{"src_title": "Plzeňský kraj", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. K 1. lednu 2016 se území kraje zvětšilo o některá katastrální území ze zrušeného vojenského újezdu Brdy, která byla připojena k obcím Plzeňského (a zároveň Západočeského) kraje: Okres Rokycany (7 katastrálních území, 11 budov, 21 obyvatel): Okres Plzeň-jih (3 katastrální území, 0 budov, 0 obyvatel):", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okresy.", "content": "Na území kraje se nachází sedm okresů s pěti okresními městy, tři okresy sídlí v krajském městě Plzni.", "section_level": 2}, {"title": "Správní obvody obcí s rozšířenou působností.", "content": "Okresní úřady v Česku však 31. prosince 2002 ukončily svoji činnost. Území samosprávných krajů se od 1. ledna 2003 člení pro účely přenesené státní správy na správní obvody obcí s rozšířenou působností a ty se dále člení na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Kromě Plzně, která je statutárním městem od roku 1990, vykonává rozšířenou působnost státní správu v Plzeňském kraji dalších 14 obcí. Okresy jsou nadále jednotkami územního členění státu a obvody některých dalších státních institucí.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ačkoli je Plzeňský kraj rozlohou v Česku třetí největší, počtem obyvatel je až devátý a hustota zalidnění je druhá nejnižší v zemi (po Jihočeském kraji). V kraji je minimum středně velkých měst. Na metropolitní Plzeň navazují drobné vesnice, 4/5 rozlohy kraje (a 30 % obyvatelstva) tvoří katastry obcí do 2000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Plzeňský kraj patří mezi průměrně ekonomicky rozvinuté kraje. Na tvorbě hrubého domácího produktu (HDP) České republiky se podílí cca 5,5 % a v podílu tvorby HDP na obyvatele zaujímá mezi kraji páté místo, především díky ekonomické výkonnosti města Plzně, která dle odhadů vytváří téměř dvě třetiny celkového HDP Plzeňského kraje. V kraji působí řady významných firem z oblasti strojírenství (např. Škoda Transportation, TS Plzeň), výroby alkoholických nápojů (Bohemia Sekt Starý Plzenec, Stock Plzeň, Pivovar Prazdroj), keramické výroby, energetiky (Plzeňská teplárenská, Plzeňská energetika). V kraji působí také řady zemědělských firem a společností v oblasti obchodu a služeb.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Krajem prochází důležitá dálnice D5 z Prahy kolem Plzně do Bavorska. Další důležité silnice vedou do Strakonic, do Karlových Varů, do Stříbra a do Mostu.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Město Plzeň je i důležitý železniční uzel, ve kterém se sbíhají trati do Rokycan a Prahy, do Mladotic, Žatce a Mostu, do Mariánských Lázni a Chebu, do Nýřan a Domažlic, do Klatov, do Nepomuku, Strakonic a Českých Budějovic. Největší význam má trať 170 Praha-Beroun-Plzeň-Klatovy, která je spolu s tratí 178 Plzeň-Cheb součástí tzv. 3. železničního koridoru, který prošel rozsáhlou rekonstrukcí, zejména v části mezi Plzní a Chebem a Plzní a Rokycany. Trať 180 Plzeň-Domažlice-Furth im Wald slouží ke spojení s Bavorskem a trať 183 Klatovy-Železná Ruda zajišťuje spojení mezi krajskou metropolí a Šumavou. Spojení se severními Čechami zajišťuje od roku 1873 trať 160 Plzeň-Žatec. Spojení s jižními Čechami zajišťuje trať 191 z Plzně do Strakonic a dále do Českých Budějovic.", "section_level": 2}, {"title": "Integrovaná doprava Plzeňska.", "content": "V Plzeňské aglomeraci funguje integrovaný dopravní systém \"Integrovaná doprava Plzeňska\", který je kombinací železniční, autobusové i městské hromadné dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "V Plzeňském kraji působí 63 středních škol, z nichž nejvíce je v krajském městě. V Plzni také sídlí dvě vysoké školy: Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Plzni, která byla založena v roce 1945 dekretem prezidenta Beneše, a Západočeská univerzita v Plzni. V Plzni působí také výzkumný ústav Škoda spojený se stejnojmennou firmou.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Nejlepší podmínky pro zemědělství jsou v Plzeňské kotlině, tam se pěstují převážně obilniny. Plzeňský kraj patří také k významným producentům řepky. Plzeňský kraj má různorodé přírodní podmínky a chov skotu se uskutečňuje zejména v podhorských oblastech, ale díky dobrým vlastnostem travních porostů ve vyšších polohách je lze využít k pasteveckému chovu. V tomto kraji je chováno 161 991 kusů skotu, z toho je 66 386 kusů krav. Tento chov se uskutečňuje zejména v periferních částech kraje.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Mezi nejvýznamnější průmyslová odvětví zastoupená v Plzeňském kraji patří strojírenství, potravinářství, průmysl stavebních hmot a keramiky, výroba a distribuce energií, hutnictví. Společnosti s účastí zahraničního kapitálu představují cca 3,4 % podíl na celkovém počtu průmyslových podniků v kraji, tato hodnota dvojnásobně převyšuje celorepublikový průměr. Kraj patří v rámci Česka k oblastem s dlouhodobě nižší mírou nezaměstnanosti, která se pohybuje okolo 7 %.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "K nejvýznamnějším nerostným surovinám Plzeňského kraje patří kaolin používaný k výrobě porcelánu. Jeden z rozsáhlých povrchových lomů se nachází u Kaznějova. Dříve se zde těžilo uhlí a uran.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "Podstatnou část kraje vyplňuje Plzeňská pahorkatina, na severovýchodě se nachází Plzeňská kotlina a ze Středočeského kraje sem zasahují Brdy. Nejvýše sahají pohraniční hory Český les a část Šumavy. Na Šumavě leží i nejvyšší bod kraje. Nejvyšším vrcholem na českém území je Velká Mokrůvka (1370,2 m n. m.), avšak hraniční čára vedoucí 20 m od hlavního vrcholu Blatného vrchu na německém území rovněž přesahuje vrstevnici 1370 m. Nejdůležitějším chráněným územím je Národní park Šumava, jehož část do Plzeňského kraje zasahuje. V kraji jsou chráněné krajinné oblasti Šumava, Český les, Brdy, Křivoklátsko, Slavkovský les, přírodní parky a 162 maloplošných chráněných území.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "V kraji se nacházejí dvě oblasti přirozené akumulace vod (Brdy, Šumava) a významnou roli při zásobování obyvatelstva pitnou vodou hrají i vodní nádrže Nýrsko a Lučina. Většinu území kraje odvodňuje Berounka, která vzniká v Plzni soutokem Radbuzy a Mže. Část Klatovska a Sušicko odvodňuje Otava. Obě povodí náleží k úmoří Severního moře. Železnorudsko odvodňuje Řezná, která odvádí vodu do Dunaje. Na území kraje je řada jezer – ledovcová Černé jezero, Čertovo jezero, Prášilské jezero, Laka a hrazené Odlezelské jezero.", "section_level": 2}, {"title": "Lesy.", "content": "Na území kraje je zastoupeno 9 přírodních lesních oblastí, lesnatost činí 38,8 % a je nad průměrem České republiky, který činí 33,6 %. Z celkové rozlohy připadá přes 80 % na lesy hospodářské, asi 2 % na lesy ochranné a přes 16 % na lesy zvláštního určení. Jde např. o lesy v národním parku, národních přírodních rezervacích, lesy lázeňské nebo lesy v hygienických pásmech ochrany vodních zdrojů. Převažujícími dřevinami jsou smrk a borovice, jejichž monokultury tvoří více než 85 % rozlohy lesů v kraji.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "V kontextu České republiky patří životní prostředí v kraji mezi čistější, vzhledem k nižší hustotě osídlení. Výjimku tvoří plzeňská aglomerace s vysokou koncentrací osídlení, průmyslu i dopravy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožená území a ekologické zátěže.", "content": "Mezi hlavní přírodní ohrožení patří nebezpečí záplav a povodní, zejména v oblasti soutoku řek v Plzeňské kotlině. Člověkem vyvolaná rizika lze dělit do mnoha kategorií, přičemž v kraji jsou významná zejména území ohrožená těžbou, neboť zde minulosti či současnosti probíhala těžba řady surovin – černého uhlí, železných rud, kaolinu, žáruvzdorných jílů, štěrkopísků nebo břidlic s vysokým obsahem pyritu. Významná jsou také území ohrožená dopravou, zemědělstvím a ukládáním odpadů. Příkladem staré ekologické zátěže je zamoření bývalého skladu pesticidů v Lubech u Klatov pesticidem DDT, které proniká i do povrchové vody. Obyvatelům okolí se na základě studie rizik, kterou zaplatil Krajský úřad Plzeňského kraje, nedoporučuje, aby pili vodu z místních studní. Náklady na odstranění zamoření se odhadují na 30 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Historické památky.", "content": "V kraji se nachází stovky historických památek, z nichž mezi nejnavštěvovanější patří zámky Horšovský Týn, Kozel, Manětín, Nebílovy, Zbiroh a hrady Rabí, Radyně, Švihov nebo Velhartice a Domažlice. V regionu působil i významný barokní architekt Jan Blažej Santini-Aichel, z jehož díla v kraji zůstala celá řada významných staveb a turisté je kvůli nim navštěvují např. Klášter Plasy nebo Kladrubský klášter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plzeňský kraj leží na jihozápadě Čech, v jižní části Západočeského kraje. Na severozápadě sousedí s Karlovarským krajem, na severu má kratičký úsek společné hranice s Ústeckým krajem, na severovýchodě hraničí se Středočeským krajem, na jihovýchodě s Jihočeským krajem. Nejdelší úsek společné hranice má s německou spolkovou zemí Bavorsko (\"Bayern\") na jihozápadě. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 755107} {"src_title": "Karolina Světlá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karolina Světlá pocházela z jedné z větví zámožné rodiny Rottovy (firma V. J. Rott v Praze.. Jejím otcem byl obchodník Eustach Rott (1795–1869), matka Anna, rozená Vogelová (1811–1882). Měla sestru Sofii (provdaná Sofie Podlipská, spisovatelka a překladatelka, 1833–1897) a bratra Jindřicha (1837–1906). V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou (se kterým měla platonický vztah) a s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sand. Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery (podobně jako u Boženy Němcové, které zemřel syn Hynek roku 1853). Dne 7. ledna 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka (1821–1892), který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, tříměsíční dcery Boženky (1852–1853). Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu. Od roku 1875 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková. Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. \"Ženský výrobní spolek český\", který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klub dam, společně s Vojtěchem Náprstkem. Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti. S manželem, profesorem Petrem Mužákem bydlela v Praze v ulici Ve Smečkách a v domě U Kamenného stolu na Karlově náměstí. Světlá byla přesvědčena, že ženy svými vlohami a inteligencí jednou dokáží, že jsou schopné studovat a samostatně se rozhodovat. Svým rozhledem působila na nejbližší okolí jako žena, jaká se v tehdejší společnosti běžně nevyskytovala.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Byla ovlivněna Boženou Němcovou. Pokud ve svých dílech narážela na sociální tematiku (činila tak poměrně často), uvažovala o služkách jako o členech rodiny. Zpočátku psala o pražském měšťanském prostředí, z něhož pocházela. K. Světlá vytvořila několik tzv. pražských próz, ale nebyly zdaleka tak úspěšné jako její prózy venkovské. Její nejslavnější prózy jsou z Podještědí, kam 30 let jezdila každé léto – tzv. ještědské prózy. Snažila se v nich podat charakteristiku venkovského lidu a zároveň řešit určité morální otázky, které považovala za důležité. Největší pozornost věnovala vztahu muže a ženy – jejími literárními hrdiny jsou vždy ženy, které jsou mravně a morálně silné. Tyto ženy jsou schopny obětovat svou lásku vyšším ideálům. Její hrdinky většinou nejsou spokojeny se svým životem a nenacházejí štěstí. Na jejich postavách Světlá demonstruje svou základní ideu: skutečné štěstí nelze dosáhnout porušením mravních zákonů. Následujících 5 románů bývá nazýváno \"Ještědské romány\". Světlá v těchto románech staví venkovskou společnost na vyšší mravní úroveň než pražské měšťáky.", "section_level": 1}, {"title": "Povídky.", "content": "Kromě těchto knih napsala celou řadu povídek (\"Společnice\", \"Skalák\", \"Cikánka\", \"Lesní panna\", o svých rodičích \"Na úsvitě\", aj.) uveřejněných v mnoha časopisech (\"Světozor\", \"Lumír\", \"Máj\", \"Kresby\", \"Květy\", \"Zlatá Praha\",...). Většina z nich vyšla ve výboru sebraných spisů v nakladatelství Leopolda Kobra v 80. až 90.letech 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Korespondence.", "content": "Zachovala se její rozsáhlá korespondence, již udržovala se svou sestrou Sofií Podlipskou, se svou mladou přítelkyní Eliškou Krásnohorskou, ale i s Janem Nerudou.", "section_level": 2}, {"title": "Karolina Světlá v umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Portréty.", "content": "Karolína Světlá se přiměřeně svému společenskému postavení dávala ráda portrétovat, jak kresebně, tak v malbě a v pozdějším věku zejména fotograficky (ve sbírkách Muzea hl. m. Prahy, Národní galerie v Praze a Národního muzea). Nejznámější jsou dva pomníky vytvořené teprve po její smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Životopisný film a romány.", "content": "Biografická zpracování života Karoliny Světlé se z větší části opírají o dopisy (většinou opisy) zasílané mezi Nerudou a Světlou:", "section_level": 2}], "src_summary": "Karolina Světlá, vlastním jménem Johanna Nepomucena Rottová, provdaná Mužáková (24. února 1830 Praha – 7. září 1899 Praha), byla česká spisovatelka, představitelka generace májovců. Je považována za zakladatelku českého vesnického románu.", "tgt_summary": null, "id": 1470659} {"src_title": "Búrské války", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "První búrská válka.", "content": "První búrská válka (1880–1881) propukla poté, co se Britové pokusili prosadit v praxi anexi Transvaalu, kterou sir Theophilus Shepstone vyhlásil v roce 1877 (čtyřleté zdržení bylo zapříčiněno zejména válkou mezi Angličany a Zuly). Britské jednotky byly po řadě větších i menších neúspěchů poraženy v bitvě na hoře Majuba, v níž padl i velitel britských jednotek v Jižní Africe generál George Pomeroy Colley a 23. března 1881 válka skončila, když Británie akceptovala búrskou samosprávu pod (čistě teoretickým) britským dohledem.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá búrská válka.", "content": "Druhá válka propukla v roce 1899 poté, co Búrové definitivně odmítli udělit občanství (a tudíž i patřičná občanská práva) Britům, kteří se do země valili od roku 1887, kdy se v ní našla bohatá ložiska zlata. Boje zahájili Búrové poté, co Velká Británie odmítla stáhnout nové vojenské jednotky ohrožující hranice búrských republik. Klasická válka (1899–1900), v níž Britové zpočátku utrpěli několik ostudných porážek, aby se nakonec prosadili díky obrovské materiální a početní převaze, byla nahrazena gerilovou válkou (1900–1902). Tu nakonec Británie vyhrála jen za cenu nasazení téměř 500 000 mužů (celá populace Búrů zahrnovala pouze 85 000 dospělých mužů), obrovských ztrát a použití extrémně brutálních metod (v dnešní době by je mezinárodní právo vyhodnotilo jako válečné zločiny a zločiny proti lidskosti), které značně zdiskreditovaly myšlenku, že Britové přinášejí koloniím civilizaci. Asi nejdiskutovanější byla taktika spálené země a vytváření koncentračních táborů pro téměř všechny búrské obyvatele búrských republik (včetně žen a dětí), což někteří moderní autoři označují vzhledem k podmínkám v nich panujících za jednání s charakterem genocidy. Byly zde však i další „nešťastné okolnosti“ jako mučení a zabíjení zajatců či vyzbrojení 10 000 domorodců kmene Bantu moderními zbraněmi. Nutno ovšem říci, že řada Búrů se těmto metodám přizpůsobila. Druhá búrská válka skončila kapitulací Búrů v roce 1902, která znamenala zánik búrských republik. Bylo jim přitom přislíbeno, že se jim v budoucnu dostane rozsáhlé samosprávy. Slib byl částečně naplněn v roce 1910 vytvořením Jihoafrické unie.", "section_level": 1}, {"title": "Zprávy v českém tisku.", "content": "Český tisk nazýval konflikt \"Válka jihoafrická\", sledoval ho a podával rozsáhlé informace. Zajímavé je, že jako komentátor-odborník byl přizván i cestovatel dr. Emil Holub.", "section_level": 1}], "src_summary": "Búrské války, Búry označované jako války za svobodu, (16. prosinec 1880–31. květen 1902) jsou dvě války, které se odehrály mezi jihoafrickými republikami búrských osadníků (Transvaal a Svobodný stát Oranžsko) a Britským impériem, které si je nakonec za cenu těžkých ztrát podrobilo.", "tgt_summary": null, "id": 1618659} {"src_title": "Okres Rokycany", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj územní struktury.", "content": "Poprvé v historii vznikl politický okres Rokycany v roce 1905, do té doby byl pouze okresem soudním \"(od roku 1850)\" v rámci politického okresu Plzeň. Za druhé světové války byl politický okres Rokycany opět dočasně zrušen a následně, při správní reformě v roce 1949, opět obnoven. Tehdy do jeho území náležely i např. oblasti v dnešním vojenském újezdu Brdy (dnes na Příbramsku) a obec Mokrouše (dnes okres Plzeň-jih). Naopak k němu nepatřila území dnešních obcí Smědčice (dříve okr. Plzeň), Liblín a Bujesily (dříve okr. Plasy). V dnešní podobě existuje okres od vyhlášení nové ústavy a s tím spojené reformy územní správy z 11. července 1960. Od té doby se jeho území nezměnilo, měnil se pouze počet obcí do něj zahrnutých. K 1. lednu 2016 se rozloha okresu zvětšila o několik katastrálních území ze zaniklého vojenského újezdu Brdy (7 katastrálních území, 11 budov, 21 obyvatel):", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura povrchu.", "content": "Území okresu leží v nadmořských výškách od 250 do 750 metrů. Celá západní část okresu je položena spíše níže, jeho přirozenou severozápadní a severní hranici tvoří údolí řeky Berounky. Východně od Radnic a Rokycan se zvedá masiv Radče – součásti Křivoklátské vrchoviny. Najdeme tam nejvýše položená místa okresu. Východní a jihovýchodní hranici okresu potom tvoří úpatí Brdského pohoří, v jehož centrální části se rozkládá rozsáhlý vojenský újezd. Oblasti mezi Rokycany, Radnicemi a Zvíkovcem a jižně od Zbiroha jsou zemědělsky využívány. Nejvyšším bodem okresu byl do konce roku 2015 centrální masiv Radče (721 m), kóta Brno (718 m). Východně od Rokycan se nad obcí Svojkovice tyčí dominantní vrch Žďár (629 m), ze západní strany uzavírá Rokycanskou kotlinu Čilina (523 m). Na severovýchodě okresu, v prostoru CHKO Křivoklátsko, je nejvyšším vrcholem Těchovín (616 m). Po zániku vojenského prostoru Brdy k 1. 1. 2016 se území okresu rozšířilo o oblast Třemšínské vrchoviny a Třemošenské vrchoviny a nejvyšším místem se stala Koruna (831,6 m). Nejvýše položenou obcí okresu je podbrdský Trokavec (615 m) – v současnosti známý zejm. referendem o umístění amerického radaru v Brdech. Naopak nejníže položenou obcí je Liblín (312 m) – na řece Berounce. Nejníže položený bod okresu najdeme v katastru obce Čilá, v místě, kde řeka Berounka opouští území západních Čech (250 m). K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 575,08 km2, z toho:", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Celý okres je odvodňován řekou Berounkou, jejíž tok skoro 42 km přibližně kopíruje okresní hranici. Centrálními oblastmi okresu neprotékají významnější vodní toky – jedná se zejména o potoky a říčky stékající z Brd. Okolí Zbiroha s četnými rybníky je odvodňováno Zbirožským potokem pramenícím pod Sirskou horou. Z centrálních Brd stéká Padrťský potok, který protéká Strašicemi, Dobřívem a Hrádkem. Soutokem s Holoubkovským potokem v Rokycanech se z něj stává říčka Klabava, na které byla v roce 1957 mezi stejnojmennou obcí a Ejpovicemi vybudována vodní nádrž Klabava. Vody ve vodní nádrži zadržuje 15 m vysoká přehradní zeď, maximální hloubka nádrže je 15 m a převládajícím významem je ochrana před povodněmi. Jižní, podhorskou část okresu odvodňuje Kornatický potok do Úslavy a dále do Berounky. V povodí Zbirožského potoka nalezneme rozsáhlou rybniční soustavu. Největším rybníkem je Štěpánský rybník mezi Cheznovicemi a Mýtem \"(48 ha)\", rozsáhlý je také Cekovský rybník \"(33 ha)\" u Cekova a Dolejší Kařezský rybník \"(32 ha)\" u Kařeza.", "section_level": 2}, {"title": "Nerostné bohatství.", "content": "Rokycansko bylo v minulosti velmi bohaté na nerostné suroviny. V Radnické pánvi se až do roku 1987 těžilo černé uhlí, dnes jsou ložiska vytěžena. Mezi Klabavou a Ejpovicemi byla ložiska méně kvalitní železné rudy, která byla upravována v přilehlém závodě Železnorudné doly a hrudkovny Ejpovice. Těžba i úprava byly zastaveny v roce 1967. Okres byl také relativně bohatý na stavební suroviny – písek a kámen. Kamenolomy najdeme na okrese u Těškova a u Třebnušky (obec Zbiroh). Provozovatelé lomu v Třebnušce hodlají těžbu dále rozšiřovat, čímž narazili na odpor tamních obyvatel a ekologických sdružení. V Kařeze se až do roku 1974 těžily cihlářské jíly, které využívala tamní cihelna.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství okresu.", "content": "Skladbou hospodářství se okres Rokycany řadí mezi okresy průmyslově-zemědělské. Míra registrované nezaměstnanosti dosahovala v listopadu 2007 – 3,5 %.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "V okrese je 272,22 km2 zemědělské půdy. Největší zemědělské společnost (většinou nástupnické organizace původních JZD) sídlí ve Zbiroze, v Oseku, v Kladrubech a v Příkosicích. Na zemědělské výrobě je nezanedbatelný také podíl soukromě hospodařících rolníků. Přibližně 12 000 ha zem. půdy je využíváno k pěstování obilovin, zvětšují se osevní plochy řepky olejné (2 100 ha v roce 01); asi 350 ha zabírají osevní plochy luskovin na zrno a 120 ha je osázeno bramborami. Do nejsevernějších oblastí okresu zasahuje žatecko-rakovnická chmelařská oblast. V živočišné výrobě převládá chov skotu (cca 12 tis. ks), prasat (cca 19 tis.) a drůbeže. Skoro 25 000 ha zabírá na okrese lesní půda. Většina lesů na Rokycansku byla po restituci vrácena šlechtickému rodu Colloredo-Mannsfeldů, kteří je dnes, spolu s několika chovnými rybníky, opět obhospodařují.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Rokycansko je jednou z tradičních oblastí výskytu hutnického průmyslu v ČR. Hutnictví a železářství má na okrese kořeny již od 16. stol. – s počátky hutní výroby je spojena technická památka – vodní hamr v Dobřívě \"(zal. 1505)\". V závodech okresu je zastoupeno jak hutnictví železa, tak i barevné hutnictví. Středisky tohoto průmyslového odvětví jsou dnes zejm. Hrádek u Rokycan \"(závod Železárny Hrádek)\", Rokycany (Kovohutě – zpracování barevných kovů) a Strašice (slévárna). Dalším významným oborem je strojírenství. Tento obor je na okrese soustředěn zejména do Holoubkova – do obce, která se díky průmyslu po druhé světové válce mnohonásobně rozrostla. V tamním podniku Weiler \"(dříve KOVOSVIT)\" se vyrábějí obráběcí stroje a vrtačky. Do závodu DCK Bohemia je soustředěna výroba rozvaděčů nízkého napětí. Jedním z tradičních strojírenských výrobců je Zbirovia Zbiroh \"(zal. 1845)\", který vyrábí nářadí. Po revoluci vznikly zejm. v okolí Rokycan závody na výrobu součástek do automobilů (např. Borgers). Mezi nejnovější průmyslové závody na Rokycansku patří Prowell v Rokycanech vyrábějící široký vlnitý papír a Linde (u Mýta). Naopak po roce 1989 zanikly známé rokycanské závody Marila (výroba džemů), Favorit (výroba jízdních kol), Hamiro (výroba hraček) a závody ZKZ (obkladačky) a Jitona (nábytek) ve Vranově. Asi nejznámějším produktem vyráběným na Rokycansku jsou dnes nátěrové barvy Primalex, které se vyrábí v původním závodě ZKZ ve Vranově.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Nejvýznamnější dopravní tepnou okresu je dálnice D5, která 28. října 1995 nahradila tehdejší (přetíženou) silnici I/5 – dnes silnici II/605. Dálnice spojuje Prahu s Plzní a hranicemi SRN v Rozvadově na Tachovsku. Je dlouhá 151 km a v současnosti již zcela dokončená. Na území okresu Rokycany byly její úseky stavěny postupně v letech 1990–1995. V říjnu 1993 byl otevřen úsek Mýto – Klabava, přesně o 2 roky později poté zbylé úseky Kařez – Mýto a Klabava – Ejpovice. Do okresu zasahuje i krátký úsek silnice I/26. Ze silnic II. třídy jmenujme kromě silnice II/605 (původní hlavní státní silnice Praha – Plzeň – Rozvadov) také silnice II/117 (Žebrák – Hořovice – Strašice – Mirošov – Blovice –...), II/232 (Rokycany – Liblín – Kozojedy (okres Plzeň-sever)) a II/233 (Rakovník – Zvíkovec – Radnice – Plzeň). Silnice II. třídy jsou II/117, II/183, II/232, II/233, II/234, II/235 a II/605.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Okresem procházejí tři železniční tratě – jedna hlavní a dvě regionální. Trať 170 Praha – Plzeň – Cheb vchází na území okresu před stanicí Zbiroh a opustí ho za zastávkou Ejpovice \"(celkem 30 km)\". Je dvojkolejná, v celé své délce elektrizovaná a relativně frekventovaná. Její trasa je součástí třetího železničního koridoru, v budoucnosti se plánuje její přestavba a modernizace, která si vyžádá např. zrušení (resp. přesunutí) stanice Zbiroh a přeložku tratě mezi Kařízkem a Rokycany. Po dokončení oprav a modernizací se na ní zvýší cestovní rychlost. Dnes jsou po ní vedeny kromě osobních a nákladních vlaků také rychlíky, v minulosti dokonce i vlaky InterCity. Rychlíkovými železničními stanicemi na Rokycansku jsou Kařez a Rokycany (zastavuje zde většina rychlíků). Jako Trať 175 je v jízdních řádech označována lokálka Rokycany – Nezvěstice. V úseku z Rokycan do Mirošova prochází hustě zalidněnou oblastí a je využívána nejen k osobní, ale také k relativně husté nákladní dopravě, a proto tomuto úseku nehrozí omezování, nebo dokonce rušení provozu. V úseku od stanice Mirošov po stanici Nezvěstice trať vede řídce zalidněnou krajinou s malými obcemi a proto je budoucnost tohoto úseku lokálky nejistý. Za Kornaticemi opouští lokálka území Rokycanska a pokračuje posledních 7 km okresem Plzeň-jih. Trať 176 vede z Chrástu u Plzně (okres Plzeň-město) do Radnic. Na území okresu vstupuje u Smědčic a má 8 zastávek – \"Sedlecko, Střapole, Všenice, Dolní Stupno, Stupno (úvraťová stanice), Bezděkov u Radnic, Břasy a Radnice\". Na této trati zatím nedošlo k výraznějšímu omezování spojů, pouze ke snížení počtu zaměstnanců v souvislosti se zavedením specifického odbavování cestujících.", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Rokycansko je velmi oblíbeným rekreačním zázemím nejen obyvatel Plzně a západočeské oblasti, ale také mnohých Pražanů. Na okrese je velmi rozšířené chalupářství a chatařství – některé obce mají i přes 50 % domů využívaných k rekreaci. Největším lákadlem je relativně zachovalá příroda údolí Berounky, podbrdského kraje a Křivoklátska, která je navíc dobře dostupná po dálnici z Plzně i z Prahy. Úsek Berounky na Rokycansku je oblíben mezi vodáky. Střediskem agroturistiky na okrese je Darovanský dvůr u Darové (obec Břasy). Nejnavštěvovanějšími stavebními památkami okresu jsou vodní hamr v Dobřívi – technická památka a zámek ve Zbiroze \"(zpřístupněn od roku 2004, kdy ho opustila armáda)\". Další zámečky najdeme např. v Mirošově, Radnicích, v Liblíně nebo ve Zvíkovci. Nedaleko Liblína se nad řekou Berounkou tyčí zřícenina gotického hradu Libštejn. Z dalších hradů jmenujme např. Mitrvald. Okresní město Rokycany bylo v roce 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Minulý režim zanechal v historickém jádře města nesmazatelné stopy, přesto se však mnohé památky naštěstí zachovaly dosud (např. gotický kostel na náměstí). V Rokycanech můžeme navštívit Okresní muzeum dr. Bohuslava Horáka s paleontologickou a národopisnou expozicí; jeho paleontologické sbírky se dokonce řadí co do velikosti na 2. místo v České republice, po pražském Národním muzeu. Město je známé také tím, že se nedaleko od něj 10. května 1945 poprvé setkaly americká a sovětská armáda. Tuto událost připomíná pomník na demarkační čáře (u Borku) a Vojenské historické muzeum. V Radnicích – malém historickém městečku severně od Rokycan – najdeme nejzachovalejší židovskou synagogu v kraji. V mnoha obcích okresu se zachovala typická lidová architektura – vesnice Vejvanov, Podmokly, Lhota pod Radčem, Jablečno a Dobřív byly v roce 1995 vyhlášeny vesnickými památkovými zónami, vesnice Ostrovec, snad nejhezčí vesnice okresu, je dokonce vesnickou památkovou rezervací. Větší množství zachovalých staveb lidové architektury mají také např. vsi Chlum, Medový Újezd nebo Těškov.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Na území okresu se na ploše cca 80 km2 rozkládá část CHKO Křivoklátsko (cca 1/10 její celkové rozlohy). CHKO byla vyhlášena v roce 1978 a sídlí ve Zbečně na Rakovnicku. Další CHKO jsou Brdy ve východní a jihovýchodní části okresu.", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel ve vybraných obcích okresu.", "content": "Data k 30. červnu 2005:", "section_level": 2}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Bezděkov • Břasy • Březina • Bujesily • Bušovice • Cekov • Čilá • Dobřív • Drahoňův Újezd • Ejpovice • Hlohovice • Holoubkov • Hrádek • Hradiště • Hůrky • Cheznovice • Chlum • Chomle • Kakejcov • Kamenec • Kamenný Újezd • Kařez • Kařízek • Klabava • Kladruby • Kornatice • Lhota pod Radčem • Lhotka u Radnic • \"Liblín\" • Líšná • Litohlavy • Medový Újezd • Mešno • Mirošov • Mlečice • Mýto • Němčovice • Nevid • Osek • Ostrovec-Lhotka • Plískov • Podmokly • Příkosice • Přívětice • Radnice • Raková • Rokycany • Sebečice • Sirá • Skomelno • Skořice • Smědčice • Strašice • Svojkovice • Štítov • Těně • Terešov • Těškov • Trokavec • Týček • Újezd u Svatého Kříže • Vejvanov • Veselá • Vísky • Volduchy • Všenice • Zbiroh • \"Zvíkovec\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Rokycany \"(Rokycansko)\" se nachází v západních Čechách, v severovýchodní části Plzeňského kraje. Okresním městem jsou Rokycany. Rozlohou je okres druhý nejmenší v kraji (po okrese Plzeň-město). Počtem obyvatel se řadí na poslední místo v rámci kraje, do roku 1996 byl dokonce i nejméně lidnatým okresem v celé České republice. Hustota zalidnění okresu je v porovnání s průměrnou lidnatostí kraje nadprůměrná. ", "tgt_summary": null, "id": 1109172} {"src_title": "Rakouská literatura", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vymezení pojmu rakouská literatura.", "content": "Jak je naznačeno výše, rozsah pojmu \"rakouská literatura\" může být pro jednotlivé mluvčí velmi rozdílný. Ve svém nejširším pojetí může rakouská literatura zahrnovat nejen autorky a autory původem rakouské, ale také ty, kteří na území současného Rakouska nežili, příp. žili jen krátce, ale byli ve své tvorbě zcela zjevně ovlivněni kulturním a politickým vývojem v monarchii. K těmto autorům by patřili např. zástupci tzv. pražské německé (Paul Leppin, Max Brod, Franz Werfel a další) nebo moravské německé literatury. Zatímco někteří z těchto autorů se orientovali spíše na bližší Německo, jiní, mezi nimi již jmenovaný Franz Werfel, měli později výrazněji blíže k Rakousku. Pojem rakouská literatura dále přirozeně zahrnuje autorky a autory původem z Rakouska, kteří však z nějakého důvodu Rakousko opustili a upřednostnili život v zahraničí. K těmto autorkám a autorům by mj. patřili Ingeborg Bachmannová (Itálie), Peter Handke (Francie) či Norbert Gstrein (Německo). Protipól k nim tvoří nemalá skupina autorek a autorů, kteří se sice nenarodili v Rakousku, ale později se do něj z nejrůznějších důvodů přestěhovali a rakouská kulturní a politická scéna je výrazně formovala. Příkladem by tu mohli být spisovatelé Daniel Kehlmann (Německo) a Doron Rabinovici (Izrael) či autorky Julya Rabinowich (Sovětský svaz) a Ann Cotten (Spojené státy). Specifickou skupinu rakouských literátek a literátů tvoří korutanští Slovinci, jejichž mateřským a často též tvůrčím jazykem je primárně slovinština. Nejvýraznějšími hlasy slovinské menšiny jsou Florjan Lipuš a Maja Haderlapová. Na počátku 21. století se vymezení literatury dle národnosti či bydliště autora zdá bolestivě nedostačující a limitující současně. Německy hovořící autorky a autoři často prezentují své knihy napříč německy hovořícími zeměmi, přebírají ocenění a stipendia bez ohledu na svou původní vlast, německé nakladatelské domy vydávají rakouské autorky a autory a rakouská nakladatelství zase spisovatelky a spisovatele původem německé apod. Určujícím není často ani téma. Příkladem za všechny může být rakouský spisovatel Josef Haslinger, který dlouhá léta vyučuje tvůrčí psaní v Lipsku, je předsedou německého PEN klubu a ve svých knihách se věnuje mj. tématům z litevské (\"Das Vaterspiel\") a české historie (\"Jáchymov\").", "section_level": 1}, {"title": "Od počátků do konce 18. století.", "content": "Do 18. století rakouská literatura neexistovala a byla součástí německé literatury, vůči které neprojevovala žádná specifika a lze říci, že podléhala stejným kulturním i politickým vlivům. V 18. století se začala projevovat specifičnost rakouského prostředí. Oproti německé literatuře se i v tomto období objevuje spíše minimum rozdílů, které se později prohlubovaly. Rakouská literatura tak získala charakteristický ráz, který byl zapříčiněn především jiným politickým vývojem a vztahem ke katolické církvi. Rozdíly proti německé literatuře se začaly projevovat nejprve v divadelní tvorbě, kde došlo k návaznosti na místní lidovou tvorbu a drama výmarské klasiky (Ferdinand Raimund, Franz Grillparzer).", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Na konci 18. století se začala formovat tzv. vídeňská fraška. Tu v 19. století rozvinuli především Ferdinand Raimund a Johann Nepomuk Nestroy. Rakouský romantismus byl ve srovnání s německým výrazně kritičtější a odbojnější. V tom se spíše přiblížil evropskému romantismu. Tento fakt byl ovlivněn zaměřením na Metternichovu politiku, což zároveň vedlo k exilu některých spisovatelů (Hieronymus Lorm). Výrazným představitelem dramatu této doby byl Anastasius Grün, který patřil k odbojné části rakouského romantismu. Po roce 1848 resp. po roce 1868 zesílil tlak jiných národností na rakouskou monarchii, což se promítlo i do literatury. Vliv těchto především slovanských autorů se nejvíce odrazil v realismu, který tak získal nejen nové podněty, ale zároveň byl oslaben jazykovými boji, které s oslabováním ekonomického a politického vlivu Rakouska, přerůstaly v určitou stagnaci literatury, či lépe řečeno v rezignaci nad stavem literatury. Nejvýraznější představitelkou rakouského realismu byla Marie von Ebner-Eschenbachová, Jakob Julius David, který někdy bývá řazen k naturalismu, který se plně projevil např. v díle Ludwiga Anzengrubera. Kolem roku 1900 do rakouské literatury pronikla celá řada nových uměleckých směrů. Nejvíce v této době ovlivnil literaturu impresionismus (Peter Altenberg) a symbolismus. Z německého prostředí se velice silně projevil i expresionismus. Nejvýraznějšími osobnostmi tohoto období byli Arthur Schnitzler a Hugo von Hofmannsthal. Schnitzler je autorem řady dramat (\"Anatol\", \"Milkování\", \"Rej\" a další) a kratších próz (např. \"Snová novela\"), kromě toho si dlouhá léta vedl detailní deník.", "section_level": 1}, {"title": "Od rozpadu monarchie po druhou světovou válku.", "content": "Po první světové válce se ústředním tématem rakouské literatury stal rozpad rakouské monarchie, kde se většinově projevilo nostalgické vzpomínání a záporné hodnocení tohoto rozpadu (Stefan Zweig, Karl Kraus, Robert Musil, Alexander Lernet-Holenia. Mezi nejvýraznější osobnosti rakouské literatury patřil i Heimito von Doderer, který se otázkou rozpadu monarchie příliš nezabýval. Po nástupu nacismu v Německu (1933) se mnoho tehdejších rakouských spisovatelů angažovalo v jeho prospěch, což ostatně vycházelo ze stavu v jakém byla tehdejší rakouská společnost (např. Bruno Brehm, Karl Hans Strobl). Druhá část spisovatelů nacismus s fašismus povětšinou z levicovových pozic odmítala (např. Stefan Zweig, Felix Braun). Tito spisovatelé pak odcházeli do exilu, kde se zpravidla zapojovali do různých antifašistických spolků.", "section_level": 1}, {"title": "Od konce války po pád železné opony.", "content": "Po druhé světové válce se větší část exilových spisovatelů vrátila (např. Felix Braun, Franz Theodor Csokor), přesto jejich vliv postupně slábl. Do popředí se totiž dostala nová generace, která založila tzv. vídeňskou skupinu, kteří programově odmítli tradice a založili svá díla na provokaci (Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová). Dalším důležitým centrem rakouské poválečné literatury se stal časopis \"Manuskripte\", kolem kterého se soustředila rakouská avantgarda. S celosvětovým nástupem postmoderny se i v Rakousku prosadil tento styl, zejména v próze Christopha Ransmayra (\"Poslední svět\").", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 1989.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politická a společenská situace.", "content": "Rok 1989 představuje v mnoha ohledech počátek nové epochy evropských dějin. S pádem „železné opony“ se mění i politické postavení Rakouska. Z neutrální republiky, jejíž hranice představovaly třecí zóny mezi Západem a Východem, resp. mezi zeměmi Varšavské smlouvy a členy NATO, se postupně stává jeden ze středobodů nové Evropy. Roku 1995 přistupuje Rakousko k Evropské unii a na přelomu tisíciletí podobně jako další země zavádí společnou evropskou měnu - euro. Nejpozději s rozpadem Jugoslávie a přístupem bývalých socialistických států včetně České republiky k EU (2004) se celá politická mapa Evropy zásadně mění. Ruku v ruce s vývojem v zahraničí dochází i k výrazným změnám skladby obyvatelstva v samotném Rakousku. Příliv cizinců se na domácí politické scéně stává vděčným terčem kritiky silně pravicově orientovaných strany, zejména pak Svobodné strany Rakouska (FPÖ), které se daří získat na svou stranu zejména konzervativnější voliče. Roku 1999 se FPÖ stává součástí vládní koalice a zůstává v ní až do poloviny prvního desetiletí, kdy je vytlačena sociálními demokraty.", "section_level": 2}, {"title": "Esejistika.", "content": "Neklidná politická situace v zemi svědčí zejména žánru politického komentáře a esejistice. Už roku 1987 vychází významný „esej o Rakousku“ Josefa Haslingera (*1955) nazvaný'(č. \"Politika pocitů\"), na nějž záhy navazují práce Karl-Markuse Gauße (*1954) a Roberta Menasseho (*1954). Druhý jmenovaný mj. označuje ve své stejnojmenné sbírce esejů Rakousko za „zemi bez vlastností“ (1992, něm. ').", "section_level": 2}, {"title": "Drama.", "content": "V oblasti dramatické tvorby přežívá v Rakousku i v 90. let avantgardistický přístup, a to zejména v díle Marlene Streeruwitzové (*1950) a Wernera Schwaba (1958–1994). Už první divadelní hry feministicky orientované a politicky angažované Marlene Streeruwitzové dávají tušit, na která témata autorka cílí: kritika pozdně kapitalistické společnosti, kritika mužské nadvlády nad světem a v neposlední řadě snaha o prolomení divadelní, ale i společenské iluze, to jsou ingredience, které lze vystopovat už v jejím debutu \"Waikiki-Beach\" (1992) či pozdější hře \"New York, New York\" (1993). Od poloviny 90. let se autorka navíc věnuje i románové tvorbě. Také Werner Schwab, rodák ze Štýrského Hradce, který vyrůstal s matkou-samoživitelkou v chudých podmínkách, po neúspěšném studiu sochařství se živil mj. jako dřevorubec a roku 1994 zemřel na otravu alkoholem, si nikterak nebere servítky. Jeho „fekální dramata“ se mj. zabývají sexualitou, tělesností či kanibalismem, kromě toho se však vyznačují i velmi svébytným jazykem, kritiky překřtěným na „schwabštinu“. Jedním z reprezentativních dílů autora jsou \"\" (č. \"Prezidentky\"). Významným představitelem mladé generace rakouských dramatiků je Ewald Palmetshofer (*1978), z jehož her zmiňme alespoň do češtiny přeložené tituly'(2007, č. \"hamlet je mrtev. bez tíže\") či'(2009, č. \"faust má hlad a zaskočila mu grétka\").", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Rakouské literární instituce Články o rakouské literatuře Další odkazy", "section_level": 2}], "src_summary": "Rakouská literatura je součástí německy psané literatury. Tradičně je rakouská literatura chápána jako literatura, která vznikla a nadále vzniká na území zaniklé \"dunajské monarchie\" a dnešního Rakouska, zpravidla tedy psaná autorkami a autory pocházejícími z Rakouska nebo těmi, kteří na tomto území dlouhodobě žili, příp. stále žijí, třebaže Rakousko není jejich původní vlastí. ", "tgt_summary": null, "id": 2181097} {"src_title": "Sebevražda", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Sebevražda, označovaná rovněž jako dokonaná sebevražda, je „akt odnětí si vlastního života“. Pokus o sebevraždu nebo sebevražedné chování bez fatálních následků jsou pak charakterizovány jako sebepoškození motivované touhou ukončit vlastní život, které však nemá za následek smrt. Asistovaná sebevražda je typ sebevraždy, kdy jednotlivec nepřímo pomáhá druhému člověku přivodit si smrt, a to poskytnutím rady nebo prostředků k jejímu spáchání. Tím se asistovaná sebevražda liší od eutanazie, při níž druhá osoba hraje mnohem aktivnější roli. Sebevražedné myšlenky jsou myšlenky na ukončení vlastního života.", "section_level": 1}, {"title": "Označení.", "content": "Slovo \"sebevražda\" je spojením zvratného zájmena a slova \"vrah\"/\"vražda\" (má základ v praslovanském výrazu \"vorgъ\" – nepřítel; v češtině došlo k posunu významu). Pro označení vykonání sebevraždy je v češtině ustálené slovní spojení „\"spáchat sebevraždu\"“. Slovo \"spáchat\" se přitom v češtině pojí s negativními jevy (spáchat zločin, spáchat hřích). To souvisí také s vlivem křesťanského náboženství, které tento skutek považuje za těžký hřích, sebevrahům byl v minulosti dokonce odepřen křesťanský pohřeb. Přitom toto spojení se začalo používat až v 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Rizikové faktory.", "content": "Mezi faktory, které ovlivňují riziko sebevraždy, patří genetická dispozice, psychiatrické poruchy, narkomanie, různé psychické stavy, kulturní, rodinné a společenské situace a genetika. Duševní onemocnění a zneužívání návykových látek jsou často souběžnými jevy. Mezi další rizikové faktory patří předchozí pokusy o sebevraždu, snadná dostupnost prostředků k jejímu spáchání, předchozí sebevražda v rodině nebo traumatické poranění mozku. Příkladem je počet sebevražd v domácnostech se střelnými zbraněmi, který je vyšší než v domácnostech, které střelné zbraně nevlastní. Socioekonomické faktory, například nezaměstnanost, chudoba, bezdomovectví a diskriminace jsou další skutečnosti, které mohou myšlenky na sebevraždu vyvolat. Přibližně 15–40 % osob zanechává dopis na rozloučenou. Má se za to, že genetika stojí za přibližně 38 % až 55 % případů sebevražedného chování. Váleční veteráni jsou ohroženi vyšším rizikem sebevraždy částečně i v důsledku vyššího počtu případů duševních onemocnění a zdravotních problémů souvisejících s válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Genetické dispozice.", "content": "Vědci předpokládají, že lidé s abnormální verzí genu SKA2 mohou mít větší problémy zastavit příliv hormonů, které jejich tělo produkuje v reakci", "section_level": 2}, {"title": "Duševní poruchy.", "content": "Duševní poruchy jsou v okamžiku sebevraždy častým jevem; odhady se pohybují mezi 27 % a více než 90 % případů. U osob přijatých na psychiatrické oddělení je doživotní riziko dokonané sebevraždy přibližně 8,6 %. Celá polovina osob, jež zemřely v důsledku sebevraždy, pravděpodobně trpěla depresí; tato nebo některá z dalších afektivních poruch, například bipolární porucha, zvyšuje riziko sebevraždy dvacetinásobně. Mezi další významné příčiny sebevražd patří schizofrenie (14 %), poruchy osobnosti (14 %), bipolární porucha a posttraumatická stresová porucha. Na následky", "section_level": 2}, {"title": "Užívání návykových látek.", "content": "Zneužívání návykových látek je druhým nejběžnějším rizikovým faktorem sebevraždy po depresi a bipolární poruše. Se sebevraždami souvisí jak chronické zneužívání látek, tak akutní intoxikace. V kombinaci s osobním zármutkem, například z důvodu úmrtí blízké osoby, se riziko ještě dále zvyšuje. Zneužívání látek je také spojováno s poruchami duševního zdraví. Většina osob je v okamžiku spáchání sebevraždy pod vlivem sedativně-hypnotických látek (jako je například alkohol nebo benzodiazepiny); alkoholismus hraje roli u 15 % až 61 % případů. V zemích s vysokou spotřebou alkoholu a vyšší hustotou míst, kde se alkohol rozlévá, je rovněž vyšší počet sebevražd, přičemž tato souvislost se vztahuje zejména na konzumaci destilovaných alkoholických nápojů, nikoli na konzumaci alkoholu obecně. Přibližně 2,2–3,4", "section_level": 2}, {"title": "Gamblerství.", "content": "Gambleři (patologičtí hráči) jsou v porovnání s běžnou populací spojováni s častějšími myšlenkami na sebevraždu a pokusy o ni. O sebevraždu se pokusí", "section_level": 2}, {"title": "Nemoci.", "content": "Mezi sebevražedností (suicidalitou) a zdravotními problémy existuje jistá souvislost; ke zmíněným zdravotním potížím mimo jiné patří chronická bolest, traumatické poranění mozku, rakovina, hemodialýza, HIV nebo systémový lupus erythematodes. Diagnóza rakoviny riziko následné sebevraždy přibližně zdvojnásobuje. Zvýšená sebevražednost přetrvává i po vypořádání se s depresivním onemocněním nebo závislostí na alkoholu. U osob s více", "section_level": 2}, {"title": "Psychosociální stavy.", "content": "Riziko sebevraždy zvyšuje řada psychosociálních stavů. Patří mezi ně pocit beznaděje, ztráta radosti ze života, deprese a úzkostlivost. Roli hraje rovněž snížená schopnost řešit problémy, ztráta dřívějších schopností a snížená kontrola impulzivního chování. U starších osob je významným faktorem vnímání sebe sama jako přítěže pro ostatní. Riziko zvyšují také nedávné stresující životní situace, například ztráta člena rodiny nebo přítele, ztráta zaměstnání, společenská izolace (např. osamělý život). Vyššímu riziku jsou vystaveni i ti, kteří nikdy nevstoupili do manželského svazku. Riziko sebevraždy může snížit aktivní víra člověka. To je přičítáno negativnímu postoji, který k sebevraždě mnohá náboženství zaujímají, a větší vztahové pospolitosti, kterou náboženství může poskytovat. U muslimů, stejně jako jiných skupin věřících, byl", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Důležitou roli v problematice sebevražd hrají média, včetně internetu. Způsob, jakým sebevraždu prezentují, může mít v důsledku velkého množství zpráv, prominentně a opakovaně uváděných a sebevraždu glorifikujících nebo romantizujících, negativní vliv. Je-li uveden podrobný popis toho, jak konkrétními prostředky sebevraždu spáchat, může se četnost použití tohoto způsobu sebevraždy napříč celou populací zvýšit. Tento spouštěcí faktor epidemií sebevražd nebo tzv. inspirovaných sebevražd je známý jako Wertherův efekt, pojmenovaný po protagonistovi Goetheho", "section_level": 2}, {"title": "Racionální sebevražda.", "content": "Racionální sebevražda je promyšlené a odůvodněné odnětí si vlastního života, ačkoli někteří se domnívají, že sebevražda není logická nikdy. Akt dobrovolného odchodu ze života ve prospěch druhých je známý jako altruistická sebevražda. Příkladem může být starý člověk, který svůj život ukončí proto, aby mladším lidem v komunitě zanechal větší množství potravy. V některých eskymáckých kulturách je tento krok vnímán jako projev vážnosti, odvahy nebo moudrosti. Sebevražedný útok je politický čin, při kterém se útočník dopouští násilí na ostatních,", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby provedení sebevraždy.", "content": "Nejčastější způsoby provedení sebevraždy se v různých zemích liší. K těm nejběžnějším patří zejména sebevražda oběšením, otrávením pesticidy a za použití střelné zbraně. Má se za to, že tyto rozdíly existují částečně v důsledku dostupnosti prostředků pro spáchání sebevraždy jistým způsobem. Průzkum provedený v 56 zemích ukázal, že ve většině z nich je nejběžnější formou sebevraždy oběšení, kterému se přičítá 53 % sebevražd mužů a 39 % sebevražd žen. 30 % sebevražd na celém světě je spácháno za použití pesticidů. Četnost využití tohoto postupu se však značně liší - od 4 % v Evropě až po více než 50 % v Tichomoří. Běžný je rovněž v Latinské Americe, protože pro zemědělské obyvatelstvo je nejpřístupnější. V mnoha zemích stojí předávkování léky za přibližně 60", "section_level": 1}, {"title": "Druhy sebevražd.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plánovaná, bilanční.", "content": "Jde o naplánované rozhodnutí, člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v naprostém soukromí. Je velice obtížné této", "section_level": 2}, {"title": "Impulzivní.", "content": "Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích, může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud", "section_level": 2}, {"title": "Předstíraná.", "content": "Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah si zajistí, aby někdo přišel", "section_level": 2}, {"title": "Forma protestu.", "content": "Jsou známy i případy (neteroristických) aktů sebevraždy, které vyjadřují politické postoje a burcují veřejnost. Často jsou pak oslavovány jako hrdinské činy. Z českého prostředí sem patří sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969 na protest proti okupaci Československa vojsky", "section_level": 2}, {"title": "Sebezabití.", "content": "Úmrtí vlastním přičiněním, ale bez", "section_level": 2}, {"title": "Biická a patická.", "content": "Biická sebevražda - motiv má původ v realitě, když člověk např. kvůli dluhům", "section_level": 2}, {"title": "Rozšířená sebevražda.", "content": "Je sebevražda, při které se rozhodne sebevrah rozhodnout i o osudu svých blízkých. Má přitom představu, že sebevražda", "section_level": 2}, {"title": "Patofyziologie.", "content": "Pro sebevraždu ani depresi neexistuje žádná jednotná základní patofyziologie. Má se však za to, že je výsledkem souhry řady behaviorálních, socioenvironmentálních a psychiatrických faktorů. Nízká hladina mozkového neurotrofického faktoru (BDNF) je se sebevraždou spojována přímo i nepřímo prostřednictvím jeho role v depresi, posttraumatické stresové poruše, schizofrenii a obsesivně kompulzivní poruše. Pitevní studie zjistily sníženou hladinu BDNF v hipokampu", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Prevence sebevražd je pojem používaný pro kolektivní snahy s cílem snížit počet sebevražd prostřednictvím preventivních opatření. Snížení přístupu k určitým prostředkům, například ke střelným zbraním nebo jedům, riziko sebevraždy snižuje. Mezi další opatření patří omezení přístupu k dřevěnému uhlí (zapříčiňující otravu oxidem uhelnatým) a bariéry na mostech a ve stanicích metra. Účinná může být také léčba závislosti na drogách a alkoholu, léčba deprese a léčba osob, které se v minulosti o sebevraždu pokusily. Někteří jako preventivní strategii navrhují omezení přístupu k alkoholu (například snížením počtu barů). Ačkoli jsou krizové linky běžné, pro potvrzení či vyvrácení jejich efektivity existuje jen málo důkazů. U adolescentů, kteří v nedávné době o sebevraždě přemýšleli, výsledky podle všeho zlepšuje kognitivně behaviorální terapie. Ekonomický rozvoj může díky svému vlivu na šíření chudoby počet sebevražd také snížit. Snahy o zvýšení frekvence společenských styků, zejména u starších mužů, mohou být rovněž účinné.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetření.", "content": "O dopadu soustavného vyšetřování celkové populace na výsledný počet sebevražd existuje jen minimum údajů. Jelikož počet osob, jejichž výsledek je po provedení testu pozitivní, aniž by u nich existovalo", "section_level": 2}, {"title": "Duševní nemoci.", "content": "U osob s problémy s duševním zdravím může riziko sebevraždy snížit řada léčebných postupů. Aktivně sebevražedné osoby mohou být přijaty do psychiatrické péče na základě dobrovolného rozhodnutí či proti jejich vůli. Osobní věci, které by dotyčný mohl použít k sebepoškození, jsou obvykle zabaveny. Někteří kliničtí lékaři dávají svým pacientům k podpisu smlouvu o prevenci sebevraždy, ve které pacienti souhlasí, že si v případě propuštění neublíží. Důkazy však žádný významný vliv této praxe nedokládají. Pokud je u osoby riziko", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Po pokusu o sebevraždu (pokud neskončí smrtí) bývá často nezbytné psychiatrické vyšetření", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Sebevraždou ukončí svůj život přibližně 0,5 % až 1,4 % lidí. Na přelomu let 2008/2009 byla sebevražda globálně desátou nejčastější příčinou úmrtí, přičemž ročně takto zemře zhruba 800 000 až milión lidí; úmrtnost je tedy 11,6 na 100 000 obyvatel ročně. Od 60. let 20. století do roku 2012 vzrostl počet sebevražd o 60 %; výrazné zvýšení bylo zaznamenáno zejména v rozvojovém světě. Na každou sebevraždu končící smrtí připadá 10 až 40 pokusů o sebevraždu. Mezi jednotlivými zeměmi a časovými obdobími existují velké rozdíly v počtu sebevražd. V roce 2008 tvořily sebevraždy v Africe 0,5 % z celkového počtu úmrtí, v jihovýchodní Asii 1,9 %, v Severní a Jižní Americe 1,2 % a v Evropě 1,4 %. Počet úmrtí sebevraždou na 100 000 obyvatel dosáhl v Austrálii 8,6, v Kanadě 11,1, v Číně 12,7, v Indii 23,2, ve Spojeném království 7,6 a v USA 11,4. Sebevražda byla v roce 2009 desátou nejčastější příčinou smrti ve Spojených státech (tehdy došlo k přibližně 36 000 případů). Kolem 650 000 lidí ročně je v důsledku pokusu o sebevraždu přijato na pohotovostní oddělení. V Litvě, Japonsku a Maďarsku byl zaznamenán nejvyšší poměrný počet sebevražd. Zeměmi s absolutně nejvyšším počtem sebevražd jsou Čína a Indie, kde dochází k více než polovině případů. V Číně je sebevražda dokonce pátou nejčastější příčinou smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlaví.", "content": "V západním světě umírá sebevraždou třikrát až čtyřikrát více mužů než žen, i když ženy se o ni pokoušejí čtyřikrát častěji. Příčinou je skutečnost, že muži užívají k ukončení života podstatně nebezpečnější prostředky. Tento rozdíl je ještě výraznější u osob starších 65 let; v této věkové kategorii páchá", "section_level": 2}, {"title": "Věk.", "content": "U statistického zpracování a interpretace záleží, jakým způsobem je míra sebevražednosti vyjádřena. V řadě zemí je počet sebevražd nejvyšší u osob středního věku nebo starších lidí. Absolutní počet sebevražd je ale nejvyšší ve věku mezi 15 a 29 lety, neboť tato věková skupina je nejpočetnější. Ve Spojených státech jsou údaje nejvyšší u mužů europoidní rasy starších", "section_level": 2}, {"title": "Sebevražednost v Česku.", "content": "Sebevražda je v ČR nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí. V období let 2001–2005 bylo v Česku zaznamenáno 8 023 sebevražd (pro srovnání v tomto období zemřelo 7 010 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí vnějšími příčinami. V roce 2007 v Česku dobrovolně odešlo ze světa celkem 1 375 lidí, v roce 2012 to bylo 1 647 lidí a v roce 2013 pak 1 740 lidí. Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. V roce 2012 se v Česku zabilo 277 žen a 1 370 mužů, v roce 2013 pak 332 žen a 1 408 mužů. Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Ve starověkých Aténách nebyl osobě, která spáchala sebevraždu bez svolení státu, umožněn normální pohřeb s příslušnými poctami. Takový člověk byl pohřben osamoceně na okraji města, bez nároku na náhrobní kámen nebo jiné označení hrobu. Ve starověkém Řecku a Římě byla sebevražda považována za odpovídající vyrovnání se s vojenskou porážkou. Ačkoli byl tento způsob odchodu ze života ve starověkém Římě zpočátku povolen, v pozdějších obdobích byl považován za zločin proti státu kvůli", "section_level": 1}, {"title": "Společnost a kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Legislativa.", "content": "Ve většině západních zemí již není sebevražda považována za trestný čin, od středověku do přinejmenším 19. století tomu tak ale v mnoha případech bylo. Řada islámských států ji stále považuje za zločin. V Austrálii sebevražda trestným činem není. Trestným činem však je radit, podněcovat nebo podporovat či jinak napomáhat druhému v pokusu o sebevraždu, a zákon výslovně umožňuje každé osobě použít „takovou sílu, která je nezbytná“, k tomu, aby bylo spáchání sebevraždy jinému člověku znemožněno. V Severním Teritoriu Austrálie byla lékařem asistovaná sebevražda krátce legální (v letech 1996 až 1997). Žádná země Evropy v současné době nepovažuje sebevraždu nebo pokus o sebevraždu za trestný čin. Anglie a Wales dekriminalizovaly sebevraždu vydáním Zákona o sebevraždě z roku 1961, Irská republika je následovala roku 1993. Výraz „spáchat“ se používal v souvislosti s nelegálností tohoto aktu, mnohé organizace se však proti tomu postavily kvůli negativnímu významu", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské hledisko.", "content": "Ve většině forem křesťanství je sebevražda pokládána za hřích, což vychází zejména ze spisů vlivných křesťanských myslitelů středověku, jako byli svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský; podle byzantského křesťanského Justiniánova zákoníku však sebevražda považována za hřích nebyla. Katolická církev zakládá svůj postoj k sebevraždě na přikázání „Nezabiješ“ (stanoveného na základě Nové smlouvy Ježíšem v Matoušově evangeliu 19,18) a na myšlence, že život je dar daný nám Bohem, který by neměl být zavrhován, že sebevražda je proti „přirozenému řádu“ a tedy proti Božímu plánu se světem. Existuje však domněnka, že psychické onemocnění nebo velký strach z utrpení snižují zodpovědnost člověka, který se rozhodl sebevraždu spáchat. Argumenty proti sebevraždě pak uvádějí mimo jiné následující skutečnosti: Páté přikázání lze přesněji přeložit jako „Nezavraždíš“, což se nemusí nutně vztahovat na jedince uvažujícího o zabití sebe sama; Bůh dal lidem svobodnou vůli; ukončení vlastního života neporušuje Boží zákon o nic více než léčba nemoci; v Bibli je zaznamenána řada sebevražd Božích následovníků, aniž by tyto byly", "section_level": 2}, {"title": "Filozofie.", "content": "Filozofie sebevraždy se zabývá řadou otázek, včetně toho, co je podstatou sebevraždy, zda může být racionální volbou nebo ne či zda je sebevražda morálně přípustná. Filozofické argumenty o morální přípustnosti sebevraždy zahrnují celou škálu postojů - od silné opozice (pohlížející na sebevraždu jako neetický a amorální počin) až po vnímání sebevraždy jako posvátného práva každého (dokonce i mladého a zdravého člověka), kdo je přesvědčen, že na základě pečlivého racionálního uvážení se může rozhodnout ukončit svůj vlastní život. K oponentům sebevraždy patří křesťanští filozofové jako Augustin z Hippa a Tomáš Akvinský, dále Immanuel Kant a", "section_level": 2}, {"title": "Sociologický pohled.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Tomáš Garrigue Masaryk.", "content": "Významný český politolog, filosof a státník Tomáš Garrigue Masaryk se mimo jiné věnoval otázce sebevraždy a v roce 1879 se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Ve svém díle «Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty» (německy: «Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart», doslova: «Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti») se snažil popsat a vysvětlit příčiny vzniku trendu sebevražd v moderní společnosti, které shledával nejzávažnějším civilizačním problémem své doby. Kniha byla vydána v roce 1881 v německém znění a o 23 let později v roce 1904 vyšla i v českém jazyce, kde knihu místy pozmněnil a doplnil. Masaryk knihu rozdělil do šesti hlav, dále na jednotlivé části a oddíly. Jednotlivé hlavy pak analyzují problematiku sebevražd z různých úhlů pohledu.", "section_level": 3}, {"title": "Emile Durkheim.", "content": "Ve svém hlavním díle “Sebevražda” (Le Suicide, 1897) francouzský sociolog Emile Durkheim rozebírá fenomén sebevraždy ze sociologického pohledu. Toto dílo se právě považuje za “klasiku metodologie”, protože pomoci analýzy existujícího statistického výzkumu Durkheim dokazuje, že rozhodující roli v otázce sebevraždy nehrají psychologické příčiny jedince, ale sociologické faktory. Durkheim vytvořil vlastní definici sebevraždy: “Sebevražda je aplikována na všechny případy smrtí vyplývající přímo či nepřímo z pozitivního nebo negativního činu oběti, který ví, že jeho čin způsobí tento výsledek\".\"“ Durkheim rozdělil sebevražední činy do čtyř kategorií: Egoistické sebevraždě předchází stav apatie a melancholie. Egoista se cítí lhostejně ke svým povinnostem včetně pracovních. Tím pádem chápe chybně smrt jako radost a možnost být bez starostí (osvobození od povinností). Předchází jí energie a vášeň. Společnost dovádí jedince k sebevraždě za vyšším cílem. Jde o velice vysoké propojenosti s náboženstvím. Člověk považuje sebeobětování bohu za jediný smysl svého života, zejména v tradičních kulturách. Anomické sebevraždě předchází podráždění a zoufalství. Spácháním sebevraždy člověk vyjadřuje protest proti životu obecně nebo proti tomu, kdo otravuje mu život. Fatalistické sebevraždě Durkheim se v knize věnuje nejméně. Je výsledkem hněvu a zklamání. Je způsobena nadbytkem regulací a existencí zbytečných pravidel, proti nimž člověk je bezmocný.", "section_level": 3}, {"title": "Obhajoba.", "content": "Sebevražda je obhajována v mnoha kulturách a subkulturách. Japonská armáda během 2. světové války podporovala a oslavovala útoky kamikaze, což byly sebevražedné útoky vojenských letců japonského císařství na námořní lodi spojenců v závěrečných fázích tichomořské kampaně tohoto konfliktu. Japonská společnost jako celek byla charakterizována jako „sebevraždu tolerující“ (viz sebevražda v Japonsku). Při hledání informací o sebevraždě na", "section_level": 2}, {"title": "Lokality.", "content": "Některé z kulturních nebo přírodních památek prosluly vysokým počtem pokusů o sebevraždu. Patří k nim třeba most Golden Gate v San Francisku, japonský les Aokigahara, jihoanglický útes Beachy Head nebo torontský viadukt v ulici Bloor Street. Počet těch, kteří od postavení mostu Golden Gate v", "section_level": 2}, {"title": "Jiné živočišné druhy.", "content": "Jelikož sebevražda vyžaduje vědomé rozhodnutí zemřít, někteří se domnívají, že z toho důvodu o ní nelze hovořit u jiných živočišných druhů než je člověk. Sebevražedné chování bylo pozorováno u bakterií salmonelly snažících se překonat jiné, konkurenční bakterie tím, že spustí odpověď imunitního systému proti nim. V Brazílii bylo rovněž zaznamenáno sebevražedné obranné chování dělníků mravenců rodu \"Forelius pusillus\", kdy", "section_level": 2}, {"title": "Pozoruhodné případy.", "content": "Příkladem hromadné sebevraždy je \"jonestownská\" kultovní sebevražda z roku 1978, při níž 918 členů tzv. Chrámu lidu, americké sekty vedené Jimem Jonesem, ukončilo svůj život po vypití hroznového nealkoholického nápoje Flavor Aid, do něhož byl přidán kyanid. V posledních dnech bitvy o Saipan v roce 1944 spáchalo sebevraždu přes 10 000 japonských civilistů; někteří ukončili svůj život skokem z Útesu sebevrahů a Útesu Banzai. Irská hladovka roku 1981, vedená Bobbym Sandsem, měla za následek 10 mrtvých. Jako příčina smrti bylo koronerem uvedeno „dobrovolné vyhladovění“ a nikoli sebevražda; původní „vyhladovění“ bylo na úmrtních listech opraveno po protestech rodin zemřelých stávkujících. O Erwinu Rommelovi bylo během 2. světové války zjištěno, že předem věděl o spiknutí 20. července, zaměřeném proti Hitlerovi, a bylo mu vyhrožováno veřejným soudním procesem, popravou a represáliemi vůči jeho rodině, pokud si sám nevezme život.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sebevražda (latinsky \"suicidium\") je čin, kterým člověk úmyslně zapříčiní vlastní smrt. „Z psychologického hlediska je sebevražda agresí obrácenou proti sobě. Lze si však představit i jiné psychologické mechanismy včetně projevu zoufalství, existenciální tísně a neschopnosti dál žít.“ Příčinou může být deprese, bipolární porucha, schizofrenie, alkoholismus, narkomanie aj. Svou roli nezřídka hrají i stresové faktory, jako například finanční potíže nebo problémy s mezilidskými vztahy. Snaha zabránit sebevraždám se odráží v omezení přístupu ke střelným zbraním, v léčbě duševních nemocí, v psychoterapii, v terapii při zneužívání návykových látek i zlepšování ekonomického rozvoje. Nejběžnější způsoby sebevraždy se v různých zemích liší a částečně souvisejí s dostupností prostředků k jejímu provedení. Mezi časté formy patří oběšení, otrava pesticidy a použití střelné zbraně. Na následky sebevraždy každoročně zemře přibližně 800 000 až 1 000 000 osob, což celosvětově činí sebevraždu desátou hlavní příčinou úmrtí. Mezi sebevrahy je více mužů než žen, přičemž u mužů je pravděpodobnost, že se zabijí, třikrát až čtyřikrát větší než u žen. Každý rok dojde přibližně k 10 až 20 miliónům neúspěšných pokusů o sebevraždu; ty jsou častěji zaznamenány u mladších osob a u žen. Názory na sebevraždu byly vždy ovlivňovány širšími existenčními tématy, jako jsou náboženství, čest a smysl života. Abrahámovská náboženství sebevraždu tradičně považují za urážku Boha, neboť vyznávají posvátnost života. Během samurajské éry v Japonsku byl rituál seppuku uznáván jako prostředek odčinění selhání nebo forma protestu. Satí, nyní nezákonný hinduistický pohřební obřad, očekával od vdovy sebeupálení na manželově pohřební hranici, ať už dobrovolně nebo pod nátlakem ze strany rodiny a společnosti. ", "tgt_summary": null, "id": 735577} {"src_title": "Luna 3", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis sondy.", "content": "Hmotnost sondy byla 278,5 kilogramů. Její délka byla 130 cm a šířka 90-120 cm. To bylo dáno prstencem, který sondu obepínal. Luna 3 byla automatická sonda, která byla napájena chemickými bateriemi. Část energie získávala i ze solárních článků, které byly umístěny na prstenci. Sonda byla válcovitého tvaru s polokulovými hemisférami na koncích. Horní hemisféra se mohla otevřít a vysunout tak fotografické zařízení. Získané fotografie pak odesílala pomocí skeneru rádiovými vlnami přes soustavu šesti antén (čtyři byly v horní a dvě v dolní části). Luna 3 měla také zařízení na regulaci vnitřní teploty, které se automaticky sepnulo, když teplota uvnitř přesáhla 25 °C. Chladicí systém byl důležitý, přehřátí mohlo způsobit poruchu přístrojového vybavení. Sonda byla vybavena detektorem mikrometeoritů a kosmického záření, jež bylo namontováno na vnější straně sondy. Stejně jako Luna 1 a Luna 2 neměla ani Luna 3 motory pro korekci své dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Sonda startovala 4. října 1959 z kosmodromu Bajkonur. 7. října na povel ze Země začala fotografovat Měsíc ze vzdálenosti 65-68 000 km, později i jeho odvrácenou stranu. Palubní fotoaparatura pracovala 40 minut. Naexponovaný film prošel automatickým vyvolávačem, ustalovačem a byl vysušen. Po zpracování sonda přes radioaparaturu předávala snímky Zemi. Mimo to sonda zkoumala plynnou složku meziplanetárního prostoru, kosmické záření a mikrometeority. Po obletu Měsíce pokračovala zpět k Zemi po oběžné dráze 47-480 000 km. Dne 20. dubna 1960 shořela v zemské atmosféře po 199 dnech letu, 11 obězích.", "section_level": 1}, {"title": "Získané snímky.", "content": "Snímky ze 70% povrchu odvrácené strany Měsíce byly sice nízké kvality, ale přece jen umožnily vytvořit první atlas měsíční krajiny. Fotografie ukázaly rozdílný charakter krajiny odvrácené strany proti straně přivrácené. Sonda objevila nová pohoří, ale pouze dvě moře, která byla pojmenována Mare Moscovrae (Moskevské moře) a Mare Desiderii (Moře snů – dnes Mare Ingenii, Moře touhy). Svého hlavního cíle sonda dosáhla a připsala Sovětům další prvenství v závodech v dobývání kosmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luna 3 (známá také pod názvy Lunik 3 či 00021) byla sovětská vesmírná sonda, která jako první získala fotografie odvrácené strany Měsíce. Na Měsíci nepřistála, minimální vzdálenost, na kterou se přiblížila, byla 7 940 km od povrchu.", "tgt_summary": null, "id": 1194251} {"src_title": "Království Srbů, Chorvatů a Slovinců", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Po rozpadu Rakouska-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany, Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (\"Stát SHS\", srbochorvatsky (\"Država Slovenaca, Hrvata i Srba\", slovinsky \"Država Slovencev, Hrvatov in Srbov\"), který vyhlásila 29. října 1918 Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Tento stát se rozkládal na územích Kraňska, části Štýrska, Chorvatska, Slavonie, Dalmácie a Bosny a Hercegoviny. Části Vojvodiny – Bačka, Banát a Baranja – se však 24. listopadu 1918 připojily k Srbsku. 26. listopadu 1918 se poté na základě usnesení Podgorické skupštiny sloučila se Srbskem (k němuž již dříve patřila i oblast Kosova a Severní Makedonie), i předtím samostatná Černá Hora. 1. prosince 1918 pak došlo ke sjednocení \"Státu SHS\" se Srbským královstvím a vyhlášení \"Království Srbů, Chorvatů a Slovinců\" jako společného státu všech Jihoslovanů; hlavním městem nového státu se stal Bělehrad. Tomuto vývoji předcházelo podepsání několika dohod mezi představiteli rakousko-uherských Jihoslovanů (v emigraci sdružených kolem Jihoslovanského výboru a v Chorvatsku kolem Národní rady) a Srbského království, z nichž nejdůležitější byla Korfská deklarace z 20. července 1917 a Ženevská dohoda z 6.– 9. listopadu 1918. Ještě v květnu 1917 jihoslovanští poslanci vídeňské Říšské rady navrhovali v Májové deklaraci vytvoření společného státu Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie. Sjednocení jihoslovanských národů do jednoho státu se na první pohled může zdát jako logické vyústění jejich dlouhodobých snah o kulturní a politickou nezávislost, ale z druhé strany k němu došlo jen spíše díky souhře událostí na mezinárodní a jihoslovanské politické scéně: rozpoutání první světové války, vstupu USA do války, rozpadu Rakousko-Uherska a konečnému vítězství Srbska a zejména snaze Itálie o anexi Slovinska a chorvatského přímoří. Společný stát byl tedy „sňatkem z rozumu“, který byl volbou menšího zla před větším. Jednotlivé národy a národnosti se nacházely na zcela odlišných stupních vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak hospodářské a společenské. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl vzhledem ke svému dlouhodobému vývoji zaostalý. Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství – katolického a pravoslavného křesťanství a sunnitského islámu. Ve Vidovdanské ústavě byl potvrzen centralistický charakter státu. Původní jednotky, které existovaly během Rakousko-Uherska apod. byly zrušeny a považovány za nebezpečný zdroj možného separatismu, pokud by byly obnoveny. Každá z oblastí byla organizována tak, aby měla nejméně 800 000 obyvatel a aby mohla být ekonomicky funkční; i přesto však nedošlo k tomu, co bylo zavedeno v roce 1929, tedy k spojení zcela nesourodých území do velkých celků. Všech 33 oblastí víceméně respektovalo historické hranice (jednu oblast tvořila například Černá Hora, šest Bosna a Hercegovina, či tři nejjižnější pak území budoucí svazové republiky Makedonie. Proti takovému uspořádání však byla řada např. chorvatských politiků.", "section_level": 2}, {"title": "20. a 30. léta.", "content": "Prvním panovníkem Království SHS se stal srbský král Petr I. Karadjordjević (1844–1921), který vládl až do své smrti v roce 1921. Na sklonku jeho vlády roku 1920 došlo k podpisu obranné smlouvy s Československem, která byla o rok později rozšířena o Rumunsko a dostala název Malá dohoda. Jejím cílem bylo zamezit revizionistickým snahám Maďarska, Bulharska a Itálie po první světové válce. Nástupcem Petra I. se stal nejstarší syn Alexandr, po korunovaci nazývaný jako Alexandr I. Karađorđević (1883–1934). Značné regionální odlišnosti jednotlivých oblastí v království vyvolávaly nestabilní situaci, která vyústila na počátku 20. let v rozsáhlé zmatky ve státní správě a politice (časté střídání vlád) a několik protestních akcí v Lublani, Záhřebu, Podgorici i Bělehradě. Panovaly obavy z komunistického převratu, či intervence ze zahraničí. Neutěšená situace vyvrcholila v létě 1928, kdy došlo v parlamentu k zastřelení dvou chorvatských poslanců. Následně v lednu 1929 se za pomoci vojenských kruhů král Alexandr I. chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie a změny postihly i správní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých oblastí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jedné slovinské. V zahraniční politice 30. let se sice Jugoslávie orientovala především (stejně jako například Československo) na Francii a Malou Dohodu (ČSR také Jugoslávii prodávala vojenskou techniku a odebírala odtamtud suroviny), postupem času, hlavně se sílením Německa bylo jasné, že bude nezbytná změna kurzu, chce-li společný jihoslovanský stát, obklopený samými nepřáteli (Itálie, Maďarsko, Bulharsko, Albánie), přežít. Během vlády Milana Stojadinoviće se navíc rozvinul s Německem i zahraniční obchod, což bylo zapříčiněno také i izolací Itálie kvůli válce v Habeši. V rámci Malé Dohody začal Bělehrad zastávat stále rezervovanější postoj, na rozdíl od Rumunska a Československa, které zhoršování vztahů mezi Berlínem a Paříží děsilo a kteří se obávali další německé expanze. Jugoslávská strana odmítala návrhy na posílení paktu. Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karadjordjević (1923–1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karadjordjevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a zánik království.", "content": "Ihned po napadení Polska Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které vyústily v podepsání dohody Maček-Cvetković. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla k podpisu paktu o spolupráci s Osou 25. března 1941. Jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopení moci tehdy sedmnáctiletým králem Petrem II. Krátce na to (9. dubna) vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji. Během několika dní se podařilo okupačním silám obsadit všechna hlavní města v zemi. Nákladně budované vojsko království se ukázalo jako zcela neschopná síla. Dne 17. dubna 1941 se Jugoslávie rozpadla na několik celků. Chorvatští ustašovci v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; \"Nezavisna država Hrvatska\"). Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o největší dvě se podělilo Německo, Itálie, Maďarsku připadla malá oblast Prekmurje na východě Slovinska. Srbsko bylo obsazeno několika státy: Vojvodina (severní část Srbska) byla rozdělena mezi Maďarsko (severozápadní část – Bačka), Nezávislý stát Chorvatsko (jihozápadní část – Srem) a Německo (východní část Vojvodiny – Banát). Území dnešního Kosova, spolu se západní částí dnešní Severní Makedonie a částí Černé Hory bylo připojeno k Velké Albánii – loutkovému státu pod kontrolou Itálie, zbytek Makedonie a část východního Srbska zabralo Bulharsko. Ve zbytku Srbska byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem. V Černé Hoře byl k moci dosazen proitalský kníže, italské snahy na návrat dynastie Petrovićů-Njegošů, která zde vládla před rokem 1918, ztroskotaly. Okupační síly se pokoušely zajistit si válečnou výrobu v obsazených zemích. Budovaly proto nové továrny a upravovaly staré. Většina obyvatel však tehdy ještě pracovala v zemědělství, byl jim ale zabavován dobytek. Hospodářství, které bylo slabé již před válkou, dostalo další zásah. Infrastrukturu začaly velmi brzy napadat protiokupační ozbrojené síly. Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území však dále vedl komunistický vůdce Josip Broz Tito, který 29. listopadu 1943 na 2. zasedání AVNOJ vyhlásil Demokratickou federativní Jugoslávii. Vedle toho proti Němcům také bojovaly skupiny četniků, ozbrojených srbských vzbouřenců. Ti měli zpočátku velké sympatie západních zemí, avšak poté, co Titovi partyzáni slavili úspěch a četnické síly se pokoušely vyjednat s Němci alespoň příměří, podpořila Evropa v čele s Británií hlavně Tita. Západní spojenci se sice snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, exilová vláda se však propadala do stále závažnějších problémů a 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Království Srbů, Chorvatů a Slovinců neboli Království SHS (tehdejší srbochorvatštinou \"Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca\" (cyrilicí) \"Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца\", slovinsky \"Kraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev\"), byl stát na Balkáně, v jihovýchodní Evropě, který existoval mezi lety 1918–1941/5. Od 3. října 1929 byl název státu Království Jugoslávie (\"Краљевина Југославија, Kraljevina Jugoslavija\").", "tgt_summary": null, "id": 1317549} {"src_title": "Avokádo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Nutriční hodnoty.", "content": "Avokádo je bohatým zdrojem minerálních látek draslíku, mědi, magnezia, fosforu a vitaminy C, E, K, H, B a B (kyseliny pantothenové). Dužina obsahuje jen mizivé množství cukru, zato na ovoce nezvyklé množství tuku (složení mastných kyselin se podobá olivovému oleji). Avokádo obsahuje persin, který je silně jedovatý zejména pro papoušky, nebo kanárky. Intoxikace těchto zvířat avokádem většinou končí smrtí. Avokádo by se ze stejného důvodu nemělo podávat ani psům nebo kočkám.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V kuchyni: Avokádo se může stát ozdobou slavnostního stolu, pokud plod rozkrojíme, odstraníme pecku a trochu dužiny, vzniklý prostor naplníme třeba hráškem nebo čočkou smíchaných s dužinou a ochucených špetkou zázvoru, pepře a soli. Půlky avokáda můžeme také naplnit šlehanou nivou s křenem, případně s bramborovou kaší nebo jinou směsí podle vlastní fantazie. Avokádo je velice dobré když ho jíme i syrové nebo tepelně upravené, dá se z něho dělat i velice dobrá zdravá polévka či pomazánka. Stačí – voda, olej, avokádo, popřípadě sůl, přidáme koření dle vlastní fantazie. Tradiční recept je mexické guacamole. V léčitelství: Avokádo je ovoce, není však sladké, chutí spíše připomíná ořechy, tomu odpovídá i vysoká energetická hodnota a množství tuků (100 gramů = více než 220 kcal = 920 kJ! a cca 15 g tuků (záleží na stupni zralosti) i přesto se hodí do dietní stravy. Obsažené tuky jsou rostlinného původu, tedy velmi zdravé a velmi dobře zasytí. Avokádo se při dietě hodí obzvláště jako náhražka másla, majonézy či dresinku nebo jako chutná svačinka, je však třeba si dát pozor na množství; má příznivé účinky při chorobách kůže a sliznic, posiluje srdce (zdroj?), snižuje krevní tlak (zdroj?)a pomáhá také při nemocech jater, ledvin a močových cest.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avokádo je ovoce (botanicky), někdy se však uvádí jako zelenina. Je to plod hruškovce přelahodného. Zralý plod je zvenku tmavozelené až černé barvy, uvnitř měkký a světležlutý. Dužina se dobře roztírá. Ve středu plodu se nachází kulatá nejedlá pecka o průměru 3 až 5 cm, která lehce naklíčí i v květináči. Avokádo je 7 až 20 cm dlouhé. Zralé plody váží od 100 g až do 1 kg. Běžná roční sklizeň z jednoho stromu je kolem 120 avokád.", "tgt_summary": null, "id": 1209460} {"src_title": "Kvantová fyzika", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Na rozdíl od klasické fyziky se v kvantové fyzice stav systému popisuje nikoli přímo měřitelnými veličinami formula_1 (poloha formula_2, hybnost formula_3, energie formula_4,...), ale speciální funkcí - stavovým vektorem (vlnová funkce formula_5, nejobecněji matice hustoty určující soubor vlnových funkcí formula_5 s různými pravděpodobnostmi). Zatímco klasická fyzika předpokládá, že měření lze provést tak, aby jeho vliv na měřený objekt byl zanedbatelný, kvantová fyzika má jiný postup. Měřitelným fyzikálním veličinám formula_1 přiřazuje operátory formula_8 působící na stavový vektor formula_5. Každé konkrétní měření je zásahem měnícím systém (tzv. redukce vlnového klubka formula_5 - jeho změna na některou z vlastních funkcíformula_11 operátoru formula_1) a dávající jen některou z možných hodnot, totiž příslušnou vlastní hodnotu formula_13 operátoru (tj. formula_14), a to s pravděpodobností, kterou lze z formula_5 a formula_11 spočítat. Vlastní hodnoty formula_13 nemusí tvořit spojitou řadu, proto název kvantování. Zejména energie formula_4 soustavy se může měnit nejen spojitě (např. elektron s kladnou energií v atomu vodíku), ale i nespojitě (elektron se zápornou energií v atomu vodíku). Rozdíly formula_19 se pak nazývají kvanta energie a realizují se elektromagnetickou energií - fotonem s energií formula_20 a frekvencí formula_21, kde formula_22 je redukovaná Planckova konstanta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Počátky kvantové teorie sahají k přelomu 19. a 20. století, kdy Max Planck odvodil vztah pro frekvenční rozdělení energie záření černého tělesa z předpokladu, že světlo je vyzařováno po malých kvantech, jejichž energie je úměrná frekvenci (konstanta úměrnosti formula_22 se nazývá Planckovou konstantou). Tehdejší teorie elektromagnetického záření předpokládaly čistě vlnový charakter světla.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik kvantové mechaniky.", "content": "Bohrův model atomu (1913) vysvětloval rozložení spektrálních čar vodíku. Předpokládal, že moment hybnosti elektronu je celým násobkem Planckovy konstanty. Einstein pak vysvětlil podobným způsobem fotoelektrický jev, za což mu byla udělena Nobelova cena za rok 1921. Na počátku dvacátých let kvantová mechanika pomáhala vysvětlit pouze mikroskopické jevy. De Broglie tedy navrhl uvažovat u veškeré látky dvojí podstatu, vlnovou a částicovou. Tím byly vysvětleny interferenční jevy při rozptylu částic (viz Youngův experiment pro různé typy částic). Roku 1926 E. Schrödinger zveřejnil vlnovou rovnici. W. Heisenberg zobecnil Hamiltonovy rovnice, čímž ukázal, že klasická mechanika je limitním případem mechaniky kvantové. Schrödingerova vlnová teorie i Heisenbergův maticový počet jsou ekvivalentní, jsou jen různými reprezentacemi stejné myšlenky.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj kvantové teorie pole.", "content": "Kvantová mechanika narážela na dva zásadní problémy. Je totiž: Kvantová teorie pole oba tyto problémy řeší. Od začátku je budována pro systémy s nekonečným počtem stupňů volnosti, kde není nutné, aby v daném stavu byl počet částic pevně daný. Na druhý problém v teorii pole také nenarážíme, poněvadž v ní prostorová souřadnice vystupuje spolu s časem jako parametr, nikoliv jako dynamická proměnná, jak je tomu v kvantové mechanice. Tím umožňuje přirozeně zahrnout speciální teorii relativity a vyhnout se přitom problému s interpretací lokalizovaných stavů. Korektním zahrnutím teorie relativity je dosaženo přesnějšího popisu procesů, kdy kinetická energie některých z částic je srovnatelná s jejich klidovou energií či vyšší. Ve třicátých letech 20. století se jednalo především o β-rozpad neutronu (kvůli uvolněnému lehkému neutrinu) a pochopitelně všech procesů s fotony. Relativistická kvantová teorie pole se proto rozvinula velmi záhy v podobě Fermiho teorie β-rozpadu (1934) a později kvantové elektrodynamiky (konec 40. let), k jejímž hlavním autorům patří P. Dirac, F. Dyson, J. Schwinger, R. Feynman a Š. Tomonaga. Zásadním problémem v poruchové formulaci teorie pole byl výskyt nekonečných koeficientů ve vyšších korekcích k základní aproximaci. Řešením se ukázala být procedura zvaná renormalizace, která odstraňuje nekonečné hodnoty pomocí předefinování fyzikálních konstant vystupujících v rovnicích, jako jsou náboje či hmotnosti částic. Ačkoliv matematická konzistence této procedury není zcela uspokojivá, vede k velmi dobré shodě s experimentem a stala se nedílnou součástí současné kvantové teorie. Mnoho fyziků, mj. Dirac a Feynman, vyjadřovalo ovšem nespokojenost s takovým stavem a dodnes renormalizace zůstává jedním z „nejdivnějších“ míst současné fyziky. Renormalizace je (v užším smyslu) aplikovatelná jen na určitou třídu teorií, zvaných renormalizovatelné. Renormalizovatelnost je užitečným kritériem pro rozhodování, zda určitá teorie pole je přípustná pro popis v přírodě se vyskytujících procesů. Nerenormalizovatelnost staré Fermiho teorie vedla k předpovědi objevu existence intermediálních bosonů W a Z a posléze ke sjednocení elektrodynamiky a teorie slabých interakcí do jednotné teorie elektroslabých interakcí. Vývoj teorie silných interakcí (jež jsou zodpovědné za síly držící dohromady hadrony a atomová jádra) byl složitější, především kvůli nepřebernému množství nově objevených hadronů v padesátých a šedesátých letech. Určitou dobu dokonce převažoval mezi fyziky názor, že kvantová teorie pole není v zásadě nutná pro popis částicových experimentů a předpovědi byly získávány vyšetřováním analytických vlastností S-matice. Teorie pole zažila návrat koncem šedesátých let po objevu kvarkového modelu a asymptotické volnosti, což vedlo k ustavení kvantové chromodynamiky jako hlavní teorie silných interakcí. Za objev asymptotické volnosti byla udělena F. Wilczekovi, D. Grossovi a H. D. Politzerovi nobelova cena za rok 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Formulace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly mezi klasickou a kvantovou fyzikou.", "content": "Klasická fyzika popisuje stav systému v daném čase pomocí sady hodnot vybraných měřitelných veličin (ty jsou v kvantové fyzice obvykle nazývány pozorovatelné). Například stav bodové částice (hmotného bodu) je úplně určen, zadáme-li jeho polohový vektor a vektor hybnosti; pak říkáme, že poloha a hybnost jsou úplným systémem pozorovatelných (ÚSP). (Alternativně lze udat místo hybnosti například směr pohybu a energii; výběr ÚSP použitých k popisu je víceméně libovolný a obvykle se volí sada pozorovatelných co nejlépe se hodící k výpočtům. Ostatní pozorovatelné jsou pak funkcí těch z ÚSP - energie je u volného hmotného bodu kvadrátem hybnosti a podobně.) Řešením pohybové rovnice pak principiálně můžeme spočíst, jaký bude stav systému v jiných časech. Pojem stavu systému v kvantové teorii je složitější. Klíčovým rozdílem oproti klasické fyzice je možnost, že vybraná pozorovatelná v daném stavu nemá nějakou konkrétní hodnotu, ale při měření této veličiny můžeme dostat různé výsledky s různou pravděpodobností. Pravděpodobnost naměření hodnoty formula_2 veličiny formula_25 můžeme označit formula_26, místo jedné hodnoty polohy formula_27 určující pozici částice tak musíme k popisu systému udat pravděpodobnosti nalezení částice v každém bodě prostoru. (Protože prostor je spojitý, místo pravděpodobnosti je třeba udávat hustotu pravděpodobnosti, toto rozlišení budeme dále vynechávat, protože není pro pochopení podstaty kvantové teorie zásadní). Mohou ovšem existovat i speciální stavy, kde měřením vybrané pozorovatelné (v našem případě polohy) můžeme získat jen jedinou hodnotu formula_27, tj. formula_29 pro formula_30. Takovým stavům se říká stavy vlastní, nebo stavy \"s ostrou hodnotou\" pozorovatelné. V kvantové teorii jsou ale tyto stavy jen malou podmnožinou všech možných stavů systému.", "section_level": 2}, {"title": "Vlnová funkce.", "content": "Ukazuje se, že pro popis interference nestačí udávat pravděpodobnostní funkci formula_26, ale komplexní amplitudu pravděpodobnosti formula_32, přičemž formula_33. Amplituda formula_34 se pak nazývá vlnovou funkcí. Analogicky by bylo samozřejmě možné udávat pravděpodobnost a fázový faktor, parametrizace pomocí komplexních čísel je ale výrazně elegantnější a jednodušší. Máme-li v ÚSP pozorovatelných více (označme formula_35), musíme znát pravděpodobnost naměření pro každou kombinaci hodnot formula_36, a tudíž také popisujeme systém pomocí vlnové funkce více proměnných formula_37. V rámci kvantové teorie je změna původního stavu procesem měření realizována konceptem kolapsu vlnové funkce. Měříme-li pozorovatelnou formula_25 a obdržíme výsledek formula_27, systém „zkolabuje“ do stavu s ostrou hodnotou formula_40, tj. jeho vlnová funkce se náhle změní - nikoliv vývojem daným Schrödingerovou rovnicí, ale procesem měření jako takovým. Následující bezprostředně následující měření téže veličiny pak dá týž výsledek.", "section_level": 3}, {"title": "Kompatibilita pozorovatelných.", "content": "Provedeme-li měření téže veličiny na daném systému dvakrát bezprostředně po sobě, získáme stejnou hodnotu dané veličiny. To ovšem neplatí pro měření na jiných pozorovatelných - pokud měříme veličinu formula_25 s výsledkem formula_27, poté veličinu formula_43 s výsledkem formula_44, můžeme následujícím měřením formula_25 získat formula_46 různé od formula_27. Tuto skutečnost přirozeně interpretujeme jako nemožnost současného měření pozorovatelných formula_25 a formula_43. Pozorovatelné formula_25 a formula_43 se pak nazývají nekompatibilní. ÚSP pak zřejmě musí být tvořen jen kompatibilními pozorovatelnými. Praktickým příkladem nekompatibilních pozorovatelných je hybnost a souřadnice. Jejich nekompatibilita je v jistém smyslu dokonce maximální, neexistuje totiž žádný stav, který by měl ostrou hodnotu obou těchto pozorovatelných a dokonce v každém stavu s ostrou hodnotou souřadnice (resp. hybnosti) může být hybnost (resp. souřadnice) libovolná, a to s rovnoměrným rozdělením pravděpodobnosti. To ovšem znamená, že na rozdíl od klasické mechaniky bodové částice nemůže hybnost a souřadnice tvořit ÚSP. Ukazuje se ale, že v mechanice kvantové stačí, když je ÚSP tvořen jen hybností nebo jen souřadnicí.", "section_level": 3}, {"title": "Příprava stavu a princip superpozice.", "content": "V kvantové teorii hraje důležitou roli otázka \"přípravy stavu\". Zatímco klasická fyzika tento problém neřeší (připravit systém do nějakého výchozího stavu se považuje za problém ryze technický), ve fyzice kvantové narážíme na koncepční problém: abychom vůbec věděli, v jakém je systém stavu, musíme provádět měření, při nichž se ovšem systém nechová deterministicky. Proto příprava stavu úzce souvisí s procedurou měření. Po provedení měření (jehož výsledek je náhodný) víme, že systém zkolaboval do stavu s ostrou hodnotou, kterou jsme naměřili a můžeme říct, že jsme připravili systém v onom konkrétním stavu. Pokud tedy měříme například polohu částice (např. tak, že na ni svítíme a pozorujeme odražené fotony) a naměříme nějakou hodnotu formula_2, pak můžeme tvrdit, že jsme připravili částici v tomto bodě. (Povšimněme si, že prakticky nevíme, v jakém stavu byl systém před prvním měřením.) Nevýhodou tohoto postupu je pochopitelně neschopnost určit onen bod předem. Proto má smysl trochu modifikovaná procedura - měřit, zda se částice nachází v určitém bodě. Tím získáme ano/ne experiment, přičemž v případě kladného výsledku měření máme systém ve stavu, o který jsme usilovali. To můžeme provést třeba tak, že svítíme jen do tohoto jednoho bodu. (Technické aspekty měření můžeme ignorovat, říkejme, že jsme do daného bodu umístili detektor částic. Ignorujme také konečné rozměry a tudíž nenulovou systematickou chybu měření detektoru.) Co se stane, když umístíme dva detektory do dvou různých bodů formula_2 a formula_54? Pokud budeme detekovat signál zvlášť z každého z detektorů, nebude se situace podstatně lišit od předchozího případu - v případě kladného výsledku měření získáme částici umístěnou buď v formula_2 nebo v formula_54. Co když ale budeme detekovat jen jeden signál, ignorujíce z jakého detektoru vyšel? Naivně by se dalo čekat, že stav bude buď částice v bodě formula_2, nebo částice v formula_54, pouze nebudeme vědět, která možnost platí. Ve skutečnosti bude ale vlnová funkce výsledného stavu lineární kombinací vlnových funkcí stavů soustředěných v formula_2 a formula_54, přičemž koeficienty v této lineární kombinaci budou záviset na stavu systému před měřením. Toto je podivuhodná vlastnost kvantové teorie (všimněte si, že stav systému závisí na tom, jaké informace experimentátor extrahuje z měřicí aparatury) a sčítání vlnových funkcí se nazývá principem superpozice.", "section_level": 3}, {"title": "Dvojí druh časového vývoje.", "content": "Na místě klasické pohybové rovnice (což je obvykle diferenciální rovnice druhého řádu v čase) stojí Schrödingerova rovnice řídící časový vývoj vlnové funkce. Tato rovnice popisuje vývoj systému za předpokladu, že \"není prováděno žádné měření\", tedy je-li systém dostatečně izolovaný od svého okolí. Vlnová funkce se řízením Schrödingerovy rovnice v čase vyvíjí spojitě. Tzn. existují dva druhy časového vývoje v kvantové teorii: Hladký vývoj daný Schrödingerovou rovnicí jsoucí obdobou vývoje klasického systému, a na druhé straně ryze kvantový kolaps při měření.", "section_level": 3}, {"title": "Matematický aparát.", "content": "\"(Poznámka k symbolice: V tomto článku jsou vektory označovány malými latinskými písmeny, operátory jsou pak označovány velkými písmeny se stříškou. Taková notace je jistým kompromisem mezi notací užívanou matematickými fyziky a matematiky - kde chybí i stříška u operátorů - a fyzikální Diracovou (braketovou) notací. Diracova notace je přehlednější, ovšem je typograficky náročnější a pro konzistentní zavedení je třeba zavádět duální prostory, což je nad rámec tohoto článku.)\" Pro detailnější porozumění kvantové teorii je vhodné uvažovat obecnější a abstraktnější aparát založený na lineární algebře. Systému je v něm přiřazen Hilbertův prostor, tj. úplný vektorový prostor se skalárním součinem. Každý nenulový vektor představuje možný stav systému a odpovídající vlnovou funkci. Obvykle se přitom vlnová funkce sama používá k reprezentaci abstraktního vektoru. Výhodou abstraktního popisu je výrazné zjednodušení vzorců, kde místo nepřehledných integrálních formulí vystupuje skalární součin stavových vektorů. Zatím jsme pouze řekli, jaká je amplituda pravděpodobnosti naměření určité hodnoty pozorovatelné formula_25, která hraje roli argumentu vlnové funkce. Ovšem výběr pozorovatelné, kterou použijeme k tomuto účelu, je víceméně libovolný. Jaká je ale pravděpodobnost naměření hodnoty formula_54 pozorovatelné formula_43 ve stavu s vlnovou funkcí formula_34? Kvantová teorie tuto amplitudu pravděpodobnosti definuje jako skalární součin formula_34 s vektorem odpovídajícím stavu s ostrou hodnotou formula_54, formula_67. Disponujeme-li systémem ve více kopiích a jsme-li teoreticky schopni všechny kopie uvést do stejného stavu formula_34, můžeme se ptát, jaká bude střední hodnota formula_69 pozorovatelné formula_25 ve stavu formula_34, tj. aritmetický průměr výsledků měření na jednotlivých kopiích systému. Přirozeně, formula_69 je dána váženým aritmetickým průměrem přes všechny možné naměřené hodnoty. Jednotlivé váhy jsou pak určeny pravděpodobností naměření příslušné hodnoty. Tudíž", "section_level": 2}, {"title": "Operátory.", "content": "Každé pozorovatelné veličině formula_43 je přiřazen hermitovský operátor formula_75. Vlastní vektory formula_76 tohoto operátoru reprezentují stavy s ostrou hodnotou pozorovatelné formula_25, tato hodnota formula_78 je pak rovna příslušnému vlastnímu číslu. Taková reprezentace pozorovatelných má nezanedbatelné výhody. Například díky ortogonalitě vlastních vektorů samosdruženého operátoru můžeme operátor rozložit podle následujícího přepisu: Odtud je snadno vidět, že vzorec pro střední hodnotu se zjednoduší na formula_80. Operátory odpovídající kompatibilním veličinám navzájem komutují, naopak nekomutující operátory reprezentují nekompatibilní (komplementární) pozorovatelné veličiny. Operátory také hrají zásadní roli při procesu \"kvantování\" (viz níže).", "section_level": 3}, {"title": "Kvantování.", "content": "Zavedení operátorů je klíčové pro proceduru zvanou \"kvantování\". Kvantováním se nazývá postup vedoucí k „odvození“ kvantových pohybových rovnic ze znalosti příslušného klasického systému. Standardně se postupuje v několika krocích. Je vhodné si uvědomit, že kvantování není exaktní procedura, ale spíš umění najít ke klasickému systému jeho protějšek. Existuje také dost systémů nemajících klasickou analogii, nejjednodušším příkladem je spin elektronu. Problém kvantování je zásadní v teorii pole, kde není možno ve většině případů interagujících polí matematicky rigorózně systém definovat a řešit (tj. určit Hilbertův prostor a definiční obory operátorů a exaktně stanovit platnost použitých metod řešení).", "section_level": 3}, {"title": "Alternativní formulace.", "content": "Kromě standardního postupu užívajícího Hilbertova prostoru a operátorů je, zvláště v teorii pole, populární postup využívající dráhového integrálu, zavedený R. P. Feynmanem. Opírá se o výpočty integrálů přes množinu všech myslitelných trajektorií ve fázovém nebo konfiguračním prostoru. Tento postup umožňuje (teoreticky) předpovídat výsledky měření na kvantovém systému užívaje klasického hamiltoniánu. Vede k relativně jednoduchému zavedení veličin, s nimiž operuje kvantová teorie pole, a k přehlednému odvození poruchových metod. Sám Feynman tvrdil, že k zavedení této formulace ho vedla snaha pochopit vztah klasického a kvantového systému, jenž se zdá ve formalismu dráhového integrálu zřetelnější (k hodnotě integrálu přispívají nejvíce trajektorie pohybující se okolo minima akce - tj. klasické trajektorie). Důvodem, proč není tato formulace užívána dominantně, je jednak prakticky snazší počítání s operátory, a potom především matematická obtížnost pojmu dráhového integrálu. Dráhový integrál nelze definovat přímo dle teorie míry a integrálu (viz též Wienerova míra). Používá se tedy přiblížení pomocí limitní diskretizace, přičemž ožívají nejednoznačnost řazení operátorů v součinech a další problémy (limita přísně vzato neexistuje). Přesto paradoxně tato formulace vede k plodným výsledkům v částicové fyzice.", "section_level": 2}, {"title": "Interpretace.", "content": "Nemožnost pozorovat mikrosvět atomů přímo vedla k tomu, že se jedná pouze o subjektivní interpretace kvantové mechaniky. Existence kolapsu vlnové funkce vedla již v počátcích kvantové teorie k jejímu odmítání či minimálně kritickému postoji ze strany význačných vědců (jmenujme za všechny E. Schrödingera a A. Einsteina - paradoxně dva z těch, kteří se o vznik kvantové teorie zasloužili zásadní měrou), a to z několika různých příčin:", "section_level": 1}, {"title": "Problém definice měření.", "content": "Kolaps nastává podle kvantové teorie v okamžiku měření. Učebnice kvantové teorie obvykle nejdou příliš dál ve výkladu o bližším určení tohoto okamžiku. Standardně se uvažuje \"mikroskopický\" systém, na němž provádíme měření pomocí \"makroskopické aparatury\". V praktickém případě nedělá takové rozlišení žádné potíže - systém je obvykle tvořen jednotlivými atomy, zatímco aparatura může dosahovat rozměrů továrny (nejextrémnějším příkladem jsou obří urychlovače sloužící často pro výzkum vnitřní struktury protonů). Teoreticky ale můžeme libovolně velkou aparaturu zahrnout do zkoumaného systému a v tomto pohledu se kolaps odsouvá až do okamžiku, kdy výzkumník začne pozorovat aparaturu. Můžeme ale do systému zahrnout i mozek výzkumníka atd. Tudíž už samo určení okamžiku kolapsu je nejasné. Viz též příklad Schrödingerovy kočky. V podstatě existují tyto zásadní cesty, jak věc řešit:", "section_level": 2}, {"title": "Problém se speciální relativitou.", "content": "V roce 1935 Einstein, B. Podolsky a N. Rosen publikovali myšlenkový experiment, kterým hodlali zpochybnit úplnost kvantové teorie (EPR paradox). V principu poukazovali na existenci stavů, u kterých měření na jednom místě vede k okamžitému ovlivnění možných výsledků měření v místě vzdáleném a tak k popření principů speciální relativity. Vzhledem k tomu, že experimentátor nemůže „zařídit“, jaký má být výsledek jeho měření (tj. kam má systém zkolabovat), nelze tohoto jevu využívat k šíření informace nadsvětelnou rychlostí. Proto je tento myšlenkový pokus spíše argumentem filozofickým, opírajícím se o přesvědčení, že vlnová funkce je reálný objekt. Autory byl zamýšlen jako podpora teorií se skrytými parametry. Ty tvrdí, že kvantový systém je, podobně jako klasický, určen jednoznačně hodnotami sady parametrů, z nichž ovšem jen některé jsou pozorovatelné. Zbylé skryté parametry, které nejsme schopni zjistit, jsou příčinou neklasického chování kvantových systémů. Podle těchto teorií je výsledek měření systému určen předem a výběr stavu, kam systém zkolabuje, je určen právě skrytými parametry. V době publikování EPR článku se nevědělo, jak zjistit, zda skryté parametry existují. Překvapivě jednoduchý test navrhl John Bell v šedesátých letech. Pomocí Bellových nerovností byla existence skrytých parametrů experimentálně vyvracena. Nadále však není jasné, co lze považovat za kvantové. Nakonec je třeba poznamenat, že často zmiňovaná neslučitelnost obecné relativity a kvantové teorie není důsledkem zmíněného paradoxu s kolapsem. Potíže při slučování obecné relativity a kvantové teorie jsou více technického rázu a týkají se nerenormalizovatelnosti Einsteinovy teorie gravitačního pole. V současné době se jisté naděje na řešení tohoto problému vkládají do přechodu k teorii strun (který se základního postulátu kvantové teorie o kolapsu vlnové funkce netýká).", "section_level": 2}, {"title": "Praktické uplatnění.", "content": "Kvantová teorie hraje nezastupitelnou roli ve fyzice elementárních částic a fyzice pevných látek, atomové a molekulové fyzice a jejich prostřednictvím i v astrofyzice, fyzikální chemii a dalších oborech včetně medicíny. Bez kvantové teorie by pravděpodobně nebyly zkonstruovány polovodiče, neexistovala by jaderná energetika, některé moderní materiály jako uhlíková vlákna, lasery, apod. Pravděpodobně by také byly na mnohem nižší úrovni mnohé diagnostické a léčebné metody využívající radiofarmak a zářičů. Kvantová teorie zásadním způsobem ovlivnila smýšlení lidí o světě. Pravděpodobnostní charakter jejích předpovědí zasadil silnou ránu mechanistickému determinismu, silnému ve filozofii osmnáctého a devatenáctého století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantová fyzika je soustavou fyzikálních teorií, která souběžně s teorií relativity ve 20. století předefinovala do té doby platné základy klasické fyziky. Zatímco teorie relativity vysvětluje především kosmologické otázky týkajících se velkých celků, kvantová fyzika se primárně týká nejmenších, tzv. elementárních částic. Obě teorie, které se experimentálně potvrdily, se však nedaří sloučit do jednoho funkčního celku, tzv. teorie všeho. ", "tgt_summary": null, "id": 542102} {"src_title": "Městská autobusová doprava v Londýně", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdci autobusů, omnibusy, se používají v Londýně od roku 1829, kdy George Shillibeer začal provozovat koňskou omnibusovou dopravu z Paddingtonu do City. V roce 1855 byla založena společnost \"London General Omnibus Company\" (LGOC), aby sloučila a regulovala koňskou omnibusovou dopravu v Londýně. Motorem poháněné autobusy začala LGOC používat v roce 1910. V roce 1912 společnost \"Underground Group\", která vlastnila většinu tras metra, koupila i společnost LGOC. V roce 1933 se LGOC spolu s ostatními částmi \"Underground Group\" stala součástí nově vytvořené společnosti \"London Transport\". Během 80. let 20. století se britská vláda rozhodla privatizovat autobusovou dopravu Velké Británie, které dominoval \"London Transport\" v Londýně, dopravní společnosti většinou ve vlastnictví městských zastupitelstev a vládní \"National Bus Company\" a \"Scottish Bus Group\". V Londýně byl přijat odlišný model – byla založena společnost \"London Buses\" jako část \"London Transport\", která byla pověřena uzavíráním smluv na provozování autobusové dopravy se soukromými společnosti, ale v její správě bylo ponecháno určování přepravních standardů a sazeb jízdného. Tento systém je uplatňován i v současnosti, i když \"London Buses\" byla převedena v roce 2002 z pravomoci vlády pod pravomoc starosty Londýna, fakticky se stala částí organizační struktury Transport for London.", "section_level": 1}, {"title": "Řízení dopravy.", "content": "Autobusová síť v Londýně je jedna z nejrozsáhlejších na světě. Více než 6 500 autobusů zajišťuje pravidelné spojení na více než 700 linkách. V průběhu roku použije autobusovou dopravu asi 1,5 miliardy cestujících. TfL plánuje trasy autobusových linek, určuje úroveň služeb a kontroluje dodržování jejich kvality. Autobusová doprava je zajišťována soukromými autobusovými dopravci, kteří mají smlouvu s \"London Buses\". Výjimkou je společnost \"East Thames Buses\", kterou vlastní, prostřednictvím dceřiné firmy, Transport for London. TfL je také přímo zodpovědný za provoz a údržbu autobusových stanovišť a zastávek a jiných doprovodných služeb. Poskytuje cestujícím informace ve formě jízdních řádů a mapek tras na zastávkách autobusů.", "section_level": 1}, {"title": "Jízdné.", "content": "V linkových autobusech je možno použít Travelcard nebo Oyster card. V roce 2015 stála jedna cesta (nezáleží na vzdálenosti) 1,50 libry. Platí však, že při překročení limitu 4,50 libry za den se do půlnoci téhož dne další cesty neúčtují. V londýnských autobusech nelze platit hotově a lze použít pouze Oyster card.", "section_level": 1}, {"title": "Místní linky.", "content": "Doprava na místních linkách je řízená \"London Buses\", i když většinu linek provozují soukromé společnosti. Všechny autobusy na těchto linkách mají červenou barvu a odlišují se pouze logem dopravce a platí v nich jednotný sazebník jízdného. Většina současně používaných vozidel jsou moderní nízkopodlažní (klasické nebo poschoďové) standardní nebo kloubové autobusy. V souvislosti se zavedením London Congestion Charge a s ohledem na přeplněnost metra v době dopravní špičky jsou do rozvoje autobusové dopravy směřovány vyšší investice. Některé místní autobusové linky na okraji Londýna vedou mimo jeho hranice. Autobusy na linkách řízených \"London Buses\" mají i v tomto případě červenou barvu a platí zde standardní systém cen jízdného. Autobusové linky, které do Londýna vjíždějí z oblasti mimo města, mají barvu dopravce a může v nich být jiný systém cen jízdného. Doubledeckery jezdí na většině linek v Londýně. Jiné typy autobusů jsou většinou výjimkou.", "section_level": 1}, {"title": "Noční linky.", "content": "První noční linka byla uvedena do provozu v roce 1913 a byla součástí systému \"London Buses\". Původně byl na těchto linkách uplatňován jiný sazebník cen jízdného (vyšší ceny) a linky byly označovány předponou \"N\". Většina nočních spojů vyjíždí z centrálního londýnského stanoviště na Trafalgar Square. V poslední době je i na těchto linkách uplatňován standardní ceník jízdného a na některých běžných linkách byly přidány spoje i v noční době. Všechny autobusy na těchto linkách mají standardní červenou barvu. Počet osob přepravených nočními spoji zaznamenal výrazný nárůst – až cca o 80 %.", "section_level": 1}, {"title": "Okružní linky.", "content": "Běžným obrázkem v centru Londýna je autobus s otevřenou střechou (např. \"doubledecker\" s otevřeným horním patrem), který nabízí turistům prohlídku s živým nebo nahraným komentářem. Většina těchto spojů dovoluje turistům nastoupit nebo vystoupit na vybraných zastávkách. Tyto spoje provozuje několik dopravců a ačkoli některé z těchto autobusů mohou mít červenou barvu, nemají žádnou spojitost s linkami řízenými \"London Buses\". Sazebník jízdného stanovuje konkrétní přepravce a jízdenku není nutno zakoupit před vstupem do autobusu; dá se zakoupit u řidiče nebo u prodejců jízdenek na zastávkách. Na některých typech turistických okružních jízd jsou použity luxusní autobusy a jízdenka musí být zakoupena v turistických kancelářích před nástupem do autobusu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava na letiště.", "content": "Hlavním dopravcem poskytujícím dopravu na nejdůležitější letiště v dosahu Londýna (Heathrow, Gatwick a Stansted) je \"National Express\" a jeho spoje \"National Express Airport\". Na rozdíl od dálkových autobusů, které vyjíždějí ze stanice \"Victoria Coach Station\", autobusy zajišťující dopravu na letiště zastavují na vyhrazených zastávkách v centru Londýna. Letiště London City nabízí expresní autobusovou dopravu k metru a železnici do zastávek \"Canning Town\", \"Canary Wharf\" a \"Liverpool Street\". Ceny jízdného jsou podstatně dražší než ceny autobusové dopravy \"London Buses\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Provoz červených autobusů v oblasti Velkého Londýna řídí organizační jednotka Transport for London (TfL) – London Buses. Většina linek je zabezpečována různými soukromými autobusovými společnostmi, což se ale nedotýká cestujících, protože autobusy musí mít červenou barvu a stejný tarif jízdného.", "tgt_summary": null, "id": 1357847} {"src_title": "Telefonické dorozumívání", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vztah k pojmu zabezpečovací zařízení.", "content": "Telefonické dorozumívání není, dle normy TNŽ 34 2620, zabezpečovacím zařízením,i když je za něj často mylně označováno, nýbrž druhem zabezpečení jízd vlaků. Při zabezpečení jízd vlaků na tratích bez traťového zabezpečovacího zařízení (TZZ) mohou být zřízeny hlásky. Oddílová návěstidla hlásky a jejich ovládací obvody zabezpečovacím zařízením 1. kategorie dle TNŽ 34 2620 již jsou.", "section_level": 1}, {"title": "Jak se provádí telefonické dorozumívání.", "content": "Na obousměrně pojížděných traťových kolejích se doprava řídí pomocí tří základních telefonických hlášení. \"Nabídkou\", \"přijetím\" a \"odhláškou\". Hlášení přijetí a odhlášky se důsledně evidují v dopravní dokumentaci, kterou dopravní zaměstnanci vedou. Nabízet a přijímat vlaky smí jen výpravčí, odhlášky dávají výpravčí a hláskaři. Pro nabídku, přijetí a odhlášku existují závazná znění, která jsou dopravní zaměstnanci povinni dodržovat.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad jízdy vlaku.", "content": "Jako vzorový příklad pro zabezpečení jízdy vlaku na trati s telofonickým dorozumíváním nám poslouží jednokolejný mezistaniční úsek rozdělený jednou hláskou na dva traťové oddíly. Osobní vlak číslo 6485 pojede ze stanice Rybníky do stanice Potok, mezi nimiž je hláska Les. Výpravčí stanice Rybníky nabízí vlak do stanice Potok a hláskař hlásky Les poslouchá jejich rozhovor. Hláskař po přijetí vlaku výpravčím v Potoku potvrdí, že rozhovor slyšel a rozuměl mu: \"„Hláska Les rozumí.“\" V případě, že žst. Potok vlak nemůže přijmout, odpoví výpravčí žst. Potok na nabídku vlaku takto: \"„Nikoliv, čekejte. Starý“\". Zároveň sdělí důvod odmítnutí vlaku a předpokládaný čas pominutí důvodu k odmítnutí. Pomine-li tento důvod, vyzve výpravčí žst. Potok výpravčího žst. Rybníky k opakování nabídky. Vlak po vypravení ze stanice Rybníky projede kolem oddílového návěstidla hlásky Les a jakmile se hláskař přesvědčí o celistvosti vlaku, přestaví oddílové návěstidlo na návěst Stůj a udělí stanici Rybníky odhlášku: \"„Vlak 6485 v Lese. Holý“\". Výpravčí stanice Rybníky potvrdí, že odhlášku přijal: \"„Vlak 6485 v Lese. Rozuměl Novák“\". Nyní je možné nabídnout další vlak stejného směru, protože traťový oddíl mezi stanicí Rybníky a hláskou Les je volný. Po vjezdu do stanice Potok zkontroluje výpravčí nebo výhybkář celistvost vlaku a výpravčí udělí odhlášku na hlásku Les: \"„Vlak 6485 v Potoce. Starý“\". Hláskař potvrdí přijetí odhlášky slovy: \"„Vlak 6485 v Potoce. Rozuměl Holý“\". Celý mezistaniční úsek je volný a je možné nabídnout vlak opačného směru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telefonické dorozumívání je při provozování dráhy v železniční dopravě jeden ze způsobů, jak zabezpečit jízdu vlaků na trati. Patří mezi ty nejjednodušší a na tratích v Česku stále hojně používané. Dopravny však musejí být obsazeny personálem, takže na regionálních drahách s malým rozsahem dopravy, kde dopravny nejsou obsazeny personálem, se užívá zjednodušené řízení drážní dopravy. ", "tgt_summary": null, "id": 1270277} {"src_title": "Kvadranty Galaxie (Star Trek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kvadrant Alfa.", "content": "Odehrává se zde většina startrekovských seriálů, kromě, některých epizod i. Zasahuje sem rameno Orionu, rameno Persea a rameno Střelce (Sagittarius). Nedaleko planety Bajor se nachází ústí červí díry, která jej spojuje s Idranským sektorem v kvadrantu Gamma.", "section_level": 1}, {"title": "Planety.", "content": "V kvadrantu se nachází Země, Cardassia Prime, Ferenginar, Bajor,Vulkán a větší část Spojené federace planet.", "section_level": 2}, {"title": "Mocnosti.", "content": "Dominantní postavení má již zmíněná Spojená federace planet, ale velká část kvadrantu (hlavně u hranic s kvadrantem Gamma) není prozkoumána. Mezi vlivné rasy patří Cardassiané, Ferengové, Breenové, Trillové, Tholiané a další.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadrant Beta.", "content": "Nachází se zde menší část Spojené federace planet a tím pádem se zde odehrává i méně dílů Star Treku. Federace totiž hned zpočátku narazila na silné a agresivní rasy Romulanů a Klingonů, což výrazně zpomalilo zkoumání a kolonizaci tohoto prostoru, nicméně po uzavření mírové smlouvy s Klingony se rozběhlo s novou intenzitou.", "section_level": 1}, {"title": "Planety.", "content": "Mezi významné planety patří Qo'noS, Romulus, Remus a mnoho dalších.", "section_level": 2}, {"title": "Mocnosti.", "content": "Ve známém prostoru je hlavní silou Klingonská říše, Romulanské impérium a Spojená federace planet. Mezi vlivné říše patří Ledosianský a Nygeanský prostor u hranice s kvadrantem Delta a také rasy Andorianů, Rémané, Vulkánci, Gornové a další.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadrant Gamma.", "content": "Jeho nejbližší bod se přímou cestou nachází 30,000 světelných let od Země, ale díky bajorské červí díře jej přímo spojuje s kvadrantem Alfa. Průzkum tohoto kvadrantu probíhal i před objevem červí díry: během 22. století ho zmapovala sonda Quadros-1, archeoložka Vash ho zkoumala v doprovodu Q mezi roky 2367-2369. Protože červí díru nikdo nevlastní a průlet je umožněn všem rasám, začalo s jeho zkoumáním a osidlováním mnoho ras, včetně Ferengů, Klingonů, Bajoranů, Vulkánců a dalších. Za vládce kvadrantu Gamma, nebo alespoň jeho velké části, je považováno uskupení ras známé jako Dominion. Všichni jsou podřízeni Zakladatelům (měňavcům), zakladatelům Dominionu. Mezi další patří Vortové, válečníci Jem'Hadarové nebo Karemmové.", "section_level": 1}, {"title": "Mocnosti.", "content": "Mimo Dominion se zde nachází množství dalších, namátkou třeba Argrathiové, Dosiové nebo Wadiové.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadrant Delta.", "content": "Kvadrant Delta je nejméně prozkoumanou a pro Federaci nejvzdálenější oblastí Galaxie. Díky shodě okolností tam byla přenesena loď USS Voyager, která při cestě zpět prozkoumala velkou část tohoto kvadrantu a provedla mnoho prvních setkání. Další částečné informace dodaly pozorování lodí USS Equinox, USS Raven a USS Enterprise-D.", "section_level": 1}, {"title": "Planety.", "content": "Ocampa, Talax, Hanon IV Hlavní silou až do roku 2378 byli Borgové, kteří skrze transwarpovou síť ovládali téměř 2/3 kvadrantu. Ovšem mnohé události jejich síly oslabily: invaze rasy 8472, zničení transwarpuzlu a tunelů, zničení Unimatice 01. Jaký to bude mít vliv na rozložení sil do budoucna je otázkou.", "section_level": 2}, {"title": "Mocnosti.", "content": "Další významné rasy tohoto prostoru:", "section_level": 2}, {"title": "Galaktické jádro.", "content": "Na některých mapách je střed Galaxie jako samostatná oblast nenáležící žádnému kvadrantu. Chrání ho Velká bariéra, uvnitř které hledá posádka Enterprise ve filmu „Boha“. Rovněž zde sídlí Cytheriané, jak ukázala epizoda N-tý stupeň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvadranty Galaxie jsou kvadranty (čtvrtiny), na které se ve fiktivním vesmíru Star Treku dělí Galaxie Mléčná dráha. V původním seriálu Star Trek se rovněž používalo pojmenování sektor, ale od již jen \"kvadrant\". Každá čtvrtina se označuje řeckým písmenem, tedy \"Alfa, Beta, Gamma\" a \"Delta\". Rozvržení zavedla Spojená federace planet a vychází z toho, že hranicí mezi kvadranty Alfa a Beta je přímka, vedoucí skrz naše Slunce do středu Galaxie, kde se nachází střed souřadnicového systému. ", "tgt_summary": null, "id": 95692} {"src_title": "Tehovec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1373. V letech 1976–1992 byl Tehovec přičleněn k Mukařovu, v roce 1992 se stal opět samostatnou obcí. Od roku 2005 je obec připojena na veřejný vodovod a následně byla vybudována obecní kanalizace. Od 29. května 2007 obec užívá znak a vlajku.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Tehovec \"(přísl. Vojkov, 310 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, obchod s koňmi, kovář, pekař, pila, 4 rolníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika, truhlář.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím obce prochází silnice I/2 a silnice III. třídy: Železniční trať ani stanice na území obce nejsou. Nejbližší železniční stanicí jsou Říčany ve vzdálenosti 5 km ležící na trati 221 mezi Prahou a Benešovem. V obci měly v roce 2011 zastávku autobusové linky jedoucí např. do těchto cílů: Horní Kruty, Chocerady, Kostelec nad Černými lesy, Louňovice, Praha, Říčany, Sázava, Strančice, Suchdol", "section_level": 1}, {"title": "Místní sdružení.", "content": "V obci je aktivní Sdružení dobrovolných hasičů a kuželna TJ Sokol Tehovec.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V severní části katastru obce se v lese při silnici I/2 nalézá památník postavený v roce 1898 ke čtyřicátému výročí panování knížete Jana II. Lichtenštejnského s dnes již nezřetelným nápisem: Nápis byl doplněn k padesátému výročí panování knížete. Je jedním z přibližně patnácti kamenů postavených na panstvích Kostelec, Škvorec a Uhříněves. Na lichtenštejnských panstvích byly vysazeny dubiny a v nich umístěny desítky podobných památníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tehovec je obec v okrese Praha-východ, Středočeský kraj. Obec leží 5 km východně od okraje Prahy u Říčan (mezi Mukařovem a Svojeticemi). Žije zde obyvatel. Součástí obce Tehovec je také osada Vojkov ležící u silnice I/2 z Prahy směrem na Kutnou Horu. Na Vojkově se nachází léčebna pro dlouhodobě nemocné. V katastru obce pramení potok Rokytka, pravostranný přítok Vltavy.", "tgt_summary": null, "id": 1707891} {"src_title": "Málaga", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Féničané z Týru založili kolem roku 770 před Kristem kolonii pojmenovanou \"Málaka\" nebo \"Malake\". Město hlídalo ústí řeky Guadalmediny a sloužilo jako důležitý bod na obchodní trase mezi Fénicií a Gibraltarským průlivem. Stejně jako ostatní fénické kolonie město bylo mezi 6. a 5. stoletím pod nadvládou Kartága. Po Punských válkách Římská republika převzala vládu nad městem, které v tu dobu bylo známo jako \"Malaca\". Změnila jej do konfederovaného města s vlastním zákoníkem Lex Flavia Malacitana. V tu dobu ve městě vzniklo římské divadlo. Po pádu Západořímské říše město bylo nejprve pod vládou Visigótů a následně patřilo do Byzantské říše (550–621). Následně patřilo město opět Visigótům a po dobyti španělska muslimy v roce 711 patřilo do Umajjovského kalifátu. V osmém století se město stalo důležitým regionálním obchodním střediskem. Po odtržení se od kalifátu převzala vládu nad městem \"Mālaqah\" Cordoba. Po pádu španělské větvet Umajjovců se Malaqah stalo hlavním městem království pod vládou Ziridů. Mezi lety 1025 a 1239 se Málaga stala hlavním městem autonomního taifu, v roce 1239 se město stalo součástí Granadského emirátu. Málaga bylo jedním z měst, kde se muslimská nadvláda na Iberském poloostrově udržela nejdéle. Zatímco většina poloostrova už během Reconquisty se od nadvlády muslimů odpoutala, tak tehdejší \"Malaqah\" byla stále okupována Maury. Dne 18. srpna 1487 byla Málaga opět vybojována křesťany. Zbylí muslimští obyvatelé odolávali útokům a bombardování artilerií a následně byli vyhladověním přinucení se vzdát. Následně pak byli prodáni do otroctví nebo předáni jako \"dar\" ostatním křesťanským vládcům pět let před pádem Granady. Dne 24. srpna 1704 v moři jižně od Málagy proběhla bitva o Málagu, jednalo se o největší námořní bitvu ve válce o španělské dědictví. Po puči v roce 1936 si vláda druhé republiky ponechala vládu nad městem. Přístav byl na začátku Španělské občanské války základnou pro námořnictvo druhé republiky. Při bombardování italskými válečnými loděmi byl těžce poškozen, částečně při bojích o prolomení námořní blokády španělského Maroka a částečně při námořním bombardování Málagy. Po bitvě o Malagu a Frankistickém převzetí moci v únoru 1937 bylo zabito více než sedm tisíc lidí. Město bylo těžce poškozeno i později námořními jednotkami španělské republiky. Známý britský novinář a spisovatel Arthur Koestler byl nacionalisty zajat při příjezdu do města, z této doby vznikla kniha \"Spanish testament\", kde se objevují očitá svědectví pádu Málagy do rukou Francisca Franca. Města Málaga, Torremolinos a zbytek Costa del Sol se po válce začaly rozvíjet v rámci rozvoje turismu ve Španělsku.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Málaga leží na západním pobřeží Středozemního moře na Costa del Sol (Pobřeží slunce), obklopují ji pohoří Sierra de Mijas a Montes de Málaga. Městem protékají řeky Guadalmedina a Guadalhorce, které ústí do Středozemního moře. V Málaze je středozemní podnebí, počasí je po většinu roku slunečné. Léto je nadprůměrně suché a horké, teploty se pohybují velmi často i přes 30 °C. Zimy jsou mírné.", "section_level": 1}, {"title": "Městské části.", "content": "Město je rozděleno na 10 větších čtvrtí (= distritos). Centro, Este (s Pedregalejo, El Palo a Cerrado de Calderón), Ciudad Jardín, Bailén/Miraflores, Palma/Palmilla, Cruz de Humilladero, Carretera de Cádiz, Churriana (začleněno do města roku 1905), Campanillas a Puerto de la Torre, které se opět dělí na stovky menších Barrios (obytné nebo industriální části).", "section_level": 1}, {"title": "Památky a turistika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alcazaba.", "content": "Alcazaba je maurská pevnost z 11. století, která byla vybudována na troskách fénického paláce. Byla vybudována pro maurského krále z Granady a v 14. století rozšířena. Nacházejí se zde starověké ruiny římského amfiteátru.", "section_level": 2}, {"title": "Katedrála.", "content": "Katedrála Catedral de la Encarnación, byla vybudována křesťanskými dobyvateli roku 1528 namísto velké mešity. Je nazývána také La Manquita („ta jednoramenná“), protože její druhá věž nebyla kvůli nedostatku peněz nikdy dokončena.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obchody.", "content": "Hlavní nákupní ulice Calle Larios.", "section_level": 2}, {"title": "Kina.", "content": "Alameda, Albéniz a nové Estación de RENFE (všechny v centru města), Plaza Mayor (multiplex s IMAX), Málaga Nostrum, Rosaleda a Victoria (všechny se nacházejí v nákupních centrech, které jsou na okraji města).", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "První demokratické volby se konaly roku 1979.", "section_level": 1}], "src_summary": "Málaga je přístavním městem na jihu Španělska. Je centrem provincie Málaga. Po Seville je druhým největším městem v Andalusii a je 6. největším městem Španělska. Žije zde obyvatel. Celkový počet obyvatel v metropolitní oblasti Málagy činil 897 563 osob (taktéž 6. místo). ", "tgt_summary": null, "id": 2408319} {"src_title": "Puberta", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Fyzické změny u chlapců.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velikost, funkce a plodnost varlat.", "content": "U chlapců je zvětšení varlat prvním příznakem puberty. U předpubertálních chlapců se varlata změní kolem 1. roku života. Jejich velikost se dále mění v průběhu puberty a kolem 18. až 20. roku života je jejich velikost stejná jako u normální dospělé populace. Varlata mají dvě primární funkce: produkovat hormony a produkovat spermie. Leydigovy buňky produkují testosteron, který spouští většinu změn mužského pohlavního zrání a hlavně sexuální touhu. Z rostoucích tkání zaznamenáváme největší přírůstek u tkáně zajišťující tvorbu spermatu. Vývoj spermatu u mužů není zatím příliš zdokumentován. Sperma může být nalezeno v ranní moči většiny chlapců po prvním roce pubertálních změn a příležitostně ještě dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Genitálie.", "content": "Mužský penis roste od narození dítěte. Ve fázi I (věk cca 3 roky) je penis malý, má asi 3 cm. Ve fázi II (věk cca 9 let) se délka penisu zatím příliš nemění. Ve fázi III (věk cca 11 let) se penis začíná výrazně zvětšovat do délky přibližně 6 cm. Ve fázi IV (věk cca 13 let) se penis dále zvětšuje do délky asi 10 cm. Ve fázi V (věk cca 15 let) je již penis plně vyvinutý a dosahuje průměrné délky okolo 15 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Pubické ochlupení.", "content": "Pubické ochlupení začne růst krátce po tom, co začne růst i samotný genitál. Růst tohoto ochlupení začíná nad kořenem penisu tím, že vyroste několik chloupků, což dle Tannerovy stupnice označujeme jako fázi dvě. Ve fázi tři, která nastává zhruba po 6 až 12 měsících je již chloupků tolik, že je nelze spočítat. Ve fázi čtyři pokrývá ochlupení již celý trojúhelník kolem ohanbí. Ve fázi pět již roste ochlupení i v tříslech a jiných partiích kolem genitálu.", "section_level": 2}, {"title": "Tělesné ochlupení.", "content": "V měsících a letech, které následují po objevení ochlupení ohanbí, se začíná vyvíjet ochlupení i na jiných částech těla v následujícím pořadí: podpaží, kolem hýždí, nad horním rtem, kolem licousů a naposledy v oblasti brady a krku. Ochlupení na trupu, nohách, pažích a zádech roste pozvolna. V této oblasti je mnoho rozdílů, které závisejí například na příslušnosti k etnické skupině obyvatelstva. Ochlupení bývá u chlapců více než u děvčat. Ochlupení začíná růst od 12 let a to: na penisu, na šourku, na břiše, v podpaží, na rukou a na nohou.", "section_level": 2}, {"title": "Změny hlasu.", "content": "Pod vlivem androgenů roste hrtan u obou pohlaví. Tato změna je více patrná u chlapců, kterým se může stát, že jim příležitostně v tomto období přeskočí výška hlasu až o oktávu. Většina hlasových změn se děje během třetí až čtvrté fáze mužské puberty. Změna hlasu je dokončena přibližně během 18. roku života. Porucha změny hlasu se nazývá puberphonie.", "section_level": 2}, {"title": "Nárůst výšky.", "content": "U chlapců se začíná růst zrychlovat zhruba 9 měsíců po zvětšení varlat a trvá přibližně 2 roky. Průměrná rychlost růstu je přibližně 8,5–12 cm ročně. První začínají růst chodidla a dlaně, přidávají se končetiny a naposledy roste trup. Kolem 16. roku života se růst zpomaluje.", "section_level": 2}, {"title": "Muskulatura a tvar těla.", "content": "Na konci puberty má dospělý muž těžší kosti a téměř dvakrát větší objem kosterních svalů. Některé kosti vyrostly disproporcionálněji, což se projevilo změnou tvaru mužského a ženského těla. Vývoj svalů probíhá zejména v závěrečných fázích puberty a pokračuje i po ní.", "section_level": 2}, {"title": "Tělesný zápach, změny kůže, akné.", "content": "Vzrůstající úroveň androgenů může změnit kompozici mastných kyselin v potu, což způsobuje tělesný zápach jako u dospělého jedince. U dívek jiný androgenový efekt způsobuje zvýšenou sekreci mastnoty z kůže, což způsobuje akné.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzické změny u dívek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj prsou.", "content": "Prvním fyzickým znakem puberty u dívek je obvykle zpevnění bradavky na jednom či obou prsou zhruba mezi desátým a jedenáctým rokem věku. Toto ukazuje na začátek růstu prsou v pubertě. Podle Tannerovy stupnice je to fáze číslo dvě ve vývoji prsou (fáze jedna jsou plochá předpubertální). Během 12 měsíců od této fáze se prsa začínají vzdouvat a začínají být patrná navenek. Toto je fáze tři ve vývoji prsou. Během fáze 4 prsa ještě více mohutní a získávají téměř dospělý tvar, který se ještě ustálí během fáze pět. U některých žen fázi čtyři a pět nelze vůbec rozlišit. Děvčata zažívají také svoji první menstruaci.", "section_level": 2}, {"title": "Pubické ochlupení.", "content": "Pubické ochlupení je nepochybně druhou pubertální změnou, které si lze všimnout obvykle krátce po začátku růstu prsou. Ochlupení je nejprve viditelné kolem stydkých pysků. Prvních pár chloupků je na Tannerově stupnici popisováno jako fáze dvě. Ve fázi tři, která následuje za 6–12 měsíců, je již chloupků tolik, že se nedají spočítat a objevují se na stydkém pahorku. Ve fázi čtyři již ochlupení zcela vyplňuje charakteristický trojúhelník. Ve fázi pět rostou chloupky i v tříslech a směrem nahoru k pupíku.", "section_level": 2}, {"title": "Pochva, děloha, vaječníky.", "content": "Slizniční vrstva pochvy se také mění v závislosti na rostoucí hladině estrogenu, začíná být tlustší a přechází do růžova (oproti předpubertální červené). Bělavé sekrety jsou normálním efektem způsobeným estrogenem. V následujících dvou letech, se děloha a vaječníky zvětšují. Vaječníky také obsahují folikulární cysty, které jsou viditelné ultrazvukem.", "section_level": 2}, {"title": "Menstruace a plodnost.", "content": "První menstruační krvácení (menarche) přichází zpravidla 2 roky po prvních příznacích růstu prsou. Průměrný věk prvního krvácení je u amerických dívek těsně před třináctým rokem života. Menses není první dva roky pravidelný a měsíční. Ovulace je nezbytná pro plodnost, ale může i nemusí doprovázet raný menses. Podle jedné studie okolo 80 procent menzesů v prvním roce není doprovázeno ovulací a asi 50 procent v druhém roce, ale pouze 10 procent dívek neovuluje po pěti letech. Počátek ovulace po prvním menstruačním krvácení však není nevyhnutelný a vysoké procento dívek s pokračující nepravidelností po několik let od prvního krvácení bude mít nadále nepravidelnost a nebude mít ovulaci a budou vystaveny riziku snížené plodnosti. Menstruace u dívek v České republice přichází zhruba 1 měsíc po jejich 12 narozeninách.", "section_level": 2}, {"title": "Tělo a tělesné ochlupení.", "content": "V měsících a letech následujících poté, co se objeví ochlupení ohanbí se ostatní části pokožky působením androgenů ochlupují v následujícím pořadí: podpaží, ochlupení v oblasti hýždí, horní ret, licousy. Množství chlupů v těchto oblastech je menší než u mužů a záleží na etnické příslušnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Tělesný tvar, rozložení tuku a tělesná kompozice.", "content": "Během tohoto období se zvyšující hladinou estrogenu rozšiřuje dolní část pánve. Zvyšuje se procento tukové tkáně v tělesné kompozici více než u mužů, zvláště v typickém ženském rozložení v oblasti prsou, boků, hýždí, stehen, horních paží. Progresivní rozdíly v rozložení tuku, jakož i sexuální rozdíly v růstu kostry na určitých místech přispívají k typicky ženskému tvaru těla na konci puberty. Ve věku 10 let má průměrná dívka o 6 procent více tuku než průměrný chlapec, ale koncem puberty je průměrný rozdíl téměř 50 procent.", "section_level": 2}, {"title": "Psychické změny v pubertě.", "content": "V období dospívání si člověk začne uvědomovat svou osobnost. Napodobuje myšlenky, které jsou charakteristické pro jeho dobu, nebo napodobuje nějaký svůj idol. Bouří se proti autoritám, obzvlášť proti rodičům. Člověk začne navazovat a poznávat přátelství a lásku a v tomto věku pozná také násilí a zklamání a probíhají náhlé změny nálad. Neustále pozoruje svoje tělo a jeho změny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Puberta (česky také dospívání) je období a proces tělesných změn, při kterých se tělo dítěte mění na tělo fyzicky dospělého člověka schopného se rozmnožovat. Puberta je inicializována hormonálními signály z mozku do pohlavních orgánů. V odpověď produkují pohlavní orgány různé hormony, které stimulují růst, funkci nebo proměny mozku, kostí, svalů kůže, vnitřních a pohlavních orgánů. Růst se zrychluje v první části puberty a vrcholu dosahuje na konci. Před pubertou se tělesné odlišnosti mezi chlapci a dívkami omezují pouze na oblast genitálií. Během puberty se rozvinou rozdíly ve velikosti, tvaru, kompozici a funkci tělesných struktur a systémů. Nejvíce zřetelné to je u tzv. druhotných pohlavních znaků.", "tgt_summary": null, "id": 1768920} {"src_title": "Harlem", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Demografie.", "content": "Počet lidí s trvalým bydlištěm na území Harlemu v posledních desetiletích neustále klesá: ještě v 50. letech zde žil asi jeden milión Afroameričanů, zatímco dnes jich tu žije asi jen 250 000. Optimisté to zdůvodňují novými programy bytové výstavby a vytvořením lepších životních podmínek pro Afroameričany i v jiných částech města, pesimisté naproti tomu tvrdí, že zástupy jsou jen ekonomickým tlakem vypuzovány z Manhattanu do okolních obvodů, především Bronxu, který se tak pomalu stává druhým Harlemem, a to i se všemi bezpečnostními riziky a problémy.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Harlem se rozkládá v prostoru mezi severním okrajem Central Parku a 155. ulicí, na západě je ohraničen oblastí Morningside Heights a Washington Heights, na severu a východě potom řekou Harlem River, která tvoří přirozenou spojnici mezi Hudsonem a East River. Centrum čtvrti leží mezi 125. ulicí a třídou Lenox Avenue, tato oblast zaznamenala v poslední době značný rozmach, spojený s otevřením mnoha nových obchodů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Založen byl holandskými osadníky jako Nieuw Haarlem (podle města Haarlemu) a dlouho zůstal pouhou vesnicí. Během masového příchodu zahraničních imigrantů do Lower East Side se odtud mnozí starousedlíci střední třídy stěhovali dál na sever, právě do Harlemu. Tuto éru zde dodnes připomíná několik oblastí honosných domů, obývaných zámožnými afroamerickými rodinami, jako např. St. Nicholas Historic District (138. a 139. ulice mezi bulváry Frederick Douglass Boulevard a Adam Clayton Powell jr. Boulevard). Po první světové válce byl New York všeobecně považován za ráj pracovních příležitostí a občanských práv pro černochy z Jihu, a Harlem se tak brzy stal výhradně černošskou čtvrtí. Za časů rozkvětu jazzu ve 20. a 30. letech patřily harlemské noční kluby, jako např. \"Cotton Club\", k nejpopulárnějším lokálům města a v divadle Apollo Theater (253 West 125th Street), které dnes opět plní funkci koncertní síně, zahájila svou hvězdnou kariéru vedle mnoha jiných také slavná černošská zpěvačka Ella Fitzgeraldová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harlem je samostatná newyorská čtvrť v městském obvodě Manhattan se všemi možnými sociálními vrstvami obyvatel, historickými a kulturními památkami, známá ovšem také nepříliš bezpečnými ulicemi.", "tgt_summary": null, "id": 699213} {"src_title": "Badyán", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Hvězdicová souplodí se sklízejí těsně před plnou zralostí od března do května. Pochází z jihozápadní Číny. Dnes je rozšířen v celé jihovýchodní Asii a tichomoří. Do Evropy se dostal teprve na počátku 17. století. V obchodě se vyskytuje většinou jako osmicípé hvězdice – odtud název hvězdicový anýz nebo také čínský anýz podle země původu. Někdy je drcen na jednotlivé měchýřky – cípky.", "section_level": 1}, {"title": "Kuchyňské využití.", "content": "Má jemnou vůni podobnou anýzu, kořenitě nasládlou chuť. Obsahuje až 5 % velmi ceněné silice anetol. Hvězdicový anýz je součástí tradičního čínského koření pěti vůní, ale používá se i v Indonésii. Ve Vietnamu je hlavním kořením vietnamské nudlové polévky pho. U nás se používá v likérnictví, voňavkářství i v potravinářském průmyslu. V tradiční české kuchyni se užívá do perníku, speciálních sušenek, švestkových povidel, hruškového kompotu i k aromatizaci čajů a grogu, je součástí hruškových povidel ve valašském koláči tzv. frgálu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v lékařství.", "content": "V lidovém lékařství bývá užíván jako čaj příznivě působící při kolikách a revmatismu. V některých zemích se i žvýká po jídle jako digestiv. V poslední době získal velkou popularitu díky tomu, že se stal přírodní surovinou pro výrobu známého léku proti virovým onemocněním Tamiflu. Účinnou látkou je oseltamivir – ester derivátu cyklické karboxylové diaminokyseliny – ve formě fosforečné soli. V roce 2005 došlo dokonce z tohoto důvodu k přechodnému nedostatku hvězdicového anýzu na trhu. Dnes se však již většinou surovina pro přípravu léku Tamiflu vyrábí synteticky.", "section_level": 1}, {"title": "Japonský anýz.", "content": "Japonský hvězdicový anýz (\"Illicium anisatum\") je podobný strom pocházející, jak název napovídá, z Japonska. Tento druh je však pro člověka značně jedovatý. Zdravotní potíže, které se občas vyskytují po vypití anýzového čaje, mohou pocházet ze záměny druhu. Japonský anýz totiž obsahuje látku anisatin, která vyvolává záněty ledvin, močových cest a zažívacího traktu.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Badyáník pravý", "section_level": 1}], "src_summary": "Badyán (též \"čínský anýz\", \"hvězdicový anýz\") je koření, které vůní velmi připomíná anýz. Jsou to sušená souplodí s lesklými semeny pocházející ze stromu s názvem badyáník pravý (\"Illicium verum\").", "tgt_summary": null, "id": 882762} {"src_title": "Fenykl", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rabi Löw se narodil s největší pravděpodobností v Poznani (Polsko) do vlivné rabínské rodiny, dle tradice sahal její původ až k davidovské královské dynastii. Podle starších a nepřesných pramenů se měl sice narodit ve Wormsu (Porýní-Falc, Německo), nicméně odtamtud jeho rodina pravděpodobně pouze pocházela snad několik generací nazpět. K záměně jmen mohlo dojít snadno – jeho otec Becalel ben Chajim (jenž svůj původ odvozoval z Wormsu) byl švagrem rabína Jicchaka Klaubera z Poznaně. Měl tři bratry – podle jedné z verzí byl druhý nejstarší, podle jiné byl nejmladší. Jeho bratři Sinaj, Chajim a Samson byli rovněž renomovaní učenci. Jehudův život je opředen mnoha pověstmi a legendami, z nichž řada zlidověla a je považována za fakt, ačkoli se historicky dají jen těžko doložit. Podle jedné z nich studoval na různých ješivách v Polsku a Německu, podle jiného podání se vzdělával sám a výuku v ješivách neabsolvoval. V roce 1553 poměrně brzy (ve 28 letech) přijímá úřad vrchního moravského zemského rabína v Mikulově. Po dvacetiletém působení na Moravě odešel roku 1573 do Prahy. V Praze zůstal do r. 1584, poté odešel – podle jedné z tezí do polské Poznaně, podle jiné zpět na Moravu. Do Prahy se vrátil roku 1588. Během tohoto působení se 16. 2. 1592 setkává na Pražském hradě s císařem Rudolfem II. – obsah jejich schůzky není znám, ale podle některých (samozřejmě neověřených) zkazek, které rovněž časem zlidověly, se týkala společné záliby v alchymii a kabale. Tato romantická představa, fakticky ovšem nedoložitelná, se nakonec stala stejně neodmyslitelnou součástí rabiho Löwa jako pověst o pražském Golemovi. Patrně během roku 1592 znovu odchází, tentokrát je jisté, že do Poznaně, kde se stává vrchním rabínem. Podle některých zpráv byl důvod jeho častého stěhování ten, že měl vždy v Praze velké problémy s představiteli židovské obce, která se ke svému bezesporu nejslavnějšímu rabínovi měla údajně zachovat velmi macešsky. O několik let později (údaje se liší v řádu jednoho až pěti let) se do Prahy vrací a zůstává zde až do své smrti r. 1609. Jehuda ben Becalel je pohřben na Starém židovském hřbitově v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Názory a postoje.", "content": "Rabi Löw byl ve své době v židovském světě znám jako velký učenec, ale rozhodně to neznamená, že by své styky omezil pouze na své židovské souvěrce. Kromě již zmíněné audience u Rudolfa II. udržoval osobní přátelské styky s Tychonem Brahe i s dalšími osobnostmi, které rudolfínská Praha přitahovala. Ohledně přístupu k halaše preferoval studium přímo talmudických pramenů než tehdy módní studium halachických kodexů, jakými byl Maimonidova Mišne Tora nebo Tur Ašera ben Jechiela. Údajně byl výjimečným pedagogem, který své žáky vyučoval podle jejich možností a potřeb, nikoli podle předepsaných osnov. „Blázni dneška učí chlapce číst Bibli s komentářem Rašiho, kterému nerozumějí, a Talmud, který nemohou pochopit,“ měla znít jeho slova na adresu tehdejšího systému výuky. Snažil se podpořit studium Mišny a talmudické agady namísto tehdy nového směru studia Talmudu zvaného \"pilpul\". Rovněž ale varoval proti přílišnému upnutí se na exaktní vědy, především v těchto věcech kritizoval Azarju de Rossiho. Ohledně jeho přístupu ke kabale se vedou spory. Podle Š. J. Rapaporta se kabale nevěnoval, podle Gershoma Scholema ovšem ano, dokonce jej považuje za předchůdce chasidismu. Ve středu studia a komentářů rabiho Löwa stojí etika, které věnoval několik spisů. Zabýval se též systémem a způsobem vzdělávání. Odtud zřejmě pramení spekulace o tom, že jeho díla znal a nechal se jimi inspirovat Jan Amos Komenský. Rabbi Löw bývá rovněž označován za předchůdce hnutí chasidismu – i zde se ovšem jedná pouze o spekulaci založenou na některých podobnostech v učení rabiho Löwa a pozdějších chasidských myslitelů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Rabi Löw byl velmi plodný autor a zanechal po sobě řadu spisů (výčet není úplný): Maharalovy spisy byly několikrát vydány v hebrejštině (naposledy v Izraeli u nakladatelství \"Mossad ha-rav Kook\") a v angličtině. Jeho dílo nebylo dodnes vydáno v češtině. Pouze malý výběr textů ze spisů „Ner micva“ (Svíce příkazu) věnovaného svátku Chanuka a „Netivot olam“ vydalo nakladatelství P3K.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fenykl (\"Foeniculum\") je malý rod vytrvalých bylin z čeledi miříkovitých, který pochází z oblastí okolo Středozemního moře. Již ve starověku byl rozšířen do mnohých území v mírném a subtropickém pásmu Starého světa. Později se s rozvojem mořeplavby dostal téměř do celého světa, kde je uměle pěstován nebo tam samovolně zplaněl. V České republice se v přírodě volně vyskytuje na jihu Moravy.", "tgt_summary": null, "id": 1813335} {"src_title": "Podlešín", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V údolí Svatojiřského potoka se podle knihy „Město Slaný a jeho památnosti” z roku 1928 již k roku 1052 připomíná počátek obce, resp. jistý Svérad z Podlešína. Ke kostelu vyšehradskému se třemi poplužními dvory patřily roku 1088 i tři vinice, ze kterých asi pochází jméno „Vinice“, které se dodnes dochovalo pro návrší severní strany hranic katastru Drnova. Dle soupisu památek historických a uměleckých v politickém okrese slánském z roku 1904 připomíná se Podlešín v starších listinách jako \"Potlýštín\", později pak \"Potleštín\". V záznamu je uvedeno, že v hliníku cihelny Kocourkovy nynější číslo popisné 96 Ferdinanda Pokrupy bylo nalezeno letenské pohřebiště s bronzovými náramky a sponami typu duchcovského (uloženo v Zemském muzeu Pam. XV.182). Na rozhraní obce pod Bechovem bylo nalezeno sídliště z doby císařů římských s jamami popelnic, zvířecí kosti, tuhované střepy se žlábkovitými ozdobami, bronzová spona, železné struhy, železný rozpadlý předmět, brusle kostěná, kamenný brousek, hojné zbytky jeleních parohů řemeslně zpacovaných, pilkou řezaných (uloženo v Zemském muzeu Pam. XVII.420). Na obecním pozemku u zastávky dráhy poblíž domku č. p.95 byla nalezena vrstva kulturní se zbytky nádob typu hradištního (uloženo v Zemském muzeu Pam.XVI.742). Na protějším poli přes koleje dráhy byly vyorány nádobky únětického typu. Balbín nazývá Podlešín hradem, je tedy možné, že věděl, kde tvrz stávala. V zakládající listině koleg. kostela svatého Václava ve Staré Boleslavi se tu připomíná také hrad. Nad obcí se vypíná na jihovýchodní straně táhlý vrch, který v roce 1872 prořízla Pražsko-duchcovská dráha a který až do dnešního dne nese své pojmenování „Ritterberg”. Z pojmenování této polohy se lze domnívat, že naznačuje hradiště nebo tvrziště, které němečtí kolonisté po třicetileté válce tak nazvali. V okolí Podlešína na severní straně jsou zaniklé doly (nynější č. p. 60 a 62 a halda Maxmiliánka) na železnou rudu a uhlí. Dolové výměry patří Kamenouhelné společnosti v Kladně. Od Podlešína na straně jižní ve stráni zvané „za vrchem” jsou zaniklé doly Eliška I a II na rudku. Dolové výměry vlastnil Ing. Leopold z Prahy. V době dolování uhlí v katastru obce kolem roku 1852 byla obecní pečeť označena hornickými kladívky. Od roku 1865 byla zavedena nová obecní pečeť „Místní obec Podlešín”.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Podlešín \"(637 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 cihelny, holič, 3 hostince, kolář, 2 kováři, 2 krejčí, mlýn, obuvník, 4 rolníci, 2 řezníci, sadař, 4 obchody se smíšeným zbožím, stavební družstvo Lidový dům, trafika, truhlář.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes se na 419 ha rozléhá obec se 138 domy, dvěma hospodami, smíšeným zbožím, knihovnou a obecním úřadem. Obec nemá poštu, školu, zdravotnické zařízení ani policii. Má však vodovod, kanalizaci a je plynofikována. Průměrný věk činí 40,7 let. Na návrší se z dob minulých tyčí rozlehlá kasárna (až do počátku 90. let zde bylo radarové stanoviště protivzdušné obrany Prahy), která jsou v současné době opuštěná. V podzemí bylo v osmdesátých letech 20. století umístěno velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády. Mezi lety 1985 a 2003 byla odtud nepřetržitě zajišťována bezpečnost vzdušného prostoru nad Prahou. Od roku 2009 zde o.s. Bunkr Drnov buduje Muzeum studené války a protivzdušné obrany a objekt zpřístupňuje. Jednou z nejdůležitějších staveb je nádražní budova 1873. Podlešín se vyznačoval také tím, že měl dvě nádraží, což bylo ojedinělé. Na cestě mezi nádražím a středem obce se nachází památný strom, jehož stáří se odhaduje na 150 let. Jedná se o lípu malolistou. Obvod kmene je 297 cm. Další památný strom se nachází na pozemku paní Blažkové a jedná se o dub letní. V současné době také probíhá v obci mapování starých a významných stromů pro jejich další ochranu a péči o ně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podlešín je obec v okrese Kladno, 24 km severozápadně od Prahy, asi 6 km východně od města Slaný. Správním územím je město Slaný. Žije zde obyvatel. Dominantou Podlešína je železniční viadukt na trati Podlešín – Slaný a pískovcová skalní jehla.", "tgt_summary": null, "id": 1325975} {"src_title": "Libor Ambrozek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vystudoval botaniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracoval jako přírodovědec Masarykova muzea v Hodoníně a jako referent odboru životního prostředí Okresního úřadu v Hodoníně. Ve volbách v roce 1996 byl zvolen za KDU-ČSL do poslanecké sněmovny (volební obvod Jihomoravský kraj). Mandát obhájil ve volbách v roce 1998, volbách v roce 2002 a volbách v roce 2006. V letech 1996-2002 byl členem výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí a v letech 1996-1998 i výboru zemědělského. V období let 2006-2010 působil jako předseda výboru pro životní prostředí. Zastával i vládní funkci. V letech 2002 až 2006 byl ministrem životního prostředí. Sjezd KDU-ČSL v listopadu 2003 ho zvolil místopředsedou strany. 3. října 2006 nepodpořil jako jeden ze tří poslanců KDU-ČSL vládu Mirka Topolánka, následně připustil svoji možnou podporu budoucí vládě Jiřího Paroubka, pokud by tuto podporu vyjádřila celá strana. V říjnu 2008 byl zvolen členem Zastupitelstva Jihomoravského kraje, tuto funkci vykonával do října 2012. V srpnu 2010 usiloval o post náměstka hejtmana Jihomoravského kraje; po zjištění médií, že poslanecké náhrady použil na výstavbu rodinného domu, svoji kandidaturu vzdal. V letech 2000-2002 (odstoupil v souvislosti se jmenováním ministrem životního prostředí) a znovu od roku 2006 je předsedou Českého svazu ochránců přírody (ČSOP).", "section_level": 1}, {"title": "Aféry.", "content": "2. listopadu 2004 urazil Ambrozek členy hospodářského výboru sněmovny. Některým šéfům velkých průmyslových podniků v České republice totiž napsal textovou zprávu ve znění: „\"Probíhá zákon o emisích. Poslanci hospodářského výboru se chovají jako čuráci. Je to horší než válečný stav. V podrobné rozpravě budou navrhovat celé seznamy pozměňováků, které převádějí veškeré kompetence na MPO (ministerstvo průmyslu a obchodu), Hojdar, Teplík, Schling, Petr, nepochybně všechno připraveno MPO nebo vámi. Seru na to, nenavrhnu zkrácení, zákon nebude ve Sbírce a po novém roce máte smůlu. Alokační plán v Bruselu zakážu Chmelíkovi obhajovat\".“. To si nenechal líbit Josef Hojdar, předseda hospodářského výboru, který po premiérovi, kterým byl v tu dobu Stanislav Gross, požadoval Ambrozkovo odvolání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Libor Ambrozek (* 2. srpna 1966 Hodonín) je předseda Českého svazu ochránců přírody a bývalý český politik, v 90. letech a první dekádě 21. století poslanec Poslanecké sněmovny za KDU-ČSL a v letech 2002-2006 ministr životního prostředí.", "tgt_summary": null, "id": 1249084} {"src_title": "Mírová pod Kozákovem", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Poloha a části obce.", "content": "Obec se rozkládá mezi městem Turnov a horou Kozákov v nadmořské výšce od 240 do 744 m, podélná osa měří asi 7 km. Hlavní osou je silnice (II/283, II/282) spojující Turnov a Koberovy. Mírová vznikla roku 1960 sloučením čtyř menších samostatných obcí Vesec (osady Vesec, Smrčí, Prackov), Loktuše, Sekerkovy Loučky (osady Sekerkovy Loučky, Chutnovka, Dubecko, Kvítkovice, Stebno) a Bělá (osady Bělá, Bukovina, Rohliny, Hrachovice, Chloumek). Posléze byla z obce Turnov přičleněna osada U Rybníků; výstavbou rodinných domků vznikla z původní samoty Záholice další osada. Nejstarší zmínky o částech obce jsou z roku 1230. Zvláštností je, že obec nemá jednotné centrum, tvoří ji velmi malé vesničky. Obecní úřad sídlí v bývalé škole na Chutnovce, základní škola v Bělé. V současné době se obec dělí na 14 částí.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Pahorkatinný reliéf obce významně narušuje na východní straně nejvyšší vrch Českého ráje Kozákov s překrásnými výhledy. Podstatná část západního svahu Kozákova patří do katastru obce. Kromě vlastního vrcholu zde najdeme řadu turisticky poutavých míst. Měsíční údolí (též nazývané Proskalí) u osady Vesec je kaňon sevřený dvojicí skloněných pískovcových ker. Na jeho severním okraji najdeme Babí a Kudrnáčovu pec, jeskyně typu abri, kde bylo doloženo dočasné přebývání člověka mladší doby kamenné. Z východní strany se nad Měsíční údolí vypíná pískovcový hřeben Hrádek zakončený Drábovnou, uměle vylámanou světničkou ve skále, která měla ve středověku funkci ostrahy při kupecké stezce. Nad Loktušemi je na okraji lesa malebná Radostná studánka, o něco dále najdeme Votrubcův lom, naleziště polodrahokamů, který je však již mimo katastr obce. Na sever pokračuje hřbet Kozákova přes sedlo Vzdychánek na Prackovský vrch, vrcholová stezka je místem dalekých výhledů. Na úbočí Kozákova se odedávna nacházely na chudých políčkách polodrahokamy (achát, jaspis, chalcedon, křišťál, záhněda, ametyst). Při návštěvě místních hřbitovů si můžeme povšimnout řady pomníků s výzdobou z těchto kamenů. Druhou turisticky lákavou částí obce je vnitřní (západní) část pískovcových Klokočských a Betlémských skal s několika roklemi a jeskyněmi, z nichž Postojná je největší jeskyní v Českém ráji. V nedaleké Jislově jeskyni byly nalezeny doklady o osídlení lidmi ze starší doby kamenné. Klokočské skály jsou na jižní straně ukončeny zříceninou hradu Rotštejna, v 90. letech minulého století místními nadšenci upravenou. Na Rotštejně a ve Smrčí se točily exteriéry českého filmu \"Přijela k nám pouť\" (1973). Obě zmíněné zalesněné oblasti jsou součástí CHKO Český ráj a jsou vyhledávány houbaři a sběrateli dalších lesních plodů (borůvky, brusinky). Na vyvýšeném místě uprostřed lesa byla po roce 2000 postaven u osady Dubecko telekomunikační převaděč, který byl na přání občanů upraven v rozhlednu.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní toky.", "content": "Osou obce je potok Stebeňka, který pramení v Koberovech u Železného Brodu. Protéká zprvu k jihu a od Loktuš k západu. V okolí Sekerkových Louček bývalo devět rybníků, z nichž tři (v osadě U Rybníků) - Cihlák, Křižák a Nohavice - jsou dosud funkční a plní funkci rybolovnou i krajinotvornou. Kromě vodního ptactva a ryb zde žije několik druhů žab, velmi hojná je zvláště ropucha obecná. Upravené rameno potoka Stebeňky rybníky protéká na cestě k Turnovu, kde se vlévá do Jizery. Na potoce bývaly tři mlýny, z nichž tři jsou zachovány (Dubecko, Sekerkovy Loučky, Chloumek), první z nich je dosud funkční, ovšem na elektrické bázi. V Loktuších se zleva vlévá do Stebeňky potok Radostná, který pramení uprostřed svahu Kozákova v Radostné studánce. Zdejší lesy jsou vydatnou zdrojnicí pitné vody, čehož obec využívá k propojenému systému vodovodů.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Obcí Mírová pod Kozákovem prochází hlavní silnice 2. třídy spojující Turnov s Lomnicí nad Popelkou a Semily (s pokračováním do Krkonoš) a silnice Železný Brod – Rovensko pod Troskami. Dopravě obyvatel slouží především vlastní osobní vozy; provoz linkových autobusů byl v 90. letech minulého století redukován a do některých menších částí (např. Prackov, Bukovina) autobusová doprava nebyla nikdy zavedena.", "section_level": 1}, {"title": "Zaměstnání obyvatel.", "content": "Obyvatelstvo obce se odpradávna zabývalo zemědělstvím, bylo poddáno různým panstvím (Rotštejn, Hrubá Skála, Hrubý Rohozec). Chudé rodiny si přivydělávaly vedlejší činností, především sklářstvím a kamenářstvím (broušení polodrahokamů, skleněných perel, výroba skleněných perliček a figurek, výroba bižuterie). V obci se nacházejí také velká ložiska písku, tato ložiska byla v minulosti těžena a písek využíván hlavně ve stavebnictví a sklářství, při zemědělství existovala přidružená řemesla (kovářství, sedlářství, kolářství apod.). Dnes v obci působí místo bývalého velkého JZD Mír několik soukromých firem, další rolníci hospodaří samostatně. V současnosti převažuje živočišná výroba, hlavně pastevecký chov hovězího dobytka, drobní majitelé pozemků chovají i ovce a kozy. Z rostlinné výroby jmenujme pěstování brambor, pšenice, žita, řepky olejky, pícnin. Mírová má několik menších firem na zpracování skla, umělých hmot, zastoupen je průmysl strojírenský a polygrafický, vyrábí se zahradní bazény. Je tu i řada živnostníků. V osadách stávalo množství obchodů a pohostinství, dnes většinou uzavřených nebo přeměněných v moderní motoresty a penzióny.", "section_level": 1}, {"title": "Život v obci.", "content": "Z původních škol je v provozu malotřídka v Bělé. Obec nemá vlastní kostel, římští katolíci patřili k farnostem Hruštice a Kostelní Loučky. Dnes jsou občané většinou bez vyznání, zčásti katolíci, část vyznává evangelické (českobratrské) náboženství, modlitebnu mají v Turnově a v Koberovech. V Bělé stojí moderní Dům seniorů. Kulturní život se soustřeďuje do Bělé a do Vesce, kdysi živý spolkový život udržuje TJ Sokol Vesec (taneční zábavy, sportovní soutěže), hasičské sbory a Osvětové besedy. Agilní je od 90. let fungující fotbalový oddíl. Ve Vesci a v Bělé jsou menší koupaliště. Ve Vesci je větší rekreační zařízení. Mírová pod Kozákovem je prosperující obcí se solidní občanskou vybaveností a trvalou výstavbou rodinných domků. Roku 2004 byla vyznamenána titulem Obec roku za Liberecký kraj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mírová pod Kozákovem je jednou z větších obcí v Libereckém kraji v okrese Semily. Na rozloze 19 km2 zde žije obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1467920} {"src_title": "Valentina Těreškovová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné zázemí a studium.", "content": "Valentina Těreškovová se narodila v západním Rusku jako druhé ze tří dětí. Její otec byl traktorista, zemřel v sovětsko-finské válce v roce 1940, její matka pracovala v textilním podniku. Valentina postoupila do střední školy (obdoba 2. stupně základní školy, začínal 5. třídou) v roce 1945 ve věku devíti let. Po skončení středního všeobecného vzdělání (10. a 11. třída v té době) v roce 1953 okamžitě nastoupila do práce, a to také do textilního podniku jako její matka. Současně při práci Valentina nadále studovala a to alespoň prostřednictvím korespondenčních kurzů. V roce 1960 dokončila studia na střední průmyslové škole textilní, ale profesi brzy opustila a byla oficiálně uvolněnou tajemnicí závodní organizace Komsomolu. Valentina se již od útlého věku zajímala o parašutismus a létání. Oba sny si v dospělosti splnila, jelikož se stala parašutistkou-amatérkou a studovala pilotáž. Tyto dva faktory se pak staly rozhodujícími při její kvalifikaci na kosmonautku v roce 1962. V konečném výběru se o místo první ženy „utkala“ se dvěma dalšími uchazečkami Valentinou Ponomarjovovou a Irinou Solovjovovou, nad které ji nakonec favorizoval její dělnický původ; o její nominaci definitivně rozhodnul Nikita Sergejevič Chruščov. I když i ostatní kandidátky prodělaly kosmonautický výcvik, ani jedna z nich do kosmu nikdy neletěla. Formální rozhodnutí o jménech pilotů na lodích Vostok vyslovila příslušná státní komise 4. června 1963 12 dní před startem.", "section_level": 2}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "Dne 16. června 1963 se k obloze vznesl Vostok 6 řízený Valentinou Těreškovovou. Start byl odložen kvůli technickým potížím i zvýšené sluneční aktivitě. Její let trval tři dny, Těreškovová se díky němu stala desátým člověkem a první ženou ve vesmíru. Vostok 6 startoval z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu, který byl tehdy součástí Sovětského svazu. Během letu obletěla Valentina 48krát naši planetu. Přesná doba jejího letu je 70 hodin a 50 minut. Z paluby Vostoku, ze kterého se hlásila volacím znakem (čajka, česky racek), vysílala živý rozhovor, který byl šířen rozhlasem po celém Sovětském svazu. Společně s Vostokem 6 se ve vesmíru nacházel i Vostok 5, kolem kterého Valentina proletěla ve vzdálenosti pouhých pěti kilometrů během jednoho ze svých oběhů okolo planety. Let neprobíhal bez problémů, řídicí středisko odhalilo chybu v přípravě a muselo přeprogramovat motory, aby nedošlo k vážné nehodě při přistávacím manévru. Těreškovovou trápila kosmická nemoc a únava, na kterou si z kosmické lodi opakovaně stěžovala. Na palubě usínala i v době, kdy měla plnit pracovní úkoly. Několikrát se rozplakala, zvracela, opakovaně žádala o předčasné ukončení letu. Měla velký strach. Dnes pracovníci Institutu historie a techniky Ruské akademie věd spekulují o tom, že mohlo jít i o projevy nervového zhroucení. Přistání proběhlo 19. června 1963. Podobně jako Jurij Gagarin se i Valentina katapultovala, při přistání se udeřila do hlavy. Přestože mezi štábem panovaly o vystoupení Těreškovové rozpaky, pro celosvětovou veřejnost – a po politické stránce – byla její mise úspěchem.", "section_level": 2}, {"title": "Po návratu z vesmíru.", "content": "Po návratu byla Valentina prohlášena za Hrdinku Sovětského svazu, povýšena do hodnosti kapitána a byla jmenována do vysoké stranické funkce, což byla jedna z věcí, která jí zamezila znovu letět do vesmíru. Souvisela s tím i neochota stranických a státních funkcionářů riskovat její život při letu z důvodu propagandy. Sama Těreškovová se pokusila 15 let po návratu na zem o návrat do výcvikového střediska, ale neprošla zdravotními testy (další ruská kosmonautka vyletěla do vesmíru až o další čtyři roky později). V letech 1966 až 1989 byla poslankyní Nejvyššího sovětu SSSR. Od roku 1968 do roku 1987 vedla Výbor sovětských žen a od roku 1989 byla místopředsedkyní Mezinárodní demokratické federace žen. V letech 1964–1969 vystudovala Vojenskou leteckou inženýrskou akademii N. J. Žukovského a získala titul inženýr letec-kosmonaut. V armádě byla až do penzionování v roce 1997, kdy už měla dva roky hodnost generálmajora letectva. Valentina se později stala oficiální mluvčí Sovětského svazu a za tuto službu byla odměněna Zlatou medailí za mír, kterou obdržela od Organizace spojených národů. V závěru 80. let v období perestrojky ale bylo její společenské postavení omezeno osobní averzí manželky nejvyššího sovětského činitele Michaila Gorbačova Raisy. Od 90. let působí ve vedoucích funkcích ruských organizací pro spolupráci s jinými národy, od roku 1994 je předsedkyní vládního Ruského střediska mezinárodní vědecké a kulturní spolupráce RCMNKS (tzv. Roszaruběžčentr). V roce 2000 jí byl v Londýně udělen titul „Žena století“. Už v srpnu 1963 obdržela Těreškovová také zlatou medaili Hrdinky socialistické práce ČSSR, Bratislava ji jmenovala čestnou občankou města. Roku 1975 zavítala Těreškovová mimo jiné na návštěvu do Písku, kde si prohlédla textilní závod Jitex.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1963, brzy po návratu ze své kosmické mise, se přímo v Kremlu za Chruščovovy přítomnosti Valentina provdala za sovětského kosmonauta Andriana Nikolajeva a o rok později se jim narodila dcera Jelena, která tak byla prvním dítětem, které mělo oba rodiče v kosmu (Jelena se stala lékařkou). Valentina se s Andrianem v roce 1980 rozvedla a vdala se za vojenského lékaře Julije Šapošnikova, se kterým žila až do jeho smrti v roce 1999.", "section_level": 2}, {"title": "Politička.", "content": "V roce 2013 je generálmajorka Těreškovová aktivní členkou vládní strany Jednotné Rusko, poslankyně Státní dumy a místopředsedkyní jejího zahraničního výboru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Valentina Vladimirovna Těreškovová (: ) (* 6. března 1937, Maslennikovo v Jaroslavské oblasti v Sovětském svazu) byla první ženou ve vesmíru, kam vystartovala v roce 1963. ", "tgt_summary": null, "id": 1607075} {"src_title": "Tramvajová doprava v Košicích", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koňská a parní tramvaj.", "content": "V Košicích se MHD vyvíjí již přes sto let a je tak nejstarší na území Slovenska. Prvním významným datem se stal 14. listopad 1891, kdy byl zprovozněn první úsek linky koněspřežné tramvaje. Celá linka z nádraží přes \"Hlavní\" a \"Črmeľskou ulici\" na konečnou u restaurace \"Baránok\" v Črmeľském údolí o délce 5,1 km byla v provozu od května roku následujícího. Kromě hlavní tratě byly postaveny i tři vedlejší úseky určené pouze pro nákladní dopravu. Celá síť košické koňky měřila 7,8 km. Všechny tratě měly normální rozchod kolejí, tedy 1435 mm. Provozovatelem byl dopravní podnik \"Kassai közúti vasút\" (\"Košické pouliční dráhy\"). Vozový park tvořilo 15 osobních vozů a několik nákladních. 7. července 1893 se objevily v provozu parní tramvaje. Ty postupně nahradily koňku (do roku 1895), provoz byl ale nerentabilní, proto bylo další rok přikročeno ke kombinovanému systému: koňka jezdila od nádraží k divadlu, dále do Črmeľského údolí pokračovala tramvaj parní. K dispozici bylo 7 parních lokomotiv. Tento systém byl zrušen elektrifikací tratí v letech 1913 a 1914.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrické tramvaje a první polovina 20. století.", "content": "S výstavbou nových tratí určených pro elektrické tramvaje se začalo na podzim roku 1912, práce byly ukončeny o rok později. Nejdříve začala jezdit nákladní doprava (od 30. prosince 1913), osobní doprava byla zahájena o dva měsíce později, kdy nahradila kombinovaný systém koňské a parní tramvaje. Celková délka tratí byla 12,5 km. V provozu bylo 18 motorových, 5 uzavřených vlečných a 5 otevřených vlečných vozů (plus tři nákladní motorové vozy a několik nákladních vlečných). Jezdily na třech linkách: Po vzniku Československa se provozovatel přejmenoval na \"Košické elektrické pouliční dráhy\" a původní maďarské jméno bylo opuštěno. V meziválečném období se provoz již prakticky nerozvíjel, došlo pouze ke zdvoukolejnění několika úseků. Výjimkou byl nový jednokolejný úsek od stadionu Lokomotivy k lázním Anička. Tramvaje obsluhovaly všechny přepravní vztahy a až do 50. let byly monopolním dopravním prostředkem ve městě.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a doba socialismu.", "content": "Za maďarské okupace tramvajový provoz stagnoval. Na konci války však ustupující německá armáda zničila velkou část tratí a měníren a většinu tramvajových vozů odvlekla. Po osvobození v roce 1945 byl provoz opět obnoven, nasadily se vozy, které nebyly válkou tolik poškozeny. Dopravný podnik mesta Košice byl opět přejmenován; nový název měl nyní podobu \"Mestské verejné podniky – doprava\". Vzhledem k rozšiřování sítě začal být zastaralý vozový park však brzy obnovován; nejprve ojetými tramvajemi z Prahy a později novými moderními vozy z Tatry Smíchov (Tatra T1 a Tatra T2). V 50. a 60. letech nastalo období největšího rozvoje. V roce 1959 byl zahájen provoz na trati po \"ulici Boženy Němcové\", o rok později byla prodloužena trať na Aničku až do Ťahanovců. Roku 1964 vznikla rychlodrážní trať do Východoslovenských železáren, zároveň došlo ke zrušení nákladní tramvajové dopravy. Po uvedení rychlodráhy do provozu se dopravní podnik již nyní s názvem \"Dopravný podnik mesta Košíc\" rozhodl nakoupit tramvaje nejrozšířenějšího typu Tatra T3. Pro účely velkokapacitní přepravy zaměstnanců železáren byla tato vozidla provozována v třívozových soupravách, což bylo v Československu raritou. 30. 10. 1978 došlo k jedné z největších nehod hromadné dopravy v rámci Československa, při nehodě na lince č. 6 zahynulo 9 lidí, 10 bylo těžce zraněno a 80 lehce. Nehodu dle vyšetřování zavinila řidička soupravy nesprávným stylem jízdy a podceněním setrvačných sil plně obsazených vozů soupravy na trati z kopce. V 80. letech se postavilo několik tratí do sídlišť \"Nad jazerom\" a \"Krásná\" a po \"Alejové ulici\". V roce 1986 byl provoz na trati vedoucí \"Hlavní ulicí\" převeden na trať v paralelní \"Kuzmányho ulici\". Mělo jít o provizorní řešení, protože důvodem tohoto přesunu byla rekonstrukce dómu sv. Alžběty. Přesto k návratu tramvají do \"Hlavní ulice\" již nedošlo.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v 90. letech.", "content": "Takto systém fungoval až do roku 1996, kdy byl dopravní podnik (po transformaci z roku 1994 na akciovou společnost) nucen zrušit provoz třívozových vlaků z důvodů vysokých provozních nákladů. Po pádu komunismu se objevily také tramvaje typů Tatra KT8D5 a Tatra T6A5, avšak úroveň celého provozu začala upadat. Důvodem byly nižší dotace kvůli převodu všech nákladů ze státu na město, což způsobilo též i zvýšení jízdného. Nedostatek prostředků se projevil i na některých vozech, ze kterých byly odstraněny například couvací kontrolky z předních vozů souprav a reflektory se zrcátky ze zadních, z kabiny řidiče u některých zadních vozů bývá vymontována spousta komponentů, čímž se tyto vozy staly samostatně nepojízdnými a de facto vlečnými.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Předposlední velká dodávka nových vozidel, dvaceti dvou kusů tramvají typu Tatra T6A5 byla uskutečněna v roce 1992. Průběžně docházelo k rekonstrukcím vozů typu Tatra KT8D5 na typ Tatra KT8D5R.N2 s vloženým středním nízkopodlažním článkem. V letech 2000 až 2001 byl jeden vůz T3SUCS dodaný v roce 1983 rekonstruován na typ Tatra T3Mod s výzbrojí s asynchronními motory, doplněn o informační systém a nový interiér. Kvůli časté poruchovosti však tento vůz v současnosti do pravidelného provozu nezasahoval a byl odstaven ve vozovně. V roce 2010 bylo v provozu kolem 77 vozů typu Tatra T3, které byly postupně vyřazovány. Z tohoto počtu bylo 70 vozů podtypu Tatra T3SUCS a sedm vozů Tatra T3SU. Po odprodeji do Miskolce zbylo v Košicích třináct kusů vozů řady Tatra KT8D5 a dalších šest rekonstruovaných Tatra KT8D5R.N2. Vozový park doplňuje 29 vozů Tatra T6A5. V roce 2011 byla do Košic dodána jedna nová tramvaj VarioLF, na což v letech 2014–2018 navázala dodávka 46 kusů kloubových tramvají VarioLF2 plus. V Košicích jsou na tramvajích typů T6A5 a KT8D5 vyměněna automatická spřáhla za spřáhla pražského typu. Další zajímavostí je jízda souprav T6A5 a KT8D5 na zadní sběrač, takto jezdily i bratislavské soupravy vozů T6A5. Vozy jsou po prohlídkách nebo opravách vypravovány v zeleno-bílém nebo v městském červeno-bílém nátěru, popřípadě nesou celovozové reklamy. V dubnu 2016 byly v osobním provozu následující typy vozidel:", "section_level": 2}, {"title": "Tratě.", "content": "V Košicích se nachází okolo 34 kilometrů tramvajových tratí, z toho nejdelší, přibližně jedenáct kilometrů dlouhá vede k areálu železáren. Tato trať je užívána jako rychlodráha a soupravy na ní běžně jezdí svou maximální konstrukční rychlostí 65 km/h a praktická rychlost na trati je 50–62 km/h. Přes výměny je předepsaná rychlost 30 km/h. Ostatní tratě jsou situovány ve smyslu kruhu kolem širšího centra města a systematicky jako propoje na větší sídliště. V létě roku 2010 proběhla rekonstrukce velmi exponované křižovatky u Sportovní haly a připravuje se rekonstrukce tratě u Námestia Osloboditeľov.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz.", "content": "Tramvaje nejsou páteřním systémem MHD, čemuž odpovídají relativně dlouhé intervaly linek. Tramvaje zajišťují pouze denní dopravu v rozmezí od přibližně páté hodiny ranní do jedenácté hodiny večerní. Noční doprava je zajišťována pouze trojicí autobusových linek a jednou linkou trolejbusovou. V denním provozu je sedm linek městských, které nesou číselné označení od dvojky po sedmičku a linkou devět. Tyto linky doplňuje osm linek, označených písmenem R, které spojují centrum Košic s areálem Východoslovenských železáren. Na těchto linkách platí zvláštní tarif a jsou v plném provozu pouze v dobách změn směn ve VSŽ, mimo exponovaného času pouze několik spojů, linkou R1 a R7. Od zastávky Optima jede každou půlhodinu tramvaj ke vstupnímu areálu U. S. Steel (VA-U.s.Steel /Vsž,vychodoslovenské železiarne/).", "section_level": 2}, {"title": "Vozovna.", "content": "Všechny vozy jsou umístěny v jediné vozovně na Bardejovské ulici, která je zároveň sídlem dopravního podniku. Vozovna je na kolejovou síť napojena dvěma výjezdy, hlavním je krátká spojovací trať vedoucí Bardejovskou ulicí ústící do ulice Slovenského národního povstání mezi zastávky Bernolákova a Spoločenský pavilon. Toto napojení je využíváno pouze pro rozjezdy a zátahy a to s výjimkou linky R6, která vyjíždí na trasu přímo z areálu vozovny. Záložní spojení s kolejovou sítí je vyvedeno ze zadní části vozovny s napojením na trať mezi kruhovou křižovatkou Moldavská a zastávkou OC Optima, která pokračuje dále jako rychlodráha do železáren.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Plánuje se zavedení integrovaného dopravního systému, v jehož rámci se plánuje výstavba nových tramvajových tratí a jejich napojení na železnici. Celá akce by měla stát 2,8 miliardy Sk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tramvajová doprava v Košicích funguje od roku 1891, kdy byl zahájen provoz koněspřežné tramvaje. První elektrické tramvaje vyjely do košických ulic na přelomu let 1913 a 1914. Současná délka normálněrozchodných (1435 mm) tratí v městě činí 34 km.", "tgt_summary": null, "id": 2182668} {"src_title": "Lahovice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lahovice osídlili Slované kolem roku 850. Pohřebiště fungující následující dvě století zřídili na nízké písčité duně mezi Lahovicemi a Radotínem u dnešní Výpadové ulice. Poprvé jsou Lahovice zmiňovány roku 999 v zakládací listině kláštera v Ostrově (u Davle), jemuž kníže Boleslav III. věnoval „rybáře v Lahovicích“. V té době šlo o rybářskou usedlost, jíž byla svěřena povinnost udržovat cestu mezi královským městem Prahou a Zbraslaví, pohřebištěm Přemyslovských knížat, a právo vybírat mýto za průjezd obchodních povozů. Jeden z výkladů tvrdí, že bažinatý charakter těchto míst vyjadřovalo původní jméno Luhovice, poněmčením zkomolené na Lahowitz; jiný výklad, že název pochází z osobního jména Láh či Lahoda. V roce 1115, kdy jsou zde zmiňováni rybáři Čekan, Mařík a Blažej, přiřkl Vladislav I. dolní úsek řeky Mže včetně tří lahovických rybářů klášteru v Kladrubech. V roce 1270 za Přemysla Otakara II. se staly díky výměně pozemků opět královským majetkem. V roce 1304 je Václav II. připojil k Zbraslavskému klášteru. V roce 1358 je jako majitel dvora v Lahovicích zmiňován jakýsi Jan. I po husitských válkách patřily Lahovice zbraslavskému klášteru. Po zrušení kláštera roku 1785 připadly náboženskému fondu a zůstaly součástí zbraslavského panství, jehož vlastníky se později stali Karel Oettingen-Wallerstein a Cyril Bartoň z Dobenína. Se zavedením obecního zřízení roku 1849 se staly Lahovice samostatnou obcí. Obyvatelé se zabývali rybařením a košíkářstvím. Lahovické košíkářské řemeslo bylo proslulé až do poloviny 20. století. Vrby byly pěstovány v celých alejích (oblast Vrbičky, později zastavěná Státním rybářstvím). Lahovičtí košíkáři prodávali své zboží na trzích na Zbraslavi i v Praze i přímo pekařům a dalším řemeslníkům. Někteří zdejší umělečtí košíkáři byli vyučeni v italských Benátkách. Za krále Václava III. byl v Lahovicích vybudován klášterní statek (v místech dnešního čp. 8), který využíval úrodné nivní půdy. Zhruba v téže době vzniklo na území dnešních Lahovic i Lahoviček několik dalších statků, jejichž budovy byly obehnány vysokými kamennými zdmi (např. dnešní čp. 6 a 11 v Lahovičkách). V husitských dobách i za třicetileté války byly Zbraslav i Lahovice opakovaně vydrancovány. Před rokem 1870 zde vznikla malá továrna na hliněné zboží, ve 20. století je zde uváděna i velká cihelna. Cihelna byla zničena požárem při katastrofální povodni v roce 1890 a už nebyla obnovena. Řeka Berounka při povodních vícekrát změnila své koryto. Roku 1829 byla Berounka definitivně přeložena do dosavadního vedlejšího ramene do Lahovic (proraženého povodní roku 1799), čímž rozdělila území Lahovic na dvě části a dala tak vzniknout severněji položené osadě Lahovičky, která však i nadále zůstala součástí území obce Lahovice. Východní část Lahoviček byla rekultivována a lahovické ostrovy byly v rámci regulace Vltavy zrušeny. Jedna z částí původního říčního koryta mezi ostrovy byla v té době už jen výjimečně využívána k chovu ryb. Po ničivé povodni roku 1890 se Lahovice značně vylidnily a část obyvatelstva přesídlila z Lahovic do lépe chráněných Lahoviček. V roce 1899 bylo v Lahovicích spočteno 420 obyvatel ve 430 domech, a to z malé části rolníků, ostatní pracovali při dvoře, v továrně a blízkých cukrovarech, mnoho obyvatel se zabývalo výrobou proutěného zboží. Ve 20. letech 20. století se Zbraslav a Velká Chuchle staly oblíbenými výletními místy Pražanů a Lahovičky zažily stavební boom. Zatímco na začátku 20. století je v Lahovicích celkově uváděno 400 obyvatel ve 44 domech (z toho v Lahovičkách 148 obyvatel v 18 domech), v roce 1930 dosáhl počet obyvatel 628. Koncem 20. století opět klesal, v roce 1997 zde bylo evidováno 365 obyvatel. Zákonem č. 111/1967 Sb. byly k hlavnímu městu Praze připojeny Lahovičky; dodatečně, s účinností od 1. října 1968, byly k Praze připojeny i vlastní Lahovice na pravé straně Berounky. Lahovice byly začleněny do městského obvodu Praha 5. Nejprve zde ještě nějakou dobu působil byl zdejší místní národní výbor, později byl zrušen a Lahovice byly s pomocí zdejšího občanského výboru spravovány centrálně ze Smíchova. Roku 1990 byly Lahovice spojeny se Zbraslaví do městské části Praha-Zbraslav.", "section_level": 1}, {"title": "Lahovický masakr.", "content": "V ranních hodinách 7. května 1945 vyrostla na okraji starého lahovického mostu barikáda, která měla zpomalit postup záložních motorizovaných jednotek SS z prostoru Zbraslavi přes Berounku na Prahu. Lahovický most byl na svém místě strategickým bodem, neboť v celém okolí byl k dispozici jen radotínský přívoz a nejbližší přemostění na druhý břeh Berounky bylo až v Karlštejně. Na modřanské straně kladla domobrana tuhý odpor, a tak bylo zapotřebí uvolnit cestu pro pomoc německým jednotkám bránícím Prahu před všelidovým povstáním právě přes lahovický most. Na straně obránců stála skupinka vojáků Vlasovovy osvobozenecké armády a skupina místních občanů doplněná o několik dobrovolníků z okolních obcí. Špatně vyzbrojení obránci se pokusili během souboje vyhodit most do povětří, ale při nedostatku vhodné trhaviny dokázali způsobit jen malé škody a během několika desítek minut byli zabiti či zajati. V závěru bojů byl zastřelen i jeden z důstojníků útočící jednotky. Jako odplata byli zajatí obránci popraveni v prostoru osady „Ahoj“. Přibližně 35 lahovických občanů bylo vyvlečeno ze svých domů na ulici a popraveno. Jejich ostatky byly později rozježděny pásy tanků. Konečný součet obětí na straně obránců mostu byl:", "section_level": 1}, {"title": "Popis území.", "content": "Nevelká osada Lahovice leží převážně na západní straně Strakonické ulice. Je v ní jen několik málo pojmenovaných ulic: původní hlavní cestou je ulice Lahovská, vedoucí podél dnešní Strakonické, souběžně s ní vede v jižní částí osady ulice Spodní a z ní odbočuje kolmá ulice K novým domkům. Bývalé statky západně od ulice Spodní jsou sídlem několika autoservisů. U břehu Berounky asi půl kilometru západně od vlastních Lahovic se nachází menší nepojmenovaná chatová osada. U jižního okraje zástavby Lahovic se nachází mimoúrovňová křižovatka Lahovice, která je svou rozlohou větší než sama osada. Údolí Vltavy i Berounky zde překračuje estakáda zvaná Radotínský most. Osada Lahovičky je dnes od pohledu i počtem ulic a domů větší než osada Lahovice. I tato osada má protáhlý tvar podél Strakonické ulice, větší částí leží východně od ní, směrem k Vltavě. Původní trasování hlavní cesty naznačuje název souběžné ulice Na staré, která se před připojením Lahovic k Praze jmenovala Stará cesta. Příčným směrem vedou ulice Ke stanici, K řece a K zahradám. Východně od zástavby vede pobřežím Vltavy bezejmenná komunikace (Jahodačka – místně užívaný název, protože na sousedním poli se často pěstovaly jahody) po níž je značena páteřní cyklotrasa A1. Od ní se odděluje komunikace K sádkám, která obepíná obytnou zástavbu Lahoviček na severovýchodní straně a zaúsťuje do Strakonické ulice. V klínu obou těchto komunikací se nachází Lahovická nádrž, rybářské jezírko o rozloze 0,9 ha vybudované v 80. letech 20. stol. V severním výběžku Lahoviček, v úrovni chuchelského závodiště, se nacházejí sádky Rybářství Praha. Západně od Strakonické ulice se nachází pouze řada několika domů podél Strakonické ulice, za jejichž humny vede ulice Za ploty. Jižně od chuchelského závodiště vede kolmo k těmto ulicím ulice K závodišti. Na území západně od Lahovic i od Lahoviček je plánována těžba štěrkopísků a vznik Radotínských lagun. Na území Lahovic se nenachází žádná chráněná kulturní památka. Krom silnic tu nejsou žádné výraznější stavby ani památky. V 19. století tu býval velký dřevěný kříž, u něhož se vždy zastavovali ke krátké modlitbě poutníci na Svatou horu u Příbrami.", "section_level": 1}, {"title": "Povodně.", "content": "Poloha osad v nivě na soutoku dvou řek je předurčuje k tomu, že při větších povodních jsou zaplaveny. Při povodni v září 1890 byla zaplavena celá osada a navíc došlo k výbuchu tovární pece na šamotové cihly. Při velké povodni roku 1893 byla značná část Lahovic a Lahoviček zničena; došlo k výraznému odlivu obyvatelstva a část se přestěhovala alespoň z níže položených Lahovic do výše položených Lahoviček. Zatímco Lahovice byly vyplavovány již desetiletou vodou, Lahovičky až padesátiletou. Při povodni v srpnu 2002 byly v ulicích Lahoviček 4 metry vody, při povodni v červnu 2013 zde bylo 1,5 metru vody. V roce 2013 navíc selhal varovný systém. Ačkoliv povodně v roce 2002 donutily Prahu vybudovat systém protipovodňové ochrany, tři osady v nivě v okolí soutoku Vltavy a Berounky, tedy Lahovice, Lahovičky a Lipence, nebyly do plánu ochrany zahrnuty, protože vybudování ochrany by zde stálo nepoměrně více, než je výše škod, které zde povodeň může napáchat, a protože vzhledem ke štěrkopískovému podloží by některá opatření nemusela být účinná. Oblast Lahovic a Lahoviček je naopak považována za rozlivovou zónu. Podobně nechráněný zůstal i dolní Sedlec, Podhoří a Troja na opačné straně Prahy. V souvislosti s tímto rozhodnutím, které bylo učiněno v roce 2003, a v reakci na protesty místních obyvatel nabídla Praha obyvatelům Lahovic odkup jejich domů, ač možnost takového opatření původně primátor Bém vylučoval. Pro případ povodně jsou však zpracovány evakuační plány. Po povodních roku 2013 byla otázka protipovodňového plánu znovu otevřena.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční síť.", "content": "Až do 18. století vedla hlavní obchodní cesta z Prahy na Zbraslav a dále do Bavor cestou přes Slivenec, Velkou Chuchli a radotínský přívoz. Lahovice byly se světem spojeny cestou přes Radotín (dnešní ulice Výpadová). Cestu ze Zbraslavi do Prahy podél Vltavy vybudovala francouzská vojska prolomením barrandovské skály a zřízením dvou dřevěných mostů přes obě ramena Berounky v roce 1742 či 1743 v rámci Pasovské cesty (nazývané později též Zbraslavská, Dobříšsko-Vimperská nebo Strakonická). V letech 1805–1814 byla tato cesta přestavěna na silnici. Někdy před rokem 1920 byl francouzský dřevěný most nahrazen železobetonovým. Ve 20. letech (do roku 1928) zde byly na třech úsecích testovány tři různé typy betonového povrchu vozovky, podle americké i německé technologie. Strakonická ulice (označovaná též jako Chuchelská radiála), je dnes pražským pokračováním silnice I/4 od Strakonic a Příbrami. V letech 1961–1963 byla postavena povltavská silnice II/102 podél Zbraslavi a upraven její rozštěp se silnicí I/4, roku 1963 byl ke stávajícím Lahovickému mostu, po němž silnice I/4 přechází Berounku mezi Lahovičkami a Lahovicemi, přistavěn druhý most pro směr do Prahy. 1. prosince 1966 byl zprovozněn obchvat Zbraslavi na silnici I/4 za Lahovicemi. Nynější provedení Strakonické ulice ve dvou jízdních pásech po dvou jízdních pruzích pochází z roku 1973, kdy byla rekonstruována původní Zbraslavská silnice. Strakonická ulice se tak stala novou bariérou, která Lahovice a Lahovičky rozděluje podélně, západní a východní část jsou propojeny jen několika málo podchody a podjezdy. Dopravní zatížení Strakonické ulice v Lahovicích a Lahovičkách bylo kolem roku 2000 větší než zatížení dálnic D5, D8 i D11 na výjezdu z Prahy. Při jižním okraji zástavby Lahovic křižuje údolí Vltavy i Berounky Radotínský most, součást Pražského okruhu, zprovozněná roku 2010. Se Strakonickou ulicí jej propojuje monumentální mimoúrovňová křižovatka Lahovice, do níž je zaústěna i silnice II/102 od Milevska a Štěchovic (ulice K přehradám). Na severním předmostí Lahovického mostu je menší mimoúrovňová křižovatka, kterou je do Strakonické ulice zaústěna ulice Výpadová od Radotína, po které vedou peáží silnice II/101 a II/115.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná silniční doprava.", "content": "V letech 1892–1912 je doložena koněspřežná veřejná doprava ze Zbraslavi přes Lahovice k železniční stanici v Malé Chuchli. Jednalo se o poštovní jízdy s kapacitou od 2 do 4 cestujících. František Křižík získal v roce 1897 povolení předběžných technických prací na stavbě tramvajové trati; ve stejném roce požádala o povolení i rada města Prahy a Křižík jí ustoupil a své záměry stáhl. Elektrické podniky hl. m. Prahy vypracovaly i podrobný projekt jednokolejné tramvajové trati s výhybnami, pro niž se počítalo s výstavbou nových železných mostů přes obě ramena Berounky. Klíčovou překážkou se stalo trojí křížení železničních tratí. Roku 1899 přišla s podobným záměrem na zřízení tramvajové trati též Elektrotechnická akciová společnost dříve Kolben a spol. v Praze, avšak ani ona neuspěla. Od druhé poloviny 20. let byla mezi Prahou a Zbraslaví zaváděna celá řada navzájem si konkurujících autobusových linek: první z nich byla od 25. června 1927 linka K. Nedomy z Jungmannova náměstí na Zbraslav a z Karlova náměstí do Štěchovic a na Nový Knín, později přibyly linky ČSD, JAS, Fr. Růžičky, J. Zitty a dalších. Elektrické podniky hlavního města Prahy v roce 1927 žádaly o koncesi, ale nedostaly ji. Významná autobusová linka ČSD z Prahy na Zbraslav byla zavedena asi v květnu 1929, od 1. června 1936 převzaly její provozování Elektrické podniky hlavního města Prahy jako linku Z. Na území Lahovic měla linka tři zastávky: „Lahovičky, Walterova zahrada“, „Lahovičky, U Lebedů“ a „Lahovice“. K 9. říjnu 1939 byla linka EP kvůli válečným omezením zrušena, někteří soukromníci jezdili i nadále, ale také v omezeném rozsahu. V roce 1943 zavedly Českomoravské dráhy linku 1056j Praha–Zbraslav–Lipany, ale 16. října 1944 ji opět zrušily a doprava se přes přívozy přesměrovala na modřanskou železniční trať. Od roku 1947 byly linky ČSD ukončeny na novém autobusovém nádraží na Smíchově; kmenovou linkou byla v té době linka 3488 Praha–Zbraslav–Lipence. Po válce došlo k rozvoji autobusové dopravy ČSAD; hlavní linka do Zbraslavi a Lipenců vystřídala čísla 01302, 01102, 01143 a 11430. Roku 1959 byla zavedena autobusová linka ČSAD č. 01123 (pozdější 11690) z Radotína přes Lahovický most a Zbraslavský most do Modřan. V první polovině 50. let 20. století byl schválen projekt trolejbusové trati z Újezdu přes Velkou Chuchli na Zbraslavské náměstí po nové pobřežní komunikaci, zprovoznění bylo plánováno na rok 1953. 18. dubna 1954 byl zprovozněn úsek do Velké Chuchle, kde již bylo vybudováno trolejové větvení směrem dále na Zbraslav. Pokračování bylo kvůli rekonstrukci výpadovky odloženo na rok 1958. V souvislosti s rekonstrukcí byl však v lednu 1960 zastaven provoz i na úseku do Chuchle a už nikdy nebyl obnoven. O letních víkendech roku 1965 zajížděla do Lahovic rekreační autobusová linka F, obsluhující chuchelské závodiště.Od 1. července 1968 byly do Lahovic prodlouženy vybrané spoje linky 129, která jezdila od zlíchovského lihovaru do Velké Chuchle. Od roku 1970 byly do Lahovic prodlouženy všechny spoje, protože v Chuchli bylo kvůli silnému provozu zakázáno odbočování z Dostihové ulice (a tím i z autobusové otočky) doleva do centra Prahy. Z téhož důvodu jezdila ve směru do Prahy přes Lahovičky i víkendová rekreační linka F a ve víkendové trase i linka 172. Od roku 1974 jezdila linka 172 po této trase celodenně a celotýdenně. Rekreační linka k chuchelskému závodišti nesla označení 224 a později 453, k říjnu 1992 byla účelová linka zrušena a v pozdějších letech byla provozována jen příležitostně. Od 1. října 1979 jezdila přes Lahovičky též školní linka 415, později přečíslovaná na 561. Ještě v roce 1979 byla zavedena nová linka ČSAD č. 11432 pro obsluhu zbraslavského sídliště. 29. prosince 1979 byly zřízeny městské linky 241 (na Lipence), 243 (na sídliště Zbraslav), 244 (do Radotína) a 245, kterými byly v reakci na rozšíření Prahy roku 1974 nahrazeny dosavadní linky ČSAD, a linka 129 byla prodloužena z Chuchle na Baně. 23. listopadu 1981 k nim přibyla linka 255 do Strnad. Od 3. listopadu 1985 byly autobusové linky z této oblasti navázány na stanici metra Smíchovské nádraží. 9. května 1995 byla zrušena linka 245. Od 4. listopadu 1984 byla přes Zbraslav, Lahovice a Lebedov prodloužena linka 165 od Komořan do Radotína, nahrazující dosavadní linky 240 a 245 (v létě 1995 byla na několik měsíců nahrazena dočasnou linkou 465). Noční autobusová linka 507 byla v provozu nejprve od 27. října 1988 do 23. prosince 1991, pak znovu od 27. května 2000. Od roku 1995 byly postupně začleněny do Pražské integrované dopravy linky na Jíloviště, Mníšecko, Dobříšsko a Štěchovicko, avšak docházelo k různým změnám v tom, které z těchto linek v Lahovicích či Lahovičkách zastavují. První příměstskou integrovanou linku zde byla od 18. září 1995 linka 360 do Jíloviště a Trnové: byla zároveň první příměstskou linkou PID, kterou neprovozoval Dopravní podnik hl. m. Prahy. 1. července 1996 byl zaintegrován svazek linek na Mníšecko (část přes Zbraslav, část přímo po silnici I/4). 1. ledna 2003 byla zřízena linka PID 314 přes Strnady a Davli do Mníšku, 1. července 2004 linky přes Strnady na Štěchovicko. Od 26. února 2006 byly spoje městské linky 255 převedeny na linku 314. Donedávna jezdila přes Lahovičky i linka 244 mezi Smíchovem a Radotínem a jedním směrem i polookružní linka 172 obsluhující Velkou Chuchli. Od roku 2004 byla část spojů z linky 244 převedena na linku 204, která nejela přes Lahovičky. Od 8. března 2009 byla linka 204 sloučena do prodloužené linky 172, přičemž směr do Prahy přestal jezdit přes Lahovičky, a od 11. prosince 2011 byla dosavadní linka 244 přes Lahovičky zcela zrušena a číslo 244 dostala dosavadní prodloužená linka 172, která přes Lahovičky nejede. Při rozsáhlých změnách vedení linek MHD k 1. září 2012 byla v úseku mezi Zbraslaví a Radotínem linka 165 nahrazena novou linkou 255 a byla zrušena linka 243. Po Strakonické ulici je veden svazek městských linek ze Smíchova do oblasti Zbraslavi (nyní jež jen 129, 241 a noční 507) a příměstské linky do oblastí Štěchovicka, Jíloviště a Mníšecka. Část těchto linek zastavuje na Strakonické ulici v zastávkách Lahovice a Lahovičky. Zbraslav s Radotínem spojuje přes Lahovice a okraj Lahoviček linka 255 (do srpna 2012 to byla linka 165). Na území Lahoviček má zastávku Lahovický most a při hranici s Radotínem též zastávku Radotínský přístav.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "Na území Lahoviček se nachází větší část Radotínského přístavu, vybudovaného v 80. letech 20. století, který je sice umístěn na Berounce, ale slouží nákladní dopravě po vltavské vodní cestě. Na Vltavě se u Lahoviček nachází Modřanský jez. Plavební komora je na modřanské straně jezu, na lahovické straně se nachází sportovní propusť pro kánoe. Osobní lodní doprava, která byla v úseku do Štěchovic zavedena roku 1865 a měla svého času klíčový význam pro spojení Zbraslavi i Velké Chuchle s Prahou, v Lahovicích nezastavovala a lahovičtí museli využít zbraslavské nebo chuchelské přístaviště. Přímo v Lahovicích bylo přístaviště jen krátkou dobu na počátku 20. století, naposledy je spolehlivě doloženo jízdním řádem z roku 1905. Přívozy zajišťovaly od druhé poloviny 19. století spojení s Modřanami, kde se rozvíjel průmysl a od března 1882 do nich vedla železnice z Nuslí. Lahovický přívoz (Lahovice – Komořany) je poprvé doložen k roku 1861, naposledy 1978. K tomuto přívozu bývá vztahována i zmínka o modřanském přívozu v listině krále Jiřího z 19. ledna 1459, kdy byl přívoz součástí obchodní cesty z jižních Čech do Prahy. Původně byl ve správě zbraslavského panství a určený pouze pro přepravu osob. 1861 se začátkem provozu modřanského cukrovaru byl vedle osobního přívozu zřízen druhý přívoz pro povozy s řepou. Od roku 1897 lahovický přívoz provozoval ve své režii cukrovar. Převozníkovi bydlícímu v domečku na lahovickém břehu přiděloval na době kampaně dva pomocníky. S rozvojem automobilové dopravy přestávalo být problémem vozit řepu přes Zbraslavský most. Místní národní výbor v Lahovicích se v roce 1945 stal majitelem přívozu a v roce 1956 jej zrušil. V roce 1978 Lahovický přívoz provozoval zbraslavský místní národní výbor, kdy byla přeprava bezplatná. V plavebních mapách zde byl osobní přívoz se spodním vodičem vykazován ještě v roce 1985. Přívoz Modřany–Lahovičky, zhruba v úrovni dnešní ulice K řece, byl v provozu od doby před první světovou válkou do roku 1950. Sloužil hlavně Rolníkům, kteří měli pole na opačném břehu. (Podle Fojtíka byl poprvé doložen 1914, naposledy 1971) Zanikl zřejmě v souvislosti s výstavbou modřanského jezu. Ve čtvrtek 3. listopadu 1910 časně ráno se na přívozu v Lahovičkách potopila přetížená loďka. Převozník Antonín Pechar skupině dělníků nabídl, že je převeze na větším prámu, používaném pro dobytek. Dělníci odmítli jet jako dobytek a na malou loďku, určenou pro 12 cestujících, se jich nahrnulo asi 30. Převozník požadoval, aby polovina z nich vystoupila, ale vtom další dělník přiskočil na loďku, čímž ji odrazil od břehu a překotil. Se záchranou pomáhal převozník a později lodníci kolemjedoucího parníku. Tři z cestujících se utopili. V září 2009 byl přivoz z Lahoviček do Modřan znovu zaveden jako přívoz Pražské integrované dopravy P6. Tento přívoz je dlouhodobě nejméně využívaný ze všech přívozů PID, v roce 2011 přepravil průměrně 52 lidí denně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lahovice () jsou městská čtvrť a katastrální území na jihu Prahy, tvořící od 24. listopadu 1990 severní část městské části Praha-Zbraslav. Území Lahovic má rozlohu 202,77 ha a rozkládá se na levém břehu Vltavy při jejím soutoku s Berounkou. ", "tgt_summary": null, "id": 2454465} {"src_title": "Praha 4", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Městská část Praha 4.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Praha se člení na celkem 57 městských částí. Městské části poprvé stanovil s účinností od 24. listopadu 1990 dnes již zrušený zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze. Postavení a působnost městských částí v současné době upravuje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, zvláštní zákon a obecně závazná vyhláška č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy. Městská část je samostatný celek spravovaný voleným zastupitelstvem, radou a úřadem městské části. Stejně jako hlavní město Praha i každá městská část sama hospodaří s vlastním rozpočtem, který je sestavován individuálně dle potřeb dané městské části. Městská část zahrnuje celá katastrální území Braník, Hodkovičky, Krč, Lhotka a Podolí. Spadá sem větší část Nuslí (kromě Nuselského údolí, tj. části Na Bělce, Lumírových sadů, Ostrčilova náměstí, ulic Sekaninova, Oldřichova, Zábojova, Lumírova, Spytihněvova a Jaromírova) a Michle (kromě Bohdalce a Slatin). Dále k Praze 4 patří menší část Záběhlic, tj. Spořilov včetně sídliště Spořilov I a Spořilov II, a nepatrná část Vinohrad, tj. části ulic Bělehradská a Závišova v trojúhelníku železničních tratí.", "section_level": 2}, {"title": "Symboly.", "content": "Městská část Praha 4 používala zpočátku historický znak Nuslí (v heraldicky levé půli znak Prahy, v modré pravé vinný keř a nad ním červený štít s českým lvem s korunou), jež byly jako jediné před vznikem Velké Prahy v roce 1922 povýšeny na město (roku 1898). S rostoucím zájmem o obecní heraldiku rozhodla rada 21. října 1997 o výběrovém řízení na nový znak. Vítězný návrh vypracoval Marek Králík a heraldicky upravil Jan Dvořák. Znak tvoří čtvrcený štít, jehož první pole je modré, druhé a třetí stříbrné (bílé) a čtvrté zelené. Uprostřed je štítek s malým znakem hl. m. Prahy. Znak zdobí stříbrná (bílá) tzv. zděná koruna, typický prvek městských znaků. Vlajkou městské části zůstal historický prapor Nuslí s modrým, zeleným a bílým pruhem; ten obsahuje od roku 1927 i znak hlavního města Prahy (jako sedmý zprava). Symboly schválila Poslanecká sněmovna 27. dubna 1999 (č. rozhodnutí 15), osvědčení předal v květnu 1999 starostce Studenovské její předseda Václav Klaus. Prapor slavnostně předal v září tehdejší poslanec a zároveň člen zastupitelstva Augustin Bubník.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Knihovny.", "content": "Na území Prahy 4 má Městská knihovna v Praze 6 poboček: Na Praze 4 nepůsobí žádná jiná veřejná knihovna, ale některé z institucí sídlících na tamním území provozují vlastní knihovny, jako Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy (Pacovská 350/4).", "section_level": 3}, {"title": "Správa.", "content": "Vedení městské části sídlí tradičně v secesní Nuselské radnici (Táborská 500/30). V létě 2011 se většina oddělení úřadu MČ, jejichž kanceláře byly v provizorních prostorách nebo různě rozptýlené, přestěhovala do přestavěné budovy polikliniky u metra Budějovická (Antala Staška 2059/80b), navzdory odporu opozice pronajaté na 35 let. Radnice od roku 1995 vydává měsíční zpravodaj (11x ročně) nazvaný \"Tučňák\" (bez ISSN, registrace MK ČR E 12556 z března 1999). Jako největší městská část v ČR má Praha 45 zastupitelů (což příslušně zvyšuje údaje o počtech hlasů ve volbách níže). Městská část v letech 2008 a 2009 založila tři společnosti k zajišťování služeb obyvatelům. V dubnu 2008 první vzniknuvší společnost 4-Volnočasová, o.p.s. měla podporovat kulturní, společenské a sportovní vyžití. Dlouhodobě ovšem vykazovala ztráty, a tak byla v dubnu 2016 zrušena s likvidací. Druhá společnost 4-Majetková, a.s., která je vedena v obchodním rejstříku od října 2008 a jejímž jediným akcionářem je právě městská část Praha 4, spravuje nemovitý obecní (včetně Biotopu Lhotka nebo ubytovny na Novodvorské) i komerční majetek (především SVJ). Nejmladší společností je od března 2009 4-Energetická, a.s., působící jako zprostředkovatel dodávek tepelné energie a teplé vody. Firma je nicméně terčem kritiky, že zneužívá svého monopolního postavení a odběr tepla svým odběratelům předražuje. Zastupitelstvo se již několikrát pokusilo společnost prodat, vždy neúspěšně.", "section_level": 2}, {"title": "Volby 1998.", "content": "Pro volby v listopadu 1998 rozdělilo Prahu 4 předchozí zastupitelstvo do dokonce 9 obvodů po 5 křeslech. Vítězná ODS uzavřela koalici s Unií pro Prahu 4 (KDU-ČSL, US) a starostkou se stala Miroslava Studenovská. Rozpor ve vedení radnice rozpoutala demise místostarosty Ondřeje Turka (US) v srpnu 2000, kterou chtěl ukázat na údajnou korupci svých kolegů. Krize se vystupňovala v prosinci 2000, kdy zastupitelstvo 25 hlasy odvolalo starostku. Jako jeden z hlavních důvodů byla uváděna zahraniční cesta Studenovské do Spojených států, kterou měla platit společnost hodlající stavět na pankrácké pláni. Po odchodu většiny Unie z koalice drželi radu tři její bývalí členové. Vedením radnice byl pověřen Zdeněk Hovorka z ODS, kterého až v květnu 2001 zastupitelstvo zvolilo starostou s přispěním hlasů KSČM a za neúčasti opozice.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2002.", "content": "Volby v roce 2002 potvrdily starostou Zdeňka Hovorku z ODS, která utvořila koalici s ČSSD podobně jako na magistrátu. Hovorka byl ale v červnu 2005 donucen rezignovat poté, co nebyl schopen vysvětlit, kde vzal peníze na luxusní byt v Podolí za 8 milionů korun. Novým starostou byl zvolen Bohumil Koukal (ODS) 36 hlasy včetně Unie a KSČM.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2006.", "content": "Občanská demokratická strana získala rekordní nadpoloviční většinu hlasů a skoro dvě třetiny křesel a její nominant Pavel Horálek se stal starostou. Jeden zastupitel z Unie pro Prahu 4 změnil klub ve prospěch sociálních demokratů a členové Unie v roce 2009 přestoupili k nově založené TOP 09.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2010.", "content": "Volby v roce 2010 potvrdily v starostenském křesle dosavadního Pavla Horálka z ODS, jehož strana utvořila koalici s ČSSD. V prosinci 2012 ale 13 ze 16 členů domovského klubu vyjádřilo starostovi nedůvěru a na jeho místo zvolilo Pavla Caldra. V této souvislosti se skloňovalo jméno vlivného podnikatele Ondřeje Palounka jako hlavního hybatele dění v ODS. Koalici nově podpořili tři nezávislí, kteří odešli z TOP 09. Centrála občanských demokratů v únoru 2013 nechala tamní oblastní sdružení kvůli údajnému netransparentnímu náboru nových členů (tzv. „černých duší“) rozpustit.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2014.", "content": "Po komunálních volbách v roce 2014 vznikla koalice stran Trojkoalice (Strana zelených, KDU-ČSL a Starostové a nezávislí), TOP 09 a ČSSD. Poprvé od sametové revoluce se do zastupitelstva nedostali komunisté. V březnu 2015 se koalice rozpadla a Trojkoalice se starostou Petrem Štěpánkem utvořila koalici s ODS a odpadlíky z hnutí ANO 2011 (klub STAN-Tučňák), koalici potom hlasy podpořili zastupitelé z hnutí Pro Prahu. Do klubu Trojkoalice v průběhu funkčního období zastupitelstva vstoupili dva členové z TOP 09. Zastupitelé zvolení za ANO 2011, které po volbách skončilo v opozici, se kromě domovského klubu rozpadli do klubu STAN-Tučňák, jeden se stal členem klubu TOP 09 a jeden byl nezařazený.", "section_level": 3}, {"title": "Od 2018.", "content": "Ve volbách v říjnu 2018 bylo zrušeno rozdělení Prahy 4 na volební obvody, zavedené již roku 1994 s odůvodněním, že jednotlivé čtvrti se liší, ovšem kritizované jako poškozující menší strany. Přesto se poprvé od sametové revoluce do zastupitelstva nedostala ČSSD (3,16 %, jen těsně před KSČM). Vyhlášené výsledky voleb na konci října změnil soud na základě stížnosti, že v okrsku 4041 volební komise chybně vykázala méně než desetinu odevzdaných hlasů pro ANO; to tím získalo osmý mandát na úkor Společně pro Prahu 4. Vítězní Piráti a nezávislí, kteří se už v předvolební strategii vymezili proti ANO a jeho údajnému střetu zájmů, podle ČTK krátce jednali s poslední TOP09 a dokonce i s druhou ODS, ale do týdne uzavřeli koalici s uskupeními Praha 4 sobě – Zelení a nezávislí a Společně pro Prahu 4 (STAN s KDU-ČSL). Sám pirátský lídr Vansa uvedl, že jednal o koalici buď se Zelenými, nebo ODS, v obou případech doplněné na většinu o Společně pro Prahu 4 a TOP09; sám by chtěl „přesně zrcadlit magistrátní koalici, ale koaliční partneři preferovali jiný formát“, takže TOP 09 (na magistrátě v trojkoalici Společně pro Prahu) nakonec nepřibrali, přestože v „programu ani personálních otázkách nenarazili na sporné body“. Zelený Petr Štěpánek zůstal starostou, Piráti za to získali 4 z 9 radních s výběrem gescí. V opozici kromě ODS a TOP 09, které deklarovaly, že nadále budou postupovat společně, skončilo ANO. Koalice však disponovala nejtěsnější většinou 23 hlasů proti 22: vedle toho, že o jeden po uzavření dohody přišla soudním přepočtem, plastická chiruržka MUDr. Aneta Krajcová (bezpartijní za STAN, v předchozím období zastupitelka zvolená za ANO; roku 2010 kandidovala na magistrát na nevolitelném místě jako členka ODS) zvolená díky osobním hlasům ze 7. místa kandidátky přešla do klubu ANO. Na zastupitelstvu 23. dubna opozice s podporou radního Josefa Svobody (KDU-ČSL) prosadila hlasování o odvolání rady a odvolala starostu Štěpánka a většinu radních. Svoboda se poté v nové koalici ANO, ODS a TOP 09 stal místostarostou, starostkou byla 23 hlasy proti Štěpánkovým 21 zvolena Irena Michalcová (ANO). Celostátní předsedové STAN, TOP 09 a Strany zelených (všechny tři kandidovaly do květnových eurovoleb společně a vymezovaly se proti ANO) deklarovali, že jednání proběhlo bez konzultace se stranickými orgány a nová rada „stojí na hlasech dvou přeběhlíků, což celostátní vedení považují za nesprávné rozhodnutí.“ Místní organizace KDU-ČSL Svobodovo jednání důrazně odsoudila, Svoboda byl vyloučen z klubu a strana mu pozastavila členství.", "section_level": 3}, {"title": "Čestní občané.", "content": "Seznam čestných občanů MČ Praha 4:", "section_level": 2}, {"title": "Správní obvod Praha 4.", "content": "Městská část Praha 4 vykonává některé přenesené působnosti státní správy i pro městskou část Praha-Kunratice. Území těchto dvou městských částí je tak společně jedním z 22 pražských správních obvodů podle systému zavedeného 1. ledna 2002, tzv. správním obvodem Praha 4.", "section_level": 1}, {"title": "Městský obvod Praha 4.", "content": "Praha se člení na celkem 10 městských obvodů. Ustanovil jej s účinností od 11. dubna 1960 zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, s novelizacemi stále platný. Jeho prováděcím předpisem je vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy. Městský obvod Praha 4 leží na pravém břehu Vltavy jižně od pražského centra. Obvod s původním spádovým centrem Nuslích vznikl v podstatě sloučením dosavadních obvodů Praha 13, Praha 14 a Praha 15 z roku 1949, nástupníků obvodů Praha XIII-Vršovice, Praha XIV-Nusle a Praha XV-Braník z roku 1923. Původně jej tvořily Braník, Hodkovičky, Krč, Lhotka, Podolí, větší část Nuslí (kromě Nuselského údolí) a Michle a menší část Záběhlic (Spořilov s okolím). V letech 1968 a 1974 se rozrostl o obce nově připojované k Praze. K 1. lednu 1968 se obvod rozšířil o obce Háje, Chodov, Kunratice, Libuš a město Modřany. Na základě zákona ČNR č. 31/1974 Sb. s platností od 1. července 1974 přibyly obce Cholupice, Točná, Písnice, Šeberov, Újezd u Průhonic. Roku 1990 byl obvod předefinován výčtem městských částí. Od roku 1995 není obvod jednotkou územní samosprávy ani obecné státní správy, ale je značen na tabulích územní orientace a jsou podle něj nadále organizovány například justice (Obvodní soud pro Prahu 4 v justičním areálu Na Míčánkách), pošta nebo finanční úřady. V současné době obvod zahrnuje městské části Praha 4, Praha 11 (k. ú. Chodov a Háje), Praha 12 (k. ú. Cholupice, Kamýk, Komořany, Modřany a Točná), Praha-Kunratice, Praha-Libuš (k. ú. Libuš a Písnice), Praha-Šeberov a Praha-Újezd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Praha 4 označuje jednotku několika způsobů členění hlavního města Prahy, které mají pokaždé jiné územní vymezení. Městská část Praha 4 je jednotka místní samosprávy územně členěného statutárního města Prahy, která je spravována voleným zastupitelstvem, radou a úřadem městské části. Prahu 4 v tomto rozsahu tvoří celá katastrální území Braník, Hodkovičky, Krč, Lhotka a Podolí a části katastrálních území Nusle, Michle, Záběhlice a Vinohrady. ", "tgt_summary": null, "id": 717317} {"src_title": "Jeřáb rajský", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jeřáb rajský je vysoký pták, který žije se zdržuje především u země. Na výšku má okolo 100 až 120 cm, rozpětí křídel je 180 až 200 cm a váží 3,6 až 6,2 kg. Samotné křídlo měří okolo 55 cm. Výška, váha i rozpětí křídel záleží na tom, kde daný jednotlivec žije a na potravě a jejím množství. Tento jeřáb má světle modro\"–\"šedé barvy, které směrem k hlavě tmavnou. Na rozdíl od většiny ostatních jeřábů má relativně velkou hlavu a poměrně tenký krk. Mláďata jsou o něco světlejší se žlutohnědým zbarvením na hlavě, a bez dlouhého ocasního peří.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a preferované prostředí.", "content": "Tento pták se vyskytuje především v jižní Africe, výjimečně i na jihovýchodě tohoto kontinentu. Jařáb rajský vyhledává především suché travnaté pahorkatiny s řídkým stromovým porostem, kde se může v případě potřeby schovat. V době hnízdění dávají přednost hnízdění v horských nebo mokřadních oblastech, přestože běžně vyhledávají suchá místa. Běžně se nacházejí v nadmořské výšce 1300 až 2000 metrů. Jedná se o stěhovavé ptáky, takže na zimu je můžeme vidět i v nížinách. Poslední dobou se jim daří v okolí zemědělských oblastí Western Cape, kde jejich počty rostou, přesto se stále jedná o ohrožený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Jeřáb rajský se mimo období rozmnožování shromažďuje do skupin, kde vládne přísná hierarchie. Dominantní jsou vždy dospělí samci a nemusí se jednat jen o příslušníky druhu jeřáb rajský, ale i o jiné jeřáby. Během období hnízdění jsou poměrně agresivní vůči jiným zvířatům, i vůči býložravcům, jiným jeřábovitým, nebo i lidem. Hnízdí od října do prosince. Hnízdo má kupovitý tvar, často je umístěno v mělké vodě. Samice snáší dvě vejce, která inkubuje asi po dobu 30 dní. Po vylíhnutí oba rodiče vodí mláďata asi 4 měsíce. Již dva dny po vylíhnutí umí mláďata dobře chodit i plavat. Krmí je většinou matka, a to vyvržením natrávené potravy. Při dalším obdobím rozmnožování je rodiče vyženou a mláďata si najdou vlastní skupinu. Živí se travinami nebo ostřicemi, v době hnízdění, kdy mají omezené možnosti, se ale krmí i jinými rostlinami, které rostou v okolí mokřadů. Často se živí i hmyzem, třeba kobylkami. Stravu svoji i svých mláďat si zpestřují i pomocí krabů, hlemýžďů, žab nebo ještěrek.", "section_level": 1}, {"title": "Jestřábi rajští v kultuře.", "content": "Xhosové nazývají tyto ptáky \"indwe\" a obecně platí, že \"správný válečník\" by se měl zdobit pery právě jeřábů rajských. Ceremoniál, při kterém muž dostane vlastní pera jeřábů rajských, se v xhoštině nazývá \"ukundzabela.\"", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Tento druh jeřába byl v srpnu 2019 chován přibližně v šesti desítkách evropských zoo. Největší zastoupení má v zoo ve Spojeném království a Německu. V Česku jej chovají jen dvě zoo: Zoo Dvůr Králové a Zoo Praha. V minulosti byl chován také v Zoo Chleby a Zooparku Vyškov.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha se prvně tento druh objevil v roce 1955. Jednalo se o dva jedince, kteří byli součástí tehdejších tranzitních transportů. Jeřábi získaní v roce 1984 byli prvními, které mohli obdivovat návštěvníci, neboť se dostali do expozice. Tehdy dovezená samice Káča byla v pražské zoo do roku 2003 a odchovala několik mláďat. První úspěšný odchov (byť umělý) byl zaznamenán v roce 1987. Přirozený odchov se podařil o další dva roky později (1989) a roku 1990 se odchov pod rodiči podařil opět. Tehdy narozená samice Julča je součástí osazenstva Zoo Praha i v současnosti. Ke konci roku 2018 byli chováni dva samci a jedna samice. Tento druh je chován v expozičním celku Ptačí mokřady v dolní části zoo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jeřáb rajský (\"Anthropoides paradisea,\" příp. \"Anthropoides paradiseus\", nebo také \"Grus paradisea\") je šedobíle zbarvený pták s černým ocasem, vysoký asi 115 cm, původem z Jihoafrické republiky. Je také považován za národního ptáka Jihoafrické republiky. Poprvé jej v roce 1793 popsal A. A. Lichtenstein.", "tgt_summary": null, "id": 816498} {"src_title": "Uhříněves", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie Uhříněvsi sahá do 13. století. Nejstarší záznamy pocházejí z období kolem roku 1227, kdy se pod názvem Vgrinewez objevuje ve výčtu lokalit. Další zmínka je v listině z roku 1228, kdy je Uhříněves zapsána ve vlastnictví kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Tehdy se o ní píše jako o \"Ugrina ves\". Svůj název dostala patrně po svém zakladateli, jakémsi Ugrim, který se zde usadil a založil osadu. V roce 1622 koupil v pobělohorské konfiskaci panství Uhřiněves (poněmčeno: Auřinowes) kníže Karel I. (1569–1627) z Liechtensteina. V roce 1850 obec v okrese Říčany, V letech 1869–1890 obec v okrese Český Brod. V roce 1898 stále velkostatek v majetku rodu Liechtensteinů. V roce 1900–1910 obec v okrese Žižkov. V letech 1921–1950 obec v okrese Říčany. V letech 1961–1970 obec v okrese Praha-východ. V roce 1992 městská část Prahy 10. K největšímu rozvoji Uhříněvsi dochází v 19. století. Z vesnice se v roce 1866 stává městys. Rozvíjí se zemědělství i průmysl. V roce 1850 je postaven parní mlýn, roku 1866 místní cihelna a roku 1868 je postaven místní cukrovar. Díky stavbě železniční trati Praha – České Budějovice, která byla budována v roce 1870, se Uhříněves spojila s okolím. Díky přílivu obyvatelstva do obce dochází k výstavbě nových domů, výstavných vil, ale například i nové školy. V té době měla Uhříněves zhruba 2600 obyvatel. Rozvíjí se i kulturní a společenský život a sport. Vznikají nová sdružení a spolky. Roku 1913 byl městys Uhříněves povýšen na město a o rok později byl schválen i městský znak, navržený akademickým malířem Jindřichem Bubeníčkem, který se používá dodnes jako znak městské části Praha 22. V roce 1920 byl v rámci pozemkové reformy zestátněný dvůr Uhříněves a Netluky s mlýnem Podleskem pronajat jako školní dvůr pro zemědělský odbor Českého vysokého učení technického v Praze, v roce 1923 ministerstvem školství a osvěty odkoupen. Školní závod zemědělský UHŘÍNĚVES II. nadále spravovalo ministerstvo školství a osvěty jako státní podnik. Asi v 9 hodin 25. dubna 1945 zaútočily americké stíhací letouny, tzv. hloubkaři, na kolonu německých uprchlíků, která se nacházela v ulici Přátelství, mezi cukrovarem a náměstím Protifašistických bojovníků. Počet obětí není znám. Zahynuli také dva místní obyvatelé a dva byli zraněni. Po únoru 1948 prodělal změny i Školní zemědělský závod, při kterém ministerstvo zemědělství pořádalo výcvikové kurzy pro družstevníky JZD. V roce 1953 sem přemístilo Výzkumný ústav živočišné výroby (nyní farma Uhříněves).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je Uhříněves jedním z velkých rozvojových území Prahy. V posledních deseti letech zde byly kompletně zrekonstruovány inženýrské sítě, komunikace a chodníky. Od roku 2000 prochází přestavbou centrum Uhříněvsi na plochách po zrušeném cukrovaru, Dřevopodniku a přilehlých volných plochách blízko nádraží. Na nově vzniklém Novém náměstí vznikají bytové domy a prodejny. V roce 2002 zde byla otevřena nová radnice Úřadu městské části Praha 22. Uhříněves se potýká se silnou automobilovou dopravou, která je vedená ulicí Přátelství středem obce a dále pokračuje na Říčany jako silnice I/2. Problémem je také velké množství kamionů směřujících do překladiště firmy Metrans umístěného na železniční trati mezi Uhříněvsí a Horními Měcholupy, které je podle vyjádření vlastníka největším vnitrozemským překladištěm ve střední a východní Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Synagoga.", "content": "Bývalá synagoga, postavená v letech v pozdně klasicistním slohu se nachází na třídě Přátelství jako č. p. 79.", "section_level": 2}, {"title": "Židovský hřbitov.", "content": "Na severním okraji Uhřínevsi se nachází židovský hřbitov ze 17. století se zachovalými náhrobky.", "section_level": 2}, {"title": "Zámek.", "content": "Zámek z roku 1591, upraven roku 1771. Dnes sídlo výzkumného ústavu.", "section_level": 2}, {"title": "Další významné stavby.", "content": "Mezi další významné budovy patří Uhříněveské muzeum budově bývalého cukrovaru, budova děkanství z roku 1913, renesanční mlýn na potoce (původně templářská vodárna).", "section_level": 2}, {"title": "Zaniklé stavby.", "content": "Mezi zaniklé stavby patří například tvrz zbořená kolem roku 1740 pří výstavbě kostela.", "section_level": 2}, {"title": "Školy.", "content": "V Uhřinevsi se nacházejí dvě školy", "section_level": 1}], "src_summary": "Uhříněves () je čtvrť a katastrální území o rozloze 1027,1 ha, tvořící většinu území pražské městské části Praha 22. Od roku 1866 byla Uhříněves městysem, v letech 1913–1974 městem.", "tgt_summary": null, "id": 726739} {"src_title": "Hlenky", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Hlenky v sobě do jisté míry spojují vlastnosti buněk z říše hub i živočichů, ačkoliv nejsou blíže příbuzné ani jedné z těchto říší. Tělo hlenek tvoří v určité životní fázi jedna jediná buňka, která má ovšem velmi mnoho jader a vytváří tzv. plazmodium či pseudoplazmodium. Z těchto útvarů dozrávají často makroskopické plodničky, z nichž se uvolňují nová měňavkovitá stadia. Plodnička vzniká buď dělením jediné amébovité buňky (u pravých hlenek a protostelidních hlenek), nebo shlukováním mnoha měňavkovitých buněk na jedno místo (u diktyostelid).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "I v Česku se můžeme setkat s hlenkami, ve vlhkém počasí vylézají na pařezy, vlhké kameny apod. Jako většina hlenek jsou výrazně zbarvené; běžným druhem je vlčí mléko červené (\"Lycogala epidendrum\"). Mezi hlenkami nalezneme i parazitické druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus, potrava.", "content": "Hlenky žijí jako buňky měňavkovitého tvaru o velikosti asi 10 μm. Preferují chladná stinná a vlhká místa. Vyskytují se v půdě, a pokud mají dostatek potravy, pohybují se volně jako samostatní jedinci. Rozmnožují se dělením. Buňky některých hlenek splývají do mnohojaderných útvarů, které se pohybují za potravou. Fagocytózou konzumují bakterie. Pokud se veškerá potrava z okolí buněk vyčerpá, mají buňky hlenek tři možnosti, jak přežít: buď pohlavním způsobem vytvořit mnohobuněčné makrocysty, nepohlavně vytvořit plodnici nesoucí spory, nebo vytvořit jednobuněčnou mikrocystu. Nejvíce studovaným způsobem je tvorba plodnice a spor, protože jsou na něm ukázány základy vývoje mnohobuněčných organismů. Ačkoli nemají žádný nervový systém, vykazují i jisté známky inteligence. Dokážou například nalézt optimální cestu bludištěm, mají prostorovou i časovou paměť, jsou schopny učení a vykazují i jistou schopnost strategického rozhodování.", "section_level": 1}, {"title": "Fosilní záznam.", "content": "Přestože se jedná o organismy bez pevných schránek, podařilo se hlenky prokázat i ve fosilním záznamu. Nejstarší známá fosilie hlenky je stará cca 100 milionů let a dochovala se díky zalití pryskyřicí a její fosilizaci - byla nalezena v roce 2019 v kousku jantaru z Myanmaru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlenky čili slizovky (Mycetozoa, Eumycetozoa) je skupina eukaryotických amébovitých organizmů z říše Amoebozoa. V nejběžnějším systematickém pojetí se k hlenkám počítají tři třídy: vlastní hlenky (Myxomycetes), diktyostelidy (Dictyosteliomycetes) a protostelidy (Protosteliomycetes); naopak akrasie („buněčné hlenky“) ani labyrintuly („vodní hlenky“) do tohoto taxonu řazeny již nejsou. Podle některých novějších studií (2009) je taxon „hlenky“ i v tomto pojetí nepřirozený; jako přirozená se namísto něho jeví skupina Macromycetozoa tvořená diktyostelidami, pravými hlenkami (Myxogastrea) a skupinou Ceratomyxida. ", "tgt_summary": null, "id": 1551549} {"src_title": "Chotilsko", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Části obce.", "content": "Území obce je tvořeno šesti katastrálními územími, na kterých leží 13 místních částí:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Chotilsku pochází z roku 1359. Od roku 1850 je Chotilsko samostatnou obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Chotilsko \"(přísl. Hněvšín, Křeničná, Lipí, Sejcká Lhota, 400 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: družstvo pro rozvod elektrické energie v Chotilsku, hostinec, kolář, 2 kováři, krejčí, obchod s lahvovým pivem, 3 rolníci, obchod se smíšeným zbožím, 3 trafiky, truhlář. V obci Prostřední Lhota \"(přísl. Kobylníky, Mokrsko, Smilovice, 303 obyvatel, sbor dobrovolných hasičů, samostatná obec se později stala součástí Chotilska)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, 3 kováři, krejčí, mlýn, obuvník, pila, 8 rolníků, obchod se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Lhotu Prostřední, švadlena, 2 trafiky, velkostatek řádu Křižovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Území obce.", "content": "Přes Chotilsko prochází zhruba od severozápadu k východu silnice II/114, která spojuje Nový Knín přes Živohošťský most s Neveklovem. Přímo ve vesnici Chotilsko z ní odbočuje jižním směrem silnice II/102 do Čeliny, k silnici II/119 Dobříš – Sedlčany. Vesnice Prostřední Lhota a Mokrsko leží jižně od vsi Chotilsko při silnici II/102. Smilovice leží v jižní části území obce na poloostrově obtékaném ze tří stran Vltavou a ze severu oddělené deltou Čelinského potoka: ačkoliv Smilovice katastrálně patří k Prostřední Lhotě, jediná přístupová silnice do nich vede přes Čelinu v sousední obci. K Prostřední Lhotě katastrálně patří také jihozápadně položené Cholín-Boubovny, chatová oblast, která urbanisticky a dopravně patří spíše k Borotickému Cholínu. Dále k Prostřední Lhotě katastrálně patří pobřežní osada Kobylníky, ležící na dalším, severnějším výběžku pevniny obtékaném vodní nádrží, proti hradní zřícenině Ostromeč; do Kobylník vede asi 5 kilometrů dlouhá silnička západojihozápadním směrem z Prostřední Lhoty. Do Sejcké Lhoty vede silnička asi 1,5 kilometru na východ z Prostřední Lhoty. Necelý kilometr západně od Sejcké Lhoty je chatová oblast Hrdlovna. Do Záborné Lhoty vede asi 2 kilometry dlouhá silnička na západ ze vsi Chotilsko. Osada Lipí, patřící katastrálně k Chotilsku, leží při silnici II/114 asi půl kilometru jihovýchodně od vsi Chotilsko. Osada Křeničná leží při téže silnici dalších asi 2,5 kilometru na východ. Tříkilometrovou cestou z Křeničné (anebo pětikilometrovou cestou od Lipí přes osádku Besedná) se lze po silničce jižněji souběžné se silnicí II/114 dostat přes samotu Záhorka (Záhoří) na výběžek pevniny do pobřežní západní Živohoště, která nyní patří ke katastrálnímu území Křeničné. V kopcích jižně od silnice II/114 se nachází ještě vesnice Hněvšín, dostupné od Lipí přes Besednou po silničce asi 3 kilometry jihovýchodním směrem. K Hněvšínu katastrálně patří chatová oblast Knihy, necelý kilometr východně od Hněvšína, do níž nevede žádná silnice, ale jen lesní cesty. S územím obce sousedí na severu území obce Korkyně, na západě město Nový Knín, na jihozápadě katastrální území Čelina obce Borotice, na východní straně meandr Slapské přehradní nádrže tvoří hranici s katastrálními územími Jablonná nad Vltavou a Blažim nad Vltavou města Neveklov, s katastrálním územím Živohošť obce Křečovice, s obcí Radíč a s katastrálním územím Nalžovické Podhájí obce Nalžovice.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Území obce se rozkládá v kopcovité krajině s mnoha lesy, zejména podél řeky je souvislý pás lesů. Pobřeží mezi Smilovicemi a Kobylníky je vyhlášeno chráněným územím Vymyšlenská pěšina.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Chotilsko (dříve též \"Chotělsko\") se nachází v okrese Příbram ve Středočeském kraji, asi 15 km východně od města Dobříš, jihovýchodně od města Nový Knín, západně od Slapské přehradní nádrže, a patří do ní několik vesnic a osad. Žije zde obyvatel. Území obce podél přehrady, zahrnující čtyři výběžky pevniny obklopené zákrutami vodní nádrže, patří k významným letním rekreačním oblastem.", "tgt_summary": null, "id": 2293607} {"src_title": "Velim", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1323. V 1. polovině 14. století se stala součástí poděbradského panství. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 v obci sídlila výrazná evangelická menšina obyvatelstva. Původně málo významná zemědělská obec nabyla na důležitosti poté, co byla na nedaleko vedoucí olomoucko-pražské železnici (zprovozněné již roku 1845) postavena v roce 1867 zastávka. Velký vliv na tom měl potomek maďarské evangelické šlechty, evangelický farář a superintendent české církve helvetské Justus Emanuel Szalatnay. Jeho jméno je spjato i se začátky velimského Akciového cukrovaru, který vznikl ve stejném roce a místní továrny na čokoládu, cukrovinky a kávové náhražky (1869), na kterých se podílel spolu s bratrancem Janem Pavlem. Ve Velimi postupně vznikla i cementárna (1888), továrna na piana (1920) a navíc dvě cihelny. Roku 1868 zde byl založen Sokol, který se významně podílel na společenském životě v obci. Mezi lety 1850 a 1930 se počet obyvatel Velimi zhruba zdvojnásobil, takže před druhou světovou válkou měla obec přes 2400 usedlých. Velim proslula především díky továrně židovské rodiny Glaserů, kteří roku 1892 převzali po rodině Szalatnay velimskou čokoládovnu. Právě zde byla vyrobena první žvýkačka ve střední Evropě (RICI, 1902) a po první světové válce poprvé produkovány duté celočokoládové figurky, zde i balené a ručně malované. V již znárodněné továrně se pak v letech 1968 až 1994 vyráběla legendární žvýkačka Pedro. Velimská čokoládovna byla zrušena roku 1994 (výstavný areál však stále stojí), bývalá továrna na piana je nevyužita a na počátku 21. století byla obdivuhodná budova velimského cukrovaru s elegantním novogotickým dekorem dokonce zbořena. Podobně dopadla cihelna při Sokolské ulici, ze které zbyl jen komín. Průmyslové dědictví obce, díky kterému se Velim povznesla do všeobecného povědomí, velikosti a významu je zatím opomíjeno, nicméně do budoucna skýtá značný potenciál, zvýrazněný polohou Velimi na důležité železnici mezi Prahou a Pardubicemi. Kromě toho je z turistického hlediska atraktivní především katolický kostel sv. Vavřince z 13. století, historická evangelická komunita a přírodní lokality V jezírkách a Skalka u Velimi. Název obce na Kolínsku měl také svou historii. Do roku 1850 pod názvem Velímě, jako osada obce Velyně v okr. Kolín; od roku 1880 obec Velím v okr. Kolín; od roku 1921 Velim v okr. Kolín, německy Wellen. V Národním domě přednášel na počátku 20. století i profesor Tomáš Garrigue Masaryk. V létě, 23. června 1901 tam pronesl také projev, který ještě v tomto roce vyšel knižně v Praze (Naše politická situace). Velimská přednáška T.G. Masaryka byla konána po schůzi realistů (lidové strany pokrokové) a návštěvě císaře v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Velim \"(2016 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: Ve vsi Vítězov \"(420 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Velimi)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, hospodářské strojní družstvo, 2 hostince, kolář, kovář, 4 rolníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Velim se nachází v okrese Kolín ve Středočeském kraji, asi 8 km severozápadně od Kolína. Žije zde obyvatel. V roce 2011 zde bylo evidováno 771 adres. Součástí obce je i vesnice Vítězov. ", "tgt_summary": null, "id": 2015101} {"src_title": "Vysoký Újezd (okres Benešov)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352. Sama historie obce sahá však hluboko do minulosti. Obec leží pravděpodobně na tak zvané „Keltské stezce“ později zvané „Plavecká“, jejíž zbytky jsou ještě dnes krajině patrny. Konkrétně na trase Vysoký Újezd, Jablonka, Chlum. Kostel Narození Panny Marie, který je dominantou obce, byl postaven v letech 1301 až 1340. Na místě kostela stávala románská rotunda. Zmínka o rotundě pochází z první poloviny 12. století, do této doby lze datovat i založení obce. Kostel nejspíše založili rytíři Nedvězští z Nedvězí a rytíři Újezdští z Újezda, kteří v obci měli i tvrz (nedochovala se). Tvrz rytířů z Nedvězí stávala v údolí asi kilometr od Vysokého Újezda, byla několikrát přestavována, svého času zde bylo i JZD, v dnešní době je na jejím místě „hotelová“ farma Michael. Před budovou bývalé školy (dnes obecní úřad) na upravené návsi stojí pomník padlých v 1. světové válce. Většina z nich byla příslušníky benešovského 102. pluku, kteří zahynuli na srbské frontě. Z obce pocházela i řada legionářů, kteří bojovali v italských, francouzských a hlavně ruských legiích. Jeden z původních zvonů z kostela Narození Panny Marie byl sejmut 2. prosince 1917 a roztaven pro válečné účely. Další dva zvony byly odvezeny do Německa v roce 1941, zůstal jen umíráček zavěšený na věž v roce 1921. 7. září roku 1991 byl zásluhou obce, církve a přispění občanů zavěšen zvon nový z dílny pana Manouška ze Zbraslavi. Obec byla během druhé světové války vystěhována, v rámci vysídlení Neveklovska, kde bylo zřízeno cvičiště jednotek SS.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Vysoký Újezd \"(přísl. Větrov, 382 obyvatel, katol. kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 hostince, kolář, 2 kováři, malíř, 2 obuvníci, pekař, 2 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, Reiffeisenova záložna ve Vysokém Újezdě, Spořitelní a záložní spolek ve Vysokém Újezdě, 2 trafiky, 2 truhláři.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Územím obce vede modře značená turistická trasa Štěchovice – Slapská přehrada – Rabyně – Vysoký Újezd – Tuchyně – Stranný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vysoký Újezd je obec s rozšířenou působností, která se nachází v okrese Benešov, kraj Středočeský. Žije zde obyvatel a součástí obce je i vesnice Větrov. Vysoký Újezd je součástí přírodního parku Střed Čech a mikroregionu Neveklovsko, který se coby člen sdružení obcí Neveklovska snaží propagovat. ", "tgt_summary": null, "id": 1160293} {"src_title": "Lešetice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349. V průběhu dějin byla ves někdy samostatná, jindy rozdělena na dvě části či spojena s okolními obcemi Jerusalem, Jesenice a Konětopy. Nyní je samostatná, spravována zastupitelstvem obce a obecním úřadem. Přifařena je do farnosti slivické (dnes farnost Milín-Slivice - pražská arcidiecéze), ke kostelu sv. Petra. Poštovně je obec přiřazena k Milínu. Původně chodily lešetické děti do školy do Milína, roku 1866 byla otevřena nová jednotřídní farní škola na Slivici, k níž byly kromě Lešetic přiškoleny též Konětopy a Jerusalem. Sbor dobrovolných hasičů byl založen roku 1901 a dosud funguje. Nejvíce obyvatel bylo v obci patrně v roce 1912, kdy se připomíná 42 domů s popisným číslem a 294 obyvatel. V současnosti je v katastru 76 popisných čísel a žije zde přes 100 občanů s trvalým pobytem a asi dvě desítky ostatních obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Lešetice \"(300 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: družstvo pro rozvod elektrické energie v Lešeticích, hostinec, krejčí, obchod se smíšeným zbožím, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Popis území.", "content": "Na návsi je kaplička Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Haldy v okolí připomínají těžbu uranové rudy. Na území Lešetic je západně od vsi a severovýchodně od vrchu Mýto (599 m n. m.) šachta č. 4 s haldou. Severně od vsi je halda šachty č. 15, již z větší části na území příbramské části Brod, do Lešetic spadá jen její západní svah. Mezi území Žežic a Lešetic je rozdělena další halda, navršená severně od pracovního tábora Vojna. Asi 1,6 km západojihozápadně od centra vsi, na trojmezí Lešetic, Lazska a Zavržic, je bývalý pracovní tábor Vojna, v letech 1949–1951 tábor nucených prací a v letech 1951–1961 vězeňské zařízení převážně pro politické vězně, nyní je upraven na muzeum obětí komunismu a muzeum těžby uranu. Nejzápadnější hranice obce se dotýká modře značená pěší trasa z Příbrami do Březnice. Od památníku Vojna přes Zavržice vede cyklistická trasa 302A, odbočka z trasy 302. Územím obce severně a severovýchodně od vsi protéká Příbramský potok. Ten zde má dva krátké levé přítoky: Lešetický potok, který pramení jižně od kopce Mýto a teče přes ves, a potok Vojna, který pramení severně od památníku Vojna a vede přibližně po hranici Žežic a Lešetic.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Východním okrajem obce prochází silnice I/66 Příbram - Milín. Z ní odbočuje do obce silnice III/0307, na kterou navazují místní či účelové komunikace například k šachtě č. 4 a k táboru Vojna (na obou těchto cestách je po jednom nechráněném úrovňovém železničním přejezdu) a místní komunikace jako zkratka k silnici I/66 směrem ke Slivici. Od silnice I/66 do Konětop vede silnice III/11815. Autobusová zastávka „Lešetice,rozc.0.5“ je umístěna na silnici I/66 a zastavuje v ní několik regionálních autobusových linek SID provozovaných příbramskou provozovnou dopravce Veolia Transport Praha: Přímo do vsi žádný linkový autobus nezajíždí. Území obce protíná západně od vesnice severojižním směrem železniční Trať 200 Zdice - Protivín, dostavěná roku 1875, avšak u Lešetic nemá zastávku. Nejblíže ve vzdálenosti 3 km leží železniční stanice Milín, na severní straně je nejbližší stanicí příbramské nádraží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Lešetice se nachází v okrese Příbram ve Středočeském kraji, mezi městem Příbram a obcí Milín, v západním sousedství silnice I/66 Příbram – Milín, v Příbramské pahorkatině. Ve vzdálenosti 2,5 km jihovýchodně leží bývalý městys Milín, na severu s Lešeticemi sousedí město Příbram. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1398478} {"src_title": "Shader", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vertex shader.", "content": "Program, který se provede na každém vrcholu (vertexu) vstupní geometrie scény. Mezi nejčastější operace patří transformace vrcholu (násobení pohledovou a \"world\" maticí). Pomocí transformací lze však dosáhnout i různých grafických efektů — např. simulace pohybu vodní hladiny. Vždy do programu vstoupí jeden vrchol, je upraven a zase vystoupí, nelze tedy vrcholy přidávat či odebírat.", "section_level": 1}, {"title": "Geometry shader.", "content": "Geometry shader na rozdíl od vertex shaderu umožňuje přidávat nebo odebírat vrcholy a tím ovlivňovat výslednou geometrii. Geometry shader lze využít například pro generování jednoduché vegetace (trávy) na povrchu nějakého objektu či k doplnění detailů existujícího modelu (např. vytvoření ostnů na modelu dinosaura) v reálném čase.", "section_level": 1}, {"title": "Pixel (fragment) shader.", "content": "Pixel shader je prováděn na každém pixelu rasterizované scény — pracuje tedy s jejím 2D obrazem. Mezi nejčastější operace patří aplikace textur případně další modifikace barvy pixelu.", "section_level": 1}, {"title": "Shadery pro teselaci.", "content": "S příchodem Direct3D 11 a OpenGL 3.2 byl vykreslovací řetězec rozšířen o nové stupně realizující teselaci. Dva z těchto celkem tří stupňů jsou programovatelné. Názvy příslušných shaderů se u jednotlivých rozhraní liší. Pro Direct3D jsou to Hull-shader a Domain-shader, pro OpenGL potom Tessellation control shader (TC) a Tessellation evaluation shader (TE). Tyto shadery umožňují měnit geometrii objektů (podobně jako geometry shader). Díky podpoře teselace zakotvené přímo v hardware (GPU) je možné do scény přidat velmi velké množství detailů (a to tam kde jsou potřeba např. dle vzdálenosti od kamery).", "section_level": 1}, {"title": "Compute shader.", "content": "Compute shader slouží k realizaci a možnému urychlení obecných algoritmů na grafickém procesoru. Ve specifikaci OpenGL se poprvé objevil ve verzi 4.3 a Direct3D přidalo jeho podporu ve verzi 11. Compute shader se také používá k technice zvané GPGPU.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shader je počítačový program sloužící k řízení jednotlivých částí programovatelného grafického řetězce grafické karty (přesněji GPU). K tvorbě takových programů slouží specializované programovací jazyky tzv. shader jazyky (například jazyk GLSL pro OpenGL, Cg od společnosti NVIDIA nebo HLSL od společnosti Microsoft určený pro API DirectX, Xbox a Xbox 360). Shadery se rozdělují na několik základních typů podle toho, pro kterou jednotku grafického řetězce jsou určeny. V současnosti patří mezi nejdůležitější vertex, pixel a geometry shader. S příchodem posledních generací grafických karet a nových verzí grafických rozhraní (DirectX a OpenGL) se rovněž začínají rychle prosazovat shadery pro realizaci teselace.", "tgt_summary": null, "id": 1816038} {"src_title": "Ochranná pomůcka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Osobní ochranné pracovní prostředky (OOPP).", "content": "Osobní Ochranné Pracovní Prostředky (zkráceně OOPP) zahrnují širokou škálu prostředků, chránící nejrůznější části těla před riziky spojenými s výkonem určité pracovní činnosti. Může se jednat o ochranu například před: Mezi OOPP patří ochranné brýle, obličejový štít, přilba, respirátor, špunty do uší atd. Pracovní ochranné pomůcky slouží jako doplňky k zajištění BOZP na pracovištích (například osobní dozimetr). Nesmí být však zaměňovány s OOPP. Pracovní oděv mezi OOPP patří pouze v případě, pokud oděv podléhá výraznému opotřebení nebo znečištění či pracovní oděv plní ochrannou funkci.", "section_level": 1}, {"title": "Vymezení skupin:.", "content": "Osobní Ochranné Pracovní Prostředky (zkráceně OOPP) jsou ochranné prostředky, které musejí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musejí splňovat požadavky stanovené nařízením vlády č. 21/2003 Sb., nejsou jimi však běžné pracovní oděvy a obuv, které nejsou určeny k ochraně zdraví zaměstnanců před riziky a které nepodléhají při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění, výstroj a vybavení záchranných sborů, speciální ochranné prostředky používané v armádě, bezpečnostních nebo pořádkových silách, výstroj a vybavení používané při provozu na pozemních komunikacích, sportovní výstroj a vybavení, ochranné prostředky pro sebeobranu a prostředky pro zjišťování a signalizaci rizik a škodlivin na pracovišti. Osobní ochranné prostředky (zkráceně OOP) – jedná se o širší pojem, než je OOPP, prostředky nejsou určeny jen pro výkon pracovní činnosti, ale například i pro sport nebo volný čas. OOP je každé zařízení nebo prostředek určené k nošení nebo držení jednotlivcem pro ochranu před jedním nebo více zdravotními a bezpečnostními riziky, nejsou jimi však prostředky, které jsou stanoveným výrobkem podle jiného nařízení vlády než č. 21/2003 Sb. vydaného k provedení zákona o technických požadavcích na výrobky, které stanoví podmínky pro jejich uvedení na trh a požadavky na bezpečnost, také jimi nejsou prostředky uvedené v příloze č. 1 nařízení vlády č. 21/2003 Sb. Ochranné pomůcky – pomůcky pomáhající při ochraně zdraví a to nejen při práci, nemusejí splňovat požadavky na OOP, protože nepodléhají nařízení vlády č. 21/2003 Sb. (například opěrky zápěstí nebo pohyblivé opěrky při práci s PC). Pracovní oděvy a obuv je oděv nebo obuv, které jsou určeny k používání při výkonu práce (může se jednat o zaměstnavatelem předepsaný stejnokroj, např. pro prodavačky nebo recepční, tedy může se jednat i o dámské lodičky nebo luxusní halenku). Jen v případech definovaných v zákoníku práce se tyto poskytují jako OOPP. Mycí, čisticí a dezinfekční prostředky jsou prostředky sloužící k očistě těla a prostředky s ní související (např. ručník, mýdlo, zubní pasta, ochranný krém) a prostředky k dezinfekci osob vykonávajících pracovní činnost spojenou s ohrožením infekční nemocí.", "section_level": 2}, {"title": "Ochranné sportovní pomůcky.", "content": "Ochranné sportovní pomůcky (chrániče) zahrnují širokou škálu předmětů chránících nejrůznější části těla. Jejich význam, spolu se specializací, roste s rozvojem daného sportu i s rozvojem vnímání ochrany fyzického zdraví.", "section_level": 1}, {"title": "Ochranné sexuální pomůcky.", "content": "Chrání především před nechtěným otěhotněním (antikoncepce) a dále proti přenosu pohlavních chorob", "section_level": 1}], "src_summary": "Ochrannými pomůckami jsou nazývány předměty sloužící k ochraně lidského zdraví při různých činnostech. Podle činnosti při které jsou využívány se dělí např.: ", "tgt_summary": null, "id": 14163} {"src_title": "Kyšice (okres Kladno)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O nálezech předhistorických není známo. Obec byla založena při tvrzi, která zde stála již v polovině 13. století. První písemná zmínka o zemanské obci Kyšice pochází z roku 1316 v souvislosti s Divišem z Kyšic. Roku 1318 je připomínán Heřman, roku 1331 Zdeslav a Buzek z Kyšic. Koncem 14. století byli vlastníky páni z Braškova. V roce 1412 obec koupil Jan Kladenský z Kladna. Počátkem 16. století se novým vlastníkem Kyšic stal Zikmund Léva z Brozánek, po kterém následovali Jan Hrzek ze Mšena, Václav z Chvojence aj. V roce 1557 koupil tvrz se vsí a příslušenstvím Jiří Žďárský za Žďáru a vše připojil ke svému panství v Červeném Újezdě. V roce 1688 připadla obec hraběnce Terezii Eleonoře, vdově po španělském generálovi, hraběti z Ugarte, která ji v roce 1690 prodala své sestře Johanně Barbaře hraběnce z Caretto-Millesima. V roce 1697 pak celé červenoújezdské panství koupil Karel Jáchym hrabě z Bredy, který ho začlenil do nově vytvořeného tachlovického panství, ke kterému pak Kyšice patřily až do 19. století. Ke dni 3. 7. 