interním oddělení RTG hrudníku, krevní obraz, základní biochemie krve (sodík, draslík, glukóza, močovina, kreatinin, kyselina močová a cholesterol), základní biochemie moči testačním proužkem (glukóza, žlučová barviva, krev a bílkoviny). Důležitou roli v rozhodování o indikaci pomocné vyšetřovací metody hrají i další faktory, především cena vyšetření a zátěž pacienta radioaktivním zářením.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Pokud je lékaři již jasná diagnóza, zahajuje léčbu. V některých případech není známá léčba nebo se nedaří zjistit příčinu pacientových obtíží – pak se lékaři snaží pacientovi alespoň ulevit od symptomů. Základem terapie v interních oborech je terapie konzervativní, tedy bez odstranění nemocné části těla. Konzervativní terapie spočívá především ve farmakoterapii, uplatňují se ale i další postupy jako např. diety, rehabilitace nebo fyzikální terapie. Moderní vnitřní lékařství však používá i další ne zcela konzervativní metody, zejména endoskopické metody, na hraně mezi radikálními a konzervativními postupy je i radioterapie a terapeutická použití ultrazvuku o vysoké intenzitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vnitřní lékařství (také interní medicína, hovorově též interna) je jeden ze základních oborů klinické medicíny. Zabývá se diagnózou a převážně nechirurgickou léčbou onemocnění vnitřních orgánů u dospělých. Interními chorobami dětí se zabývá pediatrie a proto může být považována také za obor vnitřního lékařství. Přestože termín vnitřní lékařství může svádět k domněnce, že se zabývá pouze onemocněními vnitřních orgánů, není tomu tak, internisté léčí celého člověka, nejen vnitřní orgány.", "tgt_summary": "Internal medicine or general internal medicine (in Commonwealth nations) is the medical specialty dealing with the prevention, diagnosis, and treatment of internal diseases. Physicians specializing in internal medicine are called internists, or physicians (without a modifier) in Commonwealth nations. Internists are skilled in the management of patients who have undifferentiated or multi-system disease processes. Internists care for hospitalized and ambulatory patients and may play a major role in teaching and research. Of note is that internal medicine and family medicine are often confused as equal in the Commonwealth nations (see below). ", "id": 2403546}
{"src_title": "Baltijsk", "tgt_title": "Baltiysk", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pilava vesnicí.", "content": "Na místě dnešního města stála původně rybářská vesnice baltského kmene Prusů. V letech 1336 a 1430 je v dobových dokumentech zmíněná vesnice \"Pilen,\" od níž také pochází německé pojmenování města Pillau z pruského slova \"pils\" - česky \"pevnost\". V blízkosti vesnice proběhla v roce 1370 bitva mezi Řádem německých rytířů a Litevským velkoknížectvím. Místo se začalo rychle rozvíjet po sérii dvou silných bouří v letech 1479 a 1510, kdy se u města vytvořila laguna mezi Viselským a Gdaňským zálivem. Osada se stala jedním z nejdůležitějších přístavů tehdejšího Pruska. Tzv. Blockhaus (opevněný srub) byl postaven v roce 1537, sklady v roce 1543 a první opevnění 1550. Během třicetileté války přístav obsadili Švédové pod velením krále Gustava II. Adolfa. Po válce Švédové v Pilavě zůstali a postavili zde bastionovou pevnost. V roce 1635 zaplatili místní občané 10 000 tolarů Švédsku, aby jejich město opět přešlo pod pruskou správu.", "section_level": 2}, {"title": "Pilava městem.", "content": "S koncem 17. století přišel výrazný rozvoj osady. Byl postaven maják a kamenný kostel. Sám ruský car Petr Veliký zavítal do přístavu při své cestě do západní Evropy v roce 1697. Městská práva získala Pilava roku 1725 dekretem krále Fridricha Viléma I. Následně byla v roce 1745 postavena městská radnice v barokním stylu. Bohužel tato budova byla kompletně zničena při bombardování města v roce 1945. Během sedmileté války (přesně v letech 1758 - 1762) obsadila Pilavu ruská vojska. V červnu 1807 dobyla město francouzská armáda pod velením Napoleona, ale zbytek 19. století již proběhl ve městě bez jakýchkoliv katastrof. V roce 1865 byl přístav spojen s Königsbergem pomocí železnice a 1871 Němci zmodernizovali místní pevnost. Velice negativně zapůsobilo na místní ekonomiku zprovoznění kanálu mezi Vislanským zálivem a Köninsbergem v listopadu 1901, kdy se místní přístav dostal mimo hlavní lodní trasy. V roce 1902 se město Pilava spojilo s dosud samostatnou pevností a počet obyvatel dosáhl sedmi tisíc.", "section_level": 2}, {"title": "První a druhá světová válka.", "content": "Se začátkem první světové války byla většina mužstva z pevnosti poslána na frontu. Nakonec bylo z Pilavy vysláno do boje 903 místních občanů, z nichž se 89 nikdy nevrátilo. V listopadu 1918 zachvátily město revoluční protesty, které zorganizovala místní rada vojáků a dělníků. Některé posádky lodí se připojili k povstalcům, většina ale odplula do Švédska. Povstání bylo krvavě potlačeno v březnu 1919. Po válce se z města stala vojenská základna a volný vstup do něj byl zakázán. S nadcházející druhou světovou válkou získával přístav opět na důležitosti. V roce 1933 se zde usídlila minolovná flotila, rok na to bylo postaveno letiště, námořní letecká základna vznikla v roce 1939, výcvikové centrum pro ponorky pak v roce 1940. Na konci války se stala Pilava klíčovým přístavem pro operaci Hannibal. Cílem operace bylo evakuovat veškeré německé obyvatelstvo z Pobaltí do Německa před postupující Rudou armádou. Od ledna do dubna 1945 prošlo přístavem na 450 000 uprchlíků. Dne 5. února 1945 provedli na město Sověti nálet, který zničil většinu starého města. Němci před příchodem Rudé armády vyhodili dne 24. dubna 1945 přístav do povětří. Rudá armáda obsadila město následujícího dne.", "section_level": 2}, {"title": "Pilava jako součást SSSR a Ruska.", "content": "Po válce se stala Pilava součástí SSSR, přístav byl přejmenován na Baltijsk (znamenající v ruštině Baltské město). Zbytek německého obyvatelstva byl odsunut a do města se nastěhovali převážně Rusové z Povolží, středního Ruska a Běloruska. Přístav se stal sídlem Baltské flotily, a tak se Baltijsk stal \"uzavřeným městem\". Do města byl zákaz vstupu cizincům a Rusové se do Baltijsku dostali pouze na speciální povolení. Ve městě byla v době Studené války postavena letecká základna. Baltijsk je společně Kaliningradem jediným ruským přístavem v Baltském moři, který v zimě nezamrzá. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska. Status uzavřeného města byl sice zrušen, ale díky existenci námořní vojenské základny je pohyb osob stále omezen. Ve městě byl postaven pomník caru Petru Velikému a carevně Alžbětě I.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Baltijsk (,, ), do roku 1946 Pillau (;, \"Pilava\"), je město v Kaliningradské oblasti, exklávě Ruské federace. Leží na severní části Viselské kosy oddělující Viselský záliv od Gdaňského zálivu, a to přímo na kraji Baltijského průlivu, který oba zálivy propojuje. Přístav je domovem ruské Baltské flotily. V roce 2010 mělo město přes 32 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Baltiysk (), prior to 1946 known by its German name Pillau (; ; Yiddish: פּילאַווע, \"Pilave\"), is a seaport town and the administrative center of Baltiysky District in Kaliningrad Oblast, Russia, located on the northern part of the Vistula Spit, on the shore of the Strait of Baltiysk separating the Vistula Lagoon from Gdańsk Bay. Population: ", "id": 967198}
{"src_title": "Čerňachovsk", "tgt_title": "Chernyakhovsk", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 17. století.", "content": "Insterburg byl založen roku 1336 při křížové výpravě proti pohanským Prusům. Založil ho společně s hradem \"Instierburgem\" velmistr Řádu německých rytířů Dietrich von Altenburg na místě původní pruské pevnosti. Hrad s osadou byl vypleněn v roce 1376 Litevci a 1457 Poláky. Následně byl přestavěn na sídlo prokurátora Řádu a začalo se mu říkat Insterburg. Roku 1525 Albrecht Braniborsko-Ansbašský sekularizoval Řád německých rytířů, a tak se Insterburg stal součástí Pruského vévodství. Městská práva dostala osada roku 1583 dekretem Jiřího Fridricha Braniborsko-Ansbašského. Bohužel většina města byla následně zničena požárem v roce 1590 (zničeno bylo 140 budov z původních 149). Během 17. století bylo město vyplundrováno postupně vojsky Švédů, Rusů a Tatarů. V letech 1643 - 1648 žila ve Insterburgu švédská královna Marie Eleonora, vdova po králi Gustavu Adolfovi.", "section_level": 2}, {"title": "Od 18. století do roku 1914.", "content": "V roce 1709 byla populace města zdecimována morem, a tak nabídl pruský král Fridrich Vilém I. rakouským protestantům vyhnaných ze Salzburského arcibiskupství, aby se usadili v roce 1732 právě v Insterburgu. Pruský královský dvůr se přestěhoval do místního hradu v roce 1723 a k městu byly oficiálně přičleněny okolní osady a i samotný hrad. V letech 1721 - 1748 koupil rozsáhlá území na západ od města kníže Leopold I. Anhaltsko-Desavský a rozvinul výrazně místní zemědělství. V letech 1758 - 1762 během Sedmileté války bylo město obsazeno ruskými vojsky. Za Napoleonských válek v roce 1812 město navštívil samotný Napoleon. Na cestě do Německa v roce 1818 zde zemřel významný ruský generál Michail Bogdanovič Barclay de Tolly, který se velkou měrou zasloužil za Napoleonovu porážku v ruském tažení. Mezi lety 1828 - 1835 bylo město napojeno na silniční síť a v roce 1860 se Insterburg stal železničním uzlem mezi Köningsbergem a Kaunasem a mezi Tylží a Toruní. Díky dobrému dopravnímu spojení se začal ve městě rozvíjet průmysl. Vznikly zde slévárny, ocelárny a přádelny lnu. Rozvíjelo se i místní školství. V roce 1860 vzniklo gymnázium a dále ve městě fungovala zemědělská a zdravotní škola. V roce 1863 zde začala operovat tajná polská organizace, která zajišťovala zbraně Polákům pro připravované Lednové povstání proti ruské nadvládě. Po vzniku Německého císařství v roce 1871 se stal Insterburg především vojenskou základnou německé armády. V 1914 bylo ve městě na 2 000 vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na počátku první světové války bylo město na necelý měsíc obsazeno ruskými vojsky (mezi 24. srpnem a 11. zářím 1914) a následně se stalo hlavním stanem pro generála Hindenburga. Mezi světovými válkami došlo k jeho dalšímu rozvoji. Insterburg se stal sídlem místní správy, soudu, celního úřadu, pobočky říšské banky a obchodní komory. Hospodářství se rozrostlo se vznikem závodů na výrobu cukrovinek, octa, chemikálií a dílny na zpracování kůží. Po nástupu nacismu v Německu v roce 1933 vznikly ve městě velké kasárny a vojenské letiště. V roce 1939 došlo k rekonstrukci nejvýznamnějších památek města. Před vypuknutím války mělo město téměř 49 000 obyvatel. Za války byl Insterburg bombardován dne 27. července 1944 britským Royal Air Force. Následně začala německá operace Hanibal, které měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska do Německa před příchodem Rudé armády. Z původních 50 tisíc zbylo ve městě v lednu 1945 pouze něco okolo 8 - 10 000, zejména těch co pracovali v továrnách a ve státních institucích. Sověti od 20. ledna 1945 město neustále bombardovali, čímž ho v podstatě srovnali se zemí. Rudá armáda vstoupila do města 22. ledna 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Pod sovětskou a ruskou správou.", "content": "Po příchodu Rudé armády byl ve městě vytvořen internační tábor pod vedením NKVD. Pro tento účel sloužil místní hrad, z kterého se stal velký tranzitní tábor pro zbylé německé obyvatelstvo, které bylo nuceně posíláno v letech 1946 - 1949 do Východního Německa. Táborem prošlo na 250 000 lidí a na 16 000 jich v táboře zahynulo. Po odsunutí německého obyvatelstva se do města začali stěhovat především Rusové z centrálních oblastí Ruska. Po válce připadlo město pod správu SSSR a bylo přejmenováno na \"Čerňachovsk\" podle hrdiny Sovětského svazu Ivana Daniloviče Čerňachovského, sovětského generála, který padl při dobývání Köningsbergu. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska jako jeho exkláva. Výrazně negativně se podepsalo na ekonomice Čerňachovsku přistoupení sousední Litvy a Polska do EU v roce 2004. Celá Kaliningradská oblast se dostala do výrazné izolace, začala se zhoršovat ekonomická situace obyvatel a růst nezaměstnanost. Dokonce poprvé od od konce války začal klesat počet obyvatel města. V roce 1996 německá organizace \"Lidový spolek péče o německé hroby obětí válek\" obnovila ve městě hřbitov z první světové války, na kterém leží 556 německých a 165 ruských padlých vojáků. Od té doby bylo na společném hřbitově pochováno na 8 700 vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Čerňachovsk ( \"Черняхо́вск\"; Insterburg; \"Įsrutis\"; \"Wystruć\", \"Instruč\" ) je město v Kaliningradské oblasti v Rusku ležící 90 km východně od Kaliningradu s populací čítající v roce 2010 cca 40 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Chernyakhovsk () – known prior to 1946 by its German name of (; ) – is a town in the Kaliningrad Oblast of Russia, where it is the administrative center of Chernyakhovsky District. Located at the confluence of the Instruch and Angrapa Rivers, which unite to become the Pregolya River below Chernyakhovsk, the town had a population in 2017 of 36,423.", "id": 425205}
{"src_title": "Michail Kalinin", "tgt_title": "Mikhail Kalinin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rolnické rodiny. Absolvoval základní 4letou školu a od roku 1896 pracoval jako dělník v Putivlské továrně v Petrohradě. Aktivně působil v dělnickém socialistickém hnutí. V letech 1905-1907 se zúčastnil první ruské revoluce. V roce 1906 se oženil s Estonkou Jekatěrinou Lorbergovou (1882-1960). V roce 1912 byl zvolen členem ústředního výboru Ruské sociálně demokratické strany pracujících. Podílel se na zakládání novin Pravda. Během únorové revoluce v roce 1917 byl jedním z hlavních vůdců vzbouřených dělníků a vojáků v Petrohradě. Během občanské války se věnoval akvizičně-propagandistické činnosti. Od roku 1919 předseda Všeruského Ústředního výkonného výboru, od prosince 1922 předseda Centrálního výkonného výboru SSSR. Od ledna 1938 předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Ve 30. a 40. letech patřil mezi Stalinovy nejbližší spolupracovníky. Na postu formální hlavy Sovětského státu však neměl velké pravomoci. Byl jediný ze Stalinových spolupracovníků, který pocházel z chudé rolnické rodiny, a tento fakt strana využívala i k propagandistickým účelům k získání sympatii obyvatel venkova. Podílel se na několika represích vůči vedoucím příslušníkům komunistické strany, státu, armády, vědy a kultury i běžným občanům země. Kalinin si zřejmě byl vědom okolností čistek a ve více případech se snažil obviněným pomoci. Zachránil např. pozdějšího maršála Leonida Govorova, svého přítele revolucionáře Avela Jenukidzeho však již před zastřelením nezachránil. Podle některých názorů byl Kalinin v pozdějším období pouze pasivní postavou podepisující vládní dokumenty. Dokonce i v případech, kdy byl jmenován do rozhodovacích funkcí různých komisí, prý jeho názor ostatní politici nebrali na vědomí. V roce 1938 NKVD zatklo jeho ženu Jekatěrinu, která byla držena ve vazbě až do roku 1946. Propuštěna byla krátce před manželovou smrtí. Na postu předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR se během druhé světové války podílel na přípravě několika důležitých zákonů. Jeho podpis se spolu s podpisy dalších sovětských představitelů nachází i na rozkazu na likvidaci polských důstojníků zajištěných po obsazení východního Polska (tzv. Katyňský masakr). 19. března 1946 byl zbaven funkce předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR pro pokračující zdravotní problémy. Zemřel 3. června 1946 v důsledku rakoviny žaludku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Ivanovič Kalinin (, –3. června 1946) byl sovětský komunistický politik. V letech 1919 až 1946 byl titulární hlavou sovětského státu. Jeho jméno dostala mimo jiné města Tver (Kalinin, do roku 1990) a Královec.", "tgt_summary": "Mikhail Ivanovich Kalinin (; 3 June 1946), known familiarly by Soviet citizens as \"Kalinych\", was a Bolshevik revolutionary and a Soviet politician. He served as head of state of the Russian Soviet Federative Socialist Republic and later of the Soviet Union from 1919 to 1946. From 1926, he was a member of the Politburo of the Communist Party of the Soviet Union. ", "id": 310512}
{"src_title": "Lužické hory", "tgt_title": "Lusatian Mountains", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Lužické hory se jmenují podle historického území Lužice, (,,, ). Název vznikl v okolí braniborského města Chotěbuz zhruba před tisíci lety odvozením od slovanského slova \"luzicy\", což znamenalo \"nížinná,", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Místopisně Lužické hory leží na pomezí České republiky a Německa. Část v Česku se nachází ve východních partiích Ústeckého a západních Libereckého kraje a německé oblasti spadají do jihovýchodní části spolkové", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba.", "content": "Nejstarší horniny v Lužických horách se nacházejí v jejich severní části. Jsou jimi prvohorní granitoidy, rumburská žula a lužický granodiorit, které sem zasahují ze Šluknovského výběžku. Byly formovány utuhnutím magmatu ve velkých hloubkách, které se až následnými geologickými procesy dostalo na povrch již v utuhlém stavu. S dalším prvohorními vyvřelinami se můžeme setkat v okolí Dolního Sedla a Dolní Suché severně od lužické poruchy. Většina území je tvořena svrchnokřídovými pískovci březenského souvrství. Na severním okraji křídové", "section_level": 2}, {"title": "Geologický vývoj.", "content": "Vývoj Lužických hor do dnešní podoby trval asi 600 miliónů let. Polohopisně se dělí na dvě základní geologické jednotky, oddělené lužickou poruchou. Tato významná tektonická struktura je stará a opakovaně podél ní došlo k pohybu ker. Při posledních pohybech byla severovýchodní kra krystalinika přesmyknuta přes křídu po ploše ukloněné k severovýchodu. Struktura se proto nazývá též lužický přesmyk. Od zlomu na severovýchodě vycházejí na povrch nejstarší horniny označované jako krystalinikum. Na jihozápad se rozprostírají sedimenty křídového moře. Na celém území se vyskytují tělesa třetihorních vulkanitů a čtvrtohorní usazeniny. Krystalinikum, následným vývojem obnažené erozí, se utvářelo v hlubších patrech zemské kůry od starohor do prvohor. Procesů bylo několik: starohorní kadomský vyvrcholil před 550 milióny lety, kaledonský mezi silurem a devonem před 410 milióny lety a variský na rozhraní devonu a karbonu před 360 milióny lety. Horniny krystalinika pokračují i na jihozápad od lužického přesmyku pod křídovými sedimenty, mocnými až 800 metrů. Po variské orogenezi se střídala období eroze a zvětrávání se suchozemskou a mořskou sedimentací. Nejstarší sedimenty vznikly před 280 milióny lety v permu. Permskou sedimentaci vystřídala na 120", "section_level": 2}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Českou část Lužických hor tvoří dva geomorfologické podcelky, Lužický hřbet a Kytlická hornatina. Každý z nich má po dvou okrscích; Lužický hřbet se dělí na Jedlovský a Hvozdský hřbet, Kytlická hornatina na Klíčskou hornatinu a Chřibskokamenickou kotlinu. Od severněji položené nižší Šluknovské pahorkatiny odděluje Lužické hory linie spojující vsi Kyjov, Rybniště a Dolní Podluží v okrese Děčín, od jižně ležící Ralské pahorkatiny pak spojnice mezi Novým Borem, Svorem, Mařenicemi, Heřmanicemi a obcí Kněžice. Na severu a severozápadě překračují státní hranici a pokračují pod názvem Žitavské hory až k ostré hranici s Žitavskou pánví. Na západní straně s Lužickými horami sousedí Děčínská vrchovina, spojnicí je linie Kyjov, Doubice, Chřibská, Studený, Kunratice a Česká Kamenice. Od Českého středohoří odděluje Lužické hory sedlo u Polevska, zhruba je tato hranice na spojnici mezi Českou Kamenicí, Pryskem a Novým Borem. Na východě odděluje sousední Ještědsko-kozákovský hřbet sedlo u Horního Sedla. Východněji položené Jítravské sedlo je již geomorfologicky součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Jihozápadně od Hrádku nad Nisou se Lužické hory stýkají se Žitavskou pánví. Jedlovský hřbet je nejvýše položená a plošně rozsáhlejší západní a střední část Lužického hřbetu, rozkládající se od Doubice ke sníženině u Světlé pod Luží. Je tvořen turonskými, coniackými a santonskými pískovci s průniky většinou znělcových a trachytových, vzácněji čedičových hornin. Nejvýše položená část Jedlovského hřbetu mezi Světlou pod Luží a Jiřetínem pod Jedlovou se vyznačuje rozsáhlými trachytovými a znělcovými vrchy tvaru kup a krátkých hřbetů. Dominantami jsou nejvyšší hora pohoří Luž, dále Pěnkavčí vrch, Bouřný, Čihadlo a Suchý vrch, na jehož severní straně se nachází puklinová paledová jeskyně. Čedičové jsou Pětikostelní kámen a Pařez. Kozí hřbet vznikl na znělcové žíle pronikající granodioritem. Pískovec je zde na povrchu poměrně vzácný. Na pískovci je Milštejn se zříceninou hradu a skalní bránou, dále Čertova pláň s Jezevčím kamenem či kaňon Svitávky u Rousínova. Střední část hřbetu se Stožeckým sedlem dosahuje nejvyšší výšky na vrcholu Jedlové, dalšími vrchy pod 700 metrů jsou Tolštejn a Malý Stožec, dále čedičová Jelení skála a Stožec. Západní část nepřesahuje nadmořskou výšku 600 metrů a nacházejí se zde znělcové vrcholy Plešivec, Široký vrch a čedičová Spravedlnost. Na Vápenném vrchu byla tektonicky při lužickém zlomu vyzdvižena kra jurských pískovců a vápenců. Hvozdský hřbet ve východní části Lužického hřbetu je budován z velké části středoturonskými pískovci s průniky třetihorních sopečných hornin, které vytvářejí výrazné sopečné vrchy v západní části Hvozdského hřbetu. Vrcholy Hvozd, Plešivec, Sokol, na pískovcích vznikl také hřbet Zámeckého vrchu. Z pískovců jsou i vrcholové skály Krkavčích kamenů. Ve východní části jsou pozůstatky sopečné činnosti vzácnější, přesto se zde vyskytují ve formě Loupežnického vrchu a Liščí hory. Pískovce se výrazně uplatňují na Vraních skalách. Horní skály s mohutnými věžemi jsou cvičným horolezeckým terénem. Vedle nich horolezci využívají Popovu skálu a Pískový vrch. Klíčská hornatina má členitý reliéf s četnými vulkanickými vrchy, které tvoří kupy, kužely a ploché hřbety. K nejvýraznějším patří Klíč, Velký a Malý Buk, Velká Tisová a Sokol. Z čediče jsou Studenec, Zlatý vrch, Chřibský vrch, Ovčácký vrch nebo Střední vrch. Charakteristickým rysem sopečných vrchů jsou skalní stěny a srázy spolu s mohutnými suťovými poli. Území přetíná údolí horního toku Kamenice s kaňonem pod Pustým vrchem. Pískovec se na povrchu uplatňuje v okolí Jehly u České Kamenice. Chřibskokamenická kotlina je malá sníženina na Chřibské Kamenici, v pískovcové oblasti s ojedinělými sopečnými suky. Na německé straně se Žitavské hory strmě zdvihají ze Žitavské pánve s výškovým rozdílem až 500 metrů a pod Oybinem jsou rozdělené údolím potoka Goldbach. Nejznámějšími vrcholy v této oblasti hor s pískovcovými skalními městy jsou Töpfer, Ameseinberg a Oybin. Charakteristické jsou zde pískovcové skalní tvary, strmé kaňony či skalní věže. Znělec vytvořil vrcholy Luž, Hochwald, Jonsberg a Buchberg. Na německé straně mají Žitavské hory rozlohu necelých 43 km2 a jsou považovány za rozlohou nejmenší německé pohoří. Vnímání Lužických hor v očích veřejnosti nesouvisí s hranicí geomorfologického celku Lužické hory, ani s administrativní hranicí CHKO Lužické hory. V obecném povědomí se do Lužických hor zahrnuje i oblast jižně od silnice I/13, lokality východně od Nového Boru s dominantou vrchem Ortelem a se skalním hradem Sloup. Naopak západní část Lužických hor, tedy území u Doubice a Krásné Lípy, již v očích veřejnosti patří k Českému Švýcarsku. I lokální webové stránky o Lužických horách mají značný přesah, propagují pod Lužickými horami například i Panskou skálu, která je geomorfologicky součástí Českého středohoří, Vlčí horu u Krásné Lípy a další turistická místa.", "section_level": 1}, {"title": "Půdy.", "content": "Půdy se v Lužických horách vyznačují nízkou, řidčeji střední kvalitou. Zastoupeny jsou zde typy půd charakteristické pro oblasti s vyšší nadmořskou výškou a chladnějším klimatem. V pískovcových oblastech dominují podzoly a hnědozemě. Ve skalnatých oblastech a na příkrých svazích se místy vyskytují rankery na pískovcových sutích s vysokým obsahem humusu nízké kvality, se slabým", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Dle Quitta náleží česká část Lužických hor k mírně teplé oblasti MT2, která je charakteristická krátkým, mírným až mírně chladným, mírně vlhkým létem, krátkým přechodným obdobím a mírným jarem a mírným podzimem a suchou, normálně dlouhou zimou s mírnými teplotami, s normálně dlouhou sněhovou pokrývkou. Ve vegetačním období spadne průměrně 450 až 500 milimetrů srážek, v zimním období 250 až 300 milimetrů. Lužické hory představují výrazný povětrnostní předěl. Běžně se projevují rozdíly v počasí v témže čase na severních", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Po hlavním hřebeni Lužických hor probíhá hlavní evropské rozvodí Severního a Baltského moře po linii Popova skála – Hvozd – Luž – Pěnkavčí vrch – Jelení skála – Jedlová – Malý Stožec – Plešivec – Široký vrch. Lužické hory jsou pramennou oblastí bez větších vodních toků. Nejvýznamnější tok, říčka Kamenice pramenící u Jelení skály s hlavním přítokem Chřibskou Kamenicí, má u České Kamenice šířku čtyři metry. Toky, odvodňující východní část hor, jsou Šporka s pramenem východně od Polevska a Svitávka pramenící jako Zwittelbach na Buchtbergu u Jonsdorfu asi 1 km za státní hranicí, na které se nacházejí Kunratické rybníky. Boberský potok s pramenem u Nové Hutě a Heřmanický potok s pramenem pod Hvozdem jsou drobnější pravostranné přítoky Ploučnice. Severní svahy odvodňují menší potoky ústící do Nisy a jejího přítoku Mandavy. Vodním tokem s největším průtokem na severním českém podhůří je Lužnička, která pramení u Rybniště a do které se v Dolním Podluží vlévá Lesenský potok. V centrální části se nachází několik rybníků, mezi větší", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Z fytogeografického hlediska jsou Lužické hory řazeny do praesudetica, území s prvky hercynské květeny původem z Krušných hor a sudetské květeny z Jizerských hor a Krkonoš. Ve smrkových monokulturách při okrajích cest se hojně vyskytuje kapradina žebrovice různolistá. Dále zde roste náprstník červený pocházející ze západní Evropy. V podmáčených smrčinách najdeme sedmikvítek evropský. Na vrcholcích kopců a v suťových svazích na čedičovém či znělcovém podloží se vyvinuly květnaté bučiny a smíšené listnaté lesy podhorských poloh. V nich roste kyčelnice devítilistá, lýkovec jedovatý a hojná mařinka vonná. Porosty měsíčnice vytrvalé najdeme pod Studencem na ploše 6 ha. Na pískovcovém podloží se vyvinuly druhově chudší bikové bučiny s bikou bělavou. Unikátní je květena příkrých skalních stěn na Klíči, kde rostou relikty z doby ledové hvězdnice alpská, kapradinka skalní či česnek sibiřský. Na krystalických vápencích v západní části hor na Vápenném vrchu jsou orchidejové bučiny reprezentované okroticí bílou a červenou a kruštíkem širolistým. S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy na většině území Lužických hor potenciálně přirozenou vegetaci. Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách se jedná o květnaté bučiny, které se vyskytují na většině území Lužických hor. Vyznačují se převahou buku s příměsí dalších druhů listnatých dřevin a jedle. Jedle je však v dnešní době v Lužických horách vzácná. Bohatě je též vyvinuto bylinné patro. V květnatých bučinách roste kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, lilie zlatohlávek, árón plamatý, pitulník žlutý, kapraď samec, strdivka nicí, lýkovec jedovatý či samorostlík klasnatý. Na pískovcovém podkladu rostou acidofilní, mnohem jednotvárnější bučiny, s chudým bylinným patrem. Vyskytují se zde též holé bučiny, na zemi se nachází pouze vysoká vrstva bukového listí bez jiné vegetace. Do teplejších míst na jihovýchodě zasahují borové doubravy a údolí potoků lemují jasano-olšové luhy s bohatým bylinným podkladem. Na jižních skalnatých svazích hory Klíč se zachoval řídký porost dubu zimního s jeřábem, javorem klenem, jilmem a lískou, který patří mezi nejvýše položené teplomilné doubravy v Čechách. Louky a pastviny jsou v Lužických horách chudé, rostou v nich málo náročné druhy trav jako kostřava červená, psineček tenký. Louky v podhůří jsou druhově bohatší, na jaře na nich vyrůstají tisíce exemplářů prvosenky vyšší, někde doprovázené penízkem alpským, podél potůčků devětsilem bílým. Při okrajích lesů roste prstnatec májový, prha arnika a ojediněle vstavač mužský. V loukách u Kytlice se vyskytuje zplanělý šafrán jarní. V rašeliništích na úpatí Luže roste mezi rašeliníky a vstavačovitými také rosnatka okrouhlolistá.", "section_level": 1}, {"title": "Ekosystémy.", "content": "Lesy se na území Lužických hor vyvíjely od konce poslední doby ledové, kdy na jejich území převládaly otevřené formace stepí a tundry. Přibližně 8300 až 7000 let před naším letopočtem nahradily chladnou step světlé březo-borové lesy. V nich borovici kleč vystřídala borovice lesní a břízu pýřitou bříza bělokorá. V zamokřených polohách se začaly vyskytovat vrby i náročnější dřeviny, například dub, jilm, lípa a líska obecná. V březo-borových lesích převažovala borovice, zastoupení bříz a vrb zůstávalo pod deseti procenty. V období 7000 až 6000 let před naším letopočtem byla průměrná teplota přibližně o 2 °C vyšší než ve 20. století a podnebí získalo kontinentální ráz. Ve světlých borových lesích se rychle začala šířit líska. V letech 6000 až 4000 před naším letopočtem byly srážky o 60 až 70 procent vydatnější než dnes, průměrná teplota byla o 3 °C vyšší než dnes a podnebí dosáhlo postglaciálního maxima. V Lužických horách i do nejvyšších poloh dosáhl smíšený dubový les, který zůstal na jižní straně Klíče dochován dodnes. Současně se začal šířit smrk a olše za silného ústupu borovice. Buk lesní a jedle bělokorá se v Lužických horách začaly rozšiřovat velmi zvolna v letech 4000 až 1250 před naším letopočtem. Jedle se do Lužických hor dostala z glaciálních refugií jihozápadně od Alp. Během této doby bukojedlové lesy obsadily většinu", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Ve vodách Lužických hor se vyskytují jak původní domácí druhy ryb, například pstruh obecný f. potoční, lipan podhorní, střevle potoční, vranka obecná, hrouzek obecný, kapr obecný, lín obecný či štika obecná, tak i nepůvodní druhy ryb, například pstruh duhový, siven americký či amur bílý. Populace domácího pstruha obecného f. potoční je v posledních letech ve velmi špatném stavu. Příčiny tkví především ve výskytu kormorána velkého a v omezeném vysazování ryb, když přirozená reprodukce nestačí. K drobným obyvatelům potoků patří ploštěnky, korýši, rak říční či blešivec potoční. V posledních letech se jejich stav zvýšil, v letních měsících je však ohrožován nízkým stavem vody v menších tocích. Ze savců jsou nejlépe přizpůsobeni vodnímu prostředí potoků rejsec vodní, rejsec černý a vydra říční. Z ptáků žijí v blízkosti vodních toků ledňáček říční, konipas bílý, konipas horský a skorec vodní. Lesy Lužických hor obývá pestrá paleta volně žijících zvířat. Vedle běžných druhů jako jelen evropský či srnec obecný zde žije početná populace kamzíka horského a vzácněji", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Pro ochranu Lužických hor byla v roce 1976 vyhlášena CHKO Lužické hory, která má ovšem přesah do sousedních geomorfologických jednotek. Chráněná krajinná oblast má rozlohu 270 km2, geomorfologická jednotka Lužické hory 199 km2. Správa chráněné krajinné oblasti sídlí v Jablonném v Podještědí. V květnu 2017 bylo na území CHKO šestnáct maloplošných chráněných území, v nichž nejvýznamnější jsou národní přírodní rezervace Jezevčí vrch a národní přírodní památka Zlatý vrch, devět z nich jsou přírodními památkami a pět je přírodní rezervací. Řada dalších lokalit je", "section_level": 1}, {"title": "Člověk a kulturní využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Německá strana Lužických hor byla do roku 1635 součástí Českého království a byla spolu s celou Horní a Dolní Lužicí územní změnou vyplývající z Pražského míru předána do správy saského kurfiřta Jana Jiřího I. Na území geomorfologické jednotky se nachází jen menší sídla. Na české straně je největším z nich město Chřibská v Chřibskokamenické kotlině, dále se zde nacházejí obce Doubice, Kytlice, Jiřetín pod Jedlovou, Mařenice a Krompach. V Sasku se v horách leží Waltersdorf, Jonsdorf, Oybin a Lückendorf. Zastavěná plocha měst se nachází na hranicích jednotky či již mimo geomorfologickou jednotku. Přes Lužické hory vedly již od pradávna obchodní stezky, známá je stará Pražská cesta, která spojovala vnitrozemí Čech s Lužicí a u Milštejna se napojovala na Lipskou cestu ze Žitavy. V roce 1806 ji nahradila dnešní silnice číslo 9 přes Stožecké", "section_level": 2}, {"title": "Sklářství.", "content": "Činností, která od počátku osídlování ovlivňovala utváření krajiny a charakter vybraných sídel Lužických hor, je sklářství. Nejstarší doklady o existenci skláren v Lužických horách poskytují archeologické prameny, které datují nejstarší sklárny do období 13. století, do počátků souvislého osídlování zdejší krajiny. Nejstarší objevená sklárna jak Lužických horách, tak i v celých Čechách, se nachází u silnice mezi Novou Hutí a Horní Světlou. Jedná se o lesní sklárnu z poloviny 13. století. Další sklárny postupně vznikly v okolí o několik desítek let později okolo osady Lesné, dále v okolí Rybniště a Vlčí hory. Lesní sklárny byly na jednom místě krátkou dobu, a to až do doby, než bylo vytěženo a spáleno všechno dřevo v okolí sklárny. Ve 14. století vznikly a zanikly hutě v okolí Horní a Dolní Světlé, Trávníku, Rozhledu a u přehrady Naděje. Další sklárny vznikly také v západní části hor u Doubice a v Kytlicích. Nejstarší písemně doloženou sklárnou je sklárna v Chřibské, jako letopočet jejího založení je uváděn rok 1414 a její existence je bezpečně doložena v roce 1514. Jedná se o údaje huťmistra, který v uvedeném roce potvrzoval svá práva k huti s tvrzením, že jeho předkové vlastnili sklárnu již sto let. Husitské války na počátku 15. století se negativně dotkly i sklářství v Lužických horách, po jejich skončení nastal jejich další rozvoj. Z lesních hutí postupně vznikaly sklářské dílny. Sklo bylo zdobeno malováním i vypalovanými barvami. V době renesance se nacházely v Lužických horách dvě velké sklárny, v Horní Chřibské v majetku rodu Friedrichů a v roce 1530 přibyla sklárna ve Falknově, kterou založil Paul Schürer. Rozvoj sklářství", "section_level": 2}, {"title": "Hornictví a hutnictví.", "content": "Nejstarší dochovaný údaj o hornictví v Lužických horách obsahuje listina saských knížat Ernsta a Albrechta z rodu Wettinů z roku 1474. O deset let později, v roce 1484, udělil král Vladislav II. rodu Šlejniců důlní privilegium. Opravňovalo je to zakládat důlní díla na panstvích Tolštejn a Šluknov. Na přelomu 15. a 16. století Šlejnicové rozvíjeli hornické podnikání v údolí Milířky. Zjištěn zde byl sfalerit, pyrit, malachit, chalkopyrit a hlavně stříbronosný galenit. Chalkopyrit a galenit byly předmětem těžby. Středověká těžba byla často povrchová v podobě těžních jam nebo kutacích rýh. Nepotřebná hlušina byla kupena v odvalu. Zásoby stříbrných rud v údolí Milířky byly ale rychle vyčerpány. V roce 1539 nechal", "section_level": 2}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Lužické hory nejsou na české straně spojovány s horolezectvím jako například Český ráj či Českosaské Švýcarsko. Horolezectví je významnější na německé straně hor, kde existuje přibližně 2000 horolezeckých cest. První zaznamenaný výstup v Lužických horách se uskutečnil v Oybině v roce 1837, kdy nejmenovaný polský artista přeskočil z oybinského kopce na sousední skálu \"Schluchtwächter\" a zanechal tam křížek se svým jménem. Přeskok byl zopakován až v roce 1965, oboustranně až v 80. letech 20. století. Prvním průkopnickým výstupem se stal výstup hrádeckých lezců Maxe Richtera a Gustava Jahna, kteří 10. listopadu 1875 vylezli na \"Hundsturme\" (Psí věže) nad údolím Bílého potoka, dnes označovaně jako \"Uhusteine\"", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Historie turistiky v Lužických horách sahá do 19. století, zpočátku byla vázána na německé spolky. Vznikla hustá síť značených stezek spolu s rozhlednami, restauracemi a jinými turistickými cíli. Po druhé světové válce došlo k dočasnému snížení návštěvnosti hor. Krásy a kvality regionu začali objevovat od 70. let 20. století hlavně chalupáři, kteří zároveň zachránili převážnou část cenných lidových staveb před chátráním a následnou devastací. Zájem o rekreační a turistické využití Lužických hor vzrůstal poměrně pomalu. Větší zájem o turistiku byl pozorován až po roce 1990. Nárůst návštěvnosti byl zaznamenán od počátku 21. století. Je to důsledek lepší finanční situace části obyvatelstva a zvýšených nároků na využití volného času. Mimo pěší turistiku se rozvíjejí geocaching, různé formy cyklistiky, závody v orientačním běhu, horolezectví, padákové létání a další formy leteckého sportu. Množí se i protiprávní motoristické aktivity, jízda na terénních motocyklech a čtyřkolkách. Ze zimních sportů se zvyšuje zájem o běžecké lyžování a zejména o sjezdové lyžování, které je podmiňováno budováním nových kapacit či rekonstrukcí stávajících. Mezi turisticky navštěvovaná místa patří zříceniny či zbytky hradů Tolštejn, Milštejn, Fredevald, vrcholy Luže, Klíče a velice navštěvovaná Jedlová, v jejímž okolí se nachází i zimní lyžařský areál. Další lyžařský areál je v Horním Podluží. U Jiřetína pod Jedlovou je štola Jan Evangelista, kde se těžilo stříbro. Dále stojí za zmínku Doubice a Zlatý vrch se sloupcovitou odlučností čediče. Horolezecké terény pro pískovcové lezení jsou ve východní části hor, v Císařském údolí a v okolí Horního Sedla, nejvýznamnějšími jsou Vraní skály, horolezci nazývané Krkavčí skály. Turistická informační střediska, kde návštěvník dostane informace o Lužických horách, jsou na české straně v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonném v Podještědí, Cvikově, Novém Boru, Kamenickém Šenově, České Kamenici, Krásné Lípě, Chřibské, Jiřetíně pod Jedlovou a ve Varnsdorfu. Žitavské hory v Německu propagují turistická informační střediska ve Waltersdorfu, Oybinu a Jonsdorfu. Oblast je známá podstávkovými domy, kříži a božími mukami, křížovými cestami, z nichž nejznámější je na Křížové hoře u Jiřetína pod Jedlovou. V Lužických horách najdeme také památky spojené s druhou světovou válkou, například pomalu s přírodou splývající pohraniční pevnůstky. Byly budovány v letech 1937 až 1938 v době očekávaného napadení Československa německou armádou. Rozhledny jsou v Lužických horách v Česku na Jedlové a Studenci a v Německu na Hvozdu. Dne 19. dubna 2017 vzniklo v Novém Oldřichově přeshraniční společenství, které má spolu se sdružením Přírodní park Žitavské hory a německou Marketingovou společností Horní Lužice za úkol vytvoření destinace Přírodní park Lužické hory a propagaci Lužických hor jako významné turistické značky. Na německé straně hor se nacházejí skalní města, naučné stezky, rozhledny a skalní vyhlídky, obce a městečka s řadou muzeí a lidovou architekturou, kulturních, církevních památek, hradů či jejich zřícenin. Mezi navštěvované skalní útvary patří Kelchsteine (česky Kamenné číše) mezi Oybinem a Lückendorfem. Ze Žitavy do hor vede od roku 1890 Žitavská úzkorozchodná dráha, dodnes provozovaná s historickými parními lokomotivami. Dalšími turisty navštěvovanými místy jsou lázeňská střediska Jonsdorf s motýlím domem a Oybin se zříceninou stejnojmenného hradu a kláštera. Lyžařské středisko v Německu je pod horou Luž ve Waltersdorfu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lužické hory () jsou geomorfologický celek a nevelké pohoří na severu Česka a východě Německa, které jsou vymezené přibližně městy Nový Bor, Česká Kamenice, Krásná Lípa, Varnsdorf, Žitava, Hrádek nad Nisou, Jablonné v Podještědí a Cvikov. Nacházejí se v západní části Krkonošsko-jesenické subprovincie. Hory sousedí na západě s Děčínskou vrchovinou, na severu vedle Žitavské pánve také se Šluknovskou pahorkatinou, na východní straně s Ještědsko-kozákovským hřbetem. Na jihu ohraničují Lužické hory Ralská pahorkatina spolu s Českým středohořím. Německá část hor se nazývá \"\" (tedy Žitavské hory) a na česko-německé hranici leží nejvyšší hora pohoří, Luž, která je v Německu nejvyšším bodem na východ od Labe. ", "tgt_summary": "The Lusatian Mountains (; ; ) are a mountain range of the Western Sudetes on the southeastern border of Germany with the Czech Republic. They are a continuation of the Ore Mountains range west of the Elbe valley. The mountains of the northern, German, part are called the Zittau Mountains.", "id": 391177}
{"src_title": "Beskydy", "tgt_title": "Beskids", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Obecně mají Beskydy ráz středohor prostoupených řadou brázdovitých a kotlinových sníženin. Typická jsou rovnoběžná horská pásma řazená za sebou a vázaná na výskyt odolnějších hornin. Je zde většinou hladce modelovaný reliéf, jehož morfologie odráží horninové složení flyšového podkladu (souvrství pískovců, slepenců a jílovcovitých břidlic). Na příkrých stráních jsou časté svažné pohyby. Původní lesní porost byl plošně omezen a druhově pozměněn ve prospěch smrčin. Směrem k východu přibývá travnatých ploch nazývaných poloniny. Jejich využíváním se v 15. až 17. století šířila pastevecká kolonizace.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Členitá beskydská krajina je poměrně hustě zalidněná, nejvíce v Polsku, kde se pole a lidská obydlí nacházejí i ve vysokých polohách. Typická jsou roztroušená obydlí, samoty jsou většinou pojmenovány podle zakládajících nebo dlouho žijících rodin. Větší obydlí jsou soustředěna do kotlin, například Čadca, Żywiec nebo Gorlice. Komunikačně jsou Beskydy obtížný terén, dopravně jsou využívány průsmyky Jablunkovský, Dukelský a Lupkovský.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Moravskoslezské Beskydy se vypínají nad Frenštátskou brázdou, ohraničeny jsou z jihu brázdou Rožnovskou. Řeka Ostravice člení pohoří na dvě skupiny. Na východě je to masiv Lysé hory, Travného a Ropice. Západně od řeky Ostravice se pásmo odolných hornin (Smrk, Kněhyně a Radhošť) zmenšuje a s ním i celá Radhošťská hornatina. Od ní je Smrk oddělen hlubokým údolím Čeladenky. Jižně od Rožnovské brázdy pokračuje pohoří skupinou Vsetínské vrchy (Vysoká, Vsacká Tanečnice), které charakterizují povlovné svahy a celkově jde o krajinu s mírnými, měkkými tvary. Na západ od toku Vsetínské Bečvy navazují na tuto skupinu Hostýnské vrchy (Kelčský Javorník, Hostýn), spadající celkem prudce k severu.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "Rozdělení Polských Beskid:", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "Svahy jsou poměrně strmé, a tak se v údolích horských říček tvoří malé vodopády a peřeje. Blízko Pusteven jsou v rašeliništi dvě malá jezírka. Na vrcholku Lysé hory je přírodní rezervace (kosodřevina, jedlobukové lesy). Na svazích Radhoště jsou dvě přírodní rezervace (jedlobukový prales). V Beskydech je bohaté zastoupení středoevropské flory a fauny: V Beskydech se vyskytuje typická horská a lesní zvěř jako např.: jelen, prase divoké, liška, kuna, jezevec, medvěd, vlk (vyhuben v roce 1914, dnes znovu vysazován), rys či kočka divoká. Z ptáků zde můžeme vidět létat: sýkoru, drozda, datla, tetřeva hlušce, orla křiklavého, orlíka krátkoprstého, káně lesní, krkavce, jeřábka lesního a výra velkého. Z obojživelníků a hadů zde žijí: mlok skvrnitý, čolek horský, kuňka žlutobřichá, zmije obecná, užovka hladká a slepýš. V jezerech, nádržích a vodních tocích je mnoho druhů ryb: kapr, karas obecný, parma, lipan podhorní, pstruh obecný potoční.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Mimo tyto živočichy zde nalezneme na 3 000 druhů hmyzu.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "V Beskydech se nachází mnoho chráněných přírodních rezervací, oblastí a několik národních parků:", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Velký vliv na klimatické rozdíly má různá nadmořská výška kraje a expozice svahů hor. Od západu k východu přibývá srážek. V Beskydech dosahují průměrné roční srážky kolem 1 400 mm. Sníh se v horských oblastech udrží 4–5 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Vzhledem k tomu, že se díky flyšovému složení podloží zde střídají propustné a nepropustné vrstvy, jsou zdejší prameny poměrně chudé na vodu a vodní toky mívají nevyrovnané vodní stavy. Proto také obě Bečvy jsou sjízdné pro vodáky pouze za vysokého stavu vody. Jako nádrž pitné vody slouží obyvatelstvu přehrady: Šance (337 ha), Morávka (80 ha) a Fryštácká přehrada (48 ha). K rekreaci a vodním sportům se využívají přehradní nádrže Bystřice a u Horní Bečvy (15 ha). Jako protipovodňová byla vybudována přehradní nádrž u Luhačovic (též k rekreačním účelům). Polskou část Beskyd odvodňuje řeka Soła. Největší vodní plochou polské části Beskyd je Żywiecká přehrada (341 m n. m.; délka 8 km, šířka 2 km, hloubka 20 m). Na Slovensku je významným tokem Beskyd řeka Orava a největší vodní plochou vůbec celých Beskyd je Oravská přehrada (35 km2).", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turisticky i rekreačně jsou Beskydy atraktivní území. Přírodně nejzachovalejší části Beskyd jsou chráněny sítí rezervací a národních parků, to jsou Babia hora, Gorce, Magura a Bukovské vrchy. Mezi zimní střediska na území České republiky patří Pustevny a Bumbálka. Významná sídla oblasti jsou Rožnov pod Radhoštěm (proslavený především historickým stylovým skanzenem), Frenštát pod Radhoštěm (skokanské můstky), Frýdlant nad Ostravicí, Jablunkov (hraniční přechod). V Polsku potom hlavně město Żywiec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beskydy (, ) je tradiční označení pro typ pohoří v Karpatech. Konkrétně se vyskytují na severovýchodní Moravě v oblasti Valašsko a přilehlé části českého Slezska, v jižním Polsku, na severním Slovensku v části Oravy a v západní části Ukrajiny. Východní hranice výskytu Beskyd je sporná. Beskydy jsou většinou zalesněné pohoří s oblými vrcholy, jen občas vystupuje na povrch skála. Nejvyšším vrcholem v pohořích beskydského typu je Babia hora (1725 m) v Oravských Beskydech. Jiné zdroje uvádí jako nejvyšší horu beskydských pohoří Hoverlu (2061 m) ležící v Čornohorské polonině na jihozápadě Ukrajiny.", "tgt_summary": "The Beskids or Beskid Mountains (,,, (\"Beskydŷ\"), (\"Beskydy\")) are a series of mountain ranges in the Carpathians, stretching from the Czech Republic in the west along the border of Poland with Slovakia up to Ukraine in the east. ", "id": 306347}
{"src_title": "Vysoké Tatry", "tgt_title": "High Tatras", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Od jihu je pohoří ohraničeno Podtatranskou kotlinou, na severu sousedí se Spišskou Magurou a západní hranici tvoří Kôprová dolina oddělující Vysoké Tatry od Tater Západních. Na východě jsou ohraničeny masivem Belianských Tater. Belianské Tatry jsou nižší než Vysoké Tatry (plocha 64 km2, délka hřebene 14 km, nejvyšší vrchol Havran – 2142 m).", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologická stavba Vysokých Tater je velmi komplikovaná. Rozděluje se na tři části: Krystalické jádro, které vytváří hlavní část hřebene a jižní svahy. To je složeno převážně z žuly a břidlice. V sedimentech uložených v druhohorách lze nalézt kromě vápence ještě dolomit, křemenec, břidlici, různé druhy slepenců či pískovec. Tyto vrstvy se nachází ve větší míře povětšinou v Belianských Tatrách a Západních Tatrách. Jádro Tater vznikalo v prvohorách (Karbon, 210 mil. let). Okolní moře ustoupilo v druhohorách a začala se projevovat masivní eroze. V triasu však opět stouplo a začaly se ukládat usazeniny (vápence apod.), které vytvořily základ Belianských Tater a Červených vrchů. Na konci období křídy se Tatry nadobro staly součástí pevniny. Dále pak byly modelovány alpínskými vrásněními. Pro modelaci terénu v Tatrách měly hlavní vliv ledovce, které tekly v dobách ledových, během kterých dosahovaly ledovce na severních stranách hor až 14 km. Nejdelší a nejhlubší jeskyně v Tatrách je Jaskinia Wielka Śnieżna (délka 22 km, hloubka 824 m).", "section_level": 1}, {"title": "Geografický popis.", "content": "Hlavní hřeben \"Vysokých Tater\", který je ve svém středu podkovovitě prohnut k jihu, je 26 km dlouhý a jeho maximální šířka je 17 km. Vysoké Tatry se táhnou od Ľaliového sedla (1947 m) na západě ke Kopskému sedlu (1749 m) na východě. Jejich nejzápadnějším vrcholem je Svinica (2301 m), nejvýchodnějším Jahňací štít (2229 m). Hřeben téměř vůbec neklesá pod 2000 m a jeho nejvyšším vrcholem je Ľadový štít (2627 m). Odbočuje z něj pět hlavních hřbetů na jih s vrcholy (Kriváň, Končistá, Gerlachovský štít, Slavkovský štít, Lomnický štít,) čtyři na sever (Kozi Wierch, Opalony Wierch, Malé Rysy, Veľká Javorová veža). Nejvyšší vrchol Gerlachovský štít je zároveň nejvyšším vrcholem nejen Tater, ale celých Karpat.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Ve Vysokých Tatrách najdeme 26 vrcholů převyšující výšku 2500 metrů. Celkem 8 vrcholů v Slovenských Vysokých Tatrách je turistům přístupných po značených stezkách se sezónními uzávěry od 1.11. – 15.6. Naproti tomu třeba vrcholy Gerlachovský štít, Vysoká, Ganek, Bradavica, Prostredný hrot, Ľadový štít, Baranie rohy, Lomnický štít, Kežmarský štít aj. jsou pro turisty dostupné pouze v doprovodu horského vůdce.. Pro horolezce s potřebným průkazem (např. ČHS) je lezení na většině území národního parku povoleno na vlastní nebezpečí. Lomnický štít je také dosažitelný kabinovou lanovou dráhou z Tatranské Lomnice. Tatranské vrcholy nad 2500 m: Turisticky dostupné vrcholy slovenské části Tater:", "section_level": 2}, {"title": "Sedla.", "content": "Nejvyšším sedlem je Sedielko. Několik chodníků přechází přes často vysoko položená horská sedla. Některé přechody jsou dokonce zajištěny řetězy a nejedná se tak o procházkové túry. Turisticky zpřístupněná horská sedla ve slovenské části:", "section_level": 2}, {"title": "Údolí.", "content": "Ve Vysokých Tatrách se nachází na 35 údolí. Dna severních údolí jsou níže než je tomu na jihu. To je dáno ledovcovou činností, kdy na jihu byly ledovce menší a tudíž nedosahovaly tak velké erozní činnosti jako na severu. Mezi boční hřebeny se zařezávají tatranské údolí. Na jižní straně to jsou údolí Kôprová dolina, Furkotská dolina, Mlynická dolina, Mengusovská dolina, Batizovská dolina, Velická dolina, Velká a Malá Studená dolina, Dolina Kežmarskej Bielej vody. Na severní straně to jsou Bielovodská dolina a Javorová dolina. Nejdelšími údolími Vysokých Tater jsou Kôprová dolina a Bielovodská dolina, jež mají obě délku 11 km.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Vysoké Tatry se řadí ke dvěma úmořím – černomořskému a baltskému. Pramen zde mají některé významné řeky jako například Váh. Jeden z největších vodopádů Vysokých Tater je Obrovský vodopád, který se nachází v ústí Malé Studené doliny v nadmořské výšce 1330 m. Je vysoký 20 m. Ve většině údolí se nacházejí ledovcová jezera, na Slovensku zvaná plesa, v Polsku \"staw\". Ve Vysokých Tatrách se nalézá 120 jezer. Hojně navštěvované Štrbské pleso je známé také tím, že z něj voda vytéká na obě strany – teče do Baltského a Černého moře. V pohoří také vyvěrá několik minerálních pramenů, z nichž některé jsou využívány. K vyhlášeným lázním patří např. Starý Smokovec. Pramen napájející lázně vyvěrá z masivu Slavkovského štítu. Nejznámější jezera jsou: Přehledy:", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí ve Vysokých Tatrách má výrazně kontinentální rysy. Panuje zde spíše chladné počasí, kdy teplota se v průměru dostává až na 0°C. Ve výšce 1000 m je potom 5 °C. Teplotní průměr je zde nejnižší na celém Slovensku. Sněhová pokrývka se zde udrží po 200 – 250 dní v roce. Na některých stinných stráních či firnovištích neroztává vůbec. Pro Tatry je charakteristické proměnlivé počasí. Inverze nejsou v zimě žádnou výjimkou. Roční srážky tu dosahují celkového ročního úhrnu kolem 1600 mm. Nejvhodnějším obdobím pro turistické výstupy v Tatrách je podzim, kdy je počasí nejstabilnější a díky nižším teplotám je také výborná viditelnost.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Výskyt rostlin v Tatrách je ovlivněn jednak nadmořskou výškou a jejím vegetačním pásmem, jednak horninovým podložím. V alpinském a subalpinském pásmu se vyskytují rostliny známé v Alpách, Pyrenejích atd. – např. dryádka osmiplátečná, hořec jarní, vrba bylinná, oměj. Na vápenci rostou vrba síťnatá, vrba alpská, koniklec, plesnivec alpský, škarda Jacquinova, hvozdík časný, hořcokvět Clusiův, mateřídouška karpatská, prvosenka aurikule, len karpatský, hadí kořen živorodý, všivec Oederův, zvonek maličký, kozince, vlnice, turany a jiné. Obzvláště bohatá je květena vápencových Belianských Tater. Kyselejší žulový či břidlicový podklad přitáhl rostliny jako všivec přeslenitý, rozchodník alpinský, huseník alpský, řeřišničník přehlížený, kopretinka alpská, hořec chladnomilný, pomněnka alpská, prvosenka nejmenší, hvozdík ledovcový, koniklec bílý, starček brotanolistý, starček šedivý, pryskyřník alpínský, pryskyřník ledovcový, náholník jednoúborný, škarda hnidákolistá, hořec tečkovaný, netřesk horský, zvonek alpský, zvonek tatranský, kamzičník Clusiův, rozrazil alpský, silenka bezlodyžná, několik druhů lomikamenů, rožců, horských jestřábníků atd. V Tatrách najdeme také několik endemitů, jako jsou např. stračka tatranská, mák tatranský nebo lžičník tatranský. Skály, sutě a hole porůstají charakteristická společenstva trav a travin, jako je např. sítina trojklaná, ostřice tmavá, ostřice vždyzelená, bika kaštanová, lipnice alpská, lipnice žulová, kostřava tatranská a řada dalších.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Vzhledem k zachovalosti rozsáhlých lesů a vyhlášení národního parku se zde nachází celá řada původních živočichů a velkých savců. Především potom největší slovenská šelma medvěd hnědý, kterého zde žije přibližně 50 kusů (r. 2002). Dalšími významnými savci jsou rys ostrovid, jenž je zde považován za jediný přirozený regulátor vysoké zvěře, vlk eurasijský, prase divoké, kamzík horský, kočka divoká, kuny, jelen, srnec, liška obecná, jezevec lesní, svišť horský a jiní. Žije zde také řada hlodavců a různých menších živočichů (hraboš sněžný, zajíc). Ptačí říši zastupují orel skalní, orel křiklavý, jestřáb lesní, krahujec, tetřev hlušec, tetřívek obecný, čáp, výr velký atd. Početné jsou zde kolonie netopýrů zastoupených mnoha druhy (vrápenec velký, netopýr velkouchý atd.). Z plazů je nejběžnější zmije obecná, ještěrka živorodá a užovka. Bohaté je zastoupení bezobratlých, především motýlů. Pouze ve Vyšném Furkotském plese žije, od dob ledových, drobný korýš žábronožka severská, který se jinak vyskytuje pouze v jezerech severoevropské tundry. Dalším skoro endemitem je korýš, patřící mezi plazivky, \"Bryocamptus mrazeki\", žijící v několika vysokotatranských jezerech. Tento druh se vyskytuje např. v jezeře Bajkal.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Vysoké Tatry patří do Tatranského národního parku (TANAP). Park byl vyhlášen v r. 1948. Rozloha Tatranského národního parku činí 73 300 ha a plocha ochranného pásma dalších 39 800 ha. V Polsku je to \"Tatrzanski park narodowy\" zaujímající plochu 212 km2. Účel vyhlášení parku byla ochrana jedinečné flory a fauny a výrazného vysokohorského profilu a glaciálního reliéfu. Ten se vyznačuje především strmými štíty a hřebeny, kary, morénami apod. Ochrana zde zahrnuje také četné krasové jevy (ve vápencové složce podloží Tater) jako např. jámy, propasti, škrapy či jeskyně. Lze tu najít i četné ponory, vyvěračky a kaňony s vodopády. V únoru 1993 byl TANAP vyhlášen jako biosférická rezervace v programu UNESCO (MAB).", "section_level": 2}, {"title": "Historie a osídlení.", "content": "Starší doba kamenná se považuje za období prvního osídlení Vysokých Tater. 3000 let př. n. l. se začínají pod Tatrami již opracovávat kovy. Keltové, kteří zde žili na přelomu letopočtů, uměli zpracovat také železo. Obchodovali s ním například s Římany. Ze začátku 12. století pochází první doložená zmínka o Tatrách z kroniky \"Chronica Boemorum\". Vpád Tatarů v letech 1241 – 1242 začal stabilizovat zdejší osídlení a začalo se více prosazovat pastevectví a hospodářství. Dále ve 14. století (Matyáš Korvín) se zde začaly masivně těžit rudy. Pod Kriváněm tak vzniklo několik štol. To pokračovalo až do 16. století (Maxmilián II.) kdy bylo vybudováno mnoho dalších štol, včetně nejvýše položené Terézie (2100 m). Ke konci těžby dochází v roce 1787.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Horské chaty.", "content": "Ve Vysokých Tatrách se nachází 16 horských chat (12 na Slovensku, 4 v Polsku).", "section_level": 2}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Vysoké Tatry jsou dobře dostupným pohořím, kde je značení opravdu důkladné, chodníky upravené a je zde dostatek informačních středisek a materiálů. Nejpřístupnější jsou od jihu, např. z Tatranské Štrby, odkud vede na Štrbské Pleso trať ozubnicové železnice. Zde začíná Podtatranská železnice, jež probíhá pod celým masivem Tater. Traverzem po jižním úbočí hor se táhne červeně značená Tatranská magistrála, z které vede mnoho odboček do údolí a k vrcholům či chatám. Letiště v oblasti Tater nalezneme v Popradu. Dalšími centry na slovenské straně hor jsou Starý Smokovec, Tatranská Lomnica, Tatranská Polianka, město Vysoké Tatry a Podbanské. Na polské straně je hlavním turistickým centrem město Zakopane, přístupné po silnici a železnici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysoké Tatry (polsky \"Tatry Wysokie\", maďarsky \"Magas-Tátra\") je nejvyšší pohoří na Slovensku i v Polsku. Jde o geomorfologický podcelek Východních Tater západně od Kopského sedla, které je odděluje od Belianských Tater. Na jihu hraničí s Podtatranskou kotlinou. Mají rozlohu 341 km2 (260 km2 na \"Slovensku\" a 81 km2 v \"Polsku\"). Délka Vysokých Tater je zhruba 26 km a šířka 17 km. Pro svou nevelkou rozlohu bývají označovány za nejmenší velehory světa či Evropy.", "tgt_summary": "The High Tatras or High Tatra Mountains (Slovak: Vysoké Tatry; ; ; ), are a mountain range along the border of northern Slovakia in the Prešov Region, and southern Poland in the Lesser Poland Voivodeship. They are a range of the Tatra Mountains chain.", "id": 1325866}
{"src_title": "Namur", "tgt_title": "Namur", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Namur se nachází přibližně 65 km jihovýchodně od Bruselu na soutoku dvou hlavních valonských řek, Mázy a Sambry, a na pomezí tří geografických oblastí, a sice Hesbaye na severu, Condroz na jihovýchodě a Entre-Sambre-et-Meuse na jihozápadě. Obec Namur má rozlohu 175,69 km2 a zahrnuje kromě vlastního Namuru bývalé obce Beez, Belgrade, Saint-Servais, Saint-Marc, Bouge, Champion, Daussoulx, Flawinne, Malonne, Suarlée, Temploux, Vedrin, Boninne, Cognelée, Gelbressée, Marche-les-Dames, Dave, Jambes, Naninne, Wépion, Wierde, Erpent, Lives-sur-Meuse a Loyers.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Namur existoval jako důležitá osada na křižovatce obchodních cest již v dobách Keltů. Poté, co Julius Caesar porazil místní kmen Aduatuků, se v oblasti usídlili Římané. Význam Namuru vzrostl v raném středověku, když Merovejci vybudovali hrad na skalnatém výběžku nad městem a nad soutokem obou řek. V 10. století se stal Namur samostatným hrabstvím. Město se rozvíjelo nerovnoměrně, neboť namurská hrabata mohla stavět pouze na severním břehu řeky Mázy, zatímco jižní břeh, který patřil biskupství Lutych, se vyvíjel pomaleji a vzniklo na něm město Jambes (dnes předměstí Namuru). Roku 1262 se Namur stal součástí flanderského hrabství a roku 1421 jej koupil burgundský vévoda Filip III. Dobrý. Ve 40. letech 17. století se stal Namur součástí Španělského Nizozemí a opevnění jeho citadely bylo značně zesíleno. Roku 1692 město dobyl francouzský král Ludvík XIV. a jeho vojenský architekt Vauban přebudoval citadelu. Francouzská nadvláda neměla dlouhého trvání, neboť již roku 1695 město dobyl Vilém III. Oranžský. Roku 1709 získali Nizozemci právo opatřit město posádkou, avšak roku 1713 bylo původně Španělské Nizozemí přiřčeno utrechtskou smlouvou rakouským Habsburkům. Městu tedy vládli Rakušané, zatímco citadela byla pod kontrolou Nizozemců, kteří ji posléze znovu přestavěli. Po Velké francouzské revoluci do Belgie roku 1794 opět vpadli Francouzi. Namur byl anektován Francií a byl zde nastolen represivní revoluční režim. Od roku 1795 byl Namur prefekturou departementu Sambre-et-Meuse. Po Napoleonově porážce roku 1815 se území Belgie stalo rozhodnutím Vídeňského kongresu součástí Spojeného království nizozemského a po belgické revoluci roku 1830 se Belgie odtrhla od Nizozemska. I za nového režimu v Namuru sídlila vojenská posádka a roku 1887 byla znovu přestavěna citadela. Během obou světových válek město utrpělo výrazné škody. Na začátku první světové války byl Namur jedním z hlavních cílů německých vojsk, která se snažila proniknout údolím Mázy do Francie. Namurská citadela byla považována za nedobytnou, přesto však padla po pouhých třech dnech bojů a po zbytek války bylo město okupováno. Za druhé světové války bylo město vzhledem ke své dobré strategické poloze bombardováno. Do roku 1977 byl Namur sídlem výsadkových oddílů belgické armády.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Namur je důležité obchodní a průmyslové centrum. Vyrábí se zde stroje, kožené zboží, kovy a porcelán. Namur je také důležitým železničním uzlem, neboť leží na trati z Bruselu do Lucemburku a z Lille do Lutychu. Řeka Máza se využívá k lodní dopravě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Namur (valonsky ', nizozemsky ') je frankofonní město v Belgii, hlavní město Valonska a správní centrum provincie Namur. S 107 411 obyvateli (údaj z 1. července 2006) je Namur třetí největší město ve Valonsku. ", "tgt_summary": "Namur (, ; ; ) is a city and municipality in Wallonia, Belgium. It is both the capital of the province of Namur and of Wallonia, hosting the Parliament of Wallonia, Walloon Government and administration. ", "id": 1677601}
{"src_title": "Marcus Terentius Varro Reatinus", "tgt_title": "Marcus Terentius Varro", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Varro pocházel z aristokratické rodiny, byl od mládí politicky činný a patřil mezi stoupence Pompeiovy. Byl blízkým přítelem Ciceronovým a postupně zastával mnoho úřadů: nejprve byl tribunem lidu, poté praetorem a nakonec kurulským aedilem. Ve válce proti pirátům 67 př. n. l. byl Pompeiovým legátem. V bitvě u Farsalu v roce 48 př. n. l. byl poražen a zajat Caesarem, ale omilostněn a pověřen přípravou agrárních reforem. V Římě také z pověření založil a spravoval veřejnou knihovnu řecké a latinské literatury. Po porážce Pompeia se postupně stáhl z veřejného života a roku 43 př. n. l. byl Markem Antoniem dokonce proskribován. Přežil pouze šťastnou náhodou a přišel o větší část majetku. Později byl Octavianem Augustem omilostněn a mohl se věnovat psaní.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Varro byl neobyčejně plodný autor a psal o mnoha různých tématech. Ve svém seznamu uvádí, že do 78 let (38 př. n. l.) napsal 40 knih. Dnes je mu přisuzováno 74 děl o více než 600 knihách, tj. svitcích. Vcelku se zachovalo jen jediné dílo, ale část ostatních se zachovala ve zlomcích a v citátech pozdějších autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Ztracené spisy.", "content": "Další knihy se věnovaly literatuře: Varro byl ale především encyklopedický autor:", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Varronův trvalý význam je v tom, že sestavil podrobnou chronologii římských dějin, založenou na posloupnosti konsulů, která byla také vytesána na Augustově vítězném oblouku. Ten byl sice zbořen, podstatná část Varronovy chronologie se však zachovala v tak zvaných \"Fasti capitolini\". I když jsou v ní chyby, je základem obecně přijímané chronologie Říma. Další oblastí je latinský jazyk, o němž Varro podává nejstarší soustavné svědectví. Také z jeho encyklopedických děl mnoho zachoval zejména Aulus Gellius, jehož Noctes Atticae jsou důležitým pramenem pro římské dějiny, obyčeje i instituce. Konečně je Varro jedním z prvních autorů, kteří se soustavně věnovali zemědělství a patrně první, kdo choroby připisovali \"drobným živočichům\", žijícím hlavně kolem močálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Terentius Varro Reatinus (116 př. n. l. Reate (dnes Rieti) – 27 př. n. l. Řím), byl římský polyhistor, gramatik, spisovatel a politik.", "tgt_summary": "Marcus Terentius Varro (; 116–27 BC) was one of ancient Rome's greatest scholars and a prolific author. He is sometimes called Varro Reatinus () to distinguish him from his younger contemporary Varro Atacinus.", "id": 388278}
{"src_title": "Elektrum", "tgt_title": "Electrum", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Élektrum je latinská forma slova ἤλεκτρον (élektron). Je uvedeno v Odyssee, kde je popsáno jako kovová látka sestávající ze zlata slitého se stříbrem. Stejné slovo se používalo pro jantar, zřejmě kvůli světle žluté barvě některých odrůd, a také díky elektrostatickým vlastnostem jantaru, ze kterých jsou také moderní slova „elektřina“ a „elektron“.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Élektrum je složeno převážně ze zlata a stříbra v různém poměru, někdy se stopami mědi, platiny a dalších kovů. Díky tomu je dobrý elektrický vodič. Analýza složení élektra v mincích z doby asi 600 př. n. l. ukazuje, že obsah zlata v mincích z města Phocaea v západní Anatolii činí 55,5 %. V raně klasickém období byl podíl zlata od 46 % v Phokaia do 43 % v Mytiléné. V pozdější ražbě kolem 326 př. n. l. byl podíl zlata průměrně 40 % až 41 %. V helénském období v mincích z élektra vydaných Kartáginci klesá podíl zlata. Ve východořímské říši se postupně snižovala čistota zlatých mincí a pro slitinu v těchto mincích se začal také užívat název élektrum.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Barva élektra je bledě žlutá až nažloutle bílá. Ve starověku bylo élektrum popisováno jako „bílé zlato“, ale může být přesněji popisováno jako „světle zlaté“. V moderní terminologii se označení pro bílé zlato používá pro slitinu zlata s kombinací niklu, stříbra, palladia a platiny či s pouze jedním z těchto prvků.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Élektrum je zmíněno v expedici vyslané faraónem Sahurem z 5. egyptské dynastie. Píše o něm také Plinius starší ve svém spisu Naturalis Historia. Élektrum je možná třikrát zmíněno v Bibli (pokud je překlad Septuaginta ve slově חַשְׁמַל přesný). Ve všech třech případech jde o popisy záře ve vizích proroka Ezechiela (Ez, Kapitola 1 Verše 4 a 27; Kapitola 8 Verš 2). Slovo se také objevuje v sumerských textech, například ve Ztracené knize, když Enki řekne svému hlavnímu písaři (Edubsar) zapisovat vše co říká, je v textu zmiňován stylus electrum s krystalem na špičce, který zářil. Élektrum bylo využíváno k ražbě mincí cca 600 př. n. l. v Lýdii za vlády Alyatta II. Élektrum bylo pro ražbu mincí mnohem lepší než zlato, hlavně proto, že bylo tvrdší a odolnější, a také protože v té době nebyly rozšířené techniky rafinace zlata. Rozpory mezi obsahem zlata v élektru v novodobé západní Anatolii (70-90 %) proti mincím starověké Lýdie (45-55 %) naznačuje, že Lýdiané již vyřešili technologii rafinace pro přidání stříbra, a to několik desetiletí před zavedením čistě stříbrných mincí. V Lýdii bylo élektrum raženo do 4,7-gramových mincí, každá v hodnotě 1/3 statéru. Tři mince (o souhrnné hmotnosti asi 14,1 gramu) činili jeden statér, odpovídají měsíčnímu platu vojáka. Kromě těchto vůči statéru třetinových mincí se dále razily i šestinové (2,35 g), dvanáctinové (1,18 g) atd. Existovaly dokonce šestadevadesátinové, vážící pouze kolem 0,15 gramu. Byly raženy i mince o naopak větší hodnotě než jeden statér.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota mincí.", "content": "Protože se různě měnilo složení elektrových mincí, je obtížné určit hodnotu mince. Rozšířené obchodování brzdil problém, jaké sazby dávali zahraniční obchodníci chudým lidem. Tyto problémy byly odstraněny v roce 570 př. n. l., kdy byly zavedeny čistě stříbrné mince. Élektrová měna byla běžně užívána do roku 350 př. n. l. Nejjednodušší způsob určení hodnoty bylo určení podílu zlata, tudíž jeden 14,1-gramový statér stál stejně jako 10 kusů 14,1-gramového stříbra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Élektrum (známé také jako Élektron) je přirozeně se vyskytující slitina ze zlata a stříbra, se stopovým množstvím mědi a dalších kovů. Je také tvořeno uměle. Jeho barva se pohybuje od bledě až po jasně žlutou v závislosti na podílu zlata a stříbra. Obsah zlata přirozeně se vyskytujícím v élektru v novodobé západní Anatolii se pohybuje od 70 % do 90 %, na rozdíl od 45-55 % podílu v élektru ze starověké Lýdie, přestože jde o stejnou geografickou oblast. To naznačuje, že jeden z důvodů ražby mincí v této oblasti bylo zvýšení zisku z ražebného vydáním měny s nižším obsahem zlata než je v oběhu běžné. ", "tgt_summary": "Electrum is a naturally occurring alloy of gold and silver, with trace amounts of copper and other metals. The ancient Greeks called it 'gold' or 'white gold', as opposed to'refined gold'. Its colour ranges from pale to bright yellow, depending on the proportions of gold and silver. It has also been produced artificially, and is often known as green gold. ", "id": 321544}
{"src_title": "Vitebsk", "tgt_title": "Vitebsk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jde o jedno z nejstarších slovanských měst. Založila ho roku 974 kněžna Olga Kyjevská a brzy se stalo sídlem knížectví a obchodním střediskem na cestě zvané \"Iz Varjag v Greki\", tj. na stezce spojující Baltské a Černé moře, resp. Skandinávii s Byzancí. Roku 1320 se Vitebsku zmocnilo Litevské velkoknížectví, po aktu Lublinské unie (1569) náleželo Republice obou národů. V I. dělení Polska (1772) připadlo Rusku; později se stalo sídlem Vitebské gubernie a vyrostlo zde mnoho neoklasicistních budov. Roku 1812 tudy táhl na Rus Napoleon Bonaparte. V roce 1903 zde žil pod policejním dozorem Pēteris Stučka. V letech 1919–1991 byl Vitebsk a celé Bělorusko součástí SSSR, od roku 1991 je jedním z kulturních a hospodářských center samostatného Běloruska.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Památkou s velmi pohnutou historií je kostel Zvěstování Panny Marie: pochází z poloviny 12. století, byl několikrát přestavěn, v roce 1961 poničen a obnoven roku 1992. Dále je ve městě několik kostelů včetně římskokatolického, historická radnice a letní sídlo malíře Ilji Repina. Nejproslulejším vitebským rodákem je židovský malíř Marc Chagall (1887–1985).", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Vitebsk je významným průmyslovým střediskem; sídlí zde zejména strojírenské závody (televizory \"Viťjaz\"). Město sice leží mimo hlavní koridor Minsk – Moskva, přesto je důležitým dopravním uzlem: stýkají se zde železniční i silniční tahy severojižní a západovýchodní (Petrohrad – Vitebsk – Orša – Homel – Kyjev a Riga – Polock – Vitebsk – Smolensk – Rusko). Ve městě jsou provozována maršrutková, autobusová, trolejbusová a upadající tramvajová doprava. Je zde také letiště Vitebsk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vitebsk (bělorusky \"Віцебск, Viciebsk\", rusky \"Витебск, Vitěbsk\", polsky \"Witebsk\") je historické město v severovýchodním Bělorusku, nedaleko hranic s Ruskem. Protéká jím řeka Západní Dvina. Je centrem Vitebské oblasti a počtem obyvatel () se řadí na 4. místo v zemi.", "tgt_summary": "Vitebsk, or Viciebsk (, Łacinka: \"Viciebsk\", ;, ), is a city in Belarus. The capital of the Vitebsk Region, it has 366,299 inhabitants, making it the country's fourth-largest city. It is served by Vitebsk Vostochny Airport and Vitebsk Air Base.", "id": 935270}
{"src_title": "Osvětimský proces", "tgt_title": "Frankfurt Auschwitz trials", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Mezi hlavní obžalované patřili SS-Hauptsturmfuhrer Robert Mulka, Wilhelm Friedrich Boger, Victor Capesius a Josef Klehr. Předsedou soudu byl Hans Hofmayer, hlavní prokurátorem byl Fritz Bauer, který byl sám obětí národního socialismu, chtěl aby pravdu o Osvětimi vynesl na povrch německý soud a aby si německý národ přiznal svoji vinu. Sám pronesl, že proces se nemá ohlížet do minulosti, nýbrž má naznačit linii budoucnosti. Tímto chtěl ukázat, že nová německá demokracie je připravena hájit lidskou důstojnost. Mezi další členy prokuratury patřili například Henry Ormond nebo Christian Raabe.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce ve společnosti.", "content": "V Německu nicméně, na rozdíl od celého světa, procesu zprvu zcela chyběla popularita obyvatelstva. Jen málo Němců vědělo, co se vlastně stalo v Osvětimi, všichni se snažili zapomenout na strasti druhé světové války a řešili rodinu, kariéru a úspory, což měl právě osvětimský proces změnit. Proces se dostal do hledáčku společnosti a tisku až poté, co byl zadržen a obviněn SS-Hauptsturmführer Robert Mulka, zástupce samotného Rudolfa Hösse. Tribunál se dokonce musel přesunout do větších prostor kvůli velkým návštěvám veřejnosti a častým školním zájezdům. Například BBC do Frankfurtu poslalo Arthura Millera, muže Marylin Monroe.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh procesu.", "content": "V únoru 1964 začaly výpovědi svědků. Do Frankfurtu se jich dostavilo na 200 včetně Čechoslováků, ale přijeli i z Izraele, USA, Kanady nebo Sovětského svazu. Svědci byli ubytováni s většinou obžalovaných, v reakci na tuto skutečnost se soudu ozvalo mnoho dobrovolníků a ubytovali svědky u sebe. V prosinci roku 1964 nastalo něco, co během právě probíhající studené války nemělo obdoby. Frankfurtská soudní delegace se vydala na exkurzi do Osvětimi, členy delegace nebyli pouze soudci a prokuratura, ale i 11 obhájců. Cílem této exkurze bylo si udělat lepší a skutečnější obrázek o pracovním táboře v Osvětimi. Zároveň zde prokuratura chtěla vyvrátit výpovědi některých obžalovaných, kteří tvrdili, že určité události nemohli vidět a šly mimo je. To se podařilo díky pilné práci žalujících, Henrymu Ormondovi a Christianovi Raabemu. 19. srpna 1965 začal Fritz Bauer svou závěrečnou řeč. Předseda soudu Hans Hofmayer pak začal číst rozsudek, což trvalo další dva dny.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní obžalovaní a jejich rozsudky.", "content": "Robert Mulka, pravá ruka Rudolfa Hösse, byl odsouzen na 14 let vězení, nicméně roku 1968 byl propuštěn, a to pro neschopnost výkonu trestu a o rok později zemřel. Wilhelm Friedrich Boger, který měl v Osvětimi na starosti výslechy a přezdívalo se mu ďábel z Osvětimi, protože mezi vězni byl nechvalně znám pro své kruté praktiky, zejména pro jeho mučící „houpačku“, dostal doživotí. Victor Capesius, který byl před válkou lékárníkem a poté se stal lékárníkem v Osvětimi, kde se podílel s Josefem Mengelem na selekci a různých pokusech na lidech, byl odsouzen na devět let vězení. Josef Klehr, hlavní dozorce v osvětimském koncentračním táboře, byl odsouzen na doživotí, roku 1988 byl ale propuštěn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osvětimský proces byl soudní proces s bachaři či úředníky z nacistického pracovního táboru Osvětim, který se konal ve Frankfurtu nad Mohanem, kde - na rozdíl od Norimberského procesu - nacistické zločince soudilo pouze Německo, nikoliv mezinárodní tribunál. Proces probíhal od prosince roku 1963 do srpna 1965. Obžalováno bylo celkem 22 osob a padlo 20 rozsudků, z toho 6 doživotí.", "tgt_summary": "The Frankfurt Auschwitz trials, known in German as \"der Auschwitz-Prozess\", or \"der zweite Auschwitz-Prozess,\" (the \"second Auschwitz trial\") was a series of trials running from 20 December 1963 to 19 August 1965, charging 22 defendants under German criminal law for their roles in the Holocaust as mid- to lower-level officials in the Auschwitz-Birkenau death and concentration camp complex. Hans Hofmeyer led as Chief Judge the \"criminal case against Mulka and others\" (reference number 4 Ks 2/63). ", "id": 2408561}
{"src_title": "Windows 2.0", "tgt_title": "Windows 2.0", "src_document": [{"title": "Windows 2.0.", "content": "Windows 2.0 byly vydány 23. listopadu 1987. Tato verze již umožňovala vzájemné překrývání oken jednotlivých aplikací. Dále byly představeny nové funkce pro manipulaci s okny – tzv. minimalizace a maximalizace. V neposlední řadě byla sjednocena a vylepšena podpora klávesových zkratek (symbolizována podtrženým písmenem v nabídkách). První verze aplikací Microsoft Word a Microsoft Excel pro Windows byly určeny právě pro Windows 2.0. Vývojářská podpora se podstatně zvýšila s touto verzí. V lednu 1988 byly vydány Windows 2.03.", "section_level": 1}, {"title": "Windows 2.1x.", "content": "27. května 1988 byly vydány Windows/286 2.1 a Windows/386 2.1. Tyto verze byly navrženy tak, aby mohly využívat specifických vlastností procesorů Intel 80286 a Intel 80386. V březnu 1989 spatřily světlo světa Windows 2.11 a přinesly zejména změny ve správě paměti (drobnějšího charakteru), rychlejší tisk a řadiče postscriptu.", "section_level": 1}, {"title": "Windows/286.", "content": "Součástí tohoto systému byl ovladač HIMEM.SYS, který umožnil umístit část jádra systému Windows do prvních 64 KB paměti a uvolňuje tak přibližně 50 KB pro programy Windows. Rovněž byla přidána podpora pro několik karet EMS (zde se nejedná se o funkci přímo vztaženou k procesoru Intel 80286).", "section_level": 2}, {"title": "Windows/386.", "content": "Tato verze Windows byla mnohem pokročilejší než její předchůdci. Největším přínosem byla podpora chráněného režimu jádra, nad kterým běžely aplikace a rozhraní (GUI) jako samostatné úlohy ve virtuálním režimu 8086. To umožnilo běh několika aplikací pro systém DOS souběžně (místo toho, aby zůstávaly potlačeny v pozadí). Každá z běžících aplikací pro DOS mohla použít tolik konvenční paměti, kolik bylo dostupno před tím, než byl spuštěn systém Windows (bez několika kilobytů horní paměti). Aplikace pro Windows již mohly běžet paralelně díky kooperativnímu multitaskingu. Windows 386 také poskytovaly emulaci rozšířené paměti za využití vlastnosti správce paměti 80386 k tomu, aby se RAM nad 640 KB chovala jako rozšířená (prolomení hranice 640 KB) v minulosti podporovaná pouze přídavnými kartami a všeobecně používaná aplikacemi pro DOS (přepsáním souboru WIN200.BIN souborem COMMAND.COM bylo možné použít emulaci rozšířené paměti v operačním systému DOS bez spuštění grafického rozhraní Windows). Neexistovala zde virtuální disková paměť, takže všechny spuštěné aplikace se musejí vejít do dostupné fyzické paměti. Microsoft doporučil dokoupit přídavnou paměť pokud aplikacím často docházela volná operační paměť. Ani jedna z těchto verzí nepracovala se správci paměti pracujícími v režimu DOS jako např. CEMM nebo QEMM ani s nástavbami systému, které byly vybaveny vlastním správcem paměti běžícím v chráněném režimu. Toto bylo opraveno ve verzi 3.0, která byla kompatibilní s VCPI ve standardním režimu a s DPMI v rozšířeném režimu 386. Windows 3.0 byly také schopny využívat modul pro přímý zápis do rozšířené paměti DWEMM, což umožnilo výrazně rychlejší a \"hladší\" chod grafického uživatelského rozhraní.", "section_level": 2}, {"title": "Vydané verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řádná vydání.", "content": "Různé verze Windows 2.x byly nahrazeny Windows 3.0 v květnu 1990.", "section_level": 2}], "src_summary": "Windows 2.x je 16bitový operační systém s grafickým uživatelským rozhraním (GUI) vydaný jako nástupce systému Windows 1.0. Pro běh systému byl vyžadován MS-DOS verze 3.0 nebo vyšší, 512 kB operační paměti nebo více, grafická karta, disketová mechanika a pevný disk.", "tgt_summary": "Windows 2.0 is a 16-bit Microsoft Windows GUI-based operating environment that was released on December 9, 1987, and the successor to Windows 1.0.", "id": 600142}
{"src_title": "Kielský průplav", "tgt_title": "Kiel Canal", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním spojením mezi Severním a Baltským mořem byl Eiderský průplav, který k propojení obou moří využíval řeku Eider. \"Eiderkanal\" byl dokončen roku 1784 a měřil 27 mil (43 km) přičemž celková délka vodní cesty mezi Kielem a ústím řeky Eiger u Tönningu na západním pobřeží byla 109 mil (175 km). Průplav byl jen 29 m široký a 3 m hluboký, což omezovalo tonáž lodí, které ho mohly využít, na pouhých 300 tun výtlaku. Společný zájem Císařského loďstva, které potřebovalo zajistit spojení mezi svými základnami v Severním i Baltském moři bez nutnosti obeplouvat Dánsko a tlak komerční sféry, donutily vládu začít uvažovat o novém průplavu. Stavba začala v červnu 1887 v Holtenau nedaleko Kielu. Více než 9 000 dělníkům trvalo osm let než mohl císař Vilémem II. 21. června 1895 průplav slavnostně otevřít. Při Holtenauských oslavách položení posledního kamene pokřtil císař průplav na Průplav císaře Viléma. Ve Science Museum v Londýně je dodnes uložen film, který při slavnostním otevírání natočil anglický režisér Brit Acres. Rostoucí objem dopravy i požadavky Císařského loďstva si mezi lety 1907 až 1914 vyžádaly rozšíření průplavu. To umožnilo využívat průplav i německým dreadnoughtům, takže velké bitevní lodě už na cestě z Baltského moře nemusely obeplouvat Dánsko. Rozšíření bylo završeno instalací dvou velkých zdymadel v Brunsbüttelu a Holtenau. Po první světové válce byl Versailleskou smlouvou průplavu přiznán mezinárodní status, ale i nadále byl ponechán pod německou správou. V roce 1936 ukončil mezinárodní status průplavu Adolf Hitler. Po skončení druhé světové války byl průplav opět otevřen všeobecné dopravě.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Existují podrobná pravidla provozu v průplavu. Každá proplouvající loď je podle své velikosti zařazena do jedné ze šesti tříd. Podle dané skupiny je loď buď povinna přijmout doprovod remorkéru, či přijmout na palubu kormidelníka či lodivoda. Existují pravidla pro míjení se lodí. V některých případech musí loď zakotvit u jednoho z mol rozmístěných v pravidelných intervalech podél průplavu, aby umožnila bezpečné proplutí lodi v protisměru. Pro rekreační lodě platí zvláštní pravidla. Většina moderních velkých výletních lodí nemůže průplav využít, protože překračují povolenou výšku pro proplutí pod mosty. MS \"Norwegian Dream\" má speciální sklopné komíny a stožáry, které podplutí mostů umožňují. Další lodě, které jsou schopné průplav využít, jsou \"Minerva\" (společnosti Swan Hellenic), \"Balmoral\" (Fred Olsen Cruises), \"Regatta\" (Oceania Cruises) a MS \"Prinsendam\" (Holland America Line). Školní plachetnice Německého námořnictva \"Gorch Fock\" má speciální teleskopické vrcholky stěžňů navržené přímo kvůli proplouvání Kielským průplavem, jinak by totiž loď byla příliš vysoká pro podplutí několika mostů klenoucích se přes průplav.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kielský průplav (: \"Nord-Ostsee-Kanal\", NOK), známý do roku 1948 jako Průplav císaře Viléma, je 98 kilometrů dlouhý průplav v německé spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko, který spojuje Severní moře u Brunsbüttelu s Baltským mořem u Kiel-Holtenau. Použití průplavu zkracuje cestu přibližně o 250 námořních mil (460 km) proti trase kolem Jutského poloostrova. Přitom nejde jen o časovou úsporu, ale lodě se také vyhnou často velmi neklidnému moři. Podle údajů ze stránek průplavu se jedná o jednu z nejvytíženějších vodních cest světa. V roce 2007 ji využilo více než 43 000 lodí a v tom nejsou započítána malá plavidla. ", "tgt_summary": "The Kiel Canal (, literally \"North-[to]-Baltic Sea canal\", formerly known as the Kaiser-Wilhelm-Kanal) is a freshwater canal in the German state of Schleswig-Holstein. The canal was finished in 1895, but later widened, and links the North Sea at Brunsbüttel to the Baltic Sea at Kiel-Holtenau. An average of is saved by using the Kiel Canal instead of going around the Jutland Peninsula. This not only saves time but also avoids storm-prone seas and having to pass through the Sound or Belts. ", "id": 536613}
{"src_title": "Nový rok", "tgt_title": "New Year", "src_document": [{"title": "Moderní oslavy Nového roku.", "content": "Nejběžnější data oslav Nového roku jsou uvedena dále, uspořádaná a seskupená podle jejich výskytu vzhledem ke konvenčnímu západnímu kalendáři.", "section_level": 1}, {"title": "Duben.", "content": "- Poznámka: Když je řečeno, že \" Národní nový rok však nezačíná jako jinde o půlnoci, ale jeho začátek je vždy určen astrology\", mohlo by to vyvolat dojem, že začátek nového cejlonského roku je určován na základě pověr. Výpočet nového roku je však čistě matematickou záležitostí a může ho provádět jen ten, kdo je obeznámen s matematikou a astrologií. Okamžikem počátku nového roku je chvíle, kdy střed slunce (ve skutečnosti jeho projekce na nebeskou sféru) křižuje linii oddělující ryby (\"Meena\") od skopce (\"Mesha\"). Podle astrologie je nebeská sféra rozdělena na 12 stejných částí a skopec je přitom tradičně považován za první díl sféry zatímco ryby za její poslední díl. Každý díl sféry má velikost 30 stupňů a sféry ryb a skopce spolu sousedí. Pokud cestu slunce, relativně k zemi, promítneme na nebeskou sféru, obdržíme kružnici. Tato cesta (nebo kružnice) kříží všech 12 oblastí zvěrokruhu na nebeské sféře a ten okamžik, kdy střed slunce křižuje linii oddělující od sebe ryby a skopce je považován za počátek cejlonského kalendáře. Právě tato chvíle, kdy slunce přechází z ryb do skopce je považována za nejvýznamnější část cejlonského roku. Na nebeské sféře slunce není bodem, ale kruhem, který má průměr o určité velikosti. Chvíle, kdy slunce protne linii, oddělující znamení ryb a skopce, je považována za počátek období \"Nonagatha\". Ve chvíli, kdy se slunce kompletně celou plochou ocitne ve sféře skopce, pak nastává konec období \"Nonagatha\".", "section_level": 2}, {"title": "Historická data pro Nový rok.", "content": "Starověký římský kalendář měl jen deset měsíců a začínal 1. března, což se odráží v anglických názvech některých měsíců, které pocházejí z latiny: září (\"september\" – sedmý), říjen (\"october\" – osmý), listopad (\"november\" – devátý), prosinec (\"december\" – desátý). Kolem roku 713 př. n. l. byly, podle tradice králem Numou Pompiliem, k měsícům v roce přidány leden (\"Januarius\") a únor (\"Februarius\") společně s doplňkovým měsícem Intercalarisem. Rok použitý v datování byl konzulárním rokem, který začínal dnem, kdy konzulové poprvé vstupovali do svého úřadu – to bylo roku 222 př. n. l. uzákoněno na 15. březen, ale roku 191 př. n. l. bylo toto datum přesunuto na 1. leden. Stalo se tak zřejmě vydáním tzv. Aciliova zákona (\"Lex Acilia\"), který zrušil cyklus upravující systém obyčejných a přestupných let a úpravu roku nechal na libovůli pontifiků. Zároveň tedy i změnil datum začátku římského úředního (konzulského) roku. Prvním úředním rokem, který začínal 1. lednem byl rok 190 př. n. l.. Vzhledem k tomu, že podle tohoto roku byly datovány úřední písemnosti a navíc občanský rok byl v téže době ponechán na libovůli pontifiků, získával postupně 1. leden stále větší význam a zatlačoval stále více 1. březen, což byl počátek občanského roku. V roce 45 př. n. l., kdy Julius Caesar zavedl juliánský kalendář, byl vypuštěn měsíc Intercalaris; 1. leden však byl nadále prvním dnem nového roku. Tento den pak jako první den roku uznávali i raní křesťané. Představitelé církve však měli k uvedenému datu výhradu, protože nemělo žádný vztah ke křesťanství a navíc se v daný den konaly bujaré slavnosti. Koncil v Toursu roku 567 dokonce prohlásil začátek roku 1. ledna za starý omyl a hrozil těm, kdo se ho budou držet exkomunikací. Protože se však tento zvyk přes několikeré zákazy papežů nepodařilo vymýtit, snažila se církev tomuto dni dát náboženský význam. Tím se stal svátek Obřezání Páně (\"Circumcisio Domini\"). Uznán jako začátek roku církví byl nejdříve v církevním právu. Do stanovení začátku roku na 1. leden papežem Inocencem XII. roku 1691 byl však ve velké části Evropy za počátek roku považován také 6. leden. Ve středověké Evropě však bylo jako začátek juliánského roku používáno i mnoho jiných církevních svátků římskokatolické církve: Starověký římský nový rok 1. března byl používán v Benátské republice do jejího zničení roku 1797 a v Rusku od roku 988 do konce 15. století. Počátek roku byl v souladu s církevní tradicí posunut na 1. září, ale roky se stále počítaly od stvoření světa. 1. září jako první den nového roku se používal v Rusku od roku 1492. Takto se oslavoval po dvě stě let než zvláštní vládní nařízení cara Petra I. z 19. prosince roku 1699 zavedlo počítání let podle křesťanského letopočtu (dříve se roky v Rusku počítaly od stvoření světa) a zároveň se za začátek roku stanovil 1. leden. Petrovo nařízení mělo název: \"O psaní napříště od 1. dne 1700 ve všech listinách léta po narození Krista, a ne od stvoření světa\". Přesto však byla povolena výjimka, jak je možno zjistit na konci dokumentu: \"Ale komu se zachce psát obě léta, po stvoření světa i po narození Krista, pořadí si zvolí.\" 1. září se jako počátek roku používal také v Byzantské říši. Od 17. století římskokatolický církevní rok začíná začíná prvním dnem Adventu, nedělí, která je čtvrtou před slavností Narození Páně 25. prosince. Podzimní den rovnodennosti (obvykle 22. září) je „novoroční den“ francouzského revolučního kalendáře, který byl používán mezi roky 1793 a 1805. Tento den se nazýval \"primidi Vendemière\", první den prvního měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Datum Nového roku v Českém království.", "content": "Staří Slované používali lunisolární kalendář, ve kterém se délka roku určovala podle Slunce, zatímco délka měsíců podle fází Měsíce. Měsíční kruh začínali novoluním připadajícím na 24. prosinec předchozího roku. Nový rok se slavil 25. prosince, tedy ve dnech zimního slunovratu. I po příchodu křesťanských misionářů byl českou panovnickou kanceláří používán vánoční datovací systém, tj. systém, kdy nový rok připadl na 25. prosinec. S přestávkou ve druhé polovině 13. a na počátku 14. století byl tento systém používán až do doby vlády Václava IV. Kancelář pražských arcibiskupů ho používala důsledně až do roku 1365, a proto byl také nazýván \"stilus Pragensis\". Přese všechno, jeho používání přežívalo až do 16. století, jak je možno poznat z panovnických a soukromých písemností. 1. leden se jako Nový rok objevil v českých zemích za Přemysla Otakara II. a Václava II. v diplomatických pramenech. V narativních (na příběhy orientovaných) pramenech však s tímto počátkem roku ve své kronice počítá již Kosmas. Následující kronikáři se ho však většinou nedrželi. Českými zeměmi se začal více šířit až v 15. století a ve století následujícím se 1. leden ujal nejspíše vlivem římského práva a díky tisku kalendářů. Nový rok jako církevní svátek byl s konečnou platností v římskoněmecké říši zaveden za Ferdinanda II.. Tím byl vlastně s konečnou platností oddělen občanský rok od roku církevního.", "section_level": 1}, {"title": "Drobnosti.", "content": "Gregoriánský nový rok (a všechny ostatní dny) jako první na celé Zemi přichází na neobydlený atol Caroline, nejvýchodnější ostrov státu Kiribati v centrálním Tichém oceánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nový rok je svátek začátku nového roku. Podle celosvětově nejrozšířenějšího gregoriánského kalendáře připadá na 1. ledna. V noci z 31. prosince na 1. leden svět slaví konec roku a tak i začátek nového – Silvestrovské oslavy. Před Novým rokem si jednotlivci, rodiny i firmy posílají blahopřejné novoročenky, s hezkým či vtipným obrázkem a s přáním zdraví a štěstí v nadcházejícím roce. Nový rok je v ČR, ale i v dalších zemích světa státní svátek. ", "tgt_summary": "New Year is the time or day at which a new calendar year begins and the calendar's year count increments by one. ", "id": 567999}
{"src_title": "Sgrafito", "tgt_title": "Sgraffito", "src_document": [{"title": "Popis techniky.", "content": "Dvoubarevného sgrafitového vzoru se dosahuje tak, že spodní vrstva tmavé omítky obarvená podle tradičního renesančního způsobu jemně mletým uhlím nebo popelem ze spálené slámy se nechá zaschnout a do svrchní tenké vrstvy omítky světlé barvy zpravidla s hlazeným povrchem se za vlhka proškrabují vzory. Je-li postup opačný ve smyslu, že spodní omítka je světlá a vzory jsou proškrabovány do svrchní tmavé omítky, vzniká tzv. kontrasgrafito. Často je postup zjednodušován tak, že se vzory proškrabují do jednobarevné světlé omítky. Po zdrsnění hladké plochy fasády vyrytím vzorů se zakrátko vlivem povětrnosti škrábané části v jednobarevné omítce barevně odliší.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy sgrafit.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psaníčko.", "content": "Forma skládající se z obdélníků rozdělených dvěma úhlopříčkami připomíná zadní stranu dopisní obálky. Fasáda zdobená psaníčkovým sgrafitem, napodobujícím iluzívně diamantový řez nebo pyramidovitě zašpičatělé stavební kvádry, vytváří dokonalý dojem plasticity.", "section_level": 2}, {"title": "Ornamenty.", "content": "Kromě vzoru psaníček může být sgrafito geometricky členěno přímkami, kružnicemi nebo jinými křivkami a rostlinnými prvky. Velice často používané jsou i ornamentální, rostlinné nebo figurální motivy sgrafita, obsahující většinou téma z antické řecké či římské mytologie, výjevy z Bible, především ze Starého zákona, nebo různé alegorické postavy či výjevy.", "section_level": 2}, {"title": "Sgrafito v novorenesanci.", "content": "Důležitým prvkem výzdoby novorenesenačních domů jsou právě sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruoval Schwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů. O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku \"Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera\" a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák, který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů. O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráce s dalšími umělci: sgrafita jsou navržena Františkem Ženíškem. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze. Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako \"výklad o vývoji a stylu A. Wiehla\" \"\"...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj \"sgrafitový domek\" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o \"české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Sgrafito je technika grafické výzdoby omítkových povrchů staveb, která vznikla a prodělala největší rozkvět v období renesance a znovu v novorenesanci. Princip spočívá v nanesení dvou (výjimečně více) různobarevných vrstev omítky, přičemž části horní ještě vlhké vrstvy se odstraní škrabáním, odhalená kontrastující spodní vrstva pak tvoří požadovanou dekoraci vnější fasády, případně i stěn interiérů staveb. Motiv sgrafita bývá figurální nebo ornamentální, charakteristická jsou obdélníková tzv. psaníčka (\"psaníčkové sgrafito= obálka\").", "tgt_summary": "Sgraffito (; plural: \"sgraffiti\") is a technique either of wall decor, produced by applying layers of plaster tinted in contrasting colours to a moistened surface, or in pottery, by applying to an unfired ceramic body two successive layers of contrasting slip or glaze, and then in either case scratching so as to reveal parts of the underlying layer. The Italian past participle \"sgraffiato\" is also used, especially of pottery.", "id": 1506669}
{"src_title": "Carl Gotthard Langhans", "tgt_title": "Carl Gotthard Langhans", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Langhans se narodil v Landeshutu, ve Slezsku (nyní Kamienna Góra v Polsku). Od roku 1753 do roku 1757 studoval v Halle právo a poté matematiku a jazyky a zabývá se autodidactically s architekturou, při kterém se zaměřil především na antických textů římské architektury teoretika Vitruvius (a nové verze klasiků nadšence Johann Joachim Winckelmann, Jeho první návrh \"zum Schifflein Christi\" pro protestantské církve v roce 1764 v Groß-Glogau vysloužil svou první uznání jako architekt, a ve stejném roce, jmenování jako stavební inspektor pro hraběte z Hatzfeld, jehož válkou sužované palác ho přestavěl do svého vlastního návrhu mezi 1766 a 1774. Díky zásahu hraběte z Hatzfeld, on také se stal známý v královském dvoře v Berlíně. Jako jeho první práci ve službách královské rodiny, postavil v roce 1766 na schodišti a Muschelsaal v zámku Rheinsberg. Jeho návrhy byly použity při stavbě knížecí bažantnice v Porembě u Pštiny. Zemřel v Grüneiche (Dąbie po roce 1945 a části Śródmieście městské části Vratislavi) poblíž Vratislavi. V roce 1771 si Langhans vzal Annu Elisabeth Jaeckel, dceru právníka v Breslau. Měli pět dětí: dcery Louise Amalie a Juliane Vilemína, syn, divadelní architekt Carl Ferdinand, stejně jako další dvě děti, které zemřely brzy po narození. Od roku 1782 žil se svou rodinou v domě jeho v-práva \"na Albrechtstrasse 18 v Breslau, a v roce 1788 se přestěhoval do Berlína, kde žil v ulici Charlottenstraße 48, na rohu Behrensstraße. Ke konci 18. století a počátku 19. století, byl velkým snem pro každého umělce podstoupit cestu do Itálie, aby mohli studovat antické budovy na vlastní oči. Tento sen si nesplnil pouze Goethe a Schinkel, ale i Langhans si také mohl dovolit výlet v roce 1768 a 1769 díky podpoře hraběte z Hatzfeld. Když byl později přidělen jako vůdce Breslau války a nadvlády komory, navštívil země v Anglii, Holandsku, Belgii a Francii jménem a na účet krále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Gotthard Langhans (15. prosince 1732, Landeshut ve Slezsku, Habsburská monarchie – 1. září 1808, Grüneiche u Vratislavi, Prusko), studoval zpočátku jazyky a matematiku, později se začal věnovat stavitelství. V roce 1775 byl jmenován vojenským a vrchním stavitelským radou ve Vratislavi, kde postavil Hatzfeldský palác, kostel 11 000 panen a burzu, potom byl v roce 1785 jmenován tajným vojenským radou a ředitelem vrchního dvorního stavebního úřadu v Berlíně, kde postavil Braniborskou bránu podle vzoru aténských Propylejí a poprvé uvedl do Německa řecký stavební sloh. Carl Gotthard Langhans (15. prosince 1732 - 01.10.1808) byl pruský stavitel a architekt. Jeho díla jsou mezi nejčasnější budov v německém klasicismu hnutí. Jeho nejznámějším dílem je Braniborská brána v Berlíně.", "tgt_summary": "Carl Gotthard Langhans (15 December 1732 – 1 October 1808) was a Prussian master builder and royal architect. His churches, palaces, grand houses, interiors, city gates and theatres in Silesia (now Poland), Berlin, Potsdam and elsewhere belong to the earliest examples of Neoclassical architecture in Germany. His best-known work is the Brandenburg Gate in Berlin, national symbol of today’s Germany and German reunification in 1989/90.", "id": 309125}
{"src_title": "Turné čtyř můstků", "tgt_title": "Four Hills Tournament", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První závod série se konal na Nový rok 1953. Účastnili se ho skokané ze šesti zemí (Německa, Rakouska, Švédska, Norska, Švýcarska a Jugoslávie) a závodům přihlíželo 20 000 diváků. Vítězem se stal Asgeir Dølplads z Norska, avšak celou sérii tehdy vyhrál Rakušan Sepp „Bubi“ Bradl. Tři skokani – Němec Sven Hannawald (v sezóně 2001/2002), Polák Kamil Stoch (v sezóně 2017/2018) a Japonec Rjoju Kobajaši (v sezóně 2018/2019) – dokázali vyhrát všechny čtyři závody. Nejvíce titulů vítěze Turné však získal finský skokan Janne Ahonen, který triumfoval v pěti sériích Turné (jednou, v sezóně 2005/2006, se o vítězství dělil s Jakubem Jandou) a k tomu třikrát skončil celkově druhý a dvakrát třetí. Mezi vítězi celého Turné jsou i dva čeští skokané, a to Jiří Raška (za sezónu 1970/1971), který skákal ještě za Československo, a Jakub Janda (za sezónu 2005/2006). Raška navíc získal v sezónách 1967/1968 a 1968/1969 druhá místa. Třetí místa získali Dalibor Motejlek (v sezóně 1964/1965), Zbyněk Hubač (v sezónách 1968/1969 a 1970/1971), Jiří Parma (v sezóně 1987/1988) a Jaroslav Sakala (v sezóně 1992/1993).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh závodu.", "content": "Od ostatních závodů Světového poháru se závody odlišují i svým systémem průběhu. V den předcházející závodu se skáče tzv. kvalifikace. Jí se účastní všichni skokani. Ti, kteří jsou v pořadí Světového poháru dané sezóny na 11. a horším místě, musí kvalifikaci absolvovat povinně. Jejich skoky (každý má jeden pokus) jsou bodově ohodnoceny a čtyřicet nejlepších postoupí do závodu. Těsně po konci kvalifikace pak skočí svůj skok i závodníci z nejlepší desítky Světového poháru. Ti jsou však do závodu kvalifikováni automaticky a jejich skok tak pouze určuje soupeře v prvním kole závodu. Skokani z první desítky mohou svůj kvalifikační skok i vynechat, ovšem v závodě jsou pak nasazeni proti nejlepším z kvalifikace. Po kvalifikaci je sestaveno pořadí podle bodových zisků od nejhoršího po nejlepšího. V závodě se v prvním kole proti sobě postaví v souboji skokan na 26. místě po kvalifikaci proti 25. skokanovi kvalifikace. Skáči po sobě (jeden skok, nejprve ten hůře postavený) a vítěz tohoto souboje postoupí do druhého kola. Následně skáče 27. skokan po kvalifikaci v souboji s 24. skokanem a opět lepší z těchto dvou postoupí dál. Takto se v prvním kole pokračuje a na jeho konci je 25 vítězů těchto soubojů, kteří postoupí do kola druhého. Tam je doplní pět nejlépe hodnocených závodníků poražených v prvním kole (jsou to takzvaní „lucky losers“ – šťastní poražení). Druhé kolo již probíhá obvyklým postupem pro závody Světového poháru, kdy postupně skáčí závodníci od nejhoršího výkonu v prvním kole po závodníka s nejlepším výkonem v prvním kole. Vítězem se stává závodník s nejvyšším součtem bodů z prvního a druhého kola.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy a statistiky Turné.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vícenásobní vítězové Turné.", "content": "Stav po sezóně 2018/2019:", "section_level": 2}, {"title": "Vítězové tří či čtyř závodů v rámci jednoho Turné.", "content": "Stav po sezóně 2018/2019:", "section_level": 2}, {"title": "Nejúspěšnější země.", "content": "Stav po sezóně 2019/2020:", "section_level": 2}], "src_summary": "Turné čtyř můstků () je série čtyř závodů Světového poháru ve skocích na lyžích, která se koná vždy na přelomu roku. První závody se uskutečnily na rozmezí let 1952 a 1953. Série se skládá ze dvou závodů v Německu (konkrétně v Oberstdorfu a v Garmisch-Partenkirchenu), na které naváží dva závody v Rakousku (v Innsbrucku a v Bischofshofenu). Vítězem série je ten závodník, jehož součet bodových ohodnocení jednotlivých skoků je po čtyřech závodech nejvyšší. ", "tgt_summary": "The Four Hills Tournament () or the German-Austrian Ski Jumping Week () is a ski jumping event composed of four World Cup events and has taken place in Germany and Austria each year since 1953. With a few exceptions the ski jumping events are held chronologically at Oberstdorf, Garmisch-Partenkirchen, Innsbruck and Bischofshofen. Winning these all four events in one Four Hills Tournament edition is called the grand slam. ", "id": 1056888}
{"src_title": "Olše (strom)", "tgt_title": "Alder", "src_document": [{"title": "Vzhled a vlastnosti.", "content": "Nejznámější olší je olše lepkavá, strom rostoucí i v ČR; olše lepkavá roste po celé Evropě a byla introdukována i jinam. Nejvyšším druhem je olše červená, rostoucí na západním pobřeží Severní Ameriky, dosahuje výšky až 35 metrů. Olše lepkavá a olše srdčitá mohou dorůst výšky kolem 30 metrů. Naproti tomu olše zelená je zřídka vyšší než 5 metrů. Listy jsou opadavé, střídavé, jednoduché a pilovité. Květem jsou jehnědy, samčí jsou protáhlé, samičí dřevnatí a připomínají malé šištice jehličnatých stromů. Oba typy jehněd se vyskytují na jedné rostlině, často se objevují brzy zjara, ještě před vyrašením listů. Jsou hlavně větrosnubné, ale opylují je i včely. Olše jsou medonosné rostliny a jejich pyl nesený větrem může působit problémy alergikům. Co se týče dřeva, mezi bělí a jádrem nejsou signifikantní rozdíly. Dřevo olše nemá výrazné letokruhy a její kresba je ryze monotónní. Čerstvě po pokácení je dřevo načervenale oranžové, ovšem postupem času vlivem přístupu vzduchu tmavne do načervenale bílé až načervenale hnědé. Přestože olše roste převážně u vodních toků, dřevo nezadržuje vodu a velmi dobře vysychá.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Olšové dřevo figuruje na trhu se dřevem jako alternativa k jasanovému dřevu na výrobu násad zemědělského náčiní a sportovních pomůcek. Díky velmi nízké tuhosti a střední pevnosti v tlaku jej lze dobře ohýbat (i když ne tak dobře jako jasan). Dřevo lze dobře opracovávat jak strojem, tak manuálně, řezné nástroje se tupí jen minimálně. Bělová část není trvanlivá a je dobré ji impregnovat. Hrozí napadení červotočem. Málokdo možná ví, že se dřevo olše používá na výrobu tradičních českých dřeváků. Mimo to má speciální využití i v Japonsku v uměleckém řezbářství a sochařství – pokroucené stromy olše jsou tam ceněným artiklem. I když dřevo nemá výraznou texturu, najdeme jej i jako složku mozaikových podlah, kde v kombinaci s tmavšími odstíny jiných druhů dřeva vytváří velmi dekorativní dojem. V některých domácnostech se olše používá i jako tzv. falešný mahagon. Při adekvátním nalakování jsou totiž oba druhy dřeva pohledem k nerozeznání. Mahagon je ovšem daleko tvrdší a dražší. Olše se někdy vysazují i jako okrasné stromy a keře do parků a zahrad. Suché olšové plody se využívají v akvaristice. Jejich přidání do akvária má pozitivní vliv na tvrdost vody, omezují růst řas a uvolňují rybám prospěšné třísloviny. Voda se však lehce zabarvuje dohněda. Místo plodů lze přidat výluh z nich.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Olše (\"Alnus\") jsou opadavé stromy nebo keře patřící do čeledi břízovitých. Rychle rostou, ale málokdy dosahují velké výšky. Olše jsou rozšířené hlavně v mírném pásmu severní polokoule, v Americe zasahují na jih až do Argentiny.", "tgt_summary": "Alder is the common name of a genus of flowering plants, Alnus, belonging to the birch family Betulaceae. The genus comprises about 35 species of monoecious trees and shrubs, a few reaching a large size, distributed throughout the north temperate zone with a few species extending into Central America, as well as the northern and southern Andes.", "id": 814004}
{"src_title": "Jírovec", "tgt_title": "Aesculus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jírovce jsou opadavé stromy nebo řidčeji keře. Zimní pupeny jsou velké, u některých druhů pryskyřičnatě lepkavé, kryté několika řadami střechovitě se překrývajících šupin. Listy jsou dlanitě složené, skládající se z 5 až 11 na okraji pilovitých nebo vroubkovaných lístků. Květy jsou nezřídka velké a nápadné, uspořádané ve válcovitých nebo kuželovitých thyrsech. Kališní lístky jsou srostlé do válcovité nebo zvonkovité trubky. Korunní lístky jsou často nestejné, na bázi nehetnaté. Semeník je přisedlý, bez gynoforu, nesoucí dlouhou, štíhlou čnělku, zakončenou zploštěle kulovitou bliznou. Plodem je zploštěle kulovitá až hruškovitá tobolka. Plody jsou často jednosemenné, na povrchu nejčastěji hladké, řidčeji bradavčité nebo ostnité. Semena dosahují velikosti 2 až 7 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod jírovec zahrnuje 12 druhů. Je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. Největší počet (celkem 7) druhů roste v Severní Americe. Jsou svým výskytem omezeny na východní polovinu kontinentu s výjimkou druhu \"Aesculus parryii\", který se vyskytuje v severozápadním Mexiku. V USA se vyskytuje také několik přirozených kříženců. Největší areál v Severní Americe má jírovec lysý, který také zasahuje nejseverněji (jako jediný druh i do Kanady). V Asii rostou celkem 4 druhy. Největší areál má druh \"Aesculus assamica\", rozšířený od Číny a severovýchodní Indie po severní Vietnam. Vyskytuje se především v tropických a subtropických monzunových lesích. Jírovec čínský je endemit Číny, jírovec indický je endemit severozápadního Himálaje, jírovec japonský je endemitem Japonska. V Evropě roste jediný druh, který je endemitem Balkánu a představuje zde třetihorní relikt.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy jírovce maďalu poskytují hojný pyl a nektar četnému hmyzu, zejména včelám. Na bázi každého korunního lístku je žlutá skvrna, která po opylení květu mění barvu na červenou. Pyl tohoto stromu se však šíří nejen prostřednictvím hmyzu, ale i větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jírovec (\"Aesculus\"), lidově též kaštan, je rod rostlin z čeledi mýdelníkovité. Zahrnuje 12 druhů a je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V Evropě, konkrétně na Balkáně, je původní jediný druh – jírovec maďal (\"Aesculus hippocastanum\"), v ČR hojně pěstovaný v řadě kultivarů.", "tgt_summary": "The genus Aesculus ( or ), with varieties called buckeye and horse chestnut, comprises 13–19 species of flowering plants in the soapberry and lychee family, Sapindaceae. They are trees and shrubs native to the temperate Northern Hemisphere, with six species native to North America and seven to thirteen species native to Eurasia. Also, several hybrids occur. \"Aesculus\" exhibits a classical Arcto-Tertiary distribution. ", "id": 1359400}
{"src_title": "Optický hranol", "tgt_title": "Prism", "src_document": [{"title": "Lom světla optickým hranolem.", "content": "Při průchodu optickým hranolem se světelný paprsek láme dvakrát. Paprsek, který vystupuje z hranolu je od vstupujícího paprsku odchýlen o úhel formula_1. Tato odchylka je závislá na úhlu dopadu formula_2, indexu lomu materiálu hranolu a na úhlu formula_3, který se nazývá lámavý. Tento úhel je sevřen tzv. lámavými stěnami hranolu. Z a podle Snellova zákona budou platit vztahy kde formula_6 označuje index lomu hranolu. Pro odchylku formula_1 platí neboť platí formula_9. Pro malý lámavý úhel formula_3 jsou malé také úhly formula_2 a formula_12. Takový hranol se nazývá optický klín. Pro optický klín mají předchozí rovnice přibližný tvar formula_13 a formula_14, což umožňuje psát Pro malý lámavý úhel formula_3 tedy odchylka formula_1 nezávisí na úhlu dopadu formula_2. Při větších lámavých úhlech však nelze nahradit sinus přímo jeho úhlem. Pokud vyjádříme odchylku formula_1 jako funkci úhlu lomu formula_20, dostaneme vztah Derivací tohoto vztahu podle úhlu lomu formula_20 určíme extrémy, tzn. Odtud po úpravě získáme podmínku Z této podmínky vyplývá, že odchylka formula_1 má nejmenší hodnotu pro formula_26, což podle předchozích vztahů znamená, že nejmenší odchylka se objeví pro Minimální odchylku tedy získáme tehdy, pokud je paprsek procházející hranolem kolmý k ose souměrnosti lámavého úhlu formula_3. Pří minimální odchylce formula_29 bude platit vztah formula_30. Použitím předchozích vztahů lze pak určit Tento vztah lze využít pro určení indexu lomu materiálu hranolu. U hranolů lze často pozorovat totální reflexi. Tento jev je často využíván např. k převrácení obrazu v dalekohledu apod. Na hranolu lze také demonstrovat disperzi světla.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Optické hranoly jsou také používány v optických přístrojích místo klasických zrcadel - využívá se k tomu totálního odrazu a hranoly jsou výhodné pro svou prakticky neomezenou životnost(stříbrná vrstva zaručující funkci zrcadla se sloupe, zmatní, u hranolu není nic, co by mohlo takto přijít k úhoně). Využití našly také ve WDM (de)multiplexorech laserového záření, které významně zvyšují přenosovou kapacitu optických vláken.", "section_level": 1}], "src_summary": "Optický hranol je opticky průhledné těleso s dvěma rovinnými stěnami, které lámou světlo. Světlo při průchodu hranolem mění směr šíření rozkladem (disperzí) a úplným odrazem. ", "tgt_summary": "An optical prism is a transparent optical element with flat, polished surfaces that refract light. At least one surface must be angled—elements with two parallel surfaces are not prisms. The traditional geometrical shape of an optical prism is that of a triangular prism with a triangular base and rectangular sides, and in colloquial use \"prism\" usually refers to this type. Some types of optical prism are not in fact in the shape of geometric prisms. Prisms can be made from any material that is transparent to the wavelengths for which they are designed. Typical materials include glass, plastic, and fluorite. ", "id": 692422}
{"src_title": "Kapalnění", "tgt_title": "Condensation", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Zkapalněné plyny, zvláště pak dusík a hélium, se používají jako chladicí médium např. v lékařství, pro chlazení detektorů záření, supravodivých cívek aj. Pro průmyslové zkapalňování plynů se používají tzv. zkapalňovače. Ke zkapalňování nasycené páry dochází snížením její teploty nebo zvýšením tlaku (tedy přiblížením částic plynu blíže k sobě). Při zkapalňování se uvolňuje skupenské teplo kondenzační, jehož hodnota je rovna skupenskému teplu výparnému. Při snižování objemu se přehřátá pára mění v nasycenou a začíná kondenzovat na tzv. \"kondenzačních jádrech\". Kondenzační jádra mohou být částice prachu, ionty apod. Pokud pára kondenzuje na kondenzačních jádrech, je kapalina v páře dispergována (rozptýlena) jako mlha. Nasycená pára je pak s kapalinou v rovnováze. Směs nasycené páry a kapalinové mlhy se nazývá \"mokrou parou\". Pokud se v páře nevyskytují kondenzační jádra, dochází ke srážení páry až při vyšších tlacích (u vodních par až čtyřikrát větších), než by odpovídalo kondenzaci. Takové páry se nacházejí v nestabilním stavu a nazývají se přesycené páry.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Příkladem může být kondenzace vody. Molekula vody je složena ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Vodní molekuly se volně pohybují ve vzduchu a občas dochází k jejich srážkám. Když se dvě molekuly vody srazí, opět se odrazí, ale pokud začne klesat teplota, molekuly mají méně energie a začnou se tedy pohybovat pomaleji. Jakmile klesne teplota na teplotu rosného bodu, pohybují se molekuly natolik pomalu, že se spolu naváží. Vazba vzniká mezi atomy jednoho vodíku a atomem kyslíku. Vodní molekuly se spojují v krátké řady, což následuje přeměněním vodní páry v tekutinu. Při spojení dochází k vyzáření části tepla v podobě latentního tepla, což má za následek oteplení okolního prostředí. Pokud dojde k navázání dostatečného množství molekul, vzniká dešťová kapka, která se snáší na zemský povrch v podobě deště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapalnění neboli kondenzace je skupenská přeměna, při které se plyn mění na kapalinu. Kondenzace (kapalnění) je děj, který je opakem vypařování.", "tgt_summary": "Condensation is the change of the physical state of matter from the gas phase into the liquid phase, and is the reverse of vaporization. The word most often refers to the water cycle. It can also be defined as the change in the state of water vapor to liquid water when in contact with a liquid or solid surface or cloud condensation nuclei within the atmosphere. When the transition happens from the gaseous phase into the solid phase directly, the change is called deposition.", "id": 615383}
{"src_title": "Jasan", "tgt_title": "Fraxinus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jasany jsou jednodomé nebo dvoudomé, opadavé nebo výjimečně stálezelené (\"Fraxinus griffithii\", \"F. uhdei\") stromy, řidčeji keře. Větévky bývají zploštělé. Listy jsou lichozpeřené nebo řidčeji jednolisté (např. \"F. anomala\" a některé kultivary jasanu ztepilého), vstřícné nebo i v trojčetných přeslenech, někdy nahloučené na koncích větví. Řapík listu i řapíčky jednotlivých lístků jsou často na bázi ztlustlé. Květy jsou drobné, jednopohlavné, oboupohlavné nebo polygamní, uspořádané v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Květenství jsou buď vrcholová nebo vyrůstají v úžlabí při koncích větví či na loňských letorostech. Kalich je srostlý, na vrcholu zakončený 4 zuby nebo nepravidelnými laloky. U části zástupců chybí. Koruna je buď bílá až nažloutlá, čtyřčetná a dělená až k bázi, nebo chybí. Tyčinky jsou dvě nebo výjimečně čtyři. Semeník je svrchní, se dvěma komůrkami, v nichž je po dvou vajíčkách. Čnělka je krátká a nese dvouklanou bliznu. Plodem je samara (křídlatá nažka) s jedním vrcholovým, protáhlým křídlem. Obsahuje zpravidla jediné vejčitě podlouhlé semeno.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod jasan zahrnuje asi 48 druhů. Je rozšířen v Eurasii, Severní a Střední Americe a severní Africe. Centrum druhové diverzity je v Číně (celkem 22 druhů) a v Severní Americe (12 druhů). V Evropě rostou celkem 4 druhy jasanů, z toho se dva vyskytují přirozeně i v České republice. Jasan ztepilý je rozšířen téměř v celé Evropě, na východ zasahuje až na Kavkaz a do Íránu. Jasan úzkolistý je rozšířen v teplejších oblastech Evropy a vyskytuje se i na jižní Moravě. Jasan zimnář má v rámci Evropy podobný areál, v České republice se ale vyskytuje jen druhotně. Přirozeně zasahuje na jižní Slovensko. Jasan balkánský (\"Fraxinus pallisae\") roste v jihovýchodní Evropě a na Kavkaze. V Severní Americe se vyskytuje celkem 12 druhů, z nichž šest zasahuje i do Kanady. Největší areál má jasan pensylvánský a jasan americký. Na jih zasahují jasany v Americe přes Mexiko po Honduras a Kubu. V severní Africe se vyskytují dva druhy, omezené výskytem na západní část dané oblasti (Maroko, Alžírsko, Tunisko). V Asii sahá areál rodu od jihozápadní Asie přes Střední a Jižní Asii a Čínu po Ruský Dálný východ a Japonsko a přes Indočínu po Malé Sundy a Filipíny. Jasany rostou na poměrně pestré škále stanovišť od oblastí mírného pásu po subtropy a tropy, od polopouští po vlhké poříční biotopy a od nížin do subalpínského stupně. Středoamerické druhy rostou nejčastěji podél vodních toků v nadmořských výškách do 2000 metrů. Na podobných stanovištích rostou i tropické druhy z jihovýchodní Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Přibližně třetina všech druhů jasanu má bílé, vonné květy v koncových latách, které jsou opylovány převážně hmyzem. Květy zbývajících 34 druhů jsou bezkorunné, nevonné, obvykle jednopohlavné, nahloučené v úžlabních květenstvích a opylované větrem. Za původnější způsob opylování je považována entomogamie, zatímco opylování větrem se u jasanů vyvinulo druhotně v několika vývojových liniích a je doprovázeno přechodem k dvoudomosti. Křídlaté plody jsou uzpůsobeny šíření větrem. Jasany jsou živnými rostlinami housenek široké škály denních i nočních motýlů. Z druhů rozšířených i v České republice je to např. babočka osiková, hnědásek osikový, nesytka sršňová, přástevník americký, lišaj šeříkový a různé můry. Ve větvích vrtají housenky drvopleně obecného a drvopleně hrušňového. V Severní Americe se listy jasanů živí různé druhy martináčů a lišajů, otakárci \"Papilio glaucus\" a \"Papilio multicaudatus\" a babočka \"Euphydryas phaeton\". Žijí na nich také bizarní housenky můry \"Phobetron pithecium\" z čeledi slimákovcovití. V Asii se listy jasanů živí např. housenky babočky \"Athyma ranga\".", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Jasan ztepilý a některé další druhy (jasan úzkolistý, někdy i jasan americký) jsou napadány a decimovány onemocněním známým jako nekróza jasanu nebo také chřadnutí jasanů. Onemocnění je způsobováno houbou \"Chalara fraxinea\", prorůstající do dřeva i cévních svazků hostitele. Napadení se projevuje odumíráním letorostů i kosterních větví a prosycháním stromů. Bělavé plodničky této houby jsou známy pod názvem voskovička jasanová (\"Hymenoscyphus fraxineus\", syn. \"H. pseudalbidus\") a běžně se vyskytují na opadaných řapících jasanových listů. V České republice se první projevy choroby objevily v 90. letech, k masovému šíření dochází přibližně od roku 2004. Další houbou napadající jasany je padlí jasanové (\"Phyllactinia fraxini\"). V Severní Americe i v evropské části Ruska a na Ukrajině se šíří další závažný škůdce jasanů, polník jasanový. Brouk pochází z východní Asie. Napadá různé druhy jasanu i některé další listnaté stromy. Larvy vrtají pod kůrou, dřevina zpravidla do 3 let od napadení odumírá. V České republice nebyl výskyt tohoto brouka dosud zjištěn.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Charakteristickými látkami obsaženými v jasanech jsou zejména kumariny, sekoiridoidy a fenyletanoidy, přítomny bývají i lignany, flavonoidy a jednoduché fenolické sloučeniny. Přítomnost kumarinů je v rámci čeledi olivovníkovité jedinečná. Bylo jich zjištěno celkem 23, nejběžnější je eskulin a fraxin. Kumariny mohou být buď volné, nebo vázené ve formě glukosidů. Z některých druhů jasanu jsou průmyslově získávány. Sekoiridoidů bylo zjištěno asi 50. Vyskytují převážně vázané v glukosidické formě. Patří mezi ně mimo jiné oleosid, oleuropein, uhdenosid, framosid a četné další. Z fenyletanoidních glykosidů je to zejména verbaskosid, který je obsažen i v evropských druzích jasanu (jasan ztepilý, jasan zimnář). Dále jsou obsaženy fenylpropanoidní glukosidy (syringin, koniferin). Jasany nejsou jedovaté rostliny, dřevo ale může při opacovávání způsobit podráždění kůže.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie a vývoj.", "content": "Rod \"Fraxinus\" se podle výsledků fylogeografických studií vyvinul v oblasti Severní Ameriky v období eocénu před 34 až 56 milióny let. O tomto původu rodu svědčí i severoamerický výskyt bazálních sekcí rodu (sekce \"Dipetalae\", \"Melioides\", \"Pauciflorae\"). Nejstarší známé fosílie připisované rodu \"Fraxinus\" byly nalezeny na jihovýchodě Severní Ameriky. Odtud se rod rozšířil do Asie a později i do Evropy, došlo ale i k několika případům zpětných přenosů z Eurasie do Severní Ameriky (např. \"Fraxinus nigra\"). Fosílie jasanů ranně miocénního stáří jsou známy i ze severočeských hnědouhelných pánví. Konkrétně se jedná o druhy \"Fraxinus bilinica\" a \"Fraxinus macroptera\". Prokřemenělé dřevo se strukturou velmi podobnou jasanu, pocházející z paleogénu, bylo popsáno jako rod \"Ornoxylon\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Fraxinus\" je v rámci čeledi \"Oleaceae\" řazen do podčeledi \"Oleoideae\", tribu \"Oleeae\" a samostatného podtribu \"Fraxininae\". Podle výsledků fylogenetických studií je monofyletický. Od nejblíže příbuzných rodů se mj. odlišuje typem plodů (samara). V minulosti byl do daného tribu řazen i rod \"Fontanesia\", který má plody podobného typu. Později bylo zjištěno, že tento rod není s rodem \"Fraxinus\" bezprostředně příbuzný a podobnost plodů je důsledkem konvergentního vývoje podobně jako rod \"Abeliophyllum\". V revizi z roku 2013 je v rámci rodu \"Fraxinus\" rozlišováno 48 druhů. Rod je členěn do 6 sekcí, zařazení několika druhů je dosud nevyjasněné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jasan ztepilý je v České republice významnou složkou lesních ekosystémů a 6. nejrozšířenější dřevinou. Jeho porosty pokrývají asi 3,5 % celkové lesní plochy.Jeho doménou jsou zejména lužní a suťové lesy. V minulosti byl vysazován do lesních porostů i jasan pensylvánský. Jasany jsou pěstovány jako okrasné a parkové dřeviny. Jsou to rychle rostoucí stromy, které na jaře pozdě raší a na podzim poměrně brzy opadávají. Listy většiny druhů se v podzimním období barví do žluta. Hodí se do parků a větších sadovnických úprav. Nejčastěji se pěstují různé kultivary jasanu ztepilého, mezi nimiž lze nalézt i převisavé nebo jednolisté formy, a nápadně kvetoucí jasan zimnář. Většině druhů vyhovuje slunné stanoviště a hlubší, vlhké a výživné půdy. Jasan zimnář je vápnomilný a snese i sušší půdy. Jasan americký naopak snáší i přemokření. Botanické druhy lze rozmnožovat výsevem semen. Okrasné kultivary se množí roubováním nebo očkováním. Ve sbírkách botanických zahrad a arboret se lze setkat s celou řadou méně běžných druhů. V teplejších oblastech světa je vysazován i nápadně kvetoucí druh \"Fraxinus paxiana\" a \"Fraxinus floribunda\". Jasany poskytují kvalitní a dobře opracovatelné dřevo. Dřevo jasanu ztepilého je světle hnědé až hnědé, s dekorativní texturou a zřetelnými letokruhy, podobně jako u dubového. Je pružné a houževnaté, avšak málo odolné vůči dřevokaznému hmyzu a povětrnostním vlivům. Používá se zejména na podlahy, nábytek, bedny, držadla aj. soustružené výrobky. Obdobné využití má i dřevo jiných druhů jasanu. Ze severoamerických je významný zejména jasan americký, který má dřevo světlé, dále jasan pensylvánský, jasan černý, jasan čtyřhranný, jasan oregonský a jasan plstnatý, z asijských druhů zejména jasan mandžuský. V Americe se z jasanového dřeva také vyrábějí profesionální baseballové pálky. Šťáva jasanu zimnáře je sladká, neboť obsahuje cukr mannitol. Ve Středomoří byla získávána z naříznuté kůry a poté sušena. Druh byl za tímto účelem i pěstován, a to zejména na Sicílii. Z vnitřní kůry jasanu čtyřhranného připravovali v Americe první osadníci modré barvivo. Extraktem z kůry a listů \"Fraxinus griffithii\" je na černém trhu v některých částech Indonésie falšováno opium. Jasany jsou v různých částech světa využívány v lidovém lékařství zejména pro své diuretické a mírně projímavé účinky, také při léčení revmatických bolestí, artritidy, otoků a zánětu močového měchýře. Jasan ztepilý je v Evropě používán jako diuretikum a k léčení revmatitidy již od dob Hippokrata. Nálev z listů je v bylinném lékařství podáván zejména při infekčních a horečnatých stavech, revmatismu a dně, zevně k omývání nehojících se ran, bércových vředů aj. Podobné tradiční využití má i \"Fraxinus japonica\" (syn. \"F. chinensis\" subsp. \"rhynchophylla\") v Japonsku a jasan americký v Severní Americe. V čínské medicíně je používán zejména jasan Bungeův a \"Fraxinus malacophylla\". Listy a kůra jasanů jsou na Ruském Dálném východě a v Číně využívány ve formě čajů také k podpoře krevního oběhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasan (\"Fraxinus\") je rod rostlin z čeledi olivovníkovité. Jsou to většinou opadavé stromy se vstřícnými lichozpeřenými listy a nevelkými, někdy i bezobalnými květy v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Jsou opylovány hmyzem nebo větrem. Plodem je křídlatá nažka. Rod zahrnuje asi 48 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule s přesahy do tropů a subtropů. Nejvíce druhů se vyskytuje v Číně a Severní Americe. V Evropě rostou celkem 4 druhy, jasan ztepilý a jasan úzkolistý se přirozeně vyskytují i v České republice. ", "tgt_summary": "Fraxinus, English name ash, is a genus of flowering plants in the olive and lilac family, Oleaceae. It contains 45–65 species of usually medium to large trees, mostly deciduous, though a few subtropical species are evergreen. The genus is widespread across much of Europe, Asia, and North America. ", "id": 32961}