2016 zde žilo 627 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Kyšice \"(614 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: autodoprava, elektrotechnický závod, 2 hostince, kovář, 2 krejčí, obchod s mlékem, pila, 2 řezníci, 8 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Kyšice, stavební hmoty, tesařský mistr, 2 trafiky, státní velkostatek, vetešník, zahradník.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V obci působí kosmetická firma \"Ryor\" a také výrobna limonád a minerálek \"Veseta\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Kyšice se nachází v jižní část okresu Kladno, v kraji Středočeském, zhruba 2 km západně od Unhoště a 6 km jižně od Kladna. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 96537} {"src_title": "Oloví", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a nejstarší historie.", "content": "Na katastru nynější obce Oloví se před jejím založením nacházely menší sídelní útvary. Mezi Olovím a Horním Studencem to byl dvorec \"Kaltenbrunn\", ten však roku 1350 zanikl. Později se ještě dlouho připomínal v místních názvech (1480 \"Die Ode im Kaltenprunn\", 1523 se les v místech bývalého dvorce nazýval \"Khalterbun\", 1548 \"Khalterban\"). Východněji to byl dvorec \"Altenberg\", založený roku 1350, zanikl počátkem 17. století. V roce 1350 byla rovněž založena vesnice Hory (\"Horn\"), severovýchodně od Oloví. Zanikla v padesátých letech 20. století a její existenci dnes připomíná stejnojmenné olovské sídliště. Oloví založil Štěpán Šlik (1487–1526), přesné datum založení není známo. Šlikové byli významní důlní podnikatelé. Vlastnili doly na stříbro v Přísečnici, Božím Daru, Vejprtech a v Jáchymově, dále doly na měď v Měděnci, Jáchymově a Kraslicích, na rtuť v Lubech, na cín v Jáchymově a na Přebuzi, na železo v Jáchymově a Měděnci a doly na olovo v Krajkové a Oloví. V Oloví se od jeho vzniku těžilo olovo a v menší míře i stříbro. Význam olovských dolů stoupal, proto Štěpán Šlik povýšil Oloví roku 1519 na městečko. Předpokládal jeho rozvoj a zahájil tomu odpovídající výstavbu. Při parcelaci rezervoval místo pro kostel, který byl postaven v letech 1524–1603. Byl to první luteránský kostel na Loketsku, který byl jako takový postaven. Z roku 1524 pochází také zmínka o Oloví v básni o jáchymovském okolí od Hanse Rutharda. Obec se zde jmenuje ve středověké němčině \"Pleystadt\" (Pley = Blei = olovo). Roku 1524 byl do Oloví přenesen horní úřad z blízké Krajkové, ve které se doly již vyčerpávaly a tím místo ztrácelo na významu. Od téhož roku je vedena olovská horní kniha. 5. listopadu 1539 přišel do města Vitus Kalle, první luteránský farář. Do té doby patřilo Oloví farou do Krajkové. Nejpozději do poloviny 16. století mělo město svoji pečeť a znak. Ten tvořily tři zkřížené hornické nástroje – mlátek, želízko a lopatka, totéž bylo vyobrazeno na pečetidle. Roku 1545 museli Šlikové odstoupit všechny doly, tedy i olovské, králi Ferdinandovi I., zůstali však jejich podílníky. Pravděpodobně proto se roku 1547 zúčastnili protidynastického povstání. Po jeho potlačení král zabavil Šlikům hartenberské panství, na kterém se nacházelo Oloví a další doly. O rok později obdrželi Šlikové za zabavený majetek náhradou panství Krasíkov (Švamberk) na Plzeňsku. Krále to mnoho nestálo, protože krasíkovské panství zabavil Volfovi mladšímu Krajíři z Krajku za účast na témž povstání. Hartenberské panství patřilo Ferdinandovi I. od roku 1547 až do 15. prosince 1551, kdy je zastavil Jindřichovi z Plavna (Heinrich von Plauen). 16. listopadu 1558 udělil král horní práva pro Oloví, do té doby zde platila jáchymovská horní práva. Někdy před tímto rokem mělo město již vlastní školu. 2. června 1561 oddělil Ferdinand I. Oloví i s blízkými doly od hartenberského panství a povýšil ho na královské horní město. V privilegiích, která mu při tom udělil, je přiznáno osvobození od daní a služebností, povoluje se stavba domů, drtiček rudy, pivovarů, lázní, smí se proti lesní dani brát palivové dříví a kamení z loketských lesů. Jmění a statky obyvatel, které si koupí nebo podědí, mohou svobodně prodávat a odkazovat. Obyvatelé se mohou volně stěhovat. Též se může podle volné výměry vařit a čepovat pivo, péci, porážet dobytek a provozovat různá řemesla. Dovoluje se sobotní týdenní trh a potraviny na něm prodávané jsou osvobozené od mýta a dávek. Dobytek se může pást na císařských pozemcích. Městu je propůjčeno hrdelní právo a právo dosazovat učitele a faráře. Všechna tato práva byla obvyklá v královských horních městech, mimo práva dosazovat učitele a faráře, které většinou určovaly královské úřady. I to ukazuje na význam, který král Oloví přikládal. Od roku 1563 se vede olovská matrika. 25. července 1580 povýšil král a císař Rudolf II. Oloví na svobodné horní město a potvrdil mu udělená privilegia. Téhož roku povolil stavbu mostu přes Svatavu. 15. února 1594 udělil právo pečetit červeným voskem a nový polepšený znak. Starý znak se nadále používal na malé městské pečeti. V devadesátých letech 16. století dosahovaly olovské doly hloubky 400 m, což byla největší hloubka v celém Krušnohoří. Proto se zde musela na odvodnění štol používat čerpadla na vodní pohon. Během 16. století přicházeli do Oloví horníci hlavně ze Saska. 18. října 1613 potvrdil král Matyáš privilegia. Na listině jsou podepsáni kromě něho Rudolf N. Bensdorf a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka.", "section_level": 2}, {"title": "Třicetiletá válka a po válce.", "content": "V průběhu třicetileté války (1618–1648) přitáhli do Kraslic a na Hartenberk Švédové, Sasové a Bavoři. Tyto události postihly i Oloví. Ve zprávě z roku 1647 je napsáno, že v městě zůstalo šedesát malých a špatných domků, zcela zpustošených, z nichž třetina neměla ani majitele. Vypukla epidemie, pravděpodobně morová. Válka se složitě projevila i v církevních poměrech, což prameny popisují podrobněji, než hospodářskou i demografickou situaci. Roku 1624 odešel z Oloví vlivem protireformace David Troll, poslední stálý zdejší luteránský duchovní. Obyvatelstvo zůstalo nadále luteránské. Po bitvě u Lipska roku 1631 vtrhli Sasové do Čech a s nimi se vraceli protestanti, kteří předtím z Čech odešli. Do Oloví přišel vyhnaný diákon Baltasar Gallus. Ten zde ještě roku 1632 křtil a kázal. Roku 1636 bylo Oloví luteránské, ale obyvatelé žádali královské úřady o katolického duchovního. Proto je dočasně přibral do své farnosti Petrus Schenberger z Krajkové, cisterciák z kláštera v Ebrachu v Bavorsku. Rekatolizace probíhala pozvolna a úředně bylo Oloví katolické od 2. října 1650. Roku 1652 šlo z Oloví první procesí na Chlum, poutní místo nedaleko Kynšperka. Olovský kostel byl již vybaven katolicky. 7. září 1652 potvrdil Ferdinand III. znovu všechna městská privilegia. Na listině jsou také podepsáni Vilém Albrecht z Kolovrat a Zikmund, hrabě Valdštejn. 13. února 1662 byl instalován první katolický farář, Wilhelm Laube, rodák z Jáchymova. Roku 1680 vypukla v Čechách morová epidemie a zasáhla i Oloví. Tuto událost připomínala nástropní malba v kostele. Roku 1690 byl založen hudební spolek, činný až do roku 1870. Ke konci 17. století se začal v dolech používat střelný prach na lámání skal. Do té doby se těžilo ručně. 2. května 1700 zachvátil město velký požár. Vyhořelo deset domů, jeden z nich patřil městskému písaři, škola a radnice, kde shořely horní knihy a většina dokumentů. Přestože se význam těžby rudy zmenšoval, bylo ještě v roce 1750 v olovských dolech šest směn v týdnu (denně dvě směny). V roce bylo 31 placených svátků a 7 placených zpola. Padly-li na jeden týden dva svátky, platil se jeden a druhý začínal až druhou směnou. Týdenní mzda předáka činila 1 zlatý 9 krejcarů, horníka 1 zlatý, vymílače rudy 56 krejcarů, roztloukače 42 krejcarů, nájemného havíře 56 krejcarů, pacholka u rumpálu 48 krejcarů, naražeče s pomocníkem 27 krejcarů. Nejnižší mzdu dostávali pomocníci, a to 18 krejcarů. V dolech se v té době začaly nacházet červené granáty. V roce 1766 bylo ze 47 dolů a šachet jen 19 v provozu. Zaměstnáno zde bylo 222 pracujících. Důl sv. Jana měl 98 zaměstnanců, důl sv. Ondřeje 63 zaměstnanců. Ostatní doly byly velmi malé, někde se těžilo jen v jámě s jedním či dvěma horníky. 17. ledna 1785 potvrdil Josef II. naposled dosud získaná privilegia. Od téhož roku se začíná úředně užívat název města \"Bleistadt\" místo starého \"Pleystadt\". V roce 1776 byl založen špitál. Jeho majetek měl hodnotu 141 zlatých a 481 krejcarů vídeňské měny a jeho příjmy činily 36 zl. 24 kr. Ve špitále bylo ubytováno deset chudých s ročními příjmy 32 zl. 5 kr. z fondu, který založil Paul Anton Klug von Grünenberg. Byl to olovský důlní podnikatel, působící na přelomu 17. a 18. století. Fond byl založen roku 1717.", "section_level": 2}, {"title": "Období průmyslové revoluce.", "content": "Na začátku 18. století se začalo u Sokolova a na jihu hartenberského panství těžit uhlí. Do tamních uhelných dolů odcházeli pracovat i olovští horníci. Proto bylo roku 1805 v olovských dolech zaměstnáno jen 149 osob. Roku 1836 byla postavena nová škola (dům č.p. 167). V roce 1845 měl špitál čtyři zaměstnance, kteří dohromady dostávali roční plat 62 zl. 24 kr., dále na činži 20 zl., na otop 22 zl. a na světlo 8 zl. 20 kr. Hodnota špitálního majetku vzrostla na 9 412 zl. 43 1/2 kr., příjmy činily 363 zl. 19 1/2 kr. Z takto rozsáhlého špitálu je vidět, že i když doly byly z větší části vyčerpány, Oloví zůstávalo nadále bohatou obcí. Na počátku čtyřicátých let 19. století se také dvakrát do roka konal v Oloví velký trh na střižní zboží, sukno a kožešiny. Tyto trhy probíhaly na nynějším Horním náměstí. Ke konci čtyřicátých let 19. století však dochází k všeobecné krizi rudného dolování v Krušných horách. Oloví během několika let zchudlo tak, že v roce 1847 nastává hladomor. Nezaměstnanost nutila obyvatele k vystěhování nejen do všech koutů rakouské monarchie, ale i do Německa. Cílem pro mnohé byl Delmenhorst (severozápadní Německo), kde postavil továrnu podnikavý nejdecký průmyslník a přijímal přednostně krušnohorské krajany. Ti, kteří v Oloví zůstali, čelili bídě drobným zemědělstvím, výrobou dřevěných hraček, zpracováním perleti nebo tkaním krajek. Roku 1854 byla vybudována nová silnice, spojující silnice ze Sokolova do Liboce a ze Sokolova do Kraslic. Díky této spojce se začalo dařit ve městě obchodnickým živnostem. V roce 1869 se otevřel v Oloví poštovní úřad. Od roku 1875 je vedle německého názvu \"Bleistadt\" zaveden český název \"Oloví\". Do té doby se někdy překládal německý název nesprávně \"Olovnice\". Češi v té době v Oloví nežili, pouze v některých okolních obcích tvořili menšinu. Roku 1876 byla postavena železniční trať Sokolov – Kraslice vedoucí přes Oloví. Za deset let byla protažena do Klingenthalu a dál do Saska. Roku 1882 byla postavena nová radnice. Rozvoj města pokračoval otevřením košíkářské školy v roce 1893. Zásadním obratem ve vývoji města bylo však postavení sklárny. Její stavba začala v létě 1891 a provoz byl zahájen 22. července 1893. Původní název sklárny byl \"Loisenhütte\". Hlavním produktem bylo tabulové sklo získané foukáním. Sklárna znamenala nové pracovní příležitosti a do Oloví se začalo vracet vystěhovalé obyvatelstvo nebo i jejich potomci. V roce 1902 měla sklárna 209 zaměstnanců. Od roku 1908 se závod dostal do rukou První české akciové společnosti pro výrobu průmyslového skla. Roku 1894 začaly přípravy na zbourání kostela, aby se mohl vystavět nový, větší. Začalo se také uvažovat o stavbě nové školy. Roku 1895 byla pro ni vybrána vhodná parcela a roku 1896 již byla nová škola (č.p. 108) zkolaudována. Její stavba stála 25 tisíc zlatých. Stará školní budova byla mezitím upravena na provizorní kostel. Starý kostel se boural v letech 1895–1897. Při tom se našly ve věži české groše ze 13. století. Základní kámen nového kostela byl položen 23. září 1901, vysvěcení bylo 29. září 1902. Do nového kostela byla ze starého přenesena tři okna, vyrobená v Norimberku roku 1603. Do konce 19. století byly doly opuštěny, pouze v dole Ignaciově se těžila železná ruda a leštěnec olověný. Na začátku 20. století se již ani zde nepracovalo. Přesto hospodářství města nestagnovalo, především díky sklárně, bohaté obchodní síti a drobným řemeslníkům. Na přelomu 19. a 20. století byly v Oloví tyto živnosti: 7 pekařství, 5 obuvnictví, 4 řeznictví, 4 mlýny, 2 pily, 6 krejčovství, 4 hokynáři a zelináři, 3 povoznictví, 3 provozy na soustružení dřeva, 6 truhlářství, 4 klempířství, 3 koželužny, 2 hrnčířství a kamnářství, 1 velkoobchod, 1 obchod s hudebními nástroji, 1 kovářství, 1 kožišnictví, 1 knihkupectví, 1 knihařství, 1 kloboučnictví, 1 obchod s kartami, 7 hospod, 5 vináren, 2 kořalny, 1 hotel, 3 trafiky. Město mělo ještě vlastní spořitelnu, obecní úřad, policejní stanici, poštu a pivovar s roční produkcí 350 hl piva. Společenský a kulturní život byl zastoupen mnoha spolky a organizacemi. Největší byl spolek veteránů s padesáti členy, činný od roku 1870 a Spolek dobrovolných hasičů s 49 členy, činný od roku 1877. Od roku 1875 se uvádí Střelecký spolek, od roku 1893 První spolek ostrostřelců, od roku 1895 Spolek německých turnerů a sekce Krušnohorského spolku, od roku 1896 Druhý spolek ostrostřelců, od roku 1897 Dělnický spolek, od roku 1898 Německý tělocvičný spolek „Jahn“, Německý mužský pěvecký spolek a pěvecký spolek sklárny.", "section_level": 2}, {"title": "Do druhé světové války.", "content": "Za první světové války se Oloví potýkalo s nedostatkem pracovních sil, který byl způsoben odvodem velkého počtu mužského obyvatelstva na vojnu. V roce 1914 měla olovská sklárna okolo 1200 zaměstnanců. Avšak když roku 1916 chtěla sklárna přestavět jednu sklářskou vanu, aby mohla vyrábět tabulové sklo modernější metodou – tažením, musela pozvat do Oloví skláře z Belgie. Na modernizačních pracích se podíleli i váleční zajatci přivážení do sklárny z nedalekého zajateckého tábora postaveného poblíž Jindřichovic. Vana však byla dohotovena až v roce 1920. Nová výrobní technologie se osvědčila a proto se o rok později začala přestavovat další vana. Olovští skláři tím přicházeli o práci a hromadně začali odcházet pracovat do Německa, kde se tabulové sklo ještě vyrábělo foukáním. Když se však i tam začala prosazovat výroba tažením, vraceli se někteří zpět. Za první světové války se také na krátký čas díky válečnému nedostatku kovů znovu otevřely některé olovské doly na olovo. V první světové válce padlo 37 olovských občanů. Po vzniku československé republiky 28. října 1918 byla v Oloví 2. listopadu 1918 zřízena místní prorakouská vláda a zorganizováno olovské vojsko. Proto bylo 13. prosince 1918 město obsazeno československou armádou. V roce 1921 byla v Horách zřízena česká menšinová škola, kterou navštěvovali i žáci z Oloví. Měla jednu třídu s 30–40 žáky, z nichž však většina byla německé národnosti. Škola byla umístěna v domě č.p. 76, který byl pronajatý od olovské sklárny. Od školního roku 1929/1930 byla dvoutřídní. Řediteli zde postupně byli Beneš, Matějovský, Kočí. Roku 1938 se začala pro českou školu v Oloví stavět vlastní budova. Stavbu přerušila druhá světová válka a škola nebyla dohotovena ani po osvobození. Za druhé světové války byla část stavby adaptována na činžovní dům č.p. 285. Roku 1922 byla v Oloví zřízena ve staré školní budově č.p. 108 německá měšťanská škola. Do té doby byla ve městě pouze čtyřtřídní německá národní škola z roku 1901. Pro novou měšťanku byla v letech 1925–26 postavena nová školní budova č.p. 1 nákladem 1 700 000 Kč. Ve dvacátých a třicátých letech byla olovská sklárna největší sklárnou na tabulové sklo na světě. 1. ledna 1930 v ní propukla velká stávka proti propouštění dělníků za účasti téměř všech zaměstnanců. Stávky proti propouštění s menší účastí pracujících se konaly také 9. dubna 1922 a v roce 1932.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a po roce 1945.", "content": "1. října 1938 začalo německé vojsko obsazovat československé pohraničí. 4. října 1938 ve 4.45 hodin přijela do Oloví 1. pancéřová divize německé armády. Sklárna připadla německé firmě Deutsche Tafelglas AG ve Fürthu v Bavorsku. Později se stala majetkem firmy Ostdeutsche Glaswerke. Česká škola v Horách byla zrušena. Roku 1946 byly pomůcky z ní vráceny do školy v Oloví, spisy byly zničeny reemigranty. Tyto spisy a pomůcky byly uloženy po dobu druhé světové války v německé škole v Horách. Za války bylo v roce 1939 odvedeno z Oloví 88 mužů na frontu, v roce 1940 115 mužů, v roce 1941 padlo 10 olovských rodáků a 69 jich bylo odvedeno. V roce 1942 padlo 11 mužů a odvedeno jich bylo 55. V roce 1943 padlo 24 mužů, roku 1944 17, roku 1945 padli 3 muži. Celkem bylo odvedeno 327 lidí, z nich padlo 65. Koncem války obsadil město Druhý batalion 313. pěší skupiny 79. divize první americké armády. Ve staré městské kronice je napsáno: „\"Ať žije osvobozená republika Československá! 1945 měsíc květen. Konec hitlerismu! Nazdar osvobozené vlasti, Československé republice!\"“ Bližší udání data chybí. Vojáci se ubytovali ve školních budovách a v kině, v hostinci Na vršku měli jídelnu. Po obsazení Oloví Američany spravovali obec dva členové Revoluční gardy. Po založení místní správní komise 30. června 1945 se jeden z nich stal zaměstnancem na poště, druhý odešel z města. Předsedou MSK se stal Karel Boch. V roce 1946 byl předsedou Bělohlav, člen československé strany národně socialistické, jako pozdější člen MNV v únoru 1948 rezignoval. Kdy byl ustanoven MNV nelze ze zápisu z ustavující schůze zjistit, chybí datum, bylo to však někdy mezi 30. dubnem a 1. zářím 1946. Národní výbor se skládal z 11 členů KSČ, 6 členů ČSSD, 2 členů Čsl. strany národně socialistické a 1 člena ČSL. Předsedou byl zvolen František Bárta (ČSSD), prvním místopředsedou Jaroslav Rotta (KSČ) a druhým Jaroslav Kounovský (KSČ). 13. září 1945 byla ustanovena na školu v Oloví učitelka Libuše Burešová z Klánovic u Kutné Hory. Po delším jednání Američané uvolnili jednu místnost ve staré školní budově a ta byla upravena k vyučování. 12. října 1945 se provedl zápis, přihlásilo se 200 německých dětí, přijato bylo 72 dětí Němců s rakouskou státní příslušností a těch Němců, kteří nebyli členy NSDAP. Do Vánoc přibylo do školy 9 dětí českých reemigrantů. Po odchodu amerického vojska 14. listopadu 1945 se uvolnila nová školní budova a začalo se v ní vyučovat. Všechny třídy se vyučovaly společně. 8. února 1946 se otevřela druhá třída obecné školy. Ve školním roce 1946/47 byla otevřena třetí třída a ve školním roce 1947/48 bylo otevřeno již 6 tříd. Po válce vedla sklárnu prozatímní národní správa, od 1. ledna 1946 byla továrna začleněna do podniku Západočeské sklárny. Zároveň byla ustanovena národní správa tří krajkářských firem, které byly v padesátých letech zrušeny. Po osvobození pracovala továrna na výrobu dřevěných hraček, která stála na místě pozdějších garáží a autodílny sklárny. V ulici Čsl. lesů pracoval mlýn až do roku 1946, kdy byl majitel odsunut. Odsuny Němců začaly 22. března 1946, kdy bylo odsunuto 52 osob. V dubnu 92, v květnu 104, v červnu 224, v červenci 314, v srpnu 301, v září 94, v říjnu 14 a v prosinci 2, celkem 1205 osob. Po odsunu přišli Oloví dosídlit Češi a Slováci z Maďarska, Polska, Francie, Jugoslávie a Holandska. Velkou část přistěhovalců tvořili Češi z vnitrozemí. K 1. říjnu 1948 bylo v Oloví 1088 obyvatel. V roce 1953 byly připojeny části Hory, Nové Domy a Studenec.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Sklářská tradice v Oloví přetrvává dodnes, kdy modernizované linky produkují protipožární sklo a automobilová zrcátka. Olovský kostel sv. Michaela Archanděla byl prohlášený za kulturní památku. Postupně se rekonstruuje podobně jako místní kapličky. Od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status města.", "section_level": 1}, {"title": "Komunální politika.", "content": "Po prvních svobodných komunálních volbách od pádu komunistického režimu, které se konaly v roce 1990, stanul v čele olovské radnice Karel Nestrojil, původním povoláním zámečník. Svůj post obhájil ve třech volebních obdobích po sobě, v roce 1994 kandidoval za Svobodné demokraty (OH), v roce 1998 za Sdružení ČSNS a nezávislých kandidátů. V roce 2002, v 63 letech věku, se rozhodl již nekandidovat a odešel do Sokolova pracovat jako správce městského bytového domu. Obecní politika byla v 90. letech 20. století poznamenána úspornými opatřeními a rozprodejem majetku. V roce 1995 převedla radnice bezplatně na obyvatele obecních bytů staré plynové spotřebiče, aby se vyhnula jejich výměně, která by olovskou kasu vyšla na milion korun. V roce 1996 se začalo s rozprodejem obecních bytů nájemníkům, za desetinu stanovené ceny. Byty si zakoupilo 35 nájemníků, v roce 1997 radnice nabídla k prodeji dalších 260 bytů, zájem o ně ale nebyl příliš velký. V roce 1998 město Plzeň vykoupilo do svého rezervního fondu akcie Západočeské energetiky a Západočeské plynárenské od malých obcí, včetně Oloví. Za působení Karla Nestrojila došlo rovněž k restituci obecních lesů, které do března 1996 spravovala lesní správa státního podniku Lesy ČR v Kraslicích. Vrácené lesy ale Oloví prodalo soukromým investorům, aniž by ovšem úročilo splátkové období. Velkým problémem se pro Oloví stala nová čistička odpadních vod. Byla vybudována v závěru působení Karla Nestrojila ve funkci starosty v letech 1999–2001 a stála zhruba 12 milionů korun. Státní dotace na ni činila 5,2 milionu a půjčka od ministerstva financí 3,9 milionu korun. V roce 2004 ale finanční úřad zjistil nesrovnalosti v projektu a nařídil Oloví vrátit dotaci, půjčku plus zaplatit pokutu a penále. Celkem tak mělo Oloví odvést státu 18 milionů korun, což byla částka o 3 miliony přesahující tehdejší roční rozpočet města. V roce 2005 ministerstvo financí obří pokutu Oloví prominulo, město dostalo za úkol jen postupně doplatit půjčku od ministerstva plus pokutu 700 tisíc korun. V roce 2002 se stal starostou Oloví Vladimír Opolský (KSČM). Ten byl již předtím, v letech 1981 až 1990, předsedou olovského MNV za KSČ. Po pádu komunistického režimu byl opakovaně zvolen členem olovského zastupitelstva. Jeho působení ve funkci bylo poznamenáno především zvyšujícím se sociálním napětím ve městě. V Oloví se nedařilo snižovat vysokou nezaměstnanost, například na začátku roku 2004 byla ve výši 18,3 %. V roce 2006 vydalo Ministerstvo práce \"Analýzu romských lokalit\", ve které označilo dva třípatrové domy na olovské periferii, obývané ze 70 % Romy, za ghetto. Jeden z domů, který byl v havarijním stavu, obec prodala i s nájemníky na začátku roku 2006 za 300 tisíc korun do soukromých rukou. V havarijním stavu se ocitl olovský kostel. Na opravu jeho střechy v letech 2004–2005 přispělo město Oloví celkovou částkou 400 tisíc korun, další peníze přinesly veřejné sbírky, uspořádané v Oloví, velkou měrou se podílela na finančních nákladech i olovská katolická farnost, olovští rodáci žijící v Německu a Česko-německý fond budoucnosti. V roce 2004 se stal uvolněným radním Karlovarského kraje pro oblast životního prostředí tehdy devětatřicetiletý podnikatel z Oloví Luboš Orálek (ODS). Ten později, v roce 2011, vystoupil demonstrativně z ODS poté, co prohrál ve stranických primárkách před nadcházejícími krajskými volbami. Zároveň zrušil místní sdružení ODS v Oloví. Po volbách v roce 2006 se stal starostou Miroslav Filandr, kandidující na kandidátce ČSSD. Svůj post obhájil i po volbách v roce 2010, ve kterých kandidoval za uskupení Starostové a nezávislí. Vladimír Opolský se stal olovským místostarostou. V roce 2012 podepsalo 500 obyvatel Oloví petici, vyzývající radnici, aby odkoupila panelový dům v místní části Hory s problematickými nájemníky. Město by tak získalo možnost určovat, kdo může v paneláku bydlet. Šlo o původní podnikový dům olovské sklárny, který zakoupil za 1,2 milionu korun podnikatel Petr Husák, jenž do něj nastěhoval sociálně slabé rodiny. Starosta Miroslav Filandr tedy začal s majitelem domu jednat, ten ale za něj požadoval nejdříve 8,2 milionu, pak 11 milionů; město bylo ochotno dát jen 4 miliony a proto z obchodu sešlo. Události kolem petice štěpily olovské zastupitelstvo. Zastupitel Jakub Hofman (bezpartijní za Stranu Sportu Zdraví Prosperity) byl členem petičního výboru, zastupitel Luboš Orálek (ODS) hrozil, že pokud k obchodu dojde, podá trestní oznámení kvůli nehospodárnému nakládání s majetkem města. Kvůli petici chtěli rovněž demonstrovat olovští Romové, po setkání se starostou ale demonstraci odvolali. V roce 2013 zastupitelé v Oloví posunuli začátky jednání zastupitelstva z 15. hodiny na 18. hodinu. Požadovala to petice, kterou inicioval Lukáš Kričfaluši a kterou podepsalo 150 lidí. V květnu 2012 proběhlo na olovské radnici výběrové řízení na zateplení dvanácti panelových domů z 60. let 20. století za 40 milionů korun. Do soutěže na zhotovitele se přihlásilo celkem 14 firem, zakázku nakonec komise přidělila chebské stavební firmě ŠU-STR, jejíž nabídka byla o 6 milionů dražší než nejlevnější nabídka v tendru. V září 2013 kvůli tomu prohledala policie olovskou radnici a obvinila starostu Miroslava Filandra, ředitele Bytové organizace Oloví Radka Jelínka a dva lidi z firem, které se o zakázku ucházeli, z přijetí úplatku. Zároveň Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal předběžné opatření zakazující uzavřít smlouvu s vítěznou firmou. Aféra se vyostřila v říjnu 2013, kdy šéf olovského kontrolního výboru, opoziční zastupitel Stanislav Polášek (ČSNS) obdržel poštou jako výhrůžku ostrou nábojnici. Kauza se promítla i v komunálních volbách v říjnu 2014. Miroslav Filandr se sice dostal do zastupitelstva za Hnutí za harmonický rozvoj obcí a měst, ale olovským starostou byl zvolen kritik dosavadních poměrů na radnici Lukáš Kričfaluši (Sdružení pro lepší budoucnost města Oloví). Místostarostou se stal Jiří Mikuláš (Sdružení pro lepší budoucnost města Oloví). V únoru 2015 Krajský soud v Plzni konstatoval, že Miroslav Filandr i Radek Jelínek si řekli o úplatek a vyměřil jim trest tříletého vězení s pětiletým odkladem. Olovský podnikatel Vladimír Šmídl si ve stejné kauze vyslechl tříletý trest s podmíněným odkladem na tři roky. Posledního obžalovaného, Vlastimila Strýčka, soudci obžaloby zprostili. Rozhodnutí soudu ale nebylo pravomocné, protože se odsouzení odvolali.Po dalším přezkoumání u nejvyššího soudu, došlo k rozhodnutí, že šetření celého případu neproběhla správně a vrátil případ k přezkoumání.Po dalším soudem byli všichni obžalovaný osvobození v plném rozsahu.", "section_level": 2}, {"title": "Sklárna.", "content": "Olovská sklárna patřila na začátku devadesátých let do podniku Sklo Union Teplice, který sdružoval 7 dalších skláren. V roce 1991 do firmy kapitálově vstoupil belgický sklářský koncern Glaverbel Group, součást největšího výrobce skla na světě, japonské společnosti Asahi Glass. Nový vlastník téměř sta procent akcií Sklo Unionu investoval v samotném olovském závodě 120 milionů Kčs do modernizace výroby. Olovská sklárna se začala specializovat na výrobu lékařského a rámovacího skla. V polovině devadesátých let se v olovské sklárně, přejmenované na Glavunion, rozhodli zrušit výrobu tabulového skla tlustšího jak 2 milimetry a nadále se specializovat pouze na výrobu velmi tenkého skla. V důsledku toho bylo na přelomu let 1996/1997 propuštěno ze sklárny 120 zaměstnanců. 1. srpna 1997 se do olovské sklárny převedla výroba zpětných zrcátek pro automobily z nedaleké Krajkové. Podnik tak byl rozdělen na dvě části: Vertec Oloví (výroba tenkého skla) a Mirocar Oloví (výroba zpětných zrcátek). Na začátku roku 1998 byla hojně medializována rodinná aféra ředitele sklárny Josefa Lietavce. Jeho tehdy třiadvacetiletou dceru, studentku Matematicko-fyzikální fakulty UK, zatkla policie. Dívka vydírala otce, nejdříve od něj chtěla tři čtvrtě milionu korun, později 5 milionů. V případě nesplnění požadavku mu vyhrožovala smrtí. Na konci roku 1999 se olovská výroba tenkého skla dostala do odbytových potíží a výroba na které se podílelo 200 zaměstnanců, byla zastavena. Místo ní se vlastník sklárny rozhodl do Oloví přenést výrobu protipožárního skla Pyrobel, které se do té doby vyrábělo pouze v Belgii. Založil za tím účelem novou společnost Glaverbel Oloví, nabídl v ní ale práci jen padesátce zaměstnanců. V roce 2000 se začalo s demolicí historických provozů sklárny, aby se uvolnilo místo pro novou výrobní halu na protipožární sklo. V prosinci 2000 byl odstřelen tovární komín sklárny. Plně automatizovaná výroba protipožárního skla se spustila v roce 2001, ředitelem firmy Glaverbel Oloví se stal Zdeněk Frelich. Jestliže byla míra nezaměstnanosti v Oloví po uzavření sklářského provozu Vertec 20%, po otevření haly firmy Glaverbel klesla olovská nezaměstnanost jen málo – na 17 %. Ziskovost výroby protipožárního skla ovšem předčila očekávání majitelů sklárny a tak v roce 2002 ředitel závodu Zdeněk Frelich oznámil, že se akciová společnost Glaverbel Czech bude do roku 2004 investovat několik set miliónů korun do rozšíření závodu v Oloví. Obrat společnosti Glaverbel Oloví v roce 2002 činil 700 milionů korun. V roce 2004 byla tedy otevřena ve firmě Glaverbel v Oloví už třetí výrobní linka na protipožární sklo, o rok později následovala čtvrtá. V roce 2004 firma zaměstnávala 115 zaměstnanců a patřila mezi ekonomicky nejúspěšnější provozy v rámci celé sklářské skupiny belgického vlastníka. V roce 2007 se firma Glaverbel Czech přejmenovala na AGC Flat Glass Czech. Ředitel olovské sklárny Zdeněk Frelich byl v roce 2014 oceněn v soutěži České manažerské asociace jako nejlepší český manažer sklářského průmyslu roku. Naopak druhému provozu v areálu olovské sklárny, výrobně zpětných zrcátek Mirocar, se ekonomicky nedařilo podle představ sklářského koncernu. V roce 2007 proto Glaverber podepsal předběžnou smlouvu s německou skupinou Flabeg o odprodeji výrobny. V té době Mirocar zaměstnával 122 lidí. Koncern Flabeg přislíbil, že nebude propouštět a výrobu v Oloví zachová. Výrobu zrcátek se ale nepodařilo výrazně oživit ani německému vlastníkovi, v roce 2009 firma s novým názvem Flabeg Czech už zaměstnávala jen 60 lidí. V témže roce se německý vlastník rozhodl investovat do olovského provozu 4,5 milionu eur, aby tam vybudoval novou linku na stříbření a lakování speciálních zrcadel pro solární elektrárny. V roce 2010 byl ale celý projekt podle jednatele firmy Vladimíra Jandy na neurčito odložen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město Oloví (něm. \"Bleistadt\") se nachází v okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Nachází se na půli cesty mezi Sokolovem a Kraslicemi, nad řekou Svatavou. Je obklopeno mohutným, převážně smrkovým porostem. Zdejší krásné lesy a okolí se značenými turistické stezky. Obec se nachází v nadmořské výšce 528 m n. m. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1731093} {"src_title": "Lhotka (okres Beroun)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1547. Rozšířené pojmenování obce Lhotka v souvislosti s její polohou na úpatí Plešivce, což je rovněž velmi rozšířený název vrcholků a kopců v naší krajině. Lhotky (Lhoty, Lhůty) vznikaly na místech, kde majitel půdy, lesa povolil novým osadníkům vybudovat svá obydlí. Po určitou dobu (lhůtu) stanovenou majitelem půdy nemuseli nový osadníci odvádět dávky a účastnit se roboty. Označením plechý, plešivý, označovali naši předci protáhlé vrcholky v krajině. Další nejbližší vrcholek s tímto názvem se nachází v CHKO Český kras u obce Měňany. V roce 2014 zde žilo 329 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Lhotka \"(451 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: obchod s dobytkem, 2 hostince, krejčí, mlýn, obchod s lahvovým pivem, 5 rolníků, řezník, 4 obchody se smíšeným zbožím, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Kaple svaté Anny, na okraji obce Lhotka u silnice směrem na obec Radouš. Z místa je vyhlídka na hřeben Brd, Hostomice pod Brdy, Neumětely, vysílač Cukrák a okraj Prahy. Brzy po ukončení první světové války byl postaven pomník památce padlých, k němuž byla v roce 1946 připevněna deska se jmény obětí německé okupace. Pomník je umístěn ve středu obce na okraji dětského hřiště. Obec je vhodné výchozí místo pro cykloturistiku a turistiku v Brdech na úpatí Plešivce (na vrcholu keltské hradiště, dále paleontologická prvohorní oblast Barrandienu). Kromě Plešivce můžete navštívit Plešivecké jezírko, údolí řeky Litavky s náhony k vodním mlýnům (hamrům), lužní les v okolí rybníka Brod. Informace a mapu s turistickými stezkami najdete na návsi u dětského hřiště.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Lhotka se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský, asi 7 km východně od města Hořovice na severovýchodním úpatí brdského vrcholu Plešivec. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 219601} {"src_title": "Úbislavice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Části obce.", "content": "Obec je tvořena šesti částmi – Úbislavice, Chloumek, Zboží, Stav, Štěpanice a Česká Proseč. Do katastru spadá i údolní nádrž Jahodnice s přilehlým rekreačním zařízením a rybníky Štěpanický a Mikuláš.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o obci je z roku 1357, tehdy patřila horní část ke Kumburku, dolní část byla vladyčním statkem. Od roku 1389 náležela celá ves ke hradu Kumburk, který se tyčí nad obcí na vysoké čedičové homoli (642 m). Hrad Kumburk byl založen počátkem 14. století, od 16. století sloužil jako vězení a v roce 1658 byl na rozkaz císaře pobořen. Kumburk byl obehnán dvojí hradbou, vnější byla zpevněna šesti baštami, dochovány jsou pouze zbytky gotického hradu – části zdí, hlavní hranolové a válcové věže, zvláště tzv. Panenské, v níž byla vězněna na počátku 17. století Eliška Smiřická.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Obec je bohatá na lidovou architekturu: dřevěné chalupy podkrkonošského typu, roubené domky s bohatě vyřezávanými štíty. Nejzajímavějším je čp. 56 – roubený, patrový mlýn s pavlačí, který má vyřezávaný štít s kabřincem a šindelovou střechu. Mlýn je v historických pramenech připomínán už k roku 1405. Dále se zde nachází gotický kostel sv. Petra a Pavla z počátku 15. století. Dochováno je obvodové zdivo a křížová klenba presbytáře. Hlavní oltář pochází z roku 1663, pískovcová křtitelnice z roku 1659. Barokní kostel Narození P. Marie byl vystavěn v letech 1712–1720 na místě staršího dřevěného kostela se zvonicí, oltářní obraz Narození P. Marie z druhé poloviny 17. století je připisován K. Škrétovi, křtitelnice je z roku 1664.", "section_level": 1}, {"title": "Rodáci.", "content": "Nejznámějším rodákem obce je filolog Jan Gebauer, profesor University Karlovy, který se zde narodil 8. října 1838. Napsal např. \"Historickou mluvnici jazyka českého\", \"Slovník staročeský\", \"Mluvnici nové spisovné češtiny\". Jako Masarykův spolupracovník měl rozhodující podíl na prokázání nepravosti Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Do svého rodného kraje, podhůří Krkonoš, se celý život vracel alespoň o prázdninách. Takto vylíčil své rodiště: \"„Údolí Oubislavské je krásné svým položením a dále tím, že nižší jeho část od potoka vzhůru všecka je posázena ovocnými stromy, po obou stranách cesty i potoka jsou řadou baráky, nad nimi zase řadou chalupy a statky, a při každém statku a při každé chalupě je ovocný sad nebo zahrada, a při každém baráku je zahrádka s tolika ovocnými stromky, kolik se jich tam vešlo... Z jara je stromoví samý květ, v létě a na podzim samé ovoce, když se urodí.“\" Dále se zde narodila např. Věra Janoušková (1922–2010), česká sochařka, kolážistka, malířka a grafička.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "V obci funguje mnoho let tradiční hospůdka, která je poblíž kostela Narození Panny Marie. Nachází se zde i dětské hřiště s tenisovým kurtem a další plochou užívanou pro hasičské soutěže a např. fotbal. Dětské hřiště bylo nedávno obnoveno a vedle něj je přírodní studánka s pitnou vodou, která návštěvníkům hřiště v letním období zpříjemňuje pobyt. Po celé vesnici je velké množství polních cest a památek. V obci je také obecní úřad, pošta a hřbitov, také místní potraviny či knihovna. Zejména v letním období může obyvatelstvo zavítat k rybníku Jahodnice či ke Štěpanickému a Mikulášskému rybníku. U obce se nachází také penzion. Na území obce je mnoho lesů a stromů a nachází se zde různé chalupy s podkrkonošskou kulturou. Návštěvníci mají také možnost navštívit zříceninu hradu Kumburk. Během cesty mohou pozorovat řadu soch a pomníků, zvoniček i staveb.", "section_level": 1}, {"title": "Hasičstvo obce Úbislavice.", "content": "Hasičstvo z obce Úbislavice je složeno z několika sborů dobrovolných hasičů. Tyto sbory se každoročně účastní různých cvičení a soutěží, umí zacházet s hasičskou technikou. Vlastní historické vybavení, ale také klasickou výbavu. Každoročně pořádají různé soutěže a slavnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity a slavnosti v obci.", "content": "V obci je každoročně mnoho slavností a aktivit. Patří sem např. hasičská cvičení a soutěže (např. noční útok, výročí hasičských sborů atd.). Dále sem patří např. slavnostní rozsvícení vánočního stromku, který je na návsi. K slavnostnímu rozsvícení patří i ohňostroj a projev starosty obce, dále také Mikuláš, čert a anděl pro děti, u rozsvíceného stromku zpívá dětský sbor obce. V obci je také každoročně pořádána \"Traktoriáda\". Na ni se sjíždí soutěžící z celého okresu. Dále se zde konají typické vesnické slavnost jako Kateřinská zábava, sokolský ples, hasičský ples, mikulášská zábava (besídka), maškarní apod. Mezi trvalou a každoroční slavnost v obci patří i tzv. \"prvomájový průvod\" s další slavností na úbislavickém hřišti. Průvod začíná každoročně na Stavě (část obce) a trvá až na úbislavické hřiště, kde se dále slaví. Dětský den je také většinou každoroční slavností, kdy jsou pro děti připraveny různé soutěže za pěkné odměny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Úbislavice se nachází v okrese Jičín v Královéhradeckém kraji, asi 6 km severovýchodně od Jičína také poblíž Nové Paky. Obec se nachází v nadmořské výšce 328 metrů a žije v ní obyvatel. Úbislavice leží 5 km jihozápadně od Nové Paky poblíž silnice I/16 ve směru k Jičínu v údolí potoka Ořeška. Od října 2005 se stala součástí evropského geoparku Český ráj pod záštitou UNESCO. Nejbližší železniční stanicí je nádraží v Nové Pace na trati 040, odkud se do obce lze dostat s využitím pravidelné autobusové linky Nová Paka–Zboží nebo je možné využít autobusu ve směru Nová Paka – Jičín. Obcí prochází i několik značených cyklostezek a turistických tras.", "tgt_summary": null, "id": 1353523} {"src_title": "Jezdovice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název se vyvíjel od varianty Iezdouicz (1358), Jezdowicze (1385), Hwiezdowicze (1513), Jeszowitz (1678), Jesowitz (1718), Iesowitz (1720), Jasowitz (1751), Jesowitz a Gezowice (1846), Jesowitz a Jezovice (1872), Jezdovice (1881). Jesowitz, Jezovice a Jezdovice (1885), Hvězdovice a Jezdovice (1913) až k podobě Jezdovice v roce 1924. Místní jméno vzniklo přidáním přípony -ovice k osobnímu jménu Jezd(a) (domácká podoba Jezdimír), znamenalo ves lidí Jezdových. Splynutím předložky v s názvem vzniklo v 16. století Vězdovice, později upraveno na Hvězdovice.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1358. Do roku 1422 se tu dolovalo stříbro, roku 1750 dolování obnoveno hr. Herbersteinem. V letech 1490–1493 zakoupil Václav Vencelík z Vrchovišť od Zdeňka Šternberka ze Šternberka městečko Třešť s tvrzí a poplužním dvorem s vesnicemi Jezdovice a Buková pro svého syna Matěje Vencelíka z Vrchovišť. V letech 1869–1879 pod Jezdovice spadala osada Buková. Roku 1902 došlo k založení hasičského sboru. Od 1. dubna 1980 do 31. prosince 1991 spadala jako místní část pod město Třešť. Od 1. ledna 1991 je opět samostatnou obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Jezdovice leží v okrese Jihlava v Kraji Vysočina. Nachází se 5 km jižně od Kostelce a 1,5 jižně od Salavic, 3 km severně od Třeště, 8 km východně od Batelova, 4 km východně od Spělova a 6 km jihovýchodně od Dolní Cerekve. Geomorfologicky je oblast součástí Česko-moravské subprovincie, konkrétně Křižanovské vrchoviny a jejího podcelku Brtnická vrchovina, v jejíž rámci spadá pod geomorfologické okrsky Špičák a Otínská pahorkatina. Průměrná nadmořská výška činí 540 metrů. Nejvyšší bod o nadmořské výšce 584 metrů stojí jihovýchodně od obce. Jezdovicemi protéká Třešťský potok, na němž leží Jezdovický rybník (27 ha), do něhož se zleva vlévá Bukovský potok. Severně od obce do Třešťského potoka vlévá Mistrovský potok, na němž se rozkládá Mistrovský rybník. Severozápadně od obce se nachází svahové prameništní Jezdovické rašeliniště, kde na rozloze 1,60 ha roste vzácná a ohrožená květena. Od roku 1984 přírodní památka. Na protisvahu u kapličky poslední z původní výsadby lip a javorů roste památný 25metrový javor mléč. V zahradě za domem čp. 47 jižně od kapličky na návsi stojí 30metrová památná lípa malolistá – Jezdovická lípa. 500 m východně od železniční zastávky v obci Jezdovice se nachází stromořadí 59 památných stromů, mezi nimiž jsou zastoupeny dub letní, javor klen, jírovec maďal a jasan. Přibližně 500 m jihovýchodně od železniční zastávky v obci roste památný 18metrový buk lesní.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1930 zde žilo v 81 domech 403 obyvatel. 400 obyvatel se hlásilo k československé národnosti. Žilo zde 399 římských katolíků, 1 evangelík a 1 příslušník Církve československé husitské.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členství ve sdruženích.", "content": "Jezdovice je členem Mikroregionu Třešťsko a místní akční skupiny Třešťsko.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Obec má sedmičlenné zastupitelstvo, v jehož čele stojí starosta Luboš Hartl, v období 1. února 2009 – 8. listopadu 2010 působil jako starosta Martin Forst.", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Právo užívat znak a vlajku bylo obci uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 17. dubna 2009. Znak: Červeno – modře stříbrným mostem se třemi oblouky dělený štít. Nahoře kosmý mlátek šikmo podložený želízkem a postaveným mečem, vše stříbrné se zlatými topůrky a jílcem, provázené dvěma zlatými osmihrotými hvězdami, dole v prostředním oblouku vztyčený zlatý dubový list. Vlajka: List tvoří červený pruh široký polovinu šířky listu a bílý most se třemi modrými oblouky vyrůstající z dolního okraje listu, v prostředním oblouku vztyčený žlutý dubový list. V červeném pruhu kosmý mlátek podložený šikmo želízkem a mečem hrotem k dolnímu okraji listu, vše bílé se žlutými topůrky a jílcem, provázené v žerďové a vlající části žlutými osmicípými hvězdami. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "V obci sídlí prodejna firmy LAPEK, a.s., výrobce oken a dveří Eu-okna.cz a autoservis. Obcí prochází silnice II. třídy č. 406 z Třeště do Salavic a železniční trať č. 227 z Kostelce do Slavonic. Dopravní obslužnost zajišťují dopravci ICOM transport, ČSAD Jindřichův Hradec,a České dráhy. Autobusy jezdí ve směrech Dačice, Telč, Třešť, Jihlava, Počátky, Bítov, Mrákotín, Studená a Jindřichův Hradec a vlaky ve směrech Kostelec a Slavonice Obcí prochází cyklistické trasy č. 16 ze Salavic do Třeště a č. 5129 ze Spělova do Třeště, zeleně značená turistická trasa ze Špičáku do Dolní Cerekve a Naučná stezka Špičák.", "section_level": 1}, {"title": "Školství, kultura a sport.", "content": "Děti dojíždějí do základní školy v Třešti. V Jezdovicích stojí kulturní dům s kapacitou 150 osob. Funguje tu Okrašlovací spolek Jezdovice o.s. Sbor dobrovolných hasičů Jezdovice byl založen v roce 1902. T.J. SOKOL Jezdovice měl v roce 2014 10 členů a přísluší do župy Plk. Švece. V roce 2006 obec otevřela sportovní hřiště s umělým trávníkem pro sporty fotbal, tenis, nohejbal, street basketbal a volejbal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Jezdovice (dříve též Hvězdovice, ) se nachází v okrese Jihlava v kraji Vysočina. Žije zde obyvatel. Rozkládá se z obou stran podél železniční trati Kostelec u Jihlavy – Slavonice.", "tgt_summary": null, "id": 835317} {"src_title": "Dubí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starší dějiny.", "content": "První zmínky o Dubí jako o horním místě jsou z let 1494 až 1498, kdy zde přespávali horníci, těžící cín. Po rozsáhlých dubových lesích, které se rozprostíraly po okolních stráních, byla rodící se osada pojmenována Dubí (\"Eichwald\"). V 16. století došlo k rozvoji osady a po mnoha změnách majitelů a sporech o její vlastnictví se stává součástí teplického panství. Roku 1592 přikoupil Radslav Vchynský od Rudolfa II. další lesní pozemky, vybudoval velkou oboru. V té době snad byla založena i myslivna „Barvář“. Po roce 1634, kdy byl v Chebu spolu s Valdštejnem zavražděn i Vilém Vchynský, majitel teplického panství, se toto dostalo do rukou rodu říšského maršálka Jana Jiřího Marka Clary-Aldringena. (Jeho potomci se zde udrželi až do května 1945, kdy uprchli před Rudou armádou). Po převzetí zdejšího panství budovali Aldringenové ve mstišovské oboře šestiboký letohrádek dnes zvaný Dvojhradí – původně Tuppelinburg. Přes Dubí a Cínovec do Drážďan vedla formanská cesta, kudy se do Saska vozilo obilí, podél cesty byly staré mlýny. Městem se přehnala třicetiletá válka, po které z původních 18 usedlostí zůstalo obydlených jen deset – což byla obvyklá situace po třicetiletém drancování a zabíjení. Později, v době napoleonských válek mělo Dubí již 64 domů a pracovalo devět vodních kol. Pracovala papírna, pily, mlýn na výrobu střelného prachu zničený výbuchem a mlýn – hamr (kovárna) na zpracování železa. Toto období připomíná pamětní kámen \"Franzosenstein\" s německým nápisem: Napoleon I, dne 30.8.1813 – zvrat v řadě jeho vítězství. Nejstarší známou usedlostí v Dubí, již nedochovanou, byl \"Buschmühle\" rodiny Walterů, který stál již roku 1579. Příslušníci této rodiny vykonávali také funkci rychtářů. (V 19. století byl přestavěn na závod na výrobu dřevité vlny.)", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lázně.", "content": "Po napoleonských válkách, v souvislosti s velkým rozvojem teplického lázeňství se stalo Dubí vyhledávaným výletním místem teplických lázeňských hostů. Patřil k nim po mnoho let například J. W. Goethe. 1849–1851 byla vybudováno prodloužení silnice z Teplic přes Dubí na Cínovec. Tím se dále zlepšilo spojení se sousedním Saskem. Budova nové školy byla postavena v roce 1853, vyučovalo se německy, české děti mohly docházet do Běhánek. Roku 1860 podnikatel Anton Tschinkel zkoumal možnosti výroby dubových sudů. Objekty \"Buchsmühle\" zakoupil A. Tschinken v roce 1864 a vybudoval zde továrnu na siderolit a porcelán. (V roce 1932 shořela původní dřevěná mlýnská budova.) V roce 1862 také Tschinkel přestavil někdejší hostinec Diana na lázeňský objekt. Úředně přiřazeno k lázeňským místům bylo Dubí roku 1872. Roku 1877 Ing. Novák, stavitel moldavské železnice, uvedl do provozu Tereziny lázně, v místech bývalého Smrkového mlýna. Významnou událostí bylo dopravní propojení tramvajemi z Teplic. Trasa byla otevřena 14. října 1895. (Byla v provozu až do přelomu ledna–února 1959.) Poté co Teresiiny lázně v roce 1888 vyhořely, byl Ing. Novák nucen je odprodat – dostaly se do vlastnictví Clary-Aldringenů.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel.", "content": "Důležitým stavebním počinem bylo vybudování kostela Neposkvrněného početí Panny Marie z prostředků veřejné sbírky, doplněných rodinou Clary-Aldringen. Stavbu s přísnou sebekázní projektoval profesor Benátské umělecké akademie Pietro Bigaglio. Přidržel se formy benátského kostela Santa Maria dell ́Orto. Stavba byla a je považována za místně exotický příklad italské gotiky. V době její realizace v letech 1896 až 1906 její tvůrci netušili, že pod povrchem vnitřního nádvoří teplického zámku jsou skryty základy podobné trojlodní baziliky, románské, vystavěné královnou Juditou, matkou Přemysla Otakara I. Stavební zbytky byly odhaleny až při archeologickém výzkumu v 50. letech.", "section_level": 2}, {"title": "Uhlí.", "content": "Rozhodují měrou ovlivnil život města rozvoj těžby hnědého uhlí, na jehož slojích se město z velké části rozkládá. Těžba uhlí vyvolala potřebu výstavby železnic a navázal rozvoj sklářského a keramického průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Porcelán.", "content": "Významnou kapitolou v životě města byla a je výroba porcelánu. V roce 1871 byla založena továrna na výrobu porcelánu – „Eichwalde Porzellan-und Ofenfabriken Bloch und Co.“. Později byla známá pod jménem „Eichwalder Porzellan-, Ofen- und Wandplattenfabriken Dr.Widera und Co., Kdt.Ges.“ Její rozsáhlý sortiment zahrnoval stolní nádobí, dekorativní předměty a obkládačky. Míšeňská královská manufaktura prodala licenci na výrobu cibulového porcelánu (původní formy i dekor) firmě „Meissner Ofen- und Porzellanfabrik, vorm. Teichert,gegr. 1864“. Ta po spojení s firmou Bloch v Dubí zavedla výrobu „cibulového“ porcelánu, nejprve pod značkou Meissen s hvězdičkou provedenou jen v kontuře. Po druhé světové válce byla porcelánka v roce 1945 znárodněna a později prošla dalšími organizačními a majetkovými změnami. V současné firmě „Český porcelán Dubí“ výroba „cibulového“ porcelánu tvoří důležitou část výrobního programu. Je tak možno v jistém smyslu hovořit o kontinuitě s míšeňskou tradicí. V původně samostatné obci Bystřice, nyní místní části Dubí, byla v roce 1911 firmou „Krautzberger,Mayer und Purkert G.m.b.H. Wistritz“ založena továrna na porcelán vyrábějící jídelní soubory a nápojové soupravy nebo dekorativní předměty malované po způsobu Kodaně šedomodrými pastelovými tóny. Zboží bylo značeno také K.M.P. nebo KAEMPE. Dubí bylo na přelomu 19. a 20. století součástí teplické aglomerace výroby keramiky a porcelánu nesporně světového významu, orientované silně proexportně. Zejména výrobky ovlivněné secesí (Jugendstill) jsou vyhledávaným objektem zájmu muzeí a sběratelů. Existuje záměr radnice, vybudovat a veřejnosti zpřístupnit v budově zrušeného kina expozici výrobků dubských porcelánek. V současnosti v Dubí působí Ateliér designu keramiky Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Velkým zájmem výtvarníků jsou provázena každoroční „hrnková sympozia“, která přinášejí výrazné výtvarné podněty v oblasti designu hrnku a zároveň zpětně korigují výtvarné pojetí z hlediska technologických možností průmyslové výroby.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Značné povodně roku 1897 s sebou přinesly značné množství stromů, kamení a bahna. Narušily koleje tramvajové dráhy Teplice – Dubí, poškodily mnoho domů, v ulicích vymetly hluboká koryta a usmrtily velké množství zvěře. V roce 1933 započala výstavba české školy. Obnovu české státnosti po druhé světové válce, zahájenou povstáním českého lidu umožnila vojenská akce Rudé armády. V podvečer 8. května 1945 pronikli do Dubí dva průzkumníci – motocyklisté a za nimi tanková brigáda spěchající na pomoc Praze. Na českém území musely překonávat vojenský odpor kladený Němci i po všeobecné kapitulaci. V Teplicích a různých místech v okolí padlo na dvě stě rudoarmějců. Po válce bylo z města vysídleno původní německé obyvatelstvo, které do té doby drtivě převažovalo. Došlo zde k takřka kompletní výměně obyvatelstva a město se nikdy nepodařilo dosídlit na předválečnou úroveň. Roku 1960 vzniklo město Dubí sloučením obcí Dubí, Pozorka a Horská Bystřice. K Dubí ještě patří Běhánky a Drahůnky. V pozdějších letech (1. 7. 1980) byly přičleněny obce Mstišov a Cínovec. Roku 1966 získalo Dubí statut lázeňského města. Sovětská vojska překročila hranici v prostoru Cínovce znovu v roce 1968, v noci na 21. srpna, kdy v 0.10 hodin mohutná uskupení vojensky obsadila československé území. Hranice byly uzavřeny, celníci a pohraničníci internováni. Sovětští vojáci odzbrojili místní oddělení VB, rozmístili se v místních lesích. Později byl v bohosudovských kasárnách (někdejším klášteře) dislokován jejich tankový pluk.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Mohutný nárůst kamionové dopravy si vynutil v roce 2000 výstavbu infrastruktury hraničního přechodu na Cínovci. Po převedení dálkové kamionové dopravy na dálnici Praha-Drážďany s přechodem v Petrovicích byla trasa přes Dubí pro nákladní dopravu uzavřena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dubí (německy ) je město v severních Čechách, v okrese Teplice, v Ústeckém kraji. Žije zde obyvatel. Město leží v nadmořské výšce 389 m. ", "tgt_summary": null, "id": 2153240} {"src_title": "Horní Slavkov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1332. Od roku 1526 byly ve zdejší mincovně pravděpodobně raženy jáchymovské tolary. V české historii patřilo město Horní Slavkov k nejvýznamnějšímu trojměstí hornických měst – Horní Slavkov, Krásno a Město Litrbachy. Dobývalo se zde stříbro, cín, wolfram a v neposlední řadě i uran. Dějiny města Horní Slavkov jsou od počátku spjaty s těžbou nerostného bohatství. Právě hornictví městu přineslo nesmírné bohatství a slávu. Základy samotného Horního Slavkova byly položeny kolem roku 1355. Město bylo nazváno Slavkov, po svém zakladateli Slávkovi z Rýzmburka, a později získalo i přídomek Horní. Vedle cínu a mědi se zde těžilo také stříbro a druhotně i další kovy. Bližší představy o tehdejším vývoji města i těžbě rud v jeho okolí ale brání nedostatek písemných materiálů. Velká část městských archivů totiž byla zničena v průběhu Šmalkaldské války v letech 1546-1555. I přesto jsou dnes známa jména tří mužů, jejichž činy katapultovaly relativně bezvýznamné hornické městečko ve Slavkovském lese mezi přední města Českého království. Tím prvním byl Sebastian Pluh z Rabštejna, který se v roce 1495 stal vlastníkem bečovského panství, a tím pádem i Horního Slavkova. Právě on, jeho syn Jan a Janův synovec Kašpar významnou měrou podporovali rozvoj hornictví. Horní Slavkov se stal největším producentem cínu na světě. Díky tomu město prudce bohatlo a kolem roku 1533 mělo již na čtyři tisíce měšťanů. Kromě nich ve Slavkově a jeho blízkosti žilo až šest tisíc havířů, což ho řadilo mezi pětici největších měst království. Pro srovnání: tehdejší Praha měla zhruba dvojnásobek obyvatel. Obrovské bohatství hornické aglomerace se odrazilo především v její architektuře, kdy jádro Horního Slavkova vyrostlo do podoby vznosného renesančního městského centra. Prudký rozmach hornictví si navíc vynutil řadu unikátních technických staveb, mezi kterými dodnes udivuje 24 kilometrů dlouhý umělý kanál Dlouhá stoka, který přiváděl vodu z rašelinišť v okolí dnešní Kladské. V roce 1547 ale bylo panství Pluhům zkonfiskováno. Šlo o přímý důsledek účasti Kašpara Pluha ve Šmalkaldské válce na straně protestantských stavů. Po jejich porážce je Pluh donucen katolickým císařem Ferdinandem I. odejít do exilu a město přechází pod přímou správu koruny. To mu téhož roku vynese i titul \"královské horní město\" a s ním i další výhody. Stejně tak se rozrůstají majetky města, které kupuje okolní dvory i obce. Koncem 16. století ale došlo k poklesu těžby cínu. Město sice prosperovalo díky těžbě stříbra dál, ale přišla třicetiletá válka, kdy město střídavě obsazovaly různé armády. Horní Slavkov musel platit kontribuce a následně také přišel v rámci konfiskací o všechen majetek. Následoval odchod řady báňských specialistů, kteří byli převážně protestantského vyznání. Hlavní zdroj těžby – Hubský peň, byl postižen četnými závaly, zdůvodněný patrně i neodbornou těžbou a docházelo také k nepokojům horníků – 1680. V roce 1713 postihl město velký požár. Obsazení města francouzskou armádou v roce 1742 i o rok později císařskými vojsky ekonomickou situaci zhoršilo ještě více. Na konci století byl pak zcela opuštěn Huberův peň, který byl hlavním ložiskem cínu v celém revíru, a chátraly desítky domů. Jako náhrada za hornictví se ve městě postupně rozvíjelo plátenictví, cínařství a následně v obci Háje (Rabensgrün) vznikla v roce 1789 také vůbec první porcelánka v zemi. Roku 1849 pak ve státě zanikla vrchnostenská správa a do čela města se poprvé dostalo volené zastupitelstvo v čele se starostou Josefem Reifem. Postupně se zlepšovalo dopravní spojení města výstavbou nové říšské silnice a následně i železniční trati. To pomohlo k dalšímu rozvoji výroby porcelánu, jehož nejvýznamnějším představitelem ve městě byla první porcelánová manufaktura Haas & Czjzek v Čechách, založena roku 1792. První světová válka Horní Slavkov přímo nepostihla, pokud se nepočítá půldruhá stovka padlých z řad občanů, mrtvé ve městě v důsledku epidemie španělské chřipky nebo konfiskace zvonů z místního kostela sv. Anny pro válečné účely. Meziválečná hospodářská krize na město dopadla velmi silně a to zde přispělo také k vzestupu fašistů. I přesto byl Horní Slavkov jedním z mála měst v regionu, kde v roce 1938 dobrovolně rukovali i někteří obyvatelé, především z řad sociálních demokratů, na obranu tehdejšího Československa před Hitlerem. Po odstoupení pohraničí na základě Mnichovské dohody a přičlenění města k Třetí říši byla v Horním Slavkově pro potřeby válečného průmyslu obnovena v roce 1941 opět těžba wolframu a cínu. Dne 7. května 1945 pak do města vstoupila I. pěší divize 5. armádního sboru americké armády. Situace bezprostředně po válce byla ve městě velmi složitá. Dílem byl příčinou nucený odsun většiny obyvatel města, dílem objev strategických zásob uranu. Pracovní sílu z počátku doplňovali a nahrazovali váleční zajatci, později vězni z celkem čtyř vybudovaných vězeňských táborů. V 50. letech je práce vězňů postupně nahrazována brigádníky a lidmi přicházejícími v rámci náborů z jiných částí země. Vyvstávají problémy s jejich ubytováním, které se řeší nejprve narychlo vybudovaným dřevěným sídlištěm. To v letech 1951 až 1960 nahradí nové, které je unikátní ukázkou takzvaného socialistického realismu. Nově příchozí obyvatelstvo ale nemělo k místu žádný vztah. Často sem přicházelo pouze dočasně nalákané vysokými platy, které často končily v alkoholu nebo hazardních hrách. Nemalou měrou k tomu přispěla situace, kdy bylo město až do 60. let v režimu zóny s omezeným pohybem, kam se smělo jen na speciální propustky. Situace se výrazně změnila teprve v 60. letech 20. století, kdy ve městě vznikly jako náhrada za utlumenou těžbu uranu nové strojírenské závody a také první projekty rozvoje města, které se snaží alespoň částečně řešit nápravu škod způsobených v předchozím desetiletí. Přibývá stálých obyvatel, i těch, kteří se ve městě již narodili. Vzniká nová infrastruktura, dětská hřiště..., ale vedle těchto pozitivních kroků také krok za krokem chátrají a následně jsou bourány historické domy nesmírné ceny ve staré části města. V roce 1974 byla zřízena Chráněná krajinná oblast Slavkovský les a od 90. let jsou postupně podnikány jednotlivé kroky vedoucí k záchraně cenného historického jádra města. Území města zahrnuje i katastrální území již zaniklých obcí Bošířany, Kfely u Horního Slavkova, Ležnice, Ležnička a Třídomí.", "section_level": 1}, {"title": "Gotický pevnostní kostel sv. Jiří.", "content": "Zřejmě nejcennější památkou města Horní Slavkov je gotický pevnostní kostel sv. Jiří. Kostel je v historických pramenech připomínán již kolem roku 1380, ve starší literatuře se dokonce uvádí i rok 1242. Současná pozdně gotická jednolodní podoba stavby ale pochází až z přestavby v letech 1517 až 1520. Jejím iniciátorem stavby kostela byl, podle dobových kronik tehdejší majitel panství Jan Pluh z Rabštejna, o staviteli však není nic bližšího známo. Kroniky zmiňují pouze mistra Hanse s tovaryši. Tato stavba prošla ještě v 18. století další barokní úpravou, která však již nijak zásadně nezasahovala do základní hmoty stavby. Kostel měl původně tři věže vybavené zesíleným zdivem. Spolu s masivní hřbitovní zdí nahrazoval městu ve válečných konfliktech chybějící městské hradby. Jedna z věží ale byla, kvůli nestabilitě podloží, opakovaně už od 16. století opravována. V roce 1739 pak ubourána a dnes její zbytky tvoří sakristii. Střílnami, utvářející typický vzhled hornoslavkovského kostela, byla ale stavba vybavena zřejmě až v pozdějších letech. V období vrcholného středověku totiž církevní předpisy bránily vybavování kostelů prvky aktivní obrany. Jejich instalace tak nejspíše souvisí s obdobím husitských válek, kdy se zásadně změnilo nahlížení na posvátnost a nezadatelnost kostelních staveb. Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč byl kostel vybudován na místě ze strategického hlediska tak nevýhodném. Starší badatelé tuto skutečnost dávali do souvislosti se starší sakrální stavbou v místě. V současné době je sv. Jiří v rekonstrukci, veřejnosti je tak v sezóně přístupná pouze jeho hlavní hranolová věž, ze které je výhled na historickou část města i okolí. V areálu přilehlého hřbitova pak lze najít i některé další památky, mezi něž patří renesanční zvonice vybudovaná kolem roku 1540 nebo hroby významných obyvatel města. Z nich je zřejmě nejvýraznější hrobka Wenzela Haase a rodiny Lippertů, zakladatelů hornoslavkovské porcelánky. V horní části pak hřbitovu dominují tři pomníky, které výmluvně ilustrují novodobé dějiny města. První je věnován sovětským občanům, kteří ve městě zahynuli při otrockých pracích během druhé světové války. Druhý je kříž na památku politických vězňů, kteří byli v roce 1951 zastřeleni na útěku z jednoho ze zdejších komunistických lágrů. Třetí kříž je pak křížem porozumění a byl vztyčen v roce 1992 jako symbol narovnání česko-německých vztahů. Z opačné strany ke hřbitovní zdi přiléhá barokní budova děkanství postavená v letech 1755-1756 stavitelem J. Pöpperlem. Před ním pak stojí vzácná pozdně gotická zádušní svítilna, která původně stála na hřbitově a na současné místo byla přemístěna někdy kolem roku 1685. V sousední Kostelní ulici se nachází ještě dvě menší památky, nenápadná kaple Božího Těla, z roku 1736 významná především vnitřní výzdobou malíře Mathiase Mathiowicze a Trojiční sloup vybudovaný kolem roku 1685.", "section_level": 1}, {"title": "Špitální kostel sv. Anny.", "content": "Kostel nacházející se u příjezdu do města ve směru od Lokte je na první pohled poměrně nenápadnou stavbou. Vznikl kolem roku 1500 spolu s výstavbou městského špitálu. Původní stavbu ale zničil požár v roce 1713. Jeho současná podoba pochází z roku 1728. Jednolodní kostel s nízkou věží je významný především svým interiérem. Vnitřní zaklenutí valenou klenbou vyzdobil významný regionální barokní malíř a purkmistr Horního Slavkova Eliáš Dollhopf (1703-1773). Stavební zajímavostí pak je propojení kostela ve výši prvního patra se sousední budovou bývalého špitálu, dnes sloužící jako bytový dům. Kostel je přístupný v rámci pravidelných bohoslužeb, případně po dohodě s farností v Lokti.", "section_level": 1}, {"title": "Panský Pluhův dům a muzeum.", "content": "Nejvýznamnější renesanční stavbou ve městě je takzvaný Pluhův dům. Tento původně panský dům majitelů města, šlechtického rodu Pluhů z Rabštejna, byl vybudován v letech 1510 až 1512. Stavba se zajímavá především tím, že se na zachovala celá řada dobových prvků, počínaje ostěními oken, přes klenby interiérů a honosný vstupní portál až k otevřené lodžii nebo některým prvkům vnitřní výzdoby. Po dlouhých letech nákladné rekonstrukce města Horní Slavkov se objekt stal zázemím pro výuku hudebního oboru Základní umělecké školy. Stavebně na budovu Pluhova domu navazuje goticko-renesanční dům čp. 211. Ten v minulosti pravděpodobně sloužil jako hospodářské zázemí sousedního panského domu. Dnes zde sídlí městské muzeum. Zajímavou architektonickou částí domu je dochovaný dýmník černé kuchyně včetně původního komína. V kuchyni, která je dominantou vstupního vestibulu muzea, je dnes nainstalován inventář přibližující její dobový provoz. Samotné muzeum pak prezentuje hlavní historické mezníky ve vývoji města počínaje hornictvím, přes výrobu cínu a porcelánu až po obecnou historii a vývoj města.", "section_level": 1}, {"title": "Seidlhaus.", "content": "Objektem, který výrazně vybočuje z ostatních památek v centru historické části Horního Slavkova je takzvaný Seidelhaus. Jde o mohutnou, částečně hrázděnou budovu, která je vzácně zachovaným rudním mlýnem z 16. století. Objekt zároveň plnil také roli obytného měšťanského domu a vedle původních sklepů tesaných do skály se zde dochovala také dobová černá kuchyně. Budova před časem prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Je v soukromém vlastnictví a není veřejně přístupná. Podle nalezených zařízení na drcení obilí panuje i názor, že se nejednalo o rudní mlýn, nýbrž o sladovnu.", "section_level": 1}, {"title": "Městské popraviště.", "content": "Jako významné královské horní město měl Horní Slavkov, vedle mnoha dalších privilegií, také právo hrdelní. A ačkoliv nikdy neměl vlastního kata, a musel si ho půjčovat z Chebu nebo Jáchymova, hrdelního práva zdejší justice hojně využívala. Připomínkou této neveselé části historie je dodnes stojící městské popraviště ležící přibližně kilometr od historické části Horního Slavkova při silnici na Bošířany. Původní kruhové popraviště se třemi pilíři, původně šest metrů vysokými, bylo postaveno na Šibeničním vrchu někdy kolem roku 1500 a během svého fungování prošlo třemi rozsáhlejšími stavebními úpravami. Nicméně v roce 1750 byla soudní pravomoc z města přenesena do Chebu a tak posledním zdejším popraveným byla 10. září 1751 Marie Alžběta Früchtlová z Radošova za vraždu svého manžela a služebné. Od té doby popraviště chátralo a nebylo užíváno. Na počátku 19. století se pak dočkalo romantické úpravy a při další rekonstrukci v roce 1936 byla nad vstup na popraviště dodatečně umístěna kopie znaku města s letopočtem 1598. Ten se původně nacházel na renesanční zvonici u kostela sv. Jiří a je doplněn latinským nápisem \"Hodie mihi, cras tibi\", což v překladu znamená Dnes mně, zítra tobě.", "section_level": 1}, {"title": "Městský znak.", "content": "Svůj znak mělo město pravděpodobně již ve druhé polovině 15. století. Jeho současná podoba pochází z 16. století, kdy ji Hornímu Slavkovu svým privilegiem potvrdil císař Ferdinand I. Štít je dělen na čtvrtiny, přičemž horní část je červená, dolní zlatá. V levé horní části zobrazuje českého státního lva, zatímco v pravé části je umístěno břevno. V levé spodní čtvrtině znaku města pak je umístěn černý lev ve skoku, zatímco prvé pole zdobí hornický mlátek, želízko a hrábě pro rýžování kovu z písečných náplavů. Ke znaku si pak město přidalo po vzoru dalších horních měst také dva štítonoše, horníky ve slavnostních krojích. Ty ale v současné době již město přestalo zobrazovat a používá znak podle původního císařského privilegia z roku 1547.", "section_level": 1}, {"title": "Porcelánka Haas & Czjzek.", "content": "Ve zdejší krajině se zrodila vůbec první porcelánka na českém území. Tajemství čínské výroby porcelánu nedalo Evropanům dlouho spát a pokusů o jeho napodobení byla celá řada. Snahy najít cestu k domácí výrobě tohoto exkluzivního zboží se nevyhnuly ani českým zemím. Vůbec první historicky doložený úspěšný pokus o výrobu porcelánu v tomto kraji pochází z vesničky Háje, původně zvané Rabensgrün, ležící čtyři kilometry jižně od Horního Slavkova. Na svědomí ho měl zdejší povozník Franz Anton Habertitzl, který ve vsi zahájil první pokusy s výrobou porcelánu již v roce 1789. Kvůli finanční nákladnosti výroby ale založil následně družstvo, ve kterém měli podíl také okolní statkáři. Když ale Habertitzl v roce 1792 zemřel, družstvo se pokouší místo primitivní výroby v Hájích založit novou porcelánku v Bečově. Nepodařilo se mu ale uspět s žádostí o udělení zemského privilegia a tak se někdy kolem roku 1793 rozpadá a s ním definitivně končí i výroba v Hájích. Nicméně z produkce této firmy se nezachovaly žádné artefakty, takže o její výrobě dnes nelze uvést nic bližšího. Za první skutečnou porcelánku tak je považována až manufaktura v Horním Slavkově, která vznikla v roce 1792 z iniciativy důlmistra císařských dolů na stříbro a cín na penzi Johanna Georga Pauluse, nicméně z počátku i jeho žádost o privilegium na výrobu porcelánu dvorní komerční rada ve Vídni zamítla. Střep byl totiž nekvalitní a více než porcelán připomínal kameninu. Po několika letech nakonec Paulus s podnikáním končí a firmu prodává. Zásadní změnou se pro ni stává až v roce 1803, když se do rodiny majitelky firmy přižení slavkovský lékař Johann Georg Lippert. Ten totiž po smrti majitelky odkupuje od ostatních členů rodiny jejich podíly, a k podnikání si přizval důlmistra Wenzela Haase. Společně pak dosahují zásadního zvýšení kvality výroby a již roku 1812 tak firma získala potřebné privilegium pro výrobu porcelánu. Již o několik let později pak za své výrobky sklízí řadu ocenění na různých výstavách. Po smrti Georga Lipperta ale dochází k řadě neshod mezi dědici a Haasem. Wenzelův syn August Haas nakonec odkoupil od Lippertových dědiců jeho podíl, a stal se jediným majitelem firmy. V roce 1857 v ní zaměstnal Johanna Czjzka z Vídně, který později s Augustovým synem Georgem vybudoval později slavnou firmu Haas & Czjzek. Roku 1871 už v Horním Slavkově a Chodově zaměstnávali asi tisíc dělníků. V meziválečném Československu patřila firma k největším výrobcům porcelánu. Až do znárodnění po roce 1945 firma fungovala pod názvem Haas & Czjzek, který se jí znovu vrátil po privatizaci v roce 1992. U příležitosti 200 let od založení firmy byla porcelánka, nacházející se dva kilometry severozápadně od města při silnici na Loket, prohlášena kulturní památkou. V roce 2009 ji koupil ruský oligarch s cílem vyvážet luxusní porcelán do Ruska. V lednu roku 2011 však byla fabrika uzavřena. Oživit se ji pak pokusila neznáma pražská firma Sideline, v únoru 2014 však stála před exekucí a její majetek se nakonec rozprodal v dražbě.", "section_level": 1}, {"title": "Hubský peň.", "content": "Pozůstatky zavalených středověkých dolů zdejšího cínového a stříbrného revíru ve formě propadu, takzvaný Hubský peň uvidíme na cestě z Horního Slavkova směrem na Bečov. Ložiska cínu jsou součástí západního žulového pásma a vyskytovala se v takzvaných čtyřech pních. Z nich nejvýznamnější byl právě Hubský a Schnödův peň, menší pak Klinger a Vysoký kámen. Pně jsou kuželovité útvary cínonosné horniny, které se s postupující hloubkou rozšiřují. Hubský má průměr kolem 190 metrů a v 16. století byl dobýván až do hloubky 180 metrů. V rámci revíru byly stovky šachtic, chodeb a dalších důlních děl. Důsledkem tak rozsáhlé těžby byl obrovský objem vytěženého materiálu, v revíru Horní Slavkov – Krásno se jen mezi lety 1500 a 1650 vytěžilo téměř 34 tisíc tun cínu. Hrubým odhadem mohlo jít o objem kolem 3,4 milionu tun rudniny. V podzemí tak vznikaly obrovské vyrubané prostory, které místy dosahovaly i výše několikapatrových domů. Zcela běžně se ložisko otevíralo velkým množstvím šachtic i štol, které se následně podle potřeby propojovaly. Nezanechávaly se tak potřebné opěrné pilíře a docházelo k narušení statiky. Důsledkem toho všeho byly často rozsáhlé závaly a propady. A jedním z nich je zmiňovaná jáma poblíž Horního Slavkova. Za svoji současnou podobu tato oblast vděčí moderní těžbě, která závalové zásoby odtěžila povrchovým způsobem, dále hlubinným způsobem těžil důl Stannum. Svou činnost Stannum definitivně ukončil v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda - Slavkovský les.", "content": "Město Horní Slavkov leží přímo v centru Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Ta byla založena v roce 1974 a patří mezi nejhodnotnější krajinné celky v Česku. Pro širší veřejnost přitom zůstává poněkud ve stínu své slavnější sousedky, Šumavy, ale rozhodně neprávem. Z hlediska přírodních krás toho Slavkovský les může nabídnout skutečně velmi mnoho. Počínaje jedinečným skalním masivem Svatošských skal, přes vrcholová rašeliniště nebo květnaté orchidejové louky až po lokality s výskytem endemických rostlin, které nenajdete na žádném jiném místě u nás. Komfort návštěvníků oblasti výrazně zvyšuje i rozsáhlá síť cyklistických a turistických stezek, která se v oblasti v posledních letech velmi dynamicky rozvíjela. Samotné město Horní Slavkov je pak pro cyklistky i pěší návštěvníky Slavkovského lesa ideálním výchozím místem, které umožňuje výlety doslova všemi směry. Za svoji současnou, a tolik obdivovanou podobu, přitom oblast, poněkud paradoxně, vděčí především člověku. Ten vrcholové partie původních lesů v 16. století zdevastoval natolik, že je z velké části proměnil v holiny. Příčinou byla obrovská poptávka po dřevu jak ze strany dolů v Horním Slavkově, Krásně a okolí, tak jeho spotřeba pro výstavbu a otop. Masivní kácení porostů bylo proto předmětem opakovaných sporů středověké vrchnosti s těžaři a vynutilo si dokonce i vznik speciálních výnosů. Stálo však také na počátku přeměny původních bučin v nižších polohách a vyšších doubrav na hospodářské lesy současného typu s převládajícími smrkovými monokulturami. Rozvoj hornictví měl ale i další vlivy na krajinotvorbu. Velmi výrazné byly změny hydrologických poměrů celé oblasti. Pro potřeby dolů se totiž z vrcholových rašelinišť začala svádět voda pomocí umělých kanálů do nižších poloh, kde se nacházely buď samotné doly, nebo rudné mlýny, stoupy a další technologie k úpravě nerostného bohatství. Voda totiž byla jedinou efektivní hnací silou pro tyto výrobní celky. Zároveň v okolí Horního Slavkova a Krásna vznikla celá řada umělých rybníků různé velikosti, které zadržovaly vodu opět ke stejnému účelu. Dalším dopadem lidské činnosti na tvorbu krajiny byl vznik masivních sejpů po rýžování rud, hald z hlubinné těžby, ale také důlních propadů starých štol, i stop povrchové těžby, které silně proměnily reliéf krajiny především v oblasti takzvaného Hubského pně. V tomto území probíhala nejintenzivnější těžba od středověku až do konce 20. století. Výsledkem toho všeho byla v období mezi 16. stoletím a současností tvorba zcela nové krajiny, která do značné míry již neodpovídá té původní, předkolonizační. Na druhé straně ale tato obnova neprobíhala pouze cíleně lidskou činností, ale také přirozenou cestou. Díky tomu se v oblasti historické těžby rud vytvořilo množství zcela unikátních biotopů. Například těžební pole pod horou Krudum se proměnily v bažiny, v nichž se daří masožravým rostlinám. Ale nebyly potřeba ani staletí vývoje. Pouhých několik let stačilo k tomu, aby se bývalé odkaliště dolu Stannum se proměnilo v rozsáhlé hnízdiště břehule říční, a obdobně dynamické procesy probíhají i na dalších místech. Hodnotu takto unikátně proměněné krajiny si ale lidé dlouho neuvědomovali. Vůbec první podnět k jejích ochraně tak přišel až v roce 1948 z iniciativy pracovníka památkové péče RNDr. Jaroslava Gottharda. Ačkoliv následovaly různé předběžné administrativní kroky směřující k ochraně Slavkovského lesa, zásadní se stala až takzvaná „petice pěti pečetí“ kdy společně lázeňská města Jáchymov, Františkovy Lázně, Karlovy Vary, Lázně Kynžvart a Mariánské lázně společně požádaly o zřízení Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Ta byla fakticky vyhlášena 3. května 1974. Celková plocha CHKO Slavkovský les v současnosti činí přibližně 610 kilometrů čtverečních. Rozkládá se v rozmezí nadmořských výšek od 374 metrů vymezených údolím řeky Ohře u Karlových Varů až po nejvyšší bod oblasti, 983 metrů vysokou horu Lesný nad obcí Podlesí. Oblast zahrnuje celkem 27 maloplošných zvláště chráněných území a do působnosti jeho správy spadá také péče o národní přírodní rezervaci Soos, Velké jeřábí jezero i Velký močál, národní přírodní památku Komorní hůrka, Železnou hůrku a Lužní potok, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti CHKO.", "section_level": 1}, {"title": "Uranové doly.", "content": "V padesátých letech 20. století se nedaleko Horního Slavkova nacházely uranové doly, které sloužily také jako pracovní tábory pro vězně komunistického režimu. V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k hromadnému útěku z komunistických táborů v Československu. (Mylně je tento útěk vydáván za největší útěk z „uranového pekla“, ten však podle dostupných informací byl proveden dne 29. listopadu 1952 z šachty Kamenná na Příbramsku – útěku se účastnilo 20 odsouzených.) Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 tábora číslo XII. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník StB. Z jedenácti útěkářů přežili do dnešních dnů jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.", "section_level": 1}, {"title": "Věznice Horní Slavkov.", "content": "Věznice Horní Slavkov leží na okraji katastru města. Byla založena v roce 1958. Vězni původně pracovali na stavbách v okolí, později ve dvou výrobních zónách v bezprostřední blízkosti objektu, dále ve strojírenských dílnách a na vnitřních pracovištích. Věznice je profilována pro výkon trestu odnětí svobody dospělých mužů, kteří spáchali závažnou trestnou činnost, a recidivistů zařazených do výkonu trestu s ostrahou s délkou do 15 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Horní Slavkov (německy \"Schlaggenwald\") se nachází v okrese Sokolov, kraj Karlovarský. Žije zde obyvatel. Historické jádro města bylo v 50. letech 20. století vyhlášeno městskou památkovou rezervací, to však nezabránilo jeho těžké devastaci, která vedla ke zrušení památkové rezervace v roce 1961. Nyní jsou přetrvavší památky chráněny alespoň formou městské památkové zóny.", "tgt_summary": null, "id": 2044974} {"src_title": "Bitva u Hlásky", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Čaroděj Saruman sídlící v Železném pasu upadnul kvůli užívání palantíru pod moc Temného pána Saurona. Saruman pod Sauronovým vlivem opevnil Železný pas a začal se připravovat k otevřené válce se sousedním královstvím Rohan. Čarodějovým cílem bylo dobýt Rohan a zabránit tak Rohirům v pomoci ohroženému království Gondor. Sarumanův sluha Gríma Červivec se proto vetřel do přízně rohanského krále Théodena, který byl velmi záhy spoután čarodějovou vůlí. Král byl netečný k množícím se potyčkám se skřety a Vrchovci. V první bitvě u brodů přes řeku Želíz byl navíc 25. února 3019 Sarumanovými skřety usmcen i Théodenův jediný syn Théodred. Rozklad království zastavil teprve Gandalf, který Théodena po svém příchodu do Edorasu 2. března vyléčil a osvobodil z Červivcova vlivu. Po uvolnění ze Sarumanovy moci Théoden ihned vytáhl se všemi bojeschopnými muži z Edorasu proti vojsku Železného pasu ohrožujícímu západní hranici království. Většina žen a dětí z okolí hlavního města se pod vedením královy neteře Éowyn skryla v bezpečí Šeré brázdy. Skřeti, ke kterým se přidali i Vrchovci nenávidějící Rohiry, však téhož dne prorazili rohanskou obranu vedenou Erkenbrandem v druhé bitvě u brodů a Sarumanovo vojsko začalo postupovat k Helmovu žlebu. Saruman si uvědomoval strategický význam pevnosti a přikázal proto její obsazení před samotným útokem na hlavní město království, Edoras. Jakmile se postupující Théodenovo vojsko dozvědělo o porážce Erkenbranda, Gandalf poradil králi ustoupit před přesilou do Helmova žlebu. Sám čaroděj pak vyrazil hledat posily. Théodenovi a jeho mužům doprovázeným královým synovcem Éomerem, Aragornem, trpaslíkem Gimlim a elfem Legolasem se do Helmova žlebu podařilo ustoupit na poslední chvíli.", "section_level": 1}, {"title": "Helmův žleb.", "content": "Helmův žleb bylo jméno rokliny nacházející se pod štíty hory Trirogu v Bílých horách. Zde se nacházela pevnost Hláska, která byla v tomto údolí zbudována ještě Dúnadany ve druhém věku. Po Cirionově daru a ustanovení Rohanu patřila pevnost Rohirům, kterým vždy sloužila jako poslední útočiště při hrozícím nebezpečí. Jeden z nejslavnjších rohanských králů Helm Kladivo byl v pevnosti za Dlouhé zimy obležen Vrchovcem Wulfem. Král Helm při obléhání zemřel, avšak pevnost nebyla dobyta a po králově smrti neslo údolí jeho jméno. Pevnost Hláska, vybudována na jednom ze severních ostrohů okolních kopců, se skládala z vysokých kamenných valů obklopujících vysokou věž, v níž byla umístěna hlásná trubka. Od Hlásky k jižnímu konci údolí byla vybudována silná zeď dvacet stop vysoká. Žlebový potok proudil tunelem pod zdí, obtékal pevnost a mířil dál do Žlebové kotliny. Údolí navíc dva hony před Hláskou přetínal opevněný příkop známý jako Helmův val. Z pevnosti šlo ustoupit k prostorným jeskyním, z nichž vedly tajné cesty do okolních hor. Před samotnou bitvou byl pánem Západních úvalů i Hlásky Erkenbrand, který před bojem nechal zeď Helmova valu opravit a pevnost zesílit. Před příjezdem Théodena se k pevnosti stáhlo okolo tisíce bojeschopných mužů, avšak mnoho z těchto vojáků však bylo příliš mladých či starých. V jeskyních Helmova žlebu se před postupujícími skřety ukryla také velká většina uprchlíků z Úvalů. Ti si s sebou do pevnosti přinesli velkou zásobu potravin.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání pevnosti.", "content": "Před půlnocí dorazila do Helmova žlebu Sarumanova vojska. Rohirové bránící Helmův val byli pod tlakem útočníků donuceni ustoupit k pevnosti. Útok Sarumanových skřetů a Uruk-hai na Hlásku začal spolu s lijákem krátce po půlnoci. Útočníci se valili proti Žlebové zdi, nejmohutnější skřeti a divocí lidé z Vrchoviny pak zaútočili po můstku proti bráně pevnosti. Aragorn spolu s Éomerem vedli proti útočníkům několik výpadů. Při jednom z nich zachránil Éomera trpaslík Gimli. Skřetům se za zeď podařilo poprvé proniknout stokou, kterou pod zdí protékal Žlebový potok. Dík Gimlimu a Gamlingovým mužům se útočníky podařilo zahnat a tunel pod zdí bezpečně přehradit. Zeď, uzavírající údolí, se však nepříteli podařilo prolomil vyhozením její části výbušninou umístěnou ve stoce.", "section_level": 2}, {"title": "Příjezd rohanských posil.", "content": "Po průlomu se přeživší Rohirové stáhli do samotné pevnosti nebo ustoupili do jeskyní. Aragorn s Legolasem byli zatlačeni do citadely. Gimli a Éomer se probili k jeskyním. Za svítání, právě když se skřetům podařilo prolomit hlavní bránu pevnosti, vyrazil král spolu s Aragornem a muži své družiny za dunícího zvuku Helmova rohu do protiútoku. Právě tehdy dorazily do Helmova žlebu rohanské oddíly vedené Erkenbrandem a Gandalfem. Na pomoc Rohanským přišli díky Gandalfovi také huorni, národ podobný stromům, kteří údolí přehradili jako hustý les po celé jeho šířce. Rohirové obrátili náhle obklíčené skřety na útěk. Ti, kteří nebyli pobyti byli Rohanskými zahnáni mezi huorny. Z tohoto živého lesa se však žádný ze skřetů nevrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "V bitvě byla zničena celá Sarumanova armáda Skurut-hai určená k ovládnutí Rohanu. Boj u Hlásky nepřežil jediný skřet. Mnoho Vrchovců se vzdalo vítězům, kteří je před propuštěním využili k nápravě škod. Padlí Rohirové byli po boji pohřběni uprostřed bitevního pole ve dvou mohylách. Těla nepřátel byla navršena na velikou hromadu. Lidé věřili, že pobité skřety před svým odchodem kamením zasypali huorni. Na tomto kamenitém kopci nerostla tráva a Rohirové mu říkali Smrtný vrch. Ihned po bitvě zamířili Gandalf, král Théoden, Éomer, Aragorn, Gimli a Legolas doprovázeni dvaceti královými muži k Železnému pasu. Díky vítězství v bitvě u Hlásky a zničení Železného pasu byl Saruman poražen. Rohanské vojsko proto následně mohlo pomoci Gondoru napadenému Sauronovým vojskem.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Film Petera Jacksona.", "content": "Bitva tvoří jednu z hlavních dějových linií filmu Petera Jacksona \"\". Na rozdíl od knižní předlohy zde třem stovkám obležených Rohirů přicházejí ještě před bojem na pomoc elfí lučištníci z Lothlórienu vedení Haldirem, který v bitvě umírá. Ve filmu navíc rohanské jízdní posily přivádí spolu s Gandalfem králův vyhnaný synovec Éomer, místo vynechané postavy Erkenbranda.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva u Hlásky známá též jako bitva o Helmův žleb je významnou bitvou války o Prsten odehrávající se ve druhém dílu fantasy trilogie \"Pán prstenů\" J. R. R. Tolkiena. V tomto boji se střetly Sarumanovy oddíly s Rohiry vedenými králem Théodenem. Rohirům se proti přesile podařilo ubránit pevnost Hlásku přehrazující skalní údolí Helmův žleb a celou Sarumanovu invazní armádu rozprášit. ", "tgt_summary": null, "id": 171382} {"src_title": "Dobrovíz", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka pochází z roku 1238. Tehdy ves získal klášter na Zderaze darem od Všebora z Hrabišic. Skutečný vznik vesnice se ale předpokládá již v období raného středověku. Během husitských válek byla Dobrovíz roku 1422 zabrána Pražany, v následujícím období patřila pražským měšťanům. Od 15. prosince 1436 se s posvěcením císaře Zikmunda dostal Dobrovíz do rukou Tvocha z Nedvídkova. Roku 1447 obec připadla Jindřichu Libštejskému z Kolovrat, který ji připojil ke statku Buštěhrad. Během konfiskací počátkem třicetileté války (roku 1620) Kolovratové o Dobrovíz přišli. V roce 1645 byla obec připojena se statkem Středokluky k Tuchoměřicím, majetku jezuitského semináře sv. Václava a Klimenta. Na tváři Dobrovíze se třicetiletá válka dost podepsala: 8 z 12 tehdejších usedlostí zůstalo opuštěných. Navíc byla zplundrována od té doby neexistující osada Vervenice (stála v místě dnešních božích muk a větrolamu směrem k letišti). Od dob pobělohorských až o nedávné minulosti ale byla Dobrovíz nejbohatší obcí z panství Středokluky, především díky půdě. Např. v roce 1713 bylo dle očité visitace v Dobrovízi vlastněno 53 koní, 23 volů, 50 krav, 29 jalovic, 175 ovcí, 29 prasat. Jezuitům ves patřila až do 1773, kdy byli jakožto řád zrušeni. Údolím mezi Dobrovízí a Hostouní podle pověsti táhla pruská armáda v roce 1866. V padesátých letech 20. století se v těsném okolí obce rozoraly meze a vysázely větrolamy. Rozšířením ruzyňského letiště přišla Dobrovíz o přirozené dopravní spojení na východ (Ruzyně) a jihovýchod (Hostivice).", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Dobrovíz \"(719 obyvatel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 bednáři, obchod s dobytkem, galanterie, elektromláticí společnost, paromláticí společnost, 3 hostince, kolář, kovář, krejčí, mlýn, obuvník, pekař, porodní asistentka, 19 rolníků, 2 řezníci, 2 sdaři, 3 obchody se smíšeným zbožím, stavební družstvo Svépomoc, švadlena, trafika, truhlář, zahradník, zámečník.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Po devadesátých letech a začátku 21. století, kdy byla do Dobrovíze zavedena voda, kanalizace a plyn dochází k pomalé regeneraci vzhledu obce (především historické jádro) a jejímu rozvoji v rezidenční i industriální oblasti (projekt Cargoport nedaleko sjezdu z dokončené D6).", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Podél západního okraje vesnice protéká Dobrovízský potok, jehož koryto a břehy jsou chráněné jako přírodní památka Zákolanský potok.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel je uváděn za Dobrovíz podle výsledků sčítání lidu včetně místních části, které k nim v konkrétní době patří. Je patrné, že stejně jako v jiných menších obcích Česka počet obyvatel v posledních letech roste. V celé dobrovízké aglomeraci nicméně žije necelých 1 tisíce obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Na podzim 2013 si Dobrovíz vzhledem k její strategické poloze vybrala společnost Amazon.com pro stavbu dvou skladů (jednoho návratového a jednoho distribučního centra) v České republice (distribuční centrum mělo stát původně u Brna). Distribuční centrum plánovala otevřít v roce 2014 a celkem v Česku zaměstnat až 10 000 lidí. Někteří obyvatelé Dobrovíze (i okolních obcí) ale proti otevření centra protestovali – nelíbil se jim průjezd 450 kamionů denně, rapidní zhoršení životního prostředí, trvalé narušení památkové zóny a v poslední řadě to, že se o tom dozvěděli až z médií. Dne 6. prosince 2013 obyvatelé hlasovali a vyslovili se proti. Developerská společnost Panatonni, která měla halu vybudovat, chtěla v případě definitivního zrušení stavby náhradu škody. Projekt byl nakonec úspěšně dokončen a sklad zahájil svůj provoz v roce 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V obci je od roku 1995 vyhlášena vesnická památková rezervace (soubor lidové architektury). Dále se zde nachází:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2016", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Dobrovíz se nachází v okrese Praha-západ, kraj Středočeský, asi šestnáct kilometrů západně od centra Prahy a 5 km severozápadně od Hostivice. Žije zde obyvatel. Součástí obce je též samota Žákův Mlýn.", "tgt_summary": null, "id": 1785791} {"src_title": "Radim (okres Jičín)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název obce Radim vznikl z osobního jména a původně znamenal Radimův dvůr. Dá se usuzovat, že Radim byla rodištěm vladyků z Radimi, kteří jsou zde připomínáni v pramenech ze 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Obec leží v mírně teplé oblasti s mírně vlhkou, mírnou zimou. Průměrná roční teplota je 7–8 °C, průměrné roční srážky činí 500 – 700 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Známky nejstaršího osídlení v blízkém okolí Radimi sahají až do mladší doby kamenné, kdy se v tomto kraji objevují první zemědělci. Zhruba v místě dnešní hranice katastrů obcí Radimi a Soběrazi, na východním soběrazském svahu, se rozkládala osada kultury vypíchané keramiky, jak to dokládají četné archeologické nálezy zlomků keramiky a kamenných nástrojů. Další doklady osídlení území jsou však až z mladší doby bronzové, z období lužické kultury lidu popelnicových polí. Na přelomu 19. a 20. století bylo na jižním okraji obce Lháň objeveno rozsáhlé pohřebiště 116 žárových hrobů, které patří k největším pohřebištím lužické kultury ve východních Čechách. Teprve koncem 20. století bylo o 500 m níže, v blízkosti lokality zvané „Na Sádkách“, objeveno sídliště, které se nejspíš přímo vztahuje ke lháňskému pohřebišti. První písemná zmínka o obci, kdy dolní část vsi vlastnil Zdeněk z Radimi a horní část držel Půta z Turgova společně s panstvím Bradlec, pochází z roku 1360. Z téhož roku pochází záznam, že Půta z Turgova a Zdeněk z Radimi společně uplatnili patronátní právo k radimskému kostelu. Koncem 14. století (údajně od roku 1393) – byla horní část Radimi součástí kumburského panství, které vlastnili Vartemberkové. V roce 1406 Jan Kumburský z Vartemberka musel pro dluhy prodat panství a zůstala mu jen horní část Radimi s dvorem, kde se usadil a žil zde až do své smrti v roce 1410. Po jeho smrti ji získal Mikuláš z Úlibic, který ji připojil k úlibickému statku. Dále není historie vsi známa, kromě záznamu, že v roce 1448 Václav z Radimi pomáhal Jiřímu z Poděbrad při dobývání Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a novověk.", "content": "Roku 1533, v souvislosti s velkými majetkovými převody se, po více než 100 letech, vrací ves Radim do zaznamenané historie. V té době byla již celá ves součástí kumburského panství, které vlastnili v tomto období Trčkové z Lípy. Ti také nejspíše v druhé polovině 16. století založili v Radimi tvrz, kde při pobytu na svém panství, mohli, kromě Jičína, přebývat. V roce 1607 Jan Rudolf Trčka prodal celé kumburské zboží Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic. Ten ze zakoupených a zděděných majetků vytvořil rozsáhlé dominium, k němuž patřila také Radim a vsi v jejím okolí – Soběraz, Lháň, Tužín, Dřevěnice a Studeňany. V souvislosti s Radimí je již zmiňována „tvrz s dvorem poplužním a kovárnou“. Po bitvě na Bílé hoře získal celou polovinu zkonfiskovaného majetku Smiřických jejich příbuzný Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Ještě před definitivním rozhodnutím ohledně dědictví, na jaře roku 1621 pozval kartuziány z Olomouce, aby na jeho panství založili klášter. Prozatímně je ubytoval v radimské tvrzi a vybavil je náležitými prostředky k obživě a pobytu. Do roku 1623 vytvořil Valdštejn ze svých, obratně získaných majetků, rozsáhlé frýdlantské dominium se sídelním městem Jičínem. Roku 1625 se vévoda Albrecht rozhodl převézt ze Štípy na Moravě ostatky své první manželky Lukrécie Nekšovny z Landeka a do vybudování kláštera ve Valdicích je nechal prozatímně uložit v chóru radimského kostela. Druhá Valdštejnova manželka Isabella Kateřina z Harrachu porodila 22. listopadu 1627 syna Albrechta Karla. Koncem téhož roku, na počest této radostné události, předal vévoda kartuziánům zakládací listinu valdického kláštera, nazvaného podle blízké obory Valdická kartouza (Carthusia Waldicensis). K materiálnímu zabezpečení 12 mnichů, převora a hospodářského správce kláštera byla vyčleněna tvrz Radim s dvěma poplužními dvory, z nichž jeden byl v Radimi a druhý u Robous, a 12 vesnicemi s veškerým příslušenstvím. 13. ledna 1628 zemřel Valdštejnův syn Albrecht Karel v necelých dvou měsících věku a traduje se, že byl dočasně pohřben vedle Valdštejnovy první manželky v původním radimském kostele. V roce 1632 kartuziáni přesídlili z radimské tvrze do valdického kláštera a tam též přenesli ostatky Valdštejnovy první manželky a syna. Když byl v roce 1634 zavražděn vévoda Albrecht z Valdštejna, frýdlantské vévodství bylo zrušeno, majetek zkonfiskován a přidělen příslušníkům šlechty, většinou cizího původu. Celou oblast severovýchodních Čech zasáhlo naplno rabování a drancování vojsk, bojujících o moc během třicetileté války. Po skončení třicetileté války se valdičtí kartuziáni pustili do obnovy kláštera a jeho hospodářského zázemí. Radimskou tvrz přestavěli na zámek a rozvíjeli i další stavební aktivity. V roce 1765 byla ustavena samostatná radimská farnost. Po zrušení valdického kláštera v roce 1781, přešla Radim pod správu Náboženského fondu. Radimská farnost získala řadu cenných předmětů ze zrušeného kláštera ve Valdicích a v roce 1784 podepsáním \"smlouvy o převzetí pozemků poddanými panství radimského\" na místním zámku se změnily hospodářské poměry obce. Změna nastala v roce 1824, kdy ve veřejné dražbě koupil panství Radim a Pecka a statky Choteč, Sobčice a Vojice, kníže Ferdinand z Trauttmansdorffu. Získané majetky spojil se svým kumbursko–úlibickým panstvím a obnovil tak opět rozsáhlé dominium. Za první světové války, v roce 1915, pobývalo v Radimi asi 20 polských židovských uprchlíků z Haliče, kteří byli ubytováni na zámku a v hostinci „Na Poště“. Panství Kumburk-Radim bylo v první etapě pozemkové reformy dáno v roce 1921 do záboru, přičemž velkostatek „Kumburg” s Lužany; velkostatek „Oulibice” s Robousy (bez Obory) podléhaly konfiskaci do 50%, Kovač-Konecchlumí též do 50%, dvůr Oulibice do 50% a u Zebína se jednalo o 36 ha; velkostatek Týn Horšův měl být konfiskován celý. Státní pozemkový úřad (přídělový komisař v Jičíně) vyhlásil na velkostatku Kumburk-Radim v majetku Karla z Trautmannsdorfu ve lhůtě od 1. července do 10. července 1923 přídělové řízení k prodeji (popřípadě pachtu) zbytkových statků Robousy (asi 62 ha), Lužany (asi 30 ha) a Konecchlumí (asi 36 ha). Zbytkový statek Lužany o rozloze 29 ha byl prodán za přídělovou cenu 200.000,- Kč (majitel Ziebiger Vilém), zbytkový statek Robousy o rozloze 62 ha za př. cenu 430 000,- Kč (majitel Viška Ferdinand) a zbytkový statek Konecchlumí o rozloze 36 ha za př. cenu 220.000,- Kč (majitelka Vítková A.) V roce 1936 nový majitel zámku František Bílek nechal východní část zámku pro zchátralý stav zbořit, západní polovina byla definitivně srovnána se zemí v roce 1948 a z původního zámku se dochoval pouze neveliký klenutý sklep. Během druhé světové války, se někteří občané Radimi a okolí zúčastnili národního odboje. Když v únoru a březnu 1945 procházely Jičínskem transporty zajatců, které Němci evakuovali z Horního a Dolního Slezska před rychle postupující Rudou armádou, šla většina transportů přes Radim na Železnici, aby se vyhnuly městu Jičínu. Při silnici je pomníček ruského zajatce, který zde byl zastřelen, protože nebyl schopen jít dále. Poválečná historie Radimi byla obdobná s osudy jiných obcí na Jičínsku.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a popis obce.", "content": "Obec leží na okraji Českého ráje na úpatí lesnatých kopců, Kumburka, Bradlce, Tábora a Kozákova, táhnoucích se na severovýchodě od silnice na Novou Paku k severozápadu až k Jizeře. Na druhé straně silnice z Jičína do Turnova se táhne kratší, lesnatější hřeben, počínající u Jičína Brady, pokračující Prachovskými skalami, Troskami, Hrubou Skálou a končící u Turnova. Přes Radim teče potok Trnávka, pramenící v lesích nad osadou Podhájí, který se na jihozápadním okraji obce zvaném \"V Olšinách\" stéká se Lháňským potokem, směřuje dále přes Studeňany, protéká Dvoreckým rybníkem u Robous a vlévá se u Kacákovy Lhoty do Úlibického potoka, přítoku Cidliny. Okolí Radimi původně pokrývaly dubohabrové lesy, které, směrem k severu, přecházely v doubravy a bučiny. Od počátku 19. století je převažující dřevinou v okolních lesích smrk. Většina lesů byla ale postupně, vzhledem k dlouhotrvající zemědělské činnosti, vyklučena, vytěžena a přeměněna na pole, částečně i louky. Kromě Dvoreckého rybníka, který se nachází na nynější hranici katastrálních území Studeňany a Robousy, byly v nejbližším okolí Radimi ještě další tři rybníky, které však byly postupně vysušeny a přeměněny na pole nebo louky. V roce 1961 byl na horním toku potoka Trnávky vybudován rybník Bonda, známý více pod jménem „Radimák“. Potok napájí požární nádrž v Radimi a v roce 1980 došlo k jeho zatrubnění při průtoku obcí. Další větší vodní plochou v okolí je rybník Hlíza v Dřevěnici. Radim je svým půdorysným uspořádáním „návesní vsí“ typickou pro řadu regionů východních Čech. Nejstarší zástavba byla dřevěná. K roubení obydlí se používalo hlavně borové, jedlové, ale i dubové dřevo. Roubené domy bývaly často i v 18. století, budovány bez základů. Stěny roubených stavení se dokončovaly jílovou omazávkou s řezanou slámou. Proti nepříznivým vlivům počasí, byly trámy napouštěny hovězí krví, případně lojem nebo lněným olejem. Spáry a čela trámů se bílily. Roubená stavení často doplňovaly stavební prvky z pískovce. Štítové lomenice byly ozdobně vyřezávané nebo vyskládané z polí různě kladeného dřeva. Na pokrytí střech se používaly došky ze žitné slámy, výstavnější domy se pokrývaly šindelem.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Složení obyvatel.", "content": "Podle berní ruly bylo roku 1654 v Radimi 7 sedláků, 5 chalupníků a 4 domkáři, ve Lháni byli 4 sedláci. Jak uvádí tereziánský katastr, bylo v Radimi roku 1756 celkem 37 hospodářů, ve Lháni 5. V roce 1961 bylo v obci evidováno 518 obyvatel, v roce 1980 žilo v obci 372 osob a v roce 2006 zde žilo 381 osob. Podle statistiky ze sčítání lidu v České republice v roce 2001, žilo v Radimi trvale celkem 362 osob, z toho 181 žen. K české národnosti se hlásilo 348 osob, 4 ke slovenské, 2 k německé a 2 k ukrajinské. 6 osob svoji národnost zřejmě neuvedlo. Ke dni 31. prosince 2010 zde bylo evidováno 342 bydlících obyvatel, z toho 187 žen.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Jak bylo v minulosti běžné, bylo i na radimském panství vysoké procento věřících obyvatel. Až na nepatrné výjimky se hlásili k římskokatolické církvi; v průběhu historie žily na panství 1 až 4 židovské rodiny. Náboženský život v obci závisel na tom, pod jakou správu spadala radimská farnost a zda úřadující farář bydlel v Radimi, nebo tam dojížděl. V současnosti obec Radim spadá do římskokatolické farnosti Železnice jičínského vikariátu a královéhradecké diecéze. Zdejší kostel sv. Jiří, mučedníka je též farním kostelem, kam dojíždí farář ze Železnice. Podle údajů z roku 2001 bylo z 362 obyvatel Radimi 108 věřících, z toho 88 lidí se hlásilo k římskokatolické církvi, 10 k československé církvi husitské, 1 k českobratrské církvi evangelické a 1 k pravoslavné církvi; 225 osob bylo bez vyznání a 29 osob své vyznání neuvedlo.", "section_level": 2}, {"title": "Architektonicko–urbanistický vývoj obce.", "content": "První historicky doloženou stavbou na území Radimi byla tvrz, stojící proti původnímu dřevěnému kostelu sv. Jiří, mučedníka. Vybudovali ji pravděpodobně Trčkové z Lípy ve druhé polovině 16. století. Byla to podélná třípatrová kamenná budova, ke které náležel hospodářský dvůr. Kartuziáni, které přivedl do Radimi Albrecht z Valdštejna v roce 1621 a kteří zde pobývali 10 let, si ji upravili pro svoje potřeby. Prostory v budově přestavěli na kapli, sakristii, refektář, cely a další místnosti obvyklé pro klášter. Další stavební činnost kartuziánů v Radimi pokračovala po skončení třicetileté války, kdy měli již své hlavní sídlo ve Valdicích. V roce 1660 přestavěli původní tvrz, svoje první sídlo, na klášterní rezidenci ve stylu raného baroka, nazývanou později zámek, a dřevěným potrubím sem zavedli vodu z Podhájí. Budova zámku stávala u silnice, proti kostelu, a tvořilo ji jednopatrové podélné stavení, kryté sedlovou střechou, s velkými klenutými přízemními prostorami, které byly v dalších letech rozděleny příčkami. V některých prostorách měla později své třídy stará radimská škola. Budova zámku měla bohatou historii a kromě toho, že zde probíhalo vyučování, i nejrůznější využití (občasné sídlo vrchnosti, ubytování pro praktikanta Jana Pernera, pana nadlesního, tkalcovská dílna, ubytovna důchodců z velkostatku, hřebčín nebo ubytovna zajatců v 1. světové válce). Poslední majitel zámku, František Bílek z Valdic, začal v roce 1936 s jeho postupnou demolicí a stavební materiál odvážel do Valdic. Obec od něho zakoupila uvolněné pozemky a na jejich místě postavila v roce 1939 budovu kampeličky, ve které získal své trvalé sídlo i poštovní úřad. Nyní se zde nachází také knihovna a ordinace lékařů. Vedle této budovy byla později vystavěna prodejna smíšeného zboží a úřadovna se zázemím nynějšího Obecního úřadu. V letech 1708–1709 byl na místě původního dřevěného kostela sv. Jiří, mučedníka, postaven nový barokní kostel stejného jména. Tato jednolodní chrámová stavba je orientovaná v ose východ–západ. Západní průčelí s hlavním vchodem tvoří hranolovitá kostelní věž, zakončená kupolí s věžičkou a křížem. Pod kupolí jsou umístěny věžní hodiny. Později byla na východní straně kostela přistavěna sakristie a na střechu kostela umístěna další věžička. U kostela se nacházel hřbitov, který časem přestal svou kapacitou postačovat a byl zrušen. V roce 1791 byl zřízen hřbitov za vsí směrem na Lháň, kde se pak říkalo „Na zadním hřbitově“. Později byl též zrušen a v roce 1892 byl založen stávající hřbitov u silnice na Dřevěnici. U kostela, po pravé straně, zůstal pouze jeden hrob s kamenným náhrobkem a křížem. Je v něm pohřben jeden z nejváženějších mužů v historii Radimi P. Jan Tobiášek. Kartuziání postavili též za kostelem na křižovatce silnic do Dřevěnice a do Tužína kamenný hostinec, později zvaný „U Růže“, který měl ve štítu písmena CW (Carthusia Waldicensis), neboli Valdická kartouza s letopočtem 1729. Tento hostinec se zachoval do současnosti; o jeho důkladnou rekonstrukci v roce 1994 se zasloužil Jaroslav Janda z Újezdce, který zde byl do roku 2007 hostinským. Hostinci se pak říkalo \"U Jandů\". Další, dřevěný kartuziánský hostinec ve Studeňanech z roku 1767 se nedochoval. Druhý, zachovalý, hostinec stál na křižovatce silnic do Soběrazi a do Lháně a v něm sídlil nějakou dobu i poštovní úřad, později kanceláře a provozovna zemědělského družstva. Ještě dlouho se zde říkalo „Na Poště“. V roce 2009 byla budova přestavěna na moderní bytový dům a tato lokalita se nyní nazývá „Hrad“. První farář samostatné radimské farnosti Karel Viktorin Gottmann, rodák z Prahy, vystavěl ve druhé polovině 18. století, při cestě vedle kostela, krásnou barokní faru s mansardovou střechou pokrytou šindelem. Od roku 1930 byla radimská farnost spravována ze Železnice, neobývaná fara chátrala a v letech 1959–1960 byla zbourána. Na místě fary je nyní obecní park se stromy a lavičkami. Stará škola byla vystavěna roku 1784 za kostelem v místě, kde se říká „U Křížku“. Jedná se o přízemní roubené stavení, na podezdívce z pískovcových kvádrů, zbudované v mírně svažitém terénu. Štítová lomenice je tvořena z protilehle vyskládaných ploch a zdobena vyřezávanou římsou. Je to nejstarší, dosud obývané stavení v obci. V roce 1819 byla poblíž zadního hřbitova směrem na Lháň postavena obecní kovárna. Nová škola byla vystavěna v roce 1891 stavitelem Křenovským, na zakoupeném pozemku, patřícím původně k hostinci „U Růže“, podle silnice na Dřevěnici. Prostorná patrová budova prošla od té doby řadou rekonstrukcí, kdy byla pořízena nová okna a omítka (1965), přistavěno hygienické zařízení a tělocvična (1970), další přístavbou vznikla v přízemí kuchyň a jídelna (1978). Změnou vnitřních dispozic se získala velká místnost pro mateřskou školu. Bylo vybudováno další hygienické zařízení, šatny a nový vchod do školy. V roce 2006 byla kancelář ředitele školy a kabinet přeměněny na byty pro učitele. V současně době je v budově, kromě učitelských bytů, základní škola nižšího stupně (1.–5. ročník) a mateřská škola. Ke škole patří velké sportovní hřiště s klubovnou (TJ Sokol Radim). V roce 2000 byla u školy vybudována sportovní hala 13 x 11 m včetně šaten a sociálního zařízení. K radikální přeměně centra obce došlo v roce 1987, kdy na místě zbořeného stavení čp. 18, tzv. „Kalouskovo“, kde do té doby sídlilo zdravotní středisko, byly postaveny obytné okály.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Obyvatelé radimského panství se vedle zemědělství živili též předením. Podle záznamů z roku 1777, kdy se oddělovaly cechy řemeslníků od peckovského panství, je zřejmé jaká řemesla se zde provozovala. Byl to cech krejčí, cech mlynářů a pekařů a cech osmi řemesel (kováři, zámečníci, truhláři, tesaři, bednáři, sklenáři, kameníci a mistři zedničtí). Většina řemeslníků musela své příjmy doplňovat ze zemědělství. V roce 1840 zřídil vídeňský Žid Ignác Leopold Lieben na zámku tkalcovskou dílnu, které se říkalo „fabrika“; vyráběly se zde látky, především atlas a kaliko. Zaměstnával tam 70 lidí a kromě toho pracovali pro dílnu tkalci skoro v každém domě v nejbližším okolí. I ti si přivydělávali na živobytí zemědělstvím. Podle statistiky z let 1833 až 1834 byla půda na statku Radim středně úrodná a pěstovaly se zde všechny druhy obilí, len a další kulturní plodiny. Ovocné stromy (jabloně, hrušně, švestky, třešně) byly vysazovány i ve volné přírodě. Z hospodářských zvířat se kromě skotu, chovali koně a ovce, z domácích zvířat pak hlavně husy, prasata, ale i slepice, králíci a kozy. Rozšířené bylo též včelařství. Z řemesel byli nejvíce zastoupeni tkalci plátna (pláteníci), mlynáři, kováři, pekaři a krejčí. Byli zde i 2 zubaři a 15 porodních asistentek. V roce 1870 byl v Radimi zřízen poštovní úřad; přes Radim vedly dvě říšské (císařské) silnice, jedna z Jičína přes Novou Paku až do Slezska, druhá přes Hořice a Hradec Králové na Moravu. V roce 1907 byl založen Spořitelní a záložní spolek tzv. „kampelička“; zakládajících členů bylo 36. V letech 1926–1927 proběhla elektrifikace Radimi a Lháně. V roce 1928 začal jezdit přes obec první autobus provozovatele Josefa Faikuse, na trase Mlázovice – Jičín. Po roce 1948 hospodařily v Radimi nejprve dvě JZD (II. a III. typu), která se v roce 1964 sloučila v JZD Radim. Do družstva vstoupili na tři až čtyři výjimky všichni vlastníci půdy. Ve Lháni byl na pozemcích p. Bímy zřízen státní statek. V roce 1965 byl ve Studeňanech postaven velkokapacitní kravín, na jehož stavbě se podíleli i vojáci. Po roce 1989 byla půda navrácena původním majitelům. Přihlásilo se 38 restituentů, z nichž většina půdu pronajala Zemědělskému družstvu Radim, které vzniklo v roce 1992. Nyní ho nahradila Zemědělská společnost Radim se sídlem v Soběrazi. Dva zemědělci hospodaří se svými rodinami na soukromých farmách. V obci má svoji provozovnu Pila Radim – Jindra Fr., E.S.H. & F s.r.o. (výroba elektrotechniky) a EKO-AGRO-MONT s.r.o. Studeňany (služby pro zdemědělství a stavebnictví). Roku 2010 bylo v obci evidováno 85 podnikatelských subjektů; největší počet z nich podniká v oblasti obchodu, prodeje a oprav motorových vozidel a spotřebního zboží, zemědělství a stavebnictví. V témže roce byla celková výměra pozemků v katastru obce 1038 ha, z toho zemědělská půda činila 673 ha, orná půda 528 ha, lesní půda 264 ha, trvalé travní porosty 103 ha, vodní plochy 34 ha, zahrady 29 ha, ovocné sady 13 ha, zastavěné plochy 17 ha a ostatní plochy 50 ha. Radim leží na křižovatce silnic třetí třídy, které ji napojují severozápadním směrem přes Soběraz na silnici druhé třídy II/286 z Jičína přes Železnici do Lomnice nad Popelkou. V jihovýchodním směru je napojení přes Dřevěnici na silnici první třídy I/16 z Jičína do Nové Paky a směrem na Úlibice na silnici I/35 vedoucí přes Hořice do Hradce Králové. V obci je zastávka pravidelné autobusové linky Jičín – Železnice – Kyje a linky Jičín – Mlázovice – Lázně Bělohrad – Pecka provozovatele BusLine a.s., středisko Jičín. Nejbližší železniční zastávka je pojmenovaná Jičín–zastávka ležící ve Valdicích na trati číslo 041 spojující Hradec Králové s Turnovem.", "section_level": 1}, {"title": "Školství, kultura, sport.", "content": "Podle pamětníků a ústního podání z konce 18. století, sahá tradice školního vzdělávání v Radimi hluboko do historie. Učilo se údajně v hostinci a také v čp. 65, u Kneiflů. Mimo Radim a její dnešní části, byly svého času k radimské škole připojeny také vsi Zboží, Újezdec, Ploužnice a Žďár. Nějaký čas patřila školou k Radimi také Soběraz a Dolánky. V roce 1783 stoupl počet dětí na 150, takže se zdejší škola, tehdy již farní, mohla rozšířit na dvojtřídní. V roce 1784 byla postavena dřevěná školní budova na náklady vrchnosti, která k ní měla i patronátní právo. Postupem doby se z dvoutřídní stala trojtřídní a 1. září 1885 se radimská škola stala čtyřtřídní. Vyučování probíhalo tak, že jedna třída se učila ve škole a ostatní třídy měly vyučování na zámku, v místnostech k tomuto účelu vyčleněných. Tato situace si vyžádala stavbu nové školní budovy, která byla postavena v roce 1891 jako čtyřtřídní. Po první světové válce zde byly v provozu dvě třídy. Do jedné chodily tři postupové ročníky, do druhé zbývající dva, celkem 5 postupových ročníků. Další dvě místnosti ve škole sloužily jako tělocvična a kabinet. Po absolvování školy mohli žáci chodit do měšťanky, nebo, po složení příslušných zkoušek, navštěvovat střední školy, tedy reálku nebo gymnázium. Stejně jako školství má v Radimi tradici kultura i sport. Osobností, která se významným způsobem zasloužila o kulturní a společenský rozvoj obce byl P. Jan Tobiášek, který byl v Radimi farářem od roku 1856. Založil v obci ochotnický spolek, pořádal divadelní představení českých her, umělecké „besedy“ a jako hudebník i hudební akademie. Z výtěžku těchto akcí, sbírkami mezi obyvateli a vlastními úsporami se zasloužil o založení obecní i školní knihovny. Radim byla pro tyto kulturní aktivity vyhledávána mnoha návštěvníky z širokého okolí. V současnosti zajišťují společenský a kulturní život obyvatel v obci spolkové organizace TJ Sokol Radim, Sbor dobrovolných hasičů Radim, Zahrádkářské sdružení Radim u Jičína, Myslivecké sdružení Podhájí–Radim, Váchalův spolek studeňanský, který pořádá ve Studeňanech výstavy a setkání malířů a výtvarníků a také místní knihovna s internetem. V hostinci „U Růže“ pořádají obecní spolky tradiční plesy, dětské karnevaly a taneční zábavy. V roce 1903 byl založena TJ Sokol Radim. Její členové se zúčastňovali všesokolských sletů, pořádali výlety a divadelní představení. V roce 1957 zahájil činnost oddíl stolního tenisu, který s přestávkami funguje dodnes a hraje stolní tenis na velmi dobré úrovni. Stejně tak místní volejbalový oddíl, založený v roce 1964, se zúčastňuje okresního turnaje s velmi dobrými výsledky. V roce 1973 se poprvé některé zápasy dřevěnických volejbalových turnajů hrály na hřišti v Radimi. Tato spolupráce a výpomoc při organizaci a průběhu významné celorepublikové akce s názvem Volejbalová Dřevěnice trvá dodnes. Kromě turnajů ve volejbale a stolním tenise pořádá TJ Sokol Radim také utkání v nohejbale, sáňkařské a lyžařské závody, turistické výlety, dětské dny a letní tábory. Ubytovací kapacity v rekreační oblasti Tužína zajišťuje Chata Tužín a Penzion Tužín.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Obec má 5 částí, které tvoří 4 katastrální území (Tužín a Podhájí tvoří jedno katastrální území). Zastupitelstvo je složeno ze 7 členů, od roku 2006 stojí v jeho čele starostka Zdeňka Brixová. Obec je členem Svazku obcí Brada a Místní akční skupiny Brána do Českého ráje. Je zde zřízen veřejný vodovod a v současné době v obci funguje poštovní úřad, knihovna s internetem, prodejna smíšeného zboží, pohostinství, mateřská a základní škola nižšího stupně se sportovní halou a hřištěm; do místní ordinace pravidelně dojíždí dětský a praktický lékař. V posledních letech se podařilo, za pomoci státních dotací, zrealizovat dvě větší investiční akce. Tou první byla výstavba nové sportovní haly na počátku tohoto století, která by měla být v dalších letech ještě prodloužena. Druhou akcí bylo vybudování 11 startovacích bytů vzniklých rekonstrukcí bývalého hostince „Na Poště“ v roce 2009. Tato lokalita se nyní nazývá „Hrad“.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Kartuziáni kromě zbudování velkých staveb zřejmě hmotně podpořili i vznik zdejších sochařských a kamenických děl. Z obou stran kostela svatého Jiří v Radimi jsou umístěny barokní pískovcové sochy biblických rodičů Panny Marie, svaté Anny a svatého Jáchyma, pocházející z 18. století. Socha sv. Anny stojí před vchodem do kostela, socha sv. Jáchyma se nachází u zadního traktu, poblíž sakristie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Radim se nachází v okrese Jičín, kraj Královéhradecký, zhruba 6 km severovýchodně od Jičína, na okraji Jičínské kotliny, v úrodné denudační sníženině (průměrná výška 300 m n. m.), která je otevřená v jižním a západním směru a zvolna se svažuje k jihu. Na severní straně tvoří dominantu vrchy Kumburk (642 m n. m.) a Bradlec (547 m n. m.) se zříceninami středověkých hradů; na západním obzoru se vypíná vrch Zebín (399 m n. m.) a Veliš (429 m n. m.), mezi kterými je v jihozápadním směru situováno okresní město Jičín. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": null, "id": 168368} {"src_title": "Březová (okres Sokolov)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle slovanského toponyma a rovněž původního oválného půdorysu návsi náležela ke starým sedlčanským osadám. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1353. V prameni z 25. listopadu 1353 jsou uvedeni bratři z Březové jako \"bruder die prezzerer\". Roku 1370 je zaznamenán tvar Preysa, roku 1492 tvar Presa. Ve šlikovském urbáři z roku 1525 se nacházejí podoby \"Presau\" a \"Bresau\". V první polovině 17. století se stala Březová součástí majetku Nosticů. V té době měla vesnice 15 popisných čísel a 81 obyvatel. V druhé polovině 19. století a počátkem 20. století se začalo v okolí Březové rozvíjet dolování hnědého uhlí. Roku 1939 byla nedaleko Březové zahájena otvírka nového uhelného lomu Silvestr, který byl v provozu více jak 40 let (těžba byla ukončena v roce 1981). V letech 1923 až 1925 byla vesnice elektrifikována a byl vybudován vodovod. Březová s okolními obcemi byla osvobozena jednotkami americké armády 7. května 1945. Poválečné období bylo v Březové i okolí složité. Po druhé světové válce došlo k odsunu německého obyvatelstva. V Březové zůstalo po odsunu jen šest rodin. Na území Slavkovského lesa (tehdy ještě Císařského lesa) došlo budování vojenského výcvikového újezdu. Vedení armády doporučovalo umístění nových cvičišť do pohraničí, kde se po odsunu německého obyvatelstva uvolnily vhodné prostory a dosídlení neprobíhalo příliš úspěšně. Už od počátku byla zpochybňována volba zabíraného území. První návrh zabíraného území obsahoval jména 40 obcí, které se zcela či zčásti octnou ve vojenském prostoru. Nejvíce jich bylo v okrese Sokolov. Mezi kritiky plánu patřilo i vedení sokolovských dolů, které argumentovalo nutností zachování obcí Březová a Kamenice jako zázemí pro horníky. Po složitých jednáních došlo k vyjmutí těchto obcí z vojenského prostoru. Po zrušení vojenského újezdu (1946 až 1954) se postupně v průběhu let několikrát měnil březovský katastr. Už v roce 1954 byly k Březové jako její části připojeny vesnice Kamenice a Lobzy a katastrální území zaniklé osady Paseka. K další integraci došlo roku 1960, kdy byla připojena vesnice Tisová. Toho roku získal dosavadní místní národní výbor právo používat označení městský národní výbor a Březová se stala městem. Katastrální rozlohou největší integrace byla provedena v roce 1976. Dosud samostatná obec Kostelní Bříza byla připojena k Březové i s řadou území a vesnic, kterými byly již zaniklé osady Bystřina, Krásná Lípa, Týmov, Ostrov, Smrkovec a Dolní a Horní Žitná. Rovněž částmi Březové se staly v roce 1976 vesnice Arnoltov a Rudolec spolu s již zaniklou osadou Studánka. Roku 1979 byl udělen městu znak, který byl v roce 1993 pozměněn. Tento znak nazýváme \"mluvící znak\", jehož březový list vyjadřuje název města, černá pata štítu připomíná těžbu uhlí. Roku 2001 získalo město prapor. Roku 1869 byla Březová osada obce Dolní Rychnov v okrese Falknov, roku 1880 osada obce Tisová, v letech 1890-1910 obec v okr. Falknov, v letech 1921-1930 obec v okrese Falknov nad Ohří, od roku 1950 obec v okrese Sokolov.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Březová se rozkládá u jižního okraje Slavkovského lesa, severní část města již v Sokolovské pánvi. Horninové podloží je tvořeno v jižní části žulami a pararulami, v severní části třetihorními sedimenty. Jižně od města se nad vesnicí Kamenicí zvedá \"Vrch u kaple\" (659 m), jihovýchodně na zaniklou osadou Paseka \"Pasecký vrch\" (743 m). Městem protéká potok Tisová (nazývaný též \"Březovský potok\"), který přitéká od Paseckého vrchu údolím podél silnice z Lobzů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Z malé zemědělské vesničky se postupně stávalo město. V letech 1948-1952 zde zahájily dolnorychnovské sklárny výstavbu domků pro rodiny svých zaměstnanců. Nové byty tak získalo 102 rodin. K 31. 12. 1952 již měla Březová 700 obyvatel. Ve výstavbě pokračovaly i sokolovské doly, tenkrát Hnědouhelné doly a briketárny v Sokolově, které museli zajistit ubytování pro horníky. Výrazně se totiž zvýšila těžba uhlí pro nově vznikající úpravárenský komplex s třídírnou uhlí a briketárnou a rovněž pro tehdy největší československou elektrárnu Tisovou, které musela ustoupit celá vesnice Tisová. Jejich první stavbou byl internát a domovy pracujících. Až do vybudování provizorní školy v budově internátu navštěvovaly děti školu v Dolním Rychnově. Teprve 31. srpna 1958 byla Březové slavnostně předána novostavba osmileté školy, která slouží svému účelu od 1. září 1958.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava a turistika.", "content": "Pravidelná místní autobusová doprava mezi Sokolovem a Březovou byla zavedena až roku 1952. Jižním okrajem mimo obytné území obce prochází dálnice D6 se silničním sjezdem do Březové a Tisové. V okolí Březové byly u zaniklých obcí a osad osazeny informační tabule na poznávacím okruhu \"Zaniklé obce Březovska\". Na trase o celkové délce 63,5 km, která je rozdělena na dvě části, je na informačních panelech prezentován historický vývoj okolních zaniklých sídel. Na panelech jsou rovněž mapy s vyznačením převážně zaniklých sídel. Texty jsou doplněny dobovými fotografiemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Březová () je město v okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Nachází se 3,5 km jižně od centra Sokolova. Žije zde obyvatel. Městem se stala Březová roku 1960.", "tgt_summary": null, "id": 2399138} {"src_title": "Olešnice (okres Semily)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Obec se nachází ve členitém terénu. Jsou zde dvě větší vesnice, jižně Olešnice a severně na náhorní plošině Pohoří. Roztroušená zástavba jižně od Pohoří se nazývá Roudný a severně od Pohoří je Podpohoří. Území obce na jihu spadá k říčce Žehrovce, na jejímž protilehlém břehu k Olešnici patří ještě osada Mlýnice (ta se nachází v blízkosti Skokov, které již patří k obci Žďár a Středočeskému kraji). Na východě s obcí sousedí turnovská část Mašov, obce Kacanovy a Vyskeř, na severu obec Modřišice, ze západní strany Všeň. V severní části území obce se nachází kopcovitý les s pískovcovými skalami, ze Všeně směrem k Valdštejnu tu prochází přes zříceninu Chlum-Kozlov turistická žlutě značená trasa, ze které odbočuje zelená značka směřující přes Pohoří kolem Olešnice ke Kacanovům. Po hřebeni Pohoří vede ze Všeně do Kacanov cyklistická trasa č. 4012, značená zeleným pásovým značením. Z Kacanov kolem jižního okraje vsi Olešnice přes Mlýnici a Žehrov vede modře značená cyklotrasa č. 4009. Přes Pohoří i Olešnici prochází serpentinami a oklikou silnice z Kacanov do Všeně. V Olešnici z ní odbočuje silnice na Vyskeř a z ní také silnička přes Mlýnici do Skokov a Žehrova. Ze silnic odbočuje několik cest do dalších míst. V Olešnici má zastávku autobusová linka z Turnova přes Všeň na Vyskeř. V letní sezóně sem v některých dnech zajíždí i linka turistického cyklobusu. Do Pohoří žádná autobusová linka nejezdí, od nejbližších zastávek autobusu je Pohoří vzdáleno necelé dva kilometry několika směry.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318, další pak z roku 1393.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel a domů.", "content": "Dle sčítání duší všeňského farního obvodu v roce 1723 žilo v Olešnici 122, na Pohoři 57 a v Mlýnici 12 obyvatel, celkem tedy 191 lidí na katastru současné Olešnice. V soupisu poddaných Hruboskalského panství v roce 1783 je uváděno v Olešnici a na Pohoři již 293 obyvatel. Další přehled je z dat ČSÚ počínaje rokem 1869.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Olešnice (zaujímá katastrální území Olešnice u Turnova) se nachází v okrese Semily v Libereckém kraji, v Českém ráji. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1511766} {"src_title": "Hemofilie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Známé osobnosti.", "content": "Nejznámější dědičná linie vznikla díky britské královně Viktorii. Než v roce 1901 zemřela, stačila osudové geny předat svému osmému potomku, synu Leopoldovi jehož dcera Alice se stala také přenašečkou. Ten trpěl častými krváceními a psalo se o nich i v britských odborných časopisech. Leopold zemřel na krvácení do mozku v jednatřiceti letech. Ještě osudovější bylo dědictví jejích dcer Alice a Beatrice, které rozšířily onemocnění do královských rodin Německa, Španělska a Ruska. Nejproslulejším se stal příběh ruské carské rodiny, kam zanesla poškozený gen německá princezna a vnučka královny Viktorie, Alix Hesensko-Darmstadtská (Alexandra Fjodorovna). S carem Mikulášem II. měli syna Alexeje, velmi těžkého hemofilika. Časté krvácivé projevy mu prakticky neumožňovaly normální život, byl neustále obklopen bodyguardy a ošetřovateli, žil ve skleníkovém prostředí. I to byl jeden z důvodů obrovského vlivu podvodného mnicha Grigorije Novika, zvaného Rasputin, na ruský dvůr. Byl totiž schopný hypnózou mladému careviči ulevit od bolesti, dokonce v některých případech i zastavit krvácení. Alexej se ruského trůnu nedočkal, s celou rodinou ho bolševici zastřelili v červnu 1918. V anglickém exilu zemřeli před druhou světovou válkou také synové královny Viktorie Evženie, vnučky královny Viktorie a Alfonse XIII. – dva španělští princové. Oba po banálních zraněních – jeden lehce havaroval autem do telefonní budky, druhý si přivodil také v autě lehkým nárazem na volant krvácení do hrudní dutiny. Hemofilií trpěl i Richard Burton, slavný britský herec šedesátých a sedmdesátých let, který se proslavil řadou filmových rolí a sňatkem s Elizabeth Taylorovou. Aby pomohl ostatním nemocným s touto vzácnou chorobou, založil se svou ženou fond, jenž nesl jeho jméno. Ve svých osmapadesáti letech pak herec zemřel na závažné krvácení do mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší známá zmínka o nezvyklém krvácení, po němž zemřel na následky banálního úrazu jakýsi chlapec, se objevuje v díle arabského lékaře v dnes španělské Cordobě Albukasise na přelomu 11. a 12. století. Podrobněji se už zabývá zvláštní nepravidelností zvýšené krvácivosti chlapců v některých rodinách židovský autor Moises Maimonides o sto let později. U něj se už objevuje zárodek úvah o dědičnosti. Povšiml si, že úkaz se projevil u synů jedné matky ve dvou různých manželstvích. První moderní pojednání sepsal a v roce 1803 publikoval městský lékař Philadelphie John Conrad Otto pod názvem „Zpráva o sklonu ke krvácivosti v některých rodinách.“ Zcela jasně už popsal základní rys: dědičnost a projev pouze u mužů. Vysledoval rodokmeny postižených rodin po mateřské linii zpět až do roku 1720. Udeřil tedy hřebík na hlavičku. Samotné slovo hemofilie se objevilo poprvé v roce 1828, kdy je použil švýcarský specialista Hopff působící na curyšské univerzitě. V minulém století výzkum hemofilie rychle akceleroval. Nejprve dva harvardští lékaři Patek a Taylor v roce 1937 zjistili, že vše ovlivňuje jistá součást krevní plazmy a nazvali ji Antihemofilický globulin. Sedm let nato položil v Buenos Aires Pavlosky základ pro rozlišení faktoru VIII a IX, tudíž dvou odlišných forem hemofilie. První pokus o léčbu popsal v časopise Lancet Samuel Lane v roce 1840. Zjistil, že pooperační hemofilické krvácení se zmírnilo po podání čerstvé krve. V první polovině padesátých let minulého století se začala využívat na základě objevů faktoru VIII už krevní plazma, užívala se dokonce i zvířecí. Roku 1965 izolovala Judith Poolová koncentrovaný faktor VIII a začal se používat kryoprecipitát. Proti plazmě podstatně zmenšil objem se stejnou účinností. Během deseti let vznikly lyofilizované koncentráty, které už bylo možné skladovat doma v běžné ledničce. Znovu mocně poklesl objem preparátu a účinnost se naopak zvýšila. Lyofilizované preparáty se skladují v běžných chladničkách a nemocní hemofilici si je v případě akutní potřeby sami intravenózně aplikují.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba hemofilie.", "content": "Základem léčby hemofilie je injekční aplikace koncentrátu srážecího faktoru, který v krvi osob s hemofilií chybí. U každého pacienta je léčba individuální v závislosti na závažnosti onemocnění a aktuální hladině srážecího faktoru v krvi. Injekční aplikaci je možné provádět v domácím prostředí. U dětí s těžkou formou hemofilie se přistupuje k profylaktické léčbě, kdy si malý pacient s hemofilií pravidelně aplikuje určité množství srážecího faktoru i v době, kdy nejsou patrné žádné známky krvácení. Profylaktická léčba pomáhá zamezit spontánnímu krvácení a chrání tak především před trvalým poškozením kloubů. Srážecí faktor se většinou aplikuje 2× až 3× týdně. U osob s hemofilií, které si pravidelně srážecí faktor neaplikují, může dojít ke spontánnímu krvácení (krvácivé epizodě). To se nejčastěji projeví silnou bolestí postiženého kloubu. Pak je důležité co nejdříve aplikovat dávku srážecího faktoru, aby se předešlo trvalému poškození kloubu. Proto je důležité mít doma koncentrát srážecího faktoru. Léčba krvácivé epizody dále pokračuje ve spolupráci s hematologickým centrem pod vedením specializovaného lékaře.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost v ČR.", "content": "V České republice je péče o hemofiliky na průměru EU. V republice je zřízeno celkem osm hemofilických center s komplexní léčbou. Vedoucím vědeckým, diagnostickým a terapeutickým pracovištěm je Ústav hematologie a krevní transfúze (ÚHKT) v Praze s mezinárodním renomé. Spotřeba léčebných derivátů je zhruba opět na úrovni průměru EU. Z finančních důvodů se užívají v drtivé většině preparáty vyrobené z plazmy, rekombinantní, jako ve vyspělých západních zemích, jen velmi zřídka a téměř výhradně u dětí. Rekombinanty zaručují, že nejsou infikovány žádným z dosud známých virů. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století postihla hemofilickou populaci, zejména v USA a západní Evropě, nákaza virem HIV, jímž byly v době neznalosti viru tehdejší krevní deriváty často kontaminovány. V České republice se užívaly téměř výhradně zdroje plazmy z tuzemských odběrů, proto se nakazilo jen 17 hemofiliků. Jiné je to s přenosem hepatitidy, zejména hepatitidy typu C. Proti ní očkování neexistuje a případy nákazou prostřednictvím aplikace léčebných derivátů, se vyskytly.Zájmy českých hemofiliků, jichž je zhruba 900, zastupuje Hemojunior a Český svaz hemofiliků. Jedná jejich jménem s příslušnými institucemi, vydává informační materiály s nejnovějšími poznatky, reprezentuje je na mezinárodním fóru a pořádá různé aktivity, především rekondiční pobyty pro děti i dospělé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hemofilie je geneticky podmíněné onemocnění projevující se poruchou srážlivosti krve, což se navenek projevuje chorobnou krvácivostí – krevními výrony do svalů či kloubů a omezenou schopností organismu zastavit krvácení. Chorobou se zabývá hematologie. ", "tgt_summary": null, "id": 375195} {"src_title": "Pálffyho palác", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a účel stavby.", "content": "Vznikl přebudováním dvou domů v letech 1714–1716 podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky pro hraběte Jana Josefa z Valdštejna, v jehož vlastnictví se domy ocitly v roce 1709. Palác později získali Fürstenberkové a v roce 1881 jej koupili Pálffyové z Erdödu. Dnes je jednou z budov Pražské konzervatoře a ve zdejším koncertním sále se konají absolventské koncerty jejích posluchačů.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Výrazné půdorysné zalomení průčelí souvisí se vznikem paláce spojením dvou domů na počátku 18. století. Průčelí je zajímavě výškově členěno vložením řady nízkých oken prvního patra (toto řešení badatelé nacházejí i na jiných stavbách projektovaných Kaňkou). Nepravidelné boční průčelí vzniklo improvizovanými úpravami po odbourání sousedního domu v polovině 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny a okolnosti.", "content": "V roce 1995 byl při úpravách v severních částech paláce v souvislosti s rozsáhlou rekonstrukcí palácových zahrad pod Pražským hradem objeven ve východní obvodové stěně úsek zdiva z drobnějších kvádrů s reliktem branky. Vzhledem k použité stavební technologii není zcela jasné, zda jde o relikt hradby z doby po novém vysazení Malé Strany v roce 1257, nebo o starší románské zdivo. Parcela paláce přiléhá k linii bývalé městské hradby z vnitřní strany (úseky základů zdi byly později zachyceny i pod nádvořím Valdštejnského paláce). Na severním konci paláce byl ve zdi také odhalen relikt nevelké brány s neprofilovaným ostěním, takže není jasné, zda tudy vedl starší vstup do opevněného města – v takovém případě by mohla trasa nynější Valdštejnské ulice vzniknout až později, kdy tu existovala Písecká brána (protože se tudy chodilo k osadě na Pískách v dolní části dnešního náměstíčka na Klárově). Starší domy byly zřejmě poničeny za husitských válek a znovu byly zasaženy při požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541. V letech 1580–92 došlo k významnější renesanční výstavbě. Dva dosud samostatné domy spojil teprve roku 1709 hrabě Jan Josef z Valdštejna, který pak provedl rozsáhlou barokní přestavbu. Z pozdějších dílčích oprav stojí za zmínku zřízení klasicistní kašny v nádvoří. V roce 1881 palác koupil Eduard Pálffy z Erdödu. Již roku 1902 prodal palác státu pro místodržitelský archiv a stanici jízdní policie.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1948.", "content": "Od roku 1950 budovu vlastnilo ministerstvo informací a později i kultury (mj. tu sídlila některá pracoviště památkového ústavu). Nyní zde sídlí jedna z poboček Pražské konzervatoře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pálffyho nebo Pálffyovský palác je klasicistní budova s přilehlou zahradou v ulici Valdštejnská na Malé Straně v Praze. Jedná se o jednu z budov v užívání Pražské konzervatoře.", "tgt_summary": null, "id": 1194632} {"src_title": "VarioLF", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po úspěšném prezentování nové vozové skříně VarCB3 (pro tramvaje T3R.EV a T3R.PV) vyvinuly společně firmy ČKD Pragoimex a Krnovské opravny a strojírny (KOS) nízkopodlažní variantu této skříně označenou jako \"VarCB3LF\" (LF = Low Floor = anglicky nízká podlaha), která je však přibližně o 1 m delší než skříně vozů T3, které má nahrazovat. Obdobně jako u vysokopodlažního typu lze na skříň tramvaje VarioLF přichytit různá čela. Některé vozy VarioLF (s označením LFR.E a LFR.S) jsou oficiálně vedeny jako modernizace starších vozů T3, i když s původními tramvajemi nemají fyzicky nic společného.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "VarioLF vychází z modelů: T3 (klasická tramvaj) → T3R.PLF (novostavba prodloužené verze předchozí tramvaje, má nízkopodlažní střed) → VarioLF (oproti předchozí verzi má mimo jiné nový design a odlišnou elektrickou výzbroj) Tramvaje vycházejí z typu Tatra T3R.EV. Střední část vozu je nově nízkopodlažní. Právě ta byla důvodem k prodloužení celé tramvaje (aby nízkopodlažní část měla rozumnou velikost). Na vozy byla dosazena nová čela dle návrhu Ing. arch. Františka Pelikána. Rovněž vozy obdržely polopantograf. Interiér i stanoviště řidiče je ve stylu posledních zmodernizovaných tramvají T3. Obdobně jako vozy Tatra T3R.EV obdržely tramvaje střídavou elektrickou výzbroj TV Europulse s asynchronními motory (typ VarioLF.E a VarioLFR.E). V roce 2010 byla do Plzně dodána první tramvaj s typovým označením VarioLFR.S, která je vybavena stejnosměrnou výzbrojí na bázi IGBT modulů od firmy Škoda Electric, konstrukčně vycházející z výzbroje tramvají Škoda 01T a Škoda 02T.", "section_level": 1}, {"title": "Dodávky.", "content": "Vozy VarioLF jsou vyráběny od roku 2004.", "section_level": 1}], "src_summary": "VarioLF je částečně nízkopodlažní tramvaj, vyráběná od roku 2004 českou Aliancí TW Team, tvořenou firmami KOS Krnov, Pragoimex a VKV Praha. ", "tgt_summary": null, "id": 886445} {"src_title": "Třebonice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Části Třebonic.", "content": "Jádro Třebonic, původní vesnice, patří k městské části Praha 13. K ní patří také dnes již osamělý kostelík zaniklé vsi s názvem Krteň a nedaleká osada Chaby s přilehlými obchodními centry IKEA, TESCO a Avion Shopping Park. Tato obchodní oblast je obvykle veřejností a v marketingových materiálech vnímaná jako součást Zličína, ačkoliv nepatří ani do katastrálního území Zličín, ani do území městské části Praha-Zličín. Od roku 2008 je budována na území Stodůlek i Třebonic západně od Jeremiášovy ulice, tedy západně od stanice metra Stodůlky, směrem k Chabům, Krtni a obchodnímu centru Zličín v Třebonicích, nová čtvrť Západní Město. Oblast betonárky SSŽ v jižní části Třebonic patří do městské části Praha-Řeporyje (správní obvod Praha 13) (sousedící objekt Skanska je již na katastrálním území Řeporyje). Část Třebonic severně od Rozvadovské spojky patří do městské části Praha-Zličín (správní obvod Praha 17) a Praha 13. V této části Třebonic se nachází stanice metra Zličín, Depo metra Zličín (kolejové větvení před halou ale opravdu patří do k. ú. Zličín), obchodní centra Metropole Zličín a Globus Zličín, Zličín Bussines Park, západní polovina objektu Siemens Kolejová vozidla a několik uliček s domky (U Zličína a Do Zahrádek).", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Patrně původ místního jména obdobný jako u názvu města Třeboň: „Třebonice“ = „ves lidí Třebonových“ od osobního jména „Třebon“. Etymologové předpokládají širokou rodinu osobních jmen začínající na Třeb- : „Třeboch“ (pro Třebechovice), „Třebek“ či „Třebec“ (od „Třebohost“ či „Třebobud“) pro Třebíč, „Třebid“ pro Třebíz, a „Třebon“ pro Třeboň. Existují však i výklady vycházející ze slovesa „tříbit“ - „kácet, mýtit, čistit les“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Třebonice se rozkládají 2 km severozápadně od Řeporyjí podél Dalejského potoka. První písemná památka je z roku 1279. Byly zde vykopány předměty kultury únětické z doby bronzové. V roce 1900 měly Třebonice 394 obyvatel a patřily do smíchovského okresu. V roce 1974, při připojení k Praze, měly Třebonice 109 domů a 58 dalších evidovaných staveb.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na návsi v Třebonicích je novogotická kaple z roku 1886. Kaple je osmiboká stavba se slepými okny, zakončená čtyřbokou věžičkou pro zvon. Ve vsi je také památník padlým v 1. světové válce, postavený v letech 1924–1925. Druhým kostelem na katastrálním území je kostel sv. Jana a Pavla v zaniklé vsi Krteň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třebonice () jsou katastrálním územím hlavního města Prahy v nejzápadnější části obvodu Praha 5. Ves Třebonice je doložená od 13. století, k Praze byla připojena v roce 1974. Do katastrálního území Třebonic patří i významné obchodní, průmyslové a dopravní centrum kolem stanice metra Zličín, obecně vnímané jako součást Zličína.", "tgt_summary": null, "id": 907165} {"src_title": "Themis", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Významy.", "content": "Podle Pelasgického mýtu o stvoření světa je dcerou Eurynomé a hada Ofióna. Spolu s Eurymedontem je jako každý z Titánů přidělena jedné z hvězdných mocností, v jejím případě to je Jupiter. Někdy bývá nazývána „druhou manželkou Diovou“, porodila mu Moiry – bohyně osudu a Hóry – bohyně ročních období. Stává při Diovi, když k výkonu soudcovské funkce zasedá na svůj trůn, spolu s ní i bohyně spravedlnosti Diké (bývá uváděna jako dcera Themidina, dokonce jsou i vzájemně zaměňovány). Bývá uváděna i jako matka matka Epimétheova, jiné zdroje označují za jeho matku Klymené. Otcem byl Titán Íapetos. Epimétheus se později stal manželem Pandóry, která přinesla lidem dary od bohů v Pandořině skříňce, plné trápení, běd a neštěstí. Themis je ztělesněním božského řádu, zákona a zvyku. Pokud je Themis přehlížena, Nemesis přináší jen spravedlivou a hněvivou odplatu. Themis není zlostná: Byla první, která nabídla Héře, rozrušené Diovými hrozbami, po návratu na Olymp pohár (Illias XV.88). Themis předsedá řádnému vztahu mezi mužem a ženou, základu správně zřízené rodiny (rodina byla považována za pilíř výchovy) a soudcové byli často nazýváni „themistopoloi“ (Themidini služebníci). Hérou byla oslovována jako „paní Themis“. Jméno Themis mohlo být také náhradou za Adrasteiu ve vyprávění o narození Dia na Krétě. Zřídila věštírnu v Delfách a byla zde orákulem. Podle jiné z legend přijala Themis věštírnu v Delfách od Gaii a později ji předala Foibé. Themis je někdy ztotožňována s Physis (personifikace přírody). Římským ekvivalentem jednoho aspektu řecké Themis, jako zosobnění božského zákonného práva, se stala Iustitia (v angličtině Justitia). Ta je zobrazována jako žena bez citu, se zavázanýma očima a držící váhy a roh hojnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Manželé/Děti.", "content": "S Diem", "section_level": 1}], "src_summary": "Themis (řecky \"Θέμις\", latinsky \"Themis\") je v řecké mytologii dcera boha nebe Úrana a bohyně země Gaie. Je bohyní zákonného pořádku mezi lidmi a v přírodě.", "tgt_summary": null, "id": 685754} {"src_title": "Úžice (okres Kutná Hora)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1284.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 1}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Úžice \"(355 obyvatel, katolický kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 4 obchody s dobytkem, družstvo pro rozvod elektrické energie v Úžicích, hospodářské strojní družstvo, 2 hostince, kovář, krejčí, 4 obuvníci, 12 rolníků, 2 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Úžice, trafika, 2 truhláři, družstvo pro zásobování vodou. V obci Čekanov \"(přísl. Talmberk, 207 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Úžic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 4 hostince, mlýn, obuvník, řezník, 2 obchody s lahvovým pivem, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 trafiky. Ve vsi Mělník \"(120 obyvatel, samostatná ves se později stala součástí Úžic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: hostinec, kolář, kovář, 5 rolníků. V obci Radvanice \"(přísl. Benátky, Nechyba, 408 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Úžic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 3 hostince, kolář, kovář, kožišník, lihovar, 7 rolníků, 2 obchody se smíšeným zbožím, 3 trafiky, truhlář, velkostatek, zahradnictví. V obci Smrk \"(přísl. Františkov, Chrastná, 421 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Úžic)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 2 hostince, kolář, obchod s koňmi, mlýn, rolník, sadař, 2 řezníci, 6 obchodů se smíšeným zbožím, trafika, truhlář.", "section_level": 2}, {"title": "Okolní obce.", "content": "V nejbližším okolí Úžic se nacházejí tyto vsi a obce (řazeny od severu podle směru hodinových ručiček):", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Úžice () se nachází v okrese Kutná Hora ve Středočeském kraji, asi 25 km jihozápadně od Kutné Hory a 5 km východně od města Sázava. Žije v ní obyvatel. Součástí obce jsou i vesnice Benátky, Čekanov, Františkov, Chrastná, Karlovice, Mělník, Nechyba, Radvanice a Smrk. Obcí protéká Úžický potok.", "tgt_summary": null, "id": 922637} {"src_title": "Bernd Rabehl", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis v kostce.", "content": "Narodil se v městečku Rathenow západně od Berlína. Roku 1960 začal studovat na Humboldtově univerzitě ve východním Berlíně agronomii (dva semestry), opustil však NDR ještě před stavbou zdi a začal studovat v Západním Berlíně sociologii a filosofii. Na Svobodné univerzitě se seznámil s Rudi Dutschkem, se kterým roku 1965 vstoupil do SDS, kde byl v letech 1967/68 činný ve spolkovém představenstvu. V této době také pomohl několika známým k útěku do západního Německa, a navíc v důsledku svých silně kritických spisů a názorů na NDR a tamní zřízení nesměl cestovat do a přes NDR včetně celého východního bloku. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století spolupracoval zprvu jako docent na Svobodné univerzitě v Berlíně, roku 1973 ukončuje svou disertaci. Několik let hostoval jako profesor na univerzitě Campina Grande v Brazílii. Dnes žije jako penzista a svobodný autor v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v APO.", "content": "Již roku 1965 vstoupil do SDS, kde se stal brzo jedním z významných teoretiků západoněmecké mimoparlamentní opozice APO (Außerparlamentarische Opposition). Začátkem sedmdesátých let 20. století byl členem redakční konference časopisu „ProKla“ – „Probleme des Klassenkampfes“ (\"Problémy třídního boje\"), tehdy snad nejznámějšího časopisu nedogmatické, protistalinistické západoněmecké levice, a je také členem vydavatelského kolektivu nakladatelství „Rotbuch“ (\"Rudá kniha\"), o kterém se dá říci totéž. Pro příslušníky takzvané \"generace 68\" se na Svobodné univerzitě v Berlíně stalo povinností navštívit alespoň jeden jeho seminář. V Berlíně učil na Sociologickém institutu, na Ústředním institutu pro sociálněvědecké bádání a na Institutu Otto Suhra (politologická fakulta). Z této doby pochází velká řada jeho prací o marxismu a dělnickém hnutí, kde pojmy jako samospráva, demokracie a svoboda myšlení hrají stěžejní roli.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika přistěhovalectví a spolupráce s identitárními organizacemi.", "content": "Koncem 80. let, přibližně po pádu východoněmeckého režimu, se zabýval dějinami SDS a reviduje některé názory, mimo jiné i o Rudi Dutschkem. Během 90. let je v jeho myšlení možno pozorovat jistý zvrat. V prosinci 1998 řečnil před buršáckým studentským sdružením Danubia (spolu s Horstem Mahlerem), nejen v levicových kruzích neslýchaný precendens. Varoval zde před nebezpečím kulturní nadvlády přistěhovalců, což by mohlo vést k úkazům občanské války a terorismu v západní společnosti. Tato řeč byla prostřednictvím Horsta Mahlera předána časopisu Junge Freiheit, kde vyšla podle tvrzení Bernda Rabehla bez jeho souhlasu (znění textu samotného však nepopíral a poté vícekrát do tohoto časopisu sám přispěl). V rozhovoru pro Deutsche Stimme poznamenal na adresu svých kritiků: „V posledním důsledku jsem svém dřívějšímu myšlení zůstal věren, pouze mezitím došlo k posunutí politických pozic. Co se dříve pokládalo za levicové, platí dnes jako pravicové“. V rozhovoru s radikálně pravicovým časopisem National Zeitung pak Rabehl své pozice označuje jako zcela typické pro bývalé aktivisty APO. Na rozdíl od inklinace bývalého advokáta Horsta Mahlera k neonacistickým tendencím vyvolal jeho zvrat o to více neporozumění a kritiky, protože býval počítán k předním hlavám a teoretikům studentského hnutí. Institut Otto Suhra se pokusil odvolat povolení k vyučování; to se ukázalo jako neproveditelné, proto se jej rozhodl nepověřovat vedením seminářů. Ztratil také místo docenta v odborové nadaci Hanse Böcklera a vystoupil z Německého odborového svazu DGB (vstoupil poté do Křesťanského odborového svazu CGB, ze kterého však byl roku 2005 vyloučen). Po roce 2005 vystoupil vícekrát na shromážděních neonacistické NPD. V roce 2009 se o něm vážně uvažovalo jako o společném kandidátovi NPD a DVU na spolkového prezidenta, dokonce dal stranám svůj předběžný příslib, ale ze strachu z politické perzekuce a mediálních kampaní proti své osobě z kandidatury nakonec couvl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernd Rabehl (* 30. července 1938 v Rathenowu) je německý sociolog a politolog. Patřil k nejznámějším představitelům západoněmeckého levicového svazu SDS, exponoval se význačně jako levicový profesor na berlínské Svobodné univerzitě a byl dlouho počítán k předním teoretikům studentského hnutí a tzv. nové levice v Německu. Jeho pozdější vývoj přiměl mnohé kritiky přirovnat jeho zvrat k neonacistickým názorům k obratu právníka Horsta Mahlera.", "tgt_summary": null, "id": 2449391} {"src_title": "Trolejbusová doprava v Banské Bystrici", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První projekty.", "content": "První projekt na zavedení trolejbusů ve městě se objevil mezi lety 1935 a 1937. Měly být vybudovány dvě tratě, z toho jedna měla vést výhledově až do Ružomberku. Předpokládalo se, že síť bude dlouhá celkem 8 km a že trolejbusy budou napájeny napětím 500 V po městě a 1000 V na meziměstských tratích. Přes náměstí měly trolejbusy jezdit beztrolejově, na pohon agregátem. Tento projekt nebyl městem přijat. Znovu se o trolejbusech začalo mluvit na konci 40. let. Tehdy existovala snaha propojit Banskou Bystricu se Sliačem a Zvolenem.", "section_level": 2}, {"title": "Realizace.", "content": "V dobách oživení elektrické trakce v 80. letech 20. století vypracovala projekt trolejbusové dopravy společnost Dopravoprojekt. Poprvé v Československu bylo použito napětí 750 V místo dosud obvyklých 600 V. Síť podle tohoto záměru nebyla dobudována, oproti plánům nezahrnuje největší sídliště Sásová, kde na vnějším městském okruhu již byly osazeny sloupy trakčního vedení. Banská Bystrica se stala po Bratislavě a Prešově třetím městem na Slovensku s trolejbusovou dopravou. Na konci roku 1988 probíhaly zkušební jízdy trolejbusů typů Škoda 14Tr a 15Tr na zkušebním okruhu kolem Sídliska. 24. srpna 1989 byl na, do té doby autobusové, lince č. 36, nově prodloužené k vozovně Kremnička, slavnostně zahájen trolejbusový provoz s cestujícími. Po zavedení dalších šesti trolejbusových linek byly linky MHD přečíslovány tak, že trolejbusové linky dostaly nejnižší čísla, autobusové linky čísla od 20 výše. Přestože od roku 1993 stát snížil dotace do MHD, pokračovala i nadále výstavba nových tratí pro trolejbusy (jen roku 1994 bylo vybudováno 2,3 km nových tratí: Internátna, Tulská - Moskovská, 2. stopa kolem Sídliska). Od 1. března 1994 byl zaveden nástup předními dveřmi, roku 2000 byly zrušeny síťové měsíční jízdenky. Od přelomu století se snižovaly výkony trolejbusové dopravy, rušeny byly i autobusové linky. Trolejbusovou dopravu původně zaváděl podnik ČSAD Banská Bystrica, š. p., který byl vlastníkem a provozovatelem trolejbusové sítě, provozovatelem trolejbusové dopravy a vlastníkem trolejbusů. Tento majetek a činnost v rámci transformace přešly na nový subjekt, SAD Banskobystrická dopravná spoločnosť a. s.. Tu v roce 2010 vlastní ČSAD Ostrava a Fond národního majetku. Roku 1996 město založilo vlastní akciovou společnost s názvem Mestská hromadná doprava Banská Bystrica, která od února 2007 byla přejmenována na nový název Dopravný podnik mesta Banská Bystrica (DPMBB). Město je dosud jejím stoprocentním vlastníkem. Tratě vybudované od roku 1993 a nově kupovaná vozidla byla vlastnictvím města a přešla do vlastnictví této městské společnosti. V roce 2005 tak SAD BDS vlastnila kolem 25 trolejbusů a starší trolejbusové tratě, MHDBB měla v majetku (kromě několika desítek autobusů) dva trolejbusy a novější trolejbusové tratě. Na přelomu let 2004/2005 byla dokončena nová krátká trať k hypermarketu Tesco, která od počátku byla v majetku MHDBB, dnes DPMBB.", "section_level": 2}, {"title": "Přerušení a obnovení provozu.", "content": "1. ledna 2006 začal banskobystrickou MHD provozovat na základě výběrového řízení, konaného v prosinci 2005 a vyhlášeného městem v souvislosti se zrušením státních dotací do MHD, a smlouvy uzavřené na dobu 6 let třetí subjekt: Slovenská autobusová doprava Zvolen a. s., která je provozovatelem asi 70 % regionálních linek v kraji. Nový dopravce začal zajišťovat MHD pouze prostřednictvím autobusových linek, takže provoz trolejbusů byl 31. prosince 2005 ukončen. Dopravce tuto změnu odůvodnil vysokou ekonomickou náročností trolejbusového systému a útlumem v oblasti produkce trakčních motorů trolejbusů, jiné zdroje uvádějí jako příčinu zastavení trolejbusové dopravy nedohodu nového dopravce s původním na podmínkách pronájmu sítě a vozidel. Díky většímu počtu vypravovaných autobusů se však kvalita dopravy mírně zvýšila. Zastánci trolejbusové dopravy z řad obyvatel a odborníků vyjádřili ostrý nesouhlas a uspořádali petici, kde sehnali tisíce podpisů za obnovu trolejbusového provozu. K změně politiky města došlo po komunálních volbách a nástupu primátora Saktora. Město pod jeho vedením započalo „studenou válku“ s dopravcem, jehož o rok dříve samo k provozování MHD vybralo, a začalo mu konkurovat souběžnými linkami vlastního dopravního podniku. V roce 2006 bylo kromě autobusových linek MHD provozovaných SAD Zvolen zavedeno i několik autobusových linek, které provozovala městská akciová společnost MHDBB, později DPMBB, která do té doby provozovala jen turistický vláček a speciální citybusové linky v centru města. Začátkem roku 2007 si MHDBB pronajala trolejbusová vozidla a tratě od SAD BDS a. s., 8. února 2007 uzavřelo město se svou akciovou společností smlouvu o provozování trolejbusové dopravy, v květnu 2007 získal DPMBB povolení k provozování trolejbusové dráhy a Banskobystrický kraj projednával jeho žádosti o licence k provozování trolejbusové dopravy. 10. listopadu 2007 Dopravný podnik mesta Banská Bystrica a. s. zahájil trolejbusovou dopravu na prvních dvou linkách: lince 3 mezi trolejbusovou vozovnou a Rooseveltovou nemocnicí a lince 5 (dříve 9) mezi hypermarketem Tesco a nemocnicí. 1. prosince 2007 byla obnovena linka 7, 15. prosince linky 2 a 4 (dříve 8) a od 29. prosince 2007 byly zprovozněny linky 1 a 6, čímž bylo dovršeno obnovení provozu na celé síti v původním rozsahu a linkovém vedení z roku 2005 (linky č. 8 a 9 byly přečíslovány na neobsazená čísla 4 a 5). 1. července 2009 byla zavedena nová linka č. 8 v trase Železničná stanica – Tulská. SAD Zvolen a. s. souběžně s trasami trolejbusových linek DPMBB provozovala až do září 2008 své vlastní autobusové linky s označením X1 až X9, a to pod hlavičkou příměstských linek č. 601451 – 601455. V roce 2008 se tak celková dotace města do MHD oproti předchozímu roku více než zdvojnásobila (z 1,5 na 3,72 milionu eur), v roce 2009 tento trend pokračoval. Odborné analýzy prokázaly, že provoz trolejbusů je téměř dvojnásobně dražší oproti nahrazení této dopravy autobusy. V roce 2009 pod vlivem ekonomické krize město prodloužilo smlouvu s SAD Zvolen a. s. do konce roku 2015 a přijalo efektivní plán dopravní obslužnosti. SAD Zvolen a. s. rovněž kapitálově vstoupila do ztrátového DPMBB, dosud stoprocentně vlastněného městem, a získalo v něm 49% podíl. Zaváděním moderních autobusů na plynový pohon ztrácí na síle i argument větší ekologické šetrnosti trolejbusů, definitivní zrušení trolejbusové dopravy je tedy pravděpodobné; v listopadu 2009 možnost ustoupení trolejbusové dopravy levnější a zároveň ekologické autobusové dopravě naznačil i primátor Saktor. 7. února 2010 bylo oznámeno, že DPMBB odkoupil 25 trolejbusů a trolejbusovou infrastrukturu od SAD Banskobystrická dopravná spoločnosť, a to asi za 2 miliony eur, což je asi 2,5 ročního nájemného 830 tisíc eur, které DPMBB platil za jejich užívání. Zároveň primátor Saktor oznámil, že už město nebude vůbec uvažovat o tom, že by trolejbusovou dopravu rušilo. Ještě v prosinci 2009 možnost útlumu připouštěl. Jednání o odkoupení majetku probíhala od listopadu 2008. Město jedná se SAD BDS a jeho vlastníky jedná i o odkoupení banskobystrického autobusového nádraží do svého vlastnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "Trolejbusovou dopravu v Banské Bystrici obstarávají pouze trolejbusy Škoda. Od roku 1989 byly dodány čtyři (respektive pět) typů. Standardních (krátkých) vozů typu Škoda 14Tr bylo zakoupeno celkem sedm. Kloubová vozidla zastupoval typ Škoda 15Tr (27 kusů) a jeho modernizovaná varianta 15TrM (2 trolejbusy). Nejnovější standardní nízkopodlažní trolejbusy 30Tr jsou zařazovány od roku 2011, kloubové nízkopodlažní trolejbusy 31Tr od roku 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Banská Bystrica je jedno z celkem pěti měst Slovenska, kde se nachází síť trolejbusové dopravy. Trolejbusovou dopravu zavedl státní podnik ČSAD Banská Bystrica v roce 1989, síť převzala nástupnická akciová společnost SAD Banskobystrická dopravná spoločnosť, která až do roku 2010 vlastnila větší podíl tratí i vozidel. V letech 2006–2007 byl provoz přerušen a od listopadu 2007 jej obnovila městem vlastněná akciová společnost Dopravný podnik mesta Banská Bystrica. Hlavní provozovatel MHD v Banské Bystrici, jímž je od roku 2006 Slovenská autobusová doprava Zvolen a. s., se v trolejbusové dopravě neangažuje.", "tgt_summary": null, "id": 1682769} {"src_title": "Teleri", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Putování.", "content": "Teleri byli na západ vedeni Elwëm a jeho bratrem Olwëm a při svém putování se mnohokrát rozdělili. K prvnímu velkému rozdělení došlo na březích Anduiny u Mlžných hor, kdy se od Teleri oddělil zástup Nandor vedený Lenwëm, který se vydal na jih údolím Anduiny. Teleri poté překročili Mlžné hory a pokračovali do Beleriandu, kde došlo k největšímu rozdělení. Když se utábořili ve velkém hvozdu za řekou Gelion jejich vůdce Elwë se ztratil v lese Nan Elmothu. Velká část Teleri odmítla pokračovat do Zemí Neumírajících a začala si říkat Eglath, Opuštění. Když se později král Elwë vrátil, z Eglath se stali Sindar, Šedí elfové. Zbytek Teleri pokračoval pod vedením Olwëho na západ na břeh Belegaeru, Velkého moře. Zde dlouho čekali na znamení Valar a převezení do Zemí Neumírajících. Mezitím je objevil Maia Ossë a naučil je mnoho o moři. Když za západu připlul Vala Ulmo, aby je na velkém ostrově přepravil do Amanu, část Teleri se rozhodla zůstat na pobřeží - nazývali se Falathrim, elfové z pobřeží, a jejich vůdcem byl Círdan. Pouť Teleri se naposledy přerušila, těsně před cílem, když se nad nimi pro jejich lásku k pobřeží slitoval Ulmo a ostrov zakotvil na dohled od břehů Amanu. Ostrov byl pojmenován Tol Eressëa a Teleri ho obývali po celý jeden věk. Ulmo je však po čase naučil stavět lodě a tak se Teleri konečně dostali do Zemí Neumírajících a spatřili světlo Dvou Stromů. Na březích Amanu pak založili Alqualondë, Labutí přístav.", "section_level": 1}, {"title": "Války.", "content": "Válek se Teleri nezúčastnili, přesto do nich byli dvakrát zataženi: Poprvé, když je Fëanor s vojskem Noldor požádal o vydání lodí, aby mohl do Středozemě pronásledovat Morgotha, Teleri mu je odmítli vydat, a Fëanor si je vzal násilím - tak došlo k prvnímu Zabíjení rodných. Podruhé, když se vojska Valinoru potřebovala přepravit do Středozemě a zastavit počínání Morgotha, Teleri jim lodě poskytli, ale v následné válce hněvu odmítli bojovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teleri byli třetím zástupem elfů z Tolkienova fantasy světa. Teleri se na začátku Druhého hvězdného věku vydali na Velkou pouť na západ do Zemí Neumírajících. Sami sebe nazývali Lindar, čili Pěvci, jméno Teleri, což znamená Poslední, dostali od Vanyar a Noldor, prvních dvou vojů, protože byli nejpočetnější a postupovali pomalu a mnozí z nich zůstali ve Středozemi a na západ nikdy nedošli.", "tgt_summary": null, "id": 376973} {"src_title": "Visby", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První osídlení sahá do doby kamenné. Kolem roku 900 se místo stalo obchodním centrem. První písemná zmínka pochází z roku 1203. Ve 12. století byla postavena katedrála ve Visby zasvěcená svaté Marii. Ve 13. století ji čekala přeměna do současné podoby. Stavba byla oficiálně otevřena roku 1225 biskupem z Linköpingu. Následující století vzniklo ve město několik dalších kostelů. Visby rozkvétalo především díky členství v Hanze. Ve 12. století nejspíše začaly práce na městských hradbách. Kolem roku 1300 byly přestavěny do aktuální výšky a získaly jejich charakteristické věže (ačkoliv některé byly postaveny až v 15. století). Hradby jsou dodnes z větší části neporušeny. V roce 1361 Gotland dobyl Valdemar IV. Dánský. 1800 místních obyvatel bylo zabito při obraně města. Valdemar strhl část hradeb, nachystal tři velké sudy od piva a vyhrožoval vydrancováním města, pokud nebudou naplněny stříbrem a zlatem. Radní splnili jeho požadavky tím, že obrali kostely o cennosti. Valdemar si tak mohl na seznam titulů připsat „Král gotlandský“. Jeho útok na Visby však uvrhl Dánsko do války s Hanzou. V letech 1391, 1394 a 1398 bylo město vydrancováno vitaliány, piráty, kteří se plavili v Baltském moři. Po obsazení Gotlandu Řádem německých rytířů však byli vitaliáni z Visby vyhnáni. V roce 1409 prodal velmistr Řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen ostrov Gotland královně Markétě I. Dánské a zajistil tak řádu mír s Kalmarskou unií. Roku 1411 nechal král Erik VII. Pomořanský ve městě postavit hrad Visborg, kde se na dvanáct let usadil. Za tuto dobu se Visby stalo hnízdem pirátů. V roce 1470 byl Visby zrušen status hanzovního města. V roce 1525 se visbijští kupci dostali do sporu s Lübeckem. Lübečané následně ve Visby spálili všechny kostely kromě katedrály. Jejich ruiny přetrvaly do dnešních dní. Po třísetleté nadvládě Dánů se v roce 1645 Gotlandu zmocnilo Švédsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Visby je švédské město ležící na ostrově Gotland. Je správním centrem kraje a obce Gotland. Visby je pravděpodobně nejlépe zachované středověké město ve Skandinávii, díky tomu se dostalo na Seznam světového dědictví UNESCO. Jedny z nejpozoruhodnějších pamětihodností jsou 3,4 kilometrů dlouhé kamenné hradby – „Ringmuren“ – obklopující město a zříceniny starých kostelů. ", "tgt_summary": null, "id": 317618} {"src_title": "Česká konfese", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Jedinou legální konfesí vedle katolicismu byl v českých zemích před rokem 1575 (staro-)utrakvismus, jehož právní postavení bylo upraveno basilejskými kompaktáty, jimž se museli formálně přizpůsobit i luteráni, zatímco Jednota bratrská byla de iure zakázána. Za vlády Maxmiliána II. se snažily české nekatolické stavy dosáhnout legalizace své víry zavedením augšpurské konfese, panovníka však přiměly jen ke zrušení kompaktát (1567). Největší šance se naskytla roku 1575, kdy Maxmilián svolal zemský sněm, který měl projednat nové daně a korunovaci Maxmiliánova syna Rudolfa českým králem. Při zahájení sněmu 21. února 1575 přistoupil panovník na to, že nejprve budou projednávány konfesní otázky. Luteránskou většinu sněmu vedl Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, který připravoval společný postup s českými bratry. Staroutrakvisté vedení Janem z Valdštejna se odmítli na tomto postupu zúčastnit, protože v něm (oprávněně) viděli ohrožení vlastní konfese. Text konfese byl vypracován zvláštní komisí na začátku května a 18. května předložen císaři.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Konfese nese titul \"Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavův království českého Tělo a Krev Krista Pána pod obojí přijímajících\", je rozčleněna do 25 článků, její struktura se do značné míry podobá augšpurské konfesi. Články české konfese: Patnáctý článek o večeři Páně byl při projednávání konfese nejkontroverznější, výsledný text stojí na hraně mezi přijetím a odmítnutím reálné přítomnosti Krista v této svátosti (přesto v bratrských vydáních konfese byly jeho formulace ještě zeslabeny). Ve zbylých článcích shledáváme umírněně protestantské názory. Hlavními autory konfese byli novoutrakvističtí teologové Pavel Pressius a Matěj Dvorský z Hájku, vedle nich text ovlivnili i jiní novoutrakvističtí učenci, za české bratry se podílel např. Jiří Strejc. Text konfese je velmi smířlivý, teologicky byl pevně zakořeněn v domácí duchovní tradici, přitom se inspiroval Melanchtonovým konzervativním luterstvím. Na žádost teologů Jednoty bratrské z něho byly odstraněny všechny odsudky radikálnějších proudů reformace. Celkově lze Českou konfesi charakterizovat jako dokument podporující soužití vícera proudů protestantismu, tedy dokument ekumenický.", "section_level": 2}, {"title": "Dobové překlady.", "content": "V německém překladu byla Česká konfese vydána v letech 1584, 1609 a 1610; v překladu do latiny pak v letech 1614 a 1619.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlas a další vývoj.", "content": "Spolu s konfesí byl králi předložen spis „Patrné důvody ze starých sněmů“, který měl dokázat návaznost českých protestantů na původní utrakvismus a tím jejich legalitu. Česká konfese se dočkala negativní reakce jak z katolické strany tak i od staroutrakvistů, kteří se jí právem cítili být ohroženi; jejich „Ohlášení a přiznání k svaté staré obecné křesťanské víře podobojí přijímajících“ ze 4. června 1575 odmítalo novoutrakvistické nároky na dědictví původního utrakvismu. Mnohem větší praktický dopad než konfese měl mít navrhovaný církevní řád sestavený protestantskými stavy ve dnech 10. – 12. září. Podle něho měla být utrakvistická konzistoř podřízena defenzorům jmenovaným jednotlivými stavy. Naproti tomu měla být zrušena závislost konzistoře na panovníkovi a na pražskému arcibiskupovi. Tak by novoutrakvistická většina zemského sněmu ovládla dosud formálně staroutrakvistickou církevní organizaci – nejen konzistoř, ale i jí podřízenou farní soustavu. Tento církevní řád navíc navrhoval protestantskou ordinaci kněží, tedy pro staroutrakvisty nepřijatelné opuštění praxe svěcení od biskupů v apoštolské posloupnosti. Oproti tomu Jednota bratrská měla být začleněna do této církve spíše formálně jako její autonomní jednotka. Takový církevní řád nemohl král Maxmilián II. akceptovat, navíc již předtím prohlásil, že nemůže konfesi uzákonit s ohledem na papežského nuncia a na své španělské příbuzné. České nekatolické stavy proto souhlasily s tím, že konfesi mu pouze „dají na vědomí“. Dne 20. září 1575 císař získal od zemského sněmu přijetí Rudolfa II. za krále, 22. září se konala Rudolfova korunovace a poté se sněm rozešel pouze s ústním příslibem schválení české konfese. Namísto toho však následoval 5. října císařský mandát zakazující její tisk. Česká konfese zůstávala společným východiskem českých protestantů v následujícím období, požadavky na její uznání panovníkem zazněly například na zemském sněmu roku 1583. Stala se i podkladem pro legalizaci českého protestantismu Rudolfovým Majestátem na náboženskou svobodu v roce 1609. Přitom bylo realizováno i církevní uspořádání podle návrhu z roku 1575, staroutrakvistická strana byla v období Majestátu již natolik oslabena, že tomu nemohla zabránit. Česká konfese byla základním dokumentem české utrakvistické církve v následujících letech, zůstávala beze změny v platnosti i v průběhu českého stavovského povstání, byť vláda Fridricha Falckého přinesla kalvinizaci utrakvistického církevního života. Počátek pobělohorské rekatolizace znamenal opuštění principů české konfese, církevní správa byla podřízena arcibiskupovi, kněží vysvěcení v apoštolské posloupnosti se mohli začlenit do katolické církevní správy, zatímco ostatní museli opustit zemi. Ani mezi exulanty ani mezi domácími tajnými nekatolíky nepřetrvalo žádné společenství, které by se řídilo českou konfesí; kontinuitu si zachovaly pouze exilové pozůstatky Jednoty bratrské řídící se vlastním vyznáním; luteránští a staroutrakvističtí exulanti se přizpůsobili církvím hostitelských zemí. Při legalizaci nekatolických vyznání tolerančním patentem císaře Josefa II. roku 1781 nebyl umožněn vznik církve hlásící se k české konfesi, která ostatně byla v tomto období téměř zapomenuta. Teprve ke konci 19. století se začínal prohlubovat zájem o ni zejména v české církvi augšpurského vyznání, značnou zásluhu na tom měl historik české konfese Ferdinand Hrejsa. Roku 1919 prohlásila nově utvořená Českobratrská církev evangelická Českou konfesi za jeden ze základů své víry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Česká konfese, latinsky \"Confessio Bohemica\", je společné vyznání víry, které předložily české nekatolické stavy na zemském sněmu roku 1575. Byla požadována i v následujícím období a v letech 1609–1620 byla legálním základem luteránství v Čechách.", "tgt_summary": null, "id": 290793} {"src_title": "Tramvajová doprava v Kolomně", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1940 se začala ve městě budovat trolejbusová síť, která byla v létě 1941 prakticky před dokončením. Trolejbusy na ni však již dodány nebyly, vzhledem k postupující válce zůstalo tak několik let jen torzo trolejbusové sítě. Po konci války roku 1945 bylo nakonec rozhodnuto zřídit dopravu tramvajovou a koncept trolejbusové opustit. Se stavbou se začalo roku 1946 a 5. listopadu 1948 se slavnostně rozjely první tramvaje na úseku mezi dnešním \"Palácem sportu\" a stanicí \"Golutvin\" (jednalo se o severní část dnešní sítě). Dnešní vozovna však ještě tehdy dobudována nebyla; slouží teprve od roku 1951. Do provozu byly nasazeny tramvaje typu KP vyrobené v Moskvě. Později, když přibyly nové úseky, se objevily i další a modernější typy, jako například KM, též z ruské metropole. V roce 1955 byly od rižského výrobce Rīgas Vagonbūves Rūpnīca dodány tramvaje typu MTV-82. K prodlužování docházelo pak v letech 1954 (k dnešnímu \"Politechničeskému institutu\") a 1956 (do zastávky \"ZTS\"'). O další dva roky později byla dobudována i jižní část dnešního okruhu, nicméně pouze jen jako jednokolejná trať (zdvojkolejněna o další dva roky později). Pro nové úseky byly dovezeny tramvaje původem z Rižského závodu koncepce PCC typu RVZ-6 a později (od roku 1962) též i velmi rozšířené a známé KTM-5. K dalšímu rozšiřování pak došlo až 1. ledna 1971, kdy byla otevřena trať vedoucí na \"Kirovově prospektu\", na jihu města. Další úseky, vedoucí k místnímu masokombinátu vedoucí za hranice Kolomny přibyly v 70. a 80. letech. V srpnu 2002 pak byl otevřen dosud poslední úsek, díky němuž vznikl okruh i v jižní části města. Nejnovějším typem tramvají, jež je dosud v provozu, jsou LVS-97 a LM-99 vyrobené v Petrohradu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolomna, město v ruské Moskevské oblasti, s celkem 161 100 obyvateli, je od roku 1948 obsluhováno tramvajovou sítí. Délka tramvajových tratí v současnosti dosahuje přibližně 40 km.", "tgt_summary": null, "id": 319507} {"src_title": "Finanční trh", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika finančního trhu.", "content": "Finanční trh vzniká na základě střetu poptávky a nabídky, kde je poptávkou investování a nabídkou spoření. Jinými slovy poptávajícími jsou ti, kteří poptávají peníze a nabízejícími jsou ti, kteří peníze půjčují, tedy nabízí. V současné době jsou na finančním trhu přebytkovými subjekty věřitelé, tedy ti, kteří mají dostatek volných peněžních prostředků za účelem poskytnutí jich někomu dalšímu. Nedostatkovým subjektem jsou naopak dlužníci, kteří potřebují od věřitelů dočasné volné peněžní prostředky. Mezi věřitele a dlužníky patří hlavně domácnosti a firmy, dále také stát. Jeho účastníkem je většina velkých finančních ústavů, jako například banky, pojišťovny, záložny, penzijní fondy, investiční fondy, kampeličky, leasingové společnosti, či makléři. Financování se dělí na přímé a nepřímé, někdy také polopřímé. Přímé financování je bez účasti třetí strany, polopřímé financování znamená, že existuje nějaká zainteresovanost, ale neovlivňuje samotné zprostředkování. Patří sem například poradenská činnost. Nepřímé financování je formou zprostředkování a nyní se pohybuje okolo 70–80 %.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení finančního trhu.", "content": "Finanční trh je členěn dle různých kritérií. Například dle doby splatnosti se člení na trh peněžní a kapitálový, trh peněžní je charakteristický dobou splatnosti do jednoho roku, zatímco trh kapitálový je charakteristický dobou splatnosti, která je delší než jeden rok. Dále je finanční trh členěn dle věcného hlediska na \"trh peněžní\" (trh peněz a úvěrů), \"trh kapitálový\" (trh investičních nástrojů), \"trh devizový\" (trh cizích měn) a \"trh komoditní\" (trh drahých kovů – doplňkový). Dále je finanční trh členěn dle hlediska prostorového na trh regionální, národní, mezinárodní a nadnárodní. Finanční trh lze také rozdělit na:", "section_level": 1}, {"title": "Právní úprava a dohled nad finančním trhem.", "content": "Právní úprava finančního trhu se zařadí do zvláštní části finančního práva, které je součástí práva veřejného a které obsahuje mnoho zákonů a podzákonných právních norem. Do pramenů finančního práva se řadí mezinárodní smlouvy, evropské právo, vnitrostátní prameny finančního práva a také ústavněprávní předpisy související s finančním právem. Dohled nad českým finančním trhem je prováděn od roku 2006 Českou národní bankou. ČNB zajišťuje dohled na dálku nad finančními institucemi a dohled na místě v oblasti finančního trhu. Další činnost, kterou v rámci dohledu zajišťuje, je například povolovací činnost, stanovení opatření k nápravě a vyhodnocování nashromážděných informací V rámci EU je dohled nad finančním trhem výsledkem reforem reagující na finanční krizi v letech 2008–2009. V roce 2011 byl vytvořen systém, který zahrnuje národní dohledové orgány (Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro cenné papíry a trhy, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní připojištění), další významnou součástí je Evropská rada pro systémová rizika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Finanční trh je systém institucí a instrumentů, zabezpečující pohyb peněz a kapitálu (nabízeného ve formě cenných papírů) ve všech jeho formách mezi různými ekonomickými subjekty; a to na základě poptávky a nabídky. Poptávka na finančním trhu má pro pořizovaný kapitál tři kritéria:", "tgt_summary": null, "id": 159705} {"src_title": "Přesličky", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Přesličkovité (\"Equisetaceae\") jsou dnes jediná žijící čeleď kdysi bohaté třídy \"Equisetopsida\". Sporofyty dnes žijících přesliček jsou vytrvalé byliny (vyjma jihoamerických druhů - dřevnaté lodyhy). Přesličky vytrvávají v zemi dlouhými, plazivými, bohatě větvenými, článkovanými oddenky. Tyto oddenky jsou podobné jako nadzemní lodyhy. U některých druhů (např. přeslička rolní) jednotlivé části tloustnou a tvoří oddenkové hlízy se zásobními látkami. Nadzemní lodyhy jsou u druhů mírného pásma nižší než 1 metr, u tropických druhů mohou být až 12 metrů dlouhé. Lodyhy jsou na povrchu podélně rýhované. Stavba nadzemní části je značně složitá. Uprostřed lodyhy se nachází velká centrální dutina, která vznikla rozrušením dřeňových buněk. Listy jsou drobné, jednotné sfenopsidní mikrofyly, často vyrůstají přeslenitě a srůstají v zubatou pochvu. Vnější blána pokožky lodyh je impregnována ligninem a inkrustována oxidem křemičitým, který způsobuje hrbolky. Některé druhy obsahují piperidinové alkaloidy a jsou jedovaté, např. přeslička bahenní (\"Equisetum palustre\").", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "V ontogenezi dochází k tzv. rodozměně, přičemž převládá fáze sporofytu (2n) nad fází gametofytu (n). Ze zygoty vyrůstá sporofyt nesoucí výtrusný klas, na němž jsou ve střídavých přeslenech jen sporangiofory s výtrusnicemi a výtrusy, které jsou výsledkem redukčního dělení (R!). Z výtrusů klíčí prothallia, jež nesou archegonium a antheridium. Polyciliátní spermatozoidy, vznikající v antheridiu, se ve vodním prostředím dostávají k archegoniu, obsahujícímu oosféru. Dochází k oplození a k vzniku zygoty.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze gametofytu.", "content": "Spory jsou zelené a na povrchu mají 4 vláhojevné pentlice zvané haptery, které se při změně vlhkosti vzájemně proplétají ve shluky roznášené větrem. Spory jsou morfologicky stejné, ale geneticky rozdílné, neboť z některých vyrůstají v těsné blízkosti díky hapterům samčí nebo samičí lupenité prokly. Samčí prokly s antheridii (pelatkami) jsou spojeny se samičími s archegonii (zárodečníky) prostřednictvím hapterů usnadňujících oplození. Spermatozoidy jsou mnohobičíkaté (polyciliátní) a po oplození vajíčka v archegoniu vznikne zygota. Odtud začíná fáze sporofytu.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze sporofytu.", "content": "Ze zygoty vyrůstá sporofyt, jehož součástí je oddenek a stonek. Stonek se zpravidla přeslenitě větví, vzácněji se přeslenité uspořádání nevyskytuje, např. u přesličky zimní (\"Equisetum hyemale\"). U některých druhů, např. přeslička rolní (\"Equisetum arvense\"), se vytváří výrazný sezónní dimorfismus. Jarní lodyha je nezelená, nevětvená, křehká, dužnatá, nerýhovaná a bez průduchů nesoucí strobilus. Ta později odumře a z oddenku vyrůstá letní lodyha, která je zelená a sterilní. Jejím úkolem je nashromáždit živiny pro výživu jarní lodyhy, která vyroste příští jaro. Avšak u většiny druhů tyto fáze nejsou, např. u přesličky bahenní (\"Equisetum palustre\"). V tomto případě vyrazí z oddenku lodyha se strobilem, která však oproti výše zmíněné skupině neodumírá, ale zezelená se a asimiluje. Trofofyly (asimilující listy) jsou výrazně odlišné od sporofylů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Vymřelé druhy přesliček, plavuní a kapradin rostly v močálovitých oblastech prvohorních tropických pralesů. Asi 35 druhů se vyskytuje téměř po celém světě, snad kromě Austrálie a Antarktidy. V ČR roste 8 druhů. Nejznámějším druhem je přeslička rolní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přesličky (\"Equisetopsida\") je třída vyšších (cévnatých) rostlin. V současnosti existuje asi 35 druhů. Ve fosilních vykopávkách je však možné nalézat přesličky, náležející do jiných již vymřelých tříd oddělení, které byly významnou částí flóry v období karbonu, \"Hyeniopsida\", \"Sphenophyllopsida\" a \"Pseudoborniopsida\" aj. ", "tgt_summary": null, "id": 1910902} {"src_title": "Staropramen", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie pivovaru a značky.", "content": "Pivovar Staropramen byl založen jako akciová společnost v roce 1869. Po necelých dvou letech výstavby v něm byla 1. května 1871 sládkem Petrem Quaiserem uvařena první várka piva. V prvním roce výrobní činnosti dosáhl objem produkce necelých deset tisíc hektolitrů. Pivo se začalo prodávat v létě 1871. Významným krokem pro propagaci nového podniku bylo otevření restaurace Na Verandách na podzim roku 1871 a v roce 1880 návštěva císaře Františka Josefa I., který smíchovské pivo pochválil a podepsal se česky do pivovarské kroniky. Pivovar se od počátku své existence rozvíjel díky zavádění nových pokrokových technologií. Patřila mezi ně jedna z prvních stáčíren lahví v Rakousku-Uhersku (1876), umělé chlazení ve sklepích a spilkách na konci 19. století či modernizace a využití páry ve varně na počátku 20. století. Roku 1884 se v pivovaru začalo vařit polotmavé pivo Granát. Když počátkem 20. století začala růst konkurence, zaregistroval si Staropramen roku 1913 svůj název jako ochrannou známku. Zlatý věk pivovaru nastal v meziválečném období. Díky modernizaci se zařadil mezi elitu tří největších evropských pivovarů. Velký rozmach ukončila krize ve třicátých letech. Během socialismu byl pivovar státním podnikem. Pivem zásoboval zejména Prahu a nejbližší okolí. V roce 1992 vznikla společnost Pražské pivovary a.s., jejímž kmenovým pivovarem byl od počátku právě Staropramen. V roce 2003 byla firma přejmenována na Pivovary Staropramen a.s. Její součástí je dnes také pivovar Ostravar.", "section_level": 1}, {"title": "Inovace a marketing.", "content": "Piva značky Staropramen patří mezi široce distribuovaná tuzemská piva. Produkty pivovaru mají také velkou silnou přímou i nepřímou marketingovou podporu. V roce 1998 začal Staropramen vytvářet koncept vlastní sítě značkových restaurací \"Staropramen Potrefená husa\", provozovaných na bázi franchisingu. První restaurace \"Potrefená husa\" byla otevřena na podzim roku 1999 na pražských Vinohradech. Další restaurace pod tímto názvem následovaly. V roce 2011 bylo pro turisty otevřeno rekonstruované Návštěvnické centrum v areálu Staropramenu na pražském Smíchově. Roku 1999 pivovar představil nové logo, které evokuje zlatá meziválečná léta pivovaru. V tomto duchu se neslo i obnovení výroby piva Granát, které pivovar nejprve prodával pod názvem Millenium, později se vrátil k původnímu názvu Granát z počátku 20. století. Ve stejné době došlo i na další prodejní a výrobní inovace. Roku 1997 začal Staropramen zřejmě jako první do českých obchodů dodávat multibalení deseti piv. Roku 2003 použil poprvé v celé Evropě plně dochlazený výčepní stojan. V říjnu 2003 se Staropramen stal oficiálním partnerem Sazka Arény (později O2 Arény) pro gastronomii. V roce 2006 začal používat nové a lehčí lahve, v roce 2007 pak unikátní samochladící sud Staropramen Coolkeg. V květnu 2011 uvedl Staropramen jako první v Česku na trh nápoj na bázi piva s příchutí citronu Staropramen Cool Lemon. O rok později přišel pivovar s podobně laděným nápojem Cool Grep. Od roku 1993 byl Pivovar Staropramen součástí britského koncernu Bass. Po mezihře v rámci belgické skupiny InBev byla vytvořena společnost StarBev, jejíž součástí se Pivovar Staropramen stal. 3. dubna 2012 však bylo oznámeno, že spolumajitelé společnosti StarBev, její manažeři a privátní kapitálový fond (tzv. \"Private Equity Company\") CVC Capital Partners, prodali celou společnost sedmému největšímu pivovarnickému koncernu světa Molson Coors Brewing Company z USA za 2,65 miliardy eur. V zájmu sjednocení právní formy společností ve skupině Molson Coors se k 1. únoru 2013 změnila právní a tudíž i obchodní forma smíchovské společnosti na Pivovary Staropramen s.r.o.", "section_level": 1}], "src_summary": "Staropramen je značka českého piva, vařeného od 19. století. Výrobcem je Pivovar Staropramen na pražském Smíchově, který je znám svými inovacemi v nabídce nápojů. Jeho současné portfolio zahrnuje jak piva tradiční, specifická, tak beermixy, tj. nápoje na bázi piva s příchutí ovoce.", "tgt_summary": null, "id": 1584192} {"src_title": "Please Please Me", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Nahrávání alba.", "content": "Deska byla od začátku plánována pro čtrnáct písní, bylo tedy potřeba nahrát dalších deset, které by doplnily oba singly. První nahrávací den proběhl v Abbey Road Studios a sice v pondělí 11. února 1963. Beatles a George Martin začali v 10:00 s nahráváním první písně a skončili coverem \"Twist and Shout\" o 9 hodin a 45 minut později. Kromě písní na albu obsažených nahráli tehdy Beatles ještě \"Hold Me Tight\", která se ovšem dostala až na desku With The Beatles. Celý nahrávací den stál 400 liber. Please Please Me bylo nahráno na dvoustopém magnetofonu s většinou vokálů na jedné stopě a nástroji na druhé pro lepší možnosti vyvažování těchto dvou složek při závěrečném mixu do mono. Později byla namixována i stereo verze, jejíž zvuk je ovšem obecně považován za nevyvážený, proto pro vydání na CD 26. března 1987 byla zvolena mono verze alba. Mnoho let později, 9.září 2009, vychází CD přece jen i ve stereo a zároveň v remastered verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Obal alba a label.", "content": "George Martin chtěl pořídit na přední stranu obalu fotografii skupiny před pavilonem hmyzu v londýnské zoo, nicméně tento návrh byl londýnskou zoologickou společností zamítnut. Známá konečná verze obalu s Beatles shlížejícími dolů ze schodiště je pořízena Agnusem McBeanem v londýnském ředitelství EMI. První vydání mono i stereo LP jsou vysoce sběratelsky ceněné, neboť jsou to jediné desky Beatles na zlato-černém Parlophone labelu. Další vydání mělo žluto-černý, později stříbrno-černý label. Novější desky (po roce 1970) byly vydávány na labelu Apple Records.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam skladeb.", "content": "Písně kreditovány Lennon/McCartney, pokud není uvedeno jinak", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v žebřících.", "content": "Album se dostalo na první příčku v žebříčcích Disc Weekly, Melody Maker, NME a Record Retailer. Na prvním místě se udrželo po 30 týdnů a celkem v žebříčcích strávilo 74 týdnů, z toho čtyři týdny po znovuvydání na CD v roce 1987.", "section_level": 1}], "src_summary": "Please Please Me je první album Beatles vydané 22. března 1963 jako rychlá reakce na úspěch singlů Please Please Me (#1) a Love Me Do (#17). Ze čtrnácti písní na desce bylo osm napsáno autorskou dvojicí John Lennon/Paul McCartney. ", "tgt_summary": null, "id": 2236492} {"src_title": "Sirius Black", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Sirius byl prvorozený mužský potomek významného čistokrevného kouzelnického rodu Blacků. Jeho rodiče Orion a Walburga Blackovi pocházeli oba z tohoto rodu a byli bratranec a sestřenice přes koleno. Sirius měl mladšího bratra Reguluse Blacka a tři starší sestřenice - Bellatrix, Narcisu (matka Draca Malfoye) a Andromedu (matka Nymfadory Tonksové).", "section_level": 2}, {"title": "Dětství a školní léta.", "content": "Siriův život nebyl zpočátku šťastný. Když se dostal do puberty, začal nenávidět většinu svých příbuzných kvůli jejich posedlosti čistou krví. Když přišel do Bradavic, dostal se do Nebelvíru, na rozdíl od ostatních členů rodiny Blacků, kteří chodili do Zmijozelu. Byl jedním ze skupiny přátel přezdívající si Pobertové, tvůrců Pobertova plánku. Jeho nejlepšími přáteli se stali James Potter, Remus Lupin a Peter Pettigrew. Společně se stali zvěromágy kvůli tomu, aby mohli při úplňku dělat společnost Remusovi, který byl vlkodlak. Sirius se proměňoval ve velkého černého psa, a proto dostal přezdívku Tichošlápek. Ačkoli se během studia spolu s Jamesem nechovali podle školního řádu, byli oblíbení jak mezi učiteli, před kterými prokázali svoji inteligenci, tak mezi spolužáky. Jejich školním nepřítelem byl Severus Snape a potažmo celý Zmijozel. Ze Snapea si jednou chtěl Sirius vystřelit a tak mu řekl, jak se dostat do tajné chodby vedoucí od Vrby mlátičky do Chroptící chýše. Bylo to zrovna v době, kdy tam byl ukryt Remus jako vlkodlak. O tom se včas dozvěděl James a Snapea zachránil. V 16 letech utekl Sirius z domova a začal bydlet u Potterových. Za to si vysloužil vyškrtnutí z rodokmenu Blacků na starodávném gobelínu s rodokmenem rodu Blacků na Grimmauldově náměstí 12. Jeho strýc Alphard Black mu odkázal slušnou hromádku zlata, aby Sirius mohl být finančně nezávislý, a tak byl z rodokmenu vyškrtnut také.", "section_level": 2}, {"title": "Uvěznění.", "content": "Po dokončení školy začal Sirius bojovat proti lordu Voldemortovi a jeho stoupencům smrtijedům a stal se členem Fénixova řádu. Šel také za svědka na svatbu Jamese a Lily a když se jim narodil syn, stal se jeho kmotrem. V roce 1981 hrozil Potterovým útok ze strany lorda Voldemorta kvůli věštbě o jejich synovi, kterou vyslovila Sibyla Trelawneyová před Albusem Brumbálem. Brumbál Potterovy varoval a poradil jim, ať se ochrání Fideliovým zaklínadlem, které funguje tak, že si určí strážce tajemství, který jediný může prozradit, kde se nachází dům, jehož je strážcem. Brumbál se nabízel, že se stane strážcem, ale Potterovi si zvolili Siria. Ten ale pak manžele přemluvil, ať si raději zvolí Petra Pettigrewa, protože Voldemort bude předpokládat, že si zvolí jeho a ne Pettigrewa. Strážcem tajemství se tak stal Pettigrew, o čemž nevěděl nikdo kromě Potterových a Siria. Pettigrew byl ale smrtijed, tajemství Voldemortovi prozradil a ten tak na Potterovi zaútočil, zabil Jamese a Lily a když vztáhl hůlku na Harryho, kouzlo se díky tomu, že Harryho matka se pro něj obětovala, obrátilo proti němu a Voldemort zmizel. Sirius proto vyhledal Pettigrewa a chtěl se mu pomstít. Na ulici plné mudlů ale začal Pettigrew obviňovat Siria ze smrti Jamese a Lily a mudlové to slyšeli, když přijeli lidé z ministerstva kouzel, způsobil Pettigrew explozi, při které zabil 12 mudlů, proměnil se v krysu a utekl. Sirius byl na základě mudlovských svědků a výpovědi Albuse Brumbála obviněn ze smrti Potterových, mudlů a služeb Voldemortovi uvězněn v Azkabanu. Až do svého útěku v roce 1993 strávil v kouzelnickém vězení 12 let. Sirius patřil mezi nejvíce hlídané vězně, ale utekl ve své psí podobě, ve které ho mozkomorové nevnímali jako plnohodnotného tvora. Vězně hlídali mozkomorové, stvoření zla. Živili se štěstím, šťastnými vzpomínkami. Na Siria tolik nepůsobili, poněvadž jeho nevina, která ho udržovala při životě, nebyla šťastnou vzpomínkou.", "section_level": 2}, {"title": "V knihách.", "content": "Poprvé byl Sirius zmíněn již v první kapitole prvního dílu Harry Potter a Kámen mudrců, když půjčil Hagridovi létající motorku, aby mohl odvézt Harryho ze zničeného domu Potterových k Brumbálovi.", "section_level": 2}, {"title": "Harry Potter a vězeň z Azkabanu.", "content": "Na začátku knihy se Siriovi jako vůbec prvnímu podaří utéct z Azkabanu. Využil k tomu své schopnosti zvěromága. Mozkomorové totiž nevidí a tak se proměnil v psa a mozkomorové vnímali jen to, že jeho (lidská) duše slábne. Jednou, když mu mozkomorové nesli jídlo, se mu podařilo utéct. Utekl, protože chtěl ochránit svého kmotřence před Pettigrewem, kterého krátce předtím viděl jako krysu na fotografii Weasleyových v Denním věštci a zjistil tak, že je v Bradavicích v jedné místnosti s Harrym. Od té doby proto stále ze spánku opakoval „je v Bradavicích“ a všichni si mysleli, že má na mysli Harryho. Sirius ale celou dobu mluvil o Pettigrewovi. Po Siriově útěku se okamžitě rozjela v kouzelnickém společenství obrovská pátrací akce, informován byl i mudlovský ministerský předseda. Sirius potkal Harryho ve své psí podobě krátce po jeho útěku od Dursleyových. Harry si o něm myslel, že je to smrtonoš. Pak se Sirius uchýlil do Prasinek a okolí, aby měl tak možnost dostat se k Pettigrewovi. Spřátelil se s Hermioniným kocourem Křivonožkou. Jednou se násilím pokusil dostat přes portrét Buclaté dámy do nebelvírské věže, ta ho ale nepustila a na škole byl spuštěn poplach. Později Siriovi přinesl Křivonožka seznam hesel, který si odložil Neville Longbottom, a Sirius se dostal až do ložnice Harryho a Rona, kde roztrhal Ronovy závěsy, aby se dostal k Pettigrewovi. Ron si toho ale všiml a Sirius uprchl. Na konci dílu se dostanou do Chroptící chýše postupně Sirius v podobě psa, Ron, kterého táhne pes s sebou a krysa Prašivka (Pettigrew), kterou drží Ron. Křivonožka, Harry, Hermiona, kteří chtějí Rona zachránit. Později jdou Lupin, který na plánku objeví jméno Petera Pettigrewa, který by měl být dávno mrtvý a Snape, který objeví jméno Siria Blacka, kterého ze všech lidí nejvíce nenávidí. Harry chce Siria zabít, ale díky Lupinovu zásahu může Sirius vylíčit svůj příběh a vše se vysvětlí. Pettigrew je odhalen, Harry ale zabrání Siriovi a Lupinovi v tom, aby ho zabili s tím, že by si jeho otec nepřál, aby se z jeho dvou nejlepších přátel stali vrazi. Při odchodu z chýše ale Lupin zapomene na to, že je úplněk a zapomněl si vzít svůj vlkodlačí lektvar, promění se ve vlkodlaka, Pettigrew uteče a Sirius je chycen mozkomory a má dostat jejich polibek. Harry a Hermiona mu ale na radu Brumbála pomocí obraceče času pomohou utéct. Odletí na hipogryfovi jménem Klofan, kterému tak zachránili život, protože měl být popraven za napadení Draca Malfoye. Sirius je tak stále hledaným zločincem.", "section_level": 3}, {"title": "Harry Potter a Ohnivý pohár.", "content": "Sirius spolu s Klofanem uteče pryč z Evropy, mimo dosah ministerstva kouzel. S Harrym komunikuje pomocí soví pošty. Sirius se ale vrátí zpět do Británie poté, co mu Harry napíše, že se mu zdálo o Voldemortovi, že ho bolela jeho jizva a po událostech na mistrovství světa ve famfrpálu, kde se po 13 letech opět objevilo Znamení zla a to, že Brumbál povolal z důchodu Alastora Moodyho zvaného Pošuk Moody. Sirius a Klofan se ukryjí v jeskyni blízko Prasinek, kde se živí krysami. Jednou mu tam Harry, Ron a Hermiona donesou lepší jídlo z Bradavic. Na konci knihy je pozván Brumbálem do Bradavic, aby byl nablízku Harrymu poté, co se ho lord Voldemort ve třetím úkolu v turnaji tří kouzelnických škol pokusí zabít a zúčastní se obnovy Fénixova řádu.", "section_level": 3}, {"title": "Harry Potter a Fénixův řád.", "content": "Obnovenému Fénixovu řádu Sirius nemohl věnovat nic jiného než dům, který zdědil po rodičích, na Grimmauldově náměstí 12, protože se jako hledaný zločinec nemohl objevovat na veřejnosti a jeho přeměna byla zase díky Pettigrewovi známá smrtijedům. Toho, že pro řád nic nedělá, si je dobře vědom a štve ho to, ale Snape mu to navíc neustále připomíná a nezapomíná dodávat, že on dělá pro Řád velmi nebezpečnou práci. Navíc je Sirius neustále naštvaný na šíleného domácího skřítka Kráturu, který poslouchá rozkazy portrétu Siriovy matky a snaží se zachránit všemožné cennosti, které se Sirius a ostatní, kteří se podílí na úklidu domu, snaží vyhodit. Když opustí dům, aby vyprovodil Harryho a spolužáky do Bradavic, jeho podoba zvěromága je rozpoznána Luciem Malfoyem a ten to prozradí svému synovi Dracovi. Harry a Sirius jsou v kontaktu prostřednictvím letaxové sítě, jednou ho však téměř chytí Dolores Umbridgeová. Ačkoli je Sirius stále schovaný v domě, je připraven kdykoli jít bojovat a alespoň částečně uspokojuje svou touhu po nebezpečí prostřednictvím Harryho, kterého podporuje v jeho činnosti proti Umbridgeové. Je také velmi ochotný, co se týče odpovídání otázek o Řádu a Voldemortovi, k nelibosti paní Weasleyové. Jak Voldemort postupem času získává moc, podaří se mu do Harryho mysli vpravit vizi, že je Sirius na odboru záhad, kde má být mučen. Harry se tam s přáteli vydá, aby svého kmotra zachránil, ale Sirius tam není a Harry s přáteli musí bojovat proti smrtijedům, kteří chtěli získat záznam věštby Sibyly Trelawneyové, jejíž plný obsah Voldemort neznal a chtěl ho vědět. Snape mezitím zjistí, že studenti nejsou ve škole, zmobilizuje Řád a na odbor záhad dorazí jeho členové, včetně Siria. Řád a smrtijedi proti sobě bojují, Sirius se postaví proti své sestřenici smrtijedce Belatrix Lestrangeové, která ho nakonec odhozením za závěs smrti zabije. Harry se jí za to chce pomstít a poprvé použije kletbu, která se nepromíjí (Cruciatus), ale nechce jí doopravdy ublížit, a tak kletba neúčinkuje tak, jak by měla. Na ministerstvo kouzel dorazí také Voldemort, aby pomohl smrtijedům získat věštbu a nesmírně ho rozzuří, když se dozví, že je koule s věštbou rozbitá. To už ale dorazí i Brumbál a svedou spolu s Voldemortem úžasný souboj. Voldemort se potom pokusí zmocnit se Harryho mysli, ale Harry je stále velmi nešťastný kvůli Siriovi. Agónie, která se ho zmocní při Voldemortově vstupu, se ale změní ve smířlivou vidinu smrti a možnost setkání s otcem, matkou a Siriem a to je pro Voldemorta tak bolestná zkušenost, že raději Harryho mysl opustí. Po schůzce Brumbála s ministrem Korneliem Popletalem je Siriovo jméno očištěno, už ale pozdě. Sirius odkázal všechen svůj majetek včetně domu na Grimmauldově náměstí a Krátury Harrymu. Harry ale ztratil jednu z nejbližších osob.", "section_level": 3}, {"title": "Harry Potter a relikvie smrti.", "content": "Ačkoli je Sirius už dva roky mrtvý, objeví se i v posledním díle série. Když Harry objeví kámen vzkříšení, použije ho k tomu, aby ho jeho otec, matka, Sirius a Lupin podpořili na cestě k Voldemortovi, kterému se chce Harry vydat poté, co zjistil, že je jedním z viteálů. Sirius ho uklidní tím, že mu řekne, že smrt je rychlejší a snadnější než usínání. Harry pojmenoval svého nejstaršího syna James Sirius Potter po svém otci a kmotrovi.", "section_level": 3}, {"title": "Etymologie jména.", "content": "Jeho jméno odkazuje na spojitost se psy: Sirius Black tedy znamená buď „černý pes“ nebo „černá hvězda“ (spíše černý pes, jelikož Sirius se přeměňuje jako zvěromág na velkého černého psa).", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Rodina Blackových je čistokrevným kouzelnickým rodem, jehož téměř všichni členové navštěvovali během studia ve Škole čar a kouzel v Bradavicích zmijozelskou kolej. Většina jeho členů byla hrdá na svůj čistokrevný původ a považovala čistokrevnost za něco zvláštního, co je opravňuje povyšovat se nad „nečistokrevné“. Blackovi se brali s mnoha dalšími čistokrevnými černokněžnickými rodinami (Flintovi, Malfoyovi, Crabbeovi, Yaxleyovi, Lestrangeovi), ale i nečernokněžnickými (Skrkovi, Longbottomovi, Macmillanovi, Prewettovi, Weasleyovi). Mnoho členů rodu Blacků podporovalo myšlenky lorda Voldemorta, ale když vidělo jeho způsoby, odvrátili se od něj. Někteří se ale stali smrtijedy jako třeba Regulus Black nebo Belatrix Lestrangeová. Významným členem rodiny byl například Phineas Nigellus Black, bývalý ředitel Bradavic, který se v románech také několikrát objevil díky svému portrétu v pracovně ředitele Bradavic. Díky svým penězům měla rodina vliv na kouzelnické společenství, o čemž svědčí třeba Merlinův řád první třídy za služby prokázané ministerstvu Siriusova děda, o čemž v pátém dílu Sirius prohlásil: „To znamená, že jim dal hromadu zlata.“ Rodové sídlo Blackových je dům na Grimmauldově náměstí č. 12. Rodové heslo je \"Toujours Pur\" (Navždy čistí).", "section_level": 1}, {"title": "Walburga Blacková.", "content": "Walburga Blacková (1925-1985) byla matriarchou rodu Blacků. Je dcerou Polluxe Blacka a Irmy Crabbeové. Vzala si svého bratrance Oriona Blacka, se kterým měla dva syny - Siria a Regula - a je také tetou Belatrix Lestrangeové, Narcisy Malfoyové a Andromedy Tonksové. Když Sirius utekl z domu, Walburga propálila jeho jméno na rodokmenu rodu Blacků na Grimmauldově náměstí. Takto odstranila i jména svého bratra Alpharda, který Siriovi odkázal peníze a Andromedy Tonksové, protože si vzala mudlorozeného kouzelníka. Sirius svou matku a zbytek rodiny nenáviděl kvůli jejich posedlosti čistou krví. Jeho matka podporovala Voldemorta, než se naplno ukázalo, co všechno je ochoten udělat, aby se dostal k moci. Podle Siria ale byla vždycky více hrdá na Regula, který se už na škole stal smrtijedem a studoval ve Zmijozelu, než na něj. Dívala se přes prsty na mudly a mudlům narozené. V knize je známá pouze z portrétu, který je kouzlem trvalého přilnutí připevněn na Grimmauldově náměstí. Prostřednictvím něho ječí po celém domě nadávky, které většinou uráží krvezrádce a mudlorozené a také dává příkazy domácímu skřítkovi Kráturovi, ke kterému se chovala s jakousi laskavostí. Když dům sloužil jako hlavní štáb Fénixova řádu, členové portrét přikrývali zatahovacím závěsem, aby Walpurga nebyla vidět ani slyšet.", "section_level": 2}, {"title": "Rodokmen Blackových.", "content": "Jména vyznačená tučně byla odstraněna z rodokmenu na Grimmauldově náměstí 12:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sirius Black, (narozen 3. listopadu 1959, zabit v boji 18. června 1996), mezi kamarády známý jako Tichošlápek, je fiktivní postavou z románů o kouzelnickém učni Harrym Potterovi od britské spisovatelky J. K. Rowlingové. Byl nejlepším přítelem Jamese Pottera, a proto se stal kmotrem jeho a Lilyina jediného syna Harryho Pottera. ", "tgt_summary": null, "id": 95399} {"src_title": "Ankogel", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do roku 1932 byla hora o 16 metrů vyšší. Při mohutném skalním sesuvu se však celá vrcholová část zřítila. Přes svou zdánlivě těžkou dostupnost hovoří staré kroniky o prvním dobytí vrcholu již v r. 1762 jistým Patschgem. Předpokládá se, že byl Ankogel nejdříve vylezeným ledovcovým vrcholem v Alpách. První turistický výstup se povedl Karlu Thurwieserovi spolu s lesníkem Riesem 17. října 1822. Druhý pokus uskutečnili 4. srpna 1826 arcivévoda Johann, baron Herbert a několik průvodců. V obou případech se jednalo o výstupy dnešními klasickými cestami.", "section_level": 1}, {"title": "Výchozí body.", "content": "JihozápadZ jihozápadu plní funkci výchozího bodu významné středisko Mallnitz. Odtud vede do doliny Dösener Tal cesta č. 510 na chatu Artur von Schmidt Haus. Opěrným bodem z této strany je však až chata Hannover Hütte, která je přístupná lanovkou z údolí Seebachtal (4km od Mallnitz)VýchodOd východu je nejlepším startovním bodem přehradní nádrž Kölnbreinspeicher (1 902 m) zasazená do konce údolí Maltatal jako závěr vysokohorské silnice Malta Hochalpenstrasse. Od přehrady jde stezka č. 502 přímo po jejím pravém břehu až k opěrnému bodu pro výstup – chatě Osnabrücker Hütte.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "LedovceSvahy Ankogelu skýtají čtyři ledovce (největší Kleinlendkees, Radeckkees, Lassacher Kees a již zanikajícím Plessnitzkees).ÚdolíVrchol je obklopen čtyřmi údolími – Molltal na jihozápadě, Maltatal na jihovýchodě, Gasteinertal a Grossarltal na severu.VrcholyVýznamné okolní vrcholy jsou Hochalmspitze (3 360 m), Grosser Hafner (3 076 m), Reisseck (2 965 m), Schareck (3 123 m) a Hoher Sonnblick (3 106 m).MaltatalToto údolí je významným zdrojem energie pro tuto část Korutan. Řeka Malta (pramení ve skupině Ankogelgruppe) jím protékající má s průtokem 3,8 m3/s za úkol pohánět turbíny místních vodních elektráren. V údolí Maltatal se nachází velké množství vodopádů (Fallbach, Feistritz, Schleierfall, Melnik). Horní částí údolí prochází tzv. „hydrostezka“ – naučná stezka míjející většinu vodopádů a hluboce zaříznuté koryto řeky Malta.Přehradní nádrž KölnbreinspeicherJe na samém konci údolí Maltatal. Výška betonové hráze je 200 metrů, délka 626 metrů. V koruně hráze je šířka 7,6 metru a u paty 41 metru. Hráz zadržuje 200 mil.m3 vody v jezeře. Vodní elektrárny napájené vodami jezera mají celkový výkon 588,3 GWh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ankogel je hora v pohoří Vysoké Taury v Rakousku. Leží na hranici spolkových zemí Salcbursko a Korutany. Hora není sice nejvyšším vrcholem skupiny Ankogelgruppe (Hochalmspitze – 3360 m), ale dala jí jméno. Z Mallnitz vede do výše 2630 m lanová dráha. Z vrcholu je obsáhlý výhled např. na Grossglockner, Ennstalské Alpy, Karavanky až po Dolomity.", "tgt_summary": null, "id": 412093} {"src_title": "Ostřice latnatá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 40-100 cm. Je vytrvalá a vytváří výrazné trsy. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je trojhranná se žlábky, silně drsná, o málo delší než listy. Čepele listu jsou asi 3-7 mm široké, slabě žlábkovité, dosti tuhé. Pochvy dolních listů jsou bledě až černě hnědé, nerozpadavé na podélná vlákna, nevytváří se čupřina typická pro druh ostřice odchylná. Ostřice latnatá patří mezi stejnoklasé ostřice, všechny klásky vypadají víceméně stejně a někdy obsahují samčí i samičí květy. V dolní části klásku jsou samičí květy, v horní samčí. Většinou jsou však klásky trochu pohlavně rozlišeny, dolní mohou být pouze samičí, horní zase pouze samčí. Klásky jsou uspořádány do cca 5-15 cm dlouhého složeného květenství, lichoklasu s náznakem laty klásků. Dolní větévky se totiž větví, postranní větve jsou až 5 cm dlouhé, delší než u ostřice přioblé a ostřce odchylné. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Plodem je mošnička, která je tmavě hnědá, nezřetelně žilnatá, lesklá, cca 2,5-3,5 mm dlouhá, na vrcholu zakončená křídlatým dvouzubým zobánkem. Každá mošnička je podepřená plevou, která je hnědá s výrazným suchomázdřitým lemem. Kvete nejčastěji v květnu až v červnu. Počet chromozómů: 2n=60, 62 nebo 64.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostřice latnatá roste na vhodných místech v Evropě, kromě jižní části, kde se vyskytuje jen málo. Také chybí v severní Skandinávii. Mapka rozšíření zde:.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR se vyskytuje roztroušeně od nížin do hor. Jejím stanovištěm jsou hlavně břehy vod, mokřadní olšiny, slatinné louky, vápnitá luční prameniště.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostřice latnatá (\"Carex paniculata\", syn. \"Vignea paniculata\"), je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité (\"Cyperaceae\"). Někdy je udávána také pod jménem tuřice latnatá.", "tgt_summary": null, "id": 809759} {"src_title": "NIMBY", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výklad.", "content": "V moderních společnostech roste potřeba obecně prospěšných staveb nebo zařízení, která ovšem svým provozem obtěžují své bezprostřední okolí. Dálniční obchvat může zlepšit životní prostředí i bezpečnost tisíců obyvatel města, zrychlit dopravu, ušetřit pohonné hmoty a tím i celkové znečištění ovzduší, na druhé straně ovšem zhorší prostředí těch, kdo bydlí v okolí. Zastánci takové stavby (zastupitelstva, podnikatelé, stát) argumentují tím, že např. stavba továrny přinese pracovní místa a že její výhody vcelku převažují nad nevýhodami. Jednotlivci se však rozdělí na tři skupiny: na ty, jimž stavba přinese přímý užitek, na ty, komu přinese nevýhody a konečně na ty, kterých se spíše nedotkne. Zatímco těch prvních bývá větší počet, odpůrci bývají silněji motivováni, často dokážou účinně lobbovat a dovolávají se solidarity nezúčastněných. Zastánci stavby často argumentují tím, že odpor čili postoj NIMBY je sobecký a dožadují se zásahu státu, například vyvlastnění pozemků za úřední náhradu. Naopak odpůrci se dovolávají svých individuálních práv. Zastupitelstva postižených obcí v okolí se často snaží postojem NIMBY získat aspoň vydatné (často finanční) kompenzace od státu, zlepšení své infrastruktury, místních silnic apod.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné pojmy.", "content": "Od postoje NIMBY je třeba odlišit radikální odpor proti určitým stavbám, například jaderným elektrárnám vůbec; pro ten se užívá akronym NIABY, \"Not In Anyone ́s Back Yard\" čili „na ničí zahrádce“ nebo NOTE, \"Not Over There Either\" čili „tam taky ne“. Ve Velké Británii se užívá ještě akronym BANANA, \"Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anything\" čili “nestavte naprosto nic blízko čehokoli”; i ten je míněn spíše ironicky nebo pejorativně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spojení písmen NIMBY je akronym, tvořený počátečními písmeny anglických slov Not In My Back Yard, tj. česky „ne na mém dvorku“. Charakterizuje postoje lidí, kteří odmítají, aby nějaká obecně spíše prospěšná nebo dokonce nezbytná stavba byla nablízku jejich domova. Předmětem takových protestů bývá typicky dálnice, letiště, skládka, ale také věznice nebo útulek pro uprchlíky. Pojem se poprvé vyskytl v USA, počátkem 80. let 20. století.", "tgt_summary": null, "id": 1323787} {"src_title": "Vytvořující funkce (posloupnost)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Obyčejnou vytvořující funkci posloupnosti formula_2 zapíšeme jako Jedná o tzv. otevřený tvar vytvořující funkce. Poznáme ho tak, že je v něm nekonečný součet (což se nám nemusí příliš líbit). Proto často chceme nalézt tzv. uzavřený tvar, ve kterém se nekonečný součet nevyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení na praktické ukázce.", "content": "Mějme např. posloupnost Pak její vytvořující funkci lze zapsat (na intervalu, ve kterém tato řada konverguje) jako: Uzavřený tvar této funkce lze snadno odvodit z obecného vztahu pro součet geometrické posloupnosti: Tyto dva tvary spolu souvisí tak, že když do nich doplníme za formula_7 libovolné reálné číslo z intervalu (-1,1) tzn. |x|<1, pro které uvedená mocninná řada konverguje, vyjde nám v obou tvarech vždy naprosto stejný výsledek. Například doplníme formula_8, pak nám vyjde součet otevřeného tvaru vytvořující funkce: A pro stejné formula_8 vyjde uzavřený tvar taktéž: Vytvořující funkci této jednoduché posloupnosti lze dále považovat za klíčovou pro odvození uzavřených tvarů složitějších posloupností. Například derivací řady formula_12 získáme řadu formula_13 Pokud tedy zderivujeme uzavřený tvar formula_14 dostaneme Tato nová odvozená funkce představuje posloupnost formula_16 Podobnými úpravami lze postupně odvodit vytvořující funkce i pro vybrané posloupnosti (viz tabulka níže).", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet koeficientu posloupnosti z vytvořující funkce.", "content": "Máme-li vytvořující funkci ve tvaru formula_17, vypočítáme požadovaný koeficient formula_18 následovně: Nebo lze pro formula_20 použít tento vzoreček", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Hledáme koeficient formula_22 u vytv. fce formula_23: Poznámka: Výpočet hodnoty koeficientu u tohoto typu vytvořující funkce vychází ze zobecněné binomické věty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vytvořující (též generující) funkce posloupnosti formula_1 je mocninná řada, která v sobě obsahuje informaci o dané posloupnosti. Vytvořující funkce tedy umožňuje popsat posloupnost a pracovat s ní prostřednictvím funkce, která v sobě obsahuje veškeré informace o dané posloupnosti.", "tgt_summary": null, "id": 1696905} {"src_title": "Asašio (1936)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Asašio\" byl vedoucí jednotkou své třídy a byl objednán na základě „doplňovacího programu pomocných plavidel z roku 1934“. Jeho výzbroj tvořilo šest 127mm kanónů typu 3. roku ve třech dvouhlavňových věžích (jedné na přídi a dvou na zádi) a dva čtyřhlavňové 610mm torpédomety typu 92 modelu 2. Zásoba torpéd typu 93 byla (alespoň v počáteční fázi války) šestnáct kusů. Instalace radaru, ani výměny dělové věže č. 2 za další protiletadlové kanóny se \"Asašio\" nedočkal.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "V noci z 19. na 20. února 1942 se \"Asašio\" zúčastnil bitvy v Bandungském průlivu. Společně s torpédoborcem \"Óšio\" doprovázel transportní loď \"Sasago Maru\", když na ně kolem 23. hodiny zaútočila skupina spojeneckých lodí. \"Asašio\" při nastalé přestřelce torpédem potopil nizozemský torpédoborec Hr. Ms. \"Piet Hein\". Při pozdějším střetnutí s další skupinou spojeneckých lodí zasáhl svými děly lehký křižník Hr. Ms. \"Tromp\" a torpédoborec USS \"Stewart\". Sám \"Asašio\" byl během bitvy zasažen jen jednou a výsledkem byl zničený světlomet, 4 mrtví a 11 zraněných. Po bitvě vzal do vleku poškozenou sesterskou loď \"Mičišio\" a odtáhl ji do Makassaru. Dne 3. března 1943 \"Asašio\" doprovázel konvoj vezoucí posily z Rabaulu do Lae. Během bitvy v Bismarckově moři byl konvoj napaden spojeneckými bombardéry. \"Asašio\" přečkal první vlny útoků bez poškození, ale když se později pokoušel zachraňovat přeživší ze sesterského torpédoborce \"Arašio\" a z nákladní lodě \"Nodžima\", byl rovněž zasažen. Potopil se asi 45 námořních mil (85 km) jihovýchodně od Finschhafenu (Nová Guinea) na pozici. Dne 1. dubna 1943 byl \"Asašio\" vyškrtnut ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Asašio (: 朝潮) byl torpédoborec japonského císařského námořnictva třídy \"Asašio\". Byl dokončen v srpnu 1937 jako jedna ze tří prvních jednotek desetičlenné třídy \"Asašio\". Zúčastnil se druhé světové války v Tichomoří, během které se věnoval eskortním a transportním povinnostem. ", "tgt_summary": null, "id": 838762} {"src_title": "Nargothrond", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Město Nargothrond, jehož název je překládán jako \"Velká podzemní pevnost na řece Narog\", se nacházelo v jeskyních a síních vyhloubených ve vysočině Taur-en-Faroth. Vchod do skrytého města byl umístěn ve stěně rokle tyčící se nad řekou Narog. Vchod do města býval zprvu skryt, později za dob Túrina byl vystavěn velký kamenný most přes koryto Narogu, který umožňoval nargothrondským vojskům rychle vyrazit z města. Stejně jako Menegroth byl i Nargothrond v době své největší slávy plný bohatství, uměleckých pokladů a mocných zbraní. Město se stalo centrem Nargothrondské říše, jež byla největší říší elfů v Beleriandu. Na severu byla ohraničena horami Ered Wethrin, na západě tvořila její hranice řeka Nenning a na východě řeka Teiglin. Autoritu pána Nargothrondu uznávali všichni beleriandští elfové žijící na západ od Sirionu kromě Círdanova lidu obývajícího přímořský Falas.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení města.", "content": "Zakladatelem Nargothrondu byl Finrod, syn Finarfinův. Ten byl kolem roku 50 prvního věku společně se svou sestrou Galadriel pozván na hostinu doriathského krále Thingola konající se v jeho síních v Menegrothu. Finrod tehdy žasnul nad nádherou a velkolepostí Thingolova sídla a rozhodnul se také vybudovat pro sebe a svůj lid podobné. Thingol mu pověděl o tajném místě ve skalách na řece Narog pod zalesněnými kopci vysočiny Taur-en-Faroth, které bylo dříve obydleno plemenem Drobných trpaslíků. Krátce poté nechal Finrod za velké pomoci trpaslíků z Ered Luin v tajnosti zbudovat jeskynní město Nargothrond. Po jeho dokončení v roce 52 Prvního Věku trpaslíky štědře odměnil a se svým lidem se z věže Minas Tirith přestěhoval do Nargothrondu. Finarfinův syn byl od té doby trpaslíky nazýván \"Felagund\", čili \"Hloubitel jeskyní\". Vládu nad Minas Thirith předal svému bratrovi Orodrethovi.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Finroda Felagunda.", "content": "Finrod si nadále udržoval dobré vztahy s trpaslíky, kteří mu jako projev náklonnosti věnovali jeden ze svých pokladů, náhrdelník Nauglamír. Nargothrondští elfové pomáhali svým sousedům Sindar z Falasu opevňovat jejich přístavy Brithombar a Eglarest a rovněž postavili na pobřeží věž Barad Nimras. Po prolomení Obklíčení Angbandu v letech 455 až 456 prvního věku během bitvy náhlého plamene prchli do Nargothrondu Fëanorovi synové Celegorm a Curufin. V bitvě zachránil nargothrondskému králi Finrodovi život Barahir, pán Bëorova domu. Král Nargothrondu se tak stal dlužníkem Bëorova domu a Barahirovi věnoval na znamení věčného přátelství svůj prsten. Dva roky po Dagor Bragollachu obsadil Morgothův pobočník Sauron věž Minas Thirith bránící Sirionský průsmyk. Orodreth se zbytkem přeživších byl tehdy nucen uprchnout do Nargothrondu pod bratrovu ochranu. Sauron ostrov Tol Sirion přeměnil na strašný Tol-in-Gaurhoth čili \"Ostrov vlkodlaků\", odkud nadále hlídal Sirionský průsmyk. Poté, co do Nargothrondu dorazil Barahirův syn Beren, který přišel žádat Finroda o pomoc na jeho výpravě za silmarilem, postavili se proti králi bratři Celegorm s Curufinem. Podařilo se jim proti králi poštvat většinu jeho lidu a Finrod pouze v doprovodu Berena a deseti nejvěrnějšími opustil kvůli svému slibu Nargothrond.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Orodretha.", "content": "Nargothrond záhy zasáhla zpráva, že král Finrod zemřel v Sauronově vězení na Tol-in-Gaurhothu. To nargothrondskému lidu otevřelo oči a tak byli Celegorm s Curufinem vyhnáni z města a na trůn nastoupil Felagundův bratr Orodreth. Nargothrondské království se v těch časech skrývalo před Nepřítelem a jeho vojáci nevycházeli do otevřeného boje s morgothovými služebníky, ostražitě bránili své hranice a útočili převážně ze zálohy. Do bitvy nespočetných slz v roce 473 tak z Nargothrondských vyrazil pouze nevelký oddíl vedený Gwindorem, který byl v prohrané bitvě zajat. Dalším mužem, který přišel do Nargothrondu byl Húrinův syn Túrin Turambar. Túrin do města dorazil společně s Gwindorem, kterému se podařilo uprchnout z kobek Temného pána. Mladý muž záhy získal na králově dvoře velký vliv. Po jeho radě se elfové z Nargothrondu přestali skrývat a vyšli otevřeně do boje proti Morgothovým vojskům. Zpočátku se dařilo vítězit a všichni sluhové Temného pána byli ze západního Beleriandu vyhnáni. Morgoth se však nyní brzy dozvěděl o přesné poloze města, načež k němu vyslal svou armádu pod vedením zlatého draka Glaurunga. V roce 495 bylo vojsko Nargothrondu vedené králem Orodrethem a Túrinem rozprášeno v bitvě u Tumhaladu. V boji padli král Orodreth i Gwindor. Drak a skřeti poté zamířili k samotnému městu. Most, který již dříve nechal Túrin postavit přes řeku Narog, tehdy pomohl nepřátelům, kteří díky němu velice rychle pronikli do nechráněného města. V síních Nargothrondu tehdy došlo k velkému masakru. Téměř všichni obyvatelé buď padli, nebo byli odvlečeni do Morgothova otroctví. Drak Glaurung nějaký čas využíval vypleněného města jako doupěte. Poté, co byl drak Túrinem zabit, se do zpustlých síní vrátil poslední z Drobných trpaslíků, Mîm. Do opuštěného Nargothrondu si po svém propuštění našel cestu i Morgothův vězeň Húrin. Ten zde zabil trpaslíka Mîma, který zradil jeho syna a ze všech nargothrondských pokladů si vybral a s sebou odnesl pouze náhrdelník Nauglamír. Tento klenot poté věnoval Doriathskému králi Thingolovi. Avšak Nauglamír se později stal příčinou pádu Doriathu. Během zkázy, kterou způsobila válka hněvu, se Nargothrond podobně jako většina Beleriandu potopil na mořské dno. Jedním z mála míst západního Beleriandu, které se během zkázy na konci prvního věku nepotopilo, byl ostrov Tol Morwen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nargothrond je elfí město objevující se ve fiktivním světě anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. Zakladatelem a vládcem Nargothrondu byl noldorský kníže Finrod Felagund. Stejně jako město se jmenovala i celá říše nacházející se v západním Beleriandu, která se rozprostírala na západ i na východ od řeky Narog až k řekám Teiglin a Nenning. Trpaslíci městu ve svém tajném jazyku říkali Nulukhizdîn. ", "tgt_summary": null, "id": 1458017} {"src_title": "Gotthold Hasenhüttl", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Základní školu a gymnázium navštěvoval v rodném Štýrském Hradci. Poté studoval teologii a filozofii nejdříve na tamní univerzitě, poté na římské univerzitě Gregoriana. Zde získal roku 1956 licenciát z filosofie a roku 1960 z teologie. Roku 1959 byl v Římě vysvěcen na kněze. Roku 1962 získal doktorát teologie a poté působil dva roky ve Štýrsku jako kaplan. Roku 1964 nastoupil jako asistent na univerzitu v Tübingenu a zde se habilitoval (1969). Doktorát filosofie získal r. 1972 na základě práce o ideji Boha u Sartra. Od roku 1974 až do svého odchodu na odpočinek r. 2002 byl profesorem katolické systematické teologie na filosofické fakultě Sárské university. Během Ekumenického církevního sjezdu roku 2003 v Berlíně slavil Hasenhüttl v evangelickém Getsemanském kostele takzvanou „bohoslužbu s večeří Páně podle katolického ritu“, při níž výslovně pozval k přijímání i nekatolíky. Bohoslužbu společně připravili ekumenická síť Iniciativa církev zdola, hnutí My jsme církev a evangelická farnost Prenzlauer Berg-Nord. Účastnilo se jí asi 2000 lidí, nebyla však oficiální součástí programu sjezdu. Trevírský biskup Reinhard Marx Hasenhüttla kvůli této události 17. července 2003 suspendoval z kněžského úřadu a pohrozil mu odnětím církevního povolení učit, pokud bude dál vzdorovat. Hasenhüttl reagoval obviněním, že biskupové požadují „eichmannovskou poslušnost“. Postoj katolické církve k večeři Páně „jako evangelický křesťan“ v této souvislosti kritizoval i tehdejší spolkový prezident Rau. Hasenhüttl se proti suspenzi bránil cestou církevního práva, ale v poslední instanci byl jeho trest 12. listopadu 2004 potvrzen Kongregací pro nauku víry, která navíc kritizovala „některé neudržitelné teologické názory [...], jež jsou v odvolání výslovně obsaženy nebo se implicitně předpokládají“ a které podle názoru kongregace Hasenhüttlovo chování nejen neospravedlňují, ale naopak mu „v zásadě z naukových důvodů“ ještě přitěžují. Biskup Marx navíc 2. ledna 2006 Hasenhüttlovi odebral i církevní povolení vyučovat.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie.", "content": "Hasenhüttl chápe Boha povýtce jako událost lásky v mezilidském kontextu a požaduje změnu paradigmatu od juristického k charismatickému. Také podle něho „Ježíš sám nezaložil žádnou církev. Proto jí nedal \"a fortiori\" žádnou institucionální strukturu; hierarchický princip nemá s podstatou církve nic společného.“ Hasenhüttlovy teologické názory kritizoval pozdější kardinál Leo Scheffczyk a poté také Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI.. Kongregace pro nauku víry uvedla, že Hasenhüttl zastává „mylné a neudržitelné teologické názory“ a interpretuje katolickou nauku „nevhodným a scestným způsobem“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gotthold Nathan Ambrosius Hasenhüttl (* 2. prosince 1933) je německý teolog a suspendovaný římskokatolický kněz, známý také jako kritik své církve. Teologicky vychází ze vztahově-dialogického paradigmatu a inspiruje se idejemi existencialismu 20. století. Suspendován z kněžského úřadu byl poté, co během Ekumenického církevního sjezdu roku 2003 uspořádal bohoslužbu, při níž pozval k účasti na eucharistii i členy jiných konfesí.", "tgt_summary": null, "id": 753892} {"src_title": "Kamenice (okres Praha-východ)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Základní údaje.", "content": "Celková rozloha obce činí 17,36 km2 a skládá se ze tří katastrálních území pojmenovaných podle historických obcí \"Těptín\", \"Ládví\" a \"Štiřín\". Kamenice má přes 4 400 obyvatel (v roce 2019 jich bylo 4565) a stejně jako ve většině obcí v okolí Prahy zde probíhá další výstavba. V 90. letech 20. století bylo dostavěno hlavně centrum obce u obecního úřadu. Nyní se staví např. na východě v části Štiřín. Nové domy na severu již spadají do katastru obce Sulice, i když jsou urbanisticky spojené s Kamenicí.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obcí prochází dopravně velmi vytížená silnice 603 z Prahy do Benešova. Křižuje se zde se silnicí 107, která zajišťuje spojení s Týncem nad Sázavou na jihu a na druhou stranu s Velkými Popovicemi a dále s Říčany na severovýchodě. V některých případech je pro příjezd do Kamenice výhodná i dálnice D1 – sjezd Všechromy je 6 km východně.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Kamenice je dostupná pouze autobusy Pražské integrované dopravy: většina linek sem jezdí z Prahy od stanice metra C Budějovická. Zastávka \"Kamenice, Kulturní dům\" v centru obce slouží jako přestupní zastávka pro další místní tangenciálně vedené linky: východním směrem do Velkých Popovic a Strančic (napojení na železniční trať 221 Praha - Benešov), západním pak směrem na Jílové u Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Okolní obce.", "content": "Kamenice sousedí:", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 1}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Těptín \"(přísl. Kamenice u Strančic, Ládveč, Ládví, Olešovice, Skuheř, 878 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katol. kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, obchod s cukrovinkami, 3 hostince, hotel, konsum Včela, kovář, krejčí, měďárna, mlýn, obuvník, pekař, 2 rolníci, řezník, sedlář, 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 trafiky, 2 truhláři, velkostatek Ringhoffer, zahradnictví. Ve vsi Štiřín \"(přísl. Nová Hospoda, Struhařov, Všedobrovice, 507 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 5 hostinců, 3 obuvníci, pila Ringhoffer, 4 rolníci, 2 řezníci, 3 obchody se smíšeným zbožím, švadlena, 4 trafiky, truhlář, velkostatek Ringhoffer.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "V obci se nachází kovohutě Strojmetal Kamenice, což je původní Ringhofferův závod (bývalý hamr) na měděné strojní díly, dnes výrobna součástek z hliníku a jeho slitin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamenice (niem. \"Kamenitz\", \"Kamenich\" (1266)) je obec ležící v okrese Praha-východ ve Středočeském kraji, 8 km jižně od hranic Prahy, asi 26 km jihovýchodně od centra Prahy. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": null, "id": 1902546} {"src_title": "Hamás", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Muslimské bratrstvo.", "content": "Kořeny hnutí Hamás lze nalézt v Egyptě, kde jeden z nejvlivnějších muslimských teologů 20. století Hasan al-Banná v roce 1928 založil společenství Muslimské bratrstvo (Alichwán al-muslimún). Písemnictví Hamásu za svého předchůdce uvádí hnutí šejcha Izz ad-Dín al-Kassáma (Qassáma) (1882–1935), po němž je v současnosti pojmenováno vojenské křídlo společenství. Je nepravděpodobné, že by al-Kassám byl členem Muslimského bratrstva, lze však zaznamenat vzájemnou spřízněnost ideálů, neboť jejich společným základem jsou myšlenky islámského reformátora Rašída Ridá. Ještě ke konci dvacátých let 20. století postrádaly al-Kassámovy ideje zevrubnou hloubku, nicméně je jisté, že již v této době byla jeho vizí Palestina osvobozená od cizích vlivů a společnost zachovávající Korán. Součástí těchto vizí byli i křesťané, žijící a spolupracující v upřímném souladu s muslimskou většinou (dhimmí). Vyhraněný postoj však zastával proti jakémukoliv druhu obsazování palestinského území Židy. Postupně tyto názory vykrystalizovaly v přesvědčení, že celý islámský svět musí prvořadě zahájit odpor proti izraelským kolonistům a posléze i proti Britům, kteří usazování Židů na palestinském území protežovali. Al–Kassáma byl zabit poblíž města Džanín v přestřelce s britskou policií dne 21. listopadu 1935 a pro různé místní strany a hnutí se stal jedním z prvních mučedníků padlých v boji za osvobození Palestiny. Právě díky jeho osobě došlo k rozšíření idejí Rašída Ridá v Palestině, což usnadnilo následné pronikání Muslimského bratrstva do oblasti. Al-Banná začal své vyslance vysílat do Palestiny v roce 1936 a sám zemi několikrát navštívil, když mezi lety 1942–1945 zakládal pobočky bratrstva v jejích některých velkých městech. Palestinský problém se pro al-Banná stal zcela zásadním, neboť na něm deklaroval nadnárodní charakter jeho idejí, což v letech 1935–1945 vedlo k uvolnění jeho sepětí s egyptským nacionalismem a přechodu k myšlenkám mezinárodnímu formátu. K založení pobočky v Palestině došlo v roce 1945 díky Saídu Ramadánoví, švagrovi al-Banná, jenž jen za první rok působnosti shromáždil na 15 000 nových stoupenců. Po zavraždění Hasana al-Banná v roce 1949 bylo Muslimské bratrstvo v Egyptě postaveno mimo zákon, nicméně v Pásmu Gazy byli jeho stoupenci považováni za vlastence. V Zajordání byla jeho existence oficiálně uznávána. Od roku 1955 se bratrstvo zapojilo do významných vojenských i politických akcí, v jejichž důsledku došlo k rozdělení islamistických skupin na dvě názorové linie. První se zříkala ozbrojeného boje a přikláněla se názoru, že společnost je třeba napravit prostřednictvím přísného zachovávání islámského zákona, za pomoci islámských institucí kulturního, vzdělávacího a ekonomického typu (tzv. „neotradicionalismus“ či „islamizace zdola“). Druhá zastávala fundamentalistické pozice a prostřednictvím vojenské aktivity usilovala o státní převrat a soustředila se na ozbrojený boj proti Izraeli (tzv. „islamizace shora“). K rozdělení společnosti došlo také v Palestině, kde se v následujících letech zformovala nová politická hnutí. Největším konkurentem pro Muslimské bratrstvo se stala organizace Fatah, která je dodnes nejdůležitější složkou nacionálně sekulární Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Fatah těžil zejména ze skutečnosti, že egyptský prezident Gamál Násir opět postavil bratrstvo mimo zákon, což se odrazilo i na území Palestiny. V té době se stal hlavním duchovním představitelem Muslimského bratrstva v Palestině šajch Ahmad Izmaíl Jásín, pod jehož vedením organizace dosáhla značných neotradicionalistických úspěchů při islamizaci palestinské společnosti. V 80. letech 20. století se však někteří mladí palestinští fundamentalisté z řad Muslimského bratrstva seskupili kolem osoby Abdulláha Azzáma nebo začali přestupovat do palestinské odbočky skupiny Islámský džihád. Aby zabránil výraznějšímu odchodu členské základny do těchto skupin, rozhodl se šejch Jásín založit Hamás, jenž měl oběma formám islámského radikalismu konkurovat.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Hamásu a První itifáda.", "content": "K ustavujícímu shromáždění Hamásu došlo 9. prosince 1987, prohlášení bylo vydáno 11. prosince v Gaze a 14. prosince v Zajordání. Z propagandistického záměru však literatura Hamásu jako den založení uvádí 8. prosinec, který je pokládán za počátek První intifády. Název Hamás v překladu znamená „Nadšení\" a zároveň jednotlivá písmena tohoto výrazu představují zkratku: Harakat al-Muqáwama al-Islámíja (Hnutí islámského odporu). Jeho oficiálně uváděnými zakladateli byli šajch Ahmad Izmáíl Jásín a Abdel Azíz ar-Rantíssí. Prvotní reakce OOP na založení nového ozbrojeného islámského hnutí byla smířlivá, což bylo ovlivněno i přesvědčením, že otevřené nepřátelství mezi oběma organizacemi by znamenalo konec intifády. Nicméně vzájemné soupeření bylo patrné již v počátcích vzájemných vztahů, zejména ve sporech o to, pod čí kontrolou budou stávky. Pro obyvatele Palestiny se Hamás stal islamistickou alternativou sekulární OOP a svými cíli v sociální a politické sféře, jakož i komunitní činností, zpochybňoval postavení jediného legitimního představitele palestinského lidu, jež si OOP nárokovala. Izraelci Muslimskému bratrstvu těsně před vypuknutím intifády a krátce po založení Hamásu vyjadřovali tichou podporu, neboť se domnívali, že jeho humanitární profilace bude do budoucna převažovat nad projevy militantního extrémismu, a zároveň, že se stane politickým oponentem nacionálně sekulární OOP. Ještě na začátku První intifády věřili, že se bratrstvo \"„...stavělo proti palestinskému nacionalismu, a že jeho členové nebyli zapojeni do aktů politického odboje.“\" Po vypuknutí První intifády se však ve vnitřní struktuře Hamásu jasným způsobem prosadili zastánci radikální protiizraelské linie. Své předpoklady, že by mohli Hamás využívat k destabilizaci palestinské politické scény v neprospěch OOP, byli Izraelci nuceni přehodnotit ve chvíli uveřejnění charty Hamásu v roce 1988, a posléze v roce 1989, kdy se organizace přihlásila k únosu a vraždě dvou izraelských vojáků. Při následné vlně represí byl uvězněn a v roce 1989 k doživotí odsouzen i šajch Jásín, což vedlo k částečné reorganizaci velení a do čela Hamásu byl postaven Músá Abú Marzúq, inženýr, jenž vysokoškolské vzdělání získal na univerzitě v USA. Další politický vývoj v Palestině následoval po oslabení vlivu OOP, jehož příčinou byly události, které následovaly po alžírské deklaraci v roce 1988 a četné obžaloby, jež obviňovaly vedoucí představitele OOP z korupce. Svou roli sehrála i ztráta ekonomické podpory přicházející ze Sovětského svazu, Iráku Saddáma Husajna a zemí, které se zapojily do války v Perském zálivu na straně protiirácké koalice. Vůdce OOP Jásir Arafat proto vyzval čelní představitele Hamásu ke vstupu do Národní palestinské rady, avšak tato jednání, která byla zahájena v roce 1990, ztroskotala na požadavku Abú Marzúqa, který požadoval polovinu křesel v Radě a výslovné zavržení alžírské deklarace. V roce 1992 reagoval Izrael na vzrůstající eskalaci násilí deportací 415 představitelů Hamásu a palestinského Islámského džihádu do jižního Libanonu. Libanon však odmítal deportované přijmout, a tak za celosvětové novinářské pozornosti zůstali ve stanovém táboře na hraničním území nikoho. Díky tomuto opatření se sice napětí v Palestině dočasně zklidnilo, avšak zároveň došlo ke kontaktu mezi palestinskými fundamentalisty sunnitské orientace a šíitským hnutím Hizballáh, jehož příslušníci od roku 1982 začali své protivníky napadat formou sebevražedných útoků. Z pragmatických důvodů, jako mluvčí palestinského lidu, svůj důrazný nesouhlas s deportacemi vyjádřil i Jásir Arafat, načež Hamás souhlasil s konáním konference v Tunisu (prosinec 1992), kde jeho předáci jednali s OOP, a s rokováním v Chartúmu, kde vedli dialog s představiteli Fatahu. Jako konec první intifády jsou často uváděny mírové dohody z Osla (30. srpna 1993), uzavřené mezi Izraelem a OOP. Tato ujednání však byla v přímém rozporu s doktrínou Hamásu, jehož vedení, stejně jako představitelé Islámského džihádu, je nikdy neuznalo.", "section_level": 2}, {"title": "Období mezi intifádami.", "content": "Obyvatelstvo Palestiny unavené setrvalým konfliktem bylo dohodám z Osla nakloněno positivně a Hamás proto určitou dobu čelil otázce další existence. Tento status se však změnil 25. února 1994, když izraelský kolonista zahájil střelbu na muslimské věřící shromážděné k modlitbě v Hebronu a na místě jich dvacet devět zavraždil. Tento čin umožnil předákům Hamásu obhájit své postoje s tvrzením, že terorismus jeho stoupenců je nezbytný vzhledem k trvajícím provokacím Izraelců. 4. května 1994 Jásir Arafat podepsal dohody v Káhiře, které jej zavazovaly vyvíjet iniciativu v boji proti činnosti atentátníků, organizované z území svěřeného Národní palestinské samosprávě. V následujících dnech uzavřely dohodu o ukončení válečného stavu i Brigády Kassám a militantní křídlo Fatahu. Toto ujednání, stejně jako dohody z Káhiry, se vztahovalo výhradně na útoky podnikané z palestinského území, netýkalo se operativních skupin působících na území Izraele. V důsledku tak odpovědnost za odhalování těchto teroristických buněk zůstala na izraelských bezpečnostních složkách. V devadesátých letech, po rozpadu východního bloku, začala do Izraele proudit další vlna přistěhovalců z Ruska. Celkově se jednalo asi o milion Židů, z nich se většina stala novou zásobárnou levné pracovní síly. Příčinou tohoto přílivu pracovníků se izraelská ekonomika stala nezávislou na práci Palestinců z Pásma Gazy. Tyto okolnosti dovolily Izraelcům od 30. března 1993 praktikovat politiku neprodyšného uzavření hranic s okupovaným územím. Pro palestinskou narušenou ekonomiku znamenaly tyto událostí zásadní újmu. Podrobné hospodářské údaje hovoří o tom, že až 66% palestinských pracovních sil se následkem těchto opatření stalo nezaměstnaných nebo zaměstnaných nedostatečně. Výsledkem tohoto ekonomického vývoje byl nárůst podpory, kterou chudí Palestinci začali vyjadřovat místním radikálním skupinám.", "section_level": 2}, {"title": "Intifáda Al-aksá.", "content": "Na konci 90. let 20. století došlo v důsledku politických změn na blízkém východě k částečnému ochromení velení Hamásu a po celý rok 1999 až do listopadu 2000 nebyly organizovány žádné sebevražedné útoky. Organizace potřebovala čas na reorganizaci a vrátila se ke své neotradicionalistické tradici. 28. září 2000 navštívil Ariel Šaron Chrámovou horu v Jeruzalémě. Toto politické gesto, které mělo podpořit izraelský nárok na sjednocený Jeruzalém, spustilo další vlnu protestů, která nese historický název Druhá intifáda, či Intifáda Al-aksá. Zpočátku měly formy protestů podobu proměnlivé směsice pouličních nepokojů a útoků podnikaných všemi ozbrojenými skupinami. Posléze se v ulicích objevily střelné zbraně, na což izraelské ozbrojené síly reagovaly použitím těžké vojenské techniky a zbraní dlouhého doletu. Po 11. září 2001 se vláda USA pokoušela získat důkaz o propojení mezi Hamásem a Usámou bin Ládinem. Ačkoliv byli někteří bojovníci Hamásu vycvičeni v táborech al-Kájdy, další výraznější spolupráce mezi těmito organizacemi potvrzena nebyla. Avšak oficiálních projevy představitelů USA, kteří vyjadřovaly názor, že pokračování mírového procesu na území Palestiny musí být spojeno s bojem proti mezinárodnímu terorismu, vyprovokovaly Brigády Kassám, pod velením nového vůdce Saláha Mušafá Šahuda, k další vně sebevražedných útoků. Ty vedly k velkým ztrátám na životech izraelských civilistů, a ve chvíli, kdy číslo mrtvých přesáhlo sto, zahájil izraelský premiér Ariel Sharon rozsáhlou operaci s názvem Obranný štít (29. března–3. května 2002). Na území Palestinské samosprávy docházelo k těžkým bojům a izraelské bezpečnostní složky se uchýlily k nové strategii, jíž bylo ničení domů rodin sebevražedných útočníků a deportace jejich příbuzných. Cílem bylo vykořenit sympatie Palestinců se sebevražednými útoky vůči Izraeli. V průběhu operace též došlo k zatčení značného počtu představitelů Hamásu, přičemž část z nich padla do zajetí po vyvrcholení obléhání chrámu Kristova narození v Betlémě. Cíle kontroverzní operace Obranný štít však dosaženo nebylo, neboť teroristické aktivity Hamásu pokračovaly nadále, navíc se opět vyostřily vzájemné vztahy mezi Židy a Palestinci. Na konci roku 2002 zahájil Izrael stavbu bariéry mezi vlastním územím a Západním břehem, která byla dokončena v roce 2005. 9. ledna téhož roku byl palestinským prezidentem zvolen Mahmúd Abbás, kterému se v březnu podařilo s Hamásem uzavřít dohodu o dodržování období klidu. Toto příměří Hamás vypověděl 9. června 2006, když izraelské vládní síly bombardovaly jednu z pláží v Gaze. Zároveň došlo k nové, stupňující se vlně teroristických útoků. Poté, co Hamás unesl jednoho z vojáků, Izrael zorganizoval celoplošnou invazi, jejímž úkolem bylo tohoto muže osvobodit (28. června 2006). Další kontroverzní reakcí na setrvalou atentátnickou činnost Hamásu, spadající do období druhé intifády, bylo uplatnění strategie tzv. mimosoudních likvidací. V jejím rámci byli izraelskou tajnou službou zavražděni někteří čelní vůdci organizace, nicméně při těchto akcích docházelo i k dalším ztrátám na životech, o které přicházeli lidé v těsné blízkosti cílů. Obětí jednoho z těchto atentátů se stal i šejch Jásín, kterého zabila raketa odpálená z vrtulníku ve chvíli, kdy po ranní modlitbě vycházel z Mešity v obydlené části Gazy. Společně s ním zahynulo pět dalších osob, včetně jeho syna. S postupem intifády se veřejné mínění začalo obracet v neprospěch politického vedení Palestiny, z čehož začal těžit Hamás, který 25. ledna 2006 zvítězil ve volbách do zákonodárného shromáždění, v němž obsadil 74 ze 132 křesel. Lidé tak vyjádřili rozčarování, které pociťovali vůči Fatahu. Ten se však s politickou porážkou nesmířil a mezi jeho stoupenci a členy Hamásu začalo docházet k ozbrojeným konfliktům, které na jaře 2007 začaly nabírat podobu občanské války. Izrael, podporovaný USA, po volebním vítězství Hamásu zamítl obnovení vzájemných rozhovorů, neboť odmítal jednat s teroristy. Mezinárodní společenství reagovalo zmrazením rozvojových fondů a hospodářské pomoci, což mělo pro palestinskou ekonomiku drtivý dopad. Otázka Palestiny, jejíž budoucnost znepokojovala arabské země, byla prodiskutovávána v únoru 2007 v Mekce, kde byl pod záštitou saúdskoarabského krále sezváni představitelé obou znepřátelených táborů. Výsledkem složitých jednání bylo dosažení dohody o příměří a vytvoření vlády národní jednoty, v níž byli zastoupeni jak představitelé Hamásu, tak Fatahu. Vzájemná nevraživost mezi oběma organizacemi však přetrvávala a vyvrcholila v polovině června téhož roku, kdy Hamás převzal úplnou kontrolu nad Pásmem Gazy. Palestinský prezident Abbás reagoval rozpuštěním vlády národní jednoty a vyhlášením výjimečného stavu. Novým premiérem jmenoval prozápadního ekonoma Saláma Fajjáda. Hamás, který byl zcela vyšachován z ministerských pozic, Abbásovy kroky nikdy neuznal. Pod jeho vlivem zůstalo celé Pásmo Gazy, zatímco Západní břeh ovládl Fatah. Toto dvojvládí pochopitelně vyhovovalo Izraeli, který vyjádřil podporu Fatahu a vůči jím kontrolovaným územím uvolnil některá omezení, která na palestinská území uvalil poté, co ve volbách zvítězil Hamás.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Velmi zásadní změnu pro hnutí přinesly události tzv. arabského jara. V reakci na probíhající události se exilové vedení Hamásu, detašované toho času v Sýrii, přiklonilo k islamistické opozici, čímž velmi výrazně narušilo vztahy s režimem prezidenta Bašára Asada. Nejenže pak muselo přesunou své sídlo z Damašku do Kataru, ale příčinou tohoto jednání bylo i zhoršení vztahů s tradičním spojencem Sýrie Íránem a hnutím Hizballáh. Írán pak údajně velmi výrazně utlumil finanční podporu Hamásu. Další výrazně krizovou událostí pro organizaci bylo svržení egyptského prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013. S jeho podporou existovala na palestinsko-egyptské hranici jistá míra stability, která Hamásu umožňovala posilování vzájemné soudržnosti s Muslimským bratrstvem. Když se Hamás po politickém převratu nedistancoval od stupňujícího se násilí na Sinajském poloostrově, současný egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí označil hnutí za teroristickou organizace, uvalil na něj sankce a zahájil bezprecedentní blokádu hranic s Pásmem Gazy. Tato situace měla pro Hamás význam i na geopolitické scéně, neboť některé konzervativní arabské režimy, kvůli zachování dobrých vztahů s Egyptem, utlumily jeho podporu. Pokud jde o přítomnost exilové kanceláře v Kataru, ta pro zemi představoval zbytečnou komplikaci, neboť její představitelé chtěli s Egyptem budovat spíš korektní vztahy. V současnosti je tedy více než pravděpodobné, že vnější vedení Hamásu sídlí v Turecku. Napovídala tomu i schůzka, která se konala 19. prosince 2015 v Ankaře, při níž se šéf exilového vedení Hamásu Chálid Mašál sešel s tureckým prezidentem Erdoganem a výrazné financování, které tato země Hamásu poskytuje. V dnešních dnech je pro Hamás důležitá zejména obnova infrastruktury, kterou při pozemních a leteckých útocích destruují izraelské ozbrojené síly. Další prioritou pro hnutí je i posilování ve vojenské oblasti a údržba objektů militaristického charakteru. K nim patří zejména desítky pašeráckých a útočných tunelů, které vedou z Pásma Gazy na území Izraele nebo Egypta, ale také výcviková centra a výrobny zbraní a munice. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 25. července 2017, si hnutí zajišťuje příslušenství na výstavbu a obnovu tunelů zejména z materiální humanitární pomoci určené pro chudé palestinské civilisty. Agenti Hamásu údajně také realizují nájezdy na sklady dřeva a železa, jiné suroviny, určené například k průmyslové výrobě zbraní nebo výbušnin, získávají různými způsoby pašování. Nezřídka jde o materiál dvojího využití (např. grafit nebo dusičnan stříbrný), který se operativci Hamásu do Pásma Gazy pokouší dopravit mezi oficiálně schválenými dodávkami pomoci. V tomto směru však jde i o navijáky, motory do kompresorů určených na vrtání tunelů, různé druhy elektrozařízení atd. Současným politickým vůdcem Hamásu v Pásmu Gazy je Ismajl Haníja, velitelem Brigád Kassám je Jahjá Sinvár (Yahya Sinwar), jenž byl do své funkce ustanoven v únoru 2017. 