{"src_title": "Lokomotiva", "tgt_title": "Locomotive", "src_document": [{"title": "Rozdělení lokomotiv.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Značení lokomotiv.", "content": "Některé charakteristiky lokomotiv vyjadřuje přímo značení lokomotiv, o označování různých typů lokomotivního podvozku viz uspořádání pojezdu.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Železnice jako první rychlý a dostupný prostředek hromadné dopravy lidí i nákladů se významně podílela na průmyslové revoluci a změnila celou společnost. Lokomotiva představovala vrchol strojírenské technologie a nejnápadnější stroj, s jakým se lidé běžně setkávali – proto se jí lidově říká „mašina“ (z angl. \"machine\" a něm. \"Maschine\"). První funkční parní lokomotivu postavil Richard Trevithick roku 1804 pro dopravu v anglických ocelárnách, lokomotivu pro první veřejnou trať Stockton – Dalington postavil George Stephenson roku 1825. Když roku 1829 vyhrál s lokomotivou Rocket konkurz na dodávku lokomotiv pro trať mezi Liverpoolem a Manchesterem, stal se dodavatelem i pro jiné železnice. Na evropském kontinentu začal pravidelný provoz parních lokomotiv v Belgii, v Německu a ve Francii v roce 1835, první rakouské lokomotivy Austria a Moravia dodal Stephenson roku 1837 a jezdily na Severní dráze z Vídně do Brna. Dalších sto let rozvoje železnic bylo ve znamení parních lokomotiv. Roku 1900 byla postavena první česká lokomotiva v První Českomoravské továrně (později ČKD). Roku 1938 ustavila britská lokomotiva A4 Mallard rychlostní rekord 203 km/h. Od 60. let 20. století a od 70. let v Evropě parní lokomotivy ustupují dieselovým a elektrickým, dodnes jich však tisíce jezdí v Číně a v dalších zemích. První dieselové lokomotivy vznikly v Německu a ve Švýcarsku počátkem 20. století, nebyly však příliš úspěšné. Rozvoj těchto lokomotiv začal až ve 30. letech v USA (dieselelektrický pohon) a v Německu (dieselhydraulický pohon). V USA dieselový pohon stále převládá, protože je ekonomičtější při nižších rychlostech a v nákladním provozu. Dieselovy lokomotivy mají oproti parním podstatně lepší energetickou účinnost, nižší provozní náklady, nepotřebují stálé doplňování vody a strojvůdce pracuje v čistém a méně hlučném prostředí. Velkou předností je to, že lokomotiva může nastartovat a vyjet, kdežto parní lokomotiva vyžaduje několikahodinovou přípravu ve výtopně. Elektrický pohon se nejprve prosadil v městské dopravě (Werner von Siemens, Berlín 1881), zejména u podzemních drah, náklady na elektrifikaci tratí s menším provozem však byly příliš vysoké. Francouzský inženýr Heilmann od roku 1892 experimentoval s lokomotivou, kde parní stroj poháněl dynamo a to elektromotory jednotlivých hnacích náprav. První elektrifikovaná hlavní trať byla uvedena do provozu roku 1902 v severní Itálii, celé zařízení dodala maďarská firma Ganz. Velký rozvoj elektrického pohonu nastal v Evropě po druhé světové válce, včetně velmi rychlých souprav. Držitelem světového rekordu pro vlaky na kolech je francouzský TGV, který v běžném provozu dosahuje „jen“ 320 km/h, ale roku 2007 dosáhl upravený kus rychlosti 574,8 km/h. Nejrychlejší sériově vyráběnou lokomotivou na světě je německá lokomotiva Siemens ES64U4, vyrobená společností Siemens pro rakouské železnice, která roku 2006 dosáhla při zvláštní rekordní jízdě rychlosti 357 km/h. Podle evropských norem ale lokomotiva nemůže na veřejných tratích pravidelně jezdit rychlostí vyšší než 250 km/h.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva (z angl. \"locomotive\" a lat. \"loco motiva\", pohybující z místa) je samostatné hnací čili trakční kolejové vozidlo, určené pro pojezd (pohyb) a posun vlaků neboli souprav složených z železničních vozů či jiných kolejových vozidel. ", "tgt_summary": "A locomotive or engine is a rail transport vehicle that provides the motive power for a train. If a locomotive is capable of carrying a payload, it is usually rather referred to as a multiple unit, motor coach, railcar or power car; the use of these self-propelled vehicles is increasingly common for passenger trains, but rare for freight (see CargoSprinter and Iron Highway). ", "id": 257157}
{"src_title": "Zpravodajská agentura", "tgt_title": "News agency", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Dle konvence Valného shromáždění OSN: \"\"Tisková agentura je každá veřejná, nebo soukromá, organizace charakteru tiskového, rozhlasového, televizního a kinematografického, která má za účel pravidelně získávat a rozesílat zpravodajský materiál, která je vybudována a organizována ve shodě se zákonem a předpisy státu, na jehož teritoriu má ústřední kancelář a působí ve shodě se zákony a předpisy státu, na jehož teritoriu vykonává své funkce.\"\" Dle organizace UNESCO: \"\"Tisková agentura je podnik, jehož hlavním úkolem je nezávisle na právní formě existence vyhledávání zpráv a obecněji aktuálních dokumentů zaměřených ryze fakticky a jejich dodávání jiným sdělovacím prostředkům, výjimečně pak jednotlivcům tak, aby jim zajistil za úplatu při rovných podmínkách podle občanského a obchodního práva zpravodajské služby co nejúplnější a nejnestrannější.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Kategorizace tiskových agentur.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle zaměření.", "content": "Univerzální tisková agentura (ČTK, Mediafax - zanikla v roce 2012, Reuters,...) přináší informace ze všech oblastí. Specializovaná agentura se zaměřuje na informace z určité oblasti (sport, ekonomika (Česká informační agentura), obrazové zpravodajství apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Podle pole působnosti.", "content": "Agentury jsou podle působnosti světové, mezinárodní, regionální, národní.", "section_level": 2}, {"title": "Podle typu vlastnictví.", "content": "Zpravodajské agentury mohou být: Mohou ale také být kontrolovány autoritativním nebo totalitním státem, jako např. v Číně, nebo SSSR, jeho satelitech a v některých z jejich následnických států. Zpravidla pak ale neslouží ke zpravodajství a informacím ale k propagandě státních režimů.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "V České republice existují dvě univerzální, tj. plnoformátové, zpravodajské agentury: K dalším českým agenturám patří specializované:", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní agentury.", "content": "Mezi významné mezinárodní agentury, nebo s podstatnou mezinárodní distribucí, patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zpravodajská agentura (tisková a informační agentura, informační agentura, tisková agentura, tisková kancelář, telegrafní agentura) je organizace zpravodajského novinářství, zaměřená na získávání informací zpravodajského charakteru a jejich distribuci tisku a ostatním mediím. ", "tgt_summary": "A news agency is an organization that gathers news reports and sells them to subscribing news organizations, such as newspapers, magazines and radio and television broadcasters. A news agency may also be referred to as a wire service, newswire, or news service. ", "id": 64132}
{"src_title": "Ystad", "tgt_title": "Ystad", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o městě pochází z roku 1244, ale město Ysted bylo osídleno již dříve. Hlavní kostel města, kostel sv. P. Marie (Sancta Maria kyrka), pochází z první poloviny 13. století. Františkánský klášter sv. Petra (Gråbröderklostret) je jedním z nejlépe dochovaných středověkých klášterů ve Švédsku a dnes v něm sídlí městské muzeum. Ve staré části města je mnoho zachovalých domů ze 17. a 18. století. Ekonomickým základem pro rozvoj města bylo rybaření a obchodování se sledi. Sledi se v jižních části Baltského moře v pozdním středověku vyskytovali ve velkém množství, ale jejich stav se náhle prudce snížil v roce 1500.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Do města Ystad se dá přijet trajektem z dánského ostrova Bornholm a polského Svinoústí. Ystad je také zastávkou na železniční trati Malmö – Tomelilla – Simrishamn. Autobusem se dá dojet do významného přístavního města Trelleborgu, odkud jezdí trajekty do Sassnitzu, Rostocku a Lübecku.", "section_level": 1}, {"title": "Ystad jako poutní místo pro fanoušky detektivek.", "content": "Do města Ystad umístil děj svých detektivek spisovatel Henning Mankell, který vymyslel postavu policisty Kurta Wallandera. Náměstí, ulice a restaurace, které jsou uvedeny v knihách, existují také v reálném světě ve městě Ystad. Např. dům Kurta Wallandera, postavený z červených cihel, se nachází v ulici Mariagatan č. 10. Z tohoto důvodu se stal Ystad od roku 1990 oblíbeným poutním místem pro čtenáře detektivek spisovatele Henninga Mankella.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ystad býval dějištěm závodů v hodu diskem, kterých se účastnili i bývalí světoví rekordmani a olympijští medailisté Ricky Bruch a Jay Silvester, kteří se tu snažili o překonání světových rekordů a dosáhli hodnotných výkonů. Jay Silvester zde 10. června 1971 hodil 70,04 m a Ricky Bruch tu 27. října 1984 hodil 69,86 m. Ricky Bruch, který nedaleko Ystadu bydlel, ve zdejší nemocnici dne 30. května 2011 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Ystad podepsal smlouvy o spolupráci s těmito městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ystad je město v jižním švédském regionu Skåne na pobřeží Baltského moře. Region Skåne náležel až do roku 1658 Dánsku, ale na základě podepsání tzv. roskildského míru připadl Švédsku. Město Ystad je hlavním městem stejnojmenného okresu. Kvůli významným gotickým památkám byl Ystad zařazen mezi města na Evropské cestě cihlové gotiky.", "tgt_summary": "Ystad () (older ) is a town and the seat of Ystad Municipality in Skåne County, Sweden. Ystad had 18,350 inhabitants in 2010. The settlement dates back to the 11th century and has become a busy ferryport, local administrative centre and tourist attraction. The detective series \"Wallander\", created by Henning Mankell, is set primarily in Ystad. ", "id": 2032683}
{"src_title": "Liturgie", "tgt_title": "Liturgy", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "V antickém Řecku znamenala liturgie břemeno či službu v zájmu celé obce, která se ukládala zejména bohatým občanům. Mohlo se jednat například o vystrojení veřejného svátku či oslavy nebo v Athénách o postavení a vyzbrojení válečné lodi, a to na vlastní náklady. Liturgie tak do jisté míry nahrazovala placení daní, nebyla však pravidelná. Později se pojem používal i pro jakýkoli neplacený úřad a veřejnou službu.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanská liturgie.", "content": "Ve smyslu veřejné služby převzaly pojem už starověké křesťanské církve a postupně si budovaly i odpovídající ritus, to jest pravidla o místě a čase konání, o osobách, které mohou nebo mají liturgii vykonávat a které se jí mohou nebo mají účastnit, o potřebném oblečení (rouchu), náčiní a vybavení, o postupu bohoslužby, o textech, zpěvu, hudbě a podobně. Tato pravidla vznikala postupně, jak se obsah bohoslužby stával bohatším a složitějším, jak se do ní zařazovaly další a další prvky. Už ve starověku se hlavní typy křesťanské liturgie a jejich hlavní složky a obsahy na Východě i na Západě poměrně ustálily a postupně také sjednocovaly, v důsledku rozdělení říše a později velkého schizmatu (1054) se však východní a západní liturgie ustálily v dosti odlišné podobě. Také jazykový úzus je mírně odlišný: zatímco na západě se liturgií obvykle rozumí především obecná pravidla a způsob, pravoslavné církve nazývají „liturgie“ i každé jednotlivé shromáždění (bohoslužbu). Některé křesťanské církve mají liturgii bohatší a složitější (například pravoslavné církve, římskokatolická a anglikánská církev), kdežto jiné, zejména reformované církve velmi jednoduchou (např. kvakeři), nicméně nějaká více méně pravidelná shromáždění s typizovaným průběhem a obsahem se vyskytují ve všech křesťanských církvích i v judaismu. Vyskytují se i v jiných náboženských společenstvích, v islámu a pod., ale z historických důvodů se zde obvykle o liturgii nemluví. Křesťanská liturgická shromáždění se dělí do dvou hlavních skupin: Eucharistickou bohoslužbu, mši nebo Večeři Páně může sloužit jen zvlášť pověřená duchovní osoba. Jisté rozdíly v liturgii vznikly na západě už v reformaci, kdy se katolická liturgie definitivně sjednotila, kdežto v protestantských církvích se většinou zjednodušila. Další rozlišení vzniklo reformami Druhého vatikánského koncilu, které anglikánské a luterské církve nepřijaly. V pravoslavných církvích se nejčastěji slouží Liturgie sv. Jana Zlatoústého, nejobvyklejší bohoslužba byzantského ritu. Pro drobné útvary jako modlitba před jídlem v rámci rodiny se pojem liturgie obvykle nepoužívá. Přehled jednotlivých křesťanských liturgií podává heslo Ritus.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská liturgie.", "content": "V septuagintním překladu Pěti knih Mojžíšových se řecký výraz \"leitúrgia\" () používá výhradně pro překlad hebrejského slova \"avoda\" (, doslova „práce“), jehož je užito ve smyslu služby, kterou vykonávali levité při příbytku svědectví, především pak při jeho rozkládání, přenášení, stavění a údržbě, a také ve smyslu obřadních a obětních úkonů, jež v tomto stanu vykonávali kněží. Později, kdy funkci příbytku svědectví nahradil jeruzalémský chrám, byla upravena i služba levitů, z nichž někteří byli pověřeni zpěvem žalmů a hrou na hudební nástroje. Po odvlečení židovských elit do babylonského zajetí a zboření prvního Chrámu se začala formovat instituce synagóg, jež začaly v židovském náboženském životě hrát čím dál významnější roli. V nich se postupně vyvíjela liturgie do podoby \"seder tfilot\" (hebrejsky:, „pořadí modliteb“) včetně \"kri'at ha-Tora\" (hebrejsky:, „čtení z Tóry“), tak jak je známá v současném judaismu a zachycena v používaných sidurech a machzorech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liturgie (z řec. λειτουργία \"veřejná služba\", z λειτος veřejný a εργον dílo, práce) znamená dnes bohoslužbu, veřejné shromáždění podle tradice a pravidel toho kterého náboženství či církve. Pravidlům pro bohoslužbu se říká ritus nebo také rituál, soustavnému studiu liturgie se věnuje odvětví teologie s názvem liturgika.", "tgt_summary": "Liturgy is the customary public worship performed by a religious group. As a religious phenomenon, liturgy represents a communal response to and participation in the sacred through activity reflecting praise, thanksgiving, supplication or repentance. It forms a basis for establishing a relationship with a divine agency, as well as with other participants in the liturgy. ", "id": 465972}
{"src_title": "Likvidita", "tgt_title": "Market liquidity", "src_document": [{"title": "Historické chápání likvidity.", "content": "Historicky lze říci, že problémy spojené s likviditou začalo lidstvo řešit až s rozvojem kapitalismu, neboť dřívější systémy se opíraly o zemědělství, které v tu dobu nebylo schopno vyprodukovat tolik, aby tento problém nastal. Ve starověkém Řecku sice Xenofon objevil, že zboží musí být schopno projít směnou, což je základní předpoklad uvědomění si likvidity, ale další pokrok v tomto směru nebyl učiněn, především protože nedošlo ke ztotožnění bohatství a peněz. První, kdo spojil bohatství a peníze byli merkantilisté, kteří vyřešili odpověď na otázku co je bohatství. Tím, že přiřadili penězům tuto roli, narazili i na problém likvidity. První kdo se problematice likvidity výrazněji věnoval byla tzv. Keynesiánská škola, která vyslovila teorii preference likvidity a dále tzv. past na likviditu. Preference likvidity je teorie Johna Keynese, která ve svých důsledcích znamená, že úrok je pouze peněžní a nikoli kapitálový jev, z tohoto názoru vyvodil závěry, které ovlivnily řadu ekonomů, později byla tato teorie doplněna J. Tobinem, který odstranil některé zásadní nedostatky. Tuto teorii kriticky zhodnotil Milton Friedman a spolu s dalšími monetaristy dal základ moderní teorii držby peněz.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza likvidity.", "content": "Likvidita se zjišťuje pomocí tzv. analýzy likvidity z rozvahy firmy. Při ní se pomocí poměrů mezi určitými druhy majetků a závazků zjistí koeficient neboli ukazatel likvidity. Analýza likvidity tak musí probíhat jednak na základě ukazatele likvidity a jednak na základní (elementární) úrovni. Na elementární úrovni pak vychází z horizontální analýzy rozvahy a na základě vertikální analýzy aktiv z hlediska jejich likvidnosti. V úvaze o likvidnosti aktiv je likvidnost větší, čím kratší je doba jeho zpeněžení a čím menší je finanční ztráta přitom realizovaná, přičemž preference rychlosti či ztrátovosti záleží na konkrétní situaci a zaměření analýzy. V podnikové ekonomii se pak za nejlikvidnější a bezztrátové považují měnové agregáty skupiny M, tedy v podstatě peníze, nejnižší likviditu má pak majetek ve formě realit. V obecné rozvaze se pak projeví i pohled na účelnost využití aktiv, protože hromadění aktiv, za účelem zvýšení likvidity je v rozporu se zájmy podniku, neboť nevýnosně váže prostředky a může i ukazovat na snahu oklamat nějakou organizaci (banku či investora).", "section_level": 1}, {"title": "Ukazatele likvidity.", "content": "Likviditu lze počítat podle několika způsobů, které se odlišují tím co všechno do ni započteme, což samozřejmě odlišuje její vypovídající hodnotu. Pojmenování těchto stupňů není zcela standardizováno a i v odborné literatuře se lze setkat s několika názvy. Nejobvykleji jsou uvažovány základní tři stupně, zcela výjimečně je první stupeň vynechán. Výpočty těchto ukazatelů vycházejí výhradně z účetnictví. Likvidita bývá uvažována jako poměr, tzn. vyjadřuje poměr mezi aktivy směnitelnými za peníze a pasivy, někdy je tento zlomek vyjádřen procenty. Tyto ukazatele pak vyjadřují jakou část krátkodobých závazků nějakým způsobem kryjí konkrétní likvidní aktiva. Tyto ukazatele jsou pak, z hlediska analýzy, chápány jako krátkodobý pohled na solventnost firmy a díky tomu, že vycházejí z možností firmy uhradit své krátkodobé závazky, jsou zároveň měřítko krátkodobého rizika. Tyto ukazatele nelze považovat za dogma a samy o sobě, bez návazné analýzy mají poměrně malou vypovídací hodnotu, neboť jednak pro jednotlivé druhy firem existuje celá řada specifik, která je nutí tento obecný poměr narušovat. Dalším narušením je celková ekonomická situace v daném regionu, recese obecně likviditu zvyšuje a naopak v případě konjunktury likvidita klesá, neboť závazky narůstají více a rychleji než oběžná aktiva. Věřitelé logicky vyžadují co nejvyšší likviditu, nicméně zase dlouhodobě vysoká likvidita ukazuje, že kvůli neefektivnímu (resp. neproduktivnímu) vázání finančních prostředků došlo k narušení provozního (nejčastěji výrobního) procesu firmy. Zjednodušeně pak platí, že vyšší likvidita snižuje nejen nebezpečí platební neschopnosti, ale i výkonnost a tím i výnosnost firmy. Tyto ukazatele jsou doplňovány dalšími ukazateli zejména tzv. ukazateli likvidity z cash-flow (peněžní tok), které jsou zároveň i ukazatelem zadluženosti. Velmi důležitým doplňkovým ukazatelem, jsou ukazatelé zadluženosti, které v kombinaci se základními ukazateli mají značnou vypovídací hodnotu o zdraví firmy.", "section_level": 2}, {"title": "Likvidita u obchodních bank.", "content": "Velmi specifickým oddílem je likvidita obchodních bank, kde problematika spočívá v tom, že banky ze své podstaty mají jiný vztah k penězům, než jiné firmy, neboť peníze jsou pro banku vlastně zboží. Likvidita banky je tedy definována jako schopnost banky dostát v každém okamžiku svým splatným závazkům, vyplatit klientům všechny jejich vklady na základě sjednaných podmínek, dále pak schopnost banky zajistit financování svých aktiv. Z podstaty bank a definice likvidity vyplývá skutečnost, že likviditu bank lze sledovat buď na straně aktiv, nebo pasiv. Jelikož pro banku je obchodním artiklem nejlikvidnější zboží - tedy peníze, vzniká u ní tzv. likvidní riziko, jehož nebezpečí spočívá v tom, že v případě narušení likvidity, můžou klienti banky hromadně požadovat vyplacení svých peněz, což může banku dovést až k bankrotu. Toto riziko lze v zásadě rozdělit na tzv. riziko financování tj. riziko ztráty v případě momentální platební neschopnosti banky a tzv. riziko tržní likvidity, které stojí na možnosti finanční ztráty v případě malé likvidity trhu finančními nástroji. Z tohoto důvodu banka potřebuje tato rizika řídit, pro tuto činnost je nutno tato rizika měřit, sledování likvidity bank běžnými nástroji je však zcela nemožné, protože běžné nástroje uvažují o prodeji zásob atp. dále považují peníze za nevýnosné, protože firma má jiné výrobní cíle. U bank lze měřit likviditu metodicky buď na principu stavových veličin, či pomocí metod založených na cash flow. Obě tyto metody jsou poměrně náročné a mají své výhody a slabiny, proto se zpravidla volí jejich kombinace. Principem a problémem těchto měření je především nutnost zvolit správnou strategii nejen měření, ale zapracovat ji i do fungování banky. Obchodní banky v ČR povinně podávají ČNB měsíční přehled o své likviditě. Tento výkaz bývá ověřován i auditory v rámci auditu účetní závěrky banky, čímž se likvidace stává nejen nástrojem kontroly, ale i regulace obchodních bank národní bankou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Likvidita je ekonomický, přesněji finanční termín, jehož definice je vzhledem k jeho šíři poměrně problematická. Pojem likvidita se dá vyjádřit různě, podle toho v jakém kontextu se používá. Význam likvidity lze zjednodušeně pochopit z anglického \"liquid\", které můžeme přeložit jako tekutý, kapalný. V tomto kontextu vlastnost \"likvidní\" znamená, že je něco rychle přeměnitelné typicky na peníze (hotovost); resp. obecně na jakýkoli jiný druh majetku, kde peníze mohou, ale také nemusí, být prostředníkem pro přenos přeměňované hodnoty: Například když na burze je cílem především uzavření pozice, která však na nelikvidním trhu nemusí být momentálně zobchodovatelná z důvodu nedostatku protinabídek dané komodity, a ne pro nedostatek peněz. ", "tgt_summary": "In business, economics or investment, market liquidity is a market's feature whereby an individual or firm can quickly purchase or sell an asset without causing a drastic change in the asset's price. Liquidity is about how big the trade-off is between the speed of the sale and the price it can be sold for. In a liquid market, the trade-off is mild: selling quickly will not reduce the price much. In a relatively illiquid market, selling it quickly will require cutting its price significantly enough to generate interest. ", "id": 1694257}
{"src_title": "Průmysl", "tgt_title": "Industry", "src_document": [{"title": "Statistika.", "content": "Průmysl je velmi rozsáhlým odvětvím národního hospodářství. Mimo strojírenství a zpracovatelského průmyslu zahrnuje rovněž těžbu nerostných surovin nebo výrobu a rozvod elektřiny, plynu a vody. Statistika průmyslu je v Česku definována Klasifikací produkce CZ-CPA a zejména Seznamem výrobků CZ-PRODCOM, který přesně stanoví, který výrobek či služba se zahrnuje do průmyslu. Průmyslovými podniky rozumíme ty podniky, ve kterých se největší podíl přidané hodnoty vytváří při výrobě průmyslových výrobků a při poskytování průmyslových služeb. Z hlediska metodiky statistických zjišťování i z hlediska zveřejňovaných statistických informací lze tedy statistiku průmyslu členit na tři základní oblasti: Produkce všech průmyslových výrobků a průmyslových služeb je měřena podle jejich charakteru v různých měrných (fyzických) jednotkách (např. tunách, kilogramech, litrech, kusech, metrech, apod.) a v Kč. Použití té které fyzické jednotky je normalizováno ve všech průmyslových statistikách zemí EU. Mezi hlavní sledované ukazatele statistiky produkce patří i údaje o tržbách za prodej vlastních výrobků a služeb průmyslové povahy. Vykazující podniky, resp. podnikatelské subjekty jsou vybírány z Registru ekonomických subjektů, a to na základě jejich hlavní (převažující) ekonomické činnosti i na základě dalších vlastností jako je např. velikost subjektu podle počtu zaměstnanců. Mezi hlavní ukazatele této statistiky patří sledování průmyslových zakázek, průměrný evidenční počet zaměstnanců či zaměstnaných osob v průmyslu průměrné mzdy v průmyslu nebo produktivita práce. Kombinací propočtů objemových ukazatelů o produkci průmyslových výrobků a služeb a o vytvořené přidané hodnotě při této produkci měřené na úrovni podniků se měsíčně počítají indexy průmyslové produkce (IPP), které představují základní (konjunkturální) ukazatele průmyslové produkce. Jde o základní ukazatel, který statistika měsíčně zveřejňuje a díky kterému lze objektivně hodnotit vývoj průmyslové produkce. Mimo celkového IPP jsou publikovány indexy v podrobnější úrovni (těžba a dobývání, jednotlivá odvětví zpracovatelského průmyslu a energetiky).", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlivky.", "content": "V Česku je průmysl (sekundární sektor) jedním z nejvýznamnějších odvětví národního hospodářství a vytváří velkou část národního důchodu. V ostatních evropských zemích je to méně, neboť tam hrají již větší podíl služby (terciární sektor). Naopak v rozvojových zemích je primární prvovýroba (primární sektor), tj. zemědělství, lesnictví a těžba. Řešením a řízením materiálových, finančních a informačních toků v jednotlivých sektorech se zabývá průmyslová logistika (pořizovací, nákupní, výrobní, distribuční - \"prodej-odbyt\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Průmysl (přejatým slovem někdy \"industrie\") je významným výrobním odvětvím světového hospodářství. Průmyslové výrobky využívá člověk k práci, v domácnosti i ve volném čase. Průmysl velmi rychle zavádí do výroby vědecké objevy a technické vynálezy. Nové výrobky tak stále více ulehčují lidem život. ", "tgt_summary": "An industry is a sector that produces goods or related services within an economy. The major source of revenue of a group or company is an indicator of what industry it should be classified in. When a large corporate group has multiple sources of revenue generation, it is considered to be working in different industries. The manufacturing industry became a key sector of production and labour in European and North American countries during the Industrial Revolution, upsetting previous mercantile and feudal economies. This came through many successive rapid advances in technology, such as the development of steam power and the production of steel and coal. ", "id": 972173}
{"src_title": "Kirov", "tgt_title": "Kirov, Kirov Oblast", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vjatka byla založena na západ od Uralu novgorodskými uškujniky (říční piráti) roku 1374 (podle jiné teorie 1181). Od roku 1457 město dostalo opevnění v ústí malé řeky Chlynovice (Chlynovky) a přejmenovalo se na Chlynov. Do roku 1489 bylo věčevou republikou, pak součástí Moskevského knížectví. Roku 1781 Kateřina Veliká město přejmenovala na Vjatku a ustanovila ho jako centrum samostatné gubernie. Odcházeli sem také někteří lidé do vyhnanství, např. Alexandr Gercen a Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin. Roku 1848 se zde narodil malíř Viktor Michajlovič Vasněcov, a roku 1879 revolucionář a terorista Jegor Sozonov. Na konci 19. století byla Vjatka důležitou zastávkou na Transsibiřské magistrále. Roku 1934 bylo město přejmenováno po sovětském vůdci S. M. Kirovovi, který byl téhož roku 1. prosince zavražděn. 11. dubna 1993 (některé zdroje uvádějí 12. prosince) se konal průzkum ohledně toho, aby městu byl navrácen název Vjatka. Většina hlasů se vyjádřila proti změně. V letech 2008–2010 snahy o přejmenování opět zesílily, vzniklo občanské hnutí usilující o přejmenování, návrhem se zabývala městská duma, oblastní gubernátor zřídil pracovní komisi, která má provést sociologickou i rozpočtovou studii ohledně přejmenování. 30. června 2009 bylo přijato rozhodnutí o nezbytnosti referenda, které by se však nekonalo dříve než v roce 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "Město se nachází na řece Vjatce, obklopené lesy. Převažuje zde lehký průmysl – zpracovávání dřeva, kožešiny a výroba zemědělských strojů. Jsou zde také vysoké školy, několik muzeí, divadel, opera a baletní scéna. Do města se dá dostat letecky, městskou dopravu zde zajišťují trolejbusy a autobusy.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Město je každoročním dějištěm mezinárodních závodů v ledolezení. Pochází odtud, nebo trénuje zde větší část ruské reprezentace v tomto sportu, jejíž horolezci pravidelně obsazují téměř celé finálové pole závodů světového poháru i mistrovství světa a Evropy, nebo mistrovství světa juniorů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Podle zprávy deníku \"Pravda\" zveřejněné 4 ledna 2005, je město Kirov známo jako „město dvojčat“\", kvůli nezvykle vysokému počtu vícečetných porodů. Koncem srpna 1918 žádal profesor T. G. Masaryk v Americe prezidenta Wilsona o pomoc Československým legionářům při jejich postupu na Vologdu a Vjatku, zejména z popudu francouzských spojenců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirov () je oblastní město v Rusku; leží na severovýchodě evropské části země (950 km od Moskvy). Dříve bylo také známé pod jménem Chlynov (do r. 1781) a Vjatka (1781–1934). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Kirov () is the largest city and administrative center of Kirov Oblast, Russia. It is located on the Vyatka River in European Russia, 896 km northeast of Moscow. As of the 2010 Census, its population was 473,695. Kirov is known for being the origin of Dymkovo toys. ", "id": 2433826}
{"src_title": "Wizo", "tgt_title": "Wizo", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jochen Bix s kamarády založil skupinu „Wieso“ (znamenající „Proč“). O rok později změnili název na Wizo a v roce 1987 poprvé vystoupili před veřejností. V roce 1988 nahráli první demo snímek, v roce 1990 nahráli další. Bix pouze nazpíval několik skladeb, mimo jiné i „Breaking the Law“, cover od Judas Priest. Poté skupinu opustil a místo frontmana zaujal Axel Kurth. Později ve stejném roce založili vlastní vydavatelství, Hulk Räckorz a vydali EP \"Klebstoff\". V roce 1991 vydali album \"Für'n Arsch\". V roce 1992 vydali další album \"Bleib Tapfer\". Také zrealizovali singl „Roy Black ist tot“ jako pochybný tribut německé pop-star Royovi Blackovi k výročí jeho smrti. Skladba byl cover dětské písně s textem „Roy Black is dead, Roy Black is dead.“ Album bylo bulvárním deníkem Bild-Zeitung nazvané nejhorším CD roku. V roce 1994 vydali další album \"Uuaarrgh!\". O rok později nahráli desku \"Herrénhandtasche\" a vystupují na turné s Die Ärzte. V roce 1996 skupina změnila sestavu – Ingo Hahn nahrazuje bubeníka Charliho Zaska a vydavali nahrávku \"Doof wie Scheiße\". V roce 1997 vydávali s japonskou skupinou Hi-Standard EP \"Weihnachten stinkt!\". V roce 1998 na americkém labelu Fat Wreck Chords vydali EP „Kraut & Rüben“ obsahující skladby úspěšné v Německu, ale neznámé ve zbytku světa. Ve stejném roce Herr Guhl nahrazuje Inga na místě bubeníka. V září 2004 jako první v hudebním průmyslu vydali singl na USB klíči, obsahující také video, obrázky, texty a noty. V listopadu 2004 vydali album \"Anderster\" a po následujícím turné se rozpadli. Po obnovení činnosti (2009) v roce 2014 vydávají album \"Punk gibt′s nicht umsonst! (Teil III).\" V srpnu 2016 vydali své zatím poslední album \"Der.\" Tvorba WIZO byla charakteristická spojením humoru, politiky a rychlého, melodického punku, a skupina se tak řadí do německého hnutí známého jako „Fun-Punk“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wizo je německá punkrocková skupina, pocházející z Sindelfingenu. Vznikla v roce 1985. Typická pro ně byla směs politiky a humoru, stojí vždy přímo v opozici vůči nacismu, rasismu a fašismu. Rozpadli se v roce 2005, přičemž v roce 2009 byla činnost skupina obnovena", "tgt_summary": "Wizo () is a punk rock band from Sindelfingen, Germany that formed in 1985. Their messages run from political to humorous; the band espouses left-wing politics and describes themselves as \"against Nazis, racists, sexists, and other assholes!\" The band split up in March 2005 and reunited in November 2009. Wizo's music is characterised by a combination of humorous and political lyrics with a fast, melodic punk rock sound. Wizo is considered part of the German movement known as \"Fun-Punk\".", "id": 1431200}
{"src_title": "Controlling", "tgt_title": "Management control system", "src_document": [{"title": "Historie controllingu.", "content": "Controlling se začal vyvíjet na konci 19. století ve firmách jako General Electric Company nebo Ford Motor Company a jako systém se do podniků začleňuje v době světové hospodářské krize. Do Evropy se dostal až po 2. světové válce, kdy docházelo k obnově hospodářství a přílivu amerického kapitálu. S přílivem amerického kapitálu se tak dostal hlavně do rakouských, německých a švýcarských podniků a stával se praktickým nástrojem pro efektivní a hospodárné řízení podniku. Do České republiky se controlling dostal až během 20 století, a to do úspěšných a velkých firem, jejiž manažeři a majitelé vyjížděli do zahraničí. Controlling v českých zemích tak využívaly firmy jako Zbrojovka Brno, Škoda Plzeň nebo Baťa.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy controllingu dle horizontu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Operativní controlling.", "content": "Operativní controlling je podsystém řízení, který se zaměřuje na kratší časové úseky. Horizont působnosti operativního controllingu je 1-3 roky. Patří zde například sestavování krátkodobých plánů a řízení odchylek skutečnosti od plánu. Díky řízení odchylek může operativní controlling zasahovat do podnikových činností a optimalizovat je. Nejpoužívanějšími nástroji operativního controllingu jsou analýza BEP (Break even point), analyza ABC-XYZ a analýza nákladů.", "section_level": 2}, {"title": "Strategický controlling.", "content": "Strategický controlling je na rozdíl od operativního konstruován do dlouhodobějšího horizontu a tento horizont není omezen. Soustředí se na určování a plnění poslání podniku, jakož i na tvorbu strategických cílů a samotné strategie podniku. Hlavním rysem strategického controllingu je jeho orientace do budoucnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Controller.", "content": "Controller je nositelem funkce v controllingu, zastává v něm důležitou úlohu a je vykonavatelem mnoha činností. Jako takový by měl mít člověk na této pozici výborné analytické schopnosti. Mezi jeho znalosti by měla patřit znalost účetnictví a ekonomie. Co se týká osobních vlastností měl by controller umět přijímat nepříjemné zprávy a uplatňovat kritické stanovisko. Komplexní pohled a přirozená autorita může pomoci controllerovi řešit konflikty s řídícími pracovníky z různých oblastí podniku. Mezi jeho aktivity patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Controlling Překládá se do češtiny jako „řídit“ či „vést“. Z obecného hlediska je controlling podsystém řízení podniku orientovaný do budoucnosti a jako pojem se k nám dostal z německy mluvících zemí. Je to rozsáhlý koordinační koncept, který má za úkol pomáhat vedení a odpovědným osobám usměrňovat chod podniku. Controlling provádějí specializovaní pracovníci firmy nebo externí firma. Zabývají se nejen vnitřní situací podniku, jeho koncepcí a financemi, ale i vztahy s věřiteli a konkurencí. Na základě poskytnutých informací je pak schopno vedení firmy reagovat odpovídajícím způsobem. ", "tgt_summary": "A management control system (MCS) is a system which gathers and uses information to evaluate the performance of different organizational resources like human, physical, financial and also the organization as a whole in light of the organizational strategies pursued. ", "id": 1517824}
{"src_title": "Němen", "tgt_title": "Neman", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení jižně od Minské vysočiny a teče v členitém korytě Němenskou nížinou. V místě, kde překonává Baltský práh, vytváří velké smyčky a peřeje. Na dolním toku protéká Středolitevskou a přímořskou nížinou, říční údolí je široké a v korytě se nacházejí ostrovy. Po celé délce toku je mnoho prahů a mělčin. Ústí do Kurského zálivu, přičemž vytváří deltu. Hlavní ramena jsou Gilija (vlevo) a Rusnė, které se dále dělí na hluboký Skirvytė a široký a mělký Atmata. (vpravo). V povodí je mnoho mělkých jezer. Jezernatost řeky činí 2,5 %.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Celkem do Němenu své vody vnáší kolem 180 přítoků, z nichž největší nebo nejvýznamnější jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového, na dolním toku dešťového. Průměrný průtok činí 678 m3/s. Na jaře jsou vysoké průtoky od poloviny března do konce května, v létě voda opadá. Občas je pokles hladiny přerušený dešti, zvláště na podzim a v zimě. V ústí je v době poklesu hladiny znatelná role větru při změnách výšky hladiny. Na podzim plují po řece kry v listopadu a v prosinci. Poté řeka zamrzá. V zimě může čas od času rozmrznout a zase zamrznout. Definitivně rozmrzá na konci března, ale někdy už v únoru nebo až v dubnu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Pravidelná vodní doprava je zavedena od města Birštonas. Řeka je spojena Ahinským kanálem s Dněprem a Augustovským kanálem s Vislou. Po řece se plaví dřevo. Byla na ní vybudována Kaunaská přehrada s vodní elektrárnou. Leží na ní města Stolbcy, Mosty, Grodno, Druskininkai, Alytus, Prienai, Birštonas, Kaunas, Jurbarkas, Smalininkai, Něman, Sovětsk, Rusnė.", "section_level": 1}], "src_summary": "Němen, někdy také Neman (,,,, ) je nejdelší a nejvodnější řeka v Bělorusku (Hrodenská, Minská oblast), Litvě a Kaliningradské oblasti (Rusko). Je 937 km dlouhá. Povodí má rozlohu 98 200 km2.", "tgt_summary": "The Nemunas, Nioman, Neman, Nyoman, Niemen or Memel, is a major Eastern European river. It rises in Belarus and flows through Lithuania before draining into the Curonian Lagoon, and then into the Baltic Sea at Rusnė Island. It begins at the confluence of two smaller tributaries about southwest of the town of Uzda in central Belarus, and about southwest of Minsk. In its lower reaches it forms the border between Lithuania and Russia's Kaliningrad Oblast. It also, very briefly, forms a part of the Belarus–Lithuania border. The largest river in Lithuania, and the third-largest in Belarus, the Neman is navigable for most of its length. ", "id": 171836}
{"src_title": "Marše", "tgt_title": "Tidal marsh", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Obecně jsou marše ploché pásy půdy bez přírodních vyvýšenin. Leží zhruba v úrovni mořské hladiny. Táhnou se do vnitrozemí podél wattů a slanisek a sahají až ke geestům, které jsou pleistocénního původu. Z hlediska vzniku patří k nejmladším geologickým útvarům: jsou holocénního stáří, čili až po poslední době ledové. V Německu jsou rozsáhlé marše jednak přímo u Severního moře, jednak jako říční marše v oblastech zaplavovaných přílivem, zvláště podél Labe, Wesery, Eideru, Oste a Emsu. Oblast marší podél německého, nizozemského a dánského pobřeží Severního moře představuje nejrozlehlejší krajinu tohoto typu na světě. Vzdálenost mezi nizozemským Den Helder a dánským Esbjergem představuje zhruba 550 km. Lidově se za „marše“ označují také další území ve vnitrozemí (např. Leinemasch a Maschsee v Hannoveru), pedologicky a hydrologicky přesnější označení je však v těchto případech říční niva. Marše se také rozlišují podle stáří nebo vzdálenosti od moře:", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Předstupněm marše je watt. Marše vznikají postupným zanášením slanisek usazeninami a pionýrskými rostlinami. Tento přírodní proces v minulosti využívali obyvatelé pobřeží k získávání půdy. Rychlost usazování je nejvyšší v době, kdy ještě marše neční příliš vysoko nad hladinu moře. Vysoký příliv nebo rozbouřené moře přinášejí materiál, který se ukládá na konci zaplavovaného území, protože vlny zde už ztrácejí sílu a nedokážou ho spláchnout zase zpátky. Tak vzniká těsně podél pobřeží nebo na břehu řeky lehce zvýšené pásmo \"(Hochland).\" Hlouběji ve vnitrozemí, kde už se materiál neukládá, vzniká nízko položená pastvina \"(Sietland).\" Rozdíl výšky mezi Hochlandem a Sietlandem může pozvolna narůst až na několik metrů. V Sietlandu se může nahromadit srážková voda a prosakující podzemní voda z geestu, čímž vznikne močál \"(Niedermoor)\". Marše byly dříve obehnány umělými hrázemi kvůli získávání půdy a ochraně před záplavami. Oblasti takto chráněné řekami a rybníky se označují koog (ve Šlesvicku-Holštýnsku), \"groden\" (v Dolním Sasku) nebo polder (v Nizozemsku). V oblastech, které nebyly před záplavami chráněny hrázemi, se selské dvory a osady stavěly na uměle nakupených několikametrových vyvýšeninách \"(Warften, Wurten, Terpen).\" Půda marší se udržuje suchá pomocí systémů příkopů, stavidel a čerpadel. Bez umělého odvodňování by marše byla neobyvatelnou mokřinou. Vysoušením se naopak získává půda, částečně dokonce pod úrovní hladiny moře. Nejnižší bod Německa se nachází na okraji obce Neuendorf-Sachsenbande ve Wilstermarsch, západně od Itzehoe ve Šlesvicku-Holštýnsku, a leží 3,54 metrů pod úrovní moře.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Marše v severozápadním Německu jsou téměř celé zemědělsky využívány, podle druhu půdy buď jako louky a pastviny, nebo jako orná půda. Mladé marše jsou zpravidla velmi úrodné. Například Dithmarschen jsou známé produkcí zelí, Altes Land je jednou z největších ovocnářských oblastí ve střední Evropě, Vierlande a Marschlande v Hamburku patří k významným oblastem pěstování zeleniny a květin. V Sietlandu jsou nicméně kvůli problematickému odvodňování nejčastěji k vidění louky a pastviny. Úrodnost marší je způsobena několika faktory. Jílové půdy jsou těžké, díky aerosolům také jemnozrnné a bohaté na živiny. Vzhledem k blízkosti pobřeží je podnebí vyrovnanější než ve vnitrozemí, zvláště mrazy jsou zde řídké. Pro zdejší mikroklima jsou také důležité četné odvodňovací kanály, které poskytují ochranu před mrazem na jaře a velkým horkem v létě. Kromě toho mají marše vysokou hladinu podzemní vody, takže zásobování rostlin vodou je výrazně lepší než v geestu. Úrodná půda byla také příčinou samostatného kulturního a historického vývoje marší, např. dlouhého období samostatnosti Dithmarschen. Obyvatelé marší se často až do 20. století vymezovali proti chudším obyvatelům geestu. Považovalo se za nevhodné uzavřít sňatek s někým z geestu a mohlo to vést až k vydědění z rodiny nebo obce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marše (německy \"Marsch)\", dolnoněmecky a starosasky \"mersc,\" též \"Masch, Mersch\" nebo \"Schwemmland (naplavená země)\" je typ úrodné krajiny v severním Německu. Jde o holocénní oblast podél řek a mořského pobřeží.", "tgt_summary": "A tidal marsh (also known as a type of \"tidal wetland\") is a marsh found along rivers, coasts and estuaries which floods and drains by the tidal movement of the adjacent estuary, sea or ocean. Tidal marshes experience many overlapping persistent cycles, including diurnal and semi-diurnal tides, day-night temperature fluctuations, spring-neap tides, seasonal vegetation growth and decay, upland runoff, decadal climate variations, and centennial to millennial trends in sea level and climate. Tidal marshes are formed in areas that are sheltered from waves (such as beside edges of bays), in upper slops of intertidal, and where water is fresh or saline.They are also impacted by transient disturbances such as hurricanes, floods, storms, and upland fires", "id": 874810}
{"src_title": "Merseburg", "tgt_title": "Merseburg", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Místo bylo osídleno už od mladší doby kamenné a v muzeu jsou nálezy z halštatské i římské doby. Jako město se poprvé připomíná koncem 9. století, po roce 919 zde založil Jindřich I. Ptáčník císařskou falc, roku 968 bylo založeno biskupství, kolem roku 1000 benediktinský klášter a roku 1015 dóm sv. Jana Křtitele, z něhož se dodnes zachovala románská krypta. Biskup Dětmar z Merseburku ve své kronice, která obsahuje i mnoho důležitých údajů o českých dějinách, popsal dějiny 10. století. Roku 1219 dostalo město hradby, k roku 1289 se poprvé připomíná městská samospráva a od roku 1426 bylo město členem Hansy. Kolem roku 1470 byl přestavěn zámek a roku 1473 zde vznikla první tiskárna. Po roce 1561 přišla do města reformace, biskupství i klášter byl zrušen a majetek připadl panovníkovi. Po roce 1605 byl opět přestavěn zámek a v letech 1656–1738 zde sídlil sasko-merseburský hrabě, což městu velmi prospívalo. Po Vídeňském kongresu roku 1815 připadl Merseburg Prusku. V roce 1841 byly v biskupské knihovně objeveny tzv. Merseburské zlomky, opis prastarých zaříkadel a svědectví o předkřesťanské kultuře starých Germánů. Roku 1846 se Merseburg připojil na železnici a po roce 1916 začaly kolem zdejších hnědouhelných dolů vznikat chemické továrny (Buna, Leuna) firmy BASF. Za druhé světové války bylo město silně poškozeno a další historické části byly strženy po roce 1968. Počet obyvatel dosáhl maxima (téměř 51 tisíc) v roce 1961 a od té doby pomalu klesal. Teprve po roce 1989 začala důkladná rekonstrukce památek.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Cca 10 km severně leží statutární město (\"městský okres\") Halle. Velké chemické závody severně (Buna) a jižně (Leuna) od města poznamenaly jeho osud ve 20. století. Desítky náletů strategických bombardérů měly za cíl vyřadit výrobu syntetického kaučuku a benzínu, ale zároveň těžce poškodily obce Schkopau, Merseburg a Leuna. Následná činnost socialistických podniků VEB Leuna-Werke (až 30 000 zaměstnanců) a VEB Chemische Werke Buna (18 000 zaměstnanců) zatížila životní prostředí a dala vzniknout rekordně vysokým haldám. Jihozápadně ležící údolí říčky Geisel bylo už od 17. století zdrojem hnědého uhlí. Průmyslová těžba v povrchových dolech se začala rozvíjet od roku 1906 a svého vrcholu dosáhla ve druhé polovině 20. století, kdy zasáhla celkem 33 km krajiny a pohltila 16 sídel. Poslední důl byl uzavřen v roce 1993 a začala rozsáhlá sanace. Zbytková prohlubeň se proměnila v umělé jezero \"Geiseltalsee\". S plochou 18 km je největším umělým jezerem v Německu, ale s ohledem na nestability podloží došlo až v roce 2012 k turistickému a rekreačnímu zpřístupnění pouze jižního břehu. Dalšími menšími jezery poblíž jsou \"Runstettersee\" a \"Südfeldsee (Großkayna)\". Východně od města jsou rovněž zaplavené těžební jámy, \"Raßnitzer See\" a \"Wallendorfer See\", kde rekultivace a stablizace ještě probíhá.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Merseburg má přímé železniční spojení s městy Halle, Naumburg a Eisenach a leží na dálnicích A9 a A38.", "section_level": 1}], "src_summary": "Merseburg nebo Merseburk (česky zastarale \"Meziboř\") je historické město ve středním Německu na řece Saale se slavným dómem, zámkem a technickou univerzitou. V okolí města byl ve 20. století významný chemický průmysl.", "tgt_summary": "Merseburg () is a town in the south of the German state of Saxony-Anhalt on the river Saale, approx. 14 km south of Halle (Saale) and 30 km west of Leipzig. It is the capital of the Saalekreis district. It had a diocese founded by Archbishop Adalbert of Magdeburg. The University of Merseburg is located within the town. Merseburg has around 33,000 inhabitants. Merseburg is part of the Central German Metropolitan Region.", "id": 1264843}
{"src_title": "Dněpr", "tgt_title": "Dnieper", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na Valdajské vysočině a ústí poblíž Chersonu do Dněperského limanu Černého moře.", "section_level": 1}, {"title": "Horní tok.", "content": "Horní tok je od pramene do Kyjeva dlouhý 1320 km. Množství vody na tomto úseku je dostatečné až nadbytečné, jelikož zde řeka protéká zónou lesů. Nejvyšší část toku nad městem Dorogobuž vede mezi nízkými a bažinatými břehy, které jsou pokryty převážně borovými a částečně také březovými a smrkovými lesy. Poté až k městu Šklov protéká kopcovitou krajinou, říční údolí je v těch místech úzké jen 0,5 až 1 km a říční niva místy zcela chybí. Nedaleko nad městem Orša řeka překonává Kobeljacké peřeje. V úseku mezi Mohylevem a Kyjevem se říční údolí rozšiřuje, niva dosahuje šířky až 14 km, přičemž je převážně pokryta zaplavovanými lužními lesy, porosty keřů, borovými a listnatými lesy.", "section_level": 2}, {"title": "Střední tok.", "content": "Střední tok je od Kyjeva do Záporoží dlouhý 555 km. Množství vody je zde menší než na horním toku a přísun srážek je nestálý, jelikož zde řeka protéká zónou lesostepí a stepí. Po celé délce tohoto úseku je údolí řeky široké 6 až 18 km. Zvláště na levém straně se vyskytují břehové terasy. Pravý břeh je vyvýšen a prudce spadá k řece. Střední tok představuje kaskádu přehrad (Kyjevská, Kaněvská, Kremenčucká, Kamjanská, Dněperská) a pouze pod Kamjanským se zachoval krátký úsek přirozeného koryta.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní tok.", "content": "Dolní tok je od Záporoží k ústí dlouhý 325 km. Množství vody na tomto úseku je již nedostatečné, jelikož zde řeka protéká zónou stepí v Přičernomořské nížině. Převážná část dolního toku je pod vzdutím Kachovské přehrady.", "section_level": 2}, {"title": "Přítoky.", "content": "Tabulka obsahuje přítoky postupně v pořadí od pramene k ústí rozdělené podle úseků toku. Písmena (P) a (L) označují pravý a levý přítok.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený a formuje se převážně na horním toku nad Kyjevem. Největším zdrojem jsou sněhové srážky (50 %), následuje podzemní voda (27 %) a dešťové srážky (23 %). Na dolním toku roste role srážek sněhových na úkor dešťových. Průměrný průtok u Kyjeva činí 1380 m3/s, maximální 25 000 m3/s, minimální 200 m3/s, běžné jarní maximum dosahuje 7000 m3/s. Průměrný celkový roční odtok v ústí představuje 53 km3, maximální 73 km3 a minimální 24 km3. Průměrný průtok v ústí činí pak 1670 m3/s. Během jarního období zvýšeného vodního stavu proteče řekou 60 až 70 % (v některých letech až 80 %) celkového ročního průtoku. V létě je vodní stav nízký. Na podzim dochází k povodním při deštích a v zimě při oteplení. Řeka zamrzá v prosinci a rozmrzá v průměru na horním toku na začátku dubna, na středním toku v polovině března a na dolním toku na začátku března.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Řeka a její přítoky jsou základní vodní cesty Běloruska a Ukrajiny. Vodní doprava je možná od ústí do města Dorogobuž v délce 1990 km. Po výstavbě přehrad zmizely někdejší nebezpečné peřeje. Hlavní přístavy na řece jsou Mohylev, Rahačou, Žlobin, Kyjev, Kaniv, Čerkasy, Kremenčuk, Dnipro, Záporoží, Nikopol, Cherson. Umělými vodními cestami je spojena s řekami v povodí Baltského moře:", "section_level": 2}, {"title": "Energetika.", "content": "Na řece byly postaveny přehradní hráze s vodními elektrárnami, za nimiž vznikly rozsáhlé přehradní nádrže. Tento úsek řeky se nazývá Dněperská kaskáda. Od pramene k ústí to jsou postupně:", "section_level": 2}, {"title": "Zásobování vodou.", "content": "Z Kachovské přehrady odtékají zavlažovací kanály:", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení.", "content": "Města, kterými řeka protéká v pořadí od pramene k ústí zachycuje tabulka. Sídla oblastí jsou vyznačena tučně.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Již ve starověku se Hérodotos o řece (Borysthenés ()) ve svých Dějinách zmiňuje při popisu říše a zvyků Skythů, jejichž říše se na dolním toku řeky rozkládala, jako o třetí největší známé řece po Nilu a Istru (Dunaji). Už od té doby byla řeka důležitou dopravní a tržní cestou mezi Baltským a Černým mořem, kterou využívaly i antické kolonie na černomořském pobřeží. V období stěhování národů tržní význam řeky v důsledku nájezdů Hunů a Bulharů upadl. Od 7. století její význam opět rostl v souvislosti s formováním prvních slovanských státních útvarů. V 9. století se ustálila obchodní cesta nazývaná v ruských letopisech „\"iz Varjag v Greki\"“, která spojovala Skandinávii s Černomořím, především s Byzancí. V té době vznikají na řece města Kyjev, Smolensk, Černigov, Perejaslav, Ljubeč, Vyšgorod. Obchodní cesta vedla přes Finský, resp. Rižský záliv do Smolenska odtud po Dněpru až k ústí. Obchod po ní provozovali švédští vikingové, varjagové, kteří vybírali od místního obyvatelstva tribut a dále s ním obchodovali stejně jako se zajatci, které prodávali do otroctví. Cenné zprávy o dějinách podněperských oblastí podává nejstarší známý ruský letopisec Nestor ve své \"Povesti vremennych let\". V důsledku mongolsko-tatarských nájezdů nastal odliv obyvatelstva ze středního podněpří na sever a severovýchod. Ve 14. až 16. století si řeka udržuje svůj obchodní význam především na horním a částečně na středním toku. Od 15. století se na dolním toku usazovali Kozáci. Největší kozáckým střediskem byla Záporožská Síč na ostrově Chortycji, která přetrvala do roku 1775, kdy ji zlikvidovala Kateřina Veliká. V téže době začal poslední polský král Stanislav August Poniatowski budovat na území dnešního jižního Běloruska Dněpersko-bugský kanál, který měl propojit Dněpr s Vislou. Dokončen byl však až v polovině 19. století. Hospodářská aktivizace středního toku začíná v 17. století v souvislosti s oslabením Krymského chanátu. V 18. století po připojení jižní Ukrajiny a Krymu k Rusku ještě stoupla role řeky jako spojnice Ruska a Černého moře. V té době došlo k rychlému růstu osídlení středního a dolního toku. Rozvoj průmyslu v 19. století (Jekatěrinoslav) dále zvýšil význam řeky, nicméně rozvoji dopravy stále bránily peřeje. V roce 1920 došlo na řece k prudkým bojům nejprve v dubnu a květnu během Rusko-polské války a poté v srpnu při bitvě Rudé armády a Wrangelových bělogvardějců během Ruské občanské války. Během 2. světové války byla řeka důležitou strategickou hranicí, o kterou byly svedeny velké boje v roce 1941 a především během bitvy o Dněpr v roce 1943. Ve 20. století byl střední a dolní tok řeky spoután kaskádou přehrad s vodními elektrárnami a řeka tak pomohla rozvoji hospodářství, na mnoha místech však přišla o svůj přirozený břeh a o lužní lesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dněpr (,,, v antice \"Borysthenés\") je řeka na východě Evropy. Protéká postupně územím západního Ruska (Smolenská oblast) následně pokračuje přes východní Bělorusko (Vitebská, Mohylevská oblast) a napříč celou Ukrajinou (Černihivská, Kyjevská, Čerkaská, Kirovohradská, Poltavská, Dněpropetrovská, Záporožská, Chersonská oblast). Její délka činí 2201 km, čímž se řadí na čtvrté místo v Evropě (po Volze, Dunaji a Uralu). Z délky řeky připadá 485 km na Rusko, 16 km na bělorusko-ruskou hranici, 595 km na Bělorusko, 115 km na bělorusko-ukrajinskou hranici a zbytek na Ukrajinu. Povodí o velikosti 516 300 km2 ji po Volze a Dunaji řadí na třetí místo v Evropě.", "tgt_summary": "The Dnieper is one of the major rivers of Europe, rising in the Valdai Hills near Smolensk, Russia, before flowing through Belarus and Ukraine to the Black Sea. It is the longest river of Ukraine and Belarus and the fourth-longest river in Europe. The total length is approximately with a drainage basin of. Historically, the river was an important barrier, dividing Ukraine into right and left banks. Nowadays, the river is noted for its dams and hydroelectric stations. The Dnieper is an important navigable waterway for the economy of Ukraine and is connected via the Dnieper–Bug Canal to other waterways in Europe. ", "id": 2239976}
{"src_title": "Budyšín", "tgt_title": "Bautzen", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v Sasku na horním toku Sprévy uprostřed historického území Horní Lužice, respektive v její německé části. Nejbližšími velkými městy jsou Drážďany (přibližně 50 kilometrů na západ), Chotěbuz (asi 60 kilometrů na sever) a Zhořelec (Görlitz), kolem 40 kilometrů na východ. Nejbližší české město Šluknov je asi 20 kilometrů na jih. V severní části Budyšína se nachází údolní Budyšínská vodní nádrž vybudovaná v roce 1974. Na jejím místě dříve stály vesnice Malsitz (hornolužickosrbsky: ) a Nimschütz (). Asi osm kilometrů jižně od města vytéká Spréva", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf, geologie, půdy.", "content": "Území Budyšína leží na jižním okraji zvlněné Hornolužické desky, který je na jihu utvářen Hornolužickou pahorkatinou. Nejvyšší vyvýšeninou z celé dnešní rozlohy města je vrch Chorberg (268 m n. m.) v městské části Salzenforst (). Dále horské pásmo podél ulice Alte Straße jižně od dálnice A4 (260,4 m n. m.), vrch Hennersberg (249,8 m n. m.) a Windmühlenberg (248 m n. m.) stejně jako Himberg u obce Boblitz (244,4 m n. m.) a horské pásmo ležící jižně od Boblitz (245,4 m n. m.). Naopak nejníže položeným místem je hladina Budyšínské vodní nádrže se 156,4 m n. m., luh Albrechtského potoka (\"Albrechtsbach\") u obce Basankwitz se 160 m n. m. a luh potoka Bolbritzer Wasser se 170 m n. m. Území města má nepatrně až mírně zvlněný reliéf s průměrnou výškou 180–200 m n. m. Pouze Spréva zde vykrajuje strmé údolí, jehož srázy dosahují výšky 40 m. Základem podloží Hornolužické nivy je lužický granodiorit, který se blíží k povrchu v oblasti vrchů a kopců, v údolí Sprévy se pak objevuje ve formě otevřených skalních útvarů. V období pleistocenního", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejvýznamnějším vodním tokem v prostoru Budyšína je řeka Spréva, která městskou oblastí protéká z jihozápadu na severovýchod v částečně hluboce vykrojeném a úzkém údolí. Protilehlé svahy se zde k sobě přibližují na vzdálenost 50 m a mají sklon téměř 70 °. Průměrná výška svahu je kolem 30 m. Původní průběh Spévy je dnes regulován 6 zábranami. Řekou proteče v průměru 3,25 m vody za sekundu. Severně od centra města je Spréva zadržována v Budyšínské vodní nádrži, která může pojmout až 49 milionů m. Tato přehrada slouží jako rekreační areál a zároveň poskytuje útočiště mnoha druhům ptactva. Vedle přehrady se nachází v Budyšíně a jeho okolí v okruhu 25 km 111 vodních ploch a toků. Povodí Sprévy tvoří několik menších potoků, ke kterým", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "V oblasti města Budyšína převažuje kontinentální vnitrozemské podnebí s maritimními vlivy. Jsou pro ně typická chladná vlhká jara a léta, dlouhý teplý podzim a zima s velmi častými, ale spíše krátkými sněhovými obdobími (přibližně 54 sněžných dní). Průměrná roční teplota naměřená v letech 1960–2017 je 8,4 °C. V nejteplejším měsíci červenci dosahuje průměrná teplota 17,7 °C. Nejchladněji je v lednu s průměrnými teplotami kolem −1.5 °C. Rozdíl mezi těmito dvěma měsíci je tedy 19,2 °C. S průměrným ročním úhrnem srážek 603 mm má Budyšín středně suché klima. Území města leží v nejteplejších oblastech ve východní části Saska. V údolí Sprévy převládají především v zimě často silné jižní větry, vanoucí z Čech a", "section_level": 2}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Na jihovýchodě města se nachází „Přírodní park Budyšín“ (\"Naturpark Bautzen\"), jehož majitelem se město stalo po roce 1989. V letech 2003/04 byl park obnoven. Územím, které je podle vyhlášky Krajského ředitelství v Drážďanech hodno zvláštního obecního zájmu je „Oblast Sprévy nad Budyšínem“ (\"Spreegebiet oberhalb Bautzen\"), v níž žijí volně rostoucí rostliny a divoká zvířata, na které se vztahuje Směrnice o stanovištích. Dalšími chráněnými územími v blízkém okolí jsou přírodní rezervace „Wollschank und Zschark“ u 20 km vzdálené obce Commerau (), a 11 km", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Do území Budyšína zasahují celkem tři chráněné krajinné oblasti. Jsou to „Hornolužická pahorkatina“ jihovýchodně od městské části Oberkaina, „Údolí Sprévy“ na jihozápadě od města a „Sprévská nížina“. Zde jsou chráněny některé biotopy a ve Sprévské nížině u městské části Malschitz také zdejší ptactvo. V roce 2006 byl ve městě naměřen roční průměr koncentrace imisí: PM dosahovaly hodnoty 27 μg/m3, oxid dusičitý 27 μg/m3, což je podle Směrnice Evropské unie", "section_level": 2}, {"title": "Charakter osídlení.", "content": "Budyšínské staré město se rozprostírá na skalní plošině nad Sprévou, jehož vrcholem je hrad Ortenburg. Původně bylo ohraničeno městskými hradbami. Později vystavěné nové čtvrti na východě města se přimykají k někdejším hradbám, po jejichž odstranění se město rozšířilo východním i západním směrem. V sedmdesátých letech 20. století byly na východě vybudovány nové čtvrti Gesundbrunnen a Allendeviertel. Od roku 1990 bylo", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Budyšín se dělí na 25 městských částí (v závorce jsou stejně jako dále v", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Název města.", "content": "Poprvé byl název města zmíněn v roce 1002 jako \"civitas Budusin\". Původ tohoto jména je nejasný: někteří odborníci se kloní k názoru, že vychází z praslovanského základu „bud“, „bod“ nebo „budeč“, tedy „místo na hranici“, jinou rozšířenou variantou je to, že sídliště bylo pojmenováno podle slovanských knížat jména \"Budissentius\" (popř. \"Budestaus\"), resp. \"Budislav\" či \"Budimír\". Mohlo být však odvozeno také z ženského jména „Budiša“ nebo „Budy“ (sídliště z chatrčí). Jedna budyšínská pověst potom praví, že v místě, kde dnes leží Budyšín, se během cesty zastavila těhotná česká kněžna", "section_level": 2}, {"title": "Pravěk a raný středověk.", "content": "Okolí města patří k nejdéle osídleným oblastem Horní Lužice, v údolí Sprévy a tedy v městské části Burk (\"Bórk\") na severovýchodu a poblíž vsi Niedergurig () jsou doložena lidská sídla již v období mladšího paleolitu, ale také v neolitu, době bronzové a železné. Ve 3. století našeho letopočtu v krajině pobývaly východogermánské kmeny. Od 7. století se v oblasti začal usazovat slovanský kmen Milčanů. Bavorský geograf působící v 9. století informuje o 30 hradních okrscích (\"civitates\") Milčanů, mezi nimiž měl Budyšín bezpochyby vedoucí úlohu. Se zavražděním míšeňského markraběte Ekkeharda v", "section_level": 2}, {"title": "Léno českých panovníků.", "content": "V souvislosti s bojem o investituru daroval císař Jindřich IV. v roce 1075 Budyšínsko loajálnímu českému knížeti Vratislavu II., jenž je zase předal jako věno Wiprechtu z Grojče, který se oženil s jeho dcerou Juditou. Když v roce 1135 Wiprechtův syn Jindřich z Grojče zemřel bezdětný, připadl tento kraj zpět českému knížeti. V letech 1144–1157 jej ovšem římský král Konrád III. přenechal míšeňskému markraběti Konrádovi. Teprve po té, v roce 1158, bylo území Horní Lužice jakožto říšské léno císařem Fridrichem I. Barbarossou", "section_level": 2}, {"title": "Budyšín pod českou vládou.", "content": "Když v roce 1319 vymřela braniborská linie Askánců, připadla Horní Lužice českému králi Janu Lucemburskému. Ten 31. srpna téhož roku udělil městu privilegium, které upravovalo půlmílové právo, jež mělo chránit podnikání měšťanů a zároveň do města začleňovat usedlosti v jeho okolí. 22. května 1329 Jan dodatečně rozhodl, že v okolí jedné míle od města Budyšína nesmí nikdo provozovat hostince, ani řemesla. Toto mílové privilegium bylo potvrzeno Karlem IV. v letech 1372 a 1374. Dalším opatřením bylo osvobození od zeměpanského solného monopolu, které bylo vydáno Janem Lucemburským už v roce 1335. Svědectví o právech a povinnostech měšťanů poskytuje tzv. srbská měšťanská přísaha („Burger Eydt Wendisch“) z počátku 16. století – nejstarší písemné svědectví o hornolužické srbštině. V roce 1346 rozhodla městská rada Budyšína spolu s dalšími pěti svobodnými či královskými městy", "section_level": 2}, {"title": "Budyšín pod saskou vládou.", "content": "V následujících letech probíhala stavební obnova města poškozeného požárem a válečnými událostmi. V roce 1666 zřídil kurfiřt Jan Jiří II. (1556–1680) mincovnu v dnešní ulici Hohengasse. Roku 1672 byl jmenován zemským fojtem Horní Lužice korunní princ Jan Jiří, pozdější kurfiřt Jan Jiří III. (1680–1691). Jelikož městská rada věřila, že si Budyšín vyvolí za svou rezidenci, nechala v Chrámu svatého Petra zřídit Patronátní lóži. Roku 1676 bylo město opět postiženo těžkým požárem, který zničil 415 domů. V roce 1678 byl v rámci markrabství Horní Lužice ve městě zřízen kurfiřtský vrchní poštovní úřad. Bylo to zřetelné uznání Budyšína", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1918–1949.", "content": "V přechodném období po první světové válce, kdy existovala tzv. Saská republika rad, abdikoval poslední král z rodu Wettinů Fridrich August III., načež v roce 1919 vznikl Svobodný stát Sasko coby spolkový stát Výmarské republiky. Nový budyšínský primátor Hermann Niedner se v roce 1920 snažil neúspěšně zabránit zrušení zvláštních práv Horní Lužice, které se připravovalo v souvislosti s obnovením saské ústavy. Ta vešla v platnost 1. listopadu 1920. V roce 1921 bylo papežem Benediktem XV. obnoveno míšeňské biskupství se sídlem v Budyšíně. Ve dvacátých letech prosazoval primátor Niedner z důvodu poválečné inflace politiku úspor. 1. července 1931 bylo Budyšínské okresní hejtmanství sloučeno s okresním hejtmanstvím v Drážďanech, čímž došlo k faktickému", "section_level": 2}, {"title": "Období NDR.", "content": "Již od konce 40. let i po vyhlášení Německé demokratické republiky (NDR) pokračovala v městském zastupitelstvu výrazná dominance Sjednocené socialistické strany Německa (SED) spojená s ideologizací celého státního aparátu. Všichni starostové až do roku 1990 byli členy této strany. Budyšín, který v roce 1946 znovu získal status zemského okresního města, se potýkal s dopravními problémy, nedařilo se např. prosadit výstavbu již kdysi plánované dálnice do Zhořelce. Kvůli nedostatku stavebních hmot bylo zanedbáváno historické centrum, jehož", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Panující společenské i politické poměry a rostoucí nespokojenost obyvatelstva vedly na konci 80. let ke stále častějším demonstracím, které vyvrcholily politickým převratem na podzim roku 1989. Dne 7. listopadu bylo také v Budyšíně na bázi demokratického dialogu založeno Nové fórum a nejrůznější diskuse probíhaly i v srbských organizacích, církevních obcích a v divadle. Starosta Heinz Wagner (SED) odstoupil v lednu 1990. Od roku 1990 byl obnoven titul primátora a zároveň se změnila struktura městské správy. V roce 1990 byla zrušena Důstojnická vysoká škola Otty Lilienthala, která zde sídlila od osmdesátých let. Ve spolupráci", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Budyšín byl v raném středověku jedním z největších měst Středního Německa. Přibližně od 15. století však vývoj obyvatelstva stagnoval. Relativně pozdní industrializace přinesla nové impulzy a také za časů NDR město zaznamenalo přírůstek obyvatelstva. Od politické změny v roce 1990 se populace snížila z 52 000 (1989) na přibližně 39 000 kvůli obyvatelům, kteří se vystěhovali, a nízké porodnosti. Od roku 2000 se však tento klesající trend výrazně zpomalil. V roce 2017 byl Budyšín podle populace osmým největším městem Saska. Od historických dob zde žijí Lužičtí Srbové, potomci slovanských", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Mezi věřícími občany města převažují protestanté, třetina obyvatelstva je ovšem bez konfese. Ve městě je největší protestantská komunita v Sasku: církevní obec sv. Petra, která má asi 5800 členů. Z ní vzešla komunita", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primátor a městská rada.", "content": "Od srpna 2015 je primátorem města Alexander Ahrens (SPD). Ten vystřídal Christiana Schramma (CDU), který byl starostou od roku 1990, od roku 1995 pak působil jako primátor. Ahrens, který byl tehdy ještě bez stranické příslušnosti, porazil ve volbách v roce 2015 jako společný kandidát SPD, Die Linke a Bürger Bündnis", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Městský znak patrně vychází z korouhve Wiprechta z Grojče z 11. století (kolem roku 1080), ačkoliv jeho původ není zcela objasněn. Nejstarší známé vyobrazení tohoto znaku se objevuje na dvou pečetích prince Václava IV., jemuž chtěl císař Karel IV. zajistit následnictví trůnu. První pečeť tehdy dvouletého prince je z roku 1363. Její součástí je nápis: \"Wenceslaus quartus dei gracia Boemie rex, Brandenburgensis et Lusacie marchio, Luczenburgensis et Slesie dux.\" Druhá pečeť je o deset let mladší (1373) a její nápis je nepatrně obměněn: \"Wenceslaus, dei gracia Boemie rex, Brandenburgensis marchio, Luczenburgensis, Slezie et Lusacie dux.\" Nejstarší zpráva o používání znaku k reprezentaci města pochází z Augsburské kroniky, podle níž byl tento znak zástupci Budyšína", "section_level": 2}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Od roku 1994 tvoří Budyšín společně s městy Zhořelec (Görlitz) a Hoyerswerda městský svaz regionálních center Saska, tzv. „“ (OZSV). Toto společenství vzniklo v rámci státního rozvojového plánu a zabývá se rozvojem infrastruktury, ekonomickou stabilizací regionu a regionálním marketingem. Z celkem sedmi kostelů v historickém centru města se pro bohoslužby", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profánní stavby.", "content": "Na hlavním náměstí středověkého centra je nejvýznamnější barokní soubor v Budyšíně zachovaných měšťanských domů. Domy na západní straně ulice Lauenstraße mezi Lauskou věží a radnicí jsou ve stylu saského „vysokého“ baroka, které bylo typické pro předválečné Drážďany. U stavby na Lauenstraße 6 (fasáda se čtyřmi alegorickými postavami) je doložen vliv Permoserova stylu. Na hlavním tržišti se nachází také Soukenický či kupecký dům (\"Gewandhaus/\"), z původního objektu je však zachován jen pozdně gotický sklep,", "section_level": 2}, {"title": "Parky.", "content": "Podél bývalých hradeb, které oddělovaly centrum města od východních a jižních městských částí, se rozkládá rozsáhlý hradební park s dřevinami z různých částí světa. Pět kilometrů od historického centra města leží Kleinwelka s největším německým bludištěm, zahrnujícím dobrodružný a", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německo-srbské lidové divadlo.", "content": "Německo-srbské lidové divadlo (\"Deutsch-Sorbisches Volkstheater/\") sídlí na hradě Ortenburgu. Od roku 2003 má jeden sál pro loutkové divadlo a divadlo malých forem, druhý pro vlastní městské divadlo (\"Burgtheater/\"). Je v majetku Zemského okresu Budyšín a částečně ho financuje „Nadace pro srbský lid“. Jedná se o jediné profesionální dvojjazyčné divadlo v Německu. Předchůdcem této instituce je původní budyšínské městské divadlo, které bylo otevřeno v roce 1796 poblíž Lauského příkopu (\"Lauengrabe\"), jenž byl součástí někdejšího opevnění. Tato historická budova však byla zbořena roku 1968 v rámci plánovaného rozšíření Budyšína na moderní socialistické město.", "section_level": 2}, {"title": "Lužickosrbské instituce.", "content": "Budyšín je sídlem", "section_level": 2}, {"title": "Steinhaus.", "content": "Steinhaus je kulturní centrum na ulici Steinstraße s koncertním sálem, kavárnou, divadelním jevištěm, kinem, ateliérem a galerií, které provozuje spolek Steinhaus e. V. Dodnes největší sociokulturní centrum ve východním", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelné události.", "content": "Na jaře se pravidelně konají pouliční oslavy „Bautzener Frühling“. Nadregionální význam má také tradiční postrkování velikonočních vajec na Protschenbergu v západním okraji města. Jedná se o největší dětský festival v regionu. Budyšín je jedním z výchozích bodů pro tzv. „Velikonoční jízdy“ (), což je starý velikonoční zvyk,", "section_level": 2}, {"title": "Kulinářské speciality.", "content": "Řada restaurací nabízí typickou hornolužickou kuchyni a také srbskou gastronomii. Známá je zvláště budyšínská hořčice, která existuje v různých sortách a recepturách, a podává se v dochucených pokrmech", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V městě sídlí fotbalový klub FSV Budissa Bautzen, který hraje v regionální lize. Lokálně významným klubem, který se soustředí zejména na práci s mládeží, je SV Bautzen. V době NDR byl Budyšín střediskem bowlingu s", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "V žebříčku každoročně zveřejňované studie Saské zemské kanceláře zaměřené na hospodářskou sílu saských měst obsazoval Budyšín po dobu několika let první místo. Různé ekonomické charakteristiky, jako jsou daňové příjmy a počet pracovních míst podléhajících odvodu pojistného na sociální zabezpečení se při tom porovnávají s počtem obyvatel. Obrat na jednu firmu sídlící v tomto městě dosahoval v roce 2016 výše 1,180 milionu eur, což v rámci Saska řadí Budyšín na druhé místo po Saské Kamenici. Město vděčí za svou relativní hospodářskou sílu především tradičně velmi smíšené odvětvové struktuře místní ekonomiky. Tato strukturální rozmanitost způsobuje poměrně nízkou náchylnost k hospodářských krizím mimo jiné proto, že je založena na společnostech, které zde již z velké části mají dlouhou tradici. Dalším podstatným bodem je skutečnost, že Budyšín je tradičním správním městem, a proto se vyznačuje vyšším zastoupením veřejných činitelů (justiční správy, soudů, vězeňské služby), jakož i velkým počtem advokátů a notářů. S 26 556 zaměstnanci, na něž se vztahuje sociální pojištění, bylo město například v roce 2016, v dostatečném předstihu před lidnatějším Görlitz s 21 921 zaměstnanci. Pracuje zde 69,6 % zaměstnanců, kteří sem dojíždějí za prací z celého regionu a dokonce z Drážďan. Vzhledem k značnému přebytku těchto dojíždějících je míra zaměstnanosti dosti vysoká, činí 666 zaměstnanců podléhajících příspěvkům na sociální zabezpečení na 1000 obyvatel – což je nejvyšší hodnota v Sasku. Naopak 45 % obyvatel s trvalým bydlištěm v Budyšíně za prací dojíždí do jiných míst v regionu. K rozvoji podnikání pozitivně přispívá blízkost letiště v Drážďanech. Ve městě jsou dále zastoupena média: V létě 1990 byl založen reklamní list \"Bautzener Bote\", dále je zde redakce srbského deníku \"\", které vydává vydavatelství Domowina. O místních událostech informují saské noviny, např. \"WochenKurier\" a \"Oberlausitzer Kurier\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Budyšín má spojení se spolkovou dálnicí A4 Drážďany-Zhořelec (přes vjezdy Bautzen-Ost a Bautzen-West a Salzenforst). Po té, co byla v roce 2013 otevřena západní tečna, obchází spolková silnice 6 ve směru od Görlitz centrum města a Mírový most (\"Friedensbrücke\"), kde zejména v odpoledních hodinách doprava vázla. Silnice B 96 z Žitavy do Berlína také vede od jihu města přes západní tečnu k západním předměstím předtím, než opustí městskou oblast na severozápadě. Silnice B 156 z Weißwasseru obchází městskou oblast na nově vybudované trati z roku 2003. Dálniční přístup pro severní okruh a Hoyerswerdu je od roku 2006 optimalizován také dálničním přivaděčem. Železniční stanice Bautzen byla otevřena v roce 1846. Je zastávkou pro tratě železničních společností Die Länderbahn GmbH („Trilex“) a Ostdeutsche Eisenbahn GmbH (ODEG). Na železniční trati Drážďany-Zhořelec, částečně i dále do Vratislavi, jsou přímá vlaková spojení. Přímé spoje do Berlína a Chotěbuzi (přes Hoyerswerdu), Žitavu a Bad Schandau byly v posledních dvou desetiletích zrušeny; město tak", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Při hodnocení turistického potenciálu města Budyšína je třeba brát v potaz nejen historickou architekturu a jedinečnou okolnost soužití dvou kultur se širokým spektrem nabídky místních specifik (velikonoční jízdy, Německo-srbské lidové divadlo, Srbský lidový soubor, obranné věže apod.), ale také atraktivní přírodní okolí a místní podnikání. Rozvoj individuálního profilu cestovního ruchu spojený s vytvářením zvláštní turistické značky je však podle analýzy městem pověřené poradenské firmy BBE Retail Experts z roku 2009 méně dynamický, než je tomu ve srovnání s konkurencí Zhořelce (Görlitz). Zatímco totiž Zhořelec dosáhl zvýšení turistické", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Budyšín má šest základních škol, čtyři střední školy, pět gymnázií (Schiller-Gymnasium, Philipp-Melanchthon-Gymnasium, Srbské gymnázium a dvě odborná gymnázia) a dvě speciální školy. Více než 500 studentů studuje na Berufsakademie Sachsen – Staatliche Studienakademie Bautzen, která nabízí tříleté vzdělání zakončené bakalářským titulem ve studijních oblastech finančního řízení, veřejného managementu, podnikové informatiky, elektrotechniky, lékařství a průmyslového inženýrství. Od roku 2018 škola disponuje novou laboratorní budovou za 8,7 milionů eur. Příležitosti na trhu práce pro absolventy „Berufsakademie“ jsou dobré: v posledních letech získalo po ukončení studia zaměstnání 85 až 90 % absolventů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budyšín (,,, ; do roku 1868 oficiálně \"Budissin\") je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které leží na horním toku řeky Sprévy v Zemském okresu Budyšín. S počtem obyvatel je druhým největším městem historického území Horní Lužice a zároveň jeho neformální metropolí. Sídlí zde významné kulturní a spolkové instituce Lužických Srbů, k nimž se dnes hlásí asi 5–10 % obyvatel města. V historickém centru se nacházejí význačné památky (hrad Ortenburg a část hradeb, obranné věže, kostely a dominanta města: tzv. simultaneum – konkatedrála sv. Petra, kterou využívá katolická i evangelická církev). Pro město obklopené Oblastí hornolužických rybníků a vřesovišť na severu a Hornolužickou vrchovinou na jihu je charakteristická z dálky patrná malebná silueta. ", "tgt_summary": "Bautzen (; Upper Sorbian: Budyšin ; until 1868 German: \"Budissin\"; Lower Sorbian: \"Budyšyn\",, ) is a hill-top town in eastern Saxony, Germany, and administrative centre of the eponymous district. It is located on the Spree. In 2018 its population was 39,087. ", "id": 2032454}
{"src_title": "Administrativní dělení Ruska", "tgt_title": "Federal subjects of Russia", "src_document": [{"title": "Kategorie subjektů.", "content": "[[Soubor:Субъекты Российской Федерации 2014.png|center|thumb|upright=2.5|Kategorie subjektů: Všechny subjekty Ruské federace mohou mít vlastní vlajku i znak.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled subjektů.", "content": "[[Soubor:Federal_subjects_of_Russia_(by_number).svg|center|thumb|upright=2.5|Subjekty Ruské federace]]", "section_level": 1}, {"title": "Změny od roku 2003.", "content": "[[Soubor:Russian_Subjects_merged.png|thumb|188px|Ruské federální subjekty, které byly či mají být sloučeny]] Původní dělení na 89 subjektů je postupně zjednodušováno slučováním. K [[1. prosinec|1. prosinci]] roku [[2005]] bylo v [[Rusko|Ruské federaci]] 88 subjektů. Podle federálního konstitučního zákona (\"17.12.2001 No6-ФКЗ\") byly Permská oblast (59) a Komi-Permjacký autonomní okruh (81) sjednoceny v [[Permský kraj]]. Od [[1. leden|1. ledna]] [[2007]] klesl počet subjektů na 86: [[Evencký autonomní okruh|Evencký]] (88) a [[Tajmyrský autonomní okruh]] (84) se staly součástí [[Krasnojarský kraj|Krasnojarského kraje]]. 1. července 2007 vznikl z Kamčatské oblasti a Korjackého autonomního okruhu [[Kamčatský kraj]]. 1. ledna 2008 byl [[Usťordynský burjatský autonomní okruh]] sloučen s okolní [[Irkutská oblast|Irkutskou oblastí]]. K 1. březnu 2008 se [[Čitská oblast]] s [[Aginský burjatský autonomní okruh|Aginským burjatským autonomním okruhem]] sloučily do [[Zabajkalský kraj|Zabajkalského kraje]]. Podle vládních plánů má slučování pokračovat: [[autonomní okruh]]y by měly zcela zaniknout, diskutuje se i o sloučení federálních měst a přilehlých oblastí ([[Petrohrad]] a [[Leningradská oblast]], [[Moskva]] a [[Moskevská oblast]]) či o slučování menších oblastí (např. [[Pskovská oblast|Pskovská]] a [[Novgorodská oblast]]), nejistý osud má i [[Židovská autonomní oblast]].", "section_level": 1}, {"title": "Změny v roce 2014.", "content": "[[18. březen|18. března]] [[2014]] byla v Moskvě v důsledku [[Anexe Krymu Ruskou federací|krymské krize]] podepsána dohoda o připojení dvou nových subjektů k Ruské federaci: [[Republika Krym|Republiky Krym]] a Federálního města [[Sevastopol]]. Dohodu podepsali ruský prezident Putin, samozvaný krymský \"premiér\" [[Sergej Aksjonov]], starosta Sevastopolu [[Alexej Čalyj]] a předseda nelegitimního krymského parlamentu [[Vladimir Konstantinov (politik)|Vladimir Konstantinov]]. V rámci dohody bylo stanoveno přechodné období potřebné k plnému začlenění obou subjektů do Ruské federace, které má trvat do [[1. leden|1. ledna]] [[2015]]. Rusko tak Krym včetně Sevastopolu anektovalo, Západ ani Ukrajina to však nepovažuje za legální a legitimní vzhledem k porušení mezinárodních dohod a ukrajinské ústavy.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Administrativní dělení Ruska| ]] [[Kategorie:Geografie Ruska]]", "section_level": 2}], "src_summary": "Podle ústavy z roku 1993 a pozdějších změn sestává Ruská federace k 1. lednu 2015 z 85 subjektů (rusky: субъекты, j. č. субъект), které se dělí do 6 kategorií obdařených různým stupněm politické autonomie; v Radě federace (horní komoře Federálního shromáždění) mají ale všechny subjekty rovné zastoupení dvěma poslanci. Z každého subjektu jednoho vybírá zákonodárný sbor a jednoho gubernátor.", "tgt_summary": "The federal subjects of Russia, also referred to as the subjects of the Russian Federation (, \"subyekty Rossiyskoy Federatsii\") or simply as the subjects of the federation ( \"subyekty federatsii\"), are the constituent entities of Russia, its top-level political divisions according to the Constitution of Russia. Since March 18, 2014, the Russian Federation constitutionally has consisted of 85 federal subjects, of which two are located on the Crimean Peninsula, which is not recognized internationally as part of Russia. ", "id": 48528}
{"src_title": "Samba (software)", "tgt_title": "Samba (software)", "src_document": [{"title": "Dávná historie.", "content": "Andrew Tridgell vyvinul první verzi Samba Unixu v první polovině ledna 1992 jako student doktorského studia (Ph.D.) na Australské národní univerzitě. Na protokol DEC Pathworks serveru aplikoval reverzní inženýrství. V době prvních vydání, verze 0.1, 0.5 a 1.0, z první poloviny ledna 1992, neměl projekt vlastní jméno a Tridgell jej nazýval „souborový Unix server pro Dos Pathworks“. V době verze 1.0, si uvědomil, že „měl implementovaný NetBIOS protokol“ a že „tento software by mohl být používán u dalších počítačových klientů“. Se zaměřením na interoperabilitu s Microsoft LAN Managerem vydal Tridgell „netbios pro unix“ (nbserver) verze 1.5 v prosinci 1993. Toto vydání bylo první, které obsahovalo klientský software, stejně tak jako serverovou část. V té době byla vybrána pro projekt licence GPLv2. Uprostřed verze 1.5 byl změněn název na \"smbserver\", ale Tridgell dostal upozornění od společnosti Syntax, která prodávala výrobek s názvem \"TotalNet Advanced Server\" a vlastnila ochrannou známku na \"SMBserver\". Jméno Samba bylo získáno spuštěním příkazu codice_1 v Unixu a použitím systémového slovníku, kde hledal slova, která obsahují písmena S, M a B (v tomto pořadí, tj. codice_2). Verze 1.6, 1.7, 1.8 a 1.9 následovaly relativně rychle, posledně jmenovaná byla vydána v lednu 1995. Tridgell se domnívá, že zavedení CVS v květnu 1996 bylo zrozením Samba týmu, ačkoliv už dříve přispívali další lidé, zejména Jeremy Allison. Verze 2.0.0 byla uvolněna v lednu 1999 a verze 2.2.0 v dubnu 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Nedávná historie.", "content": "Verze 3.0.0, vydaná 23. září 2003, byla hlavní aktualizací. Samba získala schopnost připojit se do Active Directory jako člen, ačkoliv ne jako řadič domény. Následující vydání verze 3.0 přidalo drobné změny, její vývoj byl ukončen 5. srpna 2009. Verze 3.1 byla použita jen pro vývoj a dále se na ní nepokračuje. S verzí 3.2, se rozhodlo přejít na vydávání nových verzí v časových intervalech. Nové hlavní vydání, jako například 3.3, 3.4, atd. se objeví každých 6 měsíců. Nové funkce budou přidávány jen v hlavních vydáních, v podverzích budou jen opravovány chyby. Od verze 3.2 byla provedena změna licence z GPL2 na GPL3, s některými částmi šířenými pod LGPL3. Verze 3.2.0 byla vydána dne 1. července 2008. Verze 3.2.x byla oficiálně ukončena 1. března 2010. Verze 3.3.0 byla vydána 27. ledna 2009. Verze 3.4.0 byla vydána 3. července 2009. Jedná se o první vydání, která zahrnuje jak zdrojový kód pro Sambu verze 3, tak i Sambu verze 4. Verze 3.5.0 byla uvolněna 1. března 2010. Jednalo se o první vydání zahrnující experimentální podporu pro SMB2. Verze 3.6.0 byla uvolněna 9. srpna 2011. Verze 4.0.0 byla uvolněna 11. prosince 2012. Obsahuje zásadní úpravy na úrovni zdrojového kódu. Samba teď může plnit roli řadiče domény Active Directory, nebo být plnohodnotným členem Windows Active Directory domény.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Samba umožňuje sdílet soubory a tiskárny mezi počítači s operačním systémem Windows a počítači s operačním systémem Unix. Jedná se o implementaci desítky služeb a tuctu protokolů, jako NetBIOS po TCP/IP (NBT), SMB, CIFS (a vylepšená verze SMB), DCE/RPC, MSRPC, WINS server známý jako NetBIOS Name Server (NBNS), NT doménový soubor protokolů které obsahuje NT doménové přihlašování, Secure Accounts Manager (SAM) databáze, Local Security Authority (LSA) služba, NT tiskovou službu (SPOOLSS), NTLM a nejnověji Active Directory přihlašování které obsahuje upravenou verzi Kerberos a upravenou verzi LDAP. Všechny tyto protokoly jsou často nazývány jen jako NetBIOS nebo SMB. NetBIOS a WINS protokoly jsou ve Windows zastaralé. Samba zřizuje sdílení souborů pro vybrané Unixové adresáře (včetně všech podadresářů). Tyto se zobrazí uživatelům Windows jako normální složky Windows přístupné prostřednictvím sítě. Unixoví uživatelé se mohou připojit buď tak, že si sdílený adresář připojí do systému pomocí příkazu codice_3, nebo alternativně můžou použít nástroj codice_4 (libsmb), který se chová jako FTP klient. Každý adresář může mít různá práva přístupu, která překrývají běžná oprávnění v Unixu. Služby Samby jsou realizovány jako dva démoni: Konfiguraci Samby je dosaženo editací jednoho souboru (typicky se nachází /etc/smb.conf nebo /etc/samba/smb.conf). Samba může také poskytovat přihlašovací skripty a politiky skupiny prostřednictvím codice_7. Samba je obsažena ve většině Linuxových distribucí. Například u Red Hat Linuxu je script /etc/rc.d/init.d/smb spuštěn při startu, a spouští oba démony. Samba není obsažena v Solarisu 8, ale Solaris 8 kompatibilní verze je dostupná na stránkách projektu. Samba obsahuje webové administrační rozhraní Samba Web Administration Tool (SWAT). V tomto webovém rozhraní je možno provádět veškerá nastavení Samby. Implicitně (default [diˈfoːlt]) bývá toto rozhraní z důvodu bezpečnosti vypnuto. Povolení protokolu SMB1 (starší a neaktualizovaná datová úložiště) na systému Windows 10 (Win+R: \"optionalfeatures\" - “SMB 1.0/CIFS File Sharing Support” --> \"SMB 1.0/CIFS Client\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Samba (anglická výslovnost [ˈsæmba]) je v informatice název svobodné reimplementace síťového protokolu SMB (Server Message Block, v novější verzi CIFS – Common Internet File System) používaného především pro vzdálený přístup k souborům (sdílení) v systémech MS Windows. Samba je distribuována pod verzí 3 licence GNU GPL. ", "tgt_summary": "Samba is a free software re-implementation of the SMB networking protocol, and was originally developed by Andrew Tridgell. Samba provides file and print services for various Microsoft Windows clients and can integrate with a Microsoft Windows Server domain, either as a Domain Controller (DC) or as a domain member. As of version 4, it supports Active Directory and Microsoft Windows NT domains. ", "id": 642279}
{"src_title": "Ulan-Ude", "tgt_title": "Ulan-Ude", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "První název, který neslo osídlení v tomto místě, pochází z roku 1666, kdy zde ruští kozáci založili \"Udinské zimoviště\" (\"Удинское зимовье\", podle řeky Uda), jakýsi opěrný bod pro výběr daní v oblasti. V 70. letech 17. století byla na tomto místě zbudována \"Udinská pevnost\" (\"Удинский острог\"), která dala název i postupně okolo vznikající osadě. Někdy se též užíval zkrácený název \"Udinsk\". Po roce 1730 však došlo k přejmenování. Důvodem byla skutečnost, že v oblasti se již nacházelo místo se zcela totožným názvem. Budoucí Ulan-Ude tak získalo název \"Verchněudinsk\" (\"Верхнеудинск\", od slov \"vrchní\" a \"Uda\"), druhá osada byla přejmenována na \"Nižněudinsk\" (\"Нижнеудинск\", tento název se zachoval do současnosti). Nynější jméno město získalo z rozhodnutí Ústředního výkonného výboru SSSR 27. června 1934. Název Ulan-Ude pochází z burjatštiny a je zcela poplatný době svého vzniku - znamená \"rudá Uda\" (obdobně mongolské hlavní město získalo o dekádu dříve název Ulánbátar, tedy \"rudý bohatýr\").", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "Ulan-udské městské symboly byly přijaty 20. října 2005 na základě rozhodnutí místního zastupitelstva. Vychází z původního znaku z 18. století, který městu dovolila užívat carevna Kateřina II. Veliká. Znak Znak města je tvořen zlatým štítem, na němž je vyobrazen zelený roh hojnosti, ze kterého se sypou zelené listy a červené plody. Roh hojnosti je překřížen Merkurovým žezlem. Nad štítem se nachází hradební koruna s pěti zuby, která poukazuje důležité postavení Ulan-Ude v rámci Ruské federace. Prostřední zub zakrývá sojombo, tradiční mongolský symbol věčného života (slunce, měsíc, oheň), který zde vyjadřuje přináležitost města k Burjatské republice. Vrchní figura sojomba představuje oheň, symbol štěstí a spokojenosti. Jeho tři plameny znamenají minulost, přítomnost a budoucnost. Slunce a měsíc symbolizují svět a věčnost. Ve spodní části koruny je burjatský národní ornament, symbolizující národní tradice. Ve spodní části znaku je stužka řádu Rudého praporu práce SSSR, který byl městu udělen r. 1984. Vlajka Vlajka Ulan-Ude je tvořena obdélníkem o poměru stran 2:3, který se skládá ze dvou polí - modrého (2/9 délky obdélníku) a žlutého. V modrém poli nahoře je zobrazen výše zmíněný žlutý symbol sojombo. Uprostřed žlutého pole jsou vyobrazeny další dva symboly z městského znaku – roh hojnosti a Merkurovo žezlo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "17. století Historie města začala roku 1666, kdy na pravém břehu řeky Udy poblíž jejího ústí založili ruští kozáci Udinské zimoviště jako bod pro výběr speciální daně zvané \"jasak\". Tu odváděly v carském Rusku státu původní sibiřské národy v podobě kůží sobola, lišky, bobra či kuny. Od roku 1678 je místo známo jako Udinská pevnost, neboť zde kozáci zbudovali mezi lety 1777–1780 jednoduchou dřevěnou pevnost se stálou vojenskou posádkou. Ta byla v 80. letech 17. století několikrát obléhána Mongoly a roku 1687 a 1689 značně rozšířena dvěma pluky moskevských střelců, roku 1689 Udinsk získal status města a stal se administrativním a vojenským centrem Zabajkalska, procházel přes něj obchod s Mongolskem a Čínou. Roku 1696 byl postaven první kostel.18. století Někdy po roce 1730 získala obec název Verchněudinsk. Roku 1775 získal Verchněudinsk od Kateřiny II. Veliké status města a znak. Město se stalo důležitým administrativním, kulturním, vojenským a obchodním centrem západního Zabajkalska. Díky svojí vhodné poloze nedaleko Bajkalu a na obchodních cestách z Ruska do Mongolska a do Číny město rychle rostlo. V historickém jádru města stojí dodnes dřevěné domy po tehdejších obchodnících. Dvakrát do roka se zde konaly velké jarmarky. V letech 1786-1800 byl postaven první kamenný kostel - Spasskaja cerkov. 19. století V roce 1830 prošly přes město dvě skupiny děkabristů mířících do Petrovského Zavoda. 1846 byla ve městě otevřena sklárna. 1863 přijel do města první parník. V letech 1877-1885 zde bylo vybudováno kamenné vězení pro 440 odsouzených, které je v provozu dodnes. 20. - 21. června 1891 navštívil město na své cestě na východ Ruska carevič Nikolaj Alexandrovič, budoucí car Nikolaj II. Na památku této návštěvy byl ve městě vztyčen oblouk, který v období stalinismu zničili, dnes na jeho místě stojí kopie. 15. srpna 1899 přijel do Věrchneudinsku po nově budované Transsibiřské magistrále první vlak. 20. století První kino bylo ve Verchněudinsku otevřeno roku 1909. V divokých revolučních letech byl Verchněudinsk obsazen bílými a stal se krátce hlavním městem Dálněvýchodní republiky. Od roku 1923 byl hlavním městem Burjatsko-mongolské autonomní SSR (od r. 1957 Burjatská autonomní SSR). Roku 1932 vznikly první instituce budoucí Burjatské státní univerzity. 1934 bylo město přejmenováno na Ulan-Ude. Téhož roku začala stavba tepelné elektrárny, 1936 byl postaven první automobilový most přes řeku Selengu. 1939 bylo otevřeno Burjatské divadlo baletu a opery, dnes jedna z dominant města. Téhož roku začal nový Ulan-udský letecký závod s výrobou prvních kusů letadel Polikarpov I-16 a Tupolev SB-2. 2. světová válka město nijak přímo nezasáhla, nicméně zapojilo se plně do válečného úsilí. Především místní letecký závod se rozeběhnul na plné obrátky a dodával válčící armádě bombardéry Petljakov Pe-2, stíhačky Lavočkin La-5 a Lavočkin La-7. Důležité byly také dodávky místní konzervárny a továrny na léky, výroba a oprava lokomotiv a muniční závod. Ve městě byla zformována 97. střelecká divize 16. armády. Od roku 1958 jezdí ve městě tramvaje. Roku 1991 navštívil město dalajláma. 1992 se Ulan-Ude stalo hlavním městem Republiky Burjatsko v rámci Ruské federace. V roce 2000 byl ve městě založen první buddhistický dacan (burjatský buddhistický klášter se školou).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ulan-Ude se rozkládá v západním Zabajkalsku, 100 kilometrů východně od jezera Bajkal, v podhůří hor Jablonovyj Chrebet v Ivolginsko-udinské proláklině, na obou březích řeky Selengy, u ústí řeky Udy. Proláklina představuje rozlehlou oblast táhnoucí se z jihozápadu na severovýchod, ze severozápadu je ohraničena hřebeny pohoří Chamar-Daban, ze severu hřebeny Ulan-Burgasy, z jihovýchodu Cagan-Dabanu. Výběžky Chamar-Dabanu dosahují výšky až 1114 m n. m. a převyšují tak doliny řeky Selengy o 500-700 m. Výběžky hřebenu Ulan-Burgasy dosahují výšky okolo 800-1000 m n. m. Nejvyšší vrchol hřebenu Cagan-Daban, ležícího v bezprostřední blízkosti města, měří 813 m, což je o 310 m výše než úroveň řeky Udy. Samotné město se rozkládá v nadmořských výškách 500-800 m n. m. Půda Díky rozmanitosti reliéfu je oblast Ulan-Ude bohatá na různé půdní typy. V náhorní části města převládají dronově podzolové a písčité půdy. Nižší polohy, nivy řek Selengy a Udy, jsou tvořeny lužními půdami. Ve východní části města, na levém břehu Selengy a na pravém přehu Udy, má krajina ráz lesostepi a stepi, zde se nachází kaštanozem a salisol. Vodstvo Hranicemi města protékají dvě velké řeky - Selenga a Uda. Selenga je největším přítokem Bajkalu (asi 50 % objemu všech přítoků). Ve městě vytváří díky svým slepým ramenům několik velkých ostrovů, z nichž jsou osídleny ostrovy Konnyj, Obščestvennyj, Poselskij (zde jsou hlavně chatové osady), Borodskij (chaty) a Spasskij (zde se nachází městská vodárna). Přes ramena řeky vede mnoho různých mostů, přes řeku samotnou pouze jediný, který spojuje centrum města s letištěm a federální silnice R258 Bajkal. Uda je pravým přítokem Selengy. Na území města vedou přes řeku dva automobilové mosty s tramvajovými pásy a železniční most Transsibiřské magistrály. Ve městě jsou ještě tyto říčky a potoky: přítoky Selengy - Nižněberjozovskaja, Suža; přítoky Udy - Věrchnaja Berjozovka, Borovka, Bajdanov ručej aj.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Ulan-Ude je silně kontinentální, město spadá do mírného podnebného pásu. Obecně je zde velmi sucho, což souvisí s jeho vzdáleností od velkých vodních ploch (od Bajkalu město oddělují hřebeny Chamar-Daban a Ulan-Burgasy), lokací města v kotlině mezi horami a vůbec jeho polohou v centru euroasijské pevniny. Klimatická zima zde trvá více než pět měsíců, od konce října do začátku dubna. Zima v Ulan-Ude je slunná a málo větrná, avšak protože Ivolginsko-udinská proláklina zamezuje přísunu teplejšího vzduchu, jeho teploty v zimním období klesají velmi nízko. Díky nízké vlhkosti vzduchu je však zimní počasí ve městě celkem snesitelné. Úhrn srážek v zimě je relativně nízký, sníh padá především v první polovině zimy. Jaro přichází do města na začátku dubna. Jsou pro něj typické náhlé návraty nízkých teplot, způsobené silnými větry ze severní Sibiře. Počasí v tomto ročním období je nestabilní a suché. Klimatické léto trvá něco přes dva měsíce. Od konce června do začátku srpna přichází cyklóny z pobřeží Tichého oceánu, které přináší deště. Toto období je tak nejhojnější na srážky. Jinak je však v červnu a červenci převážně sucho a horko. Podzim přichází jen pozvolna. Na rozdíl od Evropy, kde je obyčejně podzim spojen s častými srážkami, v Ulan-Ude jsou v tomto ročním období srážky málo časté. Charakteristické jsou prudké změny teploty vzduchu během dne a ranní mrazíky. Nejnižší naměřená teplota je -54,4 °C (6. ledna 1931), nejvyšší naměřená teplota je 40 °C (22 června 2010). Pro město je charakteristické velmi slunné počasí, ročně zde bývá okolo 2400 slunečných hodin (pro srovnání: Praha 1600, Dubrovník 2600). Dnů se srážkami je ve městě za rok průměrně 155, průměrný roční úhrn srážek činí 265 mm, z nichž většina připadá na léto (pro srovnání: v Praze činí průměrný roční úhrn srážek 527 mm).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ulan-Ude je 42. druhým největším městem Ruska (2015). Nejpočetněji zastoupenými národnostmi jsou podle údajů z roku 2010 Rusové (62,1 %, 2010), Burjati (31,9 %), Ukrajinci (0,6 %) a Tataři (0,5 %).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Divadla Muzea:", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Ulan-Ude se nachází 80 předškolních zařízení, 84 základních a 16 středních škol. Funguje zde také 5 univerzit: Mimo to se zde nachází 11 poboček univerzit z jiných měst.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Významné podniky Mezi nejvýznamnější podniky ve městě patří Ulan-udský letecký závod (\"Улан-Удэнский авиационный завод\"), spadající do ruského státního holdingu Ruské vrtulníky (\"Вертолёты России\"). Vyrábí se zde různé modifikace ruských vrtulníků Mil Mi-8 a Mil Mi-17, právě zde byly vyrobeny vrtulníky Mil Mi-171Š pro Armádu ČR. Dále se zde montují letadla Suchoj Su-25. Nejvýznamnějším energetickým podnikem je Ulan-udská tepelná elektrárna. Ulan-udské strojírenské výrobní sdružení - výroba strojírenských prvků zejména pro letecký a loďařský průmysl. Burjatzoloto – soukromá firma zabývající se těžbou zlata v regionu, sídlící v Ulan-Ude. Doprava Město je významným železničním uzlem - jednak zde prochází Transsibiřská magistrála, jednak zde začíná Transmongolská magistrála, spojující Ulan-Ude přes Nauški a Ulánbátar s Pekingem. Křižuje se zde federální silnice R258 Bajkal, spojující Irkutsk, Ulan-Ude a Čitu, s federální silnicí A340 vedoucí do Mongolska. Mezinárodní letiště Bajkal se nachází 15 kilometrů západně od centra Ulan-Ude. Kromě domácích linek odtud vylétají spoje také do Mongolska a Číny, v turistické sezóně do Thajska, Vietnamu a Turecka. Letiště je hlavní základnou místní letecké společnosti Burjatské aerolinie. Městskou hromadnou dopravu zajišťují tramvaje, autobusy a maršrutky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulan-Ude (rusky \"Улан-Удэ\", burjatsky \"Улаан-Yдэ\") je hlavní město Republiky Burjatsko v rámci Ruské federace. Žije zde obyvatel, převážně ruské a burjatské národnosti. Město založili v 17. století ruští kozáci. Původně se jmenovalo \"Verchněudinsk\" podle místní řeky Uda, současný název získalo v roce 1934.", "tgt_summary": "Ulan-Ude (, \"Ulaan-Üde\", ; ;, \"Ulaan-Üd\", ) is the capital city of the Republic of Buryatia, Russia; it is located about southeast of Lake Baikal on the Uda River at its confluence with the Selenga. According to the 2010 Census, 404,426 people lived in Ulan-Ude; up from 359,391 recorded in the 2002 Census, making the city the third-largest in the Russian Far East by population. ", "id": 2441219}
{"src_title": "Wartburg (automobil)", "tgt_title": "Wartburg (marque)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním automobilem pojmenovaným v automobilce podle nedalekého hradu byl vůz vyrobený již v roce 1898. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století bylo tohoto jména využíváno pro označení vybraných sportovních vozů nejprve značky DIXI a později značky BMW vyráběných v eisenašské automobilce.", "section_level": 1}, {"title": "NDR.", "content": "Na konci druhé světové války se město Eisenach i s automobilkou ocitlo v sovětské zóně a záhy na to v NDR. Prvními poválečnými vozy vyráběnými v Eisenachu byly automobily \"BMW 340\" a \"BMW 321\" sestavované z dílů vyrobených během války. Krátce na to byla vozidla kvůli sporům o označení BMW přejmenována na EMW a tradiční modrá ve znaku automobilky byla nahrazena červenou, jako připomínka toho, že se automobilka nachází v sovětské okupační zóně. Tyto vozy vyráběla továrna až do roku 1955, kdy sem byla proti vůli vedení automobilky ze Zwickau převedena výroba dvoutaktního automobilu \"DKW F9\", nově označovaného jako \"IFA F9\". Ten se zde vyráběl po dobu jednoho roku a zároveň se tajně připravoval nový typ automobilu s původním názvem \"EMW 311\", který svým typovým označením začínajícím číslicí 3 měl navazovat na éru automobilky BMW.", "section_level": 2}, {"title": "Typová řada 311/312.", "content": "Označení Wartburg se znovu objevilo v roce 1956, kdy byl na veletrhu v Lipsku představen nový model s označením \"Wartburg 311\". Jednalo se o vůz poháněný dvoutaktním tříválcovým motorem o objemu 900 cm3 a výkonu 27 kW. Již při prvním uvedení na veřejnosti byl Wartburg 311 představen jako čtyřdveřová čtyřmístná limuzína s pontovonou karosérií typu sedan, třídveřové combi, dvoudveřový čtyřsedadlový kabriolet a pick-up. V roce 1957 následovala řada dalších variant karosérie – dvoudveřové čtyřsedadlové coupé, luxusní čtyřdveřová limuzína s možností dodání plátěné shrnovací střechy nebo také pětidveřová tábornická limuzína \"Camping\" s bohatě prosklenou zadní částí. Ke specialitám modelové palety patřil pro potřeby armády a policie vyvinutý model kabrioletu se čtyřmi dveřmi v plátěném či prostém plechovém provedení a s plátěnou skládací střechou. Úplnou špičku modelové řady pak představoval dvoumístný sportovní vůz \"Wartburg 313\", který byl představen také v roce 1957 a na autosalonu v New Yorku oceněn čestnou cenou za eleganci. Mimo sériově vyráběné varianty existoval i prototyp Bellevue s karosérií pseudolandaulet, tzn. nad předními sedadly prosklená pevná část střechy a nad zadními sedadly shrnovací plátěná střecha. Tento prototyp byl ozdobou autosalonů, do výroby však zařazen nikdy nebyl. Za dobu výroby typu 311, tedy od 18. října 1955 do roku 1965 bylo vyrobeno téměř 260 000 těchto vozů v 11 různých variantách. Z uvedeného počtu bylo 51 % vyvezeno do zahraničí – 34 % do socialistických zemí Východního bloku, zejména do Československa a Polska, zbylých 17 % pak do západních zemí, především Finska a Švédska. V malých sériích se Wartburgy vyvážely do Belgie, Dánska, Velké Británie, USA i SRN. V roce 1962 byla zahájena výroba typu označeného jako \"Wartburg 312\". Oproti předchozímu typu získal silnější motor o objemu 992 cm o výkonu 33 kW. Běžněji se pak tento typ označoval jako \"Wartburg 311–1000\". V roce 1965 uvedla na trh mezityp \"Wartburg 312/1\". Ten měl ještě původní oblou karosérii, ovšem byl už vybaven novým podvozkem připravovaným pro typ 1000-353, kde bylo odpružení zajištěno vinutými pružinami, na rozdíl od dosavadních příčných listových per. Rovněž se tím zmenšil průměr pneumatik z původních 15\" na 13\". Pro tento model se běžněji používalo označení \"Wartburg 312\". Typová řada 312-1 zahrnovala následující modely: Zatímco limuzíny byly v roce 1966 nahrazeny zcela novým vozem \"Wartburg 1000\" – častěji označovaným \"Wartburg 1000-353\", byly ostatní modely vyráběny až do roku 1967, kdy výroba plně přešla na typ 353.", "section_level": 1}, {"title": "Typová řada 353.", "content": "Wartburg 312 byl v roce 1966 nahrazen moderním \"Wartburgem 353\", který byl vyráběn celkem 25 let. Oproti typu 311/312 byla modelová paleta „třipěttrojky“ značně omezená a zpočátku představovala pouze čtyřdveřové provedení sedan s modifikací výbavy „\"de Luxe\"“ a provedení Tourist (kombi). Později přibylo několik kusů zvláštního provedení kabrioletu s plátěnou shrnovací střechou pro potřeby policie a armády a ještě o něco později se automobilka vrátila i k výrobě provedení pick-up pod označením TRANS. Vozy Wartburg se prodávaly téměř výhradně ve východním bloku. Model 353 byl v Československu velmi oblíbený díky velkému zavazadlovému prostoru.", "section_level": 1}, {"title": "Wartburg 1.3.", "content": "Výraznější změnu prodělal Wartburg 353 v roce 1988, kdy se do něj začal montovat čtyřtaktní motor Volkswagen o objemu 1,3 l. Změna motoru se projevila na úpravách podvozku a také karoserie. Po pádu berlínské zdi se definitivně ukázalo, že ani tyto změny nepomohou značku Wartburg udržet, a proto byl dne 10. dubna 1991 vyroben poslední Wartburg s označením 1.3. Tovární haly automobilky v durynském Eisenachu již od roku 1990 opouštějí vozy značky Opel a značka Wartburg se stala jen součástí historie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wartburg je označení několika modelových řad automobilů vyráběných v automobilce v německém městě Eisenach. Nese jméno podle stejnojmenného hradu tyčícího se nad městem. Tato automobilka byla z minulosti známa mimo jiné také pod zkratkou AWE – Automobilwerke Eisenach.", "tgt_summary": "The Wartburg was a car marque known for its East German manufactured models, but has its origins dating to 1898. The name derives from Wartburg Castle on one of the hills overlooking the town of Eisenach where the cars were made. From the 1950s, Wartburgs were a three-cylinder two-stroke engine with only seven major moving parts (three pistons, three connecting rods and one crankshaft). Production ended in April 1991, and the factory was acquired by Opel.", "id": 1726836}
{"src_title": "Ludwig Tieck", "tgt_title": "Ludwig Tieck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1773 v Berlíně jako nejstarší syn zámožného a vzdělaného provaznického mistra. V letech 1782-1792 navštěvoval berlínské humanistické gymnázium a byl vášnivým čtenářem jak soudobé triviální literatury, tak i děl Goethových a Schillerových. Chtěl se stát hercem, ale na otcovo přání studoval teologii a filozofii na universitě v Halle a později historii a literaturu v Göttingenu a Erlangenu. Se svým přítelem Wilhelmem Heinrichem Wackenroderem podnikl několik studentských cest po Německu. Po ukončení studií zahájil svou existenci jako svobodný spisovatel a překladatel, psal i triviální literaturu. Žil v Berlíně a v Hamburku, kde se roku 1798 oženil, a v letech 1799-1800 pobýval v Jeně, kde se stýkal s kroužkem staršího proudu německé romantiky (bratři Karl Wilhelm Friedrich a August Wilhelm Schlegel a Novalis). Seznámil se zde také s Goethem, Schillerem a Clemensem Brentanem. Později žil na dvorci u Ziebingenu (dnes Cybinka v Polsku), odkud podnikal větší i menší cesty, mezi jinými do Mnichova, Vídně, Prahy (roku 1813), Paříže a Londýna. Roku 1819 se Tieck usadil s rodinou v Drážďanech, kde byl jmenován královským dvorním radou a roku 1825 dramaturgem drážďanského divadla. Roku 1841 pak přesídlil do Berlína, když jej král Fridrich Vilém IV. povolal ke dvoru a jmenoval ho uměleckým poradcem královského divadla. V Berlíně také roku 1853 zemřel. Jedná se o autora romantických románů, básnických i dramatických parafrází knížek lidových čtení a také zakladatelem německé umělecké pohádky. Ve své tvorbě dával přednost především své fantazii a nezachovával žádná společenská ani dramatická pravidla. Německé čtenáře seznamoval také s díly alžbětinského divadla (zejména s díly Shakespeara), k jehož zásadám se hlásil, ze španělštiny přeložil Cervantesova Dona Quijota a vydal sebrané spisy Novalisovy a Kleistovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Ludwig Tieck (31. května 1773, Berlín – 28. dubna 1853 tamtéž) byl německý romantický básník, prozaik, dramatik a překladatel, po Novalisově smrti nejvýznamnější představitel staršího proudu německého romantismu (Frühromantik), tzv. jenské skupiny romantiků.", "tgt_summary": "Johann Ludwig Tieck (; ; 31 May 1773 – 28 April 1853) was a German poet, fiction writer, translator, and critic. He was one of the founding fathers of the Romantic movement in the late 18th and early 19th centuries.", "id": 2032147}
{"src_title": "User Datagram Protocol", "tgt_title": "User Datagram Protocol", "src_document": [{"title": "Technický přehled.", "content": "\"UDP protokol\" je protokol transportní vrstvy orientovaný na zprávy a byl uveden v. V sadě protokolů Internetu poskytuje UDP velmi jednoduché rozhraní mezi síťovou vrstvou pod a aplikační vrstvou nad. UDP neposkytuje žádné záruky doručení a odesilatelova UDP vrstva si u jednou už odeslaných zpráv neudržuje žádný stav. UDP pouze přidává kontrolní součty a schopnost roztřiďovat UDP pakety mezi více aplikací běžících na stejném počítači. UDP hlavička se skládá jen ze 4 políček, z nichž 2 jsou volitelná. Políčka zdrojového a cílového portu jsou šestnáctibitová a identifikují odesílající a přijímající proces. Protože UDP je bezestavový a odesilatel nemusí vyžadovat odpověď, zdrojový port je volitelný. Pokud není použit, zdrojový port by měl být nastaven na nulu. Po číslech portů následuje povinná délka UDP paketu včetně dat, v bytech. Minimální hodnota činí 8 bajtů. Zbývající políčko hlavičky tvoří šestnáctibitový kontrolní součet pokrývající hlavičku i data. Tento součet je možné vynechat, ale v praxi se téměř vždy používá. Kvůli chybějícím zárukám se UDP aplikace musí smířit s nějakými ztrátami, chybami nebo duplikacemi. Některé aplikace (jako třeba TFTP) mohou podle potřeby přidávat jednoduchý mechanismus spolehlivosti do aplikační vrstvy. Aplikace používající UDP nejčastěji opravný mechanismus nepotřebují, a dokonce jím mohou být zdržovány. Pokud aplikace vyžaduje vysoký stupeň spolehlivosti, může se místo něj použít TCP nebo opravné kódy. Protože UDP postrádá mechanismus předcházení a regulace zahlcení sítě, je nutné nadbytečné UDP datagramy na routerech zahazovat. Jako částečné řešení tohoto problému je navrhován protokol DCCP (\"Datagram Congestion Control Protocol\"). Ačkoliv je celkové množství UDP provozu na typické síti jen v řádu procent, je UDP používán řadou klíčových služeb včetně DNS, SNMP, DHCP a RIP.", "section_level": 1}, {"title": "Porty.", "content": "UDP používá porty, aby bylo možné rozlišit v počítači jednotlivé aplikace a správně jim doručit data, i když jich komunikuje v počítači více. Port je 16 bitová hodnota, která umožňuje používat porty z rozsahu 0-65535. Port 0 je rezervován, ale je možné ho použít, pokud odesílající proces neočekává žádnou odpověď. Porty 1-1023 jsou tzv. dobře známé () a na Unixech a odvozených operačních systémech jsou potřeba práva uživatele root, aby je bylo možné použít. Porty 1024-49151 jsou registrované porty. Porty 49152-65535 jsou používány pro komunikaci klienta se serverem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi TCP a UDP.", "content": "TCP je spojově orientovaný protokol což znamená, že k navázání \"end-to-end\" komunikace potřebuje, aby proběhl mezi klientem a serverem tzv. \"handshaking\". Poté, co bylo spojení navázáno, data mohou být posíláná oběma směry. Charakteristické vlastnosti TCP protokolu jsou: UDP je jednodušší protokol založený na odesílání nezávislých zpráv. Charakteristika protokolu:", "section_level": 1}], "src_summary": "UDP (\"User Datagram Protocol\") je jeden ze sady protokolů internetu. O protokolu UDP říkáme, že nedává záruky na datagramy, které přenáší mezi počítači v síti. Někdy je označován jako \"nespolehlivý\", ale správněji by mělo být \"bez záruky doručení\", což je hlavní rozdíl proti protokolu TCP. ", "tgt_summary": "In computer networking, the User Datagram Protocol (UDP) is one of the core members of the Internet protocol suite. The protocol was designed by David P. Reed in 1980 and formally defined in. With UDP, computer applications can send messages, in this case referred to as \"datagrams\", to other hosts on an Internet Protocol (IP) network. Prior communications are not required in order to set up communication channels or data paths. ", "id": 329996}
{"src_title": "Alfred Brehm", "tgt_title": "Alfred Brehm", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho otec Christian Ludwig Brehm byl protestantský pastor a amatérský ornitolog, který ve svém synovi už od dětství probouzel zájem o přírodu a zvířata. Alfred Brehm nejprve studoval architekturu na Drážďanském uměleckém institutu, ale po dvou letech studium přerušil. Seznámil se s baronem Johannem Wilhelmem von Müllerem a v r. 1847 s ním odjel na expedici do severní Afriky, kde se věnoval především pozorování života zvířat. V r. 1850 se k nim připojil jeho bratr Oskar, výborný entomolog, který se však utopil při koupání v Nilu. Během pěti let získal Alfred Brehm velkou sbírku zvířat a ptáků. Po návratu do Evropy v r. 1853 uveřejnil zápisky z této expedice po názvem „\"Reisesskizzen aus Nord- Ost-Afrika\"“ (Náčrtky z cesty po severovýchodní Africe). Byl přijat za člena německé akademie přírodních věd Leopoldina. Studoval zoologii na univerzitě v Jeně, studium ukončil v r. 1855. Po promoci cestoval s bratrem Reinholdem dva roky po Španělsku. Pak se usadil v Lipsku jako spisovatel na volné noze a napsal mnoho populárně vědeckých pojednání a článků o svých pozorováních a cestách pro různé časopisy. V r. 1858 byl přijat do lóže svobodných zednářů v Lipsku. V r. 1860 odjel na expedici do Skandinávie. Po návratu přijal místo učitele zeměpisu na gymnáziu a v r. 1861 se oženil se svou sestřenicí Mathildou Reizovou. Měli spolu pět dětí, manželka zemřela v r. 1878 při porodu syna. V r. 1862 začal Brehm pracovat na svém nejznámějším díle, které si u něho objednal nakladatel Meyer pro Bibliografický ústav v Hildburghausenu (\"Bibliographische Institut\"). První svazek Ilustrovaného života zvířat (\"Illustriertes Thierleben. Eine allgemeine Kunde des Thierreiches\") vyšel v r. 1863 a stejně jako dalších pět dílů si získal velkou popularitu u čtenářů na celém světě. V letech 1863 - 1866 byl ředitelem zoologické zahrady v Hamburku a současně psal ve spolupráci s biologem Emilem Adolfem Rössmässlerem spis \"\"Die Thiere des Waldes\"“ (Zvířata lesa). Odešel pro neshody s vedením města a v r. 1869 se stal ředitelem nově vzniklého Berlínského akvária, kde pracoval do r. 1878. Neustále psal, publikoval knihy a přednášel. K jeho obdivovatelům patřil mladý korunní princ Rudolf, se kterým se seznámil v r. 1873 na světové výstavě ve Vídni. V letech 1878 a 1879 spolu podnikli cesty do Uher a Španělska. Předtím v r. 1876 odjel na cestu po Sibiři, navštívil Kirgizii, Turkménii a západní Čínu. V roce 1883 odjel na přednáškové turné do Ameriky a krátce po příjezdu se dověděl, že jeho syn doma zemřel na záškrt. Absolvoval asi padesát přednášek a sám těžce onemocněl.Psychicky i fyzicky vyčerpán se vrátil do Berlína v květnu 1884. Odjel do své rodné vesnice, aby se zotavil a načerpal nové síly v kruhu rodiny. Zde ho však zachvátila těžká ledvinová choroba, které podlehl 11. listopadu 1884.", "section_level": 1}, {"title": "Brehmův život zvířat.", "content": "Prvních 6 svazků této encyklopedie vyšlo v letech 1864–1869 pod názvem \"Illustriertes Thierleben\". Publikoval ji Bibliographisches Institut, nakladatel Herrmann Julius Meyer. Dílo ilustroval Robert Kretschmer (1818–1872). \"Brehmův život zvířat\" (\"Brehms Tierleben\") desetidílná (má 10 svazků) zoologická encyklopedie, 4 díly jsou věnovány savcům, 4 ptákům, 1 plazům, obojživelníkům a rybám a 1 bezobratlým. Velkým pokrokem byly ilustrace od Gustava Mützela a dalších. Brehmovi byla v pozdějším období vytýkána antropomorfizace (polidšťování) zvířecího chování, ovšem ne zcela právem. Jeho dílo se stalo odrazovým můstkem a vzorem pro pozdější zoologické encyklopedie. Vyniká nejen velkou fundovaností, ale i přímo monumentálním rozsahem a nebylo dodnes překonáno. V češtině (zpracováno po r. 1950):", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Edmund Brehm (2. února 1829, Unterrenthendorf, nyní Renthendorf – 11. listopadu 1884, Renthendorf) byl německý zoolog a spisovatel, autor populárně-vědeckých spisů o životě zvířat.", "tgt_summary": "Alfred Edmund Brehm () (2 February 1829 in Unterrenthendorf, now called Renthendorf – 11 November 1884 in Renthendorf) was a German zoologist, writer, director of zoological gardens and the son of Christian Ludwig Brehm, a famous pastor and ornithologist. ", "id": 518041}
{"src_title": "Mramor", "tgt_title": "Marble", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Kalcitické mramory (krystalické vápence) obsahují více než 95 % kalcitu. Dolomitické mramory (krystalické dolomity) obsahují převážně dolomit. Kromě něj mohou obsahovat až 10 % kalcitu. Dále mohou mramory obsahovat různé přimíšeniny. Mezi nejběžnější patří jílová hmota, grafit, limonit nebo hematit a serpentinit (vzhledově atraktivní zelené mramory).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Mramory tvoří polohy a čočky ve formacích krystalických břidlic, zejména fylitů, svorů a pararul. Jejich tělesa nejčastěji nabývají rozměrů několika centimetrů až stovek metrů. V České republice se vyskytují například v okolí Českého Krumlova, Chýnova (dolomitický mramor), v Jeseníkách či v okolí Frýdlantu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Relativní permitivita ε bílého mramoru je 9,3. Relativní permitivita ε šedého mramoru je 11,6. Relativní permitivita ε modrého mramoru je 9,4.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy mramoru.", "content": "Vápence Barrandienu těžené jako mramory pro sochařské a architektonické užití: Mramory z Řecka:", "section_level": 1}, {"title": "Užití mramoru.", "content": "Bílý mramor, jako je kararský, byl velmi ceněným materiálem pro sochaře již od starověku. Dobře se opracovává (stupeň tvrdosti 3), je relativně izotropní, homogenní a odolný proti otřesům při opracovávání. Lom světla v kalcitových krystalech způsobuje „voskový“ vzhled povrchu a sochám dává dojem živého těla. Pro starověké civilizace byl mramor oblíbeným stavebním materiálem, protože se dal opracovat bronzovými nástroji. Z těchto dob se nám dochovalo mnoho příkladů stavitelské vyspělosti jejich tvůrců. Jako materiál na stavby slouží mramor do současnosti. Díky své rozmanité struktuře a barevnosti se používá k dekorativním účelům. Z důvodu vysoké ceny originálu je často napodobován (imitace). Na podlahy není příliš vhodný, protože je málo odolný proti otěru. Nařezaný na kostky se mramor používá při dláždění chodníků, kdy se z různobarevných druhů složí mozaika. Jemný mramorový prach se používá jako brusivo v brusných pastách (i v zubních), plnidlo při výrobě lesklého papíru (tzv. křídový papír), na výrobu „umělého mramoru“, přidává se do barev, plastických hmot.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní rozměr.", "content": "Mramor se, jako oblíbený materiál řeckých a římských sochařů a stavitelů, stal symbolem pro tradiční a vytříbený vkus. Sněhově bílý mramor je symbolem čistoty a také nesmrtelnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mramory (krystalické vápence) jsou přeměněné karbonátové horniny, které vznikly rekrystalizací původních vápenců nebo méně často dolomitů (krystalické dolomity). K přeměně (metamorfóze) dochází za vysoké teploty a tlaku. Mramory bývají hruběji zrnité než jemnozrnné vápence. Jsou většinou bílé, ale díky různým příměsím mohou nabývat nejrůznějších barev. ", "tgt_summary": "Marble is a metamorphic rock composed of recrystallized carbonate minerals, most commonly calcite or dolomite. Marble is typically not foliated, although there are exceptions. In geology, the term \"marble\" refers to metamorphosed limestone, but its use in stonemasonry more broadly encompasses unmetamorphosed limestone. Marble is commonly used for sculpture and as a building material.", "id": 1661094}
{"src_title": "Počítačová grafika", "tgt_title": "Computer graphics (computer science)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "William Fetter, designér firmy Boeing, je považován za autora slovního spojení „počítačová grafika“, které použil, když v roce 1960 popisoval svoji práci. Na začátku grafických technologií byly projekty jako Whirlwind, což byl první počítač využívající CRT obrazovku pro výstup dat, který navíc umožňoval využití světelného pera jako vstupní jednotky. Významným krokem byl počítač TX-2, vyvinutý roku 1959 v Lincolnově laboratoři v Massachusetts Institute of Technology. V roce 1963 byl pro tento počítač naprogramován Ivanem Sutherlandem program Sketchpad, který byl prvním programem využívajícím grafické možnosti počítače a tedy i prvním programem s grafickým uživatelským rozhraním. Brzy se začaly významné počítačové firmy zajímat o grafiku a v roce 1965 uvedla firma IBM na trh grafický terminál IBM 2250, první komerčně dostupný grafický počítač.. Na konci 60. let se konaly první konference a vznikly první obecně přijímané standardy, především díky organizaci SIGGRAPH (A Special Interest Group in Graphics), která vznikla v roce 1969 z iniciativy ACM (Association for Computing Machinery). Od roku 1973 se konají pravidelné výroční konference SIGGRAPH, které se staly jakýmsi veletrhem novinek v oblasti počítačové grafiky, ať už jde o software či hardware. Na konci 70. let se začaly rozšiřovat možnosti osobních počítačů a s nimi i způsoby praktického využití počítačové grafiky. Na konci 80. let se 3D grafika stala skutečností na SGI počítačích, které byly později použity při tvorbě prvních počítačem tvořených krátkých filmů v Pixaru. Od 80. let se v počítačových systémech využívají symboly, ikony, obrázky a další grafické prvky (souhrnně označované jako grafické uživatelské rozhraní) pro usnadnění a zpříjemnění komunikace mezi uživatelem a počítačem. V 90. letech nastal růst popularity 3D grafiky díky počítačovým hrám a animovaným filmům. V roce 1995 byl uveden film Toy Story, první celovečerní 3D-animovaný film. V roce 1996 byla vydána hra Quake, jedna z prvních her probíhajících výhradně ve 3D prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "2D počítačová grafika.", "content": "Existují dva základní přístupy ke 2D grafice: vektorová a rastrová grafika. Vektorová grafika ukládá přesná geometrická data, například souřadnice bodů, propojení mezi body (úsečky a křivky) a vyplnění tvarů. Většina vektorových grafických systémů umožňuje použít standardní tvary jako kružnice, čtverce atd. Naopak základem rastrové grafiky je pravidelná síť pixelů, organizovaná jako dvourozměrná matice bodů. Každý pixel nese specifické informace, například o jasu, barvě, průhlednosti bodu, nebo kombinaci těchto hodnot. Obrázek v rastrové grafice má omezené rozlišení, které se udává počtem řádek a sloupců. Dnes se často kombinuje rastrová a vektorová grafika v souborových formátech jako PDF či SWF.", "section_level": 1}, {"title": "3D počítačová grafika.", "content": "3D grafika je příbuzná vektorové 2D grafice. Také pracuje se souřadnicemi bodů a informacemi o úsečkách, křivkách a plochách, ale data jsou uložena ve trojrozměrném souřadnicovém systému. Z těchto trojrozměrných dat reprezentujících tělesa je potom renderován 2D obrázek. Různými technikami se dají ve 3D grafice vytvořit velmi realisticky vypadající obrázky díky věrné simulaci světelných a optických jevů jako jsou stíny, odrazy, lom světla či kaustika. Pokročilé vývojové nástroje umožňují i realistické animace včetně pohybů oděvu, vlasů, vodní hladiny a simulace fyzikálních jevů jako je gravitace a odrazy.", "section_level": 1}, {"title": "ASCII art.", "content": "ASCII art je jedním z nejstarších odvětví počítačové grafiky. Spočívá v reprezentaci obrázků a dalších grafických prvků pomocí písmen a znaků tabulky ASCII. Základy této umělecké disciplíny vznikly již v 19. století s prvními psacími stroji a od 60. let se ASCII art vyvíjel i na poli počítačů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačová grafika je z technického hlediska obor Výpočetní techniky, který používá počítače k tvorbě umělých grafických objektů a dále také na úpravu zobrazitelných a prostorových informací, nasnímaných z reálného světa (například digitální fotografie a jejich úprava, filmové triky). Z hlediska umění jde o samostatnou kategorii grafiky. ", "tgt_summary": "Computer graphics is a sub-field of computer science which studies methods for digitally synthesizing and manipulating visual content. Although the term often refers to the study of three-dimensional computer graphics, it also encompasses two-dimensional graphics and image processing.", "id": 745129}
{"src_title": "Žebravé řády", "tgt_title": "Mendicant orders", "src_document": [{"title": "Žebraví bratři.", "content": "Zřeknutí se majetku a spoléhání se na žebrotu jako na způsob obživy znamenalo odtržení se od jednoho z nejzákladnějších principů tradičního monasticismu. Kázání a poskytování duchovní péče byl raison d ́être žebravých mnichů. Jasně dokazovali, že angažovaný křesťan dokáže žít ve světě běžných lidí, ale přesto do něj nepatřit. Již nebylo třeba unikat z lidského světa a uzavírat se do odlehlých klášterů. Jediné, bez čeho se nebylo možné obejít, bylo, aby se káli a žili ve shodě s evangeliem. Nezbytným předpokladem této misijní činnosti bylo zřeknutí se veškerého majetku a s ním přicházející pohyblivost oproti mnichům, kteří byli vázáni k domu, v němž složili své sliby. Konzervativnější protivníci nazývali tyto mnichy \"gyrovagi\" – potulní. Např.svatý Benedikt k nim choval nejhlubší opovržení. Takovíto mniši však měli volnost pohybu a mohli putovat od kláštera ke klášteru, z provincie do provincie, za účelem kázání čí studia, podle toho co jim předepsali jejich představení.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský kontext.", "content": "Celých 150 let před rokem 1200 zažívala Evropa dlouhé období hospodářské a demografické expanze, díky bohatství plynoucímu z obchodu a výroby se začala města markantně rozrůstat a nabývat dnešní moderní podoby. Právě v těchto podmínkách začal vzrůstat antiklerikalismus a náboženský nonkonformismus. Společnost byla mobilnější, kritičtější a její horní vrstvy blahobytnější, než kdy předtím. Mezi laiky se začala šířit gramotnost a přestala být výsadou církve. Nová vrstva gramotných a vzdělanějších laiků začala kriticky nahlížet na rozumové a mravní nedostatky duchovenstva, to vyvolalo napětí mezi tradičními premisami mnišské spirituality a tužbami laického lidu, ve kterém se právě probudilo vědomí jeho křesťanského povolání. Na tyto potřeby laického lidu nebyla církev vybavena. Diecézní a farní struktura byla uzpůsobena především potřebě venkovského obyvatelstva. Většina duchovních byla převážně z řad svobodných rolníků a z hlediska míry vzdělání příliš nepřevyšovala úroveň jejich venkovských farníků. Právě tuto mezeru měli zaplnit žebraví bratři. V prostředí měst, přístupném novým myšlenkám, se vedle toho začala šířit různá nekonformní hnutí obviňovaná z hereze, jimž nedokázali sekulární duchovní úspěšně vzdorovat. Kacířství bylo všude a církev čelila krizi. Objevovaly se nové radikální podoby laické zbožnosti, inspirující se nezprostředkovaným výkladem Nového zákona, jehož části kolovaly v různých neoficiálních překladech a potenciálně ohrožovaly hierarchickou strukturu církve. Otázkou bylo, zda je tento bouřlivý nával nadšení možné usměrnit, aby sloužil věci pravověří. Papež Inocenc III. riskoval mnohé, když udělil podmínečné svolení určitým skupinám žebravých laických kazatelů, nakonec se mu to však vyplatilo.", "section_level": 1}, {"title": "Noví evangelisté.", "content": "Kromě žebravých mnichů existovalo ještě několik skupin potulných hlasatelů evangelia. Jejich společným znakem byla nová, radikálnější interpretace apoštolského života. Její podstatnou součástí byla dobrovolně přijímaná chudoba a ideál kazatelské misie, obracející lidi k nové víře. Ve starém ideálu byl odhalen nový rozměr, a to následování Ježíše po vzoru jeho pozemského života, tak jak jej vyjevuje evangelium. Docházelo ke znovuobjevení doslovného smyslu evangelia. Podnět k formování skupin evangelistů, často vycházel ze zámožných a vyhraněnějších sfér laických obyvatel měst. Zakladatelem jedné takové skupiny byl Valdès, obchodník a bankéř z Lyonu. Po náhodném vyslechnutí příběhu svatého Alexia, jenž se vzdal všeho a oddal se chudobě z lásky k Bohu, vyhledal Valdès jistého učence a požádal ho o radu, jak má změnit svůj život. Mistr ho odkázal na úryvek z evangelia „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ (Mt 19, 21) Poté Valdès učinil radikální krok: část svého majetku přepsal na svou ženu, dvěma dcerám dal věno a poslal je do kláštera, a zbytek rozdal chudým přímo na ulici. Následně se stal potulným kazatelem, který kázal přímo v ulicích a živil se žebrotou a zanedlouho začal získávat první žáky. Když byl roku 1181 vyzván, aby se za svou činnost zodpovídal legátské synodě, konající se toho roku v Lyonu, přihlásil se k pravé víře a k tomu, že ani on, ani jeho stoupenci nebudou nikdy hromadit peníze, potraviny či šatstvo a že budou žít v úplné chudobě. Byli označováni za valdenské nebo také za Lyonské chudé. Setkali se však s nepřátelstvím ze strany kněží, a tak mnozí z nich později propadli radikálnímu antiklerikalismu. Další skupinou snažící se o návrat k evangeliu byli humiliáti. Jednalo se o řeholní bratrstvo, jenž získalo množství přívrženců ve městech Lombardie a Benátska. Zajímavostí je, že papež povolil kázání i laickým členům bratrstva, byť s určitými omezeními. Povolení kázat laikům bylo první svého druhu. Většina autorit církve však toto povolení brala jako zásah do svých pravomocí a snahu o jejich uzurpaci, což považovali za podvratnou činnost a herezi a snažili se tuto výhradu laikům opět odepřít. Lucius III. pak roku 1184 valdenské i humiliáty vyobcoval spolu s dalšími sektami z církve. Jeho nástupce Inocenc III. nicméně humiliáty opět rehabilitoval a s církví smířil i umírněné a kompromisu nakloněné křídlo valdenských, které začalo být označováno za Katolické chudé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žebravé řády neboli mendikanti (z \"lat. mendicans\" – žebrající) je označení řeholních řádů, které se zřekly vlastnictví nejen na úrovni jednotlivců, ale i společenství jako celku (řádu). Na rozdíl od nežebravých řádů (např. cisterciáků, benediktinů nebo premonstrátů) tedy nedisponují pozemkovým ani jiným majetkem k zabezpečení provozu svých klášterů, nýbrž jsou závislé na vlastní práci a darech dobrodinců. Kláštery žebravých řádů vznikají od počátku 13. století. ", "tgt_summary": "Mendicant orders are, primarily, certain Christian religious orders that have adopted a lifestyle of poverty, traveling, and living in urban areas for purposes of preaching, evangelization, and ministry, especially to the poor. At their foundation these orders rejected the previously established monastic model. This model prescribed living in one stable, isolated community where members worked at a trade and owned property in common, including land, buildings and other wealth. By contrast, the mendicants avoided owning property at all, did not work at a trade, and embraced a poor, often itinerant lifestyle. They depended for their survival on the goodwill of the people to whom they preached. ", "id": 2111090}
{"src_title": "Diskový oddíl", "tgt_title": "Disk partitioning", "src_document": [{"title": "Výhody více diskových oddílů.", "content": "Vytvoření více jak jednoho oddílu má následující výhody:", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody více diskových oddílů.", "content": "Vytvořením více jak jednoho oddílu na pevném disku má následující nevýhody:", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka rozdělení disku.", "content": "Tabulka s popisem rozdělení disku se nachází na jeho úplném začátku v takzvaném MBR (\"Master boot record\", tj. prvních 512 bajtů na disku). V tomto prostoru se obvykle kromě tabulky nachází i zavaděč, který rozhoduje, ze kterého oddílu bude následně zaveden operační systém. Tabulka může mít několik různých formátů. Na počítačích PC je nejčastěji používána tzv. DOSová tabulka, která však neumožňuje popisovat disky větší, než 2 TB. Proto v operačních systémech MS Windows existují tzv. dynamické disky a ve Windows Vista a Windows 7 již existuje částečná podpora GPT v rámci datových oddílů. Od Windows 8 je GPT plně podporováno a může být použito i k zavedení operačního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy oddílů v systému DOS.", "content": "Nejznámějším způsobem rozdělení disku je rozdělení vycházející z potřeb PC BIOSu, které dělí disk na primární a sekundární oddíly (anglicky zvané partition). Pro vytváření oddílů je v DOSu určen program fdisk. Dalším, odlišným způsobem dělení je Jiné způsoby (bez vlastního jména) dále používají systémy", "section_level": 1}, {"title": "Primární oddíly disku.", "content": "PC BIOS umožňuje definovat v MBR umístěném v prvním sektoru disku čtyři primární oddíly. U primárního disku by právě jeden z těchto oddílů měl být označen jako bootovací (tedy jako ten, ze kterého lze nahrávat operační systém). V MS-DOS a dřívějších verzích Microsoft Windows bylo nutné, aby byl operační systém nainstalován na primární oddíl, který byl po nabootování označen jako disk C:. Modernější operační systémy mohou obsahovat zavaděče schopné překonat toto omezení, ale pokud má z disku startovat více operačních systémů, rozdělení na primární oddíly může být jediné na kterém se „shodnou“.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšířené oddíly disku.", "content": "Kromě primárních oddílů MS-DOS zavedl rozšířené oddíly. Ty jsou implementovány jako jeden oddíl rozdělený na větší počet logických disků. Na disku může být pouze jeden rozšířený oddíl. Příklad: Disk s jedním primárním a jedním rozšířeným oddílem se dvěma logickými disky ukáže tři jednotky, C:, D:, a E:.", "section_level": 2}, {"title": "Typy oddílů.", "content": "Každý oddíl je označen kódem, který označuje jeho formát a použití, například:", "section_level": 2}, {"title": "Komprimované jednotky v DOSu.", "content": "Pevné disky měly dříve poměrně malou kapacitu a proto bylo možné jejich obsah komprimovat, čímž se ušetřilo místo. Používaly se programy STACKER (DR-DOS kromě 6), SuperStor (DR-DOS 6), DoubleSpace nebo DriveSpace (MS-DOS, Windows 95). Komprese je realizována vytvořením jednoho velkého souboru v diskovém oddílu. Soubor pak obsahuje všechna zkomprimovaná data. Po zavedení ovladače komprimovaného disku do paměti je soubor otevřen a jeho obsahu je přiřazeno samostatné písmeno disku. Komprimace a dekomprimace je prováděna na pozadí, takže je před uživatelem skryta. Navíc je provedena záměna písmen původního oddílu a komprimované jednotky, takže komprimovaná jednotka má pak označení C:.", "section_level": 1}, {"title": "Práce s oddíly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "Pod operačním systémem MS Windows je obvyklé provozovat jedinou jednotku C: a zde se ukládají všechna data včetně souborů operačního systému a odkládacího souboru. Specialisté ale dávají přednost dělení na disk systémový, datový a odkládací jakožto samostatné oddíly. Zatímco použití jediného oddílu na vše klade vyšší nároky, na údržbu systému je řešení s více oddíly praktičtější, při potřebě měnit logické oddíly a obsah. K tomu se používají další programy jako je net-runna Enterprise, Acronis Disk Director Suite, diskdump, Paragon Partition Manager, Norton Partition Magic nebo Norton Ghost. Uživateli je tak umožněno při využití více oddílů rychlejší zotavení z nákazy viry, trojskými koňmi nebo z jinak poškozeného operačního systému.", "section_level": 2}, {"title": "UNIXové systémy.", "content": "Pro UNIXové operační systémy a operační systémy vycházející z UNIXů (jako Linux a Mac OS X), je obvyklé vytvoření oddělených oddílů pro / (systém), /home (uživatelská data), a swapový, lze vytvořit oddíly i pro /boot, /tmp, /usr, /var či /opt. (Totéž platí pro operační systémy BSD a odvozené, jako třeba Solaris, až na to že místo použití více partition rozdělí jednu partition na několik tzv. slices.) Takové schéma má několik výhod: pokud se jeden systém souborů poškodí, zbytek dat zůstane neporušený a je minimalizována jejich ztráta; oddíly mohou být zpřístupněny ke čtení (read-only) a zpracování setuid souborů tak zablokuje zvýšení bezpečnosti; výkon může být zvýšen díky kratším pohybům po diskové hlavě. Ovšem má to nevýhodu v disku rozděleném se na velikostně pevně dané oddíly - tak například uživatel může svůj oddíl zaplnit, třebaže ostatní oddíly mají stále spoustu místa nevyužitého. Nevýhoda běžných pevných disků je obtížné přerozdělování volného místa po jejich prvotním rozdělení na oddíly. Správce logických disků (LVM) tento problém elegantně řeší přidáním logické vrstvy mezi fyzická média a operační systém. Do logické jednotky lze snadno přidávat (nebo odebírat) fyzické partition a disky a tím měnit její velikost (nutná je ovšem i podpora souborového systému).", "section_level": 2}], "src_summary": "Diskové oddíly (anglicky partition) slouží k rozdělení fyzického disku na oddíly (fyzické nebo logické), se kterými je možné nezávisle manipulovat. Laicky řečeno, po rozdělení pevného disku se pak tento z pohledu souborů jeví jako několik samostatných disků, které mohou být různě naformátovány (tj. mít odlišnou logickou strukturu) a dokonce mohou obsahovat i různé operační systémy. ", "tgt_summary": "Disk partitioning or disk slicing is the creation of one or more regions on secondary storage, so that each region can be managed separately. These regions are called partitions. It is typically the first step of preparing a newly installed disk, before any file system is created. The disk stores the information about the partitions' locations and sizes in an area known as the partition table that the operating system reads before any other part of the disk. Each partition then appears to the operating system as a distinct \"logical\" disk that uses part of the actual disk. System administrators use a program called a partition editor to create, resize, delete, and manipulate the partitions.. Partitioning allows the use of different filesystems to be installed for different kinds of files. Separating user data from system data can prevent the system partition from becoming full and rendering the system unusable. Partitioning can also make backing up easier. A disadvantage is that it can be difficult to properly size partitions, resulting in having one partition with much free space and another nearly totally allocated.", "id": 2285909}
{"src_title": "Syrdarja", "tgt_title": "Syr Darya", "src_document": [{"title": "Povodí.", "content": "Oblast povodí má protáhlý tvar z jihovýchodu na severozápad. Jihovýchodní část má horský a severozápadní rovinný charakter. Rozvodí je nevýrazné a tak je velikost povodí přijata dohodou. Povodí \"Syrdarji\" představuje složitý systém propletených přírodních i umělých vodních toků, kanálů a kolektorů, přičemž délka kanálů a kolektorů značně převyšuje délku říční sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Zdrojnice \"Syrdarji\", řeky Naryn a Karadarja ve Ferganské dolině, stejně jako i vlastní \"Syrdarja\" tečou širokým úvalem (3 až 5 km). ZS hor obklopujících dolinu stéká velké množství přítoků. Zprava to jsou Kasansaj, Gavasaj, Čaadaksaj a zleva Isfajramsaj, Šachimardan, Soch, Isfara, Chodžabakirgan. Přitom téměř žádný z nich nedotéká do \"Syrdarji\", protože jsou rozebírány na zavlažování nebo se ztrácejí v rozsáhlých naplaveninách. Z řek, které stékají do doliny, vede přibližně 700 kanálů a z vlastní \"Syrdarji\" dalších 50. Největší kanály jsou: Do horských řek a \"Syrdarji\" stéká voda z více než 100 kolektorů a přivaděčů z toho (43 do \"Karadarji\" a 45 do \"Syrdarji\"). Největší kolektory jsou Sarysu, Karagugon, Severebagdadskij. Při odtoku z \"Ferganské doliny\" \"Syrdarja\" protíná Farchadské hory a vytváří zde Begovatské peřeje. Poté se otáčí na severozápad a teče rozsáhlým, místy bažinatým, úvalem, který je široký 10 až 15 km. Protíná tak Taškentskohladovostepní depresi. Na středním toku mezi Ferganskou dolinou a Čardarinskou přehradou přijímá přítoky Achangaran, Čirčik a Keles. Z Farchadského hydrouzlu (Farchadská přehrada) odtéká Jižní Hladovostepní kanál. Na dolním toku protéká východním okrajem pouště Kyzylkum. Koryto řeky je zde vyzdviženo nad okolní krajinu, je velmi členité a nestálé. Jsou zde časté povodně. Posledním přítokem je Arys. Malé řeky, které stékají ze hřbetu Karatau, do \"Syrdarji\" nedotékají. V ústí do Aralského jezera (resp. jeho severní části) vytváří \"Syrdarja\" deltu s mnohými rameny, průtoky, jezery (Kamyslybas) a bažinami. Při menších vodních stavech však vůbec do \"Aralského jezera\" nedotéká.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Velikost průtoku je závislá na vodním režimu v horské části povodí. Zdroj vody je převážně sněhový, v menší míře pak ledovcový a dešťový. Nejvyšší vodnost je na jaře a v létě (od března až dubna do srpna až září). V rovinné části povodí je vodní režim řeky narušen a vodnost se zmenšuje a to především v souvislosti s využíváním vody na zavlažování. Průměrný dlouhodobý průtok je a na \"Syrdarje\": Průměrný celkový roční průtok řek při odtoku z hor je 37,8 km3 a u \"Kazalinsku\" 14,1 km3. Tzn. že se v této oblasti spotřebuje 23,7 km3 vody za rok, neboli 63 % veškeré vody přitékající z hor.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Už v roce 1970 bylo zavlažováno 22 000 km2 půdy. Do kanálů bylo odvedeno 40 km3 vody a kolektory přiváděno 13 km3. Odtok regulují přehrady, z nichž největší jsou (Kajrakkumská (objem 4,2 km3), Farchadská (objem 0,35 km3) a Čardarinská (objem 5,7 km3) na \"Syrdarje\", Toktogulská (objem 19,5 km3) na \"Narynu\" a Andižanská (objem 1,6 km3) na \"Karadarje\". Syrdarja je splavná na oddělených úsecích od ústí do Bekabadu. Průmyslově lovené ryby jsou kapři, sumci, boleni, oukleje, usači, cejni, štiky, okouni. Na řece leží města Chudžand (\"Tádžikistán\"), Bekabad (\"Uzbekistán\"), Čardara, Kyzyl-Orda, Kazalinsk (\"Kazachstán\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Syrdarja (,,,, ve starověku nazývaná \"Jaxartes\") je nejdelší řeka ve Střední Asii. Je v této oblasti druhá nejvodnější po Amudarje. Protéká šesti vilajáty Uzbekistánu (Andižanský, Namanganský, Ferganský, Taškentský, Džizzacký, Syrdarjinský), Sogdijskou oblastí v Tádžikistánu a dvěma oblastmi Kazachstánu (Turkestánská a Kyzylordská oblast). Vzniká soutokem řek Naryn a Karadarja a ústí do Malého Aralského jezera. Její délka činí 2 212 km od soutoku \"Narynu\" s \"Karadarjou\" (3 019 km od pramenů \"Narynu\"). Povodí má rozlohu 219 000 km2.", "tgt_summary": "The Syr Darya (, ), historically known as the Jaxartes (), is a river in Central Asia. The name, a borrowing from the Persian language, literally means \"Syr Sea\" or \"Syr River\", and sometimes it is referred to in this way. It originates in the Tian Shan Mountains in Kyrgyzstan and eastern Uzbekistan and flows for west and north-west through Uzbekistan and southern Kazakhstan to the northern remnants of the Aral Sea. It is the northern and eastern of the two main rivers in the endorrheic basin of the Aral Sea, the other being the Amu Darya (Jayhun). In the Soviet era, extensive irrigation projects were constructed around both rivers, diverting their water into farmland and causing, during the post-Soviet era, the virtual disappearance of the Aral Sea, once the world's fourth-largest lake. The point at which the river flows from Tajikistan into Uzbekistan is, at above sea level, the lowest elevation in Tajikistan.", "id": 1897288}
{"src_title": "Friedrich Ludwig Jahn", "tgt_title": "Friedrich Ludwig Jahn", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Friedrich Ludwig Jahn se narodil 11. srpna 1778 ve městě Lanz v dnešní spolkové zemi Braniborsko do farářské protestanské rodiny otci Alexandru Friedrichu Jahnovi a matce Dorothee Sofii rozené Schultze. Ve třinácti letech ho otec vyslal na gymnázium v Salzwedelu (Sasko-Anhaltsko). Po předčasném ukončení se snažil dostudovat na berlínském gymnáziu U šedého kláštera (Zum Grauen Kloster). Jeho neschopnost přizpůsobit se školní disciplíně se projevila i zde nedokončeným studiem. Ale ani studium teologie a filologie započaté v roce 1796 na univerzitě v Halle neskončilo pro Jahna úspěšně a pokoušel se dostudovat na vysokých školách ve Frankfurtu nad Odrou, Greifswaldu, Göttingenu. Nakonec po domácím učitelování (1803–1805 Mecklenburg), cestování a dalších studijních pokusech v Göttingenu a Jeně zakotvil v roce 1809 opět v Berlíně, kde působil v klášterním gymnáziu a v plamannské škole jako pomocný učitel bez „examen pro facultate docendi“. Po porážce Pruska v bitvě u Jeny a Auerstedtu v roce 1806 se připojil k pruské armádě. V roce 1810 založil společně s Friedrichem Friesenem spolek „Deutscher Bund”, základ pozdějších studentských vlasteneckých spolků Burschenschaften. V roce 1811 otevřel podle GutsMuthsova vzoru na Hasenheide v Berlíně první „Turnplatz” neboli tělocvičnu pod širým nebem. Jahnův Turnverein (gymnastický spolek) se rychle rozšiřoval. V roce 1813 se Jahn podílel na vytvoření Lützowových svobodných jednotek, skupiny dobrovolníků v pruské armádě, která bojovala proti Napoleonovi. Jahn měl být také během války zapojen do bezpečnostní tajné služby. Po válce se vrátil do Berlína, kde byl jmenován státním učitelem gymnastiky. V roce 1814 se oženil s Helene Kollhof a z manželství vzešly tři děti. Od univerzit v Jeně a v Kielu obdržel později v roce 1817 čestný doktorát. Jeho výstřední povaha ho často přiváděla do konfliktů se zákonem. Jeden z těchto střetů měl za následek jeho zatčení a uzavření berlínské tělocvičny. Do roku 1824 byl vězněn v pevnosti Kolberg. Po propuštění následoval zákaz pobytu v Berlíně. Po smrti první manželky se v roce 1825 znovu oženil. Emilie Hentsch mu porodila jednu dceru. V roce 1840 mu byl za jeho statečnost v boji proti Napoleonovi propůjčen Železný kříž. Na jaře roku 1848 oblastní turneři z Naumburgu zvolili Jahna do německého národního parlamentu. Až do své smrti v roce 1852 žil v ústraní ve městě Freyburg na řece Unstruta (až na krátké období v roce 1828, kdy ve městě Kölleda čelil obvinění z pobuřování), kde byl na jeho památku v roce 1859 otevřen památník. Monumenty připomínající jeho zásluhy v tělovýchovné práci stojí nejen na mnoha místech bývalého Pruska, ale najdeme je i na území současné České republiky (například v Aši, Lindavě u Cvikova nebo v Jiříkově v Děčínském okrese v parku u Moskevské ulice).", "section_level": 1}, {"title": "Jahnovo turnerství a nacionalismus.", "content": "Friedrich Ludwig Jahn vnímal „Turnen” jako tělovýchovnou obrannou politiku přístupnou zcela každému a v jeho podání se jednalo o cvičení s \"patriotickou výchovou a přípravou na osvobozeneckou válku\". Pro Jahna byla tělovýchova neodmyslitelně spjata s politikou: s osvobozením Německa od napoleonské nadvlády, s myšlenkou velké německé říše pod vedením Pruska a s možností každého jednotlivce nejen se na vítězství národa přímo podílet, ale nést také jeho prohry a bolesti. Jahn se snažil výrazem „Turnen” jazykově oddělit vlastní tělovýchovný systém od všech ostatních tehdejších systémů, jako např. od gymnastiky Johanna Gottlieba Friedricha GutsMuthse. Martin Klement ve své „Recepci Friedricha Ludwiga Jahna a jeho idejí v Německém turnerském svazu” potvrdil tezi o Jahnově vlastenectví, „nikoli však o jeho agresivním antisemitismu, který u něj hledal Německý turnerský svaz”. Dále zmiňuje, že z Jahnových nahodilých poznámek o Židech se dá doložit, že se u něj projevoval spíše tradiční sociální antisemitismus, „v žádném případě však rasová nesnášenlivost”. V dílech Friedricha Ludwiga Jahna se výrazy „deutsch“ (německý), „unverfälscht“ (nefalšovaný), „treu“ (věrný) vyskytují ve zcela jiném kontextu a teprve Německý turnerský svaz jim dal antisemitskou podobu typu „verjudet“, „judenrein“, či „Entjudung“. Zrovna tak Německý turnerský svaz propagoval namísto Jahnova vlasteneckého „national“ výraz „völkisch“ a turnerský pozdrav „Gut Heil!“ osekal na pouhé „Heil!“", "section_level": 1}, {"title": "Psaná díla.", "content": "Mezi jeho díla patří: Jeho sebrané spisy byly vydány v Hofu v letech 1884–1887.", "section_level": 1}, {"title": "Čtyři F.", "content": "Turnerské motto má svůj původ ve studentském hesle 16. století \"(Frisch, frey, fröhlich, frumb – Sind der Studenten Reichthumb!\") a Jahn je v roce 1816 ve své učebnici tělocviku \"Die deutsche Turnkunst\" proměnil v morální a mravní kodex turnerů - \"frisch, frei, fröhlich, fromm\" (čerstvý, svobodný, veselý, zbožný). V roce 1843 si nechal Jahn na svém domě ve Freyburgu (dnes Friedrich-Ludwig-Jahn-Museum) motto vepsat na domovní štít. Frankfurtské \"Turngemeinde\" (turnerské společnosti) vysvětlil význam motta následovně: Z těchto počátečních „FFFF” vytvořil rytec Heinrich Felsing turnerský kříž, kdy k písmenu „F“ se druží doleva otočené druhé „F“ a na těchto dvou písmenech spočívají v zrcadlovém převrácení zbylá dvě „F“. Koncem 19. století započali radikální turneři Jahnův kříž zaměňovat za kříž hákový. V roce 1893 si Jahnovo motto socialistický dělnický spolek \"Arbeiter-Turnerbund\" upravil do podoby volebního sloganu \"Frisch-Frei-Stark-Treu\" (čerstvý, volný, silný a věrný). K nacionálním a rasovým účelům pak heslo posloužilo Schönererovi k vytvoření hesla „Durch Reinheit zur Einheit!” (Čistotou k jednotě).", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Malíř Caspar David Friedrich (1774–1840) zobrazuje ve svém díle z roku 1819 \"Zwei Männer in Betrachtung des Mondes\" Jahna s pastorem z Neubrandenburg Franzem Christianem Bollem (1776–1818). Jedná se o obraz vytvořený na památku zesnulého Bolla, který je zde ztvárněn jako osoba v plášti. Přičemž druhá sportovnější osoba by měl být Jahn samotný a to na základě historické skutečnosti z mladých Jahnových let, kdy působil v Neubrandenburgu jako domácí učitel.", "section_level": 1}, {"title": "Friedrich-Ludwig-Jahn-Gesellschaft e. V..", "content": "Nadace pro uchování tradic a památky na Friedricha Ludwiga Jahna \"Förderverein zur Traditionspflege und Erhaltung der Friedrich-Ludwig-Jahn-Gedenkstätten\" založená v roce 1992 se na základě změny stanov v roce 2008 přejmenovala na společnost \"Friedrich-Ludwig-Jahn-Gesellschaft\" se sídlem ve městě Freyburg. Cílem společnosti je nejen vědecký průzkumu Jahnova života, díla a jeho působení jako zakladatele tělocvičného hnutí v Německu, ale i interpretace Jahnova významu historického i současného, šíření a zachování jeho dědictví. Za tímto účelem společnost udržuje vztahy s německým tělovýchovným svazem \"Deutscher Turner-Bund\" a regionálními tělovýchovnými sdruženími, s univerzitami, školami, památníky a organizacemi, které pokračují v jeho tradici. Jahn by měl být podle nadace vnímán širokou veřejností především jako velký Němec. Jeho dílům se věnuje knihovna \"Friedrich-Ludwig-Jahn-Bibliothek\".", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání a pocty.", "content": "Jahn se pohyboval během svého života na mnoha místech, ve kterých mu byly často po jeho smrti odhaleny pomníky. Zrovna tak v místě zrodu \"turnerského hnutí\" v Berlíně Hasenheide byl na jeho počest odhalen 10. 08.1872 pomník. Mnohé ulice německých měst nesou jeho jméno nebo např. v Halle a v Langenhagen místa původních sportovních zařízení. Jeho jménem byla také pokřtěna školní motorová loď GST Námořní akademie \"August Lütgens\" v Greifswald-Wieck. 31. května 2013 byl Jahn uveden do Síně slávy německého sportu. Na počest F. L. Jahna byla pojmenována řada objektů i na území Čech. V Děčíně-Podmoklech na jižní straně Pastýřské stěny dodnes existuje vyhlídka nesoucí kdysi jeho jméno a kde bývala umístěna i jeho bysta. Na střeše turnerské tělocvičny v Olomouci byly na vrcholech štítů umístěny dvě nástavby s velkými hlavami ve výklencích, představujícími pravděpodobně Friedricha Ludwiga Jahna a Ernsta Eiselena. Nástavby však byly odstraněny při přestavbě roku 1937.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Vzhledem k údajným Jahnovým nacionalistickým a antisemitským názorům jsou kritizována jeho vyznamenání. V několika německých městech existují iniciativy k přejmenování ulic nebo míst podle Jahna či odstranění jeho pomníků. V Berlíně působí iniciativa „Sport ohne Turnväter“ (volně přeloženo Sport bez otců gymnastiky) bojující za přejmenování \"Jahnova sportovního parku\" v Prenzlauer Berg. Protiargumenty uvádí, že je třeba vidět Jahna jako \"dítě doby\", který byl poplatný době Pruského státu a následně byly teprve jeho myšlenky přejaty nacionalismem a politikou NDR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Ludwig Jahn (11. srpna 1778, Lanz – 15. října 1852, Freyburg) byl německý (pruský) pedagog, člen frankfurtského Národního shromáždění, ale především vlastenec a zakladatel německého tělocvičného hnutí, které později fungovalo pod názvem \"Deutscher Turnverband\" (z německého \"turnen\" – cvičit, jeho členové jsou i v češtině označováni jako \"turneři\"). Je známý pod přezdívkou „Turnvater Jahn” (otec tělocviku Jahn). V jeho tělocvičném hnutí byl také důraz na národní (německou) soudržnost (podobně jako u později založeného českého Sokola), turneři byli proto někdy vnímáni jako symbol němectví. Profiloval se také přípravou mladých lidí na boj proti napoleonské okupaci a v boji za spásu Pruska a Německa. První jeho tělocvičnou se stal v roce 1811 berlínský park „Hasenhaide”. Po boku svých \"turnerů\" zde demonstroval představu německé gymnastiky. Jeho gymnastické prvky hrazda a bradla se používají dodnes.", "tgt_summary": "Friedrich Ludwig Jahn (11 August 1778 – 15 October 1852) was a German gymnastics educator and nationalist whose writing is credited with the founding of the German gymnastics (Turner) movement as well as influencing the German Campaign of 1813, during which a coalition of German states effectively ended the occupation of Napoleon's First French Empire. His admirers know him as \"Turnvater Jahn\", roughly meaning \"father of gymnastics\" Jahn.", "id": 303635}
{"src_title": "Alfred Hellmuth Andersch", "tgt_title": "Alfred Andersch", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z buržoazní rodiny. Studoval na Wittelsbachově gymnáziu, odkud byl pro špatný prospěch vyhozen. V osmnácti se stal vedoucím organizace Komunistického svazu mládeže v jižním Bavorsku. V roce 1933, kdy se k moci dostali nacisté, byl vězněn 3 měsíce v koncentračním táboře v Dachau. Po propuštění byl i nadále pronásledován a díky tomu upadl do hlubokých depresí. V květnu 1935 se oženil s Angelikou Albertovou. Našel si práci v nakladatelství a začal cestovat po Itálii. K psaní literárních děl ho přivedl mnichovský soukromý učitel Günther Herzfeld. Ve psaní ho přerušila válka. V roce 1940 musel poprvé narukovat. V roce 1941 se vrátil a začal pracovat jako distributor kosmetické firmy ve Frankfurtu. Zde si začal milostný románek s Giselou Groneuer, která se později stala jeho druhou ženou. V roce 1942 umírá jeho matka v terezínském ghettu. V roce 1943 znovu narukuje do armády a v roce 1944 dezertuje a přechází k americké armádě. V roce 1945 se vrací zpět do Německa do Darmstadtu. V roce 1946 do roku 1947 pracoval jako redakční asistent Ericha Kästnera v Mnichově. Později spolu s Hansem Wernerem Richterem vydává vlastní časopis \"Texte und Zeichen\", který byl pro údajný nihilismus zakázán. V 60. letech se přestěhoval do Švýcarska. Svým odchodem protestoval proti politickému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji Spolkové republiky Německa. V roce 1972 získal švýcarské občanství. Žil jako úspěšný spisovatel na volné noze. Se svou druhou ženou hodně cestovali. Od roku 1970 byl členem Německé akademie pro jazyk a literaturu. Poslední roky života strávil na dialýze. Zemřel 21. února 1980 na selhání ledvin.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika Andersche.", "content": "\"\"Alfred Hellmuth Andersch je nedílnou součástí literatury a intelektuálního života Německa po roce 1945.\" (Karl Otto Conrady)\" \"\"Dlužím mu hodně, neboť on mě proslavil. Byl to on, kdo mě obeznámil s kulturním děním. Naučil mě všechny triky, ukázal mi mé šance a rizika. K mému štěstí hlavně v praxi.\" (Hans Magnus Enzensberger)\" \"\"Myslím, že každé hodnocení literárního díla, které Alfred Andersch jako mistr německé prózy nepolitizoval, by byl výsměch.\" (Max Frisch)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Hellmuth Andersch (4. února 1914, Mnichov – 21. února 1980, Berzona) byl německý-švýcarský spisovatel a kritik. Byl redaktorem literárních časopisů a zakládající člen skupiny 47. Ve svých dílech popisuje především lidi na okraji společnosti. Ústředním tématem je svobodná vůle jedince.", "tgt_summary": "Alfred Hellmuth Andersch (; 4 February 1914 – 21 February 1980) was a German writer, publisher, and radio editor. The son of a conservative East Prussian army officer, he was born in Munich, Germany and died in Berzona, Ticino, Switzerland. Martin Andersch, his brother, was also a writer.", "id": 1964518}
{"src_title": "Elektrolyt", "tgt_title": "Electrolyte", "src_document": [{"title": "Disociace.", "content": "Reakce, kdy dochází k rozpadu iontové vazby vlivem polárního rozpouštědla. Disociace probíhá ve 2 fázích:", "section_level": 1}, {"title": "Elektrolyt z hlediska výživy.", "content": "Tekutiny v těle jsou rozděleny do intracelulárního (vnitrobuněčného), extracelulárního (mezibuněčného) prostoru, v kterých jsou rozpuštěny ionty s elektrickou vodivostí (elektrolyty). Intracelulární a extracelulární prostory jsou vzájemně odděleny buněčnou membránou, jejich složení je tedy rozdílné (selektivní propustnost pro různé molekuly). Elektrolyty regulují vodní rovnováhu na obou stranách buněčné membrány. V souvislosti s pohybovou činností (zejména v důsledku metabolické acidózy) dochází k výrazným přesunům mezi buňkami a extracelulární tekutinou. Dvěma hlavními elektrolyty jsou sodík a draslík.", "section_level": 1}, {"title": "Sodík.", "content": "Sodík je nejdůležitější minerální látkou, která se nachází v extracelulárním prostoru. Vně buněk udržuje objem plazmy a krevní tlak. Tělo udržuje hladinu sodíku v krvi v určitém rozmezí, které je hormonálně kontrolováno. Pokud nastane příliš velký příjem, tělo nadbytek vyloučí močí; a naopak – pokud je ho přijímáno málo, vyloučí se jen minimum. Sodík je dodáván především ze soli. Denní příjem soli současné populace se pohybuje mezi 10 – 15 g, což je ze zdravotního hlediska mnoho. Minimální doporučený příjem je 2,4 g denně. U sportovců, jejichž každodenní intenzivní trénink způsobuje pocení, se z těla ztrácí okolo 2 až 3 g sodíku v jednom litru potu. V tomto případě je doporučováno pít sportovní nápoje (obsah sodíku asi 50 – 60 mg sodíku ve 100 ml) a konzumovat jídla s vyšším obsahem kuchyňské soli, což by mělo být dostatečné pro pokrytí potřeb sodíku. Pokud je zátěž velmi dlouhá a sportovec vypije velké množství tekutiny s nízkým obsahem sodíku, může dojít k hyponatrémii.", "section_level": 2}, {"title": "Draslík.", "content": "Draslík reguluje množství tekutiny v buňkách a spolu se sodíkem, který reguluje množství mimobuněčné tekutiny, upravují rovnováhu tekutin v organismu. Koncentrace draslíku v buňce je až 40krát vyšší než vně buněk. Dostatečná koncentrace draslíku je nutná k udržení elektrického potenciálu buněčných membrán a svalových vláken a k zajištění optimálního přenosu nervových impulsů. U sportovců se nedostatek projevuje vyšší unavitelností. Iontové nápoje obvykle obsahují 30 mg draslíku ve 100 ml, z přírodních zdrojů jsou bohaté na draslík především banány (450 mg/ks) nebo vařený špenát (838 mg/150 ml). Denní příjem by se měl pohybovat okolo 1,6 – 2 gramů.", "section_level": 2}, {"title": "Náhrada elektrolytů.", "content": "Náhrada elektrolytů je v některých situacích velice důležitá, zejména u ultra-vytrvalostních aktivit, kde dochází k velkým sodíkovým ztrátám, rychlé rehydratace, kdy došlo k velkým ztrátám tekutin, vzniklých v průběhu cvičení a u sportovců, kteří se nadměrně potí a / nebo je koncentrace elektrolytů v potu vysoká.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrolyty jsou roztoky nebo taveniny, které vedou elektrický proud. Vznikají obvykle rozpuštěním iontových sloučenin v polárních rozpouštědlech. V elektrolytech nepřenášejí proud elektrony jako u kovů (vodičů I. řádu), ale ionty. Ionty jsou proti elektronům větší, jejich pohyblivost je menší, takže vodivost je u elektrolytů nižší než u kovů. Proto jsou elektrolyty označovány jako vodiče II. řádu. Je k nalezení i v tužkových bateriích. Krystalické iontové sloučeniny – soli rovněž mohou vést elektrický proud, a to přenosem iontů například přes neobsazené uzly (vakance) jejich krystalové mřížky. Takové materiály (obvykle tuhé roztoky) nazýváme tuhými elektrolyty.", "tgt_summary": "An electrolyte is a substance that produces an electrically conducting solution when dissolved in a polar solvent, such as water. The dissolved electrolyte separates into cations and anions, which disperse uniformly through the solvent. Electrically, such a solution is neutral. If an electric potential is applied to such a solution, the cations of the solution are drawn to the electrode that has an abundance of electrons, while the anions are drawn to the electrode that has a deficit of electrons. The movement of anions and cations in opposite directions within the solution amounts to a current. This includes most soluble salts, acids, and bases. Some gases, such as hydrogen chloride, under conditions of high temperature or low pressure can also function as electrolytes. Electrolyte solutions can also result from the dissolution of some biological (e.g., DNA, polypeptides) and synthetic polymers (e.g., polystyrene sulfonate), termed \"polyelectrolytes\", which contain charged functional groups. A substance that dissociates into ions in solution acquires the capacity to conduct electricity. Sodium, potassium, chloride, calcium, magnesium, and phosphate are examples of electrolytes. ", "id": 1113509}
{"src_title": "Televizní zkušební obrazec", "tgt_title": "Test card", "src_document": [{"title": "Zkušební obrazec pro černobílý obraz.", "content": "Černobílý obrazec obsahuje škálu od bílé k černé (tedy např. 0 % černé, 25 % černé, 50 % černé, 75 % černé a 100 % černé). Dále jsou zde geometrické obrazce (kružnice, čtvercová síť), sbíhající se úsečky pro kontrolu vertikálního a horizontálního rozlišení. Zvukový doprovod pro obrazec obsahoval tón o kmitočtu 1 kHz nebo běžné rozhlasové vysílání.", "section_level": 1}, {"title": "Zkušební obrazec pro barevný obraz.", "content": "Moderní barevný obrazec kromě geometrických obrazců a stupňů šedé obsahuje navíc všechny základní barevné složky RGB (Red - červená, Green - Zelená a Blue - modrá) a doplňkové barvy CMY (Cyan - azurová, Magenta - purpurová, Yellow - žlutá), dále barevné přechody a takzvanou „pleťovou“ barvu pro správné nastavení barevné sytosti. Síť v obrazci sloužila k nastavení konvergence paprsků a byla jedním z nejpoužívanějších elementů kontrolního obrazce. Modré a červené klíny sloužily k vyrovnání pracovních bodů diskriminátorů a doladění úrovně černé.", "section_level": 1}, {"title": "Zkušební obrazec v tuzemském TV vysílání.", "content": "Tehdejší Československá televize začala své pravidelné veřejné vysílání v roce 1953. Z této doby je první „monoskop“ s nápisem „ČS. TELEVISE“, který byl později mírně změněn a nápis nahrazen nápisem „ČESKOSLOVENSKO“. Zvukovým doprovodem pro obrazec byla stanice Hvězda Československého rozhlasu. Tehdejší televizory (50. léta) vyžadovaly zapnutí asi 20 minut před začátkem vysílání, aby se mohlo provést doladění obrazu podle návodu. Barevné vysílání zahájila ČST v roce 1970, původně pořizované technologie na „německou“ normu PAL však musela z politických důvodů rychle nahradit technologiemi podle „francouzské“ normy SECAM s postupným přenosem barev, kterou preferoval Sovětský svaz, a to samozřejmě znamenalo i zavedení nového zkušebního obrazce. Brzy se však prokázalo, že norma SECAM není vhodná pro studiové zpracování a tak i když z politicko-ekonomických důvodů musela norma SECAM zůstat pro distribuci pozemního vysílání, mohla ČST od 80. let veškerou studijní techniku postupně přestavět na normu PAL, takže se změnil i zkušební obrazec. Do pozemního vysílání se norma PAL dostala počátkem 90. let. V současnosti (2020) již téměř všechny české televizní stanice vysílají nepřetržitě 24 hodin. Jednou z výjimek byla TV Prima, která vysílala v nočních hodinách zjednodušený zkušební obrazec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Televizní zkušební obrazec je obraz složený z geometrických tvarů různých barev, který slouží k nastavení televizní kamery, TV monitoru a televizního přijímače. Pomocí obrazce se kontroluje rozlišovací schopnost vodorovného i svislého rozkladu obrazu, jas, kontrast, geometrické zkreslení, barevné nastavení, přesnost synchronizace atd. Přes zdánlivou jednoduchost představují obrazce zcela komplexní nástroj pro velmi přesné naladění všech částí řetězce. ", "tgt_summary": "A test card, also known as a test pattern or start-up/closedown test, is a television test signal, typically broadcast at times when the transmitter is active but no program is being broadcast (often at sign-on and sign-off). Used since the earliest TV broadcasts, test cards were originally physical cards at which a television camera was pointed, and such cards are still often used for calibration, alignment, and matching of cameras and camcorders. Test patterns used for calibrating or troubleshooting the downstream signal path are these days generated by test signal generators, which do not depend on the correct configuration (and presence) of a camera, and can also test for additional parameters such as sync, frames per second, and frequency. Digitally generated cards allow vendors, viewers and television stations to adjust their equipment for optimal functionality. The audio broadcast while test cards are shown is typically a sine wave tone, radio (if associated or affiliated with the television channel) or music (usually instrumental, though some also broadcast with jazz or popular music). More recently, the use of test cards has also expanded beyond television to other digital displays such as large LED walls and video projectors.", "id": 2038778}
{"src_title": "Úhoř říční", "tgt_title": "European eel", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Úhoř prochází během svého života dvěma podobami. V larválním stadiu, které trvá od vykulení až po dosažení kontinentálních břehů, vypadá spíše jako malá rybka, a své známé hadovité podoby nabývá až těsně před vstupem do sladkých a brakických vod.", "section_level": 1}, {"title": "Larva.", "content": "Larva je bezbarvá, pouze oko je černé. Tělo má tvar vrbového listu. Šupiny nejsou vyvinuty. Kostra je stále ještě chrupavčitá. Na každé čelisti je 14 zubů. V době, kdy se začíná měnit ve sklovitého úhoře, dosahuje délky až 8 cm a výšky 1 cm, ovšem v průběhu této přeměny se zkracuje až na 5 cm. Ještě na konci 19. století byla drobná, průhledná mořská rybka \"Leptocephalus breviostris\" považována za samostatný druh. Teprve Giovanni Battista Grassi a Salvatore Calandruccio při odchovu v akváriu zjistili a v letech 1894–1897 uveřejnili, že ve skutečnosti je larválním stadiem vývoje úhoře říčního. Objev byl pro tehdejší vědu významný, neboť napomohl rozluštění záhady rozmnožování úhoře a také nalezení jeho trdliště.", "section_level": 2}, {"title": "Sladkovodní stadium.", "content": "Ve sladkovodním stadiu života je tělo úhoře dlouhé, hadovitého tvaru. Hřbetní, řitní a ocasní ploutev splývají v jeden celistvý ploutevní lem, přičemž ve hřbetní ploutvi se nachází 245–275 měkkých paprsků a v řitní ploutvi 176–249 měkkých paprsků. Břišní ploutve zcela scházejí. Prsní ploutve se nacházejí hned za hlavou. Kůže je na první pohled hladká a produkuje velké množství slizu. Šupiny jsou drobné, oválné a zarostlé hluboko v kůži. Na rozdíl od většiny ostatních druhů ryb se tyto šupiny nepřekrývají. Skřele jsou poměrně malé, a protože v bahně a ve velkých hloubkách není dýchání žábrami dostačující, má úhoř silně vyvinuté kožní dýchání, které mu umožňuje dokonce i dočasné opuštění vody. Ústa jsou koncová a poměrně hluboce rozeklaná, dosahující k úrovni oka, které je poměrně malé. K hledání potravy slouží především dobře vyvinutý čich. Úhoř tvoří formy s různě širokými čelistmi, což pravděpodobně souvisí s druhem přijímané potravy. Díky tomu dokáže lépe využívat dostupnou potravu. Extrémními případy tohoto morfologického rozrůznění jsou forma \"úzkohlavá\" a \"širokohlavá\". Zbarvení se mění v průběhu života. Nejmladší, tzv. \"sklovití úhoři\" (anglicky ) nemají žádnou pigmentaci, ale v průběhu růstu a vstupu do sladkých vod se objevuje maskovací zbarvení. V češtině se pro ně ujal původně francouzský termín \"monté\". \"Žlutí úhoři\" (anglicky ) mají tmavý, dohněda zbarvený hřbet, který na břiše přechází do barvy žlutavé. S nástupem pohlavní dospělosti a migrace na trdliště se mění ve \"stříbrné úhoře\" (anglicky ). Celé tělo zesvětlá a získá kovový lesk, břicho je stříbřité. V tomto stadiu se také výrazně zvětší oči a začíná se uzavírat trávicí trakt. V podmínkách českých vod je rychlost růstu úhoře spíše průměrná, na konci prvního roku dosahuje délky 15–30 cm při hmotnosti do 20 g zatímco ve třetím roce může jeho délka dosáhnout 40–45 cm a hmotnosti až 400 g. V době nástupu tření se již jeho délka pohybuje průměrně okolo 100 cm, ale může dosahovat i větších velikostí v závislosti na životních podmínkách a věku. Nejdelší dokumentovaný exemplář měřil 133 cm. Samci jsou výrazně menší než samice a dosahují délky do 50 cm. Hmotnost se většinou pohybuje okolo jednoho kilogramu, rekordní kus však vážil 6,599 kg. Úhoři dosahují běžně věku 8–12 let, objevují se však jedinci dosahující i 20 let věku. Je znám také případ úhoře, pojmenovaného \"Pepík\", který byl chován v bazénku kašny v budově České pojišťovny v Praze ve Spálené ulici. Vypuštěn zde byl roku 1912 a uhynul o 64 let později v roce 1976, přičemž se dožil celých 68 let. I přes vysoký věk však dosáhl délky pouhých 66,6 cm a hmotnosti 0,58 kg. Zvláštností je, že krátce před smrtí se proměnil ve stříbrného úhoře. Vůbec nejstarším exemplářem se však stal kus pojmenovaný \"Putte\", který byl chovaný ve Švédsku v akváriu a který se dožil dokonce 85 let.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "Oblast výskytu úhoře říčního pokrývá značnou část Evropy. Úhoř je rozšířen v oblasti Pečory a Bílého moře, na Skandinávském poloostrově, Islandu a Britských ostrovech, v úmoří Severního a Baltského moře, ve Francii, na Pyrenejském poloostrově a v celé oblasti Středozemního moře. Názory na jeho přirozený výskyt v povodí Dunaje se různí. Proti sobě zde stojí teorie, že úhoř se do povodí Dunaje dostal pouze díky lidské činnosti a vysazování, nebo že se i před výstavbou různých říčních kanálů v určitém množství dostával do této oblasti přes Černé moře. Dříve se dokonce objevila i teorie předpokládající přechod mezi prameništi Dunaje a Rýna po souši. Kromě úhoře říčního je také možné se v Evropě setkat s jeho blízkým příbuzným úhořem americkým (\"Anguilla rostrata\"), který se rovněž rozmnožuje v oblasti Sargasového moře, a proto je část jeho populace odnesena mořskými proudy k evropským břehům. Při běžném porovnání není možné tyto dva druhy od sebe odlišit, je však možné pozorovat některé anatomické odlišnosti, například počet obratlů. Zatímco úhoř říční jich má mezi 110–119, jeho americký příbuzný pouze 103–111. Úhoř vždy patřil k hojným říčním druhům a v přímořských zemích se dokonce stal významnou hospodářskou komoditou. Podle současných odhadů však jeho početnost klesla na pouhé 1 % stavu populace, jaká byla před sto lety. Početnost úhoře na jednotlivých územích a jeho rozšíření úzce souvisí s mořským prouděním, které mladé jedince do Evropy rozšiřuje, tudíž největší populace se nacházejí v severní části kontinentu a směrem na jih a východ počty ubývají.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Úhoř preferuje život při dně, většinu dne zahrabán v bahně, a na lov vyplouvá až po setmění, popřípadě po silnějších deštích, kdy je voda zakalená a je v ní možné nalézt i spláchnuté suchozemské organismy. Tomu odpovídá i složení jeho potravy, kde převažují bentické organismy. Jen velmi vzácně konzumuje uhynulé nebo utopené živočichy. V období tření ostatních druhů ryb, zejména kaprovitých, vyžírá na trdlištích jejich jikry. Hlavní složkou potravy úzkohlavé formy úhoře jsou vodní bezobratlí, žijící při dně, zejména korýši, larvy vodního hmyzu a měkkýši. Naproti tomu širokohlavá forma loví i ryby a obojživelníky. Podobně jako u ostatních dravých ryb je i u úhoře běžný kanibalismus, který zajišťuje, aby v určité lokalitě nedošlo k přemnožení. Zastoupení jednotlivých složek potravy závisí především na podmínkách, ve kterých se jedinec vyskytuje, a také na aktuální dostupnosti kořisti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Způsob rozmnožování úhořů byl pro vědce záhadou po celá staletí. Antický filozof Aristotelés se v souvislosti se svou teorií samoplození domníval, že úhoři se rodí z bahna. V 17. století se předpokládalo, že úhoři rodí živá mláďata, což bylo způsobeno omylem při zkoumání jedinců napadených červovitými parazity. Všechny tyto omyly byly způsobeny tím, že ve sladkých vodách nemají ještě úhoři zralé pohlavní orgány a je velmi obtížné je rozpoznat. Až v roce 1777 popsal Ital Carlo Mondini vaječníky a v roce 1874 Szymon Syrski popsal samčí pohlavní orgán. I poté však zůstával způsob rozmnožování nejasný. Teprve po objevu existence larválního stadia bylo možné odhalit způsob a místo úhořího rozmnožování. V roce 1904 se podařilo Johanesi Schmidtovi na lodi \"Thor\" ulovit larvy poblíž Faerských ostrovů. V následujících letech byly prováděny rozsáhlé průzkumy v celém Atlantském oceánu. V roce 1922 ulovila dánská loď \"Dana\" v oblasti Sargasového moře larvy o délce přibližně 5 mm, které měly doposud žloutkový váček. Tím bylo stanoveno místo rozmnožování. Další neznámou je cesta, kterou úhoř podniká na trdliště. Dosud se totiž nedaří ulovit migrující dospělé úhoře na volném moři. Změnu by v tomto směru měl přinést výzkum irských a dánských vědců, kteří opatřili dospělce vysílačkami, díky nimž by mělo být možné sledovat migrační trasy včetně hloubky a teploty vody, ve které se pohybují. Právě neúspěchy v této oblasti výzkumu přivedly v roce 1959 anglického biologa Denyse W. Tuckera k teorii, že evropští úhoři vůbec nedosáhnou svého cíle a že veškerá populace je zajišťována pouze díky americké populaci úhoře. Jeho teorie však není obecně přijímána, protože mezi oběma populacemi byly objeveny biologické rozdíly, takže je ichtyologové považují za různé druhy, a také se liší jejich místa tření. Pokud by však byla pravdivá, znamenalo by to, že veškerá ochrana úhoře říčního je zbytečná a je možné jej v libovolném množství lovit. Dalším významným pokrokem ve výzkumu biologie úhořů byl objev, že jednotlivé skupiny z různých oblastí jsou vzájemně oddělené a na trdlišti nedochází k jejich vzájemnému mísení. Tohoto bylo dosaženo velice náročným zkoumáním úhoří DNA. V současné době se tedy předpokládá, že úhoři říční migrují až 7000 km do Sargasového moře po dobu až 1,5 roku, během níž nepřijímají žádnou potravu. Důvod, proč se vydávají na tak vzdálené místo, zřejmě souvisí s pohybem litosférických desek. Před miliony let k sobě měly Evropa a Amerika mnohem blíže a ryby tedy měly možnost se na postupné prodlužování vzdálenosti adaptovat. Samotný akt pravděpodobně probíhá v hloubce okolo 400 m při teplotě vody 17 °C. Jikry jsou drobné, asi 1 mm velké, a volně se vznášejí ve vodním sloupci. Jejich počet se odhaduje na 400 000–700 000 na jednu samici. Dospělí úhoři po tření hynou a plůdek je za pomoci Golfského proudu unášen k Evropě. Tato cesta trvá 3–4 roky a na jejím konci se larvy mění v monté. Část populace zůstává v ústích řek v brakické vodě a další část migruje dále do vnitrozemí. Není bez zajímavosti, že úhoři v brakických vodách se stávají samci a ve sladkých vodách téměř výlučně samicemi, včetně uměle vysazovaných jedinců. To by odpovídalo teorii, že sladká voda stimuluje vývoj samičích pohlavních orgánů, zatímco slaná voda vývoj samčích orgánů.", "section_level": 1}, {"title": "Jed.", "content": "V krvi úhoře se nachází jed ze skupiny \"ichtyochemotoxinů\". Intoxikace tímto jedem připomíná otravu způsobenou zmijím kousnutím. Mezi základní projevy otravy patří průjem, nevolnost, zvracení, cyanóza, netečnost, nepravidelný puls, slabost, otupělost a dýchací potíže. V nejhorším případě může nastat i smrt. Tento jed je schopen zabíjet velice rychle i v malých dávkách. V laboratoři stačilo k usmrcení menšího psa během čtyř minut pouhého půl gramu krevního séra, ve větším množství jed zabíjel během jedné minuty. Při kontaktu toxinu se sliznicemi, například očí, může vyvolat silný zánět. Toxin je bílkovinné povahy, proto je teplotně nestálý a rozkládá se už při teplotě 60 °C. Konzumace tepelně upraveného masa úhoře tedy není zdraví nebezpečná.", "section_level": 1}, {"title": "Určování stáří.", "content": "U ryb se běžně stáří určuje několika různými metodami, např. pomocí zimních přírůstků šupin nebo pomocí výbrusů obratlů či otolitů. Nejjednodušší a mezi lidmi nejznámější metoda pomocí šupin je však nespolehlivá, protože šupiny se začínají tvořit až nějakou dobu po přeměně larvy v úhoře. V roce 1988 bylo proto ichtyology vydáno doporučení používat ke zjišťování věku úhořů metodu založenou na zkoumání otolitů. Doporučená metoda byla ověřena mnohaletým zkoumáním výsledků jednotlivých metod na rybách známého stáří a jejich porovnáváním se skutečností.", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bakteriální a virová onemocnění.", "content": "Bakteriální a virová onemocnění spolu úzce souvisejí, velice často působí společně a v řadě případů tedy nelze zcela jednoznačně identifikovat původce určitého onemocnění. Přesto jsou pravděpodobně u ryb častější bakteriózy, a tudíž jsou lépe zdokumentovány než virózy. Jedním z nejběžnějších onemocnění je skvrnitost způsobená bakterií \"Pseudomonas punctata\", která se vyskytuje za různých podmínek a je hlavním původcem hromadného hynutí úhořů, mezi které lze zařadit i třeba masové hynutí v táborské nádrži Jordánu roku 1929. Mezi projevy skvrnitosti úhořů lze zařadit výskyt skvrnitých míst na těle, hrachovitá zduření na hlavě, oslepnutí, krevní výrony na vnitřnostech a úhyn. Při výskytu tohoto onemocnění je nutné zabránit jeho dalšímu šíření, což znamená odlov a likvidaci uhynulých kusů. Jedním z nejvýznamnějších patogenů způsobující úhyn ryb v intenzivních chovech patří bakterie druhu \"Listonella anguillarum\". Toto onemocnění se projevuje červenou skvrnitostí na břiše a bocích těla, otoky a poraněními kůže, která následně hnisají. V tomto případě se léčba provádí antibiotiky. Podobné onemocnění, zvané vibrióza, způsobuje v intenzivních chovech úhořů příbuzná baktérie \"Vibrio vulnificus\" sérovar E. Tato baktérie se vyskytuje primárně u úhořů, sekundárně však může způsobit onemocnění člověka. Hniloba ploutví a krvácivá otrava krve úhořů je způsobována bakterií druhu \"Aeromonas hydrophila\". Jako léčba se při tomto onemocnění uplatňuje okamžité zvýšení kvality vody v chovu, což se provádí například její výměnou, chemickou úpravou nebo přečištěním a ustavením koncentrace chloridu sodného ve vodě na 0,5–0,9 %. Mezi virová onemocnění patří papilomatóza, která se projevuje zbytněním kožního epitelu na čelistech, které vzhledem připomíná květák. Mezi další významná virová onemocnění patří choroby způsobované herpetickými viry a rhabdoviry, vyvolávající krvácení v oblasti hlavy a očí a postupující do celého těla.", "section_level": 2}, {"title": "Plísňová onemocnění.", "content": "Mezi nejobvyklejší plísňová onemocnění patří povrchová zaplísnění způsobovaná plísněmi rodu \"Achlya\" respektive \"Saprolegnia\". Nejčastěji se objevuje u oslabených nebo poraněných ryb. Projevuje se bílými až hnědými vatovitými porosty na kůži a ploutvích. Při silném zaplísnění často dochází k uhynutí v důsledku otravy látkami vznikajícími při rozkladu napadených tkání a toxiny, které jsou produkovány samotnými houbami. Pro ryby však může být nebezpečné i napadení menšího rozsahu. Léčba spočívá ve zvýšení kvality vody a koupelích v roztoku manganistanu draselného nebo chloridu sodného. Jiné onemocnění je způsobováno druhem \"Dermocystidium anguillae\", který je někdy zařazován mezi prvoky, ale pravděpodobně se jedná o plíseň. Projevuje se otoky na těle a ploutvích. Léčba není známa, jedinou možností je prevence proti šíření odstraňováním napadených ryb.", "section_level": 2}, {"title": "Parazitární onemocnění.", "content": "Parazitární onemocnění lze rozdělit na onemocnění způsobená jednobuněčnými (prvoky) nebo mnohobuněčnými organismy (korýši, vrtejši, tasemnicemi aj.). Do první skupiny patří například kožovcovitost, způsobovaná nálevníkem druhu kožovec rybí (\"Ichthyophthirius multifiliis\"). Tento druh cizopasí ve škáře ryb a jeho přítomnost se projevuje bílými krupičkovitými útvary na tělech a ploutvích ryb. Chorobu je možné léčit opakovaným přenosem napadených ryb do čistého, nezamořeného prostředí. Jako další druhy lze uvést rybomorku úhoří (\"Myxidium giardi\"), která parazituje na žábrách úhořů, avšak nemá výraznou patogenitu, nebo \"Trypanosoma granulosum\", přenášenou zejména různými ektoparazity. Značný vliv na stavy úhořů měla krevnatka úhoří (\"Anguillicola crassus\"), hlístice původem z východní Asie, která parazituje v plynových měchýřích úhořů. Do Evropy se dostala pravděpodobně v 80. letech 20. století s planktonem v trajektech spojujících její původní domovinu se zbytkem světa. Napadené ryby mají narušenou hydrostatickou funkci plynového měchýře, a dokonce může dojít k jeho perforaci nebo otravě ryby v důsledku rozkladných procesů odumřelých krevnatek. Za zmínku také stojí parazité v trávicí soustavě. Jsou jimi vrtejš \"Acanthocephalus anguillae\", způsobující zánětlivou zarudlost střev, a tasemnice \"Eubothrium crassum\", která je především parazitem pstruhů a lipanů. Při silnějším napadení může dojít až k neprůchodnosti trávicí trubice.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Z hospodářského i rybářského hlediska se jedná o velmi ceněný druh. V dřívějších dobách byl v Čechách vedle lososa nejlépe placenou rybou. Jeho hospodářský význam výrazně vzrostl na konci 19. a obzvláště na počátku 20. století, kdy počty migrujících lososů začaly klesat pod přijatelnou mez. Uvádí se dokonce, že příjem z chycených a prodaných úhořů mohl pokrýt značnou část tehdejších životních nákladů. Ryby se v tehdejší době lovily ve velkém hlavně do slupí, což patřilo mezi výsady mlynářů, nebo do speciálně upravených vrší, které naopak používala především chudina. Úhoř býval ceněn pro své kvalitní maso a pro kůži, která se po vysušení používala k přivazování bijáku cepu. Největší hospodářský význam má jeho lov v přímořských zemích. Řada evropských států loví úhoře ve velkém, a to jak dospělce táhnoucí do Sargasového moře, tak i monté vplouvající do řek. Úhoří monté je totiž v řadě zemí považováno za pochoutku, podobně jako kaviár, a proto je značná část vyloveného množství prodávána do restaurací. Velká část také směřuje do Asie, kde na jídelním lístku nahrazuje tamějšího úhoře japonského. Klesající počty úhořů stimulují růst jeho ceny, a tedy také jeho atraktivitu z pohledu rybářů. Cena jednoho kilogramu úhořího monté činila v roce 2003 10 266 Kč, v roce 2005 už byla částka za stejné množství 27 300 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Úhoř v gastronomii.", "content": "V řadě evropských zemí je úhoř ceněnou sladkovodní rybou, i když v poslední době v souvislosti se snížením jeho stavů se neobjevuje v jídelníčku evropských národů tak často jako dříve. Úhoře lze připravovat snad na všechny obvyklé způsoby, nejčastěji se ale peče, udí, smaží, dusí nebo vaří. Má lahodné maso s velmi malým množstvím kostí, avšak vysokým obsahem tuku. Některé příručky o zdravé výživě uvádí, že podíl tuku může dosahovat až 27 %, a proto se nedoporučuje lidem, kteří mají zdravotní problémy související s trávením. Úhoř se pro kuchyni připravuje den předem. Po omráčení ranou do zátylku se nožem propíchne krk. Větší úhoři se stahují, aby se maso dalo prosolit a kůže se při tepelné přípravě nezkroutila. Řada receptů uvádí úhoře pečeného (\"pečený úhoř na žampionech\", \"marinovaný úhoř\", \"grilovaný úhoř\", \"úhoř pečený s pórkem a olivami\", \"úhoř pečený na pánvi\", \"úhoř po baskicku\"), v tradiční české kuchyni je to pak \"úhoř na šalvěji\". Smažením se připravuje \"falešný úhoř\" či \"úhoř po italsku\", dušením \"úhoř po burgundsku\" či \"úhoř po římsku\", vařením \"grilovaný úhoř Villeneuve\". V Evropě se pak s úhořem setkáváme v kuchyni belgické (\"úhoř s čerstvými bylinkami\"), nizozemské (\"úhoř na jehle\"), španělské (\"úhoř po baskicku\"), švédské (\"úhoř smažený\", \"úhoř v aspiku\" – aspik je v tomto významu rosol vznikající vývarem úhořího masa s kořením a přídavkem želatiny) a britské (\"úhoř v rosolu\").", "section_level": 2}, {"title": "Chov a sportovní rybolov.", "content": "Kromě komerčního rybolovu v moři je také úhoř součástí moderních akvakultur, které se specializují na jeho odchov. Ve vyspělých zemích se jedná především o intenzivní chovy ve specializovaných úhořích farmách, jejichž produkce je téměř výhradně určena pro potravinářské zpracování. Oproti extenzivnímu chovu vykazuje menší ztrátovost s nižšími celkovými náklady na následný odlov. Veškerá populace úhoře v odchovech je však stejně jako populace vysazovaná do volných vod stále závislá na odlovu monté při ústí řek, neboť umělé rozmnožování nebylo doposud vědci uspokojivě zvládnuto. Faremní chov probíhá ve speciálních nádržích nebo žlabech s přívodem čerstvé vody. Za nejvhodnější pro úhoře je označována voda proudící rychlostí 0,3–0,5 l•min o teplotě 20–25 °C s obsahem kyslíku 6–9 mg•l. Z počátku činí hustota obsádky takového chovu okolo 800 kusů na litr, později s růstem ryb toto číslo klesá. Během chovu se doporučuje ryby několikrát roztřídit podle velikosti, aby se omezila možnost kanibalismu. Úhoři se krmí speciálními pastami nebo granulemi s vysokým obsahem tuku. Ztrátovost se při této metodě pohybuje okolo 10 % a úhoři zároveň poměrně rychle rostou. Proto se tato metoda využívá také k počátečnímu odchovu monté před vysazením do volných vod, kde nejsou podmínky tak příznivé. Kromě umělých nádrží jsou také v některých zemích běžné malé odchovné rybníčky. Intenzivní chov může dosáhnout produkce až k 26 tunám na hektar vodní plochy. V řadě zemí však převládá extenzivní způsob chovu, kdy jsou úhoři vysazováni přímo do vod s dalšími rybími druhy a následně jsou loveni. Tato metoda však vykazuje ztrátovost až 90 %, která je způsobována především kanibalismem, migrací, predací a v neposlední řadě také omezenou schopností ryby ulovit. To je také důvod, proč po rozpadu státního rybářství došlo v Česku k silnému omezení této metody chovu úhoře. V současné době jsou tedy Český rybářský svaz a Moravský rybářský svaz jediné větší instituce, které nasazují úhoří monté do volných vod. Kromě tohoto monté, které se dováží v polystyrenových krabicích, se vysazují také starší, v intenzivním chovu odchovaní úhoři. Obvykle vysazované množství se pohybuje od 150 do 300 kusů na hektar vodní plochy. Úhoř říční je také předmětem sportovního rybolovu, který probíhá ve volných vodách téměř výlučně na udici. Loví se nejčastěji za tmy v období od června do října na plavanou s pomocí speciálních chemických svítidel, která slouží jako indikátory záběru, nebo položenou s akustickými, často elektronickými, hlásiči. Mimoto se občas uloví i během horkého letního dne nebo při zákalu vody po dešti. Jako nástraha se nejčastěji používá žížala nebo mrtvá rybka. Při lovu se doporučuje okamžitě vyvinout proti rybě silný a stálý tah, čímž se odtáhne ode dna s mnoha překážkami, na které se ryba může navinout, což většinou znamená její ztrátu.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Úhoř říční byl v roce 2008 zařazen podle IUCN do Červeného seznamu ohrožených druhů do skupiny kriticky ohrožený. Stavy úhořů v poslední době výrazně poklesly. Za příčiny se obecně označují stavby přehradních hrází a vodních elektráren včetně takzvaných malých vodních elektráren, které brání přirozené protiproudové migraci mladých úhořů a zabíjejí dospělé úhoře migrující po proudu do trdlišť v Sargasovém moři. Další nezanedbatelný dopad má nejspíš silný komerční rybolov a znečištění toků. Zároveň se také objevily informace o vlivu otravy polychlorovanými bifenyly, která údajně způsobuje již úhyn samotného embrya. Problém poklesu početnosti se řeší i v rámci Evropské unie, která vydala nařízení, jež má zajistit lepší ochranu tohoto rybího druhu. V prvních návrzích se objevovaly klauzule o zákazu lovu a přechovávání úhoře v lodích vždy do 15. dne každého měsíce, které byly později vypuštěny jakožto nevhodné. V současném nařízení ze září 2007 je stanoveno, že každý stát, na jehož území se přirozeně vyskytuje úhoř říční, je povinen vypracovat a do konce roku 2008 předložit plán řízení stavů úhoře. Dále je každý členský stát povinen zajistit, aby alespoň 40 % úhořů mohlo unikat na trdliště. Toto číslo se vypočítává z nejlepších odhadů stavu populace, pokud by nebyla zatížena lidskou činností. Významným bodem je také povinnost poskytovat do roku 2013 alespoň 60 % ulovených úhořů menších než 12 cm k jejich vysazování do volných vod. V případě, že některý stát tento plán nepředloží nebo mu nebude schválen, je povinen okamžitě zajistit snížení odlovu na 50 % vzhledem ke stavu z období let 2004–2006. Migrace úhoře do mnoha míst v Evropě byla přerušena v důsledku staveb příčných překážek ve vodních tocích, jako jsou přehradní hráze nebo jezy, a proto je na mnoha místech nutné jeho stálé vysazování. Řešením by v podmínkách Česka mohla být stavba funkčních rybích přechodů a zábran, které by bránily vstupu dospělých ryb do turbín vodních elektráren. Ve vyhlášce z roku 2004 byla nejmenší lovná míra úhoře určena na 45 cm a doba hájení stanovena od 1. září do 30. listopadu, což má zajistit základní ochranu mladých úhořů a úhořů v období migrace před lovem na udici, neboť žádný jiný úspěšný způsob lovu na volné vodě není v České republice možný. Švédsko šlo v tomto směru v ochraně úhoře ještě dále a počínaje 1. květnem 2007 platí v této zemi pro sportovní rybáře úplný zákaz lovu úhořů. 2\"Me\"NO —→ 2|\"Me\"NO + O
Díky vzniklému kyslíku jsou tyto dusičnany dobrými oxidačními činidly. Tyto látky mají velký průmyslový význam.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan sodný.", "content": "Dusičnan sodný (NaNO) se triviálně nazývá chilský ledek. Je to bílá krystalická látka, vyskytuje se v přírodě v nerostu zvaném nitronatrit, avšak vyrábí se uměle. Své uplatnění nalézá v pyrotechnice i jako hnojivo. Vyrábí se reakcí oxidu dusnatého, oxidu dusičitého, kyslíku a uhličitanu sodného.
NO + NO + NaCO + O → 2 NaNO + CO
Laboratorní příprava spočívá v neutralizaci hydroxidu sodného kyselinou dusičnou dle následující rovnice:
NaOH + HNO → NaNO + HO
", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan draselný.", "content": "Dusičnan draselný (KNO), triviální název ledek draselný či sanytr. Tuto látku lze připravit z dusičnanu sodného, tento způsob výroby dusičnanu draselného se nazývá konverze. Laboratorně je možné ho vyrábět neutralizací hydroxidu draselného kyselinou dusičnou dle následující rovnice:
KOH + HNO → KNO + HO
Používá se jako draselné a dusíkaté hnojivo nebo jako sůl k nasolování masa Sanytr (E252). Dusičnan draselný je též nejvýznamnější složkou původního černého střelného prachu.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnany kovů alkalických zemin.", "content": "Tyto ve vodě rozpustné látky při zahřívání tvoří oxid kovu a oxid dusičitý:
\"Me\"NO —→ \"Me\"O + NO
Tyto látky mají své uplatnění obvykle v pyrotechnice, skoro vůbec se neužívají jako hnojiva.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan vápenatý.", "content": "Dusičnan vápenatý, též zvaný vápenatý ledek (Ca(NO)). V čistém stavu je to bílá, krystalická látka rozpustná ve vodě. Připravuje se rozpouštěním uhličitanu nebo hydroxidu v kyselině dusičné. Používá se jako poněkud neobvyklé, vápenaté hnojivo.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan barnatý.", "content": "Dusičnan barnatý je ve vodě rozpustná látka se vzorcem Ba(NO). Díky barnatým iontům barví plamen do zelena, čímž se stává důležitou látkou pro pyrotechniku, zejména na zelený bengálský oheň.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan strontnatý.", "content": "Dusičnan strontnatý (Sr(NO))) barví plamen červeně a je proto součástí složí pro červený bengálský oheň. Mnohdy bývá nahrazován mnohem levnějším dusičnanem vápenatým, který nemá tak pěkné efekty jako dusičnan strontnatý.
Tato látka se vyrábí reakcí uhličitanu strontnatého s kyselinou dusičnou:
SrCO + 2HNO → Sr(NO) + CO + HO", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnany přechodných kovů.", "content": "Tyto ve vodě rozpustné látky při zahřívání tvoří oxid kovu a oxid dusičitý:
\"Me\"NO —→ \"Me\"O + NO
Tyto látky se neužívají obvykle jako pyrotechnika ani hnojiva. Často se užívají v chemii na další syntézy.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan stříbrný.", "content": "Dusičnan stříbrný (AgNO). Nazývá se též \"lapis infernalis\" nebo pekelný kamínek. Vzniká reakcí stříbra s kyselinou dusičnou. Je bezbarvý a jako jedna ze dvou solí stříbra (společně s fluoridem) se rozpouští ve vodě. Užívá se v lékařství, chemii jako skupinové činidlo aniontů 2. třídy a je základem chemických procesů ve fotografii. Tato látka se vyrábí reakcí horké kyseliny dusičné s kovovým stříbrem.
3Ag + 4HNO → 3AgNO + 2HO + NO
Tato látka se užívá na analýzy halogenidových iontů. Reaguje s nimi za vzniku sraženin bílého chloridu, žlutého jodidu či světle žlutého bromidu stříbrného. Tato látka se při vystavení světlu rozpadá na kovové stříbro, díky čemuž se zabarvuje do šeda.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan měďnatý.", "content": "Dusičnan měďnatý, jehož vzorec je Cu(NO), je modrá, hygroskopická látka dobře rozpustná ve vodě. Vzniká reakcí mědi s kyselinou dusičnou. Je-li kyselina zředěná, probíhá reakce takto: 3 Cu + 8 HNO → 3 Cu(NO) + 2 NO + 4 HO S koncentrovanou kyselinou probíhá reakce takto: Cu + 4HNO → Cu(NO) + 2NO + 2HO", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan olovnatý.", "content": "Dusičnan olovnatý je bílá, hygroskopická látka, která se užívá na výrobu výbušného azidu olovnatého a tetraethylolova na zvýšení oktanového čísla benzínu a chromové žluti (chromanu olovnatého). Dnes se již olovnaté benzíny používají jen v několika zemích, z této látky se však stále vyrábí azid olovnatý a chromová žluť, která je však postupně omezována. Tato látka se vyrábí průmyslově rozpouštěním kovového olova v kyselině dusičné.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnany s nekovovými kationty.", "content": "Tyto dusičnany mají místo atomu kovu v molekule jiný prvek či skupinu látek. Vlastnosti jsou pro každý dusičnan individuální.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan amonný.", "content": "Dusičnan amonný, též zvaný ledek amonný, je látka se vzorcem NHNO. Užívá se k výrobě výbušnin a hnojiv. Při žíhání se rozpadá na oxid dusný a vodu:
NHNO → NO + 2 HO
Vyrábí se exotermní reakcí amoniaku s kyselinou dusičnou či podvojnou záměnou síranu amonného a dusičnanu sodného:
NH + HNO → NHNO
(NH)SO + 2 NaNO → NaSO + 2 NHNO
Tato látka má průmyslový význam, zejména na výrobu rajského plynu.", "section_level": 2}, {"title": "Organické dusičnany.", "content": "Kyselina dusičná je schopna reagovat s alkoholy za vzniku esterů. Tyto látky mají na molekule navázanou skupinu NO, který se označuje předponou \"nitroxy\", ale je běžné se setkat s \"nitro\". Některé mají průmyslový význam, část má význam jako trhaviny a některé jsou důležitými biochemickými látkami. Část z nich lze vyrobit reakcí organické sloučeniny s kyselinou dusičnou za přítomnosti kyseliny sírové, nebo fosforečné (nelze tak připravit zejména 1,3,5-cyklotrimethylentrinitramin, jelikož reaguje s kyselinou sírovou i fosforečnou. Jako alternativa se v tomto případě užívá dusičnan amonný.) Zde je několik příkladů nitrátů:", "section_level": 1}, {"title": "Nitroglycerín.", "content": "Nitroglycerín (glycerol-trinitrát) je nažloutlá olejovitá kapalina, velice snadno exploduje při nárazech či zahřívání na vysokou teplotu, je důležitou látkou na výrobu trhavin, zejména dynamitu. Rovněž má význam jako lék na srdeční arytmii. Tato látka je jedovatá, při požití zužuje cévy, což může vyvolat ve velkých dávkách smrt. Vyrábí se nitrací glycerolu za přítomnosti kyseliny sírové:", "section_level": 2}, {"title": "Nitrocelulóza.", "content": "Nitrocelulóza, též „střelná bavlna“ je vysoce hořlavá látka, vzhledem podobná bavlně. Vyrábí se reakcí celulózy s kyselinou dusičnou za přítomnosti kyseliny sírové nebo fosforečné. Tato látka se užívá na výrobu bezdýmého střelného prachu a dříve na fotografie jako film. Při zapálení tato látka prudce shoří beze zbytku.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled dusičnanů.", "content": "Na následujících obrázcích je možno vidět vzhled některých dusičnanů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dusičnany (ledky, nitráty) jsou soli kyseliny dusičné, obsahují tedy aniont NO o molární hmotnosti 62,01 gramů na mol. Jelikož jsou bohaté na dusík, podstatná část vyrobených dusičnanů se užívá jako hnojiva. Tyto látky mají rovněž vlastnosti oxidačních činidel, proto se užívají v pyrotechnice, kupříkladu na výrobu střelného prachu aj. Dusičnany se vyskytují i v přírodě, existuje několik nerostů s dusičnany, avšak jejich těžba by nebyla schopna pokrýt celosvětovou spotřebu, proto se vyrábí uměle. Dusičnany jsou zastoupeny i v mořské vodě, viz mapu zastoupení. Nadměrné zastoupení dusičnanu v mořské vodě umožňuje život fytoplanktonu (například v oblasti Aljašky), nadměrné zastoupení ve sladké vodě (zejména jezerech) způsobuje množení řas a sinic. Téměř všechny dusičnany jsou ve vodě dobře rozpustné.", "tgt_summary": "Nitrate is an anion (negative ion) with the molecular formula ; or a salt with that anion. The name is also used for organic compounds that contain the nitrate ester functional group –. Nitrates are common components of fertilizers and explosives. Almost all nitrate salts are soluble in water. A common example of an inorganic nitrate salt is potassium nitrate (saltpeter). ", "id": 551983}
{"src_title": "Burgundsko", "tgt_title": "Burgundy", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Burgundsko vděčí za své jméno kmenům germánských Burgundů, kteří založili v 5. století v jihovýchodní Galii svoji říši, jež se v 6. století stala součástí franské říše. Během 7. století se pak Burgundsko konstituovalo jako jedno z jejích dílčích království. Ve středověku existovalo hrabství burgundské, vévodství burgundské a dolní a horní burgundské království, která se později sjednotila. První (v současnosti Franche-Comté) bylo říšským územím, druhé, tvořené hrabstvími Mâcon, Chalon, Sens, Auxerre, Tonnerre, Nevers, Autun, patřilo pod lenní svrchovanost francouzského království. Burgundské království (též Arelatské království) se v letech 1032-1034 stalo součástí Svaté říše římské. V roce 1378 je daroval císař Karel IV. francouzskému princi (budoucímu králi Karlu VI.) a tím bylo připojeno k Francii. Kromě starého vévodství zahrnuje od roku 1601 většinu savojských provincií na pravém břehu řeky Rhôny a později i někdejší svrchované panství Dombes, které k němu svým ediktem připojil král Ludvík XVI. v roce 1781. Z těchto posledních akvizicí byl v roce 1790 ustaven departement Ain. V burgundštině se region jmenuje \"Bregogne\" a v arpitánštině \"Borgogne\".", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sever.", "content": "Severní část, též nazývaná Dolní Burgundsko, se rozkládá v sedimentárních pánvích. Zahrnuje zemědělsky intenzivně obdělávané území \"Sénonais\" a lesnatý kraj \"Othe\", převážně náležející do povodí řek Yonne a Armançon. Nejznámějším a největším městem severu Burgundska je Auxerre.", "section_level": 2}, {"title": "Východ.", "content": "Východní část Burgundska se rozkládá především v povodí řeky Saône. Nacházejí se v ní především četné rozlehlé louky a pole, na nichž se nejčastěji pěstuje pšenice, kukuřice, olejniny a květiny; intenzivní je také zahradnická a ovocnářská produkce.", "section_level": 3}, {"title": "Střed.", "content": "Střed Burgundska charakterizují vápencové plošiny, které klesají zvolna k severozápadu a prudce k jihovýchodu. Nachází se zde například kraj Auxerrois, skalnatá plošina osázená vinicemi (Chablis v nejsevernějším koutě burgundského vinařského regionu, známé bílým vínem), kraj Tonnerrois v nižších polohách, lesnatý kraj Chatillonnais, tzv. dijonská křižovatka a kuesta Côte-d'Or na západní straně údolí Saôny, jedna z nejslavnějších vinařských oblastí ve Francii. K méně známým patří starý lesnatý masiv vrchoviny Morvan, regionální přírodní park obklopený hlinitými plošinami s intenzivním zemědělstvím.", "section_level": 3}, {"title": "Jih.", "content": "JIh Burgundska, obvykle nazývaný Maconnais podle největšího tamního města, je kraj se smíšenou rostlinnou i živočišnou výrobou a vinicemi. Nachází se v podhůří Francouzského středohoří. Maconnais je nejjižnější částí Burgundska a svým návštěvníkům nabízí přitažlivou krajinu s pahorkatým až vrchovinným reliéfem (s kopci vysokými kolem 700 m n.m.), kterou protéká řeka Saône.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Burgundské zemědělství je dynamické, výkonné a vysoce specializované: obilniny (pšenice a ječmen v Yonne a na Côte-d'Or), olejniny, chov skotu (Charolais, Morvan, Nivernais), vinařství (Côtes de Beaune, Nuits, Hautes-Côtes, Côte Chalonnaise, Mâconnais, Beaujolais). Průmysl, jenž se rozvíjí již od 19. století (těžba uhlí v Montceau-les-Mines, ocelářství v Creusot, doly v La Machine), doznal nového rozmachu po roce 1945, zejména v povodí Saony, v Dijonu a v Yonne, avšak nebyl ušetřen hospodářské krize. Naproti tomu severní část regionu, která je na velké podniky poměrně chudá, získává svou obživu v zavedení lehčích forem průmyslu – více diverzifikovaných a méně zranitelných: lehká chemie, farmaceutický průmysl, elektronika, plastikářský a papírenský, strojírenský, automobilový a potravinářský průmysl. Významný je také zahraniční obchod a cestovní ruch (související obory gastronomie, kulturní a zelená turistika – viz Přírodní park Morvan)", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo a společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Počet obyvatel Burgundska a regionu Franche Comté(Bourgogne-Franche-Comté) činí 2 820 623 (údaj k 1.1.2014). Nejlidnatějším útvarem je Saône-et-Loire. Nejhustěji zalidněnou oblastí je Doubs, který se svou hustotou blíží větším metropolím. Ostatní oblasti Burgundska jsou mnohem méně zalidněné. Nejmenší oblast regionu představuje Territoire de Belfort se svou rozlohou 609 km2 obývanou jen 238 obyvateli. Region Burgundsko", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj populace.", "content": "Mezi nejlidnatější regiony se řadí Saône-et-Loire, Doubs a Côte-d'Or, jejichž počet obyvatel přesahuje 500 000 (tj. více než polovina celkového regionálního obyvatelstva). V posledních desetiletích zůstala populace stabilní pouze v regionu Saône-et-Loire. Demografická situace se v obou regionech značně liší. Západně od hranice Dijon-Macon je populace starší a počet klesá, zatímco na východě je populace mladší a její počet roste. Obyvatelstvo regionu Franche-Comté oproti obyvatelstvu Burgundska mladší a dynamičtější.", "section_level": 3}, {"title": "Městské oblasti.", "content": "Region se skládá z šestnácti městských oblastí. Každý pátý obyvatel pochází z části Dijon nebo Besançon.", "section_level": 3}, {"title": "Vzdělávání a výuka.", "content": "Stejná jména jako nejobývanější městské části se nazývají i akademie, které se nachází v těchto regionech. Středoškolské vzdělání dokončí zhruba jedna desetina všech zapsaných studentů. Počet studentů zapsaných k základnímu vzdělávání se z posledních letech také sniuje a to v důsledku pomalé regionální demografie. Region Bourgogne a Franche Comté se řadí mezi regiony s nejmenším počtem absolventů vysokých škol mezi 25-34 lety. L'université Bourgogne - Franche-Comté (UBFC) je společenství univerzit a zařízení asi 56 000 studentů, rozložených na 22 místech. Patří sem Burgundská univerzita, University of Franche-Comté, University of Technology v Belfort-Montbéliard, AgroSup Dijon a další. Každé zařízení si zachovává svoji právní samostatnost. Hlavní univerzitní sídlo se nachází v Besançonu.", "section_level": 3}, {"title": "Zdraví.", "content": "Průměrná délka života se pohybuje kolem 78 let u mužů a 85 let u žen (údaj z roku 2013). Nejčastější příčinou úmrtí je rakovina (28%) a na druhém místě jsou kardiovaskulární choroby (26%). Nabídka lékařů je velmi slabá. Počet praktických lékařů se pohybuje kolem 5 600, zdravotních sester kolem 6 400 (tzn. 10 sester na 10 000 obyvatel), zubařů 2 600 a fyzioterapeutů kolem 5 700, což představuje na hustotu obyvatel v tomto regionu opravdu silný deficit.", "section_level": 3}, {"title": "Sporty.", "content": "Region je známý pro své basketbalové, fotbalové, rugbyové a házenkářské kluby. Mezi nejznámější patří:", "section_level": 3}, {"title": "Média.", "content": "V regionu funguje hustá síť poboček France 3, spojením sil France 3 Bourgogne a France 3 Franche-Comté vznikla redakce France 3 Bourgogne-Franche-Comté. Každá pobočka však stále vysílá odděleně a nezávisle. Známá je také síť France Bleu. Písemný tisk je zde velmi rozmanitý. Est Républicain je velmi známým tiskem v regionu Franche- Comté s výjimkou Jury, kde byl již v minulosti zřízen zpravodaj Progress. Denní výtisk vydává nakladatelství Le Bien v Côte d'Or, v Chalon-sur-Saône se sídlem v Le Journal de Saône-et-Loire a v Auxerre L'Yonne Républicaine.", "section_level": 3}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní a kulturní památky.", "content": "Burgundsko je proslulé jak přírodním bohatstvím, tak hmotným kulturním, a to především stavbami. Mezi hojně navštěvovaná architektonická díla patří, středověké hrady, renesanční zámky, ale i velké množství staveb sakrálních. Konkrétně pak: vévodský palác v Dijonu Palais des ducs de Bourgogne, zámky Château de Cormatin a Château de Tanlay, hospic Hospices de Beaune, kláštery Abbaye Saint-Philibert de Tournus a Abbaye de Pontigny, katedrály Cathédrale Saint-Étienne de Sens, Cathédrale Saint-Lazare d'Autun nebo Cathédrale Saint-Étienne d'Auxerre a mnoho dalších. V tomto regionu se také nachází významná muzea jako Musée des Beaux-Arts de Dijon a Le musée Nicéphore-Niépce de Chalon-sur-Saône nebo divadla, například Théâtre Dijon Bourgogne.", "section_level": 3}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "Zde je důležité zmínit svátek Kvetoucích vinic v Auxerre, Mezinárodní festival sakrální hudby v Dijonu a festival Chalon v ulicích Chalon-sur-Saône se svátky vína, historickými představeními a pouličním uměním. Mezi další oblíbené akce se dále řadí: Mezinárodní festival barokní hudby v Beaune, Gurmánské dny v Saulieu en Côte-d’Or a další hudební festivaly jako Blues en Bourgogne v Creusot nebo D'Jazz Nevers Festival.", "section_level": 3}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Burgundsko je považováno za jednu z oblastí Francie, které se nejvíce podílí na produkci vína, a to jak bílého, tak červeného. Zdejší víno se nejčastěji vyrábí z vinné révy odrůdy rulandské modré a chardonnay. Mezi nejznámější značky vína patří například Romanée-Conti nebo Louis Jadot. Reputace a kvalita vína spolu se skutečností, že bývá produkováno v malém množství, vedla k vysokým poptávkám a cenám. Některé z burgundských vín se řadí mezi nejdražší na světě. Oblast je také známá svou kuchyní. A to zejména pokrmy, jako je hovězí po burgundsku (Boeuf bourguignon), kohout na víně (Coq au vin), žabí stehýnka (Cuisses de grenouille), Dijonská hořčice nebo šunka v petrželi (Jambon persillé).", "section_level": 3}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Region je mimo jiné taky domovem mnoha známých osobností. Patří mezi ně například Gustave Eiffel, konstruktér a architekt, který se proslavil konstrukcí všemi dobře známou Eiffelovou věží a návrhem kostry Sochy Svobody. Burgundy jsou také rodným místem několika zástupců z královské rodiny Valois (ze které pochází i jedna z manželek Karla IV.), jako je třeba Jan I. Burgundský, zvaný též nebojácný, nebo Filip III. Dobrý. Narodil se zde také známý francouzský fotbalista Antoine Griezmann, hrající ve španělském klubu FC Barcelona.", "section_level": 3}], "src_summary": "Burgundsko, francouzsky Bourgogne (Burgoň), frankoprovensálsky Borgogne) je bývalý francouzský region, jenž spojoval čtyři departementy: Yonne (89), Côte-d'Or (\"Zlaté svahy\") (21), Nièvre (58) a Saône-et-Loire (71). Od roku 2016 byl spolu s regionem Franche-Comté sloučen do nového regionu Burgundsko-Franche-Comté.", "tgt_summary": "Burgundy (; ) is a historical territory and a former administrative region of east-central France. It takes its name from the Burgundians, an East Germanic people who moved westwards beyond the Rhine during the late Roman period. ", "id": 514515}
{"src_title": "Žitava", "tgt_title": "Zittau", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Městské jádro Žitavy leží v Žitavské pánvi na úpatí Žitavských hor (které se na české straně hranice nazývají Lužické hory) v nadmořské výšce 230 až 285 m n. m. Ze severozápadu je obklopuje Lužická hornatina. Žitavská pánev na jihovýchodě přechází v údolí Lužické Nisy pokračující dále do Čech. Na východě se rozkládají kopcovité výběžky Jizerských hor.", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf, geologie, půdy.", "content": "Území Žitavy je v geomorfologickém ohledu určováno Žitavskou pánví, která na severovýchodě dosahuje délky 16 km a která v nejširším místě měří 7 km. Větší část východní oblasti této pánve se nachází na polském území (Turów), zatímco její jihovýchodní část leží v České republice (Hrádek nad Nisou). Reliéf Žitavské pánve se utvořil v mladším terciéru (miocén), kdy se zformoval čistě tektonickým poklesem podloží z rumburské žuly. Na tomto podloží se později vytvořily hnědouhelné pánve (Berzdorf), které plynule pokračují do oblasti severočeských terciérních pánví v Chebu, Sokolově, Mostu a v Teplicích. Na jihu Žitavské pánve se rozprostírají pískovcové skály připomínající Saské Švýcarsko. Čedičové kupy a bývalé hnědouhelné jámy potom charakterizují krajinu vnitrozemí. Oblasti s nejvyšší nadmořskou výškou v katastru Žitavy se nacházejí na jihu v místní části Hartau. Jsou to zejména pískovcové vrchy Mühlsteinberg (482 m n. m.) a", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejvýznamnějším vodním tokem v prostoru Žitavy je Lužická Nisa protékající téměř na celém východním okraji žitavského katastru a dále potom říčka Mandava, která městskou oblastí protéká z jihozápadu na severovýchod v údolí, jež je v 1 km dlouhém zalesněném úseku mezi obcemi Hainewalde a Scheibe nazýváno údolí Roschertal. Mandava má v Žitavských horách četné přítoky, např. Goldbach, Grundbach, Pochebach, Waltersdorfer Dorfbach, které patří k", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Město leží v klimaticky mírném pásu, podnebí však určují horská pásma, jejichž hřebeny jsou překážkou proudění vlhkého a chladného vzduchu od Atlantského oceánu, proto je zde výrazné množství srážek. Také v nejsušším měsíci jsou běžné deště. Podle Köppenovy klasifikace podnebí má tato oblast stupeň Cfb,", "section_level": 2}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Území města Žitavy je spolu s dalšími devíti obcemi součástí Přírodního parku Žitavské hory (\"Naturpark Zittauer Gebirge\"), který je se svou rozlohou 133,4 km2 nejmenším přírodním parkem v Německu. Jeho zřizovatelem však není Žitava, ale zemský okres Zhořelec. V rámci tohoto parku byly vyhláškou ze dne 4. 7. 2007 vymezeny tři zóny ochrany pro přírodní plochy (zóna 1), zemědělsky a lesnicky využívané plochy (zóna 2) a", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Přírodní park Žitavské hory (\"Naturpark Zittauer Gebirge\") provozuje od roku 1991 v Žitavě své vlastní Centrum ochrany přírody (\"Naturschutzzentrum ‚Zittauer Gebirge‘\") a sídlí zde rovněž spolek ochrany přírody \"Naturschutzverein „Zittauer Bergland“\". Tyto organizace se dlouhodobě věnují především revitalizaci krajiny poškozené těžbou hnědého uhlí. Podle rozvojového konceptu vypracovaného společností \"Zittauer Stadtentwicklungsgesellschaft\" v roce 2011 došlo v posledních letech v", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Jádro města Žitavy se dělí na pět městských částí: Vedle středu města je součástí Žitavy také osm místních", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žitava jako součást Čech.", "content": "Oblast dnešního města byla osídlena patrně již kolem roku 1000. Obchodní cesta, která vedla přes Žitavské hory do Čech, dala pravděpodobně vzniknout vodnímu hradu na Mandavě a dvěma lesně-lánovým vsím. Toto spojení bylo pro dějiny Žitavy určující už od počátku, neboť v roce 1158 připadla sousední Horní Lužice, která byla dosud součástí Míšeňského markrabství, jako říšské léno k Čechám. První zmínka o Žitavě pochází z listiny Kláštera Marienthal z 22. února 1238, kde je uveden \"Chastoslaus de Sitavia\" neboli Častolov ze Žitavy, což byl český šlechtic z rodu Ronovců, přívrženec krále Václava I., který se se svým mladším bratrem Jindřichem usadil na Žitavsku. Název města je odvozen ze slovanského slova „žito“, které souvisí s intenzivním pěstováním obilí v této oblasti. Když se po smrti Václava I. v roce 1253 ujal vlády ambiciózní Přemysl Otakar II., jasně rozpoznal význam tohoto města pro České království, zejména ve fiskálním, obranném a správním ohledu. V roce 1254 udělil Žitavě městská práva, roku 1255 určil její budoucí rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území. Jakmile byly postaveny nové hradby, získalo město na tehdejší poměry značnou rozlohu. Přemysl Otakar II. také Žitavě", "section_level": 2}, {"title": "Žitava v Hornolužickém šestiměstí.", "content": "Třebaže Karel IV. dal v roce 1348 za pomoc proti Wittelsbachům v Braniborsku Žitavu na deset let do zástavy Rudolfu I. Saskému (vykoupena byla za povinného příspěvku města ve výši 1000 kop pražských grošů), sledoval s územím Horní Lužice dlouhodobé zájmy ve smyslu dalších teritoriálních ambicí, jejichž cílem mělo být sousední Slezsko a Dolní Lužice. Z pozice římského císaře proto vydal 7. dubna 1348 listinu, kterou oblast Horní Lužice trvale přivtělil k České koruně. Šestiměstí podpořil zřízením zvláštního soudu, podnikl rovněž opatření k ochraně Žitavské cesty, u níž založil celní stanoviště, kterým se stal nově postavený hrad Karlsfried – sídlo žitavského fojta. Silnice z Jablonného do Žitavy byla na základě jeho ustanovení z roku 1361 vyklučena do šířky, kterou urazí kámen velikosti pěsti hozený pravou rukou. Členstvím v městském spolku získala Žitava důležité hospodářské výhody, egoistické zájmy jednotlivých zúčastněných měst ovšem vedly také k nejrůznějším konfliktům. Například v roce 1368 došlo k násilné akci Žitavy proti městečku Ostritz náležejícímu ke Klášteru Marienthal, při níž byla zbořena jeho radnice a hradby. Ekonomika Žitavy v té době vzkvétala, obzvláště výroba sukna, kterou se v polovině 14. století ve městě zabývalo již několik stovek mistrů a učedníků. Ti se stávali významným mocenským faktorem, což se projevilo roku 1367 vzpourou v jednom soukenickém cechu. V 15. století docházelo vlivem různých sociálních a náboženských motivů v Žitavě k nepokojům, které posilovaly solidaritu patricijských městských rad Šestiměstí. Za vlády Václava IV. nedoznala situace v Žitavě podstatných změn. V roce 1379 byla potvrzena privilegia, na základě záznamu o peněžitých darech Václavu IV. v roce 1400 odvedlo město 705 kop grošů, což je v rámci Šestiměstí řadilo hned na druhé místo po Zhořelci. V té době měla", "section_level": 2}, {"title": "Žitava v Saském státě.", "content": "Již za saské vlády docházelo v Žitavě v letech 1695–1768 k pronásledování čarodějnic. Tři muži a jedna žena uvízli v procesech, domnělá čarodějnice zvaná „alte Zwirn-Sabine“ zemřela ve vězení v roce 1698. V roce 1705 vznikla obchodní společnost, která založila vlastní knihkupectví. Rozvíjel se obchod s plátnem, pivovarnictví a soukenictví, díky nimž občané města bohatli. Do tohoto příznivého vývoje ale zasáhla sedmiletá válka: 23. července 1757 byla Žitava ostřelována rakouskými vojsky, protože pruské jednotky, které se nacházely ve městě, odmítly kapitulovat. Ostřelování začalo, jakmile pruská armáda pod velením korunního prince Augusta Viléma Pruského rozbila svůj stanový tábor.", "section_level": 2}, {"title": "V letech 1918–1945.", "content": "V přechodném období, kdy existovala tzv. Saská republika rad, abdikoval poslední král z rodu Wettinů Fridrich August III. a v roce 1919 vznikl Svobodný stát Sasko coby spolkový stát Výmarské republiky. Ve dvacátých letech měla v oblasti Žitavy silnou pozici levicově liberální Německá demokratická strana, což bylo jedním ze symptomů přicházející hospodářské krize, která tento kraj postihla i pro poměrně jednostrannou orientaci na textilní výrobu. V roce 1927 se vyostřené sociální problémy projevily velkou stávkou. Již po nástupu Hitlera se v roce 1933 konaly v Žitavě oslavy 1000 let Horní Lužice. Během", "section_level": 2}, {"title": "V letech 1945–1990.", "content": "Krátce po skončení druhé světové války vyšlo v Praze memorandum náčelníka Hlavního štábu československé branné moci Bohumila Bočka, které požadovalo připojení Lužic k Československu. Požadavky se různily, přičemž se uvažovalo alespoň o anexi Žitavska. To je mimochodem motivem pro vznik obou českých knih o Žitavě z roku 1947 (\"Žitava v českých dějinách\" a \"Žitavsko v českých dějinách\"). V té době žilo v Žitavě asi 4000 Čechů, kteří myšlenku na připojení podporovali. Tyto požadavky byly v roce 1948 zamítnuty Varšavskou dohodou. V důsledku Postupimské dohody pak město ztratilo městskou část Großporitsch, která se nachází na východ", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1990.", "content": "Po roce 1989 byly založeny nové průmyslové zóny ve Weinau a v Pethau, v nichž sídlí velká část výrobních společností. V roce 1991 byla ukončena těžba v hnědouhelném dole Olbersdorf. Založením „Vysoké školy pro techniku a ekonomii Žitava/Zhořelec“ v roce 1992 město navázalo na svou tradici v podpoře vzdělávání, o čemž svědčí také nově vzniklý Mezinárodní vysokoškolský institut. V letech 1994–1995 byla restaurována obě postní plátna z", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na dobu kolem roku 1400 se počet obyvatel odhaduje na 5000 osob. Poté, co se opakovaně objevovaly nemoci, požáry a válečné události, docházelo ke značnému úbytku obyvatelstva. Od poloviny 19. století přišel výrazný nárůst, který mírně opadl za první světové války. V roce 1950 dosáhl počet obyvatel historického maxima 47", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská rada.", "content": "Již v roce 1319 rada sestávala z purkmistra a dvanácti radních (\"consules\"). Prvním doloženým výrazem, který označuje radu je slovo \"rotmanne\" v jednom prameni z roku 1357. Až do roku 1360 se konaly volby radních na Nový rok, později v den Narození Panny Marie a v letech 1389–1830 pak ve čtvrtek po Bartolomějovi. V roce 1364 se rada rozrostla na 18 a roku 1370 na", "section_level": 2}, {"title": "Primátor.", "content": "První zmínka o purkmistrovi označenému jako \"magister civium\" je z roku 1310. Patrně od roku 1540 se ve výkonu úřadu střídali tři purkmistři. V 18. století se používal doplňující titul \"Kaiserlicher Pfalzgraf\". Od roku 1729 byly dva starostové. Po zavedení všeobecného městského zřízení v", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Blason: Městský znak se skládá ze čtvrceného srdečního štítu, v jehož prvním a čtvrtém poli je vyobrazen dvouocasý stříbrný český lev na červeném pozadí. Ve druhém a třetím poli je černá slezská orlice na zlatém pozadí se stříbrným perizoniem, ozdobeným křížkem a jetelovými listy. Červená a bílá při tom symbolizuje české zemské barvy. Černá slezská orlice byla městu v roce 1337 propůjčena tehdejším držitelem léna Jindřichem I. Javorským jako odměna za to, že pomohlo při zničení loupežného hradu Tolštejna. Stříbrného českého dvouocasého lva propůjčil Žitavě Jan Lucemburský. Uprostřed je potom červený štít se stříbrným písmem Z, tedy počáteční písmeno názvu města. Štít z", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sakrální památky.", "content": "K žitavským pamětihodnostem patří dvě vzácná postní plátna. Tyto malované textilie jsou připomínkami středověkého zvyku zahalovat v kostelech celý oltářní prostor v době mezi popeleční", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Žitavské městské divadlo bylo znovuotevřeno v nové budově roku 1936 jako \"Grenzlandtheater Zittau\". Budova byla postavena v letech 1935–1936 podle návrhu architekta Alfreda Hoppa, který po přepracování realizoval prorežimní architekt Hermann Alker. Otevřena byla představením Weberova Čarostřelce. Staré městské divadlo v sousedství Solnice, které bylo v roce 1862 přestavěno podle plánů berlínského stavitele Eduarda Titze, bylo roku 1932 zcela", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "V Žitavě žije téměř 26 000 obyvatel, z nichž bylo v roce 2015 ca 15 600 v produktivním věku. Podle odvětví jsou tyto osoby zaměstnány ze 49,8 % ve službách, ze 31,6 % v průmyslu a stavebnictví, 17,4 % pracuje v obchodu, pohostinství, dopravě a zpravodajství, 1,2 % je zaměstnáno v zemědělství a lesním hospodářství. Téměř 50 % zaměstnanců ve službách částečně souvisí s tím, že největším zaměstnavatelem ve městě je univerzita. Téměř čtvrtinu tvoří zpracovatelský průmysl, který je rovněž důležitým pilířem zaměstnanosti. Žitavská ekonomika se vyznačuje zdravou směsí odvětví. Jako v případě zaměstnanců se přibližně polovina společností nachází v odvětví služeb, ostatní firmy se řadí do sektorů průmyslu, řemesel a obchodu. Jako velké okresní město plní Žitava zásobovací funkci pro své okolí. Příliv kupní síly ze sousedních zemí Polska a České republiky se neustále zvyšuje. V samotném městě bylo v roce 2015 asi 18 100 domácností. Dalším zdrojem příjmů je pak rozvíjející se turistika. Město disponuje pěti rozvinutými obchodními parky.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní společnosti.", "content": "\"Sächsische Zeitung\" stejně jako bezplatné týdeníky \"Wochenkurier\" a \"Oberlausitzer Kurier\" provozují v Žitavě své redakce. Kromě toho zde vycházejí odborné časopisy \"Zittauer Geschichtsblätter\" a \"Oberlausitzer Heimatblätter\", které jsou vydávány jako následné publikace periodika Knihovny Christiana Weise \"Bibliotheksjournal\". Televize \"punkteins oberlausitz TV\" má v Žitavě své sídlo, produkována je však v", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Žitava je obsluhována regionálním dopravcem Ostdeutsche Eisenbahn (ODEG), který provozuje železniční spojení Žitavy se Zhořelcem (Görlitz) a Chotěbuzí (Cottbus), ta je pak spojena s Drážďany a zbytkem Německa. Město rovněž patří mezi cílové stanice jedné z nejstarších tratí v Německu, která byla otevřena v roce 1848 a která je spojuje s Löbau. Kromě toho z Žitavy vede směrem na jih Žitavská úzkorozchodná dráha (\"Zittauer Schmalspurbahn\") o rozchodu kolejí 750 mm směrem na jih do letovisek Oybin a Jonsdorf v Žitavských horách na česko-německé hranici. Žitava má také přímé železniční spojení s Českou republikou. Jedná se o železniční trať Liberec–Rybniště/Seifhennersdorf, která je v jízdním řádu ČD pro cestující označená číslem 089 a v jízdním řádu DB číslem 236. Jedná se o trať peážní, neboť z českého území a při cestě nazpět", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Město Žitava se dlouhodobě zaměřuje na rozvoj turistiky, neboť vedle svých kulturně-historických pokladů a pamětihodností nabízí také atraktivní přírodní prostředí parku Žitavské hory. V roce 2011 dosahovalo město díky cestovnímu ruchu obratu 17,6 milionů eur ročně. Z nich 48,3 % připadlo na hotely a restaurace, 33,5 % na maloobchod a 18,2 % na poskytovatele služeb. Cestovní ruch je zde rozvíjen jako důležitý ekonomický faktor. Chování hostů se však neustále mění, takže např. v letech 2006–2011 docházelo v Žitavě ke stagnaci počtu návštěvníků a přenocování. Cílovými skupinami turistiky jsou městští turisté, turisté se zájmem", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Staré gymnázium otevřené v roce 1586 jako jedna z nejstarších škol tohoto typu v Německu mělo vynikající pověst zvláště v době, kdy byl jeho rektorem spisovatel a dramatik Christian Weise. Již roku 1969 byla založena Vysoká inženýrská škola v Žitavě, která vznikla z Odborné elektroenergetické školy (\"Fachschule für Elektroenergie\"), která byla založena v roce 1951, a Odborné stavební školy (\"Fachschule für Bauwesen\"). Ta v roce 1988 obdržela univerzitní status vysoké technické školy. Po založení žitavsko-zhořelecké „Vysoké školy pro techniku, ekonomii a sociální věci“ (\"Hochschule für Technik, Wirtschaft und Sozialwesen Zittau/Görlitz\") roku 1992 bylo pro Žitavu zajištěno, že zůstane tradičním sídlem vysoké školy. Název univerzity byl později zkrácen na „Vysoká škola Žitava/Zhořelec“ (\"Hochschule Zittau/Görlitz\"), zkratkou (FH). V roce 1993 byl otevřen Mezinárodní vysokoškolský institut (\"Internationales Hochschulinstitut Zittau\"), což je nejmenší státní univerzita Saska. V období NDR byla Žitava rovněž sídlem „Důstojnické vysoké školy pozemních ozbrojených sil NVA“ (\"Offiziershochschule der Landstreitkräfte „Ernst Thälmann“\"). Její areál dnes obývají Hochschule Zittau/Görlitz, Žitavská pobočka Zemského okresního úřadu Görlitz, Místní sdružení Technické pomoci a Technická radnice městského zastupitelství v Žitavě. Od roku 2003 se Vysoká škola Žitava/Zhořelec vedle Technické univerzity v Liberci a Technické univerzity ve Vratislavi angažuje ve společném projektu mezinárodní akademické sítě, která se označuje jako Univerzita Nisa. V dubnu 2006 byly slavnostně otevřeny dvě nové laboratoře pro stavební a přírodovědnou/matematickou fakultu stejně jako nový posluchačský sál. Nové budovy postavené podle plánů berlínských architektů Tilmana Bocka a Norberta Sachse, které byly ovlivněny stylem Bauhausu, již neposkytují dostatečný prostor pro téměř čtyři tisíce studentů. Plánují se proto další stavební úpravy. V Žitavě je stále v provozu \"Christian-Weise-Gymnasium\", které sice již nesídlí v původní historické budově, navazuje však na tradici, jež sahá až do roku 1586. Tehdy byla tato vzdělávací instituce založena purkmistrem Nikolausem von Dornspach jako humanitní gymnázium s výukou latiny, řečtiny a teologie. Weise byl jeho rektorem v letech 1678–1708. Od roku 1871 sídlí v budově Johannea. Vedle tohoto gymnázia jsou ve městě tři vyšší školy, dvě speciální školy a šest škol základních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žitava ( ; výslovnost:,, ) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které se nachází v saské části historického území Horní Lužice v zemském okrese Zhořelec. Leží na trojmezí Německa, Česka a Polska v místě, kde se říčka Mandava vlévá do Lužické Nisy. Má obyvatel. Předtím, než se Žitava stala součástí Hornolužického šestiměstí, patřila k historickému území Čech. V období svého rozkvětu, kdy byla známá jako středisko plátenictví, byla druhým nejbohatším členem Šestiměstí. Za třicetileté války přijala Žitava více než 1000 rodin českých exulantů, kteří až do 19. století spoluvytvářeli kulturní obraz města. Mezi nejvýznamnější pamětihodnosti mimo jiné patří dvě žitavská postní plátna, bývalý františkánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla a kostel sv. Kříže, stará Solnice nebo Dornspachův dům. Oblast města je součástí Přírodního parku Žitavské hory. ", "tgt_summary": "Zittau (,, ) is a city in the south east of the Free State of Saxony, Germany, very close to the border tripoint of Germany, Poland, and the Czech Republic. It is part of the District of Görlitz. As of 31 July 2012, the city had a population of 27,506. ", "id": 311554}
{"src_title": "Berchtesgaden", "tgt_title": "Berchtesgaden", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Jméno Berchtesgaden se pravděpodobně odvozuje z podoby jména ženské mytické postavy Perchta nebo od \"Perther\", jména jakéhosi usedlíka, stejně jako \"Gaden\", t.j. ohrazené či oplocené bydliště. (Viz též \"Sagenwelt des Berchtesgadener Landes|ságy berchtesgadenského kraje\"). Poprvé byl Berchtesgaden zmíněn v roce 1102, což byla v roce 2002 příležitost pro velkolepou oslavu 900. výročí. Vzniku Berchtesgadenu předcházel příslib hraběnky Irmgardy ze Sulzbachu, že zde jako dík za záchranu jejího chotě po nehodě při honu, zřídí klášter. Její syn Berengar I. ze Sulcbachu a její nevlastní bratr se zasadili o naplnění tohoto slibu a na základě slibu též podnikli cestu do Říma. Pro členy řádu augustiniánů, kteří byli Berengarem povoláni, však berchtesgadenské údolí nebylo v žádném případě příjemným místem. V neproniknutelných lesích se museli obávat setkání s draky a dalšími příšerami. Proto není divu, že první probošt Eberwin dal přednost jako svému stálému sídlu až do roku 1111, klášteru Baumburg založenému teprve v roce 1107 (v severním okresu Traunstein). Teprve s vymýcením lesa získala kotlina postupně svou přitažlivost také pro zemské probošty. Nejvyšší lesnickou správu ponechal císař Fridrich I. Barbarossa malému klášteru roku 1156 a právo horních svobod na těžbu soli a kovů si Berchtesgadeňané ihned nechali potvrdit císařskou listinou. Obojí dohromady posloužilo prvnímu hospodářskému rozvoji, jenž vynesl Berchtesgadenu udělení titulu městečka („Markt“). V roce 1294 byla jeho samostatnost vyjádřena též udělením výkonné moci hrdelního práva pro těžká provinění. Nedaleké salcburské arcibiskupství se již brzy pokoušelo rozšířit svou sféru vlivu na ekonomicky výnosný Berchtesgaden, marktschellenberský solivar byl dán velkému sousedovi do zástavy, a rovněž Berchtesgaden podléhal od roku 1393 do roku 1404 nadvládě Salzburku. Pozdější snaha Salzburku dostat Berchtesgaden zcela pod svou kontrolu vyvrcholila „solnou válkou“. Arcibiskup Wolf Dietrich von Raitenau se dostával do konfliktu s Bavorskem, jednak kvůli výnosům z halleinských dolů a jednak kvůli snaze Maxmiliána I. prosadit zdvojnásobení cla na solnohradské zboží. Z těchto důvodů byl Berchtesgaden v noci ze 7. na 8. říjen 1611 okamžitě obsazen vojskem Wolfa Dietricha. Po krátkém válečném tažení Bavorů však musel Wolf Dietrich uprchnout, ale brzy byl dopaden, a donucen abdikovat a byl až do své smrti vězněn v pevnosti Hohensalzburg. Znovu obsazen rakouskými vojenskými oddíly byl Berchtesgaden teprve v době války o španělský trůn v roce 1704. Již od roku 1380 byl Berchtesgaden zastoupen jako říšské léno v německém říšském sněmu (Reichstag) jedním křeslem a jedním hlasem. Díky svému jmenování říšským proboštstvím měl Berchtesgaden zastoupení v říšském sněmu v Řezně – jako jediné říšské proboštství a malé knížectví – dokonce i na knížecí lavici a kromě toho se podílel až do 17. stol. též na jednáních Solnohradského zemského sněmu. Říšské proboštství bylo od 1559 do 1723 spravováno ze sídla rodu Wittelsbachů, jenž tehdy ustavoval také ještě zeměpána a arcibiskupa arcibiskupství kolínského. Území tehdejšího knížecího proboštství zahrnovalo území dnešních pěti obcí kotliny a některá území mimo údolí například na cestě do Solnohradu ležící obec St. Leonhard, jehož kostel byl postaven pravděpodobně již v době románské. Bohatá naleziště soli stále znovu vzbuzovala zájem politických sousedů. V době sekularizace a s ní spojeným koncem proboštské nadvlády v roce 1803 byl novým pánem nad berchtesgadenským krajem nově zřízené Kurfiřtství salcburské, po Bratislavském míru roku 1805 pak Císařství rakouské a v roce 1809 na krátký čas Napoleonská Francie. S nástupem nového pořádku v Evropě došlo v roce 1810 k připojení berchtesgadenského údolí společně se Solnohradskem k Bavorsku a tam také zůstalo, na rozdíl od Solnohradska, jenž v roce 1816 připadl opět Rakousku. \"Viz též:\" Chorherrenstift Berchtesgaden, Fürstprobstei Berchtesgaden, Gnotschaft", "section_level": 1}, {"title": "Doba Nacionálního socialismu.", "content": "Adolf Hitler objevil v roce 1923 kouzlo berchtesgadenského údolí. Při převzetí moci v Německu nacionálními socialisty doznal Berchtesgaden množství změn. Obersalzberg byl zabrán nacistiským režimem a prohlášen jako vůdcovo osobní ochranné území s horským statkem uprostřed, a poté získán pozemek zčásti pod sílícím nátlakem. Také předimenzované berchtesgadenské nádraží je dalším svědectvím této megalomanie. Obyvatelé města byli režimu nakloněni jen málo. Proto bylo berchtesgadenské politické hnutí Weihnachtsschützen při denacifikaci pracovně zařazeno jako skupina „vzdorujících moci“. Dokonce i místní stranické a politické vedení z velké části sestávalo z přistěhovalců. I přes všeobecně známý politický symbolismus Berchtesgadenu se letecké nálety 25. dubna 1945 omezily pouze na Obersalzberg. Kromě této výjimky neutrpěla městská infrastruktura ani zástavba téměř žádné válečné škody. Následné stažení nacistických špiček, které stále ještě zůstávaly v Berchtesgadenu, mělo vytvořit předpoklad pro předání Američanům bez boje. Ti si Berchtesgaden ještě před koncem války vymínily jako jeden ze svých opěrných bodů. Viditelné znamení, že je doba národního socialismu v berchtesgadenském kraji přijímána kriticky, však bylo uskutečnitelné teprve roku 1999 po stažení Američanů a počátečních protestech různých místních politiků proti zřízení Dokumentačního centra na Obersalzbergu.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Berchtesgaden byl 4. května 1945 obsazen vojenským svazem složeným z amerických a několika francouzských jednotek. Ty krátce nato ustavily prvním starostou Berchtesgadenu vědce, místního rodáka známého svým protihitlerovským postojem, Rudolfa Krisse. Jako další důsledek války přijal Berchtesgaden, stejně jako mnoho dalších zemských území, vysídlené Němce z bývalých východních území Německé říše. Tím se výrazně změnilo složení obyvatelstva Berchtesgadenu. Tito vyhnanci bez vlasti, zejména ze Sudet a Slezska, mohli být zpočátku ubytováni pouze v někdejších barácích pracovních táborů (např. ve Winklu u Bischofswiesen), které vytvořily v průběhu let nové obecní části v berchtesgadenském okresu. O něco déle pak ještě trvalo, než byli noví občané původním kmenovým obyvatelstvem Berchtesgadenu přijati jako plnohodnotní spoluobčané a sžitý element. Pozemky patřící NSDAP přešly roku 1947 formálně do vlastnictví Svobodného státu Bavorsko (Freistaat Bayern), ovšem Američané si i nadále ponechali velkou část budov a ploch k využívání. Jako někdejší Spojenci zřídili v neporušeném Berchtesgadenu od roku 1953 jedno ze tří amerických vojenských rekreačních center (U.S. Armed Forces Recreation Center - AFRC) v Bavorsku.", "section_level": 2}, {"title": "Berchtesgaden dnes.", "content": "Od roku 1978 stál Berchtesgaden u příprav vzniku národního parku Berchtesgadensko, kterému též propůjčuje své jméno a jenž se stal – po velkých počátečních protestech obyvatel – jednou z velkých obchodních značek zdejšího kraje. V posledních desetiletích byly zimní sporty dalším „exportním zbožím“ Berchtesgadenu. Sportovci jako Georg Hackl zde našli optimální podmínky pro své zimní sportovní aktivity a mezinárodní dorost je podporován ve sportovních střediscích Bavorského svazu bobování a sáňkařství (\"Bayerischer Bob und Schlittensportverband - BBSV\"), stejně jako na Christophorusschule Berchtesgaden na Obersalzbergu. V Berchtesgadenské kotlině se stále častěji konají mnohé z letních i zimních sportovních akcí, jako např. MS ve Snowboardingu, lyžařské závody FIS a na prvním umělém kluzišti na světě, závody v bobování, sáňkování či skeletonu na všech úrovních. K financování četných aktivit jako jsou například centrální zařízení typu Lázeňský a kongresový dům, krytý plavecký bazén (Watzmann Therme), jatky, atd. v podstatě samostatně hospodařící obci coby správnímu městu byl vedle Svazu cestovního ruchu vytvořen příspěvkový systém okolních obcí, jenž obci přináší značné výnosy. V 80. letech se Berchtesgaden ucházel s podporou vysokých bavorských představitelů, mezi jinými např. tehdejšího ministerského předsedy Franze Josefa Strausse, o konání zimních olympijských her pro rok 1992, ale neúspěšně. Berchtesgaden získal v prvním z pěti volebních kol pouze 6 hlasů (z celkových 75), čímž byl vyloučen jako první ze sedmi adeptů. Se stažením amerických vojsk roku 1996 přešlo užívání nemovitostí na Obersalzbergu na Svobodný stát Bavorsko jako vlastníka. To nakonec rozhodlo o zřízení dokumentačního střediska na Obersalzbergu, jež bylo posléze v říjnu 1999 otevřeno. Poslední velký stavební projekt na Obersalzbergu zahrnoval stržení někdejšího Platterhofu, americkými vojáky přezdívaného „General Walker“ na jehož místo byla přenesena budova odjezdové autobusové stanice ke Kehlsteinhausu, aby byly vytvořeny podmínky pro dokončení stavby pětihvězdičkového hotelu „Intercontinental Resort Berchtesgaden“ v roce 2005. Skutečnost, že až do 90. let minulého století byl kladen důraz hlavně na masovou turistiku coby hospodářský činitel a doba pobytu hostů se zkracovala, dala základ tomu, že v současné době vzrůstá tlak na vytvoření ekonomické struktury, která by v budoucnu umožnila tvorbu nových kvalifikovaných pracovních míst a zabránila finančnímu „krvácení“ obyvatel. Prvním krokem těchto strukturálních změn by kupříkladu mohlo být zvětšení rozsahu ekosociálního prostředí v Berchtesgadenu. Tak by měl na základě usnesení bavorského vládního kabinetu na pozemcích hotelu „Berchtesgadener Hof“, jenž po odchodu amerických vojáků zůstal prázdný, vzniknout v rámci Národního parku Berchtesgadensko \"Horský dům (Haus der Berge)\".", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj turistiky.", "content": "V následujících desetiletích využívali bavorští králové Berchtesgaden jako své letní sídlo a vystavěli dosavadní klášter pro řádové členy do podoby královského zámku. Po skončení prusko-francouzské války v letech 1870/1871 začíná počet návštěvníků a hostů stoupat. Malíř Carl Rottmann dokončil již ve 20. letech 19. stol. malbu Berchtesgadenských Alp – a tímto dílem také inspiroval Caspara Davida Friedricha k namalování horského masivu Watzmannu – nicméně se v té době objevovalo krásy Berchtesgadenského údolí stále více umělců, spisovatelů a také některé osobnosti z oblasti průmyslu: tak například Ludwig Ganghofer, jehož celá řada románů se odehrává na pozadí Berchtesgadenu, stejně jako třeba norští spisovatelé Jonas Lie a Henrik Ibsen. Turismus se brzy rozvinul vedle dolování soli a stal se důležitým pilířem, přičemž dřevařské řemeslo ztratilo ve stejné míře na svém významu. U malířů byly obzvláště oblíbené náměty jako jezera Hintersee a Königssee – nikoli bez důvodu se dodnes jednomu z nejkrásnějších výhledů na Königssee říká „Malerwinkel – Malířský koutek“. Zpřístupnění Obersalzbergu pro turismus začalo v roce 1877 výstavbou pensionu Moritz Moritzem Mayerem. Tento pension měl později poskytnout nocleh také Adolfu Hitlerovi dlouho před jeho uchopením moci a to také sehrálo rozhodující roli při volbě Berchtesgadenu resp. Obersalzbergu jako působivého sídla pro přijímání zahraničních vládců a ministrů.", "section_level": 2}, {"title": "Členění obce.", "content": "Dnešní rozloha tohoto tržního městečka pochází z doby územní reformy od roku 1972. V průběhu této územní reformy byly sloučeny až doposud samostatně ležící obce Salzberg, Maria Gern a Au (sestávající z Horního a Dolního Auu - Oberau a Unterau). Z občanské iniciativy vzešla v letech 2004/2005 žádost o referendum, s cílem spojit pět obcí kotliny do jediné sloučené obce. Pouze v Berchtesgadenu dosáhl počet pozitivních hlasů přes 60 %, ovšem současně ztroskotal na rozhodnutí občanů obcí Schönau am Königssee a Bischofswiesen. Nato se iniciátoří vzdali konání pozdějších referend v Ramsau und Marktschellenbergu.", "section_level": 2}, {"title": "Znak města.", "content": "Oba klíče na červeném pozadí připomínají spolupatrona městečka, sv. Petra - klášterní kostel je zasvěcen sv. Petrovi a sv. Janu Křtiteli. Stříbrné lilie na modrém pozadí pocházejí od spoluzakladatelky hraběnky Imingar ze Sulcbachu. Již v 17. století používali berchtesgadenští knížebiskupové tento znak a až do sjednocení Berchtesgadenského kraje s Bavorskem byl ve středu znak zemského probošta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berchtesgaden je městys v nejzazším jihovýchodním koutě bavorského správního okresu Horní Bavory a správní středisko jižní části okresu Berchtesgádensko. Nejbližší větší město je Bad Reichenhall, nejbližší velkoměsto a oblastní regionální centrum je Salzburg, 15 km na sever na rakouské straně. Město obklopují Berchtesgadenské Alpy.", "tgt_summary": "Berchtesgaden () is a municipality in the district Berchtesgadener Land (Bavaria) in southeastern Germany, near the border with Austria, south of Salzburg and southeast of Munich. It lies in the Berchtesgaden Alps, south of Berchtesgaden the Berchtesgaden National Park stretches along three parallel valleys. ", "id": 1692824}
{"src_title": "Šípky", "tgt_title": "Rose hip", "src_document": [{"title": "Popis šípku.", "content": "Šípek (lat. \"pometum\") je z hlediska morfologie složené souplodí, na jehož stavbě se podílejí nejen jednotlivé plody (nažky), ale i češule květu a květní lůžko. Šípky mají kulovitý až protáhlý tvar, nejčastěji jsou červenooranžové, červené nebo až černofialové, na povrchu mohou být hladké či ostnité (např. růže Roxburghova, \"Rosa roxburghii\"). Na vrcholu šípku je prstencovitý límeček, tzv. disk, tvořený zbytky tyčinek, kalicha a čnělek. V jeho středu je otvor nazývaný ústí. Obal šípku je většinou dužnatý. Nažky uvnitř šípku, vzniklé z jednotlivých volných (apokarpních) pestíčků, jsou obklopené jemnými chloupky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam šípků.", "content": "Latinský název pro šípky růže šípkové je \"Fructus cynosbati\". Mají vysokou hodnotu vitamínu C a A, obsahují i vitamíny K, B1, B2 a B3. Jejich příznivé působení popisuje už anglosaský herbář z 11. století, šípky bývaly nedílnou součástí lidového léčitelství. Z dužniny souplodí této rostliny lze uvařit šípkový čaj, který je v zimním období cenným zdrojem vitamínu C. Z plodů lze vyrobit víno, šípkovou marmeládu a nebo sirup. Sirup se dříve vyráběl i z korunních plátků růží, pomáhal prý při horečkách a ledvinových chorobách. Díky kombinaci vápníku, rutinu a vitaminu C jsou šípky nejlepším přírodním lékem proti paradentóze a onemocnění dásní. Nejlepší období pro sběr šípků je po prvním mrazíku, kdy jsou plody nejsladší. Sbírat se mají vyzrálé a dobře vybarvené šípky bez stopek. Po vyluhování čaje může jemné chmýří ze semen vyvolat svědění sliznic v ústech a v krku, proto by se ke scezení mělo použít co nejjemnější sítko, příp. pláténko. Z šípků se připravuje také šípková omáčka, podávaná např. ke kančímu masu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šípek je označení pro plod růže. Nejedná se v pravém smyslu o plod, ale o složené souplodí nažek, na jehož vzniku se podílejí i další části květu. Šípky růží z okruhu růže šípkové jsou využívány jako potravina a léčivo.", "tgt_summary": "The rose hip or rosehip, also called rose haw and rose hep, is the accessory fruit of the rose plant. It is typically red to orange, but ranges from dark purple to black in some species. Rose hips begin to form after successful pollination of flowers in spring or early summer, and ripen in late summer through autumn.", "id": 510898}
{"src_title": "Píseň", "tgt_title": "Song", "src_document": [{"title": "Historie umělé písničky.", "content": "Umělé písničky vznikaly v úzkém vztahu k písni lidové, nicméně je třeba brát zřetel na to, že i každá lidová píseň je vlastně také písní umělou v tom smyslu, že i ona má nějakého svého prvotního tvůrce-autora, který je vždy důsledně anonymní respektive není znám. V evropské hudbě se umělé písničky objevily např. ve 14. a 15. století v podobě projevů tzv. truvérů a minnesengrů. Byly to nejčastěji různé balady či madrigaly. Velký rozmach tvorby umělých písní nastal v období hudebního romantismu v 19. století. V jednotlivých zemích pak vznikaly osobité hudební styly (např. francouzský šanson či americká country hudba apod).", "section_level": 1}, {"title": "Písňové formy.", "content": "Podle skladebného schématu rozeznáváme Malé formy písně jsou jednodílné (schéma \"a\"), dvoudílné (schéma \"a, b\") a trojdílné (schéma \"a, b, a\"). Jednodílné jsou většinou prosté dětské lidové popěvky, dvojdílných a trojdílných je drtivá většina lidových písní. Rozšířenou malou formu (jedná se vlastně o repetici) najdeme v šansonech a populární hudbě (schéma \"a, b, a, b\", tedy sloka, refrén, sloka, refrén). Složitější velká forma písňová je dvoudílný nebo třídílný útvar, ve kterém každý díl tvoří hudba uspořádaná v malé písňové formě (např.schéma \"A /a,b,a/, B /c,d,c/, A /a,b,a/\"). Ve velké formě písňové jsou komponovány četné skladby vážné hudby, např. Smetanovy polky nebo Dvořákovy \"Slovanské tance\". Jednotlivá označení schémat neznamenají současně úroveň formy. Malá forma nemusí nutně znamenat formu primitivní. Klasickým příkladem toho je Česká hymna, která ačkoli je ve smyslu schématu \"a\" malou písňovou formou, je v ní melodický motiv systematicky rozvíjen bez jakéhokoliv opakování motivů. Existují též písně, vymykající se z uvedených základních hudebních schémat. Vyskytují se často nejen u skladatelů vážné hudby, ale též např.v jazzové hudbě a rocku - tam především v art rockové produkci (Genesis, Yes, Emerson, Lake & Palmer, Synkopy 61, Pink Floyd, Colegium musicum M. Vargy ) a v alternativních hudebních směrech. Jde o nejrůznější typy schémat, příkladem může být stavba \"a,b,c,b,c\", atd., atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Píseň, písnička případně popěvek, je jeden ze základních typů hudebního projevu. Základem je vokální projev opatřený textovou složkou. Písnička může být ryze vokální, nebo může mít nástrojový doprovod, může být zpívána jednotlivcem nebo více zpěváky (obvykle pak hovoříme o sboru). V lidové či slangové mluvě se pro pojem píseň/písnička zejména v soudobé populární hudbě vžilo také původní anglické slovo song.", "tgt_summary": "A song is a musical composition intended to be vocally performed by the human voice. This is often done at distinct and fixed pitches (melodies) using patterns of sound and silence. Songs contain various forms, such as those including the repetition and variation of sections. ", "id": 1758667}
{"src_title": "Industrializace", "tgt_title": "Industrialisation", "src_document": [{"title": "Proměna společnosti a výrobních metod.", "content": "Mnohé z prvních výrobních závodů průmyslového typu v 18. století, např. v Anglii, měly šlechtické majitele. Ti nijak nedbali na životní podmínky dělníků, kteří se stěhovali do měst za prací z venkova. Následující 19. století bývá charakterizováno jako období útlaku dělníků; tuto situaci zmírnilo až vytváření odborových organizací a spolupráce zaměstnavatelů se státem. Během industrializace došlo k pádu některých církevních dogmat, upevnilo se kapitalistické hospodaření a rozvíjela se parlamentní demokracie směrem ke své dnešní podobě. Vznikaly předpoklady k sekularizaci společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zemí na světě, kde došlo k industrializaci, byla Anglie, nedlouho po ní následovaly Francie, Německo a Spojené státy. Do konce 19. století se s výjimkou Balkánu a Ruska zprůmyslnila převážná část evropských zemí, i když mnohé oblasti zaostávaly za vyspělými státy nebo regiony. V Rusku po Říjnové revoluci byla industrializace, do té doby omezená na několik center (Petrohrad, Donbas), zesílena až ve 30. letech 20. století za Stalinovy vlády. Tehdy se v Rusku stavěla celá nová průmyslová města. Jak první tak druhá světová válka ukázaly ničivou sílu mechanizovaných a motorizovaných armád vybavených na základě industriální produkce ve vyspělých státech. V 50. letech 20. století začala studená válka, během níž došlo k dalšímu rozvoji průmyslu ve Spojených státech a jejich spojencích včetně Západní Evropy a Japonska na jedné straně a v SSSR včetně jeho satelitních států na straně druhé. Došlo také k intenzívní industrializaci Čínské republiky na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji. Za posledních zhruba 40 let se na základě uvolnění podnikatelských aktivit proměnila i Čínská lidová republika v průmyslovou, obchodní a finanční velmoc.", "section_level": 1}, {"title": "Etapy industrializace.", "content": "Průběh industrializace lze rozčlenit do třech etap podle fází vědecko-technické revoluce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Industrializace je proces, během něhož dochází k proměně předprůmyslové společnosti, založené převážně na zemědělské (agrární) a řemeslné výrobĕ, ve společnost industriální, založenou na strojní, průmyslové výrobĕ.", "tgt_summary": "Industrialisation (or industrialization) is the period of social and economic change that transforms a human group from an agrarian society into an industrial society. This involves an extensive re-organisation of an economy for the purpose of manufacturing. ", "id": 890372}