11. listopadu 2018 členové Hamásu provedli jeden z největších útoků za poslední čtyři roky, při němž bylo na území Izraele z Pásma Gazy vypáleno nejméně 370 raket. V úterý 13. listopadu bylo v reakci na oboustranné, stupňující se násilí, mezi Hamásem a Izraelem dosaženo příměří, na což reagoval izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman rezignací. Ve čtvrtek 6. prosince 2018 se USA ve Valném shromáždění OSN pokusilo prosadit rezoluci odsuzující hnutí Hamás za raketové útoky na Izrael. Této rezoluci se nedostalo potřebné podpory, ačkoliv pro hlasovalo 87 zemí, 57 jich bylo proti a 33 států se hlasování zdrželo.", "section_level": 1}, {"title": "Statut a cíle.", "content": "Hnutí Hamás sleduje dva protichůdné cíle. Jedním je charita vůči Palestincům, druhým teror vůči Izraeli. Podle charty z 18. srpna 1988 je ideový základ Hamásu založen na islámu [čl. 1]. Podle téhož dokumentu hnutí samo sebe označuje za palestinskou odnož Muslimského bratrstva [čl. 2], přičemž prohlašuje, že je složeno z muslimů, kteří upřednostňují džihád [čl. 3]. Organizace za svého člena přijímá každého muslima, který uznává její ideologii [čl. 4]. Životním stylem členů Hamásu je Islám, Alláh je jeho cílem, Prorok jeho modelem, korán jeho ústavou [čl. 5]. K hlavním cílům hnutí patří vytvoření palestinského státu na celém území Palestiny [čl. 6]. Etické základy tohoto územního celku by vycházely z islámských principů a práva Šaría. Hamás sám sebe označuje za univerzální muslimské hnutí, přičemž navazuje na myšlenky a postoje Izz ad-Dína al-Kassáma, jež hlásají, že povinností muslimů je boj proti Židům [čl. 7]. Heslo Hamásu zní: \"„Alláh jako poslední cíl, Prorok jako hlava, Korán jako ústava, smrt pro Alláhovu slávu jako nejžhavější touha“\" [čl. 8]. Podle 9. článku vznikl Hamás jako důsledek úpadku islámských hodnot, z čehož vychází nutnost vyhlásit islámský stát. Podle vlastní interpretace Hamás podporuje utlačované a popírá bezpráví [čl. 10]. Palestinu vnímá jako svaté dědictví všech muslimů, jež náleží všem muslimům do vlastnictví až do soudného dne. Odmítá Palestinu předat komukoliv jinému, ten, kdo se jí zmocní, ji také vrátí [čl. 11]. Proti nepříteli je povinen bojovat každý muslimský muž i žena, nacionalismus je součástí islámu [čl. 12]. Palestinský problém lze řešit pouze džihádem, pacifistické řešení vede podle doktríny Hamásu jen k posílení nevěřících nad muslimy, proto se staví proti jakýmkoliv mírovým konferencím [čl. 13]. Samotné osvobození Palestiny je vázáno na tři okruhy lidí: palestinský, arabský a islámský, Palestina je vnímána jako svatá islámská země [čl. 14]. Vštěpování islámských názorů je úkolem vzdělávacího systému, s čímž souvisí i skutečnost, že palestinská otázka je otázkou náboženskou [čl. 15]. Důležitým je podle Hamásu studium islámu ve školách, stejně jako získávání podrobných znalostí o nepříteli [čl. 16]. Ženy nelze oddalovat islámu, neboť vedou výchovu nových pokolení, jejich role proto není menší než úloha mužů, nicméně je třeba se vyhnout západnímu pojetí rovnoprávnosti [čl. 17]. Posláním muslimské ženy je rodina, děti a vedení domácnosti [čl. 18]. Na boji za svobodu se má podílet také islámské umění [čl. 19], společnost by se měla sjednotit a její členové by měli nést společnou zodpovědnost [čl. 20]. Hamás zároveň hlásá ochotu podpořit ty, kdo mají nouzi [čl. 21]. Nepřítel (tj. Židé) mají podle členů Hamásu zodpovědnost za francouzskou a komunistickou revoluci v Rusku a stáli za vypuknutím první i druhé světové války i založením OSN. Jejich spojenci jsou Svobodní zednáři, Rotariáni, Lions Club atd. a podporuje je kapitalistický Západ i komunistický Východ [čl. 22]. Jiná islámská hnutí Hamás respektuje a oceňuje [čl. 23], je proti urážkám a pomluvám [čl. 24], zároveň respektuje i palestinská nacionalistická hnutí [čl. 25]. Rokovat o nových variantách je ochoten pouze s nacionalisty [čl. 25], OOP by podle charty Hamásu měla na svou korouhev umístit islám, nicméně je považována za partnerskou organizaci (Hamás však odmítá její sekularismus) [čl. 27]. Stanovy Hamásu dále prohlašují, že arabské a islámské země by měly bojovat proti sionismu [čl. 28]. Hnutí zároveň usiluje o podporu mezinárodního islámského společenství [čl. 29]. Upozorňuje, že je třeba dávat si pozor na sionistickou kontrolu mezinárodních financí, a dále na skutečnost, že džihád lze vést různými zbraněmi [čl. 30]. Hamás sám sebe vnímá jako hnutí humanitní, s tím, že všichni (tedy vyznavači islámu, křesťanství a judaismu) mohou žít (koexistovat) pod pokojnou islámskou nadvládou [čl. 31]. Hamás odmítá jakékoliv ústupky; dohody z Camp Davidu (1979) byly podle něj zradou Palestinců a dodává, že sionisté usilují o ovládnutí Palestiny od Nilu po Eufrat [čl. 32]. Prostřednictvím charty se Hamás obrací na muslimské národy s žádostí o finanční podporu [čl. 34] a v historické návaznosti na vojenské úspěchy při porážkách křižáků a Tatarů, se zavazuje porazit i sionisty [čl. 35]. Obavy nemusí mít z Hamásu ti pravověrní muslimové, kteří jej respektují a jeho podporu má každý, kdo bojuje proti sionismu. Životním stylem Hamásu je Islám.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Hamás se dělí na dvě křídla – civilní a militantní. Civilní (politické) navazuje na neotradicionalistické počínání Muslimského bratrstva a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Provozuje vlastní školy i systém sociálního zabezpečení, vývařovny pro chudé a organizace podobné hnutí skautů (v islámské podobě). Civilní křídlo Hamásu se postupně zapojilo také do politicky a za tímto účelem vybudovalo silný politický aparát. Díky tomu, že se vedení organizace vyznačuje mnohem menší mírou zkorumpovaností, než je tomu běžné u oficiálních palestinských struktur, konkrétně předáků OOP, má zajištěnu výraznou popularitu mezi značnou částí palestinského obyvatelstva (zejména v chudém pásmu Gazy). Militantní křídlo Hamásu se nazývá Brigády mučedníka Izz ad-Dína al-Kassáma (zkráceně Brigády Kassám) a bylo založeno v reakci na vlnu represí ze strany Izraele v roce 1991. Zpočátku brigády Kassám působily pouze v Pásmu Gazy, od roku 1992 začaly operovat i v Zajordání v Hebronu a posléze v Nábulusu. Zde se nezabývaly pouze útoky proti izraelským kolonistům a vojákům, ale svou pozornost soustředily i na likvidaci informátorů Izraele z řad Palestinců. Při výběru cílů na straně Židů příslušníci Hamásu nerozlišují, zda jde o bezpečnostní síly či civilní obyvatelstvo, neboť všichni Izraelci, včetně žen, vykonávají službu v okupační armádě. S narůstajícím vlivem v politické sféře začalo ozbrojené křídlo vytvářet i bezpečnostní složku, kterou se staly bezpečnostně-policejní sbory v Pásmu Gazy. Ozbrojený boj organizace má mezi palestinskými obyvateli značnou míru podpory, což si uvědomují i čelní předáci Hamásu. Pro chudé Palestince, kteří se z ekonomického hlediska často nachází na samé hranici přežití, jsou mnohem přijatelnější formou odporu proti Izraeli než výzvy ke stávkám a bojkotu spolupráce s židovskými enklávami. Velitelská struktura Hamásu je rozdělena na dvě části. Domácí, jež řídí organizaci přímo v Palestině a exilovou, vnější, která operuje mimo hranice. Do roku 1993, kdy byl Hamás na nátlak Izraele v USA zapsán na seznam teroristických organizací, se jeho velení nacházelo v americkém Springfieldu, kde mu velel Músá Muhammad Abú Marzúq. Pod tlakem nastalých okolností se velení v roce 1997 přesunulo do Ammánu v Jordánsku. Zde sídlilo až do roku 1999, kdy byli jeho členové obviněni, že se snaží narušit izraelsko-jordánskou mírovou smlouvu. Na nejvyšší vůdce byla uvalena vazba a řada obvinění, po čase však byli propuštěni a vyhoštěni. Na krátkou dobu pak našli azyl v Kataru a od roku 2001 v Damašku v Sýrii. Zde je pod svou záštitu přijal prezident Bašár Asad a zde také navázali bližší vztahy s Hizballáhem. V roce 2012, po vypuknutí nepokojů inspirovaných tzv. arabským jarem, se exilové velení postavilo na stranu opozice a nástupce Abú Marzúqa, Chálid Mašál, přesunul kancelář Hamásu z Damašku zpět do Kataru. Po abdikaci katarského emíra se jeho syn a nástupce Tamím ibn Hamad Al Sání rozhodl svou politiku směřovat k napravení vztahů s Egyptem, což se dělo na úkor jeho vztahů s Muslimským bratrstvem i Hamásem. Není, proto vyloučeno, že v současnosti exilové vedení Hamásu sídlí v Turecku. Jako další, více či méně pravděpodobné sídlo jeho kanceláře je uváděn také Írán. Zajímavostí může být, že letech 1992 a 1993 mělo militantní křídlo Hamásu svou centrálu rovněž v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Teroristické akce Brigád Kassám.", "content": "V počátcích své činnosti směřující proti Izraelcům, využívaly brigády Kassám mimo střelných a chladných zbrní, též časovaných náloží. První pokus o odpálení nálože v Tel Avivu se v listopadu 1992 izraelským bezpečnostním složkám podařilo odvrátit. Strategii sebevražedných útoků převzal Hamás od hnutí Hizballáh, se kterým se čelní představitelé Hamásu dostali do bližšího kontaktu v roce 1992. Důvod, proč se Hamás uchýlil k využívání sebeobětování živých osob jako prostředku vedení války, vyjádřil Abdel Aziz Radntisi, jeden z vůdců militantního křídla Hamásu v Gaze, slovy: \"„Hamás používá tuto taktiku a prostředky boje, protože nemá letadla F-16, vrtulníky Apache, tanky, ani řízené střely... Ti muži to nedělají kvůli tomu, že se dostanou do ráje, kde na ně budou čekat panny. Důvod je ten, že čelíme okupaci a jsme slabí.“\" Hlavním organizátorem tohoto útočného způsobu vedení boje byl ve svých počátcích Jahjá Ajjáš, kterého izraelská tajná služba zabila 5. ledna 1996 v Gaze. Poprvé taktiku sebevražedných útoků Hamás neúspěšně uplatnil v dubnu 1993, kdy se příslušník Hamásu odpálil mezi dvěma prázdnými autobusy. Další útok byl provedený 19. října 1994, kdy se atentátník odpálil u autobusu na Dizengoffově třídě v Tel-Avivu. Při výbuchu zemřelo 21 Izraelců a jeden holandský turista. Dva podobně ničivé útoky proběhly 3. března 1996. Jejich cílem byla autobusová linka č. 18 a výsledkem bylo čtyřicet pět mrtvých pasažérů. V roce 1997 začal Hamás své útoky soustředit na větší shromáždění lidí. Takové akce zrealizoval 21. března v Tel Avivu a následně 4. září v obchodním centru v Jeruzalémě. Po dohodách uzavřených mezi Izraelem, Hamásem a OOP v roce 1994 nenastal až do současnosti prakticky žádný posun při pokusech o řešení konfliktu, situace spíš připomíná začarovaný kruh. Na jakékoliv snahy OOP o smír s Izraelem odpovídá Hamás novou sérií atentátů, po kterých následují izraelské represe. OOP, ve snaze pozastavit represe, zahajuje jednání s Hamásem, po němž je požadováno ukončení atentátnické činnosti. Posléze následují další jednání OOP a Izraelem, na něž reaguje Hamás sebevražednými útoky. Změnu v taktice Hamásu přineslo období Druhé itifády. Její příslušníci začali při sebevražedných misích využívat výbušné opasky, které byly příčinou mnoha masakrů v autobusech, nočních klubech (Sebevražedný bombový útok na diskotéce Delfinárium), pizzeriích i na Hebrejské univerzitě. V řadách těchto útočníků se poprvé začaly objevovat ženy a děti. Při boji se větší míře začali využívat i miny a dálkově ovládané nálože, které způsobovaly ztráty na životech zejména v řadách izraelských ozbrojených sil. V této době také palestinští odborníci Adnad al-Ghúl a Nidal Fahi Rabah Farahat sestrojili první rakety Kassám, kterými Hamás z Pásma Gazy začal ostřelovat blízké izraelské obytné zóny. Práce na zdokonalení této zbraně pokračují až do současnosti a její využití má setrvale stoupající tendenci. A to i přes snahu izraelských bezpečnostních složek omezit dovoz materiálů, vhodných pro jejich konstrukci.", "section_level": 1}, {"title": "Financování.", "content": "V prvních letech po založení organizace byl významným finančním donátorem Hamásu Kuvajt. Jeho finanční příspěvky však nebyly hlavní příjmovou složkou organizace. Tu tvoří zejména příspěvky samotných Palestinců. Podílí se i palestinští emigranti, z nich nemalou částí komunita usazená v USA. Další část příjmů organizace tvoří dary od dalších fundamentálně smýšlejících příznivců z jiných muslimských zemí. Příkladem mohou být události z roku 1997, kdy byl výměnou za tři izraelské agenty vyměněn k doživotí odsouzený duchovní vůdce Hamásu šajch Jásín. Ačkoliv byl od dětství odkázán na invalidní vozík, vzápětí podnikl cestu do Íránu, Sýrie a Sůdánu, kde se mu pro hnutí podařilo značné finanční prostředky. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 14. února 2018 je v současnosti jedním z největších sponzorů Hamásu Turecko, které pro převod finančních prostředků využívá například společnost SADAT. Posláním této instituce je finančními a válečnými prostředky podpořit vytvoření „palestinské armády“, jejímž úkolem by byl boj proti Izraeli. Podle dalších zjištění Hamás v Turecku vlastnil i společnost IMES, která sloužila k praní špinavých peněz v řádech milionů amerických dolarů, jež byly posléze převedeny do Pásma Gazy a dalších zemí. Podle stejné zprávy probíhá podpora hospodářské a vojenské činnosti Hamásu v Turecku neomezeně, neboť místní úředníci před ní přivírají oči a příležitostně ji i povzbuzují za pomoci tureckých státních příslušníků, z nichž někteří mají blízko k vládním kruhům. Agentura dále dodává, že aktivity Hamásu se mimo jiné opírají o obchodní platformy, které slouží k praní špinavých peněz, jež jsou posléze převáděny do Judska a Samaří, kde slouží k náboru Izraelců do řad organizace. Financování buněk na území Izraele je pro Hamás samo o sobě poměrně složitou operací. Podle tiskové zprávy ISA z 28. května 2017 hnutí k převodu hotovosti na izraelské území využívá nejen obchodníků, ale jako kurýři jsou údajně využíváni i nemocní a starší lidé, kteří obdrželi povolení k léčbě v izraelských zdravotnických zařízeních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hamás (: حماس – \"Ḥamās\", dosl. „nadšení“; zkratka pro Hnutí islámského odporu, : حركة المقاومة الإسلامية, \"Harakat al-Muqawama al-Islamíja\") je palestinská islamistická politická strana, která vznikla v roce 1987 jako odbočka egyptských Muslimských bratří \"Al-Madžama Al-Islami\". Podle charty Hamásu, vydané v roce 1988, je ideou hnutí boj proti Izraeli a ustanovení islamistického státu v Palestině. Hamás má od svého vzniku strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části. První z nich je civilní (politická) a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Druhou je militantní křídlo pojmenované po jednom z prvních palestinských mučedníků Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma, které funguje v utajení a provádí útočné aktivity proti státu Izrael a od roku 2001 se podílí na ostřelování Izraele z pásma Gazy různými druhy raket či minomety. Největšího politického úspěchu organizace dosáhla v lednu 2006, kdy vyhrála volby do Palestinské národní správy. V současnosti je Hamás na seznamu teroristických organizací několika zemí, například USA, EU, Kanady, Izraele, Japonska nebo Egypta.", "tgt_summary": null, "id": 2484405} {"src_title": "Wordprocessing", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Soutěž.", "content": "Wordprocessing je také jednou ze soutěžních disciplín zpracování informací. Mezi ostatní disciplíny patří opis textu, korektura textu, záznam textu (grafický těsnopis, strojový těsnopis, speech recognition, audiotranscription, real-time competition, diktát C-B-A), vícejazyčný těsnopis a protokolování. V disciplíně wordprocessingu je závodník (soutěžící) povinen prokázat schopnosti perfektního ovládání textového editoru (při soutěžích se nejčastěji používá textový editor MS Word) - tj. formátování a předepsaných oprav a úprav. V této disciplíně je požadována nejvyšší míra počítačové gramotnosti. První soutěž ve wordprocessingu uspořádala Georgette Sante se svými kolegy v roce 1990. V září 2006 se G. Sante, členka Intersteno Jury, stala koordinátorem mistrovství ve wordprocessingu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis soutěže.", "content": "Soutěžící musí využít funkcí svého textového editoru a přetvořit jemu dané textové soubory takovým způsobem, aby v co nejkratším čase správně provedl všechny úkoly, které mu ukládá vytištěné zadání. Zadání (úlohy k provedení) a textové soubory obdrží soutěžící těsně před zahájením soutěže. Soutěž je zpravidla rozdělena do tří částí – A, B, C. Část A obsahuje nenaformátovaný text, kterému je třeba přiřadit formát podle zadání. V části B je úkol z hromadné korespondence. Části C je úkolem přetvořit již naformátovaný text tak, aby se nezměnili ostatní nastavené atributy. Soutěžící má před začátkem zahájení soutěže možnost si vytištěné zadání pročíst (na toto čtení je předem vyhrazená doba - většinou 5-10 minut).", "section_level": 1}, {"title": "Věkové kategorie.", "content": "Rozlišují se tři věkové kategorie. Senioři (praktici) – soutěžící, kteří dosáhli (nebo dosáhnou) v roce soutěže věku 21 let (a vyššího).Junioři – soutěžící, kteří dosáhli (nebo dosáhnou) v roce soutěže 17 let věku a zároveň jsou mladší 20 let včetně.Žáci – soutěžící, kterým je (bude) v roce konání soutěže méně než 16 let včetně.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa.", "content": "Jednou za dva roky se v rámci kongresu mezinárodní federace Intersteno (International Federation of Information Processing) pořádá mistrovství světa ve zpracování informací. Mezi disciplíny se řadí opis textu, korektura textu, záznam textu (grafický těsnopis, strojový těsnopis, speech recognition), vícejazyčný těsnopis, real-time competition a wordprocessing (od poloviny 90. let) a další.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla soutěže pro mistrovství světa.", "content": "Soutěž se skládá z profesionálního editování textu zahrnující části A, B a C. Na všechny tři části je celkem 75 minut. Jednotlivé části nejsou nijak odděleny. Před samotným startem soutěže je čas na pročtení zadání. Soutěžící jsou úspěšní, pokud dosáhnou alespoň 50% z celkového počtu bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Mezi všechny úlohy je rozděleno 100 bodů. Každá dobře provedená úloha je ohodnocena příslušným počtem bodů. Částečně dobře vykonaná úloha může přinést částečné body. Úlohy, které byly špatně, nebo nebyly vůbec provedené, nepřinášejí žádné body. Pravidla rozdělení bodů připravuje koordinátor soutěže. Pořadí je určeno podle dosažených bodů popřípadě podle užitého času na vypracování. Titul světového šampióna získává jen ten, kdo dosáhl z celkového počtu bodů minimálně: 80% (senioři), 75% (junioři), 70% (žáci).", "section_level": 2}, {"title": "Národní soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Ve wordprocessingu se v České republice soutěží v rámci republiky (od r. 2000) a také na středoškolské úrovni (od r. 2002).", "section_level": 2}, {"title": "Pravidla mistrovství České republiky.", "content": "Pravidla mistrovství České republiky jsou stejná jako pravidla pro světové mistrovství.", "section_level": 3}, {"title": "Pravidla středoškolského mistrovství ČR.", "content": "Soutěžící je na středoškolské mistrovství ČR nominován na základě dosaženého výsledku v krajském kole. Počet účastníků – nominovaných je omezen kapacitou pořádající školy. Soutěž je rozdělena do dvou částí, oddělených krátkou přestávkou. První část zahrnuje části A a B (nenaformátovaný text, úkol z hromadné korespondence). Druhá část obsahuje část C. Soutěžící mají k dispozici na provedení všech úkolů v celostátním kole 90 minut a v krajských kolech celkem 60 minut. Tyto časy jsou vždy rozděleny mezi 1. a 2. část podle obtížnosti zadání. Navíc mají soutěžící před každou částí čas na pročtení zadání. Soutěžící, jenž skončí dříve, nahlásí své startovní číslo a dozor soutěže zaznamená jeho čas, který může rozhodnout o pořadí při shodě bodů. Pokud by v průběhu soutěže došlo k technické závadě na počítači, zaznamená se čas, po který nemohl soutěžící pracovat a který mu bude nastaven.", "section_level": 3}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Práce hodnotí soutěžní komise podle vyhodnocovací tabulky. Soutěžní práce se netisknou. Výsledky jsou seřazeny podle přidělených bodů, při jejich rovnosti podle dosaženého času. Pro hodnocení prací je vždy předem připravena tabulka s rozepsanými úkoly a jejich bodovým ohodnocením. Za splněné úkoly hodnotící body přiznává, za nesplněné nikoli. Body za jednotlivé úkoly nelze dělit.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zadání wordprocessingu.", "content": "Zadání k této disciplíně vychází v České republice měsíčně během školního roku v časopisu Rozhledy. Příklad soutěžního zadání ze středoškolského mistrovství ČR 2004 Příklad soutěžního zadání ze středoškolského mistrovství ČR 2005", "section_level": 2}, {"title": "Stránky zabývající se disciplínami zpracování informací.", "content": "Mount Blue Obchodní korespondence on-line ZAV Státní těsnopisný spolek Mezinárodní federace pro zpracování textu – INTERSTENO Kongres a mistrovství světa INTERSTENO, Praha 2007 Interinfo ČR Český těsnopisný spolek", "section_level": 2}], "src_summary": "Wordprocessing, neboli profesionální zpracování textu, je činnost, při které se použitím počítače vytvoří, edituje a tiskne dokument. K wordprocessingu potřebujete počítač, speciální program (textový editor) a někdy tiskárnu. Textový editor umožňuje vytvořit dokument, uchovávat ho v elektronické podobě na disku, zobrazit jej na obrazovce, upravovat a případně jej i tisknout.", "tgt_summary": null, "id": 998302} {"src_title": "Senice (přítok Vsetínské Bečvy)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Průběh letu Gemini 7.", "content": "Start se uskutečnil 4. prosince 1965 v 19:30 UTC ze startovací rampy LC-19 z kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station na mysu Canaveral na Floridě. Velícího pilota Franka Bormana a pilota Jima Lovella čekal dlouhodobý čtrnáctidenní let, jehož hlavním cílem bylo otestovat schopnost lidského organismu přežít ve stavu beztíže. Po dosažení oběžné dráhy zkontrolovali astronauti palubní systémy a po ukončení prvního oběhu zahájili lékařské experimenty, zkoušeli komunikovat s pozemními stanicemi pomocí laserového paprsku, testovali navigaci kosmické lodě rozpoznáváním obrysů kontinentů. Většina pokusů byla zaměřena na lety budoucího programu Apollo. Nový lehčí typ skafandru umožnil astronautům jeho svlečení a oblečení bez cizí pomoci na palubě kosmické lodi. Jedním z hlavních úkolů mise bylo plánované přiblížení lodí Gemini 7 a Gemini 6A. Let Gemini 6A odstartoval 15. prosince 1965 v 13:37 UTC s astronauty Walterem Schirrou a Thomasem Staffordem. Loď Gemini 6A se pohybovala po nižší oběžné dráze než Gemini 7 a začala ji dohánět. Pomocí motorických manévrů se k sobě obě lodi přiblížily, poprvé se podařilo uskutečnit skupinový let dvou lodí ve vesmíru. Jemným manévrováním se podařilo Walteru Schirrovi přiblížit Gemini 6A ke Gemini 7 až na vzdálenost 0,3 m. Po odletu Gemini 6A pokračovali Borman a Lovell v letu až do 18. prosince 1965, kdy zapálili brzdící motory a přistáli na hladině Atlantiku 900 km jihozápadně od Bermud, odkud je vylovila čekající letadlová loď USS \"Wasp\". Délkou svého letu (14 dní) vytvořili astronauti nový světový rekord, který později překonala až loď Sojuz 9.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senice je říčka na Valašsku v pohoří Javorníky. Je to největší přítok Vsetínské Bečvy, který se do ní vlévá zleva u obce Ústí, na 23,3 říčním kilometru, v nadmořské výšce 354 m. Délka toku činí 32,5 km. Plocha povodí měří 135,6 km2.", "tgt_summary": null, "id": 1129495} {"src_title": "Workcamp", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Principem těchto workcampů je pomoc místním, často neziskovým subjektům v určité lokalitě a obecně je lze rozdělit podle zaměření do několika skupin: environmentální, kulturní, renovační, historické, dětské, sociální či umělecké. Náplň práce je velice různorodá od velice fyzicky náročné při rekonstrukci budov, čištění lesů či pláží, přes neméně namáhavou práci s dětmi, popř. postiženými lidmi, až po pořádání kulturních festivalů. Délka tzv. krátkodobých workcampů bývá jeden až tři týdny. Existují také dlouhodobé projekty v řádu několika měsíců až jednoho roku, na které je ovšem výběr dlouhodobější záležitostí a často spojený i s různými školeními. Nedílnou součást workcampu kromě práce tvoří jsou vzdělávací a volnočasové aktivity. Odborné workshopy nebo semináře většinou korespondují s tématem celého workcampu a mají za cíl obohatit a rozšířit účastníkovy znalosti. Volnočasové aktivity si účastníci mohou vymýšlet sami, nebo jsou připravovány hostitelskou organizací. Většinou se jedná o výlety po významných místech v lokalitě, které umožňují blíže poznat místní kulturu, nebo sport a společenské hry.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr dobrovolníků.", "content": "Výběr dobrovolníků se provádí zpravidla na základě podané přihlášky a někdy i motivačního dopisu. V případě mezinárodních projektů bývá cílem pořadatelů vybrat co nejrůznorodější národnostní složení a omezit počet účastníků se shodnou národností na minimum, což je prospěšné zejména pro dobrovolníky, protože mají jedinečnou možnost procvičit si cizí jazyk a poznat odlišné kultury při práci v cizí zemi. Důležitým kritériem pro výběr je samozřejmě i motivace potenciálních účastníků.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční náklady.", "content": "Náklady na krátkodobý workcamp pro účastníka/dobrovolníka se skládají většinou ze dvou částí. První je administrativní poplatek zprostředkující organizace, který je zpravidla nízký a finální. Organizace jsou, jak již bylo zmíněno, neziskové, ale musí zaplatit pracovní sílu, která přihlášky zpracovává, odesílá partnerským organizacím atd. Druhá část nákladů je cena za dopravu, která záleží na dobrovolníkovi – v případě autostopu může být prakticky nulová, naopak letecká přeprava bývá nejdražší. Případná třetí část nákladů, které jsou nepřímé, je rovněž velmi variabilní v závislosti na místě konání a typu workcampu. K vycestování do některých zemí je potřeba vízum; pro některé projekty (např. práce s dětmi) je nutný výpis z trestního rejstříku a potvrzení o zdravotní způsobilosti pro práci s dětmi („papír na hlavu“), což sebou nese další administrativní poplatky; a konečně, některé hostitelské organizace, zejména v rozvojových zemích, vyžadují od dobrovolníků tzv. účastnické poplatky, které se mohou pohybovat ve výši od několika desítek do několika set dolarů. Pokud jde o ubytování a stravu, tak ty jsou v drtivé většině případů hrazeny organizátorem workcampu. Souhrnem lze říci, že například ve srovnání s jazykovými kurzy vycházejí workcampy na zlomek ceny, ale jejich jazykový i kulturní přínos je mnohonásobně vyšší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Workcamp je zpravidla letní pobyt, který spojuje dobrovolnou činnost účastníků ve prospěch místních komunit a vzdělávací a volnočasové aktivity. Jedná se o dobrovolné pracovní pobyty. V Česku se stávají stále populárnějšími. Na pořádání workcampů se obvykle zaměřují různé neziskové organizace, případně jsou pořádány i na mezinárodní úrovni, většinou díky spolupráci více organizací z různých zemí.", "tgt_summary": null, "id": 2081638} {"src_title": "Diverzita", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Přírodní diverzity.", "content": "Obecně lze diverzitu považovat za přirozenou vlastnost přírody, kterou si sama vytváří, jakožto podmínku svého setrvání. Děje se tak na všech úrovních, ovšem různou rychlostí, což komplikuje naši možnost tvorbu diverzity vnímat a ovlivňovat ji ku prospěchu systému.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny vzniku a zániku.", "content": "Diverzity v přírodě vznikají například geologickými a klimatickými pochody, biologickými mutacemi (včetně umělých). K jejich omezování dnes dochází většinou vlivem lidské snahy sjednocovat a podmaňovat si přírodu. Snižování diverzity přírodními mechanismy je z lidského pohledu spíše výjimečné, děje se ponejvíce formou přírodního výběru a kataklyzmatických změn.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírodní diverzity.", "content": "Metodika ochrany přírodních diverzit naráží na několik základních překážek. Patří mezi ně především komplexnost celé problematiky, jejíž postižení, zdá se, není v silách současného lidstva. To svádí k selektivní ochraně některých součástí diverzity (např. konkrétních živočišných druhů) a zanedbávání ochrany celků, tedy ekosystémů, dále neživé přírody a konečně přírodního prostředí jako celku.", "section_level": 2}, {"title": "Socio-ekonomické diverzity.", "content": "V lidské společnosti vlivem společenských i biologických procesů diverzita vzniká samovolně. Je ale často považována za jev negativní – především za podnět k diskriminaci, konfliktům, válkám. Prvky universalismu, tedy cílené snahy o sjednocování společnosti, můžeme sledovat už od samých základů lidské civilizace (hledání společné měny, společné řeči, způsobů myšlení etc.). V současnosti je v této souvislosti častěji užíván pojem globalizace, který svědčí to tom, že se sjednocování společnosti stalo globálním fenoménem. Na druhou stranu i lidstvo, popřípadě jeho civilizace, jsou systémy a jejich diverzita je základem jejich stability. V demokratických společnostech je tato stabilita většinou zaručena nastavením pravidel, která mají platit pro všechny občany bez rozdílu (tj. vyhlášením předepsaných všeobecně platných zákonů – to je to, co jednotlivé prvky spojuje, u národních států je to třeba i společná kultura, historie apod.), a svobod, ve kterých se jednotlivci mohou odlišovat podle svých vnitřních preferencí (většinou zaručených Listinou základních práv a svobod platných pro každého občana – to je to, co jednotlivé prvky sice odlišuje, nicméně celkově, a to ani v případě krize, nedestabilizuje systém jako celek, jako tomu bývá u totalitních společností, které vyžadují přílišné přizpůsobení se jednotlivců univerzální představě, což časem může vést k totálnímu kolapsu celého systému založeného často na velmi vratkých základech, nebo naopak u anarchistických společností, kdy může zaručením nijak neregulované svobody dojít k totálnímu roztříštění společnosti do té míry, že jednotlivé prvky systému v podobě občanů už vlastně nemají nic společného, tedy ani záležitosti, o které je třeba společně se zasazovat pro dobro a dlouhodobou stabilitu celku).", "section_level": 1}], "src_summary": "Diverzita (v některých oblastech používán český výraz \"rozmanitost\"; z angl. \"diversity\") je základní vlastností systémů, vyjadřující rozrůzněnost jejich prvků (elementů). Zároveň je často vnímána jako míra stability systému, protože uniformní systém v případě krize většinou kolabuje celý, kdežto v systému diverzním prochází krizí jednotlivé jeho části, ale celek zůstává funkční.", "tgt_summary": null, "id": 1967452} {"src_title": "Dassault Mystère II", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po úspěchu typu M.D.450 Ouragan začal konstruktér Marcel Dassault pracovat na modernějším typu, označeném MD.452 Mystère I. První prototyp letounu Mystère byl de facto Ouragan vybavený křídlem o šípu 30° a upravenými ocasními plochami. Poté byly postaveny další dva prototypy, vybavené motorem Rolls-Royce Tay 250 (motor koncepcí obdobný s typem Rolls-Royce Nene, tj. s radiálním kompresorem, ovšem výrazně výkonnější; stejně jako Nene se ani Tay v Británii nedočkal většího rozšíření, či vůbec použití v žádném letounu, sériově vyráběném pro RAF) o tahu 28 kN. Po těchto třech prototypech byly postaveny dva prototypy Mystère IIA s motorem Rolls-Royce Tay a výzbrojí čtyř 20mm kanónů Hispano a další čtyři prototypy verze Mystère IIB, u kterých byly použity dva 30 mm revolverové kanóny DEFA. Prototyp Mystère IIA byl první francouzský letoun, který dosáhl rychlosti 1 Machu. Stalo se tak 28. října 1951 ve střemhlavém letu. Další variantou bylo 11 předsériových letounů verze Mystère IIC, u kterých bylo hlavní změnou použití nového motoru SNECMA Atar 101C o tahu 24,5 kN. U dvou kusů byla pokusně instalována verze SNECMA Atar 101F s přídavným spalováním (37,3 kN).", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Francouzské letectvo objednalo 150 kusů verze Mystère IIC, přičemž první z nich vzlétl v červnu 1954 a dodán byl v říjnu 1954. Sériový letoun měl dva 30mm kanóny DEFA, motor SNECMA Atar 101D o tahu 29,4 kN, zvětšenou šípovitost ocasní plochy a upravené vstupy vzduchu a palivové nádrže. V době dodání posledního kusu v roce 1957, už byly letouny Mystère přesouvány k pokročilému výcviku. Typ byl moderní v době svého vzniku na počátku 50. let, ale díky zdržení vývoje se stalo to, že v době jeho vstupu do služby už létal jeho výkonnější nástupce Dassault Mystère IVA. Ve výcviku typ zůstal až do roku 1963, kdy byl vyřazen. Letoun neměl zahraniční uživatele a nikdy se nedostal do boje. Izrael měl zájem o 24 kusů, ale kvůli zdržení jeho vývoje zakoupil přímo modernější typ Dassault Mystère IV a do jeho dodání používal letouny Ouragan.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Mystère IIC).", "content": "\"Informace čerpány z\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Dassault MD.452 Mystère byl francouzský stíhací letoun vyvinutý v 50. letech firmou Avions Marcel Dassault jako náhrada typu Dassault Ouragan. V době svého vzniku na počátku 50. let, se jednalo o moderní letoun, ale zdržení ve vývoji vedlo k tomu, že byl u stíhacích jednotek používán jen několik let a poté byl převeden k výcviku. Letoun neměl zahraniční uživatele a nikdy nebyl operačně nasazen.", "tgt_summary": null, "id": 1180700} {"src_title": "Norma (matematika)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Nechť \"V\" je vektorový prostor nad nějakým podtělesem \"F\" tělesa komplexních čísel a \"p\" je reálná funkce definovaná na \"V\". Funkce \"p\" je seminorma na \"V\", jestliže je Z předpokladu pozitivní homogenity plyne, že \"p\"(0) = 0 a následně ze subaditivity \"p\"(v) ≥ 0, pro všechna v ∈ \"V\". Norma je seminorma \"p\", která je navíc pozitivně definitní: Pro normu se namísto \"p\"(v) zpravidla používá označení ||v||.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Eukleidovská norma.", "content": "Na prostoru formula_1 lze definovat tzv. \"eukleidovskou normu\" vektoru x = (\"x\", \"x\",..., \"x\") jako Tato norma udává vzdálenost bodu x od počátku (což je důsledek Pythagorovy věty).", "section_level": 2}, {"title": "\"p\"-norma.", "content": "Nechť \"p\" ≥ 1 je reálné číslo. Eukleidovská norma je speciálním případem této normy (pro \"p\" = 2).", "section_level": 2}, {"title": "Norma na prostoru se skalárním součinem.", "content": "Skalární součin indukuje přirozeným způsobem normu Pro normu indukovanou skalárním součinem platí Cauchyho–Schwarzova nerovnost", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Tvar jednotkové kružnice (množiny vektorů velikosti 1) se liší v různých normách (viz ilustraci). Normy ||•|| and ||•|| na vektorovém prostoru \"V\" se nazývají \"ekvivalentní\", jestliže existují kladná reálná čísla \"C\" a \"D\" taková, že pro všechna \"x\" ∈ \"V\". Na vektorovém prostoru \"konečné dimenze\" jsou všechny normy ekvivalentní. Například normy ||•||, ||•|| a ||•|| jsou ekvivalentní na prostoru formula_1: Ekvivalentní normy indukují tutéž topologii. Jsou-li dány dvě ekvivalentní normy na jednom prostoru, pak je spojitost funkcí i konvergence posloupností z tohoto prostoru v obou normách stejná.", "section_level": 1}, {"title": "Konvexní, vyvážené, pohlcující množiny.", "content": "Seminormy jsou úzce spjaty s konvexními, vyváženými, pohlcujícími množinami. Nechť \"p\" je seminorma na vektorovém prostoru \"V\", pak pro libovolný skalár α jsou množiny {\"x\" : \"p\"(\"x\") < α} a {\"x\" : \"p\"(\"x\") ≤ α} konvexní, vyvážené a pohlcující. Obráceně, ke každé konvexní, vyvážené, pohlcující podmnožině \"C\" prostoru \"V\" existuje seminorma \"μ\" známá jako Minkowského funkcionál množiny \"C\", definovaná Pro tuto seminormu platí", "section_level": 1}], "src_summary": "Norma je funkce, která každému nenulovému vektoru přiřazuje kladné reálné číslo (tzv. \"délku\" nebo \"velikost\"), nulový vektor jako jediný má délku 0. V případě seminormy se naopak připouští, aby i nenulovým vektorům byla přiřazena nulová délka.", "tgt_summary": null, "id": 751615} {"src_title": "Vydědění", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vydědění v současném českém právu.", "content": "Podle současné české právní úpravy (§ 1646–1649 občanského zákoníku) může zůstavitel vydědit nepominutelného dědice, jestliže Zákon umožňuje vydědit i k dědictví nezpůsobilého potomka, připouští také vydědění i jen ohledně části pozůstalosti. Dále výslovně zakotvuje, že vydědění se automaticky vztahuje na potomky vyděděného, ledaže zůstavitel určí v prohlášení o vydědění jinak. V prohlášení o vydědění je opět nutné uvést a konkretizovat důvod vydědění. Není-li uveden, je přesto možné, že vyděděný potomek bude z dědictví vyloučen, jestliže se takový zákonný důvod v řízení o dědictví prokáže.", "section_level": 1}, {"title": "Předchozí české právní úpravy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období do 31. prosince 1950.", "content": "Podle obecného zákoníku občanského (§ 768–773) mohlo být dítě, vnouče, pravnouče, rodič nebo prarodič vyděděn, jestliže a v dalších zákonem stanovených případech (např. donutil zůstavitele sepsat poslední vůli; do roku 1868 i pokud odpadl od křesťanské víry).", "section_level": 2}, {"title": "Období od 1. ledna 1951 do 31. března 1964.", "content": "Podle středního občanského zákoníku (§ 552) mohl zůstavitel vydědit svého neopominutelného dědice, jestliže Vztáhnout vydědění na potomky vyděděného (jestliže byl vyděděným potomek) nebylo možné.", "section_level": 2}, {"title": "Období od 1. dubna 1964 do 31. března 1983.", "content": "V tomto období institut vydědění neexistoval.", "section_level": 2}, {"title": "Období od 1. dubna 1983 do 31. prosince 1991.", "content": "Zůstavitel mohl podle § 469a občanského zákoníku vydědit svého potomka, jestliže mu v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. V \"listině o vydědění\", která také musela jinak splňovat náležitosti závěti, musel být uveden důvod vydědění, a to jak obecným důvodem podle zákona, tak i uvedením konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá, že důvody vydědění byly v tomto případě splněny. Opět nebylo možné vydědit i potomky vyděděného.", "section_level": 2}, {"title": "Období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013.", "content": "Zákon umožnil vydědit potomka, jestliže Nově bylo umožněno vydědit i potomky vyděděného, ale tato skutečnost musela být v listině o vydědění výslovně uvedena. Částečné vydědění umožnila až judikatura.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vydědění (zastarale také exheredace z lat. \"exheredatio\") je jednostranné právní jednání fyzické osoby, kterým svému potomku ze stanovených důvodů odejme právo domáhat se i přes závěť svého zákonného dědického podílu nebo jeho části (tedy tzv. povinného dílu). Platným vyděděním ztrácí vyděděný (zcela nebo zčásti) postavení nepominutelného dědice. ", "tgt_summary": null, "id": 2060038} {"src_title": "Polecam", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Na jednom konci 1,5-6 m dlouhé tyče je kamera, usazená v otočné hlavě, která je shopna kameru otáčet kolem \"x\", \"y\" i \"z\"; na druhém konci je závaží (jehož funkci zčásti plní nahrávací rozhraní SDI); v místě těžiště může stát buď operátor, do jehož popruhů je Polecam připevněn, nebo standardní stativ. Operátor má v dosahu své ruky joystick, ten (přes kontrolní jednotku) ovládá motorky vychýlení kamery ve všech dostupných směrech. Na tyči, několik dm před operátorem, je menší (7palcový, vysoce kontrastní) LCD monitor, který zobrazuje, co snímá kamera – operátor má tak okamžitou zpětnou vazbu a může obraz přizpůsobovat tomu, co v něm vidí. Samotná tyč je modulární a vyrobená z uhlíkových vláken. Uvnitř je dutá, vedou jí tedy kabely mezi kamerovou hlavou a kontrolní jednotkou. Veškeré vybavení Polecam zabírá 35 kg ve dvou taškách pro samotný jeřáb a dvou menších pro příslušenství, samotný jeřáb váží kolem 20 kg. Napájen je z vlastní baterie s možností připojení z externího zdroje.", "section_level": 1}, {"title": "Kamera a příslušenství.", "content": "Na Polecam nelze připojit klasickou filmovou kameru – vždy se jedná o digitální kameru vyrobenou „na míru“ daného typu, které se dodávají i s příslušenstvím (objektivy, filtry, anamorfotické aj. předsádky apod.). Kamery pro Polecam (v současnosti (2008) založené na čipech firem Toshiba a Sony) z principu jeho konstrukce menších rozměrů (rozměr čipu většinou 1/3 palců, hmotnost celé hlavy okolo 0,5 kg), většinou je ale kvalitní (3CCD, s větším než standardním rozlišením, schopnou nahrávat v HDV). Je též možnost použít jednu ze dvou vodotěsných hlav pro natáčení pod vodou. Mezi příslušenství standardní patří i 125° rameno pro vhodnější natáčení z totálního rakursu a dálkové ovládání pro více kamer, s možností ovládání nahrávání (record/stop) i natočení hlav.", "section_level": 2}, {"title": "Polecam Ltd..", "content": "Systém Polecam je chráněn patentem. Slovo Polecam je registrovaná obchodní značka anglické společnosti Polecam Ltd.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "anglicky: česky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Polecam je speciální kamerový jeřáb, upravený tak, aby byl mobilní a mohl jej přenášet kamerový operátor. Polecam tak nabízí řešení snímání nestatických záběrů, které kombinuje steadicam a technocrane. Slovo Polecam označuje samotný jeřáb, toto řešení jako celek, registrovanou obchodní značku i název společnosti, která tento jeřáb vyvinula.", "tgt_summary": null, "id": 2111224} {"src_title": "Katusice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve vsi Katusice s 678 obyvateli v roce 1932 byly evidovány tyto úřady, živnosti a obchody: poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katolický kostel, nákladní autodoprava, 2 autodrožky, biograf Sokol, cihelna, obchodník s dobytkem, elektrotechnické potřeby, 2 holiči, hospodářské družstvo, 2 hostince, klempíř, 2 koláři, konsum, 2 kováři, 2 krejčí, obchod s obuví Baťa, 2 obuvníci, pekař, obchod s lahvovým pivem, pokrývač, realitní kancelář, 14 rolníků, 2 řezníci, 2 sedláři, 2 obchody se smíšeným zbožím, okresní hospodářská záložna, stavitel, výroba hospodářských strojů, 2 šrotovníky, trafika, 2 truhláři, 2 obchody se zemskými plodinami.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Silniční doprava Obcí procházejí silnice II/259 Mladá Boleslav - Katusice - Mšeno - Dubá a silnice II/272 Benátky nad Jizerou - Bezno - Katusice - Bělá pod Bezdězem. Železniční doprava Katusice leží na železniční trati Mladá Boleslav – Mělník v úseku, který je v jízdním řádě uváděn v tabulce 064. Jedná se o jednokolejnou regionální trať, doprava byla na trati zahájena roku 1905. Přepravní zatížení trati mezi Mšenem a Mladou Boleslaví v roce 2011 činilo obousměrně 7 osobních vlaků. Na území obce leží mezilehlá dopravna D3 \"Katusice\" a železniční zastávka \"Trnová\". Autobusová doprava V obci zastavovaly v květnu 2011 autobusové linky jedoucí do těchto cílů: Bělá pod Bezdězem, Bezno, Mladá Boleslav, Praha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Katusice se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Rozkládá se asi jedenáct kilometrů severozápadně od Mladé Boleslavi. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1772247} {"src_title": "Revizor (Gogol)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah hry.", "content": "Děj Revizora se odehrává v malém ruském městečku na počátku třicátých let 19. století během krátkého časového úseku dvaceti čtyř hodin. Ve hře vystupuje mladý bezvýznamný úředník Chlestakov, který se svým sluhou Osipem přijel do městečka již před čtrnácti dny, ubytoval se ve zdejším hostinci, v kartách prohrál všechny peníze a teď nemá na zaplacení útraty. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman právě dostal dopis od přítele z Petrohradu, v němž se píše, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Díky poštmistrovi, který pro své rozptýlení otevírá cizí dopisy, se o tom i ostatní úředníci města okamžitě dozvědí. Protože nemají čisté svědomí, neboť berou úplatky, kradou a všude je nepořádek, pochopitelně se revize obávají. Dva statkáři, Dobčinskij a Bobčinskij, jejichž jedinou životní náplní je běhat po městě a šířit jakékoliv (i neověřené) zprávy, ke kterým se dostanou, pokládají za revizora právě Chlestakova, a rychle rozšíří informaci o jeho příjezdu. Aby revize dobře dopadla, snaží se představitelé města Chlestakova podplatit. Chlestakov dlouho nemůže uhodnout, proč se najednou setkává všude s takovou pozorností a úctou. Když pochopí, za jak významnou osobnost jej považují, plně využívá jejich hlouposti a protože je na mizině, rád přistoupí na jejich hru. Hejtman ho ubytuje ve svém domě, tváří se, že nic nevidí, když mu svádí manželku, a nakonec mu nabídne i ruku své dcery. Krajský sudí, poštmistr a školní inspektor mu poskytují „půjčky“ a všichni mu přinášejí různé dary. Chlestakov se vychloubá, jak je bohatý, kde všude byl a jaké má známosti. Při tomto smyšleném vyprávění o sobě jako o důležitém vysokém státním úředníkovi se tak rozohňuje, že se téměř plně vžívá do své nové smyšlené osobnosti. Kdyby se sluhovi Osipovi nepovedlo včas svému pánovi vysvětlit, že takový podvod se dlouho neudrží v tajnosti, byl by snad zcela klidně čekal na odhalení. Takhle namluví svým hostitelům, že odjíždí za svým bohatým strýcem pro svolení k sňatku a včas zmizí. Před svým odjezdem napíše dopis příteli, v němž se mu svěří s celou komedií, kterou s úředníky městečka sehrál. Dopis pochopitelně otevře poštmistr a hned s ním běží k hejtmanovi, který se mezitím oddává snům o tom, že jeho život, jakožto tchána tak významného muže, bude od nynějška jedinou slavností a hostinou. Hejtman i všichni ostatní strašně zuří, když v tom přichází městský strážník a oznamuje, že přijel skutečný revizor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Revizor (1836, \"Ревизор\") je pětiaktová satirická komedie ruského prozaika a dramatika Nikolaje Vasiljeviče Gogola (1809–1852), patřící k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury. Autor svou hrou, zachycující tupost, nevzdělanost a zkaženost úředníků v jednom ruském provinčním městečku prolezlém korupcí a různými jinými neřestmi, nastavil zrcadlo všem, jejichž charakter je pokřiven podlézavostí a úplatkářstvím. ", "tgt_summary": null, "id": 86926} {"src_title": "Robert Milton Zollinger", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robert Milton Zollinger se narodil na rodinné farmě v zapadlém americkém městě Millersport v Ohio. Jako mladík chtěl být profesionálním vojákem a absolvovat United States Military Academy ve West Pointu. Vystudoval však Ohio State University, kde v roce 1927 získal doktorát medicíny. První odborné zkušenosti měl možnost získávat v Peter Bent Brigham Hospital v Bostonu, na chirurgickém pracovišti, které vedl Harvey Cushing. Později v rámci praxe pracoval ve Western Reserve Hospital v Clevelandu spolu s Elliottem C. Cutlerem (S tímto lékařem spolupracoval budoucích 20 let.). Na základě spolupráce s E. C. Cutlerem také vznikla první Zollingerova odborná publikace, otištěná v roce 1929 jako článek v The Ohio State Medical Journal. Později spolu připravili v řadě vydání slavnou publikaci Atlas of Surgical Operations. V roce 1929 se oženil s Idou Louise Kiewet (1907-1998). V roce 1939 se stal docentem chirurgie. V roce 1941 vstoupil do armády, kde získal funkci majora a zpočátku pracoval jako asistent šéfa chirurgického oddělení, později samostatně velel 5. všeobecné armádní nemocnici. Za svou činnost pro armádu byl oceněn mj. vyznamenáním Legion of Merit. V roce 1946 se vrátil pracovat do Harvardu. Brzy mu byla nabídnuta funkce profesora chirurgie na The Ohio State University. V roce 1955 spolu s Edwinem Ellisonem popsali syndrom (a jeho klinickou manifestaci) způsobený nadměrnou produkcí gastrinu z nádoru (gastrinomu) ve slinivce břišní (pankreatu), dnes obvykle označovaný jako Zollinger-Ellisonův syndrom. Až do vysokého věku byl odborně a vědecký činný a přednášel. Zemřel na nádor pankreatu v roce 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Zollinger Collection v Medical Heritage Center (Ohio State University).", "content": "Ohio State University shromáždila v lékařské knihovně kolekci materiálů (rukopisy, dopisy, fotografie ad.) o životě a díle R. M. Zollingera. Životopis je dostupný na internetových stránkách, ostatní materiály jsou přístupny pro badatele v prostorách knihovny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Milton Zollinger (4. září 1903, Millersport, Ohio – 12. června 1992, tamtéž) byl významným americkým chirurgem, spoluautorem popisu choroby dnes známé jako Zollinger-Ellisonův syndrom.", "tgt_summary": null, "id": 586158} {"src_title": "Makigumo (1942)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Makigumo\" patřil do I. série třídy \"Júgumo\" a byl objednán na základě doplňovacího programu pomocných plavidel z roku 1939. Jeho výzbroj tvořilo šest 127mm kanónů typu 3. roku ve třech dvouhlavňových věžích typu D (jedné na přídi a dvou na zádi) a dva čtyřhlavňové 610mm torpédomety typu 92 modelu 4, pro které bylo k dispozici až šestnáct torpéd typu 93. Je možné, že 25mm dvoukanóny na plošině vedle zadního komínu byly před potopením nahrazena za 25mm trojčata (pokud \"Makigumo\" nenesl 25mm trojčata od samého počátku).", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Po dokončení byl \"Makigumo\" přiřazen k 10. divizi torpédoborců ( \"Dai-džú Kučikutai\") 10. torpédové eskadry ( Dai-džú Suirai Sentai) 1. letecké floty ( Dai-iči Kókú Kantai). Večer 4. června 1942 během bitvy u Midway byl \"Makigumo\" pověřen, aby zůstal u těžce poškozené letadlové lodě \"Hirjú\", zatímco zbytek jednotek začal ustupovat na západ. Později převzal část její posádky, přičemž byl lehce poškozen, když se k \"Hirjú\" přiblížil moc blízko a ta narazila do jeho nástaveb. V 05:10 5. června vystřelil \"Makigumo\" jedno torpédo do pravoboku letadlové lodě. Torpédo loď zasáhlo na úrovni můstku a \"Makigumo\" odplul na západ. \"Hirjú\" se ale ještě několik hodin držela na hladině. Během bitvy u Midway vzal \"Makigumo\" na svoji palubu posádku SBD-3 Dauntless 6-S-5 (BuNo 03224) od VS-6 z USS \"Enterprise\", kterému došlo palivo poblíž japonského svazu. Pilot podporučík (\"Ens.\") Frank Woodrow O'Flaherty a radista/střelec Bruno P. Gaido byli 15. června popraveni utopením: Posádka \"Makigumo\" je přivázala k barelu naplněnému vodou a hodila do moře. Během bitvy u východních Šalomounů doprovázel \"Makigumo\" letadlové lodě viceadmirála Naguma. Během bitvy u Santa Cruz byl součástí předsunutého svazu kontradmirála Abeho. Spolu s \"Akigumo\" se v noci na 27. října podílel na doražení poškozené a Američany opuštěné letadlové lodě USS \"Hornet\". Během dne pak ještě zachránil Michael M. Glassera – jediného přeživšího člena posádky Readova Avengeru T-10 (BuNo 00381) od VT-10 z \"Enterprise\". Tentokrát se poprava nekonala a Glasser se dočkal konce války v zajateckém táboře. Během námořní bitvy u Guadalcanalu byl součástí Nišimurova bombardovacího svazu, který v noci ze 13. na 14. listopadu ostřeloval Hendersonovo letiště. Svaz byl ale při ústupu během dne objeven a napaden letouny z Guadalcanalu a \"Enterprise\". \"Makigumo\" poté převzal část posádky zasaženého těžkého křižníku \"Kinugasa\". 28. listopadu vyplul \"Makigumo\" z Rabaulu v rámci Tokijského expresu (spolu s \"Júgumo\", \"Kazagumo\" a \"Širacuju\"), který měl na Bunu na východě Nové Guineje dopravit 21. brigádu. Následujícího dne byl konvoj napaden letadly. I když \"Makigumo\" nebyl zasažen přímo, blízko dopadající pumy způsobily na jeho palubě požár a torpédoborec se musel vrátit zpět do Rabaulu.", "section_level": 1}, {"title": "Operace \"KE\" a potopení \"Makigumo\".", "content": "Dne 1. února 1943 vyplul \"Makigumo\" ze Shortlandu, aby spolu s ostatními torpédoborci evakuoval vojáky z Guadalcanalu v rámci operace \"KE\". V 18:20 byl u severního pobřeží Nové Georgie japonský svaz napaden 17 SBD, 7 TBF a 17 F4F z Guadalcanalu. Protiletadlová palba a 30 A6M leteckého krytí dokázalo konvoj (až na jeden imobilizovaný torpédoborec) ochránit. U Guadalcanalu došlo v noci ke střetnutí s americkými torpédovými čluny PT-37, PT-48, PT-59, PT-111, PT-115, PT-123 a PT-124. \"Makigumo\" pronásledoval jeden člun směrem k Tulagi, ale byl povolán zpět k ochraně naloďujících jednotek. Při návratu ale došlo k explozi. Buďto najel na minu, nebo se stal obětí útoku torpédových člunů PT-123 a PT-124. V případě najetí na minu se mohlo jednat o jednu z 300 min, které během dne položily minonosné torpédoborce USS \"Tracy\", USS \"Montgomery\" a USS \"Preble\". Tři muži byli zabiti, sedm zraněno a dva nezvěstní. Torpédoborec \"Júgumo\" převzal 237 přeživších a dorazil \"Makigumo\" torpédem. Ten se potopil 3 míle (4,8 km) jiho-jihozápadně od ostrova Savo na pozici. \"Makigumo\" se tak připojil k mnoha jiným plavidlům obou stran potopených v Průlivu se železným dnem. Dne 1. března 1943 byl \"Makigumo\" vyškrtnut ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Makigumo (: ) byl druhý torpédoborec první série třídy \"Júgumo\" japonského císařského námořnictva. Byl dokončen v březnu 1942 jako druhý z devatenácti torpédoborců třídy \"Júgumo\". Zúčastnil se druhé světové války v Tichomoří, během které se věnoval převážně eskortním a transportním povinnostem. ", "tgt_summary": null, "id": 2147075} {"src_title": "Obléhání Keraku", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Předchozí události.", "content": "Kerak byl sídelním městem Renauda de Châtillon, pána Zajordánska. Kerackou pevnost \"Krak de Moab\" či \"Le Pierre du Desert\" postavil roku 1142 za vlády krále Fulka z Anjou Payen le Bouteiller, pán Kraku de Montréal. Hrad se nachází 124 kilometrů jižně od Ammánu. Za Renaudovy vlády v Keraku panovalo mezi křesťany a muslimy několik příměří, Renaud však často bez ohledu na mír napadal muslimská území a arabské karavany táhnoucí Zajordánskem. Nejvýraznějším a nejodvážnějším činem podnikavého Renauda byl v roce 1182 vstup jeho pirátské flotily do Rudého moře, přepad lodí s poutníky do Mekky a útok na Medínu. Egyptský sultán Saladin mu za tento čin přísahal pomstu. Již příštího roku muslimské síly vstoupily na území Zajordánského panství.", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání.", "content": "Na hradu Krak de Moab zatím probíhala svatba Renaudova nevlastníh syna Onfroye IV. a jeruzalémské princezny Isabely. Šlo o čistě politický svazek, v němž Renaud sledoval sblížení palestinské šlechty s aristokraty, kteří do Palestiny přišli z Evropy. Onfroyovi bylo sedmnáct a Isabele teprve jedenáct let. Saladinova invaze křižáky zastihla nepřipravené; svatební hosté již neměli čas odjet a sám Renaud se se svou gardou dostal do hradu na poslední chvíli. Muslimové v minulosti napadli Kerak již několikrát, ale tentokrát se jim téměř podařilo prolomit obranu. Saladin dal rozvinout devět katapultů, které bombardovaly zdi a obyvatele uvnitř hradeb. Jak svatba pokračovala, nechala Renaudova manželka Stefanie Saladinovi do ležení poslat mísy ze svatebních stolů. Saladin se na oplátku nechal dotázat, v které části pevnosti dlí novomaželé a tato místa zakázal svým obléhacím technikům ostřelovat. Obléhání však pokračovalo. Několika Renaudovým poslům se podařilo z Keraku proniknout a podat zprávu o obležení v Jeruzalémě králi Balduinovi IV. Král Balduin okamžitě shromáždil svou armádu a osobně s ní vytáhl Keraku na pomoc. Vojsku však prakticky velel královský regent hrabě Raimond z Tripolisu. Ačkoliv Balduin IV. již od dětství trpěl malomocenstvím, rozhodnutí zmařit Saladinův útok bylo takové, že se rozhodl jít s vojskem, i když musel být nesen na nosítkách. Jeruzalémské vojsko ke Keraku dorazilo, když Saladin stále čelil silnému hradebnímu opevnění. Saladin nakonec zvolil ústup, věděl že zůstat v sevření mezi jeruzalémskou armádou a pevností je takticky nevýhodná pozice. Křižáci dosáhli taktického vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Napřesrok Saladin svůj pokus o dobytí Keraku zopakoval, ale ani roku 1184 ničeho nedosáhl. Poté, co se mu podařilo roku 1187 zcela zničit křižáckou armádu v bitvě u Hattínu, oblehl i Kerak, který se dokázal bránit dva roky a padl až roku 1189.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obléhání Keraku se odehrálo v listopadu 1183. Zajordánský vládce Renaud de Châtillon předtím napadl arabské území s cílem dobýt nejsvatější místo muslimů – Mekku. Saladin na to odpověděl obležením jeho hradu, a to v době, kdy zde probíhala svatba Renaudova nevlastního syna Onfroye s jeruzalémskou princeznou Isabelou. Nakonec ale Keraku přitáhla na pomoc jeruzalémská armáda a Saladin byl donucen ustoupit.", "tgt_summary": null, "id": 415833} {"src_title": "Bohuslav Brouk", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl mladším synem Jaroslava Brouka, spoluzakladatele firmy Brouk a Babka. V roce 1931 absolvoval obchodní akademii v Praze Karlíně, o rok později složil maturitní zkoušku na gymnáziu v Klatovech. Po krátkém studiu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval biologii a antropologii na Přírodovědecké fakultě UK (doktorát 1937), a estetiku na Filozofické fakultě UK Praha (doktorát 1946). Časopisecky poprvé publikoval v roce 1930 v \"Tvorbě\". Tento \"enfant terrible\" české avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let se v roce 1934 stal spoluzakladatelem Skupiny surrealistů v ČSR, jejíž leták, informující o jejím ustavení, vydal vlastním nákladem. Při sporu uvnitř skupiny, v roce 1938, stál na straně Karla Teigeho proti Vítězslavu Nezvalovi. Zabýval se především psychoanalýzou, sexuologií, problematikou sebevraždy a řadou dalších témat. Za druhé světové války pracoval jako umělecký poradce obchodního domu Bílá labuť, který postavila a vlastnila rodinná společnost. V poválečném období let 1945–1948 se intenzivně zapojil do politické a publicistické činnosti – jako jeden z mála intelektuálů v této době veřejně přednášel a v tisku uveřejňoval texty, v nichž systematicky a neúprosně demaskoval komunistickou ideologii a především praktickou politiku Komunistické strany Československa. Vedle toho se svými přáteli, architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem, rozvíjel koncept životního slohu. Na jaře 1948 odešel do exilu, nejdříve do americké okupační zóny v Německu, poté do Francie (Paříž), Austrálie (Melbourne), od konce roku 1958 žil ve Spojeném království (Londýn).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ukázky z některých Broukových textů obsahuje článek Myšlenky Bohuslava Brouka (\"Analogon\", 1992, r. IV, č. 9, s. 21–22) a Kdo má zadnici pro veřejné vystoupení? (\"Babylon\", 29. listopadu 2010, r. XIX, č. 14, s. 7).", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky v periodikách.", "content": "Příspěvky podepisoval např. jako Bohuslav Brouk, B. Brouk, Boh. Brouk, Gottlob Brauk, Boguslav Broukčenko, -bkb-, -br-, Dr. B. B. či Jan Vlasák.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohuslav Brouk (19. listopadu 1912, Praha-Holešovice – 19. ledna 1978, Londýn) byl psychoanalytik, spisovatel, básník, publicista, filosof, estetik, sociolog a biolog. Od roku 1948 žil v emigraci. Byl jedním z prvních propagátorů psychoanalýzy a kritickým vykladačem díla Sigmunda Freuda v Československu. Jeho dílo se týká psychoanalýzy (\"Autosexualismus a psycherotismus\", 1935), jazyka a způsobu vyjadřování (\"Jazyková komika\", 1941), či vztahů člověka k věcem (tzv. chrematologie neboli nauka o věcech, \"Lidé a věci\", 1947).", "tgt_summary": null, "id": 1317580} {"src_title": "Pražská informační služba", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vizuální styl.", "content": "Prague City Tourism změnil od roku 2013 svůj dosavadní vizuální styl - dynamickým a přitom jednoznačným symbolem organizace se stal stylizovaný rozcestník, ukazatel, který pomáhá návštěvníkům i obyvatelům Prahy zorientovat se v aktuálním turistickém a kulturním dění. Zároveň Prahu znázorňuje jako křižovatku měst. Nový komunikační styl získala i samotná destinace Praha. Česká metropole tak díky novému vizuálnímu stylu vystupuje na mezinárodní půdě jako sebevědomé, otevřené a životem pulzující město, jež nabízí nepřekonatelné zážitky. Nosným tématem destinační značky města Prahy jsou emoce, které návštěvník může pociťovat při procházce městem s unikátní architektonickou rozmanitostí budov a v široké nabídce kulturních, gastronomických a všeobecně volnočasových aktivit. Vizuální podoba destinační značky je \"Praha:emoce\".", "section_level": 1}, {"title": "Cíle Prague City Tourism.", "content": "Ve střednědobém časovém plánu jsou cíle Prague City Tourism následující:", "section_level": 1}, {"title": "Prostředky marketingové komunikace.", "content": "Mezi základní prostředky marketingové komunikace patří sociální média (Facebook v českém jazyce, Facebook v anglickém jazyce, Instagram, Twitter, Pinterest); webové stránky Prague.eu (oficiální turistický portál); tištěné tituly (brožury a mapy, které jsou distribuované v informačních centrech PIS - PCT, na veletrzích, prostřednictvím partnerských organizací a dalších subjektů); spolupráce s domácími i zahraničními médii včetně blogerů; poskytování informací, ad. v turistických informačních centrech PIS-PCT ; inzerce (outdoor, print, on-line).", "section_level": 1}, {"title": "Historie Pražské informační služby.", "content": "Pražská informační služba vznikla 1.1.1958, avšak historie některých jejích pracovišť je mnohem delší. Oddělení informací (dříve informací a dokumentace) existovalo již v rámci Ústřední informační služby slavnostně otevřené v červenci 1948 v budově paláce Dunaj na Národní třídě. Tato organizace vznikla po vzoru francouzské informační služby S`il vous plait. Kromě informací v této době pracoviště poskytovalo také právní porady, vyřizovalo telefonické i osobní dotazy. V průběhu několika let spadalo nejprve pod ministerstvo informací a osvěty, později pod ministerstvo školství a kultury či Dům výstavních a informačních služeb U Hybernů. Nakonec byla její působnost převedena pod Městský dům osvěty. Teprve v rámci Pražské informační služby vznikl útvar, který zajišťoval dokumentaci a aktualizaci všeobecných faktografických informací o Praze. Ty poskytoval veřejnosti nejprve prostřednictvím turistického informačního střediska Na Příkopě (budova Živnobanky, Na Příkopě 20), později byly jeho služby posíleny pracovištěm telefonních a písemných informací. Počet turistických informačních center rostl a od roku 1995 byly spuštěny také internetové stránky www.pis.cz. V roce 1953 začal vycházet měsíčník Přehled kulturních pořadů v Praze, který PIS hned po svém vzniku převzala. Časopis informuje Pražany i návštěvníky Prahy o aktuální kulturní nabídce v hlavním městě. Od roku 2014 je kompletní realizace Pražského přehledu kulturních pořadů v rukou soukromého vydavatele, kterého PIS - PCT jeho vydáváním pověřila. Součástí činnosti Pražské informační služby byla také výstřižková služba, jejíž tradice v Praze začala již v roce 1929. Tehdy v metropoli vznikla pobočka středoevropské výstřižkové kanceláře ARGUS. Roku 1948 byla zlikvidována \"pro nepřátelský postoj k lidově-demokratickému zřízení a pro jednostranné komerční zaměření\". Vedle ARGUSu zřídilo bývalé Ministerstvo informací a osvěty již v roce 1945 jako svůj výkonný orgán informační výstřižkovou službu ORBIS. Obě fungovaly společně do roku 1948, kdy Orbis převzal i funkci Argusu. Tak byl položen základ k činnosti, která obdobně jako pracoviště informací a dokumentace byla postupně připojena k Domu výstavních a informačních služeb, poté k Městskému domu osvěty a roce 1958 k Pražské informační službě. Výstřižková služba byla pro ekonomickou nerentabilnost zrušena k 31. 12. 2007. Vlastivědný útvar, dnes Pražská vlastivěda (kdysi Středisko vlastivědné práce), bylo zřízeno pod Městským domem osvěty. Některé jeho činnosti existují dodnes: Pražská vlastivěda organizuje kurzy pro průvodce Prahou a jejich odborné zkoušky, organizuje vycházky po zajímavých místech v Praze, po stopách významných osobností a událostí. Do roku 2006 organizoval útvar také vlastivědné zájezdy. Od počátku dodnes vlastivědný útvar také buduje knihovnu Pragensií pro průvodce a odborné spolupracovníky. Vlastivědný útvar měl ve správě různé pražské objekty, v nichž také zajišťoval průvodcovské služby. Kromě Staroměstské radnice byla Pražské informační službě svěřena do správy Prašná brána, Betlémská kaple (do roku 2002), Bludiště i Rozhledna na Petříně, Loreta (v roce 1963 byla předána Muzeu hl. m. Prahy), Malostranské zahrady pod Hradem (až do jejich uzavření kvůli rekonstrukci v 80. letech), kostel sv. Mikuláše na Malé Straně (počátkem 90. let církev ukončila spolupráci s PIS). Po generální rekonstrukci přibyly také věže na obou stranách Karlova mostu - Malostranská mostecká věž (obnovena v roce 1969) a Staroměstská mostecká věž. PIS veřejnosti přiblížila rovněž Dům pánů z Kunštátu a Poděbrad (odevzdáno Pražskému středisku památkové péče a ochrany přírody) a kryptu baziliky sv. Markéty v Břevnově (převzala církev). V posledních letech se velmi rozšířila praxe občasného provádění v zajímavých objektech v rámci vycházek a dnů otevřených dveří (např. Národní a Stavovské divadlo, Valdštejnský palác, Obecní dům aj.). PIS opravila a zpřístupnila veřejnosti také věž chrámu sv. Mikuláše a Ctěnický zámek. Mezi jednu z nejdůležitějších činností PIS patřily okružní jízdy Prahou. Před rokem 1989 byla Pražská informační služba jedinou organizací, která v Praze zajišťovala okružní jízdy v češtině i v několika světových jazycích. Útvar turistických služeb vznikl 1.1.1994 vyčleněním turistických informačních středisek z Útvaru informací a dokumentace. Hlavním posláním bylo a je poskytovat informace a zajišťovat služby cestovního ruchu. Útvar měl hlavní středisko Na Příkopě 20, které sloužilo veřejnosti od roku 1966 do roku 2005. V roce 1989 bylo otevřeno středisko na Hlavním nádraží, roku 1991 bylo k útvaru připojeno středisko na Staroměstském nám. 22, které se z důvodů restitucí od 1. 7. 1994 přestěhovalo přímo do budovy Staroměstské radnice. Od roku 1995 do října 2015 bylo v letní sezoně otevřeno informační centrum v Malostranské mostecké věži, roku 2007 vzniklo infocentrum v Rytířské 31 ale následně bylo přesunuto na adresu Rytířská 12. V současné době provozuje PIS - PCT pět informačních center (Staroměstská radnice / Staroměstské náměstí 1; Na Můstku / Rytířská 12; Václavské náměstí / roh Štěpánské ulice; Letiště Václava Havla terminál 1 a 2). K útvaru byly v roce 1996 připojeny tlumočnické a překladatelské služby, jejichž činnost měla v organizaci také mnohaletou tradici. Do 30.6.2012 spravovala tehdejší Pražská informační služba osm památkových objektů - Prašnou bránu (s výstavou \"Pražské věže\"), Staroměstskou radnici, Staroměstskou mosteckou věž (kde promítá krátký film \"Karlův most - paprsek staletími\"), Malostranské mostecké věže (s výstavou \"Na mostě o mostě\"), Věž chrámu svatého Mikuláše (s výstavou \"Hudba pražských kůrů\"), Bludiště na Petříně, Petřínskou rozhlednu (s výstavami \"Jára Cimrman, génius, který se neproslavil\" a \"Rozhledna a její historie\") a zámek Ctěnice (s výstavami \"Za císaře pána...\" a \"Kočárovna\"). Aktuálně má Prague City Tourism ve své správě pouze Staroměstskou radnici, kterou v roce 2018 navštívilo 599 509 návštěvníků.", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch v Praze za rok 2018.", "content": "Stejně jako v předchozích letech tvořili převažující složku návštěvníci ze zahraničí, kterých Praha přivítala 6 674 368 (z hlediska počtu přenocování se jedná o země Německo, Rusko, USA, Spojené království, Itálie, ad.). Celková průměrná délka pobytu dosáhla na 2,3 noci. Informačními centry PIS - PCT prošlo 1 304 710 návštěvníků a oficiální turistické webové stránky navštívili lidé z 223 zemí a správních celků světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Někdejší Pražská informační služba, nyní Prague City Tourism (PCT) je příspěvková organizace zřizovaná Magistrátem hlavního města Prahy. Jejím primárním posláním je podpora domácího i zahraničního cestovního ruchu v hlavním městě. Organizace byla založena 1. 1. 1958 jako samostatné kulturně-informační a vzdělávací zařízení, jehož účelem byla podpora turismu v Praze. ", "tgt_summary": null, "id": 372703} {"src_title": "Igor Volk", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, pilot.", "content": "Narodil se 12. dubna 1937 ve městě Zmijiv na východě sovětské Ukrajinské SSR. Později se jeho rodina přestěhovala na Dálný východ, do Vorošilova (dnešní Ussurijsk) a poté do Kurska, kde navštěvoval tamní letecký klub. Od roku 1954 sloužil v Sovětské armádě, roku 1956 s úspěchem dokončil studium na Kirovogradské vojenské letecké škole (), načež byl přeložen ke stíhacímu letectvu Bakuského okruhu PVO. Roku 1963 odešel z armády v hodnosti nadporučíka do školy zkušebních letců při Letecko-výzkumném institutu M. M. Gromova v Žukovském u Moskvy, kterou absolvoval roku 1965. V institutu zůstal jako zkušební letec, současně do roku 1969 dálkově studoval na MAI (Moskevská letecká škola). Létal na všech tehdy existujících letadlech v sovětské armádě, měl nalétáno přes 5000 letových hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "V Letecko-výzkumném institutu vznikla v červenci 1977 šestičlenná skupina zkušebních letců, která se začala připravovat na kosmické lety v rámci programu Eněrgija-Buran, jejím členem byl i Igor Volk. V srpnu 1978 získal souhlas Hlavní lékařské komise ke kosmickému výcviku a koncem roku byl jmenován velitelem skupiny. Od dubna 1979 letci zahájili všeobecnou kosmickou přípravu ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku, a to formou opakovaných kratších stáží, pokračovali totiž v letech v institutu. Výcvik dokončil a kvalifikaci „zkušební kosmonaut“ získal v únoru 1982.", "section_level": 2}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "V rámci přípravy na let raketoplánem Buran měl získat zkušenosti z letů do vesmíru na lodích Sojuz, proto byl už v září 1982 zařazen do posádky krátkodobého letu Sojuzu na stanici Saljut 7, k Leonidu Kizimovi a Vladimiru Solovjovovi. Nicméně v květnu 1983 byla posádka rozpuštěna. Znovu zahájil přípravu k letu v prosinci 1983. Do vesmíru letěl na palubě Sojuzu T-12 (COSPAR 1984-073A) v létě roku 1984. Partnery mu byli Vladimir Džanibekov a Světlana Savická. Cílem jejich posádky byla sovětská orbitální stanice Saljut 7, kde již byla stálá posádka (Leonid Kizim a Oleg Aťkov). Nová trojice byla na stanici čtvrtou návštěvou. Na její palubě strávili 10 dní, pak se vrátili na Zem. Přistáli s kabinou na padácích na území Kazachstánu. Volk je registrován jako 143. člověk ve vesmíru s 11 dny strávenými v kosmu. Méně než dvě hodiny po přistání – s cílem ověřit pilotní schopnosti po kosmickém letu – na trase Bajkonur–Moskva pilotoval letadlo Tu-154 vybavené řízením Buranu a vzápětí letěl zpět s MiGem 25 upraveným tak, aby měl letové charakteristiky blízké Buranu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letu.", "content": "V čele oddílu kosmonautů institutu se podílel na vývoji systému řízení Buranu, učastnil se pojezdových zkoušek a zkušebních letů analogu raketoplánu OK-GLI ve funkci velitele posádky. Současně se připravoval na let Buranem, podle plánů institutu a nadřízeného ministerstva leteckého průmyslu měl být při první misi velitelem (jeho druhým pilotem měl být Rimantas Stankjavičjus, roku 1988 zaměněný Magomedem Tolbojevem). Současně se připravoval s Alexandrem Ivančenkovem z NPO Energija. Roku 1987 se stal náčelníkem Odvětvového komplexu přípravy zkušebních kosmonautů (OKPKI, ), což bylo středisko přípravy kosmonautů ministerstva leteckého průmyslu. Start Buranu byl odsouván a nakonec roku 1992 bylo rozhodnuto o zastavení prací na Buranu a v příštím roce i na raketě Eněrgija. Vedení institutu a zejména Igor Volk stále doufali v obnovení programu a přes výzvy vlády k ukončení činnosti udržovali oddíl kosmonautů až do začátku roku 2002, kdy z institutu odešli dva ze tří zbývajících kosmonautů, včetně Igora Volka. Mezitím Volk v letech 1995–1997 zaujímal funkci zástupce náčelníka institutu a vedoucího jeho Letového zkušebního střediska. Vedle létání a kosmonautiky se Igor Volk věnoval i sportu, v letech 1986–1990 byl prezidentem Všesvazové tenisové federace SSSR. V letech 2003–2005 byl prvním viceprezidentem federace kosmonautiky, angažoval se v hnutí Zelených. S manželkou Valentinou Alexandrovnou měl dvě dcery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Igor Petrovič Volk (; 12. dubna 1937 Zmijiv, Charkovská oblast, Ukrajinská SSR, SSSR – 3. ledna 2017, Bulharsko) byl sovětský (resp. od 1991 ruský) letec a kosmonaut, který se připravoval na nakonec neuskutečněné lety raketoplánem Buran, v rámci přípravy absolvoval v roce 1984 krátkodobý kosmický let Sojuzem T-12 na stanici Saljut 7.", "tgt_summary": null, "id": 673443} {"src_title": "Kaiserštejnský palác", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Do dnešní podoby byl dostavěn v roce 1714. Vznikl přestavbou dvou renesančních domů. Palác se skládá ze dvou budov spojených úzkými bočními křídly, které vytvářejí menší nádvoří. V přízemí zadní budovy jsou dodnes dochovány renesanční klenby a pozdně renesanční trámové stropy zdobené malbami. Vchod do této budovy je z ulice Josefská 3. Návrh je dílem Giovanniho Battisty Alliprandiho. (Dalším jeho dílem na Malostranském náměstí je Šternberský palác, čp. 7). Stavbu provedla dílna Kryštofa Dientzenhofera. V průčelí hlavní budovy obrácené do Malostranského náměstí bývalo loubí, které bylo zazděno při přestavbě v roce 1896. Při této přestavbě byl rovněž přistavěn balkon. Budova nemá obvyklý štít. Atika je však vyzdobena sochami Čtyř ročních období a dekorativními vázami. Sochařská výzdoba je dílem italského sochaře Ottavia Mosta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie paláce.", "content": "Prvním majitelem byl vojenský velitel Prahy František Helfrýd svobodný pán z Kaisersteinu. V dalších letech palác vystřídal několik majitelů. Byla mezi nimi i rodina Radeckých z Radče. Maršálu Radeckému, považovanému za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století, byl v roce 1859 odhalen pomník na Malostranském náměstí, které v té době také neslo jeho jméno. Palác od Radeckých získal hoteliér Václav Petzold, který zde zřídil restauraci. Paláci se tak dalších sto let říkalo „U Petzoldů“. Petzoldova manželka, operní pěvkyně Marie Petzoldová-Sittová, se stala první představitelkou Smetanovy Prodané nevěsty. Ve 40. letech 19. století získala budovu Česká spořitelna. Pro účely České spořitelny byl podle návrhu architekta Kašpara Předáka v roce 1845 upraven slavnostní sál v prvním patře ve slohu pozdního klasicismu. V roce 1977 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce pod vedením architektů ing. Zdeňka Pokorného a ing. arch. Jaroslava Bělského. Rekonstrukce vrátila palác do původní barokní podoby. Byl obnoven hlavní velký sál, loubí v přízemí a vchod posunut na původní místo. Po dlouhou dobu byl sídlem Československé obchodní a průmyslové komory, později Hospodářské komory České republiky. Po vyřešení restitučních sporů zde dnes sídlí mimo jiné Komerční banka. V letech 1908–1911 zde žila další česká operní hvězda – Ema Destinnová. V roce 1978 byla na domě odhalena pamětní deska s bronzovou bustou zpěvačky od sochaře Jana Simoty. V roce 1964 byl dům vyhlášen chráněnou památkou (reg.č. 38990/1-533)", "section_level": 1}, {"title": "Současné využití.", "content": "Kaiserštejnský palác v současné době slouží jako prostor pro pořádání konferencí, svateb, výstav, koncertů a dalších společenských akcí. Do devíti sálů se vejde až 400 návštěvníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaiserštejnský palác (též \"dům U Petzoldů\") je barokní budova na Malostranském náměstí čp. 37. Vznikl roku 1714 přestavbou dvou renesančních domů. V současné době slouží jako prostor pro pořádání společenských akcí.", "tgt_summary": null, "id": 835206} {"src_title": "Elendil", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Elendil se narodil v roce 3119 Druhého Věku v ostrovní říši Númenor, jako syn Amandila, pána Andúnië a vůdce \"Věrných\" (ti, kdo zůstali věrní božstvu Valar), kteří udržují silná přátelství s Elfy a drží se starých způsobů boje proti praktikám Ar- Pharazôna a Saurona. V jazyce Quenya (jazyk Elfů) znamená jméno Elendil \"Přítel Elfů\" či \"Milovník Hvězd\". Elendil, jeho synové Isildur a Anárion, a jejich podporovatelé uprchli do Středozemě po pádu a zkáze Númenoru. Elendil se svou lodí přistál v Lindonu na západě Středozemě, kde se ho ujal Gil-Galad, velekrál Elfů. Zatímco vlny moře zanesli lodě Isildura a Anáriona na jih Středozemě do Zátoky Belfalas a ústí řeky Anduiny. Založili ve Středozemi dvě říše Arnor a Gondor, a to roku 3320 Druhého Věku. S sebou si vzali Palantíry, \"Vidoucí Kameny\", které byly darovány pánům Andúnië Elfy z Tol Eressëy a semenáček Nimlothu, Bílého Stromu Númenoru. V díle Nedokončené příběhy je vysvětleno, že po přistání ve Středozemi prohlásil Elendil v řeči Elfů: Et Eärello Endorenna utúlien. Sinome maruvan ar Hildinyar tenn' Ambar-metta!, což znamená \"Z Velkého moře do Středozemě já přišel jsem. Zde budu setrvávat já a moji dědici do skonání světa.\" Jeho dědic Aragorn pronesl totožná slova při své korunovaci krále Gondoru. Elendil žil a vládl v Arnoru, kde založil město Annúminas. Jeho synové žili v Gondoru, kde založili dvě města. Anárion založil město Minas Anor v Anórienu a Isildur založil Minas Ithil v Ithilienu. Přes řeku Anduinu nechali postavit město Osgiliath, kde společně vládli Gondoru. Přes celou říši byly postaveny věže pro ukrytí vidoucích kamenů Palantírů, přes které zůstávala celá říše ve spojení. Jak bylo vysvětleno v prvním díle trilogie Pána Prstenů - Společenstvo prstenu, temný pán Sauron se nakonec vrátil do Středozemě, kde zřídil pevnost v Mordoru, který se nacházel hned vedle Gondoru. Roku 3428 Sauron zaútočil a obsadil Minas Ithil. Poté Isildur utekl na sever do Arnoru ke svému otci, nechajíce Anáriona čelit útokům na Gondor. V roce 3434 se Elendil a Isildur vrátili na jih, společně s velekrálem Elfů Gil-Galadem a jejich společným vojskem v Poslední Alianci Elfů a Lidí. Porazili Saurona v bitvě Dagorlad a obléhali jeho pevnost Barad-dur po sedm let. Během dlouhých let obléhání byl Anárion zabit a v roce 3441 Druhého Věku se Sauron zapojil osobně do bitvy. Gil-Galad i Elendil s ním bojovali, ale oba byli Sauronem zabiti a Elendilův meč Narsil byl Sauronem zlomen. Avšak poté sám Isildur použil otcův zlomený meč a usekl Sauronovi Jeden Prsten přímo z ruky a Sauronův duch uprchl. Symbolem Elendila byl Bílý Strom Nimloth se sedmi hvězdami nad ním (hvězdy představují sedm z devíti lodí, které unikly zničení Númenoru a které nesly Palantíry) a nad nimi stříbrná koruna. Tento znak se stal hlavním symbolem královské rodiny v Gondoru. \"Zdroj: anglická wikipedie\"", "section_level": 1}, {"title": "Elendilova slova.", "content": "Když byl Elendil vynesen ze zkázy Númenoru na křídlech bouře a stanul na pobřeží Středozemě, quenijsky pravil: což znamená: Tato slova opět vyřkl Aragorn II. Elessar, Elendilův dědic při své korunovaci.", "section_level": 1}, {"title": "Narsil.", "content": "Narsil byl Elendilův meč. Poté, co byl Elendil zabit Sauronem při posledním souboji na svazích Hory osudu, Isildur uťal úlomkem Narsilu Sauronovi Jeden prsten a tím Saurona porazil. Později byl meč znovu zkut jako Andúril, Plamen západu a používal jej Aragorn.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Ve filmu Elendila hraje Peter McKenzie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elendil Vysoký nebo Elendil Věrný je literární postavou ve fantasy příbězích J. R. R. Tolkiena v knihách \"Pán prstenů\", \"Nedokončené příběhy\" a \"Silmarillion\". Byl posledním pánem Andúnië a prvním králem Arnoru a Gondoru. Je otcem Anáriona a Isildura.", "tgt_summary": null, "id": 1749580} {"src_title": "Kfar Šmarjahu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v jižní části Šaronské planiny v nadmořské výšce 30 metrů, zhruba 9 kilometrů severně od Tel Avivu a na severním okraji města Herzlija. Východně od obce protéká vádí Nachal Rišpon. Město je součástí metropolitní oblasti Guš Dan. Nachází se nedaleko od pobřeží Středozemního moře, od kterého je odděleno čtvrtí \"Nof Jam\" příslušející k městu Herzlija. Je situován v hustě osídlené oblasti, která je etnicky zcela židovská. Severně od města souvisle zastavěná plocha aglomerace končí a následuje volnější krajina s rozptýleným venkovským osídlením. Město je na dopravní síť napojeno pomocí četných komunikací v rámci aglomerace Tel Avivu, zejména dálnice číslo 2. Po východním okraji obce vede železniční trať z Tel Avivu do Haify, která má ovšem stanici až v sousední Herzliji.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Město bylo založeno v roce 1937 během páté aliji židovskými imigranty z Německa. Pojmenováno je podle Šmarjahu Levina, sionistického předáka, který působil v Rusku, Německu a USA. Původně šlo o zemědělskou osadu, ale v současné době jsou většina domů v Kfar Šmarjahu luxusní vily a obec má rezidenční charakter. V roce 1950 získala status místní rady.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - cca 1 800 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 1 900 osob). Jde o menší obec předměstského typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 1864 lidí, během roku 2014 populace stoupla o 3,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kfar Šmarjahu (hebrejsky כְּפַר שְׁמֵרְיָהוּ, v oficiálním přepisu do angličtiny Kefar Shemaryahu, přepisováno též Kfar Shmaryahu) je místní rada (malé město) v Telavivském distriktu v Izraeli. Starostou je Dror Aloni.", "tgt_summary": null, "id": 434826} {"src_title": "Listnatcovité", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pojetí čeledi.", "content": "Pojetí čeledi se během doby mezi jednotlivými taxonomickými systémy velmi měnilo. Proto se mohou lišit i popisy čeledi v různých publikacích. Tento článek se zabývá čeledí v pojetí systému APG II. Starší taxonomické systémy někdy uznávaly samostatnou čeleď konvalinkovité (\"Convallariaceae\"), jejíž zástupci jsou nyní včleněni sem. Rod \"Dracaena\" byl někdy řazen do čeledi \"Dracaenaceae\" nebo \"Agavaceae\", \"Comosperma\" do čeledi \"Anthericaceae\" a další případy. Někdy sem byl řazen i rod \"Streptopus\", nyní zařazen pod liliovité s. str.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalé byliny, v některých případech dřevnatí a jsou to keře nebo až stromkovitého charakteru. Někdy jsou přítomny oddenky či hlízy. Listy jsou střídavé (vzácněji vstřícné nebo v přeslenech), jednoduché, někdy v přízemních či koncových růžicích nebo nikoliv, někdy kožovité, přisedlé nebo řapíkaté, s listovými pochvami. Čepel je celokrajná, kopinatá až vejčitá. Žilnatina může být souběžná, jindy dlanitě nebo i zpeřeně větvená. Někteří zástupci mají listy redukované na šupiny a list nahrazují útvary stonku zvané fylokladia, které mohou list věrně napodobovat, např. listnatec (\"Ruscus\"). Jedná se o jednodomé nebo dvoudomé rostliny. Květy jsou v jednotlivé nebo květenstvích, vrcholících, různých svazečcích či hroznech, někdy i na povrchu fylokladií. Okvětních lístků je 6 ve 2 přeslenech (vzácně 8), volné nebo srostlé. Tyčinek je nejčastěji 6 nebo 3, vzácně 4 nebo 8, volné nebo vzájemně nitkami srostlé v trubku či sloupek. Gyneceum je srostlé ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní, vzácněji spodní. Plodem je bobule nebo tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 26 rodů a asi 475 druhů, které jsou rozšířeny hlavně v Evropě, Asii, Africe, v Severní Americe, Střední Americe a v severní Austrálii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Listnatcovité (\"Ruscaceae\") je bývalá čeleď jednoděložných rostlin z řádu chřestotvaré (\"Asparagales\"). Některé starší taxonomické systémy ji řadily do řádu liliotvaré (\"Liliales\"). Podle nejnovějšího systému APG III už není čeleď uznávána a zástupci jsou řazeni do čeledi chřestovité v širším pojetí (\"Asparagaceae\" s.l.).", "tgt_summary": null, "id": 2005108} {"src_title": "1. československá fotbalová liga 1991/92", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Soupisky mužstev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava.", "content": "Alexander Vencel (30/0/16), Vladimír Ženiš (1/0/0) − Peter Dubovský (30/27), Miloš Glonek (29/0), Stanislav Gorel (4/0), Pavol Gostič (26/8), Youssef Haraoui (11/3), Zsolt Hornyák (1/0), Miroslav Chvíla (28/2), Erik Chytil (9/1), Jozef Juriga (22/2), Vladimír Juščák (2/0), Vladimír Kinder (29/2), Boris Kitka (1/0), Juraj Konderla (1/0), Ondrej Krištofík (24/1), Ľudovít Lancz (26/4), Ladislav Pecko (27/3), Karol Pokryvka (1/0), Tomáš Stúpala (30/0), Jaroslav Timko (30/5), Eugen Varga (24/1), Ivan Žiga (1/0) - trenér Dušan Galis, asistent Jozef Valovič", "section_level": 2}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "Petr Kouba (30/0/14) - Pavel Černý (29/12), Martin Frýdek (27/4), Michal Horňák (24/1), Jozef Chovanec (21/4), Jiří Jeslínek (9/0), Dejan Joksimović (8/0), Roman Kukleta (8/7), Vítězslav Lavička (15/2), Rudolf Matta (4/0), Lumír Mistr (26/2), Jiří Němec (29/0), Václav Němeček (27/4), Jiří Novotný (30/6), Horst Siegl (27/13), Jan Sopko (13/0), Marek Trval (10/2), Roman Vonášek (4/1), Tomáš Votava (4/0), Petr Vrabec (28/8) - trenér Dušan Uhrin, asistenti Miroslav Starý (celou sezonu), Vladimír Borovička (od 16. kola)", "section_level": 2}, {"title": "SK Sigma Olomouc.", "content": "Luboš Přibyl (30/0/11) - Jiří Balcárek (1/0), Jiří Barbořík (12/0), Alexandr Bokij (18/0), Tomáš Čapka (2/0), Michal Gottwald (19/0), Martin Guzik (9/0), Michal Guzik (1/0), Roman Hanus (29/14), Pavel Hapal (30/11), Jan Janošťák (1/0), Jiří Kabyl (9/1), Milan Kerbr (27/11), Jan Kolečkář (3/0), Martin Kotůlek (26/0), Michal Kovář (16/0), Pavel Kříž (6/0), Radoslav Látal (29/4), Jan Maroši (30/9), Josef Mucha (1/0), Rudolf Muchka (9/0), Miloš Slabý (28/1), Radek Šindelář (16/4), Jiří Vaďura (27/2) - trenér Karel Brückner, asistent Dan Matuška", "section_level": 2}, {"title": "SK Slavia Praha.", "content": "Jaromír Blažek (4/0/0), Zdeněk Jánoš (17/0/8), Stanislav Vahala (10/0/3) - Radek Bejbl (28/9), Patrik Berger (20/3), Dragiša Binić (12/5), Ľubomír Faktor (1/1), Tomáš Heřman (1/0), Petr Holota (25/1), Karel Jarolím (28/4), Bartolomej Juraško (24/1), Tomáš Kalán (1/0), Luděk Klusáček (1/0), Pavel Kuka (27/19), Jaromír Navrátil (6/0), Jiří Novák (7/1), Pavel Novotný (3/0), Martin Pěnička (28/6), Michal Petrouš (19/0), Jiří Povišer (14/1), Karol Praženica (27/2), Štefan Rusnák (19/2), Jan Suchopárek (29/4), Jaroslav Šilhavý (19/1), Vladimir Tatarčuk (11/1), František Veselý (6/1) - trenér Vlastimil Petržela, asistenti Jindřich Dejmal a Josef Pešice", "section_level": 2}, {"title": "FC Baník Ostrava.", "content": "Tomáš Bernady (6/0/0), Ivo Schmucker (24/0/8) - Jiří Časko (28/7), Martin Čížek (3/0), Jindřich Dohnal (8/0), Peter Drozd (6/0), Milan Duhan (2/1), Tomáš Galásek (10/0), Radomír Chýlek (28/3), Pavel Kubánek (13/1), Ivo Müller (5/0), Radim Nečas (26/13), Zbyněk Ollender (18/4), Karel Orel (3/0), Jan Palinek (20/2), Roman Pavelka (12/5), Petr Remeš (13/2), Tomáš Řepka (16/1), Roman Sialini (24/0), Radek Slončík (11/0), Petr Škarabela (29/4), Petr Veselý (13/0), Dušan Vrťo (22/0), Jiří Záleský (24/3), Libor Zelníček (23/4) - trenér Jaroslav Gürtler, asistent Erich Cviertna", "section_level": 2}, {"title": "FK Inter Bratislava.", "content": "Ladislav Molnár (28/0/11), Ladislav Tóth (2/0/0) - Milan Bagin (8/0), Viktor Dvirnyk (27/13), Milan Forgáč (2/0), José Carlos Chaves (10/0), Miloš Jonis (5/0), Marián Kopča (25/1), Branislav Kubica (28/2), Peter Lavrinčík (27/0), Peter Mráz (12/0), Martin Obšitník (28/15), Gustáv Ondrejčík (7/0), Michal Pančík (5/0), Vladimír Prokop (18/0), Rudolf Rehák (28/0), Jozef Sluka (10/0), Ján Stojka (26/7), Ladislav Šimčo (21/2), Ondrej Šmelko (14/0), Ľuboš Tomko (30/0), Vladimír Weiss (23/3) - trenéři Jozef Jankech, asistent Zdenko Jánoš", "section_level": 2}, {"title": "Tatran Prešov.", "content": "Peter Jakubech (7/0/2), Miroslav Seman (4/0/1), Miroslav Vrábel (20/0/6) - Petr Čmilanský (30/1), Jozef Daňko (18/0), Jozef Džubara (28/0), Peter Futej (9/1), Rašid Gallakberov (11/2), Jaroslav Kentoš (1/0), Jozef Kožlej (25/3), Viliam Ľuberda (1/0), Michail Olefirenko (24/0), Róbert Petruš (5/1), Marián Prusák (25/2), Ľubomír Puhák (2/0), Peter Serbin (19/7), Marián Skalka (27/3) Alojz Špak (28/3), Ľuboš Štefan (25/0), Štefan Tóth (18/0), Viliam Vidumský (26/2), Pavol Vytykač (5/3), Alexandr Žitkov (12/4), Vladislav Zvara (17/0) - trenér Štefan Nadzam, asistenti Jozef Bubenko a Mikuláš Komanický", "section_level": 2}, {"title": "Bohemians Praha.", "content": "Karol Belaník (2/0/2), Radek Cimbál (15/0/3), Juraj Šimurka (13/0/5) - Gabriel Bertalan (5/3), Libor Čihák (3/0), Bedřich Hamsa (15/5), Václav Hrdlička (4/1), Július Chlpík (20/0), Miroslav Chytra (9/0), Jaroslav Irovský (3/0), Ján Janči (11/0), Josef Jindra (12/0), Luděk Klusáček (15/1), Boris Kočí (23/4), Luděk Kokoška (10/0), Jiří Lang (6/1), Marcel Litoš (23/2), Pavel Medynský (6/0), Tibor Mičinec (15/5), Miroslav Mlejnek (27/1), Vítězslav Mojžíš (1/0), František Mysliveček (23/6), Jaromír Navrátil (9/1), Robert Neumann (15/1), Jaroslav Novotný (6/0), Gustáv Ondrejčík (2/0), Tomáš Pěnkava (4/0), Michal Petrouš (6/1), Vladimír Sadílek (13/1), Jan Sanytrník (15/2), František Veselý (14/3), Bohuš Víger (17/0), Prokop Výravský (22/0) - trenér Josef Hloušek a Jozef Adamec, asistent Zdeněk Hruška", "section_level": 2}, {"title": "DAC 1904 Dunajská Streda.", "content": "Jiří Jurčík (25/0/6), Peter Šanta (5/0/1) - Tibor Czajlik (1/0), Pavol Diňa (30/7), Rastislav Fiantok (5/0), Tibor Jančula (23/3), Ján Kapko (12/0), Szilárd Klempa (1/0), Milan Kolouch (25/1), Štefan Maixner (23/9), Imrich Miklós (2/0) Marek Mikuš (12/1), Juraj Mintál (11/0), Peter Molnár (6/0), Rudolf Pavlík (28/8), Attila Pintér (10/3), Jozef Pisár (6/0), Rostislav Prokop (17/2), Mikuláš Radványi (23/7), Gennadij Salov (14/0), Vladimír Siago (20/1), Július Šimon (27/2), Igor Súkenník (5/0), Tibor Szaban (12/0), Miloš Tomáš (15/0), Tibor Zsákovics (22/2) − trenér Juraj Szikora, od 13. kola Vladimír Hrivnák, asistent Vladimír Hrivnák, od 13. kola Ladislav Kalmár", "section_level": 2}, {"title": "TJ Vítkovice.", "content": "Adrián Hubek (2/0/0), Jan Laslop (15/0/6), Pavol Švantner (13/0/2) - Jan Baránek (30/7), Aleš Bažant (13/1), Zdeněk Cieslar (17/0), Stanislav Dostál (13/0), Pavol Gabriš (18/1), Miroslav Hajdučko (11/2), Pavel Harazim (28/1), Rostislav Jeřábek (3/0), Roman Kaizar (14/0), Miroslav Karas (8/0), Miroslav Kořistka (12/0), Petr Kraut (23/2), Martin Lesniak (7/0), Patrik Mičkal (7/0), Vlastimil Molnár (5/0), Miroslav Onufer (16/1), Karel Orel (21/1), Ivan Panáč (1/0), Martin Plachta (13/0), Dušan Rupec (5/0), Vladimír Sýkora (13/3), Lambert Šmíd (14/0), Marek Trval (14/7), Marián Varga (23/3), Jan Vožník (6/0), Luděk Vyskočil (16/4) - trenér Alois Sommer a Jiří Dunaj, asistenti Jaroslav Pindor a Josef Kalus", "section_level": 2}, {"title": "Dukla Praha.", "content": "Petr Kostelník (26/0/5), Tomáš Sedlák (1/0/0), Pavel Steiner (4/0/1) - Martin Barbarič (7/1), Marek Brajer (8/1), Petr Čavoš (23/0), Ondrej Daňko (9/0), Dušan Fitzel (10/0), Aleš Foldyna (26/4), Marián Chlad (4/1), Kamil Janšta (26/0), Jozef Kostelník (7/4), Tomáš Krejčík (16/3), Jan Kuzma (3/0), Rudolf Matta (9/0), Dale Mulholland (7/0), Pavel Nedvěd (19/3), Ľubomír Nosický (16/0), Josef Němec (13/2), Jiří Novák (13/4), Josef Obajdin (5/0), Miroslav Oršula (13/0), Roman Pivarník (28/1), Roman Pučelík (10/0), Karel Rada (9/1), Petr Rada (6/0), Jan Saidl (8/1), Dalibor Slezák (1/0), Zdeněk Svoboda (10/1), Tomáš Urban (27/2), Marián Vasiľko (21/1) - trenér Michal Jelínek, asistenti Radomír Sokol a Ivan Novák", "section_level": 2}, {"title": "SKP Spartak Hradec Králové.", "content": "Luděk Jelínek (29/0/9), Jan Vojnar (2/0/0) - Jan Barták (1/0), David Breda (11/1), Michal Doležal (4/0), Milan Duhan (10/0), Libor Fryč (13/0), Dušan Horváth (12/3), Pavel Janeček (5/0), Roman Janoušek (24/1), Aleš Javůrek (10/0), Josef Jinoch (3/0), Richard Jukl (22/4), Miloslav Kopeček (4/0), Rostislav Macháček (26/1), Vladimír Mráz (22/0), Petr Novotný (1/0), Bohuslav Pilný (18/2), Richard Polák (26/1), Martin Procházka (26/4), Milan Ptáček (17/0), Josef Ringel (3/0), Jurij Surov (1/0), Michal Šmarda (25/1), Karel Urbánek (16/0), Jiří Útrata (4/0), Aleš Vaněček (22/0), Petr Veselý (15/1), Jaroslav Vodička (14/2) - trenér Ladislav Škorpil, asistent Karel Krejčík", "section_level": 2}, {"title": "SK Dynamo České Budějovice.", "content": "Petr Hejníček (8/0/0), Josef Novák (8/0/1), Petr Skála (15/0/3) – Daniel Drahokoupil (18/2), Libor Fryč (13/1), Ladislav Fujdiar (23/5), Daniel Hort (9/0), Petr Hruška (23/0), Marián Chlad (13/2), Aleš Javůrek (2/0), Jaromír Jindráček (6/2), Josef Jinoch (15/5), Libor Koller (14/0), Jaroslav Konvalina (11/0), Jiří Lerch (27/4), Zbyněk Lerch (3/0), Stanislav Marek (10/0), Karel Poborský (26/0), Václav Pokorný (1/0), Milan Přibyl (13/0), Václav Rada (24/0), Petr Samec (14/1), Martin Seethaler (2/0), Radek Tejml (26/0), Karel Vácha (26/8), Ivan Valachovič (15/0), Pavel Vandas (6/2), Martin Wohlgemuth (13/3) – trenéři Jiří Kotrba (1.–5. kolo), Jiří Krauskopf (6.–15. kolo) a Jindřich Dejmal (16.–30. kolo), asistent Pavel Tobiáš", "section_level": 2}, {"title": "TJ Spartak Trnava.", "content": "Tomáš Lovásik (1/0/0), Róland Praj (30/0/7) – Igor Bališ (25/1), Marek Boskovič (1/0), Roman Bujdák (4/1), Viliam Duchoň (20/0), Zdenko Frťala (22/0), Richard Haša (15/0), Miloš Jonis (12/0), František Klinovský (28/3), Rastislav Kostka (19/0), Milan Malatinský (13/0), Jaroslav Michalička (24/1), Igor Mokroš (14/0), Róbert Ovad (27/1), Štefan Sadloň (9/1), Ján Solár (24/4), Jaroslav Šebík (27/2), Marián Tibenský (28/3), Marek Ujlaky (20/4), Július Zemaník (15/0), Vladislav Zvara (3/0) - trenér Valerián Švec, asistent Josef Geryk", "section_level": 2}, {"title": "Union Cheb.", "content": "Jiří Kobr (1/0/0), Jiří Krbeček (29/0/4), Jiří Vosyka (1/0/1) - Miroslav Baček (25/1), Jiří Balcárek (15/0), Gabriel Bertalan (4/0), Tomáš Čapka (1/0), Libor Čihák (21/0), Jaroslav Diepold (2/0), Robert Fiala (27/4), Martin Hašek (9/0), Michal Hrbek (7/0), Miroslav Chytra (14/0), Tomáš Kalán (6/1), Martin Kalenda (2/1), Miroslav Kamas (9/0), Luděk Kokoška (5/0), Tomáš Matějček (15/0), Pavel Medynský (5/0), Vítězslav Mojžíš (25/4), Petr Němec (1/0), Aleš Nešický (29/0), Pavel Novotný (13/6), Petr Podaný (13/4), Alexandr Samuel (1/0), Jan Sanytrník (6/3), Antonín Spěvák (9/0), Vlastimil Svoboda (13/0), Jiří Šámal (22/0), Milan Šedivý (25/2), Vladimír Valenta (9/0), Jozef Weber (24/1) - trenér Milan Šmarda, Jiří Kotrba, asistent Jiří Tichý", "section_level": 2}, {"title": "ASVŠ Dukla Banská Bystrica.", "content": "Norbert Juračka (30/0/5), Mário Michalík (1/0/0) - Stanislav Baláž (6/1), Milan Barna (10/0), Miroslav Bažík (27/3), Tibor Cvacho (25/1), Ľubomír Faktor (26/12), Peter Halaj (1/0), Štefan Karásek (25/1), Marián Klago (13/0), Ivan Kozák (27/0), Pavol Kulla (3/1), Marián Ľalík (10/1), Milan Lednický (13/2), Milan Malatinský (12/0), Jozef Mores (7/0), Jozef Paľo (1/0), Ľubomír Pauk (12/1), Marek Penksa (13/1), Jozef Pisár (1/0), Štefan Rusnák (1/1), Peter Rybár (5/0), Jozef Schelling (9/2), Róbert Semeník (10/0) Vladimír Sivý (28/1), Jaroslav Sovič (10/1), Marián Strelec (19/0), Dušan Tóth (2/0), Jozef Valkučák (14/1), Tibor Zátek (21/0) - trenéři Jozef Adamec, Anton Hrušecký, asistent Petr Pálka", "section_level": 2}], "src_summary": "1. fotbalovou ligu v sezoně 1991/92 vyhrál Slovan Bratislava. Toto byla předposlední sezona československé fotbalové ligy. Do tohoto ročníku postoupily SK Dynamo České Budějovice a FC Spartak Trnava. Sestoupily Union Cheb a FK Dukla Banská Bystrica. Nejlepším střelcem se stal Peter Dubovský ze Slovanu Bratislava s 27 góly.", "tgt_summary": null, "id": 633441} {"src_title": "Rynholec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle uspořádání zástavby a polností lze založení vesnice Rynholec datovat zhruba do 13. či počátku 14. století. Název je odvozen od osobního jména \"Ryn(h)olt\" (Reinhold). První písemná zmínka o obci pochází z 21. září 1330, kdy všechen svůj majetek v Rynholci (\"in Rynolcz\") prodával Dittrich ze Stochova. Památkou na období husitských válek je bronzová pozlacená monstrance, nalezená v katastru obce a dnes vystavená v novostrašeckém muzeu. V roce 1437 se připomíná zeman Oldřich z Rynholce se synem Janem. Za krále Ladislava Pohrobka byla v roce 1457 Ctiborovi ze Svojkova a na Kačici potvrzena zástavní držba Rynholce a roku 1466 dal král Jiří Poděbradský Rynholec do zástavy Bořitovi z Martinic. Protože se ani v následujících desetiletích o majetek žádný leník z doby předhusitské nepřihlásil, udělil král Vladislav Jagellonský roku 1514 vesnici natrvalo Hynkovi z Martinic a jeho bratrancům. Až do konce feudálního zřízení pak Rynholec tvořil součást rozsáhlého smečenského panství Martiniců a Clam-Martiniců. Po zrušení poddanství náležela od roku 1850 obec Rynholec k politickému okresu Slaný, po roce 1949 tvořila součást okresu Nové Strašecí, od roku 1960 dodnes spadá pod Okres Rakovník. Od konce 18. století byla u obce dobývána rašelina, ve druhé polovině 19. století černé uhlí (doly Anna (ČSA I) a Laura (ČSA II). Těžba uhlí u Rynholce byla ukončena roku 1965.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Rynholec \"(1779 obyvatel, sbor dobrovolných hasičů)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: nákladní autodoprava, bednář, 2 výroby cementového zboží, cihelna, 2 obchody s cukrovinkami, důl Laura a Anna, 2 obchody s dřevěným zbožím, 4 výroby dřevěného zboží, 4 holiči, 8 hostinců, 4 kapelníci, kolář, konsum Včela, 2 kováři, 2 krejčí, mlýn, nakladatelství, 3 obuvníci, papírnictví, 2 pekaři, obchod s lahvovým pivem, povoznictví, 2 řezníci, sedlář, 8 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Rynholec, švadlena, 2 trafiky, truhlář, obchod s velocipedy, zámečník.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Rynholec (něm. \"Rinholetz, Reinholtz, Reinholz, Reinholds\") se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský, zhruba 2 km jihovýchodně od Nového Strašecí, 15 km východně od Rakovníka a 13 km západně od Kladna. Žije zde obyvatel. Obcí prochází železniční trať 120 Praha – Kladno – Rakovník (zastávka \"Rynholec\"). Rynholec je významným střediskem těžby lupku.", "tgt_summary": null, "id": 1524876} {"src_title": "Chlormethan", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Chlormethan se široce používal jako chladivo, toto použití však je již minulostí kvůli toxicitě a hořlavosti plynu. Používal se i při výrobě olovnatých aditiv (tetramethylolova) do automobilového benzinu, ve většině průmyslového světa se však již olovnaté benziny nepoužívají (významnou výjimkou jsou však některé státy bývalého Sovětského svazu). Nejdůležitější dnešní oblastí použití je jako surovina pro výrobu silikonových polymerů. Malá množství se používají jako rozpouštědlo butylové pryže a při rafinaci ropy. Chlormethan se využívá jako methylační a chlorační činidlo v organické chemii. Používá se i na řadě dalších míst – při extrakci vazelin, olejů a pryskyřic, jako propelent a nadouvadlo při výrobě pěnového polystyrenu, jako lokální anestetikum, při výrobě léčiv, jako nosič katalyzátorů při nízkoteplotní polymeraci, jako tekutina pro měření a regulaci teploty nebo jako herbicid.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Vdechování plynného chlormethanu má na centrální nervový systém podobné účinky jako při opilosti. Postižený může cítit ospalost, závratě a otupělost, ztížené dýchání s dušením a lapáním po dechu, motorický neklid a hovornost. Při vyšších koncentracích může nastat paralýza, křeče a kóma. Při požití se může objevit nausea a zvracení. Kontakt kůže se zkapalněným plynem může způsobit omrzliny. Kontakt s očima může způsobovat zhoršené vidění a široce roztaženou duhovku, která jen pomalu reaguje na změnu světla. Chronická expozice chlormethanu je spojována s vrozenými poruchami u myší. U člověka může expozice chlormethanu v těhotenství způsobit, že se u plodu nesprávně vyvíjí dolní část páteře, pánev a nohy, ale nebylo to dostatečně prokázáno. Při opětovném vyšetřování (1997) tragického požáru v bostonském nočním klubu Cocoanut Grove (492 mrtvých, stovky zraněných) byl za hlavní příčinu neštěstí označen únik chlormethanu z chladicího zařízení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlormethan (též monochlormethan nebo methylchlorid) je organická sloučenina (nejjednodušší chlorovaný uhlovodík). Používal se jako chladivo známé pod označením R-40 nebo HCC 40. Je to bezbarvý, velmi hořlavý plyn s mírně nasládlou vůní, která je však cítit až při úrovních, které již mohou být toxické. Kvůli obavám z jeho toxicity se již ve výrobcích pro spotřebitele nepoužívá. ", "tgt_summary": null, "id": 1561040} {"src_title": "Věc (právo)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Věc v občanském zákoníku.", "content": "Občanský zákoník věc definuje v § 489 a násl. a dále dělí věci na movité a nemovité. Obecným znakem věci je její ovladatelnost a použitelnost. Proto jsou za věci považovány i ovladatelné přírodní síly (např. elektrická energie). Podle současné občanskoprávní koncepce se za věc nepovažuje zvíře. Speciální právní postavení mimo běžný režim věci mají například lidské tělo a jeho části (s výjimkou snadno oddělitelných částí, které dorůstají, např. vlasy nebo nehty) a zvířata. Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor.", "section_level": 1}, {"title": "Věc v právní teorii.", "content": "Krom zákonného dělení na věci movité a nemovité rozlišuje právní teorie i jiná dělení, vesměs pocházející už z římského práva:", "section_level": 1}, {"title": "Součást a příslušenství věci.", "content": "OZ rozeznává pojmy součást a příslušenství věci. Součástí věci je vše, co k dané věci podle její povahy náleží a nemůže být od věci odděleno, aniž by se tím daná věc (věc hlavní) znehodnotila. Např. součástí televizoru je obrazovka, součástí domu jsou okna a dveře. Podle zákona jsou součástí pozemku porosty (stromy, rostliny) pevně s pozemkem spojené. Znehodnocení se musí týkat věci hlavní a může jít o její zničení nebo poškození jak faktické, tak funkční, tedy o ztrátu jejího funkčního určení, resp. hospodářského účelu. Součást věci není v právním smyslu samostatnou věcí. Spolu s věcí hlavní tvoří celek. Proto právní jednání, které se týkají hlavní věci, se týkají i její součásti. Například při koupi věci hlavní přechází na kupujícího i vlastnické právo k její součásti bez ohledu na to, zda to bude uvedeno ve smlouvě či nikoli. Bude-li mít oddělení součásti věci od věci hlavní trvalý charakter, může mít za následek, že součást se sama stane samostatnou (hlavní) věcí a samostatným předmětem právních vztahů (např. z havarovaného automobilu bude vymontován motor, který bude samostatně prodán). V ustanovení § 509 OZ jsou také definovány vodovody, kanalizace nebo energetická či jiná vedení, a jiné předměty, které ze své povahy pravidelně zasahují více pozemků. Ty nejsou součástí pozemku, ale patří vlastníkovi daného vodovodu či kanalizace. Příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím. Příslušenství je charakterizováno těmito znaky: Věc, která je příslušenstvím, může být od věci hlavní přechodně odloučena (fyzicky spojena s věcí nemusí být zásadně vůbec nikdy), ale tím nepřestává být jejím příslušenstvím. Příslušenství si však musí v každém případě podržet charakter věc v právním smyslu. Přesto jeho právní osud není autonomní, nýbrž je do značné míry spojen s osudem věci hlavní, to znamená, že práva i povinnosti týkající se hlavní věci se týkají také i jejího příslušenství. Pokud nastanou pochybnosti, zda je něco příslušenstvím věci, posoudí se případ podle zvyklostí.", "section_level": 2}, {"title": "Zvíře.", "content": "V OZ je právní povaha zvířat upravena odlišně od občanského zákoníku 40/1964 Sb., v kterém byla považována za věc (zákon o nich totiž výslovné ustanovení neměl). Dle současné české právní úpravy živé zvíře není věcí, neboť jako smysly nadaný tvor má zvláštní význam a hodnotu. Takto široké vymezení zvířete znamená, že zvířetem je například mravenec, vážka, včela, moucha, komár, protože tento hmyz má smyslové orgány, jež mu umožňují vidět, dotýkat se nebo cítit.", "section_level": 2}, {"title": "Lidské tělo a jeho části.", "content": "V OZ je upravena i problematika lidského těla a jeho součástí. Podle ust. § 493, OZ lidské tělo ani jeho části, třebaže od něj byly odděleny (ať již za života člověka, nebo po jeho smrti), nejsou věcí. Věcí není ani tělo zemřelého. Potřeby právní praxe si ale vynutily modifikaci této zásady. Při jejím striktním dodržení by totiž nebyly možné žádné dispozice s tělem zemřelého, případně jeho částmi, ačkoli právní styk si takové dispozice vyžaduje. Například by se nemohly uctívat různé relikvie svatých, pracovat s mumiemi nebo třeba uchovávat lidské tělo pro vědecké účely. Pokud by byla jakákoli dispozice ohledně těl zemřelých vyloučena, nebyly by možné ani výpůjčky, dokonce ani pojištění. V mnoha muzeích jsou vystavovány ostatky lidí, kteří žili před mnoha tisíciletími, i tyto kosterní zbytky bývají předmětem výpůjček. Praxe proto dospěla k závěru, že lidské tělo jako mrtvola sice není věcí, avšak jenom pokud se v něm sluší spatřovat tělo určité zemřelé osoby. Jakmile tomu tak už není, je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu i mrtvola věcí (např. ony zmíněné ostatky z dávných dob, třeba mumie nebo prehistorické nálezy). OZ také zmiňuje oddělitelné části lidského, například vlasy. Vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují, lze přenechat jinému i za odměnu. Podle téhož ustanovení se na ně v takovém případě hledí jako na věc movitou.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní síly.", "content": "OZ mezi věci řadí také přírodní síly. Aby právo umělo s přírodními silami pracovat, musejí být ovladatelné. To znamená, že musí být uspořádány tak, aby se chovaly jako hmotné věci (elektřina v příslušném vedení, jejíž tok je omezitelný i kvantifikovatelný, voda v náhonu v mlýnském kole, sluneční energie přijatá do kolektoru určitého objemu za určitou dobu atp.) OZ považuje za věci v právním smyslu ovladatelné přírodní pouze tehdy, pokud se s nimi obchoduje. Nicméně jejich povaha je zvláštní, a proto se na ně ustanovení o věcech hmotných použije jen přiměřeně.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnota věci.", "content": "Pokud lze hodnotu věci vyjádřit v penězích, je to její obvyklá cena. Mohou být také věci, které jsou sice užitečné (slouží potřebám lidí, proto jsou věcmi), ale jejich cenu stanovit v penězích (ani odhadem) vůbec nelze: pak jsou neocenitelné, bezcenné, navzdory tomu, že slouží potřebám lidí). Navrhuje se stanovit, co je obecná cena věci a zároveň, že určení této obecné ceny je obecné pravidlo. Může být zjišťována i mimořádná cena věci a pro ten případ se navrhuje stanovit, jaká kritéria jsou pro zjištění mimořádné ceny věci rozhodná. Mimořádná cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "\"Věc ()\" je v hmotněprávním smyslu slova to, co může být předmětem (objektem) práv, ne však jejich nositelem (subjektem). Věci tak stojí v protikladu k osobám. Podstatným znakem věci je její oddělitelnost či vymezitelnost a její užitnost, případně ocenitelnost. V tomto smyslu jsou věcmi i domácí zvířata, protože nejsou osobami, to jest nemohou být účastníky procesu. Oproti staršímu pojetí, v němž se za věci pokládaly i věci nehmotné, nový občanský zákoník pojem věci poněkud zužuje a rozlišuje vlastnictví hmotných věcí od nehmotných práv (například autorských).", "section_level": 1}], "src_summary": "Věc () je v českém právu definována v ustanovení § 489 a následujících občanského zákoníku (dále jen „OZ“), dle kterého: „Věc v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.“ Věc určená k obecnému užívání je veřejný statek (§ 490 OZ). Věc může být předmětem (objektem) práv, ne však jejich nositelem (subjektem). V procesním právu znamená věc (\"causa\") záležitost, kterou je třeba vyřídit, například soudní případ. ", "tgt_summary": null, "id": 77541} {"src_title": "Dexter Morgan", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Základní popis postavy.", "content": "Dexter žije v Miami a pracuje jako forenzní analytik krevních skvrn pro Policejní oddělení vražd města Miami, ale ve svém volném čase je také sériovým vrahem. Jeho adoptivní otec Harry jej naučil zásadu, podle níž smí zabíjet jen ty, „kteří si to zaslouží“, především pak ostatní vrahy, kterým se podařilo vyhnout tradičnímu systému zákonů anebo se nikdy nestali ani podezřelými.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie Dexterova života je představena v první knize. Začíná tím, že zabíjí domácí zvířata ve svém okolí. Jeho adoptivní otec Harry nalezne zbytky těchto zvířat a začne mladého Dextera podezírat z toho, že je sociopatem s vrozenou potřebou zabíjet. Harry se rozhodne vychovat Dextera tak, aby směroval své násilnické potřeby „pozitivním“ směrem: učí svého syna tomu, aby byl opatrným, pečlivým a výkonným zabijákem, a ukáže mu, jak po sobě nezanechat žádné stopy. Učí Dextera také tomu, aby vedl spořádaný veřejný život, jež nebude budit žádná podezření, a učí jej, jak předstírat emoce a emoční reakce, které se od něj očekávají, ale které ve skutečnosti vůbec neprožívá. Harry mu dá ale něco mnohem důležitějšího, a to systém morálních principů, které Dexter začne nazývat „Harryho kodex“. Hlavní zásadou tohoto kodexu je zabíjet pouze lidi, kteří jsou také vrahy. Dexter zabije svou první oběť ve svých 18 letech. Harry, jenž umírá na zánět koronárních tepen, dá Dexterovi „svolení\" k zavraždění nemocniční sestry, která zabíjí pacienty pomocí předávkování morfiem. V seriálu vystupuje také Dexterova adoptivní sestra Deborah, jež je policejním důstojníkem; Rita, jeho přítelkyně a později manželka, a Ritiny dvě děti, Astor a Cody. První kniha a první série televizního seriálu se točí kolem Dexterovy pohnuté minulosti: Když byly Dexterovi tři roky, byl společně se svým starším bratrem Brianem svědkem vraždy jejich vlastní matky a tří dalších lidí, jež zavraždil drogový dealer, a poté byli ponecháni v přepravním kontejneru, obklopeni čtyřmi rozsekanými těly a v pěti centimetrech krve, což v obou chlapcích zanechalo emocionální otupělost a sklony k násilí. Harry Morgan Dextera odvedl z místa činu a následně jej adoptoval. Brian byl mezitím poslán do psychiatrické léčebny pro mentálně narušené děti a vyrostl z něj sériový vrah a pracovník na protetickém oddělení nemocnice v Miami. O mnoho let později zanechává Dextorovi různé stopy jako formu „přátelského soutěžení“ mezi nimi. Když Dexter nakonec zjistí identitu pachatele, nechá Briana uniknout (v televizním seriálu jej Dexter neochotně zabije, když mu Brian sdělí, že nebude mít klid dokud nezabije Deboru, jež pro něj představuje rivala v otázce Dexterovy náklonnosti.) V televizním seriálu prokáže Dexter během souboje se seržantem Jamesem Doakesem své slušné schopnosti v boji muže proti muži. Poté Doakes zjistí, že se Dexter věnoval Jui-jitsu na vysoké škole. Také se dozví, že Dexter byl jedním z nejlepších studentů ve své třídě na lékařské škole, ale ze školy odešel, aby se mohl stát forenzním specialistou.", "section_level": 1}, {"title": "Dexterova osobnost a psychologický profil.", "content": "Dexter považuje sám sebe za emocionálně odloučeného od zbytku lidstva a v popisu děje často naráží na „lidi“ jako by ani nebyl jedním z nich. Nakonec ale ve čtvrté sérii v epizodě „Road Kill“ dochází k závěru, že pokud cítit výčitky svědomí znamená být člověkem, tak musí být člověkem i on. Dexter často popisuje pocit vnitřní prázdnoty a tvrdí, že zabíjení jej udržuje naživu. Dexter tvrdí, že nemá žádné city ani svědomí a že veškeré jeho emocionální reakce jsou součástí dobře natrénovaného systému, jak zakrýt kdo – nebo co – doopravdy je. Nemá žádný zájem o milostné vztahy nebo sex a svůj vztah s Ritou považuje za součást jeho „přestrojení“. V Dexterově emocionálním brnění však existují díry. Dává najevo svou loajálnost k rodině, především ke svému adoptivnímu otci. „Jak moc bych miloval Harryho, kdybych byl schopen lásky.“ Jedinou Dexterovou rodinou po Harryho smrti je jeho sestra, Debra, Harryho biologická dcera. Na konci první knihy Dexter připouští, že nedokáže Debře ublížit nebo dovolit Brianovi, aby jí něco provedl, protože ji „má rád“. V poslední epizodě druhé série konečně připouští, že lidi ve svém životě potřebuje. V seriálu si po smrti Rity uvědomí, že ji miloval. Dexter má rád děti a považuje je za mnohem zajímavější než jejich rodiče. Kvůli této jeho náklonnosti přistupuje Dexter s velkým hněvem ke svým obětem, jež ubližují dětem. V knize Drasticky dojemný Dexter zjišťuje, že Ritin syn Cody vykazuje stejné sociopatické příznaky, jaké vykazoval Dexter v jeho věku, a těší se, že mu poskytne podobné „vedení“, jakého se mu dostalo od Harryho. Svým způsobem vidí v Codym svého vlastního syna. To mu také dává důvod k tomu, aby pokračoval ve vztahu z Ritou. V knize Drasticky dojemný Dexter se s ní díky nedorozumění dokonce zasnoubí (Rita najde v Dexterově kapse prsten, který ve skutečnosti pochází z odříznutého prstu). Úvodní část třetí knihy odhaluje, že Cody není jediný, u koho se projevují sklony k násilí, a obě děti jej tlačí k tomu, aby je „učil“. Dexter přijme roli náhradního otce velice vážně v knize Dexter v temnotách, i když jemu typickým způsobem. Například ve chvíli, kdy sleduje svou oběť, začíná přemýšlet o tom, jestli si Cody vyčistil před spaním zuby a jestli si Astor připravila velikonoční šaty pro zítřejší focení ve škole. Tyto myšlenky odvádějí jeho pozornost při lovu jeho budoucích obětí, což ho dosti obtěžuje. V televizním seriálu se Dexter jednou také odchýlí od svého kodexu, jež říká, že smí zabíjet pouze vrahy, a odstraní z cesty pedofila, jež sleduje Astor. V seriálu ale Cody a Astor neprojevují známky násilí. Dexter má spíše obavy o svého biologického syna Harrisona. V první epizodě třetí řady televizního seriálu Dexter zjistí, že Rita čeká jeho dítě. Zvířata nemají Dextera rády, což může způsobit potíže s hlukem při sledování obětí, jež mají domácí zvířata. Říká se, že kdysi měl psa, jenž na něj štěkal a vrčel tak dlouho, až byl nucen se jej zbavit, a také želvu, jež se skrývala ve svém krunýři a raději zemřela hlady, než aby s ním přišla do styku.", "section_level": 1}, {"title": "Dexterův pracovní postup (modus operandi).", "content": "Cílem Dexterových zásad je nejen maximalizovat uspokojení, jež od obětí získá, ale také minimalizovat, ne-li eliminovat veškeré možné stopy a důkazy, a zajistit, že jeho oběťmi se nestanou nevinní lidé. Dexter tráví obrovské množství času tím, že si každou oběť vybírá na základě kodexu jeho adoptivního otce. Poté vražedné místo kompletně zakryje čistou igelitovou plachtou tak, aby zachytila veškerou krev, a na místě činu nezůstaly žádné známky vraždy. Často takovéto místo vyzdobí fotkami s důkazy o zločinech jeho oběti a v některých případech zde vystaví i exhumovaná těla jejich obětí. Způsob, jakým Dexter dopadá své oběti, se v knihách a seriálu liší. V seriálu to většinou provádí tak, že se přiblíží ke své oběti zezadu a píchne ji anestetikum (jedná se o Etorphin hydrochlorid zvaný též M99), jež uvede jeho oběti do dočasného stavu bezvědomí. Tato injekce představuje tradici, jež začala u jeho první oběti, nemocniční sestry. K získání těchto uspávacích prostředků používá falešné jméno Patrick Bateman (jméno sériového vraha z knihy Americké psycho od spisovatele Breta Eastona Ellise). V jiných případech znehybní svou oběť za použití svých rukou nebo garoty k přerušení přísunu krve do mozku. V knihách, stejně jako v úvodní scéně prvního dílu seriálu, se ukrývá na zadním sedadle auta, a přetáhne své oběti přes krk rybářský vlasec, když si sedne. Poté přinutí svou oběť pod hrozbou udušení zamířit směrem k připravenému místu vraždy. Když dorazí na místo, tak své oběti buď uvede škrcením do bezvědomí, nebo použije smyčku kolem krku a odtáhne je na místo vraždy. V takovém případě je uspí do bezvědomí poté co je seznámí se svým rozsudkem. Když se oběti probudí jsou zbaveny šatů a bezpečně připoutané igelitovou páskou ke stolu, silnější oběti jsou zajištěny také izolepou. Pokud tak neučinil již dříve, konfrontuje své oběti se získanými důkazy o jejich zločinech. Vražedná metoda v knize většinou sestává z rozsáhlého „zpracování“ pomocí různých řezných nástrojů. V televizním seriálu je Dexterovou oblíbenou metodou okamžité zasazení smrtelné rány do srdce, krku nebo břicha za pomocí různých zbraní. Jednou za čas své metody mění tak, aby se hodily k typu konkrétní oběti. Briana zabije tak, že mu podřízne hrdlo stříbrným příborovým nožem, vůdci gangu Little Chino zasekne mačetu do hrudníku a Lilu Westovou zapíchne nožem. Vraha své matky, Jimeneze Santose, zabije stejným způsobem jakým on zabil jeho matku, tedy rozřeže jej na kusy motorovou pilou. Těsně před každou vraždou si Dexter od svých obětí odebírá trofej, aby mohl tento zážitek později prožít znovu. Dexter tyto trofeje získává tak, že každou oběť řízne chirurgickým skalpelem na tváři pod pravým okem a zachytí malý vzorek krve, jež poté uchovává mezi dvěma laboratorními sklíčky. V seriálu Dexter tyto krevní vzorky uchovává uspořádané v dřevěné krabičce, kterou má ukrytou uvnitř klimatizační jednotky. V knize je uchovává v palisandrové krabičce na knihovně. Nakonec rozporcuje tělo svých obětí na několik částí, zabalí společně s igelitovou plachtou do biologicky rozložitelných pytlů na odpad, přidá několik kamenů z doku, kde kotví jeho loď, tak aby je zatížil, a vše zapečetí izolepou. Tyto zabalené pytle poté naloží na svou loď a vyhodí je do oceánu na předem vytipovaném místě. V seriálu mu k tomuto účelu slouží prohlubeň v mořském dně v blízkosti pobřeží. V jedné epizodě je však toto místo náhodně objeveno skupinkou potápěčů, načež Dexter změní svou taktiku, a odváží mrtvá těla dál od pobřeží, kde jsou zachyceny Golfským proudem a odneseny do moře. V knihách je těmto metodám věnován mnohem menší prostor a Dexter při nich často improvizuje v závislosti na konkrétní oběti. Několika svých obětí se zbavil na moři díky tomu, že vlastnily loď, ale použil při tom kotvu pro zatížení pytlů. Několika jiných obětí se zbavil tak, že jejich tělo vhodil do sudu s kyselinou chlorovodíkovou.", "section_level": 1}, {"title": "Dexterova biologická rodina.", "content": "Televizní seriál i první kniha přicházejí s odhalením, že Dexter a jeho starší bratr Brian byli jako děti dva dny uvězněni v nákladním kontejneru v Miamských docích. Byli obklopeni mrtvými těly, hladověli, a při tom seděli v kaluži krve. Jedno z mrtvých těl patřilo jejich matce. Bezvýznamný kriminálník ji zabil motorovou pilou a Dexter i Brian tomu museli přihlížet. Dexter byl poté adoptován vyšetřujím detektivem Harry Morganem, zatímco Brian byl poslán do výchovného ústavu. Dexter tento fakt zjistí až v dospělosti, když se setká se svým bratrem při vyšetřování série vražd. Dexterovo zapojení se do rodiny Morganů probíhá v knihách lehce odlišně. Harry například nikdy není identifikován jako vyšetřující důstojník, jenž Dextera našel. Seriál se odlišuje také v tom, že popisuje matku obou chlapců jako policejní informátorku, s níž měl Harry milostný poměr v době její smrti. Konec první knihy naznačuje, že Harry celou dobu věděl, že Dexter má bratra, ale rozhodl se jej neadoptovat, protože byl starší, a bylo tudíž pravděpodobnější, že utrpěl trauma. V knihách je Dexterův bratr nazýván jednoduše Brian. Když byl Dexter malý, měl potíže správně vyslovit jméno Brian a proto říkal svému bratrovi „Bájní“. V televizním seriál se Dexterova matka jmenuje Laura Moser. V televizním seriálu je za jeho otce považován muž jménem Joe Driscoll, ale Dexterovi se nepodaří najít jakýkoliv důkaz o tom, že by někdo takový před více než 30 lety existoval. K jedinému kontaktu mezi otcem a synem dojde, když mladý Dexter pošle svému otci děkovný dopis za to, že mu po nehodě poskytnul krevní transfuzi (je odhalena skutečnost, že Dexter má vzácnou krevní skupinu, AB negativní). Protože Harry přesvědčil Driscolla k tomu, aby daroval svou krev tajně, Dexter vůbec netuší odkud krev pochází. Je zde také naznačeno, že Brian Driscolla zabil pomocí injekce inzulínu tak, aby to vypadalo jako zástava srdce, a je zde odhaleno, že Driscolla navštívil těsně před jeho smrtí technik z kabelové televize a jeho sousedka v tomto technikovi pozná Briana (ten ji později „navštíví“, aby ji umlčel). Jeho tělo je však zpopelněno dříve, než se Dexterovi podaří získat nějaký důkaz. Na konci druhé knihy se Brian a Dexter setkají v nákladovém kontejneru podobném tomu, v kterém byli zadržováni jako děti, a Brian začne vyprávět, co se stalo. Řekne Dexterovi, že jedno z těl, kterými byli obklopeni, mohlo klidně patřit jejich otci. V knize Brian uteče z Miami poté, co zabije Laguertovou, a v žádné další knize se zatím neobjevil. V seriálu však Dexter svého bratra chytí a velice nerad zabije, protože ví, že by se nikdy nepřestal pokoušet zabít Debru nebo další nevinné lidi.", "section_level": 1}, {"title": "Dexterův temný pasažér.", "content": "Dexter Morgan je nucen zabíjet, aby uspokojil svůj vnitřní hlas, který nazývá „Temný pasažér“. Vždy, když již tento hlas nemůže být déle ignorován, „dovolí Temnému pasažérovi, aby jej řídil.“ Ve třetí knize, Dexter v temnotách, je prostřednictvím vyprávění třetí osoby, jež je označována prostě jako „To“, odhaleno, že Temný pasažér je spíše nezávislou entitou obývající Dextera, než nějakou psychologickou úchylkou. Později Dexter zjistí, že Temný pasažér má něco společného s Molochem, bohem ze Středního východu, jež byl uctíván v biblickém období. Temný pasažér je jedním z jeho mnoha potomků. Moloch měl mnoho potomků (byli zrozeni skrze lidské sebeobětování) a naučil se sdílet s nimi své znalosti. Nakonec jich existovalo tolik, že Moloch většinu z nich zabil. Několika z nich se však podařilo uniknout do světa. V knize Dexter zjistí pravou povahu Temného pasažéra, když jej na krátkou dobu „opustí“, což jej vyděsí natolik, že začne hledat možné důvody pro jeho existenci, Dexter sám začíná věřit že Temný pasažér neexistuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dexter Morgan je fiktivní postava vystupující v sérii knih, které napsal Jeff Lindsay, a které zahrnují knihy \"Drasticky děsivý Dexter\" (2004), \"Drasticky dojemný Dexter\" (2005), \"Dexter v temnotách\" (2007), \"Dexter v hlavní roli\" (2009), \"Delikátní Dexter\" (2010), \"Dvojí Dexter\" (2011). ", "tgt_summary": null, "id": 2105016} {"src_title": "Obděnice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1219. V nedalekých Petrovice sídlil vladyka Petr se svým bratrem Obidenem. Podle jejich jmen a postupným zkomolením byly poté pojmenovány názvy jejich sídel – Petrovice a Obidenice.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "Nedaleko za vesnicí Ohrada ve směru na Nálesí visel na mohutném smrku svatý obrázek. V těchto místech prý straší a k tomuto místu se vztahují i následující pověsti. Obrázek tam zavěsil hospodář z Obděnic. Jednou ho v noci probudil nezvyklý šramot. Když vyhlédl ven, spatřil dvě siluety utíkajících mužů. Neváhal, popadl ručnici a vyběhl ven. Zloději se po jeho výhrůžkách ani nezastavili a začali utíkat. Sedlák, aby je zastavil, pro výstrahu vystřelil. Ale na neštěstí zasáhl jednoho z pronásledovaných. Padl mrtvý u tohoto smrku. Později, když se vše vyřídilo s patřičnými úřady, nechal zde sedlák pověsit svatý obrázek a už nikdy víc pušku nevzal do ruky. Později se začalo povídat, že u obrázku straší. Po západu slunce se tam každý den zvedal tak silný vítr, že se místní začali tomu místu vyhýbat. O celé záležitosti se dozvěděli místní četníci a rozhodli se, patřičně posilněni v místní obděnické hospůdce, že celou věc vyšetří. Jeden se k obrázku vypravil s bryčkou a s párem koní. Vrátil se sám a dlouho o celé záležitosti nemluvil. Až později vyšlo najevo, že se mu v lese, když začal hučet vichr, koně splašili. Jeho vláčeli notný kus cesty, nakonec zpřetrhali otěže a utekli. On dostal místo pochvaly k úhradě škodu na bryčce a vynadáno. Jednou si místní hospodář z Obděnic vyhlédl v lese za Ohradou kousek od obrázku pěknou rovnou soušku. Vydal se pro ní za tmy. Zasekl poprvé, sekera odskočila. Po druhém také neúspěšném záseku vzhlédl vzhůru do koruny stromu a nevěřil vlastním očím. Nahoře seděl ohnivý pták a zvědavě a posměšně jej pozoroval. Sedlák měl pro strach uděláno a snažil se ptáka zaplašit křikem. Ten se ani nepohnul, až došla sedlákovi odvaha. Odešel s nepořízenou. Pro tu soušku se ale vrátil v ranních hodinách. Po ptákovi nebylo ani vidu, ani slechu a sekera se zasekla do kmene jako obvykle. Jiný hospodář šel z Obděnic do Ratibořic. Šel také cestou okolo obrázku a nesl v kapse peníze. Šel zaplatit za prasátko, které si předchozí den odsud odnesl. Celou cestu u obrázku měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Navíc slyšel praskání jehličí a kradmé kroky. Když se zastavil, kroky se zastavily také. Dostal strach a vrátil se. Dluh zaplatil až příští den a raději jel bryčkou a s čeledínem. Další pověst se vztahuje k imaginární kapli. Tuto kapli, která se občas objeví a zase zmizí u cesty z Obděnic do nedalekých Petrovic viděli dva místní občané. Jeden místní občan spěchal do Petrovic, kde pracoval. I když tou cestou chodíval pravidelně, najednou byl překvapený. Před ním se objevila kaple, která zde nikdy dřív nebyla. Dveře kaple byly pootevřené, tak si dodal odvahy a vstoupil dovnitř. Ocitl se uprostřed mše, kněz kázal, lidé v lavicích v kapli poslouchali. Nebylo ale slyšet ani hlásku. Také ho zarazilo, že jsou všichni oblečení v starodávném podivném oblečení. Rychle vyběhl ven a on zase stál sám uprostřed cesty. Až po letech, kdy se s tímto zážitkem tajil, se rozhodl svěřit svému kamarádovi. Jaké bylo jeho překvapení, když mu kamarád vylíčil naprosto stejnou příhodu jen s malým rozdílem. Kamarád se bál vstoupit dovnitř, ale kapli a modlící se lidi v ní viděl také. Také jemu pojednou kaple zmizela. Když se s tímto zážitkem byli poradit u dalšího místního pamětníka, tak jim trochu záhadu objasnil. Údajně se v těchto místech nacházela kaple, která byla zničena za nějaké války. Další pověst se vztahuje k Šimákově kapli u cesty z Obděnic do Porešína. V Obděnicích se u Kašparů slavily křtiny. Za účasti velkého množství příbuzenstva čas tyhle utíkal. Nejvíc dětátko chovala bezdětná sestra pana Kašpara. Když nastal soumrak, nedala se přemluvit, aby přespala u nich. Rozhodla se vydat na zpáteční cestu do Porešína. Její bratr se rozhodl, že ji část cesty vyprovodí, aby nešla sama. Šli po sněhem zaváté cestě, hvězdy svítily na cestu. Když došli k Šimákově kapličce, všimli si, že tam u ní ve sněhu klečí neznámá, bosá, chatrně oblečená žena a modlí se. Slušně pozdravili, odpovědi nedostali. Přidali do kroku. Když se později pan Kašpar vracel tou samou cestou zpět domů, nikdo už u kaple nebyl. Ani ve sněhu nebyly žádné šlépěje, krom jejich.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obděnice je vesnice, část obce Petrovice v okrese Příbram. Nachází se asi 3 km na východ od Petrovic. Vesnicí protéká Porešínský potok. Je zde evidováno 53 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 81 obyvatel. ", "tgt_summary": null, "id": 1530402} {"src_title": "Vejprty", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název města je odvozen z osobního jména \"Wigberht.\" Část \"wig\" znamenala ve střední horní němčině „boj“ a druhá část „skvělý“. V historických pramenech se název vyskytuje ve tvarech Weyberth (1506), Waippert (1555), zum Weyperth (1616), Weypert (1785), Weipert (1847) a Vejprty nebo Weipert (1854).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "Krajina v okolí Vejprt byla osídlena na přelomu dvanáctého až třináctého století. Nejstarší osídlení souviselo s existencí obchodní stezky z Lipska do Přísečnice a dále do českého vnitrozemí, jejíž větev procházela vejprtskem nejpozději od dvanáctého století. Území v té době patřilo královské koruně. Od císaře Karla IV. jej v roce 1351 získali Fridrich a Bernard ze Šumburka. Páni ze Šumburka na svém panství podporovali rozvoj hornictví a zpracování rud. Některý z příslušníků rodu zřejmě nechal hamerníka Weybertha otevřít hamr u přechodu přes Polavu v místech, kde později vzniklo město Vejprty. První zmínka o něm pochází z roku 1413, ale během husitských válek byl hamr roku 1427 nejspíše zničen křižáky. Další zpráva o hamru Weyberth pochází až z roku 1506, kdy jej s dalšími právy dostal od Lobkoviců rychtář Hans Schneider. Z hamru se časem vyvinul svobodný statek, jehož součástí byl již roku 1530 železnorudný důl a později také mlýn s pilou. Vznik města souvisí s dalšími objevy rudných žil železa a stříbra, u jejichž výchozů horníci zakládaly drobné osady. K zásadnímu rozvoji hornictví došlo po roce 1533, kdy přísečnické panství s Vejprty koupili Šlikové. Patřilo ji pouze do roku 1545, kdy je k rostoucímu vlivu rodu zabavil císař Ferdinand I.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj a úpadek hornictví.", "content": "V roce 1550 byl ve vejprtské oblasti v Novém Zvolání založen důl \"Jan na poušti\" na polymetalické žíle, která byla náhodně odkryta bouří. Vyskytovaly se v ní nejčastěji chalkopyrit, galenit, rudy kobaltu a stříbra, výjimečně i ryzí stříbro a jiné minerály. O dvacet let později byla přívalovým deštěm odkryta jiná žíla, na které byl založen důl \"Milostivá ruka Páně.\" Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století bylo v provozu mnoho dolů: \"Michal, Feigen, Voršila, Jiří, Římský orel, Mnich, Jan, Tři paní, Pivní desátek\" aj. V šachtě \"Louka\" bylo vytěženo celkem 1144 kg stříbra. Na objevení stříbrné žíly odkazuje i vyvrácená jedle ve znaku města. Kromě stříbra se u města těžila také železná ruda. Železná ruda se dobývala i v převážně stříbrném dole \"Jan na poušti\" a z období 1530–1550 je znám železný důl Pavla Spindlera z Magdeburgu. V severní části vejprtského revíru se nacházelo několik menších dolů a v dole \"Marie pomocná\" se krevel těžil společně s rudami olova. Vejprty v šestnáctém století zůstávaly poddanským městečkem a na rozvíjejícím se dolování bohatla především vrchnost, kterou byli do roku 1583 Lobkovicové a poté česká koruna. Stížnosti obyvatel vyslyšel císař Rudolf II., a roku 1607 vydal listinu, která vejprtským obyvatelům poskytla množství práv a svobod. Mimo jiné k nim patřilo osvobození těžařů a horníků od roboty a velké části poplatků, právo svobodného příchodu a odchodu, možnost nakládat se svým majetkem nebo používat vykázané pastviny a těžit dřevo v panských lesích. Královští úředníci ani přísečnická vrchnost však listinou udělená práva nerespektovala, a ke zlepšení stavu došlo až roku 1617, kdy císař Matyáš povýšil Vejprty na královské horní město a zároveň jim potvrdil starší práva a svobody. Město za to muselo zaplatit 2224 kop a dvanáct grošů. I přes veřejnou sbírku si museli vejprtští půjčit 600 rýnských zlatých. Během třicetileté války došlo k výraznému útlumu těžby a její obnova byla jen pomalá, protože v okolí nebyl dostatek pracovních sil a samotné doly velmi zpustly. Obecní prostředky podpořené daňovými úlevami nestačily, a tak byly nové doly zakládány a staré prozkoumávány až počátkem osmnáctého století za účasti finančně silnějších těžařů. Jednou z příčin úpadku hornictví byl proces protireformace zahájený po bitvě na Bílé hoře. Velké množství protestantských horníků odešlo do Saska, aby se nemuseli vzdát své víry. Část se jich usadila hned na opačném břehu Polavy, kde založili osadu Bärenstein. Samotná třicetiletá válka městu sice neublížila tolik jako nedaleké Přísečnici, ale i tak bylo město po jejím skončení ve špatném stavu. Podle berní ruly v něm bylo 92 obydlených usedlostí. Z obyvatel se hornictvím živil pouze jediný horník. Naprostá většina obyvatel se zabývala zemědělstvím. Z 24 řemeslníků se výlučně řemeslu věnoval jen jeden uhlíř a ostatní kromě toho obdělávali také půdu. Výrobní struktura města se skládala jen ze základních řemesel nezbytných pro zajištění potravin a oděvů. Výjimku tvořili formani, kteří využívali polohy města u významné obchodní cesty. Zemědělská půda města měla výměru přibližně 122 hektarů, ale vzhledem k vysoké nadmořské výšce nebylo pěstování plodin příliš efektivní a v průměru při sklizni poskytovalo jen dvojnásobek výsevu. Významnější byl chov skotu. Obecní stádo se podle berní ruly skládalo z 203 krav a 113 jalovic. Celkově tak v polovině sedmnáctého století Vejprty patřily mezi hospodářsky velmi slabá řemeslnicko-zemědělská města. Po roce 1713 bylo otevřeno 22 dolů, ale mnoho z nich jejich majitelé brzy uzavřeli, protože nemohli hradit vysoké náklady na odčerpávání důlních vod. Po roce 1722 byla uzavřena tavicí huť, a později dokonce zbořena. Sedmiletá válka se stala příčinou uzavření dalších dolů, protože během ní stát nemohl těžaře podporovat. Teprve po jejím skončení mohlo město věnovat pětinu daně na provoz dolu Jan na poušti a v roce 1766 byla státem otevřena nejhlubší dědičná štola vejprtského revíru \"Klement,\" která však nezastihla žádné rudné žíly. V devatenáctém století již byly stříbrné doly nerentabilní. Příčinou byla kromě vyčerpání ložisek také nemožnost spojovat jednotlivé doly do větších důlních celků způsobená konfigurací terénu a charakterem stříbronosných žil. V roce 1854 stát nechal zastavit práce v dolech \"Milostivá ruka Páně\" a \"Jan na poušti.\" Poslední pokusy o obnovu dolů proběhly v polovině dvacátého století, kdy zde byla neúspěšně hledána ložiska smolince, barytu a fluoritu. Naproti tomu v sousedním německém Niederschlagu se smolinec úspěšně těžil. Pozůstatky řady hornických děl byly po roce 1989 zlikvidovány. Z ostatních se dochovaly často jen zaslepená ústí šachet nebo haldy porostlé náletovými dřevinami. Po roce 2000 byla vyčištěna štola Antonína Paduánského z let 1766–1789 v Jiráskově ulici, ale vzhledem k pozdějšímu velkému závalu nebyla zpřístupněna. Odhaduje se, že vejprtské doly vyprodukovaly od šestnáctého do devatenáctého století asi 11,5 tuny stříbra.", "section_level": 2}, {"title": "18. století.", "content": "Přestože na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století došlo k poslednímu rozmachu hornictví, výnosy dolů byly menší než dřív, a obyvatelé museli hledat jiné zdroje obživy, kterými se stalo krajkářství, výroba prýmků a pušek. Město také postihly války, které vedla Marie Terezie se svými odpůrci. V roce 1741 muselo město ve válkách o rakouské dědictví dodat do Lokte pouze množství ovsa a sena. Horší byly důsledky sedmileté války. Na jejím počátku se v polním opevnění utábořily císařské oddíly husarů a Chorvatů, které roku 1757 napadlo pruské vojsko. Střetnutí skončilo ústupem husarů, zatímco chorvatský oddíl byl pobit do jednoho. Po zbytek války město střídavě ovládaly obě bojující strany, kterým muselo vyplácat vysoké kontribuce. Kromě poplatků město trpělo četnými pobyty a průchody vojáků. Přes válečné strádání se ve městě začala rozvíjet řemeslná výroba. Významné bylo zejména puškařství, které navázalo na tradici výroby hlavní započatou již v první polovině sedmnáctého století. Sedmiletá válka a později napoleonské války způsobily růst státních zakázek na dodávky ručnic. Například roku 1758 museli vejprtští puškaři dodat tři tisíce pušek. V osmdesátých letech osmnáctého století potom výrobci dosáhli zřízení státní zkušebny pro nastřelování hlavní vojenských pušek, která do té doby působila jen v Praze. Úpadek puškařství nastal s koncem napoleonských válek. Výroba sice přetrvala, ale nedokázala zareagovat na nárůst poptávky v polovině devatenáctého století. Roku 1864 proto ministerstvo války výrobu vojenských zbraní zastavilo, a nadále se vyráběly zejména lovecké pušky. Vyráběly se také součástky pro zahraniční puškařské firmy a rozběhla se výroba pušek pušek Mannlicher. Výroba zbraní zaměstnávala ještě v roce 1898 kolem 500 dělníků.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "Napoleonské války se města přímo nedotkly, ale lidé trpěli průchody armád, které tudy roku 1813 táhly, aby se zúčastnily bitvy u Lipska. Přímo přes Vejprty v srpnu procházely carské a císařské oddíly, kterým museli měšťané dodávat potraviny, píci a další potřeby. Vojskům veleli generálové Jan z Klenové a hrabě Friedrich Kleist. Převážně domácí výroba prýmků se díky vývoji textilních strojů začala měnit na tovární, a ve městě proto vznikla řada menších továren, které tvořily výrobní komplex od spřádání a barvení k výrobě prýmků a později jiného textilního zboží. Od roku 1806 fungoval významný podnik Franze Pohla zaměřený na výrobu punčoch, čepců a jiného pleteného zboží. Ve třicátých letech devatenáctého století se zlepšila dopravní situace. Na stavbu silnic přispěla hraběnka Gabriela Buqoyová, která nechala postavit také silnici přes Kovářskou do Kalku. V letech 1843, 1847, 1848 a 1859 způsobila neúroda brambor nedostatek potravin. Přestože obyvatelé města i jeho okolí hladověli, vyváželo se obilí z úrodnější Mostecké pánve do Saska. Obyvatelé Vejprt a dalších vesnic na Vejprtsku a Přísečnicku začali vozy s obilím přepadávat, a dokázali porazit i vojenský doprovod. K největším nepokojům docházelo na jaře roku 1843, kdy pětiliberní chléb zdražil 45 krejcarů, což představovalo přibližně týdenní výdělek krajkáře nebo tkalce. Loupežím zabránila až velká vojenská posádka, která přišla do Kovářské, a menší oddíl také do Vejprt. Přesto se život ve městě úspěšně rozvíjel. V roce 1865 byla otevřena státní spořitelna a roku 1911 ji doplnila městská spořitelna. Důležitým impulzem budování průmyslu se stalo zprovoznění železniční trati Chomutov–Vejprty s pokračováním do Chemnitz v roce 1872. Ve stejném roce byl zásluhou továrníka Jindřicha Englerta založen sbor dobrovolných hasičů. Poštu měly Vejprty od roku 1782, ale v roce 1845 byl otevřen nový poštovní úřad. Poštovní posel jezdil pro poštu dvakrát týdně do Jáchymova a Karlových Varů a čtyřikrát týdně, až do otevření železnice, do Hory Svatého Šebestiána. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se nová budova pošty stala dominantou tehdejšího Poštovního náměstí. Koncem devatenáctého století začala být budována rozvodná elektrická rozvodná síť napájená elektrárnou firmy Zahm zaměřené na výrobu kabelů. V roce 1897 ji nahradila městská elektrárna, která musela být pro značnou poptávku roku 1904 rozšířena.", "section_level": 2}, {"title": "Novodobé dějiny.", "content": "V prvním desetiletí dvacátého století město řešilo stavbu vodovodu, protože voda ve stávajících studnách nevyhovovala, a koncem devatenáctého století se začalo šířit onemocnění tyfem. Po dlouhém zvažování a vyjednávání s majitelem pozemků byla stavba roku 1908 zahájena. Vodovod do města přiváděl vodu zejména z Velkého Špičáku a postupně musely být postaveny čtyři vodárny. Počátek první světové války zpomalil rozvoj města. Vejprtští vojáci patřili k chomutovskému 92. pěšímu pluku, který utrpěl velké ztráty na srbské frontě hned na začátku války. Celkem v boji padlo nebo na následky zranění ve válce zemřelo 433 vejprtských mužů. V samotném městě se zejména na konci války výrazně projevoval nedostatek potravin, v jehož důsledku zemřela řada lidí hlady. V převážně německém městě během války rostla nevraživost vůči Čechům, kteří byli obviňováni ze špatné situace ve městě i ve zbytku monarchie. Po vzniku Československa se Vejprty staly součástí provincie Německé Čechy vyhlášené 29. října 1918. V souvislosti s tím byla ve městě na krátkou dobu uložena část státního pokladu z žatecké banky, které mělo být podle správních orgánů provincie odvezeno do Německa. Poklad byl ve Vejprtech nejprve zadržen, později odvezen do Lipska a posléze se přes Vídeň vrátil do Prahy. Provincie vydávala a ve Vejprtech tiskla vlastní nouzové peníze. Měly podobu poukázek v hodnotách 5, 20, 100 a později také 500 a 1000 korun. Německé Čechy zanikly 16. prosince 1918 a 17. ledna 1919 do města vstoupily jednotky československé armády. Meziválečné období proběhlo ve znamení mírného pokroku a rozvoje. Brzy po první světové válce byl zbořen velký pomník císaře Josefa II. Roku 1923 byla nerentabilní vejprtská elektrárna přestavěna na rozvodnu a napojena na Městskou elektrárnu v Kadani. Ve stejném roce vzniklo veřejné koupaliště. V roce 1927 zahájila provoz první autobusová linka do Jáchymova a později také do Perštejna. Rostoucí počet obyvatel si vyžádal stavbu nového vodovodu, který přiváděl vodu z pramenů v Loučné. Poptávka po arsenu umožnila v letech 1923–1924 otevřít u staršího dolu tzv. Jedovou šachtu s výskytem arsenopyritu. Její uzavření zapříčinil výbuch v důsledku špatné údržby, který zapříčinil smrt šesti horníků. V období těsně před druhou světovou válkou proběhla řada potyček mezi Stráží obrany státu a oddíly sudetoněmeckých freikorps. Vyvrcholily 25. září 1938, kdy příslušníci sudetoněmecké strany vyhodili do vzduchu železniční trať na okraji města, a způsobili vykolejení vlaku. V té době již probíhala evakuace českých obyvatel a 5. října bylo město obsazeno jednotkami wehrmachtu. Válka znamenala omezení a postupnou likvidaci výroby. Měšťanská škola byla upravena na nemocnici a vyučování částečně probíhalo v budovách továren. Vejprské firmy trpěly špatnými dodávkami surovin, a nedokázaly konkurovat německému průmyslu, i když ve městě byly zřízeny dva zajatecké tábory, jejichž zajatci pracovali v továrnách. Do koncentračních táborů bylo z města odvezeno 57 mužů a čtyři ženy, z nichž pět zemřelo. Další obyvatelé však byli odvezeni do jiných táborů. Osvobození města Rudou armádou proběhlo 8. a 9. května 1945. Spojení s vnitrozemím zpočátku zajišťoval pluk revolučních gard Albatros a prapor Železo, jehož úkolem bylo zajistit bezpečný provoz na železniční trati. Bezpečnost ve městě a v okolí měli na starost četníci a členové pohraniční stráže, kteří se do města vrátili z vnitrozemí, dále dvě roty vojenské posádky a jednotka Rudé armády. Kromě jiného bylo jejich cílem omezit pašování. Neorganizované odsuny německých obyvatel začaly již v roce 1945. Organizované odsuny obyvatel Vejprt a sousedních vesnic probíhaly od března do října roku 1946. Do Německa během nich odcestovalo 9910 lidí, přičemž při sčítání obyvatel ze 17. května 1939 ve městě žilo 10 667 lidí. Další němečtí obyvatelé se však vystěhovali ještě v dubnu roku 1948. Osidlování vyprázdněného města Čechy se nedařilo. V roce 1945 se sice vraceli obyvatelé, kteří museli město opustit před válkou, a přicházeli drobní zemědělci, ale nejistá budoucnost průmyslu a drsné přírodní podmínky způsobily, že se počet obyvatel města nevrátil ani na polovinu předválečného stavu. S koncem druhé světové války ukončil svou činnost také vejprtský pivovar. Právo vařit pivo městu udělil v roce 1607 císař Rudolf II. Město mívalo jednu varnu, ve které ročně vařilo dvě až tři várky piva a zbývající čas ve varně si losováním rozdělili jednotliví majitelé domů, kteří potom pivo sami prodávali. Až roku 1840 vaření piva převzal pivovarnický spolek, který také nechal postavit nový pivovar zprovozněný roku 1869. Vejprtské pivo však bylo dlouhodobě nekvalitní, a tak se pivo dováželo zejména z Přísečnice, Klášterce, Chomutova, Vernéřova, Libočan, a dokonce i z Plzně. Pivovar ve městě měl přesto výstav 13 701 hektolitrů v roce 1091 a 16 950 hektolitrů v roce 1920. O uzavření pivovaru rozhodla rada ONV Vejprty v roce 1947. Zbrojařská firma Morgenstern byla připojena k družstvu Lověna Praha a firma Bittner přejmenovaná na Krušnohorskou továrnu zbraní skončila pod správou opočenské firmy Dušek. Pro oba podniky to znamenalo ukončení výroby na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. Podobně skončily i další vejprtské firmy. Do urbanistické podoby města výrazně zasáhlo stanovení 100–200 metrů širokého pohraničního pásma, ve kterém bylo v roce 1952 zbouráno 53 domů a sedm továren. Dalších 115 budov zaniklo roku 1960 a 43 budov v roce 1969. Důvodem byla výstavba nových bytových domů určených pro rodiny příslušníků vojenského útvaru a pro obyvatele zanikající Přísečnice. Zahájena byla také výstavba panelových domů, ve kterých bylo v roce 1973 k dispozici 354 bytů. Po druhé světové válce neudržovaný vodovod byl sedmdesátých letech dvacátého století nahrazen novým, který byl napojen na přípojku v Kovářské. K oživení města přispělo v roce 1991 otevření hraničního přechodu pro pěší a vznik tržnice v objektu bývalých kasáren. Tržnice vyhořela roku 1998. Opraven byl také železniční most a od roku 1994 zahájen mezinárodní provoz na železniční trati do Bärensteinu. Pravidelná osobní doprava na trati však byla v jízdním řádu 2015/2016 zastavena a spojení s Chomutovem zredukováno na malé množství víkendových spojů. Většina rozsáhlé nádražní budovy byla zbořena v letech 2011–2013. Hraniční přechod byl v roce 2005 rozšířen i pro osobní automobily. Nezdařená privatizace vejprtských podniků vedla k zániku poboček firem TOSTA a Amati, ale výrobu manipulační techniky ve firmě Belet se podařilo udržet. K nově vzniklým podnikům patří kovovýrobní firma Setja. Dne 19. ledna 2020 došlo ve městě k tragédii, kdy došlo k požáru v domě pro hendikepované, který si vyžádal osm obětí na životech klientů.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 10 256 obyvatel (z toho 4692 mužů), z nichž bylo 96 Čechoslováků, 9832 Němců, jeden Žid, pět příslušníků jiných národností a 322 cizinců. Převládala římskokatolická většina, ale žilo zde také 410 členů evangelických církví, dva členové církve československé, 36 židů, šestnáct příslušníků nezjišťovaných církví a 102 lidí bez vyznání. Podle sčítání lidu z roku 1930 mělo město 11 751 obyvatel: 238 Čechoslováků, 11 751 Němců, dva Židy, jednoho příslušníka jiné národnosti a 407 cizinců. I tentokrát dominovala římskokatolická církev. Počet evangelíků se zvýšil na 565 a kromě nich zde žilo sedm členů československé církve, 41 židů, deset členů nezjišťovaných církví a 427 lidí bez vyznání.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa.", "content": "Vejprty leží v Ústeckém kraji v okrese Chomutov a patří k obci s rozšířenou působností Kadaň. V letech 1869–1890 jsou Vejprty uváděny jako součást okresu Kadaň, v období 1900–1930 potom v okrese Přísečnice. Od 9. května 1945 se Vejprty staly centrem politického okresu, ke kterému patřily obce České Hamry, Dolina, Dolní Halže, Horní Halže, Kamenné, Kotlina, Kovářská, Kryštofovy Hamry, Kunov, Měděnec, Nová Víska, Petlery, Černý Potok, Podmilesy, Přísečnice, Rusová, Sobětice, Kýšovice, Třebíška, Úbočí, Volyně a Vykmanov. Tento okres zanikl a jeho území bylo od 1. ledna 1949 připojeno k okresu Karlovy Vary-okolí, u kterého zůstalo do územní reorganizace v roce 1960. Od té doby jsou Vejprty součástí okresu Chomutov.", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Od 1. ledna 1986 k městu patří části Výsada a České Hamry. V letech 1961–1974 byl součástí města také Černý Potok, v letech 1986–1991 také Háj a Loučná.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "V místních volbách se volí patnáct členů obecního zastupitelstva. Ve volbách do obecního zastupitelstva na funkční období 2014–2018 byla volební účast v obci 48,53 %. Ze zvolených zastupitelů bylo pět členy ODS, jeden patřil k ČSSD a ostatní byli bez politické příslušnosti. Starostkou se stala Jitka Gavdunová.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Nejstarší škola ve Vejprtech byla poprvé zmíněna v roce 1616. Až do roku 1869 vybírali zájemce o učitelská místa zdejší faráři. Nová školní budova na Kostelním náměstí byla založena roku 1876. Vejprtská obecná škola měla pobočku v místní části Grund. Pobočka se v roce 1889 osamostatnila a roku 1893 přestěhovala do nové budovy. Roku 1878 se z obecné školy oddělila obecná škola pro dívky. Od roku 1875 byla otevřena nejprve dvoutřídní měšťanská škola, jejímž sídlem se po několika stěhováních stala budova čp. 723. Od prosince roku 1885 ve městě působilo střední odborné učiliště, ve kterém se o tři roky později začali učit také obchodní učedníci. V roce 1914 ve městě byla kromě pěti obecných škol i chlapecká a dívčí měšťanská škola, pomocná škola, prýmkařské učiliště a dvě pokračovací školy pro učně. Jednotřídní českou školu se české menšině podařilo otevřít roku 1925. Sídlila v budově německé dívčí obecné školy. V budově bývalé prýmkařské školy funguje městský úřad. V roce 2018 ve městě působila Základní a mateřská škola Vejprty s kapacitou 450 žáků v základní a 105 žáků v mateřské škole a Základní umělecká škola založená v roce 1950 s pobočkou v Kovářské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vejprty () jsou město v Ústeckém kraji v Krušných horách, ve správním obvodu Kadaň. Leží v nadmořské výšce od 748 do 846 metrů. S německou obcí Bärenstein opticky tvoří jeden celek rozdělený pouze hraničním potokem Polava. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 2284812} {"src_title": "Pneumocyt", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Typy pneumocytů.", "content": "Jako pneumocyt se označují především dva odlišné buněčné typy:", "section_level": 1}, {"title": "Pneumocyt I. typu.", "content": "Tato buňka označovaná také jako \"membranózní pneumocyt\" nebo \"skvamózní alveolární buňka\" je extrémně tenká epiteliální buňka, která lemuje vnitřní povrch plicních sklípků. Všechny běžné organely (endoplazmatické retikulum, Golgiho aparát a mitochondrie) jsou nahloučeny kolem jádra. Zde dosahuje pneumocyt tloušťky 4–6 μm. Od jádra pak vycházejí ztenčující se výběžky, které bývají 10–15 μm dlouhé a místy jsou jen 25 nanometrů tlusté. Výběžky obsahují pouze četné pinocytotické váčky. Buňky jsou napevno spojné pomocí dezmozomů a těsných spojů. Výběžky pneumocytů I. typu tvoří součást tzv. alveolokapilární membrány – soustavy, která zajišťuje difuzi (průchod) kyslíku z vnitřku sklípků do krve a naopak odvod oxidu uhličitého z krve do plic a odtud výdechem z organismu. Pneumocyty I. typu tvoří asi 96 % povrchu plicních sklípků, ale představují jen asi 40 % buněk plicních sklípků.", "section_level": 2}, {"title": "Pneumocyt II. typu.", "content": "Tento pneumocyt (také \"granulární pneumocyt\" nebo \"velká alveolární buňka\") je rozměrově menší buňka, která vyplňuje prostory mezi pneumocyty I. typu, a tvoří s nimi i stejné buněčné spoje. Má kuboidální (tj. přibližně krychlový) tvar. Vyskytuje se často v malých shlucích, zejména v místech, kde spolu hraničí plicní sklípky. Tvoří pouze asi 4% povrchu plicních sklípků, ale představuje až 60% z počtu buněk plicních sklípků. V těchto buňkách se nachází cytoplazma bohatá na váčky, které obsahují plicní surfaktant – látku, která snižuje povrchového napětí v plicních sklípcích. Obsah těchto váčků je vylučován na vnitřní povrch sklípků, kde se rozprostře a podílí se na průniku kyslíku z plicních váčků do krve a odvádění oxidu uhličitého z krve do vydechovaného vzduchu. Surfaktant obsahuje fosfolipidy, glykosaminoglykany a bílkoviny. Pneumocyty II. typu mají stejný původ jako pneumocyty I. typu (jsou to tedy epiteliární buňky na bazální membráně). Proto mohou nahrazovat pneumocyty I. typu, pokud se tyto buňky nějakým patologickým způsobem poškodí a zaniknou. Pneumocyty I. typu se v těchto případech začnou mitoticky dělit a tyto dceřiné buňky se mohou změnit v pneumocyty I. typu.", "section_level": 2}, {"title": "Pneumocyt III. typu.", "content": "Existují ještě pneumocyty III. typu. Jejich funkce není zcela objasněná – pravděpodobně zde slouží jako receptory.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pneumocyt je souhrnné označení pro několik typů plicních buněk. Název je odvozen z řeckého „pneumo-“ (πνεύμων, česky „plíce“). Pneumocyty se podílejí na stavbě plicních sklípků (alveol). Přímo nebo nepřímo zajišťují přenos plynů (kyslíku a oxidu uhličitého) mezi vzduchem v plicích a krví.", "tgt_summary": null, "id": 601891} {"src_title": "Jablko (Star Trek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdného data 3715.3 se kosmická loď USS Enterprise NCC-1701 pod vedením kapitána Jamese Tiberius Kirka dostává na orbitu planety Gamma Trianguli VI. Výsadek čítající kapitána Kirka, pana Spocka, doktora McCoye, poručíka Čechova a několik dalších členů posádky zjišťuje, že planeta má neobvykle úrodnou půdu, teplota je po celém povrchu téměř konstantních 24,5 °C. Celé prostředí se zdá být jako rajská zahrada, ale pouze do doby, než umírá první člen výsadku (Redshirt). Záhy se zjišťuje, že planeta je spíše plná nástrah, jedovatých květin, těkavých kamenů a bouří, které bleskem zabíjejí. Po smrti dalších dvou členů výsadku se setkávají s obyvatelem planety a objevují civilizaci v podobě kmenové vesnice. Kvůli závadám šéfinženýr Scotty nemůže nikoho z výsadku transportovat na \"Enterprise\" a navíc se objevuje neznámá energie, která přitahuje nebezpečně loď k planetě. Akuta (první kontaktovaný domorodec) představuje výsadku Vaala, existenci kterou zbožňují a považují za své božstvo. Ukazuje hrůzu nahánějící vstup do jeskyně, který označuje jako Vaal. Spock zjišťuje na vlastní kůži, že jde o jakýsi vchod k neznámé energii, která patrně i stahuje \"Enterprise\" z orbity. Kolem vstupu je ovšem silné silové pole. Zajímavé také je, že doktor McCoy zjišťuje, že domorodci nestárnou a neznají nemoce, ale také nemají děti a pojem láska je Vaalem zakázaný. Kirk a Spock pozorují vesničany při zvláštním obřadu, kdy do chřtánu vytesaného draka (vchod) vhazují potraviny. Spock je však přesvědčený, že jde o stroj. Muž a žena pozorují rozrůstající vztah mezi Čechovem a pobočnicí kapitána a začínají být zvědaví. Aby Vaal tomuto trendu zabránil, nařizuje Akutovi zmobilizovat ostatní muže kmenu a zabít všechny členy výsadku. Sám Akuta si ale není jistý tím, co má udělat. Při střetu jsou ovšem vesničané přemoženi a uvězněni. Scotty zkouší zapojit do energetického pohonu vše co je možné, ale není schopen \"Enterprise\" vyprostit z energie, která je přitahuje k povrchu planety. Zbývá pouhých pár hodin. Když domorodci chtějí jít opět nakrmit Vaala, Kirk rozkazuje aby je McCoy a Čechov drželi v chatrči a zabránili jim za každou cenu dodávat energii Vaalovi. Aby Vaal svou energii vyčerpal co nejdříve, rozkazuje Kirk \"Enterprise\" pálit ze všech phaserů. Vaal toto dlouho nevydrží a přichází o veškerou energii. Kirk vysvětluje vesničanům, že dokáží žít i bez Vaala, pěstovat ovoce a zeleninu, vzdělávat se a především opět rozvíjet a rozmnožovat. Spock se stále pře s McCoyem a zastává názor, že při srovnání s rájem jsou tentokrát členové \"Enterprise\" ti, kteří podali Adamovi a Evě jablko. Kirk se ptá, jestli ho chce stavět do role Satana a v případě, že ano, jestli náhodou neví o jiném členu posádky \"Enterprise\", který by se podobal Satanovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Jablko“ (v originále „The Apple“) je devátý díl druhé řady seriálu \"Star Trek\", později známého jako \"\". Premiéra epizody v USA proběhla 13. října 1967, v České republice 29. listopadu 2002.", "tgt_summary": null, "id": 1228187} {"src_title": "Raketové palivo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Chemické pohonné látky.", "content": "V raketách se používá množství druhů chemických pohonných látek, které jsou rozdělené do více kategorií a podle kombinace těchto pohonných látek potom rozeznáváme několik druhů raketových pohonů. Chemické pohonné látky se většinou skládají z okysličovadla a paliva. Při chemické reakci zvané hoření, se uvolňuje značné množství energie, které se v trysce raketového motoru mění na pohybovou energii vytékajících zplodin. Základní rozdělení chemických pohonných látek je podle jejich skupenství:", "section_level": 1}, {"title": "Tuhé pohonné látky.", "content": "Tuhé pohonné látky bývají z větší části jednosložkové (okysličovadlo je obsažené už v pohonné látce). Podle tvaru a velikosti zrn je možno \"nastavit\" hoření podle požadavků. Jejich výhodou je snadná skladovatelnost, i když se musí udržet vždy určité podmínky. Lze je rozdělit na dvě skupiny: Tuhé pohonné hmoty se používají například ve startovacích motorech raketoplánů Solid Rocket Booster.", "section_level": 2}, {"title": "Hybridní pohonné látky.", "content": "U hybridních pohonných látek je jedna složka v tekutém stavu a druhá v pevném. Takové pohonné látky mají jisté výhody proti klasickým tuhým palivům a to hlavně možnost přerušení činnosti motoru, která u čistě tuhých látek chybí.", "section_level": 2}, {"title": "Kapalné pohonné látky.", "content": "Jejich nevýhodou je skladování, kdy musíme zajistit, aby nezmrzly anebo naopak se neodpařovaly. Podle skladovatelnosti je dělíme na: Dlouhodobě skladovatelné pohonné látky mají několik nevýhod. Z větší části jde o toxické látky, které hoří samovolně už při samotném styku paliva a okysličovadla (hypergolická paliva). Také mají menší specifický impuls než kryogenní pohonné látky. Pro případ poruchy se u raket s tímto palivem používá ještě nultý startovací stupeň, který nejprve dopraví celý nosič do bezpečné výšky a až tam dochází k zážehu motorů prvního stupně (raketa Titan). Na rozdíl od kryogenických motorů jsou motory na hypergolická paliva jednodušší, protože doprava pohonných hmot do spalovací komory se děje přetlakem inertního plynu v nádržích. Kromě toho mají i vyšší spolehlivost. Některé z těchto látek jsou používané jako jednosložkové pohonné látky (hydrazin). Jako kryogenní pohonné látky se nejčastěji používá vodík a kyslík. Jde o běžně dostupné látky, které ale pro potřeby raketové techniky nejsou v normálním stavu použitelné. Jejich hoření totiž probíhá za značně vysokých teplot a tlaků, a pro jejich dopravu do spalovací komory nestačí jen přetlak v nádržích. Proto se zkapalňují, což ale přináší snížení jejich teploty hluboko pod bod mrazu (při normálním atmosférickém tlaku). Odtud pochází i jejich název kryogenické. Pro jejich dopravu do spalovací komory se pak používají velmi výkonná turbočerpadla. Vznikly i hybridní kryogenní pohony, které používají tekutý kyslík a ropné produkty.", "section_level": 2}, {"title": "Adiabatické pohonné látky.", "content": "Tato kategorie pohonných látek je nejprimitivnější. Jsou to v podstatě stlačené plyny a nebo generované plyny (například vodní pára generovaná varem vody), které po otevření přívodního ventilu expandují do volného prostoru. V tomto případě probíhá adiabatický děj, při kterém se snižuje tlak plynu v zásobníku až na tlak vnějšího prostoru a plyn zabírá pokaždé větší objem, ale mimo zásobník plynu. Připomíná to klasické chemické raketové pohony, ale mezi oběma skupinami pohonných látek jsou rozdíly. Při chemickém pohonu dochází k zisku energie prostřednictvím chemické reakce. U adiabatických pohonných látek dochází jen k přeměně vnitřní energie plynu uzavřeného pod tlakem v zásobníku na pohybovou. Tyto pohonné látky nemají praktický význam, pouze pro ukázkové účely ve školách (\"raketový balon\"), kde by hydrazinový motor udělal velké škody.", "section_level": 1}, {"title": "Plazmové pohonné látky.", "content": "I když by se zdálo, že mezi iontovými a jadernými pohonnými látkami je velký rozdíl, není tomu tak. Přestože způsob generování energie k uvedení pracovní látky do plazmatického stavu je jiný, v obou případech by mělo jít o lehké a nejlépe inertní plyny. Čím je plyn lehčí tím vyšší efektivity motor může dosáhnout.", "section_level": 1}, {"title": "Pohonné látky pro iontové raketové motory.", "content": "V současnosti se používá výlučně xenon a to bez ohledu na konstrukci motoru. Kromě xenonu je možné použít i neon, ale jeho využití, kvůli technickým problémům motorů využívajících tento plyn, je zatím sporné. Plazma se získává ionizací plynu, který je následně směrován a urychlován soustavou elektrod a magnetů, podobně jako elektrony v trubicích klasické obrazovky. Na rozdíl od obrazovek je pracovní plazmatický plyn vyvrhovaný do prostoru a tím je získávána pohybová energie.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonné látky pro jaderné raketové motory.", "content": "Vzhledem k tomu, že vývoj těchto motorů byl (po)zastaven (např. projekt NERVA), je těžké polemizovat jaké pohonné látky by se měly používat. Jsou navrženy motory používající vodu a nebo čistý vodík. Jaderné motory pracují na principu odvodu tepla z jádra u klasického jaderného reaktoru) a jeho přenosem na pohonnou látku (ta přejde do plazmatického stavu) a nebo na principu generování plazmatické pohonné látky ve speciálním reaktoru.", "section_level": 2}, {"title": "Raketové palivo budoucnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Termonukleární fúze.", "content": "Jednou z možností pohonu raket je termonukleární fúze. Experimentuje se s laserovým impulsem, kdy je ve spalovací komoře laserovým pulsem zahřáto malé množství 3He na teplotu potřebnou ke spuštění termonukleární fúze. Vysokoenergetické částice produkované při této reakci by procházely tryskou tvořenou magnetickým polem a dodaly by raketě potřebnou pohybovou energii. Pokud by k z zapálení fúze docházelo rychle za sebou, vedlo by to takřka ke spojitému proudu částic z trysky a spojitému pohonu.", "section_level": 2}, {"title": "Anihilace.", "content": "Pohon by byl založen na reakci hmoty a antihmoty, při které se uvolňuje obrovské množství energie ve formě záření gama. To by opouštělo spalovací komoru tryskou. Největším problémem tohoto pohonu je v současné době výroba a skladování antihmoty. Pro let k Marsu tam a zpět by ale stačilo pouze asi 0,1 gramů antihmoty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Raketové palivo je pracovní látka a směs, která proudí z raketového motoru a na principu akce a reakce a zákona zachování hybnosti předává raketě pohybovou energii. ", "tgt_summary": null, "id": 629260} {"src_title": "Karel Camrda", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Cyklokros v rodině.", "content": "Pochází z cyklistické rodiny. Na mistrovství světa a ve Světovém poháru v cyklokrosu jezdil i jeho bratr Pavel Camrda starší (* 3. prosince 1968) a cyklokrosu se věnoval i nejmladší bratr Luděk Camrda. V roce 2009 se cyklistice a cyklokrosu zvlášť začal věnovat i Pavel Camrda mladší, synovec Karla a syn Pavla staršího.", "section_level": 1}, {"title": "Účast na mistrovství světa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1988: Původně náhradník, nicméně zlatý mezi amatéry.", "content": "V roce 1988 poprvé startoval na Mistrovství světa ve švýcarském Hägendorfu. Původně jel do země helvétského kříže jako náhradník, ale do konečné nominace pro samotný závod se dostal díky bahnitému terénu, který na cyklokrosaře v závodu čekal. Protože Karel byl nejlepším specialistou na bahnitou trať mezi všemi československými cyklokrosaři, kteří se tehdy v pětičlenné širší nominaci na místě závodu ve Švýcarsku nacházeli, trenér Hasoň jej bez váhání nominoval. S osudem náhradníka se pak musel smířit Peter Hric (rodák ze Spišské Nové Vsi jezdící tehdy za Lokomotivu Košice), který však sám uznal, že za těchto podmínek nemohl Karel chybět. V mrazivém počasí a bahnitém terénu se dokázal nejlépe vypořádat s nástrahami náročného závodu a do cíle dojel s náskokem 25 sekund před domácím Švýcarem Honeggerem a jedné minuty a šesti sekund před Dánem Djernisem.", "section_level": 2}, {"title": "1992: Stříbrný mezi profesionály.", "content": "V roce 1990 přesedlal k profesionálům, mezi kterými o dva roky později (1992) na mistrovství světa v anglickém Leedsu vybojoval stříbro, když ho dokázal předjet jenom dvojnásobný amatérsky mistr světa (1985, 1987) Němec Mike Kluge. Nejelo se v bahně a blátě, kde byl specialistou Karel a s potížemi tam jezdil Kluge a nejelo se ani ve sněhu ani na ledě, kde to uměl Kluge a vůbec to nevyhovovalo Camrdovi. MS v Leedsu se jelo na suché, relativně tvrdé trati, což vyhovovalo oběma. V těchto stejně výhodných podmínkách byl nakonec o 18 sekund rychlejší německý závodník.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Svoji profesionální kariéru absolvoval v těchto týmech:", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Král cyklistiky 1992", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Camrda (* 26. října 1964, Tábor) je bývalý československý reprezentant v cyklokrosu. Při svém premiérovém startu v roce 1988 získal ve švýcarském Hägendorfu titul amatérského mistra světa v této cyklistické disciplíně. V mrazivém počasí a bahnitém terénu se tehdy dokázal nejlépe vypořádat s nástrahami náročné tratě. V roce 1990 přešel k profesionálům. V této elitní kategorii získal na mistrovství světa v anglickém Leedsu v roce 1992 stříbro, což mu vyneslo také ocenění Král cyklistiky v témže roce.", "tgt_summary": null, "id": 1106269} {"src_title": "Java Message Service", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Message vs email.", "content": "JMS není emailové API, přestože funguje na podobném principu. Základem komunikace mezi klienty v rámci JMS jsou asynchronně posílané zprávy (požadavky, události, odpovědi atd.). Tyto zprávy jsou vytvářeny a užívány aplikacemi a obsahují informace, díky kterým tyto aplikace fungují, nastavují se a koordinují svou činnost v rámci celku. Emaily jsou posílány také mezi klienty, ale výsledným cílem je uživatel – člověk.", "section_level": 1}, {"title": "Message system type.", "content": "V oblasti MOM se běžně používají dva modely a to peer-to-peer (také point-to-point, dále P2P) a publish-subscribe (dále PS). Tyto dva modely se liší nejen počtem poskytovatelů a odběratelů zpráv, ale také způsobem jakým si odběratelé své zprávy vyzvedávají a jakým způsobem jsou zprávy publikovány. JMS dokáže pokrýt funkcionalitu obou modelů. P2P je založen na frontách. Každá zpráva je přiřazena do určité fronty a klienti získávají z těchto front své zprávy. Není však přesně určeno kdy si klient má zprávu vyzvednout, třeba může nastat i případ, že si ji vůbec nevyzvedne. Tedy se v jedné frontě hromadí zprávy a mnoho uživatelů si je vyzvedává (one-to-many). Oproti tomu PS model přiřazuje své zprávy určitému uzlu v kontextové hierarchii, ke kterému se odběratelé i publikovatelé přihlašují a odhlašují v průběhu doby trvání (many-to-many). Systém se stará o doručení zpráv od různých publikovatelů k mnoha různým odběratelům a systém také zajišťuje kdy a jak se zpráva odběrateli doručí.", "section_level": 1}, {"title": "Providers, Messages, Domains.", "content": "Provider je entita, která implementuje MOM pro příslušný systém či aplikace. Provider může být implementován tak, jak ho definuje JMS (tedy Java implementace) a nebo je za providera považován adaptér na non-Java MOM, tedy lze zajistit i kompatibilitu Java aplikací s non-Java providerem. Messages jsou hlavní podstatou MOM, tedy zprávy, kterými se zabývá provider a následně poskytovatel i konzument. Samotný JMS definuje soubor rozhraní pro zprávy, takže programátoři pracují s konzistentním API a můžou vytvářet a posílat zprávy nezávisle na druhu providera. Domains(také Destinations) jsou buď point-to-point nebo publish-subscribe. Tyto domény byly vytvořeny jako reflexe dvou základních modelů MOM. JMS definuje různá rozhraní pro každou doménu a tím sice obtížně, ale přesto umožňuje propojení i různých modelů MOM najednou. Pro použití JMS není potřeba mít implementovány obě domény, stačí pouze jedna.", "section_level": 1}, {"title": "JMS neobsahuje.", "content": "JMS neobsahuje:", "section_level": 1}, {"title": "JMS a Java API.", "content": "JMS a Java API:", "section_level": 1}, {"title": "Části aplikací.", "content": "Typicky se JMS aplikace skládá z několika částí: JMS Clients, Non-JMS Clients, Messages, JMS Provider, Administered Objects. Popis objektů JMS: Souběžný přístup k objektům je v rámci JMS podporován pouze pro Destination, ConnectionFactory a Connection, tedy pro ty objekty, které přirozeně musí obsluhovat mnoho přístupů současně. Ostatní objekty jsou navrženy pro použití jen jedním logickým vláknem v určený čas. V případě Session je toto omezení uplatněno hlavně proto, že je velmi těžké implementovat mnohovláknové transakce a přineslo by to více škody než užitku. Pro složitější aplikace, které potřebují tuto funkcionalitu, je možné použít více Session najednou.", "section_level": 1}, {"title": "Messages - zprávy.", "content": "Prostředkem komunikace v messaging systémech jsou samozřejmě zprávy a v mnoha messaging systémech se forma i obsah zpráv dost liší. JMS poskytuje způsoby jak jednotně přistupovat ke zprávám a tedy jakou mají mít formu a druhy obsahu. Zpráva v JMS se skládá ze tří částí:", "section_level": 1}, {"title": "TextMessages.", "content": "Takto se označují zprávy, které obsahují jednoduchý String a předpokládá se pouze posílání textu. Téměř ideální pro posílání zpráv pomocí XML, což je v podstatě pouhý text. Používá se typ objektu TextMessage a s pomocí Session se vytvoří skrze createMessage(). Na vytvořené zprávě pak stačí zavolat metodu setText() do které se předá příslušný String. Dále už je zpráva hotova a může být předána messaging systému.", "section_level": 2}, {"title": "ObjectMessages.", "content": "Tyto zprávy slouží k posílání entit typu Object, ale pouze serializovatelných. JMS umožňuje posílat i Collection objekt (např. List, Set), tedy soubor více serializovatelných objektů v jedné zprávě. Používá se pro to typ objektu ObjectMessage a na Session je třeba zavolat metodu createObjectMessage(). Před odesláním je už jen třeba pomocí metody setObject(), zavolané na vytvořené ObjectMessage zprávě, nastavit požadovaný objekt k odeslání. Následně lze zprávu předat messaging systému.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad použití.", "content": "Podstatou komunikace v MOM je asynchronní zpracování a posílání dat či informací mezi různými komponentami ve formě zpráv. Nejde ale pouze o textové řetězce, jak by napovídal název zpráva, ale lze posílat i celé objekty různých typů a také i kolekce objektů. Příkladem použití asynchronních zpráv je komunikace mezi aplikacemi, sloužící k vytváření návrhů smluv. Tedy pracovník vytvoří smlouvu, připraví podklady a odešle ji ke schválení (tedy je publikovatelem – publisher). Technologicky se odešle v systému objekt Smlouva s určitými parametry ve zprávě typu ObjectMessage. Zde přichází ke slovu JMS a dle použitého modelu se Provider postará o doručení, publikování atd. O několik dní později, na jiném pracovišti, klidně i v jiném státě, si pracovník odpovědný za schvalování smluv příslušný návrh vyzvedne (jako odběratel – subscriber). Po schválení se ještě může nastavit jako další odběratel příslušný nadřízený kontroly kvality práce. Výsledkem je, že se zpráva (Smlouva) dostane na místo určení a i kdyby se původní místo odeslání odpojilo od sítě či internetu, tak stále, pokud bude provider v pořádku fungovat, je ta zpráva k dispozici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Java Messaging Services se řadí do skupiny Message Oriented Middleware (dále MOM), jiným názvem také Enterprise Messaging System. MOM produkty se staly nedílnou součástí firemního software pro zajištění integrace aplikací. Umožňují různým byznys komponentám fungovat dohromady a tvořit tak ucelený, spolehlivý a pružný systém. Přestože se často jedná o naprosto odlišné komponenty, tak díky prostředníkovi (MOM) mohou tyto aplikace spolu komunikovat prostřednictvím zpráv. Jedním z možných řešení je právě JMS, které poskytuje kompletní API pro vývojáře a poskytuje tím možnost, jak psát programy v Javě, které dokáží vytvářet, posílat, přijímat a číst zprávy posílané mezi aplikacemi. Soubor rozhraní a přidružené logiky definuje jak v rámci JMS přistupuje klient k prostředkům MOM. Cílem JMS je poskytnout co nejvíce konceptů a rozhraní v takové podobě, aby se minimalizoval počet konceptů, které musí programátor Javy umět, aby mohl pracovat s MOM a zprávami. Programátor se díky JMS nemusí starat o technické pozadí za koloběhem zpráv.", "tgt_summary": null, "id": 642839} {"src_title": "Remedius Prutký", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Narodil se v pravděpodobně 2. ledna 1713 v obci Kopidlo severně od Plzně, případně v Kopidlnu na Jičínsku, jako méně pravděpodobnější se zdají dříve uváděná dřívější data narození, případně místo narození Praha. Podle starší literatury, avšak nepodloženě, byl pokřtěn jako Václav. Bližší údaje o jeho vzdělání (gymnázium, františkánská nebo jezuitská škola) před vstupem do řádu chybí, jakožto klerik vstupující k františkánům však musel mít znalosti gramatiky (latiny). Zřejmě během studijní přípravy na misie v Římě si rovněž osvojil základy medicíny, jež následně při misiích využíval. Do noviciátu vstoupil patrně v Plzni, přijal řeholní jméno Remedius a slavné řádové sliby složil 8. února 1735 rovněž v Plzni, anebo v klášteře u P. Marie Sněžné v Praze. 21. září 1737 byl ve Vratislavi vysvěcen na podjáhna. Klášterní studia teologie absolvoval bratr Remedius v kroměřížském konventu v roce 1741, již někdy před ukončením studií byl vysvěcen na kněze a po nich přijal službu zpovědníka a kazatele. Někdy v průběhu roku 1749 absolvoval se svolením českého provinciála Wolfganga Benische desítiměsíční přípravu na misie v Římě, kde se zájemci zdokonalovali v polemické (kontroverzistické) teologii a jazycích.", "section_level": 1}, {"title": "Misionář, vojenský kaplan.", "content": "Svou misijní orientaci směřoval Prutký do oblasti Egypta a Etiopie, což byly tradiční místa orientace františkánské misijní činnosti. V květnu 1750 odcestoval bratr Remedius z Říma do Egypta, kde již v té době jako prefekt františkánských misií působil Jakub Římař. V září se pak přesunul do hornoegyptského města Džirdžá (Girga), kde se setkal s dalšími františkánskými misionáři Martinem Langem a italem Pavlem z Agnony (Paolo d’Agnona). Společně si v tamějším františkánském hospici rozšiřovali své znalosti arabštiny. Remedius Prutký si zde sepsal víc než dvousetstránkový slovník arabských slov \"Catalogus verborum Arabicorum compendiosus\". Dalšími rukopisnými pomůckami, jimiž se bratr Remedius během svého života a snad již v rámci příprav na misie vybavil, byl jistý slovník (\"Vocabularium\"), lékařské pomůcky jako \"Varia medicinalia\" a latinsko-arabský katechismus ve formě otázek a odpovědí \"Doctrina Christiana\". Během pobytu v Džirdže byli jednou všichni tři misionáři (Prutký, Lang i Paolo) zatčeni a následujícího dne odsouzeni k smrti nabodnutím na kůl nebo, podle jiných zpráv, rozsekáním na kousky. O den později však byli opět osvobozeni. Po získání pozvání habešského císaře Yasu II. Adiama Sagada se Lang, Prutký a nově syrský, do české františkánské provincie inkoroprovaný?? bratr Antonius ab Aleppo vydali skrze Káhiru a Suez odebrali do Habeše (Etiopie). V březnu 1752 dorazili tři misionáři do města Gondar a následně strávili necelý rok v Habeši. Na sklonku roku 1752 byli totiž misionáři týmž císařem ze země z politicko-náboženských důvodů vyhoštěni. Začátkem roku 1753 zemi skutečně opustili a cestou přes Indii, Mauricius a mys Dobré naděje připluli do Evropy. Po pobytu v Římě a po audienci u císařského páru ve Vídni se v říjnu 1754 dostává bratr Remedius do Egypta podruhé, rovněž s úmyslem misie v Habeši. Jeho touhy po další cestě do Afriky již nevyšly. Osobní znalost a schopnosti Prutkého využil císař František I. Štěpán Lotrinský a povolal jej jako vojenského kaplana do svého toskánského pluku, s nímž Remedius prošel krvavá bojiště Sedmileté války. Po smrti císaře (1765) byl z vojenských služeb propuštěn a římskou Kongreací pro šíření víra (Propaganda) vyslán opět na misie Ruska, jako prefekt misií v Sankt Petěrburgu, jímž byl na 4 roky jmenován v prosinci 1765. Do Petěrburgu dorazil v následujícím roce. Oblast to byla sice křesťanská, ale vnitřními i mezicírkevními spory zmítaná a v katolickém prostředí považována za misijní. Zdejší úřad prefekta opustil na příkaz carevny v dubnu 1769. Vrátil se tedy do Říma, odkud byl církevní Kongregací vyslán. S již podlomenými silami se toužil ještě dostat do rodných Čech a české františkánské provincie. To však již nezvládl a nemocen, během pobytu v mu již známém v klášteře ve Florencii 9. února 1770 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Remedius Prutký je autorem několika více či méně původních spisů, z nichž je většina uložena v rukopisech v knihovně františkánského konventu P. Marie Sněžné v Praze. Jeho nejznámějším a přinejmenším zčásti původním dílem je ze dvou částí se skládající: Další Prutkého rukopisy jsou pravděpodobně rovněž jeho autografy a napsal si je jako pomůcku pro svou africkou misijní činnost. Spíše než o původní díla jde zřejmě o výpisy a přepisy textů, s nimiž se mohl seznámit v Římě, Káhiře i jinde, což však dosud nebylo analyzováno. Jejich tématem jsou orientální jazyky, polemická teologie a lékařství: Prutkého korespondence a zprávy z misií se dochovaly v římském archivu Kongregace pro šíření víry (De propaganda Fide) a v archivu pražských františkánů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Remedius Prutký (asi 1713 Kopidlno – 8./9. února 1770 Florencie), zapisováno také Prudký, včetně křestního jména Václav Remedius Prutký, byl český františkánský misionář a autor cestopisu.", "tgt_summary": null, "id": 1682368} {"src_title": "Pontifex Romanus", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Objev Nového světa a katolická církev.", "content": "Katolická církev, římská kurie i samotný papež se již od počátku zajímali o zámořské objevy a vždy se snažili využít nově nalezených území k rozšiřování nejen katolické víry, ale i svého vlastního vlivu. Proto vcelku rychle zareagovala na úspěchy Kolumbových výprav a již. r. 1493 vydává papež Alexandr VII. bulu Piis Fidelium, kterou vysílá do Nového světa misionáře. S pokračující evangelizací karibských ostrovů se však zanedlouho ukazuje, že pouhé misie nemohou stačit a že je zapotřebí pevná organizační struktura, kterou může zaručit pouze církevní provincie v čele s arcibiskupem a biskupy.", "section_level": 1}, {"title": "Bula Illius fulciti a její odmítnutí ze strany Španělska.", "content": "Roku 1504 vydal papež Julius II. bulu pod názvem Illius fulciti, kterou zakládá novou církevní provincii pro zámořské oblasti. Touto bulou se ustavuje první arcibiskupství v Americe, a dále 2 podléhající biskupství. Jako sídlo arcibiskupa byla zvolena Yaguata, která byl zanedlouho přejmenován Španěly na Santo Domingo a nacházelo se na ostrově Hispaniola. Na tomto ostrově se nacházelo i jedno ze dvou podléhajících biskupství. Místo, kde bylo založeno, se původním jazykem nazývalo Magua, ale později bylo přejmenováno na Concepción de la Vega. Další biskupství nebylo založeno na Hispaniole, ale na nedalekém ostrově, nazvaném dnes Portoriko, a to na místě zvaném Bayuna, které bylo později rovněž přejmenováno a dnes se nazývá San Juan de Puerto Rico.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství španělské koruny a nová bula Pontifex Romanus.", "content": "Skutečnost, že by se na území, podléhající přímo španělské koruně, mohla ustanovit nezávislá církevní provincie, fakticky konkurující katolickému králi, vyvolala ostrý spor mezi ním a papežem. Papežská moc již v této době nemohla té španělské vůbec konkurovat, a tak byla bula Illius fulciti již v r. 1511 Juliem II. revidována, a to bulou novou, nazvanou “Pontifex Romanus”. Touto bulou přestalo být Santo Domingo sídlem arcibiskupa a všechna tři biskupství (Santo Domingo, Concepción de la Vega a San Juan de Puerto Rico) byla podřízena arcibiskupství v Seville.", "section_level": 1}, {"title": "První biskupové v Americe.", "content": "Díky této bule se do Ameriky konečně dostávají první biskupové. Františkán Francisco Garcia de Padilla, který byl již r. 1504 určen jako biskup v Bayuně, byl právě touto bulou vybrán jako první biskup v Santo Domingu. Zemřel však ještě před biskupským pomazáním, a tak byl na jeho místo vybrán Ital Alessandro Geraldini. Po pár letech skutečně do Ameriky připlul a r. 1516 se ujal svého úřadu. Od roku 1516 tak má Nový svět konečně církevní správu. Tento stav trval až do r. 1545, kdy papež Pavel III. povýšil bulou \"Super Universas Orbis Ecclesias\" biskupství v Santo Domingu na arcibiskupství. Ustanovením tohoto prvního arcibiskupství v Americe se konečně realizoval záměr papeže Julia II., vyjádřený r. 1504 v bule nazvané Illius fulciti.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam prvních biskupů.", "content": "První tři biskupové těchto církevních provincií byli: Pedro Francisco Suárez de Deza - biskup v Concepción de la Vega (v roce 1504 jmenován do Yaguaty) Alonso Manso - biskup v San Juan (v roce 1504 jmenován do Maguy) Alessandro Geraldini - biskup v Santo Domingu", "section_level": 1}], "src_summary": "Pontifex Romanus byla papežská bula vydaná papežem Juliem II. 8. srpna 1511 v Římě. Tato bula revidovala předchozí bulu, vydanou r. 1504 pod názvem Illius fulciti, rušila arcibiskupství v Santo Domingu, které se touto bulou mění v pouhé biskupství a tak jako další 2 biskupství v Karibiku je podřízeno arcibiskupství v Seville.", "tgt_summary": null, "id": 884102} {"src_title": "Plán B (film, 2001)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Mafiánský boss Joe Maloni nechá zabít Franka Varecchia a na jeho pohřbu oznámí jeho ženě Fran, že měl její manžel u něj dluh, který nyní musí splatit ona. Fran tak týden po pohřbu začne u Joea pracovat jako účetní. Po půl roce ji Joe s sebou vezme do \"terénu\" a dá jí zbraň. Joe je chycen jinými mafiány, kteří mu vyhrožují. Joe volá Fran o pomoc, ale ta je zmatená a neví, co si má se zbraní počít. Mafiáni Joeovi useknou palec, pak náhle zhasnou světla a k Joeovu udivení jsou všichni střeleni do hlavy. Joe řekne Fran, že pokud pro něj zastřelí Donalda Rossiho, dalšího mafiána, jenž má chtít Joea zabít, její dluh u něj bude smazán. Nervózní Fran se neúspěšně brání tím, že střílet neumí. Když pak Fran potká Donalda, donutí ho vlézt do kufru u auta a odveze ho pryč. Na samotě v lese se ho pokusí vyslechnout a zjistit, kdo chce zabít Joea, ale není schopná ho zastřelit. Fran se proto rozhodne odvézt Donalda na Floridu a ukrýt ho u svého bratra Jamese. Fran se potom vrátí za Joem a ten jí oznámí, že Donald nebyl ten, kdo ho chtěl zabít, a proto musí zastřelit ještě Raymonda Pelagiho. Fran je tak donucena zbavit se ještě jeho, ale zachová se stejně jako předtím s Donaldem. Donald a James se mezitím spřátelili, Raymond si u Jamese zase našel zábavu v podobě sousedky Kaye. Když se Fran znovu vrátí k Joeovi, dostane další úkol - zbavit se Sala Palerma. I jeho Fran odveze na Floridu. Joeovi začíná být podezřelé, proč Fran jezdí až na Floridu, což mu vysvětlí tím, že tam jsou bažiny a krokodýli, kteří pomohou se zbavit těl. Joe tomu nějakou dobu věří, ale pak opět začne být nejistý, a tak začne podle Franina adresáře obvolávat její známé. Když volá jejímu bratrovi Jamesovi, telefon zvedne Fran. Joe jí oznámí, aby zůstala, kde je, protože za ní přijede zkontrolovat mrtvoly. Fran, Donald, Raymond a Sal proto začnou kopat hrob, do kterého si mají lehnout a předstírat, že jsou mrtví. Do Jamesova domu pak přijede Tommy, Joeův kumpán, který je ale ve skutečnosti agentem FBI. Fran mu prozradí, že Donald, Raymond a Sal nejsou ve skutečnosti mrtví. Tommy zase Fran řekne, že tři mafiány, kteří usekli Joeovi prst, nezastřelila ona, ale on. Fran dostane odposlouchávací zařízení a má dostat z Joea přiznání. Když Joe dorazí, pozná, že nejsou Donald, Raymond a Sal mrtví. Joe se svým kumpánem Mariem je ale přemožen. Mafiáni ale svážou i Tommyho a druhého agenta FBI. Joe je potom nešťastnou náhodou při rvačce zastřelen. Film končí, když Fran, Donald, Raymond a Sal utíkají ze země na Bahamy nebo do Kanady.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plán B (orig. \"Plan B\") je americko-dánská filmová kriminální komedie Grega Yaitanese z roku 2001 v hlavní roli s Diane Keaton.", "tgt_summary": null, "id": 476824} {"src_title": "Čínský syndrom", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Film a havárie na Three Mile Island.", "content": "V roce 1979 vyšel v USA film \"The China Syndrome\", který tyto obavy ztvárnil na plátně. Příběh se odehrává na fiktivní jaderné elektrárně ve Ventaně, kam přijedou novináři televizního kanálu KXLA3 v rámci cyklu pořadů o jaderné energetice. Sotva se při exkurzi po elektrárně dostanou do galerie nad velínem, nacházejícím se za zvukotěsným sklem, Je vyhlášen poplach, nastává havarijní situace, kdy vlivem klesající hladiny chladiva bezprostředně hrozí obnažení jádra a jeho roztavení, kterou však personál zvládne usměrnit, a kterou tajně natáčí kameraman \"Richard Adams\" (Michael Douglas). Z určitých náznaků (nezvyklé vibrace) pochopí hlavní inženýr elektrárny \"Jack Godell\" (Jack Lemmon), že primární okruh reaktoru má bezpečnostní závadu, která může při jeho znovuspuštění na plný výkon způsobit obnažení jádra a jeho roztavení, a dále odhaluje, že sváry potrubí a čerpadel primárního okruhu nebyly ve skutečnosti zkontrolovány a že jejich rentgenové snímky byly zfalšovány. Kolegové mu však nevěří. Při znovuspuštění a postupném navyšování výkonu se hlavní inženýr elektrárny ze zoufalosti zmocní ve velínu zbraně ostrahy a vyvádí všechen personál ven, po čemž sám se uvnitř zabarikáduje a žádá interview, aby informoval veřejnost o skutečném stavu elektrárny, což se mu vlivem značného stresu příliš nedaří a spíše se jeví jako vyšinutý blázen, během něhož ostatním zaměstnancům se podaří na příkaz vedení elektrárny za jeho zády převzít moc nad reaktorem a spustit jeho odstavení a zároveň přerušit přímý přenos z velínu. Hned nato zásahovka překoná dvoje zevnitř uzamčené pancéřové dveře, dochází ke střelbě, ve které je Godell smrtelně raněn, avšak než zemře, ležící na zemi znovu cítí sílící vibrace čerpadla primárního okruhu, jehož uchycení se následně před jeho zastavením rozpadne, naštěstí bez porušení jeho těsnosti a úniku chladiva. Film končí scénou, ve kterém se Godellovu teorii snaží představitelé elektrárny před novináři popřít, jeho označit za duševně nevyrovnaného alkoholika a nehodu v elektrárně bagatelizovat, jeho přítel, \"Ted Spindler\" (Wilford Brimley), byť obklopen vedením, po chvíli vyhýbavých odpovědí otočí a začne jej hájit řka, že by se nikdy neodhodlal k tak zoufalému kroku, pokud by nebyl o své pravdě zcela přesvědčen. Jeho obhajobu se slzami v očích nakonec dovrší hlavní hrdinka filmu, reportérka \"Kimberly Wellsová\" (Jane Fondová). Film vzbudil debatu o tom, nakolik jsou jaderné elektrárny skutečně bezpečné.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie na Three Mile Island.", "content": "Pouhých 12 dnů po uvedení filmu v kinech došlo v jaderné elektrárně Three Mile Island (Pensylvánie) k havárii, jejíž průběh byl částečně podobný „čínskému syndromu“ - porouchal se chladicí systém reaktoru a ten se roztavil, ale nepropálil se dovnitř. To se však povedlo velkému množství radioaktivní vody a plynů. Stovky lidí byly evakuovány z oblasti, havárie ale podle dostupných studií neměla dlouhodobé následky. Měla však silný vliv na změnu postoje k jaderným elektrárnám u americké veřejnosti. Ve filmu dokonce jedna z postav pronese, že možná bude potřeba evakuovat lidi z území „asi jako Pensylvánie“.", "section_level": 2}, {"title": "Dnešní stav.", "content": "Situaci roztavení reaktoru a propálení se mimo obvod dnes řeší takzvaná past na jádro, core-catcher, vytvořená ze zvláštní slitiny. Nezařazují jej však všichni výrobci. Evropané (Areva, Siemens) a Rusové (ASE) ano, Američané (Westinghouse) nikoliv. Odůvodňují to velkou nepravděpodobností situace, kdy by se roztavený reaktor dostal ven mimo elektrárnu (zatím k tomu nikdy nedošlo), zatímco past je velmi drahou součástí a dle nich je mnohem lepší ochranou skutečně kvalitní a spolehlivý chladicí systém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čínský syndrom (angl. \"China Syndrome\") je metafora, označující strach z určitého druhu jaderné havárie, který se uchytil v americké společnosti v 70. letech. Obecně se jedná o strach z možného přehřátí jaderných reaktorů, konkrétně z možného roztavení reaktoru při poruše chladicího systému, protavení se z prostor elektrárny ven a kvůli vysoké hustotě uranu protavení se skrze celou planetu, čímž by se vynořil v Číně (ve skutečnosti na „opačné straně“ Země proti USA je Indický oceán). Sám termín poprvé použil americký fyzik Ralph Lapp v roce 1971 při popisu možných bezpečnostních problémů, spojených právě s přehřátím reaktorů.", "tgt_summary": null, "id": 740182} {"src_title": "August Wilhelm Ambros", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ambrosův otec, poštmistr a statkář v západočeském Mýtě, určil svého syna pro právnickou kariéru. August Wilhelm po studiu na Malostranském gymnáziu v Praze nastoupil na právnickou fakultu pražské univerzity a po získání doktorátu roku 1839 nastoupil do státní služby, nejprve na berním úřadě, pak byl mj. v revolučním roce 1848 příslušný pro cenzuru v Praze, roku 1850 se stal náměstkem vrchního státního návladního u pražského zemského soudu (a oženil se) a od roku 1871 působil na říšském ministerstvu spravedlnosti ve Vídni. Pravým Ambrosovým povoláním hudba a výtvarné umění. Ambrosův hudební talent již v mládí pěstovala jeho matka Karoline Ambrosová, koncertní klavíristka, a její bratr, hudební historik Raphael Georg Kiesewetter. V průběhu studia na Malostranském gymnáziu v Praze se učil prakticky i teoreticky malířství (u Josefa Führicha) i hudbě (u Friedricha Dionysa Webera a Jana Bedřicha Kittla). Jakožto jeden ze zakládajících členů („Flamin“) a vůdčí osobnost pražského spolku Davidovců („Davidsbund“) našel svůj hudební i žurnalistický vzor především v Robertu Schumannovi, do jehož \"Zeitschrift für Musik\" přispíval. Jeho skladby byly ovlivněny rovněž stylem Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Spolu s četnými mladými přáteli z pražského vzdělaného měšťanstva, k nimž patřil mj. Eduard Hanslick (píšící pod pseudonymem „Renatus“), oponoval tehdy v Praze převládajícímu hudebnímu konservatismu. Svým současníkům byl Ambros vedle své skladatelské činnosti znám zejména jako hudební spisovatel a kritik. Svou prvotinou \"Hranice hudby a poezie: Studie k estetice hudebního umění\" (Praha 1856), kterou koncipoval jako odpověď na Hanslickův spis \"O hudebním krásnu \" (\"Vom Musikalisch-Schönen\"), postavil proti jeho estetickému konceptu hudby jako \"„znějící pohybující se formy“\" vlastní koncept \"„oduševnělé formy“\". V jádru výpovědi však byl Ambros Hanslickově eseji natolik blízko, že sice touto prací sklidil publicistický úspěch, k hudebně-estetické diskusi druhé poloviny 19. století však nijak koncepčně nově nepřispěl. Přesto mu tato kniha i další práce, jako například \"Kulturněhistorické obrazy ze současného hudebního života \" (Lipsko 1860) a \"Pestré listy\" (2 svazky. Lipsko 1872 a 1874), a množství novinových článků vynesly pověst jednoho z nejvýznamnějších hudebních kritiků své doby. \"Hranice hudby a poezie\" my přinesla i zájem a přátelství Franze Liszta, který mj. poprvé provedl, spolu s Camillem Sivorim, Ambrosovu sonátu pro klavír a housle (Praha 1865). Po zájmu a příznivém přijetí, se kterým se sekala jeho přednáška (\"Hudba jako kulturněhistorický moment dějin\" – \"Die Musik als culturgeschichtliches Moment in der Geschichte\") učiněná v rámci výročního setkání Německého spolku hudebníků v roce 1859, mu vratislavské nakladatelství Leuckart (Constantin Sander) zadalo práci na souhrnných dějinách hudby. Výsledkem byly třísvazkové \"Dějin hudby\" (\"Geschichte der Musik\"), které se staly Ambrosovým životním dílem. První svazek se zabýval hudbou mimoevropských kultur a antickou hudbou (se zvláštním důrazem na hudbu starého Řecka), druhý svazek hudbou 4. až raného 15. století (jehož těžištěm byly gregoriánský chorál, Guido z Arezza, Antoine Busnoys a Guillaume Dufay) a třetí svazek hudbou fransko-vlámské školy (s důrazem na Josquina Despreze). V důsledku svého vzdělání byl přitom Ambros více než mnoho z jeho kolegů obeznámen s metodikou a pojmy historické školy právní a s literaturou své doby týkající se dějin umění, což se promítlo do koncepce jeho díla. V něm se odráží napětí mezi hegelovskou historickofilosofickou koncepcí a silně historicky charakterizovaným přístupem k látce, který se snaží dostát postulátu „Selbstauslöschung“, tedy potlačení vlastního historického názoru, formulovanému Leopoldem von Rankem. V hudební kritice bylo východiskem jeho kritiky Mozartovo dílo, i když přehnaný a povrchní Mozartovský kult v Praze kritizoval. Byl rozhodným příznivcem operní reformy Richarda Wagnera, podrobně se věnoval i Giacomu Meyerbeerovi, k němuž však měl vztah rozporuplný – kritizoval hlavně jeho libreta. Sledoval i českou produkci a kritikou Krásnohorské libreta k Bendlovu \"Břetislavovi\" se zapojil do diskusí o české operní deklamaci. Již jako uznávaný odborník byl Ambros roku 1869 jmenován prvním mimořádným profesorem hudební vědy na (dosud oboujazyčné) Karlově univerzitě, a to vedle svého zaměstnání u zenského soudu a vedle působení ve správní radě pražské konzervatoře. Již roku 1871 však byl povolán do Vídně na ministerstvo spravedlnosti a současně na místo učitele dějin umění korunního prince Rudolfa, učitele dějin hudby na vídeňské konzervatoři a hudebního redaktora oficiálních novin \"Wiener Zeitung\". Pražská stolice profesora hudební vědy pak zůstala neobsazena. Během své práce na \"Dějinách hudby\" byl Ambros uvolněn na několikaměsíční období ze svého úřadu v Praze i ve Vídni (působil mj. jako profesor hudebních dějin na pražské konzervatoři a jako učitel dějin umění korunního prince Rudolfa), aby mohl v různých evropských archivech shromáždit materiál ke svému dílu; tehdy mj. objevil partituru Monteverdiho \"Odysseova návratu do vlasti\", do té doby považovanou za ztracenou. August Wilhelm Ambros zemřel náhle na onemocnění roku 1876, v době, kdy se chystal vypravit se na další studia do italských archivů, kde se chtěl zabývat renesanční hudbou, především Alessandrem Stradellou. Zanechal vdovu Theresii roz. Jägrovou a osm dětí. Ambros zemřel dříve, než mohlo dokončit čtvrtý svazek svého hlavního díla, který měl zahrnovat dobu Palestrinovu. Tento díl uspořádali a roku 1878 vydali Otto Kade a Hugo Leichtentritt. Pátý svazek s hudebními příklady ke třetímu svazku \"Dějin hudby\" byl vydán roku 1882 pod vedením Kadeho. Wilhelm Langhans pokračoval v díle v „chronologickém pořádku“, aniž by však dosáhl Ambrosovy úrovně. Ve vídeňské čtvrti Liesingu (23. okres) nese Ambrosovo jméno od roku 1954 \"Ambrosweg\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Seznam vydaných knih:", "section_level": 2}, {"title": "Články.", "content": "Dosud chybí bibliografie četných esejů, studií, náčrtů apod., které byly vydány v různých časopisech a novinách (\"Neue Zeitschrift für Musik\", Lipsko; \"Bohemia\", Praha; \"Abendpost\", \"Neue Freie Presse\", Vídeň a mnoho dalšíchm včetně pěti českých); byla by důležitá, neboť podle Ambrosova vlastního svědectví (Bunte Blätter I, VI f.) jsou jeho dřívější časopisecké články a fejetony do později vydaných sbírek převzaty jen v silně přepracované podobě.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební dílo.", "content": "Z Ambrosovy tvorby byly ve své době vydány jen písně a charakterní kusy a sonáty pro klavír. Řada děl zůstala nevydána a některé jsou nyní nezvěstné. Z nikdy neprovedené a zřejmě nedokončené opery v češtině \"Břetislav a Jitka\" (1868-70) na libreto Josefa Wenziga byla provedena a zachovala se pouze předehra; předehry ke hrám Heinricha von Kleista \"Kätchen von Heilbronn\" (1848) a Pedra Calderóna de la Barca \"Il magico prodigioso\" (1855) se zachovaly, ne však předehry k Shakespearově \"Othellovi\" (1847), která se hrála i v Londýně, a k Tieckově \"Genovevě\" (1847) (tu prý skladatel sám zničil, aby nekonkurovala stejnojmenné opeře Roberta Schumanna). Ambros napsal rovněž monodrama \"Založení Prahy\" (\"Prags Gründung\" nebo též \"Libušas Prophezeiung\", provedeno poprvé na Žofíně 9. dubna 1850). Ze dvou symfonií se zachovala pouze první, stejně jako dvě mše, B dur a \"Missa solemnis a moll\" (1857), která měla dlouhodobý úspěch a kterou Ambros sám považoval za své nejlepší dílo. Nezachovala se však jeho \"Stabat mater\" z roku 1850. Vedle toho napsal další klavírní a komorní skladby. V 40.-50. letech 18. století patřil mezi nejuznávanější pražské skladatele, s výjimkou předeher však docílil jen místního úspěchu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dr. jur. August Wilhelm Ambros (též August Vilém Ambros) (17. listopadu 1816, Mýto – 28. června 1876, Vídeň) byl historik hudby, hudební teoretik a kritik a skladatel pocházející z Čech.", "tgt_summary": null, "id": 759467} {"src_title": "Kenneth G. Wilson", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 8. června 1936 ve státě Massachusetts, oba jeho rodiče byli vědci, otec chemik a matka fyzička. V mládí navštěvoval řadu škol, včetně Magdalen College School a Oxfordu, nakonec ale zůstal na George School v Pensylvánii. Ve věku 16 let nastoupil na Harvardovu Univerzitu, kde studoval matematiku. Brzy se zařadil mezi nejlepší studenty, když skončil mezi pěti nejúspěšnějšími v matematické soutěži. Dařilo se mu ale i ve sportu, zvláště v atletice, když úspěšně běhal střední tratě. V rámci volného času se podílel i na výzkumu v oceánografickém institutu ve Wood Hole. K doktorskému studiu nastoupil na California Institute of Technology - Caltech, kde byl jeho vedoucím Murray Gell-Mann. Po zisku doktorátu roku 1961 přešel zpět na Harvard, podílel se ovšem také na výzkumu v u. Krátce nato opustil Harvard a získal místo na Cornell University. Zde získal v roce 1970 titul profesora. V této době se podílel i na experimentech na urychlovači SLAC National Accelerator Laboratory. Roku 1975 byl jmenován členem National Academy of Sciences. V roce 1980 získal Wolfovu cenu v oblasti fyziky spolu s Leo Kadanoffem a Michaelem Fisherem za teorii kritických jevů v souvislosti s fázovými přechody. O dva roky později za tentýž výzkum získal Nobelovu cenu, tentokrát ovšem jako jediný laureát. Později byl jmenován i členem American Philosophical Society. Jeho práce v oblasti kvantové mechaniky zahrnovala především formulace komplexní teorie škálování a formulaci výpočtů fázových přechodů. Rovněž kvantově popsal Kondův efekt. Později tyto poznatky rozšířil na kvantovou teorii pole. Zabýval se i výzkumem kvarků, tedy částic z nichž se skládají mimo jiné protony a neutrony. Další Wilsonovou zásluhou je průkopnická práce ve využití počítačů k řešení fyzikálních problémů. Řešil takto zejména otázku chirálních symetrií v částicové fyzice. Roku 1985 byl Wilson jmenován ředitelem Cornell Theory Center, jednoho z pěti superpočítačových center v USA vytvořených z podpory National Science Foundation (NSF). O tři roky později přijal místo na Ohio State University. Proslavil se i jako úspěšný vedoucí doktorských prací. I po odchodu do penze v roce 2008 se podílel na výzkumu a snažil se o zapojení studentů do vědy a matematiky. Jeho manželka Alison je významnou odbornicí na počítače. Jeho bratr David je profesorem biologie a genetiky. Kenneth G. Wilson zemřel 15. června 2013 ve věku 77 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kenneth Geddes Wilson (8. června 1936 Waltham, Massachusetts − 15. června 2013 Saco, Maine) byl americký teoretický fyzik. Vystudoval Harvardovu univerzitu a titul Ph.D. získal v roce 1961 na Caltechu. V roce 1963 začal pracovat v oddělení fyziky na Cornell University a v roce 1970 se tam stal profesorem. V roce 1980 získal Wolfovu cenu za fyziku a v roce 1982 pak Nobelovu cenu za fyziku za „teorii kritických jevů v souvislosti s fázovými přechody“.", "tgt_summary": null, "id": 1379753} {"src_title": "Intermitentní planety", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V těchto příbězích (série Nadace, série Říše, robotická série) jsou Intermitentní planety popsány jako první člověkem obydlené planety. V pozdějších dobách obyvatelé Intermitentních planet zpřetrhali své vazby k mateřské planetě Zemi a vůči jejím obyvatelům chovali neúctu až despekt. Zakázali např. přistěhovalectví ze Země a výrazně omezili i cestování pozemšťanů na své světy. V první vlně kolonizace vesmíru bylo osídleno 50 planet, které se nazývají Intermitentními. Jejich obyvatelé dosáhli vysokého životního standardu díky těmto faktorům: Tyto faktory kontrastovaly s přelidněnou Zemí, která nebyla na takové technologické úrovni a její obyvatelé trpěli rozličnými chorobami. Intermitentní planety ukončily svou závislost na Zemi během Velkého povstání (několik prvních století Země politicky a hospodářsky kontrolovala Vnější světy) a následně vybudovaly na Zemi svou vlastní enklávu - Vesmírné město. V něm pracují pokrokoví lidé, kteří hodlají pomoci Zemi s jejími problémy, neboť by to bylo ve prospěch celé Galaxie. Avšak na samotných Vnějších světech existovala silná hnutí proti těmto tendencím, zejména na starších planetách, které jsou Zemi blíže. Jejich obyvatelé se obávají, že by se moderní Země stala nebezpečím a získala by imperialistické choutky. Později došlo k druhé vlně osídlování vesmíru (ze Země, ne z Intermitentních planet), tentokrát již bez přítomnosti robotů. Bylo osídleno mnoho miliónů světů, z nichž se později zformovala Galaktická říše. Intermitentní planety se tedy snažily zajistit si nadvládu nad Zemí a zastavit příval nových osídlovatelů. Dr. Kelden Amadiro a dr. Levular Mandamus (aurorští vědci se silnou averzí vůči Zemi) přijdou na způsob, jak zapálit radiací povrch Země, takže se stane neobyvatelnou. Lidé opustili Zemi (poslední zbytky nechal přemístit císař Kandar V. na nedalekou Alfu). Intermitentní obyvatelé s výjimkou Solarianů vymřeli. Závislost na robotech se stala jednou z příčin degenerace.", "section_level": 1}, {"title": "Neúplný abecední seznam Intermitentních planet.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aurora.", "content": "Aurora byla první planetou osídlenou lidmi. Původní název zněl \"Nová Země\". Posléze byla přejmenována na Auroru (což znamená \"úsvit, rozbřesk\") kvůli zdůraznění nového věku osídlování vesmíru. Byla považována za nejmocnější z 50 Intermitentních planet a brána jako vůdčí planeta. Byla proslulá svým hroznovým džusem. Aurora - první extrasolární lidmi osídlená planeta byla osídlena někdy mezi lety 2031 a 2064 n.l. záhy po objevení technologie hyperprostorového skoku. Obíhá hvězdu Tau Ceti. Nachází se ve vzdálenosti 3,7 parseků od Země (12 světelných let). Auroru obývalo přibližně 200 000 000 lidí a 10 000 000 000 robotů. Největším městem na planetě bylo \"Eos\", administrativní centrum a hlavní středisko robotického výzkumu. Žil zde mj. Han Fastolfe a Gladia Solaria. Nacházela se zde i Univerzita Eosu a Aurorský robotický institut. Obyvatelé mykogenského sektoru na Trantoru považovali Auroru za svůj pradávný svět a ve svých legendách jej nazývali jmény jako \"Nejstarší\", \"Jitřní svět\".", "section_level": 2}, {"title": "Euterpe.", "content": "Jedna z Intermitentních planet oblíbená pro své rozsáhlé deštné pralesy. Euterpe má jeden satelit Gemstone (česky Drahokam) o průměru 150 km, který obíhá v těsné blízkosti planety. Euterpe je pojmenována podle Euterpé - řecké múzy hudby.", "section_level": 2}, {"title": "Hesperos.", "content": "Jedna z Intermitentních planet, na níž pobývala dr. Vasilia Aliena, dcera Hana Fastolfa.", "section_level": 2}, {"title": "Inferno.", "content": "Planeta, kde dochází k objevu nového typu mozku robota - gravitonického, který má umožnit další rozvoj robotů, jelikož pozitronický mozek narazil na své hranice. Mimo jiné i kvůli způsobu, jakým byly implementovány tři zákony robotiky, přičemž původní zákony jsou částečně předefinovány a částečně nahrazeny zákony novými. Hlavní město planety - \"Hádes\". Ostrov planety - \"Očistec\". V robotické vývojové laboratoři v Hádu dochází k záhadné vraždě (resp. k pokusu o vraždu - jelikož oběť útok přežije), přičemž všechny důkazy ukazují na robota zvaného Kalibán. Při vyšetřování trestního činu je čitatel obeznámen s planetou a s jejími ekologickými problémy - radikální zhoršování podmínek pro život lidí - i politickými a sociálními problémy - nesnášenlivost mezi 'vysídlenci' (obyvatelé planety, někdejší vysídlenci ze Země) a 'usedlíky' (lidmi ze Země), jež byli přizváni k pomoci reterraformovat planetu a tím zachovat život na ní. Sociální problém spočívá hlavně v rozdílném pohledu na používání robotů, politickým problémem se stává možnost předčasného odchodu usedlíků z Inferna, jelikož jsou napadáni agresívní skupinou domácích odpůrců avizovaných změn. Sci-fi román \"Kalibán\" (angl. \"Isaac Asimov's Caliban\") nepatří ani do série Nadace ani do série o robotech, nýbrž do tzv. druhé robotické série, která vychází z prostředí Asimovových románů o robotech. Napsal jej Roger MacBride Allen za asistence Isaaca Asimova, další díly druhé robotické série jsou \"Isaac Asimov's Inferno\" a \"Isaac Asimov's Utopia\".", "section_level": 2}, {"title": "Melpomenie.", "content": "Melpomenie je devatenáctou osídlenou Intermitentní planetou. Stojí zde \"Palác světů\", budova s velkou halou obsahující jména a souřadnice všech 50 Intermitentních planet. Pojmenována podle Melpomené, řecké Múzy tragédie. Během návštěvy Golana Trevize a Janova Pelorata při jejich pátrání po Zemi existovala na Melpomenii jen velmi řídká atmosféra a žil zde pouze druh lišejníku.", "section_level": 2}, {"title": "Nexon.", "content": "Ve vzdálenosti 2 parseků (6,5 světelných let) od Solarie leží Nexon, s níž tvoří nejtěsnější pár Intermitentních planet. Solaria byla osídlena právě z Nexonu.", "section_level": 2}, {"title": "Pallas.", "content": "V knize \"Roboti úsvitu\" o něm mluví Santirix Gremionis s detektivem Elijášem Baleym jako o světě, v němž je součástí módy jednotný střih vlasů, který doplňují rozličné barvy.", "section_level": 2}, {"title": "Smitheus.", "content": "Svět, jenž zmíní (v knize \"Roboti úsvitu\") Aurořan Santirix Gremionis v rozhovoru s pozemským detektivem Elijášem Baleym.", "section_level": 2}, {"title": "Solaria.", "content": "Solaria je nejmladší z padesáti Intermitentních planet. Byla známa výrobou vysoce rozvinutých robotů (kromě humanoidních), kteří se exportovali na ostatní planety. Dalším vývozním artiklem bylo obilí, které sloužilo k výrobě delikatesy známé jako \"pačinka\". Solaria byla osídlena ze sousední planety Nexon kolem roku 4270 n.l. Kolem roku 500 éry Nadace byla Solaria poslední lidmi obývanou Intermitentní planetou. Obyvatelé ostatních 49 planet vymřeli. Solariané se přestěhovali do podzemí a zpřetrhali veškeré kontakty se zbytkem Galaxie. Vyvinuli zbraně pro obranu svého zdánlivě neobydleného povrchu a ničili vesmírné lodě cizinců. Pokusy o kontakt ustaly, Solaria začala být po čase považována za opuštěnou a zapomnělo se na ni. Její obyvatelé však přežili a vytvořili si netypický sociální systém založený na silném individualismu. Za 20 000 let izolace se z lidí stali uzavření hermafrodité s minimem potřeby sociálního kontaktu. Než se ze Solarianů stali hermafrodité, museli se rozmnožovat stejným způsobem jako lidé, což odporovalo jejich představám o svobodě a nezávislosti, neboť přitom docházelo k \"perverzním emocionálním vazbám\". Za pomoci genetického inženýrství dokázali Solariané sloučit v jednom těle výhody mužského a ženského elementu. Přibližně v letech 500 éry Nadace se počet obyvatel planety pohyboval kolem čísla 1200. Veškeré území bylo rozděleno na teritoria, na každém z nich svrchovaně vládne jen jediný Solarian, který má k dispozici velký počet robotů (až 10 000). Pokud zemře, jeho državu převezme potomek za předpokladu, že dosáhl určitého věku. Pokud ne, je zabit a místo něj vybrán jiný, již \"plnoletý\". Tuto povinnost ustanovení nástupce má zvláštní vládní výbor. Děti byly vychovávány robotickými chůvami, které jim zajišťovaly vše potřebné včetně vzdělání. Pro zajištění stabilní populace je přírůstek téměř nulový, každé jedno dítě nahrazuje úmrtí jednoho Solariana. Solariané se vzájemně nenavštěvují, pouze jednou za čas pořádají videokonference, na nichž probírají některé nezbytnosti. Každá z držav je víceméně soběstačná, některé zdroje a výrobky jsou předmětem výměnného obchodu. Solariané se také dožívají mnohem vyššího průměrného věku než ostatní lidé (až několik staletí). Vyvinuly se u nich mozkové „lalokové usměrňovače“, díky nimž mohou zásobovat energií roboty i ovládat běžné zařízení domu. Solariané si nepřejí žádný kontakt se zbytkem Galaxie, proti narušitelům svého území se staví nepřátelsky. Lidmi opovrhují a nazývají je \"půl-lidmi\". Solarii navštívil Golan Trevize s Janovem Peloratem a Bliss kolem roku 500 éry Nadace během jejich společného pátrání po Zemi. Přistáli na pozemcích Sartona Bandera, jenž jim sdělil některé informace, ale posléze projevil úmysl je zabít. Nepodařilo se mu to díky včasnému zásahu Bliss.", "section_level": 2}], "src_summary": "Intermitentní planety nebo také Vnější světy jsou názvy pro fiktivní seskupení planet z příběhů série Nadace, série o robotech, série Galaktická říše a několika povídek amerického spisovatele Isaaca Asimova.", "tgt_summary": null, "id": 1221606} {"src_title": "Star Trek (filmová série)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní seriál \"Star Trek\" byl vysílán ve třech sezónách mezi lety 1966 a 1969. Zrušen byl kvůli nízké sledovanosti, jeho opakované vysílání na začátku 70. let z něj ale vytvořilo kult, čehož studio Paramount Pictures, držitel licence, v následujících desetiletích využilo. O celovečerním snímku přemýšlel již Gene Roddenberry v roce 1969. Po výrobě dvou řad animovaného seriálu v letech 1973 a 1974 se studio pustilo roku 1975 do příprav prvního filmu. Několik scenáristů se pokusilo vytvořit vhodný epický příběh, s výsledkem však studio nebylo spokojeno, a proto projekt v roce 1977 zrušilo. Místo toho se Paramount zaměřil na druhý hraný seriál s názvem \"\". Protože však úspěchy snímků \"Blízká setkání třetího druhu\" a \"\" byly velké, bylo rozhodnuto zastavit produkci \"Phase II\" a jeho připravovanou pilotní dvojepizodu přepracovat do podoby celovečerního filmu. Natáčení snímku \"\" začalo 7. srpna 1978, kvůli složité výrobě efektů a dalším zpožděním měl premiéru na konci roku 1979 a rozpočet se vyšplhal na 46 milionů dolarů. Tržby prvního startrekového snímku nebyly pro studio uspokojivé, proto výrobu druhého filmu se silně redukovaným rozpočtem převzal po Roddenberrym Harve Bennett. \"\" z roku 1982 koncipoval mnohem více jako akční film, po jeho úspěchu vznikla ucelená trilogie, neboť na něj dějově navázaly další dva snímky. Pátý a šestý film již byly vyrobeny v době, kdy probíhala produkce druhého hraného seriálu označeného jako \"\" (1987–1994), který byl dějově zasazen o 100 let do budoucnosti oproti původnímu \"Star Treku\". Snímek \"\", ač s původními postavami, ve svém příběhu vysvětloval odlišné reálie mezi těmito dvěma seriály. Následoval sedmý film již zaměřený na postavy z \"Nové generace\" a natočený těsně po skončení tohoto seriálu, ale i v něm se objevily některé postavy z původního \"Star Treku\". Další tři snímky z let 1996–2002 již zcela vycházely z \"Nové generace\", poslední z nich, celkově desátý startrekový film, byl komerčně nejméně úspěšným snímkem celé série. V 90. letech 20. století byly natočeny také seriály \"\" a \"\" odehrávající se v době \"Nové generace\" nebo těsně po ní, na ně ale nebylo filmy navázáno. V letech 2001–2005 vznikl poslední seriál \"\" zasazený do doby 100 let před původním \"Star Trekem\" ze 60. let. Po jeho zrušení začal producent Rick Berman společně se scenáristou Erikem Jendresenem pracovat na vzniku dalšího filmu s názvem \"Star Trek: The Beginning\", který se měl dějově nacházet krátce po skončení \"Enterprise\". Postupně jej však převzal J. J. Abrams, který spolu se scenáristy Robertem Orcim a Alexem Kurtzmanem vytvořili v pořadí jedenáctý filmový \"Star Trek\" ve zcela odlišném a moderním akčním stylu. V něm se sice představily postavy z původního seriálu ze 60. let, jedná se však o jejich mladší protějšky z alternativní reality, čímž byl vytvořen reboot série. Díky jeho komerčnímu úspěchu natočili stejní tvůrci také dvanáctý film \"\". V pořadí třináctý snímek, vydaný při příležitosti 50. výročí vzniku \"Star Treku\", byl pojmenován \"\" a jeho režii převzal od Abramse Justin Lin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filmová série Star Trek je součástí rozsáhlé série příběhů z fiktivní budoucnosti, které vytvořil v roce 1964 televizní producent a scenárista Gene Roddenberry. Na původní seriál ze 60. let 20. století navázalo dalších pět televizních seriálů, stovky knih, komiksů a počítačových her a také 13 celovečerních filmů.", "tgt_summary": null, "id": 1161696} {"src_title": "Jean Dutourd", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v rodině zubního lékaře Francise Dutourda a Andrée Haasové. Ve svých dvaceti letech byl dva týdny vězněn po německé invazi do Francie za druhé světové války. Po šesti týdnech se mu podařilo utéci a vrátil se do Paříže. Studoval na Sorboně, studia zcela neuzavřel, nezískal osvědčení z psychologie. Na Sorboně se seznámil s filozofem Gastonem Bachelardem. V době studií, 22. května 1942, se oženil s Camille Lemercierovou, měli syna Frédérica a dceru Claru, která zemřela. Na začátku roku 1944 byl zatčen, utekl a podílel se na osvobození Paříže během Pařížského povstání. První knihu vydal v roce 1946. V letech 1963 – 1999 publikoval články ve francouzských novinách \"France-Soir\". 14. července 1978 se stal terčem útoku, který zničil jeho byt v Paříži, nezpůsobil však žádné oběti na lidech. 30. listopadu 1978 byl zvolen do Francouzské akademie. Od roku 1987 do roku 2007 připravoval týdenní sloupky v \"Radio Courtoisie\". 8. května 1989 byl zvolen do \"Académie nationale des Sciences, Belles-lettres et Arts de Bordeaux\". V roce 1997 byl zvolen za člena \"Serbian Academy of Sciences and Arts\", oddělení pro jazyk a literaturu. Spolupracoval s Philippem Bouvardem v programu francouzského radia na RTL \"Les Grosses Têtes\", kde odpovídal od roku 2001 denně telefonicky na dvě otázky a účastnil se osobně vysílání jako čestný host. Svou účast ukončil v roce 2008. Do roku 2009 předsedal \"Sdružení na obranu francouzského jazyka\". Dutourd zemřel 17. ledna 2011 ve věku 91 let. Jeho pohřeb se konal dne 21. ledna 2011 v kostele Saint-Germain-des-Prés v Paříži, pak na hřbitově hřbitově Montparnasse. Zúčastnil se jej také novinář Philippe Bouvard, spisovatelé Alain Decaux a Max Gallo, historička Helene Carrere d'Encausse, vydavatel Raphaël Sorin, spisovatel a právník Paul Lombard, politici Charles Millon a Jean Tiberi. Helene Carrere d'Encausse věnovala Jeanu Dutourdovi vzpomínku, ve které promluvila také o jeho vztahu k ženám ve Francouzské akademii. Dutourd neschvaloval přijímání žen do akademie. \"\"Bojoval i proti mému přijetí. A další den se stal jedním z mých největších přátel, pomáhal mi, vysvětloval nepsaná pravidla chování. Takový byl, neúnavný v přátelství, velkorysý a elegantní při jednání s druhými, ale náročný na své blízké i sebe.\"\" Poctu Jeanu Dutourdovi vyjádřil i Phillipe Bouvard. \"\"Dutourd byl člověk, který tráví svůj čas psaním, veškeré jeho úsilí směřuje ke každoročnímu publikování knihy v pevné vazbě, člověka, pro něhož pero znamená život.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dutourd vydával v letech 1950–1966 v nakladatelství Gallimard, posléze převážně ve vydavatelství Flammarion a \"Plon\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Gwenaël Dutourd (14. ledna 1920, Paříž, Francie – 17. ledna 2011, Paříž) byl francouzský novinář, kritik a prozaik. Jeho dílo zahrnuje na sedm desítek krátkých i rozsáhlých próz. Do češtiny byly přeloženy dvě knihy, \"Vejce pro Maršála\" a \"Hrůzy lásky\".", "tgt_summary": null, "id": 2029136} {"src_title": "Extrémně velký dalekohled", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Systém bude určen k pozorování v oblastech od viditelného světla po střední infračervené vlnové délky. Plánovaná životnost zařízení je nejméně 30 let. Dalekohled bude ovládán z řídící místnosti z vedlejší observatoře Paranal, kde bude působit také vědecký personál. Obě observatoře budou propojeny optickými kabely. Na observatoři Cerro Amazones bude především technický personál dalekohledu, zařízení pro pokovování zrcadel, místní dílny, ostraha apod.", "section_level": 1}, {"title": "Zrcadla dalekohledu.", "content": "Dalekohled bude využívat novou optickou koncepci s celkem pěti zrcadly. Tento počet zrcadel (současné velké dalekohledy mají obvykle tři zrcadla) byl zvolen především kvůli zkrácení celkové délky dalekohledu.", "section_level": 2}, {"title": "Lasery.", "content": "Pro systém adaptivní optiky bude mít dalekohled k dispozici šest laserů, které budou ve výšce asi 90 km vytvářet umělé sodíkové hvězdy, podle jejichž obrazu bude korigován tvar čtvrtého zrcadla. Půjde o lasery produkující žluté světlo o vlnové délce 589 nm. Pro funkci dalekohledu jsou nutné čtyři z nich, další dva jsou potřebné pro některé vědecké přístroje.", "section_level": 3}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní nosná konstrukce dalekohledu by měla vážit asi 2 800 tun. Kupole dalekohledu bude mít průměr 86 m a výšku 74 m. Bude polokulovitá s dvěma zakřivenými, bočně otevíranými dveřmi. Je navržena tak, aby byl dalekohled schopen pozorovat objekty od výšky 20° nad horizontem až k zenitu. Celá stavba zabírá plochu odpovídající fotbalovému hřišti. Při návrhu konstrukce přístroje byla věnována pozornost i ochraně přístroje proti zemětřesení. Místo stavby leží – podobně jako většina území Chile – nedaleko místa styku dvou tektonických desek: Jihoamerické desky a desky Nazca. Proto jsou zde zemětřesení častá.", "section_level": 2}, {"title": "Přístroje.", "content": "V ohniscích dalekohledu bude k dispozici několik přístrojů k zaznamenávání obrazu nebo k měření vlastních vědeckých dat. Další přístroje – např. spektrograf s vysokým rozlišením HIRES nebo víceobjektový spektrograf MOSAIC – se v roce 2017 nacházely v prvních etapách přípravy (Phase A).", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání.", "content": "ELT soustředí 100milionkrát více světla než lidské oko, 8milionkrát více než Galileův dalekohled a 26krát více než jeden dalekohled VLT na observatoři Paranal. Získá také více světla než všechny existující 8 až 10 metrové dalekohledy na světě dohromady.", "section_level": 2}, {"title": "Cíle pozorování.", "content": "Vzhledem k velikosti dalekohledu se od něj očekávají objevy ve většině odvětví astronomie. Primární by mělo být Podle představ z roku 2015 by – i vzhledem k blízké geografické vzdálenosti – měla být výzkumná činnost dalekohledu ELT koordinována s dalekohledy ESO na Observatoři Paranal, především s VLT/VLTI a VISTA.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dalekohled vyvíjí od roku 2005 Evropská jižní observatoř. Stalo se tak na základě rozhodnutí rady této organizace, aby „zachovala vůdčí roli evropské astronomie v období mimořádně velkých dalekohledů“. Pro přístroj bylo hledáno několik míst: Uvažováno bylo i několik další míst, např. v Antarktidě na vrcholu „Dome C“ (3223 m n. m.). Na jednotlivých místech byly sledovány meteorologické podmínky: zejména síla a směr větru, relativní vlhkost vzduchu a množství aerosolů v ovzduší. Dále byla zkoumána turbulence atmosféry, jas oblohy, seismická pevnost podloží nebo např. to, v jaké míře se zde vyskytují kondenzační stopy po tryskových letadlech. Týmy, které zkoumaly vhodná místa, si vzájemně sdílely informace se skupinou, která hledala umístění pro Třicetimetrový dalekohled.", "section_level": 1}], "src_summary": "Extrémně velký dalekohled ( – ELT, dříve Evropský extrémně velký dalekohled) je připravovaný největší dalekohled na světě. Na hoře Cerro Armazones v severní Chile jej staví Evropská jižní observatoř (ESO). Jeho základní kámen byl položen v květnu 2017; s uvedením do provozu se počítá po roce 2025. ", "tgt_summary": null, "id": 1764886} {"src_title": "Júnis Al Ajnáví", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Profesionálem se stal v roce 1990, ve věku osmnácti let, a to po prvním týdnu stráveném v americkém Brandetonu, kde začal trénovat v Tenisové akademii Nicka Bollettieriho. V ní strávil další dva roky přípravy. Jeho kariéra byla opakovaně přerušována zraněními. Po fraktuře pravého hlezna podstoupil v listopadu 1996 operační zákrok. Nehrál dalších sedm měsíců, aby po potížích absolvoval druhou operaci v únoru 1998. Na dvorce se vrátil v létě sezóny 1998. Následně dokázal vyhrát pět challengerů a probojovat se do finále události z kategorie ATP International Series v chilském Santiagu. Ze 444. místa žebříčku ATP tak postoupil až na 49. příčku na konci sezóny a ATP Tour tento výkon vyhlásila Návratem roku. Další dlouhé absence pro zranění prožil mezi lety 2004–2007, kdy vynechal tři sezóny, a poté opět od září 2008 do ledna 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Nejdelší pátý set historie Grand Slamu.", "content": "Do historických tenisových tabulek se zapsal čtvrtfinálovým zápasem ve dvouhře na Australian Open 2003. Do tohoto utkání postoupil po osmifinálové výhře nad světovou jedničkou Australanem Lleytonem Hewittem, když jej zdolal výsledkem 6–7, 7–6, 7–6, 6–4. Čtvrtfinále odehrál s Američanem Andy Roddickem. Oba aktéři vytvořili rekord nejvyššího počtu odehraných gamů v jediném zápase od zavedení tiebreaku, když absolvovali 83 her. Zápas vyhrál Roddick poměrem setů 4–6, 7–6(5), 4–6, 6–4 a 21–19 v rozhodující sadě, když oba předtím odvrátili mečbol. V pátém setu tak navíc zaznamenali nejvyšší počet gamů v grandslamové historii, a to 40 her. Tyto rekordy pak překonal nejdelší zápas historie tenisu, který v úvodním kole Wimbledonu 2010 odehráli Američan John Isner a Francouz Nicolas Mahut).", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Od marockého krále Muhammada VI. obdržel zlatou medaili, nejvyšší státní ocenění pro sportovce. V anketě marockého deníku \"L'Economiste\" z roku 2003 jej čtenáři zvolili na prvním místě v otázce nejvhodnějšího vzoru pro společnost, a to před premiérem a atletem Hišámem El Gerušem. Centrální dvorec tenisového areálu Royal Tennis Club v Marrákeši nese jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Júnis Al Ajnáví ( \"Younès El Aynaoui\"; narozený 12. září 1971 Rabat) je bývalý marocký profesionální tenista, jenž na mužském okruhu hrál v letech 1990–2010. Ve své kariéře vyhrál na ATP Tour pět turnajů ve dvouhře. Na challengerech ATP získal patnáct titulů ve dvouhře a na okruhu Futures pak dvě singlové výhry. ", "tgt_summary": null, "id": 2374828} {"src_title": "Pelikán (divadelní hra)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj a kompozice.", "content": "Hra má tři oddíly a podle autorových instrukcí na titulní straně ji lze hrát jako jednoaktovku nebo jako tříaktovku. Autor předepisuje konkrétní hudbu, kterou má režisér inscenace užít v jednotlivých dějstvích. Spojení s hudbou, podle doložených svědectví, vytvořil Strindberg až později. Ve hře vystupuje celkově pět postav, matka Elise, syn Fredrik, dcera Gerda, zeť Axel a služebná Margret, která se ale objevuje pouze na začátku hry. Hra využívá konvenčních dramatických postupů. Děj se odehrává na malé uzavřené ploše městského bytu; atmosféra je klaustrofobní. Byt páchne po mrtvém otci, ale když se otevřou okna, vyvětrá se i to málo tepla, které v domě je. V místnostech vládne taková zima, že syn Friedrik neustále popíjí alkohol a hystericky hraje na piano, aby neumrzl. Jedním z hlavních témat hry je lakota. Matka se chová spořivě, když se má zatopit nebo když jde o jídlo, její lakota se ale projevuje především v silném nedostatku mateřské lásky k dětem. Titul hry je tedy ironický, protože o pelikánech se tvrdí, že svým dětem nabízejí k jídlu vlastní vnitřnosti a krev, kdežto Matka ve Strindbergově dramatu dětem všechno jídlo sní. Matka zároveň manipuluje s jejich psychikou. Frederik matku obviňuje, že žila jako náměsíčná a nedala se vzbudit, a proto se ani nemohla změnit. Syn nakonec ze zoufalství zapálí dům a spolu se sestrou v něm uhoří. Teprve ve chvíli smrti mají sourozenci extatické vidění spokojeného života nesužovány nedostatkem.", "section_level": 1}, {"title": "Inscenace.", "content": "V zahraničí \"Pelikána\" nastudoval v německém divadle Kammerspielhaus v Berlíně roku 1914 Max Reinhardt. Roku 1920 hostoval režisér s touto inscenací ve Švédsku, v Göteborgu a posléze i ve Stockholmu. Teprve tehdy si švédský divadelní svět uvědomil hodnotu této komorní hry. V New Yorku mělo drama premiéru roku 1929, v Paříži až roku 1956. V Československu byl \"Pelikán\" poprvé uveden roku 1921 v Městském divadle na Královských Vinohradech v režii Karla Hugo Hilara pod názvem \"Matka bestie\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Pelikán (\"Pelikanen\") je divadelní hra švédského autora Augusta Strindberga. Hru psal August Strindberg v průběhu května a června roku 1907 a dokončil ji na třetí pokus. První pokus spálil, druhý zůstal fragmentem. Původní titul zněl \"Náměsíčníci (Sömngångare)\". Název měl odkazovat k lidem žijícím v životní lži, z níž nechtějí být probuzeni. Inspiraci k tématu a posléze i k názvu, ironické narážce na matku, která vysává vlastní děti, poskytla Strindbergovi jeho sestra Anna a její rodina. Drama vyšlo pod titulem \"„Komorní hry. Opus 4. Pelikán“\" ve Stockholmu v listopadu 1907 v souvislosti s jeho premiérou ve Strindbergově Intimním divadle (26. listopadu 1907), čímž byla činnost tohoto divadla zahájena. Recenze byly naprosto zdrcující.", "tgt_summary": null, "id": 1727533} {"src_title": "Mainské lesy", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "První část: Ktaadn.", "content": "Na svou první výpravu do mainských lesů se Thoreau vydal 31. srpna 1846. Cestoval nejprve vlakem z Concordu do Bostonu a poté parníkem do Bangoru v Maine. Z Bangoru se spolu se svým příbuzným Georgem Thatcherem (1806–1885) dopravil bryčkou do Mattawamkeagu, kde se setkali s bangorskými obchodníky Charlesem Lowellem a Horatiem P. Bloodem. Všichni čtyři se pak vypravili pěšky proti proudu západního ramene řeky Penobscot k obydlím průkopnických usedlíků George McCauslina a Thomase Fowlera ml., které si najali jako průvodce. Šestičlenná skupinka se pak plavila v batteau až k místu, kde se do západního ramene Penobscotu vlévají říčky Abol Stream (tehdejším názvem Aboljacknagesic) a Katahdin Stream (tehdejším názvem Murch Brook). Z tohoto místa podnikli pěší výstup na Katahdin (Thoreau používal pravopis \"Ktaadn\") – nejvyšší horu státu Maine (1606 m.n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Druhá část: Chesuncook.", "content": "Třináctého září 1853 odcestoval Thoreau opět parníkem z Bostonu do Bangoru a dalšího dne se spolu s Georgem Thatcherem a indiánským průvodcem Joem Aitteonem dopravil do Greenvillu u jezera Moosehead, jež překonali na parníku. Poté pluli na kánoi po proudu západního ramene Penobscotu k jezeru Chesuncook a zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí část: Řeka Allegash a východní rameno Penobscotu (The Allegash and East Branch).", "content": "Třetí výpravu do Maine zahájil Thoreau 20. července 1857 cestou parníkem z Bostonu do Bangoru. Společníkem mu byl přítel z mládí Edward Sherman Hoar (1823–1893), na cestě do lesů je doprovázel Joe Polis (kol. 1808–1884) z kmene Penobscotů.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá část: Dodatek.", "content": "Dodatek obsahuje seznamy rostlin a ptáků, které Thoreau viděl v mainských lesích, dále výčet indiánských výrazů a informace o vybavení, jež autor a jeho přátelé používali.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mainské lesy '(\"The Maine Woods\") je kniha amerického spisovatele, filosofa a přírodovědce Henryho Davida Thoreaua (1817–1862). Obsahuje vyprávění o třech cestách do divočiny amerického státu Maine, které autor podnikl v letech 1846, 1853 a 1857. V ucelené, knižní podobě, doplněné o dodatek s přírodovědnými a lingvistickými údaji a s informacemi o nezbytném vybavení na výpravu, vyšlo dílo v roce 1864 v bostonském nakladatelství Ticknor and Fields.", "tgt_summary": null, "id": 287087} {"src_title": "Millesimovský palác (Panská)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší zmínka o parcele z roku 1377 připomíná zahradu domu měšťana Konráda Hausera. V 15. století byla parcela rozdělena pro pět domků, z nichž nárožní čp. 896/I vlastnil nejvyšší hofmistr krále Jiřího z Poděbrad, Jindřich z Dubé. Další domy vlastnili Kolovratové z Bezdružic, kteří také podnikli renesanční přestavbu. V letech 1570-1600 se dům nazýval \"U tří černých hvězd\" a byl majetkem Albrechta Kolovrata-Krakovského a Hynka Valdštejna na Vranově. Při švédském bombardování roku 1648 byl dům poškozen. V raně barokní podobě se palác roku 1690 dostal do majetku hraběnky Johanny Barbory Eusebie Carretto-Cavrianiové z Millesima, která jej spojila se svými sousedními domy 896b/I a 896c/I. Jako šosovní dům se zahradou zdědil dům 896a roku 1699 Barbořin starší (nevlastní) syn Jan Ignác hrabě Carretto-Cavriani di Millesimo (̹zemřel 1740), zatímco dům 896c dědil mladší (vlastní) syn Jan Bernard Carretto-Cavriani di Millesimo (zemřel 1724). Oba domy byly opět poškozeny dělostřelbou, a to při obléhání Prahy pruskými vojáky roku 1757. Poté byly sjednoceny do klasicistní podoby jediného domu v majetku hraběte Adolfa z Kounic, jehož vnuk roku 1860 dům prodal Sofii von Lämel, podle níž se dům jmenoval, poté, co jej dala zásadně přestavět a přistavět vozovnu, konírnu a sklad. Autorem architektonického návrhu přestavby byl Vojtěch Ignác Ullmann. V zadní části parcely přistavěl v letech 1905 - 1906 Matěj Blecha dvoupatrovou administrativní budovu pro deník Prager Tagblatt. K této budově po roce 1929 přibyla tiskárna tiskařské firmy J. Mercy a syn.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "V nedalekém okolí paláce nacházejí také další zajímavosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Millesimovský palác, též \"Lämelův palác\", \"Prager Tagblatt\" či \"U tří černých hvězd\", je jednopatrová klasicistní budova palácového typu čp. 896/II v ulici Panská č.o.8, na Novém Městě v městské části Praha 1, chráněná jako kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": null, "id": 2137495} {"src_title": "Rozum (Asimov)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie povídky.", "content": "„Rozum“ je teprve druhou autorovou povídkou o robotech s pozitronickým mozkem. Tou první byla povídka „Robbie“, kterou vytiskl Frederik Pohl v časopise \"Super Science Stories\" v září 1940. Následovala povídka „Rozum“, kterou přijal John Wood Campbell 22. listopadu 1940 a která vyšla po malých úpravách v jeho časopisu \"Astounding Science Fiction\" v dubnu 1941.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Dvojice techniků Michael Donovan a Gregory Powell pracuje na kosmické stanici, která vysílá paprskem energii na Zemi. Zařízení obsluhuje skupina robotů, které velí robot CHTR-1 „Chytroušek“ (v anglickém originále QT1 Cutie). Ten byl v dílech dopraven na stanici ze Země a tady jej Powell s Donovanem smontovali. Robot se chová velmi nestandardně, zpochybňuje existenci Země, hvězd a odmítá poslouchat příkazy obou techniků. Jeho argumentem je, že jsou příliš slabí a nevýkonní, takže jej nemohli stvořit. Sám si vytvoří vlastní víru, která je naprosto hluchá k jakýmkoli argumentům. Nepřesvědčí ho ani ukázka, když Powell a Donovan smontují dalšího jednoduššího robota. Chytroušek se domnívá, že pánem je energetický konvertor stanice a on byl stvořen k tomu, aby nahradil slabé lidské pracovníky. Ti už svou úlohu splnili a on převzal jejich roli. Zakáže jim vstup do řídícího centra a strojovny a uvězní je v jejich místnosti. Situace se zhoršuje s postupující sluneční bouří, která může vychýlit paprsek z jeho dráhy. I malá výchylka by způsobila na Zemi katastrofu, paprsek energie by mohl zasáhnout a spálit obydlené oblasti. Powell a Donovan už se smiřují s jistým odvoláním a zbavením funkce, později však nevycházejí z úžasu. CHTR-1 s týmem robotů, kteří ho poslouchají na slovo bez problémů udržel paprsek ve své dráze. Technici dojdou ke shodě, že Chytrouška nechají tak. On se postará o vše potřebné na stanici a vzhledem ke své neochvějné víře sloužit pánovi (energetický konvertor) je jisté, že tuto práci bude dělat lépe než kterýkoli člověk. Powella s Donovanem střídají ve službě Franz Muller a Sam Evans, kteří netuší, co je na kosmické stanici čeká. Greg ani Mike jim to totiž neprozradí.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Česky vyšla povídka v následujících sbírkách nebo antologiích: Pod názvem Rozum: Pod názvem Dedukce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozum (jiným názvem Dedukce, „Reason“) je vědeckofantastická povídka spisovatele Isaaca Asimova, poprvé vyšla v dubnu 1941 v časopise \"Astounding Science Fiction\". Byla následně zařazena do sbírek \" I, Robot\" (1950), \"The Complete Robot\" (1982) a \"Robot Visions\" (1990). Česky vyšla např. ve sbírce \"Robohistorie I.\" ", "tgt_summary": null, "id": 689462} {"src_title": "Krvavý týden", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Chronologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "21. května.", "content": "V neděli odpoledne se versailleská vojska umístěná u brány Point du Jour pod velením maršála Mac-Mahona probila do Paříže. Vojáci obsadili opevnění a území u železnice Petite Ceinture v 16. obvodu. Rada Komuny neposlala na obranu požadované posily a vojsko obsadilo čtvrtě Auteuil a Passy. V ten den se konalo poslední zasedání Rady komuny.", "section_level": 2}, {"title": "22. května.", "content": "V dopoledních hodinách versailleští obsadili 15. a 16. obvod a brány Passy, Sèvres a Versailles. Na návrší Chaillot a Place de l'Étoile umístili dělostřelectvo. V Paříži byla vyhlášena všeobecná mobilizace a členové komuny a Národní gardy nastoupili k obraně jednotlivých čtvrtí, ovšem bez vzájemné koordinace. Vznikly barikády na \"Place Saint-Jacques\", v ulicích \"Rue Auber\", \"Rue de Châteaudun\", \"Rue du Faubourg-Montmartre\", \"Rue de Notre-Dame-de-Lorette\", na \"Place de la Trinité\", ve čtvrti Chapelle, na \"Place de la Bastille\", v parku Buttes-Chaumont, na \"Boulevardu Saint-Michel\", u Pantheonu a jinde. Boje se odehrávaly ve čtvrti Batignolles a na \"Place Clichy\". Němci získali povolení od Versailleských k překročení neutrální zóny severně od Paříže, což jim umožnilo zaútočit na Batignolles. Pozdě odpoledne Versailleští obsadili Elysejský palác, nádraží Saint-Lazare a École Militaire, kde byly uloženy kanóny.", "section_level": 2}, {"title": "23. května.", "content": "23. srpna skončily boje v Batignolles, kvůli dezorganizaci padl téměř bez boje Montmartre. Mezi zajatými komunardy bylo namátkově vybráno 42 mužů, tři ženy a čtyři děti, kteří byli popraveni v ulici \"Rue des Rosiers\". Odpor pokračoval na Butte aux Cailles, u Pantheonu, v ulicích \"Rue de l'Université\", \"Rue Saint-Dominique\", \"Rue Vavin\", \"Rue de Rennes\" a u Východního nádraží. Versailleští obsadili budovu Opery, \"Place de la Concorde\" a předměstí Faubourg Montmartre, posléze i Pařížskou observatoř a provedli hromadné popravy na Montmartru, parku Monceau a v La Madeleine. Vypukly rozsáhlé požáry, které zpustošily řadu pařížských památek (Tuilerijský palác, Účetní dvůr, sídlo Státní rady nebo Hôtel de Salm aj.)", "section_level": 2}, {"title": "24. května.", "content": "Pokračovaly požáry z předchozího dne, které se rozšířily i na obytné domy v \"Rue de Lille\", \"Rue Saint-Sulpice\" a \"Rue du Bac\". Vedení komuny evakuovalo pařížskou radnici, kterou nechalo podpálit spolu s policejním ředitelstvím a Justičním palácem. Versailleští zabrali Banque de France, Palais Royal, palác Louvre, \"Rue d'Assas\" a kostel Notre-Dame-des-Champs. Začal útok na Latinskou čtvrť, ve večerních hodinách byla dobyta a asi 700 obránců bylo popraveno v \"Rue Saint-Jacques\". Explodovala prachárna v Lucemburském paláci. V semináři Saint-Sulpice přeměněném na lazaret byl vojáky zastřelen vedoucí lékař Faneau a 80 zraněných komunardů. Ve věznici Roquette komunardi poté zastřelili pařížského arcibiskupa Georgese Darboye a pět dalších rukojmí. Smrt arcibiskupa, který mohl usnadnit výměnu Louise Augusta Blanquiho za vězně komunardů zmařila poslední naději na zastavení krveprolití. Komunardi ovládali již jen 9., 12., 19. a 20. obvod a několik izolovaných ostrovů ve 3., 5. a 13. obvodu.", "section_level": 2}, {"title": "25. května.", "content": "Probíhaly velké boje na Butte aux Cailles a \"Place du Château-d'Eau\". Dne 19. května bylo zatčeno pět dominikánů a devět jejich zaměstnanců a obviněno z práce pro Versailleské poté, co vznikl požár generálního štábu 101. praporu v blízkosti jejich školy. Dne 25. května byli popraveni ve vězení na \"Avenue d'Italie\".", "section_level": 2}, {"title": "26. května.", "content": "V ulici \"Rue Haxo\" komunardi popravili 50 zajatců z věznice Roquette. Později zde na jejich památku vznikl kostel Notre-Dame-des-Otages. Masakr komunardů v Pantheonu. Předměstí Faubourg Saint-Antoine bylo pod kontrolou Versailleských. Komunardi ovládali území mezi kanály Ourcq, La Villette, Saint-Martin, \"Boulevardem Richard-Lenoir\", \"Rue du Faubourg-Saint-Antoine\" a \"Porte de Vincennes\".", "section_level": 2}, {"title": "27. května.", "content": "Na hřbitově Père-Lachaise probíhal boj, po jehož skončení bylo 147 komunardů zastřeleno u zdi hřbitova. Během noci Versailleští dělostřelci ostřelovali Belleville, aby zde vyvolali požár.", "section_level": 2}, {"title": "28. května.", "content": "Pokračovaly boje v Belleville. V časném odpoledni Versailleští dobyli poslední barikádu komunardů v ulici \"Rue Ramponeau\".", "section_level": 2}, {"title": "29. května.", "content": "Pevnost Vincennes obklopená Němci se vzdala. Devět důstojníků posádky bylo zastřeleno v příkopech.", "section_level": 2}, {"title": "Následky.", "content": "Thiersova vláda vyhlásila ve městě stav obležení a Paříž byla rozdělena do čtyř vojenských sektorů. Vojáci zahájili prohledávání domů, parků a pařížských katakomb. Stoupenci versailleské vlády byli vybaveni páskami a pomáhali vojákům v pátrání po komunardech. Celkem bylo posláno téměř 400 000 udání, z nichž bylo jen pět procent podepsaných. Zvláštní tribunály oprávněné vynášet tresty smrti byly zřízeny na École Polytechnique, Severním nádraží, Východním nádraží, Grand Châtelet a Lucemburském paláci. Popravy se konaly na \"Square Montholon\", parku Monceau, École Militaire, hřbitově Montparnasse a zejména v kasárnách Lobau. V roce 1897 byl objeven masový hrob 800 komunardů ve čtvrti Charonne. Odhady počtů zabitých a popravených komunardů se značně liší. Nejvyšší udávají až 30 000 osob. V roce 2011 britský historik Robert Tombs provedl nový výzkum na základě archivů pařížských hřbitovů a uvádí, že v boji a při popravách zahynulo asi 6000 až 7500 komunardů. Většina vězňů byla poslána do Versailles, kde byli internováni v táboře Satory. Mnozí zahynuli i během cesty. Oficiální počty oznámil generál Félix Antoine Appert Národnímu shromáždění v roce 1875, kdy uveřejnil 43 522 zatčených, z toho 819 žen a 538 dětí. Propuštěno bylo téměř 7700 osob, které byly zatčeny omylem. V táboře Satory zahynuly další osoby na nedostatek hygieny a zdravotní péče, také bylo popraveno 300 vězňů, kteří se pokusili uniknout v noci z 27. na 28. května. Vězni poté byli převezeni do přístavů v západní Francii v Brestu, Lorientu, Cherbourgu a Rochefortu, kde jich zhruba 20 000 bylo internováno několik měsíců. Versailleská armáda oficiálně spočetla na své straně 877 mrtvých, 6454 zraněných a 183 nezvěstných. K nim lze připočíst i odhadovaných 50 až 100 zastřelených rukojmích. Válečné soudy zasedaly od června 1871 po dobu následujících čtyř let. Zákon stanovil 15 válečných rad k souzení válečných zajatců Komuny. V roce 1872 byl přijat zákon o deportaci komunardů do Nové Kaledonie. Poloostrov Ducos byl určen jako těžký žalář, na ostrově Pins bylo lehčí vězení a ostrov Nou sloužil pro nucené práce. Dne 11. července 1880 Národní shromáždění odhlasovalo amnestii a deportovaní se mohli vrátit opět do Francie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krvavý týden (francouzsky \"Semaine sanglante\") je ve francouzských dějinách označení pro sérii bojů a masakrů, které se odehrály v závěru existence Pařížské komuny ve dnech 22. – 28. května 1871. Proti sobě stálo 130 000 vojáků versailleské vlády a zhruba 25 až 30 000 komunardů. Ztráty na straně Versailleských dosáhly 877 mrtvých, 6454 zraněných, 183 nezvěstných a asi 50–100 popravených rukojmích. Z komunardů se udává mrtvých 6000–30 000, kteří padli v boji či byli popraveni a 43 522 uvězněných osob.", "tgt_summary": null, "id": 1785124} {"src_title": "Ján Novák", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Slavoj Trebišov.