{"src_title": "Vrubozobí", "tgt_title": "Anseriformes", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vrubozobí jsou velcí, zavalití ptáci s dlouhým krkem a krátkým zobákem. Společným znakem všech vrubozobých jsou vroubkované okraje zobáku, lamely, které původně umožňovaly vrubozobým filtrovat drobné částečky z vody nebo bahna. Ne všechny druhy se živí filtrací, husy a bernešky se pasou na vegetaci, mořčáci, kteří jsou rybožraví, mají zobák hákovitý, podobný zobáku kormorána. Okraj zobáku morčáků je ale také vroubkovaný, v tomto případě jim dobře slouží k uchopení kluzké kořisti. Dalším znakem vrubozobých jsou krátké, poměrně vzadu postavené končetiny a všechny prsty kromě zadního spojené plovací blánou. Většina vrubozobých jsou dobří plavci, někteří se za potravou potápí, silné nohy jim pak slouží jako výkonná vesla. Na zemi jsou naopak vrubozobí poněkud neobratní. K životu ve vodě je přizpůsobeno i jejich opeření – mají husté prachové peří a velkou kostrční žlázu, jejímž mastným sekretem si peří potírají. To je pak nepropustné pro vodu. Samci ve svatebním šatu bývají pestře a nápadně zbarveni, samice jsou zpravidla hnědé. Samci na začátku hnízdění přepeřují do prostého šatu, při tom ztrácejí letky a nějakou dobu nemohou létat. Vrubozobí jsou dobří letci, létají rychle (až 100 km/h), velké druhy v klínech, často je slyšet svist letek. Při vzlétnutí se často rozbíhají po hladině. Severské druhy jsou tažné.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Vrubozobí jsou většinou monogamní, vyskytuje se u nich pohlavní dvojtvárnost, samci jsou pestří, samice nenápadně zbarvené. Vrubozobí hnízdí většinou na zemi, jsou druhy, které hnízdí na stromech (morčák, hohol) nebo na plovoucích hnízdech (labutě) nebo dokonce v norách v zemi (husice). Samice snáší 4-13 vajec, někdy i do hnízd jiných samic. Mláďata jsou nekrmivá, od narození následují své rodiče.", "section_level": 1}, {"title": "Vrubozobí a člověk.", "content": "Někteří vrubozobí jsou domestikovaní člověkem (kachna domácí, husa domácí). Divoce žijící druhy jsou lovnou zvěří.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Vrubozobí a hrabaví (tzv. drůbež, vědecky Galloanserae) jsou monofyletická skupina na bázi letců (Neognathae). Nejstarší známí vrubozobí jsou \"Vegavis\" ze svrchní křídy Antarktidy, \"Presbyornis\" ze spodního eocénu ve Wyomingu a \"Telmabates\" ze spodního eocénu Patagonie. Na Novém Zélandu žila ještě před příchodem člověka velká nelétavá husa rodu \"Cnemiornis\".", "section_level": 1}, {"title": "Systém vrubozobých.", "content": "Čeleď \"Dendrocygnidae\" se v některých systémech řadí do čeledi kachnovitých jako podčeleď \"Dendrocygninae\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrubozobí (Anseriformes) jsou řádem středně velkých až velkých ptáků, přizpůsobených dobře životu na vodní hladině, i když některé druhy jsou druhotně suchozemské. Jsou rozšířeni po celém světě kromě Antarktidy, celý řád má 152 druhů.", "tgt_summary": "Anseriformes is an order of birds that comprise about 180 living species in three families: Anhimidae (the 3 screamers), Anseranatidae (the magpie goose), and Anatidae, the largest family, which includes over 170 species of waterfowl, among them the ducks, geese, and swans. Most modern species in the order are highly adapted for an aquatic existence at the water surface. With the exception of screamers, all have phalli, a trait that has been lost in the Neoaves. Due to their aquatic nature, most species are web-footed.", "id": 2459772}
{"src_title": "Kyklady", "tgt_title": "Cyclades", "src_document": [{"title": "Správní členění souostroví od 1. ledna 2011.", "content": "Od 1. ledna 2001 existuje místo prefektury Kyklady 9 regionálních jednotek v rámci kraje Jižní Egeis:", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Během antiky tvořily tyto ostrovy jakýsi kruh kolem posvátného ostrova Délos (kde se měla podle legendy narodit bohyně Artemis a její bratr Apollón), odtud vzniklo jejich jméno: řecké kykládes lze přeložit jako ostrovy v kruhu. Další ostrovy, nacházející se vně tohoto kruhu, pak dostaly jméno Sporady (řecky sporádes – roztroušené ostrovy). Ke Kykladám patří 30 větších ostrovů a dále kolem 190 ostrůvků s celkovou rozlohou 2 528 km2. Skládají se především z ruly, břidlice a granitu. Byly-li dříve označovány za perlu Helady, tak se toto od římských dob změnilo: dnes jsou téměř zcela odlesněné, porost je mizivý, v důsledku toho trpí také nedostatkem vody, jejich povrch je holý a vyprahlý. Z největších a nejznámějších ostrovů Kyklad je možno jmenovat následující: Délos, Milos, Náxos, Andros, Mykonos, Paros, Tinos, Santorini (též Thíra, Théra), Kea, Amorgos, Ios, Kythnos, Serifos, Sifnos, Sikinos, Anafi, Kimolos, Antiparos, Folegandros a Syros (podrobnější seznam viz v článku Řecké ostrovy). Větší ostrovy mají malá letiště a lodní spojení s aténským přístavem Pireus, mezi většinou obydlených nebo turisticky zajímavých ostrovů existuje místní lodní doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V bronzové době zde existující kykladská kultura byla založena pravděpodobně národem Káriů z jihovýchodního pobřeží Turecka. Z této doby (od 3. tisíciletí př. n. l.) se zachovalo mnoho figurek a sošek. Kolem 10. století př. n. l. bylo souostroví kolonizováno jónskými kmeny a vzkvétalo během příštích století, později pak došlo k úpadku a po 6. století př. n. l. zůstal významný pouze ostrov Délos. Ve 12. století n. l. zde vládli různí rytíři křížových výprav, kteří roku 1204 ostrovy věnovaly Benátkám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyklady (Κυκλάδες), též Kykladské ostrovy, je k Řecku patřící souostroví v Egejském moři mezi Řeckem a Tureckem. Největším ostrovem je Náxos. Před 1. lednem 2011 tvořilo souostroví jednu z prefektur Řecka, přičemž centrem prefektury bylo město Ermoupolis na ostrově Sýros. Kyklady patří k nejoblíbenějším turistickým oblastem Řecka.", "tgt_summary": "The Cyclades (; ) are an island group in the Aegean Sea, southeast of mainland Greece and a former administrative prefecture of Greece. They are one of the island groups which constitute the Aegean archipelago. The name refers to the islands \"around\" (\"cyclic\", κυκλάς) the sacred island of Delos. The largest island of the Cyclades is Naxos, however the most populated one is Syros.", "id": 1378087}
{"src_title": "Challenger (raketoplán)", "tgt_title": "Space Shuttle Challenger", "src_document": [{"title": "Vznik a užívání.", "content": "Challenger byl původně konstruován pouze jako testovací stroj (ev. č. STA-099) určený k destrukčním zkouškám. Když se ale tyto po předchozích testech ukázaly jako nepotřebné, NASA se rozhodla ještě ve fázi výroby jej přestavět na plnohodnotný raketoplán. Původní záměr byl přestavět testovací raketoplán Enterprise, ale vyšlo najevo, že přestavba Challengeru bude levnější. Je zajímavé, že i po zničení Challengeru se objevily úvahy o přestavbě Enterprise na plnohodnotný stroj, ale nakonec, také z finančních důvodů, byl postaven nový raketoplán Endeavour. Své jméno dostal podle korvety HMS Challenger, která se zúčastnila dosud nejdelší oceánografické expedice v historii. Stejné jméno nesl také lunární modul mise Apollo 17, který přistál na Měsíci v roce 1972. Po svém prvním vesmírném letu v roce 1983 se Challenger stal tažným koněm NASA, když v letech 1983–1984 vykonal 85% všech raketoplánových misí. Spolu s Discovery byl přestavěn tak, aby mohl na oběžnou dráhu vynášet rakety Centaur G. Pokud by poslední mise Challengeru neskončila katastrofou, měl do vesmíru dopravit sondu Ulysses.", "section_level": 1}, {"title": "Zkáza Challengeru.", "content": "Rozpad Challengeru 73 sekund po startu je považován za jednu z nejdramatičtějších událostí 20. století. Prezident Ronald Reagan označil členy posádky, kterými byli Francis R. Scobee (velitel), Gregory B. Jarvis, Ronald E. McNair, Ellison S. Onizuka, Judith A. Resniková, Michael J. Smith a Christa McAuliffeová (učitelka z Massachusetts), za hrdiny. Inženýři NASA a prezidentská komise později zjistili, že příčinou exploze bylo selhání pryžového těsnění na jedné z pomocných raket (SRB). V důsledku toho došlo k prohoření spoje mezi SRB a externí nádrží (ET), přičemž SRB narazila do ET a způsobila explozi. NASA v důsledku havárie přerušila až do roku 1988 lety raketoplánů a přijala přísnější bezpečnostní opatření.", "section_level": 1}, {"title": "Mise Challengeru.", "content": "Raketoplán Challenger vykonal celkem 10 misí, strávil ve vesmíru 62,41 dny, Zemi obletěl 995krát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Challenger (ev. č. OV-099) byl druhý raketoplán NASA, který byl vypuštěn na oběžnou dráhu Země. Jeho první mise (STS-6) začala 4. dubna 1983 a skončila 9. dubna 1983. Poté vykonal Challenger ještě osm vesmírných misí. Byl zničen 28. ledna 1986 (po necelých třech letech aktivní služby), 73 sekund po startu své desáté mise STS-51-L. Všech sedm astronautů na palubě zahynulo. Je jedním ze dvou raketoplánů zničených během vesmírné mise.", "tgt_summary": "Space Shuttle \"Challenger\" (Orbiter Vehicle Designation: OV-099) was the second orbiter of NASA's Space Shuttle program to be put into service, after \"Columbia\". \"Challenger\" was built by Rockwell International's Space Transportation Systems Division, in Downey, California. Its maiden flight, STS-6, began on April 4, 1983. The orbiter was launched and landed nine times before disintegrating 73 seconds into its tenth mission, STS-51-L, on January 28, 1986, resulting in the deaths of all seven crew members including a civilian school teacher. ", "id": 421016}
{"src_title": "Discovery (raketoplán)", "tgt_title": "Space Shuttle Discovery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po haváriích předchozích dvou byl nejstarším sloužícím raketoplánem. Poprvé vzlétl 30. srpna 1984. Plnil jak výzkumné mise, tak i mise k „zásobování“ ISS. Vynesl Hubbleův teleskop na oběžnou dráhu Země. Je pojmenován \"Discovery\" (anglicky „objev, objevování“) především po lodi mořeplavce Jamese Cooka, na které v letech 1776–80 vykonal svou třetí a poslední cestu do Pacifiku. Mezi dalšími slavnými loděmi toho jména je ta, na níž Henry Hudson v letech 1610–1611 hledal severozápadní cestu (tj. snažil se obeplout Ameriku severní cestou přes Severní ledový oceán), a ta, kterou v letech 1901–04 použili k antarktickým expedicím Robert Falcon Scott a Ernest Shackleton a je zachována jako muzeum. Po zničení Columbie v únoru 2003 při návratu do atmosféry byl Discovery 26. července 2005 prvním vypuštěným raketoplánem. Při startu nečekaně opět odpadaly kusy izolační pěny, což bylo příčinou havárie Columbie. Při kontrole externí kamerou během letu na orbitální dráze bylo zjištěno uvolněné těsnění, vyčnívající ze spáry mezi destičkami tepelného štítu; bylo částečně opraveno při výstupu posádky do vesmíru. Raketoplán se vrátil na Zemi 9. srpna za vysokého zájmu sdělovacích prostředků. Další lety raketoplánů byly odloženy, dokud se nepodaří problémy vyřešit a vyhovět přísným podmínkám sestaveným vyšetřovací komisí po havárii Columbie. Další misí byl let STS-121 – raketoplánu se podařilo úspěšně odstartovat teprve 4. července 2006, 6. července se spojil s Mezinárodní kosmickou stanicí a 17. července úspěšně přistál na Kennedyho vesmírném středisku na Floridě. V roce 2011 NASA ukončila provoz všech raketoplánů. Discovery byl poté věnován do muzea Steven F. Udvar-Hazy Center (součást National Air and Space Museum) ve Virginii (letiště Washington Dulles International Airport, Chantilly). Je vystaven ve zvláštní části muzea věnované raketám a kosmickému výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled letů.", "content": "Vykonal 39 letů, během kterých 5 830 krát obletěl kolem Země a urazil celkem 238 539 663 km ve vesmíru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Space Shuttle \"Discovery\" je raketoplán NASA s oficiálním číselným označením OV-103. Byl vyroben jako čtvrtý, po zkušebním Enterprise (OV-101), Columbii (OV-102) a Challengeru (STA-099, OV-99).", "tgt_summary": "Space Shuttle \"Discovery\" (Orbiter Vehicle Designation: OV-103) is one of the orbiters from NASA's Space Shuttle program and the third of five fully operational orbiters to be built. Its first mission, STS-41-D, flew from August 30 to September 5, 1984. Over 27 years of service it launched and landed 39 times, gathering more spaceflights than any other spacecraft to date. Like other shuttles, the shuttle has three main components: the Space Shuttle orbiter, a central fuel tank, and two rocket boosters. Nearly 25,000 heat-resistant tiles cover the orbiter to protect it from high temperatures on re-entry. ", "id": 1929357}
{"src_title": "Antikva", "tgt_title": "Antiqua (typeface class)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Antikva vznikla jako humanistické písmo pro potřeby nového vynálezu knihtisku. Její majuskulní tvary vycházejí z antické kapitály a minuskulní tvary ze středověké karoliny. Gutenbergův vynález knihtisku (první kniha asi 1455) se šířil prostřednictvím tiskařů z německých oblastí, kde byla obvyklá gotická písma. První antikvy (od 1464) tak ještě vykazovaly některé prvky lomeného písma. Brzy se však vývoj antikvy soustředil do humanistické Itálie, zejména do severoitalských Benátek, podle kterých se i nejstarší písma nazývají \"benátská antikva\". Hlavním a nejdokonalejším zástupcem těchto písem je antikva Nicolase Jensona z roku 1470, která se v upravených podobách používá dodnes. V Benátkách měl od roku 1495 tiskárnu i vydavatel Aldus Manutius, v jehož dílně pracoval rytec Francesco Griffo a vznikly zde písma ovlivňující další vývoj antikvy a také první italika. Griffovým písmem ovlivněná tzv. \"starší antikva\" ještě zachovává některé prvky psaného písma, ale vyznačuje se užšími (úspornějšími) literami, lépe přizpůsobenou kresbou verzálek, tvarováním patek a charakteristická je také změna příčky u minuskového „e“ z šikmé na vodorovnou. Tato antikva získává svou klasickou podobu především v pařížské písmolijecké dílně Clauda Garamonda kolem roku 1540 a udržela se v knihtisku až do 18. století, kdy její znaky vykazují ještě písma Williama Caslona. V 16. století získala antikva převedením humanistické polokurzívy do tiskové podoby svoji typografickou kurzivu, tzv. italiku. Antikva se stala záhy velmi populární a zůstala v užívání dodnes. Protože antikva nezůstala v průběhu staletí neměnná, je rozeznáváno několik druhů antik: renesanční, barokní, klasicistní a tučná. V 19. století se objevila vedle antikvy také tzv. egyptienka, tedy lineární (nestínované) serifové písmo a bezserifový lineární tzv. grotesk.", "section_level": 1}, {"title": "Typy antikvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Renesanční antikva.", "content": "Počátkem 15. století v době renesance se s rozvíjejícím humanismem rozvinul i zájem o antickou kulturu a s tím i o antické monumentální nápisy. Tak se zrodila „staronová antikva“. Zprvu se propojovala gotická písma s latinkou a vznikaly písma přechodového typu, která se nazývají „groteskantikvy“, ale už v roce 1464 z rukou německého tiskaře A. Rushe, pochází písmo, jenž má všechny znaky antikvy. K dokonalosti antikvu dovedli až benátští tiskaři jako byl Nikolas Jenson. Dalším vynikajícím tiskařem byl Aldus Manutius z jehož dílny pochází první nakloněný řez písma - \"italika\", pojmenovaný \"Chancery\". Obraz písma se nadále prosvětloval a dekoratizoval. Francouzský písmolijec Claude Garamond vytvořil písma s výrazným prolnutím horizontálních serifů. Jeho písma se stala vzorem pro řadu tvůrců písem ve 20. století a vydávala ho řada písmolijen. Písmo renesančního typu a jeho modifikace je nazýváno jako „dynamická antikva“. Dynamickými antikvami francouzského typu se proslavil Christophe Plantin. Písma tohoto typu se staly velmi oblíbenými a ještě v 18. století, kdy vytvářel písmo tomto duchu William Caslon, který uzavírá pozdně renesanční typ dynamické antikvy.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní antikva.", "content": "Pozvolnost přechodu renesance k baroku je zvláště patrná v oblasti písmové tvorby, kde rozdíl mezi oběma typy rozezná patrně jen odborník. Proto jsou barokní antikvy uváděny jako antikvy přechodového období, někdy shrnované pod názvem „přechodová antikva\"“\". Barokní antikvy jsou svou formou kdesi uprostřed mezi vnitřní harmonií renesanční antikvy a chladnou elegancí ve vztahu silných a slabých linií klasicisní antikvy. Na rozdíl od renesančních typů písma, které se drží spíše čistých harmonických forem, barokní písmo využívá ornamentálnosti a dekorativní modifikace. Jako příklad lze uvést písmo \"Romain du Roi\", které podle návrhů francouzské akademie věd vyryl Philippe Grandjean pro královskou tiskárnu. Úspěch Grandjeanova písma a monopol jeho využití podnítily řadu jeho následovníků k vytvoření písmových obměn. Např. Pierre Simon Fournier vytvořil písmo zvláště vyrázně odrážející charakter barokní antikvy. Zasloužil se také o zavedení jednotného typografického měrného systému. Vydal typografickou příručku \"Manuel Typographique\", kde stanovuje míry a velikosti písma a potřebné jednotky důležité pro knižní sazbu. Svou prací též položil základy k dnešní typometrické soustavě. Dalším tvůrcem barokní antikvy byl angličan John Baskerville, který vytvořil písmo natolik moderní, že bylo počátkem 19. století znovu oživeno a je dodnes používáno.", "section_level": 2}, {"title": "Klasicistní antikva.", "content": "Doba klasicismu je podnícena mimo jiné i novou vlnou zájmu o antiku, která se zvedla také díky novým archeologickým vykopávkám. Klasicistní antikva je čistá a jasná. Vykazuje chladnost, racionálnost a má náběh k uniformitě. Serif a slabou linii v duktu písma nahrazuje vlasová linie. Vyhrocen je kontrast slabých a silných tahů. Klasicistní antikvě se také říká „statická antikva\"“\". Tento druh písma vytvářela slavná tiskařská rodina Didotů, žijící v Paříži, z nichž nejznámější byl zřejmě Pierre Didot. Klasicistní antikva se stala písmem mladé francouzské republiky v napoleonském období. Vytlačila staré typy písma rozšířila se po celé Evropě. Písmovým výrazem jsou jí velice blízká písma, která tvořil Ital Giovanni Battista Bodoni. Vytvořil řadu písem v nichž ještě zvětšil rozdíl mezi slabými a silnými tahy. Z řady písem obdobného řezu je relativně samostatná zejména antikva německého rytce Justuse Ericha Walbauma, jejíž oblá písmena mají zvláštní napětí, dané nepatrným náběhem oblouků k hraně. Jeho antikva byla ovšem používána v Anglii, protože v Německu se ještě do 20. století sázelo převážně lomenými písmy (švabach).", "section_level": 2}, {"title": "Písma 19. století.", "content": "S prudkým rozmachem strojové výroby v 19. století se měnilo i písmolijectví. Objevilo se celé nové odvětví propagační grafiky, pro kterou jsou krásné antikvy nedostatečné, protože nedovedou dostatečně křičet a upozorňovat. Proto vznikají nové druhy písem, často nejpodivnějších křížení. Řada z nich proniká i do knižní tvorby a nahrazuje tak dosavadní jednoduchost, ušlechtilost a vyváženost. Z těchto důvodů se tyto typy písma označují jako „úpadková písma\"“\", ale více jsou známá pod pojmem „akcidenční písma\"“\". Vývoj těchto písem se dotkl především klasicistní antikvy. Výrazněji se zvýšil kontrast silných a slabých tahů, čímž se písmo nutně rozšířilo a tím vznikla tzv. „široká tučná antikva\"“\". Naopak v kontrastu vzniklo i písmo, která se protáhlo do výšky tzv. „úzká tučná antikva“. Obě verze byly ještě dále nejrůznějším způsobem dekoratizovány, a to buď plošně nebo vznikaly různé typy „ornamentální plastické antikvy“. Další skupinou písem, které vznikly v růběhy 19. století jsou tzv. egyptienky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antikva (lat. \"antiqua\", starobylá) je nejběžnější typ latinkového tiskacího písma, které se vyznačuje proměnlivou sílou tahů a patkami a tím se odlišuje od dalšího běžného písma, grotesku. V češtině bylo také podle použití nazývané \"latinské písmo\", zatímco pro němčinu byla do roku 1941 používána fraktura (tiskové novogotické písmo, lidově švabach).", "tgt_summary": "Antiqua () is a style of typeface used to mimic styles of handwriting or calligraphy common during the 15th and 16th centuries. Letters are designed to flow and strokes connect together in a continuous fashion; in this way it is often contrasted with Fraktur-style typefaces where the individual strokes are broken apart. The two typefaces were used alongside each other in the germanophone world, with the Antiqua–Fraktur dispute often dividing along ideological or political lines. After the mid-20th century, Fraktur fell out of favor and Antiqua-based typefaces became the official standard.", "id": 466853}
{"src_title": "Občanská platforma", "tgt_title": "Civic Platform", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Strana vznikla 19. ledna 2001, ale zaregistrována byla teprve 5. března 2002 pod názvem \"Platforma Obywatelska Rzeczypospolitej Polskiej\" (: \"Občanská platforma Polské republiky\"). Původně se měla oficiálně jmenovat Platforma Obywatelska, ale při registraci je předběhl politický protivník, který se nechal tento název zaregistrovat. Strana vyhrála předčasné parlamentní volby v říjnu 2007. Polský prezident Lech Kaczyński jmenoval 16. 11. 2007 vládu složenou z liberální Občanské platformy a Polské lidové strany, jejímž předsedou se stal Donald Tusk. Tato vláda pokračovala i po parlamentních volbách v říjnu 2011, jež skončily opět vítězstvím Občanské platformy. V roce 2014 vystřídala Eva Kopacz Donalda Tuska ve funkci premiéra. Občanská platforma vládla do podzimních voleb 2015. Občanská platforma vykazuje dobré volební výsledky především v západních a severních částech Polska.", "section_level": 1}, {"title": "Politický program.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Občanská platforma podporuje zvýšenou úlohu Evropského parlamentu v rámci EU. V roce 2007 platforma prohlásila ochotu k prohloubení spolupráce v oblasti energie a společné zahraniční politiky. Občanská platforma podporuje aktivní účast Polska na užší spolupráci v rámci Evropské unie. Zastává eurofederalistické postoje. Během své vlády podporovala dobré vztahy s Německem a Ruskem, zastávala se Ukrajiny během konfliktu na Ukrajině. V zahraniční politice se zaměřuje i na ochranu práv křesťanů v jiných zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářská politika.", "content": "Občanská platforma je zastáncem ordoliberalismu. Je pro privatizaci státního sektoru v polské ekonomice, reformu pracovního práva, nízké zdanění, nezávislou monetární politiku Polské národní banky a decentralizaci státní správy. Podporuje přijetí eura. Dále podporuje zeštíhlení státní správy a její elektronizaci.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální politika.", "content": "PO otevřeně podporuje zavedení manželské rovnosti, částečného povolení adopce dětí homosexuálními páry, zmírnění interrupčního zákona a snížení role Sejmu ve prospěch vojvodských samospráv. Dříve PO ovšem zastávalo postoje spíše konzervativní, avšak vždy značně liberálnější nežli tomu je a bylo u Práva a spravedlnosti. Prosazuje značné zmenšení role státu v ekonomice, zavedení rovné daně, většinový volební systém do Sejmu (dolní komory), rychlejší zvyšování výdajů na zdravotnictví, oddělení funkce hlavního státního zástupce od úřadu ministra spravedlnosti, zveřejnění aktů tajných služeb komunistické PLR.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura a aktivisté.", "content": "Podle stanov jsou orgány strany shodné s vedením parlamentního klubu, což je jediné řešení tohoto typu v Polsku. Předsedou parlamentního klubu PO je Bogdan Zdrojewski.", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská platforma (: \"Platforma Obywatelska\", zkratka PO) je polská středopravicová politická strana. Stranická ideologie může být definována jako liberálně konzervativní a křesťansko-demokratické strany. Jedná se o hlavní vládní stranu první i druhé vlády Donalda Tuska. Od roku 2015 prošla výraznou proměnou, po které se její světonázory silně zliberalizovaly. Občanská platforma otevřeně podporuje schválení manželské rovnosti, liberalizaci potratů, čímž oslovuje velkou část voličů. V současnosti je druhou nejsilněji zastoupenou stranou v polském Sejmu. Do roku 2015 byl hlavou státu člen PO, Bronisław Komorowski, kterého téhož roku nahradil Andrzej Duda. Kandidátem PO v prezidentských volbách v roce 2020 je primátor hlavního města Varšavy, který podle průzkumů volebních preferencí má reálnou šanci Dudu v úřadu prezidenta nahradit.", "tgt_summary": "Civic Platform (, PO) is a liberal-conservative political party in Poland. Civic Platform came to power following the 2007 general election as the major coalition partner in Poland's government, with party leader Donald Tusk as Prime Minister of Poland. Tusk was re-elected as Prime Minister in the 2011 general election but stepped down three years later to assume the post of President of the European Council. Prime Minister Ewa Kopacz led the party in the 2015 general election but was defeated by the Law and Justice party. On 16 November 2015 Civic Platform government stepped down after exactly 8 years in power. In 2010 Civic Platform candidate Bronisław Komorowski was elected as President of Poland, but failed in running for re-election in 2015. PO is the second largest party in the Sejm, with 138 seats, and the Senate, with 40 seats. Civic Platform is a member of the European People's Party (EPP). The party was formed in 2001 as a split from Solidarity Electoral Action (AWS), under the leadership of Andrzej Olechowski and Maciej Płażyński, with Donald Tusk of the Freedom Union (UW). In the 2001 general election, PO emerged as the largest opposition party, behind the ruling centre-left party Democratic Left Alliance (SLD). PO remained the second-largest party at the 2005 general election, but this time behind the national-conservative party Law and Justice (PiS). In 2007, Civic Platform overtook PiS, now established as the dominant parties, and formed a coalition government with the Polish People's Party. Following the Smolensk disaster of April 2010, Bronisław Komorowski became the first President from PO in the 2010 presidential election. ", "id": 964768}
{"src_title": "Königssee", "tgt_title": "Königssee", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno nepochází ze slova \"král\", jak by se dnes mohlo zdát. Ve skutečnosti je název jezera odvozen od mužského křestního jména Kuno, které se opakovaně vyskytuje historických pramenech. Tuto teorii potvrzuje původnější název jezera: Kunigssee. Poznamenejme ještě, že ještě běžnější bylo pojmenování Bartholomäsee (nejpravděpodobněji dle kostela sv. Bartoloměje stojícím na jeho západním břehu).", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Jezero leží na dně hlubokého údolí obklopené strmými srázy a vysokými horami, mimo jiné i věhlasným Watzmannem (nad jezerem se vzpíná 2 km vysoká východní stěna Watzmannu). Bylo vytvořeno během poslední doby ledové ledovcovou činností. Jezerem protéká potok Königsseer Ache, který dále ústí do Berchtesgadener Ache a ten do Salzachu. Na západním břehu se tyčí impozantní Watzmann Ostwand s hluboce zaříznutým údolím Eistal, kde se nachází známá \"Eiskapelle\" (ledová kaplička), \"Eisgrotte\" (ledová jeskyně -- vymletá potokem Eisbach do ledovce) a \"Lavinenschneekugel\". Z údolí Eistal vytéká potok Eisbach, který naplavováním štěrku vytvořil poloostrov o rozloze cca 85 ha. Na tomto poloostrově stojí starý poutní kostel sv. Bartoloměje a lovecký zámeček s hostincem. Jezero je plné pstruhů a sivenů alpských a je obhospodařováno profesionálními rybáři. Rovněž v severní části jezera se nachází Christlieger – jediný ostrůvek v Königssee. Hezký pohled na jezero je (pokud pomineme vyhlídková místa na vysoce položených vrcholcích jako Jezer nebo Mooslahnerkorf) od Feuerpalven, Archenkanzel, Malerwinkel a z vyhlídkového bodu na Rabenwand. Z boků se tyčící zalesněné horské převisy jsou na jihu převýšené zalesněnými skalními kulisami. Vprostřed \"Steineres Meer\" rozeznáváme charakteristické zvlnění Schönfeldspitze (2653 m), která již leží v Rakousku. U paty této velkolepé přírodní kulisy leží již z dálky rozeznatelný kostel sv. Bartoloměje.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Königssee má velmi čistou vodu a proto je povolena plavba pouze lodím s elektromotorem, veslicím a šlapadlům (kajaky a kanoe jsou zakázány). Na jezeře jezdí 18 velkých motorových lodí provozovaných společností Bayerische Seenschifffahrt (společnost s turistickými vyhlídkovými loděmi na bavorských jezerech), k tomu zde jezdí ještě malé motorové čluny, které jsou uměleckými díly svých kormidelníků. První motorový člun je ve službě od roku 1909, nejstarší stále sloužící člun byl postaven roku 1920. Teprve od roku 2003 jsou lodě stavěny s ocelovými trupy, namísto tradičních dřevěných. Vedle výchozího bodu z obce Königssee jsou zastávky v Kessel, u kostela sv. Bartoloměje a v Saletu. V půli cesty ke kostelu je turistům křídlovkou nebo trumpetou demonstrována ozvěna od příkrých horských svahů – jednoduchá nebo dvojitá. Dříve se z lodi střílelo signálním dělem a tím se docílilo až sedminásobné ozvěny, toto ovšem dnes nepovolují bezpečnostní opatření – převoz střelného prachu je zakázán. Ve spádové oblasti jezera (136,50 km2) není krom pár horských pastvin provozováno žádné zemědělství a osídlení v oblasti jezera je od 80. let napojeno na kanalizaci. Díky tomu je jezero oligotrofní, velmi čisté a zdrojem kvalitní pitné vody. Kvůli jeho velikosti zamrzá jezero kompletně jenom při velmi chladných zimách, v průměru přibližně jednou za desetiletí. Naposledy to bylo v lednu a únoru roku 2006, led byl silný 40 cm a jezero bylo celkem 29 dní možné přejít. Předpokladem pro tuto přírodní podívanou je velmi studené počasí a bezvětří. Pokud je led silný alespoň 15 cm, je vyznačena správou parku turistická, běžkařská a cyklistická cesta přes jezero z Konigsee po ledě ke kostelu sv. Bartoloměje. Je doporučeno pohybovat se po vyznačené trase, neboť při západním břehu je led obvykle tenčí. Varováním může být řidič VW, který bez povolení 19. 1. 1964 v noci přejížděl přes jezero a na zpáteční cestě od kostela se společně s vozem potopil do chladných vod jezera. Teprve roku 1997 byl automobil společně s tělesnými ostatky řidiče nalezen v hloubce 120 m za pomoci ponorky. Jeho ostatky dodnes nebyly vyzdviženy. V obci Schönau am Königssee se nachází též umělá chlazená dráha pro boby, sáně a skeleton.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Estetický půvab jezera a jeho břehů dal popud ke vzniku Národnímu parku Berchtesgaden, který obklopuje velkou část jezera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Königssee je jezero v jihovýchodním Bavorsku blízko německo-rakouské hranice, v okrese Berchtesgaden. Spadá pod správu obce Schönau am Königssee. Je nejhlubším jezerem v Německu.", "tgt_summary": "The Königssee is a natural lake in the extreme southeast Berchtesgadener Land district of the German state of Bavaria, near the Austrian border. Most of the lake is within the Berchtesgaden National Park.", "id": 2243963}
{"src_title": "Blankenburg (Harz)", "tgt_title": "Blankenburg (Harz)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město Blankenburg (Harz), leží na severním okraji pohoří \"Harz\", ve výšce asi 234 m n. m. Nachází se západně od Quedlinburgu, jižně od Halberstadtu a východně od Wernigerode. Severozápadní částí městského centra protéká potok Goldbach.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stopy po osídlení tohoto území pocházejí již z paleolitu, ale první písemná zmínka o Blankenburgu je z roku 1123, kdy saský vévoda a pozdější král a císař Svaté říše římské Lothar III. jmenoval Poppa, synovce biskupa Reinharda z Blankenburgu hrabětem na hradě, stojícím na holé vápencové skále na místě současného hradu. Od něj bylo také odvozeno jméno města (\"Blank\" = něm. holý). Hrabě Poppo I. z Blankenburgu velmi pravděpodobně pocházel z franckého rodu Reginbodonenů. Jeho potomci byli mimo jiné pány nedalekého hradu Regenstein a začali se po něm i psát. Ten byl lénem od Halberstadtského biskupství. V roce 1180/82 byl Blankenberg zpustošen císařem Fridrichem I., protože slíbil loajalitu Jindřichu Lvovi z rodu Welfů. V roce 1386 byl opět masivně poničen. Po smrti posledního hraběte z Regensteinu v roce 1599, přešlo léno zpět do majetku vévodů Brnušvicko-Lüneburských. V průběhu třicetileté války na Blankenberg zaútočil Albrecht z Valdštejna a v roce 1625 jej dobyl. Devět dělových koulí zaseknutých v městských hradbách obléhání dodnes připomíná. Vévodové Brunšvicko-Lünenburští si z města vytvořili v 17. století svoje druhé sídlo a to za vlády vévody Ludvíka Rudolfa (1690-1731) zažilo období rozkvětu. V této době bylo hrabství Blankenburg povýšeno na říšské knížectví, ale (\"Reichsfürstentum\"), ale v roce 1731, poté, co se stal Ludvík Rudolf vévodou, bylo znovu sjednoceno s vévodstvím Brunšvicko-Lünenburským, pod nímž už zůstalo. Z této doby se nám také zachoval dnešní \"malý zámek\" s jeho terasovitými zahradami. Od roku 1807, do roku 1813 byl Blankenberg součástí Vestfálského království. Během sedmileté války se město díky své neutralitě stalo útočištěm pro brunšvický dvůr. Ludvík XVIII. se ve městě skrýval po svém útěku z Dillingenu, a to v letech 1796 až 1798.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "Nejdůležitějšími ekonomickými odvětvími jsou v Blankenburgu turismus a lázeňský a zdravotní průmysl. Kromě toho zde najdeme několik malých a středně velkých podniků. Největším průmyslovým koncernem ve městě je firma \"FEW Fahrzeug- und Entwicklungswerk Blankenburg GmbH\" se 160 zaměstnanci, která vznikla kolem roku 1973. Druhým největším zaměstnavatelem ve městě je se svými ca 60 zaměstnanci \"Harzer Werke Motorentechnik\", který vznikl z železáren založených kolem roku 1870.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blankenburg (Harz) je město a lázeňský resort v okrese Harz, ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, v Německu. Leží při severním úpatí pohoří Harz, 19 kilometrů jihozápadně od města Halberstadt. ", "tgt_summary": "Blankenburg (Harz) is a town and health resort in the district of Harz, in Saxony-Anhalt, Germany, at the north foot of the Harz Mountains, southwest of Halberstadt. ", "id": 1786665}
{"src_title": "Zahrada", "tgt_title": "Garden", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo zahrada znamená v původním významu ohrazený prostor, malou ohradu. V některých zemích rozlišují více typů zahrad založených pro specifické účely, s různými rostlinami; vznikla pro ně jednoslovná pojmenování nebo bývá k podstatnému jménu připojeno přídavné, které typ specifikuje, například zahrada zeleninová, bylinková či okrasná. Park a zahrada jsou synonyma. Do 21. století je v českém jazyce za synonymum ke slovu zahrada považováno slovo \"sad\", ale rovněž \"park\". Zahrada u obytné budovy před stavbou směrem ke vstupu na pozemek bývá označována jako \"předzahrádka\", ovšem pokud je to jediná taková velká intenzivně udržovaná plocha, bývá používáno i zde slovo \"zahrada\". Až do 20. století bývala zahrada rovněž spojena s rostlinami. Móda japonských zahrad tuto představu zrušila. Zahrada vznikala v různých částech světa v mnoha podobách a šlo původně vždy o nejintenzivněji obdělávanou zemědělskou část (nebo části) pozemku, obvykle u obytné budovy. Podobně vzniká zahrada i u staveb velmožů a duchovních i světských vůdců, kde nejméně obdělávanou částí pozemku byla obora se zvěří a stromy. Tyto úpravy jsou pokládány za základ parku a zahrady. Rozdíl pozemků s označením \"zahrada\" a \"park\" lze vysledovat ve velikosti a intenzitě údržby. Z tohoto hlediska bylo možné barokní parky (jak tomu i dodnes", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Vztah člověka a lidské společnosti k zahradě je odedávna velmi specifický a projevuje se jak na úrovni ekonomických potřeb a kulturních vztahů, tak například i na úrovni sociálního symbolu. Vztah člověka k okolnímu přírodnímu prostředí vyplývá převážně z ekonomických potřeb, ovšem zahrada nemusí být hospodářsky významná; je hodnocen její estetický a sociální přínos (nebo nutnost), a to podle dosaženého stupně společenské formace. Zahrady někdy mohou být součástí větších architektonických celků a kombinují se s krajinnými prvky, jako jsou například aleje, parky či lesoparky. Okrasné zahrady mohou mít různou velikost a mnoho podob. Mnohdy záleží na účelu, kterému slouží, na možnostech majitele a záměru tvůrce. Odlišnost slohů a úprav také souvisí s vnímáním krásy zahrad. A to nikoliv jen s estetickými a architektonickými zásadami, mnohdy poplatnými době, ale především s vnitřními podněty vytvářejícími tato pravidla, tedy s touhami zákazníka, majitele pozemku. Konkrétní způsob úpravy zahrady se během historie tedy měnil z ekonomických důvodů, jako znak příslušnosti majitele zahrady k sociální skupině, ale především zde hrála roli měnící se móda. Pokud by zahrady sloužily jako pouhý znak příslušnosti k sociální skupině, za estetické by byly považovány zahrady přibližně shodné. Proměnlivost oceňovaných prvků a jejich kvalit je však dána nejen vývojem poznání, ale i snahou majitele předvést svou jedinečnost. V jakékoliv době vývoje zahrad jsou obvykle nejcennější právě unikátní úpravy a prvky. Ty nejobdivovanější jsou však současně nejčastěji napodobovány. Hodnota jedinečnosti je dána právě vzácností nebo unikátností objektu a jeho vlastnictví je pak důkazem schopností majitele. Opakování a napodobování tuto hodnotu devalvuje, což platí i u zahrad. Předměty touhy a jejich podoba se proto proměňují; právě z toho důvodu jsou krásné zahrady tak různé a invence tak ceněná. Pokud by hlavní funkcí zahrad a parků bylo odpočinout si v lůně přírody, nevznikaly by", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní, sociální, politický a ekologický vliv.", "content": "\"„Některé rostliny rodí a rostou jsou li dobře vyživovány; a další, naopak, raší z odpadu a materiálů zcela různých. Kultivace způsobí, že......vytváří plody dobrými k jídlu....(tyto) se nazývají zdomácnělé rostliny...\" \"...Proč je tymián v Attice tak hořký, zatímco všechny ostatní plody jsou tak sladké? Není to proto, že půda Attica je lehká a suchá, takže rostliny v ní nenajdou mnoho vlhkosti?...\" \"...Proč myrta promnutá mezi prsty jak se zdá, má lepší vůni, než když se není rozemnuta? Je to to stejně jako s hrozny, z nichž se svazky sklizené z vinice se zdají být sladší než ty, utržené z podnože?\"“ Aristotelés (384–322 př.n.l.) Kulturní vliv zahrad na vývoj lidstva je zaznamenán od starověku, existence zahrad ovlivňuje literaturu i jiné směry umění, básníci (George Gordon Byron například prosazoval architekturu anglického parku proti francouzskému baroknímu stylu) a umělci často ovlivňují styl zahrad. Politikové ve starověku díky zřizování veřejných zahrad a parků získávali přízeň poddaných nebo podřízených. Zahrad a parků si ve Francii majitelé více cenili než paláců u nich ležících. Majetní lidé dávali ještě v devatenáctém století najevo svou moc, invenci a majetnost právě úpravami zahrad. Odpor", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Mezi starověké civilizace jsou řazeny první vyspělé lidské společnosti, které rozkvétaly v oblastech Sýrie, Palestina, Fénicie, Malé Asie, Mezopotámie, Íránské vysočiny, Egypta a Arábie. Toto období je ohraničeno koncem pravěku ve 4. tisíciletí př. n. l. a vpádem Arabů v první polovině 7. století. První zemědělci se v oblasti Předního východu usadili někdy v 8. a 9. tisíciletí př. n. l. Kolem roku 7700 př. n. l. se začaly utvářet první usedlé agrární společnosti. Vznikla zde nejstarší známá města světa a také vznikaly první zahrady. První zmínky o zahradách v oblasti Přední Asie pochází z období 4000 l. př. n. l. Tyto zahradní úpravy mají zřetelné rysy pravidelné úpravy. Jsou osově souměrné, převládají geometrické linie, výsadby jsou zřetelně ve sponu. V zahradách přední zahrady lze najít prvky jako záhon, živý plot, geometricky upravený bazén, fontána, kanály, alej, terasa, sochy, umělé zavlažování. Do oblasti přední Asie je někdy také umisťována mytická rajská zahrada. Bývá ztotožňována s rozsáhlými pozemky v starověké Persii označovanými jako \"paradis,\" které však sloužily jako lovecké obory pro lovení zvěře. V egyptské milostné básni je popisována zahrada následovně: „\"Rákosí v zahradě se zelenalo, a všechny keře kvetly.\" \"Zralé broskve v zahradě se podobaly bronzu\" \"a háje se leskly peckami mandloní.\"“ Egypťané podle nalezených důkazů ale záměrně pěstovali nejen okrasné a ovocné dřeviny, koření a byliny, ale i květiny a zeleninu. Homér u nějž se předpokládá, že žil v období mezi léty 1200 až 700 př. n. l., popisuje v Odyssee zahradu takto: „\"Přímo za dveřmi je velká zahrada, keře jsou na každé straně u vchodu... rostou tu vysoké kvetoucí stromy, hrušně a granátová jablka, a jabloně se", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Zahrady v období středověku, ve stylu typickém pro Evropu, v období přibližně od 5. století do začátku renesance v 14. století, navazovaly na předchozí období, ale vyvíjely se do formy, která byla odlišná. Ačkoliv na různých místech v Evropě byly zahrady upraveny rozdílně, bylo možné vysledovat podobnosti, dané především kontextem doby. Zahrada v tomto období byla určena k výukovým účelům, k reprezentaci, pěstování potravin, léčivých rostlin a volnočasovým aktivitám, nebo byla rozdělena na jednotlivé části, které byly takto zaměřeny. Středověké zahrady v Evropě jsou především malé, jednoduché, obezděné geometrické zahrady, vyznačující se pravidelností, nebo i symetrií. Středověká zahrada, nebo takto koncipovaný", "section_level": 2}, {"title": "Renesance.", "content": "Renesanční zahradní úpravy jsou symetricky organizované plochy, jejichž forma použitá poprvé v Itálii výrazně ovlivnila další budoucnost zahradní architektury. Vývoj italské zahrady od období renesance po baroko je zásadní zejména pro tvorbu vztahu budov a zahrady (Leon Battista Alberti to popisuje v knize \"De re aedificatoria\"). Nevýznačnější slohovou úpravou italského parku, nejvýraznějším stylem, je „italská terasovitá zahrada“ a právě ta je také často chápána jako styl italské zahrady (parku), jakkoliv se způsoby úpravy italského parku vyvíjely ve více podobách. Italská terasovitá zahrada byla rozšířena zejména na kopcích podél řeky Arno v oblasti Florencie. Byla inspirována římskými a neapolskými zahradami a spojovala jejich styl. Italské zahrady dosáhly mimořádné úrovně v období renesance a dále se vyvíjely pod vlivem baroka. Od 15. století zahrada v Itálii sloužila jako obytný prostor budovaný podle stejných hledisek jako celá stavba", "section_level": 2}, {"title": "Baroko.", "content": "Počátek barokních italských a francouzských parků se datuje do 16. století a příkladem vzoru barokních zahrad je úprava u paláce Pitti ve Florencii. Tento styl se přenesl do Francie. Vrcholem tvorby francouzských parků byl park u zámku Versailles, který pro Ludvíka XIV. vytvořil architekt André Le Nôtre. Typicky park rozděluje několik hlavních cest, od kterých se pravoúhle dělí vedlejší. Cesty jsou zpravidla lemovány nízkými živými plůtky ze stálezelených dřevin. Hlavní, nejširší cesta obvykle vede středem, je hlavní osou. Největší plocha je naprosto přehledná a osázena jen nízkými plůtky a květinovými vzory,", "section_level": 2}, {"title": "Anglický park.", "content": "Společnost byla v 17. století přesycena přehnanou, stále se opakující pravidelností francouzských zahrad, které byly kritizovány ještě za života Le Nôtreho, a to i lordem Francisem Baconem, což potvrzuje například esej \"Of the Garden\" (kde obdivuje původní krajinu a kritizuje architekturu zahrady). Byla hledána nová vhodná forma. V období klasicismu se tak stává moderní úpravou anglický park, který je v mnoha směrech opakem barokního stylu. Anglický park je stylem krajinářského parku nebo zahrady. Vznikl v Anglii na počátku 18. století pod estetickým vlivem čínských zahradních úprav a rozšířil se po celé Evropě. Nahradil formálnější, symetrické francouzské zahrady, vzniklé v 17. století jako hlavní zahradnický styl v Evropě. Zřejmě nejznámější postavou stylu anglické zahrady je Lancelot \"Capability\" Brown. Změny v architektuře zahrad a parků a jejich směr zcela korespondoval se změnami ve společnosti a kultuře té doby. Během dlouhého období, kdy na velké části světa dominuje vliv anglického parku, je styl přírodních úprav s romantickými zákoutími vystřídán stylem", "section_level": 2}, {"title": "Moderní zahrada.", "content": "Během 19. a 20. století se pohled na zahradu měnil pod vlivem různých filosofických a výtvarných směrů, ale i vlivem konzumerismu a krizí. Ze zahrad, které měly při nákladné údržbě zdobit množstvím květů, kombinací barev a kompozicí prvků, se vyvinuly úpravy, které vytvářejí souhrny geometrických tvarů, jednoduchých symbolů a také okázalé úpravy dekorativním zpracováním hmot, světelnými a dalšími dramaticky či divadelně působivými efekty. Tyto projevy a posuny se tradičně ukazují ponejvíce v úpravách pro sociálně nadřazené skupiny obyvatel. V zahradách pro širokou veřejnost a", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení zahrad.", "content": "Zahrady lze teoreticky členit podle jasně daných a smysluplných kritérií. Často lze ale narazit na úpravy, které leží mezi jednotlivými typy, protože účel díla a využití prostoru, tedy požadavky uživatele, jsou v ideálním případě nadřazeny jakékoliv kategorizaci. Příkladem budiž parky, kde se prolínají renesanční, barokní a romantické vlivy. Za zahrady ovšem například nelze považovat sportoviště, ale sportoviště mohou být součástí zahrad.", "section_level": 1}, {"title": "Podle typu rostlin.", "content": "Ačkoliv ve většině zahrad lze využít dřeviny a byliny mnoha taxonomických", "section_level": 2}, {"title": "Podle barvy a materiálu.", "content": "Nadšení nad schopností vnímat jednotlivé odstíny barevného spektra velí některým pěstitelům vybrat si jeden, jednu barvu (často bílou", "section_level": 2}, {"title": "Podle stylu úpravy.", "content": "Styl úpravy je hodnocen u okrasných zahrad, u zeleninových zahrad není krása kompozice výsadby hodnocena, přestože mohou zeleninové zahrady být použity jako okrasné a přestože zelenina může plnit funkci okrasných rostlin. Podle stylu vzhledu, architektury zahrady, jsou okrasné zahrady rozdělovány na dva základní protikladné směry, pravidelné (v témž významu geometrické nebo architektonické), na jedné straně a nepravidelné na straně druhé. V odborné literatuře z 19. století v anglickém jazyce jsou někdy pro tyto dva styly používány také názvy „\"ancient\"“, „\"formal\"“ (historické, úpravné nebo společenské) pro pravidelné zahrady a „\"wild\"“, „\"modern\"“ (divoké, moderní) pro nepravidelné zahrady. Název pravidelné zahrady je používán stejně jako název geometrické zahrady, symetrické zahrady nebo architektonické zahrady. Všechny tyto výrazy ukazují na nejzřetelnější rysy této skupiny. Mezi pravidelné zahrady jsou řazeny ty zahrady, které jsou často upraveny v symetrických celcích, nebo používají geometrické tvary, přímé nebo pravidelné linie, odráží stavební prvek - budovu. Pravidelné úprava nikdy nenapodobuje přírodu, je úpravou která často ukazuje lidskou moc zkrotit vodu, kámen, stromy, keře a byliny. Zahrada je dalším pokojem, pokračováním budovy. Pravidelné zahrady dávají na odiv krásu technické konstrukce, seřazené celky hmot, lesk, dokonalost úpravy, dokonalý povrch a vysoký kontrast", "section_level": 2}, {"title": "Součásti zahrad.", "content": "Zahrady jsou často tvořeny menšími celky, které svým účelem, uspořádáním nebo úpravou určují použití, vzhled nebo styl zahrady.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební prvky.", "content": "Stavební prvky tvoří části, jež jsou důležitou estetickou i provozní", "section_level": 2}, {"title": "Vegetativní úpravy.", "content": "Jsou určité způsoby úprav zeleně či", "section_level": 2}, {"title": "Koncepční řešení části zahrady.", "content": "Za koncepční řešení částí zahrad, používané jako typický prvek a to i v slohově různých zahradách, lze považovat takové", "section_level": 2}, {"title": "Jiné doplňky.", "content": "Pěstovaná zvířata, například ryby,", "section_level": 2}, {"title": "Rostliny.", "content": "V zahradě použité", "section_level": 1}, {"title": "Zahrada jako ekosystém.", "content": "Zahrady pro biodiverzitu mohou mít důležitý význam. Obvykle negativní. Celé pojetí zahrady, například jako u divoké zahrady, může ale někdy být nápomocno udržení místních druhů rostlin a odpovídajícího ekosystému. Pojetí zahrady a způsob výsadby a především některé součásti zahrady například živé ploty, keře, ploty, stromy, krmítka, budky, ptačí pítka nebo koupaliště, mohou hrát významnou roli alespoň pro přežití místní fauny, místních rostlin a jejich různorodost, pro biodiverzitu. Podle výzkumů v zahradách s více neudržovanými částmi a různými strukturami, prostředími a povrchy, bývá více včel a dalších živočichů. Jiné součásti zahrady mají obvykle opačný účinek - koupací bazén, pečlivě střižený trávník, záhony květin nebo dokonce pečlivě ošetřované zeleniny, obvykle nemají na rozvoj místní fauny a flory pozitivní vliv. Vůle udržovat zahradu spíše méně a tolerance prostředí vhodného pro přežití drobných živočichů i za cenu nižší úrody a klíšťat, pěstování směsi divokých trvalek a místních keřů, nemusí vždy napomáhat sousedským vztahům. Vzniká konflikt (i vnitřní, v duši majitele) mezi pravidly, tradicí jednoduché estetiky a citlivostí k ekosystému, vnímavostí pro skutečnou krásu. Podle studie ze Spojených států, je ochota vytvářet a udržovat přírodní zahrady silně závislá na vzhledu zahrady souseda. Pokud kosí pravidelně svůj dokonalý trávník, cítí majitel vedlejší zahrady povinnost udělat totéž. Ačkoliv se tendence vytvářet zahrady podobné přírodě objevují od 18. století u Alexandra Popeho a v 19. století u G. Jekyllové, tak na začátku 21. století se opravdu stávají módními přírodní zahrady a zahrady napodobující přírodu, které jsou přírodě blízké. Mezi nejznámější architekty, kteří takové zahrady popularizují, prosazují, navrhují a realizují patří Piet Oudolf. Velmi malé zahrady věrně napodobující přírodu často vypadají zanedbaně, nevzhledně nebo nevhodně, ale je vhodné je esteticky stylizovat, aby tato nevýhoda byla estetickou hodnotou.", "section_level": 1}, {"title": "Ptačí zahrada.", "content": "Ptačí zahrada jako pojmenování typu nebo vzoru úpravy zahrady v české odborné literatuře neexistuje a není používáno na rozdíl od jiných zahrad určených specificky pro nějaké užití. Přesto jsou již odedávna určeny některé prvky v zahradě pro ptáky, jako krmítka, budky, některé druhy dřevin ponechané pro potravu ptákům, nověji i ptačí koupaliště a pítka. To je činěno s ohledem na pozorovatele, který je potěšen pohledem na skotačení sýkorek a rád slyší zpěv kosů. Například v Anglii jsou takové úpravy častější a Gertrude Jekyll v knize o takové části zahrady, nebo zahradní úpravě píše: \"... je dobré, aby to do volného prostoru byly vysázeno ovoce divočejšího charakteru, široce rozšířené mišpule a kdoule, některé", "section_level": 2}, {"title": "Estetika zahrad.", "content": "Studie ze Švýcarska ukazují, že druhově chudé a nudné zahrady jsou obecně považovány za estetické. Nikdo nepovažuje za krásné zcela chaotické zahrady. Ovšem alespoň pestřejší zahrady, bohatší na druhy a podobné volné přírodě jsou vhodnější pro drobné živočichy a mohou být vzhledné. Hodnocení krásy je často závislé na mínění sousedů a návštěvníků, mínění širšího okolí a prioritách, hodnotovém žebříčku celé společnosti. Vzhled zahrad je námětem, nebo zmiňován v lidové tvořivosti i v uměleckých pracích, které jsou považovány za objekty významné kulturní ceny. Vzhledově se zahrady, které jsou považovány za krásné, mohou lišit, nebo být dokonce charakterizovány zcela opačnými vlastnostmi. Někteří lidé si snadno vytvářejí své představy o kráse v závislosti na mínění okolí nebo se kromě svých příbuzných nechají řídit přímo pokyny takové osoby jako je „arbiter elegantum“, „kulturtrégr“ nebo „módní policie“ bez ohledu na své potřeby. Při tvorbě zahrad se ale lze často setkat s potřebou napodobovat sousední zahrady, nevybočovat. Tvorbou zahrad se zabývá zahradní architektura. Dílo architekta by mělo splňovat praktické použití, následovat architektonické řešení okolní zástavby nebo s ním nebýt v rozporu a esteticky jej doplňovat. Především by mělo splňovat představy majitele. Přesto nelze někdy rozlišit (špatné nebo dobré) dílo laika a architekta, což lze připsat estetické schopnosti laiků kreativně se vyjádřit. Mnozí z největších architektů nikdy zahradní architekturu nestudovali, nechyběla jim ale nikdy kreativita, schopnost myslet analyticky, zohlednit potřeby zákazníka a často to byli lidé se vztahem k přírodě. To, že je zahrada vytvořená zahradním architektem, není zárukou, že má nějaké (například i estetické) kvality nebo je použitelná. Způsob výsadby je přímo závislý na představě majitele o výsledku.", "section_level": 1}, {"title": "Sadovnická tvorba.", "content": "Zahradní architektura je v podstatě umělecký obor, který kromě představivosti vyžaduje například technické znalosti materiálů a zkušenosti. Při tvorbě zahrad mohou pomáhat architektům pravidla kompozice zahradních úprav, zahrad a parků, jež byla položena už v italských renesančních zahradách. Tato pravidla nebo atributy možné krásy, která mohou vytvářet estetický celek, která lze najít v díle nebo dílo pomocí těchto vlastností vytvořit či zhodnotit, byla pak shrnuta, definována a rozvinuta H.Reptonem na přelomu 18. a 19.století: Pravidla kompozice v zahradní architektuře konce 20. století definují kritéria, požadavky na úpravu", "section_level": 2}, {"title": "Významní zahradní architekti.", "content": "Zahradní architekti jsou tvůrci návrhů zahrad, někdy i realizátoři svých návrhů. Podle časopisu Mail byli nejlepšími zahradními architekty všech dob (celosvětově): Jiní autoři považují za významné zahradní architekty jako Gilles Clément, Gertrude Jekyll, Thomas Dolliver Church", "section_level": 1}, {"title": "Dotčené obory.", "content": "Vzhledem, tvorbou, kompozicí a plánováním zahrad se zabývá zahradní architektura. Navazuje na obory výtvarného umění a architekt používá při úpravách umělecké, výtvarně působící objekty. Při své práci musí architekt mimo technické a biologické znalosti ovládat také základní znalosti psychologie neboť jeho dílo psychologicky působí na uživatele. Některé zahrady k dosažení spokojenosti uživatele vyžadují i znalosti náboženství, filosofie nebo invence, tyto vklady se pak stávají součástí koncepce. Základy architektury staveb jsou žádoucí, neboť zahrada je součástí větších stavebních celků a měla by s nimi být v souladu. Součástí zahrady bývají stavební úpravy, znalosti stavebnictví týkající se přesunu zeminy, stavby", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum zahrad.", "content": "Muzeum zahrad (Garden Museum) dříve známé jako Museum of Garden History, se nachází v Anglii, bylo založeno ve zrušeném kostele na jižním břehu řeky Temže v Londýně, na Lambeth Road. Muzeum je umístěno v hlavní lodi kostela. Sbírka se skládá z nástrojů, příslušenství a", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Cestování, jehož cílem je poznávání významných zahrad, botanických zahrad, historie zahrad, zahradních stylů, je druh cestovního ruchu zahrnující návštěvy nebo cestování do těchto významných a specifických objektů. Turisté někdy cestují individuálně na tato místa s nimiž jsou předem seznámeni. Často se ale turisté raději připojují k organizovaným zájezdům na místa zahradních výstav.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zahrada je lidmi upravený pozemek s uměle vysázenou vegetací, prostor, kde jsou obvykle pěstovány nebo umístěny rostliny. Může sloužit k odpočinku, volnočasovým aktivitám a reprezentaci, pro pěstování rostlin určených ke konzumaci nebo i k jinému účelu. Vědeckým, výzkumným a pedagogickým účelům pak slouží specializované botanické zahrady a arboreta, kde jsou sbírky často také nějak architektonicky upraveny. Zemědělský slovník vymezuje zahradu jako prostor s úplným nebo částečně omezeným přístupem veřejnosti. ", "tgt_summary": "A garden is a planned space, usually outdoors, set aside for the display, cultivation, or enjoyment of plants and other forms of nature. The garden can incorporate both natural and man-made materials. The most common form today is a residential garden, but the term \"garden\" has traditionally been a more general one. Zoos, which display wild animals in simulated natural habitats, were formerly called zoological gardens. Western gardens are almost universally based on plants, with garden often signifying a shortened form of botanical garden. Some traditional types of eastern gardens, such as Zen gardens, use plants sparsely or not at all. ", "id": 2309545}
{"src_title": "Sigmund Jähn", "tgt_title": "Sigmund Jähn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Vyrůstal v Krušných horách, nedaleko českých hranic. Po ukončení základní školy nastoupil ihned do práce v tiskárně okresního města Klingenthal jako typograf. Když mu bylo 18 let, dostal nabídku se stát letcem. Přijal a absolvoval pilotní školu nedaleko Drážďan. Od roku 1958 se stal stíhacím letcem. Absolvoval důstojnickou Vysokou školu vojenského letectva Franze Mehringa a stal se podporučíkem. Ve svých 26 letech byl náčelníkem pluku a jako perspektivní mladík byl zařazen do čtyřletého studia na Vysoké vojenské akademii J.A.Gagarina v Sovětském svazu. Roku 1970 se vrátil do NDR, obnovil si kvalifikaci stíhacího pilota první třídy a dál létal. Nalétal 1225 hodin. Postupně v armádě získával různé funkce a získal první vysoké vyznamenání: Zasloužilý vojenský letec NDR. V roce 1976 se ocitl ve výběru budoucích kosmonautů programu Interkosmos a o dva roky později byl členem třetí posádky tohoto programu. Záložníkem mu byl vojenský letec Eberhard Köllner.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Na lodi Sojuz 31 odstartoval z Bajkonuru společně se svým velitelem, sovětským kosmonautem plukovníkem Valerijem Fjodorovičem Bykovským v létě roku 1978. Cílem jim byla orbitální stanice Saljut 6, kde již byla napojena předchozí loď Sojuz 29. Na palubě se setkali se stálou posádkou, kosmonauty SSSR Kovaljonokem a Ivančenkovem. Celá čtveřice plnila zadané plánované úkoly. Po týdnu práce Jähn s Bykovským přistáli v kabině lodi Sojuz 29 na padácích na Zemi 140 km jihovýchodně od kazašského města Džezkazganu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letu.", "content": "V červnu 2006 byl na setkání kosmonautů v Lázních Bohdaneč.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz v umění.", "content": "V roce 2003 Wolfgang Becker uvedl na svět svůj film \"Good Bye, Lenin!\", pojednávající o konci NDR, ve filmu je několikrát zmíněn Sigmund Jähn.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sigmund Jähn (13. února 1937 Rautenkranz – 21. září 2019 Strausberg) byl vojenský letec a kosmonaut z tehdejší Německé demokratické republiky, který se zúčastnil programu Interkosmos a letěl v roce 1978 do vesmíru na Sojuzu 31.", "tgt_summary": "Sigmund Werner Paul Jähn (; 13 February 1937 – 21 September 2019) was a German cosmonaut and pilot who in 1978 became the first German to fly into space as part of the Soviet Union's Interkosmos programme.", "id": 263929}
{"src_title": "Müsli", "tgt_title": "Muesli", "src_document": [{"title": "Suché müsli.", "content": "První druh müsli je sypká směs zejména ovesných vloček a kousků různého sušeného ovoce, ořechů a semínek. Běžně obsahuje i jiné obilné vločky, například pšeničné či žitné. Suché müsli je v současnosti běžně dostupné v podobě průmyslově balených směsí, ačkoli řada lidí si ráda připravuje vlastní. Existuje řada druhů müsli, například s medem, různým kořením či čokoládou. Suché müsli lze pohodlně skladovat po řadu let. Jeho příprava je rychlá, stačí je smísit s mlékem, jogurtem či ovocnou šťávou a případně kousky čerstvého ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Čerstvé müsli.", "content": "Druhý typ müsli (původní) představuje čerstvě připravená směs ovesných vloček, předem namočených ve vodě nebo ovocné šťávě, a na jemno nastrouhaného nebo rozmixovaného jablka. Mezi další obvyklé přísady patří na kousky nakrájené nebo strouhané čerstvé ovoce (např. banány, lesní plody, hrozny, mango), sušené ovoce, mléčné výrobky (např. jogurt, smetana, kondenzované mléko, čerstvý sýr, tvaroh), citronová šťáva, strouhané ořechy, semínka, koření (především skořice) a med. K přípravě čerstvého müsli není vhodné čerstvé mléko, neboť se snadno sráží působením kyselin z jablka.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "\"Müesli\" vynalezl okolo roku 1900 švýcarský lékař Maximilian Bircher-Benner pro pacienty ve své nemocnici, kde strava bohatá na čerstvé ovoce a zeleninu tvořila stěžejní část léčby. Vzorem mu prý byl podobně “podivný pokrm”, který jemu a jeho manželce podali během túry ve švýcarských Alpách. Bircher-Benner sám jídlo pojmenoval jako „d'Spys“ (švýcarská podoba německého “die Speise”, neboli pokrm). Výraz \"Müesli\" je pak zdrobnělina švýcarského podstatného jména “Mues” (německy “Mus”), tedy kaše. Ve své současné podobě je müsli oblíbeno na Západě od 60. let 20. století v rámci rostoucího zájmu o zdravou a vegetariánskou stravu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Müsli (původně \"Birchermüesli\" nebo \"Müesli\" ve švýcarské němčině, \"Müsli\" ve spisovné němčině, []) je druh pokrmu z obilnin, v některých částech světa oblíbený jako snídaně. Základní verze se skládá z tepelně neupravených ovesných vloček a ovoce. Ve Švýcarsku je jedí též jako lehkou večeři; pojmem \"Birchermüesli complet\" se pak rozumí müsli, chléb s máslem a káva s mlékem. Obsahuje vlákninu. ", "tgt_summary": "Muesli ( ;, ) is a cold oatmeal dish based on rolled oats and ingredients like grains, nuts, seeds and fresh or dried fruits. This mix may be combined with one or more liquids like milk, almond milk, other plant milks, yogurt, or fruit juice and left for a time to soften the oats before being consumed. ", "id": 867619}
{"src_title": "Gottfried August Bürger", "tgt_title": "Gottfried August Bürger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bürger pocházel z rodiny evangelického kněze a na žádost svého dědečka začal roku 1764 studovat teologii v Halle. Studia však brzy opustil a od roku 1768 studoval právo na univerzitě v Göttingenu. Zajímal se též o klasickou filologii. Pracoval jako úředník a od roku 1784 přednášel v Göttingenu estetiku. Roku 1789 zde byl jmenován mimořádným profesorem, ovšem bez nároku na pravidelný plat, takže se musel živit jako překladatel. Svou literární dráhu zahájil jako spolupracovník časopisu \"Göttinger Musenalmanach\", ve kterém uveřejňoval své první básně. Od roku 1779 sám tento časopis redigoval. Velký vliv na jeho tvorbu mělo hnutí Sturm und Drang. Je považován za zakladatele německé umělé balady. Jsou založeny na námětech z lidové slovesnosti, vyjadřují vášnivost lidských citů a vzdor proti osudu. Do života jejich hrdinů vstupují nadpřirozené síly, přičemž střet s nimi končí tragicky. Nejznámější z těchto balad je \"Lenora\" (1774, Lenore). Dnes však je jeho jméno spojováno především se satirickým dobrodružným dílem \"Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství Barona Prášila, jak je vypravuje při víně v kruhu přátel\" (1786, Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande, Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen: wie er dieselben bei der Flasche im Zirkel seiner Freunde selbst zu erzählen pflegt), česky zkráceně \"Baron Prášil\". Hrdina v knize vypráví o svých neuvěřitelných až fantastických příhodách, v nichž je často patrná autorova inspirace lidovými pohádkami a knížkami lidového čtení. V osobním životě nedosáhl Bürger díky své nevyrovnané povaze trvalého štěstí. Roku 1774 se oženil s dcerou hannoverského úředníka Dorette Leonhartovou, ale brzy se zamiloval do její mladší sestry Augusty. Po smrti Doretty roku 1784 se s Augustou příští rok oženil, ale ta roku 1786 zemřela při porodu. To jej tak zdrtilo, že ztratil zájem o uměleckou tvorbu. Roku 1790 se oženil ještě jednou, ale toto manželství byl velký omyl a již roku 1792 přestalo existovat. Velkou ranou byla pro Bürgera také rozsáhlá kritika jeho básnické tvorby ze strany Friedricha Schillera v novinách \"Allgemeine Literatur-Zeitung\" v roce 1791. Schiller mu vyčítal, že jeho básně postrádají ideální představu lásky a krásy a často zobrazují pouze temné stránky lidské povahy. Ke konci života onemocněl Bürger tuberkulózou. Když kvůli svému zdravotnímu stavu ztratil zaměstnání, dostal pouze jednorázovou podporu ve výši padesáti tolarů. Zemřel v chudobě roku 1794. Roku 1799 mu byl v Göttingenu na jeho oblíbeném místě ve veřejné zahradě postaven pomník, který však byl roku 1956 zbourán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried August Bürger (31. prosinec 1747, Molmerswende v Harzu – 8. červen 1794, Göttingen) byl německý preromantický básník, prozaik a překladatel.", "tgt_summary": "Gottfried August Bürger (December 31, 1747 – June 8, 1794) was a German poet. His ballads were very popular in Germany. His most noted ballad, \"Lenore\", found an audience beyond readers of the German language in an English and Russian adaptation and a French translation.", "id": 6038}
{"src_title": "Rudi Dutschke", "tgt_title": "Rudi Dutschke", "src_document": [{"title": "Mládí v NDR.", "content": "Dutschke se narodil v Schönefeldu u Luckenwalde (poblíž Berlína, na území pozdější NDR) jako syn poštovního úředníka. V blízkém Luckenwalde navštěvoval gymnázium a stal se členem evangelické mládeže a mládežnické organizace FDJ (obdoba ČSM). Po povstání v Maďarsku roku 1956 začal zastávat pozice demokratického socialismu s odstupem jak k USA tak i SSSR. Rok později se veřejně přihlásil k pacifismu a odmítl výkon vojenské služby (a veřejně k tomu vyzýval i jiné). Tím se dostal do rozporu s platnou ideologií NDR, po maturitě mu roku 1958 byla jeho žádost o studium sportu proto zamítnuta. Dutschke se vyučil obchodníkem a stále častěji navštěvoval Západní Berlín, kam krátce před stavbou berlínské zdi 1961 přesídlil. V Západním Berlíně studoval Dutschke na Svobodné universitě (1961-1968) sociologii, etnologii, filosofii a dějiny, roku 1973 promoval (tématem promoce byl maďarský neortodoxní marxista György Lukács).", "section_level": 1}, {"title": "Studentské hnutí.", "content": "Během svého studia se nechal Dutschke ovlivnit Heideggerovým existencialismem, zejména pak marxistickými filosofy jako byl György Lukács, Ernst Bloch, zajímal se silně o tzv. kritickou teorii Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer, Herbert Marcuse), dále i o práce různých teologů (jeho pozdější manželka, Gretchen Klotz-Dutschke, studovala teologii). Roku 1962 založil v Berlíně radikální skupinu Subverzivní akce (\"Subversive Aktion\"), se kterou roku 1964 vstoupil do Socialistického německého studentského svazu (\"SDS, Sozialistischer Deutscher Studentenbund\"), rok později se stal jeho funkcionářem. Dutschke organizuje mnoho shromáždění a demonstrací proti válce ve Vietnamu a proti vytvoření velké koalice mezi SPD a CDU. Patří k hlavním iniciátorům mimoparlamentní opozice \"APO\". V květnu 1966 organizuje spolu s SDS kongres o Vietnamu, který dočasně sjednotil mnoho proudů tehdejší západoněmecké levice a vyústil v do té doby největší demonstrace proti válce ve Vietnamu. Napjatá situace eskalovala v červnu 1967 během návštěvy perského šáha Muhammada Rezy Pahlavího v Západním Berlíně. Během studentské demonstrace proti této návštěvě byl jedním západoberlínským policistou zastřelen student Benno Ohnesorg. V této době konflikty mezi bulvárním tiskem na jedné straně a mimoparlamentní opozicí eskalují. Rozbití oken v nakladatelství Axela Springera přirovnávají noviny tohoto nakladatelství ke křišťálové noci, studentská opozice, která v minulosti obvinila (a též i několikrát prokázala) Springerovo nakladatelství ze lží a z organizování kampaní, které z jejího pohledu později vedly mimo jiné i k atentátu na R. Dutschkeho, vyhlašuje kampaň \"Enteignet Springer\" („zestátněte Springera“).", "section_level": 1}, {"title": "Atentát.", "content": "Po těchto událostech došlo k zesílené kampani bulvárního tisku, zejména novin Springerova koncernu, proti studentskému hnutí. Na tomto pozadí došlo 11. dubna 1968 k atentátu na Dutschkeho, provedeném pomocným dělníkem Josefem Bachmannem, který byl znám jako pravicový radikál; atentát vyvolal mnoho mezinárodních protestů a bouřlivých demonstrací. Rudi Dutschke atentát přežil s těžkým zraněním mozku, musel se dokonce znovu učit mluvit. Rekonvalescenci prožil ve Švýcarsku, Itálii a Velké Británii, kde se chtěl usadit a započal studium v Cambridgi, byl však britskými úřady kvůli údajné subverzivní činnosti vypovězen. Dutschke se posléze usadil v dánském Århusu, kde působil jako docent na tamější univerzitě. Při svých cestách do Německa navázal v NDR kontakt s disidenty Wolfem Biermannem a Robertem Havemannem; roku 1978 se angažoval při založení západoněmecké strany Zelených. Dutschke zemřel 24. prosince 1979 na následky atentátu (trpěl epilepsií). Své nekonvenční názory manifestoval i po narození svého prvního syna (z celkem tří dětí), který dostal jméno „Hosea-Che“ – po biblickém prorokovi Ozeášovi a kubánském revolucionáři Che Guevarovi.", "section_level": 1}, {"title": "Dutschkeho pozice a názory.", "content": "Názory Rudi Dutschkeho jsou velice kontroverzní. Mnozí hovoří o nábožensky fundovaném socialismu, někteří (i zastánci západoněmecké levice) je označovali jako levicový fašismus a teoretický základ pozdější teroristické organizace RAF. V každém případě byly silně provokující, přičemž ústředním pojmem zde byla otázka násilí. Dutschke, sám velký kritik nejen monopolního kapitalismu, ale i diktatury sovětského ražení, sice zastával stanovisko, že v případě neřešitelnosti konfliktů (nereformovatelnost buržoazní společnosti, vykořisťování) je použití násilí legitimní, toto násilí lze však použít jen proti věcem (a represivnímu systému), ne proti jednotlivým lidem. Také vycházel z toho, že různé provokační akce mohou vycházet i z malých skupin (zprvu bez podpory obyvatelstva); takové akce pak motivují jiné, prozatím jen potenciálně revoluční skupiny a ústí v revoluční proces, podporovaný většinou; cílem společenské přeměny je pak socialistická republika rad. Tím se odsadil nejen od pozdějších akcí teroristických skupin (jako RAF), chápajících revoluční proces jako atentáty (nejen) na představitele kapitalistického politického a hospodářského systému, ale i od několika tuctů skupin a tzv. stran převážně dogmaticky-maoistického ražení, které měly v sedmdesátých letech ve Spolkové republice konjunkturu. Během roku 1968 se také výrazně zajímal o proces pražského jara v Československu a zúčastnil se různých diskusí na pražských fakultách.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice Rudi Dutschkeho v Berlíně.", "content": "Koncem roku 2004 navrhl západoberlínský levicový deník taz, přejmenovat část ulice Kochstraße ve čtvrti Kreuzberg u příležitosti 25. výročí úmrtí R. Dutschkeho na Rudi-Dutschke-Straße. Tento návrh byl oblastním parlamentem roku 2005 přijat. Uskutečněn však nebyl, protože se proti usnesení zformovala opozice části obyvatel, nakladatelství Axel Springer Verlag a strany CDU, která podala žádost o rozhodnutí hlasováním obyvatel. Brizantnost situace je dána nejen tím, že původní návrh pochází od levicového deníku \"taz\" – který reprezentuje dodnes mínění tehdejší mimoparlamentní opozice; před několika lety se Springerově nakladatelství podařilo nechat přejmenovat část křižující ulice Lindenstraße na Axel-Springer-Straße – ústředí nakladatelství se tedy má v budoucnu nacházet na křižovatce Axel-Springer-Straße a Rudi-Dutschke-Straße (nakladatelství si ovšem již před nedávnem nechalo změnit poštovní adresu na postranní vchod v Axel-Springer-Straße – původní hlavní leží v budoucí Rudi-Dutschke-Straße). 21. ledna 2007 se ve čtvrti Kreuzberg-Friedrichshein konalo hlasování, ve kterém se téměř 58 procent voličů vyslovilo proti návrhu CDU zrušit přejmenování. Proti tomuto výsledku byla podána žaloba několika obyvatel a firem - patří k nim i nakladatelství Axela Springera samotné. Žaloba byla 9. května 2007 v první instanci správního soudu zamítnuta, počítá se však s podáním odvolání. Přesto právě skutečnost eskalace někdejších konfliktů může být důvodem k přejmenování, ne proti, jak ve svém rozsudku Správní soud zjistil: důvod k přejmenování vyplývá i ze společenských diskusí a konfliktů o úloze tisku v šedesátých letech, jehož antipody byly právě nakladatelství A. Springera a Rudi Dutschke.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudi Dutschke, celým jménem Alfred Willi Rudolf Dutschke (7. března 1940 – 24. prosince 1979, Aarhus, Dánsko), byl jednou z nejznámějších osobností radikálně levicového studentského hnutí pozdních šedesátých let 20. století v západním Německu.", "tgt_summary": "Alfred Willi Rudolf \"Rudi\" Dutschke (; 7 March 1940 – 24 December 1979) was a German Marxist sociologist and a political activist in the German student movement and the APO protest movement of the 1960s. ", "id": 1567714}
{"src_title": "Knižní vazba", "tgt_title": "Book cover", "src_document": [{"title": "Měkká vazba.", "content": "Měkká vazba se dělí na čtyři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V2.", "content": "Spolu s V1 nejrozšířenější typ vazby. Jednotlivé listy jsou lepeny a vsazeny do měkkých desek. Této vazbě se říká též brožovaná, knihy s vazbou V2 jsou nazývány paperback. Používají se tři základní typy lepidel: - vodou ředitelná disperzní lepidla (polyvinylacetáty), - tavná lepidla na bázi kopolymerů vinylacetátů a etylenu, - polyuretanová lepidla.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V3.", "content": "Vazba podobná V1 s tím rozdílem, že k sešití jsou používány shora umístěné skobičky a celek se pak upevňuje do obálky.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V4.", "content": "Jedná se o měkkou vazbu, která se svými parametry blíží tuhé vazbě V8. Jednotlivé bloky jsou sešity niťovkou a ty pak sešity nebo slepeny.", "section_level": 2}, {"title": "Polotuhá vazba.", "content": "Polotuhá vazba se dělí na dva základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V5.", "content": "Je vazba s deskami z lehčí lepenky která je mírně odsazena od hřbetu - knižní blok je buď lepen, nebo sešit nití, vazba je podobná V2. Dnes se již téměř nepoužívá.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V6.", "content": "To jsou leporela.", "section_level": 2}, {"title": "Tuhá vazba.", "content": "Tuhá vazba se dělí na tři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V7.", "content": "Poloplátěná vazba, kdy na potažení desky je použit papír a na hřbet plátno.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V2V8.", "content": "Takzvaná falešná vazba V8 je lepená vazba V2 v tvrdých deskách.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V8.", "content": "Šitá vazba v tvrdých deskách. Tzv. celoplátěná vazba, tj. z jednoho materiálu. Na potažení desek může být použit papír (lakovaný, laminovaný...), nebo jiné materiály, např. plátno nebo kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V9.", "content": "Tuhá vazba s deskami z plastu. Podrobné technické informace naleznete např. zde:", "section_level": 2}], "src_summary": "Knižní vazbou rozumíme: Základní dělení knižních vazeb je na měkké a tuhé. Tuhé vazby jsou odolnější, ale jejich výroba je náročnější a dražší. Proto se v poslední době rozšířilo používání měkkých vazeb (\"paperback\"), což umožnilo snížit náklady na tisk knih. Souvislost je zde i s poplatky za autorská práva, která se mohou lišit pro vydání v měkké vazbě a v tuhé vazbě. Dále se měkké i tuhé vazby dělí podle způsobu spojení na lepené a šité.", "tgt_summary": "A book cover is any protective covering used to bind together the pages of a book. Beyond the familiar distinction between hardcovers and paperbacks, there are further alternatives and additions, such as dust jackets, ring-binding, and older forms such as the nineteenth-century \"paper-boards\" and the traditional types of hand-binding. The term \"Bookcover\" is often used for a book cover image in library management software. This article is concerned with modern mechanically produced covers.", "id": 2382438}
{"src_title": "Hlubotisk", "tgt_title": "Intaglio (printmaking)", "src_document": [{"title": "Princip hlubotisku.", "content": "Tento princip se poprvé k tisku uplatnil v 15. století v podobě mědirytu. Do měděné destičky se obraz zahluboval rydlem, samozřejmě ručně. Z mědirytiny se posléze vyvinuly další varianty grafických technik jako mědilept, suchá jehla, akvatinta aj. Podobnou technikou je pak ocelorytina či ocelotisk. Tato technika se pro velkou výdržnost tiskové formy, dobrou reprodukci jemných pérovek a obtížnou napodobitelnost používá při tisku cenin. Dále do kategorie tisku z hloubky patří tamponový tisk. Jedná se o nepřímý tisk pomocí silikonového pružného tampónu, který ze zahloubené ploché formy přenáší barvu většinou na vícerozměrné předměty. Využívá se především při potisku reklamních a jiných předmětů (propisky, zapalovače, hrnečky). \"Rotační stírací hlubotisk\" vynalezl v roce 1890 Karel Klíč. Tato tisková technika byla odvozena z Klíčova vynálezu heliogravury, kde byl obraz přenášen na měděnou destičku s přitaveným asfaltovým práškem pomocí světlocitlivého tzv. pigmentového papíru, na který byl obraz nakopírován z tónového diapozitivu. Tisknoucí prvky jsou pak zahloubeny leptáním FeCl. Asfaltový prášek vytvořil zrno potřebné k reprodukci polotónu před vynálezem autotypie. \"Klasický hlubotisk\" využívá také pigmentového papíru a leptání, ale asfaltové zrno je nahrazeno tzv. hlubotiskovou sítí, která obraz rozdělí do pravidelných linek – tzv. nosných můstků, které pak při tisku slouží jako opěrný systém pro hlubotiskový stěrač. Barva nanesená na tiskovou formu se totiž z netisknoucích míst musí odstranit právě tímto stěračem. Klasický hlubotisk využívá tisknoucích prvků o stejné velikosti, ale s různou hloubkou. Tónové odstíny pak nejsou vyjádřeny velikostí bodů, jako u jiných moderních tiskových technik, ale množstvím (nánosem) transparentní tiskové barvy. Tímto způsobem lze optimálně reprodukovat tónové předlohy. Z \"klasického\" hlubotisku byl později odvozen hlubotisk \"autotypický\". Tónový diapozitiv byl zde nahrazen autotypickým (rastrovým) a tisknoucí prvky měly tedy různou velikost a stejnou hloubku. Formy se stále leptaly. Odpadlo kopírování hlubotiskové sítě, která nebyla potřeba díky autotypické síti diapozitivu. Poslední a dnes nejpoužívanější variantou je hlubotisk \"poloautotypický\", kde jsou tisknoucí prvky ryty diamantovou kónickou jehlou a liší se tedy velikostí i hloubkou.", "section_level": 1}, {"title": "Tiskové formy.", "content": "Základem tiskové formy je ocelový válec, na nějž se galvanicky vylučují vrstvy dalších kovů – niklu, mědi a následně po zhotovení obrazu ještě chromu. Kovy se na ocelový válec vylučují v elektrolytu – vodivém roztoku (většinou roztoky kyselin HNO, HSO...), prostřednictvím stejnosměrného elektrického proudu (viz druhá příloha). Katodou je v vždy pokovovaný válec, anodou například granule z mědi. Ocelové jádro se nejprve ponikluje, pak se nanáší základní vrstva mědi, následně většinou dělicí vrstva a pak tzv. \"Ballardova slupka\". Jedná se o tenkou vrstvu mědi, do které se vytvoří tisknoucí prvky a následně se povrch pochromuje. Po tisku je možné pochromovanou Ballardovu slupku naříznout a díky dělicí vrstvě sloupnout. Následuje další galvanické nanášení slupky, tvorby tisknoucích prvků atd... Existují i jiné varianty, ale Ballardův systém je asi nejpoužívanější.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba tisknoucích prvků.", "content": "U klasického hlubotisku se na speciální papír s vrstvou zcitlivené želatiny nakopírovala negativní hlubotisková síť a následně obraz tónového diapozitivu. Pak se vrstva s vykopírovaným obrazem přenesla na povrch poměděného válce a přes reliéf želatiny se leptalo. Díky tónovému podkladu byla želatina různě utvrzena a proto se při dodržení správného času leptání docílilo různé hloubky tisknoucích prvků. U autotypického hlubotisku se ovrstvoval přímo formový válec (většinou ovrstvovacím prstencem), na vrstvu se pak nakopíroval autotypický diapozitiv a následovalo leptání FeCl. U poloautotypického hlubotisku se používají elektronicky řízené rycí automaty, které zhotovují jamky diamantovou jehlou, která kmitá obrovskou rychlostí (4000 kmitů za sekundu i více). Obraz se ryje ve šroubovici. Rycí jehla se posouvá po délce otáčejícího se válce. Dříve měly rycí automaty snímací část pro skenování předlohy a rycí část. Dnes není snímací část nutná, ryje se na základě digitálních dat v počítači. Tisknoucí prvky se také mohou zhotovovat vypalováním laserem či elektronovým paprskem. Dominantní technologií je však dnes rytí diamantem. U všech technologií se forma po zhotovení tisknoucích prvků a případných korekturách ještě galvanicky chromuje pro větší výdržnost.", "section_level": 1}, {"title": "Tiskové stroje.", "content": "Většinou se setkáme s \"kotoučovými \"hlubotiskovými stroji, ať už v obalovém tisku, nebo při tisku periodik. Výjimku tvoří například archové stroje pro potisk obalů na cigarety, či některé speciální stroje pro tisk cenin. Setkat se můžeme i se stroji, které tiskové techniky kombinují (opět např. u cenin). Základní části hlubotiskových strojů se např. od ofsetových příliš neliší. Rozdíl je v konstrukci tiskové jednotky. Ta se skládá z \"tlakového\", většinou volně zavěšeného \"kovového válce\", \"formového válce\", \"stěrače\" a \"barevníku\". Každá tisková jednotka má své sušicí zařízení s intenzivním odsáváním nasyceného vzduchu. Odsátý vzduch nasycený odpařenými rozpouštědly je veden do rekuperačního zařízení, kde se z něj zpětně získávají rozpouštědla za vzniku tepla, které lze použít například pro vytápění tiskárny. Barevníky hlubotiskových strojů jsou relativně jednoduché. Barva má velmi nízkou viskozitu a není ji třeba roztírat. Velmi často se jedná o jeden ponorný navalovací válec, který se brodí v barvě a tu nanáší na válec formový. V barvě však může být částečně ponořen přímo válec formový a nebo se používají varianty, kdy je barva na formový válec nastřikována tryskami. Moderní barevníky jsou vybaveny zásobníkem s cirkulací a filtrací barvy. Často jsou barevníky se zásobníky mobilní a lze je přemisťovat mezi tiskovými jednotkami. Důležitou součástí jednotky je stěrač (rakle). Jedná se o většinou ocelový nůž. Který stírá přebytečnou barvu z netisknoucích prvků. Stěrač má velký vliv na kvalitu tisku. Jeho postavení (pozitivní, negativní), sklon, přítlak a také boční pohyb, který stěrač musí vykonávat, ovlivňuje množství nanášené barvy a tudíž i gradační hodnoty tisku, kontrast, ostrost...Stěrače jsou dnes k formovému válci přistavovány pneumaticky. Jejich přítlak je tedy regulován pomocí stlačeného vzduchu. V hlubotisku bývají tiskové jednotky řazeny za sebou, tlakový válec je v horní části jednotky, pod ním je válec formový a barevník je úplně vespod. Pás papíru je bezprostředně po tisku veden nad tiskovou jednotku, kde je vertikálně umístěné sušicí a odsávací zařízení. Díky sušení jsou jednotlivé tiskové věže velmi vysoké, samotná tisková část je však pouze v jejich spodní části. Kotoučové stroje pak mají samozřejmě odvíječe (často s automatickou výměnou rolí), vtahovací jednotky atd. podobně jako jiné kotoučové stroje. Na konci stroje bývá integrovaný skládací aparát, řezání na archy či navíjení do role. Všechny varianty se v hlubotisku používají – záleží na tištěném sortimentu. Samozřejmostí jsou elektronická zařízení pro kontrolu vedení pásu strojem, soutisku a vybarvení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlubotisk (také \"intaglio\" či \"tisk z hloubky\") je tisková technika pracující na principu tisku z hloubky. Tisková forma je reliéfní a tiskové prvky jsou zahloubeny pod úroveň prvků netisknoucích – je tomu tedy opačně než u tisku z výšky. Tisková místa jsou zaplněna řídkou rychle zasychající barvou a při tisku dochází k převzetí barvy potiskovaným materiálem, ponejvíce papírem. K fixaci barvy na papíru dochází odpařením těkavých rozpouštědel. ", "tgt_summary": "Intaglio (, ) is the family of printing and printmaking techniques in which the image is incised into a surface and the incised line or sunken area holds the ink. It is the direct opposite of a relief print. ", "id": 2031713}
{"src_title": "Klaus Wowereit", "tgt_title": "Klaus Wowereit", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Po maturitě roku 1973 studoval Wowereit práva na Svobodné univerzitě Berlín, kde roku 1979 studium úspěšně ukončil. V roce 1981 složil druhou státní zkoušku a pracoval jako zaměstnanec berlínského senátu. Od roku 1993 žije Klaus Wowereit ve vztahu s neurochirurgem Jörnem Kubickim. Uzavřeli spolu i sňatek. Zvolením Wowereita do funkce se stal Berlín třetím velkým evropským městem s nynějším nebo bývalým starostou, který se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. Kromě Berlína to jsou Paříž se starostou Bertrandem Delanoëm a Hamburk s bývalým starostou Olem von Beustem. Tito tři politikové jsou nebo byli ve funkci od roku 2001. Do té doby byl největším městem se starostou s otevřenou LGBT orientací Winnipeg v Kanadě s Glenem Murrayem v čele.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Již jako žák gymnázia se Klaus Wowereit angažoval v SPD. Roku 1979 začal Wowereit svou politickou kariéru v berlínské čtvrti Tempelhof, kde se v roce 1984 stal nejmladším radním v historii Berlína. Po zvolení do berlínské poslanecké sněmovny roku 1995 se stal zástupcem předsedy a 1999 předsedou frakce strany SPD. Po ztroskotání velké koalice SPD a CDU se Wowereit stal za podpory PDS a Zelených nástupcem Eberharda Diepgena a vrchním starostou Berlína; v následujících předčasných volbách roku 2001 byl pak potvrzen. SPD se pod jeho vedením po 30 letech stala opět nejsilnější politickou stranou ve městě. K dalšímu jeho potvrzení došlo při berlínských volbách let 2006 a 2011. Wowereit tak byl nejdéle působícím šéfem vlády ze všech spolkových zemí v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Klaus Wowereit v médiích.", "content": "Klaus Wowereit, který měl roku 2001 nastoupit ve volbách proti dlouholetému a i mimo Berlín známému primátoru Eberhardu Diepgenovi, byl poměrně neznámým politikem. Během mimořádného sjezdu SPD 10. června 2001 u příležitosti těchto voleb však získal rázem známost nejen v Berlíně, ale i mimo město, když jako první německý vrcholný politik vůbec veřejně prohlásil „Jsem gay – a tak to je v pořádku“ („\"Ich bin schwul – und das ist auch gut so\"“). Jeho homosexualita byla přinejmenším zasvěceným kruhům známa a hrozilo tedy nebezpečí, že tato okolnost bude proti němu v krátkém volebním boji zneužita. Svou otevřeností však získal velké sympatie a jeho popularita trvá dodnes. Wowereit, který rád vystupuje na veřejnosti a nechybí ani při takových příležitostech jako je každoroční velký průvod v Berlíně Christopher Street Day, se dlouhodobě nalézá na vrcholných pozicích žebříčku nejoblíbenějších politiků města. Jeho pozdější vyjádření, že současná Spolková republika by dnes již snesla homosexuálního kancléře, potvrdil průzkum veřejného mínění, který provedl institut Emnid v září 2007. Podle výsledků by s takovým kancléřem souhlasilo 79% obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaus Wowereit (* 1. října 1953 v Berlíně) je berlínský a německý politik, člen SPD a v letech 2001–2014 vládnoucí starosta hlavního města Berlína (\"Regierender Bürgermeister\").", "tgt_summary": "Klaus Wowereit (born 1 October 1953) is a German politician, member of the SPD (Social Democratic Party), and was the Governing Mayor of Berlin from 21 October 2001 to 11 December 2014. In 2001 state elections his party won a plurality of the votes, 29.7%. He served as President of the Bundesrat (the fourth highest office in Germany) in 2001/02. His SPD-led coalition was re-elected in the 2006 elections; after the 2011 elections the SPD's coalition partner changed from the Left to the Christian Democratic Union. He was also sometimes mentioned as a possible SPD candidate for the Chancellorship of Germany (\"Kanzlerkandidatur\"), but that never materialized.", "id": 2425470}
{"src_title": "Dějiny Česka", "tgt_title": "History of the Czech lands", "src_document": [{"title": "Před vznikem českého státu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie (do 5. století př. n. l.).", "content": "Nejstarší nálezy člověka na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis. B. P.). V období starého paleolitu (750 tis. – 250 tis. B. P.), zde žil \"Homo erectus\" případně \"Homo heidelbergensis\", tvůrci tzv. acheulské kultury, kteří používali mj. pěstní klín. V období středního paleolitu (250 tis. – 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejichž nositelem byl v mladší fázi především \"Homo neanderthalensis\". S mladým paleolitem (40 tis. – 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (\"Homo sapiens sapiens\") na území České republiky. Pavlovienská naleziště na Moravě se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života, dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože a dále se vyznačovala uměleckým projevem se symbolickým podtextem (venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o jisté duchovní kultuře. Neolit na území Česka je reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se", "section_level": 2}, {"title": "Raná doba historická (do 6. stol. n. l.).", "content": "Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l., tedy v mladší době železné, dostali Keltové, první etnikum, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Do 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti. Jméno v Čechách sídlícího kmene Bójů dalo zemi její latinský název \"Boiohaemum\" (Země Bójů), později \"Bohemia\". Na jižní Moravu v první vlně v 5. století přišli Volkové-Tektoságové, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropských Keltů se mluví jako o laténské kultuře. Doba římská na území Česka začíná kolem roku 50 př. n. l. Tehdy zemi po odchodu Keltů obsadily převážně germánské kmeny. V severních Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Krátce před přelomem letopočtu se na jižní Moravě usadili Kvádové a v Čechách Marobudovi Markomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky", "section_level": 2}, {"title": "Slovanské osídlení a první politické útvary (do 9. století).", "content": "Příchod Slovanů na dnešní české území nastal pravděpodobně v 2. polovině 6. století. Časně slovanské období zahrnuje první vlnu Slovanů (kultura s keramikou pražského typu), jež směřovala přes Malopolsko na Moravu a podél stezky později zvané Trstenická i do Čech, a druhou vlnu, která v 1. polovině 7. století snad přišla z Podunají. Většina Germánů již předtím odešla, a tak v té době na českém území sídlily už jen zbytky Langobardů a Durynků. Část Slovanů žijících na českém území byla podle Fredegarovy kroniky vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů z území dnešního Maďarska. Roku 623 se Slované pod vedením franského kupce Sáma úspěšně postavili Avarům na odpor a ustavili svůj první známý politický útvar, Sámovu říši. Roku 631 v bitvě u Wogastisburgu porazili také franského vládce Dagoberta I., který chtěl rozšířit svou vládu dále na východ. Sámo prý úspěšně vládl 35 let, avšak po jeho smrti říše zřejmě zanikla. V dalších dvou stoletích není o dění na našem území mnoho zpráv. V", "section_level": 2}, {"title": "Středověká monarchie.", "content": "Český stát vznikl jako knížectví v 10. století. Velmi brzy se dostal do sféry vlivu Svaté říše římské. Jejím lénem se stal roku 1002 a povýšení na království dosáhl roku 1198. Počáteční období sjednocování území trvalo asi do konce 10. století. Pak již bylo jádro území (tj. Čechy včetně Žitavska a Kladska a Morava s Opavskem) ve srovnání s jinými tehdejšími státy poměrně stabilní. Přesto se hranice často měnily zejména v místech, kde nejsou přirozeně určené terénem. Spolu s dalšími oblastmi, které čeští panovníci dlouhodobě ovládali, vytvořily tyto země stát zvaný Koruna království českého, latinsky \"\". Morava a další součásti kromě vlastních Čech se označují jako vedlejší země Koruny. Panovníci zprvu neměli stálé sídlo a často se přemísťovali, aby mohli na místě vykonávat správu jednotlivých regionů. Až na počátku 13. století se trvale usadili na Pražském hradě. (Je nepřesné mluvit o Praze jako o tehdejším hlavním městě, protože Praha vznikla sloučením doposud samostatných částí až roku 1784, kdy panovníci již sídlili ve Vídni – viz též Dějiny Prahy.)", "section_level": 1}, {"title": "České knížectví (do roku 1198).", "content": "V době, kdy na Moravě vznikla rozlehlá říše, Čechy nebyly sjednoceny pod vládou jediného panovníka. V čele jednotlivých kmenů stáli místní náčelníci. Ve středu území sídlil kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců, který svůj původ odvozoval od bájných předků Přemysla Oráče a kněžny Libuše. Kolem něj se v 10. století začal vytvářet středověký stát. První přemyslovský kníže, o kterém se dochovaly záznamy, se jmenoval Bořivoj I., žil koncem 9. století a nechal se podle legendy pokřtít na Velké Moravě. Pravděpodobně sídlil na hradišti Levý Hradec, kde nechal vybudovat první křesťanský kostel sv. Klimenta. Podle Kristiánovy legendy potlačil se Svatoplukovou pomocí povstání českých pohanských velmožů a dal na důkaz díků postavit další křesťanský kostel, zasvěcený Panně Marii. Ten se stal první křesťanskou sakrální stavbou na", "section_level": 2}, {"title": "Poslední Přemyslovci (do roku 1306).", "content": "České knížectví se roku 1198 stalo definitivně dědičným královstvím s rozsáhlými privilegii v rámci říše a pravomocemi vládnoucího panovníka. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Již v 2. polovině 12. století a především ve 13. století proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které vedly k přerodu země z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Tehdy také z velmožů a družiníků vznikla", "section_level": 2}, {"title": "Lucemburkové (do roku 1437).", "content": "Přemyslovci vymřeli po meči zavražděním Václava III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306. V roce 1310 nastoupil na český trůn po čtyřletých bojích o následnictví Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Jan Lucemburský byl proslavený válečník a politik evropského formátu, kterému se podařilo zvětšit České království mj. získáním Chebska a Horní Lužice. V minulosti byl Jan někdy nazýván \"král-cizinec\". To proto, že Jan nebyl schopen prosadit silnější pozici krále proti vůli českého panstva a vcelku logicky se tak soustředil na evropskou politiku, která skýtala vyšší výnosy a rytířský život. Syn Jana Lucemburského Karel IV. (křtěný Václav) se stal českým králem v roce 1346 a po velkém diplomatickém úsilí", "section_level": 2}, {"title": "Doba Poděbradova a jagellonská (do roku 1526).", "content": "Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo až do roku 1453 období interregna (mezivládí). Nepřítomnost krále znamenala další rozklad a devastaci země poničené husitskými válkami. Roku 1440 byl sice zvolen Albrecht III. Bavorský, ten však českou korunu odmítl. Zemi mezitím postupně ovládly regionální šlechtické spolky – sněmíky či landfrídy – jejichž spolupráci zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Hlavní vliv získali význační šlechtici jako Hynce Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad a Oldřich II. z Rožmberka. Dále pokračovaly spory mezi katolickou stranou reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka a kališnickou stranou představovanou", "section_level": 2}, {"title": "V habsburské říši.", "content": "Personální unie spojila na bezmála čtyři sta let pod vládou habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie české země s Rakouskem, Uhrami a dalšími územími. Po smrti Rudolfa II. bylo sídlo panovníka trvale přeneseno do Vídně. České země se tak dostaly do postavení pouhé provincie. To později ještě zdůraznila centralistická politika osvícenských absolutistických panovníků 18. století Marie Terezie a Josefa II. Roku 1749 tak byly zrušeny Země Koruny české. České království však formálně existovalo až do roku 1918. V důsledku napoleonských válek prohlásil František I. Rakouský roku 1804 habsbursko-lotrinská území za císařství (zvané Rakouské císařství). Roku 1806 pak zrušil Svatou říši římskou; ta však již v té době existovala jen formálně. V roce 1867 se monarchie změnila v dualistickou federaci – Rakousko-Uhersko. Selhaly však pokusy získat i pro České království podobný status, jako měly Uhry.", "section_level": 1}, {"title": "První Habsburkové a třicetiletá válka (do roku 1648).", "content": "Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský, manžel Anny Jagellonské. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let. Zatímco Morava přijala vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje, v Čechách mnozí chtěli bránit dosavadní práva a svobody. Napětí se projevovalo už za vlády Ferdinanda I. (1526–1564), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. České stavy přitom byly rozděleny, zejména kvůli otázkám náboženského vyznání. Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se", "section_level": 2}, {"title": "Baroko a osvícenství (do roku 1790).", "content": "Od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji. Rekatolizace země byla až na výjimky úspěšná a ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo jednotné katolické prostředí, samozřejmě za cenu pronásledování jinověrců. Symbolem pronásledování protestantismu, zejména protestantské literatury, se stal jezuita Antonín Koniáš. Jádrem rekatolizačního programu v českých zemích byl kult Jana Nepomuckého, který měl překrýt tradici husovskou. Vznikaly ovšem nepopiratelné kulturní hodnoty. České baroko přineslo velké množství nových staveb, kostelů, paláců i domů. Působili zde významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, Trojský zámeček), Jan Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře) nebo Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). O výzdobu se starali malíři jako Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký a Václav Vavřinec Reiner a sochaři, mezi něž patřili Jan Jiří Bendl, Ferdinand Maxmilián Brokoff nebo Matyáš Bernard Braun. Svými rytinami celosvětově proslul Václav Hollar. Z českých barokních literátů kromě exulanta Komenského vynikli Bedřich Bridel, Bohuslav Balbín a Adam Václav Michna z Otradovic, jenž", "section_level": 2}, {"title": "Vznik moderního českého národa (do roku 1918).", "content": "V poslední dekádě 18. století začalo české národní obrození, proces etnického sebeuvědomění a vytvoření moderního českého národa. Obrozenci zpočátku usilovali o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka a české kultury, později pak i o politickou moc. V 80. letech 18. století již začaly v Praze vycházet první vlastenecké noviny, začalo se hrát české divadlo, v roce 1792 byla zřízena stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě. Obrození bylo zároveň reakcí na germanizační úsilí, i když habsburské upřednostňování němčiny bylo motivováno praktickými, nikoli národnostními zájmy. Do roku 1848 se obrození projevovalo především v rovině kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hrabě Kašpar Maria ze Šternberka, Ignác Antonín Born, Karel Chotek z Chotkova), mezi výrazná centra kulturního života patřila Královská česká společnost nauk (1784), Vlastenecké muzeum v Čechách (1818), nakladatelství a knihkupectví Česká expedice Václava Matěje Krameria, Matice česká (1831) či Měšťanská beseda (1848). K první generaci obrozenců patřil Gelasius Dobner a zejména jeho žák Josef Dobrovský. Klíčovými osobnostmi druhé generace byli Josef Jungmann, Ján Kollár, Pavel Jozef Šafařík, Václav Kliment Klicpera a František Ladislav Čelakovský. Třetí generace se prezentovala již vrcholnými počiny uměleckými (Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha) i politickými – přičemž došlo k diferenciaci na proud liberální (Karel Havlíček Borovský, František Palacký) a radikálně demokratický (Karel Sabina, Josef Václav Frič). Významnou roli v národním obrození sehrály Rukopis královédvorský a zelenohorský, byť šlo o falza Václava Hanky. Jednou z oblastí kultury, která mohla bez obav čerpat z barokní tradice, byla hudba, jak dokazuje dílo Jakuba Jana Ryby či Antonína Rejchy. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře národního obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Československo prošlo řadou státoprávních změn. Období od vzniku Československa do mnichovské krize se nazývá první republika; součástí státu tehdy byla i Podkarpatská Rus. Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 okleštěná Česko-Slovenská republika, neoficiálně zvaná Druhá republika, vydržela jen asi půl roku. Skončila 15. března 1939, kdy byl zbytek Čech a Moravy zabrán německým vojskem a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Po osvobození v květnu 1945 vznikla takzvaná třetí Československá republika, ukončená komunistickým převratem v únoru 1948. Komunistický režim v Československu přejmenoval stát roku 1960 na Československou socialistickou republiku a roku 1969 ho federalizoval. Komunisté byli odstaveni od vlády v listopadu 1989 a brzy poté stát dostal své poslední jméno, Česká a Slovenská Federativní Republika.", "section_level": 1}, {"title": "První republika (do roku 1938).", "content": "Československá republika (ČSR) byla mnohonárodnostní stát, kromě Slováků zde žily více než tři miliony Němců, dále Maďaři na Slovensku, Poláci v Českém Slezsku a Rusíni na Podkarpatské Rusi. Zakladatelé první republiky prosazovali čechoslovakismus, tedy vytvoření jediného národa z Čechů a Slováků, později se však slovenská reprezentace stále více vymezovala proti Čechům a čechoslovakismus se neujal. Čtrnáctimilionové a hospodářsky i kulturně vyspělé Československo bylo demokratický unitární stát, dělený na samosprávné země; zpočátku to byly Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus, roku 1928 bylo Slezsko spojeno s Moravou. Dvoukomorové Národní shromáždění bylo voleno poměrným systémem. Vlády se dosti často střídaly, ale celková politická linie zůstávala stabilní. Důležitá rozhodnutí totiž předem projednávali předsedové klíčových demokratických politických stran (tzv. Pětka), velkou váhu měla rovněž vůle prezidenta republiky. Tím byl do roku 1935 Tomáš Garrigue Masaryk, následoval Edvard Beneš. K důležitým politickým stranám v českých zemích patřili agrárníci (Antonín Švehla, Rudolf Beran), národní demokraté (Karel Kramář, Alois Rašín, Karel Engliš), národní socialisté (Edvard Beneš, Václav Klofáč), sociální demokraté (Vlastimil Tusar, Antonín Němec, Antonín Hampl) a lidovci (Jan Šrámek), kteří reprezentovali Čechy, zatímco Němci často volili německé sociální demokraty (Ludwig Czech, Wenzel Jaksch) a později pronacistickou Sudetoněmeckou stranu (Konrad Henlein). Na české krajní pravici", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad, okupace a poválečná obnova (do roku 1948).", "content": "Československá diplomacie se opírala o západní státy, především Francii, a v regionu o spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií zvané Malá dohoda. Po nástupu nacismu v Německu se radikalizovala německá menšina v ČSR. Když Hitler v roce 1938 obsadil Rakousko, Československo zjevně bylo další na řadě. Nezachránilo ho ani urychlené zbrojení a budování pohraničního opevnění. Hitler žádal o odstoupení pohraničí. Představitelé Francie a Velké Británie chtěli zabránit hrozící válce, a tak Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 přiznali pohraniční oblasti Čech a Moravy Německu. 30. září 1938 následovalo polské ultimátum a 2. října Polsko obsadilo a anektovalo východní část československé části Těšínska. Následující tzv. Druhá republika se vyznačovala všeobecnou demoralizací, sklonem k autoritářství, útoky na elitu první republiky (zejména Karla Čapka) i počínající diskriminací Židů. Neměla však dlouhého trvání: již 15. března 1939 byl zbytek Čech a Moravy zabrán německým vojskem a byl vyhlášen Protektorát Čechy a", "section_level": 2}, {"title": "Komunistický režim (do roku 1989).", "content": "V únoru 1948 převratem uchopili moc komunisté, kteří zemi začlenili do sovětského bloku. Následovala druhá vlna emigrace na Západ. Po Benešově demisi se prezidentem stal Klement Gottwald (zemřel 1953), následovali další komunisté Antonín Zápotocký (zemřel 1957), Antonín Novotný (odstoupil 1968), Ludvík Svoboda (odvolán 1975) a Gustáv Husák (odstoupil 1989). Komunistický režim v Československu byl autoritativní, často bývá charakterizován jako totalitní. Volby probíhaly, na výběr byla však pouze jediná kandidátka: komunisty řízená koalice Národní fronta. Parlamenty, vlády i vedení podniků byly podřízeny rozhodnutím komunistické strany, jež pomocí systému nomenklatury řídila obsazování důležitých pozic. Občanům byly zaručeny některé sociální jistoty, na druhou stranu byla omezena základní lidská práva a svobody. Byla uplatňována cenzura a po projevech odporu slídila tajná Státní bezpečnost. Teror byl nejtvrdší do poloviny 50. let, pokračoval však po celou dobu trvání režimu. Mezi jeho oběti patří politička Milada Horáková, kněz Josef Toufar, generál Heliodor Píka, kardinál Štěpán Trochta, filosof Jan Patočka, disident Pavel Wonka nebo komunistický pohlavár Rudolf Slánský. Naprostá většina ekonomiky byla komunisty buď znárodněna (státní podniky) nebo nuceně kolektivizována. Plánovaná ekonomika byla zavedena již za třetí republiky (Dvouletý hospodářský plán 1947–1948), během komunistického režimu se plánovalo po pětiletkách. Nedostatečná kvalita řízení se projevila omezenou kvalitou výroby, poklesem konkurenceschopnosti a pomalým růstem životní úrovně. Důraz se kladl na těžký průmysl a kvalita služeb stála v pozadí. Přesto se od 60. let začala formovat konzumní společnost, která se v hrubých rysech neodlišovala svými aspiracemi a převažujícím", "section_level": 2}, {"title": "Pád komunismu a rozdělení federace (do roku 1992).", "content": "V 80. letech 20. století se komunistický režim těšil stále menší popularitě. Na konci 80. let se po neúspěšném pokusu o reformy sovětského vůdce Michaila Gorbačova začal východní blok hroutit. Takzvaná sametová revoluce začala napadením průvodu studentů policií 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Studenti se na tato místa vydali z povolené demonstrace na Albertově. Další dny následovala vlna stávek a masových demonstrací. Protirežimní síly, vedené disidentem Václavem Havlem, se spojily do organizací Občanské fórum v Česku a Verejnosť proti násiliu na Slovensku (obojí založeno 19. listopadu) a během několika týdnů se jim podařilo převzít vládu v Československu a Komunistickou stranu nenásilnou formou z této pozice sesadit. Václav Havel byl zvolen prezidentem 29. prosince 1989 a ve svobodných volbách v roce", "section_level": 2}, {"title": "Samostatná Česká republika.", "content": "Česko i Slovensko se rozdělily bez větších problémů a byly rychle uznány jako nástupnické státy Československa. 12. března 1999 byla Česká republika přijata do Severoatlantické aliance (NATO). V rámci NATO se její armáda zúčastnila operací například v Kosovu, Afghánistánu či Iráku. V referendu v roce 2003 byl schválen vstup do Evropské unie, který se uskutečnil 1. května 2004. V roce 2007 se Česko stalo členem Schengenského prostoru, v roce 2009 na šest měsíců působilo jako předsednický stát EU a ratifikovalo Lisabonskou smlouvu. S postupujícím časem rovněž narostla geopolitická váha tzv. Visegrádské skupiny, která vznikla ještě za éry Československa (15. února 1991), a jejíž význam se časem ustálil na hájení společných zájmů ČR, Slovenska, Polska a Maďarska v EU. Vnitřní politiku v posledním desetiletí 20. století a v prvním desetiletí 21. století charakterizovalo střídání pravicové konzervativně liberální Občanské demokratické strany (premiéři Václav Klaus, Mirek Topolánek, Petr Nečas) a levicové liberální České strany sociálně demokratické (premiéři Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek, Bohuslav Sobotka) coby převažujících sil Poslanecké sněmovny a sestavovatelů vlády. Od roku 1996 začal existovat Senát jako horní komora českého Parlamentu, v roce 2000 začaly fungovat samosprávné kraje, které převzaly značnou část kompetencí centrální správy. Prvním prezidentem samostatného Česka se stal někdejší disident a dramatik Václav Havel (do roku 2003), následovali ekonom a politik Václav Klaus (do roku 2013) a první přímo volený prezident, prognostik a politik Miloš Zeman. První větší krizi zažilo samostatné Česko v roce 1997. Po ekonomických problémech způsobených krizí „bankovního socialismu“ (nezdravého propojení bank a státu), chybami při privatizaci (jež mj. vedly k fenoménu tzv. tunelování) a skandálu s financováním ODS padla vláda Václava Klause. Po předčasných volbách roku 1998 předseda oslabené ODS Klaus a předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman situaci stabilizovali slibem vzájemné podpory obou stran, zvaným opoziční smlouva. Až do voleb 2013 vždy ČSSD a ODS zaujímaly dvě první místa; roku 2013 se skandály stíhaná ODS propadla na páté místo. Naopak úspěšné byly na pravici nové strany jako TOP 09 navrátivšího se exulanta Karla Schwarzenberga nebo strany populistické jako ANO miliardáře Andreje Babiše nebo SPD podnikatele Tomia Okamury. Vždy v parlamentu byli zastoupeni také komunisté a s výjimkou let 2010–2013 i lidovci. Od voleb roku 2017 je nejsilnějším politickým uskupením liberálně populistické hnutí ANO. Zatím, co ODS se podařilo překonat krizi, ČSSD naopak soustavně slábne a stává se spíše minoritní politickou silou. Silnou pozici mají v současné české politice liberálové z České pirátské strany (3. nejsilnější uskupení). Poměrně stabilní voličskou podporu má extremisticko nacionalistická SPD, naopak pozice komunistů slábne. Na politické mapě rovněž zůstávají tři středopravicové konzervativně liberální strany KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Etnické napětí v porevolučním Česku existuje zejména mezi českou a romskou komunitou, k nejvážnějších incidentům patří pokusy o vraždu ve Vítkově a Krupce, stejně jako zabití Heleny Biháriové. V důsledku evropské migrační krize z roku 2015 v Česku vzrostly protiislámské nálady. Dvě největší demonstrace porevoluční doby se konaly proti druhé vládě Andreje Babiše, respektive Andreji Babišovi. Obě byly pořádány spolkem Milion chvilek pro demokracii na Letenské pláni a cílem těchto protestů byly především možné střety zájmů Andreje Babiše kvůli tzv. kauze Čapí hnízdo. První s názvem Je to na nás! se uskutečnila 23. června a druhá (Letná 2 – znovu za demokracii!) 16. listopadu 2019 (den před 30. výročím Sametové revoluce). Jejich účast se odhadovala na 200 až 300 tisíc lidí. Andrej Babiš však odmítl rezignovat. Společnost tehdy byla rozdělena na zhruba tři stejně velké „tábory“. Logicky nelaskavý postoj k demontracím měli přiznivci a voliči", "section_level": 1}, {"title": "Pojetí českých dějin.", "content": "České dějiny nelze chápat izolovaně. Jsou součástí dějin Evropy a jsou úzce propojeny s dějinami okolních států, především Německa a Rakouska. Český stát patřil téměř vždy do větších politických struktur a spoluutvářel jejich dějiny; byly to zejména Svatá říše římská, habsburská monarchie a její nástupce Rakousko-Uhersko, dále sovětský blok a Evropská unie. I samotné území českého státu prošlo mnoha změnami a dělilo se na různé více či méně samostatné části s různou historií; zejména významné jsou dějiny Moravy a Slezska. Samostatné dějiny mají rovněž etnické a jiné skupiny, žijící na českém území, především „sudetští“ Němci a čeští Židé. Lze také zkoumat hospodářské dějiny Českých zemí, dějiny českého práva, české politiky, literatury, architektury a vůbec kultury, dále sportu, náboženství či feminismu a mnoha jiných oblastí. Nejstarší ucelenější literární pramen k počátkům české historie je latinská \"Kristiánova legenda\" snad z konce 10. století. Pokus o sepsání celých českých dějin podnikl na počátku 12. století pražský děkan Kosmas, autor rovněž latinsky psané kroniky \"Chronica Boemorum\", a jeho pokračovatelé. V humanistické době působil Václav Hájek z Libočan, jehož rozsáhlá \"Kronika česká\" vyšla roku 1541. Zejména co se týče starších dějin byla značně nespolehlivá, jak prokázal jeden ze zakladatelů moderního českého dějepisectví Gelasius Dobner. Vrcholným zpracováním českých dějin v době obrozenské byly pětidílné \"Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě\" (1848–1876) Františka Palackého, popisující českou historii do roku 1526. Z hlediska českých Němců psal Bertold Bretholz, autor čtyřsvazkového díla \"Geschichte Böhmens und Mährens\" (\"Dějiny Čech a Moravy\", 1921–1925), s nímž polemizoval český historik Josef Pekař. Doposud nejpodrobnější jsou devatenáctisvazkové \"Velké dějiny zemí Koruny české\", vydané nakladatelstvím Paseka (1998–2013). Běžní obyvatelé Česka ovšem poznávali vlastní historii spíše ze školních učebnic, jako byly Pekařovy \"Dějiny československé\" (1921), a ještě více z různých uměleckých zpracování od obrozenských her Josefa Kajetána Tyla přes vlastenecké romány Aloise Jiráska či později filmy jako \"Tmavomodrý svět\" Jana Svěráka až po současný ironicky pojatý komiks \"Opráski sčeskí historje\". České dějiny nabízejí i řadu problémů a otevřených otázek. Důležitý byl spor o Rukopisy, v němž historici diskutovali pravost a původ domněle středověkých rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Tento spor byl v zásadě vyřešen, většina badatelů má nyní za to, že jde o podvrhy z 19. století. Neznají však ani dnes odpovědi na řadu jiných otázek, například kdo a proč zavraždil krále Václava III. Kromě samotných faktů byl častým předmětem sporů výklad dějin a jednotlivých událostí. Je bitva u Lipan, v níž bojovali na obou stranách Češi, vítězstvím nebo porážkou? Bylo české baroko „dobou temna“ nebo naopak poválečné obnovy a rozkvětu? Znamenalo rozbití Rakouska-Uherska správný krok k národní suverenitě, nebo hazardní oslabení nárazníkového pásma mezi Ruskem a Německem? Měli Češi právo vysídlit Němce po druhé světové válce, nebo to byla odsouzeníhodná etnická čistka? Získali nebo ztratili Češi sametovou revolucí roku 1989, když vyměnili jistotu zaměstnání za více svobody? Bylo správné rozbít československou federaci? A dokonce, jak se roku 1886 zeptal Hubert Gordon Schauer, vyplatí se vůbec udržovat český národ při životě a nebylo by lépe se raději poněmčit a stát se součástí mohutnější kultury? Podobné otázky řešili čeští intelektuálové již od konce národního obrození v dlouhé polemice zvané spor o smysl českých dějin (1895–1938) a samozřejmě se budou řešit i nadále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Česka jsou historií jak dnešní České republiky, tak států, které jí předcházely, a území, na kterém leží. Historie lidského osídlení zde trvá od nejstaršího paleolitu. První lidé dnešního typu se objevili v mladém paleolitu, tedy v období před 12 až 40 tisíci lety. Nejstaršími obyvateli, které známe jménem, byli Keltové, po nich přišli Germáni a Slované. Ti zde vytvořili první politické celky, Sámovu říši (kolem roku 630) a Velkou Moravu (9. století). V té době sem proniklo křesťanství (sv. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863). V 10. století se kolem středočeského kmene Čechů začalo vytvářet české knížectví, vedené rodem Přemyslovců. Postupně se rozšířilo a upevnilo, získalo své světce (sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch) a biskupství (973), jeho centrem se stal Pražský hrad. Václavův bratr a nástupce Boleslav I. k přemyslovským državám připojil Moravu. Počátkem 11. století se knížectví stalo lénem Svaté říše římské. ", "tgt_summary": "The history of what are now known as the Czech lands () is very diverse. These lands have changed hands many times, and have been known by a variety of different names. Up until the fall of the Austro-Hungarian Monarchy after the First World War, the lands were known as the lands of the Bohemian Crown and formed a constituent state of that empire: the Kingdom of Bohemia (in Czech: \"Království české\", the word \"Bohemia\" is a Latin term for \"Čechy\"). ", "id": 1964086}
{"src_title": "Zgorzelec", "tgt_title": "Zgorzelec", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v nynějším Dolním Slezsku v polské části historického území Horní Lužice východně od Lužické Nisy, kde se rozkládá na východním okraji Lužického žulového masivu s výběžky Lužických hor. Nachází se na přechodu mezi severem Oblasti hornolužických rybníků a vřesovišť a jihem Hornolužické vrchoviny. Jižně od plošiny niského průlomového údolí ústí do Nisy její pravý přítok Czerwona Woda (\"Rothwasser\") nazývaný na české straně hranice Oldříšský potok. Na náhorní plošině nad Nisou se nachází tzv. Park Ujazdowski (dříve: \"Jägerwäldchen\"). Severovýchodně od města se rozkládá zhořelecký les zvaný Puszcza Zgorzelecka (\"Görlitzer Heide\") s četnými rybníky, který byl před rokem 1945 v majetku města Görlitz. Oblast dnešního Zgorzelce leží asi ve výšce 209 m n. m., kdežto údolní oblasti u Lužické Nisy se nacházejí ve výšce asi 15 m n. m. Nejvyšším bodem je vrch Drewniak (dříve \"Jäckelsberg\" nebo také \"Holzberg\") v jižní městské části Ujazd s výškou 225,3 m n. m., dále Mojeska Góra (\"Langer Berg\") jihovýchodně od obecního hřbitova s výškou 224,7 m n. m. a Krucze Wzgórze (také Krucza Góra; \"Rabenberg\") v niském předměstí s výškou 221,7 m n. m. Skalní vyhlídka ve výšce asi 215 m n. m., z níž je výhled na protilehlý vrch Weinberg, pivovar Landskron a asi 30 m hluboké průlomové údolí je zatím zarostlá. Městem prochází 15. poledník východní délky. V zimním období se průměrná doba slunečního svitu ve Zgorzeleci shoduje se středoevropským časem. Znázorněná čára symbolizující průběh poledníku je od roku 2012 umístěna v ulici Daszyńskiego. Město se nachází na 51° 08' severní šířky. Nejbližšími velkými městy jsou Chotěbuz asi 80 km severozápadně, dolnoslezská Lehnice (Legnica/Liegnitz) asi 80 km východně a český Liberec asi 50 km jižně od Zgorzelce. Hlavní město Dolnoslezského vojvodství Vratislav je vzdáleno asi 150 km. Z menších měst jsou to potom Pieńsk (\"Penzig\") na severu, Lubáň na východě, Zawidów (\"Seidenberg\") a \"Bogatynia\" (\"Reichenau i. Sachsen\") na jihu.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologickým podložím území města je z větší části lužická droba. Jen v oblasti jižně od mostu Jana Pavla II. se nachází Lužický grandiorit. Hranice mezi vrstvami obou hornin probíhá od mostu směrem k ulici Marszałka Józefa Piłsudskiego, dále ulicemi Ignacego Daszyńskiego a Bohaterów II Armii Wojska Polskiego. Zdejší droba se skládá z biotitu, šedého křemene, světlého živce a těsně přiléhajích drobových břidlic. Jižně od niského viaduktu, v úrovni ústí potoka Czerwona Woda do Lužické Nisy končí zúžení Niského údolí, které je zapříčiněno tvrdým grandioritem.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí ve Zgorzelci je mírné. Podle Köppen-Geigerovy klasifikace odpovídá pásmu Cfb, jedná se tedy o mírné oceánické podnebí. Průměrná denní teplota zde podle meteorologického modelu zpracovávajícího data z let 1982–2012 byla 8,2 °C. Průměrný roční úhrn srážek byl 564 mm. Nejsušším měsícem byl únor s 27 mm srážek. Nejvíce srážek je v červenci, kdy průměr dosahoval 79 mm. Nejteplejším měsícem byl červenec s průměrnou teplotou 17,8 °C. Nejchladnějším měsícem byl leden s průměrnou teplotou -2,4 °C. Rozdíl mezi nejsušším a nejdeštivějším měsícem činil 52 mm srážek. Teplota tudíž kolísala o 20,2 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Rozloha města.", "content": "Rozsah města je přibližně na 7,1 km na severu a jihu, a asi 3,6 km na východě a západu. Celková plocha je 15,88 km2. Celkem 614 ha se využívá pro zemědělství. To odpovídá 38,6 % území města. Zalesněné plochy o rozsahu 49,3 ha zaujímají 3,1 % městské oblasti. Nejsevernější bod města se nachází severně od dálnice A4 v blízkosti Nisy, nejjižněji je výjezdová silnice v ulici Łużycka. Nejzápadnějším bodem je břeh Lužické Nisy pod niským viaduktem, nejvýchodnější bod leží severně od železniční trati ve směru Lubáň v obytné čtvrti v blízkosti ulice Cmentarna.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Historický areál zhořeleckého východního předměstí leží pod vrchem Krucza Gora (\"Rabenberg\") a pod místem zvaným \"Plac Pocztowy\" (dříve neoficiálně \"Töpferberg\"). V gründerském období se nové budovy přimykaly k někdejší historické čtvrti. Tak vznikly např. ulice v úrovni mostu Jana Pavla II. (dříve \"Reichenberger Brücke\") a zahradní město na dnešním vrchu Krucza Gora stejně jako činžovní domy kolem kasáren na východě a sídliště frontových bojovníků východně od železniční tratě do města Węgliniec (\"Kohlfurt\"). Po roce 1945 zde vznikla tak jako v jiných polských městech panelová sídliště, která přesahují starší zástavbu a tím silně narušují historické panorama. Část těchto panelových domů je dnes v havarijním stavu. Bývalé sídliště frontových bojovníků bylo rozšířeno na obytný komplex, který sousedí s průmyslovým pozemkem ve směru Łagów (\"Leopoldshain\"). Jižně od železniční tratě do města Wałbrzych (\"Waldenburg\") leží městská část Ujazd (\"Moys\"), která se vyznačuje spíše maloměstskou zástavbou. Zbývající území je rozděleno do následujících šesti čtvrtí (\"Dzielnica\") a sídlišť (\"Osiedle\"): Dzielnica Północ, Przedmieście Nyskie, Osiedle Zachód, Osiedle Centralne, Śródmieście (centrum) a Osiedle Słoneczne.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předměstí za hradbami.", "content": "Dnešní Zgorzelec byl do roku 1945 východním předměstím Zhořelce na východě od břehu Lužické Nisy, proto je velká část jeho dějin spojena s vývojem města Zhořelec (Görlitz). Na místě dnešního staroměstského mostu propojující obě po válce oddělené části města byl již odedávna most spojující oba břehy Nisy. Bývalý most odstřelený wehrmachtem 7. května 1945 byl značně široký, neboť sloužil k přepravování těžkých nákladních vozů. Na zhořeleckém předměstí na východním břehu Nisy umožňoval tento most tehdejší dálkovou dopravu z Vratislavi (\"Breslau\"), Bolesławce (\"Bunzlau\"), Pravdinsku (\"Friedland in Ostpreußen\"), Lubáně, Prahy, Liberce, Zaháně (\"Sagan\"), Sulikówa (\"Schönberg\") a Zawidówa (\"Seidenberg\") včetně bohatých vesnic na východ od Nisy. Intenzivní doprava v několika ulicích niského předměstí ustala až s výstavbou železnice v roce 1847 a po otevření Reichenbergského mostu roku 1875 (nynější most Jana Pavla II.) jižně od mostu staroměstského. Někdejší Špitální věž na východním břehu tvořila vnější opevnění Niské brány a jistila přechod přes Lužickou Nisu proti útokům z východu. Městská hradba ovšem chránila jen části města západně od řeky. Kolem Špitální věže se v průběhu let utvořilo východní předměstí pod Rabenbergem (Krucza Gora) a Töpferbergem (Plac Pocztowy). Z počátku mělo jen několik málo ulic. Toto předměstí často trpělo nedostatkem vody. Teprve v roce 1845 byl přes Nisu položen vodovod. Od roku 1878 sem dodávalo vodu také vodní dílo na Leschwitzerských loukách v dnešní městské části Görlitz Weinhübel. První rozšiřování předměstí spadá do druhé poloviny 15. století, kdy byla založena ulice Laubaner Straße. Roku 1522 následovalo další rozšíření o tzv. Neustädtchen. Východní předměstí bylo těžce zasaženo za husitských válek, při obležení Švédy obsazeného města sasko-císařskými vojsky v roce 1641, dále při napoleonských válkách roku 1813 a rovněž požáry v letech 1525, 1726, 1807 a 1811.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřování předměstí v 19. století.", "content": "V 19. století značně narostl počet obyvatel Zhořelce. Také východní předměstí zažívalo v gründerském období stavební boom. Ke třetímu rozšíření došlo po otevření Reichenbergského mostu (Most Jana Pavla II.) v blízkosti někdejšího hostince „Stadt Prag“. Čtvrté rozšíření nastalo při zesíleném osidlování Rabenbergu (Krucza Gora), kde vzniklo roku 1910 zahradní město. V roce 1929 byla postavena budova diakonie, tzv. Wohlfahrtshaus, v nynější ulici Nadbrzeżna, v sousedství bývalé ulice Breslauer Straße (Ulica Wrocławska). Roku 1876 město Zhořelec stanovilo plány na několik dalších staveb. U přechodů přes Lužickou Nisu měla být zbudována náměstí a promenádní ulice mezi Reichenbergským mostem a viaduktem, v jejíž blízkosti měly být založeny parky. Při výstavbě ulic se počítalo s širokými předzahrádkami. Další revize plánu z roku 1885 stanovila pravidelnou pravoúhlou síť ulic, která neměla zohledňovat žádné terénní nerovnosti. Další stavební plán z roku 1899 zavrhl pravoúhlou uliční síť, přizpůsobil průběh ulic terénu a nadále se omezoval jen na jižní oblast předměstí. Výchozí bod pro třetí přechod přes Nisu byl projektován pro tehdejší ulici Emmerichstraße. V této době vznikl také neorenasanční nárožní dům, v němž dnes sídlí radnice Zgorzelce. V roce 1905 proběhla na bývalém náměstí Friedrichsplatz (Plac Jerzego Popiełuszki) a v parku jižně od Pamětní haly Dolnoslezská živnostenská a průmyslová výstava (\"Niederschlesische Gewerbe- und Industrieausstellung\"). Na ploše ca. 16,4 ha zde v četných pavilonech nabízelo své zboží 114 vystavujících. Na východním předměstí zanechala své zřetelné stopy výstavba na způsob pruského posádkového města. Na tehdejším okraji města Zhořelce vznikly tři kasárny: Nové kasárny (od roku 1938 Courbièrovy kasárny v bývalé ulici Trotzendorfstraße (Ulica Armii Krajowej), Kleistovy kasárny (1935) v ulici Kleiststraße (Ulica Bohaterów II Armii Wojska Polskiego) a Winterfeldtovy kasárny (1936) v blízkosti ulice Elsa-Brandström-Straße (Ulica Elizy Orzeszkowej). Stavby z gründerského období (kasárny a bytová výstavba) svědčí o stavebním rozmachu tohoto předměstí ve 20. a 30. letech 20. století. Po nástupu nacismu bylo 30. června 1935 slavnostně otevřeno sídliště frontových bojovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Konec druhé světové války a osidlování.", "content": "Dne 8. května 1945 obsadila Zhořelec Rudá armáda, která 1. června převedla východní předměstí pod polskou správu. Obyvatelé, kteří odsud ještě nestačili uprchnout, byli vyhoštěni polskými správními orgány do Sovětské okupační zóny. Zpočátku nebylo jasné, zda bude tato část města trvale anektována Polskou republikou. Proto se zde v prvních měsících a letech po konci války usazovalo jen velmi málo Poláků. Na obou stranách nové politické hranice v linii Odra-Nisa byla vytvořena 30 km široká hraniční zóna, která byla obsazena a střežena pohraničníky. Přístup do této oblasti byl možný pouze na základě povolení, které bylo při vjezdu a výjezdu vyžadováno. K prvním polským obyvatelům východního předměstí patřili osvobození vězni koncentračních táborů, navrátilci ze západní Evropy a vojáci. Teprve později přicházeli tzv. „repatrianti“, jak byli oficiálně nazýváni vystěhovalci z oblastí bývalého východního Polska za Curzonovou linií, které obsadil Sovětský svaz. Kromě nich se tu usazovali rovněž osídlenci z centrálního Polska a z vojvodství na jihu. K polským osídlencům se na konci 40. let připojili četní řečtí a makedonští uprchlíci, kteří byli ve městě ubytováni. Tito uprchlíci opouštěli svou vlast během řecké občanské války v letech 1946–1949 a utíkali nejprve do sousední Albánie, Jugoslávie a Bulharska. Řekové, kteří odešli do Albánie a Bulharska byli v letech 1948–1950 rozděleni mezi socialistické bratrské země. Do Polska jich v období 1949–1950 přijelo loděmi a po železnici ca. 15 000. Z počátku byli ubytováni v Gdaňsku, Gdyni, Štětíně a v Dolním Slezsku. Největší záchytná střediska se ovšem nacházela v Polici a ve Zgorzelci. Zgorzelec byl zároveň stanovištěm Státního výchovného centra pro děti a mladistvé z Řecka (\"POW – Państwowy Ośrodek Wychowawczy\") se základní školou, lyceem a internátem. Řeky a Makedonci bylo tehdy město nazýváno \"Paidopolis\", popř. \"Detski Grad\". Zařízení POW se nacházela mimo jiné i v třech bývalých kasárnách. Od léta roku 1949 byli ve Zgorzelci soustředěni všichni uprchlíci, kteří do Polska přišli. Také nově příchozí byli ihned transportováni k Nise. Vzhledem k blížícímu se převzetí místních kasáren polskou armádou však byl v létě 1950 uprchlický tábor včetně všech zařízení POW zrušen a někteří z uprchlíků byli přerozděleni mezi okolní města a podniky. Významná část Řeků a Makedonců ale ve Zgorzelci zůstala. Od roku 1958 se mohli první Makedonci vrátit do Jugoslávie. Po pádu řecké vojenské junty v roce 1974 si mohli také Řekové zažádat o návrat do vlasti. Většina z nich se ovšem kvůli zamítnutému státnímu občanství mohla vrátit až v roce 1981 po vítězství socialistického politika Andrease Papandrea. Nepatrná řecká menšina žije od roku 1948 ve městě dodnes. Na řecko-makedonské období dějin Zgorzelce upomíná pamětní kámen na místě bývalého uprchlického tábora a festival řecké písně, který se koná každoročně v červenci.", "section_level": 2}, {"title": "Polonizace.", "content": "Průvodním jevem nového osidlování byla polonizace východního předměstí. Oficiálně se však hovořilo o repolonizaci, neboť Lužice na počátku 11. století patřila Polskému království. Získaná území tak mohla být definována jako tzv. Ziemie Odzyskane (tj. znovunabytá území). V důsledku této politiky z veřejného prostoru zmizely četné kulturní statky, např. pomníky a pamětní desky. První projevy tohoto ničení bezpochyby souvisely s poválečnou pomstou někdejšímu německému obyvatelstvu, což se mimo jiné projevovalo demolováním náhrobních kamenů na hřbitovech. Byl zakázán zpěv a hraní německých písní, německé nápisy byly odstraňovány také z nádobí, šatstva a jiných předmětů denní potřeby. Východní část Zhořelce byla nejprve pojmenována názvem \"Zgorzelice\", v roce 1946 však byla přejmenována současným názvem Zgorzelec, což je polské označení Zhořelce. Německo-polská státní hranice na linii Odra-Lužická Nisa byla 6. července 1950 potvrzena Zhořeleckou smlouvou mezi NDR a Polskou republikou. Od této doby započal samostatný vývoj polského města Zgorzelec. Mnoho zde usazených rodin však ještě dlouho žilo v nejistotě, zda je odersko-niská hranice skutečně definitivní. Zpočátku musely obě části původního města sdílet část infrastruktury, např. plynovod na polské straně a vodovod na německé straně. Teprve v průběhu desetiletí si obě části vybudovaly svou vlastní infrastrukturu. Tak vznikla např. v letech 1968–1972 nová vodárna na polské straně v městské části Ujazd. V roce 1957 byla obnovena přeshraniční doprava na niském viaduktu, který mezitím opravili polští odborníci. Dne 1. října následujícího roku prohlásily oba sousední státy městský most (od roku 2006 Most Jana Pavla II.) za oficiální hraniční přechod. Pro přechod hranice však bylo stále nutné vízum. Po zavedení bezvízového styku mezi NDR a Polskou lidovou republikou se přechod na městském mostu stal jedním z nejdůležitějších hraničních přechodů na západě Polska. Hraniční přechod Görlitz/Zgorzelec byl totiž jediným přechodem pro silniční dopravu mezi Žitavou na jihu a Bad Muskau na severu. Bezvízové cestování však bylo ze strany NDR zrušeno po nepokojích v Gdaňsku v souvislosti s hnutím Solidarność dne 30. října 1980. Armáda, která po zřízení Nových kasáren sídlila ve východním předměstí již od roku 1896, se do města opět vrátila. Od roku 1945 sloužil Zgorzelec jako posádkové město polských ozbrojených sil. Polská vojska, která využívala bývalé Kleistovy a Winterfeldtovy kasárny, sídlila na území města až do roku 1998. Mezi jinými se v Zgorzeleci nacházel protiletadlový pluk, průzkumný prapor a pluk protichemické obrany.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Zgorzelec náležel v nově vytvořené správní struktuře Polska zpočátku k Vratislavskému vojvodství. Po správní reformě v roce 1975 se stal součástí nově založeného Jelenohorského vojvodství. Po reformě roku 1998 se stalo Jelenohorské vojvodství součástí Dolnoslezského vojvodství. Od roku 1998 tvoří Zgorzelec a sousední německé město Görlitz tzv. „Evropské město Görlitz/Zgorzelec“. Symbolickým aktem společného ujednání bylo otevření nově postaveného staroměstského mostu dne 20. října 2004, který spojuje niské předměstí Zgorzelce se starým městem v Görlitz. Původní most nacházející se tomto místě byl vyhozen do povětří 7. května 1945. Také se stopami německé minulosti Zgorzelce se začalo zacházet smířlivěji: v únoru 2012 městská rada rozhodla o pojmenování dvou ulic v niském předměstí po Bartholomaeovi Scultetovi a Jakobu Böhmovi. Böhma už od roku 2011 připomíná památník na křižovatce Ulica Stefana Okrzei/Ulica Bohaterów Getta. Společně s městem Görlitz získal Zgorzelec titul Evropské hlavní město kultury 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Před druhou světovou válkou žilo ve východním předměstí ca. 8800 zhořeleckých občanů. Původní německé obyvatelstvo předměstí bylo v roce 1945 z velké části vysídleno. V prosinci roku 1945 zde žilo ještě asi 2400 německých obyvatel, v roce 1949 jich už bylo jen 17. Při znovuosidlování území Zgorzelce polská vláda slibovala, že každý nově příchozí z centrálního Polska obdrží statek v západních oblastech. Reklamní brožury slibovaly novým osadníkům lepší životní podmínky a bohatství. V roce 1947 žilo v bývalém předměstí jen asi 4300 Poláků. Polovina z nich byli tzv. „repatrianti“, jak byli oficiálně nazýváni vystěhovalci z bývalých východních oblastí Polska za Curzonovou linií, které obsadil Sovětský svaz. Druhou velkou skupinu tvořili vojenští osadníci a osídlenci z centrálního a jižního Polska. Mezi novými polskými obyvateli však byli také navrátilci ze západní Evropy. Kromě polských osadníků byly ve Zgorzelci v letech 1948–1950 dočasně ubytováni makedonští a řečtí uprchlíci, jejichž počet někdy dosahoval výše až 9000 osob. Většina z nich se vrátila domů v 80. letech. Jejich pobyt ve městě připomíná tzv. Bulwar Grecki s pamětním obeliskem a festival řecké hudby. V roce 2010 žilo ve Zgorzelci asi 60 Řeků a jejich potomků, jedná se tedy o největší řeckou komunitu v Polsku. V roce 2017 žilo ve Zgorzelcci 30 738 obyvatel, což je asi o 5400 méně než roku 1994. Pokles počtu obyvatel však není tak výrazný jako v sousedním městě Görlitz. Zgorzelec a Görlitz měly v roce 2016 dohromady 86 600 obyvatel, z nichž 31 089 žilo ve Zgorzelci. To zhruba odpovídá počtu obyvatel celého města na počátku dvacátých let 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Největší část obyvatel se tak jako většina Poláků hlásí k římskokatolické konfesi. Řekové, kteří ve městě zůstali, si v roce 2002 postavili malý celodřevěný kostel sv. Konstantina a Heleny, jehož interiér zaujímá 45 m2. V roce 2018 zde působil ortodoxní kněz z východního Polska, který ovšem ovládal pouze starou řečtinu, což vedlo k odcizení některých novořecky hovořících věřících. Ve farním kostele sv. Petra a Pavla v Görlitz se od roku 2006 pravidelně konají evangelické bohoslužby v polském jazyce určené pro polské protestanty. Protestanté ze Zgorzelce však administrativně spadají po luterskou obec v Lubáni. Dalšími náboženskými komunitami jsou baptisté, členové letničního hnutí a svědkové Jehovovi. Katolické obce ve městě patří k děkanátu Zgorzelec a ten zase k lehnickému biskupství. Mezi četnými katolickými kostely jsou nejen církevní stavby německého původu, ale také novostavby na okraji města. Impozantní dvojitý kostel vznikl v roce 1981 na severním okraji města v ulici Księdza Jana Kozaka. Skládá se z horního kostela sv. Josefa (\"Kościół św. Józefa Robotnika\") a dolního kostela sv. Barbory (\"Kościół św. Barbary\"). Nejmladší sakrální stavbou je roku 2009 vysvěcený kostel sv. Hedviky (\"Kościół św. Jadwigi Śląskiej\") ve východní části města. Další kostel byl postaven v městské části Ujazd v blízkosti bývalého evangelického hřbitova. Tento kostel Panny Marie (\"Kościół parafialny p.w. Matki Bożej Łaskawej\") slouží jako farní kostel stejnojmenné farnosti (\"Parafia Matki Bożej Łaskawej\"). V roce 2012 se bohoslužby konaly také v provizorní rozestavěné kostelní budově. Bývalý Moysský evangelický hřbitov byl na podzim roku 2010 obnoven a jeho povalené německé náhrobky byly znovu vztyčeny. Kosterní nálezy byly uloženy do hromadného hrobu, který byl překryt kamennou deskou. Na ní byly instalovány tři velké pamětní desky se jmény zemřelých. Na hřbitově se i dnes konají pohřby farnosti Panny Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starosta.", "content": "První svobodné komunální volby ve Zgorzelci se konaly v roce 1990, obsazení úřadu starosty se ale často měnilo, takže již v následujícím roce byl ve funkci třetí starosta. Od roku 2006 je v úřadu manažer a politik Rafał Gronicz (Občanská platforma). V roce 2010 porazil svého předchůdce Mirosława Fiedorowicze (Svaz demokratické levice) a byl tak do funkce zvolen podruhé. Funkční období starosty trvá čtyři roky. V roce 2014 Gronicz opět získal 67 % hlasů, roku 2018 zvítězil v 1. kole voleb se ziskem 59 % hlasů. Radnice s kanceláří starosty se nachází v bývalé rezidenční budově na rohu ulic Domańskiego a Warszawska.", "section_level": 2}, {"title": "Městská rada.", "content": "Městská rada (\"Rada Miasta\") se volí každý čtvrtý rok a skládá se z 21 zastupitelů. Poslední volby do městské rady se konaly v roce 2014. Složení městské rady je následující:", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Město Zgorzelec používá od roku 1960 svůj vlastní znak, který má svůj původ v první zhořelecké městské pečeti (\"Sigillum civitatis Gorliz\") ze 13. století. Podoba této pečeti byla projednána městskou radou v roce 1298. Nový znak se však od původního znaku na pečeti v některých ohledech odlišuje. Štít uprostřed znaku, na němž byla do roku 1329 braniborská orlice, byl po té nahrazen českým lvem. Na polském znaku je nyní slezská orlice, ovšem bez stříbrného perizonia, ozdobeného křížku a jetelových listů. Prostřední brána, která byla i na pečeti s českým lvem, je zde pouze naznačena stylizovaným obloukem. Blason: Na modrém poli je městská hradba s cimbuřím se dvěma věžemi se špičatou střechou, mezi nimiž oblouk ve tvaru brány, pod nímž je uprostřed štít se slezskou orlicí, nad níž se nachází hrncová přilba s orlím křídlem. Městská vlajka je trojdílná. Horní dvě pětiny jsou modré a dolní dvě pětiny žluté. Prostřední úzký pás je bílý. Barvy žlutá a modrá symbolizují příslušnost k Horní Lužici. Barevná kombinace bílé a žluté v dolní části vlajky odpovídá barvám slezské vlajky.", "section_level": 2}, {"title": "Parnerská města.", "content": "Partnerství se sousedním městem Görlitz bylo uzavřeno již v roce 1980. Po sjednocení Německa byla smlouva v dubnu 1991 a naposledy roku 2004 – v roce otevření nového staroměstského mostu přes Lužickou Nisu – obnovena. První společné zasedání obou městských zastupitelstev se konalo v roce 1996. Od té doby se obě zastupitelstva setkávají nejméně jednou ročně. Obě sousední města spolupracují v rámci roku 1998 deklarovaného „Evropského města“ na vícero rovinách. Existuje např. vnitroměstská autobusová linka, která vede přes státní hranici. Od roku 2012 je již rozběhnutý projekt přeshraniční tramvaje. Zgorzelecký starosta získal podporu Dolnoslezského vojvodství. Náklady na investice a provoz, jakož i trasu by měly být stanoveny v projektové studii, aby bylo možné podat žádost o evropské financování. Cílem je zavést tuto tramvajovou síť do roku 2020. Kromě toho funguje od roku 1994 německo-polská mateřská škola Zwergenhaus v Görlitz a polsko-německá mateřská škola v Zgorzelci. Děti a dospívající pak mohou navštěvovat německo-polskou základní školu v centru města a dvojjazyčné \"Augustum-Annen-Gymnasium\" v Görlitz. Oběma městy jsou rovněž podporovány četné sportovní a kulturní události, např. Evropský maraton, běh přes most, udělování Mezinárodní ceny „Most Görlitz-Zgorzelec“ a znovu oživené slezské hudební festivaly.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parky.", "content": "Největšími parky ve Zgorzelci jsou \"Park im. Andrzeja Błachańca\" (\"Georg-Snay-Park mit Feldberggarten\") u Domu kultury a \"Park Ujazdowski\" (\"Jägerwäldchen\" a \"Moyser Park\") u potoka Czerwona Woda. Oba parky s listnatými stromy a rybníkem, které vznikly po roce 1870 péči zhořeleckého inspektora parků Sterlinga, jsou spojeny chodníkem. Kromě vzácných druhů hmyzu zde žijí bobři, vydry a netopýři. Dalším významnou plochou veřejné zeleně je \"Park im. Paderewskiego\" (\"Georg-Wiesner-Park\"), jenž prochází několika ulicemi. Východní část parku byla později zastavěna panelovými domy. V ulicích Armii Krajowej a Boheraterów II Armii Wojska Polskiego se nachází bývalá Hennebergská zahrada založená podle plánu ředitele zahradních staveb Diekmanna o rozloze 100 000 m2.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městský dům kultury.", "content": "V Městském domě kultury (\"Miejski Dom Kultury w Zgorzelcu\"), který sídlí v bývalé Hornolužické pamětní hale, se konají pravidelné divadelní kurzy. Divadelní představení tu však bývají jen zřídkakdy a spíše v nich hostují soubory z jiných polských měst. Divadelní představení v polském jazyce, popř. hry a operetní inscenace s polskými titulky, se ovšem konají v sousedním Görlitz, kde někdy hostuje také soubor z Jelení Hory. V kinosále a auditoriu domu kultury se konají každoroční zkoušky divadelní skupiny „Phantom“ pro pouliční divadelní festival ViaThea obou sousedních měst, jehož se zúčastňují umělci z celé Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "V historickém niském předměstí sídlí od roku 2007 Lužické muzeum (\"Muzeum Łużyckie/Lausitzer Museum\"), v němž je expozice k dějinám, kultuře a každodennosti obyvatel polské části historického území Horní Lužice. Muzeum je projektem spolku Polskie Stowarzyszenie Euroopera. V sousedství se nachází Dům Jakoba Böhma, který je sídlem spolku Euroopera. V tomto domě lze navštívit stylizovanou světnici Jakoba Böhma.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Neznámějším a nejúspěšnějším sportovním klubem ve městě je basketbalový klub PGE Turów Zgorzelec. Tým hraje v první polské basketbalové lize a v letech 2006 až 2009 a 2011 získal ve třech sezónách za sebou polský vicemistrovský titul. V roce 2014 se stal polským šampiónem a kvalifikoval se tak do basktebalové Euroligy. Hlavním sponzorem klubu je společnost \"Polska Grupa Energetyczna\" (PGE), která mimo jiné provozuje hnědouhelnou elektrárnu Turów jižně od Zgorzelce. Městské sportovní a rekreační centrum (\"Centrum Sportowo-Rekreacyjne\") provozuje kromě basketbalového sálu zahrnuje také dvě fotbalová hřiště, tenisové kurty a krytý i venkovní bazén. Fotbalová hřiště jsou domovem největšího fotbalového klubu ve městě – MKS Nysa Zgorzelec, který hraje ve čtvrté dolnoslezské lize. Stadion nabízí 2150 míst. V roce 2014 byla otevřena nová víceúčelová hala pro 3 500 diváků za 42 milionů złotých, jejímž provozovatelem je \"Polska Grupa Energetyczna\".", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní podniky.", "content": "Mnoho pracovních míst bylo vytvořeno koncem 90. let v maloobchodním sektoru. Několik zahraničních firem investovalo do obchodních domů v komerční čtvrti východně od města. Zde jsou dvě velká nákupní centra (např. Carrefour), dva obchody se stavebními materiály a několik nákupních pasáží. Dne 18. března 2010 bylo otevřeno nákupní centrum „Zgorzelec Plaza“ se 13 000 m2 prodejní plochy. Vzhledem k blízkosti hranice zdejší ekonomika těží také z německých zákazníků. Takzvaná tankovací turistika vedla k otevírání četných čerpacích stanic na území Zgorzelece, kde existuje více než dvakrát tolik čerpacích stanic než v sousedním Görlitz.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Ve Zgorzelci jsou čtyři hraniční přechody: nacházejí se na dálnicích a železnici ve směrech Drážďany-Vratislav, v centru města a konečně na obnoveném staroměstském mostě v místě, kudy vedla Via regia. Pro kluzáky a letouny s vzletovou hmotností do 5,7 tuny je k dispozici letiště Zgorzelec-Żarska Wieś asi 10 kilometrů severovýchodně od města. Přeshraniční autobusová linka č. 50 stejně jako linka P je provozována regionálním dopravcem PKS Zgorzelec. Linka 50 vede z autobusového nádraží v ulici Elizy Orzeszkowej v městské části Ujazd přes centrum Zgorzelce do vesnice Jędrzychowice severně od města. Z autobusového nádraží u kostela sv. Bonifáce směřují regionální autobusy PKS Zgorzelec do okolních obcí, stejně jako do nejbližších měst Bogatynia, Lubáň, Pieńsk, Węgliniec a Zawidów. Na území města se nacházejí dvě vlaková nádraží: Nádraží Zgorzelec a stanice Zgorzelc Miasto. Na železniční stanici Zgorzelec jsou oddělené tratě do města Węgliniec (přes stanici Zgorzelec Miasto) a do Lubáně. Přeprava cestujících na trase do Lubáně byla v roce 2009 přerušena, ale v prosinci 2011 opět obnovena místní železniční společností \"Koleje Dolnośląskie\". Ze Zgorzelce je přímé spojení na Vratislav a do Jelení Hory, Lehnice, Lubáně, Węglinice a Zielone Góry. Spojení s Německem přes Görlitz a Budyšín do Drážďan bylo přerušeno 1. března 2015. Od změny jízdního plánu v prosinci 2015 byly opět nabízeny spoje do Vratislavi. Některé polské regionální vlaky, které kdysi jezdily pouze do Zgorzelce, byly od této doby převedeny do Görlitz. Silniční síť Zgorzelce se v roce 2004 rozkládala na 57,8 km. Město leží na evropské silnici E40. Tato silnice vede přes německou spolkovou dálnici A4 ve směru Drážďany, na polské straně zase přes dálnici A4 ve směru Krakov. Droga krajowa 30 vede přes Lubáň a Gryfów Śląski do Jelení Hory v české části Krušných hor. Naproti tomu droga krajowa 94, která je téměř rovnoběžná s polským úsekem dálnice A4, směřuje do Krakova.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ve Zgorzelci je celkem šest mateřských škol. Jedna z nich v městské čtvrti Ujazd je dvojjazyčná. Provozuje ji soukromá německá společnost DPFA Akademiegruppe. V téže budově sídlí německo-polská základní škola stejné společnosti. Vedle této soukromé základní školy fungují ve městě ještě tři veřejné základní základní školy a pět gymnázií. Také mezi těmito gymnázii existují dvě soukromé školy: škola pro dospělé (\"Gimnazjum dla dorosłych Żak\") a dvojjazyčné \"Gimnazjum Łużyckie\". Dále je zde \"Liceum Ogólnokształcące im. Braci Śniadeckich\", které sídlí v budově někdejší \"Baugewerke- und Maschinenbauschule\" v ulici Partyzantów. Toto všeobecné lyceum nese od roku 1970 jméno polského matematika a astronoma Jana Śniadeckého a jeho bratra chemika Jędrzeje Śniadeckého. Studium na této škole má absolventy připravit k přijímacím zkouškám na univerzitu. Vedle těchto vzdělávacích institucí jsou ve Zgorzelci ještě tři odborné školy. Vysoká škola pro humanitní a ekonomické vědy v Lodži a Vysoká škola managmentu v Lehnici mají ve Zgorzelci svá dislokovaná pracoviště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zgorzelec (výslovnost: [];,,,, ) je okresní město na východním břehu Lužické Nisy na samém jihozápadě Polska. Leží ve východní (od roku 1945 polské) části historického území Horní Lužice a s počtem obyvatel je jeho čtvrtým největším městem. Zgorzelec patří administrativně k Powiatu Zgorzeleckému v Dolnoslezském vojvodství. Až do správní reformy v roce 1998 město náleželo k Jelenohorskému vojvodství, které bylo v důsledku reformy zrušeno. Tehdy se také stalo sídlem úřadu městské gminy Zgorzelec. ", "tgt_summary": "Zgorzelec (,,, ) is a town in southwestern Poland with 30,374 inhabitants (2019). It lies in Lower Silesian Voivodeship (in 1975–1998 it was in the former Jelenia Góra Voivodeship). It is the seat of Zgorzelec County and of Gmina Zgorzelec (although it is not part of the territory of the latter, as the town is an urban gmina in its own right). Zgorzelec is located on the Lusatian Neisse river, on the post-1945 Polish-German Neisse border adjoining the German town of Görlitz, of which it constituted the eastern part up to 1945.", "id": 636558}
{"src_title": "Jihomoravský kraj", "tgt_title": "South Moravian Region", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Zatímco západ a severozápad kraje pokrývají výběžky Českomoravské vrchoviny, např. Drahanská vrchovina s Moravským krasem, do východní části už zasahují ze Slovenska Karpaty. Ty jsou od západních vrchovin odděleny Dolnomoravským úvalem. O své nejvyšší pohoří, Bílé Karpaty, se kraj dělí se Zlínským krajem i se Slovenskem. Trojmezí těchto územních celků je s výškou 836 m n. m. nejvýše položeným bodem kraje. Místo se nachází nedaleko vrcholu Durda (842 m) ležícího na Slovensku, přibližně 2 km západně od nejvyššího vrcholu geomorfologického celku, jímž je Velká Javořina / Veľká Javorina (970 m). Nejvyšším vrcholem kraje je Čupec (819 m), ležící taktéž u hranice se Slovenskem, přibližně 2 km jihozápadně od Durdy. Celý kraj náleží k úmoří Černého moře a k povodí Dunaje, do kterého vody z kraje odvádí řeka Morava. V nížině u česko-slovensko-rakouského trojmezí se k ní přidávají i další důležité řeky regionu: Dyje, Svratka a její přítok Svitava. Na území Jihomoravského kraje se nachází Národní park Podyjí a dále tři chráněné krajinné oblasti: Bílé Karpaty (částečně leží na území Zlínského kraje), Moravský kras a Pálava.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Území kraje je vymezeno územím sedmi okresů: Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. K 1. lednu 2003 zanikly okresní úřady a samosprávné kraje se od té doby pro účely státní správy dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností. Kromě dřívějších okresních měst Blanska, Brna, Břeclavi, Hodonína, Vyškova a Znojma, jsou jimi také Boskovice, Bučovice, Hustopeče, Ivančice, Kuřim, Kyjov, Mikulov, Moravský Krumlov, Pohořelice, Rosice, Slavkov u Brna, Šlapanice, Tišnov, Veselí nad Moravou, Židlochovice. Těchto 21 správních obvodů (tzv. malých okresů) se dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, kterých je v Jihomoravském kraji celkem 34. V Jihomoravském kraji je 672 obcí, z toho 39 z nich má status městyse a 50 obcí status města. Na území kraje také existuje jeden vojenský újezd – Březina, kde nikdo trvale nebydlí. Podíl městského obyvatelstva je asi 63,5 % z celkového počtu obyvatel kraje. Sídelním městem kraje je statutární město Brno, jež je druhým největším městem v Česku a jeho význam přesahuje hranice kraje – je např. sídlem nejvyšších justičních institucí a místem konání velkých událostí evropského významu. Rozlohou 7 195 km2 (9 % rozlohy ČR) zaujímá Jihomoravský kraj čtvrté místo v České republice, počtem 1,2 milionu obyvatel (11 % z ČR) je také na čtvrtém místě.", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice kraje k 1. lednu 2005.", "content": "Dne 1. ledna 2005 byla z okresů kraje Vysočina převedena do okresu Brno-venkov pod Jihomoravský kraj řada obcí západně od Tišnova (Nedvědice s částí Pernštejn; Černvír; Doubravník s částí Křížovice; Borač s částí Podolí; Pernštejnské Jestřabí s částmi Maňová, Husle a Jilmoví; Olší s částmi Litava, Klokočí a Rakové; Drahonín; Žďárec s částí Víckov; Vratislávka; Tišnovská Nová Ves; Skryje; Kaly s částí Zahrada; Dolní Loučky s částí Střemchoví; Horní Loučky; Újezd u Tišnova; Řikonín; Kuřimské Jestřabí s částí Blahoňov; Kuřimská Nová Ves s částí Prosatín; Lubné; Níhov; Rojetín; Borovník; Katov; Křižínkov) a obec Senorady západně od Oslavan.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Brněnský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. K 31. květnu 2001, dnem vyhlášení novelizačního ústavního zákona č. 176/2001 Sb., byl přejmenován Brněnský kraj na Jihomoravský kraj, současně byly přejmenovány i další tři kraje. Zákonem 387/2004 Sb. bylo k 1. lednu 2005 přesunuto 25 obcí z kraje Vysočina do Jihomoravského kraje. Jihomoravský kraj existoval už v Československu od roku 1960 do roku 1990. Byl větší než současný Jihomoravský kraj, patřily k němu i části dnešních krajů Vysočina, Olomouckého a Zlínského. Po roce 1990 tento kraj sice ještě formálně existuje, ale už nemá správní orgány s obecnou působností, je pouze obvodem Krajského soudu Brně a některých dalších orgánů státní správy. Už prehistorické doby proslavily jižní Moravu více než jiné části dnešního Česka. Dolní Věstonice, u nichž se našly známé památky z doby lovců mamutů v čele s tzv. věstonickou Venuší, leží právě zde. Na jižní Moravě bylo jedno z center Velkomoravské říše v 8. a 9. století. Po dobytí Moravy českým knížetem Oldřichem se její jih dělil na úděl brněnský a znojemský. Ve Znojmě najdeme jednu z nejstarších rotund na území dnešní České republiky. Brno, dnešní hlavní město kraje, bylo už od 14. století sídlem moravských markrabat a zasedal zde Moravský zemský sněm, který ovšem střídavě zasedal také v Olomouci a v době svého vzniku i ve Znojmě. Jednou ze světově nejproslulejších událostí, které se na jižní Moravě udály, je také bitva tří císařů u Slavkova 2. prosince 1805, v níž francouzský císař Napoleon porazil spojená vojska rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Nejvýznamnější roli v hospodářství má strojírenský průmysl. Centrem strojírenského průmyslu je Brno (První brněnská strojírna, Siemens, výroba turbín, traktorů Zetor). Další významnou oblastí strojírenského průmyslu je Blansko (ČKD Blansko Holding, Metra), Kuřim (TOS Kuřim), Boskovice (Minerva, Novibra) nebo Břeclav (OTIS Escalators). Více než stoletou tradici má v kraji i elektrotechnický průmysl (Siemens Drásov, VUES, ZPA). Potravinářský průmysl je rozmístěn hlavně na jihu a východě kraje (Brno, Znojmo, Břeclav, Mikulov). Jedná se hlavně o zpracování masa (Tišnov – Steinhauser), zpracování sterilované zeleniny (dříve ve Znojmě, nyní v Bzenci) a cukrovary (Hrušovany nad Jevišovkou – společnost Moravskoslezské cukrovary). V kraji se nachází čtyři velké pivovary (Starobrno, Černá Hora, Vyškov a Znojemský městský pivovar) a mnoho velkovýrobců vína (např. Znovín Znojmo nebo Vinium ve Velkých Pavlovicích). Chemický a farmaceutický průmysl je v kraji soustředěn především v Brně (dříve Lachema), Ivanovicích na Hané (Bioveta) a ve Veverské Bítýšce (Hartmann Rico).", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Podnebí patří k nejteplejším v ČR. Zemědělství je rozvinuto nejvíce v nížinách. Celkový význam v pěstování obilnin: pšenice, ječmen a kukuřice. Zelenina: okurka setá, paprika setá, kapie a rajčata. Ovoce: broskve, meruňky a hlavně vinná réva. Téměř 60 % plochy kraje tvoří zemědělská půda, z níž 83 % je orná půda. Přes 96 % vinic v České republice leží právě na jižní Moravě ve vinařské oblasti Morava. Hodně rozšířený je zde chov prasat, vodní drůbeže a kura domácího.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Krajské město Brno je důležitým železničním i silničním uzlem. Dálnicemi je napojeno na Prahu (dálnice D1), Olomouc (dálnice D1 a dálnice D46) i slovenskou Bratislavu (dálnice D2), dobré spojení je i do nedaleké rakouské Vídně (dálnice D52 a silnice I/52). Důležitou severojižní spojnicí je silnice I/43 na Svitavy. Železnicí bylo Brno spojeno s Vídní roku 1839, s Prahou roku 1849. Dnes se jedná o I. tranzitní železniční koridor mezi Vídní (resp. Bratislavou) a Prahou, který prochází krajem mezi Letovicemi a Břeclaví/Lanžhotem. Jihomoravským krajem vede i II. tranzitní železniční koridor mezi Břeclaví a Moravským Pískem, jenž dále pokračuje na Ostravu a do Polska. V Brně se nachází mezinárodní letiště Brno-Tuřany (ICAO LKTB) s pravidelnými lety do Londýna a Milána.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní obslužnost větších sídel.", "content": "Z větších sídel jsou na dálniční síť přímo napojena města Brno, Břeclav a Vyškov. Městy Hodonín a Znojmo prochází silnice I. třídy, městem Blansko pak pouze silnice II. třídy. Dvoukolejná trať a I. tranzitní železniční koridor spojuje města Břeclav, Brno a Blansko. Dvoukolejná trať a II. tranzitní koridor spojuje města Břeclav a Hodonín. Města Znojmo a Vyškov jsou na železniční síť napojena jednokolejnými tratěmi a nacházejí se mimo hlavní tranzitní tahy.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "V Brně je několik veřejných a státních vysokých škol – Janáčkova akademie múzických umění, Masarykova univerzita, Mendelova univerzita v Brně, Univerzita obrany, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno a Vysoké učení technické. Jihomoravský kraj dal v roce 2015 na vědu a výzkum 3,8 % svého HDP, což ho řadí na první místo mezi českými kraji. Obzvláště město Brno vyniká podporou vědy a výzkumu, hlavně v oblasti IT, až se mu začalo přezdívat „české Silicon Valley“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jihomoravský kraj (v letech 2000–2001 Brněnský kraj) je vyšší územně samosprávný celek České republiky, který vznikl v roce 2000 na jižní a středozápadní Moravě. Jeho území o celkové rozloze 7188 km2 je tvořeno sedmi okresy, které se nachází ve střední části územního Jihomoravského kraje. Jedná se o okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. Samosprávný Jihomoravský kraj na jihozápadě hraničí s Jihočeským krajem, na západě s Krajem Vysočina, na severu s Pardubickým krajem, na severovýchodě s Olomouckým krajem a na východě se Zlínským krajem. Jižní a jihovýchodní krajská hranice tvoří zároveň státní hranici s Rakouskem (země Dolní Rakousy) a Slovenskem (Trenčínský a Trnavský kraj). V Jihomoravském kraji žije obyvatel, nachází se zde 672 obcí, z toho 50 měst a 39 městysů, a jeden vojenský újezd. Sídlem a zároveň největším městem Jihomoravského kraje je Brno. ", "tgt_summary": "The South Moravian Region (; ; ) is an administrative unit () of the Czech Republic, located in the south-western part of its historical region of Moravia (an exception is Jobova Lhota which belongs to Bohemia). Its capital is Brno, the 2nd largest city in the Czech Republic. It is bordered by the South Bohemian Region (west), Vysočina Region (north-west), Pardubice Region (north), Olomouc Region (north east), Zlín Region (east), Trenčín and Trnava Regions, Slovakia (south east) and Lower Austria, Austria (south).", "id": 1422624}
{"src_title": "Hradec Králové", "tgt_title": "Hradec Králové", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny města.", "content": "Krajina na soutoku Labe s Orlicí, jíž dominuje město Hradec Králové, byla obydlena již v době prehistorické. Archeologické naleziště na okraji města v Plotištích nad Labem vykazuje několikanásobné osídlení jak z období pravěku, tak z doby římské. Kumulace pravěkých kultur na jednom místě v blízkosti brodu přes Labe a charakter nálezů dokazují, že po celé dlouhé úseky svého osídlení měla tato významná lokalita ráz obchodního střediska. Již v 10. století vzniklo zde slovanské hradiště rodu Slavníkovců s rušným tržištěm, ovládajícím starou obchodní stezku od Krakova přes Náchod k Praze. Když roku 995 došlo ke sjednocení českých kmenů pod vládou Přemyslovců, stal se Hradec sídlem knížete a správním střediskem rozsáhlého území severovýchodních Čech po obou stranách Labe podle jeho toku od Dvora Králové až k Pardubicím. Ve 12. století zaujímá Hradecko již několik správních okrsků, spojených v celou provincii se čtyřmi hrady, purkrabským soudem a arcijáhenstvím. Přesné datum povýšení hradiště na město není dosud známé, vlivem značného stavebního ruchu, terénních úprav, požárů a válečných škod po staletí na městském pohorku došlo ke ztrátě nejstarších archeologických stop. Osudový význam pro vývoj městského osídlení mělo 13. století, kdy se za Přemysla Otakara I. roku 1225 stal hrad s tržním předhradím svobodným královským městem. Ještě ve 13. století byl postaven nový gotický královský hrad, kde často přebývali Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II. i Václav II. Hradec ustanovil Václav II. za část věna českým královnám, které na hradě žily jako vdovy. Založení města bylo zprvu hospodářským a právním aktem, urbanistický dosah městského založení se dostavil později, teprve na přelomu 13. a 14. století. Na rozvoji města se podíleli němečtí kolonisté a početná vrstva kupců a řemeslníků, kteří osídlili ostroh v celém rozsahu. Tehdy se vytvořila i půdorysná osnova původní městské opevnění, vedené při úpatí návrší kolem celého jeho obvodu. Ve 14. století vzrostla prestiž města, jehož hlavou byl královský rychtář, městská rada a obecní starší. Spravovali městskou pečeť s českým lvem, kterou známe již od roku 1362. Hospodářskou základnu města posílily výhody a dary, které městu potvrdili čeští panovníci Jan Lucemburský, Karel IV. i Václav IV. Došlo ke kodifikaci městského zřízení; monopolní postavení městských řemesel a tím i výsadní postavení hradeckých cechů bylo zaručeno právem mílovým, příjmy měšťanů zaručovalo zase právo várečné. V té době byl Hradec Králové svým významem, rozlohou a počtem obyvatel nejvýznačnějším českým městem po Praze. Hmotným dokladem bohatství města v době, kdy v Hradci sídlil skvělý dvůr královny Elišky Rejčky, je chrám sv. Ducha z počátku 14. století na Velkém náměstí. Velký stavební ruch se vyvinul také v obou podměstích, v západním Pražském u Labe a ve východním Mýtském u Orlice. Jejich území tvořila bohatá spleť patnácti ostrovů mezi rameny obou řek, která spojovalo šestnáct mostů. Na předměstích bylo sedm farních kostelů, dva kláštery a tři špitály pro chudé a nemocné, při nichž byly také kostely. Výbuch husitské revoluce, při kterém se město postavilo na stranu Jana Žižky, sice počeštil město, ale zároveň je ochudil o četné umělecké a stavitelské památky. Žižka byl roku 1424 pochován v chrámu sv. Ducha. Ke konsolidaci hospodářského a kulturního života došlo až za vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Král Jiří městu přál. Za jeho vlády byl opraven chrám sv. Ducha, pořízena nová kruchta a postavena honosná kašna na náměstí, která ovšem byla roku 1782 stržena. Písmeno „G“ v městském znaku vysvětluje tradice jako monogram krále Jiřího z Poděbrad. Ten i jeho nástupce Vladislav Jagellonský potvrdili městu stará privilegia a tak se Hradec Králové mohl znovu zařadit mezi nejbohatší města. Demokratizace, projevující se zvýšeným uplatňováním městského stavu byla živnou půdou pro odboj české šlechty a královských měst proti císaři Ferdinandovi I., který usiloval o mocenskou politiku svého rodu. Odpovědí byla roku 1547 konfiskace majetku města a ztráta politických práv dosazením královského rychtáře, ochuzení půjčkami, daněmi a pokutami. Část majetku byla sice roku 1562 městu vrácena, ale vůdčí postavení v kraji město ztratilo. Z těžkých hospodářských poměrů vyvedl město primas Martin Cejp z Peclinovce. Výsledkem jeho více než třicetiletého působení na radnici byla velkorysá renesanční přestavba města, nové dláždění, úpravy radnice, opevnění, stavba školy, předbraní Pražské brány a Bílé věže, která je od té doby nejtypičtější a nepředstiženou hradeckou dominantou. Cejp pečoval rovněž o úroveň hradeckého latinského školství. V jeho době byli v čele hradecké školy vynikající rektoři Valentin Kochan z Prachové a Jan Kampanus Vodňanský. Významnými rodáky 16. století byli Cyprian Lvovický ze Lvovic a Václav Plácel z Elbinku. Období třicetileté války bylo pohromou pro město. Umístění císařské posádky, švédská okupace, příchod jezuitů, násilné nucení ke katolické víře – to vše sužovalo město hmotně i duchovně. Švédské vpády postihly Hradec nejen vysokým výpalným, ale i těžkými ztrátami na obytných domech na předměstích a na uměleckých a stavebních památkách. Rozsáhlá a lidnatá předměstí byla fortifikacemi, vojenskými akcemi a požáry proměněna v poušť. V roce 1567 byl prováděn v královských městech soupis domů. V Hradci Králové jich tehdy bylo 780. V roce 1664 bylo v Hradci Králové zřízeno biskupství. Farní kostel sv. Ducha se stal katedrálním chrámem, při kterém byla zřízena šestičlenná kanovnická kapitula. Město nabylo barokní tvářnosti stavební aktivitou biskupa a jezuitů. Přizvali si na stavbu tehdejší vynikající architekty (Carlo Lurago, Jan Blažej Santini-Aichel). A tak na náměstí vyrostla monumentální stavba chrámu Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou jezuitskou kolejí, biskupská rezidence, vznosná kaple sv. Klimenta, nový morový sloup a v místech bývalého hradu seminární kostel sv. Jana Nepomuckého. K dalšímu stavebnímu vývoji nedošlo pro válku o rakouské dědictví a válku sedmiletou. Žalostný osud města dovršil požár roku 1762, kdy téměř polovina města podlehla ohni, který založili současně na několika místech pruští vetřelci. Pruské vpády do země přinutily Josefa II., jako spoluvladaře Marie Terezie, k rozhodnutí, vybudovat z Hradce Králové pevnost. Stavbě pevnosti, prováděné ve dvou etapách v letech 1766 až 1789, musela ustoupit předměstí. Obyvatelstvo bylo vystěhováno daleko za vnější okraj inundačního a demoličního území pevnosti, do nově založených obcí Nového Hradce, Kuklen a Pouchova. Soustavu hradeb doplňovaly účelové budovy, z nichž některé se zachovaly dodnes. Germanizace, kterou přinesla vláda Josefa II., dala městu zevní německý ráz. Vlastenecká tradice však žila ve městě od dob jezuitů, Bohuslava Balbína a matematika Stanislava Vydry, kteří se oba v Hradci Králové narodili. V první polovině 19. století, v době českého národního obrození, se město slavně zapsalo do historie. Kulturní a společenský život obrozeneckého Hradce se tehdy soustřeďoval kolem čtyř institucí: divadla, gymnázia, semináře a nakladatelství s knihkupectvím Jana Hostivíta Pospíšila. Tento významný vlastenecký nakladatel stál v čele nadšené družiny, kterou tvořili dramatik Václav Kliment Klicpera, profesor Josef Chmela, kněz Josef Liboslav Ziegler a jejich přátelé, kteří žili v kraji a s nimiž byli hradečtí buditelé ve spojení. Však také Pospíšilův dům hostil vlastence z celé země (např. Hanku, Rettigovou), mezi nimiž nechyběli ani Ľudovít Štúr a Jozef Miloslav Hurban ze Slovenska. Na hradeckém gymnasiu tehdy studovali Václav Hanka, Josef Jaroslav Langer, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, František Škroup a další. V divadle „U zlatého orla“ se hrála česká představení, která organizoval Václav Kliment Klicpera. Roku 1848 se i v Hradci Králové utvořila Národní garda, jejíž prapor namaloval Josef Mánes. Bachův absolutismus sice na čas zlomil národní rozkvět, ale šedesátá léta jsou opět obdobím rozvoje českého živlu ve městě. Zásluhu o to měli František Cyril Kampelík, lékař v Kuklenách, Kristian Stefan, přítel Boženy Němcové a dopisovatel České včely a podnikatel Václav František Červený, zakladatel slavné hradecké továrny na hudební nástroje. Roku 1851 byl Hradec Králové prohlášen samostatným městem, a zvolen jeho první starosta, profesor hospodářství Ignác Lhotský. Jeho dosavadní součásti vně hradeb získaly samostatnost. Územně a počtem obyvatel okleštěné město usilovalo o dosažení dalších hospodářských výhod. Roku 1857 bylo spojeno se světem železnicí, později založilo cukrovar, strojírnu, plynárnu, záložnu a spořitelnu. V roce 1857 byla zrušena pevnost, město se však zaleklo nákladů na likvidaci a pevnostní pozemky neodkoupilo ani při druhé nabídce v roce 1873. Erár proto pevnost obnovil, ale bez demoličního pásma. Roku 1864 vznikla světoznámá továrna na piana firmy Antonín Petrof. Roku 1866 se nedaleko od města rozhodla válka mezi Rakouskem a Pruskem. Vina pak byla hledána i v nečinnosti pevnosti. O zrušení pevnosti, odprodej vojenských pevnostních objektů a pozemků městu a zbourání hradeb se zasloužil úřadující náměstek purkmistra Ladislav Jan Pospíšil. Vleklé jednání skončilo až roku 1893 osnovou zákona o prodeji fortifikačních objektů a pozemků městu. Když tuto zprávu šťastný, ale vyčerpaný Pospíšil oznamoval obecnímu zastupitelstvu, byl stižen mozkovou mrtvicí a krátce nato skonal. Hradby byly na základě smlouvy s erárem odstraněny v průběhu dvaceti let bez ohledu na zachování nejvýznamnějších částí. Kulturní život se koncem století projevil v bohatém spolkovém životě. V 80. letech bylo postaveno Klicperovo divadlo, založeno muzeum, živý kulturní ruch panoval i na hradeckém gymnasiu, jehož žákem byl v 60. letech Alois Jirásek a na počátku 20. století i Karel Čapek a Emil Vachek. Starostou města byl roku 1895 zvolen JUDr. František Ulrich, který po 30 let svého funkčního období organizoval budování moderní metropole. V počátečním velmi náročném období rozvoje se bourala pevnost, upravovaly uvolněné pozemky, stavěly nové budovy, komunikace, vznikaly první regulační plány. Již na přelomu století jsou do Hradce Králové zváni architekti z Vídně a Prahy, vyznávající zásady moderní architektury. Dokladem jejich působení je např. budova Obchodní akademie na nám. Svobody (dnes Univerzita Hradec Králové), Okresní dům v Palackého ul. (přístavba Grandhotelu) a mnohé další. Rok 1909 je dalším milníkem pro formování města. Byla vypsána soutěž na nový regulační plán, vznikla díla jako Městské muzeum (J. Kotěra), schodiště u kostela Panny Marie (J. Gočár), Labská elektrárna (F. Sander), Evangelický kostel v Nezvalově ulici (O. Liska) atd. Rozvíjející se poválečná výstavba si vyžádala nové tvůrčí impulsy v územním plánování v souladu s rychlým vývojem urbanismu. Regulační plán města arch. Josefa Gočára z let 1926–1928, který je se svým radiálně okružním principem výstavby dodnes inspirující, autor dále naplňoval svými díly – úprava Masarykova náměstí, školní areál na Tylově nábřeží, Sbor kněze Ambrože, úprava Ulrichova náměstí, Okresní a finanční úřady (dnes Magistrát města Hradec Králové). Rozvíjející se krajské město navštívil 24. května 1929 prezident republiky T. G. Masaryk. Tato etapa rozvoje města bývá často nazývána „Gočárův Hradec“. Na úspěších meziválečné výstavby Hradce Králové se podíleli také další významní architekti – Oldřich Liska (např. Městské lázně), Josef Fňouk (např. Novákovy garáže, dnes \"Palace Hradec Králové\"), Otakar Novotný (Palác Steinský-Sehnoutka, dnes ČSOB), Jan Rejchl (např. Sborové velitelství, dnes Lékařská fakulta UK), Václav Rejchl ml. (např. výpravní budova hlavního nádraží nebo krajský soud), Bohumil Sláma (monumentální kostel Božského srdce Páně). Velký podíl na úspěšné výstavbě města kromě významných architektů, stavitelů a osvícených starostů měla rovněž městská technická kancelář, která stavební činnost bezprostředně řídila. Průmyslový rozvoj města pokračoval. Stávající závody se rozšiřovaly a vznikaly nové, jak to vyplývalo ze značného finančního obratu zdejších peněžních ústavů. Přibývaly nové školy, ústavy a úřady, komunikace, nové čtvrti. Státní orgány v Praze přiváděly do Hradce Králové pravidelně význačné hosty, takže dosud poměrně malé město získávalo věhlas a oprávněnou pověst „salonu republiky“. Rozvoj města byl násilně přerušen druhou světovou válkou, v jejím průběhu však vznikl Velký Hradec Králové, německou správou spojený z obcí vzniklých v roce 1851. Po jejím skončení zůstal Hradec Králové stále hospodářským a kulturním centrem východních Čech, ovšem v naprosto odlišných politických a společenských podmínkách. Poválečné období socialismu ušlechtilé městské prostředí Hradce Králové nepoznamenalo tak negativně jako v jiných městech, neboť především na místní architekty působil \"genius loci\" s předválečnou architekturou a urbanismem. Přesto však výstavba Velkého Hradce Králové začala v nových politických a společenských podmínkách upadat do průměru. Urbanismus a architektura sídliště Slezské předměstí však náleží k nejlepším dobovým realizacím v Československu. Zvláště monotónní hromadná bytová výstavba Moravského předměstí s velkým měřítkem a panelovou technologií se začala vyčleňovat z tradičního obrazu města. 90. léta pak přinesla možnost obnovy tradičních hodnot demokratické společnosti, individualismus v projektování a inspiraci světovou architekturou.", "section_level": 2}, {"title": "Název.", "content": "Nejstarší doložený název původně (od konce 10. století) hradiště a sídla Přemyslovců, od 11.–12. století sídelního hradu Přemyslovců je z roku 1073 (\"castrum Gradec\"), z čehož během 12. století vzniklo německé \"Grätz\" (k roku 1259 doloženo jako \"Gretz\", 1352 \"Grecz\"). V češtině se díky hláskové změně \"g\" v \"h\" v první polovině 13. století vyvinulo v \"Hradec\" (staročeské \"hradec\" znamenalo „menší nebo vedlejší hrad“). Poté, co se již hrazené královské město stalo roku 1373 věnným městem českých královen, byl ke jménu připojován neshodný přívlastek \"Králové\", („manželka krále, královna vdova“). V němčině se původní \"der Stat Khunigin Gract\", (1557) nakonec zkrátilo na \"\" (\"Khuniggräcz\", 1568), což je někdy mylně chápáno jako „králův hradec“ (německé \"König\" znamená „král“), ačkoli se jedná o posessivní genitiv královny. Latinský název zní \"Hradecz regine\" (1373) či. Romsky je město nazýváno.", "section_level": 2}, {"title": "Pověsti.", "content": "V Hradci se chystala exekuce rakovnického zločince. Zločinec před popravou uviděl v davu lidí svého známého, žebráka, a řekl mu, aby se vrátil do Rakovníka, kde pod stromem nalezne poklad. Z části peněz nechť koupí Hradci zvon. A tak se také stalo. Stejná pověst se vypravuje také o zvonu v Rakovníku.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Hradec Králové se rozkládá na soutoku řek Labe a Orlice v jihozápadní části Královéhradeckého kraje východních Čech, přibližně mezi 15° východní zeměpisné délky a 50° severní šířky. Díky umístění v Polabské nížině patří Hradec do teplé klimatické oblasti s nadmořskou výškou nepřesahující 240 m n. m. a jeho okolí je tak, i díky kvalitní půdě, zemědělsky hojně využívané. Reliéf je rovinatý, není zde žádný výrazný kopec. V katastru města se rovněž nacházejí rozlehlé Hradecké lesy, známá přírodní památka Na Plachtě i několik rybníků a vodních ploch, např. rybníky Biřička, Cikán, Datlík, Roudnička, Stříbrný rybník, Jáma či ramena Starého Labe. Léta bývají v Hradci Králové horká a vlhká, zimy mírné a suché. Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 10 °C s ročním průměrem srážek cca 600 mm. Vzdálenost k vybraným městům:", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Hradec Králové patřil k českým „stotisícovým městům“: stal se jím v roce 1987 a svého maxima dosáhl koncem roku 1990, kdy měl 101 272 obyvatel. Pak se ale zejména kvůli stěhování za město (suburbanizace) začal počet obyvatel snižovat, roku 1997 klesl pod statisícovou hranici a např. podle sčítání lidu roku 2011 měl už jen přes 94 tisíc obyvatel. Celá hradecko-pardubická aglomerace ale měla ke konci roku 2013 celkem 335 118 obyvatel. Do vlastního města dojíždí přes 20 tisíc lidí za prací i za studiem. Podle sčítání 1921 zde žilo v 547 domech 13 115 obyvatel, z nichž bylo 6 159 žen. 12 472 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 342 k německé a 7 k židovské. Žilo zde 9 149 římských katolíků, 686 evangelíků, 527 příslušníků Církve československé husitské a 314 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 861 domech 17 819 obyvatel. 16 854 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 359 k německé. Žilo zde 10 991 římských katolíků, 1 219 evangelíků, 2 082 příslušníků Církve československé husitské a 425 židů. Hradec Králové v té době ale tvořilo jen dnešní centrum a od roku 1923 také katastrální území Věkoše, spolu s tehdy samostatnými předměstími, která však byla s vlastním městem úzce provázána (Pražské předměstí, Slezské předměstí, Kukleny, Malšovice a Pouchov), žilo k roku 1930 v takto vymezené aglomeraci celkem 34 517 obyvatel (po započtení Plotiště nad Labem a Svobodných Dvorů už 40 928).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské vyznání.", "content": "\"Sestaveno dle statistik Sčítání lidu z roku 2001, kdy měl Hradec 97 155 obyvatel.\"", "section_level": 2}, {"title": "Správa a členění města.", "content": "Po vzniku Velkého Hradce Králové v protektorátním období (katastrální území Hradec Králové, Pražské Předměstí, Kukleny, Svobodné Dvory, Plotiště nad Labem, Plácky, Věkoše, Pouchov, Slezské předměstí, Malšovice, Třebeš, Nový Hradec Králové a Kluky) se některé obce později opět osamostatnily. V roce 1971 se ale k Hradci Králové znovu připojily Plačice, Plácky, Plotiště nad Labem, Pouchov, Svobodné Dvory a Věkoše. Dále v roce 1980 Březhrad, Malšova Lhota, Roudnička, Rusek včetně Piletic a Slatina. Zatím poslední připojení obce k městu proběhlo v roce 1985 připojením Svinar. Hradec Králové se od té doby skládá z 21 místních částí a 21 katastrálních území, která však nejsou zcela totožná: katastrální území Kluky spadá do místní části Nový Hradec Králové a místní část Moravské Předměstí leží v katastrálním území Třebeš. Hradec Králové patří (spolu s Olomoucí, Českými Budějovicemi a zčásti také Libercem) k největším statutárním městům v Česku, které nejsou rozčleněny na samosprávné městské části ani obvody. Pouze jako iniciativní a poradní orgány zde působí celkem 25 komisí místní samosprávy, jejich územní působnost se však od vymezení místních částí odlišuje (nejvýraznější odlišnosti viz seznam níže).", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Hradec Králové je krajským městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Královéhradecký kraj má rozlohu 4759 km2 a žije v něm zhruba 550 tisíc obyvatel. Okres Hradec Králové se skládá ze 104 obcí, ORP z 81 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Instituce.", "content": "Statutární město je řízeno magistrátem, primátorem města je už druhé volební období Zdeněk Fink, který toto místo převzal v roce 2010 od Otakara Divíška. V radě města jsou zastoupeny strany Hradecký demokratický klub, ČSSD, TOP 09 a Koalice pro Hradec (KDU-ČSL a nestraníci). Rada města vychází ze zastupitelstva města, které je voleno občany města každé čtyři roky. Z oblasti justice ve městě působí jak okresní soud, tak krajský soud, oba s příslušnými státními zastupitelstvími, navíc s vazební věznicí. Působí zde dále krajské ředitelství Policie České republiky, včetně tří obvodních oddělení, i vlastní městská policie. Pro celý obvod krajského soudu je zde zřízena notářská komora. Hradec Králové je sídlem biskupů královéhradecké diecéze církve katolické i československé husitské. Vysílá odtud studio Českého rozhlasu, z významných celostátních institucí, které sídlí v Hradci Králové, lze také např. jmenovat Lesy České republiky nebo Povodí Labe.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání, kultura a sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Hradec Králové je univerzitní město: působí v něm Univerzita Hradec Králové se čtyřmi fakultami a jedním ústavem, dále Lékařská fakulta a Farmaceutická fakulta Univerzity Karlovy a Fakulta vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Dále zde má svou pobočku Metropolitní univerzita Praha známá také pod zkratkou MUP, jedná se o soukromou univerzitu. Působí zde tři významná gymnázia s dlouhou vzdělávací tradicí: Gymnázium J. K. Tyla, Gymnázium Boženy Němcové a Biskupské gymnázium (dříve Bohuslava Balbína) s historickou návazností na dávné zdejší jezuitské školy. Čtvrtým gymnáziem je První soukromé jazykové gymnázium. Dále je ve městě okolo deseti odborných škol, mezi něž patří Obchodní akademie, Střední průmyslová škola, Střední odborná škola veterinární či soukromá Střední škola aplikované kybernetiky.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Město je proslulé moderní výstavbou, a dokonce mu bylo přisouzeno označení \"Salon republiky\". Počátky této intenzivní práce významných architektů patří Janu Kotěrovi, autorovi secesní budovy muzea. Po první světové válce se pak stává vůdčím architektem města Josef Gočár, jemuž vděčí za vznik mnoha staveb nové části města, mezi jinými budova Ředitelství drah na Ulrichově náměstí (dnes Krajské ředitelství Policie ČR), úprava Masarykova náměstí s pomníkem prezidenta, komplex škol na Tylově nábřeží (dnešní Gymnázium J. K. Tyla a přilehlá bývalá základní škola), areál budov Sboru kněze Ambrože Církve československé husitské, budova Magistrátu na třídě ČSA.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Z umění nabízí metropole několik divadel (Klicperovo divadlo, Adalbertinum, loutkové Divadlo Drak), kin (Centrál, letní kino Širák, multikino Cinestar), filharmonii, Galerii moderního umění, Muzeum východních Čech či Zahrádkářské muzeum. Navštívit lze i vědeckou knihovnu, městskou knihovnu nebo místní hvězdárnu a planetárium.", "section_level": 2}, {"title": "Oblast sociálně-zdravotní.", "content": "Hradec Králové se řadí dlouhodobě mezi města s vynikající kvalitou života a vynikající sociální situací (viz např. ocenění MPSV ČR Obec přátelská rodině 2018, 2012, 2009, 2008, úspěch v soutěži Mastercard Česká karta rozvoje 2011, 2010 nebo Cena sociálních služeb Královéhradeckého kraje 2011). V Hradci Králové působí Fakultní nemocnice Hradec Králové – jedno z největších zdravotnických zařízení nejen ve východních Čechách, ale i v celé České republice. Pilíře sociální oblasti v Hradci Králové tvoří krajská příspěvková organizace Domov u Biřičky (zajišťující služby domova pro seniory a domova se zvláštním režimem) a bohatá síť privátních poskytovatelů sociálně-zdravotních služeb. Potřebnost a dostupnost sociálních a souvisejících služeb je dána oficiálním rozvojovým dokumentem, který vzniká na principu komunitního plánování. Statutární město Hradec Králové zřizuje příspěvkovou organizaci Dětský denní rehabilitační stacionář zabývající se komplexní poradenskou činností a rehabilitační péčí o děti s poruchami hybnosti a opožděným psychomotorickým vývojem. Mezi organizační složky odboru sociálních věcí a zdravotnictví patří městské jesle. Významná pozornost je věnována prevenci kriminality. Více informací: https://www.hradeckralove.org/socialni-portal/", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "S městem Hradec Králové je neodmyslitelně spjat průmyslový areál ZVU rozkládající se v městské části Kukleny. Jednou ze společností nacházejících se v prostorách areálu je i strojírna ZVU Strojírny, jejíž kořeny sahají až do roku 1869, kdy byla založena „První česká akciová strojírna“. V současné době ZVU Strojírny a.s. zaměstnává více jak 500 zaměstnanců. Výrobní program společnosti je zaměřen na dodávky aparátů pro chemický, petrochemický, potravinářský, energetický a farmaceutický průmysl. Mezi poslední velké projekty společnosti patří výstavba průmyslového pivovaru „na klíč“ o kapacitě 500 000 hl/rok v Gruzii, oblast Saguramo, nebo pivovar za 700 milionů Kč v Etiopii. Tradiční výrobce pián Petrof sídlí v ulici Na Brně. Na ulici Bratří Štefanů sídlí firma \"Glatt Pharma\", která se specializuje na výrobu z nerezové oceli, zejména pro farmaceutický průmysl. Firma je součástí \"Glatt Group\", významného dodavatele strojů a technologií pro farmaceutický průmysl. Na letišti v Pouchově sídlí firma \"TL-Ultralight\", výrobce a exportér ultra lehkých sportovních letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Hradec Králové vznikl na důležité křižovatce cest, které později nahradily silnice. Přímo městem procházejí silnice první třídy I/11, I/35 a I/37. Silnice I/31 tvoří městský okruh. Na okraji města končí dálnice D11 a D35. Okrajovými částmi Hradce Králové procházejí silnice druhé třídy II/308 a II/324 a evropské mezinárodní silnice E67 a E442. V budoucnu by měly být všechny silnice první třídy převedeny na dálnice nebo obchvaty a tranzitní provoz úplně vyloučen z městských ulic.", "section_level": 3}, {"title": "Dálková autobusová doprava.", "content": "Na rozdíl od sousedních Pardubic (železniční koridor) je Hradec Králové důležitým bodem v autobusové dopravě mezi Polskem a zbytkem České republiky. Stejně jako jiná krajská města je důležitým dopravním uzlem ve svém kraji, důležitá je pro kraj hlavně doprava mezi hlavním městem Prahou, která je vedena po dálnici D11, a sousedním městem Pardubice. Dříve zde byla doprava vedena především železniční tratí, ale magistrát přikládá vyšší důležitost právě autobusové dopravě, která s novým terminálem hromadné dopravy bude mezi městy fungovat. Ta povede po Rašínově třídě v Hradci Králové dále silnicí I/37.", "section_level": 3}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Dopravní podnik města Hradce Králové denně přepraví několik desítek tisíc lidí po celém území města i do okolních obcí. Po Hradci Králové jezdí 44 linek městské hromadné dopravy, z čehož jsou čtyři noční autobusové linky, čtyři rychlíkové, osm školních. Zbytek, 20 linek městské autobusové dopravy a 8 linek trolejbusové dopravy, jezdí obyčejné pravidelné jízdy podle jízdních řádů dopravního podniku města po celý den. O čísla linek MHD se dělí jak autobusová doprava, tak trolejbusy (v minulosti plánované tramvaje nebyly zavedeny). Síť MHD je rozdělena do dvou tarifních pásem, to druhé zahrnuje však pouze okolní obce Charbuzice, Předměřice nad Labem, Lochenice, Stěžery, Stěžírky, Vysokou nad Labem a Běleč. Zbytek sítě MHD se nachází v prvním tarifním pásmu. V roce 2006 byl v Hradci Králové zaveden čipový odbavovací systém. Prvním druhem karty je časová: na jeden týden, měsíc, čtvrt roku, půl roku nebo rok. Druhou je kuponová, kdy si je nutno do karty dobít kredit u automatů či v kancelářích dopravního podniku. Při této variantě však je nutné označit každý nástup do dopravního prostředku na čtečce karet u dveří. Pro zvýhodněnou cenu při přestupu nebo jízdě jen na 1-2 zastávky je třeba označit i výstup. Od 10. května 2016 je možné uhradit jízdné bezkontaktními platebními kartami VISA a MasterCard. Čtečka platebních karet se nachází, stejně jako označovač papírových jízdenek, u řidiče. Dále v Hradci Králové začal od 5. července 2008 fungovat nový terminál MHD i vnitrostátních a mezinárodních autobusových linek, na který město čekalo přes dvacet let. Je to jeden z nejmodernějších terminálů v Česku. Terminál je tvořen nástupišti A–J, přičemž nástupiště A–D patří MHD a nástupiště E–J spojům vnitrostátní i mezinárodní autobusové dopravy. Celý vzniklý nový komplex se nachází asi 300 metrů severně od hlavního nádraží v Hradci Králové. Přeprava cestujících od terminálu před halu ČD na Riegrově náměstí je ve vozech MHD zajištěna zdarma. Nový komplex disponuje moderní čekárnou a pizzerií v jedné budově, ve druhé budově nového terminálu je též moderní čekárna s restaurací pro 80 míst. Velice praktické je pro cestující, kteří cestují přes Hradec Králové i to, že v novém terminálu vidí na digitálním panelu odjezdy spojů Českých drah.", "section_level": 3}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Hradec Králové má přímé železniční spojení do Prahy a Chocně (trať 020), do Pardubic a Liberce (trať 031) a do Turnova (trať 041). Na jeho území je celkem pět stanic – největší a nejznámější je Hradec Králové hlavní nádraží, jehož moderní budova pochází již z období první republiky. Dalším nádražím maloměstského typu (podobné má například Kroměříž, Rychnov nad Kněžnou či Třebechovice pod Orebem) je Hradec Králové-Slezské Předměstí. Dalšími zastávkami jsou Hradec Králové zastávka na kraji místní části Pouchov a Hradec Králové-Kukleny ve stejnojmenné místní části. Poslední stanicí na území města je Plotiště nad Labem.", "section_level": 3}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Na královéhradeckém letišti se pořádá řada akcí jako Hip Hop Kemp, Rock for People, Air Ambulance, Helicoptershow nebo z Brna zpět přesunutý CIAF.", "section_level": 3}, {"title": "Turistika.", "content": "Hradec Králové je jedním z turistických center Královéhradeckého kraje. Jeho nejčastějšími návštěvníky jsou zejména Němci, Britové, Američané a Poláci. I díky velkému množství turistů je ve městě několik hotelů, zejména stojí za připomenutí Amber Hotel Černigov naproti hlavnímu nádraží v centru dopravního terminálu, hotel EA Tereziánský dvůr v blízkosti historického centra města, hotel Alessandria na Slezském Předměstí, hotel Stadion spojený se zimním stadionem hokejového klubu Mountfield HK. Dále pak Boromeum residence v historické části starého města, nebo o několik metrů vedle hotel U královny Elišky nebo Nové Adalbertinum, které jako bývalá jezuitská kolej samo tvoří jednu z dominant Velkého náměstí. Samo město kromě jedinečného panoramatu na starém městě, kde se setkává několik stavebních slohů, sem turisty láká i díky botanické zahradě léčivých rostlin, obřímu akvárium či za zábavou prostředkované aquacentrem. Lze také navštívit chráněné území Orlice či Hradecké lesy. Město je též důležitým uzlem turistů pokračujícím za zimními sporty. Nedaleko od něj se totiž nachází nejvyšší pohoří Krkonoše či Orlické hory.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "K nejvýznamnějším starostům města patřil František Ulrich, jehož zásluhou byl Hradec Králové ve 30. letech 20. století nazýván „salonem republiky“. O toto označení se zasloužili i architekti Jan Kotěra a Josef Gočár. Mezi další osobnosti spojené s historií města patří: Bohuslav Balbín, Václav Kliment Klicpera, Josef Chmela, Jaroslav Durych, český sochař Vladimír Preclík, František Cyril Kampelík, Václav František Červený, zakladatel slavné hradecké továrny na hudební nástroje, Antonín Petrof, zakladatel továrny na piana, a řada dalších. Na královéhradeckém (dnes Tylově) gymnáziu studovali například Václav Hanka, Josef Jaroslav Langer, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, František Škroup, Alois Jirásek a na počátku 20. století i Karel Čapek nebo Emil Vachek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hradec Králové (; ) je statutární město na východě Čech a metropole Královéhradeckého kraje. Leží na soutoku Labe s Orlicí a je součástí hradecko-pardubické aglomerace. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Hradec Králové (; ) is a city of the Czech Republic, in the Hradec Králové Region of Bohemia. The city's economy is based on food-processing technology, photochemical, electronics manufacturing services (EMS) and IT. Traditional industries include musical instrument manufacturing – the best known being Petrof pianos. The University of Hradec Králové is located in the city, the University of Defense has its only medical faculty in Hradec Králové and Charles University in Prague also has its Faculty of Medicine and Faculty of Pharmacy there.", "id": 2305896}
{"src_title": "Karlovy Vary", "tgt_title": "Karlovy Vary", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo, na kterém vzniklo centrum Karlových Varů, zůstávalo dlouhou dobu mimo zájem populace. Příkré svahy a nevhodné klimatické podmínky u termálních pramenů neposkytovaly vhodné podmínky pro pěstování plodin, které byly pro osídlení klíčové. První osídlení se nacházela spíše v dnešních okrajových částech města. Přesné datum založení města není známo. Stálé osídlení okolo Vřídla vzniklo v polovině 14. století. V roce 1370 byla městu udělena ze strany Karla IV. privilegia královského města. Legenda o založení Karlových Varů, kterou v roce 1571 zaznamenal doktor Fabian Summer, říká, že lovecký pes začal během výpravy v lesích štvát kus divoké zvěře, přičemž spadl do tůně prudce tryskajícího pramene s horkou vodou. Sténání psa přivolalo ostatní členy výpravy, kteří následně horkou vodu ochutnali. O nálezu byl informován také Karel IV., který se na místo pramene vydal. Společně s přítomnými lékaři konstatoval, že tato horká voda má léčebné účinky, které následně sám vyzkoušel a doznal zlepšení. Na místě údajného pramene poté založil lázně nazvané \"Teplé lázně u Lokte\". Město mělo zpočátku pouze málo obyvatel, jejichž nejdůležitější úlohou bylo pečovat o prameny. Karlovy Vary se zpočátku rozvíjely pomalým tempem. Husitské války město nikterak nezasáhly, protože nebylo chápáno jako strategicky významné. Z postupně rozvíjejícího lázeňství začalo město pomalu bohatnout. Růst byl ale brzděn několika neštěstími, kterými bylo město zasaženo. V roce 1582 se prohnala městem povodeň a v roce 1609 ničivý požár, který zničil 99 domů ze 102. Následný rychlý růst přerušila třicetiletá válka, kvůli které poklesl počet obyvatel a také počet lázeňských hostů. Konec 17. století zahajuje ve městě opětovný růst. Karlovy Vary začínají navštěvovat významné evropské osobnosti. Město se začalo rozrůstat o nové budovy (např. divadlo nebo Saský a Český sál, které se staly základem pro Grandhotel Pupp aj.). V roce 1759 poničily město opět plameny. Z požáru se ale již město díky svému věhlasu poměrně rychle vzpamatovalo. Napoleonské války svým způsobem městu spíše prospěly. Díky své dostatečné vzdálenosti od bojišť přetáhly návštěvníky slavných lázeňských měst západní Evropy. Za architektonickou proměnou k secesi koncem 19. století stojí z velké části vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, kteří vyprojektovali ve městě 20 významných staveb. V letech 1870–1871 bylo propojeno město s Chebem a Prahou prostřednictvím železnice, na kterou posléze navázaly také regionální spoje. Rozvoj města zhatila první světová válka, po které se již na tak rozsáhlý růst nepodařilo navázat. Centrem významných událostí se stalo město s nástupem nacismu. Místní knihkupec K. H. Frank se stal vůdcem karlovarské Sudetoněmecké strany, později byl druhým nejmocnějším mužem ve straně. Dne 24. dubna 1938 bylo Konrádem Henleinem ve městě představeno tzv. osm karlovarských požadavků znamenající rozpad Československa. V říjnu téhož roku se Karlovy Vary staly součástí Třetí říše. Na konci druhé světové války bylo město (obzvlášť místní část Rybáře) postiženo bombardováním. Konec války doprovázel také nucené vysídlení původního německého obyvatelstva. Během éry socialismu vzniklo v centru města několik významných staveb, jako např. Vřídelní kolonáda, hotel Thermal aj. Období po roce 1989 je charakteristické vstupem ruského kapitálu, který má vliv i na podobu města (např. narušením historického charakteru města stavebními záměry). Podle výzkumu ruského aktivisty Michaila Maglova, který se zabýval majetkovými poměry prostřednictvím analýzy místního katastru nemovitostí, vyplývá, že „až polovina“ místních nemovitostí je ve vlastnictví občanů Ruské federace a dalších zemí někdejšího Sovětského svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání roku 1921 zde žilo v 1 134 domech 19 480 obyvatel, z nichž bylo 10 726 žen. 862 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 17 173 k německé a 133 k židovské. Žilo zde 16 201 římských katolíků, 901 evangelíků, 65 příslušníků Církve československé husitské a 2 115 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 498 domech 23 901 obyvatel. 1 446 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 20 856 k německé. Žilo zde 19 718 římských katolíků, 1 099 evangelíků, 141 příslušníků Církve československé husitské a 2 120 židů. Německé obyvatelstvo tvořilo před druhou světovou válkou drtivou většinu města, bylo po válce vysídleno na základě Benešových dekretů. Město mělo do vypuknutí druhé světové války jednu z kulturně a hospodářsky nejvýznamnějších židovských komunit v celém Československu. Například světoznámé sklárny Moser byly založeny židovským podnikatelem Ludwigem Moserem a až do druhé světové války vedeny jeho potomky. Místní synagoga, vypálená během tzv. Křišťálové noci, byla jednou z nejhonosnějších staveb svého druhu v Evropě. Naprostá většina karlovarských Židů zahynula během holocaustu. K lednu 2014 od předešlého ledna klesl počet obyvatel o necelé čtyři tisíce obyvatel, pokles pod padesátitisícovou hranici pro město znamená ztrátu minimálně tří zastupitelů a také méně peněz z rozpočtového určení daní. Karlovy Vary se udržely počtem obyvatel nad 50 tisíc jen díky cizincům. Podíl cizinců k počtu obyvatel Karlovarského kraje byl v roce 2012 kolem sedmi procent, po Praze je to nejvyšší podíl v ČR. Nejpočetnější skupinou cizinců byli Vietnamci, následují Němci, Rusové a Ukrajinci.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nejvyšší koncentrace památek se nachází v lázeňském centru města, podél řeky Teplé. Velká část památek má specifický lázeňský charakter, jako například kolonády, budovy lázní nebo historické hotely. Nad lázeňským centrem se také nacházejí rozhledny a četné vyhlídky doplněné různými pamětihodnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňské památky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historické lázeňské budovy.", "content": "Historické lázeňské budovy byly po roce 1918 očíslovány. Z původně šesti balneoprovozů se do současnosti zachovaly pouze čtyři, z čehož pouze dva slouží stále svému původnímu účelu:", "section_level": 3}, {"title": "Kolonády.", "content": "Z 28 karlovarských pramenů je 16 (včetně pramenů Dorotka a Štěpánka) zachyceno a 13 se používá pro pitné kúry. Ve městě je celkem pět kolonád:", "section_level": 3}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město se nachází nedaleko zalesněné oblasti CHKO Slavkovský les a vojenského újezdu Hradiště s charakteristickou flórou a faunou. Řeka Ohře dělí město na severní a jižní část. Zatímco severní část se z geomorfologického hlediska řadí do Podkrušnohorské oblasti, jižní část náleží do geografického celku Slavkovský les, který je součástí Karlovarské vrchoviny. Podkrušnohorská část má na území města již spíše pánevní rysy (je součástí Sokolovské pánve) a není tedy příliš členitá. Jižní část položená ve Slavkovském lese disponuje naopak velmi příkrými svahy. Do řeky Ohře se na území města vlévají levé přítoky Chodovský potok, řeka Rolava a Vitický potok, pravými přítoky řeky jsou řeka Teplá a Vratský potok. Na řece Ohři jsou dva jezy – Tuhnický jez a Jez u Solivárny. V lázeňském území vyvěrá přibližně 80 výronů termální vody, které jsou ohraničeny ze severu Sokolovskou pánví a z jihu vrcholem Vítkův vrch. Ochrana přirozeného vývěru pramenů je zajištěna zákazem těžby, který byl vydán již v roce 1761 a je druhým nejstarším svého druhu na světě. V horkých pramenech Karlových Varů byl v 19. století popsán první druh termální sinice \"Mastigocladus laminosus\". Průměrná teplota ve městě dosahuje 7,3 °C, nejteplejším měsícem v roce je červenec, kdy dosahuje průměrná teplota hodnoty 16,9 °C. Nejchladnějším měsícem je s průměrnou teplotou -2,1 °C leden. Průměrný roční úhrn srážek dosahuje 659 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Oblast oplývá přírodním bohatstvím, což se projevuje v místním průmyslu, který je zaměřen na jeho využívání. Jedná se o již zmiňované minerální prameny (výroba balené minerální vody) či ložiska kaolínů, jehož se využívá pro výrobu zdejšího porcelánu.", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňství.", "content": "Místní lázeňství je založeno na využívání minerální vody s léčivými účinky, která vzniká v granitovém krystaliniku v hloubkách okolo 2 000 metrů. Zdejší voda má blahodárný vliv na léčení jaterních a střevních chorob, na žaludek a játra. Chemicky vyjádřeno se jedná o sloučeninu Na + CaSO, která vyvěrá o teplotě 73 °C ze 60 % ve Vřídle vydatností okolo 2 000 l/m. Mineralogické složení se pohybuje okolo 5,9–6,5 g/l s obsahem CO 0,375–0,750 g/l. K věhlasu lázní velmi významně přispěl lékař dr. David Becher (zem. 1792), který se zasloužil hlavně o modernizaci karlovarské balneologie. V 19. století na jeho práci navázali dr. Jean de Carro, dr. Rudolf Mannl a dr. Eduard Hlawaczek. Ve městě se nachází množství lázeňských domů.", "section_level": 2}, {"title": "Význam a ohrožení pramenů.", "content": "Prameny jsou v současnosti významným zdrojem příjmů pro město, které si uvědomuje jejich cenu a závislost na nich, a snaží se o jejich ochranu. V minulosti se již stalo, že prameny v oblasti „vyschly\", což bylo způsobeno nešetrnou těžbou hnědého uhlí v Sokolovské pánvi, kdy byl proražen kolektor podzemní vody na dolu Marie Majerové. Následně došlo k zatopení dolu a současně dočasnému vyschnutí pramenů ve Varech. Poté bylo nutné důl uzavřít a proraženou oblast vybetonovat. I přes tento zásah se ale nepodařilo zcela obnovit vydatnost pramenů a poklesla i teplota Vřídla. Druhým problémem trápícím město je přirozená vodní eroze, která se zahlubuje do podložní vřídelní desky. Panují předpoklady, že pokud by tuto nepříliš mocnou desku prorazila, došlo by k úniku minerálních vod přímo do řeky a nikoliv přes prameny. Město se proti tomu brání tím, že nechalo koryto řeky vybetonovat, či vložilo betonové bloky. Další ochranný krok je regulace výstavby kolem pramenů.", "section_level": 3}, {"title": "Sklářství.", "content": "Sklářský průmysl je v Karlových Varech spjat s firmou Moser, která vyrábí nápojové a dekorativní skleněné produkty. Firma získala jméno podle svého zakladatele Ludwiga Mosera, jenž v roce 1857 založil ve městě ryteckou dílnu a prodejní galerii. Firmě se od počátku dařilo (stala se například dvorním dodavatelem císaře Františka Josefa I.), a tak již koncem 19. století mohla ve Dvorech otevřít vlastní sklářskou huť. Po 2. světové válce fungovala sklárna jako národní podnik pod jménem Karlovarské sklo, společnost byla v roce 1991 transformována na akciovou společnost. V roce 2008 bylo ve sklárně otevřeno sklářské muzeum. Sklárna Moser je také výrobcem Křišťálového globu, tedy hlavní ceny Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.", "section_level": 2}, {"title": "Porcelán.", "content": "Karlovarský kraj a Karlovy Vary jsou proslulé výrobou porcelánu. V Karlových Varech a bezprostředním okolí působilo více než 10 porcelánek, z nichž některé vyrábí porcelán i v současnosti. Počátky výroby porcelánu nebyly jednoduché. V dobách Rakousko-Uherska bylo nutné získat k výrobě porcelánu povolení, což prakticky nebylo možné z důvodu obav monarchie z přílišné konkurence vůči císařské manufaktuře ve Vídni. Níže jsou uvedeny porcelánky působící v minulosti a současnosti uvnitř anebo v blízkosti katastrálního území Karlových Varů: Důležitým předpokladem pro úspěch porcelánek v Karlových Varech byla v okolí nacházející se ložiska kaolinu. Koncem 19. století byla založena společnost Zettlitzer Kaolinwerke, která působí v kraji pod jménem Sedlecký kaolin dodnes. Kaolin ze Sedlece (místní část Karlových Varů) byl v roce 1924 vyhlášen mezinárodním standardem pro kaolin.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Karlovy Vary jsou významným dějištěm kulturních aktivit. Nejznámější a nejvýznamnější kulturní akcí města je Mezinárodní filmový festival, který je každým rokem navštěvován významnými filmovými osobnostmi celého světa a během kterého je nejlepší film oceněn Křišťálovým glóbem. V Karlových Varech se koná řada dalších festivalů zaměřených kromě filmu také například na hudbu nebo folklor. Ve městě působí také nejstarší symfonický orchestr v Čechách, který je zároveň jedním z nejstarších symfonických orchestrů světa. Nachází se zde divadlo Vítězslava Nezvala a množství kinosálů využívaných během Mezinárodního filmového festivalu.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "V Karlových Varech se koná řada pravidelných hudebních kulturních akcí. Dne 20. července 1894 byla v Karlových Varech v Poštovním dvoře poprvé na evropském kontinentu provedena Dvořákova „symfonie z Nového světa“. Tomuto významnému hudebnímu skladateli město věnuje několik kulturních akcí. Jednou z nejvýznamnějších akcí je Dvořákův karlovarský podzim. Akce se koná během měsíce září, kdy je na počest Antonína Dvořáka každý víkend odehrán Karlovarským symfonickým orchestrem jeden symfonický koncert. Festival se koná již od roku 1959 a koncerty probíhají v koncertním sále Lázní III a v Městském divadle. Dvořákovo jméno nese také Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, která se taktéž koná během měsíce září. Soutěž byla původně určena pro studenty uměleckých škol a postupem času se rozvinula v mezinárodní soutěž, které se každoročně účastní 80–110 pěvců z celého světa.", "section_level": 2}, {"title": "Divadla.", "content": "Historie divadla v Karlových Varech sahá do počátku 18. století. V této době se začala nejdříve hrát pouliční představení a v roce 1717 získalo město první zázemí pro divadelní představení v tzv. \"Comoedi Haus\", která sídlila v prostorách dnešního Grandhotelu Pupp. Tato budova se nicméně v roce 1787 během představení zřítila. Ještě v témže roce byl položen základní kámen zděného Becherova divadla, které bylo během následujícího roku dokončeno a slavnostně otevřeno Mozartovo operou Figarova svatba. Divadlo ale postupem času přestalo svému účelu vyhovovat. Na půdě původního divadla bylo proto během let 1884–1886 postaveno nové, současné divadlo. Stavbu navrhl vídeňský ateliér Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Kromě Městského divadla působí v Karlových Varech také Divadlo Husovka, které svou činnost soustředí především na nekomerční tvorbu, a Karlovarské Hudební Divadlo – Divadlo Dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Karlovy Vary nejsou městem filmu jen během Mezinárodního filmového festivalu. Ve městě se dosud natáčelo přes 120 filmů různých žánrů. Některé z nich jsou uvedeny níže:", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě sídlí vysoký počet školských zařízení regionálního významu. Nachází se zde všechny stupně vzdělání - mateřské, základní, střední, vyšší odbodné i vysokoškolské. Největší význam mají pro město střední školy s odborným zaměřením a střední odborná učiliště. Karlovy Vary jsou jediným krajským městem v České republice, které nedisponuje veřejnou vysokou školou. Město dlouhodobě usiluje alespoň o zřízení její pobočky. V akademickém roce 2019/2020 mělo být otevřeno prezenční studium bakalářského studijního oboru fyzioterapie pobočky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ačkoliv potenciálních zájemců o studium bylo dostatečné množství, u příjmací zkoušek uspěli pouze dva uchazeči. Fakulta se po příjmacím řízení vyjádřila, že již s plánem zahájením výuky v následujícím roce nepočítá. Ve městě působí Vysoká škola finanční a správní, která zde má od roku 2016 studijní středisko. Nahradila tak soukromou Vysokou školu Karlovy Vary, která neměla dostatek finančních prostředků na investice do modernizace budovy školy. Se vstupem Vysoké školy finanční a správní do města se studentům otevřela možnost studia navazujících magisterských studijních oborů. Ve městě má distanční středisko také Fakulta životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, která zde otevírá bakalářský studijní obor Územní technická a správní služba. Ve městě dále působí 7 mateřských škol, 15 základních škol (z toho jedna speciální), 11 středních škol (z toho 2 gymnázia) a 3 vyšší odborné školy. Ve městě jsou také 2 základní umělecké školy a dům dětí a mládeže. Původně 17 veřejných mateřských škol bylo v roce 2005 administrativně sloučeno do dvou příspěvkových organizací. Reálný počet mateřských školek je tedy 19 (včetně v roce 2018 založené lesní školky Duběnka). Od roku 2014 působí v Karlových Varech také mezinárodní internátní škola Carlsbad International School, která je svým charakterem první takováto škola na východ od Švýcarska. Ve škole se připravují na studium světových prestižních univerzit studenti z celého světa ve věku od 13 do 18 let. Škola se nachází v budově Toscany, která původně sloužila k taneční zábavě.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Město disponuje kvalitním napojením na hlavní tahy Karlovarského kraje, mezi které patří především dálnice D6 (vedena na trase Cheb – Sokolov – Karlovy Vary). Karlovy Vary na druhou stranu postrádají dostatečné spojení s hlavním městem České republiky a výraznými aglomeracemi okolních krajů (především spojení na Plzeň a Chomutov). Spojení s okolními kraji je kapacitně nedostačující (absence obchvatů, nedostatečná šířka a nepřehledné zatáčky). Městem prochází důležité silniční tahy:", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Město leží na elektrifikované železniční trati 1. kategorie vedoucí z Chebu do Ústí nad Labem (přes Chomutov – trať 140). Z města Karlovy Vary vedou také neelektrifikované regionální tratě 3. kategorie do Potůčků (a dále do Německa), Merklína a Mariánských Lázní. Karlovy Vary nemají vybudované konkurenceschopné železniční spojení s Prahou. Cestám do Prahy tak jednoznačně dominuje automobilová či autobusová doprava.", "section_level": 2}, {"title": "Letiště.", "content": "Letiště Karlovy Vary je mezinárodním veřejným civilním letištěm, nachází se 4,5 km jihovýchodně od centra města v místní části Olšová Vrata. V roce 2013 odbavilo 104 000 cestujících, v roce 2016 to bylo 25 235. Dlouhodobě zde funguje pravidelná linka Českých aerolinií na letiště Moskva–Šeremeťjevo, dále sem létají různé letní chartery a další business jety či letouny všeobecného letectví.", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Městská hromadná doprava je v Karlových Varech zajišťována výhradně autobusy. Zvláštností jsou zde dvě lanovky (lanová dráha Diana a lanová dráha Imperial), z nichž na té druhé platí jízdenky běžné MHD. Lanová dráha Imperial je nejstarší v Evropě a lanová dráha Diana byla v době vlády Františka Josefa I. nejdelší v Rakousko-Uhersku. V minulosti se také několikrát uvažovalo o zavedení trolejbusové dopravy v Karlových Varech. Roku 1914 vydala rakouská vláda koncesi na stavbu a provozování tří úzkorozchodných tramvajových tratí; v důsledku první světové války ale nebyly tyto plány uskutečněny. Dopravní podnik Karlovy Vary provozuje od dubna do října po městě linku vyhlídkového turistického silničního vláčku na lince označené A. Interval je kolem 2 hodin, od května do září jezdí linka denně, v dubnu a říjnu jen o víkendových dnech včetně pátku. Cestující s předplatným na MHD mají poloviční slevu. Ve městě je provozována turistická doprava kočáry. Město však má problémy s vytyčením dostatečného množství vhodných stanovišť, kde koně s kočáry vyčkávají na zákazníky. V roce 2013 se město rozhodlo, že nebude omezovat počet kočárů v ulicích, ale schválilo regulaci podmínek pro provozování této služby. S jednotlivými provozovateli chce uzavřít tzv. „Smlouvu o užívání kočárové dopravy“. Podle smluvních podmínek mohou koně pracovat pouze 6 hodin plus celkem 2 hodiny na výjezd ze stájí do města a návrat zpět. Město rovněž zavedlo poplatek, a to 20 tisíc Kč (ročně?) za spřežení. Na Divadelním náměstí byl pro potřeby napájení koní a úklidu zřízen hydrant. V létě 2013 podle Karlovarského deníku jezdilo přibližně 18 povozů.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklistická doprava.", "content": "Karlovými Vary prochází evropská cyklotrasa Eurovelo 4 (EV4), páteřní cyklostezka Ohře, začíná zde také cyklotrasa číslo 39 propojující cyklostezku Ohři s údolím Berounky. V městě začínají také místní cyklotrasy Karlovarského kraje 2009 vedoucí do Potůčků, trasa 2017 vedoucí přes Horní Slavkov do Sokolova, 2026 do Chodova u Bečova a 2227 do Chodova. Vedení města Karlovy Vary zvažuje zavedení systému sdílení kol. Zkušební projekt by měl zahájen na jaře roku 2020.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Karlovy Vary jsou nejzelenějším městem České republiky. Do území města zasahují některá chráněná území, z nichž nejvýznamnějším je CHKO Slavkovský les. Na území města nebo v jeho blízkosti nalezneme také chráněná území Natura 2000, konkrétně ptačí oblast Doupovské hory, evropsky významnou lokalitu Olšová Vrata a evropsky významnou lokalitu Kaňon Ohře. Kvalita ovzduší ve městě se od 90. let výrazně zlepšila po odsíření velkých znečišťovatelů sídlících v okresech Sokolov a Chomutov. Ke zlepšení životního prostředí přispěla také plynofikace malých zdrojů znečištění v okrajových částech města. Negativní vliv na ovzduší má na druhou stranu nárůst dopravy ve středu města a jeho okolí. V tomto ohledu by mohl zdravějšímu životnímu prostředí prospět obchvat Karlových Varů, další výsadba zeleně nebo další protihlukové stěny.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita vod.", "content": "Znečištění jednotlivých toků řek protékajících Karlovými Vary se liší. Nejčistším tokem je řeka Teplá, vykazující stupeň znečištění „mírně znečištěná“ až „neznečištěná“. Řeka Ohře během měření na území Karlových Varů vykazuje v některých ohledech stupeň „voda znečištěná“, v jiných „mírně znečištěná“ až „neznečištěná“. Stejně je tomu v případě řeky Rolavy. Kvalitou nejhorší tok je se stupněm znečištění „velmi silně znečištěná voda“ Chodovský potok. Čištění odpadních vod pro město zajišťuje ČOV Drahovice (výstavba 1967 a následná modernizace), která je spolu s okrajovými částmi města nenapojenými na kanalizační síť největším znečišťovatelem povrchových vod. U podzemních vod je hlídán obsah minerálních pramenů. Pro vyšší ochranu pramenů má město zřízené ochranné pásmo.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Karlovy Vary se v současnosti skládají z 15 místních částí a 15 katastrálních území. Následující tabulka zobrazuje přehled jednotlivých městských částí s počtem obyvatel: Dříve byly součástí města i dnes samostatné obce Andělská Hora, Březová, Dalovice, Hory, Jenišov, Mírová a Otovice.", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Karlovy Vary jsou krajským městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Karlovy Vary se skládá ze 56 obcí, ORP z 41 obcí. Ve městě sídlí tyto instituce regionálního významu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlovy Vary (,, hebrejsky a jidiš \"קרלסבאד\") je krajské a statutární město v západních Čechách, v Karlovarském kraji, 110 km západně od Prahy na soutoku Ohře a Teplé. Žije zde obyvatel. Rozloha katastru činí 59,10 km2. Je zde rozvinut mj. sklářský a potravinářský průmysl. Jedná se o nejnavštěvovanější české lázeňské město.", "tgt_summary": "Karlovy Vary (; ) is a spa town situated in western Bohemia, Czech Republic, on the confluence of the rivers Ohře and Teplá, approximately west of Prague (Praha). It is named after Charles IV, Holy Roman Emperor and King of Bohemia, who founded the city in 1370. It is the site of numerous hot springs (13 main springs, about 300 smaller springs, and the warm-water Teplá River), and is the most visited spa town in the Czech Republic. Until 1945, when the German-speaking inhabitants were expelled, the town was overwhelmingly German speaking for most of its history. The city has approximately 48,500 inhabitants.", "id": 2159977}
{"src_title": "Jablonec nad Nisou", "tgt_title": "Jablonec nad Nisou", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "O původu jména existuje několik teorií, za nejpravděpodobnější je v současnosti považována ta, že jméno „Jablonec“ je odvozeno od slova „jabloň“ (podle pověsti, která kolovala mezi většinovým německým obyvatelstvem, Jablonec vznikl kolem zájezdního hostince na křižovatce obchodních cest, u kterého rostla jabloň – dnes křižovatka „U Zeleného stromu“ s kruhovým objezdem). Podle jiné teorie název souvisí s latinským označením „\"gabulum\"“, místo, kde se vybíralo clo. Tato teorie je podporována tím, že velká část měst s podobnými názvy (Jablonné, Jablunkov) leží u hranic nebo na významných starých stezkách. Další teorie jméno dávala do souvislosti s německým „\"gabel\"“ (vidlice, větvení – Jablonec leží na soutoku Novoveského potoka, Lužické a Bílé Nisy, podobně jako německý název Jablonného v Podještědí – \"Deutchgabel\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Jablonci pochází z roku 1356, v němž byla obnovena fara a postaven kostel sv. Anny. Během husitských válek byla obec ušetřena, avšak za vlády Jiřího z Poděbrad Jablonec jako součást maloskalského panství, přívržence husitů, dne 30. srpna 1469 stejně jako obce Rýnovice, Maršovice a Jistebsko neunikl vypálení. V zemských deskách z let 1538 a 1543 se pak uvádí jako pustý. K pozvolnému znovuosídlování došlo až v druhé polovině 16. století, především v souvislosti s podmínkami pro sklářství. V druhé polovině 17. století už sklářství zažívalo bouřlivý rozvoj a díky vývoji techniky drahokamové řezby se k němu přidal i průmysl bižuterní. K tomu hojně přispěli mistři „štajnšnajderové“, kteří na této technice pracovali. Během třicetileté války (roku 1643) byl Jablonec s okolními vesnicemi vypálen znovu. V letech 1708–1710 odpor libereckých měšťanů zmařil snahy hrabat Desfoursů o povýšení Jablonce na městys. K tomu došlo císařským rozhodnutím až 21. dubna 1808. Roku 1847 Jablonec konečně spojila se světem výstavba Krkonošské silnice. V letech 1848–1850 zanikla patrimoniální správa a v Jablonci byl historicky prvním starostou zvolen exportér Josef Pfeiffer. V roce 1866 se dekretem císaře Františka Josefa I. stal Jablonec městem. Jmenovací dekret však obdržel až v roce 1906, kdy si tehdejší starosta jeho vydání u císaře údajně doslova „vyseděl“. K této příležitosti byl závazně kodifikován městský znak a k jménu města připsán přívlastek „nad Nisou“. Z Jablonce se mezitím stalo světově proslulé středisko obchodu s bižuterií. V roce 1880 zde pro tyto účely založili uměleckoprůmyslovou školu a v roce 1888 bylo město napojeno na železniční síť tratí Liberec – Jablonec, zanedlouho prodlouženou z Jablonce přes Smržovku a Tanvald až do Kořenova a tam napojenou na síť tehdejších železnic pruských. To vše výrazně přispělo k rozkvětu jabloneckého průmyslu, který zase vedl k rozvoji architektury. Zdejší exportéři si stavěli domy zejména ve stylu secese. Za zmínku určitě stojí i výjimečný secesní kostel Povýšení svatého kříže. Mnoho staveb ve městě nese prvky dobového historismu, např. novorenesanční budova pošty, historizující městské divadlo se secesními interiéry či evangelický kostel ve stylu novogotiky. Stoletá voda roku 1897 zničila valnou část regionu, v následujícím desetiletí se proto začaly stavět ochranné přehrady včetně jabloneckého vodního díla Mšeno. V meziválečném období nechalo město vybudovat dvě největší funkcionalistické dominanty města – novou radnici a katolický kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Tím dalo v dobách krize práci téměř dvěma tisícům dělníků. Jablonec utrpěl útěkem Čechů před nacismem a především nuceným odsunem německého obyvatelstva po druhé světové válce. Přestože byla značná část místních Němců díky sklářské odbornosti z odsunu vyňata, počet obyvatel Jablonce klesl o více než 10 tisíc. Město (na rozdíl od sousedního Liberce) naopak tolik nepostihla okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Zasáhla ho, stejně jako celou republiku, vlna panelové výstavby, která „pohřbila“ nejen Mšeno nad Nisou a zcela změnila malebná jablonecká předměstí. Statutárním městem se Jablonec nad Nisou stal v roce 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Podle sčítání v roce 1921 zde žilo v 2283 domech 26 929 obyvatel, z nichž bylo 14 359 žen. 3 926 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 21 982 k německé a 94 k židovské. Žilo zde 20 698 římských katolíků, 2 609 evangelíků, 159 příslušníků Církve československé husitské a 801 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 2 984 domech 33 958 obyvatel. 5 602 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 27 017 k německé. Žilo zde 24 873 římských katolíků, 3 331 evangelíků, 597 příslušníků Církve československé husitské a 799 židů.", "section_level": 2}, {"title": "Církve.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2001, kdy měl Jablonec 45 600 obyvatel, uvedlo 33 976 z nich, že jsou bez vyznání (75 %). Následuje seznam největších církví ve městě:", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "V bižuterii a sklářství je v Jablonci a okolí ještě dnes zaměstnáno 11 000 lidí, přičemž produkce je z velké většiny orientována exportně. Kromě bižuterie a sklářství je však v Jablonci výrazně zastoupeno také strojírenství, dřevozpracující průmysl a výroba nábytku. V Jablonci je také mincovna pro Česko s názvem \"Česká mincovna\", založená po rozpadu Československa (mincovna pro Slovensko zůstala ve slovenské Kremnici). Nejdůležitější sklářské podniky: EcoGlass, G&B beads, Preciosa. Společnosti Bižuterie, Česká mincovna, Ornela a Železnobrodské sklo byly součástí jedné společnosti \"Jablonex Group\". Padesátiletá historie závodu Železnobrodské sklo v Železném Brodu na Jablonecku skončila v srpnu 2009. Další podniky společnosti Jablonex Group byly prodány nebo uzavřeny v roce 2010. Společnost \"Jablotron\" vyrábí zabezpečovací zařízení a mobilní telefony. Firma \"Soliter\" vyrábí kovové šperky. Společnost \"Lucas Varity\" vyrábí v Jablonci a okolí autobrzdy pod jménem \"TRW Automotive Aftermarket CZ LUCAS Autobrzdy\" (převzala zařízení bývalých podniků Autobrzdy a Ateso). Dodává mimo jiné pro společnost Škoda Auto. V místní části Jablonecké Paseky sídlí tradiční český výrobce elektroinstalačního materiálu (vypínačů a zásuvek). Firma byla založena 1868 pod názvem Kramer & Löbl jako výrobce skleněných svítidel a částí svítidel. Od roku 1908 sídlí v Jabloneckých Pasekách a vyrábí elektroinstalační materiál, nyní (2015) pod značkou ABB, Elektro-Praga.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městskou dopravu v Jablonci nad Nisou tvoří síť městských autobusů. Provoz zajišťuje Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou (dříve ho zajišťovala firma ČSAD Jablonec). Městské autobusy zajíždějí i do přilehlých obcí – Rychnova, Janova, Bedřichova či Lučan. Do jablonecké čtvrti Lukášov zajíždí i linka č. 15 liberecké MHD. Mezi lety 1900 až 1965 měl Jablonec svou vlastní tramvajovou síť s tratěmi do Mšena, Rychnova či Janova, dnes do města vede pouze meziměstská tramvajová trať z Liberce. Trať je unikátní svým úzkým rozchodem, který činí 1000 mm, a také tím, že je pouze jednokolejná. Do Jablonce zajíždí tramvajová linka č. 11, jejímž dopravcem je rovněž Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou. S krajským Libercem má Jablonec silniční spojení po silnici I/14, v roce 2012 se plánovala její rekonstrukce. Silnice I/14 dále pokračuje na Tanvald. Silnice první třídy I/65 spojuje Jablonec s významnou silnicí I/35, která Jablonec míjí. Jablonec nemá příliš dobré železniční spojení. Leží na regionální železniční trati 036 z Liberce přes Tanvald a Harrachov do Polska. Do Jablonce jezdí jen osobní vlaky linky L1 \"Liberec – Jablonec – Smržovka – Tanvald – Harrachov\", o víkendu pak i spěšné vlaky \"Tanvald – Jablonec – Liberec – Drážďany\". Jablonec je městskou dopravou spojen s nádražím v Rychnově u Jablonce nad Nisou, které leží na hlavní trati 030 Liberec – Hradec Králové, a kde staví všechny vlaky včetně rychlíkové linky Liberec – Pardubice, která má v Turnově přípoje na rychlíky směr Mladá Boleslav a Praha.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zajímavosti.", "content": "Jablonec nad Nisou je zasazen do nádherné přírody. Od západu sem zasahuje Žitavská pánev, v jejímž okrsku Jablonecká kotlina se rozkládá vlastní centrum města, které je ze zbývajících světových stran obklopeno Jizerskými horami (na severním okraji města jde o okrsek Tanvaldská vrchovina, na východě Černostudnický hřbet, na jihu Maršovická vrchovina). Výše položené partie Jizerských hor na severu jsou dobře přístupné i MHD, jejíž autobusy zajíždí až do Bedřichova – ráje běhu na lyžích. Při okrajích města jsou dobře přístupné dva zalesněné hřebeny – na jihovýchod od Jablonce je to Černostudniční hřeben s rozhlednou na vrcholu Černá studnice, na severozápadním okraji města pak Prosečský hřeben s rozhlednou Nad Prosečí; obě lokality skýtají možností dobrého výhledu. Nedaleko Jablonce se nachází také přírodní park Maloskalsko, malebný mikroregion s množstvím rozeklaných pískovcových skal protnutých tokem řeky Jizery. Městem prochází rozvodí Baltského moře (povodí řeky Lužická Nisa) a Severního moře (povodí Labe), kam směřuje v Kokoníně pramenící řeka Mohelka – pravostranný přítok Jizery. Na území města je několik zajímavých geologických útvarů – Balvan s kotlem v ulici U Balvanu, Čertův kámen (kámen položený na čtyřech menších kamenech) a \"Schnuppstein\" (skalisko s vyhlídkou) v místní části Vrkoslavice, peřejnaté údolí řeky Lužická Nisa v části Brandl s říčními hrnci.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město se skládá z osmi místních částí, které jsou téměř shodné s katastrálními územími (v závorce německý název):", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Jablonec nad Nisou byl dříve sídlem okresního úřadu, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a s pověřeným obecním úřadem. Okres Jablonec nad Nisou ale stále existuje a skládá se ze 34 obcí, ORP z 11 obcí. Stále zde také působí Okresní soud v Jablonci nad Nisou a okresní státní zastupitelství. Pro volby do Senátu patří do volebního obvodu č. 35.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jablonec nad Nisou (, ) je statutární město v Libereckém kraji. Leží 9 km jihovýchodně od Liberce, v údolí řeky Nisy a jejích přítoků. Na ploše 31,38 km2 zde žije obyvatel. Město proslulo výrobou skla a bižuterie, je v něm však zastoupena i řada jiných průmyslových odvětví. Jablonec a okolí nabízejí množství sportovních i turistických aktivit jak romantických (Maloskalsko), tak populárních (Jizerské hory).", "tgt_summary": "Jablonec nad Nisou (; ), known locally as Jablonec, is a city in northern Bohemia, the second-largest city of the Liberec Region. It is a mountain resort in the Jizera Mountains, and also a local centre for education, and is known for its glass and jewelry production. From 1938 to 1945 it was one of the municipalities in Sudetenland.", "id": 2146481}
{"src_title": "Léno", "tgt_title": "Fief", "src_document": [{"title": "Udělování lén.", "content": "Vrchním vlastníkem veškeré půdy v zemi byl v době utváření středověkých států panovník, který uděloval pozemky a úřady do držení členům své družiny, aby je odměnil a zavázal si je. Zpočátku to bylo pouze do úmrtí panovníka i nabyvatele, jemuž navíc mohly být statky pro neposlušnost z panovníkovy vůle odebrány. Později si šlechta vymohla jejich dědičnost z otce na syna (v západofranské říši například roku 877 na Karlu II. Holém). Držitel propůjčené půdy (mohl jím být nejen šlechtic, ale také církevní hodnostář, klášter či biskupství) se nazýval leník nebo vazal. Vazalové byli vůči svému lennímu pánovi – seniorovi povinni „\"radou a pomocí\"“. K jejich hlavním povinnostem patřilo účastnit se shromáždění, které panovník svolal, a poskytnout mu v případě potřeby vojenskou nebo finanční pomoc. Zatímco v Anglii byla uplatňována zásada „vazal mého vazala je i mým vazalem“, což vedlo k centralizaci země, ve Francii platilo, že „vazal mého vazala není mým vazalem“.", "section_level": 1}, {"title": "Feudální statek.", "content": "Léno sloužilo k zajištění obživy toho, kdo jej držel, včetně jeho rodiny, služebnictva a celého dvora (obyvatelé hradu či paláce). Vlastníci lén byli feudální vrchností - pozemky jejich statků obdělávali poddaní, kteří byli na svém pánovi závislí. Základem toho byla skutečnost, že vrchnosti patřila veškerá půda ve vesnici (dominikál i rustikál, včetně té, kterou sedláci obdělávali pro sebe nebo na níž stála jejich hospodářská usedlost). Za to museli odvádět rentu. Kromě roboty - renty v úkonech, odevzdávali ještě část vlastní úrody - rentu v naturáliích. Později převládla peněžní renta. V 9. - 13. století byla většina poddaných v postavení osobně nesvobodných nevolníků - bez svolení své vrchnosti se například nesměli stěhovat, studovat nebo uzavírat sňatky. Vztah feudál - poddaný byl určitou obdobou vztahu mezi lenním pánem a jeho vazalem.", "section_level": 1}, {"title": "Feudální úřad.", "content": "Stejně jako statky byly v léno udělovány i úřady, z nichž často plynuly držiteli také nemalé výhody. V tomto případě v latině je použit výraz \"beneficium\". Význam je zde prakticky stejný, jako při použití výrazu \"feudum\".", "section_level": 1}, {"title": "Feudální hierarchie.", "content": "Renta byla pro feudály velkým zdrojem bohatství. Přesto se jim někdy jevilo jako výhodnější zachovat se podobně jako panovník a část svých držav dále propůjčit. Královský vazal se tak stal zároveň lenním pánem svého vazala. Také on na něm požadoval „\"radu a pomoc\"“. Do lenního poměru k mocným a bohatým šlechticům vstupovala především drobná šlechta - rytíři a zemani. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, které byly obdělávané závislými rolníky, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců (první léno bylo uděleno v pol. 8. st. majordomem Karlem Martelem). V 9. - 11. století se postupně prosadil téměř v celé Evropě. Podle latinského výrazu \"feudum\" se celý systém i středověká společnost označují jako feudální. Koncem středověku, v době, kdy rytířská vojska začali nahrazovat nájemní vojáci, žoldnéři, začalo lenní právo ztrácet na významu. Formálně trvalo v našich zemích až do konce Svaté říše římské roku 1806, v Anglii do roku 1649, ve Francii do roku 1789. V Čechách se lenní vztahy nejdéle udržely na Frýdlantsku, kde vrchnost udělovala jednotlivé vsi nižším šlechticům jako léno. Tito šlechtici neměli téměř žádný větší majetek a žili jen v lepších chalupách. Lenní systém zde zanikl do poloviny 18. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Léno (latina používá dva výrazy: \"feudum\" nebo \"beneficium\", německy: \"Lehn\", \"Lehen\", francouzsky: \"fief\") byla ve středověku označována podmíněná držba půdy, nebo úřadů, na základě lenní smlouvy, která mohla být jak ústní, tak písemná. Lenní systém byl v západní Evropě obvyklý způsob státní správy a páteř feudálního společenského zřízení.", "tgt_summary": "A fief (; ) was the central element of feudalism. It consisted of heritable property or rights granted by an overlord to a vassal who held it in fealty (or \"in fee\") in return for a form of feudal allegiance and service, usually given by the personal ceremonies of homage and fealty. The fees were often lands or revenue-producing real property held in feudal land tenure: these are typically known as fiefs or fiefdoms. However, not only land but anything of value could be held in fee, including governmental office, rights of exploitation such as hunting or fishing, monopolies in trade, and tax farms.", "id": 1186405}
{"src_title": "Rudolf Bultmann", "tgt_title": "Rudolf Bultmann", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v rodině luterského faráře, maturoval v Oldenburgu a pak studoval teologii v Tübingenu, v Berlíně a v Marburgu, kde roku 1910 promoval prací o slohu epištol svatého Pavla. Mezi jeho učiteli byli Herrmann Gunkel a Johannes Weiss. O dva roky později se habilitoval a přednášel Nový zákon v Marburgu, ve Vratislavi a od roku 1921 až do svého emeritování 1951 opět v Marburgu. Zde jej také silně ovlivnilo setkání s Martinem Heideggerem a jeho filosofií pobytu (existence). Už jeho první dílo, \"Dějiny synoptické tradice\" (1921), vzbudilo velkou pozornost svou metodou rozboru textu evangelií, jejž Bultmann rozkládal na krátké tropy či textové jednotky a sledoval pak jejich vývoj v různých synoptických evangeliích. Součástí tohoto rozboru je i určení „životního zasazení“ (\"Sitz im Leben\"), to jest dobové souvislosti a kazatelského použití textu. “Cílem kritiky forem je určit původní podobu textového úseku, například Ježíšova výroku nebo podobenství. Tak můžeme rozlišit druhotné dodatky, což vede k důležitým výsledkům pro dějiny textové tradice.“ Roku 1941 vydal \"Janovo evangelium\", důkladný a kontroverzní kritický výklad, který ho vedl k předpokladu ztraceného Evangelia znamení, z něhož Janovo evangelium čerpalo zprávy o Ježíšových zázracích. Téhož roku vydal rovněž velmi diskutovanou přednášku \"Nový zákon a mytologie\", kde představil svůj projekt demytologizace, to jest výkladu mýtických a zázračných prvků Bible jako výrazů určitého sebepochopení vypravěče. Inspirován Heideggerovou filosofií nechápal Bultmann taková vyprávění jako pokusy o objektivní popis vnějších událostí, ale jako výrazy vnitřní zkušenosti vypravěče a evangelium pak jako teologii ve formě příběhů. Zázračné příběhy se tedy nemají ignorovat, nýbrž vyložit přiměřeně současné životní zkušenosti. Jiný významný protestantský teolog, Karl Barth, proto Bultmanna ostře kritizoval, že přizpůsobuje Boží zjevení na míru člověka. Radikální Bultmannova kritika rozlišovala mezi historickým Ježíšem a zvěstovaným Kristem a nakonec vyústila do tvrzení, že křesťanství je založeno na kázání či kérygmatu, ne nutně na historických událostech (\"Kérygma a mýtus\", 1953). Tento extrémní kriticismus už jeho žáci většinou kritizovali a opustili, jeho metoda se však stále používá a jeho vědecká pečlivost a akribie je i dnes vzorem pro mnoho biblistů. Bultmann byl členem \"Vyznavačské církve\", která odmítala nacismus, a vychoval řadu významných žáků, mezi nimiž byli například Hannah Arendtová, Günther Bornkamm, Herbert Braun, Hans Conzelmann, Gerhard Ebeling, Ernst Käsemann a Heinrich Schlier. Do diskuse o \"Kérygmatu a mýtu\" vstoupil kriticky i pražský biblista profesor Josef Bohumil Souček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Bultmann (20. srpna 1884 Wiefelstede, Oldenburg – 30. července 1976 Marburg) byl německý luterský teolog a biblista, představitel školy dějin forem (\"Formgeschichte\") a autor projektu demytologizace a existenciálního výkladu Nového zákona.", "tgt_summary": "Rudolf Karl Bultmann (; 20 August 1884 – 30 July 1976) was a German Lutheran theologian and professor of the New Testament at the University of Marburg. He was one of the major figures of early-20th-century biblical studies. A prominent critic of liberal theology, Bultmann instead argued for an existentialist interpretation of the New Testament. His hermeneutical approach to the New Testament led him to be a proponent of dialectical theology. ", "id": 1093176}
{"src_title": "Hurtigruten", "tgt_title": "Hurtigruten", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pro pochopení významu a nutnosti propojit místa na norském pobřeží nám pomůže pohled na norskou geografii. Dnešní Norsko má na délku po severo-jižní ose asi 2650 kilometrů. Od nepaměti mírné klima pozitivně ovlivňovalo především jižní část země, která dominovala jak v počtu obyvatel, tak i v hospodářském vlivu. Sídlům a obcím na severu země, která žila z rybolovu ve vodách bohatých na ryby okolo Lofot, Vesterál a v Severním moři, chyběl vhodný způsob k přepravě ulovených ryb, ale také k zásobování základním zbožím a výrobky, které nebyla žádná z obcí schopna vyprodukovat. Od začátku devatenáctého století začalo být realizováno spojení mezi Bergenem, obchodím centrem země, a periferními Lofotami, avšak jen příležitostně. Zejména během dlouhých zim byl sever země prakticky izolován od zbytku světa. Norský stát si byl vědom rozdílů mezi centrálními a periferními oblastmi a hledal způsob, jak zlepšit dopravní spojení se severem. V roce 1875 byl vypracován první plán pravidelného státem dotovaného spojení měst Bergen a Stavanger na jihu země s velkými obcemi na severu Norska prostřednictvím malých obchodních lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Hurtigruten byl původně soukromým rejdařstvím \"Vesteraalens Dampskibsselskap\" a první spojení mezi Trondheimem a Hammerfestem začal realizovat v roce 1893. První pravidelné a především celoroční poštovní spojení mezi jihem a severem země se uskutečnilo díky nasazení zkušeného kapitána Richarda Witha. Společně s lodivodem Andreasem Holtem od roku 1882 pečlivě přemýšlel nad možnostmi provedení lodi norskými pobřežními vodami. Jako první si troufl plavit se na trase do Hammerfestu v noci a v temných zimních měsících, což byla podmínka pro zisk státních dotací, bez kterých by doprava pošty na sever nebyla rentabilní. V letech 1889 a 1890 byl uznávaným kapitánem Augustem Kriegsmannem Granem z pověření ministerstva vnitra vypracován plán celoročního provozu podél celého západního pobřeží. Ten 18. dubna 1891 vyústil ve vypsání tendru na lodní spojení. O dva roky později, 2. července 1893, podnikla loď D/S Vesteraalen pod velením kapitána Richarda Witha cestu z Trondheimu do Hammerfestu. Při této první cestě, která trvala 67 hodin, navštívila Withova loď celkem devět obcí: Rørvik, Brønnøysund, Sandnessjøen, Bodø, Svolvær, Lødingen, Harstad, Tromsø a Skjervøy. Následovaly dvě další linky Hurtigrutenu, takže na přelomu století existovaly celkem tři lodní poštovní linky. První vedla z Trondheimu do Hammerfestu, druhá z Bergenu do Hammerfestu a třetí z Hammerfestu dále na sever, do Vadsø. Ta byla v roce 1908 prodloužena až do města Kirkenes, které je konečnou Hurtigrutenu dodnes. Lodě na těchto linkách byly v té době vypravovány dvakrát týdně, jak v létě, tak i v zimě. Díky lodnímu spojení se zásadně změnily životní podmínky v izolovaných oblastech na severu země. Hurtigruten formoval a sjednocoval zemi. Obtížné pozemní cestě přes členitý norský terén se nyní bylo možno vyhnout. V roce 1898 byla jižní část linky prodloužena z Bergenu až do Stavangeru, avšak již v roce 1919 byly v hustě zalidněné jižní části země vybudovány silnice a železnice do té míry, že doprava pošty lodí byla zrušena. Od té doby dodnes je Bergen nejjižnějším bodem na trase Hurtigrutenu. V létě 1922 byla slavnostně otevřena Risøyrenna, úzká námořní cesta mezi vesterálskými obcemi Sortland a Risøyhamn. Tato cesta je součástí trasy Hurtigrutenu dodnes. Od 1. června 1936 byly tři původní trasy nahrazeny jednou vedoucí z Bergenu až do Kirkenes. Díky čtrnácti lodím ze šesti rejdařství bylo zajištěno pravidelné denní spojení.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a poválečné období.", "content": "Během obou světových válek a především během druhé, kdy byla za okupace Norska zpustošena řada obcí na severu, bylo z větší části nemožné naplňovat primární úkol Hurtigrutenu a to dopravu pošty. Proto byly lodě Hurtigrutenu nasazeny na pobřežní dopravu a převoz vojáků a ojediněle byl zachován jejich původní účel. V období let 1940 až 1945 došlo k největšímu množství nehod a potopení lodí Hurtigrutenu. Nadále bylo částečně zachováno základní zásobování obcí na severu země, když rejdařství nasadila místo původních, buď zabavených, či potopených lodí, malé nákladní či rybářské lodě. Po skončení druhé světové války byly ze čtrnácti původních lodí schopny provozu jen tři. Díky státem podporovanému programu obnovy loďtsva bylo od roku 1950 obnoveno pravidelné denní spojení mezi Trondheimem a Hammerfestem. Do roku 1956 bylo do služby zařazeno deset nových lodí a mohlo tak být v plném rozsahu obnoveno pravidelné spojení. Zatímco v počátcích Hurtigrutenu byly používány běžné parní lodě, tato konstrukční řada byla vyvinuta speciálně pro nasazení na lince Hurtigrutenu. Každá další generace lodí Hurtigrutenu vycházela ze zkušeností s předchozími modely. Vzhled a koncept lodí by proto mezitím značně změněn, přesto šlo nadále o lodě speciálně navržené pro tento účel.", "section_level": 2}, {"title": "Od 60. let do současnosti.", "content": "Do konce 70. let byl Hurtigruten především v zimě pro některé obce jediným způsobem zásobování a byl proto státem výrazně dotován. Díky rozšiřování silniční sítě a lepší dostupnosti letišť začal Hurtigruten ztrácet svůj hospodářský význam a větší roli pro něj začala hrát turistika. Přesto i nadále přepravují lodě Hurtigrutenu zboží a pasažéry mezi jednotlivými přístavy. S výstavbou lodí nové, prostřední generace v 80. letech 20. století došlo díky zavedení principu RoRo k racionalizaci přepravy nákladu. Prostoj mezi připlutím a odplutím lodě z Bergenu tak byl snížen ze dne a půl na osm hodin. Díky této změně bylo pro zachování denního provozu potřeba jen jedenáct místo čtrnácti lodí. Jelikož norský stát omezil od 90. let 20. století dotování Hurtigrutenu pouze na zimní část roku, snaží se rejdařství nasazením moderních a komfortnějších lodí nalákat větší množství zahraničních turistů a zvyšováním jejich počtu kompenzovat ztráty dotací. V zimním období je ovšem vytížení lodí tak malé, že se Hurtigruten dostává do ztráty. Za účelem omezení ztrát vysílá rejdařství každou zimu dvě své největší lodě do Antarktidy na expediční mise a na pravidelné linky nasazuje lodě s podstatně omezenou posádkou. Na konci roku 2004 byl norskou vládou garantován balíček dotací ve výši 1,9 miliard norských korun (cirka 216 milionů Euro), čímž byl zajištěn provoz až do zimy 2011/12. Škrty v dotacích se po uplynutí tohoto termínu však nedají očekávat, protože denní spojení je pro Nory, především na severu země, základním symbolem vzájemného porozumění. Právě proto se nese toto spojení čestné jméno Riksvei Nr. 1 (Cesta č. 1). Zajímavé okamžiky z historie Hurtigrutenu od jeho vzniku až po současnost nabízí muzeum Hurtigrutenu, které bylo v roce 1993 otevřeno ve Stokmarknes.", "section_level": 2}, {"title": "Počty pasažérů a vybavení lodí.", "content": "Po druhé světové válce přepravovaly lodě Hurtigrutenu ročně více než 410 tisíc pasažérů. Přitom se struktura pasažérů začala značně měnit. Zatímco během 40. a 50. let tvořili většinu pasažérů lidé, kteří lodě využívali relativně pravidelně během roku pro plavby na střední a delší vzdálenosti, v současnosti jsou lodě Hurtigrutenu v letních měsících využívány především turisty pro okružní pobřežní plavby. Bez zaměření na turisty by společnost nebyla schopna pokrýt náklady na provoz lodí. Prudký rozvoj individuální dopravy a stavba nových letišť v průběhu 70. let způsobily rejdařství značné problémy. Ke konci 80. let poklesl počet pasažérů natolik, že se začalo vážně uvažovat o opuštění denní frekvence spojení. Během následné snahy reagovat na požadavky turistů, aniž by lodě ztratily charakter poštovních, došlo od začátku 90. let k opětovnému nárůstu počtu pasažérů. Mezitím se počet pasažérů ustálil na 500 až 550 tisících ročně, z nichž přibližně 70 procent tvoří turisté, kteří se vydávají na okružní plavbu. Změna účelu lodí se zrcadlila v jejich dalších zřetelných změnách. Lodě postavené v 50. letech byly vybaveny ještě relativně malými a prostými kajutami s více postelemi a většinou bez vlastních toalet a k tomu měly jen jednu jídelnu a jeden bufet. Také na lodích prostřední generace se vedle již velmi pohodlných kajut nacházely také kajuty vybavené až deseti jednoduchými lehátky pro pasažéry na dálkových cestách, ale ty se již v současnosti nepoužívají. Lodě nové generace jsou výrazně pohodlnější. Vedle relativně luxusních kajut se sprchami a toaletami se turistům vedle restaurací a kaváren nabízí též panoramatické salóny, vířivky, bary, tělocvičny a společenské místnosti. K okružním plavbám patří rovněž organizované výlety na pevninu, ale na lodích Hurtigrutenu však chybí další jinak obvyklé společenské události typické pro ostatní výletní plavby, například Kapitánova večeře či kulturní program s divadelními a hudebními vystoupeními. Na lodích Hurtigrutenu rovněž není vyžadováno formální oblečení a to ani při večeřích. Výhradně kvůli turistům jsou do letního jízdního řádu přidány Geirangerfjord a Trollfjord. Zatímco od konce druhé světové války počet přepravovaných osob rostl, objem zboží převáženého loděmi Hurtigrutenu postupně klesal. Tento trend se v průběhu 90. let změnil a objem přepraveného zboží a automobilů začal růst. Zatímco v roce 1990 přepravil Hurtigruten 7 500 osobních aut a 100 tisíc tun nákladu, v roce 2002 to bylo již více než 55 000 osobních aut a 165 tisíc tun nákladu. Hlavním důvodem této změny je zavedení nového systému nakládání a vykládání zboží u takřka všech lodí na začátku 90. let, čímž došlo k zefektivnění celého procesu a tudíž i ke snížení ceny dopravy nákladu. Všechny lodě s výjimkou MS Lofoten a MS Nordstjernen disponují postranními vraty, kterými mohou být automobily a zboží s pomocí nákladního výtahu umístěny přímo na nákladní palubu (paluba 2 či paluba B). Tento způsob znamená značnou úsporu času a personálu oproti nakládání zboží jeřábem používanému až do 80. let, kdy musely být každý kus zboží a každé auto jednotlivě zvednuty jeřábem na palubu, což bylo finančně nákladné.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa Hurtigrutenu.", "content": "Lodě Hurtigrutenu cestují na základě pevného jízdního řádu. Každý den ve stejný čas vyplouvá z Bergenu loď a po dvanácti dnech se vrací zpět. Pro přístavy na trase Hurtigrutenu a jejich obyvatele, především v oblasti severního Norska, jsou pravidelné příjezdy lodí pevnou součástí jejich denní rutiny. Případná zpoždění či vynechání pravidelného cyklu některou lodí jsou pro místní média událostí hodnou zpracování. Nejen že se díky Hurtigrutenu do nejodlehlejších vesnic dostanou lidé a zboží, ale též se takto rychle šíří zprávy a informace. Jízdním řádem jsou ovlivňovány rovněž termíny návštěv lékařů, úřadů a rodinná setkání. V malých přístavech na severu plní Hurtigruten také sociální funkci. Během maximálně půlhodinových zastávek se obyvatelé obcí vydávají na palubu, kde v bufetu společně vypijí kávu, vymění informace a obstarají si nejnovější časopisy. Tito návštěvníci, označovaní jako kaffegjengs, opouštějí loď až bezprostředně před jejím odplutím. Během cesty z Bergenu do Kirkenes navštíví lodě Hurtigrutenu tyto přístavy: Kirkenes je poslední zástavkou lodí Hurtigrutenu. Odtud se lodě vydávají takřka stejnou cestou zpět do Bergenu. Přístavy navštívené při cestě na sever v průběhu noci jsou většinou během zpáteční cesty navštíveny ve dne, takže všechny přístavy jsou alespoň jednou navštíveny během dne. Čas strávený v přístavech se stanovuje na základě množství nakládaného a vykládaného zboží a také turistické atraktivnosti lokality. V některých přístavech trvají zastávky až šest hodin. Při takto dlouhých zastávkách se mohou pasažéři zúčastnit organizovaných prohlídek města či jiných zajímavých míst.", "section_level": 1}, {"title": "Dřívější přístavy Hurtigrutenu.", "content": "V průběhu let se trasa Hurtigrutenu z různých důvodů, především hospodářských a námořních, měnila. Následuje seznam přístavů, kde Hurtigruten v minulosti kotvil a to ze severu na jih.", "section_level": 2}, {"title": "Setkávání lodí.", "content": "Severně a jižně plující lodě se pravidelně vzájemně potkávají v následujících místech: Při setkání se lodě navzájem zdraví následujícími signály: Loď plující na sever vysílá dvakrát dlouhý a jednou krátký signál, zatímco loď plující na jih zdraví dvakrát dlouze, jednou krátce a jednou dlouze. Za dne probíhá pozdrav prostřednictvím lodní sirény a v noci se používají reflektory. Dle tradice zdraví jako první loď plující na sever.", "section_level": 2}, {"title": "Délka plavby Hurtigrutenu.", "content": "V létě činí délka plavby na sever z Bergenu přes Geiranger až do Kirkenes 1460 námořních mil (2703 km) a plavba na jih je dlouhá 1335 námořních mil (2472 km). Okružní plavba je tudíž dlouhá 2795 námořních mil (5176 km). Do zimního jízdního řádu nejsou zařazeny návštěva Geirangeru při cestě na sever a plavba Trollfjordem při cestě na jih, čímž se celková délka plavby zkrátí na 2670 námořních mil (4946 km).", "section_level": 1}, {"title": "Rejdařství Hurtigrutenu.", "content": "Od založení Hurtigrutenu provozovalo lodě celkem devět různých rejdařství. Do poloviny 20. století existovalo šest samostatných rejdařství, které na okružní trase provozovaly své lodi. Ekonomické tlaky nutily od poloviny 70. let rejdařství ke slučování a k fúzím. V roce 1979 vzniklo sloučením DSDC a BDS rejdařství TFDS. Na konci došlo k fúzi ODS a VDS a ke vzniku OVDS. Tato dvě zbývající rejdařství, TFDS a OVDS, se sloučila a 1. března 2006 dala vzniknout společnosti HURTIGRUTEN GROUP ASA, která dnes provozuje všechny lodě; od dubna 2007 pod jménem Hurtigruten ASA. Společnosti NDS a FFR se již dříve z provozování Hurtigrutenu stáhly. Kromě lodí na okružní trase kolem Norska provozuje rejdařství HURTIGRUTEN ASA další lodní spoje na severu Norska. Tudíž i na lodích na těchto trasách se nachází logo společnosti, byť tyto lodě s tradiční trasou Hurtigrutenu nemají nic společného. Všechna rejdařství:", "section_level": 1}, {"title": "Lodě Hurtigrutenu.", "content": "Pro zachování každodenních odjezdů na okružní cesty je zapotřebí jedenácti lodí. Ve službě je jich v současnosti třináct. Lodě tradiční generace jsou na trasu nasazovány převážně v zimní sezóně, kdy nahrazují lodě moderní generace, které jsou v této době využívány pro plavby v chilských vodách a v okolí Antarktidy. Například v zimní sezóně 2005/2006 nebyly lodě MS Nordnorge a MS Nordkapp nasazeny na okružní trasu okolo Norska. V letní sezóně byly lodě tradiční generace a některé lodě prostřední generace naopak využívány k plavbám v Severním moři a na Špicberky a příležitostně též byly připraveny jako rezervní lodě s menší posádkou.", "section_level": 1}, {"title": "Současné lodě Hurtigrutenu.", "content": "Současné lodě jsou děleny do tři kategorií a to na lodě tradiční, střední a nové generace. Pro všechny tři kategorie je společné, že se u nich počítá s přepravou zboží i pasažérů a byly navrženy přímo pro nasazení na trase Hurtigrutenu. U mol kotví všechny lodě levou stranou, protože pouze na ní se nachází jak vrata pro nakládání zboží, tak nástupní můstek pro pasažéry.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční generace.", "content": "Lodě této generace by při porovnání se současným standardem mohly působit zastarale. Kajuty jsou díky odhlučnění komfortní, ale vybavení není srovnatelné s loděmi nové generace. Rovněž nakládání a vykládání zboží lodním jeřábem je časově náročné a zdlouhavé. Přesto jsou dvě zbývající lodě tradiční generace u turistů velice oblíbené, neboť si jako málo lodí v Evropě byly schopny udržet nostalgický charakter starých poštovních lodí. Stará MS Finnmarken, sesterská loď stále aktivní MS Lofoten, byla v Norsku vyhlášena kulturní památkou a lze si ji prohlédnout v muzeu Hurtigrutenu v Stokmarknes. V na pasažéry slabé zimě jsou lodě této generace stále nasazovány na okružní plavby po trase Hurtigrutenu, zatímco v létě jsou používány jako na jiných výletních trasách či jako případná záloha. Stále aktivní lodě této generace:", "section_level": 3}, {"title": "Prostřední generace.", "content": "Životopis těchto lodí, označovaných za lodě prostřední generace, odráží zásadní změny v politice rejdařství v 80. letech. Původně byla naplánována přeprava zboží v kontejnerech umístěných na zádi. Tento koncept se ovšem neosvědčil a naděje vkládané do této formy dopravy zboží se nenaplnily a na druhou stranu byl počet kajut na palubě nedostatečný. V roce 1988 došlo k přestavbě tří sesterských lodí. Při ní došlo na místě pro kontejnery na zádi k výstavbě nových kajut. Spolu s dodatečně vybudovaným panoramatickým salonem uprostřed lodi došlo ke zdvojnásobení počtu kajut a též se výrazně zvýšil komfort pasažérů. Dobré zkušenosti získané při změně konceptu lodí měly hlavní vliv na vývoj nové generace lodí. S přestavbou lodí této generace docházelo ke kompletní změně politiky rejdařství, které se začalo zaměřovat na komfortní okružní plavby více než na přepravu zboží a pasažérů na kratší vzdálenosti. Ze tří lodí prostřední generace je ve službě pouze jediná, MS Vesterålen (Rok výstavby: 1983, BRZ: 6.261, 560 pasažérů, délka 108,6 m, šířka 16,5 m, 7 palub), která ve střednědobém horizontu ve flotile zůstane. Další dvě lodě prostřední generace MS Narvik a MS Lyngen byly v roce 2007 prodány.", "section_level": 3}, {"title": "Nová generace.", "content": "Již při projektování lodí nové generace počítalo rejdařství s tím, že by šlo o lodě vybavením a komfortem srovnatelné s malými výletními loděmi. Poprvé byly na lodě instalovány bazény, apartmány či tělocvičny. Bylo také možno tyto lodě, především v zimní sezóně, použít jako takzvané expediční lodě a otevřít tak novou novou formu podnikání. MS Fram, nejnovější loď nové generace založena na tomto konceptu je využívána výhradně jako expediční loď. Lodě této generace i přes společný koncept od sebe výrazně liší v rozměrech, designu a vybavení a tudíž je nelze označit za sesterské lodě. Lodím je společný výrazný panoramatický salón umístěný nad můstkem na palubách 7 či 8, který nabízí pasažérům i při špatném počasí dobrý výhled. V současnosti jsou na trasu Hurtigrutenu nasazovány tyto lodě: Lodě nenasazené na trasu Hurtigrutenu:", "section_level": 3}, {"title": "Vyřazené lodi Hurtigrutenu.", "content": "Rok udává uvedení do služby a zkratka označuje příslušné rejdařství provozující danou loď. V abecedním pořadí:", "section_level": 2}, {"title": "Jména lodí.", "content": "Při pojmenovávání lodí sledovala všechna rejdařství konzervativní linii. Při vyřazení lodi ze služby bylo její jméno častokrát převedeno na loď novou. Proto se ve flotile objevuje relativně málo nových jmen. Rovněž jména jsou tradiční a odkazující na severnorskou krajinu či mají souvislost s rejdařstvím. Některé lodě byly pojmenovány rovněž po norských králích a náčelnících. Velká část současně provozovaných lodí nese jméno, které již bylo dříve ve flotile Hurtigrutenu použito. Jméno Sanct Svithun naopak neponese žádná další loď, protože dvě lodě tohoto jména byly ztraceny při neštěstích.", "section_level": 2}, {"title": "Loděnice.", "content": "Lodě Hurtigrutenu byly budovány v různých loděnicích. Kromě velkých a malých norských loděnic, například Trondheim Mekaniske Verksted, Kaarbø Verft A/S nebo Fredrikstad Mekaniske Verksted, bylo mnoho lodí postaveno ve známých zahraničních loděnicích. V padesátých letech byla řada lodí postavena společností Blohm & Voss z Hamburku. Mnoho nových lodí bylo vybudováno italskou loděnicí Cantieri Riuntini dell Adriatico z Ancony. Některé z lodí nové generace byly objednány také u německé společnosti Stralsunder Volkswerft, ale též u norských Kværner Kleven Ulstein A/S a Fosen Mekaniske Verksted. Nejnovější přírůstek do flotily Hurtigrutenu, MS Fram, byl v roce 2007 dodán italskou společností Fincantieri z Terstu.", "section_level": 2}, {"title": "Nehody a bezpečnost na palubě.", "content": "Pokud odhlédneme od ztrát při druhé světové válce, zaznamenal Hurtigruten vzhledem k náročným vodám a více než milionu ujetých námořních mil ročně relativně málo tragických nehod. Při samotné druhé světové válce ztratil Hurtigruten deset lodí a dvě byly natolik poškozeny, že již nemohly být nasazeny. Prokázáno bylo přes 430 obětí mezi pasažéry a členy posádky a dle odhadů okolo 200 vojáků, kteří se rovněž nacházeli na palubě. Následuje seznam nejzávažnějších nehod s oběťmi na životech od spuštění provozu. Dne 16. června 1924 se okolo 23:00 severně od ostrova Landsgode srazily lodě Hurtigrutenu D/S Haakon Jarl a D/S Kong Harald. D/S Haakon Jarl se potopil a zahynulo 17 lidí. Dne 6. října 1929 najel D/S Haakon 7 v noci a při špatné viditelnosti před obcí Florø na útes a potopil se. Utopilo se celkem 18 ze 100 osob na palubě. Krátce po půlnoci 18. března 1931 najela D/S Hera u Havøysundu na pevninu. Zemřelo devět lidí, 64 se jich zachránilo. Devět lidí zahynulo při německém náletu na lodě D/S Prins Olav a D/S Ariadne dne 8. června 1940. Dne 23. října 1940 se krátce po poledni v důsledku exploze ve Vestfjordu potopila D/S Prinsesse Raghild, pravděpodobně najela na minu. Na palubě bylo okolo 500 osob a z nich se zachránilo jen 156. Toto neštěstí připomíná památník v přístavu v Bodø. Dne 13. září 1941 se okolo 2:00 mezi Skutvikem a Tranøyem po zásahu britským torpédem potopila D/S Barøy 2. Přežilo jen 18 z přibližně 130 pasažérů. Rovněž 13. září 1941 byl britským torpédem u Hammerfestu zasažen a potopen D/S Richard With. Zahynulo 99 osob. Dne 17. října 1941 byla po zásahu torpédem u Hasviku potopena D/S Vesteraalen. Zemřelo 26 členů posádky a 71 pasažérů. Loď D/S Sanct Svithun (1) se potopila 30. září 1943 okolo 19:00 mezi Ålesundem a Havdou po náletu britského letadla. Neštěstí nepřežilo 38 lidí a 76 se jich zachránilo. Na palubě D/S Irma přišlo 13. února 1944 o život 35 členů posádky a 25 pasažérů, když byla loď okolo 18:30 zasažena torpédy vypálenými z norské válečné lodi. Ráno okolo 9:00 dne 24. března 1944 byla před Honningsvågem dvěma britskými torpédy zasažena loď D/S Nordnorge 2. Přežili pouze dva členové třináctičlenné posádky. Pasažéři se na palubě nenacházeli. Dne 22. září 1954 okolo 2:00 najela D/S Nordstjernen v Raftsundu na pevninu a potopila se. Zemřelo pět z 220 osob na palubě. Zatímco M/S Erling Jarl kotvila dne 8. ledna 1958 v přístavu v Bodø, rozpoutal se v části s kabinami ničivý požár, který si vyžádal čtrnáct obětí. Stejně jako předcházející loď stejného jména, potopila se též M/S Sanct Svithun (2). Dne 21. října 1962 najela před Rørvikem na skálu. Zemřelo 42 lidí, zatímco 48 se zachránilo. Po tomto neštěstí neponese žádná další loď Hurtigrutenu toto jméno. Toto je doposud poslední nehoda vedoucí ke kompletní ztrátě lodi. Od té doby se udály pouze malý nehody a havárie a to bez obětí na životech. Tato pozitivní bilance je z větší části způsobena vyspělými navigačními technologiemi, dobře vyškolenou posádkou a vyššími technickými standardy lodí. Posádka každé lodi Hurtigrutenu prochází každých jedenáct dní při zastávce v Honningsvågu několikahodinovým školením pro nebezpečné situace na moři. Kromě toho absolvují posádky pravidelně výcvik pro různé krizové situace.", "section_level": 1}, {"title": "Posádka a pracovní podmínky.", "content": "Všechny lodě Hurtigrutenu plují pod norskou vlajkou. Jelikož je velká část nákladů pokryta státními dotacemi, má rejdařství zákaz plout pod jinou vlajkou. Také jsou na palubě všech lodí, jen s několika výjimkami, norští důstojníci. Rovněž u zbývajících členů posádky je podíl Norů velice vysoký. V porovnání s ostatními rejdařstvími je počet zaměstnanců velice malý. Lodě Hurtigrutenu mají posádky o 31 (MS Vesterålen) až 85 mužích (MS Finnmarken). Posádka absolvuje dvě okružní plavby, tudíž je na palubě 22 dni a následně má 22 dní volno. Posádky se mění v Bergenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hurtigruten (v českém překladu Rychlá cesta, v angličtině někdy nazýván Norwegian Coastal Express) je označení pro systém rozvozu pošty loděmi podél dva tisíce sedm set kilometrů dlouhého západního norského pobřeží, který byl spuštěn v roce 1893. V současnosti jsou lodě Hurtigrutenu plující mezi městy Bergen a Kirkenes určeny k převozu nákladu, pasažérů na krátké vzdálenosti i pro výletní plavby. V létě je jejich jízdní řád obohacen o návštěvy Trollfjordu a Geirangerfjordu. Hurtigruten je v současnosti kromě prostředku pro dopravu zboží podél pobřeží i populární turistickou atrakcí.", "tgt_summary": "Hurtigruten (\"Express Route\", formally The coastal route Bergen-Kirkenes) is a Norwegian public coastal route transporting passengers that travel locally, regionally and between the ports of call, and also cargo between ports north of Tromsø. ", "id": 247824}