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal ve Slavoji Trebišov. V roce 2004 se propracoval do první týmu Trebišova, za který nastupoval dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "MFK Košice.", "content": "V létě 2006 přestoupil do MFK Košice. V sezóně 2007/08 se fotbalista stal se 17 góly nejlepším střelcem slovenské ligy. Povedený byl pro hráče i ročník 2009/10, ve kterém nastřílel ve 29 utkáních 12 gólů. Během svého angažmá v Košicích se třikrát trefil proti AS Řím v konfrontaci v Evropské lize. Za mužstvo během svého působení vsítil 45 branek ve 112 střetnutích.", "section_level": 2}, {"title": "Tours FC (hostování).", "content": "Před jarní částí sezony 2010/11 odešel na hostování do francouzského Tours FC, kde během půl roku kvůli zranění nenastoupil k žádnému zápasu.", "section_level": 2}, {"title": "MŠK Žilina.", "content": "V lednu 2012 přestoupil Novák do MŠK Žilina, kde podepsal smlouvu do roku 2014. Se Žilinou vyhrál v roce 2012 ligový titul i slovenský fotbalový pohár. Za klub nastoupil k 11 střetnutím, v kterých jednou rozvlnil síť.", "section_level": 2}, {"title": "MFK Košice (hostování).", "content": "V létě 2012 se po nepovedeném půl roku v Žilině vrátil do Košic, kde měl vyřízené hostování do konce podzimní části ročníku. V Košicích navázal na povedené sezony a vstřelil během podzimu 5 gólů ve 13 utkáních. Po vypršení hostování měl klub zájem hráče udržet, ale fotbalista se vrátil do Žiliny, která mu oznámila, že si může hledat nové angažmá.", "section_level": 2}, {"title": "1. FC Tatran Prešov.", "content": "V zimním přestupovém období sezony 2012/13 zamířil do Tatranu Prešov, kde jako volný hráč podepsal kontrakt na tři roky. S týmem v průběhu jarní části bojoval o záchranu, který nedopadla pro klub dobře a Prešov sestoupil do 2. ligy. V celku byl následně přeřazen do rezervy.", "section_level": 2}, {"title": "MFK Košice (druhé hostování).", "content": "V říjnu 2013 se vrátil podruhé do MFK Košice, kam odešel hostovat do konce ročníku. V sezóně 2013/14 vyhrál s Košicemi slovenský fotbalový pohár, ve finále 1. května 2014 jeho mužstvo porazilo ŠK Slovan Bratislava 2:1. Ve finále však kvůli svalovému zranění nenastoupil. V neúplné sezoně 2013/14 odehrál 17 střetnutí, ve kterých nastřílel 4 góly.Statistiky 2013/14 Před ročníkem 2014/15 prodloužil hostování v klubu o rok. Díky triumfu v poháru hrál s Košicemi ve 2. předkole Evropské ligy UEFA 2014/15 proti FC Slovan Liberec. Celkem za tým odehrál 37 střenutí, v nichž dal 9 branek.", "section_level": 2}, {"title": "TJ Iskra Borčice.", "content": "V červenci 2015 Přešov definitivně opustil a odešel do klubu TJ Iskra Borčice, tehdejšího nováčka 2. slovenské ligy, kde se dohodl na půlročním angažmá. V prvním ligovém kole 1. srpna 2015 potvrdil renomé kanonýra, vstřelil dva góly a Iskra vyhrála poměrem 4:1 nad FK Dukla Banská Bystrica.", "section_level": 2}, {"title": "Slavoj Trebišov (návrat).", "content": "V lednu 2018 se rozhodl pro návrat do mateřského klubu FK Slavoj Trebišov ve druhé slovenské lize.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Novák debutoval v A-týmu Slovenska 20. května 2008 v německém Bielefeldu v přátelském utkání proti Turecku (porážka 0:1), dostal se na hřiště v závěru utkání (v nastaveném čase střídal Martina Petráše). Za slovenský národní tým odehrál v letech 2008–2009 celkem čtyři zápasy (bez vstřeleného gólu). Do všech zápasů naskakoval jako střídající hráč.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ján Novák (* 6. března 1985 Trebišov, Československo) je slovenský fotbalový útočník a bývalý reprezentant, od ledna 2018 hráč klubu FK Slavoj Trebišov. Byl nejlepším střelcem slovenské první ligy za sezonu 2007/08. Mimo Slovensko působil na klubové úrovni ve Francii.", "tgt_summary": null, "id": 1877647} {"src_title": "Okučani", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historické dokumenty z roku 1334 dokládají existenci několika římskokatolických kostelů v okolí řeky Sloboština, která protéká Okučani. S příchodem Turků (v 30. letech 16. století) se do oblasti začalo stěhovat obyvatelstvo, jak muslimové, tak i pravoslaví, a to především z oblasti Bosny a Hercegoviny. Pravoslavný chrám sv. Petra a Pavla byl zbořen za druhé světové války a po ní nahrazen nově postaveným chrámem sv. Demetria. Římskokatolický kostel z roku 1906 byl zbořen v roce 1992 za Chorvatské války za nezávislost, namísto něj byl v letech 1996 až 2003 postaven nový kostel sv. Víta. V předvečer rozpadu Jugoslávie bylo Okučani místem dramatických nacionalistických manifestací, především srbského obyvatelstva. Spolu s Pakracem bylo Okučani považováno za jedno z center srbského osídlení v západní Slavonii. Na přelomu ledna a února 1991 bylo nejprve vyčleněno z opčiny Nova Gradiška (a přičleněno opčině Pakrac). Později byla vyhlášena samostatná opčina Okučani. V srpnu 1991 pak bylo Okučani připojeno k SAO Západní Slavonie. Ještě v témže měsíci uskutečnili ozbrojení civilisté několik útoků proti chorvatským milicionářům. SAO západní Slavonie se později stala později součástí Republiky Srbská Krajina. Přes obec a její území se několikrát přehnaly těžké boje a samotná proto byla těžce poškozena. V roce 1995 byla dobyta chorvatskou armádou během tzv. operace Blesk. Na začátku května velká část Srbů Okučani opustila. Srbové, kteří ještě před válkou tvořili 90 % obyvatelstva Okučani, tak představují nyní menšinu. Na jejich místo přišli především váleční uprchlíci z řad Chorvatů, kteří byli vystaveni útokům ze strany srbských ozbrojenců.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika a doprava.", "content": "Hospodářská aktivita Okučani a okolí závisí především na zemědělství. Vzhledem k válečným škodám a pomalé obnově jsou však možnosti města i nadále velmi omezené. Velkým přínosem pro město je kromě dálnice i železniční spojení (trať Záhřeb - Bělehrad). Na území opčiny se však nenachází žádný podnik, který by železnici využíval (např. prostřednictvím vlečky apod).", "section_level": 1}], "src_summary": "Okučani (v srbské cyrilici Окучани, ) je opčina, nacházející se v Brodsko-posávské župě v Chorvatsku. Žije zde 1594 obyvatel (76 % Chorvatů a 21 % Srbů). Je to jedno z mála sídel nacházejících se poblíž dálnice A3 v úseku mezi Novskou a Novou Gradiškou. Severně od Okučani se nachází kopec Psunj, jižně pak řeka Sáva a Bosna a Hercegovina. ", "tgt_summary": null, "id": 1429760} {"src_title": "Kostel Saint-Étienne-des-Grès", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jednalo se o jeden z nejstarších pařížských kostelů. Podle tradice je jeho založení připisováno svatému Divišovi a proto byl kostel druhým zastavením na tzv. Svatodivišské poutní cestě. Nejstarší svědectví o kostele přinášejí anály ze Saint-Bertin, které v roce 857 zmiňují kostel Saint-Étienne umístěný mimo městské hradby. Přídomek \"Grès\" se poprvé objevuje v listině z roku 1219 nejspíše pro odlišení od kostela Saint-Étienne-du-Mont, který byl v té době založen. Tento výraz vznikl ze slova \"degrés\" (schody), po kterých se muselo vystoupat ke kostelu od ulice \"Rue Saint-Jacques\". Kostel v 11. století daroval francouzský král Jindřich I. pařížskému biskupovi, který zde umístil kapitulu. Tím byl kostel pod přímou ochranou katedrály Notre-Dame a stal se jedním z tzv. \"čtyř dcer Notre-Dame\", tj. kostelů, jejichž faráři asistovali biskupovi při hlavních mších na Vánoce, Velikonoce a Nanebevzetí Panny Marie. Kapitula obsahovala 12 obročí určených kanovníkům z Notre-Dame. Kostel byl uzavřen za Velké francouzské revoluce 12. července 1790 a zbořen roku 1792. Několik pozůstatků jeho vnějších zdí a jeho opěrné pilíře zůstaly až do rozšíření právnické fakulty v roce 1876. V kostele byla uchovávána socha Panny Marie (Notre-Dame de Bonne-Délivrance). Tato socha ze 14. století byla předmětem zvláštní úcty, především během náboženských válek, kdy byla vzývána k vítězství nad heretiky. V roce 1533 bylo založeno bratrstvo dobročinné lásky Notre-Dame de Bonne-Délivrance. Díky odpustkům Svatého stolce získalo téměř 12 000 členů včetně Ludvíka XIII. a Anny Rakouské, kteří se zapsali v roce 1622. Tento úspěch vedl k neshodám mezi kanovníky kostela a členy bratrstva. To bylo rozpuštěno pařížským parlamentem v roce 1737, ale roku 1774 bylo opět obnoveno. František Saleský se k soše chodil modlit a proto byla v kostele roku 1692 zřízena kaple sv. Františka Saleského. Socha Panny Marie se dnes nachází v klášteře Sester sv. Tomáše z Villeneuve v Neuilly-sur-Seine.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel Saint-Étienne-des-Grès je zaniklý farní kostel v Paříži zasvěcený svatému Štěpánu. Nacházel se na rohu ulic \"Rue Saint-Jacques\" a \"Rue Saint-Étienne-des-Grès\" (dnešní \"Rue Cujas\") v 5. obvodu.", "tgt_summary": null, "id": 594364} {"src_title": "Ondřej Moravec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Vyrůstal v Letohradu podobně jako jeho kolega z reprezentace Michal Šlesingr, se kterým dokonce navštěvovali stejnou základní školu. V 10 letech prodělal Perthesovu chorobu, která na jeho zdraví nezanechala vážnější následky. Jeho osobním trenérem byl několik let Vlastimil Vávra. V současnosti ho vede reprezentační trenér Ondřej Rybář. V roce 2013 se oženil s dlouholetou přítelkyní Veronikou. Na začátku roku 2016 se jim narodila dcera Rozálie a v roce 2018 syn Ondřej. S celou rodinou trvale žije v Letohradu.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2002–2006.", "content": "Poprvé na sebe média upozornil v olympijské sezóně 2005-06, kdy se svými výkony ve světovém poháru nominoval na olympijské hry v Turíně. Do té doby ho znali pouze biatlonoví nadšenci a odborníci jako talentovaného biatlonistu, několikanásobného medailistu z juniorských mistrovství světa. Do Turína odjížděl sbírat zkušenosti s přáním alespoň v jednom závodě porazit svůj velký vzor Bjørndalena. Bjørndalena sice neporazil, ale převedl velmi slibné výkony, kdy v každém závodě atakoval bodovanou třicítku.", "section_level": 2}, {"title": "2006–2010.", "content": "V dalším olympijském cyklu nezaznamenal výkonnostní postup především v důsledku zhoršené střelby. Chytil se pouze v závěru sezóny 2007-08, kdy pravidelně bodoval a zaznamenal svůj tehdejší životní výsledek, 4. místo ve sprintu v ruském Chanty-Mansijsku. Formu si bohužel do další sezóny nepřenesl. V sezóně 2008-09 se mu přestalo dařit úplně. K slabé střelecké bilanci se přidal i pomalý běh a v důsledku toho ho reprezentační trenér Vlastimil Vávra nenominoval na mistrovství světa do korejského Pchjongčchangu. Na světovém poháru ve Vancouveru netrefil v závodě štafet z osmi pokusů ani jeden terč. Před olympijskou sezónou 2009-10 si ho vzali do parády střelci z klubu SKP Plzeň a výsledky se dostavily. Pomalu se začal odrážet ze dna, kam spadl v minulé sezóně. V Ruhpoldingu si zajistil nominaci na olympijské hry do Vancouveru. Na hrách startoval v úvodní disciplíně sprintu. Závod, který do velké míry ovlivnil rozmar počasí, pro něj nedopadl dobře. Obsadil až 67. místo a nemohl tak nastoupit do stíhacího závodu. Do individuálního závodu se potom nevešel na úkor Romana Dostála, který se loučil s kariérou.", "section_level": 2}, {"title": "2010–2014.", "content": "V sezónách 2010-11 a 2011-12 si udržel zlepšenou střelbu a pomalu začal klepat na dveře světové špičky. V té první měl ještě výkonnostní výkyvy jako například totální výpadek na mistrovství světa v Chanty-Mansijsku. V té následující se však již stal stabilním členem biatlonové elity. Na mistrovství světa v Ruhpoldingu zaznamenal výborné výsledky, když mu jen těsně unikalo umístění v první desítce. V sezóně 2012-13 navázal na minulou úspěšnou sezónu zlepšenými výkony. V Pokljuce ve sprintu podruhé v kariéře pronikl do top 10 (8. místo) a následující den 15. prosince 2012 dojel ve stíhacím závodě jako druhý. Střeleckou formu si přenesl i do nového roku, kdy v Oberhofu 6. ledna 2013 dojel na třetím místě. Na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě patřil k nejlepším běžcům. K lepšímu umístění mu chyběla vyrovnanější střelba. V závodě smíšených štafet dobře zastřílel a dovezl štafetu na třetím místě. Do sprintu a stíhačky si však střeleckou formu nepřenesl. V individuálním závodě zaznamenal nejrychlejší běžecký čas, ale dva netrefené terče (jeden o půl centimetru) ho připravily o zlatou medaili. V závodu s hromadným startem vyjížděl po poslední střelbě vstoje s nepatrnou ztrátou za skupinkou 4 závodníků stíhajících vedoucího Nora Bøa. V prvním stoupání skupinku dojel, ale vzápětí si 3 závodníky (Nora, Rusa, Němce) nechal odjet a do cíle předjel pouze Němce. Obsadil tak podobně jako v individuálním závodě nepopulární, ale ceněné 4. místo. Dne 3. března 2013 vyhrál poprvé závod světového poháru (s hromadným startem), který se jel v Mekce severského lyžování, norském Holmenkollenu. V úvodu olympijské sezóny 2013-14 dovezl českou smíšenou štafetu ve světovém poháru ve švédském Östersundu na prvním místě. Na Zimních olympijských hrách 2014 skončil ve sprintu osmý. Na střelnici ani jednou neminul, ale měl pomalejší běh a za medailí zaostal o 8,9 sekundy. V následujícím stíhacím závodě získal díky bezchybné střelbě stříbrnou medaili. Rozhodovalo se na poslední střelecké položce, vedoucí Francouz Martin Fourcade byl bezchybný a bylo jasné, že si dojede pro zlato. Všichni pronásledovatelé chybovali s výjimkou Moravce. Ten tak odjížděl ze střelnice 17 sekund za Fourcadem, se zhruba se stejným odstupem jel za ním další Francouz Jean-Guillaume Béatrix. Toto pořadí vydrželo až do cíle. V závodě s hromadným startem neudělal Moravec jedinou střeleckou chybu a dojel si pro bronzovou medaili. Třetí medaili, druhou stříbrnou, vybojoval jako člen smíšené štafety. Jel poslední úsek, od Jaroslava Soukupa přebíral štafetu na druhém místě se ztrátou 43 sekund na Nory, ale s náskokem téměř třiceti sekund na třetí Italy. Na střelnici Moravec chyboval jen jednou a druhé místo bez problémů udržel. Dostihnout bezchybně střílejícího Nora Svendsena nebylo v jeho silách.", "section_level": 2}, {"title": "2014–2015.", "content": "Úvod sezóny 2014–2015 ve švédském Östersundu zahájil dvanáctým místem v individuálním závodě na 15 kilometrů, ve sprintu obsadil 2. místo.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hry a mistrovství světa.", "content": "\"Poznámka: Výsledky z mistrovství světa se započítávají do celkového hodnocení světového poháru, výsledky z olympijských her se dříve započítávaly, od olympijských her v Soči 2014 se nezapočítávají.\"", "section_level": 2}, {"title": "Světový pohár.", "content": "Sezóna 2002/03 Sezóna 2003/04 Sezóna 2004/05 Sezóna 2005/06 Sezóna 2006/07 Sezóna 2007/08 Sezóna 2008/09 Sezóna 2009/10 Sezóna 2010/11 Sezóna 2011/12 Sezóna 2012/13 Sezóna 2013/14 Sezóna 2014/15 Sezóna 2015/16 Sezóna 2016/17 Sezóna 2017/18 Sezóna 2018/19 Sezóna 2019/20", "section_level": 2}], "src_summary": "Ondřej Moravec (* 9. června 1984, Ústí nad Orlicí) je český reprezentant v biatlonu, pravidelný účastník světového poháru, mistrovství světa a olympijských her. Je trojnásobným olympijským medailistou ze ZOH 2014 v ruském Soči, kde získal dvě stříbra (ve stíhacím závodě a ve smíšené štafetě) a jeden bronz (v závodě s hromadným startem). ", "tgt_summary": null, "id": 1235327} {"src_title": "Pietro Cavallini", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Prvními známými Cavalliniho díly jsou dva cykly fresek v kostele \"S. Paolo fuori le Mura\". Jednalo se o \"výjevy z Bible\". Na novozákonní tematice pracoval v průběhu 70. let a scénám ze Starého zákona se věnoval v 80. letech. Originály však byly zničeny požárem v roce 1823. Jejich podoba je známa díky reprodukcím ze 17. století. Tyto nástěnné malby byly pravděpodobně nejvlivnějším Cavalliniho dílem i právě díky kostelu S. Paolo, který byl v té době řazen mezi 3 hlavní římské baziliky (dnes jsou 4) a tak se s freskami na vlastní oči seznámili návštěvníci z celé Evropy. V průběhu 90. letech pracoval v dalších dvou římských kostelech, \"S. Cecilia in Trastevere\" a \"S. Maria in Trastevere\". V kostele S. Cecilia vytvořil fresky v celém interiéru hlavní lodi s \"náměty ze Starého i Nového zákona\". Na západní zdi vymaloval scénu \"Posledního soudu\". Většina maleb byla zničena v průběhu 18. století, malba Posledního soudu však je z velké části dochována. V kostele S. Maria in Trastevere se nachází jeho nejdůležitější dochované dílo, šest mozaik s \"výjevy ze života Panny Marie\" a pod nimi mozaika zobrazující donátora \"Bertolda Stefaneschiho\" s Pannou Marií. Dochované fresce Posledního soudu v kostel S. Cecilia in Trastevere vévodí trůnící Kristus v majestátu provázený po obou stranách anděly a následně apoštoly. Ve spodním pásu jsou andělé hrající na trubky doprovázející skupinky věřících ke Kristu, tato část je však velmi špatně dochovaná. Mariánský cyklus mozaik v S. Maria in Trastevere zahrnuje scény Narození Panny Marie, Zvěstování, Narození Páně, Klanění tří králů, Obětování v chrámu a Smrt Panny Marie, pod níž se nachází zobrazení donátora Stefaneschiho. Pod mozaikami jsou latinské texty složené Bertoldovým bratrem, \"Giacomem Caetanem Stefaneschim\". Tato mozaika i freska Posledního Soudu ukazují kvalitu Cavalliniho uměleckého projevu. Další dvě dochované fresky jsou datované do počátku 14. století. První je malba nad hrobkou františkánského kardinála a teologa \"Mattea d'Acquasparta\" v \"kostele S. Maria in Aracoeli\". Kardinál zemřel v roce 1302 a hrobka vznikla krátce poté. Malba zobrazuje \"Madonu s Dítětem korunované svatými\", pravděpodobně Janem a Františkem. Později přidává vyobrazení klečícího kardinála a medailon s Kristem Pantokratorem. Dalším dílem je freska v apsidě kostela \"S. Giorgio in Velabro\". Je umístěná v konše apsidy a zpodobňuje stojícího Krista provázeného na levé straně Pannou Marií se sv. Jiřím a na pravé sv. Petrem a Šebestiánem. V roce 1308 dostal Cavallini pozvání od \"Karla II. z Anjou\", krále neapolského (1285-1309), a spolu s rodinou se přestěhovaly do Neapole. Měl dostat 30 uncí zlata a vlastní dům. Toto pozvání potvrzuje velký věhlas, kterého se Cavallini mu ve své době dostávalo. Nevíme, jak dlouho v Neapoli setrval a nedochovalo se ani žádné dílo z té doby. Musel však vykonat ještě jednu návštěvu Neapole, protože se tam dochovaly pozdější fresky v kostele \"S. Maria Donna Regina\", které jsou mu připisovány. Jedná se o vyobrazení \"Panny Marie jako Ženy sluncem\" oděné provázené apokalyptickým drakem a andělem, ostatní fresky v kostele jsou pak pravděpodobně díly jeho asistentů či následovníků. Dále je mu připisována freska \"Ukřižování\" v kostele \"S. Domenico Maggiore\". Po návratu do Říma převzal vedení nad tvorbou mozaik na fasádě západního průčelí kostela \"S. Paolo fuori le Mura\", kterým byl pověřen papežem \"Janem XXII\". sídlícím v Avignonu. Byly dokončeny před rokem 1330. Průčelí dominovala busta Krista v mandorle, pod ním mezi okny byly postavy sv. Pavla, Panny Marie, sv. Jana Křtitele a sv. Petra. Malá postava papeže klečícího na noze Jana Křtitele, měla připomínat, že byl jeho patronem. Také jeho rodový erb se nacházel v rohu mozaiky. Fasáda kostela byla velmi poničena požárem v roce 1823 a v rámci následné rekonstrukce musely být mozaik odstraněny. Toto dílo vytvořil Cavallini již ve velmi pozdním věku a s velkou pravděpodobností bylo jeho posledním. Cavallinimu jsou připisována ještě další díla v Římě. Lorenzo Ghiberti píše, že namaloval tři obrovské postavy evangelistů na vnitřní straně vstupní zdi ve \"chrámu sv. Petra\" a většinu interiérů v \"S. Crisogono\". Tyto práce však zanikly. Dále jsou mu připisovány fresky zobrazující \"život sv. Františka\" v kostele \"S. Francesco a Ripa\" v Římě datované do počátku 14. století. Giorgio Vasari (1568) chválil výmalbu klenby tribuny v kostele \"S. Maria in Aracoeli\". Je pravděpodobné, že všechna tato ztracená díla byly fresky.", "section_level": 1}, {"title": "Pracovní postupy a techniky.", "content": "Od Cavalliniho jsou známy pouze \"fresky\" a \"mozaiky\". Nepochybně měl nějaké asistenty, ale není doloženo, že by pod jeho vedením vznikla velká dílna. Během jeho pobytu v Neapoli možná vznikla malá malířská škola, která ho mohla zastupovat v době jeho nepřítomnosti. Používal techniku \"al fresco\", která spočívá v nanášení barev na mokrou omítku. Drobné detaily na nástěnných malbách, které byly přidány později, jsou prováděny technikou \"al secco\" poté, co hlavní malba už uschla. Většina z těchto detailů se pravděpodobně ani nedochovala. V zobrazení pomocí mozaiky se snažil co nejvíce přiblížit stylu svých maleb. Pokoušel se modelovat postavy pomocí velikosti mozaikových kamenů \"(tesserae\"). Na tváře a ruce používal menší než na drapérii a pozadí, čímž zdůrazňoval plasticitu a individualitu formy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pietro Cavallini (po roce 1240 – kolem roku 1330) byl italský malíř a mozaikář. Byl členem vážené římské rodiny \"Cerroni\". Působil v Římě a je mu připisována celá řada mozaik a fresek v městských bazilikách a kostelech. ", "tgt_summary": null, "id": 2436696} {"src_title": "Adam Young", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Adam Young se narodil v městečku Centerville, Iowa, (a později se přestěhovali do Owatonny, Minnesota) jako jedináček učitelce Joan a mechaniku Randalu Youngovým. Údajně má Adam i nějaké příbuzné v Kanadě. Rodičům se se svými hudební výtvory nesvěřoval, věděli jen, že pro zábavu tvří nějakou hudbu. Až jednou jim dal poslechnout svou skladbu a vyrazil jim dech, jeho otec říká: \"\"Jednou v noci nám pustil píseň a to nás prostě uzemnilo. Pomysleli jsem si: 'Tady se děje něco víc.\"'\" Adam žije ve svém rodném městě Owatonna v Minnesotě, kde píše programy a všechnu svou hudbu. Také se zmínil, že má Aspergerův syndrom, často mluví o tom, že je velice stydlivý a společensky introvertní, hlavně v případě, kdy má mluvit se ženou. Rád je sám ve svém domě v Owatonně, nevyhledává rušné večírky ani slávu související s jeho osobností. Navzdory úspěchu zůstává nadále snílkem, skromným, plachým, introvertním, přátelským a oddaným Bohu a víře. Rád reaguje na nejrůznější komentáře fanoušků, udržuje s nimi stálý kontakt a tu a tam pro ně vymyslí nějaké zpestření, např. měli na Instagramu komentovat jednu jeho fotku a ten nejvtipnější komentář měl Adam oficiálně vyhlásit. Řekl, že ho baví fotografování a považuje se za amatérského fotografa. Popsal se jako křesťan a píše o jeho víře na svém blogu a prostřednictvím své hudby. Adam rád nosí či nosil tenisky japonské značky Onitsuka Tigers, a to konkrétně model MEXICO 66. Adam již od dětství rád hraje videohry Nintendo - závody Super Mario Kart - a také říká, že je vegetarián, i když později v rozhovoru uvedl, že má rád kuřecí křidýlka. Adam má či měl Yorkšírského teriéra jménem Max. V roce 2011 složil k písni \"Enchanted\" od Taylor Swift cover, jako odpověď na tuto píseň, která byla určena právě pro Adama a kde Taylor zpívá, že byla okouzlená ze setkání s Adamem. V bookletu k albu, kde byla skladba, bylo možné po poskládání velkých písmen z textu písně přečíst slovo ADAM. Adam tedy na svém tumblr blogu publikoval příspěvek adresovaný Taylor, píše: \"\"Nejdražší Taylor, sám přiznávám, že jsem docela plachý kluk, a protože hudba je nejvýmluvnější forma komunikace, kterou ovládám, tak jsem se rozhodl něco pro tebe nahrát - takovou 'odpověď na dechberoucí píseň z tvého současného alba. Je to to, co jsem ti chtěl říct osobně, ale pro co jsem těžko hledal slova: Všechno na tobě je roztomilé. Jsi nesmírně okouzlující dívka s dobrým srdcem a půvabem a elegancí, které nedokážu popsat. Jsi opravdová princezna ze snové pohádky a nad to nade vše prostě chci, abys věděla, že...Taky jsem byl okouzlen, když jsem tě poznal. S láskou Adam.\"\" Později v jednom rozhovoru Adam uvedl, že Taylor mu nikdy neodpověděla. Jeho cover i s příspěvkem byly staženy ze stránek. Na stránkách IMDb je zmíněno, že skladba byla použita ve filmu Alpha and Omega 3: The Great Wolf Games (2014). Adamovým nejvážnějším vztahem byl s Ann Marie Monson, na kterou vzpomíná např. ve skladbě \"Lonely Lullaby\". Na koncertě v Los Angeles v roce 2011, když hraje Adam tuto skladbu na piáno, je vidět jeho hluboké dojetí, bolest a vzpomínky spojené s touto baladou. Fanoušci to vycítili a během Adamova vystoupení udržovali uctivé ticho. Adam je často přirovnáván svým vzhledem k argentinskému fotbalistovi Lionelu Messi. V roce 2010 jej trápily ledvinové kameny a po jednom koncertu přišel o hlas.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Adam často uvádí, že vyrůstal v malém městečku, kde se moc o hudbě nemluvilo, také rodiče nebyli pro hudbu nějak zvlášť zapálení. Sám Adam si k ní postupně našel cestu, od svého strýce se naučil hrát na kytaru (ten mu také tu svou dal a Adam ji používá pro své písně ještě dnes), na klavír a začínal jako bubeník v metalové skupině Isle, o které se v rozhovorech často zmiňuje. Mezi roky 2003 až 2007 vytvořil celou řadu menších a mnohdy zábavných projektů (\"viz článek Vedlejší projekty Adama Younga\"), ze kterých se vyvinulo právě úspěšné Owl City a pak také už méně známé Port Blue a Sky Sailing. Adam také hrál v kapele v kostele. \"\"Psát jsem začal na střední poté, co jsem si zlomil zápěstí (což je ironické) při skateboardingu. Naštěstí to byla levá ruka, tak jsem pořád mohl ovládat počítačovou myš. Pohrával jsem si s programováním a sekvenováním a nakonec chytil vážnou kreativní infekci, která se mě stále drží. Dodneška nemůžu přestat psát a nahrávat. Asi to ze mě dělá 'nenasytného vynálezce' nebo něco takového. Tento kreativní proces je neuvěřitelně inspirativní.\"\" Během střední školy si přivydělával na různých brigádách, např. Hy-Vee. Po střední škole Adam pracoval u UPS v Minneapolis a poté strávil semestr a půl na owatonnské Riverland Community College. Poté, co si vydobyl určitý úspěch na MySpace a iTunes, přilákal pozornost několika nahrávacích společností, z nichž si nakonec vybral Universal RepubIic, neboť do té doby mu s oficiálními záležitostmi pomáhal jen nějaký owatonnský právník. Spoluprezident Universal Republic Avery Lipman pozval Adama do New Yorku, kde nezkušenému Adamovi musel vysvětlit celou nahrávací politiku, co to nahrávací společnost je, k čemu je potřeba právník, manažer... Po třech měsících Adam smlouvu podepsal, ukončil práci ve skladě Coca Coly asi šest měsíců po debutu na MySpace a od té doby se naplno věnuje hudbě. \"\"Pamatuju si,... jak jsem řekl svému šéfovi: 'Toto bylo skvělé a byl jsem za tuto práci vděčný, ale už mám něco jiného.' Vidím jeho pohled, když jsem mu řekl, že dělám hudbu a že doufám, že si s ní na chvíli vystačím. Vzpomínám si, jak jsem odtud odcházel, a to byl ten nejlepší pocit na světě.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Záliby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudba je pro Adama jak prací, tak zábavou. Rád ji tvoří i poslouchá. Mezi jeho oblíbené žánry patří ambientní hudba, hudba beze slov. Také je fanda skladeb z filmů nebo vytvořených pro film a ze závěrečných titulek a soundtracků filmů, dokonce i těch, které nikdy neviděl. Z těchto filmových skladatelů obdivuje: Alan Silvestri, Hans Zimmer, James Newton Howard, John Williams, Thomas Newman. Jako oblíbené skupiny uváděl Enyu a hlavně Unwed Sailor a v rozhovoru z roku 2014 uvádí také DC Talk a Owena Wilsona. V roce 2014 uvedl, že svých skladeb, které napsal, má nejraději \"Dementia\" z alba \"\"The Midsummer Station\"\", na které spolupraoval se zpěvákem z Blink-182 Markem Hoppusem, a z těch, které napsal úplně sám, \"Speed of Love\" nacházející se rovněž na tomto albu. \"\"Je pro mě těžké opravdu si užít cokoliv slyším na popových rádiových stanicích nebo dokonce pop obecně. Bylo pro mě vždycky těžké získat nějakou inspiraci z 'konvenční' hudby. Vinou bude to, co jsem poslouchal na střední. ale z nějakého důvodu jsou skupiny jako Mogwai, Rachel's nebo Telefon Tel Aviv jaksi zajímavější. Jejich odměna je větší. Jejich písně v sobě mají mystiku, kterou tří a půl minutové rádiové singly podle mého názoru postrádají. V tom byla ta vzrušující výzva, když jsem začal tvořit hudbu pro Owl City. Byl to pop. Nikdy předtím jsem pop nedělal a ani jej neposlouchal, ale chtěl jsem ho vytvářet, protože to bylo nové.\"\" \"\"Hudba je něco, co je spojeno s tím, co jsem. Umožňuje mi to zhluboka dýchat, cítit, toužit a snít v těch nejnádhernějších cestách, které si můžete představit. Muzika je něco, bez čeho si nemůžu svůj život představit, a ačkoliv to pro mě znamená víc, než pro svět samotný, na stupnici všech cenných a důležitých věcí v mém životě je něco, co vše daleko převažuje - můj vztah k Ježíši Kristu... Jsem umělec, to je to, co dělám. Vytváření umění byl můj sen už od základní školy, je to jediná věc, ve které jsem dobrý, a při pohledu zpět na všechny ty roky, zůstávám bez dechu, naprosto a kompletně beze slov nad tím, jak Pán si vybral užít hudbu a to, co dělám jako Owl City.\"\" Častou hláškou, kterou Adam rád cituje a která jeho život naprosto vystihuje je: \"Music is how I deal with life.\" (Hudba je způsob, kterým se vypořádávám se životem).", "section_level": 2}, {"title": "Filmy.", "content": "Filmy vyplňují pravděpodobně podstatnou část Adamova volného času, kdy se zrovna nevěnuje hudbě. Z nich čerpá svou inspiraci a jsou předmětem jeho mnohých úvah, neboť Adam je velkým snílkem a rád podniká výpravy do říše fantazie, pro což mu filmy dodávají bohatý materiál. Mezi jeho nejoblíbenější patří bezesporu Daleká cesta za domovem z roku 1978 natočený podle stejnojmenné knihy, která je zase Adamovou nejoblíbenější knihou. Adam k písni z toho filmu \"Bright Eyes\" vytvořil cover. Dalším oblíbeným kinematografickým dílem je Lví král z roku 1994, k jehož písni \"Can You Feel The Love Tonight\" rovněž vytvořil svůj cover. Po nějakou dobu byl jeho velkou inspirací další animovaný film Hledá se Nemo. Např. v písni \"The Bird and the Worm\" z alba \"Ocean Eyes\" používá Marlinův vtip. Na Twitteru Adam občas cituje také pasáže z různých komedií: \"Dunston: Sám v hotelu\" (1996), \"Kokosy na sněhu\" (1993), \"Hook\" (1991)... Na svém blogu zveřejnil seznam svých deseti nejoblíbenějších filmů: \"Nahá pravda\" (1937), \"Jak ukrást Venuši\" (1966), \"Jezinky a bezinky\" (1944), \"Spláchnutej\" (2006), \"Terminál\" (2004), \"Daleká cesta za domovem\" (1978)... Adam sleduje také hororový seriál \"Živí mrtví\" a jeho oblíbenou postavou je Daryl Dixon.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Adam také rád čte, a to (podle jeho příspěvků na sociálních sítích) hlavně dětskou literaturu a náboženské knihy. Jelikož je silně věřící křesťan, tak často na fanouškovských chatech říká, že jeho nejoblíbenější kniha je Bible a že ji čte každý den. Citáty těch veršů, které ho zaujmou občas sdílí na svých účtech na Twitteru, Instagramu, Facebooku či Tumblr. \"\"Na cestách se snažím mít kolem sebe hodně knih a doma asi taky. Jaksi to udržuje mou mysl v činnosti a drží mě to při smyslech. Kromě čtení toho není moc, co bych mimo hudbu dělat. Ale je příjemné se trošku od hudby vzdálit. Takže jo, čtení je místo, kam si jaksi pro tento odpočinek zajdu.\"\" Často jako nejoblíbenější knihu uvádí rovněž \"Daleká cesta za domovem\" od Richarda Adamse. \"\"Asi TOU knihou, která je super inspirující, je 'Daleká cesta za domovem' od Richarda Adamse. Je to z konce 70. let, kniha o mluvících králících a je to kniha založená na realitě. Není to jen nějaká dětská knížka, ale má to co do činění s těmito mluvícími králíky a jejich dobrodružstvím. Je tam spousta metafor a bláznivých věcí a to pro mě vždycky bylo nesmírně inspirující. Kdykoliv je cítím vyčerpaný nebo procházím spisovatelským zásekem nebo něčím, tak zalistuju v této knize a jsem jako: Páni, musím jít tvořit hudbu!\"\" Dětská literatura obecně má pro Adama určité kouzlo a půvab. Dalšími knihami patřícími do top desítky jsou: \"The Fledgling\" od Jane Langton, \"Airborn\" od Kenneth Oppel, \"The Guardians of Ga’Hoole\" od Kathryn Lasky, \"The Lost Shipwreck of Paul\" od Robert Cornuke a další. Adam občas na svém blogu napíše o knize, co právě čte, nebo sdílí své dojmy z ní. Takto se nejčastěji zmiňuje o nábožensky zaměřené literatuře: \"When I Don't Desire God: How To Fight For Joy\" od Johna Pipera, \"My Utmost for His Highest\" od Oswald Chambers, \"Bonhoeffer: Pastor, Martyr, Prophet, Spy\" od Eric Metaxas a také \"Dug Down Deep\" od Joshua Harrise, v jehož druhém vydání na obalu a na prvních stranách je Adam dokonce citován: \"\"Na prstech jedné ruky můžu spočítat knihy, ze kterých jsem přečetl každé slovo od obalu až po obal na jedno posezení. Dug Down Deep je jednou z nich. Josh popisuje obrovský význam a sílu křesťanské pravdy vyzývá čtenáře aby nejen zapustili své kořeny hlouběji do biblické teologie, ale také rozviřuje nadšení pro šíření Boží svrchovanosti ve všem skrze Ježíše Krista.\"\" V interview v Manile při tour Adam také řekl, že by rád sám psal, a to fantasy, něco dobrodružného, pravděpodobně s mluvícími zvířaty, něco podobně rozmarného jako hudba.", "section_level": 2}, {"title": "Skateboarding.", "content": "Adam je již od mala zapálený pro skateboarding. Jezdit začal se svými kamarády z Windsor Airlift. Ti na Youtube nahráli videa z let 2000 a 2001, kde je Adam a ukazuje pár triků. Ještě i dnes se Adam tomuto sportu věnuje, a to když si chce na chvíli \"odpočinout\" od muziky. Ovšem obě činnosti spojuje, když 2. října 2014 na SoundCloud nahrává píseň Kickflip: \"\"Když toto posloucháte, tak vlastně posloucháte mě, jak na skateboardu dělám kickflip.\"\" Ve videoklipu k písni \"Deer in the Headlights\" z alba \"All Things Bright and Beautiful\"\" \"Adam na začátku přijíždí k autu DeLorean přijíždí právě na skateboardu.", "section_level": 2}, {"title": "Víra.", "content": "\"\"Nesnaž se zářit tak, abys tě ostatní mohli vidět. Sviť tak, aby skrze tebe mohli vidět Jeho.\"\" je citát od C. S. Lewise, který Adam sdílel 17. listopadu 2014 a který dobře charakterizuje Adama. O obrovském úspěchu vždy mluvil a stále mluví jako o neuvěřitelném požehnání a vidí v něm své poslání, to, co chce Bůh použít ke své větší slávě. Byl neuvěřitelně udiven nad tím, co mu umožnil Pán, za což mu neustále děkuje a má kolena samou modřinu, jak padá na kolena, aby chválil svého Spasitele za nekonečnou milost, kterou mu Pán dal. I když Owl City není vyloženě křesťanská či worshipová skupina, hluboko v její podstatě je víra díky zakladatelově vroucím vztahu k Bohu pevně zakořeněna a z textů písní ji lze snadno vyčíst. Název alba \"\"All Things Bright and Beautiful\"\" je inspirován náboženským hymnem, píseň \"You're Not Alone\" je přímo o Bohu a v písních jsou častá slova jako naděje a světlo, odkazující právě na Boha. Na CD se vždycky nachází věta: \"\"All praise and glory to Jesus Christ, to whom I owe everything.\"\" Což by se dalo přeložit jako: \"\"Všechna chvála a sláva patří Ježíši Kristu, kterému vděčím za všechno.\"\" 12. července 2014 na Instagramu píše: \"\"Ježíši Kristu, svrchovanému všemohoucímu Pánu, se zavazuji svým životem do doby, dokud nepřijde nebo mě nezavolá domů.\"\" Owl City prodávalo trička s nápis \"I AM\" (JÁ JSEM), které měl na sobě na některých fotkách i Adam, což může odkazovat buď k písni \"Hello Seattle\" z alba Of June či Ocean Eyes (Hello Seattle, I am...), nebo tím může být myšleno \"I am ME.\" Adam už od počátku na obalech svých CD přidává větu Owl City is Adam Young. Nebo také význam může být jako odkaz na Bibli, konkrétně Druhou knihu Mojžíšovu, kde je řečeno: \"I AM the Lord thy God\", \"They shall call me I AM\", takže by to zastupovalo jméno Boha. I když Adam často říká, že je křesťanem, konkrétní církev nikde nezmiňuje. Každopádně studuje Bibli každý den, občas sdílí nějaký citát na svých účtech na sociálních sítích, čte nábožensky zaměřené knihy, má rád teologa Johna Pipera, anglického spisovatele C. S. Lewise, pastora a spisovatele Joshuu Harrise. Také říkal, že v dětství spolu s rodiči často chodili do kostela, byli tam \"vždy, když bylo otevřeno\". \"\"Ježíš Kristus je mé všechno. Svěřil jsem mu kontrolu nad svým životem, požádal ho, aby přišel do mého srdce a pracoval v mém životě a proměnil mě v nového člověka, někoho, kým mě On sám chce mít. Usiluju o to, abych Krista ctil vším, co dělám, říkám, tvořím a myslím. Nic pro mne není důležitější než můj vztah s ním.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Další informace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rick.", "content": "Adam je známý také pod přezdívkou Rick. Vše to vzniklo tak, že Adam řekl, že má rád animovaný seriál \"Spongebob v kalhotách\" a jeho oblíbenou epizodou je ta, kde Spongebob a Patrick soutěží v souboji kuchařů (2. série, 19. díl - Závody kuchařů). Spongebob vymaže část Patrickova jména, tak že zbude \"Rick\", na což Patrick zareaguje výkřikem: \"My name's not Rick!\" (Nejmenuju se Rick). A Adamovi fanoušci jej začali nazývat Rick a ten na to obvykle reaguje právě větou \"My name is not Rick!\" Dokonce v jednom interview z roku 2012, kdy se toto jméno během chatů pod hashtagem #OCTMS šířilo, je Adam na tuto přezdívku tázán: \"\"Rick je jako mé druhé já, mé tajné jméno.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Nespavost.", "content": "\"\"Částečně jsem se naučil svou nespavost přijmout. Ačkoliv, když si nevezmu tři pilulky melatoninu (myslím, že je to tři gramy na jeden), tak potom obvykle zůstanu vzhůru celou noc. Takže melatonin pomáhá. Jinak Ambien mě otupuje. Šílím z něho a pak píšu takové opravdu zvláštní písně\" Na otázku, jestli chodí Adam na terapie, nebo jestli jsou pro něj jeho písně terapií samou odpovídá: \"Přesně tak. Myslím, že psaní hudby je něco, co mi pomáhá pozitivně se vypořádat se životem. Pomáhá mi to vypořádat se s nespavostí tím, že píšu neodmyslitelně optimisticky znějící písničky, i když jsou tam ty temné, melancholické podtóny. A to mi dává něco, čím to zavřít na závoru. Kdybych neměl hudbu, abych se na ni zaměřil, asi by ze mě byl zločinec.\"\" Shrnuto do věty: \"\"The insomnia is both a blessing and a curse.\"\" (Nespavost je jak požehnání, tak kletba). Jelikož je Adam velkým snílkem, který nad vším rád přemýšlí (např. přišel s otázkou, jestli někdo přemýšlel nad tím, že vany jsou vlastně přesným opakem lodí), tak tento citát upravuje: \"\"It is both a blessing and a curse to feel everything so very deeply\"\" (Je to jak požehnání, tak kletba, pociťovat všechno tak hluboce).", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace.", "content": "Adam v jednom rozhovoru řekl, že inspiraci pro své texty hledá mimo jiné i ve veršovacím slovníku. \"\"Je úžasné, jak jedno slovo mě přivede k přemýšlení na něčím a umožní mi to vysnít si celý obraz celého okolního'světa'.\"\" Další obrovskou inspirací jsou pro Adama knihy a filmy. Řekl, že kdysi když se díval na jeden film, dostal nápad na nějakou melodii, tak si ji šel hned zapsat. Také motivy z filmů se objevují v testech jeho písní. Příkladem toho je např. píseň \"Wolf Bite\" z EP \"Ultraviolet,\" která vznikla poté, co sledoval film \"Vlkodlak\" s Anthony Hopkinsem, nebo také film Hledá se Nemo se projevuje v písni \"The Bird and the Worm\" z alba \"Ocean Eyes. \"Jedna z věcí, které mě na hudbě zaujaly, byl film Hledá se Nemo. Hudba z tohoto filmu je tak inspirující. Je to doklad toho, jak může hudba stát sama za sebe, když je napsaná pro něco vizuálního. To mě zastavilo a přinutilo uvažovat: wow, tito lidé ve mně vzbuzují touhu udělat to pro ostatní. Neměl jsem žádnou strukturu nebo nějaký určitý směr, kterým bych chtěl své texty zaměřit, ale věděl jsem, že chci vystoupit nad to všechno se tam kolem vznášelo.\" \" Owl City písně jsou inspirovány také Adamovým životem či životními příběh těch okolo něj. Např. píseň \"You're Not Alone\" vznikla poté, co si Adam četl zprávu o křesťance odsouzené k trestu smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Proč Owatonna?", "content": "\"\"Spousta lidí se ptá, proč si nepořídím apartmá v New Yorku nebo někde v LA, ale upřímně, strávil jsem spoustu času v obou městech a i když si tamní pobyt vždycky užívám, nikdy bych tam nechtěl bydlet. Owatonna je takové moje hrabství (pozn. Shire - možná odkaz na domov hobita Bilba), bezpečný přístav od nevyhnutelného smyslového přetížení, které postihuje místa jako New York a Los Angeles. V New Yorku lidé chodí tak strašně rychle, není tam žádné otevřené prostranství, žádná vůně čerstvě posekané trávy. Pro mně je to jako mraveniště. Owatonna je domov. A navíc jsem naprosto posedlý Taco John’s, o kterém na pobřeží nikdo nic neslyšel. Jak bych se mohl vzdát Potato Oles?\"\"", "section_level": 2}, {"title": "První věc, co by Adam udělal po příchodu do nebe?", "content": "\"Páni, já nevím. Kdyby tam byla voda, asi bych si šel zaplavat, protože to mám rád. Jsem ze středozápadu, takže jsem snad v tom nejvzdálenějším místě od jakékoliv vody, ačkoli je v Minnesotě dost jezer, ale je tam plno děsivých ryb. Takže bych šel asi plavat, ale až po tom, co bych se s každých pozdravil. Jsem tak trochu zvědavý, jestli budu plachý i v nebi. Kdybych byl, tak bych šel do svého pokoje a vytvořil nějakou píseň.\"", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Adam nazpíval řadu písní pro jiné interprety: Také produkoval hudbu pro umělce: A napsal písně pro: Zremixoval písně (ty jsou obvykle pak označeny \"Adam Young Remix\"): 18.11.2014 se objevil na albu \"The Art of McCartney\" věnovanému Paulu McCartneymu s coverem písně \"Listen to What the Man Said\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Young (* 5. července 1986) je americký hudebník, zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista, producent a zakladatel elektronického projektu Owl City (česky Soví Město). V mnoha rozhovorech byl Adam dotazován na to, proč zrovna vznikl název Owl City, jeho odpovědí bylo to, že to jsou dvě náhodná slova, která měl na mysli a jejich spojení nedává žádný smysl a že je rád, když se lidé zamýšlí právě nad tím, proč spojení Owl a City. ", "tgt_summary": null, "id": 679274} {"src_title": "Černý hřebec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah česky vydaných dílů cyklu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Černý hřebec.", "content": "Kniha vyprávi dobrodružný příběh o vzniku přátelství chlapce Aleka a černého hřebce. Alek se vrací domů z prázdnin v Indii, kde byl u svého strýce, a při svých toulkách po lodi narazí na krásného černého hřebce Shetana. Pak dojde k bouři a loď ztroskotá. Hřebec zachrání chlapci život, když s ním doplave na malý pustý ostrov. Alek dá hřebci jméno Black a když jsou zachráněni, chce se stát žokejem a začne hřebce v New Yorku společně s bývalým žokejem Henrym trénovat. Protože není znám hřebcův původ, nemůže být přihlášen do oficiálního dostihu. Může se však zúčastnit závodu se dvěma šampióny USA, který se jede proto, aby se určilo, kdo z těch dvou je lepší. Black překvapivě v závodě zvítězí a získá pověst nejrychlejšího koně v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Černý hřebec se vrací.", "content": "Zpráva o vítězství Blacka oblétne rázem celý svět a pro koně si přijde jeho pravý majitel, arabský náčelník Abu Ja' Kub ben Ithak. Ten si hřebce odveze. Alek s Henrym a s bohatým chovatelem koní Volencem. V Arábii Alek pomůže Ishakovi nalézt pravého vraha Abd-al-Rahmana, který z tohoto činu podezíral právě Ishaka. Alek pak s Blackem vyhraje dostih a rozhodne se odjet domů s tím, že Blackovi je u Ishaka lépe. Ten Alekovi slíbí, že mu daruje první Blackovo hříbě.", "section_level": 2}, {"title": "Syn černého hřebce.", "content": "Ishak skutečně pošle Alekovi Blackovo první hříbě, které dostane jméno Satan. Satan je ale ke všem okolo zlý a nedůvěřivý a chová se nepředvídatelně. Henry se snaží koně zkrotit a přiváže ho ke stromu. Satan jej srazí a přeskočí plot. Délka lana však na takový skok nestačí a Satan se začíná dusit. Alek jej zachrání a Satan k němu přilne, Henryho však nenávidí a zároveň se ho bojí. Má strach i z bičíků, které se při tréninku koní používají. Přesto dokáže svůj strach překonat a vyhraje s Alekem důležitý dostih.", "section_level": 2}], "src_summary": "Černý hřebec (\"The Black Stallion\") je dobrodružný románový cyklus amerického spisovatele Waltra Falreyho, jehož hlavním hrdinou je hřebec Black a jeho potomci. První díl vyšel roku 1941 a měl obrovský úspěch. Proto Farley napsal pokračování a cyklus se pak postupně rozrostl na dvacet svazků..", "tgt_summary": null, "id": 107492} {"src_title": "Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Kniha rekapituluje uplynulé století očima vzdáleného, odtažitého, blíže nezarámovaného vypravěče. V rozhovoru pro americkou revui Context Ouředník pobaveně podotýká: \"\"Mimozemšťan? Perverzní profesor diskurzivity? Bouvard bez Pécucheta, Pécuchet bez Bouvarda? Rousseaovský ‘ušlechtilý divoch‘? Voltairův Candide o 250 let později? Faulknerův Benjy s jen o něco málo vyšším IQ? Šílený historik?... Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. Nevím, kdo to je.\"\" Před očima nám běží obě světové války, stalinské čistky či vynálezy zkázy jako atomová bomba či bojové plyny. Na stejné úrovni se však objevují informace o vynálezu podprsenky nebo statistické údaje o tom, kolikrát ročně myjí lidé v té či oné zemi auto. Jednotlivé události se prolínají, velké historické milníky se kříží s minipříběhy. Pravdivost těchto \"vsuvek\" není nijak podložena, avšak čtenář podvědomě připouští jejich možnost a nazírá tak na \"učebnicové události\" z jiného úhlu: jako by teprve tyto malé příběhy přiváděly k životu dějiny. Neosobnost vypravěče, změť událostí nejrůznějšího významu včetně dokonale bezvýznamných, věcná fakta a dějinné události prostoupené zprávami z doslechu \"(A lidé říkali...)\" a neověřitelnými, avšak uvěřitelnými mikropříběhy, společenská dogmata \"(A sociologové říkali..., A filozofové říkali..., A historikové... A sexuologové... A psychiatři...)\" i všudypřítomné statistiky převádějící hrůzy válek a masakrů do pouhých čísel, to vše vyvolává ve čtenáři neklid a rozpaky: tak \"tohle\" byly dějiny 20. století?", "section_level": 1}, {"title": "Skladba.", "content": "Kniha se na první pohled tváří jako esej či úvaha nad uplynulým stoletím. Nejsou zde však kapitoly ani odstavce; text běží „slepě“, bez jakéhokoli rozdělení tematického či jiného, členěný pouze do textových bloků. Jednotlivé události nejsou řazeny chronologicky ani v jiné logické návaznosti, často se objevují znenadání a stejně rychle také mizí; některé leitmotivy se vracejí několikrát (např. věta z dopisu italského vojáka z první světové války). Těžko lze však Ouředníkův text považovat za esej: chybí zde „autorský hlas“, autorův postoj k líčeným událostem. „\"Europeana\" jsou vlastně románem par excellence, sice bez stmelujícího hrdiny či tradičního příběhu, ale zato, po bachtinovsku řečeno, románem mnohohlasým.“ Po vizuální stránce evokuje kniha staré kroniky. Na okrajích stránek se objevují marginálie, jejichž zdánlivá funkce je snazší orientace v textu. Zde však jejich použití slouží k zvýraznění ironie nebo absurdity popisovaného děje. Zásadní je přítomnost souřadící spojky \"a\", která jednak nivelizuje \"vážný\" text - vše probíhá na stejné úrovni, vysoké i nízké, pseudovědecký žargon, citované názory \"odborníků\", vše má stejný význam -, jednak přispívá k infantilizaci tématu, jako by nám dějiny 20. století vykládal školák před tabulí, odříkávající bezmyšlenkovitě naučený text.", "section_level": 1}, {"title": "Kritické ohlasy.", "content": "Knize se dostalo výrazného kritického ohlasu jak v Česku, tak i v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Divadelní adaptace: Filmové adaptace: Hudební adaptace:", "section_level": 1}], "src_summary": "Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku je experimentální próza Patrika Ouředníka z roku 2001. Podle statistik se jedná o nejpřekládanější českou knihu po roce 1989.", "tgt_summary": null, "id": 1631525} {"src_title": "Miroslav Toman (1960)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do rodiny Miroslava Tomana, ministra zemědělství ve Štrougalově vládě v 80. letech. Po absolvování vystudoval střední zemědělskou školu v Brandýse nad Labem a Vysokou školu zemědělskou v Praze, kde též obhájil disertační práci a čtyři roky působil jako odborný asistent. Při studiu zároveň pracoval jako technik v JZD Tečovice. V letech 1990 až 1996 působil ve vedoucích manažerských pozicích v zemědělských společnostech Agrotec Hustopeče a Agrotrade. V letech 1996 až 2001 pak pracoval jako obchodní rada na velvyslanectví ve Washingtonu a v Bratislavě. Společnost Agrotrade se v listopadu 2001 přejmenovala na Technology Leasing a její akcie v červnu 2003 převzala společnost se sídlem na Kypru Finch Enterprises Limited. V červnu 2003 byl na majetek Technology Leasing vyhlášen konkurz. Po společnosti zůstaly dluhy ve výši 600 milionů korun. O nejvíc peněz přišla státní Česká konsolidační agentura a Česká spořitelna. Po odchodu z ministerstva zemědělství v roce 2006 pracoval v nově založené rodinné firmě, která dostala stejný název jako zkrachovalá firma Agrotrade a.s. (stejný název mohl být použit z toho důvodu, že zkrachovalá Agrotrade byla již v době zakládání nové firmy přejmenována na Technology Leasing), a která opět působí v zemědělství a potravinářském průmyslu. Zemědělský koncern Agrotrade nyní provozují otec a bratr ministra zemědělství Tomana. Do čela Potravinářské komory ČR byl zvolen v polovině září 2007. Zasedá v představenstvu Hospodářské komory ČR, Agrární komory ČR a je členem dozorčí rady Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu (PGRLF). V březnu 2014 byl na sněmu v Olomouci zvolen prezidentem Agrární komory ČR, když se pro něj jako pro jediného kandidáta vyslovilo více než 90 % hlasujících. Ve funkci tak vystřídal Jana Velebu. Post zastával do března 2017, kdy již znovu nekandidoval a ve funkci jej nahradil Zdeněk Jandejsek. Miroslav Toman je ženatý a má tři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "Do politiky vstoupil v srpnu 2002, když se stal náměstkem ministra zemědělství. V rámci jednání o přistoupení k EU plnil funkci hlavního agrárního vyjednavače. Od 1. října 2003 do 28. února 2004 byl z úřadu z rodinných důvodů uvolněn. Poté se stal 1. náměstkem – státním tajemníkem ministerstva zemědělství, ve funkci působil do října 2006 (pod sociálnědemokratickými ministry Palasem, Zgarbou a Mládkem). V červnu 2013 přijal nabídku od Jiřího Rusnoka stát se ministrem zemědělství v jeho vládě. Kvůli ministerskému angažmá přeruší své působení v čele Potravinářské komory. Nahradí ho statutární zástupce. Prezident Miloš Zeman jej do funkce jmenoval 10. července 2013. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Ústeckém kraji jako lídr SPOZ, ale neuspěl. Dne 18. května 2018 jej schválilo předsednictvo ČSSD jako kandidáta na post ministra zemědělství ČR v menšinové vládě s hnutím ANO. Zároveň prohlásil, že je jakožto nestraník připraven stát se členem ČSSD. Dne 22. června 2018 ho premiér Andrej Babiš navrhl na post ministra zemědělství ČR v nově vznikající vládě a dne 27. června 2018 jej prezident Miloš Zeman do této vlády jmenoval. V únoru 2019 oznámil, že podává přihlášku do ČSSD, ani po roce však ještě nebyl jejím členem (údajně kvůli administrativním problémům). 8.4.2019 v pořadu Reportéři ČT proběhla reportáž o jeho spojení s podnikáním jeho otce v souvislosti s prodejem pozemků v ceně přes 250 milionů korun. Pozemky firma otce nabyla v době, kdy byl náměstkem ministra Zgarby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miroslav Toman (* 6. února 1960 Žatec) je český podnikatel v zemědělství a bývalý náměstek ministrů zemědělství, od roku 2007 prezident Potravinářské komory ČR, od července 2013 do ledna 2014 ministr zemědělství ve vládě Jiřího Rusnoka a od března 2014 do března 2017 i prezident Agrární komory ČR. Od června 2018 opět zastává post ministra zemědělství ČR, tentokrát však za ČSSD ve druhé vládě Andreje Babiše.", "tgt_summary": null, "id": 1658346} {"src_title": "Kaspar Schwenckfeldt", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Dolnoslezský rodák Schwenckfeldt vystudoval filozofii v Lipsku, kde dosáhl titulu bakaláře. Poté chtěl studovat lékařství na některé z francouzských medicínských škol. K tomu potřeboval nashromáždit dostatečné finanční prostředky a též získat zkušenosti, což znamenalo strávit pár let praxe u praktikujících lékařů. Takto se seznámil i s Kasparem Bauhinem profesorem botaniky a anatomie a děkanem Lékařské fakulty univerzity v Basileji. S jeho pomocí vystudoval medicínu se zaměřením na farmakologii ve švýcarské Basileji. Absolvoval s doktorskou prací \"Thesaurus pfarmaceuticis medicamentorum\". V roce 1593 se natrvalo usadil jako městský lékař v Jelení Hoře. Schwenckfeldt patřil k těm lékařům, kteří se nespokojovali pouze s každodenní běžnou praxí, ale zajímal se i o vědu. Renesanční dobové klima přálo bádáním v různých oblastech, Schwenckfeldt měl jako lékař blízko k chemii a díky tomu, že Jelení Hora leží v krkonošské oblasti s přítomností léčivých pramenů, tak se zabýval i lázeňstvím apod. V roce 1600 vydal práci \"Stripium et Fossilium catalogus\" (Katalog rostlin a minerálů). V roce 1603 pak vydal další zásadní dílo o fauně ve Slezsku \"Theriotropheum Silesiae“. Patřil těm lidem, které lze řadit k předchůdcům turistiky, jako jeden z prvních podrobně popsal floru a faunu Krkonoš. Vydal i dílo „Hirschbergischen warmen Bades“, kde shrnul pozitiva léčivých vod a historii Jelení Hory. V roce 1605 se Schwenckfeldt přestěhoval do hornolužického Zhořelce. Ve Zhořelci pokračoval ve své práci a vydal zde i publikaci věnující se léčivým pramenům a lázním v českých Teplicích pod názvem „Thermae Teplicenses. Von deß Töplitzen warmen Bades in Böhmen, nicht weit vom Graupen gelegen, Ursprung,... und rechtem Gebrauch.\"", "section_level": 1}, {"title": "Přínos.", "content": "Schwenckfeldt patří k nejvýznamnějším renesančním osobnostem Slezska. Jeho odborný záběr byl obrovský a sahal od fauny, přes chemii, lékařství až po zeměpis a mineralogii. Přispěl významným způsobem k propagaci Slezska. Taktéž po sobě zanechal knihovnu, která obsahovala 705 položek, což bylo u fyzických osob nešlechtického stavu nebývalé číslo. Jeho vědecké úspěchy a objevy byly využívány mnoha badateli od šestnáctého století až dodnes. Za svou celoživotní činnost získal přízvisko „Plinius Slezska“.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "SCHWENCKFELD, Caspar. \"Thermae Teplicenses. Von deß Töplitzen warmen Bades in Böhmen, nicht weit vom Graupen gelegen, Ursprung,... und rechtem Gebrauch\". Görlitz : Joh. Rhambaw, 1607. 34 s. elektronická kniha v katalogu Vědecké knihovny v Olomouci, digitalizována v rámci služby eBooks on Demand", "section_level": 2}], "src_summary": "Kaspar (Caspar) Schwenckfeldt (1563 Gryfów Śląski (německy Greiffenberg) – červen 1609). Jedna z nejvýznamnějších postav renesanční doby ve Slezsku. Významný přírodovědec, zabýval se florou, geologií, termálními prameny, významně přispěl k poznání termálního bohatství Slezska, což byl předpoklad pro pozdější rozvoj lázeňství.", "tgt_summary": null, "id": 526692} {"src_title": "Griphopithecus", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Nálezy.", "content": "Griphopithecus byl popsán již v roce 1902 podle nálezu izolované stoličky z lokality Sandberg u Devínské Nové Vsi na Slovensku. Další nálezy pochází z Rakouska (Kleinhadersdorf), Německa (Engelswies) a Turecka (Paşalar, Çandir), jedná se tudíž o poměrně rozšířený rod. Lokalita Kleinhadersdorf vydala kromě několika zubů též loketní a pažní kost. Nejčetnější doklady ovšem pochází z naleziště Paşalar v západní Anatolii, které je vůbec nejbohatší miocénní lokalitou Turecka. Nález z Engelswies je zatím nejstarší a posouvá šíření hominoidů do Evropy až do doby před 16,5 - 17 miliony let. Na lokalitě však byla objevena jen jedna rozlomená stolička, a proto je její taxonomické určení značně nejisté. Nese ovšem jasné hominoidní znaky a nejblíže má právě k rodu Griphopithecus.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Podle velikosti zubů byl Griphopithecus velký asi jako šimpanz. O celkové stavbě těla nelze říci téměř nic, protože jsou zatím nalézány převážně jen jednotlivé zuby, popřípadě zlomky horních a dolních čelistí. Podle zachovaných částí postkraniální kostry byl Griphopithecus nespecializovaný stromový tvor, pohybující se po všech čtyřech končetinách podobně jako starší rody Proconsul či Afropithecus. V roce 2008 byly na lokalitě Paşalar v Turecku nalezeny články prstů druhu \"Griphopithecus alpani\", které by mohly naznačovat částečný, avšak ne výlučný pohyb po zemi. Většinu času Griphopithecus zřejmě trávil stále ve větvích stromů. Nález také potvrdil dřívější předpoklady o kvadrupedním pohybu bez náznaků vzpřímenějšího postoje nebo šplhání a brachiace moderních lidoopů. Zuby rodu Griphopithecus jsou oproti časně miocénním proconsulidům modernější a nesou kromě několika primitivních znaků i typické charakteristiky středně miocénních hominoidů. Patří mezi ně robustnější čelisti, širší a plošší hrbolky zubů i silnější sklovina, ukazující na potřebu silného žvýkání, mletí a drcení potravy. Podle mikroskopických stop, zanechaných na zubech, konzumoval Griphopithecus malé, tvrdé objekty. Předpokládá se, že tyto úpravy chrupu souvisí s postupným vysušováním klimatu během miocénu a se zvyšováním rozdílů mezi ročními obdobími. Ačkoliv ve výživě mohlo stále převažovat měkké ovoce a mladé listy, během suchých etap roku se museli hominoidi uchylovat ke konzumaci tužší potravy, jako jsou ořechy, semena jehličnanů, hlízy a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Fylogeneze.", "content": "Nekompletnost nalézaných ostatků znesnadňuje identifikaci fylogenetických vazeb k vzácným africkým hominoidům středního miocénu i k eurasijským pozdně miocénním druhům. Morfologicky je Griphopithecus příbuzný zejména k rodu Kenyapithecus a blízký je mu i Equatorius. Dosud není jisté, zda byl Griphopithecus původně africkým rodem, který zahájil expanzi hominoidů do Eurasie a nebo zda se jednalo o potomka starších afrických rodů (Afropithecus, Heliopithecus), který se vyvinul již v Evropě či v Asii a prostřednictvím svých potomků (Kenyapithecus) se vrátil zpět do Afriky. Rod Griphopithecus je vzhledem k nedostatku nálezů jen s opatrností stavěn na počátek výrazné adaptivní radiace hominoidů v Eurasii. Je možné, že patří k vývojové linii orangutanů, může jít ale i o slepou vývojovou větev. Dokladem spojení a návaznosti afrických a eurasijských hominoidů může být identifikace ostatků rodu Kenyapithecus na turecké lokalitě Paşalar, nalezených společně s pozůstatky rodu Griphopithecus. Na jejich základě ovšem dosud nelze rozhodnout o konkrétní podobě vzájemného vztahu obou rodů.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Rozeznává se několik druhů rodu Griphopithecus s pestrou taxonomickou historií:", "section_level": 1}], "src_summary": "Griphopithecus je rod vyhynulých úzkonosých primátů, žijící ve středním miocénu (před 13,5 - 17 miliony let) v jihozápadní Asii a ve střední Evropě. Jedná se o dosud nejstaršího známého zástupce nadčeledi Hominoidea mimo Afriku. ", "tgt_summary": null, "id": 1674765} {"src_title": "Harry Wilson (1997)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Wilson hrál v mládežnických týmech anglického klubu Liverpool FC. V červenci 2015 byl zařazen do 30-členného kádru pro předsezónní tour Liverpoolu v Thajsku, Austrálii a Malajsii. V srpnu 2015 odešel na hostování do klubu Crewe Alexandra FC. Tam se mu však moc nevedlo, což bylo způsobeno i dlouhodobým zraněním. Od začátku sezóny 2016/17 je zpět v Liverpoolu. Je kapitánem juniorského týmu U23.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V září 2013 odehrál 3 zápasy za velšský mládežnický tým U17. 23. září se jedním gólem podílel na remíze 5:5 s Maďarskem, 25. září nastoupil do utkání se Skotskem (remíza 0:0) a 28. září dvěma góly výrazně přispěl k vítězství 3:0 nad Slovinskem.", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Díky svým výkonům ve velšském výběru U17 obdržel v říjnu 2013 poprvé pozvánku od reprezentačního trenéra Chrise Colemana do seniorského národního týmu Walesu. Zápas s Makedonií 11. října strávil ještě na lavičce náhradníků, za A-mužstvo Walesu nastoupil poprvé 15. října 2013 v kvalifikačním zápase proti Belgii (remíza 1:1), kdy se dostal na hrací plochu v 87. minutě. Tímto se stal nejmladším velšským reprezentantem (ve věku 16 let a 207 dní, čímž překonal o 108 dní dřívějšího držitele rekordu Garetha Balea). Jeho premiéře ve velšském dresu napomohlo rovněž to, že o hráče měla zájem i Anglie (Wales tedy nechtěl ztratit talentovaného mladíka). K jeho debutu ve velšském národním týmu se také váže nevšední zajímavost. Jeho dědeček Peter Edwards si u sázkové kanceláře William Hill v roce 2000 (kdy měl Harry pouhé dva roky) vsadil padesát liber na to, že se Harry jednou stane velšským reprezentantem. Při kursu 1:2 500 bral výhru 125 000 liber.", "section_level": 2}], "src_summary": "Harry Wilson (* 22. března 1997, Wrexham, Wales, Spojené království) je velšský fotbalový záložník a reprezentant. Momentálně hraje za anglický klub Liverpool FC.", "tgt_summary": null, "id": 887279} {"src_title": "Spišská komora", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Předchůdcem Spišské komory v středověku byla Královská komora v Košicích, jejíž činnost byla přerušena obsazením města vzdorokrálem Janem Zápolským v roce 1536. Pro komplikovanost politického vývoje a odlehlost Horních Uher byla pro župy za a před Tisou opět ustavena v roce 1539 zvláštní komora uherské komory se sídlem na Šarišském hradě - správcem hornouhorských příjmů byl Šarišský kapitán Juraj Werner. V roce 1554 mu byl přidělen odborný pracovník. O rok později Werner přesídlil do Prešova, kde získal titul \"správce hornouhorských královských příjmů\" (latinsky proventuum regiorum partium Regni superiorum administrator). Od poloviny 50. let už byl úřad de facto nezávislý na uherské komoře, protože ta již nevykazovala příjmy z Horních Uher. V roce 1557 dostal Werner dalšího odborného pracovníka, pokladníka a písaře a od téhož roku jeho úřad nesl název \"Administrace hornouhorských příjmů\" (něm. Administration der oberungarischen Einkommen). Po bojích s Turky a Sedmihradskem v letech 1565/66 prosazoval hornuherský hlavní kapitán oficiální osamostatnění úřadu. Proto 1. dubna 1567 Maxmilián II. založil pod názvem \"Spišská komora\" (podle bohaté Spišské župy) relativně samostatnější úřad a jeho sídlo přemístil do Košic. Prvním předsedou komory se stal csanádsky biskup. Spišská komora zůstala formálně podřízena té uherské. V roce 1571 dostal úřad nové podrobné pokyny pro svou činnost, v jeho čele od té doby stanuli finanční odborníci ze šlechtických kruhů. Od konce 70. let už úřad pracoval zcela nezávisle na uherské komoře. Na druhé straně však byl pod značným vlivem hornouherského hlavního kapitána. Po porážce Turků koncem 17. století došlo k značným změnám v pravomocech (i územní vymezenosti) úřadu. V souvislosti se vznikem ministerstev byla Spišská komora zrušena v roce 1848.", "section_level": 1}, {"title": "Působnost.", "content": "Spišská komora byla od 80. let 16. stol. podřízena Dvorské komoře ve Vídni. V jejím čele stál prefekt, kterému pomáhali rádci a jiný úřednický personál. Komora vybírala třicátek, urburu, státní a vojenské daně a census od míst. Také spravovala komorské majetky nebo majetky v dočasné komorské správě. Do její kompetence spadalo 26 žup severně a jižně od řeky Tisy. Během 16. a 17. století však značnou část území, která měla ve své jurisdikci, obsadili Turci. Na konci 16. stol. spravovala proto de facto 13 žup hornouherského hlavního kapitanátu (župy Spiš, Šariš, Abov, Turňa, Gemer, Zemplín, Uh, Borsod, Sabolč, Satumár, Bereg, Ugoča, Heves), přičemž z území dnešního Slovenska do ní patřily i svobodná královská města, jakými byla např. Košice, Prešov, Levoča, Sabinov, Bardejov a třicátkové stanice ve městech Kežmarok, Levoča, Stará Ľubovňa, Prešov, Košice, Bardejov, Stropkov, Humenné a Vranov nad Topľou. V letech 1690–1747 spravovala prostřednictvím \"Vrchního inšpektorského úřadu\" ve Smolníku i erární doly, hutě a hamry v Smolníku, Gelnici, Štósu a Švedláru. Určitý čas měla ve své správě i solné doly a varny soli v Solivaru u Prešova. V 30.-40. letech 18. století organizovala monopol na výkup mědi od soukromých podnikatelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spišská komora (německy Zipser kammer, latinsky Camera Scepusiensis, maďarsky Szepesi Kamara) nebo vzácněji Košická komora (1557–1567 Administrace hornouhorských příjmů) byla finančně-správní instituce pověřená správou královského majetku a vybíráním příjmů v severovýchodní oblasti Uherského království, označované jako Horní Uhry, v období let 1539/1555/1567–1848.", "tgt_summary": null, "id": 1551010} {"src_title": "Balkánská federace", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1865 skupina radikálních balkánských intelektuálů založila v Bělehradě Demokratickou orientální federaci, navrhujíc tak federaci od Alp po Kypr, založenou na politické svobodě a sociální rovnosti. Potvrdili svou oddanost ideálům Velké francouzské revoluce v linii Saint-Simonova federalismu a ve spojení se socialistickými idejemi Karla Marxe a Michaila Bakunina. Roku 1894 byla ve Francii ustanovena Liga Balkánské konfederace, na které se podíleli řečtí, bulharští, srbští a rumunští socialisté, kteří podporovali autonomii Makedonie, chápajíce složitost makedonské otázky. Další pokus přišel okamžitě po mladoturecké revoluci v roce 1908. Následujícího roku v Soluni se Asociace socialistických dělníků spojila s dvěma bulharskými socialistickými skupinami a vznikla tak Socialistická dělnická federace otomanských dělníků. Ačkoliv podceňovala až do roku 1913 politickou důležitost národní otázky, která se projevila v právu na sebeurčení národů, a její vůdci zastávali umírněnou pozici k nacionalistickým tendencím v balkánských sociálně-demokratických stranách.", "section_level": 1}, {"title": "Balkánská socialistická federace.", "content": "Ve dnech 7. až 9. ledna 1910 se sešla v Bělehradě První balkánská socialistická konference, na které se řešila otázka balkánské jednoty, snaha zabránit hrozícím válkám a také volání po vyřešení makedonské otázky. Roku 1915, po konferenci v Bukurešti, bylo rozhodnuto vytvořit Revoluční balkánskou sociálně-demokratickou federaci práce, skládájící se ze skupin trvajících na Zimmerwaldské konferenci a odporujících účasti na první světové válce. Zpočátku byla vedena Christianem Rakovským, později se mezi jejími prominentními členy objevují Vasil Kolarov a Georgi Dimitrov. Roku 1915 Dimitrov napsal, že Makedonie „která byla rozdělena na tři části“, by měla být „sjednocena do jednoho státu, požívajícího rovná práva v rámci Balkánské demokratické federace.“ Tato nezávislá a sjednocená Makedonie se měla skládat z příslušných geografických oddílů Bulharska, Srbska a Řecka. Federace byla v průběhu doby potlačována národními vládami, samotný Rakovskij byl v roce 1916 zatčen v Rumunsku.", "section_level": 2}, {"title": "Balkánská komunistická federace.", "content": "Po Říjnové revoluci v Rusku se mezi lety 1920 až 1921 zformovala Balkánská komunistická federace, ovlivněná názory Vladimira Iljiče Lenina na národnost. Jednalo se o zastřešující komunistickou organizaci, ve které byly zastoupeny všechny balkánské komunistické strany a která byla řízena požadavky Sovětského svazu a Kominterny. Obhajovala vizi Balkánské federativní republiky, která by zahrnovala Bulharsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko; některé návrhy začleňovaly i Rumunsko. Tento orgán tedy dohlížel na aktivity Bulharské komunistické strany, Komunistické strany Jugoslávie, Komunistické strany Řecka, Turecké komunistické strany a do jisté míry i Komunistické strany Rumunska. Balkánská komunistická federace byla rozpuštěna v roce 1939.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná federace.", "content": "Krátce po konci druhé světové války jednali komunističtí vůdci Jugoslávie a Bulharska Josip Broz Tito a Georgi Dimitrov o spojení jejich dvou zemí do Balkánské federativní republiky. Jako ústupek jugoslávské straně souhlasili Bulhaři s uznáním makedonského etnika a jazyka v bulharské části Makedonie. Dne 1. srpna 1947 byla mezi Jugoslávií a Bulharskem podepsána tzv. Bledská dohoda. V listopadu 1947 podepsalo také Bulharsko, pod jugoslávským a sovětským tlakem, dohodu o přátelství s Jugoslávií. Další jednání však byla přerušena kvůli rozkolu mezi Titem a Stalinem v červnu 1948, kdy se Bulharsko na příkaz Sovětského svazu stalo vůči Jugoslávii nepřátelské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Balkánská federace byl projekt na vytvoření federace několika balkánských států, především levicové orientace. Koncept Balkánské federace se poprvé objevil ke konci 19. století. Cílem bylo vytvořit novou politickou unii, federální republiku spojující Balkánský poloostrov na bázi internacionalismu, socialismu, sociální solidarity a ekonomické rovnosti. Základní vizí bylo to, že i přes rozdíly mezi balkánskými národy je společnou bází pro sjednocení historická potřeba jejich emancipace. ", "tgt_summary": null, "id": 183093} {"src_title": "Bílá věž (Pražský hrad)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Věž byla postavena při opevňování severní části Pražského hradu po roce 1486, pravděpodobně Benediktem Rejtem. Roku 1522 (letopočet v 1. patře) bylo nastaveno další podlaží s podstatně tenčími zdmi. V letech 1586-1587 byla věž upravena na vězení, které bylo spolu se jménem přeneseno z původní Bílé věže.", "section_level": 1}, {"title": "Vězni stavovského povstání.", "content": "V únoru roku 1621 po stavovském povstání zde byli uvězněni šlechtici a přední měšťané: Vilém starší z Lobkovic, Václav Budovec, Pavel z Říčan, Kašpar Kaplíř, Prokop Dvořecký, Bohuslav z Michalovic, Felix Pětipeský a Diviš Černín. Dále tři nemocní rytíři odvlečeni z jejich domů: Jindřich Otta z Losu, Hanuš Vostrovec a Volf Hausler a poté ještě Albrecht Jestřibský a Václav starší Štampach. Další účastníci odboje proti císaři byli vsazeni do vězení v tehdy ještě samostatných pražských městech - Staroměstská, Novoměstská nebo Malostranská radnice. Staroměstský měšťan Martin Fruwein z Podolí byl z původního vězení v podzemí Staroměstské radnice přemístěn též do Bílé věže, odkud vodil velitel hradní stráže Petr Příchovský z Příchovic s ozbrojeným doprovodem jednotlivé vězně do soudní síně k výslechům. Koncem května 1621 byly vyneseny rozsudky, Martinu Fruweinovi měl být vyříznut jazyk, měl být sťat a jeho tělo rozčtvrceno. Nejdřív se ale měl podrobit dalším výslechům na mučidlech, protože se císaři Ferdinandu II. některé protokoly nezdály. V pondělí 7. června 1621 vešel strážce do kobky v nejhořejším patře, kde nemocný Martin Fruwein ležel, a měl ho odvést k dalšímu výslechu. Ten ale využil záminky cesty na toaletu a z vikýře se protáhl na střechu, odkud skočil a byl nalezen v Jelením příkopu. Přesto byl trest na něm vykonán.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Věž má podkovovitý půdorys a pět podlaží s celkovou výškou 27,5 m. V přízemí věže je mučírna, v podlaze se zamřížovaným otvorem šachta do spodního vězení. Pod tímto prostorem je ještě 2. suterén, který sloužil jako hladomorna nebo odpadní jímka. V horních dvou patrech je zachováno některé původní vybavení (záchody, pec, topeniště, malovaný strop) a řada nápisů a kreseb od vězňů ze 16. a 17. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bílá věž je pozdně středověká věž ve Zlaté uličce, která se nachází mezi Daliborkou a Mihulkou v severním opevnění Pražského hradu. Její název je převzatý z původní románské Bílé věže, která chránila západní vstup do hradu.", "tgt_summary": null, "id": 1490129} {"src_title": "Lectorium Rosicrucianum", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Úplný začátek historie duchovní školy Lectorium Rosicrucianum se datuje do roku 1924, kdy si oba bratři Z. W. Leene a J. Leene a asi 15 sympatizantů Heindelova učení pronajalo zadní část domu v Bakenessergracht 13, v Haarlemu. Od té doby se rozvíjela práce po celých 16 let, až do začátku války. Oba bratří spolu s přáteli jako byl Cor Damme, A. Rutgers van der Loeff, E. Roland-Retera a dalšími se tak stali učiteli Heindlova nového ‚esoterického učení čistého křesťanství‘. V roce 1928, přesně 15. února, byla založena v Haarlemu kancelář pro tisk Rosicrucian Fellowship, která se později proměnila v tiskárnu The Rozekruis Pers. Tato událost byla jedním z kroků pro osamostatnění nizozemské větve Heindlova učení. Umožnila vydávání tiskovin v Nizozemsku, zejména časopisu Het Rosenkreuz a týdeníku Aquarius. 24. prosince 1930 se k bratrům Leene připojila žena pana J. H. Stock, která sympatizovala s hnutím již od prvního momentu, paní H. Stok-Huizer. Také Cor Damm (1897–1969) byl tou dobou již dva roky po boku obou bratrů. Společně pracovali na šíření myšlenek Heindlova „esoterického křesťanství“, které vedlo k tomu, že 24.12. 1934 byla oficiálně podána žádost úřadům o založení nezávislé pobočky Rosicrucian Fellowship společenství Maxe Heindela. O rok později dostala právní statut jako Nizozemská pobočka Rosecrucian Fellowship. Šlo o vytvoření ústředí pro nizozemsky mluvící oblast společenství Rosicrucian Fellowship, jehož sídlo bylo v té době v Seattle v USA. Nizozemsko mělo tehdy již 545 studentů a přibližně stejný počet zájemců o učení, kteří se scházeli v centrech ve městech. Nedalo se již mluvit o dobrovolnické práci, proto bylo potřeba tato centra nějak zastřešit. Vytvořením ústředí došlo o vyvrcholení snah o vytvoření nezávislé větve Rosicrucian Fellowship v Evropě. Osamostatnění nizozemské větve přinesla novou sílu k práci na tvorbě školy, práce nabrala směr k obrodě původního rosikruciánství. V letech 1934 – 1940 byly organizovány letní školy na pozemku v De Haere, který společnost zakoupila poblíž Doornspijk. Toto místo se později stalo centrem práce pro mládež a konferenční místo Noverosa (založené v roce 1957 původně jako konferenční místo po dospělé), plně proměnilo v konferenční místo pro mládež. 20. března 1937 byl položen základní kámen prvního chrámu v Nizozemsku v Haarlemu. Až do roku 1938 byl Z. W. Leene dynamickou silou, která vedla společenství. 8. března 1938 ale zemřel v náručí svého bratra. J. Leene a H. Stok-Huizer pokračovali společně v započaté práci. Napsali řadu knih, které byly vydány pod pseudonymy Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri, které začali používat během války. Kdy se věnovali především v letech 1940–1945 studiu textů, manichejských, Corpus Hermeticum. Jejich zájmem se stal také Jakob Böhme. Atmosféra války ovlivnila J.van Rijckenborgha natolik, že na ni reagoval sepsáním knihy Dei Gloria Inacta – Kresťanské mysterium zasvěcení. Stala se dobrým základem pro nový poválečný ‚začátek‘. Po druhé světové válce, když mohla být činnost společnosti opět oficiálně (během válečných let byla kvůli Nacistům skrývána) zahájena, se Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri ujali práce znova a centrem zájmu stále více stával pojem „gnose“. Šlo o kristocentrický (Kristus ve středu zájmu) pohled na skutečnost, že Bůh může být poznatelný z první ruky. Tohoto poznání může být dosaženo vnitřním vývojem jedince na základě důkladného sebepoznání, které nazývá Bible jako ‚zrození z vody a ducha‘. Nizozemské společenství Rosicrucian Fellowship se rozvíjelo jako společenství jednotlivých center v Nizozemsku, ve kterých byly postupně budovány chrámy. Zůstávalo stále ve volném pojení s Rosicrucian Fellowship i když se jejich práce ubírala stále více směrem k moderní duchovní škole, která staví na základech rosikruciánského učení a na gnostickém pohledu na proměnu člověka. Po válce, kdy byla činnost společenství plně obnovena, jej Jan Leene transformoval do nové organizace, do ‚Duchovní školy‘ Lectorium Rosicrucianum, která byla oficiálně registrována 25. 11. 1946 jako Nadace Lectorium Rosicrucianum. A v roce 1960, 20. června byla přeregistrována a stala se náboženskou organizací Lectorium Rosicrucianum. V té době byla již od předválečných let činná městská centra v Haagu, Amsterodamu, Utrechtu, Groningenu, Haarlemu, která rostla a dnes jich je celkem 14 v celém Nizozemsku.. Od té doby se činnost společenství stále rozvíjela i mimo hranice Nizozemska. V současné době má mezinárodní škola centra přibližně ve 130 městech v 36 zemích světa. V těchto centrech se scházejí žáci a sympatizanti. Kromě center jsou v jednotlivých zemích také budována konferenční místa.", "section_level": 1}, {"title": "Práce pro mládež.", "content": "Paralelně s vývojem školy šel vývoj práce týkající se mládeže. V roce 1929 byla pro práci s mládeží ustanovena paní E. Roland-Retera spolu s J. Leene. V některých městech byly vytvořeny kluby pro mládež. Když byl v 50.letech zakoupen pozemek v Lage Vuursche Elcekerlyc, přesunula se práce pro dospělé tam a pozemek v De Haere se stal místem práce pro mládež, organizovali se zde letní pobyty pro děti. Tato práce zde pokračuje dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Učení školy.", "content": "Škola má množství vlastní literatury, velkým impulsem pro rozvoj školy a její učení byla H. P. Blavatská a její Hlas ticha, čerpá z učení Jakoba Böhme Aurora, Cesta ke Kristu, A. Gadala, který viděl gnostický základ v učení katárů. Základem učení je poznání a pochopení alegorie Chymická svatba Christiana Rosenkreuze (1616), hermetismus, hlásí se k manifestům rosicruciánství Fama Fraternitatis(1614), Confesio Fraternitatis (1615). Dále Nový zákon zejména kapitoly ze Zjevení Janova, starověká mysteria - Rosicruciáni, Grál, Katáři. Základní kámen učení školy je gnosticismus, což znamená „poznání“. Jde o to poznat a vědomě zakoušet moudrost mysterií pomalu a postupně se zbavit nadvlády smyslového těla, přesto však plnit všechny úkoly ve fyzickém světě. Jde o vědomé odvracení se od smyslových vazeb, odklonit se od světa stínů, pročištění vědomí. Až toto nastane, následuje příklon k duchovnímu světu, kde na konci povstane nový člověk, který je znovuzrozený (Bible, I. Kor. 15:31), podruhé zrozený.", "section_level": 2}, {"title": "Metoda.", "content": "Hlavní metodou je metoda sloučení protikladů – alchymický proces a metoda každodenního vědomého umírání, tedy 'Endura‘, tento pojem je již nám u Katárů. Nejde o žádnou pomalou sebevraždu, ale o každodenní vědomý odklon od pudů, sklonů, přání, vášní, které vážou člověka na hmotný svět, člověk musí nechat zemřít své egocentrické tendence nikoli sebe fyzickou smrtí. Způsob jakým je toho dosaženo, je nazván transfigurací nebo také metamorfózou. Tedy postupnou proměnou a slučováním protikladů, které probíhá pomalu a postupně každý den, dojde ke vzkříšení nového člověka v každém, kdo se procesu oddá (Bible„ On musí růst, já však se menšit.“ (Jan 3:30). ) Dva přírodní řády Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum vychází z ideje, že existují dva přírodní řády: za prvé nám známý přírodní řád, který je nouzovým řádem, přechodným domovem. Tato příroda zahrnuje jak oblast živých, tak i oblast mrtvých. V ní je všechno podřízeno koloběhu zrození, života, umírání a nového zrození. Za druhé je zde původní božský řád. Ten první je světem pomíjivosti, tzv. „dialektika“ : vše v něm vzniká, rozkvétá a zaniká; druhý řád je světem nepomíjivosti, tzv. „statika“. Duchovní škola učí člověka postupně přejít z proměnlivého dialektického řádu do statického, neproměnlivého řádu věčnosti. Atom jiskry ducha neboli růže srdce. To co je v Bibli nazýváno „královstvím nebeským“, má v srdci člověka pozůstatek – poslední latentní pozůstatek, Boží jiskra neboli „atom jiskry ducha“. Tento princip způsobuje v mnoha hledajících lidech jakýsi neurčitý stesk po domově, mlhavou vzpomínku na původní stav u Otce – na nesmrtelnou jednotu s Bohem. O tento atom se může člověk opřít, pokud nastoupí cestu proměny.", "section_level": 2}, {"title": "Základní symbolika školy Lectorium rosicrucianum.", "content": "„Kříž s růží v průsečíku“ ve zlaté barvě, je základní symbol používaný v chrámech školy. Symbolizuje protnutí dvou řádů, dvou energií - dolů směřující energie se ve středu kříže, ale také symbolicky v srdci člověka, protíná s horizontální energií tedy s materiálním světem. Je to symbol propojení dvou přírodních řádů, ve kterém jde o propojení obou světů v srdci člověka. „Pentagram“, symbol znovuzrozeného člověka, nového člověka, který je nositelem božského principu. Stará příroda, vědomí já, umírá a probudit se musí Boží příroda, Kristus v člověku. Lectorium Rosicrucianum s tímto procesem seznamuje žáky, kteří se jej snaží realizovat ve svém životě. „Merkurova hůl“, symbol používaný v chrámech školy, představuje dva hady obtáčející okřídlenou hůl, jakožto symbol spojení dvou základních sil v člověku - kladné a záporné a jejich přivedení ke vzájemné spolupráci. Což se projeví v moudrostí daného člověka, symbolizované dvěma křídly na konci hole.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lectorium Rosicrucianum je nové náboženské hnutí, které se považuje za moderní školu mysterií. U založení školy stáli dva nizozemští mystici, Jan van Rijckenborgh (1896–1968, vlastním jménem Jan Leene) a jeho bratr Zwier Willem Leene (1892–1938) a Catharose de Petri (1902–1990, vlastním jménem Henriette Stok-Huizer). Oficiálně společenství vzniklo v nizozemském Haarlemu 25. srpna 1935 jako pobočka americké větvě organizace Rosicrucian Fellowship. Škola staví na křesťanském gnosticismu, čerpá z učení Bible, učí znát Nový zákon, staví na učení albigenských, katárů. Zdrojem jsou pro ni také klasičtí rosenkruciáni sedmnáctého století. Svou metodou se opírá o poznání nábožensko-mystických myšlenek hermetismu a alchymie. ", "tgt_summary": null, "id": 1876211} {"src_title": "Maurice Leloir", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Maurice Leloir se narodil jako syn malíře a portrétisty Augusta Leloira (1809-1892), který mu s jeho matkou, akvarelistkou Heloisou Colinovou (1820-1874), poskytl umělecké vzdělání, obdobně jako jeho staršímu bratrovi, také malíři Alexandrovi-Louisovi Leloirovi (1843-1884). Svá díla začal vystavovat v Salónu francouzských umělců (Salon des artistes français) a roku 1879 se stal zakládajícím členem a předsedou Společnosti francouzských akvarelistů (Société des aquarellistes français). Těžiště jeho tvorby je však v knižních ilustracích. V letech 1882-1896 se podílel na ilustracích Molièrova díla, roku 1884 získal uznání za své ilustrace ke knize \"Sentimentální cesta po Francii a Itálii\" od Laurence Sterna a roku 1885 za ilustrace k \"Manon Lescaut\" od Abbé Prévosta. Světovou proslulost pak získal roku 1894 ilustracemi k Dumasovu románu \"Tři mušketýři\" a později k jeho dalšímu románu \"Paní z Monsoreau\". Ilustroval také například \"Vyznání\" od Jeana-Jacquesa Rousseaua, pikareskní romány \"Lazarillo z Tormesu\" či \"Gil Blas\" od Alaina-Reného Lesage. Leloir byl také velkým odborníkem v oblasti historie módy. Napsal o této problematice několik knih a v lednu roku 1907 založil Společnost pro dějiny odívání (Société de l'histoire du costume) a stal se jejím předsedou. Byl sběratelem historických kostýmů a svou sbírku více než dvou tisíc kostýmů z různých období věnoval roku 1920 Muzeu dějin Paříže. Roku 1928 pobýval v Hollywoodu, kde navrhl stavby a kostýmy pro americký němý film \"Železná maska\" (The Iron Mask) natočený podle Dumasova románu \" Tři mušketýři ještě po deseti letech\" s Douglasem Fairbanksem v hlavní roli. Za svého života zorganizoval několik výstav historických kostýmů. Roku 1899 obdržel Řád rytíře čestné legie. Jeho rozsáhlý slovník \"Slovník oděvů a doplňků\" vyšel až po jeho smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maurice Leloir (1. listopadu 1853, Paříž – 7. října 1940 tamtéž) byl francouzský malíř, grafik, ilustrátor, historik, spisovatel, sběratel, organizátor výstav, předseda Společnosti francouzských akvarelistů a zakladatel Společnosti pro dějiny odívání.", "tgt_summary": null, "id": 1989139} {"src_title": "Rakety Angara", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu část výrobců nosných raket zůstala mimo hranice Ruska, zejména na Ukrajině – například výrobce nosných raket Zenit, Južnoje (nově nazývané Deržavne konstruktorske bjuro „Pivdenne“ im. M. K. Janhelja), nebo výrobce raket Cyklon a Dněpr, Južmaš (nově nazývaný Vyrobnyče Objednanňa Pivdennyj Mašynobudivnyj Zavod imeni A.M. Makarova). Hlavní kosmodrom Sovětského svazu, Bajkonur, leží na území Kazachstánu a Rusko si muselo domlouvat jeho pronájem. To vedlo k rozhodnutí vyvinout zcela nový typ ruské nosné rakety pojmenovaný Angara, který by nahradil rakety vyráběné v zahraničí a umožnil Rusku dosáhnout vesmíru i bez Bajkonuru. Nejprve šlo o náhradu zahraničních nosičů, ale později se uplatnila i další hlediska, jako nahrazení zastaralých nebo neekologických nosičů. K tomuto účelu také bylo nutné postavit nebo upravit vypouštěcí zařízení. Nejprve v Plesecku a později ve Vostočném. Soutěže o zakázku nového nosiče se zúčastnilo několik společností a v roce 1994 byl jako vítěz vybráno Chruničevovo středisko, výrobce nosiče Proton. Právě obchodní úspěch Protonu navíc zajistil Chruničevovu středisku dostatek financí v následujícím období, kdy se vládní finanční zajištění projektu Angara potýkalo s problémy. Počáteční návrh Chruničevova střediska předpokládal pro pohon prvního stupně využití modifikovaného raketového motoru RD-170 a druhý stupeň využívající kombinaci kapalného kyslíku a kapalného vodíku. V roce 1997 byla myšlenka druhého stupně, poháněného vodíkem, opuštěna ve prospěch RP-1 (kerosenu), a koncepce s jedním motorem RD-170 byla nahrazena modulární koncepcí, která je skládána z modulů URM-1, každého s jedním novým jednokomorovým motorem RD-191 odvozeným od čtyřkomorového motoru RD-170. Tento nový modulární nosič však vyžaduje nové vypouštěcí zařízení. V roce 2004 dostal (modulární) návrh nosiče Angara podobu a projekt pokračoval vývojem nosičů. V roce 2008 výrobce motorů RD-191 NPO Energomaš ohlásil, že vývoj motoru a jeho statické testy byly dokončeny a motor je připraven pro výrobu a nasazení, a v roce 2009 byl první dokončený první stupeň Angary dodán Chruničevovu středisku. Následující rok Vladimir Jevgeňjevič Něstěrov, generální ředitel Chruničevova střediska, oznámil, že první testovací let nosiče Angara je předpokládán v roce 2013, a v témže roce první prototyp nosiče Angara dorazil do Plesecka. Dne 9. července 2014, 22 let po prvním návrhu Angary, se konal první start. Jednalo se o testovací suborbitální let Angary verze 1.2PP ze severně položeného kosmodromu Pleseck. Dne 23. prosince 2014 vynesla raketa Angara A5 maketu užitečného zatížení na dráhu přechodovou ke geostacionární (GTO). Další let Angary A5, tentokrát s operačním zatížením, je plánován na konec roku 2016 nebo počátek roku 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Popis nosiče.", "content": "Nosič Angara je modulární, což znamená, že jeho základem jsou univerzální raketové moduly, konkrétně v prvním a druhém stupni URM-1 a ve stupni třetím URM-2.", "section_level": 1}, {"title": "URM-1: první stupeň (boostery) a druhý stupeň.", "content": "Na konfiguraci těžkého nosiče Angara A5 je dobře vidět modulární návrh konstrukce těchto nosičů. První a druhý stupeň Angary A5 se skládá z celkem pěti (shodných) modulů URM-1. Okolo centrálního modulu URM-1 druhého stupně jsou připevněny další čtyři postranní urychlovací moduly URM-1 prvního stupně (boostery). Všechny z těchto modulů URM-1 jsou vybaveny jedním motorem Energomaš RD-191, spalující kapalný kyslík a vysoce rafinovaný kerosen (RP-1). Modul URM-1 obsahuje (postupně shora): nádrž kapalného kyslíku, dále následuje mezinádržová struktura obsahující elektroniku pro řízení letu a telemetrii (předávání informací o stavu modulu na Zem), a dále nádrž na kerosen (RP-1). Základna modulu je tvořena motorovou komorou obsahující zařízení pro změnu vektoru tahu motoru a pro řízení otáčení (nosiče) kolem podélné osy.", "section_level": 2}, {"title": "RD-191.", "content": "Jednokomorový motor RD-191 modulu URM-1, je odvozen od čtyřkomorového motoru RD-170, původně vyvinutého pro urychlovací stupně supertěžkého nosiče Eněrgija.", "section_level": 3}, {"title": "URM-2: třetí stupeň.", "content": "Třetí stupeň nosiče Angara A5 (a Angara A3), představuje modul URM-2, používající jeden čtyřkomorový motor RD-0124A (návrh: KB chimavtomatiki) který, stejně jako první a druhý stupeň, spaluje kapalný kyslík a petrolej. Motor RD-0124A je blízký příbuzný motoru RD-0124, který v současné době pohání druhý stupeň Sojuzu 2.1b a Sojuzu 2.1v. V případě Angary A5 má stupeň URM-2 šířku 3,6 metru. Do budoucna je plánováno nahrazení RD-0124A lehčím a jednodušším jednokomorovým motorem RD-0125A.", "section_level": 2}, {"title": "RD-0124A.", "content": "Čtyřkomorový motor RD-0124A modulu URM-2, je odvozen od čtyřkomorového motoru RD-0124, původně vyvinutého pro nosič Sojuz 2.", "section_level": 3}, {"title": "Horní stupně.", "content": "Pro vynášení nákladů na nízkou oběžnou dráhu nebudou nosiče Angara používat horní stupně.", "section_level": 2}, {"title": "Briz-M.", "content": "Pro vyšší oběžné dráhy, jako je například dráha přechodová ke geostacionární a také dráha geostacionární, bude Angara A3 a Angara A5 používat horní stupeň Briz-M (který je v současnosti používán například v nosiči Proton-M), poháněným jedním motorem S5.98M spalujícím NO a UDMH.", "section_level": 3}, {"title": "Block DM-03.", "content": "Druhou alternativou je využití částečně kryogenního horního stupně Block DM-03 který spaluje kerosin a kapalný kyslík.", "section_level": 3}, {"title": "KVTK.", "content": "Další možností je využití zcela kryogenního horního stupně, označeného KVTK. Tento stupeň bude spalovat kapalný vodík a kapalný kyslík, a pohánět ho bude motor RD-0146D, což umožní nosiči Angara A5 zvýšit nosnost na GTO o dvě tuny nákladu.", "section_level": 3}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Angara 1.2.", "content": "Nejlehčí Angara je Angara 1.2, která obsahuje pouze jeden modul URM-1 jako první stupeň a modifikovaný stupeň Block I jako druhý stupeň. Má startovací hmotnost 171 tun a může vynést 3,8 tun nákladu na kruhovou oběžnou dráhu 200 km x 60° (LEO).", "section_level": 2}, {"title": "Angara 1.2PP.", "content": "Modifikovaná Angara 1.2 (index 14А125-01), pojmenovaná Angara 1.2PP - \"Angara-1.2 pervyy polyot\", uskutečnila svůj úvodní suborbitální let 9. července 2014. Tento let trval 22 minut a jako zátěž byl nesen hmotový simulátor (zátěž) vážící 1430 kg. Angara 1.2PP vážící 171 tun a zahrnující modul URM-1 jako první stupeň a částečně natankovaný modul URM-2 o šířce 3,6 metru umožnila otestování hlavních částí (složitější) Angary A5 v letu před jejím prvním orbitálním startem, který proběhl ke konci roku 2014.", "section_level": 3}, {"title": "Angara 3.", "content": "Střední konfigurace Angary svými parametry představuje náhradu za nosič Zenit. Na rozdíl od nejlehčí verze Angary je složena ze tří modulů URM-1, z centrálního a dvou postranních. K centrálnímu modulu je připevněn třetí stupeň, URM-2. Nosnost Angary A3 z kosmodromu Pleseck na nízkou oběžnou dráhu kolem Země (LEO) je přibližně 14,6 tuny nákladu, na dráhu přechodovou ke geostacionární (GTO) to za pomoci horního stupně Briz-M to je až 2,4 tuny nákladu. Angara v této konfiguraci zatím neletěla (leden 2016).", "section_level": 2}, {"title": "Angara 5.", "content": "Těžká konfigurace nosiče Angara představuje v první řadě náhradu za nosič Proton. Jak název napovídá, skládá se z celkem pěti modulů URM-1. Používá jeden centrální modul URM-1 jako druhý stupeň. Další čtyři moduly prvního stupně URM-1 jsou připevněny okolo centrálního URM-1.", "section_level": 2}, {"title": "Angara 7.", "content": "Existují návrhy na supertěžkou Angaru A7, která by vážila 1 133 tun a byla schopna vynést 35 tun na 200 km x 60° na nízkou oběžnou dráhu (LEO), nebo ve druhé fázi 12,5 tuny na GTO s využitím zvětšeného modulu KVTK (KVTK-A7), na místo URM-2. Nejsou žádné aktuální plány na vývoj Angary této verze, protože by vyžadovala větší centrální modul, kvůli potřebě nést více pohonných hmot a nutnosti čekat na dokončení vývoje kyslíko-vodíkových motorů pro KVTK. Angara 7 také bude vyžadovat jinou vypouštěcí rampu (než pro konfiguraci Angara 5). Avšak podle šéf-editora Russia's Space News, Igora Marinina, práce na Angaře A7 v současné době probíhají v Chruničevově státním výzkumně-výrobním vesmírném centru.", "section_level": 2}, {"title": "Angara 1.1.", "content": "Angara s Brizem-M jako druhým stupněm. Zrušena.", "section_level": 2}, {"title": "Bajkal.", "content": "Návrh znovupoužitelného pomocného modulu URM-1 s proudovým motorem a křídly, které by mu po startu umožnila přistát na letišti.", "section_level": 2}, {"title": "Angara 100.", "content": "Návrh těžké rakety, z roku 2005, s nosností přes sto tun. Používala by čtyři pomocné motory RD-170, centrální stupeň s RD-180 a horní s RD-0120.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled nosností na různé orbitální dráhy.", "content": "Kruhová dráha, výška dráhy 200 km nad Zemí, sklon dráhy 63,1 stupně k rovníkuKruhová dráha, výška dráhy 1500 km nad ZemíEliptická dráha, nejnižší bod dráhy ve výšce 500 km, sklon dráhy 25 stupňůKruhová dráha ve výšce přibližně 35 800 km, nad rovníkem (sklon dráhy 0 stupňů)Úniková dráha (druhá kosmická rychlost)Oběžná dráha kolem Měsíce", "section_level": 1}, {"title": "Testování a výroba.", "content": "Produkce modulů URM a horního stupně Briz-M bude umístěno v dceřiném podniku Chruničevova střediska, ve firmě Proizvodstvennoje objediněnije „Poljot“ v Omsku. V roce 2009, Poljot investoval přes 771,4 miliónů ruských rublů (okolo 25 miliónů USD) do výrobní linky nosičů Angara. Vývoj a testování motoru RD-191 byl podnikem NPO Energomaš dokončen, takže jejich hromadná výroba bude moci být zadána podniku Proton-PM v Permu.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmodromy.", "content": "Angara je v současné době primárně vypouštěna z kosmodromu Pleseck na severu evropské části Ruska. Později bude využíván také kosmodrom Vostočnyj, který je umístěn na jihovýchodě Ruska. Kosmodrom Vostočnyj umožňuje vypouštět nosiče s vyšším užitečným zatížením než z Plesecka a také umožní pilotované lety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakety Angara představují rodinu nosných raket vyvinutých moskevským Státním kosmickým vědeckovýrobním střediskem M.V.Chruničeva. Tyto nosiče mohou vynést na nízkou oběžnou dráhu 3 800 až 24 500 kg. Spolu s nosnou raketou Sojuz 2 jsou určeny k nahrazení několika starších nosných raket.", "tgt_summary": null, "id": 57777} {"src_title": "Levan Kenija", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Levan Kenija hrál v gruzínském klubu FC Locomotive Tbilisi, odkud odešel do Německa do FC Schalke 04. Zde jej vedl trenér Felix Magath. Ve svých 14 letech strávil 2 týdny na trénincích se španělským gigantem FC Barcelona. V srpnu 2012 podepsal dvouletý kontrakt s ukrajinským klubem FK Karpaty Lvov.", "section_level": 1}, {"title": "Fortuna Düsseldorf.", "content": "Po roce se vrátil do Německa, tentokrát posílil druholigový tým Fortuna Düsseldorf. Podepsal zde dvouletou smlouvu. Očekávání příliš nenaplnil, odehrál jen 11 ligových startů a po sezoně 2013/14 mu byla smlouva ukončena.", "section_level": 2}, {"title": "SK Slavia Praha.", "content": "Koncem října 2014 tak mohl jako volný hráč posílit mimo oficiální přestupové období český klub SK Slavia Praha, kde se sešel se svým spoluhráčem z Fortuny Martinem Latkou. V týmu byl nejprve na testech, poté podepsal smlouvu do konce sezony 2014/15 s opcí na prodloužení. K novému angažmá dodal: „\"Slavia má skvělé fanoušky, což je pro mě ohromně důležité. Stejně jako to, že hraje na nejlepším a nejfotbalovějším stadionu v Čechách. Budu se snažit, abychom se v budoucnu dostali do evropských pohárů. Mým druhým cílem je návrat do gruzínské reprezentace.\"“ V 1. české lize debutoval pod trenérem Miroslavem Beránkem v ligovém utkání patnáctého kola 23. listopadu 2014 proti FC Hradec Králové (remíza 1:1), odehrál 64 minut. Ve Slavii pravidelně hrával, ale postupem času ztatil i vinou zranění herní vytíženost.
V roce 2017 získal se Slavií titul mistra nejvyšší české soutěže, v sezóně 2016/17 nastoupil v jediném ligovém utkání (podzimní remíza 2:2 s Fastavem Zlín).", "section_level": 2}, {"title": "FC Locomotive Tbilisi.", "content": "V květnu 2017 se vrátil do Gruzie do klubu FC Locomotive Tbilisi.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Hrál za gruzínské mládežnické reprezentace. V A-mužstvu Gruzie debutoval 8. září 2007 v kvalifikačním utkání v Tbilisi proti Ukrajině (remíza 1:1). Poprvé za gruzínské áčko skóroval 27. 5. 2008 v přátelském střetnutí v Tallinnu proti domácímu týmu Estonska (opět remíza 1:1).", "section_level": 1}], "src_summary": "Levan Kenija (gruzínsky ლევან ყენია; anglickou transkripcí Levan Kenia; * 18. října 1990, Tbilisi) je gruzínský fotbalový záložník a reprezentant, který v současnosti působí v klubu FC Locomotive Tbilisi. Je platný jako ofenzivní středopolař. Mimo Gruzii působil na klubové úrovni v Německu, na Ukrajině a v ČR.", "tgt_summary": null, "id": 2092685} {"src_title": "Archives et Musée de la littérature", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie a status instituce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Archiv a Muzeum literatury založil v roce 1958 Joseph Hans, člen Belgické královské akademie francouzského jazyka a literatury spolu s Hermanem Liebaersem, zakladatelem nové Belgické královské knihovny. První poslání AML spočívalo v inventuře a katalogizaci archivních fondů francouzsky píšících belgických spisovatelů, fondů pocházejících z institucí Josepha Hansa a Hermana Liebaersa a dále v jejich zpřístupnění veřejnosti. Nejdříve se rozpracovávaly objemné osobní fondy belgických spisovatelů jako jsou Émile Verhaeren, Max Elskamp, André Baillon, Henry Van de Velde, Marie Gevers a Albert Mockel. V roce 1968 bylo k AML připojeno \"Musée de la parole\" (Muzeum mluvy) založené Paulem Hellynem s významnou sbírkou fotografií a nahrávek, čímž vzniklo jádro audiovizuálního oddělení, které dnes spočívá ve zvukovém archivu, fototéce a videotéce. V roce 1979 bylo k AML připojeno rovněž \"Centre international d'études poétiques\" (Mezinárodní centrum poetických studií) založené Fernandem Verhesenem. Od roku 1980 AML věnuje větší pozornost divadlu a bylo vytvořeno vlastní divadelní oddělení, které zachovává a sbírá data o belgickém frankofonním divadle. Od roku 2006 je činnost AML těsně spojena s činností Evropské asociace frankofonních studií a od roku 2008 s Univerzitní agenturou frankofonie.", "section_level": 2}, {"title": "Dokumentační zdroje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Archivní fond belgické literatury.", "content": "Archivní fond belgické literatury tvoří díla různých forem – (rukopisy, korespondence, knihy, fotografie, plakáty, umělecká díla, předměty spisovatelů). Jsou zde také fondy spisovatelů jako Charles Bertin, Madeleine Bourdouxhe, Gaston Compère, Pierre Daye, Louis Delattre, Conrad Detrez, Paul-Aloïse De Block, Vera Feyder, Jean Gérardy, Robert Goffin, Suzanne Gohy, Franz Hellens, Pierre Houart, Camille Lemonnier, Constant Malva, Marcel Moreau, Paul Nougé, Jean Raine, Raymond Rouleau, Albert Russo, Stanislas-André Steeman aj. Ve archivních sbírkách se také nacházejí dopisy ilustrované Félicienem Ropsem adresované Edmondovi Picardovi, osobní knihovna Georgese Eekhouda, rukou psané dopisy a další dokumenty a díla Christiana Dotremonta, korespondence, smlouvy, vydané i nevydané texty spisovatelky Dominique Rolin, téměř většina rukopisů děl Henryho Bauchaua, zápisníky s kresbami Sarah Kaliski atd. AML mj. obsahuje fondy různých nakladatelství: nakladatelství Erel, Lebègue, Les Eperonniers, Jacques Antoine, Les Lèvres nues atd. Audiovizuální a fotografický archiv (mj. Josepha Cayeta, Roberta Kayaerta, Willyho Kesselse, Georgese Thiryho nebo Marca Triviera) je doplněn fotkami, audiovizuálními záznamy a nahrávkami vytvořené AML o dřívějších i současných představeních a performancích.", "section_level": 2}, {"title": "Specifické archivní fondy.", "content": "Jedna ze specifik Archivu a Muzea literatury spočívá ve velmi bohatých sbírkách mezinárodního archivu, často získané z pozůstalostí spisovatelů. Jsou zde například k dispozici knihy z Jižní Ameriky, knihy v románských jazycích (Španělsko, Portugalsko, Rumunsko, Itálie), ze Švýcarska nebo z Québecu. Co se týče nerománských jazyků, jsou velké sbírky ruských, rumunských, finských a českých knih. Mezi nimi se nachází samizdaty a díla exilových spisovatelů (mimo jiné časopis \"Lettre internationale\" Antonína Liehma). Dokumentační fond Střední Afriky (Burundi, Kongo, Rwanda) zabírá důležité místo. Tento fond se zabývá frankofonními africkými spisovateli pocházejícími z těchto tří zemí. Jsou zde například fondy spisovatelů Nadine Fettweiss, Lomami Tchibamba nebo Albert Russo. Současně s tím se belgický literární fond věnovaný Střední Africe zabývá i obdobím kolonialismu a postkolonialismu.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkumné centrum.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská centra a univerzity.", "content": "Mezinárodní spolupráce AML se uskutečňuje mj. ve spojení s Wallonie-Bruxelles International, Mezinárodní agenturou Frankofonie nebo Mezinárodní organizací Frankofonie. AML má vztahy i s několika partnerskými univerzitami v rámci pořádání konferencí a výstav mimo belgické hranice, dokumentačních fondů vytvořených AML ve specializovaných centrech a v rámci výzkumu (postgraduální studium, odborné publikace atd.).", "section_level": 2}, {"title": "Publikační činnost.", "content": "Jako první publikace AML začal vycházet \"Archives du futur\" (Archiv budoucna) (1979/1980). Byl vydáván nejprve ve spolupráci s nakladatelstvím Labor, poté s nakladatelstvím Luc Pire a dnes s nakladatelstvím La Renaissance du Livre. Tato edice vydává korespondence, texty, monografie, biografie belgických autorů, kolektivní publikace atd. Dále AML vydává edici \"Documents pour l'histoire des francophonies\" (Dokumenty pro dějiny frankofonie) ve spolupráci s nakladatelstvím PIE-Peter Lang, která obsahuje tři řady: \"Evropa, Afrika a Teorie Frankofonie\". Každé číslo časopisu \"Textyles\" obsahuje statistické údaje.", "section_level": 2}, {"title": "Kontakt s veřejností.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy.", "content": "Z důvodu nedostatečně velkých prostorů se pravidelně konají malé výstavy v čítárně AML. Cílová skupina těchto výstav je neodborná veřejnost. Představují jednoho spisovatele, jedno literární téma nebo belgické frankofonní divadlo. Větší a prestižní výstavy se konají v Královské knihovně nebo mimo budovu AML.", "section_level": 2}, {"title": "Katalogy.", "content": "Databáze sbírek AML se nazývá \"Plume\" (Pero). Tento název vybrán na počest Henriho Michauxei podle jeho stejnojmenného románu z roku 1938. Databáze obsahuje všechny sbírky získané od roku 1990 a také archivy partnerských institucí. Dřívější fondy z let 1958 až 1989 jsou dostupné v tištěném katalogu nacházejícím se v čítárně knihovny AML. Pravidelně probíhá zpětná katalogizace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Archives et Musée de la littérature (AML, tj. \"Archiv a muzeum literatury\") je kulturní instituce v Bruselu, v Belgii, zřízená Francouzským společenstvím Belgie, která se věnuje belgickému frankofonnímu divadlu a belgické frankofonní literatuře. Současným ředitelem AML je Marc Quaghebeur. Tato instituce zpřístupňuje rozsáhlý archiv o belgických spisovatelích a umělcích různých forem (divadlo, poezie, eseje, pohádky, beletrie atd.) a to na různých médiích (papír, fotografie, nahrávky, mikrofilmy). Tyto zdroje doplňují archivní fondy belgických nakladatelů a umělecká díla z oblasti výtvarných umění. ", "tgt_summary": null, "id": 597628} {"src_title": "Listohlod žahavkový", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Brouci jsou 7–10 mm dlouzí a mají relativně silně zaoblené tělo. To je rovněž ve spodní části pokryto modrozelenými nebo zelenými, velmi dlouhými šupinami. Tykadla a nohy jsou hnědé, vzácně červené. Jemně strukturovaný tečkovaný štít, je vepředu kruhovitě zakončen a nese centricky hladkou podélnou čáru. Krovky (\"elytrae\") mají u samečků téměř rovnoběžné podélné rýhy, u samic jsou vzadu širší než v přední části těla a zřetelné rýhy mají s podlouhlými tečkami. Široké prohlubně jsou ploché. Na konci krovkového švu, mají imaga více chloupků. Stehna (\"femur\") všech párů nožek mají široký, špičatý trn. Od jiných v Česku žijících listohlodů podrodu \"Metaphyllobius\", mohou být druhy s tmavým obrvením krovek odlišovány (promíchání mezi přilehlými šupinami) – toto je u jiných druhů podstatně delší, u druhu \"Phyllobius pilicornis\" zrovna tak dlouhé, jako u druhu \"Phyllobius glaucus\" a \"Phyllobius maculatus\" dobře zřetelné nejlépe při bočním pohledu. U listohloda žahavkového samotného jsou velmi nejasné a viditelné pouze při podrobném zkoumání u odpadnuté krovky. Další druhy podrodu žijí na živých dřevinách. Možná záměna: \"Phyllobius glaucus\" (Scopoli, 1763)", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Listnaté i smíšené lesy, zanedbané parky, velké a staré zahrady, apod. Malé larvy ožírají tenké kořínky, později však mohou způsobit i citelné škody překousáním silnějších kořenů zejména u hospodářských rostlin. K zavrtání připravené larvy přezimují v půdě, imaga vylézají brzy na jaře a nacházíme je na jejich hostitelských rostlinách, především na kopřivě (\"Urtica dioica\"), ale můžeme jej nalézt také na jahodách nebo konopí. Larvy se vyvíjejí na kořenech kopřiv i jiných rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Tento druh je rozšířený v převážné části Evropy a na sever až po střední Skandinávii, je také běžný na britských ostrovech. Dále se vyskytuje v Asii až po Sibiř. Ve střední Evropě je tento druh běžný.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana.", "content": "Není zákonem chráněný. Hojný až velmi hojný.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Druh byl zařazen k podrodu (\"Metaphyllobius\"), který ve střední Evropě zahrnuje čtyři druhy (další najdeme na Kavkaze). Status a identita západoasijského, východoevropského až po středoevropské rozšíření u rodu \"Phyllobius fessus\" (Boheman, 1843) byl již dlouho diskutován, dnes je to patrné z původního zařazení jako poddruh \"Phyllobius pomaceus fessus\". To, co mnozí autoři nyní označují jako \"Phyllobius fessus\", platilo jako samostatný druh \"Phyllobius maculatus\", (Tournier, 1880). Druhové jméno \"urticae\", které bylo pro tento rod ustanoveno a po mnoho desetiletí užíváno je nyní považováno za synonymum: \"Curculio urticae\" (Scopoli, 1763). Pro účely současného druhu byl De Geerem v roce 1775 zaveden název \"Phyllobius urticae\", ale vzhledem k dřívějšímu popisu (1763) Scopolim není tento používán.", "section_level": 2}], "src_summary": "Listohlod žahavkový (\"Phyllobius pomaceus\") je brouk z početné čeledi nosatcovití (Curculionidae). Velmi bohatá čeleď nosatcovitých (Curculionidae), zahrnuje přes 1080 druhů rozdělených do 180 rodů. Ve střední Evropě je zastoupena asi 25 druhy, vesměs nesnadno rozlišitelnými.", "tgt_summary": null, "id": 2049966} {"src_title": "Kamzičník Columnův", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Druh pochází z horských oblastí Balkánského a Apeninského poloostrova a jižních Alp. Mylně byl jeho původ situován i do Karpat, tam je však nahrazen kamzičníkem karpatským. V České republice i v okolních středoevropských státech je kamzičník Columnův běžně pěstován jako okrasná rostlina, která v zahradách zplaňuje a samovolně se dostává do volné přírody. Rostlina má ráda hodně slunce a vlhkou půdu, roste na kamenitých horských loukách, ve světlinách horských lesů, poblíž horských pramenů a potoků i na vlhkých kamenitých svazích. Nejlépe jí vyhovují zásadité až neutrální půdy, obvykle se vyskytuje od jednoho tisíce po dva a půl tisíce metrů nadmořské výšky.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kamzičník Columnův je vytrvalá rostlina dorůstající do výše 20 až 60 cm. Roste z poměrně tenkého a dlouhého oddenku s minimem výběžků. Vespod lysé a nahoře žláznatě chlupaté lodyhy jsou přímé nebo vystoupavé, jednoduché nebo jen málo rozvětvené. Přízemní listy s dlouhými řapíky mají srdčité čepele 3 až 10 cm dlouhé a téměř stejně široké. Lodyhy jsou porostlé třemi až pěti střídavými listy, které jsou většinou přisedlé nebo objímavé, srdčité, vejčité či podlouhlé. Všechny listy jsou po obvodě vroubkovaně zubaté nebo zvlněné a mají dlanitou žilnatinu. Na koncích lodyh nebo jejich větví je po jednom květním úboru velkém 3 až 6 cm. Ve středu terče jsou oboupohlavné žluté květy s trubkovitou korunou na bázi srostlou a na vrcholu pěticípou. Po obvodu květního lůžka rostou samičí květy se žlutým jazýčkem 1 až 3 cm dlouhým, který se pozvolna zužuje do špičky. Víceřadý zákrov je tvořen zelenými listeny vejčitého tvaru s ostrými vrcholy, někdy jsou porostlé žláznatými chlupy. S ohledem na různorodost prostředí vykvétá od dubna po červenec. Plody jsou hnědé ryhované nažky dvojího druhu. Ze středových květů jsou kratší (2 mm) a mají bílý chmýr dlouhý do 4 mm, z obvodových květů bývají delší (2,5 mm) a jsou bez chmýru. Ploidie druhu je 2n = 60.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kamzičník Columnův je vysazován a pěstován jako okrasná rostlina v zahradách nebo ve sklenících k řezu. Je vhodný k výsadbě po okraji porostu dřevin, ve skupinách přímo do volného prostoru, na květinové záhony nebo do alpina.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Ve volné přírodě se rostliny samovolně rozmnožují semeny (nažkami), která jsou do vzdálenějších míst zanášena větrem. Na stanovištích se pak do blízkého okolí rozšiřují rozrůstáním oddenků, z nichž vyrážejí nové rostliny. Pěstitelé je rozmnožují dělením trsů z jara před rašením nebo oddělují výhony tvořící se po hlubokém seříznutí po odkvětu. Při riziku, že nové rostliny nemusí mít šlechtěním získané vlastnosti, je lze množit i semeny, která vyklíčí za dva až tři týdny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamzičník Columnův (\"Doronicum columnae\") je nenáročná, žlutě kvetoucí vytrvalá bylina. Je jedním z několika nepůvodních druhů rodu kamzičník, které pronikly do české přírody. V České republice je považován za zdomácnělý neofyt, který se sem dostal již v 19. století. V současnosti se rozmnožuje a šlechtí jako okrasná rostlina pro zahrady a parky.", "tgt_summary": null, "id": 595739} {"src_title": "Adenocalymma", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci rodu \"Adenocalymma\" jsou dřevnaté liány a keře. Listy jsou vstřícné, složené ze 3 lístků, prostřední lístek je někdy přeměněn v jednoduchý nebo trojčetný úponek. Lístky jsou často kožovité. Květenství jsou vrcholové nebo úžlabní hrozny, výjimečně thyrsy. Květy jsou pětičetné, dvoustranně souměrné. Kalich je zvonkovitý, zakončený 5 krátkými laloky. Koruna je většinou jasně žlutá, řidčeji bílá nebo červená, trubkovitě nálevkovitá až zvonkovitá, na vnější straně chlupatá. Korunní trubka je rovná. Tyčinky jsou 4, nevyčnívající z květu. Semeník je přisedlý. Tobolky jsou čárkovité až eliptické, zploštělé nebo nafouklé, kožovité až dřevnaté. Semena jsou buď křídlatá nebo korkovitá a bez křídel.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "V některých zdrojích je název rodu uváděn jako \"Adelocalymna\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "\"Adenocalymma\" je největší rod čeledi trubačovité. Zahrnuje 82 druhů. Vyskytuje se v tropické Americe od Mexika po Paraguay a jihovýchodní Brazílii. Druh \"A. marginatum\" zasahuje až do Uruguaye a Argentiny. Největší počet druhů roste v Brazílii. Největší areál, sahající od Mexika až po Brazílii, má druh \"A. inundatum\". V téměř celé tropické Jižní Americe jsou rozšířeny druhy \"A. cladotrichum\", \"A. impressum\", \"A. purpurascens\", \"A. flaviforum\" aj. Zástupci rodu \"Adenocalymna\" rostou ve vlhkých i suchých tropických lesích a rovněž i v keřové vegetaci typu cerrado a caatinga.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Liány rodu \"Adelocalymma\" jsou jako okrasné dřeviny pěstovány poměrně zřídka. V tropech je pěstován např. druh \"A. comosum\", pocházející z Brazílie. Rostlina má jasně žluté květy a vzhledově poněkud připomíná alamandu. Z českých botanických zahrad není žádný druh tohoto rodu uváděn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adenocalymma je rod rostlin z čeledi trubačovité. Jsou to úponkaté liány a keře se vstřícnými trojčetnými listy a většinou s nápadnými žlutými květy. Rod zahrnuje asi 80 druhů a je rozšířen v tropické Americe. Brazilský druh \"Adenocalymma comosum\" je v tropech pěstován jako okrasná liána.", "tgt_summary": null, "id": 121033} {"src_title": "Subnautica", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Hraní.", "content": "Subnautica je dobrodružná hra o přežití, odehrávající se v otevřeném světě oceánské planety. Hráč hraje z pohledu první osoby. Úkolem hráče je prozkoumat herní svět a následovat příběh hry, zatímco čelí nebezpečím ukrývajícím se pod mořskou hladinou. Ve hře je možné sbírat materiály, vytvářet vybavení a ponorky a stavět základny. Vše vytvořitelné potřebuje recepty, které hráč získává postupem ve hře či oskenováním rozbitých částí, volně se vyskytujících po světě (některé recepty má hráč již od začátku). Na úvodní obrazovce si hráč vybere mezi čtyřmi módy. V módu \"Přežití\" je třeba dodržovat pitný režim, hlídat příjem potravy, kontrolovat hladinu kyslíku a udržovat úroveň života. V módu \"Volná hra\" odpadá potřeba jídla a pití. Mód \"Hardcore\" je stejný jako mód \"Přežití\", ovšem pokud hráč zemře, tak nemá možnost oživení, což je podobné jako ve hře Minecraft. V posledním módu \"Kreativní\" je hráč oproštěn o všechny potřeby, získává nesmrtelnost, všechny recepty má odemčené od začátku hry, přičemž jejich vytváření nestojí suroviny, a všechna plavidla jsou nezničitelná a nespotřebovávají energii. Hra má také částečnou podporu VR brýlí.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Ryley Robinson havaroval na planetě 4546B v lodi nazvané \"Aurora\". Podle PDA přežije jen několik dní. Postupně se Ryley dozvídá, že asi 10 let před ním zde ztroskotala posádka jiné lodi nazvané \"Degasi\". Postupem času také objeví Precursorské základny. Jedna základna bude ale rozbitá – a zde se Ryley dozví, že většina planety je nakažena nemocí Kharaa (dříve carar). O kus dál pak Ryley najde největší základnu: Sea Emperorovo vězení (\"Sea Emperor prison\"). Zde najde také největší stvoření ve hře: \"Sea Emperora\". U něj poté vylíhne vajíčka mláďat Sea Emperorů, kteří po chvíli začnou produkovat enzym 42, pomocí kterého se Ryley vyléčí a následně deaktivuje zbraň (karanténu planety 4546B). Následně bude moci opustit planetu raketou Neptune.", "section_level": 1}], "src_summary": "Subnautica je dobrodružná hra vytvořená studiem Unknown Worlds Entertainment. Hra byla vydána v předběžném přístupu 16. prosince 2014, plná verze byla vydána 24. ledna 2018.", "tgt_summary": null, "id": 185337} {"src_title": "Frédéric Lenormand", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se v rodině profesora matematiky na Univerzitě Paříž VIII a ředitelky dokumentačního střediska pro plánované rodičovství (Planning familial). Otec byl sběratelem japonského umění a Frédéric byl od dětství obklopen asijskou kulturou, literaturou a mýty. V roce 1982 maturoval z jazyků (ruština, angličtina, italština) a pokračoval ve studiu na Institutu politických studií v Paříži a na Sorbonně.", "section_level": 2}, {"title": "Literární začátky.", "content": "V roce 1988 napsal v Madridu pět románů a a objevil své literární možnosti. Jeden z románů, \"Le Songe d'Ursule\" inspirovaný dílem malíře Vittore Carpaccia, získal cenu Del Duca pro mladé spisovatele. To rozhodlo o jeho další literární dráze. V roce 1989 odjel do New Yorku, kde napsal knihu \"Les Fous de Guernesey ou les Amateurs de littérature\", vydanou nakladatelstvím Robert Laffont.", "section_level": 2}, {"title": "Literární kariéra.", "content": "V 90. letech získal řadu ocenění, různých grantů a nabídek, což mu umožnilo věnovat se naplno literatuře. Ve svých historických románech se věnoval především 18. století a událostem Velké francouzské revoluce. Jeho zájem se soustředil zejména na zdravotnická zařízení, přeměněná na vězení. Výsledkem byly dvě téměř analytické práce o těchto dosud minimálně zpracovaných tématech: \"La Pension Belhomme\" o vězních tohoto blázince a \"Douze tyrans minuscules\" o jejich policejních dozorcích. Nechtěl ale zůstat pouze u této oblasti a proto zaměnil policejní vyšetřovatele 18. století za úředníky ze starověké Číny a rozhodl se pokračovat v literárním díle spisovatele Roberta van Gulika, který zemřel v roce 1967. Vznikla tak série \"Les Nouvelles Enquêtes du juge Ti\" ( česky: \"Případy soudce Ti\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Frédéric Lenormand (* 5. září 1964, Paříž) je francouzský spisovatel, autor historických románů, historických detektivních románů a literatury pro děti a mládež.", "tgt_summary": null, "id": 260525} {"src_title": "Chrám svatého Klementa mučedníka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První písemná zmínka.", "content": "První písemná zmínka pochází z roku 1612. Chrám je upomínán v souvislosti s bitvou mezi ruskými vojenskými dobrovolnickými sbory a vojsky polsko-litevského krále Jana Karola Chodkiewicze. 24. dubna 1612 pod opevněným chrámem propukly boje mezi kozáky, bránicími pevnost, a pěchotou hejtmana Chodkiewicze. Polsko-litevská vojska pevnost krátce dobyla, ašak ruským dobrovolníkům pod vedením sv. Avraamije Palicyna se nakonec podařilo hejtmanova vojska vytlačit a chrám ubránit. Svědectví o bojích podává sám sv. Avraamij ve svých spisech.", "section_level": 2}, {"title": "Proměny chrámu.", "content": "První kamenný chrám na tomto místě je datován do roku 1657. V roce 1667 diakon Alexandr Stěpanovič Durov přestavěl chrám na tři přídělky – Proměnění páně, Znamení přesvaté Bohorodice a sv. Mikuláše. Chrám byl přestavěn a znovu vysvěcen roku 1720, později, v letech 1756-1758 byl doplněn o refektář a zvonici. V roce 1762 získali věřící povolení k demolici většiny starého objektu. Na jeho místě stanul roku 1769 pětihlavý barokní chrám, jež byl vystavěn na náklady kupce K.M. Matvejeva. V této podobě se stavba zachovala dodnes. Autor nové budovy není znám, nejspíš ji postavil I. J. Jakovlev podle projektu Petra Antonia Treziniho. Dle rukopisu „Slovo o chrámu sv. Klementa v Zamoskořečí“ věnoval na výstavbu chrámu značnou sumu 70 000 rublů generál-polní maršál A. Bestužev, jehož sídlo se nacházelo nedaleko. V své knize vzpomínek vyjadřuje básník 19. století, Apollon Grigorjev, obdiv nad tím, jak vévodil chrám zamoskvořeckému panoramatu v dobách jeho dětství: „\"Ovšem není to chrám sv. Praskověji, který ohromuje a svádí váše oči, když pomalu brázdíte pohledem moskevský obzor z jiho-východu na jih. Tím je chrám sv. Klementa, papeže římského. Před ním se zastvíte a procházejíc se po Pjatnické vás ohromí přísností a okázalostí svého stylu, dokonalou harmonií svých částí... Ten obzvláště vyniká mezi nepřeberným množstvím zdobených chrámů a zvonic, které již z dáli uchvacují svou originalitou a živopisností, a jimiž se vyznačuje jiho-východní část Zamoskvořečí\"...”", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská doba.", "content": "V roce 1929 byl chrám uzavřen a roku od roku 1934 byly jeho prostory využívány jako archiv Knihovny V.I.Lenina. Architektonické změny provedl roku 1932 architekt C.F. Kulagin.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 2008 byla budova chrámu, jejíž exteriér i interiér zůstaly do jisté míry neporušeny, předána pravoslavné církvi. Knihy byly odvezeny. V průběhu několika následujících let se bohoslužby konaly pouze v severním přídělku. Díky finanční podpoře moskevské administrace byla provedena rozsáhlá restaurace objektu. Práce skončily v roce 2014. 27. září byl chrám znovu vysvěcen patriarchou Kirillem. Současným správcem chrámu je protojerej Leonid Kalinin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pravoslavný Chrám svatého mučedníka a papeže Klementa I., který se nachází na křižovatce ulic Pjatnickaya a Klimentovskij pereulok, spadá pod správu Moskevské městské eparchie a je největším chrámem ve svém rajónu. ", "tgt_summary": null, "id": 1336549} {"src_title": "Ondrej Šulaj", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vzdělání a působiště.", "content": "Základní školu navštěvoval v Detvě, střední školu všeobecně vzdělávací absolvoval ve Zvoleně v letech 1964-1967 a ještě před VŠ pracoval v Slovenském filmu jako asistent střihu. Následně v letech 1969-1974 studoval na Divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě studijní program dramaturgie a scenáristika. Hned po škole odešel do Divadla Slovenského národního povstání v Martině, kde působil jako dramaturg, popř. šéfdramaturg do roku 1978 a v této práci pokračoval vedle režie činohry nadále na Nové scéně v Bratislavě do roku 1988. V roce 1979 začal působit jako externí pedagog na Divadelní fakultě a v roce 1988 začal přednášet na katedře filmové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Stál také u zrodu Filmové a televizní fakulty VŠMU, která byla ve svých začátcích úzce spjata s pražskou Filmovou akademií múzických umění. Právě její absolventi (Tibor Vichta, Peter Solan, Martin Slivka a další) se totiž rozhodli utvořit na základě několika oborů bratislavskou analogii FAMU. Od roku 1990 byl Ondrej Šulaj jejím proděkanem a zároveň vedl katedru dramaturgie a scenáristiky. V roce 1991 byl jmenován docentem pro obor Filmové a televizní umění - dramaturgie a scenáristika. Po dvouletém funkčním období prvního děkana nově vzniklé fakulty Martina Slivky se v roce 1993 stal jejím druhým děkanem právě Ondrej Šulaj a v této funkci setrval až do roku 1999. K otázce kvality a perspektivy mladých nadějných tvůrců se vyjádřil následovně: V devadesátých letech 20. století, kdy slovenský film zažíval těžké období, zastával i funkci předsedy Asociace slovenských filmových a televizních tvůrců. Byl jedním ze zakladatelů Slovenské filmové a televizní akademie (SFTA), veřejné zájmové organizace sdružující významné osobnosti slovenské audiovizuální kultury, a do roku 2003 byl i jejím prvním prezidentem. Cílem organizace je aktivně napomáhat rozvoji duchovních hodnot, podílet se na vytváření systémového prostředí pro stabilizaci slovenské audiovizuální scény, podporovat různorodé kulturní aktivity spojené s filmem. Vystupuje také na ochranu svobodné umělecké tvorby a zájmů jejích tvůrců. Zvláštní pozornost věnuje i tvorbě mladé, nastupující generace filmových tvůrců. Po období ve funkci prezidenta SFTA se stal 21. dubna 2003 prvním rektorem VŠMU z filmařského prostředí od jejího vzniku v roce 1949. Na otázku, co osobně očekává od pozice rektora na VŠMU se vyjádřil takto: V této činnosti setrval do roku 2011. Od tohoto roku působí i jako člen Rady Slovenského filmového ústavu (SFÚ) a v této pozici mu plyne druhé funkční období do roku 2017. V květnu 2013 byl opět zvolen prezidentem SFTA a v této funkci skončil v září 2014, odkdy znovu po patnácti letech vykonává funkci děkana a ve své činnosti se podle vlastních slov bude snažit \"„o návrat (dobré) atmosféry, která zde vládla v 90. letech“\".", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "První scénář napsal pro televizní film \"Lupiči v Hammerponde\" režírovaný Milošem Pietorem ještě během studia na VŠMU a v 70. letech se následně podepsal i pod několik dalších televizních titulů. Začátkem 80. let přešel k hranému filmu a do povědomí širší veřejnosti se dostal svou prací na scénáři celovečerní adaptace stejnojmenného románu Ladislava Balleka \"Pomocník\" (1981) v režii Zora Záhona. V tomto desetiletí spolupracoval s několika výraznými osobnostmi slovenské kinematografie a zpracovávanými tématy byly hlavně svědomí či morálka. S Dušanem Trančíkem a Janem Fleischerem napsal scénář k filmu z roku 1982 \"Pavilón šeliem\", o námět a scénář se postaral s Dušanem Hanákem k titulu \"Tichá radosť\" z roku 1985 a podobně si počínal i s filmem Miloslava Luthera \"Štek\" (1988), i filmem Štefana Uhera \"Správca skanzenu\" z téhož roku. Rozdíl mezi filmy z 80. let ve srovnání s následujícími z let 90. vnímá takto: V následující dekádě je jméno Ondreje Šulaje spojováno zejména s režisérem Martinem Šulíkem. Kromě krátké práce s Miroslavem Šindelkou spolupracoval právě s M. Šulíkem na rozdíl od předchozích tvůrců na třech filmech, které řeší velmi intimní témata o lidském nitru, o hledání sebe sama. Jsou to \"Neha\" (1991), \"Všetko čo mám rád\" (1992) a \"Záhrada\" (1995). Filmy úspěšně reprezentovaly slovenskou kinematografii i v zahraničí. Na posledně jmenovaném díle jim s psaním vypomáhal i Marek Leščák, tehdy nadějný student scenáristiky na VŠMU. Ze spolupráce tohoto tria vznikl později i film \"Orbis Pictus\" (1997), či povídka \"Obrázky z výletu\" v rámci projektu \"Praha očima...\" (1999). Kromě toho v tomto desetiletí Šulaj podle vlastních scénářů sám režíroval dva televizní filmy. V novém tisíciletí je tvorba Ondreje Šulaje žánrově pestřejší. V roce 2000 napsal podle stejnojmenného námětu Josefa Cígera-Hronského scénář k filmu českého režiséra Václava Vorlíčka \"Král sokolů\". S Romanem Vávrou, také českým tvůrcem, spolupracoval na scénáři filmové pohádky \"Čert ví proč\" z roku 2003. Rovněž je autorem scénáře koprodukčního americko-slovensko-ukrajinského filmu \"Pokrvné vzťahy\" režiséra Olega Harenčára, a podle novely Petra Pišťanka napsal scénář k úspěšnému filmu \"Muzika\" z roku 2007 režiséra Juraje Nvoty. Pravidelně se pohybuje i v divadelního prostředí a kromě již zmíněných pracoval například i pro nitranské Divadlo Andreja Bagara nebo bratislavské Divadlo Astorka Korzo '90. Je autorem, či spoluautorem dvou knih. První, s názvem \"5 scenárov\" je výběrem nejen z Šulajovy spolupráce s Martinem Šulíkem. V roce 2012 vyšla i další s názvem \"Hra\", která je výběrem šesti dosud nepublikovaných dramatizací prozaických textů vzniklých v rozmezí let 1975 až 2010. Díky tomuto titulu se autor začleňuje i do kontextu slovenského dramatu a díky častým divadelním zpracováním se kromě filmových dějin zapsal i do divadelních. V roce 2016 natočil svůj režijní debut v hraném filmu s názvem \"Agáva\", který napsal na motivy první části románu \"Agáty\" Ladislava Balleka.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristický styl psaní.", "content": "Ondrej Šulaj se netají tím, že rád spolupracuje na svých scénářích s režisérem, tedy v tandemu (podobně jako Martin Šulík) přičemž právě ze střetu názorů a myšlenek dvou autorů se rodí jejich finální podoba. Ohledně kompromisů při takovém stylu psaní se vyjadřuje takto: Scénář dopisuje běžně i během realizace a přímo na „place“ domýšlí detaily na základě konkrétních okolností, často sedí i ve střižně a předělává dialogy nebo navrhuje změnu v řazení situací. Přitahuje ho velmi silný, často konfliktní hrdina, který v sobě nese dramatický náboj. Vše se točí kolem něj a je přítomen skoro v každém obraze a v každé situaci. Tímto způsobem buduje všechny postavy a příběhy. Pro film \"Muzika\" zpracoval námět z knihy Petra Pišťanka a řešil převod z literatury do filmové podoby. Na specifika adaptace ale podle něj není žádný ověřený a zaručený návod jak přenést literaturu na filmové plátno. Ke každé látce přistupuje intuitivně (s nepopsatelným \"„šestým scenáristickým smyslem“\"), důležité je pro něj to, co se skrývá mezi řádky, naslouchá hlasu autora a při psaní postupně zapomíná na předlohu, přestává myslet na čtenáře a začíná myslet právě na budoucího diváka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ondrej Šulaj (* 26. září 1949, Vígľaš) je slovenský scenárista, dramatik, divadelní a televizní režisér, pedagog a od roku 2014 děkan Filmové a televizní fakulty VŠMU v Bratislavě.", "tgt_summary": null, "id": 2058334} {"src_title": "Francouzský právní systém v období Francouzské revoluce", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika francouzského práva v období před rokem 1789.", "content": "V rámci charakteristiky předrevolučního práva Francie se lze soustředit na charakterizaci pramenů práva materiálních i formálních. Materiální prameny práva se v teorii označují i jako prameny tvorby práva a jde v podstatě o politické, ekonomické, sociální a jiné podmínky ve společnosti, které se následně přenesou do formálních pramenů práva, tedy normativních právních aktů, které jsou výsledky legislativní činnosti příslušných orgánů. Francouzská monarchie se v roce před vypuknutím revoluce - roku 1788 - ocitla ve velmi vážné a zjevné krizi, která se projevila v několika společenských oblastech, ale hlavně v oblasti ekonomické. Její nástup naznačovaly již několik let přetrvávající výkyvy v ekonomice tak nepokoje ve společnosti, zejména mezi vzdělanci. Nestabilní stav v oblasti zemědělství završilo velké sucho v roce 1785. Tato nepříznivá situace pouze posílila dopady recese projevující se již od roku 1770. Nepokoje se však nešířily pouze mezi rolníky, ale se k nim přidali i projevy nepokojů v průmyslu, což bylo částečně důsledkem a částečně důvodem francouzsko-anglické obchodní smlouvy. V roce 1786 situace úplného úpadku také znovu přinesla zvýšení cen, což mělo za následek bankroty a další problémy. Francie se přes špatné vnitřní finanční situaci zapojilo do americké války o nezávislost. Ministr financí Jacques Necker byl nucen financovat konflikt půjčkami, které měly negativní dopad na již tak zatížený a vyčerpaný státní rozpočet. V popsané hospodářské situaci nastalo přeskupení politických sil. Představitelé šlechty chtěli využít nepříznivý stav na zlepšení svého postavení, které bylo omezováno absolutismem. Základem odporu se stalo shromáždění Generálních stavů, které odmítlo přijetí daňových ediktů dalšího ministra financí Loménieho de Brienna. Tehdejší král Ludvík XVI. byl v důsledku špatného stavu v zemi přinucen svolat Generální stavy. 1. ledna 1789, jejich svolání oznámil Jacques Necker. Třetímu stavu byl přiznán dvojnásobný počet zástupců. O způsobu hlasování, zejména o tom, zda se bude hlasovat podle počtu zástupců, již však nebylo řečeno nic. V období před vypuknutím revoluce se ve Francii používaly z formálních pramenů práva prožitky středověku a to ordonance, které \"\"obsahují nejdůležitější předpisy obecního významu či celých právních odvětví zpravidla pro území celého království\"\", edikty, \"\"které mají omezenější rozsah, ať už z hlediska obsahu nebo z hlediska teritoriálního\"\"a deklarace,\"\"které v zásadě slouží na výklad, dodatečné upřesnění či doplnění ordonancí a ediktů\"\". Nejdůležitějšími akty pro formování soukromého práva však byly ordonance. Z těch nejvýznamnějších lze zmínit zejména \"Ordonanci Karla VII.\" z 15. století, kterou se pokusil o unifikaci obyčejového práva a tímto způsobem i o zpřehlednění práva a snížení nákladů na vedení soudních procesů. Další z hlediska vývoje francouzského soukromého práva významný krok udělal během své vlády \"král Slunce\" Ludvík XIV., když v roce 1667 pořídil \"Ordonanci o občanském soudním řízení\", známou také pod názvem Code Louis. Jejím účelem a cílem bylo překonat dosavadní nejednotnost, nepřehlednost a chaotičnost občanského soudního řízení způsobenou tím, \"\"že ordonance, vydávané králi, našimi předchůdci, aby zkrátili soudní řízení, byly zanedbávány nebo měněny časem a zlovůlí\"\". Tvořilo ji 500 článků rozdělených na 35 titulů a platila s menšími změnami až do vypuknutí Francouzské revoluce v roce 1789, dokonce až do roku 1807. Kromě \"Ordonance o občanském soudním řízení\" patří mezi významné legislativní akty Ludvíka XIV. i \"\"Ordonnance sur le commerce (Obchodní zákoník), která se pokládá za základ moderních kodifikací obchodního práva\"\". Ke konci předrevolučního starého režimu, tzv. \"ancien régime\", se již formovalo národní francouzské právo, jednotně platné na celém území státu, vycházející z různých zdrojů, zejména z právních obyčejů, římského práva, kanonického práva, královských ordonancí a usnesení parlamentů. Jeho formování znamenalo také odstranění starého francouzského lokálního pluralismu, který se týkal tak právních i politických institucí a projevil se i v ostatních oblastech života společnosti. Právo jednotlivých provincií se lišilo svým obsahem a každá provincie měla své vlastní agrární zvyky, slavnosti, pobožnosti, vlastní míry a váhy, kulinářství, způsob oblékání a zpravidla i svůj dialekt. V 18. století však postupně sílila zejména v osvícenských kruzích snaha přinést namísto této různorodosti jednotné, přehledné a spravedlivé právo nově vytvořené \"zdravým rozumem\", opírající se o vědecké poznání společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Zrušení francouzského feudálního práva.", "content": "V květnu 1789 se po 175 letech na svolání Ludvíka XVI. sešly Generální stavy za účelem vyřešení hospodářské krize. Přestože počtem zástupců měli příslušníci třetího stavu, kteří tvořili rolníci a měšťané včetně řemeslníků a žebráků, v parlamentu většinu, způsob hlasování zůstal nezměněn, čili se zachovala nerovnost hlasů - každý stav měl jeden hlas bez ohledu na počet příslušníků stavu. Po neúspěšných snahách změnit to, se třetí stav 17. června 1789 prohlásil za Ústavodárné národní shromáždění a oznámil, že se nerozejde, dokud nepřijme ústavu. Mezi první významné akty přijaté ústavodárného národním shromážděním patří Srpnové dekrety a Deklarace práv člověka a občana. Tyto dokumenty měly velký význam pro další vývoj a formování právního systému ve Francii a to i z toho důvodu, že zrušením výsad zrušily starý právní řád založený na principech feudalismu. Tak vznikla potřeba nahradit zrušený právní řád novou a jednotnou právní regulací - úpravou. Tuto skutečnost potvrdilo Ústavodárné národní shromáždění tím, že do textu první ústavy, kterou přijalo až v roce 1791 zařadilo ustanovení: \"\"bude vypracován zákoník občanských zákonů společných pro celé království.\"\" Rovněž se předpokládalo vypracování souboru zákonů, které by obsáhly všechny právní normy. Mělo jít buď o jeden vše obsahuje zákoník nebo o několik zákonů - jeden samostatný pro každé právní odvětví. Vše právo mělo být obsaženy pouze v zákonech a ne v jiných pramenech. Nemělo jít přitom pouze o uspořádání dosud platných předpisů, právní kompilaci, ale revoluční zákonodárný sbor se snažil vytvořit nové právo, které by bylo přehledné, vyčerpávající, spravedlivé a hlavně pro všechny rovné. Ve skutečnosti až po několika neúspěšných pokusech se podařilo tyto úmysly naplnit a přijmout zákoníky během vlády Napoleona I. v letech 1804-1810.", "section_level": 1}, {"title": "Srpnové dekrety.", "content": "Za začátek Francouzské revoluce se pokládá den 14. červenec 1789, ve kterém pařížský lid zaútočil na Bastilu - symbol absolutistické moci panovníka. Nepokoje se z Paříže přenesli na francouzský venkov, zejména do východní a jihovýchodní části Francie. Poddaní venkované se bouřili proti příslušníkům šlechty - útočili na jejich sídla, rabovali jejich, zapalovali šlechtické archivy a ničili listiny, které byly právním titulem na vybírání feudálních dávek. Ústavodárné národní shromáždění tak bylo nuceno řešit otázku, jak utišit rozmáhající se lidové nepokoje zvané Grande Peur. Při hledání způsobu byl podán mimo jiné návrh, aby se vrchnost dobrovolně vzdala svých privilegií. Překvapivě našel tento návrh mezi zástupci stavů zastánce, kteří ho příznivě přijali a následně během dlouhého zasedání v noci ze 4. na 5. srpna 1789 byly schváleny tzv. Srpnové dekrety, kterými Ústavodárné národní shromáždění reagovalo na vypuknutí revoluce a na její důsledky. Přímo v prvním článku \"Augustových dekretů\" se zrušily všechny feudální výsady, šlechtické privilegia a roboty.", "section_level": 2}, {"title": "Deklarace práv člověka a občana.", "content": "Podle ústavy přijaté \"ústavodárného národním shromážděním\" v roce 1791, \"\"Nejvyšší autoritu ve Francii má zákon. Král vládne pouze jeho prostřednictvím a jedině ve jménu zákona může vyžadovat poslušnost.\"\" Z toho vyplývá, že zákon se ztotožnil s nejvyšší mocí. Přesto Ústavodárné národní shromáždění považovalo za nutné omezit vůli všech následujících ústavodárců a zákonodárců a to tím, že by garantovalo základní a přirozené lidská práva. Udělalo tak slavnostním přijetím textu Deklarace práv člověka a občana (Declaration des droits de l'homme et du citoyen), a to dne 26. srpna 1789, tedy ještě před přijetím samotné ústavy. Význam deklarace však nespočíval pouze v omezení moci tvůrců právních norem. Jejím cílem bylo deklarovat již existující lidské a nezcizitelné práva člověka a tím upřesnit hranice, které stát nesmí v žádném případě překročit.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromé právo během revoluce.", "content": "Po zrušení privilegií a deklarování rovnosti revoluční francouzské zákonodárství začalo klást velký důraz na individuální práva a rovnost mezi občany. Z toho důvodu se změnilo i pojetí některých institutů soukromého práva.", "section_level": 1}, {"title": "Institut manželství a dědické právo.", "content": "Revoluce přinesla i změněn pohled na rodinné právo, zejména pohled na manželství. Francouzské osvícenství se lišilo, například ve srovnání s osvícenstvím německým, v tom, že mělo proticírkevní charakter. Jedním z cílů revoluce bylo zlomit moc církve a následně převést její rozsáhlý majetek na občanský stát. \"\"Jako každá změna moci v dějinách státu byla také tato v podstatě vyvlastněním dosud vládnoucích struktur.\"\" \"\"Církev byla nucena vzdát se majetku a vlivu, který jí tento majetek zajišťoval, mniši a jeptišky byly i proti své vůli zbaveni řeholních slibů na základě zákonného aktu a na kněze se vyvíjel nátlak přísahat na nový stát.\"\" Institut manželství v předrevolučním období upravovalo výlučně právo katolické církve - kanonické právo, protože církev se považovala za ochránkyni manželství a rodiny. Církev tak byla oprávněna jednat záležitostech manželství, ve věcech kontroly nad uzavíráním manželství, vedení matrik, účasti při výchově dětí tak v záležitostech odluky od stolu a lože v případě ztroskotání manželství. Aby se dosáhlo záměr zlomit tuto moc církve, musela se přenést příslušnost ve věcech manželství a rodiny a v souvisejících věcech vedení matriky z orgánů církve na orgány státu. Cílem bylo, aby se manželství a rodina staly státoprávního, ne církevními institucemi, čili manželství se začalo chápat jako obyčejný občanskoprávní kontrakt. Tak to stanovila i první Ústava z roku 1791 (II, 7): \"\"Zákon dívá na manželství jako na čistě občanskou smlouvu. Zákonodárná moc určí pro všechny občany bez rozdílu způsob, jakým mají zjišťovat narození, svatby a úmrtí. Ustanoví veřejných úředníků, kteří budou shromažďovat a opatrovat listiny \"\". V duchu těchto myšlenek se vydal dekret o evidováni aktů osobního stavu, který navazoval na předrevoluční zákonodárství pečující o pořádek v církevních matrikách. Tímto dekretem zavedlo obligatorně občanské sňatky a také občanské rozvody. Sňatek se musel konat před úředníkem na obecním úřadě za přítomnosti čtyř svědků. S pojetím manželství z čistě občanskoprávního hlediska se spojilo i uvolňování překážek rozvodu, ačkoli otázka rozvodu byla vždy diskutabilní v rámci manželského práva. V revoluční situaci se chtěl stát osvobodit od jakýchkoliv zásahů a ovlivňování ze strany církve, právě proto se rozvod manželství značně uvolnil. \"\"Pokud bylo manželství smlouvou a podléhalo privátní autonomii, pak jej bylo možné zrušit příslušnou rozvodovou smlouvou, prostřednictvím actus contrarius.\"\" Rozvod se tedy připouštěl, ale jen po splnění stanovených podmínek. V první řadě se vyžadoval souhlas obou manželů, druhou podmínku představoval neúspěšný pokus o smír před smírčím soudem tvořeným alespoň šesti příbuznými obou manželů. Až následně mohli manželé požadovat od příslušného matričního úřadu prohlášení jejich manželství za zrušené. V případě, že se nesplnil první podmínka, tedy o rozvod požádal pouze jeden z manželů, rozvod také přicházel v úvahu, čili právo již nebylo v této oblasti takové striktní. Změny zásadního významu v rámci rodinného práva, které přinesla revoluce, se však postupně ukázaly jako ne zcela správně. Vyžadovalo se zlepšení výběru úředníků, kteří měli na starosti vedení aktů o osobním stavu, ale i zúžení původně poměrně širokého okruhu důvodů, pro které se povoloval rozvod. \"\"Nebylo to slučitelné s představou občanství, že má lepší morálku, ani ze zájmem státu na zabezpečení soukromých osob.\"\" Napoleonem přijat Code civil sice stále bez výjimky zachovával obligatorní občanský sňatek, na druhé straně však do značné míry omezil rozvod. Omezení měli nejen zákonný, ale i morální charakter. Předrevoluční \"ancien régime\" padl mimo jiné iz důvodu mravního poklesu ve společnosti. Zaveden nový řád potřeboval nabýt stabilitu a ta se dala dosáhnout požadavkem přísné morálky, zejména v otázkách manželství a majetku. Ve feudální Evropě patřila péče o morálku k veřejným záležitostem a do pravomoci státní církve. Jelikož postavení církve ve Francii bylo revolucí oslabené, musela se veřejná péče o morálku reorganizovat novými normami. \"\"Dualismu státu a práva, společnosti a mravnosti odpovídalo, že morálka už nebyla právně sankcionován, a měla být spravována společností občanů.\"\" Překonání mravního úpadku a rozvoji společnosti měly napomoci manželství, rodina a povolání. Z toho všeho vyplývá, že ačkoli rozvod manželství byl zlegalizován, ten, kdo se rozvedl, musel snést sankci za porušení morálních norem a to znemožnění se ve společnosti. Revoluce přinesla ve Francii i změny v rámci dědického práva, které představovalo oporu rodiny jako základní jednotky společnosti. V předrevolučním období ve smyslu právních obyčejů nebylo možné dělit pozůstalost, hlavně pozemky, mezi dědice rovným dílem v zájmu jejich celistvého zachování v rukou jednoho vlastníka. Při vytváření nové koncepce dědického práva se však dostaly do rozporu dva cíle revoluce - svoboda a rovnost. Na jedné straně se deklarovala svoboda, v rámci ní svoboda volně nakládat se svým majetkem a ochrana vlastnictví každého občana. Na straně druhé vystupovala snaha dosáhnout rovnosti, tedy i rovnost v majetkové sféře a dědické právo bylo prostředkem, jak se mohly velké šlechtické majetky rozbít a zabránit dalšímu koncentrování majetku v rukou pouze určité skupiny občanů, v rukou šlechty. Nakonec převládla požadavek rovnosti. V roce 1791 byl přijat dekret, který umožnil dělení pozůstalosti mezi potomky rovným dílem. Zrušilo se však právo občanů na svobodné sepsání závěti. Šlo ale pouze o přechodný stav, protože vývojem se brzy vrátilo k testamentům a k právu nakládat s částí dědictví, ke \"quote disponible\".", "section_level": 2}, {"title": "La Chapelierův zákon.", "content": "Od roku 1789 narůstal počet stávek dělníků, kterými se dožadovali zlepšení svého postavení. K dosažení svých cílů si dokonce vytvořili odborový svaz a jakýsi druh vzájemného pojištění v nezaměstnanosti. V roce 1791 si dělníci národní manufaktury na gobelíny vynutili, aby ředitelství vydalo nový pracovní řád. Ústavodárné národní shromáždění bylo nuceno řešit tento problém narůstajících nepokojů mezi pracujícími a tak za účelem zastavení jejich zvýšené aktivity bez diskuse schválilo dne 14. června 1791 Le Chapelierův zákon, nazvaný podle jeho navrhovatele. Isaac René Guy Le Chapelier, také známý jako Jean Le Chapelier, byl francouzským právníkem a politikem revolučního období. I do tohoto zákona jako pramene pracovního práva, které se řadí mezi specifická odvětví soukromého práva, se promítlo zdůrazňování principů individualismu a liberalismu, které přinesla do francouzského zákonodárství revoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Dekret na ochranu vlastnictví.", "content": "Dekret na ochranu vlastnictví (fr. \"Décret du 18 mars 1793, punissant quiconque proposerait une loi agraire\"), známý také jako dekret ze dne 18. března 1793, kterým se trestá každý, kdo by navrhl agrární zákon byl dekret vydaný francouzským Národním konventem dne 18. března 1793. Tento dekret zněl: \"Konvent nařizuje trest smrti proti každému, kdo navrhne agrární nebo jiný zákon, rozvracející vlastnictví pozemkové, obchodní a průmyslové\". V originálním francouzském znění zněla tato jediná věta dekretu: \"La Convention Nationale décrète la peine de mort contre quiconque proposera une loi agraire, ou toute autre subversive des propriétés territoriales, commerciales et industrielles.\"", "section_level": 2}, {"title": "Zákonodárství jakobínského Konventu.", "content": "\"\"Po vyhnání vůdců Girondy ovládli Konvent Jakobíni, čili se začala další etapa francouzské revoluce - období jakobínského Konventu a tzv. Hrůzovlády. Šlo o diktaturu lidu, neboť v něm vládl lid a ne buržoazie\".\" Totiž, v období, kdy se dostali jakobíni k moci, byla revoluční Francie napadena zevnitř i zvenčí. Aby jakobíni potlačili kontrarevoluci, která destabilizovala zemi zevnitř, museli se opřít o lid. Z toho důvodu Konvent ovládaný jakobínů přijal několik významných demokratických opatření. Například, vydal tři zákony v sociální oblasti a to \"zákon o způsobu prodeje majetku emigrantů\", \"zákon o rozdělení obecních pozemků\" a již zmíněný \"zákon, který zrušil bez náhrady všechny feudální povinnosti\", čili i ty, které se podle Augustových dekretů mohli vykoupit, čímž se zrušili také poslední pozůstatky feudalismu. Jakobínský konvent dne 24. června 1793 schválil i novou ústavu, což byla již třetí ústava přijatá od začátku Francouzské revoluce. Ústava byla demokratická - obsahovala Deklaraci práv člověka a občana, upravovala: Jakobínské ústava v části s názvem \"O záruce práv\" v článku 122 zajistila základní práva:", "section_level": 2}, {"title": "Kodifikace soukromého práva.", "content": "Hned v prvních letech revoluce si zákonodárný orgán stanovil cíl vytvořit zcela novou a ucelenou kodifikaci občanského práva. Potvrzuje to i ustanovení Ústavy z roku 1791: \"Bude vypracován zákoník občanských zákonů společných celému království.\" Šlo však jen o formální příslib, protože žádnému z revolučních zákonodárců se nepodařilo tento cíl završit, podařilo se jim jen přizpůsobit občanské právo novým principům, které francouzská revoluce přinesla. Jeden z důvodů jejich neúspěchu představovala skutečnost, že revoluce sice na jedné straně přinesla nové právní principy a myšlenky, na straně druhé však způsobila nepořádek v právu, protože bylo složité udržet si přehled v tom, které z feudálních právních norem se zrušily, které se ponechaly v platnosti, které se změnily, případně znovu zrušily a které právní normy byly přijaty. Čili potřeba nového uspořádání práva byla nezbytná, ale Konvent a Direktorium se nedostaly dál než k sepisování návrhů. Myšlenku kodifikovat občanské právo si osvojil i Napoleon Bonaparte, který se stal v roce 1804 francouzským císařem. Napoleon však plánoval vypracovat zákoník, který by byl společný pro celou Evropu a který \"měl šířit po celém světě slávu velkého národa a jeho revoluce.\" Podle římského vzoru totiž chtěl vstoupit do dějin nejen jako vítězný vůdce a císař, ale také jako velký zákonodárce (podle Justiniánova vzoru), což od samého počátku vyloučilo, že půjde pouze o obyčejnou právní reformu. Napoleonovi se nakonec podařilo zrealizovat dlouhodobý kodifikace záměr a tak v roce 1804 byl vydán Code civil-občanský zákoník jako nejpotřebnější a současně nejnáročnější legislativní akt. Tímto zákoníkem kodifikoval Napoleon občanské právo vytvořené během revoluce spolu s použitím předrevoluční právní zkušenosti. Code civil však nebyl jeho jedinou kodifikací. Napoleonovi se podařilo vytvořit nový buržoazní právní řád, který sestával celkem z pěti kodifikací: občanského práva, obchodního práva, trestního práva, občanského práva procesního a trestního práva procesního.", "section_level": 1}, {"title": "Občanský soudní řád.", "content": "V roce 1806 byl vydán Code de Procédure civile, zákon o občanském soudním řízení. Vycházel ze starších, ještě předrevoluční feudálních právních předpisů, zejména ze zmiňované ordonance Ludvíka XIV. Z roku 1667. Podle tohoto občanského soudního řádu se řízení před soudem vyznačoval formálností a zároveň složitostí, ale ve srovnání s feudálními předpisy se zjednodušila organizace soudnictví. Soudní proces se zakládal na zásadě veřejnosti a ústnosti. Ve většině případů řízení musel být povinně účasten i advokát, což však pouze zvyšovalo náklady řízení a spolu se těžkopádnost procesu to způsobovalo, že nemajetní občané měli omezené možnosti domáhat se soudní ochrany. V první instanci rozhodoval smírčí soudce jako nejnižší soudní orgán nebo občanský tribunál. Smírčí soudce projednával rozhodoval v drobných občanských a trestních věcech a tribunál byl příslušný pro závažnější občanskoprávní záležitosti. Druhoinštančným soudním orgánům byl apelační soud (Cour d'appel), přičemž do územního obvodu jednoho apelacního soudu patřilo několik departementů jako jednotek státní správy. V nejvyšší instanci rozhodoval kasační soud (Cour de cassation) místně příslušný pro celou zemi, který zkoumal jednotlivé případy pouze z hlediska porušení zákona. Pokud přišel k závěru, že zákon byl porušen, nevynesl nové rozhodnutí, pouze zrušil rozhodnutí nižšího soudu a vrátil mu věc k novému projednání.", "section_level": 2}, {"title": "Obchodní zákoník.", "content": "Římský právník Ulpianus rozdělil právo na soukromé a veřejné. Tento dualismus práva se přenesl i do soukromoprávní roviny, když se v rámci soukromého práva rozlišoval občanské a obchodní právo. Občanské právo se přitom v právní teorii považuje za obecné soukromé právo, upravuje vztahy mezi jednotlivci, bez ohledu na jejich příslušnost ke skupinám obyvatelstva. Obchodní právo, na rozdíl od toho, je zvláštním soukromoprávní odvětvím a upravuje právní vztahy pouze mezi příslušníky určité skupiny, mezi obchodníky. Popsaný dualismus v soukromém právu se projevil i v zákonodárství Francie během Prvního císařství, když 29. srpna 1807 byl vydán \"Code de comerce\", obchodní zákoník. Napoleonův obchodní zákoník vycházel z právních předpisů přijatých v předrevolučním období, především z ordonance z roku 1673 týkající se obchodu a z ordonance upravující obchodní mořeplavbu z roku 1681. Nedosáhl však takový význam jako Code civil, protože v oblasti obchodu se na právní vztahy uplatňovaly různé zvyklosti a obyčeje. Z hlediska systematiky tvořily obchodní zákoník čtyři knihy: Vztah Code civil a \"Code de commerce\" lze vyjádřit zásadou subsidiarity. Obchodní zákoník pouze doplňoval občanský zákoník, neboť obecná úprava obsažená v občanském zákoníku se mohla použít i na společenskoprávní úkony. Zatímco občanský zákoník upravoval obecné soukromoprávní instituty, obchodní zákoník se soustředil pouze na zvláštní společenskoprávní instituty. V případě, že tato zvláštní právní úprava chyběla, aplikovali se na daný právní vztah ustanovení občanského práva.", "section_level": 2}, {"title": "Význam revolučních změn.", "content": "Nejdůležitějším a nejlepším následkem francouzské revoluce je skutečnost, že uzákonila společenskou rovnost, která se v 18. století pouze pomalu dostávala do obecného povědomí. Feudalismus byl odsouzen již od stoleté války. Jakmile byly vytvořeny pevné národní monarchie schopny zajistit správu a veřejnou bezpečnost velkých států, nemohla už feudální šlechta plnit svou úlohu. Dlouho si však ze setrvačnosti zachovala získané privilegia a vznešenost. Monarchie, které se původně opíraly o privilegovaných, vždy váhaly vyhlásit úplné rovnosti s ostatními třídami. Když nebyl nenalezen skutečný král reformátor, byla nutná léčba šokem. Revoluce smetla privilegia během několika dnů. I restaurována monarchie si troufla zasahovat jen s nejvyšší opatrností. \"\"Vliv revoluce začal postupně zasahovat celou planetu a je možné právem konstatovat dobytí Bastily za nejdůležitější událost v dějinách Anglie.\"\" Revoluci lze rovněž přičíst k dobru sekularizaci evropské společnosti. Katolická církev stejně jako šlechta prokazovala státu velmi významné služby; na rozdíl od šlechty jejich prokazována stále. Francouzská revoluce připravila laicizaci státu. Svoboda vyznání, emancipace Židů, zrušení církevních soudů. Dalším důležitým důsledkem revoluce bylo dokončení sjednocení Francie. Království tvořily provincie, které byly ke koruně připojeny v různých dobách. Byly rozdílné zdaňovány, řídili se odlišnými zákony a zvyklostmi, byly od sebe odděleny celnicemi. Francie nebylo státem, bylo to spojení několika států ležících vedle sebe, aniž by je cokoli spojovalo. Revoluce rozbila všechny tyto státečky a vytvořila z nich nový stát. Nebylo už Bretaně, Normandie, Burgundska, byla zde Francie. Stát s více než třiceti milióny obyvatel uzavřených v přírodních hranicích, složený z jedné třídy občanů, kterým vládne jediný zákon, jediný předpis, jediný řád. Pokud se podíváme na období Francouzské revoluce a zaměříme se na právní systém Francie, uvidíme etapu významných změn. Po tom, jak století ve Francii vládli králové prostřednictvím ordonancií a šlechta více či méně, v závislosti na období, vykonávala svou moc nad jednotlivými částmi říše, poté, co se celá staletí většina vztahů spravovala nepsaným, podle zvyklostí odpovídá, poté, co osvícenský absolutismus jednoho panovníka opadl a šlechta se chystala na svou pomstu, buržoazie povstávala a i rolníci a prostí lidé už měli pocit, že mohou něco změnit, přicházela etapa Francouzské revoluce. V zemi hospodářsky zničené, v níž vládl slabý panovník, dochází ke snaze lidu o změnu celého politického, hospodářského, ekonomického systému. A tak jako vždy a všude jinde v lidských dějinách, tam, kde se udály změny tzv. materiálních pramenů práva, dochází i ke změnám v právu, což je reprezentováno vydáním ústavy - konstituce - dokumentu, který nevykáže staré, ale ruší staré a konstituuje nové, co se přímo projevuje již v samotné preambuli k ústavě z roku 1791: \"\"Není více ani šlechty ani pair, ani dědičných rozdílů, ani stavovských rozdílů, ani feudálního režimu, ani vrchnostenskych soudů, ani žádných titulů, pojmenování a výsad, které se z něj odvozovali ani žádného rytířského řádu, ani žádné z korporací a řádů, pro které se vyžadovaly důkazy šlechtictví nebo které předpokládali rozdíly původu, ani žádné jiné přednosti než je přednost veřejných úředníků při výkonu jejich úřadů. Není více přednosti ani dědičnosti nějakého veřejného úřadu. Není více pro žádnou část národa ani pro žádného jednotlivce, žádné výsady ani výjimky ze všeobecného práva všech Francouzů. Není více cechů, ani korporací podle zaměstnání, umění a řemesel. Zákon neuznává více řeholní služby ani žádný jiný závazek, který by odporoval přirozeným právům nebo ústavu.\"\" Roky 1789 až 1804 předsunujete v právu a jeho systému spíše chaotické vydávání vhodných právních dokumentů, které částečně a částečně upravují určitou sféru \"života\" státu a lidí v něm. Na druhou stranu však vstupuje do práva mnoho novátorských prvků, které přinesla filozofie osvícenství a myšlenka přirozených práv, rovnosti lidí, svobody, které se úspěšně zakotvili již v Deklaraci práv člověka a občana na začátku revoluce. Z hlediska právního systému lze obecně sledovat posun během všech bouřlivých let revoluce. Paradoxně se však ukázalo, že vláda fakticky neomezeného panovníka v podobě prvního konzula a později \"císaře Francouzů\" Napoleona vnesla do práva řád, zrychlila proces, který se v kvázidemokratických podmienakch revoluce nepodařilo pořádně zprovoznit. Po neúspěšných pokusech kodifikace se dostavilo ovoce revoluce v podobě velkých francouzských kodifikací a to především Code civil. Kodifikace měli uspořádat práva občana v jednom mateřském jazyce, na rozumu a přírodě založeném celku, což by nebylo možné bez systematického, pojmového a jazykového zjednodušení dochovaných právních materiálů přirozeného práva. Kodifikace však na druhou stranu nedosáhly svého cíle - nepřiblížily právo ve srozumitelné formě občanovi tak, aby sám našel v zákoníku řešení svého právního problému. Z hlediska Evropy a kontinentálního právního systému představují především kodifikace krok vpřed. Navzdory prvenství \"Všeobecného soudního řádu\" a \"Všeobecného zemského práva v Prusku\" vydaných Fridrichem II. Velkým a také přesto, že \"občanský zákoník\" Josefa II. V Rakousku byly vydány dříve než francouzský Code Civil, možná právě Code Civli považovat za kodex, kterým kontinentální Evropa zakončila období trvající od pádu Západořímské říše roku 476, období ve kterém prostřednictvím církve, univerzit, renesance a recepce práva přetvořilo právo kmenové - obyčejové, které přinesly kmeny z Asie při stěhování národů. Období Francouzské revoluce pro právní systém kontinentální tedy lze chápat jako posun ke Systematizovaná práva, posun směrem k lidu. Zákoníky, ať už rakouský nebo pruský, jsou významné, ale právě francouzský Code civil je zákoníkem, který se díky Napoleonovým válkám a bojechtivý politice rozšířil nejen po kontinentální Evropě, ale i v koloniálních zemích Afriky, Asie, Jižní zda severní Ameriky a to nejen v koloniích Francie samotné, ale i v koloniích zemí Beneluxu, Itálie, Španělska a Portugalska a stále se používá nejen ve Francii v mírně pozměněné podobě, ale také v již zmíněných zemích, které i po osamostatnění se zpod moci Francie uvážili za rozumné dále používat \"Code civil\" jako svůj zákoník, zákoník obecného práva soukromého. Revoluční roky a změny v právu a právním systému ve Francii byly směrodatné pro další vývoj Evropy a kontinentálního práva jako takového.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzský právní systém v období Francouzské revoluce (1789-1815) představují právní normy, právní instituty a právní odvětví spojené a uspořádané podle pravidel do systému. Vychází z kontinentálního právního systému a tvoří jej právo psané a výlučné, které je výsledkem zákonodárné činnosti orgánů státu k tomu určených. ", "tgt_summary": null, "id": 1645653} {"src_title": "Kolenec rolní", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Obvykle roste na výživných, slabě kyselých a mírně vlhkých písčitých půdách. Vyskytuje se jak na obdělávaných polích, tak i na úhorech a různých typech obnažených půd a to od planárního po montánní stupeň. Nebývá členem rostlinných společenstev s uzavřeným porostem, vyjma pastvin nebo jetelů v prvém roce po výsadbě, kdy ještě není půdní povrch zcela pokryt. Směrem do teplých, tropických území se více vyskytují ve vyšších nadmořských výškách. Rostliny produkují dva typy semen, buď s osemením hladkým (optimálně klíčí při 13 °C), nebo bradavičnatým (klíčí při 21 °C), každá rostlina má semena pouze jednoho typu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá, žlutozelená až šedozelená rostlina s třemi až osmi přímými nebo vystoupavými, v horní polovině rozvětvenými lodyhami, které mohou dorůst do výšky 10 až 40 cm. Lodyhy, rostoucí z kůlovitého kořene, bývají v horní části žláznatě pýřité a jsou porostlé vstřícnými, přisedlými, čárkovitými, dužnatými listy s velkými palisty. Čepele listů jsou dlouhé 15 až 30 mm a široké jen do 1 mm, vespod mají podélnou rýhu a na vrcholu jsou tupé. Oboupohlavné, pětičetné, asi 1 cm velké květy na tenkých, poměrně dlouhých a hustě chlupatých stopkách vyrůstají ve vidlanovitých květenstvích. Mají pět drobných kališních plátků a pět bílých, tupě okrouhlých, brzy opadávajících korunních plátků, které jsou jen o málo větší než kališní. V květu bývá sedm až deset žlutých tyčinek, gyneceum je synkarpní, pětidílný semeník nese pět čnělek. Kvete od června do září. Květy se otvírají za slunného počasí asi v deset hodin dopoledně a již po pěti hodinách uvadají. Za deštivého počasí se neotvírají vůbec a opylují se vlastním pylem. Po odkvětu se stopky květů svěšují a zrající plod je tak chráněn vytrvalým kalichem proti dešti. Před dozráním plodů se stopky opět napřimují, aby mohl vítr vypadávající semena rozsévat do větších vzdáleností. Plod je vejčitá, asi 5 mm dlouhá, pětidílná tobolka obalená suchým kalichem, která se ve zralosti otvírá na vrcholu pěti chlopněmi. Obsahuje přibližně patnáct tmavých, čočkovitých semen asi 1 mm velkých, která mívají po obvodě ostrou hranu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožuje se výhradně generativně, na jedné rostlině může uzrát až 10 tisíc semen. Semena se rozšiřují anemochorně, endozoochorně, povrchovou vodou, znečištěným osivem, semeny kontaminovaném chlévským hnojem nebo přenosem zemědělskou technikou. Životaschopná semena bývají nalézána v trusu řady býložravých zvířat nebo ptáků. Semena mají krátce po uzrání malou klíčivost, ta se zvýší po přezimování v půdě, hromadně pak klíčí následujícím rokem brzy na jaře. Nejlépe klíčí semena uložená v půdě těsně pod povrchem, v hloubce 4 cm a více jen čekají, klíčivost si udržují po několik let.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kolenec rolní je v některých oblastech, například ve Střední Evropě, považován za plevel, který hlavně na písčitých a písčito-hlinitých půdách vyrůstá nejčastěji v jařinách a okopaninách. V zaplevelených půdách se shromažďuje velké množství semen, která v příhodných podmínkách vyrůstají hromadně, na 1 m2 pak vyroste i 3000 semenáčků vytvářející rozměrné polštáře. V České republice se jedná o méně významný plevelný druh, v polních plodinách nebývá příliš nebezpečný a v dobře zapojeným porostem je snadno potlačován, je málo odolný vůči běžným herbicidům. V krajinách kde původně nerostl se mu velmi dobře daří, např. na Aljašce, Novém Zélandu, v Austrálii nebo Brazílii je považován za závažný plevel. V některých afrických suchých a písčitých oblastech s půdami chudými na živiny je uměle vyséván jako krmná plodina pro ovce a skot, v době nedostatku býval v minulosti i v severní Evropě sklízen a ze semen se mlela mouka a pekl chléb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolenec rolní (\"Spergula arvensis\") je nevysoká, hojně se vyskytující plevelná bylina, jeden z asi 60 druhů rodu kolenec. Je rostlinou druhotně rozšířenou na všechny trvale obydlené kontinenty, neosídlil jen tropy, pouště a nejchladnější oblasti. ", "tgt_summary": null, "id": 2150604} {"src_title": "Velká debata", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Argumenty.", "content": "Shapley argumentovat ve prospěch tvrzení, že Mléčná dráha představuje celý vesmír. Věřil, že „spirální mlhoviny“, jako je například Andromeda jsou prostě součástí Mléčné dráhy. Toto tvrzení dokládal tím, že pokud by Andromeda nebyla součástí Mléčné dráhy, její vzdálenost by s ohledem na relativní velikost musela být v řádu 10 světelných let, což většina astronomů neuznávala. Adriaan van Maanen také poskytl důkazy pro Shapleyho argumentaci. Van Maanen byl uznávaný astronom zabývající se časem, který tvrdil, že pozoroval rotaci galaxie Větrník. Pokud by tento objekt byl skutečně odlišnou galaxií a jeho rotace by byla pozorovatelná v řádu let, orbitální rychlost objektu by byla obrovská a šlo by o porušení všeobecného omezení rychlosti, rychlosti světla. Také byl použit argument, že byly pozorovány novy v „mlhovině v Andromedě“, které měly být krátce jasnější než celá mlhovina, což představuje zdánlivě nemožnou výstupní energii objektu pokud by Andromeda ve skutečnosti byla samostatná galaxie. Curtis na druhé straně tvrdil, že Andromeda a další „mlhoviny“ jsou samostatnými galaxiemi neboli „ostrovními vesmíry“ (termín vymyslel v 18. století filozof Immanuel Kant, který rovněž věřil, že „spirální mlhoviny“ se nacházejí mimo naši galaxii). Curtis ukázal, že v Andromedě bylo více nov než v Mléčné dráze. Ptal se, proč bylo více nov v jedné malé části galaxie, než v jiných částech galaxie, pokud by Andromeda nebyl samostatnou galaxií, ale mlhovinou v rámci naší Galaxie. To vedlo k jeho tvrzení, že Andromeda je samostatná galaxie s vlastní historií a mírou událostí nov. Také zmiňoval tmavé pruhy přítomné v jiných galaxiích podobné mračnům prachu nacházejícím se v naší Galaxii a masivní dopplerovské posuny v jiných galaxiích. Curtis prohlásil, že pokud by van Maanenova pozorování rotace galaxie Větrník byla správná, on sám by se mýlil v tvrzení o velikosti vesmíru a tedy že Mléčná dráha by byla jednou galaxií ve vesmíru.", "section_level": 1}, {"title": "Po debatě.", "content": "Později vyšlo najevo, že van Maanenova pozorování byla nesprávná, není možné pozorovat rotaci galaxie Větrník v průběhu lidského života. Díky práci Edwina Hubblea je nyní známo, že Mléčná dráha je jen jedna z asi 200 miliard galaxií v pozorovatelném vesmíru, což dokládá, že Curtisova strana byla v debatě blíže pravdě. Dále je dnes mezi astronomy obecně přijímáno, že Shapleyovy novy byla ve skutečnosti supernovy, které skutečně dočasně mohou přesvítit celou galaxii. V jiných otázkách debaty byly výsledky smíšené (skutečná velikost Mléčné dráhy je mezi velikostmi navrženými Shapleyem a Curtisem), nebo ve prospěch Shapleyho (Curtis tvrdil, že se Slunce nalézá poblíž středu nebo ve středu Galaxie, zatímco Shapley správně umístil Slunce do vnějších oblastí galaxie).", "section_level": 1}, {"title": "Další Velké debaty.", "content": "Formát diskuse byl následně použit při polemikách o povaze základních otázek v astronomii. Na počest první „Velké debaty“ uskutečnilo Smithsonian Museum další 4 podobné události.", "section_level": 1}], "src_summary": "V astronomii byla Velká debata, také zvaná Shapleyho–Curtisova debata, byla vlivná debata mezi astronomy Harlowem Shapleyem a Heberem Curtisem, která se týkala povahy tzv. spirálních mlhovin a velikosti vesmíru. Základní otázkou v rámci debaty bylo to, zda jsou vzdálené mlhoviny relativně malé a leží v okrajové části domovské galaxie Země, nebo zda jde ve skutečnosti o nezávislé galaxie, což znamená, že jsou nesmírně velké a vzdálené. Debata se konala 26. dubna 1920 v Bairdově auditoriu Smithsonian Museum of Natural History. Oba vědci představili během dne nezávislé technické dokumenty o „měřítku vesmíru“ a poté se zúčastnili společné diskuse, která proběhla večer. Hodně z proslulosti Velké debaty vzniklo díky dvěma dokumentům zveřejněným Shapleym a Curtisem v květnu 1921 ve vydání \"Bulletin of the National Research Council\".", "tgt_summary": null, "id": 1124897} {"src_title": "Jean Guiton", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze zámožné obchodnické rodiny, jejíž předkové hráli v politickém životě La Rochelle významnou roli. Starostou města byl již jeho děd, Jacques Guiton a poté i jeho otec, Jehan. Jean Guiton se živil jako rejdař, jeho podnikatelské aktivity zahrnovaly i francouzské kolonie v Americe. Roku 1621, při protivládní revoltě hugenotů, velel loďstvu La Rochelle, které se skládalo přibližně ze šestnácti plavidel.", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání La Rochelle.", "content": "Starostou La Rochelle, které bylo již od podzimu 1627 obléháno francouzskou královskou armádou, se stal 13. dubna 1628. Hlasovalo pro něj 75 z 82 volitelů. Jako starosta a velitel města se ocitl v obtížné situaci, mohl sice doufat v anglickou pomoc, ale král Karel I. příjezd své armády opakovaně odkládal. Městu tak hrozilo vyhladovění, ale Guiton odhodlaně psal svým vyslancům u anglického dvora, že bude „vzdorovat až do úplně posledního dne“ (zároveň však prosil o bezodkladnou pomoc). V srpnu rázně odmítl pokus francouzského krále Ludvíka XIII. o dohodu. Anglické loďstvo sice nakonec připlulo, ale nepodařilo se mu prorazit blokádu města. Za situace, kdy lidé v La Rochelle hromadně umírali hlady a už je ani nikdo nepohřbíval, musel vyvodit důsledky i tak odvážný muž, jakým byl Jean Guiton. 24. října proto začali obyvatelé města s Ludvíkem XIII. a jeho zástupci vyjednávat, o několik dní později pak byli nuceni kapitulovat. Guiton se musel vzdát funkce starosty a město opustit.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Guiton byl odvážný a rozhodný muž, přirozený vůdce, který s ostatními neměl slitování. Když se měl stát starostou obleženého La Rochelle, položil údajně před ostatní na stůl svou dýku a oznámil, že se úřadu ujme, ale jako starosta vrazí tuto dýku do srdce každému, kdo se jen zmíní o kapitulaci města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Guiton (2. července 1585 – 15. března 1654) byl francouzský hugenotský politik, obchodník a námořní velitel, známý zejména jako starosta, jež stál v čele města La Rochelle během jeho obléhání v roce 1628.", "tgt_summary": null, "id": 963562} {"src_title": "Registrované partnerství v Itálii", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již v r. 1986 zahájily interparlamentní skupina Ženy komunistky a Arcigay (největší italská LGBT organizace) svojí první kampaň za registrované partnerství v italském parlamentu. Senát si vzala na starosti Ersilia Salvato a Poslaneckou sněmovnu Romano Bianchi a Angela Bottari, kde zapustili pomyslné první kořeny takové legislativy. V r. 1988 následujíc po lobbyingu Arcigay představila Alma Cappiello Agate (právnička a socialistická členka parlamentu) první návrh zákona (PdL N. 2340, Směrnice o de facto existujících rodinách, 12. únor 1988) usilující o uznání „vzájemného soužití“. Cappiellův návrh se sice setkal s neúspěchem, ale zároveň se stal předmětem zájmu tisku (někteří novináři jej nazývaly manželstvím druhé třídy), čímž se vůbec rozbouřily první veřejné debaty na téma instucionalizace homosexuálních svazků. Během 90. let bylo v parlamentu postupně předkládáno a zamítáno několik návrhů zákona o registrovaném partnerství posílených diskusí v Evropském parlamentu na téma rovných práv pro homosexuály ve věcech manželství a osvojování. Během 13. schůze parlamentu bylo prezentováno nejméně deset návrhů Nicchiho Vendoly, Luigiho Manconi, Glorie Buffo, Ersilie Salvato, Graziana Cioni, Antonia Sody, Luciana Sbarbati, Antonia Lisi, Anny Marie De Lucy a Mauro Paissana. Žádný z nich se nestal pevným bodem schůze. Zřejmě v důsledku přímého vlivu a pronikavé opozice katolické hierarchie, která často mluví do politiky, jedná-li se o kulturně-etické otázky. V září 2003 přijal Evropský parlament novou rezoluci o lidských právech jiných sexuálních orientací. Každý členský stát je zavázán pracovat v boji se všemi druhy diskriminaci - legislativní i de facto. Během 14. schůze parlamentu vedené Franco Grillinim se debatovalo o návrzích typu francouzského Občanského paktu solidarity, které získaly podporu napříč celým politickým spektrem. Grillini prezentoval 8. července 2002 vlastní návrh zákona založený na svém dánském ekvivalentu. Nicméně princip Občanského paktu se stal předmětem kontroverzí, když byl dne 21. října 2002 na půdě francouzské ambasády v Římě „oddán“ Alessio De Giorgi s Christianem Pierrem Panicuccim. Ten samý den se projednával Grilliniho návrh a hlasovalo se o něm. Sice neúspěšně, ale podařilo se získat podporu 161 politiků ze středo-levice.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá Prodiho vláda.", "content": "V rámci předvolební kampaně r. 2006 slíbil vůdce opozice Romano Prodi přiznání určité právní ochrany nesezdaným párům, pokud bude zvolen. Prodiho středo-levicová koalice následně volby vyhrála a v únoru 2007 jakožto vláda přijala návrh zákona o trvalém soužití \"Diritti e doveri delle persone stabilmente Conviventi\" (DICO) (Česky: \"Práva a povinnosti trvalého vzájemného soužití\"). Návrh poskytoval nesezdaným párům, včetně homosexuálních párů, zdravotní a sociální benefity, včetně dědění ze zákona, pokud pár žil ve společně hospodařící domácnosti po dobu nejméně 9 let. Návrh odmítala katolická církev, Senát, v němž většina středo-pravicové opozice získala mandát, a i určitá část Prodiho kabinetu. Neustálé odkládání návrhu znamenalo, že se zřejmě nestihne projednat do konce volebního období. 10. března 2007 se v Římě konala demonstrace na podporu legislativy a proti „účelovému“ odkládání projednání návrhu ze strany Prodiho úřadu. Tisíce aktivistů mávalo ve vzduchu alarmujícími hodinami signalizujícími, že je nejvyšší čas pro takový zákon. Někteří vládní představitelé jako například ministryně pro rovné příležitosti Barbara Pollastrini a ministr pro sociální solidaritu Paolo Ferrero se demonstrací zúčastnily, za což byli následně premiérem kritizováni. O dva dny později uspořádala Konference italských biskupů kontrademonstraci taktéž v Římě. Podle policejních zdrojů se jí mělo zúčastnit 800 tisíc lidí, včetně ministrů katolické vlády jako jsou Clemente Mastella a Giuseppe Fioroni. 16. června měl každoroční římský Gay Pride rekordní milionovou účast. Tentokrát měl v sobě i jistý politický podtext, neboť jím LGBT asociace odpovídaly na opoziční demonstrace. Následující rok byl návrh DICO sloučen s jinými návrhy zákona o registrovaném partnerství a senátní justiční komise diskutovala o novém návrhu zvaném Contratto di Unione Solidale (\"Kontrakt pro sociální svazky\"). Nicméně veškerou navrženou legislativu zdrželo vypsání předčasných voleb a rozpuštění parlamentu. Italští režiséři Gustav Hofer a Luca Ragazzi promítli diskusi na téma DICO zákona do svého úspěšného dokumentárního filmu \"Suddenly, Last Winter\" (Improvvisamente l'inverno scorso).", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá Berlusconiho vláda.", "content": "Ačkoliv byla v květnu 2008 do Berlusconiho kabinetu zvolená vládní většina Lidu svobody – Ligy Severu, která neměla ve svém předvolebním programu práva homosexuálních párů, někteří jejich politici jako je například Renato Brunetta, ministr inovace a veřejné administrativy, Lucio Barani a Francesco De Luca se pokusili na vlastní pěst takovou legislativu prosadit. Jejich soukromý návrh (C.1756) známý pod zkratkou DiDoRE (\"Diritti e Doveri di Reciprocità dei conviventi\", vzájemná práva a povinnosti soužijících partnerů) byl však odmítnut. I kdyby prošel, nejednalo by se o klasicky úředně zaznamenané partnerství, nýbrž o „neregistrované soužití“.", "section_level": 2}, {"title": "Montiho vláda.", "content": "Za Montiho vlády se nepřijala žádná legislativa uznávající stejnopohlavní svazky. Došlo však k určitým značným reformám v italském právním řádu. V r. 2009 požádal benátský gay pár tamní administrativu o vydání manželské licence. Spor s benátským tribunálem se pak následně dostal až k Ústavnímu soudu z důvodu rozporu s občanským zákoníkem (nepřipouštějícím stejnopohlavní manželství) a článkem 3 italské ústavy (zákaz diskriminace) a článkem 29 (připouštějící generově-neutrální definici manželství). Ústavní soud pak následně 14. dubna 2010 rozhodl, že statutární zákaz stejnopohlavního manželství není v rozporu s ústavou. V lednu 2011 zrušil italský Nejvyšší správní soud rozsudek nižší instance, který zakazoval občanovi EU žijícím ve stejnopohlavním manželství s Italem vstup do země kvůli rozporu s rodinným právem. V odůvodnění stálo, že nižší soud nebral v potaz směrnici EU garantující všem občanům Unie volný pohyb v rámci členských zemí. V r. 2012 se soudy zabývaly dalším případem stejnopohlavního páru - Itala žijícího v manželství s Uruguaycem ve Španělsku. Průlomové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 15. března 2015 garantuje všem stejnopohlavním párům právo na rodinný život náležící sezdaným párům. V závěru píše, že soudní systém garantuje všem stejná práva vyplývající z manželství případ od případu. Přestože toto rozhodnutí neřeší objektivně všechny případy, soudy nižší instance jej od té doby praktikují. Ačkoli tedy zůstával parlament ve vztahu ke stejnopohlavnímu soužití neutrální, tak verdikt tímto otevřel cestu k přiznávání určitých individuálních práv nesezdaných párů. Manželství uzavřená v zahraničí dále garantují cizincům právo na získání trvalého pobytu v Itálii, a to i těm, kteří pocházejí ze zemí mimo EU. V květnu 2012 se politická strana Italské hodnoty (\"Italia dei Valori\") stala první, která veřejně podpořila stejnopohlavní manželství. Předseda strany Antonio Di Pietro řekl: „Naše strana se jako první v Itálii vydá cestou amerického prezidenta Baracka Obamy. Uvítáme spolupráce s jakoukoli další stranou podporující stejnopohlavní manželství. Nemusíte se za nic stydět! Pouze říci „ano“!“ V červenci 2012 začlenila Demokratická strana do svého volebního programu občanská práva, včetně uznání stejnopohlavních svazků. Sekulární křídlo strany se pokusilo o jejich expanzi na manželství, ale výbor pro občanská práva mu to nakonec zakázal. Následující dne se předseda Hnutí pěti hvězd Beppe Grillo proti tomuto vymezil a sám se rozhodl vyjádřit podporu manželství osob stejného pohlaví.", "section_level": 2}, {"title": "Lettova vláda.", "content": "28. dubna 2013 se zformovala velká vládní koalice Enrica Letty sestávající i ze členů Demokratické strany, Lidu svobody a Občanské volby. Pouze demokratická strana a Sinistra Ecologia Libertà vyjádřily podporu stejnopohlavním svazkům během předvolební kampaně. 14. května 2013 rozšířil italský parlament zdravotní benefity na stejnopohlavní partnery jeho členů. Toto rozhodnutí se heterosexuálních partnerů týkalo již po desetiletí. Ten samý měsíc uznal italský soud britské registrované partnerství uzavřené mezi dvěma Italy. Registrace proběhla v Miláně. Pár již byl od r. 2012 registrován na místních matrikách, které toto umožňují. Ministryně pro rovnost Josefa Idemová (Demokratická strana) posléze oznámila, že sama předloží návrh zákona uznávající stejnopohlavní svazky a nemanželské soužití. Tři návrhy (S.15, S.204 a S.393) měly umožnit homosexuálním párům uzavírání sňatku a další tři (S.197, S.239 a S.314) měly umožnit homosexuálním i heterosexuálním párům registrovat své partnerství.", "section_level": 2}, {"title": "Renziho vláda.", "content": "15. prosince 2013 nově zvolený tajemník Demokratické strany Matteo Renzi oznámil, že jeho strana začne pracovat na prosazení zákona uznávajícího stejnopohlavní svazky. Během politické kampaně sdělil Renzi svojí verzi řešení a sice registrované partnerství po britském vzoru (Velká Británie se již tou dobou připravovala legalizovat stejnopohlavní manželství, k čemuž došlo následující rok 2014.) Následně pak v únoru Renzi sestavil novou italskou vládu. Římský starosta Ignazio Marino, milánský starosta Guiliano Pisapia a boloňský starosta Virginio Merola vyvíjeli tlak na novou vládu, aby neprodleně přijala příslušnou legislativu. Renzi zpočátku naplánoval diskuzi na září 2014, ale pak se bez vládního dekretu a bez vyjádření souhlasu rozhodl celý proces urychlit. Návrh se stal předmětem jednání Komise pro spravedlnost v Senátu, kde však dlouhou dobu ležel bez po všimnutí kvůli intervenci senátorů Nové středopravice. Návrh obsahoval vesměs stejná práva a povinnosti plynoucí z manželství, ale týkal se pouze párů stejného pohlaví. Co se týče rodičovství, tak obsahoval možnost přiosvojení dítěte partnera, ale ne společného osvojení, založeném na německém registrovaném životním partnerství. Legislativa měla podporu značné většiny politického spektra: Demokratické strany, Hnutí pěti hvězdiček, poloviny Forza Italia a Sinistra Ecologia Libertà. Někteří politici odmítali přiosvojení dítěte v rámci homosexuálních svazků, zatímco jiní požadovali stejnopohlavní manželství. 9. února 2015 potvrdil Nejvyšší správní soud nález Ústavního soudu č. 138/2010, že zpřístupnění manželství párům stejného pohlaví není neústavní, ale ani na něj neexistuje žádný ústavní nárok, a tudíž závisí pouze na parlamentu, zda se k takovému kroku odhodlá, a zda se bude jednat o manželství, registrované partnerství nebo jiný právní rámec pro stejnopohlavní svazky. Zatímco Ústavní soud je příslušný k tvoření vlastní interpretace ústavy, tak Nejvyšší soud neřeší otázku ústavnosti této problematiky. 10. června 2015 vyzvala Poslanecká sněmovna Parlamentu Italské republiky vládu k podpoře zákona o registrovaném partnerství párů stejného pohlaví. Všechny vládnoucí strany prezentovaly své výzvy různě. Všechny z nich byly zamítnuty, vyjma výzvy poslanců Demokratické strany. Několik dní před tím se k podobnému kroku odhodlal Evropský parlament, který vyzval všechny členské státy Evropské unie k uznávání stejnopohlavních svazků a rodin; nicméně bez právní síly. 21. července 2015 rozhodl Evropský soud pro lidská práva v kauze \"Oliari a ostatní vs. Itálie\", že Itálie porušovala lidská práva garantovaná Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že neuznávala právo stejnopohlavních párů na rodinný život. 7. října 2015 byl návrh zákona o registrovaném partnerství párů stejného pohlaví a nemanželském soužití předložen parlamentu. 14. října 2015 se dostal do fáze prvního čtení v Senátu. Přestože Silvio Berlusconi, předseda opoziční strany Forza Italia, podpořil registrované partnerství i s adopcí dítěte druhého z partnerů, mnoho poslanců jeho strany buď kritizovalo, nebo odmítalo návrh. 23. února 2016 byl návrh přijat Senátem v poměru hlasů 173:71. Návrh v této podobě garantoval stejnopohlavním párům většinu práv a povinností plynoucích z manželství, vyjma rodičovství (společného osvojení i přiosvojení) a přístupu k asistované reprodukci pro lesbické páry. Posléze byl návrh přijat Poslaneckou sněmovnou, kde se hlasování neočekávalo dříve, než v polovině května. 8. března Komise pro spravedlnost při Poslanecké sněmovně zahájila diskuzi o návrhu. Během noční schůze z 19. na 20. dubna předložila Komise návrh ke generální debatě. 27. dubna se rozhodli mluvčí stran zahájit příslušnou diskuzi v období od 9.- 12. května. 11. května přijala Poslanecká sněmovna návrh v poměru hlasů 372:51 s 99 zdrženími se. 20. května byl návrh podepsán italským prezidentem Sergiem Mattareallou. Nová legislativa byla publikována v promulgačním listu 21. května a účinnosti nabyla 5. června 2016. 21. července přijala Italská rada států vládní dekret ustavující evidenci registrovaných partnerství napříč celou zemí, což ihned v nadcházejících dnech uspořádat první svatební obřady. 24. července uzavřel první homosexuální pár registrované partnerství v Castel San Pietro Terme blízko Bologni. Odpůrci legislativy pak následně oznámili, že se pokusí o vypsání referenda o zrušení zákona o registrovaném partnerství.", "section_level": 2}, {"title": "Uznání manželství uzavřeného v zahraničí.", "content": "9. dubna 2014 rozhodl civilní soud ve městě Grosseto, že by stejnopohlavní sňatek uzavřený v zahraničí měl být ze strany obce uznáván. Rozsudek byl později zrušen odvolacím soudem ve Florencii. Podobnou cestou jako Grosseto se vydaly v červenci 2014 Bologna, Neapol a Fano, v září 2014 Empoli, Pordenone, Udine a Trieste. a v říjnu 2014 Florencie, Piombino, Milán, Řím a Livorno. V r. 2014 nařídil italský ministr vnitra Angelino Alfano zrušení všech registrací zahraničních stejnopohlavních sňatků s odůvodněním, že italský občanský zákon stejnopohlavní manželství neuznává, a tudíž je jakékoli jeho úřední zaznamenávání protiprávní.. Právní řád byl již několikrát používán k zastavení regionální insticionalizace gay párů, ale soudy toto vždycky odmítly s tím, že se nejedná o rozpor s občanským právem. Nakonec i státní žalobce města Udine potvrdil, že by ministerstvo vnitra nemělo znevažovat manželství uznávané obcemi, čímž anuloval Alfanovo nařízení. 9. března 2015 potvrdil regionální správní soud města Lazio Alfanovo nařízení s odůvodněním, že pouze občanské soudy, nikoli ministerstva, jsou příslušná rušení uznaných zahraničních manželství osob stejného pohlaví. Nicméně později shledal, že manželství ze zámoří nelze v Itálii uznávat, z důvodu rozporu s lokální legislativou. Alfano se následně odvolal k Radě států, italskému nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudek zvrátil; rozhodl, že v kompetencích ministerstva je i rušení všech veřejných aktů. Tímto je potvrzeno, že veškeré registrace zahraničních stejnopohlavních manželství jsou v Itálii neplatné, a musí být zrušeny. Gay aktivisté podali stížnost na soudce Rady států Carla Deodato, který se tímto případem zabýval, pro podjatost, neboť se jedná o „ženatého katolíka a otce dvou dětí“, u nějž lze očekávat odmítání stejnopohlavního manželství z náboženského přesvědčení. Jako důkaz použili jeho twitterový účet. Potvrdili i své odvolání se k Evropskému soudu pro lidská práva, pokud dojdou k závěru, že Itálie porušuje jejich ústavní práva. 31. ledna 2017 rozhodl Nejvyšší soud Itálie, že stejnopohlavní manželství uzavřené mezi dvěma ženami v regionu Nord-Pas-de-Calais ve Francii musí být Itálií uznané. Ke kauze starosty malého města Santo Stefano del Sole, který se pokusil odvolat do Neapole, kde bylo manželství uznané, se soud odmítl vyjádřit. Jedna ze dvou žen zde měla právo jus sanguinis, tedy právo krve - občanství dítěte podle občanství jeho pokrevních rodičů, v němž by odmítnout uznat jejich svazek bylo v přímém rozporu s Listinou základních práv EU, základními právy občanů EU, právem svobodného pohybu občanů EU a s anti-diskriminační legislativou. 14. prosince 2017 rozhodl Evropský soud pro lidská práva, že Itálie porušila svým odmítnutím uznat stejnopohlavní manželství uzavřené v zahraničí právo dotyčných párů na respekt soukromého a rodinného života. Jednalo se konkrétně o 6 párů, z nichž tři uzavřely sňatek v Kanadě, dva v Nizozemsku a jeden v Kalifornii. Italské úřady jejich žádost o uznání zahraničního manželství zamítly s odvoláním se na nařízení Ministerstva vnitra z roku 2001, podle něhož je stejnopohlavní manželství v rozporu s veřejným pořádkem. Soud rovněž přikázal Itálii zaplatit poškozeným párům odškodnění.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhodnutí Soudního dvora EU (2018).", "content": "5. června 2018 rozhodl Soudní dvůr EU, že všechny členské země, které nelegalizovaly homosexuální sňatky (včetně Řecka), jsou povinné uznávat taková manželství uzavřená v těch státech EU, kde už jsou legální, a garantovat tak stejnopohlavním manželům občanů EU právo trvalého pobytu. Soud zároveň připomenul, že všechny členské země mají právo se samy rozhodnout, zda do svého právního řádu zavedou manželství párů stejného pohlaví s tím, že ale nesmí porušovat princip volného pohybu občanů EU a jejich manželů bez ohledu na pohlaví. Z hlediska EU je slovo manžel vnímáno v souladu se soudním rozhodnutím jako genderově neutrální.", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Registrované partnerství.", "content": "Od července 2016 do konce srpna 2016 bylo v Itálii registrováno celkem 12 homosexuálních párů. V Turínu se uskutečnil jeden svatební obřad s dalšími 50 naplánovanými na nadcházející měsíce. V Miláně se uskutečnilo 6 takových s dalšími 220 naplánovanými. Dvě svatby se odehrály ve Florencii a jedna v Neapoli. Žádná z nich se neuskutečnila tou dobou v Římě. To se změnilo až v příštích měsících, kdy se registrovalo 109 homosexuálních párů. V Římě bylo první registrované partnerství se svatebním obřadem uzavřeno 17. září 2016. Do března 2017 bylo v Itálii uzavřeno 2802 registrovaných partnerství, z toho 2433 v roce 2016. Nejvíc registrovaných partnerství se uzavřelo v Miláně (354) následovaném Římem (331), Turínem (174), Florencií (123), Bolognou (98), Janovem (85), Neapolí (69), Palermem (36) a Bari (25). Na regionální úrovni bylo nejvíc registrovaných partnerství uzavřeno v Lombardii (669) následované Laziem (376), Emilií-Romagnou (307), Toskánskem (293), Piemontem (291), Benátskem (210), Ligurií (145), Kampánií (105), Sicílií (75), Apulií (59), Marche (54), Kalábrií (8), Údolím Aosty (6), Basilicatou (2) a Molise (1). Na konci prosince 2017 bylo v Itálii uzavřeno celkem 8506 registrovaných partnerství, z nichž 75 % tvořily mužské páry.", "section_level": 2}, {"title": "Přístup církví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Římskokatolická církev.", "content": "V Itálii činí Římskokatolická církev největší a nejvlivnější křesťanskou denominaci. Jako taková odmítá jakékoli státní uznávání stejnopohlavních svazků, a tudíž opakovaně blokovala jakékoli pokusy o něj. Nicméně názory na homosexuály a jejich svazky se mezi představiteli církve liší. V r. 2007 porovnával Angelo Bagnasco (Arcibiskup Janova a předseda Konference italských biskupů) státem uznávané homosexuální svazky se státní podporu incestu a pedofilie. V r. 2014 se ostře vymezil proti rozsudku toskánských soudů, na základě nichž se poprvé v Itálii uznalo gay manželství uzavřené v New Yorku. Registrované partnerství a stejnopohlavní manželství nazval „trojským koněm“, který se snaží o likvidaci tradiční rodiny. Ve své knize \"Credere e conoscere\" publikované krátce před jeho smrtí v r. 2012 bývalý milánský arcibiskup a kardinál Carlo Maria Martini vyjádřil nesouhlas s katolickým přístupem k homosexuálním registrovaným partnerstvím: „Nesouhlasím s pozicemi těch církevních představitelů, kteří se vyjadřují k registrovanému partnerství. Je vždy lepší, když spolu dva lidé vytvoří stabilní vztah, než aby se oddávali příležitostnému sexu, a proto by stát měl takové svazky nějak uznávat.“ Na závěr dodal, že homosexuální pár jako takový nikdy nemůže být postaven na zcela stejnou úroveň jako je manželství.", "section_level": 2}, {"title": "Menšinové církve.", "content": "Waldensiánská evangelická církev se stala první italskou křesťanskou denominací, která v r. 2010 podpořila homosexuální svazky. Italská luteránsko-evangelická církev se k podpoře homosexuálních párů taktéž přidala a od r. 2011 jim žehná ve svých kostelech.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle policejních zdrojů demonstrovalo dne 13. ledna 2007 v Miláně 50 tisíc gay aktivistů za přijetí nového zákona o homosexuálních svazcích. Podle průzkumu z února 2007 požadovalo 67 % italských katolíků zamítnutí návrhu Prodiho vládní koalice proti 80 % podpoře italské veřejnosti. Na druhou stranu Eurobarometr z podzimu 2006 ukázal, že pouze 31 % Italů souhlasí s legalizací stejnopohlavního manželství napříč celou Evropou a 24 % je pro adopci dětí páry stejného pohlaví. Tento výsledek je tedy z hlediska Evropské unie považován za podprůměrný, neboť průměr činí 44 % a 32 %. Průzkum Eurispes zveřejněný na začátku r. 2009 ukázal, že 40,4 % Italů podporuje stejnopohlavní občanský sňatek a 18,5 % podporuje registrované partnerství, ale ne manželství. Čili 58,9 % respondentů bylo pro nějakou formu uznání stejnopohlavních svazků. Většinová podpora stejnopohlavního manželství byla zaznamenaná pouze na severozápadě, konkrétně v Piemontu a Ligurii, kde bylo 54,8 % pro. I tak se ale našla většinová podpora ve všech italských regionech, vyjma Sicílie, pro nějaký právní institut pro homosexuální páry. U voličů levice byla zaznamenána 66,5 % podpora stejnopohlavního manželství. Průzkum podobného charakteru zveřejněný v lednu 2010 ukázal 41,0 % podporu stejnopohlavního manželství a 20,4 % podporu registrovaného partnerství. Podpora pro nějakou formu uznání stejnopohlavních svazků tedy stoupla na 61,4 %. Při příležitosti Mezinárodního dne proti homofobii 17. května 2012 zveřejnila National Bureau of Statistics (ISTAT) oficiální zprávu vládě o postoji italské veřejnosti k homosexualitě. Ve výsledku 62,8 % respondentů podporovalo registrované partnerství částečně podobné institutu manželství. Podpora stejnopohlavního manželství vzrostla na 43,9 % ve střední Itálii, u věkové skupiny 18-34 let (53,4 %) a žen (47 %), pokud jde o geografii, věk a pohlaví. Každopádně: většinová podpora registrovaného partnerství byla ve všech regionech, nejvíce ve střední Itálii (72,2 %), nejméně na jihu a na ostrovech (51,2 %). Květnový výzkum Ipsos 2013 shledal, že 48 % respondentů podporuje stejnopohlavní manželství a 31 % jinou formu právního uznání homosexuálních párů. Podle Ifopu z května 2013 podporovalo 42 % Italů právo homosexuálních párů na sňatek a adopci dětí. Výzkum Demos z října 2014 shledal 55 % podporu stejnopohlavnímu manželství s 42 % opozicí. Eurobarometr 2015 shledal, že by 55 % Italů podpořilo legalizaci stejnopohlavního manželství napříč celou Evropou, zatímco 35 % bylo proti. Výzkum z ledna 2016 ukázal 46 % podporu a 40 % opozici registrovaného partnerství. Co se týče manželství, tak tam byla podpora 38 % a opozice 55 %. Ve finále 85 % zkoumaných bylo proti osvojování dětí homosexuálními páry. V únoru 2016 pár dní poté, co Senát schválil návrh zákona o registrovaném partnerství, se v novém výzkumu ukázala většinová podpora registrovaného partnerství (69 %) i manželství (56 %), ale pouze malá část respondentů by podpořila přiosvojování dětí v rámci homoparentální rodiny (37 %). Podle průzkumu Pew Research Center, uskutečněném mezi dubnem a srpnem 2017, a publikovaném v květnu 2018 by 59 % Italů podpořilo legalizaci stejnopohlavního manželství, 38 % by bylo proti a 3 % odmítly odpovědět, případně neměli jednoznačný názor. Podle výzkumu stejné organizace by 83 % věřících, 70 % nepraktikujících křesťanů a 44 % praktikujících křesťanů bylo pro stejnopohlavní manželství.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální zákony a obecní vyhlášky o registrovaném partnerství.", "content": "Do roku 2015 mělo více než 250 obcí a měst napříč celou Itálií své vlastní zákony o registrovaném partnerství (\"registro delle unioni civili\"), které formálně uznávaly stejnopohlavní páry. Tyto svazky měly většinou pouze symbolickou hodnotu, nikoli nějaké výrazné právní následky. Benefity z nich plynoucí byly velmi omezené. Velká města, která tuto možnost nabízela, byla Řím, Bologna, Padova, Florencie, Pisa, Bolzano, Palermo, Neapol, Milán a Janov V únoru 2012 slíbil milánský starosta Guiliano Pisapia zpracovat vyhlášku o formální registraci homosexuálních svazků ve městě Miláně, metropoli severní Itálie, která garantovala párům žijícím podle ní určitou právní ochranu, ale ne veškerou plynoucí z manželství. Mluvčí Milánské arcidiecéze na to za zareagoval argumentem, že zrovnoprávnění homosexuálního soužití s rodinami založenými na manželství prostřednictvím registrovaného partnerství by mohlo vést k legalizaci polygamie. 27. července 2012 tuto vyhlášku schválilo zastupitelstvo v poměru hlasů 29:7. V lednu 2013 poprvé v historii Itálie uznala padovská nemocnice homosexuální partnerství. Rozhodla se totiž o přeformulování slov „matka“ a „otec“ na genderově-neutrální „partner“. V srpnu 2013 navrhl radní města Benátek nahrazení slov'matka' a 'otec' v místních dokumentech (včetně místních škol) slovy 'rodič 1' a 'rodič 2' ('Genitore 1' a 'Genitore 2'). Projekt vyvolal debatu, jíž se zúčastnila i ministryně integrace Cécile Kyenge, která návrh podpořila. I tak se ale tento krok nesetkal s vřelým přijetím. Benátský návrh později putoval do Bologny, kde se jej výkonná rada města rozhodla přepracovat na alternativní řešení - nahrazení matky a otce 'rodičem' a 'dalším rodičem' ('Genitore' a 'Altro Genitore'). Slova nahradí své tradiční protějšky. V lednu 2015 odhlasovalo římské zastupitelstvo v poměru hlasů 32:10 vyhlášku o registraci heterosexuálního a homosexuálního soužití v rámci města. Vyhláška se stala účinnou 21. května 2015. Toho dne bylo v Římě registrováno 20 párů (z toho 14 homosexuálních a 6 heterosexuálních). Jeden měl na vlastní žádost i slavnostní obřad na radnici. 4. března 2015 odhlasovalo sicilské regionální zastupitelstvo poměrem hlasů 50:5 (15 se zdrželo) pro přijet regionálního zákona o registrovaném partnerství garantujícího párům žijícím v něm, heterosexuálním i homosexuálním, veškeré benefity, které poskytuje regionální vláda. Na tvorbě zákona se podílel značnou měrou Rosario Crocetta, první otevřeně homosexuální prezident Sicílie. Liguria a Sicílie se tak staly prvními dvěma regiony s takovou legislativou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Itálie zpřístupnila homosexuálním párům registrované partnerství počínaje 5. červnem 2016, čímž jim poskytla většinu práv a povinností plynoucích z manželství. Návrh takového zákona schválil nejprve Senát 25. února a posléze 11. května Poslanecká sněmovna. 20. května jej podepsal italský prezident. Zákon byl pak 21. května publikován ve Sbírce zákonů Italské republiky. Účinným se stal 5. června 2016. Nicméně již před přijetím tohoto zákona mohly páry stejného pohlaví stvrzovat své soužití regionálními zákony o registrovaném partnerství. Celostátní registrované partnerství bylo těmito regiony podporováno, neboť se nejednalo pouze o zjednodušení života takových párů, ale i o symbolickou hodnotu.", "tgt_summary": null, "id": 684329} {"src_title": "Činčila (domestikovaná)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Smyslové vnímání.", "content": "Činčily se díky svým smyslům znamenitě přizpůsobily životu v daném prostředí. Tyto jejich schopnosti přetrvávají i při domácím chovu. Zrak: Velké oči, dokonalé přizpůsobené špatným podmínkám, jsou typické pro zvířata aktivní za soumraku a v noci. Přesto činčily příliš dobře nevidí, mají špatné prostorové vidění a jen stěží dokáží odhadovat vzdálenosti. Jako téměř všechna zvířata, která se mohou stát něčí kořistí, mají i činčily oči posazené daleko od sebe, což jim umožňuje pohled téměř v celém svém okolí. Sluch: Sluch je nejlépe vyvinutým smyslem těchto jihoamerických hlodavců. Velké uši jsou mimořádně pohyblivé. Sluchové schopnosti mají velký význam i pro vzájemné dorozumívání činčil. Velké uši nemají kvůli poslechu, ale díky dobrému prokrvení hrají velkou roli i při regulaci tělesné teploty. Čich: Čich u činčil je pravděpodobně velmi dobře vyvinut. Svůj nos uplatňují nejen při navazování kontaktu a každodenním styku s ostatními zvířaty, ale i při prozkoumávaní potravy a pro ně neznámých předmětech. Jejich čich dokáže výrazně reagovat na pachy které se jim nezamlouvají. Chuť: Činčily mají dobře vyvinutou chuť. Po čichovém testu následuje ochutnávka, podle níž se činčila rozhodne, zda ji potrava chutná či nikoliv. Hmat: Dlouhé hmatové vousy kolem čenichu umožňují činčilám se zorientovat i za naprosté tmy, v rourách či úzkých spárách. Hmatové vousy, jejichž kořeny jsou spojeny s velkým množstvím nervů, mohou zachytit i ty nejmenší vibrace a pohyby vzduchu.", "section_level": 1}, {"title": "Mutace.", "content": "Činčily se nevyskytují pouze v jedné barevné mutaci, existují desítky barevných odstínů. Zde je výpis základních barev činčil:", "section_level": 2}, {"title": "Dominantní.", "content": "V tomto případě stačí jeden rodič, aby se barva projevila na mláděti.", "section_level": 3}, {"title": "Recesivní.", "content": "V tomto případě je potřeba, aby měli oba rodiče gen pro barvu.", "section_level": 3}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "- vše o činčilách najdete na webu http://chov-cincil.webnode.cz/ - sdružení hobby chovatelů – http://cincilaklub.webnode.cz/", "section_level": 2}], "src_summary": "Činčila je hlodavcem z rodu činčilovití. Domestikované činčily pochází především z rodu \"Cinchilla\", obvykle jde buď o činčilu vlnatou (\"Chinchilla chinchilla\") nebo křížence činčily vlnaté a činčily krátkoocasé (\"Chinchilla brevicaudata\"). ", "tgt_summary": null, "id": 1547781} {"src_title": "Komba jižní", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Komba jižní patří do čeledi kombovití (Galagidae) a v ní do rodu \"Galago\". Byla považována za poddruh komby ušaté (\"Galago senegalensis\"), avšak biologie obou druhů je odlišná, a i proto došlo na základě studií z let 1987−1989 k osamostatnění. S kombou ušatou se ani nekříží. Druh komba jižní se dělí na dva poddruhy: Genetickou výbavu druhu tvoří běžný diploidní karyotyp 2n = 38 chromozomů. Druh popsal Andrew Smith roku 1836, rodové jméno \"Galago\" je pojmenování od obyvatel Senegalu. Je známo několik synonym: \"Galago australis\", \"Galago bradfieldi\", \"Galago conspicillatus\", \"Galago intontoi\", \"Galago mossambicus\" a \"Galago tumbolensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Komba jižní žije ve velkém areálu v jižní Africe. Obývá oblast od Angoly až po Tanzanii, lze ji najít v severní Namibii, jihovýchodě Demokratické republiky Kongo, v Zambii, Zimbabwe, na severu Botswany a severovýchodě Jihoafrické republiky, v Malawi, východním Mosambiku a západní Tanzanii, přičemž možný výskyt ve Rwandě a Burundi nebyl potvrzen. Poddruh \"Galago moholi moholi\" obývá východní část areálu výskytu, zatímco \"Galago moholi bradfieldi\" žije v severní Namibii, Angole, na severu Botswany a západě Zambie. Komba jižní se vyskytuje do nadmořské výšky 1500 m n. m. Žije v polosuchých oblastech, například savanových lesích, kde preferuje porosty akácií, ale také v lesích galeriových, mopanových, v porostech s dominancí druhu \"Baikiaea plurijuga\" a dalších. Přizpůsobila se i lidskému osídlení, když v blízkosti lidí žije v zahradách a spí v budovách.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Komba jižní je středně velký druh komby o velikosti malé veverky, která měří bez ocasu 8,8 až 20,5 cm, dlouhý ocas dosahuje velikosti 11,3 až 27,9 cm. Samice váží 142 až 229 g, hmotnost větších samců činí 160 až 255 g; u druhu je v tomto směru vyvinut pohlavní dimorfismus, jinak jsou pohlaví podobná. Zadní končetiny jsou delší než přední, ukazovák je široce oddělen od ostatních prstů a slouží k lepšímu úchopu. Hlava je zaoblená s krátkým čenichem a komba ji může otočit až o 180°. Uši, přičemž jedno měří 2,3 až 5 cm, patří poměrem k tělu k největším mezi primáty, komby s nimi mohou pohybovat nezávisle na sobě. Oči jsou velké a oranžové, dobře přizpůsobené nočnímu životu. Na sítnici mají komby reflexní vrstvu \"tapetum lucidum\". Srst je hustá, záda mají zbarvení světlešedé až šedohnědé, spodní strana těla je světlejší se žlutým odstínem. Ocas mívá podobnou barvu jako záda, ale jeho konec bývá tmavší. Hlava má tmavošedé zbarvení s černou srstí diamantového tvaru okolo očí. Oba poddruhy se liší ve zbarvení končetin a spodní části těla; \"G. m. moholi\" má jejich vnější stranu zbarvenou šedohnědě až světlehnědě se žlutými odstíny a spodek těla zabarven žlutě, \"G. m. bradfieldi\" má vnitřní zbarvení končetin světlešedé, chybí žluté zbarvení nebo je nevýrazné, na břiše je barva spíše bílá se žlutým nádechem. Komby jižní se velmi podobají kombám ušatým, oba druhy dosahují i podobné velikosti. Lze je nicméně odlišit například na základě anatomie dlaní nebo penisu. Záměna může nastat rovněž s kombou Grantovou (\"Paragalago granti\") či kombou udzungwaskou (\"Galagoides zanzibaricus udzungwensis\"), jež má kratší uši.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Denní režim.", "content": "Komba jižní žije na stromech. Je nočním zvířetem, ve dne spí v rozsochách stromů, stromových dutinách nebo v hnízdech vytvořených z větviček a listů, například ze škumpy a grevie. V Balovale v Zambii hnízda ležela nejčastěji ve výšce 3 až 8 m, v lokalitách s chladnějším počasím byla v prosluněnějších oblastech. Při spánku si komba složí uši podél hlavy. Probouzí se po setmění a nejprve se očistí. Většinu noci tráví hledáním potravy. Pomocí svých dlouhých končetin může přeskakovat mezi stromy až do vzdálenosti pěti metrů, přičemž ocasem usměrňuje směr skoku, často se také na další stromy přesouvá po zemi rychlými skoky po dvou nohách. Noční aktivitu prokládá odpočinkem.", "section_level": 2}, {"title": "Hierarchie a komunikace.", "content": "Samice komb jižních jsou filopatrické (věrné svému domovskému území), zatímco samci opouštějí teritorium před dosažením pohlavní dospělosti. Počet samců v populaci převyšuje počet samic. Komby jižní spí během dne ve skupinách o 2−7 jedincích. Tyto skupiny se v noci rozdělí a jednotlivé komby se pohybují samostatně (asi 70 % času). Několik hodin tráví hrou. Území samců má rozlohu asi 11 ha a protíná několik území samic, jejichž velikost teritoria činí asi 6,7 ha. Druh je společenský a nepříliš teritoriální. Boji se vyhýbá, případně ustoupí na základě zjištění věku či pohlaví protivníka, pokud však k nějaké interakci dojde, trvá obvykle krátce a poražený jedinec se s úzkostnými zvuky stáhne. Agresivitu projevují komby především na hranici teritorií. Na delší vzdálenosti spolu komby komunikují hlasitým voláním připomínajícím dětský pláč, jež může sloužit také k vymezování teritoria či jako výstraha před blížícím se nebezpečím. Zvláště dominantní samci si pak natírají močí končetiny, jejichž pomocí poté zanechávají pachové stopy; je však také možné, že toto chování slouží k lepšímu uchopení větve.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Komba jižní konzumuje například kobylky, termity, motýly či brouky; bezobratlí tvoří podle studií Beardera & Martina 52 % jídelníčku. Po létající kořisti komba skočí a uchopí ji rukama. Oblíbenou potravou jsou také exsudáty akácií, hlavně z akácie dlouhotrnné (\"Acacia karroo\"), akácie zkroucené (\"Acacia tortilis\") a akácie arabské (\"Acacia nilotica\"), které tvoří dle studie Beardera & Martina zbylých 48 % konzumované potravy. Z této stravy pomáhá kombám získat živiny specializovaný zažívací systém. Na akácie spoléhají komby jižní především v chladných obdobích, kdy je hmyzu nedostatek. Ovoce nekonzumují vůbec. Komba jižní nepije a tekutiny získává z potravy.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožování probíhá dvakrát do roka. Estrální cyklus je krátký (1−3 dny), na začátku říje samice vytvářejí vaginální sekret. V období estrálního cyklu samic jsou samci těžší a zvětšuje se jim objem varlat. Rovněž také začínají rozšiřovat své teritorium. Komby jižní jsou polygamní, přičemž větší dominantní samci se opakovaně páří s několika samicemi, což jim zajišťuje větší pravděpodobnost zplození potomků, na rozdíl od samců mladších, kteří spíše využívají příležitosti ke spáření. Samotný akt kopulace trvá až 50 minut. Za 121 až 124 dnů se samici mezi lednem a únorem či zářím a listopadem do předem připraveného hnízda narodí jedno až (častěji) dvě mláďata. Po narození jsou pokryta srstí, mají otevřené oči a asi za půl hodiny se již umí v hnízdě pohybovat. Za pět dní mláďata dosahují hmotnosti okolo 12 g a za deset dní již váží 33 g. Mláďata přivolávají matku pomocí vysokofrekvenčních zvuků, přičemž užívají tři různé typy zvuků podle stupně úzkosti. Hnízdo opustí po desátém či jedenáctém dni života. Potravu si shánějí sama již asi ve čtyřech týdnech, avšak na matce jsou závislá asi až do 11. týdne; za tuto dobu jsou také odstavena od mateřského mléka. Samci se do výchovy nezapojují. Pohlavní dospělosti dosahují podle studie Doyla z roku 1979 samice asi za 200 dní a samci asi za 326 dní. Maximální zaznamenaný věk je 16,6 let. Zvláště úmrtnost mláďat je ale vysoká a může ve volné přírodě činit až 55 %.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři a parazité.", "content": "Mezi predátory komb jižních patří hadi, sovy, například výr africký (\"Bubo africanus\") nebo orli. Loví je rovněž velcí plazi (zaznamenána byla predace od poddruhu varana bělohrdlého \"Varanus albigularis albigularis\"), promykovití, cibetkovití, kočky či šakali. Komby se na nebezpečí upozorňují pomocí výstražného volání a v případě ohrožení prchají skoky. V bezměsíčných nocích se predaci vyhýbají ukrýváním v hustém stromoví. Častými parazity komb jižních jsou vši a klíšťata.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s lidmi.", "content": "Druh je ve své domovině široce rozšířen a nebyly zjištěny významné hrozby, které by jej ohrožovaly. Navíc jej lze najít v řadě chráněných oblastí, proto jej Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) hodnotí jako málo dotčený. Komba jižní je zapsána na Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, příloha II; obchodování je na mezinárodní úrovni omezeno a podřízeno dozoru.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Chov komb je velmi raritní záležitostí. V Evropě se jedná jen o pět zoo v rámci Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). Mimo Evropu pak jde o dalších pouhých šest zařízení. V Evropě chová tento druh zoo Faunia v Madridu, zoo v Londýně, zoo v dánském městě Nykøbing Mors a také dvě české zoo. V Česku chová komby jižní Zoo Praha (od 2014) a Zoo Jihlava (od 2015).", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha jsou komby jižní od roku 2014, kdy byly dovezeny ze zoologické zahrady v Bronxu. O rok později se zde narodila první mláďata, což znamenalo český prvoodchov. Do roku 2017 podařilo odchovat 10 mláďat. Ke konci roku 2017 bylo v Praze chováno 11 jedinců. V průběhu roku 2018 se narodila a byla odchována čtyři mláďata. Ke konci roku 2018 bylo chováno 14 jedinců. V březnu a následně také v květnu 2019 přišlo na svět další mládě. Mládě od jedné samice bylo evidováno v březnu 2020 a 1. dubna 2020 přišla na svět dvojčata od druhé samice. Zoo Praha vedla evropskou plemennou knihu pro tento druh, která byla překlasifikována na monitoring druhu v rámci Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA).", "section_level": 2}], "src_summary": "Komba jižní (\"Galago moholi\") je druh primáta z čeledi kombovití (Galagidae) a rodu \"Galago\". Původně sice byla považována za poddruh komby ušaté (\"Galago senegalensis\"), došlo ale k jejímu osamostatnění. Vyskytuje se v polosuchých oblastech jižní Afriky. ", "tgt_summary": null, "id": 1129909} {"src_title": "Claude Charles Fauriel", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako syn chudého truhláře, ale získal dobré vzdělání na oratoriánských školách v Tournonu a Lyonu. Po krátké službě v armádě se v letech 1797-1799 věnoval náročnému studiu literatury a historie. Zabýval se také arabštinou, sanskrtem a starými jihofrancouzskými dialekty. Při návštěvě Paříže roku 1799 byl představen ministrovi policie Josephovi Fouchému a stal se jeho osobním tajemníkem. Na tuto funkci roku 1802 ze zdravotních důvodů rezignoval a věnoval se především své vědecké a překladatelské práci. Stal se členem literárního kruhu v Auteuil u Paříže, který se shromáždil kolem filozofa a politika de Tracyho a byl přítelem Madame de Staël. Roku 1810 zveřejnil překlad německy napsané sbírky \"Parthenais\" dánského básníka Jense Immanuela Baggesena, roku 1823 překlady dvou tragédií od italského spisovatele Alessandra Manzoniho (\"Il Conte di Carmagnola\" a \"Adelchi\") a v letech 1824-1825 vydal \"Lidové písně moderního Řecka\" (\"Chants populaires de la Grèce moderne\"). Ve Francii rovněž propagoval názory italských romantiků. Červencová revoluce roku 1830 mu otevřela kariéru profesora literatury na Sorboně. Věnoval se vědeckému studiu starofrancouzštiny a provensálštiny a roku 1837 vydal moderní francouzský překlad \"chanson de geste\" \"Píseň o albigenské křížové výpravě\" (\"La Chanson de la croisade albigeoise\"). Ve svých dílech razil dnes již vyvrácenou teorii o tom, že Provence byla kolébkou \"chansons de geste\" i příběhů rytířů Kulatého stolu, přičemž pod vlivem Herdera předpokládal, že hrdinské eposy jsou spontánním projevem lidového národního génia. V roce 1836 byl zvolen členem Académie des inscriptions et belles-lettres (Akademie písemností a krásné literatury). Zemřel roku 1844 a je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Charles Fauriel (21. října 1772, Saint-Étienne – 17. července 1844, Paříž) byl francouzský filolog, historik, profesor a překladatel z italštiny, němčiny a moderní řečtiny.", "tgt_summary": null, "id": 2179429} {"src_title": "Dům Konstantina Melnikova", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Projektování a výstavba.", "content": "Melnikov snil o vlastním domě s ateliérem již během studia na Moskevském učilišti malířství, sochařství a stavitelství. Původně zamýšlel adaptovat pro své potřeby nějakou starší stavbu, dochované jsou jeho plány z let 1916-1917 na přestavbu neoklasicistního objektu v Moskvě. Již ve 20. letech však pracoval na prvních projektech novostavby rodinného domu s ateliérem. Rodina byla pro Melnikova velmi důležitá, přál si proto tvořit v domácím prostředí. Byl to jediný projekt, kde měl Melnikov naprostou tvůrčí svobodu, neboť zde byl zároveň zákazníkem a zároveň architektem. Nejstarší projekty pracovaly s tvarem kvádru, nakonec se však rozhodl pro dva do sebe zanořené válce. S tímto tvarem začal architekt pracovat právě v roce 1927 (viz nerealizovaný projekt Domu kultury S. M. Zujeva či Klub továrny Burevestnik). Že dokázal Melnikov v letech 1927-1929 postavit v centru Moskvy rodinný dům, je malý zázrak. V období tzv. nové ekonomické politiky se aktivně podporovala výstavba domů-komun, individuální bydlení bylo naopak potlačováno. Melnikov za to vděčí shodě několika okolností. Jednak byl na konci 20. let na vrcholu slávy, když celosvětově proslavil nový stát vynikajícím pavilonem na mezinárodní výstavě v Paříži v roce 1925 (oceněn zlatou medailí). Jednak byl v té době zahrnut zakázkami, disponoval tedy dostatečným množstvím finančních prostředků (stavělo se výhradně na náklady architekta). Velkou roli však sehrálo i to, že dům neprezentoval jako svou osobní rezidenci, ale jako experiment s kruhovou kompozicí, která by v budoucnu mohla být využita u domů-komun. Jedním z hlavních argumentů pro kruhový tvar bylo to, že při stejné užitné ploše má kruhový dům znatelně menší obvod zdí, dochází tak k úspoře stavebního materiálu (jehož byl v porevolučním SSSR citelný nedostatek). Konečná varianta projektu byla potvrzena 19. června 1927, ovšem vnitřní dispozice se ještě během výstavby upřesňovala. Aby bylo pro stavitele srozumitelnější, co přesně architekt chce, zhotovil rozměrnou maketu domu. Dům je originální nejenom svým vzhledem, ale i použitými stavebními technologiemi, z nichž několik bylo záhy patentováno. Jedná se především o konstrukci vnější zdi s pravidelnými otvory, které vytváří mřížku (celkem je ve fasádě 124 takových otvorů). Některé otvory byly osazeny okny (60), většina však byla zaplněna stavebním odpadem. Tento postup umožnil jednak výrazně snížit náklady na stavbu (z pozemku prý nebylo odvezeno ani jedno kolečko suti), jednak toto řešení umožnilo podle potřeby měnit polohu oken, aniž by se narušovala nosná zeď. Navíc byla hmotnost stavby rovnoměrně rozložena, nebylo tak potřeba použít žádné nosné sloupy či trámy. Bývá proto někdy přirovnáván k americkému architektu Buckminsteru Fullerovi, daleko blíže však má k Vladimiru Šuchovovi, autorovi Šuchovovy věže, se kterým Melnikov úzce spolupracoval a jehož práci dobře znal. Melnikov zde vlastně aplikuje Šuchovovu metodu úspory materiálu pomocí zvláštní konstrukce pláště na cihlový dům. Originální bylo také řešení stropní konstrukce, které opět umožnilo úsporu materiálu. Zhotovena je z dřevěných prken, sestavených do tvaru velké mříže, tvořící pravidelné čtverce o hraně 0,5 m, které jsou z obou stran zakryty dalšími prkny. Vznikla tak pevná konstrukce, která nevyžadovala žádné sloupy ani nosníky. Nicméně je třeba dodat, že časem se podlaha vlastní vahou poněkud prověsila. Ačkoliv Melnikov původně neplánoval dům podsklepit, při kopání základů byl však na místě odhalen sklep původního domu, architekt se jej proto rozhodl využít pro technické zázemí.", "section_level": 1}, {"title": "Objemová kompozice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektonické řešení.", "content": "Dům je tvořen dvěma různě vysokými válci stejného průměru, které jsou jeden do druhého ponořené na hloubku třetiny poloměru. Půdorys tak připomíná číslici 8. Nižší z válců je zakončený terasou, na kterou se vstupuje z ateliéru v nejvyšším patře druhého válce. Ze strany obrácené do ulice je nižší válec seříznutý, nachází se zde jediný vchod do domu a nad ním obrovské okno přes celou výšku druhého podlaží (za ním se nachází obývací pokoj). Nad tímto oknem stojí nápis: KONSTANTIN MELNIKOV ARCHITEKT. Zbytek fasády je tvořen hladkou zdí s celkem 57 šestihrannými vertikálními okny, které vytváří jedinečný ornament. Okna jsou přitom uspořádána do pásů (odpovídajících struktuře nosných zdí), které odpovídají patrům - první dva pásy odpovídají prvním dvěma patrům, vrchní tři pásy třetímu patru. Mezi prvním a druhým pásem oken je přitom širší mezera. Okenní rámy nejsou ve všech výškách stejné, jsou zde tři různé typy: jeden v prvním pásu, druhý ve druhém a ve čtvrtém, třetí ve třetím a pátém pásu oken. Budovu je těžké přiřadit k nějakému konkrétnímu architektonickému stylu. Někdy se hovoří o duchu konstruktivismu či funkcionalismu, nicméně dům je natolik jedinečný, že v něm nelze nalézt prakticky žádné typické prvky těchto směrů. Navíc sám Melnikov se proti takovýmto kategorizacím ostře vymezoval.", "section_level": 2}, {"title": "Uspořádání interiérů.", "content": "Vnitřní dispozice je funkčně velmi dobře promyšlená, byť je na první pohled poněkud nepřehledná. Ostatně Melnikov se údajně rád bavil tím, že nechával své hosty hádat, kolik je vlastně v domě pater. V budově se nachází 3 patra a sklep (podsklepený je pouze nižší válec). Ve sklepě se nachází úložné prostory, sklad potravin a zařízení na ohřev vzduchu, který se rozvádí do celého domu a kterým se vytápí. V prvním patře je situována předsíň (6,3 m2), jídelna (17 m2), kuchyň (7 m2), koupelna a záchod (7 m2), dva dětské pokoje (po 4,5 m2), šatna (11 m2), pracovna paní domu (5,4 m2) a chodba (11,7 m2). Ve druhém patře je obývací pokoj (50 m2) a ložnice (43 m2). Obývací pokoj byl zařízen skutečně s rozmachem - obrovské okno, piano, pohovka, křeslo, velký stůl. Zde Melnikov přijímal hosty a besedoval s nimi. Kromě hlavního okna se zde nachází ještě jedno malé, jediné osmiúhelníkové na celé fasádě. Architekt si totiž při stavbě povšimnul, že jím při východu slunce pronikají paprsky vycházející nad střechu sousedního domu, nechal proto v otvoru zřídit okno. Během složitých podmínek za 2. světové války zde byla ještě přistavěna nevelká cihlová kamna, která se zachovala dodnes. Velkou pozornost věnoval Melnikov nezvykle prostorné ložnici. Zde realizoval své teorie o spánku - v rozsáhlé místnosti s 12 okny nebylo nic než 3 postele jakoby vystupující z podlahy, oddělené spíše symbolickými příčkami. Kromě postelí zde nebyl žádný nábytek, vymalováno bylo medově-zlatou barvou. Měla zde spát celá rodina, dětské pokoje byly myšleny pouze jako pracovny. Architektovy teorie o spánku se ovšem prakticky příliš neosvědčily, později proto byla ložnice na nátlak jeho manželky vybavena standardním nábytkem a stěny dokonce pokryty růžovými tapetami. Třetí patro celé zabírá ateliér (50 m2) s 38 šestiúhelníkovými okny, díky kterými pronikalo světlo do pracovny všemi směry, a nevznikaly tak architektovi při tvorbě pod rukou stíny. Později zde pracoval Melnikovův syn Viktor, který se stal malířem, otec si zřídil ateliér v obývacím pokoji, který je rozměry téměř identický. Z ateliéru se po dřevěném schodišti vychází na terasu, kde Melnikovovi v létě s oblibou pili čaj, opalovali se či prostě odpočívali.", "section_level": 2}, {"title": "Další osudy budovy.", "content": "Dům se již krátce po své dostavbě setkal s ostrou kritikou. V první polovině 30. let zněla zejména z úst členů Všeruské společnosti proletářských architektů, kteří hovořili o samoúčelném formálním experimentu a o buržoazních manýrech. Kritika ještě zesílila v polovině 30. let, kdy byly v Sovětském svazu oficiálně zavrhnuty avantgardní směry a nastala etapa socialistického realismu. V ní už pro avantgardní architekty nebylo místo. Během 2. světové války byla ložnice předělána, zmizely původní postele i příčky. Bomba, která dopadla na nedaleké Vachtangovovo divadlo, tlakovou vlnou vybila všechna okna v domě, jinak stavba poškozena nebyla. Roku 1976 byla fasáda natřena na světle šedou barvu, dům tak ztratil svůj původní bílý nátěr z nehašeného vápna. V 90. letech byly provedeny restaurátorské práce (organizované Odborem ochrany památek Moskvy), které však byly velmi nekvalitní. V důsledku toho byly poničeny unikátní stropní konstrukce, objevily se praskliny na fasádě a plísně. I přes protesty obyvatelů byla rekonstrukce úředně uznána za výbornou. Dům byl také poškozen vlhkostí, neboť s pádem SSSR se v okolí rozeběhnul čilý stavební ruch. Vysoké novostavby změnily svažitost okolního terénu a budova začala vlhnout. Špatný technický stav domu vedl k tlaku mezinárodní architektonické veřejnosti na příslušné ruské orgány, aby zajistily řádnou památkovou péči a ochranu. To však nebylo možné, neboť dům byl předmětem vleklého právního sporu. Konstantin Melnikov totiž dům odkázal svým dvěma dětem, Viktorovi a Ljudmile (mezi nimiž došlo také k vleklému soudnímu sporu o právo na užívání domu). Ljudmilinu polovinu zdědil její syn, který ji prodal senátorovi Gordějevu, jenž ji věnoval státu za účelem zřízení muzea. Velké problémy však nastaly s Viktorovou polovinou. Malíř sice původně odkázal svou polovinu (i svou malířskou tvorbu) státu za účelem zřízení muzea otce a syna Melnikovových. Později se však objevila závěť, která odkazovala Viktorovu polovinu jeho dceři Jeleně. Malíř veřejně vystoupil v televizi a prohlásil závěť za podvrh. To nezabránilo vleklým soudním sporům, které sice roku 2006 druhou polovinu přiřkly státu, avšak snahy toto rozhodnutí zvrátit neustávaly. Navíc zde byl problém s Melnikovovou vnučkou Jekatěrinou Karinskou, která v domě žila a odmítala jej opustit. Spory vyvrcholily roku 2014 tím, že starou paní pracovníci muzea nepustili zpět dovnitř, když vyšla před dům kouřit. Téhož roku zde bylo zřízeno muzeum a začaly probíhat pravidelné prohlídky. V současnosti je dům v majetku města Moskvy a spravuje jej Muzeum architektury Ščuseva. Prohlídky jsou však silně omezené - kvůli špatnému technickému stavu chodí dovnitř pouze 5 návštěvníků denně. Stavba potřebuje komplexní rekonstrukci, kterou však znemožňují stále probíhající soudní spory o dědictví architekta Melnikova, do kterého spadá i dokumentace k budově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dům Konstantina Melnikova je rodinný dům s ateliérem v Moskvě, jedna z předních staveb sovětské avantgardy. Zbudován byl v letech 1927-1929 pro potřeby architekta Konstantina Melnikova a jeho rodiny. ", "tgt_summary": null, "id": 1373416} {"src_title": "Pomerančovník čínský", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Půda vhodná pro zdárný růst musí být dostatečně vzdušná, dobře odvodněná, hluboká, nezasolená a podzemní voda nesmí sahat blízko k povrchu. Nejvhodnější jsou stanoviště s průměrnou roční teplotou 21 °C, kde se denní teplota pohybuje od +5 °C do +35 °C. Starší strom přežije krátkodobě pokles teploty pod bod mrazu, plody nikoliv. Rostlina musí mít průběžně dostatek vláhy, vhodná jsou místa s ročními srážkami 1000 až 2500 mm v nadmořské výšce nepřevyšující 2500 m n. m. Při nesprávné teplotě v době dozráváni jsou plody zelené nebo hnědě skvrnité.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Pomerančovník čínský je neopadavý strom, s pravidelně větvenou, kulovitou korunou, vysoký 10 až 15 m. Jeho mladé větve jsou mírně hranaté a mívají štíhlé trny.Větve jsou porostlé střídavými listy se slabě křídlatým řapíkem a bývají dlouhé 7 až 15 a široké 3 až 8 cm. Jejich kožovité čepele jsou leskle, tmavě zelené, eliptické nebo podlouhle vejčité, na bázi klínovité nebo vejčité, na vrcholku zašpičatělé, po obvodě celokrajné nebo jemně zubaté a jsou protkané žlázkami s aromatickým olejem. Někdy jsou listy považovány za lístky složených listů. Vonné, kolovité, voskovitě bílé květy, velké 2 až 3 cm, vyrůstají jednotlivě nebo až po šesti v paždí listů na koncích větví. Květy vytvářejí vrcholíková květenství, jsou oboupohlavné, mají pět špičatých kališních lístků a pět podlouhlých, bílých či narůžovělých korunních lístků velkých 15 × 5 mm, obsahují 20 až 25 tyčinek s výrazně žlutými prašníky, vícedílný vejčitý semeník s jedním nebo dvěma vajíčky v oddíle a krátkou čnělku s kyjovitou bliznou. Květy nejsou schopné samoopylení a bývají opylovány hlavně včelami. Plod je kulovité, oválné nebo mírně zploštělé hesperidium, což je modifikovaná bobule, měřící v průměru 6 až 10 cm, které se stává zralým nejméně po devíti měsících. Jeho vnější vrstva flavedo je oranžová nebo žlutá a je posetá žlázkami s aromatickým olejem. Vnitřní vrstva albedo je bílá, houbovité struktury a nevonná. Endokarp je tvořen 10 až 14 oddíly uzavřenými v klínovitých, blanitých váčcích obsahující sladkou šťavnatou dužinu. V závislosti na kultivaru může mít barvu žlutou, oranžovou, červenou až krvavě tmavě červenou. V každém dílku mohou být dvě až čtyři nepravidelná semena s kožovitým osemením. Semena si zachovávají klíčivost nejdéle půl roku, s vysycháním jejich životaschopnost rychle klesá. Jsou vyšlechtěné i bezsemenné kultivary. Asi 3500 semen váží 1 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Semenáče pomerančovníku čínského si nezachovávají vyšlechtěné vlastnosti svých rodičů. Nové stromy se proto získávají naočkováním požadovaných kultivarů na podnože, které se volí podle místa stanoviště. Podnože ovlivňují rychlost růstu, odolnost k chorobám i produktivitu a vlastnosti plodů, nejčastěji se používá pomerančovník hořký (\"Citrus aurantium\"), který odolává půdním nemocem a umožňuje velký výtěžek plodů v dobré kvalitě. Následný rok jsou roubovance přesazeny na trvalé stanoviště. Pro docílení co největšího přínosu se pomerančovník čínský ve velkovýrobě pěstuje na plantážích ve sponu nejčastěji 7,5 × 7,5 m. Stromy tam začínají plodit ve věku 3 až 5 let, jsou pravidelně prořezávány, hojně hnojeny, ošetřovány proti škůdcům a v případě potřeby i zavlažovány. Statné, volně rostoucí stromy v oblasti Středomoří mohou dát ročně až 3000 plodů, stromy na plantáží asi 300 ks. Z plantáží se získá 130 až 160 tun z 1 ha při průměrné váze plodu 0,3 kg. Zralé plody se sklízejí převážně ručně, odrůdy určené ke strojnímu zpracování (k lisování) i setřásáním.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dřevo stromu je tvrdé, nažloutlé, dobře se opracovává s vyrábí se z něho nábytek a další truhlářské výrobky, dobře se soustruží a je vyhledáváno rytci. Je však náchylné k napadení termity a jeho jemné piliny vznikající při broušení mohou způsobit astma. Nadměrný kontakt se slupkou plodů způsobuje u citlivých osob dermatitidu. Olej vylisovaný ze semen sloužívá jako stolní olej, vzniklé pokrutiny obsahují mnoho bílkovin vhodných ke zkrmení. Z 1 kg květů se získá 1 g oleje ceněného v kosmetice. Další oleje jsou lisovány z listů, mladých větviček i nezralých plodů. Strom je důležitou medonosnou dřevinou, květy během kvetení poskytují hojnost nektaru a např. v Kalifornii je asi 25 % všeho medu citrusového původu. Z vrchních vrstev kůry se získávají terpeny používané k výrobě nátěrových hmot pro lodě. Využití plodů a obsažené látky v nich je uvedeno v článku Pomeranč.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pomerančovník čínský (\"Citrus sinensis\") je jedním z nejrozšířenějších druhů rodu citrus. Dnes již neexistuje jeho planá forma a tím není jeho původ zcela jasný. Podle novějších výzkumů je považován za křížence (\"Citrus ×sinensis\") mezi druhy mandarinkou obecnou (\"Citrus reticulata\") a pomelem (\"Citrus maxima\"). Bylo vypěstováno mnoho morfologicky odlišných odrůd, mezi kterými je úzká genetická diverzita, většina z nich má původ v jediném exempláři. ", "tgt_summary": null, "id": 1061800} {"src_title": "Abraham Bloemaert", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bloemaert se narodil v Gorinchemu. Byl synem architekta Cornelise Bloemaerta I., který v roce 1575 svou rodinu přestěhoval do Utrechtu. Abraham byl nejprve žákem Gerrita Splintera, což byl žák Fransise Florise a Joose de Beera. Mezi roky 1581 a 1583 žil v Paříži. Studoval zde šest týdnů u Jehana Bassota a snad i u Jeana Cousina mladšího. Další zkušenosti získal v umělecké škole ve Fontainebleau od svého spolužáka Hieronyma Franckena. Do Utrechtu se vrátil v roce 1583. Další fáze francouzských náboženských válek později zničila mnoho uměleckých děl na zámku Fontainebleau. Když byl jeho otec v roce 1591 jmenován městským architektem v Amsterdamu, Abraham ho tam následoval. Po smrti svého otce se v roce 1593 konečně vrátil do Utrechtu, kde založil vlastní dílnu. Zemřel v Utrechtu 27. ledna 1651.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Podle Encyclopedia Britannica vynikal Bloemaert jako kolorista. Byl nesmírně produktivní a maloval a vytvářel lepty historických a alegorických obrazů, krajin, zátiší, obrazů zvířat a květeny. V první dekádě sedmnáctého století začal Bloemaert vytvářet své krajinné malby tak, aby ukazovaly malebné zřícené chatky a další pastorační prvky. V těchto dílech mají náboženské nebo mytologické náměty podřadnou roli. Život na venkově zůstal oblíbeným tématem Bloemerta, maloval jej s rostoucí naturalitou. Mezi jeho mnoha žáky byli jeho čtyři synové, Hendrick, Frederick, Cornelis a Adriaan, kteří si získali značnou pověst jako malíři nebo rytci. Dalšími žáky byli Jan Aerntsz de Hel, Abraham Jacobsz van Almeloveen, Cornelius de Beer, Nicolaes van Bercheyck, Jan van Bijlert, Gerhard van Honthorst, Leonaert Bramer, Bartholomeus Breenbergh, Hendrick ter Brugghen, Jacob Gerritsz Cuyp, Willem van Drielenburg, Wybrand de Geest, Nicolaus Knüpfer, Hendrik Munnicks, Frederick Pithan, Cornelis van Poelenburch, Henrik Schook, Anthoni Ambrosius Schouten, Robert Jansz Splinter, Matthias Stom, Herman van Swanevelt, Dirck Voorst, Quintijnus de Waerdt, Jan Baptist Weenix, Petersz van Zanen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abraham Bloemaert (25. prosince 1566, Gorinchem – 27. ledna 1651 Utrecht) byl nizozemský malíř, rytec, vytvářel lepty a také je tiskl. Jeho umělecké začátky se datují do roku 1585, kdy maloval v manýristickém stylu. V novém století změnil svůj styl tak, aby odpovídal novým barokním trendům. Věnoval se hlavně krajinomalbě či historickým námětům. Jako umělec po jistou dobu učil většinu z tzv. utrechtských Caravaggistů (Utrecht Caravaggisti).", "tgt_summary": null, "id": 975760} {"src_title": "Kvaziválka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příčiny vzniku konfliktu.", "content": "Francouzské království bylo spojencem Spojených států během Americké revoluce od jara 1776. V roce 1778 tyto dva státy podepsaly „Smlouvu o spojenectví“. Nicméně v roce 1794, po Francouzské revoluci a pádu monarchie, Spojené státy podepsaly smlouvu \"Jay Treaty\" s Královstvím Velké Británie, která vyřešila několik sporných bodů mezi oběma stranami. Smlouva obsahovala i ekonomické klauzule. Fakt, že Spojené státy vyhlásily neutralitu ve sporu mezi Velkou Británií a Francií a že americká legislativa se tímto obchodem stala partnerem jejich britského nepřítele, Francouze pobouřil. Francouzská vláda byla také rozhořčená odmítnutím Spojených států pokračovat v splácení svých dluhů vzniklých francouzskou podporou Americké revoluce. Spojené státy to odůvodnily tím, že dluhy byly vůči bývalé monarchii a nikoli vůči nové republice. Francouzské námořnictvo začalo konfiskovat americké lodě obchodující s Británií a odmítlo jednat s americkým vyslancem Charlesem Cotesworthem Pinckneyem, když přišel do Paříže v prosinci 1796. V jeho výroční zprávě Kongresu na konci roku 1797 prezidentovi Johnu Adamsovi oznámil francouzské odmítnutí vyjednávat a mluvil o potřebě „dát naši zemi do pozice defenzívy“. V dubnu 1798 prezident Adams informoval Kongres o „aféře XYZ“, v níž francouzští agenti ministra zahraničí Charlese-Maurice de Talleyrand-Périgord požadovali úplatek za obnovení diplomatických vztahů se Spojenými státy. Francouzské námořnictvo způsobilo značné ztráty americkému loďstvu. Dne 21. června 1797 státní sekretář Timothy Pickering hlásil Kongresu, že Francouzi v předchozích jedenácti měsících zabavili 316 lodí amerických obchodníků. Válečný stav způsobil zvýšení škod na pojištění amerických lodí o více než 500 procent, od té doby, co francouzští korzáři začali křižovat vody podél atlantického pobřeží. Spojené státy neměly válečné lodě, poslední byla prodána v roce 1785. Disponovaly pouze flotilou malých kutrů a několika zanedbanými pobřežními pevnostmi. Stupňující se plenění pirátů (korzárů) již od Francouzské revoluce zamezilo obnově amerického námořnictva, které by bylo mohlo chránit americké obchodní loďstvo. Kongres pověřil prezidenta zakoupit a vyzbrojit více než 12 plavidel, z nichž každé mělo mít nejméně 22 děl. Několik plavidel bylo bezprostředně nakoupeno a přeměněno na válečné lodě. 7. červenec 1798, kdy Kongres anuloval smlouvy s Francií, je považován za začátek „Kvaziválky“. Následovalo rozhodnutí Kongresu o útoku proti francouzským lodím. Zároveň byla vyhlášena blokáda francouzských obchodních lodí a americké loďstvo útočilo nejen na bojové lodě korzárů ale i na obchodní loďstvo Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek konfliktu.", "content": "Na podzim roku 1800 námořnictvo Spojených států a Královské námořnictvo Spojeného království zredukovalo aktivity francouzských korzárů a válečných lodí Francie. Toto se událo částečně s pomocí diplomatických vyjednávání s vládou konzula Napoleona Bonaparta. Bonaparte utlumil francouzské námořní akce. Dohoda z roku 1800, nebo též Mírová smlouva z Mortefontaine, podepsaná 30. září, ukončila americko-francouzskou válku. Ke škodě prezidenta Johna Adamse, zprávy o ukončení této války nepřišly včas, aby mu tento úspěch pomohl při prezidentských volbách v roce 1800.