{"src_title": "Řeč", "tgt_title": "Speech", "src_document": [{"title": "Jazyk a řeč.", "content": "Moderní lingvistika rozlišuje jazyk jako systém (podle Noama Chomského jazykovou kompetenci) a řeč nebo řečové akty jako aktuální použití této kompetence. Jazyků je mnoho, ve všech však lze rozeznat podobné složky či vrstvy (např. vrstvu fonetickou, lexikální, gramatickou a stylovou) a i vztah mezi jazykem a řečí je u všech podobný. Každý řečový akt se děje v určitém jazyce, který se jeho uživatel musel naučit, ale může být doplněn slovy z jazyků jiných. Řečový akt může být mluvený (akustický - promluva, případně audiovizuální, provázený gestikulací) nebo může být vyjádřen písmem jako text a neslyšící užívají vizuální znakový jazyk. Studiem jazyka vůbec se zabývá obecná lingvistika, studiem řeči mnohem mladší pragmatika a další obory.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologie řeči.", "content": "Všechny činnosti související s řečí jsou řízeny mozkem. V mozkové kůře se nachází centrum řeči a odtud vycházejí složitě koordinované instrukce (signály) do svalů plic, hrtanu, jazyka a obličeje, přičemž pro tvorbu řeči je patrně podstatnější činnost obličejových svalů než hrtanu. Fyziologie nemusí hrát roli, ale rozhodující je spíše mozek. Řeč vzniká proudem vzduchu, který vychází z plic, prochází mezi hlasivkami (hlasovou štěrbinou), které zpravidla vytvářejí základní zvuk, který je modulován (ovlivněn a doplněn) jazykem a patrem, dásněmi a rty v ústní dutině, která působí také jako rezonátor. Na tvorbě samohlásek se podílejí hlasivky a ústní dutina, na tvorbě neznělých souhlásek jazyk, patro, dásně a rty, na tvorbě znělých souhlásek ještě také hlasivky. Tvorbu hlásek studuje fonetika.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika a evoluce.", "content": "Řeč je v běžném pojetí výsadou člověka. Ve vývoji jazykových schopností hrál podle některých studií velkou roli gen FOXP2, který je u nejbližšího příbuzného člověka, tedy šimpanze, mnohem méně vyvinutý. Ostatní živočichové sice mohou být schopni naučit se porozumět některým lidským slovům, dělají to však způsobem odlišným od člověka. Pes se může naučit chápat asi 200 slov. Zvířecí řeč je sice obdobou lidské řeči, ale zatím není jasné, jaké jsou kvalitativní rozdíly mezi nimi. Šimpanz je schopen měnit zvuky své řeči podle jiných šimpanzů a zvuky patrně obsahují a sdělují například i typ potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy řeči.", "content": "Poruchy řeči lze rozdělit na poruchy vývoje hlasu (problémy plynoucí z poškození řečových center v mozku), poruchu tvorby hlasu (onemocnění hrtanu), onemocnění úst apod. Vývojovými řečovými poruchami rozumíme řeč, která svým rozsahem a formou neodpovídá věku dítěte. Poruchami řeči se zabývá foniatrie a logopedie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řeč je artikulovaný, nejčastěji zvukový projev člověka sloužící především ke vzájemnému dorozumívání. Každá řeč je článkovaná, tj. se skládá z prvků, ze slov, která tvoří slovní zásobu (lexikální systém); jejich skládání se řídí pravidly jazyka (gramatika). Slova se skládají z hlásek, jež tvoří jeho fonémický systém. Slova nejsou pouhé signály, které by svůj význam odvozovaly ze situace, nýbrž jsou to symboly s kulturně daným významem, který slovo nese v nejrůznějších situacích. Ani spojování slov není libovolné, nýbrž vždy se řídí syntaxí daného jazyka.", "tgt_summary": "Speech is human vocal communication using language. Each language uses phonetic combinations of vowel and consonant sounds that form the sound of its words (that is, all English words sound different from all French words, even if they are the same word, e.g., \"role\" or \"hotel\"), and using those words in their semantic character as words in the lexicon of a language according to the syntactic constraints that govern lexical words' function in a sentence. In speaking, speakers perform many different intentional speech acts, e.g., informing, declaring, asking, persuading, directing, and can use enunciation, intonation, degrees of loudness, tempo, and other non-representational or paralinguistic aspects of vocalization to convey meaning. In their speech speakers also unintentionally communicate many aspects of their social position such as sex, age, place of origin (through accent), physical states (alertness and sleepiness, vigor or weakness, health or illness), psychic states (emotions or moods), physico-psychic states (sobriety or drunkenness, normal consciousness and trance states), education or experience, and the like. ", "id": 2175132}
{"src_title": "Kapitálky", "tgt_title": "Small caps", "src_document": [{"title": "Pravé a nepravé kapitálky.", "content": "Kapitálky jsou samostatným řezem písma, nejsou jen zmenšenou kopií znaků základního řezu. Tloušťka tahů bývá stejná jako u odpovídajících minuskulí. Pokud není k dispozici kapitálkový řez písma (případně ho program neumí využít), umožňují některé programy vykreslit „nepravé kapitálky“ tím, že použijí základní řez, který o něco zmenší (typicky na zhruba 70–75 % původní velikosti). Takto zmenšené verzálky se však od pravých kapitálek liší v tloušťce tahů, proporcích znaků a mezer mezi nimi. Nepravé kapitálky proto v textu vypadají světleji než okolní text.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kapitálky se používají pro vyznačování, tzn. zvýraznění či odlišení částí textu, obdobně jako kurzíva. Kapitálky se často používají pro vyznačení jmen nebo názvů, protože vzbuzují slavnostní až honosný dojem. V anglofonním prostředí se kapitálky někdy používají pro zkratky a akronymy uprostřed běžného textu (s výjimkou osobních jmen), např. NATO. Kapitálky se také používají pro vyznačení počátku kapitoly (případně s iniciálou), kdy je jimi zvýrazněna první řádka či fráze. Pro použití kapitálek existují v některých jazycích zvláštní pravidla. Například v němčině dlouho neexistovalo verzálkové ß (ostré \"s\"), což, aplikováno pro kapitálky, vyžadovalo a stále ve velké míře vyžaduje místo ß sázet. Některé sázecí programy dokáží při použití pravých kapitálek v odpovídajícím formátu písma takové úpravy provést automaticky. (Potřeba verzálkového ß a nesystematické používání jeho návrhů nakonec vedlo k jeho zavedení i do německých a mezinárodních norem, např. ISO/IEC 10646, a souboru Unicode (U+1E9E \"LATIN CAPITAL LETTER SHARP S\"), a k zavedení jeho používání i v některých periodických tiskovinách, např. v samotném titulu Gießener Zeitung. Běžné to však zatím není a neodpovídá to ani závazným pravidlům německého pravopisu.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapitálky jsou vyznačovací řez písma latinky, u kterého mají písmena tvar verzálek (velkých písmen), avšak velikost běžných malých písmen, minuskulí.", "tgt_summary": "In typography, small capitals (usually abbreviated small caps) are lowercase characters typeset with glyphs that resemble uppercase letters (\"capitals\") but reduced in height and weight, close to the surrounding lowercase (\"small\") letters or text figures. This is technically a case-transformation, but a substitution of glyphs, although the effect is often simulated by case-transformation and scaling. Small caps are used in running text as a form of emphasis that is less dominant than all uppercase text, and as a method of emphasis or distinctiveness for text alongside or instead of italics, or when boldface is inappropriate. For example, the text \"Text in small caps\" appears as Tᴇxᴛ ɪɴ sᴍᴀʟʟ ᴄᴀᴘs in small caps. Small caps can be used to draw attention to the opening phrase or line of a new section of text, or to provide an additional style in a dictionary entry where many parts must be typographically differentiated. ", "id": 1345383}
{"src_title": "Wolin (město)", "tgt_title": "Wolin (town)", "src_document": [{"title": "Staré město.", "content": "Původní Wolin byl centrem pomořanského kmene Volyňanů a pravděpodobně byl totožný s Vinetou a Jómsborgem, významným obchodním střediskem objevujícím se v latinských a severských pramenech. S Wolinem byl spojen Wichmann Mladší, bratr markrabětě Hermanna Billunga, který se spojil s Volyňany proti Polákům a u tohoto města roku 967 padl v boji proti polskému Měškovi I. a českému Boleslavovi I. Ve 12. století Wolin ekonomicky upadal a trpěl dánskými nájezdy, což vedlo k přeložení biskupství do Grobe. Na konci 12. století pak bylo Dány město zcela zničeno a současný Wolin vznikl až poté. Jméno Wolin, počeštěně Volyň, se objevuje v pramenech v řadě variant, další pak přibývají při ztotožnění s Vinetou a Jómsborgem:", "section_level": 1}, {"title": "Christianizace.", "content": "Ve městě před přijetím křesťanství byl ctěn bůh Trihlav a také posvátné kopí zasazené do mohutného sloupu. V roce 1124 do Wolinu dorazil biskup Otto Bamberský, ale po neúspěchu své misie se vypravil do Štětína a tamější úspěch přesvědčil i Volyňany. Místní svatyně a modly byly biskupem zničeny, pohanskými kněžími však byla zachráněna a uschována zlatá Trihlavova socha a sedlo. Poté zde nechal vystavět dva kostely, jeden zasvěcený svatému Vojtěchu a svatému Václavu, druhý svatému Petru. V roce 1128 se biskup opět vydal do Wolinu, kde se lidé navrátili k pohanství a během slavnosti na počest posvátného kopí bylo podle legendy město zničeno ohněm padajícím z nebe, ušetřen byl jen kostel svatého Vojtěcha, přestože byl vystavěn z dřevěných desek a proutí.. Poté přestoupil Wolin natrvalo ke křesťanství.", "section_level": 2}, {"title": "Wolinské kopí.", "content": "Ve Wolinu bylo ctěno kopí zasazené do mohutného sloupu, stejně jako město samotné spojované životopisci Otty Bamberského s Juliem Caesarem. Biskup se jej měl pokoušet koupit, ale byl odmítnut poukazem na božskou podstatu kopí zaručující ochranu a vítězství. Vztah kopí zasazeného do mohutného sloupu k slovanskému náboženství je nejasný a tak byla formulována řada hypotéz: Jiří Dynda spojuje wolinské kopí s Trihlavem s poukazem na motiv „kovu ve dřevě“ – který se objevuje i v příběhu o uschované soše tohoto boha. Sloup může také znamenat axis mundi, která je též spojována s Trihlavem. Zajímavou analogií ke sloupu s kopím jsou také severské sloupy s obrazy božstev stojící u královského stolce či značící zábor kolonizovaného území a do nichž byly zaráženy „hřeby moci“ či „hřeby bohů“.", "section_level": 3}, {"title": "Archeologie.", "content": "Archeologický výzkum odhalil na území starého Wolinu svatyně peryňského typu z přelomu 7. a 8. století a dvojdílný pohanský chrám o rozměrech 5x7 metrů z 9. století, přestavěný v roce 965/966. Uvnitř templu se nacházel pravoúhlý podstavec pro sochu, podle nálezu dřevěné nohy dosahující dvou až tří metrů. Kolem chrámu stála dřevěná ohrada, v jejímž rohu se pravděpodobně nacházela stáj pro posvátného koně, napovídá tomu zachovalá vrstva koňského hnoje. Dále zde byly nalezeny zbytky západoevropského koberce z konce 10. století, nejspíše sloužícího jako výzdoba chrámu, zbytky loučí a kostí obětovaných zvířat, především beránků a selat, a různé kultovní předměty jako dřevěné idoly, dřevěná figurka osedlaného koně, závěsná kování, vrbové věnečky a váček z kůry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wolin (, ) je město a gmina na ostrově stejného jména (, ) v severozápadním cípu Polska. Spadá pod okres Kamień Pomorski, Vojvodství západopomořské. Žije zde 4900 obyvatel. Přes Wolin probíhá silnice S3 (česká hranice – Svinoústí) (E65) a železniční trať Štětín – Svinoústí.", "tgt_summary": "Wolin () is a town in northwestern Poland, situated on the southern tip of the Wolin island off the Baltic coast of the historic region of Pomerania. The island lies at the edge of the strait of Dziwna in Kamień Pomorski County in the West Pomeranian Voivodeship. ", "id": 2026376}
{"src_title": "Anklam", "tgt_title": "Anklam", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Proměny názvu.", "content": "Poprvé je písemně doložen název města v roce 1243 v podobě \"Tachlim,\" posléze se objevuje rovněž jako \"Thanglim\", \"Tanchlym,\" \"Tanclim\" či \"Tanclam.\" Bez náslovného \"T\" je poprvé doloženo 1283 (\"Anclem\") a vyskytuje se také jako \"Anclim\" (1285), pojmenování však není dlouho ustáleno. Roku 1321 se zcela poprvé objevuje v podobě \"Anklam\". Jméno města pochází z polabštiny, dnes už mrtvého jazyka západoslovanské větve slovanských jazyků, a odvozuje se od slovanského lokátora jménem \"Tąglim.\" Od roku 1990 nese město znovu přízvisko hanzovní město.", "section_level": 2}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "V 1. století před n. l. je doloženo osídlení Germány. V 8. a 9. století obsadili území u Baltského moře slovanské kmeny, u řeky Pěny se usadil slovanský kmen z kmenového svazu Luticů. Šlo o pohanské kmeny Polabských Slovanů, které zde byly během následujících staletí násilně nuceny k přijetí křesťanství. Roku 1153 byl nedaleko Anklamu na břehu řeky Pěny založen vévodou Ratiborem I. a biskupem Adalbertem Pomořanským nejstarší pomořanský klášter Stolpe, údajně na místě, kde byl pohany ubit Ratiborův bratr Wartislav I. V následujících letech se tento pobaltský region stal významným střediskem dálkového obchodu a začali sem přicházet noví osídlenci z Flander. Zatímco roku 1243 je Anklam poprvé zmíněn ještě jako \"oppidum,\" roku 1264 již jako \"civitas\" (město). Jeho rozvoj a bohatství spočívalo především na rybolovu a obchodování s rybami. Roku 1283 je přijat mezi hanzovní města. Roku 1325 obdrželo město právo razit mince. Ve 13. století byla vybudována na náměstí gotická radnice s impozantními základy cca 40 x 14 m. Roku 1462 je v pramenech zmíněna prachárna. 1549 je k radnici přistavěna věžička se zvonem, tzv. sanktusník. Budova vyhořela, byla silně poškozena při válečných konfliktech, vždy však byla obnovena, na přelomu let 1841/42 ale bylo rozhodnuto o její demolici. Od roku 1535 ovládla město reformace. Roku 1555 byla založena první lékárna, v roce 1565 zasáhla město morová epidemie a připravila ho o třetinu obyvatel. Až do třicetileté války využívali obyvatelé Anklamu čtyřkilometrový vodovod, pozoruhodnou technickou stavbu, která přiváděla vodu do města a vyžívala k tomu až pětimetrového přemostění.", "section_level": 2}, {"title": "17. a 18. století.", "content": "Roku 1605 vypukl ve městě opět mor, padlo mu za oběť 1400 lidí. V průběhu třicetileté války utrpěl Anklam velké škody, město bylo střídavě plundrováno jak císařským, tak švédským vojskem. Po vestfálském míru 1648 připadlo Švédsku a stalo se švédským pohraničním městem s vojenskou posádkou. Nevyhnuly se mu ani další válečné konflikty, kdy město bylo obsazeno střídavě Branibory, Prusy, Poláky, Švédy či Rusy. Během velké severní války, při pobytu ruských pluků v roce 1713, mělo být na rozkaz Petra Velikého město zničeno jako msta za lednové vypálení města Altony (Hamburk) Švédy. Rozkaz měl o pašijové neděli provést ruský generálmajor baron von Staff. Dostal se ale do sporu s dánským komodorem Christianem Thomsenem Karlem (Carlssonem). Došlo k souboji, ve kterém byl Dán zabit, generálmajor uvězněn a rozkaz tedy nemohl být uskutečněn. Následující pondělí byl rozkaz odvolán, neboť se dánskému králi podařilo u cara úspěšně intervenovat. Carlsson je od té doby považován za zachránce města. Po uzavření míru 1720 bylo město rozděleno. Jižní část připadla Prusku, zatímco sever města Švédům.", "section_level": 2}, {"title": "19. a 20. století.", "content": "Po porážce Prusů u Jeny a Auerstedtu v roce 1706 vtáhli do Anklamu Francouzi a setrvali zde až do roku 1709. Na počest batalionu domobrany, který se zúčastnil v r. 1813 bitvy národů u Lipska, zasadili obyvatelé města 6 topolů, které ještě v 21. století lemují ulici s názvem Lipská alej. Po Vídeňském kongresu 1815 připadla Prusku i severní, do té doby švédská část města. Na přelomu let 1841/42 byla zbořena stará radnice a správa města se přestěhovala do bývalého vojenského lazaretu. V roce 1876 se stal radnicí celní úřad. Budova byla zničena při náletu v roce 1945. V roce 1853 se konala ve městě poslední veřejná poprava. V roce 1860 překročil počet obyvatel města 10 000. O tři roky později byl Anklam připojen k železniční síti, trať Angermünde–Pasewalk–Anklam–Stralsund byla pobočnou větví berlínsko-štětínské železnice. V roce 1848 se v Anklamu narodil Otto Lilienthal, který společně se svým bratrem Gustavem experimentoval s konstrukcí létajícího stroje a jehož pokusy inspirovaly bratry Wrightovy. V roce 1921 bylo ve městě zavedena elektřina. Při volbách v březnu 1933 zvítězila v Anklamu NSDAP (52,5 % hlasů) a po převzetí moci Hitlerem začalo i zde pronásledování Židů. Místní synagoga byla vypálena (1938). Americké nálety zničily v roce 1943 a 1944 značnou část města. 29. dubna 1945 obsadila město Rudá armáda. V čase, kdy představitelé města jednali se sovětským vojenským velením o předání města bez boje, bombardovala město německá Luftwaffe. Leteckými nálety 1943–1945 a požáry bylo zničeno 80 % vnitřního města. Z komplexu středověkých cihlových a barokních staveb nezbylo nic. Centrum města muselo být kompletně obnoveno, bylo přistoupeno k nové výstavbě. Po válce přišlo do města na 5000 přesídlenců. V roce 1989 dosáhlo město počtu 21 300 obyvatel. Od té doby ale počet obyvatel neustále klesá, v roce 2017 mělo město 12 521 obyvatel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anklam je město v Německu ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Nachází se na březích řeky Peene (\"Pěna\")\",\" přibližně 6 kilometrů odtud vytváří řeka estuár a její vody pak vtékají do Štětínského zálivu. Řeka Peene je jedním z jeho tří přítoků. ", "tgt_summary": "Anklam [], formerly known as Tanglim and Wendenburg, is a town in the Western Pomerania region of Mecklenburg-Vorpommern, Germany. It is situated on the banks of the Peene river, just 8 km from its mouth in the \"Kleines Haff\", the western part of the Stettin Lagoon. Anklam has a population of 14,603 (2005) and was the capital of the former Ostvorpommern district. Since September 2011, it has been part of the district of Vorpommern-Greifswald.", "id": 2138941}
{"src_title": "Kokoška pastuší tobolka", "tgt_title": "Capsella bursa-pastoris", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kokoška pastuší tobolka je velmi proměnlivou nenápadnou rostlinou. Může být vysoká až půl metru. Často má větvenou lodyhu. Má přízemní listovou růžici, kterou tvoří chobotnatě laločnaté až peřenosečné, vzácně i nedělené listy. Všechny listy jsou chlupaté. V horní části lodyhy se nachází celokrajné, objímavé, kopinaté listy se střelovitou bází. Květy jsou drobné, bílé. Někdy jsou bezkorunné. Mohou být až 5 mm široké. Tvoří koncový hrozen. Klínovitě obvejčité, nekřídlaté šešulky jsou vícesemenné, trojúhelníkovité či podlouhle klínovité.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "S touto bylinou se můžeme setkat na rumištích, polích, zahradách, okrajích cest, úhorech, dlažbách, hřištích atd. Nalezneme ji v nížinách i v horských oblastech. Ve vyšších polohách se s ní setkáme spíše roztroušeně a spíše v oblastech osídlených lidmi. Dokáže vyrůst i v půdách sešlapávaných a jinak zraňovaných. Snese půdy jílovité, písčité, humózní, štěrkovité, minerální. atd.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Tato bylina roste téměř po celém světě. Často doprovází kulturní rostliny. Původně byla rozšířena jen ve Středomoří a Malé Asii.", "section_level": 1}, {"title": "Doba květu.", "content": "Doba květu této byliny je neobyčejně dlouhá. Kvete od února do října. Při teplých zimách si dokáže udržet květy po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Historicky byla užívaná v tradiční medicíně Japonska a Číny jako bylina hemostatická a diuretická. Sbírá se kvetoucí nať po celou dobu vegetace, dá se jíst syrová i po převaření. Byl prokázán pozitivní vliv jejích vodno-alkoholických extraktů na snížení objemu menstruační krve. Má antibakteriální účinky (prokázané vůči několika bakteriálním kmenů) a je zdrojem antioxidantů. Může se užívat vnitřně – při krvácení z nosu, děložním či silném menstruačním krvácení, při onemocněních močových orgánů atd. Dále ji můžeme upotřebit při vnějších poraněních, jako jsou rány, otoky, pohmožděniny, záněty šlach, vyrážky a potenciálně jako dezinfekce ústní dutiny. Pro mírnou toxicitu se nedoporučuje užívat v těhotenství. Obsahuje tyramin, histamin, dusík, betain, cholin a jeho ester acetylcholin, saponiny, sirné látky, třísloviny, flavonový glykosid diosmin a větší množství minerálních látek. Semena této rostliny lze použít místo tymiánu či hořčice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kokoška pastuší tobolka (\"Capsella bursa-pastoris\") je jednoletá až dvouletá bylina. Patří do čeledi křížatých neboli brukvovitých. Je vysoká 20 až 40 cm, ale může být i vyšší. Patří mezi léčivé rostliny – zastavuje krvácení. Dnes se jedná o obecný plevel, znehodnocuje především pícniny.", "tgt_summary": "Capsella bursa-pastoris, known as shepherd's purse because of its triangular flat fruits, which are purse-like, is a small annual and ruderal flowering plant in the mustard family (Brassicaceae). It is native to eastern Europe and Asia minor, but is naturalized and considered a common weed in many parts of the world, especially in colder climates, including British Isles, where it is regarded as an archaeophyte, North America and China, but also in the Mediterranean and North Africa. \"C. bursa-pastoris\" is the second-most prolific wild plant in the world, and is common on cultivated ground and waysides and meadows. ", "id": 128802}
{"src_title": "Bagrationovsk", "tgt_title": "Bagrationovsk", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 18. století.", "content": "Historie Jílového se datuje od roku 1325, kdy zde Řád německých rytířů postavil hrad zvaný \"Yladia\", což prusky znamená „bažina.“ Osada se začala rozvíjet v okolí hradu po roce 1335, kdy byl postaven kostel. V roce 1348 bylo Řádem povoleno otevřít v okolí hradu hospody. Vyrostlo jich nakonec celkem 12. Osada ale i tak stále zůstávala spíš místem setkání představených řádu než fungující vesnicí. V roce 1400 uhodil do hradní věže blesk a hrad vyhořel. Byl ale velice rychle obnoven. Během třináctileté války oblehly hrad v roce 1455 jednotky Remschela von Krixena sloužícího pruským městům. Hrad ale nedobyly. Neúspěšní byli i Poláci v roce 1520, kteří ale zcela zničili přilehlou osadu. Městská práva získalo Jílové roku 1585. V letech 1709–1711 řádil v Jílovém mor, kterému podlehlo v městě a jeho okolí přes 2 200 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Od 19. století do roku 1914.", "content": "Dne 7 – 8. února 1807 proběhla u města jedna z nejkrvavějších bitev napoleonských válek tzv. bitva u Jílového. Na bitevní poli se střetla francouzská armáda Napoleona Bonaparte s ruskou armádou generála von Bennigsena podporovanou pruskými jednotkami generála von L'Estocq. Bitva skončila bez vítěze, ale na bitevní poli zůstalo dohromady přes 50 000 mrtvých. V roce 1819 se z Jílového stalo administrativní centrum pro přilehlý okres. Na základech hradu vyrostl v roce 1831 neoklasicistní zámek. Významný učitelský seminář byl otevřen ve městě v roce 1834. Každý východopruský učitel ho musel absolvovat, a to až do roku 1924, kdy byl uzavřen. Místní noviny začaly vycházet v roce 1835. Za účasti krále Fridricha Viléma IV. byl v roce 1856 slavnostně odhalen památník bitvy u Jílového z roku 1807. Železnice dorazila do Jílového v roce 1866 a spojilo město s Královcem a Bartensteinem. Jílové se stalo roku 1871 součástí Německé říše.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Během první světové války bylo město obsazeno ruskými vojsky, ale pouze na jeden týden (27. srpna 1914 – 3. září 1914), během kterého nedošlo k žádným ztrátám na životech či místním majetku. Místní zámek v roce 1932 přešel do vlastnictví města, které zde vybudovalo muzeum. Po nástupu nacismu k moci po roce 1933 byly ve městě postaveny kasárny a od roku 1935 zde bylo sídla německá pěchota a dělostřelectvo. Na konci války v roce 1945 došlo k evakuaci většiny německého obyvatelstva do Německa před postupující Rudou armádou. Sověti vstoupili do města 10. února 1945. Následně zřídila sovětská NKVD v bývalých německých kasárnách vězeňský tábor pro německé civilisty, kteří zůstali v Jílovém. Přes 6 000 jich pobyt v táboře nepřežilo. V srpnu 1945 zabrali Jílové Poláci a zřídili zde vlastní administrativu. Po dojednání hranice mezi Polskem a SSSR přešlo Jílové pod správu SSSR, a to k 1. lednu 1946.", "section_level": 2}, {"title": "Pod správou SSSR a Ruska.", "content": "V září 1946 bylo město se přejmenováno na Bagrationovsk na počest ruského generála Pjotra Bagrationa, který se účastnil bitvy u Jílového v roce 1807. Jeho socha byla odhalena v městě v roce 1954. Místní hrad byl od roku 1961 používán jako sklad a jeho střední část v roce 1990 vyhořela. Po rozpadu SSSR se stal Bagrationovsk součástí Kaliningradské oblasti (exklávy Ruska) a slouží jako hraniční přechod do Polska. Rozvinutý je především strojírenský a nábytkářský průmysl. V dubnu 2007 byl na popud ruské vlády do Bagrationovsku a Sovětsku (hraniční město s Litvou) jako příhraničních měst omezen přístup cizincům a Rusům nepobývajícím v oblasti. Pohraniční stráží bylo vydáváno extra povolení pro vstup do oblasti, o které se muselo žádat 30 dní předem. Omezení pohybu osob výrazně zpomalilo rozvoj města. V červnu 2012 bylo omezení zrušeno a nyní se vztahuje pouze na oblast přímo u hranice. V roce 2008 byl odhalen památník německým a ruským obětem druhé světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bagrationovsk (,,, ) je město v jižní části Kaliningradské oblasti, exklávě Ruska. Městečko s cca 6 500 obyvateli slouží jako hraniční přechod do Polska.", "tgt_summary": "Bagrationovsk (), prior to 1946 known by its German name ( or '; or ') is a town and the administrative center of Bagrationovsky District in Kaliningrad Oblast, Russia, located south of Kaliningrad, the administrative center of the oblast. It has a population of", "id": 1790629}
{"src_title": "Pravdinsk", "tgt_title": "Pravdinsk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 18. století.", "content": "Osada Frýdland byla založena roku 1312 jako pevnost Řádu německých rytířů přes řeku Lavu na místě původní vesnice pruského kmene Natangianů. Samotný německý název \"Fiedland\" se dá do češtiny přeložit jako \"mírumilovná země\". Rok po založení započala stavba místního kostela. Městská práva získal Frýdland roku 1335 dekretem Luthera von Braunschweig, osmnáctého velmistra Řádu. Město bylo vypleněno Litevci v roce 1347 a zcela zničeno v roce 1466 během Třináctileté války mezi Řádem a pruskými městy. Po sekularizaci Řádu 1525 se město stalo součásti Pruského vévodství. V 15. století se ve městě výrazně začalo rozvíjet tkalcovství a oděvnictví. Většina budov lehla popelem v roce 1553 při velkém požáru města. Pouze místní kostel byl katastrofy ušetřen. Během Druhé severní války v roce 1656 bylo město zpustošeno švédskými vojsky.", "section_level": 2}, {"title": "Od 19. století do roku 1939.", "content": "Nejvýznamnější událost města se udála dne 14. června 1807. U města proběhla bitva u Friedlandu, ve které se střetla Napoleova francouzská armáda se spojenými silami Ruska a Pruska. Francouzi v bitvě zvítězili a poražené mocnosti musely přijmout potupné podmínky, které určil Tylžský mír. Při setkání sesterským měst jménem Frýdland v roce 2007 proběhly ve městě oslavy 200. výročí konání bitvy. V roce 1871 Město se stalo součástí sjednoceného Německého císařství. Po administrativní reformě z roku 1815 se stal Frýdland okresním městem. O tento status ale přišel po další reformě roku 1902. Během první světové války bylo město v roce 1914 nakrátko obsazeno ruskou armádou. V letech 1921 - 1923 byla v blízkosti města postavena vodní elektrárna, která zásobovala elektřinou velkou část tehdejšího Východního Pruska. Těsně po vypuknutí druhé světové války mělo město 4 410 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny po druhé světové válce.", "content": "Na konci druhé světové války začala operace Hanibal, která měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska před postupující Rudou armádou. Město bylo dobyto Rudou armádou 31. ledna 1945. Po válce Frýdland připadl SSSR a stal se součástí Kaliningradské oblasti. V roce 1946 bylo město přejmenován na \"Pravdinsk\" podle ruského slova \"правда\" (česky pravda). Zbylé německé obyvatelstvo bylo odsunuto a do města se nastěhovali Rusové především z oblasti centrálního Ruska a Povolží. Po rozpadu SSSR se město stalo součástí Ruska. Ze zajímavostí najdeme ve městě raně gotický kostel z roku 1313 a vodní hráz bývalé vodní elektrárny.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}, {"title": "Sesterská města.", "content": "Pravdinsk je členem uskupení měst tzv. \"Friedliches Land\". Toto uskupení sdružuje současné i bývalé Frýdlandy z celé Evropy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pravdinsk (), do roku 1946 Friedland (,, česky ) je město v Kaliningradské oblasti (dříve Východní Prusko), exklávě Ruské federace, ležící od Kaliningradu přes 50 km na jihovýchod. V roce 2010 mělo městečko 4 323 obyvatel převážně ruské národnosti.", "tgt_summary": "Pravdinsk (), prior to 1946 known by its German name (; ) is a town and the administrative center of Pravdinsky District in Kaliningrad Oblast, Russia, located on the Lava River, approximately east of Bagrationovsk and southeast of Kaliningrad. Population figures:", "id": 934908}
{"src_title": "Mamonovo", "tgt_title": "Mamonovo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "V 9. nebo v 10. století vznikla na soutoku řek Jarft (dnes Vituška) a Bahnau (dnes Mamonovka) pruská osada jménem \"Sventemest\" (česky doslova \"Svaté město\"). V polovině 13. století začali pronikat do oblasti řádový rytíři a ti v roce 1272 poblíž pruské osady postavili dřevěnou pevnost, kolem které začala vznikat německá osada. Roku 1301 dostala městská práva a začala používat jméno \"Heiligenstadt\" (přímý překlad z pruštiny). Jméno bylo pozměněno v roce 1344 na \"Heiligenbil\" (prusky \"bila\" znamenalo \"kázání\"). Zkomolením pak vzniklo jméno \"Heiligenbeil\" (česky \"Svatá sekera\") a sekera se dostala i do znaku města. O pět let později byl postaven kostel, který plnil i obranné funkce. Rytíři nechali kolem města postavit hradby a vyhloubit příkop. Řeka Jarft byla rozdělena přehradou na dvě větve, což umožnilo výstavbu mlýna. V roce 1372 nechal velmistr Řádu Winrich von Kniprode založit augustiánský klášter.", "section_level": 2}, {"title": "Do roku 1918.", "content": "V 15. století bylo v okolí postaveno na dvacet větrných mlýnů. V roce 1440 se město přidalo k dalším západopruským městům a vytvořili tzv. \"Pruskou jednotu\", která se postavila se proti Řádu německých rytířů. Nakonec spor přerostl doTřináctileté války (1454–1466). Město bylo obsazeno 1445 řádovým vojskem a následně v roce 1463 lehlo popelem po bojích s vojsky Jednoty. V roce 1510 se konalo v Heiligenbeilu zasedání nejvyšších představitelů řádů a církve, při němž byl zvolen poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský. Požár z roku 1519 zničil téměř celé město. Následující rok obsadily Heiligenbeil polské jednotky a vyplenily místní augustiánský klášter. Ten již nikdy nebyl obnoven. Po sekularizaci Řádu v roce 1525 se město stalo součástí Pruského vévodství. Morová epidemie zasáhla město v roce 1629 a další požár, při kterém město opět zcela vyhořelo, v roce 1677. V roce 1736 dostalo město práva na konání trhů, a to třikrát do roka. Během Sedmileté války (1756–1763) okupovaly město ruské jednotky. Kostel se dočkal rekonstrukce 1788. Po požáru v roku 1807 došlo k velké přestavbě města. Město se stalo v roce 1819 centrem přilehlé okresu. V letech 1821-1824 byla postavena nová radnice. V roce 1853 byla do města postavena železnice spojující Berlín a Královec. Místní katoličtí věřící si postavili v roce 1891 svůj vlastní kostel. Rozvoj města pokračoval a dále přibyly ve městě pošta (1885), nemocnice (1887) a nová škola (1910). Roku 1910 měl Heiligenbeil téměř 5 tisíc obyvatel. První světová válka se městu, co se týče materiálních škod, vyhnula.", "section_level": 2}, {"title": "Období 1918 - 1945.", "content": "V roce 1925 se k městu přičlenila rybářská vesnice Rosenberg, a město tak získalo přístup k moři s přístavem. Mezi válkami fungovalo ve městě mnoho výrobních podniků a zemědělských výroben (ocelárna, opravna letadel, plynárna, parní pila, pivovar, mlékárna, továrna na nábytek, mlýn, chovatelství koní a včelařství). Z administrativních institucí měly sídlo ve městě okresní úřad, finanční úřad, soud, katastrální úřad, místní rolnický svaz, pečovatelský dům Sv. Jiří, nemocnice, veřejná škola s tělocvičnou a střední zemědělská škola. Vycházely místní noviny jménem Heiligenbeil Zeitung. V roce 1938 mělo město 8,6 tisíce obyvatel a v roce 1939 se počet zvýšil na 12,1 tisíc lidí. Od roku 1936 - 1945 fungovala na východ od města letecká základna. V roce 1939 vznikl u města koncentrační tábor Stutthof. Druhá světová válka znamenala zásadní obrat ve vývoji města. Dne 25. března 1945 dobyly město sovětské jednotky po sedmidenní bitvě. Ta zanechala město zcela v troskách. Centrum města lehlo popelem a místní plynárna, ocelárna a továrna na nábytek byli zcela zničeny. Ačkoliv měli město v držení Sověti, bylo původně plánováno předat Heiligenbeil na základě Teheránské konference Polsku. Bylo i vybráno jméno, a to Świętomiejsce.", "section_level": 2}, {"title": "Od 1946 - současnost.", "content": "Postupimská konference nakonec nadefinovala nové hranice mezi SSSR a Polskem 5 km jižně od města, a tak se Heiligenbeil stal součástí Sovětského svazu. Došlo k odsunu místního německého obyvatelstva do Východního Německa a do města se nastěhovali především Rusové z centrálních oblastí Ruska a Povolží. V červnu 1946 začal opět fungovat místní vodovod, mlýn a vojenský obchod. Později byla otevřena sedmiletá škola a nemocnice. Město ztratilo funkci okresního sídla, které se přesunulo do válkou méně zničeného Ludwigsortu (dnes Laduškin). Dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 25. července 1947 byl Heiligenbeil pojmenován \"Mamonovo\" po Hrdinovi Sovětského svazu, poručíku plukovníku Nikolaji Vasilijeviči Mamonovi, který zemřel při bojích ve Východním Prusku v říjnu 1944. Bylo vybudováno nové centrum města, které leží severozápadně od toho původního. Vzhledem ke svému strategickému významu bylo město, stejně jako Laduškin, spravováno přímo z námořní základny Baltijsk. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se Mamonovo stalo součástí Kaliningradské oblasti jako ruská exkláva. Na jihu staré části města se nachází německý vojenský hřbitov, který byl restaurován německým Spolkem péče o válečné hroby a slavnostně otevřen v roce 2002. Je zde pohřbeno na 4 700 padlých z bitvy o město. Jako další zajímavá místa lze ve městě najít sochu velitele Nikolaje Mamonova a budovu staré pošty, na které se dochoval ještě předválečný německý znak pošty, poštovní trubka. Na místě bývalého náměstí je památník Heiligenbeilu s nákresem bývalé radnice.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Mamonovem prochází silnice 27A-021, které vede z Polska a do Kaliningradu. V Mamonovu je též vlakové nádraží, na dráze vedoucí z Braniewa do Kaliningradu. Do Kaliningradu jezdí z Mamonova tři vlaky denně, během léta jezdí na nádraží také linka vedoucí do Gdyně a Gdaňsku v Polsku. Více než vlaky je ale používaná autobusová doprava. Mamonovo leží na pobřeží Baltského moře a je zde i přístav.", "section_level": 1}, {"title": "Hraniční přechody.", "content": "Na území Mamonova jsou dva hraniční přechody do Polska. Prvním je hraniční přechod Gronowo-Mamonovo, druhým je větší dálniční přechod Grzechotki-Mamonovo, který byl otevřen dodatečně v roce 1992.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mamonovo (rusky: \"Мамоново\", německy: \"Heiligenbeil\", polsky: \"Święta Siekierka\" nebo \"Świętomiejsce\" nebo \"Mamonowo,\" litevsky: \"Šventpilis,\" prusky: \"Swintamīstan\") je město v Rusku, konkrétně v Kaliningradské oblasti (bývalé Východní Prusko), která je od zbytku Ruska oddělena Polskem a Litvou. Město leží v blízkosti hranice s Polskem. Kaliningrad, hlavní město oblasti, se nachází přibližně 45 kilometrů severně. V roce 2019 žilo v Mamonovu necelých 8 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Mamonovo (), prior to 1945 known by its German name Heiligenbeil ( or \"Świętomiejsce\"; ; Prussian: \"Swintamīstan\"), is a town in Kaliningrad Oblast, Russia. Population figures:", "id": 773479}
{"src_title": "Gordon Moore", "tgt_title": "Gordon Moore", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v San Franciscu, ale vyrůstal v malém, dvoutisícovém městě Pescadero. Vystudoval chemii na univerzitě v Berkeley, titul Ph.D. v oboru chemie a fyzika získal na California Institute of Technology (Caltech), a to roku 1954. Na Caltechu potkal Williama Shockleyho, nobelistu a spoluvynálezce tranzistoru. Když Shockley založil v Palo Altu firmu Shockley Semiconductors, která se chtěla zaměřovat na vývoj polovodičů, nabídl Moorovi, aby se stal jedním z prvních zaměstnanců, a to přesto, že obor polovodičů mu byl dosud vzdálený. Shockley Semiconductors se stala první firmou v později proslulém epicentru počítačového průmyslu zvaném Silicon Valley. K prvním zaměstnancům firmy patřil i fyzik Robert Noyce, spoluvynálezce mikročipu, tedy integrovaného obvodu s několika tranzistory na jedné křemíkové destičce. Noyce a Moore se brzy začali dostávat s autoritativním Shockleym do konfliktů, a tak spolu se šesti dalšími zaměstnanci odešli a založili vlastní firmu Fairchild Semiconductor. Kapitál jim poskytl podnikatel a vynálezce Sherman Fairchild, odtud i název nové firmy. Firma začala rychle expandovat. Jejím prvním výrobkem byl plošný tranzistor 2N697. Společnost IBM koupila sto kusů, za 150 dolarů za kus. Průlom přišel roku 1960, když firma vyvinula obvod se čtyřmi tranzistory na jedné křemíkové destičce. Roku 1965 Moore formuloval proslulý Moorův zákon, a to v článku o integrovaných obvodech pro časopis \"Electronics Magazine\". Zákon říká, že \"počet tranzistorů v jednom integrovaném obvodu se zdvojnásobí každý rok při zachování stejné ceny.\" Moore v článku odhadl, že tento zákon bude řídit vývoj technologie deset let. Avšak platí dodnes. Moore a Noyce se roku 1968 rozhodli z Fairchild Semiconductor odejít a založit novou firmu. Nejprve ji nazvali NM Electronics, později Intel (což je de facto zkratka slov \"integrated electronics\"). Nabídli přitom spolupráci chemikovi Andy Groveovi, který se na rozvoji firmy později také velmi podílel. (Další nespokojenci z Fairchild Semiconductors odešli velmi brzy a založili v Silicon Valley další firmu AMD (Advanced Micro Devices), dodnes velkého konkurenta Intelu). Intel okamžitě zaznamenal úspěch s výrobou paměťových čipů SRAM (static random access memory), od roku 1971 pak s mikroprocesorem Intel 4004, prvním mikroprocesorem volně prodávaným na trhu. Roku 1972 Intel začal vyrábět vlastní počítač s tímto mikroprocesorem. IBM se však trh s osobními počítači v USA podařilo postupně ovládnout (první počítač vrhli na trh roku 1981), a tak se od 80. let Intel soustředil na vývoj a prodej mikroprocesorů, především pro počítače IBM a Compaq. Průlomovým byl patrně především procesor Intel 80386, který pracoval na frekvenci 16–33 MHz a měl 275 tisíc tranzistorů. Jednak jeho výkon umožnil vytvořit osobní počítač zajímavý pro spotřebitelský trh a jednak Moore zvolil zajímavou strategii, když se rozhodl tento procesor nepatentovat a umožnil jeho volné šíření. Zdánlivě nelogický krok vedl k zisku takřka absolutní hegemonie - technologie Intelu se tak rozšířila, že ostatní firmy se jí museli přizpůsobit a Intel tak získal na své vývojové linii technologický náskok. Intel pak začal vrhat na trh další průlomové mikroprocesory. Intel 80486 z roku 1989 se stal prvním čipem s více než milionem tranzistorů. Roku 1993 firma představila revoluční procesor Intel Pentium, který zaznamenal obrovský úspěch. Moore byl v letech 1968-1975 na pozici výkonného viceprezidenta Intelu, v roce 1975 se stal prezidentem i \"CEO\" (výkonný ředitel či hlavní manažer). Roku 1987 se stal předsedou představenstva, když funkci prezidenta a výkonného ředitele převzal Andy Grove. Roku 1997 byl jmenován doživotním čestným prezidentem. V roce 2001 odešel do důchodu. Roku 1990 byl Moore vyznamenán oceněním National Medal of Technology, později Presidential Medal of Freedom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gordon Moore (* 3. ledna 1929, San Francisco) je americký vynálezce a podnikatel, jeden ze zakladatelů Silicon Valley. Spoluzakládal firmu Fairchild Semiconductors a s Robertem Noycem založil firmu Intel. Je autorem tzv. Moorova zákona.", "tgt_summary": "Gordon Earle Moore (born January 3, 1929) is an American businessman, engineer, and the co-founder and chairman emeritus of Intel Corporation. He is also the author of Moore's law. As of October 2019, Moore's net worth is reported to be $11.9 billion.", "id": 1724621}
{"src_title": "Mořic Hesensko-Kasselský", "tgt_title": "Maurice, Landgrave of Hesse-Kassel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mořic se narodil v Kasselu do rodiny Viléma IV. Hesensko-Kasselského a jeho manželky Sabiny Württemberské. Ti spolu měli celkem jedenáct dětí, avšak deset z nich byli dcery, jediným synem byl Mořic. Mořic byl velký zastánce divadel a celkově umění. Prosazoval spolek \"Die Tschechische Comoedianten\", jednalo se o kočovné komedianty, kteří v průběhu 16. a 17. století navštěvovali celé Hesensko, avšak v ostatních zemích nebyli příliš vítáni. Sám Mořic dokonce v roce 1605 postavil v Německu první stálé divadlo, které pojmenoval \"Ottoneum\". Tato budova existuje i v současné době, ale slouží pouze jako muzeum historie přírodovědy. Toto divadlo ale finančně téměř zruinovalo celé Hesensko-Kasselsko. Roku 1604 Mořic zdědil po vymření linie Hesensko-Marburských celý jejich majetek a pole a získal tak velké bohatství. Mořic byl, i se svými sestrami, vychováván jako luterán, nicméně následující rok (1605) konvertoval ke kalvinismu, čímž vstoupil do vleklého sporu se svým luteránským bratrancem Ludvíkem V. Hesensko-Darmstadtským. Na základě pravidla \"cuius regio, eius religio\" zvolil jako preferované náboženství pro celé Hesensko-Kasselsko kalvinismus. To ale bylo poměrně nestandardní, neboť Augšpurský mír oficiálně kalvinismus nezahrnoval. Mořic se tedy snažil rozšířit své náboženství i v zemích, které zdědil po zániku Hesensko-Marburských, nakonec se ale dostal do konfliktu i s císařem Svaté říše římské, Matyášem Habsburským. Dne 17. března 1627 už byla celá rodina téměř úplně bez majetku – a ten den raději abdikoval ve prospěch svého syna Viléma, pozdějšího lankraběte Viléma V. Hesensko-Kasselského. Pět let po své abdikaci zemřel Mořic ve městě Eschwege. V průběhu života složil mnoho skladeb, především pro loutny a kytary, avšak nikdy svoji tvorbu příliš neprezentoval.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Dne 23. září 1593 si Mořic vzal Anežku ze Solms-Laubachu (1578-1602). Měli spolu šest dětí: Když v roce 1602 Anežka zemřela, Mořic měl sice již dva možné dědice, avšak rozhodl se oženit znovu. Roku 1603 si tedy vzal Julianu Nasavsko-Dillenburskou (1587-1643), se kterou měl čtrnáct dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mořic Hesensko-Kasselský, zvaný také Mořic Učený (25. května 1572, Kassel – 15. března 1632, Eschwege), byl mezi lety 1592 až 1627 lankrabě hesensko-kasselský.", "tgt_summary": "Maurice of Hesse-Kassel () (25 May 1572 – 15 March 1632), also called Maurice the Learned, was the Landgrave of Hesse-Kassel (or Hesse-Cassel) in the Holy Roman Empire from 1592 to 1627.", "id": 1014112}
{"src_title": "Sauerland", "tgt_title": "Sauerland", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Většinu území Sauerlandu zaujímá vrchovina Rothaargebirge, které bylo devonským mořem a vzniklo během hercynského vrásnění. Je tvořeno převážně břidlicemi a drobou, nacházejí se zde i krasové oblasti s jeskyněmi Dechenhöhle, Atta-Höhle a Balver Höhle. V okolí Nehdenu bylo nalezeno množství pozůstatků dinosaurů. V oblasti se do 20. století těžily kovové rudy (železo, olovo, stříbro), zpracovávané v nedalekém Porúří. V krajině převládají bukové, borové a smrkové lesy. Podnebí je drsné, objevují se zde i horské druhy rostlin, jako je mléčivec alpský a violka dvoukvětá. V Sauerlandu pramení řeka Rúr, dalšími významnými toky jsou Lenne, Sieg a Diemel, byly zde zbudovány údolní přehrady Sorpesee, Biggesee a Möhnesee.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Název nemá nic společného s německým výrazem „sauer“ (kyselý) – vyvinul se z názvu \"Suderland\" (jižní země), jehož použití je doloženo roku 1266. Oblast byla osídlena již v paleolitu, jak o tom svědčí bohaté archeologické nálezy u Rüthenu. Od 12. století byl region součástí Vestfálska, po napoleonských válkách připadl Prusku. Část Sauerlandu patřila Kolínskému kurfiřství a převládá v ní římskokatolické vyznání. V roce 1849 vypuklo v Iserlohnu povstání, jinak však byla oblast díky převažujícímu venkovskému charakteru politicky spíše konzervativní. Významnou postavou místní kultury byla básnířka Christine Kochová, tvořící v dialektu Sauerländer Platt.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Významným odvětvím je cestovní ruch, zdravotní a poznávací výlety do sauerlandských kopců propagovala již Annette von Droste-Hülshoffová. Oblíbenými cíli výletníků jsou vodopád Plästerlegge, kamenné moře Felsenmeer a hora Kahler Asten s rozhlednou. Chráněnými oblastmi jsou přírodní park Arnsberský les a přírodní park Homert. Nachází se zde množství stezek pro pěší i cyklistickou turistiku, Winterberg a Willingen jsou vyhledávanými středisky zimních sportů, nedaleko města Kirchhundem se nachází zábavní Panorama-Park. Vesnici Elspe proslavil každoroční festival Karla Maye. Lokální historii a kulturu přibližuje regionální muzeum v Arnsbergu. Významnými stavebními památkami jsou hrad Altena, zámek Herdringen, benediktinský klášter v Meschede a Stertschultenhof, ukázka původní hrázděné architektury. Tradiční způsoby obživy představují těžba dřeva a kamene, největšími průmyslovými podniky jsou pivovar ve Warsteinu, výroba punčoch v Schmallenbergu, automobilových ráfků v Hesbornu a drátů v Alteně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sauerland je region v západní části Německa, okolo měst Iserlohn a Arnsberg. Má rozlohu 4462 km2, žije v něm přes osm set tisíc obyvatel. Náleží k německým spolkovým zemím Severní Porýní-Vestfálsko (zemský okres Hochsauerlandkreis, zemský okres Märkischer Kreis, zemský okres Olpe, zemský okres Soest) a Hesensko (zemský okres Waldeck-Frankenberg). Je to kopcovitá a lesnatá krajina, ostře kontrastující s průmyslovým a hustě zalidněným Porúřím, které je severozápadním sousedem Sauerlandu. Nejvyšším vrcholem je Langenberg (843 m n. m.).", "tgt_summary": "The Sauerland is a rural, hilly area spreading across most of the south-eastern part of North Rhine-Westphalia, in parts heavily forested and, apart from the major valleys, sparsely inhabited. For these reasons, it has been chosen as the first place in Germany to reintroduce the Wisent (European bison). ", "id": 2260265}
{"src_title": "Kruskalův algoritmus", "tgt_title": "Kruskal's algorithm", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Algoritmus byl poprvé publikován Josephem B. Kruskalem, zaměstnancem Bellových Laboratoří, v roce 1956. Kruskal v úvodu své práce odkazuje na článek Otakara Borůvky, který pojednává o existenci jediné minimální kostry pro graf s hranami ohodnocenými různými nezápornými čísly. Kruskal svůj algoritmus popsal následujícím způsobem: Postup A: V roce 1957 tento algoritmus popsali Loberman a Weinberger, těsně před zveřejněním se autoři o Kruskalově práci dověděli, kvůli detailnějšímu popisu problému a obecnější formulaci však svou práci publikovali. Ve své práci Kruskal zmiňuje variaci postupu A, ve kterém se opakovaně odebírá nejdelší hrana z grafu, která ještě nezpůsobí rozpad grafu na více podgrafů. Tímto ekvivalentním postupem můžeme také vytvořit minimální kostru grafu. Postup A': Tento alternativní postup byl v roce 1961 nezávisle popsán A. Kotzigem. Postup B: Jako obecnější postup pro podmnožinu uzlů grafu formuloval Kruskal postup B: Kruskal se ve své práci také zamýšlí nad existencí „duálního“ postupu k B, stejně jako je tomu v případě postupů A a A'. Požadovanou formulaci přináší Rosenstiehl v roce 1967. První, kdo formuloval postup B byl Vojtěch Jarník v roku 1930, obvykle je přisuzován Robertu Primovi, který formuloval obecně kategorii těchto algoritmů, z výpočtového hlediska, ale preferoval (stejně jako později Edsger Dijkstra) použití postupu B. Kruskalův původní důkaz předpokládá různé ohodnocení hran grafu.", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus.", "content": "Ekvivalentně můžeme algoritmus popsat tak, že se vždy vybírá taková hrana, která má ze všech možných hran spojujících dva různé podstromy ve vytvářené kostře tu nejmenší váhu. Po skončení běhu algoritmu obsahuje les jedinou komponentu, tvořící minimální kostru grafu.", "section_level": 1}, {"title": "Složitost.", "content": "Časová složitost závisí na způsobu implementace řazení a operací s množinovým rozkladem. Pro graf formula_1 s počtem uzlů formula_17 a hran formula_18 je složitost algoritmu formula_19, což je asymptoticky ekvivalentní s formula_20. Hrany seřadíme některým z řadících algoritmů podle vah v čase formula_21, to umožní algoritmu odstranit hranu s minimální vahou v konstantním čase. Pro zaznamenání informací příslušnosti uzlů k jednotlivým komponentám využijeme datovou strukturu disjoint-set (viz ). V této datové struktuře můžeme pro vyhledávání a spojování (sjednocení) využít union-find, které mají složitost formula_22. Algoritmus udělá pro každou hranu dvě operace vyhledávání a jednu operaci sjednocení. I jednodušší datové struktury umožňují dosáhnout celkovou složitost formula_23. Pokud jsou hrany již seřazeny, nebo je dokážeme seřadit v lineárním čase, může pomocí sofistikovanějších datových struktur dosáhnout složitost formula_24, kde formula_25 je inverzní Ackermannova funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz správnosti.", "content": "Bez újmy na obecnosti můžeme graf považovat za úplný. Pokud by byl graf neúplný, jednoduše nahradíme hrany, které jsou jeho doplňkem do úplného grafu, za hrany s neporovnatelně větším ohodnocením. Důkaz se skládá ze dvou částí. První dokazuje, že algoritmus na výstupu skutečně vytvoří kostru. Druhá část důkazu je potvrzením, že kostra je skutečně minimální.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz vytvoření kostry.", "content": "Nechť formula_26 je souvislý graf s ohodnocenými hranami a formula_27 je podgrafem formula_26 vytvořeným Kruskalovým algoritmem. formula_27 nemůže obsahovat kružnici, protože poslední hrana přidána do kružnice by spojovala ten samý podstrom a ne dva rozdílné, co je podmínkou pro přidání nové hrany. formula_27 nemůže být nesouvislý, protože hrany přidané do formula_27 slučující podstromy byly do formula_27 přidány, z toho plyne, že formula_27 je kostrou grafu formula_26.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz minimální kostry.", "content": "Provedeme důkaz sporem. Nechť formula_27 je kostrou, ale ne minimální, zkoumaného grafu a formula_36 minimální kostrou grafu, která má nejmenší počet takových hran, které se nenacházejí v formula_27. Nechť formula_38 je hrana, která by byla jako první přidána algoritmem do formula_27, z těch které nejsou v formula_36. formula_41 tvoří kružnici. Jelikož formula_27 je strom, nemůže obsahovat kružnici. Proto musí zmíněné sjednocení obsahovat hranu formula_43, která v formula_27 není obsažena. formula_45 je také kostrou grafu a jeho celkové ohodnocení nemůže být menší než ohodnocení formula_36, proto formula_38 nemůže mít menší ohodnocení než formula_43. Dalším využitím důkazu sporem dokážeme, že ohodnocení hrany formula_43 nemůže být menší než ohodnocení hrany formula_38. Předpokládejme opak (formula_43 má menší ohodnocení jako formula_38) a pamatujme, že hrany mají být přidány do formula_27 v pořadí jejich neklesajících ohodnocení. Proto by bylo formula_43 testováno pro přidání do podlesu formula_55 před formula_38 (formula_38 je první hrana formula_27, která není v formula_36). Hrana formula_43 ale nevytvoří kružnici v formula_36, proto nemůže vytvořit ani kružnici v formula_62 a byla by přidána do vytvářeného stromu. Z předchozích úvah plyne, že ohodnocení formula_38 a formula_43 jsou stejné a formula_65 je minimální kostrou, ale formula_65 má o jednu společnou hranu s formula_27 víc jako má formula_36, co je ve sporu s výběrem formula_36 za minimální kostru grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Pseudokód.", "content": "1 Kruskal(G,w)", "section_level": 1}], "src_summary": "Kruskalův algoritmus (v České republice se někdy mylně zaměňuje s Borůvkovým algoritmem, ten ale funguje odlišně) je jeden z algoritmů využívaných v teorii grafů k nalezení minimální kostry grafu, jehož hrany mají nezáporné ohodnocení (délku). U souvislého grafu hledá podmnožinu hran, která tvoří strom obsahující všechny uzly, s tím, že celková váha (součet délek) hran grafu je minimální. V případě grafu o více komponentách, algoritmus hledá les minimálních koster, tedy minimální kostru každé komponenty. Kruskalův algoritmus je příkladem hladového algoritmu.", "tgt_summary": "This algorithm first appeared in \"Proceedings of the American Mathematical Society\", pp. 48–50 in 1956, and was written by Joseph Kruskal. ", "id": 1447564}
{"src_title": "Halit", "tgt_title": "Halite", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Průmyslově významná ložiska halitu vznikala v teplých oblastech vysrážením z mořské vody v zátokách, které byly od otevřeného moře odděleny hrází nebo byly s ním spojeny úzkým průlivem. Tak vznikly laguny, které postupně vysychaly. Jak stoupala koncentrace rozpuštěných látek ve vodě docházelo postupně k jejich vysrážení. Nejdříve uhličitany (vápenec, dolomit), pak sírany (sádrovec) a nakonec halogenidy (halit, sylvín, carnallit). V současnosti vzniká vysrážením v solných jezerech nebo z mořské vody, krystalizuje ze sopečných plynů, vykvétá na půdách v aridních (suchých) oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Nejčastěji se vyskytuje v podobě zrnitých nebo vláknitých agregátů, často tvoří krystaly ve tvaru krychle. Může být i celistvého vzhledu.", "section_level": 1}, {"title": "Získávání.", "content": "Existují tři způsoby těžby soli.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jedná se o životně důležitý minerál, který je potřebný pro životní funkce většiny organizmů. Dospělý člověk zkonzumuje za rok 7,5 kg soli. Na světě se vyrobí 220 milionů tun soli ročně, z toho v Evropě 45 milionů tun. Sůl kamenná je důležitá surovina pro potravinářský a chemický průmysl. V potravinářství se kromě běžné úpravy potravin používá při konzervaci masa pomocí solení. V chemickém průmyslu je halit důležitý pro tvorbu sodíku, jedlé sody, chlóru, kyseliny solné a mnoho dalších látek. Jeho další využití je například v mydlovarnictví, sklářství, metalurgii a v papírenském průmyslu, či při výrobě barev. Využití je tedy obrovské a jedná se o strategickou, ale dostupnou surovinu.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod se solí.", "content": "Od doby, kdy lidé přešli z lovu na zemědělství a masitou potravu, bohatou na sůl, nahradili obilím, začaly být bílé krystalky velice žádané. České země byly vždy závislé na dovozu soli, která se v minulosti dopravovala po solných stezkách - do severních Čech sůl saská, na jih pak alpská. Ta se dopravovala po Zlaté stezce přes Šumavu a na nejobyčejnějším z minerálů zbohatly zejména města Pasov a Prachatice, přes něž solné karavany procházely. V 16. století prošlo Prachaticemi, označovanými za solný sklad Čech, až 220 tun soli týdně. Ve středověku se používala sůl jako konzervační prostředek, takže obchodnící s touto komoditou byli velmi zámožní. Trh prostřednictvím vysokých daní ovládali panovníci, na obchodu se solí zbohatly Benátky, Janov a Řím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Halit (Glocker, 1847), chemický vzorec NaCl, je minerál krystalizující v krychlové (kubické) soustavě. Název je složený z řeckých slov \"halos\" – slaný a \"lithos\" – kámen. Český název halitu je sůl kamenná.", "tgt_summary": "Halite ( or ), commonly known as rock salt, is a type of salt, the mineral (natural) form of sodium chloride (Na Cl). Halite forms isometric crystals. The mineral is typically colorless or white, but may also be light blue, dark blue, purple, pink, red, orange, yellow or gray depending on inclusion of other materials, impurities, and structural or isotopic abnormalities in the crystals. It commonly occurs with other evaporite deposit minerals such as several of the sulfates, halides, and borates. The name \"halite\" is derived from the Ancient Greek word for salt, ἅλς (háls).", "id": 1879346}
{"src_title": "Lykopen", "tgt_title": "Lycopene", "src_document": [{"title": "Biosyntéza.", "content": "Spojením dvou geranylpyrofosfátů vzniká dvacetiuhlíkatý geranylgeranylpyrofosfát, který se dále přeměňuje v lykopen. Z lykopenu pak vzniká buď alfa-karoten, který se dále přeměňuje na lutein, nebo beta-karoten. Lykopen je chemicky relativně stabilní, takže v potravinách i lidském těle degraduje pomaleji než např. beta-karoten.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje lykopenu.", "content": "K významným zdrojům lykopenu patří: vodní meloun, rajče, posed bílý, šípek růže, červený grapefruit, guava.", "section_level": 2}, {"title": "Působení na lidský organizmus.", "content": "Lykopen má jako antioxidant ochranný vliv na lidské buňky, tkáně a orgány a přispívá ke „snižování rizika výskytu kardiovaskulárních onemocnění, snižování hladiny cholesterolu v krvi, podpoře imunitního systému a ochraně kůže před negativním vlivem UV záření“. Lykopen také snižuje pravděpodobnost vzniku některých nádorových a degenerativních onemocnění a chrání pleť před stárnutím. \"Odborníci také uvádějí, že antioxidativní efekt je jedním z pozitivních faktorů, které pomáhají snižovat riziko vzniku onkologických onemocnění. Lykopen je také vhodný jako antioxidant při srdečně cévních onemocněních, kdy se podílí na ochraně endotelu. Pomáhá také zlepšovat funkci prostaty. Je ovšem důležité vědět, že vědci zjistili, že u kuřáků pozitivní vliv konzumace lykopenu mizí.\" Celostnimedicina.cz Zejména díky obsahu lykopenu je možné rajčata, rajčatový džus či protlak využívat v prevenci a léčbě řady onemocnění a kosmetických problémů. Optimální denní dávku lykopenu však získáme až konzumací 12 kusů dobře zralých rajčat, takže v některých případech je možné doporučit kombinaci rajčat (či džusu a jiných rajčatových produktů) s lykopenem z lékárny. Lykopen působí synergicky s vitamínem C, takže je velmi vhodné při preventivním či terapeutickém využití lykopenu či rajčat doplňovat i tento vitamín.", "section_level": 1}, {"title": "Dávkování.", "content": "Doporučená denní dávka se pohybuje pro různé účely mezi 10 a 300 miligramy, prodávané kapsle obsahují nejčastěji 10 nebo 167 miligramů lykopenu. Ve zralých červených rajčatech je ho obvykle 30-75 mg/kg. Obvyklá léčebná denní dávka je 2-3x denně 2-3 dcl rajské šťávy nebo jednou až 2× denně 167 miligramů lykopenu. Pro farmaceutické účely se používají speciálně šlechtěná rajčata s vyšším obsahem lykopenu. Zavářením ovoce a zeleniny s obsahem lykopenu se jeho obsah podstatně nesnižuje. Tepelnou úpravou rajčat naopak obsah využitelného lykopenu v pokrmech stoupá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lykopen je červené rostlinné barvivo s antioxidačním účinkem ze skupiny karotenoidů neobsahujících kyslík. Patří mezi biologicky důležité tetraterpeny (acyklický tetraterpen; vysoce nenasycený uhlovodík s 11 konjugovanými a dvěma izolovanými dvojnými vazbami), je jedním z provitaminů vitamínu A a je schopen absorbovat světlo.", "tgt_summary": "Lycopene (from the neo-Latin \"Lycopersicum\", the tomato species) is a bright red carotenoid hydrocarbon found in tomatoes and other red fruits and vegetables, such as red carrots, watermelons, grapefruits, and papayas, but it is not present in strawberries or cherries. Although lycopene is chemically a carotene, it has no vitamin A activity. Foods that are not red may also contain lycopene, such as asparagus, guava and parsley. ", "id": 2426642}
{"src_title": "Sovětsk (Kaliningradská oblast)", "tgt_title": "Sovetsk, Kaliningrad Oblast", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město Sovětsk leží na soutoku řeky Němen a Tylže.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Tylže vznikla jako osada okolo hradu Řádu německých rytířů zvaného Schalauner Haus, jež byl založen v roce 1288. Městská práva získala osada v rámci Pruska v roce 1552 od velmistra řádu německých rytířů Albrechta Braniborsko-Ansbašského. Město se ve středověku stalo významným centrem pro dřevařský průmysl. Během Sedmileté války bylo v období 1758–1762 město obsazeno ruskými vojsky, ale nepřišlo k žádné úhoně. Stejně tak přečkalo obsazení francouzskými vojáky během Napoleonských válek. Nejvíce se Tylže zapsala do historie jako místo, kde byl podepsán tzv. Tylžský mír mezi Francií a Ruskem (7. července 1807) a mezi Francií a Pruskem (9. července 1807). Napoleon pomocí míru téměř eliminoval Prusko (jeho území se scvrklo na polovinu) a Rusko si připoutal jako spojence. Po válce zůstalo město součástí Pruska.", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "V 19. století se stala pruská Tylže centrem mnoha litevských organizací, jednak protože venkovské oblasti byly z více než 50 % osídlené Litevci a hlavně jelikož v Rusku byla litevština v rámci rusifikace litevské populace zakázána. Ve městě se tiskly knihy v litevštině a následně je organizace zvaná \"knygnešys\" tajně pašovala do ruské části Litvy. Oblasti se tak díky jejímu oddělení od zbytku Litvy začalo říkat Malá Litva. V roce 1832 byla postavena silnice do tehdejšího Königsbergu (dnešní ruský Kaliningrad) a v roce 1853 do Memelu (dnešní litevská Klaipėda). Železnice byla zavedena v roce 1865 a následně protažena až do Memelu v roce 1875. Elektrické tramvaje začaly jezdit ulicemi Tylže v roce 1900. Město se stalo známé hlavně díky produkci sýra, tzv. tylžský sýr si získal jméno daleko za hranicemi země. Na konci 19. století město dosáhlo počtu obyvatel téměř 35 tisíc. Tylže v tomto období zažívala období prosperity a stala se významným německým centrem v oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na začátku první světové války byla Tylže obsazena na dva měsíce ruskými vojsky (26. srpen – 12. září 1914), ale nedošlo k žádnému poškození města a jinak se válka městu vyhnula. V roce 1918 vydali místní Litevci z organizace \"Lietuvininks\" tzv. \"Tylžská akta\", v nichž požadovali připojení Málé Litvy k nově vzniklé samostatné Litvě. Versailleská smlouva ale ponechala město Německu. Naopak Memel byl připojen v roce 1923 k Litvě. Ztráta Memelu se následně na tylžské ekonomice podepsala velice negativně, protože město ztratilo velkou část svého zázemí. Adolf Hitler navštívil Tylži těsně před vypuknutím války a z této návštěvy pochází známá fotografie z mostu přes řeku Němen. První bombardování zasáhlo město 21. dubna 1943 a další následovala až do července 1944. V říjnu 1944 postoupila Rudá armáda do Memelu a v Tylži byla vyhlášena evakuace veškerého německého obyvatelstva. Následovalo těžké dělostřelecké ostřelování města, které ho zničilo z 80 %. Dne 20. ledna 1945 vstoupili do města sovětští vojáci. Na základě postupimské dohody z roku 1945 připadlo město Sovětskému svazu. Němci, kteří zůstali v Tylži, byli vysídleni a jejich místo zaujali převážně Rusové z centrálního Ruska a Bělorusové. Počet obyvatel města se z téměř 60 tisíc v roce 1939 scvrkl na pouhých 6 500 v roce 1946. Od roku 1946 byla Tylže přejmenována na \"Sovětsk\" na počest nového politického řádu v oblasti a následně byla celá nově vzniklá Kaliningradská oblast včetně Sovětsku z vojenských důvodů hermeticky uzavřena od zbytku světa. Sovětsk se pokusil navázat na tradici známého tylžského sýra pod názvem sovětský sýr. Nikdy se ale nepodařilo dosáhnout kvality a reputace bývalého produktu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Po rozpadu SSSR se Sovětsk stal součástí Ruska a slouží jako hraniční přechod do Litvy. V roce 2007 byl na popud ruské vlády do Sovětsku jako příhraničního města omezen přístup cizincům a Rusům nepobývajícím v oblasti. Pohraniční stráž vydávala zvláštní povolení pro vstup do oblasti, o které se muselo žádat 30 dní předem. Omezení pohybu osob výrazně zpomalilo rozvoj města. V červnu 2012 bylo omezení zrušeno a nyní se vztahuje pouze na břeh řeky Němen.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sovětsk (či Sovetsk, ), do roku 1946 Tylže (), je město na řece Němen v Kaliningradské oblasti (dříve Východní Prusko), exklávě Ruské federace, na hranici s Litvou. Město bylo založeno roku 1288 a v roce 2013 mělo necelých 42 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Sovetsk (), before 1946 known as Tilsit in German (; ) in East Prussia, is a town in Kaliningrad Oblast, Russia, located on the south bank of the Neman River.", "id": 1281264}
{"src_title": "Gustav Meyrink", "tgt_title": "Gustav Meyrink", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Vídni jako nemanželský syn würtemberského ministra Friedricha Karla Gottloba von Varnbüler (1809–1889) a bavorské dvorní herečky Marie Wilhelmine Adelheid Meyerové (1840–1908). Jeho rodiče se pravděpodobně seznámili během matčina angažmá v Královském dvorním divadle (\"Königliches Hoftheater\") ve Stuttgartu, kde Marie Meyerová působila v letech 1865 až 1867. Aby utajila své těhotenství, resp. aféru s významným politickým činitelem před veřejností, musela Meyrinkova matka Marie ihned po ukončení divadelní sezóny 1866/1867 z města odejít. Kde přesně se zdržovala během podzimu 1867 známo není, dítě se však rozhodla přivést na svět ve Vídni, kde v tu dobu v místní opeře působila její starší sestra, oceňovaná operní pěvkyně Louise Dunstmann-Meyerová (1831–1899), která jí snad mohla poskytnout potřebné finance i podporu. Dítě se narodilo 19. ledna 1868 v hotelu „U Modrého kozla“ (\"Zum blauen Bock\"), který se nacházel na Mariahilfestrasse č.p. 81. Od roku 1884 žil v Praze. Po absolvování gymnázia navštěvoval obchodní akademii, jejíž studium zakončil absolventskou zkouškou v roce 1888. Pak pracoval v exportním obchodě a z peněz odkázaných otcem otevřel společně s přítelem (synovcem básníka Christiana Morgensterna) bankovní dům. Takřka okamžitě se stal součástí pražské německé smetánky a zařadil se k místním dandyům – kromě toho vlastnil jeden z prvních automobilů v Praze. Věnoval se sportu (šermu a veslování), šachům, udržoval kontakty s mladou generací židovsko-německých umělců a žil nevázaným životem, k němuž patřily kromě jiného různé rvačky a návštěvy nevěstinců. Ve svém bytě na Příkopech, přeplněném soškami, zrcadly a různými bizarními předměty, pořádal spiritistické seance, při nichž užíval různé omamné látky (hašiš a opium). Posléze však Meyrink spiritismus, stejně jako užívání opiátů, zavrhl. Roku 1891 spoluzaložil teosofickou lóži „U Modré hvězdy“ (\"Zum blauen Stern\"), které následně také předsedal. Lóže měla za cíl propojovat cíle východního a západního okultismu a jejími členy byli například okultista Karel Weinfurter, hrabě Jan Harrach, básník Julius Zeyer, spisovatel Emanuel Lešehrad a mnozí další. Tou dobou se Meyrink stal vegetariánem a věnoval se dokonce józe (asánové cviky) – nicméně už po třech měsících z Teosofické společnosti vystoupil a začal se věnovat alchymii (kromě jiného se snažil extrahovat zlato ze zvířecích výkalů). V roce 1893 se oženil s Aloisii Certlovou a o rok později založil vlastní \"První křesťanskou banku\" se sídlem na Václavském náměstí. V roce 1896 se tajně zasnoubil s Philomenou (Manou) Berntovou (neteří básníka Rainera Marii Rilkeho), ovšem právoplatná Meyrinkova choť odmítla udělit souhlas k rozvodu. Dne 18. ledna 1902 byl křivě nařčen z bankovních podvodů a zatčen. Obvinění bylo posléze staženo, ale vyšetřování pokračovalo. Případ dostal na starost kriminální rada Václav Olič a Meyrink strávil ve vězení téměř tři měsíce – propuštěn byl až 2. dubna. V roce 1903 pak definitivně opustil Prahu a žil postupně ve Vídni (zde působil jako šéfredaktor týdeníku \"Der liebe Augustin\"), Montreux a Mnichově. V roce 1905 se znovu oženil (Aloisie svolila k rozvodu bezdětného manželství s Meyrinkem) a s manželkou Menou měl dvě děti (v roce 1906 se narodila dcera Sibylla Felicita a v roce 1908 syn Harro Fortunat). V roce 1911 Meyrinkovi přesídlili do bavorského Starnbergu, kde si Meyrink v jejich nové vilce postavil svou vlastní pracovnu; zde také začal psát \"Golema\". Také v Německu Meyrink pokračoval ve svém zájmu o mystiku – věnoval se buddhismu a staroindickým imaginačním učením. Nicméně znovu trpěl nedostatkem financí a v roce 1929 musel dokonce prodat svou vilu a přestěhovat se do menšího domu. Zároveň se zhoršoval jeho zdravotní stav, trpěl nespavostí, bolestmi rukou a cukrovkou. V březnu 1932 postihla jeho rodinu tragédie, když jeho syn Harro utrpěl těžký úraz, po němž mu hrozilo ochrnutí a ještě téhož roku v červnu spáchal kvůli obavám o budoucnost sebevraždu. Sám Meyrink zemřel o několik měsíců později, v prosinci 1932. Jeho žena Mana jej přežila o mnoho let a zemřela v roce 1966.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Gustav Meyrink se na rozdíl od řady svých současníků přiklonil ke spisovatelské profesi až v pokročilém věku a částečně z materiální nutnosti. Roku 1902 se prosperující pražský bankéř ocitl ve složité finanční situaci. Třebaže byl zproštěn veškerých pravděpodobně zcela smyšlených obvinění z podvodů a nekalých peněžních machinací, ztratil důvěru svých klientů a musel se poohlédnout po jiném druhu obživy. První úspěchy jeho satirických textů, které zhruba v té době začaly vycházet především v německém týdeníku \"Simplicissimus\", však daly jeho dalšímu životnímu snažení patřičný směr. Je však chybné tvrdit, jak to v minulosti činili někteří literární vědci, že Meyrink začal psát až během svého věznění na počátku roku 1902, či snad dokonce až po něm. Tomu odporují nejen dochovaná svědectví – třeba to německého spisovatele Oscara A. H. Schmitze, který se s Meyrinkem seznámil roku 1900 během ozdravného pobytu v sanatoriu Bílý jelen (\"Weißer Hirsch\") poblíž Drážďaň –, ale i samotné datum vydání autorova vůbec prvního zveřejněného textu. Povídka \"Der heiße Soldat\" (č. \"Žhavý voják\") totiž vyšla už 8. října 1901 v 29. čísle týdeníku \"Simplicissimus\" a musela tak nutně vzniknout ještě před autorovým zatčením v lednu 1902. Totéž platí i pro další Meyrinkovy rané texty, kupříkladu skicu \"Krank\" publikovanou na počátku roku 1902 v druhém lednovém čísle časopisu \"Die Gesellschaft\" (Společnost) či \"Ohrensausen\", krátký prozaický text, který byl zhruba ve stejné době otištěn v antologii Spolku německých výtvarných umělců v Čechách nazvané \"Die Kralle. Ein Höllen-Adagio\", již k vydání připravili pražští němečtí spisovatelé Oskar Wiener a Paul Leppin. Když byl Meyrink v roce 1902 propuštěn z vyšetřovací vazby, tak mohl začínající spisovatel vykázat už několik drobných publikací, jejichž počet se měl záhy rozrůst. Jen v časopise \"Simplicissimus\" vyšlo v průběhu roku 1902 osm autorových textů, v následujícím roce pak dalších devět. A právě tyto krátké satirické skici se staly základem Meyrinkových prvních knih. Sbírka \"Der heiße Soldat und andere Geschichten\" (Žhavý voják a další příběhy) vyšla v mnichovském nakladatelství Alberta Langena v květnu roku 1903 a roku 1904 ji následovaly \"Orchideen\" (Orchideje).", "section_level": 1}, {"title": "Povídkové soubory.", "content": "V češtině: Opálové oči, 1917; Šosákův rozhlas, 1928; Netopýři 1930, Černá koule 1967 Některé povídky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Gustav Meyrink, vlastním jménem Meyer (19. ledna 1868, Vídeň – 4. prosince 1932, Starnberg) byl německy píšící spisovatel silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Zpočátku psal zejména krátké satirické prózy zesměšňující autority vilémovského Německa, později texty inspirované východními filozofiemi, mystikou a studiem okultních jevů. Kromě toho přeložil, respektive převyprávěl do němčiny mj. některá díla Charlese Dickense a Rudyarda Kiplinga. Společně s Rodou Rodou též v letech 1912–1914 napsal čtveřici divadelních her, jež však neměly výraznější odezvu. Jeho největším literárním úspěchem je tak fantaskní román \"Golem\" odehrávající se v ulicích pražského ghetta před asanací a po ní, který knižně poprvé vyšel roku 1915.", "tgt_summary": "Gustav Meyrink (January 19, 1868 – December 4, 1932) was the pseudonym of Gustav Meyer, an Austrian author, novelist, dramatist, translator, and banker, most famous for his novel \"The Golem\". He has been described as the \"most respected German language writer in the field of supernatural fiction\".", "id": 945364}
{"src_title": "Jarníkův algoritmus", "tgt_title": "Prim's algorithm", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Algoritmus začíná s jedním vrcholem a postupně přidává další a tím zvětšuje velikost stromu do té doby, než obsahuje všechny vrcholy.", "section_level": 1}, {"title": "Časová složitost.", "content": "Jednoduchá implementace s použitím reprezentace grafu pomocí matice sousednosti a prohledáváním pole cen má časovou složitost \"O(V)\". S použitím binární haldy a seznamu sousedů dosáhneme složitosti \"O(E log V)\", kde E je počet hran a V je počet vrcholů. S použitím sofistikované Fibonacciho haldy složitost snížíme až na \"O(E + V log V)\", což je obzvláště rychlé u grafů, kde \"E\" je formula_18. na začátku jsou všechny vrcholy nastaveny na status \"dosud neviděn\", startovní vrchol je umístěn do grafu a všechny hrany do haldy tak, aby vracela hranu s nejnižší vahou.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace v pseudokódu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "S použitím haldy.", "content": "Pro každý \"vrchol\" v \"grafu\" V popisu algoritmu výše, Cyklus selže pokud halda vrátí nulu. Seznam sousedů je vytvořen tak, aby mohl vrátit orientovaný graf.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz správnosti.", "content": "Nechť formula_19 je souvislý, ohodnocený graf. S každou iterací Jarníkova algoritmu je přidána hrana, která spojuje vrchol v podgrafu s vrcholem mimo podgraf. Jelikož je formula_19 souvislý, musí existovat cesta mezi všemi dvojicemi vrcholů. Nechť výstup Jarníkova algoritmu je formula_21 a formula_22 je minimální kostra grafu formula_19. Jestliže formula_24, pak formula_21 je minimální kostra grafu. V opačném případě, nechť formula_26 je první hrana přidaná během konstrukce formula_21, která není v formula_22 a formula_4 je množina vrcholů spojených hranami přidanými před formula_26. Pak jeden konec hrany formula_26 je v formula_4 a druhý není. Jelikož formula_22 je kostra grafu formula_19, pak musí existovat cesta v formula_22 spojující oba konce hrany. Někde v této cestě se musí objevit hrana formula_36 spojující vrchol ve formula_4 s vrcholem, který není ve formula_4. Ve chvíli, kdy je formula_26 přidána k formula_21 by mohla být místo ní přidána také formula_36, pokud by ovšem vážila méně. Jelikož ale byla přidána formula_26, můžeme soudit, že Nechť formula_44 je graf získaný odstraněním formula_36 a přidáním formula_26 z formula_22. Je snadné ukázat, že formula_44 je souvislý, má stejný počet hran jako formula_22 a celková váha hran není vyšší než u formula_22. formula_44 je tudíž minimální kostra grafu formula_19 a obsahuje formula_26 a všechny hrany přidané předtím při konstrukci formula_4. Opakováním těchto kroků nakonec zjistíme, že minimální kostra grafu formula_19 je identická s formula_21. Tímto jsme tedy dokázali, že formula_21 je minimální kostra grafu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jarníkův algoritmus (v zahraničí známý jako Primův algoritmus) je v teorii grafů algoritmus hledající minimální kostru ohodnoceného grafu. Najde tedy takovou podmnožinu hran grafu, která tvoří strom obsahující všechny vrcholy původního grafu a součet ohodnocení hran z této množiny je minimální. Poprvé algoritmus popsal Vojtěch Jarník roku 1930, později byl znovuobjeven roku 1957 Robertem Primem a poté ještě jednou roku 1959 Edsgerem Dijkstrou. V zahraničí se téměř výlučně používá označení \"Primův algoritmus\", vzácně pak \"Jarníkův algoritmus\" nebo \"DJP algoritmus\".", "tgt_summary": "In computer science, Prim's (also known as Jarník's) algorithm is a greedy algorithm that finds a minimum spanning tree for a weighted undirected graph. This means it finds a subset of the edges that forms a tree that includes every vertex, where the total weight of all the edges in the tree is minimized. The algorithm operates by building this tree one vertex at a time, from an arbitrary starting vertex, at each step adding the cheapest possible connection from the tree to another vertex. ", "id": 1253678}
{"src_title": "Friedrich de la Motte Fouqué", "tgt_title": "Friedrich de la Motte Fouqué", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze starého francouzského rodu. Jeho praděd musel jako hugenot z Francie emigrovat, jeho děd byl pruským generálem a jeho otec rovněž pruským důstojníkem. V sedmnácti letech vstoupil také do armády a roku 1794 se zúčastnil tažení do Porýní v regimentu výmarského vévody. Ve Výmaru se osobně seznámil s představiteli německé klasiky Goethem, Schillerem a Herderem. Roku 1798 se oženil s Marianne von Schuabert, ale manželství se roku 1802 rozpadlo. Roku 1803 se vzdal vojenské služby a oženil se se spisovatelkou Caroline von Rochow (1773–1831). Žil s ní na jejím zámku v Nennhausenu, odkud udržoval styky s berlínskými romantiky (Tieck, Chamisso, Kleist, Eichendorff, Fichte). Velký vliv na jeho literární začátky měl především August Wilhelm Schlegel. Za napoleonských válek vstoupil roku 1813 opět do armády a opustil jí roku 1815 v hodnosti majora. Po smrti své manželky se roku 1832 oženil s Albertinou Todeovou a z finančních důvodů žil v Halle. Teprve roku 1841, poté, co mu pruský král Bedřich Vilém IV. poskytl rentu, se mohl usídlit v Berlíně, kde roku 1843 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho literární dílo je velmi rozsáhlé (kolem sedmdesáti titulů). Představuje však naivní lidovou větev německého romantismu a větší jeho část patří spíše do triviální literatury. Navázal v něm na tehdy velmi oblíbené knížky lidového čtení a nechal se příliš ovlivnit dobovými módními středověkými náměty. Přesto byl po dlouhou dobu uznávaným autorem, protože ve svých spisech vyjádřil hrdinné ideály rytířství, jejichž cílem bylo vyvolat pocit německé tradice a národního charakteru u jeho současníků. Dnes jsou z jeho prací vydávány především jeho umělé pohádky z počátků jeho tvorby \"Mužíček šibeníček\" (1810, Das Galgenmännlein) a \"Undine\" (1811, \"Rusalka\"). Obdivovatelem jeho díla byl spisovatel Arno Schmidt, který přispěl k obnovení zájmu o Fouquého biografií \"Fouqué und einige seiner Zeitgenossen\" (Fouqué a někteří jeho současníci, 1958).", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Heinrich Karl de la Motte, baron Fouqué (12. února 1777, Brandenburg an der Havel – 23. ledna 1843, Berlín) byl německý romantický spisovatel, dramatik a básník.", "tgt_summary": "Friedrich Heinrich Karl de la Motte, Baron Fouqué (; 12 February 1777 – 23 January 1843) was a German writer of the Romantic style.", "id": 919507}
{"src_title": "Tczew", "tgt_title": "Tczew", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Název města je odvozen od tkalcovství. Prvně bylo zmíněno pod názvem \"Trsow\" v dokumentu pomořského vévody Grzymisława z roku 1198, který dal obec jako léno Řádu johanitů. V některých středověkých dokumentech je užíván také název \"Derszewo\", který je patrně odvozen od šlechtice Dersława. Kolem roku 1200 zde vévoda Sambor I. postavil tvrz. Jeho nástupce Sambor II. přesídlil přímo do Tczewu, s cílem získat lepší kontrolu provozu na Visle. Od roku 1252 byla osada známá pod jmény Tczew a pod německým jménem \"Dirschau\". V roce 1260 bylo ve městě zavedeno tzv. německé právo, v souvislosti s tím, že město koupil Heinrich von Plötzke, představitel Řádu německých rytířů. Řád město výrazně přestavěl v letech 1364-1384. V roce 1434 bylo město vypáleno husity. Po Druhém toruňském míru z roku 1466, uzavřeném mezi Polskem a Německými rytíři, bylo město začleněno do nově vytvořené polské provincie Královské Prusko. Během protestantské reformace většina obyvatel města přijala luteránství. V roce 1626 bylo město obsazeno švédským králem Gustavem II. Adolfem. Švédové město začali přestavovat, ale brzy těžce utrpělo během polsko-švédské války. Zůstalo však ve švédských rukou, když byli 2. září 1657 Poláci poraženi spojenými švédskými a brandenburskými vojsky. V roce 1772, během prvního dělení Polska, připadlo Prusku. Během napoleonské invaze do Pruska, v roce 1807, bylo město obsazeno polskými vojsky generála Jana Henryka Dąbrowského (jež byla součástí napoleonských sil), ale v roce 1815 bylo znovu vráceno Prusku. V roce 1871 se stalo součástí Bismarckovy Německé říše. Během 19. století se město rychle rozvinulo, zejména díky otevření pruské východní železniční trati spojující Berlín a Königsberg, přičemž blízko města byl postaven kilometr dlouhý železniční most přes Vislu. Pod pruskou a německou vládou však byla polská menšina násilně germanizována. Po první světové válce byl Tczew, dle smlouvy ve Versailles, začleněn do druhé polské republiky. 30. ledna 1920 do města vstoupila polská armáda pod vedením generála Józefa Hallera. Ale německé menšině byla přiznávána její národnostní práva. Město se stalo centrem kulturních aktivit německé menšiny v Polsku, ve městě existovaly německé školy a bylo založeno i německé divadlo. V meziválečném období vznikla v Tczewu také námořní akademie, která se později přestěhovala do Gdyně. Roku 1939 město dobyli Němci. Boje druhé světové války ho tvrdě zasáhly, prakticky žádný z podniků nebyl bezprostředně po válce schopen vyrábět. Patrný byl také značný úbytek obyvatel, populace klesla na asi 20 000 lidí. Po skončení války se město stalo součástí Polské lidové republiky a bylo znovu přejmenováno na Tczew. V současné době je základem hospodářství města elektrotechnický průmysl, loděnice a strojírenství.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Tczew je důležitý železniční uzel, odkud jezdí přímé vlaky do Gdaňsku, Poznaně, Malborku, Bydgoszcze a Varšavy. Asi 5 km západně od středu města probíhá hlavní polská severojižní dálnice A1, jižně od města se křižují státní silnice DK 1 a DK 22. Ve městě je přístav na řece Visle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tczew (německy \"Dirschau\") je město v Polsku, ležící na řece Visle, asi 30 km jižně od Gdaňsku. Je to čtvrté největší město Pomořského vojvodství. K roku 2009 mělo 60 279 obyvatel.", "tgt_summary": "Tczew (; ) is a town on the Vistula River in Eastern Pomerania, Kociewie, northern Poland with 60,279 inhabitants (June 2009). The city is known for its Old Town and the Vistula Bridge, or Bridge of Tczew, which played a key role in the Invasion of Poland during World War II. ", "id": 731911}
{"src_title": "Karl Löwith", "tgt_title": "Karl Löwith", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Löwithův otec byl malíř a profesor uměleckých škol ve Vídni a Mnichově. Po maturitě sloužil Karl Löwith v německé armádě, byl těžce zraněn a padl do italského zajetí. Po návratu studoval filosofii a biologii v Mnichově a v letech 1919–1922 ve Freiburgu u Husserla a Heideggera. Roku 1923 promoval v Mnichově knihou o Friedrichu Nietzschem a roku 1924 odešel za Heideggerem do Marburgu, kde se spřátelil s Leo Straussem a Hans-Georg Gadamerem a roku 1928 habilitoval. Roku 1934 odjel jako stipendista do Říma, kde napsal své knihy o Nietzscheho „věčném návratu“ a o J. Burckhardtovi; mezitím byl nacisty vyloučen z univerzity. V letech 1936-1941 přednášel na univerzitě v Sendai (Japonsko), 1941 vydal jednu ze svých nejznámějších knih „Od Hegela k Nietzschemu“ a od roku 1941 žil v USA. S pomocí Paul Tillicha a Reinholda Niebuhra mohl učit na protestantském teologickém semináři v Hartfordu (Conn.), kde se ale necítil na svém místě. Roku 1949 vyšel jeho „Smysl v dějinách“ a od tohoto roku přednášel na New School for Social Research v New Yorku. Roku 1952 byl s pomocí Gadamerovou povolán do Heidelbergu, kde přednášel až do svého penzionování 1964. 1953 vydal své kritické vyrovnání s Heideggerem, „Heidegger – myslitel nuzné doby“ a 1966 knihu o křesťanské tradici. Jeho poslední dílo se věnuje Paulu Valérymu. Löwithovy „Sebrané spisy“ (\"Werkausgabe\", 1981–1988) obnášejí devět svazků, včetně velmi zajímavé korespondence.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Löwithovo myšlení je silně ovlivněno Nietzschem a Heideggerem, zároveň je však neobyčejně střízlivé až skeptické. Moderní forma historismu a víry v pokrok je podle Löwitha nepřijatelným a nebezpečným křížencem křesťanské teologie a moderního ateismu, která ovšem postrádá to nejdůležitější, totiž právě náboženskou víru v osobního Boha. Jeho klidná, ale zničující kritika Hegelovského pojetí dějin jako dějin ducha a zdroje smyslu, včetně jejího marxistického pokračování, ústí do stoické skepse a nostalgie po klasické době řeckého ducha, kdy se člověk – podle Löwitha – mohl cítit doma v nekonečném koloběhu světa a jeho krás.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Löwith (9. ledna 1897 Mnichov – 24. května 1973 Heidelberg) byl německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Pro svůj židovský původ musel před nacisty emigrovat a teprve roku 1952 se mohl vrátit do Německa. Zabýval se především Nietzschem a Heideggerem a kritizoval moderní filosofii dějin.", "tgt_summary": "Karl Löwith (9 January 1897 – 26 May 1973) was a German philosopher in the phenomenological tradition. A student of Husserl and Heidegger, he was one of the most prolific German philosophers of the twentieth century. ", "id": 2100440}
{"src_title": "Mistr Bertram", "tgt_title": "Master Bertram", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bertram se narodil v Mindenu nebo okolí, protože jeho bratr Cord van Byrde je dle toponymu narozen v obci Bierde poblíž Mindenu. O malířově mládí není nic známo, ale je pravděpodobné, že se vyškolil přímo v Mindenu. Pak patrně jako tovaryš navštívil Prahu a také Kolín nad Rýnem a Štrasburk. Podle Royta pracoval v dílně při dvoru Karla IV. v Praze a podílel se na výzdobě Kaple sv. Kříže na Karlštejně. Jako \"Bertram Pictor\" je v Hamburku poprvé uváděn roku 1367. Roku 1371 koupil dům poblíž katedrály (Schmiedestraße), 1376 se stal občanem a mistrem v Hamburku a roku 1383 koupil další dům v téže ulici. V hansovním městě Hamburku vedl Mistr Bertram dílnu, která získávala nejvýznamnější zakázky. V roce 1375 byl pozván, aby vytvořil výzdobu Lübecku při příležitosti návštěvy císaře Karla IV.. Roku 1390 plánoval podniknout pouť do Říma a sepsal předtím závěť, ale tato cesta se v jeho díle nijak neodrazila. V roce 1410 napsal další závěť, kde jako dědičku uvádí svou dceru, protože manželka předtím patrně zemřela. Po Bertramově smrti kolem roku 1415 převzal dílnu malíř Johannes.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mistr Bertram je pokračovatelem tradice vestfálského malířství (Pašijový oltář z Osnabrücku). Jako příslušník bohaté rodiny mohl mít přístup i k francouzské knižní malbě, ke které mají blízko jeho krajiny a detaily zvířat. V Bertramově díle je patrná stylistická příbuznost s obrazy Mistra Theodorika na Karlštejně a byl patrně obeznámen také s dílem svého současníka Conrada von Soest. Jeho kompozice s omezeným množstvím figur jsou přehledné. Pokouší se o iluzi prostoru a vyvážený poměr postav ke krajině a architektuře v pozadí. V malbě užívá měkké modelace drapérií světlem a z českého prostředí převzal lyrické zobrazení tváří a způsob stavby objemu, který převažuje nad lineární kresbou. Sám je uváděn pouze jako malíř slohu mezinárodní gotiky, jeho dílna však dodávala kompletní vyřezávané oltáře, a pro městskou radu také sochy, lustry a vývěsní štíty. Jméno řezbáře, který v dílně pracoval, není známo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistr Bertram nebo též Bertram z Mindenu (* kolem roku 1340, Minden (Vestfálsko) – 1414 nebo 1415, Hamburk) byl nejvýznamnější německý gotický malíř působící v Hamburku na přelomu 14. století.", "tgt_summary": "Master Bertram (c.1345–c.1415), also known as Meister Bertram and Master of Minden, was a German International Gothic painter primarily of religious art.", "id": 18669}
{"src_title": "Simutrans", "tgt_title": "Simutrans", "src_document": [{"title": "Cíle a způsoby hry.", "content": "Cílem je postavení dopravního impéria. A to z peněz vydělaných přepravou zboží, cestujících či pošty po zemi, po vodě či vzduchem. K tomu jsou k dispozici tyto čtyři základní dopravní cesty: silnice, železnice, vodní a letecká cesta, a bezpočet alternativních dopravních cest – jako např. maglev, jednokolejka, úzkorozchodná dráha, tramvaje a trolejbusy. Hráč staví své impérium v ortogonální čtvercové síti představující povrch části Země s terénními nerovnostmi. Na rozdíl od podobných her, zde je u cestujících i zboží určen cíl cesty. A navíc vybrané továrny mají mezi sebou smlouvy o dodávkách zboží, takže není možné vzít například uhlí z jednoho dolu a dovézt jej do libovolné továrny, která jej potřebuje. A tou továrnou může být ocelárna či elektrárna, od níž lze natáhnout dráty a proudem zásobovat továrny. Pokud se nechce hráč starat o ekonomickou stránku, může hrát v režimu freeplay (začátečnický mód). A pokud chce mít již od začátku dostupná všechna vozidla a především dopravní stavby, je možné hrát bez časové osy. Pro větší zábavnost hry je připravena i hra o více hráčích – a to jak proti počítači, tak přes síť proti skutečným hráčům. Hra standardně začíná v roce 1930, ale může začínat i později či dříve. To záleží na konkrétní grafické verzi. Počet typů dopravních cest i vozidel je na začátku většinou velmi omezený, ale postupně se zvětšuje. Celkový počet vozů v provozu však není prakticky omezen.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní cesty.", "content": "Simutrans má k dispozici sice omezený, ale přesto velmi rozsáhlý seznam dopravních cest, které je možno využít. Některé jsou však k dispozici jen ve vybraných grafických verzích.", "section_level": 1}, {"title": "Základní dopravní cesty.", "content": "Tyto dopravní cesty jsou téměř ve všech grafických verzích. Vzhled tratí a vozidel se však může velmi lišit.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Jednou ze základních dopravních cest je železnice. Lze po ní převážet náklad, poštu i cestující. Na trase je možné stavět tunely i mosty. Ze začátku bývají k dispozici jen parní lokomotivy, později přibývá motorová a elektrická trakce. V pozdějších letech jsou k dispozici i rychlovlaky.", "section_level": 3}, {"title": "Silnice.", "content": "Další základní cesta je silnice. Principiálně je velmi podobná železnici.", "section_level": 3}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Lodní doprava může probíhat po moři, po splavných řekách i po umělých kanálech. V některých grafických verzích je navíc možné stavět i podzemní průplavy či průplavové mosty (viadukty).", "section_level": 3}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Od verze 88.0.0 byla zavedena letecká doprava. Tento způsob dopravy je ve většině grafických verzích. Pro leteckou dopravu není na rozdíl od ostatních cest nutno stavět dopravní cestu, staví se jen letiště. Ve hře jsou k dispozici letadla, a v některých grafických verzích i vzducholodě (ty však startují stejně jako letadla).", "section_level": 2}, {"title": "Doplňkové dopravní cesty.", "content": "Novinkou posledních verzí je možnost stavby atypických druhů dopravy a dopravních cest. Tyto typy dopravních cest jsou však více než jiné vázány na grafickou verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Tramvaje.", "content": "Od verze 0.86.00 byla do hry přidána i tramvajová doprava. Tato doprava je přítomná ve většině grafických verzí. V některých grafických verzích jsou však tratě podobné tramvajím z TTD (tzn., že v jednom díle jsou tratě pro oba směry), zatímco v jiných jsou spojitelné s tratěmi železničními. V obou případech je možné je postavit jak na silnici, tak i mimo. Hlavní výhodou tramvají je jejich větší kapacita a rychlost v porovnání s autobusy. V městech se totiž autobusy mohou pohybovat maximálně 50 km/h, zatímco tramvaje mohou jet rychleji – většinou 60 až 70 km/h.", "section_level": 3}, {"title": "Trolejbusy.", "content": "Ve městě mají stejné výhody i nevýhody jako autobusy, ale vhodnou stavbou trolejového vedení je možné striktněji nastavit cestu. Jsou přítomny v Pak128 a Pak128.CS.", "section_level": 3}, {"title": "Maglev.", "content": "Většina maglevů v této hře odpovídá spíše německému Transrapidu než japonskému MLX01. Je určen především k dopravě cestujících a pošty. V některých verzích je možné jej použít i k přepravě vybraných druhů zboží.", "section_level": 3}, {"title": "Jednokolejka.", "content": "Určená téměř výhradně k přepravě cestujících. Použitelná jako alternativní způsob dopravy v městě. Buď je zavěšená (v Pak128, kde má podobu visuté dráhy ve Wuppertalu) nebo nikoliv (Pak64, kde svým vzhledem připomíná spíše maglev).", "section_level": 3}, {"title": "Úzkorozchodná dráha.", "content": "Podobá se normální železnici.", "section_level": 3}, {"title": "Jazykové verze.", "content": "Simutrans je k dispozici v mnoha jazycích včetně češtiny. Překlady textů programu jsou téměř kompletní. Překlady různých grafických verzí však mohou trpět nedostatky. A některé grafické verze nejsou přeloženy vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Grafické verze.", "content": "Simutrans je od jiných podobných her odlišný rovněž tím, že k němu existuje více grafických verzí, které se liší především rozlišením, velikostí základního herního pole, a to od 32 px po 192 px. Hlavní grafické verze mají rozlišení 64 px nebo 128 px. Dále je to geografická lokalizace, čím se jednotlivé grafické verze liší. Některé verze jsou univerzální a obsahují vozidla a budovy známé z reálného světa bez ohledu na místo původu vozidla a budovy, takže pod Eiffelovou věží může projet Šinkansen. Jiné jsou více specializované – například na Polsko a Maďarsko, na bývalé Československo, USA, Japonsko a mnoho dalších. Jiné jsou z větší části smyšlené. Tím posledním, čím se grafické verze liší je všeobecný styl. Některé se zaměřují na realitu, jiné jsou graficky zjednodušené a vypadají tak velmi komicky. Vývojářská komunita je rozsáhlá a jsou v ní zastoupeni i Češi. Proto není překvapením, že se v některých grafických verzích vyskytují i česká a slovenská vozidla. A dokonce existuje i grafická verze zaměřená výhradně na české, moravské a slovenské luhy a háje.", "section_level": 1}, {"title": "Pak64.", "content": "Původní grafická verze. Jsou zde vozidla z téměř celého světa, především však Evropy, Asie a USA. V této grafické verzi potkat například českou lokomotivu řady 180. Vývoj této verze stále probíhá.", "section_level": 2}, {"title": "Pak128.", "content": "Grafická verze, která vznikla jako reakce na monitory s velkými úhlopříčkami a vysokými rozlišeními, kde původní grafická verze již nebyla přehledná. Původně byla vytvořena úpravou objektů z Pak64 (takže je možné vidět spoustu stejných budov jako v Pak64) ale později dostala tato grafická verze již vlastní vozidla a vlastní budovy. Tato grafická verze je mnohem rozsáhlejší a obsahuje ještě větší množství českých vozidel. Například elektrické lokomotivy řady 151, 163, 380, dieselové lokomotivy řady 749 a 750 a parní lokomotivu Albatros. Ve hře jsou téměř všechny typy vlaků – vlaky tažené parní, dieselovou či elektrickou lokomotivou, elektrické jednotky (včetně rychlovlaků) i motorové jednotky.", "section_level": 2}, {"title": "Pak128.CS.", "content": "Jedna z vývojově velmi mladých grafických verzí. Je zaměřená na silniční a železniční vozidla a stavby České a Slovenské republiky, včetně bývalého Československa. Obsahuje však (celkem pochopitelně) i značné množství zahraničních vozidel. Jednak železničních (hlavně pokud jde o vozidla Německých drah, Rakouských spolkových drah a Maďarských státních železnic), ale i silničních. Je vyvíjena českou komunitou.", "section_level": 2}, {"title": "Pak96.Comic.", "content": "Grafická verze s částečně zjednodušenou grafikou. Je možné zde potkat reálná vozidla (především letadla), ale většina vozidel i staveb je smyšlená. Tato verze sice neobsahuje žádná česká vozidla, ale jedním z autorů grafiky pro tuto verzi je Čech. Proto je možné mezi továrnami najít pole s tak českou plodinou, jakou je len.", "section_level": 2}, {"title": "Pak32.Comic.", "content": "Grafická verze s velmi zjednodušenou grafikou. Jeho grafika je velmi jednoduchá zejména díky malému rozlišení. Nejspíše už se nebude vyvíjet. Složitější varianta této grafické verze je Pak96.Comic", "section_level": 2}, {"title": "Zboží.", "content": "Vedle cestujících je v hře velké množství zboží, které je možné přepravovat. Některé druhy zboží mohou být v různých grafických verzích zařazeny do různých skupin podle toho, v jakých vagonech a automobilech je nutno je přepravovat.", "section_level": 1}, {"title": "Základní distribuce.", "content": "Základní verze hry. Určeno pro spíše pro začátečníky a nenáročné hráče.", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální distribuce.", "content": "Jde o verzi, kde jsou do hry přidány některé prvky, které nejsou v základní distribuci. Tato distribuce je určena spíše pro pokročilé hráče. Mezi prvky, které jsou v experimentální distribuci (a které nejsou v základní) jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Naklápění.", "content": "Přestože grafika vozidel tento prvek ignoruje, vozidla s naklápěním mohou oblouky (přestože v této hře oblouky jako takové neexistují) projet mnohem rychleji. Bez naklápění funguje zpomalení vlaku v obloucích s malým poloměrem.", "section_level": 2}, {"title": "Výměna lokomotiv, vratné soupravy.", "content": "Na rozdíl od základní distribuce, zde může vlak v stanici vyměnit lokomotivu (například elektrickou za dieselovou) a pak pokračovat dál stejným směrem či odjet opačným, což je zajímavé pro hlavové železniční stanice (příkladem je Masarykovo nádraží v Praze). Elektrické a motorové jednotky se \"neotočí\", ale přesto mohou pokračovat v jízdě v potřebném směru.", "section_level": 2}, {"title": "Komfort.", "content": "Osobní vlaky mohou mít různý komfort pro cestující.", "section_level": 2}], "src_summary": "Simutrans je počítačová hra z kategorie dopravně-obchodních strategií, podobně jako Transport Tycoon, Locomotion, Railroad Tycoon a Transport Giant. Hra je šířena jako neplacený, volný software – a to pod Artistic licencí. Hru začal vyvíjet Hansjörg Malthaner, ale již delší dobu je vyvíjena hráčskou komunitou. A to jak po programové, tak i grafické stránce. ", "tgt_summary": "Simutrans is a cross-platform simulation game in which the player strives to run a successful transport system by constructing and managing transportation systems for passengers, mail and goods by land (rail, road, tram, monorail, maglev), air (airplanes) and water (ship) between places. Like \"OpenTTD\", \"Simutrans\" is an open-source transportation game based on the \"Transport Tycoon\" idea.", "id": 1966746}
{"src_title": "Tigris", "tgt_title": "Tigris", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení v pohoří Güneydoğu Toroslar, tedy \"Jihovýchodní Taury,\" konkrétně v části Maden Dağları pod Hazarbaba Dağı. Vytéká z východního konce jezera Hazar Gölü (1 244 m) v provincii Elâziğ a teče k jihovýchodu. Zpočátku nese název \"Bahru Deresi,\" resp. \"Behremaz Deresi\" \"(deresi\" znamená turecky \"řeka).\" Ve výšce asi 770 m napájí nádrž Kralkızı Barajı a přibírá vody několika přítoků, zejména Berkilin Çayı. Odsud dál už nese jméno \"Dicle.\" V Turecku Tigris protéká provinciemi Elâziğ, Diyarbakır, Batman, Siirt, Mardin a Şirnak; nejdůležitějším městem na řece je Diyarbakır. Pod Cizre se \"Tigris\" stává nakrátko hraniční řekou mezi \"Tureckem\" a \"Sýrií\", pak mezi \"Sýrií\" a \"Irákem\" a nakonec pokračuje do iráckého vnitrozemí. Celková délka tureckého toku je 523 km. V Iráku protéká (nebo tvoří hranici) provinciemi Nīnawā, At-Tamīm, Salāhuddīn, Diyāla, Baghdād, Wāsitt, Maysān a Bassrah. Nejdůležitějšími městy na trase jsou Mosul, Bagdád a Basra, na jejímž začátku už se ale \"Tigris\" spojuje s Eufratem a vzniká Šatt al-Arab.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Hlavní přítoky jsou Velký a Malý Zab, Dijála, Kerche, všechny zleva.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je sněhový a dešťový s nejvyšší vodností na jaře (duben). Při současném dopadu srážek do \"Tigridu\" i jeho velkých levých přítoků vznikají katastrofické povodně. Na ochranu před nimi je velká část koryta řeky obehnána hrázemi. Část povodňových vod je odváděna kanálem do propadliny jezera Tartar, které leží severozápadně od Bagdádu mezi \"Eufratem\" a \"Tigridem\". Při zaplnění propadliny může být povodní ohrožen i samotný Bagdád. V souvislosti s tím byl vybudovaný kanál Tartar-Eufrat (délka 37 km, maximální propustnost 1 100 m3/s), kterým odtékají přebytky vody z propadliny. Nejvyššího průtoku dosahuje \"Tigris\" na středním toku u \"Bagdádu\" průměrně 1 240 m3/s a maximálně 13 000 m3/s. Na dolním toku se vodnost snižuje v důsledku spotřeby vody na zavlažování a také se část vody ztrácí v bažinách. Podél řeky se na středním a dolním toku táhnou oázy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je splavná pro lodě s ponorem do 1,2 m do Bagdádu a při velké vodě až do Mosulu. Turecký tok je spoután několika přehradními hrázemi; nejnovější z nich, Ilısu, je značně kontroverzní projekt, protože vzniklá přehradní nádrž má zatopit i město Hasankeyf s tisíciletou historií. Také v \"Iráku\" bylo vybudováno několik přehradních hrází (Zummar, Samarra, El Kut). Protéká městy Diyarbakır (Turecko), Mosul, Bagdád, El Kut, Amara (Irák). Území mezi řekami \"Tigris\" a Eufrat bylo osídleno nejstaršími známými civilizacemi (Babylonie, Asýrie).", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie názvu.", "content": "Původní sumerský název byl \"Idigna\" nebo \"Idigina\", což by mohlo znamenat „hbitá řeka“ a ve srovnání s mnohem pomaleji tekoucím Eufratem by to i dávalo smysl. V pahlaví znamená \"tigr\" „šíp“ (ve staré perštině \"tigra\", v moderní \"têz\" znamená „ostrý“). Předpokládá se nicméně, že perský název řeky (stejně jako semitské názvy) byly pouhou zkomoleninou původního sumerského názvu. Tvar Tigris převzala z perštiny řečtina \"(Τίγρης)\" a přes ní většina ostatních jazyků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tigris (,, ) je řeka v Turecku a Iráku a také částečně tvoří jejich hranici se Sýrií. V minulosti z východu ohraničovala starověké území Mezopotámie (na západě Eufrat – název „Mezopotámie“ pochází z řeckého slova znamenajícího \"země mezi řekami).\" Je 1 750 km dlouhá, z čehož 523 km připadá na Turecko včetně hraničních úseků. Povodí má rozlohu 258 000 km2. Pramení ve Východní Anatolii, protéká přes planinu Džezire a značnou částí Mezopotamské nížiny. V Iráku se stéká s \"Eufratem\" a vytváří s ním řeku Šatt al-Arab, která se nedlouho poté vlévá do Perského zálivu.", "tgt_summary": "The Tigris () (Turkish: \"Dicle)\" is the eastern of the two great rivers that define Mesopotamia, the other being the Euphrates. The river flows south from the mountains of southeastern Turkey through Iraq and empties into the Persian Gulf.", "id": 22510}
{"src_title": "Manipulace", "tgt_title": "Psychological manipulation", "src_document": [{"title": "Klasifikace manipulací podle Jeronýma Klimeše.", "content": "Základní dělení podle obcházené mohutnosti: V praxi tedy proti sobě obvykle stojí dva manipulátoři – přímý versus nepřímý a jeden spouští řetěz manipulací. Dělení z hlediska zisku: Dělení z hlediska pořadí: Dělení podle manipulovaného objektu:", "section_level": 1}, {"title": "Pozitivní chápání manipulace.", "content": "Manipulaci můžeme chápat i pozitivně, jako působení na ostatní s využitím autority a zkušeností. Příklady pozitivní manipulace jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Politická a marketingová manipulace.", "content": "Některé techniky manipulace běžně používají také profesionálové v reklamě s cílem prodat zboží a v politice s cílem získat přízeň voličů. V těchto případech se zpravidla neuplatňují vyšší city, které jsou naopak hlavním nástrojem manipulátora v mezilidských vztazích. Propaganda slouží k ovládání davu a je založena právě na manipulaci s lidským myšlením. Režim jejím prostřednictvím útočí i na základní lidské potřeby a city, cílevědomě přesměrovává přirozené emoce, nutí lidi vzdát se svých práv.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulace v mezilidských vztazích.", "content": "Manipulátor může používat i různé metody zaměřené na destrukci osobnosti manipulované osoby. Například cílové osobě nenápadně mění důvěrně známé prostředí tak, aby se v něm neorientovala a cítila se nesvá. Když potřebuje, upozorňuje na své zásluhy a zároveň snižuje sebevědomí oběti např. urážkami. Neváhá věnovat dar velké ceny nebo půjčit peníze apod., protože si tím svou oběť morálně zavazuje. V manželství se manipulátor běžně dopouští citového vydírání, snaží se vzbudit silné emoce (strach, pocit viny). Dokáže tím zcela rozvrátit rodinu. Komunikační styly mezi lidmi lze dělit na pasivní, agresivní a asertivní. Styl komunikace, kterým mluvčí může úspěšně manipulovat lidmi, se označuje jako komunikační fauly. Jde o jednání člověka, který nebere svého partnera v komunikaci jako stojícího na stejné úrovni a nebere ohled na jeho potřeby, přání a zájmy.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulátor.", "content": "Manipulátora lze charakterizovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Oběť.", "content": "Oběť lze charakterizovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Pomluva.", "content": "Pomluva je nepotvrzené tvrzení, které koluje ve společnosti lidí. Při většině vyslovených pomluv neznáme jejich původce, proto za špatné až fatální následky nenese nikdo zodpovědnost.", "section_level": 2}, {"title": "Manipulace sekt.", "content": "Sekty jsou otevřené pro vstup nových členů, ale stávají se uzavřenými pro ty, kdo by z nich chtěli vystoupit. Kurt Lewin popisuje tři etapy, kterými si projde člověk, který do sekty vstoupí, stane se jejím členem a nakonec z ní vystoupí: rozmrazení, změna a zmrazení.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do sekty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rozmrazení.", "content": "Je izolace člověka od původního světa, opuštění starého já. Před změnou jsou lidé často vystaveni spánkovému deficitu či dostanou málo stravy, chudé na bílkoviny, lehce se tak dostanou do hypnózy. Sekta jim také může zakázat chodit do práce či nakáže vybírat peníze po ulicích, aby člověka odřízli od jeho současného světa a postupně jej začali manipulovat. Člověk uvedené věci dělá pod tlakem. Náhlý zmatek též vytvoří závislost na autoritě, lidé si sami neodvodí, co je to správné jednání. Lidé jsou postaveni před pocit viny díky tomu, že podle sekty nebyli dosud dostatečně ctnostní a žili v sebeklamu.", "section_level": 3}, {"title": "Změna.", "content": "V sektě často existuje základní kniha s hlavními tezemi a lidé nad nimi debatují. Celým textem prochází například tři hlavní teze, které se neustále opakují, tedy člověk si je osvojí. Lidé v této fázi přestávají plně fungovat v reálném světě nebo pobývají pouze v sektě. Čím víc uvnitř jsou, tím jsou k němu v sektě tvrdší. Z člověka se stává bezduchý robot. I když má charismatický vůdce chyby, jsou vysvětleny. Člověk už ani nereaguje na upozornění lidí kolem sebe, protože vše má od sekty vysvětlené a zpracované. V této fázi si lidé změní i identitu, své jméno.", "section_level": 3}, {"title": "Zmrazení.", "content": "Lidé již sami propagují sektu, mohou mít pod sebou nováčky. Zastávají v sektě určitou pozici.", "section_level": 3}, {"title": "Výstup ze sekty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Deprogramování.", "content": "Steven Hassan ve své knize Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů rozpracoval proces deprogramování lidí ze sekty. a dělí je na nenásilné a násilné deprogramování: V roce 2000 profesor sociologie Anson Shupe ve svém výzkumu prezentoval, že Hassan se účastnil nebo sám vedl několik násilných deprogramování pod hlavičkou antikultovního hnutí Cult Awareness Network. Český religionista Dušan Lužný uvádí, že praxe tzv. deprogramování, v intencích argumentace antikultovních hnutí... teorie brainwashingu a mentálního programování, může být v rozporu se zákonem. V České republice je násilné deprogramování v rozporu se zákonem č. 40/2009 Sb., §176", "section_level": 3}, {"title": "Manipulátor dle Isabelle Nazare-Aga.", "content": "Psycholožka Isabelle Nazare-Aga ve stati Jak poznat manipulátora uvádí třicet znaků, podle nichž identifikuje osobnost s manipulativními rysy. Za manipulátora považuje takovou osobnost, která vyhovuje aspoň deseti znakům. Z hlediska psychopatologie je manipulátor typický narcista typu \"já jsem OK, ty nejsi OK\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Manipulace (z latinského výrazu \"manus\", tj. ruka nebo uchopit) je v sociální psychologii a sociologii termín označující snahu o působení na myšlení a chování druhé osoby či více osob. Manipulovat znamená vědomě i nevědomě používat techniky pro manipulaci s druhými lidmi ve prospěch prosazení osobních cílů a přání manipulátora. ", "tgt_summary": "Psychological manipulation is a type of social influence that aims to change the behavior or perception of others through indirect, deceptive, or underhanded tactics. By advancing the interests of the manipulator, often at another's expense, such methods could be considered exploitative and devious. ", "id": 719359}
{"src_title": "Ruční práce", "tgt_title": "Handicraft", "src_document": [{"title": "Háčkování.", "content": "Háčkování má výhodu, že se nedá vykonat strojem, tedy ještě do nedávna nedalo. K háčkování stačí pouze jeden háček \"(krátké jehlice s malým háčkem na konci\") a klubíčko příze. Princip háčkování spočívá ve vytváření/provlékání smyček/ok pomocí háčku, kdy vzniká takzvaný řetízek a zároveň první řada, která většinou určuje i počáteční šířku úpletu. Potom tam, kde se skončilo, se háčkem otáčíme a první řadou smyček protahujeme smyčku po smyčce řadu druhou. \"(jednotlivým smyčkám se říká oko)\". V tuto chvíli se háčkování stává také náročnější, smyčkou už další jednoduchou smyčku jen neprotahujeme, ale smyčky první a druhé řady lze různě kombinovat, techniky splétání smyček mají své názvy. Mezi ty základní patří řetízkové oko, pevné oko, krátký a dlouhý sloupek. Z ozdobných technik třeba křížový sloupek, nahazovaný sloupek, pecičky, pikotky. Na vybraných místech každé řady lze tímto specifickým splétáním oček určovat šířku a vzorky úpletu. Lze uháčkovat různý tvar - kruh - dečka, límeček, rukavičky, bačkůrky, ozdoby. Háčkují se hračky- hlavně zvířátka. Háčkování je velmi zábavné a uklidňující.", "section_level": 1}, {"title": "Pletení.", "content": "Pletení je háčkování podobné a dá se předpokládat, že pletení a háčkování vznikalo současně. U pletení provlékáte oka pomocí dvou pletacích jehlic, řada ok se provléká z jedné na druhou jehlici. Tato technika je sice přesnější, ale také těžší než háčkování. Plést můžeme na dvou jehlicích, kdy pleteme tam a zpět, na 5 jehlicích do kruhu (rukavice, čepice, rukávy, ponožky), kdy 4 jehlice nesou oka a pátou jehlicí pleteme dokola, nebo na dvou (kruhové jehlice), což jsou dvě jehlice propojené silonovou nití. Tento způsob je hodně rozšířený v severských zemích (Norsko, Island...) kde pletou i muži. Při strojové výrobě se postupuje odlišně. Velkou výhodou je vyšší rychlost vytváření úpletů. Za nevýhodu pletacích strojů se označuje jejich přesnost - jedno očko je jako druhé. Ale díky tomu zde je i velmi jednoduché řešení, aby bylo poznat, že jste například oděv pletli Vy a ne stroj. Stačí pouze jedno oko vynechat, či přidat. Jednoduše udělat malou chybu.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšívání.", "content": "Vyšívání má mnoho stylů, dělí se podle typů stehů, mezi základní stehy patří křížkový a jednoduchý. Pro vyšívání postačuje mít jehlu, bavlnku či barevnou nit a tkaninu nebo oděv na který budete vyšívat motiv podle vybrané předlohy.", "section_level": 1}, {"title": "Indické korálkování.", "content": "Poslední dobou čím dál víc stoupá na oblibě takzvané indické korálkování - vytváření barevných motivů nebo obrazců našíváním korálků. Je možné, že k oblibě této techniky přispívá její exotičnost - dostala se k nám z Indie. Indové mají velice rádi barevné a blýskavé věci, proto je tato technika v Indii tak často využívaná. Když si zakoupíte např. bílou látku a sadu malých, barevných, skleněných korálků, můžete začít. Stejně jako u vyšívaní potřebujete také jehlu a nit. Indické korálkování má výhodu v tom, že stačí pouze jedna pevná nit bez dalších barevných odstínů. Nit stejně není příliš vidět - vhodný je i vlasec. Když začínáme s Indickým korálkování může někdy vzniknout pár omylů:", "section_level": 1}, {"title": "Další techniky.", "content": "Toto je základ některých ručních prací s jehlou, jehlicí, nití a vlnou. Dále samozřejmě existuje široké spektrum dalších ručních prací jako například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vznik ručních prací bezpochyby souvisí s lidskou touhou zdobit sebe, svůj oděv i své příbytky. Zdobených oděvů se z dávné historie mnoho nezachovalo, ale potřebu zdobit dokládají různé spony, tlačítka, jehlice apod. Jedním z dokladů může být i zbytek háčkované síťky na vlasy nalezené při archeologickém hledání v hrobech z doby bronzové. ", "tgt_summary": "A handicraft, sometimes more precisely expressed as artisanal handicraft or handmade, is any of a wide variety of types of work where useful and decorative objects are made completely by hand or by using only simple tools. It is a traditional main sector of craft and applies to a wide range of creative and design activities that are related to making things with one's hands and skill, including work with textiles, moldable and rigid materials, paper, plant fibers, etc. One of the world's oldest handicraft is Dhokra; this is a sort of metal casting that has been used in India for over 4,000 years and is still used. In Iranian Baluchistan, women still make red ware hand made pottery with dotted ornaments much similar to the 5000 year old pottery tradition of Kalpurgan, an archaeological site near the village. Usually, the term is applied to traditional techniques of creating items (whether for personal use or as products) that are both practical and aesthetic. Handicraft industries are those that produce things with hands to meet the needs of the people in their locality. Machines are not used. ", "id": 823297}