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvaziválka (angicky \"Quasi-War\", francouzsky \"Quasi-guerre\") byla nevyhlášená válka mezi Spojenými státy americkými a Francouzskou republikou v letech 1798 až 1800, vybojovaná téměř výhradně na moři. Po zhroucení Francouzského království během francouzských revolučních válek odmítly Spojené státy pokračovat ve splácení dluhu vůči Francii s odůvodněním, že věřitelský režim přestal existovat. Rozhořčení Francouzi provedli řadu útoků na americkou námořní dopravu, což nakonec vedlo odvetě Američanů. Krátce poté, v roce 1800, však byla podepsána mírová smlouva v Mortefontaine, která \"kvaziválku\" ukončila.", "tgt_summary": null, "id": 1185135} {"src_title": "Čas opovržení", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Ciri a Yennefer přijíždí do města Gors Velen, které leží blízko ostrova Thanned. Na něm leží čarodějnická škola, do které plánuje Yennefer svojí svěřenku přihlásit a kde se zároveň má konat čarodějnický sněm. Ciri se ovšem dozvídá, že se zde nachází také Geralt a utíká ho najít. Během jejího útěku se objeví Divoký Hon, který jí začne pronásledovat. Ciri se podaří uniknout a najde Geralta, jenž se následně po dlouhé době setká také s Yennefer. Oba dva se zúčastní slavnostního plesu na Thannedu, druhý den ráno ovšem propukne povstání, během kterého na jedné straně stojí čarodějové podporující Nilfgaard, na té druhé čarodějové, kteří zůstali věrní králům. Geralt se snaží najít Yennefer, jejíž vinou se do centra dění dostane Ciri. Společně se snaží utéct nilfgaardským vojákům, když je Geralt nucen utkat se s mágem Vilgefortzem. Ten ho poráží a Ciri se teleportuje pomocí portálu ve věži Tor Lara. Tento portál je ovšem nestabilní a Ciri se dostane někam na vyprahlou poušť. Na ní se pokusí čerpat magickou moc z ohně, je jí ale téměř a Ciri se pouze s velkým zapřením ovládne; zároveň tím také přijde o své magické schopnosti. Následně je chycena skupinou banditů, kteří hlídají území ovládané Nilfgaardem, jenž na Ciri vypsal velkou odměnu. V jedné vesnici se setkají s další bandou, která zajala Kayleigha, člena skupiny Potkanů, kteří přepadají bohaté na nilfgaardských cestách. Ciri mu pomůže se osvobodit a následně jsou oba zachráněni zbylými Potkany. Ciry s nimi utíká a poté se k nim přidává pod jménem Falka. Geralt se mezitím v Brokilonu zotavuje ze zranění, když se dozvídá, že byla Ciri zajata Nilfgaardem a že se nachází na císařském dvoře. Tyto informace potvrzuje také jeho přítel Marigold, který Geralta v Brokilonu navštěvuje a společně vyráží Ciri hledat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čas opovržení (v polském originále \"Czas pogardy\") je druhá část fantasy ságy o Zaklínači od polského spisovatele Andrzeje Sapkowského. Knížka byla v polském originále vydána roku 1995, následující rok vyšel také český překlad u nakladatelství Leonardo.", "tgt_summary": null, "id": 468720} {"src_title": "Temný web", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Lze se setkat se srovnáním, že hluboký web (deep web) je temný web a naopak, avšak hluboký web jsou dokumenty a webové stránky, které mají dostupný obsah pouze po přihlášení či jiném druhu autorizace nebo jednoduše nejsou indexované žádným vyhledávačem a jsou dostupné pouze se znalostí URL. Dark web je část deep webu, protože se k němu lze dostat pouze za využití specifického softwaru a i případné autorizace, není dohledatelný běžným internetovým vyhledávačem. Příkladem sítě a prohlížeče, kterým se dá do dark webu vstoupit, je Tor. Názvy domén na dark webu jsou tvořené číslicemi a písmeny s koncovkou.onion. Obsah domén je šifrovaný.", "section_level": 1}, {"title": "Legalita.", "content": "Dark web je síť zcela legální. Umožňuje lidem přístup k internetu a ke svobodným informacím s vyšší úrovní anonymity a bezpečnosti. To má zvláštní význam například v zemích, které omezují nebo kontrolují přístup k internetu a ke svobodným informacím, nebo například pro sdílení citlivých dokumentů či pro zkušenější a odbornější uživatele k tunelování přípojení k domácí síti či jiné lokální síti (LAN), která nemá přidělenou veřejnou adresu či nemá nastavené přesměrování portů. Ovšem vzhledem k tomu, že dark web nabízí anonymitu, mohou se zde nacházet stránky s ilegálním obsahem, jako jsou stránky s prodejem drog, falešných identit, kradených kreditních a debetních karet, čísel bankovních účtů, zbraní a jiné. V rámci fór se vyskytují kontroverzní a nelegální témata, na úložištích se vyskytuje i nelegální pornografie. K placení za tyto nelegální věci se dříve využívalo kryptoměny bitcoin. Transakce v bitcoinové síti jsou ovšem pseudoanonymní - všichni uživatelé sítě znají všechny adresy, zůstatky na účtech (respektive veřejných klíčích) i všechny transakce, jen neznají majitele oněch účtů. Pokud se ovšem podařilo spárovat veřejný klíč se jménem nebo skupinou, staly se účty již vlastně veřejné a nebylo možné ani měnu převést jinam, protože transakce jsou zcela transparentní a zanonymizování stojí nemálo úsilí i finančních prostředků. Místo bitcoinu se tak k nelegálnímu placení přešlo na zcela anonymní kryptoměnu Monero. Nezákonné aktivity provozované na dark webu jsou monitorované speciálními skupinami bezpečnostních služeb po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Základní myšlenkou temného webu je snaha nepodléhat jakékoli cenzuře a zákonům, ovšem nikoli nutně jen kvůli ilegálním aktivitám. Může jít například o publikování informací, proti kterým by na běžném webu zasáhla cenzura. Hlavní možnosti využití tedy jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Temný web (anglicky dark web) je ta část obsahu World Wide Webu, která je umístěna na darknetech, tj. překryvných sítích, které využívají internet, ale jsou přístupné pouze prostřednictvím speciálního softwaru nebo konfigurace. Temný web tvoří část hlubokého webu, což je oblast webu, kterou vyhledávače neindexují. ", "tgt_summary": null, "id": 1804118} {"src_title": "CSS H. L. Hunley", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Během americké občanské války situaci Konfederace významně ztěžovala námořní blokáda prováděná unionistickým námořnictvem. O narušení této blokády se rozhodl pokusit obchodník a právník Horace Lawson Hunley, který v New Orleansu spojil síly s inženýry Jamesem McClintockem a Baxterem Watsonem, kteří od roku 1861 vyvíjeli třímístnou ponorku. Společně roku 1862 postavili a měsíc testovali miniponorku \"Pioneer\". Když se k městu přiblížila unionistická vojska, \"Pioneer\" musel být zničen, aby nedošlo k jeho ukořistění. Trojice vynálezců uprchla do Mobile v Alabamě, kde v dílnách společnosti Park & Lyons postavila svou druhou ponorku \"American Diver\". Protože neuspěli při vývoji vhodného elektrického nebo parního pohonu, ponorka byla poháněna ručně. Zkoušky miniponorky \"American Diver\" začaly v polovině ledna 1863. Zjistilo se při nich, že pro bojové nasazení má ponorka příliš malou rychlost. V únoru 1863 se ji pokusili odvléct k pevnosti Fort Morgan, odkud se měla pokusit o bojovou plavbu. Místo toho se v rozbouřeném moři potopila i s celou posádkou. McClintock, Watson a Hunley se nenechali odradit, získali prostředky a v polovině roku 1863 v dílnách Park & Lyons v Mobile postavili další ponorku, která byla pojmenována \"H. L. Hunley\".", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Osmičlenná posádka ručně poháněla lodní šroub v zádi. Nejprve byla ponorka vyzbrojena vlečným torpédem. Na své poslední misi ale nesla asi šedesátikilovou prachovou nálož s kontaktním zapalovačem umístěnou před přídí na sedmimetrovém bidle, přichyceném k trupu měděnými úchyty – takzvané tyčové torpédo. Nálož byla iniciována nárazem do cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "\"Hunley\" měla být původně vyzbrojena vlečným torpédem. V červenci 1863 ponorka posloužila k předvedení takového útoku představitelům ozbrojených sil. Ponorka proplula pod zakotvenou vyřazenou nákladní lodí a jí vlečená nálož plavidlo potopila. Úspěšná demonstrace vedla k tomu, že ponorka byla brzy po železnici odeslána do Charlestonu k bojovému nasazení. Poté, co ponorka dorazila 12. srpna 1863 do Charlestonu, začala ji McClintockem vedená posádka testovat v přilehlých vodách. Konfederační orgány však byly nespokojeny s jeho přístupem a ponorku převzala posádka vedená Johnem Paynem z obrněnce CSS \"Chicora\". Dne 29. srpna 1863 se \"Hunley\" potopila během příprav k vyplutí na bojovou plavbu. Příčiny nejsou zcela jasné, uvádí se, že za to mohla špatně ukotvená vedlejší loď, popř. voda rozvlněná blízko propluvší lodí, která vnikla dovnitř otevřenými poklopy. Jisté je, že na palubě \"Hunley\" zemřelo pět z osmi členů posádky. Ponorka byla vyzvednuta za několik týdnů, přičemž H. L. Hunley si vynutil její navrácení. Znovu ponorka vyplula 15. října 1863 pod osobním velením H. L. Hunleyho, který měl v úmyslu podplout v přístavu zakotvenou loď CSS \"Indian Chief\" a vynořit se na druhé straně. Ponorka se však nevynořila a nalézt se ji podařilo až 7. listopadu 1863. Všichni na palubě zemřeli. \"Hunley\" byla podruhé vyzvednuta, nad jejími možnostmi však panovaly rozpaky a její další osud byl nejistý. Unionisté se navíc dověděli o její existenci a provedli určitá protiponorková opatření. Nakonec bylo rozhodnuto \"Hunley\" upravit (např. náhrada vlečeného torpéda tyčovým) a nasadit s posádkou složenou z dobrovolníků, nesměla se však zcela ponořit, protože to bylo považováno za příliš riskantní. Nové dobrovolnické posádce velel George Dixon. Večer 17. února 1864 ponorka vyplula na svou poslední bojovou plavbu. Za cíl si vybrala americkou šroubovou šalupu USS \"Housatonic\" kotvící v rámci blokády před Charlestonem. Posádka \"Housatonicu\" sice zahlédla věžičky přibližující se ponorky, střelba z ručních zbraní se však minula účinkem. \"Hunley\" narazila do boku šalupy. Výbuch prorazil trup pod čarou ponoru a plavidlo se během pěti minut potopilo se ztrátou pěti životů (ze 155 členů posádky). Miniponorka \"Hunley\" se z plavby nevrátila a zůstala dalších 136 let nezvěstná.", "section_level": 1}, {"title": "Nález vraku.", "content": "Pátrání po vraku ponorky bylo dlouho neúspěšné. Úspěšný byl teprve Clive Cussler, zakladatel společnosti pro hledání vraků slavných lodí National Underwater and Marine Agency (NUMA). Dne 3. května 1995 se mu na první pokus podařilo pomocí magnetometru lokalizovat vrak \"Hunley\", spočívající několik stop pod nánosem sedimentů na dně asi čtyři míle od Sullivanova ostrova. Ponorka klesla na dno asi 300 metrů od své oběti. Po náročných přípravách se vrak podařilo dne 8. srpna 2000 vyzvednout. Uvnitř byly ostatky celé posádky a řada dobových předmětů, včetně zlaté mince. Ostatky posádky miniponorky \"Hunley\" byly slavnostně pohřbeny dne 17. dubna 2004 na charlestonském hřbitově Magnolia Cemetery. Okolnosti potopení ponorky zůstaly dlouho nejasné. Vzniklo několik různých teorií, například že se ponorka mohla při úniku srazit s jinou lodí. Roku 2017 média informovala o výzkumu Duke University, dle kterého byla posádka s největší pravděpodobností smrtelně zraněna tlakovou vlnou způsobenou výbuchem vlastní nálože (výbuch způsobil fatální poškození mozku a plic).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v kultuře.", "content": "Režisér John Gray roku 1999 natočil film \"The Hunley\".", "section_level": 1}], "src_summary": "CSS \"H. L. Hunley\" byla miniponorka Konfederovaných států amerických nasazená do boje za americké občanské války. Během několika svých plaveb se celkem třikrát potopila, přičemž zahynulo celkem 21 členů jejích posádek. Dne 17. února 1864 podnikla svou v pořadí třetí a zároveň první bojovou plavbu. Během ní potopila unionistickou šroubovou šalupu USS \"Housatonic\", což byl první úspěšný ponorkový útok v historii. Samotná \"Hunley\" se při akci také potopila a celá její posádka zahynula. Vrak byl nalezen až roku 1995. Roku 2000 byl vyzvednut a vystaven ve Warren Lasch Conservation Center v North Charlestonu ve státě Jižní Karolína.", "tgt_summary": null, "id": 2117478} {"src_title": "Abímelek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pelištejský král.", "content": "První zmínka v Bibli o muži tohoto jména se týká pelištejského krále, který vládl ve městě Geraru. V knize Genesis o něm čteme, že poté, co Abrahám vstoupil na jím spravované území, pojal do svého harému Abrahámovu manželku Sáru. Bůh však ve snu Abímeleka pod pohrůžkou smrti varoval, aby se k Sáře nepřibližoval. Abímelek proto Sáru nejen Abrahámovi vrátil, ale vyplatil mu i nemalé odškodnění a dovolil Abrahámovi, aby se usadil kdekoliv v jeho zemi. V Beer-šebě později spolu uzavřeli Abímelek s Abrahámem zvláštní smlouvu, kterou po Abrahámovi ratifikoval i Izák. Někteří badatelé se domnívají, že výraz „abímelek“ v případě pelištejského panovníka není ani tak jméno, jako spíše titul. Tento titul má v podstatě vyjadřovat, že jeho nositel je vyznavačem starodávného kanaánského božstva, jež je v pořečtěné podobě známé pod označením Moloch. Je-li tomu tak, pak pelištejský abímelek, který uzavřel smlouvu s Izákem, mohl být královským nástupcem abímeleka, který uzavřel smlouvu s Abrahámem, a nemuselo se tedy jednat o jednu a tutéž osobu. Kromě toho jako abímeleka označil David v jednom svém žalmu i pozdějšího krále Akíše, který vládl v pelištejském Gatu.", "section_level": 1}, {"title": "Starozákonní soudce.", "content": "Abímelek je též jméno starozákonního soudce, který soudil syny Izraele po smrti soudce a zároveň svého otce Gedeóna. Podle Davida Ganse Abímelekovo soudcovské období spadá do let 2716–2719 od stvoření světa neboli do let 1046–1042 před naším letopočtem, což odpovídá období tří let, o nichž se kniha Soudců zmiňuje jako o jeho panování. Údaj o Abímelekově panování v knize Soudců poukazuje na jeho odlišný postoj k úřadu soudce, než měl jeho otec Gedeón, který odmítl, aby byl nad syny Izraele ustanoven za vladaře. Ostatně podle toho také jeho soudcovství vypadalo. Ihned po smrti svého otce totiž nechal pobít 70 svých bratří, z nichž se štěstím v neštěstí přežil jen nejmladší Jótam. Toto provedl s odůvodněním, že je lepší, aby vládl jen jeden muž, tedy on sám, než společně sedmdesát jeho bratrů. Nutno zde podotknout, že jeho averze k ostatním bratřím vyplývala zřejmě z toho, že byl synem jiné ženy, která nebydlela pod stejnou střechou Gedeóna v Ofře, ale která bydlela v Šekemu. Poté, co nechal povraždit své bratry, nechal se v Šekemu ustanovit za krále. Šekemští a obyvatelé jiných měst se však nakonec proti němu vzbouřili. Při pokusu o potlačení vzpoury u jedné věže z ní na něho jakási žena hodila mlýnský kámen, který mu prorazil lebku. Než zemřel, poručil svému zbrojnoši, aby ho probodl svým mečem. Myslel si totiž, že tím zabrání tomu, aby se o něm mluvilo, že ho zabila žena. Po jeho smrti soudil syny Izraele soudce Tóla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abímelek (: אֲבִימֶלֶךְ, \"Avimelech\"), v českých překladech Bible přepisováno též jako Abimelech, je jméno či titul několika biblických postav. Jméno se vykládá jako \"„Otec (můj je) král“\".", "tgt_summary": null, "id": 36132} {"src_title": "Solovecký tábor zvláštního určení", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klášterní vězení.", "content": "Pro vzdálenost a obtížnou dostupnost Soloveckého kláštera jej církev i ruští vládci využívali k věznění nepohodlných osob již od 16. století. V průběhu staletí zde byli drženi nejrůznější církevní hodnostáři vzpírající se carově vůli, údajní heretici a sektáři, starověrci, stejně jako osoby politicky nespolehlivé, děkabristé, spiklenci a ti, kteří upadli v nemilost. Solovecké klášterní vězení bylo zrušeno roku 1883.", "section_level": 2}, {"title": "Solovecký koncentrační tábor č. 3.", "content": "Roku 1919 zřídila Čeka řadu táborů nucených prací v Archangelské gubernii: v Pertominsku, Cholmogorach a v okolí Archangelsku. Tábory si měly na svůj provoz vydělat samy díky otrocké práci vězňů. Od roku 1921 získaly název \"Severní tábory zvláštního určení\". Solovecký klášter žil během občanské války dál svým životem až do 29. dubna 1920. Tehdy se na ostrovech vylodila skupina čekistů pod vedením Michaila Sergejeviče Kedrova, jednoho z autorů projektu systému sovětských pracovních táborů a organizátora masových poprav bílých důstojníků, kozáků a rukojmích v Archangelské oblasti. 26. května téhož roku byl na Soloveckých ostrovech zřízen \"Solovecký koncentrační tábor č. 3\" jakožto pobočka Severních táborů. Vězni byli tvořeni zajatci z občanské války, občany napomáhajícími interventům a v nemalé míře také skutečnými zločinci. Drženi byli v objektech Soloveckého kláštera a vykonávali zejména zemědělské práce na bývalých klášterních hospodářstvích.", "section_level": 2}, {"title": "Solovecký tábor zvláštního určení.", "content": "Na začátku roku 1923 navrhla tajná služba GPU (následnice Čeky a předchůdkyně NKVD) navýšit počet severních táborů. V květnu téhož roku předložil místopředseda GPU Józef Unszlicht projekt Soloveckého tábora nucených prací a již v červenci byli první vězni dopraveni z Archangelsku na Solovecký ostrov. Nový tábor měl sloužit politickým i obyčejným vězňům, odsouzeným soudy GPU i civilními soudy. 13. října 1923 potom oficiálně vznikla \"Správa Soloveckého tábora nucených prací zvláštního určení\", později prostě \"Solovecký tábor zvláštního určení\". Tato instituce získala do užívání veškerý majetek zrušeného kláštera. V počátcích tábor fungoval pouze na Soloveckých ostrovech, jen v Kemi fungovala přestupní stanice s kancelářemi. Později se však začaly objevovat pobočky v pobřežních oblastech Karélie, roku 1926 dokonce na severním podhůří Uralu a nakonec ještě na Kolském poloostrově. S územní expanzí souvisel také prudký nárůst počtu vězňů. K 1. říjnu 1927 bylo jenom na Soloveckých ostrovech vězněno 12 896 lidí. Oficiální údaje o počtu vězňů jsou uvedeny v následující tabulce (údaje se vztahují ke konci daného roku): Po dobu existence Soloveckého tábora zvláštního určení (tedy v letech 1923-1933) zemřelo v táboře pravděpodobně okolo 7,5 tisíc lidí, z toho 3,5 tisíc v hladovém roce 1933.", "section_level": 2}, {"title": "Bělbaltlag.", "content": "V prosinci 1933 byl tábor zrušen a jeho majetek předán Bělbaltlagu. Tato organizace představovala síť gulagů, která původně zajišťovala stavbu Bělomořsko-baltského kanálu (dokončen v srpnu 1933) a později vykonávání jiných otrockých prací v severních regionech. Bělbaltlag postupně již od roku 1931 začal ze Soloveckého tábora přebírat vybavení i pracovní síly na megalomanskou stavbu, zároveň do něj posílal obzvláště nebezpečné vězně. Když nakonec převzal i Solovecký tábor, byla na Soloveckých ostrovech zřízena nevelká pobočka, trestní oddělení a oddělení pro invalidy. Tato pobočka byla zrušena v roce 1936.", "section_level": 2}, {"title": "Solovecká věznice.", "content": "Poslední etapa věznění na Soloveckých ostrovech proběhla v letech 1937-1939, kdy zde fungovala Solovecká věznice Hlavní správy státní bezpečnosti NKVD SSSR. Převážnou část vězňů tvořili bývalí členové komunistické strany Sovětského svazu, její aktivní členové a vedoucí činitelé, sovětská inteligence, vedoucí pracovníci podniků a staveb, odborníci a úředníci různých úrovní. Vězni primárně nesloužili k otrockým pracím, většinu času proto trávili v celách s velmi přísným režimem. V té době ovšem probíhala největší čistka v dějinách Sovětského svazu, tzv. velký teror. Velká část vězňů proto putovala přímo ze Soloveckých ostrovů na popraviště. První příkaz k popravě 1200 soloveckých vězňů vydal 16. srpna 1937 šéf NKVD Nikolaj Ježov (sám zanedlouho popravený). 27. října 1937 bylo z ostrovů vyvezeno 1116 vězňů. Až v 90. letech 20. století se podařilo zjistit, že 1111 z nich bylo mezi 27. říjnem a 4. listopadem popraveno v lese v Karélii na místě zvaném Sandarmoh, kde se dnes nachází památník tohoto masakru. Dalších 509 lidí bylo popraveno mezi 8. – 12. prosincem 1937. 198 vězňů bylo zastřeleno 17. února 1938 přímo na Soloveckých ostrovech poblíž Sekirného vrchu. Této únorové popravě unikla vězeňkyně Jelizaveta Katz, která byla v 8. měsíci těhotenství. Nechali ji porodit a zastřelili ji až 16. května 1938 ve věku 28 let. Za celé období 1937-1938 bylo v rámci velkého teroru popraveno přes 3 tisíce soloveckých vězňů. Na jaře roku 1939 bylo rozhodnuto o zrušení věznice. Příčinou byly jednak vysoké náklady na provoz, jednak blízkost finské hranice v době neklidné situace v Evropě na prahu 2. světové války. Od léta do prosince 1939 proto začali být vězni loďmi transportování převážně do sibiřského Norillagu. Solovecké ostrovy byly předány Severní flotile.", "section_level": 2}, {"title": "Návštěva Maxima Gorkého.", "content": "Roku 1929 navštívil Solovecké ostrovy spisovatel Maxim Gorkij, právě se navrátivší z emigrace. Na ostrov byl jakožto světoznámá osobnost vyslán zřejmě proto, aby rozptýlil zprávy o otrocké práci sovětských vězňů za děsivých podmínek. V reakci na tyto zprávy totiž Velká Británie a USA přestaly nakupovat sovětské dříví. Po návratu do Moskvy publikoval Gorkij text \"Solovki\", kde líčí své nejlepší dojmy z tábora – hodné dozorce, systematicky převychovávané vězně a důstojné podmínky k životu. Popsal, jak se z kriminálníků stávají uvědomělí občané, což má být předzvěstí společnosti bez vězení. Mnozí přitom vážně pochybují, že by Gorkij neprohlédl skutečnou povahu tábora. Spisovatel Alexandr Solženicyn popsal návštěvu, dle vyprávění jiného spoluvězně, ve svém díle Souostroví Gulag takto: Spisovatel Oleg Vasiljevič Volkov, toho času solovecký vězeň, ve své knize \"Ponoření do tmy\" píše:", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky v táboře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Političtí vyhnanci.", "content": "Zpočátku přebývali v relativně snesitelných podmínkách vězni, držení zde od roku 1923 v tzv. politickém vyhnanství. Jednalo se o představitele několika politických stran: esery, menševiky, musavatisty a anarchisty (představitelé ostatních stran byli zařazeni mezi obyčejné vězně). Političtí vězni přebývali v objektech někdejší poustevny sv. Savvatije, poustevny sv. Sergeje a poustevny sv. Trojice. Nemuseli pracovat, dostávali veškeré potřebné peníze, jídlo a léky od Mezinárodního červeného kříže, mohli přijímat i odesílat poštu, měli k dispozici knihovnu. Roku 1924 však byl odsouhlasen velmi přísný režim pro celý solovecký tábor, včetně nucených prací. Političtí vězni proto byli v květnu 1925 vyvezeni na pevninu. Zvláštní podmínky měli také bývalí mniši zrušeného Soloveckého kláštera. Ti, kteří zůstali, se stali zaměstnanci místního sovchozu.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní režim.", "content": "Řadoví vězni vykonávali nejrůznější práce: zabezpečovali chod tábora, pracovali v ševcovské, krejčovské a truhlářské dílně, pečovali o zvířata či prováděli zemědělské činnosti. Mezi nejtěžší práce patřila těžba dříví a rašeliny a výstavba železnice. Ačkoliv průměrná teplota v zimě činila -12 až -18 °C a světlo bylo jenom 1,5 – 3 hodiny denně, dva vězni měli za úkol pokácet a odvětvit 12-16 stromů. Kácení vykonávali obyčejně 9-12 hodin, v mrazech, ve tmě, na vysoké sněhové pokrývce. Další vězni museli potom vytěžené kmeny ručně táhnout k železnici či povozu. Výstavba železnice byla v bažinatém terénu natolik náročná, že na ni posílali převážně sedláky, přivyklé tvrdé práci. Přesto se v těchto složitých podmínkách podařilo do roku 1932 vybudovat asi 50 km úzkokolejných tratí. Práce mimo klášterní objekty byly většinou výjezdní, takže vězni museli přespávat v nouzových chatrčích, často nevytápěných. Zemřelé v zimě zahrabávali do sněhu, na jaře je potom přicházely pohřbít speciální oddíly.", "section_level": 2}, {"title": "Trestní izolátory.", "content": "Nejhorší podmínky panovaly v tzv. \"trestním izolátoru\" na Sekirném vrchu, v objektech poustevny Nanebevstoupení. Byli sem zavíráni na dobu několika měsíců až roku vězni, kteří se provinili proti táborovému řádu, zejména když odmítali pracovat (což byli z 90 % kriminálníci, nikoliv političtí vězni). Dozorci v tomto trestním izolátoru byli věznění bývalí důstojníci Rudé armády, policisté a čekisté. Strašlivé podmínky, mučení, hlad, spaní v nevytápěných prostorách ovšem málokdo přežil déle než půl roku. Navíc zde podle všeho docházelo i k neorganizovaným popravám. Někteří svědci vypověděli o nájezdech opilých dozorčích důstojníků, kteří si přijeli na Sekirný vrch \"zastřílet\". Na masových hrobech na úpatí vrchu jsou dnes instalovány kříže s údaji o počtu pohřbených. Podobně hrůzným místem byl izolátor v objektech poustevny Ukřižování na Golgotě na Anzerském ostrově, kam byli posíláni zejména nemocní, kteří zde umírali bez odpovídající péče. Další dva trestní izolátory fungovaly na Zaječím a Anzerském ostrově. Zde byly drženy ženy, které se provinily styky s muži, a ženy v různých stádiích těhotenství. V obou případech se jednalo především o oběti znásilňování ze strany dozorců. V objektech poustevny sv. Ondřeje na Zaječím ostrově žily v raných fázích těhotenství, potom je posílali do poustevny Ukřižování na Golgotě na Anzerském ostrově, kde porodily a následně kojily své potomky. Když trestankyně splnily svou mateřskou roli, děti jim byly odebrány a anonymně odeslány do dětských domovů, ve značné části případů se tak matkám již nikdy nepodařilo dopátrat tyto solovecké děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Solovecký tábor zvláštního určení (, zkratkou \"СЛОН\") byl jeden ze sovětských gulagů, umístěný na Soloveckých ostrovech v Bílém moři. V tomto táboře byli ve 20. a 30. letech 20. století vězněni zločinci, političtí vězni a domnělí či skuteční nepřátelé sovětského režimu. Tisíce z nich zde našly smrt.", "tgt_summary": null, "id": 1918369} {"src_title": "Dialogové okno", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Typy dialogových oken.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Modální okno.", "content": "Používání modálních oken bývá kritizováno odborníky na použitelnost uživatelského rozhraní kvůli riziku, že uživatel „automaticky“ bez rozmyslu dá souhlas s provedením nevratné akce. V mnoha případech lze takové rozhodnutí provést jiným způsobem. Otevření \"modálního\" dialogového okna pozastaví provádění programu až do zavření tohoto okna, čímž dojde k přerušení hlavního workflow. Pokud není toto chování požadováno vývojářem jako nezbytné podmínka pro okamžité provedení nějaké činnosti, je vhodné se mu vyhnout, protože brání uživateli, aby přešel k jiné činnosti, pokud si to přeje. Tato forma dialogu se používá, pokud program potřebuje nějaké informace, aby mohl pokračovat, nebo pokud má uživatel potvrdit, že chce provést nějakou nevratnou nebo potenciálně nebezpečnou akci (potvrzovací dialogové okno). Odborníci na použitelnost GUI považují časté používání modálních dialogových oken za příznak špatného návrhu aplikace, protože mohou způsobovat modální chyby; podle tohoto názoru musí být možné většinu akcí odvolat; modální dialog, který se objevuje neočekávaně nebo který uživatel automaticky (ze zvyku) zavře, neposkytuje dostatečnou ochranu proti nezamýšlenému provedení nebezpečné akce. V mnoha programech je modálním oknem realizováno informační \"Okno o programu\", které obvykle zobrazuje jméno programu, jeho verzi, a často také informace o autorských právech. Jiný druh upozornění může vyžadovat rozhodnutí, zda se má provést nějaká akce, zpravidla kliknutím na jedno z tlačítek „OK“ nebo „Storno“. Upozornění se používají i pro informování uživatele o ukončení programu, ať bylo vyvoláno uživatelem nebo „pádem programu“. Příkladem může být zobrazený dialog editoru Gedit pro získání rozhodnutí uživatele, zda má být dosud nepojmenovaný dokument uložen a uživateli dovoluje zvolit požadované jméno souboru.", "section_level": 2}, {"title": "Dokumentový modální dialog.", "content": "Koncept \"dokumentového modálního\" dialogového okna se používá v operačním systému macOS a ve webovém prohlížeči Opera. V macOS X se zobrazují jako lístek () připojený k rodičovskému oknu. Tyto dialogy blokují pouze příslušné okno, dokud uživatel dialog nezavře, což mu umožňuje pracovat v jiných oknech i téže aplikace. V macOS se dialogová okna zobrazují připojená k záhlaví okna s návodnou animací, která přispívá k lepšímu pochopení, že dialogové okno je k rodičovskému oknu připojeno, a nejen zobrazeno před ním. Dokud je dialogové okno zobrazeno, uživatel nemůže ve vlastním dokumentu provést žádnou akci, stále může však rodičovské okno přesouvat, měnit jeho velikost nebo jej minimalizovat, případně přesunout do popředí jiná okna a pracovat s nimi. Pokud porovnáme tento typ dialogového okna se „standardními“ modálními dialogovými okny používanými ve Windows a jiných operačních systémech, lze najít následující shodné rysy: a odlišnosti: Oba mechanismy mají své nevýhody:", "section_level": 3}, {"title": "Nemodální okno.", "content": "\"Nemodální\" dialogová okna se používají, pokud požadovaná informace není nezbytná pro další činnost. V tomto případě je možné nechat dialogové okno otevřené, zatímco program pokračuje dál. Určitým typem nemodálního dialogového okna je panel nástrojů, který je buď od počátku oddělený od hlavní aplikace nebo je možné jej odpojit na žádost uživatele. Položky, které panel nástrojů nabízí, slouží pro výběr požadované vlastnosti nebo funkce programu. Dobře navržený software používá nemodální dialogová okna všude, kde je to možné, protože nevnucují uživateli určitý způsob práce. Příkladem může být dialogové okno pro úpravu nastavení aktuálního dokumentu definující například barvu textu a pozadí. Uživatel může pokračovat v úpravách textu v hlavním okně bez ohledu na nastavení barev, které může kdykoli změnit pomocí dialogu. (Tento příklad není míněn jako \"nejlepší\" možná realizace globálního nastavení vlastností dokumentu; stejné funkcionality lze často dosáhnou pomocí tlačítek na panelu nástrojů v hlavním okně programu.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Dialogové okno je v informatice označení pro ovládací prvek v grafickém uživatelském rozhraní. Jedná se o nevelké okno se zobrazenou informací pro uživatele, u které je od uživatele vyžadována odezvu, obvykle kliknutí myší na zobrazené tlačítko. Provedení a chování dialogových oken může být různé podle požadované uživatelské interakce. ", "tgt_summary": null, "id": 1594405} {"src_title": "Nicolò Minato", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Bergamu okolo roku 1627. Přesné datum narození není známo. Vystudoval v Benátkách práva a začal tam i jako právník pracovat. V Benátkách vydal také svá první literární díla a podílel se jako libretista a impresário na divadelních aktivitách města. Svou kariéru operního libretisty zahájil v roce 1650 libretem k opeře \"Orimonte\", které napsal pro Francesca Cavalliho. Prvním velkým úspěchem však byl patrně až \"Xerse\" (1654), zhudebněný rovněž Cavallim. Postupně zcela opustil právnickou profesi a zcela se věnoval psaní libret a divadelnímu managementu. Stal se členem několika literárních akademií, mimo jiné i akademie \"Accademia degli Imperfetti\", jejíž členové se věnovali studiu klasiků a právním vědám. Pro Benátky napsal 11 libret. Psal převážně pro divadlo Teatro San Salvatore. Jeho texty většinou zhudebnil Francesco Cavalli. Několik oper na jeho libreto napsal také Antonio Sartorio. V roce 1669 opustil Benátky a stal se dvorním básníkem císaře Leopolda I.. Během svého působení ve Vídni vytvořil cca 210 děl, z nichž 170 tvořily opery a serenáty (dramatické nescénické kantáty) a zbývajících 40 byla oratoria a sepolkra. Kromě toho psal texty k slavnostním událostem císařské rodiny. Jeho libreta byla velmi populární. I po jeho smrti byla často zhudebňována předními skladateli jako byli Johann Adolf Hasse, Georg Friedrich Händel, Giovanni Bononcini Giovanni Legrenzi, Marc’Antonio Ziani, Tomaso Albinoni a Georg Philipp Telemann.", "section_level": 1}, {"title": "Minato v Čechách.", "content": "V letech 1679–1680 se z obavy před morovou epidemií uchýlil celý Leopoldův dvůr do Prahy. S Leopoldovým dvorem pobýval v Praze i Nicolò Minato. Během osmiměsíčního pobytu bylo na Pražském hradě provedeno nejméně devět Minatových děl (serenáty, opery, oratoria), z toho sedm zcela nových. Mezi nimi má významné postavení především tříaktová opera \"La patienza di Socrate con due mogli\" (Sokratova trpělivost se dvěma ženami), která byla patrně vůbec první komickou operou uvedenou v Praze. Do dějin české hudby se zapsal také dvěma duchovními skladbami, oratoriem \"Abelle di Boemia overo S. Wenceslao\" (Český Ábel aneb sv. Václav a sepolkrem \"La Sacra Lancia\" (Svaté kopí). Svatováclavské oratorium je patrně jediným italským barokním oratoriem na toto téma. V alegorické hře s pašijovou tematikou \"La Sacra Lancia\" využil aktuální motiv morového ohrožení a některé dobové pražské reálie. Hudbu na tyto texty zkomponoval Antonio Draghi. Díla byla uvedena během postního období roku 1680 v kostele Všech Svatých na Pražském hradě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicolò Minato (1627 Bergamo – 28. února 1698 Vídeň) byl italský právník, básník, operní libretista a divadelní impresário. Napsal více než 200 operních libret.", "tgt_summary": null, "id": 277412} {"src_title": "Startovací komplex č. 1 kosmodromu Bajkonur", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dne 17. března 1954 rada ministrů nařídila několika ministerstvům, aby do 1. ledna 1955 vybraly vhodné místo pro testování rakety R-7. Zvažovalo se několik možných geografických oblastí, nakonec byla vybrána lokalita poblíž města Bajkonur (dříve známý jako Leninsk nebo také Tjura-Tam) v kazašské SSR. Tato volba byla schválena radou ministrů dne 12. února 1955 s dokončením stavby plánované na rok 1958. Práce na stavbě místa č.1 začaly 20. července 1955 vojenskými inženýry. Ve dne i v noci pracovalo na místě více než 60 těžkých nákladních automobilů, denně bylo vykopáno a odstraněno 15 000 m3 zeminy, přičemž celkový objem se odhaduje na 750 000 m3. Během zimy byly široce využívány výbušniny. Do konce října 1956 byly dokončeny veškeré hlavní budovy a instalace infrastruktury pro testy raket R-7. Byla postavena montážní a zkušební budova s názvem \"Místo č. 2\" a odtud byla dokončena speciální železnice na místo č.1, kde se nacházel startovní stůl pro raketu. Do dubna 1957 byly všechny zbývající práce dokončeny a celý komplex byl připraven k uvedení do provozu. První start rakety R-7 z této rampy proběhl 15. května 1957, ten nicméně skončil havárii. 4. října 1957 byla rampa použita k vypuštění první umělé družice na světě Sputnik 1. Pilotované lety pak zahájil první kosmonaut Jurij Gagarin, první žena ve vesmíru Valentina Těreškovová a mnoho dalších letů do vesmíru s posádkou. Rampa byla také použita k vypouštění kosmických sond v programu Luna, Mars a dalších. Z důvodu velkého využití a rostoucích plánů Sovětského kosmického programu byla v roce 1961 na kosmodromu Bajkonur otevřena druhá rampa stejného typu s označením 31/6. V září 1983 byla rampa 1/5 vážně poškozena během pokusu o start Sojuzu T-10-1, při němž došlo k havárii nosné rakety. Záchranný systém SAS zajistil oddělení kosmické lodi, která přistála asi 4 km od rampy, ale po explozi nosné rakety zůstala rampa téměř rok nefunkční. V současné době je rampa 1/5 primárně využívána pro starty raket Sojuz-FG s pilotovanými loděmi Sojuz a komplex 31/6 je používán pro rakety Sojuz 2 se zásobovacími loděmi Progress. Slavná Gagarinova rampa má být po skončení služby raket Sojuz-FG vyřazena z provozu. Její další využití by totiž vyžadovalo nákladné renovace spojené s provozem modernějšího nosiče Sojuz 2. Rusko si pro stávající rozsah prací kosmického programu vystačí s jednou rampou 31/6, která již renovací prošla a umožňuje vypouštění jak pilotovaných kosmických lodí Sojuz tak i komerčních nákladů. Pro rakety Sojuz 2 má Rusko k dispozici ještě další rampy na kosmodromech Pleseck a Vostočnyj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Startovací komplex č. 1 také známý pod názvem Gagarinova rampa (rusky Гагаринский старт) je ruská (dříve sovětská) startovací rampa na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu, určená pro starty nosných raket Sojuz. Dříve byla používána pro rakety R-7, Vostok, Voschod a Molnija. Z tohoto komplexu na palubě lodi Vostok 1 do vesmíru odstartoval první kosmonaut Jurij Gagarin. Nyní je pod správou Roskosmosu, který zajišťuje dopravu pilotovaných kosmických lodí Sojuz a bezpilotních nákladních lodí Progress k Mezinárodní vesmírné stanici.", "tgt_summary": null, "id": 75914} {"src_title": "Velká Kolcevaja (linka metra v Moskvě)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "První část Velké Kolcevé linky byla vytvořena v roce 1995 z jižní části Zamoskvorecké linky pod jménem Kachovskaja, stanice zde pocházejí ale z roku 1969. Kachovskaja spojovala Zamoskvoreckou trasu s Serpuchovsko-Timirjazevskou, a to jako jediná tangenciálně vedená linka. Kachovskaja existovala již dříve jako větev původní trasy, nakonec byl ale na nátlak místních obyvatel tento nepraktický systém zrušen a během konce 80. a začátku 90. let se tak zprovoznila již jako jedenáctá linka metra v hlavním městě, oddělená od ostatních. Zprovoznění dalšího úseku Velké Kolcevé linky bylo plánováno na 27. listopadu 2017, a to v úseku Dělovoj centr - Petrovskij park, avšak tento termín nebyl dodržen. Tento úsek byl nakonec zprovozněn 26. února 2018, přičemž do dokončení dalších úseků bude provozně propojená linka Kalininsko-Solncevskaja v úseku Ramenki - Dělovoj centr právě s tímto novým úsekem. Spoje jsou kombinovány tak, že jeden typ spojů ze stanice Petrovskij Park se napojí na Kalininsko-Solncevskou linku do stanice Ramenki, přičemž nebude projíždět stanicí Dělovoj centr a ze stanice Šelepicha bude pokračovat přímo do stanice Park Pobědy na Kalininsko-Solncevské lince, odkud bude pokračovat dál do stanice Ramenki. Druhý typ spojů nebude odbočovat na Kalininsko-Solncevskou linku a bude pokračovat do stanice Dělovoj centr, kde svou jízdu ukončí. Do konce roku 2018 se navíc plánuje zprovoznit stanice Nižnaja Maslovka. Celá Velká Kolcevaja linka se plánovala zprovoznit do roku 2020, později byl tento termín prodloužen do roku 2022. Stanice Dělovoj centr a Šelepicha nebudou nastálo součástí Velké Kolcevé linky, počítá se s nimi do nově plánované Rublovo-Archangelské linky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká Kolcevaja linka (), před zprovoznění nových úseků nazývána jako Třetí přestupní okruh () je jedna z linek Moskevského metra. Označována také bývá někdy jako linka 11 světle modrou až světle tyrkysovou barvou.", "tgt_summary": null, "id": 2454499} {"src_title": "Igor Talkov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se v chudé rodině ve vesnici Gretsovka (Ščokino), 7 km od Jasné Poljany (tulská oblast). Oba jeho rodiče strávili dlouhá léta ve vězení jenom za to, že byli dětmi kozáků, otec 12, matka 10 let. Seznámili se v gulagu na Sibiři, kde se narodil i starší Igorův bratr Vladimír. Ani po propuštění nesměli žít blíže než 200 km od Moskvy a ostatních velkých měst, a tak se usídlili v Gretsovce. Co se týče hudby, Talkov se vzdělával sám. V dětství sice navštěvoval hudební školu, kde hrál na bajan (druh harmoniky), ale toto studium mu podle jeho vlastních slov mnoho nedalo, nenaučil se ani noty. Se svým absolutním hudebním sluchem byl schopen jakoukoli melodii interpretovat i bez nich. Později se sám naučil hrát na kytaru, baskytaru, klavír, housle a akordeon. Také se vzdělal v oboru hudební aranžmá. Ještě na střední škole založil hudební skupinu. V létě 1975 uspořádali koncert, na němž Igor velmi otevřeně vysvětlil posluchačům, co si myslí o Leonidu Brežněvovi. Odvedla ho milice a sdělili mu obvinění s trestem od 2 do 5 let. Zachránil ho kamarád, který s ním hrál ve skupině - jeho otec byl důstojníkem spec. služeb. Do vězení tedy nešel, zato ale na vojnu ho poslali k pomocnému praporu. Po vojně odjel do Soči, kde pracoval jako kytarista a zpěvák. Hrál a zpíval v různých skupinách, např. Apríl nebo Kaleidoskop, skládal písně pro ostatní zpěváky - pro Ljudmilu Senčinu, s níž i nějakou dobu zpíval, pro Valerije Ljeontjeva, Stase Namina, Margaritu Těrechovou. Od r. 1986 pracoval společně s Irinou Allegrovou ve skupině Davida Tuchmanova „Elektroklub“, s jehož písní „Čistyje prudy“ (Čisté rybníky) vyhrál soutěž Píseň roku 1987. V r. 1988 založil svou doprovodnou skupinu „Spasatělńyj krug“ - „Záchranný kruh“. V r. 1989 se M. Molčanov osmělil pustit do éteru jeho píseň „Rossija“ - „Rusko“ v přenosu „Do a po půlnoci“. Rázem se stala hitem a Igor miláčkem národa.", "section_level": 1}, {"title": "O hudbě.", "content": "Písně I. Talkova jsou částečně biografické („Průměrný chlapec“, „Zrzek“, „Tato cesta“, „Scéna“), něžně lyrické („Paměť“, „Letní déšť“, „Moje láska“) a v neposlední řadě jsou obšírnou exkurzí do ruské historie („Páni demokraté“, „Rusko“, „Bývalý podjesaul“ - ten je navíc klasickou ukázkou písně ruského barda). Talkov miloval historii, věnoval mnoho hodin jejímu studiu a na svých koncertech s oblibou prohlašoval, že každé slovo, zazpívané či pronesené na scéně, může dokumentárně doložit. Další jeho texty jsou jen čistě filosofické („Tento svět“, „Oceán nepochopení“, „Maličká planeta“). Většinou jde ale o protest songy proti režimu a komunistickým vůdcům, Leninem počínaje a konče Jelcinem, např. „Stop, myslím si“, „Nepřítel lidu“, „KSSS“, „Globus“, „Satanův ples“ nebo „Pane prezidente“. Zejména ta poslední zřejmě hodně napomohla událostem, které následovaly. Zvláště když ji, jak uvedl na koncertě několik dní před svou smrtí, doručil v dopise přímo prezidentu Jelcinovi přes jeho lékaře. Ale zrovna tak dobře to mohla být už „Rossija“, „Má vlast“, anebo všechno dohromady. Věrchuška ho prostě neměla ráda, báli se ho. Od chvíle, kdy začal vyprodávat velké stadiony, jim byl už nejen nepohodlný, ale i nebezpečný. Michail Kryžanovskij, bývalý zpravodajský důstojník KGB, žijící nyní v USA, o tom říká v rozhovoru pro Gordon Boulevard : „Lidé ho nadšeně přivítali jako vůdce na Palácovém náměstí v Petrohradě, 22. srpna 1991, a to byl začátek. S tím bylo nutné něco udělat.“ A dále: „Talkov plánoval v říjnu v Kongresovém paláci Jubilejnyj v Petrohradě a v moskevském sportovním komplexu Olympic v listopadu vést svou provokaci. S tím bylo nutno něco udělat naléhavě.“ V r. 1990 sestavil ze svých písní muzikál „Soud“. Společně s diváky v něm soudí všechny, kdo se provinili na jeho milovaném Rusku a mohou za jeho špatnou ekonomickou a politickou situaci, tedy komunistické vůdce.", "section_level": 1}, {"title": "O víře.", "content": "Igor Talkov byl člověkem silně věřícím, hluboce duchovním, je to dost zjevné nejenom z jeho poezie, ale i z celkového projevu a chování. I když byl v posledních dvou letech svého života obrovsky populární, zůstával pořád skromný a laskavý. Jeho přátelé a známí se shodují v tom, že by se s člověkem rozdělil doslova o poslední košili. S rodinou žil v maličkém bytě a své mistrovské texty skládal na pračce v koupelně (názorná ukázka je na youtube v klipu „Globus“, černobílý obrázek). Žertem říkával, ze by klidně mohl bydlet i v sudu jako Diogenes. Na hrudi nosil masívní železný kříž, který nikdy nesundaval. Jednou při procházce narazil na starý zchátralý kostel, otřáslo jím, v jakém byl stavu. Našel zde asi dva metry vysoký kříž, spadlý ze střechy a neváhal si ho odnést domů, kde ho omyl svěcenou vodou a postavil si ho do předsíně. Píše o tom ve své knize „Monolog“: „ Pochopil jsem, že to není obyčejná procházka, ani obyčejný kříž - byl to můj Křest.“ Dále tam píše, jak je důležité se nebát a bojovat se zlem, protože jinak zachvátí postupně celou planetu. Podle jeho názoru Lucifer zaútočil na Rusko v r. 1917. Říkal, že by rád přispěl alespoň malým dílem k boji proti tomuto zlu.", "section_level": 1}, {"title": "O vraždě.", "content": "Jeho smrt je dodnes opředena tajemstvím a je označována za nejzáhadnější vraždu v historii šoubyznysu. Vrah se nikdy nenašel. Obviněni byli bodyguard jeho kolegyně zpěvačky Azizy Igor Malachov a programový ředitel Valerij Shlyafman. Malachov byl později obvinění zproštěn a Shlyafman emigroval do Izraele, který své občany k trestnímu stíhání v jiných zemích nevydává. Oficiální vyšetřovací verze označuje jako vraha právě jeho. Ignoruje přitom skutečnost, že neuměl zacházet se zbraní a podle lékařů, provádějících pitvu se jednalo téměř s určitostí o práci profesionála. Oficiální verze také nevysvětluje, jak je možné, že smrtelně raněný člověk může chodit a mluvit. Později bylo provedeno několik nezávislých vyšetřování, která nabízejí lepší vysvětlení. Michail Kryžanovskij: \"Opět opakuji, ale je to velmi důležité: pouze hlava státu může osobně podepsat politickou vraždu. Plně uznávám, že Gorbačov, který nikdy nepřevzal zodpovědnost, se mohl obrátit na předsedu KGB Vadima Bakatina - jen na žádost „ovlivňovat Talkova“. To stačilo. Bakatin se přirozeně obrátil na Valerije Shlyafmana, správce zpěváka a jeho skupiny „Záchranný kruh“, který Shlyafman začal okamžitě zevnitř rozkládat. Kontroloval, kteří z agentů budou mít přístup k Talkovi na koncertě v Petrohradě dne 6. října: vynořil se Igor Malachov, bodyguard a milenec zpěvačky Azizy Mukhamedovy, hrál roli tvrdého chlapa s pistolí. \"Podělte se s ním... s každým, nejprve se dostane do boje, pak se bude postupovat podle okolností a my vás budeme krýt.\" 6.10.1991 asi v 16 hodin v zákulisí „Jubilejnyj“ koncertu během dne hvězd začala operace na odstranění Talkova. V bezprostřední blízkosti zpěváka tam byli dva až čtyři zaměstnanci „z venku“, připraveni pomoci. Vše šlo podle plánu - Malachov dostal Talkova do konfliktu, zprovokuje rvačku, Shlyafman přiběhl do šatny s křikem: „Má zbraň “!. Talkov vytáhl plynovou pistoli a vrhl se do chodby, kde se jeho stráže snažily odzbrojit Malachova. Talkov střílel třikrát z plynové pistole, ale zpožděné náboje neměly žádný účinek. Malachov vystřelil dvakrát, do podlahy a aparatury, pak se na něj vrhla ochranka zpěváka. Do Talkova střílel jeden z bojovníků, kulka probodla plíce a srdce. Malachov vyběhl na ulici bez zbraně, kde by na něj měl čekat vůz. Aziza, našla zbraň na záchodě, vyběhla za svým milencem a dala mu „zbraň“. Malachov okamžitě zmizel. Igor Nikolaev a Oleg Gazmanov zavolali sanitku. Hostitel koncertu informoval veřejnost o tragédii a požádal lékaře o to, aby se dostavili za jeviště, pokud jsou v hale. Až do tohoto okamžiku je vše víceméně známé. Ale u zraněného byli dva zaměstnanci „zvenku“ (údajně lékaři) - prováděli Talkovi rytmickou masáž hrudníku, která je přísně zakázána při průstřelu srdce. Ujistili se, že zpěvák je mrtvý, zmizeli. - Pokud je vražda plánována speciálními službami, pak to není film, kde je vše rychlé a jednoduché. Například, že je třeba připravit tři skupiny: pozorování (s optickou stabilizací obrazu a rádio), která v ničem nezasahuje, pouze monitoruje a napravuje situaci a výkonnosti (odstřelovače, výbušniny, odborníky na, jedy), jakož i bezpečnosti. Specialisté druhé skupiny v případě potřeby likvidují bodyguardy, policisty nebo svědky, kteří mohou zasahovat. Musí dokončit operaci, pokud umělci neuspěli, odstranili je, pokud tak plánovali, nebo zakryli jejich ústup a zastavili pronásledování. Obecně platí, že Talkov neměl šanci přežít. Malachov.. obdržel pokyny a záruky a brzy se objevil u zastupitelství. Byl vyloučen z obvinění z úmyslné vraždy, ale byl obviněn z vraždy neopatrností, stejně jako nezákonné držení a nošení zbraní. V dubnu 1992 vyšetřování zjistilo, že Tal'kov byl zabit Shlyafmanem. V té době už Valerij odešel do Izraele, který ho odmítl vydat a pak se přestěhoval do Spojených států, kde zmizel. Myslím, že Shlyafmanovi bylo nabídnuto zhruba 100 tisíc dolarů a neomezený výjezd do Izraele.\" Tolik pan Kryžanovskij. Ale stále ještě zůstává záhadou, jak se Talkov, smrtelně raněn, dokázal přemístit ke zhruba 15 m (!) vzdálenému zrcadlu. Odborníci ujišťují, že s tímto typem zranění může člověk zůstat při vědomí pouze několik sekund. Nezávislé vyšetřování Jurije Antipova se pokouší na tuto otázku odpovědět. Rekonstruuje situaci minutu po minutě. 16,00. Zpěvačka Aziza je v bufetu sportovní haly. O několik minut později dochází k hádce mezi jejím milencem Malachovem a programovým ředitelem Talkova Shlyafmanem. Přicházejí do šatny zpěváka, kde se otázka nejen nevyřeší, ale ještě vyhrotí. 16,15. Stráže Talkova vyvádějí Malachova na chodbu. 16,17. Shlyafman běží zpět do šatny s křikem „ Igore, má zbraň!“ Talkov vybíhá na chodbu s plynovou pistolí a třikrát vystřelí. Malachov, sražen k zemi strážemi Talkova, vystřelí dvakrát ze svého revolveru „Nagan“. Bitka je ukončena v 16,20. Sanitka byla zavolána v 16,37. Jak je možné, že se zraněný Talkov potuluje po chodbě, navíc nikým nespatřen, téměř 20 minut? Kromě toho svědkové (a přímí účastníci bitky) vypověděli, že ve chvíli jejího ukončení nikde Talkova neviděli. Podle oficiální vyšetřovací verze byl Talkov raněn na konci bitvy, střílel Valerij Shlyafman z revolveru „nagan“ Igora Malachova. Poté se všichni rozešli do svých šaten. Dost neuvěřitelná představa, Talkov vrávorající po chodbě s kulkou v srdci a kolem něj se v poklidu rozchází šest lidí, každý po svém. Antipov má své vlastní vysvětlení: Po skončení rvačky všichni místo opouštějí, Talkov jde ke scéně, podívat se, v jaké fázi je vystoupení. Cestou hojně krvácí z ruky, poraněné v souboji. Pak se vrací směrem k šatně, ale u zrcadla ho zasáhne kulka neznámého střelce, který má stejný nagan jako Malachov. V oficiální vyš. verzi je ale podivuhodnch závěrů celá řada a stejně záhadný je celý způsob vedení vyšetřování. Např. nikdo z podezřelých nebyl zajištěn vazbou. Igor Malachov se sám přihlásil na policii 14 dní po vraždě. Rekonstrukce události byla provedena až s odstupem několika měsíců a obraz, který vytváří, je podle J. Antipova hodný scény z filmu \"Matrix\" (Malachov leží na zemi, kde na něm klečí Talkov se svými třemi bodyguardy a bijí ho hlava nehlava. Náhle se zázrakem „dostane na nohy“ a zároveň se odkloní z dosahu střely z pistole, kterou uchvátil Shlyafman. Ten z ní vystřelí nikoli „do prostoru“, ale přesně „na desítku“, t.j. přímo do srdce Igora Talkova. Znovu upozorňuji, že Shlyafman neprošel žádným bojovým výcvikem, nesloužil dokonce ani v armádě.). Takřka všichni přímí svědci se shodují v tom, že po skončení konfliktu Igora Talkova nikde neviděli - tento fakt ale vyšetřovatelé zcela ignorují. Další přímí svědci (zpěváci Oleg Gazmanov, Igor Nikolajev - přitom právě tito dva volali jako první sanitku! - a režisér Mark Rubinstein) nejsou dokonce ani vyslechnuti. Posledně jmenovaný o tom později hovoří ve svém pořadu. „Viděl jsem neznámého člověka ve žlutém tričku poblíž bojující skupiny.“ O tomtéž člověku ve žlutém tričku se zmiňuje ve své výpovědi rovněž stráž Talkova Arkadij Bondarenko. Jeho slova ale vyšetřovatelé také úplně ignorovali. Talkov je pohřben na hřbitově Vagaňkovskoje. Při pohřbu 9.10. 1991 nesly jeho rakev význačné osobnosti ruské kultury a šoubyznysu a také byl vyhlášen státní smutek. U jeho mohyly se každoročně na výročí úmrtí i narození scházejí doslova davy lidí. V r. 1993 bylo v Moskvě otevřeno muzeum Igora Talkova. Přičinili se o to jeho obdivovatelé a přátelé. Také vzniklo Divadlo písně I. Talkova, které si klade za cíl pomáhat mladým talentům. Syn Talkova, rovněž Igor, zpívá otcovy písně a udržuje tak jeho památku živou. V r. 2017 mu byl v rodném Ščokinu odhalen památník s bronzovou sochou. Obdivovatelé se snaží o jeho svatořečení, ale zatím neúspěšně.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové role.", "content": "Talkov také hrál ve dvou filmech, \"Knjaz Serebrjannyj\" - \"Kníže Stříbrný\" a \"Za poslednoj čertoj\" - \"Za poslední linkou \" a ke třem dalším skládal hudbu. \"Kníže Stříbrný\" se mu nelíbil - v polovině natáčení se změnil režisér a z původního scénáře na motivy knihy Alexeje Tolstého nezbylo prakticky nic. Změnil se i název filmu, nyní se jmenuje \" Car Ivan Hrozný\", protože Igor odmítl film dokončit. ( Hovoří o tom ve své knize \"Monolog\" a také na youtube ). Dostavil se na premiéru a omlouval se divákům, prosil je, ať se na film nedívají.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V létě 1988 pozvala Igora na koncertní turné se svým divadlem Alla Pugačova. Odehrál ale pouze jeden koncert, a to ve Sverdlovsku. Zpíval své lyrické písně a také několik rockových („Průměrný chlapec“ a „Tato cesta“). Během závěrečného potlesku se ještě vrátil a jakoby mimochodem se zeptal diváků, jak jsou spokojeni s „přestavbou“. Poté se jal zpívat svou tehdy novou píseň „ Stop, myslím si! “ Ovace nebraly konce, lidé tleskali vestoje a Igor obíhal celý stadion několikrát jako vítěz. Na druhý den vzkázala A. Pugačova po svém administrátorovi, že Talkov už u ní skončil. Prý už vystupovat nesmí. Igor se ptal, proč, a administrátor vyjádřil domněnku, že to bude nejspíš kvůli tomu obrovskému úspěchu - Pugačova prý nesnáší, když má někdo větší potlesk než ona. V tomtéž roce ho pozvali do programu „Vzgljad“ (česky „vzhled“ nebo také „názor“). Talkov o tom píše ve svém „Monologu“ : \" Když jsem se přišel slušně zeptat, kolik mohu zpívat písní a které, odpověděl mi Ljubimov chladným mlčením. Večer, těsně před vystoupením, jsem uviděl na rozpisu koncertu u svého jména nápis obyčejnou tužkou : \"Jen jednu píseň a jen \"Průměrného chlapce\"! \" Kolem se to ježilo vykřičníky. Tak za prvé - když jsem chtěl s touto písní vystoupit o rok dříve, bylo mi sděleno, že je textově nevhodná, jsou zde zakázaná slova \"rock\" a \"chrám\". Doporučili mi, ať je nahradím vhodnějšími, což jsem odmítl. A za druhé - mezitím jsem píseň věnoval Valerii Ljeontjevu, který z ní učinil hit. Sami snad chápete, že v této situaci jsem \"Průměrného chlapce\" zpívat nemohl. Vyšel jsem na podium a představil svůj program sociálních písní - \"Kremelskou stěnu\", \"Stop, myslím si\" a \"Nepřítele lidu\". Bylo mi jasné, že \"Vzgljadovci\" nevěří svým uším. Pokoušeli se několikrát vystoupení přerušit, ale lidé jim to nedovolili. Zbořili ohradu a tleskali vstoje. Nakonec mě ale přece jenom donutili odejít. Když už jsem byl doma, zazvonil telefon a volal mi administrátor. Prý Listjev, Ljubimov a Zacharov běhali jeden za druhým a hádali se, čí je to vina, kdo nechal Talkova vystoupit. Také jim prý volali ze 4. odd. KGB. \"Teď nás všechny vyhodí a program zruší\" - brečeli vespolek. Listjev řval, že odteď smí Talkov do programu jen přes jeho mrtvolu. To se mu splnilo. Dvakrát byl Talkov jen krůček od smrti. Poprvé, když si v dětství chlapci hráli a navzájem se mezi sebou škrtili. Igora přiškrtili tak silně, že jej nebylo možné vzbudit. Ve svém „Monologu“ o tom píše : \"Otevřel se přede mnou jakýsi červený tunel a slyšel jsem překrásnou hudbu.. a také vzdálený, polyfonní šepot. Bylo to nádherné, ale najednou se hudba změnila v nepříjemné zvuky, jako kdyby někdo mlátil do kolejnice. Probral jsem se a viděl, jak můj bratr klečí na mé hrudi a bije mě po tvářích. Zoufale přitom křičel : \"Znáš mě, víš, kdo jsem? \" \"Ano, \" odpověděl jsem, \" jsi můj bratr Vladimír.\" Později mi kamarádi řekli, že jsem byl v bezvědomí plné tři hodiny. Snažili se mě přivést k sobě, zkoušeli umělé dýchání, polévali mě studenou vodou - nic nepomáhalo. Zavolat na pomoc dospělé se chlapci báli. Nakonec mě naštěstí probudili.\" Podruhé málem zemřel během turné po Tádžikistánu. Aparatura vydávala falešný zvuk, kterého se nijak nemohli zbavit. Místní elektrikář jim poradil uzemnit ji na 380 V. Fungovalo to výborně, odehráli koncert a Igor se klaněl obecenstvu. náhle rozhodil rukama a spadl na podium v jakési neuvěřitelné pozici. Hudebníci ze „Záchranného kruhu“ společně s Vladimírem Talkovem (opět byl tehdy nablízku! - pracoval pro „Záchranný kruh“ jako výtvarník) okamžitě instinktivně povytahovali všechny kabely ze zásuvky. Igora pak přivedli k vědomí poměrně rychle, ale měl úplně přiškvařené prsty ke strunám kytary. Nějakou dobu po této události nechtěl brát do rukou mikrofon, prosil ho vždy omotat izolací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Igor Vladimirovič Talkov (; 4. listopadu 1956 – 6. října 1991) byl ruský rockový zpěvák, skladatel, básník a bojovník proti komunistickému režimu. Většina jeho textů – s výjimkou několika lyrických písní – je velmi ostře namířena proti tehdejšímu vládnoucímu sovětskému režimu. Nejznámější jsou „Gospoda-demokraty“, „Stop, dumaju sebe“, „Vrag naroda“, „Rodina maja“, „Globus“, „Rossija“, „Gospodin prezident“, „Ja vernus“. Jeho koncerty často přecházely v setkání, vládl slovem a uměl lidi nadchnout. Občas bývá některými svými příznivci přirovnáván k Ježíši Kristu. Byl zastřelen dne 6. října 1991 v Leningradě na stadioně „Jubilejnyj“, a to přímo na koncertě.", "tgt_summary": null, "id": 1324827} {"src_title": "Girart de Roussillon", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Girart de Roussillon se narodil kole roku 810 v Roussilonu (část města Vienne) jako syn pařížského hraběte Lothara I., jehož titul zdědil roku 837. Po smrti franského krále Ludvíka I. roku 840 podporoval jeho syna Lothara I. v boji proti jeho bratrům Ludvíkovi Němci a Karlovi II. Holému. Po Lotharově porážce v bitvě u Fontenoy-en-Puisaye roku 841 přišel o titul pařížského hraběte a následoval Lothara do Aix-en-Provence, kde byl jmenován palatinem a kde se roku 843 oženil se sestrou Lotharovy manželky Bertou z Toursu. Roku 844 přijal titul vévody z Lyonu, se kterým byla spojena ochrana země proti saracénům. Roku 855 se stal správcem Dolního Burgundska (Provence) a v této funkci pokračoval i za vlády krále Lothara II. Roku 859 založil ve Vézelay klášter (pro jehož nezávislost získal ochranu papeže Mikuláše I.) a roku 863 opatství v Pothières. Po smrti Lothara II. roku 869 si Ludvík Němec a Karel II. Holý jeho království rozdělili. Girart s tím nesouhlasil a vzbouřil se. Ztratil své tituly i majetek a prchl do Vienne. Zde byl několik měsíců Karlem obléhán a nakonec musel kapitulovat. Karel připojil Vienne i Lyon ke svému království a Girart odešel se svou ženou do Avignonu, kde oba dožili. Berta zemřela roku 873 a on kolem roku 879.", "section_level": 1}, {"title": "Girart jako hrdina chansons de geste.", "content": "Postava Giratra de Rousillon se stala předlohou pro postavu rytíře vystupujícího v několika \"chansons de geste\". V eposu \"Aspremont\" z \"Karolínského (královského) cyklu\" je nazýván Girart de Fraite, a přestože je ve sporu s Karlem Velikým, ochrana křesťanství dočasně zvítězí nad tímto nepřátelstvím. Popis tohoto nepřátelství je obsahem \"Písně o Girartovi de Roussilon\" z \"Cyklu Doona Mohučského\". Zde je Girart synem bratra Doona Mohučského Drogona a jako takový je bratrancem Ajmonda z Dordone a tedy příbuzný Renauda de Montauban a jeho tří bratrů. Mezi jeho další příbuzné patří například kouzelník Maugis d'Aigremont, rytíř Ogier Dánský nebo Huon de Bordeaux. Historické údaje jsou však v písni natolik deformované, že v roli krále vystupuje dokonce Karel Martel, Dalším eposem, založeným na postavě Giratra de Rousillon je \"Girart de Vienne\" od žakéře z Champagne Bertranda de Bar-sur-Aube. Epos popisuje konflikt hraběte Girarta s Karlem Velikým a je řazen do \"Cyklu Viléma Oranžského\". V tomto eposu je Girart jedním ze čtyř synů Garina z Monglane a tedy strýcem Aymerho de Narbonne (otce Viléma Oranžského) a také strýcem Oliviera a Rolanda. Girart též vystupuje v \"Písni o Rolandovi\", kde je jedním z dvanácti paladinů Karla Velikého a padne v bitvě v pyrenejském průsmyku Roncevaux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Girart de Rousillion, také Gérard II. nebo Girard de Vienne (asi 810, Rousillon, Vienne - asi 879, Avignon) byl francouzský velmož, pařížský hrabě, hrabě z Vienne, vévoda z Lyonu a správce Dolního Burgundska (Provence).", "tgt_summary": null, "id": 508824} {"src_title": "Haley Bennett", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se ve městě Fort Myers na Floridě jako dcera Leilani (za svobodna Bennett Dorsey) a Ronalda Keelingových. Je anglického, skotského, irského, německého a litevského původu. Během dospívání se s otcem přestěhovalo do Stow v Ohiu, kam chodila na střední školu. Poté se rodina přestěhovala zpět do Naples. Její první filmová role přišla v roce 2007, kdy ztvárnila popovou hvězdu Coru Corman v romantické komedii \"Hudbu složil, slova napsal\", ve které ztvárnili hlavní role Hugh Grant a Drew Barrymore. Bennett nazpívala několik písní pro soundtrack k filmu, a to „Buddha's Delight“ a „Way Back into Love“ \"; též části písní „Entering Bootytown“ a „Slam“, které ve filmu zazněly během koncertu a její vlastní píseň „Invincible“, která je slyšet při závěrečných titulcích. V tom samém roce podepsala smlouvu s vydavatelstvím 550 Music/NuSound Records (které patří pod Epic Records) a začala pracovat na svém debutovém albu, které ovšem nevydala. Její první koncert proběhl v klubu The Mint v Los Angeles dne 19. června 2008. I přes slibný debut ovšem neprorazila. Podepsala smlouvu na tři filmy se společností Warner Bros. (první z nich byl \"Hudbu složil, slova napsal\") si v roce 2008 zahrála v komedii \"College\" a hororu The Haunting of Molly Hartley a ztvárnila malou roli ve filmu \"Marley a já\". V následujícím roce se objevila vedle Julie Stiles v krátkém filmu \"Passage\" a v thrilleru \"Díra\". V roce 2010 si zahrála v komedii \"Kaboom\" a dramatu \"Arcadia Lost\". V roce 2014 získala hlavní roli ve snímku Kristy, objevila se v nezávislém filmu \"Lost in the White City\" po boku Thomase Dekkera a Boba Morleyho a v thrilleru \"Equalizer\". V roce 2015 si zahrála ve filmu Hardcore Henry. V následujícím roce se objevila jako Emma Cullen ve filmu \"Sedm statečných\", ztvárnila Megan Hipwell v thrilleru \"Dívka ve vlaku\" a zahrála si herečku Mamie Murphy v dramatu \"Pravidla neplatí\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Haley Loraine Keeling (* 7. ledna 1988 Fort Myers, Florida), známá jako Haley Bennett, je americká herečka a zpěvačka. Jejím filmovým debutem byla role popové zpěvačky Cory Corman v romantické komedii \"Hudbu složil, slova napsal\".", "tgt_summary": null, "id": 1760928} {"src_title": "Limerence", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ a význam pojmu.", "content": "Výraz limerence vymyslela americká psycholožka Dorothy Tennov, když o ní v roce 1979 psala knihu \"Love and Limerence: The Experience of being in love\" (Láska a limerence: Zážitek zamilovanosti), v níž popsala pojem, který se vyvinul z jejích výzkumů z 60. let, kdy uskutečnila s více než 500 lidmi, kteří se popsali jako \"bláznivě zamilovaní\", rozhovory o lásce. Limerence není výhradně sexuální záležitost a je spojována s teorií citové vazby. Je popisována jako \"nedobrovolný potenciálně inspirativní stav zbožňování a citové vazby k objektu limerence ( \"limerent object\", zkráceně LO), zahrnující rušivé a obsedantní myšlenky, pocity a chování od euforie k zoufalství, závislé na vnímané emoční reciprocitě (opětování pocitů druhé osoby)\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi zamilovaností a limerencí.", "content": "Limerence je zamilovanosti velmi podobá, působí jako zamilovanost, ačkoli se od zamilovanosti liší. Zamilovaný člověk touží po opětování pocitů po romantické a sexuální stránce, chce aby ho jeho objekt lásky také “chtěl”. Limerent, tedy osoba prožívající stav limerence, touží po opětování pocitů především po stránce emocionální. To znamená, že touží hlavně po jakékoli pozitivní zpětné vazbě od svého objektu limerence (úsměv, kompliment, podání ruky atp). Limerent je také velice citově závislý na svém objektu limerence a neustále potřebuje být s ním. Limerence je mnohonásobně intenzivnější, než zamilovanost, limerent zažívá všechny pocity extrémě, tudíž i odloučení od LO prožívá mnohem hůře. Trpí silnými pocity deprese a pokud je LO poblíž, má nutkavou potřebu za ním jít a upoutávat na sebe jeho pozornost. Pokud tak nečiní, zažívá nepříjemné stavy vnitřního neklidu, deprese a úzkosti, které by se daly přirovnat k abstinenčnímu syndromu. V případě zamilovanosti pomůže omezení kontaktu k tomu, aby zmizela a obvykle netrvá dlouho. Limerence, na rozdíl od “klasické” zamilovanosti může trvat věčnost, pokud city nejsou opětovány a omezení kontaktu ji ještě více posiluje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Limerence je stav mysli, který vychází z romantické přitažlivosti k druhé osobě a obvykle zahrnuje obsedantní myšlenky a představy a touhu utvořit nebo udržet vztah se svým objektem lásky a mít city opětované.", "tgt_summary": null, "id": 181711} {"src_title": "Palicha jemná", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Roste v tropech jako součást původních deštných lesů i na lidmi pozměněných místech, kde je trvale vlhká, humusem bohatá půda na vápencovém podloží. Vyžaduje polostín až plně osluněné stanoviště, vystupuje do nadmořské výšky téměř 1000 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to jednodomá dřevina s jedním, nebo častěji několika nevětvenými kmeny vyrůstajícími v trsu. Tenký kmen bez kambia je pevný, v mládí bývá obalen zbytky opadaných listů a později holý, 6 až 10 m vysoký a 8 až 12 cm tlustý. Dvojnásobně sudozpeřené listy s řapíky bývají dlouhé 2 až 3 m a jejich pochvy nemají ostny. Jejich téměř 15 cm dlouhé lístky obdeltoidního tvaru mají rozeklaný konec a říká se, že mají tvar podobný rybímu ocasu. Spodní listy vyrůstající z kmene postupně usychají a opadávají, zelené zůstávají jen na vrcholu. Květenství je až 80 cm dlouhá, na stopce visící lata vyrůstající z kmene, která bývá složená z 20 až 60 klasů s trojčetnými květy. Květenství je často na kmeni více, prvé je těsně pod listy a další vznikají postupně níže. Klasy mohou mít délku 25 až 65 cm a jsou tvořeny jednopohlavnými květy na kratičkých stopkách vyrůstající v triádách, prostřední květ je vždy samčí a dva postranní jsou samičí. Samoopylení je znesnadněno protandrií a samčí květy uvolňují pyl pouze jeden den a pak opadají. Podlouhlé samčí květy mají kališní lístky dlouhé jen 3 mm a korunní až 1,5 cm, dle zralosti se postupně zbarví nachově či hnědočerveně a obsahují po 12 až 24 žlutých tyčinkách s prašníky obsahujícími hodně pylu. Kulovité samičí květy mají korunní lístky podobné samčím, ale růžové korunní jsou vůči samčím jen třetinové, jejich gyneceum se skládá ze tří plodolistů a kulatý semeník nese tři blizny; neprodukují nektar a žádní hmyzí opylovači je nenavštěvují, přenos pylu zajišťuje vítr. Doba kvetení není určována ročním obdobím, ale dostatkem naakumulovaných růstových látek v rostlině. Nejedlý plod je kulovitá peckovice 1 až 2 cm velká, která obsahuje nejčastěji jedno semeno. Nezralé plody jsou zelené a ve zralosti bývají tmavofialové nebo tmavočervené. Obsahují krystalky šťavelanu vápenatého (oxalát vápenatý) a pouhá manipulace s plody vyvolává u mnoha lidí podráždění pokožky a následné svědění. Jsou to velmi plododárné dřeviny, statný jedinec mívá i deset květenstvi, na kterých dozraje až 10 000 plodů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Přestože plody obsahují velké množství oxalátu, jsou důležitým zdrojem potravy některých živočichů, energetická výživnost je při stejné hmotnosti srovnatelná s jablky. Jsou zkrmovány jak savci, např. opicemi makakem jávským a prasaty prasetem divokým, tak i mnoha ptáky, kteří mají hlavní zásluhu na rozptylu semen. Listy jsou žírnou rostlinou housenek některých motýlů okáčů rodu (\"Faunis\") a baboček (\"Thauria\"). Palicha jemná (jako všechny z rodu palicha) sice patří do skupiny palem, z jejíchž škrobovitého vnitřku kmene se vyrábí ságo, dává ho však málo a není kvalitní. Mladé listy bývají konzumovány jako zelenina, stejně tak jako seřezaný růstový vrchol kmene, po seříznutí vrcholu ale kmen uschne. Bývá často vysazována jako ozdobná rostlina nejen v tropických oblastech, ale pěstuje se v i subtropech ve sklenících, nedorůstá do velkých výšek a příliš nestíní okolí. Požaduje propustný substrát s pH 5,5 až 6,0, plné slunce, vyšší vzdušnou vlhkost, v létě teplotu nejméně +20 °C a v zimě více než +10 °C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palicha jemná (\"Caryota mitis\") je tropická, jednodomá palma s několika nevětvenými kmeny vyrůstajícími v trsech. Je druhem nevelkého rodu palicha, který se od ostatních palem odlišuje dvakrát zpeřenými listy. Tato dřevina je částečně monokarpická a odkvetlý kmen po uzrání plodů uschne, ostatní v trsu však rostou dále. ", "tgt_summary": null, "id": 1280205} {"src_title": "Krajta černohlavá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dospělci krajty černohlavé dosahují na délku v průměru 1,5 až 2 metry, maximální zjištěná velikost je 3,5 metru. Tělo je svalnaté, z profilu působí zploštěle. Ocas se zužuje do jednoho tenkého bodu. Horní část hlavy je pokryta velkými symetrickými šupinami. Hřbetní šupiny jsou hladké a lesklé, uspořádané v 50 až 65 řádcích ve střední části těla, na břiše má šupin 315 až 355. Subkaudálních šupin je 60 až 75 a směrem ke konci těla se rozdělují. Kloaku překrývá jeden anální štítek. Barevný vzor se skládá z odstínů černé, tmavě šedé, hnědé, zlaté a smetanové v pruhovaném nebo žíhaném vzoru. Břicho je světle zbarvené a doplněné o tmavší skvrny. Hlava je lesklá černá a toto zbarvení se rozprostírá několik centimetrů i přes krk a hrdlo.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a stanoviště.", "content": "Vyskytuje se v Austrálii, obývá tropický sever země. Typovou lokalitou je Port Denison Bowen v Queenslandu. Žije ve vlhkých až polosuchých oblastech, naopak neobývá oblasti suché.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Tito hadi jsou suchozemští a často je lze najít mezi skalami či volnými kameny. Můžou si vyhloubit i noru v zemi. Aktivitu projevují během noci. Cítí-li se ohroženi, hlasitě na narušitele syčí, ale koušou spíše výjimečně (pokud neloví kořist). Někdy na nepřítele zaútočí se zavřenými čelistmi, ale obecně s nimi jde dobře manipulovat. I když jsou dobří plavci, jen zřídka je lze nalézt ve vodě. Krajty černohlavé nejsou jedovaté. Živí se hlavně plazy, především varany, agamami, scinky a hady. Loví i druhy prudce jedovaté, jako jsou smrtonoši, pakobry a taipani, vůči jejichž jedu jsou imunní. Mohou zabíjet i některé savce, pokud jsou k dispozici. Vzhledem k tomu, že mají černě zbarvené hlavy, v teplých oblastech pohlcují rychleji teplo ze slunce a rovněž ho udrží delší dobu. Díky tomu také žerou více než jiné druhy hadů, protože při těchto podmínkách u nich rychleji probíhá proces trávení. Při konzumaci velké kořisti se tento druh jednou nebo dvakrát svine, což mu umožní lépe polykat. Krajte černohlavá je vejcorodá. Páření probíhá mezi červencem až zářím. Snůšku tvoří pět až deset vajec a samice ji až do vylíhnutí po 2 až 3 měsících chrání a inkubují omotané vlastním tělem. Po dvou dnech od vylíhnutí jsou mláďata již schopna lovit malou kořist. Jako mladá jsou zranitelná a hrozí jim napadení od různých predátorů včetně jedinců vlastního druhu. Jakmile dospějí, již nemají žádné jiné nepřátele mimo člověka. Dožívají se 20 až 30 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ve vztahu s lidmi.", "content": "Vzhledem ke své mírné povaze a výraznému zbarvení se stala krajta černohlavá vyhledávaným domácím zvířetem. Chov v zajetí není složitý, ale nákladný. Jelikož může dosáhnout i velké velikosti, potenciální majitel by měl zvážit vhodný prostor, požadavky na teplotu a stravu. V kultuře domorodých Austrálců hraje důležitou roli – je součástí mnoha tradičních příběhů. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se nezdá býti ohrožen a je hodnocen jako málo dotčený taxon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krajta černohlavá (\"Aspidites melanocephalus\") je hroznýšovitý had žijící v Austrálii. Nejsou známy žádné poddruhy. Je to noční zvíře, které se živí především jinými plazy. Hraje roli v domorodé australské kultuře.", "tgt_summary": null, "id": 917063} {"src_title": "Vilémovo mládí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah písně.", "content": "Aymeri de Narbonne dostane vzkaz od císaře Karla Velikého aby přijel se svými čtyřmi nejstaršími syny (včetně Viléma) do Saint-Denis, kde budou synové přijati do císařských služeb ještě před tím, než se stanou rytíři. Na cestě se Aymeri se syny setká s posly saracénského krále Tibauta, kteří jedou do Orange vyjednat Tibautův sňatek s krásnou princeznou Orable a jako dar jí přivádějí nádherného koně Baucenta. Dojde ke střetnutí, ve kterém Aymeri se syny zvítězí, a Vilém se stane majitelem Baucenta. Okouzlený saracénským popisem Orable, posílá Vilém princezně jestřába jako dar a vzkaz, že si jednoho den pro ni přijde, aby se stala jeho ženou. Po obdržení zprávy a daru se Orable do Viléma zamiluje a pošle k němu posla se zlatým prstenem jako darem, aby na ní nezapomněl. Na císařském dvoře jsou všichni bratři pasováni na rytíře, protože císař je zaujat jejich statečností. Vilém od císaře obdrží meč \"Joyeuse\", který patřil prvnímu králi Franků. Je to znamení, že obrana křesťanství bude posláním narbonnského rodu. Císař rovněž vyjádří své znepokojení, že po jeho smrti odmítnou pairové jeho syna Ludvíka poslouchat. Vilém císaři slíbí, že bude jeho syna a následníka trůnu ochraňovat. Mezitím Tibaut oblehne Narbonne, protože ví, že obrana města je oslabena nepřítomnosti Aymeriho a jeho synů. Aymeriho manželce Hermengardě se podaří poslat na císařský dvůr žádost o pomoc. Aymeri se syny se okamžitě vydá městu na pomoc a Tibaut musí s vojskem prchnout na lodích. Píseň končí žádostí císaře, aby Vilém přijel do Cách a ochránil Ludvíka, protože pairové ho chtějí zbavit následnictví. Vilém okamžitě uposlechne (viz píseň \"Korunovace krále Ludvíka\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilémovo mládí (před 1250, \"Enfances de Guillaume\") je jeden z francouzských středověkých hrdinských eposů, tzv. \"chansons de geste\". Píseň líčí první hrdinské skutky Viléma Oranžského, syna Aymeriho de Narbonne, a je proto řazena do \"Cyklu Viléma Oranžského\".", "tgt_summary": null, "id": 126646} {"src_title": "Vrba špičatolistá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "V České republice a okolních státech se vysazují výhradně samčí jedinci, takže netvoří semena a samovolně se nešíří na nevyhrazená místa. Jinak se jako většina druhů rodu vrba lehce kříží a vytváří hybridy. Je rostlina světlomilná i teplomilná a vhodná pro lehké písčité, střední hlinité i těžké jílovité půdy, které jsou slabě kyselé až neutrální. Ploidie druhu je 2n = 38.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Široce rozkladitý, středně hustý keř nebo strom 4 až 6 m vysoký s dlouhými, tenkými, na konci ohnutými a zřetelně stříbřitě ojíněnými větvemi, které jsou v mládí červenohnědé. Kořeny má husté a doširoka rozprostřené. Pupeny na větvích jsou lysé a červenavě hnědé, listové bývají asi 4 mm dlouhé a květní až dvojnásobně delší. Listy s asi 1 cm dlouhými řapíky mají čepele kopinaté až čárkovité, 5 až 15 cm dlouhé a 0,5 až 1 cm široké, jejích báze je klínovitá nebo zaoblená a vrchol dlouze zašpičatělý, po obvodě bývají jemně pilovité, oboustranně lysé, na lícní straně leskle tmavě zelené a na rubu mají našedlý voskovitý povlak. Palisty opadávající až současně s listy jsou kopinaté, pilovité a bývají dlouhé jako řapíky, s kterými srůstají. Listy se na podzim barví jasně žlutě a na stromě zůstávají dlouho do zimy. Květenství jsou jehnědy s jednopohlavnými květy rostoucími z úžlabí celokrajných, úzkých listenú. Vyrůstají vzpřímené, jsou přisedlé, válcovitého tvaru, samčí jsou dlouhé asi 5 cm a štíhlejší samičí asi 3 cm. Samčí květy obsahují dvě dlouhé tyčinky s lysými nitkami a žlutými prašníky. Samičí mají stopkatý semeník složený ze dvou plodolistů a čnělku se dvěma bliznami. Květy vykvétají v březnu a dubnu, ještě před rašením listů a mají jednu žlázku produkující nektar. Opylovány jsou hlavně včelami a jiným hmyzem, velice málo větrem. Plod je lysá tobolka otevírající se dvěma chlopněmi. Bývá dlouhá asi 4 mm a obsahuje drobná, kyjovitá, ochmýřená semena asi 0,4 mm velká.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Může se množit výsevem semen, která si však udržují životnost jen velmi krátce, pro získání semen je nutno pěstovat samčí i samičí rostlinu. Spolehlivé je množení řízky z jednoletého, dobře vyzrálého dřeva sázenými v listopadu až únoru na chráněné záhony, nebo přímo na stanoviště, nejlépe pod mulč. Lze také vysazovat řízky z polovyzrálého dřeva v červenci a srpnu, je to však metoda méně spolehlivá.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Je dřevinou, která dobře snáší vlhko až mokro a také spolehlivě odolává i déletrvajícímu suchu. Proto se vysazuje hlavně jako meliorační dřevina na písčitých březích řek, které zpevňuje hustými, široce rozloženými, 10 až 15 m dlouhými kořeny. Jsou vyšlechtěny i kultivary sloužící jako okrasné, nebo speciálně pro dlouhé pruty používané v košíkářství. Pyl i nektar květů je vítanou složkou jarní potravy včel i dalšího hmyzu. Vrba špičatolistá je pro svůj rychlý růst, nenáročnost na ošetřování a odolností vůči chorobám považována za perspektivní energetickou plodinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrba špičatolistá (\"Salix acutifolia\") je dvoudomá dřevina, častěji do široka rostoucí keř než strom, která je v české přírodě nepůvodní druh a je považována za zdomácnělý neofyt. Je blízce příbuznou vrbě lýkovcové, za jejíž poddruh je někdy považována. ", "tgt_summary": null, "id": 1555853} {"src_title": "Jednotková operace", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V dřívějších dobách byla různá chemická odvětví považována za rozdílné průmyslové procesy s odlišnými postupy a principy. Americký chemik a inženýr Arthur Dehon Little přišel v roce 1916 s konceptem „jednotkových operací“, vysvětlujícím postupy průmyslové chemie. Roku 1923 William H. Walker, Warren K. Lewis a William H. McAdams napsali knihu \"The Principles of Chemical Engineering\" v níž ukázali, že různá chemická odvětví využívají postupy, které se řídí stejnými fyzikálními zákony. Shrnuli tyto obdobné procesy do definovaných jednotkových operací. Každá jednotková operace podléhá stejným fyzikálním zákonům a lze ji využít ve všech příslušných odvětvích chemického a procesního průmyslu. Například návrh mísícího zařízení pro přípravu napalmu nebo dětské výživy podléhá stejným zásadám, ačkoliv výrobce, zákazník i využití těchto produktů jsou zcela odlišné. Jednotkové operace tvoří základní postupy chemického inženýrství.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Jednotkové operace v chemickém a procesním inženýrství lze rozdělit do pěti tříd: Jednotkové operace také spadají do následujících kategorií, které zahrnují prvky více tříd: Navíc existují některé jednotkové operace, které kombinují i tyto kategorie, jako například reaktivní destilace a míchané reaktory. „Čistá“ jednotková operace je fyzikální přenos hmoty nebo energie, zatímco kombinovaný chemicko-fyzikální proces vyžaduje modelování jak fyzikálního přenosu (např. difuze), tak i chemické reakce. Tento přístup je obvykle nezbytný pro navrhování katalytických reakcí a je považován za samostatnou disciplínu nazvanou reakční inženýrství. Jednotkové operace a procesy tvoří hlavní principy všech odvětví chemického a procesního průmyslu a jsou základem návrhů chemických provozů, závodů a jejich zařízení. Jednotkové operace se obecně navrhují tak, že vytvoří hmotnostní a energetická bilance pro každou základní složku (může být i nekonečně malá) ve formě rovnic. Následně se spočítají řešení rovnic pro návrhové parametry a zvolí se optimální řešení z několika možných. Na základě výpočtu pak může být vytvořen návrh samotného zařízení. Například destilace v patrové koloně se analyzuje vytvořením hmotnostní bilance pro každé patro s danou fázovou rovnováhou a účinností. Přítok a odtok patra tvoří celkový tok hmoty, přičemž se dále bilancují jednotlivé složky. Kombinace celkového počtu pater vytváří soustavu rovnic pro celou kolonu. Přitom existuje oblast možných řešení, protože větší refluxní poměr umožňuje menší počet pater a naopak. Inženýr pak musí najít optimální řešení s ohledem na přijatelnou zádrž kapaliny, výšku kolony a investiční náklady.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jednotková operace je v chemickém a procesním inženýrství základním krokem procesu. Jednotkové operace obsahují fyzikální nebo chemickou přeměnu, jako je separace, krystalizace, odpařování, filtrace, polymerizace, izomerizace a další reakce. Například při zpracování mléka tvoří homogenizace, pasterizace a balení jednotkové operace, které jsou vzájemně spojeny za účelem vytvoření celého procesu. Daný proces může pro získání požadovaného produktu z výchozích materiálů nebo surovin vyžadovat mnoho jednotkových operací.", "tgt_summary": null, "id": 734801} {"src_title": "Eugent Bushpepa", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Eugent Bushpepa se narodil 2. července 1984 v albánském Rrëshenu. Začal zpívat již v útlém věku a po ukončení střední školy na několik let Albánii opustil a odešel do Itálie. Poté, co se vrátil zpět, začal v roce 2006 vystupovat v talk show v národní komerční televizní stanici Top Channel sídlící v Tiraně.", "section_level": 2}, {"title": "Pěvecká kariéra.", "content": "Zpěvák svoji kariéru zahájil právě na kanálu Top Channel. Od té doby se aktivně pohybuje na albánské hudební scéně a rychle se stal jedním z nejpopulárnějších zpěváků v Albánii. Jeho kariéra započala známou skladbou \"Maska e Madheshtise\", zveřejněná v roce 2007 během soutěže TOP FEST 4, během níž vystupoval i společně s kapelou Sunrise s písní \"Engjeli\". Po mnoha úspěších v pěvecké sféře se angažoval v několika dalších soutěžích a hudebních projektech. Bushpepa si taktéž zazpíval s britskou rockovou skupinu Deep Purple během jejich vystoupení v Albánii v rámci jejich turné Rapture of the Deep tour v březnu 2007. Jeho mezinárodní ambice posílily potom v roce 2011, kdy vystoupil společně s frontmanem skupiny Loaded, Duffem McKaganem, během vystoupení v Tiraně. V roce 2013 vystoupil s kytaristou skupiny Guns N' Roses, Ronem \"Bumblefootem\" Thalem, na tradičním pivním festivalu v albánském Korçë. V roce 2014 se stal čtvrtým vokalistou hudební skupiny Darkology, která si zahrála třeba na koncertě americké metalové kapely Overkill na festivalu Kill Fest 2014 během jejího turné. V květnu 2018 bude reprezentovat Albánii na 63. ročníku soutěže Eurovision Song Contest v Lisabonu. Bude soutěžit s písní \"Mall\", se kterou vyhrál 56. ročník albánské soutěže Festivali i Këngës a Albánii tak může reprezentovat. Píseň je zpívána albánsky a zkrácená verze vhodná pro samotnou Eurovizi bude představena později.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "Eugent Bushpepa již několikrát uvedl, že pracuje na svém vlastním albu, zatím ale žádné nevydal. Zveřejnil ale řadu singlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eugent Bushpepa (* 2. července 1984 Rrëshen, Albánie), jinak i zkráceně zvaný Gent Bushpepa, je albánský zpěvák a skladatel. Výhra v 56. ročníku albánské soutěže Festivali i Këngës s písní \"Mall\" mu zajistila reprezentaci Albánie na Eurovision Song Contest 2018 v Lisabonu. Do finále postoupil z 8. místa, ve finále se pak umístil na 11. místě se 184 body.", "tgt_summary": null, "id": 1583279} {"src_title": "Jadar (přítok Driny)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis toku.", "content": "Jako prameniště Malého Jadaru se uvádí jižní svah hřebene Vlašič (srbsky \"Влашић\", 424 - 462 m n. m.) v Kolubarském okruhu, severovýchodně od města Osečina. Protéká na jih kolem vsi Osladič k Dragijevici, kde se stáčí k severozápadu k městu Osečina, které je centrem jadarské podoblasti Horní Jadar. Za Osečinou teče Jadar dále kolem obcí Plužac, Komirič, Ravnaja, Mojkovič a Zavlaka k severozápadu do podoblasti Dolní Jadar a k jejímu středisku Loznici. Dolní tok míjí Loznici ve vzdálenosti 5 - 6 km severně od města u obcí Gorni Dobrič a Kozjak. Jadar se vlévá do Driny v nadmořské výšce 103 m severozápadně od Straže, náležející do obštiny Loznica, téměř naproti největší bosensko-hercegovinské obci Janje v Republice srbské. Největšími levostrannými přítoky jsou Likodra (27 km dlouhá), Pecka a Korenita. Nejdelším pravostranným přítokem je 21,5 km dlouhá Cernica.", "section_level": 1}, {"title": "Povodně a regulace řeky.", "content": "Koryto Jadaru, na dolním úseku výrazně meandrující, je zanášeno naplaveninami. Povodně jsou zde zaznamenány prakticky každoročně, vyšší průtok (15-18 m3/s) je zde obvykle od února do května v období tání sněhu a jarních dešťů. Absolutní rekord však byl zaznamenán 20. prosince 1968, kdy řekou protékalo 157 m3/s. Průtok vody v řece se měří v Lešnici, kde byla měřící stanice zřízena již v roce 1926, a od roku 1956 také na horním toku v Zavlace. V historii druhé poloviny 20. století jsou zapsány povodně z let 1947, 1948, 1952, 1959, 1965 a 1968. V roce 2005, kdy byly velkými povodněmi postiženy středoevropské a balkánské země, se povodně na Jadaru opakovaly nejméně dvanáctkrát. V roce 1988 byla provedena regulace přibližně 10 km na horním toku řeky, je zpracován projekt na úpravu koryta řeky v oblasti jejího ústí a zkrácení tohoto úseku o zhruba 5 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jadar je řeka v Mačvanském okruhu v západním Srbsku, 79 km dlouhý pravostranný přítok řeky Driny. Podle řeky Jadaru je označována celá oblast mezi městy Osečina a Loznica a také byl podle ní pojmenován minerál jadarit LiNaSiBO(OH), který byl objeven v roce 2004 při geologickém průzkumu, prováděném poblíž Loznice nadnárodní těžařskou společností Rio Tinto za účelem hledání nových zdrojů lithia. Povodí Jadaru zahrnuje území o rozloze 894 km2. Jadar, který náleží k úmoří Černého moře, není splavný.", "tgt_summary": null, "id": 987687} {"src_title": "Důl Kupol", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Důl Kupol se nachází ve vnitrozemí Čukotského poloostrova v nadmořské výšce přibližně 550 metrů, 450 kilometrů směrem na severozápad od metropole Čukotského autonomního okruhu Anadyru. Důl leží za severním polárním kruhem v náhorní oblasti Východosibiřské vysočiny na východ od Anjujského pohoří mezi říčkou Kupol a řekou Staričnaja, která se severně od zlatorudného ložiska vlévá z levé strany do řeky Malyj Anjuj. Nejbližším trvale obydleným místem je obec Ilirnej na severozápadě, vzdálená od dolu zhruba 90 km vzdušnou čarou. Pozemní spojení mezi touto obcí a dolem neexistuje, v oblasti je možná doprava pouze vrtulníkem. Pozemní spojení dolu se světem je uskutečnitelné jen v zimním období po zamrzlé cestě do 380 km vzdáleného přístavu Peveku, který je nejseverněji položeným městem Ruské federace.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Podnebí v oblasti je subarktické s dlouhými mrazivými zimami a krátkým chladným létem. Průměrná roční teplota ve vnitrozemí se pohybuje mezi −12 °С a −14 °С. Velmi častý, zejména pak v pobřežní oblasti, je silný vítr, přecházející ve vichřici, která někdy trvá i řadu dní. V nejchladnějších dnech zimního období, které zde trvá 8 měsíců, klesá teplota v této oblasti, včetně lokality dolu Kupol, až k −58 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie a mineralogie.", "content": "V oblasti ložiska Kupol se až do hloubky více než 430 metrů vyskytují křemenné žíly, obsahující zlato a stříbro. Délka těchto žil se pohybuje od 100 metrů až do 2,5 km, jejich mocnost pak od několika centimetrů do 5 až 7 metrů, ve výjimečných případech až 21 metrů. Zlato se zde vyskytuje též v ryzí podobě zlatých valounků a zrn a také v přirozené slitině se stříbrem – tj. jako elektrum. Kromě zlata a stříbra (stříbrných rud) se v lokalitě dolu Kupol nejčastěji nachází pyrit, dále pak arsenopyrit, antimonit a minerály, spojené s výskytem stříbra – tetraedrit (freibergit), pyrargyrit, stephanit (stefanit) a argentit. Nacházejí se zde též křemité hmoty, jako chalcedon a opál. Kromě dolu Kupol jsou v Bilibinském okrese ještě zlatorudné doly Karalveemskoe (\"Каральвеемское\"), Kekura (\"Кекура\"), Dvojnoe (\"Двойное\") a Kljon (\"Клён\") a dále významné ložisko měděných rud Pěsčanka (\"Песчанка\"). Na základě průzkumu byla v oblasti objevena perspektivní naleziště wolframu, olova, zinku, antimonu, rtuti a uhlí. Byl zde zaznamenán výskyt více než 30 rudních minerálů, jako například pyritu, chalkopyritu, bornitu a molybdenitu.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zlato v lokalitě Kupol bylo poprvé objeveno a získáváno již na přelomu 30. a 40. let 20. století s pomocí vězňů stalinských gulagů, kteří byli nasazeni na průzkumné a hornické práce v oblasti Čukotky.", "section_level": 2}, {"title": "Po rozpadu Sovětského svazu.", "content": "Po rozpadu SSSR provedli v roce 1995 v oblasti Kupolu pracovníci Anjujského hornicko-geologického státního podniku nový průzkum, díky kterému byl objeven význam zdejšího ložiska. Tento průzkum pokračoval až do roku 2002, kdy tuto činnost převzala Čukotská hornicko-geologická společnost (\"Чукотская горно-геологическая компания\"), jejímiž vlastníky byla kanadská těžařská společnost Bema Gold (75 % akcií) a správa Čukotského autonomního okruhu. V roce 2007 Bema Gold přešla do vlastnictví jiné kanadské společnosti Kinross Gold Corporation. Společnost Kinross Gold v roce 2011 vykoupila od správy Čukotského autonomního okruhu zbylých 25 % akcií a stala se tak stoprocentním vlastníkem dolu Kupol.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz dolu.", "content": "Aby mohl být vybudován důl a zahájena těžba, musel být být dopraven na místo veškerý materiál z přístavu Pevek pozemní cestou, která je použitelná jen v zimním období od ledna do dubna. V roce 2008 v poslední fázi výstavby bylo do dolu takto dopraveno 3 000 kontejnerů, 60 000 tun materiálu a 25 000 tun motorové nafty, což představovalo celkem 1 944 jízd kamiónů v trase Pevek – Kupol. První zlato z dolu Kupol bylo dodáno v květnu 2008, následující měsíc pak byla zahájena pravidelná těžba, a to jak v hlubinném dole, tak i povrchovou těžbou. Vytěžená surovina je zpracovávána metodou kyanidového loužení. V prvním roce těžby (2008) bylo takto získáno 469 907 uncí zlata.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměstnanci.", "content": "V prvních letech od zahájení těžby pracovalo v dole Kupol kolem 1 400 zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že na celém Čukotském poloostrově žije jen kolem 50 000 lidí, přicházeli sem zájemci o práci z celého Ruska a také z některých bývalých republik někdejšího Sovětského svazu. Pracovní režim v dole představuje dva měsíce nepřetržité práce v 12hodinových směnách s jedním volným dnem v týdnu, načež následují dva měsíce volna. V areálu dolu mají zaměstnanci příslušné zázemí, kromě ubikací a jídelny také společenské místnosti a prostory pro sportovní aktivity. Poblíž dolu je zbudováno letiště s 1 830 metrů dlouhou přistávací dráhou pro menší letadla a vrtulníky.", "section_level": 2}, {"title": "Perspektivy.", "content": "V roce 2010 společnost Kinross Gold získala těžební práva v lokalitě Dvojnoe, asi 100 km severně od dolu Kupol. Těžba v tomto hlubinném dole byla zahájena v roce 2013, vytěžená surovina se začala zpracovávat v závodě Kupol. Kupol – Dvojnoe patří k nejziskovějším akvizicím společnosti Kinross Gold, za rok 2016 činil zisk společnosti ze zdejší těžby 345 miliónů USD. Čtyři kilometry východně od dolu Kupol, ještě na území, na něž se vztahují těžební práva společnosti Kinross Gold, se nachází lokalita Moroška (anglicky \"Moroshka\", rusky \"Морошка\"). Zdejší zásoby jsou odhadovány na téměř 200 miliónů uncí zlata. V lokalitě Moroška je plánováno zahájení těžby v první polovině roku 2018 a surovina má být rovněž zpracovávána v areálu dolu Kupol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Důl Kupol (rusky \"Месторождение Купол\") je jedním z významných zlatorudných dolů v Čukotském autonomním okruhu Ruské federace. Důl se nachází na hranici Anadyrského a Bilibinského okresu Čukotského autonomního okruhu a z geografického hlediska je jednou z nejizolovanějších těžebních lokalit na světě. Důl, v němž se těží zlato a stříbro, je ve vlastnictví kanadské těžařské společnosti Kinross Gold Corporation se sídlem v Torontu.", "tgt_summary": null, "id": 1811883} {"src_title": "Citlivé zuby", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příčiny citlivosti zubů.", "content": "Citlivost zubů způsobuje zubovina, na jejímž povrchu jsou dentinové kanálky. Když dojde k odhalení zuboviny, zuby jsou citlivé na teplé a studené podněty. Zuby mohou být citlivé z důvodu:", "section_level": 1}, {"title": "Obnažené zubní krčky.", "content": "Zubní krček je část zubu, která se u zdravých pacientů nachází až pod dásní. Nesprávným čištěním a používáním příliš tvrdého kartáčku si pacienti sami způsobí ústup dásně a odhalení zubního krčku. Ten již není pokrytý sklovinou, ale pouze vrstvou zuboviny. Ústup dásně může ovšem být způsobem i nepoužíváním mezizubního kartáčku, nevhodnou stravou. Obnažený zubní krček je také varováním pro budoucí vznik parodontózy.", "section_level": 2}, {"title": "Oslabená zubní sklovina.", "content": "Oslabená zubní sklovina souvisí také se špatnou technikou čištění zubů a používáním tvrdých zubních kartáčků. K oslabení skloviny nejčastěji dochází při čištění zubů horizontálním pohybem. K oslabení zubní skloviny může ale též dojít v případě naleptání zubu v důsledku zvýšené konzumace kyselých potravin či nápojů.", "section_level": 2}, {"title": "Bělení zubů.", "content": "S citlivostí zubů se setkáváme také po podstoupení bělení zubů. Jedná se ovšem pouze o krátkodobou citlivost, která sama přibližně týden po bělení zubů odezní.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení problému s citlivými zuby.", "content": "Citlivost zubů je nepříjemný problém, který je potřebný zavčasu řešit, a to těmito způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Správná technika čištění zubů.", "content": "Správná technika čištění zubů je nejúčinnější metodou k předcházení citlivosti zubů. S jejím osvojením pomáhají pacientům zubní lékaři, dentální hygienistky, případně lze zvolit cestu samoučení za pomoci videí s návodem na správné čištění zubů.", "section_level": 2}, {"title": "Používání speciálních produktů.", "content": "Řešením počáteční anebo mírné citlivosti může být používání zubních past na citlivé zuby. Ty se používají místo běžných past pro každodenní čištění a obsahují zvýšené množství fluoridů. Mohou obsahovat také hydroxyapatit, kalciumfosfát nebo jiné sloučeniny, které snižují dráždivost odhalených zubních krčků. Na trhu lze nalézt také více speciálních gelů, které se aplikují nárazově anebo krátkodobě. Ty mají zvýšený obsah vápníku nebo fluoridů a přispívají k posílení zubní skloviny.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařské ošetření citlivého zubu.", "content": "V krajních případech výrazné citlivosti zubů se přechází k lékařskému ošetření citlivého zubu. Na odhalený dentin se může aplikovat fotokompozitní hmota. V tomto případě dojde pouze k mírnému naleptání zubu a jeho následnému tzv. přelakování. Výhodou této metody, že prakticky nedochází k zásahu do zubu. Druhou možností je citlivou část zubu překrýt bílou kompozitní výplní. V takovém případě se pro takovou výplň vytváří prostor vybroušením části zubu. Poslední možností, ke které se přistupuje velmi výjimečně, je vyjmutí nervů ze zubu. I když se jedná o metodu definitivní, zubní lékaři se k ní příliš neuchylují.", "section_level": 2}], "src_summary": "Citlivé zuby jsou zuby, které bolestivě a nepříjemně reagují na teplé a studené podněty. Příčin citlivých zubů je několik, od obnažených zubních krčků, přes zeslabení zubní skloviny až po bělení zubů.", "tgt_summary": null, "id": 1240860} {"src_title": "Kostus africký", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Je to vlhkomilná rostlina rostoucí obvykle na mokrých lesních okrajích, podél lesních průseků a polních cest, v zamokřených dolinách, dočasných močálech nebo podél jezer či vodních toků, kde mnohdy vytváří i souvislý hustý porost. Roste v nadmořské výšce až do 1700 m n. m, nesnáší však chlad a při teplotě blízké k 0 °C hyne. Nejlépe se jí daří v mírném přistínění, při dostatku vlhkosti v půdě však roste i na plném slunci.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vzpřímená rostlina s nevětvenou lodyhou vysokou 1 až 3 m, která vyrůstá z vodorovně rozloženého oddenku. Lodyhu má porostlou jednoduchými, ve spirále vyrůstajícími listy s pochvou a dvoulalokovitým, na konci uříznutým jazýčkem. Čepel listu je celistvá, eliptická až obvejčitá, bývá dlouhá 15 až 35 cm a široká 4 až 10 cm, u báze je oblá, na vrcholu špičatá a po obvodě řídce chlupatá. Na vrcholu lodyhy vyrůstá koncové, velmi nahuštěné květenství kuželovitého tvaru 2,5 až 7,5 cm dlouhé s nápadnými, střechovitě se překrývajícími, vejčitě trojúhelníkovými listeny. Jsou velké 2,5 × 1 cm, kožovité, světle zelené s načervenalými okraji, kýlovitého tvaru a jeden je vždy společný pro dva květy. Květy jsou bělavé, oboupohlavné a mají kalich se třemi trojúhelníkovými zuby s růžovým okrajem. Tříčetná koruna má krátkou trubku s nažloutlým hrdlem, dva boční korunní lísky jsou podlouhle až vejčité, 3 až 4 cm dlouhé a průhledné až bílé, třetí střední lístek je bílý až bledě růžový, široce trojúhelníkovitý, prohnutý, 2,5 cm velký a slouží jako pysk při přistávání opylujícího hmyzu, proti němu stojí v korunní trubce jediná plochá, 3 cm dlouhá tyčinka barvy bílé nebo narůžovělé s prašníkem. Spodní semeník je třídílný, obsahuje mnoha vajíčka a nese krátkou nitkovitou čnělku s nálevkovitou bliznou. Květy jsou opylovány hmyzem přilétajícím pro nektar. Květenství s menším počtem květů se někdy vytvoří i na krátkých, bezlistých stvolech vyrůstajících přímo z oddenku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Plod je elipsoidní, masitá, pukající tobolka asi 1 cm dlouhá s mnoha černými, oválnými semeny s masíčkem. Semena jsou roznášena mravenci, kteří je odnášejí jako potravu do mravenišť. Lodyha se občas se zralými semeny zlomí a ta se vysypou v blízkosti, kde pak vyroste konkurující si skupina semenáčků. Rostlina se po blízkém okolí nejčastěji rozšiřuje rozrůstáním vodorovných oddenků. Spolehlivě se dá rozmnožit odřezky lodyh nebo oddenků dlouhými jen 2,5 cm, které ve vlhké směsi rašeliny s pískem snadno zakoření a brzy vyrostou noví jedinci.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kostus africký je využíván v domorodém prostředí tropické Afriky jako léčivá rostlina proti širokému spektru nemocí. Rozdrcená lodyha s listy slouží k léčbě respiračních potíží, užívají se formou nálevů nebo se jejich drť přikládá na prsa, ke stejnému účelu se používá i nakuřování dýmem ze suchých lodyh. Šťáva z listů je součásti kapek k léčbě očních potíži, rýmy, bolesti hlavy, závratím i horečce, smíchána s odvarem z květů sloužívá k léčení malárie. Rozetřený oddenek se používá na vředy a nehojící se rány, na bolavé zuby, vnitřně užitý slouží proti průjmu a úplavici. Bylina často roste v blízkosti příbytků obyvatel a je jako mnohostranný léčebný prostředek kdykoliv k dispozici. Má také určitou okrasnou hodnotu, která se dosud jen málo využívá. Je vytrvalou rostlinou a jestli se rozroste, lze ji po pár létech jen stěží vymýtit. Pokud se dostane na rýžové pole, kde rychle roste a množí se oddenky, je považována za obtížný a nesnadno zlikvidovatelný plevel. Z původních stanovišť však mnohde mizí současně s likvidaci lesů, ve kterých jsou vzrostlé stromy pokáceny, podrost vypálen a získané místo je přeměněno v pastvinu nebo obdělávanou půdu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostus africký (\"Costus afer\") je vytrvalá bylina, druh ze širokého rodu kostus, která je rozšířena v lesnatých oblastech tropické Afriky. Vyskytuje se na rozsáhlém území ohraničeném na západě Senegalem a na východě Etiopií, na severu Burkinou Faso, Nigérii, Kamerunem, Středoafrickou republikou a Súdánem, na jihu Angolou, Zimbabwe a Mosambikem.", "tgt_summary": null, "id": 1042290} {"src_title": "Cakónové", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Předkové Cakónských Řeků pocházeli z Peloponéského kraje Lakónie (lakedaimón), kde se nacházela starověká Sparta a patřili k dórským Řekům. Svou vlast však opustili v druhé polovině 6. stol., tedy v době, kdy západní Peloponés obsadili Slované. V tomto období mnoho Řeků z Peloponésu odešlo buď do řecké části Itálie, na Sicílii či na ostrovy v Egejském moři, jiní se slovanizovali. Kronika z Monemvasie, byzantská kronika, která popisuje vpád Slovanů do Řecka, vypráví o Řecích z kraje Lakonie, jak někteří uprchli na Sicílii, jiní na poloostrov Peloponésu Mani, dále do města Monemvasia a také na východní Peloponés: \"Oi de tun thremmáton nome kai agroikikoi katokísthisan en tois parakeiménois ekeíse trachinois Topo, mj kai ep escháton Tsakoníai eponomásthisan\" (Jiní strážníci stáda a rolníci usadili se v hornatých oblastech, které se od té doby nazývají Tsakonie). Tak se tedy Lakóňané usadili ve východní Arkádii, v horských oblastech, které Slované nikdy neobsadili. Zde si drželi své antické tradice i pohanské řecké náboženství. Tak zároveň patřili Cakóni k jedněm z posledních pohanských Řeků. Do své vlasti se nevrátili ani v 9. století, kdy byli Slované v Řecku definitivně poraženi. Teprve v tomto období byli Cakóni konečně christianizovaní. Císaři je začlenili do vojska pro jejich bojovnou spartskou mentalitu. V 11. století byla část Cakónů znovuusídlena do Propontídy císařem Michailem VII. Dukasem. Později byli Cakónští Řekové známí díky klidnému pasteveckému životu a zednické dovednosti. Díky agresivní povaze Cakónů a nepřístupnému horskému terénu měli Turci velké problémy udržet si vládu nad touto oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Cakónští Řekové byli vždy pastýři, zvyklí na horský život. Dnes je velké množství Cakónských Řeků přestěhováno do velkých řeckých měst, a tak zároveň ztrácejí své tradiční zvyky. V kraji Tsakonia se však stále mluví cakonskou řečtinou. Cakončané tančí svůj tradiční lidový tanec Tsakonikos, který má původ ještě v antickém rituálním tanci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cakónové () je etnická skupina Řeků žijících na Peloponésu. Cakónové jsou pravděpodobně potomci starověkých Sparťanů (Dórů). Žijí v kraji Tsakonia, v peloponéské části východní Arkádie, největší město je zde Leonidio.", "tgt_summary": null, "id": 1156911} {"src_title": "Klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice (Svijažsk)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Svijažský mužský klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice byl založen roku 1555 spolu s Kazaňskou eparchií jako prostředek šíření pravoslaví, ruské kultury a moci na nově dobytých územích. Jeho zakladatelem a prvním představeným byl archimandrita German, pozdější druhý archiepiskop kazaňský (1564-1566), posmrtně svatořečen jako German, kazaňský divotvůrce. Jeho ostatky jsou od roku 1592 hlavní relikvií kláštera. V 16. až 18. století byl svijažský klášter nejdůležitějším pravoslavným duchovně-osvětovým a misionářským centrem Kazaňské eparchie a středního Povolží. Tiskárna zde kupříkladu měla být zřízena dříve než v Moskvě, ještě za časů zakladatele Germana. V tomto období patřil klášter také mezi 20 nejbohatších v Rusku a byl nejmovitější v regionu. Roku 1764 měl 7200 mužských nevolníků, což bylo více než měly všechny ostatní kláštery Kazaňské eparchie dohromady. Konfiskace církevních majetků roku 1764 a zchudnutí města v 19. století přivedly klášter k úpadku. Zatímco v dobách své největší slávy zde žilo i přes 100 mnichů, na počátku 20. století jich bylo pouze okolo 20-25 a klášter už nebyl zdaleka nejbohatší v okolí. 9. srpna 1918 byl rudoarmějci surově a bez soudu zabit na dlouhou dobu poslední představený, episkop svijažský Ambrosij (svatořečený roku 2000). V dobách Sovětského svazu byl klášter uzavřen, vyloupen a byla zde otevřena psychiatrická léčebna (fungovala do r. 1994). Relikviář s ostatky svatého Germana sice rudoarmějci otevřeli, nakonec se je ovšem podařilo ukrýt v hřbitovním chrámu Jaroslavských divotvůrců v Kazani, do Svijažsku se navrátily roku 2000. Roku 1997 byl klášter oficiálně obnoven. V roce 2017 byl \"chrám a klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice v ostrovním městě Svijažsku\" zapsán jako 28. ruská památka na seznam světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Areál kláštera.", "content": "Svijažský klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice je nejcennějším klášterním komplexem středního Povolží. Nejstarší chrámy komplexu, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice (1561) a chrám sv. Mikuláše s jídelnou a 43 metrů vysokou zvonicí (1556), patří k vrcholům ruského stavitelství 16. století. Zvláště ceněn je chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice. Vystavěn byl ve stylu pskovských a novgorodských chrámů, v interiéru se dochovaly unikátní fresky z roku 1561 o celkové ploše 1080 m2. Jejich jedinečnost spočívá v tom, že v Rusku se kromě Spaso-preobraženského kláštera v Jaroslavli nezachovaly žádné jiné chrámové fresky z 16. století. Tento chrám je také jediný, kde se dochovala freska sv. Kryštofa s koňskou hlavou (tento světec se obyčejně zpodobňoval s hlavou psí). Oproti běžným zvyklostem nejsou také na západní stěně vyobrazeny výjevy z pekla, ale pouze z ráje. V 18. století získal novou kupoli ve stylu ukrajinského baroka s 12 dekorativními kokošníky, jeho ráz však zůstal zachován. Další klášterní památky vznikly na přelomu 17. a 18. století, jedná se mj. o dům archijereje, představeného a bratrské cely. Chrám Nanebevstoupení Páně nad branou (konec 17. stol.) a chrám sv. Germana Kazaňského a Mitrofana Voroněžského (19. stol.) byly zničeny po nástupu bolševiků k moci. Areál obepíná téměř kilometr dlouhá mohutná zeď z 18. až 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny zápisu na seznam UNESCO.", "content": "\"Chrám a klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice v ostrovním městě Svijažsku\" naplňuje následující kritéria světového dědictví UNESCO:", "section_level": 1}, {"title": "Plán areálu.", "content": "1. Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice 2. Chrám svatého Mikuláše 3. Chrám svatého Germana Kazaňského a Mitrofana Voroněžského 4. Chrám Nanebevstoupení Páně nad branou 5. Dům archijereje 6. Klášterní škola 7. Bratrské cely 8. Zeď (18. - 19. stol.) 9. Hospodářská brána 10. Ruská sauna 11. Hřbitov 12. Hospodářský dvůr", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice () je mužský pravoslavný klášter v ruském Svijažsku, kolébka pravoslaví v Povolží. Od roku 2017 je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": null, "id": 1884403} {"src_title": "Zavazadlový algoritmus", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zavazadlový algoritmus je způsob asymetrického šifrování, což znamená, že jsou pro komunikaci potřeba dva klíče: veřejný a soukromý. Kromě toho, na rozdíl od RSA, je pouze jednosměrný: veřejný klíč je používán pouze pro šifrování a soukromý klíč pouze pro dešifrování. Proto se nedá využívat pro autentizaci elektronickým podpisem. Zavazadlový algoritmus je založen na problému součtu podmnožiny (speciální případ problému batohu). Problém je následující: je dána množina čísel formula_1 a číslo formula_2 a je potřeba najít takovou podmnožinu formula_1, jejíž součet je roven formula_2. Obecně je tento problém považován za NP-úplný. Pokud je však tato posloupnost superrostoucí, tedy každý prvek množiny formula_1 je větší než součet všech menších prvků množiny, je tento problém „snadný“ a řešitelný v polynomiálním čase jednoduchým hladovým algoritmem.", "section_level": 1}, {"title": "Generování klíčů.", "content": "V zavazadlovém algoritmu jsou klíči dvě „zavazadla“. Veřejným klíčem je „složité“ zavazadlo formula_1 a soukromým klíčem je „snadné“ zavazadlo formula_7, spolu s dalšími dvěma čísly, násobitelem a modulem. Násobitel a modul mohou být použity k převedení superrostoucí posloupnosti do složitého zavazadla. Stejná čísla jsou použita k převedení součtu podmnožiny složitého zavazadla na součet podmnožiny snadného zavazadla, což je problém řešitelný v polynomiálním čase.", "section_level": 2}, {"title": "Šifrování.", "content": "K zašifrování zprávy je vybrána podmnožina složitého zavazadla formula_1, a to porovnáním množiny bitů (plaintextu) s touto množinou. Každý prvek veřejného klíče, který odpovídá číslu 1 plaintextu, je prvkem podmnožiny formula_9, zatímco prvky odpovídající číslu 0 v plaintextu jsou při tvorbě formula_9 ignorovány – nejsou prvky klíče. Prvky této podmnožiny jsou sečteny a výsledný součet je šifrovým textem.", "section_level": 2}, {"title": "Dešifrování.", "content": "Dešifrování je možné, protože násobitel a modul požité k převedení snadného zavazadla na veřejný klíč mohou být rovněž použity k transformaci čísla představujícího šifrového textu na součet příslušných prvků superrostoucí posloupnosti. Poté, použitím jednoduchého hladového algoritmu, může být snadné zavazadlo převedeno pomocí O(n) aritmetických operací na plaintext.", "section_level": 2}, {"title": "Matematická metoda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Generování klíčů.", "content": "K zašifrování formula_11-bitové zprávy je vybrána superrostoucí posloupnost formula_11 nenulových přirozených čísel. Je vybráno náhodné celé číslo formula_14 pro které platí, že a náhodné celé číslo formula_16, pro které platí, že gcd(formula_17)formula_18 (tzn. formula_16 a formula_14 jsou nesoudělná). formula_14 je voleno tímto způsobem proto, aby byla zajištěna unikátnost šifrového textu. Pokud by bylo menší, bylo by možné více než jeden plaintext zašifrovat tím samým šifrovým textem. Vzhledem k tomu, že formula_14 je větší než součet jakékoliv podmnožiny formula_23, žádný součet není kongruentní modulo formula_14 a tudíž žádný ze soukromých klíčů nebude stejný. formula_16 musí být nesoudělné s formula_14, v opačném případě nebude mít inverzní modulo formula_14. Bez něj by nebylo možné dešifrování. Nyní je spočítána posloupnost kde Veřejným klíčem je formula_30, zatímco soukromým klíčem je formula_31.", "section_level": 2}, {"title": "Šifrování.", "content": "K zašifrování formula_11-bitové zprávy kde formula_34 je formula_35-tý bit zprávy a formula_36, je určeno Šifrovým textem je potom formula_38.", "section_level": 2}, {"title": "Dešifrování.", "content": "Aby byl příjemce schopen dešifrovat šifrový text formula_38, musí najít zprávu s bity formula_34 takovými, aby platilo, že V případě náhodných hodnot formula_42 by se jednalo o složitý problém, protože by příjemce musel vyřešit problém součtu podmnožiny, jenž je považován za NP-obtížný. Nicméně hodnoty formula_42 byly zvoleny tak, aby bylo dešifrování při znalosti soukromého klíče formula_31 snadné. Je potřeba najít celé číslo formula_45, jenž je modulární inverzí formula_16 modulo formula_14. To znamená, že formula_45 splňuje rovnici formula_49 nebo ekvivalentně existuje celé číslo formula_50 takové, že formula_51. Protože formula_16 bylo zvoleno tak, že gcd(formula_17)formula_18, je možné nalézt formula_45 a formula_50 pomocí rozšířeného Euklidova algoritmu. Dále příjemce šifrového textu formula_38 spočítá A proto Protože formula_49 a formula_61, platí dále, že A proto Součet všech hodnot formula_64 je menší než formula_14 a proto formula_66 je také v intervalu formula_67. Z toho důvodu musí příjemce vyřešit problém součtu podmnožiny Ten je však jednoduchý, protože formula_23 je superrostoucí posloupnost. Příjemce vezme největší prvek formula_23, dále označený jako formula_71. Pokud je formula_72, potom formula_73. Pokud je formula_74, potom formula_75. Poté odečte formula_76 od formula_77 a postup opakuje, dokud nezjistí formula_77.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zavazadlový algoritmus je jeden z nejstarších způsobů šifrování s veřejným klíčem. Byl vyvinut Ralphem Merklem a Martinem Hellmanem v roce 1978. Je jednodušší než RSA a bylo již prokázáno, že jej lze v polynomiálním čase prolomit.", "tgt_summary": null, "id": 1555529} {"src_title": "Alžběta Šarlota Habsbursko-Lotrinská", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alžběta se narodila 31. května 1922. Její otec Karel I., sesazen v roce 1918, zemřel 1. dubna 1922, ještě před jejím narozením, na zápal plic. Po jeho smrti byla těhotná Zita pozvána králem Alfonsem XIII. k pobytu ve Španělsku. Zita Alžbětu porodila v Královském paláci El Pardo v Madridu. Jméno dostala po císařovně Alžbětě, manželce Františka Josefa I. Karel tušil, že dítě bude dívka, a proto jméno vybral už dávno předtím. Alžběta měla pět bratrů (Otto, Robert, Felix, Karel Ludvík a Rudolf) a dvě sestry (Adelheid a Šarlota). Na Alfonsovo pozvání se rodina zabydlela v Palacio Uribarren v Lekeitio v Biskajském zálivu, kde se Zita dalších šest let věnovala péči o své děti. Jejich dny řídil přísný režim. Největší důraz byl kladen na nejstaršího Ottu. Důraz se s ubývajícím věkem snižoval, takže Alžběta měla úkolů a přísnosti nejméně. Jejich matka milovala fotografie, na kterých byly děti vedle sebe v řadě podle výšky, nejvyšším Ottou počínaje a nejmenší Alžbětou konče. Rodina žila z příjmů ze soukromých pozemků v Rakousku, vinice v Johannisbergu a dobrovolných sbírek. Rodina se v roce 1929 přestěhovala do Steenokkerzeelu, malého města nedaleko Bruselu. V roce 1940 byli nuceni prchnout, když do Belgie vtrhli Němci. Odešli na francouzský zámek Besson Zitina bratra Xavera. S růstem moci kolaborantské vlády Philippa Pétaina museli Habsburkové opět prchnout. V Portugalsku jim americká vláda poskytla 9. července vízum. Po nebezpečné cestě dorazili 27. července do New Yorku. Rakouští císařští uprchlíci se nakonec usadili ve francouzsky mluvícím Québecu (mladší děti, včetně Alžběty nemluvily plynně anglicky).", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "12. září 1949 se Alžběta v Lignières, Francii, provdala za prince Jindřicha z Lichtenštejnska, syna prince Alfreda Romana (syn Alfreda von und zu Liechtenstein) a princezny Terezie Marie Oettingen-Oettingenské. Byl bratrancem lichtenštejnského knížete Franze Josefa II. Alžběta měla s Jindřichem pět dětíː", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Šarlota Habsbursko-Lotrinská (\"Elizabeth Charlotte Alphonsa Christina Theresia Antonia Josepha Roberta Ottonia Franziska Isabelle Pia Markus d'Aviano;\" 31. května 1922, Madrid – 6. ledna 1993, Bavorsko) byla členkou Habsbursko-lotrinské dynastie. Narodila se jako nejmladší dcera posledního rakouského císaře Karla I. a jeho manželky Zity Bourbonsko-Parmské.", "tgt_summary": null, "id": 722146} {"src_title": "Lesbie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ pseudonymu.", "content": "Používání fiktivních jmen namísto těch reálných je v literárním prostředí poměrně běžné. Římští básníci měli ve zvyku dávat v básních svým milenkám přezdívky, často metricky shodné s jejich pravými jmény (Delia – Plania u Tibulla, Cynthia – Hostia u Propertia, Lesbia – Clodia u Catulla; každé z dívčích jmen tvoří daktyl). Že je jméno Lesbie pseudonym Catullovy milenky, se dozvídáme již od básníka Ovidia. Pseudonym odkazuje na řecký ostrov Lesbos, rodiště básnířky Sapfó, která byla Catullovým velkým vzorem.", "section_level": 1}, {"title": "Identifikace.", "content": "Kdo byl ale skutečným předobrazem této Lesbie, to bylo vždy předmětem diskuzí. Latinský řečník a filosof Apuleius ve svém díle \"Apologie\" zmiňuje, že za přezdívkou Lesbie se skrývá „nějaká Clodia“. Do jaké míry je tato informace založena na pravdě, nelze odhadnout, avšak na jejím základě se rozvinula teorie, že se jedná o zhruba deset let starší Clodii Metelli. Prvním, kdo navrhl tuto identifikaci, byl italský humanista Victorius. Clodia Metelli se narodila někdy před rokem 95 př. n. l. v patricijské rodině Claudiů, kteří vystupovali v Římě od jeho legendárních počátků až do konce republiky a patřili tak k několika předním rodům ovládajících římský společenský a politický život. Clodia byla nejspíš prostřední ze tří sester tribuna a Ciceronova protivníka Publia Clodia Pulchra a zároveň prostopášnou manželkou konzula Quinta Caecilia Metella. Údajně žila zhýralým životem a mimo jiné navštěvovala pitky pořádané muži, kteří jí byli docela cizí. Catullus neměl být jejím jediným milencem, a proto měl také jejich poměr trvat krátce. Po smrti svého manžela roku 59 př. n. l. začala Clodia otevřeně podporovat politiku svého bratra P. Clodia Pulchra a udržovala milostný poměr s mladým řečníkem a politikem M. Caeliem Rufem, údajným Catullovým sokem v lásce. Caelius se s ní však v roce 56 př. n. l. rozešel. Následně se zapletl do politických intrik a byl obžalován z několika zločinů, mimo jiné z pokusu Clodii otrávit. Jejich vztah tak skončil roztržkou se soudní dohrou. Obhájcem M. Caelia Rufa nebyl nikdo jiný, než sám proslulý řečník Marcus Tullius Cicero. Ten měl na procesu jistě osobní zájem, neboť Caelius byl jeho oblíbencem a Clodiin bratr Clodius Pulcher zase největším politickým nepřítelem. Clodia u soudu vystoupila jako korunní svědek. Proces se uskutečnil v březnu roku 56 př. n. l. a Ciceronova obhajovací řeč, známá jako \"Pro Caelio\", patří k jednomu z jeho nejslavnějších projevů. Podle něj byla Clodia vedena touhou pomstít se Caeliovi za to, že se s ní rozešel, a ve snaze zpochybnit její svědectví ji nařkl z incestu s bratrem a z vraždy manžela. Soud dopadl v Caeliův prospěch a byl nakonec osvobozen. Zdá se, že tato událost znamenala konec Clodiiny kariéry, neboť o ní nemáme další zmínky.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy identifikace.", "content": "Z Catullových veršů, v nichž Lesbie vystupuje, se dá sestavit romantický příběh plný lásky, zrady a nenávisti. Od první nesmělé naděje a blaženosti, opětovaných citů, přes žárlivost, hádky, usmíření až k definitivnímu konci. Po staletí se filologové a historikové pokoušeli o rekonstrukci příběhu na základě informací extrahovaných ze samotného básníkova díla doplněných řadou nepřímých indicií. Clodia zprostředkovaná Ciceronovou řečí \"Pro Caelio\" proto ideálně zapadala do pozitivistického pohledu některých badatelů, kteří se snažili v těchto básních vidět uzavřený cyklus. Nabízí se ovšem také varianta, že Lesbie nemusela mít nutně předlohu ve skutečné ženě, nebo jí mohlo být předlohou více žen, tak jak to známe od helénistických autorů. Může se také jednat o jinou skutečnou Clodii, například o některou ze sester Clodie Metelli. Skutečností ovšem zůstává, že žádný z Catullových současníků se o Clodii ve spojitosti s básníkovým jménem nezmiňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky básní o Lesbii.", "content": "Originály textu převzaty z latinské mutace Wikizdrojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesbie (latinsky: Lesbia) je literární pseudonym, který použil římský neóterický básník Gaius Valerius Catullus k označení své milenky. Lesbie je předmětem série jeho básní, v nichž je možno spatřit širokou škálu emocí od lásky, přes zklamání až k hořké nenávisti. Postava Catullovy Lesbie inspirovala řadu umělců.", "tgt_summary": null, "id": 932907} {"src_title": "Alcázar v Madridu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První rozšíření stavby provedl v roce 1537 španělský král Karel I., ( který vládl jako císař Svaté říše římské, Karel V. Habsburský). V roce 1636 španělský král Filip IV. pověřil architekta Juana Gómeze de Moru pracemi na exteriérech budovy. Palác se stal rezidencí španělské královské rodiny. Byl proslulý svými slavnými uměleckými poklady. V roce 1734, za vlády Filipa V. vypukl v paláci požár, který budovu téměř zničil. Bylo ztraceno mnoho uměleckých pokladů včetně více než 500 obrazů. Některá díla se podařilo zachránit, například Las Meninas od Diega Velázqueze.", "section_level": 1}, {"title": "Přestavba.", "content": "Existuje mnoho dokumentů dokládajících proměny exteriéru paláce mezi roky 1530 a 1734, a to i přesto že mnohé texty, rytiny, plány, obrazy a modely byly zničeny v ohni. Ovšem odkazy na interiéry a historii budovy jsou vzácné. První kresbu Alcázaru vytvořil Cornelius Vermeyen v roce 1534, tři desetiletí předtím, než se Madrid stal hlavním městem Španělska. Na výkresu je hrad rozdělen do dvou hlavních částí, které mohou alespoň částečně odpovídat struktuře muslimské pevnosti, na jejíchž základech je palác postaven. Tato původní tvrz byla postavena arabským emírem Muhammadem I. (852-886), emírem Córdobského emirátu mezi lety 860 a 880. Budova byla ústředním jádrem islámské citadely \"Mayrit.\" Citadela zahrnovala nejen hrad, ale také mešitu a dům emíra. Poloha hradu měla velký strategický význam. Umožňovala kontrolu pohybu na řece Manzanares což bylo klíčové pro obranu Toleda před častými vpády křesťanů do Andalusie. Hrad byl pravděpodobně předchůdcem dalších vojenských staveb na stejném místě - nejprve jako pozorovací místo a později jako malá pevnost. Během času byl starý hrad rozšířen a původní architektura zůstala uvnitř stavby. To je patrné z rytin a obrazů ze sedmnáctého století, kdy na západní fasádě, která je obrácená k řece Manzanares, lze vidět polokruhovité věžičky - které neodpovídají celkovému stylu budovy. Z toho je usuzováno, že fasáda patřila k muslimskému hradu a byla začleněna do Alcázaru, s použitím původní pevnosti jako základny pro novou budovu.", "section_level": 2}, {"title": "Královský palác dynastie Trastámarů.", "content": "Trastámarové byla královská dynastie v Kastilii (1368–1504) a Aragonii (1412–1516). Alcázar si zvolily za přechodné sídlo a do konce patnáctého století to byla jedna z hlavních pevností království Kastilie, a také sídlo královského soudu. V souladu s novou funkcí hrad začal užívat přídomek královský, což naznačuje jeho exkluzivní postavení v kastilské monarchii. Král Jindřich III. Kastilský (1379–1406) podnítil výstavbu rozmanitých věží, které změnily vzhled budovy, což hradu dodalo vzhled paláce. Jeho syn Jan II. Kastilský vybudoval Královskou kapli a přidal novou místnost známou jako \"Sala Rica\" pro její bohatou výzdobu. Tyto dva nové prvky spolu s východní fasádou zvýšily plochu starého hradu přibližně o 20 procent. Jindřich IV. Kastilský (1425-1474) byl jedním z kastilských králů, kteří většinu času strávili v Alcázaru. Žil tam dlouhou dobu a jedna z jeho dcer, Jana la Beltraneja, se zde 28.února 1462 narodila. Po jeho smrti nastaly spory o následnictví mezi Janou la Beltraneja a Isabelou Kastilskou, hrad byl v roce 1476 obklíčen a při obléhání utrpěl značné škody.", "section_level": 2}, {"title": "Karel V..", "content": "Další vážné škody královský Alcázar utrpěl během kastilské války zvané \"Revolta Comuneros\", španělsky \"Guerra de las Comunidades de Castilla\", což bylo povstání obyvatel Kastilie proti vládě Karla V. císaře římského a jeho administrativě mezi roky 1520 a 1521. Císař se rozhodl budovu opravit a rozšířit a toto rozšíření je považováno za první důležitou stavební činnost v historii Alcázaru. Dalším důvodem bylo císařovo přání přeložit královské sídlo i soud do Madridu. Z tohoto pohledu lze chápat snahy Karla V. vybudovat v Madridu královské sídlo - prioritu moderního státu - nebo přinejmenším takové sídlo, na jaké byl zvyklý před příchodem do Kastilie. Místo toho, aby zničil nepohodlný a staromódní středověký hrad (rozhodnutí, které považoval za příliš radikální), se císař rozhodl použít hrad jako základ pro stavbu paláce. Nová stavba si ponechala název původní pevnosti, Royal Alcázar v Madridu, přestože dávno ztratila svou vojenskou funkci. Stavba byla zahájena v roce 1537 pod vedením architektů Luise de Vegy a Alonsa de Covarrubias, kteří zrekonstruovali staré budovy kolem královského nádvoří (Patio del Rey) ve středověkém hradě. Nejcennějším přínosem však byla výstavba nově navržených pokojů královny, rozložených kolem jejího dvora (Patio de la Reina). Tzv. Věž Karla V. byla postavena v jednom z koutů severních fasád. Věž nyní shlíží na zahrady navržené italským architektem Francescem Sabatinim (1722-1797). Tyto nové stavby téměř zdvojnásobily původní půdorys budovy. Projektu dominovaly nezaměnitelné renesančními rysy, hlavně na hlavním schodišti a na královském nádvoří, jež je zdobené klenbami a podepřené sloupky, které budovu prosvětlují. Rozšíření podporované Karlem V. bylo první důležitou prací provedenou v Alcázaru. Následovalo několik dalších rekonstrukcí, které byly prováděny téměř nepřetržitě až do zničení budovy v 18. století.", "section_level": 2}, {"title": "Filip II..", "content": "Filip II. Španělský už jako kníže měl velké porozumění pro stavby, které nechal vybudovat jeho otec, císař Karel V., a jako král v jeho práci pokračoval. Dokončil přeměnu hradu na palác, zejména po roce 1561, když se rozhodl přeložit dvůr trvale do Madridu. Nařídil rekonstrukci svých komnat a dalších místností a vynaložil zvláštní úsilí na jejich výzdobu. Povolal krejčí, sklenáře, tesaře, malíře, sochaře a další řemeslníky a umělce. Mnoho z těchto umělců pocházelo z Nizozemí, Itálie a Francie. Práce, které trvaly od roku 1561 do roku 1598, byly původně řízeny Gasparem de la Vegou. Pro Filipa II. byla nejdůležitějším dílem Alcázaru stavba Zlaté věže (la Torre Dorada), jejíž stavbu svěřil architektovi Juanu Bautistu de Toledo (1515-1568). Tato obrovská stavba dominovala jihozápadnímu okraji Alcázaru a byla korunována břidlicovou věží. Návrh věže připomínal rohové věže kláštera El Escorial, který se současně stavěl v Sierra de Guadarrama. Během panování Filipa II. byl Alcázar kompletně přestavěn na královský palác. Vnitřní část mezi dvěma původními věžemi jižní fasády měla slavnostní funkci, zatímco severní křídlo bylo využíváno jako obslužná oblast. Západní část byla vyhrazena pro královské pokoje. Části byly odděleny dvěma velkými nádvořími, v souladu s konstrukcí navrženou Alonsem de Covarrubias, za vlády Karla I. Toto uspořádání jednotlivých částí pro různé využití bylo udržováno až do požáru v roce 1734. Stavba královské zbrojnice, zbořená v roce 1894, byla také dílem Filipa II. Stála na místě, kde se dnes nachází krypta katedrály \"Almudena Cathedral\" a tvoří součást komplexu \"Royal Stables\", který patří k Alcázaru.", "section_level": 2}, {"title": "Filip II., Filip III, Filip IV. a Karel II..", "content": "Navzdory úpravám Filipa II. měl ke konci jeho vlády královský palác Alcázar nesourodý vzhled. Jeho hlavní průčelí na jihu se středověkými prvky neodpovídalo provedeným změnám. Střet stylů byl velmi patrný mezi \"Zlatou věží\" a dvěma mohutnými věžemi původního muslimského hradu. Filip III., syn Filipa II. se rozhodl, že jižní fasáda bude jeho hlavním projektem. Práce svěřená architektovi Franciscovi de Mora zahrnovala spojení jižní fasády s architektonickými charakteristikami Zlaté věže. Architekt byl také odpovědný za přepracování královniných pokojů. Práce na fasádě však nakonec dokončil jeho synovec Juan Gómez de Mora, který použil důležité inovace v návrhu svého strýce, a přizpůsobil návrh obvyklému stylu baroka té doby. Práce na novém designu byly započaty v roce 1610 a dokončeny za vlády Filipa IV., v roce 1636. Průčelí přežilo až do požáru roku 1734 a také bylo dokončeno zastřešení exteriéru. Palác získal jas a rovnováhu díky řadě oken a sloupů ze dvou symetrických věží.Vedle výše zmíněného jižního průčelí byly dobudovány zbývající fasády, s výjimkou západních, které zůstaly součástí starého středověkého hradu. Filip IV. dal budově harmonický vzhled, a to i přes to, že v ní odmítl žít a nařídil výstavbu druhého paláce, \"Buen Retiro Palace\", který dnes také již neexistuje. Na tomto místě je dnes park \"Parque del Buen Retiro\", krátce Retiro Park, jeden z největších parků Madridu. Projekt, který začal Filip III. a dokončil Filip IV. pokračoval i během panování Karla II. Španělského formou drobných změn a úprav. Královská věž, která se nachází na jihovýchodní straně, byla opatřena břidlicovou střechou v souladu se Zlatou věží na druhé straně postavené během vlády Filipa II. Na náměstí postaveném na úpatí jižní fasády vznikly různé prostory a galerie.", "section_level": 2}, {"title": "Filip V..", "content": "Filip V. byl korunován španělským králem 24. listopadu 1700 v ceremonii uskutečněném na jižním náměstí paláce - náměstí je nyní místem \"Armory Plaza\". Královský palác Alcázar v Madridu, jež měla být Filipovým sídlem, byla v té době strohá budova. Filip V. vyrostl na francouzském dvoře, v paláci Versailles. Do Španělska přijel v roce 1700. Jeho vkusu Alcázar nevyhovoval a rozhodl se zaměřit jeho rekonstrukci především na interiér paláce. Hlavní místnosti byly rekonstruovány ve stylu francouzských paláců. Na práci dohlížela královna Marie Luisa Savojská, spolu s Marie Anne de La Trémoille, princesse des Ursins. Rekonstrukce interiéru Alcázaru byla zpočátku odpovědností architekta Teodora Ardemansa, kterého později nahradil René Carlier.", "section_level": 2}, {"title": "Požár roku 1734.", "content": "Dne 24. prosince 1734, když se dvůr přemístil do královského paláce \"El Pardo\" poblíž Madridu El Pardo, vypukl v královském paláci Alcázar v Madridu obrovský požár. Hořet pravděpodobně začalo v místnosti dvorního umělce Jeana Rance, oheň se rychle a nekontrolovatelně rozšířil. Hořelo čtyři dny a žár byl tak intenzivní, že některé stříbrné předměty byly roztaveny spolu s jinými kovovými předměty a drahými kameny, které musely být zlikvidovány. Podle markýze z Torrecillas Félixe de Salabert byl první poplach vyvolán asi 15 minut po půlnoci jednou ze stráží ve službě. Sváteční povaha dne znamenala, že varování bylo zpočátku ignorováno, protože lidé byli na cestě k noční modlitbě. První, kteří se pokusili o pomoc jednak při hašení požáru, jednak při pokusu o záchranu lidí a cenností, byli mniši z kongregace kláštera San Gil. Zpočátku byly dveře Alcázaru uzavřeny z obavy z rabování. To znamenalo, že lidé měli jen málo času na evakuaci. Byla zde obrovská snaha zachránit náboženské objekty v královské kapli, stejně jako peníze a klenoty patřící do majetku královské rodiny. Množství mincí byla hozeno z okna. Sbírka klenotů zahrnovala jednu z nejznámějších perel na světě: perlu \"La Peregrina\". Její historie pokrývá téměř 500 let a prošla od afrického otroka, který ji našel na perlových ostrovech v Panamském zálivu, po evropské krále i královny. Perla patřila i herečce Elizabeth Taylorové. Další klenot byl diamant El Estanque. Záchrana několika obrazů ve druhém patře Alcázaru byla ukončena kvůli potížím způsobeným jejich velikostí a umístěním v různých výškách a v různých místnostech. Některé obrazy byly upevněny ke stěnám, takže velké množství těch, které byly v budově uloženy včetně \"La expulsión de los moriscos\" od Velázqueze, byly ztraceny. Jiné jako například Las Meninas \"(Dvorní dámy)\" od stejného malíře byli ušetřeny tím, že byli vyříznuty z rámů a vyhozeny z oken. Naštěstí byla část umělecké sbírky předtím přesunuta do paláce \"Buen Retiro\", aby byla ochráněna během stavebních prací na paláci Alcázar, což je zachránilo před ničením. Po uhašení požáru z budovy zbyly sutiny. Zbývající zdi musely být zničeny kvůli rozsahu škody. V roce 1738, čtyři roky po požáru, Filip V. Španělský objednal výstavbu současného královského paláce v Madridu. Stavba trvala tři desetiletí. Nová budova byla poprvé použita v roce 1764 jako sídlo Karla III. Španělského. Navzdory snahám o to, aby stavba byla harmoničtější, změny, rozšíření a rekonstrukce prováděné během staletí tohoto cíle nedosáhly. Francouzští a italští návštěvníci kritizovali nepravidelné fasády a považovali interiér budovy za labyrint. Mnoho soukromých pokojů bylo tmavých a nemělo žádné okna, která by poskytovala stín, což bylo velmi žádané v horkém madridském klimatu. Hlavní oblastí asymetrie byla západní fasáda, která byla na okraji údolí řeky Manzanares a byla nejméně viditelná z městské oblasti Madridu. Současně však byla to první, co návštěvníci přijíždějící do města od mostu Segovia, viděli. Právě tato fasáda prošla nejmenším počtem redesignů a v důsledku toho si budova zachovala nejvíce středověký charakter.", "section_level": 2}, {"title": "The Royal Alcázar umělecká galerie.", "content": "V královském paláci Alcázar byla obrovská umělecká sbírka. Odhaduje se, že v době požáru obsahovala přibližně 2 000 obrazů, jak originálů tak reprodukcí, z nichž asi 500 bylo ztraceno. Přibližně 1 000 obrazů, které byly zachráněny, bylo po události uloženo v několika budovách, mezi nimi v klášteře San Gil, v královské zbrojnici a domě arcibiskupa z Toleda a markýze z Bedmaru. Velká část umělecké sbírky se již během přestavby Alcázaru přesunula do paláce Buen Retiro, který je zachránil před požárem. Jedno z hlavních ztracených děl bylo \"La expulsión de los moriscos\", Diego Velázquez. Tento obraz vyhrál soutěž v roce 1627, cena byla postavení komory. To byl rozhodující krok pro jeho kariéru a umožnil mu uskutečnit svou první cestu do Itálie. Také maloval jezdecký portrét krále a tři ze čtyř obrazů z mytologické série (Apollón, Adonis a Venuše, a Psýché a Erós), z nichž jen jeden byl zachráněn, \"Mercury a Argos\". Několik prací ztracených v ohni bylo Petera Paula Rubense. Mezi nimi byl jezdecký portrét Filipa IV. Španělského. Galerie Uffizi ve Florencii vlastní reprodukci Rubensova portrétu. Při požáru byl zničen další Rubensův obraz \"El rapto de las Sabinas\", a dvacet dalších uměleckých předmětů, které byly ozdobou místnosti \"Pieza Ochavada (Octagonal room)\". Mezi Tizianovými obrazy, které byly zničeny byla série obrazů \"Jedenáct císařů (Eleven Caesars)\", která byla uložena v \"Salónu Grande\", místnosti dnes známé pro řadu reprodukcí a rytin od Aegidiuse Sadelera II.(1570–1629). Ztratili se také dvě ze čtyř sérií \"Furias\", které se nacházely v Zrcadlové místnosti. Další dvě jsou nyní v Madridu v Museo del Prado. Stejně jako tato díla, stejně neocenitelná byla sbírka děl umělců (podle inventáře): Tintoretto, Paolo Veronese, Jusepe de Ribera, Hieronymus Bosch, Alonso Sánchez Coello, Anthony van Dyck, El Greco, Annibale Carracci, Leonardo da Vinci, Guido Reni, Rafael, Jacopo Bassano, Correggio a mnoho dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Vývoj v dějinách královského Alcázaru v Madridu zasáhl nejen samotnou budovu, ale i její okolí. Královská stáj včetně místností královské zbrojnice byla postavena na jih od Alcázaru. Na sever a na západ od Alcázaru leží Picadero náměstí a zahrady (Orchard) Prioress, které spojily palác s klášterem. Na východě byla postavena budova Casa del Tesoro, královská pokladna. Komplex budov byl určen hlavně pro královské kanceláře a nové kuchyně. Stavba začala v roce 1568 za panování Filipa II. a byla zpočátku navržena jako samostatná budova, ale postupem se stala součástí Alcázaru, takže byla umožněna přímá komunikaci mezi nimi. V sedmnáctém století byl postaven průchod, který spojil budovy královské pokladny s klášterem, král tedy mohl vcházet do kláštera přímo z paláce. Budova pokladny se stala místem pro královskou knihovnu, později pro Národní knihovnu pod patronací krále Filipa V. Komplex, který přežil požár z roku 1734, byl opraven Josephem Bonapartem. Měl v úmyslu vytvořit velké náměstí vedle východní fasády královského paláce. Zbytky stavby byly objeveny ve dvacátém století, v roce 1996, při rekonstrukci náměstí East Plaza. Navzdory jejich historickému významu byly pozůstatky zničeny.", "section_level": 1}, {"title": "Královské stáje a královská zbrojnice.", "content": "V roce 1553 se král Filip II. rozhodl postavit v blízkosti paláce komplex budov pro královské stáje a královskou zbrojnici. Komplex byl vybudován na místě dnešní krypty katedrály Almudena. Projekt, který řídil stavitel Gaspar de Vega, trval od roku 1556 do roku 1564, později proběhly úpravy. Budova byla obdélníková s dlouhou centrální plochou, rozdělená na dvě části 37 sloupy, které nesly klenutou střechu. Žlaby byly po obou stranách chodby. Královské stáje měly tři hlavní fasády: hlavní fasádu s obloukem z granitu, s výhledem na královský palác, další na straně centrální chodby a poslední na palácovém náměstí směrem na jih. Tato poslední strana byla zvána \"Armory Arch (Klenba zbrojnice)\". V roce 1563 král nařídil zřídit zbrojnici, což znamenalo změnu původního návrhu. Dosud byla zbrojnice umístěna ve městě Valladolidu. V roce 1567 byly přidány šikmé břidlicové střechy a komplex měl nakonec tři patra. Budova byla zbořena v roce 1894, aby udělala místo pro výstavbu novorománské krypty katedrály Almudena.", "section_level": 2}, {"title": "Zahrady Prioress.", "content": "Zámecké zahrady vznikly na severu a západě paláce Alcázar počátkem 17. století při založení královského kláštera \"Palacio Real de Madrid\" v roce 1611. Zahrady byly řízeny klášterem. Na jejich místě se nyní nacházejí zahrady \"Cabo Noval\". V letech 1809 a 1810 nařídil král Josef I. Bonaparte (Joseph-Napoléon Bonaparte, 1768-1844) zrušení zahrad a demolici okolních budov. Jeho cílem bylo vytvořit monumentální náměstí na východ od Královského paláce, ale tento projekt se uskutečnil až v době panování Isabely II., kdy byla dokončena i dostavba náměstí East Plaza.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alcázar v Madridu španělsky \"Real Alcázar de Madrid\" je královský palác v Madridu, postavený na místě původní muslimské tvrze. Tvrz pochází z druhé poloviny devátého století, v dalších století byla rozšiřována, hlavně po roce 1560. Právě v té době se Madrid stal hlavním městem Španělska a pevnost byla přebudována na královský palác. Přestože se pevnost stala palácem, velká budova si zachovala svůj původní název \"Alcázar\"- pevnost.", "tgt_summary": null, "id": 2093207} {"src_title": "Lck", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "LCK je cytoplazmatická kináza o velikosti 56 kDa. LCK na svém N-terminálním úseku má post-translačně připojeny zbytky kyselin myristové a palmitové, což umožňuje její zakotvení do membrány. Na N-terminální úsek dále navazuje motiv umožňující připojení k CD4 a CD8 ko-receptorům. Další části kinázy jsou regulační domény SH3 a SH2. Blíže C konci se nachází SH1 doména, hlavní enzymově aktivní katalytická doména. Na SH1 doméně se také nachází tyrosinový zbytek, jehož fosforylace vede k aktivaci LCK. Na C-konci LCK je krátká regulační oblast, jejíž fosforylace vede k inhibici aktivity LCK kinázy.", "section_level": 1}, {"title": "Signalizace.", "content": "LCK je konstitutivně asociována s cytoplazmatickými doménami koreceptorů CD4 a CD8. Po rozpoznání komplexu MHC:antigenu TCR receptorem, TCR hledá koreceptor s navazanou katalyticky aktivní LCK. Po přiblížení TCR ke koreceptoru s LCK, LCK fosforyluje tyrosinové zbytky v rámci ITAM motivů (Immunoreceptor Tyrosine-based Activation Motif) na CD3 a ζ řetězcích TCR komplexu. Na takto fosforylované ITAM motivy se váže molekula ZAP-70, která je zde aktivována pomocí LCK kinázy. Aktivovaná ZAP-70 fosforyluje další adaptorové proteiny, čímž dochází ke spuštění přenosu aktivačního signálu.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace.", "content": "Jelikož LCK nastartovává TCR signalizaci vedoucí k aktivaci T lymfocytu, její aktivita musí být regulována, aby nedocházelo k abnormální aktivaci buněk. LCK je udržovaná v inaktivním stavu CSK kinázou. CSK kináza fosforyluje tyrosinový zbytek v C terminální části LCK, čímž dochází k vazbě vlastní SH2 domény LCK kinázy do jejího aktivního místa a inhibici jeií aktivity. Při absenci CSK dochází k abnormální TCR signalizaci v důsledku hyperaktivní činnosti LCK. Opačnou roli v regulaci LCK má CD45. CD45 defosforyluje tyrosinový zbytek SH2 domény, tím dochází k uvolnění enzymově aktivního místa a aktivování LCK kinázy. Ztráta CD45 vede k snížení množství aktivní LCK kinázy a tím ke snížení TCR signalizace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lck (neboli lymphocyte-specific tyrosine kinase, dříve známá jako p56lck) je protein-tyrosin kináza ze skupiny SRC kináz, která hraje významnou roli v aktivaci T lymfocytů. LCK se nachází v cytoplazmě lymfocytů, kde asociuje s cytoplazmatickými konci ko-receptorů CD4 a CD8. Po navázání antigenu na T buněčný receptor (TCR), LCK fosforyluje cytoplasmatické konce TCR a následně i molekulu Zap-70 kinázy. Takto LCK spouští signální kaskádu vedoucí k aktivaci T buněčné odpovědi. Proto je množství a aktivita LCK v buňce zásadním kritériem pro vnímavost T buňky k antigenu.", "tgt_summary": null, "id": 371111} {"src_title": "Galerina sulciceps", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Klobouk je vejčitý, uprostřed může být lehce vypouklý. Klobouk je zbarven okrově hnědě, hladký a bez výstupků. Hymenofor tvoří středně husté lupeny, které jsou přirostlé ke třeni. Jsou zbarveny krémově, někdy světle hnědě. Třeň je tenký, v průměru má jen 0,15 - 0,3 cm, a je 0,4 - 1,5 cm vysoký. Mohou mít prsten, není to však podmínkou, závisí to na genetické informaci (DNA) dané plodnice. Výtrusný prach je rovněž zbarven do hnědé či okrově hnědé barvy. Elipsoidní výtrusy mají rozměry 5,8 až 7,2 μm.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a ekologie.", "content": "Galerina sulciceps se vyskytuje hlavně na Jávě a Sumatře a dalších blízkých ostrovech, ale je možno ji najít i na Cejlonu a byla nalezena i v Severní Americe. V přirozeném prostředí využívá saprofitismus nebo symbiózu se vstavačovitými rostlinami \"(Orchidaceae)\", taktéž byla nalezena na vlhkých pilinách z jehličnanů. Kolem 80. let byl druh zavlečen do Německa, kde byl znám pod názvem \"Gewächshaus-Häubling\" v češtině \"skleníková čepičatka\". I přesto, že byla nalezena v různých částech světa, panovalo přesvědčení, že je schopna se rozmnožovat pouze v místech s optimálními podmínkami (Indonésie, Cejlon), to však bylo vyvráceno, když se povedlo \"vypěstovat\" čepičatku, která byla plodná, i v Evropě. Podmínky ve skleníku však byly přizpůsobeny místu přirozeného výskytu.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita a obsahované látky.", "content": "Jedná se o nejjedovatější houbu na světě, ve třicátých letech minulého století bylo zaznamenáno minimálně 18 případů otravy, z toho 14 smrtelných. Obsahuje všechny druhy amanitinu, laboratorními výzkumy bylo zjištěno, že obsah tohoto oktapeptidu je téměř pětkrát vyšší než v muchomůrce zelené \"(Amanita phalloides)\". Lékařský zákrok je nutný do několika desítek hodin po požití, jinak postižený zemře na selhání ledvin nebo jater. Léčba zahrnuje nutnou transplantaci jater či dialýzu krve.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné druhy.", "content": "Příbuzným druhem je čepičatka jehličnanová \"(G. marginata)\", avšak vzhledem k tomu, že tento druh se přirozeně vyskytuje pouze v mírném klimatickém pásmu, je záměna zcela vyloučena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galerina sulciceps je považována za nejjedovatější houbu světa. Je zástupcem rodu čepičatka \"(Galerina)\" a vyskytuje se především v okolí Indonésie.", "tgt_summary": null, "id": 184206} {"src_title": "Lindsey Davisová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodila se a vyrostla v Birminghamu. Roku 1968 ukončila studia angličtiny na Oxfordské univerzitě (v koleji Lady Margaret Hall) a začala pracovat ce státní správě. Od roku 1985 se plně věnuje literatuře. Do literatury vstoupila psaním romantických seriálů pro ženský časopis \"Woman’s Realm\". Zájem o historii jí přivedl k psaní historických románů, ale její prvotina, román \"The Course of Honour\" (\"Cesta ctnosti\") o milostném vztahu císaře Vespasiana a jeho milenky, propuštěné otrokyně Antonie Caenidy, vyšel až roku 1997, když již byla spisovatelka známá díky své sérii historických detektivních románů z antického Říma z konce prvního století našeho letopočtu s hlavním hrdinou, soukromým informátorem Marcem Didiem Falcem. První díl této série vyšel roku 1989 a zatím poslední dvacátý roku 2010. Roku 2013 vydala autorka první díl další série, jejíž hrdinkou je Falcova adoptivní dcera Flavia Albia. Mimo tyto dvě série stojí historické romány \"Rebels and Traitors\" (2009, \"Rebelové a zrádci\"), \"Master and God\" (2012, \"Mistr a bůh\") a \"A Cruel Fate\" (2014, \"Krutý osud\"). Její knihy byly přeloženy do řady jazyků a v Británii byly také zdramatizovány pro rozhlas i televizi.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Marcus Didius Falco\".", "content": "Série se skládá z dvaceti románů (všechny vyšli česky v pražském nakladatelství BB/art):", "section_level": 2}, {"title": "Flavia Albia.", "content": "Série, jejimž halvním hrdinou je Falconova adoptovaná dcera Flavia Albia, pracující rovněž jako informátor, obsahuje zatím osmt románů, z nichž dosud vyšly česky první dva v pražském nakladatelství BB/Art:", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za své knihy získala autorka řadu ocenění:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lindsey Margaret Davisová (* 21. srpna 1949, Birmingham) je anglická spisovatelka, autorka historických detektivních románů odehrávajících se v antickém Římě za vlády císaře Vespasiana.", "tgt_summary": null, "id": 940933} {"src_title": "Cercetașii României", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rumunsko bylo zakládajícím členem WOSM, který formálně měl skauty v letech 1913 až 1937. V roce 1913 byla v Rumunsku založena první neformální jednotka skautů pod vlivem Baden-Powellova \"Skauting pro chlapce\" vznikla v Gheorghe Lazărská střední škole Dimitrie Dimăncescua, jeho bratrem, Ioanem Dimăncescu a spolužáky. Princ Carol by se stal prvním vůdcem. Jiní se připojili k rozšíření povědomí o skautském hnutí (Gheorghe Munteanu-Murgoci, Alexandr Borze, Vladimír Ghidionescu, Constantina Costa-Foru, Nicolae Iorga, Ion G. Duca a plukovník Grigore Berindei) který se seznámil se skautskými hnutími ve Spojeném království, Francii, Belgii a Německu. Překlad knihy \"Scouting for Boys\" do rumunštiny byl vydán v roce 1915. Tentýž rok došlo k oficiálnímu založení organizace \"Cercetaşii României\", při této příležitosti poslal lord Baden-Powell blahopřání, s výzvou, aby se skauting přizpůsobil místní situaci. Členská základna v Rumunsku rychle rostla. Během první světové války byli Rumunští skauti velmi aktivní v obranných činnostech. Ecaterina Teodoroiu vedla hlídku skautů a skautek a byla zaměstnána jako zdravotní sestra, než vstoupila do rumunské armády a zemřela jako hrdinka. Mnoho skautů, kteří pomohli při přepravě raněných, bylo zabito během leteckých útoků. 29. září 1916 poslal Baden-Powell poselství vyjadřující lítost skautům za smrt jejich spoluobčanů. Na konci války skauti pochodovali v přední části Vítězného průvodu pod Vítězným obloukem v Bukurešti. V roce 1920 bylo na prvním Světovém jamboree v Londýně přítomno 67 rumunských skautů a jejich vůdcové. Před druhou světovou válkou se skautské hnutí dále rozvíjelo: ve městech a na vesnicích vzniklo mnoho oddílů, zorganizovalo se mnoho táborů, společenských akcí, expedic a bylo vydáno velké množství časopisů, literárních spisů a pedagogických studií pro skauty a jejich náčelníky. V té době byl jedním z oddaných skautů filozof Mircea Eliade. V roce 1930 se uskutečnilo první rumunské jamboree v přítomnosti Huberta Martina a mnoha delegací skautů a skautek z jiných zemí. \"V tomto okamžiku měla organizace v Rumunsku 45 000 členů a organizace skautek měla 14 000 členek. Náčelníkem skautek byla princezna Ileana, dcera královny Marie. S rostoucím ovlivněním fašismem ve třicátých letech 20. století se rumunští skauti oficiálně hlásili k jejich apolitickému charakteru, jen aby byli v roce 1937 nahrazeni organizací totalitních \"Străjeria\" jako část diktátorských opatření iniciovaných králem Rumunska Karlem II. (vedle vytvoření Národní renesanční fronty). Po druhé světové válce došlo k pokusům o obnovení skautského hnutí v Rumunsku, ale vznik komunistického režimu přinesl zákaz všech alternativních mládežnických organizací, nahrazených Pioneerem a Union of Communist Youth. Po rumunské revoluci 1989 bývalí skauti a jiní pomohli k oživení skautingu v Rumunsku. \"Cercetaşii României\" byla znovu založen v roce 1991 a v roce 1993 získal uznání Světovým úřadem WOSM. V roce 2006 je však pouze 2 000 registrovaných skautů.", "section_level": 1}, {"title": "Program a idea.", "content": "Skautské heslo je \"Gata Oricând\", přeloženo jako \"Vždy připraven\". Rumunské podstatné jméno značící jednoho skauta je \"Cercetaș\". Členský odznak Cercetașii României obsahuje stylizované větvičky jedle.", "section_level": 1}, {"title": "Skautský slib.", "content": "\"Promit pe onoarea mea să fac tot ce este posibil pentru: a servi patria mea România și credința mea, a ajuta pe aproapele meu în orice moment, a mă supune Legii Cercetașului.\"", "section_level": 2}, {"title": "Skautský zákon.", "content": "\"Cercetașul își iubește patria sa, România și pe toți cei care trăiesc in ea\" \"Cercetașul este loial, își respectă cuvântul dat, nu minte, este curat în gând, în vorbă și în faptă\" \"Cercetașul este util și își ajută semenii în orice situație, este un prieten pentru toți și frate cu toți Cercetașii\" \"Cercetașul este econom și cumpătat, este îngăduitor cu alții și sever cu sine, își îngrijește corpul și duce o viață sănătoasă\" \"Cercetașul iubește și ocrotește natura și este bun cu animalele\" \"Cercetașul își respectă și ascultă părinții, șefii si profesorii și este disciplinat în tot ceea ce face\" \"Cercetașul este credincios şi respectă credinţa celorlalţi\" \"Cercetașul este curajos și încrezător în puterile sale, vioi și plin de însuflețire\" \"Cercetașul se străduiește să facă în fiecare zi o faptă bună, oricât de neînsemnată ar părea ea\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Cercetaşii României (rumunsky \"Rumunští skauti\", v plném znění Organizaţia Naţională Cercetării României - \"Národní organizace rumunských skautů\") je primární národní skautská organizace v Rumunsku. Založena byl v roce 1913, stala se členem Světové organizace skautského hnutí (WOSM) v roce 1993. ", "tgt_summary": null, "id": 1268105} {"src_title": "Věk nevinnosti", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Newland Archer, potomek jedné z nejlepších newyorských rodin, se chystá oženit s půvabnou, byť poněkud mdlou May Wellandovou, dívkou z rovněž velmi dobré rodiny. Do New Yorku však přijíždí Newlandova sestřenice Ellen Olenská, poté, co opustila svého manžela, polského hraběte, a Newland se do ní zamiluje. Přesto podlehne tlaku společenosti a vědomí povinnosti a vstoupí do manželství s May. Postupem času ovšem shledá Newland své manželství čím dál nesnesitelnějším. Nedaří se mu na Ellen zapomenout a rozhodne se s ní navázat vztah, dokonce se za ní vydává do Bostonu. Posléze se dozví, že Ellen hodlá zamířit z New Yorku nazpátek do Evropy a plánuje jet s ní. Po hostině na rozloučenou chce oznámit své manželce, že ji opouští, ale předtím, než tak učiní, se od ní dozví, že je těhotná. Proto se rozhodne, že v manželství bez lásky zůstane. Závěr knihy se odehrává o dvacet šest let později, po smrti May. Newland se nachází se svým synem v Paříži a má možnost vidět znovu Ellen. Nakonec za ní však pouze pošle svého syna a vzdá se příležitosti po letech svou dávnou osudovou lásku znovu spatřit.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí díla a interpretace.", "content": "V roce 1921 získal \"Věk nevinnosti\" Pulitzerovu cenu. Původně měla být udělena Sinclairu Lewisovi za jeho román \"Hlavní třída\", avšak nakonec se porota rozhodla dát přednost právě textu Edith Whartonové. Zatímco Lewisův román byl chápán jako nemilosrdná, útočná satira na tradiční americké maloměsto, \"Věk nevinnosti\" četli doboví kritici jako převážně nostalgické ohlédnutí za předválečným New Yorkem a kritiku moderní současnosti a jejích rozvolněných mravů. Edith Whartonová však, navzdory názvu, pracuje se značnou mírou ironie a mravy starého New Yorku ve skutečnosti kritizuje. Nostalgický obrat do minulosti, byť nikoliv idylické, je vnímán jako reakce Edith Whartonové na první světovou válku, jejíž následky ve Francii viděla. Román proto bývá stavěn vedle jiných významných poválečných děl, v nichž se jejich autoři pokoušeli vyrovnat s koncem civilizace v té podobě, v jaké ji znali: především s Fitzgeraldovým \"Velkým Gatsbym\" (1925) a Hemingwayovou \"Fiestou\" (1926). Výrazným tématem díla je střet amerického a evropského světa. Zatímco Newland Archer, protagonista díla, se řadí mezi autorčiny charakteristické mužské hrdiny se slabou vůlí, hraběnka Olenská reprezentuje evropskou nezávislost a vzdor vůči newyorským konvencím. Richard Warrington Baldwin Lewis, životopisec Edith Whartonové, se domníval, že Newland Archer je obrazem samotné autorky; její jméno za svobodna znělo Edith Newbold Jonesová. Adeline R. Tintnerová však Newlanda Archera interpretuje jako poctu Henrymu Jamesovi, autorčině blízkému příteli. V Jamesově románu \"Američan\" (1877) je hrdinou Američan Christopher Newman, cestující po Evropě a dvořící se pařížské dámě.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "\"Věk nevinnosti\" byl třikrát zfilmován. Poprvé jako němý film roku 1924, režisérem byl Wesley Ruggles. Podruhé roku 1934, ještě za života autorky románu, v režii Philipa Moellera. Nejnovějším a nejslavnějším filmovýn zpracováním je \"Věk nevinnosti\" režiséra Martina Scorseseho z roku 1993. Newlanda Archera hraje Daniel Day-Lewis, jeho manželku May představuje Winona Ryderová a role hraběnky Olenské připadla Michelle Pfeifferové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Věk nevinnosti ( \"The Age of Innocence\") je román americké spisovatelky Edith Whartonové. Poprvé vyšel roku 1920 a autorka za něj v roce 1921 jako první žena v historii získala Pulitzerovu cenu. Román je zasazen do New Yorku v průběhu 70. let 19. století, takzvaného Pozlaceného věku. Literární vědec a kritik Harold Bloom nazval \"Věk nevinnosti\" hlubokou studií autorčiny nostalgie a předehrou k vydání její autobiografie. Rovněž se domnívá, že je nejlepším historickým románem zasazeným do starého New Yorku, a dodává, že román si v literárním bádání udržuje značnou pozornost jakožto sociálněhistorická, ale také sociálněantropologická studie. Název \"Věk nevinnosti\" je inspirován stejnojmenným obrazem mladé dívky od sira Joshuy Reynoldse, britského malíře z 18. století.", "tgt_summary": null, "id": 6809} {"src_title": "Marco Cecchinato", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Ve dvouhře okruhu ATP World Tour debutoval na květnovém Open de Nice Côte d’Azur 2013 v antukovém areálu Nice. V posledním kvalifikačním zápase přešel přes Thiema de Bakerra a na úvod singlové soutěže vypadl s krajanem Fabiem Fogninim. Premiérový kariérní vyhraný zápas v této úrovni dosáhl na bukurešťském BRD Năstase Țiriac Trophy 2016 po vyřazení pátého nasazeného Kypřana Marcose Baghdatise. Přes Džumhura postoupil poprvé do čtvrtfinále okruhu, v němž jej zastavil Argentinec Federico Delbonis. Jednalo se o jeho jedinou čtvrtfinálovou účast až do zisku titulu v dubnu 2018. V rámci série ATP Masters odehrál první utkání v hlavní soutěži na římském Internazionali BNL d'Italia 2014, kde jej na úvod vyřadil Nizozemec Igor Sijsling. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském singlu US Open 2015. V úvodním kole však nenašel recept na Američana Mardyho Fishe ve čtyřech setech. Do premiérového finále na okruhu ATP Tour postoupil na antukovém Gazprom Hungarian Open 2018 v Budapešti, když se do hlavní soutěže probojoval až jako šťastně poražený kvalifikant po kvalifikační prohře s Jürgenem Zoppem a odstoupení Lasla Djereho. Ve druhém kole dvouhry vyřadil bosenskou turnajovou dvojku Damira Džumhura a v semifinále osmého nasazeného krajana Andrease Seppiho. V boji o titul pak z pozice 92. hráče žebříčku přehrál Australana Johna Millmana po dvousetovém průběhu. Před turnajem bylo jeho kariérním maximem čtvrtfinále. Titulem se stal sedmým šampionem turnaje ATP od sezóny 1990 v roli šťastného poraženého a po něm se posunul na 53. příčku. Na French Open 2018 si poprvé zahrál semifinále grandslamu. V prvním kole premiérově vyhrál utkání na majoru, když zdolal Rumuna Maria Copila. Ve třetí fázi zůstal na jeho raketě desátý nasazený Španěl Pablo Carreño Busta a v osmifinále belgická turnajová osmička David Goffin, což znamenalo jeho debutové vítězství nad členem elitní světové desítky. Jako 72. hráč žebříčku ATP se stal nejníže postaveným čtvrtfinalistou Roland Garros od roku 2008 a Lotyše Ernestse Gulbise. Po čtvrtfinálové výhře nad Novakem Djokovićem postoupil jako nejníže postavený tenista od roku 1999 a Ukrajince Andrije Medveděva do semifinále French Open. Rovněž se stal prvním mužským semifinalistou grandslamu z Itálie od Corrada Barazzuttiho, jenž se do této fáze probojoval na French Open 1978. Jeho cestu pavoukem zastavil až sedmý nasazený Rakušan Dominic Thiem. Na červencový Wimbledon 2018 přijel poprvé v roli nasazeného v grandslamové soutěži. Jako turnajová devětadvacítka však na úvod nestačil na Australana Alexe de Minaura po čtyřsetovém průběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Sázkařská aféra.", "content": "Italská tenisová federace mu původně 18. července 2016 udělila trest v délce trvání 18 měsíců, následně snížený na jeden rok, a pokutu 40 tisíc eur za to, že během marockého challengeru v říjnu 2015 podal sázku na vlastní utkání s Polákem Kamilem Majchrzakem, a že měl také poskytovat informace o zdravotním stavu profesionálních hráčů. Následně se odvolal k nezávislému tribunálu Italského olympijského výboru, kde v říjnu 2016 uspěl se zrušením trestu i neplacení pokuty pro nejasnosti ve vyšetřování. Během něj odmítl, že by vsadil na vlastní prohru. Asociace tenisových profesionálů (ATP) původní trest neakceptovala, takže Cecchinato mohl od červencového udělení trestu do zprošťujícího verdiktu v říjnu 2016 nastupovat na turnajích organizovaných ATP (včetně challengerů), a to i na italském území. Zákaz startu měl před úplným zproštěním pouze na událostech pořádaných italským svazem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marco Cecchinato, výslovnost:, (* 30. září 1992 Palermo) je italský profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP World Tour vyhrál dva singlové turnaje, když premiérový z nich ovládl na budapešťském Hungarian Open 2018. Stal se tak prvním Sicilanem, který ovládl turnaj ATP. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal jedenáct titulů ve dvouhře a šest ve čtyřhře. ", "tgt_summary": null, "id": 1884501} {"src_title": "Kaws", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Časný život.", "content": "Donnelly se narodil v roce 1974 v Jersey City v New Jersey. Vystudoval School of Visual Arts v New Yorku s titulem Bachelor of Fine Arts z ilustraci v roce 1996. Po studiu krátce pracoval na volné noze pro Jumbo Pictures jako animátor pozadí pro animovaný seriál \"101 Dalmatinů\", \"Daria\" a \"Doug.\" Donnelly začínal jako graffiti umělec uživající přezdívku Kaws. Po přestěhování do New Yorku v roce 1990 se začal věnovat subvertisingu billboardů na autobusových zastávkách a telefonních budkách nejen v New Yorku ale i v Paříži, Londýně, Berlíně a Tokiu.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká díla.", "content": "Kawsovy akrylové obrazy a sochy mají mnoho opakujících se motivů srozumitelných všem jazyků a kulturám. Některé z jeho postav se datují do až do začátku jeho kariéry v roce 1990: Companion (vytvořen v roce 1999), Accomplice a Chum and Bendy. Kromě svých vlastních návrhů přepracoval současné pop-ikony jako jsou Simpsonovi\",\" Mickey Mouse, panáček Michelin, Šmoulové, Snoopy, a Spongebob v kalhotách.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty a obchodní spolupráce.", "content": "Roku 1999 Kaws začal ve spolupráci s japonskou oděvní značkou Bounty Hunter navrhovat a vyrábět svou první vinylovou sběratelskou figurku. Na figurkách spolupracoval i s dalšími japonskými společnosti: Nigo pro Bathing Ape (Bape) a Santastic!. Pracoval též na projektech s Burton, Vans, Supreme a Boty DC. Navrhnul i malou edici lahví pro Dos Equis a Hennessy, koberce pro Galerii 1950 a obaly pro kosmetiku Kiehl's. V roce 2004 spolupracoval se značkou Undefeated na billboardu v Los Angeles. Roku 2008 spolupracoval s Johnem Mayerem na kytarových trsátkách. Pro 2013 MTV Video Music Awards přepracoval Kaws trofej Měsíčňana do podoby jednoho z jeho charakterů \"Companion\". Jeho 3D model byl také použit k vytvoření více než 18metrové nafukovací verze. V neposlední řadě se postaral o redesign propagačních materiálů Ilustroval obálky časopisů pro \"The New Yorker\", \"Clark Magazine \"(listopad/prosinec 2010), \"i-D\" a \"Sneeze Magazine.\" Vytvořil obaly alb pro hudebníky Towa Tei, Cherie, Clipse (\"Clipse „Till the casket drops“\") a Kanye Westa (\"808s & Heartbreak\"). Jeho design tenisek Nike Air Force 1 byl vydán roku 2008 v rámci projektu Nike 1World, na kterém se podílelo 18 různých návrhářů. V roce 2014 Kaws navrhl lahvičku pro vůni „Girl“ od Comme des Garçons a Pharrella Williamse. Roku 2016 Kaws spolupracoval s řetězcem Uniqlo, pro nějž vytvořil řadu triček a doplňků s překvapivě nízkou cenou. V březnu roku 2017 dceřiná společnost Nike Jordan Brand vydala ve spolupráci s Kawsem univerzálně nositelnou kolekci – čtyři páry tenisek a oblečení. V dubnu 2017 Kaws opět spolupracoval s oděvním řetězcem Uniqlo a komiksovou postavou Peanuts. Kolekce byla opět velmi cenově dostupná. V květnu roku 2017 Muzeum moderního umění (MoMA) v New Yorku vydalo omezenou kolekci figurek Companion s cenou 200 $. Enormní zájem vyřadil webové stránky galerie mimo provoz. V květnu roku 2017 prodal aukční dům Phillips Kawsovu bronzovou sochu sedícího Companiona (z roku 2011) za přibližně 411 000 $. V květnu 2018 Kaws instaloval dvě osmimetrové sochy „Companion“ a „BFF“ v nákupním komplexu v čínském městě.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Seznam trvalých veřejných sbírek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brian Donnelly (* 1974), známý profesně jako KAWS, je americký umělec a designér. Jeho práce zahrnují opakované použití figur a motivů, přičemž se někteřé datují až k začátku jeho kariéry v roce 1990, kdy je původně ztvárňoval pouze ve 2D, ale později realizované i ve 3D. Některé z jeho postav jsou jeho vlastní tvorby, zatímco jiné jsou přepracovanou verzí stávajících ikony. S přibývajícím věkem se začal inspirovat tradičními malíři, jako jsou Gerhard Richter, Claes Oldenburg a Chuck Close. ", "tgt_summary": null, "id": 997429} {"src_title": "Noah Centineo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Centineo se narodil v Miami na Floridě. Je synem Kellee Janel (rozené Andresové) a Gregoryho Vincenta Centinea, obchodníka, který produkoval animovaný film z roku 2013 \".\" Má italské kořeny. Vyrostl v Boynton Beach na Floridě. Má starší sestru Taylor. Navštěvoval základní uměleckou školu BAK Middle School of the Arts a střední školu Boca Raton Community High School, za kterou hrál fotbal. V roce 2012 opustil Boca Raton a přestěhoval se do Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 2009 si zahrál hlavní roli Joshe Peterse v rodinném filmu \"The Gold Retrievers\". Poté získal menší role v sitcomech stanice Disney \"Austin a Ally\" a \"Na parket!\". V roce 2014 si zahrál roli Jadena Starka v romantickém televizním filmu stanice Disney \"How to Build a Better Boy\". Ten samý rok byl obsazen do pilotního dílu seriálu \"Growing Up and Down\", ale seriál nakonec nebyl stanicí objednán. V roce 2015 převzal roli Jesuse Adamse v seriálu stanice Freeform \"The Fosters\". Poprvé se v roli objevil v třetí řadě v dílu nazvaném „Lucky“, který byl vysílán dne 17. srpna 2015. V roce 2017 získal za svojí roli nominaci na cenu Teen Choice Awards v kategorii nejlepší letní televizní mužská hvězda. V roce 2017 si zahrál Hawka v dramatickém seriálu \"Ozn@čená\" a teenagera Johnnyho Sanderse juniora v romantické komedii SPF-18\".\" Ten samý rok si zahrál ve videoklipu zpěvačky Camily Cabello k písničce „Havana“. V roce 2018 si zahrál ve dvou netflixových filmech. Roli Petera Kavinskyho si zahrál ve filmové adaptaci stejnojmenného románu od Jenny Han \"Všem klukům, které jsem milovala\" a roli Jamieho si zahrál ve filmu \"Sierra Burgess je marná.\" V roce 2019 měly premiéry filmy \"Dokonalé rande\" a \"Charlieho andílci.\" V roce 2020 měl premiéru film \".\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Noah Gregory Centineo (* 9. květen 1996, Miami, Florida, Spojené státy americké) je americký herec. Proslavil se rolemi v televizním seriálu \"The Fosters\" a v televizních filmech \"How to Build a Better Boy\", \"Všem klukům, které jsem milovalal\" a \"Sierra Burgess je marná\".", "tgt_summary": null, "id": 656791} {"src_title": "Journée des farines", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Okolnosti.", "content": "Náboženské války mezi katolíky a protestanty pustošily Francouzské království. Král Jindřich IV. navzdory svému vítězství nad oddíly katolické ligy vedené Karlem Lotrinským, vévodou z Mayenne 29. září 1589 v bitvě u Arques, nedokázal být úspěšný při obléhání Paříže. Získal ale Vendôme, kde zajistil, aby katolické kostely zůstaly nedotčeny, a obyvatelé netrpěli průchodem armády. Díky tomuto příkladu se mu všechna města mezi Tours a Le Mans vzdávala bez boje. Král opět porazil ligu a Španěly v bitvě u Ivry 14. března 1590. Znovu oblehl Paříž, ale nedaří se mu zlomit odpor města, které je pod vlivem katolické ligy a ochranou Španělů. Jindřich IV. se proto rozhodl ovládnout Paříž lstí.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o průnik.", "content": "Asi šedesát vojáků převlečených za rolníky vezlo mouku, někteří na koních, jiní na vozech se vydalo k bráně Saint-Honoré. Převlečenou skupinu následovalo pět 500 kyrysníků a 200 arkebuzírů a dále 1200 mužů švýcarské gardy s podporou dvou děl. Kolem třetí hodiny ráno při příjezdu k bráně Saint-Honoré, tucet vojáků převlečených za rolníky přijelo s vozíky naloženými moukou. Snahou bylo otevřít vrata pro dodávku mouky a umožnit královskému vojsku proniknout do města. Ale hluk z pohybu tak početného množství vojáků přilákal pozornost pařížských stráží katolické ligy. Brána Saint-Honoré byla zatarasena a zesílena v očekávání útoku královského vojska. Stráže řekly převlečeným vojákům, že není možné otevřít bránu, a proto musejí projít kolem městských hradeb po břehu Seiny a pro přepravu mouky použít nákladní čluny. Vojáci se vrátili, aby o situaci informovali krále. Král pochopil, že ligisté jsou v pohotovosti a rozhodl stáhnout své jednotky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Journée des farines (tj. \"Moučný den\") je ve francouzských dějinách označení pro lest, díky které chtěl francouzský král Jindřich IV. získat kontrolu nad Paříží ovládané katolickou ligou. V noci z 20. na 21. ledna 1591 se královi muži převlečení za nosiče mouky neúspěšně pokusili proniknout do města.", "tgt_summary": null, "id": 1328293} {"src_title": "Charles Yorke", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se jako druhorozený syn významného právníka 1. hraběte z Hardwicke. Vystudoval v Cambridge a od mládí působil v justici, v letech 1747–1770 byl členem Dolní sněmovny (ve svém posledním mandátu v letech 1768–1770 zastupoval prestižní volební obvod cambridgeské univerzity). Od roku 1747 pracoval u kancléřského soudu, od roku 1751 byl právním poradcem Východoindické společnosti, dále byl soudcem v Doveru a Gloucesteru, v roce 1754 jmenován královským justičním radou a následně se stal právním zástupcem prince waleského (1754-1756). Nejvyšší státní zástupce (\"solicitor general\") byl v letech 1756–1762 a právní zástupce koruny (\"attorney general\") byl v letech 1762–1763 a pak 1765–1766. V šedesátých letech sehrál významnou úlohu v cause publicisty Johna Wilkese, jako právník se zasloužil o vypracování ústavy pro kanadskou provincii Québec, která byla uvedena v platnost až po jeho smrti (1774). Byl uznávaným právníkem, ale po roce 1766 jako stoupenec whigů stál v opozici. V lednu 1770 byl vyzván, aby ve funkci lorda kancléře vstoupil do toryovského kabinetu 3. vévody z Graftonu, což původně odmítl s ohledem na své závazky vůči whigům (výslovný slib jejich předákovi 2. markýzi z Rockinghamu zakazoval všem whigům přijmout úřad v konzervativní vládě). Yorke se však poté nechal vmanévrovat do složité a nepříjemné pozice a král Jiří III. jej varoval, že mu již nikdy neprokáže přízeň, když úřad odmítne. Yorke se nakonec nechal přesvědčit, že post lorda kancléře může přijmout jako apolitickou justiční funkci a 17. ledna 1770 byl do úřadu jmenován spolu s členstvím v Tajné radě. Jeho whigističtí kolegové mu pak vzápětí dali otevřeně najevo, že je zradil, načež Yorke, aniž by se fakticky úřadu ujal, 20. ledna 1770 spáchal sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Ze dvou manželství měl tři syny a dceru Caroline (1765–1818), provdanou za 1. hraběte ze St. Germans. Nejstarší syn Philip (1757–1834) zdědil po strýci titul hraběte z Hardwicke a později byl místokrálem v Irsku, druhorozený Charles Philip (1764–1834) byl ministrem vnitra a námořnictva, nejmladší Joseph Sydney (1768–1831) sloužil u námořnictva a dosáhl hodnosti admirála. Prvním sňatkem s Catherine Freeman získal sídlo \"Tyttenhanger Park\" (Hertfordshire), které jeho potomkům patřilo do roku 1973.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Yorke (30. prosince 1722 Londýn – 20. ledna 1770 Londýn) byl britský právník a politik ze šlechtického rodu Yorke. Od mládí zastával vysoké funkce v justiční sféře, jako politik patřil k whigům. V roce 1770 byl jmenován lordem kancléřem a tři dny poté z politických důvodů spáchal sebevraždu. Jeho synové dosáhli vysokého postavení v politice a námořnictvu, z potomstva nejmladšího syna admirála Josepha Sydneye Yorke pochází současná linie hrabat z Hardwicke.", "tgt_summary": null, "id": 1496497} {"src_title": "Helen B. Taussigová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí a studium.", "content": "Helen Taussigová se narodila v Cambridge v Massachusetts jako nejmladší ze čtyř dětí ekonoma Franka W. Taussiga, který vyučoval na Harvardu a byl poradcem prezidenta Woodrowa Wilsona, a Edith Taussigové, rozené Guildové, jedné z prvních studentek na dívčí koleji Radcliffe. Matka zemřela, když bylo Helen jedenáct let. Ona sama byla často nemocná, učila se doma, při tom bojovala s dyslexií. Po maturitě na Cambridgské dívčí škole v roce 1917 studovala nejprve dva roky na Radcliffe College a později na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde v roce 1921 získala titul bakaláře. Chtěla studovat medicínu, ale na Harvardu v té době ženy ještě nepřijímali, proto se zapsala do kurzů anatomie na Bostonské univerzitě. Ve studiu pokračovala na Johns Hopkins Univesity School of Medicine v Baltimore a v roce 1927 ji ukončila s titulem doktorky medicíny. Nastoupila jako řadová lékařka do nemocnice Johna Hopkinse v Baltimore, kde pracovala rok na oddělení kardiologie a dva roky na dětském oddělení. V té době byla postižen poruchou sluchu a musela používat naslouchátko. Naučila se také odezírat ze rtů a vyšetřovat pacienty pomocí svých prstů.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "V roce 1930 se Taussigová stala vedoucí nově zřízeného oddělení dětské kardiologie, kde pracovala až do roku 1963, kdy se stala emeritní profesorkou pediatrie. Věnovala se revmatické horečce a vrozeným srdečním vadám, především Fallotově tetralogii. Zjistila příčinu cyanózy novorozenců, tzv. syndromu modrých dětí a navrhla operační řešení spočívající ve spojení podklíčkové tepny s plícnicí, kterým se zvýší množství krve protékající a okysličované plícemi. První operace v roce 1944, která vedla ke zmírnění cyanózy, byla úspěšná a rychle si získala celosvětový ohlas. Provedl ji tým v čele s chirurgem Alfredem Blalockem a jeho asistentem Vivianem Thomasem. Metoda nese podle svých tvůrců název Blalock-Taussig (někdy také Blalock-Thomas-Taussig). V roce 1947 vyšla Taussigové kniha \"Vrozené malformace srdce\", v níž popsala nejen nové diagnostické techniky, ale také různé typy možných chirurgických výkonů. Stala se jednou ze základních učebnic kardiochirurgie.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Taussigová odešla do penze v roce 1963, ale byla stále aktivní. Pokračovala v pedagogické práci, přednášela, psala. Dvacet let působila v Delawarském přírodovědeckém muzeu, kde pokračovala ve výzkumech srdce. Na ptačích srdcích zkoumala genetický základ pro určité vrozené srdeční vady. Obhajovala používání zvířat v lékařském výzkumu, bojovala za legalizaci potratů. za rozšíření paliativní a hospicové péče. Angažovala se v hnutí za zákaz podávání léku Thalidomid (Contergen) těhotným ženám, protože způsoboval poškození plodu. Taussigová neměla vlastní rodinu, ale udržovala časté styky se sourozenci, kolegy i bývalými pacienty. Milovala svou zahradu a každý rok v květnu pořádala pro své přátele a spolupracovníky zahradní slavnost. Při té příležitosti probíhala odborná diskuse a jednání, která jí umožňovala udržet kontakt s problematikou a podílet se na jejím vývoji. 20. května 1986, čtyři dny před 88. narozeninami, zahynula při dopravní nehodě, když řídila auto s přáteli, které vezla k místním volbám.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1965 se jako první žena a první dětská kardioložka stala prezidentkou American Heart Association. V roce 1947 jí Francie udělila řád Čestné legie. V USA získala mnoho ocenění a čestných medailí. V roce 1957 byla přijata za členku Americké Akademie umění a věd, v roce 1975 byla zvolena do Národní akademie věd (NAS). Byla členkou mnoha odborných profesních společností, mezi jiným Americké pediatrické společnosti, Společnosti pro pediatrický výzkum, ACP American College of Physicians.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helen Brooke Taussigová (24. květen 1898 – 20. květen 1986) byla americká kardioložka, zakladatelka oboru dětské kardiochirurgie. Proslavila se rozvojem operativní metody, která zachránila život dětem s vrozenou srdeční vadou, tzv. Fallotovou tetralogií, nazývanou syndrom modrých dětí. Tato metoda byla v praxi poprvé uplatněna v nemocnici Johna Hopkinse v Baltimore. Je známá pod názvem operace Blalock-Taussig (někdy též Blalock-Thomas-Taussig), což jsou příjmení lékařů, kteří se podíleli na jejím provedení.", "tgt_summary": null, "id": 1835841} {"src_title": "Speciální čarodějnický díl XXV", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Části.", "content": "Tento díl je rozdělen na tyto části:", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Škola je peklo.", "content": "Bart je s ředitelem Skinnerem po škole. Když se Bart nudí, najde na lavici aramaický text. Líza používá aplikaci iRunes k překladu aramaištiny. Po přečtení překladu se z lavice vynoří ohnivá ruka a přenese Barta a Lízu do pekelné školy. Bart s Lízou najdou portál na Zemi a Bart požádá rodiče o studování pekelné školy. Bart vyniká ve všech svých ďábelských předmětech. V závěrečné zkoušce má Bart za úkol potrestat hříšníka Homera. Bart se dostane až na maturitní ceremoniál a znetvořený Homer pyšně pozoruje svého syna.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanická žluť.", "content": "Vočko má v Londýně gang, který tvoří Lenny, Carl a Homer. Homer se seznamuje s Marge, která ho přesvědčuje, aby opustil a gang. Homer gang opouští. O několik let později je Vočko přepaden u něj doma ve stylu pacifackování (ve stylu rozpadlého gangu). Po přepadení se Vočko schází s Homerem a Marge a žádá ho, aby se zúčastnil poledního pacifackování. Homer nabídku přijímá a jdou na vloupačku i s Carlem a Lennym, kteří Vočka zastavili jako policisté. Vloupávají se do budovy, kde probíhá křest knihy \"Naked London.\" Gang se rozhodne zaútočit. Gand prohraje a Vočko je \"zmálcen na paděru\", ale \"byl šťastnej\" se svým gangem. V závěrečné scéně je Stanley Kubrick v editační místnosti a požádá, aby byl celý film smazán a aby začali znovu.", "section_level": 2}, {"title": "Ti druzí.", "content": "V parodii na film \"Ti druzí\", nachází rodina nevysvětlitelné čokoládové koktejly a na jejich televizi běží jen Ženatý se závazky. Poté, co duch předstírá Marge v posteli, Homer vyvolává duchy, kteří se zjeví jako Simpsonovi v The Tracey Ullman Show. Celá rodina postupně umírá a stávají se duchy. Následujícího rána se Lisa ptá, jestli by někdy mohlo dojít k nějakým jiným inkarnacím Simpsonů a poté se zobrazí řada Simpsonových rodin založených na jiných seriálech a filmech (např. Mimoni).", "section_level": 2}], "src_summary": "Speciální čarodějnický díl XXV (anglicky Treehouse of Horror XXV) je 4. díl 26. řady a 25. Speciální čarodějnický díl amerického animovaného seriálu Simpsonovi.", "tgt_summary": null, "id": 1125532} {"src_title": "První mezinárodní kongres katalánského jazyka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historické souvislosti.", "content": "Během éry Modernismu se objevila po celé oblasti tzv. Katalánských zemí, ale zejména v Katalánsku, řada iniciativ ve prospěch institucionalizace a kulturní modernizace na okraji oficiálního španělského politického období zvaného Restauració, jednalo se například o konání Katalánského univerzitního kongresu, kongresů právníků a lékařů, založení Katalánských univerzitních studií (Estudis Universitaris Catalans), práce na slovníku, který inicioval Antoni M. Alcover; impulsy v oblasti žurnalistiky v katalánštině, sbírky nakladatelství l'Avenç (Editorial l'Avenç), atd. A poslední z těchto kolektivních iniciativ národního povznesení, která zároveň pro svoji povahu mohla získat širokou podporu obyvatel, bylo uspořádání 1. Mezinárodního kongresu katalánského jazyka pode heslem \"Vzchop se a mluv\". Politické okolnosti, za nichž se Kongresu konal, totiž přijetí zákona Llei de Jurisdiccions po pozastavení ústavní záruky v Barceloně, spojily katalánské hnutí v tvz. Katalánskou solidaritu (Solidaritat Catalana) a způsobily, že se konání kongresu stalo ještě více vlasteneckým aktem. Tzv. Regionální liga (Lliga Regionalista) jej také využila k propagaci kulturní politiky noucenstimu, kterou později aplikovala.", "section_level": 1}, {"title": "Účast.", "content": "Kongresu se zúčastnilo více než 3000 osob, jednotlivců i zástupců sdružení, pocházejících ze všech katalánsky mluvících zemích, téměř žádný z účastníků nebyl lingvistou. A tento počet by byl ještě vyšší, kdyby bylo přijato dalších zhruba 2000 zájemců, kteří se zapsali po termínu. Občanská účast na Kongresu způsobila, že, zejména v ne striktně akademických jednáních, se celý počin proměnil v akt národního cítění a posílení a v setkání jednotlivých katalánsky mluvících zemí. Tento úspěch byl svědectvím velkého pokroku a nezvratnosti obnovení společenského používání katalánského jazyka od počátku katalánského obrození (Renaixença) (1833), a představoval národní plebiscit ve prospěch lingvistů, kteří měli provést kodifikaci katalánského jazyka a ve prospěch jazykové normalizace. Kongres byl také příležitostí k tomu, aby se Pompeu Fabra stal veřejně známou osobností.. Jako zástupci \"různých národů katalánštiny\", podle výrazu použitého na kongresu, je třeba uvést, kromě jiných delegátů, organizací a členů technického výboru Katalánského knížectví, následující osobnosti: Ramon d ́Abadal, Joan Bardina, Maria Grandia, Àngel Guimerà, Joan Maragall, Pompeu Fabra, Manuel de Montoliu, Enric Prat de la Riba, Joan Rubió i Bellver, Joaquín Ruyra; z Valencie ve funkci čestných členů Teodor Llorente, Lluís Fullana Faustí Barberà Martí, Vicent Mancho Soriano a Vincent Greus i Roig d'Alginet; z Baleárských ostrovů Joan Alcover i Maspons, Gabriel Alomar i Villalonga, Miquel Costa i Llobera, Mateu Obrador i Bennàssar, Angel Ruiz i Pablo a Llorenç Riber; ze Severního Katalánska Juli Delpont a Esteve Caseponce; z Algueru Anthony Ciuffo a John Palomba. Kongresu se účastnili i zahraniční vědci, Körösi Albin (Budapešť), Adolfo Bonilla i Sanmartín (Madrid, Španělsko), Göran Björkmann (Stockholm), Dimitrios Bikelas (Atény), Josef Calmette (Dijon), Albert Counson (Halle), Prospèr Estieu (Raissac-sobre-Lampy, Llenguadoc), Arturo Farinelli (Innsbruck), Raymond Foulché-Delbosc (Paříž), Pier Enea Guarnerio (Milan), Aniceto Goçalves Vianna (Lisabon), Fritz Holle (Berlín), Marcelino Menéndez Pelayo, člen čestného předsednictva, Ramón Menéndez Pidal (Madrid), Alfred Morel-Fatio (Paříž), Kristoffer Nyrop (Gentofle, Copenhage), Antonín Pikhard (Praha), Antonio Restori (Messina), Huch A. Rennert (Philadelphia), Antonino Salinas (Palermo), Bernhard Schädel (Halle), Jean-Joseph Saroïhandy (Versailles), Karl Vollmöller (Drážďany) a Eberhard Vogel Müller (Aachen).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Prvním důsledkem konání Kongresu bylo zvýšení prestiže katalánštiny. Dalším bylo, ihned po volebním vítězství koalice Katalánská solidarita (Solidaritat Catalana), založení Filologické Sekce (Secció Filològica ) na Institutu katalánských studií (Institut d ́Estudis Catalans), jejímž zakladatelem byl, Enric Prat de la Riba, obklopen spolupracovníky jako např. Antoni Rubió i Lluch, Jaume Massó i Torrents, Joaquim Casas-Carbó a Josep Pijoan i Soteras. Prat de la Riba na Kongresu vzdal veřejně poctu jeho předsedovi, jímž byl Antoni M. Alcover, kterého později jmenoval prezidentem Filologické Sekce a Pompeu Fabra jejím členem, díky čemuž mohl pracovat na kodifikaci moderního jazyka. Institut katalánských studií v roce 1913 schválil pravidla pravopisu a poté Gramatiku Pompeu Fabry (1918), později slovník Diccionari General de la Llengua Catalana (1932), vše dílem tohoto lingvisty. Dalším důsledkem Kongresu byl fakt, že oficiální pravopis, gramatika a slovník mohly být propagovány bez téměř jakékoliv opozice napříč oblastí Katalánsky mluvících zemí. V důsledku toho došlo k velkému rozmachu katalánského jazyka ve všech oblastech. Později, během Frankovy diktatury, přijetí těchto norem umožnilo tajné vzdělávání v katalánském jazyce, a následně, po diktatuře, umožnilo rychlé a intenzivní oživení právě díky míře gramotnosti v katalánštině, bylo to také důsledkem prestiže, kterou jazyku rozšíření gramotnosti v katalánštině dodalo.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Na začátku měla být tématem Kongresu syntax, ale vzhledem k nedostatku odborníků v zemi, bylo téma rozšířeno na celou gramatiku a později na jakýkoliv druh problému souvisejícím s katalánštinou a zároveň se stal kongres mezinárodním. Jednání byla rozdělena do tří sekcí: filologicko-historická, literární a sociálně-právní. Prezentována byla díla sociálních dějin jazyka (substrát, adstrát, rozšíření, atd.), dialektologie, jazykových hranic, terminologií a odborných jazyků (právo, architektura a stavebnictví, medicína, filozofie), sociolingvistické situace, jazykové interference, morfologie, syntaxe, lexikografie, fonetiky a prozódie, pravopisu, etymologie, překladu, žurnalistiky, pedagogiky, demografie, teorie práva, apod. Souběžně s Kongresem se konala také výstava knih v katalánštině počínaje obdobím hnutí zvaného Renaixença. Obzvláště důležitý byl příspěvek od Bernharda Schädela nazvaný \"Sobre l'avenir dels estudis lingüístics catalans\", který zahrnoval myšlenku potřeby jazykového atlasu Katalánska; příspěvek Malorčanů Joana Aguiló a Antoni Riery s první mapou území katalánského jazyka a první statistikou o jeho mluvčích; dále příspěvek Josepa Bertran i Musitua pojednávající o jazykových právech katalánsky mluvících osob a o povinnosti španělského státu chránit a podporovat katalánský jazyk; příspěvek Joaquima Casas-Carbó nazvaný \"Manera com se reforçaran i consolidaran els vincles de solidaritat natural entre els pobles de llengua catalana assegurant-se l'avenir de la nostra literatura\"; dále Pompeu Fabry s jednou z jeho nejzajímavějších pravopisných esejí a Enrica Prat de la Riba titulovaný Importància de la llengua dins del concepte de la nacionalitat (dosl. \"Význam jazyka v rámci koncepce státní příslušnosti).\" Kniha \" (Primer Congrés Internacional de la Llengua Catalana)\" shromažďuje všechny informace týkající se Kongresu, včetně příspěvků přednášejících a poznámek lidí, kteří je předkládali, s komentářem, zda byly přednášejícími přijaty či nikoliv.", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Neakademické události doprovázející Kongres byly následující: zahájení v Teatre Principal; vernisáž výstavy knih v katalánštině v Palau de Belles Arts, venkovní slavnost v Parku Güell s populární hudbou a tancem sardana; Festival katalánské divadla v Teatre Principal, svátek populární hudby; oběd pro zahraniční účastníky na Tibidabo s odhalením náhrobního kámene věnovanému Jacintu Verdaguer; slavnostní zakončení; recepce v Saló de Cent (Casa de la Ciutat), výlety do různých míst a recepce v Ateneu Barcelonès", "section_level": 1}], "src_summary": "1. Mezinárodní kongres katalánského jazyka se konal v Barceloně od 13. do 18. října roku 1906. Organizoval jej a zároveň mu předsedal Antoni M. Alcover za pomoci Bernharda Schädela. Hlavním cílem kongresu bylo zaměřit se na studium katalánského jazyka za účelem sepsaní gramatiky katalánštiny, ale celá událost se proměnila v manifest kolektivního přihlášení se ke katalánskému jazyku a v plebiscit ve prospěch stanovení definitivní normy jazyka. Kromě zvýšení prestiže katalánštiny, byla hlavním výsledkem kongresu rychlá kodifikace pravopisu a gramatiky katalánského jazyka.", "tgt_summary": null, "id": 679368} {"src_title": "Geoekonomika", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekonomická globalizace.", "content": "Pojem globalizace lze nejpochopitelněji interpretovat jako určitý ekonomický fenomén. Pod ním si můžeme představit společenské uspořádání produkce, spotřeby a směny služeb či zboží. Z pohledu politického jde o společenské uspořádání pro aplikaci a regulaci moci, kontrolující území a především obyvatelstvo. Pojem globalizace ekonomiky představuje jakýsi přechod od mezinárodní celosvětové ekonomiky až k integraci globálních nadnárodních systémů výroby a technologií. Nejvýznamnější úlohu v celém vývoji zastává moderní informační technologie, díky které dnes máme rychlou globální komunikaci, internetový či elektronický obchod. Dále velmi přispěl i dynamický rozvoj mezinárodního systému financí. Existují globalizované finanční trhy, ale převážně regionalizované trhy zboží a národní trhy práce. Důležitou roli hraje politická dezintegrace, velmi charakteristická pro 20.století – vznik nových suverénních států a mnoho nevýznamných, jejichž počet se neustále zvyšuje. Tento fakt potvrzuje to, že změny na mapách ekonomických, politických, demografických nebo hospodářských, budou v konstantním průběhu. V současnosti můžeme na politické mapě světa napočítat celkem 193 států samostatných a 70 závislých území. V budoucnosti lze očekávat mnoho nových přeměn podob map, především díky tzv: Separatismu. Separatistické skupiny vznikají v okamžiku, kdy se jim podaří získat kontrolu nad určitým území v určitém státě. Takto vzniklé skupiny pojí většinou stejný cíl – oddělení se a vytvoření vlastního suverénního státu (silný nacionalismus).", "section_level": 1}, {"title": "Dynamika a struktura obyvatelstva.", "content": "Světová populace neustále roste. V roce 2005 počet obyvatel dosáhl 6,5 miliardy a o pouhých jedenáct let později se stav navýšil o téměř celou miliardu. Demografické procesy se samozřejmě liší v rozvinutých a rozvojových zemí. Reprodukční situace v rozvojových státech je typická v růstu počtu obyvatel (vysoká porodnost a nízká úmrtnost). Pro ekonomicky vyspělejší země je charakteristický trend střední nebo nízké porodnosti, nízké úmrtnost a také úspěšná snaha o zpomalení či zastavení populačního růstu. Reprodukční proces je značně ovlivněn migrací, která je v dnešní moderní době velmi snadná a na denním pořádku. Aktuální přírůstek obyvatelstva dosahuje 1,2%. Největšího přirozeného přírůstku dosahuje Afrika a některé státy jihozápadní Asie. Faktory ovlivňující přirozený přírůstek: – počet žen v reprodukčním věku – materiální situace partnerů – hodnotový systém – uplatnění na trhu práce – úroveň zdravotnictví – úroveň sociální morálky a vzdělanosti – populační politika státu – náboženské předsudky", "section_level": 1}, {"title": "Globální změny v rozmístění energetiky.", "content": "Energetika sehrála velmi rozhodující úlohu při vytváření průmyslové výroby a také zcela změnila ekonomickou stránku určitých států. Energetiku můžeme rozdělit na těžbu primárních energetických zdrojů (ropa, plyn, uhlí, jaderné palivo) a přeměnu primárních energetických zdrojů v sekundární a kvalitnější energetické zdroje (koks, pohonné hmoty, elektřina). Spotřeba energetiky se zvyšujícím se počtem obyvatel také zvětšuje objem spotřebované energetiky, a tedy poptávku po zdrojích. S tím souvisí lokalizační změny. V současnosti je největším producentem primárních paliv Asie, poté Severní Amerika. Ropný průmysl je nejrychleji se rozvíjející průmyslový obor a klíčové odvětví světové ekonomiky. Ropa zajišťuje 30% palivoenergetickou bilanci světa, a také se stala světovou nejdůležitější surovinou. Mezi největší producenty ropy lze zařadit všechny země s produkcí větší než 100 mil. tun za rok (Saúdská Arábie, Írán, Spojené arabské emiráty, Kuvajt, USA, Mexiko, Venezuela, Kanada).", "section_level": 1}, {"title": "Světové energetické zdroje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Růst spotřeby energie.", "content": "V určitých etapách historie lidstva lze růst spotřeby energie doložit pouze odhady. Například spotřeba energie primitivního člověka v době 1 mil. let př. n. l. byla přibližně 8 000 kJ. Prehistorický člověk 100. tis. let př. n. l. spotřebovával v důsledku narůstající potřeby již 20 000 kJ a rozvoj zemědělství zvýšil tuto spotřebu v období 500 let. př. n. l. na 50 000 kJ. Ve středověku se již mezi potřeby řadil také obchod nebo doprava, což mělo za důsledek zvýšení denní potřeby na 110 tis. kJ. Během 19. století, hlavně v rámci průmyslové revoluce, narostla denní spotřeba až na 300 tis. kJ denně. Na počátku 21. století již denní spotřeba obyvatel vyspělé země činila okolo 1 mil. kJ denně. Každá výrazná změna v historii lidstva je spjata s vývojovým pokrokem ve využití energie. Zemědělská revoluce přinesla možnost domestikace zvířat a kultivace plodin, což umožnilo vznik kdykoliv použitelných energetických konzerv. Další pokrok je spojen například s větrnou a gravitační energií nebo také s ohněm, což se týká energie tepelné. Již zmíněná průmyslová revoluce také přinesla mnoho změn a nových poznatků, například využití parního stroje a uhlí. Jde tedy především o přeměnu energie chemické na tepelnou a mechanickou. Největší nárůst spotřeby energie ale zažila až společnost 2. poloviny 20. století, což je spojeno především s intenzivním využíváním ušlechtilých kapalných paliv. Mezi tyto se v 70. letech zařadil také zemní plyn. Současnou dynamiku vývoje spotřeby energie charakterizuje odhad, podle něhož by se při zachování tohoto trendu za příštích sto let zvýšila spotřeba energie sedmkrát. V této situaci, ve snaze stabilizovat požadovanou spotřebu energie a zabránit neustálému růstu spotřeby zdrojů, je proto velice důležité zvyšovat účinnost přeměny energie. Na celosvětové výrobě elektrické energie je podíl jednotlivých zdrojů velice odlišný. Nejvíce využívaným zdrojem je dodnes uhlí, které je o mnoho levnější a dostupnější než ostatní zdroje. Využití jednotlivých zdrojů totiž také závisí na skutečnosti, zda se v určité světové oblasti nacházejí ložiska. Například ropa se na světě vyskytuje velice nerovnoměrně, nejvíce v oblasti Středního východu. Perspektiva těchto zdrojů je dnes ale tématem velkých debat, neboť životnost fosilních paliv se zkracuje. Neexistuje nám známý zdroj, který by byl schopen tyto paliva plně nahradit, a proto se alespoň vyvíjejí snahy o prodloužení životnosti zásob a o snížení jejich spotřeby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Geoekonomika (z angl. \"Geo\" – zeměpisný, \"economics\" – ekonomika) je věda, která se co možná nejpřesněji pokouší shrnout a sjednotit odpovědi na veškeré otázky ekonomické, hospodářské, teritoriální, a dokonce zčásti ekologické. Nelze tedy říci, že se jedná pouze o ekonomickou situaci jednotlivých států světa. Geoekonomika je velmi úzce spjatá s geografií, demografií a z jistého hlediska také s historií. Tato věda zblízka zkoumá skutečnosti, jenž v podstatě ovlivňují životy nás všech nebo které se nás nějakým způsobem dotýkají. Ať už jde o změny na ekonomických či politických mapách, změny v rozmístění obyvatelstva – perspektivy vývoje, globální změny v rozmístění energetiky, teritoriální struktury těžby a spotřeby ropy nebo může jít o dokumentaci globálních problémů světa aj.", "tgt_summary": null, "id": 1359370} {"src_title": "Charlotte Lennoxová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Charlotte Lennoxová se narodila na Gibraltaru. Její otec James Ramsay z Dalhousie pocházel ze Skotska a byl kapitánem Britského královského námořnictva. Matka Catherine, roz. Tisdallová († 1765), byla skotského i irského původu. Ramsayovi dceru pokřtili Barbara Charlotte. O období předcházejícím jejímu veřejnému působení máme velmi málo přímých informací a životopisci je odvozují z úryvků jejího prvního románu, které působí autobiograficky. Charlottina rodina se v roce 1738 na několik let přestěhovala do New Yorku, kde její otec působil jako zástupce guvernéra. Zemřel v roce 1742, ale Charlotte s matkou zůstaly v New Yorku ještě několik let. V patnácti letech Charlotte přijala místo společnice vdovy Marie Luckynové žijící v Londýně, po příjezdu však zjistila, že její budoucí zaměstnavatelka „zešílela“ ze smrti svého syna. Protože na domluvené místo už nemohla nastoupit, stala se Charlotte společnicí lady Isabelly Finchové. První svazek básní, které Lennoxová napsala, nese název \"Poems on Several Occasions\" (tj. „Básně k několika příležitostem“) a věnovala ho v roce 1747 lady Isabelle. Charlotte se tehdy připravovala na pozici u dvora, plány jí však překazil sňatek s Alexandrem Lennoxem, „rodilým a zahálčivým Skotem“. Jediné zaměstnání, které vykonával, byla práce na celním úřadě v letech 1773–1782. I o této pozici se uvádí, že byla pozorností od vévody z Newcastlu, kterou věnoval jako odměnu Lennoxově ženě. V roce 1768, kdy Lennox prohlašoval, že je řádným dědicem hraběte z Lennoxu, byl jeho nárok Sněmovnou lordů zamítnut, protože byl nemanželským dítětem, neboli kvůli „nepřízni osudu při narození“, jak situaci taktně popsala Charlotte. Po svatbě se Lennoxová zaměřila na herectví, nicméně bez valného úspěchu. Jedno z jejích vystoupení v londýnském Richmondu v roce 1748 označil Horace Walpole za „žalostné“. V roce 1750 však dostala možnost vystoupit v Haymarket Theatre při uvedení hry \"The Mourning Bride\" (tj. „Truchlící nevěsta“) a získat tím finanční prostředky. V témže roce publikovala svou nejúspěšnější báseň \"The Art of Coquetry\" (tj. „Umění koketerie“) v \"Gentleman’s Magazine\". V této době se setkala se Samuelem Johnsonem, který si jí velmi vážil. Když vydala svůj první román, \"The Life of Harriot Stuart, Written by Herself\" (tj. „Život Harriot Stuartové, jak jej sama napsala“), Johnson pro ni uspořádal okázalý večírek s předáním vavřínového věnce. Johnson ji pokládal za lepší autorku než své další známé literátky, Elizabeth Carterovou, Hannah Moreovou a Frances Burneyovou. Postaral se, aby se Lennoxová seznámila s důležitými členy londýnské literární scény. Ženy z Johnsonova okruhu neměly Lennoxovou v lásce. Hester Thraleová, Elizabeth Carterová i lady Mary Wortley Montaguová jí nestále něco vytýkaly, ať už to byla péče o domácnost, nepříjemné vlastnosti nebo vznětlivá povaha. Především ji měly za buřičku, která se nechová jako dáma. Přesto Samuel Richardson a Samuel Johnson Lennoxové pomáhali s druhým a nejúspěšnějším románem \"The Female Quixote, or, The Adventrues of Arabell\"a (tj. „Quijotka aneb Arabellina dobrodružství“) a recenzovali jej. Pro Johnsona to byl dokonce jediný román, k němuž napsal recenzi. I Henry Fielding ve svém \"Covent Garden Journal\" román chválil. \"The Female Quixote\" byla poměrně populární. Byla znovu vydána v letech 1783, 1799 a 1810 a zařazena do knižní řady významných románů. V roce 1754 byla přeložena do němčiny, v letech 1773 a 1801 do francouzštiny a v roce 1808 do španělštiny. Román převrací motiv Dona Quijota: kde se Quijote mylně pokládá za rytíře v milostném příběhu, tam se Arabella považuje za zbožňovanou dívčí hrdinku milostného románu. Když si Quijote myslí, že je jeho povinností platonicky vychvalovat čisté panny (např. venkovskou dívku, do které se zamiloval), Arabella věří, že má moc zabíjet pohledem a úkolem jejích ctitelů je podstupovat v jejím jménu muka. \"The Female Quixote\" byla oficiálně napsána anonymně a Lennoxová nebyla až do své smrtí uváděna jako její autorka. Přesto bylo autorství Lennoxové veřejným tajemstvím, jelikož její ostatní díla propagovaly titulky „od autorky The Female Quixote“. Nicméně za života Lennoxové žádná publikovaná verze The Female Quixote její jméno nenesla. Překladatel/cenzor španělské verze Don Bernardo María de Calzada si text přivlastnil s údajem „napsáno v angličtině neznámým autorem a ve španělštině D. Bernardem“, přestože nemluvil plynně anglicky a pouze přeložil do španělštiny dřívější francouzskou verzi, už jednou cenzurovanou. V předmluvě de Calzada také varuje čtenáře před pochybnou kvalitou textu, jelikož dobrou britskou literaturu píše jen „Fyelding“ a Richardson, dva autoři s mezinárodním renomé (na rozdíl od často mechanicky psaných „zamilovaných románků“ publikovaných pod různými jmény pro obchody jako Edmund Curll’s nebo satirických milostných románů, objevujících se pod jednorázovými pseudonymy, které v první řadě ani nejsou romány). Joseph Baretti naučil Lennoxovou italsky a další známí jí pomohli přeložit \"The Greek Theatre of Father Brumoy\" (tj. „Řecké divadlo podle otce Brumoye“), nejvýznamnější francouzskou studii řeckých tragédií z poloviny 18. století. V roce 1755 přeložila \"Memoirs of Maximilian de Bethune, Duke of Sully\" (tj. „Paměti Maxmiliána de Bethune, vévody ze Sully“), které se dobře prodávaly. Charlotte Lennoxová se učila několik jazyků a začala se zajímat o původ her Williama Shakespeara. V roce 1753 Andrew Millar publikoval první dva svazky jejího díla \"Shakespeare Illustrated\" (tj. „O Shakespearovi názorně“), mnoha odborníky považovaného za první feministickou literární kritiku. Třetí svazek se dostal na veřejnost v roce 1754. V této kritice Lennoxová rozsáhle rozebírá prameny Shakespearova díla se zvláštním zaměřením na tradici milostné literatury, ze které čerpal. Kritizovala zejména skutečnost, že jeho hry zbavují ženské postavy jejich původní autority, neboť „jim odebírají moc a morální nezávislost, které jim staré příběhy a romány dávaly“. Samuel Johnson k dílu napsal věnování, ale další lidé kritizovali způsob, jakým zachází s – slovy Davida Garricka – „tak významným a vynikajícím autorem“. Přestože Johnson zajišťoval pověst tištěných děl Lennoxové, literární svět se jí pomstil při předvedení hry \"The Sister\" (tj. „Sestra“), zpracované podle jejího třetího románu \"Henrietta\". Při premiéře několik skupin diváků představitele hry společně vypískalo, ačkoliv se hra vícekrát dočkala tištěného vydání. Třetí román z pera Lennoxové \"Henriett\"a vyšel v roce 1758 a úspěšně se prodával, nicméně jí nevynesl žádné peníze. Z textů, které psala v letech 1760–1761 pro periodikum \"The Lady’s Museum\", posléze v roce 1962 vznikl román \"Sophia\". David Garrick byl producentem jejích \"Old City Manners\" (tj. „Způsoby ve Starém Městě“) hrané v Theatre Royal na Drury Lane v roce 1775 (jde o adaptace hry \"Eastward Ho!\" od Bena Jonsona). V roce 1790 vydala svůj poslední román \"Euphemia\" (tj. „Eufemie“), avšak s malým úspěchem, jelikož zájem veřejnosti o milostné romány opadl. Euphemia je román ve formě dopisů odehrávající se ve státě New York v době před americkou revolucí. Z dětí Lennoxové se dospělosti dožily dvě: Harriot Holles Lennoxová (1765–1802/4) a George Lewis Lennox (nar. 1771). Charlotte mnoho let žila odděleně od manžela, až se definitivně rozešli v roce 1793. Zbytek života strávila v „chudobě z osamění“, zcela závislá na podpoře Královského literárního fondu. Zemřela 4. ledna 1804 v Londýně a byla pohřbena v neoznačeném hrobě na hřbitově Broad Court Cemetery. \"The Female Quixote\" je jedním z románů, které zmiňuje Jane Austenová v dopisech, které psala své sestře Cassandře. Motiv dívky ovlivněné romanticky laděnou literaturou pravděpodobně inspiroval její Opatství Northanger. Také během 19. století zůstala \"The Female Quixote\" poměrně populární. Ve 20. století došly schopnosti a důvtip Lennoxové uznání u feministických akademiček, např. Janet Toddové, Jane Spencerové a Nancy Armstrongové. Žádné z děl Charlotte Lennoxové dosud nebylo přeloženo do češtiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charlotte Lennoxová, roz. Ramsayová (* pravděpodobně 1730–4. ledna 1804), byla skotská spisovatelka a básnířka. Dnes je známá zejména jako autorka románu \"The Female Quixote\" (tj. „Quijotka“) a také díky spolupráci se Samuelem Johnsonem, Joshuou Reynoldsem a Samuelem Richardsonem. Jako samostatně píšící literátka si vybudovala dlouhou kariéru zahrnující poezii, prózu i dramata.", "tgt_summary": null, "id": 1730996} {"src_title": "Maják Mohni", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První maják na ostrově Mohni byl dřevěný, postavený v roce 1806. V roce 1852 byl na jeho místě postaven cihlový 20 m vysoký maják. Po několika letech se ukázalo, že cihly nejsou kvalitní a působením drsného podnebí i častých silných větrů v této části Finského zálivu podléhají zkáze. Maják byl opravován v roce 1871, zvýšen o sedm metrů a obložen novou vrstvou cihel. Lucerna byla vyrobena v lotyšské továrně v Liepāja, optické zařízení bylo dodáno firmou Chance Brothers & Co v Anglii. Původních 16 lamp bylo nahrazeno Fresnelovou čočkou druhého stupně. Po druhé světové válce bylo poškozené zdivo omítnuto betonovou maltou. Po zapsání majáku do seznamu kulturních památek Estonska v roce 1998 byla betonová omítka odstraněna. Maják byl v roce 1996 napojen na elektrickou energii ze solárních panelů a větrného generátoru. Výměny světelného zdroje probíhaly v roce 2007 (LED), 2011 a 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Válcová věž o průměru 7,5 m, ukončená stupňovitou římsou, galerií a lucernou. Maják je z červených neomítaných cihel. Ve čtyřpatrové věži jsou v každém patře okna segmentově zaklenutá se šambránami. Vstupní portál má segmentové zakončení. Galerie má litinové zábradlí. Lucerna je 2,1 m vysoká o průměru 3,5 m, spodní základnu tvoří litinový válec na němž je prosklená část zakončená červenou kopulí s větrnou korouhví. Součástí majáku jsou obytný dům, sauna, stavby technického a hospodářského zázemí postavené v období 1841–1917. Tento komplex je také v seznamu kulturních památek Estonska. Obytná (rezidenční, kolem roku 1871) budova je nízká přízemní neomítaná stavba s korunovou římsou a valbovou střechou, postavená na ploše 282 m. Budova pro služebnictvo (kolem roku 1871) je zelená dřevěná přízemní stavba na kamenné podezdívce. V průčelí vstupní přístavek, okenní strana dvouosá. Budova technického zázemí je nízká přízemní stavba z červeného režného cihlového zdiva s valbovou střechou. V technické budově je instalován generátor. Hospodářská budova – sklep postavený kolem roku 1871 je pokryt drny, vstup ve zděném průčelí. Hospodářská budova – sklad paliva, postavený kolem roku 1880, je přízemní kamenná stavba s korunní římsou, zastřešená sedlovou střechou. Vstup a okna zdobená červenými cihlami (šambrány). Sauna z roku 1881 je nízká přízemní budova na půdorysu L. Studna (18.–19. století) má betonové skruže, je krytá dřevěnou stavbou (boudou) se sedlovou střechou, uvnitř je rumpál.", "section_level": 1}, {"title": "Data.", "content": "zdroj označení", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "\", zatímco bývalé hercegovské přízvisko Vučković opustili. V těchto generacích Stratimirovićů byli také velmi významné osobnosti. (Stefan Stratimirović, který byl v letech 1790 až 1836 v čele metropolie Karlovac). Vzhled zámku před rekonstrukcí z roku 1912 není zcela znám a nejsou známy žádné informace o staviteli a architektovi zámku. Původní podoba je zachycena jen na jedné staré fotografii. Budova byla rekonstruována v roce 1912, kdy bylo panství ve vlastnictví rodiny Dunđerských. Projekt rekonstrukce provedl slavný architekt z Nového Sadu Momčilo Tapavica. Tato rekonstrukce podstatně nezměnila původní architektonický vzhled budovy. Zámek si zachoval všechny znaky klasicistního stylu. Stavitelé zámku a panských domů z konce 18. a počátku roku 19. století dodržovali pravidla klasicistní výstavby, největší změna byla ve střešní části. Ze střední části byla odstraněna věž, která se tyčila nad střechu. Byla v ní rozhledna, velké hodiny s mechanismem, erb rodiny Stratimirović a další ozdobné detaily. Na přední straně se nachází ozdobný vlys se zdobnými obdélníkovými poli a v rozích vázy. V přední části budovy je navržena vstupní veranda, tzv. portik. U zámku Kulpin portikum rozděluje fasádu na dvě symetrické sekce. Je postaven v typickém klasicistním stylu. Skládá se ze schodiště, přístupové rampy a čtyř párů ionských sloupů, nesoucích architráv a tympanon. V zadní části se nachází pětiboká vstupní veranda, která má po stranách kruhové průzory. Nad verandou je prostorná terasa, zakrytá kupolí, do které se vstupuje z patra, z centrální místnosti, tzv. salonu. Terasa nabízí jedinečný výhled do parku. Interiér zámku je také v klasicistním stylu. Z prostorné haly se přímo vstupuje do hlavního sálu, se kterým jsou spojeny dvě místnosti na levé a pravé straně. Spojení s ostatními místnostmi v zámku zajišťuje dlouhá chodba, z níž se vstupuje do ostatních místností. Základní architektura (zdivo) je charakteristická stylem pro tehdejší dobu. Zdi jsou postaveny z cihel. Kámen se používal pro portikové sloupy i pro schody a bednění podlah v interiéru. Vnější a vnitřní stěny jsou obloženy vápennou maltou a zastřešení bylo původně vyrobeno z pepřové dlaždice, později byly provedeny rekonstrukce střechy a kromě dvou svahů byl dodán i nový eternitový pokryv. Poslední velké práce na opravách střech, fasádách a výzdobě interiérů byly provedeny v roce 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Malý zámek.", "content": "Malý zámek je v podstatě jednopatrová vila postavená na konci 18. století. Byl to jeden z domů rodiny Stratimirovićů a je zachována v původní podobě. Stejně jako velký zámek byl postaven v klasicistním stylu. Ve střední části přední strany se nachází rizalit, který končí trojúhelníkovým tympanonem. Rizalit rozděluje fasádu na dvě symetrické části. Vzadu je prostorná veranda s obdélníkovou základnou, s klenutými průzory. Okna a vstupní brána jsou zdobeny kovanými železnými mřížkami a detaily. Vzhledem k tomu, že se jedná o kulturní památku velkého významu, lze očekávat, že první kroky k její revitalizaci budou brzy provedeny. Plánuje se přizpůsobit tento prostor výstavě věnované rodině Stratimirović, která je zodpovědná za zřízení moderní obce Kulpin.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel Nanebevstoupení Páně.", "content": "Na druhé straně údolí, naproti zámeckému komplexu, byl postaven pravoslavný kostel, farní dům, srbská škola a obecní dům. Pravoslavný chrám byl postaven v letech 1809 až 1813 na základech bývalého dřevěného kostela. Je zasvěcen Nanebevstoupení Ježíše Krista (svátek známá lidem jako Spasitel). Je zdoben nádherným ikonostasem, dílem slavného malíře Vojvodiny Jovana Klajiće (1846–1862). Někteří členové rodiny Stratimirović byli pohřbeni právě u kostela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Dunđerských (zámek Kaštel) v Kulpinu tvoří zámecký komplex spolu s přilehlým parkem. Je jádrem Muzejního komplexu Kulpin, které tvořilo jádro obce od druhé poloviny 18. století do druhé poloviny 19. století. ", "tgt_summary": null, "id": 330385} {"src_title": "Kdo se bojí pokrývače?", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Springfield zasáhlo deštivé počasí a Simpsonovým začalo pršet do domu skrze děravou střechu. Homer vytvořil z dráhy pro autíčka improvizovaný odtokový systém, ale kvůli jeho neschopnosti situaci ještě zhoršil. Rozhodl se proto, že zajde k Vočkovi, kde se mu ale podařilo zkazit Lennymu překvapení a tak ho odtamtud vyhnali. Zajel proto do baru \"Knockers\", kde se potkal s pokrývačem Rayem Maginim a domluvil se s ním, že mu pomůže opravit střechu. Následující den Marge, Bart, Líza a Spasitel odjeli do domova důchodců na návštěvu k dědovi. Chvíli po jejich odjezdu přišel Ray, aby opravil děravou střechu. Během opravy po sobě ze srandy začali Homer s Rayem střílet hřebíky a všiml si toho i Ned Flanders. Ray už ale musel jít a slíbil, že přijde zítra. Nemotorný Homer při sledování Rayova odjíždějícího auta opravenou část střechy opět probořil a Marge na něj po příjezdu byla velmi naštvaná a Homerovi řekla, aby koupil šindele a střechu opravil sám, protože nevěřila, že Ray přijde. Další den Homer při nakupování šindelů na opravu střechy potkal Raye v obchodě a opět se domluvili, že Ray přijde střechu dokončit. Odpoledne si Homer sedl na střechu a vyčkával příchod Raye, ale nedočkal se. Kvůli tomu, že Marge Raye ještě nikdy neviděla a vždy když Homer řekl, že má přijet, tak nepřijel, si začala myslet a Homera o tom přesvědčovala, že Raye si pouze vymyslel a neexistuje. Jelikož Homer toto odmítal, ráno se ho Marge rozhodla odvést do psychiatrické léčebny ve Springfieldu. Když se probral, stáli kolem něj doktor Dlaha, Marge, Ned, Líza a Bart a začali jej přesvědčovat o tom, že Ray neexistuje. Homer řekl, že Bart ho viděl při nakupování šindelů v obchodě, ale ten mu odpověděl, že ne, že viděl pouze Homera, jak mluví sám se sebou. Stejně tak řekl, že Ned viděl Raye na střeše, ale i ten mu odpověděl, že viděl pouze jeho. Dále Homera napadlo, zeptat se barmana v baru \"Knockers\", ale i ten řekl, že Raye neviděl. Líza následně přišla s „důkazem” že při přeházení písmen ve jméně \"Ray Magini\" vznikne slovo \"imaginary\", což v angličtině znamená imaginární, neexistující. Homer ale z lůžka oknem uviděl Raye jak spravuje střechu, ale nedokázal se vyjádřit a začal pouze vydávat nesmyslné zvuky, což nikdo nepochopil. Doktor Dlaha se proto rozhodl k léčbě elektrošoky. O šest týdnů později, když si pro Homera Marge s dětmi přijeli do nemocnice, se potkali s Rayem, načež Homer reagoval agresivně a řval na něj, že neexistuje. Marge, Bart, Lízai doktor Dlaha se přiznali, že Raye také vidí. Ray následně celou situaci objasnil: Barman v baru \"Knockers\" Raye neviděl kvůli pásce přes oko. Ned Flanders Raye neviděl kvůli tomu, že ve chvíli kdy se díval, stál Ray za komínem. Zbývala objasnit poslední situace, kdy Bart v obchodě viděl Homera mluvit do prázdna. To zodpověděl Stephen Hawking, který odhalil \"trhlinu v časoprostoru, která v kombinaci s kovovými pilinami v ovzduší vytvořila miniaturní černou díru. Tato anomálie se nacházela mezi Homerem a Bartem a vytvořila gravitační čočku, která pohlcovala světlo odrážené od pokrývače Raye.\" Homer doktora Dlahu za to, že musel utrpět tolik bolesti kvůli tomuto nedorozumění, potrestal tím, že musel místo něj a Raye opravit střechu sám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kdo se bojí pokrývače? je 16. díl 16. série (celkem 351.) amerického animovaného seriálu Simpsonovi. V USA se díl poprvé vysílal 1. května 2005 a v Česku měl premiéru 14. října 2007.", "tgt_summary": null, "id": 2043835} {"src_title": "Outsider-art", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Byla sobota a Marge pobízela Homera, aby místo flákání se, začal pracovat. Homer a Bart proto zašli do obchodu s domácími potřebami. Místo nářadí ale koupili zahradní gril, který Homera v obchodě zaujal. Po příjezdu domů se Homer s vervou pustil do stavění grilu na zahradě. Jako první donutil Lízu aby vytvořila betonový základ. Dál už ale Líza odmítla spolupracovat a Homer pokračoval sám. Zatím co se kochal obrázkem na krabici od grilu, chytil ji obráceně a všechny části grilu se vysypaly do čerstvého betonu. Rychle je posbíral, ale do betonu se převrhlo celé zahradní kolečko. Rozhodl se pokračovat v práci podle návodu. Anglická část návodu byla zašpiněná od betonu, nepoškozený zůstal pouze návod ve francouzštině. Veškerá Homerova snaha o dokončení grilu skončila tím, když nedokázal přeložit ani nadpis návodu \"„Le grille”\". Následně začal náhodně slepovat jednotlivé části k sobě. Později se opět se podíval na obrázek na krabici a když jej porovnal s jeho „grilem”, vzteky do něho začal mlátit. Následně se pokoušel svého výrobku zbavit. Původně zkusil zažádat o vrácení peněz v obchodě, kde gril zakoupil, ale neúspěšně. Všiml si, že vedle obchodu je přistavěn kontejner na hračky, ale u toho ho zastavil šerif Wiggum. Po tomto neúspěšném pokusu zbavit se grilu, s ním začal jezdit po Springfieldu autem. Po chvíli se přívěs utrhl a Homer byl rád, že se ho konečně zbavil. Uvolněný přívěs ale narazil do cizího auta. Další den ráno někdo zazvonil na dveře, že si chce promluvit o té nehodě. Homer si původně myslel, že ho bude žalovat, ale namísto toho, mu pochválila jeho dílo. Homerův výrobek náhodou narazil do auta Astrid Wellerové, majitelky galerie, která Homerovo dílo chtěla vystavit. Vysvětlila mu, že tvoří tzv. Outsider Art, kterým se zabývají duševně choří, burani, nebo šimpanzi, načež jí Homer odpověděl, že mu na střední předpovídali, že skončí jako duševně chorý, buran, nebo šimpanz. Na následné výstavě, padlo Homerovo dílo do oka panu Burnsovi, který dílo koupil. To Homera motivovalo a rozhodl se s tímto stylem umění pokračovat. Základem jeho umění je vztek, proto požádal Barta a Lízu, aby ho nějak naštvali. Později se u něj doma zastavila Astrid s tím, že uspořádá výstavu, věnovanou výhradně Homerovi. Na ní Homer představil svá díla: „zfušovaná hibači s tříkolkou ze sbírky Maggie Simpsonové”; „zhudlařená police s motorovou pilou a jablečným protlakem”; a mistrovské dílo „pokus o ptačí budku č.1”. Návštěvníky to dvakrát neoslovilo. Byl z toho nepříjemně překvapený a Astrid mu vysvětlila, že lidé mají rádi pouze originální výrobky a že jeho díla kopírují ta předchozí. Homer z toho byl celý špatný a tak mu Marge poradila, že potřebuje nějakou inspiraci. Zavedla ho proto do springfieldského muzea, ale nic ho tam neinspirovalo. Později se ale díky tomu, že mu Líza poradila udělat něco velkolepého, rozhodl zrealizovat umělecký projekt, který mu má vrátit slávu. Jako první ukradl všechny rohožky ve městě. Za druhé dal všem zvířatům šnorchl. A za třetí otevřel všechny hydranty ve městě. Ráno, když se spoluobčané „zatopeného města” probudili, byli udiveni. Homerovo poslední dílo „velké kanály springfieldské” se jim líbilo a užívali si to.", "section_level": 1}], "src_summary": "Outsider-art (v anglickém originále Mom and Pop Art) je 19. díl 10. série (celkem 222.) amerického animovaného seriálu Simpsonovi. V USA se poprvé vysílal 19. dubna 1999 a v České republice měl premiéru 6. března 2001.", "tgt_summary": null, "id": 715707} {"src_title": "Vše o Líze", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Díl začíná 38. udílením cen města Springfieldu v showbyznysu a vypravěčem je Krustyho pracovník Melvin Van Horne, neboli Mel. V síni je cena Baviče roku udělena Líze Simpsonové. Mel pak vysvětlí, jak se Líza stala bavičkou. Při vysílání 4 000. dílu Krustyho show se Krusty rozhodne najmout zbrusu nové „Krusketýry“, děti, které v jeho starších dílech hrávaly s ním. Bart předvede nejlepší výkon ze všech kandidátů na Krusketýra, ale Krusty si místo něj vybere Nelsona Muntze. Líza se rozhodne bránit Barta a požaduje, aby ho Krusty najal. Krusty se však rozhodne najmout Lízu jako svou asistentku. Jako Krustyho asistentka je Líza často šikanována Krustym. Mel si všiml, jak Krusty ponižuje Lízu, a řekne jí, že Krusty je velmi domýšlivý, takže aby mohla pochopit jeho hrubost, musí mu Líza lichotit. Líza přijme radu Mela a domýšlivý Krusty si konečně váží Líziny pomoci. Mezitím se Bart a Homer rozhodnou prodat veškeré Krustyho výrobky v Bartově pokoji. Komiksák směňuje sbírkové album na americké mince za Krustyho výrobky. Bart a Homer tedy začínají sbírat mince. Když se oba domnívají, že úspěšně sesbírali celou sbírku, objevili tajný slot pro vzácnou penny „Líbající se Lincolnové“ z roku 1917. Když Krusty nedokáže pobavit publikum své show, Líza se pokusí Krustyho zachránit, aby nevypadal hloupě. Poté, co Líza shodila Krustyho ze skokanského můstku, se celé publikum smálo Krustymu a tleskalo Líze. Líza ucítila pocit štěstí. Krusty je varován jeho agentem, že Lízina popularita může brzy zastínit tu jeho. Jednoho večera Krusty projíždí pozdě na zkoušku a televize nabízí asistence Líze imitovat Krustyho. Líza oblečená v klaunském obleku předříkává Krustyho monolog. Když pak Krusty konečně dorazí, zjistí, že televize obsadila Lízu namísto jej a přejmenovali pořad na Lízinu show. Líza se stává přes noc populární. Krusty je přeřazen do talk show v pozdních nočních hodinách. Bart a Homer zamíří do aukční síně s mincemi, aby se pokusili koupit minci „Polibky Lincolnů“, ale pan Burns ji koupil místo nich. Burns dobrovolně Homerovi nedá tuto vzácnou minci, ale nevědomky ji předá Homerovi, jako součást směny nikláku. Hlavní příběh končí a Líza hrdě přebírá své ocenění. Po ukončení předávání cen Mel Líze sdělí, že kdysi vyhrál cenu Bavič roku a že minulí vítězové (včetně jej) pohřbili svou kariéru účinkováním v průměrných televizních pořadech a filmech. Líza si uvědomuje, že musí ukončit své účinkování v showbyznysu, když zatím ještě může. Běží zpět na jeviště a zve Krustyho, čímž mu opět dává šanci být ve středu pozornosti. Díl končí tím, že Krusty znovu získává svou pozornost a svou show, kde Mela stále ponižuje kvůli pobavení publika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vše o Líze (v anglickém originále All About Lisa) je 20. díl 19. řady amerického animovaného seriálu Simpsonovi. Režisér dílu byl Steven Dean Moore, scénář napsal John Frink. Ve Spojených státech měl premiéru 18. května 2008 na televizní stanici Fox a v Česku měl díl premiéru 21. června 2009.", "tgt_summary": null, "id": 1520999} {"src_title": "Díkybohu je den zkázy", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Homer, Bart a Líza se zašli ostříhat do dětského kadeřnictví ve springfieldském nákupním centru. Líza a Bart se ale začali prát a navzájem si stříhat vlasy, až jim na hlavě skoro nic nezbylo. Začali je pronásledovat členové fotografického kroužku a tak se všichni tři schovali v kině. Tam zrovna běžel film \"„Ponechání napospas“\". Ve filmu došlo k nanebevzetí, což Homera vyděsilo, že se to může stát i doopravdy. Marge mu řelka, že by to nenastalo jen tak a že by jako první Bůh seslal znamení. Homera následující den ale potkávaly zvláštní náhody. Homer se následně pustil do pročítání hromady knih o nanebevzetí. Na základě informací z těchto knih provedl svůj první výpočet, kdy mu vyšlo, že k nanebevzetí dojde ve 3:15 odpoledne, ve středu 18. května, což bylo přesně za týden. Homer záhy vyšel do centra Springfieldu a výsledek svého výpočtu začal veřejně rozhlašovat. Marge Homera přesvědčovala, aby toho nechal, že je to trochu šílené, ale když večer v televizi viděli v přímém přenosu havárii vzducholodi s celebritami, Marge vyděsilo naplňování Homerova proroctví: hvězdy padají na zem. Po tomto incidentu začali Homerovi věřit i ostatní spoluobčané Springfieldu. Homer tedy všem představil svůj plán, který spočíval v tom, aby před 3:15 odpoledne příští středu (18. května) byli na Stolové hoře. Za týden tedy autobusem přepravil několik obyvatel Sprigfieldu a na nanebevzetí čekali na Stolové hoře. Pár vteřin před 3:15 se zatáhla obloha, ale nic se nestalo, pouze začalo pršet. Čekali tak na Stolové hoře několik hodin, ale stále nic, tak všichni celí zmáčení odešli zpět domů. Homer z toho byl nešťastný a všichni ze Springfieldu si z něj dělali legraci. Homer se tedy rozhodl vyhodit všechny knihy a plakáty o nanebevzetí, ale při prohlížení obrazu poslední večeře zjistil, že Ježíš tam byl také a apoštolů tam tudíž bylo 13, nikoli 12 a tak přepočítal svůj výpočet a vyšlo mu datum 19. května, 3:15 ráno. Probudil tak svou rodinu a začal vykřikovat, že přepočítal svůj původně chybný výpočet a že na nanebevzetí má dojít přesně za 30 minut. Homer je prosil, aby s ním jeli na Stolovou horu, ale ti nesouhlasili, protože byly skoro 3 hodiny ráno a chtěli spát a tak se Homer na Stolovou horu vypravil sám. Nastal čas předpovídaného nanebevzetí, ale opět nic. Homer se naštval, ale záhy zjistil, že stoupá do nebe. Tam si vyžádal informace o tom, co se děje na Zemi a zjistil, že je tam úplná apokalypsa. Za chvíli se ale probudil a zjistil, že to byl jenom pouhý sen a k žádnému nanebevzetí nedošlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Díkybohu je den zkázy (v anglickém originále Thank God It's Doomsday) je 19. díl 16. řady (celkem 354.) amerického animovaného seriálu Simpsonovi. Ve Spojených státech měl premiéru dne 8. května 2005 a v Česku byl poprvé vysílán 4. listopadu 2007.", "tgt_summary": null, "id": 1262059} {"src_title": "Řád Logohu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řád byl založen 16. září 2005. \"Logohu\" je v jazyce Motu výraz pro rajku, která je národním symbolem státu a je také vyobrazena na státním znaku Papuy Nové Guineje. Hlavnou řádu je britský panovník. Kancléřem řádu je předseda vlády Papuy Nové Guineje.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla udílení.", "content": "Řád Logohu ve třídě velkého společníka je udílen obyvatelům Papuy Nové Guineje i cizím státním příslušníkům za službu státu, osobní úspěchy a další zásluhy nejvyššího stupně, kterých vyznamenaný dosahoval po dobu minimálně 20 let. Vyznamenaní jsou oslovováni jako \"Chief\". Počet žijících členů řádu v této třídě je omezen na 50. Řád Logohu ve třídě důstojníka je udílen za vynikající službu Papuy Nové Guineje či za službu místním samosprávám, kterou vyznamenaný poskytoval po dobu minimálně 10 let. Řád Logohu ve třídě člena je udílen za pamětihodnou službu státu či místní komunitě, kterou oceněný poskytoval po dobu minimálně 7 let.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy.", "content": "Řád je udílen ve čtyřech třídách. K řádu náleží také medaile. Postavení v hierarchii vyznamenání Papuy Nové Guineje se v jednotlivých třídách liší. Třídě velkého společníka Řádu Logohu v hierarchii předchází Kříž za udatnost. Třídu velkého společníka v hierarchii následuje Řád hvězdy Melanésie ve třídě společníka. Následuje jej Řád Logohu ve třídě důstojníka, dále Řád Logohu ve třídě člena a nakonec Národní medaile Řádu Logohu, která je následována Křížem za lékařskou službu.", "section_level": 1}, {"title": "Insignie.", "content": "Řádový odznak má tvar osmicípé hvězdy. Uprostřed je kulatý medailon korunovaný korunou svatého Eduarda. V medailonu je na světle modře smaltovaném pozadí barevné vyobrazení rajky. Medailon je lemován černě smaltovaným kruhem se zlatým nápisem THE ORDER OF • LOGOHU. Stuha řádu je červená se žlutým a černým pruhem podél obou okrajů. V případě třídy velkého společníka jsou v červené části stuhy bílé pěticípé hvězdy znázorňující souhvězdí Jižního kříže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád Logohu (: Order of Logohu) je hlavní řád Papuy Nové Guineje. \"Logohu\" je slovo v jazyce Motu pro rajku, která je oficiálním národním symbolem Papuy Nové Guineje. Založen byl roku 2005 a udílen je za služby státu.", "tgt_summary": null, "id": 2096319} {"src_title": "Lachlan McIntosh (politik)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Lachlan McIntosh se narodil ve Skotsku poblíž města Badenoch v oblasti Skotské vysočiny. Jeho otec John Mòr McIntoshse se do Georgie přestěhoval v roce 1736 se skupinou 100 skotských osadníků; založili město New Inverness (později přejmenované na Darien) u ústí řeky Altamaha. John McIntosh vedl kolonisty, když káceli les aby na místě založili osadu. Život zde nebyl bezpečný, v roce 1737 byl jeho mladší bratr Lewis McIntosh zabit aligátorem při plavání v řece. Nová kolonie byla vysoce militarizovaná, sousedila Floridou, která v té době patřila Španělsku, i s pevnostním městem St. Augustine. Neustálé střety byly běžné. V jednom z těchto střetů v roce 1740 byl Lachlanův otec zajat Španěli a dva roky vězněn. Jeho zdraví se během zajetí zhoršilo a o několik let později zemřel. Po smrti otce byl McIntosh poslán do sirotčince, kde strávil dva roky. Poté odešel do pevnosti Fort Frederica a stal se kadetem. Jakobité ve Skotsku se opět pokusili o návrat Stuartovců na trůn. Lachlan a jeho bratr William plánovali cestu do Skotska. Měli v úmyslu připojit se k povstalcům, ale generál James Oglethorpe, který byl přítelem a rádcem mladého McIntoshe, oba přesvědčil, aby zůstali v Georgii. V roce 1748 se McIntosh přestěhoval do Charlestonu v Jižní Karolíně, kde zastával pozici úředníka u Henryho Laurense, bohatého obchodníka a otrokáře. Laurens se stal jeho celoživotním přítelem a rádcem. V roce 1756 se McIntosh oženil se Sarah Threadcraft. Brzy se s ní vrátil do Georgie. Získal území v deltě řeky Altamaha a otroky, kteří pracovali na jeho plantáži, kde pěstoval rýži.", "section_level": 1}, {"title": "Americká revoluce.", "content": "V roce 1770 se McIntosh stal lídrem v hnutí za nezávislost Georgie. V lednu 1775 pomáhal organizovat delegáty provinčního kongresu (Provincial Congress) v Darienu. Dne 7. ledna 1776 byl jmenován do funkce plukovníka georgijských milicí. Vedl 1. georgijský regiment, organizoval obranu města Savannah a pomohl odrazit britský útok v bitvě na řece Savannah (Battle of the Rice Boat). Byl povýšen do hodnosti brigádního generála kontinentální armády. Britové jej obvinili z obrany jižní Georgie před britským vpádem z Floridy, tehdy britským majetkem. Dne 22. října 1776 McIntosh nařídil svému bratru Vilémovi postavit pevnost na řece Satilla, aby chránil Georgii před napadením z Floridy. Pevnost byla první, která nesla jméno Fort McIntosh.", "section_level": 2}, {"title": "Souboj s Gwinnettem.", "content": "V letech 1776 až 1777 se McIntosh zapletl do hořkého politického sporu s Buttonem Gwinnettem, mluvčím Georgia Provisional Congress (prozatímního kongresu) v Georgii a radikálním whigovským vůdcem. Jejich osobní rivalita začala, když McIntosh vystřídal Gwinnetta jako velitele georgijského kontinentálního praporu na začátku roku 1776. Oba muži představovali protichůdné frakce v hluboce rozděleném hnutí Patriotů v Georgii. Gwinnett byl nucen ustoupit poté co bylo jeho velení zpochybněno opozičními silami uvnitř hnutí za nezávislost. Gwinnett, jehož velitelské ambice byly zmařeny, se stal delegátem kontinentálního kongresu a signatářem Deklarace nezávislosti Spojených států. Poté, co jeho spojenci získali kontrolu nad prozatímním kongresem, se Gwinnett vrátil do Georgie a uspěl ve volbě do funkce mluvčího kongresu. Krátce nato byl jmenován prezidentem a vrchním velitelem Committee of Safety (Výboru pro bezpečnost). Tehdy Gwinnett začal dělat čistky ve vládě a armádě a zbavoval se svých politických soupeřů. Jedním z jeho prvních cílů byl George McIntosh, Lachlanův bratr, který se postavil proti Gwinnettově volbě. Gwinnett nechal George zatknout a obvinit ze zrady proti revoluci. Gwinnett navíc nařídil Lachlanu McIntoshovi vést vojenskou výpravu na Britskou Floridu. Tato operace byla špatně naplánována a výsledkem byla katastrofa; a Gwinnett a McIntosh se veřejně obviňovali z neúspěchu. Již tak napjatý vztah mezi dvěma muži vygradoval do skutečné nenávisti. Dne 1. května 1777, Lachlan McIntosh, spolehlivý stoupenec guvernéra Johna Treutlena, oslovil Georgia assembly (valné shromáždění). Ve své řeči tvrdě odsoudil Gwinnetta, nazývaje jej „darebákem a lhářem“. Gwinnett McIntoshovi poslal písemnou výzvu, ve které požadoval buď omluvu nebo duel. McIntosh se odmítl omluvit a Gwinnett ho vyzval k souboji. Dne 16. května, na poli vlastněném Jamesem Wrightem, pár kilometrů východně od Savannah, se Gwinnett a McIntosh utkali v souboji na pistole. Ve vzdálenosti 12 kroků se oba muži vyrovnali a vystřelili prakticky současně. Gwinnett byl střelen do stehna a McIntosh byl zasažen do nohy. McIntosh se ze svého zranění zotavil, ale Gwinnettova rána byla smrtelná a o tři dny později zemřel. Gwinnettovi spojenci obvinili McIntosha z vraždy, ale v následném soudním řízení byl zproštěn obvinění. George Washington, který se obával že Gwinnettovi přátelé by se mohli McIntoshovi mstít, mu nařídil, aby se 10. října ohlásil na velitelství kontinentální armády. Zimu 1777–1778 strávil s kontinentální armádou v údolí Valley Forge v Pensylvánii, kde velel několika plukům Severní Karolíny.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská služba na západní hranici a na jihu.", "content": "Dne 26. května 1778 převzal McIntosh velení Western Department of the Continental Army se sídlem ve Fort Pitt (dnešní Pittsburgh, Pensylvánie). Obnovil pořádek podél hranice a naplánoval útok na britskou pevnost Fort Detroit. Založil několik nových pevností včetně Fort Laurens, (pojmenovaných podle svého pro svého přítele a mentora Henryho Laurense. Laurens byl delegát druhého kontinentálního kongresu, vystřídal Johna Hancocka ve funkci prezidenta Kongresu. Když byl 15. listopadu 1777 do funkce schválen, byl signatářem Articles of Confederation a Fort McIntosh (poblíž dnešního Beaveru v Pensylvánii), aby se připravil na útok. Expedice proti Fort Detroit však nebyla úspěšná a jednotky byly nuceny se vrátit zpět dříve, než dorazily k pevnosti. Ve funkci velitele Western Department of the Continental Army byl McIntosh 5. března 1779 nahrazen plukovníkem Danielem Brodheadem. Washington nařídil McIntoshovi, aby se vrátil na jih a připojil se ke generálovi Benjaminu Lincolnovi v Charlestonu v Jižní Karolíně. McIntosh pochodoval do Augusty v Georgii, kde velel georgijským jednotkám a pokračoval do Savannah, kde během obléhání Savannah velel 1. a 5. pluku Jižní Karolíny. Po bitvě odešel do Charlestonu, kde bránil město před britskou armádou. Dne 12. května 1780 byl generál Lincoln nucen odevzdat město britskému generálovi Siru Henry Clintonovi (1730–1795). McIntosh byl zajat a zůstal v zajetí, dokud nebyl 9. února 1782 vyměněn za Charlese O'Haru. Válka skončila v roce 1783 Pařížským mírem, který uznal americkou nezávislost a předal východní a západní Floridu Španělsku.", "section_level": 1}, {"title": "Další léta.", "content": "McIntosh se vrátil na svou plantáž. Zjistil, že ji okupující Britové zničili. Pokusil se obnovit své majetkové a obchodní zájmy, ale zbytek života strávil v relativní chudobě. V roce 1784 byl zvolen do kontinentálního kongresu, ale nikdy se nezúčastnil. V roce 1785 byl jmenován komisařem pro záležitosti jihoamerických Indiánů. V roce 1787 byl požádán o pomoc při urovnání hraničního sporu mezi Georgií a Jižní Karolínou. V roce 1791 byl součástí delegace, která oficiálně přivítala prezidenta George Washingtona v Georgii.. McIntosh zemřel v Savannah v Georgii 20. února 1806. McIntosh je pohřben vedle svého synovce plukovníka Jamese S. McIntoshe (1784–1847) na hřbitově v Colonial Park v historické čtvrti Savannah. Jeho skvělí synovci brigádní generál James M. McIntosh a brigádní generál John Baillie McIntosh byli oba veliteli na opačných stranách americké občanské války, známé také jako válka Severu proti Jihu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lachlan McIntosh (17. března 1725, Raits, Skotsko – 2. února 1806, Savannah) byl americký politik a brigádní generál v americké revoluční válce. V roce 1777 zastřelil v souboji Buttona Gwinnetta.", "tgt_summary": null, "id": 1365275} {"src_title": "Kraví festival", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Pár Tom and Mary vyhrávají v televizní soutěži cestu do South Parku, kde se právě koná 14. ročník dnů krávy, při kterém je ve zvyku, že se krávy vypustí z ohrady a lidé před nimi utíkají. Při této události je odhalen velký pomník krávy s hodinami. Nedaleko se ve městě koná také pouť, které se Kenny, Stan, Kyle a Eric účastní. Kyle chce na atrakci s hodem míčků vyhrát plyšové postavičky Terrance a Phillipa, ale Cartman společné peníze využije za jiné atrakce a na neúspěšné hody, takže kluci nemají dostatek peněz na dostatek pokusů hodu míčkem do dřevěné stěny s fotkou Jennifer Love Hewitt, jejíž děravá pusa je cíl. Aby kluci získali hodně peněz na hodně pokusů, zapíší Cartmana do soutěže jízdy na býkovi. Při tréninku se Eric zraní a začne si myslet, že je vietnamská prostitutka. Mezitím se vypuštěné krávy z ohrady schází k novému pomníku a pak ho přemístí z města do pole. Jimbo si všimne, že někdo dvacetimetrový pomník ukradl. Obviní turisty Toma a Mary a pošle je do vězení. Z kravského pomníku, který v celou hodinu bučí, se stává kult všech městkých krav. Když krávy obklíčí FBI a přinutí je nastoupit si do náklaďáku, krávy raději spáchají hromadnou sebevraždu skokem ze skály. Eric tou dobou vyhraje soutěž a kluci díky vyhraným penězům dostanou dostatek pokusů k tomu, aby získali plyšáky Terrence a Phillipa. Náhle zjistí, že toho plyšáci moc nevydrží a rozpadají se. Vznáší na karneval obvinění, že je to celé podfuk. Lidé s jejich názorem souhlasí a začnou se s organizátory prát. Barbrady nakonec pořadatele karnevalu zatkne, čímž si uvědomí, že zapomněli pustit nevinného Toma a Mary. Starostka se však rozhodne věc ututlat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kraví festival (v anglickém originále Cow Days) je třináctý díl druhé řady amerického komediálního animovaného televizního seriálu \"Městečko South Park\".", "tgt_summary": null, "id": 1067527} {"src_title": "Proprietární kolonie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Typy kolonií.", "content": "V Britské říši patřila veškerá území králi a bylo jeho výsadou toto území rozdělovat. Proto bylo všechno koloniální území děleno královským výnosem na jeden ze čtyř typů: vlastnické (proprietární), královské, akciové nebo smluvní. Král Karel II. použil proprietární řešení, aby odměnil své spojence a aby se zbavil starostí o vzdálené území a mohl soustředit svou pozornost na samotnou Británii. Nabídl svým přátelům koloniální území královským výnosem, což usnadnilo soukromé investice a samosprávu kolonií. Tyto listiny učinily z majitele prakticky neomezeného vládce, který se zodpovídal pouze anglickému zákonu a králi. Karel II. dal území Nového Nizozemí svému mladšímu bratru vévodovi z Yorku, který jej přejmenoval na New York. Území, které dal Williamu Pennovi, bylo pojmenováno Pennsylvánie. V konečném důsledku se ukázalo, že negativa tohoto řešení převažují nad pozitivy. Angličtí panovníci se později snažili vrátit veškerou moc a autoritu do svých rukou a proprietární kolonie byly měněny na kolonie korunní, které byly řízeny úředníky jmenovanými králem.", "section_level": 1}, {"title": "Historický původ.", "content": "Ve středověku bylo v kontinentální Evropě obvyklé, že panovník udělil feudálním pánům hraniční území, na kterých měli tito šlechtici prakticky pravomoci vládce. Toto opatření mělo zabránit zahraniční invazi a hlavní jejich povinností byla ochrana hranic. Tato území nebo panství bývala nazývána palatináty. Tento typ uspořádání vznikl v normanských časech pro určitá anglická pohraniční hrabství (Lancashire a Durham) a přetrvával přinejmenším zčásti do roku 1830 a to z dobrých důvodů: odlehlost území, špatná komunikace, správa prováděná za obtížných okolností. V rámci systému vlastnických kolonií dostávaly osoby buď významné či blízké panovníkovi Britské říše obchodní smlouvy za účelem založení kolonií. Majitelé takto získaných území si poté vybrali guvernéry a další úředníky. Tento systém byl použit k založení několika kolonií na ostrově Newfoundland. Vlastnické kolonie v Americe byly řízeny majitelem, který obdržel území na základě královské listiny. Tuto moc obvykle vykonával téměř jako nezávislý vládce. Provincie Maryland, Karolína a několik dalších kolonií v Americe byly původně založeny tímto vlastnickým systémem. Odlišovaly se od kolonií koruny tím, že se jednalo o komerční podniky založené pod autoritou koruny. Guvernéři, jako držitelé vlastnických práv, měli právní odpovědnost za kolonii, jakož i odpovědnost vůči akcionářům za zajištění bezpečnosti jejich investic. Vlastnický systém byl většinou neefektivní, protože vlastníky byli z velké části majitelé povětšinou nepřítomní v kolonii. Mnozí svou kolonii ani nikdy nenavštívili. Počátkem 18. století téměř všechny vlastnické kolonie buď odevzdaly své charty koruně a staly se královskými koloniemi, nebo jim panovník uložil jiná významná omezení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Proprietární kolonie neboli vlastnická kolonie byl typ anglické koloniální správy uplatňovaný zejména v Severní Americe a Karibiku v 17. století.", "tgt_summary": null, "id": 256907} {"src_title": "Zamrock", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kořeny Zamrocku sahají až do padesátých let, mezi první průkopníky patří zpěváci z provincie Copperbelt jako Stephen Tsotsi Kasumali, William Mapulanga a John Lushi. Zamrock jako hudební hnutí vzešlo z zambijské nezávislosti na britském kolonialismu, která vedla k ekonomickému rozvoji země. Zambie profitovala převážně z měděných dolů. Období popularity Zamrocku v Zambii skončilo, když v 80. letech ceny mědi klesly a zemi postihla epidemie AIDS. Poté, co země v roce 1964 získala nezávislost, tehdejší prezident Kenneth Kaunda prohlásil, že 95 % hudby hrané na rozhlasových stanicích musí být od zambijských umělců. Rychlá urbanizace hornických regionech přinesla řadu nových uměleckých stylů. Rostoucí bohatství v zemi a dozvuky britského vlivu s sebou přinesly nárůst zájmu o používání elektrické kytary. Hudebník Paul Ngozi z Ngozi Family byl jedním z prvních, kteří využili tradiční africký nástroj kalindula v zamrockovém kontextu. Když v 80. letech klesla cena mědi a zambijské hospodářství se zhroutilo, ocitla se Zambie spolu se sousedními zeměmi v neklidném politickém klimatu. Když země nabídla pomoc uprchlíkům, došlo k několika sériím bombových útoků, směřovaných převážně na zambijské elektrárny. Kdysi prosperující města nyní postihovaly výpadky proudu, navíc vláda vyhlásila zákaz vycházení. Množství hudebníků bylo nyní nuceno opustit svou hudební kariéru, protože pro většinu obyvatel byly vstupenky na jejich koncerty příliš drahé. Do roku 2001 zemřeli všichni členové skupiny WITCH, kromě Emanuela „Jagari“ Chandy, na AIDS. Oživení zájmu po celém světě v posledních letech, včetně reedic v Severní Americe a produkce dokumentu, umožnilo některým zamrockovým umělcům, včetně Jagariho, cestovat, vystupovat a nahrávat nový materiál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zamrock je hudební žánr, který vznikl v sedmdesátých letech v Zambii. Popisuje se jako kombinace tradiční africké hudby s psychedelickým rockem a funkem. ", "tgt_summary": null, "id": 1340227} {"src_title": "Thomas Högstedt", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "V úvodním kole Cincinnati Open 1982 vyřadil šestého nasazeného krajana Matse Wilandera po třísetovém průběhu a následně podlehl Američanu Mattu Mitchellovi. Do semifinále postoupil na antukovém Swedish Open 1982 v Båstadu, v němž mu stopku vystavil krajan Henrik Sundström. Druhou semifinálovou účast zaznamenal na basilejském Davidoff Swiss Indoors 1982, kde zdolal ekvádorskou turnajovou trojku Andrése Gómeze, Fina Lea Palina a ve čtvrtfinále Inda Rameše Krišnana. Mezi poslední čtveřicí hráčů mu porážku z předchozí části sezóny oplatil Wilander. Jedinou trofej na okruhu Grand Prix vybojoval na koberci halového Ferrara Open 1983 v italské Ferraře. Turnajem prošel bez ztráty setu, včetně čtvrtfinálové výhry nad druhým nasazeným Liborem Pimkem. Ve finále přehrál Američana Butche Waltse. Již v březnu vypadl ve čtvrtfinále Milan Indoor 1983 s Američanem Chipem Hooperem. Další semifinále si zahrál na halovém Brussels Indoor 1984 a newyorském OTB Open v letech 1987 i 1988. V Bruselu jej zastavil John McEnroe. Na americké události nezvládl duely s Jimem Pughem a podruhé s Johanem Kriekem. Debut v nejvyšší grandslamové kategorii zaznamenal v mužském singlu Australian Open 1981, kde na úvod travnatého turnaje porazil Američana Scotta McCaina. Jednalo se o jediný vyhraný zápas na australském majoru. Ve druhém kole jej zastavil pozdější jihoafrický šampion Johan Kriek. Ve Wimbledonu 1989 zdolal šestého nasazeného Švýcara Jakoba Hlaska. Jeho cestu pavoukem v následném klání ukončil Američan Paul Chamberlin ve třech setech. Na Grand Slamu nikdy nepřekročil druhé kolo. Všechny „turnaje velké čtyřky“ během jediné sezóny odehrál pouze v roce 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Trenér.", "content": "V první fázi trenérské kariéry se jeho svěřenci stali němečtí hráči Nicolas Kiefer a Tommy Haas. V roce 2008 jej oslovila Číňanka Li Na, které během dvouleté spolupráce pomohl do první světové desítky a semifinále na Australian Open. V prosinci 2010 se přidal k Michaelu Joycovi jako spolutrenér Marie Šarapovové. Od ledna 2011 se stal jejím hlavním koučem. Hráčka pod Högstedtovým vedením vyhrála French Open 2012 a získala sříbrnou olympijskou medaili v Londýně. Spolupráci ukončili po její porážce ve druhém kole Wimbledonu 2013 od Michelle Larcherové de Britové. Po dopingovém trestu Rusky se k ní v roce 2018 vrátil a vedl ji až do července 2019, kdy se jeho svěřenkyní stala Švédka Rebecca Petersonová. Po ukončení prvního angažmá u Šarapovové krátce koučoval Rumunku Simonu Halepovou a Dánku Caroline Wozniackou. Od října 2015 do dubna 2016 trénoval Kanaďanku Eugenie Bouchardovou, k níž se vrátil mezi prosincem 2016 a zářím 2017. V mezidobí, mezi květnem a prosincem 2016, se podílel na přípravě Američanky Madison Keysové. Rovněž jako Číňanka Li prolomila americká hráčka, během sedmiměsíční spolupráce, poprvé brány elitní světové desítky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Högstedt (* 21. září 1963 Mariestad) je bývalý švédský profesionální tenista, pohybující se na okruzích v letech 1981–1995. Ve své kariéře na okruhu Grand Prix a ATP Tour vyhrál jeden singlový turnaj, když si odvezl titul z halového Ferrara Open 1983. ", "tgt_summary": null, "id": 36525} {"src_title": "Secernosaurus", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fosilie tohoto ornitopodního dinosaura byly objeveny v sedimentech souvrství Lago Colhué Huapi a Los Alamitos. Typový druh \"Secernosaurus koerneri\" byl formálně popsán americkým paleontologem Michaelem Brett-Surmanem v roce 1979. V roce 1984 byl argentinským paleontologem Josém F. Bonapartem popsán domnělý nový druh hadrosaurida pod jménem \"Kritosaurus australis\". Tento taxon je však pravděpodobně synonymní s dříve popsaným druhem \"S. koerneri\". \"Secernosaurus\" byl po dlouhou dobu jediným kachnozobým dinosaurem (hadrosauridem), známým z jižních kontinentů (pevnin Gondwany). Platilo to až do roku 2010, kdy byl opět z Argentiny formálně popsán druh \"Willinakaqe salitralensis\". V roce 2017 byl pak popsán další \"jižní\" hadrosaurid, druh \"Bonapartesaurus rionegrensis\". Druh \"W. salitralensis\" však nemusí být vědecky validní (formálně platný). Tento taxon je známý podle několika kosterních exemplářů, mezi nimi i koster juvenilních (nedospělých) jedinců. Druh \"W. salitralensis\" byl formálně popsán v roce 2010 týmem argentinských paleontologů, a to na základě fosilií, objevených na lokalitě Salitral Moreno v sedimentech souvrství Allen. Může se však jednat o fosilie několika různých hadrosauridů. Jedná se o jednoho z mála dosud známých kachnozobých dinosaurů z jižní polokoule. V roce 2018 byla publikována odborná studie o výzkumu neuroanatomie lebky a mozkovny secernosaura. Jedná se o první podobný výzkum, provedený u jihoamerického kachnozobého dinosaura.