{"src_title": "Heinrich Schütz", "tgt_title": "Heinrich Schütz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Schütz se narodil v Köstritzu jako nejstarší syn Christopha Schütze a jeho ženy Euphrosyne Biegerové. Pokřtěn byl den po svém narození. V roce 1590 se s rodinou přestěhoval do Weißenfelsu. Jeho otec zde měl hostinec, a dokonce se tu později stal purkmistrem. Heinrichovo výjimečné hudební nadání náhodně objevil v roce 1598 lankrabě Mořic Hessensko-Kasselský (Moritz von Hessen-Kassel). Ten mu dal nabídku, aby se dostal na jeho soukromý dvůr v Kasselu pro další vzdělání. Tam byl nakonec poslán v srpnu 1599. Poté působil v pěveckém sboru. Dále se vydal studovat právo do Marburgu a později odešel do Benátek, kde mezi lety 1609 až 1612 studoval hudbu u Giovanni Gabrieliho, kapelníka v chrámu svatého Marka. Následovně krátce pracoval jako varhaník v Kasselu a v roce 1615 se přestěhoval do Drážďan, kde získal místo dvorního skladatele na dvoře saského kurfiřta.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Drážďanech (1615–1672).", "content": "V Drážďanech pracoval až do konce svého života, i přesto, že během dlouhého působení město několikrát na delší dobu opustil. V roce 1628 se vydal podruhé do Benátek, kde se setkal a studoval s Claudiem Monteverdim. Po následném návratu do Drážďan byl v roce 1633 pozván do Kodaně, aby tam skládal hudbu pro svatební slavnosti. Do Drážďan se vrátil v roce 1635. V roce 1641 se znovu vrátil do Kodaně, kam jej provázel jeho žák Matthias Weckmann, ale již v roce 1648 byl zpět v Drážďanech (v jejich blízkosti zůstal až do konce svého života). V roce 1655 přijal \"ex officio\" místo kapelníka ve Wolfenbüttelu. Po odchodu do důchodu (který si musel vyprosit) se přestěhoval do Weißenfelsu ke své sestře. Byl však stále často povoláván do Drážďan. Tam také zemřel 6. listopadu 1672 na cévní mozkovou příhodu. Jeho stáří bylo poznamenáno ztrátou sluchu i téměř úplnou ztrátou zraku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V díle Heinricha Schütze je zřetelný vliv dvou jeho hlavních hudebních učitelů, Gabrieliho a Monteverdiho. Monteverdiho Schütz velice obdivoval a právě jím se nechal nejvíce ovlivnit a inspirovat. Je zde zřetelný rovněž vliv dalších významných skladatelů z přelomu 16. století, stejně jako tradice evangelické pozdně renesanční tvorby (např. Johan Walter, Hans Leo Hassler, Leonhard Lechner). V jeho hudbě je cítit extrémní citlivost pro zvuk a význam textu. Schütz by se dal do jisté míry srovnávat i s Bachem nebo Händelem (obzvlášť díky svému mistrovství ve sborových skladbách, které se projevuje např. na jeho známém Vánočním oratoriu, nebo skvělému zhudebnění čtyř pašijí). I ve svých pozdějších letech, kdy trpěl hluchotou, skládal obdivuhodné skladby, které v sobě překvapivým způsobem spojovaly italskou vokální svobodu a luteránskou zbožnost, jako například \"Sedm slov z kříže\" nebo \"Německý Magnificat\". Schütz může být rovněž považován za prvního německého autora opery a baletu, jeho pověst mu však zajišťují jeho nekonečně vynalézavé sborové skladby. Schütz se již za svého života dočkal velkého věhlasu. Rozvoji jeho umění (i jeho drážďanského dvoru) však bránila dlouhá třicetiletá válka, která často pustošila i kurfiřtské Sasko. Až doba pozdního baroka přinesla zásadní stylovou proměnu, za jejíhož reprezentanta byl často také považován Johann Sebastian Bach, který se se svými díly stal v té době „králem hudby“. K vysoké žádanosti díla Heinricha Schütze došlo až po druhé světové válce, kdy pod vlivem rozvoje tzv. historicky poučené interpretace a zájmu o německou předbachovskou hudební kulturu nastal nový návrat hudebního odkazu 16. a 17. století, který pokračuje dodnes. Kupodivu Schütze nepřežila jediná jeho varhanní hudba, dokonce ani pomocné texty ke svým dílům, přestože měl za svého života pověst jednoho z nejlepších varhaníků. Tato záležitost dala vzniknout dalším otázkám k Schützově dílu, které budou nejspíš jen stěží správně zodpovězeny. Schütz svým jedinečným stylem tvoření dal vzor mnoha převážně německým, ale i francouzským a anglickým skladatelům. Nechal se jím do jisté míry inspirovat i sám Johann Sebastian Bach.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1619 se v Drážďanech oženil s o šestnáct mladší Magdalenou Wildeckovou. Porodila mu dvě dcery, Annu Justinu (* 1621) a Euphrosynu (1623–1655). Jeho žena zemřela v roce 1625.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich Schütz (latinsky Henricus Sagittarius)\",\" ( v Köstritzu – 6. listopadu 1672, Drážďany) byl německý skladatel a varhaník, obecně považovaný za nejdůležitějšího německého skladatele žijícího před Johannem Sebastian Bachem, a je spolu s Claudiem Monteverdim často považován i za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 17. století.", "tgt_summary": "Heinrich Schütz (; 6 November 1672) was a German composer and organist, generally regarded as the most important German composer before Johann Sebastian Bach, as well as one of the most important composers of the 17th century. He is credited with bringing the Italian style to Germany and continuing its evolution from the Renaissance into the Early Baroque. Most of his surviving music was written for the Lutheran church, primarily for the Electoral Chapel in Dresden. He wrote what is traditionally considered to be the first German opera, \"Dafne\", performed at Torgau in 1627, the music of which has since been lost, along with nearly all of his ceremonial and theatrical scores. ", "id": 2198752}
{"src_title": "Dopis", "tgt_title": "Letter (message)", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj dopisu.", "content": "Dopis je pravděpodobně stejně starý jako písmo samo. Dopisy se psaly už ve Starověkém Egyptě, v Číně a Sumerské říši, přes Říši římskou, Staré Řecko až po současnost. Této podoby předávání informací bylo využíváno jak ve sféře osobní (dopisy mezi přáteli, milostné dopisy ap.), tak i v diplomacii či vědě. Některé pasáže Bible jsou psány formou dopisů. Dopis byl po dlouhá staletí jediným možným způsobem komunikace na dálku. To se změnilo až s vynálezem telegrafu, telefonu a Internetu. Od konce 19. století, s vynálezem telefonu a telegrafu se význam dopisu zmenšil, zejména pro způsob dopravy, který je ze své podstaty pomalejší než telefonní a telegrafní linky. Totéž platí i pro moderní komunikační prostředky jako je e-mail nebo SMS zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je dopis spojen spíše se zasíláním dalších dokumentů, pozvánek či jiných drobných věcí, vkládaných do obálky společně se samotnou zprávou. Naproti tomu se posílá stále více dopisů reklamního charakteru, majících za účel prodej zboží. S vynálezem Internetu a vznikem e-mailu dopis změnil svou fyzickou podstatu. Co se změnilo málo byl jeho obsah.", "section_level": 1}, {"title": "Forma a vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Obsahem dopisu je soukromá zpráva, oznámení, úřední předvolání, účet či faktura, nebo reklamní oznámení. Zpráva by měla obsahovat datum sepsání (vzniku, vystavení), místo sepsání, dále potom oslovení, samotné sdělení a podpis vyhotovitele zprávy. Jedná se o obecně ustálenou formu, nikoliv o předpis. Dopis začíná zpravidla pozdravem.", "section_level": 2}, {"title": "Obal.", "content": "Samotná zpráva se poté vkládá do obálky (či jiného uzavíratelného obalu, který připouští poštovní operátor, tento obal společně s dopisem vytvoří tzv. dopisnici) společně s dalšími dokumenty či drobnými předměty. Obálka (pokud není stanoveno jinak) musí obsahovat adresu osoby (adresáta), jíž je samotný dopis určen (adresu musí tvořit znaky a to v míře nezbytně nutné pro přesnou identifikaci adresáta bez nutnosti vrátit zásilku zpět k doplnění). Zásilka se opatří ceninou (obvykle poštovní známka) ve výši stanovené ceníkem poštovního operátora nebo může být doručena osobně případně prostřednictvím posla (poslíčka).", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Hlavním negativem dopisu je, že k jeho doručení je potřeba dalších osob, čímž se zvyšuje riziko ztráty, zničení či porušení listovního tajemství, což může mít za následek finanční i jiné ztráty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dopis je písemná zpráva s aktuálním obsahem odeslaná od jedné osoby či instituce (odesílatele) k druhé osobě či instituci (adresátovi), prostřednictvím třetí osoby či instituce (poštovního operátora či klienta). Psaním dopisů, jako kulturním jevem, se zabývá epistolografie.", "tgt_summary": "A letter is a written message conveyed from one person to another person through a medium. Letters can be formal and informal. Besides a means of communication and a store of information, letter writing has played a role in the reproduction of writing as an art throughout history. Letters have been sent since antiquity and are mentioned in the \"Iliad\". Historians Herodotus and Thucydides mention and utilize letters in their writings.", "id": 2055610}
{"src_title": "Cherson", "tgt_title": "Kherson", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Město Cherson bylo založeno carevnou Kateřinou Velikou po páté rusko-turecké válce v roce 1778, kdy carevna Kateřina Veliká získala tzv. Novou Rus a tím i nové přístupy k Černému moři, nechala dle rad knížete Grigorije Potěmkina při již dříve zřízené vojenské pevnosti založit město Cherson (název byl v souladu s dobovou módou zvolen dle někdejšího antického města \"Chersonésos\", které leželo v místech dnešního Sevastopolu.) Roku 1803 se město stalo centrem gubernie zahrnující dnešní jižní Ukrajinu. Během 19. století se rozvinul přístav a obchod převážně se zemědělskými výrobky z přilehlých úrodných rovin. Za první světové války a občanské války bylo město postupně obsazeno několika armádami. Mezi válkami stihl většinu Ukrajiny uměle vyvolaný hladomor a nevyhnul se ani Chersonu. Od srpna 1941 do března 1944 byl Cherson okupován německým nacistickým vojskem. Po rozpadu SSSR a vytvoření nezávislé Ukrajiny nastal rozvrat řízené ekonomiky, zejména průmyslu, a přes nové investice ruských firem je město stiženo úbytkem obyvatelstva. Známkou toho je rozmach takzvaných \"brides agencies\" nabízejících bohatým Západoevropanům zprostředkování sňatku s místní ženou.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Cherson je poměrně významné kulturní středisko. Sídlí zde Chersonská, Technická a Agrární univerzita a mnoho odborných středních škol, dále oblastní hudebně-dramatické divadlo, loutkové divadlo, filharmonie. Z muzeí je nejdůležitější Chersonské vlastivědné muzeum. Město uzavřelo partnerství s polským městem Rzeszów. Z historických památek se zde zachovaly zbytky opevnění z 18. století a další budovy z konce 18. a z 19. století (nemocnice, kasárna, starý městský hřbitov). Z roku 1781 pochází kostel \"Spaskyj sobor\"; římskokatolický kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova, jen o několik let mladší, byl později přestavěn. Blízko města stojí pozoruhodný Adžyholský maják, kovová konstrukce od Vladimira Šuchova z roku 1910. Cherson je zajímavý také tím, že zde roku 1790 při cestě na Krym zemřel britský filantrop a reformátor vězeňství John Howard. Mezi rodáky však patří i někdejší izraelský premiér Moše Šaret. V současnosti nejznámějším rodákem je bulharský politik Sergej Stanišev. Pobývali zde také ruští a ukrajinští spisovatelé, např. Alexandr Puškin, Afanasij Fet, Maxim Gorkij či Mychajlo Kocjubynskyj.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Město si drží silnou pozici ve strojírenském (výroba kombajnů apod.), potravinářském průmyslu, metalurgii, výrobě a opravárenství lodí. Železniční tratě vycházející z Chersonu jsou vesměs jednokolejné a neelektrifikované. Vedou ve směru Džankoj – Krym, Mykolajiv – Oděsa/Kyjev, Snihurivka – Kryvyj Rih/Záporoží. Se všemi těmito místy existuje přímé vlakové spojení. Vzdálenějšími destinacemi jsou mj. Moskva, Minsk a Lvov. Město leží na mezinárodní silnici E58 (Vídeň – Košice – Kišiněv – Oděsa – Cherson – Rostov-na-Donu). Koncem 70. let byl na severovýchodním okraji města postaven důležitý silniční most přes Dněpr, který zkrátil především cestu do východních částí oblasti na Krym. Město má důležitý přístav a regionální letiště. Městskou dopravu zajišťují autobusy a od 60. let i trolejbusy. Je plánována stavba trolejbusové trati do sousedního Olešky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cherson (ukrajinsky i rusky Херсон) je přístavní město na jižní Ukrajině poblíž ústí Dněpru do Černého moře. Cherson je střediskem Chersonské oblasti, přístavem, dopravním uzlem a průmyslovým i kulturním centrem. V současné době zde žije 312 000 obyvatel. Pod správu Chersonské městské rady spadají také SMT Antonivka a Komyšany a 7 vesnic.", "tgt_summary": "Kherson (, ;, ) is a city in southern Ukraine. It functions as the administrative center of Kherson Oblast (province). Designated as a city of oblast significance. Kherson is an important port on the Black Sea and on the Dnieper River, and the home of a major ship-building industry. it had a population of. ", "id": 2107653}
{"src_title": "Kamenec (Horní Lužice)", "tgt_title": "Kamenz", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v Západní Lužici, resp. na západě Horní Lužice, na úpatí vrchu Hutberg (\"Pastwina hora\"; 293,2 m n. m.) v přírodním prostředí západolužické pahorkatiny a vrchoviny. Tato oblast tvoří rozhraní mezi nížeji položenou krajinou rybníků (jedna z největších vodních ploch – Deutschbaselitzer Großteich – se nachází na území Kamence) a Lužickou pahorkatinou na jihu. Tomu odpovídá zdejší krajina, která je na severu charakterizována mírně zvlněnou plání, jež se však směrem na jih prudce zvedá a v místní části Hennersdorf má již povahu středohoří. Od jihu do městské oblasti společně s některými dalšími menšími potoky, jako je „Lange Wasser“, přitéká řeka Černý Halštrov (\"Schwarze Elster\"), která pokračuje dále severním směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Bezprostředně pod ulicemi města, pod malou vrstvou spraše, se nacházejí masivní drobové skály, které jsou na několika místech přerušeny žulovými výstupky, jež zčásti vyčnívají přímo z půdy. Obě horniny byly dříve intenzivně oddolovávány, o čemž dodnes svědčí vícero kamenolomů na území města (částečně přímo vedle obytných čtvrtí). Nejvýznamnějším kamenolomem je 80 m hluboký Steinbruch Sparmann, který se po svém zatopení stal oblíbeným místem rekreace. Na severu a severovýchodě jsou naleziště štěrku a kaolinu, jež se utvořila v Labském ledovcovém údolí.", "section_level": 2}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Sousedními obcemi jsou na severu a severovýchodě Oßling, Nebelschütz na východě, město Elstra na jihovýchodě, na jihozápadě Haselbachtal a na západě a severozápadě obec Schönteichen.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "V okolí katolického kostela sv. Máří Magdalény, dnes v centru města, leží území dříve samostatné části \"Spittel\", která byla začleněna v roce 1903. Do Lužickosrbské oblasti osídlení patří městské části Deutschbaselitz, Jesau, Kamenz, Thonberg a Wiesa.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Kamenci je obecně teplé a mírné. Vyznačuje se množstvím srážek, a to i v nejsušším měsíci. Podle Köppenovy klasifikace podnebí má tato oblast stupeň Cfb, tedy oceánické podnebí mírného pásma. Průměrná teplota vzduchu je 8,4 °C. Roční úhrn srážek dosahuje 612 mm. Množství srážek je nejnižší v únoru (34 mm), nejbohatší na srážky je celoročně měsíc červenec (76 mm). Nejteplejším měsícem je červenec, v němž je průměrná teplota vzduchu 17.7 °C. Mezi nejteplejším měsícem červencem a nejchladnějším lednem je rozdíl 19,0 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk a raný středověk.", "content": "Počátky osídlení dnešního území města sahají až do mladší doby kamenné (2500–1800 př. n. l.). Podle archeologických nálezů patřili nejstarší obyvatelé ke kultuře se šňůrovou keramikou. Další vrstva osídlení pochází z doby bronzové, v níž vznikl k ochraně obchodní stezky hrad na zdejším vrchu Reinhardsberg založený v období Lužické kultury (1500–1300 př. n. l.) starověkým indoevropským etnikem Ilyrů. V důsledku klimatických změn původní obyvatelé toto území opustili, teprve ve 3–4. století je tu doloženo osídlení východogermánských Burgundů, kteří se však pod tlakem Hunů přesunuli dále do Porýní. Jejich místo pak zaujali západoslovanští Milčané, jež se zde usídlili v 6. století a splynuli s pozůstatky původního obyvatelstva, od něhož převzali zavedené místní názvy, jako např. germánské jméno Alistra (\"Elster\") neboli Halštrov. Na levém břehu této řeky, na vrchu Jakobsberg, založili v 8–9. století Milčané malé venkovské sídliště. Protože vzniklo na skále, pojmenovali je \"Kamjenc\", tedy „místo na kameni“. Od poloviny 11. století až do roku 1250 se počet obyvatelstva v oblasti dnešního Německa zdvojnásobil, což s sebou přineslo klučení a mýcení okrajových oblastí a jejich kolonizaci. Na západoslovanské území Milčanů přicházeli němečtí rytíři, sedláci a řemeslníci. Brzy tu docházelo ke sporům světských feudálních pánů a míšeňského biskupství, což v roce 1213 vedlo ke stanovení hranic, na kterém se v Budyšíně dohodli Přemysl Otakar I. a biskup Bruno II. z Míšně. Sídlišti Kamenec bylo jako strategicky významnému místu propůjčena městská práva patrně již kolem roku 1160 štaufským panovníkem Fridrichem I. Barbarossou v době, kdy podle legendy vznikla kaple sv. Jakuba v pozdější špitální čtvrti. Jako feudální pán města i zdejšího hradu byl Fridrichem I. dosazen Bernhard von Vesta ze starého osterlandsko-míšeňského rodu nazývaného také jako „Páni z Kamence“, který od roku 1190 započal s výstavbou města. Jeho syn Bernhard II. po roce 1214 zahájil další fázi stavebních úprav a rozšiřování území Kamence. První písemná zmínka o městě („oppidum“) Kamenci pochází z listiny míšeňského biskupa Bruna II. z 19. května 1225, v níž se jedná o znovuvysvěcení farního kostela sv. Filipa a Jakuba, který krátce po svém dokončení vyhořel. V témže roce se Bernhard II. z Kamence obrátil na generální kapitulu v Citeaux s žádostí o zřízení cisterciáckého kláštera ve svém panství, což vedlo k založení Kláštera Marienstern v Panschwitz-Kuckau roku 1248. Bezprostředním zakladatelem tohoto kláštera byl ovšem až Bernhard III, jenž byl v roce 1293 (po smrti svého bratra, biskupa Wittega I.) zvolen na základě návrhu Václava II. biskupem míšeňským. V roce 1295 klášter založil městský špitál a kapli sv. Máří Magdaleny. O rok později Bernhard III. zemřel a byl pohřben v klášteře Marienstern. Nedlouho po té získali Kamenec jako součást \"terra budissinensis\" braniborští Askánci. Hrad a město bylo v roce 1318 obleženo markrabětem Waldemarem, který donutil pány z Kamence město postoupit. Tím se stal Kamenec svobodným městem, jež podléhalo pouze zeměpánovi. Po smrti Waldemara v roce 1319 se město dobrovolně stalo součástí Zemí České koruny.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenec pod českou vládou.", "content": "Na sklonku vlády Jana Lucemburského v roce 1346 byl z podnětu zemského fojta Horní Lužice Hanse von Worganowitz založen spolek šesti svobodných (tj. zeměpanských) měst, jehož cílem byla společná obrana proti loupeživým rytířům. Karel IV. po té udělil Šestiměstí pravomoci trestního soudu. Kamenec získal v roce 1356 privilegium každoročního solného trhu. Roku 1409 zde došlo k tzv. Krvavé noci, během níž se měšťanstvo vzbouřilo proti městskému hradu a usedlosti, které byly v držení pánů z Kamence a jejich vazalů. Následkem tohoto konfliktu došlo k četným násilnostem na obou stranách, načež se Václav IV. přiklonil na stranu měšťanů a potrestal pány z Kamence ztrátou výsad po dobu dvou let a peněžitým trestem, který znamenal fakticky vyvlastnění městského léna. V roce 1409 je poprvé doložena tradiční slavnost Kamenzer Forstfest (\"Kamjenska Boršć\"), která se dodnes koná 24. srpna na sv. Bartoloměje. V letech 1420–1437 doléhaly na město a okolí husitské války. Kamenec byl opakovaně dobyt, protože areál hradu byl nedostatečně opevněn. Brána spojující hrad s městem umožnila husitům v roce 1429 snadný přístup. Když se husité vrátili v roce 1432, opevnění již bylo zesíleno. Nicméně město a rytíři v této oblasti raději husitům zaplatili, aby se vykoupili od drancování. Po ztrátě hradu se poslední pán z Kamence přestěhoval do domu uvnitř města, kde bez potomků zemřel v roce 1438. V období husitských válek prošlo Šestiměstí rozhodující zatěžkávací zkouškou, dokázalo však zorganizovat vlastní panskou jízdu, která např. v roce 1420 s husity sváděla boje u Hradce Králové, Sedlce u Kutné Hory a na straně krále Zikmunda se zúčastnila také bitvy o Prahu. Ve městě Kamenci, které tehdy bojovalo v červenobílých barvách, byl v roce 1493 položen základní kámen pro stavbu Františkánského kláštera sv. Anny. Značné sociální napětí, které vyvolaly problémy s volbou purkmistra, náklady na hradby kolem nového kláštera a prohraný spor s Budyšínem o solný trh, eskalovalo v nepokojích (tzv. \"Frieserei\") v letech 1506–1508, které přerostly ve vzpouru proti městské radě. Tuto situaci musel řešit zemský fojt, jenž roku 1509 zavedl nové uspořádání městské správy v Kamenci. 5. září 1547 po Šmalkaldské válce, v níž Šestiměstí (v důsledku problémů s vyplácením žoldu) neposkytlo účinnou vojenskou pomoc katolické straně, následoval trest v podobě tzv. \"Pönfallu\". V samém závěru války se kamenecký purkmistr Andreas Günther, jako zástupce městského svazu a jediný katolík v již protestantské městské radě, pokusil císaře podpořit spěšnou platbou 4000 guldenů. Mezitím ale došlo k bitvě u Mühlberka, která znamenala porážku sboru protestantských kurfiřtů. Purkmistr Günther zůstal po \"Pönfallu\" jako jediný purkmistr Šestiměstí ve své funkci a zasloužil se o to, že Kamenec přestál těžké následky ztráty privilegií a pozemkového majetku. Ve své závěti pak věnoval městu, protestantské církevní obci, studentům a chudým 12000 tolarů. V roce 1565 byl de facto zrušen Františkánský klášter sv. Anny. Klášterní kostel měl však nadále sloužit k protestantským bohoslužbám v srbském jazyce, v ostatních budovách byla zřízena latinská škola \"Lyceum Camentiense\". Poslední bratr, který zemřel v roce 1567, byl zaopatřen na náklady města. Roku 1570 potom klášter definitivně přešel do městského vlastnictví. Po počáteční neutralitě a zdrženlivosti se města a šlechta Horní Lužice v roce 1619 připojily k českému stavovskému povstání. Když však zemi za následné třicetileté války napadla katolická liga, nedokázala klást výrazný odpor armádě Ferdinanda II. a jeho spojence saského kurfiřta Jana Jiřího. Vzhledem k tomu, že Ferdinand II. neměl dostatek prostředků k tomu, aby kurfiřtovi za vojenskou pomoc zaplatil, přislíbil mu Horní a Dolní Lužici. To potvrdil v roce 1635 Pražský mír. Po té již se saský kurfiřt stal uznaným zeměpánem a uživatelem příjmů z obou markrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenec pod saskou vládou.", "content": "Za saské vlády došlo v Kamenci v letech 1679–1680 k rozsáhlé epidemii moru, při níž zemřelo 1500 občanů města. V roce 1703, tři roky po té, co byl saský kurfiřt korunován polským králem, vypukla i zde Severní válka. Polský král a saský kurfiřt August II. Silný usiloval o znovuzískání původně polského Livonska, které dobyli Švédové. Po porážce u Fraustadtu v roce 1706 se August II. Silný musel polské koruny na čas vzdát. Kurfiřtství včetně Horní Lužice a města Kamence bylo obsazeno Švédy. V této době – o Letnicích 1707 – vypukl jeden z největších požárů v historii města. Švédští okupanti, místo aby pomohli hasit, během několika dní město opustili. Roku 1729 se v Kamenci narodil nejslavnější rodák Gotthold Ephraim Lessing. V roce 1835 bylo rozebráno městské opevnění. Roku 1842 město opět postihl zvlášť ničivý požár. Celkově bylo ohněm zničeno 697 budov včetně stodol s čerstvou sklizní. 2500 osob se tehdy ocitlo bez domova. 30. září 1871 byla potom slavnostně otevřena železniční trasa z Kamence do Radebergu. Když se stal roku 1886 starostou Julius Feig, zažilo město svůj rozkvět, který souvisel s nástupem industrializace. Počet obyvatelstva se v té době téměř zdvojnásobil. Došlo k rozsáhlé výstavbě obytných budov, silnic, plynofikaci, rekonstrukci elektrárny a stavbě kasáren pro 13. Pěchotní pluk č. 178. V roce 1911 z kasárenského dvora této posádky odstartoval sólový a zároveň osobní vyhlídkový let leteckého průkopníka Oswalda Kahnta a pasažéra architekta Ernsta Egera jun. s jednoplošníkem Grade, který předznamenal začátek nové éry.", "section_level": 2}, {"title": "Exkurz: Lessing a Kamenec.", "content": "Z prvních dvanácti let Lessingova života v Kamenci se zachovala anekdota o malíři, který chtěl pětiletého Lessinga portrétovat společně s jedním sedlákem, na němž seděl pták. Malý chlapec to prudce odmítl a řekl, že chce být namalován pouze s velkými haldami knih. V době Lessingova dětství, na počátku 18. století, mělo město asi dva tisíce obyvatel, dvě stě domů, úzké uličky, hradby a téměř středověký ráz. Přesto se dodnes zachovaly stopy, které navzdory ničivému požáru z roku 1842 upomínají na nejslavnějšího rodáka tohoto města. Poblíž místa, kde stál v uličce Pfarrgäßchen (dnes: Lessinggäßchen) Lessingův rodný dům, se nachází Hlavní městský kostel Panny Marie, který požár přestál bez větších škod. Tento chrám byl přes 50 let působištěm básníkova otce, luterského pastora Johanna Gottfrieda Lessinga (1693–1770). Sem svého otce kazatele jistě často doprovázel jeho nejstarší syn Gotthold Ephraim. Cesta k oltářnímu prostoru je dodnes lemována náhrobními kameny jeho rodičů a děda Theophila Lessinga, který byl po 20 let starostou Kamence. Venku za kostelní zdí, kde je krásný výhled na krajinu Horní Lužice, lze navštívit za bývalými hradbami nedaleký kostelík, tzv. \"Katechismuskirche\", kde Lessingův otec vyučoval náboženství. Podle tradice byla oblíbeným místem mladého Lessinga kamenná lavice na vnějším okraji místního hřbitova. Na Lessingovu památku byl později vybudován nový Lessingův dům (\"Das neue Lessinghaus\"), v němž bylo v roce 1931 otevřeno Lessingovo muzeum.", "section_level": 3}, {"title": "1918–1945.", "content": "V období hospodářského vzmachu Kamence zde existovalo 597 tkalcovských a 359 zemědělských provozů, 10 textilních továren, 3 strojírenské továrny, 3 kamnářské továrny, sklářská huť, pivovar a několik kamenolomů (1907). Po nástupu Hitlera bylo město v letech 1935–1945 opět sídlem vojenských útvarů (3. Tankový pluk, 10. Pěší pluk). Krátce před koncem druhé světové války byl ve zdejší textilní továrně \"Gebr. Noske & Co.\" (tzv. Herrenmühle) zřízen pobočný tábor koncentračního tábora Gross-Rosen. Zadržení, kteří tu zemřeli, byli spáleni ve výrobních kotlích. Již v březnu 1945 byl tábor znovu „evakuován“. Z přibližně 1000 vězňů, kteří byli v Kamenci internováni, přišlo následkem pochodu smrti do Dachau pouze 690 lidí. 5. května 1945 byly odstřeleny uliční a železniční mosty. 7. května bylo město bez boje předáno Rudé armádě.", "section_level": 2}, {"title": "Za časů NDR.", "content": "Následkem pozemkové a průmyslové reformy v letech 1945–1946 byl vyvlastněn majetek místních průmyslníků a továrníků (August Lesche, Wilhelm Noßke, Karl Steudel a Carl Sparmann). V letech 1952–1989 se stal Kamenec opět posádkovým městem. Území kasáren při tom od Sovětů převzala Kasernovaná lidová policie (KVP). Roku 1955 tu byla založena Letecká škola KVP, která byla v letech 1971–1989, po vzniku leteckých sil Národní lidové armády (NVA), přejmenována na Důstojnickou školu Leteckých sil NVA. V roce 1953 bylo znovuotevřeno Lessingovo muzeum. Roku 1961 vzniklo Muzeum Západní Lužice. Od roku 1962 se v Kamenci slaví Lessingovy dny. V roce 1975 se pak konaly oslavy 750 let města Kamence. Vzhledem k blízkosti kasáren tu byl převrat v roce 1989 poměrně pokojný. Teprve 23. října 1989 se v klášterním kostele uskutečnila první mírová modlitba s účastí asi 500 lidí. Následující pondělí bylo v Hlavním městském kostele již 1000 lidí. O týden později vyvrcholilo setkávání účastníků pondělní demonstrací.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1990.", "content": "Po jubilejních oslavách v letech 1925 a 1975 se také v roce 2000 konaly městské oslavy včetně velkého průvodu připomínající první zmínku o Kamenci z roku 1225. Po Saské krajské reformě v roce 2008 zanikl Zemský okres Kamenec, založený roku 1996. V roce 2011 byl Kamenec od 2. do 4. září hostitelským městem 20. Dní Saska, slavnosti, kterou navštívilo 450 000 hostů. Na této události se podílelo přes 130 zúčastněných spolků a více než 600 dobrovolníků.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Město Kamenec je se svými necelými 15 tisíci obyvatel čtvrtým největším městem v Zemském okrese Budyšín. Nedosahuje tedy lidnatosti Budyšína a Hoyerswerdy. Zatímco v Sasku v roce 2009 ve srovnání s rokem 2000 došlo k poklesu počtu obyvatel o téměř šest procent, ztráta obyvatelstva v Kamenci byla mnohem vyšší. Město se zmenšilo o téměř deset procent, okres Budyšín pak dokonce o více než deset procent. Zvláště vysoký pokles je u věkové skupiny obyvatel mladších 15 let. Na konci roku 2009 žilo v Kamenci o 28 procent méně dětí než na konci roku 2000, zatímco v budyšínském okrese bylo dětí méně o 24 procent. Tento pokles počtu obyvatel spojený se stárnutím populace bude podle prognóz nadále pokračovat, do roku 2030 bude žít v Kamenci o 14% obyvatel méně, věkový medián stoupne z 50 na 54 let.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "V roce 1925 bylo z 11 165 obyvatel 9 566 evangelicko-luterského vyznání (85,7 %). Roku 2011 bylo mezi 15 582 obyvateli ještě 2 990 evangelíků (19,6 %) a 1 100 katolíků (7,2 %), zatímco 10 790 nepatřilo k žádné z uvedených konfesí (70,8 %). V roce 2018 se stal Kamenec po fúzi farností v Kamenci, Bischofswerdě a Radbergu sídlem nové katolické farnosti sv. Máří Magdaleny, která poskytuje pastorační služby 4300 katolíkům v Kamenci a 1900 katolíkům v Bischofswerdě a Radebergu.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská rada.", "content": "Městská rada Kamence je složena z 22 městských zastupitelů a utvořila se po posledních komunálních volbách, které se konaly 25. května 2014, následovně: Kamenec je největším městem Německa, v jehož městské radě není zastoupena SPD.", "section_level": 2}, {"title": "Primátor.", "content": "Primátorem města Kamence byl v září 2011 s 74,2 % a v roce 2018 s 94,4 % hlasů zvolen nestraník stavební inženýr Roland Dantz.", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Blason: Na modrém štítu je černě drážkovaná zlatá městská hradba s cimbuřím, s otevřenou bránou a vytaženou tříhrotou černou padací mříží a stříbrnými dveřmi. Nad ní se vypínají dvě šestihranné, černě drážkované, zlaté věže s cimbuřím a vždy třemi černými okny. Mezi nimi se nachází zlatý třírohý štít ozdobený zlatými liliemi. Na střeše věží vyrůstá vždy jeden červeně oděný, zakloněný, plavovlasý troubící strážce se zlatým lesním rohem držící štít, na němž je na červeném poli stříbrný, zlatě korunovaný dvouocasý český lev. Velký znak: Na červeno-modré, vypouklé, zlatě korunované přilbě s červeno-stříbrnou pokrývkou napravo a s modro-zlatou pokrývkou nalevo vyrůstá mezi černými otevřenými křídly stříbrný, zlatě korunovaný český lev. Původní městský znak Kamence se odlišoval tím, že trubači drželi na místo českého lva štít svobodných pánů z Kamence. Teprve později, v roce 1319, když se město vymanilo z jejich vlády, obdrželo od Jana Lucemburského nový znak s českým lvem. Městská hradba má znázorňovat obranyschopnost města, stříbrný dvouocasý lev zeměpanskou příslušnost Horní Lužice k Čechám. Vedle těchto muzeí v Kamenci sídlí rovněž „Pracoviště pro recepci Lessinga“ (\"Arbeitsstelle für Lessing-Rezeption\"), Muzeum kamenolomů (\"Steinbruchmuseum mit Schauanlage\"), Expozice s vodním trkačem (\"Hydraulischer Widder\"), Historické muzeum tankovacích stanic (\"Historisches Tankstellenmuseum\"), Městský archiv (\"Stadtarchiv Kamenz\") a Městská knihovna G. E. Lessinga (\"Stadtbibliothek G. E. Lessing\") s knihovním fondem 33 000 svazků.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulinářské speciality.", "content": "Kulinářskou specialitou Kamence jsou Kamenecké buřty (\"Kamenzer Würstchen\"), krátce nazývané „Kamenzer“. Ty jsou konzumovány syrové nebo ohřáté ve vodě a mnoho kameneckých rodin je jí s bramborovým salátem na Štědrý večer. Jejich náplň se skládá z jedné třetiny z libového i tučného hovězího masa stejně jako z prorostlého vepřového. Mnozí řezníci přidávají také skopové. Směs je ochucena solí, pepřem, kmínem, cibulí a paprikou, potom se buřty udí. Tento recept patrně pochází z městečka Wittichenau. Kamenecké buřty jsou oblíbené také v jiných částech Saska.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Kamenec je domovským městem fotbalového klubu SV Einheit Kamenz, jehož 1. fotbalové mužstvo kraje v Saské zemské lize. Ve starých městských lázních je k dispozici Skatepark, jehož návštěvníci již vyhráli nejrůznější mistrovství. Teprve v roce 2004 se v Kamenci zásluhou sportovního svazu \"Vereinigung Deutscher Handywerfer e. V.\" konalo první německé mistrovství ve vrhu mobilním telefonem. Roku 2005 pak první evropské mistrovství na německé půdě následované v roce 2006 prvním světovým mistrovstvím podle verze IAMPT. Východosaský plavecký spolek v Kamenci je druhým největším spolkem města. Trénují zde mezinárodně úspěšní triatlonisté a plavci.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní podniky.", "content": "Město je domovem především malých a středních podniků v textilním, strojírenském průmyslu a průmyslu zpracování kaolinu a plastických hmot. Největšími známými nadregionálními zaměstnavateli jsou lahvovny a plnírny alkoholických nápojů společnosti Jägermeister a firma Sachsen Fahnen specializující se na reklamní textilie. Největším zaměstnavatelem v Kamenci je ovšem výrobce baterií German Accumotive, což je dceřiná společnost Daimler AG. V roce 2018 společnost uvedla do provozu druhou továrnu na baterie a do roku 2020 plánuje zaměstnat více než 1 000 lidí Až do uzavření výroby roku 2015 zde působil rovněž další výrobce baterií Li-Tec, který byl také součástí koncernu Daimler AG. Dalším důležitým zaměstnavatelem v Kamenci jsou různé úřady, například Státní statistický úřad, jehož centrála se tu nachází. Do budoucna se počítá s rostoucím významem turistiky.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Nejbližší křižovatka \"Burkau\" k spolkové dálnici A4 se nachází asi 12 km jižně od města. Odtud je spojení na státní silnici S 94 Burkau-Kamenz-Bernsdorf a ze spojovací silnice \"Pulsnitz\" na S 95 Radeberg-Pulsnitz-Kamenz-Hoyerswerda. Další státní silnice, které otevírají přístup do města, jsou S 93 z Kamence do Grüngräbchen na spolkové hranici s Braniborskem, dále silnice S 97 z Kamence do Zerny a silnice S 100 Radeburg-Koenigsbrueck-Kamenz-Salzenforst. Na severovýchodním okraji města se nachází letiště Kamenec. Regionální autobusová doprava „Rhenus Veniro“ patřící společnosti Regionalbus Oberlausitz GmbH provozuje autobusovou síť se třemi linkami (linky 21, 22, 23). Kamenec se leží na jednokolejných hlavních trasách Lübbenau-Kamenz a Kamenz-Pirna. Do Drážďan jezdí regionální vlaková linka každou hodinu. Stanice „Kamenz (Sachs)“ je dnes konečnou zastávkou linky SB 34 městské železnice Sasko na trase z Drážďan. Do braniborského Senftenbergu nejezdí od konce 90. let žádné osobní vlaky, pouze vlaky nákladní. Železniční trasa do Bischofswerdy byla zcela zrušena.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Kamenci jsou tři základní školy, dvě vyšší školy zaměřené na přípravu k zaměstnání (1. Oberschule Kamenz) a s rozšířenou výukou sportu (2. Oberschule Kamenz). Dále Gymnázium Gottholda Ephraima Lessinga (Gotthold-Ephraim-Lessing-Gymnasium Kamenz) sídlící ve dvou budovách a zaměřené matematicko-přírodovědně a jazykově včetně společenských věd, umění a sportu. Tři speciální školy jsou určeny pro podporu učení a vzdělávání včetně školy pro mentálně postižené. Kromě toho jsou ve městě ještě dvě učiliště, hudební škola a Lidová univerzita (Volkshochschule Kamenz).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamenec ( ; výslovnost:,, ) je velké okresní město na východě Saska, v zemském okrese Budyšín. Leží na řece Černý Halštrov na úpatí vrchu Hutberg, asi 35 km severovýchodně od Drážďan, a má obyvatel. Kamenec bývá v souvislosti se svým nejslavnějším rodákem označován jako „Lessingovo město“. Svůj rozkvět prožil zvláště v 19. století v období industrializace. Mezi jeho nejvýznamnější pamětihodnosti patří pozdně gotický Hlavní městský kostel Panny Marie, Klášterní kostel sv. Anny a novorenesanční radnice.", "tgt_summary": "Kamenz () is a town (\"Große Kreisstadt\") in the district of Bautzen in Saxony, Germany. Until 2008 it was the administrative seat of Kamenz District. The town is known as the birthplace of the philosopher and poet Gotthold Ephraim Lessing also Bruno Richard Hauptmann. It lies north-east of the major city of Dresden.", "id": 1262006}
{"src_title": "Apache HTTP Server", "tgt_title": "Apache HTTP Server", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj Apache začal v roce 1993 v NCSA (National Center for Supercomputing Aplications) na Illinoiské univerzitě. Původní jméno projektu bylo \"NCSA HTTPd\". V dalším roce však vývojářský tým opustil hlavní programátor Rob McCool, tím došlo ke zpomalení vývoje a poté, v roce 1998, k úplnému zastavení. NCSA HTTPd však mezitím už používali správci webových serverů a dodávali k němu vlastní úpravy – \"patche\" (patch = záplata). Hlavní úlohu v dalším vývoji sehráli Brian Behlendorf a Cliff Skolnick, kteří založili e-mailovou konferenci a začali sběr úprav a jejich distribuci koordinovat. První veřejná verze s označením 0.6.2 byla vydána v dubnu 1995. Následovalo kompletní přepsání kódu (Apache2 už neobsahuje nic z původního NCSA HTTPd) a založení \"Apache Group\", která je dnes základem vývojářského týmu. Od dubna 1996 byl Apache nejpopulárnější server na internetu. V květnu 1999 běžel na 57 % všech serverů a v listopadu 2005 jeho používanost dosáhla 69 %. Tržní podíl serveru Apache v ČR je 64,32%. Název vznikl z úcty a obdivu k domorodému kmenu indiánů – Apačů anebo anglického slovního spojení „A patchy server“ (patchovaný server, kdysi byl Apache pouze sada patchů pro jiný web server). Jako indiánský symbol je ve znaku ptačí pero.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Apache podporuje velké množství funkcí, mnoho z nich je implementováno jako kompilované moduly rozšiřující jádro. Mohou to být funkce podpory programovacích jazyků na straně serveru nebo různá autentizační schémeta. Příkladem podporovaných programovacích jazyků je Perl, Python, Tcl nebo PHP. Autentizační schémata jako například mod_access, mod_auth, mod_digest, a mod_auth_digest. Příkladem dalších funkcí je podpora SSL, TLS (mod_ssl), proxy modul (mod_proxy), URL rewriter známý jako rewrite engine z modulu mod_rewrite, configurace souborů logu (mod_log_config) a filtrace (mod_include a mod_ext_filter). Apache dále obsahuje externí modul pro kompresi dat webových stránek posílaných protokolem HTTP (mod_gzip), open source modul pro ochranu a prevenci webových aplikací před napadením (mod_security). Logy z Apache můžou být analyzovány pomocí browseru a skriptů jako AWStats/W3Perl nebo Visitors. Nastavit se dají i formy chybových zpráv, DBMS autentizační databáze a nechybí ani podpora mnoha grafických prostředí (GUI). Virtuální hosting je funkce dovolující jedné instalaci Apache na jednom fyzickém počítači obsluhovat více webových stránek.", "section_level": 1}, {"title": "Výkon.", "content": "Přestože hlavním cílem Apache není být „nejrychlejším“ webovým serverem, jeho výkon se může srovnávat s ostatními výkonnými webovými servery. Místo implementování jedné architektury, Apache poskytuje mnoho tzv. MultiProcessing modulů (MPM) což mu dovoluje přizpůsobit se potřebám systému na kterém běží. Z toho vyplývá, že výkon je hodně závislý na zvolených MPM a konkrétním nastavení. Tam, kde je nutné udělat kompromis ve výkonu, Apache je navrženo tak, aby latence byla co nejnižší a propustnost co nejvyšší, vzhledem k obsluze více požadavků, tedy zajistit konzistentní a spolehlivé obsloužení požadavků v co nejkratším časovém rámci. Za nejvýkonnější verzi, podle Apache Foundation, je považována vícevláknová verze kombinující více procesů a více vláken na proces. Tato verze je výkonnější než předešlá víceprocesová verze, protože vlákna mají menší režii než procesy, ale stále nedosahuje výkonu architektury založené na eventech, na které jsou založeny některé konkurenční servery.", "section_level": 1}, {"title": "Licence.", "content": "S vydáním Apache 2.0 Apache Foundation přijala novou licenci Apache License. Někteří uživatelé tuto změnu neakceptovali a na verzi 2.0 nepřešli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apache HTTP Server je softwarový webový server s otevřeným kódem pro GNU/Linux, BSD, Solaris, macOS, Microsoft Windows a další platformy. V současné době dodává prohlížečům na celém světě většinu internetových stránek.", "tgt_summary": "Apache HTTP Server, colloquially called Apache ( ), is a free and open-source cross-platform web server software, released under the terms of Apache License 2.0. Apache is developed and maintained by an open community of developers under the auspices of the Apache Software Foundation. ", "id": 399396}
{"src_title": "Filatelie", "tgt_title": "Philately", "src_document": [{"title": "Termín.", "content": "První výskyt slova \"filatelie\", ve francouzské podobě \"philatélie\", je spolehlivě doložen. Poprvé jej použil Georges Herpin v časopise \"Le Collectioneur de timbres-poste\" 15. listopadu 1864. Slovo filatelie je tvořeno z řeckého \"philos\" (přítel) a \"ateleia\" (zaplacení poplatku). Byly navrženy i alternativy jako \"timbrofilie\" nebo \"timbrologie\", ale nevžily se. Ačkoli mnoho lidí ztotožňuje filatelii se zálibou ve sbírání známek, samotná filatelie je poněkud širší pojem. Filatelista - badatel může studovat velmi vzácné známky, aniž by je vlastnil. Některých známek totiž zbylo jen několik málo exemplářů a ty jsou obvykle v muzeích nebo soukromých sbírkách. Díky filatelii můžeme ze zdánlivě stejně vypadajících známek podrobnějším zkoumáním rozpoznat jejich různé odchylky, jako jsou odlišné druhy papíru, různé průsvitky (vodoznaky), odstíny barvy, různé druhy zoubkování a další. Porovnáním se záznamy vydavatele, kterým je obvykle stát (a jen někdy poštovní správa) můžeme zjistit, zda tyto odchylky byly úmyslné, či nikoli. Dalším bádáním se zjišťuje, jak a proč k jednotlivým odlišnostem došlo. Protože známka je poukázkou na čerpání poštovních služeb, tedy cenina, vznikla v průběhu let řada padělků ke škodě pošty. A protože známky jsou současně i předmětem sběratelského zájmu, ty dražší z nich byly a jsou padělány ke škodě sběratelů. V rámci filatelie proto působí zkušení sběratelé-filatelističtí znalci, kteří se odhalováním obou druhů padělků zabývají.", "section_level": 1}, {"title": "Typy filatelie.", "content": "Technická filatelie se zabývá studiem techniky výroby známek a jejich identifikace. Mezi tyto prvky patří: Námětová filatelie se zabývá náměty, tedy tím, co je zobrazeno na známce. Jako námět může sloužit téměř cokoliv (osobnosti, krajiny, obrazy, zvířata, květiny, sport, doprava atd.). Námětová filatelie se například zabývá chybami vzniklými už při návrhu, postupnými změnami v návrhu, nebo také proč byl jaký námět použit na konkrétní známku. Poštovní historie se soustřeďuje na užití známek při doručování zásilek. Zabývá se také studiem poštovních razítek, úřadů a dalších poštovních autorit a procesy, při kterých zásilka putuje od odesilatele k adresátovi. Aerofilatelie se zabývá leteckou poštou, tedy zejména použitím leteckých známek a nálepek, studiem leteckých celistvostí apod. Jedná se obecně o vzdušnou přepravu poštovních zásilek - tedy letadlem, balónem nebo vzducholodí. V poslední době se od tohoto oboru odštěpila astrofilatelie. Geografilatelie se zabývá vydanými známkami z hlediska zeměpisného a politického. Zjišťuje se, zda a kým byly pro určité území vydány známky a zda byla naplněna poštovní funkce těchto známek. Pro označení takových území se vžil pojem známková země.", "section_level": 1}, {"title": "Technické pomůcky.", "content": "Filatelie je převážně založena na rozpoznávání a studiu filatelistického materiálu. Lidské smysly nejsou tak přesné, jak bychom někdy potřebovali, a proto jim musíme pomáhat různým způsobem. Některé průsvitky můžeme snadno zjistit tím, že se na známku podíváme proti světlu, někdy musíme použít speciální zvýrazňovací roztok nebo ultrafialovou lampu, využívající světla určitého spektra. Dále se používají různá zvětšovací skla (lupy), zoubkoměry nebo mikrometry (na měření tloušťky papíru). Při studiu lze také s úspěchem používat počítač včetně scanneru, který zvětší libovolný detail a pomůže rozlišit jednotlivé typy známek či razítek; toto lze s výhodou použít také u celistvostí.", "section_level": 1}, {"title": "Studium padělků.", "content": "Jedním z možných důvodů studie jednotlivý edicí známek je vyhnout se nákupu padělané známky. Padělatele lze rozdělit na dvě základní skupiny a to padělatelé, kteří se snaží získat prospěch na úkor poštovního úřadu a známky uvést do oběhu. Ale ve 21. století tento případ již neznáme. A druhá skupina padělatelů, která se snaží ošálit sběratele prodejem padělané známky a vydává známku za pravou. V československé filatelii je vysoce padělanou kontroverzní edice tzn Pošta Československá 1919. Tato edice nebyla vydána a tištěna pod správou poštovního úřadu, proto ji nelze považovat za oficiální tisk. I přesto je velmi oblíbenou sběratelskou oblastí. Zejména s ohledem na to, že v převratové době mnoho evropských států vydávalo přetištěné známky. Příklad jednoduchého studia padělků edice 1919 pomocí známých informací a pomůcek lze najít na mnoha stránkách, kde se zkoumá vzájemné rozmístění a poloha písmen, tvar písmen, použitá barva, technika přetisku, atd. Pokud ovšem chce mít sběratel jistotu, že nekupuje padělek, je dobré se obrátit na znalce v oboru filatelie, který svými znalostmi a případně fotoatestem ověří pravost známky. Tato služba je veřejně dostupná a každý solidní aukční dům tuto službu u dražších známek nabízí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filatelie je obor zabývající se předměty filatelistického zájmu, zejména poštovními známkami, celinami, celistvostmi, otisky poštovních razítek, poštovními nálepkami, kolkovými známkami a signetami, nově také pohlednicemi. Soustřeďuje se na jejich vzhled, výrobu a použití v poštovním provozu.", "tgt_summary": "Philately (; ) is the study of postage stamps and postal history. It also refers to the collection, appreciation and research activities on stamps and other philatelic products. Philately involves more than just stamp collecting or the study of postage; it is possible to be a philatelist without owning any stamps. For instance, the stamps being studied may be very rare or reside only in museums.", "id": 130107}
{"src_title": "Salesiáni Dona Bosca", "tgt_title": "Salesians of Don Bosco", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Kongregaci založil italský kněz Jan Bosco v roce 1859 a pojmenoval ji k poctě svatého Františka Saleského (papež Pius IX. schválil regule řádu v roce 1874). V čele kongregace stojí \"rector major\" a generální shromáždění společnosti. V roce 1995 měla kongregace asi 17 000 členů a spravoval 1616 středisek ve 122 zemích světa. Existuje i ženská obdoba kongregace – tzv. salesiánky (oficiálně Kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice). Heslem kongregace je latinské Da mihi animas, cetera tolle – česky \"Dej mi duše, ostatní si vezmi\". Sv. Don Bosco jím chtěl vyjádřit, že chce Bohu pomoci spasit lidské duše (zejména zanedbaných chlapců z ulic, jimž se věnoval), a je ochoten pro tento cíl obětovat všechno co má. \"\"Výraz „Da mihi animas, cetera tolle“ je modlitbou toho, kdo se obrací k Bohu v námaze, úsilí a apoštolátní výzvě vedené v jeho jménu a kdo se vzdává všeho, aby se mohl všem rozdat. Tato věta se nachází i ve Starém zákoně (Gn 14, 21): \"Dixit autem rex Sodomorum ad Abram da mihi animas cetera tolle tibi.\" (Vulgata; ve znění ČEPu \"\"Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“\"\"). Do Československa přišli salesiáni v roce 1924 (Šaštín, Slovensko), v roce 1927 je do Čech a na Moravu přivedli Ignác Stuchlý a Štěpán Trochta. V čele české provincie stojí od léta 2010 provinciál Petr Vaculík. V České republice salesiáni k 1. září 2014 provozovali 14 středisek mládeže (v Brně (2), Českých Budějovicích (2), Fryštáku, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Praze (2), Rumburku, Teplicích, Moravských Budějovicích a Zlíně), zřizovali prestižní nakladatelství pedagogické, psychologické a náboženské literatury Portál a vyšší odbornou školu Jabok v Praze, vydávali \"Salesiánský magazín\" a časopis pro děti \"Nezbeda\" a podíleli se významně na výuce na teologických fakultách Jihočeské a Palackého univerzity a vedení TV Noe.", "section_level": 1}, {"title": "Salesiánské symboly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řádový znak.", "content": "Znak salesiánské kongregace představuje zářící hvězda, velká kotva, plamenné srdce symbolizují teologické ctnosti. Postava sv. Františka Saleského připomíná patrona řádu, v dolní části štítu je lesík (it. \"bosco\", \"boschetto\"), který symbolizuje zakladatele společenství. Vysoké hory znamenají Dokonalost, k níž mají směrovat kroky členů společnosti. Palma a vavříny po obvodu, objímající štít, jsou symbolem odměny vyhrazené těm, kteří svůj život zasvětili obětování a ctnosti. Heslo \"Da mihi animas, caetera tolle\", pak vyjadřuje ideál každého salesiána”.", "section_level": 2}, {"title": "Logo salesiánů.", "content": "Salesiánské logo vyjadřuje základní prvky preventivního systému Dona Boska. Znázorňuje:", "section_level": 2}, {"title": "Současnost salesiánů v ČR.", "content": "Salesiáni působí dnes na mnoha místech v ČR v duchovní správě, zakládají a spravují Salesiánská střediska mládeže (oficiální a používaná zkratka SaSM). Velkou tradici mají v litoměřické diecézi, kam je svého času povolal tehdejší biskup – také salesián, kardinál Štěpán Trochta. Ve farnostech působí jeden kněz, nebo i celá komunita řeholníků.", "section_level": 1}, {"title": "Farnosti v ČR spravované salesiány.", "content": "Vedle komunit působí salesiáni také samostatně na farách. Místy jejich působení je např. Jiříkov, Ostrava-Heřmanice a mnohé farnosti další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Salesiáni Dona Boska (též Společnost sv. Františka Saleského, \"Società Salesiana di San Giovanni Bosco\", \"Societas Don Bosco\", \"Societas S. Francisci Salesii\", zkr. S.D.B.) jsou významnou římskokatolickou kongregací, která se věnuje výchově mládeže. Už od 19. století také prostřednictvím misií, poskytování exercicií a výpomoc ve farní struktuře diecézí. V současné době patří k největším a nejvlivnějším řeholním společnostem, ať už jde o počet členů, nebo o počet členů ve vedení římskokatolické církve. V roce 2015 měla kongregace 15 270 členů (z toho 10 424 kněží). V roce 2016 bylo v jejích řadách 117 biskupů a devět kardinálů.", "tgt_summary": "The Salesians of Don Bosco (SDB), officially known as the Society of Saint Francis de Sales (), is a religious congregation of the Catholic Church, founded in the late 19th century by Italian priest Saint John Bosco to help poor children during the Industrial Revolution and named after Saint Francis de Sales, a 17th-century bishop of Geneva. ", "id": 785644}
{"src_title": "GBU-43 MOAB", "tgt_title": "GBU-43/B MOAB", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "MOAB je projekt Air Force Research Laboratory (výzkumná laboratoř letectva USA), který začal v roce 2002 jako následovník projektu BLU-82 \"Daisy cutter\". Podstoupil úspěšný test v Eglin Air Force Base na Floridě dne 11. května 2003 a další 21. listopadu téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry.", "content": "MOAB je bomba 9,17 m dlouhá, v průměru 102,9 cm a vážící 9,5 tuny, (ačkoli U.S. Air Force Research Laboratory tvrdí, že existuje i větší verze vážící 13 tun), z čehož 8,4 tun je explozívní náplň. Poloměr výbuchu je 137,61 m, ale masívní tlaková vlna vytvořená výbuchem je schopná zničit oblast velkou jako 9 městských bloků. Kvůli svým rozměrům a váze musí být bomba shazována z nákladního letadla, obvykle C-130. Je naváděna pomocí systému GPS a využívá padák k vytažení z nákladového prostoru letadla, tudíž může být shazována z větší výšky než její předchůdce BLU-82. Je to první americká zbraň využívající ocasní plochy ruského stylu (známé jako „\"Belocerkovského mřížkové ploutve\"“) a je jen o málo menší než bomba Grand Slam z druhé světové války. MOAB používá 8,5 tuny explozívní náplně H6. Se sílou rovnou 1,35 násobku síly TNT je H6 jednou ze silnějších výbušnin užívaných armádou Spojených států. H6 je výbušný mix RDX (cyklotrimethlylen trinitramin), TNT (trinitrotoluen) a hliníku. H6 je obvykle využíváno armádou pro víceúčelové bomby a je výbušným plnivem vyráběným v Austrálii. H6 je také široce používaným plnivem pro podvodní zbraně jako miny, hlubinné nálože a torpéda. Ačkoli její efekt byl často srovnáván s jadernou zbraní, má pouze zhruba tisícinu síly atomové bomby shozené na Hirošimu. MOAB je ekvivalentem 11 tun TNT, kdežto výbuch v Hirošimě byl ekvivalentem 13 000 tun TNT a moderní jaderné pumy jsou ještě mnohem silnější než bomba z Hirošimy. Nicméně svojí silou se MOAB vyrovná nejmenším jaderným bombám jako např. M-388 Davy Crockett. Kromě 2 kusů MOAB vyrobených pro testy je známo 15 kusů z továrny McAlester Army Ammunition Plantin z roku 2003 na podporu operace Irácká svoboda. Dne 13. 4. 2017 došlo k prvnímu ostrému použití této bomby. Byla svržena na afghánskou oblast Achin v provincii Nangarhár. Důvodem tohoto svržení je zasažení oblasti s vysokou koncentrací bojovníků ISIS.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Základní design nese znaky BLU-82 Daisy Cutter, která byla použita ve válce ve Vietnamu a také v Afghánistánu – nejvíce pro čištění velkých zalesněných ploch na tehdejší frontě a pro útoky na opevněné cíle. Na rozdíl od Daisy Cutteru, MOAB je určena k ničení cílů opevněných popř. podzemních. MOAB je pomocí GPS naváděná bomba shazovaná volným pádem, kdežto Daisy Cutter je nenaváděná, padákem stabilizovaná a vyžaduje relativně nízkou výšku shozu. Pentagon prosazoval svůj záměr použít bomby MOAB jako zbraň proti pěšákům jako součást strategie „\"shock and awe\"“ (šok a úžas) v Iráku. Letectvo Spojených států realizovalo test, kde subjektům ukázali video výbuchu MOAB. Kromě skupiny jaderných vědců všichni ostatní výbuch chybně identifikovali jako jaderný. Tento test demonstroval potenciál bomby MOAB k vyvolání psychologického strachu. Ačkoli je MOAB primárně určena k destrukci opevněných a podzemních cílů, lze jí také využít proti lehkým až středním pozemním cílům o veliké rozloze. Ovšem vícenásobné údery zbraněmi menšího kalibru by mohly být efektivnější, neboť tyto lze shazovat ze stíhaček nebo bombardérů jako F-16, které mají mnohem lepší manévrovatelnost a prostředky sebeobrany než letouny C-130 a C-17. Kobercové bombardování z velké výšky mnohem menšími 900 nebo 450 kilogramovými bombami shazované z B-52 je také velmi efektivní v pokrytí velkých oblastí. Dne 13. 4. 2017 byla GBU43 svržena v Afghánistánu na podzemní systém tunelů Islámského státu. Afghánské speciální jednotky poté zjistily, že stromy v bezprostředním okolí výbuchu byly sežehlé, domy zčásti zbořené, ale o několik set metrů dál byly již stromy neporušené a také tunely nevypadaly poškozeně.", "section_level": 1}], "src_summary": "GBU-43/B Massive Ordnance Air Blast bomb (MOAB) (také známá jako \"Mother of All Bombs\" - \"matka všech bomb\") je velká konvenční bomba vyvinutá pro letectvo Spojených států Albertem L. Weimortsem juniorem. V době vývoje byla považována za nejsilnější nenukleární zbraň vůbec. Bomba byla navržena ke shozu z transportního letounu C-130. ", "tgt_summary": "The GBU-43/B Massive Ordnance Air Blast (MOAB, commonly known as \"Mother of All Bombs\") is a large-yield bomb, developed for the United States military by Albert L. Weimorts, Jr. of the Air Force Research Laboratory. At the time of development, it was said to be the most powerful non-nuclear weapon in the American arsenal. The bomb is designed to be delivered by a C-130 Hercules, primarily the MC-130E Combat Talon I or MC-130H Combat Talon II variants. ", "id": 1394284}
{"src_title": "Magnetická páska", "tgt_title": "Magnetic tape", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Zvuk byl na počátku éry zvukových záznamů zaznamenáván mechanicky. Thomas Edison jej začal nahrávat na válečky fonografu, vytlačeného rovněž mechanickým gramofonem. Dán Waldemar Poulsen se vydal jinou cestou. Pokusil se zaznamenat zvuk na tenký ocelový drátek, převíjený vysokou rychlostí mezi póly elektromagnetu, kterým protékaly hovorové proudy z telefonního sluchátka. Jeho vynález dostal název telegraphon. Jinak se označoval také jako mluvící přístroj. Práce s kilometry vlasově tenkého drátu však nebyla snadná. Záznam byl velmi zarušený a střih nemožný. Magnetická páska byla prvně použita pro záznam zvuků Fritzem Pfleumerem v Německu v roce 1926. Ten vycházel z vynálezu magnetického záznamu na drát Valdemara Poulsena z roku 1898. Pfleumerův vynález používá prášek oxidu železitého nanesený na dlouhém proužku papíru. Tento objev byl později zdokonalen německou společností AEG, která vyráběla záznamová zařízení a společností BASF, která k nim vyráběla pásky. Firma AEG nahradila snadno se trhající papír za celuloidový pásek, na který se přes tenkou mezeru kruhového magnetu zaznamenávaly zvukové kmitočty. Takto se zrodil první pásek pro magnetofon, slavící obdiv na Berlínské rozhlasové výstavě v roce 1935. V roce 1933, ve společnosti AEG, vynalezl Eduard Schuller hlavu rekordéru ve tvaru prstenu. Do té doby se používaly hlavy s úzkým tyčovým profilem, které poškozovaly pásky. Důležitým vynálezem této doby byla také vysokofrekvenční předmagnetizace, která výrazně zlepšovala věrnost zaznamenaného audio signálu. První magnetický pásek byl 6,5 mm široký a navíjel se na cívku. Byl tenčí než lidský vlas a zaznamenaný signál měl frekvenční rozsah pouze 6 kHz. Poprvé v rozhlasové historii se však daly nahrávky stříhat a bylo tak možné rychle opravovat chyby či opravit přetržený pásek. Vzhledem k předválečné politice Německa a ke vzrůstajícímu napětí na mezinárodní půdě, byly tyto výzkumy před zbytkem světa tajeny. Až po válce se Američanům Jacku Mullinovi a majoru Johnu Herbetu Orrovi podařilo získat tyto technologie a poté už nic nebránilo v rozvoji audio, video a různým dalším formátům pásek se speciálním využitím. Nedlouho poté se páskové mechaniky staly masovou záležitostí i mezi běžnými uživateli, nejprve jako magnetofony, datová úložiště k prvním domácím počítačům, nakonec i jako videorekordéry.", "section_level": 1}, {"title": "Video.", "content": "Nahrávaní videa, které klade mnohem větší nároky na šířku pásma než audio pásky, bylo možno uskutečnit díky vynálezu šroubovicového snímání. První video rekordéry byly kotoučové, moderní systémy ale už používaly kazetové pásky. Video-kazetové rekordéry byly ve své době v domácnostech poměrně velmi obvyklou součástí vybavení domácnosti, později ale začaly ustupovat rekordérům používajícím jiné záznamové technologie a techniky. V současné době (2009) již nejsou video-kazetové rekordéry v domácnostech prakticky používané. Staré videopřehrávače díky cenám většinou nahradily přehrávače optické, ponejvíce DVD a nově i Blu-ray disk.", "section_level": 1}, {"title": "Ukládání dat.", "content": "Použití magnetické pásky pro uchování dat se stalo jedním ze základů počítačového průmyslu. Magnetická páska byla prvně použita pro ukládání počítačových dat v roce 1951 na počítači UNIVAC I. Nahrávacím médiem byl tenký poniklovaný bronzový pásek o šířce 12.7 mm (Vicalloy). Hustota nahrávání byla 128 znaků na palec (198 mikrometrů/znak) na osmi stopách, s konstantní rychlostí 2,54 m/s a datovým tokem 12800 znaků za sekundu. Z osmi stop bylo šest datových, jedna paritní a další časová. Kvůli plánovaným mezerám mezi jednotlivými bloky pásky byla skutečná rychlost přenosu 7200 znaků za sekundu. První mechanické kazetové jednotky firmy IBM byly velmi sofistikované. Extrémně rychlého přepínání mezi pohybem pásky a jejím zastavením bylo dosaženo pomocí rychlých elektromotorů a napínáním pásky pomocí vývěvy v u-smyčce. Mechanické napínání pásky pomocí kladky by totiž svou vahou způsobovalo trhání pásky. Data byla zaznamenávána v blocích a rozjezd pásky z klidu do plné rychlosti 112,5 palce za sekundu trval jen 1,5 milisekundy. Když byl systém aktivní, jeden kotouč podával pásku dovnitř a druhý navíjel pásku ven, přičemž se téměř okamžitě a nesynchronizovaně roztáčely nebo zastavovaly, což vytvářelo poměrně zajímavý vizuální efekt. Záběry těchto sálových páskových jednotek v době své největší slávy často reprezentovaly »počítač« v různých filmech a televizních seriálech. Současné magnetické páskové systémy používají kotouče mnohem menší než původních 10,5 palců a jsou uzavřeny ve schránce kvůli ochraně proti mechanickému poškození a snadné manipulaci. Pásková jednotka používá přesně řízené motory k přetáčení pásky z jednoho kotouče na druhý. Hlava přehrávače se dotýká pásky a umožňuje tak zápis nebo čtení záznamu. Moderní kazety jsou ve vyráběny formátech DAT/DDC, AIT, Digital Linear Tape a Linear Tape Open. Pásky mají poměrně dlouhou životnost. Pásky zůstávají konkurenceschopnou alternativou pevným diskům vzhledem ke své nízké ceně. Ačkoli hustota záznamu na cm2 je nižší než u pevných disků, dostupné místo na pásce je obvykle větší (záleží na typu). Největší kapacita páskových médií je obecně na stejné úrovni jako kapacita největších dostupných pevných disků (cca 1,6 TB v roce 2010). Během celé své existence pásky poskytovaly velkou cenovou výhodu oproti magnetické diskové paměti, obzvláště pro vytváření záložních dat, kde je přenositelnost médií také velmi důležitá. Rychlý rozvoj velikosti disků a jejich ceny společně s pomalejší inovací pásek snížil podíl produktů magnetických pásek na trhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magnetická páska je pevné medium sestávající z magnetické vrstvy nanesené na plastické pásce. Do této kategorie spadají v podstatě pásky ve všech běžně používaných audio a videokazetách, nebo zálohovací pásky používané například v mainframech a různých datových úložištích, kdy je třeba ukládat velké množství dat po dlouhou dobu co nejspolehlivěji. ", "tgt_summary": "Magnetic tape is a medium for magnetic recording, made of a thin, magnetizable coating on a long, narrow strip of plastic film. It was developed in Germany in 1928, based on magnetic wire recording. Devices that record and playback audio and video using magnetic tape are tape recorders and video tape recorders respectively. A device that stores computer data on magnetic tape is known as a tape drive. ", "id": 2061593}
{"src_title": "Třetí punská válka", "tgt_title": "Third Punic War", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kartágo po druhé punské válce.", "content": "V roce 201 př. n. l. skončila druhá punská válka. Mírové podmínky, které Řím Kartágu nadiktoval, byly velmi tvrdé. Jeho loďstvo bylo omezeno na několik málo lodí, muselo Římu během 50 let zaplatit každoročně 200 talentů stříbra (celkem asi 300 tun), bylo donuceno vzdát se všech zámořských držav a přestalo vést nezávislou zahraniční a vojenskou politiku. Pokud chtělo podniknout jakékoliv válečné operace, muselo požádat o svolení římský senát. Kartágu se nicméně dlouhou dobu dařilo plnit všechny tyto podmínky a přesto prosperovat. Jelikož přišlo o všechny své kolonie, muselo se v zásobení potravinami spolehnout především na vlastní africké zdroje a na obchod. Podařilo se zavést nové zemědělské postupy, produkce potravin byla dostačující. Obchod opět začal vzkvétat. Splácení reparací taktéž probíhalo podle plánu. Hlavním problémem se ale ukázal západní soused Numídie, jíž vládl král Masinissa. Jednalo se o spojence Říma z konce druhé punské války, který vůči Kartágu uplatňoval bezskrupulózní agresivní politiku, vědom si faktické nemožnosti svého souseda se bránit. Během zhruba 40 let podnikl Masinissa a jeho synové mnoho útoků, přepadů a záborů, na něž si úřady Kartága stěžovaly v Římě, a římský senát prakticky vždy rozhodl ve prospěch Numiďanů.", "section_level": 2}, {"title": "Řím.", "content": "V první polovině druhého století př. n. l. vedl Řím několik válek s Makedonií, musel potlačovat povstání Keltů, bojovat v Sýrii, Ilyrii a Hispánii. Byl tudíž zaměstnán na několika místech a problematika Kartága byla odsunuta na vedlejší kolej. V roce 168 př. n. l. byla moc Makedonie definitivně zlomena, ostatní války také zakončeny a Řím si uvolnil ruce. Mnohým Římanům neušlo, jak se jejich dlouholetý nepřítel opět vzmáhá. V roce 153 př. n. l. navštívil Kartágo senátor Marcus Porcius Cato (zvaný Cato starší, 234 - 149 př. n. l). Byl doslova šokován, jak je na tom dobře, jak prosperuje, jak je bohaté. Po návratu do Říma se stal hlavním mluvčím strany, která požadovala jeho vojenské podrobení. Každý svůj projev pak končil známými slovy \"„Ceterum censeo Carthaginem esse delendam“\" (Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno).", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny střetu.", "content": "V roce 151 př. n. l. došlo mezi Kartáginci a Numiďany k několika incidentům, které měly zásadní důležitost pro další vývoj. Z Kartága byla Lidovou stranou vypuzena pronumidská frakce (cca 40 lidí), jenž našla útočiště u Masinissy a začala nabádat k útoku proti svému městu. Masinissa poslal své syny Gulussu a Micipsu do Kartága vyjednat návrat exulantů. Byli odmítnuti a cestou zpět prý i napadeni Hamilkarem Samnitou. Masinissa měl ideální záminku k válce. Numidské vojsko oblehlo město Oroscopa. Kartaginci tentokrát nepožádali Řím o „zprostředkování“ míru a vyslali armádu o síle 25 000 pěších a 400 jezdců proti Numiďanům. Na jaře 150 př. n. l. došlo k bojům mezi Kartáginci a Numiďany. Nejprve byl výsledek nerozhodný. Dokonce došlo k vzájemné dohodě, ale nakonec byli Kartáginci oslabení hladem a nemocemi drtivě poraženi. Navíc měli tu smůlu, že konfrontaci viděl Publius Cornelius Scipio Aemilianus, který informoval římský senát. Kartáginci sice okamžitě vyslali do Říma delegaci, která se je snažila uchlácholit a mj. slíbili, že popraví velitele armády Hasdrubala (syna Gasca, Boiotarch) a další účastníky bojů. Římský senát však veškeré nabídky odmítl.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řím si klade podmínky míru.", "content": "V roce 149 př. n. l. se Římu formálně poddalo město Utica, které dosud patřilo Kartágu. Krátce poté Řím oficiálně deklaroval Kartágu válku a poslal oba konzuly s armádou přes Sicílii do Afriky. Kartáginci se však stále pokoušeli zachránit situaci. Poslali další delegaci do Říma. Když dorazili a zjistili, že již byla vyslána římská armáda, nabídli kapitulaci. Jednou z podmínek, aby jí vůbec přijal, senát požadoval, aby Kartaginci poslali 300 členů prominentních rodin jako rukojmí do sicilského města Lilybaeum, kde právě pobývala římská invazní armáda. Ač neradi, souhlasili, a neprodleně to splnili. Římská armáda se přesto vylodila v Utice. Kartáginci opět zkusili vyjednávat. Konzul Lucius Marcius Censorinus jejich ambasadorům nařídil, aby Kartágo vydalo všechny své zbraně. Ti to učinili. Antičtí autoři (Polybios a Appiános) uvádějí, že šlo o 200 000 sad zbroje, velké množství šípů, oštěpů a obléhacích zbraní. Tyto údaje se zdají nadsazené, ale je jasné, že muselo jít o obrovskou zásobu zbraní a zbroje. Římané postupovali tradičně velmi chytře a nekompromisně. Až poté, co Kartáginci vydali své zbraně, nastolili další – údajně konečnou – podmínku. Kartáginci musejí opustit své město, přičemž si mohou založit nové kdekoliv jinde na svém území, avšak minimálně 10 mil od pobřeží. Kartágo mělo být následně zničeno s výjimkou chrámů a hřbitovů. Když byla tato podmínka oznámena ve městě, vypukly nepokoje. Lidé napadali vyjednavače a všechny, kteří prosazovali usmíření s Římany. Kartaginská Rada 104 krátce nato vyhlásila Římu válku. Kartágo si vybralo cestu zoufalého boje před „mírovým“ dožitím kdesi v ústraní stále mocnějšího Říma.", "section_level": 2}, {"title": "Válka.", "content": "Kartágo okamžitě začalo přípravy na boj o přežití. Všichni otroci byli propuštěni, aby mohli bojovat, veškeré dostupné kovové nástroje byly přetaveny na zbraně, Hasdrubal – původně měl být zabit jako součást usmíření Římanů – byl povolán jako velitel armády, ženy si holily hlavy a splétaly ze svých vlasů tětivy a provazy do katapultů. Veškeré bohatství města bylo shromážděno, aby mohlo být využito pro válečné účely.", "section_level": 2}, {"title": "Římské neúspěchy.", "content": "Konzulové Censorinus a Manilius mezitím přesunuli svou armádu k městu. Očekávali snadné vítězství nad neozbrojenými měšťany. Jejich dva laxní útoky ale Kartáginci odrazili. Římané si poté zřídili dva opevněné tábory nedaleko města a začali se stavbou obléhacích strojů. Himilco Phameas, velitel kartaginské jízdy, přepadl římskou zásobovací jednotku, která v okolí shromažďovala dřevo na stavbu strojů, a pobil asi 500 legionářů. Římané si přesto postavili dvě obrovská beranidla, poškodili část hradeb, ale byli odraženi. Kartaginci hradby rychle opravili a noční záškodnickou akcí beranidla zapálili. V létě 149 př. n. l. propukla v římském táboře epidemie, a tak byl následně přesunut k moři. Kartaginci využili jednoho dne příhodného větru a vyslali proti římskému loďstvu zápalné čluny. Římané přišli o mnoho lodí. Římská armáda utrpěla další menší porážky a od větších katastrof je zachránila jen odvaha a vynalézavost velitele jízdy Scipiona Aemiliana. Římský senát poslal koncem roku 149 komisi, aby zjistila, co se vlastně u Kartága děje. Zhruba ve stejné době zemřel zarytý nepřítel Kartága Cato starší, aniž se dožil toho, co požadoval - úplného zničení tohoto města.", "section_level": 3}, {"title": "148 př. n. l..", "content": "Začátkem roku 148 př. n. l., krátce předtím než k němu dorazil pozvaný Scipio Aemilianus, zemřel Masinissa. Království rozdělil mezi své tři syny. Syn Gulussa byl Scipionem přesvědčen, ať se připojí se svou numidskou jízdou k římské armádě. Římanům se to hned vyplatilo. Numidská jízda eliminovala přepadové oddíly Himilca Phamease. Ten se následně rozhodl vzdát a přejít s částí svých oddílů na římskou stranu. V téže době přibyl do Afriky nový velitel římských jednotek Lucius Calpurnius Piso Caesoninus. Scipio a Himilco naopak odpluli do Říma. Většina vojáků si přála, aby se současný tribun Scipio vrátil jako konzul a velitel armády. Himilcova zrada byla římským senátem náležitě oceněna a Kartaginec se obratem vrátil do Afriky dále Římanům pomáhat. Velitel vojska Piso Caesoninus se mezitím rozhodl dobýt města Aspis a Hippagreta, ale ani jeden útok se nepovedl. Že zrada a dezerce byla v té době běžnou záležitostí, ukazuje fakt, že jeden z velitelů numidské jízdy Bythias přešel s asi 800 muži na stranu Kartága a naopak velitel městských kartaginských jednotek Hasdrubal (synovec Gulussy, ne Boiotarch!) byl obviněn z plánování zrady a zlynčován. Kartaginci povzbuzení situací na bojišti zkoušeli diplomatickou cestou vyjednat pomoc proti Římu. Poslali vyslance k Makedoncům a Numiďanům, kde apelovali na hrozbu římské rozpínavosti, která hrozí všem. Do Říma mezitím dorazily zprávy o chabých výsledcích africké armády. Po zdlouhavých dohadech a jednáních byl nakonec Scipio Aemilianus vybrán jako další velitel vojska.", "section_level": 3}, {"title": "Scipio Aemilianus a obrat ve válce.", "content": "Začátkem roku 147 př. n. l. dorazil nový konzul a tedy i velitel armády Scipio Aemilianus do Uticy. Velitelem loďstva jmenoval Atilia Serrana. Scipio byl rozladěn z rozložené morálky římské armády - vojáci si do tábora zvali z okolí různé muže a ženy a užívali si luxusu. Okamžitě se snažil sjednat nápravu. Záhy nařídil útok na Megaru, což bylo zemědělské předměstí Kartága plné jídla a vody. Přepad sice uspěl, ale Římané se nakonec stáhli. Hasdrubal Boiotarch se rovněž rozhodl upevnit morálku Kartaginců - dal veřejně umučit zajaté římské vojáky, aby ukázal, že není cesty zpět, že musí Římany porazit. S tímto postupem ale nesouhlasil kartaginský senát. Hasdrubal dal některé jeho členy pozatýkat a začal jednat víc jako tyran než generál. Scipio nechal navzdory neustálým kartaginským přepadům vybudovat na převlace 4 metry vysokou obléhací zeď, která odřízla město od pevniny a znemožnila jakékoliv zásobování po souši. Následně zablokoval přístav. Kartaginci postavili z veškerého materiálu, co našli, improvizované loďstvo a zaútočili na Římany. Zprvu měli úspěch, ale nakonec římská převaha zvítězila a většina provizorní flotily byla zničena. Scipionovi legionáři následně po tvrdých bojích dobyli část obchodního přístavu. Začátkem zimy 147 př. n. l. dobyla římská armáda město Nepheris ležící jižně od Kartága. Místní kartaginský velitel Diogenes utrpěl těžkou porážku, jeho vojsko bylo zdecimováno a většina obyvatel města povražděna (možná až 70 000 mrtvých). Po této katastrofě odpadla od Kartága většina zbývajících spojeneckých měst a území a poddala se Římanům. Osud města byl v podstatě zpečetěn.", "section_level": 3}, {"title": "Dobytí Kartága.", "content": "Na jaře 146 př. n. l. začal konečný útok na město. Římané nejprve pronikli skrze již částečně dobytý přístav, následně prorazili zeď a začali pronikat do města. 6 dní a nocí trvala krutá řež. Obyvatelstvo města, z velké části již na pokraji smrti hladem, svedlo svůj poslední zoufalý boj. Hasdrubal Boiotarch se vzdal Římanům. Když to zjistila jeho žena, vrhla se i s dětmi do plamenů hořícího chrámu. Mnozí další Kartaginci zvolili podobný osud. Římané nakonec zajali asi 50 000 lidí, což byla zhruba desetina původního počtu obyvatel. Zřejmě jen naprosto nepatrné části se podařilo uniknout. Stovky tisíc zahynuly, větší část spíše vyhladověním než z rukou římských vojáků. Scipio Aemilianus obdržel od senátu rozkaz srovnat město se zemí, což se mu sice nezamlouvalo, ale učinil tak. Demolice trvala 10 dní. Zajatci byli prodáni do otroctví. Podle jedné pověsti bylo město dokonce posoleno, čímž se mělo znemožnit jeho dalšímu obnovení.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Dobytím Kartága dokončila Římská říše ovládnutí západního Středomoří. Kartágo a jeho okolí bylo přeměněno na římskou provincii Afrika. Ač se Numidie podílela na válce jako spojenec Římanů, čekal jí nakonec osud podobný Kartágu - v 1. stol. př. n. l. byla z větší části podrobena a začleněna do Římské říše jako Africa Nova. Ve stejném roce jako Kartágo bylo definitivně dobyto Řecko - poslední odpor města Korint byl zlomen, město srovnáno se zemí a obyvatelstvo bylo zmasakrováno. Za vlády Julia Caesara a Octaviana Augusta došlo k obnovení města. Jeho význam postupně rostl a nakonec patřilo mezi nejvýznamnější sídla Západořímské říše. Za Arabů jeho vliv ale následně upadl a v současnosti se jedná o předměstí Tunisu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třetí punská válka (149-146 př. n. l.) je název pro poslední ze série válek mezi Římem a Kartágem. Řím uplatňoval vůči Kartágu po skončení druhé punské války takovou politiku, že výsledkem mohl být buď ozbrojený střet nebo mírové odsunutí Kartága na úroveň bezvýznamného periferního sídla. Kartágo zvolilo první možnost. Výsledkem tohoto střetu bylo úplné a definitivní zničení Kartága a završení snahy Říma o ovládnutí západního Středomoří.", "tgt_summary": "The Third Punic War (Latin: \"Tertium Bellum Punicum\") (149–146 BC) was the third and last of the Punic Wars fought between the former Phoenician colony of Carthage and the Roman Republic. The Punic Wars were named because of the Roman name for Carthaginians: \"Punici\", or \"Poenici\". ", "id": 534046}
{"src_title": "Lilek", "tgt_title": "Solanum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lilky mohou být jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, keře, liány i malé stromy. Některé druhy jsou trnité. Rostliny jsou lysé nebo s oděním tvořeným jednoduchými, větvenými, hvězdovitými nebo žláznatými chlupy. U některých druhů jsou chlupy žahavé. Listy jsou jednoduché nebo zpeřené, střídavé (někdy na květonosných větvích zdánlivě vstřícné) nebo po dvou, většinou řapíkaté, s celistvou, zubatou, laločnatou nebo členěnou čepelí. Květenství jsou zdánlivě úžlabní (ve skutečnosti se tvoří na vrcholu lodyhy, který je přerůstán postranní větví a odsunut do zdánlivě postranního postavení), většinou hroznovitá, latovitá, okolíkovitá nebo svazečky, případně jsou květy jednotlivé. Květy jsou většinou pravidelné nebo řidčeji dvoustranně souměrné, pětičetné, oboupohlavné nebo jednopohlavné. Kalich je zakončen 5 nebo 10 cípy. Koruna je pěticípá, kolovitá nebo široce zvonkovitá. Tyčinek je pět, jsou přirostlé v bázi korunní trubky, mají velmi krátké nitky a dlouhé prašníky. Semeník je srostlý ze dvou plodolistů, někdy však vlivem tvorby falešné přehrádky obsahuje 4 komůrky. Vajíček bývá mnoho, čnělka je krátká, s drobnou bliznou. Plodem je suchá nebo dužnatá bobule obsahující mnoho plochých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje okolo 1500 druhů a je rozšířen po celém světě. Největší počet druhů roste ve Střední a Jižní Americe. V České republice se (včetně druhů krátkodobě zavlékaných nebo zplaňujících) vyskytuje celkem 19 druhů lilků, z nichž většina je nepůvodní. Nejhojnějším druhem je lilek potměchuť, rozšířený v teplejších oblastech celé republiky, a lilek černý, který zde zdomácněl jako archeofyt. Z dalších archeofytů se zde vyskytuje lilek vlnatý (\"S. decipiens\"), lilek žlutý (\"S. villosum\") a lilek křídlatý (\"S. alatum\"). Některé další pěstované druhy v ČR zplaňují: lilek brambor (\"S. tuberosum\"), lilek rajče (\"S. lycopersicum\"), lilek borůvkový (\"S. scabrum\"), lilek vejcoplodý (\"S. melongena\"), lilek nádherný (\"S. pyracanthos\"), llilek ozdobný (\"S. capsicastrum\"), nebo jsou spíše jen přechodně zavlékány: lilek leskloplodý (\"S. physalifolium\"), lilek americký (\"S. americanum\"), lilek hulevníkolistý (\"S. sisymbriifolium\"), lilek sodomský (\"S. linneanum\"), lilek zobanitý (\"S. cornutum\"), lilek karolínský (\"S. carolinense\") a lilek trojkvětý (\"S. triflorum\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy lilků neobsahují nektar a nabízejí opylovačům pouze pyl. Ten je z prašníků vytřásán speciálním mechanismem, který je znám jako \"buzz pollination\". Hmyz dosedne zespodu na květ a rychlými vibracemi hrudi jej rozechvěje, pyl vypadává a zachycuje se na ochlupení hmyzu. Lilek potměchuť je opylován zejména čmeláky. Tomuto způsobu opylování napomáhá také tvar květu s korunními lístky otočenými nazpět. Semena drobnoplodých druhů (lilek černý, lilek potměchuť) šíří ptáci konzumující plody. Některé druhy jsou šířeny i netopýry, např. lilek \"Solanum rugosum\" v Latinské Americe listonosem krátkoocasým. V tropech vyhledávají plody lilků také opice. Některé druhy mají dlouze ostnité plody, které se šíří na srsti zvířat. Patří mezi ně mj. severoamerický lilek \"Solanum rostratum\". Lilky jsou zejména v Latinské Americe živnými rostlinami celé řady druhů motýlů a můr. V Evropě se jimi živí housenky lišaje smrtihlava (\"Acherontia atropos\"), osenice stepní (\"Euxoa obelisca\") a obaleče zimolezového (\"Adoxophyes orana\").", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Lilky jsou vesměs více či méně jedovaté rostliny. Hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, které mají dráždivé účinky na zažívací trakt a bývají akumulované především v nedozrálých plodech. Otravy se projevují zejména nevolností, zvracením, břišními křečemi a průjmy, v některých případech byly zaznamenány i halucinace, delirium a koma. Po požití většího množství se dostavují i dýchací potíže, deprese a zrychlený tlukot srdce. Vážnější stavy se léčí intravenózním dodáním tekutin a elektrolytů a podáváním antiemetik. Převážná většina otrav lilky u lidí souvisí s konzumací nedozrálých plodů, u řady druhů jsou však jedovaté i zralé plody. Hlavními alkaloidy bramboru je α-solanin a α-chakonin, které představují 95% obsažených alkaloidů. Nejtoxičtější je α-chakonin. Jedovatá je celá rostlina s výjimkou hlíz. Toxiny jsou obsaženy i v nevařených bramborových klíčcích a zelených částech hlíz. Symptomy jsou podobné jako u jiných lilků. Lákavě zbarvené bobule lilku višňového (\"S. pseudocapsicum\"), pěstovaného jako okrasná rostlina, bývají příčinou otrav zejména u dětí. Hlavní účinnou látkou je solanokapsin, látka strukturně příbuzná solaninu. Druh \"Solanum dimidiatum\" v Texasu způsobuje neurologické onemocnění krav známé pod názvem \"syndrom šílené krávy\" (\"crazy cow syndrome\"). Učinnými látkami jsou nortropanové alkaloidy ze skupiny kalysteginů. V brazilském pantanalu bývá příčinou otrav dobytka lilek \"Solanum glaucophyllum\". U některých divoce rostoucích druhů lilku se údaje o jedovatosti v různých zdrojích významně liší. Je to i případ zralých plodů lilku černého, které jsou v některých zdrojích uváděny jako jedlé (např. ), jinde jako jedovaté (např.). Podobné je to i s lilkem americkým (\"S. americanum\"). Druh pochází patrně z Jižní Ameriky a je rozšířen i v jiných částech tropů. Podle některých zdrojů se listy, plody i mladé stonky konzumují (např. ), podle jiných je rostlina silně jedovatá a bývá příčinou otrav dobytka (např. ). Některé cizokrajné druhy lilku mají na povrchu žahavé chlupy, které při kontaktu s pokožkou způsobují dermatitidy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potraviny.", "content": "Některé druhy lilku náležejí mezi staré kulturní rostliny. V mimotropických zemích jsou hospodářsky nejvýznamnější lilek brambor a lilek rajče. Brambor pochází z jihoamerických And. Do Španělska byl přivezen ve 2. polovině 16. století a v průběhu 100 let byly již brambory jako okopanina široce pěstovány v řadě evropských zemí. Jsou také významným zdrojem škrobu. Rajče pochází rovněž ze západních oblastí Jižní Ameriky. První písemné zmínky pocházejí z poloviny 16. století. V současnosti jsou rajčata pěstována po celém světě. Hlavními producenty jsou Čína, USA a Indie. Lilek rajčenka (\"S. betaceum\") je keř až strom pocházející z jihoamerických And. Je pěstován zejména v horských oblastech tropické Jižní Ameriky a Asie pro plody, známé pod názvem rajčenka nebo tamarilo. Syrové se konzumují jako příjemně aromatické ovoce, lze je také různě upravovat jako zeleninu. Druh je také pěstován jako meziplodina na citrusových a kávových plantážích. Lilek vejcoplodý (\"S. melongena\") je stará kulturní rostlina, pocházející z Asie. Zralé plody jsou používány jako zelenina. V jižní a jihovýchodní Asii jsou plody součástí mnoha místních pokrmů. V České republice jsou známy pod názvem baklažán nebo lilek. Lilek borůvkovitý (\"S. scabrum\") je pěstován jako drobné ovoce zahrádkáři i v České republice. Lilek etiopský (\"S. aethiopicum\") je v tropické Africe i v některých jiných oblastech světa (např. v Brazílii) významnou zeleninou. Vznikl domestikací z divokého druhu \"Solanum anguivi\". Konzumují se nedozrálé plody, v některých oblastech i listy. Lilek \"Solanum mammosum\" pochází ze severu Jižní Ameriky a pěstuje se zejména v Americe a Asii pro plody, používané jako zelenina. Plody jihoamerického lilku peruánského (\"S. muricatum\"), zvané pepino, se používají jako ovoce i zelenina. Z Jižní Ameriky pochází také lilek quitský (\"S. quitoense\") neboli narančila. \"Solanum sessiliflorum\" je stará kulturní rostlina, jejíž divoké populace nejsou známy. V Latinské Americe je označován jako \"cocona\" (kokona). Z Jižní Ameriky pochází i \"Solanum torvum\", pěstované v Americe i Asii jako zelenina. Zvláštní oblibě se těší v Thajsku a Indonésii. Z tropické Asie pochází druh \"Solanum lasiocarpum\", jehož chlupaté plody se používají k okyselení ragú a jiných místních pokrmů. Z dalších jihoamerických druhů slouží jako ovoce např. plody \"Solanum hyporhodium\", \"S. topiro\", \"S. ambrosiacum\" a \"S. grandiflorum\". Jedlé plody poskytuje také australský druh \"Solanum linearifolium\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní využití.", "content": "Lilek jasmínovitý (\"S. jasminoides\") je pěstován jako okrasná kbelíková nebo truhlíková rostlina. Lilek višňový (\"S. pseudocapsicum\") je v poslední době oblíbený jako pokojová rostlina s nápadně barevnými plody. Existují i běloplodé kultivary. Sytě modrými květy se vyznačuje lilek modrý (\"S. rantonnetii\", syn. \"Lycianthes rantonnetii\"), známý též jako hořcový stromek, a pěstovaný jako balkónová a kbelíková rostlina. Některé nápadné druhy jsou pěstovány ve sbírkách botanických zahrad, např. lilek nádherný (\"S. pyracanthos\") s listy i stonky nesoucími nápadné oranžové trny. V tropech a subtropech se některé druhy lilku vysazují jako okrasné rostliny. Patří mezi ně např. lilek quitský (\"S. quitoense\") a druhy \"Solanum erianthum\", \"S. seaforthianum\", \"S. wendlandii\" a \"S. wrightii\". Celá řada druhů lilku je využívána v místní a domorodé medicíně v zemích celého světa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lilek (\"Solanum\") je početný rod rostlin z čeledi lilkovité. Jsou to byliny i dřeviny s jednoduchými či zpeřenými střídavými listy a pětičetnými, většinou pravidelnými květy. Plodem je bobule s mnoha semeny. Rod zahrnuje asi 1500 druhů a je rozšířen po celém světě. Největší počet druhů roste v tropech a subtropech, zejména v Latinské Americe. Jediným původním druhem v květeně České republiky je lilek potměchuť, další druhy zde žijí zdomácněle. Lilky jsou vesměs více nebo méně jedovaté rostliny, hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, zejména solanin. Hospodářsky nejvýznamnějšími kulturními druhy jsou lilek brambor a rajče jedlé. Řada dalších druhů poskytuje plody jako ovoce nebo se využívá jako zelenina, mezi známější náleží lilek vejcoplodý (baklažán, lilek), lilek rajčenka (rajčenka) a lilek peruánský (pepino). Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny nebo mají význam v medicíně.", "tgt_summary": "Solanum is a large and diverse genus of flowering plants, which include three food crops of high economic importance, the potato, the tomato and the eggplant. It also contains the nightshades and horse nettles, as well as numerous plants cultivated for their ornamental flowers and fruit. ", "id": 1143647}
{"src_title": "Diskurzivní analýza", "tgt_title": "Discourse analysis", "src_document": [{"title": "Hlavní cíle.", "content": "Snahou není otestovat pravdivost určité hypotézy, ale zjistit a interpretovat informace o tom, jakým způsobem subjekty pomocí jazyka utvářejí smysl a význam. Proto je na počátku vždy pouze výzkumná otázka a přesně definovaná metodologie. Mezi hlavní cíle patří:", "section_level": 1}, {"title": "Dělení diskursivní analýzy.", "content": "Vzhledem k množství ostatních rozdílů se diskurzivní analýza dělí na 3 základní typy: Diskurzivní psychologie, Kritická diskurzivní analýza a Archeologie vědění.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie vědění.", "content": "Archeologie vědění je někdy také nazývána Foucaultovská historická diskurzivní analýza, protože původcem tohoto směru je Michel Foucault. Jeho myšlenky týkající se diskurzivní analýzy můžeme najít především v dílech \"Zrod kliniky\" (1963), \"Slova a věci\" (1966) a \"Archeologie vědění\" (1969). Hlavním předmětem zkoumání je prediskurzivní realita, tedy \"prostor\", ve kterém se tvoří jednotlivé výroky. Jedná se v podstatě o soubor pravidel daných společností v určité době, která omezují způsoby vyjadřování jedince. Archeologie vědění se naopak vůbec nezabývá šířením vědění a jeho společenským významem, nebo o neverbalizované praktiky přenášené napodobováním. Vytváří také mýtus Autonomního diskursu, tedy myšlenku, že ani sám subjekt diskursu nerozumí a neumí ho ovládnout. Foucault analyzuje především rozsáhlejší starší vědecké a filosofické texty, zákoníky apod. Kritikové Archeologii vědění, například Hubert Dreyfus a Paul Rabinow, vytýkají především nadměrnou abstraktnost a koncentraci na slovní sdělení. Tím je diskurs odtržen od všední reality.", "section_level": 2}, {"title": "Kritická diskurzivní analýza.", "content": "Kritická diskurzivní analýza není uceleným směrem, ale spíše spolek vědců s podobnými předpoklady, kteří spolu komunikují a spolupracují. Hlavní zdroj textů tohoto směru můžeme najít v časopise \"Discourse and Society\" pod vedením Teun van Dijka. Autory jsou například Norman Fairclough, Ruth Wodak a Siegfried Jäger. Kritická diskurzivní analýza je založena na konkrétních výrocích a jejich zkoumání, má tedy mnoho společného s lingvistikou. Zabývá se použitými styly, rétorickými prvky i jazykovými prostředky. Název kritická je odvozen ze snahy nejen diskurs popsat, ale také ho hodnotit a být jednou z příčin jeho zkvalitnění, například pomocí odstraňování nerovnosti a ideologií z diskurzů. Důležitým rozdílem oproti foucaultovskému pojetí je přesvědčení, že diskurz existuje jen jako součást společnosti, nikoliv samostatně. Podobně jako Archeologie vědění se zabývají spíše \"mrtvými texty\".", "section_level": 2}, {"title": "Diskurzivní psychologie.", "content": "Diskurzivní psychologie je opět velmi nejednotný směr. Mezi nejznámější autory patří například Derek Edwards, Jonathan Potter, Charles Antaki, Margaret Wetherell, Ludwig Wittgenstein a mnoho dalších. Hlavní myšlenkou diskurzivní psychologie je, že subjekt používá diskurz jako prostředek, pomocí kterého účelně tvoří významy. Snahou je tedy pochopit způsob, jakým člověk takových cílů dosahuje a jak využívá vědomostí k volbě vhodného způsobu komunikace. Zabývá se také emocemi a jejich verbálním projevováním. Rozdílem oproti ostatním typům diskurzivní analýzy je tedy přesvědčení, že člověk sám tvoří sociální realitu a také snaha analyzovat samotnou interakci mezi lidmi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Diskurzivní analýza je metoda kvalitativního výzkumu rozpracovaná sociálním konstruktivismem. Cílem diskurzivní analýzy je pochopit význam sociální reality pro zkoumané subjekty i způsob, jakým byla vytvořena. Jedná se o obecný pojem, který označuje množství rozdílných přístupů k rozboru psaného, mluveného i znakového vyjadřování. ", "tgt_summary": "Discourse analysis (DA), or discourse studies, is an approach to the analysis of written, vocal, or sign language use, or any significant semiotic event. ", "id": 1292448}
{"src_title": "Gottfried Keller", "tgt_title": "Gottfried Keller", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Gottfried Keller se narodil 19. července 1819 v Curychu jako syn soustružnického mistra Hanse-Rudolfa Kellera, jenž zemřel jen o pět let později, roku 1824. Gottfriedova matka Elisabeth se dva roky nato znovu provdala. Její druhé manželství však nebylo vůbec šťastné a skončilo rozvodem roku 1834. Gottfried Keller v šesti letech nastoupil do školy pro nemajetné a ve dvanácti na průmyslovku; odsud byl ale po třech letech kvůli studentským lumpárnám vyloučen. Podle některých zdrojů se tak stalo na základě falešného udání. Celý život pak Keller trpěl pocitem nedouka. Poté se rozhodl věnovat malířství a nastoupil do učení k litografovi a malíři vedut Peteru Steigerovi. V letech 1837-1838 pokračoval v nastolené cestě, tentokrát u Rudolfa Meyera, kde se i začal zajímat o skutečná studia malířství. Ta nastoupil v dubnu 1840 v Mnichově. Už roku 1842 však Keller shledal, že jeho studium k ničemu nevede, a tak ho přerušil.", "section_level": 2}, {"title": "Spisovatelem.", "content": "Po ukončení pobytu v Mnichově se vrátil do Curychu, kde se hodlal naplno věnovat literární profesi. Účastnil se společenského dění, stýkal se s básníky Georgem Herweghem a Ferdinandem Freiligrathem, roku 1846 vydal svazek sebraných básní Básně (Gedichte). Do roku 1848 žil Gottfried u své matky. Po mnichovském malířském zklamání ho zcela přešla chuť malovat a spíše náhodou se rozhodl uchytit se jako básník. Tak také vznikl nástin Zeleného Jindřicha, který se po důkladném přepracování ve své druhé verzi stal jedním z nejdůležitějších bildungsrománů německy psané literatury a snese srovnání s Goethovými romány Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta putovní nebo s Malířem Noltenem Eduarda Mörika.Vedle psaní působil Keller i na politickém kolbišti, jednak jako spisovatel politickými básněmi, jednak přímo podílem na protiluzernském tažení (tzv. Freischarenzüge) v roce 1844 a v březnu 1845, které předznamenaly poslední větší švýcarský občanský konflikt – Sonderbundskrieg. Pod záminkou jezuitské otázky došlo k otevřenému střetnutí konzervativní vlády a radikální opozice. Keller vystupoval jako jeden z nejohnivějších rebelů, haně všechno konzervativní s neskrývanou záští. Roku 1845 definitivně skončil s malířstvím a vyjma trochy peněz, které si vydělal dosavadním publikováním, žil stále z prostředků své matky. Tehdy se poprvé nešťastně zamiloval, a to do Marie Melos, švagrové Ferdinanda Freiligratha. Roku 1847 se zamiloval znovu, do Luisi Rieter, a opět nešťastně. Rovněž Johanna Kapp, sestřenice Raphaela Rosenzweiga, blízkého Kellerova přítele, jeho vyznání z roku 1849 chladně odmítla. Díky stipendiu curyšského kantonu mohl Keller studovat v Heidelbergu filosofii, dějiny a literaturu, navštěvoval i přednášky Ludwiga Feuerbacha, jehož materialistická filosofie na Kellera velmi zapůsobila. Z Heidelbergu odešel do Berlína, kde prožil nejplodnější období svého života (1850-1855). Neúspěšně se pokoušel stát dramatikem, dokončil však svého Zeleného Jindřicha a rozepsal Lidi seldwylské. V letech 1861 až 1876 ustoupily jeho literární ambice do pozadí, když pracoval jako tajemník v curyšské vládě, této funkce se vzdal až roku 1876, pak už se se věnoval jenom literatuře. Gottfriedův život se od základů změnil roku 1864 po smrti jeho matky. V roce 1869 obdržel čestný doktorát Curyšské univerzity, což bylo jen jedním z mnoha ocenění, kterých se Kellerovi v jeho rodném kraji dostalo (např. v Glattfelden stojí na něj upomínající \"Gottfried Keller Zentrum\"). Roku 1874 Keller napsal pokračování prvního svazku legendárních Lidí seldwylských. Přátelil se s malířem Arnoldem Böcklinem a básníkem Conradem Ferdinandem Meyerem. Dopisoval si se spisovateli Paulem Heysem a Theodorem Stormem; tato korespondence vyšla i knižně. V roce 1878 zveřejnil Keller dva svazky Curyšských novel a v roce 1884 Epigram (Das Sinngedicht), poté následovalo jeho pozdní dílo Martin Salander (1886), které je významným příspěvkem švýcarské literatury v oblasti kritického realismu.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Gottfried se ještě dožil smrti své sestry; sám zemřel 15. července 1890 v Curychu, bylo mu 71 let. Je pochován na hřbitově Sihlfeld. Celý život trpěl abnormálním poměrem částí těla: sedě působil jako velký muž, stoje jako velmi malý. Jeho postižení a jím způsobená milostná zklamání jsou jedním z důvodů Kellerova podivínství a agresivity.", "section_level": 2}, {"title": "Literární styl.", "content": "První básně (Gedichte, 1846) jsou takřka revolučního ducha. Vrcholnými Kellerovými díly jsou jeho novely (Lidé seldwylští, Curyšské novely apod.), v nichž vystupují nevšední postavy a odrážejí se tvrdé životní i přírodní podmínky Švýcarska poloviny 19. století. Hrdinové bývají většinou stateční a pracovití lidé, které Keller vykresluje s láskou, humorem i ironií. Výborný je v drobnokresbě, několika črtami dokáže nastínit situaci a vystihnout lidskou povahu. Jeho dílo stojí na rozhraní idealistického humanismu a realismu 20. století. Často nezapře výchovné tendence. První svazek:", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Druhý svazek: Ve svých novelách Keller plasticky líčí švýcarskou přírodu i lid v tragických i humorných situacích. Vyniká jemným humorem, láskou ke svým hrdinům a překrásným spisovným jazykem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried Keller (19. července 1819 Curych – 15. července 1890 Curych) byl švýcarský (německy píšící) prozaik a lyrický básník, který se nejvíce proslavil autobiografickým románem \"Zelený Jindřich\" (německy Der grüne Heinrich) a knihou \"Romeo a Julie na vsi\" (\"Romeo und Julia auf dem Dorfe\").", "tgt_summary": "Gottfried Keller (19 July 1819 – 15 July 1890) was a Swiss poet and writer of German literature. Best known for his novel \"Green Henry\" (German: \"Der grüne Heinrich\"), he became one of the most popular narrators of literary realism in the late 19th century.", "id": 886152}
{"src_title": "Anihilace", "tgt_title": "Annihilation", "src_document": [{"title": "Popis jevu.", "content": "Při setkání částice s její antičásticí dochází k zániku obou částic a veškerá jejich klidová energie i kinetická energie se přemění na energii odnášenou nosiči polí (fotony, W a Z bosony...). Tato přeměna je úplná a původní částice při ní zcela zanikají. Protože částice odnášející energii mohou mít nulovou klidovou hmotnost, hovoří se nepřesně o anihilaci jako o úplné přeměně hmoty v energii. Nosiče polí odnášející uvolněnou energii se mohou dále rozpadat na jiné částice. Při procesu anihilace se zachovává hmotnost (celková, nikoli klidová), energie, hybnost, elektrický náboj a další veličiny. To, jaké částice při anihilaci vzniknou, závisí na energii anihilujících částic (energií je zde myšlena i energie uvolněná z klidové hmotnosti částic podle Einsteinova vztahu \"E = mc\"). Při nízkých energiích mohou vzniknout pouze dva fotony, které se od místa interakce rozletí opačnými směry (oba se stejnou energií). Mohou vznikat také tři fotony, jejich energie však musí zaručovat zachování hybnosti soustavy. Při vyšších energiích mohou vznikat např. páry lepton-antilepton nebo kvark-antikvark (kvarky neexistují jako volné částice, ale projevují se jako hadrony). Vyšší energie anihilujících částic zvyšuje pravděpodobnost vzniku exotičtějších částic.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Nejznámějším příkladem je anihilace elektronu a pozitronu, při které nejčastěji vzniká dvojice fotonů záření gama o energii 0,5 MeV: Pouze jeden foton nemůže vzniknout kvůli zákonu zachování energie a zákonu zachování hybnosti. Z tohoto důvodu se při dvoufotonové anihilaci vzniklé fotony šíří z místa svého vzniku vzájemně opačnými směry. Oba fotony mohou být zachyceny tzv. koincidenčními detektory a tím je dáno, že místo anihilace leží na přímce mezi nimi. Při zachycení více anihilací větším počtem detektorů je pak možno zjistit místo, kde k anihilacím dochází, v třírozměrném prostoru. To je mj. princip moderní lékařské zobrazovací metody, nazývané pozitronová emisní tomografie (PET).", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti využití.", "content": "Existují i teorie získávání elektrické energie pomocí anihilace. Největším problémem je fakt, že k získání antihmoty je nutný výkonný urychlovač částic (např. takový, který mají v CERNu). V něm je možné urychlit částice a při následných srážkách získat miniaturní množství antihmoty. Otázkou zůstává, jak tuto antihmotu uchovávat, protože reaguje s čímkoli, a jak získat její větší množství. Navíc získaní antihmoty je proces energeticky mnohem náročnější než zisk energie při anihilaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anihilace je proces v částicové fyzice, při kterém dochází k zániku částice a její antičástice při jejich vzájemném setkání. Opakem anihilace je kreace.", "tgt_summary": "In particle physics, annihilation is the process that occurs when a subatomic particle collides with its respective antiparticle to produce other particles, such as an electron colliding with a positron to produce two photons. The total energy and momentum of the initial pair are conserved in the process and distributed among a set of other particles in the final state. Antiparticles have exactly opposite additive quantum numbers from particles, so the sums of all quantum numbers of such an original pair are zero. Hence, any set of particles may be produced whose total quantum numbers are also zero as long as conservation of energy and conservation of momentum are obeyed. ", "id": 1990147}
{"src_title": "Atmosférický tlak", "tgt_title": "Atmospheric pressure", "src_document": [{"title": "Barometrická rovnice.", "content": "Vzhledem k velké stlačitelnosti plynů není barometrický tlak lineární funkcí výšky, jako je tomu například u kapalin (viz hydrostatický tlak). Mění-li se hustota s tlakem podle Boyleova-Mariottova zákona, lze v atmosféře vymezit vrstvu vzduchu o hustotě formula_1, která se nachází ve výšce formula_2. Ze vztahu pro hydrostatický tlak lze pro tlakový rozdíl ve vrstvě psát Podle Boyleova–Mariottova zákona při stálé teplotě platí kde formula_5 a formula_6 označuje nějakou známou (základní) hustotu a tlak. Z předchozích vztahů vznikne odkud po integraci a úpravě vyjde vztah Tento vztah se označuje barometrická rovnice. Pro závislost hustoty vzduchu na výšce podobně vychází", "section_level": 1}, {"title": "Normální tlak.", "content": "Tlak vzduchu je závislý na nadmořské výšce, na velikosti tíhového zrychlení, na mocnosti, teplotě a hustotě atmosféry v daném místě. Z důvodu snazšího porovnávání výsledků různých měření barometrického tlaku byl stanoven normální tlak vzduchu (normální atmosférický tlak) \"p\" (též \"p\" ), zavedený jako průměrná hodnota tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s. š. při teplotě 15 °C a tíhovém zrychlení \"g\" = 9,80665 ms. Je definovaný přesnou hodnotou: Pomocí normálního tlaku vzduchu byla definována jednotka fyzikální atmosféra (značka atm): Normální tlak v jiných zastaralých jednotkách (milibary, torry, technické atmosféry):", "section_level": 1}, {"title": "Měření.", "content": "V meteorologii se tlak měří nejčastěji pomocí rtuťových tlakoměrů, aneroidů a barografů. V meteorologii se atmosférický tlak vyjadřuje nejčastěji jednotkou hektopascal (hPa). Při použití rtuťových barometrů se stále užívá jednotka torr (milimetr rtuťového sloupce), která se dále přepočítává na hektopascaly.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Měření atmosférického tlaku má velký význam v meteorologii, neboť atmosférický tlak (a především jeho změny a rychlost těchto změn) jsou důležité pro předpověď počasí. Například zvýšení atmosférického tlaku obvykle znamená příchod slunečného počasí s malou oblačností, zatímco pokles tlaku ohlašuje příchod oblačnosti a deštivého počasí. Pro srovnatelnost údajů se pak používá, obdobně jako u výškoměrů, tlak \"přepočtený na hladinu moře\" (QNH či QFE). Nejvyšší tlak přepočtený na hladinu moře byl roku 2001 zaznamenán v Mongolsku a to 1085 hPa. Nejvyšší atmosférický tlak v daném místě bývá v Mrtvém moři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atmosférický tlak je síla, kterou působí atmosféra planety (obvykle chápána Země) na jednotkovou plochu v daném místě. Atmosférický tlak dosahuje nejvyšších hodnot při hladině moře (popř. povrchu planety) a s rostoucí výškou klesá. Atmosférický tlak není stálý, ale kolísá na daném místě zemského povrchu kolem určité hodnoty. V historii Země byl menší než dnes. ", "tgt_summary": "Atmospheric pressure, also known as barometric pressure (after the barometer), is the pressure within the atmosphere of Earth. The standard atmosphere (symbol: atm) is a unit of pressure defined as, which is equivalent to 760mm Hg, 29.9212inchesHg, or 14.696psi. The atm unit is roughly equivalent to the mean sea-level atmospheric pressure on Earth, that is, the Earth's atmospheric pressure at sea level is approximately 1 atm. ", "id": 142868}
{"src_title": "Kaplanova turbína", "tgt_title": "Kaplan turbine", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Má vyšší účinnost než Francisova turbína, ale je výrazně složitější a dražší. Používá se pro spády od 1 do 70,5 m (což je spád na vodní elektrárně na Orlíku) a průtoky 0,15 až několik stovek m/s. Největší hltnost na světě mají Kaplanovy turbíny na Saratovské vodní elektrárně na Volze a to 806 m/s na spádu 10–11,5 m. Obecně se dá říct, že se používá především na malých spádech při velkých průtocích, které nejsou konstantní. V závislosti na rozdílu hladin může být instalována buď se svislou nebo s vodorovnou osou otáčení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vývoje Kaplanovy turbíny.", "content": "Kaplan jako první vzal při teoretickém návrhu turbíny v úvahu vazkost vody. V letech 1910-1912 proto navrhl na základě svých úvah nový tvar oběžného kola. První prototyp Kaplanovy turbíny byl vyroben brněnskou firmou Ignác Storek v roce 1919. Po zkouškách se ukázalo, že turbína dosahuje vynikající mechanické účinnosti až 86 %. Další prototyp byl úspěšně vyzkoušen v poděbradské elektrárně. Výsledky zkoušek vedly v roce 1920 k rozhodnutí použit Kaplanovy turbíny v trvalém provozu v nově budované vodní elektrárně na Strži nedaleko Kroměříže. V Ústředním seznamu kulturních památek České republiky je vodní elektrárna na Strži vedena pod číslem 101819. Později, když se Kaplanovým žákům podařilo vyřešit i problémy s kavitací, se tato turbína stala nejvýznamnějším typem turbíny užívaným ve velkých vodních elektrárnách se spádem do 50 m po celém světě. Začátkem jejího úspěchu byla úspěšná montáž tehdy největší turbíny světa ve švédském Jlla Edet v roce 1925. Kaplanovy turbíny byly velice úspěšným vývozním artiklem československého strojírenství.", "section_level": 1}, {"title": "Propelerová turbína.", "content": "Velmi zjednodušenou a zmenšenou variantou Kaplanovy turbíny je tzv. propelerová turbína („vrtulová turbína“), u níž jsou rozváděcí a většinou i oběžné lopatky pevné. Využívá se spolu s Bánkiho turbínou u malých vodních elektráren, kde nahrazuje složitější malé Francisovy turbíny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaplanova turbína je přetlaková axiální turbína s velmi dobrou možností regulace. Toho se využívá především v místech, kde není možné zajistit stálý průtok, nebo spád. Kaplanovy turbíny dominují v instalacích s vysokým průtokem a malým výškovým spádem (např. dolní toky velkých řek). ", "tgt_summary": "The Kaplan turbine is a propeller-type water turbine which has adjustable blades. It was developed in 1913 by Austrian professor Viktor Kaplan, who combined automatically adjusted propeller blades with automatically adjusted wicket gates to achieve efficiency over a wide range of flow and water level. ", "id": 1109092}
{"src_title": "Jedle balzámová", "tgt_title": "Abies balsamea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vždy zelený strom středního vzrůstu, dosahující výšky 14-20 m, výjimečně až 30 m, s úzkou kuželovitou korunou. Borka mladších stromů je hladká, tmavošedá a pokrytá eliptickými, horizontálně protáhlými puchýřky, obsahujícími bezbarvou lepivou a velmi intenzívně vonící pryskyřici. Jehlice jsou ploché, 1,5-3 cm dlouhé, tmavozelené, se dvěma světlejšími proužky na rubu. Přestože jsou jehlice k větvičkám připojeny spirálovitě, natočení jejich řapíků způsobuje, že vytvářejí dvě spíše ploché řady na letorostech. Šišky jsou vzpřímené, 4-8 cm dlouhé, mladé jsou purpurově červené, zralé světle hnědé, rozpadávají se na stromech. Obsahují okřídlená semena, která dozrávají většinou v září.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Původně se vyskytovala v chladnějších a vlhčích horských a podhorských oblastech severovýchodních USA (až k severní hranici lesa) a jihovýchodní a centrální Kanady. Lesnicky a zahradnicky se však pěstuje v mírném pásmu na celém světě. Do Čech ji introdukovali v 19. stol. lesníci na panství rodiny Colloredo-Mansfeld na Dobříši (arboretum Aglaia), odkud se rozšířila i do jiných oblastí Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V oblasti přirozeného výskytu se používá jako surovina pro výrobu celulosy v papírenském průmyslu. Surová pryskyřice, která se získává ze zářezů do kůry, je známá jako kanadský balzám. Destilací se z ní připravuje kanadský terpentýn. Pryskyřice se používala k výrobě balzámu na rty a je jedním z nejlepších kloktadel proti bolestem v krku. Léčí se s ní katary a ve formě teplých obkladů pomáhá proti artritidě, ranám a pohmožděninám. Dříve se také používala na lepení čoček v optických systémech (objektivech a okulárech), při spojování rámečků na diapozitivy a při výrobě laků. Pryskyřice se dá žvýkat. Děti ji dříve používaly též jako náhražku parfému. V USA a Kanadě patří k nejoblíbenějšímu druhu vánočních stromků. Za tím účelem se pěstuje i v jiných světadílech, zejména v Evropě. V zahradnictví je vysazována jako ozdobný solitérní strom v sadech a zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Dnes je obecně přijímán názor, že \"Abies balsamea\" var. \"phanerolepis\" je křížencem severoamerických druhů \"A. balsamea\" × \"A. fraseri\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedle balzámová (\"Abies balsamea\") je jehličnatý strom z čeledi borovicovité. Pochází ze Severní Ameriky, je však pěstována i v České republice.", "tgt_summary": "Abies balsamea or balsam fir is a North American fir, native to most of eastern and central Canada (Newfoundland west to central Alberta) and the northeastern United States (Minnesota east to Maine, and south in the Appalachian Mountains to West Virginia).", "id": 2303545}
{"src_title": "Francisova turbína", "tgt_title": "Francis turbine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V minulosti často používané vodní kolo sloužilo jako pohon pro mlýny nebo hamry. Jeho nevýhodou byla ale nedostatečná efektivita. V 19. století se podařilo jeho efektivitu zvýšit natolik, že vodní turbína mohla úspěšně soupeřit s parním strojem. V roce 1826 Benoit Fourneyron vyvinul vysoce efektivní (80 %) vodní turbínu, kde voda vtékala na oběžné kolo tangenciálně. Jean-Victor Poncelet vyvinul v roce 1820 turbínu na podobném principu. S. B. Howd získal v USA v roce 1838 patent pro další turbínu tohoto typu. V roce 1848 James B. Francis vylepšil tyto předchozí turbíny a podařilo se mu dosáhnout celkové 90% efektivity. Pomocí vědeckých postupů a sady testů a měření vytvořil maximálně efektivní turbínu. Jeho metody výpočtů a měření navíc značně pozvedly technologii návrhu a stavby turbín. Pomocí jeho analytických metod lze navrhnout maximálně efektivní turbínu, která bude přesně odpovídat požadavkům na konkrétní zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Princip činnosti.", "content": "Francisova turbína je přetlaková turbína, což znamená, že pracovní kapalina během své cesty strojem mění tlak a přitom odevzdává svou energii. Oběžné kolo (rotor) turbíny se nachází mezi vysokotlakým přívodem a nízkotlakou savkou většinou v patě přehrady. Vstupní potrubí má tvar spirály. Voda je pomocí věnce rozváděcího kola (tangenciálně) směřována na oběžné kolo. Lopatky rozváděcího kola jsou někdy konstruovány jako stavitelné, aby se turbína mohla (do určité míry) přizpůsobit různému vodnímu průtoku. Z oběžného kola vystupuje voda ve směru osy otáčení (axiálně). Jak voda prochází oběžným kolem, její rotační rychlost se zmenšuje a zároveň odevzdává energii oběžnému kolu. Tento efekt (spolu s působením samotného vysokého tlaku vody) přispívá k efektivitě turbíny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Francisovy turbíny se používají k výrobě elektrické energie ve vodních elektrárnách, vhodné jsou pro střední stabilní průtoky a střední spády (40-600m). Výhodné jsou i pro přečerpávací vodní elektrárny, kde lze turbínu v reverzním režimu použít jako čerpadlo. Například vodní elektrárna Dlouhé Stráně používá dvě Francisovy turbíny, největší reverzní turbíny v Evropě, každou o výkonu 325 MW.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francisova turbína je typ vodní turbíny, vyvinutý Jamesem B. Francisem v roce 1849. Jedná se o přetlakovou turbínu. Má dvě varianty podle uložení hřídele a to vertikální a horizontální. Francisovy turbíny dnes patří mezi nejpoužívanější. Používají se především pro produkci elektrické energie. Jedná se o turbínu, která využívá spád 40-700 m.", "tgt_summary": "The Francis turbine is a type of water turbine that was developed by James B. Francis in Lowell, Massachusetts. It is an inward-flow reaction turbine that combines radial and axial flow concepts. ", "id": 2362140}
{"src_title": "Karl Weierstrass", "tgt_title": "Karl Weierstrass", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Otec Wilhelm Weiestraß byl sekretářem starosty v Ostenfelde, později se stal výběrčím daní. Byl to vzdělaný muž se širokými znalostmi v oblasti vědy a umění. Matka Theodora Vonderfost zemřela, když bylo Karlu dvanáct let, otec se znovu oženil. Od roku 1827 byl Karlův otec asistentem hlavního výběrčího daní v Paderbornu, kde Karl vystudoval katolické gymnázium. Exceloval na něm, ačkoliv pracoval na částečný úvazek jako úředník, aby pomohl rodině s financemi. Ač získal studiem matematické znalosti a byl schopen dát matematické vzdělání i svému mladšímu bratrovi, jeho otec si přál aby studoval finančnictví, a tak Karl nastoupil na Univerzitu v Bonnu studovat právo, finance a ekonomii. Pro kariéru v pruské administrativě by to byla dobrá volba vzdělání, ale Karl nesmírně trpěl rozkolem mezi poslušností k otci a tajným studiem svého milovaného předmětu – matematiky. Výsledkem bylo, že Karl propadl u obého a začal studovat matematiku sám – čtením Laplaceovy mechaniky a poté Jacobiho prací o eliptických funkcích, kterým propadl do konce života. Weierstraß se rozhodl stát matematikem, a tak dokončil svůj poslední semestr na Univerzitě v Bonnu, avšak nepřihlásil se k jediné zkoušce. Jeho otec byl zklamán, že Karl vzdal svá studia, avšak byl přesvědčen rodinným přítelem, předsedou soudního dvora v Paderbornu, aby synovi dovolil studovat Teologickou a Filozofickou Akademii v Münsteru, takže mohl projít nezbytnými zkouškami a stát se učitelem na střední škole. Na Akademii navštěvoval přednášky Gundermanna o eliptických funkcích, který ho povzbudil v matematických studiích. V dubnu 1841 prošel nezbytnými zkouškami a začal učit na gymnáziu. Asi od roku 1850 začal trpět sérií vážných nemocí, která trvala asi dvanáct let a značně mu ztrpčovala práci. V roce 1854 publikoval \"Zur Theorie der Abelschen Functionen\", díky čemuž získal místo na univerzitě ve Vratislavi. Publikoval teorii hypereliptických integrálů, což mu vyneslo nabídky mnoha univerzit. Přijal místo profesora na Berlínské univerzitě, sjížděli se za ním studenti z celého světa. Nesloužilo mu však zdraví. Roku 1861 zkolaboval a trvalo mu rok, než byl opět schopen učit, a poslední roky svého života byl připoután k invalidnímu vozíku. Zemřel na zápal plic.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos matematice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definice limity.", "content": "Weierstraß zavedl „ε-δ“ definice limity, spojitosti a derivace tak, jak je známe dnes.", "section_level": 2}, {"title": "Konvergence funkční řady.", "content": "Zavedl srovnávací kritérium pro konvergenci funkční řady, podobné srovnávacímu kritériu číselné řady.", "section_level": 2}, {"title": "Kompaktnost metrického prostoru.", "content": "V topologii platí: Metrický prostor je kompaktní, když každá posloupnost má konvergentní podposloupnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl Theodor Wilhelm Weierstraß (31. října 1815, Ostenfelde – 19. února 1897 Berlín) byl německý matematik, často nazývaný „otec moderní matematické analýzy“. Je po něm pojmenován kráter na Měsíci a také asteroid hlavního pásu (14100) Weierstrass.", "tgt_summary": "Karl Theodor Wilhelm Weierstrass ( ; 31 October 1815 – 19 February 1897) was a German mathematician often cited as the \"father of modern analysis\". Despite leaving university without a degree, he studied mathematics and trained as a school teacher, eventually teaching mathematics, physics, botany and gymnastics. He later received an honorary doctorate and became professor of mathematics in Berlin. ", "id": 120978}
{"src_title": "Oseti", "tgt_title": "Ossetians", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oseti jsou potomci Alanů, kterým Gruzínci říkali Osebi (z toho název Oseti). Počátkem našeho letopočtu začali pomalu asimilovat původní obyvatelstvo severního Kavkazu. Od 6. století k nim proniklo křesťanství z Gruzie. Od 9. století se začala formovat osetská národnost na základě politického sjednocení. Ve 13. století tatarské vpády a vytlačili Osety z úrodných úpatí hor severního Kavkazu do vysokohorských oblastí Kavkazu. Od 14. století začali pronikat na jižní stranu Kavkazu do Gruzie. V 16. století Oseti upadli do závislosti od kabardských feudálů. V rámci společné křesťanské víry začali hledat útočiště u Rusů a po rusko-turecké válce v roce 1774 se stali součástí Ruska. Od 14. století Oseti začali osídlovat jižní stranu Kavkazu patřící Gruzínskému království. Na konci 18. století tvořili početnou menšinu. Od roku 1801 se častými vpády Osmanské říše oslabené Gruzínské království do 10 let stalo součástí Ruského impéria. Zároveň tím došlo ke spojení osetského národa ze severní a jižní části Kavkazu. V roce 1920 byla podepsána mírová smlouva mezi Sovětským svazem a Gruzií, ve které Sovětský svaz uznal nezávislost Gruzie za podmínky, že nezakáže komunistickou stranu v zemi. V roce 1921 v trhla Rudá armáda do Gruzie a území silou zabrala. Za podpory komunistů došlo k vzniku Jihoosetské autonomní oblasti v dubnu 1922, která byla součástí nově vzniklé Gruzínské SSR. V roce 1924 vznikla v rámci Ruské SFSR Severoosetské autonomní oblast. Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 sílila snaha Osetů k vytvoření vlastního státu. V rámci Ruské federace Oseti získali autonomní republiku Severní Osetie-Ananie, kde je úřední řeč vedle Ruštiny i Osetština. Na druhou stranu, Gruzie zrušila Osetincům i autonomní oblast a místo toho rozdělila území mezi 5 oblastí. Jejich pozornost se proto zaměřila na gruzínské území. Za silné podpory Ruska, které se snaží udržet kontrolu na strategicky významným místem Kavkazu, vytvořili separatistické území Jižní Osetie. V roce 2008 ruské tajné síly několika teroristickými činy (výbuchy bomb) vyprovokovali Gruzii k odvetě, která vedla k válečnému konfliktu. Území dnešní Jižní Osetie je prakticky vylidněno.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Oseti, jako další kavkazské národy, vynikají především v úpolových, silových sportech. Jejich nejúspěšnější sportovní disciplínou je zápas ve volném stylu. Dalšími sporty ve kterých slaví úspěchy jsou judo, sambo, armwrestling (páka) nebo vzpírání. Kvůli velikosti Ruské federace však často volí k reprezentování jinou zemi, kde mají větší možnosti dostat se na olympijské hry nebo mistrovství světa.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Ze severního Kavkazu Z jižního Kavkazu", "section_level": 1}], "src_summary": "Oseti či Osetinci jsou národ žijící v Severní Osetii (svazové republice Ruské federace) a v gruzínské Jižní Osetii, která je \"de facto\" na Rusku závislým a Ruskem vojensky obsazeným státem s minimálním mezinárodním uznáním. Jejich celkový počet se odhaduje na 710 000, z toho 520 000 žije v Severní a okolo 75 000 v Jižní Osetii. Zbytek žije různě roztroušen po Ruské federaci a malá menšina i v Gruzii (asi 38 000, bez započtení Jižní Osetie). ", "tgt_summary": "The Ossetians or Ossetes (;, '; дигорӕ, дигорӕнттӕ, ') are an Iranian ethnic group of the Caucasus Mountains, indigenous to the ethnolinguistic region known as Ossetia. They speak Ossetic, an Eastern Iranian (Alanic) language of the Indo-European language family, with most also fluent in Russian as a second language. Although Ossetian is related to the Indo-European languages owing to its origin, it is not mutually intelligible with any other language of the family today. Ossetic, a remnant of the Scytho-Sarmatian dialect group which was once spoken across the Pontic–Caspian Steppe, is one of the few Iranian languages inside Europe. ", "id": 2452822}
{"src_title": "Wilhelm Pieck", "tgt_title": "Wilhelm Pieck", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Wilhelm Pieck se narodil do rodiny kočího ve východní části Gubenu v Německu, což je dnešní město Gubin v Polsku. Ač původně navštěvoval školu, aby se stal tesařem, souhra světových událostí, ovlivnění ideologií a jeho politické ambice vedly Piecka k tomu, že vedl život politického aktivismu. V roce 1894 Pieck jako tesař vstoupil do federace pracovníků se dřevem, která ho směrovala k tomu, aby následující rok vstoupil do Německé sociálně demokratické strany (SPD). V roce 1899 se Pieck stal předsedou místního okrsku strany a v roce 1906 se stal sekretářem SPD na plný úvazek. Ačkoliv většina SPD podporovala německou účast v první světové válce, Pieck byl členem levého křídla strany, které bylo proti válce. Pieckova otevřenost v tomto názoru vedla k jeho uvěznění a umístění do vojenského žaláře. Poté, co byl propuštěn, žil Pieck krátce v Amsterdamu. Po svém návratu do Berlína v roce 1918 vstoupil do nově vytvořené Komunistické strany Německa (KPD). V roce 1929 opakovaně navštívil Československo, kdy jako řískoněmecký komunistický poslanec mluvil na několika komunistických volebních schůzích před blížícími se parlamentními volbami (říjen 1929). Vyzýval dělnictvo k demonstracím a na základě toho mu byl zakázán vstup na území Československa. Dne 22. října 1929 byl před svou plánovanou přednáškou \"o programu pracujícího lidu a krizi kapitalismu\" v Chodově zadržen a četnickou eskortou vyhoštěn přes hraniční přechod Bublava z území Československa. V roce 1933 poté, co převzala moc nacistická strana, odešel Pieck z Německa do Francie a v roce 1935 se přestěhoval do Moskvy. Tam působil v různých funkcích v Komunistické straně. V letech 1938 až 1943 zastával místo generálního sekretáře Komunistické internacionály. Roku 1943 byl Pieck mezi zakladateli Národní komise pro svobodné Německo (NKFD). Ta plánovala budoucnost Německa po druhé světové válce. Na konci války v roce 1945 se Pieck vrátil do Německa s vítěznou Rudou armádou. V roce 1949 byl Pieck zvolen prezidentem nově založené Německé demokratické republiky (NDR). Pieck sloužil ve funkci jediného prezidenta NDR až do své smrti v roce 1960; poté byl úřad prezidenta zrušen a funkci hlavy státu převzala kolektivní instituce označovaná jako státní rada (\"Staatsrat\"). Své postavení v politice si Pieck udržoval díky Stalinově důvěře v něj. Pieck žil na adrese Majakowskiring 29, Pankow, Východní Berlín.", "section_level": 1}, {"title": "Působení Pieckovy dcery.", "content": "Pieckova dcera Elly Winterová (1898 - 1987) zastávala různé funkce v SED a vládě Východního Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Socialismus – budoucnost světa (v originále Der Vormarsch zum Sozialismus) – českým čtenářům bylo poprvé představeno překladem Ladislava Štolla z roku 1935 s podtitulem \"Doslovné znění zprávy o činnosti Exekutivy komunistické internacionály, kterou podal v plenu VII. světového kongresu komunistické internacionály dne 26. července 1935\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Katalog Vědecké knihovny v Olomouci, báze SVK01, záznam 000287629", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedrich Wilhelm Reinhold Pieck (3. ledna 1876 - 7. září 1960) byl německý komunista a první a jediný prezident Německé demokratické republiky.", "tgt_summary": "Friedrich Wilhelm Reinhold Pieck (; 3 January 1876 – 7 September 1960) was a German communist politician. In 1949, he became the first President of the German Democratic Republic, an office abolished upon his death. His successor as head of state was Walter Ulbricht, who served as chairman of the Council of State.", "id": 367220}
{"src_title": "Hokej na kolečkových bruslích", "tgt_title": "Roller hockey (quad)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zaznamenaný zápas v hokeji na kolečkových bruslích se hrál v roce 1878 v britském Londýně. Zpočátku byl sport nazýván „roller polo“ (v důsledku zavedení sportu „Pólo“ v roce 1876). V roce 1882 pronikl i do USA, kde vznikla i první liga „Roller Polo League“. Od roku 1901 začínaly také v Evropě vznikat první organizované soutěže. V roce 1936 se konaly první mistrovství světa mužů. Na Panamerických hrách 1979 debutoval hokej jako jeden ze sportů, a v roce 1992 byl ukázkovým sportem na OH 1992 v Barceloně. Na začátku 20. století hráli hokej na kolečkových bruslích i dvě slavné hvězdy němého filmu Stan Laurel a Charlie Chaplin.", "section_level": 1}, {"title": "Hra.", "content": "Hru hrají dvě 5-členné družstva (čtyři v poli a 1 brankář), které se za pomoci ohnutých holí (hokejek) snaží dostat míček do brány soupeře. Hra trvá 2×25 minut, přičemž časomíra se zastaví, pokud se zastaví (po odpískání rozhodčím) i samotná hra (podobně jako při ledním hokeji). Každý tým musí mít pro utkání k dispozici minimálně 5 a maximálně 10 hráčů (včetně náhradního brankáře). Hřiště musí mít rozměry minimálně 34×17 a maximálně 44×22 metrů. Jeho povrch musí být potažen protiskluzovým materiálem a musí mít zaoblené rohy s mantinely o výšce minimálně dvaceti centimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výstroj.", "content": "Dresy jsou podobné jako při fotbale s ponožkami až ke kolenům. Hokejky jsou většinou ze dřeva dlouhé od 90 až 115 centimetrů s šířkou do 5 centimetrů a váhou do 500 g. Míček je vyroben z vulkanizované pryže, měří v průměru 23 centimetrů a váží 155 g. Hráči, stejně jako brankář, používají ochranné pomůcky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hokej na kolečkových bruslích je kolektivní sport, populární hlavně v latinských zemích. V současnosti jsou v tomto sportu nejúspěšnější země Argentina, Portugalsko, Španělsko a Itálie. V klubovém měřítku se za nejlepší považuje španělský celek FC Barcelona. ", "tgt_summary": "Roller hockey (in British English), rink hockey (in American English) or quad hockey is a team sport that enjoys significant popularity in a number of Latin countries, and in Europe is an sport practised specially in Portugal, Spain (mainly Catalonia and Galicia) and Italy (being very popular in the region of the Veneto). ", "id": 927299}