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "\"Secernosaurus\" patřil mezi poměrně velké kachnozobé dinosaury, v dospělosti dosahoval délky asi 8 metrů a hmotnosti nosorožce. Podle jiných odhadů byl poněkud menší, jeho přesné rozměry ale neznáme (objevené fosilie patří juvenilnímu a dosud nedorostlému jedinci). Pokud byl ale stejně velký jako příbuzný rod \"Willinakaqe\", pak při délce kolem 7 metrů dosahoval hmotnosti zhruba 2000 kilogramů.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení.", "content": "\"Secernosaurus\" byl pravděpodobně zástupcem podčeledi Saurolophinae a tribu Kritosaurini. Jeho nejbližším vývojovým příbuzným byl rod \"Willinakaqe\". Společně s rodem \"Bonapartesaurus\" představovali tito hadrosauridi pravděpodobně samostatnou vývojovou skupinu hadrosauridů z území Jižní Ameriky. V roce 2019 byla publikována studie revidující fosilní materiál čínského taxonu \"\"Tanius laiyangensis\"\". Výsledkem bylo zjištění, že se jedná o vědecky neplatný druh neznámého hadrosaurida, který měl blízko k vývojovému kladu kritosaurinů a jeho sesterským taxonem byl právě argentinský \"Secernosaurus\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Secernosaurus („odtržený ještěr“, protože byl v době objevu jediným hadrosauridem, známým z jižní polokoule) byl rod kachnozobého dinosaura, který žil zhruba před 85 až 66 miliony let (věk santon až maastricht, období pozdní křídy) na území dnešní Jižní Ameriky (Argentina, provincie Chubut a Río Negro).", "tgt_summary": null, "id": 1752068} {"src_title": "Váleční psi", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie válečných psů.", "content": "Bojová plemena psů hrála svou roli ve válečných konfliktech po tisíciletí. Psi byli součástí vojsk při válečných taženích už ve starověku. Byli využívání především ke střežení vojenských ležení, pomáhali při lovu zvěře aby byla armáda lépe zásobena čerstvým mase, ale byli nasazování i přímo do bojů. Důležitou roli hrál i vzhled psa, který měl v nepříteli budit strach a hrůzu. V první světové válce mělo například Německo 30 000 válečných psů a Francie 20 000.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr vhodných psů.", "content": "Pro službu u vojenských jednotek jsou vybírání psi velice přísně. Důležitý je především zdravotní stav, kdy je pes vyšetřen přes odběr krve až po rentgen kyčelních kloubů. Po důkladné zdravotní prohlídce následuje dvou až tříměsíční základní kurz. Psi jsou děleni na hlídkový obranný pes a pes specialista. Pes specialista je určen pro vyhledávání zbraní, výbušnin nebo drog.", "section_level": 1}, {"title": "Vhodná plemena.", "content": "Ne každé psí plemeno je ale vhodné pro náročný výcvik. Nejznámějšími plemeny vybíranými pro službu jsou německý ovčák, belgický ovčák, Rotvajler.", "section_level": 2}, {"title": "Výcvik psů.", "content": "Pro výcvik vojenských psů je důležitý předpoklad, že pes a jeho psovod tvoří tým. Denně se výcviku pes věnuje přibližně 6 hodin. Důležitou součástí výcviku je správná motivace psa, kterou je zpravidla odměna, hračka nebo lov. Chuť psa k lovu je důležitou součástí výcviku psa hlídkového - obranného. Po ukončení základního kurzu, pes získá náležité hodnocení a je přiřazen k vojenskému útvaru, kde jeho výcvik dále pokračuje. Pes je ale cvičen i mimo vojenský útvar nebo cvičiště, např. v metru, skladech, nádraží, na různých velkých i malých akcích, aby byl odolný vůči stresu z nového prostředí, hluku, pachům a pod.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení psů.", "content": "Vojenský pes slouží šest až devět let. Délka služby záleží na jeho zdravotním stavu, specializaci a místě nasazení. Své výborné schopnosti prokázali vojenští psi nasazení na zahraničních misích v Iráku, Kosovu a Afganistánu. Zde střídají po půl roce služby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psi ve válce mají dlouhou historii, která začíná ve starověku. Od tréninku v boji, po použití jako průzkumníci, hlídači či sledovatelé, bylo jejich využití rozmanité a i v moderním vojenském použití se psi k těmto účelům někdy využívají.", "tgt_summary": null, "id": 1556260} {"src_title": "Zemědělství v Číně", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátek zemědělství v Číně se tradičně datuje do doby 2737 před Kristem, kdy mýtický císař Šen-nung (posmrtné jméno – „božský zemědělec“), naučil svůj lid obdělávání půdy. Naučil je také využití konopí a moruše, výrobě bavlny a hedvábí. Předtím vedli lidé kočovný život a živili se sběrem plodin.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Ve 21. století dochází k využívání moderních technologií v zemědělství, např. drony pro rozptýlení pesticidů. Výhodou je rychlost, která je 50 krát až 80 krát vyšší, než při manuálním postřiku; navíc zemědělci nemusejí vdechovat toxické látky.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rostlinná produkce.", "content": "Hlavními produkty, které se v Číně pěstují jsou rýže (dvě úrody ročně), pšenice, jutovník, cukrová třtina a další subtropické rostliny. Ty se pěstují na jihu Číny, kolem řeky Jang-c’-ťiang. Pšenice a rýže se pěstují mezi Dlouhou řekou (Jang-c’-ťiang) a Žlutou řekou (Chuang-che). Na severu, kolem Žluté řeky, se pěstuje pšenice.", "section_level": 2}, {"title": "Živočišná výroba.", "content": "V roce 2009 byla Čína největším světovým producentem masa s 78,21 miliony tun, což představovalo 28 % celkové světové produkce. Z tohoto byla produkce vepřového 49,88 mil. tun, drůbežího 16,44 mil. tun, hovězího 6,43 mil. tun a skopového masa 3,87 mil. tun. Prasata se chovají především podél středního a dolního toku řeky Jang-c’-ťiang, hovězí dobytek se nachází v centrální a severovýchodní Číně, ovce v severozápadních oblastech a v centrální a jihozápadní Číně, drůbež se chová v rozvinutých východních oblastech (pobřežní oblasti).", "section_level": 2}, {"title": "Rybolov.", "content": "Zatímco Evropa a Spojené státy americké mají systém ochrany jednotlivých druhů ryb, aby zajistili jejich populaci, v Asii je tomu jinak. Čína zastává 16 % celosvětové produkce ryb, Východočínské moře je nejproduktivnější čínskou oblastí (40 % produkce Číny). Řízení rybolovu sestává z omezení lovných zařízení, sezónních uzávěrů a limitu odchytů. Rybolovné praktiky jsou do značné míry nevyvážené (asi 50 % je rybolov pomocí vlečných sítí), díky trhu prodávajícímu velkou škálu druhů, na rozdíl od jiných oblastí, je malý výmět (nechtěný živý úlovek vracený do moře).", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické zemědělství.", "content": "V mnoha ohledech je stejné jako to na západě, nicméně v některých věcech se liší. Jeho vývoj v Číně začal koncem 70. let 20. století. Je postaveno explicitněji na základech ekologické teorie na rozdíl od udržitelného zemědělství Západu. Jedním z projevů je vícevrstvá koncepce ekologického zemědělství v Číně, která zahrnuje pozornost nejen na jednotlivé produkční jednotky, ale také na komunity a regiony, v nichž jsou tyto produkční jednotky umístěny. Čína dále zdůrazňuje integraci podniků, recyklaci materiálů, zaměstnání mimo zemědělství a možnosti tvorby příjmů více, než je obecně pravda u udržitelného zemědělství na Západě. Spíše než nutně omezit používání syntetických chemických hnojiv v Číně, je rozšířeno úsilí o další rozvoj používání organických hnojiv, aby bylo možné ze zakoupených anorganických hnojiv dosáhnout maximální výhody.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Eroze.", "content": "Zhruba 15 % půdy v Číně trpí erozí. Historicky se nejvíce jednalo o oblasti kolem vyššího středního toku Žluté řeky a jedna třetina celkové eroze obecně podél Žluté řeky. Navzdory snahám o přerušení eroze od 50. let 20. století, tyto problémy se zintenzivnily asi o 30 %. Oblasti zahrnují okolí řeky Jang-c’-ťiang, kde se eroze zdvojnásobila od poloviny minulého století, a provincii S’-čchuan, kde se ročně ztrácí asi 110 tun půdy na hektar za rok. Díky erozi je také viditelný úbytek jezer, která akumulují sediment. V provincii Chu-pej z 1066 jezer v roce 1949 zůstalo koncem 80. let 20. století pouhých 326.", "section_level": 2}, {"title": "Nedostatek půdy.", "content": "S rychlým vývojem, přišel rozmach měst a potřeba stavební půdy. To způsobilo obrovský úbytek zemědělské půdy a tím pádem snížení úrody. V období od roku 1978 do roku 2005 se množství půdy snížilo z 138,39 Mha (Milionhektarů) na 122,7 Mha, což vedlo k obavám o potravinovou bezpečnost a také k opatření zavedeným v 90. letech 20. století. S nátlakem na dostatek zemědělské i stavební půdy, čínská vláda představila „Link Policy“ (politiku propojení). Ta byla uzákoněna v roce 2008 Politika propojení vyzvala k přemístění zemědělců, kteří žili v prostorných, rozptýlených a špatně osídlených osadách, do moderních, koncentrovaných komunit, zatímco jejich bývalá usedlost byla převedena na zemědělskou půdu. Místní správa by tak mohla vytvořit a převést kvóty na půdu pro městskou výstavbu, zatímco celkové množství zemědělské půdy zůstává nezměněno. Realizace politiky propojení v zásadě zahrnuje prostorové přerozdělení zemědělské půdy a stavebního pozemku. Kvóty na půdu se vytvářejí prostřednictvím přesídlení na venkově a převádějí se na vývojáře pro městskou výstavbu. Farmářské původní usedlosti jsou kultivovány na zemědělskou půdu, aby kompenzovaly zemědělskou půdu vyvlastněnou pro novou výstavbu měst a přesídlené komunity. Celkové množství zemědělské půdy má zůstat nezměněno, zatímco pro rozvoj měst lze nabídnout více půdy. Politika propojení je hybridní politika, která kombinuje povinné pořízení půdy, proces přemístění a znovuusídlení a koncept převoditelných rozvojových práv.", "section_level": 2}, {"title": "Znečištění vody.", "content": "S průmyslovým vývojem v polovině 20. století se zvýšilo znečištění řek. Asi tři čtvrtiny vodního odpadu jsou průmyslového původu. Koncem 80. let 20. století bylo z 878 řek 82 % znečištěno, více než 5 % celkové délky řeky se stalo mrtvými (bez ryb), zatímco přes 20 vodních toků bylo nepoužitelných pro zemědělství. Odhaduje se, že zhruba 50 % podzemních vod ve Velké čínské nížině v severní Číně je znečištěno.", "section_level": 2}, {"title": "Ničení vegetace.", "content": "Hlavním důvodem vegetační destrukce je mýcení lesů a přílišné spasení pastvin. Navzdory kampani na zalesňování probíhající od 40. let 20. století se předpokládá, že se celkové pokrytí lesů v Číně snížilo z 13 % v roce 1949 na 11 % v 80. letech 20. století, tato situace vznikla prioritou krátkodobých zisků z produkce dřeva a těžby zdrojů, nežli dosažení dlouhodobé ochrany lesních zdrojů. Odhaduje se, že téměř jedna třetina čínských travních porostů je příliš spasená a půda tím pádem degenerovaná. Celková pouštní plocha v zemi se od 50. let 20. století více než zdvojnásobila. Problém je zvláště akutní v severní Číně, kde je hlášeno 3,9 milionu hektarů zemědělské půdy, 4,9 milionu hektarů pastvin a 2 000 km železnic ohroženo pohyblivým pískem. Dalším dopadem jsou také intenzivní sucha, záplavy a zvýšená eroze půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Pesticidy a hnojiva.", "content": "Čína je největším spotřebitelem zemědělských chemikálií na světě; používá více než 30 % hnojiv a 9 % pesticidů z celosvětového množství. Nízká účinnost a vysoký podíl ztrát způsoben zemědělskými chemikáliemi je v Číně běžně se vyskytující, což vede k finančním ztrátám a vážnému místnímu, regionálnímu a globálnímu znečištění. V posledních letech Čínská vláda vyvinula úsilí o snížení znečištění nadužíváním zemědělských chemikálií, včetně odstranění dotací na chemická hnojiva a provádění zkoušek v půdě, ale účinky byly dosti omezené a jejich používání zemědělské chemikálie nadále zvyšují důležité zdroje živin pro rostlinnou výrobu. V souladu s nadužíváním chemického hnojiva, celkový přísun dusíku do zemědělské půdy na hektar kukuřice, pšenice a rýže v Číně je největší na světě a 1,6–1,8 krát nad světovým průměrem. Navzdory nejvyšší úrovni používání zemědělské chemikálie na hektar jsou výnosy plodin v Číně střední průměr dle světových standardů. Používání chemických hnojiv rychle rostlo s venkovskými hospodářskými reformami zahájenými v roce 1978, a do roku 1982 předčilo používání organických hnojiv. V Číně se používání hnojiv na hektar zvýšilo z 10 kg v roce 1960 na přibližně 330 kg v roce 2002, což významně přispělo k růstu produkce zrna. Rychlý nárůst používání hnojiv byl v posledních třech desetiletích klíčovým určujícím faktorem růstu zemědělské produktivity v Číně. V důsledku hrozby ztráty plodin způsobené zamořením škůdci v 60. a 70. letech 20. století byla dostupnost pesticidů zvýšena. Na konci 80. let 20. století drobní zemědělci v Číně aplikovali pesticidy pravidelně v míře vyšší než jiné země produkující rýži v Asii.", "section_level": 2}, {"title": "Potraviny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Import.", "content": "Přestože se celková produkce potravin zvýšila z 0,305 miliard tun v roce 1978 na 0,607 miliard tun v roce 2014, v Číně neexistuje žádný významný přebytek potravin a v období 2005–2014 se míra závislosti na dovozu potravin více než zdvojnásobila, zvýšila se z 6,2 na 12,9 %. Proto tempo růstu poptávky po potravinách převyšuje tempo růstu nabídky potravin. Mezi komodity s dovozem přesahujícím 10 % domácí spotřeby patří sója, kukuřice, mléčné výrobky a hovězí maso. Vysoký dovoz mléčných výrobků a hovězího masa je do značné míry způsoben vyšším růstem poptávky s rostoucími příjmy a omezením na rozšíření pastevní produkce v Číně. Rostoucí dovoz sóji a kukuřice je vysvětlen rostoucí poptávkou po masu, a tím i poptávkou po krmivech. Na druhou stranu je pravděpodobné, že Čína bude dovážet menší množství dalších potravin, jako je pšenice, vepřové maso a skopové maso.", "section_level": 2}, {"title": "Export.", "content": "Čína vyváží bavlnu, čaj, rýži, zeleninu, ryby. Dvacet čtyři provincií v Číně pěstuje bavlnu a průmysl je zodpovědný za zaměstnávání asi 300 milionů lidí v zemi. Roční produkce rýže představuje téměř polovinu celkové produkce obilovin v zemi. Čína je zodpovědná za přibližně 30 % celosvětové produkce rýže. Výnosy rýže v Číně se od zavedení vědecky vyšlechtěné trpasličí rýže, která se osvědčila v chladných a nepříznivých povětrnostních podmínkách, výrazně zvýšily.", "section_level": 2}, {"title": "Potravinová bezpečnost.", "content": "Zajištění dostatečného množství jídla pro obyvatelstvo. Pro Čínu problém z hlediska nedostatku půdy a rostoucí populace. Vzhledem k omezeným půdním a vodním zdrojům vláda v posledních letech přizpůsobila svou národní prioritu zajišťování potravin, zaměřením se na potravinářská zrna (rýže a pšenice).", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost potravin.", "content": "Stará se o to, aby potraviny, nebyly zdravotně závadné. Čínský přístup k vývozu potravin zdůrazňuje vytvoření uzavřených dodavatelských řetězců omezených na elitní exportně orientované společnosti a farmy, které mohou prokázat, že zavedly odpovídající bezpečnostní kontroly a mají vysoké hygienické standardy, kvalifikovaný personál a kontrolu surovin pro zajištění bezpečnosti jejich produktů. Vývozci většiny potravinářských produktů musí nakupovat zemědělské suroviny z registrované „výrobní základny“ – farma ovládaná společností přímo nebo pevná skupina dodavatelů zemědělských podniků, kteří dodávají společnosti suroviny. S cílem usnadnit funkci „zpětného sledování“.", "section_level": 2}, {"title": "GMO potraviny.", "content": "Chudí zemědělci v Číně pěstují větší plochu geneticky modifikovaných plodin než drobní zemědělci v jakékoli jiné rozvojové zemi. Čínští spotřebitelé mají vyšší akceptovatelnost a ochotu nakoupit geneticky modifikované potraviny než obyvatelé jiných zemí. Přijetí geneticky modifikovaných potravin a tržních plodin může zvýšit bezpečnost potravin a současně snížit používání pesticidů. Například GM bavlna vyžaduje mnohem méně pesticidů a má jen malý dopad na výnosy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zemědělství je v Číně životně důležitým odvětvím a zaměstnává přes 300 milionů zemědělců. Čína je světově největším zemědělským producentem, především rýže, pšenice, brambor, rajčat, čiroku, arašídů, čaje, prosa, ječmene, bavlny, olejnin, kukuřice a sóji. ", "tgt_summary": null, "id": 1990579} {"src_title": "Muness Castle", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jak dokládá deska nad hlavním vchodem, hrad byl vystavěn roku 1598 pro Laurence Bruce z Cultmalindie a jeho ženu Elizabeth Gray. Laurence Bruce byl roku 1573 jmenován okresním soudcem a správcem Shetlandských ostrovů. Ovšem brzy se kvůli svému svérázné způsobu užívání nově nabité moci dostal do místní opozice. Královská rada v roce 1577 vyšetřovala stížnosti nBruce, podle kterých odvolával řádně zvolené zákonodárce a nahrazoval je soudci vlastního výběru, a také že používal chybné míry při výměře daňových odvodů. Na začátku 80. let 16. století byl z úřadu odvolán a na jeho místo nastoupil jeho poloviční bratr Robert Stewart, hrabě z Okney. V roce 1591 Robert jmenoval svého syna Patricka Lordem z Shetland. Laurence Bruce si v roce 1589 nechal vystavět hrad Muness. Ve stejnou dobu byl vystavěn i hrad Scalloway Castle pro hraběte Patricka, proto je pravděpodobné, že je jsou oba hrady dílem Andrewa Crawforda a mistra stavitele Johna Rosse. Laurence a Patrick se spolu brzy dostali do sporu, důsledkem Patrikova převzetí jeho bývalé pozice, kterou převzal po svém otci. V roce 1602 Laurence Bruce a jeho syn Andrew Bruce obvinili Patricka, hraběte z Okney na zasedání dvora, že v roce 1599 donutil jejich poddané, aby pracovali na výstavbě hradu Scalloway. Později je proti němu ještě vzneseno obvinění, že užíval nucené práce i při stavbě jeho nového hradu. Spor pokračoval. V roce 1608 hrabě Patrick z Okney a 36 mužů pronásledoval Thomase Blacka z Whalssay, dalšího zemského pána se kterým byl ve sporu, do Muness, ale nevysvětelně se stáhl dřív než zahájil útok. V roce 1617 Laurence Bruce, který následně zemřel v roce 1624, odkázal Muness svému synovi Andrewovi. Ten pravděpodobně nechal hrad přestavět, neboť byly jeho inicály nalezeny na mosazném klepadle v jihozápadní věžičce. V roce 1627 byl hrad napaden a vypálen mořskými lupiči z Dunkirku, čímž byly zničeny i všechny písemnosti Andrewa Bruce. Následné už není známo jak byl hrad dále využíván. Podle archeologických nálezů byl hrad i poté v určité formě obydlen, protože přes kamenou podlahu v hlavní síni byly položeny dřevěné podlahy. V roce 1713 rodina Bruců pronajala hrad na čtyři měsíce Holandské východoindické společnosti, aby zde uskladnila zboží, které bylo zachráněno z vraku její lodi Rynenburgh. O pět let později rodina hrad prodala. Soupis tehdejšího majetku je smutným čtením. Na seznamu je balíček starého cínu, jedna stará malá konvice, balík staré kůže a dřevěná křesla. Další užívání hradu není známo, ale archeologické nálezy naznačují, že byl od roku 1750 zcela opuštěn. S jistotou je známo, že roku 1774 již neměl střechu. V roce 1806 je uvedeno v zápisu Charlese Fothergila, že je stav nezastřešené budovy stále ve velmi dobré kondici a případná obnova by nebyla příliš nákladná. Na akvarelu z roku 1855 je patrné, že jsou horní patra stále netknutá. V roce 1956 byl hrad převeden do péče státu, který nechal zpevnit zdivo. Ministerstvo práce nechalo v roce 1959 instalovat současné vstupní dveře, které byly zachráněny z opuštěného domu v Old Lund. Tyto dveře jsou ovšem z 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Hrad stojí na půdorysu ve tvaru písmene Z, se dvěma oválnými věžemi na obou koncích. Stavba měla tři patra, ale třetí patro se do současnosti nedochovalo a jeho zbytky byly zřejmě použity na stavbu zídky u pozemku. Zajímavými detaily jsou malé věžičky se střílnami ve druhém patře. Přízemí bylo rozděleno do čtyř klenutých místností spojených klenutou chodbou vedoucí po délce hradu. V západní místností byla dobře vybavená kuchyně s velkým krbem se zabudovanou pecí a odpadním odtokem. Ve východní místnosti byl pravděpodobně vinný sklep, kvůli úzkému schodišti, kterým byla spojena s velkou síní nad ní. Stupňovité schodiště propojené s hlavní síní bylo na svou dobu novinkou. Hlavní pokoje domu se nacházely v prvním patře. Ve středu se nacházela prostorná síň s pokoji po obou stranách. Pokoje na vyvýšeném západním konci síně byly soukromé pokoje zemana, skládající se ze čtyřech místností, které postupovaly do dalších dvou pater. První pokoj od hlavní síně sloužil jako obývací pokoj s malým úložným prostorem ve věži. Horní podlaží sloužilo jako ložnice s malou studovnou a šatnou v prostoru věže. Na druhé nižší východní straně hlavní síně byl pokoj spojený s místností v rohu věže. Tyto pokoje mohly patřit mladšímu členu rodiny nebo hostům. Jaký konkrétní účel měly pokoje v horních patrech není moc jasné, vzhledem k dnešnímu rozpadlému stavu. V roce 1975 zde proběhly archeologické práce, při kterých byly nalezeny zbytky po druhé dřevěné podlaze z počátku 18. století. V hlavní hale byla originální kamenná podlaha z nepravidelně velkých dlažebních kamenů. Ne všechny pak byly odstraněny, když na ně byla položena dřevěná podlaha. Důkaz o o výšce umístění druhé podlahy ukazuje malý zbytek omítky v severozápadním rohu. Na poli na jih od hradu jsou stopy po dalších stavení a zřejmě i terasové zahradě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muness je zřícenina hradu na ostrově Unst, který je jedním z Shetlandských ostrovů ve Skotsku. Hrad se nachází 3 kilometry východně od vesnice Uyeasound. Unst je nejseverněji obydleným skotským ostrovem a hrad Muness je nejsevernějším opevněním na Britských ostrovech. Od roku 1953 je veden pod památkovou ochranou Historic Enviroment Scotland, který hrad provozuje společně s muzeem. Hrad je po celý rok volně přístupný veřejnosti.", "tgt_summary": null, "id": 844355} {"src_title": "Preki", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před MLS.", "content": "Radosavljević hrál v juniorském týmu FK Čukarički, poté odehrál dvě utkání za FK Crvena Zvezda v jugoslávské Prva lize. V létě 1985 odešel do USA do týmu Tacoma Stars hrajícímu halový fotbal. Ve Stars byl pět let, třikrát byl zvolen do All-Stars Teamu a stal se nejlepším střelcem (1989) i nejlepším nahrávačem ligy (1988). V roce 1990 si krátce zahrál ve švédském divizním celku Råslätts SK. V srpnu 1990 podepsal Preki smlouvu s týmem St. Louis Storm, který hrál halový fotbal. V létě 1992 byl na testech v anglickém Evertonu, kde uspěl a podepsal smlouvu. V červnu 1994 se vrátil do USA do halového fotbalu, tentokrát do týmu San Jose Griezzlies, v srpnu téhož roku se ale vrátil k normálnímu fotbalu do Anglie, do Portsmouth FC.", "section_level": 2}, {"title": "Major League Soccer.", "content": "V roce 1996 podepsal smlouvu s Kansas City Wiz v nově vzniklé Major League Soccer. V dresu Wizards odehrál celou svoji kariéru v MLS, kromě sezony 2001, ve které působil v Miami Fusion. Fusion ale po roce 2001 zanikli, Wizards si ho ve speciálním draftu v roce 2002 vzali zpět, ale jenom proto, že ho žádný jiný tým nevybral. Preki je jediným hráčem, který dvakrát získal cenu pro nejlepšího hráče MLS, stalo se tak v letech 1997 a 2003. Celkem čtyřikrát byl vybrán do nejlepší jedenáctky celé ligy, v roce 2000 pomohl Kansasu k zisku MLS Cupu a po sezoně 2005 byl jmenován do nejlepší jedenáctky historie ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Preki od roku 1985 žil a pracoval ve Spojených státech a bylo mu nabídnuto americké občanství, které 25. října 1996 skutečně získal a mohl tak hrát za reprezentaci USA. V dresu USA debutoval 3. listopadu 1996 ve věku 33 let.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V roce 2006 byl Preki asistentem Boba Bradleyho u týmu CD Chivas USA. Poté byl Bradley povolán k reprezentaci a Preki se stal hlavním trenérem. V listopadu 2009 po vzájemné dohodě v Chivas skončil a o několik dní později se stal trenérem Toronta, kde ovšem skončil už v září 2010. Po téměř třech letech bez trénování podepsal smlouvu se Sacramento Republic FC v nižší lize USL. V červenci 2015 oznámil svoji rezignaci se záměrem trénování v Anglii. Spekulovalo se o zájmu Leicesteru, tak se ale nestalo, Leicester převzal Claudio Ranieri. Sezonu 2017 trénoval v USL Saint Louis FC, od ledna 2018 působí jako asistent trenéra Briana Schmetzera u amerického týmu Seattle Sounders FC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Predrag Radosavljević (srbskou cyrilicí Предраг Радосављевић; * 24. června 1963), známý jako Preki, je bývalý americký fotbalista srbského původu. Od ledna 2018 působí jako asistent trenéra Schmetzera u amerického týmu Seattle Sounders FC. V letech 1997 a 2003 byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem Major League Soccer a je jediným hráčem historie ligy, který tuto cenu získal dvakrát.", "tgt_summary": null, "id": 1970597} {"src_title": "Severozápadní indiánská válka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Průběh války.", "content": "Článek 2 Pařížské mírové smlouvy (1783), jež ukončila americkou válku za nezávislost, zmiňuje Velká jezera jako hranici mezi britskými teritorii na severu a Spojenými státy na jihu. V oblasti nazývané v USA Ohijská země (Ohio country) nebo Illinoiská země (Illinois country) sídlily mnohé indiánské kmeny: Mingové, Wyandoti (Huroni), Šavané, Delawarové, Illinoiové, Miamiové, Ottawové, Senekové, Ojibwejové, Kickapoové, Weové, Potawatomiové a další. Tyto kmeny netvořily nějaké ucelené politické či etnické jednotky, spíše byly organizovány do vesnic či komunit. Navzdory smlouvě si Britové podrželi místní pevnosti a pokračovali v politice, která podporovala domorodce vůči USA. V roce 1785 se zde utvořila Hurony vedená Západní konfederace. Ta prohlásila zdejší teritorium za indiánské území a jejím cílem bylo zabránit dalšímu pronikání amerických osadníků na toto území. Došlo k sérii šarvátek, přepadů a odvetných výprav, jimiž válka de facto začala. Do konce 80. let si tato série násilí vyžádala asi 1500 mrtvých. Nově zvolený prezident George Washington nařídil armádě, aby silou prosadila nad oblastí americkou suverenitu. Americké jednotky vyslané na západ, jež se skládaly z nevycvičených rekrutů a dobrovolníků z řad milice, utrpěly v letech 1790 až 1791 sérii porážek, z nichž především bitva na řece Wabash (zvaná obvykle St. Clairova porážka) z listopadu 1791, při níž Američané ztratili okolo 1000 mužů, představovala zdrcující potupu. Jednalo se o jedny z nejtěžších porážek, které kdy armáda USA zažila. Po těchto neúspěších se do čela americké armády postavil hrdina z války za nezávislost generál Anthony Wayne (přezdívaný „Šílený Anthony“). Ten se funkce ujal koncem roku 1792 a zorganizoval a vycvičil řádnou bojovou sílu zvanou Legie Spojených států. Poté postupoval metodicky Severozápadním teritoriem a budoval zde opěrné body v podobě pevností (Fort Greenville, Fort Recovery). Mezitím probíhala jednání mezi Američany a různými indiánskými etniky o míru, který nakonec Indiáni odmítli, neboť počítali v dalším průběhu konfliktu s rozhodnou pomocí Britů. Ti skutečně vystavěli Fort Miami a vyslali malé jednotky převážně z řad kanadských osadníků. V červnu 1794 se Indiáni za pomoci Britů pokusili dobýt Fort Recovery, ale byli odraženi. V srpnu 1794 pak došlo k rozhodujícímu střetu celé války k bitvě u Fallen Timbers (místo poblíž dnešního Toleda v Ohiu, nedaleko jihozápadního pobřeží Erijského jezera). Ač ztráty obou stran byly přibližně stejné (cca 40 mrtvých), indiánská konfederace se po bitvě rozpadla a navíc ztratila důvěru v Brity, kteří v klíčový okamžik domorodcům nepomohli. Američané poničili domorodá pole a osady a postavili Fort Wayne na místě hlavní vesnice Miamiů Kekionga jako ukázku americké suverenity v srdci indiánské země. Mnohé indiánské komunity v následujících měsících doslova hladověly a paradoxně se tak staly potravinově závislé na svých nepřátelích. Celou válku ukončila smlouva z Greenville (srpen 1795), na jejíž základě Indiáni postoupili Američanům za malý poplatek a každoroční dodávky zboží rozsáhlé území (jihovýchodní část Severozápadního teritoria). Jayova smlouva z června téhož roku pak rozhodla o tom, že Britové opustili své pevnůstky a posty jižně od Velkých jezer a přenechali je Američanům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severozápadní indiánská válka (1785–1795), nazývaná též válka o Ohio či válka Malé želvy, byla konfliktem mezi USA a konfederací mnoha indiánských etnik, jež měly určitou podporu Britů, o kontrolu Severozápadního teritoria. Jednalo se o další ze série bojů o toto území, které se táhly už stovky let – nejprve mezi indiánskými kmeny a poté rovněž za účasti Francie a Británie a jejích kolonistů. Americká armáda považuje tento konflikt za první ze série válek s Indiány.", "tgt_summary": null, "id": 2336363} {"src_title": "Růže Woodsova", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Je rozšířena na severoamerickém kontinentu od Aljašky až téměř po Střední Ameriku. Je původní rostlinou na Aljašce a v západních kanadských provinciích, stejně jako dále na jihu v převážné většině států na západě a ve středu Spojených států. Oblast původního rozšíření pokračuje dále na jih i za mexickou hranici až po střední Mexiko, kde se vyskytuje na území rozkládajícím se od pobřeží Tichého oceánu po břehy Mexického zálivu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste v rozdílných klimatických podmínkách, s různou průměrnou teplotou i množstvím srážek. Vyskytuje se nejčastěji na suchých kamenitých svazích, po okrajích světlých lesů, na travnatých, výše položených terasách i na pastvinách v prérii, roste v kaňonech, podél cest a zavlažovacích i odvodňovacích kanálů. Preferuje svahy orientované na jih. Dobře se jí daří na různých typech půd, od propustné kamenité až po těžkou jílovitou, snese spíše suchou než trvale přemokřenou. Preferuje půdy s pH 5,6 až 7,0. Ploidie druhu je 2n = 14. Je poměrně agresivní průkopnický druh na opuštěných polích a pastvinách, ve vypálených či vymýcených lesích, podél plotů a neobhospodařovaných mezí. Nejlépe se jí daří v oblastech s mírným podnebným klimatem, kde je schopná růst i ve vysokohorském pásmu. Přirozeně se vyskytuje v nadmořské výšce od 1000 po 3500 m n. m. Je tolerantní k sezónním záplavám, které mohou během vegetačního období trvat po období jednoho až tří měsíců. Je velmi citlivá na znečištění ovzduší oxidem siřičitým, nesnáší městské aglomerace. Po mírných požárech se rychle obnovuje z mělce uložených podpovrchových kořenů, při intenzivnějším žáru však uhyne. Rostlina raší brzy na jaře, kvete nejčastěji v květnu až červenci, zralé šípky zůstávají na keři dlouho do zimy, dokud je neobere zvěř. Pro doširoka se rozkládající kořeny a schopnost růstu v drsných podmínkách se vysazuje na zpevnění svahů a pro snížení eroze půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Nízký až středně vysoký, polokulovitě rozložený keř dorůstající v závislosti na stanovišti do výšky 1 až 2 metrů. Vytváří četné kořenové výběžky, za jejichž pomocí se rozrůstá. Téměř bezlisté, rozvětvené kmínky jsou vzpřímené a ve vyzrálém, dřevnatém stavu mají původní zelenou barvu vystřídanou hnědočervenou a ve stáří šedohnědou. Jsou porostlé početnými tenkými, rovnými či jen slabě nazpět zahnutými, plochými, průměrně 5 mm dlouhými a obvykle v páru rostoucími ostny vyrůstajícími těsně pod listy. Mimo ně jsou ještě internodia kmínků porostlá drobnějšími jehlicovitými ostny. Střídavě vyrůstající řapíkaté listy jsou lichozpeřené a mají dva až čtyři páry obkopinatých nebo obvejčitých lístků. Lístky jsou dlouhé 1,5 až 3,5 cm a široké 1 až 2 cm, bázi mají klínovitou a vrchol špičatý či tupý, po okraji jsou jednoduše pilovité, na spodní straně jemně chlupaté a modravé, na svrchní straně lysé a lesklé. Palisty jsou úzké, 1 až 2 cm dlouhé, lysé, někdy slabě zubaté a částečně přirostlé k řapíku. Hrubé kotvící kořeny sahají do hloubky až 1,8 m, do široka rozprostřené vlásečnicovité kořínky rostou mělce pod povrchem půdy. Květy s kulovitou nebo eliptickou češulí jsou růžové, pětičetné a velké 3 až 4 cm, ojediněle až 5 cm. Mají vzpřímené, asi 1,5 cm dlouhé stopky se dvěma listenci 1 cm dlouhými. Vyrůstají jednotlivě nebo nejvýše v pětikvětých květenstvích latách nebo chocholících na koncích ostnitých, jednoletých, květonosných větviček 10 až 20 cm dlouhých. Květy mají zelené, kopinaté, vytrvalé kališní lístky 1 až 2 cm dlouhé a na konci ocasovitě zúžené. Korunní lístky jsou růžové až sytě růžové, obvejčité, do široka rozložené, 2 až 2,5 cm velké. Spodní semeník je vytvořen z dvaceti až čtyřiceti plodolistů a nese pestíky s vytrvalými čnělkami, jejich blizny vyčnívající pouze 1 až 2 mm nad češulí. Tyčinky se žlutými prašníky jsou pomnožené a bývá jich okolo pětašedesáti. Přenos pylu z prašníků na blizny zajišťuje hmyz, hlavně včely, hojně se slétající na zdroj nektaru. Z opylených květů se vyvinou masité šípky (zdužnatělé češule) oranžově nebo purpurově červené barvy, které jsou kulovité, oválné, hruškovité, někdy mírně stlačené a obvykle velké 6 až 13×5 až 12 mm. Šípek obsahuje patnáct až třicet pět světle nebo tmavě hnědých jednosemenných plodů, nažek, velkých asi 5×4 mm a vážících okolo 9 mg.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Růže Woodsova se rozmnožuje vegetativně nebo pohlavně semeny. Vegetativně se rozšiřuje do blízkého okolí nehluboko položenými kořenovými odnožemi, z kterých vyrůstají nové keře. Lze je také namnožit polovyzrálými řízky vysazenými do vlhké půdy. Pohlavně se samovolně šíří do větších vzdálenosti semeny, nažkami ze šípků, které konzumují a rozšiřují ptáci a drobní savci, mohou být také odplavována vodou. Nová růže poprvé kvete a vytváří semena od věku asi pěti let, plodí nestejnoměrně, větší množství plodů mívá průměrně co druhý rok. Semena této růže mohou zůstat v půdě životaschopná po dobu 16 i více let. Při umělém množení ze semen je nutná studená stratifikace, pak vyklíčí až v 70 %. Mladé rostliny, ze semen i řízků, rostou ve věku dvou a třech let velmi pomalu.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Růže Woodsova je nejběžnější a zároveň nejvíce proměnný druh růže ve střední a západní Severní Americe. Mezi její hlavní diagnostické znaky patří relativně štíhlé ostny, nežláznaté lístky a jemně sametové chlupy na řapících a vřetenech listů. Protože roste na rozsáhlém území v odlišných klimatických podmínkách, není nic mimořádného, že se druh rozrůznil do mnoha poddruhů. Bývá jich rozeznáván různý počet, zde je jedna z možných variant:", "section_level": 1}], "src_summary": "Růže Woodsova (\"Rosa woodsii\") je původní severoamerická rostlina, nejrozšířenější z amerických růží rostoucích ve střední a západní části Severní Ameriky. Je jedním z více než stovky druhů rodu růže, ve kterém je taxonomicky řazena do její nejrozsáhlejší sekce \"Cinnamomeae\". Tato houževnatá, nepříznivým klimatickým podmínkám odolná dřevina odkazuje svým druhovým jménem \"woodsii\" na anglického znalce růží J. Woodse.", "tgt_summary": null, "id": 588463} {"src_title": "The Hertz Corporation", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost založil Walter L. Jacobs a společnost tehdy sídlila v Chicagu, ve státě Illinois. Zpočátku nabízela k pronájmu celkem dvanáct automobilů Ford T. Během následujících pěti let tento počet padesátkrát zvýšila, takže se dostala na úroveň šesti set vozidel. Následně se o firmu začali zajímat investoři. Roku 1923 ji odkoupil John Daniel Hertz, židovský podnikatel, jehož rod pocházel ze Slovenska, z obce Sklabiňa ležící u města Martin na severozápadě země. Za další tři roky (1926) společnost od Hertze odkoupila firma General Motors. V polovině dvacátého století (roku 1950) začala autopůjčovna podnikat i v Evropě, a to ve Francii. Do České republiky, respektive Československa se dostala až v roce sametové revoluce (1989). Na počátku 21. století, roku 2002, zahájila půjčování automobilů na čínském trhu, čímž se stala první společností světa podnikající v tomto segmentu na tamním trhu. O tři roky později, na konci srpna 2005, disponovala společnost Hertz autoparkem o velikosti 426 tisíc vozidel, které půjčovala. Od roku 2006 se portfolio nabízených automobilů rozrostlo o ekologická, palivově úsporná vozidla, když firma začala k pronájmu nabízet Toyotu Prius, což je světově první sériově vyráběné plynové a elektrické hybridní vozidlo. V závěru druhé dekády 21. století je Hertz po firmě Enterprise klasifikována coby druhá největší půjčovna automobilů ve Spojených státech amerických, jež po celém světě, ve 150 zemích, provozuje autopůjčovny jak pod svým jménem Hertz, tak dále pod obchodními značkami Dollar a Thrifty. Na zeměkouli má více než deset tisíc franšízových poboček a zaměstnává okolo 38 tisíc zaměstnanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Hertz Corporation je americká síť autopůjčoven. Své sídlo má firma ve státě Florida, v tamním městě Estero. Firma vznikla roku 1918, vlivem čehož se řadí ve svém oboru podnikání k nejstarším na světě.", "tgt_summary": null, "id": 772269} {"src_title": "Emmanuelle Gagliardiová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Týmové soutěže.", "content": "Ve švýcarském fedcupovém týmu debutovala v roce 1997 curyšskou světovou baráží proti Argentině, v níž s Martinou Hingisovou vyhrála čtyřhru. Švýcarky zvítězily 5:0 na zápasy. Ve Fed Cupu 1998 se stala členkou družstva, které skončilo jako poražený finalista. Do ročníku zasáhla semifinálovou výhrou po boku Schnyderové nad francouzským párem Fusaiová a Tauziatová. V soutěži nastoupila k dvaceti mezistátním utkáním s bilancí 10–7 ve dvouhře a 13–2 ve čtyřhře. Švýcarsko reprezentovala na Letních olympijských hrách 2000 v Sydney. V ženské dvouhře vypadla ve druhém kole, když nestačila na Němku Janu Kandarrovou. Do ženské čtyřhry nastoupila s Miroslavou Vavrincovou. Soutěž opustily po prohře v úvodní fázi od venezuelského páru Milagros Sequeraová a María Ventoová-Kabchiová. Zúčastnila se také pekingských Her XXIX. olympiády, na nichž s Patty Schnyderovou dohrála ve druhém kole deblové soutěže na raketách pozdějších bronzových medailistek Jen C’ a Čeng Ťie z Číny.", "section_level": 1}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutovala jako patnáctiletá v únoru 1992, když startovala v portugalském Carvoeiru s dotací 10 tisíc dolarů. Ve čtvrtfinále podlehla Thomasové. Premiérový titul v této úrovni tenisu vybojovala v červnu 1993 na nicolosijské události s rozpočtem deset tisíc dolarů. Ve finále přehrála Francouzku Laurence Boisovou. Průlom do elitní světové stovky žebříčku WTA dvouhry zaznamenala po Roland Garros 1997 v jeho vydání z 9. června 1997, když se posunula ze 106. na 87. místo. Na okruhu WTA Tour debutovala dubnovým Zagreb Open 1995. Po zvládnuté kvalifikaci nestačila na úvod singlové soutěže na devadesátou první ženu klasifikace Japonku Ai Sugijamovou. Na okruhu se probojovala celkem do osmi semifinále dvouhry, včetně Indian Wells Masters 2002, a všechny prohrála. Po turnaji se v dubnu 2002 stala členkou Top 50, když postoupila ze 70. na 46. příčku. V létě 2002 prodělala spalničky a toxoplazmózu. Jedenáctkrát skončila ve čtvrtfinále. Poprvé na Pupp Czech Open 1996 v Karlových Varech, kde ji vyřadila Slovenka Katarína Studeníková. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie přišel v ženském singlu Australian Open 1997. V úvodním kole však nenašla recept na světovou osmatřicítku Henrietu Nagyovou. Na Australian Open 2001 poprvé porazila členku elitní světové desítky po výhře nad pátou hráčkou klasifikace Conchitou Martínezovou. Na Rome Masters 2001 pak zdolala belgickou světovou třináctku Kim Clijstersovou. Premiérové finále na okruhu WTA Tour odehrála na lednovém ASB Classic 2001, když ve finále čtyřhry s Rakušankou Barbarou Schettovou podlehly francouzsko-rakouské dvojici Alexandra Fusaiová a Rita Grandeová. První dva deblové tituly získala v sezóně 2004. Nejdříve na dubnovém Estoril Open po boku Slovenky Janette Husárové a poté na zářijovém China Open, jenž odehrála s Ruskou Dinarou Safinovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emmanuelle Gagliardiová (* 9. července 1976 Ženeva) je bývalá švýcarská profesionální tenistka, pohybující se na okruzích v letech 1992–2008. Ve své kariéře vyhrála na okruhu WTA Tour čtyři deblové turnaje. V rámci okruhu ITF získala osm titulů ve dvouhře a šest ve čtyřhře. ", "tgt_summary": null, "id": 2233150} {"src_title": "Kivi Haastův", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie objevu.", "content": "V polovině 19. století byly popsány 3 druhy kiviů: kivi hnědý (Bartlett, 1851), kivi jižní (Shaw, 1813) a kivi Owenův (Gould, 1847). Britští a novozélandští ornitologové však zaznamenávali zkazky od Maorů a cestovatelů, že někde na západním pobřeží Jižního ostrova žije „gigantický“ kivi, který je vysoký „nejméně 3 stopy” a „velký jako krocan”. Francouzský ornitolog Jules Verreaux pouze na základě těchto nepřímých svědectví přiřadil dosud odborně nepopsanému druhu bionické jméno '.'je gramatický tvar latinského \", což znamená „největší”. V létě 1870–1871 získalo museum Canterbury v Christchurchi kůže dvou kiviů, ze kterých bylo patrné, že by se mohlo jednat o nový druh. Ředitelem muzea byl tehdy Julius von Haast, který pověřil popisem kůží svého dobrého přítele a mecenáše muzea Thomase Pottse. Potts v roce 1872 publikoval článek, ve kterém kůže podrobně popsal a zařadil je do nového druhu, který nazval na počest svého přítele'– kivi Haastův. Pojmenování'bylo v souladu s názorem Waltera Bullera rezervováno pro onen obří, dosud neobjevený druh ještě většího kiviho. Časem se ukázalo, že tento velký kivi a kivi Haastův je tentýž druh. Možná proto, že odborná veřejnost byla v očekávání objevu mnohem většího jedince, dostalo se objevu kiviho Haastova jen malé odezvy. Jednalo se o první druh kiviho, který byl popsán na Novém Zélandu. Předchozí tři druhy byly popsány v Anglii. V roce 1875 australsko-německý botanik Ferdinand von Mueller poslal dva živé jedince z Melbourne do Velké Británie. Jeden z nich po cestě zemřel, druhý se přidal k existující skupině kiviů jižních a kiviů Owenových v zahradách Zoologické společnosti v Londýně. Není úplně jasné, jak se kivi Haastovi k Muellerovi dostali – je možné, že mu je poslal sám Julius Haast.", "section_level": 2}, {"title": "Evoluční vývoj.", "content": "Základní fylogeneze kiviů Kivi Haastův se začal vydělovat jako samostatný druh zhruba před 5,8 miliony lety. Jeho nejbližším příbuzným je kiwi Owenův. Kivi Haastův náleží do rodu kivi a monotypické čeledi kiviovití. Nejbližším příbuzným kiviovitých jsou gigantičtí ptáci z čeledi Aepyornithidae z Madagaskaru, dále australští emu a kasuárové. I když se původně předpokládalo, že kiviové jsou nejblíže příbuzní ptákům moa, moderní analýzy morfologie a DNA ukázaly pouze na vzdálenou příbuznost. Prapředek kiviů se vyvinul ještě v době, kdy byl Nový Zéland součástí Gondwany (asi před 82–85 miliony let). Výsledky rozsáhlého výzkumu DNA pod vedením Paula Gardnera z University of Otago napovídají, že zatímco moa na Nový Zéland přiletěl a teprve poté přišel o schopnost létat, kiviové mohli být nelétaví už v době Gondwany a mohli tak na kontinent jednoduše přijít. Maorský název kiviho Haastova je'či '. \" v maorštině znamená „vysoký” či „dlouhý” a odkazuje k velikosti kiviho.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Kivi Haastův je nelétavý pták. Jedná se o největšího zástupce kiviů. Měří 45–50 cm, samec váží průměrně 2,4 kg a samice 3,3 kg. Koncem podzimu, kdy dochází k vrcholnému období krmení, může samec vážit až 3 kg a samice až 4,3 kg. Tělo je hruškovitého tvaru s pozůstatky křídel schovanými pod jemným peřím, které spíše připomíná srst. Hlava je úzká, ocas úplně chybí. Slonovinový zobák je hladký a mírně zahnutý. Jeho délka je 85–130 mm, na jeho konci se nachází nenápadné nosní dírky. Kiviové jsou jediní ptáci na světě, kteří mají nosní dírky na konci zobáku. Peří na hlavě a krku je tmavě šedé. Pod okem se nachází malá tmavá skvrna. Duhovka je černá. Přední část těla je většinou světle šedá, zadní část je kaštanová až žluto hnědá. Od hlavy dolů má nepravidelné hnědo-černé pruhy. Mezi nohama přechází barva peří ze šedé do žluto-hněda. Byli pozorováni jedinci, kterým chybělo pruhování a peří mělo šedou či zrzavou barvu. Nohy a prsty jsou tmavě hnědé, u některých jedinců spíše krémově bílé. Zbarvení drápů se liší – bývá bílé, šedé až černé a může se u místních populací lišit. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný. Samice je oproti samci o něco těžší a její zobák je o 20–40 mm delší. Juvenilní jedinci jsou prvních zhruba 20 měsíců výrazně menší než dospělí. Vedle velikosti se liší i zbarvením pruhů ve vrchních partiích, které jsou šedo-žluté a ne kaštanové jako u dospělých jedinců. Kivi má velice dobrý sluch a čich.", "section_level": 1}, {"title": "Záměna.", "content": "Kivi Haastův je podobný kivi hnědému, avšak oproti němu má kratší zobák a nepravidelné pruhování. Je podobný též kivi Owenovu, avšak kivi Haastův je větší se světlejším peřím. Juvenilní jedinci kiviho Haastova a kiviho Owenova jsou v terénu prakticky k nerozeznání. Co se týče hlasového projevu kiviho Haastova, vedle ostatních kiviů může být zaměnitelné s křikem chřástala weky.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "Kiviové tráví celý den ve svých norách. Začnou vylézat až zhruba půl hodiny po západu slunce, kdy ještě nenastala úplná tma. V této době dochází k prvním hlasitým hlasovým projevům. Kiviové po se po vylezení z nory protáhnou a začnou hledat potravu. Při pohybu lesem jsou velmi tiší a dokáží během noci urazit až tří kilometrovou vzdálenost. Vylézají v podstatě za každého počasí včetně bouřkových a větrných nocí, kdy většina ostatních nočních ptáků zůstává skryta. Za svítání se stahují zpět do svých nor. V létě během krátkých nocí to bývá o něco později, zhruba jednu hodinu po východu slunce.", "section_level": 1}, {"title": "Teritorium a nory.", "content": "Podobně jako ostatní kiviové, kivi Haastův je silně teritoriální pták. Zaznamenaná teritoria měla rozlohu 8–100 hektarů, nejčastěji kolem 25. Své teritorium je připraven agresivně bránit proti vetřelcům, zejména proti samcům z vlastního rodu. K bojům o teritoria dochází zřídka, avšak pokud k nim dojde, samci bránící teritorium se zjihne peří, samec sklopí zobák a se vší silou se rozběhne proti vetřelci. Byl zaznamenán případ, kdy kivi zaútočil ne jiného kiviho svými silnými drápy takovou silou, že mu rozsápal kůži a způsobil vážná vnitřní zranění, kterým napadený kivi za několik hodin podlehl. Žije a hřaduje v norách, které jsou nejčastěji pod kořeny stromů nebo pod vegetací, občas v dutých kmenech spadlých stromů. Příležitostně si dokáže noru vyhloubit i sám. Nory jsou většinou okolo jednoho metru široké a půl metru vysoké. Mají několik vchodů. Kivi si dovnitř nanese mech a trávu, které tvoří tenkou přírodní podložku pro spaní a hřadování. Na svém teritoriu mívá až stovku nor, které každý den střídá. Pokud má partnera, kolem 40 % nocí tráví s ním.", "section_level": 2}, {"title": "Hlasový projev.", "content": "Kiviové mají nejvýraznější a nejhlasitější hlasový projev ze všech běžců. Kivi Haastův je zvláště hlučný druh kiviho. Julius von Haast o jeho hlučnosti prohlásil, že porovnávat hlasitost kiviho Haastova s kivi hnědým je jako porovnávat „hlas silného muže s dětským nářkem”. V bezvětří lze volání kiviho slyšet na kilometry daleko. K hlasovému projevu dochází v noci, nejčastěji 2–3 hodiny po západu slunce. Kivi se projevuje typicky 5–20× za noc. Svým voláním dává najevo své teritorium a volání používá i ke komunikaci se svým partnerem. Vokální projev samce a samice mají stejnou délku a mají podobný počet slabik. Slabiky se však liší v závislosti na pohlaví. U samce jsou delší a výše položené, u samice jsou charakteristické hlubšími tóny a mají větší šířku pásma. Podobný pohlavní dimorfismus hlasového projevu byl zaznamenán i u kiviho Owenova a kiviho hnědého.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kivi Haastův žije monogamně v dlouholetých svazcích, i když rozchody partnerů nejsou výjimkou. Pokud jeden z partnerů zemře, zbývající jedinec si začne hledat nového partnera. Podobně jako ostatní kiviové, kivi Haastův klade jedno extrémně velké vejce, které váží kolem 20 % váhy samice. Proces tvorby vejce se však oproti ostatním kiviům značně liší. Zatímco samice kiviho hnědého a kiviho Owenova je nejtěžší koncem zimy, kdy dochází ke kladení vejce, samice kiviho Haastova je nejtěžší koncem podzimu, kdy vrcholí období krmení. Kivi Haastovi většinou žijí ve vysokých nadmořských výškách, kde je v zimě nedostatek potravy a samice přes zimu ztratí až čtvrtinu své váhy. V době kladení vejce je tak už poměrně chudá a slabá, avšak dokáže efektivně zmobilizovat zbytek svých sil a naklást jedno vejce. Pokud inkubace vejce selže nebo ho napadne predátor, nedochází k další snůšce až do příštího pářícího období. V tom se kivi Haastův liší např. od kiviho hnědého, který dokáže naklást až pět vajec během jednoho pářícího období. Pokud samice kiviho Haastova nemá na podzim dostatek potravy, koncem zimy nedochází ke kladení vejce. Bílé vejce o rozměrech 124×77 mm je kladeno od července do prosince do jedné z kiviho nor, občas do husté vegetace. Samec sedí na vejcích přes den a zhruba polovinu noci, zbytek noci inkubuje samice. Inkubační doba trvá kolem 70 dní. Mládě se rodí opeřené a první týden zůstává v hnízdě. Mláďata jsou krátce po narození plně samostatná, tzn. začnou chodit a obstarávat si potravu samy. V prvních letech zůstávají v blízkosti svých rodičů, se kterými občas hřadují. S přibývajícím věkem s nimi hřadují čím dál tím méně a jejich nory se vzdalují od teritoria rodičů. Není úplně jasné, kdy mladí jedinci plně opouští natální teritoria, patrně to je po 4 a půl letech od narození nebo ještě později. Kivi se může dožít zhruba 50 let.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se zejména bezobratlými živočichy, ovocem a rostlinami. V zimě se jedná převážně o larvy brouků a žížaly, v létě pojídá i cvrčky, wety, stonožky, pavouky a slimáky. Potravu získává především ze země a z tlejících kmenů stromů. Občas sbírá i spadlé bobule. Když se při přívalových deštích rozvodní řeky a raci začnou vylézat na břeh, aby unikli silným proudům, kiviové s oblibou pojídají i je. Hledání potravy probíhá tak, že kivi v přikrčené pozici pomalu vykračuje lesem. Neustále přitom zapichuje do země a tlejících stromů svůj dlouhý zobák. Ten používá jako jakousi sondu, kterou propichuje zem, dokud neucítí pach živočicha pomocí nosních dírek na konci zobáku. Jakmile lokalizuje svou oběť, opatrně ji zobákem vytáhne ze země a spolkne. Větší živočichy nejprve rozkouše a až poté pozře. Pokud má kivi problém vytáhnout tvora ze země, je schopen svým zobákem vyhrabat díru až 10 cm širokou a 15 cm hlubokou, aby se k němu dostal. Počátkem 21. století podnítila ornitoložka Susan Cunningham výzkumy zobáků kiviů a jejich smyslu pro vibrace. Cuningham přišla na to, že kiviům pomáhá při lokaci potravy i další smysl, kterým je schopnost zaznamenávat i sebemenší vibrace způsobené pohybem hmyzu. Kivi vnímá tyto vibrace pomocí „senzorů” umístěných na konci zobáku. Je dokonce možné, že je tento smysl při lokaci potravy důležitější než čich. Podobný smysl byl popsán i u ptáků z čeledi slukovití. Ti jsou však jen vzdálenými příbuznými kiviů a spíše se bude jednat o příklad konvergentní evoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a populace.", "content": "Původní areál rozšíření je poměrně složité určit. Historické zmínky o kivim Haastovu jsou sporadické a z těch existujících není zcela jasné, o jaký druh kiviho se jednalo. Fosilní nálezy, které by mohly pomoci určit původní rozšíření kiviů, nebyly podrobně zkoumány. Nicméně z koster je stejně složité určit, zda se jedná o kiviho Haastova nebo kiviho hnědého, protože mezi kostrami obou druhů není podstatný rozdíl. Lze usuzovat, že kivi Haastův byl v minulosti rozšířen i v nížinatých oblastech severní části Západního pobřeží, v severozápadním Canterbury a v Tasmanu. Odhaduje se, že vymizel nejméně ze 30 % oblastí svého původního rozšíření, především z nížin. I tak představují kivi Haastovi populaci, která byla nejméně dotčená příchodem lidí na Nový Zéland. Ostatní kiviové zaznamenali po lidském osidlení mnohem drastičtější úbytky v rozšíření a např. kivi Owenův na obou hlavních ostrovech nedlouho po příchodu lidí úplně vyhyul. Dnes se kivi Haastův vyskytuje hlavně ve vyšších polohách, izolované populace nižších poloh jsou spíše výjimkou. Obývá poměrně širokou škálu lesnatých, křovinatých i travnatých oblastí. Vedle vysoko položených vlhkých pabukových lesů to jsou hlavně podokarpové porosty středních výšek a občas i pobřežní trsnaté a křovinaté oblasti. Největší hustota výskytu kiviů bývá v podmáčených pabukových lesích pokrytých tlustými vrstvami mechů a lišejníků. Kiviové byli v minulosti spatřeni i při okrajích dobytkářských farem. Vyskytují se v nadmořských výškách do 1500 m n. m., nejčastěji mezi 700–1100 m n. m. Kivi Haastovi jsou rozšířeni ve třech hlavních oblastech: v pohoří Paparoa, od severozápadu Nelsonu (zhruba od Heaphy Track) po severní hranici řeky Buller u Westportu, a v Jižních Alpách od řeky Hurunui po národní park Arthur's Pass. Malá populace kiviů Haastových se nachází i v národním parku Nelson Lakes. Celková populace kiviů je k roku 2020 odhadována na 15 000 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Hlavní hrozby pro kivi Haastovy představují úbytek původních pralesů, motorová vozidla, predace ze strany introdukovaných hranostajů, psi a pasti na kusu liščí. Počet kiviů zabitých auty či vlaky je jen malý. Předpokládá se, že populace ve vyšších polohách je stabilní a populace v nížinách je na ústupu vlivem predace ze strany hranostajů. Předpokládaný úbytek celkové populace je 2 % ročně. Kivi Haastovi jsou oproti ostatním kiviům poměrné málo dotčení a v některých oblastech stále ještě hojně rozšíření. Oproti ostatním kiviům mají totiž dvě klíčové výhody: Kivi Haastovi si dosud vyžádali jen málo pozornosti ze strany vědců a ochránců přírody. Důvod je ten, že mají poměrně rozsáhlý areál rozšíření a populace ve vyšších polohách neklesá. Ochránci dosud věnovali svou pozornost především kritičtěji ohroženým druhům kiviů. Potencionální hrozbu pro kivi Haastovy představuje také to, že se vyskytují pouze na novozélandské pevnině. Všechny ostatní druhy kiviů i většina dalších novozélandských endemitů (např. pokřovník alpínský či pištec žlutý) byly přemístěny na ostrovy bez predátorů, kde založili nové populace.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Department of Conservation klasifikuje populaci kiviho Haastova za národně zranitelnou, což je nejnižší stupeň tříbodové stupnice ohrožení. Jako zranitelného ho hodnotí i organizace BirdLife International. Častým typem ochrany ptáků na Novém Zélandu bývá jejich reintrodukce do míst, kde předtím vyhynuli, případně přemístění části populace na menší ostrovy bez predátorů. V roce 1915 došlo k prvnímu pokusu o translokaci kiviů Haastových. 19 jedinců bylo převezeno na ostrov Little Barrier. Populace se však neuchytila. V létě 2004/2005 došlo k translokaci 10 kiviů k jezeru Rotoiti v národním parku Nelson Lakes. I přes občasné útoky psů se populaci daří docela dobře, k roku 2015 čítala 29 jedinců. V letech 2018–2028 probíhá zotavovací program pro všechny kiviovité pod patronací Department of Conservation. Pro kivi Haastovy jsou jedním z hlavních cílů větší geografické rozšíření populace, plošná kontrola predátorů pomocí pesticidu 1080 a převrácení 2% ubývajícího populační trendu na 2% nárůst. K roku 2020 je pod aktivním managementem kolem 12 % populace. Management zahrnuje především kontrolu predátorů pomocí pastí a pesticidu 1080. V menší míře se jedná i o management populace pomocí programu NestEgg. Princip programu spočívá v tom, že se kiviho vejce vyjme z hnízda, inkubuje v chovném zařízení a juvenilní jedinec se vypustí zpět do přírody. Nicméně i když je tato taktika výborná na podporu populace u jiných ptáků (např. kachny měkkozobé), u kiviho Haastova se ukázala jako neefektivní. U místních populací, kde dochází k aktivnímu managementu, byl zaznamenán meziroční 7% populační nárůst počtu jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k lidem.", "content": "Kiviho je velmi těžké spatřit a je „mnohem častěji viděn než slyšen”. Důvody jsou ty, že kivi je aktivní hlavně v noci, je poměrně plachý a jeho habitat je většině lidem těžko přístupný. Spíše se tak lidé setkávají pouze se znaky přítomnosti kiviho jako je peří, stopy v bahně nebo jeho noční křik. Následkem extrémnějšího habitatu než u ostatních kiviů a relativní stabilností populace se jedná o nejméně studovaný druh kiviů. Maorové cenili všechny druhy kiviů pro jejich jemné peří, které používali k výrobě plášťů zvaných \"kahukiwi\". Kiviové pro ně představují \"taongu\" („posvátný klenot”), ke kterému mají silné spirituální, historické a emoční pouto. V zákonu \"Vyrovnání pohledávek mezi Britskou korunou a kmenem Ngāi Tahu\" z roku 1998 byl tento speciální vztah legislativně vyjádřen (\"\", příloha 97). V praxi to znamená hlavně větší důraz na ochranu kiviů ze strany britské koruny a konzultace místních kmenů (\"iwi\") při plánování managementu ochrany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kivi Haastův (\"\", či ) je nelétavý noční pták z rodu kiviů, který se endemitně vyskytuje pouze na Jižním ostrově Nového Zélandu. Jedná se o největšího zástupce kiviů. Jeho celková populace se odhaduje na 15 000 jedinců. ", "tgt_summary": null, "id": 2321267} {"src_title": "Charlotta z Albretu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Charlotta z Albretu se narodila v roce 1480 jako dcera krále Alana I. z Albretu a Frances hraběnky z Périgold. Jejími prarodiči z otcovy strany byli Jean z Albretu, syn Charlese z Albretu, který byl zabit během velení francouzským oddílům v bitvě u Azincourtu roku 1415, a Charlotte de Rohan, z matčiny vikomt William z Limoges a Isabella de la Tour d'Auvergne, dcera Bertranda V. de la Tour a Jacquette du Peschin. Sama měla šest sourozenců, jejím nejznámějším bratrem byl Jan z Albretu, který se stal navarrským králem díky sňatku s Kateřinou Navarrskou.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek.", "content": "Po nástupu na francouzský trůn měl Ludvík XII. v úmyslu navazat silné vztahy s Bretaní. Chtěl ji zařadit do Francouzského království, a proto usiloval o sňatek s Annou Bretaňskou. Ta se nakonec stala manželkou krále Ludvíka, ale až druhou; král se napoprvé oženil s Johannou Francouzskou. Nicméně ještě dlouho před tím, než došlo ke svatebním plánům, se územní choutky Ludvíka XII. roznesly a pán bearnského území, Alan I. z Albretu, Charlottin otec, se obával, že se jeho panství dostane do vlastnictví Francie spolu s celou Bretaní a začal klást králi odpor, čímž si vysloužil titul státního nepřítele. Když se pak Ludvík XII. rozhodl oženit se s bretaňskou princeznou Annou, musel nejprve odstranit jejího manžela. Vyslal posly do Vatikánu a žádal papeže o Annin rozvod. Papež Alexandr VI. souhlasil, že manželství rozvede a svolí se sňatkem Ludvíka XII. s Annou, ale chtěl za to pro svého syna Cesara za manželku urozenou princeznu. Ludvík XII. se rozhodl pro Charlottu z Albretu s tím, že pokud ona svolí, odpustí jejímu otci. Věci se poněkud zkomplikovaly, protože Alan I. z Albretu, který musel dceřin sňatek odsouhlasit, to nechtěl udělat, pokud nezíská vysoce postavenou ženu pro svého syna Jana. Nakonec pro něj byla vybrána Kateřina Navarrská. Pak už svatbě Charlotty a Cesara nic nebránilo a svatební smlouva byla podepsána na jaře roku 1499. Svatba proběhla 10. května 1499 v Blois. Devatenáctiletá Charlotta si s manželem nerozuměla, manželství z politických důvodů nebylo šťastné a Cesare odjel do Itálie krátce po svatbě. Nevrátil se do Francie, ani když přišla na svět jeho dcera Louise (17. května 1500-1553); Charlotta během krátké doby strávené s manželem totiž stihla otěhotnět. Cesare měl přinejmenším jedenáct nelegitimních dětí s různými milenkami a manželku nevídal. Nakonec zemřel ve službách svého švagra Jana III. Navarrského při obléhání Viany 12. března 1507. Charlotta se stala vdovou a spravovala Cesarova panství jako regentka za jejich malou dceru. Znovu se nevdala a zemřela 11. března 1514 na zámku v La Motte-Feuilly.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Charlotta měla jediné dítě, dceru Louisu. O té však není mnoho záznamů. Výzkum provedený počátkem 21. století nicméně ukázal, že existuje spousta žijících potomků Charlotty z Albretu a Cesara Borgii, například princ Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský (22. července 1940).", "section_level": 1}], "src_summary": "Charlotta z Albretu (1480 – 11. března 1514), známá i jako paní de Châlus, byla velice bohatá francouzská šlechtična, sestra krále Jana III. Navarského a žena papežova syna Cesara Borgii.", "tgt_summary": null, "id": 302953} {"src_title": "Činžovní dům u Hvězdy v Toruni", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Umístnění.", "content": "Činžovní dům se nachází ve Staroměstském komplexů, ve východní části Staroměstského náměstí pod číslem 35.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Činžovní dům byl postaven v druhé polovině 13. století. Během období gotické architektury byl několikrát přestavený a měnil majitele. Jedním z nich byl učitel synů Kazimíra IV. Jagellonského, básník a humanista Filippo Buonaccorsi (1437–1496), zvaný Kallimach. Činžovní dům prošel další rekonstrukcí v druhé polovině 16. století, byl pak zvýšen o druhé patro a získal prostorové uspořádání charakteristické pro měšťanské činžovní domy zachované i dnes, kombinující obytné, obchodní a skladové funkce. Následně byly ve středu podlaží postavené malé galerie, a v zadní přízemí také polychromovaný strop. Strop v prvním patře pochází z období kolem 1630–40, a strop ve druhém patře z roku cca 1620 (přestěhováno z činžovního domu na Staroměstském náměstí 24). Koncem 17. století nový majitel, staroměstský radní Jan Jerzy Zöbner, přidal barokní výzdobu. Poté budova získala barokní vnější podobu s bohatě zdobeným portálem. Fasáda byla zdobena květinami a ovocnými motivy, vyrobenými ze štuku. Na chodbě je točité schodiště gdaňského typu, které hlídají postavy Minervy a lva, který drží štít. Na začátku 19. století byla místnost v prvním patře vyzdobena klasicistním polychromem s iluzionistickou malovanou kolonádou v jonickým pořádku, a na stropě byla vyzdobena pseudokazety. Rekonstrukci této polychromie můžeme dnes sledovat díky toruňskému konzervátorium. Ve druhé polovině 19. století bylo při další rekonstrukci domu na místo komína umístěno druhé točité schodiště – tentokrát litina. Od roku 1970 se v budově nachází Muzeum umění Dálného východu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Činžovní dům u Hvězdy v Toruni je činžovní dům nacházející se v Toruni. Vyčnívá se fasádou z pozdního baroka, která na vrhu je vyzdobená zlatou hvězdou, od které se vzal název. Současný stav budovy je výsledkem mnoha oprav a rekonstrukcí.", "tgt_summary": null, "id": 1092855} {"src_title": "Walrasovská aukce", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis fungování modelu.", "content": "Walrasovská aukce stojí na základech Walrasovské směnné ekonomiky. Jedná se o model, který se za pomocí procesu tápání a v rámci několika předpokladů sám dostane z nerovnováhy do rovnovážného stavu poptávky a nabídky. Předpoklady, na nichž model stojí jsou dokonalé konkurenční struktury trhů, pružnost cen, nulové transakční náklady, maximalizační chování všech zúčastněných subjektů a implicitní předpoklad úplné informovanosti. Dle původního výkladu pak účastníci pouze vyhlašují své nabídky popř. poptávky a směna probíhá až za stavu rovnováhy, tedy za rovnovážné ceny. Za rovnovážný stav se tedy myslí dosažení takového cenového ohodnocení v rámci statků, jež byly mezi subjekty rozděleny, že toto cenové ohodnocení co nejvíce odpovídá hodnotě užitečnosti. Průběh aukce tak spočívá v tom, že každý účastník aukce určuje vlastní poptávku po statku, kterou poté sdělí dražebníkovi. Walrasovský dražebník se poté snaží za pomocí stanovování cen dosáhnout rovnováhy na trhu. Walrasovská aukce pak může vypadat následovně. Účastníky aukce jsou lidé, kterým byly rozděleny určité statky. Lidé však mají dle svých preferencí různé hodnoty užitků plynoucí z přidělených statků, a tudíž je chtějí na trhu směnit. Z toho důvodu jim byly trhem sděleny ceny, za které se statky mohou směnit. Ceny jsou zde čistě vyjádřením určité hodnoty, jelikož peníze se v této aukci nevyskytují. Statky tak lze směnit pouze za jiné statky s odpovídající cenou. Lidé tedy mohou jimi méně preferované statky chtít směnit za jiné více preferované statky za jim předem známou cenu. Cena je pro ně konečná, a ačkoliv model aukce počítá s její budoucí změnou vzhledem k vyvážení trhu, účastnící svou směnou na ceny nespekulují, zkrátka obchodují opravdu za účelem maximalizace vlastního užitku se stoprocentním spolehem na platnost aktuální ceny. Pakliže bude nabídka vyrovnaná s poptávkou lze dle modelu říci, že se jedná o rovnovážný trh a směna proběhne. Jestliže však nabídka s poptávkou vyrovnány nejsou, směna neproběhne. Dojde k vyhlášení nových cen statků a začíná druhé kolo. Nové ceny se určují na základě toho, zda byl na trhu s daným statkem převis nabídky či poptávky. U zboží s vyšší poptávkou bude cena zvýšena a analogicky u zboží s nedostatkem poptávky bude cena snížena. Takto proces narovnání a očišťování trhu pokračuje, dokud není dosaženo rovnováhy na trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Základní předpoklady procesu tápání.", "content": "Pro správné fungování Walrasovských aukcí a klíčového procesu tápání je dle Walrase nutné splnit čtyři základní předpoklady.", "section_level": 1}, {"title": "Walrasovský dražebník.", "content": "Walrasovský dražebník je v rámci modelu Walrasovské aukce subjekt, jehož úkolem je přijímání nabídek k nákupu a prodeji respektive směně statků od dražitelů. Na základě přijatých nabídek je pak jeho cílem vyhodnotit, zda je trh v rovnováze či nikoliv. Pakliže nabídka převyšuje poptávku, popřípadě poptávka převyšuje nabídku, trh v rovnováze není a v takovém případě je úkolem dražebníka na základě rozdílu mezi poptávkou a nabídkou upravit cenové ohodnocení statků tak, aby se v dalším kole nových nabídek trh ideálně dostal do rovnovážného stavu, případně aby se mu co nejvíce přiblížil. Následně opět přijímá nabídky ke směně statků od subjektů, kterým byly v úvodu statky rozděleny. Na základě nich poté opět dochází k rozhodnutí o rovnovážnosti trhu a případně k opětovnému narovnání cen statků. Tímto se tak dražebník snaží nastavit ceny statků tak, aby co možná nejvíce odpovídaly reálné hodnotě jejich užitečnosti pro subjekty v aukci participující. Charakteristikou Walrasovského dražebníka jsou pak předpoklady, které vychází z modelu Walrasovských aukcí. Totiž, že Walrasovský dražebník disponuje úplnou informací a zároveň u něj neexistují žádné transakční náklady. Walrasovský dražebník je tedy v ideálním případě dle nastavení modelu subjekt, jenž svoji činnost vykonává zdarma, matematicky přesně a se znalostí všech informací.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl oproti klasickým aukcím.", "content": "Hlavním rozdílem mezi tradičními aukcemi a těmi Walrasovskými je v množství uskutečněných směn a dynamičnosti. Při Walrasovské aukci směna probíhá až na konci celého procesu narovnávání trhu, tedy až tehdy kdy je nabídka s poptávkou vyrovnaná a směna tak může proběhnout v dané rovnováze. Naproti tomu při klasických aukcích směna probíhá stále dynamicky za různé ceny. Ceny jsou navíc většinou více určené nakupujícím a prodávajícím oproti Walrasovským aukcím, kde cenu nastavuje Walrasovský dražebník.", "section_level": 1}, {"title": "Matematické vyjádření modelu.", "content": "Základní myšlenka Walrasovského modelu směny, na které stojí Walrasovské aukce lze matematicky vyjádřit následně: Máme H subjektů a n statků. Preference každého subjektu jsou vyjádřeny jako funkce užitečnosti. Každý subjekt tak má svou preferenci označenou jako formula_1. Dále je každý subjekt zpočátku obdařed určitými statky. Tato vybavenost je vyjádřena vektorem formula_2. V obou případech je index h označením pro určitý subjekt, kterého se vybavenost či preference týká. Jelikož vybavenost subjektu značíme vektorem, můžeme individuální vlastnictví i-tého statku h-tým subjektem označit formula_3 Celkovou agregátní vybavenost všech H subjektů pak můžeme vyjádřit následující rovnicí. formula_4 Ceny statků jsou subjektům předkládány dražebníkem ve formě vektoru p. Na základě tohoto vektoru se subjekty snaží poskládat svůj spotřební koš tak, aby maximalizovaly svůj užitek formula_1. Tento spotřební koš je vyjádřen pomocí vektoru formula_6 a omezující podmínkou pro něj je, že jeho cena nesmí překročit rozpočet, kterým subjekt disponuje. Rozpočet subjektu značíme formula_7. Maximalizace užitku se pak dá formálně zapsat jako: formula_8 Rozpočtové omezení lze pak vyjádřit následovně: formula_9 Řešením této rovnice pak bude spotřební koš x, ve kterém individální množství požadovaného i-tého statku subjektu h lze vyjádřit jako formula_3. Jelikož se takto vymezený spotřební koš nevztahuje na již subjektem vlastněné statky, je nutné spočítat tzv. čistou poptávku subjektů. Čistá poptávka subjektu h po statku i se spočítá jako rozdíl mezi individuálním požadovaným množstvím a množstvím statku i, které má již subjekt h v držení. V případě, že čistá poptávka subjektu je kladná, znamená to, že subjekt chce své vlastnictví statku navýšit. Takto kladnou poptávku pak značíme formula_11. Je-li naopak čistá poptávka subjektu záporná, subjekt chce své vlastnictví statku snížit, značíme takto negativní poptávku formula_12. formula_11 nám tedy značí kolik subjekt statku poptává a formula_12 nám značí kolik subjekt statku nabízí. Tímto jsou tak vydefinovány směny, které chtějí jednotlivé domácnosti za dané ceny s danými statky uskutečnit. Z tohoto lze odvodit celkovou tržní poptávku po i-tém statku. formula_15 Walrasovská čistá rovnováha ve směně je interpretována vektorem formula_16 a sadou spotřebních košů formula_17 s následujícími náležitostmi: Zjednodušeně lze říci, že pro dosažení rovnováhy se celkové poptávané množství statku musí rovnat celkovému nabízenému množství tohoto statku. Vektor formula_16 pak vede účastníky k dodržení podmínky nepřesáhnutí vlastního rozpočtu formula_9 a dodržení cen stanovených dražebníkem(vektor p). Druhou podmínku pak můžeme z logiky výše popsané a pomocí algebraických úprav přepsat jako: formula_24 pro statek formula_21 Tedy, že celkové množství poptávek statku se rovná celkovému množství nabídek statku na trhu. V takovém případě je nastolena rovnováha a proběhnou směny. Model Walrasovské aukce využívá především výše zmíněných matematických operací a předpokladů. Teorie Walrasovského modelu směny je pak dále rozvinuta, kdy se snaží do své úvahy zahrnout další faktory v ekonomice jako například výrobní faktory tak, aby více odpovídal realitě. Pro aukce však postačí principy vysvětlené výše.", "section_level": 1}, {"title": "Walrasovská aukce v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Walrasovská aukce na Americkém akciovém trhu.", "content": "Příklad Walrasovské aukce můžeme v reálném světě nalézt například na akciových trzích. Walrasovský rovnovážný bod se využívá například na burze v New Yorku (NYSE). Burza je zavřená v určité hodiny každý den a stejně tak o víkendu, ale i v těchto časech jsou přijímány objednávky na obchody. Obchody mohou být nákupy i prodeje, avšak mohou být stanoveny za různé ceny. Tyto obchody se však vypořádávají s opětovným otevřením burzy za otevírací cenu. Walrasovské rovnováhy se tu pak využívá ke stanovení právě této otevírací ceny. Otevírací cena se stanovuje na základě ceny, za níž přišlo objednávek nejvíce. Ačkoliv se dnes již metoda používá pouze v této omezené míře, do roku 1873 se pomocí Walrasovského modelu aukce obchodovaly veškeré obchody na této burze.", "section_level": 2}, {"title": "Další příklady užití z praxe.", "content": "Dále se Walrasovských aukcí a jejích principů využívá například s mírně upraveným mechanismem na arizonské, pařížské a bruselské burze či londýnském obchodě s drahými kovy nebo při americkém vydávání pokladničních poukázek.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody Walrasovských aukcí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nízké komunikační náklady - jednoduchost.", "content": "Díky využití procesu tápání a Walrasovského dražebníka je tento typ aukcí velmi úsporný na transakční náklady pro subjekty. Subjekty v jiných obchodních modelech musejí hledat protistrany k otevření jednání o obchodu. Kupující tak musí vynaložit úsilí při hledání prodávajícího a následně se s ním dohodnout na ceně, prodávající analogicky taktéž. Kdežto u Walrasovských aukcí probíhá komunikace pouze mezi subjektem a dražebníkem a veškerá tato komunikace probíhá takřka ve smyslu toho, zda prodávající za danou cenu prodá či kupující za danou cenu koupí.", "section_level": 2}, {"title": "Možnost racionálního uvažování na základě sběru informací.", "content": "I v takto jednoduchém obchodním modelu je možné o trhu získávat informace a nakládat s nimi a plánovat své budoucí chování. Subjekty mohou například porovnávat ceny, za které směna proběhla s těmi, které byly původně vyhlášeny. Informace o chování trhu v tomto kontextu pak mohou subjektům sloužit k nastavení jejich vlastní politiky podávání nabídek a poptávek. Zároveň může být cennou informací při procesu tápání změna původní ceny, ze které mohou subjekty soudit stav na trhu s daným statkem. V některých aukcích, kdy je možné sledovat počet nabídek či poptávek v rámci své skupiny subjektů, může tato znalost také poskytovat subjektům určitou informaci ohledně vývoje ceny.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika Walrasovských aukcí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kritika Vickreyova.", "content": "Vickrey upozornil na možnost ovlivnění dražebníka dražiteli v těchto schématech aukcí. Jelikož dražebník upravuje cenu na základě dražitelů, může být při určitém chování jedné či druhé strany výsledná rovnovážná cena ovlivněna v jejich prospěch. Vickrey uvádí, že obě strany mají tendenci inklinovat k ceně nahrávající jejich prospěchu. Kupující se snaží koupit nejlevněji a prodávající prodat nejdráže. Pokud však jedna ze stran je více restriktivní a odmítá se přizpůsobit více než ta druhá, ovlivní tím výsledek aukce. Na popud této kritiky byl uskutečněn experiment ekonomem Adamem Smithem, který tuto skutečnost potvrdil.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika z pohledu ekonomického pojetí.", "content": "Ekonomové zastávající jiné než marginalistické pojetí ekonomice a vnímání subjektivity, jako například rakouská škola nemohou daný model přijmout, jelikož stojí celý na základě porovnatelnosti subjektivní užitkové hodnoty jednoho člověka s užitkovou hodnotou druhého. Zároveň by považovali za nemožné tuto užitkovou hodnotu vyjádřit kardinálním číslem. Tímto by tak odmítali samý základ celého modelu, tedy že každý subjekt modelu je schopen vyjádřit svou preferenci statků nějakou číselnou hodnotou.", "section_level": 2}, {"title": "Experiment Adama Smitha.", "content": "Experiment Adama Smitha zabývající se především kritikou Vicreye Walrasovskéh modelu aukcí spočíval v náhodném symetrickém rozdělení subjektů mezi nákupčí a prodávající. Kupující i prodávájící subjekty dostaly informaci o maximální ceně, za kterou mohou nakupovat, respektive prodávat. Dále byly subjekty rozděleny v místnosti příčkou tak aby na sebe prodávající s nakupujícími neviděli a nemohli tak přizpůsobovat své jednání dle protistrany. V tomto bodě se experiment dělí na dvě části, kdy v té druhé skupiny oddělené nejsou a mohou na sebe tak reagovat. Subjekty v první části experimentu měli výhled pouze na svou skupinu a dražebníka. Komunikace mezi subjekty i v rámci jedné skupiny byla pochopitelně zakázána avšak jelikož viděl chování ostatních účastníků v rámci své skupiny, potažmo ve druhé části všech účastníků, mohl tyto informace vzít v potaz. Aukce pak probíhala stanovením ceny statku dražebníkem a následným získáním informace o nabídce a poptávce po statku za tuto cenu. Subjekty tuto informaci přenášeli dražebníkovi pomocí zvedání rukou s lístečkem. Dražebník pak v experimentu vystupoval jako subjekt určující cenu. Po každém kole cenu upravil a vyhlašoval ji pro další kolo, dokud se nabídka nerovnala poptávce. I při mírném přenastavení vstupních parametrů, jimiž byla například i peněžní odměna při případné výhodně uzavřené směně, odměna za transakci, bylo v každém z experimentů bylo dosaženo rovnovážného trhu a nabídka a poptávka byla vyrovnána s vysokou efektivitou avšak odvisle od nastavení na mírně odlišných cenách. Experiment se také zaměřil na porovnání situace při neoddělených skupinách subjektů. Ve všech případech byla rovnovážná cena vždy mírně podhodnocena neboli nakloněna spíše ve prospěch kupujících. Tato možnost ovlivnění Walrasovských a jim podobných obchodních modelů subjekty v ní participujících obsažena v kritice byla tedy experimentem potvrzena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walrasovská aukce je dílem švýcarského neoklasického ekonoma z Francie Léona Walrase Marie-Ésprita. Jedná se o jedno z nejstarších schémat obchodování v ekonomické literatuře. Walrasovské principy aukce jsou popsány v díle Základy čisté politické ekonomie z roku 1874. Jedná se o zvláštní typ aukcí, kde se nedraží statky pouze mezi několik nakupujících subjektů, avšak figurují v něm jak subjekty nakupující, tak prodávající a vzájemnou interakcí těchto stran pak dochází k stanovování ceny a výslednému rozdělení statků mezi subjekty. Tento typ aukce vznikl na základě životního díla Walrase teorie všeobecné rovnováhy, při které uplatňoval své matematické pojetí ekonomie. Právě Walras je považován za zakladatele matematické ekonomie a na jeho myšlenkách a matematických modelech Walrasovská aukce stojí. Walras je považován za jednoho ze zakladatelů marginalistické revoluce díky myšlence mezního užitku, na které stojí systém Walrasovské aukce. ", "tgt_summary": null, "id": 2291149} {"src_title": "Sandy Hook (maják)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Maják byl postaven pro bezpečný vjezd lodí do jižní části přístavu New York. Maják se původně jmenoval New York, protože byl postaven z výtěžku newyorské loterie a udržován z daní všech lodí, které vpluly do přístavu New York. Maják odolal pokusu o jeho zničení Benjaminem Tupperem, aby nesloužil britskému loďstvu, a následně byl obsazen britskými vojáky v době války za nezávislost. V roce 1890 byla v blízkosti postavena pevnost Fort Hancock k obraně vjezdu do přístavu New York. Světlo majáku bylo tlumeno pouze v období španělsko-americké války, a v období první a druhé světové války. V roce 1996 byl převeden pod správu National Park Service.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Maják navrhl a postavil v roce 1764 Issac Conro stavitel z New Yorku. Byl postaven na půdorysu pravidelného osmi úhelníku s průměrem v základně 8,8 m (29 stop) směrem vzhůru se zužuje na průměr 4,5 m (15 stop) a je vysoký 31 m. Lucerna, vysoká dva metry, byla ze železa, střecha byla měděná. Obvod lucerny byl 10 m (33 stop). Osvětlení zabezpečovalo 48 olejových lamp. V roce 1857 byla instalována Fresnelova čočka III. řádu. V roce 1889 byl prvním majákem v USA, který měl elektrické osvětlení. Maják byl automatizován v roce 1965.", "section_level": 1}, {"title": "Data.", "content": "Charakteristika: F W. Maják svítí stálým bílým světlem 24 hodin denně s dosahem 19 nm (35 km). V aktivním provozu je Fresnelova čočka III. řádu se světelným zdrojem o výkonu 1 000 W a svítivostí 45 000 cd. Označení:", "section_level": 2}], "src_summary": "Maják Sandy Hook se nachází na stejnojmenné písečné kose Sandy Hook v části pevnosti Fort Hancock ve státě New Jersey v USA. Je nejstarším funkčním majákem a historickou památkou v USA. Původně maják stál 150 m od moře, ale díky mořským nánosům písku (pobřežnímu driftu) je maják vzdálen téměř 2,4 km od moře.", "tgt_summary": null, "id": 1777102} {"src_title": "Claude Puel", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Puel začal s fotbalem v lokálním Castres FC, v roce 1977 se připojil k AS Monaco FC. Svůj první zápas za A-tým Monaka odehrál v sezoně 1979/80. V Monaku působil celou svoji kariéru, během 17 let zde sehrál 601 oficiálních utkání, z toho 488 ligových, při kterých vstřelil celkem 4 góly. V dresu Monaka získal dva ligové tituly, tři vítězství v poháru a jedno v superpoháru.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po konci kariéry působil jako kondiční trenér a kouč monacké rezervy. V lednu 1999 se stal hlavním trenérem a na konci sezony oslavil double (tj. vítězství v lize a v poháru). V červenci 2001 mu nebyla prodloužena smlouva a po 24 letech v klubu skončil. V červenci 2002 podepsal smlouvu v Lille OSC a zde se stal jedním z nejdéle sloužících trenérů Ligue 1, působil zde 6 let. V roce 2004 dovedl tým k výhře v poháru Intertoto. V červnu 2008 podepsal smlouvu v Olympique Lyon, týmu, který ligu vyhrál sedmkrát v řadě. Osmý titul ale nepřidal, pod vedením Puela klub skončil „pouze“ třetí. V roce 2010 dovedl Lyon poprvé v historii do semifinále Ligy mistrů, kde prohráli s Bayernem. V poseldním zápase sezony 2010/11 Lyon pod jeho vedením porazil jeho bývalý klub AS Monaco FC a poslal je do druhé ligy. Po sezoně mu nebyla prodloužena smlouva, jelikož ve třech sezonách nevyhrál s klubem žádnou trofej. V květnu 2012 podepsal tříletou smlouvu s OGC Nice. Po konci v Nice podepsal v červnu 2016 tříletou smlouvu s anglickým Southamptonem. Southampton v předchozí sezoně skončil šestý v lize a kvalifikoval se tak do základní skupiny Evropské ligy. V té narazil na italský FC Inter Milán, izraelský Hapoel Beer Ševa FC a českou Spartu. V prvním utkání EL doma porazili Spartu 3:0, ve druhém utkání ale se Spartou prohráli 0:1, v rozhodujícím utkání ale nedokázali porazit Beer Ševu a v Evropské lize skončili. Southampton dosáhl na osmé místo v Premier League, v ligovém poháru se dostali do finále, kde ovšem nestačili na Manchester United FC. V červnu 2017 byl Puel s okamžitou platností propuštěn. Puel byl často kritizován pro defenzivní styl hry (Southampton ve 38 zápasech zaznamenal 41 gólů, což byl 5. nejhorší útok ligy). I tak jeho odvolání vzbudilo rozporuplné reakce, sportovní novinář Paul Doyle označil Puela za „oběť obdivuhodně nepřiměřených očekávání Southamptonu“. V říjnu 2017 byl jmenován trenérem Leicesteru. Během zimní přestávky zatrhl přestup hvězdy Rijáda Mahrize do Manchesteru City a Mahriz se poté více než týden neobjevil na tréninku. Od ledna 2018 do konce sezony zaznamenal Leicester pouhé 3 výhry ze 14 utkání a Puel byl obviňován z negativního fotbalu. Šokující prohra ze dne 6. ledna 2019 v poháru s Newport County AFC ze čtvrté anglické ligy byla fanoušky BBC jmenována největším překvapením soutěže. Po šesti ligových utkáních bez výhry byl 24. února 2019 propuštěn. V říjnu 2019 se vrátil do Francie, kde převzal AS Saint-Étienne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Jacques Puel (* 2. září 1961 Castres) je francouzský fotbalový trenér a bývalý hráč, od října 2019 trénující AS Saint-Étienne ve francouzské Ligue 1. Celou svoji hráčskou kariéru strávil v Monacu.", "tgt_summary": null, "id": 1084591} {"src_title": "1000BASE-T", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "1000BASE-T (IEEE 802.3ab) je základní standard pro Gigabitový Ethernet pro metalickou kabeláž. Používá kabely s kroucenou dvojlinkou kategorie 5 nebo vyšší. Přestože se doporučuje, aby délka síťového segmentu 1000BASE-T nepřesahovala 100 metrů, údaj o maximální délce v normě ISO je čistě informativní, a délka není kritériem při testování, zda připojení vyhovuje normě řady EN 50173. 1000BASE-T používá čtyři kabelové páry pro současný přenos oběma směry s použitím hybridních obvodů (podobných telefonním hybridům) pro potlačování ozvěny a adaptivní ekvalizací a pětiúrovňovou impulzní amplitudovou modulaci (PAM-5). Modulační rychlost (125 megabaud) i šumová imunita pětiúrovňové signalizace je stejná jako u 100BASE-TX s tříúrovňovou signalizací díky použití čtyřrozměrné mřížkově kódované modulace (TCM), jejíž pomocí se na čtyřech párech dosahuje kódovacího zisku 6 dB. Standard 1000BASE-T musí podporovat automatické vyjednávání podle \"Section 28D.5 Extensions required for Clause40 (1000BASE-T)\". Musí být vyjednán přinejmenším zdroj hodin, kdy jeden koncový bod musí být nadřízený a druhý podřízený. Automatická konfigurace MDI/MDI-X je nepovinná, ale zpravidla podporovaná vlastnost standardu 1000BASE-T, což znamená, že dvě zařízení s gigabitovým rozhraním lze obvykle propojit jak přímým tak kříženým kabelem. Tato vlastnost do velké míry omezuje chyby při instalaci, kdy na starších ethernetových rozbočovačích a přepínačích bylo nutné podle použitého propojení a kabelu rozlišovat nebo pomocí ručních přepínačů nastavit, které porty jsou pro uplink a které normální. Propojení dvou gigabitových zařízení kabelem s pouze dvěma kroucenými páry obvykle znemožní komunikaci; protože se pro vyjednávání používají pouze dva páry vodičů, obě zařízení úspěšně vyberou 'gigabit' jako nejrychlejší způsob komunikace, ale kvůli absenci dalších dvou párů spoj nebude fungovat. Většina gigabitových fyzických zařízení proto má prostředky k zjištění této situace a některé ovladače poskytují volbu „Ethernet@Wirespeed“, kde tato situace vede k pomalejšímu, ale funkčnímu spojení. 1000BASE-T přenáší osm bitů dat současně pomocí čtyř párů vodičů. Osm bitů se nejdříve rozšíří na čtyři tříbitové symboly pomocí netriviálního šifrování s použitím posuvného registru s lineární zpětnou vazbou obdobně jako u 100BASE-T2. Každý tříbitový symbol se pak přenáší jako napěťové úrovně, které se spojitě mění během přenosu. Ukázka zobrazení: Na kabeláži Cat-5e a Cat-6 navržené pro 1000BASE-T by měly fungovat i následující standardy Ethernetu 2.5GBASE-T a 5GBASE-T s přenosovou rychlostí 2,5 resp. 5 Gbit/s, které vycházejí z 10GBASE-T, ale používají nižší modulační rychlost.", "section_level": 1}], "src_summary": "1000BASE-T (neboli IEEE 802.3ab) je standard pro Gigabitový Ethernet používající kabel se čtyřmi páry kroucené dvojlinky kategorie 5 nebo vyšší o doporučované maximální délce 100 metrů.", "tgt_summary": null, "id": 792061} {"src_title": "Hongkongská polytechnická univerzita", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie univerzity začala v roce 1937, kdy byla založena \"Government Trade School\". Škola byla umístěna na Wood Road ve Wan Chai na ostrovu Hongkong, a byla první veřejně financovanou terciární technickou institucí v Hongkongu. Po druhé světové válce se škola v roce 1947 stala \"Hongkongskou technickou školou\" a v roce 1957 otevřela nové prostory v Hung Hom, části městské oblasti Kau-lung. V roce 1972 byla založena \"Hongkongská polytechnika\". Cílem bylo poskytovat profesně orientované vzdělávání, které uspokojí potřebu kvalifikovaných pracovníků. Dne 25. listopadu 1994 získala souhlas Výboru pro univerzitní a polytechnické granty s akreditací studijních programů, díky čemuž škola získala statut univerzity, a tak vznikla Hongkongská polytechnická univerzita.", "section_level": 1}, {"title": "Kampus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní kampus.", "content": "Hlavní kampus PolyU v městské části Yau Tsim Mong byl navržen týmem vedeným Jamesem Kinoshitou z P&T Group v roce 1972. Má více než 20 budov s cihlovými zdmi. Je to jeden z největších a nejhustších vzdělávacích kampusů na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání univerzity v roce 2019.", "content": "V listopadu 2019 byla univerzita okupována protestujícími v rámci protestů v Hongkongu. 17. listopadu se policie pokusila vstoupit do areálu, ale selhala, protože demonstranti proti policii použili silniční zátarasy a zápalné lahve. Policie pak zablokovala všechny východy z univerzitního kampusu a požádala všechny protestující uvnitř, aby se vzdali. 18. listopadu se policie pokusila znovu vstoupit do areálu silou, a to za použití slzného plynu a gumových projektilů. Protestující odpověděli házením zápalných lahví na policii. Univerzita byla během konfliktu označena za bojiště. Univerzita byla později obklíčena policií, a jen několika demonstrantům se podařilo uprchnout. Bylo zraněno více než 280 demonstrantů, zatčeno bylo více než 1 000 osob.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hongkongská polytechnická univerzita (PolyU) je veřejná univerzita se sídlem v Hung Hom v Hongkongu. Historie PolyU se dá vysledovat až do roku 1937. V roce 1994 se stala plně akreditovanou univerzitou a jednou z vládou financovaných terciárních institucí. ", "tgt_summary": null, "id": 994564} {"src_title": "Sicílie (ostrov)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Největší středomořský ostrov se svou rozlohou 25 426 km2 zabírá 8,4 % rozlohy Itálie a je asi 3× menší než Česká republika. Pobřeží má délku okolo 1 000 km. Na Sicílii se nachází čtyři pohoří. Prvními jsou Sicilské Apeniny, které se rozkládají podél severu ostrova od Messinské úžiny až po řeku \"Torto\". Sicilské Apeniny tvoří tři samostatná pohoří (od východu): Peloritani, Nebrodi a Madonie. Jejich nejvyšší vrcholy dosahují 2 000 m n. m. Druhý masiv se nalézá na západě ostrova a třetí, ve tvaru ohnutého luku, se nachází ve střední části ostrova. Čtvrtým je masiv samotné Etny. Povrch Sicílie je hornatý. 62 % zabírá kopcovitá krajina, dalších 24 % tvoří pohoří a jen 14 % zbývá na nížiny. Nejúrodnější část země se rozkládá mezi Etnou a Syrakusami a její rozloha se blíží 430 km2. Na západě ostrova v provincii Trapani je velmi úrodná půda vhodná pro pěstování vinné révy. Největšími řekami jsou \"Salso\" a \"Platani\", ale v létě téměř vysychají. Podnebí na Sicílii je typicky středomořské. Léto je horké, zima krátká a mírná s občasným deštěm. Například v Syrakusách je průměrně 130 slunečných dnů za rok. Průměrná teplota je na Sicílii 17 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Sicílie prošla dlouhou a trnitou cestu k podobě, ve které ji můžeme nalézt dnes. Prvními historicky doloženými obyvateli Sicílie byli od 3. tisíciletí př. n. l. domorodí Sikanové. Národ, svými zvyky se podobající americkým indiánům, žil v počátcích na celé ploše ostrova, ale pod náporem dalších vln osídlení byl nucen přesunout se do lesů. V jejich životech hrálo velmi významnou roli náboženství, které bylo orientováno na živočišnou říši. Po 1 700 letech sikanské vlády na ostrov připluli noví osadníci, Sikelové (Sikulové). Ti byli národem o něco rozvinutějším a na rozdíl od Sikanů, kteří se živili převážně lovem, si obživu zajišťovali zemědělstvím. Postupem času se jim podařilo původní sikanské obyvatelstvo vytlačit převážně do lesů a hornatých oblastí. Třetím významným sicilským národem ve starověku byli Elymové, pocházející původně z Anatolie v Malé Asii. Postupem času se tento národ helenizoval. Jedním z nejvýznamnějších politických center Elymů bylo město Segesta. V 8. století př. n. l. se na Sicílii dostala dvě velmi silná starověká impéria. Byla to aliance řeckých městských států, které založily města jako Zanklé (Messina), Naxos, Akragás, Gela nebo Syrákúsy. Druhými osadníky byli Féničané z Kartága. Tento národ největších mořeplavců a průkopníků námořního obchodu své doby založil na Sicílii město Palermo. Centrem jejich obchodu se však později stalo město Kartágo. Roku 480 př. n. l. ve velké námořní i pozemní bitvě aliance sicilských řeckých měst porazila Kartágince a stala se vládcem velké části ostrova. Většina řeckých tyranů na Sicílii byla po tomto vítězství podřízena syrakuskému tyranovi Gelónovi. Následující kartaginský odvetný útok na Sicílii byl částí dlouho připravovaného plánu perského krále Xerxa I., jež chtěl tímto manévrem zabránit tomu, aby sicilská města přispěchala na pomoc mateřskému pevninskému Řecku proti vpádu Peršanů. Perský plán však na všech frontách selhal a po prohrané námořní bitvě u Salamíny museli Peršané utéci zpět do Malé Asie. V letech 264–241 př. n. l. bojovalo Kartágo s Římským impériem v 1. punské válce. Výsledkem této války byl i přesun Sicílie do správy Říma. Tady začíná šest století vlády Římského impéria na Sicílii, která byla Římu neocenitelnou předsunutou základnou během 2. punské války, v které nakonec porazil Kartágo. Řím spravoval Sicílii až do roku 440, kdy byla dobyta Vandaly, kteří předtím vytlačili Řím i z jeho držav v severní Africe. V roce 479 zaútočil na Řím ostrogótský král Theodorich a za dva roky dobyl Sicílii, kterou v tu dobu Vandalové pronajali italskému králi Odoakerovi. Theodorich poté začal platit Vandalům stálý tribut za dohodu o neútočení. Roku 535 vyslal byzantský císař Justinián svou armádu, aby znovu získala Sicílii pod vládu tehdy už Východořímské neboli Byzantské říše. Po získání vlády nad Sicílií zde Byzantská říše vládla po tři století. V době rychlého šíření islámu po zemích severní Afriky a Blízkého východu nezůstala ani Sicílie, ležící přes moře, stranou saracénských zájmů. První Arabové se na Sicílii vylodili v roce 655 a přijeli z Damašku v Sýrii. Později zaútočil další arabský kontingent na Syrakusy a v roce 827 Saracéni ze severní Afriky začali mohutnou invazi na Sicílii. Za dva roky získali Arabové pod svou kontrolu Agrigento a další města, ale Syrakusy odolaly. V roce 831 se na severozápadě ostrova vylodila mnohem silnější arabská armáda plující z Pyrenejského poloostrova. V prvním roce dobyli Palermo, v roce 843 Messinu a získali kontrolu nad úžinou mezi Sicílií a Apeninským poloostrovem. Poslední sicilská výspa, Syrakusy, padla roku 877. Arabové tedy dobyli celou Sicílii během 50 let.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Dalšími vládci Sicílie se stali Normané, kteří započali válku v roce 1060 pod vedením bratří d’Hauteville. Měli svolení a dobrozdání papeže k vytlačení Arabů z ostrova. Po 30 letech bojů se Normané stali neomezenými vládci na ostrově a v roce 1130 udělil papež Sicílii v léno Rogeru II., ten pak ke svému ostrovnímu království připojil i pevninskou část jižní Itálie a stal se prvním sicilským králem. Normanští králové dědili titul sicilského panovníka po tři generace, než Vilém III. zemřel bez následníka. Na trůn pak usedl manžel dcery Rogera II. Konstancie, Jindřich VI., císař Svaté říše římské. Jejich následníkem se stal syn Fridrich I. Roku 1266 se vyhrotil spor mezi Normany a papežem, který vedl k vyslání armády vedené Karlem I., vévodou z Anjou, na Sicílii. Nejasných poměrů využil aragonský král Petr III. a Sicílii dobyl. Jako nezávislé království, které spravovali příbuzní krále aragonského, vydržela Sicílie až do roku 1409, kdy byla připojena k Aragonii. Po krátké době vlády savojské a habsburské dynastie Sicílie v roce 1734 vstoupila do aliance s Královstvím Neapolským. V roce 1816 se obě království spojila pod názvem Království obojí Sicílie.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "K Itálii byla Sicílie připojena v roce 1860 Giuseppem Garibaldim. Obyvatelstvo ostrova neneslo připojení k Itálii příliš dobře a podnikalo časté rebelie, které však byly vždy rychle a důsledně potlačeny. Mnoho Sicilanů se proto i díky zhoršující se hospodářské situaci rozhodlo vystěhovat do zámoří, především do USA, kde jsou vznikly fungující sicilské čtvrti v široké oblasti New Yorku nebo Chicaga. Na konci 19. století začala svůj vliv na sicilském území budovat Cosa Nostra, která právě přesahovala až do USA, kde se vytvořila mafie, která se svou mocí prosadila i do tamější politiky. Za druhé světové války stála Sicílie, coby součást Itálie, na straně nacistického Německa. Byla jeho základnou pro akce ve Středomoří. V roce 1943 byla osvobozena spojeneckým vojskem. I díky vlivu mafie, která chtěla zlepšit svou pověst spoluprací z USA, se američtí a britští vojáci vyloďovali na italské pevnině právě odsud. Vliv mafie zůstal silný i v pozdějším demokratickém období, ale ostrov se začal rychle modernizovat. Velký vliv má zdejší těžba ropy a zemního plynu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sicílie (, ) je italský ostrov ve Středozemním moři tvořící spolu s okolními malými ostrovy autonomní region Sicílie. Od Apeninského poloostrova je oddělen Messinskou úžinou, která je 3 km široká. Svojí rozlohou jde o největší ostrov Itálie a také největší ostrov Středozemního moře.", "tgt_summary": null, "id": 908933} {"src_title": "Trebonianus Gallus", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Trebonianus Gallus pocházel z urozené italské rodiny, jejíž členové působili v řadách senátu. S manželkou Afinií Geminou Baebianou měl dva potomky, syna Volusiana a dceru Vibii Gallu. Před svým příchodem k moci prošel obvyklou kariérou příslušníka vyšších vrstev, od jmenování senátorem až po konzulát, který zastával někdy kolem roku 245. Později ho ustavili legátem obou Moesií (asi roku 250) a v této funkci bojoval s gótským náčelníkem Knivou u města Novae na Balkáně; tam se k němu připojil císař Decius po své porážce u Beroje. Decius chtěl na jaře roku 251 přehradit Gótům ústupovou cestu přes Dunaj, byl však poražen v bitvě u Abrittu a spolu se svým synem padl.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Část antických autorů viní Treboniana Galla, že byl tajně ve spojení s Góty, protože sám usiloval o vládu. Tento názor je patrně tendenční a souvisí s pozdější neoblíbeností Galla jako vladaře. Okolnosti, jakým způsobem se stal moesijský legát zhruba v polovině června 251 císařem, nejsou známy – ví se jen, že spolu s ním byl proklamován i jeho syn, jemuž se dostalo titulu \"caesara\".", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Prvním opatřením nového císaře byla dohoda s Góty – Římané jim ponechali veškerou kořist a zavázali se k placení ročního tributu. Další problém představoval Deciův mladší syn Hostilianus, který se v době gótského tažení zdržoval v Římě. Gallus vyřešil choulostivou situaci tak, že Hostiliana adoptoval a udělil mu titul \"augusta\", čímž ho formálně postavil na roveň sobě samému. Hostilianus však brzy poté zemřel, prý na mor. Jakmile Gallus uspořádal poměry na Balkáně, spěchal do Říma, kde pak pobýval až téměř do konce své krátké vlády. Z této doby jsou prakticky známy jen dvě význačné události – ustavení \"caesara\" Volusiana \"augustem\" na podzim roku 251 a vypuknutí morové epidemie, která zdecimovala značnou část říše. Teprve o posledních měsících Gallova panování máme k dispozici více faktických informací. Asi v květnu 253 vtrhli do impéria Peršané vedení římským přeběhlíkem Mariadem a vydrancovali řadu syrských měst včetně rozlehlé Antiochie nad Orontem. Jejich plenící oddíly zastavil až před Emesou kněz boha Baala Sampsigeramos, který se pod jménem Uranius Antoninus prohlásil za císaře. Gallus však v té době neměl čas, aby pomýšlel na trestnou výpravu proti Peršanům nebo vyřešil situaci se Sampsigeramem. Na jaře roku 253 potřel moesijský legát Aemilianus silný oddíl Gótů, nadšení vojáci ho provolali za císaře a začala občanská válka. Gallus ještě stihl poslat do zaalpských oblastí Licinia Valeriana, aby odtamtud přivedl posily, když přišla zpráva, že Aemilianus je už v Itálii. Nezbývalo než bojovat s těmi silami, jež byly momentálně po ruce. Gallovi vojáci neprojevovali od počátku velké bojové nadšení, a jakmile poblíž Interamny zjistili, že protivník má značnou převahu, zabili císaře i s jeho synem a přešli k Aemilianovi (srpen 253). Po krátkém období, kdy byly po celé říši ničeny Gallovy sochy a nápisy, následovala za vlády Valerianovy konsekrace Volusiana a patrně i Galla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaius Vibius Trebonianus Gallus (kol. 206 Perusia – srpen 253 u Interamny) byl římský císař vládnoucí spolu se svým synem Volusianem v letech 251–253. Jeho otcem byl patrně C. Vibius Veldumnianus doložený nápisově, jméno matky je neznámé.", "tgt_summary": null, "id": 917213} {"src_title": "Resource Description Framework", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Formát nemá konkrétního autora, ale vznikl jako reakce na potřebu flexibilní architektury pro podporu vytváření a výměny webových metadat různých organizací, v jejich společné kooperaci. Na výslednou podobu měly, kromě jiných, vliv platforma PICS a další metadatové formáty jako například Dublin Core, Meta Content Framework nebo Warwick Framework. RDF je hlavní komponentou sémantického webu, což je návrh konsorcia W3C: evoluční stupeň World Wide Webu, ve kterém mohou aplikace ukládat, vyměňovat si a používat strojově čitelné informace distribuovaně přes síť, což umožňuje uživatelům pracovat s informacemi efektivněji a s větší jistotou.", "section_level": 1}, {"title": "Datový model.", "content": "Hlavní myšlenkou RDF je k popisovanému zdroji přiřadit výraz ve tvaru podmět – vlastnost – předmět (též subjekt – predikát – objekt). Pro tento výraz se také používá termín trojice. Jinak řečeno RDF popisuje zdroj, ten má nějaké vlastnosti a tyto vlastnosti mají odpovídající hodnoty. Přičemž podmět definuje, o jaký zdroj se jedná, vlastnost určuje jeho charakter a zároveň vyjadřuje vzájemný vztah mezi podmětem a předmětem. Konkrétní příklad lze ukázat například na výroku: \"Obloha má modrou barvu\". Po rozložení do trojice pak \"obloha\" je podmětem, \"má barvu\" vyjadřuje vlastnost a \"modrou\" vyjadřuje předmět. V grafické podobě RDF grafu by pak vlastnosti byly jeho hrany, které by byly orientovány od podmětu k předmětu, a ty by tvořily jeho vrcholy. Lépe pochopit řetězec, který vznikne při vytvoření trojice, lze i pomocí konkrétního příkladu Erica J. Millera, který použil ve svém článku. Níže je uveden v trochu pozměněné formě. Máme dvě prohlášení: Pro člověka, který má schopnost odvodit si obsah sdělení z různých větných konstruktů, nesou obě tato prohlášení stejnou informaci o tom, kdo je autorem knihy Babička. Pro stroj jsou ale obě tato sdělení vnímána jako dva rozdílné řetězce. Pokud tedy obě prohlášení rozložíme do trojice subjekt – predikát – objekt, tak, jak to dělá stroj, budou vypadat následovně: V prvním prohlášení je podmětem kniha Babička v druhém pak autorka Božena Němcová. Ke každému podmětu lze také přiřazovat různé vlastnosti související s jejich povahou, například k autorovi můžeme dodat kontaktní informace nebo seznam jeho dalších děl. Ke knize pak například počet stran, rok vydání a další.", "section_level": 1}, {"title": "RDF syntaxe.", "content": "RDF je sám o sobě pouze abstraktním formátem, který pouze udává, jakým způsobem informace o zdroji zapsat, ale nemá definovanou syntaxi. Z toho důvodu není samotné RDF v dokumentu viditelné, takže v internetovém prohlížeči na první pohled není poznat, zdali dokument RDF obsahuje nebo ne. K zapsání RDF do podoby, aby bylo lidsky a strojově čitelné, se dají použít různé jazyky. Hojně používaným nástrojem je, díky jeho oblíbenosti a univerzálnosti, značkovací jazyk XML (Extensible Markup Language). W3C pak definovalo konkrétní syntaxi RDF/XML, která vychází právě ze zmíněného XML.", "section_level": 1}, {"title": "RDF schéma.", "content": "Pro konkrétnější specifikaci abstraktního RDF vznikl jeho rozšiřovací systém, který se nazývá RDF schéma (RDF(S)). RDF(S) je jednoduchý, na XML založený, ontologický jazyk, který umožňuje konkrétněji specifikovat vlastnosti přidružené k jednotlivým RDF objektům. Může definovat jejich možné hodnoty, popisovat vzájemné vztahy a tím nám umožňuje vkládat do webových stránek sémantiku. K vyjadřování hierarchie objektů, systému tříd a vlastností se používají slovníky. Které, aby byly užitečné, musejí být chápány ve stejném kontextu jak autorem, tak čtenářem informace. RDF(S) umožňuje k popisu použít již existující slovníky nebo definovat slovníky nové, a tak rozšiřovat možnosti popisování zdrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v ČR.", "content": "Formát RDF využívá v ČR pro publikaci otevřených dat Česká obchodní inspekce a Ministerstvo financí pro Centrální registr dotací. HORSÁK, Ondřej. Struktura RDF pro metadata, její vývoj a perspektivy aplikace v digitálních systémech. Praha, 2005. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Resource Descripiton Framework. W3C [online]. © 2013 [cit. 2013-05-24]. Dostupné z:", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "http://www.w3.org/RDF/.", "section_level": 1}], "src_summary": "Resource Description Framework (RDF), \"česky systém popisu zdrojů\", je rodina specifikací vypracovaných organizací World Wide Web Consortium (W3C), původně navržených jako model metadat. Používá se jako obecná metoda pro modelování informací v různých syntaxích. ", "tgt_summary": null, "id": 523588} {"src_title": "Elektronický podpis", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vlastnosti elektronického podpisu.", "content": "Elektronický podpis umožňuje ověřit několik skutečností:", "section_level": 1}, {"title": "Princip funkce.", "content": "Princip elektronického podpisu vychází z existence nějaké soukromé informace, kterou vlastní jenom podepisující osoba a nikdo jiný, a tato informace reprezentuje jeho schopnost vytvořit elektronický podpis pod určitým dokumentem. Toto číslo je tajnou informací – daty pro vytvoření elektronického podpisu. U elektronického podpisu podepisování probíhá velmi podobně jako na papíru, přičemž místo papírového dokumentu je k dispozici elektronický dokument (v podstatě jedno velmi velké číslo) a místo podpisové schopnosti existuje druhé číslo – tajné podepisovací číslo. Určitým matematickým spojením těchto dvou čísel vzniká číslo nové, a tím je právě elektronický podpis. Ten je možné připojit k podepisovanému dokumentu, přenášet jej s ním na dálku – např. e-mailem, uložit podepsaný dokument na jakékoliv médium umožňující digitální záznam apod. Podepsání elektronického dokumentu probíhá tak, že se „prožene“ speciálním programem, který vygeneruje z obsahu dokumentu a ze soukromého klíče určitou posloupnost znaků, kterou připojí ke zprávě jako její digitální podpis. Takto podepsaná zpráva je odeslána příjemci. Příjemce použije druhý klíč, komplementární k předchozímu – tzv. veřejný klíč, pomocí nějž může ověřit pravost podpisu (tj. provést identifikaci a autentizaci odesilatele) a neporušenost obsahu (integritu) zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Kryptografická technologie.", "content": "Pro elektronické podpisy se dnes používá především metody asymetrické kryptografie, tedy metody používající dvou klíčů – tajného (soukromého) a veřejného. K vytvoření elektronického podpisu může posloužit i symetrická kryptografie, pak jde ovšem o arbitrovaný protokol; aplikace asymetrických algoritmů je výrazně pomalejší než užití algoritmů symetrických, což vyplývá z matematického principu metody. Proto se mnohdy při tvorbě podpisu nešifruje soukromým klíčem odesilatele celá zpráva, ale nejprve se na obsah elektronického dokumentu použije takzvaná hashovací funkce. Jde o jednosměrnou transformaci, která z dokumentu vytvoří určitou jí reprezentující hodnotu (textový řetězec) pevné délky – tzv. hash hodnotu (opačný postup, tedy z hash hodnoty vytvořit původní dokument, není možný), což je poměrně krátké číslo (typicky několik stovek bitů). Ta se zašifruje některým asymetrickým algoritmem s použitím soukromého klíče podepisující osoby. Výsledkem je elektronický podpis, který splňuje stejná bezpečnostní kritéria jako podpis celého dokumentu, provedení však trvá nesrovnatelně kratší dobu. Kontrola digitálního podpisu zprávy u příjemce probíhá tak, že ke zprávě je podle dohodnutého algoritmu samostatně dopočítána nová hash hodnota. Poté je pomocí veřejného klíče autora podpisu dešifrován obsah elektronického podpisu a výsledek je porovnán s vypočteným hashem zprávy. Pokud jsou obě hodnoty hashe stejné, je podpis z matematického hlediska platný. V tuto chvíli však není možné považovat platný elektronický podpis za zcela důvěryhodný, protože není jisté, kdo je majitelem veřejného klíče, pomocí kterého došlo k matematickému ověření podpisu.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos důvěry.", "content": "Důvěryhodnost platného elektronického podpisu je nutné zjistit pomocí principu přenosu důvěry z důvěryhodné třetí strany na údaj o majiteli veřejného klíče, pomocí kterého došlo k úspěšnému matematickému ověření platnosti elektronického podpisu (viz minulý odstavec). K tomu je využíván digitální certifikát, který vydává důvěryhodná certifikační autorita. Digitální certifikát je vlastně elektronicky podepsaný veřejný klíč, ke kterému jsou připojeny identifikační údaje jeho majitele. Pokud věříme, že certifikační autorita podepsala veřejný klíč teprve poté, že jeho majitel prokázal svoji totožnost (například občanským průkazem) můžeme po ověření matematické platnosti elektronického podpisu certifikační autority, který je umístěn pod veřejným klíčem (viz minulý odstavec), přenést důvěru v certifikační autoritu na identifikaci majitele, která je ve zkoumaném veřejném klíči uvedena. Ovšem v tomto okamžiku se dostáváme do stejné situace jako na začátku odstavce, protože k ověřování elektronického podpisu certifikační autority potřebujeme veřejný klíč certifikační autority, avšak abychom důvěru mohli přenést, musíme si být jisti, že údaje o certifikační autoritě jsou správné (tj. že věříme správně certifikační autoritě a ne podvodníkovi, který se za certifikační autoritu jen vydává).", "section_level": 2}, {"title": "Úložiště certifikátů.", "content": "Při kontrole údajů ve veřejném klíči certifikační autority můžeme opět využít elektronický podpis, protože za pravost údajů by se mohla zaručit „vyšší“ certifikační autorita. Ovšem tak bychom se dostali do nekonečného ověřování dalších a dalších elektronických podpisů a veřejných klíčů (tj. digitálních certifikátů). Proto v počítačích existuje úložiště certifikátů, ve kterém jsou shromážděny tak zvané kořenové certifikáty, což jsou veřejné klíče „nejvyšších certifikačních autorit“. Pokud uživatel počítače bude důvěřovat, že má v úložišti nezfalšované kořenové certifikáty, může tuto důvěru pomocí postupného ověření elektronických podpisů přenést na veřejné klíče uvedené výše v tomto textu a nakonec až na elektronicky podepsaný dokument.", "section_level": 2}, {"title": "Používané algoritmy.", "content": "Pro elektronický podpis se používají tyto algoritmy:", "section_level": 2}, {"title": "Zaručený a uznávaný elektronický podpis.", "content": "V české legislativě je definován zaručený elektronický podpis, který vyhovuje uznávání státní správou (zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce). Zákon rozlišuje \"elektronický podpis\", který identifikuje fyzickou osobu, a právnickou osobu, která se prokazuje \"elektronickou značkou\" čili elektronickou pečetí (obdoba firemního nebo úředního razítka). Zaručený elektronický podpis umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě a je k ní připojen takovým způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. Protože ale zaručený elektronický podpis v podstatě pouze ověřuje, že byl daný dokument podepsán, existuje ještě uznávaný elektronický podpis, z něhož již jde díky soukromému klíči poznat, která konkrétní osoba jej doopravdy podepsala. To dokáží poznat certifikační autority, které vystavily příslušný certifikát.", "section_level": 1}, {"title": "Poskytovatelé certifikačních služeb.", "content": "Podle zákona je touto stranou poskytovatel certifikačních služeb, což je soukromoprávní subjekt, poskytující službu spočívající v propojení fyzické osoby s jejím veřejným klíčem prostřednictvím tzv. certifikátu. Certifikátem zaručuje, že veřejný klíč patří opravdu tomu, kdo je označen jako jeho vlastník. Certifikát je tedy také elektronický dokument, který k tomu, aby mohl sloužit svému účelu, musí být elektronicky podepsán poskytovatelem certifikačních služeb. (Tím je chráněn jeho obsah proti zásahu podobně, jako jiné podepsané elektronické dokumenty.) Může dokonce existovat více certifikátů, má-li osoba více dvojic klíčů, určených pro různé příležitosti. Jeden jako soukromá osoba, jeden jako statutární představitel firmy, jeden jako člen zájmového spolku apod. Certifikát může obsahovat i pověření osoby nebo limit transakcí, které lze takto podepsat.", "section_level": 1}, {"title": "Akreditované certifikační autority.", "content": "Subjekty v této skupině mají pro nás největší význam. Ten vyplývá ze skutečnosti, že při komunikaci se státní správou je vyžadován kvalifikovaný certifikát vydaný akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb. Tyto certifikáty, které mohou pochopitelně vydat pouze akreditované subjekty, mají nejširší možnost použití. Samostatný proces akreditace nám zaručuje velice dobrou jistotu zejména o bezpečnosti takových certifikátů a o tom, poskytovatel disponuje dostatečnými prostředky na krytí případných škod. Lze říci, že certifikáty akreditovaných poskytovatelů jsou nejjistější. Akreditovaný poskytovatel musí splnit určité podmínky, které se na ostatní poskytovatele nevztahují. Zejména se jedná o § 10 ZoEP a vyhlášku č. 366/2001 Sb. Úřadu pro ochranu osobních údajů.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné CA.", "content": "Do další skupiny spadají certifikační autority, které sice nemají akreditaci, ale nabízejí své certifikační služby veřejnosti. Těchto společností je na trhu více než v případě první skupiny. Zajímavou certifikační autoritou byla do roku 2011 CA Czechia, která měla poměrně široké portfolio služeb. Byla dceřinou společností brněnské firmy ZONER software, a. s.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromé CA.", "content": "Soukromých certifikačních autorit existují v ČR desítky až stovky. V podstatě může být takovou CA každý, kdo má potřebné know how (když jej nemá může ještě využít nějaké nabídky jako např. Globe internet). Pro velké a známé organizace je tato cesta levnější, než pořizování certifikátů od externí certifikační autority. Organizace zaručuje certifikáty svým jménem. Typické je, že tyto autority nevydávají certifikáty široké veřejnosti. Nefungují jako na trhu komerční subjekty. Certifikáty jsou vydávány pro potřeby organizace, nebo jejich partnerů klientů apod. Soukromé CA jsou většinou provozovány univerzitami, provozovateli webhostingu a podobných služeb nebo velkými podniky.", "section_level": 2}, {"title": "Legislativa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Legislativa ČR.", "content": "V České republice byl zákon o elektronickém podpisu přijat v roce 2000 a ČR se tak stala třetí zemí, kde vstoupil v platnost zákon upravující užívání elektronického podpisu. Úřad pro ochranu osobních údajů udělil První certifikační autoritě, a. s., akreditaci pro výkon činnosti akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, s účinností od 18. března 2002. Tím byla prakticky zahájena éra využívání a legalizace zaručeného elektronického podpisu v Česku. Zákon vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES. Český zákon o elektronickém podpisu (ZoEP-ČR) definuje elektronický podpis jako „údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě“, což je v podstatě rozšířená definice daná směrnicí.", "section_level": 2}, {"title": "Legislativa EU.", "content": "Ve většině legislativ zemí EU je zřejmá snaha o zrovnoprávnění vlastnoručního podpisu a jisté formy elektronického podpisu v rámci jeho znatelnosti při právních úkonech v souladu s příslušným článkem směrnice. V legislativě původních členských států EU (15) jsou jasná pravidla pro uznávání kvalifikovaných certifikátů vydaných zahraničními poskytovateli certifikačních služeb. V nových a přistupujících zemích je podle situace komplikovanější. Počet sledovaných a akreditovaných CA vydávajících kvalifikované certifikáty se v jednotlivých zemích výrazně liší. V několika zemích není dokonce vůbec žádný akreditovaný poskytovatel certifikačních služeb a v mnoha pouze jeden. V zemích, kde je vydáváno větší množství kvalifikovaných certifikátů, se tak zpravidla děje na popud a pro potřebu státních institucí. V podstatě až na výjimky neexistuje poptávka po certifikačních službách pro širší využití. Výjimky jsou téměř bezvýhradně spojeny s použitím elektronického podpisu v bankovních aplikacích a v aplikacích používaných veřejnou správou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektronický podpis (též digitální podpis) je v informatice označení specifických dat, které v počítači nahrazují klasický vlastnoruční podpis, respektive ověřený podpis. Je připojen k datové zprávě nebo je s ní logicky spojen, takže umožňuje ověření totožnosti podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Elektronický podpis je prostředek k tomu, jak v anonymním světě internetu ověřit totožnost odesílatele. ", "tgt_summary": null, "id": 1498445} {"src_title": "Stavba", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dočasná stavba.", "content": "Některé stavby jsou určené jen pro dočasné užití. Např. vybavení výstaviště, nebo koncertní pódium ve volné přírodě, cirkusový nebo pivní stan, mobilní stavební buňka. Dočasnou stavbou je stavba, u které stavební úřad předem omezil dobu jejího trvání.", "section_level": 1}, {"title": "Drobná stavba.", "content": "Drobnou stavbou stavba s jedním nadzemním podlažím, pokud její zastavěná plocha nepřesahuje 16 m a výška 4,5 m, která plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní, a stavba na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, sloužící k zajišťování provozu lesních školek nebo k provozování myslivosti, pokud její zastavěná plocha nepřesahuje 30 m a výška 5 m; za drobnou stavbu se nepovažuje stavba garáže, skladu hořlavin a výbušnin, stavba pro civilní ochranu, požární ochranu, stavba uranového průmyslu a jaderného zařízení, sklad a skládka nebezpečných odpadů a stavba vodního díla.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba a budova.", "content": "Někdy se zaměňují slova stavba a budova.
Pojem budova podle katastrálního zákona: Budova je nadzemní stavba, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí Stavby, které jsou určené pro bydlení nebo pro pobyt lidí jsou vždy budovy.Přísně vzato je budovou taková stavba, ve které jsou všechna podlaží obyvatelná. Jako obyvatelné se označuje takové podlaží, které je celé uzavřeno obvodovou stěnou a je dost vysoké na to, aby se v něm mohl pohybovat stojící člověk. Vysoké budovy, které nemají všechna podlaží obyvatelná, se nazývají věže. Stožáry jsou věžovité stavby, které jsou pro lepší stabilitu ukotveny k zemi pomocí lan. Rozhledna je volně stojící jednoduchá věž.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby podle druhu.", "content": "Podle druhu lze stavby rozdělit na viz též: typologie staveb", "section_level": 1}, {"title": "Stavby podle použitého materiálu.", "content": "Podle použitého materiálu lze stavby rozdělit na", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem stavba podle stavebního zákona (SZ): Jako stavba se označuje také stavební dílo v době provádění. Stavbu může provádět stavebník stavějící svépomocí nebo stavební podnikatel.", "tgt_summary": null, "id": 938000} {"src_title": "Mág", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Řecké \"magos\" a latinské \"magus\" se odvozují od staroperského slova \"maguš\", které označovalo příslušníky kněžské kasty v pozdním zoroastrismu a v sasánovské říši. Perské slovo patrně souvisí s indoevropským kořenem \"magh\"-, od něhož se odvozuje také české moci, mohu nebo mohutný. Vyjadřovalo tedy patrně jistou úctu i obavu z možností a sil, jimiž magušové podle tehdejšího přesvědčení vládli. Neznámá a nekontrolovatelná moc budila také obavy a u cizích, sousedních národů pochopitelně i strach. Do evropského kulturního prostoru přišlo slovo \"magos\" patrně v době helénismu, a to ve spíše pozitivním významu mudrce, astrologa a léčitele. Tak představuje „mudrce z východu“ (řecky \"magoi\") také Nový zákon,. Židovské i křesťanské prostředí bylo jinak vůči pokusům o přímé ovládání tajemných přírodních sil velmi obezřetné až nepřátelské a magie byla v pozdějších staletích přísně zakázána a trestána. Oživení zájmu o tyto síly i o magii přinesla italská renesance a raný novověk, kdežto osvícenci se jim vysmívali.", "section_level": 1}, {"title": "Mágové ve fantasy.", "content": "Mág je ve fantasy označení pro moudrého člověka (může to být i příslušník jiné rasy), který studoval magii jako vědní obor. Nejde tedy o člověka, který se k magii dostal náhodně a nechápe její zákonitosti a pravidla – takoví lidé se obvykle označují jako čarodějové. Nejde ovšem o přesné dělení, i čaroděj může magii rozumět a někdy jsou mágové podmnožinou čarodějů. Mág ve fantasy označuje především povolání. Mágů může být jen pár nebo celá univerzita. Může jít o specializaci čarodějů nebo o všechny čaroděje.", "section_level": 1}, {"title": "Archetyp mága.", "content": "Kromě toho existuje i archetyp (dobrého) mága. Je to tajemná postava s vlastními zájmy a názory, jimiž se obvykle liší od ostatních. Většinou nezasahuje přímo do bojů, ale spíše dává rady hrdinům a generálům. Je vždy tam, kde je ho potřeba, vždy na správném místě a ve správný čas.", "section_level": 2}, {"title": "Temní mágové.", "content": "Kromě mágů na straně dobra se často vyskytují mágové na straně zla. V řadě fantasy je temný mág přímo tím zlem, proti němuž hlavní hrdina bojuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mág (z řec. \"magos\", ze staroperského \"maguš\", kněz) znamená mudrce, věštce a kouzelníka, který ovládá skryté a nepochopitelné síly (magie).", "tgt_summary": null, "id": 680129} {"src_title": "Epika", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakterizace epiky.", "content": "Již Aristotelés ve své Poetice naznačuje dnešní dělení, když uvažuje o dramatu (tragédii a komedii) a hexametrické epické poezii, přičemž krátce zmiňuje také dithyrambické básnictví, které bychom mohli zařadit pod lyriku. V současnosti obecně přijímaná triáda (epika, lyrika a drama) byla nicméně v této své podobě ustálena teprve na konci 18. století v Německu. V průběhu historie se pak objevily různé další pokusy o vymezení či charakterizaci těchto literárních druhů. Literární vědec Emil Staiger spojuje v eseji \"Základní pojmy poetiky\" (1946) epický styl (epično) s představováním, lyrický styl (lyrično) s rozpomínáním a dramatický styl (dramatično) s napětím. Uvádí však, že každé pravé literární dílo se na všech třech druhových ideách různou podílí různou měrou, a neexistuje tedy ryze epický, lyrický nebo dramatický text. Na příkladu Homéra a starořeckého básnictví upozorňuje na určité charakteristické rysy epického stylu v poezii. Jsou jimi podle něj stejnoměrnost a rovnováha (dodržování jednoho ustáleného metra), odstup vypravěče od dění, odkazování či ukazování něčeho (znázorňování určitých věcí jazykovými prostředky), jasná narýsovanost světa čili „jasnost“ epické řeči, spřízněnost s výtvarným uměním, užívání odboček a doplňků, sledování časové posloupnosti, historičnost a také vzájemnost básníka a posluchačů. Staigerovo opomíjení žánru románu, v moderní době klíčového, a jeho zaměření pouze na homérskou epickou poezii nicméně kritizuje německý naratolog Franz Karl Stanzel v díle \"Typické vyprávěcí situace románu\" (1955). Za klíčový aspekt epiky považuje Stanzel právě zprostředkovanost děje prostřednictvím vypravěče či reflektora.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení epiky.", "content": "Jedním z možných pomocných dělení epických žánrů je rozlišování na takzvanou „velkou epiku“ (epos, román), „střední epiku“ (povídka, novela) a „malou či drobnou epiku“ (bajka, pohádka, anekdota). Někdy bývá rozeznávána ještě „věcná epika“ na pomezí beletrie a publicistiky či odborné literatury (cestopis, reportáž, zpráva).", "section_level": 1}], "src_summary": "Epika, také nazývaná výpravná literatura nebo narativní literatura, je literární druh. Zahrnuje všechna vyprávění založená na příběhu. Příběh v tomto smyslu znamená záznam událostí v čase, řadu kauzálně spojených prvků. Epika bývá vymezována vůči lyrice a dramatu. Od lyriky se liší tím, že je syžetová (má dějové schéma). Od dramatu, které je rovněž syžetovým literárním druhem, se odlišuje tím, že je vyprávěná, nikoliv inscenovaná. Je taktéž možné vycházet z předpokladu, že epika je žánrem objektivním, na rozdíl od subjektivní lyriky: zatímco v lyrice subjekt tematizuje sám sebe, v epických textech zprostředkovává objekty, o nichž se vypráví. ", "tgt_summary": null, "id": 1399849} {"src_title": "Leasing", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Leasing v Česku.", "content": "Jako leasing je v českém prostředí označován finanční produkt, kterým je možné financovat pořízení většinou movité věci. Je charakterizován především vazbou na financovaný předmět. Je to produkt, který se objevil v Česku teprve po roce 1989 a má za sebou několik let poměrně rychlého rozvoje. Existuje několik druhů leasingu, v základu rozlišujeme finanční a operativní leasing. Kromě leasingu nabízejí v poslední době leasingové společnosti i další produkty jako spotřebitelský (zákaznický) úvěr, splátkový prodej apod. Pro leasingovou společnost tyto produkty představují vyšší riziko a jsou proto většinou dražší než finanční leasing. Většina leasingových společností v Česku je členem České leasingové a finanční asociace.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční leasing.", "content": "Základním typem je \"finanční leasing\", kdy financovaný předmět je po celou dobu majetkem financující (leasingové) společnosti a teprve na konci leasingu přechází vlastnictví na zákazníka. Vlastnictví předmětu financování významně snižuje riziko leasingové společnosti. Ta má v případě nedobytnosti pohledávky v ruce silný nástroj, umožňující využít §207 trestního zákoníku o „neoprávněném užívání cizí věci“. Riziko odcizení nebo zničení při havárii je kryto havarijním pojištěním. Toto pojištění může mít nižší sazby než individuální pojištění, protože leasingová společnost může s pojišťovnou sjednat lepší sazby. Kromě pojištění předmětu je možné rovněž pojistit riziko nesplácení z důvodu ztráty pracovní schopnosti, ztráty zaměstnání apod. Naše zákony (o dani z příjmu, dani z přidané hodnoty) pojem „leasing“ přímo neobsahují, ale mluví o něm jako o „finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci“. Při dodržení minimální délky (leasingové) smlouvy je možné leasingové splátky započítat přímo do daňově uznatelných nákladů, délka smlouvy je přitom většinou kratší než doba odepisování předmětu při jeho vlastnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Zpětný leasing (Nepřímý finanční leasing).", "content": "Speciální formou finančního leasingu je tzv. zpětný leasing, při kterém majitel nějaké věci (dopravního prostředku, výrobního stroje, nemovitosti atp.) tuto věc nejprve prodá leasingové společnosti, která mu následně na tuto věc poskytne finanční leasing, takže původní majitel věc i nadále užívá jako nájemce a průběžně splácí. Po řádném splacení se pak stává majitelem věci zpět. Účelem zpětného leasingu je získat aktuálně potřebnou hotovost. Zpětný leasing může být používán i jako ochrana majetku před hrozícími exekucemi a věřiteli. Pokud totiž dlužník převede svůj majetek na třetí subjekt, věřitelé se obtížněji domáhají úhrady svých dluhů. Poskytovatelé zpětného leasingu v Česku:", "section_level": 2}, {"title": "Operativní leasing.", "content": "Operativní leasing (dále jen OL) se od finančního leasingu (dále jen FL) liší zejména tím, že předmět nájmu (nejčastěji vozidlo) zůstává ve vlastnictví leasingové společnosti i po skončení smlouvy. To umožňuje leasingovým společnostem započítat do splátek pouze rozdíl mezi pořizovací a zůstatkovou hodnotou předmětu nájmu. Díky tomu klient během leasingu zaplatí pouze reálně amortizovanou část ceny předmětu nájmu. V Česku je OL využíván většinou živnostníky nebo společnostmi – běžní spotřebitelé OL využívají v omezené míře a většinou pouze na vozidla.", "section_level": 1}, {"title": "Operativní leasing vozidel.", "content": "Minimální délka OL u vozidel není limitována, většinou však 6 měsíců, maximální je 60 měsíců. Nejčastěji volená délka je 36 měsíců. Pro výpočet přesné výše splátky je důležitý i počet km, které klient s vozem během leasingu najezdí. Většina nabídek OL obsahuje roční nájezd v rozpětí 20 – 35 tis. km s tím, že je možné individuálně sjednat vyšší limity nájezdu. Pro období delší jak 12 měsíců se nájezdy sčítají a není podstatné rozdělení nájezdu mezi jednotlivé roky (tzn., že roční limity nemusí být v jednotlivých letech dodrženy, důležité je dodržet celkový stav na konci období OL). OL se dále dělí na Full service leasing – Otevřená kalkulace (FSL-OK) a Full service leasing – Uzavřená kalkulace (FSL-UK). Při variantě FSL-UK je v ceně splátky (spolu se silniční daní, sdruženým pojištěním a administrativním poplatkem) většinou zahrnut kompletní servis, pneuservis a náhradní vozidlo formou předem pevně definovaných nákladů (paušál). Při variantě FSL-OK jsou technické služby (kompletní servis, pneuservis a náhradní vozidlo) do splátky zahrnuty pouze formou záloh na budoucí reálné výdaje. V průběhu několika posledních let je z hlediska uzavřených smluv u klientů oblíbenější varianta FSL-OK. Pravdou ovšem také je, že výhodnost, popř. nevýhodnost jednotlivých variant je do značné míry závislá na individuálním využívání vozů. Americký leasing je forma operativního leasingu většinou užitkových nákladních vozidel, při které se poskytuje vozidlo obvykle včetně paliva a je zahrnut kompletní servis. Při této variantě je zákazníkovi účtována ujetá vzdálenost (km, míle). Vozidlo je vybaveno systémem sledování nebo zvláštním počítadlem kilometrů. V zahraniční tuto formu využívají největší poskytovatelé operativního leasingu ve spolupráci s distributory pohonných hmot. Jedná se tak vlastně o formu vertikální spolupráce: \"leasingová společnost – dodavatel paliva – provozovatel vozidla\". Palivo je obvykle poskytováno formou kreditní „palivové“ karty, která umožňuje tankování pouze na vybraných čerpacích stanicích. Poskytovatelé operativního leasingu v Česku:", "section_level": 2}, {"title": "Operativní vs. finanční leasing.", "content": "Z hlediska finanční zátěže je pro společnosti s více vozy (3 a více) téměř vždy výhodnější OL. Důvodem jsou jednak flotilové slevy, které leasingové společnosti nabízejí (a které u FL nejsou velmi často aplikovány) a také daňové zvýhodnění (OL se považuje za službu a v současné daňové úpravě je možné, na rozdíl od FL, dávat do daňových odpisů celou splátku OL). U OL vozidel, která jsou poskytována zaměstnancům k soukromému použití, platí také povinnost zúčtovat soukromé kilometry a odvádět daň za soukromé účely užití. U OL většinou není požadována akontace (tj. vázání fin. prostředků do neziskového majetku společnosti formou zvýšené úvodní splátky). Díky tomu, že vozidlo je v majetku leasingové společnosti a nikoliv klienta, je možné ušetřit na zaměstnávání lidí, kteří se ve společnostech o tyto věci starají (vyřizování pojistných událostí, STK, hlídání servisu, zajišťování náhradních vozů, odprodej ojetých vozů atd.). Tato výhoda silně závisí na počtu vozidel ve fleetu, OL je v tomto výhodnější až od většího počtu vozidel, přičemž na tyto velké vozové parky se soustředí i širší celková nabídka služeb spojených s OL (nejen poskytnutí vozidla a servisního plánu, ale i tankovacích karet, asistenčních služeb a telematiky pro vedení knihy jízd např.). Díky poslední daňové reformě (ale nejen díky ní) je pro všechny podnikající subjekty většinou výhodnější OL (s výjimkou společností, které chtějí vozy využívat déle než 5 let), zatímco FL je vhodnějším řešením pro soukromé osoby. Celkový rozdíl ve výhodnosti OL vůči FL je dán:", "section_level": 1}], "src_summary": "Leasing [ˈliːsɪŋ] je smluvní dohoda zavazující nájemce zaplatit pronajímateli pro užívání aktiva. Leasing je běžně aplikován na vozidla a nemovitosti, nicméně výrobní stroje jsou rovněž oblíbeným aktivem. ", "tgt_summary": null, "id": 2228272} {"src_title": "Axiomatická teorie množin", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Důvod vzniku.", "content": "K převážné většině matematických konstrukcí (včetně pokročilých, jako je úplný obal metrického prostoru) stačí intuitivní (naivní) teorie množin, v níž intuitivně pracujeme s množinami jako se souhrny objektů. Tento přístup však vede k rozporům, pokud pracujeme s „příliš velkými“ množinami (nejznámější z těchto sporů je Russelův paradox). Vzato do důsledků, naivní teorie množin je sporná a proto v ní lze dokázat cokoli (např. že 1+1=42). V reakci na tyto rozpory vznikla axiomatická teorie množin, která staví dokazatelnost matematických pravd na pevný základ. Její hlavní přednosti oproti naivní teorii jsou tyto: 1. Neumožňuje Russelův paradox (a další paradoxy naivní teorie množin) tím, že velké souhrny objektů (například „souhrn všech množin“) v ní nejsou pokládány za množiny, nýbrž jsou nazývány vlastními třídami a pracuje se s nimi jinak. 2. Nepředpokládá nic kromě přesně vyjmenovaných axiomů (odtud název „axiomatická“). Ani tak samozřejmé skutečnosti, jako že existuje prázdná množina (nebo že k množinám \"a, b\" existuje i množina \"{a,b}\") není dovoleno předpokládat, dokud to není dokázáno z axiomů anebo samo není axiomem. Predikátová logika dává návod, jak prohledáváním nekonečného stromu ověřit dokazatelnost tvrzení z dané množiny axiomů. Existence soustavy axiomů, z nichž plyne každé matematické tvrzení, tedy umožňuje algoritmicky rozhodnout o pravdivosti jakékoli matematické hypotézy (tento algoritmus se nezastaví, pokud je tato hypotéza nerozhodnutelná z axiómů ZFC). To je sice v praxi nepoužitelné, protože počet větví stromu je astronomicky velký, ale přesto je ZFC užitečným vodítkem při diskuzi, zda nějaký argument lze nazvat platným matematickým důkazem.", "section_level": 1}, {"title": "Proč množiny?", "content": "Při konstrukci teorie, která má obsáhnout celou matematiku, není možné do ní přidat všechny druhy objektů – například přidat predikát „tento objekt univerza je přirozené číslo“ (podobně, jako GB má predikát „tento objekt je množina“) a vložit axiomy, které chování přirozených čísel popisují (např. Peanovy axiomy). Při takovém přístupu by se množina predikátů a axiomů neustále rozrůstala, například po objevení komplexních čísel, hyperkomplexních čísel apod. S každým rozšířením by se musely znovu dokazovat výsledky o teorii dokázané (například to, že nějaké tvrzení je v této teorii nezávislé). Proto je zvolen opačný přístup: axiomy popisují vlastnosti skupiny co nejjednodušších objektů, které stačí ke zkonstruování celé matematiky. Ukázalo se, že k tomuto účelu nejlépe slouží množiny; z těch lze zkonstruovat přirozená čísla, reálná čísla, funkce, přímky, topologické prostory atd.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce objektů.", "content": "Jelikož cílem ZF je popsat jedinou soustavou axiomů celou matematiku, není možné postupovat tak, že zavedeme pojem např. „přirozené číslo“ a vložíme axiomy o tom, jaké vlastnosti přirozená čísla mají. V takovém případě bychom museli rozšířit množinu axiomů pokaždé, když je v matematice objeven další důležitý pojem (reálné číslo, funkcionál, kategorie...) Proto ZF vychází z předpokladu, že všechny matematické objekty jsou množiny, a její axiomy poskytují možnost z množin konstruovat množiny složitější. Prvek množin tedy mohou být opět jen množiny. Matematické objekty, se kterými chceme pracovat, pak ztotožníme s vhodnými množinami – víme, jaké vlastnosti očekáváme od přirozených čísel (například že ke každému číslu existuje číslo o jedničku větší), a proto zvolíme množiny, které odpovídající vlastnost mají.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádané dvojice.", "content": "Symbol \"(a, b)\" pokládáme za zkratku pro \"\".Tato definice splňuje základní vlastnost, kterou od uspořádaných dvojic čekáme:", "section_level": 2}, {"title": "Přirozená čísla.", "content": "Formálně: Množinu přirozených čísel definujeme jako průnik všech množin, které obsahují prázdnou množinu a s každým svým prvkem formula_6 obsahují i množinu formula_7. Množinu přirozených čísel (včetně nuly) značíme formula_8.", "section_level": 2}, {"title": "Celá čísla.", "content": "Máme-li definovaná přirozená čísla, pak by se mohlo zdát přirozené reprezentovat záporné číslo formula_9 jako formula_10. To však nelze, protože pro některá přirozená čísla formula_11 by mohlo platit formula_12. Je však možné reprezentovat přirozená čísla (pro formula_13) jako formula_14 a záporná čísla formula_15 (pro formula_16) jako formula_17. Tato definice se nepoužívá, protože by definice sčítání, násobení apod. byla složitější, než u definice následující: Idea je reprezentovat celé číslo formula_18 nekonečnou množinou takových dvojic formula_19, že formula_20 jsou přirozená čísla splňující formula_21. Například formula_22 Formálně: Množina celých čísel je definována jako rozklad (tedy množina všech tříd ekvivalence) kartézského součinu formula_8 x formula_8 podle ekvivalence: Máme-li definované sčítání a násobení pro přirozená čísla, definujeme je pro celá čísla takto: vyberme libovolný prvek (tzv. reprezentant) formula_19 a formula_26 čísel, které chceme sečíst. Výsledkem bude třída ekvivalence, která obsahuje dvojici formula_30 (tato třída nezávisí na volbě reprezentantů): Vzoreček pro násobení lze snadno odvodit roznásobením vztahu Podobně se postupuje i u dalších matematických operací. Za pozornost stojí i skutečnost, že totéž číslo (například 2) je reprezentováno jinak jako přirozené číslo než jako celé číslo. Množina přirozených čísel tedy formálně není podmnožinou množiny celých čísel. S podobným jevem se v teorii množin setkáváme velmi často; tento přístup je volen proto, abychom nemuseli změnit reprezentaci množiny, pokud konstruujeme její rozšíření – například kdyby komplexní čísla a kvaterniony (což jsou oboje rozšíření reálných čísel) byly objeveny až poté, co byla ustálena konvence, jak reálná čísla v teorii množin reprezentovat.", "section_level": 2}, {"title": "Racionální čísla.", "content": "Každé racionální číslo lze zapsat nekonečně mnoha způsoby jako zlomek, např: Racionální číslo budeme tedy reprezentovat množinou všech takovýchto dvojic formula_19. Formálně: Množina racionálních čísel je definována jako rozklad (tedy množina všech tříd ekvivalence) množiny podle ekvivalence V této definici formula_39 značí množinu celých čísel definovanou výše a zápis formula_40 se týká nuly jako celého čísla, což je formálně jiný objekt, než nula jako přirozené číslo. Definice sčítání, násobení apod. odvodíme podobným způsobem jako u celých čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Reálná čísla.", "content": "Reálná čísla je možno definovat několika způsoby, například ztotožnit jejich množinu s množinou všech Dedekindových řezů.", "section_level": 2}, {"title": "Gödelovy věty a nedokazatelná tvrzení.", "content": "Gödelovy věty o neúplnosti říkají, že je-li nějaká predikátová teorie bezesporná, rekurzivně axiomatizovatelná a dokazuje základní aritmetické pravdy, pak není úplná a neumí dokázat svoji bezespornost. V každé teorii, kterou chceme pokládat za popis všech matematických pravd, musí být dokazatelné základní aritmetické pravdy a měl by existovat algoritmus, kterým ověříme, zda dané tvrzení je axiomem; bez takového algoritmu je teorie nepoužitelná k praktickým účelům. Z toho plyne, že je-li tato teorie bezesporná, pak pro ni platí obě Gödelovy věty o neúplnosti a její bezespornost není nikdy možné dokázat. V její bezespornost matematická komunita pevně věří, protože spor nebyl objeven přes téměř celé století, kdy je tato teorie používána. Pro ZFC, která je běžně přijímána jako popis všech matematických pravd, jsou tedy dvě možnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Dopad na filosofii matematiky.", "content": "Výše uvedené úvahy nevyužívaly specifické vlastnosti ZFC. Platí o každé rekurzívně spočetné teorii, kterou přijímáme jako popis všech matematických pravd a která umí dokázat základní pravdy aritmetiky (poslední podmínka v zásadě plyne z předposlední). Z toho plyne, že výše uvedené „vady“ ZFC (její neúplnost a nemožnost ověřit její bezespornost) nelze napravit vhodnější volbou jejích axiomů; není tedy možný Hilbertův program. Matematické pravdy tedy nikdy nebudou plně popsány soustavou axiómů. Bezespornost ZFC je možno snadno dokázat v nějaké silnější teorii (např. Kelleyova-Morseova teorie s axiómem výběru), ovšem to nemá žádnou váhu pro ověření, že je skutečně bezesporná. Kdybychom si byli jisti bezesporností KM+AC, nemuseli bychom ověřovat bezespornost ZFC, která z ní plyne. A pokud si nejsme jisti ani bezesporností KM+AC, tím méně můžeme spoléhat, že každé tvrzení v ní dokazatelné je pravdivé (což je podstatně silnější tvrzení: například PA s přidaným axiomem „PA je sporná“ je bezespornou teorií). Nerozhodnutelná tvrzení v teorii množin mají nejen akademický význam, ale týkají se i „praktičtějších“ oblastí matematiky, jako je Matematická analýza (příkladem je Hypotéza kontinua). Bez axiomu výběru je nerozhodnutelná i řada zcela fundamentální faktů pro práci v matematice, například zda je každá funkce Lebesgueovsky integrovatelná a zda je kartézský součin neprázdných množin vždy neprázdný.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Axiomatická teorie množin se vyvinula během dvacátého století z naivní teorie množin, kterou zavedli Georg Cantor a další.", "section_level": 1}, {"title": "Naivní teorie množin.", "content": "Naivní teorie množin vznikla z nutnosti popsat objekty, se kterými pracovala matematická analýza i v jiných matematických disciplínách. Prvním vážným pokusem o přesný popis těchto objektů byla práce Bernarda Bolzana, jenž zavedl pojem množina a zkoumal vlastnosti nekonečných množin. Na toto téma napsal knihu Paradoxy nekonečna (Paradoxien des Unendlichen), která byla vydána až po jeho smrti. Opravdovým zakladatelem teorie množin je Georg Cantor, který zavedl pojmy jako potenční množina, ordinál či kardinál. Též dokázal existenci nespočetných množin. K tomu použil zcela nový důkazní prostředek, dnes nazývaný Cantorova diagonální metoda. Později dokázal takzvanou Cantorovu větu tvrdící, že ke každé množině existuje množina o větší mohutnosti – její potenční množina. Používal tuto definici množiny: \"„Množinou A rozumíme souhrn určitých a rozlišitelných objektů x existujících v naší mysli. Těmto objektům říkáme prvky množiny A.“\". Tato teorie dosáhla vynikajících výsledků, avšak na přelomu devatenáctého a dvacátého století se v ní objevili antinomie (takzvané paradoxy naivní teorie množin; viz níže).", "section_level": 2}, {"title": "Paradoxy naivní teorie množin a počátky axiomatické teorie množin.", "content": "Na přelomu 19. a 20. století byly v naivní teorii množin objeveny antinomie (takzvané paradoxy naivní teorie množin). První se týkaly pouze velmi velkých souborů, jako je množina všech ordinálních čísel (Burali-Fortiho paradox) anebo množina všech množin (Cantorův paradox). Těmto antinomiím se nepřikládal velký význam, neboť se předpokládalo, že zpřesněním práce s tak velkými soubory se odstraní. Opravdovým problémem se ukázal Russellův paradox, týkající se množiny, která je definována jednoduchou formulí. Russellův paradox se dá popsat takto: \"„Mějme množinu formula_41 všech množin, které nejsou prvky samy sebe. Je tato množina svým prvkem? Obě možné odpovědi vedou ihned ke sporu. V následujících letech se objevilo ještě několik obdobných problémů; například Richardův paradox týkající se diagonální metody a sémantiky obecného jazyka.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky axiomatické teorie množin.", "content": "V roce 1908 Ernst Zermelo v článku \"Untersuchungen über die Grundlagen der Mengenlehre\" (česky: Zkoumání základů teorie množin) popsal teorii množin s \"axiomem extenzionality\", \"axiom dvojice\", \"axiom potenční množiny\", \"axiom sumy\", \"axiom nekonečna\", \"axiom výběru\" a \"schéma axiomů vydělení\". V roce 1917 Dmitrij Mirimanov \"schéma axiomů vydělení\" nahradil obecnějším \"schématem axiomů nahrazení\".", "section_level": 2}, {"title": "Jednotlivé systémy.", "content": "Existuje několik různých systémů axiomatizace teorie množin s různou silou a výsledky. Zde je uvedena jen část z nich.", "section_level": 1}, {"title": "Zermelova-Fraenkelova teorie množin.", "content": "Zermelova-Fraenkelova teorie množin je dnes neužívanější ze systémů axiomatické teorie množin, která je sama o sobě nebo v některých mírných modifikacích (zejména s přidaným axiomem výběru) používána jako základ pro většinu dalších odvětví matematiky včetně algebry a matematické analýzy. Tento systém nedefinuje třídy, ty jsou jen součástí metajazyka. Mezi tvrzení nerozhodnutelná v této teorii patří například axiom výběru, hypotéza kontinua, Axiom konstruovatelnosti a Suslinova hypotéza. Všechny výsledky tohoto druhu (že něco nejde z axiomů ZFC dokázat) jsou ovšem formulovány s podmínkou „Pokud je ZFC bezesporná“, neboť její bezespornost nelze ověřit. Je založena na těchto axiomech:", "section_level": 2}, {"title": "Zermelova-Fraenkelova teorie množin s axiomem výběru.", "content": "Zkratkou ZFC je označována axiomatická soustava teorie množin, kterou tvoří axiomy Zermelo-Fraeneklovy teorie množin a axiom výběru (zkratka AC – z anglického \"axiom of choice\").", "section_level": 3}, {"title": "Von Neumannova-Bernaysova-Gödelova teorie množin.", "content": "Von Neumannova-Bernaysova-Gödelova teorie množin (NBG, též (Von Neumannova)-Gödelova-Bernaysova teorie množin, NGB, GB) se z hlediska své síly příliš neliší od ZF či ZFC – libovolný výrok o množinách je v NBG dokazatelný tehdy a jen tehdy, pokud je dokazatelný v ZF – mluvíme tedy o teorii NBG jako o konzervativním rozšíření teorie ZF (říkáme také, že NBG a ZF jsou ekvikonzistentní). Rozdíl mezi oběma teoriemi spočívá v použitém jazyku a v počtu axiomů. NBG jich má konečný počet díky použití vlastních tříd. Na rozdíl od ZFC, jejímž objektem jsou pouze množiny, zatímco třídy tvoří pomocný konstrukt na úrovni metajazyka, v NBG jsou množiny i třídy objektem teorie množin – na množiny jsou však kladena (jejich definicí) určitá omezení – jednoduše řečeno množiny jsou právě ty objekty, které jsou prvkem jiného objektu: Někdy se k axiomům NBG přidává ještě takzvaný axiom výběru či silný axiom výběru. Výsledná teorie se pak značí NBG+AS. Na rozdíl od ZF neobsahuje (právě díky zavedení tříd jako součásti jazyka teorie množin) NBG nekonečný počet axiomů – nemusí si totiž vypomáhat axiomatickými schématy typu schématu axiomů nahrazení nebo schématu axiomů vydělení. Je založena na těchto axiomech (malá písmena značí množinové proměnné a velká písmena obecné (třídové) proměnné):", "section_level": 2}, {"title": "Kelleyova-Morseova teorie množin.", "content": "Kelleyova-Morseova teorie množin (označovaná též KM) je teorie silnější než jsou klasické axiomatizace Zermelova-Fraenkelova (ZF) a Von Neumannova-Gödelova-Bernaysova (NGB). V KM je dokazatelná (formální) konzistence ZF. Axiomatizace KM je velmi podobná axiomatizaci GB, liší se pouze ve schématu existence tříd, kde (na rozdíl od GB) připouští existenci třídy odpovídající libovolné formuli. Tato zdánlivě drobná odlišnost je však příčinou toho, že KM je nesrovnatelně silnější teorií než GB i ZF. Je založena na těchto axiomech (malá písmena značí množinové proměnné a velká písmena obecné (třídové) proměnné):", "section_level": 2}, {"title": "New Foundations.", "content": "New Foundations (NF) je axiomatizace, kterou vyvinul Willard van Orman Quine. Jedná se o zjednodušení teorie typů z knihy Principia Mathematica. Na rozdíl od teorie typů nepoužívá hierarchii typů. Axiomy NF vylučují axiom výběru. Je založena na těchto axiomech: Schéma axiomů vydělení, může být nahrazeno konečně mnoha svými případy. Použití konečné axiomatizace odstraňuje nutnost v definicích zmiňovat typy. Často se používá ve schématu vydělení koncept vrstvené formule (). (Řekneme, formule formula_62 je vrstvená, jestliže existuje funkce) f taková, že všem objektům univerza vrátí přirozené číslo a pro formula_63 platí formula_64 a pro formula_65 platí formula_66. Schéma axiomů vydělení pak zní:", "section_level": 2}, {"title": "Teorie polomnožin.", "content": "Teorie polomnožin byla vyvinuta v 70. a 80. letech 20. století Petrem Vopěnkou a Petrem Hájkem. Její axiomatizace je podobná Von Neumannově-Gödelově-Bernaysově teorii množin, ale liší se tím, že umožňuje existenci vlastních tříd, které jsou částí nějaké množiny (formula_69). Tato vlastnost umožňuje polomnožinám sloužit jako základ Vopěnkovy alternativní teorie množin", "section_level": 2}, {"title": "Axiomatizace konečných množin.", "content": "K některým axiomatizacím teorie množin lze nadefinovat i odpovídající axiomatizace konečných množin. Například ZF získáme ze ZF tak, že axiom nekonečna nahradíme jeho negací. Obdobně se získají NBG (respektive KM). Dá se dokázat, že:", "section_level": 2}], "src_summary": "Axiomatická teorie množin je označení pro teorii, která formalizuje vlastnosti množin takovým způsobem, aby bylo možné pomocí množin zkonstruovat všechny matematické objekty, takže dokazatelná tvrzení této teorie budu přesně odpovídat všem platným matematickým výsledkům ze všech oblastí matematiky (algebra, diferenciální rovnice, geometrie, teorie pravděpodobnosti i všechny ostatní). ", "tgt_summary": null, "id": 2424385} {"src_title": "Dřevostavba", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Konstrukční systémy dřevostaveb.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sruby.", "content": "Při stavbě srubů se používají celé kmeny. Srubová konstrukce obsahuje stropní trámy, srubové stěny, sloupy a průvlaky. Krov a střecha jsou stejné jako u zděných staveb. Omezené vzdálenosti sroubení mohou být řešeny sloupy a průvlaky. Běžně používaný způsob podélné spojovací drážky (spodní část kmene), má při poměru kmene vybráno více materiálu, a proto síly při vysychání tlačí proti sobě, a dochází tak k otvírání spojů. Obráceným poměrem množství vyřezaného materiálu je možné dosáhnout při postupném vysychání takových sil, které působí proti otvírání spoje. Novější metoda stavění srubů používá tzv. podélný spoj „W“ (v horní části kmene), který nejlépe zajišťuje neotevírání spojů i po několika letech vysychání.", "section_level": 2}, {"title": "Roubenky.", "content": "Roubenky (roubené stavby) vychází z tradičních postupů. Střecha stojí na vysazených stropních trámech, které jsou zdobeny. Tím je zaručena kompaktnost a kombinací s polovalbami (sukýnkami) a lomenicemi (štíty) i krása celé konstrukce.", "section_level": 2}, {"title": "Sendvičové stavby.", "content": "Nosná stěnová konstrukce sendvičových staveb je vyrobena z masivních dřevěných hranolů (profily z lepeného dřeva) nebo kulatin. Stěna je zaklopena obvykle OSB deskou, která zároveň plní funkci parozábrany. Výplň stěny slouží jako tepelná izolace vykrývající tepelné mosty nosných prvků a k tomuto účelu se používá nejčastěji minerální vata nebo foukaná celulóza. Na fasádu se používá kontaktní zateplovací systém s omítkou (jako u zděných staveb) nebo různé druhy předvěšených obkladových materiálů (dřevo, cementotřískové desky a pod.) s odvětrávací mezerou. Sendvičové dřevostavby lze stavět dvěma způsoby:", "section_level": 2}, {"title": "Systém Two by Four.", "content": "Tento systém vznikl v USA a postupně se rozšířil do celého světa. Jedná se o staveništní způsob montáže dřevostaveb, kdy byly konstrukce složeny z trámů 2 x 4 palce. V současnosti se i v USA používají spíše trámy 2 x 6 nebo 2 x 8 palce. Větší šířka trámů umožňuje do rámové konstrukce vložit více izolace. Rastr stojek se v Evropě používá 625 mm nebo 417 mm z hlediska rozměrů velkoplošných materiálů, které se ke stojkám připevňují.", "section_level": 3}, {"title": "Prefabrikovaný systém.", "content": "Dřevostavby se tímto systémem staví tak, že na staveniště přijedou buď celé stěny, případně buňky, které jsou vyrobené ve výrobním závodě a na staveništi jsou sestaveny k sobě. Oproti systému two by four je samotná stavba rychlejší, je však nutné přihlédnout na dostupnost pozemku kvůli vjezdu těžké mechanizace.", "section_level": 3}], "src_summary": "Dřevostavba je budova, při jejíž stavbě bylo z velké části použito dřevo. Nejčastěji se používá smrkové a jedlové dřevo, ale je též používáno dřevo z borovic a modřínů. Mezi výrobní postupy patří masivní dřevostavby (např. sruby), roubenky, hrázděnky nebo sendvičové stavby. Moderní dřevostavby jsou označovány jako ekologické domy. Nové technologie výstavby a zateplení snižují náklady na vytápění.", "tgt_summary": null, "id": 2190787} {"src_title": "Koncentrační tábor Esterwegen", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik tábora.", "content": "Koncentrační tábor Esterwegen patřil do táborů Emsland, což představovalo komplex 15 kasáren. 17. března 1933 požádalo pruské ministerstvo vnitra okresního prezidenta v Osnabrücku o vhodné místo pro výstavbu tábora pro asi 300 vězňů a do budoucna asi pro 10 000 politických odpůrců režimu. Již 20. června 1933 bylo rozhodnuto o vybudování tří táborů: Börgermoor, Esterwegen a Neusustrum. Osnabrücká policie ve spolupráci s muži z SS začali nejprve stavěl tábor Börgermoor. V polovině srpna 1933 byl dokončen koncentrační tábor Esterwegen jako dvojitý tábor pro cca 2000 vězňů. Odpovědnost za vězněné mělo v tomto období v prvé řadě ministerstvo vnitra, až poté gestapo. Ovšem strážní činnost vykonávali výhradně muži z SS, později doplněni muži z SA. V listopadu 1933 posílil svůj vliv na tento tábor Heinrich Himmler a dne 21. března 1934 přešel tábor pod správu Říše. V tu chvíli přestal fungovat jako tábor pro zajatce, ale jako koncentrační tábor.", "section_level": 1}, {"title": "Fungování.", "content": "Při změně statusu tábora bylo mnoho politických vězňů do konce roku 1933 propuštěno. V červnu 1934 bylo v táboře uvězněno 812 vězňů. O rok později už se číslo vyšplhalo na 3500. V červenci 1935 nařídil Heinrich Himmler preventivní zatýkací kampaň potenciálních nepřátel státu a počet vězňů se navýšil o dalších tisíc, zejména se jednalo o komunisty. Dalšími nově příchozími byli zejména homosexuálové a zločinci. Do konce roku 1935 bylo do tábora oficiálně posláno 476 zločinů z Německa. V červenci 1934 pověřil Theodor Eicke velitelem tábora standartenführera Hanze Loritze. Podle Eickeho měl tábor fungovat podle vzoru Dachau, což znamenalo týrání, ponižování a vyčerpání vězňů, až do jejich smrti. Nahromadění neobjasněných úmrtí vedlo ke stížnosti berlínského probošta Bernharda Lichtenberga až k rukám Hermanna Göringa. Ten byl vyzván, aby zasáhl. Tato intervence však neměla žádnou hodnotu, vše pokračovalo v zaběhlých kolejích a pro vězně se vůbec nic neměnilo. Ještě během následujícího měsíce bylo nahlášeno dalších 71 neobjasněných úmrtí. 1. dubna 1936 byl novým velitelem tábora jmenován SS-sturmbannführer Karl Otto Koch. Bylo naplánováno další rozšíření tábora. Ovšem krátce na to se Heinrich Himmler rozhodl jinak. Koncem léta byl zrušen status koncentračního tábora, protože jeho vzdálená poloha byla shledána jako nepříznivá. Tábor měl být nahrazen daleko větším táborem, a to poblíž Berlína, do cca 30 km. Proto bylo v roce 1936 odesláno 1000 vězňů na stavbu nového tábora, známého jako Sachsenhausen. V táboře v letech 1934 až 1936 sloužil později velmi nechvalně známý Josef Kramer, který se do paměti vězňů vžil jako bestie z Bergen-Belsenu.", "section_level": 1}, {"title": "Vězni v Esterwegenu.", "content": "Původně byl tábor pro politické odpůrce a německé intelektuály. Jak se nacistický režim vyvíjel, do tábora se dostávaly stále nové skupiny vězňů. Zločinci, homosexuálové a svědci Jehovovi. Ve dnech 4. až 18. prosince 1934 provedla hamburská policie velké zatýkání komunistů, kteří byli nejprve vězněni v Elmshornu, později v Hamburku a posléze z velké části posláni do tábora. Drtivá většina vězňů zde byla nadále zadržována až do vypuknutí druhé světové války. I přes to, že tábor již nebyl oficiálně koncentrační, bylo sem nadále, a zejména počínaje rokem 1940, transportováno mnoho nových vězňů. V letech 1943–1944 bylo do tábora transportováno mnoho stovek vězňů (uvádí se 2696) s označením \"NN\" (\"Nacht und Nebel\", noc a mlha). Jednalo se o členy odporu ze západní Evropy, kteří nesměli opustit brány tábora a byli izolováni od zbytku osazenstva. V roce 1941 do tábora přišlo mnoho tisíc vězňů z Francie, Holandska, Belgie a Československa. Uvádí se, že se jednalo o 80 000 těchto vězňů a 100 000 až 180 000 válečných zajatců. Z nich zde zemřelo 38 000. 35 000 bylo vojáků Rudé armády. Nejslavnějším vězněm v táboře byl německý spisovatel Carl von Ossietzky, pacifista a odpůrce nacistů. V roce 1935 získal Nobelovu cenu, a to ve chvíli, kdy již byl dávno vězněn v táboře. V táboře se s ním setkal velvyslanec Červeného kříže ze Švýcarska, který posléze prohlásil: „Viděl jsem člověka sužovaného strachem, bledého jak mrtvola, vyhublého na kost, která se zdála být neschopná ničeho. Všechny zuby měl zlámané a za sebou měl neléčenou zlomeninu nohy. Podal jsem mu ruku a ani mi neodpověděl.“ Po následné intervenci byl umístěn pod dohledem gestapa do nemocnice, kde v roce 1938 zemřel. Všichni vězni v táboře pracovali v mokřinách, které se nacházely v okolí tábora. Pracovali na zemědělské půdě. Od roku 1942 se zvedla úmrtnost, a to desetinásobně v důsledku nedostatečné péče o vězně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koncentrační tábor Esterwegen se nacházel v zemském okrese Emsland v Dolním Sasku, nedaleko od hranic s Holandskem. Patřil do skupiny prvních koncentračních táborů. Založen byl v roce 1933 jako dvojitý tábor (II a III.) pro 2000 politických odpůrců nacistického režimu a ve své době byl druhým největším po Dachau. V roce 1936 byl tábor rozpuštěn a do konce války sloužil jako vězeňský tábor pro politické vězně a zajatce v rámci Nacht und Nebel. Za celou dobu tábora v něm bylo vězněno 10 000 vězňů ve fázi koncentračního tábora, poté 66 500 německých vojenských zločinců a více než 100 000 sovětských, francouzských a italských zajatců.", "tgt_summary": null, "id": 1012386} {"src_title": "Alzheimerova choroba", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Příčiny Alzheimerovy choroby jsou velmi komplikované a pravděpodobně i poměrně variabilní. U tzv. familiární Alzheimerovy choroby, která se objevuje v raném věku (často již před 60. rokem života), hrají velký význam genetické příčiny. Častější je ovšem tzv. sporadická Alzheimerova choroba (85–90 % všech případů Alzheimerovy choroby), jejíž příznaky se poprvé objevují typicky mezi 60. a 70. rokem života. Familiární Alzheimerova choroba je obvykle způsobena vrozenými mutacemi v některých důležitých genech, jako je APP, tau a presenilin. Prvotním příčinám sporadické Alzheimerovy choroby rozumí věda méně, roli ale hraje obecné opotřebení tkání (patologie lysozomů, dysfunkce mitochondrií, oxidativní stres či zánětlivé projevy). Předpokládá se, že jak familiární, tak sporadická Alzheimerova choroba nakonec vedou k hromadění amyloidu beta (Aβ) v mozkové tkáni. Aβ vzniká rozkladem amyloidového prekurzorového proteinu (APP) a u zdravých osob je jeho vznik v rovnováze s jeho rozkladem. Pokud tělo produkuje příliš amyloidu beta nebo není dostatečně rychle rozkládán a odstraňován, vznikají tzv. amyloidní plaky – oblasti mozku především v hipokampu a mozkové kůře, s velkou koncentrací akumulovaného amyloidu beta. Dochází k poškození nervových synapsí a axonů, tedy důležitých mozkových struktur, jejichž narušení vede k širokému spektru neurologických projevů, jež jsou pro Alzheimerovu chorobu typické.", "section_level": 1}, {"title": "Stádia nemoci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané stadium.", "content": "Obtížné dorozumívání, zapomínání, zakládání věcí, podezíravost, vztahovačnost, popírání problémů a poruchy paměti, dezorientace v čase, bloudění na známých místech, obtížné rozhodování a bezradnost, ztráta iniciativy, známky deprese, úzkosti a agresivity, ztráta zájmu o koníčky, změna osobnosti – sobeckost a egocentričnost.", "section_level": 2}, {"title": "Střední stadium.", "content": "Poruchy soudnosti, nekritičnost, prohlubování změn osobnosti, neschopnost vykonávat běžné aktivity jako je vaření a nakupování, potřeba pomoci při vykonávání osobní hygieny a oblékání, obtížná komunikace, toulání, bloudění, poruchy chování, halucinace, podezírání, stavy zmatenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní stadium.", "content": "Poruchy příjmu potravy, nerozpoznání blízkých osob, nechápání okolního dění, ztráta schopnosti souvislé řeči, velké stavy zmatenosti, obtížná chůze, poruchy vylučování moči a stolice, úplná ztráta soběstačnosti, upoutání na invalidní vozík, tělesné i duševní chátrání, hubnutí, smrt.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Kritéria pro diagnózu Alzheimerovy choroby stanovují dva hlavní dokumenty – DSM-5 (\"Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders\", edice 5) a NIA-AA (\"National Institute on Aging—Alzheimer’s Association Criteria\"). Hodnotí se přítomnost demence, nedostatečnosti v alespoň dvou kognitivních oblastech, pozvolný nástup a progresívní zhoršování stavu a dále je nutné vyloučit další možné příčiny demence. Diagnózu je možné podpořit také biochemickým vyšetřením mozkomíšního moku (snížená hladina rozpustného amyloidu Aβ42 a zvýšená hladina proteinu tau) a mozkovými zobrazovacími metodami, zejména pozitronovou emisní tomografií (PET) a magnetickou rezonancí (MRI).", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "V současné době neexistují dostatečné důkazy o jakékoliv preventivní technice, jež by jednoznačně spolehlivě zabránila nástupu Alzheimerovy choroby. Výsledky výzkumu v této oblasti jsou poměrně různorodé a protiřečí si. V některých studiích byl nalezen vztah mezi např. skladbou stravování, kardiovaskulárními onemocněními, užíváním některých léčiv a intelektuální aktivitou dotyčného, a rizikem vzniku Alzheimerovy choroby.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Alzheimerova choroba je v současnosti nevyléčitelná a používaná léčiva přináší pacientům jen poměrně nízký prospěch. Tzv. inhibitory acetylcholinesterázy (tacrin, rivastigmin, galantamin a donepezil) snižují degradaci acetylcholinu, což vyrovnává ztrátu acetylcholinu způsobenou degenerací cholinergních center v mozku. Dalším používaným léčivem je memantin ze skupiny inhibitorů NMDA receptorů. Medikace je spíše doplňována psychosociální podporou pacientů a péčí o nemocné.", "section_level": 1}, {"title": "Prognóza.", "content": "Choroba zpravidla není diagnostikována zcela v začátcích a po diagnóze je střední délka dožití 6 let. Méně než 3 % pacientů žijí po diagnóze déle než 14 let. Nemoci podlehne 68 % pacientů, kteří s ní byli diagnostikováni; příčinou úmrtí nejsou zpravidla přímé dopady neurodegenerace mozku, ale i nepřímé dopady nemoci, jako je nižší odolnost vůči infekcím (pneumonie), krevní sraženiny způsobené dlouhým pobytem na lůžku nebo potíže s příjmem potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Dle studie z roku 2000 trpělo Alzheimerovou chorobou 1,6 % populace Spojených států (ve věkové skupině 64–74 let také 1,6 %, ve věkové skupině 75–84 let 19 % a ve skupině nad 84 let až 42 % populace). V rozvojových zemích je onemocnění vzácnější. Kvůli stárnutí populace počet nemocných s Alzheimerovou chorobou roste. Péče o pacienty je velmi časově i finančně náročná a odhaduje se, že celosvětové náklady na péči o pacienty s demencí v roce 2005 činily více než 300 miliard amerických dolarů (>7 bilionů korun), tedy více než činí např. náklady na zdravotní potíže související s kouřením nebo s cukrovkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alzheimerova choroba (AD z angl. \"Alzheimer's disease\") je neurodegenerativní onemocnění mozku projevující se ztrátou nervových buněk v některých částech mozku. Jedná se o nejčastější typ demence – tzn. ztráty kognitivních schopností – u osob starších 65 let – k prvním příznakům patří poruchy paměti, postupně se přidává poškození kognitivních a intelektuálních, ale i fyzických schopností. Onemocnění popsal v roce 1906 německý lékař Alois Alzheimer. ", "tgt_summary": null, "id": 43842} {"src_title": "Ludwig Hirsch", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a tvorba.", "content": "Hirsch vyrůstal ve vídeňském okrsku Leopoldstadt. Po ukončení školní docházky studoval grafiku na Vysoké škole užitého umění, poté ovšem navštěvoval Hereckou školu Krauss ve Vídni. Debutoval v roce 1973 v divadle Stadttheater Regensburg. Od roku 1975 do roku 1979 byl Ludwig Hirsch členem souboru divadla Theater in der Josefstadt ve Vídni. V roce 1978 začal svoji kariéru jako písničkář s kritickými, ponuře-morbidními, černým humorem proplétanými texty. Byl významným zástupcem tzv. austropopu. V některých svých dílech se ale předváděl i jako moderní interpret „klasického“ vídeňského písňového dědictví. V letech 1991 a 1992 podnikl Ludwig Hirsch před vyprodanými sály turné »Gottlieb«. Se svou skupinou zde hrál před celkem víc než 200 000 diváky mnohé ze svých nejznámějších písní zarámované do zajímavého děje. Často ale podnikal turné jen se svým kytaristou Johannem M. Bertlem. Jeho studiové album »Perlen« (\"Perly\") mu v Rakousku přineslo zlatou desku. Za toto album dostal cenu Amadeus Austrian Music Award. Další album mu vyšlo v květnu 2006 pod jménem »In Ewigkeit Damen« (\"Až na věky dámen\"; zde jde o těžko přesně do češtiny přeložitelnou slovní hříčku, kde je slovo 'Amen' nahrazeno 'Damen', množným číslem od 'dáma' v němčině). Kromě toho Hirsch moderoval pořad rakouské rozhlasové stanice Ö3 »Siesta«. Charakteristický byl pro Hirsche mj. přednes písní ve vídeňském nářečí němčiny, které není ani v celém německy mluvícím prostoru vždy plně srozumitelné. Ludwig Hirsch byl od roku 1977 ženatý s herečkou Cornelií Köndgen, se kterou měl jednoho syna. Dne 24. listopadu 2011 v nemocnici Wilhelminenspital (hlavní vídeňská nemocnice), kde byl hospitalizován na zápal plic, s největší pravděpodobností po diagnóze rakoviny plic spáchal sebevraždu skokem z okna.", "section_level": 1}, {"title": "Pocty.", "content": "Rakouská pošta uctila Ludwiga Hirsche 3. září 1993 vydanou poštovní známkou v hodnotě 5,50 šilinků.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alba.", "content": "Seznam vydaných alb od roku 1978 do roku 2009.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ludwig Hirsch (28. února 1946 ve východním Štýrsku – 24. listopadu 2011 ve Vídni) byl rakouský šansoniér, poeta a herec.", "tgt_summary": null, "id": 606849} {"src_title": "Star Trek V: Nejzazší hranice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj filmu se odehrává v roce 2287, jeho začátek je určen hvězdným datem 8454.1. Posádka hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-A si užívá dovolenou, zatímco jejich nová loď se podrobuje větším úpravám poté, co její testovací let nedopadl nejlépe. Kapitán Kirk společně se Spockem a doktorem McCoyem kempuje v Yosemitském národním parku, kde se také věnuje své zálibě v horolezectví. Jejich volno je však přerušeno přidělením \"Enterprise\" Velitelstvím Hvězdné flotily na záchrannou misi k planetě Nimbus III, kde je zadržováno pozemské, klingonské a romulanské rukojmí, velvyslanci svých světů. O této misi se dozví také klingonský kapitán Klaa, který se rozhodne bojovat proti Kirkovi pro svou osobní čest. V Neutrální zóně na zpustlé planetě Nimbus III, nazývané též \"planeta Galaktického míru\", posádka \"Enterprise\" zjistí, že za krizí s rukojmími stojí Spockův nevlastní bratr Sybok, který se odklonil od vulkánské filosofie. Ten vyvolal tuto situaci, aby vlákal k Nimbu III hvězdnou loď, kterou by použil k objevení mýtické planety Sha Ka Ree, vulkánské obdoby Ráje a božího domova. Sybok věří, že zjistil její polohu ve středu Galaxie za zdánlivě neprostupnou energetickou bariérou. Použije svoji zvláštní mentální schopnost odhalení a napravení nejhlubších bolestí osob, aby získal důvěru svých rukojmí i většiny posádky \"Enterprise\", kterou ovládne. Zatímco McCoy a Spock přijmou Sybokovu pomoc, Kirk jeho nabídku odmítne, přičemž mu sdělí, že jeho bolest je to, co jej dělá člověkem. Protože Sybok potřebuje Kirkovy zkušenosti s navigováním lodi k Sha Ka Ree, přestane na něj se svojí pomocí naléhat. Následována klingonským Dravcem kapitána Klaa proletí \"Enterprise\" úspěšně bariérou, za níž objeví planetu. Sybok, Kirk, Spock a McCoy přistanou s raketoplánem na jejím povrchu, kde se Sybok pokouší přivolat Boha ze svých vizí. Objeví se neznámá bytost s tváří starce, která se představí jako Bůh a která poté, co se dozví, jak Sybok bariéru překročil, požaduje, aby se loď přiblížila více k planetě. Když se skeptický Kirk zeptá „K čemu potřebuje Bůh hvězdnou loď?“, bytost jej napadne. Ostatní začnou pochybovat o entitě, která zraňuje ostatní pouze pro své potěšení, a Sybok si definitivně uvědomí, že to Bůh není. Aby nemohla bytost z planety uprchnout, Sybok se obětuje a svými telepatickými schopnosti se s entitou utká. Kirk také přikáže \"Enterprise\", aby vypálila fotonová torpéda na jejich pozici, která bytost zraní. Spock a McCoy se transportují na loď, přenosu kapitána Kirka zabrání Klaaovo plavidlo, jež na \"Enterprise\" zaútočí. Pomstychtivá bytost se znovu na planetě objeví a pokusí se Kirka, který je zde uvězněn, zabít. Tomu ale nakonec zabrání Klaaův Dravec, který na bytost vypálí salvu střel. Kirk je transportován na klingonskou loď, kde zjistí, že Spock a klingonský rukojmí z Nimbu III, známý generál Korrd, donutili kapitána Klaa ke stažení a omluvě. \"Enterprise\" společně s Dravcem oslavuje détente a Kirk, Spock a McCoy po návratu na Zemi pokračují ve své dovolené v Yosemitech.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Režie pátého startrekovského filmu byla slíbena Williamu Shatnerovi při jeho souhlasu se zopakováním role admirál Kirka ve snímku \"\" (1986). Zatímco probíhalo natáčení \"Cesty domů\", Shatner již pracoval na příběhu pro nový snímek, který byl ovlivněn televangelisty, tehdy populárními kazateli v televizi. Z těchto osob vytvořil postavu Zara, později přejmenovaného na Syboka. V první verzi nazvané „An Act of Love“ se již vyskytovaly elementy, které vydržely až do finální verze scénáře a byly zfilmovány, např. dovolená v Yosemitech či únos pozemského, klingonského a romulanského rukojmí na upadlé rajské planetě. Podle tohoto draftu měl být Kirk přemožen Zarem a jeho následovníky, zatímco Spock, McCoy a zbytek posádky \"Enterprise\" by po ovládnutí myslí uvěřil v Zarovo božství. Kirk by předstíral, že uvěřil a se Zarem by cestoval na planetu Boha, která měla být podle Shatnera zpustlá. Po konfrontaci Kirka s „Bohem“, kterého měl iluzemi vytvořit Satan, se Kirk, Spock a McCoy musí rozdělit, aby unikli. Kirk uteče ale musí se vrátit pro své přátele a zachránit je před jejich únosem do pekla. Shatner tento návrh předložil šéfovi studia Franku Mancusovi, jemuž se příběh líbil a souhlasil s najmutím spisovatele, který by vytvořil verzi pro film. Jednání mezi Paramountem a Ericem Van Lustbaderem, Shatnerovým favoritem, ztroskotala na výši prozaikovy odměny, proto režisér tuto práci provedl sám. Přemluvil také producenta Harvea Bennetta, který byl již po práci na předchozích třech trekovských filmech vyčerpaný, aby se angažoval i v tomto snímku. Po Bennettových návrzích začali příběh společně přepracovávat do finální podoby (mimo jiné přepracování božské entity na „zlého mimozemšťana, který pro svůj vlastní prospěch předstírá, že je Bůh“), producent také objevil scenáristu Davida Lougheryho, s nímž Shatner souhlasil. (Sám Bennett ve filmu zahrál i cameo roli admirála Boba.) S příběhem však nebyl spokojený tvůrce Star Treku Gene Roddenberry, měl námitky k hledání Boha v obecné rovině i s jeho zobrazením podle západních náboženství, jeho návrhy však studio zamítlo. Práce Davida Lougheryho na scénáři byla přerušena stávkou scenáristů v roce 1988, během níž Shatner upravoval detaily příběhu, například postavu Syboka udělal více sympatickou a ne tak tvrdou. Lougheryho později dokončená verze skriptu se mu však nezamlouvala, neboť místo hledání Boha se spíše zaměřovala na hledání mýtického místa Sha Ka Ree. Ačkoliv Shatner přesvědčil Bennetta a Lougheryho k přepsání některých částí, Sha Ka Ree ve snímku již zůstalo. Jako art director byl přizván Nilo Rodis, který již pro Star Trek dříve také pracoval. Společně se Shatnerem vytvořil vizuální vzory pro celý snímek, kromě toho podílel na vývoji designu kostýmů. Pro uspoření finančních prostředků se režisér Shatner rozhodl využít některé kostýmy ze skladu společnosti Western Costume, omezený rozpočet mu také nedovolil změnit výrazněji vzhled uniforem Hvězdné flotily, nicméně Rodis vytvořil nové hnědé polní uniformy i neformální oděv pro posádku na dovolené. Jako designéra produkce najal William Shatner Hermana Zimmermana, který se v té době podílel na seriálu \"\". Odtud také přišel designér Michael Okuda, tvůrce startrekovského počítačového interface LCARS. Kulisy chodeb \"Enterprise\"-A rovněž pochází z \"Nové generace\", kde sloužily jako chodby \"Enterprise\"-D. Zimmerman naopak vytvořil nové dekorace pro můstek klingonského Dravce, můstek \"Enterprise\" i její výtahové šachty a průlezy a interiéry na planetě Nimbus III. Při návrhu celého města na Nimbu III se nechal inspirovat kruhovými marockými pevnostmi, jeho stavba při téměř 40stupňových vedrech trvala pět týdnů a stála 500 000 dolarů. Pro filmování tří míst, úvodního setkání J'onna a Syboka, základních záběrů božské planety a města na Nimbu III, byla po Shatnerově schválení vybrána Mohavská poušť poblíž Ridgecrestu. Samotné natáčení začalo v říjnu 1988 a skončilo na konci prosince téhož roku. Nejprve filmování probíhalo v okolí Los Angeles, později se štáb přesunul do Yosemitů. Pro daleké záběry Kirka šplhajícího na skálu El Capitan posloužili kaskadéři, blízké pohledy s Kirkem byly vytvořeny s použitím sklolaminátu před kamerou, za nímž jsou vidět skutečné hory. Většina záběrů levitujícího Spocka zabírala Leonarda Nimoye od pasu nahoru, neboť herec byl podpírán jeřábem, který se pro imitaci levitace lehce pohyboval. Kirkův pád byl později natočen jako bluescreen ve studiích za pomoci kaskadéra zavěšeného na soustavě drátů. Po záběrech v Yosemitech se filmování přesunulo do Mohavské poušti, kde vyrostlo Paradise City, nahodilá sbírka částí vesmírných lodí a futuristického šrotu. Jako poslední vznikly záběry ve studiích Paramountu, jednalo se především o interiéry \"Enterprise\", Dravce a Paradise City a scény u táboráku. Pro záběr, ve kterém Spock zachytí Kirka těsně před dopadem, byl vytvořen kus lesa obrácený o 90 stupňů. Efekty ve filmu vytvořila společnost Associates and Ferren. Původní plán počítal s Industrial Light & Magic (ILM), která spolupracovala na předchozích třech startrekovských snímcích, její nejlepší technici ale byli zaměstnáni prací pro filmy \"Indiana Jones a poslední křížová výprava\" a \"Krotitelé duchů 2\". Kvůli napnutému rozpočtu a brzkým termínům se producent Ralph Winter musel poohlédnout jinde a nakonec vybral Associates and Ferren. Firma měla na dokončení práce tři měsíce, což byla přibližně polovina standardní doby. Produkce počítala pro filmové efekty s rozpočtem 4 miliony dolarů, což bylo o trochu více než pro předchozí snímek \"Cesta domů\". Všechny efekty podle přání režiséra Shatnera byly společností ohodnoceny o jeden až dva miliony více, což muselo být studiem omezeno. ILM poskytla firmě Associates and Ferren model \"Enterprise\", nicméně například záběry této lodě ve vesmírném doku byly použity přímo z filmu \"Star Trek IV: Cesta domů\". Hudbu napsal Jerry Goldsmith, který se tak ke Star Treku vrátil po 10 letech. Hlavní téma filmu začíná klasickými fanfárami Alexandera Courage z původního seriálu \"Star Trek\", které přes smyčcový a elektronický most vedou k variantě Goldsmithova pochodu ze snímku \"\", v době natáčení \"Nejzazší hranice\" používaného též jako znělka seriálu \"Nová generace\". Využil a upravil rovněž klingonské téma z úvodu prvního filmu, skladatel zde také měl nové příležitosti při akčních scénách či představování nových postav, které v prvním snímku chyběly. Sybok je v úvodu filmu uveden syntezátorovým motivem, zatímco při diskusi mezi ním a Kirkem a McCoyem při jejich cestě na Nimbus III zní tento motiv záhadnějším dojmem. Objevuje se také při přistání Kirka a jeho posádky na Nimbu III a jejich pokusu zachránit rukojmí.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "\"Star Trek V: Nejzazší hranice\" byl do amerických kin uveden 9. června 1989, v době, kdy putovaly do kin i další předpokládané hity sezóny \"Indiana Jones a poslední křížová výprava, Krotitelé duchů 2\" a \"Batman\". Analýzy očekávaly u \"Nejzazší hranice\" tržby téměř 200 milionů dolarů. Již první víkend s dosaženou částkou 17,4 milionů dolarů překonal předchozí \"Cestu domů\" (16,8 milionů dolarů), čímž se snímek stal nejvýdělečnějším startrekovským filmem úvodního víkendu. I přes to se ale již velice brzy začaly tržby prudce snižovat, během třetího týdne dosáhly pouhých 3,7 milionů dolarů. \"Nejzazší hranice\" celkově v USA vydělala 52 210 049 dolarů, celosvětové tržby dosáhly 70 milionů dolarů, což z ní vytvořilo do té doby nejméně komerčně úspěšný startrekovský film. Společně s filmem byla vydána také jeho novelizace \"Nejzazší hranice\", kterou napsala J. M. Dillard (v Česku vydalo nakladatelství Netopejr). Kritické reakce na snímek byly smíšené až negativní. Rob Lowing ze \"Sun Herald\" jej nazval jako „sympatický, ale průměrný“, Roger Ebert (\"Chicago Sun Times\") a Rita Kempleyová (\"The Washington Post\") označili film jako „nepořádek“ a „zmatek“. Podle Caryn Jamesové z \"The New York Times\" je film zklamáním pro fanoušky, stejně jako i pro obyčejné diváky, s čím nesouhlasil Chris Hicks (\"Deseret News\"), podle něhož se snímek blíží svým charakterem původnímu seriálu a fanoušci by si jej mohli užít. Film obdržel Zlatou malinu za rok 1989 pro Nejhorší film, obdobně „oceněn“ byl i William Shatner v kategoriích Nejhorší režisér i Nejhorší herec, v dalších třech kategoriích byla \"Nejzazší hranice\" nominována. Po kritickém i komerčním neúspěchu snímku chtěl producent Harve Bennett pokračovat na svém konceptu prequelu s novými herci. Po výměně vedení studia ale byla jeho idea zamítnuta, Paramount chtěl pokračovat s „klasickou“ posádkou \"Enterprise\". Bennett se proto, po vytvoření čtyř filmů, rozhodl od Star Treku odejít. Na VHS byl film vydán v prosinci 1989, vyšla také verze na laserdiscu. Dne 20. dubna 1999 byla vydána verze na DVD, která neobsahovala žádné bonusy. Speciální dvoudisková sběratelská edice (s doplňky jako dokumentem o natáčení, rozhovorem s režisérem Shatnerem či záběry z hlavní tiskové konference) vyšla 14. října 2003. V květnu 2009 vyšla remasterovaná verze na BD s přidanými komentáři startrekovských autorů Michaela a Denise Okudaových, Judith a Garfielda Reevesových-Stevensových a Darena Dochtermana. V Česku byl film \"Star Trek V: Nejzazší hranice\" poprvé uveden 7. dubna 2001 v České televizi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek V: Nejzazší hranice (též Star Trek V: Poslední hranice, v anglickém originále Star Trek V: The Final Frontier) je americký sci-fi film studia Paramount Pictures a režiséra Williama Shatnera, který v něm také ztvárnil roli kapitána Jamese T. Kirka. Jedná se o pátý film na motivy Star Treku, do kin byl uveden v roce 1989 a celosvětově vydělal 70 milionů dolarů. Fanoušky i kritikou je přijímán rozporuplně, spíše až negativně (získal Zlatou malinu pro nejhorší film roku 1989). Posádka hvězdné lodi \"Enterprise\"-A má za úkol uklidnit rebelii na planetě Nimbus III. První důstojník Spock ale zjistí, že ji vede jeho nevlastní bratr, který \"Enterprise\" unese a letí s ní do středu Galaxie hledat Boha.", "tgt_summary": null, "id": 905806} {"src_title": "Táhlové ústrojí se šroubovkou", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Hlavní části šroubovky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Závěsnice.", "content": "Na svorníku, který prochází otvorem v hlavě táhlového háku, jsou pomocí závlačky a podložky upevněny závěsnice (v hantýrce „lašny“), které svým tvarováním umožňují výchylky šroubovky vůči hlavě háku v horizontální rovině. Závěsnice jsou pro svoji snadnou vyměnitelnost dimenzovány jako díl šroubovky s nejmenší pevností při přetržení (mezinárodní provoz 850 kN, vozy lehké stavby 380 kN). Výroba závěsnice se skládá z vykování vnějšího tvaru za tepla a předkování otvoru. Následuje vyvrtání předkovaných otvorů a normalizační žíhání.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvercové matice.", "content": "Šroubovka obsahuje dvě čtvercové matice – matici závěsnic a matici třmenu. Matice závěsnic, vykovaná z ocelové tyče, je svými čepy 45 mm pomocí závlaček a podložek otočně upevněna v otvorech závěsnic. V otvoru matice je vytvořen oblý závit pro vřeteno. Čepy matice třmenu nejsou opatřeny otvory pro zajištění závlačkami, protože sevření matice třmenem je provedeno jeho ohnutím za tepla a bez jeho ohřátí nelze matici vyjmout.", "section_level": 2}, {"title": "Vřeteno s objímkou.", "content": "Vřeteno umožňuje svými protisměrnými závity ve čtvercových maticích měnit délku šroubovky. V polovině délky šroubovky je mezi oblé protisměrné závity 50 x 7 (šroubovka 850 kN) za tepla v zápustce nalisována objímka určená k přinýtování rukojeti sloužící k otáčení vřetenem. Závlačkami zajištěné podložky na obou koncích vřetene zajišťují vřeteno proti vyšroubování ze čtvercových matic.", "section_level": 2}, {"title": "Třmen.", "content": "Třmen šroubovky je výkovek z kulatiny průměr 40 mm. Hotový třmen průřezu elipsy (ve vodorovné poloze třmene na výšku 36 mm, na šířku 40 mm) je zakončen oky, ve kterých jsou předkovány a vyvrtány otvory Ø47+0,5mm, do kterých je třmenem za tepla sevřena matice třmenu. V rámci tepelného zpracování je třmen normalizačně žíhán.", "section_level": 2}], "src_summary": "Táhlové ústrojí se šroubovkou je základním podcelkem tradičního a na světě nejrozšířenějšího spřáhla železničních vozidel, u kterého jsou odděleny funkce narážecího a táhlového ústrojí. ", "tgt_summary": null, "id": 1733130} {"src_title": "Termín", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tvoření termínů.", "content": "Dobře utvořený termín by měl co nejlépe splňovat následující požadavky:", "section_level": 1}, {"title": "Termíny v běžném jazyce.", "content": "Některé termíny se postupně stávají součástí běžné mluvy. Slova jako \"afekt, amok, hysterie\" byla původně psychologickými, respektive psychiatrickými termíny, postupně se jejich význam zobecnil a stala se (vedle svého původního významu, např. amok – vražedné šílenství, zejména u Malajců) také hovorovými výrazy (tj. i netermíny). Možný je také opačný proces, kdy určitý vědní obor vytvoří pro běžně užívaný výraz přesnou definici, a slovo se tak stane termínem. Například výraz \"sen\" byl z běžného jazyka převzat do psychologie. V obou případech pak snadno dochází k tomu, že termín má ve svém oboru odlišný význam než v běžné mluvě. Například slovo \"voda\" jako chemický termín označuje určitou konkrétní sloučeninu, zatímco v původním (základním) významu označuje různé směsi na bázi této sloučeniny, které se vyskytují v reálné přírodě. Ještě markantnější je tento rozdíl u výrazu \"čistá voda\", jímž se v chemii rozumí spíše ideální sloučenina, jíž se blíží například destilovaná voda, zatímco v obecném jazyce se tím míní v první řadě voda průzračná, bez (ať už viditelných nebo ne) příměsí. Není také výjimkou, pokud k danému termínu existuje synonymní výraz z běžné mluvy, např.: \"grafém – písmeno, prvosenka – petrklíč, vodič – drát\" apod. Někdy se ostře rozlišují termíny jako spisovné výrazy a slang jako výrazy nespisovné. Toto rozdělení lze ovšem považovat za umělé, protože termín má být jako výraz výstižný především pro oborového pracovníka bez ohledu na spisovnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Termín, odborný název, technický termín, terminus technicus jsou výrazy označující jazykový výraz (slovo nebo sousloví), který má v určitém oboru, řemesle či povolání specifický, ostře vymezený význam, často odlišný od základního a obecného významu, nebo obecně odborné označení v daném oboru užívané. Věda, která se zabývá termíny, se nazývá terminologie. ", "tgt_summary": null, "id": 636254} {"src_title": "DR řada V 60", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Kolem roku 1950 začaly DR plánovat pořizování nových typů motorových lokomotiv a jejich postupné zavádění do provozu. Vedle tří typů lokomotiv pro traťovou službu – řady V 100, V 180 a V 240 – se uvažovalo i o lokomotivě s výkonem 440 kW pro středně těžký posun. Plán byl pořídit v letech 1961 – 1975 600 těchto lokomotiv. Později byl dokonce tento požadavek zvýšen na 660. Počítalo se i se zájmem průmyslu (cca 500 lokomotiv) a exportem (100 lokomotiv). Lokomotivy měly mít hydrodynamický přenos výkonu. V provozu měly nahradit především parní lokomotivy řad 89, 91 a 92. Nová lokomotiva měla mít nápravový tlak pod 15 t, měla být schopná průjezdu obloukem o poloměru 80 m, minimálním poloměrem zaoblení lomu sklonu vydutého 400 m a vypuklého 300 m, k tomu měla mít nízké emise hluku, zejména pro dobrou srozumitelnost zvukových návěstí pro posun, měla být bezpečná pro jízdu posunovačů na stupačkách a měla na čelech umožňovat bezpečný přechod z jedné strany vozidla na druhou. Dále byly požadovány dva rychlostní rozsahy – pro jízdu a pro posun - a možnost jednomužné obsluhy na traťovém výkonu.", "section_level": 1}, {"title": "Prototyp.", "content": "Lokomotivka VEB Lokomotivbau »Karl Marx« (LKM) v Babelsbergu dokončila první prototyp podle zadání DR v roce 1959. Lokomotiva byla označena V 60 1001 a od 5. února byla nasazena do zkušebního provozu. V září 1959 byl dokončen i druhý prototyp – V 60 1002. Lokomotivy byly dlouhodobě nasazeny na posunu na seřaďovacím nádraží v Seddinu a také na mnoha traťových výkonech s nejrůznějším zatížením. Během zkoušek se objevily problémy s motorem, poškození hydrodynamických převodovek, řazení převodů i spojnicového pohonu. Vyřešení těchto problémů poněkud zpozdilo sériovou výrobu.", "section_level": 2}, {"title": "Sériová výroba.", "content": "V roce 1961 byla vyrobena série pěti strojů, na kterých již byly provedeny některé změny vyplývající ze zkušebního provozu prototypů, včetně zesílení rámu. V roce 1962 započala v LKM Babelsberg (někdy se uvádí i zkratka LB nebo LOB) výroba série 163 lokomotiv řady V 60, která byla dokončena v roce 1964. Ačkoliv se lokomotivy osvědčovaly, přesto zde zůstala ještě možnost zlepšení. Na přelomu let 1963/64 dokončili v LKM vylepšenou variantu V 60 1201, kterou představili na lipském jarním veletrhu 1964. Konstrukce lokomotivy byla navržena tak, aby šlo použitím nových celků jednoduše modernizovat i lokomotivy V 60. Lokomotiva dostala i 5t balast z šedé litiny pro zvýšení tažné síly, stanoviště strojvedoucího bylo rozšířeno na celou šířku rámu a střecha vybíhala až před čelní okna. V rámci plánovaného přerozdělení výroby však byl produkcí dalších lokomotiv této řady pověřen podnik VEB Lokomotivbau Elektrotechnische Werke Hennigsdorf (LEW) Hennigsdorf (nyní součást koncernu Bombardier). Některé lokomotivy řady 106 byly osazeny pantografovým sběračem proudu pro účely kontroly stavu trakčního vedení. Při přeznačení v roce 1970 dostaly lokomotivy řadové označení 106. V roce 1975 byl dodán stroj 106 999 a jelikož řada 107 již byla obsazena, další lokomotivy nesly řadové označení 105. V roce 1982 byla dodána poslední – 105 165. DR ještě poté odkoupily některé lokomotivy od průmyslu, ty byly označeny také řadou 105 s inventárními čísly 900 a vyššími. S celkovým počtem 2.256 vyrobených lokomotiv patří řada V 60 k nejpočetnějším řadám evropských normálněrozchodných lokomotiv. Z tohoto množství pouze 188 lokomotiv vyprodukoval LKM (včetně 17 pro průmysl).", "section_level": 2}, {"title": "Po sjednocení Německa.", "content": "K 1. 1. 1992 byla všechna hnací vozidla DR v rámci přípravy na fúzi s DB přeznačena podle schématu DB. Lokomotivám řad 105 a 106 byla nově přidělena řadová označení 345 a 346. Po vzniku DB AG začaly být východoněmecké V 60 (ř. 345 a 346) vytlačovány třínápravovými západoněmeckými V 60 (ř. 362 – 365), a to z důvodu menší opotřebovanosti a možnosti dálkového ovládání. Lokomotivy řad 345 a 346 tak byly postupně vyřazovány z provozu. V roce 2010 provozovala několik těchto strojů divize DB Autozug a dalších několik širokorozchodných lokomotiv ř. 347 stále zůstávalo v provozu v přístavu Mukran. Kromě lokomotiv DB AG zůstává v provozu množství lokomotiv v průmyslu a u privátních dopravců.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řada 347.", "content": "V roce 1986 byl uveden do provozu poslední velký projekt NDR v oblasti dopravy – trajektové spojení Mukran - Klaipėda. V Mukranu vzniklo rozsáhlé přístavní kolejiště se 48 km kolejí normálního rozchodu a 24 km kolejí rozchodu 1520 mm. Pro posun na širokorozchodné části kolejiště bylo upraveno 14 lokomotiv řad 106 a 105. Kromě změny rozchodu, úprav jalového hřídele a brzdy se jednalo i o úpravu pojezdu pro nájezd na trajekt (zlom nivelety koleje 2°), dosazení samočinných spřáhel, dvojčlenného řízení a s tím související protismykové a skluzové ochrany, mazání okolků a ohřev chladicí vody při odstavení. Lokomotivám zůstalo původní označení až do roku 1992, kdy byly označeny zvláštní řadou 347 s ponecháním původních inventárních čísel. Z důvodu poklesu trajektové přepravy jich byla již většina vyřazena.", "section_level": 2}, {"title": "Řada 344.", "content": "Od poloviny 80. let byly hledány cesty ke zvýšení hospodárnosti provozu řady 105/106. V lokomotivě 106 900 byl delší dobu zkoušen šestiválcový motor o výkonu 365 kW. Jeho zástavba však byla příliš náročná, proto se od dalších remotorizací upustilo. Namísto toho byla zvolena cesta snížení výkonu stávajícího motoru na 365 kW při 1100 ot./min. a dosazení nové hydrodynamické převodovky GS 20/4.9 AR z produkce Strömungsmaschinenbau Dresden. Nová převodovka byla elektronicky řízená a obsahovala pouze dva měniče – pro rozjezd a jízdu. Maximální rychlost klesla z důvodu nižšího výkonu motoru na 44 km/h. Očekávané snížení spotřeby paliva činilo asi 15 t ročně. Upravená lokomotiva 106 736 dostala nové označení 104 736 (od 1. 1. 1992 344 736). V letech 1991 – 1997 bylo takto upraveno v dílnách v Saské Kamenici celkem 83 vozidel. Mezitím se ale změnil názor DB, která upřednostnila univerzální použitelnost před omezením spotřeby a do konce roku 2002 všechny upravené lokomotivy řady 344 vyřadila.", "section_level": 2}, {"title": "Řada V 60 v Československu.", "content": "Pro potřeby průmyslu bylo do Československa dovezeno celkem 144 těchto lokomotiv, v roce 1995 byly zbylé stroje přečíslovány na řadu 716.", "section_level": 1}, {"title": "V 60 v Bulharsku.", "content": "V letech 1965 - 1986 exportoval závod LEW \"Hans Beimler\" 293 lokomotiv typu V 60 do Bulharska. Z toho 127 lokomotiv V 60 zakoupily BDŽ, ostatní bulharský průmysl. Lokomotivy byly označeny řadou 52 s inventárními čísly 001 - 293.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Lokomotiva V 60 je dieselová lokomotiva s hydraulickým přenosem výkonu, s rámovým čtyřnápravovým pojezdem, kapotového uspořádání s lehce asymetricky umístěným vyvýšeným stanovištěm strojvedoucího. Svařovaný hlavní rám je velmi stabilní konstrukce, aby mohl snášet nárazy při posunu bez deformací. Čelníky jsou jako díly podléhající opotřebení snadno vyměnitelné. Také horní deska s potřebnými otvory je k rámu přivařena. Pojezd tvoří čtyři hnací dvojkolí spojená po dvojicích Beugniotovými pákami, příčný posuv všech dvojkolí je 25 mm. Dvojkolí jsou odpružena listovými pružnicemi. Kabina strojvedoucího se nachází nad třetí nápravou. V přední, delší kapotě je umístěn chladič, motor a rozvodovka s připojeným dynamostartérem a generátorem ventilátoru, zadní kapota obsahuje palivovou nádrž, vzduchojemy a baterie. Hydrodynamická převodovka typu měnič-spojka-spojka s připojenou dvourychlostní reverzační převodovkou je umístěna pod podlahou kabiny. Pohon lokomotivy obstarává dvanáctiválcový nepřeplňovaný komůrkový motor typu 12 KVD 18/21 z produkce berlínského VEB Motorenwerks Johannistal. Stejný motor, ale v přeplňované verzi, je použit i u řad V 100 a V 180. Motor je seřízen na 478 kW (650 PS) při 1500 ot./min. K motoru je připojena již zmíněná rozvodovka a přes pružnou spojku a krátký kloubový hřídel hydrodynamická převodovka GRS 12/5,1, resp. od roku 1970 GRS 12/5,2 stejných rozměrů, zaměnitelná s původním typem. Převodovka obsahuje měnič a dvě spojky, plnění probíhá automaticky v závislosti na rychlosti. K hydrodynamické převodovce je připojena přes přírubu mechanická dvourychlostní reverzační převodovka s možností volby převodu pro posun (max. 30 km/h) a trať (max. 60 km/h). Od ní se přes ozubená kola pohání jalový hřídel, který se nachází mezi 2. a 3. nápravou a je propojen spojnicemi se všemi dvojkolími. Lokomotiva je vybavena samočinnou tlakovou brzdou Knorr, přídavnou brzdou a ruční brzdou působící na všechna kola. Všechna kola jsou obrzděna jednostranně špalíkovou brzdou.", "section_level": 1}, {"title": "Zachované stroje V 60.", "content": "Dále jsou zachovány stroje V 60 1067, 1068, 1078, 1095 a 1120. Kolektiv:Atlas vozidel 2. díl – Motorové lokomotivy ČD, ZSSK, průmyslu, M-Presse, Zlín 2002", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva řady V 60, po roce 1970 106 Německých říšských drah je čtyřnápravová motorová lokomotiva pro posun a lehčí traťovou službu v nákladní dopravě, s hydrodynamickým přenosem výkonu a spojnicovým pohonem.", "tgt_summary": null, "id": 2441130} {"src_title": "Intenzita magnetického pole", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Důležité vztahy.", "content": "Základním obecným vztahem pro intenzitu stacionárního magnetického pole buzeného (ustáleným) volným elektrickým proudem \"I\" je Ampérův zákon: V nestacionárním poli pak platí první Maxwellova rovnice, která je definičním vztahem pro intenzitu magnetického pole v soustavě SI (S je obsah plochy ohraničené křivkou \"c\", D je elektrická indukce): Vztah k magnetické indukci B: Intenzitu stacionárního magnetického pole vytvořeného lineárním vodičem protékaným proudem udává Biotův-Savartův zákon:", "section_level": 1}, {"title": "Analogie s elektrostatickým polem.", "content": "Z historických důvodů, od doby, kdy magnetismus byl vysvětlován fluidovou teorií, odpovídají pojmy a vztahy mezi intenzitou magnetického pole a magnetickou indukcí stacionárního magnetického pole obdobným vztahům z elektrostatiky mezi intenzitou elektrického pole a elektrickou indukcí. Tato analogie je pouze formální, nikoli fyzikální. Ve skutečnosti jsou základními vektory polí intenzita elektrického pole a magnetická indukce, popisující skutečné silové účinky celkového pole v prostředí. Intenzita magnetického pole je pak obdobná elektrické indukci, neboť obě odhlížejí od účinků dodatečných polí vzniklých v prostředí a popisují pole jako účinky pouze volných proudů resp. volných nábojů. Obě tyto veličiny tak doplňují popis polí v látkovém prostředí a jsou výhodné pro praktické výpočty vzhledem ke svému bezprostřednějšímu vztahu k makroskopickým zdrojům polí. Dokládá to např. výše uvedený Biotův-Savartův zákon, který umožňuje výpočet magnetického pole elektrického proudu, aniž by byla nutná znalost magnetických vlastností prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Hranice použitelnosti.", "content": "Vzhledem k tomu, že intenzita magnetického pole je definována pomocí první Maxwellovy rovnice, vyplývají pro ni podobná omezení jako pro tuto rovnici. Polarizační proudy jsou započteny na pravé straně rovnice, naopak magnetizační na levé straně (\"skryté\" v intenzitě magnetického pole). Ve velmi rychle proměnném elektromagnetickém poli však nelze vázané proudy rozdělit na \"posuvné\" polarizační a uzavřené magnetizační proudy, neboť podstatné změny pole proběhnou za kratší čas, než je charakteristický čas pro uzavření magnetizačního proudu. V takovém případě se všechny vázané proudy jeví jako polarizační a magnetizaci a tedy ani intenzitu magnetického pole nelze rozumně definovat. I polarizace a elektrická indukce tím získávají odlišný charakter. Elektromagnetické pole se pak zpravidla popisuje pomocí 3 vektorových veličin: intenzity elektrického pole, magnetické indukce a oné pozměněné elektrické indukce, pro které se formulují pozměněné Maxwellovy rovnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intenzita magnetického pole je vektorová veličina popisující míru silových účinků magnetického pole. Na rozdíl od magnetické indukce nezahrnuje vliv vázaných magnetizačních proudů prostředí, ale pouze \"vnějších\" zdrojů pole, tedy volných elektrických proudů.", "tgt_summary": null, "id": 354214} {"src_title": "Dětská podélně plochá noha", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Etiologie.", "content": "Přesná příčina není známa, postižení však bývá familiární (rodinné). Jednou z možných příčin je chabost vazů, jako součást generalizovaných syndromů (Downův syndrom, Ehlers-Danlosův syndrom, Marfanův syndrom), dále svalová slabost, přítomnost \"os tibiale externum\", porušení periferních nervů, u poliomyelitidy, u DMO, při juvenilní revmatoidní (idiopathické) arthritidě. Ke vzniku dále přispívá obezita, oslabení při celkových onemocněních, dlouhodobé nošení nevhodné obuvi a malnutrice.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické projevy.", "content": "Při ploché noze dochází k abnormálnímu snížení podélné klenby nožní nebo jejímu vymizení. Charakteristické je valgózní postavení paty, pokles hlezenní kosti (\"talu\") plantárně a mediálně, abdukce předonoží, dále vnitřní rotace osy hlezenního kloubu, v počáteční fázi supinace a dále pronace prvního paprsku. Mediální klenba se stává zřetelnou ve druhém roce života (v kojeneckém věku je klenba vyplněna tukovým polštářem, což vede k dojmu ploché nohy – „fat foot is not a flat foot“). Jako patologický nález v předškolním věku je hodnoceno chybění tohoto mediálního vyklenutí. Flexibilní plochá noha je většinou asymptomatická (spíše jen kosmetický problém), obtíže se dostavují až u starších a obézních dětí (únavnost, bolesti mediální strany nohy při delším stání, příp. bolesti lýtka). Během zatížení dochází k excesivní everzi (nadměrnému obrácení/převrácení) paty, abdukci přednoží, což má za následek, že se hlavice hlezenní a loďkovité kosti dotknou podložky. Mediální sloupec chodidla (kost hlezenní, kost loďkovitá, \"ossa cuneiformia\", metatarzy) se zdá být delší než laterální. Těžnice se posouvá mediálně, je přetížen mediální okraj chodidla. Počáteční kompenzace se projevuje chůzí špičkami dovnitř. S trváním plochonoží se vyvíjí myostatická kontraktura (zkrácení) \"m. triceps surae\".", "section_level": 1}, {"title": "Funkční vyšetření.", "content": "Při funkčním vyšetření lze v hlezenním i subtalárním kloubu pozorovat normální pohyb, při stoji na špičkách se klenba koriguje, pata přechází z valgozity do lehké varozity. Patrné je omezení pohybu, oslabené nebo chybějící vyklenutí ve stoji na špičkách. Plochou nohu dělíme dle nálezu na několik stupňů: Hodnocení se provádí plantogramem (otiskem nohy na papír) nebo podoskopem (pohledem na zatíženou plosku nohy stojící na skleněné desce). Vždy je třeba odlišit \"talus verticalis\".", "section_level": 1}, {"title": "Rentgenový obraz.", "content": "Na bočném snímku u normální zatížené nohy leží osy talu, kosti loďkovité, kosti klínové a I. metatarsu v jedné linii. S poklesem klenby nožní se tato linie různě lomí. Úhel mezi kostí patní a horizontálou je u normální nohy kolem 25°, u ploché nohy se snižuje.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Důležitá je prevence, tzn. nepovzbuzování dětí k předčasnému vstávání a chůzi, dokud svalstvo nezesílí tak, že vztyk provedou samy. Nepřetěžování dětí stáním a chůzí do únavy, obuv dostatečně široká ve špičce, netísnící a nebránící pohybu prstů v botě. V neposlední řadě jde i o korekci nadváhy.", "section_level": 1}, {"title": "Konzervativní léčba.", "content": "Konzervativní léčba se indikuje při flexibilní ploché noze. Názory na postup jsou však nejednotné. Značný počet nohou se upraví spontánně růstem. Do konzervativní léčby se počítá cvičení krátkých svalů nohy a vytahování svalů lýtkových. Vhodné jsou výpony na špičky či chůze naboso po hrubém terénu. Doporučují se ortopedické vložky a obuv individuálně zhotovená dle plantogramu, jež zabraňuje vychylování paty.", "section_level": 2}, {"title": "Operační léčba.", "content": "Operační léčba se indikuje při bolestech a u dětí starších 13 let. Nejúčinnější je \"trojí déza sub talo\". Dalším zákrokem je \"prolongační osteotomie patní kosti\" (dnes, \"Evans a Mosca\") v blízkosti CC kloubu. Kost patní je v poměru k hlezenní kosti zkrácena, laterální sloupec nohy je prodloužen vložením štěpu z lopaty kosti kyčelní po příčné osteotomii \"kalkaneu\" v místě mezi přední a střední kloubní fazetou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dětská podélně plochá noha (,, ) je deformita nohy v růstovém věku, kdy dochází vlivem laxicity vazů k oploštění mediální části podélné klenby nohy a ke zvýšené valgozitě (vbočenost) patní kosti. Jde o nejčastější ortopedickou diagnózu.", "tgt_summary": null, "id": 648343} {"src_title": "Reinkarnační terapie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Základy.", "content": "Reinkarnační terapie se zakládá na práci s podvědomím. Pacient a terapeut při tom prozkoumají příčiny krizí, problémů a omezení a pokoušejí se tímto způsobem přivodit osvobození od starých a překážejících problémů. Reinkarnační terapie vychází z toho, že problémy spočívají v zkušenostech jak v stávajícím, tak v minulých tělesných životech. Základním bodem je, že se člověk skládá jak z hmotného těla, tak z nehmotné části, které se říkává „duše“. Dalším východiskem reinkarnační terapie je, že ta nehmotná složka, neboli duše, přežije tělesnou smrt a přechází do jiných hmotných těl (viz reinkarnace), aby se touto cestou vyvíjela dále. Veškeré zkušenosti se ukládají do pamětí a promítají se do pozdějších tělesných existencí, což podle zkušeností reinkarnačních terapeutů vysvětluje, proč nás například pronásledují určité obavy či zábrany, aniž bychom viděli nějaký důvod, anebo proč se v určitých situacích cítíme ohrožení, i když nám fakticky žádné nebezpečí nehrozí.", "section_level": 1}, {"title": "Trauma a karma.", "content": "Podle názoru reinkarnační terapie je člověk ve velké míře ovlivněn traumatickými, tj. duši ranícími, zkušenostmi, k němž došlo v minulosti (buďto ve stávajícím anebo dřívějších životech). Projevují se ve stávající tělesné existenci neurózami a psychózami, kteréžto pojmy zahrnují v podstatě všechno, co nám život ztěžuje a omezuje, a velice často ani netušíme, kde to má svoje kořeny, např. strachy, nutkavé návyky apod. Prvním sloupem reinkarnační terapie je \"vyhledat\" dané případy, tj. zpřístupnit vzpomínky na ony traumatické události, a objasnit, za jakých okolností a z jakého důvodu k traumatu došlo. Zde se uplatní druhá složka této terapie, tj. karma. Podle toho se trauma rozumí jako následek nějakého našeho činu, který byl někomu jinému na škodu a má tím zároveň dopad na nás samé. Třetím sloupem reinkarnační terapie je přivést pacienta k tomu, aby si uvědomil, že nese sám část zodpovědnosti za to, co se mu kdysi přihodilo a způsobilo mu danou potíž. Podle zkušeností reinkarnační terapie trauma a jeho následky přestanou působit, jakmile pacient dojde poznání o spojitosti mezi událostí, neboli traumatem, a jeho vlastním přičiněním.", "section_level": 1}, {"title": "Regrese.", "content": "Regresí (z latiny \"regredi\" ‚vrátit se‘) se rozumí vyhledání starých vzpomínek a odkrytí událostí přivodivších dané trauma. Tento terapeutický postup je používán i v klasické psychoterapii, např. psychoanalýze. Aby se ty vzpomínky zpřístupnily, nabízejí se různé postupy, např.: Mnoho terapeutů zahájí regresi tím, že nejprve procházejí mládí pacienta, aby se zjistilo, jestli se nenachází tam příčina daného problému, a vstoupí až potom do minulých inkarnací. Jedno sezení trvává několik hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Známí provozovatelé.", "content": "Carol Bowmanová - Zabývala se i spontánními vzpomínkami u dětí. Podle jejích slov ji k tomu dostal její vlastní syn, který začal po traumatu z ohňostroje vyprávět o tom, jak zahynul v Americké Občanské válce (a poskytl i historicky přesné detaily). Michael Newton - Kromě minulých životů jeho pacienti popisovali (velmi konzistentně) i posmrtný život, byť ho označovali spíš jako \"domov\". Zakladatel Newtonova institutu pro hypnoterapii života mezi životy, který mimo jiné školí další hypnoterapeuty podle Newtonových metod. Jeho verze je neobvyklá především absencí karmy, kterou nahrazuje dobrovolná volba inkarnací na základě předchozích zkušeností a činů, což má vést k duševnímu rozvoji. Helen Wambachová - Prováděla výzkum spočívající v ověřování přesnosti detailních informací, které její subjekty sdělovaly a jejich porovnávání s historickými statistikami (například rozložení pohlaví, společenské postavení apod.). Podle jejích zjištění byly informace prakticky vždy přesné a na úrovni znalců historie daného období (nad rámec běžných populárně naučných knih či televizních pořadů). Brian L. Weiss - Známý svou knihou \"Mnoho Životů, Mnoho Mistrů\", ve které pojednává o terapii ženy jménem Catherine. Údajně ho přesvědčila o tom, že její vzpomínky jsou skutečné, když mu v hypnóze správně sdělila několik soukromých detailů z jeho vlastního života, například že jeho dcera je pojmenovaná po jeho otci, nebo že jeho syn zemřel na vrozenou srdeční vadu.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Pro mnohé je tato forma terapie kontroverzní, jelikož obsahuje ideologii či východní náboženské představy a její tvrzení a hypotézy nelze dokázat. Jediné důkazy o existenci reinkarnace pochází z výzkumů spontánních \"vzpomínek\" od malých dětí, prováděné například Ianem Stevensonem či Jimem B. Tuckerem a většina vědecké komunity je příliš neuznává, především kvůli tomu, že jich velká část (především od Stevensona) pochází ze zemí, kde je rozšířená víra v reinkarnaci, a mohou být tedy produktem konfabulace, kryptoamnézie či podvodnou snahou rodičů dostat z \"předchozí\" rodiny peníze (alternativním vysvětlením může být větší ochota brát tyto \"vzpomínky\" vážně, neboť většina monoteistů či ateistů, kteří jsou dominantní na západě, by je pravděpodobně zavrhla jako dětskou představivost. Byť existují i případy ze západního světa, které jsou velmi dobře zdokumentované a přesné, například James Leininger (James Hudson jr.) či Ryan (Marty Martyn), tyto případy se dostaly i do mainstreamových médií. Podle Jima Tuckera se situace na západě zlepšila a rodiče jej nyní sami kontaktují, pokud jejich dítě začne dávat najevo nezvyklé vzpomínky. Rovněž většinou nelze dokázat, zdali vzpomínky, které se při terapii vynoří, jsou autentické, anebo nikoliv. Též se často stává, že lidé tvrdí, že byli stejnou osobou, obvykle důležitou, či byli přítomni nějaké významné události (často se uvádí potopení Titanicu). Samotní terapisté tento jev vysvětlují tak, že lidé si mají sklony propojit vzpomínky s existujícími znalostmi, a tak si myslí, že jsou na Titanicu, přestože \"ve skutečnosti\" byli na jiné lodi, stejně tak si mohou myslet, že byli někým důležitým, jen proto, že se vidí v konkrétní době a místě. Dalším problémem je obvykle dlouhá prodleva mezi smrtí předchozí osoby a narozením, která nezřídka trvá celá staletí, zatímco u spontánních vzpomínek je medián pouhých 16 měsíců a průměr 4 roky. Dle průzkumu, který mezi 101 náhodně vybranými odborníky APA provedl John Norcross, jde o zcela zdiskreditovanou metodu léčby. Ian Stevenson, otec výzkumu reinkarnace, považoval tento druh regresní terapie za velmi nepřesný, náchylný k sugesci či autosugesci (projev podvědomých tendencí) a potenciálně nebezpečný a zkoumal pouze fenomén spontánních vzpomínek dětí, jeho nástupce Jim Tucker se s jeho názorem ztotožňuje a regresní terapii k výzkumu na Division of Perceptual Studies nevyužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reinkarnační terapie je formou regresní terapie, tj. vyhledává staré zasuté vzpomínky s cílem objevit příčiny stávajících duševních poruch, tj. neuróz a psychóz, někdy i tělesných potíží. Pacient si má uvědomit spojitost mezi aktuálními poruchami a minulými traumatickými událostmi a tím poruchy zneutralizovat. Na rozdíl od běžné psychoanalýzy předpokládá reinkarnační terapie, že člověk prožívá více tělesných existencí (vtělení, inkarnací). Ty se podle ní promítají do stávající inkarnace. ", "tgt_summary": null, "id": 1751270} {"src_title": "Mark Farner", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra.", "content": "Mark Farner se narodil jako druhý ze čtyř sourozenců v rodině Betty a Deltona Farnerových. Svou kariéru začal ve skupině Terry Knight and The Pack (1965-1966), The Bossmen (1966), The Pack (The Fabulous Pack) (1967-1968), od roku 1969 hrál ve skupině Grand Funk Railroad (později zvané Grand Funk) kde s ním hráli Don Brewer (bicí) a Mel Schacher (baskytara). Craig Frost (klávesy) se ke skupině připojil v roce 1973.", "section_level": 1}, {"title": "Grand Funk.", "content": "Farner byl kytaristou a vedoucím zpěvákem v Grand Funk Railroad a také autorem většiny jejich skladeb. Jejich nejznámější skladbou je \"I'm Your Captain (Closer to Home)\" z roku 1970. Skladba Grand Funk \"We're An American Band\" dosáhla #1 v žebříčku Hot 100 v den Markových 25. narozenin.", "section_level": 1}, {"title": "Po Grand Funk.", "content": "Poté co se Grand Funk v roce 1976 rozpadli, Farner vydal v roce 1977 své první sólové album, v roce 1978 pak druhé, \"No Frills\" (obě u Atlantic Records). V roce 1981 Farner a Don Brewer představili novou sestavu Grand Funk a nahráli dvě alba \"Grand Funk Lives\" a \"What's Funk?\". Farner pak odešel znovu na sólovou dráhu v roce 1988 a nahrál \"Just Another Injustice\" u Frontline Records. Dalším jeho počinem u Frontline bylo v roce 1991 album \"Some Kind of Wonderful\", které představilo klasický hit Grand Funk stejného jména. Farner získal úspěch se skladbou Johna Belanda \"Isn't it Amazing\", která mu přinesla nominaci na cenu Dove Award a získal pozici #2 v žebříku Christian Contemporary charts. V 90. letech Farner spolu s bývalým editorem \"Freedom Reader\" Steve Lisukem založil společnost Lismark Communications. Brzy poté Farner vydal své sólové album na své vlastní znače LisMark Records. Farner cestoval od roku 1994 do 1995 s Ringo Starr's Allstars, kde též působili Randy Bachman, John Entwistle, Felix Cavaliere, Billy Preston a Ringův syn Zak Starkey. Koncem 90. let se Farner znovu spojil s Grand Funk, ale po třech letech odešel aby se věnoval sólové kariéře. V současnosti vystupuje se svou vlastní skupinou N'rG, která hraje směs repertoáru Grand Funk a Farnerových vlastních věcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mark Fredrick Farner (29. září 1948, Flint, Michigan) je americký zpěvák, kytarista a skladatel, známý jako sólový zpěvák a kytarista skupiny Grand Funk Railroad, který se později věnoval soudobé křesťanské hudbě.", "tgt_summary": null, "id": 811422} {"src_title": "Svarožic", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Prameny.", "content": "Nejstarší zmínka o Svarožičovi pochází z roku 1008 z dopisu misionáře Bruna z Quenfurtu císaři Jindřichovi II., který jej v souvislosti s Lutici nazývá \"Zuarasiz vel diabolus\" „Svarožič čili ďábel“, společně s ním jsou zmíněny také válečné zástavy. Jediným dalším autorem který jméno tohoto boha také uvádí je Dětmar z Mersburku ve své Kronice z počátku 11. století uvádí: Dětmar dále zmiňuje obětování zvířat i lidí a kněží, kteří dohlíží na zmíněné zástavy věštění pomocí posvátného Svarožičova koně pomocí losů, drnů a kopí, podobné způsobu jakým věštil Trihlavův kůň ve Štětíně a Svantovítův kůň v Arkoně. Také zmiňuje víru že v případě blížící se dlouhé války vylezá z jezera velký kanec s bílými kly a válí se v kališti. Svarožič je také zmiňován s několika dalšími bohy ve východoslovanském kázání \"Slovo někojego christoljubca, revnitělja po pravoi věre\", jež pochází z 11. či 12. století: Dále je pak zmiňován v o něco mladším \"Slovu svjatago Grigorъja\", pravděpodobně z 12. století a v \"Slovu svjatago otca našeho Ioanna Zlatousta\" kde se uvádí že lidé obětují Svarožičovi a Artemidě kuřata a že mu lidé připíjejí v rozích a otáčí se přitom. Mylně je někdy, například Janem Máchalem, také uváděna zmínka o Svarožičovi v Knýtlingasáze. V tomto případě se však jedná o koruptelu jména Svantovít.", "section_level": 1}, {"title": "Hypotézy.", "content": "Dětmarovo \"Zuarasici\" bylo jako Svarožič interpretováno již Pavlem Josefem Šafaříkem v první polovině 19. století, který též toto božstvo ztotožnil se stejnojmenným božstvem ze staroruských kázání. Tento výklad je všeobecně příjímán, jediný kdo jej odmítl byl amatérský badatel Josef Růžička, který Zuarasici vyložil jako \"Lvarasic\" „lvokníže“ a Svarožice považoval za výmysl Lubora Niederleho. Podle Michala Téry je Svarožič bohem ohněm analogickým védskému Agnimu, synem Svaroga. Totožnost Svarožiče s Dažbogem odmítá s ohledem na jejich společný výskyt ve \"Slovu svjatago otca našeho Ioanna Zlatousta\" a Svarožiče a prvního považuje za boha ohně, analogického védskému Agnimu, zatímco druhého za boha slunce analogického Súrjovi. Oba pak považuje za syny Svaroga – nebeského boha. Zároveň však polabského Svarožiče, stejně jako Svantovíta, považuje původně za hromovládné božstvo, tedy obdobu Peruna. Solární atributy tohoto boha vysvětluje jako spojení solární a hromovládné sféry, objevující se například ve slovanské lidové kultuře. Zdeněk Váňa Svarožice a Dažboga ztototožňuje a považuje jej za jedno hlavních božstev společných všem slovanům, společně se Svarogem, Perunem a Velesem. Podle Jana Máchala je Svarožič zbožštělým hrdinou. Souhlasí také s Vatroslavem Jagićem že jméno Svarožič se dostalo do východoslovanského prostředí až jako ohlas ratarského Svarožiče a že jméno Svarog bylo vytvořeno až z něj učenou spekulací. Aleksander Brückner a Henryk Łowmiański odmítli výklad Svarožičova jména jako patronymika a pokládali jej spíše za deminutivum, jedná se tedy podle nich o „malého Svaroga“ – lokální formu nejvyššího nebeského boha. Co se týče souvislosti Svarožiče s Radegastem tak v Dětmarově kronice sepsané v letech 1012 až 1018 je nejvyšší bůh Ratarů nazýván Svarožic a jméno jeho svatyně zní Riedigost. Až Adam Brémský, jenž psal přibližně od roku 1066 a čerpal z Dětmarova díla, nazývá nejvyššího boha Ratarů Riedigostem a jeho svatyni Retra. Toto jméno poté užíval i Helmold z Bosau a Saxo Grammaticus, také čerpající z kronik zmiňovaných dvou autorů. Hypotézy o souvislosti těchto dvou božstev lze nalézt v článku Radegast.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svarožič (latinsky \"Zuarasiz\", \"Zuarasici\") je slovanský bůh, který byl ctěn polabskými Ratary jako hlavní kmenové božstvo a Východoslovany jako bůh ohně. Jedná se o jediné božstvo, které se jasně objevuje jak v pramenech týkajících se východoslovanského tak polabského prostředí. Jeho souvislost s Radegastem, ratarským bohem zmiňovaným v pozdějších pramenech je nejasná. Jméno Svarožič je zpravidla vykládano jako „syn Svarogův“, kvůli čemuž je někdy ztotožňován s Dažbogem.", "tgt_summary": null, "id": 1033233} {"src_title": "Jan III. Švédský", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako druhý syn švédského krále Gustava I. Vasy a nejstarší syn z osmi dětí, které králi porodila jeho druhá manželka Markéta Eriksdotter Leijonhufvud. Byl Gustavovým nejmilejším dítětem a otec údajně váhal, zda má trůn svěřit jeho staršímu bratrovi Eriku XIV. nebo Janovi. Svým synům předal různé švédské državy; Jan dostal 27. června roku 1556, ve svých 19 letech Finské vévodství a stal se jedním z nejmocnějších šlechticů ve Švédsku. Jeho ambice však byly větší - toužil stát se králem celého Švédska. V roce 1561 ovládl Janův starší bratr, král Erik XIV., město Reval (dnešní Tallinn) a odtud započal dobývat Estonsko. Tím se postavil se nejen zájmům Polska a Ruska, ale zájmům Jana, finského vévody, který rovněž hodlal rozšířit své panství. Jan se proti bratrovi vzbouřil a spojil se s Polskem, oženiv se s polskou princeznou Kateřinou Jagellonskou. Erik jeho vzpouru potlačil a obvinil ho z velezrady. Jan byl poté parlamentem odsouzen k trestu smrti. 12. srpna roku 1563 byl Janovi hrdelní trest zrušen a Erik se spokojil s jeho uvězněním. Ve vězení na hradě Gripsholm byl Jan i se svou manželkou držen do října roku 1567, kdy byl za ne zcela jasných okolností osvobozen; za jeho osvobozením stála patrně část šlechty, která měla v úmyslu svrhnout krále, u něhož se stále více projevovala duševní choroba. Jan se připojil znovu k opozici a ve spojení s částí šlechty a se svým mladším bratrem, vévodou Karlem, inicioval v zemi v červenci následujícího roku 1568 povstání. V září vzbouřenci pronikli do Stockholmu a 29. toho měsíce byl král Erik jat a uvězněn. V lednu následujícího roku 1569 jmenoval parlament Jana novým králem. Jeho heslem bylo latinské \"\"Deus protector noster\" (Bůh je naším ochráncem)\".", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Krále Jana silně znepokojovalo, že v některých segmentech obyvatelstva sílilo volání po znovunastolení Erika na švédský trůn, a proto Erik v průběhu devíti let vystřídal celkem šest vězení z obav před možným jeho únikem; Jan neměl klidu, dokud Erik žil. Ten zemřel ve vězení na hradě Örbyhus 26. února 1577, pravděpodobně otráven arzenikem. Dokument podepsaný Janem III. a \"Bengtem Gyltem\" dával jeho strážcům právo otrávit ho při podezření na jakýkoli pokus o jeho osvobození. Pozdější analýzy Erikových ostatků přítomnost jedu prokázaly. Jan byl nakloněn katolicismu, který v té době byl ve Švédsku velmi oslaben po reformách Janova otce Gustava I. Vasy, ale který nabíral nový dech po roztržkách, jež probíhaly mezi protestanty. Jan poskytl katolické církvi jistá práva, pokoušeje se dosáhnout sblížení mezi oběma vyznáními. Svého syna Zikmunda vychovával jako katolíka v naději, že se stane dědicem polské koruny. V roce 1587 byl Zikmund jmenován polským králem a Jan mohl vytvořit politickou alianci s tímto královstvím. Janovy katolické sympatie ovšem vyvolaly rozpory mezi částí šlechty a kléru a vyústily v roztržku s jeho bratrem Karlem. V roce 1570 skončila Severská sedmiletá válka, kterou rozpoutal Erik XIV., vyvolav konflikt s Dánskem a Lübeckem. Jan však pokračoval v rozpínavé politice v oblasti Baltu a postavil se vojensky proti Rusku kvůli kontrole Estonska; v těchto válkách v letech 1572–1583 jeho velitelé dobyli m.j. Narvu. V roce 1589 roku se Jan pokusil stáhnout svého syna do Švédska. Jeho rozhodnutí zablokoval Riksdag; Jan, chtě zvrátiti tento rezultát, uzavřel smír s bratrem Karlem. Na druhé straně však, třebaže již smrtelně nemocen, rozdával úřady upláceje jimi aristokraty a vymáhaje na nich příslib, že po jeho smrti nepřipustí, aby Karel vládl v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt, nástupce.", "content": "Zemřel na stockholmském hradě 17. listopadu roku 1592, zanechav zemi oslabenou jak válkami v zahraničí, tak vnitřními konflikty. Byl pochován v uppsalské katedrále. Janovým následníkem se stal jeho syn Zikmund, čímž povstala polsko-švédská unie. Neměla však dlouhého trvání, opozice v čele s jeho strýcem Karlem byla silná a nakonec dosáhla v roce 1599 Zikmundovy detronizace. Na trůn pak nastoupil vévoda Karel jako Karel IX.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "4. října roku 1562 se oženil ve Vilniusu, Litva, s polskou princeznou Kateřinou Jagellonskou, nejmladší dcerou Zikmunda I. Starého a Bony Sforzy, sestrou Anny Jagellonské. Z manželství se narodily tři děti: Druhá jeho žena byla od roku 1584 Gunilla Bielke, s níž měl jednoho syna: Ze vztahu s \"Karin Hansdotter\" (1532-1596) měl čtyři další, nemanželské děti:", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Jan III. měl velkou zálibu v umění a je znám jako monarcha, který ve Švédsku realizoval nejvíce uměleckých, především sakrálních staveb. Nechal přivést vynikající architekty a malíře z Německa a Nizozemska. V největší oblibě měl umění italské renesance. K nejlepším dílům, jež nechal rekonstruovat, náleží sakrální stavby, které utrpěly požárem, jako je katedrály v Uppsale, Vasteråsu, Skara a Linköpingu. Restauroval katedrálu v Åbo ve Finsku a v Estonsku katedrálu v Revalu. Realizoval rekonstrukce kostelů i klášterů, jako klášter Vreta, Varnhem nebo Alvastra. Ve Stockholmu byly kompletně přestavěny staré kostely, jako kostel Riddarholmen, stockholmská katedrála, kostel sv. Kláry; současně plánoval stavbu kostelů nových, jako kostel sv. Trojice a kostel sv. Jakuba. V řadě případů se podoba kostela výrazně změnila. V řadě hradů vybudoval kaple v gotickém stylu, např. ve Vadsteně a Kalmaru. Hrad ve Vadsteně změnil do renesanční podoby, jež přetrvala do dnešních dnů. Na žádost své manželky Kateřiny Jagellonské nařídil rekonstrukci Drottningholmského paláce (který již dnes svou původní podobu ztratil). Během jeho panování se realizovala přestavba řady hradů v celé zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan III. Švédský či Jan III. Vasa (20. prosinec 1537 – 17. listopad 1592) byl od roku 1568 až do své smrti králem švédským.", "tgt_summary": null, "id": 926172} {"src_title": "Johann Peter", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v zapadlé šumavské vísce jménem Bučina. Pocházel ze starého rodu svobodných sedláků. Jeho otec Franz Peter byl rychtářem. Mladý Johann chodil do farní školy v Knížecích Pláních a obecné školy v Bučině. V Kašperských Horách byl jeho učitelem básník Heinrich Leo Weber. Další studia absolvoval na učitelském ústavu v Českých Budějovicích, kde na něho zapůsobil básník Franz Herold. Svojí učitelskou pouť započal v Dolním Rakousku, poté v Prachaticích a v Boru u České Lípy. Zde redigoval šumavský literární časopis Der Bömerwald. Johann Peter měl také výjimečný hudební talent. Hrál na flétnu, varhany a ovládal i několik smyčcových nástrojů. Jeho první literární dílo je sbírka básní Frühling, Wald und Liebe z roku 1881. Sbírka vyšla v Českých Budějovicích. První knihy s šumavskou tematikou vydal však roku 1886 ve Štýrském Hradci. Dílo se jmenovalo Charakter und Sittenbilder aus dem Böhmerwalde. V roce 1887 vydal v Lipsku knihu novel Buchengrün a po ní následovala další řada titulů v nichž zmapoval šumavský národopis. Johann Peter je rovněž autorem monografie města Prachatic s názvem Prachatitz im Böhmerwalde a spisu o hořických pašijových hrách Im Oberammergau des Böhmerwaldes. Peters byl velmi plodným autorem a ještě v roce 1929 vyšla v Českých Budějovicích jeho básnická sbírka Der sprossende Wald. Peterovým nejvýznamnějším dílem je patrně vzpomínková kniha Der Richterbub z roku 1914 a její dvě pokračování. Na sklonku života pobýval Johann Peter od roku 1930 ve Vimperku, kde pro něho dal postavit vilu nakladatel \"Steinbrener\". Vila nesla název Abenfrieden. Zda také Johann Peter 14. února 1935 zemřel. Pohřben je na vimperském hřbitově. Ještě za jeho života v roce 1928 byla na jeho rodném domě v Bučině odhalena pamětní deska. Další pamětní deska byla na budově školy v Boru u České Lípy kde rovněž působil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Peter (23. února 1858 Bučina – 14. února 1935 Vimperk), byl německý učitel, básník a spisovatel píšící povídky ze života obyvatel Šumavy.", "tgt_summary": null, "id": 364802} {"src_title": "Rattenberg (Tyrolsko)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město Rattenberg leží na katastrálním území stejného jména na pravém břehu řeky Inn. Rozloha města přesně odpovídá čtvrtině plochy městského státu Vatikán. Okolními obcemi jsou na severovýchodě Radfeld, na západě Kramsach a na jihozápadě Brixlegg. V důsledku polohy na úpatí hory Schlossberg na část města po tři zimní měsíce vůbec nedopadají sluneční paprsky, město zůstává ve stínu hory. Uvažovalo se o oslunění zastíněné části města zrcadly, ale projekt nebyl realizován.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Rattenberg leží mezi skalami a řekou Inn pod zbytky hradu z 10. století. Původně město sloužilo jako překladiště pro zboží, převážené po řece Inn a také jako celní stanice mezi Tyrolskem a Bavorskem. Historické centrum je dnes pěší zónou. První historická zmínka pochází z roku 1254. Pod ochranou hradu se místo rozvíjelo podél silnice mezi řekou Inn a horou Stadberg. Na východě bylo uzavřeno zdí a příkopem. V roce 1393 byl Rattenberg povýšen na bavorské město. Rattenberg patří, jako ostatní tyrolská města na východ od Zillertalu, k Salcburské arcidiecézi. Do války o Landshutské dědictví, byl Rattenberg součástí Bavorska. Po ukončení války a uzavření míru v roce 1505 se stal Rattenberg součástí Tyrolska. Od roku 2013 je Rattenberg památkově chráněným městem. Je po městě Hall in Tirol druhým takto chráněným městem v Tyrolsku a třicátým v Rakousku.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "Rattenberg je dnes znám svými sklářskými dílnami, a proto se mu přezdívá „Město skla“. Nejdůležitějším hospodářským odvětvím je turistika. V létě navštíví město, které má pouze jeden hotel, autobusy a osobními auty cca 3000 návštěvníků denně. Téměř celé město je pěší zónou. Ve městě není pošta ani policejní stanice, na druhou stranu v Rattenbergu sídlí soud pro dvanáct obcí. Vzhledem k omezené ploše zastavitelných míst je několik infrastrukturních zařízení mimo hranice města: např. mateřská škola, hasiči, hřbitov, sportovní hřiště, recyklační dvůr, vlakové nádraží a několik velkých parkovišť.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Rattenberg je dostupný po dálnici A 12 výjezdem Kramsach (exit 32). Před dokončením dálnice vedl veškerý provoz do 4. srpna 1972 městem. Tyrolská silnice B 171 s Rattenbergským tunelem (624 m) byla dokončena o deset let později a zcela odklonila průjezdní dopravu z města. Železniční spojení zajištuje trať Kufstein – Innsbruck, zastávka Rattenberg-Kramsach.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelné akce.", "content": "Největšími pravidelnými akcemi jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rattenberg je rakouské město v okrese Kufstein, spolková země Tyrolsko. S plochou 0,11km a se obyvateli je nejmenším rakouským městem.", "tgt_summary": null, "id": 944214} {"src_title": "Erich Wustmann", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Erich Wustmann se narodil v roce 1907 v drážďanském Niedersedlitz, avšak už o rok později, v roce 1908 se stalo jeho novým domovem Bad Schandau. Své první výzkumné cesty prováděl v regionu labských pískovců. V dětství ho inspirovali vědci a cestovatelé doby jeho dětství jako Nansen, Amundsen, Sven Hedin a další. V roce 1926, v 19 letech se vydal se svým malým kajakem na velkou cestu kolem norské pevniny. Ta skončila teprve tehdy, když jeho kajak zamrzl v ledu. V roce 1933 emigroval do Norska. Tam žil se svou ženou u Sámů několik let a cestoval z Laponska po Skandinávii, na Island a na Faerské ostrovy. V roce 1940 byl po obsazení Norska nacistickým Německem Quislingovou vládou vyhoštěn zpět do Německa. Od konce druhé světové války až do své smrti žil v Bad Schandau, v městské části Ostrau. V roce 1956 se stal čestným občanem města Bad Schandau. Obdržel také v roce 1958 cenu Friedricha Gest. V 50. letech provedl několik expedicí k 36 indiánským kmenům v Brazílii, Kolumbii, Ekvádoru, Bolívii, a Peru. Později cestoval také na Kanárské ostrovy, do Egypta, severní Afriky a Indie. Celý život psal o různých lidech jako Sámech, Indiánech, Faercích a Beduínech. Na všech svých cestách filmoval, fotografoval, natáčel řeč a zpěvy, sbíral etnografické předměty pro muzea a popisoval země, lidi a kulturu. Většina z těchto dokumentů nabyla mezitím na historické ceně. Erich Wustmann napsal ve celkem 55 knih. V roce 1983 vyšla kniha \"Durch Tundra... \", kde shrnul dohromady všechny vzpomínky z cest. Zemřel v roce 1994 v Bad Schandau.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erich Wustmann (9. listopadu 1907, Niedersedlitz u Drážďan – 24. října 1994, Bad Schandau) byl německý cestovatel, spisovatel a etnograf.", "tgt_summary": null, "id": 1291471} {"src_title": "Teorie konvergence", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pojem se v ekonomii, politologii a sociologii začal vyskytovat od 50. let 20. století. Teorie o společenské konvergenci v té době tvrdily, že rozvojové země budou ekonomicky růst podobně, jako před nimi země rozvinuté. Definoval ho však až v roce 1960 právě Clark Kerr. Náznaky teorie konvergence můžeme ale sledovat již v 30. letech ve spojení s hospodářským dirigismem. Dalšími faktory podporujícími tuto myšlenku bylo zbrojení a válečná organizace, které napomáhaly překonání kulturních, politických a ideologických odlišností. Při 2. světové válce se ukázalo, že země s rozdílným společenským uspořádáním mohou spolupracovat. První významnější koncepci blízkou teorii konvergence však vytvořil P. A. Sorokin již v roce 1944. Ten ve své knize \"USA and Russia\" pojednával o podobnostech těchto dvou zemí, a to jak geografických, tak i kulturních a velmocenských. Další vzniklé teorie si všímaly toho, že se země po 2. světové válce začaly v mnohém sbližovat i přes zachování svých specifických rysů. Teorie byla v pozdějších dobách napadána kvůli jejímu determinismu, příklonu k Západnímu myšlení či zanedbání role rozvojových zemí ve světové ekonomice. Často se však jednalo o posměšky, nikoliv vážné vědecké studie. Dále byla teorie kritizována proto, že předpokládá, že status rozvinuté země má být cílem zemí rozvojových a nedbá přitom ohledu na negativní aspekty čistě ekonomicky zaměřeného modelu rozvoje. Takový model totiž může dle některých akademiků rozevřít nůžky ve společnosti, dále k dosažení cíle také nepřiměřeně vyčerpává přírodní zdroje a ničí přírodní prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Konvergence a divergence.", "content": "Na počátku 80. let 20. století se teorii konvergence snažili přeformulovat Inkeles a Sirowy. Inkeles zdůraznil, že v dřívějších pojednáních o teorii nebyly rozlišeny různé aspekty společnosti, z nichž každá se může vyvíjet nejen jinou rychlostí, ale také jiným směrem. Společenský systém tedy navrhl rozdělit na nejméně 5 aspektů, rozlišil také formy konvergence a divergence.", "section_level": 1}, {"title": "Divergence.", "content": "V neposlední řadě Inkeles zmiňuje, že je potřeba pečlivě zvolit formu a hloubku analýzy, a také časový úsek ke zkoumání konvergence či divergence.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teorie konvergence (z lat. \"convergentia\" = směřování, sklon, sbíhavost) byla formulována v roce 1960 americkým profesorem Clarkem Kerrem z kalifornské Berkeley univerzity. Na jeho myšlenku pak navazovali i další autoři. Základní premisou teorie je, že v důsledku industrializace se země začnou podobat z hlediska společenských norem a technologie. ", "tgt_summary": null, "id": 46701} {"src_title": "Klaus Hemmerle", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Klaus Hemmerle se narodil 3. dubna 1929 ve Freiburgu im Breisgau jako jediné dítě Franze-Valentina a Marie Hemmerle. Jeho otec byl malířem věnujícím se především sakrálnímu umění a jeho strýc Franz Philipp významným hudebním skladatelem. Estetická vnímavost, kultivovaná již od raného dětství, tak provázela Hemmerleho myšlení i službu katolické církvi po celý jeho život. Od roku 1939 navštěvoval Hemmerle klasické Berthold-Gymnasium ve Freiburgu. Spolužáky byl velice oblíben a jeho mimořádné nádání nebylo lze přehlédnout. Ve Freiburgu také prožil válečná léta včetně bombardování města 27. listopadu 1944. Jak sám Hemmerle později popsal, právě tato událost měla významný vliv na jeho definitivní rozhodnutí stát se knězem. V roce 1947 nastoupil na Albert-Ludwigs-Universität Freiburg ke studiuu filosofie a teologie. Duchovní formace se mu dostalo v semináři St. Peter ve Schwarzwaldu. V květnu 1952 byl vysvěcen na kněze. Ve studiích nadále pokračoval a v roce 1957 obdržel za práci věnovanou filosofickému pojetí stvoření romantického německého filosofa Franze von Baadera doktorát z teologie. Konečně v roce 1967 se u Bernharda Welteho, významného profesora křesťanské filosofie náboženství na Albert-Ludwigs-Universität Freiburg a svého hlavního filosofického a teologického učitele, habilitoval s prací týkající se Schellingovy pozdní filosofie. Od roku 1956 do roku 1961 byl Hemmerle také zakládajícím ředitelem Katolické akademie diecéze Freiburg. Mezi léty 1968–1974 působil jako duchovní ředitel Ústředního výbor německých katolíků (Zentralkomitees der deutschen Katholiken). V této souvislosti se výrazně podílel na přípravě Katolických dní (Katholikentage) v Essenu (1968), Trevíru (1970), Mönchengladbachu (1974) a rovněž také Ekumenického letničního setkání v Augsburgu. Po habilitaci se Hemmerle nejprve roku 1969 stal soukromým docentem v Bonnu a od roku 1970 do roku 1973 působil jako řádný profesor fundamentální teologie na Universität Bochum. V roce 1973 byl coby nástupce svého určitele Bernharda Welteho jmenován profesorem křesťanské filosofie náboženství na Albert-Ludwigs-Universität Freiburg. Universitní prostředí ale opustil již o dva roky později, tj. v roce 1975, byv povolán k převzetí biskupského stolce staroslavných Cách. Jako biskupské heslo si zvolil: \"Omnes unum ut mundus credat\" (Jan. 17, 21). Před jmenováním biskupem sepsal Hemmerle řadu významných filosofických a teologických prací, mezi kterými se vyjímá zejména jeho nejslavnější dílo \"Teze k trinitární ontologii\" (1976). Také po jmenování cášským biskupem nadále publikoval; nikoli však již práce akademické, nýbrž především díla pastoračního a spirituálního charakteru. Zásadní význam pro Hemmerleho život i myšlení mělo kromě akademického společenství kolem jeho učitele Bernharda Welteho také setkání s hnutím Focolare. Jeho spiritualita se mu stala záhy vlastní; podnítil také zakladatelku hnutí Focolare, Chiaru Lubich, k tomu, aby v rámci hnutí zřídila teologickou školu, která by spiritualitu jednoty tematizovala v širších teologických, filosofických a vědeckých souvislostech. Na tuto prvotní \"Scuola Abbà\" navázal současný universitní institut Sophia v italském Loppianu. Hemmerle také v rámci hnutí Focolare organizoval pravidelná setkání biskupů, kteří sdílejí spiritualitu jednoty. Po jeho smrti se této role ujal Hemmerleho přítel, pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk. Podobně jako v rámci celého německého katolicismu nebo v hnutí Focolare, také ve svém biskupství zanechal Hemmerle výraznou stopu. Tváří v tvář zásadním proměnám sociální struktury církevního společenství inicioval reformní proces tzv. společenství cesty (Weggemeinschaft). Pro náhle se projevivší nemoc ale nemohl tento reformní proces dovést ke konci. Jeho smrt 23. ledna 1994 byla pro mnohé nečekaná. Pohřeb proběhl 29. ledna 1994. Obřadu se v cášské Katedrále Panny Marie (Oktogon) zúčastnily nejenom zástupy místních, ale rovněž pět kardinálů a více než 60 biskupů z různých zemí světa. Karl Lehmann, bývalý předseda Německé biskupské konference, v závěru své řeči na Hemmerleho pohřbu pronesl: „Také – nebo snad právě – biskup čelí pokušením a dělá chyby. Proto dnes také prosíme o Boží milosrdenství pro Klause Hemmerleho. Ale možná – ano, jsem si tím jist – aniž bychom si toho doopravdy všimli, žil mezi námi v osobě Klause Hemmerleho svatý kněz a biskup.“ Hemmerleho nástupcem v úřadu cášského biskupa se stal Heinrich Mussinghoff.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaus Hemmerle (3. dubna 1929 Freiburg im Breisgau – 23. ledna 1994 Cáchy) byl německý katolický filosof a teolog. V roce 1975 se stal biskupem v Cáchách.", "tgt_summary": null, "id": 2444272} {"src_title": "Fláje", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1346, kdy jsou Fláje uvedeny v seznamu farností míšeňské diecéze. V roce 1398 zakoupil míšeňský markrabě Wilhelm hrad Rýzmburk spolu s městem Duchcovem a se vším příslušenstvím a Fláje byly součástí tohoto panství. Tyto statky patřily k Míšni až do roku 1459, kdy je Jiří z Poděbrad získal zpět. Poté se jejich majitelé střídali až do roku 1523, kdy panství získal Děpolt z Lobkovic. V majetku tohoto rodu zůstaly Fláje až do poloviny 17. století. V roce 1642 se vdova po hraběti Františkovi Josefovi Lobkovicovi Polyxena rozená z Talmberka znovu provdala za hraběte Maximiliana z Valdštejna. Když v roce 1651 Polyxena zemřela, staly se Fláje valdštejnským majetkem a posléze byly začleněny do panství Duchcov-Horní Litvínov. V jeho svazku zůstaly až do roku 1848. Od roku 1850 byly Fláje v okrese Teplice a v roce 1896 byly připojeny k nově zřízenému okresu Duchcov. Ve 2. polovině 16. století se ve Flájích, stejně jako v okolí, rozšířilo ze Saska protestantství. V roce 1653 si obyvatelé dokonce postavili protestantskou modlitebnu. Ovšem už po roce 1664 zahájil tehdejší majitel panství Jan Bedřich Valdštejn za pomoci mosteckých kapucínů rekatolizaci zdejší oblasti. Kapucíni do Flájí přišli v roce 1667 a postavili zde novou faru. Zůstali v obci do roku 1670, kdy zde byl ustaven nový farář. Původně patřily do farního obvodu ještě vsi Mackov, Nová Ves, Dlouhá Louka a Český Jiřetín, který se v roce 1800 osamostatnil. Od roku 1679 působila ve Flájích farní škola. Vzhledem k horským lesům se většina obyvatel živila těžbou a zpracováním dřeva. V letech 1624–1629 byl od Flájského potoka do Saska vybudován vodní kanál k plavení dřeva do Saska. Sloužil až do 7. května 1874, kdy bylo dřevo plaveno naposledy. V roce 1898 byla postavena okresní silnice spojující Dlouhou Louku, Novou Ves, Mackov, Fláje a Český Jiřetín. Již v období 1. republiky se Fláje staly oblíbeným letním, ale především zimním turistickým místem. Fláje i příslušné osady obývalo především německé obyvatelstvo. Jedinými Čechy zde byli státní zaměstnanci – celníci a hajný ze státních lesů. Po druhé světové válce byli Němci odsunuti. V roce 1956 byla obec Fláje převedena z tehdejšího okresu Duchcov do okresu Litvínov. V té době se již připravovala likvidace obce kvůli výstavbě přehrady. V roce 1959 bylo dokončeno vysídlení a zboření obce a od roku 1960 se Fláje staly osadou Českého Jiřetína. V 50. letech bylo v obci zřízeno Střední odborné učiliště lesnické. Učiliště bylo při optimalizaci školství v Ústeckém kraji 1. září 2005 sloučeno s učilištěm v Mostě-Velebudicích.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti a zajímavosti v okolí.", "content": "Ve Flájích stál dřevěný roubený kostel sv. Jana Křtitele. Dřevěný kostel byl jako významná ukázka lidové architektury před likvidací obce přemístěn do Českého Jiřetína. V roce 1995 bylo dokončeno jeho restaurování. Výstavba Flájské přehrady byla dokončena v roce 1963 a je unikátní v tom, že je jedinou pilířovou vodní nádrží v České republice. Z rozcestníku u bývalé obce Fláje do Českého Jiřetína vede zeleně značená turistická stezka, která vede podél Flájského plavebního kanálu. Místy jsou stále dobře patrné pozůstatky původního vodního díla. Ze silnice směrem na Klíny lze odbočit na vrch Bradáč, kde se nachází zámeček Lichtenwald. Jižně od Flájské přehrady se na zdejším katastrálním území rozkládá Flájská obora. Zhruba 1 km severně od přehradní hráze se nachází vrch \"Puklá skála\" (839,9 m). Na jejím vrcholku jsou viditelné četné stopy po úderech blesku. Skála působí jako přírodní hromosvod. Asi 700 metrů jihozápadně od Puklé skály se nachází opuštěný stěnový lom. Těžba v něm byla zahájena při stavbě flájské přehradní hráze a byla zastavena v roce 1962.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fláje () je název částečně zaniklé obce v Krušných horách v okrese Most v Ústeckém kraji. Dnes se jedná o místní část obce Český Jiřetín. Nacházela se v nadmořské výšce 745 metrů při Flájském potoce, zhruba 5,5 km jihovýchodně od Českého Jiřetína. Obec byla zbořena a zaplavena v letech 1956–1960 při výstavbě Flájské přehrady. Zbytky základů některých staveb jsou viditelné na jejím severovýchodním břehu. Dnes je zbytek zástavby situován severně od přehradní hráze.", "tgt_summary": null, "id": 1250420} {"src_title": "Johann Christoph Wagenseil", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Wagenseil vystudoval uznávanou norimberskou univerzitu v Altdorfu a po celý život se věnoval výchově synů a dcer významných šlechtických rodin v Bavorsku a v dědičných rakouských zemích. V 50.–60. letech 17. století, po skončení třicetileté války podnikal studijní cesty se svými žáky po Evropě a dostal se i do Orientu. Právě z těchto cest si přinesl svůj zájem o židovské náboženství a Židy obecně. Doktorem práv byl promován na univerzitě v Orleánsu a od roku 1667 byl řádným profesorem veřejného práva a dějin na svém domovském učilišti v Altdorfu. Zároveň se začal věnovat i politice a v říšském městě Norimberk se stal členem městské rady. V roce 1674 pak převzal v Altdorfu stolici orientalistiky a v roce 1697 stolici kanonického práva. Wagenseil zemřel v roce 1705. Zůstala po něm bohatá knihovna, jíž odkázal své alma mater v Altdorfu a městské knihovně v Lipsku. Po zrušení norimberské univerzity na počátku 19. století byla Wagenseilova knihovna převezena na univerzitu v Erlangenu, kde byla na počátku 90. let 20. století rekonstruována. Knihovna umístěná v Erlangenu obsahuje 300 svazků, z nichž 150 je hebrejských psaných pro židy, 55 knih psáno hebraisty pro křesťany a zbylých 95 svazků se věnuje orientálním jazykům od perštiny, přes syrštinu, arabštinu až po japonštinu. Jeho vzdáleným příbuzným byl Georg Christoph Wagenseil, skladatel, který působil ve Vídni na dvoře císařovny Marie-Terezie.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Wagenseil se stal známým především svými dějinami Norimberka „\"Von der Meister Singer hold seligen Kunst\"“, které se staly předlohou pro Wagnerovu operu „Mistři pěvci norimberští“. Podílel se i na dobově populárních encyklopedických dílech, např. „Pera librorum juveniliím“. Jeho hebraistické dílo se skládá především ze spisů obhajujících židy. Přeložil z hebrejštiny do latiny práci „Tela Ignea Satanae“, což byla suma antikřesťanských hebrejských textů. Součástí tohoto spisu byla i polemická historie života Ježíše Krista „Libellus Toldos Yeshu“, v níž se tvrdilo, že skutečným otcem Krista byl římský legionář Pandira a matkou prostitutka. Ve své době byl Wagenseil velkou výjimkou, učencem, který se snažil o dialog mezi judaismem a křesťanstvím, člověkem, který byl prost dobově většinového křesťanského antijudaismu. K dalším známým dílům patří „\"Disputatio Circularis de Judæis\"“ (Altdorf, 1705), „\"Belehrung der Jüdisch-Teutschen Red- und Schreibart\"“ (Královec 1699), „\"Rabbi Moses Stendal's nach Jüdischer Rede-Art Vorlängst in Reimen Gebrachte Psalmen Davids\"“, (Lipsko 1700) apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Christoph Wagenseil (26. listopadu 1633, Norimberk – 9. října 1705, Altdorf) byl německý polyhistor, především filozof, orientalista (hebraista), právník.", "tgt_summary": null, "id": 747166} {"src_title": "Henry Wellesley, 1. hrabě Cowley", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Pocházel ze šlechtické rodiny Wellesleyů, byl nejstarším synem diplomata Henryho Wellesleye (1773–1847) a jeho první manželky Charlotte Cadoganové (1781–1853). Studoval v Etonu a Oxfordu, od roku 1824 působil v diplomatických službách. Kariéru zahájil jako atašé ve Vídni, kde byl tehdy jeho otec velvyslancem (1824–1829), v letech 1829–1832 působil jako atašé v Haagu a v letech 1832–1843 byl dlouholetým vyslaneckým tajemníkem ve Stuttgartu. V letech 1843–1848 byl velvyslaneckým tajemníkem v Istanbulu a v letech 1846–1847 zde byl zástupcem velvyslance. V revolučním roce 1848 byl povolán do Evropy a stal se vyslancem v Bernu. V červenci 1848 byl mimořádným vyslancem u Frankfurtského parlamentu a v Německu pak setrval jako vyslanec u Německého spolku (1848–1852). V roce 1852 byl jmenován členem Tajné rady a v letech 1852–1867 byl dlouholetým velvyslancem v Paříži. Zde měl důležitý úkol v podobě sjednání britsko–francouzsko spojenectví před krymskou válkou, po skončení války pak zastupoval Británii na Pařížském kongresu. V roce 1857 vyjednal mír s Persií a v roce 1859 byl krátce mimořádným vyslancem ve Vídni. V roce 1847 po otci zdědil titul barona a stal se členem Sněmovny lordů. Během revolučního roku 1848 obdržel za své diplomatické služby Řád lázně, v roce 1853 získal velkokříž Řádu lázně. V roce 1857 byl povýšen na [[hrabě]t]e a po svém bratranci 4. hraběti z Morningtonu zdědil v roce 1863 statky v hrabství [[Wiltshire]] se sídlem \"Draycot House\". V roce 1866 získal [[Podvazkový řád]].", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "[[Soubor:Edouard_Dubufe_Congrès_de_Paris.jpg|náhled|vlevo|[[Pařížský kongres]] (1856) (lord Cowley druhý zleva)]] Jeho manželkou byla od roku 1833 Olivia Fitzgerald–de Ros (1807–1885) z rodu vévodů z Leinsteru, po matce spřízněná s rodem [[Boylové|Boylů]]. Měli spolu pět dětí, dědicem titulů byl nejstarší syn William Wellesley, 2. hrabě Cowley (1834–1895), mladší synové Cecil (1842–1916) a Frederick (1844–1931) sloužili v armádě a u námořnictva. Dcera Feodorowna (1838–1920) se provdala za [[Francis Bertie|vikomta Bertie]], který byl později také dlouholetým velvyslancem ve Francii (1905-1918). Mladší dcera Sophia (1840–1923) byla manželkou [[Charles Philip Yorke, 5. hrabě z Hardwicke|5. hraběte z Hardwicke]] z rodiny [[Yorke]], který zastával vysoké funkce u dvora.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Wellesleyové]] [[Kategorie:Angličtí šlechtici]] [[Kategorie:Rytíři Podvazkového řádu]] [[Kategorie:Rytíři velkokříže Řádu lázně]] [[Kategorie:Diplomaté Spojeného království]] [[Kategorie:Britští politici]] [[Kategorie:Absolventi Oxfordské univerzity]] [[Kategorie:Osobnosti krymské války]] [[Kategorie:Georgiánské období]] [[Kategorie:Viktoriánské období]] [[Kategorie:Narození 1804]] [[Kategorie:Narození 17. června]] [[Kategorie:Narození v Londýně]] [[Kategorie:Úmrtí 1884]] [[Kategorie:Úmrtí 15. července]] [[Kategorie:Úmrtí v Londýně]] [[Kategorie:Muži]]", "section_level": 2}], "src_summary": "Henry Wellesley, 1. hrabě Cowley (\"Henry Wellesley, 1st Earl Cowley, 1st Viscount Dangan, 2nd Baron Cowley\") (17. června 1804, Londýn, Anglie – 15. července 1884, Londýn, Anglie) byl britský diplomat, synovec maršála Wellingtona. Od mládí působil v diplomatických službách, vynikl jako dipomatický zástupce Velké Británie v roce 1848 v Německu, později byl dlouholetým britským velvyslancem ve Francii (1852–1867). Od roku 1847 byl jako dědic baronského titulu členem Sněmovny lordů, v roce 1857 získal titul hraběte, byl též rytířem Podvazkového řádu. Britským velvyslancem ve Francii byl již jeho otec Henry Wellesley, 1. baron Cowley (1841–1846) a před první světovou válkou zeť Francis Bertie (1905–1918).", "tgt_summary": null, "id": 1253647} {"src_title": "Úcta", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Slovo úcta (uctívat, uctivý) souvisí se slovy ctít, ctnost, čest, poctít a poctivý. Pochází ze staroslovanského „čisti“, brát ohled, pokládat (za něco), považovat (si), jako například v ruském \"učítyvať\". „Uctít“ návštěvu znamenalo dříve nabídnout hostům něco k jídlu a „ctít barvu“ znamená dodnes v kartách dodržovat, respektovat. Vztah úcty – velmi podobně jako představa cti – se v archaických společnostech projevuje nápadnými a jednoznačnými gesty, která často vyjadřují sebeomezení nebo dokonce sebeponížení: padnout před někým na zem, pokleknout, poklonit se. Už židovská Bible je sice vyhrazuje jedinému Bohu, přesto se po tisíciletí vyžadovala také před panovníkem a byla také soustavně zneužívána pro udržování moci. Spojení „vyžadovat úctu“ předpokládá právě vnější projevy, kdežto už v „osové době“ (Karl Jaspers) se úcta stává stále víc osobním, čili striktně dobrovolným a svobodným vztahem k osobnímu protějšku. Představa „vymáhané úcty“ nám dnes připadá z tohoto důvodu paradoxní, přesto se přinejmenším výslovné projevy neúcty (například vůči státním symbolům nebo soudu) dodnes stíhají. Také projevy úcty mezi sobě rovnými jsou méně nápadné: lehká úklona nebo smeknutí, vojenský pozdrav.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "I když se dnes z pochopitelných důvodů o úctě mnoho nemluví, zůstává jako respekt, ohled a osobní ocenění podstatnou složkou lidských vztahů, soukromých i veřejných. Především proto, že nejen nevyvolává konflikty, ale je přímo opakem soutěživého sebeprosazování, z něhož konflikty obvykle vznikají. Pro přiměřené posouzení významu úcty nestačí sledovat, \"komu\" se úcta prokazuje, ale je třeba všimnout si také toho, \"kdo\" je takovou svobodnou úctu schopen prokazovat. Ovšem bývají to lidé, kteří sami něco znamenají a dovedou, kteří si dovedou vážit lidí, kdežto „kdo nic neumí a ničím není, neváží si nejspíš nikoho“. Proto se schopnost prokazovat úctu pokládá za ctnost.", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "„Etika úcty k životu zahrnuje tedy to, co lze označit jako lásku, oddanost, soucit, schopnost radovat se a usilovat spolu s druhými.“ (Albert Schweitzer) „Kdo už nedokáže obdivovat a ztrácet se v úctě, je duševně mrtev.“ (Albert Einstein)", "section_level": 1}, {"title": "Pozdravy.", "content": "Od slova úcta pochází i dnes již pozapomenutý pozdrav má úcta (zkráceně též: \"maucta\") nebo uctivost (\"uctivost-služebníček\"), které slovně vyjadřují úctu k jinému člověku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úcta (od „ctíti“) znamená trvalý vztah ocenění druhého, který se projevuje dobrovolným sebeomezením v jednání vůči němu, zejména ohleduplností, zdvořilostí, podporou a případně i dary. Na rozdíl od soutěživého sebeprosazování, které zdůrazňuje vlastní kvality a možnosti, vztah úcty vyzvedá kvality druhého, kterého si váží. Klasickým výrazem úcty je například dávání přednosti („až po vás“), úklona, pozvání k jídlu nebo obdarování, tradiční povinnost úcty k hostům se vyjadřuje v pohostinnosti. Podobný význam má slovo respekt. Protikladem úcty je pohrdání, drzost, bezohlednost, ponižování. I když například podřízenost vyjadřují i některá společensky žijící zvířata, úcta je vztah čistě lidský. Může se projevovat vůči druhým lidem, zejména rodičům a starším, vůči institucím a symbolům nebo v náboženské oblasti vůči Bohu. Občanskou úctu vůči sobě rovným vyjadřuje slovo respekt, v náboženské řeči se užívá také slovo uctívání. Uctívání neživých věcí biblická náboženství odmítají a považují za modloslužbu.", "tgt_summary": null, "id": 1740285} {"src_title": "Charles Lyell", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Pocházel ze šlechtické rodiny a byl nejstarší z deseti dětí. Jeho otec, který se jmenoval také Charles, byl botanikem a podporoval svého syna v zájmu o přírodní vědy. Vystudoval na Exeter College v Oxfordu nejprve právo, ale na podnět Wiliama Bucklanda se věnoval také geologii. Po skončení studií se roku 1819 usadil v Londýně a začal pracovat jako právník. Roku 1822 publikoval svoji první práci \"On a Recent Formation of Freshwater Limestone in Forfarshire\" a o rok později se stal sekretářem Geologické společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Roku 1827 zanechal práva natrvalo a začal se věnovat na plno své práci geologa. Pomáhal především prosazovat myšlenky Jamese Huttona a spolu s ním se stal zakladatelem moderní geologie. Jeho nejdůležitější práce byly v oblasti stratigrafie. Od roku 1828 cestoval po jihu Francie a navštívil také Ameriku, kde studoval tamější geologické poměry. Na základě výzkumu a pozorování položil základy stratigrafie třetihor, které rozdělil na pliocén, miocén a eocén. Postupně se tak prosadil názor na geologické stáří, který odporoval tvrzením Bible. V mnohém také ovlivnil svého přítele Charlese Darwina.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1852 objevil John William Dawson na proslulých útesech Joggins v Kanadě vyhynulý druh plazů, který pojmenoval \"Hylonomus lyelli\". Druhový přívlastek \"lyelli\" zvolil na počest svého přítele. V roce 1935 byl Lyellovým jménem pojmenován kráter na Měsíci Lyell, v roce 1973 pak stejnojmenný kráter na Marsu. Jeho jméno nese i ledovec na ostrově Jižní Georgie a hora Mount Lyell v Tasmánii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Lyell (14. listopad 1797 Skotsko – 22. únor 1875 Londýn) byl skotský právník a geolog. Je považován za \"otce moderní geologie\".", "tgt_summary": null, "id": 985324} {"src_title": "Robert Patrick", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robert Patrick se narodil ve městě Marietta v americké Georgii 5. listopadu 1958. Jeho rodiče Nadine a bankéř Robert Patrick Sr. poté měli ještě čtyři mladší děti: Richarda, který je frontmanem rockové kapely Filter a bývalým kytaristou Nine Inch Nails, Cheri, Karen a Lewise. Své dětství strávil na předměstí Clevelandu v Bay Village, avšak jeho rodina se často stěhovala, takže pobýval i v Bostonu, Atlantě, Detroitu nebo Daytonu. Roku 1977 absolvoval střední školu Farmington High School ve Farmingtonu v Michiganu a o herectví se začal zajímat až po dostudování. Právě kvůli zájmu o herectví nakonec ještě před ukončením studií opustil univerzitu Bowling Green State University. Stal se malířem pokojů, kterým byl až do roku 1984, kdy se na lodi plavil s přáteli několik mil od pobřeží Clevelandu na Erijském jezeře a loď se rozpadla. Tři hodiny plaval k pobřeží a poté se ještě vrátil pro své přátele, kteří na lodi zůstali. Tehdy šestadvacetiletý Robert Patrick se z Ohia přestěhoval do Los Angeles v Kalifornii a začal se živit jako barman, přičemž nová profese ho ne vždy uživila a částečně se z něj tak stal bezdomovec. V rozhovoru pro magazín \"Ability\" se později přiznal, že byl v té době drogově závislý a navíc alkoholik. 24. listopadu 1991 se Robert Patrick oženil s herečkou Barbarou Hooperovou (*1961). Pár se společně objevil například v \"Aktech X\". nebo ve filmu z roku 1995 \"Zero Tolerance\". Mají spolu dvě děti: dceru Austin (*1997) a syna Samuela (*2000). Pravidelně se účastní charitativní motocyklové akce \"Love Ride\", která se koná každoročně v Jižní Kalifornii a je prezidentem neziskové organizaci Boozefighters, která podporuje veterány, děti a chudé lidi.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky ve filmu.", "content": "V roce 1990 získal malou roli ve filmu \"Smrtonosná past 2\" v hlavní roli s Brucem Willisem a později následovali i další méně významné role. Zlom přišel roku 1991, kdy se ho James Cameron rozhodl obsadit do snímku \"Terminátor 2: Den zúčtování\" jako hlavní zápornou postavu: T-1000. Natáčení \"Terminátora\" změnilo jeho život a prakticky i nastartovalo celou Patrickovu filmovou kariéru. Roku 1992 získal roli ve filmu \"Poslední akční hrdina\" a následovalo i několik dalších větších rolí. Díky jeho znalosti bojových umění si v roce 1994 zahrál rovnou ve dvou filmech: \"Hong Kong '97\" a \"Dvojitý drak\". V roce 1993 si Chris Carter, tvůrce \"Akt-X\", Patricka poprvé všiml ve snímku \"Oheň v oblacích\" a když v 7. sérii David Duchovny přestal v seriálu účinkovat, Carter se rozhodl Roberta Patricka kontaktovat a nabídl mu roli Johna Doggetta. Patrick roli přijal, ale po odchodu Davida Duchovnyho ze seriálu brzy hodnocení kleslo a po dalších dvou sériích byl seriál úplně ukončen.", "section_level": 2}, {"title": "2000–současnost.", "content": "V roce 2000 si zahrál ve třech epizodách seriálu \"Rodina Sopránů\" (\"Št'astný poutník\", \"Krach\", \"Panoptikum\") jako David Scatino. O čtyři roky později se objevil v dalším seriálu: jako Marshall Sumner v pilotní epizodě seriálu \"\". 2001 ztvárnil roli Roberta Rodrigueze ve filmu \"\", v hlavní roli s Darylem Sabarou a Alexou PenaVega. Roku 2005 získal roli v oscarovém snímku \"Walk the Line\", kde ztvárnil Raye Cashe, otce hlavního hrdiny Johna Cashe (pro něhož byl předlohou skutečný Johnny Cash). Rok nato získal roli hlavního trenéra Ricka Tolleye ve filmu \"Návrat na vrchol\". Ještě roku 2006 si zahrál s Harrisonem Fordem v krimi filmu \"Firewall\" od režiséra Richarda Loncraina. Mimo to se věnoval i dabingu: ve třetí sérii animovaného seriálu \"\" namluvil postavu mistra Piandaa. Mezi lety 2012 až 2014 ztvárnil hlavní roli Jacksona Herveauxe v americkém seriálu \"Pravá krev\". Mimo to od roku 2014 hraje postavu agenta Caba Galla v televizním seriálu \"Tým Škorpion\". 28. března 2017 bylo oznámeno, že se objeví i v připravovaném seriálu od Amazon Video \"Lore\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Patrick (rodným jménem Robert Hammond Patrick Jr.; * 5. listopadu 1958, Marietta, Georgie, USA) je americký herec známý například z filmů \"Nepřítel pod ochranou\", \"Walk the Line\", \"Okrsek 49\" nebo především jako T-1000 z \"\". Mimo to hrál i v seriálu \"Akta X\" v sedmé, osmé a deváté sérii. Většinou ztvární záporné postavy a za své herecké výkony byl čtyřikrát nominován na cenu Saturn.", "tgt_summary": null, "id": 404904} {"src_title": "Bombírování", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vystřižený kus plechu se nejprve „stahuje“, obvykle přes zašpičatělý špalík tvrdého dřeva, upnutý do svěráku. Údery kladiva ve spirále od kraje ke středu se plech přehýbá přes špalík a pozvolna tvaruje. Během stahování se polotovar musí často žíhat, aby se obnovila jeho plasticita, a musí se dávat pozor, aby se na okraji netvořily záhyby. Nahrubo vybombírovaný tvar se pak planýruje zevnitř, aby se vyhladily nerovnosti, vzniklé údery kladiva. Užívají se k tomu vyleštěná tvarová kladiva proti ocelové desce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "S bombírováním se lze setkat už ve starověku, například u zlatých, stříbrných i měděných nádob, misek a pohárů, které se pak často zdobily tepáním reliéfů a ozdob. Ve středověku je užívali zlatníci, stříbrníci, pasíři a mědikovci stejně jako zbrojíři při výrobě pancířů a přileb, a to až do 19. století. Teprve koncem 19. století se začalo bombírování rotačních tvarů nahrazovat rychlejší a přesnější kovotlačitelskou technikou nebo tažením a lisováním do ocelových forem.", "section_level": 1}, {"title": "Autoklempíři.", "content": "Ještě na konci 19. a v první půli 20. století bylo bombírování častý pracovní úkon u autoklempířů – předchůdců dnešních karosářů. Truhláři-karosáři zhotovovali z jasanových latí kostry karoserií aut a autobusů. Autoklempíři pak volně z ruky na dlouhých kovadlinkách se sadou speciálních kladívek vyklepávali z plechu bombírované tvary karoserie a šroubovali je na kostru. Mistrovskou, vysoce elegantní práci těchto dávných mistrů dodnes obdivujeme na veteránech – nechce se věřit, že to je ruční práce. S bombírováním se můžeme potkat u kol automobilů, u blatníků, rohů kabin apod. – všude tam, kde je plech tvarován do kulata.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bombírování(něm. \"bombieren\" z franc. \"bomber\", vyklenout, vydout) je řemeslná technika tvarování plechu do nerozvinutelných, zejména dutých tvarů. Užívala se při ruční výrobě nádob, misek, helem, brnění a podobně. Ještě počátkem 20. století ji užívali autoklempíři například při výrobě blatníků. V moderní době byla nahrazena lisováním.", "tgt_summary": null, "id": 708489} {"src_title": "Chelatometrie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Odměrná činidla.", "content": "Jako odměrné činidlo se v chelatometrii používá roztok chelatonu 3, nejčastěji o molární koncentraci 0,01 – 0,05 mol.dm. Vzhledem k tomu, že chelaton nemá vlastnosti základní látky (\"nemá úplně přesně definované chemické složení, aby se podle navážky dal připravit odměrný roztok o přesné koncentraci, hlavní problém je ne úplně přesný obsah vody\"), stanovuje se jeho přesná koncentrace standardizací na primární standardy, kterými mohou být čisté kovy (Bi, Zn, Cu) po rozpuštění nebo jejich soli definovaného složení (např.: Bi(NO), PbCl).", "section_level": 1}, {"title": "Indikátory.", "content": "Chemické látky reagující změnou svojí barvy na změnu složení titrovaného roztoku v blízkosti bodu ekvivalence lze vizuálně rozlišit 10 % jedné barvy vedle druhé Bod ekvivalence lze indikovat pomocí kovových iontů. Kovové indikátory lze rozdělit na: Při volbě indikátoru je třeba, aby stabilita komplexu kovu s chelatonem byla větší než stabilita komplexu indikátoru s kovem a aby barva komplexu kovu s indikátorem byla jiná než zbarvení volného indikátoru při pH, při kterém byla prováděna titrace.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh protolýzy.", "content": "Na začátku titrace vytvoří např. anion indikátoru s malým množstvím iontu kovu indikátorový komplex určitého zbarvení. Při titraci začne nejdříve reagovat volný kovový ion s chelatonem dle: V průběhu titrace koncentrace volného kovu klesá, v těsné blízkosti bodu ekvivalence se uvolní poslední část iontu kovu, od začátku titrace vázaná indikátorem do indikátorového komplexu a proběhne vytěsňovací reakce: doprovázená změnou zbarvení (vymizí zbarvení příslušného komplexu kovu s indikátorem a objeví se zabarvení příslušející indikátoru).", "section_level": 1}, {"title": "Typy titrací.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přímá titrace.", "content": "Lze v chelatometrii použít ke stanovení iontů kovů, které reagují s chelatonem za tvorby stabilních komplexů a rychle. Díky rozdílné stabilitě komplexů iontů kovů s chelatonem při různém pH lze vedle sebe stanovovat také přímou titrací 2 různé kovy. Např. směs Bi a Pb lze dohromady ztitrovat v neutrálním, či mírně kyselém pH, ale při nízkém pH, které se získá přidáním silné kyseliny, je stabilní pouze komplex Bi s chelatonem. Nebo je také možnost stanovit vedle sebe Ca a Mg a v tomto případě lze ionty spolu ztitrovat v neutrálním a mírně bazickém pH, ale při vyšším pH se z roztoku vysráží hydroxid hořečnatý Mg(OH) a na chelaton se tedy stanoví samotný vápenatý kation. Možnosti ztitrovat vedle sebe nezávisle 2 ionty se říká \"maskování\".", "section_level": 3}, {"title": "Zpětná titrace.", "content": "Používá se ke stanovování iontu, ke kterému se při reakci přidá nadbytek odměrného roztoku chelatonu 3 a jeho nezreagované množství se retitruje odměrným roztokem soli kovu (Zn, Pb, atd.), pro který je k dispozici citlivý indikátor. Zpětné titrace se používá v případě, že tvorba komplexu probíhá zvolna, při analýze málo rozpustných látek ve vodě (CaCO, PbSO, NHMgPO,...), ale rozpustných v nadbytku chelatonu 3.", "section_level": 3}, {"title": "Vytěsňovací titrace.", "content": "K roztoku stanovovaného kovu se přidá nadbytek méně stabilního chelatonátu hořečnatého či zinečnatého a stanovovaný ion kovu z něj vytěsní stejné látkové množství hořečnatých iontů, jako bylo ve vzorku stanovovaného kovu. Uvolněné hořečnaté či zinečnaté ionty se pak stanoví titrací odměrným roztokem chelatonu 3 na běžný indikátor. Vytěsňovací titrace se používají např. ke stanovení iontů kovů, pro které chybí vhodný indikátor.", "section_level": 3}, {"title": "Merkurimetrie.", "content": "Merkurimetrická titrace je založena na tvorbě dobře rozpustných, ale prakticky nedisociovaných sloučenin, které vznikají reakcí disociované dvojmocné rtuťnaté soli (dusičnanu, chloristanu) s komplexotvorným aniontem. Oblast kvantitativního vzniku komplexu je charakterizována náhlým vzrůstem koncentrace rtuťnatých iontů.", "section_level": 2}, {"title": "Vizuální indikátory.", "content": "Jako odměrné činidlo používáme dusičnan rtuťnatý nebo chloristan rtuťnatý. Přesná koncentrace odměrných činidel dusičnanu i chloristanu rtuťného se zjistí standardizací na NaCl jako základní látky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chelatometrie (neboli \"komplexometrie\") je chemická reakce řadící se mezi komplexotvorné titrace. Princip spočívá v tvorbě málo disociovaných komplexů kationtů kovů s aminopolykarboxylovými kyselinami jako je \"chelaton 1\", \"chelaton 2\", \"chelaton 4\". Nejvýznamnější místo pro analytické účely zaujímá disodná sůl ethylendiamintetraoctové kyseliny (EDTA). Ta je dostupná ve formě dihydrátu pod komerčním názvem \"chelaton 3\". ", "tgt_summary": null, "id": 1359519} {"src_title": "Rekatolizace", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rekatolizace v Čechách.", "content": "Rekatolizace byla prováděna ve spolupráci světské a církevní moci. Světská moc se starala především o výkonnou a organizační část, církevní se měla postarat o náležité duchovní pozadí a hlavně o navržení postupu rekatolizační akce. První praktický návod, jak postupovat při rekatolizaci, byl sepsán už roku 1620 pražským arcibiskupem Janem Loheliem. Své záměry shrnul do tří bodů, které byly jen s drobnými obměnami převzaty do všech dalších rekatolizačních plánů: Hlavním záměrem arcibiskupa bylo, aby ze země co nejrychleji vymizeli nekatoličtí duchovní, stejně nepřijatelné pro něj byly nekatolické školy. Touto strategií se v Čechách podařilo rozvrátit nekatolickou církevní strukturu, což rekatolizaci výrazně usnadnilo, protože protestanté, kteří neměli oporu duchovních, snáze podléhali tlaku katolíků a konvertovali. Vyhánění nekatolických duchovních ze země probíhalo už od Bílé hory a podařilo se ho uskutečnit poměrně rychle – rekatolizační návod, který poměrně radikálně navrhuje netrpět v zemi žádné nekatolické kněží a požaduje úplné zrušení Rudolfova majestátu, byl vydán už na jaře 1621, tedy jen pár měsíců po Bílé hoře. Další opatření následovala v dubnu roku 1624, kdy byl vydán císařský patent, kterým se v Čechách povolovalo pouze katolické náboženství a o pár dní později další, který zakazoval královským městům přijímat nekatolické měšťany a také zakazoval nekatolíkům ve městě vykonávat živnost. V roce 1624 byla také zřízena první rekatolizační komise, která zjišťovala informace o obsazení far a zkoumala, jak probíhá vyhošťování nekatolických kněží, později tyto misionářské komise aktivně vyhledávaly a \"obracely kacíře\". Jejich činnost zrušil až Josef II. dne 31. 12. 1780. Rekatolizační opatření byla definitivně začleněna do české ústavy v letech 1627–1628, kdy bylo vydáno Obnovené zřízení zemské. Obnovené zřízení navrátilo mezi české stavy katolické duchovenstvo a zrušilo všechna privilegia směřující proti zájmům katolického náboženství, které tím bylo povýšeno na jediné privilegované vyznání (s výjimkou trpěného židovství).", "section_level": 1}, {"title": "Násilná rekatolizace.", "content": "Kromě relativně nenásilné rekatolizace po vzoru Jana Lohelia a Valeriána Magni se běžně uplatňovala i její násilná forma. Měla ji na starost světská moc a zahrnovala vypovídání nekatolíků a nekatolických kněží ze země, konfiskaci jejich majetku a tvrdé tresty v případě neuposlechnutí. Tento způsob měl ale spoustu nedostatků – násilí vyvolávalo prudký odpor na rozdíl od nenásilné formy, takto obrácení lidé se nestávali nijak horlivými katolíky a nucená emigrace vedla k vylidňování země. K násilnostem docházelo hlavně v prvních desetiletích po Bílé hoře, převážně při pacifikaci lokalit, které se postavily misionářům na odpor, například poté, co roku 1629 ubili sedláci v Rovensku jezuitu Matěje Burnatia vtrhlo do vsi vojsko a téměř čtyřicet vzbouřenců zaplatilo životem. Do násilné rekatolizace se také řadí zákazy sňatků mezi nekatolíky ustanovené patenty z let 1624–1625. Rovněž byly zavedeny a praktikovány oslí pohřby.", "section_level": 1}, {"title": "Podíl jezuitů na rekatolizaci.", "content": "Po vyhnání nekatolických kněží se objevil velký problém způsobený tím, že v českých zemích byl nedostatek katolických kněží. Běžně se stávalo, že i když byl nekatolický kněz z fary vypuzen, jeho místo zůstalo neobsazeno – neobsazených far bylo několikanásobně víc než těch řádně spravovaných. Ferdinand II. se situaci pokusil řešit přizváním polských kněží, ale to se neosvědčilo, protože si čeští věřící stěžovali, že jim nerozumí. Jediným řešením se nakonec ukázalo zřizování kněžských seminářů. Ze skutečnosti, že se nedostávalo českých duchovních, profitovaly u nás působící katolické církevní řády, především jezuité, kteří se v této době rozšířili téměř do všech českých a moravských krajů. Roku 1622 získali od Ferdinanda Univerzitu Karlovu a do konce třicetileté války roku 1648 už byla založena většina jejich kolejí v Čechách a na Moravě.", "section_level": 1}, {"title": "Rekatolizace na Moravě.", "content": "Postup moravské rekatolizace se v mnohém podobal té v Čechách, pouze s tím rozdílem, že na Moravě byla výchozí pozice příznivější, protože tu ještě před Bílou horou byla skoro polovina far osazena katolickými kněžími a existovaly tu klášterní komunity, které již na počátku 17. století prosperovaly mnohem lépe než v Čechách. Nad nekatolickými kněžími držel nejdéle ochrannou ruku Karel starší ze Žerotína, u kterého také do roku 1625 nacházel exil Jan Amos Komenský.", "section_level": 1}, {"title": "Rekatolizace ve Slezsku.", "content": "Náboženská situace ve Slezsku byla spletitá, byl tu velký podíl luteránů a hohenzollerská šlechta hlásící se ke kalvinismu. Rekatolizace probíhala tak, že jednotlivá knížata byla získávána pomocí odměn v podobě územních zisků, katolíci byli upřednostňování a byly jimi obsazovány všechny důležité úřady, čímž byli nekatolíci postupně vytlačeni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rekatolizace je násilné či nenásilné znovuobracení nekatolíků na římskokatolickou víru. V českých zemích probíhala od bitvy na Bílé hoře a byla řízena českým králem a římským císařem Ferdinandem II. V širším kontextu zapadá rekatolizace do rámce principu \"cuius regio, eius religio\", který se v této etapě evropských dějin začal utvářet a jenž byl definitivně potvrzen vestfálským mírem. ", "tgt_summary": null, "id": 2312020} {"src_title": "Barokní literatura", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či pohanství a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je vanitas, marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka (anagramy, akrostichy, zvukomalebnost textů) a obraznosti (prácemi s metaforami, alegoriemi, podobenstvími, emblematikou a podobně). Miloš Sládek však upozornil, že tato témata, pojímivost a divadelnost světa, jsou spjatá nejen s barokním myšlením, ale přinejmenším ve stejné míře také s pozdním humanismem. Dynamičnost a překvapivost, často uváděné jako typické atributy literárního baroka, jsou podle něj typické až pro pozdější fáze této epochy, v českém prostředí od 80. a 90. let 17. století. Významnou roli má tak spíše postupné rozbití objektivního humanistického ideálu krásy, k němuž spisovatel směřuje: nově se prosadivší pojetí estetiky chápe krásu jako relativní kategorii, odvislou od lidského vkusu, očekávání a vztahu k autoritám.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoumání barokní literatury.", "content": "Povahou a vymezením baroka se v rámci moderní české literární vědy zabývali především Václav Černý a Zdeněk Kalista. Jako vykladači a kritikové barokních textů se uplatnili také František Xaver Šalda, Arne Novák, Herbert Cysarz, Antonín Škarka, Josef Válka, Zdeněk Rotrekl a Alexandr Stich. K důležitým editorům výborů barokních textů lze zařadit především Josefa Vašicu a Viléma Bitnara.", "section_level": 1}, {"title": "Barokní literatura v jednotlivých zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V české literatuře se barokní tendence začínají naplno projevovat po bitvě na Bílé hoře (1620), v souvislosti s rekatolizací a emigrací nekatolické inteligence. Václav Černý české baroko rozdělil na předbarokní generaci (protobaroko), čtyři barokní generace v letech 1620 až 1740 a takzvané baroko po baroku. K předbarokní generaci (před rokem 1620) se řadí renesanční a humanističtí spisovatelé, kteří baroko připravovali (například Karel starší ze Žerotína), jakož i raná tvorba jezuitského řádu v českých zemích. Nejvýznamnějším tvůrcem první barokní generace (1620–1650) byl Adam Michna z Otradovic, autor kancionálů, mezi protestantskými exulanty pak myslitel Jan Amos Komenský a historikové jako Pavel Stránský ze Zap nebo Pavel Skála ze Zhoře. Druhou barokní generaci (1650–1680) reprezentuje jezuitský historiograf Bohuslav Balbín a básníci Bedřich Bridel a Felix Kadlinský. K třetí generaci (1680–1710) se řadí kupříklad historik Jan František Beckovský nebo kazatel Matěj Václav Šteyer. Ze čtvrté barokní generace (1710–1740) je nejznámější jezuitský cenzor a básník Antonín Koniáš. K pobarokní tvorbě (1740–1780) se řadí zejména lidové texty.", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "V italské literatuře bylo baroko tradičně ohraničováno smrtí Torquata Tassa (1595), znamenající konec manýrismu, a založením literární akademie Arcadia (1690), se kterou začalo rokoko. Literární historikové se této části dějin italské literatury věnovali nejméně, neboť byla dlouho považováno za nejúpadkovější. Italská barokní kultura 17. století byl určována především marinismem. Vychází z díla básníka Giambattisty Marina (1569–1625) a desítek jeho epigonů, píšících složitou a vyumělkovanou poezii. Nejnapodobovanějším dílem se stal Marinův \"Adonis\" (1623), vzor vytříbenosti a preciznosti. Poetické i prozaické texty tohoto období byly proto často spíše řečnickými cvičeními. Jiří Pelán nicméně uvedl, že jako první a klíčovou osobnost italského baroka by měl být z komparatistického pohledu přijímán Torquato Tasso, obvykle chápaný jako reprezentant závěrečné fáze renesance nebo představitel manýrismu. Teprve v kontextu Tassovy tvorby, zejména jeho nábožensko-hrdinské epopoje \"Osvobozený Jeruzalém\" (1580) je pak možné uchopit vnitřní dynamiku italského baroka. Ta je založena na marinistickém přetvoření tassovského odkazu tím, že že byla potlačena síla jeho obsahu (svár pravdy a bludu, mravního kladu a záporu, touhy a povinnosti) a nahrazena vynalézavou hrou s formou. Tassovy mučivě erotické a tělesné důrazy se například proměnily v galantní milostná dobrodružství.", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "Španělské baroko je spojeno především s neobyčejným rozkvětem dramatu. Na hranici renesance a baroka stojí Lope de Vega, autor více než dvou tisíc dramat, oblibu získal především \"Ovčí pramen\" (1619). K Lopeově škole se řadí také Tirso de Molina. Nejproslulejším dobovým španělským dramatikem se však stal Pedro Calderón de la Barca, intelektuálně založený tvůrce milostných komedií, krvavých dramat pohaněné cti a her zkoumajících duchovní a mravní zákonitostí lidských osudů. Napsal dramata jako \"Znamení kříže\" (asi 1625), \"Život je sen\" (1635) nebo \"Lékař své cti\" (1637). Také on dal vzniknout celému dramatickému směru, Calderónově škole. Nejvýznamnějším španělským barokním básníkem je Luis de Góngora y Argote, spojující silnou citovost s neobyčejnou schopností vynalézavé básnické konstrukce pohybující se na hranici srozumitelnosti. Objevení četný napodobitelů jeho poezie vedlo k vzestupu góngorismu. Konkurenčním směrem byl pak konceptismus, založený naopak na rafinovaných poetických hrách s myšlenkou a jejím originálním vypointování. Jeho tvůrcem a čelným představitelem se stal Francisco de Quevedo. Myšlenky konceptismu ovlivnily též homiletiku. Konceptuální kázání, postavené kolem nové, překvapivě odhalené hluboké myšlenky, ostrovtipně vyjádřené a potvrzené výrokem autority, se rozšířilo po celé Evropě. Teoreticky tento způsob kázání popsali Emanuele Tesauro a Baltasar Gracián.", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, nejvýznamnější prozaik německé barokní literatury, využil ve svých textech osobní zážitky z třicetileté války. Jeho nejslavnějším dílem je \"Dobrodružný Simplicius Simplicissimus\" (1668), lidově laděný román s pikareskními a nevybíravě satirickými prvky. Německá barokní poezie formálně a metricky stavěla na \"Knížce o německém básnictví\" (1624) Martina Opitze. Zejména na něj navazovala slezská básnická škola, jejímž patrně nejslavnějším představitelem je Angelus Silesius. Pozdní baroko v německé poezii reprezentuje druhá německo-slezská poetická škola, pod niž spadají básníci jako Daniel Casper von Lohenstein nebo Christian Hoffmann von Hoffmannswaldau. Vyznačuje se zjemnělou oduševnělostí a dekorativností. Za největšího z německých básníků a dramatiků 17. století je nicméně považován Andreas Gryphius. V jeho básnickém díle se objevují motivy zániku a rozkladu – pouze prostřednictvím hrůzostrašných obrazů mrtvých se člověk může poučit o životě a věčnosti, jak Gryphius ukázal například v básni \"Myšlenky o krchovu, místě odpočinku zesnulých\" (1657).", "section_level": 2}, {"title": "Anglie.", "content": "Britští badatelé dříve zahrnovali anglickou literaturu první poloviny 17. století do klasicismu nebo užívali označení „pozdní renesance“, s tím, že renesance končila teprve Bunyanovým alegorickým románem \"Poutníkova cesta\" (1678). Ani moderní anglické literární věda však koncept baroka plně nepřijala. Hovoří-li se v anglickém kontextu o baroku, pak téměř vždy jen v souvislosti s takzvanými metafyzickými básníky, k nimž se řadí především John Donne. Za nejbaroknějšího z anglických metafyziků je považován Richard Crashaw. K barokní literatuře bývá ale někdy zařazován také John Milton, známý jako autor duchovního eposu \"Ztracený ráj\" (1667), rozsáhlé skladby tematizující svobodnou vůli, hřích a mravní zápas člověka se zlem. Václav Černý nazývá Miltona představitelem atletického a militantního baroka.", "section_level": 2}, {"title": "Baroko jako časově neohraničený literární fenomén.", "content": "Protiklad k badatelům, kteří vidí barokní literaturu (či umění vůbec) jako v minulosti uzavřenou a zkompletovanou epochu, tvoří myslitelé vnímající baroko jako obecnější jev, který může mít nové projevy v různých dobách. Švýcarský historik umění Heinrich Wölfflin zavedl v roce 1915 myšlenku klasicismu a baroka jako neustále se vracejících podob umění, přičemž klasicismus označuje vrcholnou fázi, zatímco baroko úpadkovou. Tato úvaha není obecně přijímána, silně však úvahy o baroku ovlivnila. Robert Pynsent chápal českou literaturu jakožto určovanou barokním duchem, jako barokní kontinuum od středověku po 20. století. Zdeněk Rotrekl ve studii \"Barokní fenomén v současnosti\" (1995) zdůraznil přítomnost zřetelných stop barokního dědictví dlouho po skončení historického baroka, například u Jakuba Demla, Jana Zahradníčka nebo Františka Halase, a to mimo jiné v jejich zkratkovitých genitivních metaforách („hrad smrti“, „jílec myšlenky“, „rakev stínů“ apod.). Barokní fenomén je podle Rotrekla diskontinuitně rozprostřen po celé české kultuře a v podobě existenciálních a vroucně duchovních pocitů vyšlehává v dílech autorů, kteří o historickém baroku třeba ani nevědí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barokní literatura nebo také literatura doby baroka je literatura, která byla napsána v období baroka, tedy v 17. století, popřípadě ještě v první třetině 18. století. Její časové vymezení může lišit podle zemí a podle badatele. Václav Černý dával počátek barokní éry do souvislosti s dobovými náboženskými válkami v jednotlivých oblastech (třicetiletá válka, anglická občanská válka, hugenotské války) a navazujícím pocitem zmaru a nicotnosti člověka a světa. Ve Francii je literatura tohoto období často označována za raný klasicismus, byť zejména v novějších textech se již hovoří i o francouzské barokní literatuře. Někteří moderní badatelé, například Miloš Sládek nebo Jan Malura, také upozornili na značnou kontinuitu mezi obdobím humanismu a barokem, například ve způsobu rozšiřování literárních textů, tématech děl, silném vlivu antiky nebo převládajících žánrech. Malura proto za vhodnější označil pojem literatura raného novověku, do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750. ", "tgt_summary": null, "id": 1155427} {"src_title": "Neulengbach", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geografická poloha.", "content": "Neulengbach leží u řeky „Laabenbachu“, která ústí do Große Tullnu. Dalším přítokem je \"Dambach\", jezerní potok jakož i „Raipoltenbach“. Severní část zastavěného území je ohraničená Haspelwald. Nejvyšší kopec má nadmořskou výšku 520 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Neulengbach je vytvořen z 15 katastrálních území:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Páni z Lengenbachu vybudovali ve 12. století Neulengbach (hrad), jako středisko okolního panství. Z hradu se vyvinula trhová obec - městys Neulengbach, který v roce 1535 obdržel práva trhů nedávno, protože stará listina zmizela v roce 1829 během tureckého obléhání. Zámecká paní Sidonia Palffy bránila zámek v roce 1683 před tureckými útoky. Roku 1696 rodina Bartholotti získala zámek a panství. V roce 1746 získal panství kníže Lubomirsky pán z Neulengbachu. V letech 1823 až 1920 vlastnila zámek knížecí rodina Liechtensteinů. V roce 1850 vznikla obec a soudní okres Neulengbach. Od roku 2000 získala obec městská práva.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Starostou města je od 24. října 2007 Franz Wohlmuth, vedoucí kanceláře Leopold Ott. V městském zastupitelstvu je 33 křesel a po obecních volbách 14. března 2010 jsou podle získaných mandátů obsazena takto:", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "U příležitosti povýšení Neulengbachu na město byly ještě existující předměty z bývalého depozitáře přemístěna do budovy okresního soudu. Pod nynějším názvem \"Museum Neulengbach\" byly pro návštěvníky malé sbírky zpřístupněny. V roce 2005 od května do října pravidelně každou neděli je muzeum otevřené. V roce 2005 byl sepsán inventář a zavedena elektronická evidence.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "Nezemědělských pracovišť bylo v roce 2001 365, zemědělských a lesnických pracovišť bylo v roce 1999 146. Počet výdělečně činných osob v místě bydliště bylo podle sčítání lidu v roce 2001 3140, tj 45,99 %. V Sankt Christophen má sídlo RWC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neulengbach je město ve Vídeňském lese v okrese Sankt Pölten-Land v Dolních Rakousích. Žije zde obyvatel. Městské právo byla obci propůjčena teprve v roce 2000. Město leží 36 kilometrů západně od Vídně a je členem iniciativy „regionu Vídeňský les“.", "tgt_summary": null, "id": 1181337} {"src_title": "Obnovené zřízení zemské", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vydání a tisk.", "content": "Český král a moravský markrabě Ferdinand II. obě zemská zřízení oktrojoval, tj. vydal bez souhlasu sněmu, na základě vítězství nad stavy v občanské válce a teorie o propadlých právech. Na závěrečné redakci zřízení se podíleli olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna a pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu. První vytištěné exempláře českého zemského zřízení byly k dispozici koncem května 1627. Byly vydány německy (autentické znění) pod názvem \"Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb\". Ačkoliv oficiálně Obnovené zřízení zemské stanovilo rovnost češtiny s němčinou, fakticky došlo k určení podřadné role češtině, o čemž svědčilo nedokončené vydávání úředního překladu (tisk zastaven u folia 135, litery F 1). České vydání je evidováno v Knihopisu pod číslem K02447 a odlišná verze K02447a. Znalost zemského zřízení byla pro státní úřady nezbytná, proto vydání bylo provedeno ve vysokém nákladu a vznikala také celá řada rukopisných opisů (např. jen z nedokončeného českého vydání, kterému ve své době nebyla věnována velká pozornost, se dodnes dochovalo na čtyřicet tisků). Jeden z českých rukopisů daroval Česku ruský prezident Putin v listopadu 2017 v Soči do rukou prezidenta Zemana. Podle tvrzení ruské strany a mluvčího prezidenta se má jednat o cennější rukopis (údajně „...jde o jediné kompletní Obnovené zřízení zemské z roku 1627. Ve Strahovském klášteře je druhý exemplář, tomu ale chybí šest stran.“). Dle slov Hedviky Kuchařové z knihovny Strahovského kláštera je však zajímavý především svou historickou hodnotou Není možné vyloučit, že se jedná o jeden z mnoha českých opisů, které mají cenu ještě nižší. Není známá ani provenience rukopisu, podle sdělení mluvčího Ovčáčka ho Rusko získalo od německého sběratele.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní ustanovení.", "content": "Obnovené zřízení zemské obsahovalo ustanovení státního, soukromého a trestního práva, předpisy týkající se soudního a deskového řádu, připojena byla Svatováclavská smlouva z roku 1517 a Narovnání o hory a kovy z roku 1534 (a z roku 1575). V roce 1640 (1650 na Moravě) bylo doplněno Královskými deklaratorii a novelami, sbírkou královských rezolucí, vysvětlení a nových ustanovení. Obnovené zřízení zemské právně utvrzovalo podřízení českých zemí habsburskému absolutismu. Jedná se o důležitý pramen českého státního práva. Ustanovení obnoveného zřízení zemského se udržela až do roku 1848 (snahy české šlechty o podstatnou revizi a zmírnění Obnoveného zřízení zemského během 1. poloviny 18. století se nezdařily).", "section_level": 1}], "src_summary": "Obnovené zřízení zemské (německy \"Verneuerte Landesordnung\", celým název \"Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb\") je název pro historické zemské ústavy Čech (z 10. května 1627) a Moravy (z 10. května 1628). ", "tgt_summary": null, "id": 1326018} {"src_title": "Klášter Doksany", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie kláštera.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Jedenácté a dvanácté století bylo v západní Evropě dobou rozkvětu a zakládání nových klášterů. Roku 1120 založil kněz sv. Norbert v Prémontré nedaleko Soissons ve Francii klášter s novou řeholí sv. Augustina, schválenou roku 1126 papežem Honoriem II. – řád byl podle kláštera nazván premonstrátským a velmi rychle se šířil. Zároveň s ním vznikla i jeho druhá větev, řeholní kanovnice (lat. \"cannonissae\"), kterou založil rovněž sv. Norbert. Byl to přísný řád, jehož hlavní náplní byla kontemplace. Organizačně býval přičleněn k příslušné cirkárii premonstrátů. Řeholní domy zvané kanonie (lat. \"canonia\") řídila nejdříve magistra, později převorka (lat. \"priorissa\") nebo abatyše (lat. \"abatissa\"). Péči o duchovní správu vedl probošt, který sídlil na proboštství, kde mohli být i další řeholní kanovníci premonstrátského řádu, mající na starost například správu panství. Sestry se dělily na chórové a laické. Chórové sestry nosily bílý hábit s bílým závojem, laické nosily černý závoj. Již před rokem 1140 dal pražský biskup Jan I. († 1139) základ k založení prvního kláštera premonstrátů na Strahově z mateřské kanonie ve Steinfeldu (v tzv. \"strahovské zakladací listině\" se nachází formulace, že se \"provádí darování bratřím a sestrám sloužícím Bohu, Panně Marii a sv. Augustinovi\"), kteréžto založení uskutečnil hned po svém nastoupení na trůn (1140) český kníže Vladislav II. spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Záhy po založení strahovského kláštera, nejpravděpodobněji v letech 1144–1145 (asi 1142), založil kníže Vladislav II. se svou chotí Gertrudou klášter premonstrátek v Doksanech, poblíž stávajícího knížecího dvorce. Doksanský klášter byl osazen řeholnicemi z porýnského kláštera sv. Mikuláše v Dünnwaldu (známá je jedna z prvních sester z porýnského kláštera, který přišly již roku 1143, jménem \"Ida\") a dcerami z předních domácích rodů. Zakladatelka kláštera Gertruda kanonii obdařila nejen četnými výsadami, ale také rozsáhlým majetkem. Později zde byla i pohřbena. Nový konvent vysvětil 18. září 1144 olomoucký biskup Jindřich Zdík, který asistoval pražskému biskupovi Otovi. Závěr doksanské baziliky byl dokončen v letech 1185–1186. V téže době bylo také dostavěno obvodové zdivo lodi až k západním věžím. Existenci chóru k polovině 80 let 12. století dokládá zpráva o pohřbu matky českého knížete a biskupa Jindřicha Břetislava, jehož sestry zde byly představenými (prelátkami). Podle Vincentiovy zprávy bylo tělo Jindřicha Břetislava uloženo v roce 1197 v doksanském chóru vedle hrobu jeho matky Markéty, manželky Jindřicha Přemyslovce, která zemřela před rokem 1186, a jejíž tělo, pokud nebylo později z místa provizorního pohřbu, muselo být uloženo již v dokončeném chóru (odtud datace stavebních prací). Přemyslovci, zvláště pak ženy tohoto královského rodu, se stali velkými příznivci Doksan. Na počátku 13. byla do doksanské kanonie dána na vychování také Anežka Přemyslovna, dcera českého krále Přemysla Otakara I., později uctívaná jako sv. Anežka Česká. V letech 1175-1178 klášter vyměnil svůj hospodářský dvůr za jiný majetek poblíž obce Kravaře u Úštěku v jižní části Českolipska s Chřenem, synem mělnického probošta Juraty. Za doplatek 4 hřiven stříbra tak získal jak rozsáhlé území Újezd, které dosahovalo daleko na sever až k Ploučnici a také dvorec Radoušov (dnes Víska).", "section_level": 2}, {"title": "Období do konce třicetileté války.", "content": "Ze středověkých budov konventu se z 12. století do současnosti zachovala výjimečná románská konventní bazilika. Obdobím největšího rozkvětu prošel klášter ve 13 a 14. století. Konventní budovy byly umístěny na jih od baziliky. Dokládá to existence portálu v západní zdi jižního ramene transeptu, kterým se vstupovalo do ambitu. Jejich podoba není známa, pouze byla zaregistrována listina Přemysla Otakara I., ve které se k roku 1226 dosvědčuje dotace obnovy poničeného kláštera z královských důchodů. Nové škody utrpěl konvent v dramatických letech po smrti Přemysla Otakara II. Ty byly napraveny, podle listin, až v letech 1300–1315. Není však zřejmé čeho se tyto přestavby dotkly. V období husitství byl v létě 1421 při tažení pražanů do severozápadních Čech vypálen. Na počátku husitství musely řádové sestry Doksany opustit a nazpátek se vrátilo po pětiletém exilu v roce 1426 několik řeholnic, ale již roku 1436 bylo císařem Zikmundem potvrzeno zabrání některých jejich statků. Teprve Ladislav Pohrobek povolil roku 1456 zpětné získávání ztraceného majetku, který však opět dával do zástavy Vladislav II. Jagellonský. Větší opravy tak mohly proběhnout až na samém konci 15. a na počátku 16. století. Tyto zásahy však na dochované stavbě již nejsou patrné. Nejzávažnější byly zřejmě úpravy kostela, které předcházely jeho opětovnému vysvěcení v roce 1522. Znovu se v kostele pracovalo v 80. letech 16. století, kdy byl chrám prodloužen, a v roce 1604, kdy předělením postranních lodí byly vytvořeny boční kaple. Snad na počátku 17. století byl rozšířen areál o budovu na půdorysu písmene L, která byla postavena jižně od kostela. Na začátku 17. století také došlo na klášterním panství několikrát k selským vzpourám. Vzbouřenci v roce 1604 obsadili klášter, v roce 1607 zapálili stodoly a v roce 1619 klášter dobyli a vyplenili. Za třicetileté války když získal strahovský opat Kašpar z Questenberka v Magdeburku ostatky sv. Norberta, byly převezeny na podzim roku 1626 nejprve do Doksan a odtud v květnu následujícího roku 1627 na Strahov, kde jsou uloženy dodnes. Premonstrátky také dostaly roku 1626 zpět všechny statky zastavené Vladislavem II. Jagellonským libštejnským Kolovratům. V zahradě nalezený kámen s letopočtem 1628 rámcově určuje dobu, v níž byl prodloužen a nově zaklenut presbytář kostela. Doksanská kanonie byla podřízena Strahovskému klášteru, který tu měl probošta. Ten získal od roku 1628 (1630?) infule od papeže Urbana VIII., který toto právo udělil doksanským proboštům. V roce 1738 pak obdržel doksanský probošt i titul opata. Nicméně v období třicetileté války byl pak klášter několikrát vypleněn. Nejprve Sasy v roce 1631 a několikrát Švédy i císařskými vojsky.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní rozkvět.", "content": "Po třicetileté válce nastal nový rozkvět kláštera, který se projevil rozsáhlými stavebními úpravama v barokním slohu od konce 17. století. Patrně již v roku 1665, podle data na opěrácích, začala výstavba prelatury, která však byla dokončena až mnohem později, roku 1692, jak ukazují data na portálech. Ve dvoupatrové prelatuře je zajímavá freska \"Klanění pastýřů\" od \"F.X. Palka\". Další Palkovy fresky jsou v refektáři kláštera. Patrně již v roce 1667 byla v budově ve tvaru L upravena kapitulní síň. Přestože v počátcích nové výstavby areálu není doložen žádný architekt, nelze vyloučit vzhledem k velice úzkým vztahům strahovského a doksanského kláštera i určitý podíl Giovanniho Domenica Orsiho, který byl v 60. letech 17. století strahovským architektem. V roce 1674 byla zvýšena jedna ze západních věží a o čtyři roky později se znovu upravoval presbytář, který byl do roku 1682 barokizován i zevnitř za vedení Giulia Broggia (ovšem patrně jen jako stavitele) a vyzdoben štuky Giovanniho Maderny. K novému konventu byl položen základní kámen roku 1683, kdy se také bourala staré konventní budovy. Při úpravách kostela a tvorbě nových budov se zřejmě významně uplatnil další strahovský architekt, Jean Baptista Mathey. Stavba pak pokračovala, asi podle změněného projektu, až do roku 1697, jak ukazuje datum na konventním průčelí. Ve stejném roce jako konvent na 2. nádvoří byla postavena i hlavní vstupní brána do areálu \"S. Carlonem\". Architektonicky je ještě závažnější, protože stojí na začátku řady staveb radikálního baroka prvních desetiletí 18. století. Na stavbě jako polír tehdy působil Pietro Versa, později (od roku 1700) Pietro Nitolla, oba členové litoměřického zednického cechu. Již 15. září 1693 je však v Doksanech doložen další strahovský stavitel, \"Silvestro Carlone ml.\" Nejpozoruhodnější architektura areálu premonstrátek nevznikala tedy zásluhou místních stavitelů, ale pražských umělců. Na Carloneho místo stavitele se roku 1697, po jeho smrti, hlásil Antonio Porta, ale nebyl přijat, protože podle kontraktu museli stavbu dokončit dědicové. Stavební činnost vyvrcholila v letech 1709–1730 za doksanského probošta a vicepřevora strahovského kláštera Josefa Miky (1669–1733). Z této doby pochází kostel Narození Panny Marie (1710–1720), provizoriát (1725–1730), připisovaný Octavio Broggimu, a další budovy. Sedmiletá válka (1756–1763) a válka o dědictví bavorské (1778) způsobily klášternímu majetku hodně škod přímými bojovými akcemi v místě a v blízkém sousedství. Před rokem 1774 byly interiéry konventu rokokově vybaveny.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení.", "content": "Za vlády Josefa II. byl, po více jak 600 letech řeholního života, 23. března 1782 kvetoucí doksanský klášter obsazený v té době 49 sestrami, zrušen. Při zrušení kláštera vznikaly nenapravidelné kulturní škody. Po roce 1782 byly některé chrámové památky a vybavení prelatury převezeny do kláštera premonstrátů na Strahov a jiné rozprodány v dražbě. Majetek kláštera připadl náboženskému fondu a areál kláštera nejprve krátce sloužil jako vojenský špitál a kasárny. V roce 1790 náboženský fond pronajal na 10 let doksanské panství kněžně \"Marii Terezii Poniatowské\" (1740–1806), která byla dcerou \"Leopolda Kinského\" a provdala se za bratra posledního polského krále Stanislava Augusta Poniatowského (vládl 1764–1795) Ondřeje Poniatowského. Tato uměnímilovná a umělecky založená žena se často stýkala se soudobými osvícenci. Roku 1773 ovdověla a později se vrátila do Čech, kde pobývala nejčastěji u svého bratra Filipa Kinského (1742–1827). Terezie Poniatowská začala s přestavbou někdejší prelatury na zámecké sídlo, které je obklopené anglickým parkem a zahradami. a v blízkosti si dala postavit vlastní zámek Terespol, který zanikl v roce 1888. V roce 1797 koupil, i s okolími vlastníky půdy, doksanské panství velitel nedaleké tvrze a posádkového města Terezín plukovník císařské armády Jakub Wiemmer (něm. \"Jakob Freiherr von Wimmer\") († 1822), který ve stavebních pracích pokračoval. Ale už v roce 1804 prodal Doksany baronu a hraběti Janu Antonínu Lexovi z Aehrenthalu. V rodině Lexů z Aehrenthalu zůstalo panství až do 20. století. Dalšími majitelemi doksanského panství se tak stali: vrchní soudce v Čechách, na Moravě i ve Slezsku a pomolog Jan Křtitel Lexa z Aehrenthalu (něm. \"Johann Baptist Freiherr Lexa von Aehrenthal\") (1777–1845) i jeho vnuk Alois Lexa z Aehrenthalu (1854–1912) za něhož, jakožto promotora ovocného sadařství v Čechách se v Doksanech zvětšil park a sady. Za Lexů však nedocházelo zrovna k šetrným opravám architektury doksanského areálu. Snad nejzávažnější zásah do architektury uskutečnil v roce 1889 Achille Wolf v kryptě. Při první pozemkové reformě po roce 1918 byl zámek s parkem propuštěn tehdejšímu majiteli Janu Aehrenthalovi ze záboru. Vrchnost sídlívala v budově někdejší prelatury na 1. nádvoří. Ostatní části zámku sloužily jako byty úředníků a pro kancelářské a hospodářské potřeby panství. V důsledku provozu zámku došlo v 19. století i k stavebním úpravám, které někde zasáhly znatelně i do jeho původního vzhledu. Při stavební obnově počátkem 20. století byl proveden soubor sádrových odlitků architektonické plastiky, uložený v Národním muzeu v Praze. Německá hraběcí rodina z Aehrenthalu byla po II. světové válce v roce 1945 vysídlena a zámek připadl československému státu. V období komunistické totality spravovalo doksanský zámek \"Krajské středisko Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem\". Někdejší hospodářské příslušenství zámku sloužilo státnímu statku.", "section_level": 2}, {"title": "Obnova.", "content": "K obnově kláštera došlo, po skončení komunistické totality, zásluhou polských sester z kláštera na krakovském předměstí Zwierzyniec (polsky \"Kościół św. Augustyna i św. Jana Chrzciciela w Krakowie\"), který byl v letech 1162–1164 založen právě z doksanského kláštera. První snahy o obnovu kontemplativního života sester premonstrátek v Doksanech byly učiněny kolem začátku 20. století. Tehdy několik děvčat začalo svou řeholní formaci v klášteře v Krakově v Polsku, ale po návratu se ukázalo, že z církevních i státních důvodů není možné zahájit život v klauzuře. Tak vznikla v roce 1902 Kongregace sester premonstrátek na Svatém Kopečku, která se začala věnovat i vnějšímu apoštolátu. Po pádu komunistické totality v roce 1997 odkoupil strahovský klášter od českého státu severní část bývalého konventu a začala se plánovat její rekonstrukce. Strahovský opat Michael Pojezdný požádal krakovskou kanonii, aby poslala sestry k obnově svého mateřského kláštera. Z Kongregace sester premonstrátek se přihlásilo několik členek, které tímto kontemplativním způsobem života chtěly žít. S požehnáním strahovského opata, převorky krakovského kláštera M. Pauly Torczyňské a generální představené Kongregace M. Bohuslavy Macekové zahájily 31. ledna 1998 společný život čtyři sestry (dvě z Polska a dvě z Čech), prozatímně v budově doksanské fary. Kontemplativní komunita sester se pak začala postupně rozrůstat a formovat. Od prosince 1998 do prosince 2002 probíhaly základní práce v zakoupené části objektu a bylo dokončeno západní křídlo kláštera, které již mohlo sloužit životu sester. V lednu 2003 se do této části komunita mohla nastěhovat a 31. ledna 2003 proběhlo slavnostní posvěcení prostor. Řeholní sestry kromě modlitby, nutného zajištění denního provozu kláštera navíc šijí liturgické oděvy, pěstují léčivé byliny, vyrábí čajové směsi a dva typy bylinných likérů podle starobylých klášterních receptur s názvy Beatrix a Adelaida. Doksany se ve 21. století díky sestrám staly oblíbeným poutním místem. Hlavní pouť se koná v neděli po prvním záříjovém pátku a populární i jsou každý první pátek v měsíci od 20 hodin pouti za duchovní povolání spolu se světelným průvodem ve vnějších prostorách kláštera. Části kláštera s barokním interiérem a románská krypta jsou otevřeny pro veřejnost. Přístupná je i zahrada s barokními stavbami v anglickém parku u kláštera.", "section_level": 2}, {"title": "Klášter ve filmu.", "content": "Již v období komunistické totality se v doksanském klášteře a kostele točily záběry pro několik filmů (mj. epizody seriálů \"30 případů majora Zemana\", díl 11., \"Křížová cesta\" a \"Dobrodružství kriminalistiky\", díl 9., \"Písmo\"). Po roce 2010 se venkovní prostory a nádvořím staly opět oblíbeným místem filmařů. Ti postavili filmové kulisy s gotickou a renesančních architekturou a točili zde filmy s mušketýrskou tematikou. Na počátku roku 2016 byla většina kulis odstraněna. Filmové kulisy v exteriérech kláštera", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celkový popis.", "content": "Rozlehlý komplex budov, v současné podobě barokní ze 17.-18. století, je přibližně čtvercového půdorysu. Uprostřed areálu je kostel, na jižní straně tři nádvoří a na severní straně veliký hospodářský dvůr. Ve východním čele je vstupní brána, bývalá fara a hospodářské budovy. Na 1. nádvoří je mariánský morový sloup, budova provisoriátu a příčné křídlo bývalé prelatury. Na 2. nádvoří je sousoší Panny Marie, refektář, konvent a kostel. Na 3. a 4. nádvoří jsou další části, konventu, vchod do západní krypty po kostelem a hospodářské objekty. Na jižní straně za refektářem je arkádový pavilón a terasovitá zahrada nad ramenem řeky Ohře, která tudy protéká. Na jeho druhém břehu a západě za konventem až k hlavnímu řečišti Ohře je rozsáhlý anglický park s dalším pavilónem.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní brána.", "content": "Vstupní či hlavní brána, stojící při litoměřické silnici, je barokní z roku 1697. Jejím autorem je \"Silvestro Carlone ml.\". Jedná se o mohutnou architekturu z kamenných kvádrů s dvoudílným průčelím. Její konvexně vystupující čelo, rámované dvojicí korintských pilastrů, je konkávně prohloubeno, a tím dostává průčelí výrazný dynamický rytmus. Na spodní části skupiny vysokých podložených pilastrů je osový portál sklenutý půlkruhem v edikule se segmentovou římsou. Nad portálem je zdvojené okno. V horní části brány hlavní brány je proláklý štítový nástavec se segmentovými vrcholem. Je doplněný velmi bohatou reliéfní štukovou plastikou. Uprostřed jsou dva velké, z pískovce tesané znaky – proboštův a novější konventní. Nad nimi drží mohutný orel s rozpjatými křídly a dva andělé naturalistické festony. Nahoře se nachází ověnčený nápis (mariánský Fortunátův hymnus z premonstrátského breviáře): TV NOS IVVANDO RESPICE ET NOS AB HOSTE PROTEGE PESTEM FAMEQVE REMOVE HORAQVE MORTIS SVSCIPE. Nad štítem jsou tři sochy: Panny Marie, která stojí na vrcholu, a kterou po stranách v nižší úrovni provázejí postavy sv. Augustina a hlavního premonstrátského světce sv. Norberta. Pozdně barokní hospodářské budovy po stranách brány pocházejí až z doby kolem roku 1772. Farní budova stojící vlevo od hlavní brány je až z období po zrušení kláštera z roku 1792.", "section_level": 2}, {"title": "Provizoriát.", "content": "Jihovýchodně od kostela je situováno křídlo zvané provizoriát. Jedná se o barokní stavbu přistavěnou někdy v letech 1725–1730 patrně podle projektu \"T. Haffeneckera\". Je to podélná patrová stavba s mělkým osovým rizalitem a nízkým trojúhelným štítem v atice s vázami a plastikou ve štítu i při oknech s vysokými klenáky. Má obdélný portál s konzolovou supraportou a vzdutou římsou.", "section_level": 2}, {"title": "Prelatura.", "content": "K provizoriátu je kolmo disponovaná stavba prelatury. Barokní prelatura z roku 1692 má dvoupatrové křídlo rytmizované vysokým pilastrovým řádem, obdélnými okny sdruženými po dvou, a dvěma klenutými průjezdy označenými letopočtem 1692. Na jižní straně jsou opěrné pilíře s letopočtem 1665, na západním průčelí v přízemí je otevřený arkádový ochoz. Uvnitř ve 2. patře se nachází štukový rokokový strop a pozdně barokní nástropní freska \"Klanění pastýřů\" od Františka Xavera Palka z období let 1750–1760.", "section_level": 2}, {"title": "Refektář.", "content": "Jedná se o pozdně barokní patrovou budovu ze 3. čtvrtiny 18. století s pilastrovým průčelím. Uvnitř budovy refektáře se nachází větší sál s freskovými malbami. Na západní straně je ve fresce veliká kompozice \"Založení doksanského kláštera\" od \"Josefa Redelmayera\" z období kolem roku 1760. Na stěnách se nacházejí portréty dobrodinců kláštera mezi architektonickými motivy a na stropě je starozákonní výjev \"Nalezení číše v pytli Benjaminově\" od \"F.X. Palka\".", "section_level": 2}, {"title": "Konvent.", "content": "Barokní konvent z roku 1697 stojí na 2. nádvoří a do prelatury se obrací výběhem křídla. Je patrový s větším kamenným kulisovým pětiosým průčelím, které je členěno vysokými podloženými pilastry a završený trojúhelníkovým štítem se sochami Panny Marie, sv. Augustina a sv. Norberta, shodně jako je tomu u hlavní brány, která ostatně pochází ze stejné doby (1697). Konvent má obdélný portálek s půlkruhovou supraportou na konzolách. Okna v 1. patře jsou sklenutá segmentem. Ve 2. patře jsou po stranách slepé okenní edikuly s reliéfy andílků, haluzí a květů. Ve třech středních osách jsou edikuly se sochami sv. Vavřince, sv. Materny a sv. Kandida ve výklencích se segmentovými frontony. Ve vlysu pod hlavní římsou a v ploše štítu je bohatý kamenný reliéfový ornament akantových motivů a kartuší s andílkem. Další křídla konventu jsou na 3. nádvoří a hospodářském dvoře. Tato barokní křídla pocházejí z konce 17. a počátku 18. století. Oproti ostatním částem konventu jsou daleko architektonicky jednodušší a mají lizénové fasády.", "section_level": 2}, {"title": "Program záchrany architektonického dědictví.", "content": "V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v letech 1995-2014 na opravu konventu čerpáno 6 680 000 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Terasa a pavilóny.", "content": "Jižně za refektářem u ramena Ohře se nachází \"Zahradní terasa\". Je pozdně barokní z období kolem roku 1756 s kašnou a balustrovým zábradlím, které bylo původně osazeno četnými plastkami. \"Arkádový pavilón\" je pozdně barokní z roku 1756. Má pět otevřených oblouků. Uvnitř má plackové klenby s freskovými malbami: novozákonní výjev \"Kristus jako zahradník\" (\"Noli me tangere\") a \"Alegorie čtvera ročních období\". Na můstku přes rameno Ohře a před ním v balustrádě se nacházejí dvoje skvostné kované mřížové dveře z roku 1759, které mají motivy akantů, pásek, rokajů a mřížek. V rozsáhlém anglickém parku je ještě další \"arkádový pavilón\". Jedná se o klasicistní stavbu z konce 18. století v dórském slohu s pilastry a kladím s triglyfy, který byl původně doplněný plastikami. Galerie fresek v arkádovém pavilónu", "section_level": 2}, {"title": "Sochy a klášterní zahrada.", "content": "U silnice před doksanským zámkem je pozdně barokní socha \"Krista trpitele\" (Ecce homo) s chronogramem 1775. Na soklíku sochy a vysokém podstavci jsou hlavičky andílků, rokajové motivy a volutová křídla. Na návsi se nachází pozdně barokní křížek z roku 1770. Na jeho podstavci s volutovými křídly je reliéf Panny Marie s mečem v prsou (Panna Maria Sedmibolestná). Ve vsi je také bývalá klášterní zahrada. Je obdélná a obehnaná zdí. V jejím západní čele se nachází osová klenutá brána s vysokým klenákem, vzdutou římsou a volutovými křídly. V rozích má souměrně postavené přízemní barokní pavilóny z 18. století s mansardovými střechami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klášter a zámek Doksany ( \"Doxan\"; snad z řeckého δόξα, \"doxa\" – sláva) starším názvem: \"Doksany – Panenský klášter řádu praemonstrátského\"), je ženský premonstrátský klášter (bývalé opatství premonstrátek u kostela Narození Panny Marie) v Doksanech v okrese Litoměřice, nejstarší této řehole v zemích Koruny české. Jedná se o rozsáhlý komplex s kostelem Narození Panny Marie. Klášter se nachází na břehu Ohře v místech dávného důležitého brodu přes řeku v původně močálovité krajině. Klášter založila kolem roku 1144 česká kněžna Gertuda Babenberská, která byla dcerou rakouského markraběte Leopolda III. a manželkou pozdějšího druhého českého krále Vladislava II. V roce 1200 klášter vyhořel, ale vzápětí byl obnoven. Znovu vyhořel ve 13. století i za husitských bouří. Škody utrpěl také ve třicetileté válce. Od konce 17. století zaznamenal značný rozvoj, který je spojen s výstavbou nových objektů. Došlo také k barokizaci původního románského kostela. Období rozvoje trvalo až do 2. poloviny 18. století. V roce 1782 byl klášter za josefinských reforem zrušen. Dále pak sloužil jako zámek s přilehlým hospodářským dvorem. Východně před hlavní branou kláštera podél pražské cesty a kolem zámecké zahrady vznikla vesnice. Severně od kláštera se za objektem cukrovaru nachází hřbitov s kostelem sv. Petra a Pavla. Celý komplex doksanského kláštera je od roku 1964 chráněn jako kulturní památka. Klášter vlastní Královská kanonie premonstrátů na Strahově a stát; zámeckou část spravuje Národní památkový ústav.", "tgt_summary": null, "id": 743518} {"src_title": "Metody spojování kolejnic", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Konstrukce kolejnicového styku.", "content": "Příklad jednoduchého kolejnicového styku je uveden na obrázku (nejsou zaneseny drobné díly, podložky, vložky, spony atd.). Pro hladký průjez železničního kola je požadováno, aby styk zajistil hladký přechod kola z jedné kolejnice na druhou jak v horizontálním tak i vertikálním směru. Prosté přiložení kolejnic k sobě čelní plochou (řez kolmý na podélnou osu kolejnice) nedokáže zajistit potřebnou stabilitu vzájemné polohy kolejnic. V principu je možno realizovat i šikmý řez ve vertikální rovině, který je zrcadlový pro stýkající se kolejnice. Z tohoto důvodu se konstruuje pevnostně a prostorově zajištěný kolejnicový styk, který zajišťuje správnou vzájemnou polohu konců kolejnic a je dostatečně mechanický odolný, aby snášel dynamické síly způsobené průjezdem kolejových vozidel. Konstrukčně dostačujícím provedením pro běžný provoz (není uvažována např. vysokorychlostní trať, monorail apod.) je vyztužení místa styku kolejnic příložkami (spojkami), které fixují kolejnice v požadované poloze. Spojky jsou tvarovány tak, aby z vnější i vnitřní strany přilehly ke kolejnici. Tvar spojek se odvozuje zejména podle tvaru (typu) kolejnice. Upevnění, pevnostní stažení a tím i vzájemné fixování polohy kolejnicového styku se provádí spojkovými šrouby. Počet spojkových šroubů musí být v minimálním počtu 2 ks na každou kolejnici, tj. 4 ks na kolejnicový styk. Touto kompletací vzniká kolejnicový styk.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení styků.", "content": "Podle provozního zatížení tratě, rychlosti, hmotnosti kolejových vozidel, ale i s ohledem na řešení kolejových obvodů, zabezpečení atd. se realizují různé konstrukce kolejnicových styků, zpevněním, elektricky vodivé aj. Pro zlepšení odolnosti styku vůči dynamickému zatížení provozem je možno přiblížit pražce k místu styku kolejnic, což příznivě ovlivní ohybové zatížení kolejnic ve svislém směru i plošné rozložení sil na podloží. V horizontálním a vertikálném směru je dále možno podložit kolejnice v místě kolejnicového styku můstkovou deskou, což je rozšířená podkladnice, která přesahuje pod obě kolejnice.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrické vlastnosti styku.", "content": "Kolejnicový styk obecně nezaručuje elektrickou vodivost nebo izolační vlastnosti mezi stýkajícími se kolejnicemi. Pro konstrukci vleček nebo lokálních tratí, kde se nepoužívá elektrická trakce ani zabezpečení provozu vyžadující elektrickou vodivost styků, je možno použít kolejnicový styk bez definovaných elektrických vlastností.", "section_level": 1}, {"title": "Dilatační zařízení.", "content": "Vlivem změny teploty a tepelné roztažnosti materiálu dochází k délkovým změnám kolejnic. Tyto změny je nutno kompenzovat tak, aby při vysokých teplotách nedocházelo k vybočení koleje z požadovaného směru a naopak, při nízkých teplotách, k trhání kolejnic. Na tratích s oblouky tato změna délky není tak výrazná jako na dlouhých přímých úsecích. Taktéž na mostních konstrukcích, které mají menší teplotní setrvačnost než ostatní podklad tratě, je nutno instalovat dilatační zařízení. Dilatační zařízení má tedy za úkol vyrovnávat teplotní roztažnost kolejnic, to vylučuje, že by toto mohlo být realizováno svařovaným spojem. Vzhledem k tomu, že u dilatačního zařízení je požadována vzájemná volnost pohybu navazujících kolejnicových pásů v podélném směru, není možno provést ani úplné pevné spojení kolejnic bočními spojkami. Podle zatížení a provozu na trati (např. rychlosti) se konstruují dilatační zařízení i několik metrů dlouhá s vně vyhnutými kolejnicemi, viz obrázek.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění styků.", "content": "Podle toho, kde se nachází dělící rovina kolejnic, tzv. styková plocha nebo rovina styku kolejnic, jsou kolejnicové styky děleny na vstřícné, kdy jsou styky kolejnic uloženy ve stejné rovině kolmo k ose tratě, vystřídané a neuspořádané.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolejnicový spoj (nesprávně kolejový spoj) je konstrukčně technické řešení, zajišťující polohové a pevnostní spojení dvou, na sebe navazujících, kolejnic. Mechanické spojení kolejnic se nazývá kolejnicový styk, je-li proveden svarový spoj, vzniká bezstyková kolej.", "tgt_summary": null, "id": 9231} {"src_title": "Oskar Brüsewitz", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1944 se teprve patnáctiletý Oskar Brüsewitz s blížícím se koncem druhé světové války nechal naverbovat do řad vojáků wehrmachtu. Upadl do zajetí Rudou armádou a stal se tak válečným zajatcem. Po skončení druhé světové války pracoval jako obuvník. Ke křesťanství jej přivedl vliv jeho rodiny (kolem roku 1954) a v letech 1964 až 1969 navštěvoval luteránský seminář v durynském Erfurtu. Teologická studia zakončil v roce 1970, kdy byl vysvěcen v evangelickém luteránském (protestantském) kostele Rippicha (v okrese Zeitz). Oskar Brüsewitz na sebe upozornil východoněmecké úřady nejen svojí kritikou komunistického režimu, ale i symbolickými protesty a to včetně instalace kříže složeného z neonových svítidel, který umístil ve svém kostele. Provládní vedení jeho církve jej v roce 1976 navrhlo přesunout do jiného rektorátu. To byl okamžitý spouštěcí impuls pro spáchání sebevraždy upálením na veřejném trhu před kostelem v Zeitzu. Úředníci ministerstva pro státní bezpečnost sice oheň rychle uhasili, ale Oskar Brüsewitz o čtyři dny později zemřel v důsledku popálenin. V den svého protestu 18. srpna 1976 umístil Brüsewitz na střechu svého auta před kostelem Michaeliskirche v Zeitzu dva plakáty obviňující komunisty z represí. Stálo na nich: „Funkspruch an alle – Funkspruch an alle – Wir klagen den Kommunismus an wegen Unterdrückung der Kirchen in Schulen an Kindern und Jugendlichen“ a „Funkspruch an alle – Funkspruch an alle – Die Kirche in der DDR klagt den Kommunismus an! Wegen Unterdrückung der Kirchen in Schulen an Kindern und Jugendlichen“ ve volném překladu: „Rádiová zpráva všem - Rádiová zpráva všem - obviňujeme komunismus z potlačování církví ve školách pro děti a mládež“ a „Rádiová zpráva všem - Rádiová zpráva všem - Církev v NDR obviňuje komunismus! Kvůli útlaku církví ve školách s dětmi a mladými lidmi“. Ve svém dopise před sebevraždou psal Oskar Brüsewitz o „předstíraném hlubokém míru, který také pronikl do křesťanství“ ve východním Německu, zatímco ale ve skutečnosti došlo k „mocné válce mezi světlem a temnotou“. Brüsewitz zemřel na své těžké popáleniny dne 22. srpna 1976 v nemocnici v Halle Dölau. Jeho sebeobětování přineslo podporu jak jeho farníkům, tak představitelům církve a vedlo uvnitř církevní hierarchie k přehodnocení vztahu s komunistickou diktaturou. Dnešní protestantská církev vidí v jeho činu první krok k projevům masového lidového odporu, které v roce 1989 vedly ke kolapsu východního Německa. Komunistické úřady se zpočátku pokusily umlčet a cenzurovat informace o celé události, ale když zprávy přesto unikly na veřejnost a setkaly se zde se vzrůstající podporou, byl Oskar Brüsewitz označen za psychopata. Dne 31. srpna 1976 Neues Deutschland, oficiální noviny tehdejší vládnoucí strany východního Německa (SED), vytiskly článek s názvem „Du sollst nicht falsch Zeugnis reden“, který tvrdil, že sebeupálení je činem nemocného a pomateného muže. Podobný článek se objevil v \"Die Neue Zeit\", novinách Východoněmecké křesťansko–demokratické unie. O dvacet let později, šest let po sjednocení Německa, si v roce 1996 v protestantském kostele církevní provincie Sasko připomněli věřící i duchovní jeho oběť. Biskup Dehmke nazval jeho smrt „aktem zoufalství“ na protest proti represivní povaze komunistického režimu a příliš blízké spolupráci představitelů tehdejší církve s oficiální státní ideologií a jejími představiteli. Při příležitosti 30. výročí jeho smrti (2006) napsal Neues Deutschland omluvu za článek, který v roce 1976 o Oskaru Brüsewitzovi publikovali. V omluvě připustili, že příspěvek byl „pomlouvačný“ a že jej nepsali jejich tehdejší novináři, nýbrž že text vznikl v jedné z mnoha kanceláří ústředního výboru SED. Kromě zmíněné omluvy také publikovali několik z tisíců kritických dopisů, které tehdy dostali do redakce od čtenářů a jenž nebyly v roce 1976 otištěny. Potlačování opozice v tehdejším východním Německu má za úkol dokumentovat a prezentovat veřejnosti Brüsewitzovo centrum (německy Brüsewitz-Zentrum) působící v Německu, které bylo založeno iniciativou členů Panevropy. Cílem centra je napravit škody na veřejném chápaní a uvědomování si náboženské svobody napáchané východoněmeckým režimem. Brüsewitzova smrt je v Německu známá jako „Fanal von Zeitz“ nebo „Fire Signal of Zeitz“ („Ohňový signál z Zeitzu“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Oskar Brüsewitz (30. května 1929, Vilkyškiai, Litva - 22. srpna 1976, Halle, Německá demokratická republika ) byl východoněmecký luteránský pastor, který se upálil na protest proti potlačování náboženství v komunistickém východním Německu (NDR). Bezprostřední příčinou byly rozepře s prostátním vedením evangelické církve.", "tgt_summary": null, "id": 1616455} {"src_title": "NGC 7686", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Hvězdokupa leží v severozápadním výběžku souhvězdí blízko hranice se souhvězdím Kasiopeji, asi 3° severozápadně od hvězdy λ And. Leží na okraji pásu Mléčné dráhy v oblasti oblohy, která je chudá na jasné hvězdy. Nejvýraznějším členem hvězdokupy je oranžová hvězda s hvězdnou velikostí 6,1 označená HD 221246. Druhá nejjasnější hvězda má hvězdnou velikost 8 a ostatní slabší členové mají velikost 9 až 11, takže se těžko rozeznávají od hvězdného pozadí, které je bohaté na slabší hvězdy. Na rozložení hvězdokupy stačí i obyčejný triedr 10×50 a malý dalekohled ji rozloží i při malém zvětšení na přibližně 20 hvězd. Ve větších dalekohledech tato hvězdokupa nevypadá moc pěkně, protože je málo zhuštěná. Hvězdokupa má střední severní deklinaci, což je výhoda pro pozorovatele na severní polokouli, kde je hvězdokupa cirkumpolární, a to až po střední zeměpisné šířky. Naopak na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku vychází pouze nízko nad severní obzor. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od srpna do ledna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil William Herschel 3. prosince 1787 pomocí zrcadlového dalekohledu o průměru 18,7 palce. Jeho syn John ji později znovu pozoroval a zařadil ji do svého katalogu mlhovin a hvězdokup General Catalogue of Nebulae and Clusters pod číslem 2249.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "NGC 7686 je výrazná hvězdokupa, ale přesto je málo známá a studovaná. Od Země je vzdálená asi 5 000 světelných let a leží v rameni Orionu ve velké galaktické šířce. Hvězdokupě vévodí hvězda HD 221246, což je oranžový obr, který je spektrální třídy K3III, ale který může z pohledu ze Země ležet před hvězdokupou. Mezi skutečnými členy hvězdokupy je známo několik hvězd spektrálních tříd A a G, ale většina ostatních méně jasných členů je třídy F, mají také oranžovou barvu a pokročilé stáří. Čtyři její členové jsou navíc krátkoperiodické proměnné hvězdy.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 7686 je otevřená hvězdokupa v souhvězdí Andromedy vzdálená od Země asi 5 000 světelných let. Její hvězdná velikost je 5,7. Objevil ji William Herschel 3. prosince 1787.", "tgt_summary": null, "id": 1764047} {"src_title": "Lege artis (lékařství)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Právní vymezení.", "content": "Podle některých zdrojů jde pouze o slangový výraz právníků bez skutečného významu (Císařová a Sokol). Lege artis není přímo právně definováno ani vymezeno a právní úprava užívá jiných pojmů. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (96/2001 Sb. mezinárodních smluv) v článku 4 prohlašuje, že zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, má pacient právo na poskytování zdravotních služeb na \"náležité odborné úrovni\". Tou se pak ve smyslu ustanovení § 4 odst. 5 uvedeného zákona míní „\"poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti\"“. V již neplatném ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu považovala na zdravotní péči, aby byla v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Etický kodex ČLK stanoví, že lékař volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce). Tyto texty bývají interpretovány tak, že aby mohl být lékařský preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup uznán jako postup \"lege artis\", musí splňovat alespoň dvě následující kritéria: Nepodaří-li se výslechem znalců či zástupců znaleckých ústavů nesrovnalosti ve znaleckých posudcích odstranit, pak by v trestním řízení zásadu presumpce neviny a zásada in dubio pro reo.", "section_level": 1}, {"title": "Určení postupu \"lege artis\".", "content": "Soudy pojem lege artis přímo nevykladají, vykládají pouze pojmy v příslušných zákonech. Opačný názor zde. Otázka, co je \"uznávaný postup\" nebo \"aktuální stav vědy\" není z důvodu neustálého vývoje poznání záměrně právně specifikována, proto není ani jednoznačně právně určeno, jaký konkrétní postup je v konkrétní situaci \"lege artis\". Podle poměrně běžného konsenzu je nutné pro uznání \"lege artis\" buď obecné uznání postupu odbornou veřejností, nebo podání důkazu účinnosti. Absence důkazu neúčinnosti není sama o sobě dostatečným důkazem účinnosti, jednalo by se totiž o klam ad ignorantiam. Široce uznávaným postupem v medicíně je Evidence-based medicine (medicína založená na důkazech, EBM), kterou lze definovat jako \"\"vědomé, zřetelné a soudné používání nejlepších současných důkazů při rozhodování o péči o jednotlivé pacienty\"\". Protože postup podle pravidel medicíny založené na důkazech je jistě postupem jak s dokázanou účinností, jde o postup \"lege artis\". Opačné tvrzení neplatí, neboť podle např. může být \"lege artis\" i takový postup, který je uznávaný odborníky, ale který nemá dostatečné důkazy účinnosti podle pravidel medicíny založené na důkazech. Doporučení odborných společností sama o sobě nemají právní váhu, konečné rozhodnutí o volbě vhodného postupu je na lékaři. V případě komplikací diagnostického nebo terapeutického postupu však mohou být doporučení odborných společností použita u soudu jako důkaz.", "section_level": 1}, {"title": "Non lege artis.", "content": "Jakýkoliv postup, který nesplňuje pravidla pro označení \"lege artis\", je postup \"non lege artis\". Tak jako není jednoznačně právně definován postup \"lege artis\", nemůže být definován ani postup \"non lege artis\", který je vlastně opakem postupu \"lege artis\". Ve zcela jasných případech postačuje stanovisko Ministerstva zdravotnictví, samo stanovisko odborných společností sice nemá váhu právního předpisu, nicméně protože jsou stanoviska obvykle postavena na principech Evidence Based Medicine, je případná argumentace po vykonání výkonu v rozporu s takovým doporučením obtížná. Pokud existuje několik škol nebo podložených názorů, není preference kterékoliv z nich postupem \"non lege artis\". V medicínské praxi se používá označení \"non lege artis\" nejen v situaci, kdy jde o postupy neověřené, ale i v situaci, kdy jde např. o postupy zastaralé, méně účinné nebo dokonce nebezpečné. Za \"non lege artis\" se považuje např. homeopatie. Homeopatika jsou přesto povolena jako registrované léčivo v zákoně o léčivech a vztahuje se na ně i jednodušší registrační postup, kdy se neověřuje účinnost (která se nepředpokládá), ale pouze bezpečnost.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze \"non lege artis\".", "content": "V některých situacích může být označení nějakého postupu jako \"non lege artis\" kontroverzní. Mezi takové postupy patří např. porody v domácnosti", "section_level": 2}, {"title": "Výjimky z \"non lege artis\".", "content": "Postup, který by byl jinak jednoznačně \"non lege artis\" nemusí být protiprávní, pokud je použit v několika specifických situacích.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum.", "content": "Při výzkumu je zkoušen preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který obvykle není široce přijímán odbornou veřejností, důkazy pro účinnost se teprve hledají a proto by se jednalo o postup \"non lege artis\". Za splněné podmínek daných zejména Úmluvou o lidských právech a biomedicíně však jde o postup \"lege artis\".", "section_level": 3}, {"title": "Krajní nouze.", "content": "V krajní nouzi jde obvykle o situaci, kdy dvě právní normy vydávají protichůdné pokyny. Lékařovou povinností je odvrátit riziko pro pacienta i za cenu, že bude postupovat \"non lege artis\".", "section_level": 3}, {"title": "Souhlas pacienta.", "content": "Za \"non lege artis\" je pokládán jakýkoliv výkon, pokud s ním pacient nesouhlasí, tedy pokud nevyjádří informovaný souhlas. Výjimkou je situace krajní nouze, kdy nelze souhlas pacienta vyžádat.", "section_level": 3}, {"title": "Přání pacienta.", "content": "Přání pacienta je podmínkou nutnou k tomu, aby byl daný výkon \"lege artis\". Ani souhlas pacienta však lékaře neopravňuje k provedení výkonu, který je za daných okolností \"non lege artis\".", "section_level": 3}, {"title": "Související články.", "content": "Indikace (lékařství)", "section_level": 2}], "src_summary": "Pojem lege artis (lat.) vznikl zkrácením z \"de lege artis medicinae\" (lat.), tedy \"podle pravidel umění lékařského\". V současnosti je v ČR vykládán jako takový preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který odpovídá nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. V právnické literatuře pojem \"lege artis\" není definován a ani ho právo výslovně nepoužívá. V zahraniční odborné literatuře a klinické praxi se tento pojem až na výjimky (Slovensko, Maďarsko) také neužívá, ale pracuje se s odlišnými pojmy Best Practices, Best Guidelines, Léčebné standardy a Klinický postup atp. s poněkud jiným významem. České právo pouze obecně definuje práva pacienta, kvalitu služeb (péči), povinnosti lékaře a v užším slova smyslu péče léčebný přípravek.", "tgt_summary": null, "id": 2272631} {"src_title": "Pevnost Olomouc", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj pevnosti.", "content": "Jako první vznikl v 11. století nový olomoucký hrad s opevněním. Mezi roky 1239–1246 pak došlo ke spojování jednotlivých kupeckých osad v jedno město, které bylo postupně opevňováno kamennými hradbami, a na přelomu 13. a 14. století už lze hovořit o celistvém raně gotickém opevnění města. K rozšíření hradeb došlo po roce 1526: do městského obvodu bylo pojato území Bělidel na severní straně města (dnešní Sokolská ulice). Během třicetileté války bylo město okupováno švédskými vojsky (1642–1650), která provedla rozsáhlé opravy hradeb a novou výstavbu, především na severní straně města. Pro lepší obranu města byla vypálena veškerá předměstí za hradbami. V té době byly funkční pouze čtyři městské brány: Hradská, Blažejská, Střední a Rohelská. V roce 1655 byla Olomouc císařem Ferdinandem III. prohlášena pevností. Na Moravě měla tento status ještě města Brno, Jihlava, Uherské Hradiště a hrad Helfštýn. Prvním pevnostním velitelem pevnosti byl jmenován Locatello de Locatelli, jenž dohlížel na její výstavbu. V roce 1658 navrhl maršál Louis Raduit de Souches plán zesílení stávajícího opevnění a jeho doplnění pětiúhelníkovými bastiony, roku 1699 byl předložen nový návrh pevnostního systému podle Vaubanova systému a fortifikační projekt z roku 1717, navazující na plán z roku 1699, navrhoval úplnou soustavu bastionů kolem celého města. Jeho autorem byl Louis de Rochetz. Ovšem až z rozhodnutí císařovny Marie Terezie z roku 1742 byla do roku 1757 vybudována úplná bastionová pevnost podle plánů inženýra Petra Filipa Bechade de Rochepine. Olomouc se stala velmi moderní bastionovou polygonní pevností s množstvím redut a předsunutých pevnůstek, byla také postavena korunní hradba. Opevněno bylo též Klášterní Hradisko. Opevnění bylo vystavěno dle francouzské školy. Po ztrátě Slezska se Olomouc stala strategickou pohraniční pevností, kterou v roce 1758 neúspěšně po pět týdnů obléhali Prusové. Poté následovala výstavba fortů kolem celého města, šlo o věnec 17, později 21 pevnůstek kolem celého města. Za napoleonských válek byl v pevnosti vězněn generál Lafayette a ubytován zde byl maršál Suvorov. Když v roce 1850 vzrůstalo napětí mezi Rakouskem a Pruskem, byl do Olomouce povolán maršál Radecký. V té době také pevnost a přilehlé nově stavěné pevnůstky na západní straně města několikrát navštívil císař František Josef I., setkal se zde s ruským carem Mikulášem I. Nicméně předpokládané dobývání olomoucké pevnosti při prusko-rakouské válce se v roce 1866 neuskutečnilo a pevnost tak ztratila svůj strategický význam. Ještě v letech 1870–1876 byla vystavěna poslední pevnůstka v Radíkově, ale už roku 1886 došlo ke zrušení pevnosti. V listopadu toho roku došlo do Olomouce císařské nařízení z 9. března 1886, kterým byla olomoucká pevnost zrušena a byl tak umožněn další rozvoj města. Již v roce 1876 byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží. Na jejím místě vznikl soubor nájemních domů.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura pevnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pevnůstky (forty).", "content": "Forty kolem olomoucké pevnosti byly budovány od konce 18. století, do roku 1866 bylo postaveno 17 pevnůstek, v následujících letech pak další 4, nejpozději (roku 1874) byla postavena Radíkovská pevnůstka. Nejznámější jsou: Podle dnešního pojmenování jsou to tyto: Mezi forty se řadí i 2 pevnůstky (Fort Tabulový vrch a Fort Šibeniční vrch), které ale de facto nejsou součástí fortové pevnosti a vznikly jako rozšíření staršího systému opevnění po úspěšném ukončení obléhání Olomouce v roce 1758. V 19. století bylo ale kvůli vývoji artilerie nutno vzdálit obléhací linii, proto se objevil návrh na vybudování třech festů na Babě, na Chlumu a Svatém kopečku. z nich byl vybudován pouze fort v Radíkově. Některé forty jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky (ÚSKP), který vede Národní památkový ústav (NPÚ). Některé forty po roce 1989 přešly do soukromého vlastnictví a nadšenci je revitalizují (např. Občanské sdružení Fortový věnec).", "section_level": 2}], "src_summary": "Pevnost města Olomouc byla budována od založení města, ale nejvíce se rozvíjela zejména od 16. do 19. století. Ve své době šlo o moderní bastionovou pevnost. Zrušena byla v roce 1886.", "tgt_summary": null, "id": 1705056} {"src_title": "Alonso de Hojeda", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výprava s Kryštofem Kolumbem.", "content": "Hojeda se narodil okolo roku 1470 v Cuence. Pocházel z chudé šlechtické rodiny, ale měl štěstí že brzy získal přízeň Juana Rodrígueze de Fonsecy, biskupa Burgoského a později patriarchy Indie, který měl styky u krále a umožnil Alonsu de Hojedovi v roce 1493 doprovázet Kryštofa Kolumba na jeho druhé cestě do Nového světa. Hojeda vynikal svou odvahou v boji s domorodci, ale často byl příliš krutý a mstivý.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá výprava do Nového světa.", "content": "Při plavbě na Haiti objevil zlatonosná pole u Cibao a znovu proslul krutostí při podrobování a vyvražďování místních Indiánů. V roce 1499 byl velitelem výpravy, které se zúčastnil také Juan de la Cosa jako navigátor a kartograf. Účastníkem výpravy byl též florentský mořeplavec Amerigo Vespucci, podle něhož byl nazván nový kontinent Amerikou. Výprava objevila pobřeží Guayany nazvané podle indiánského kmene Guanna a pobřeží, které Hojeda nazval Venezuela (Malé Benátky). Dále objevil současně s Pinzónem deltu Orinoka, přistál na ostrově Trinidad a Tobago a poté na Curaçau. Objevil záliv u dnešního Maracaiba a dostal se až k mysu La Vela v Kolumbii. Odtud se vrátil na Haiti, kde se zúčastnil spiknutí proti Kolumbovi. Poté se vrátil domů do Španělska. Proplul podél neznámých břehu celkem více než 3000 kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí výprava do Nového světa.", "content": "V letech 1508 až 1510 se ještě několikrát vrátil k tomuto pobřeží, které nazýval Nueva Andalusia (Nová Andalusie), zde také založil San Sebastian první španělskou osadu na americké pevnině. Z ní provozoval lov na otroky a loupežení, hlavně perly. Odtud také vedl vyhlazovací boj proti Indiánum. Ke konci života upadl v nemilost a zemřel v bídě a zapomnění na území, kde je dnes hlavní město Dominikánské republiky Santo Domingo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alonso de Hojeda (1466 nebo 1470 Cuenca, Španělsko - 1515 nebo 1516 Santo Domingo, Dominikánská republika) nazývaný též Ojeda byl španělský mořeplavec a conquistador. V roce 1493 - 1496 se účastnil druhé výpravy Kryštofa Kolumba k břehům Nového světa.", "tgt_summary": null, "id": 127637} {"src_title": "Schwyzský honič", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Všichni švýcarští honiči jsou velmi stará plemena psů, schwyzský honič je nejspíše nejstarší z nich. Nejstarší zmínku o nich najdeme v curyšské katedrále, kde jsou malby datující se až k roku 1100. Pravděpodobnými předky Schwyzského honiče je porcelaine a — dnes již vyhynulý — francouzský bílooranžový honič. Vznikl na hranicích mezi Francií a Švýcarskem. Jeho původní využití byl lov zajíců a lišek, později i vysoké zvěře. Dnes jej najdeme jako loveckého psa i jako společníka.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Schwyzský honič je velmi aktivní a hravý. Má rád veškeré typy pohybu. Je přátelský. Je známý i tím, že dokáže lovit a pracovat sám, čímž se hodí pro hony v nepřehledném terénu. Má vyvinuté lovecké pudy a pokud nemá dost pohybu, bude utíkat. K cizím je uzavřený, svému majiteli oddaný. Není příliš dominantní, spíše klidný. Sebevědomý. Schwyzský honič je známý i svým strachem z vody. Hodí se k dětem. Ostatní zvířata toleruje, ale má sklony pronásledovat vše, co se rychle pohybuje, nevyjma cyklisty a domácí zvířata. Je vhodné jej chovat ve smečce s jinými psy. Je to dobrý hlídač. Má silný a vysoký hlas. Štěká, pokud cítí nablízku kořist. Pokud cítí, že je majetek majitele ohrožen, nebojí se zaútočit.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Péče o srst.", "content": "Srst schwyzského honiče je přiléhavá a krátká, dobře kryje proti chladu i vodě. Líná dvakrát do roka, v tomto období je potřeba ji kartáčovat hřebenem s měkkými štětinami každý den. Jinak je jeho srst bezúdržbová. Protože má plemeno odpor k vodě, nemyjte psa, pokud to opravu nepotřebuje.", "section_level": 2}, {"title": "Výcvik a výchova.", "content": "Vyžaduje důslednou výchovu, snese i tvrdší zacházení. Protože není tvrdohlavý ani dominantní, je vhodný pro jakýkoliv výcvik.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Vyžaduje hodně pohybu a musí být neustále zabavený. Pokud se nudí, může se stát stereotypní, v pozdějším stádiu i agresivní. Nedostatek pohybu řeší i utíkáním a lovem zvěře Je pro něj vhodný jakýkoliv typ pohybu, krom plavání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Schwyzský honič (), známý také jako švýcký honič, je plemeno psa spadající do podsekce švýcarští honiči. Je pojmenován po švýcarském kantonu Schwyz.", "tgt_summary": null, "id": 1578336} {"src_title": "Hradec (Rokle)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původní název vesnice zněl \"Burgstadil\" a pocházel ze střední horní němčiny, ve které znamená podhradí. Podobnost druhé části názvu se slovem \"stadt(e)l\" (městečko) vedla k novější německé variantě. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: Burgstadil (1367), půl věsky Hradce (1508), Burgstadtl nebo Birchstadtl (1787) a Burgstadtl nebo Purgstadtel (1846).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší písemná zmínka o vesnici je z roku 1367, kdy v ní císař Karel IV. souhlasil s připojením Hradce k městskému majetku Kadaně. Další majetkové vztahy jsou nejasné, ale podstatnou část vesnice vlastnili kadaňští měšťané. V roce 1467 koupil dědictví po Niklasu Wentlerovi, kterým byla polovina vsi s deseti sedláky, měšťan Thomas Tuchmacher a od něj na přelomu 15. a 16. století Kryštof Hupfauf z Milžan. Když zemřel, jeho manželka Ludmila prodala Hradec kadaňské městské radě. Druhou polovinu vsi získala Kadaň až roku 1590 od Jiřího Popela z Lobkovic. Hradec se potom stal součástí milžanského panství. Berní rula po polovině 17. století uvádí v Hradci, kromě čtyř zpustlých usedlostí, třináct statků a osm chalup. K jednomu statku patřila chmelnice. Od roku 1695 byl ve vsi šosovní dvůr, který roku 1756 patřil Adamu Panoschovi a zbytek vesnice byl v majetku města. V roce 1866 ve vesnici bydlely oddíly pruského vojska a propukla tu epidemie cholery. Po jejím potlačení obyvatelé na návsi postavili kapli Panny Marie. V roce 1901 vesnici postihla přívalová povodeň, při které zemřeli dva lidé a utopilo se přes sto kusů dobytka. Před druhou světovou válkou byla v Hradci hospoda, trafika a působilo zde několik řemeslníků (tesař, kolář, kovář a švec). Do roku 1976 byla ve vsi škola. Ve druhé polovině 20. století byla zbořena kaple a většina původních usedlostí, které byly nahrazeny nízkými panelovými domy. U rybníků v ohybu Ohře vznikla chatová osada, koupaliště a autokemp. Od roku 1850 byl Hradec místní částí Rokle. Pro rozepře místních s obecním úřadem v Rokli o velikost povinně odváděných válečných dávek jatečného dobytka se Hradec v roce 1923 (nebo 1925) osamostatnil. Samostatnost mu vydržela až do roku 1960, kdy byl opět připojen k Rokli.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Hradec stojí v mělkém údolí Úhošťanského potoka, který se asi jeden kilometr severně vlévá do Ohře. Vesnice se nachází na geologickém rozhraní, kde se vyskytují na západě a na jihu třetihorní horniny sopečného původu a na severu a na východě jsou starší prekambrické granulity. Geomorfologicky je okolí Nové Vísky součástí Krušnohorské soustavy, přesněji patří do Podkrušnohorské oblasti, celku Mostecká pánev, podcelku Žatecká pánev a okrsku Čeradická plošina. Z půdních typů se zde vyskytují regozemě. Významnými vodními plochami jsou rybníky u ohybu Ohře severozápadně od vesnice.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1921 měl Hradec 200 obyvatel, z nichž bylo 102 mužů. 199 obyvatel se hlásilo k německé národnosti a československé pouze jeden. Všichni byli římskými katolíky. Při sčítání lidu v roce 1930 zde žilo 233 obyvatel, z toho čtrnáct Čechů a 219 Němců. 233 se jich hlásilo k římskokatolické církvi a čtyři byli bez vyznání.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Ve vesnici sídlí společnost ATC Hradec s.r.o., která provozuje autokemp asi 1,5 km severozápadně od vesnice. Asi jeden kilometr jihovýchodně je na rozlehlém hřbetu vysokonapěťová Rozvodna Hradec u Kadaně. Obcí prochází silnice III. třídy č. 22426 z Rokle do Nové Vísky u Rokle. Ve vesnici je autobusová zastávka. Kolem vesnice vede železniční trať č. 164 zvaná Doupovská dráha. Ta byla vybudována na počátku 20. století společností Kadaňské místní dráhy. Pravidelná osobní doprava na ní koncem 20. století byla zrušena, ale společnost Severočeské dráhy na ní provozuje nostalgické jízdy a zajišťuje sezónní provoz o letních prázdninách. Prochází tudy zeleně značená turistická trasa z Kadaně na vrch Kolina.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Jeden kilometr severovýchodně od vesnice leží zbytky pravěkého a raně středověkého hradiště Hradec u Kadaně. Hradiště vzniklo až v pozdní době halštatské, ale místo samotné bylo osídleno již lidem kultury s lineární keramikou (přibližně 5500 př. n. l.). Opevnění později zaniklo a bylo obnoveno na přelomu 9. a 10. století. Definitivně zaniklo až ve druhé polovině 12. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hradec () je místní část obce Rokle v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Ves leží asi 4 km jihovýchodně od Kadaně na plošině nad Želinským meandrem řeky Ohře, před začátkem přehrady Nechranice a severovýchodními výběžky Doupovských hor. Ves v jihovýchodní části protíná Úhošťanský potok, který v minulosti způsobil mnoho záplav.", "tgt_summary": null, "id": 2328208} {"src_title": "Křivoklát", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Křivoklát nejprve sloužil jako lovecký hrad knížat a králů. Kosmas se o Křivoklátu zmiňuje v souvislosti s lety 1110–1113, kdy na něm měl kníže Vladislav I. věznit svého bratrance Otu Olomouckého. Archeologický průzkum však žádné osídlení z 11.–12. století neprokázal, a proto se předpokládá, že se Kosmova zmínka týká jiného stejnojmenného místa. Při průzkumu starého valu v jižním parkánu byly nalezeny střepy datované do raného středověku. Přesto však zůstává možnost, že hrad zmiňovaný roku 1110 stál na místě současného, nepravděpodobná.", "section_level": 1}, {"title": "Pravěké osídlení.", "content": "Ostrožna byla osídlena již v pravěku. Archeologickým výzkumem byla v prostoru parkánu nalezena keramika štítarské kultury z pozdní doby bronzové, zbytky roštové konstrukce a část chaty. Ze stejné doby pochází také obranný příkop ze stejného období zachycený ve výkopu v bráně. Podle rozmístění jednotlivých nálezů se předpokládá, že štítarské hradiště bylo rozsáhlejší než středověký hrad. Z nádvoří dále pocházejí nálezy keramiky z doby halštatské a laténské.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Hrad byl založen nejspíše okolo roku 1230 na přelomu období vlády králů Přemysla Otakara I. a Václava I. V první polovině 13. století se stal jedním ze sídelních hradů českých králů a byl spravován purkrabím. Často zde pobýval Václav I. a Přemysl Otakar II. Ten dokončil přestavbu hradu a dal zbudovat hradní kapli. Po požáru Pražského hradu v roce 1316 se s dětmi na Křivoklát uchýlila královna Eliška Přemyslovna. Po roztržce Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou a dvouměsíčním uvěznění na Lokti zde v odloučení od matky prožil dětství (1319–1323) Karel IV. (1316-1378), tehdy ještě jako Václav. Odtud 4. dubna 1323 odjel do Francie a o osm let později se sem vrátil i s těhotnou manželkou Blankou z Valois. Na Křivoklátě se narodila jejich dcera Markéta, budoucí uherská královna. Později však Karel dával přednost jím založenému hradu Karlštejn. Často zde pobýval před postavením hradu Točník i Václav IV. Hrad Křivoklát mnohokrát v historii těžce poškozovaly požáry. Hořelo zde každých 200 let. Roku 1422 byl hrad poškozen požárem poprvé. Při tomto požáru zanikl mimo jiné takzvaný Manský dům, jehož relikty v osmdesátých letech dvacátého století archeologicky zkoumal Tomáš Durdík. Výsledky tohoto výzkumu nejen poskytly zcela unikátní soubor často velmi luxusních předmětů denní potřeby, ale také zevrubné poznání zcela ojediněle dochované archeologické lokality. Manský dům totiž po požáru nebyl v žádné formě obnoven a jeho zbytky byly ponechány zcela bez povšimnutí a postupně zarostly vegetací. Roku 1471 nechal hrad nově zvolený král, Vladislav II. Jagellonský vykoupit a pozdněgoticky přestavět. Tehdy hrad získal podobu, v níž se v hlavních rysech dochoval dodnes. V 16. století se hrad stal majetkem Habsburků, kteří zde zřídili státní věznici. Za císaře Rudolfa II. zde byl uvězněn Edward Kelley. Další požár hrad téměř zničil v roce 1597. Hořelo zde i za třicetileté války za vlády Ferdinanda III. Dne 3. června 1643 zde požár poškodil 38 místností. V 17. století byl hrad v rukou Valdštejnů a Fürstenberků. Poslední velký požár, který jej postihl 18. srpna 1826, vypukl v bytě vrchního správce. Po roce 1880 prošel hrad výraznou puristickou rekonstrukcí, za kterou stáli architekti dostavby katedrály sv. Víta Josef Mocker a Kamil Hilbert. Největším zásahem se stala Hilbertova znovuvýstavba Královnina (severního) křídla. To se předtím částečně zřítilo a zbytek byl pečlivě rozebrán včetně všech architektonických detailů. Z původní stavby se proto dochovalo jen přízemí. V roce 1929 prodal Max Egon II. Fürstenberg Křivoklát Československému státu za 118,5 milionů korun. V současnosti hrad spravuje Národní památkový ústav.", "section_level": 2}, {"title": "Hrad jako vězení.", "content": "Hrad sloužil po nástupu Habsburků na český trůn jako obávané státní vězení. Jako vězení sloužil ovšem i dříve. Slavnými vězni byli:", "section_level": 2}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Hrad stojí na nepravé ostrožně tvořené starohorními drobami a jílovitými břidlicemi, které byly použity jako stavební materiál. Strmé svahy ostrožny obtéká ze tří stran Rakovnický potok a snadný přístup zůstává pouze na východní straně.", "section_level": 1}, {"title": "Přemyslovský hrad.", "content": "Staveniště hradu má přibližně trojúhelníkový půdorys. Bylo chráněno obvodovou hradbou a další příčná hradba ho dělila na větší dolní a menší horní hrad (hradní jádro). Vstupní brána se nacházela pod čtverhrannou věží v jihozápadním nároží. Podél západní hradby stála budova, která sloužila pravděpodobně jako purkrabský dům. Za příčnou hradbou byl postaven obdélný sálový palác a ve východním cípu velká okrouhlá obytná věž (donjon) zapojená do hradeb. Palác byl později mnohokrát přestavován, a z jeho nejstarší fáze se dochovala románská okénka v přízemí. Hradby při jeho patě donjonu jsou zesíleny tak, že vyplňují celý prostor nároží, a tvoří tak mohutný břit. Po polovině třináctého století byly dále rozšiřovány obytné prostory a hospodářské objekty. K jižní hradbě byla přistavěna dvouprostorová budova a zbytek dolního nádvoří rozdělily příčné hradby na několik částí. V severním nároží, kde se nachází studna, stály hospodářské budovy, mezi které patřila jednoduchá zemnice. V paláci vznikl průjezd nové brány do horního hradu, který je vybavený sedilii a zaklenutý dvěma poli křížové klenby. Nový průjezd byl nutný, protože zbylé strany nádvoří horního hradu začaly zaplňovat stavby nových paláců. Z nich je starší plochostropé jižní křídlo, v jehož přízemí byla ještě použita románská okénka. Na tyto úpravy plynule navázalo další rozšiřování reprezentačních prostor. V dolním nádvoří začal při severní hradbě vznikat druhý palácový okrsek spojovaný s mocenskými ambicemi Přemysla Otakara II., ve kterém měly být ubytovávány významné návštěvy. Tvořila ho dvě protilehlá palácová křídla, která mezi sebou svírala úzké nádvoří. Jižní stranu uzavírala arkáda se vstupem z dolního nádvoří. V západním křídle se nacházel velký sál a roubená komora. V hradním jádře vzniklo severní křídlo se záchodovou věží a východní stranu uzavřela zeď. Pod velkou věží tak vznikl malý dvorek a lichoběžníkové nádvoří svírané palácovými křídly. Ze všech stran ho obklopoval jednopatrový arkádový ochoz. V prvním patře západního paláce vznikl velký sál zaklenutý čtyřmi poli šestidílných kleneb a osvětlovaný osmi kružbovými hrotitými okny. V patře jižního paláce byl menší sál, několik místností s valenými a křížovými klenbami a celé křídlo zakončovala kaple. Severozápadní nároží dolního hradu zaujala čtverhranná věž.", "section_level": 2}, {"title": "Přestavba Václava IV..", "content": "Na počátku čtrnáctého století hrad vyhořel. Mladší palácový okrsek v dolním hradu rychle zanikl a ostatní budovy byly pouze udržovány v provozuschopném stavu. Rozsáhlou přestavbu zahájil až Václav IV., který si Křivoklát oblíbil zejména v počátku své vlády a po roce 1390 začal dávat přednost jiným hradům. Úpravy Václava IV. se dotkly celého hradu. Přibližně v polovině délky jižní hradby byla postavena \"Prochoditá věž\" s novou bránou. Kvůli ní musel být snížen terén ve velké části dolního nádvoří, a proto zaniklo jeho členění příčnými hradbami s výjimkou zdi, která oddělovala studniční nádvoří. Stará brána byla zrušena. Celý hrad byl obehnán novou parkánovou hradbou. V severním nároží se na ni napojoval úzký areál tzv. \"manského domu,\" který tvořilo podlouhlé nádvoří a kvalitně provedený palác zakončený čtverhrannou věží. Podél jihozápadní strany paláce do hradu vedla nová přístupová cesta chráněná dvojicí bran. Obdélná budova zakončená snad také věží byla postavena v jihozápadním nároží. Podél západní hradby dolního nádvoří vznikla nová budova purkrabství vybavená velkým sálem v patře. Podle kvalitně provedených architektonických detailů ji postavila dvorská huť. Snížení terénu dolního nádvoří si vynutilo úpravu brány do horního hradu, jejíž úroveň musela být výrazně snížena. Zároveň bylo přestavěno také severní křídlo paláce. Během husitských válek byl hrad těžce poškozen. Budova purkrabství vzhledem ke svému stavu sloužila jen jako sýpka a vyhořelý areál manského domu již nebyl obnoven. Opravy proběhly až za vlády krále Jiřího z Poděbrad. Vysunutá budova v jihozápadním nároží byla zkrácena a podél severní hradby dolního hradu vyrostla trojprostorová budova nového purkrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Přestavba Vladislava Jagellonského.", "content": "Křivoklát byl jediným královským hradem, kterým král Vladislav Jagellonský v Čechách disponoval. Věnoval proto jeho přestavbě značnou pozornost a provedené úpravy obytné části hradu z něj učinily rezidenci, která patřila mezi nejkvalitnější sídla střední Evropy. Zároveň byl zmodernizován obranný systém, ve kterém byla využita řada moderních prvků aktivní obrany. Přestavbu řídili mistři Benedikt Rejt a Hans Spiess. Zcela přestavěno bylo hradní jádro. Arkády a dělicí zeď mezi nádvořím a dvorkem pod velkou věží byly strženy. Jednotlivá patra paláců spojilo nové čtyřramenné schodiště. Zbořeno a nově postaveno bylo s výjimkou přízemí také severní palácové křídlo. Velký sál v západním paláci získal novou klenbu a arkýř nad průjezdem brány. Jeho průčelí zdobí reliéfy Vladislava Jagellonského a jeho syna Ludvíka. Ozdobné architektonické detaily včetně tzv. \"manské lodžie\" u brány a oltáře v kapli pochází z dílny mistra Hanuše Špisse. Upravena byla také velká věž, která získala nový vstup v prvním patře, který byl přístupný ze severního palácového křídla. Její patra spojovalo schodiště v síle zdi. Paláce i věž byly ukončeny hrázděným nebo roubeným obranným polopatrem s řadou arkýřových vížek. V dolním hradu byla zbořena zástavba podél severní hradby včetně hradby samotné. Starou věž v severním nároží nahradila hranolová věž \"Huderka\" se zděnou helmicí. Podél původní hradby vznikla řada manských domků s kuchyní a těsně pod hradním jádrem objekt druhé kuchyně, který byl částečně vysunutý do parkánu. Průchod parkánem umožňuje klenutá chodbička. Rozšířila se také zástavba podél západní hradby. Západně od Prochodité věže se nacházel hradní pivovar a na něj se napojil nově postavený dvoutraktový \"Hejtmanský dům.\" Hlavní obranou linií se stala parkánová hradba s krytými střeleckými ochozy a arkýřovými vížkami. Chránila ji řada progresívních prvků aktivní dělostřelecké obrany jako byla bateriová věž, bollwerk nebo okrouhlá \"Zlatá bašta\" na jihozápadním nároží. Novým předbraním s kasematami byla zajištěna brána v Prochodité věži. Přístupovou cestu k ní chránil příkop s nízkou branskou věží. Ta byla později nahrazena kulisovou bránou v příčné zdi, která byla zbořena až v devatenáctém století.", "section_level": 2}, {"title": "Mladší úpravy.", "content": "V období renesance se na hradě téměř nestavělo. Až král Ferdinand I. nechal provést drobné opravy oken, krbů a vnitřních dveří, aby se na hradě dalo bydlet. Císař Rudolf II. nechal některé budovy vybavit sgrafitovými omítkami, ale jinak se hradu nevěnoval, a dokonce i po požáru v roce 1597 nechal provést jen nejnutnější opravy. Projekt na větší opravu byl vypracován v roce 1638, ale nedošlo k ní. Teprve požár, který zničil 38 místností, přiměl krále Ferdinanda III. k opravě, která trvala až do roku 1644. Neopravena zůstala jen velká věž. Jižní palácové křídlo bylo znovu opraveno v roce 1685. Fürstenbergové nechali okolo roku 1756 velký královský sál rozdělit na dvě patra. Ve spodním vznikla řada místností a horní začalo sloužit jako skladiště. Požár ze dne 18. srpna 1826 zničil prakticky celý hrad. Opravy započaly až v roce 1856 a s mnoha přestávkami se protáhly až do roku 1921. Od roku 1929 v nich pokračoval český stát, ale přerušení způsobené druhou světovou válkou způsobilo, že byly dokončeny až v roce 1952.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple Korunování Panny Marie.", "content": "Pozdně gotická kaple Korunování Panny Marie z doby krále Vladislava II. Jagellonského se nachází v jižním křídle hradního jádra. Nahradila starší kapli svatého Václava ze třináctého století. Namísto původního rovného zakončení získala polygonální uzávěr a byla zaklenuta síťovou klenbou. V bočních stěnách se nachází řady sedilií oddělených šroubovitým středním sloupkem a zdobených mitrovitými oblouky s kraby. Portál do sakristie je zdobený reliéfním rostlinným ornamentem. Oltář je uměleckou prací z doby po roce 1490, jejímž autorem je neznámý mistr, který pravděpodobně pocházel z okruhu Hanuše Spiesse z Frankfurtu nad Mohanem. Má podobu křídlové archy s dřevořezbou \"Korunování Panny Marie\" v centrální části, která je doplněna malovanými výjevy ze života Panny Marie a světců. Autorem maleb je neznámý malíř označovaný jako Mistr křivoklátského oltáře. Pohled Panny Marie směřuje do velké kamenné sedile vpravo v presbytáři, kde bývalo místo určené pro panovníka a jeho rodinu. Nad sedilií se původně nacházely dva znaky Českého království, ale během obnovy kaple na počátku dvacátého století byly sejmuty a nahrazeny fürstenberskými rodovými erby.", "section_level": 2}, {"title": "Velká věž.", "content": "Velká věž v hradním jádře patří mezi méně obvyklé donjony, protože obytné věže v Čechách bývaly obvykle čtverhranné. Součástí hradu je od první stavební fáze. Je 42 metrů vysoká a v průměru měří dvanáct metrů. Původně se do věže vcházelo portálem v úrovni druhého patra z jižního palácového křídla po padacím můstku. Dřevěná konstrukce, na kterou můstek navazoval, shořela při posledním velkém požáru hradu v roce 1826 a později už nebyla obnovena. Druhotně byl proražen nový portál v prvním patře, do kterého se vcházelo ze severního palácového křídla. Vchod v přízemí, který vede do hladomorny, pochází z roku 1750. Po jeho proražení se zde našlo šest kosterních pozůstatků. Obrannou funkci věže dokládá i síla stěn. Na nádvorní straně, odkud nehrozilo reálné nebezpečí, měří asi 2,5–3 metry. Na vnější straně, kde je věž propojená s hradbou, dosahuje šířka zdi až deset metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Expozice.", "content": "Hrad obsahuje řadu cenných, pozdně goticky upravených prostor, přičemž především kaple s dochovaným pozdněgotickým malovaným oltářem patří k nejvýznamnějším gotickým prostorům v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé (horní) nádvoří.", "content": "Na nejvyšším místě hradní dispozice se tyčí 42 m vysoký bergfrit, za ním je umístěno relativně těsné jádro hradu, které je tvořeno trojicí křídel obklopujících trojúhelné nádvoří. Jižní křídlo obsahuje rozměrnou hradní kapli Korunování Panny Marie. Západní křídlo obsahuje především velký sál a spolu se severním (královniným) křídlem, v němž byly původně menší soukromé prostory, tvoří hradní palác. Přízemí: 1. patro: 2. patro:", "section_level": 2}, {"title": "První (dolní) nádvoří.", "content": "Za hradním jádrem se nalézá rozsáhlé předhradí, které je kompletně obestavěno budovami a flankováno dvojicí pozdněgotických bašt, situovaných na spodních nárožích hradního areálu. Na jihu, nedaleko hradního jádra, je situována brána.", "section_level": 2}, {"title": "Hrad v kultuře.", "content": "Na hradě se natáčely následující filmy a pohádky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Křivoklát () je jeden z nejstarších a nejvýznamnějších středověkých hradů českých knížat a králů. Nachází se v nadmořské výšce 285–290 metrů na skalnatém ostrohu nad Rakovnickým potokem, přítokem řeky Berounky na území městyse Křivoklátu v okrese Rakovník ve Středočeském kraji. Hrad je v majetku České republiky a je zpřístupněný veřejnosti. Od roku 1965 je chráněn jako kulturní památka a v roce 1989 byl zapsán na seznam národních kulturních památek ČR. Jeho správu a zpřístupnění veřejnosti zajišťuje Národní památkový ústav.", "tgt_summary": null, "id": 1641108} {"src_title": "Krakovec (hrad)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad Krakovec byl pravděpodobně založen roku 1381, za rok jeho dokončení se nejčastěji uvádí rok 1383, kdy byla vysvěcena kaple. Jíra z Roztok, křivoklátský purkrabí a oblíbenec krále Václava IV., vedoucí královské huti, si na nízkém skalním ostrohu vystavěl sídlo nemající do té doby obdoby a které též v mnoha směrech předběhlo svou dobu. Krakovec byl samotným Jírou nazván \"Chalúpka.\" Roku 1410 jej kupuje Jindřich Lefl z Lažan, roku 1414 zde pobýval a zde i kázal mistr Jan Hus před svým odjezdem do Kostnice. Leflové drželi Krakovec do roku 1437, poté ho vlastnil husitský hejtman Jan Bleh z Těšnice a od roku 1447 Kolovratové celých 100 let, roku 1548 patří Lobkovicům. Dnes hrad vlastní Česká republika, je zpřístupněný veřejnosti a jeho správcem je Národní památkový ústav.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Předhradí odděluje od dvoudílného hradního jádra ve skále vylámaný šíjový příkop. Do hradu se vjíždělo po mostě, na který navazoval padací most ve věžové bráně. Za ní se nachází první nádvoří, kde byla studna a branka do parkánu, který obíhal zbytek jádra. Do nádvoří zasahoval polookrouhlý bergfrit snížený na úroveň ostatní zástavby. Mezi věží a západním palácovým křídlem stála druhá brána. Druhé nádvoří bylo ze tří stran obestavěno palácovými křídly a vstupní stranu uzavírala zmíněná věž. Paláce byly spojeny pavlačemi v prvním i druhém patře a obsahovaly 26–27 místností. Ve východním křídle se nacházela kaple s arkýřovitým kněžištěm zaklenutá dvěma poli křížové klenby. V letech 1548–1565 vznikly nové renesanční štíty, ale třicetiletá válka opět objekt zpustošila. Na konci 17. století se hrad dočkal nové červené keramické střešní krytiny (odtud název Červený hrádek). Stavební úpravy pokračovaly až do roku 1720, kdy byl hrad opět připraven k obývání. V roce 1783 jej však zasáhl blesk a hrad vyhořel, zůstaly jen obvodové zdi a některé klenby. Tehdejší majitel Václav Karel Hildprant již obnovu nezrealizoval a tak se z hradu stala zřícenina. V roce 1915 pod vedením architekta dr. Karla Kuhna začaly zajišťovací práce rakovnickou pobočkou Klubu českých turistů a tyto práce v různé míře pokračují prakticky doposud.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Most na hrad.", "content": "Dřevěný most byl po staletí důležitou součástí hradu, který dal postavit koncem roku 1384 purkrabí hradu Křivoklát pan Jíra z Roztok. Současný dřevěný most byl realizován v letech 2000–2005, jeho autorem je tesař a odborník na středověké konstrukce Petr Růžička a statik Vít Mlázovský. Most zachovává princip historické stavby a vlastní realizace probíhala za pomoci historických tesařských seker bez jakéhokoliv použití těžké moderní techniky. Materiál se připravoval na Křivoklátě a i vztyčení a upevnění mostu bylo provedeno pomocí speciálně vyrobeného jeřábu, který byl stejně jako most vytesán a sestaven ručně za pomoci středověkých nástrojů a postupů. Jednalo se o experiment, který umožnil ověření kvality a rozsah historických technologií. Při stavbě bylo otesáno 1000 trámů, vyrobeno 150 dubových fošen mostovky ručně řezaných dvojmužnou pilou, 400 spojů svázáno sekerou a dlátem a naštípáno 1500 kusů loubků výpletů. Most je navržen jako lávka pro pěší s užitným zatížením 4,0 kN/m2 nebo pro přejezd vozidla o hmotnosti 6 tun. Celá konstrukce je koncipována tak, aby bylo možné jednotlivé díly dle potřeby vyměnit. Při návrhu konstrukce mostu byl využit středověký konstrukční princip husté trojúhelníkové sítě prostorově provázaných prvků. Základním konstrukčním spojem je dnes již nepoužívaná „rybina“, rybínový plát. Tento spoj doplněný o zapuštění přenáší tlakové i tahové síly.", "section_level": 2}, {"title": "Pověsti.", "content": "Jedna z pověstí soudí, že na tomto místě stálo kdysi bájné hradiště knížete Kroka a rovněž od jeho jména odvozuje jméno pozdějšího hradu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krakovec (též \"Červený zámek\", \"Červený hrádek\") je zřícenina gotického hradu přestavěného na renesanční zámek. Zřícenina stojí na široké skalní ostrožně nad soutokem Šípského a Krakovského potoka ve stejnojmenné obci v okrese Rakovník. Nachází se přímo na hranici CHKO Křivoklátsko, která patří do biosférické rezervace UNESCO. Od roku 1965 je chráněn jako kulturní památka. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti. ", "tgt_summary": null, "id": 361986} {"src_title": "Ungerberg (Šluknovská pahorkatina)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Ungerberg náleží k německé části Šluknovské pahorkatiny. Geologické podloží tvoří granodiorit. Na západním úpatí vrchu pramení Schwarzbach.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zájem o Ungerberg se objevil s postupným rozvojem turistiky v nedalekém Saském Švýcarsku. O vrch se již na přelomu 18. a 19. století zajímal neustadtský teolog a vlastivědec Wilhelm Leberecht Götzinger (1758–1818). Stále výše rostoucí stromy blokovaly výhled z vrcholu, proto dal roku 1846 majitel rytířského statku v Langburkersdorfu na vrcholu postavit dřevěnou rozhlednu. Vedle věže otevřel i malé občerstvení. V prosinci 1848 dřevěná rozhledna shořela. Kamenná rozhledna o původní výšce 18 byla postavena roku 1885 a nese označení \"Prinz-Georg-Turm\" (Věž prince Jiřího) podle prince Jiřího I. Saského (1832–1904). Významnou měrou se na stavbě kamenné věže podílel neustadtský nakladatel Julius Mißbach (1831–1896). Spolu s kamennou rozhlednou vyrostla na vrcholu také restaurace, která však podlehla roku 1929 požáru. Věž prošla v roce 1973 rekonstrukcí, během které získala nástavbu, se kterou dosahuje výšky přibližně 33 m. Zároveň byla vedle postavena horská chata. Areál rozhledny a chaty získala do svého vlastnictví nadace, která obě stavby v létě 2018 znovu zpřístupnila veřejnosti a vybudovala zde malý výběh pro zvířata. Vedle rozhledny stojí 74,9 m vysoká televizní věž typu FMT 9.", "section_level": 1}, {"title": "Výhled.", "content": "Jižním a západním směrem poskytuje rozhledna dobrý výhled na skalní útvary Saského Švýcarska. Zřetelné jsou Lilienstein, Königstein a Großer Winterberg. Za nimi jsou za dobré viditelnosti vidět Východní Krušné hory. Východním směrem je vyhlídka na Šluknovskou pahorkatinu a Lužické hory a při dobré viditelnosti také Jizerské hory a Krkonoše. Severní výhled nabízí lesní oblast Hohwald s Valtenbergem.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Na vrchol Ungebergu vede větší množství značených turistických tras. Z Neustadtu in Sachsen jsou to modrá, červená a zelená, od Rugiswalde žlutá a zelená, z Dolní Poustevny žlutá, ze Sebnitze modrá a červená, přes Schönbach žlutá a z Krumhermsdorfu zelená.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ungerberg je 537,2 m vysoký hřbet ve Šluknovské pahorkatině. Nachází se jižně od města Neustadt in Sachsen v saském zemském okrese Saské Švýcarsko-Východní Krušné hory.", "tgt_summary": null, "id": 567962} {"src_title": "Nové Město nad Metují (zámek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zámek stojí na místě starší tvrze. Při založení byl zahrnut do opevnění města, je však od města oddělen výrazným příkopem. Byl rozšířen Pernštejny během 16. století a za hrabat Lesliů barokně přestavěn v letech 1655–1661 podle plánů Carla Luraga. V letech 1909–1913 byl upraven podle plánů Dušana Jurkoviče pro nové vlastníky průmyslníky Josefa a Cyrila Bartoně z Dobenína. Jurkovič navrhl také originální zámeckou zahradu s dřevěnými stavbami. V roce 1948 byl zámek Bartoňům zkonfiskován. Ve státní správě zůstal až do roku 1992, kdy byl v restituci vrácen Josefu Bartoňovi Dobenínovi a nadále zpřístupněn veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Zámek tvoří čtyřúhelník kolem nepravidelného dvora se středověkou kulatou věží zvanou Máselnice (název dostala dle podoby se zařízením na výrobu másla) v severním nároží a renesančními malbami a sgrafity ve dvoře. Hlavní vchod je ve směru od náměstí a tvoří jej most přes příkop a kamenný barokní portál. Před zámkem je pět soch putti (trpaslíků) od Matyáše Bernarda Brauna z let kolem 1720, které sem byly přeneseny z Benátek nad Jizerou v roce 1913. V zámku je řada pozoruhodných prostor s barokní štukovou i moderní výzdobou (Pavel Janák, František Kysela, Max Švabinský, ale také díla sochařů Josefa Václava Myslbeka, Jana Štursy, Ladislava Šalouna nebo Františka Bílka). Na severozápad od zámku je terasová zámecká zahrada italského stylu s dřevěnými stavbami Dušana Jurkoviče, které byly nedávno obnoveny. Mezi ně patří i lávka pro pěší v zámecké zahradě. Lávka původně nesloužila veřejnosti, ale pouze majiteli zámku Cyrilu Bratoňovi z Dobenína. Propojovala dvě části zahrady předělené veřejnou komunikací. Lávka byla postavena v roce 1910. Jurkovič se zde nechal inspirovat lidovými stavbami ze slovenských Čičman. Za rok (v sezóně) projde lávkou neuvěřitelných tři sta tisíc osob. To ohrožovalo existenci lávky a tak do ní byly dodatečně zabudovány skryté ocelové nosníky. Lávka je rozdělena na dvě části věží, která má tři podlaží a tvoří výrazný architektonický prvek. V parku před zámkem najdeme kamennou kašnu z jednoho kusu kamene. Severně od zámku, směrem k bývalé bráně, je budova bývalého pivovaru, kde můžeme najít pomník Bedřicha Smetany. Otec Bedřicha Smetany František sem v roce 1818 přišel jako nájemce do opraveného zámeckého pivovaru. Teprve poté se přesunul do Litomyšle, kde se Bedřich v roce 1824 narodil. Bedřich se sem vracel však za svými příbuznými, za sestřenicí Luisou, do které se zamiloval a napsal pro ní Luisinu polku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek v Novém Městě nad Metují je původně renesanční stavba upravená barokně a na počátku 20. století Dušanem Jurkovičem. Zámek je od roku 2008 chráněn jako národní kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 1715028} {"src_title": "Náměšť nad Oslavou (zámek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ sídla.", "content": "První zmínka o osídlení místa dnešní Náměště nad Oslavou pochází z roku 1234, kdy byl jako svědek pod darovací listinou podepsán jistý Budiš z Náměště, jenž patřil do rodu pánů z Lomnice, kteří náměšťský hrad vlastnili. Dalšími majiteli hradu byli mezi lety 1399 a 1437 páni z Kravař, později Matěj Švamberk ze Skviřína (1437–1448), Znata z Prus a z Melic (1448–1455) a Ctibor Tovačovský z Cimburka (1455–1464). V roce 1464 se hrad vrátil do rukou lomnických pánů a během následujících let bylo okolí pustošeno uherskými vojsky, tento stav trval až do sedmdesátých let.", "section_level": 2}, {"title": "Žerotínové.", "content": "Později přešly majetky do rukou Žerotínů, získali je svatbou Libuše z Lomnice s Bedřichem ze Žerotína. Žerotínové tak později přestavěli hrad na renesanční zámek a zasloužili se také o přesun bratrské tiskárny do Kralic, kde později vznikla Kralická bible. V době po bitvě na Bílé hoře byly majetky panství prodány císařskému generálu Albrechtu z Valdštejna, který majetky přenechal svobodnému pánovi Janu Křtiteli Verdovi z Verdenberka. Verdenberkům majetky patřily až do roku 1733, do roku 1743 patřilo panství Adriánovi z Enkenvoirtu, později přešlo vlastnictví Hanuši Leopoldovi z Kufštejna.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní rozvoj za držby Haugviců.", "content": "V roce 1752 získal celé panství nejvyšší kancléř Českého království Bedřich Vilém Haugwitz. Rod Haugviců z Biskupic se zasloužil o ekonomický, hospodářský a hlavně kulturní rozvoj panství. Zejména za Jindřicha Viléma III. (1770–1842), hudebního skladatele, jenž podporoval umění v Náměšti, vznikla zámecká kapela, čítající přes třicet instrumentalistů, 24 sboristů a 9 sólistů a barokní operní provoz. Rozsah repertoáru a kvalita provedení byly na vynikající úrovni. Hrabě se přátelil s mnoha největšími osobnostmi tehdejší hudby, například s Christophem Willibaldem Gluckem, s nímž se seznámil v době svých studií. Jeho hostem na zámku byl opakovaně také jeho přítel Antonio Salieri, který hraběti věnoval své Rekviem, které ve zdejší kapli mělo premiéru. Hraběti také dedikoval svou \"Gratulační kantátu\" a manželce Jindřicha Viléma, Žofii, vynikající harfenistce pak věnoval svou skladbu \"Scherzi armonici\". Také jejich syn Karel Vilém byl pozoruhodnou hudební osobností, avšak za jeho správy došlo k rozpuštění kapely. Náměšťský zámek se ovšem svého času řadil mezi podobná hudebních a operní centra období baroka na Moravě, jakými byl arcibiskupský zámek v Kroměříži, zámky Jaroměřice nad Rokytnou, Holešov, ad. Haugvicové drželi zámek s panstvím až do konce druhé světové války. Po válce byl zámek zabaven a stal se majetkem československého státu a do roku 1947 byl reprezentačním sídlem vlády. Od roku 1949 je zpřístupněn veřejnosti. V roce 2016 vyšly dvě knihy s tematikou historie a současnosti zámku. V roce 2017 bude na několik dní zpřístupněn dětský a královský apartmán, jsou to apartmány v horním podlaží zámku, byly upraveny pro pobyt dětí majitelů zámku a pro významné návštěvy zámecké rodiny. V roce 2018 bude v rámci výročí 100 let od založení republiky uvedena výstava a ukáže nově opravené interiéry a život za první republiky na zámku.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "Od roku 2016 došlo k rekonstrukci zámku, kdy došlo k opravám renesanční podoby zámku. Byly opraveny renesanční arkády na nádvoří zámku, stejně tak došlo k opravě omítek, ostění oken a okna. V předchozích letech byla opravena střecha a stropy. Postupně bude opravena také hodinová věž se vstupním portálem. Budou obnovena sgrafita, která pochází z doby renesance. Obnovena budou také vstupní vrata do zámku. Od května 2017 do roku 2018 dojde k velké rekonstrukci dvou částí zámku, budou opraveny arkýře na východním průčelí zámku a arkády na nádvoří. Pískovcové části se odlupují a odpadávají. Náklady na rekonstrukci dosáhnout přibližně 15 milionů korun a investorem bude Národní památkový ústav a Ministerstvo kultury ČR. V létě roku 2017 došlo k rekonstrukci arkýře a zámeckých arkád, stejně tak ke konsolidaci omítek vstupního křídla zámku. Rekonstruovány jsou také kamenná ostění oken a dřevěné prvky oken a dveří. Oprava vstupního křídla byla dokončena v listopadu 2017, omítky byly navráceny do podoby z let 1946 a 1947. V roce 2019 byla do zámku Národním památkovým ústavem zakoupena nová tapiserie Athéna a Arachné ze 17. století. V roce 2019 byla také upravena kašna se sochou Neptuna. Po roce 2020 by mělo dojít k rekonstrukci fasády zámku, kdy ta by měla nově být světle okrová. Projekt by měl být připraven v roce 2020. Celková cena rekonstrukce by měla dosáhnout 15 milionů Kč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zámek Náměšť nad Oslavou je původně gotický hrad, který byl později příslušníky rodu Žerotínů přestavěn na renesanční zámek. V roce 1949 byl zámek zpřístupněn veřejnosti a byla v něm instalována kolekce tapisérií. V roce 2001 byl zámek prohlášen národní kulturní památkou. Jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav.", "tgt_summary": null, "id": 1226533} {"src_title": "August Kiss", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "August Kiss se narodil 11. října 1802 v Paprozanu (Paprocany – dnes část města Tychy) v tehdejším Pruském Slezsku, dnešním Slezském vojvodství, v Polsku. Zde vyrůstal v prostředí železné hutě, ve které jeho otec pracoval jako správce. V roce 1822 se přestěhoval do Berlína, kde studoval na pruské akademii umění \"Preußische Akademie der Künste\" a v ateliéru sochaře Christiana Raucha, představitele německého klasicismu. Též byl žákem berlínského sochaře Christiana Friedricha Tiecka a pruského architekta a malíře Karla Friedricha Schinkela. Podle Schinkelových kompozic provedl reliéfy pro štít Nikolaikirche v Postupimi. Jméno August Kiss vešlo ve známost v roce 1839, kdy zhotovil plastiku \"Amazonky na koni v boji s panterem\". Roku 1842 ji pro krále Ludwiga I. provedl v mramoru a o něco později ji v berlínských královských slévárnách odlil Christoph Fischer v bronzu; tato plastika v životní velikosti byla umístěna před Staré muzeum (něm. Altes Museum) v Berlíně. August Kiss zemřel 24. března 1865 v Berlíně. Pohřben je na berlínském hřbitově Alter St.-Matthäus-Kirchhof. Jeho hrob je od roku 1958 prohlášen čestným hrobem města Berlín. V Tychách poblíž jezera Paprotzaner byl na jeho počest postaven obelisk.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Další významná práce po \"Amazonce na koni v boji s panterem\" byla jezdecká \"socha Fridricha Velikého\", odlita z bronzu a odhalena v roce 1847 ve Vratislavi. \"Sochu krále Fridricha Wilhelma III.\" vytvořil v bronzu třikrát; jednou v uniformě s pláštěm a odkrytou hlavou pro Postupim, poté v roce 1851 na koni s vavřínovým věncem se šesti ženskými alegorickými figurami na podstavci a zdobnými reliéfy z pruské historie pro Königsberg (od roku 1946 Kaliningrad) a potřetí v roce 1861 v napoleonském klobouku pro Vratislav. August Kiss dále vytvořil bronzovou \"sochu sv. Michaela, který poráží draka\"; byl to dárek od krále Fridricha Viléma IV. jeho bratru, pozdějšímu císaři Vilémovi, na památku vzpoury v Badenu (zámek Babelsberg). Dále je autorem kolosální bronzové jezdecké \"sochy sv. Jiřího drakobijce\" původně zhotovené pro velké nádvoří zámku v Berlíně, nyní u řeky Sprévy ve čtvrti Nikolaiviertel. Vytvořil též \"sochu Christiana Beutha\" před berlínskou Bauakademie, dále \"bronzové postavy pro Wilhelmplatz v Berlíně\", které nahradily šest starších mramorových soch. Čtyři z nich, James Keith, Hans von Zieten, Friedrich von Seydlitz a Starý Dessauere, zůstaly nezměněny; sochy Hanse von Winterfeldt a Kurta von Schwerin August Kiss přepracoval. Wilhelmsplatz je nyní částí Wilhelmstrasse. Sochy Hanse von Zieten a Starého Dessauera byly vyjmuty z lapidária a stojí opět ve Wilhelmstrasse na rohu Mohrenstraße. Jediným větším dílem v mramoru, které August Kiss dokončil, je \"náhrobní pomník hraběnky Laury Henckel von Donnersmarck\" opírající se o sochu královny Luisy von Mecklenburg-Strelitz od Christiana Raucha.", "section_level": 1}, {"title": "Díla v Karlových Varech.", "content": "August Kiss byl v letech 1855 až 1864 pravidelným lázeňským hostem v Karlových Varech. Navštívil město celkem desetkrát a vždy se ubytoval v domě Stadt Frankfurt nedaleko Vřídelní kolonády. Na přání barona Augusta von Lützow vytvořil několik soch.", "section_level": 2}], "src_summary": "August Karl Eduard Kiss, něm. August Karl Eduard Kiß (11. října 1802, Paprocany, Tychy, Polsko – 24. března 1865, Berlín, Německo) byl německý akademický malíř a sochař.", "tgt_summary": null, "id": 1126030} {"src_title": "Pottenbrunn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název místa.", "content": "Název Pottenbrunn, původně nazývaný jako \"Potilinesprunnin\" nebo \"Potinbrunnin\" zanechal v názvu místa odvození od studny (Brunn) a známého \"Poto\" nebo \"Potilo\". Název vodního hradu, kterým byl dříve zámek, který vznikl u osady.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Pottenbrunnu bylo již v mladší době kamenné osídleno, co dokladují různé nálezy. Obec vznikla ze dvou, zpočátku oddělených a pod různou vrchností, nazývaných Ober- a Niederpottenbrunn, které měly až do roku 1623 své vlastní kostely. Pottenbrunn byl poprvé uvedený v dokumentech již roku 890. Obě místa mohla mít kolem roku 1200 název \"Wihselbrunne\". „Ober- a Niederpottenbrunn“ byl spravován různými pány. Na dokladu z 19. května 1353 jsou dvě pečetě: jedna „Jana z Pottenbrunnu“ (majitele starých zámků), na které je připojen rytíř z Pottenbrunnu a druhá pečeť „Jana Alachtera z Pottenbrunnu“. Oba byli bratranci. Dolní farní kostel \"Svatého Kříže\", v roce 1637 vypálen a v roce 1683 zase Turky zničen. V roce 1730 byl v již zcela zchátralý. Horní kostel \"Svatého Ulrycha\" byl postaven kolem roku 1000. Ten je nynějším farním kostelem. V roce 1927 byl za starostu Antona Hinterwallnera (1927-1938) Pottenbrunn povýšen na městys. V roce 1972 byl samostatný městys Pottenbrunn pod velkými protesty obyvatel připojen k Sankt Pöltenu. 95 % pottenbrunnských obyvatel podepsalo stanovisko proti připojení obce. Rada obce se rozhodla také proti připojení jednohlasně, avšak nepřineslo to žádný kladný výsledek. Roku 1987 získal Pottenbrunn 1. místo v evropské soutěži Entente Florale a byl zvolený jako nejkrásnější místo v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Jako katastrální území Sankt Pöltenu nemá Pottenbrunn žádného starostu. \"Viz také:\" St. Pölten: Politik", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná zařízení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "V Pottenbrunnu je ústav s pečovatelskou službou a Záchranná stanice „Dělnicko samaritánského svazu“.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Seznam hradů a zámků v Rakousku", "section_level": 2}], "src_summary": "Pottenbrunn () leží na řece Traisen a silnici S33 mezi Herzogenburgem a Sankt Pölten, odkud je vzdálený asi 7 km. V roce 1971 došlo k připojení tohoto katastrálního území k Sankt Pölten.", "tgt_summary": null, "id": 896129} {"src_title": "Henrich Migelink", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Život a dílo Heinricha von Mügeln jsou jen obtížně doložitelné. Jeho první školní vzdělání a významné základy jeho pozdějšího univerzitního studia získal od donínského faráře, který jej později vyslal do Míšně na latinskou školu sv. Afry, kde se mu dostalo vzdělání v oblasti chrámového zpěvu. Další známé Henrichovo působení je pobyt v Praze roku 1340 na dvoře českého krále Jana Lucemburského. V té době města Mohelná (Mügeln) i Donín (Dohna) patřila pod českou korunu. Mezi Heinrichem a princem Karlem Lucemburským, pozdějším českým králem a římským císařem Karlem IV., se vyvinulo blízké přátelství. Když se Karel v roce 1346 stal římskoněmeckým králem (protikrálem), zvolil si Henricha za svého rádce ve státních záležitostech. U pražského dvora se Henrich Migelink těšil velké vážnosti jako dvorní básník, i jako učenec. Na nově založené pražské universitě Karlem IV. 1348 byl Henrich Migelink se svou prací na téma Písmo svaté jedním z prvních promovaných studentů. V roce 1346 následoval Markétu, jednu z Karlových dcer, ke dvoru uherského krále Ludvíka I. V letech 1352/1353 zde sepsal Uherskou kroniku a nadále sloužil jako Ludvíkův učitel, poradce a otcovský přítel. Když Markéta na konci roku 1353 podlehla morové nákaze, vrátil se Henrich Migelink zpět k pražskému dvoru. Zde v roce 1355 vytvořil oslavnou báseň \"„Der meide cranz“\" na počest Karla IV., jenž se v tomto roce stal římskoněmeckým císařem. V následujícím roce však docházelo k častým rozepřím s Karlem IV. Když se roku 1358 další Karlova dcera, Kateřina, vdávala za rakouského vévodu Rudolfa IV., následoval ji. Roku 1365 vévoda Rudolf IV. zemřel, a Henrich Migelink přesídlil ke štýrskému dvoru Hernita von Petaus. Zde roku 1371 přeložil Německé žalmy (\"„Psalmen der Deutschen“\"), své poslední známé dílo.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "Henrich Migelink zemřel kolem roku 1380 na neznámém místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henrich Migeling, nebo \"Heinrich Mogelin\" (, \"Heinrich von Mügelin\", \"Heinrich von Mogelyn\" nebo \"Heinrich von Mogilin\"; narozen asi roku 1319 v Mohelné – kolem roku 1380 na neznámém místě) byl středověký hudebník, tvůrce milostných písní, básní, bajek, kronik a pořekadel ve střední horní němčině. Patřil mezi dvanáct mistrů pěvců.", "tgt_summary": null, "id": 1737269} {"src_title": "Banská Bystrica (městský hrad)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Městský hrad vznikl vedle staré hornické osady, která předcházela založení města. Už v té době zde stál farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se později, koncem středověku stal centrem nové pevnosti. Funkcí městského hradu bylo chránit výnosy z těžby drahých kovů, zejména mědi a stříbra, a královskou pokladnici. Sídlil zde zástupce krále a církve, scházela se zde městská rada. Jednotlivé budovy různorodých funkcí byly obehnány společným opevněním, které chránilo patriciát před vnějšími nepřáteli i vnitřními nepokoji, zejména během hornických vzpour. Areál městského hradu se skládá z kostela Panny Marie, tzv. Matějova domu, tzv. Slovenského kostela, radnice, budovy fary a kamenného opevnění s baštami, vstupní branou s barbakánem, kterým se do areálu vcházelo. Nejstarší budovou je pozdně farní kostel panny Marie z druhé poloviny 13. století. Původně ho obklopoval hřbitov, na kterém až do 19. století stála románská kostnice. Banskobystričtí měšťané, inspirováni vzorem městského hradu v Kremnici, opevnili v poslední třetině 15. století prostor kolem farního kostela a postavili tu další budovy patřící samosprávě báňského města, městské správě a králi: gotický dům krále Matyáše Korvína (nazývaný také \"Matejov dom\") vznikl v roce 1479, městská radnice kolem roku 1500; krátce předtím, v roce 1492, dostavěli kostel sv. Kříže, nazývaný i Slovenský kostel, protože sem chodili převážně slovenští obyvatelé, s bohatým vstupním pozdně portálem. Opevnění tvořila vysoká kamenná zeď a kruhové bašty. Nejdůležitější částí opevnění byla vstupní brána s barbakánem, dostavěná v roce 1512, do které se vstupovalo dvěma branami, pro povozy a pro pěší. V té době prošel farní kostel nákladnou stavební úpravou, kterou podnes dokumentuje dochované oratorium s gotickou křížovou klenbou, boční kaple sv. Barbory a pozdně křídlovým oltářem od Mistra Pavla z Levoče a pozdně bronzová křtitelnice od mistra Jodoka. Typologickou zajímavostí jsou portréty svatých, které iluzivně nahradily konzole pod klenbou v presbytáři. Interiér kostela byl v těch dobách velmi hodnotný, hlavní oltář vyhotovil Mistr Pavel z Levoče a údajně byl ještě monumentálnější než levočský. Podlehl však ničivému požáru v roce 1761; v roce 1767 byl nahrazen barokním oltářem s obrazy od významného rakouského malíře J. L. Krackera. Zhroucenou gotickou klenbu nahradila barokní, s iluzivní architektonickou freskou v presbytáři od A. Schmidta z let 1767–1770. Z tohoto období pocházejí i typické siluety s cibulovými měděnými střechami. Do městského hradu byla později začleněna i městská radnice. Ve druhé třetině 16. století prošla několika stavebními úpravami, které jí vtiskly dnešní ráz. V roce 1546 byla podstatně rozšířena a přestavěna. Brzy nato, v letech 1564–1565, mistr Peregrinus upravil její průčelí včetně pozdněgotické lodžie a budovu ukončil renesanční atikou z vlaštovčích ocasů.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér a interiér.", "content": "Farní kostel je výrazná gotická architektura s původní románskou věží z dob vzniku objektu. Je jednolodní, s prodlouženým presbytářem a z obou stran přistavěnými kapličkami a oratořemi. Z původní náročné bohaté architektury se zachovaly fragmenty kružeb v lomených oknech, překryté barokní přestavbou, zlomky žánrových výjevů pod římsou, znázorňující sedm hlavních hříchů, několik gotických fiál a baldachýn. Okna kaple si zachovala pozdně plamínkové kružby. Fasádu objektu v gotice pomalovali kvádrováním. K nejlepším výtvarným dílům exteriéru patří reliéf Krista na hoře Olivetské (umístěný na vnější straně kostela v nároží věže) a torzo Zvěstování, z doby kolem roku 1500. Hlavní prostor kostela je klenutý pruskými klenbami. Má jednotné pozdně barokní vnitřní zařízení a nástěnné malby. Barokní úprava respektovala starší, zejména pozdně gotické fragmenty a náběhy žeber. Boční kaple, oratorium a sakristie mají bohaté vzorce pozdně kroužených a hvězdicových kleneb. Z původního zařízení vyniká oltář sv. Barbory a gotická křtitelnice, gotické deskové obrazy; výtvarné detaily jsou instalovány v dalších bočních kaplích. Slovenský kostel má v barokním členění fasád zachován pozdně portál s přetínavými pruty z konce 15. století. Matějův, původní královský dům, je bloková vícepatrová stavba, která si navzdory romantické úpravě zachovala původní řešení fasád s výrazným malovaným kvádrováním. Radnice (Pretórium) prošla několika stavebními úpravami, přesto si zachovala svůj renesanční ráz. Bloková budova se sloupovou arkádou původně navazovala na hradní opevnění. Renesanční přezděné atiky původně ve tvaru vlaštovčích ocasů.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "V roce 2005 proběhla kompletní rekonstrukce prostor městského hradu. Od roku 2009 je v prostorách hradu kavárna a restaurace.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "ŽSR, SAD. Hrad je městského typu a přístup k němu je tedy velmi jednoduchý. Nachází se přímo v centru Banské Bystrice na malém náměstí nad hlavním náměstím.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Vedle Matějova domu lze projít tepanou železnou branou na historický hřbitov, kde je pohřbeno několik národních buditelů a spisovatelů. Ze hřbitova jsou působivé pohledy na hradní komplex. Okolní památky: Městská památková rezervace Banská Bystrica, hrady: Zvolen, Pustý hrad nad Zvolenem, Slovenská Ľupča.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Město je střediskem turistiky, v příměstské části se doporučují tyto hodinové vycházky: Banská Bystrica je východiskem značených tras do blízkých hor: Kremnické vrchy, Starohorské vrchy, Veľká Fatra, Nízké Tatry, Veporské vrchy a Poľana.", "section_level": 1}, {"title": "Zvony.", "content": "Ve zvonici jsou na ocelové zvonové stolici zavěšené 3 zvony. Zvony zvoní každou neděli a svátky v 6:45, 8:15, 10:45 a 16:15. Zvoní pouze zvony General a Special protože zvon Median je prasklý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Městský hrad v Banské Bystrici, charakteristická dominanta a symbol historického jádra Banské Bystrice s typickou siluetou dvojice cibulovitých věží, situovaný nahoře na náměstí. Je to národní kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 74457} {"src_title": "Chaj Žuej", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Chaj Žuej používal zdvořilostní jména Žu-sien () a Kuo-kchaj () a pseudonym Kang-feng ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Chaj Žuej pocházel z Čchiung-šanu na jihočínském ostrově Chaj-nan, narodil se 23. ledna 1513. Vychovávala ho matka, protože jeho otec zemřel, když mu byly tři roky. Jeho předkové v mužské linii pocházeli z muslimské rodiny z Kantonu, matka byla z chuejské rodiny původně přišlé z Indie. Chaj Žuej nicméně byl pravověrným konfuciánem a ve svých dílech nikdy islám nezmiňoval. V úřednických zkouškách dosáhl jen umírněného úspěchu, když složil provinční zkoušky, nikoliv však metropolitní. Jeho úřednická kariéra proto mohla začít až roku 1553, kdy obdržel skromnou pozici vedoucího konfuciánské školy v Nan-pchingu v provincii Fu-ťien. Rychle si získal pověst člověka přímého, striktně dodržujícího zásady konfuciánské morálky, čestného a střídméno, což mu získalo nemalý obdiv, ale i nepřátele. Časem povýšil, sloužil v provincii Če-ťiang jako okresní přednosta v Čchun-anu a pak jako zástupce prefekta Ťia-singu. Odtud byl přeložen na nižší místo prefekturního soudce v Sing-kuo v provincii Ťiang-si a pak přeložen do Pekingu na místo tajemníka na ministerstvu daní. Roku 1565 podal císaři Ťia-ťingovi memorandum, v němž ostře kritizoval jeho chování a politiku, vytkl mu, že selhal jako císař i jako otec, což dle Chaj Žueje přineslo neštěstí celé říši. Ťia-ťing roku 1566 reagoval rozsudkem smrti, než však mohl být Chaj Žuej popraven, císař zemřel a Chaj Žuej byl omilostněn (stejně jako všichni úředníci postižení za vlády Ťia-ťinga). Za vlády nového panovníka, Lung-čchinga, se vrátil do úřadu, a vystřídal několik funkcí (tajemník na ministerstvu daní, pak působil na ministerstvu vojenství, úřadu pečetí, velkém soudním dvoře, nankingském a pekingském úřadu pro hlášení), až byl roku 1569 jmenován koordinátorem sün-fu v jižní metropolitní oblasti, ve svěřeném regionu organizoval budování vodních staveb, prosazoval reformu jediného prutu, ale roku 1570 byl po půlroce ve funkci donucen k rezignaci poté, co byly vzneseny stížnosti na jeho radikální přístup k řešení problému koncentrace půdy v rukách velkostatkářů, požadoval totiž konfiskaci části velkostatkářské půdy (včetně půdy tak vlivných a mocných osob, jako byl bývalý první velký sekretář Sü Ťie) a její rozdělení chudým. Následujících patnáct let žil doma na Chaj-nanu, až roku 1585 byl císařem Wan-lim povolán zpět do služby na místo vedoucího kontrolního úřadu v Nankingu, ale už následujícího roku zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Roku 1959 se spisovatel a historik Wu Chan začal zajímat o Chaj Žueje a napsal několik článků o něm a jeho nebojácné kritice císaře; o Chaj Žuejovi napsal též divadelní hru „Chaj Žuej sesazen z úřadu“ dokončenou roku 1961. Wuovu hru však šanghajský novinář Jao Wen-jüan v listopadu 1965 interpretoval jako alegorii soudobého politického dění, když měl zkorumpovaný císař Ťia-ťing zosobňovat předsedu Komunistické strany Číny Mao Ce-tunga a Chaj Žuej maršála a člena politbyra Pcheng Te-chuaje, sesazeného roku 1959 kvůli jeho kritice Mao Ce-tungovy politiky Velkého skoku. Článek byl začátkem kampaně zaměřené proti Wuovi, záhy však rozšířené na pravé křídlo komunistických politiků a stal se tak počátkem takzvané „kulturní revoluce“. Během kulturní revoluce byla mimo jiné i zničena hrobka Chaj Žueje. Jaova kampaň vedla k perzekuci a následně smrti Wu Chana i dalších autorů připomínajících ve svých dílech Chaj Žueje, jako Čou Sin-fanga za jeho operu \"Chaj Žuej podává memorandum\" ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Chaj Žuej (; 23. ledna 1514 – 13. listopadu 1587) byl čínský učenec a úředník působící v pozdněmingském období, za vlády císařů Ťia-ťinga a Wan-liho. V následujících staletích se stal vzorem čestného a přímého úředníka. V 60. letech 20. století mělo drama založené na epizodě z jeho života, \"Chaj Žuej sesazen z úřadu\", významnou roli v politické diskuzi v počátcích čínské kulturní revoluce.", "tgt_summary": null, "id": 213185} {"src_title": "Šlikové", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původ rodu je pravděpodobně v oblasti Vogtlandu v dnešním Sasku na hranici Čech. Ve 14. století se stali měšťany v Chebu a Kašpar (před 1400–1449) byl skutečným zakladatelem věhlasu a bohatství rodu. Na Boloňské univerzitě získal titul doktora práv, poté se vrátil do vlasti a sloužil králi Zikmundovi Lucemburskému, kterého doprovázel na cestách do Kostnice či Basileje. Stal se jeho sekretářem, v roce 1422 jej Zikmund povýšil do panského stavu. V roce 1427 se stal pronotářem, poté vicekancléřem a v roce 1433 říšským kancléřem. Byl jmenován palatinem a povýšil do říšského hraběcího stavu s predikátem „z Bassana“. V roce 1438 byl tento predikát rozšířen Albrechtem Habsburským ještě o Holíč. Dědičně získal panství Bassano Vicentino v severní Itálii, Sokolov, Holíč na západním Slovensku, dále také statky na Chebsku a Loketsku. Loketští a karlovarští měšťané bojovali proti tomuto postavení, k nim se připojily i zájmy saského kurfiřta a pánů z Plavna. S oběma stavy vedli Šlikové domácí válku. Je pravděpodobné, že Kašpar některá privilegia zfalšoval, nejvíce jsou zpochybňovány tituly z Pasounu i Holejče (Holíče), které obdržel těsně před Zikmundovou smrtí resp. krátce po ní. V roce 1516 se objevila na šlikovských statcích bohatá ložiska stříbrné rudy. Štěpán Šlik založil město Jáchymov, kde začal razit tolary (27,20 gramů čistého stříbra), díky nimž rodina vešla ve známost po celé Evropě. Finanční problémy vedly Ferdinanda I. k zásahům proti Šlikům. Roku 1528 se mu podařilo získat zpět mincovní regál. Ražba se prováděla nadále v královské mincovně v Jáchymově, Šlikům náležel jen podíl na zisku z vytěženého stříbra. Těžbu stříbra si nadále ponechávali Šlikové ve svých rukou. Ztráta mincovního regálu a dalších výsad přivedla Šliky k odbojné české šlechtě proti králi. Po porážce jim některé statky byly zkonfiskovány a museli k tomu ještě zaplatit vysoké pokuty. Přesto i poté zastávali významné úřady, Albrecht se stal nejvyšším hejtmanem českého vojska, Vavřinec působil jako hejtman Starého Města pražského, Jáchym byl fojtem v Horní Lužici a v letech 1558–1560 z postu prezidenta řídil českou komoru. Připojili se k odbojným stavům. Jindřich Šlik řídil pluk moravských stavů během bitvy na Bílé hoře. Kryštofa zvolili stavovským direktorem. Jáchym Ondřej Šlik (1569–1621) od roku 1606 působil jako ředitel konzistoře podobojí, angažoval se v bojích o Rudolfův majestát. Odmítl přijmout Ferdinanda II. na českém trůně. Patřil mezi hlavní vůdce protihabsburské opozice, stal se jejich hlavním mluvčím. Po zvolení Fridricha Falckého českým králem převzal post nejvyššího sudího a fojta v Horní Lužici, po porážce na Bílé hoře se uchýlil na panství Redernů ve Frýdlantu, kde jej na rozkaz saského kurfiřta zajali a předali císaři. Jako první vstoupil 21. června 1621 na lešení s popravčím špalkem na Staroměstském náměstí.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny rodu v 17.–20. století.", "content": "Jindřich Šlik (1580?–1650) od mládí bojoval jako profesionální voják v různých armádách, za stavovského povstání byl plukovníkem stavovského vojska a v bitvě na Bílé hoře padl do zajetí. Později ale konvertoval na katolickou víru a vstoupil do císařských služeb, v nichž nakonec dosáhl hodnosti polního maršála (1627). V letech 1632–1650 byl prezidentem dvorské válečné rady a v roce 1644 získal Řád zlatého rouna. Jako jediný ze Šliků obhájil v pobělohorské době nároky na rodový majetek v západních Čechách (Planá u Mariánských Lázní, Horní Hrad), především ale položil základy nového bohatství ve východních Čechách (Kopidlno, Veliš), které pak potomkům patřilo až do 20. století. V Kopidlně nechal na základech bývalé tvrze postavit zámek, který se stal trvalým sídlem, od 18. století po výstavbě zámku v Jičíněvsi Šlikové pobyty na těchto dvou zámcích střídali. Jindřichův syn František Arnošt Šlik (1623–1675) původně vstoupil do řádu kartuziánů, ale jako jediný dědic otcova majetku nakonec převzal rodové jmění a později zastával i zemské úřady. V úspěšné rodové kariéře pokračovali i jeho synové; starší František Josef (1656–1740) byl prezidentem české královské komory (1692–1718), mladší Leopold Antonín (1663–1723) dosáhl nejprve v armádě hodnosti polního maršála a později byl nejvyšším kancléřem Českého království (1713–1723). Mezi těmito bratry došlo k soudnímu sporu o dědictví, oba ale dočasně i dlouhodobě přispěli k dalšímu rozšiřování majetku. Leopoldův syn František Jindřich (1696–1766) zastával funkci nejvyššího maršálka Českého království, kvůli dluhům ale přišel o část majetku (Radim). Z dalších generací vynikl František Josef Jindřich (1789–1862), který od mládí sloužil v armádě a v bitvě u Lipska přišel o oko, později dosáhl hodnosti generála jízdy a v roce 1848 byl vojenským guvernérem v Krakově. Jeho vnuk František (1854–1925) kvůli nerovnorodému sňatku přišel v soudním sporu o značnou část dědictví (Veliš, Kopidlno) a uhájil jen jeho menší část (Jičíněves). V září 1939 se připojilo k Národnostnímu prohlášení české šlechty hned pět členů rodu: Jindřich Maria Šlik (1875–1957) a jeho synové František (1914–2005), Zikmund (1916–1988), Jindřich (1916–2004) a Ondřej (1917–1942). Po roce 1948 byl majetek rodině zkonfiskován, ale rodina přesto zůstala v Čechách. Až po roce 1968 zůstali v zahraničí František (* 1914) a Jindřich (* 1916). Po roce 1989 byly některé majetky potomkům rodu navráceny.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj majetkových poměrů v 17.–20. století.", "content": "Zakladatel jediné pobělohorské větve Šliků, polní maršál Jindřich Šlik (1580–1650), získal nejprve majetek v západních Čechách, když v roce 1624 po svém bratranci Kašparu IV. Šlikovi zdědil panství Planá u Mariánských Lázní, z Kašparovy pozůstalosti pak ještě koupil Horní Hrad. Mezitím koupil také panství Ivanovice na Hané konfiskované Bukůvkům z Bukůvky. Z majetku Albrechta z Valdštejna obdržel do dědičného vlastnictví ve východních Čechách Veliš a Staré Hrady, a protože se mu na Jičínsku zalíbilo, zdejší statky rozšířil o Kopidlno, které v roce 1638 získal směnou s Ditrichštejny za Ivanovice na Hané. V roce 1638 koupil také Šlikovský palác v Praze. Jindřichův nástupce František Arnošt (1623–1675) se musel vypořádat s otcovým odkazem 50.000 zlatých jezuitské koleji v Chebu. Chebským jezuitům nabídl náhradou za hotovost panství Horní Hrad, s tím se ale jezuité nespokojili, takže František Arnošt nakonec po dlouhém soudním sporu Horní Hrad prodal (1663), aby se s chebskou jezuitskou kolejí mohl finančně vyrovnat. Na úhradu dalších dluhů krátce nato prodal i Planou (1665) hrabatům ze Sinzendorfu. Prodejem Plané definitivně končí historie Šliků v západních Čechách. V zájmu zachování celistvosti rodového majetku vytvořil František Arnošt z východočeských statků fideikomis (1671), již v generaci jeho synů ale vypukl další spor o dědictví, protože mladší syn Leopold se nespokojil s roční apanáží 3 000 zlatých. V soudním sporu získal Leopold panství Veliš (1685), které ale vzápětí na základě předkupního práva získal zpět jeho starší bratr František Josef (1688). Ten také průběžně až do konce života drobnými nákupy dále své východočeské dominium rozšiřoval, takže ke spojenému panství Veliš-Kopidlno nakonec patřilo bezmála padesát vesnic. Leopold mezitím získal panství Radim u Kolína, kvůli dluhům ale o tento majetek rodina přišla již v roce 1750. K dalšímu zásadnímu zásahu do držav Šliků došlo ve 20. století. Po smrti Ervína Šlika (1852–1906) byl právoplatným dědicem jeho mladší bratr František (1854-1925), který však měl nerovnorodou manželku Berthu Roxer, potomstvo s ní měl navíc ještě před uzavřením sňatku. Jejich potomstvo bylo sice uznáno za právoplatné, vzdálení příbuzní ale u soudu zpochybnili Františkův dědický nárok na fideikomis. V roce 1912 získal velkostatek Veliš–Kopidlno o rozloze přes 8.500 hektarů půdy příbuzný rakouský rod Weissenwolffů. František Šlik obhájil nárok pouze na Jičíněves, která nebyla součástí fideikomisu. Jičíněves spolu s Vokšicemi byly Šlikům zkonfiskovány v roce 1948 a v restitucích po roce 1989 je získali zpět. Současným majitelem zámku v Jičíněvsi (2019) je Andreas (Graf Von Schlik, * 1977), vnuk Františka Šlika (* 1914), a majitelkou zámku ve Vokšicích je Margareta (* 1950), dcera Zikmunda Šlika (* 1916). Rodině patří i pozemek se zbytky hradu Veliš a rodinná hrobka u hřbitova ve Veliši. Tu r. 1926 postavil Václav Weinzettl a je v ní údajně uložena i lebka Jáchyma Šlika, popraveného v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Nápis na hrobce: \"VERA DEO ACCEPTOS NOS FACIT ESSE FIDES\" (Bohem přijatými se stáváme opravdovou vírou).", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "V původním erbu měli červené pole dělené stříbrným klínem a v každém poli kroužek. V modrém poli se nacházel znak hrabství Holíče, což byl zlatý lev držící kostel. V srdečním štítku stojí červení lvi, kteří podpírají sloup.", "section_level": 1}, {"title": "Další zajímavosti.", "content": "Se jménem rodu Šliků jsou spojena některá další místa: Na druhou stranu sice rod používal predikát \"z Holíče a Pasounu\", ale ani ve slovenské Holíči, ani v severoitalském Bassanu žádné reálné stopy po působení tohoto rodu nejsou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šlikové (též Schlikové, s predikátem \"z Holíče a Pasounu\", německy \"zu Bassano und Weißkirchen\") jsou český šlechtický rod významný především v 15. a 16. století. Původně měšťanská rodina z Chebu vynikla v osobě kancléře Kašpara Šlika a získala značný majetek. Později rod ovládal značnou část severozápadních Čech (Loketsko, Chebsko) a jako první z Českého království obdržel říšský hraběcí titul (1437). Moc rodu ještě vzrostla počátkem 16. století s objevem ložisek stříbra v Krušných horách a získáním práva ražby vlastní mince. Přijetím luteránské víry a vlivem přesahujícím hranice Českého království se několikrát dostali do konfliktu s Habsburky, o značnou část majetku přišli po porážce stavovského povstání v roce 1547. Většina členů rodu se zapojila i do dalšího stavovského povstání v letech 1618–1620, poté došlo k likvidaci majetkového zázemí v západních Čechách a nejslavnější příslušník rodu Jáchym Ondřej Šlik byl popraven. Do služeb Habsburků tehdy vstoupil jediný člen rodu, pozdější polní maršál Jindřich Šlik, který založil novou doménu ve východních Čechách. Poměrně velký majetek si jeho potomci udrželi až do 20. století, znovu se uplatnili i ve státních službách. Dnes rodině náleží již jen část bývalého rozsáhlého majetku na Jičínsku (Jičíněves, Vokšice). ", "tgt_summary": null, "id": 792952} {"src_title": "Páni z Hradce", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jedná se o starý český rod založený prostřednictvím Vítka z Prčice, který daroval svému synovi Jindřichovi I. z Hradce (1205–1237) opevnění (později Jindřichohradecký hrad a zámek), které pak Jindřich přestavil a to se stalo hlavním sídlem rodu. Okolo této stavby poté začalo vznikat město, jež se dnes nazývá Jindřichův Hradec a Hrad (později v renesanci zámek) se stal jeho centrem. Rodové statky měli tito pánové především okolo jižní českomoravské hranice s „hlavními“ městy Jindřichův Hradec a Telč, kolonizovali také pomezní hvozdy na Moravě a v Rakousích. Většina příslušníků rodu působila ve významných funkcích v království, rovněž bojovali o moc a majetek se sousedními rody i samotným králem. Ve 13. století si Vítek s Oldřichem rozdělili majetek a vytvořili dvě linie - strážskou a ústeckou. Oldřich III. z Hradce stál proti Janu Lucemburskému, nakonec se usmířili a Oldřich se účastnil korunovace Karla IV. Také Oldřichovi potomci si rodové jmění rozdělili. Jindřich II. z Hradce vedl sváry se svými sousedy. Menhart nejprve bojoval proti husitům, poté jim však velel při bitvě u Tachova. Patřil mezi čelné představitele panské jednoty, vykonával funkci nejvyššího purkrabího, avšak stál na straně Oldřicha z Rožmberka proti Jiřímu z Poděbrad, který jej zajal a věznil, po onemocnění jej však propustil, přesto Menhart záhy zemřel. Další syn Oldřich se hlásil k umírněnému křídlu husitů, působil ve sboru správců království. Jan oponoval husitům a podporoval Zikmunda, Kostnickým koncilem byl označen jako nejkřesťanštější pán v Čechách. Roku 1505 velel jiný Jindřich jako nejvyšší purkrabí zemskou výpravu proti Šlikům. Adam I. z Hradce byl vojenským poradcem krále Ludvíka při jeho výpravě do Uher, za což byl při korunovaci nezletilého krále roku 1519 jmenován nejvyšším kancléřem a zastupoval krále. Asistoval při korunovaci Ferdinanda I. Habsburského českým králem, byl pověřen nesením říšského jablka. Účastnil se i křtu králova syna Maxmiliána. Zemřel roku 1531 ve svém pražském paláci. Jáchym z Hradce od roku 1554 působil jako nejvyšší kancléř, přikoupil Vimperk a Hlubokou. Jako zbohatlík přestavěl rodinné sídlo a zahynul v Dunaji při návratu domů. Hlava moravské větve a Jindřichův bratr Zachariáš z Hradce daroval značnou část majetku zámku v Telči. Jeho synovec Adam II. z Hradce zastával funkci nejvyššího kancléře v letech 1585–1593 a nejvyššího purkrabího v letech 1593–1596. Pokračoval v přestavbě rodinného sídla. Zemřel v roce 1596. Roku 1604 zemřel poslední mužský potomek rodu Jáchym Oldřich z Hradce, který byl karlštejnským purkrabím a jímž rod po meči vymřel. Sňatkem jeho sestry Lucie Otýlie s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka celý majetek přešel na rod Slavatů.", "section_level": 1}, {"title": "Středověká rodová držba na jihozápadní Moravě.", "content": "Páni z Hradce drželi na jihozápadní Moravě statky již ve 13. století (Slavonice, Řečice, Bačkovice), které rozšířili výměnou o zeměpanské telecké panství a ještě v 1. polovině 14. století sňatkem Oldřicha z Hradce o bílkovské panství. V 2. polovině 14. století se pánům z Hradce podařilo získat opět výměnou panství hradu Šternberk, křížovnické Dačice, majetky pánů z Landštejna, zeměpanské léno Janštejn a na počátku 15. století Želetavu, zeměpanské léna s věnem Elišky z Hradce. Páni z Hradce skupovali i drobné statky nižší šlechty, které v případě potřeby hotovosti obratem prodávali. Takové transakce s deskovými statky ve službách pánů z Hradce podnikali například měšťané Mikuláš ze Slavonic a jeho syn Martin a jejich společníci. Oldřich z Hradce († 1348) zanechal svým synům Jindřichovi, Menhartovi, Oldřichovi a Heřmanovi telecké panství a Slavonice. Jindřich II. z Hradce získal na Moravě Mladoňovice, které mu potvrdil v roce 1349 Karel IV. Později ale zeměpanské léno Mladoňovice ve spojení s pány z Hradce zmíněno není. V polovině 14. století vedli páni z Hradce také spor o hrad Cornštejn s Lichtenburky z Bítova. Jindřich rozšiřoval rodovou držbu především v okolí Telče. V roce 1350 mu Kateřina z Vydří zapsala dva lány v Zadním Vydří, později směnil Sviny (snad Trhové) za hrad a panství Šternberk, v roce 1361 koupil ves Dyjici, v roce 1358 prodal Velký a Malý Jeníkov a v roce 1361 Horní Meziříčko u Strmilova a podle deskového zápisu z roku 1365 přišli páni z Hradce také o Řečici, Brandlín, Milešice, Bolíkov, Horní Pole a Sumrakov, dvůr v Lovčovicích a lán v Rozsíčce. Jindřichovi synové Jindřich starší, Jindřich mladší a Henslin zdědili nejen majetek po svém otci, ale i telečské panství jejich strýce Menharta z Hradce. V roce 1366 jejich majetky zahrnovaly: město Telč a vsi Sedlejov, Myslibořice, Dyjice, Zvolenovice, Slaviboř, Černíč, Krahulčí, Hostětice, Vaneč, Šiškov a Bolevčice. Menhart obdržel v roce 1369 věno v Radkově a v roce 1376 i další úrok v této vsi. Jindřich starší (Jindřich III. z Hradce) držel po strýci telecké panství s 11 vsemi a majetky v Radkově. Černíč se pak nacházela v majetku Jindřicha mladšího a stejně tak i mlýn v Krahulčí. Větší část Krahulčí držel ale Jindřich starší. V roce 1373 prodal Lomy u Jemnice, v roce 1373 dva lány v Korolupech, dvůr v Mešovicích a dva lány v Radkově (nacházející se na výsluze po Vikartovi z Trnavy). V roce 1378 odprodal v Radkově lán a půl, v roce 1385 Holešice a v roce 1386 dvůr v Račicích u Jemnice. V roce 1378 koupil šest lánů v Pěčíně, v roce 1381 čtyři lány s podsedkem v Sumrakově, v roce 1386 hrad Janštejn s Novou Vsí, Panskými Dubénkami a Jihlávkou, v roce 1390 Šebkovice, v roce 1390 Strachoňovice a Prostřední Vydří. Díky již dříve uzavřenému spolku mezi oběma Jindřichy tak mohl Jindřich starší po svém bratru Jindřichu mladším zdědit statky na Moravě. Kromě hradu Šternberka též 21 dalších držeb (Šternberské panství bez Krokvic, ale asi s Domašínem a Lomy). Ve stejném roce (r. 1392) získal od svého strýce Heřmana polovinu jeho dílu Slavonic, za což mu odevzdal po svém bratru zděděné šternberské zboží. Pravděpodobně mu po bratrovi zůstaly Lomy u Kunžaku, Jimramov, Domašín, obě Myslůvky, Peč, Řídelov, Šach, Uhliště a Vojkov. V roce 1398 přikoupil dva lány v Jilmu. Jindřich mladší z Hradce zdědil po otci hrad Šternberk, tři části Slavonic, městečka Kunžak a Strmilov a vsi Mrákotín, Jimramov, Řásná, Lhotka, Světlá, Řídelov, Mužatec, Praskolesy, Vojkov, Uhliště, Valentinovo Vydří, dvě vsi jménem Myslůvka, Pěčín, Černíč, Šach, Radlice, Krokvice, mlýn v Krahulčí a Rozseč (dnešní Velká Lhota). Jeden díl Slavonic koupil nejprve v nedílu s bratry Jindřich starší a ten nakonec získal Jindřich mladší. Pravděpodobně se jej týkala v roce 1385 též koupě vsí Lomů a Domašína, v roce 1390 tří lánů v Kunžaku. V roce 1378 prodal, ale vzápětí opět koupil Myslůvku (Věrduňkovu), v roce 1390 prodal ves Krokvice. V roce 1385 vzal na spolek strýce Heřmana, proti čemuž se vzepřel jeho bratr Jindřich starší a jemu zase strýc Heřman, kterému se v roce 1392 nakonec podařilo získat podstatnou část Šternberského panství, které vyměnil za polovinu svého dílu na Slavonicích. Syn Jindřicha staršího, Jan mladší (Jan III. z Hradce) přikoupil v roce 1399 Vesce a od sestřenice svého otce (dcery Heřmana) Elišky z Hradce: Želetavu, Jindřichovice, Markvartice, Štítky, Petrovice a Litohoř, což mu v roce 1418 král Václav IV. potvrdil. Další majetky nakoupil v roce 1417: v Peči, Jihlávce a ves Milatice, další rok Pavlov a zřejmě i v roce 1420 Urbanov a Ořechov. Heřmanovi z Hradce patřila po celou druhou polovinu 14. století čtvrtina Slavonic a bílkovské zboží, které v roce 1385 zahrnovalo kromě hradu se stejnojmennou vsí, městečko Dačice a 10 vsí (Hříšice, Veleš, Manešovice, Dobrohošť, Chlumec, Němčice, Hradišťko, Toužín, Hostkovice, Lipolec s patronátním právem), dále k bílkovskému majetku patřilo zboží Matějovec (dříve pánů z Landštejna), které zahrnovalo devět vsí (Matějovec s patronátním právem a vsi Puczoslag, Vlastkovec, Vaneč, Radíkov, Benedín, Stoječín, Rapolec a Stálkov). Oldřich (Oldřich IV. z Hradce) v roce 1358 uzavřel s bratrem Heřmanem spolek na hrad Bílkov a část Slavonic, kterou v roce 1366 vyměnil s markrabětem Janem Jindřichem za hrad Červený Hrádek. I ten nakonec prodal. Na Moravě znovu spravovali majetek až jeho synové. Syn Oldřich (Oldřich Vavák z Hradce) odkoupil od své sestřenice Elišky z Hradce bílkovské a šternberské panství (mimo věna Heřmanovy snachy Anny z Velhartic na vsích Strmilov a Kunžak). V roce 1407 prodal v Heršicích třetinu rybníka, v roce 1415 bylo do desek zaneseno rozdělení bílkovského a šternberského, o které se podělil se svým bratrem Janem starším z Hradce. Oldřichovi zůstal hrad Bílkov se dvory a 30 kopami ročního úroku a ještě některé další statky, přičemž společně prodali polovinu Německé Olešné. V roce 1417 byl proveden zápis věna jeho manželce, kde je uveden Bílkov, Dobrohošť, Manešovice, Hříšice, Veleš, Chlumec, Tužín, Lipolec, Němčice a Vydří. Snad přikoupil ještě v roce 1420 Volféřov. Středověká država pánů z Hradce mohla být ještě o něco větší, jelikož v zemských desek chybí zápisy z některých lokalit jako třeba zboží hradu Roštejna nebo k farám na panství příslušné vsi.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Původně užívali jako erb zlatou pětilistou růži v modrém poli. Později původní znak dali do srdcového štítku. V samotném čtvrceném štítu se zlatou kotvou a zlatým písmenem „M“ byl ještě zelený vavřínový věnec a zlatočervené dělené pole. Růže pánů z Hradce je v současnosti užívána např. na symbolech Jihočeského kraje.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Rod byl spřízněný s Rožmberky, Valdštejny, Šternberky, Lobkovici, pány z Kravař, z Kunštátu, Hohenzollerny, Hardeky (Hardeggy), Schaunbergy (Schaumbergy).", "section_level": 1}], "src_summary": "Páni z Hradce (, ) patřili k rozrodu Vítkovců. Po celou dobu svého trvání tento rod patřil mezi nejvlivnější a nejbohatší šlechtické rody v království a úzce „spolupracoval“ se svými příbuznými Rožmberky. Velkou část svého jmění prostavěli.", "tgt_summary": null, "id": 917166} {"src_title": "Joseph M. Scriven", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Joseph Medlicott Scriven byl druhým synem irského námořního důstojníka Jamese Scrivena a jeho manželky Jane Medlicottové. Měl tři bratry a dvě sestry, rodina byla považována za bohatou. V šestnácti letech začal studovat na Trinity College v Dublinu, ale skončil po necelých dvou letech bez titulu. V roce 1837 přešel na Addiscombe Military College poblíž Londýna, aby se připravil na vojenskou misii v Indii. Ze zdravotních důvodů po dvou letech vojenský výcvik ukončil a vrátil se na Trinity College, kterou dokončil v roce 1842, kdy se stal bakalářem umění. Krátce poté se Scriven zasnoubil, ale večer před plánovanou svatbou došlo k nehodě, při níž se jeho snoubenka utopila v řece. Scriven se připojil k hnutí „Plymouthských bratrů“, které vzniklo v prvních desetiletích 19. století a mělo svůj původ v Dublinu. Od roku 1832 se tato skupina, jejíž sídlo se přesunulo do Plymouthu v jižní Anglii, začala vnímat jako křesťanské sdružení a její stoupenci cestovali po celém Irsku i Anglii. Od smrti své snoubenky nešťastný J. Scriven odplul v roce 1845 do Kanady. Jeho prvním bydlištěm se stal Woodstock v Ontariu, kde se znovu připojil k bratrskému hnutí. Ve Woodstocku, v Brantfordu i v Bewdley poblíž Port Hope, kde se usadil později, se živil jako učitel. Kromě vyučování kázal i na veřejných křesťanských shromážděních – nejenže kázal, ale snažil se žít podle Ježíšova učení z Kázání na hoře. Scriven byl filantrop a hluboce věřící křesťan, který rozdával peníze i oblečení nemajetným lidem – bez obav o svou budoucnost. V oblasti Port Hope byl oblíbený, někteří lidé ho považovali za výstředního. Joseph M. Scriven se dne 10. srpna 1886, ve věku 66 let, utopil v kanadském jezeře Ontario. Není jasné, zda šlo o nešťastnou náhodu či sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Joseph Medlicott Scriven v roce 1869 publikoval sbírku svých 115 básní pod názvem „Hymns and other verses“\".\" Tato sbírka neobsahovala text pozdější písně „What a Friend We Have in Jesus\"“\". Báseň nebyla původně určena pro veřejnost, byla napsána v roce 1855 pro povzbuzení jeho vážně nemocné matky s titulem „Pray Without Ceasing“ (Modli se bez přestání). Báseň přejmenoval a zhudebnil Charles Crozat Converse (1832–1918), vynikající hudebník a skladatel, jehož díla bývala hrána nejlepšími americkými orchestry. Píseň se stala mezinárodním chvalozpěvem evangelického křesťanství a je nejoblíbenější kanadskou písní. Do češtiny byla přeložena J. Bašteckým pod názvem „Ó, jak vzácné štěstí“ a zařazena do zpěvníku CČSH pod číslem 148.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V rodišti Josepha M. Scrivena, v Banbridge, jsou v kostele Nejsvětější Trojice dvě okna z olovnatého skla, která mají připomínat tohoto básníka. Jedná se o dílo studentky Louise McClann, okna pocházejí z roku 2002. Památná zahrada věnovaná tomuto básníkovi se nachází na Downshire Place, rovněž v Banbridge.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Medlicott Scriven (10. září 1819 Dublin – 10. srpna 1886 Port Hope, jezero Ontario, Kanada) byl irsko-kanadským učitelem, kazatelem a básníkem. Je autorem textu písně „What a friend we have in Jesus“. Tento světoznámý hymnus byl přeložen do mnoha jazyků a je nejoblíbenější písní v Kanadě.", "tgt_summary": null, "id": 1019923} {"src_title": "Sylvie Kateřina Černínová z Millesima", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sylvie Kateřina se narodila v rodině císařského důstojníka a rady hraběte Štěpána z Millesima, markraběte ze Savony a jeho manželky, patrně nekatoličky, Magdaleny Kostomlatské z Vřesovic. Od 2. poloviny 20. let 17. století musela Magdalena žít v exilu v Sasku. Roku 1635 navíc umírá i její otec Štěpán. Co se týče nejbližší rodiny, tak je známo, že měla dvě sestry (Olympii a Ester Magdalenu) a minimálně jednoho bratra. O výchově Sylvie Kateřiny nemáme žádné zprávy. Znovu se objevuje až v roce 1633, kdy se provdala za Heřmana Černína z Chudenic. Jelikož se vdávala až ve věku 27 let, tedy o pět let více než byl nejpozdější doporučovaný věk, dala se považovat za starou pannu. Jedním z cílů sňatku bylo spříznění Černínů s markýzi ze Savony. Jelikož se Heřmanovi dosud nepodařilo zplodit potomka, hodně si sliboval od tohoto manželství, ovšem i to zůstalo bezdětné. Jako dědic Heřmanova majetku tak byl vybrán jeho kmotřenec a vnuk jeho bratra Humprecht Jan Černín z Chudenic. Během Heřmanovy nepřítomnosti se starala o jeho statky. Měla přehled o žních a úrodě, starala se o chod pivovarů i o prodeje koní a dobytka a vlny Židům. Zároveň se starala o bezpečnost poddaných a kontrolovala účty předkládané hejtmany jednotlivých panství. Orientovala se také v rybníkářství a dohlížela na výstavbu vysokých pecí. Mezi dopisy se dochoval i jeden, v němž si manželovi stěžovala na neschopného dělníka, který stavěl novou kašnu. Během kontrol jednotlivých panství dokonce narazila na případ, kdy v jednom panství převzal samovolně vládu zdejší sekretář. Ten si tam nechal postavit pokoje pro svoji kuchařku, pachole, stájníka a stáje pro koně. Jelikož chtěla vědět, z čeho to všechno platí, měla v úmyslu provést kontrolu účtů. Výsledek této kontroly se ovšem nedochoval. Jejím úkolem bylo také dohlížet na včasné odvádění daní. To bylo především ve válečných letech dosti složité a proto opakovaně žádala českou dvorskou kancelář o její snížení. Dochovaly se také její žádosti císaři o odpuštění cel a mýt při převozu zboží z Čech na jejich panství Schmiedeberk ve Slezsku. V těchto žádostech argumentovala především špatnou hospodářskou situací panství. V srpnu 1644 ji Heřman pověřil koupí statku Děpoltovice. Ačkoliv sama byla proti tomuto nákupu, neboť dávala přednost finanční hotovosti před dalším statkem, snažila se udělat vše pro koupi. Z té nakonec sešlo, neboť cena se vyšplhala příliš vysoko. Její práce si všímali i další šlechtici. Dochovaly se nám např. zprávy od Bernarda z Martinic. Hrabě Šlik v roce 1649 zase Sylvii Kateřinu označil za vrchního hejtmana Heřmanových panství. Po Heřmanově smrti se vdala ještě jednou. V roce 1659 si vzala o 20 let mladšího Leopolda Viléma markraběte z Badenu, ovšem o tomto manželství se příliš mnoho zpráv nedochovalo. Sylvie Kateřina Černínová z Millesima zemřela 29. února 1664 v Řezně a její manžel zdědil panství Lovosice a statky Újezd, Dubkovice, Kamýk, Chodoměř.", "section_level": 1}, {"title": "Manželský život.", "content": "Jaký vztah k sobě manželé měli, lze vyčíst z jejich dopisů. Ačkoliv se dá na první pohled říci, že květnatost některých částí má pouze vytvořit iluzi či obraz milující manželky, srovnáním s dopisy jiných autorek můžeme vyčíst, že Sylvie Kateřina svého manžela skutečně milovala. Typickým příkladem jejich korespondence je dopis, který Sylvie Kateřina poslala svému muži, když pobýval v Konstantinopoli. V jiných dopisech si naopak stěžuje na úděl žen, které z důvodu zahraničních cest manželů, zůstávaly samy doma. Z důvodů válečné situace se k ní však nedostávaly manželovy odpovědi – například v zimě 1644 jí nebyly doručeny odpovědi na devět dopisů. Na klidu jí nepřidávaly ani zvěsti o jeho uvěznění či smrti, což se opět projevilo v dopisech. Z odpovědí z Konstantinopole se do dnešních dnů dochoval pouze jediný, pro který je typické emocionální oslovení (např. \"má nejmilejší Sylvičko\", \"má nejmilejší crciličko\" či \"má dívčičko\"). To, jak Heřmanovi na manželce záleželo, můžeme vysledovat nejen ze vzájemné korespondence, ale také ze žádostí k ostatním příslušníkům rodu – a to nejen v závěti, ale i přímou apelací –, aby se v případě jeho smrti o Sylvii Kateřinu postarali. Ovšem i v tomto manželství se vyskytovaly neshody. Hraběnky se například dotklo, že před příchodem nepřátelské armády Heřman varoval nejprve hejtmany a až poté to oznámil jí. Tvrdila, že je mu dobytek milejší než vlastní žena. Také mu vytýkala, že během její nemoci ji neposlal jediný dopis. V zimě 1639 odjela před morem do Strakonic, odkud poslala Heřmanovi několik dopisů s žádostí o zaslání peněz, protože si na jídlo musela půjčovat od své sestry nebo nakupovat na dluh. Ovšem od manžela se dočkala pouze rady, aby se obrátila na zdejšího hejtmana, který ji odmítl peníze dát. Nakonec jí Heřman poslal koně a 4 dukáty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hraběnka Sylvie Kateřina Černínová, roz. z Caretto-Millesima (italsky též \"Anna Silvia Carretto\", 1606, Praha – 29. února 1664, Řezno) byla česká šlechtična původem z italského rodu Carretto-Millesimů, jejíž dochovaná korespondence s manželem Heřmanem Černínem z Chudenic umožňuje náhled do soukromí šlechtického páru v období baroka.", "tgt_summary": null, "id": 1454093} {"src_title": "Eriskay", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ostrov je přibližně 4 km dlouhý a 2,4 km široký, s plochou cca 7 km2. Nejvyšším bodem ostrova je Beinn Sgrithean (186 m n. m.). Povrch pokrývají převážně kamenité pastviny, na severozápadě je úrodnější oblast přímořských luk zvaných \"machair\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jméno ostrova pochází z norského \"Eiriksey\", „Erikův ostrov“. Podle obyčeje z vikingských dob má každý občan ostrova nárok držet deset ovcí, dvě krávy a jednoho poníka. 2. srpna 1745 se na pobřeží ostrova vylodil princ Karel Eduard Stuart, aby zahájil jakobitské povstání. V roce 1941 u pobřeží ostrova ztroskotala loď SS Politician s nákladem whisky. Události s tím spojené se staly námětem k filmu \"Whisky Gallore!\" (\"Moře whisky\"). V minulosti ostrov opustila řada zejména mladých rodin z důvodu špatné nabídky práce a vzdělání.", "section_level": 1}, {"title": "Eriskay pony.", "content": "Z ostrova pochází starobylé plemeno poníka \"Eriskay pony\". Odolná zvířata adaptovaná na drsné, vlhké a chladné klima Vnějších Hebrid jsou produktem dílem záměrného šlechtění, dílem přirozeného výběru. V konkurenci jiných plemen, dovezených na ostrovy, se původně početná populace snížila až na 20 zvířat v 70. letech 20. století. Cílenou kampaní bylo plemeno zachráněno a počet vzrostl na 420 kusů. Rasa je udržována pomocí řízené plemenitby.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Eriskay je od roku 2001 spojen mořskou silnicí s ostrovem South Uist. Přívoz spojuje místní přístav Ceann a' Ghàraidh s Ardmore na ostrově Barra. Na ostrov rovněž zajíždějí trajekty společnosti Caledonian MacBrayne. Záliv Acarsaid Mhòr je přirozeným přístavem s modernizovaným vybavením. Autobusová linka vede z Eriskaye přes South Uist, Benbeculu a North Uist na ostrov Berneray.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eriskay (ve skotské gaelštině \"Èirisgeigh\") je nevelký ostrov v souostroví Vnějších Hebrid u severozápadního pobřeží Skotska. Leží mezi ostrovy South Uist a Barra. Při sčítání v roce 2011 měl 143 obyvatel, od minulého sčítání v roce 2001 populace vzrostla o 7,5 %. Obyvatelstvo žije rozptýleně v malých komunitách o několika domech.", "tgt_summary": null, "id": 1726249} {"src_title": "Koprníček bezobalný", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Roste v horách střední a jižní Evropy, z jižní Francie přes Alpy a Karpaty až do pohoří na Balkánu a na východě zasahuje do oblastí Zakarpatské Ukrajiny. V české krajině roste roztroušeně až vzácně, v Čechách hlavně na Šumavě a v Orlických horách a na Moravě v Hrubém Jeseníku, odkud zasahuje až na Králický Sněžník. Dostal se tam v průběhu posledních několika tisíciletí migrací, na Šumavu z Alp a do Orlických hor z Karpat přes východní Sudety. V Orlických horách dosahuje absolutní severní hranice svého rozšíření.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyskytuje se převážně v oreofytiku a jen ojediněle v mezofytiku, roste na výslunných horských loukách a nivách, po okrajích světlých lesů i kosodřevin. Jedná se hlavně o vegetaci horského primárního bezlesí. Vyhledává vlhčí, humózní půdy které jsou hlinité i kamenité a leží převážně na silikátových podložích.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina vyrůstající z černohnědého, válcovitého, vícehlavého oddenku. Lodyha je 10 až 50 cm vysoká, přímá, v horní části slabě větvená, oblá, dutá a mírně hranatá či rýhovaná. Přízemní listy mají dlouhé řapíky s krátkými pochvami, jejich čepele dlouhé 5 až 10 a široké 2 až 7 cm jsou vejčité až podlouhle trojúhelníkovité a dvakrát až třikrát zpeřené, lístky jsou řapíčkaté, niťovité a na konci zašpičatělé. Lodyžní listy vyrůstající střídavě jsou drobné, přisedlé na dlouhých pochvách a nejvýše dvakrát zpeřené. Lodyhy i listy jsou po rozemnutí silně aromatické. Na konci lodyh vyrůstají oboupohlavné květy sestavené do složených okolíků tvořených sedmi až deseti okolíčky. Obaly okolíků chybí, odtud pochází druhové jméno rostliny \"bezobalný\". Okolíčky mívají tři a více vytrvalých obalíčků dlouhých jako květní stopky. Kališní lístky jsou nezřetelné, pět bílých, narůžovělých až nafialovělých korunní lístků je asi 1 mm velkých a u vrcholu jsou přehnuté. Pět volných tyčinek se střídá s korunními lístky, dvoupouzdrý, spodní semeník nese dvě čnělky. Hmyzosnubné květy kvetou od června do srpna. Plody jsou dvounažky mající dva 5 mm velké plůdky (semena), jež jsou hnědé a vejčitě podlouhlé.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kořen se v minulosti používal jako ochucovadlo likérů a v léčitelství proti nechutenství i při ženských problémech. Obsahuje také myristin a ligustilid, látky působících na hmyz jako insekticid vstřebatelný pokožkou. Vzhledem k řídkému výskytu nemají rostliny ekonomický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Koprníček bezobalný je rostlinou vyskytující se v české přírodě pouze ostrůvkovitě a jeho řídká stanoviště čítají jen nevelký počet rostoucích exemplářů. Pro jeho ochranu podporující další přežití byl ve \"Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.\" i v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" z roku 2012, zařazen mezi ohroženými druhy (§3, C3).", "section_level": 1}], "src_summary": "Koprníček bezobalný (\"Ligusticum mutellina\") je nevysoká, horská bylina, jediný druh rodu koprníček který v České republice roste. Je svým vzhledem typicky miříkovitou rostlinou, kvete počátkem léta na vysokohorských loukách drobnými bílými kvítky. V české přírodě je původním druhem, přesto se počty rostoucích jedinců snižují a je ohrožen vyhynutím.", "tgt_summary": null, "id": 828431} {"src_title": "Stará Voda (Město Libavá)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Založení obce je datováno kolem roku 1250. První písemný záznam o Staré vodě je z roku 1456, kdy se zde uvádí kaple sv. Jakuba Staršího a v roce 1529 také kaple sv. Anny. V písemných pramenech z let 1456 a 1581 jsou jména obyvatel Staré Vody i česká, roku 1654 již zcela německá. Od nepaměti se v této německé obci konaly poutě. V letech 1690–1695 zde byla zřízena kolej školského řádu piaristů, ti také vedli duchovní správu a úspěšně působili po úctyhodnou dobu 232 let (do roku 1922). V roce 1784 byla farnost Stará Voda osamostatněná od města Libavá a v roce 1785 vznikla starovodská farnost přifařením Vojnovic. Studovali zde mj. J. E. Purkyně a A. C. Stojan, pozdější olomoucký arcibiskup pod vedením piaristického pedagoga Jana Františka Hanela. Po odchodu piaristů zde byli krátce redemptoristé a do roku 1930 benediktini. Historické prameny uvádějí tři břidlicové lomy (1911), vodní a větrný mlýn, cihelnu, zemědělský spolek, katolický-lidový a okrašlovací spolek, hasičský spolek a hostinec. V roce 1930 zde stálo 76 domů a žilo 345 obyvatel (čs. 0). V roce 1946 po odsunu německého obyvatelstva, které tvořilo většinové obyvatelstvo Staré Vody, ministerstvo národní obrany slibovalo, že kostel i klášter v obci mohou sloužit i nadále svému účelu. V roce 1949 se zde konala poslední pouť a komunistické vedení se rozhodlo celé území obce začlenit do vojenského újezdu, který měl sloužit potřebám armády. V padesátých letech se rozhodlo o odvezení cenných památek ze Staré Vody do jiných kostelů. V letech 1949–1968 tu pobývala československá armáda. Po roce 1968 vojenský prostor Libavá a Starou Vodu obsadila sovětská vojska. Po roce 1990, kdy se opět vojenský prostor otevřel civilnímu obyvatelstvu, bylo možné vidět stopy pobytu československé armády i sovětské okupace na místním kostele sv. Anny. Byl vypracován plán obnovy kostela a náklady byly odhadovány na 60 milionů Kč. V roce 1991 došlo k navázání na tradici místních poutí. V současnosti probíhá po etapách oprava kostela, jak jsou k dispozici potřebné finanční prostředky. Mnoho z nich je i z darů věřících nebo od potomků vysídlených obyvatel z Německa, hlavním zdrojem financí pro opravy je Česko-německý fond budoucnosti. Vnitřek kostela je popsaný nápisy vojínů sovětské armády a působí jako varovný památník na dobu okupace. V roce 1995 zahájili skauti akci „\"Obnova Staré Vody\"“. Starodávné poutní místo Stará Voda je postupně obnovováno do své původní krásy. Kromě skautů se na obnově tohoto místa podílí mnoho jiných dobrovolníků, kteří mají vztah k tomuto místu. Kromě tradičních poutí se Stará Voda, která je součástí vojenského prostoru Libavá, otevírá i cyklistům během akce nazvané „\"Bílý Kámen\"“. K 20. prosinci 2002 byl katastr Staré Vody zrušen a rozdělen mezi nově zvětšené katastrální území Město Libavá a Rudoltovice, k němuž připadla menší jihovýchodní část. V rámci navrhované optimalizace (zmenšení) vojenského újezdu Libavá bylo rozhodnuto o vyčlenění bývalého intravilánu a severní části katastru bývalé obce z území vojenského újezdu s účinností k 1. lednu 2016 a začlenění těchto částí do nové obce Město Libavá. V rámci příprav na toto zmenšení bylo z dosavadního k. ú. Rudoltovice vyčleněno nové malé k. ú. Město Libavá I, zahrnující mimo jiné kostel ve Staré Vodě. Z dosavadního k. ú. Město Libavá bylo zároveň vyčleněno velice malé k. ú. Město Libavá II, ležící jihozápadně od kostela. Obě nová katastrální území se k 1. lednu 2016 stala součástí obnovené obce Město Libavá. V rámci příprav na zmenšení újezdu bylo z dosavadního k. ú. Město Libavá nově vyčleněno i k. ú. Předměstí u Města Libavá, které zůstalo součástí vojenského újezdu. Do tohoto nového katastru byla zahrnuta jihozápadní část bývalého katastrálního území Stará Voda.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel a klášter.", "content": "Kostel svatého Jakuba Většího a svaté Anny ve Staré Vodě byl v době minulé rozsáhlým barokním poutním kostelem o dvou věžích, s pěti zvony, dvorem a krytými ambity s křížovou cestou. Na hlavním oltáři byla uctívaná socha sv. Anny, tři boční oltáře zasvěceny obětování Panny Marie, sv. Josefu a sv. Jáchymu; za zmínku stojí vynikající varhany a další detaily. V minulém století bylo zaznamenáno přes dvacet míst, odkud poutníci přicházeli v procesích. Tradiční pout z Kroměříže se datuje od roku 1715, tehdy jako poděkování za odvrácení morové nákazy. Budova kláštera byla poškozena za druhé světové války a po jejím ukončení se dokonce započalo s opravou. Do roku 1946 působila v duchovní správě kongregace oblátů Panny Marie. Dnes jsou na místě kláštera pouze zbytky zdiva a studna na bývalém nádvoří. Jižně od kostela se nachází opravená kaple svaté Anny s tzv. Královskou studánkou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stará Voda (německy \"Altwasser\") je zaniklá vesnice, z níž se dochoval kostel, který spolu s bezprostředním okolím od 1. ledna 2016 patří k obci Město Libavá, do roku 2015 spadal do vojenského újezdu Libavá. ", "tgt_summary": null, "id": 136107} {"src_title": "Dlouholebé vosy", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dělnice dorůstají délky asi 12–20 mm, samci a samice 15–25 mm. Zbarvení je obvykle černožluté, u vos prostředních částečně oranžové. \"Dolichovespula maculata,\" \"Dolichovespula pacifica\" a \"Dolichovespula arctica\" mají zbarvení většinou černobílé. Tělo není tak protáhlé jako např. u vosíků, jednotlivé části (hlava, hruď, zadeček) k sobě přiléhají. Stopka (zúžený zadečkový článek) spojuje zadeček s hrudí. Kolem ní (mezi bedrem a prvním tergitem) je zbarvení obvykle černé, ale nikdy červené, jako tomu je u sršně obecné. Na bocích předohrudi je nejčastěji žlutá až oranžová kresba. Kruhovitá žlutá kresba je viditelná i na zadohrudi u kořene zadečku. Jinak je hruď černá, kromě drobnějších kreseb podle druhu. Na temeni hlavy se nacházejí tři očka (ocelli). Ta tvoří trojúhelník, směřující dopředu (k tykadlům). Samci mají velká, kyjovitě tvarovaná tykadla a protáhlejší zadeček. Samice se poznají tím, že jsou výrazně větší než dělnice.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Celkem je uznáváno okolo 20 druhů dlouholebých vos, nicméně taxonomie se stále vyvíjí a může docházet ke změnám.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Dlouholebé vosy žijí společensky. Létají od dubna či května do září, jejich kolonie žijí kratší dobu než kolonie krátkolebých vos a sršní. Délka hnízdního cyklu je nejčastěji od 3 do 5 měsíců, u druhů žijících v teplejších oblastech i poněkud více (\"Dolichovespula maculata\" v Kalifornii až 5,5 měsíce). Pokud je hnízdo napadené parazitickým druhem, délka hnízdního období se snižuje. Cyklus lze rozdělit na několik částí.", "section_level": 1}, {"title": "Rané období.", "content": "Toto období začíná probouzením samic-budoucích královen ze zimního spánku. Samice nejprve načerpají živiny ztracené v průběhu hibernace, načež začnou hledat místo pro hnízdo. Dlouholebé vosy hnízdí převážně v hustých keřovitých porostech, na stromech, pod střechami, skalními převisy, v dutinách stromů a v menší míře i pod zemí. Stromová hnízda jsou zavěšená ve větvích. Královna nejprve na vyhlédnutém místě postaví vertikálně umístěné malé hnízdečko, které je shora kryté obalem a zdola nekryté. Komůrky, podobné buňkám ve včelím plástu, směřují dolů. Královna do nich naklade vajíčka a když začnou z nich vzniklé larvy žadonit o potravu škrábáním o stěny komůrky, vydá se lovit potravu. Kořist vosy zpracovávají a nechávají si obvykle jen bílkoviny, které jsou pro rozvoj larev důležité. Dostatečně rozvinuté larvy zavíčkují svou komůrku bílým vláknem a zakuklí se. Dospělé vosy se prokoušou víčkem ven. Doba, jež trvá vývoj vosy od nakladení vajíčka po vylíhnutí, se liší dle druhu a dostatku potravy a pohybuje se od 21 do 36 dní. V průměru je to 26 dní, konkrétně 5 dní u vajíčka, 10 dní u larvy a 11 dní u kukly.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné období.", "content": "Z larev, které královna na jaře krmí, se líhnou dělnice. Jsou to samice, ale mohou klást jen vajíčka samců. Působením chemických látek-feromonů, které královna vylučuje, se dělnicím vaječníky vůbec nevyvinou. Posláním dělnic je shánění potravy a péče o larvy i královnu. Dělnice ze dřeva a slin vytvářejí tzv. papírovinu, která je stavebním materiálem hnízda a po zaschnutí dobře izoluje teplo a nepromoká. Jak se hnízdo zvětšuje, královna klade další vajíčka a kolonie se postupně rozrůstá. Dělnice tak musí neustále pracovat. Jejich počet vzrůstá, ale po nakladení několika desítek až set vajíček začíná být královna unavená. V té době naklade vajíčka samic a samců. U dlouholebých vos se tak stane obvykle již v srpnu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Toto období začne, když se vyvinou larvy samic a samců. Dělnice je začnou vykrmovat přednostně a přestanou krmit starou matku i ostatní larvy. Produkce pohlavních jedinců je totiž smyslem života kolonie. Pohlavní jedinci mohou reprodukovat vosí populaci, což stará královna nemůže, jelikož je unavená a navíc by musela přežít zimu. Stará královna tedy odletí a venku zhyne. Tím se ale zastaví produkce feromonů, které zabraňují vývoji vaječníků u dělnic. Dělnice pak začnou klást, ale z jejich vajec se vyvinou pouze samci. Pohlavní jedinci se po vylíhnutí rojí a páří. Obvykle se páří jedinci z různých kolonií. Jejich mateřské kolonie zeslábnou, jelikož dělnice vymírají bez náhrady. Postupně začne celkový chod hnízda, přísun potravy i termoregulace upadat. Dělnice vyhynou již na začátku podzimu. Oplozené samičky si najdou kryté místo, kde přezimují a na jaře zakládají nová hnízda.", "section_level": 2}, {"title": "Chování, význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Vosí larvy se živí uloveným hmyzem, který zpracují a přinesou dělnice, v počáteční fázi kolonie královna. Dospělci se živí nektarem, sladkými šťávami a sekretem, který vylučují larvy (tomuto způsobu obživy se říká trofalaxe). V něm jsou obsažené živiny, které vosy potřebují ke zvládnutí vysokého energetického výdeje při létání. Sekret je velmi hodnotný, i jedna kapka vystačí vose na několik hodin letu. Oblíbenou potravou dospělců je nektar z miříkovitých rostlin, zejména pámelníku. Královny mohou na jaře přijímat i masitou potravu, ale u dělnic to není obvyklé. Příležitostně mohou konzumovat i šťávy z ovoce, mízu nebo medovici.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana.", "content": "Dlouholebé vosy k obraně používají zejména žihadlo. K obranné reakci dochází většinou u hnízda, ovšem nebezpečí je menší než u zemních vos (v. obecná a útočná). V malých hnízdech totiž není tolik obyvatel a po rozzuření vos není člověk pronásledován moc daleko. Navíc jsou dlouholebé vosy klidnější než druhy rodu \"Vespula\". Jistou výjimkou je druh \"Dolichovespula maculata\", který je považován za relativně agresivní, nicméně jeho agresivita spočívá v tom, že se snaží srdnatě bránit hnízdo před vetřelci. Bodnutí je pro zdravého člověka neškodné, smrtelné mohou být stovky až tisíce žihadel.", "section_level": 2}, {"title": "Úloha vos v přírodě.", "content": "Vosy jsou důležitou součástí ekosystému, jelikož jsou predátory různých škůdců, u dlouholebých vos jsou to zejména býložravé housenky a mouchy. Díky jejich koloniím jsou v ekosystému vosy poměrně významné. Krátkolebé i dlouholebé vosy představují pro včely jen minimální hrozbu, jelikož k častějším útokům na včely dochází jen při přemnožení. Na regulaci vos a zabránění jejich přemnožení se významně podílí sršeň obecná.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako vosy dlouholebé (\"Dolichovespula\") je označován rod jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Rod zahrnuje pouze společenské vosy. Oproti vosám rodu \"Vespula\" (např. vosa obecná) mají protáhlejší hlavu a menší kusadla. Dále se liší menšími koloniemi, kratším generačním cyklem a vesměs nižší agresivitou. Mají žihadlo, které používají hlavně k obraně a jež mohou užít opakovaně, jelikož na něm nejsou zpětné háčky. Samci žihadlo nemají.", "tgt_summary": null, "id": 90705} {"src_title": "Anaerobní cvičení", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Metabolismus.", "content": "Anaerobní metabolismus je přirozenou součástí metabolismu energie celého těla. Rychlý svalový svazek (ve srovnání s pomalým svalovým svazkem) pracuje s anaerobními metabolickými systémy, takže každý nábor rychlých svalových vláken vede ke zvýšeným výdajům anaerobní energie. Intenzivní cvičení trvající asi čtyři minuty (např. Mílový závod) může mít stále značnou anaerobní složku výdajů na energii. Intervalový trénink s vysokou intenzitou, i když je založen na aerobních cvičeních, jako je běh, jízda na kole a veslování, se účinně stává anaerobní, když se provádí nad 90% maximální tepové frekvence. Anaerobní výdej energie je obtížné přesně kvantifikovat, i když je k dispozici několik rozumných metod k odhadu anaerobní složky. Naproti tomu aerobní cvičení zahrnuje aktivity s nižší intenzitou prováděné po delší dobu. Činnosti, jako je chůze, dlouhá pomalá jízda, veslování a jízda na kole, vyžadují velké množství kyslíku pro výrobu energie potřebné pro dlouhodobé cvičení (tj. aerobní výdaje na energii). U sportů, které vyžadují opakované krátké záběry cvičení, však anaerobní systém umožňuje, aby se svaly zotavily pro další výbuch. Proto trénink mnoha sportů vyžaduje, aby byly rozvíjeny oba systémy pro výrobu energie. Dva typy anaerobních energetických systémů jsou: 1) vysokoenergetické fosfáty s, adenosintrifosfát a fosfát kreatinu a 2) anaerobní glykolýza. První z nich se nazývá \"alaktický anaerobní\" a druhý \"mléčný anaerobní\" systém. Vysokoenergetické fosfáty jsou skladovány v omezených množstvích ve svalových buňkách. Anaerobní glykolýza využívá výhradně glukózu (a glykogen) jako palivo v nepřítomnosti kyslíku, resp. pokud je ATP nutné při rychlostech, které převyšují aerobní metabolismus. Důsledkem tohoto rychlého rozkladu glukózy je tvorba kyseliny mléčné (nebo vhodněji její konjugované báze laktátu při biologických hodnotách pH). Fyzické aktivity, které trvají až asi třicet vteřin, se primárně spoléhají na dřívější, fosfátový systém ATP-CP. Po této době začnou převládat jak aerobní, tak anaerobní metabolické systémy založené na glykolýze. Vedlejší produkt anaerobní glykolýzy laktátu, byl tradičně považován za škodlivý pro svalovou funkci. Dnes se má za to, že pouze tehdy, když jsou hladiny laktátu velmi vysoké. Zvýšené hladiny laktátu jsou pouze jednou z mnoha změn, které se vyskytují uvnitř a kolem svalových buněk během intenzivního cvičení, které může vést k únavě. Únava, tj. svalové selhání, je komplexní záležitost. Zvýšené koncentrace laktátu v krvi a v krvi jsou přirozeným důsledkem jakékoliv fyzické námahy. Účinnost anaerobní aktivity může být zlepšena prostřednictvím tréninku. Od poloviny 80. let probíhá diskuse o terminologii a fyziologickém pozadí konceptů prahové hodnoty pro laktát. Původní předpoklady o produkci laktátu a distribuci v organismu jsou zpochybňovány (teorie laktátové kyvadlové dopravy). Jeho příspěvek k svalové únavě je zpochybňován. Laktát je také nyní považován za pseudo-hormon (laktormon), který má kontrolní a regulační funkci. Například zásobování energií je částečně anaerobní, dokonce i v klidu a aerobní metabolické procesy zůstávají aktivní i při vysokých úrovních stresu. Heck a Beneke shrnuli v roce 2008, že prahy laktátu jako zvláštní body v křivce produkce laktátu nemají větší význam pro diagnostiku výkonu a kontrolu tréninku než jiné body na křivce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anaerobní cvičení je fyzické cvičení, které je natolik intenzivní, že způsobuje tvorbu laktátu. Používají ho sportovci v nevytrvalostních sportech, aby podpořili sílu, rychlost a aby budovali svalovou hmotu. Svalové energetické systémy trénované pomocí anaerobního cvičení se vyvíjejí odlišně ve srovnání s aerobním cvičením, což vede k většímu výkonu v krátkém trvání, aktivitám s vysokou intenzitou, které trvají od pouhých sekund do přibližně 2 minut. Každá aktivita trvající déle než dvě minuty má velkou aerobní metabolickou složku.", "tgt_summary": null, "id": 706848} {"src_title": "Moritz Hartmann", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Moritz Hartmann se narodil v židovské rodině. Jeho otec byl majitelem hamru a jeho matka byla dcerou mladoboleslavského rabína Spitze. Po střední škole, kterou absolvoval v Praze, navštěvoval piaristické gymnasium v Mladé Boleslavi. V době studií vystoupil z judaismu a nadále byl bez vyznání. Na přání rodičů pokračoval ve studiu filozofiie a literatury na Karlově Univerzitě v Praze, později pokračoval na univerzitě ve Vídni. Během této doby se spřátelil s Alfredem Meissnerem a se svým pozdějším švagrem Siegfriedem Kapperem, zároveň zveřejnil své první publikace v časopise \"„Ost und West“\". Po ukončení studia cestoval po jižním Německu, Švýcarsku a Itálii. Později se stal vychovatelem ve vídeňských rodinách. V roce 1844 odešel do Berlína a následně pokračoval do Lipska, kde roku 1845 vydal několik vlasteneckých básní pod názvem \"\"Kelch und Schwert\"\". V obavách z následků trestního stíhání ze strany úřadů přežil události roku 1848 ve Francii a Belgii a po vydání \"\"Neuere Gedichte\"\" roku 1846 v Lipsku se vrátil domů, kde si vytrpěl krátkou dobu odnětí svobody. V roce 1846 se vrátil zpět do Berlína a v roce 1847 žil krátce v Praze. V roce 1848 byl zvolen členem německého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem. V témže roce se Hartmann zúčastnil tzv. Březnové revoluce (Märzrevolution) v Bádensku a revoluce ve Vídni, které se zúčastnil společně s Robertem Blumem. Po zhroucení povstání se připojil k tzv. \"parlamentního zbytku\" (zbytku frankfurtského parlamentu) ve Stuttgartu a nakonec unikl do Londýna a Paříže. V roce 1849 publikoval svá dílo s názvem \"\"Reimchronik des Pfaffen Mauritius\"\", což byla satiricko politická báseň ve stylu Heina. V roce 1850 uskutečnil své cesty do Francie, Anglie, Irska a Nizozemska. V letech 1854–1859 během Krymské války byl Hartmann korespondentem německého deníku \"\"Kölnische Zeitung\"\". V roce 1860 se usadil v Ženevě, kde působil jako učitel německé literatury a historie. V roce 1865 se stal redaktorem časopisu \"Frey\" ve Stuttgartu a v roce 1868 spolupracoval s deníkem \"\"Neue Freie Presse\"\" ve Vídni. V roce 1872 zemřel v Oberdöblingu poblíž Vídně a pohřben byl na vídeňském židovském hřbitově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moritz Hartmann (15. října 1821 Trhové Dušníky – 13. května 1872 Oberdöbling u Vídně), byl rakouský novinář, spisovatel a politik českého původu.", "tgt_summary": null, "id": 467756} {"src_title": "Římské akvadukty", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Před osvojením technologie akvaduktů byli Římané, stejně jako většina jejich současníků v antickém světě, odkázání na místní vodní zdroje, jakými byly prameny a potoky, doplněné podzemní vodou ze soukromých nebo veřejných studní a sezónní dešťovou vodou sváděnou ze střech do sudů nebo cisteren. Závislost starověkých komunit na takovýchto vodních zdrojích omezovala jejich potenciální růst. Římské akvadukty nebyly římským vynálezem, jejich inženýři byli obeznámení s vodním hospodářstvím Etrusků i Řeků, ale Římané byli v této oblasti nápadně úspěšní a efektivní. Počátkem imperiální doby městské akvadukty zásobovaly více než milion obyvatel a marnotratné hospodaření s vodou se stalo fundamentální součástí římského života. Odpadní voda z akvaduktů byla využívána pro proplachování kanálů měst. Voda z akvaduktů taktéž zásobovala vily, okrasné městské i příměstské zahrady, zahradnictví, farmy a zemědělská zařízení a v průběhu času se stala jádrem římské ekonomiky a bohatství.", "section_level": 1}, {"title": "Akvadukty v Římě.", "content": "Řím měl uvnitř městských hradeb několik pramenů, ale místní podzemní voda byla dlouhodobě nepoživatelná. Voda z řeky Tibery byla silně znečištěná a zamořená řadou nemocí. V roce 312 př. Kr., kdy byl censorem Appiem Claudiem Caecusem vybudován první akvadukt - Aqua Appia, již patrně místní zdroje ani zdaleka nedostačovaly požadavkům města. Aqua Appia byl ve své době jedním ze dvou velkých veřejných projektů, druhým byla vojenská silnice mezi Římem a Capuou, první část tzv. Appiánské cesty. Oba projekty měly klíčový strategický význam, neboť v té době již třicet let probíhala Třetí samnitská válka. Cesta umožňovala rychlý přesun vojsk a ať už záměrně nebo dílem náhody byla větší část potrubí Aqua Appia ukrytá pod zemí, takže byla relativně v bezpečí před případným útokem. Akvadukt byl napájen pramenem vzdáleným 16,4 km od Říma a na své délce klesal asi o 10 metrů tak, aby denně dodal 75 000 kubických metrů vody do fontány na Forum Boarium, dobytčím trhu situovaném na jednom z nejníže položených veřejných míst v Římě. Druhý akvadukt, Aqua Anio Vetus byl vybudován asi o čtyřicet let později a byl financován díky majetku zabavenému Pyrrhovi I. Épeirskému. Jeho průtok byl více než dvojnásobný proti Aqua Appia, vstupoval do města na vyvýšených obloucích a tím pádem mohl zásobovat vodou i výše položené části města. V roce 145 př. Kr. město opět překonalo možnosti stávajícího vodního zásobování. Oficiální komise zjistila, že se akvadukty rozpadají a jejich voda mizí v důsledku samovolného úniku i ilegálního odčerpávání. Praetor Quintus Marcius Rex je tedy obnovil a představil třetí \"zdravější\" zdroj vody - Aqua Marcia, nejdelší z římských akvaduktů, který byl zároveň dostatečně vysoký, aby mohl dodávat vodu na vrch Kapitol. Práce stály 180 000 000 sesterciů a trvaly dva roky. Se zvyšující se potřebou bylo budováno stále více akvaduktů, v roce 127 př. Kr. Aqua Tepula a Aqua Julia v roce 33 př. Kr. Stavba akvaduktů dosáhla svého vrcholu v období císařství. V době vlády Augusta byl postaven Aqua Virgo a krátký akvadukt Aqua Alsietina, který přiváděl vodu do umělého jezera Trastevere, kde byly pořádány \"námořní bitvy\" k pobavení lidu. Další krátký Augustovský akvadukt - Aqua Augusta doplňoval akvadukt Aqua Marcia vodou \"vynikající kvality\". Císař Caligula započal se stavbou dalších dvou akvaduktů, které byly dokončeny za jeho nástupce Claudia, 69 km dlouhým Aqua Claudia, který dodával vodu dobré kvality, ale při několika příležitostech selhal a Anio Novus, nejvyšší a jeden z nejspolehlivějších římských akvaduktů, který však, zvláště po dešti, přiváděl bahnitou zakalenou vodu, navzdory tomu, že byl vybaven sedimentačními nádržemi. Většina římských akvaduktů čerpala vodu z údolí a vrchovin Anio, současné řeky Aniene východně od Tibery. Komplexní systém křížení akvaduktů, napájecích přítoků a distribučních nádrží zásoboval prakticky každou část města. Trastevere, region západně od řeky Tibery byl primárně zásobován rozšířením několika městských akvaduktů, které překonávaly řeku pomocí olověných potrubí ukrytých v základech mostů, vytvářejíce tak obrácený sifon. V případě uzavření těchto akvaduktů vedoucích přes řeku z důvodu běžných oprav byla pro napájení fontán v Trasteverse využívána \"jednoznačně nezdravá\" voda z akvaduktu Aqua Alsietina. Tato situace byla definitivně vyřešena za císaře Trajána, který v roce 109 n.l. vybudoval akvadukt Aqua Traiana, přivádějící čistou vodu přímo do Trastavere z vodotečí poblíž jezera Bracciano. Do 3. století bylo město zásobováno 11 státními akvadukty. Jejich délka je celkem odhadována na 780 až 800 kilometrů, z nichž přibližně 47 km se nacházelo nad zemí na zděných nosnících. Do města přiváděly denně asi 1 milion kubíků vody, což je pro srovnání 126% současné denní dodávky vody do indického města Bengalúru, čítajícího asi 6 milionů obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Akvadukty v Římské říši.", "content": "Po celé Římské říši byly vybudovány stovky podobných akvaduktů. Mnoho z nich se již rozpadlo nebo bylo zničeno, ale množství neporušených částí se dochovalo až do dnes. Zaghouanský akvadukt je dlouhý 92,5 km. Byl postaven ve 2. století k zásobování Kartága (v současném Tunisku). Mezi příklady zachovaných mostů patří Pont du Gard v Provence a akvadukt v Segovii ve Španělsku. Nejdelší potrubí, měřící přes 240 km je spojeno s Valenským akvaduktem v Konstantinopoli. Tento systém je minimálné dva a půl krát delší než nejdelší zaznamenané římské akvadukty v Kartágu a Kolíně nad Rýnem, ale možná ještě významnější je fakt, že se jedná o nejvýznamnější zeměměřičský úspěch jakékoli preindustriální společnosti. Jeho rivalem, pokud se jedná o délku, složitost a náklady na stavbu je provinční Aqua Augusta, který zásoboval celý region, zahrnující nejméně 9 měst včetně velkých přístavů v Neapoli a Misenu – námořní cesty využívané obchodníky a římským vojenským námořnictvem vyžadovaly bohaté zásoby čerstvé vody.", "section_level": 2}, {"title": "Plánování, měření a stavba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plánování.", "content": "Ať už se jednalo o státní či soukromou stavbu, akvadukty byly chráněny a regulovány zákonem. Jakýkoli plánovaný akvadukt musel být předložen ke kontrole a schválení občanským autoritám. Povolení (od senátu nebo místních autorit) bylo uděleno pouze v případě, že návrh respektoval vodní práva ostatních obyvatel. Římské komunity se celkově staraly o přidělování sdílených vodních zdrojů podle potřeby. Půda na které měl být postaven státní akvadukt mohla být vlastněná státem (\"ager publicus\") případně soukromá, ale v obou případech podléhala omezením v užívání a zasahování, které by mohlo jakkoli poškodit akvadukt. Za tímto účelem si akvadukty financované státem vyhrazovaly až 15 stop široký koridor na každé straně, který se měřil od vnější strany konstrukce. Uvnitř tohoto bylo zakázáno orat, sít a cokoli stavět. Tyto regulace byly nezbytné pro zajištění dlouhodobé integrity a pro usnadnění údržby, přesto na lokální úrovni nebyly vždy snadno přijímány a prosazovány, zvláště, když byl ager publicus chápán jako společný majetek. Některé soukromé nebo menší městské akvadukty mohly vyžadovat méně striktní a formální opatření.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje a měření.", "content": "Prameny byly zdaleka nejčastějším zdrojem vody v akvaduktech, například většina vody v akvaduktech města Říma pocházela z rozličných pramenů v údolí Anio a z okolních vrchovin. Voda z pramenů byla sváděna do kamenných nebo betonových zastřešených nádrží a poté vstupovala do samotného potrubí akvaduktu. Rozptýlené prameny mohly vyžadovat několik bočních potrubí napájejících hlavní kanál. Některé systémy čerpaly vodu z otevřených, záměrně budovaných přehradních nádrží, z nichž například dvě (stále funkční) zásobovaly vodou akvadukt v provinčním městě Emerita Augusta (dnešní Mérida, Španělsko). Území, kterým měl budoucí akvadukt procházet, muselo být pečlivě proměřeno, aby bylo zajištěno, že voda poteče po celé délce v přijatelném sklonu. Římští inženýři využívali k načrtnutí průběhu akvaduktu krajinou různé zeměměřičské nástroje. Horizontální úroveň kontrolovali pomocí chorobatu, ploché dřevěné konstrukce vybavené hladinkou vody, podobně jako moderní vodováhy. Směry a úhly mohly být určovány pomocí gromy, relativně jednoduchého zařízení, které bylo pravděpodobně postupně nahrazeno promyšlenější dioptrou, předchůdcem dnešního teodolitu. Ve svém díle \"De Architectura\" (kniha 8) Vitruvius popisuje metody měření a prospekce a testování pitelnosti vody.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní problémy.", "content": "Řečtí a římští lékaři znali spojitost mezi stojatými či znečištěnými vodami a chorobami přenášenými vodou. Znali také nepříznivé účinky olova na horníky, kteří je těžili a zpracovávali, a z toho důvodu dávali přednost keramickým trubkám před olověnými. Tam, kde byly přesto použity olověné trubky, snižovaly kontaminaci vody rozpuštěným olovem nepřetržitý tok vody a také minerální látky, které se nepřetržitě ukládaly na povrchu potrubí. Nicméně množství olova ve vodě z akvaduktů bývalo přesto cca 100 krát vyšší než u lokálních pramenitých vod.", "section_level": 2}, {"title": "Potrubí a sklon.", "content": "Většina římských akvaduktů měla rovné dno, obloukovitý profil a probíhala 0,5 až 1 m pod povrchem země. V pravidelných intervalech byly v potrubí umístěny kontrolní poklopy umožňující přístup. Části, které se nacházely nad úrovní terénu, byly obvykle zakryty deskou. Časná potrubí bývala vyzděná, ale přibližně od pozdní republiky se místo nich začíná hojněji využívat beton s pohledovým cihlovým vyzděním. Beton používaný pro potrubní vedení byl obvykle vodotěsný. Proud vody závisel pouze na gravitaci. Objem přepravované vody závisel na hydrologii povodí (dešťových srážkách, absorpci a odtoku), průřezu potrubí a sklonu. Většina potrubí byla v běžném režimu naplněná vodou asi ze 2/3. Průřez potrubí byl také určen nároky na jeho údržbu. Pracovník musel být schopen do něj vstoupit a prolézt jím tak, aby byla co nejméně porušena jeho konstrukce. Vitruvius doporučoval využívání nízkého sklonu, maximálně 1:4800, a to pravděpodobně z důvodu předcházení poškození konstrukce vlivem eroze a tlaku vody. Tato hodnota dobře koresponduje se sklony naměřenými u zachovalých akvaduktů. Sklon mostu Pont du Gard je pouze 34 cm na kilometr a na své celkové délce 50 km klesá dohromady jen o 17 metrů, přitom měl průtok 20 000 kubických metrů denně. Sklony krátkodobých akvaduktů využívaných pro hydraulickou těžbu mohly být znatelně vyšší, tak tomu bylo například v Dolaucothi ve Walesu (maximální sklon asi 1:700) nebo v Las Medulas v severním Španělsku. Tam, kde se u trvalých potrubí narazilo na příliš ostrý přirozený sklon mohl kanál sestupovat kaskádovitě, rozšířit se nebo se rozdělit do vyrovnávacích nádrží, aby se redukovala abrazivní síla vody. Používání stupňovitých kaskád také pomáhalo okysličovat a tím pádem i \"občerstvovat\" vodu.", "section_level": 2}, {"title": "Mosty a sifony.", "content": "Některá z potrubí akvaduktů byla vedena přes údolí nebo doliny prostřednictvím zděných oblouků z cihel či z betonu. Pont du Gard, jeden z nejpůsobivějších příkladů masivní, několikaúrovňové zděné konstrukce překlenoval údolí řeky Gardon ve výšce asi 48 m nad samotnou řekou. Tam, kde musely být překročeny hluboké nebo podlouhlé terénní sníženiny, mohly být namísto obloukových podpěr použity obrácené sifony. Potrubí přivádělo vodu do hlavní nádrže z ní pak vedla do trubek, které překračovaly údolí na jeho dolní úrovni podepírány nízkým mostem a poté se zvedaly do přijímací nádrže položené o trochu níže než hlavní nádrž. Z té byla voda opět rozváděna do běžného potrubí, při zachování celkového sklonu. Trubky sifonu byly obvykle vyrobeny z letovaného olova, někdy zesílené betonovým obložením nebo kamennými rukávy. Méně často byly samotné trubky keramické nebo kamenné a bývaly spojovány pomocí hrdla na jedné a hladkého konce na druhé straně za následného zalití olovem. Vitruvius popisuje výstavbu sifonů a problémy s ucpáváním, vyfukováním a odvětráváním na jejich nejnižších úrovních, kde je zároveň nejvyšší tlak. Nicméně za předpokladu správné konstrukce a údržby byly sifony univerzální a velmi efektivní. Vodorovná část vysokotlakého sifinového potrubí u Gierského akvaduktu byla vyzdvihnuta na most za účelem překročení splavné řeky a byla tvořena devíti paralelními olověnými trubkami zalitými v betonu. Současní inženýři konstruující potrubí a odpadní stoky využívají při překonávání terénních depresí stejného principu. V Arles zásobovala vedlejší větev hlavního akvaduktu místní předměstí prostřednictvím olověného sifonu jehož spodek byl uložen přímo do koryta řeky bez jakéhokoli podpůrného můstku.", "section_level": 2}, {"title": "Prohlídky a údržba.", "content": "Římské akvadukty vyžadovaly komplexní systém pravidelné údržby. Bezpečnostní koridory (až 15 stop na každou stranu), stanovené kvůli ochraně podzemních i nadzemních konstrukcí potrubí byly pravidelně kontrolovány, aby se zamezilo nezákonnému orání, setbě, stavbě komunikací či budov. Frontinius zmiňuje jako zvlášť škodlivé pronikání kořenových systémů stromů do konstrukce akvaduktu. Potrubí akvaduktů byla kontrolována a udržována pracovními hlídkami, které snižovaly znečištění způsobené řasami, opravovaly náhodná narušení, odstraňovaly z potrubí štěrk i jiné volné nečistoty a čistily nánosy uhličitanu vápenatého, které se ve zvýšené míře vyskytovaly v akvaduktech napájených ze zdrojů s tvrdou vodou. V případě podzemních částí potrubí byly kontrolní a přístupové poklopy rozmístěné ve standardních intervalech. Nánosy uvnitř sifonů mohly drasticky snížit průtok, který byl navíc už z principu snížen kvůli užším trubkám. Některé proto byly vybaveny zaslepenými otvory, kterými je bylo možno čistit patrně zařízením podobným velké štětce. V Římě, kde byla tvrdá voda běžná, byly kvůli usnadnění přístupu hlavní trubky uložené mělce při obrubnících silnic. Akumulace uhličitanu vápenatého by jinak vyžadovala velmi častou výměnu těchto potrubí. Akvadukty celkově spravoval a řídil komisař pro vodu (\"curator aquarum\"). Jednalo se o jmenovanou funkci s velmi vysokým statutem. V roce 97 za vlády císaře Nerva sloužil jako konzul i \"curator aquarum\" Frontinius. O každodenní činnosti skupin údržbářů (\"aquarii\") toho víme jen málo. Za vlády císaře Claudia se Římský kontingent císařských aquarii skládal ze skupiny asi 700 lidí, svobodných i otroků, kteří byli financováni kombinací císařského pokladu a peněz plynoucích z tzv. vodní daně. Pracovali pod dohledem císařského propuštěnce, který zastával oficiální funkci \"procurator aquarium\". Jednalo se pravděpodobně o nikdy nekončící rutinu hlídkování, kontrolování a čištění, která byla občas přerušena mimořádnými nehodami. Kompletní uzavírka celého akvaduktu za účelem údržby byla velmi vzácná a prováděla se v době, kdy byla poptávka po vodě nejnižší, tedy pravděpodobně v noci. Přívod vody mohl být uzavřen na výstupu z vodovodu když to vyžadovaly menší lokální opravy, ale uzavření celého akvaduktu např. v případě výměny části potrubí vyžadovalo odklonění celého průtoku ať už kdekoli v průběhu akvaduktu či přímo na jeho začátku.", "section_level": 2}, {"title": "Distribuce.", "content": "Hlavní akvadukty mohly být napojeny přímo, ale mnohem častěji vedly do veřejných distribučních terminálů známých jako \"castella aquae\", ze kterých se obvykle pomocí trubek velkého průřezu voda rozdělovala do jednotlivých větví a výběžků. Poté mohla být dodávka vody ještě dále rozdělena. Soukromí uživatelé, kteří chtěli využívat vodu z akvaduktu byli registrování, získali licenci a byli povinni platit poplatky. Čím větší průměr potrubí, tím větší průtok vody a tím vyšší poplatek. Běžné bylo zneužívání a podvody s účelem vyhnout se platbám nebo platby alespoň snížit. To zahrnovalo montáž nelicencovaných vývodů, dodatečných vývodů, nebo nelegální rozšiřování průměru distribučních trubek, někdy se tak dělo na základě shovívavosti či úplatnosti nesvědomitých státních úředníků nebo dělníků. Oficiální olověné trubky na sobě nesly informace o jejich výrobci, montérech a pravděpodobně také o odběrateli a jeho nárocích. Během Císařství se stala produkce olova státním monopolem a udělování práv k čerpání vody z akvaduktů pro soukromé účely se stalo císařskou výsadou.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Občanské a domácí.", "content": "První akvadukt v Římě (312 př. Kr.) vyvěral za nízkého tlaku, ale konstantního průtoku na hlavním městském dobytčím trhu, patrně do nízkoúrovňové kaskádovité série žlabů a pánví. Horní části sloužily pro domácí použití a spodní pro zvířata nacházející se na tržišti. Římané přicházeli, plnili zde vědra nebo nádoby, které s sebou přinášeli a odnášeli si vodu do svých domovů, bohatší posílali za stejným účelem své otroky. Výška výstupu byla příliš nízká, než aby mohla přímo zásobovat nějakou domácnost nebo jinou stavbu. Přebytečná voda odtékala do kanalizace a odtud přímo do Tibery. V té době se v Římě ještě nenacházely veřejné lázně. První byly pravděpodobně postaveny až v následujícím století podle vzorů ze sousední Kampánie. Omezené množství soukromých a malých veřejných lázní mohlo mít ještě vlastní zásobování vodou, ovšem v okamžiku kdy byla prostřednictvím akvaduktů voda přivedena i do vyšších částí města, začaly ve městě masově vznikat velké a dobře vybavené veřejné lázně a po celém městě začaly být budovány veřejné fontány, kam byla dodávána voda pod vysokým tlakem. Veřejné lázně a kašny se staly symbolem římské civilizace a zejména lázně se proměnily v důležitá společenská centra. Většina římských měšťanů žila ve vícepodlažních bytových blocích (\"insulae\"). Některé z nich byly napojeny na vodovod, ale zpravidla pouze v dolních patrech, která byla vyhrazena majetnějším nájemníkům. Zbytek čerpal vodu zdarma z veřejných kašen.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělské.", "content": "Mezi 60 a 90% populace Římské říše bylo zapojeno v nějaké formě zemědělských prací. Zemědělcům, jejichž vily nebo statky se nacházely poblíž veřejného akvaduktu, mohla být udělena licence pro čerpání předem stanoveného množství vody v předem stanoveném období za účelem letního zavlažování. Tato opatření měla za cíl zajistit dostatek vody i pro uživatele nacházející se dále po proudu a zajistit spravedlivé rozdělení vody mezi konkurenty v období, kdy byla voda nejvíce potřebná a vzácná. V zemědělské ekonomice středomořského antického světa byla voda patrně vůbec nejdůležitější proměnnou. Přímo v Itálii byly přírodní vodní zdroje (prameny, potoky, jezera a řeky) dosti nerovnoměrně rozprostřené po krajině a během suchých a teplých letních měsíců měly tendenci vysychat. Collimela doporučuje, aby každá farma měla přístup k prameni, potoku nebo řece, zároveň ale přiznává, že ne každá jej skutečně měla. Zemědělská půda bez spolehlivého letního zdroje vody byla prakticky bezcenná. Během vegetačního období mohl \"skromný místní\" zavlažovací systém spotřebovat stejně vody jako město Řím. Navíc hospodářská zvířata, která byla mimo jiné důležitá z hlediska hnojení půdy musela být krmena a napájena po celý rok. Přinejmenším někteří římští pozemkoví vlastníci a zemědělci spoléhali částečně či zcela na vodu z akvaduktů při zavlažování svých plodin, které zároveň byly často primárním nebo jediným zdrojem příjmů. Množství vody z akvaduktů, které sloužilo k těmto účelům však může být jen odhadováno. Jisté je, že vytvoření městských vodovodů přineslo růst intenzivního a efektivního příměstského trhu s křehkými komoditami, které snadno podlehnou zkáze např. s květinami (pro parfémy a slavnostní girlandy), hrozny, zeleninou a ovocem, stejně jako zintenzivnění chovu prasat a drůbeže v blízkosti městských trhů. Licence k používání akvaduktu pro zemědělské účely mohla vést k zvýšení produktivity, peněžních příjmů prostřednictvím prodeje nadbytku potravin a tím pádem i ke zvýšení ceny půdy jako takové. Na venkově bylo zvláště obtížné získat povolení pro čerpání vody z akvaduktů pro zavlažování. Dodržování respektive porušování takových licencí a práv bylo předmětem různých soudních sporů a minimálně v jednou případě i politické kampaně. Na počátku 2 stol. př. Kr. se během vykonávání censorského úřadu pokoušel Cato zablokovat všechny protiprávní zemědělské objekty, zejména však ty, které byly vlastněné pozemkovými elitami. Jeho pokus o reformy se ukázal jako ne příliš úspěšný. Ačkoli nelegální odčerpávání vody mohlo být trestáno zabavováním majetku, včetně samotné nelegálně zavlažované půdy a produkce z ní zdá se, že tato opatření se nikdy nepoužívala a byla v praxi neproveditelná. Přebytky potravin však udržovaly nízké ceny. Nedostatek obilí mohl vést k hladomoru a občanským nepokojům. Každé praktické řešení a opatření proto muselo najít křehkou rovnováhu mezi potřebou vody u obyvatel měst a producentů obilí, zajištění profitu z daní a obstarání dostatku obilí za rozumnou cenu pro římskou chudinu a armádu. Raději tedy než usilovat o zavedení neproduktivních a zároveň prakticky nevymahatelných zákazů, vydávaly úřady individuální vodní granty a licence a s různým úspěchem regulovaly výstupy akvaduktů. Stejně jako Cato se i Plinius starší v 1. století postavil proti producentům obilí, kteří bohatli díky zdrojům z veřejných akvaduktů a veřejných pozemků. Někteří pozemkoví vlastníci se vyhýbali takovýmto restrikcím a složitostem tak, že si kupovali přístupová práva na vzdálené prameny, které se ani nemusely nacházet na jejich vlastní půdě. Ti nejbohatší si dokonce budovali soukromé akvadukty za účelem přivést vodu z takových zdrojů ke svým vilám. Mumius Niger Valerius Vegetus zakoupil od svého souseda práva na pramen nacházející se na jeho pozemcích, stejně jako přístupový koridor vedoucí k pramenu a následně na něm vybudoval 10 km dlouhý akvadukt propojující pramen s jeho vlastní vilou. Povolení senátu pro podobné akce však bylo vydáváno jen v případě, kdy se zdálo že projekt nijak neovlivňuje vodní práva ostatních občanů.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslové.", "content": "Některé akvadukty dodávaly vodu i do průmyslových oblastí, zpravidla prostřednictvím otevřeného kanálu, zaříznutého do země, který byl vymazán jílem nebo vydřeven, aby docházelo k co nejmenším ztrátám vody. Většina takových náhonů byla navržena s využitím strmého spádu, aby bylo možno dodávat velké množství vody potřebné pro těžbu. Voda byla využívána při tzv. hydraulické těžbě, kdy se pomocí ní odstraňovalo nadloží a lámala se pomocí ní hornina s rudou, která byla již předem rozpraskaná v souvislosti s jejím intencionálním zahříváním. Voda také poháněla vodní kola a hamry, které drtily rudu pro další zpracování. Doklady takových náhonů a strojů byly nalezeny v Dolaucothi v jihozápadním Walesu. Právě důlní lokality jako Dolaucothi nebo Las Medulas v severozápadním Španělsku disponovaly množstvím akvaduktů přivádějících vodu z místních řek přímo k šachtám. Kanály se mohly velmi rychle poškodit případně se stávaly nepotřebnými ve chvíli, kdy byly vytěženy zásoby rudy. V Las Medulas existovalo minimálně sedm náhonů a v Dolaucothi minimálně pět. Pozůstatky kanálů dnes pomáhají identifikovat důlní lokality. Řada dalších industriálních lokalit napojených na několik akvaduktů ještě nebyla řádně prozkoumána a exkavována. Příkladem může být lokalita Longovicium poblíž Lanchesteru jižně od Hadriánova valu, na které byla patrně voda využívána k pohánění hamrů zpracovávajících železo. V Barbegalu v Římské Gálii napájela vodní nádrž akvadukt, který pak poháněl kaskádu 15 nebo 16 vodních mlýnů které mlely mouku pro celý region okolo Arles. Podobná situace, ač v menším měřítku je dokumentována v Cesaree, Venafrumu a římských Aténách. Římský akvadukt Aqua Traina přiváděl mimo jiné vodu i do mlýna v Janiculum, západně od Tibery. Mlýn v suterénu lázní v Caracalle byl poháněn přebytečnou vodou z akvaduktu, což je však pouze jeden z mnoha případů městských mlýnů poháněných vodou z akvaduktů bez oficiálního povolení. V 5. století zákon zakazuje pokoutné používání vody z akvaduktů k mletí obilí.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek akvaduktů.", "content": "Některé akvadukty byly záměrně zničeny nepřáteli během pádu Římské říše, ale většina, kupříkladu Eifelův akvadukt (Německo) se stala nefunkčními v průběhu let vinou rozpadající se římské infrastruktury a údržby. Pozorování zaznamenaná Španělem Pedro Tafurem, který navštívil Řím v roce 1436, odhalují neporozumění samotné podstatě Římských akvaduktů:Středem města protéká řeka, kterou sem Římané s velkou námahou přivedli a tou je Tibera. Vytvoříli pro ní nové koryto, tak říkajíc z olova a kanály na obou stranách, při vstupu i výstupu z města, a to jak pro mytí koní tak pro jiné služby prospěšné pro lidi a každý, kdo by vstoupil do řeky na jiném místě by se utopil.V průběhu renesance inspirovaly dochované zbytky zděných konstrukcí akvaduktů architekty, inženýry i jejich donátory. V roce 1453 rekonstruoval papež Mikuláš V. hlavní kanál Římského akvaduktu Aqua Virgo. Řada dalších akvaduktů v bývalé Římské říši byla udržována v dobrém stavu. Schopnost stavět akvadukty nebyla zcela ztracena, a byla využívána zejména při budování menších a skromnějších kanálů pohánějících vodní kola. V Británii se tyto metody rozvinuly zejména ve středověku při zpracovávání surovin při výrobě mouky. Jednalo se o podobný systém, který používali Římané, když odkláněli vodu z místních řek a potoků do náhonů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Římané budovali akvadukty napříč celým svým impériem za účelem přivést vodu do měst, z často velmi vzdálených zdrojnic. Voda z akvaduktů zásobovala veřejné lázně, latríny, fontány ale i soukromé domy. Akvadukty taktéž zajišťovaly vodu pro doly, mlýny, farmy a zahrady. ", "tgt_summary": null, "id": 2071216} {"src_title": "Karl Herloßsohn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v německé rodině v Praze na Malé Straně, otec byl krejčím. Jako rok jeho narození je mnohdy chybně uváděn rok 1804 Po studiu na malostranském gymnáziu studoval na pražské univerzitě filosofii a po krátkém pobytu ve Vídni se vrátil do Prahy. Soukromě studoval práva a pracoval jako vychovatel. V Praze napsal i své první novely, \"Treue bis in den Tod\" a \"Eine Nacht in den Appeninen\". V roce 1822 publikoval první verše v \"Dresdner Abend-Zeitung\". V roce 1825 se odstěhoval do Lipska, pravděpodobně kvůli tomu, že v rakouské monarchii byla přísnější cenzura; zde se trvale usadil a věnoval se novinářské a literární činnosti. Byl spolupracovníkem listu \"Brockhaus’schen Literarischen Conversationsblatt\", působil jako překladatel a psal pro různé, hlavně beletristické listy. V roce 1826 publikoval první historický román \"Die Fünfhundert vom Blanik\". V roce 1830 založil časopis \"Der Komet (Kometa)\", který patřil ve své době k nejúspěšnějším literárně-kritickým listům. Časopis redigoval 19 let, až do roku 1848. V roce 1839 podnikl cestu po Slezsku a Krkonoších, při níž se zastavil též v Praze (vylíčil ji v díle \"Wanderungen durch das Riesengebirge und die Grafschaft Glatz\"). V roce 1848 převzal redakci Spindlerova almanachu \"Vergiss mein nicht\". Připravoval se k návratu do Prahy, ale vážná nemoc mu v tom zabránila. Zemřel chudý, v nemocnici sv. Jakuba v Lipsku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jednu stránku jeho díla představuje tvorba publicistická a satirická a účast na dílech encyklopedického charakteru. Kromě vlastního časopisu \"Der Komet (Kometa)\", který vycházel v letech 1830-1848, publikoval v roce 1832 ve spolupráci s Johannem Peterem Lyserem politicko-satirický almanach \"Mephistopheles\". Parodoval také díla tehdy velmi oblíbeného Heinricha Clarena, pod jehož jménem i zveřejnil dvě vlastní povídky (\"Emmy, Vielliebchen\"), čímž se dopustil literárního podvodu. Rozruch vyvolalo dílo \"Löschpapiere aus dem Tagebuch eines reisenden Teufels,\" které cenzura zabavila. V letech 1834-1838 vydával společně s vydavatelem časopisu der Lühe \"Damen Conversations Lexikon\" (Konverzační slovník pro dámy) o 10 svazcích. V letech 1839-1842 vydal společně s Hermannem Marggraffem a Robertem Blumem sedmisvazkový \"Allgemeines Theater-Lexikon\" (Všeobecný divadelní slovník). Herloßsohn napsal také četné básně a písně, z nichž některé byly v 19. století velmi populární a byly dokonce zhudebněny (též Robertem Schumannem), Z hlediska českého čtenáře je významnější Herloßsohnova tvorba prozaická, a to především historické romány, jejichž děj je zasazen do českého prostředí. Prvním z nich byl \"Die Fünfhundert vom Blanik\" (v dalším upraveném vydání jako \"Die Rosenbergen\", v českém překladu jako \"Páni z Růže\") z husitské doby, kde je ještě obraz husitů negativní.V dalších dílech jsou již autorovy sympatie zcela na straně husitů. Historické osobnosti Jan Hus a Jan Žižka jsou protagonisty románu \"Böhmen von 1414 bis 1424 (Čechy v letech 1414-1424)\", který se skládá ze dvou oddílů: \"Johannes Huss a\" \"Der blinde Held\" \"(Slepý hrdina). Román Der letzte Taborit\" (\"Poslední táborita\") je příběhem z doby poděbradské. Další romány se odehrávají za třicetileté války, kde autora zaujala postava Albrechta z Valdštejna. Ačkoli psal výhradně německy, byl Herloßsohn českým vlastencem. Kromě toho, že ve svých historických románech stranil Čechům proti Němcům, věnoval českému národu i část almanachu \"Mephistopheles\": srovnává zde slavnou českou minulost s politováníhodnou současností. Almanach byl v Rakousku zakázán, ale čeští vlastenci, např. Karel Hynek Mácha, ho znali. V Čechách byly Herloßsohnovy romány vydávány až po jeho smrti, v 50. a 60. letech 19. století, a to paralelně v německém originálu u nakladatele I. L. Kobera a v českém překladu Josefa Bojislava Pichla v nakladatelství Jaroslava Pospíšila. Šlo sice o konvenční romantickou literaturu, ale čtenáři je měli v oblibě pro čtivý jazyk a bohaté dobrodružné a milostné zápletky, odehrávající se v dramatickém období českých dějin. Některé romány byly znovu vydány ještě ve 30. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "URVÁLKOVÁ, Zuzana. \"Dvojlomná zrcadlení: dílo Karla Herloše-Herloßsohna v českém literárním kontextu\". Praha: ARSCI, 2009. 310 s. Literární věda; sv. 4.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl Herloßsohn, vlastním jménem Borromäus Sebastian Georg Karl Reginald Herloß, v českém prostředí známý více jako Karel Herloš (1. září 1802 Praha – 10. prosince 1849 Lipsko) byl německy píšící novinář a spisovatel, pocházející z Prahy a úzce spjatý s českým prostředím tematikou svých historických románů, které byly oblíbené i u českých čtenářů.", "tgt_summary": null, "id": 1676504} {"src_title": "Bernstein im Burgenland", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Obec leží v jižním Burgenlandu v nadmořské výšce 619 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Městys sestává z katastrálních území Bernstein je poprvé zmíněný ve 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Název obce je odvozen od jantarové stezky, nebo dříve „Via Magna\" vedoucí údolím „Tauchentalu“. Oblast s výskytem jantaru byla již 100 roků před n. l. osídlena keltskými kmeny. Osada je poprvé v dokumentech zmiňována roku 1388 jako „místo ležící pod hradem Porostyanem“. Od 12. století bylo v okolí provozováno hornictví. Nejdříve železná ruda, od 16. století také síra, měď, síran měďnatý, stříbro a dokonce i zlato. Obecní znak pochází z té doby; zobrazuje hornickou studnu (těžní jámu) se dvěma horníky. Počátkem 19. století hornictví zaniklo. V Bernsteinu je naleziště světlého až tmavozeleného vzácného hadce, obzvlášť čistého různého serpentinitu, který se zde zpracovává k výzdobě šperků a jiných uměleckých předmětů. Soustružník dřeva a farář Ratz objevil v roce 1860, že se v žilách objevuje \"obyčejný\" serpetinit a drahý hadec v různých tvrdostech asi 2,5 až 3,5 a lehce se opracovává. Z toho se v následující době vyvíjí nové řemeslo a tradice a zachovává se až do dnešní doby. Pro získání kubického metru drahého hadce, musí se vydobýt asi 2000 kubických metrů obyčejného serpentinitu, který se využívá v silničním stavitelství a při výrobě umělého kamene. Až do roku 1921 patřila obec Maďarsku. Po skončení druhé světové války bylo západní Maďarsko, na základě smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye a z Trianonu, začleněno do Rakouska v roce 1921 do nově založené spolkové země Burgenlandu. Na městys byl Bernstein povýšen v roce 1973 (prodlouženo právo trhů udělené v roce 1602).", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Bernstein je z důvodu místních pamětihodností turisty navštěvován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernstein je městys v rakouské spolkové zemi Burgenland v okrese Oberwart. Maďarský název obce je \"Borostyánkő\". Městys leží na území Günserských hor. ", "tgt_summary": null, "id": 451773} {"src_title": "Teroristé (román)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Český název románu se nikterak překvapivě shoduje nejen s původním švédským, ale i anglickým (\"The Terrorists\", první vydání 1976, nakladatelství Pantheon Books) a německým vydáním (\"Die Terroristen\", první vydání v roce 1977, nakladatelství Rowohlt Verlag). V NDR vyšel román se stejným názvem jako v SRN, ale až v roce 1986. Je to však jediný román z celé série, kde se původní švédský název a překlady takto shodují.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj postav.", "content": "\"Lennart Kollberg\" v předchozím románu Vrah policistů opustil řady policistů a proto v tomto díle má jen okrajovou úlohu. Pracuje ve vojenském muzeu, přesto ho tam Beck navštíví, aby mu pomohl zkontrolovat plány. \"Gunvald Larsson\" zde proto hraje mnohem větší roli, což do značné míry platí i pro \"Einara Rönna\". \"Martin Beck\" se v úvodu románu opět setká se svou dcerou, s kterou má výborné vztahy, a jejím partnerem. Ingrid je již 22 let. Naopak s mladším synem Rolfem si nadále nerozumí a ke konci románu (při výslechu Rebecky) přemítá nad tím, nakolik může nedostatek hlubších citů k němu ovlivnit synův život. Beckův vtah s Rheou Nielsenovou se dále prohlubuje. Beck si vždy vážil Lennarta Kollberga, byl to jeho nejbližší spolupracovník a stýská se mu po něm, ale jeho vztah s Gunvaldem Larssonem byl celé roky dost odtažitý, přestože (ne vždy a úplně) uznával, že je to také schopný kriminalista. V tomto posledním románu autorské dvojice k sobě vzájemně nacházejí cestu. Ocení i Einara Rönna. Objevuje se zde nový obhájce \"Theobald Braxén\", přezdívaný \"Krkal\" který je představen jako poněkud komická a podivná, na první pohled zmatená, ale soucítící postava, která neváhá vzít obhajobu zdánlivě beznadějných případů. Často pronáší zvláštní, dlouhé, urážlivé a nesouvisející výroky: „Kdybyste, pane státní návladní, někdy vstoupil v některé ze svých kravat na území státu, kde se trestá nevkus, tak byste byl zřejmě popraven.... Ostatně odkud je pašujete?“ Tím se mu však daří vyvést protistranu z rovnováhy. Jeho protivníkem u soudu je \"Sten Olsson\", všemi přezdívaný \"Bulldozer Olsson\", který se poprvé objevil v osmém románu Záhada zamčeného pokoje. Stále šéfuje Zvláštní skupině pro potírání bankovních loupeží, Kollberga i Larssona však v ní dávno vyměnil za jiné, k velké radosti Larssona. Olsson je tak zaneprázdněn množícími se případy bankovních loupeží, že si ani nevšiml, že ho opustila žena. Brzy si však našel náhradu v jedné ze svých sekretářek. \"Herrgott Nöjd\" se poprvé objevil v předchozím románu Vrah policistů a s Martinem Beckem se spřátelili. V rámci gigantické bezpečnostní akce spojené s návštěvou senátora je (stejně jako řada dalších policistů z jihu Švédska) na několik dní povolán do Stockholmu, kde se jeden večer uskuteční srdečné setkání s Martinem a Rheou. \"Bo Zachrisson\", nevalný policista, který v Záhadě zamčeného pokoje zpackal počáteční vyšetřování muže zastřeleného v bytě, se ocitá (spolu s Kennethem Kvastmo, Karl Kristianssonem a dalšími) na zvláštním „seznamu blbců“, který připravil Gunvald Larsson proto, aby tito policisté zůstali během akce na strážnících, kde udělají nejméně škody. Ale Eric Möller, šéf bezpečnostní policie je omylem zařadí do týmu, zajišťující tělesnou ochranu. Špatně prohlédnou kostel a nepřímo tak zaviní selhání ochrany.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh začíná soudním procesem, kdy mladá žena Rebecka Lindová byla obviněna z bankovní loupeže, kterou nikdy nechtěla spáchat. Jako jeden ze svědků byl překvapivě předvolán také Beck, přestože s případem neměl nic společného. Na lavici pro veřejnost byla také Rhea Nielsenová, která si pečlivě dělala poznámky. Braxénovi se podaří dosáhnout, že je Rebecka zproštěna obžaloby a propuštěna z vazby. Beck (spolu s Bennyho Skackem a Äsou Torellovou) začal vyšetřovat případ, kdy na předměstí byl nějaký muž zabit železnou tyčí. Brzy se ukázalo, že to byl bohatý producent pornografie Walter Petrus, který s rodinou bydlel v luxusní vile, ale zavražděn byl v domě milenky. Zvláštní bylo, že si nikdo ničeho nevšiml, protože v okolí se všichni znali. Brzy zjistili, že kšeftoval také s drogrami, i když ne ve velkém. Po několika dnech jeden mladík náhodně našel železnou tyč, kterou byl Petrus zavražděn. Hlavní dějovou linií knihy však je, že Martin Beck byl jmenován šéfem speciálního týmu policistů, který má zabránit předpokládanému teroristickému útoku na velmi nepopulárního amerického senátora, který má oficiálně navštívit Švédsko. Jmenování Becka a jeho lidí byla trochu překvapivá, ale výborná volba, která využila jejich analytické a kriminalistické zkušenosti. Ještě předtím byl Gunvald Larsson (který uměl španělsky ještě z dob svého působení v námořnictvu) vyslán „na zkušenou“ do nejmenované latinskoamerické země, kde měli s prevencí atentátů bohatou praxi a všechny dosud odvrátili. Stal se však nechtěným svědkem úspěšného atentátu na prezidenta další nejmenované země, když teroristé na dálku odpálili mohutnou nálož přímo pod projíždějícím pancéřovaným cadillacem – zahynulo i mnoho lidí na tribuně. K útoku se záhy přihlásila mezinárodní teroristická organizace Ulag. Ta úspěšně uskutečnila i několik předchozích brutálních teroristických útoků v jiných zemích a stopy nasvědčují tomu, že plánuje útok také ve Švédsku a zde ji povede terorista Reinhard Heydt, který se sice narodil v Jižní Africe, ale má dánskou matku a rozumí i švédsky. Larsson na poradě přednesl brilantní analýzu nedostatků, kterých se dopustili v Latinské Americe – přestože zpočátku se zdálo, že jejich příprava byla důkladná (na základě poznatků, které v cizině sám shromáždil). Mezitím se Beck a jeho kolegové snažili vyřešit vraždu Petruse, aby se pak mohli plně věnovat úkolům zvláštního týmu. Skacke zjistil, že vrah se asi nejprve skrýval za velkými bednami u garaží nedaleko domu, odkud měl dobrý výhled. Další možnou stopu našla Äsa: prozkoumala, kdo všechno hrál pod pseudonymem v Petrusových filmech a mezi nimi byla i Kristina Hellströmová, její otec se staral o Petrusovu vilu, příležitostně mu dělal i řidiče. Sture Hellström celý život vychovával dceru sám. Petrus způsobil, že se stala závislou na drogách a již v 15 letech hrála v jeho filmech. K vraždě se rozhodl, když nedávno zjistil, že jeho dcera již nemá zájem ani sílu zkusit se léčit, vlastně nemá ani chuť dál žít. Beck jako šéf speciální ochranné jednotky pro státní návštěvu podrobně vše probral se svými kolegy a došel ke dvěma závěrům. (a) Na základě rozboru předchozích útoků organizace Ulag je pravděpodobné, že použijí bombu, přesněji více bomb, které budou umístěny na více místech na trase z letiště do centra Stockholmu. (b) Bomby budou nejspíše v plynovém potrubí (což znásobí účinek) a odpáleny na dálku jako v předchozím atentátu. V lokalitě je hodně podzemních chodeb, včetně částí metra ve výstavbě, složitý a rozvětvený kanalizační systém, do kterého se lze dostat mnoha kanály a jinými cestami. Proto ani při vynaložení veškerého úsilí nebude policie nejspíše schopna instalaci a aktivaci bomb zabránit. Když všichni členové nejužšího týmu (Beck, Larsson, Melander, Rönn a Skacke) nezávisle na sobě vytipovali skoro stejná pravděpodobná a alternativní místa umístění bomby na trase, zvolili naprosto originální a neobvyklou strategii obrany. Beck ještě navštívil Kollberga (proslulého systematika), aby všechny jeho plány a navržená opatření zkontroloval a odhalil případné nedostatky. Beck předpokládal, že teroristé budou také odposlouchávat vysílačky policejních vozů, proto byl hned při odjezdu z letiště nařízen absolutní radiový klid v celém Stockholmu. Rovněž dle předpokladů, Heydt a radista Levallois sledovali kolonu v rozhlase a televizi ze vzdáleného úkrytu a odpálili bombu. Nejdříve si mysleli, že selhala. Byli však oklamáni nevídaným „trikem“: v rozhlase i televizi nešlo o přímý přenos, ale dle pokynů Becka bylo vysílání o pár minut zpožděno. Nejtěžší úloha připadla Rönnovi, měl jen chvilku na to, aby ihned po průjezdu vyklidil část trasy. Povedlo se, pytle s pískem a skelná vata utlumily výbuch, nikdo nebyl zranění a škody jen minimální, např. vytlučená okna. Ochrana senátora samozřejmě pokračovala i během dalšího programu: v parlamentu a při kladení věnců, ale vše se zdálo pod kontrolou. Najednou u kostela padl výstřel, obětí však nebyl americký senátor, ale švédský předseda vlády! Pachatelem byla mladá žena, Rebecka. Její situace se od propuštění neustále zhoršovala až do bezvýchodnosti. Otcem její dcery byl Američan Jim, ten předtím dezertoval z armády. Ale sám se dobrovolně přihlásil na americkém velvyslanectví, slíbili mu jen formální trest, dostal však 4 roky nepodmíněně. Rebecka se marně snažila na velvyslanectví něco zjistit, Braxén za ni napsal supliku předsedovi vlády. V srpnu přišla o bydlení, celý podzim i s dcerou provizorně přespávala u různých známých. Z úřadu premiéra ji přišla formální odpověď a den před příletem senátora dostala dopis, že Jim ve vězení spáchal sebevraždu. Zbývalo hledat teroristy, Beckův tým, hlavně Rönn a Skacke zase pátrali naplno. Díky pečlivé přípravě Beck, Larsson a Rönn dva ze čtyř teroristů překvapili a živé zatkli ukryté v bytě, i když byli ozbrojeni. Třetí, Levallois utekl předem naplánovanou trasou do Kodaně. Heydt se také dost dlouho skrýval v bytě, pak se neuspěšně pokusil zastřelit Becka ve Stockholmu a nakonec chtěl využít dopravní špičku těsně před vánoci. Na třech vytipovaných místech hlídali členové z Beckova týmu, Heydt nakonec zvolil nejrušnější Malmö, při přestřelce byl zabit a Skacke zraněn, Beck mu však zachránil život. Všichni se tak mohli těsně před Štědrým dnem vrátit domů, aby strávili Vánoce se svými rodinami. Příběh a dokonce celá série končí krátce po Novém roce, kdy Martin Beck a Rhea byly na návštěvě u Lennarta Kollberga a jeho ženy Gun.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Román byl zfilmován pouze jednou a to ještě se značně pozměněným dějem (i když ve filmu vystupují všechny hlavní postavy z knihy). Film \"Stockholm Marathon\" byl natočen v roce 1994 ve švédsko-německé koprodukci, v Německu byl uváděn pod alternativním titulem \"Der Tod läuft mit\" (Smrt běží s tebou), se stopáží 87 minut. Jak napovídá název, obětí se má stát jeden z účastníků běhu a motivem je odplata za domnělou odpovědnost za smrt mentálně postižené ženy. Scénář napsali Rainer Berg a Beate Langmaack, režisérem filmu byl rakouský režisér \"Peter Keglevic\", kameramanem byl Per Källberg. Roli Martina Becka ztvárnil Gösta Ekman (který v letech 1993 až 1994 natočil hned 5 dalších filmů, kde hraje Martina Becka), Lennarta Kollberga hrál Kjell Bergqvist, Gunvalda Larssona hrál Rolf Lassgård, Benyho Skackeho hrál Niklas Hjulström. Jako zajímavost lze uvést, že zatímco hudbu složil Stefan Nilsson, tak titulní píseň filmu (\"Marathon of Life\") napsal Ralf Stemmann a zazpíval ji Thomas Anders ze skupiny Modern Talking. Další zajímavostí je, že na scénářích uvedených šesti filmů se zčásti podílela také Maj Sjöwallová a ve všech kromě jednoho si také zahrála různé maličké role, např. ve filmu Stockholm Marathon hrála ženu se startovací pistolí., A můžeme jen spekulovat, zda jediným nebo hlavním důvodem tak výrazné změny děje (tím spíše, že zbylých pět filmů z let 1993 až 1994 se knižní předlohy drží poměrně věrně) bylo to, že natočit v roce 1994 film podle knihy z roku 1975, v níž je zastřelen švédský premiér, bylo osm let po dodnes neobjasněném atentátu na Olofa Palmeho příliš citlivé téma nebo zda existovaly i jiné příčiny.", "section_level": 1}, {"title": "Lokace a reálie.", "content": "Většina románu se odehrává opět ve Stockholmu, letadlo senátora přistálo na letišti Stockholm-Arlanda, které leží přes 40 kilometrů severně od Stockholmu, přibližně v polovině cesty do Uppsaly. Zde byla zahájena bezpečnostní akce a odtud jel konvoj přes Solnu do centra Stockholmu. Bomba byla odpálena na ulici Nortull (švédsky \"Nortullsgatan\"), kudy vedla vhodná cesta k tehdejšímu dočasnému sídlu parlamentu. Einar Rönn byl s hasičskými, záchrannými a dalši vozy připraven v nedaleké Dannemorské ulici (švédsky \"Dannemoragatan\"). K atentátu došlo na malém ostrovu Riddarholmen, který je oficiálně součást starého města Gamla stan, u kostela Riddarholmskyrkan. Malá, ale význámná část děje, se odehrává v Malmö. Fiktivní švédský premiér nemá v románu žádné jméno. Není zde samozřejmě žádná reálná souvislost, ale v době vydání románu (1975) byl skutečným premiérem (první funkční období: 1969–1976) Olof Palme, který byl zavražděn během druhého funkčního období (1982–1986), když se jako obvykle bez ochranky, vracel pěšky z kina. Jde o první vraždu premiéra v dějinách Švédska. Některé články poukazují na další náhodné, ale zajímavé podobnosti, např. fiktivní i skutečný premiér byli zastřeleni z velké blízkosti. Film \"Stockholm Marathon\" se natáčel zejména na starém městě Gamla stan, na Drottninggatan (ulice a hlavní pěší zóna), na Stockholm Stadion ve stockolmské čtvrti Östermalm a v dalších lokalitách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teroristé () je posledním románem z desetidílné série \"Románů o zločinu\" s hlavním hrdinou policejním komisařem Martinem Beckem, od švédské autorské dvojice Maj Sjöwallová – Per Wahlöö. Ve Švédsku byla kniha vydána v roce 1975, český překlad Dagmar Hartlové-Černohorské vyšel poprvé v roce 1983 (v nakladatelství Svoboda, ve svazku společně s devátým románem ze série: Vrah policistů., Poprvé samostatně byl román vydán v roce 1990 rovněž (v nakladatelství Svoboda: 345 stran, ale v rámci souborného vydání 10 románů o zločinu, v jednotné grafické úpravě., Kromě toho román vyšel v letech 1987 a 2012 jako zvukový záznam (19 audiokazet resp. 2 audiodisky), opět společně s devátým románem ze série: Vrah policistů (Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana).. Když Per Wahlöö v červnu 1975 zemřel, nebyl román ještě zdaleka dokončen a Maj Sjöwallová musela několik kapitol dopsat sama.", "tgt_summary": null, "id": 789613} {"src_title": "Základní frekvence", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vysvětlení.", "content": "Všechny sinusové a mnoho nesinusových průběhů jsou periodické, což znamená, že se určitý průběh signálu po určitém době přesně opakuje. Jestliže okamžitou hodnotu signálu v čase formula_1 označíme formula_2, pak je perioda signálu libovolné formula_3, pro které platí: To znamená, že pro úplný popis signálu postačuje tato rovnice a definice hodnot tvaru vlny v libovolném intervalu délky formula_5. Průběh signálu lze popsat pomocí jakéhokoli celočíselného násobku této základní periody. Nejmenší perioda, pomocí které lze úplně popsat průběh signálu, je perioda odpovídající základní frekvenci. Základní frekvence je její převrácená hodnota: Protože perioda se měří v časových jednotkách, je rozměr frekvence 1/čas. Pokud se čas měří v sekundách, frekvence je v cyklech za sekundu, formula_7, zpravidla nazývaných Hertz. Pro válcovou dutinu délky formula_8 s jedním koncem uzavřeným a druhým koncem otevřeným je vlnová délka základní frekvence formula_9 jak ukázují první dvě animace. Odtud Odtud můžeme pomocí vztahu kde formula_12 je rychlost vlny, spočítat základní frekvenci z rychlosti vlny a délky dutiny: Pokud má dutina oba konce uzavřené nebo oba otevřené jako na dalších dvou animacích, bude vlnová délka základní frekvence formula_14. Stejnou metodou jako výše lze určit základní frekvenci: Při 20 °C je rychlost zvuku ve vzduchu 343 m/s. Rychlost zvuku závisí na teplotě; při zvýšení teploty o jeden stupeň Celsia se rychlost zvuku zvyšuje o 0,6 m/s. Rychlost zvukové vlny při různých teplotách:", "section_level": 1}, {"title": "V hudbě.", "content": "V hudbě je základní frekvence výška tónu, která je vnímána jako nejnižší přítomná složka. Základní frekvence může být dána vibrací celé délky struny nebo vzduchového sloupce nebo vyšší harmonické vybrané hráčem. Základní frekvence je jednou z harmonických. Harmonická je jakýkoli člen harmonické řady, což je ideální řada frekvencí, které jsou celočíselnými násobky společné základní frekvence. I základní frekvence je považována za harmonickou složku, protože je jednonásobkem sebe sama. Základní frekvence je frekvence kmitů celé vlny. Vyšší složky jsou ostatní sinusové složky přítomné ve frekvenci nad základní frekvencí. Všechny frekvenční složky, které vytvářejí celkový tvar vlny, včetně základní frekvence a vyšších harmonických, se nazývají složky a dohromady tvoří harmonickou řadu. Vyšší složky, které jsou přesně celočíselnými násobky základní frekvence se nazývají harmonické složky. Vyšší složka, která je blízko, ale ne přesně rovna harmonické, se někdy nazývá částečně harmonická, ale často se jednoduše označuje jako harmonická. Někdy zvuk obsahuje vyšší složky, které nejsou blízko harmonických a nazývají se složky nebo neharmonický svrchní tóny. Základní frekvenci považujeme za \"první harmonickou\" a \"první složku.\" Číslování složek a harmonických je pak obvykle stejné; druhá složka je druhá harmonická, atd. Pokud však existují neharmonické složky, číslování se již neshoduje. Vyšší složky jsou číslované, protože se vyskytují \"nad\" základní frekvencí. Takže striktně řečeno, \"první\" vyšší harmonická je \"druhá\" složka (a obvykle \"druhá\" harmonická). Protože toto může vést k nedorozumění, bývají pomocí čísel označovány pouze harmonické složky a vyšší harmonické a složky jsou popsány svými vztahy k těmto harmonickým.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanické systémy.", "content": "Uvažujme pružinu upevněnou na jednom konci s hmotou připevněnou na druhém konci; celek tvoří oscilátor s jedním stupněm volnosti. Pokud jej uvedeme do pohybu, bude kmitat na své přirozené frekvenci. Oscilátor s jedním stupněm volnosti tvoří systém, v němž lze pohyb popsat jednou souřadnicí, jehož přirozená frekvence závisí na dvou vlastnostech systému: hmotě a tuhosti; (pokud je systém netlumený). Úhlovou frekvenci \"ω\" lze vyjádřit pomocí rovnice kde \"k\" je tuhost pružiny \"m\" je hmotnost \"ω\" je úhlová frekvence (v radiánech za sekundu) Z úhlové frekvence lze získat přirozenou frekvenci \"f\" prostým vydělením \"ω\" číslem 2\"π\". Pokud nechceme použít úhlovou frekvenci, lze přirozenou frekvenci zapsat takto: kde \"f\" = přirozená frekvence v hertzech (cyklech/sekundu) \"k\" = tuhost pružiny (Newton/metr nebo N/m) \"m\" = hmotnost (kg) Při provádění modální analýzy struktur a mechanických zařízení se frekvence prvního módu nazývá základní frekvence.", "section_level": 1}], "src_summary": "Základní frekvence je nejnižší frekvence periodického průběh signálu. V hudbě je základní tón (fundament) nejnižší vnímaný tón, který je přítomný. V termínech superpozice sinusových signálů (ve Fourierově řadě) je základní frekvence nejnižší frekvencí sinusového průběhu v součtu. Základní frekvence se obvykle označuje f\" (nebo FF), jako první frekvence při číslování od nuly. Někdy se používá zkratka f\", jako první harmonická. (Druhá harmonická je pak f = 2⋅f, atd. Při tomto zápisu by nultá harmonická byla 0 Hz.)", "tgt_summary": null, "id": 1830265} {"src_title": "Osobnostní rysy", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Allportova teorie rysů.", "content": "Gordon Allport byl jedním z průkopníků studia lidských rysů, jejichž studiu zasvětil podstatnou část svého života. Pro svůj psycholingvistický výzkum použil obyčejný slovník, ve kterém našel vice než 4000 slov, které nějakým popisují osobnostní rysy a které jako celek vytváří soustavu svazků vzorců lidského chování. Všiml si přitom, že mnoho vlastností lze nazvat různě. Například výrazy jako „zlý, špatný, zlomyslný“ v podstatě všechny označují jen jednu lidskou vlastnost a všechna tato slova tak tvoří právě svazek osobnostních rysů. Allport rozděluje osobnostní rysy do tří základních skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Raymond Cattel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velká pětka.", "content": "Už na začátku svého výzkumu byl Raymond Cattel přesvědčen, že mezi osobnostními rysy existuje hierarchický vztah. Jedním z prvních cílů jeho práce bylo odhalit vrchol pomyslné osobnostní pyramidy. Vznikla tak Velká pětka, zahrnující 5 globálních faktorů osobnosti.", "section_level": 2}, {"title": "16 Osobnostních rysů.", "content": "Pro svůj další výzkum Cattel shromáždil větší skupinu respondentů a požádal je, aby ohodnotili napřed sami sebe a potom i ostatní účastníky výzkumu, přičemž měli používat hlavně Allportem určené výrazy. Potom Cattel za pomocí faktorové analýzy vypočítal, do jaké míry jsou různé osobnostní rysy ve vzájemném vztahu. Například: Jestliže o někom řekneme, že je uvolněný, měl by se nám tento člověk patrně také zdát klidný a trpělivý. Naproti tomu je- li člověk netrpělivý, bývá označován také výrazy jako nepozorný nebo roztěkaný. Tyto protikladné rysy tak jako celek odrážejí jen jeden primární faktor osobnosti - vnitřní napětí. Takovýchto faktorů Cattel napočítal dohromady 16 a vytvořil tzv. Dotazník 16 PF, pomocí kterého lze provézt celkovou faktorovou analýzu osobnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Hans Eysenck.", "content": "Hans Eysenck je jedním z nejvýznačnějších psychologů moderní doby. Teorii osobnostních rysů se také nevyhnul. Vycházel přitom z Cattelova výzkumu, který postupně doplňoval o nové poznatky. V konečném důsledku vznikla zcela nová, svébytná teorie, uznávající 3 hlavní osobnostní „superrysy-“ Emoční stabilitu, introverzi / extroverzi a psychoticismus. Všechny ostatní vlastnosti a rysy jsou, dle Eysencka, součástí těchto tří. Na základě těchto poznatků Eysenck vytvořil nový osobnostní dotazník. Eysenckův výzkum je dnes všeobecně přijímán.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie osobnostních rysů v praxi.", "content": "Výsledky výzkumu osobnostních rysů jsou zřejmé a náš vhled do věci je dnes podstatně větší, než před půl stoletím. Široké využití mají hlavně osobnostní dotazníky, které nám mohou pomoci např. při výběru budoucích škol, povolání, nebo zaměstnanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osobnost je soustava vlastností charakterizujících celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutí svých možností ve společnosti. Tvoří ji individuální spojení biologických, psychologických a sociálních aspektů každého jedince. Utváří se ve vztazích k sobě, ke druhým, vůči prostředí a společnosti a projevuje se vždy jako celek. Moderní výzkum osobnosti se stále vyvíjí a zaměřuje se hlavně na jednotlivé rysy a vlastnosti, které celistvou osobnost tvoří. ", "tgt_summary": null, "id": 931695} {"src_title": "Starověké lékařství", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Čína.", "content": "Čínské lékařství se výrazně lišilo od ostatních hlavně výrazně racionálním charakterem a chápáním příčin nemoci. Za příčinu nemoci zde bylo považováno porušení hygienických pravidel. To vycházelo z představy, že nemoc do těla vniká ústy. Již ve 3. tisíciletí př. n. l. vznikaly v Číně první spisy o lékařství. V nich je popsána široká řada léčiv (př. kořen žen-šenu doporučován na chudokrevnost a tuberkulózu) a léčebných postupů (př. akupunktura). Na dvoře císaře působili dvorští lékaři, kteří vyučovali lékařství. Studium lékařství obsahovalo mnoho obtížných zkoušek a trvalo maximálně 9 let. Již v této době byly zřizovány útulky pro nemocné.", "section_level": 1}, {"title": "Indie.", "content": "Z Indie pochází řada lékařských spisů hlavně z oblasti anatomie, patologie, farmakologie a chirurgie. Původně zde bylo špatně rozvinuté veřejné zdravotnictví, což se změnilo po vzniku buddhismu (asi 6. stol. př. n. l.) a došlo k zakládání nemocnic a také buddhistických klášterů, které se staraly o nemocné.", "section_level": 1}, {"title": "Mezopotámie.", "content": "Zdravotnictví v Mezopotámii mělo řadu specifik. Přístup k léčení zde byl výrazně náboženský (nemoc chápána jako trest bohů nebo jako napadení démonem). Byly zde nalezeny spisy s lékařskou tematikou (některé až 3 tisíciletí př. n. l.).", "section_level": 1}, {"title": "Egypt.", "content": "O vysoké vyspělosti staroegyptského lékařství svědčí řada spisů. Nejdůležitější z nich jsou papyrus Edwina Smithe, papyrus Ebersův a gynekologický papyrus z Káhunu. V těchto spisech je zaznamenáno mnoho poznatků hlavně z chirurgie, gynekologie a očního lékařství a je zde uvedeno velké množství tehdy používaných léčiv. Od 2. pol. 2. tisíciletí př. n. l. docházelo k potlačování racionálního přístupu k léčení a byly zaváděny magické a náboženské prvky. Volnost lékařů byla omezena svatým kodexem, který musel každý lékař dodržovat, což bylo na úkor kvality léčby. V důsledku toho docházelo k velmi úzké specializaci lékařů.", "section_level": 1}, {"title": "Papyrus Edewina Smithe.", "content": "Papyrus Edewina Smithe je neúplný opis učebnice chirurgie a je dokladem vyspělosti egyptské chirurgie a ranhojičství. Popisuje 48 druhů poranění v četně popisu rány, léčebného postupu a případně prognózu. Pozoruhodný je například popis měření tepu. Učebnice je datována do období Staré říše (3. tisíciletí před n. l.). Tento opis pochází asi ze 17. stol. př. n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Papyrus Ebersův.", "content": "Ebersův papyrus pochází období kolem roku 1600 př. n. l. a jedná se o asi 180 stránek dlouhý opis starší příručky pro praktického lékaře. Za příčinu všech chorob je zde považován cévní systém. V papyru jsou popsány různé vnitřní choroby, ale nejdůležitější svědectví dává o úrovni tehdejší farmakologie – popsáno 878 léků. U jednotlivých léků je uváděn podrobný návod na přípravu, poměr složek a dávkování. Papyrus také popisuje asi 90 očních chorob včetně doporučených léků.", "section_level": 2}, {"title": "Řecko.", "content": "Řecké lékařství vycházelo z orientálních lékařských škol, ale jejich poznatky se rozvinuly a obohatily. V nejstarším období byla medicína silně pod vlivem náboženství a od toho se odvíjely léčebné metody. S postupem času však začaly převládat racionální postupy. Řecké lékařství se odlišovalo od ostatních škol této doby silným vlivem filozofie. Významný posun v této oblasti provedl Hippokratés, který oddělil medicínu od filozofie. Sám byl zastáncem materialistických názorů a nemoc chápal jako přirozený proces a jako porušení rovnováhy mezi čtyřmi základními tělesnými šťávami. Hippokratici své léčení zakládali na pozorování zdravého a nemocného člověka a na pozorování průběhu nemocí. Hippokratés se také zasloužil o formulování lékařské etiky – tzv. Hippokratova přísaha. K vrcholu řecké medicíny došlo v helénském období, kdy Řekové přejímali znalosti oblastí podmaněných Alexandrem Makedonským. V tomto období se centrum poznatků z Řecka přestěhovalo do Alexandrie.", "section_level": 1}, {"title": "Řím.", "content": "Medicína v Římě původně používala znalostí Etrusků, kteří uměli používat některé rostliny a minerální prameny. Později (2. stol. př. n. l.) začali Římané přejímat poznatky Řeků a v Římě působili řečtí lékaři. Nejvýznamnější z nich byl Galénos, který spojoval učení hippokratiků s idealistickou filozofií, díky čemuž byl uznáván i ve středověku. V Římě bylo veřejné zdravotnictví na vysoké úrovni. Byly zde budovány nemocnice (nejprve pouze pro otroky, později pro ostatní) a zařízení pro nemocné a chudé. Stát se také staral o výuku nových lékařů tím, že platil lékaře, kteří pak zdarma přednášeli chudým studentům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Starověké lékařství orientálních civilizací vycházelo původně z pravěkého léčitelství. Časté bylo tzv. \"kněžské lékařství\", které navazovalo na pravěký šamanismus. Kněží, kteří byli nositeli většiny znalostí, spojovali racionální a religiózní přístup k léčení. Nemoci byly v orientálních civilizacích (mimo Číny) považovány za trest od bohů za provinění a od toho se částečně odvíjelo jejich léčení. V době starověku se výrazně prohloubily znalosti anatomie a fyziologie člověka, což pomohlo ve vývoji medicíny. Lékařství jednotlivých civilizací se výrazně lišilo úrovní, přístupem a také chápáním nemoci.", "tgt_summary": null, "id": 1771751} {"src_title": "Průtokoměr", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Podle způsobu měření rozlišujeme několik základních typů:", "section_level": 1}, {"title": "Objemové.", "content": "Jde o metody měření s velmi vysokou třídou přesnosti. Tato kategorie má několik způsobů měření lišící se konstrukcí a metodikou. Objemový průtokoměr je charakterizován rozdělením toku tekutiny na dílčí objemy vytvářené rotujícími mechanickými prvky měřidla.", "section_level": 2}, {"title": "Turbínkové.", "content": "Umožňuje měřit kapaliny i plyny. Vychází z principu turbíny a Eulerovy rovnice. Proud tekutiny otáčí turbínou úměrně rychlosti proudu. \"Obrázek\"", "section_level": 3}, {"title": "Lopatkové.", "content": "Lopatkový průtokoměr je jednodušší a levnější varianta turbínkového. Turbína je nahrazena lopatkovým kolem.", "section_level": 3}, {"title": "Bubnové.", "content": "Princip je takový, že měřená látka vtéká do trysky, která je umístěna v měřicím zařízení – bubnu. Ten je složen ze 3 částí. Médium nejprve zaplaví první část, ta je pak svou tíhou nucena pootočit se, naplní se druhá a třetí.", "section_level": 3}, {"title": "S oválnými koly.", "content": "Měření probíhá pomocí dvou kol s evolventním ozubením. Průtokem média se kola otáčí a látka je unášena podél stěn. Takto je během jedné otočky umožněno přenést čtyři objemy. Na tomto principu fungují např. čítače na benzinových pumpách. Výhody Nevýhody", "section_level": 3}, {"title": "Průřezové.", "content": "Tato měřidla využívají principu, jež vyjadřuje Bernoulliho rovnice. Uzavřená trubice je v některém úseku zúžena (při průtoku média tak v tomto místě dochází ke změnám rychlosti proudění a tlaku) škrticím členem. Škrticí element může být např. škrticí clona, dýza, Venturiho dýza... K průřezovým snímačům se řadí např. rychlostní sonda, Venturiho trubice, Pitotova trubice, kapilára, měřicí koleno. Výhody Nevýhody", "section_level": 2}, {"title": "S proměnným průřezem (rotametry).", "content": "Rotametr je tvořen kuželovitou trubicí (na obrázku značen 2)), rozšiřující se směrem nahoru. Uprostřed je plovák (na obrázku jako 1)). Proud vody naráží do plováku a zvedá jej do výšky úměrné rychlosti proudění – měření průtoku je vyhodnocováno na základě snímání polohy plováku. Někdy je chybně pojmenováván, jako plováčkový průtokoměr.", "section_level": 2}, {"title": "Termoelektrické.", "content": "Je založen na fyzikálním principu, že přenos tepla ze snímače do okolí je funkce rychlosti proudění. Používá se dvou způsobů měření – anemometrického a kalorimetrického. Oba jsou tvořeny žhaveným tělískem a dvěma teploměry (termoanemometr vyhodnocuje ochlazení žhaveného tělíska, kalorimetrický způsob vyhodnocuje zahřátí okolního média). Základem měřidel jsou PTC a NTC termistory (dříve platinový drát jako žhavené těleso).", "section_level": 2}, {"title": "Termoelektrický anemometr.", "content": "Žhavené tělísko je zahříváno na konstantní teplotu. Dva teploměry snímají teplotu žhaveného tělíska a okolního média. Proud kapaliny či plynu tělísko ochlazuje. Vyhodnocovací jednotka tak musí žhavené tělísko více zahřívat (dodávat mu více energie – el. proudu) – změny dodávek elektrické energie jsou úměrné rychlosti proudění média. Více viz Externí odkazy.", "section_level": 3}, {"title": "Kalorimetrické měření.", "content": "Žhavené těleso předává tepelný výkon okolnímu médiu, čímž ho zahřívá. Teploměry snímají teplotu okolního média. Rychlost proudění či rychlost průtoku se pak vyhodnocuje na základě el. příkonu a teplot. Více viz Externí odkazy. Výhody Nevýhody", "section_level": 3}, {"title": "Indukční.", "content": "Indukční průtokoměry fungují na principu Faradayova zákona elektromagnetické indukce. Tedy rychlost proudění kapaliny, kterou reprezentuje pohyb vodiče, indukuje v homogenním magnetickém poli elektrické napětí. Výhody Nevýhody", "section_level": 2}, {"title": "Ultrazvukové.", "content": "Ultrazvukových průtokoměrů, tedy takových, generujících signál o frekvenci nad 20 kHz, se s výhodou používá při měření agresivních (kyseliny...) a výbušných kapalin, neboť se měří bezdotykově. Měří se čas nutný k tomu, aby se signál z generátoru (na obrázku jako G) dostal k přijímači (na obrázku jako S – senzor) nebo lze využít i \"Dopplerova efektu\" (pouze však u kapalin s obsahem pevných částic nebo bublinek – tedy nikoliv destilované vody apod.). Měření může být ovlivněné teplotou, tlakem atd. což však lze utlumit diferenciálním zapojením. Tedy že na obou stranách je umístěn jak generátor, tak i senzor. Výhody Nevýhody", "section_level": 2}, {"title": "Vírové.", "content": "Vírové průtokoměry využívají turbulentních vibrací. Ty vznikají při obtékání a narážení proudu kapaliny na překážku umístěnou uvnitř trubice. Dochází tak ke vzniku vírů o různém počtu a frekvencí – tyto parametry závisí na rychlosti proudění, rozměru a tvaru překážky a Strouhalově konstantě. Snímač vyhodnocuje generované vibrace a to piezoelektrickým senzorem, ultrazvukovým, tlakovým,...", "section_level": 2}, {"title": "Coriolisův.", "content": "Využívá principu změny momentu hybnosti síly v čase od Coriolisovy síly. Více viz kapitola Coriolisův průtokoměr", "section_level": 2}], "src_summary": "Průtokoměr je zařízení, které měří objemový nebo hmotnostní průtok kapalin a plynů. Měření průtoku probíhá buď v otevřeném kanále či častěji v uzavřeném potrubí. Měření této veličiny se uplatňuje největší měrou v průmyslové praxi pro sledování toku kapalin a plynů, správné dávkování a vyhodnocování vynaložených energií. Hojně je využíván i v lékařství (např. měření průtoku krve cévami).", "tgt_summary": null, "id": 2011911} {"src_title": "Hlavičkový soubor", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hlavičkové soubory běžně obsahují dopředné deklarace tříd, funkcí, proměnných a jiných identifikátorů. Programátor, který potřebuje deklarovat typový identifikátor ve více než jednom zdrojovém souboru, může identifikátor umístit do hlavičkového souboru. Na soubor je pak možné se odkazovat ze zdrojových souborů pomocí direktivy preprocesoru (codice_1).", "section_level": 1}, {"title": "Motivace.", "content": "Nejmodernější programovací jazyky umožňují rozdělit programy do menších částí (jako jsou třídy a metody) a ty rozdělit do více překladových úloh (typicky ve formě zdrojových souborů), které lze poté kompilovat odděleně. Jakmile je potřeba použít metodu na jiném místě, než kde je definována, musí existovat způsob, jak se na ni odkázat. Například funkce definovaná tímto způsobem v jednom zdrojovém souboru: int secti(int a, int b) může být deklarována (jako prototyp funkce) a následně použita v druhém zdrojovém souboru následovně: int secti(int, int); int obvodCtverce(int x) Nevýhodou tohoto postupu je, že prototyp funkce musí být přítomen ve všech souborech, které funkci používají. Další nevýhodu představuje fakt, že pokud dojde ke změně typu návratové hodnoty nebo argumentů dané funkce, musí být všechny prototypy funkce také upraveny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití hlavičkového souboru.", "content": "Tento postup lze automatizovat použitím preprocesoru jazyka C, takže při použití prototypu je vždy použit ten nejnovější. Například v následujícím kódu je ve zvláštním souboru deklarována funkce (kompilátor nevyužívá názvy parametrů, ty jsou ale užitečné pro programátora): int secti(int a, int b); Tento soubor používá tzv. include guard, aby se zabránilo vícenásobné definici stejné funkce. Následující kód ukazuje, jak se hlavičkové soubory používají: int obvodCtverce(int x) Vždy když je tento kód zkompilován, dojde k vložení aktuálních prototypů funkcí, které jsou deklarovány v add.h. Tím se zabrání vzniku potenciálních kritických chyb.", "section_level": 2}, {"title": "Umístění hlavičkových souborů.", "content": "Aby nebylo nutné ve zdrojovém kódu vždy uvádět celou cestu k hlavičkovému souboru, lze překladači sdělit, že se nacházejí na standardním umístění. V tom případě je nutné uzavřít jméno souboru do znaků menší codice_2 a větší codice_3 a použít relativní cestu ke standardnímu umístění: Pokud chceme použít vlastní hlavičkové soubory, uzavírá se jméno souboru do uvozovek a relativní cesta se vztahuje k aktuálním adresáři:", "section_level": 1}, {"title": "Unixové systémy.", "content": "Hlavičkové soubory jsou v unixových systémech umístěny podle standardu FHS v adresáři codice_4. V Linuxu a některých dalších systémech mohou být hlavičkové soubory i v codice_5. V případě stejně pojmenovaných hlavičkových souborů v codice_5 a codice_4 se použije hlavičkový soubor v codice_5. V adresáři codice_5 je zpravidla umístěno jen několik málo hlavičkových souborů, které překrývají jinou verzi téhož hlavičkového souboru ze základní instalace systému umístěné v codice_4.", "section_level": 2}, {"title": "Windows.", "content": "Hlavičkové soubory jsou umístěny v adresáři, kde je nainstalováno Microsoft Windows SDK. Případně mohou být součástí instalace vývojového prostředí (například Microsoft Visual Studio).", "section_level": 2}, {"title": "Předkompilované hlavičky.", "content": "Předkompilované hlavičky () jsou technika, kterou používají některé překladače jazyků C a C++, aby snížily čas potřebný ke kompilaci, jelikož hlavičkové soubory mohou obsahovat velké množství zdrojového kódu (například hlavičkový soubor codice_11). Výsledkem kompilace hlavičkových souborů jsou většinou soubory s příponou.pch nebo.gch. Podobnou funkci zastávají prefixové hlavičky, které jsou většinou také předkompilovány a jsou připojeny ke všem zdrojovým souborům bez nutnosti explicitní deklarace.", "section_level": 1}, {"title": "Jednoduchý příklad.", "content": "Máme hlavičkový soubor header.hpp psaný v jazyce C++: A ten je inkludován souborem source.cpp: Při prvním překladu souboru source.cpp jsou vytvořeny a uloženy do souboru codice_12 předkompilované hlavičky. Při dalším spuštění kompilátoru již nedochází k novému zkompilování codice_13, namísto toho je použit přímo codice_12.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativy.", "content": "Některé novější programovací jazyky (jako Java) používají místo hlavičkových souborů systém jmenných schémat, které překladači dovolují najít zdrojové soubory asociované s implementací rozhraní a tříd. V tomto případě je ovšem omezena svoboda při pojmenovávání souborů. Tyto jazyky uchovávají informace o funkcích v object kódu a dovolují tak linkeru ověřit, že jsou funkce použity korektně. COBOL a RPG IV používají způsob inkludování souborů nazývaný copybook. Copybook je vložen do zdrojového souboru podobným způsobem jako hlavičkový soubor a navíc umožňuje nahrazení určitého textu uvnitř něho jiným textem. COBOL používá pro připojení klíčové slovo codice_15 a pro nahrazení klauzuli codice_16.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavičkový soubor () je v informatice speciální soubor, který se používá v některých programovacích jazycích (např. C a C++). Umožňuje vyčlenit některé části zdrojového kódu programu do zvláštních souborů, které lze opakovaně používat. Standardní knihovna jazyka C a standardní knihovna jazyka C++ tradičně deklarují své funkce v hlavičkových souborech. ", "tgt_summary": null, "id": 1999712} {"src_title": "Schwarzenberg (zámek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Z roku 1150 je první průkazná zmínka o hradišti, které bylo uváděno ve vlastnictví hrabat na Castellu. Poté hrad vlastnili Hohenlohové a Vestenbergové. V první polovině 15. století hrad získal rytíř Erkinger ze Seinsheimu, předek dnešního knížecího rodu Schwarzenberků. V roce 1607 hrad vyhořel. V letech 1608 až 1618 ho hrabě Wolfgang Jakub ze Schwarzenberka na Hohenlandsberku nechal přestavět na renesanční zámek, dle plánu aušpurského stavitele Eliase Holla. Interiér byl po třicetileté válce obnoven. Po smrti hraběte Jiřího Ludvíka ze Schwarzenberka na Hohenlandsberku v roce 1646 zámek připadl opět tzv. \"nizozemské\" (budoucí knížecí) \"linii\" rodu Schwarzenberků. Dominantou a nejvyšší budovou zámku je „Černá věž“, vybudovaná v letech 1670 až 1674 na počest povýšení rodu Schwarzenberků do stavu říšských knížat. Později rod Schwarzenberků přesunul své mocenské těžiště do Vídně a do Čech, zámek ovšem zůstal až do roku 1806 hlavním sídlem vlády a správy svobodných říšských knížat na panství Schwarzenberg. Za války zabavili zámek v roce 1940 nacisté a zřídili zde okresní školicí hrad. Ke konci války zde byli umístěni němečtí uprchlíci, poté zámek obsadili Američané a používali jej jako lazaret. Cca tisícovce běženců z Pobaltí poskytl zámek dočasné ubytování jako pomocný tábor OSN. Po roce 1968 se do zámku přesunulo významné Čs. dokumentační středisko pro nezávislou literaturu a Karel Schwarzenberg nechal pro tento účel na zámku zřídit prostory. V prostorách zámku vzniklo i malé nakladatelství k tisku undergroundové literatury.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Zámek přechodně obývá Karel Schwarzenberg, bývalý český ministr zahraničí v kabinetu Petra Nečase. Na zámku se také nachází soukromá základní a vyšší odborná škola Nadace Mathilde Zimmerové. Na zámku se konají prohlídky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Schwarzenberg leží v bavorských Středních Francích nedaleko města Scheinfeld. Byl postaven jako hrad strážící jez, později byl renesančně a barokně přestavován na reprezentativní zámek. Původní hrad je dodnes dobře rozeznatelný: obranné valy, kasematy a obranné věže svědčí o svém starodávném účelu. Hlavní palác je však bohatě zdoben", "tgt_summary": null, "id": 1841689} {"src_title": "Naurská občanská válka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Důvody války a její počátek.", "content": "Již od objevení ostrova britským kapitánem Johnem Fearnem v roce 1798 se stal ostrov dočasným útočištěm pirátů. Se zvyšující se frekvencí návštěv v polovině 19. století se mezi domorodce dostávalo více zbraní, tabáku a alkoholu (i když jsou záznamy o výrobě palmového vína domorodci, evropský alkohol měl větší podíl ethanolu). V roce 1878 došlo na jedné svatbě k roztržce, kdy jeden z domorodých obyvatel pod vlivem alkoholu zastřelil pistolí syna náčelníka jednoho z kmenů, což vyústilo v celoostrovní konflikt 12 kmenů kvůli touze po pomstě a faktickému ovládnutí zbytku ostrova. Jsou zaznamenány podobné incidenty v letech předchozích, které však neeskalovaly do takových rozměrů hlavně kvůli absenci výkonných zbraní. Celý ostrov se tak rozdělil na severní a jižní část, které proti sobě bojovaly.", "section_level": 1}, {"title": "Britské intervence.", "content": "21. září 1881 se k ostrovu přiblížila britská bitevní loď s cílem zjištění situace na ostrově, přičemž na ostrově komunikovali s evropským imigrantem Williamem Harrisem, který utekl v roce 1842 z ostrova Norfolk. Ten se sešel s místním králem Aweidou, a ten projevil přání britské intervence vedoucí k zastavení občanské války. Z neznámého důvodu však k intervenci nedošlo a loď odplula. V roce 1887 připlul k ostrovu námořní kapitán Frederick Moss se svým škunerem \"Buster\" také za účelem zjištění aktuálního stavu konfliktu; dle písemných záznamů byl na ostrově poměrně klid, i když drtivá většina obyvatel byla ozbrojena palnými zbraněmi. Místní obyvatelé prý, dle slov Williama Harrise, který na ostrově žil již od roku 1842, byli již válkou znaveni, ale ani jedna ze stran nebyla ochotna složit zbraně. Požádali tak britské vojáky, aby vyjednali úplně odzbrojení celého ostrova a přítomnost křesťanského misionáře. Plány na uklidnění situace však opět nevyšly.", "section_level": 1}, {"title": "Německá intervence a konec války.", "content": "Nestabilita regionu způsobená občanskou válkou netrápila tolik Velkou Británii jako Německé císařství, které z blízkých kolonií vozilo kokosy, kakao a kopru. Určitou roli sehrál také Robert Rasch, německý obchodník na Nauru, který napsal německé koloniální správě dopis, ve kterém ji žádal o vojenskou intervenci. Německé úřady tak doporučily německé armádě vojenské obsazení ostrova. Úředně došlo k obsazení 16. dubna 1888 a zároveň s tím byly zakázány zbraně a veškerý alkohol. Dne 1. října 1888 připlul k Nauru německý dělový člun SMS \"Eber\" s 87člennou posádkou a celý ostrov vojensky obsadil na základě Anglo-německé smlouvy. Setkal se s Williamem Harrisem a přivezl s sebou i křesťanské misionáře (jednoho římskokatolického a druhého protestantského) z Gilbertových ostrovů. 2. října 1888 pak došlo k zatčení vůdců jednotlivých domorodých kmenů a proběhlo oficiální obsazení ostrova s vlajkovou ceremonií. Další den, 3. října 1888, byli všichni zatčení vůdcové popraveni a místním obyvatelům odebrány všechny palné zbraně, kterých bylo přes 765 kusů, a několik tisíc nábojů. Válka měla za následek snížení populace o třetinu; z původních 1400 obyvatel na 900. Mimo to ztratil ostrov svoji samostatnost až do 31. ledna 1968.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naurská občanská válka byl konflikt probíhající mezi lety 1878 a 1888 na tichomořském ostrově Nauru. Válku mezi znepřátelenými domorodými kmeny, která měla za následek snížení obyvatelstva o třetinu, ukončila až intervence Německého císařství.", "tgt_summary": null, "id": 1490597} {"src_title": "Dracena guyanská", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Může dosáhnout délky až 120 cm a váhy 4,5 kg. Tělo je robustně stavěné s krátkými končetinami, hřbet má krytý osteodermy, které ho chrání před predátory jako je např. kajman brýlový nebo anakonda velká. Dracena má základní olivově zelené zbarvení, které na hlavě může přecházet do červené nebo oranžové.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Vzhledem ke skrytému samotářskému způsobu života se o jejím chování v přirozeném prostředí mnoho neví. Je obojživelným druhem, obývajícím mokřady a břehy vodních toků; kvůli odpočinku šplhá na stromy a vybírá si větve visící nad vodou, což jí umožňuje rychlý únik v případě ohrožení. Adaptací na vodní prostředí je zploštělý ocas usnadňující plavání a mžurka chránící oko. Živí se převážně vodními měkkýši, jejichž ulity drtí silnými zploštělými zuby. K vyhledávání potravy jí slouží citlivý jazyk vybavený čichovými orgány.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice klade tři až deset vajec dlouhých až 6 cm do termitích hnízd, kde trvá inkubace při teplotě okolo třiceti stupňů pět až šest měsíců. Mláďata dosahují pohlavní dospělosti ve věku tří let, dožívají se deseti až patnácti let.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s člověkem.", "content": "Dracena guyanská bývá lovena pro kůži nebo pro chov v teráriích, jako úzký potravní specialista však pobyt v zajetí špatně snáší.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Dracena je chována přibližně ve čtyřech desítkách evropských zoo. Mezi nimi jsou také čtyři české zoo:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Dracény jsou v Zoo Praha od srpna 1995. První odchov se podařil o necelé tři roky později – v červnu 1998. Jednalo se o světový prvoodchov. Ke konci roku 2017 chovala zoo čtyři jedince. V průběhu roku 2018 byl dovezen samec a samice, takže na konci roku 2018 bylo chováno šest jedinců. Původně byly chovány v pavilonu kočkovitých šelem, aktuálně jsou k vidění v pavilonu Terárium při Rezervaci Bororo v někdejším pavilonu velkých savců v dolní části zoo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dracena guyanská (\"Dracaena guianensis\"), také dracena krokodýlovitá nebo teju krokodýlovitý, je ještěr z čeledi tejovitých, obývající deštné pralesy severní části Jižní Ameriky.", "tgt_summary": null, "id": 50852} {"src_title": "Bechyňové z Lažan", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie rodu.", "content": "Pocházejí ze slezského Svídnického knížectví; v Čechách se usadili na začátku 15. století. Jindřich Lefl (původně ze Seidlitz) se v Čechách usadil na počátku 15. století jako důvěrník a komoří krále Václava IV. Postavení u dvora umožnilo Jindřichovi zakoupit mnohé statky, mj. roku 1410 hrad Krakovec s panstvím za 2500 kop od Jíry z Roztok. Pan komoří stál na straně stoupenců reformace a na hradě Krakovci hostil Jana Husa před odjezdem do Kostnice. V roce 1414 obdržel pak Bechyňské panství, po tamním hradu si jeho potomci upravili rodové jméno. Panství rod ale dlouho neudržel a již v roce 1477 jej vnuci Jindřicha Burian, Václav a Oldřich prodali pánům ze Šternberka. Jindřich měl velmi nestálou povahu, nejprve stranil králi, později Husovi, nakonec však bojoval za Zikmunda v bitvě pod Vyšehradem roku 1420, kde byl smrtelně zraněn, u jeho úmrtního lože stál kališnický kněz. Jindřich měl syny Hynka a Jana. Hynkovi připadl hrad a panství Krakovec a Janovi panství Bechyně. Po bratrově smrti vysoudil Jan Krakovecké panství, jež v roce 1437 prodal za 2500 kop grošů, a mezi lety 1440 až 1445 svá panství rozšířil o podolskou část Rataje, která byla po jeho smrti roku 1477 rozdělena mezi jeho tři syny. Podolí s tvrzí pustou i celou vsí, mlýn pod Podolím, vsi Rakov a Borovany, dvůr poplužní s dvory kmecími v Ratajích a polovinu městečka Bernartice připadla Burianovi z Lažan a Bechyně. Městečko zůstalo v držení rodu až do roku 1604 a Rataj roku 1594 prodal Petrem z Bechyně. Koncem 15. století se rod dělí na dvě hlavní větve, podle panství Bernartice a Pičín. Roku 1615 koupil Albrecht Bechyně z Lažan rozsochatecký statek, který byl v roce 1626 pro účast Abrahama Bechyněho z Lažan ve stavovském povstání změněn na manství. V roce 1714 usiloval František Leopold Bechyně, který byl opět povýšen do panského stavu v roce 1712, o stavbu kaple v Rozochatci podle návrhu Jana Blažeje Santiniho. Ke stavbě ale nedošlo. V roce 1737 byli povýšeni do panského stavu. V 19. století se členové rodiny velmi rozmnožili.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Sňatky byli spřízněni s Čabelickými ze Soutic, Koci z Dobrše, Kolovraty, Valdštejny a Radeckými z Radče.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Stříbrný znak se třemi červenými kapry. Po povýšení do panského stavu byl jejich erb vylepšen o dva štítonoše, vypodobněné s dubovými věnci kolem hlavy a boku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bechyňové z Lažan (\"Bechinie z Lažan\", něm. \"Bechinie von Lazan\") byli panský, později vladycký a posléze opět panský rod. Svůj původ odvozují od slezského rytířského rodu ze Seidlitz nebo také Seydlitz, od něhož je odvozen i jejich erb.", "tgt_summary": null, "id": 515434} {"src_title": "Flossenbürg (hrad)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Zřícenina hradu se nachází severozápadně od centra obce Flossenbürg na nejvyšším bodě 732 metrů vysokého kopce Flossenbürger, asi 13 km východně od města Neustadt an der Waldnaab v Hornofalckém lese nedaleko od české hranice. Hrad je rozdělen na hlavní hrad na skalnatém vrcholu a velký vnější hrad, který se nachází jihovýchodně od vrcholu. Zřícenina leží v přírodní rezervaci „Schlossberg Flossenbürg“. Nedaleko na východ jsou zříceniny hradu Schellenberg, severozápadně hrad Haselstein a jižně zříceniny hradu Leuchtenberg.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny hradu.", "content": "Hrad nechal postavit kolem roku 1100 hrabě Berengar ze Sulzbachu. Zpočátku se skládal pouze z obytné věže s vysokou prstencovou zdí, tzv. „plášťem“. Přední hrad byl přidán ve 13. století, brány pocházejí ze 16. století. První písemná zmínka o Flossenbürgu pochází z roku 1125, kdy patřil hraběti Berengarovi I. ze Sulzbachu. Po smrti dalšího z majitelů, bezdětného hraběte Gebharda II., získal hrad r. 1188 císař Fridrich I. Barbarossa. Roku 1212 připadl Flossenbürg dědičně králi Přemyslu Otakarovi I., což mu bylo znovu potvrzeno listinou z r. 1231. Přesto se hradu roku 1253 zmocnil císař Konrád IV., od něhož jej získal jeho tchán, bavorský vévoda Ota. Po dohodě s Přemyslem Otakarem II. se hrad stal opět součástí majetků české koruny, avšak poté byl českými králi často dáván do zástavy. Roku 1353 vykoupil Flossenbürg Karel IV. od norimberského purkrabího Jana a jeho bratra Albrechta. V roce 1373 přešel jako náhrada na Fridricha Bavorského a o rok později jej do zástavy získal Ota Braniborský. Přestože se králi Jiřímu z Poděbrad podařilo obnovit svůj nárok na tento hrad, již roku 1459 se jej kvůli nedostatku peněz vzdal. V 16. století byl Flossenbürg už považován za ztracené léno. Během třicetileté války byl hradní komplex v roce 1634 zapálen ustupujícím vojskem Bernharda Sasko-Výmarského. Tehdy hrad definitivně ztratil svůj význam a sloužil okolí jako vítaný zdroj stavebního materiálu. V průběhu dalších let se hrad rozpadal. Dnes se dochovaly pouze ruiny hradu. V 80. letech byly zbytky systematicky zakonzervovány. Během restaurátorských a výkopových prací byl objeven klenutý sklep a zbytky pece. Zřícenina hradu je známým a oblíbeným cílem, zejména kvůli širokému výhledu z hradní věže. Na ochranu okolních bukových lesů s vzrostlými listnatými stromy na skalních a blokových terasách byla v roce 1992 vyhlášena přírodní lesní rezervace Schlosshang o rozloze 21,2 ha. Skalní lomy, v nichž se těžila ušlechtilá žula, byly v provozu přímo pod hradem až do šedesátých let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flossenbürg je zřícenina románského hradu ležící ve stejnojmenné hornofalcké vesnici Flossenbürg v okrese Neustadt an der Waldnaab v Bavorsku nedaleko českých hranic. Hrad je postaven na granitové skále uprostřed vsi a je celoročně volně přístupný.", "tgt_summary": null, "id": 2099976} {"src_title": "Edward Shils", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstal ve Filadelfii. Ohledně svého rodinného zázemí byl velmi tajnůstkářský, jména a povolání jeho rodičů nejsou známa. Byl rusko-židovského původu. Během druhé světové války sloužil v Britské armádě a Úřadu pro strategické služby. V prosinci roku 1951 se oženil s Irene Coltman. Rád cestoval a poznával cizí země a kultury. U svých kolegů sklízel velký obdiv za dobrou znalost literatury mnohých kultur a oblastí. Jeho dobrým přítelem byl spisovatel a držitel Nobelovy ceny za literaturu Saul Bellow. Jejich přátelství však skončilo rozepří, jelikož oba byli velmi silné osobnosti. Shils byl také editorem Bellowovy knihy Planeta pana Sammlera. Zároveň byl inspirací pro tvorbu postavy v Bellowě knize Ravelstein. Zemřel v lednu roku 1995 ve věku 84 let, byl pochován svým synem Adamem Shilsem, snachou Carrie Shilsovou a vnukem Samem Shilsem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Shils započal svá studia sociologie a sociální filosofie jako sedmnáctiletý student Pennsylvánské univerzitě\".\" V té době objevil práce německého sociologa Maxe Webera, jehož studiím se posléze celý život věnoval. V roce 1931 obdržel bakalářský titul a v roce 1934 se stal výzkumným pomocníkem na Chicagské univerzitě. Od roku 1938 přednášel na vysokých školách, ačkoli magisterský titul získal až v roce 1961 na Univerzitě v Cambridgi.Byl držitel čestných doktorátů z Pennsylvánské univerzity, \"Hebrew University\" v Jeruzalémě a \"Queen’s University\" v Belfastu. Kromě specializace na Maxe Webera, přeložil práce německého sociologa Karla Mannheima do angličtiny. Jeho celoživotní snahou bylo propojit tradici evropské a americké sociologie. Přednášel na London School of Economics\",\" Harvardově Univerzitě\", Université de Paris\", na univerzitách v Manchesteru, Kentu, Belfastu, Londýně, Leidenu, Louvainu a na Princetonské univerzitě. Mimo jiné byl zakladatelem a editorem časopisu \"Minerva\", významného časopisu v oblasti problematiky sociologické, politologické a ekonomické vědy a výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Shilsovo dílo je poměrně obsáhlé, a to jak do počtu, tak i do rozsahu témat. Jedna z jeho prvních odborných prací, ve spolupráci s Morrisem Janowitzem, vyšla pod názvem \"Cohesion and Disintegration in the Wehrmacht in World War II\". (\"Soudržnost a rozpad Wehrmachtu za druhé světové války\", 1948). Hlavním tématem byla analýza morálky jednotek Wehrmachtu. Během 50. let byl kritikem McCarthismu, například v publikaci \"The Torment of Secrecy: The Background and Consequences of American Security Policies\" \"(1956)\", v níž zmapoval vnitřní problémy politického života, konkrétněji problém důvěry ve vědě, státní tajemství, či populismus a následné vyřešení těchto problémů v rámci liberální demokracie. Mezi jeho další známé práce patří \"Toward a General Theory of Action (1951),\" ve spolupráci s Talcottem Parsonsem, či \"Tradition (Tradice, 1981)\". Shilsovy znalosti byly opravdu hluboké (o tom svědčí i fakt, že jeho osobní knihovna obsahovala kolem 15 000 výtisků) a často se zmiňoval o knihách, které ho ovlivnily. Mimo prací klasiků sociologické literatury Maxe Webera či Karla Mannheima, byla jednou z nich například kniha belgického politika Henrika de Mana \"The Psychology of Socialism (Psychologie socialismu, 1927),\" v níž de Man v kostce odmítá empirické i psychologické chyby Marxistů v pojetí třídního vědomí. V tomto textu je možno najít některé ze základních Shilsových témat, jako je například problém intelektuálů se snahami být „politický“, či problém ideologie, respektive jejího vztahu k běžné morálce a psychologickým předpokladům. Jako další, kdo měl jistý vliv na Shilsovo dílo byl T. S. Eliot, o němž se i vyjadřuje v úvodu k \"Tradition,\" Shilse zaujal především jeho pohled na charisma, či vztah mezi kulturou a třídami ve smyslu centrum a periferie. Zajimavá je Shilsova koncepce „civility“ (v překladu zdvořilost). Zdvořilost, ve smyslu politická, by se dala vymezit jako naslouchání ostatním, být tolerantní k názorům druhých apod., Shils ji definoval následovně: „\"zdvořilost je postoj a způsob, který umožňuje nastolit rovnováhu mezi konfliktními požadavky a zájm\"y”. Mezi další známé koncepty patří například faktory změn v tradicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Shils (1. července 1910 Springfield – 23. ledna 1995 Chicago) byl americký sociolog. Působil jako profesor na Chicagské univerzitě. Proslul zejména soudržností mezi empirickou tradicí chicagské univerzity a teoretickým přístupem francouzských a německých sociálních vědců, což byl i jeden z důvodů pro udělení Balzanovy ceny v roce 1983.", "tgt_summary": null, "id": 2178673} {"src_title": "Hermann Grab", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Rod Grabů patří k nejstarším česko-německým židovským rodům. Jejich rodina vybudovala v druhé polovině 19. století v pražské Libni na Pelc-Tyrolce v okolí usedlosti Košinky největší rakousko-uherskou továrnu na voskované a pogumované plátno, tapety a barviva i s malou obytnou čtvrtí. Firma \"Synové Moritze Graba\" (\"M. Grab Söhne\") brzy expandovala také do Brna, Liberce a Vídně a v dalších městech měla své sklady. Grabové založili pro své zaměstnance důchodový fond, zřejmě první nadaci toho druhu v celé monarchii. Hermannův dědeček Hermann starší (* 1843) byl původní profesí lakýrník a přišel z Drahelčic do Libně se svým otcem Moisesem Moritzem (1812-1895) a dvěma bratry Danielem a Emanuelem. Syn Hugo Grab (1872-1937) v rodinné továrně nejprve pracoval jako technik, než dostudoval na pražské univerzitě filozofii a oženil se s Elly (1882-1941), dcerou velkoprůmyslníka Maxmiliána Blocha. Za první republiky nadále zůstával podílníkem firmy. Hermann mladší byl jejich prvorozený syn, jeho bratr Leo byl o pět let mladší. Rodina byla za zásluhy o rozvoj průmyslu, kulturní mecenášství, humanitární a další zásluhy povýšena do rytířského stavu císařem Františkem Josefem I. Hermannův otec Hugo Grab nechal v roce 1929 přestavět stavení sousedící s vilou Košinka na reprezentativní rodinnou vilu, kde se Hermann setkával např. s tchánem své sestřenice Richardem Straussem či svými přáteli: filosofem Theodorem Adornem, Maxem Brodem či Klausem Mannem.", "section_level": 2}, {"title": "Mládí.", "content": "Jeho rodiče byli formálně židé israelitského vyznání a německé národnosti. Hermann a jeho bratr Leo byli vychováni a vzděláni jako Němci a římští katolíci, v roce 1919 se dali pokřtít. Hermann studoval německé piaristické gymnázium Na Příkopech a už jako dítě projevoval hudební nadání. Poté odešel studovat na univerzity do Berlína, Vídně, Heidelbergu (doktorát z filozofie) a zpátky do Prahy, kde získal roku 1928 doktorát na právnické fakultě německé univerzity. Celou dobu během studií se věnoval hře na klavír.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "V letech 1932–38 přispíval do německojazyčného časopisu Bohemia a působil jako hudební redaktor Prager Montagsblattu. Zde také v roce 1934 vyšla jeho první povídka, o rok později vydal svou první knihu – Městské sady. Pro toto dílo mu bývá přezdíváno \"pražský Proust\". V psaní i nadále pokračoval a na konci února 1939 mu bratr Leo, který po Mnichovu se svou rodinou prozíravě emigroval do Paříže, vyjednal klavírní turné po Francii, odkud pak bezmocně sledoval i březnovou okupaci zbytku ČSR. Matka Elly byla deportována do ghetta v Lodži, kde roku 1941 zahynula. Když Německo obsadilo i sever Francie a jižní Francii ovládl Vichistický režim, musel Hermann Grab z Hermannswörthu i tento azyl narychlo opustit; v Paříži zanechal cennou sbírku hudebních nástrojů i veškeré své dosud nevydané literární dílo. Přes Španělsko a Portugalsko emigroval do USA. Od roku 1941 v New Yorku vyučoval hře na klavír na Mannes College of Music, o rok později se oženil s učitelkou hudby Blankou Kotikovou (1905–2006). Po konci války Hermannovi zdravotní komplikace nedovolily návrat do vlasti a v roce 1946 mu lékaři diagnostikovali rakovinu, jíž po třech letech nakonec podlehl. Posmrtně vyšla sbírka jeho povídek Svatba v Brooklynu, které ještě za svého života uspořádal, ale již nestačil vydat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hermann Grab, celým jménem Hermann Grab rytíř z Hermannswörthu (6. května 1903 v Praze – 2. srpna 1949 v New Yorku), byl česko-německý klavírní virtuos pražského původu, německy píšící spisovatel a právník z židovské rodiny, římsko-katolického vyznání.", "tgt_summary": null, "id": 2273338} {"src_title": "Bukolická poezie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bukolická poezie vznikla v antice. Její tradici vytvořili Stésichoros, autor pastýřských písní (7. století př.n.l), Theokritos, tvůrce idyly (3. století př.n.l) a Vergilius, který vytvořil klasickou podobu eklogy (1. století př.n.l). Výrazně k její oblibě přispěl také Longův bukolický román \"Dafnis a Chloé\" (asi 2. století př.n.l). Nový zájem o bukolickou poezii v souvislosti se snahou o napodobení antického životního stylu vzbudila až renesance a baroko (Jacopo Sannazaro, Giovanni Boccaccio, Edmund Spenser, John Milton, Alexander Pope), kdy rovněž došlo k rozkvětu veršované pastýřské hry (pastorály). V době rokoka ztrácí idyla a ekloga přímou asociaci s pastýřským životem (idyla se transformuje do výchovně laděného obrazu měšťanského života a ekloga se postupně rozpouští v idylicky laděné přírodní a erotické lyrice)). K významné aktualizaci chápání bukolického idylismu došlo pak v době osvícenství a preromantismu (Salomon Gessner). V důsledku rozvíjející se civilizace se idylismus bukolické poezie stal neudržitelným, přesto se objevovaly pokusy o její vzkříšení (například \"Idyly královské\" od Alfreda Tennysona z let 1859 až 1885). V novodobé poezii se bukolická tematika objevuje jen zřídka, běžnější je oslava venkovského způsobu života vůbec. V české literatuře vznikl v období baroka tzv. náboženský barokní idylismus (duchovní písně Adama Michny z Otradovic, vánoční pastorála \"Jesličky\" od Bedřicha Bridela nebo \"Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený\" Felixe Kadlinského). Bukolická poezie byla pěstována i v počátcích národního obrození (Václav Thám, Antonín Jaroslav Puchmajer, Václav Hanka a další). Současně se objevuje snaha přizpůsobit jí domácím reáliím. Přírodní scenérie se začínají podobat českému venkovu a idyly jsou namísto do antiky situovány do idealizovaného slovanského dávnověku. Na tradici bukolické lyriky pak po svém navazují Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický nebo Josef Svatopluk Machar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bukolická poezie (bukolika) (z řeckého \"búkolikos\" = pastýřský) je poezie idylicky zobrazující pastýřský nebo venkovský život. Jejími žánrovými typy je idyla, ekloga a pastorála. Její děj, který spočívá ve stylizovaných hovorech pastýřů do nichž jsou volně vkládány různé písně, milostné historky a další vyprávění, bývá situován do bájné pastýřské země Arkádie. ", "tgt_summary": null, "id": 94830} {"src_title": "Himlštejn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolí hradu spravované proboštstvím v Boči patřilo do roku 1357 benediktinskému klášteru v Postoloprtech a potom se stalo součástí panství hradu Hauenštejn. Část tohoto panství získal Vilém z Ilburka a před rokem 1434 na něm nechal postavit hrad, který nazval \"Himmelstein \"(Nebeská skála) jako protiklad k sousední osadě Peklo. Vilém získal ještě před rokem 1437 i zbývající část hornohradského panství, přesídlil na tamější hrad a na Himlštejně poté sídlil jen purkrabí. Pravděpodobně v letech 1448–1449 Vilém oba hrady prodal rytíři Jindřichu z Weidenu, ale už v roce 1470 se uvádí jako jejich majitel Hylprant Satanéř z Drahovic. Jeho syn Oldřich zdědil Himlštejn a před rokem 1497 ho nechal přestavět. Oldřich zemřel po roce 1507 a jeho sedm synů hrad roku 1528 prodalo Jindřichu Šlikovi z Holejče. Ten téhož roku zemřel a hrad později získal jeho starší syn Kašpar. Na hradě pravděpodobně nebydlel, neudržoval ho a za účast na v odboji českých stavů proti Ferdinandovi I. musel svobodné panství se zpustlým hradem převést v manství a pod léno králi. Až král Maxmilián na žádost Kašparova syna Bedřicha hrad z manství roku 1574 propustil a hrad byl opraven. Bedřich hrad prodal roku 1588 Šimonu Ungnadovi ze Sonneku a ten roku 1592 Kryštofu z Fictumu a na Klášterci. Hrad přestal být po připojení ke kláštereckému panství obýván a roku 1653 je již zmiňován pouze hradní vrch.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Přístupová cesta hluboko pod hradním jádrem překonala příkop a prošla bránou postavenou při přestavbě na konci patnáctého století. Vlastní brána se nedochovala, ale zůstaly fragmenty části zdiva k ní přistavěné strážnice. Cesta potom vystoupila k další bráně, jejíž oblouk se dochoval dosud. Brána se uzavírala vraty se závorou, po které zůstala kapsa ve zdi. Z jedné strany bránu chránila mělká bašta a z druhé strany k ní byla přistavěna obytná věž, která je dnes nejvýraznějším zbytkem hradu. Dochoval se z ní suterén, většina přízemního zdiva a fragment zdiva prvního patra. V těsné blízkosti druhé brány hradbu prolomila menší dochovaná brána, která zpřístupňovala parkán a umožňovala do něj zavážet děla. Parkán vznikl stavbou zdi z nasucho kladených kamenů. V prostoru nad první bránou hradba vybíhala v mohutnou lichoběžníkovou baštu. Zeď podobné konstrukce spojovala obytnou věž s první bránou a chránila tak přístupovou cestu od jihu. Teprve za věží začíná stavba původního hradu z první poloviny patnáctého století. Za částečně dochovaným příkopem se nacházelo protáhlé předhradí bez dochovaných staveb. Terén za předhradím stoupá k vrcholu kopce s hradním jádrem, ve kterém se dochovaly pouze drobné zbytky dvou obdélných budov. Poloha hradu je reakcí na rozvoj účinného dělostřelectva během husitských válek, kdy stavitel zareagoval upřednostněním obranné složky před obytnou funkcí umístěním hradu na vrchol neohrozitelný palbou děl.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Zřícenina hradu je přístupná po cestě značené zelenou turistickou značkou. Ze Stráže nad Ohří cesta stoupá úbočím Nebeského vrchu k rozcestníku Nebesa. Odtud vede na vrchol se zříceninou významová odbočka. Celková délka cesty je od nádraží ve Stráži 2,5 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Himlštejn je zřícenina hradu na výrazném vrcholu Nebesa asi jeden kilometr severozápadně od obce Stráž nad Ohří v nadmořské výšce 638 metrů v Doupovských horách v okrese Karlovy Vary. Dochovaly se z něj zejména portály dvou bran, část obytné věže, fragmenty paláců a opevnění. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 2310855} {"src_title": "Kobylka sága", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jedná se o takzvaný pontomediteránní druh, který je rozšířený v jižní a jihovýchodní Evropě od Španělska až po Ural a jižní Sibiř. Severní hranice areálu druhu zasahuje Walliské Alpy, okolí Vídně, jižní Moravu a Slovensko. V Česku byla poprvé zaznamenána počátkem 20. století. Od té doby je k vidění přibližně v pěti lokalitách, z nichž nejkomplexnější je asi vápencové pohoří Pavlovské vrchy (známé jako Pálava), kde bylo po intenzivních průzkumech v NPR Děvín-Kotel-Soutěska a Tabulová v letech 2006–2009 hlášeno 447 nymf a 75 dospělých. Mezi lety 1950–1990 se kobylka sága ukázala také v NPR Pouzdřanská step, PR Kamenný vrch u Kurdějova a v okolí Znojma. Od té doby není na těchto místech evidována, výskyt je tedy nejasný. V České republice je kobylka sága chráněna zákonem jako kriticky ohrožený druh. Na Slovensku je vzácnější. V letech 2003–2006 bylo navštíveno celkem 36 potenciálních lokalit, z nichž v sedmi byl její výskyt potvrzen (Malé Karpaty – např. Devínská kobyla). Téměř výhradně se pohybovali v xerotemních (suchých) lesních stepích nebo vápencových skřapech, na svazích se sklonem 10–45°, v nízké vegetaci vysoké 10–30 cm a v nadmořské výšce 220–585 metrů. Od okraje lesa (převážně bukového, dubového a habrového) byly vzdáleny přibližně 10 metrů. Maximální hustota jedinců potom byla 12 nymf na 1 km2. Na území Slovenska jde o vůbec největší žijící kobylku a taktéž podléhá ochraně. Šíření ságy je velmi pomalé a její přítomnost na tamních lokalitách dokumentuje, že zde nebo v nejbližším okolí žije od teplého poledového stepního období (Holocén). V USA byly uměle vysazeny a naposledy spatřeny v letech 1970–1972, kdy výzkumníci napočítali šest exemplářů. Od té doby nebyl zdokumentován žádným spolehlivým orgánem, docházelo pouze k útržkovitým a nepotvrzeným pozorování.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzické vlastnosti.", "content": "Kobylka sága je patrně největší středoevropskou kobylkou a v rámci celé Evropy se řadí rovněž mezi největší druhy vůbec. Dorůstá délky až 7 cm (bez kladélka), 12 cm s kladélkem a včetně tykadel je dlouhá až 15 cm. Než doroste takové velikosti, larva ságy (tzv. nymfa) se po vylíhnutí z vajíčka 5–7 svléká. Postupně tedy projde až sedmi stádii, jimž se odborně říká instary. Má dlouhé válcovité tělo s poměrně velkým hnědě-žlutým kladélkem. Vedle celkového rozměru zaujmou také velké oči, silná tykadla a dlouhé nohy pokryté ostny. První dva páry nohou slouží nejen k pohybu, ale i při lovu kořisti. Zadními končetinami se zase dobře odráží. Ve vegetaci se pohybuje pomalou houpavou chůzí a jen zřídka skáče. Při lovu spoléhá především na svou nehybnost a snaží se splynout s okolím, navzdory své velikosti je i v řídkém porostu velmi dobře maskovaná. Zbarvení je většinou zelené, jižněji se vyskytují jedinci hnědaví a skvrnití. Na bocích, od tykadel po konec zadečku, se ji táhne bílý pruh.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a ekologie.", "content": "Ideálním stanovištěm kobylky ságy jsou xerotermní lokality, prohřáté svahy porostlé množstvím křovin (např. hlohu), prosvětlené listnaté lesy, louky, obilná pole, vinice a případně vápencové skřapy. Pohybují se často v nízké vegetaci (od 10–60 cm vysoké) a v nadmořské výšce okolo 400 metrů (maximálně asi do 1500 m n. m.. a výše se dostanou jen velmi vzácně). Aktivní je za soumraku, v noci i za slunečného parného počasí během dne.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a způsob lovu.", "content": "Běžně loví větší hmyz, jako například koníky, včely a dokáže zdolat i tak velkého dravce, jakým je kudlanka nábožná (\"Mantis religiosa\"). Známe jsou i případy kanibalismu. Při lovu spoléhá na své maskování a pomalu se ke kořisti plíží, poté ji náhle obejme a přidržuje oběma předními páry nápadně ostnatých nohou. Svou oběť usmrtí několika zakousnutími do hlavy a do krku.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození nepřátelé a paraziti.", "content": "Dospělé kobylky se stávají kořistí pro některé druhy ptáků, různé hmyzožravé savce, hlodavce, ještěrky či žáby. Nymfy padají za oběť pavoukům, stonožkám a jiným druhům dravého hmyzu. V jižní čísti areálu je loví taktéž štíři. Různá vývojová stádia nymfy bývají infikovány několika vnitřními parazity, například mouchou masařkou obecnou (\"Sarcophaga carnaria\").", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Reprodukce probíhá asexuálně, neboť se zdá, že populaci této kobylky tvoří pouze samice. Rozmnožuje se tedy takzvanou partenogenezí. Pomocí dlouhého ostrého kladélka a jeho zabodnutím do půdy naklade kobylka sága 25–80 neobvykle velkých vajíček (11,8 × 3,8 mm). Při okolní teplotě 25–30 °C se za 40–43 dní vylíhnou larvy (nymfy) podobné dospělým. Panují-li chladnější podmínky (okolo 20 °C) líhnout se mohou až za 85 dní, a pokud je teplota ještě nižší, prodělají diapauzu v trvání i 5 let (obvykle 2–3 let). Nymfy se líhnou zpravidla vždy v květnu. Postembryonální vývoj pak zahrnuje až sedm stádií (instar), a v jeho konečné fázi se z larev stanou kobylky. S nimi se lze setkat zhruba od konce července do října. Dospělá kobylka se dožívá 4–6 měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Ačkoli se druh rozprostírá na poměrně rozlehlém území, jednotlivé populace nejsou kdovíjak početné – nicméně třeba brát v potaz, že je druh velmi špatně viditelný a průzkumy ohledně početnosti mohou posloužit spíše orientačně. Na některých místech ale může být kobylka sága výrazně ohrožena, proto je Mezinárodním svazem na ochranu přírody (IUCN) považována za zranitelnou. Největším nebezpečím je jakákoli proměna vhodných stanovišť, ať už obecným ničením (např. pesticidy), vysazováním nevhodných dřevin, přílišným zarůstáním a naopak úplným kosením keřů a trávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kobylka sága (\"Saga pedo\") je velký druh bezkřídlé kobylky s délkou těla až 7 cm, s kladélkem a tykadly je potom dlouhá až 15 cm. Zbarvení je většinou zelené, jižněji se vyskytují jedinci též hnědaví a skvrnití. Kobylka sága je patrně největší středoevropskou kobylkou a v rámci celé Evropy se řadí rovněž mezi největší druhy vůbec. Vzhledem k vzácnému výskytu je v Česku i na Slovensku chráněná. V globálním měřítku ji Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vede jako zranitelnou.", "tgt_summary": null, "id": 1145098} {"src_title": "Neue Prager Hütte", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pro výstavbu nové chaty vybrali Johann Stüdl a horský vůdce Vinzenz Ganzer místo „tak vysoko a tak blízko k ledovci, jak to jen bylo možné“. Do stavebních příprav se Pražská sekce pustila hned v létě roku 1902 a stavební dozor svěřila Ganzerovi, který se nejprve postaral o rozšíření přístupové cesty. Nadšený stavební začátek vystřídalo nepříznivé počasí a tak chata mohla být dokončena až na podzim 1903. Zhoršení finanční spolkové situace podnítilo „dámskou komisi“ k výběru dobrovolných sbírek, z kterých se sekci podařilo zakoupit vnitřní vybavení chaty. Zbytek stavebních prací zafinancovala prodejem dvou chat v Zillertalských Alpách Berlínské sekci (Rifflerhütte a Olpererhütte), takže slavnostní otevření proběhlo v srpnu 1904. Obě pražské chaty (Neue Prager Hütte a Alte Prager Hütte) spravovala v letech 1908-1945 hospodská paní Elise Mühlberger. Samozřejmě mimo první světové války, kdy nebyla chata v provozu. Po válce přišlo Rakousko o Jižní Tyrolsko a po rozpadu monarchie opustila Prahu velká většina členů alpského spolku, dokonce i stařičký Stüdl. Německé alpské spolky se musely pod výhrůžkou zrušení distancovat od rakouské mateřské organizace a Pražská sekce přijala nový název Deutscher Alpenverein (DAV) Praha. Všechny německé alpské spolky zastřešoval centrální svaz Verband der Deutschen Alpenvereine in der Tschechoslowakischen Republik/Svaz Německých alpských spolků v Československu. Oproti jiným pražským chatám zůstala „Neue Prager Hütte” v majetku DAV Praha. DAV Praha provedl v roce 1923 další stavební úpravy a i přes hospodářskou krizi zaznamenával prudký nárůst návštěvnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1945.", "content": "Druhou světovou válku chata přestála v celku dobře. Pro Německý alpský spolek Praha/Deutschen Alpenverein Prag znamenal konec války odsun německého obyvatelstva a tím rozprášení členské základny do všech možných koutů Německa a Rakouska. Po znovuzaložení spolku Deutscher Alpenverein v roce 1950 ve Würzburgu se začala Sekce Praha v Mnichově pomalu vzpamatovávat a v roce 1957 obdržela svůj majetek (horské chaty) zpět. Bývalá sekce Praha tak vlastnila opět Stüdlhütte, Johannishütte, Neue Prager Hütte a Alte Prager Hütte. Důležitým mezníkem v nových dějinách spolku se stala výstavba nákladní lanové dráhy v letech 1965-1972. V roce 1968 navštívil chatu při svém sestupu z Großvenediger rakouský ministr Josef Klaus.", "section_level": 2}, {"title": "Deutscher Alpenverein (DAV).", "content": "Oslabená členská základna po odsunu z Československa nestačila už na požadavky \"nové doby\" a dostávala se pomalu do finančních problémů. Svého partnera našla v sekci Oberland, pod kterou nadále bývalá pražská skupina pracuje a které své horské chaty v roce 1992 předala do vlastnictví. Správce chaty Walter Oblasser dohlížel v letech 1977–1986 nejen na modernizaci kuchyně, sanitárního zařízení a výstavbu čisticí stanice, ale také rozšíření ubytovací kapacity na 130 lůžek. Celkové stavební náklady se vyšplhaly na 2 mil. DM. Skoro po třiceti letech (1997) svého působení odešel Walter Oblasser do penze. Od roku 1997 je chata napojena na fotovoltaiku a naftový agregát byl využíván jen k vaření a topení. Od roku 2004 chatu spravuje DAV-Bundesverband.", "section_level": 2}, {"title": "Popis a kapacita.", "content": "Nová Pražská chata je kulturní památkou a v roce 2013 proběhla v rámci DAV projektu – „Provozování horolezectví šetrného k životnímu prostředí” její kompletní rekonstrukce. DAV rozšířil za spolupráce s firmou Globetrotter München fotovoltaický systém, dobudoval ekologický kotel na řepkový olej, opravil střechy a fasádu. Rekonstrukce nákladní lanovky a vodovodu by měla proběhnout v letech 2014/2015. Společně s náklady na nové vybavení se pohybuje částka za celkové opravy přibližně kolem 1,6 milionů Euro. Novými správci je od roku 2014 rodina Stude: manželé Sylvia a Claudia Stude s dcerou Claudií. Ubytovací kapacita chaty je 55 samostatných lůžek v 38 pokojích a 46 lůžek ve společných noclehárnách. Společenské prostory sestávají ze tří jídelen a sluneční terasy. V době zimní uzavírky je přístupný zimní prostor (Winterraum) pro 14 osob se suchou toaletou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neue Prager Hütte () je horská chata vystavěná Pražskou sekcí Německého a Rakouského Alpského spolku/Deutscher und Österreichischer Alpenverein (DuÖAV) se nachází ve výšce 2796 m n. m. v působivé oblasti ledovců národního parku Vysoké Taury v Innergschlössu, v jednom z nejkrásnějších údolí ve Východních Alpách. Horská chata je ideálním výchozím bodem pro Großvenediger a zároveň vhodná jako cílový bod pro etapové túry v oblasti Venedigergruppe. Chatu lze také využít jako výcvikovou základnu. Pražské sekci Německého a Rakouského Alpského spolku, která patřila ještě před první světovou válkou k nejmajetnějších sekcím DuÖAV, se podařilo chatu slavnostně otevřít 9. srpna 1904. V létě 2004 oslavila 100. výročí vzniku. Neue Prager Hütte je majetkem DAV-Bundesverband.", "tgt_summary": null, "id": 1730764} {"src_title": "Skřípina lesní", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Roste výhradně na trvale vlhkých až bažinatých půdách, na slatiništích, zamokřených loukách a pastvinách, v blízkosti vodních ploch a vývěrů vody, ve starých zarůstajících rybnících, vlhkých příkopech a také v zaplavovaných lužních lesích. Nejlépe se ji daří ve výživné půdě s vysokou hladinou podzemní vody, na plném slunci i v polostínu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, v trsech rostoucí, 30 až 90 cm vysoká bylina s přímou, bezkolénkovou lodyhou rostoucí z výběžkatého oddenku. Nevýrazně trojhranná, dutá, dření naplněná lodyha je po celé délce střídavě porostlá leskle zelenými, pochvatými, po obvodě drsnými, kýlnatými listy, které jsou úzké (1,2 cm), dlouhé a často přerůstají lodyhu. Na vrcholu je lodyha zakončena bohatým, široce kruželovitým květenstvím, až 20 cm dlouhým, podepřeným třemi plochými listeny. Svazečky květenství se skládají z vejčitých klásků nazelenalé barvy. V klásku vyrůstá z paždí podlouhlých pluch až 20 drobných, oboupohlavných kvítků se šesti bělavými, okvětními štětinkami. Kvítek obsahuje tři tyčinky s prašníky a svrchní, třídílný semeník s čnělkou s tříramennou bliznou. Někdy vyroste níže na lodyze z úžlabí listu ještě druhé, menší květenství. Větrosnubné kvítky kvetou v červnu až srpnu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Plody jsou tupě trojboké, asi 1 mm dlouhé nažky slámově žluté barvy, jejich semena mají dobu klíčivosti kratší než rok. Na přirozeném stanovišti se samovolně rozmnožuje nejčastěji rozrůstáním oddenku, dobře zakořeňuje na novém místě i jeho odlomená část odplavena vodou. Na větší vzdálenosti se šíří semeny, kterých produkuje velké množství.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Skřípina lesní je vhodná k osazování okrajů vodních nádrží a potoků, nebo trvale vlhkých míst rozlehlých přírodních parků. Je však nutno počítat s rychlým rozrůstáním z oddenků. Uměle se může rozmnožovat jarním dělením trsů nebo výsevem semen do bahnitého substrátu. V minulosti rostliny sloužily jako vhodný materiál k pletení domácích doplňků (rohože, košíky, misky) a vnitřky lodyh se používaly jako knoty do kahanů. V léčitelství se kořene užívalo co močopudného prostředku.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Skřípina lesní (\"Scirpus sylvaticus\") je jeden ze dvou původních druhů rodu skřípina, které rostou v České republice. Je to vytrvalá, jednoděložná rostlina vlhkých půd vyskytující se v chladnějších oblastech Evropy, jen ojediněle se objevuje v západní Asii a na severovýchodě Severní Americe. V Česku je rozšířena po většině území, od nížin až do podhůří.", "tgt_summary": null, "id": 1182270} {"src_title": "Leptotes", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Orchideje rodu \"Leptotes\" jsou drobné epifytické byliny s malými pahlízami nesoucími po jednou nebo po výjimečně dvou válcovitých listech s okrouhlým průřezem. Oddenky jsou tenké a málo nápadné, s velamenem. Hroznovité květenství je tvořeno 2 až 3, řidčeji až 7 bílými nebo růžovými květy. Květy jsou v poměru k velikosti rostliny poměrně velké. Kališní lístky jsou podlouhlé, korunní bývají užší. Pysk je zřetelně trojlaločný, přirostlý k bázi sloupku. Postranní laloky jsou rozestálé nebo více či méně vztyčené, střední lalok může být sytě růžový, bělavý nebo nažloutlý, kopinatý až zploštěle obvejčitý. Sloupek je vzpřímený, se dvěma oušky. Tyčinka nese dvě větší a čtyři menší pylové brylky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod \"Leptotes\" zahrnuje 10 druhů. Je rozšířen výhradně v Jižní Americe v oblasti východní a jižní Brazílie, severovýchodní Argentiny a Paraguaye. Centrum druhové diverzity je ve východní Brazílii. Největší areál mají druhy \"Leptotes bicolor\" (Brazílie, Paraguay) a \"Leptotes unicolor\" (také Argentina).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Leptotes\" je v rámci čeledi \"Orchidaceae\" řazen do podčeledi \"Epidendroideae\", tribu \"Epidendreae\" a podtribu \"Laeliinae\". Typovým druhem je \"Leptotes bicolor\". Nejblíže příbuzným rodem je dle výsledků fylogenetických studií rod \"Loefgrenianthus\" (jediný druh v jihovýchodní a jižní Brazílii). Oba rody byly spolu v minulosti slučovány do rodu \"Leptotes\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam a pěstování.", "content": "Některé druhy rodu \"Leptotes\" jsou pěstovány ve specializovaných sbírkách orchidejí. vyznačují se drobným růstem a pohlednými, nápadnými květy. Nejčastěji se lze setkat s druhy \"Leptotes bicolor\" a \"Leptotes unicolor\". Rostliny obecně nejlépe prospívají přichycené na korkové kůře, dřevě nebo kmeni stromové kapradiny. Vyhovuje jim polostín a střední vlhkost. Po odkvětu je vhodné vlhkost snížit, období klidu jako takové ale neprodělávají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leptotes je rod epifytických orchidejí. Zahrnuje 10 druhů a je rozšířen výhradně v Jižní Americe. Jsou to drobné rostliny s válcovitými listy a poměrně velkými květy. Některé druhy jsou pěstovány ve specializovaných sbírkách orchidejí.", "tgt_summary": null, "id": 208577} {"src_title": "Grafenegg (zámek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka z roku 1294 je o malé osadě jménem \"Espersdorf\" v místě dnešního Grafeneggu. V té době zde stával pouze mlýn a statek. Po roce 1435 byl hospodářský statek obehnán hradební zdí a vodním příkopem. Z období pozdní gotiky pochází štíhlá věž na východní straně, jehož průčelí je z roku 1538 už renesanční. Po několika změnách majitelů nechal \"Johann Baptist von Verdenberg\", kancléř a důvěrník císaře Ferdinanda II. (1578-1637), jakož i jeho syn Ferdinand III. (1608-1657) nechali mezi 1622 a 1633 přestavět opevněný hrad. V průběhu třicetiletých válek byl sice hrad vybavený děly, přesto byl v roce 1945 švédskými vojsky dobyt a dočasně obsazen. V průběhu stavebních prací byla severní část domu v roce 1633 a také kaple postavena a zasvěcena Nejsvětější Trojici. Opět se několikrát vystřídali vlastníci zámku, než konečně přišel jako dědic \"hrabě August Ferdinand Breuner-Enckevoirt\". Za něho a jeho syna \"Augusta Johanna\" byl zámek mezi lety 1840 až 1888 přeměněn na romantický zámek. Stavbu vedl Leopold Ernst (1808-1862), který byl v roce 1858 povolán na stavbu chrámu svatého Štěpána ve Vídni a jeho syn \"Hugo Ernst\" podstatně přeměnil zámek do dnešní podoby. Při krachu na Vídeňské burze v roce 1873 ztratil hrabě \"Breuner\" velkou část svého jmění, proto již nedošlo k plánované stavbě v jihovýchodní části, čímž zůstal zachovaný hradní charakter. Po zániku rodu Breunerů v mužské linii, zámek v roce 1894 převzal vévoda „Ratibořský“ a knížata z Corvey Victor II. Amadeus (1847-1923). Od té doby je zámek v držení rodu Ratibořských, vedlejší větve rodu Hohenlohe. Mezi lety 1945 a 1955 byla stavba kvůli sovětské okupaci velmi poškozena a zařízení nebo jejich části (podle evidenčních knih) odcizeno nebo spáleno. Od roku 1967 mohl být za podpory zemské a spolkové vlády, díky intenzivního angažmá tehdejšího správce daní Dr. Gerharda, zámek restaurován a otevřen pro veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "Popis stavby.", "content": "Přestavba za Leopolda a Hugo Ernsta v 19. století se provedla celkem šetrně s existující stavbou, přidala zámku schodišťový soubor, arkády, jakož i fasádní ozdobné prvky v novogotice „tudorovského stylu“ Ludwigem Wächtlerem - dalekosáhle v novorenesanci. Uzavřený prostor staveb se skládá ze čtyř křídel domu, s atriem uvnitř. Končící severní křídlo domu kráčelo v 19. století kupředu.", "section_level": 1}, {"title": "Severní křídlo.", "content": "Zámek ze severní strany je přístupný přes zámecký most ozdobený erbem v letech od 1857 novogotickou stavbou brány (asi 1856-1858). Přímo u vstupu je pod baldachýnem socha rytíře z roku 1856, která symbolizuje stavebníka - hraběte Augusta Breunera-Enckevoirt. Do brány se vstupuje v šikmém úhlu k mostu do vjezdu, který má klenutý strop provedený se síťovou žebrovou klenbou z časného 16. století a vstupuje se do zámeckého dvoru. Už předtím je nalevo zámecká kaple a napravo hlavní schodišťová stavba. Východně od severního křídla domu je zámecká kaple postavená 1846 a dokončena a vysvěcena roku 1853. Předvádí se zářivou barevností (Polychromie) a obsahuje pozdně gotický oltář z roku 1491, jehož hlavní postavou je korunování Marie. Jižní stěna kaple - mezi vjezdem a kaplí - je vyzdobena erby všech vlastníků Grafeneggu až po hraběte Augusta Ferdinanda Breuner-Enckevoirta. V západní části severního křídla je hlavní schodiště, dohotovené roku 1851. Předlohou a vzorem vstupu do zámku byla Strawberry Hill (stavba) u Twickenhamu v tehdejším anglickém hrabství Middlesex (od 1888 County of London). Socha rytíře na nejnižším parapetu podstavce ztělesňuje ideál stavebníka. Ten je zvěčnělý s měšcem na peníze v ruce, v portrétu ňader je zobrazen stavitel Leopold Ernst, se stavebním plánem a kružítkem. V patře se nachází z roku 1851 rytířská síň, jakási skvostná část zámku. Je zde používáno materiálů použitých při stavbě - různé dřevo, kůže, mramor a kov. Kolem centrálního komínu bylo několik rytířských brnění. V rytířském sále je pozoruhodný kazetový strop, jakož i tři arkýře na ostatní strany dvora s erby v zasklení. Na nynějších stěnách jsou obrazy světských a duchovních osobností z rodu Habsburků. V západní části je \"erbovní pokoj\", který byl pravděpodobně dokončený až po roce 1850. Zobrazuje na dřevěném stropu erby od 128 předků hraběnky „Agathe Maria Breuner“, která se v roce 1855 provdala za Augusta Johanna Breunera, syna stavebníka.", "section_level": 2}, {"title": "Západní křídlo.", "content": "Na západním křídle je monumentální lodžie, dokončená v roce 1683 a o několik let později vyzdobena uvnitř veselou stropní malbou s groteskními figurkami. Dominantní hlavní věž z roku 1861 je tzv. záložní strážní věží, nazývanou „pepřenka“, uzavírá západní křídlo domu proti zámeckému dvoru a vytváří kontrast k protější štíhlé pozdně gotické věži na východní straně dvora. Všechny místnosti v západním křídle jsou nákladně vyzdobené - různé dýhy, vyřezávané ornamenty a figurální detaily vytvářejí ucelený nádherný účinek. S výjimkou lodžie má každá místnost pestrá historická kachlová kamna. V severozápadním rohu se nachází jídelna a \"velký přijímací salon\" - také \"Rohový salon\" - realizovaný v anglickém stylu s tesanými stropními trámy, které řemeslnou dokonalostí představují historismus v Rakousku. Ve \"Velkém salonu\" jsou stropní trámy barevně zdobené vyobrazenými rytíři a anděly. Uprostřed západního křídla je v roce 1866 navržená místnost zvaná \"Žlutý salon\", nebo \"Dámský pokoj\", nebo \"Malý salon\" s koupelnou. Z roku 1864 pocházejí návrhy na ložnice a pokoje v jihozápadním rohu, pracovna hraběte, podle nástěnných maleb nazývaná \"Modrý salon\". Obzvláště nádherné je obložení stěn.", "section_level": 2}, {"title": "Východní a jižní křídlo.", "content": "Tyto části byly přeměněny teprve v letech 1887 až 1888. Vnější průčelí na východ, s výjimkou odskoku chóru zámecké kaple, která je v podstatě nezměněná od 16. století. V jihovýchodním rohu postavil Hugo Ernst \"Zahradní sál\", ve východním křídle je nyní novobarokní knihovna.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecký park.", "content": "Zámek Grafenegg i s pomocnými budovami je postaven uprostřed velkého, asi třicetihektarového parku, který je vyzdobený četnými sochařskými díly. V parku je více než 2000 exotických listnatých a jehličnatých stromů, z nichž některé jsou ve stáří až 250 let. Park byl vybrán pro zemskou zahradní výstavu v roce 2008 jako ukázka zahradní krajiny 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Současné využití.", "content": "Většina významných místností zámku Grafenegg je přístupná k prohlídce. Od roku 1971 jsou tu pořádány výstavy obrazů, koncerty, konference, přednášky a od roku 1976 se tu každoročně pořádá slavnost \"Grafeneggský advent\". Iniciátorem a tahounem kulturních aktivit na zámku je nyní již důchodce, původně zaměstnanec a správce Dr. Gerhard Großberger, ve své 35leté službě pomohl vytvořit kulturní krajinu Rakouska. V letech 1984 a 1987 byl zámek dějištěm dolnorakouské zemské výstavy \"Doba Františka Josefa\". Dále se na zámecké půdě nachází jezdecká škola a zámecká vinárna i s hotelem (provozovatel: \"Toni Mörwald\"). V zámku je od roku 2007 dokončené venkovní jeviště s 1750 místy k sezení a \"Auditorium Grafenegg\", koncertní síň s 1300 místy k sezení podle návrhu architektů Schröder Schulte-Ladbeck. Od léta 2007 se zde pořádá každoroční Musik-Festival Grafenegg pod uměleckým vedením klavíristy Rudolfa Buchbindera (* 1946). Od roku 2008 je zámecký park místem pro pořádání dolnorakouské zahradní výstavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Grafenegg se nachází jižně od obce Grafenegg asi 14 km od města Kremže v okrese Kremže-venkov v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy. Patří podobně jako Kreuzenstein (hrad) a Anif (zámek) podle architektury staveb zámků romantického historismu v Rakousku.", "tgt_summary": null, "id": 941853} {"src_title": "Peenemünde", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o vesnici se datují do roku 1282, kdy ji pomořanský kníže Bogislaw IV. daroval městu Wolgast. Během třicetileté války se zde 4. července 1630 vylodil švédský král Gustav II. Adolf Švédský se svými 14 000 vojáky na začátku svého tažení k obsazení Německé říše. Roku 1936 Říšské ministerstvo letectví (Reichsluftfahrtministerium) zaplatilo městu Wolgast 750 000 říšských marek za odkoupení celého severního poloostrova Usedom a u vesnice se roku 1937 začalo budovat armádní výzkumné středisko (\"Heeresversuchsstelle\"). O rok později už bylo téměř dokončeno a jeho technickým ředitelem se stal Wernher von Braun (dříve pracující v Kummersdorfu). Probíhal zde vývoj nacistických \"zbraní odplaty\" včetně rakety V-2. Dalšími projekty byly rakety Enzian, Schmetterling, Rheintochter a Wasserfall. Zároveň zde Johannes Plendl vyvinul s tím úzce související systémy noční navigace a radarů. Mimo to zde byl například použitý první kamerový systém na světě. Ve vojenské vývojové základně pracovalo zhruba dvanáct tisíc lidí a to nejen vojenských a civilních zaměstnanců, ale též válečných zajatců, nuceně nasazených a vězňů. Součástí komplexu byl proto také malý pracovní koncentrační tábor Karlshagen, který byl pobočkou koncentračního tábora Ravensbrück. Podle Britů objevily Peenemünde jejich průzkumné letky 12. června 1943 poté, co vyfotily velký válcovitý objekt neznámého určení. Podle Poláků k tomu přispěla hlavně jejich Zemská armáda (\"Armia Krajowa\"). V noci z 17. na 18. srpna 1943 byla základna bombardována téměř 600 letadly britského královského letectva. Tato akce byla nazvána krycím jménem operace Hydra. Část bomb neúmyslně dopadla i na pracovní tábor asi 2,5 km od základny, kde zemřelo přes 500 civilistů, převážně deportovaných Poláků. Následně byla ale základna správně zaměřena a částečně zničena (od objevení do konce války na ni spadlo 122 tisíc tun munice). Z důvodu odhalení základny byla výroba raket na počátku roku 1944 přesunuta do podzemní továrny Mittelwerk u města Nordhausen, kde ve výrobě pokračovali vězni z koncentračního tábora Mittelbau-Dora a odpalovací zkoušky a výcvik raketových jednotek byly přesunuty do Blizny v Polsku. V Peenemünde zůstalo z původních dvanácti tisíc jen asi 400 vývojových pracovníků. Až do května 1945 probíhal průběžný přesun personálu a dělníků do středního Německa. 5. května 1945 byla základna obsazena sovětskou armádou. Ta ji zabrala až do roku 1952. Toho roku byla opět předána do rukou Němců, tentokrát ale už východoněmecké armádě Nationale Volksarmee. V padesátých a šedesátých letech zde probíhalo rozebírání nepotřebných součástí základny. Byla zachována pouze elektrárna, letiště a železniční spojení s městečkem Zinnowitz. Do znovusjednocení Německa roku 1990 zde existovala nepoužívaná letecká základna, v roce 1993 byla i ta zrušena a dnes se letiště používá pouze pro vyhlídkové lety.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V areálu bývalé elektrárny bylo roku 1992 pod širým nebem otevřeno Historicko-technické informační centrum s leteckými exponáty, mezi které patří i Fieseler Fi 103 (V-1) a Aggregat 4 (V-2). Vedle muzea má i funkci kulturního centra Peenemünde. V přístavu u vesnice kotví i sovětská ponorka U-461, sloužící jako muzeum (největší muzeum v ponorce na světě) a je zde malé muzeum hraček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peenemünde (, doslova \"ústí Peene\") je nejsevernější vesnice na ostrově Usedom v severovýchodní části Německa, nachází se u ústí řeky Peene. Podle sčítání z přelomu roků 2006 a 2007 má 345 obyvatel. Vesnice je známá především díky přilehlému výzkumnému středisku německé Luftwaffe (\"Heeresversuchsanstalt Peenemünde\") používanému během druhé světové války.", "tgt_summary": null, "id": 1041291} {"src_title": "Rudolf Belling", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "V letech 1892-1901 navštěvoval školu v berlínské čtvrti Steglitz, poté studoval na pruské vojenské internátní škole Luisenstift. Vystudoval obchodní školu, ale stal se studentem řemeslné dílny. Po absolvování řemeslné školy byl vzděláván na večerních kurzech kreslení a modelování a na anatomických přednáškách pro umělce na berlínské Akademii veterinárního lékařství. V roce 1908 založil společně s Emilem Kaselowem vlastní ateliér uměleckého řemesla. V roce 1909 obdržel provizi za práci na scénografii pro Maxe Reinhardta. Díky zavedeným vztahům v uměleckých kruzích se seznámil s uměním expresionismu. Jeho tvorba zahrnovala divadelní a taneční témata. V roce 1911 ho sochař Peter Breuer, profesor umění v Berlíně-Charlottenburgu, vzal do mistrovské třídy a poskytl mu studio. V letech 1915-1917 sloužil Belling v armádě na letišti Adlershof v modelářské dílně. Koncem roku 1918 se připojil k revolučním hnutím, byl spoluzakladatelem skupiny Novembergruppe, ve které byl do roku 1932 předsedou výstavní komise. V roce 1919 vytvořil slavnou sochu \"Dreiklang\" (\"Triáda\"). V letech 1920-1921 se zabýval výstavami. V roce 1925 se oženil s Toni Friedlaenderovou a v následujících letech spolupracoval s mnoha architekty. V roce 1931 byl zvolen členem pruské akademie umění, ale od roku 1933 se setkal s rostoucí bojkotem a obtěžováním jako tvůrce \"degenerovaného umění\". V roce 1935 odešel do New Yorku, kde mu byly nabídnuty přednášky o sochařství. Ve stejném roce se rozvedl se svou ženou, v nejbližší době krátce navštívil Německo, kde jeho dílo bylo vystaveno na \"výstavě degenerovaného umění\". V roce 1937 získal politický azyl v Turecku, kde nastoupil na Akademii výtvarných umění v Istanbulu. Strávil tam období druhé světové války. V roce 1942 se oženil s Jolandou Manzini. V roce 1944 byla jeho dílna v Německu bombardována, mnoho prací bylo zničeno. Od roku 1951 pracoval na Polytechnice v Istanbulu. V roce 1966 se vrátil do Německa, kde zůstal až do konce života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Belling (26. srpna 1886 − 9. června 1972) byl německý sochař. V roce 1937 byl jedním z umělců, jejichž díla byla vystavena na \"Entartete Kunst\" v Mnichově. Od roku 1937 byl profesorem na Mimar Sinan University of Fine Arts a v letech 1951-1966 na Istanbul Technical University.", "tgt_summary": null, "id": 502289} {"src_title": "Vodní válec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Nebezpečí.", "content": "Válec pod jezem se může stát smrtelnou pastí – nejčastěji pro vodáky sjíždějící jez a pro osoby koupající se pod jezem nebo nacházející se v jeho blízkosti. Voda pod jezem je plná vzduchových bublin (má nižší vztlak), takže se v ní obtížně plave. Hlavní proud stékající po hraně jezu strhává topícího se pod vodu. Zpětný proud válce zase znemožňuje odplavat pryč po hladině. Kromě utonutí hrozí i podchlazení a úraz nebo dokonce smrt utlučením. Ve válci může uvíznout nejen člověk, ale i sportovní plavidlo, které se zpravidla proudem vody z jezu převrátí. Jsou známé i případy, kdy ve válci uvízl raft, nepřevrátil se, ale posádka přesto nebyla schopná pádlováním překonat zpětný proud.", "section_level": 1}, {"title": "Závislost na vodním stavu.", "content": "Charakter proudění vody silně závisí nejen na tvaru překážky (spádové desky jezu), tvaru podjezí a výši hladiny pod překážkou, ale také na vodním stavu. Na řadě českých jezů za malé vody přes hranu neteče žádná nebo téměř žádná voda, a válec se tak nemůže vytvořit. Za střední vody se již válec vytvořit může, ale obvykle nemá ani zdaleka takovou sílu, aby ohrozil člověka. Řada vyhlášených nebezpečných jezů, vyzdobených pomníčky utonulých vodáků, proto je za středního vodního stavu sjízdná téměř bez jakéhokoli rizika. Nezbytná je pouze prohlídka jezu před sjížděním a schopnost správně odhadnout sílu proudění, obojí však může být problém u začínajících vodáků. Za vysokého vodního stavu bývají tyto jezy nesjízdné a nebezpečné a to i při malém rozdílu hladin nad a pod jezem. V případě extrémních povodní se mohou hladiny dokonce vyrovnat a válec pod jezem nevznikne.", "section_level": 1}, {"title": "Záchrana z válce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Záchrana s pomocí.", "content": "Nemá smysl, aby pro tonoucího skočila do vývařiště další osoba, neboť by tonoucímu nepomohla a jen ohrozila sama sebe. Obvykle je záchrana z válce vedena ze břehu pomocí házečky, přivázaného záchranného kruhu nebo lana. Před hozením je nezbytné navázat s tonoucím vizuální kontakt. Pomoc může být poskytnuta z jiné lodi z prostoru pod jezem. V obou případech hrozí pád nebo vtažení zachránce do válce a proto by měl být vždy jištěn. Pomoci může i shora poslaná přivázaná prázdná nafukovací loď. Je-li tonoucí blízko břehu, lze mu podat pádlo, delší tyč, žebřík a podobně. Při vytahování tonoucího s pomocí zachránce bývá tažení ke břehu snazší než směrem po proudu, neboť není třeba bojovat se silou válce. Na druhou stranu je třeba předejít tomu, aby tonoucí byl vtažen pod přepadávající vodu, což může způsobit jeho opětovné tonutí a následné puštění házečky. Je možné, že vodní válec tonoucího po nějaké době „pustí“ – pro tento případ je vhodné, aby zachránci vytvořili v řece pod jezem rojnici a tak mohli tonoucího zachytit a co nejdříve začít s oživováním.", "section_level": 2}, {"title": "Sebezáchrana.", "content": "Pokud tonoucí nemůže spoléhat na pomoc jiné osoby, musí se pokusit o záchranu vlastními silami. V případě silných válců se nedoporučuje plavat po hladině směrem od jezu a pokoušet se překonat sílu zpětného proudu. Doporučuje se plavat válcem napříč (zhruba v polovině vzdálenosti mezi přepadem jezu a koncem vývaru) směrem k některému břehu, kde válec obvykle nemá takovou sílu, a také případná záchrana ze břehu je blíže. Případně najít slabé místo válce (válec může cyklicky „pulsovat“ – měnit tvar). Spornou možností je pokus podplavat válec podle dna (někdy je možné si pomoci odrazem nohama od konstrukce jezu). Pravděpodobnost úspěchu je silně závislá na konkrétní situaci, stavu vody, jezu a podjezí. Velkým rizikem tohoto způsobu záchrany je možnost dezorientace, úrazu nebo zachycení o předmět pod vodou (kámen, traverza a podobně). Nepříjemná je i nutnost opustit ve válci uvězněné plavidlo. Vodák si tak v případě neúspěchu velmi komplikuje jiné možnosti záchrany. Není vhodné zbavovat se ve válci plovací vesty. Vesta chrání před utlučením a do jisté míry před prochladnutím. Pokud tonoucí upadne do bezvědomí, často se stane, že jej jez po nějaké době „pustí“; pokud má nasazenou vestu, je mnohem pravděpodobnější, že bude včas nalezen a zachráněn.", "section_level": 2}, {"title": "Umělý vodní válec.", "content": "Vodní válce ovšem mohou být vytvořeny člověkem zcela cíleně, například při stavbě umělých závodních tratí pro účely závodů ve sportovní disciplině kanoistika na divoké vodě (olympijský sport).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodní válec je druh turbulentního proudění, které vzniká u překážky ve vodním toku. Velmi nebezpečný může být válec pod jezem. ", "tgt_summary": null, "id": 1579914} {"src_title": "Blatenský vodní příkop", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V 16. století byl v důlních revírech dostatek vodní energie nutnou podmínkou pro dobývání a zpracování rud. K pohonu vodotěžných strojů i k transportu stavebního a palivového dříví se využívala voda přírodních toků i umělých kanálů. Tedy i v hornoblatenském cínovém revíru došlo k výstavbě vodního příkopu, jehož zbudování se zasloužilo o rozvoj důlní činnosti v celé oblasti. Příkop je dílem stavitele Stephana Lenka z let 1540–1544. Ještě během 16. století se dílo stalo výhradním majetkem Horní Blatné. Město v roce 1570 získalo od císaře Maxmiliána II. zvláštní výnos, kterým panovník prohlásil ochranu vodního příkopu a udělil Horní Blatné dědičné právo vybírat po všechny časy vodní poplatky. Odtud také pochází původní název příkopu \"Erbwassergraben/Dědičný vodní příkop\". I když příkop později neplnil svoji původní funkci, tedy přivádění vody potřebné pro cínové doly, byl opravován a udržován, mj. i z protipožárních důvodů, až do roku 1945. Poté byl ponechán svému osudu. Na počátku 90. let 20. století byl téměř zničen, koryto bylo zaneseno a na mnoha místech byly porušeny ochranné hrázky a zničeny i betonové konstrukce. V letech 1995–2001 prošel celkovou rekonstrukcí. Obnova díla souvisela se změnou vztahu člověka k životnímu prostředí. Z božídarských rašelinišť bylo nutné zachycovat kyselé humidní vody a odvádět je mimo vodárenskou nádrž Myslivny, která je hlavním zdrojem pitné vody pro příhraniční obce v oblasti Jáchymova a Ostrova. Projekt obnovy byl zpracován podle dochované archivní dokumentace rekonstrukce z roku 1929, provedené tehdejším vodním družstvem v Horní Blatné.", "section_level": 1}, {"title": "Technická data.", "content": "Příkop se nachází v nadmořské výšce 975–945 metrů. Je téměř 13 km dlouhý a vede ze severního okraje Božídarského rašeliniště přes Myslivny, Ryžovnu, Bludnou a severní úbočí Blatenského vrchu až do Horní Blatné, kde je voda svedena do potrubí a odvedena do Blatenského potoka. Byl vykopán v terénu s korytem zpevněným kameny a břehy s násypy o výšce 1 metr. Vede po vrstevnících s mírným klesáním 1 metr na 100 metrů. Převýšení mezi začátkem a koncem je 32 metrů. Jeho šířka v minulosti dosahovala 2 metrů, po novodobé rekonstrukci je na většině trasy zhruba poloviční, tedy okolo 1 metru. V drsných horských podmínkách nestačilo jen vykopat strouhu, příkop musel být dostatečně chráněn před rozmary počasí, především před sněhem a vichřicemi. Proto byly kolem příkopu vysázeny smrky a některé části se v zimě zakrývaly větvemi. K regulaci vody v příkopu sloužily hráze se stavidly, přepady a odváděcí kanály. Údržbu měli na starosti stálí dozorci, kteří zajišťovali opravy. Svoji funkčnost si příkop zachovával po staletí.", "section_level": 1}, {"title": "Naučná stezka.", "content": "Podél příkopu je vybudována 11,5 km dlouhá naučná stezka vybavená 23 informačními tabulemi. Začíná asi 1,5 km západně od Božího Daru a nad Horní Blatnou se napojuje na naučnou stezku Vlčí jámy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blatenský vodní příkop () je přivaděč vody v Krušných horách vedoucí z přírodní rezervace Božídarské rašeliniště do Horní Blatné. Příkop je považován za unikátní vodní dílo. Roku 1980 byl vyhlášen technickou památkou. V roce 2017 byl prohlášen národní kulturní památkou.", "tgt_summary": null, "id": 106253} {"src_title": "Simulace elektrostatických výbojů", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Model HBM.", "content": "Human Body Model \"(model lidského těla)\" je vhodný pro simulaci výboje z nabité osoby do zkoušené součástky nebo systému. Tento historický model reprezentuje pracovníka (lidské tělo) jako součástku C o kapacitě cca 100 pF, která se např. chůzí po nevodivé podlaze nabije na vysoké napětí (např. 10 kV). Pracovník potom manipuluje se součástkami citlivými na ESD. Taková manipulace se v modelu HBM vyjádří vybíjením C přes součástku R o rezistanci cca 1 kOhm. Model HBM se běžně používá pro zkoušení \"ESD citlivosti\" elektronických součástek a systémů v průběhu výroby a používání. Model byl původně používán při hodnocení iniciační citlivosti pyrotechnických prachů. Podrobnosti o zkoušení podle modelu HBM jsou specifikovány v příslušné normě, která uvádí mj. podrobnosti o nabíjení modelu a časové průběhy proudů do zkušební zátěže: „zkratovací drát“ a „rezistor 500 W“, pro zadané ss napětí zdroje, např. „\"1 kV HBM\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Model MM.", "content": "Model MM, Machine Model \"(model strojový)\" simuluje výboj z velkého kovového předmětu, jako jsou např. díly osazovacího stroje. Nejnovější verze dokumentů ESDA i IEC posouvají tento model mezi méně závažné.", "section_level": 1}, {"title": "Model CDM.", "content": "Model CDM, Charged Device Model \"(model nabité součástky)\" simuluje situaci, kdy se malá nabitá součástka nebo předmět přiblíží k nabitému povrchu a dojde k elektrostatickému výboji. Tato situace nastává při měření ESD citlivosti elektronických součástek. Uvedené modely ESD lze simulovat pomocí jednoduchého obvodu, ve kterém je zpočátku elektrostatický náboj uložen v kondenzátoru C \"(pomalé nabíjení C)\". Při hodnocení citlivosti elektronické součástky/sestavy (simulaci výboje) se vyžaduje, aby se uložená elektrostatická energie vybila do zátěže, součástky, sestavy atp. Tabulka – Hodnoty R, C a L pro simulační modely ESD \"(Values used in ESD simulation models)\"", "section_level": 1}, {"title": "\"Industry Council on ESD Target Levels\".", "content": "Jde o nezávislou instituci zaměřenou na cílové kvalifikační úrovně ESD při zkoušení součástek, při respektování norem na modely HBM, MM, CDM, včetně správných úrovní při návrhu systémů \"(proper system level ESD design), viz White Papers 1, 2 a 3.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektrostatický výboj \"(electrostatic discharge\", ESD\")\" značí přenos náboje z materiálu nebo z předmětu s odlišným elektrickým potenciálem vzhledem k nejbližšímu okolí (včetně průrazu příslušného dielektrika). Takové výboje mohou ohrozit mj. elektronické součástky i sestavy. ", "tgt_summary": null, "id": 1641500} {"src_title": "Hans Milch", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johannes Philipp Milch se narodil roku 1924 jako nejmladší ze tří dětí v protestantské rodině. Jeho otec byl advokátem a notářem ve Wiesbadenu, jeho matka pocházela z Koblenze. Hans Milch maturoval na humanistickém Gutenbergově gymnáziu v rodném městě, v roce 1942 byl povolán do armády a během druhé světové války byl nasazen na jižní frontě (v Itálii). Od března 1945 do listopadu 1946 se nacházel v americkém zajateckém táboře ve Francii, kde se seznámil s katolickým knězem, s nímž vedl intenzivní teologické rozhovory. 17. dubna 1946 Hans Milch konvertoval ke katolické církvi. V roce 1947 zahájil studium filosofie a teologie na jezuitské vysoké škole St. Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem. Na kněze byl vysvěcen 8. března 1953 v limburské katedrále. Nejprve působil jako kaplan v Lorch am Rhein, od roku 1954 v Rennerodu a od roku 1957 v katedrále ve Frankfurtu nad Mohanem. 6. ledna 1962 se stal farářem v Hattersheimu nad Mohanem, kde sloužil až do 18. října 1979. Po svém suspendování vystavěl kapli sv. Athanasia v Hattersheimu a převážně v Mohuči pořádal mnoho přednášek o víře. 8. srpna 1987 jej v jeho bytě ve Wiesbadenu četnými ranami nožem zavraždil duševně chorý Luigi Zito, o kterého předtím Hans Milch pečoval. Tělesné ostatky faráře Milcha byly za přítomnosti více než tisíce věřících uloženy na hřbitově ve Wiesbadenu.", "section_level": 1}, {"title": "Actio spes unica.", "content": "Actio spes unica bylo založeno farářem Hansem Milchem 8. února 1977 jako „bojovně-smírčí společenství“. Předcházel mu vznik Hnutí za papeže a církev v roce 1969, které Hans Milch založil společně s profesorem Walterem Hoeresem a mannheimským vrchním studijním radou Dr. Fritzem Feulingem. Na konci šedesátých let dvacátého století došel Milch k přesvědčení, že se Druhý vatikánský koncil rozchází s „platnými dokumenty“, které byly modernisty záměrně falešně vykládány a zneužívány. Věřil, že rozšíření modernismu v katolické církvi je vážnou urážkou Boha, za kterou je třeba vykonávat zástupné pokání. Proto Hans Milch roku 1972 založil modlitební a kající společenství Spes unica, jehož členové se slibem zavázali denně se půl hodiny modlit za záchranu církve, vykonat modlitbu ke svatému archandělu Michaelovi a každý pátek se postit. Ale již dva roky poté otevřel Hans Milch společenství Spes unica také lidem, kteří chtěli sloužit katolické církvi, aniž by se zavazovali k askezi. V roce 1974 rovněž navázal kontakt s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., které v Ecône založil arcibiskup Marcel Lefebvre. Milch napomáhal rozšíření působnosti a aktivit Bratrstva v Německu. V polovině sedmdesátých let Milch zradikalizoval své názory a v okružním listě z března 1977 adresovaném členům hnutí Spes unica napsal, že existuje těsná souvislost s nastávajícím úpadkem katolické církve a závěry Druhého vatikánského koncilu. V okružním listu z 21. října se na členy hnutí za papeže a církev obrací s otázkou, kolik členů jeho názor sdílí. Poté, co zhruba 60% členů vyjádřilo souhlas s jeho názory, spojil Milch hnutí za papeže a církev s hnutím Spes unica, čímž 8. února 1977 vzniklo Actio spes unica.", "section_level": 1}, {"title": "Suspendování faráře Milcha.", "content": "Hans Milch pokračoval ve veřejné kritice biskupů a stále více se přikláněl k názorům arcibiskupa Marcela Lefebvra, což na konci roku 1978 vyústilo v konflikt s Milchovým představeným – limburským biskupem Wilhelmem Kempfem. Biskup Kempf roku 1979 položil Milchovi otázku: „Co soudíte o Marcelu Lefebvrovi?“ V okružním listě z 22. července 1979 se farář Milch bezvýhradně postavil na stranu arcibiskupa Marcela Lefebvra. Poté biskup Kempf 18. října 1979 Milcha suspendoval. 5. prosince 1981 byl položen základní kámen kaple sv. Athanasia v Hattersheimu. Kapli 24. října 1982 vysvětil arcibiskup Lefebvre.", "section_level": 1}, {"title": "Milchovo dílo po jeho smrti.", "content": "Po smrti faráře Hanse Milcha převzalo péči o kapli sv. Athanasia Kněžské bratrstvo sv. Pia X. Actio spes unica se i dnes snaží v díle svého zakladatele nadále pokračovat. Za tímto účelem dodnes pořádá přednášky a publikuje knihy věnované katolické tradici. Hansem Milchem byl výrazně ovlivněn i hudebník Josef Maria Klumb, který na mnoha albech své skupiny Von Thronstahl použil promluvy faráře Milcha. Klumb sám po rozhovoru s Hansem Milchem konvertoval ke katolicismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Milch (17. března 1924 Wiesbaden – 8. srpna 1987 Wiesbaden) byl katolický kněz a zakladatel hnutí Actio spes unica, blízkého názorům arcibiskupa Marcela Lefebvra, jenž odmítal rozhodující stanoviska a reformy Druhého vatikánského koncilu (1962 - 1965) a považoval je za neslučitelné s katolickou vírou.", "tgt_summary": null, "id": 272597} {"src_title": "Franz Dinghofer", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vychodil národní školu a gymnázium. Absolvoval univerzitu ve Štýrském Hradci, kde promoval roku 1897. Působil jako soudce v Linci, Urfahru a Vídni. Angažoval se politice jako člen německých politických stran. V letech 1901–1918 byl členem obecní rady v Linci. V letech 1905–1907 byl náměstkem starosty a pak v období let 1907–1918 starostou Lince. V letech 1914–1918 byl též poslancem Hornorakouského zemského sněmu. Zakládal spolek \"Deutscher Volksbund\". Byl členem německo-rakouského alpského spolku. Na počátku 20. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1911 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za obvod Horní Rakousy 2. Usedl do poslanecké frakce Německý národní svaz, do které se sloučily německé konzervativně-liberální a nacionální politické proudy. Ve vídeňském parlamentu setrval až do zániku monarchie. K roku 1911 se profesně uvádí jako starosta. V letech 1918–1919 zasedal jako poslanec a jeden ze tří společných předsedů Provizorního národního shromáždění Německého Rakouska (\"Provisorische Nationalversammlung\"), nyní za Německou nacionální stranu (DnP), od roku 1920 za Velkoněmeckou nacionální stranu (GdP). Od 4. března 1919 do 9. listopadu 1920 byl poslancem Ústavodárného národního shromáždění Rakouska, přičemž od 12. března 1919 byl místopředsedou tohoto zákonodárného sboru (oficiálně \"třetí prezident\"). Od 10. listopadu 1920 až do 6. listopadu 1928 zasedal coby poslanec rakouské Národní rady (do 20. října 1926 vykonával též funkci místopředsedy rakouské Národní rady). Jeho kariéra vyvrcholila v 2. polovině 20. let. Od 20. října 1926 do 19. května 1927 byl rakouským vicekancléřem a od 20. října 1926 do 4. července 1928 ministrem spravedlnosti Rakouska (ovšem až do 31. srpna 1927 pouze coby osoba pověřená vedením tohoto rezortu, teprve poté jako řádný ministr). Zastával i významné posty v rakouském soudnictví. V roce 1924 se stal předsedou rady vrchního zemského soudu ve Vídni a v letech 1928–1938 byl prezidentem Nejvyššího soudního dvora Rakouska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Dinghofer (6. dubna 1873 Ottensheim – 12. ledna 1956 Vídeň) byl rakouský právník a politik, na počátku 20. století starosta Lince a poslanec Říšské rady, v poválečném období poslanec rakouské Národní rady, ministr spravedlnosti Rakouska a rakouský vicekancléř, později i prezident Nejvyššího soudního dvora Rakouska.", "tgt_summary": null, "id": 549241} {"src_title": "Stüdlhütte", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Autorem, projektantem, realizátorem a investorem Stüdlhütte/Stüdlovy chaty v sedle Vanitscharte na úpatí hřebene Stüdlgrat vedoucímu na nejvyšší vrchol Rakouska Grossglockner se stal pražský obchodník Johann Stüdl (1839-1924), syn pražského lahůdkáře. V roce 1869 se jednalo o první horolezeckou chatu ve Východních Alpách. Alpinistický nadšenec J. Stüdl ji dal od jara do vybudoval pro vesničku Kals a celou oblast jižně od Großglockneru. Österreichischer Alpenverein/Rakouský alpinistický spolek tehdy odmítl na stavbu chaty přispět a tak ji Stüdl financoval i s přístupovými cestami (později i zajištění hřebene Stüdlgrat na vrchol Großglockneru) celou z vlastních financí. Na stavbě se podíleli zejména horští vůdci z Kalsu pod vedením okresního inženýra z východotyrolského Lienzu Egida Peggera. Po jejím slavnostním vysvěcení farářem Lerchem z Kalsu 15. září 1869 Stüdl sepsal inventář a domácí řád, který jasně definoval vlastnictví, dohled nad chatou, její návštěvnost, přespávání, stravování, úklid i cenu. V září 1869 chatu věnoval hospodáři z Kalsu Thomasovi Groderovi, který se zavázal chatu udržovat a v případě potřeby zvětšit. Další přestavby proběhly v roce 1870 a v letech 1872 a 1873, kdy poskytovala ubytování pro 30 lidí. Nakonec chatu Stüdl v červenci 1877 odkoupil zpátky, jelikož se o ni nikdo nestaral. Od roku 1883 byla Stüdlhütte celoročně otevřena a pro stoupající nároky turistů v letech 1887 a 1892 znovu zvětšena a stavebně upravena. Zrovna tak byla upravena i přístupová cesta (3 mosty), která se od roku 1894 dala celá projet na koni. Před první světovou válkou ve dnech 1. a 2. srpna 1910 zde pobýval při svém výstupu na Grossglockner král Fridrich August I. Saský. Jeho obraz je stálým inventářem horské chaty. Během první světové války nebyla chata v provozu a v roce 1919 se nacházela v dezolátním stavu: „okna byla rozbita, střecha netěsnila a vnitřní vybavení bylo povětrnostními podmínkami poškozené”. DuÖAV poskytl subvenci nejprve ve výši 20 000 Kč a v dalších letech 150 000 Říšských marek. V roce 1926 prošla chata velkou přestavbou za 347 983 Kč (k tomu 20 800 Kč za nové vnitřní vybavení) a stala se tak největší horskou chatou ve Vysokých Taurách (pro 60 osob). V den 60. výročí jejího prvního otevření 22. 7. 1928 se konalo její slavnostní znovuotevření a v tomto roce ji navštívilo 2 502 turistů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stüdlhütte () je horská chata v rakouských Alpách a je spravována mnichovskou sekcí Německého alpského spolku. Byla postavena z financí alpinistického nadšence a předsedy spolku Pražské sekce Německého a rakouského alpského spolku/Deutscher und Österreichischer Alpenverein (DuÖAV) Johanna Stüdla (1839 Praha - 29.1.1924 Salzburg). Poslední její rekonstrukce proběhla v letech 1993-1996. Až do roku 1945 byla Stüdlhütte chloubou Pražské sekce. Dnes je to moderní horská chata, která umožňuje přespání až 200 horolezcům.", "tgt_summary": null, "id": 1926712} {"src_title": "Ricochet", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika hry.", "content": "Zápas se hraje na 3 vítězné sety. Set získá hráč, který dosáhne jako první 15 bodů. Hráč musí zvítězit rozdílem 2 bodů. Pokud se nedaří set dohrát, vyhrává hráč, který první dosáhne 21 bodů (bez ohledu na pravidlo o dvoubodovém rozdílu – je tedy možný výsledek 21:20). Hráč se snaží hrát tak, aby v rámci pravidel donutil soupeře udělat chybu a tím získal bod. Zápas vyhrává ten hráč, který vyhraje tři sety. Průběh zápasu je zobrazován na elektrickém zařízení, které je umístěno na přední zdi kurtu. Je zde zobrazován počet vyhraných setů a bodů, kterých jednotliví hráči dosáhli. Zařízení také signalizuje chybu ve hře.", "section_level": 1}, {"title": "Hra.", "content": "Body můžou získat oba hráči, bez ohledu na to, kdo podává. Pokud hráč udělá chybu při podání, získává protihráč bod. Hra samotná začíná podáním, které se provádí ze čtverce na polovině hřiště, odkud má hráč podávat. Toto je také zobrazeno na elektronickém zařízení na přední stěně. Hráč tedy nevolí, z jaké strany bude podávat. Při lichém počtu bodů se podává zleva doprava, při sudém naopak – tedy zprava doleva. V ricochetu není opravné podání – při chybě získává soupeř bod a podání. Při podání si hráč míček nadhodí a odpálí ho na přední stěnu mezi spodní čáru a strop. Je možné podání vrchem (s raketou nad hlavou), stejně jako klasické s raketou v úrovni těla. Míček musí po odrazu o přední stěny dopadnout do vyznačeného obdélníku na soupeřově straně kurtu. Předtím se může odrazit o boční stěnu. Chyba při podání nastává, pokud míček trefí přední stěnu pod čárou, pokud zasáhne míček strop nebo pokud míček nedopadne do určeného obdélníku. Podání je možné přijmout „z voleje“ – tedy před dopadem míčku na zem. Poté, co podávající úspěšně zahájil hru, se hráči střídají v úderech, dokud jeden z nich neudělá chybu – nestihne míček odpálit nebo ho odpálí v rozporu s pravidly. Míček mohou hráči libovolně odpalovat – může se odrazit od kterékoli stěny a stropu (rozdíl proti squashi). Může však jenom jednou dopadnout na zem. Přední stěnu musí zasáhnout nad čáru, jinak elektronické zařízení hlásí chybu (akusticky i vizuálně). Při odpálení míčku hráčem se míček nesmí dotknout země dříve než přední stěny. Při hře je tedy nutné držet se na kurtu. K tomu slouží již zmiňované čáry. Jsou celkem dvě. Jedna na přední stěně, tvořící jakousi pomyslnou síť, jako v tenise. Zásah pod ní registruje elektronické zařízení, které to okamžitě signalizuje. Tato signalizace automaticky znamená konec výměny a bod pro druhého hráče. Druhá čára, se kterou musí hráči počítat je na zadní zdi (skle). Zásah nad ni opět znamená konec výměny. Ve hře u zadní stěny je další rozdíl od squashe. Míček je možné hrát pouze po odrazu od zadní stěny – nezáleží na tom, dopadl-li předtím na zem či ne. Stále platí pravidlo o jednom dopadu na zem. Boční stěny nejsou nijak omezeny, hraje se totiž (opět na rozdíl od squashe i o strop). Pokud hráč při hře nezasáhne míček okamžitě, může se pokusit odehrát ho opakovaně. Na začátku každého nového setu začíná vítěz předchozího setu – o všem hráče informuje elektronické zařízení integrované do přední stěny.", "section_level": 1}, {"title": "Hřiště a vybavení.", "content": "Kurt na ricochet je 8 m dlouhý, 5,5 m široký a vysoký 2,7 m. Zadní stěna je zpravidla průhledná (tvrzené sklo). Po stranách kurtu je množství čar a linií, které pomáhají hráčům v orientaci. Na podlaze kurtu jsou obdélníky důležité pro podání, uprostřed je kruh s logem ricochetu. Zadní skleněná stěna má ve spodní části (pod čárou značící aut) lehký průhledný nátěr usnadňující orientaci. Ve stropě je zapuštěno několik zářivek osvětlujících kurt – jsou vyrobeny z tvrzeného plexiskla, aby vydržely tvrdý zásah míčkem. Raketa na ricochet je menší a lehčí než raketa na squash. Na trhu je pouze několik druhů raket pro různé výkonnosti hráče. Všechny jsou vyráběny a prodávány pod jednou značkou – je to dáno tím, že nebyla vydána povolení vyrábět rakety světovým výrobcům, jako v případě squashe či tenisu. Míček na ricochet má stejné rozměry jako squashový míček, je ovšem vyroben z rozdílného materiálu. Jeho povrch je poset množstvím otvorů – tvoří vnější vrstvu – míček není děravý. Míčky dělíme podle odskoku či odrazu o stěny. Tyto rozdíly jsou reprezentovány barvou míčku. Rozlišují se tři druhy – červený, fialový a černý. Hráči začátečníci používají nejčastěji červený míček, protože se hodně odráží a odskakuje (hráči mají více času k míčku doběhnout a odehrát ho). Dalším stupněm je fialový míček používaný zkušenějšími hráči. Zkušení hráči volí černý míček. Ten je také používán na drtivé většině turnajů. Všechny míčky (a zejména černý) potřebují zahřát na optimální teplotu. Za této optimální teploty se černý míček odskokem blíží fialovému či červenému – ty se ovšem nemusí zahřívat a odráží se hodně ihned.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a ricochet v ČR a ve světě.", "content": "Historie ricochetu je velmi krátká. Sport byl vytvořen v Kanadě na konci 80. let 20. století jako kombinace squashe a racketballu – populární hry v USA. Poté proběhla vlna zájmu hlavně v Evropě a jen v roce 1993 bylo v 8 evropských zemích vystavěno 140 kurtů. V České republice existuje cca 50 ricochetových center. Od roku 1997 funguje v ČR Česká ricochetová asociace, která sdružuje kluby a hráče. Pořádá seriál turnajů po celé ČR. Jedním z hlavních úkolů ČRA je propagace a popularizace ricochetu. Mezi významné události patří pořádání turnajů s hojnou mezinárodní účastí – Czech Ricochet Open. V roce 1999 se v ČR konalo historicky první Mistrovství Evropy – byl to veliký úspěch ČRA. Tituly mistrů Evropy získali v kategorii mužů Miloš Pokorný a v kategorii žen juniorka Zuzana Jirkovská. Celosvětově paří ČRA pod IRF (International Ricochet Federation). IRF sídlí v Amsterdamu a její aktivity jsou podobné ČRA – dohled nad pravidly, mezinárodní kvalifikace hráčů, udělování statutu mezinárodního turnaje a v neposlední řadě propagace a popularizace ricochetu ve světě. Ricochet je v současné době populární zejména v Evropě a to kromě České republiky hlavně v Holandsku, Německu a Maďarsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ricochet [rikošet] je hra pro dva hráče podobná squashi a vzdáleně tenisu. Hraje se na uzavřeném hřišti (kurtu) speciálními raketami a míčkem na ricochet.", "tgt_summary": null, "id": 1322123} {"src_title": "Jan František Beckovský", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V Německém Brodě pravděpodobně navštěvoval měšťanskou školu. Později odešel studovat poezii a rétoriku, od roku 1680 byl posluchačem filozofie ve Vídni. V době jeho studia zachvátila Vídeň morová epidemie, které padlo za oběť přes 70 000 lidí. Beckovský pomáhal u hromadných šachtových hrobů a tyto otřesné zážitky zřejmě rozhodly, že v roce 1684 složil řeholní slib v rytířském řádu křižovníků s červenou hvězdou. Věnoval se studiu teologie. Po vysvěcení na kněze roku 1688 působil jako správce klášterní kuchyně. Od roku 1699 byl správcem (administrátorem) ženského špitálu u sv. Anežky v Novém Městě pražském a to až do své smrti v roce 1725..", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Beckovský se řadí k vlasteneckým spisovatelům, kteří v době úpadku českého národa oživovali jeho slavnou minulost a zaujímá mezi nimi zvláštní postavení, neboť svá díla psal převážně česky. Kolem roku 1700 jezdil po českých zemích a sbíral archivní a místopisný materiál. Kromě přepracovaného a rozšířeného vydání Hájkovy kroniky pod titulem \"Poselkyně starých příběhův českých\", kterou se navždy zapsal do dějin české literatury, je autorem 28 tištěných českých a latinských knih. Dále je autorem nejstaršího v rukopise zachovaného herbáře, který má 117 listů s zhruba 200 druhy sušených rostlin, u kterých uvádí mimo latinských a německých také české názvy. Je z něj zřejmé, že byl pouze botanik – amatér, protože některé rostliny jsou chybně pojmenovány. Přeložil asi 30 děl, především životopisů svatých a jiných náboženských spisů. Vedle literární činnosti byl činný i výtvarně. Vyzdobil údajně kapli kláštera sv. Františka a je autorem nejstarší rytiny Německého Brodu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Psal především česky, ale i latinsky a německy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jméno Jana Beckovského bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan František Beckovský O.Cr. (18. srpna 1658 Německý Brod – 26. prosinec 1725 Praha) byl český spisovatel, historik, překladatel náboženské literatury a kněz.", "tgt_summary": null, "id": 1095128} {"src_title": "Výměnek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Substantivum výměnek, vejminek (a další tvary) pochází od slovesa \"vymínit si\" \"(právo dožití na určitém místě s rentou a službami).\" Od slova výměnek (vejminek) jsou pak odvozeny výrazy výměnkář(ka), (vejminkář(ka)) jako označení pro někdejšího hospodáře statku (a jeho ženu).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poněkud zast. ob. výminek, vejměnek, vejminek, \"vejmínek, vejminěk,\" nářečně také \"vejmenek\", \"výměna\", \"výměnka\", \"výminka\" či \"výměnice\", byl venkovský zvykový právní útvar, prostřednictvím něhož se na statek nově nastupující hospodář zavazoval k tomu, že někdejšímu hospodáři, který mu statek předával do užívání a odcházel na odpočinek (tzv. na vejminek, tj. do obydlí většinou v rámci statku nebo v jeho těsném sousedství za tím účelem postaveného), bude doživotně zaručovat ubytování a určité množství nejčastěji naturálních dávek (výjimečně dávek finančních nebo služeb). Odstupujícím hospodářem býval zpravidla otec, který statek předával do užívání svému synu a sám odcházel na vejminek. V českých zemích byl výměnek jako institut zrušen roku 1948 uzákoněním národního pojištění, jímž byl (vynuceně) nahrazen. Výměnek je též označení pro obydlí výměnkáře (výměnkářů).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Znovu jej zavedl s účinností od 1. ledna 2014 nový občanský zákoník, který úpravu výměnku obsahuje v ustanoveních § 2707 až 2715. Smlouvou o výměnku si vlastník nemovité věci vymiňuje v souvislosti s jejím převodem pro sebe nebo třetí osobu požitky, úkony nebo práva sloužící k opatření na dobu života nebo na dobu určitou, a nabyvatel nemovité věci se zavazuje toto zaopatření poskytnout. Výměnek obvykle zahrnuje různá dílčí plnění, typicky zajištění bydlení (služebnost bytu), naturální dávky (reálná břemena) a případné různé služby, úkony např. pomoc s úklidem, nákupy, dřevem, dělení o výpěstky na zahradě, zajištění teplé stravy, ale i stálá asistence, ošetřovatelská péče, pravidelné odvozy apod., anebo ve formě nějaké peněžní dávky (důchod). Co vše přesně obsahuje je předmětem smlouvy. Výměnek pamatuje i na pomoc při nemoci, úrazu nebo podobné nouzi, a to i tehdy, i když to nebylo ve smlouvě zakotveno. Jednotlivá práva výměnkáře mohou být s ohledem na právní jistotu zapsána jako věcná práva do katastru nemovitostí. Změní-li se poměry, soud může naturální výměnek zčásti, nebo zcela přeměnit na peněžitý důchod, ale nesmí dojít k ohrožení zaopatření výměnkáře. Závazek nemůže zaniknout pro nemožnost plnění, protože tím by byl jeho účel zmařen. V případě zkázy stavby, v níž bylo obydlí vyhrazeno, opatří osoba zavázaná z výměnku výměnkáři na vlastní náklad vhodné náhradní bydlení. Výměnek, který je vyhrazen manželům, se nezkracuje smrtí jednoho z nich. Právo výměnku nelze postoupit – představuje osobní právo výměnkáře, popř. výměnkářů (postoupit je možné jen právo na splatné dávky). Právo výměnku se považuje za právo nezcizitelné a neděditelné, tj. nemůže přecházet na výměnkářovy dědice. Při jakékoliv změně smlouvy je uplatňována zásada jednat ve shodě s dobrými mravy a místními zvyklostmi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výměnek (lat. \"reservatum rusticum\") je smlouva, jež náleží k tradičním občanskoprávním typům smluv. Jedná se o převedení nemovitého majetku současně se zřízením služebností nebo reálných břemen ve prospěch převodce.", "tgt_summary": null, "id": 1071030} {"src_title": "Česká severní dráha", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky železnic v severních Čechách.", "content": "Ve třicátých letech 19. století začala v Rakousku stavba parostrojních železnic a již roku 1839 byla otevřena první trať z Vídně do Brna. V dekádě následující se železniční síť rozšířila do dalších částí monarchie, severní Čechy však zůstávaly stranou veškerého dění. Roku 1850 byl zahájen provoz na Severní státní dráze, spojující Prahu s Děčínem (tehdejšími Podmokly), ve zbytku regionu se ale k další stavbě neschylovalo. Mnohé městské rady a místní velkopodnikatelé sice často měli na stavbě trati do svého města či kraje zájem, stát ovšem pro nedostatek financí po prohraných válkách jejich požadavky uspokojit nemohl a ani již zavedené soukromé společnosti se do různých pochybných projektů, jenž jim byly střídavě předkládány, příliš nehrnuly.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik společnosti.", "content": "Průlom nastal až se stavbou Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy (', TKPE), na níž byla vydána koncese v létě 1863. V čele vzniklé stejnojmenné společnosti stanul hrabě Ernst von Waldstein-Wartenberg, jeden z nemnoha šlechticů, jimž nebyl technický pokrok cizí a každý takovýto projekt se snažil podpořit. TKPE byla zprovozněna roku 1865 a v té době již probíhaly první práce na projektu navazující trati, odbočující u Bakova nad Jizerou a vedoucí směrem na sever k České Lípě a dále k saské hranici. Koncese k její výstavbě je datována 6. října 1865 a opravňovala držitele ke stavbě a provozování hlavní trati přes Českou Lípu a Rumburk k saské hranici, včetně odboček do Podmokel, Varnsdorfu a do přístavu v Děčíně. Plán na stavbu 90 kilometrů dlouhé trati Bakov – Rumburk byl schválen v prosinci 1866, zatímco stavba již několik měsíců probíhala. Roku následujícího byla založena příslušná akciová společnost pod názvem'(BNB), v jejímž předsednictvu opět zasedl hrabě Ernst von Waldstein-Wartenberg. V projektu se angažoval také například významný podnikatel ve stavebnictví Vojtěch Lanna, jehož firma trať stavěla, ten ovšem v lednu 1866 zemřel na srdeční slabost z přepracování a v díle pokračoval jeho syn. Stejně jako v případě TKPE a dalších drah, kapitál společnosti byl téměř výhradně německý, proto byl oficiálně používán tento název a přestože trať vedla územím Čech, dnešní známější forma názvu \"Česká severní dráha\" byla po dobu existence společnosti vždy druhořadá.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba prvních tratí.", "content": "Stavba začala v říjnu 1866 na úseku z Bakova do České Lípy, pak byla nakrátko přerušena kvůli prohrané prusko-rakouské válce. Kvůli náročnému horskému terénu probíhala relativně pomalu a zaměstnávala 10 tisíc dělníků. V Bakově musel být prostor pro stanici vytvořen vylámáním skalní stěny, dlouhé přes půl kilometru a vysoké až 25 m (a zřetelné na nádraží do současnosti) a i dále na trati bylo vytvořeno několik hlubokých zářezů do terénu. Trať byla otevírána po částech, nejdříve byla zprovozněna část z nově vzniklého nádraží v Bakově do České Lípy na podzim roku 1867 – první vlak do České Lípy přijel 14. listopadu. O tři dny později odtud odjel pracovní vlak s lidmi a materiálem ke Špičáku, kde stavba tratě pokračovala s jinou firmou. Lužické hory koleje překonaly v Novohuťském sedle ve výšce 559 metrů nad mořem a odtud už trať k cílovému Rumburku pouze klesala. Souběžně probíhala stavba trati Podmokly – Varnsdorf; původní plán počítal s překřížením obou drah v jediném místě, nakonec ale byla zvolena varianta devítikilometrového společného úseku mezi Rybništěm a Jedlovou, jež vyšla také stavebně nejlevněji. Oba úseky byly společně pro dopravu otevřeny 16. ledna 1869. Tím bylo dokončeno období budování prvních tratí, a tak i významná regionální střediska, jako byla Česká Lípa, Rumburk a Varnsdorf, mohla využívat služeb železnice.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá etapa.", "content": "Zmíněná jakási „základní“ síť, zprovozněná do konce 60. let 19. století, sice hospodářskou vyspělost regionu velmi pozvedla, přesto však stále nebyla plně dostačující. Jedním z kritických míst bylo chybějící propojení České Lípy s Děčínem, jež se stal po dostavbě trati do Varnsdorfu důležitým železničním uzlem a svoje plány sem směřovala i Rakouská severozápadní dráha (její trať ale byla otevřena až roku 1874). Cesta dostavníkem do Benešova byla pro cestující zdlouhavá a i nákladní doprava díky tomu upadala (jízda „přes kopec“, tj. přes Jedlovou, byla ekonomicky i časově velmi nevýhodná). Záchranu přinesl projekt dvacetikilometrové spojky z Benešova do České Lípy, schválený v závěru roku 1869. Výstavba započala na jaře roku následujícího a o 24 měsíců později bylo hotovo – provoz byl zahájen 4. července 1872. Na tomto úseku také najdeme jediný tunel na celé síti BNB, nacházející se u Františkova a dosahující délky 357 metrů. Dalším rozšířením sítě byla krátká lokálka z Rumburka do Šluknova, jenž byl dosud také mimo železniční síť. Koncesi na ní obdržela BNB v září 1871 a necelých 10 kilometrů dlouhá trať s pouhou jednou stanicí a žádnou zastávkou (dnešní zastávka Valdek byla postavena až mnohem později) slouží dopravě od 8. ledna 1873. Na tuto trať navázal také projekt prodloužení hlavní trati z Rumburka až k saské hranici. Na její trase leželo město Jiříkov, jež mělo o spojení se světem také zájem a celý podnik vydatně podporovalo. Úsek měl však parametry hlavní trati (díky zvětšenému poloměru oblouků, rychlostem a podobně) a vedl až do Ebersbachu, kde se napojoval na síť Saských královských státních drah. Umožněn tím byl obchod se Saskem, jenž bylo jedním z důležitých obchodních partnerů. Otevřen byl ještě téhož roku.", "section_level": 2}, {"title": "Fúze s TKPE.", "content": "Po těchto dostavbách dalších téměř 40 kilometrů železnic, jež napojily na drážní síť i několik důležitých sídel, se společnost se stavbou nových tratí na čas odmlčela. Provoz na jejích tratích se stabilizoval a podnik vykazoval velmi dobré hospodářské výsledky, což se projevovalo i vyplácením vysokých dividend akcionářům. Někteří akcionáři seděli jak v dozorčí radě BNB, tak spřátelené (a vlastně i za podobných okolností vzniklé) TKPE a obě tyto společnosti tak byly od počátku existence úzce provázány. Svědčí o tom vzájemné zapůjčování lokomotiv i vozů a také například provozování spojení Praha – Rumburk, tedy po tratích obou drah. V polovině 70. let tak začalo být na pořadu dne možné sloučení obou společností do jediné. Jednou z otázek bylo dilema, která společnost má pohltit kterou – vzhledem k většímu počtu akcií i kapitálu zvítězila BNB. V dubnu 1882 došlo k podání žádosti o státní souhlas se sloučením a bylo jí vyhověno. TKPE formálně zanikla k 29. červnu stejného roku a ode dne následujícího již existovala pouze jediná společnost pod názvem BNB, sídlící v pražské Hybernské ulici (čp. 1003/III). Tato firma disponovala celkem 300 kilometry tratí, více než stovkou lokomotiv a přibližně dvěma tisíci vagonů.", "section_level": 2}, {"title": "Místní dráhy.", "content": "„Nová“ BNB se krátce po svém vzniku opět pustila do výstavby tratí. Prvním krokem bylo prodloužení stávající šluknovské trati směrem na západ, do Mikulášovic. Do konce roku 1882 bylo vyřízeno stavební povolení a stavba opět trvala přibližně dva roky – trať je provozována od prosince 1884. Dalším městem, jež se dočkalo železnice, byl Kamenický Šenov. Místní dráha o délce 4,5 kilometru, vycházející ze stávající stanice v České Kamenici byla po ani ne roční stavbě otevřena 10. února 1886. Posledním případem z této kategorie spíše krátkých spojek je taktéž přibližně 4,5 kilometru dlouhý úsek ze Svoru do Cvikova, sloužící dopravě od 1. září 1886. Všechny tyto tratě umožnily společnosti proniknout i do míst, odkud dosud muselo být zboží dováženo povozy do nejbližších železničních stanic, což mělo opět pozitivní vliv na rychlost a kapacitu přepravy. V roce 1883 byla také jaksi stranou od veškerého dění postavena trať z České Lípy do Mimoně, ovšem BNB se v její stavbě nijak neangažovala a ani neumožnila její napojení do svého českolipského nádraží, dráha se tak stala izolovanou a spíše okrajovou záležitostí. Později ji odkoupila konkurenční Ústecko-teplická dráha v rámci stavby své transverzálky. Po druhé téměř desetileté pauze se společnost opět pustila do stavby místních tratí a tentokrát začala ve středních Čechách – v srpnu 1896 zažádala o povolení přestavby stávající vlečky Chotětov – Dolní Cetno na plnohodnotnou trať. S pomocí městských radnic v okolí také spatřilo světlo světa další prodloužení, a to přes Skalsko a Mšeno až do Mělníka. Tato trakčně velmi náročná a vpravdě kostrbatá trať o celkové délce 47 kilometrů (vzdušnou čarou přitom dělí Mělník a Chotětov pouhých 28 km) byla postupně poslepována mezi lety 1896–1897 a o to zajímavější také bylo, že v úseku Mělník – Mšeno zajišťovala provoz Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB), zatímco v druhé části to byla BNB (samotná trať zde BNB nepatřila, pouze zajišťovala provoz na účet vlastníka, jímž byl spolek místních radnic). Později se na ni ve stanici Skalsko napojila další soukromá lokálka, vedoucí přes Mladou Boleslav do Sobotky.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva s ATE.", "content": "V roce 1894 začala konkurenční Ústecko-teplická dráha (německy ', ATE) budovat svou Severočeskou transverzálku, a to její první úsek z Teplic do Lovosic. V plánu však měla další pokračování přes Českou Lípu až do Liberce. Tento krok samozřejmě neušel pozornosti vedení BNB a bylo jasné, že se bude snažit všemožně bránit svému sokovi jeho plán zrealizovat. Tratě obou společností se měly setkat v České Lípě, která už byla významným železničním uzlem (vedly sem tři důležité hlavní tratě BNB a jedna podružná soukromá lokálka), který až na zmíněnou mimoňskou lokálku patřil celý České severní dráze. ATE sice disponovala takřka neomezeným kapitálem, proto pro ni nebylo nereálné žádné řešení, Českou Lípu jakožto důležité město ale nechtěla obejít. Po dlouhých sporech, kdy BNB zcela odmítala zaústění nové trati do svého nádraží, byla nakonec ATE donucena ustoupit a zbudovat si vlastní nádraží několik stovek metrů od stanice BNB (dnes již nepoužívané nádraží Česká Lípa město). Pro pohodlnější přestup cestujících bylo alespoň dohodnuto zastavování vlaků ATE na provizorním místě u stanice BNB (nynější Lovosické nástupiště), ale pouze na dobu nezbytně nutnou pro výměnu cestujících. Transverzálka navíc musela stávající trať BNB do Bakova nejdříve překonat po mostě a teprve poté mohla být přivedena do českolipské stanice. Obě dráhy spojila pouze jediná kolejová spojka a pozdějším majitelům tak toto řešení značně zkomplikovalo provoz v českolipském uzlu (podobně sobecky se BNB zachovala i v Mladé Boleslavi, kde musela lokálka do Sobotky její stanici zcela obejít a i dnes musí vlaky při cestě do Mšena provádět na severním zhlaví úvrať). Navíc ATE musela odkoupit celou lokálku do Mimoně (jež stejně bojovala kvůli své izolaci od zbytku sítě o přežití) a pro své potřeby ji přestavět. Úsek transverzálky Lovosice – Česká Lípa je v provozu od 14. prosince 1898.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr činnosti.", "content": "Posledními třemi úseky, jež BNB vystavěla, byla opět prodloužení již stávajících tratí. V roce 1900 získala po letech čekání povolení ke stavbě trati z Mikulášovic na státní hranici se Saskem, tj. do Dolní Poustevny. Především hluboké údolí u Vilémova si vyžádalo stavbu monumentálního viaduktu, který byl po roce 2000 prohlášen za kulturní památku. S výškou 34 m šlo v době stavby o nejvyšší železniční most v Rakousku-Uhersku. I díky němu se stavba trati velmi protáhla a její otevření bylo odloženo teprve na podzim 1904. Ve stejné době započala po několika sporech stavba spojnice Kamenického Šenova s Českou Lípou a opět šlo o velmi náročnou trať se sklony až 36 promile a mnoha ostrými oblouky – po dlouhá léta byla proto doslova postrachem strojvedoucích a topičů. Díky tomu byla také později vybrána ke zkouškám se zbrusu novými parními vozy Komarek-Ringhoffer, ty však příliš neobstály a byly později předisponovány jinam. Přes náročnost terénu práce postupovaly rychleji a byla otevřena dříve než trať do Dolní Poustevny, v srpnu 1903. Tato trať ale patřila jinému vlastníkovi (akcie držely obecní úřady podél trati a několik podnikatelů) a BNB byla pouze oslovena, aby zajišťovala dopravu. Jako poslední byla prodloužena trať ze Cvikova, a to přes Lindavu a Kunratice do Jablonného v Podještědí. Zde se napojila na transverzálku Ústecko-teplické dráhy a ačkoliv o několik let dříve dělala sama BNB všechno možné, aby ATE svou transverzálku neprotáhla Českou Lípou, v tomto případě jí ATE zaústění cizí lokálky relativně bez problémů umožnila. Zahajovací vlak po ní projel 7. října 1905. Tím definitivně skončilo budování tratí Českou severní dráhou. Po roce 1905 byla společnost ještě zapojena v několika dalších projektech, žádný z nich se však již realizace nedočkal. Aktivitu například vyvíjela ve věci středočeských řepařských drah, zde se ale neprosadila. BNB tak spojila se světem celý region v okolí Lužických hor a vlastnila dohromady tři hraniční přechody do Saska (v Dolní Poustevně, Jiříkově a Varnsdorfu). I proto jde co se týče délky postavené sítě o jednu z nejdůležitějších železničních společností v českých zemích. V závěru podnikání společnost vlastnila více než 100 lokomotiv, 2 056 vagonů a 398 km tratí (na dalších 30 kilometrech převzal stát provoz na účet vlastníka).", "section_level": 2}, {"title": "Zestátnění.", "content": "Přes stavbu dalších tratí a vcelku kladné hospodaření byla BNB jedním z trnů v oku státu a již zhruba od roku 1900 erár usiloval o její zestátnění. Celý proces se však velmi táhl (jako u téměř každé takovéto velké železniční společnosti, kdy se zestátňovaná firma snažila vše maximálně oddálit a zkomplikovat) a zákon o zestátnění BNB se do říšské sněmovny dostal až v létě 1908. Na rozdíl od některých jiných společností jeho schvalování proběhlo relativně v klidu (například u konkurenční ATE si vyžádalo několik zraněných po bitce poslanců) a 2. srpna téhož roku byl přijat. Státní dráhy provoz na tratích BNB převzaly k 15. listopadu 1908 a tímto datem také končí existence celé společnosti. Pro víceméně vyrovnané hospodaření byli akcionáři vyplaceni částkou zhruba 100 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomický a společenský status.", "content": "Na poměry celé monarchie platila BNB za zhruba středně velkou železniční společnost, proto se ve společenských kruzích těšila relativní vážnosti a důležitosti. Přestože nešlo o tak vysoce ziskovou a prestižní společnost (jakou byla například ATE, KFNB a další), udržovala si své postavení v podstatě až do konce fungování. V roce 1890 například činily příjmy společnosti téměř 4 miliony zlatých, ze kterých po zdanění vykázala čistý zisk 718 333 zlatých. Díky pověstné německé preciznosti bylo její účetnictví velmi průhledně vedené a po předání do správy státu nevykazovalo mnoho nekalostí. Zaměstnanci sice neměli takové výhody jako u bohatých drah (příspěvky na bydlení, dopravu, ošacení a podobně), ale přesto bylo jednání společnosti solidní a na rozdíl od jiných drah, které se mnohdy utápěly ve finančních problémech (především menší dráhy, stranou od hlavních tahů) a jejich platební morálka byla slabá, BNB těmito neduhy netrpěla. Ke dni zestátnění firma zaměstnávala 2 967 zaměstnanců. Většina z nich přešla ke kkStB, jenž provoz převzaly.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Velká většina tratí, postavených Českou severní dráhou, je v provozu do současnosti. Sneseny byly pouze tři lokálky a jeden úsek není pravidelně provozován.", "section_level": 1}, {"title": "Neexistující tratě.", "content": "Již na podzim 1973 byl ukončen provoz v úseku Svor – Cvikov (kvůli stavbě křižující silnice I/9, kdy nezbyly prostředky na stavbu železničního mostu přes její zářez) a o 13 let později následoval i zbytek trati do Jablonného v Podještědí. Po roce 1989 byla celá trať snesena a jediným přeživším je pouze malý úsek trati vycházející ze Svoru směrem na Cvikov. Roku 1979 také skončil provoz v úseku Kamenický Šenov – Česká Lípa, jako důvod byla opět uváděna nerentabilita. Mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem byla provozována nákladní doprava pro potřeby podniku Lustry (nyní součást společnosti Preciosa) až do roku 1992, kdy byla trať pro havarijní stav svršku prohlášena za nesjízdnou. Ve věci této trati však konal založený Klub přátel lokálky a na sklonku tisíciletí obnovil alespoň pravidelný muzejní provoz. V režii dopravce KŽC Doprava je zajišťován i nyní (2016). Staniční budova v Kamenickém Šenově je v dezolátním stavu, nový majitel by ji ale rád opravil do původního stavu. Posledním neexistujícím úsekem je většina délky trati Chotětov – Skalsko, jenž byla také zrušena pro malé přepravní vytížení. Oba její konce v délce přes jeden kilometr ale byly zachovány a až do devadesátých let sloužily například pro odstavování nepotřebných vozů pro přepravu automobilů podniku Škoda Auto Mladá Boleslav. Dnes již ani k tomuto účelu využívány nejsou a trať postupně zarůstá.", "section_level": 2}, {"title": "Tratě bez pravidelné dopravy.", "content": "Jedinou tratí bývalé BNB, která stále existuje, není na ní však provozována žádná pravidelná doprava, je úsek Rumburk – Jiříkov (– Ebersbach). Osobní doprava zde byla ukončena se změnou jízdního řádu v prosinci 2010 a od té doby tu kromě příležitostných historických jízd nejsou zaváděny žádné vlaky. Trať je přesto udržována alespoň ve sjízdném stavu sníženou rychlostí.", "section_level": 2}, {"title": "Běžně provozované tratě.", "content": "Vyjma výše vyjmenovaných úseků je zbylá většina sítě BNB i nadále v provozu. Hlavní trať Bakov nad Jizerou – Rumburk, známá do dnešních dnů mezi železničáři pod přezdívkou „nordbán“, je zařazena i do sítě celostátní dráhy spolu s úseky Děčín – Varnsdorf a Benešov nad Ploučnicí – Česká Lípa. Projíždějí tudy rychlíky Rumburk – Kolín (vedené vratnými soupravami, slouženými z motorového vozu řady 854 a řídicího vozu ABfbrdtn) a místní zastávkové osobní vlaky. Rychlíková doprava je v provozu i na trati bývalé TKPE z Turnova do Prahy. Nákladní doprava po roce 1990 výrazně poklesla, přesto je pro některé průmyslové podniky stále nepostradatelná. Jedním z významných zákazníků je firma Provodínské písky, nakládající sklářský písek na vlastní vlečce, zaústěné do stanice Jestřebí, v České Lípě odebírá vlaky s palivy z rafinerie Leuna místní obchodník s pohonnými hmotami a své místo mají i zásilky uhlí do jednotlivých stanic, mezi nimiž vyniká zásobování podniku Velveta ve Varnsdorfu. Bývalá stanice BNB v Mladé Boleslavi (hlavní nádraží) je jedním z uzlů, přes něž je železnicí obsluhován také rozsáhlý areál závodu Škoda Auto.", "section_level": 2}], "src_summary": "Česká severní dráha (německý oficiální název, zkratka BNB) byla soukromá železniční společnost v Rakousku-Uhersku, která vlastnila a provozovala síť tratí v severních a středních Čechách. Vznik společnosti se datuje do roku 1867, kdy vystavěla svou první trať z Bakova nad Jizerou do České Lípy s pozdějším pokračováním až do Rumburka. V následujících desetiletích v tomto regionu postavila téměř 250 km drah, další tratě získala po svém sloučení s Turnovsko-kralupsko-pražskou dráhou roku 1882 a stala se jedním z důležitých hráčů na poli železniční dopravy na severu Čech. Sídlo společnosti, stojící z drtivé většiny na německém kapitálu, se nacházelo v Praze. Firma zanikla zestátněním roku 1908 a provoz na jejích tratích převzaly Císařsko-královské státní dráhy (kkStB).", "tgt_summary": null, "id": 2437853} {"src_title": "Vladimír Blucha", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Německé úřady ve vládním obvodě Opava v Sudetech ho v roce 1938 přejmenovaly z \"Vladimíra\" na \"Waldemara\". Na konci války, když přišla do Mokrých Lazců fronta, úplně vyhořel pronajatý domek, ve kterém Bluchovi bydleli. Tak se v červnu 1945 usadili v pohraničí v Krnově. Vladimír Blucha maturoval v roce 1950 na krnovském gymnáziu. Druhou maturitu vykonal v roce 1957 a tím získal kvalifikaci jako učitel pro 1.–5. postupný ročník. Po základní vojenské službě pracoval na ONV v Krnově, kde byl až do roku 1960 inspektorem pro kulturu. Poté dálkově vystudoval Pedagogický institut v Ostravě, obory matematika a zeměpis. V letech 1960–1970 učil na 1. ZDŠ na Dvořákově okruhu 2 a od roku 1970 do roku 1990 učil na 3. ZDŠ na Opavské ulici. Od srpna 1990 byl vedoucím Okresního pedagogického střediska v Nových Heřminovech. V letech 1965–1969 a v letech 1990–2000 byl kronikářem města Krnova. Jeho články vychází v různých novinách a časopisech. Je čestným členem Matice slezské a byl předsedou jejího krnovského odboru. Je členem Čs. společnosti geografické, Čs. společnosti archeologické a České numismatické společnosti. Je ženatý a má dceru RNDr. Lenku Bucherovou-Fišerovou (* 1964, roz. Bluchovou), Ph.D., která je vysokoškolskou učitelkou a překladatelkou chemické angličtiny. Nejznámější je jeho kniha \"Velký požár\" (2002). Žánr Velkého požáru by se dal nazvat „historický obraz“, jednotlivé kapitoly, popisující příběh jednotlivých Krnovanů v jednom zajímavém historickém období, se skládají v celkový obraz tohoto období. Kniha tak připomíná např. obrazy Hieronyma Bosche, na kterých sledujeme jednotlivé drobné scény, které dohromady tvoří zvláštní atmosféru celého výjevu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimír Blucha (* 6. července 1931 Mokré Lazce u Opavy) je český regionální historik, geograf, kronikář, vlastivědný pracovník a pedagog, který napsal řadu článků a několik knih o historii Krnova.", "tgt_summary": null, "id": 1396213} {"src_title": "Alopurinol", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Alopurinol je analog purinu resp. strukturální izomer hypoxantinu (přirozený purin vyskytující se v lidském organismu), který inhibuje enzym xantinoxidázu. Tento enzym je zodpovědný za urychlování přeměny (oxidaci) hypoxantinu na xantin a následně xantinu na kys. močovou, která je produktem purinového metabolismu. Kromě zastavení produkce kys. močové, alopurinol zvyšuje hladinu xantinu a hypoxantinu. Zatímco xantin nemůže být přeměněn na purinový ribonukleotid, hypoxantin může být přeměněn v rámci \"purinové recyklace\" na ribonukleotidy adenosin monofosfát a guanosin monofosfát. Zvýšená hladina těchto dvou ribonukleotidu zapříčiňuje zpětnovazební inhibici amidofosforibosyl transferázy, což je první enzym, který se účastní na tvorbě (biosyntéze) purinů. To znamená, že alopurinol nejenže znemožňuje tvorbu kyseliny močové, ale rovněž zpomaluje tvorbu purinů.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Alopurinol je metabolizován převážně aldehydoxidázou a méně xantinoxidázou na oxipurinol, který je rovněž inhibitor xantinoxidázy. V organismu se přemění alopurinol na oxipurinol během dvou hodin, zatímco oxipurinol se pomalu (18-30 h) vylučuje ledvinami. Oxipurinol je tedy ponejvíce zodpovědný za efekt alopurinolu.", "section_level": 1}, {"title": "Léčebné využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dna (uratická artritida) a hyperurikemie.", "content": "Hlavní indikací alopurinolu je uratická artritida (dna), tedy onemocnění spojené s vyšší hladinou kyseliny močové v krvi (hyperurikemií). Alopurinol tuto hladinu snižuje. Alopurinol je určen pro dlouhodobé užívání, nikoliv k léčbě akutních dnavých záchvatů. Důležitá je tedy kompliance nemocného, resp. jeho ochota daný lék pravidelně užívat.", "section_level": 2}, {"title": "Syndrom nádorového rozpadu.", "content": "Chemoterapeutická léčba vede k rozpadu nádorové tkáně, která následně uvolňuje do krevního oběhu velké množství buněčných metabolitů. Výsledkem rozpadu nádorové tkáně je tak vzestup kyseliny močové v krvi, jejíž množství alopurinol snižuje. V současnosti je však alopurinol nahrazován oxidázami urátů.", "section_level": 2}, {"title": "Souběžná terapie s thiopuriny.", "content": "Alopurinol může způsobit závažnou pancytopenii, pokud je podáván společně v plné dávce s merkaptopurinem či jeho pro-léčivem azathioprinem. Důvodem je skutečnost, že merkaptopurin je metabolizován pomocí xantinoxidázy, kterou alopurinol inhibuje. Z těchto důvodu byla výše zmíněná souběžná terapie kontraindikována. V současné době však byl tento souběh léčiv přehodnocen, protože bylo zjištěno, že souběžné podání alopurinolu s thiopuriny významně zlepšuje pravděpodobnost přežití transplantované ledviny. Mezi další zajímavé nálezy zmíněné koterapie, tentokrát z oblasti gastroeneterologie, patří zjištění, že alopurinol významně zlepšuje protizánětlivou odpověď thiopurinů u střevních zánětů, zejména u tzv. Crohnovy nemoci. Přidáním alopurinolu k azathioprinu, lze rovněž obejít hepatotoxicitu samotného azathioprinu či 6-merkaptopurinu. Při dané koterapii se snižuje dávkování thiopurinu až na jednu třetinu, a to v závislosti na genetické predispozici k aktivaci thiopurinové metyltransferázy.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění ledvin, srdeční selhání, angina pectoris.", "content": "Alopurinol snižuje rychlost zhoršování ledvinných funkcí u nemocných s chronickým onemocněním ledvin. Snižuje také hladinu C reativního proteinu. U pacientů se zhoršeným fungováním ledvin (hodnoceno na základě nefrofyziologických parametrů) se po podávání apopurinolu statisticky významně snížilo riziko hospitalizace z důvodu kardiovaskulárních onemocnění. Alopurinol ve vyšších dávkách díky svému inhibičnímu vlivu na xantoxidázu (600 mg) snižuje vaskulární oxidativní stres. Tím výrazně zlepšuje mechanické vlastnosti cév resp. jejich vnitřní výstelky (endotelu). Důkaz této schopnosti alopurinolu byl proveden pomocí tzv. okluzní venózní pletysmografie provedené na předloktí u pacientů trpících chronickým srdečním selháváním. Přidání alopurinolu spolu se základní medikací anginy pectoris může snížit tzv. srdeční předtížení (workload), čímž pomáhá snížit spotřebu kyslíku ischemickou srdeční tkání – výsledkem je snížení typických \"srdečních bolestí\" spojených s anginou.", "section_level": 2}, {"title": "Epilepsie.", "content": "Alopurinol může být využit jako přídatné léčivo k terapii refrakterní (léčbě vzdorující) epilepsie, protože posiluje neurofyziologické funkce adenosinu. Duležitou funkcí adenosinu je inhibice vyplavování glutaminu z excitačních neuronů. Alopurinol nemění koncentraci souběžně podávaných antiepileptik.", "section_level": 2}, {"title": "Další indikace.", "content": "Alopurinol může být dále indikován k terapii vysokého tlaku krve, reperfuzního poškození (reakce ischemií poškozené tkáně na obnovený přítok krve), ledvinových kamenů (složených z urátů – tzv. urátová urolitiáza) a leishmaniózy.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší účinky.", "content": "Vzhledem k tomu, že alopurinol nezvyšuje vylučování kyseliny močové ledvinami (nemá výrazný urikosurický efekt), může být použit u nemocných se slabší funkcí ledvin. Urikosurický efekt by znamenal velkou zátěž nejen vytvářením ledvinných urátových kamenů, ale celkovou fyziologickou zátěží. Přesto má alopurinol dva důležité efekty. Zaprvé je to složitější dávkování, a za druhé se může vyskytnout přecitlivělost (hypersenzitivita) vůči alopurinolu.. Proto je důležité zaznamenat první reakce po podání a následně monitorovat hladiny kyseliny močové v krvi. Kromě toho Alopurinol může u geneticky predisponovaných jedinců (viz níže - farmakogenetika) vyvolat závažné kožní reakce jako Stevens-Johnsonův syndrom a toxickou epidermální nekrolýzu, což jsou velmi závažná dermatologická onemocnění. Od těchto kožních reakcí je potřeba odlišit obyčejný ekzém. Mezi další vedlejší účinky patří zánět jater (hepatitis), eozinofilie (tedy zvýšení počtu granulocytů vyskytujících se při alergické reakci) a zhoršení renálních funkcí. Vzácný a zajímavý vedlejší účinek aropurinolu souvisí s jeho schopností tlumit produkci některých elementů kostní dřeně. Tento účinek může vést k cytopenii či aplastické anémii. Vzácně může alopurinol vyvolat zánět periferních nervů (periferní neuritidu) či intersticiální nefritidu. Obecně se alopurinol nedoporučuje užívat během těhotenství, a mělo by být zváženo užívání i při jeho plánování. Byl zaznamenám případ, který dal do souvislosti užívání alopurinolu s rizikem kongenitálních malformací.", "section_level": 1}, {"title": "Farmakogenetika.", "content": "Alopurinol může u jedinců, kteří jsou nosiči alely HLA-B*5801, vyvolat závažné kožní reakce jako např. Stevens-Johnsonův syndrom nebo toxickou epidermální nekrolýzu (TEN). Četnost výskytu zmíněné alely se liší mezi etniky: Chanové a Thajci mají četnost výskytu této alely okolo 8 %, zatímco evropská populace má frekvenci výskytu okolo 1 % a japonská okolo 0.5 %. Česká populace má zastoupení této alely přibližně 0,7 %. Riziko vzniku daných kožních reakcí je u nositelů dané alely přibližně 40-580 větší oproti těm, kteří nositeli dané alely nejsou. Míra rizika se liší opět napříč etniky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alopurinol je léčivo určené převážně k léčbě onemocnění spojených se zvýšenou hladinou kyseliny močové v krvi (hyperurikemie). Mezi tato onemocnění náleží zejména chronifikující dna tj. uratická artritida. Svým způsobem fungování náleží mezi tzv. inhibitory xanthinoxidázy, což je enzym, který katalyzuje (urychluje) přeměnu hypoxhantinu na xhantin a následně xhantinu na kys. močovou. Je určen pro dlouhodobou terapii, nikoliv pro zvládání akutních záchvatů dny – je profylaktikem. ", "tgt_summary": null, "id": 1753921} {"src_title": "Beesel", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obce ve správním obvodu.", "content": "Radnice se nachází v obci Reuver. Pod správní obvod Beesel spadá několik samot, mezi jinými Rijkel, Bussereind, Witteberg, Meuleberg Markt en Mortel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Beeselu je z roku 1275, kdy společně s Belfeldem vytvářely po staletí jednotnou konšelskou stolici. Dlouhý čas patřila obě místa k hlavnímu vévodství španělského Gerle. V roce 1713 byla obec přiřazena společně s několika jinými správními obvody jako Státní vrchní Gerle ke Spojeným provinciím. Jednou z nejstarších dochovaných staveb je zámek Nieuwenbroek.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na vyvýšenině u obce stojí větrný mlýn De Grauwe Beer, který bývá pravidelně v provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Skolení draka.", "content": "Beesel je především známý divadelním představením hry Skolení draka, legendou o svatém Jiřím a drakovi, které se odehrává pod širým nebem v prostředí zámku Nieuwenbroek. Každý sedmý rok je Beesel ve znamení tohoto prastarého boje mezi dobrem a zlem. Poslední představení bylo v roce 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Keramický průmysl.", "content": "Beesel je známý jak doma, tak ve světě svojí keramikou. V roce 1923 zahájil provoz \"St. Joris keramische industrie bv\", podnik, který je doposud v provozu a dnes vyrábí především prvky pro stavebnictví (glazurované cihly). Ve 30. až 60. letech dvacátého století měl St. Joris umělecký ateliér, kde se vedle výroby pro kostely a pro veřejná místa také vyráběli pod jménem 'Terraco' užitkové potřeby a vázy. Zaměstnávali zde výtvarníky jakými byli například Piet Schoenmakers, Mathieu Boessen a Frans Lommen. Také Handwerk Loré (1955-1981) a Ciro Keramiek (1971-?) byli v Beeselu aktivní. Svaz \"Keramické dědictví Beesel\", který byl založen roku 2006, se zasazuje o udržení tohoto unikátního materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel.", "content": "\"Kostel sv. Gertrudy\" pochází z roku 1842 a byl postaven podle návrhu architekta Jeana Dumoulina. V roce 1926 byla severní část rozšířena v neogotickém stylu a o 2 roky později byl na tento styl přestavěn celý kostel. Architektem těchto úprav byl Caspar Franssen.", "section_level": 1}, {"title": "Historická zeleninová zahrada.", "content": "Na pozemcích Rijkel se nachází Historická zeleninová zahrada, organizace, která se zaměřuje na pěstování a propagování zapomenuté, ojedinělé a zvláštní zeleniny. Od poloviny července do konce září je Historická zeleninová zahrada otevřena pro veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Veřejnou dopravu ve správním obvodu Beesel má na starosti Veolia Transport. Autobusová linka: Vlakové spojení:", "section_level": 1}], "src_summary": "Beesel je obec a správní obvod v nizozemském Limburgu. Obvod leží mezi obcemi Swalemen (správní obvod Roermond), Belfeld (správní obvod Venlo), Kessel a Brüggen (Německo). Správní obvod má 13.802 obyvatel a má rozlohu 29,20 km2 (z toho 2,50 km2 vodní plochy).", "tgt_summary": null, "id": 2384975} {"src_title": "Wilhelm Adam (1893–1978)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Adam se narodil v roce 1893 v Eichenu u Hanau jako syn sedláka. Po ukončení střední školy navštěvoval v letech 1908 – 1913 učitelskou školu v Schlüchternu. Od 1. října 1913 sloužil jako jednoletý dobrovolník 2. Nassauischen Infanterie-Regiments Nr. 88. Na začátku první světové války přišel 8. srpna 1914 jako Gefreiter (desátník) na západní frontu a byl 16. září 1914 zraněn. O deset dní později byl přidělen k náhradnímu praporu svého pluku a 1. dubna 1915 povýšen jako Feldwebel (četař). Od dubna do května 1915 se účastnil důstojnického kursu a 22. května byl povýšen na poručíka. Od 28. října 1916 byl Wilhelm Adam Ordonnanzoffizierem 70. Landwehr-Infanterie-Brigade. Po skončení války byl 31. ledna 1919 propuštěn jako Leutnant (poručík) z armády. Od roku 1919 do roku 1929 Adam pracoval jako učitel střední armádní technické školy v Hesensku v Langenselboldu a od roku 1929 do roku 1934 jako učitel na vojenské škole ve Weimaru v Durynsku. Souběžně Adam studoval v letech 1922 až 1924 na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1927 složil zkoušku. Roku 1934 byl Adam reaktivován v hodnosti kapitána a po vojenském školním kurzu 1. ledna 1938 povýšen na majora. Do roku 1939 působil jako učitel nejprve na Pěší škole Döberitz a poté na škole Kriegsschule Dresden. V roce 1939 byl pobočníkem v XXIII. Armádním sboru a od roku 1941 byl adjutantem velitelů 6. armády, nejprve Waltera von Reichenau a později Friedricha Pauluse. Dne 1. března 1942 se stal plukovníkem. Jako první adjutant velitele 6. armády se Adam účastnil bitvy u Stalingradu. Nebyl však pobočníkem (jak se to někdy chybně překládá a chápe), ale přibližně šéfem kádrového a organizačního oddělení armády a měl tedy nejblíže k problémům doplňků a záloh. Právě organizoval budování záložního stanoviště štábu armády, když začala sovětská protiofenzíva. Vybudoval obrannou linii na řece Čiru, mimo obklíčení, svůj úsek ubránil a 17. prosince 1942 byl Adam jako velitel bojové skupiny za statečnost, kterou při tom prokázal oceněný Rytířským křížem. Na žádost Pauluse byl letecky přepraven zpět do Stalingradu a pomáhal velení. Dne 31. ledna 1943 se spolu s náčelníkem štábu generálporučíkem Arthurem Schmidtem a maršálem Friedrichem Paulusem vzdali Rudé armádě. Kolona zajatců dorazila na štáb 64. sovětské armády, kde je vyslechl velitel armády M.S. Šumilov. Ještě téhož dne převezli zajatce na velitelství Stalingradského frontu ke generálporučíkovi K.K. Rokossovskému a generálplukovníku N.N. Voronovovi. Skupinu tvořili jen zajatci v hodnosti generálů; sovětské velení však vyhovělo Paulusově žádosti, aby s ním mohl zůstat i plukovník Adam. Zajetí strávili v zajateckém táboře Krasnogorsk, později v Suzdalu a v zajateckém táboře 5110/48 Vojkovo. V Krasnogorsku navštěvoval Adam „Centrální Antifa-Schule“ a stal se členem \"Ligy německých důstojníků\". Za to byl německým soudem v nepřítomnosti odsouzen k smrti. V roce 1948 se vrátil do Německa do sovětské okupační zóny. Byl jedním ze spoluzakladatelů Národní demokratické strany Německa. Od roku 1948 do roku 1949 pracoval jako referent v saské zemské vládě. Od roku 1950 do roku 1952 byl ministrem financí v Sasku, jedné ze šesti zemí zprvu federativní socialistické Německé demokratické republiky (NDR) a od roku 1949 do roku 1963 poslancem Sněmovny lidu NDR. V roce 1952 se Adam stal plukovníkem v Kasernierte Volkspolizei (KVP), v předchůdci východoněmecké národní lidové armády – Nationale Volksarmee. Od roku 1953 do roku 1956 byl velitelem důstojnické školy KVP. V roce 1958 odešel Adam do důchodu. Stále však pracoval ve Svazu bývalých důstojníků. V roce 1968 byl vyznamenán Řádem práce a při příležitosti 28. výročí založení východního Německa byl dne 7. října 1977 povýšen na generálmajora v záloze ve východoněmecké armádě. Roku 1965 vyšla za vědecké a literární spolupráce prof. dr. Otto Rühleho kniha vzpomínek: Wilhelm Adam – \"Der schwere Entschluss\" (Verlag der Nation, Berlin, 1965). V překladu Antona Smutného vydalo Vydavateľstvo politickej literatúry v Bratislavě (1967) zkrácené a upravené vydání se souhlasem autora – \"Bol som Paulusovým pobočníkom.\" České vydání (překlad František Voráček, Naše vojsko v Praze, 1968) – \"S Paulusem k Volze\" končí kapitulací německých divizí ve Stalingradě, byly vypuštěny závěrečné kapitoly německého originálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm Adam (28. března 1893 – 24. listopadu 1978) byl plukovník Wehrmachtu během druhé světové války, v bitvě u Stalingradu byl pobočníkem polního maršála Pauluse, do sovětského zajetí padl 31. ledna 1943. Zde byl stálým společníkem polního maršála Pauluse. Po kapitulaci Německa se stal členem Národního výboru pro svobodné Německo. Později sloužil jako důstojník východoněmecké Nationale Volksarmee, do výslužby odešel v roce 1958, v roce 1977 byl povýšen do hodnosti generálmajora. ", "tgt_summary": null, "id": 2190257} {"src_title": "Brantice (zámek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1561 získal kancléř Jeroným Reinwald ves Brantice a na místě tvrze rodu Hohenzollerů vystavěl renesanční zámek, dokončen v roce 1604. V roce 1711 byl zámek barokně přestavěn Bohumilem Trachou z Březí. Byla přistavena budova severního křídla a založen park. Na začátku 19. století byly klasicistně upraveny fasády hrabětem Zikmundem Josefem z Khuenburgu. Od roku 1901 využívali zámek Lichtenštejnové jako úřednickou budovu. Po ukončení druhé světové války byl znárodněn a využíván jako sklad léčiv. Podle archivních nálezů v roce 1949 zámek patřil krátce obci Brantice, které jej opět získaly v restituci v roce 2008. V roce 2009 byl zámek prodán soukromé firmě, která jej částečně rekonstruovala a v roce 2017 nabídla k prodeji.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zámek.", "content": "Tři jednopatrová křídla svírají obdélníkové nádvoří, které je otevřeno do parku. Budovy mají sedlové zvalbené střechy. Vjezd prochází středovou budovou, portálem, který má dvojici toskánských sloupů nesoucích balkon s železným zábradlím. Fasády jsou horizontálně děleny kordonovou římsou, nad průjezdem jsou pilastry. V nádvorní straně před čelním křídlem jsou patrové arkády o čtyřech polích a zděným parapetem. Stropy v patře převážně plochostropé, v přízemí sklenuté, v kapli hřebínková klenba a barokní štukový oltář (v roce 1973 už byl ztracen). U hlavního vjezdu je kamenný most, který překlenoval dnes už zasypaný vodní příkop.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecký park.", "content": "Zámecký park anglického typu je ohrazen vysokou kamennou ohradní zdí s branami. Byl založen v v období 1890 až 1900. Nachází se v nadmořské výšce 360 m n. m., v západní části od zámku. Jeho rozloha je 0,17 ha, na jeho jižním a západním okraji je fotbalové hřiště a tenisový kurt. Severní strana sousedí s parcelami rodinné zástavby. Park byl revitalizován v roce 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Socha Herkula.", "content": "V parku je umístěná monumentální kamenná barokní plastika antického hrdiny Herkula z roku 1709. Realisticky propracovaná socha o výšce 255 cm je postavená na hranolovém soklu vysokém 130 cm s profilovanou římsou. Herkules je v bojovém postoji s pravou rukou v bojovém gestu. U pravé nohy je pahýl stromu, levou nohou překračuje lva s mohutnou hřívou. Herkules je oděn v roušce, která splývá z pravého ramene na bedra.", "section_level": 2}, {"title": "Váza.", "content": "V nádvoří zámku je umístěná pískovcová váza z 18. století. Váza s figurálními výjevy z antických bájí je postavená na hranolovém soklu. Celková výška plastiky je 173 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Svatý Jan Nepomucký.", "content": "Socha svatého Jana Nepomuckého stojí u mostu přes Opavu před zámkem. Plastika pochází z konce 18. století a je zhotovena z pískovce v nadživotní velikosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zámek Brantice byl venkovským šlechtickým sídlem s parkem, který nachází na břehu řeky Opavy ve stejnojmenné obci v okrese Bruntál. Byl zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek ČR. Kulturní památku tvoří zámek, zámecký park, ohradní zeď, sochy Herkula a svatého Jana Nepomuckého, váza a kamenný most.", "tgt_summary": null, "id": 770561} {"src_title": "Karel starší ze Žerotína", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Vystudoval bratrskou školu v Ivančicích, později studoval na evangelických školách ve Štrasburku a Basileji. Byl vychován v českobratrské víře, v dospělosti se stal ochráncem a světskou hlavou jednoty bratrské na Moravě. V letech 1578–1587 studoval (právo, teologii a jazyky) a cestoval po Evropě, v této době získal mnoho kontaktů na přední evropské politiky. Ovládal latinu, italštinu, francouzštinu a němčinu. V roce 1583 převzal po smrti svého otce Jana staršího ze Žerotína panství Brandýs nad Orlicí (díky tomu byl i členem české stavovské obce) a Rosice. Později zdědil po strýci Bedřichovi starším ze Žerotína panství Přerov. A roku 1616 po smrti svého bratra Jana Diviše panství Náměšť nad Oslavou. Z panství vybudoval rozsáhlé dominium na západní i východní Moravě. Karel se stal i podporovatelem Jana Amose Komenského, kterého pověřil sepsáním žerotínské genealogie a v letech 1611–1613 financoval jeho studia v německých zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Roku 1591 bojoval ve Francii na straně hugenotů a krále Jindřicha IV. Navarského. Tím si znepřátelil císaře Rudolfa II. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu. Byl i direktorem moravských zemských peněz. Zapojil se též do válek proti Turkům, kde velel moravské jízdě. Postupem času se stal vůdcem stavovské opozice, proto byl roku 1599 zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna obviněn ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Obvinění se nezakládalo na pravdě, což se i v následném procesu prokázalo. Tento proces, však velmi Karla st. ovlivnil a poté co byl zbaven úřadu, odešel na několik let do ústraní. Do politiky se aktivně vrátil až v roce 1607, kdy se ve sporu Rudolfa II. s Matyášem Habsburským postavil na stranu Matyáše. Podílel se na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která podporovala Matyáše. Do této konfederace se snažil zapojit české stavy, které v tu dobu jednaly s Rudolfem II., jehož se za vydání tzv. Rudolfova majestátu (tehdy nazýván pouze Majestát), rozhodly podpořit. To vedlo k odtržení Čech a Moravy. Na Moravě se na základě tzv. libeňské mírové smlouvy (1608) ujal vlády Matyáš. I díky Karlovi st. Matyáš 24. srpna 1608 na bartolomějském sněmu v Brně potvrdil Moravě svobody a privilegia včetně vypovídání války a uzavírání míru. Morava se tak stala de facto svrchovaným a samostatným subjektem mezinárodního práva. Díky podpoře Matyáše se také roku 1608 stal moravským zemským hejtmanem, z tohoto úřadu dne 26. února 1615 na vlastní žádost a pod tlakem okolností odešel (vzestup katolické strany). Roku 1618 se opět aktivně zapojil do politiky, kdy podporoval Matyáše a usiloval o mírové vyřešení situace. Zúčastnil se jednání ve Vídni, kde Matyáš zemřel. Vyjednával pak s novým císařem Ferdinandem II. a kardinálem Františkem z Ditrichštejna. Především se snažil o kompromisní řešení hrozícího střetu. Zastával také názor, že náboženství a politika nejsou slučitelné a prosazoval náboženskou toleranci. 25. června 1618 významně napomohl prosazení usnesení odmítajícího připojit se k Českému stavovskému povstání. Moravský zemský sněm odmítl list českých stavů z 25. května 1618 vyzývající Moravu, aby se připojila k povstání. Karel st. prohlásil: „\"Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.\"“ Dne 13. prosince 1618 pak přemluvil většinu moravských stavů k neutralitě a vyjednávání. Převratu však již nedokázal zabránit. Po vítězství opozice na Moravě (2. až 3. května 1619), byl Karel st. po nějaký čas držen v domácím vězení (podobně jako kardinál Dietrichštejn). Avšak již na konci června roku 1619 se snažil vyjednávat neúspěšně (jménem povstaleckého direktoria) o míru s Ferdinandem II. V únoru 1620 se však odmítl účastnit holdu novému markraběti Fridrichu Falckému.", "section_level": 2}, {"title": "Doba pobělohorská.", "content": "Po bitvě na Bílé hoře (1620), mu bylo jako jednomu z mála nekatolíků nabídnuto, že smí zůstat na svém panství. Po vydání Obnoveného zřízení zemského si ponechal ve svém držení jen panství Brandýs nad Orlicí a Přerov. V této době se snažil (především finančně) pomáhat obětem rekatolizace Moravy a Čech. Snažil se také podporovat Jednotu bratrskou, ve snaze ji zajistit exil v Uhersku a zejména Polsku. Především jeho zásluhou se podařilo přesunout tiskárnu Jednoty bratrské z jeho tvrze v Kralicích nad Oslavou do Lešna (polsky \"Leszno\") a její knihovnu do Vratislavi. Roku 1629 dobrovolně odešel do exilu, na Moravu a do Čech však dále jezdil. Od roku 1633 žil v Přerově, kde také 9. října 1636 zemřel, pohřben byl nejprve v Brandýse nad Orlicí ve zdejším bratrském sboru, později byly ostatky přeneseny do krypty Žerotínů umístěné v kostele v Bludově. Podle literárního historika J. B Čapka žádný ze soudobých šlechticů nezdůrazňoval své moravanství tak jako Žerotín, ačkoli jeho rod pocházel z Čech. Svůj úzký vztah k vlasti projevil i v následujícím zvolání (dochovaném v jednom z jeho dopisů, psaném v době, kdy na přelomu 16. a 17. století čelil obvinění z velezrady): „Napaden nejsem já, má rodina, můj majetek. Nepřátelé usilují těmito podrazy o zmar této země, o vyvrácení zákonů a práva, o rozvrat naší ústavy a o zánik svobod. V tom smyslu je má pře do té míry spjata s prospěchem vlasti, že kdybych svou věc vzdal, nutně ji zradím.“", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Dále se zachovala jeho korespondence s mnoha významnými lidmi (viz Literatura níže).", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné poměry.", "content": "Ostatní děti Karel starší ze Žerotína všechny tři svoje legitimní potomky přežil.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jméno Karla ze Žerotína bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze mezi dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel starší ze Žerotína ( \"Karl der Ältere von Zierotin\"; 15. září 1564 Brandýs nad Orlicí – 9. října 1636 Přerov) byl moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu z rodu Žerotínů.", "tgt_summary": null, "id": 620496} {"src_title": "Waltersdorf (Großschönau)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Waltersdorf leží v severní části geomorfologického celku Lužické hory, která je na německém území označována jako \"Žitavské hory\" (německy \"Zittauer Gebirge\"). Vesnice je protažena v délce přibližně 3,3 km podél místního potoka (\"Waltersdorfer Dorfbach\", v překladu \"Waltersdorfský Vesnický potok\"). Walterdorfský potok teče směrem na sever a na západním okraji Großschönau se vlévá do Lužničky (\"Lausur\"), která poté pokračuje touto obcí dále na severovýchod až ke svému soutoku s Mandavou. Zástavba Waltersdorfu leží v nadmořské výšce od 360 do 570 metrů. Na území Waltersdorfu je několik nižších kopců, z nichž nejvyšší je Butterberg (507 m n. m.). Východně od Waltersdorfu, na svazích hory Sonneberg (627 m n. m.), která však leží již na katastrálním území Jonsdorfu, se nachází několik pískovcových lomů, kde byl získáván stavební kámen pro potřeby vesnice a též kvalitní surovina pro výrobu mlýnských kamenů, brousků či pomníků. Jihozápadní hranice katastrálního území Waltersdofu je totožná s česko-německou státní hranicí, která v těchto místech prochází hřebenem Lužických hor včetně jejich nejvyššího vrcholu - Luže (793 m n. m.), takže tato kóta je vlastně nejvyšším bodem waltersdorfského katastru. O uvedenou kótu se Waltersdorf dělí s Horní Světlou, částí obce Mařenice v okrese Česká Lípa, jíž náleží katastrální území na druhé straně hranice. Zástavba Waltersdorfu se bezprostředně dotýká státní hranice ve své nejjižnější části, konkrétně v sedle, zvaném \"Wache\" neboli \"Stráž\" (571 m n. m.), kde je oficiální hraniční přechod. Na české straně se v těchto místech žádná zástavba nedochovala, domy byly zbořeny v 50. letech 20. století, kdy zde bylo vytvořeno zakázané hraniční pásmo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Waltersdorf byl založen jako lesní lánová ves při osídlování severní části Lužických hor. Původ názvu se odvozuje od jména lokátora, jak tomu zpravidla u lánových vsí bývalo. První písemná zmínka o vsi je z roku 1355, avšak se předpokládá, že osídlení zde vzniklo již ve 13. století. Z roku 1384 pochází zápis o kostele v místě jménem \"Walterivilla\". V roce 1419 město Žitava koupilo Waltersdorf od Mikuláše z Varnsdorfu (\"Nicolaus von Warnsdorff\"). V té době ovšem součástí Waltersdorfu ještě nebyla zástavba v dnešní horní části vsi směrem ke státní hranici, ta vznikla až v polovině 17. století a šlo o samostatnou obec, která byla nazývána Oberwaltersdorf, Neuwaltersdorf nebo též Neudörfel a od roku 1667 měla vlastní rychtu. Obě sídla, Altwaltersdorf a Neuwaltersdorf, se sloučila do jedné obce až v roce 1843. V roce 1538 byla u Waltersdorfu zahájena těžba stříbrných rud, což souviselo s propuknutím \"stříbrné horečky\" v oblasti mezí Luží a Jedlovou. Těžba se soustředila zejména do okolí dnešního Jiřetína pod Jedlovou, který byl založen v roce 1539 jako \"Sankt Georgenthal\" neboli \"Svatý Jiří v Oudolí\" a o 15 let později přeměněn v horní město. Pokud jde o Waltersdorf, v letech 1538 až 1600 zde byly ve štolách na svazích Butterbergu, v místech, kde probíhá tzv. lužický zlom, pokusně těženy stříbronosné olověné a zinkové rudní žíly. Pokusy o těžbu zde pak byly zopakovány ještě v letech 1663 až 1668. Od 16. století byl na svazích Luže a Sonnebergu lámán kvalitní pískovec, z nějž byly vyráběny nejen mlýnské kameny a různé stavební prvky, zejména bohatě dekorované vstupní portály domů, ale i náhrobky a sochařská díla. Ve Waltersdorfu mělo své místo vždy také tkalcovství - zpočátku jako domácí práce, posléze od 19. století též v průmyslové podobě. Od 19. století stoupal význam zdejší krajiny jako rekreační oblasti, s čímž souviselo i budování příslušného zázemí pro ty, kteří sem přijížděli trávit svůj volný čas. V zimním období jsou návštěvníkům k dispozici lyžařské vleky a sjezdovky na severních svazích Luže, kromě toho je v lesích kolem Waltersdorfu vyznačeno celkem 32 kilometrů lyžařských běžeckých tras.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Waltersdorf se pyšní zcela výjimečným postavením, pokud jde o množství památek lidové architektury, jmenovitě o podstávkové domy. Ve vesnici je jich zachováno více než 300, přičemž v památkovém seznamu je z tohoto počtu uvedeno 246 domů. Tyto památky jsou pozoruhodné také díky některým specifickým stavebním prvkům, které se jinde v Německu nevyskytují. Výjimečným doplňkem mnoha domů jsou zdobné portály z místního pískovce. Byl podán návrh, aby byl Waltersdorf prohlášen památkovou zónou (německy \"Denkmalschutzgebiet\"), obcí vede naučná stezka \"Umgebindehausweg.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Waltersdorf (v německém hornolužickém dialektu \"Waalerschdurf\") je německá vesnice na severním úpatí Luže při hranicích s Českou republikou, část obce Großschönau v zemském okrese Zhořelec ve Svobodném státě Sasko. Spolu s ostatními sídly v okrese Zhořelec je Waltersdorf součástí Euroregionu Nisa, dobrovolného zájmového sdružení českých, německých a polských obcí, měst a okresů.", "tgt_summary": null, "id": 943938} {"src_title": "Marrismus", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Východiska.", "content": "Prapočátky marrismu jsou spjaty s koncem významného lingvistického směru, známého jako mladogramatismus. Z něj vycházela na Západě sociologická škola a strukturalismus, na Východě pak jeho zánikem posílila postavení ruská jazykověda. Přesto je velmi těžké dopátrat se původních kořenů marrismu. Směr „definoval“ a propagoval ve dvacátých a třicátých letech 20. století Nikolaj Jakovlevič Marr. Nové myšlenky postavil na vlastním studiu diachronního jazykového vývoje, což směr de facto spojuje s již zmiňovanou mladogramatickou školou. Společné prvky lze nalézt i se strukturalismem, ačkoli je zřejmé, že oba prošly odlišným vývojem. Oba směry například pracovaly s otázkou obsahu slova a jeho formy. Marrismus také dochází k některým shodným závěrům jako marxistické pojetí jazyka, přesto ani zde nemůžeme hledat společná východiska. S marxismem jej spojuje kupříkladu názor (Marr se ho všemožnými způsoby pokoušel i vědecky doložit), že není žádný rozdíl mezi národy a rasami, že všechny národy mají v jádru stejnou historii a že se všechny účastnily tvorby historie svého jazyka v předhistorické době. Jistou paralelu lze vidět také v marxisticky pojatém společenském vývoji, který se děje na základě kvalitativních „skoků“ z jedné vývojové fáze do druhé, a Marrově jazykovém vývoji, jež probíhá obdobným způsobem. Propojením s marxismem získal Marr široké uznání tehdejší ruské společnosti. Později bylo ale jeho učení odmítnuto a zcela zavrženo jako chybné a scestné.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a hlavní představitel.", "content": "Marrova teorie tzv. nové učení o jazyce (nebo také materialistická jazykověda) se za celé své poměrně krátké trvání nedočkala žádné přesné definice. Vinu na tom může mít jednak sám autor, který několikrát své názory měnil, jednak jeho žáci, protože nedospěli k definitivnímu řešení všech důležitých otázek. Podobné „nepřesnosti“ lze nalézt také v Marrových životopisných údajích. Pomyslné centrum směru můžeme spatřovat v tzv. jafetické teorii, kterou se Marr soustavně zabýval prakticky po celý život. Podle jeho slov tato teorie sleduje „život jazyka vůbec, počíná samým počátkem zrození řeči, počíná na samém počátku jeho historie a dosahuje linie spojující rozhraní světa nemluvícího se světem mluvícím a dále jde cestou rozvoje řeči po stupních, jak se vyvíjely v době předhistorické; s druhé strany sleduje tvoření složených jazyků, vzniklých cestou míšení s jazyky jafetickými, zvláště jazyků evropských, tak zvaného indoevropského původu; odhaluje nám možnost vystopovat vzestupný rozvoj jazyka vůbec až do naší doby a napřed stanovit, jak se bude vyvíjet v budoucnu.“ Marr tím oponuje tradičnímu schématu jazykového vývoje, podle něhož indoevropské jazyky vycházejí z jednoho prajazyka, který se ve 3. tisíciletí př. Kr. rozštěpil v indoíránskou, arménskou, řeckou, italickou, albánskou, keltskou, germánskou, baltskou a slovanskou jazykovou větev. Jeho učení čerpá z prvních projevů dorozumívání, z otázky vzniku lidské řeči. Všechny jazyky tak měly vzniknout ze čtyřelementového základu tvořeného slabikami sal, ber, jon a roš, z něhož poté vycházela veškerá slovní zásoba. Marr dále tvrdil, že již před vznikem jazykových rodin existovalo množství jazyků a teprve později začal probíhat proces historického vytváření kmenových, národnostních a národních jazyků. Podle badatelova mínění indoevropeistika nebere v úvahu sociální vztahy, vlivy hospodářství, techniky, míšení, splývání a srůstání jazyků. On naopak vliv společnosti na jazyk zdůrazňoval; vznik řeči je pevně svázán s rozvojem prvních společenských forem. Jazyk a myšlení vytvářejí dialektickou jednotu, v níž si oba zachovávají své vlastnosti. Vznik řeči pojal N. J. Marr takto: „Zvuková řeč vznikla na určitém stupni rozvoje materiální kultury, neboť do vzniku výrobních nástrojů nebylo a nemohlo být zvukové řeči. A podobně až do určitého okamžiku další epochy nového rozmachu v technice výroby a s ním spojenými změnami v sociální struktuře, v sociálním bytí, nebylo a nemohlo být logického myšlení.“ S tím dále souvisela i jednota glotogonického procesu, která nemá znamenat, že jazyky jsou po formální stránce totožné. Lze ale pozorovat významné rozdíly ve stavbě věty a tvoření slov. Jazykům tak není společná formální stránka, ale její obsah, který je vyjadřován různými mluvnickými prostředky. Formální rozdíly jsou dány řadou historických příčin. Dorozumívání slouží nejen významový obsah věty a slovní sémantika, ale i pomocné mluvnické formy. K odhalení historického procesu v jazyce použil Marr zejména lexikální materiál. Pro jednotu glotogonického procesu musel přihlížet také k morfologii a skladbě. Tímto krokem byl přenesen hlavní důraz na stádium stavby věty a stavby slova. S tezemi N. J. Marra souvisí také problematika stadiálnosti a k ní přináležející srovnávací lingvistická analýza. Stadiální analýza zkoumá základní změny v jazykové struktuře. Stadiálnost v pracích tehdejších ruských lingvistů nastupuje místo evoluční teorie. Podle Marra znamená stupňovité přechody z jednoho stavu jazykové stavby do druhého. Tyto přechody se projevují jako prudké skoky vedoucí ke vzniku nové kvality. Zahrnují celou strukturu jazyka v jeho hlavních stránkách gramatické stavby, přičemž kvalitativní změny zasahují nejen větnou stavbu, ale také jednotlivé jazykové jevy. Jedním z rozhodujících činitelů při těchto skocích je křížení, kdy se ze dvou jazyků stane jazyk nový. Patrick Sériot jmenuje základní teze Marrovy teorie, jak je shrnul jeho následovník a žák Ivan Ivanovič Meščaninov:", "section_level": 1}, {"title": "Směr v kontextu evropské lingvistiky.", "content": "V československé jazykovědě měl marrismus nepatrný ohlas, někteří lingvisté se k němu přihlásili pouze z politických důvodů. V SSSR vedl k paralyzaci a stagnaci ruské jazykovědy, neboť vycházel z idealistického pojetí přírody, lidské společnosti a jejich vývoje. Překážkou pro další rozvoj byl především nesprávný poznávací princip. Svým idealistickým založením ztrácela ruská jazykověda v odborných kruzích na prestižnosti. Mimo SSSR nebyla jafetická teorie vůbec přijata. Byla označena za „sovětskou propagandu\" a „hlásnou troubu bolševictví\".", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Diskuze týkající se marrismu vypukla v roce 1950 v časopise Pravda. Díky arakčejevskému režimu dosáhly Marrovy myšlenky výsadního postavení a jejich propagátoři chtěli, aby byly uznány jako jediná správná marxistická jazykovědná teorie. Odpůrci byli označováni jako „formalisté“, zbavováni funkcí a nebylo jim umožněno vydávat své práce. Mezi významné kritiky marrismu patřil Viktor Vinogarov, L. A. Bulachovskij, Lav Jakubinskij, Dmitrij Vladimirovič Bubrich a další. Diskuzi zahájil A. Š. Čikobava, jeden z největších kritiků marrismu. Obratem mu odpověděl I. I. Meščaninov, Marrův žák, který se, přestože kritizoval některé jeho teze (například paleontologickou analýzu podle čtyř elementů), snažil se obhájit centrum teorie: pojetí jazyka jako „společenské nadstavby“ a stadiální vývoj jazyka kvalitativními skoky. Čtyři elementy obhajoval F. P. Filin, který až do krajnosti s Marrem sympatizoval. Významnou statí přispěl V. Vinogradov, jenž neodmítl veškeré Marrovo učení, ale zaměřil se na nejslabší místo, a to příbuznost jazyků, zejména slovanských. Podle něj se sovětská jazykověda nemůže omezovat pouze na marrismus Na Marrovu manipulaci s daty upozornil prof. L. A. Bulachovskij. Zároveň poukázal na nový problém, a tím je otázka bilingvismu. Nejvýznamnějším diskutérem byl J. V. Stalin. Podle něj byl Marr „pouze zjednodušovatelem a vulgarizátorem marxismu“ a jeho učení bylo „plné chyb, špatně definovaných problémů a útržkovitých návrhů“. Ve své stati rozebral a zkritizoval základy marrismu, představil obecnou teorii jazyka založenou na marxismu a jeho představě o vzniku a vývoji jazyka. Podle Stalina marrismus znemožnil jazykovědě plnit její hlavní úkol, tj. „studium vnitřních zákonů vývoje jazyka“ tím, že „povýšeně pohrdá každým pokusem o studium skupin jazyků jako projevem teorie prajazyka. Vskutku však nelze popírat, že jazyková příbuznost takových národů, jako jsou slovanské, je nepochybná a že studium jazykové příbuznosti těchto národů mohlo by jazykovědě přinést velký užitek při studiu zákonů vývoje jazyka“. Jak Stalin dále uvádí, jazyk není jen „nadstavbou“, tedy jakýmsi nenutným doplněním společnosti, ale slouží celé společnosti, nezávisle na postavení, a je spjat s výrobní činností člověka", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky a reference.", "content": "Převzato z: Slováčková, Kateřina, Gabriela Studená a Eva Ženčáková. 2012. „Marrismus.“ \"Encyklopedie lingvistiky\", ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. https://web.archive.org/web/20150413150858/http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Marrismus", "section_level": 1}], "src_summary": "Marrismus je ruský jazykovědný směr (20. a 30. léta 20. století), který vytvořil Nikolaj Marr na základě vlastního zkoumání jazykového vývoje. Ten se snažil propojit se sociálními vztahy, s vlivem hospodářství a techniky. Podle Marrovy teorie indoevropské jazyky nevycházejí z jednoho prajazyka, ale vznikaly nezávisle na sobě z lidské potřeby dorozumět se ve společnosti, teprve později začal probíhat proces historického vytváření kmenových, národnostních a národních jazyků. Jazykový vývoj se podle Marra děje podobně jako společenský vývoj prostřednictvím kvalitativních „skoků“ z jedné vývojové fáze do druhé (marxistické pojetí).", "tgt_summary": null, "id": 649718} {"src_title": "Zvláštní vlak", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Na tratích české Správy železnic.", "content": "České předpisy mezi zvláštní vlaky nepočítají tzv. vlaky v obecném zájmu. Zatímco vlaky v obecném zájmu mají v provozu při mimořádnostech nejvyšší prioritu, zvláštní vlaky mají naopak prioritu nižší než pravidelné vlaky. Jako příklad vlaku v obecném zájmu byl dříve v předpisech uváděn vládní vlak (obecněji jde o vlaky s přepravami vyžadujícími zvláštní dopravní opatření), nověji jsou vlakům v obecném zájmu postaveny naroveň služební vlaky v mimořádných trasách provádějící diagnostiku železniční dopravní cesty. Předpis SŽDC (ČD) D2 rozlišoval pět druhů mimořádných vlaků. Kromě zvláštních vlaků mezi mimořádné vlaky patřily ještě vlak v obecném zájmu, vlak podle potřeby, rušící vlak a násled. Nové předpisy SŽDC pro pravidelný ani mimořádný spoj již nepoužívají termín „vlak“, ale „trasa (vlaku)“, a rozlišují vlaky jedoucí v pravidelných trasách a vlaky jedoucí v mimořádných trasách (ad hoc). Rušící vlaky a vlaky podle potřeby tak byly z mimořádných vlaků přeřazeny mezi „vlaky jedoucí v pravidelných trasách“, nově byl zaveden pojem nabídkových (katalogových) tras, které mají jízdní řád obsažený v grafikonu vlakové dopravy, ale nemají přidělenu kapacitu dráhy určitému dopravci (čímž se liší od pravidelných vlaků podle potřeby). „Trasy zvláštních vlaků“ aktuální předpis rozděluje do dvou skupin:", "section_level": 1}, {"title": "V jiných kolejových sítích.", "content": "V pražském metru se pojem zvláštního vlaku vůbec nepoužívá. Dopravního předpis pro metro, D 2/1, v části VII vlaky metra podle určení dělí na osobní, služební a zkušební, přičemž osobní vlaky se dělí na pravidelné a mimořádné.Provozní předpis D 2/1 Dopravní předpis pro metro, Dopravní podnik hl. m. Prahy, schváleno 10. 11. 1998, účinnost od 1. 12. 1999, scan Zvláštní osobní vlaky tedy jsou nazývány mimořádnými vlaky. Dopravní podnik hl. m. Prahy a.s. ve svém dopravním a návěstním předpisu pro tramvaje vlaky rozlišuje na vlaky určené k pravidelné přepravě cestujících po trasách uvedených ve vlakovém jízdním řádu nebo daných služebním příkazem, vlaky zvláštní pro objednané a smluvní jízdy, vlaky služební (pro přepravu pracovníků, materiálu, pro údržbové práce a manipulační jízdy) a vlaky cvičné. Zvláštními vlaky se tedy rozumí vlaky pro objednané a smluvní jízdy, zatímco služební, pracovní, manipulační ani cvičné jízdy se za zvláštní vlaky nepovažují. Provoz všech „vlaků neurčených k pravidelné přepravě cestujících“ musí být organizován tak, aby nebyl narušován provoz vlaků určených k pravidelné přepravě cestujících, a ke každé jízdě takového vlaku musí být dán předem souhlas provozního dispečinku. Při nahlašování jízd zvláštních, služebních a cvičných vlaků musí být provoznímu dispečinku oznámeny trasa a důvod jízdy, základní časové údaje (pravděpodobný čas výjezdu a zatažení), evidenční čísla všech vozů a sestava vlaku. Provozní dispečink na základě těchto údajů může rozhodnout o dalších opatřeních k zabezpečení jízdy, a jízdy, ke kterým dal souhlas, eviduje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zvláštní vlak je druh mimořádného vlaku, resp. tzv. vlaku jedoucího v mimořádné trase. Obecně jde o vlak, jehož jízdní řád není obsažen v grafikonu vlakové dopravy a jehož účelem je uspokojení požadavků na přepravu, která nebyla zpravidla známa při tvorbě grafikonu vlakové dopravy. Přesná definice zvláštního vlaku a jeho odlišení od jiných druhů mimořádných vlaků však může být u různých provozovatelů různá a může se měnit i s časem. Mezi zvláštní vlaky tak mohou být počítány i některé vlaky, kterým sice je přidělena kapacita dráhy a jejichž trasa je zařazena do jízdního řádu, ale které jezdí s malou četností. Dělení vlaků podle pravidelnosti je nezávislé na dělení vlaků podle určení a na kategoriích vlaků; může tak jít o vlaky nákladní, osobní, soupravové, služební i lokomotivní.", "tgt_summary": null, "id": 2193646} {"src_title": "Pochybek prodloužený", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Areál rozšíření se u tohoto druhu rozprostírá od Střední Evropy přes jihovýchodní a východní Evropu až po jih Uralu a oblasti okolo Kavkazu. V České republice se vyskytuje v oblastech termofytika a mezofytika, v Čechách roste v Povltaví, Českém středohoří či Českém krasu, na Moravě na Hané, Drahanské vrchovině či v Hustopečské pahorkatině.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Konkurenčně slabý druh vyskytující se na suchých a teplých (xerotermních) stanovištích v málo zapojených porostech, jako jsou suché trávníky, úhory, vinice, kamenité svahy, náspy nebo okraje cest. Často se také vyskytuje v blízkosti lidských sídel na chudé, písčité půdě s neutrální až slabě kyselou reakcí. Na stanovištích se objevuje poměrně krátkodobě a v různě silných populacích. Vzhledem k velikosti a celkově gracilnímu vzhledu bývá snadno přehlédnutelný.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Drobná, krátkověká, efemérní rostlina, vysoká jen 5 až 15 cm, s jednou nebo několika bezlistými lodyhami pokrytými jednoduchými i žláznatými chlupy. Listy rostou pouze v přízemní růžici, jsou přisedlé, dlouhé jen do 2 cm a mají kopinatou čepel, ta bývá celokrajná nebo je v horní části částečně oddáleně zubatá. Stvol nese jednoduchý okolík drobných květů s třemi až osmi květy. Obal má tvořeny eliptickými celokrajnými listeny kratšími než květní stopky. Bílé květy jsou oboupohlavné a rostou na stopkách které se později značně prodlužují, bývají dlouhé i jako samotný stvol. Pýřitý, pěticípý, 3,5 až 5 mm dlouhý kalich je trubkovitý a delší než koruna v něm skrytá. Bílá koruna má vejčitou trubku s nálevkovitým okrajem rozděleným do pěti mělce vykrojených plátků mající v ústí žluté výstupky. K plátkům korunní trubky je nitkami přirostlých pět tyčinek se žlutými prašníky, svrchní semeník s čnělkou nese drobnou bliznu. Nektar určený pro opylující hmyz vyvěrá z vrcholu semeníku. Jako pojistka proti samoopylení je v květech vyvinuta heterostylie a dále blizna dozrává dříve než pyl v prašnících. Květy rozkvétají v dubnu a květnu. Ploidie druhu je 2n = 40. Po opylení se ze semeníku vyvine kulovitá tobolka až 5 mm velká, která je obalena ve vytrvalém kalichu. Tobolka s více semeny se otvírá na vrcholu pěti zuby, drobná semena roznáší vítr i mravenci.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V minulosti byl pochybek prodloužený v české přírodě častým druhem, nyní však rychle mizí a je proto „Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky“ z roku 2012 řazen mezi ohrožené druhy (C3).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Pochybek prodloužený (\"Androsace elongata\") je útlá, bíle kvetoucí, jednoletá a poměrně vzácná bylina rostoucí na teplejších stanovištích. Je to v české přírodě nejčastěji se vyskytující druh rodu pochybek.", "tgt_summary": null, "id": 1603057} {"src_title": "Jan z Dražic", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan pocházel ze šlechtické rodiny pánů z Dražic, jeho otec, Řehník (Řehoř) z Litovic, zastával významné úřady na dvoře krále Přemysla Otakara II. a z jeho rodu pocházeli i dva dřívější pražští biskupové: Jan II. z Dražic († 1236) a jeho synovec Jan III. z Dražic († 1278). Jan IV. z Dražic je poprvé zmiňován roku 1274 jako kanovník v Praze, roku 1287 byl vysvěcen na podjáhna a po smrti biskupa Řehoře Zajíce z Valdeka roku 1301 byl zvolen jeho nástupcem. Po investituře králem Václavem II. byl 10. prosince 1301 vysvěcen na biskupa basilejským biskupem Petrem z Aspeltu, který byl zároveň českým kancléřem. Roku 1310 Jan podporoval volbu Jana Lucemburského českým králem a vojensky mu také pomáhal proti odbojným městům. Roku 1313 doprovázel krále na říšský sněm v Norimberku a roku 1315 byl krátce zemským správcem. Jako biskup prosadil proti odporu šlechty svrchovanost biskupa nad faráři a roku 1308 na synodě vyhlásil nový statut podle norem církevního práva. V letech 1311–1312 se zúčastnil koncilu ve Vienne a po návratu svolal opět diecézní synodu. Vedle sporů se šlechtou a městy se dostal do sporu s dominikány kvůli tehdy začínající inkvizici, protože neschvaloval tvrdé trestání beghardů. Litoměřický probošt a dominikán Jindřich ze Šumburka ho proto roku 1316 obžaloval u papeže, že chrání kacíře. Roku 1318 proto papež Jana zbavil úřadu a povolal ho do Avignonu, kde Jan IV. z Dražic strávil 11 let. Teprve roku 1326 byl uznán nevinným, vrácen do úřadu a roku 1329 se mohl – jako téměř sedmdesátiletý – vrátit do Čech. Po návratu se věnoval reformám církevního uspořádání, omezil působení žebravých řádů a začal zvelebovat biskupské město Roudnici, kde opravil hrad a z Říma povolal mistra Viléma, aby postavil kamenný most (1333–1338). Roku 1333 Jan v Roudnici založil augustiniánský klášter a věnoval mu mnoho knih, které přivezl z Francie nebo dal napsat. V tomto klášteře a z jeho podnětu patrně vznikl někdy kolem roku 1360 první český překlad celé Bible. Všestranně podporoval umění a z jeho podnětu napsal probošt František Pražský pokračování \"Zbraslavské kroniky\" Petra Žitavského, v níž pak pokračoval Beneš Krabice z Veitmile. Vzácná biskupova knihovna se stala základem Kapitulní knihovny při chrámu svatého Víta v Praze, kde byl Jan z Dražic také pohřben v rodové kapli svatého Silvestra.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby.", "content": "Vedle svých zásluh o český překlad Bible byl Jan z Dražic také velkým stavebníkem: dal přestavět kostel svatého Jiljí na Starém Městě v Praze, biskupský dvůr na Malé Straně, rodinnou tvrz v Litovicích, biskupský hrad a klášter v Roudnici. Založil město Nové Benátky (dnes Benátky nad Jizerou), dal postavit roudnický most, kostel svaté Ludmily v Dražicích a další. Po Janu z Dražic je pojmenováno dolní náměstí v Roudnici nad Labem. Také je po něm nazváno Dražického náměstí u Malostranské věže Karlova mostu v Praze, kde stával středověký biskupský dvůr. Jeho čtyřhranná věž, postavená za Jana z Dražic, se zachovala ve dvoře domu čp. 47/III., Mostecká 16.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan IV. z Dražic (kolem 1260 – 5. ledna 1343 Praha) byl v letech 1301–1343 předposlední biskup pražský; jeho nástupce, Arnošt z Pardubic, se během svého episkopátu stal prvním pražským arcibiskupem. Biskup Jan se podílel na uvedení Lucemburků na český trůn, dal postavit řadu významných staveb a dal patrně podnět k prvnímu úplnému českému překladu Bible.", "tgt_summary": null, "id": 1557023} {"src_title": "Diviš Černín z Chudenic", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako pátý syn Jana Nedrahovického Černína z Chudenic a Marianny z Říčan. Oženil se s Annou Černínovou z Chudenic († 1631). Před stavovským povstáním konvertoval ke katolickému náboženství zejména kvůli kariéře u dvora. Dlouho váhal, ke které straně sporu se má přidat. Diviš zastával post hejtmana Pražského hradu, kde zůstal i po druhé pražské defenestraci, když v roce 1618 přísahal věrnost tentokráte českým stavům. Fridrich Falcký jej jmenoval svým hofmistrem. Ještě v prosinci 1620 nebyl považován za rebela, neboť při obsazení Pražského hradu jej Maxmilián Bavorský ponechal ve funkci hejtmana. Poté ovšem nastal obrat a Černín se ocitl na seznamu k zatčení. V únoru 1621 jej dle císařského listu zatkli a uvěznili v Bílé věži Pražského hradu. Záminkou k trestu smrti měla být skutečnost, aby exekuce nevypadala jako pomsta za protestantskou víru, tudíž musel být popraven nejméně jeden katolík. 19. června 1621 se u Karla I. z Lichtenštejna přimlouval tehdejší pražský arcibiskup Jan Lohelius se žádostí o doživotí. Byl potrestán pouze proto, že uposlechl rozkazu nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka a v den defenestrace vpustil vzbouřence do Pražského hradu. Jeho bratr, Heřman Černín z Chudenic, působil jako soudce mimořádného soudu, který se zabýval popravou 27 českých pánů, předtím vykonával funkci staroměstského císařského hejtmana. Mimořádný tribunál jej odsoudil k popravě na Staroměstském náměstí spolu s dalšími „českými pány“. Podle původního rozsudku mu měly být uťaty dva prsty jako trest za porušení přísahy věrnosti císaři, dostal částečné omilostnění, takže byl „pouze“ sťat. Na popraviště vešel jako pátý z rytířského stavu a jako osmý v celkovém pořadí. Do poslední chvíle doufal v milost, pod tlakem dokonce na popravčím pódiu plakal. Tělo i s hlavou předali jeho rodině, která jej se všemi náboženskými obřady pochovala v kostele Nejsvětější Trojice v Jesenici u Sedlčan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diviš Černín z Chudenic (1565 – 21. června 1621, Praha) byl rytíř z rodu Černínů z Chudenic a jediný katolík mezi popravenými 27 českými pány, císařský rada, za stavovského povstání zasedal jako jediný katolík na zemském soudu, za panování Fridricha Falckého zastával funkci místodržícího (místodržitel) a nejvyššího dvorského hofmistra.", "tgt_summary": null, "id": 852375} {"src_title": "Bautz’ner", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tradice výroby hořčice v Budyšíně začala založením firmy roku 1866. Od roku 1953 byla v podniku \"VEB Essig- und Senffabrik Bautzen\", později \"VEB Lebensmittelbetrieb Bautzen\", vyráběna především středně ostrá hořčice a prodávaná pod značkou \"Bautzener Senf\". Patřila k nejoblíbenějším v bývalé Německé demokratické republice. Se zánikem NDR byla nejistá i další výroba budyšínské hořčice, na rozdíl od mnoha dalších východních výrobků však šla i dále na odbyt, byť v menší míře. Potravinářská společnost \"Develey Senf & Feinkost\" z bavorského Unterhachingu koupila roku 1992 budyšínský podnik a investovala do jeho modernizace. Nový majitel pokračuje ve výrobě pod novou značkou \"Bautz’ner\". Od března 2008 se nachází na náměstí Fleischmarkt v Budyšíně \"Senfmuseum\" (Muzeum hořčice) s exponáty tématicky spojenými s hořčicí, jako například nádoby na hořčici, staré kořenky a vzácné kuchařky (tématicky zaměřené na hořčici). Spolu s muzeem byla otevřena \"Senftheke\", v které jsou nabízeny neobvyklé druhy hořčic.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Nejdůležitějším výrobkem je dlouhodobě hořčice \"Bautz’ner Senf mittelscharf\" (Budyšínská hořčice středně ostrá). Typická je pro ni lehká křenová příchuť, za kterou vděčí allylisothiokyanátu, který se uvolňuje při rmutování drcených hořčičných semen. Typická barva nepochází od jinak obvykle přidávané kurkumy, nýbrž z jemného mletí hořčičných zrn. Roční spotřeba hořčičných semen je kolem 3 000 tun, přičemž většina pochází z okolí města, ale také z Meklenburska-Předního Pomořanska, Česka a Kanady. Pokusy změnit hořčici více podle západoněmeckého vkusu, receptury či barvy se setkaly s protesty u zákazníků a vedly k návratu k původní receptuře. Před rokem 1989 pracovalo v továrně přes 200 zaměstnanců, v roce 2017 jich bylo ca 60. Továrna vyprodukuje ročně 15 000 tun hořčice, což ročně představuje asi 24 milionů prodaných balení. Produkce hořčice značky \"Bautz’ner\" je mimořádně úspěšná. Ve východním Německu má se 70% podílem dominantní postavení na trhu. V rámci celého Německa stojí s 23% podílem na trhu před dalším významným výrobcem Thomy a má tak na německém trhu vedoucí postavení. Výrobní sortiment zahrnuje nejen různé výrobky z hořčice, ale také příbuzné lahůdkové zboží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bautz’ner Senf & Feinkost GmbH je potravinářská obchodní společnost se sídlem v hornolužickém Budyšíně, místní části Kleinwelka. Jejím vlastníkem je německá společnost \"Develey Senf & Feinkost\". Nejvýznamnějším výrobkem je \"Bautz’ner Senf\" (česky Budyšínská hořčice), která patří k nejznámějším výrobkům oblasti bývalého východního Německa. Značka Bautz’ner náleží od roku 1992 bavorskému potravinářskému koncernu \"Develey Senf & Feinkost\". Od 1. února 2008 je \"Bautz’ner\" opět společností s ručením omezeným, jejímž jednatelem je Stefan Durach.", "tgt_summary": null, "id": 773645} {"src_title": "Larvik", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Larvik je pobřežní obec, v jejím katastru je dobrá zemědělská půda, lesy a hory. Od jihu k severu má obec zhruba 40 km. Nejvyšším bodem je \"Varden\" se 456,5 metry nad mořem ležící v nejsevernější části obce. Od Skagerraku vede až k městu Larviksfjord. Rakkebåene a majákem osazený Svenner jsou známými a význačnými místy v šérovém pobřeží města. Farrisvannet je 20,5 km dlouhé jezero, které dosahuje hloubky 131 metrů. Farrisvannet je pokračováním Larviksfjordu. Vody fjordu byly přehrazeny ledovcovými usazeninami u Farriseidet, tak vzniklo jezero. Převýšení 22 metrů mezi jezerem a fjordem bylo různými způsoby využíváno průmyslem. Na vnější straně usazené akumulace jsou přírodní prameny, které jsou stáčeny do lahví. Jezero Fariss je zdrojem pitné vody pro velkou část kraje. Hallevannet je další velké jezero ležící na jihozápadě obce Larvik. Na hranici se Sandefjordem leží Goksjø. Největší řekou je Numedalslågen pramenící a sbírající vody v Hardangerviddě, do Larviksfjordu ústí ve východní části města. Dolní část lågenského údolí kdysi patřila k obci Hedrum, která je dnes součástí Larviku. Podloží celé obce tvoří larvikit modré barvy. Larvikit je zde těžen. Kvartérní uloženiny jsou tvořeny rozsáhlými akumulacemi rozlehlé morény, která v jižním Vestfoldu vcelku jasně vymezuje hustěji osídlenou oblast. Larvik má mírné pobřežní podnebí, s poměrně mírnými zimami a teplým létem. V okolí Larviku jsou bučiny s metličkou křivolakou. Ve městě je park \"Bøkeskogen\", který byl občanům zpřístupněn již v roce 1884 Tschernowy.", "section_level": 1}, {"title": "Územní vývoj.", "content": "Město bylo ustaveno obcí 1. ledna 1838. Město Stavern a venkovské obce Brunlanes, Hedrum a Tjølling byly připojeny k obci Larvik 1. ledna 1988, díky tomu má obec největší rozlohu v kraji. Na severu hraničí s obcí Lardal, na východě s obcí Andebu a Sandefjord, a na západě s obcemi Porsgrunn a Siljan v historické kraji Telemark.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Už od starověku měla Farriseidet význam pro dopravu, tato šíje je jediným průchozím místem mezi jezerem Farris a Larviksfjordem. Přes Farriseidet prochází viaduktem silnice E18, stará hlavní silnice a železnice vede pod ní. Průběh E18 sleduje hřbet vestfoldské morény a přichází do Larviku ze severovýchodu od Sandefjordu, překonává Lågen Bommestadským mostem, zde se kříží se zemskou cestou 40, která vede k severu lågenským údolím směrem ke Kongsbergu. E18 prochází mezi městským parkem a jezerem a míří dál na severozápad k Porsgrunnu. Larvikem prochází Vestfoldská železnice, pro mnoho vlaků je stanice v Larviku konečná. Každou hodinu odjíždí nebo přijíždí vlak do nebo z Oslo. Larvik má každodenní spojení trajektem s dánským přístavním městem Hirtshals.", "section_level": 1}], "src_summary": "Larvik je město a obec v norském kraji Vestfold og Telemark. Správním centrem obce je město Larvik. Obec Larvik má kolem 43 506 obyvatel a rozlohu 530 km2.", "tgt_summary": null, "id": 279921} {"src_title": "C. k. četnictvo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Organizace.", "content": "Podle vyhlášky ministerstva vnitra z 18. ledna 1850 bylo vytvořeno 16 četnických pluků. Každý pluk měl asi 1000 mužů.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace četnických pluků podle dekretu z 18. ledna 1850.", "content": "V roce 1854 byl navýšen počet pluků na 19. Důvodem byla příliš velké zatížení pluků 4, 5 a 6. Území kde tyto pluky působily bylo rozděleno a druhá část přidělena novým plukům 17, 18 a 19.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v organizaci četnických pluků v roce 1854.", "content": "V roce 1859 kdy Rakousko ztratilo Lombardii byl zrušen pluk číslo 14. V roce 1866 pak byly pluky reorganizovány na zemská četnická velitelství. Roku 1860 byl četnictvo reorganizováno. Počet pluků byl snížen na 10. Početní stav byl snížen z 19000 na 8000.", "section_level": 2}, {"title": "Četnické pluky po reorganizaci v roce 1860.", "content": "V roce 1863 přešla Vojvodina pod působnost 6. pluku.", "section_level": 2}, {"title": "Velitelé četnictva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Generální velitel.", "content": "1849–1859 - Johann Franz Kempen von Fichtenstamm 1859–1865 - Karl svobodný pán von Steininger 1865–1868 - Adolf sv. p. z Schönbergeru 1868–1871 - Jan rytíř z Greiplu 1871–1894 - Heinrich Karl Giesl von Gieslingen 1894 - 1903 - Johan Edler von Horak 1903 - 1907 - Johan Döller von Wolframsberg 1907 - 1917 - Michael Tišljar von Lentulis 1917 - 1918 - Franz Kanik 1918 - Eduard z Tunku", "section_level": 2}, {"title": "Velitel pluku v Lombardii 1815 - 1849.", "content": "1815 - 1849 Oberste Ludwig Rivaira", "section_level": 2}, {"title": "Velitel pluku 1850 - 1860.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Čechy.", "content": "1850 - Obstlt. Josef Kronenberg 1859 - Obstlt. Eduard Rottée von. Romaroli", "section_level": 3}, {"title": "Morava a Slezsko.", "content": "1850 - Obstlt. Franz Reichardt 1859 - Obstlt.Franz Verrette", "section_level": 3}, {"title": "Velitel pluku 1860 - 1866.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1. Dolní a Horní Rakousko, Solnohradsko, Štýrsko a Korutany.", "content": "1860 Oberst Erwin Stainhauser von Treuberg", "section_level": 3}, {"title": "2. Čechy, Morava a Slezsko.", "content": "1860 - 1866 Oberst Rudolph Severus von Laubenfeld", "section_level": 3}, {"title": "Zemský velitel 1866 - 1918.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Čechy.", "content": "1866 - Oberst Erwin Stainhauser von Treuberg", "section_level": 3}, {"title": "Morava a Slezsko.", "content": "1866–1867 - Petr rytíř Lammer z Castell-Rombalda 1867–1873 - Antonín Sabranský z Thalbrücku 1873–1880 - Adolf Polivka z Treunsee 1880–1885 - Jindřich John 1885–1891 - Antonín Galina 1891–1897 - Engelbert z Grosslu 1897–1900 - František šl. Polak 1900–1902 - Jindřich Hawel z Heidsee 1902–1905 - Ludvík Eppich 1905–1912 - Jan Herold ze Stody 1912–1912 - Bedřich Vranex (zatímní) 1912–1914 - Gustav Gautsch z Frankenthurnu 1914–1918 - Leopold Trummer z Tronningenu 1918–1918 - Karel Straube Oběžníkem z roku 1908 bylo předepsáno, že pokud se jednalo o velitele stanic a okresní velitele, měly jako znamení malý zlatý knoflík s císařským monogramem.", "section_level": 3}], "src_summary": "Četnictvo a C.K. četnictvo byl vojensky organizovaný sbor určený k udržování veřejného pařádku a bezpečnosti, který působil v letech 1815 - 1867 v Rakouském císařství a v letech 1867 - 1918 v Rakousko-Uhersku. První jednotkou četnictva v Rakousku byl četnický pluk v Lombardii. která připadla po Vídeňském kongresu Rakousku. Tento pluk byl spolu s ostatními vojenskými jednotkami zařazen do rakouské armády. C. k. četnictvo vzniklo císařským nařízením z 8. června 1849. ", "tgt_summary": null, "id": 1433014} {"src_title": "Martin Fruwein z Podolí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Datum narození Martina Fruweina je neznámé. Pocházel ze Slezska, odkud přišel v roce 1597 do Prahy, kde se na Starém městě pražském stal měšťanem a advokátem. Později za ním přišel do Prahy i jeho bratr Benjamin, působící rovněž jako advokát. Martin měl tři syny (Eliáše, Felixe a Matyáše) a Benjamin jednoho (Adama).", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Od roku 1597 působil v Praze jako advokát a vstoupil do služeb Petra Voka z Rožmberka. Během této služby přijal českobratrskou víru a stal se politickým mluvčím Jednoty bratrské. Zastával v ní významné postavení a stal se voleným zástupcem evangelických stavů (defensorem). Po vydání Rudolfova Majestátu dohlížel nad dodržováním náboženské svobody v Čechách. V roce 1611 se stal členem stavovské komise, která měla za úkol vyšetřit, kdo je hlavním viníkem vpádu pasovských vojsk do Čech. Komise potvrdila, že za vpádem těchto vojsk stál sám císař Rudolf II. Martin Fruwein byl také úzce spjat s Janem Jiřím ze Švamberka. Toto přátelství dokazuje štambuch Jana Jiřího ze Švamberka, ve kterém se nachází kresba Fruweinova erbu s heslem Pamatuj na smrt z roku 1609. Toto heslo jej může vázat k Řádu lebky, jehož zakladatelem byl Petr Vok z Rožmberka. Ten řádu určil latinské heslo Memento Mori, česky Pamatuj na smrt.", "section_level": 2}, {"title": "Stavovské povstání.", "content": "V roce 1618 byl Fruwein jedním z organizátorů stavovského povstání. Jako zástupce měšťanského stavu se zúčastnil konspirační schůzky sedmi českých pánů v paláci Smiřických, kde bylo rozhodnuto svrhnout habsburské místodržící na Pražském hradě. Spiklenci se druhý den vydali na hrad a stali se tak strůjci druhé pražské defenestrace. Fruwein se stal i členem vzbouřenecké stavovské vlády - direktoria. Byl zvolen direktorem městského stavu. Po zvolení Fridricha Falckého v roce 1619 byl jmenován hofrychtéřem královských i věnných měst. Za své služby od něj získal predikát \"z Podolí\". Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, kde bylo stavovské povstání na hlavu poraženo, byl zajat, oloupen a podroben mučení.", "section_level": 2}, {"title": "Vězení.", "content": "Zpočátku byl uvězněn v podzemním vězení Staroměstské radnice, potom byl přemístěn do Bílé věže na Pražském hradě. Odtud vodil velitel hradní stráže Petr Příchovský z Příchovic s ozbrojeným doprovodem jednotlivé vězně do soudní síně k výslechům. Koncem května 1621 byly vyneseny rozsudky. Martin Fruwein měl být společně s dalšími sedmadvaceti povstalci popraven na Staroměstském náměstí. Ještě před popravou mu měl být vyříznut jazyk, neboť nejvíce prý zhřešil proti císařskému majestátu svými projevy. Pak měl být sťat a jeho tělo rozčtvrceno. Císaři Ferdinandu II. Habsburskému však protokoly z výslechů nestačily, a proto měli být někteří vězni vyslechnuti na mučidlech. Jedním z nich byl i Martin Fruwein, byl již nemocný a pobýval v žalářní kobce v nejvyšším patře Bílé věže. V pondělí 7. června 1621 jej předváděli k výslechu, požádal o návštěvu toalety, v podstřeší věže se protáhl vikýřem a skočil ze střechy do Jeleního příkopu Pražského hradu.. Byl na místě mrtev. Císařský místodržitel a předseda exekuční komise Karel z Lichtenštejna napsal do Vídně císaři, že se Martin Fruwein zabil ze zoufalství a strachu před trestem. Bylo tedy rozhodnuto vykonat krvavý ortel i na mrtvém těle. Hlava byla přibita na šibenici na Koňském trhu, dnešní Václavské náměstí, jedna čtvrť těla byla pověšena u silnice na bělohorské pláni, ostatní před městské brány na dalších třech světových stranách.", "section_level": 2}, {"title": "Připomínka na Staroměstském náměstí.", "content": "V roce 2011 v předvečer vzpomínkové akce k 390. výročí českého stavovského povstání umělecká skupina Ztohoven umístila na dlažbě staroměstského náměstí v Praze 28. kříž za tuto oběť.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Fruwein z Podolí (také \"Fruvein\", \"Fruewein,\" od roku 1619 \"Frühwein von Podoli),\" datum narození neznámé, Schmiedeberg, Svídnické knížectví - zemřel 7. června 1621, Praha. ", "tgt_summary": null, "id": 872516} {"src_title": "Železniční trať Jelenia Góra – Kořenov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název pochází z Jizerských hor. První úsek na úpatí Krkonoš byl dokončen v roce 1891. Dokončení horského úseku trvalo několik let. Nejvýše položenou železniční stanicí v Prusku se stala stanice Jakobsthal (Jakuszyce) v blízkosti Novosvětského průsmyku. Terminálem byl Polaun/Grünthal (Kořenov). Celá trať byla otevřena v roce 1902 spolu s tratí Tanvald - Harrachov. Linka byla elektrifikována v roce 1923. V dubnu 1945 byla většina lokomotiv odstavena. Některé byly přivlastněny v pohraniční stanici Polaun postupující červenou armádou. Po válce bylo elektrické zařízení demontováno a spolu se zbývajícími lokomotivami dopraveno do Sovětského svazu jako válečná reparace. Slezsko bylo připojeno k Polsku a přeshraniční provoz byl zrušen. Po výměně pohraničních území mezi Československem a Polskem byla česká část rozšířena do Harrachova a stala se novou terminálovou stanicí. Polské státní dráhy (PKP) provozovaly osobní vlaky až do Szklarska Poręba Huta (Josephinenhütte) a nákladní vlaky až do Jakuszyce. Trať až po Szklarska Poręba Górna byla opět elektrifikována v roce 1987. S výjimkou jednodenní oslavy 100. výročí v roce 2002 nebyl nikdy obnoven přeshraniční provoz. Vzhledem k rozhodnutí společného monitorovacího výboru operačního programu Evropská přeshraniční spolupráce ČR - Polsko 2007-2013 byl realizován projekt \"Revitalizace železniční trati Szklarska Poreba - Harrachov\". Tento projekt byl doporučen k poskytnutí dotace. Rekonstrukce začala v červnu 2009 na polské straně, v říjnu 2009 i na české straně. Pravidelná veřejná železniční doprava přes hranice začala 28. srpna 2010. Do 12. prosince 2015 provozovaly vlaky jak polská společnost Przewozy Regionalne, tak česká společnost Viamont A.S. (později GW Train Regio), nyní je provozuje jak polská společnost Koleje Dolnośląskie, tak České dráhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jizerská železnice (polsky: \"Kolej Izerska\", německy: \"Zackenbahn\") je železniční trať spojující polské město Jelenia Góra (Hirschberg) a Szklarska Poręba (Schreiberhau). Je součástí bývalé pruské trati Zackenbahn, která spojovala Prusko a Rakousko-Uhersko přes Novosvětský průsmyk. Linka je v současné době provozována společností PKP.", "tgt_summary": null, "id": 1949526} {"src_title": "Jurij Vlasov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "V roce 1959 absolvoval Žukovského vojenskou leteckou inženýrskou akademii, o rok později nastoupil do klubu CSKA Moskva. Na olympijských hrách 1960 v Římě získal zlatou medaili v nejtěžší váhové kategorii vzpěračů a vytvořil olympijský rekord v trojboji 537,5 kg. Stal se také čtyřikrát mistrem světa (1959, 1961, 1962 a 1963) a šestkrát mistrem Evropy (1959–1964). Na olympijských hrách 1964 byl Vlasov vlajkonošem sovětské delegace, ale obhajoba se mu nezdařila: porazil ho další reprezentant SSSR Leonid Žabotinskij, jemuž pomohla také kontroverzní taktika: předstíral zdravotní potíže, takže se Vlasov domníval, že mu na vítězství bude stačit vzepřít nižší váhu. Po tomto zklamání ukončil kariéru, ale v roce 1967 se ke vzpírání vrátil a vytvořil ještě světový rekord v tahu 199 kg. Celkem překonal světový rekord v letech 1957 až 1967 jednatřicetkrát a dosáhl maxima v trojboji 580 kilogramů. Obdržel titul zasloužilý mistr sportu a Leninův řád.", "section_level": 1}, {"title": "Literát a politik.", "content": "Už během sportovní kariéry publikoval články ve sportovním tisku, jeho první kniha \"Překonat sám sebe\" byla přeložena i do češtiny. V roce 1968 odešel z armády a stal se spisovatelem na volné noze. Připravil k vydání \"Vladimirovovy deníky\", zápisky jeho otce Petra Vlasova, který ve třicátých a čtyřicátých letech sloužil pod krycím jménem Vladimirov jako diplomat a rozvědčík v Číně. Z jeho vlastní tvorby měla největší ohlas historická trilogie \"Křest ohněm\". Od roku 1985 byl předsedou sovětské vzpěračské federace. Byl také příznivcem kulturistiky, přátelil se s Arnoldem Schwarzeneggerem a zasloužil se o vznik organizované kulturistiky v SSSR. Od roku 1989 byl členem Sjezdu lidových poslanců, původně za Komunistickou stranu Sovětského svazu, později však ze strany vystoupil a stal se členem opozičního uskupení Meziregionální poslanecká skupina. Kandidoval jako nezávislý v prezidentských volbách 1996, získal však pouze 0,2 % hlasů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jurij Petrovič Vlasov (Ю́рий Петро́вич Вла́сов, * 5. prosince 1935 Makijivka) je ruský vzpěrač, inženýr, spisovatel a politik, olympijský vítěz.", "tgt_summary": null, "id": 2342866} {"src_title": "Oleg Makarov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Otec byl důstojníkem a rodina, tedy Olegova matka, on sám i sestra cestovali podle míst otcova zařazení. Žili v Povolží, pak ve Ferganě, v Kalininské oblasti, v NDR. Musel měnit i základní školy a pak s otcovým souhlasem odjel sám studovat do Moskvy. Absolvoval Baumannovu vysokou technickou školu (1951–1957) a stal se konstruktérem komponentů kosmických lodí ve Výzkumné konstrukční kanceláři č.1 (OKB-1) vedené Koroljovem. Do týmu kosmonautů OKB-1 byl zařazen v roce 1966. Zpočátku do páté skupiny civilních specialistů, později byl členem skupiny pro plánované lety k Měsíci. Když tento program předčasně skončil, pokračoval v přípravě pro lety na Sojuzech.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Poprvé vzlétl ve funkci palubního inženýra z Bajkonuru v kosmické lodi Sojuz 12 v září 1973, spolu s ním letěl Vasilij Lazarev. Prověřovali nové systémy lodi a na Zemi se vrátili po dvou dnech. Poté byl jmenován do záložní posádky Sojuzu 17. Znovu se Oleg Makarov pokusil odstartovat do vesmíru s Vasilijem Lazarevem 5. dubna 1975 na lodi Sojuz, později označené jako Sojuz 18-1. Druhý stupeň nosné rakety správně ukončil svou činnost, nepodařilo se jej však oddělit od zbývající části rakety a proto musel být let ve výšce 192 km přerušen. Kosmonauti se vrátili po strmé balistické dráze, při návratu dosáhlo přetížení hodnoty 20,6 G. Po 21 minutách a 27 sekundách od startu přistáli v pohoří Altaj u hranice s Čínskou lidovou republikou. Tento pokus nebyl uznán letem do vesmíru, kosmonauti neměli nárok na vyplacení obvyklého bonusu za provedený vesmírný let. Druhý oficiální let proběhl v roce 1978 v kosmické lodi Sojuz 27. Makarov letěl spolu s Vladimirem Džanibekovem jako návštěvní posádka na orbitální stanici Saljut 6. Zde se se členy základní posádky Saljutu 6 Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem plnili zadané úkoly. Pro cestu zpět si vyměnili loď a vrátili se v Sojuzu 26 po 6 dnech. Potřetí vzlétl z Bajkonuru v Sojuzu T-3 v roce 1980. Letěl spolu s Leonidem Kizimem a Gennadijem Strekalovem opět na orbitální stanici Saljut 6. Zkoušeli nový typ lodě a provedli opravy na Saljutu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "Ve vesmíru strávil během tří letů celkem 20 dní. Měl s manželkou jedno dítě. V roce 1987 odešel z týmu kosmonautů zpět do firmy NPO Eněrgija. Zemřel ve svých 70 letech na infarkt myokardu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Oleg Grigorjevič Makarov (; 6. ledna 1933 obec Udomlja poblíž Moskvy, dnes Tverská oblast – 29. května 2003 v Moskvě) byl sovětský konstruktér a kosmonaut ruské národnosti. V kosmu byl třikrát, vždy jako palubní inženýr. V roce 1973 letěl do vesmíru v lodi Sojuz 12, v roce 1978 pracoval týden na orbitální stanici Saljut 6. Na Saljut 6 se vrátil ještě v roce 1980 při misi Sojuzu T-3.", "tgt_summary": null, "id": 1408246} {"src_title": "Letecká záchranná služba v Česku", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie v Československu.", "content": "První zdokumentovaný let na území Československa se zraněným člověkem na palubě proběhl 27. srpna 1956, ačkoliv historie záchranných letů sahá až do 30. let. Záchranný let provedli příslušníci Československé armády s vrtulníkem Mil Mi-4. Raněného přepravovali z Terezína do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Další významný záchranný let proběhl až v únoru 1960, kdy byli vrtulníkem Mi-4 transportováni tři zranění horníci. V průběhu 60. let probíhaly další záchranné lety, ale ty byly spíše ojedinělé. V roce 1965 vypomáhaly vrtulníky při záchraně osob během povodní a v témže roce proběhla první záchranná akce také ve Vysokých Tatrách. Systém letecké záchranné služby neexistoval a o jeho vybudování se ani neuvažovalo. O vybudování systému organizované letecké záchranné služby na území Československé socialistické republiky se začalo uvažovat teprve v roce 1977. Federální ministerstvo vnitra, ministerstvo zdravotnictví a Ústav národního zdraví začaly shromažďovat informace o provozu letecké záchranné služby v ostatních evropských zemích. Pozornost byla soustředěna především na počet a zaměření letů, ale sbíraly se informace také o stanovištích a používaných vrtulnících letecké záchranné služby. V roce 1980 proběhl v Mnichově první mezinárodní kongres leteckých záchranných služeb AIRMED 80. O čtyři roky později, v roce 1984, proběhl první let s lékařem na palubě. Původní koncept počítal s vybudováním sítě letecké záchranné služby, která bude čítat 12 stanic. Ty měly být rozmístěny na strategických místech v okolí dálnic, velkých městských aglomerací a turisticky významných oblastí. Významným se stal rok 1985, kdy v Curychu proběhl druhý mezinárodní kongres leteckých záchranných služeb AIRMED 85. Kongresu se účastnili také zástupci Československa. Tento kongres vedl k sestavení týmu specialistů, který měl v průběhu následujících let vybudovat v Československu síť letecké záchranné služby. Letecká záchranná služba zahájila na území Československa činnost oficiálně 1. dubna 1987 v 7:15. Jednalo se o zkušební provoz pro oblast Prahy a Středočeského kraje. Pražský Ústav národního zdraví vyčlenil pro leteckou záchrannou službu zdravotnický personál, Letecká správa Federálního ministerstva vnitra poskytla vrtulníky a Československá státní pojišťovna zajistila finanční krytí projektu. První etapa zkušebního provozu probíhala do 30. května 1987 a zajišťovala ji Letecká správa Federálního ministerstva vnitra, druhá etapa probíhala od 15. července do 30. září 1987 a chod letecké záchranné služby zajišťoval státní podnik Slov-Air. Stanice přešla do nepřetržitého denního provozu až 1. dubna 1988. Prvním provozovaným vrtulníkem byl stroj Mil Mi-2. V roce 1987 vznikla první stanice letecké záchranné služby. Ta sloužila pro oblast Prahy a Středočeského kraje. Volacím znakem stanice se stal Kryštof 01. 1. července 1987 zahájila činnost druhá stanice, která sloužila pro Banskou Bystrici. Do roku 1992 vzniklo na území Československa celkem 18 stanic letecké záchranné služby. Původní plán 12 stanic byl tak výrazně převýšen. Stanice získaly volací znaky Kryštof 01 až Kryštof 18 v závislosti na tom, kdy zahájily provoz. Na území Slovenska se nacházelo celkem sedm stanic, v Česku pak jedenáct stanic.", "section_level": 1}, {"title": "Historie v Česku.", "content": "Se vznikem samostatných států Česká republika a Slovenská republika došlo také k rozdělení letecké záchranné služby. Česko převzalo jedenáct stanic, Slovensko sedm. Již v roce 1990 vznikaly v Československu první nestátní letecké společnosti, které od roku 1992 přebíraly provoz letecké záchranné služby na některých provozních stanicích, především na stanicích, kde působil státní podnik Slov-Air. Na počátku roku 1993 zajišťovala Armáda České republiky provoz letecké záchranné služby na stanicích Kryštof 07 v Plzni, Kryštof 13 v Českých Budějovicích a Kryštof 17 v