{"src_title": "Canyoning", "tgt_title": "Canyoning", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nepřímo se historie canyoningu začala psát již v roce 1893, kdy začal Francouz Armand Jamed provádět první průzkum kaňonu Verdon. V roce 1905 vykonával obdobnou činnost hydrogeolog, další Francouz, Édouard-Alfred Martel, kterému se již podařilo projít celým tímto kaňonem. Jako samostatný outdoorový a adrenalinový sport se canyoning začal prosazovat kolem roku 1980, kdy se začaly objevovat první asociace zaměřené na tento druh sportu. Jednalo se o asociace vzniklé ve Franci (1992), Španělsku (1989), Itálii (1999), Německu a postupně v dalších zemích. Rozvoj zájmu o tento sport si vynutil vznik asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropské komise canyoningu (C. E. C.) v roce 1995. V Česku vešel tento sport do povědomí v 90. letech minulého století, v roce 2004 byla založena Česká asociace canyoningu (C. A. C)", "section_level": 1}, {"title": "Stupně obtížnosti.", "content": "Stejně jako jiné sporty podobného charakteru má canyoning různé stupně obtížnosti určené pro různě zdatné osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj a výbava.", "content": "Doporučená výzbroj a výbava: • Neoprénový oblek - ochrana proti chladu, doporučená síla materiálu min. 3 mm, doporučuje se 5 mm • Sedací úvazek - potřebná výzbroj při slaňování • Lano - pro slaňování s malým průtahem (4-6 %), potřebná délka podle stupně obtížnosti • Helma - ochrana hlavy, podle normy UIAA • Boty - pevné, lehké, odolné • Batoh - oděruvzdorný, propustný pro odtok vody, objem cca 45 litrů • Slaňování - osma, karabiny, HMS karabiny, krátké prusíky, plochá smyce, blokant • Vodotěsná nádoba - pro uložení dokladů, lékárničky a pod. • Nouzový materiál - lékárnička, čelovka, izolační fólie, nůž a pod. \"Poznámka: seznam materiálu nemusí být nutným, postačujícím ani úplným seznamem.\"", "section_level": 1}, {"title": "Lokality.", "content": "Lokality navštívené českými canyonisty (k roku 2008):", "section_level": 1}, {"title": "Francie.", "content": "12 kaňonů: Carléva, Riou de Cuébris, Riou de la Boléne, Le Furon, Le Leoncel, Gorges de Llech, Clue de la Maglia, Le Neyron, Riou de Pierrefeu, Roudoule, Clue du Riolan, Salt Maria Valenta", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "22 kaňonů: Torrente Albola, Torrente Baes, Val Bares, Rio Barbaira, Torrente Bianca, Bodengo 2, Rio Cadramazzo, Casenda, Torrente Campiglio, Torrente Ciolesan, Torrente Favarinis, Rio Frondisson, Giuf, Rio Lavarie, Torrente Lumiei, Rio Nero (Jurrasic), Rio Patoc, Torrente Palvico, Rio Pissanda, Rio Sbrici, Rio Simon, Val Zemola", "section_level": 2}, {"title": "Korsika.", "content": "11 kaňonů: Dardu, Camera, Baccu sa Figa, Muratellu, Codula ď Orbisi, Polischellu, Purcaraccia, Tignoso, Vacca, Vivaggio, Ziocu", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "12 kaňonů: Altersbach, Simpl Bach, Eisgraben, Gesöuse, Grabenbach, Hundsbachfall, Hundsgabenbach, Lassingfall, Mirafall, Saihrbach, Taglesbach, Strubklamm", "section_level": 2}, {"title": "Slovinsko.", "content": "28 kaňonů: Beli potok, Boka, Fratarica, Gačnik, Globoški potok, Kozjak, Kukla Juliana, Laventnik, Malenšček, Mangartski potok, Mlinarica, Mrzli potok, Peršjak, Mala Pišnica, Predelica, Prešnikov graben, Po dolu (Skok), Ročica, Smast, Sopotnica, Suhi potok (Beladovec), Suhi potok (Na Skali), Sušec, Šovlačevec, Šumnik, Učja, Volarja, Vrsnik", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "23 kaňonů: Aigueta de Eriste superior, Barranco Manatuero, Barranco de Trigas, Barranco de Fornocal, Barranco de Roi, Barranco Foz de la Canal, Barranco Mallarguero, Barranco de Viandico (Rio Aso), Barranco de Cruchiata o Basender, Barranco de la Portiacha, Barranco de Chimiachas, Garganta del Infierno, Gorgas de Viu de Llevata, Garganta de Escuain, Garganta de Miraval, Garganta del Yesa superior, Garganta de Barasil, Garganta de la Peonera inferior, Rio Vero, Oscuros de Balces, Gorgas Negras, Canyon del Rio Formiga, El Gorgonchon", "section_level": 2}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "15 kaňonů: Val d ́Ambra, Bignasco, Ceuso, Val Combra, Cresciano, Val di Gei, Val Lodrino, Val Malvaglia, Osogna, Riale Mulitt, Santa Petronilla, Progero, Val Ponterone, Chli Schliere, Val Tomé", "section_level": 2}, {"title": "Rizika.", "content": "Canyoning, jako každý sport, s sebou přináší rizika vyplývající z jeho charakteru. K tomu jsou vydány bezpečnostní směrnice upravující provozování canyoningu. I přes bezpečnostní opatření a doporučení může při provozování tohoto sportu dojít k vážným událostem, jako je tragická událost canyoningu ze dne 27. července 1999, při níž ve Švýcarsku zahynulo 19 turistů, zastižených bleskovou povodní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Canyoning \"(čti: kaňoning)\" je náročný adrenalinový sport vyžadující dobrou duševní i fyzickou kondici a kvalitní výzbroj. Jedná se o zdolávání kaňonů horských potoků a říček ve směru jejich toku za použití různých outdoorových technik, jako je slaňování skalních stěn nebo vodopádů, plavání nebo brodění v prudké a chladné vodě, skoky do tůní a jezírek, přelézání balvanů a napadaných stromů, v případě vhodných podmínek využití vodního koryta jako skluzavky nebo překonávání prohlubní v závěsu pod lanem.", "tgt_summary": "Canyoning (canyoneering in the United States, kloofing in South Africa) is travelling in canyons using a variety of techniques that may include other outdoor activities such as walking, scrambling, climbing, jumping, abseiling (rappelling), and swimming. ", "id": 2409743}
{"src_title": "International Standard Serial Number", "tgt_title": "International Standard Serial Number", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V 60. letech 20. století se ukázalo jako nezbytné vytvořit celosvětový systém všech titulů časopisů, zaregistrovat zkratky slov jejich názvů, publikovat seznam změn a doplňků k tomuto seznamu a rovněž publikovat jejich kumulovaná vydání. Byl zřízen Mezinárodní systém pro registraci seriálových publikací (= International Serials Data System, ISDS). Systém byl v roce 1993 přejmenován na systém ISSN (= International Standard Serial Numbering), sídlí v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Přidělování ISSN čísel.", "content": "Přidělování čísel ISSN řídí síť národních středisek ISSN, koordinovaných z mezinárodního střediska v Paříži. Mezinárodní centrum ISSN je mezivládní organizace založená roku 1974 na základě dohody mezi UNESCO a francouzskou vládou. Centrum udržuje databázi všech přidělených ISSN. Tato databáze v současnosti obsahuje více než jeden milion záznamů. České národní středisko ISSN funguje při Národní technické knihovně, která od července 2009 sídlí v Praze 6 – Dejvicích.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "ISSN sestává ze dvou čtyřznakových skupin číslic, které jsou navzájem odděleny rozdělovníkem. Poslední číslice je kontrolní, může nabývat hodnot 0–9 nebo X (s významem 10, viz část Kontrola platnosti). Například časopis Vesmír má ISSN 1214-4029.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrola platnosti.", "content": "Platná ISSN splňují následující podmínku: součet číslic násobených postupně váhami 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2 a 1 je dělitelný jedenácti. Pokud je poslední číslice X, bere se jako 10. Například pro uvedený časopis Vesmír tato podmínka platí: 8*1 + 7*2 + 6*1 + 5*4 + 4*4 + 3*0 + 2*2 + 1*9 = 8 + 14 + 6 + 20 + 16 + 0 + 4 + 9 = 77, což jedenácti dělitelné je.", "section_level": 2}, {"title": "Vkládání do HTML.", "content": "Pro vložení informace o ISSN ve formě metadat do HTML kódu se doporučuje následující syntaxe:", "section_level": 2}, {"title": "Další registry seriálů.", "content": "Druhým největším světovým registrem seriálových publikací je hned po ISSN mezinárodní periodická klasifikace firmy Bowker – registrační systém Ulrich ́s international Periodicals Directory.", "section_level": 1}], "src_summary": "ISSN (International Standard Serial Number, mezinárodní standardní číslo seriálové publikace) je jednoznačný osmiciferný identifikátor periodické publikace (noviny, časopisy, včetně těch vycházejících online). ", "tgt_summary": "An International Standard Serial Number (ISSN) is an eight-digit serial number used to uniquely identify a serial publication, such as a magazine. The ISSN is especially helpful in distinguishing between serials with the same title. ISSNs are used in ordering, cataloging, interlibrary loans, and other practices in connection with serial literature. ", "id": 433897}
{"src_title": "Alexej Leonov", "tgt_title": "Alexei Leonov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v malé vesničce na Sibiři jako osmý z devíti dětí. Na konci 30. let 20. století, během stalinských čistek byl jeho otec zatčen a jeho matka s dětmi byla jako manželka nepřítele lidu vystěhována z domu a ocitla se bez prostředků na ulici. Otec byl později propuštěn a po válce se rodina přestěhovala do Kaliningradu. V roce 1953 odešel na výzvu Komsomolu do čugujevského vojenského leteckého učiliště u Charkova. Odtud odešel v roce 1957 k pluku, kde brzy získal leteckou kvalifikaci Vojenský letec 3. třídy a Instruktor výsadkových jednotek. Poté byl vybrán k výcviku první dvacítky budoucích sovětských kosmonautů. V lednu 1960 se oženil a absolvoval první etapu testů společně s Jurijem Gagarinem, Germanem Titovem a dalšími. Přitom dál létal u svého pluku. Brzy po svém návratu z prvního kosmického letu se na podzim 1965 zúčastnil Astronautického kongresu v Řecku. Poté zavítal i do Prahy, kde mimo jiné vystoupil i v Československé televizi. V Československu byl ještě několikrát, později se zúčastnil podobných kongresů i v dalších zemích světa. V roce 1967 absolvoval studium na Žukovského vojenské letecké inženýrské akademii. Zapojil se do programu Interkosmos, byl ve skupině kosmonautů Sovětského svazu připravovaných k letu na Měsíc. V roce 1973 byl jmenován do čela nově zřízené Všesvazové rady pro komplex GTO, což byl orgán podporující rozvoj tělesné výchovy (Spartakiády národů, Vesnické hry, plnění odznaků GTO) v Sovětském svazu. V letech 1976–1982 byl zástupcem náčelníka střediska J. A. Gagarina pro výcvik kosmonautů. V nové vzpomínkové knize \"Two Sides of the Moon\", kterou napsal společně s americkým kolegou, astronautem Davidem Scottem, se Leonov věnoval i nejasnostem okolo Gagarinovy smrti. V roce 2004 stále patřil k ruským celebritám. Měl k dispozici Mercedes s řidičem a policisté salutovali, jakmile zahlédli jeho registrační značku s čestným číslem 0011. Do důchodu odešel v roce 1991 v hodnosti generálmajora. Byl známý svou zálibou v malířství a na několika výstavách svá díla s motivy vesmíru předvedl. Byl otcem dvou dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Oba lety začínaly na kosmodromu Bajkonur a končily přistáním kabiny na padácích na území Kazachstánu.", "section_level": 1}, {"title": "První mimo loď.", "content": "18. března 1965 při letu kosmické lodi Voschod 2 vystoupil jako první člověk z kosmické lodi do volného prostoru. Vzdálil se od lodě připoutaný lanem na vzdálenost 5,35 metru. Výstup do vesmíru trval celkem 23 minut a 41 sekund, z toho 12 minut strávil u vstupu do přetlakové komory, kam se nemohl kvůli příliš nafouknutému skafandru vejít. Spolu s ním letěl velitel lodě kosmonaut Pavel Běljajev, Leonov měl funkci druhého pilota.", "section_level": 2}, {"title": "Apollo–Sojuz.", "content": "O deset let později se v roce 1975 jako velitel lodi zúčastnil společného kosmického experimentu lodí Apollo ASTP a Sojuz 19 EPAS na oběžné dráze okolo Země ve dnech 15. až 24. července 1975. Projekt se uskutečnil pod názvem „Apollo Sojuz Test Project“ (ASTP). V Československu byl projekt mediálně známější jako Sojuz-Apollo. V Sojuzu 19 s ním letěl Valerij Kubasov, v Apollu se setkali s americkými astronauty Thomasem Staffordem, Donaldem Slaytonem a Vancem Brandem. V rámci přípravy na let pobýval i ve Spojených státech amerických.", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkaz.", "content": "Jméno Alexej Leonov patří fiktivní sovětské vesmírné lodi v románu A.C.Clarka. Ruský film \"Vremja pěrvych\" (2017) pojednává o výstupu Leonova do vesmírného prostoru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexej Archipovič Leonov (30. května 1934 Listvjanka, Kemerovská oblast – 11. října 2019 Moskva) byl sovětský vojenský letec a kosmonaut ruské národnosti. V roce 1965 byl (jako 11. sovětský kosmonaut ve vesmíru) členem posádky letu kosmické lodi Voschod 2 a vystoupil jako první člověk do volného prostoru. Zúčastnil se také sovětsko-amerického letu Sojuz-Apollo.", "tgt_summary": "Alexei Arkhipovich Leonov (30 May 1934 – 11 October 2019) was a Soviet and Russian cosmonaut, Air Force major general, writer, and artist. On 18 March 1965, he became the first person to conduct a spacewalk, exiting the capsule during the Voskhod 2 mission for 12 minutes and 9 seconds. ", "id": 1034795}
{"src_title": "Koncentrační tábor Gross-Rosen", "tgt_title": "Gross-Rosen concentration camp", "src_document": [{"title": "Tábor.", "content": "Gross-Rosen byl založen v létě roku 1940 jako pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen a samostatným se stal 1. května 1941. Z počátku pracovali vězni v tomto táboře ve velkém kamenolomu vlastněném SS-Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH. S postupným rozrůstáním táborového komplexu byli mnozí vězni přeloženi na práci při výstavbě zařízení pobočných táborů zdejšího tábora. V říjnu 1941 přivezla do tábora SS na 3000 sovětských válečných zajatců k popravě zastřelením. Gross-Rosen byl znám pro brutální zacházení s NN (Nacht und Nebel) vězni, zvláště pak v kamenolomu. Brutální zacházení s politickými a židovskými vězni neměli na svědomí pouze SS a kriminální vězni, ale v menší míře i němečtí civilisté pracující v kamenolomu. V roce 1942 byla průměrná doba přežití politického vězně v táboru méně než dva měsíce. Vzhledem ke změně politiky v srpnu 1942 měli vězni přežít delší dobu, neboť byli potřební jako nuceně nasazení dělníci v německém průmyslu. Proto byli vězni, kteří nebyli schopni pracovat, a kteří neměli během několika dní zemřít, posláni do koncentračního tábora Dachau v takzvaných invalidních transportech. Jeden z těchto vězňů, Willem Lodewijk Harthoorn, který byl vězněm od konce dubna do polovina srpna 1942, popsal své zážitky slovy \"Verboden te sterven\" (což je v nizozemštině „Zakázáno zemřít“). Většinu vězňů tábora však tvořili Židé, kteří přicházeli zprvu z Dachau a Sachsenhausenu, později z koncentračního tábora v Buchenwaldu. Židé v Gross-Rosen pocházeli především z Polska a Maďarska, jiní byli z Belgie, Francie, Nizozemska, Řecka, Jugoslávie, Slovenska a Itálie. Na vrcholu své činnosti v roce 1944 měl komplex Gross-Rosen více než 60 pobočných táborů, které se nacházely ve východním Německu a okupovaném Polsku. Na odstoupeném českém území byl jeden z táborů např. v Poříčí u Trutnova. Ve své závěrečné fázi tvořili vězni z Gross-Rosen na 11 % všech vězňů nacistických koncentračních táborů v oné době. Během existence táborového komplexu jím prošlo na 125 tisíc vězňů různých národností, z nichž se odhaduje, že 40 tisíc zemřelo na místě a v evakuačních transportech. Tábor byl osvobozen 14. února 1945 Rudou armádou. V komplexu Gross-Rosen bylo vyškoleno a působilo zde na 500 ženských táborových dozorkyň. Příslušnice SS působily v ženských pobočných táborech Bruennlitz, Graeben, Gruenberg, Gruschwitz Neusalz, Hundsfeld, Kratzau II, Oberaltstadt, Reichenbach a Schlesiersee Schanzenbau. Jedním z pobočných táborů Gross-Rosen na území protektorátu Čechy a Morava byl Brünnlitz (česky: Brněnec), což bylo místo, kam Oskar Schindler přesunul Židy, které zachránil.", "section_level": 1}, {"title": "Velitelé tábora.", "content": "V době, kdy byl Gross-Rosen pobočným táborem koncentračního tábora Sachsenhausen, jej řídili následující důstojníci SS: V době, kdy byl Gross-Rosen samostatným koncentračním táborem, tedy od května 1941, jej řídili následující velitelé:", "section_level": 2}], "src_summary": "Koncentrační tábor Gross-Rosen (: \"Konzentrationslager Groß-Rosen\") byl nacistický koncentrační tábor, nacházející se v Dolním Slezsku, Rogoźnica, zhruba 60 kilometrů jihozápadně od města Vratislav (polsky: \"Wrocław\").", "tgt_summary": "Gross-Rosen was a network of Nazi concentration camps built and operated by Nazi Germany during World War II. The main camp was located in the German village of Gross-Rosen, now the modern-day Rogoźnica in Lower Silesian Voivodeship, Poland; directly on the rail-line between the towns of Jawor (Jauer) and Strzegom (Striegau). ", "id": 2196489}
{"src_title": "Calvinův cyklus", "tgt_title": "Calvin cycle", "src_document": [{"title": "Průběh cyklu.", "content": "Cyklus lze rozdělit na 3 fáze: Počty molekul v následujícím popisu jsou uvedené pro jednu úplnou otáčku cyklu.", "section_level": 1}, {"title": "Fixace CO.", "content": "Ze tří molekul ribulosy-5-fosfátu (Rbu-5-P) se za pomoci fosforibulosa-kinasy a 3 ATP vytvoří 3 molekuly ribulosa-1,5-bisfosfátu (Rbu-1,5-P), který je substrátem. 3 molekuly Rbu-1,5-P reagují se 3 molekulami CO za vzniku 6 molekul 3-fosfoglycerátu (3-P-Gri). Karboxylace je katalyzována enzymem ribulosabisfosfát-karboxylasa/oxygenasa (RuBisCO). Enzym 3-fosfoglycerát-kinasa za spotřeby 6 ATP přemění 6 molekul 3-P-Gri na 6 molekul 1,3-bisfosfoglycerátu (1,3-P-Gri). Karboxylace pomocí enzymu RuBisCO probíhá přes řadu meziproduktů. Z C uhlíku ribulosa-1,5-bisfosfátu se odejme proton a vzniká endiolát, který nukleofilně reaguje s CO. Na vzniklou β-oxokyselinu se rychle aduje na uhlík C voda. Vzniklý adiční produkt se štěpí na 2 molekuly 3-fosfoglycerátu.", "section_level": 2}, {"title": "Redukce.", "content": "6 molekul 1,3-P-Gri se pomocí 6 NADPH a enzymu glyceraldehyd-3-fosfát-dehydrogenasy zredukuje na 6 molekul glyceraldehyd-3-fosfátu (Gri-3-P). 5 ze 6 molekul pokračuje v cyklu dále, 1 molekula je produktem fotosyntézy, ze kterého se poté syntetizují další látky (sacharidy, škrob, bílkoviny,...).", "section_level": 2}, {"title": "Regenerace.", "content": "Z 5 molekul Gri-3-P se musí vytvořit 3 molekuly Rbu-5-P. Pozoruhodná řada reakcí je podobná pentosové dráze. Reakce probíhají bez spotřeby další energie (ATP) nebo redukčních ekvivalentů (NADPH). Regeneraci můžeme rozdělit na 4 skupiny reakcí (v závorce jsou použité enzymy): Z dvou molekul Gri-3-P se pomocí enzymu triosafosfát-isomerasa vytvoří 2 molekuly dihydroxyacetonfosfátu (→C'). Výslednými pětiuhlíkatými látkami jsou 2 molekuly xylulosa-5-fosfátu (→C'), která se na Rbu-5-P převede enzymem fosfopentosa-epimerasa, a 1 molekula ribosa-5-fosfátu (→C), který se izomeruje ribosafosfát-isomerasou.", "section_level": 2}, {"title": "C-rostliny.", "content": "Rostliny, které fotosyntetizují pomocí Calvinova cyklu, se nazývají C-rostliny. Patří mezi ně většina kulturních rostlin (např. obilniny (mimo kukuřice), řepa, slunečnice,...). C-rostliny, vznikající během Mezozoika a Paleozoika, předcházely C-rostlinám a stále představují 95 % zemské rostlinné biomasy. Rostliny, které žijí pouze z C fixace, mívají úspěch v místech se středními teplotami a slunečním zářením, kde je ve vzduchu přes 200 ppm oxidu uhličitého a hodně podzemní vody. Jejich nevýhodou, že více než 50 % vyrobených produktů souběžně spotřebovávají – zoxidují při tzv. fotorespiraci – a vytvářejí tedy méně zásobních látek. C mohou žít v místech, kde mají nedostatek oxidu uhličitého, protože disponují mechanismem pro koncentrovaní CO (Hatch-Slackův cyklus). Zajímavou adaptaci mají sukulentní rostliny (tzv. CAM-rostliny). Jejich průduchy musí být přes den uzavřeny. CO je přijímán jen v noci a vázán do kyseliny jablečné. Z ní je podle potřeby uvolňován pro Calvinův cyklus. Toto přizpůsobení se nazývá CAM cyklus (je úpravou Hatch-Slackova cyklu). Užití izotopově značeného CO u rostlin C vykazuje vyšší vyčerpání uhlíku C než u rostlin C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Calvinův cyklus je metabolická dráha fixace a redukce oxidu uhličitého probíhající v temnostní fázi fotosyntézy (sekundární děje) za vzniku sacharidů. Bývá nazýván také C-cyklus, protože prvním stabilním meziproduktem je tříuhlíkatý 3-fosfoglycerát. ", "tgt_summary": "The Calvin cycle, light-independent reactions, bio synthetic phase, dark reactions, or photosynthetic carbon reduction (PCR) cycle of photosynthesis are the chemical reactions that convert carbon dioxide and other compounds into glucose. These reactions occur in the stroma, the fluid-filled area of a chloroplast outside the thylakoid membranes. These reactions take the products (ATP and NADPH) of light-dependent reactions and perform further chemical processes on them. [The Calvin cycle uses the reducing powers ATP and NADPH from the light dependent reactions to produce sugars for the plant to use. These substrates are used in a series of reduction-oxidation reactions to produce sugars in a step-wise process. There is not a direct reaction that converts CO2 to a sugar because all of the energy would be lost to heat.] There are three phases to the light-independent reactions, collectively called the \"Calvin cycle\": carbon fixation, reduction reactions, and ribulose 1,5-bisphosphate (RuBP) regeneration. ", "id": 1956205}
{"src_title": "Dělení polynomu polynomem", "tgt_title": "Polynomial long division", "src_document": [{"title": "Stupeň polynomu.", "content": "Stupeň nulového polynomu je roven -1, stupeň nenulového polynomu je roven největšímu formula_16 takovému, že formula_17 je nenulové. Stupeň polynomu formula_1 značíme formula_19.", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus dělení polynomů.", "content": "Algoritmus pro výpočet podílu a zbytku pracuje podobně jako algoritmus pro dělení čísel zapsaných v nějaké soustavě: postupně se dělí nejvyšší člen dělence, vypočítává se prozatímní zbytek a postup se pro něj opakuje, dokud se buď nezastavíme u nejmenšího členu, kde dělení dává smysl, nebo nenajdeme výsledek s nulovým zbytkem. Ukažme si například, že Částečný podíl a zbytek po dělení lze nalézt v průběhu provádění následujících kroků: 1. Vydělíme první člen prvního polynomu prvním členem druhého polynomu, umístíme výsledek pod čarou formula_21. 2. Vynásobíme dočasný výsledek s dělitelem. Zapíšeme výsledek pod první polynom formula_23. 3. Odečteme získaný výsledek z kroku 2 od celého prvního polynomu, zapíšeme výsledek pod čarou formula_25. 4. Opakujeme všechny předchozí kroky používajíce jako dělitel výraz pod čarou. 5. Opakujeme krok 4. 6. Algoritmus zde končí. Znamená to, že polynom formula_29 je častečný podíl a formula_30 je zbytek po dělení.", "section_level": 1}, {"title": "Dělitelnost polynomů.", "content": "Jestliže zbytek při dělení polynomu formula_1 polynomem formula_2 je nulový polynom, říkáme, že polynom formula_2 dělí polynom formula_1, nebo že polynom formula_1 je dělitelný polynomem formula_2, nebo také, že polynom formula_2 je dělitelem polynomu formula_1.", "section_level": 1}, {"title": "Kořen polynomu.", "content": "Prvek formula_39 se nazývá kořen polynomu formula_1, jestliže platí formula_41. Prvek a je kořenem polynomu formula_1 právě tehdy, když polynom formula_43 dělí polynom formula_1.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické použití.", "content": "Určení zbytku po dělení má použití ve sféře algebry a programování. Zbytek po dělení je součástí operace modulo. Obvykle tuto operaci lze aplikovat v oblasti výpočetní techniky a síťových zařízení pro vytvoření kontrolních číslic a získávání náhodných čísel. Náhodná čísla mají největší využití v oborech jako šifrování, počítačová simulace a modelování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dělení polynomu polynomem se zbytkem je algoritmus dělení polynomu formula_1 polynomem formula_2, kde stupeň formula_2 je menší než stupeň formula_1. Algoritmus je součástí algoritmu dělení se zbytkem. ", "tgt_summary": "In algebra, polynomial long division is an algorithm for dividing a polynomial by another polynomial of the same or lower degree, a generalised version of the familiar arithmetic technique called long division. It can be done easily by hand, because it separates an otherwise complex division problem into smaller ones. Sometimes using a shorthand version called synthetic division is faster, with less writing and fewer calculations. Another abbreviated method is polynomial short division (Blomqvist's method). ", "id": 1746130}
{"src_title": "BSD licence", "tgt_title": "BSD licenses", "src_document": [{"title": "Obsah licence.", "content": "Neoficiální český překlad 3-bodové licence (také modifikovaná BSD licence, nová BSD licence):", "section_level": 1}, {"title": "Propagační klauzule.", "content": "V původní licenci (tzv. Staré BSD licenci) byl obsažen další bod, který říkal: Tento bod byl považován z hlediska svobodného softwaru za problematický. Projekt GNU kvůli němu licenci považoval za nekompatibilní s licencí GNU GPL (neboť licence GNU GPL nedovoluje omezovat šíření softwaru nad jí stanovené podmínky). Praktickým problémem tohoto požadavku také byl nadměrný rozsah takového textu povinně uváděného ve všech propagačních materiálech: každý větší projekt typicky používá velké množství programů a komponent od různých autorů, takže jen seznam těchto autorů by byl neprakticky rozsáhlý. Tato klauzule z oficiální BSD licence zmizela 22. července 1999, kdy ji na výzvu Richarda Stallmana odstranil William Hoskins, ředitel úřadu licencování technologií v Berkeley. Původní licence se někdy označuje jako „stará“ či „čtyřbodová BSD“, upravená verze jako „nová“, „modifikovaná“, „revidovaná“ či „trojbodová BSD licence“.", "section_level": 1}, {"title": "Použitelnost a kompatibilita licence.", "content": "Licence je velmi volná, oproti dalším běžným licencím jako např. GNU GPL i v porovnání s implicitními omezeními danými v autorském právu má jen velmi nízké požadavky. Někdy bývá označována slovní hříčkou \"copycenter\" – zatímco \"copyright\" omezuje šíření díla, \"copyleft\" omezuje omezování šíření díla, tak BSD licence říká „Vezměte si to do copycentra a vyrobte si kopie dle libosti.“ BSD licence dovoluje komerční využití, včetně využití v proprietárním softwaru bez zveřejněného zdrojového kódu. Díla založená na dílech licencovaných pod BSD dokonce mohou být zveřejněna pod komerční licencí (nejedná se o copyleft), pouze musí dodržet podmínky licence, tzn. v programu uvádět informaci o autorech a zřeknutí se odpovědnosti. Příkladem takového využití jsou části knihoven pro síťovou komunikaci použitých v Microsoft Windows či mnoho komponent z FreeBSD použitých v macOS a také v PlayStation 4 (jako Orbis OS). Jak už bylo uvedeno, původní verze licence byla s licencí GNU GPL nekompatibilní. Její revidovaná verze je s GNU GPL kompatibilní, software licencovaný pod BSD licencí lze začlenit do díla pod GPL (avšak opačně to neplatí: dílo pod GNU GPL nelze zveřejnit pod licencí BSD).", "section_level": 1}], "src_summary": "BSD licence je licence pro svobodný software, mezi kterými je jednou z nejsvobodnějších. Umožňuje volné šíření licencovaného obsahu, přičemž vyžaduje pouze uvedení autora a informace o licenci, spolu s upozorněním na zřeknutí se odpovědnosti za dílo. ", "tgt_summary": "BSD licenses are a family of permissive free software licenses, imposing minimal restrictions on the use and distribution of covered software. This is in contrast to copyleft licenses, which have share-alike requirements. The original BSD license was used for its namesake, the Berkeley Software Distribution (BSD), a Unix-like operating system. The original version has since been revised, and its descendants are referred to as modified BSD licenses. ", "id": 1257043}
{"src_title": "IrfanView", "tgt_title": "IrfanView", "src_document": [{"title": "Logo/maskot.", "content": "Logo a maskot IrfanViewu je červená přejetá kočka zvětšená lupou.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vlastní program je kompaktní: nejnovější verze má něco málo přes 1500 kB, nicméně pluginy mohou zabrat i několik megabajtů a jsou určené pro přidání podpory řady dalších formátů a funkcí. Kromě rozsáhlých možností prohlížení souborů a možností konverze, IrfanView umí také vytvářet šetřiče obrazovky a zobrazování snímků z kolekce obrazů s možností doprovodných mp3 zvuků. Tyto spořiče obrazovky a prezentace mohou být vytvořeny jako samostatné spustitelné soubory, které poběží na i počítačích, které nemají IrfanView nainstalován. Irfanview si můžete stáhnout přímo na U3 kompatibilní zařízení. IrfanView může být také použit pro vytvoření ikony konverzí grafických souborů do ICO formátu. Rovněž podporuje Adobe-kompatibilní 8bf zpracování obrazu filtry, včetně těch volně ke stažení, i když jeho schopnost uplatnit je pouze na části obrázku je omezená ve srovnání s plnohodnotnými editory. Program podporuje TWAIN pro načítání obrázků ze skenerů, ale obsahuje také rozšířenou podporu pro přijetí snímků. Obrázky lze upravit pomocí úpravy jasu, kontrastu, gama úrovně atd. a převádí je mezi různými formáty. Mnohé z těchto změn lze použít na více obrázků naráz pomocí dávkového zpracování. IrfanView může pro úpravu aktivního souboru spustit externí grafický program, například Adobe Photoshop, za předpokladu, že má uživatel nějaký nainstalován. Program je ve výchozím nastavení v angličtině, nicméně je k dispozici ve více než dvaceti jazycích, včetně češtiny.", "section_level": 1}, {"title": "Náhledy.", "content": "Tato funkce zobrazí náhled souborů usnadňující organizaci obrázků. Program může být nastaven na zobrazení miniatur v široké škále velikostí, od velmi malých (50 × 50 pixelů) po velmi velké (600 × 600 pixelů). Uživatel si může vybrat jednu nebo více miniatur a poté provést obvyklé operace na nich. Vybrané miniatury lze také zaslat přímo na dávkové zpracování modulem nebo otevře externí program. Program dokáže z vybraných náhledů vytvořit jednoduchou HTML webovou galerii.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení.", "content": "I když IrfanView zvládá zobrazení mnoha souborů obrazů typu RGB, CMYK, profily se nepoužívají, tudíž v důsledku se CMYK obrázky nebudou zobrazovat správně.", "section_level": 1}, {"title": "Porušování autorských práv a falešné verze.", "content": "Irfanview je sice freeware, ale je stále chráněn autorskými právy a neexistují žádné jiné legitimní verze než ta, co je nabízena na stránkách irfanview.com. Verze jako „IrfanView Platinum“ nebo „IrfanView Pro“ mohou být porušením autorských práv a pravděpodobně se pokoušejí získat poplatek od koncového uživatele, stejně jako potenciálně obsahují spyware nebo viry.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy.", "content": "Multiplatformní freeware alternativou je XnView.", "section_level": 1}], "src_summary": "IrfanView je freewarový prohlížeč obrázků pro Microsoft Windows určený pro prohlížení, editaci a konverzi obrázků a přehrávání audio/video formátů. Nemá tak rozsáhlé možnosti tvorby obrazu jako Adobe Photoshop, Pixel, Paint.NET nebo GIMP. Je tvořen především s ohledem na rychlost, snadné použití a podporu mnoha grafických formátů. Program je pojmenovaný podle svého tvůrce, Irfana Skiljana. ", "tgt_summary": "IrfanView () is an image viewer, editor, organiser and converter program for Microsoft Windows. It can also play video and audio files, and has some image creation and painting capabilities. IrfanView is free for non-commercial use; commercial use requires paid registration. It is noted for its small size, speed, ease of use, and ability to handle a wide variety of graphic file formats. It was first released in 1996. ", "id": 1477339}
{"src_title": "Joe King Oliver", "tgt_title": "King Oliver", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve městě Aben, v Louisianě, poblíž Donaldsonville a jako dítě se s rodinou přestěhoval do New Orleansu, na jehož ulicích vyrůstal. Hrál na kornet v neworleánských dechových a tanečních orchestrech a také v městské vykřičené čtvrti Storyville. Soubor, který vedl spolu s trombonistou Kidem Orym, byl kolem roku 1910 považován za nejpopulárnější a nejžádanější v New Orleansu. Oliver dosáhl v New Orleansu obrovské oblíbenosti ve všech vrstvách tehdejší společnosti, bez rozdílu rasy a ekonomického postavení. Hrál od černých tančíren, kde se posluchači rekrutovali z řad tvrdě pracujících dělníků, až po oslavy a slavnosti pořádaných bělochy. Zvukový záznam z tohoto období, kdy byl v nejvyšší formě a ohromoval obecenstvo svou technikou, citem pro melodii a kouzly s barvou nástroje, se však bohužel žádný nezachoval. Podle interview se Stellou Oliverovou, vdovou po Oliverovi, které je archivováno v Tulanském Hoganově jazzovém archivu, byl v roce 1919 zatčen po bitce orchestru kde hrál s místními rváči. To uspíšilo Oliverovo rozhodnutí opustit černošský jih. Od roku 1922, po putování Kalifornií, se stal se svým Creole Jazz Bandem, který vystupoval v Royal Gardens (později přejnemované na Lincoln Gardens), jazzovým králem Chicaga. Prakticky všichni členové tohoto uskupení pak dále pokračovali ve význačné sólové kariéře. Členy souboru byli Oliver (kornet), jeho chráněnec Louis Armstrong (druhý kornet), Baby Dodds (bicí), Johnny Dodds (klarinet), Lil Hardin (piano) – pozdější Armstrongova manželka, Honore Dutrey (pozoun) a Bill Johnson (kontrabas a bendžo). Ze zvukových nahrávek tohoto orchestru z roku 1923 je možné rozeznat solidní uměleckou improvizační zručnost jeho členů, hrajících v neworleánském stylu a zároveň demonstrují dixielandovou hudbu, určenou pro širší posluchačskou obec. Ke konci roku 1920 se Oliverův band transformoval do hybridu staré neworleánské jazzové skupiny a národně populárního většího tanečního orchestru a toto uskupení bylo pokřtěno na „King Oliver & His Dixie Syncopators“. Ačkoli trpěl zánětem dásní, který ho při hraní omezoval, zůstal Oliver přes jednu dekádu jedním z nejpopulárnějších hudebníků. Naneštěstí, Oliverovy obchodní schopnosti byly mnohem menší než jeho hudební nadání. Řada manažerů ho okrádala. Pro svůj orchestr požadoval více peněz než byl Savoy Ballroom ochoten platit a ztratil angažmá. Podobným způsobem ztratil angažmá v proslulém newyorském Cotton Clubu, když chtěl více peněz. Tuto práci pak vzal mladý Duke Ellington a ta ho pak následovně katapultovala ke slávě. V době Velké hospodářské krize byl krutě postižen i on sám. Přišel o své životní úspory, které měl uloženy ve zkrachovalé Chicagské bance, jeho skupina žila pouze z ruky do úst a nakonec se rozpadla, přičemž Oliver byl ponechán na holičkách v Savannahu v Georgii, kde posléze pracoval jako domovník ve Wimberly's Recreation Hall (526–528 West Broad Street) a posléze zemřel v chudobě v penzionu (508 Montgomery Street).", "section_level": 1}, {"title": "Práce a vliv.", "content": "Jako hráč projevoval velký zájem o změny zvuku své hry. Jednalo se o propagátora používání dusítka při hře na dechové nástroje. Jeho nahrávka \"WaWaWa\" s Dixie Syncopators mohla být názvem spojována s technikou wah-wah. Byl známý také jako hudební skladatel, napsal mnoho až doposud stále hraných melodií, včetně takových jako \"Dippermouth Blues\", \"Sweet Like This\", \"Canal Street Blues\" a \"Doctor Jazz\". Dvě z Armstrongových nejslavnějších nahrávek, \"West End Blues\" a \"Weather Bird\", byly Oliverovými skladbami. Hrál převážně na kornet. V počátcích své kariéry byl silně ovlivněn především Buddy Boldenem. Postupně svojí hrou významně ovlivnil na mnoho mladších hudebníků v New Orleansu a Chicagu, jako byli např. Tommy Ladnier, Paul Mares, Muggsy Spanier, Louis Panico, Johnny Wiggs a obzvláště skvělý Louis Armstrong. Armstrong nazýval Olivera „Papa Joe“ a uváděl o něm, že byl jeho idolem a inspirací po celý jeho život. Ve svém vlastním životopisu s názvem \"Satchmo – My Life in New Orleans\", o Oliverovi napsal: „Bylo mým cílem hrát tak, jako on. Domnívám se, že nebýt Joe Olivera, jazz by nebyl tím, čím je dnes. On sám byl rovněž jeho tvůrcem.“", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Byl uveden jako zakládající člen Gennett Records v síni slávy v Richmondu v Indianě roku 2007.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joe \"King\" Oliver, (19. prosince 1885 – 10. dubna 1938) byl jazzový hráč na kornet a vedoucí orchestru. Byl obzvláště vyhlášený svým herním stylem, který byl průkopnický i díky používání dusítka. Byl také významným skladatelem, složil mnoho dodnes hraných melodií, jako např. \"Dippermouth Blues\", \"Sweet Like This\", \"Canal Street Blues\" a \"Doctor Jazz\". Dvě z proslulých nahrávek Louise Armstronga, \"West End Blues\" a \"Weather Bird\", byly Oliverovými skladbami. Jeho vliv byl takový, že Armstrong tvrdil, že nebýt Joe Olivera, jazz by nebyl tím, čím je dnes.", "tgt_summary": "Joseph Nathan \"King\" Oliver (December 19, 1881 – April 10, 1938) was an American jazz cornet player and bandleader. He was particularly recognized for his playing style and his pioneering use of mutes in jazz. Also a notable composer, he wrote many tunes still played today, including \"Dippermouth Blues\", \"Sweet Like This\", \"Canal Street Blues\", and \"Doctor Jazz\". He was the mentor and teacher of Louis Armstrong. His influence was such that Armstrong claimed, \"if it had not been for Joe Oliver, Jazz would not be what it is today.\"", "id": 1956206}
{"src_title": "Jura (kanton)", "tgt_title": "Canton of Jura", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Kanton lze rozdělit na pohoří Jura na jihu a Jurskou plošinu na severu. Jurská plošina je kopcovitá, téměř zcela vápencová. Oblast Ajoie a Franches-montagnes leží v tomto regionu. Termín „Jurský“ je odvozen od Jurských Alp, které vznikaly v jurském období. Na severu a západě kantonu hranicí s Francií. Kantony Solothurn a Basilej-venkov jsou na východě, zatímco kanton Bern ohraničuje Juru z jihu. Řeky Doubs a Birs (\"Birs\" německy, \"La Birse\" francouzsky) odvádí vodu. Doubs se připojuje k Saôně a potom vtékají do Rhôny, zatímco řeka Birs je přítokem Rýna.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní rozdělení kantonu.", "content": "Kanton Jura je rozdělen do tří okresů. (Stav k 1. lednu 2013)", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Velice důležité je zdejší zemědělství, chov dobytka a koní. Vyrábí se zde především hodinky, oblečení a tabákové výrobky. Vzrůstá počet malých a středně velkých obchodů.", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "Od středověku do roku 1792 bylo území moderního kantonu součástí Knížecího biskupství Basileje, od 18. prosince 1792 součástí Rauracké republiky anektované Francouzskou republikou 23. března 1793. Francie zde vytvořila 27. března 1793 departement Mont-Terrible, který byl zrušen 17. února 1800 a začleněn do departementu Haut-Rhin. Po porážce Napoleona zde vzniklo 27. ledna 1814 Knížectví Porrentruy existující do 25. srpna 1815, kdy ho obsadily jednotky Švýcarska. Na Vídeňském kongresu bylo rozhodnuto, že území nynějšího kantonu Jura připadne kantonu Bern jako kompenzace za ztracená území v kantonech Aargau a Vaud. Důsledkem připojení frankofonních oblastí bývalého Knížecího biskupství Basileje ke kantonu Bern však byla nespokojenost zdejšího obyvatelstva, která se projevila ve formě jurského separatismu, který vedl k tomu, že k 1. lednu 1979 vznikl nový kanton Jura. V důsledku vzniku nového kantonu se v obci Vellerat, která i nadále zůstávala součástí kantonu Bern, objevil požadavek na přechod této obce ke kantonu Jura a to proto, že silniční spojení obce je možné jen přes území nového kantonu. Za základě referenda konaného v roce 1996 pak tato obec k 1. červenci 1996 přešla z kantonu Bern do kantonu Jura, kde byla začleněna do okresu Delémont.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V historickém městě Saint-Ursanne stojí na mostě socha českého světce – svatého Jana Nepomuckého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Republika a kanton Jura (francouzsky République et Canton du Jura, zkráceně Jura) je frankofonní kanton na severozápadě Švýcarska. Jeho hlavní město je Delémont. Hraničí s kantony Basilej-venkov, Bern a s Francií.", "tgt_summary": "The Republic and Canton of the Jura (), also known as the canton of Jura or canton Jura (, ), is the newest (founded in 1979) of the 26 Swiss cantons, located in the northwestern part of Switzerland. The capital is Delémont. It shares borders with the canton of Basel-Landschaft, the canton of Bern, the canton of Neuchatel, the canton of Solothurn, and the French régions of Bourgogne-Franche-Comté and Grand Est.", "id": 1604653}
{"src_title": "Jura", "tgt_title": "Jurassic", "src_document": [{"title": "Bližší dělení.", "content": "Jura se obecně dělí na spodní (200–175 mil. let), střední (175–160 mil. let) a svrchní (160–145 mil. let). Německý geolog Leopold von Buch v roce 1839 zavedl dle převládající barvy hornin termíny „černá“, „hnědá“ a „bílá jura“. Albert Oppel pak jednotlivá oddělení nazval lias, dogger a malm. Tyto názvy byly odvozeny od označení hornin používaných dělníky v lomech v Anglii. Detailní členění jury s uvedením odpovídajících regionálních jednotek uvádí následující tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Život v juře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Hojní byli prvoci (vůdčí \"Calpionella alpina\" ve svrchní juře), houby, koráli, vytvářející v teplých mořích rozsáhlé útesy, mechovky, měkkýši (\"Trigonia\", \"Posidonia\"). Na vrcholu byl rozvoj hlavonožců, zejména charakteristických amonitů (vůdčí fosilie) a jejich příbuzných ze skupiny belemnitů. Objevují se také zástupci moderních skupin hmyzu, jako jsou blechy (rod \"Pseudopulex\") a snad i klíšťata a vši. Častější jsou kostnaté ryby (\"Teleostei\"), známy jsou již pravé žáby. Největší rybou vůbec mohl být rod \"Leedsichthys\", žijící ve střední juře. Poprvé se objevují také praví krokodýli, obývající nejen sladké, ale i mořské vody. Známé jsou nálezy primitivních želv s tělem již částečně pokrytým krunýřem, pokračuje vývoj drobných savců, kteří se již pomalu začínají rozrůzňovat a specializovat. Teplá moře obývají žraloci a rejnoci ve formách velmi podobných současným. Tomuto období však stále dominují zejména plazi. Vody obývají různé druhy ichtyosaurů (ryboještěři, např. lokalita Holzmaden v SRN) a dravých dlouhokrkých plesiosaurů. Na souši již bezkonkurenčně dominují různé skupiny dravých i býložravých neptačích dinosaurů (včetně obřích sauropodů, z nichž největší byl možná rod \"Amphicoelias\") a ve vzduchu ptakoještěři (Pterosauria - např. \"Pterodactylus\", \"Dimorphodon\" ad.). Jsou známy také nálezy prvních \"praptáků\" (rod \"Archaeopteryx\", objevený u Solnhofenu v Bavorsku). V Číně žil ještě o 10 milionů let dříve opeřený troodontid rodu \"Anchiornis\" (asi před 160 miliony let). Dinosauří megafauna byla v tomto období diverzifikovaná, druhově bohatá a rozšířená po pevninách celého světa, a to prakticky na území všech dnešních kontinentů. Mezi nejproslulejší naleziště pravěkého života z období svrchní jury patří severoamerické geologické souvrství Morrison, ze kterého jsou známé již desítky druhů dinosaurů. Mezi nimi jsou obří sauropodi, stegosauři, ornitopodi nebio také velcí teropodi (jako byl rod \"Allosaurus\").", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Jura je vrcholným obdobím rostlin mezofytika. Lze rozlišit dvě provincie, indoevropskou, charakteristickou tropickým a subtropickým vlhkým klimatem a sibiřskou, odpovídající dnešnímu mírnému pásmu (s uhelnými pánvemi známými z Aljašky a Grónska). Převládají cykasovité rostliny (\"Zamites\", \"Nilssonia\"), benetitové (\"Bennettitales\"), různé druhy ginkgovitých, hojní jsou předchůdci jehličnanů. Objevují se první krytosemenné rostliny a mořské řasy (ruduchy, zelené řasy).", "section_level": 2}, {"title": "Tektonika.", "content": "Na přelomu triasu a jury dochází k tektonicky nevýraznému vrásnění starokimerské fáze. Během jury začíná rozpad Gondwany na jednotlivé světadíly, podél oceánického hřbetu se rozevírá Atlantský oceán, vzniká Indický oceán, odděluje se Madagaskar od Afriky. Významným tektonickým prvkem je vrásnění mladokimerské fáze na konci jury. Dochází k regresi moře, vrásnění předznamenává vznik pásma pacifických pohoří. V sev. Americe, kde je označováno jako nevadské vrásnění, je spojeno se vznikem obrovských granitových batolitů (svrchní jura-spodní křída), četný vulkanismus produkuje lávové příkrovy mocné až 6 km (USA, Kanada). Výlevy láv jsou známy i z formace Karroo v jižní Africe, v Antarktidě a na Kavkazu.", "section_level": 1}, {"title": "Jura v Evropě.", "content": "Vydělují se tři oblasti:", "section_level": 1}, {"title": "Jura v Českém masívu.", "content": "Denudanční zbytky stáří kelloway-kimeridž s bazálními klastiky (písky) a dolomitickými vápenci o mocnosti 50–80 m jsou známy podél lužického zlomu (Krásná Lípa). V Moravském krasu (Olomučany, Rudice, Babice) a okolí Brna (Hády, Stránská skála, Švédské šance) jsou horniny stáří kelloway-oxford zastoupeny bazálními slepenci, písky a jíly v nadloží s vápenci (největší mocnost 134 známa z vrtu Slatina 1). Největší rozsah má jura v podloží neogénu čelní hlubiny a flyšového pásma. Lias-dogger jsou zastoupeny diváckými vrstvami (lokálně s uhelnou sedimentací), s transgresí moře v kelloway-oxfordu, která trvala do tithónu, jsou spojeny vápence hrušovanské, novosedelské, pasohlávské, dále nikolčické vrstvy, mušovské souvrství, kurdějovské vápence a kobylské vápence s dolomity.", "section_level": 1}, {"title": "Ložiska surovin.", "content": "Významná jsou předevšímm ložiska černého uhlí. V severní Americe v kontinentální molase podél Skalnatých hor, v Asii čeljabinská, irkutská, turgajská pánev, ložiska v Číně, v Rakousku ložisko Gresten, pánev Mecsek v Maďarsku. Na sedimenty plošiny Colorado jsou vázána ložiska uranu. V Mexickém zálivu jsou významná ložiska evaporitů a důležité jsou solné pně, které tvoří struktury vhodné pro ložiska ropy. Tzv. „lotrinská mineta“ ve Francii je zdrojem oolitických rud železa. V Maďarsku na ložisku Urkút se těží rudy manganu. Méně významná jsou ložiska bauxitu v Uzbekistánu a Řecku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jura je geologická perioda patřící do éry mezozoika. Její začátek je datován přibližně před 200 miliony let, konec před 145 miliony let. Název je odvozen od pohoří Jura (Švýcarsko, Francie, autor Alexander von Humboldt, 1795). Jako samostatný útvar byl definován roku 1829 A. Boném. Juru charakterizuje druhá největší transgrese moře, které pokrývalo až 80 % dnešní známé souše. Moře pokrývalo západní část severní Ameriky, značnou část Asie, části Evropy, Afriky, Indie, západní část Austrálie.", "tgt_summary": "The Jurassic ( ; from the Jura Mountains) is a geologic period and system that spanned 56 million years from the end of the Triassic Period million years ago (Mya) to the beginning of the Cretaceous Period Mya. The Jurassic constitutes the middle period of the Mesozoic Era, also known as the Age of Reptiles. The start of the period was marked by the major Triassic–Jurassic extinction event. Two other extinction events occurred during the period: the Pliensbachian-Toarcian extinction in the Early Jurassic, and the Tithonian event at the end; neither event ranks among the \"Big Five\" mass extinctions, however. ", "id": 1832896}
{"src_title": "Askánci", "tgt_title": "House of Ascania", "src_document": [{"title": "Původ rodu.", "content": "Zakladatelem rodu byl hrabě Esico z Ballenstedtu, který okolo roku 1056 připojil ke svým državám hrabství Orlamünde a území v Sasku zděděné po Billunzích. Jeho vnuk Ota zv. Bohatý založil saské město Freiberg a zahájil askánskou kolonizaci slovanských zemí ve středním Polabí (pozdější Braniborsko). Askánskou nadvládu tohoto území dovršil Albrecht I. Medvěd. Dobyl území Severní marky na pravém břehu Labe a vypudil slovanský kmen Havolanů. Na jejich dobytém hradišti zbudoval hrad Špandavu.", "section_level": 1}, {"title": "Mocenský růst.", "content": "V letech 1138–41 byl Albrecht I. Medvěd vévodou saským a dědictvím po slovanském knížeti Přibyslavovi a výboji získal lužickou a Severní marku. Roku 1157 zakládá Braniborské markrabství a stává se jejím prvním markrabětem. Synové Albrechta I. Medvěda se stali zakladateli jednotlivých linií askánského rodu. Ota I. zdědil Braniborsko, Heřman I. Orlamünde, Albrecht hrabství Ballenstedt a Bernhard III., pozdější vévoda saský zdědil hrabství Aschersleben. Syn Bernharda III. Jindřich zdědil Anhaltsko a jeho druh syn Albrecht Sasko. Ota III. získal Budyšínsko jako věno manželky Boženy (Beatrix), dcery českého krále Václava I. Roku 1180 byl saský vévoda Jindřich Lev sesazen císařem Fridrichem Barbarosou. Saské vévodství pak císař rozdělil mezi hraběte Bernharda III., který tím získal titul vévody saského a kolínského arcibiskupa. Roku 1296 Albrecht II. rozdělil saské vévodství na dvě části. Bylo vytvořeno vévodství sasko-lauenburské, které získali synové jeho bratra Jana I. a vládli v něm společně do roku 1305 a vévodství sasko-wittenberské, kde vládli potomci Albrechta II. a měli kurfiřtský hlas.", "section_level": 1}, {"title": "Anhaltští Askánci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vévodové anhaltští (1863–1918).", "content": "Od roku 1603 do roku 1863 bylo Anhaltsko rozděleno do těchto hrabství a to Anhaltsko-Bernburg, Anhaltsko-Desavsko, Anhaltsko-Zerbstsko (vytvořeno roku 1544, zaniklo připojením k Anhaltsku-Desavsku roku 1796), Anhaltsko-Köthen a Anthatsko-Plötzkau (zaniklo roku 1665, připojeno k Anhaltsku-Zerbst). V roce 1806 již zbyla jen hrabství Anhaltsko-Bernburg, Anhaltsko-Desavsko a Anhaltsko-Köthen. Ty Napoleon povýšil na vévodství. Když v roce 1847 vymřela vládnoucí linie v Anhaltsku-Köthenu, bylo toto vévodství připojeno k Anthaltsku-Desavsku. Situace se opakovala v roce 1863, když vymřela vládnoucí linie v Anhaltsku-Bernburgu a tak opět i toto vévodství připadlo k Anhaltsku-Desavsku, to se pak, jako jediné zbylé anhaltské vévodství, přejmenovalo na Anhaltské vévodství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Askánci (německy \"Askanier\") jsou německý šlechtický rod švábsko-franského původu. Do roku 1320 vládli v Braniborském markrabství, do roku 1486 v Orlamünde, do roku 1422 v Sasku-Wittenbersku, do roku 1689 v Sasku-Lauenbursku a do roku 1918 v Anhaltsku. ", "tgt_summary": "The House of Ascania () is a dynasty of German rulers. It is also known as the House of Anhalt, which refers to its longest-held possession, Anhalt. ", "id": 1146985}
{"src_title": "Organické kyseliny", "tgt_title": "Organic acid", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Obecně jsou organické kyseliny slabými kyselinami a na rozdíl od minerálních kyselin tedy nedochází ve vodě k jejich úplné disociaci. Organické kyseliny s nižší molekulární hmotností, například kyselina mravenčí nebo mléčná, jsou mísitelné s vodou, zatímco kyseliny s větší molekulární hmotností (například kyselina benzoová) jsou v molekulární (neutrální) formě nerozpustné. Na druhou stranu, většina organických kyselin se velmi dobře rozpouští v organických rozpouštědlech. Kyselina \"p\"-toluensulfonová je poměrně silná kyselina často používaná v organické chemii, protože se snadno rozpouští v rozpouštědle použitém při reakci. Existují výjimky z této charakteristiky rozpustnosti, a to v přítomnosti dalších substituentů, které ovlivňují polaritu sloučeniny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jednoduché organické kyseliny jako kyselina mravenčí nebo octová se používají pro stimulaci ve vrtech pro těžbu ropy a zemního plynu. Tyto organické kyseliny jsou mnohem méně reaktivní s kovy než silné minerální kyseliny, jako je kyselina chlorovodíková nebo její směsi s kyselinou fluorovodíkovou. Z tohoto důvodu se organické kyseliny používají za vyšších teplot nebo pokud jsou potřeba delší kontaktní časy. Konjugované báze organických kyselin, například citronany nebo mléčnany, se často používají jako biologicky kompatibilní pufrovací roztoky. Kyseliny citronová a šťavelová se používají jako odrezovače. Jakožto kyseliny dokáží rozpouštět oxidy železa, na rozdíl od silnějších minerálních kyselin nepoškozují však základní kov. V disociované formě mohou s kovovými ionty tvořit cheláty, což napomáhá zrychlit odstraňování koroze. Biologické systémy tvoří mnoho komplexnějších organických kyselin, například kyselinu L-mléčnou, citronovou nebo D-glukuronovou, které obsahují hydroxylové nebo karboxylové skupiny. Lidská krev a moč obsahuje zmíněné kyseliny, navíc také kyselé degradační produkty aminokyselin, neurotransmiterů a látek vzniklých působením střevních bakterií na složky potravy. Příkladem těchto kategorií jsou kyseliny alfa-ketoisokaproová, vanilmandlová a D-mléčná, vzniklé při katabolismu L-leucinu a epinefrinu (adrenalinu) v lidských tkáních, resp. při katabolismu požitých sacharidů střevními bakteriemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Organické kyseliny jsou organické sloučeniny s vlastnostmi kyselin. Nejběžnějšími organickými kyselinami jsou karboxylové kyseliny, jejichž kyselost je způsobena karboxylovou skupinou -COOH. Sulfonové kyseliny, obsahující skupinu -OSOH, jsou poměrně silnými kyselinami. Relativní stabilita konjugovaného základu kyseliny předurčuje její kyselost. Látkám mohou propůjčovat kyselost, obvykle slabší, i jiné skupiny: -OH, -SH, enolová nebo fenolová skupina. V biologických soustavách se organické látky, které obsahují pouze tyto skupiny, obecně neoznačují jako organické kyseliny. ", "tgt_summary": "An organic acid is an organic compound with acidic properties. The most common organic acids are the carboxylic acids, whose acidity is associated with their carboxyl group –COOH. Sulfonic acids, containing the group –SOOH, are relatively stronger acids. Alcohols, with –OH, can act as acids but they are usually very weak. The relative stability of the conjugate base of the acid determines its acidity. Other groups can also confer acidity, usually weakly: the thiol group –SH, the enol group, and the phenol group. In biological systems, organic compounds containing these groups are generally referred to as organic acids. ", "id": 1467854}
{"src_title": "Franz von Suppé", "tgt_title": "Franz von Suppé", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z belgické rodiny, která se přestěhovala nejprve do italského města Cremona a později do Splitu, kde se jeho otec stal okresním komisařem. Jeho matka pocházela z česko-polské rodiny žijící ve Vídni. Mládí prožil v Zadaru, kde se učil hře na flétnu a zpíval v pěveckém sboru. Hudební teorii jej učil místní vojenský kapelník. Jako třináctiletý zkomponoval mši, ve které se jednoznačně projevil jeho hudební talent. Navzdory tomu jeho otec neměl příliš pochopení pro synovy hudební ambice. Později se mladý Franz přestěhoval do Padovy, kde měl původně studovat právo, ale jeho více přitahovalo studium hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Do Vídně se dostal v roce 1835, když mu zemřel otec. Pokračoval ve studiu hudby a pokoušel se komponovat opery, \"Virginia\" (1837) a \"Gertrude della valle\" (1841), které však nikdy nebyly uvedeny. V roce 1840 jej ředitel divadla Theater in der Josefstadt zaměstnal jako dirigenta. Po nějakou dobu působil i v Bratislavě. Jeho první komické hudební dílo \"Jung lustig, im Alter traurig\", uvedené v tomto divadle, se nesetkalo s výrazným úspěchem. Jako dirigent se však skvěle osvědčil, když v roce 1842 dirigoval operu \"Nápoj lásky\" od Gaetana Donizettiho, se kterým jej vázal vzdálený příbuzenský vztah. Donizettiho nadaný mladík zaujal, spřátelil se s ním a ochotně mu pomohl v jeho kariéře svými radami, zkušenostmi, ale i svým osobním vlivem. V roce 1844 uvedli jeho dílo \"Ein Morgen, ein Mittag und ein Abend in Wien\". Ve Vídni se stával stále více známějším nejen jako dirigent, ale i jako hudební skladatel. V roce 1845 byl zaměstnán v Theater an der Wien a v 60. a 70. letech 19. století pracoval v Carl Theater, kde byly uvedeny i jeho operety. V revolučním roce 1848 zkomponoval hymnickou píseň \"Das ist mein Österreich\", která se stala druhou rakouskou hymnou. Po příchodu Offenbachových operet do Vídně vycítil nové možnosti děl skládajících se z příjemných melodií, rychlých rytmů, zpěvu, tance a jisté lehkovážnosti. Dne 24. listopadu 1860 měla premiéru jeho první opereta \"Dívčí škola\" (\"Das Pensionat\"), která už dosáhla jistého úspěchu a znamenala vlastně zrod Vídeňské operety. Suppé úspěšně skloubil offenbachovskou operetu s vídeňskou hudební tradicí. Operetám dopřál i výrazné a kvalitní předehry, které se hrávají dodnes také jako samostatné orchestrální skladby. Rozhodný úspěch však zaznamenal v roce 1865 svojí operetou \"Krásná Galatea\" (\"Die schöne Galathée\"), která měla premiéru 9. září. Z dalších autorových operet jsou nejvýznamnější \"Fatinitza\" (1876) a \"Boccaccio\" (1879), proslavily se také předehry k operetám \"Básník a sedlák\" a \"Lehká kavalerie\". V roce 1876 byl Suppé kapelníkem dvorní kapely knížete Johanna II. z Lichtenštejna na zámku ve Valticích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz von Suppé, původním jménem Francesco Ezechielle Ermenegildo de Suppé-Demelli (18. dubna 1819, Split – 21. května 1895, Vídeň) byl rakouský operetní skladatel a zakladatel vídeňské operety belgického původu. Celkově pro divadlo zkomponoval více než 300 větších či menších hudebních děl, ze kterých jej však proslavily hlavně jeho operety.", "tgt_summary": "Franz von Suppé (né Francesco Ezechiele Ermenegildo Suppé Demelli) (18 April 181921 May 1895) was an Austrian composer of light operas and other theatre music. He came from the Kingdom of Dalmatia, Austro-Hungarian Empire (now part of Croatia). A composer and conductor of the Romantic period, he is notable for his four dozen operettas.", "id": 1950793}
{"src_title": "Polykarp ze Smyrny", "tgt_title": "Polycarp", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "Údaje o Polykarpově životě pocházejí zejména od Irenea (buďto přímo z jeho spisu \"Proti herezím\", \"Adversus haereses\", nebo zprostředkovaně v Církevních dějinách Eusebia z Caesereje). Irenej v listu Florinovi uvádí, že jej osobně viděl a slyšel při svém pobytu v Asii. Víme, že Polykarp napsal list Filipským, Ignác z Antiochie Polykarpovi adresoval jeden ze svých listů a zmiňuje se o něm i ve svých listech Efezanům a Magnesanům. Dochováno je také \"Umučení Polykarpovo\", pojednávající o Polykarpově mučednické smrti ve Smyrně, a pozdní \"Vita Polykarpi\", obsahující ovšem nejisté životopisné údaje. Polykarp zřejmě patřil mezi učedníky Janovy (vede se diskuse, zda šlo o autora čtvrtého evangelia, tedy Jana Evangelistu či presbytera Jana, považovaného za autora např. 2. listu Janova) a setkal se i s dalšími křesťany, kteří viděli Ježíše Krista. Podle Tertulliána a Hieronyma jej tento Jan také ustanovil biskupem v Malé Asii. Polykarp se měl dožít vysokého věku, viz \"Umučení Polykarpovo\" (\"Mart. Polyc\". 9): „Osmdesát šest let sloužím (Kristu) a v ničem mi neukřivdil, jak mohu potupit svého Krále, jenž mne vykoupil?“ Polykarp navštívil Řím, kde jednal s papežem Anicetem o datu slavení Velikonoc, neboť praxe maloasijských církevních obcí byla odlišná od praxe římské. K dohodě nedošlo, nicméně se měli rozejít v míru. Zemřel jako mučedník (upálen) ve Smyrně, snad roku 155/6 (podle údaje v Umučení Polykarpa, \"Mart. Polyc.\" 21), nebo 167 (podle Eusebiovy Kroniky). Líčení jeho mučednické smrti se dochovalo v dopise smyrenské obce, adresovaném maloasijskému městu Filomélion. Dopis smyrenské obce (sepsaný zřejmě očitým svědkem nedlouho po Polykarpově smrti) je považován za jeden z prvních martyrologických textů, který se stal vzorem pro další texty tohoto žánru.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek.", "content": "Sv. Polykarp je uctíván katolickou i pravoslavnou církví. Svátek sv. Polykarpa se v liturgii slaví 23. února.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polykarp ze Smyrny (asi 69 – 23. února 155/22. února 156 ve Smyrně, dnešní İzmir v Turecku) byl smyrnenský biskup a mučedník rané církve. Je počítán mezi apoštolské otce.", "tgt_summary": "Polycarp (;, \"Polýkarpos\"; ; AD 69 155) was a Christian bishop of Smyrna. According to the \"Martyrdom of Polycarp\", he died a martyr, bound and burned at the stake, then stabbed when the fire failed to consume his body. Polycarp is regarded as a saint and Church Father in the Eastern Orthodox, Oriental Orthodox, Catholic, Anglican, and Lutheran churches. His name means \"much fruit\" in Greek. Both Irenaeus and Tertullian record that Polycarp had been a disciple of John the Apostle. In \"Illustrious Men\".17, Jerome writes that Polycarp was a disciple of John and that John had ordained him bishop of Smyrna. Polycarp is regarded as one of three chief Apostolic Fathers, along with Clement of Rome and Ignatius of Antioch.", "id": 74261}
{"src_title": "Jura (pohoří)", "tgt_title": "Jura Mountains", "src_document": [{"title": "Geologie a členění.", "content": "Vzhledem ke geologickým podobnostem byl v 19. století prosazován názor, že Franská Alba, Švábská Alba, Švýcarská a Francouzská Jura tvoří jediné pohoří; toto pojetí se ale neujalo a dnes se s ním setkáváme jen zřídka. Všechny tyto horské celky jsou sice tvořené z větší části usazeninami z mělkého tropického moře z období jury, ale zatímco v případě Franské a Švábské Alby (a menších přilehlých území ve Švýcarsku) jsou to jen rozlámané a vyzvednuté tabule, podstatná část Jury je ukázkově zvrásněná alpinským vrásněním. Obě Alby tedy patří do Jihoněmecké stupňoviny \"(Süddeutsches Schichtstufenland),\" zatímco Jura se už řadí k Alpám. Jura se dělí na zvrásněnou část \"(Jura plissé, Faltenjura)\" a tabulovou část \"(Jura tabulaire, Tafeljura).\" Zvrásněná část je pásemné pohoří, jehož jednotlivé hřbety se táhnou po vnější straně paralelně s pásmy Alp. Tabulová část na severozápadě ve francouzském vnitrozemí (zhruba za horním tokem řeky Doubs) byla zřejmě dříve také zvrásněná, ale později denundovaná (též \"Plateaujura)\". Dvě oddělené oblasti na severu a na severovýchodě (u řeky Aare a za ní) jsou pak tvořené nezvrásněnými rozlámanými vápencovými krami, geologicky už tedy nepatří do alpského, ale do hercynského systému, stejně jako navazující Švábská Alba. Na švýcarském území se jurské vápence noří pod předalpskou molasu u obce Dielsdorf v kantonu Zürich. Krajina Jury se vyznačuje především táhlými hřbety, které jsou místy přerušovány holinami, kamennými svahy, skálami nebo kaňony. Celý masiv je velmi bohatý na krasové jevy jako např. vyvěračky, ponory, polje, jeskyně, soutěsky, kaňony či slepá údolí.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Slovo Jura pochází z keltštiny. Keltové nazývali pohoří \"Jor\", Římané zase \"Juris\", což znamená něco ve smyslu „Lesnatá země“. První, kdo toto pohoří oficiálně pojmenoval, byl Alexander von Humboldt v roce 1795: \"Juragestein\". Nakonec byla uznána pouze koncepce vyřčená Alexandrem Brongniartem v roce 1829, který dal pohoří jméno \"Jura\".", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí a vegetace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí pohoří Jura je poměrně drsné a chladné, i když zde nenajdeme dramatické vysoké štíty a ledovce. Množství srážek je kraj od kraje velmi rozdílné, obecně jsou však největší v letních měsících, kdy přicházejí časté bouřky. V oblastech švýcarského kantonu Neuchâtel a francouzských departementů Doubs a Jura jsou často doliny zakončeny až ve výšce 1000 m a jsou pověstné svými velmi nízkými teplotami v zimě, protože se zde hromadí studený vzduch (tzv. mrazové kotliny). 12. ledna roku 1987 byla ve švýcarské meteorologické stanici La Brévine naměřena teplota -41,8 °C a ve Francii v Mouthea 17. ledna 1985 teplota -41 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetace.", "content": "Jura zaujímá obrovské lesní plochy, kde jsou typickými zástupci jedle, smrk, borovice, ale i rozsáhlé bukové a dubové lesy. Hranice lesa je klimaticky podmíněna výškou 1400 až 1600 m a ve Francii dosahují lesy dokonce výšky až 1600 m. Na jihozápadě území (oblast toku řeky Aina) využívají tamější zemědělci vliv středozemního prostředí, proto tu nalezneme například vinice a zemědělství ve větší míře než na severu a severovýchodě pohoří. V podhůří je obecně v celé oblasti provozováno zemědělství (orba) a pastevectví.", "section_level": 2}, {"title": "Členění.", "content": "Podle Václava Krále se Jura dělí na následující oblasti: Švýcarského Juru lze také rozdělit na celky vesměs podle kantonů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jura (čti francouzsky [žüra], německy [jura]) je pohoří ve východní Francii a severozápadním Švýcarsku. 300 km dlouhý oblouk \"(Arc jurassien)\" začíná u řeky Isère paralelně s masívem Chartreuse, který již patří k Západním Alpám. Ze západu je ohraničen sníženinami podél řek Saôny a Rhôny (té až poté, co si sama prorazila Jurou cestu od Ženevy do otevřené krajiny), ze severu Burgundskou bránou (odděluje Juru od Vogéz), Hornorýnskou nížinou a úzkým údolím horního Rýna na německo-švýcarské hranici, které odděluje Juru od Schwarzwaldu. Z jihovýchodu je lemována kotlinou podél Rhôny pod Ženevou, Ženevským jezerem, Neuchâtelským jezerem a řekou Aare až k Basileji (hranice Jury v této části je ovšem neostrá, viz níže). Tato kotlina i s přilehlými vrchovinami v podhůří Alp se nazývá Švýcarská plošina \"(Schweizer Mittelland - doslova „Švýcarská Středozem“)\", francouzsky \"Plateau suisse\" („Švýcarská plošina“). ", "tgt_summary": "The Jura Mountains (,,, ; ; ; ) are a sub-alpine mountain range located north of the Western Alps, mainly following the course of the France–Switzerland border. The Jura separates the Rhine and Rhône basins, forming part of the watershed of each. ", "id": 2192627}
{"src_title": "Potopa světa", "tgt_title": "Flood myth", "src_document": [{"title": "Potopa světa v bibli.", "content": "Potopu popisuje 6. až 9. kapitola 1. knihy Mojžíšovy jako událost za dnů Noema, který zástupce lidí a zvířat na Boží příkaz zachránil na velikém plavidle zvaném Noemova archa.", "section_level": 1}, {"title": "Časové údaje.", "content": "Podle údajů z rodokmenů zapsaných v bibli došlo k potopě roku 1556 židovského kalendáře, t. j. 2204 př. n. l. Podle převažujícího názoru na výklad biblického textu začala potopa 17. chešvanu, tedy na podzim, a to deštěm trvajícím 40 dní. Poté dalších 335 dní trvalo, než vody opadly a osazenstvo archy vystoupilo na pevninu. Noe se svou rodinou a zástupci živočišné říše strávili v arše přesně jeden rok a 10 dní, z toho 7 měsíců „kotvili“ v pohoří Ararat (v dnešním Turecku).", "section_level": 2}, {"title": "Rozsah a význam.", "content": "Podle bible se Bůh rozhodl zničit tehdejší lidskou společnost, protože byla zkažená a plná násilí. Chtěl však, aby přežil spravedlivý Noe a jeho rodina. Proto mu o potopě řekl mnoho let dopředu a dal mu pokyny ke stavbě archy. V arše měl Noe uchovat také zvířata, která by ve vodě nepřežila. Potopu přežili Noe a jeho manželka a jejich tři synové (Sem, Cham a Jáfet) se svými manželkami. Tito lidé se stali praotci nové lidské společnosti. Lamech, otec Noemův, se potopy nedožil, zemřel 4 roky před potopou.", "section_level": 2}, {"title": "Citace na jiných místech v bibli.", "content": "1. Mojžíšova není jedinou biblickou knihou, kde se o potopě mluví. Zmínky o ní najdeme také v Žalmech, knize Izajáš a také v Novém zákoně: odvolává se na ni apoštol Petr, Pavel a dokonce i Ježíš. V řecky psaných rukopisech je pro potopu použit výraz „kataklysmos“.", "section_level": 2}, {"title": "Biblická kritika.", "content": "Představitelé kritického směru upozorňují na vnitřní rozpory v textu [např. trvání potopy vs. ; počet zachraňovaných zvířat vs. aj.], na jazykovou nesourodost textu [střídavé užívání různých božích jmen; různé způsoby označení pohlaví zvířat v a aj.] i stylistické nesrovnalosti [Noe s rodinou nastupují do archy v a znovu v ]. Podle teorie dokumentů existovaly původně dvě verze příběhu o potopě, jedna v dokumentu jahvistově a jedna v kněžském kodexu. Konečná podoba příběhu je pak výsledkem důmyslného redakčního zpracování, které použilo střídavě části z jedné i druhé verze tak, aby zjevné rozpory byly méně nápadné nebo vysvětlitelné novým kontextem, do kterého byly vsazeny. Texty obou původních příběhů přitom zůstaly zachovány ve své úplnosti a lze je rekonstruovat:", "section_level": 2}, {"title": "Potopa světa u Řeků.", "content": "Všechno začalo hněvem Dia nad králem Lykáonem, který přinášel bohům lidské oběti. Zeus ho proto proměnil ve vlka. Leč po králi zůstalo ještě padesát synů, kteří byli ještě horší než jejich otec. Jednou je Zeus navštívil v podobě tuláka a synové, aby ho uctili, mu nabídli lidské maso (kanibalismus byl v antice považovaný za největší ohavnost - srov. např. pronásledování křesťanů jako pojídačů těla Kristova). To Diem tak otřáslo, že se rozhodl vyhladit lidstvo. Jediný kdo se zachránil byl Deukalión, kterého varoval jeho otec Prométheus. Ten se svou ženou Pyrrhou vyrobil z akáciového dřeva loď. Potopa trvala 9 dní, poté loď přistála na hoře Parnas. Poté co vody opadly, začalo se jim stýskat po ostatních lidech. Jejich nářek rozesmutnil i samotného Dia, a tak jim poslal boha Herma s radou. Měli si zakrýt hlavy a házet za sebe kosti matky všech lidí. Oba dlouho přemýšleli, kdo je matkou všech lidí, až jim došlo, že je to Země. Házeli tedy kameny a tam, kam kameny dopadly, objevili se lidé. Z těch co odhodila Pyrrha ženy, z Deukalionových muži. Deukalion s Pyrrhou měli spoustu vlastních dětí, z nichž nejznámější je Hellén.", "section_level": 1}, {"title": "Potopa světa v dalších kulturách.", "content": "Lidové vyprávění o katastrofální potopě, při níž vše živé zahynulo kromě několika lidí plujících v plavidle, se traduje tisíce let po celém světě – takové legendy objevili badatelé téměř ve všech národech a kmenech. Celkový počet známých příběhů je asi 270, přičemž nejvíce z nich se nachází v Asii a na severoamerickém kontinentu. Kromě známého babylónského Eposu o Gilgamešovi (Utnapištim) se o potopě vyprávělo mezi Kurnaji v Austrálii, Čiriguany v Bolívii, mořskými Dajaky na Borneu, Kríji v Kanadě, původními obyvateli Kuby, Masaji ve východní Africe, Maory na Novém Zélandu, také na Fidži, ve Francouzské Polynésii, na Islandu, v Mexiku, v Rusku, ve Vietnamu, v Peru i na Aljašce. Příběhy mají většinou tyto společné rysy: zničení vodou, božská příčina, varování předem, záchrana jen několika lidí, záchrana zvířat, k záchraně použito plavidlo. Badatelé obvykle soudí, že není možné, aby tyto pověsti pocházely z kontaktu s misionáři.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecký výzkum.", "content": "Protože s koncem poslední doby ledové došlo ke zvýšení hladiny oceánů o více než 100 m, došlo k zaplavení mnoha lokalit po celém světě (například Perský záliv). To může být důvod rozšíření mýtů, které odrážejí různé lokality různých kultur. V Austrálii tato vyprávění sahají do doby před více než 7000 lety.", "section_level": 1}, {"title": "Černé moře.", "content": "Podle některých dalších teorií jsou evropské a asijské legendy o potopě odrazem zpráv o zatopení prolákliny Černého moře. Například William Ryan a Walter Pitman předpokládají relativně rychlé zatopení celé rozsáhlé oblasti v okamžiku prolomení pevninské šíje v oblasti Bosporu a Dardanely, k němuž podle nich došlo přibližně v roce 5600 př. n. l..", "section_level": 2}], "src_summary": "Potopa (, \"mabul\"; ), neboli povodeň, je mýtus vyskytující se v mnoha kulturách světa. V západním světě je známá především z bible jako celosvětová katastrofa způsobená Božím zásahem proti lidské zkaženosti.", "tgt_summary": "A flood myth or deluge myth is a myth in which a great flood, usually sent by a deity or deities, destroys civilization, often in an act of divine retribution. Parallels are often drawn between the flood waters of these myths and the primaeval waters which appear in certain creation myths, as the flood waters are described as a measure for the cleansing of humanity, in preparation for rebirth. Most flood myths also contain a culture hero, who \"represents the human craving for life\". ", "id": 2420064}
{"src_title": "Kysané zelí", "tgt_title": "Sauerkraut", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Pro kvašení se hodí zelí pozdní, které roste v pevných hlávkách a nemá silnou žilnatinu. Rané zelí není chuťově dobré a navíc se rychle kazí. Tradičně je kysané zelí připravováno v keramickém hrnci, jehož uzávěr je tvořen kusem vlhké tkaniny, deskou a těžkým kamenem. Tento uzávěr není zcela vzduchotěsný a kysané zelí se kazí na styčné ploše nálevu, kde je kontakt se vzduchem. Alternativou, která se vyhne tomuto problému, je typ keramické nádoby, která má žlábek kolem jeho víka. Naplněním žlábku vodou se dosáhne vzduchotěsného uzávěru. Zelí je třeba do nádoby důkladně natlačit, aby v něm nezůstal žádný vzduch, protože kvašení by pak neproběhlo a zelí by se zkazilo. Ve velkovýrobě se zpravidla používají velké hermeticky uzavřené sudy vybavené ventilem, který umožňuje únik vzniklých plynů. Ať se používá jakákoliv metoda, je vždy nutné umožnit plynům vzniklých při kvašení uniknout.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní přínos.", "content": "Kysané zelí má významný zdravotní přínos. Je výborným zdrojem vitamínu C, bakterií kyseliny mléčné, v menší míře pak zdrojem vitamínu K a skupiny vitamínů B, minerálů jako draslík, vápník, fosfor, síra, hořčík či fluor. Kysané zelí podporuje tvorbu krve a hormonů, umožňuje lépe bojovat proti únavě a zvyšuje obranyschopnost organizmu. Pomáhá snižovat krevní tlak a zároveň aktivuje funkci střev a vylučování toxických látek. Má odvodňující účinek, a proto umožňuje rychlé odstraňování odpadních látek z těla. Kysané zelí způsobuje silnou nadýmavost, je to dáno obsahem pro člověka nestravitelné rafinózy, která ve střevech produkuje plyny. V dobách, kdy neexistovaly mražené potraviny a potraviny z jižní polokoule nebyly dostupné ve střední a severní Evropě, poskytovalo kysané zelí zdroj důležitých živin během zimy. Kysané zelí se skladovalo ve velikém množství už ve sklepích starých Řeků a Římanů a v 16. století bylo tak velice oblíbené, že si vysloužilo název „všelék“. Mělo svůj význam i v mořeplavbě – například bez něj by možná tehdy ani nebyla objevena Amerika, neboť právě kysané zelí to bylo, jež napěchováno v sudech provázelo Kryštofa Kolumba na jeho plavbách a chránilo námořníky před tolik obávanými kurdějemi nebo kapitán Cook si s sebou na cesty brával zásoby kysaného zelí, které, díky obsahu vitamínu C, pomáhalo zabránit kurdějím. Německé námořnictvo v tomto pokračovalo dokonce i v dobách, kdy to britské přešlo na citróny.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné potraviny.", "content": "Kysané zelí, případně jeho způsob zpracování není čistě evropskou záležitostí. Můžeme jej například nalézt v podobě korejského kimčchi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kysané zelí (kyselé zelí) je jemně nakrájené hlávkové zelí, které bylo zkvašeno za pomoci bakterií mléčného kvašení (\"Leuconostoc\", \"Lactobacillus\" a \"Pediococcus\"). Má charakteristickou kyselou chuť způsobenou kyselinou mléčnou, která vznikla kvašením cukrů obsažených v nakrájeném zelí.", "tgt_summary": "Sauerkraut (;, lit. \"sour cabbage\") is finely cut raw cabbage that has been fermented by various lactic acid bacteria. It has a long shelf life and a distinctive sour flavor, both of which result from the lactic acid formed when the bacteria ferment the sugars in the cabbage leaves.", "id": 703244}
{"src_title": "Klíšťová encefalitida", "tgt_title": "Tick-borne encephalitis", "src_document": [{"title": "Onemocnění.", "content": "Inkubační doba klíšťové encefalitidy bývá 7 až 14 dnů, může být však i měsíc. Obecně lze říci, že nemoc probíhá hůře u dospělých než u dětí a že po setkání s virem získává člověk s normálně pracujícím imunitním systémem imunitu proti typu viru, který jej napadl, a případně i proti příbuzným virům. Tato imunita však není trvalá, postupem času slábne. Nemoc (pokud vůbec propukne) může mít podobu jen lehkých bolestí hlavy a zvýšené teploty nebo (ve druhé fázi) těžký průběh spojený s prudkými bolestmi hlavy, vysokými horečkami, dezorientací, poruchami motorické koordinace, ztuhnutím šíje, atd. Při těžkém průběhu může dojít k úmrtí nebo k dlouhodobějším či doživotním následkům v podobě ochrnutí, poruchám soustředění či snížení intelektuálního výkonu.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos.", "content": "Hlavní přenos se odehrává prostřednictvím infikovaných klíšťat, přičemž přirozeným rezervoárem virů jsou zejména hlodavci. Existuje i přenos alimentární cestou skrz tepelně neupravený kozí či ovčí sýr a mléčné výrobky. Známý je případ epidemie ze slovenské Rožňavy, kde v roce 1951 onemocnělo na 600 lidí touto nemocí v důsledku konzumace infikovaného mléka. V roce 1999 bylo na Vsetínsku diagnostikováno 22 případů, u nichž k nakažení došlo patrně v důsledku pozření ovčího sýra vyrobeného z infikovaného mléka. Nemoci, u nichž došlo k přenosu alimentární cestou, mají zpravidla lehčí průběh.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba a prevence.", "content": "Relativně účinnou prevencí je očkování, jelikož se však klíšťová encefalitida vyskytuje v řadě typů a očkování nebývají komplexní, je třeba zvolit očkovací látku postihující rizika dané oblasti (např. střední Evropy). Očkování proti konkrétním typům poskytuje i částečnou imunitu proti sérologicky příbuzným typům, ale tato poučka neplatí zcela obecně. Očkování se doporučuje u lidí pracujících v rizikových profesích či zabývajících se rizikovými činnostmi (např. tábory v přírodě). Zejména pak pokud jde o lidi, kteří toto provozují v rizikových oblastech, za něž je považováno území, na němž podíl infikovaných klíšťat přesáhne obvyklé 1 %. Po přeočkování po 3 letech je nutné neustálé přeočkovávání po 5 až 6 letech. V roce 2014 již očkování vyhledalo 23 % české populace, nárůst je připisován kladnému postoji zdravotních pojišťoven a jejich fondům prevence.Jedinou možnou léčbu představuje podpůrná léčba (vitamíny a léky tlumící sekundární projevy nemoci) a klid na lůžku. U závažných případů se podává interferon.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Nemoc se vyskytuje na řadě míst v Evropě a Asii, obecně lze říci, že je spojena s rozšířením klíšťat a většina případů je soustředěna do ohniskových oblastí, kde se infikovaná klíšťata v hojné míře vyskytují. Obecně lze říci, že počet případů dlouhodobě mírně roste a plocha rizikových oblastí se pomalu rozšiřuje.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "V Česku představují nejvíce rizikovou oblast jižní Čechy a obecně okolí Vltavy a Berounky, kromě toho se za vysoce rizikové označují některé části Jeseníků a Českomoravské vrchoviny. V Českých Budějovicích se výzkumem klíšťové encefalitidy intenzivně zabývají vědci z Parazitologického ústavu AV ČR. Zdroj:. www.hledamzdravi.cz, In: \"Zdravotní pojišťovny přispívají na očkování klíšťové encefalitidy\" [online]. April 3, 2015 [vid. 2015-5-27]. Dostupné z: https://www.google.cz/webhp?sourceid=chrome-instant&ion=1&espv=2&ie=UTF-8#q=kl%C3%AD%C5%A1%C5%A5ov%C3%A1+encefalitida", "section_level": 1}], "src_summary": "Klíšťová encefalitida (též klíšťový zánět mozku) je infekční virové onemocnění napadající mozek a mozkové blány, které často probíhá lehce nebo inaparentně. Přenos původců ze skupiny \"Flaviviridae\" se uskutečňuje klíšťaty nebo alimentární cestou.", "tgt_summary": "Tick-borne encephalitis (TBE) is a viral infectious disease involving the central nervous system. The disease most often manifests as meningitis, encephalitis, or meningoencephalitis. Long-lasting or permanent neuropsychiatric consequences are observed in 10 to 20% of infected patients. ", "id": 335702}
{"src_title": "Hans Egede", "tgt_title": "Hans Egede", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se na severu Norska, na ostrově Hinnøya. Roku 1704 odešel do Dánska, aby zde na Kodaňské univerzitě studoval teologii. Po promoci se vrátil do Norska. V dubnu 1707 byl vysvěcen na luterského kněze a přidělen k farnosti na souostroví Lofoty. Zde se často setkával s vyprávěními o kolonizačních cestách starých Norů do Grónska. Roku 1711 si tedy vyžádal od krále Frederika IV. Dánského (krále Dánsko-Norska) povolení k misijní cestě a obnovení částečných koloniálních nároků (plná kolonizační práva Egede nezískal kvůli obavám z negativní reakce Nizozemí). Egede pak v Bergenu založil Grónskou společnost (\"Det Bergen Grønlandske Compagnie\") a 2. května 1721 vyplul na lodi \"Haabet\" (\"Naděje\") směrem ke grónskému ostrovu (o němž se tehdy ovšem Evropané domnívali, že jde o poloostrov), a to spolu s dalšími čtyřiceti kolonisty. Během cesty měli mimochodem spatřit obřího „vodního hada“. 3. července výprava přistála ve fjordu Nuup Kangerlua, načež zde Egede vyhlásil „kolonii Haabets“. Na ostrově Kangeq (i ten Egede přejmenoval na Haabet Oe) si poté zřídil malou základnu. Několik měsíců pak hledal potomky starých norských kolonistů, ale žádné nenašel. Všude se setkával jen s Inuity. Naučil se tedy jejich jazyk a začal se šířením křesťanství. V zimě pak velká část kolonistů onemocněla kurdějemi a vrátila se domů. Egede a jeho rodina zůstali. V roce 1722 jim těžké podmínky zjednodušila zásobovací loď, kterou jim poslal král. Roku 1724 se mu podařilo pokřtít první dítě, které pak odeslal do Dánska, kde toto dítě inspirovalo Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa k misii Jednoty bratrské v Grónsku. Roku 1728 dorazila další zásobovací expedice vedená Clausem Paarssem a založila pevnost Godt-Haab (budoucí město Godthåb). I Paarssovy muže však kosily ve velkém kurděje, až král ztratil trpělivost a většinu kolonistů odvolal. Egede však znovu zůstal. Roku 1729 nechal v Dánsku vydat knihu \"Det gamle Grønlands nye Perlustration\". Další zásobovací výprava roku 1733 s sebou přivezla i českobratrské misionáře (Moravské bratry) pod vedením Jacoba Severina. Ti založili základnu Neu-Herrnhut, jádro budoucího hlavního města Grónska Nuuk. Krom toho s sebou však přivezli též neštovice, které začaly decimovat Inuity, ale zasáhly i jedno z Egedových dětí, které zemřelo. Egede se s jeho tělem vrátil do Kodaně, jeho úkoly na ostrově převzal syn Poul. V Dánsku byl pak Egede roku 1741 jmenován biskupem Grónska. Roku 1747 vydal katechismus určený pro specifické grónské podmínky. V Grónsku po něm později bylo pojmenováno město Egedesminde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Poulsen Egede (31. leden 1686, Harstad – 5. listopad 1758, Falster) byl dánsko-norský luteránský misionář, který proslul svou misií v Grónsku. Šířil v této zemi nejen křesťanství, ale obnovil zde po stovkách let i dánsko-norský vliv.", "tgt_summary": "Hans Poulsen Egede (31 January 1686 – 5 November 1758) was a Dano-Norwegian Lutheran missionary who launched mission efforts to Greenland, which led him to be styled the Apostle of Greenland. He established a successful mission among the Inuit and is credited with revitalizing Dano-Norwegian interest in the island after contact had been broken for hundreds of years. He founded Greenland's capital Godthåb, now known as Nuuk.", "id": 559264}
{"src_title": "Amenhotep, syn Hapuův", "tgt_title": "Amenhotep, son of Hapu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pocházel z města Hutherib (řecky Athribis) v 10. dolnoegyptském kraji v nilské deltě a kariéru zahájil jako vojenský písař. Přibližně až do padesátého roku svého věku působil ve svém rodišti, kde byl významným činitelem místní správy a prvním knězem tamního chrámu boha Hora-Chenticheje. Do hlavního města byl povolán jako písař odvedenců pracujících na královským monumentech a organizoval jejich nasazení na konkrétních stavbách po celém Egyptě. Patrně byl velmi úspěšný, protože krátce na to byl povýšen na „ředitele všech královských staveb“. Není jasné, jaký byl obsah tohoto jeho titulu spojujícího jej s dozorem nad všemi královskými pracemi. Pokud je správné jeho chápání jako označení architekta, pak by Amenhotep, syn Hapuův zbudoval pro Amenhotepa III. všechny významné monumenty, zejména panovníkův zádušní chrám (dnes z něj zůstávají jen dvě kolosální sochy označované jako tzv. Memnonovy kolosy) a zásadní úpravy karnackého chrámu ve starověkém Vesetu; projektem luxorského chrámu ale byli pověřeni jiní architekti, dvojčata Hor a Sutej. O práci, kterou vykonával, Amenhotep sám prohlásil: \"„Nenapodoboval jsem nic, co bylo pořízeno dříve... dosud nikdo jiný nic takového neučinil od časů založení Obou zemí.“\" Ve 30./31. roce vlády Amenhotepa III. byl pověřen organizací významné oslavy královského jubilea sed, na níž sehrál rituální roli následníka místo nedávno zemřelého korunního prince Thutmose. Krátce poté, snad i jako odměnu, Amenhotep, syn Hapuův obdržel ve 31. roce vlády výjimečnou poctu: jako jediné známé soukromé osobě mu bylo dovoleno vybudovat si už za života po vzoru panovníků chrám pro vlastní zádušní kult, a to v místě královské nekropole v dnešním Medínit Habu. O Amenhotepově výjimečnosti v očích současníků svědčí také to, že jeho sochy byly vztyčeny v karnackém chrámu. Na jedné z nich o sobě říká: \"„Byl jsem uveden do boží knihy, viděl jsem, jak na Thovtovi spočívá záře, a byl jsem obdařen jeho tajemstvími.“\" Ačkoli nebyl knězem Amonova chrámu, další z jeho soch jej představuje jako králem ustanoveného prostředníka mezi tímto bohem a lidmi: \"„jsem mluvčí jmenovaný králem, abych vyslechl vaše prosby“\" a přetlumočil je Amonovi. V návaznosti na to český esoterik Jaromír Kozák pokládá za „velmi pravděpodobné, že napsal... řadu duchovních textů“ egyptské náboženské literatury, nicméně neexistuje žádný věrohodný egyptologický doklad pro taková tvrzení. Amenhotep, syn Hapuův zemřel pravděpodobně po oslavě druhého královského jubilea, tedy ve 33./34. roce vlády Amenhotepa III., nelze to však tvrdit s určitostí. Podle Manehtova podání, jak je interpretuje např. britský egyptolog a popularizátor této vědy Carl Nicholas Reeves, sehrál Amenhotep, syn Hapuův významnou roli v novém formulování pojetí královské moci v době Amenhotepa III., v jeho důrazném napojení na sluneční kult manifestovaném právně od prvních oslav královského jubilea a poté v jeho následném kontinuálním rozvíjení v první fázi Achnatonovy náboženské reformy. Nakonec však měl být zklamán počínaním nového panovníka a začal se obávat trestu bohů, který stihne jej i celou zemi; proto krále varoval dopisem a spáchal sebevraždu. Reeves se dokonce domnívá, že existují zachycení skutečné Amenhotepovy podoby – pokládá za ně dva sádrové odlitky mužské tváře, které byly nalezeny v dílně sochaře Thutmose v Achetatonu. Ani pro tyto domněnky nicméně neexistuje přímý důkaz. Je nepochybné, že Amenhotep, syn Hapuův pro své výjimečné osobní a duševní schopnosti za svého života požíval velké vážnosti a že se mu dostalo řady zcela ojedinělých poct; o konkrétních důvodech však dnes lze jen spekulovat. Provozování jeho zádušního chrámu je doloženo ještě v době 21. dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Amenhotep jako bůh.", "content": "V nápisu z doby 22. dynastie je Amenhotep oslovován jako \"„velký svým jménem, znalý tajné síly minulých slov, která pocházejí z časů předků.“\" Nejpozději v ptolemaiovské době byl i oficiálně uctíván jako božský mudrc a léčitel, jeho kult však měl pouze lokální význam a nerozšířil se mimo oblast Vesetu, kde byl spojován do kultické dvojice s Imhotepem. Jeho svatyně se nacházely v chrámu v Karnaku, v Dér el-Medíně a v tehdy už dávno nefunkčním chrámu panovnice Hatšepsuty Džeser-Džeseru v Dér el-Bahrí. Jako bůh byl pokládán za syna Thovta a Hathory, někdy je jako jeho božský otec uváděn Hapi a matka Sešat. Amenhotepova ikonografie zůstala poměrně jednoduchá a nijak se nelišila od zobrazení, která vznikla za jeho života. Byl zobrazován jako písař sedící na rohoži s papyrovým svitkem v rukou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amenhotep, syn Hapuův (znám též pod jménem Huj, Manehto jej označuje jako Paapida, což je pořečtená verze egyptského přizviska \"sa Hapi\" – „syn Hapuův“) byl vezír a významný hodnostář, královský písař a „ředitel všech královských staveb“ ve starověkém Egyptě za vlády panovníka 18. dynastie Amenhotepa III., patrně nejmocnější dvořan jeho doby. Narodil se kolem roku 1430 př. n. l. a dožil se asi 80 let. Za svého života byl pokládán za mimořádnou osobnost; po smrti mu byly prokazovány pocty blízké kultu panovníků, později byl považován za jednoho z bohů. Uctíván byl zejména v ptolemaiovské době.", "tgt_summary": "Amenhotep, son of Hapu (transcribed \"jmn-ḥtp z
", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura, chronologicky.", "content": "Související periodika", "section_level": 2}], "src_summary": "Sokoli (Falconiformes) jsou řád ptáků. Falconiformes byl donedávna název řádu dravců, do něhož byla řazena jako jedna z čeledí čeleď sokolovití (Falconidae). Na základě publikovaných fylogenetických analýz (2006, 2008) dokládajících, že sokolovití nejsou přímo příbuzní s dravci, vznikl řád Falconiformes čili sokoli a řád Accipitriformes čili dravci.", "tgt_summary": "The falcons and caracaras are around 60 species of diurnal birds of prey that make up the order Falconiformes. The family is divided into two subfamilies, Polyborinae, which includes the caracaras and forest falcons, and Falconinae, the falcons, kestrels and falconets (\"Microhierax\" and \"Spiziapteryx\").", "id": 2396887}
{"src_title": "Vim", "tgt_title": "Vim (text editor)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1988 napsal Bram Moolenaar obdobu editoru Vi pro Amigu, tento program byl založen na kódu editoru Vi (SteVIe), proto byl pojmenován Vi IMitation. Roku 1991 byla uveřejněna první veřejná verze tohoto editoru – Vim 1.14. Tato verze byla stále dostupná pouze pro Amigy, na UNIX byla přenesena až verze 1.22, kdy došlo k celé řadě vylepšení. S příchodem verze 2.0 (prosinec 1993) se editor přejmenoval na Vi IMproved. Další přelomovou byla verze 3 (1994), kdy se objevila podpora více oken a verze 4 z roku 1996: do editoru byla zapracována možnost grafického rozhraní. Další v pořadí byla verze 5 (1998), kde největší změnou bylo zvýrazňování syntaxe. Verze 6 (z roku 2001) přinesla skládání (folding), podporu UTF-8 a vylepšení pro více jazyků, svislá okna či víceřádkové regulární výrazy. Hlavními novinkami verze 7 z roku 2006 je průběžná kontrola textu (spell checking), inteligentní doplňování textu, panely pro dokumenty, lepší práce s historií změn a další vylepšení. Osmá verze (2016) přinesla asynchronní I/O operace, podporu JSONu, podporu psaní uživatelských úloh (jobs), spouštění úloh v určitý čas jednorázově i opakovaně (timers), správu pluginů metodou balíčků a opravení chyb. Poslední verze 8.1 má jako hlavní novinku integrovaný terminál. Roku 2002 byla změněna licence směrem k licencím typu GPL, což umožnilo využít Vim jako základní editor v některých linuxových distribucích. Tato změna licence byla umožněna faktem, že z původního kódu, který Bram Moolenaar využil, již ve Vimu nezůstalo nic.", "section_level": 1}, {"title": "Režimy editoru Vim.", "content": "Editor Vim má podobně jako jeho předchůdce vi tři režimy práce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vim (výslovnost ; zkratka z Vi IMproved) je open source textový editor, který lze spustit v prostředí většiny operačních systémů. Je oblíbený zejména mezi zkušenými uživateli operačních systémů unixového typu. Kromě klasického Vimu existuje celá řada editorů, které jsou založeny na principu Vimu, ale mají nějaké specifické vlastnosti např. Yzis pro prostředí KDE.", "tgt_summary": "Vim (; a contraction of Vi IMproved) is a clone, with additions, of Bill Joy's vi text editor program for Unix. Vim's author, Bram Moolenaar, based it on the source code for a port of the Stevie editor to the Amiga and released a version to the public in 1991. Vim is designed for use both from a command-line interface and as a standalone application in a graphical user interface. Vim is free and open-source software and is released under a license that includes some charityware clauses, encouraging users who enjoy the software to consider donating to children in Uganda. The license is compatible with the GNU General Public License through a special clause allowing distribution of modified copies \"under the GNU GPL version 2 or any later version\". ", "id": 1835420}
{"src_title": "Mezinárodní astronomická unie", "tgt_title": "International Astronomical Union", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Mezinárodní astronomická unie je členem Mezinárodního vědeckého koncilu. Je mezinárodně uznávaná jako společnost zodpovědná za pojmenování hvězd, planet, planetek a jiných kosmických těles a fenoménů ve vědecké komunitě. Jejím hlavním cílem je však pomocí mezinárodní spolupráce prosazovat a zabezpečovat rozvoj astronomie.", "section_level": 1}, {"title": "Členové a struktura.", "content": "Unie má téměř 10 000 členů – profesionálních astronomů z celého světa; nejvíce jich je z USA. Z České republiky je 109 členů – mj. Jiří Grygar, Luboš Perek, Petr Heinzel, Jana Tichá nebo Jiří Borovička. Kromě individuálních členů sdružuje IAU přes 60 národních sdružení, která reprezentují státy zapojené do její činnosti. Českou republiku v Mezinárodní astronomické unii zastupuje Český národní komitét astronomický. Jeho předsedou je pracovník Astronomického ústavu Akademie věd a předseda organizačního výboru pražského astronomického kongresu Jan Palouš.", "section_level": 1}, {"title": "Astronomický kongres.", "content": "Nejvyšším orgánem Mezinárodní astronomické unie je valné shromáždění, obecně zvané astronomický kongres. Koná se pravidelně každé tři roky (kromě období 2. světové války). První shromáždění se konalo v roce 1922, v Římě. 26. valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie se konalo ve dnech 14. – 26. srpna 2006 v Kongresovém centru v Praze. V roce 2015 se konal kongres na Havaji.", "section_level": 2}, {"title": "Současné a nadcházející kongresy.", "content": "30. kongres | 2018 | Vídeň, Rakousko
31. kongres | 2021 | Pusan, Jižní Korea
", "section_level": 3}, {"title": "Historie kongresů.", "content": "1. kongres | 1922 | Řím, Itálie
2. kongres | 1925 | Cambridge, UK
3. kongres | 1928 | Leiden, Nizozemsko
4. kongres | 1932 | Cambridge, USA
5. kongres | 1935 | Paříž, Francie
6. kongres | 1938 | Stockholm, Švédsko
7. kongres | 1948 | Zürich, Švycarsko
8. kongres | 1952 | Řím, Itálie
9. kongres | 1955 | Dublin, Irsko
10. kongres | 1958 | Moskva, Sovětský svaz
11. kongres | 1961 | Berkeley, USA
12. kongres | 1964 | Hamburk, Západní Německo (SRN)
13. kongres | 1967 | Praha, Československo
14. kongres | 1970 | Brighton, UK
15. kongres | 1973 | Sydney, Austrálie
16. kongres | 1976 | Grenoble, Francie
17. kongres | 1979 | Montreal, Kanada
18. kongres | 1982 | Patras, Řecko
19. kongres | 1985 | Nové Dillí, Indie
20. kongres | 1988 | Baltimore, USA
21. kongres | 1991 | Buenos Aires, Argentina
22. kongres | 1994 |
23. kongres | 1997 | Kyoto, Japonsko
24. kongres | 2000 | Manchester, UK
25. kongres | 2003 | Sydney, Austrálie
26. kongres | 2006 | Praha, Česká republika
27. kongres | 2009 | Rio de Janeiro, Brazílie
28. kongres | 2012 | Peking, Čína
29. kongres | 2015 | Honolulu, Havaj
", "section_level": 3}, {"title": "Prezident a výkonný výbor.", "content": "Mezi kongresy je nejvyšším orgánem Výkonný výbor, v jehož čele stojí prezident Mezinárodní astronomická unie. Je volen vždy na 3 roky na období mezi kongresy. Od roku 2006 je prezidentkou Catherine Cesarsky, bývalá ředitelka Evropské jižní observatoře. Dalším členem výkonného výboru je tzv. zvolený prezident (). Jde o praxi z posledních 20 let, kdy nový prezident je zvolen již na předcházejícím kongresu, ale než nastoupí do úřadu, vykonává první 3 roky tuto funkci, která odpovídá prvnímu viceprezidentovi. V období 2006 – 2009 je zvoleným prezidentem Robert Williams z Space Telescope Science Institute (USA). Ve výboru jsou dále generální sekretář (v současnosti Karel A. van der Hucht z Holandska), jeho asistent a 6 viceprezidentů. Všichni tito funkcionáři jsou voleni kongresem.", "section_level": 2}, {"title": "Komise.", "content": "Dalšími velmi důležitými orgány IAU jsou odborné komise. V současnosti jich pracuje 40 a jsou sloučeny do 12 divizí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezinárodní astronomická unie (International Astronomical Union, zkráceně IAU) je mezinárodní organizace, která sdružuje profesionální astronomy a národní astronomické společnosti světa. Byla založena v roce 1919 a sídlí v Paříži. Její prezidentkou je v současnosti Catherine Cesarsky.", "tgt_summary": "The International Astronomical Union (IAU;, UAI) is an international association of professional astronomers, at the PhD level and beyond, active in professional research and education in astronomy. Among other activities, it acts as the recognized authority for assigning designations and names to celestial bodies (stars, planets, asteroids, etc.) and any surface features on them. ", "id": 393327}
{"src_title": "Willy Messerschmitt", "tgt_title": "Willy Messerschmitt", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra.", "content": "Technicky nadaný byl Messerschmitt již od mládí – své první letadlo navrhl ještě jako student Vysoké školy technické v Mnichově, kterou absolvoval v roce 1923. V tomto roce Messerschmitt založil v Bambergu leteckou továrnu Messerschmitt Flugzeugbau Gesselschaft. Od roku 1927 Messerschmitt pracoval jako hlavní konstruktér ve firmě Bayerische Flugzeugwerke AG v Augsburgu. Na konci dvacátých let se Willy Messerschmitt stal přívržencem Adolfa Hitlera a jeho nacistickému hnutí – nacismu zůstal věrný až do konce druhé světové války. Již od počátku své konstruktérské kariéry se Messerschmitt věnoval vývoji a výrobě mnoha typů bezmotorových, motorových i tryskových letadel, v roce 1926 v jeho konstrukční kanceláři vzniklo čtyřsedadlové celokovové dopravní letadlo M-18, o dva roky později větší verze téhož letounu nazvaná M-20, v roce 1929 vyvinul dvoumístný sportovní jednomotorový dolnoplošník M 23. V roce 1934 Messerschmitt navrhl celokovový turistický letoun Bf 108 Taifun, letoun, s nímž bylo v roce 1939 dosaženo výškového rekordu 9075 metrů. Ve stejném roce v Messerschmittově konstrukční kanceláři vznikl na zakázku pro Luftwaffe později proslulý letoun Bf 109, který se později stal nejvíce vyráběným stíhacím letadlem druhé světové války. V roce 1937 se Messerschmitt stal profesorem na mnichovské Vysoké škole technické. O rok později se augsburská letecká společnost sloučila s původní bamberskou messerschmittovou továrnou a tak vznikla firma Messerschmitt Aktien Gessellschaft.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné období.", "content": "Letadla vyrobena Messerschmittovou továrnou za druhé světové války nacházely své uplatnění v německé Luftwaffe – kromě již zmíněných strojů Bf 109 to byla zejména dvoumístná dvoumotorová víceúčelová bojová letadla Bf 110, vyráběná od roku 1939 a dosahující rychlosti až 545 km/h. Koncem války společnost vyvinula první bojové letadlo s raketovým pohonem, letoun Me 163B Komet, který v roce 1941 jako první letoun dosáhl rychlosti vyšší než 1000 km/h, a první sériově vyráběný bojový letoun s proudovým pohonem, Me 262 Schwalbe (česky \"Vlaštovka\"). Od roku 1942 se vyráběl obří vojenský transportní letoun Me 323 Gigant, který byl schopen s pětičlennou posádkou přemístit až 12 tun nákladu nebo 120 vojáků, při maximální rychlosti 218 km/h. V těchto letech vznikl i speciál Me 209, letoun projektovaný pro rekordní lety, který v letech 1939-1969 držel světový rychlostní rekord letadel s pístovým motorem, a to výkonem 755 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Po skončení druhé světové války zadržela Willyho Messerschmitta americká armáda, v roce 1948 byl odsouzen za kolaboraci s nacisty. Po 2 letech věznění byl propuštěn a vrátil se do vedení své továrny. Továrna vyráběla na začátku 50. let šicí stroje, montované domy a motorové tříkolky. Nějaký čas žil ve Španělsku, kde byl poradcem frankistické vlády a podílel se na vývoji letadel ve společnosti Hispano-Aviación. Vedl vývoj egyptského stíhacího letounu Helwan HA-300. Letadla v Německu začal znovu vyrábět roku 1955, o rok později dodával v licenci pro Bundeswehr cvičné a bitevní letouny (např. americký Lockheed F-104 Starfighter). Na konci šedesátých let, v roce 1969, vznikla několikanásobnou fúzí společnost Messerschmitt-Bölkow-Blohm GmbH, jejímž byl Messerschmitt čestným předsedou a která vyráběla letadla, vrtulníky, vojenské řízené střely, družice a další techniku. Willy Messerschmitt zemřel 15. září 1978 v nemocnici Mnichově ve věku 80 let za nezveřejněných okolností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm (Willy) Emil Messerschmitt (26. června 1898 Frankfurt nad Mohanem – 15. září 1978 Mnichov) byl německý letecký konstruktér a průmyslník, v jehož konstrukční kanceláři byl vyvinut letoun Bf 109, dosud nejvíce vyráběný stíhací letoun v historii. Celkem se jich vyrobilo asi 35 000 kusů.", "tgt_summary": "Wilhelm Emil \"Willy\" Messerschmitt (; 26 June 1898 – 15 September 1978) was a German aircraft designer and manufacturer. In 1934, in collaboration with Walter Rethel, he designed the Messerschmitt Bf 109, which became the most important fighter aircraft in the Luftwaffe as Germany rearmed prior to World War II. It remains the second most-produced warplane in history, with some 34,000 built, behind the Soviet Ilyushin Il-2. Another Messerschmitt aircraft, first called \"Bf 109R\", purpose-built for record setting, but later redesignated Messerschmitt Me 209, broke the absolute world airspeed record and held the world speed record for propeller-driven aircraft until 1969. Messerschmitt's firm also produced the first jet-powered fighter to enter service — the Messerschmitt Me 262.", "id": 2311093}
{"src_title": "Vřesoviště", "tgt_title": "Heath", "src_document": [{"title": "Charakteristika evropských vřesovišť.", "content": "Větší část evropských vřesovišť vznikla sekundárně, tedy činností člověka, vykácením původních lesů (převážně acidofilních doubrav) a následným managementem pastvou, vypalováním či strháváním drnů. Půda, na níž rostou, bývá velmi kyselá a neúrodná, často písčitá, proto neudrží vodu. Stálezelené či poloopadavé keříčky mají na takto neproduktivním stanovišti konkurenční výhodu nad jinou vegetací v tom, že nemusí každý rok obnovovat své nadzemní části, oproti hemikryprofytům jsou však náchylnější na mráz. Největší druhové diverzity proto evropská vřesoviště dosahují v atlantické části kontinentu s mírnými zimami, tedy v západní Evropě a na Britských ostrovech. Zde jsou tvořena jak vřesovcovitými rostlinami vřesem obecným (\"Calluna vulgaris\"), několika druhy vřesovců (\"Erica\", např. vřesovec čtyřřadý) nebo dabécií kantabrijskou, tak i žlutě kvetoucími bobovitými keři z rodů kručinka (\"Genista\") a hlodáš (\"Ulex\"). Směrem na východ do nitra kontinetu ubývá oceanických druhů, kontinentální vřesoviště jsou zpravidla tvořena pouze vřesem, případně brusnicemi borůvkou a brusinkou. Častými doprovodnými dřevinami jsou jalovec obecný a borovice lesní, z bylin se vyskytují acidofilní trávy jako metlička křivolaká, tomka vonná, kostřava ovčí, z širokolistých rostlin jestřábník chlupáček, pavinec horský nebo hvozdík kartouzek. Po opuštění pastvy a ukončení obhospodařování dochází k obohacování vřesovišť živinami, což má za následek jejich zarůstání acidofilními trávníky a případně také sukcesi křovin a lesa. Sukcesně stabilní primární vřesoviště lze najít například na místech silně ovlivněných větrem (vyfoukávané pobřežní pláně), na písčitých dunách, v alpínském vegetačním stupni hor nebo v arktické tundře. Zde se jedná o stanoviště, z nichž vítr vyfoukává v zimě sněhovou pokrývku, v létě pak půdní částice s živinami; výsledkem je výrazně ochuzené společenstvo s dominancí vřesu a různých keříčkovitých lišejníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vřesoviště je otevřený keřovitý biotop, který vzniká na neúrodných kyselých půdách. Jsou rozšířena po celém světě, v Austrálii, Jižní Africe, Kalifornii, na Nové Kaledonii, v Chile a ve Středozemí. Vyjma těchto rozlehlých celků se však vyskytují i na lokalitách roztroušených po celém světě, včetně České republiky. Český název je odvozen od vřesu (\"Calluna\"), který je velmi často dominantním druhem na vřesovištích. Vřesoviště je také prvek zahradní architektury používaný v sadovnické tvorbě.", "tgt_summary": "A heath () is a shrubland habitat found mainly on free-draining infertile, acidic soils and is characterised by open, low-growing woody vegetation. Moorland is generally related to high-ground heaths with—especially in Great Britain—a cooler and damper climate. ", "id": 12590}
{"src_title": "Rakouská lidová strana", "tgt_title": "Austrian People's Party", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznikla jako následovník Christlichsoziale Partei, kterou založil Karl Lueger. ÖVP byla založena 17. dubna 1945 ve Vídni Leopoldem Kulschakem, Hansem Pertnerem, Loisem Weinbergrem, Juliem Raabem a Felixem Hurdesem. Většina členů ÖVP byla před tím členy Křesťanskosociální strany Rakouska. Pět dní před založením ÖVP byla Vídeň osvobozena Rudou armádou. Karl Renner (SPÖ) byl pověřen sestavením vlády, tvořené všemi stranami (SPÖ, ÖVP a KPÖ). Do roku 1966 byla členem velké koalice s SPÖ. Ve volbách 6. března 1966 získala ÖVP 4 mandáty navíc a tím i absolutní většinu. Josef Klaus sestavil první vládu jedné strany Druhé republiky. V roku 1970 však SPÖ získala většinu (ÖVP ztratila 7 hlasů). SPÖ vytvořila vládu s účastí FPÖ. V roku 1979 odstoupil předseda strany Josef Taus; novým předsedou se stal Alois Mock, který zahájil reformu ÖVP. Od roku 1986 do roku 1995 a od roku 2006 je ÖVP členem velké koalice s SPÖ. V září 2008 se konaly předčasné volby, které vyhrála opět SPÖ. Strana následně znovu utvořila velkou koalici s ÖVP, čímž vznikla první vládu Wernera Faymanna. Novým předsedou ÖVP se stal Josef Pröll. Po dalších volbách v roce 2013 ÖVP znovu utvořila koalici se sociálními demokraty a její zástupci zasedli ve druhé vládě Wernera Faymanna, později i s novým kancléřem Christianem Kernem (SPÖ). Od srpna 2014 do května 2017 byl v čele ÖVP Reinhold Mitterlehner, který vystřídal Michaela Spindeleggera. Lidová strana Rakouska vyhrála parlamentní volby roku 2017 se ziskem 31,47 % hlasů, což bylo o 7,66 % více než v roce 2013. Získala tak 62 poslaneckých mandátů ze 183, tedy o 16 více. Současným předsedou strany je nový spolkový kancléř Sebastian Kurz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakouská lidová strana (: Österreichische Volkspartei, ÖVP) je jednou z dvou největších politických stran Rakouska. Je vnímána jako křesťansko-sociální strana a je zaměřena zejména na konzervativní voliče. Od roku 1945 se účastnila 14 z 26 vlád Rakouska.", "tgt_summary": "The Austrian People's Party (, ÖVP) is a conservative and Christian-democratic political party in Austria. An unofficial successor to the Christian Social Party of the late 19th and early 20th centuries, it was founded immediately following the reestablishment of the Republic of Austria in 1945 and since then has been one of the two largest Austrian political parties with the Social Democratic Party of Austria (SPÖ). In federal governance, the ÖVP has spent most of the postwar era in a grand coalition with the SPÖ. However, the ÖVP won the 2017 Austrian legislative election, having the greatest number of seats and formed a coalition with the right-wing populist Freedom Party of Austria (FPÖ). Its chairman Sebastian Kurz is the youngest Chancellor in Austrian history and currently the world's youngest leader. ", "id": 1683945}
{"src_title": "Červoři", "tgt_title": "Gymnophiona", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Řád recentních (soudobých) červorů se dělí na deset čeledí:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Připomínají bezobratlé kroužkovce (např. žížaly). Mohou dosahovat délky až 1,5 metru. Červovitý vzhled jim dodává prstencovitá segmentace těla. Počet prstenců odpovídá počtu obratlů. Tělo je válcovité, bez končetin, ocas krátký. Hlava je tupá, ve tvaru projektilu, lebka je kompaktní; silná dolní čelist. Hlava slouží jako nástroj k vrtání chodeb v půdě, ve které červoři žijí. Na každé straně hlavy mezi nozdrou a okem jsou vysunovatelná tykadélka (tentakuly), pomocí nichž červoři vyhledávají potravu. Chybí sternum; žebra mají červoři nejvyvinutější ze všech obojživelníků. Plíce jsou protáhlé, levá plíce je často redukovaná; alveolární strukturu má jen pravá plíce; červorovec Eiseltův (\"Atretochoana eiselti\") plíce nemá. Ledviny červorů si zachovávají segmentární (metamerní) uspořádání. Oči a uši jsou zakrnělé (redukované oči jsou přerostlé průhlednou kůží; sluchové vnímání je omezeno). Samci mají kopulační orgán (phallodeum) tvořený vychlípitelnou částí stěny kloaky. Oplození je vnitřní. Vývoj potomstva může být v závislosti na druhu vnitřní (živorodost) i vnější (vejcorodost), v druhém případě přímý i nepřímý přes stadium vodní larvy. Potravu tvoří různí bezobratlí, u větších druhů i drobní obratlovci. Kůže červorů je hladká, pokrytá osifikovanými šupinami (uhličitan vápenatý); přítomno je tzv. kožní dýchání.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Červoři jsou jedinou skupinou obojživelníků s výhradně vnitřním oplozením. Samci při kopulaci vsunou kopulační orgán do samičí kloaky na 2–3 hodiny. Některé druhy jsou vejcorodé (asi 25 % druhů), některé živorodé (asi 75 %). Živorodé druhy se vyvíjejí v těle samice a živí se speciálními buňkami samice (např. ukousávání děložní sliznice matky). U samic byla zaznamenána péče o potomstvo, např. samice cecilky \"Microcaecilia dermatophaga\" jednak hlídá nakladená vajíčka, jednak se vylíhlá mláďata živí buňkami její pokožky, které jsou bohaté na tuk (okusují je speciálními zoubky). Mláďata cecílie kroužkované se živí sekretem žlázy na konci matčina ocasu a okusováním její pokožky. Samice červora cejlonského (\"Ichthyophis glutinosus\") ovíjejí vajíčka (viz obr.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Červoři (Gymnophiona) čili beznozí (Apoda) jsou jeden z řádů obojživelníků. Mají protáhlé červovité tělo s redukovanými končetinami. Žijí většinou skrytě v půdě, příp. ve vodě.", "tgt_summary": "Gymnophiona is the group of amphibians that includes the legless caecilians and all amphibians more closely related to them than to frogs or salamanders (the \"stem-caecilians\"). The name derives from the Greek words γυμνος (\"gymnos\", naked) and οφις (\"ophis\", snake), as the caecilians were originally thought to be related to snakes. The body is cylindrical dark brown or bluish black in colour. The skin is slimy and bears grooves or ringlike markings; there are minute dermal scales.", "id": 41548}
{"src_title": "Mol šatní", "tgt_title": "Tineola bisselliella", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Druh popsal švédský entomolog Arvid David Hummel v roce 1823. Pro mola šatního se taktéž používají následující pojmenování:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vajíčko.", "content": "Samička naklade 50–80 vajíček v jedné až dvou snůškách na vlněnou látku v tmavých, vlhkých a teplých místech. V případě, že je vyrušována, kladení vajíček neproběhne. Vajíčka však nejsou nijak upevněna, a proto je lze mechanicky odstranit, například je vyklepat či vykartáčovat ze zasažených tkanin. Nicméně jiný zdroj uvádí, že vajíčka jsou přichycena přilnavým sekretem. Za dva týdny se líhnou larvy a okamžitě se začínají živit okolním materiálem. Jiný zdroj uvádí, že za tepla se vajíčka líhnou během 4 až 10 dnů a za zimy pak okolo 21 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Housenka.", "content": "Z nakladených vajíček se přibližně za dva týdny líhnou malé bílé housenky s tmavší hlavičkou a válcovitým tělem o velikosti 1 mm. Okamžitě po vylíhnutí začínají některé larvy spřádat v napadených tkaninách chodbičky z hedvábí, ve kterých následně probíhá celý jejich vývoj a které larvy mola neopouštějí. Nicméně jsou známy i případy, kdy si larva chodbičku po několik dní netvořila. Za potravu housenkám slouží srst zvířat obsahující keratin (česky \"rohovina\") a tedy i všechny materiály, které se ze srsti vyrábí (například vlněné oblečení či koberce). V případě nedostatku této vhodné potravy jsou housenky mola schopné poškozovat i látky neobsahující keratin, tedy například výrobky z bavlny a lnu. Byly popsány dokonce i případy, kdy larvy mola požíraly své vlastní výkaly, tzv. koprofagie. Housenka se během svého vývoje svléká ze své schránky, která se jí stává malá. Svlékání probíhá 11 až 17krát a je ovlivňováno množstvím a kvalitou potravy a teplotou okolního prostředí. Pokud housenka mola šatního žije v lidském obydlí, má celoročně zajištěné vhodné podmínky pro svůj vývoj. Vývoj housenky trvá obvykle 35 dní, ale v případě nedostatku potravy, teplotě a vlhkosti se může prodloužit až na 2,5 roku. Před zakuklením dosahuje larva velikosti okolo 12 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Kukla.", "content": "Housenka po zakuklení vytvoří štíhlou kuklu okrové barvy nacházející se na konci chodbičky z hedvábí, kterou si housenka během svého vývoje stavěla. Délka hedvábného vlákna může dosahovat délky až 8 mm. Na stavbu kokonu potřebuje housenka 8 až 10 dní v létě a v případě zimy 3 až 4 týdny. Po zakuklení zůstává v tomto stádiu přibližně 6 týdnů (jiný zdroj uvádí 50 až 90 dní, ale v případě nepříznivých podmínek až 4 roky).", "section_level": 2}, {"title": "Dospělec.", "content": "Mol šatní je drobný motýlek, jeho světle okrová přední křídla měří 4 až 8 mm. Samička je menší než sameček. Na křídlech se nenachází žádná kresba, nicméně jsou vysoce lesklá a na okrajích křídel se nachází dlouhé třásně stejné barvy. Mol má dlouhé tenké nohy i tykadla. Na přední straně se nachází pár černých očí. Dospělci se objevují převážně na jaře a v létě, kdy vylétávají ze svého úkrytu. Ve večerních hodinách jsou aktivní hlavně samečci, kteří poletují po prostoru. Naproti tomu samičky žijí převážně usedle ve svých skrýších, které opouštějí jen zřídka, například během vyrušení člověkem či jiným zvířetem. V takovém případě se samičky snaží utéci do bezpečí během, nikoliv letem. Dospělci mola šatního nemají vyvinuté ústní ústrojí a nepřestavují tak přímé nebezpečí pro oblečení a další věci, jelikož se nepodílí na konzumaci vláken. Ta požírají pouze larvy. To by nás ale nemělo zmást. Škodlivost dospělců spočívá v tom, že se dále šíří a přivádějí na svět nové generace. Mol šatní se, v případě ideálních podmínek, dožívá od vajíčka po dospělce 65 až 90 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Tento druh se nachází po celém světě, nicméně ve státech se suchým klimatem jako je například americké Colorado není tak běžný. Jen zřídka létá v noci za světlem podobně jako jiné můry, namísto toho obvykle obývá tmavé místa jako jsou šatníky, prostor pod kobercem, pod skříněmi atd. Dospělec i larva mola šatního je schopna se protáhnout i úzkou mezerou, což jim umožňuje snadné prostupování celými budovami. Dospělci létají hlavně od dubna do října (jiný zdroj uvádí květen až září), ale uvnitř budov může létat celoročně. Nicméně většina poletujících motýlků jsou samci, jelikož samice dávají přednost běhu. Larvy jsou aktivní po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Housenka mola šatního nejvíc napadá tkaniny s obsahem keratinu (vlna, kůže či peří), nicméně v případě nedostatku této vhodné potravy jsou housenky mola schopné poškozovat i látky neobsahující keratin, tedy například výrobky z bavlny a lnu. Naproti tomu syntetické tkaniny jsou před ním v bezpečí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V případě ideálních podmínek je mol šatní schopen za rok vyvést až čtyři generace potomků. Po oplodnění samička vyhledává úkryt, kde položí jednu až dvě snůšky o počtu 40 až 50 vajíček (jiný zdroj uvádí 50 až 80), jelikož se z ní stane špatný letec. Vajíčka snáší během 2 až 3 týdnů. Po snůšce samička následně umírá. Oproti tomu sameček po spáření dále žije a pokračuje v rozmnožování do konce života.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické vztahy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Paraziti.", "content": "Bylo pozorováno, že larvy mola šatního jsou napadány parazity. Konkrétně se jedná o druhy z čeledi lumčíkovitých, a to \"Chremylus rubiginosus\" a \"Apanteles carpatur\".", "section_level": 2}, {"title": "Význam pro lidstvo.", "content": "Tento motýlek je v lidské společnosti považován za škůdce, jelikož je schopen poškodit výrobky obsahující keratin. Způsobuje tak škody v šatníku na oblečení, ale taktéž v rámci různých sbírek vycpaným exponátům, které proti němu nejsou dostatečně chráněny. Je natolik rozšířen, že boj s ním je téměř zbytečný. Z bytu do bytu se zejména v panelových domech dostává snadno šachtami vyplněnými izolačními materiály a textiliemi, které konzumují housenky.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana materiálů.", "content": "Před ničivými nálety můžeme své věci ochránit důkladnou čistotou ukládaných věcí, odstraňováním zbytků vln, větráním (jelikož moli nesnášejí průvan), vyklepáváním a vystavováním věcí mrazu. Dále lze do úložných prostor zavěsit speciální aromatické odpuzovače, či pytlíky naplněné bylinkami jako například sušenou mařinkou vonnou, rozmarýnem, vratičem, sušenou pomerančovou kůrou, levandulí, pelyňkem atd. Moly odpuzuje též vůně mýdla uloženého mezi oděvy či cedrového dřeva, které se vkládá do skříní ve formě špalíčků (doporučuje se po přibližně čtvrt roku povrch dřeva opět zdrsnit, aby se opět obnovil únik vůně). Vyjma těchto metod je možné pro odstranění mola využít i širokou škálu chemických prostředků jako například 1,4-dichlorbenzen či naftalen či tzv. lapačů napuštěných feromony. Lapače následně lákají samečky mola šatního, který se na lapač přichytí a následně hyne.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mol šatní (\"Tineola bisselliella\") je drobný motýlek z čeledi molovitých o velikosti mezi 4 až 8 milimetry, který je známý a obávaný škůdce v mnoha domácnostech. Motýlek je zajímavý tím, že k životu nepotřebuje pít, protože si potřebnou vodu vytváří metabolismem. Nicméně samotným škůdcem není dospělec motýlka, ale jeho larvy živící se keratinem neboli rohovinou obsaženou v některých přírodních materiálech. Jedná se tak o jeden z mála živočišných druhů, který je schopen trávit vlnu. ", "tgt_summary": "Tineola bisselliella, known as the common clothes moth, webbing clothes moth, or simply clothing moth, is a species of fungus moth (family Tineidae, subfamily Tineinae). It is the type species of its genus \"Tineola\" and was first described by Arvid David Hummel in 1823. The specific name is commonly misspelled \"biselliella\" – for example by G. A. W. Herrich-Schäffer, when he established \"Tineola\" in 1853. ", "id": 181147}
{"src_title": "Webová služba", "tgt_title": "Web service", "src_document": [{"title": "Komunikace po síti.", "content": "Webová služba je reprezentována softwarovým nebo hardwarovým agentem; ti mohou být různí, ale webová služba zůstává stále stejná. Během transakce je jeden agent \"žádajícím o službu\" a druhý \"poskytujícím službu\". Standardy používané specifikací webových služeb mají za úkol zajistit totožnou sémantiku obou agentů. Specifikace při provádění webové služby počítá se třemi účastníky. Jsou jimi již zmínění žadatel o službu a poskytovatel služby, třetí entitu představuje \"registr služeb\". Poskytovatel zveřejňuje definici služby v registru pomocí protokolů UDDI a WSDL. Žadatel o službu ji vyhledá, a pomocí definice, která mu byla poskytnuta registrem služby, se s poskytovatelem spojí. Webové služby používají pro přenos informací mezi stroji již zavedených protokolů. Důvodem je nedůvěra firewallů pro příchozí zprávy. Mechanismus tunelování tedy funguje tak, že SOAP zpráva se zabalí do obecného protokolu (např. HTTP, SMTP nebo MQseries), kterému firewall důvěřuje; po průchodu firewallem se příjemci dostane požadovaná zpráva. Protokol SOAP, který se stará o realizaci přenosu dat mezi žádajícím a poskytujícím agentem, umožňuje realizace komunikace typu: a definuje dva druhy účastníků přenosu zprávy:", "section_level": 1}, {"title": "Pohled na službu ze strany stroje.", "content": "Služba je strojem chápána jako množina síťových koncových bodů nebo portů, které jsou kontaktovány pomocí portů. Jednotlivé operace jsou reprezentovány jednotlivými typy portů. Porty chápejme jako adresy pro připojení k webové službě.", "section_level": 1}, {"title": "Přínosy webových služeb.", "content": "Hlavním přínosem webových služeb je přijetí jejích protokolů jako standardů mezi-systémové komunikace a tak vytvářejí vhodný nástroj pro komunikaci mezi firemními systémy a tím i zefektivnění Business-to-Business operací. Jako vedlejší přínos, ale stále velmi významný, se jeví přijetí protokolu SOAP jako standardu pro přenášení zpráv mezi programy nebo systémy. Mnoho programů tak nabízí rozhraní pro využívaní jejich nástrojů prostřednictvím zpráv SOAP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Webová služba je softwarový systém umožňující interakci dvou strojů na síti. Je popsána ve strojově zpracovatelném formátu, konkrétně WSDL. S webovou službou ostatní stroje komunikují způsobem, který je předepsaný v popisu služby, pomocí protokolu SOAP přepravené pomocí jiných, již zavedených protokolů, tzv. Tunelování firewallu. Důvodem pro tunelování je nedostatek důvěry ze strany firewallů již zavedených systémů. ", "tgt_summary": "The term Web service (WS) is either: In a Web service a Web technology such as HTTP—originally designed for human-to-machine communication—is used for transferring machine-readable file formats such as XML and JSON. ", "id": 898264}
{"src_title": "Imhotep", "tgt_title": "Imhotep", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "To, že Imhotep skutečně žil a nejde jen o mytickou postavu, dokazuje podstavec Džoserovy sochy, na němž je zapsáno jeho jméno spolu s tituly: Jeho jméno je uvedeno také na několika kamenných nádobách nalezených v podzemí Džoserovy pyramidy. Dalším dokladem Imhotepovy historicity je nápis tuší na obvodní zdi nedokončeného pyramidového komplexu Džoserova nástupce Sechemcheta. Tradicí nejpozději z doby přelomu 11. a 12. dynastie je Imhotepovi připisováno autorství nejstarší tzv. Knihy moudrých rad do života, tj. v Egyptě velmi oblíbeného veršovaného literárního útvaru s didaktickým zaměřením (dnes jsou tyto skladby označovány jako egyptská naučení), takže je nejstarším známým egyptským mudrcem a spolu s dalšími (např. Hardžedefem nebo Ptahhotepem) byl součástí historické paměti Egypťanů nepřetržitě po celý starověk. Žádný z doposud objevených textů tohoto druhu ovšem nelze Imhotepovi připsat.", "section_level": 1}, {"title": "Imhotep jako architekt.", "content": "Viditelným projevem Imhotepovy činnosti je Džoserova stupňovitá pyramida v Sakkáře, vůbec první stavba svého druhu na světě. Podle výše uvedeného nápisu lze usoudit, že jeho dílem byla i nedokončená pyramida Džoserova nástupce Sechemcheta.", "section_level": 1}, {"title": "Imhotep jako bůh.", "content": "Po smrti byl Imhotep zbožštěn. Náznaky jeho božského statutu lze vysledovat už v době 19. dynastie, zbožštěn byl v Pozdní době. Byl prohlášen za syna boha Ptaha a bohyně Sachmety, s nimiž vytvořil mennoferskou triádu (nahradil v ní boha Nefertuma). Místo Sachmety je někdy jako jeho matka zmiňována pozemská žena Chereduanch. Pro umocnění Imhotepova božství ovšem i jí mohl být přičítán božský původ – mohla být považována za dceru boha Banebdžedeta. Nejdůležitějším centrem Imhotepova kultu byl Mennofer, resp. dnešní Sakkára, kde byl v období 26. dynastie (kolem roku 600 př. n. l.) kromě jiných památek rekonstruován také Imhotepem postavený Džoserův pyramidový komplex a nad zdejší údajnou Imhotepovou hrobkou byla zbudována svatyně. Vystupoval jako bůh písařů, písemnictví a vzdělanosti. Za Ptolemaiovců se Imhotepův kult rozšířil po celém Egyptě. Jeho svatyně v Sakkáře nazývaná Asklépeion se v této době stala pro celém Středomoří jedním z míst zázračných uzdravení: bůh Imhotep zde lidem prostřednictvím snu sděloval návod, jak dosáhnout uzdravení. V řeckém prostředí této doby proto Imhotepa ztotožňovali s řeckým bohem Asklépiem, jak dokládá řecky píšící egyptský kněz Manehto zpracovávající pro ptolemaiovské panovníky egyptskou historii: Imhotep této doby byl především bohem léčení. Za svého pomocníka jej speciálně pokládali bezdětní manželé toužící po početí syna. Podle mínění egyptologa Erika Hornunga Imhotep na konci ptolemaiovského období získal v Mennoferu větší úctu než zde od počátku historické doby uctívaný starobylý bůh Ptah. V oblasti Vesetu, kde hlavní centrum jeho uctívání bylo v tehdy už dávno nefunkčním zádušním chrámu Džeser-Džeseru panovnice Hatšepsut v dnešním Dér el-Bahrí, tvořil Imhotep kultickou dvojici s Amenhotepem, synem Hapuovým.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Způsob Imhotepova zobrazování se ustálil krátce po vzniku jeho kultu v době 26. dynastie. Jde o drobnější bronzové sošky muže sedícího na židli s rozvinutým papyrovým svitkem s vyrytým Imhotepovým jménem v rukou jako symbolem moudrosti a vzdělanosti. Oděn bývá do dlouhé kněžské suknice, hlavu má holou nebo krytou přiléhavou pokrývkou ikonograficky odkazující na jeho božského otce Ptaha. Podle Hornunga měla Imhotepova ikonografie důstojného starce vliv na pozdější představu Herma Trismegista.", "section_level": 1}], "src_summary": "Imhotep (v egyptštině „Ten, který přichází v míru“ nebo „Vítaný“, v řeckém přepisu Imúthés) byl egyptský vezír, kněz, architekt a mudrc žijící v době 3. dynastie za vlády panovníka Džosera; někteří badatelé jej pokládají za Džoserova syna. Prozatím neprokázanou literární tradicí je mu připisováno sestavení prvního ze staroegyptských naučení. V pozdější době byl pokládán za jednoho z bohů.", "tgt_summary": "Imhotep (; Egyptian: \"ỉỉ-m-ḥtp\" \"*jā-im-ḥātap\", in Unicode hieroglyphs: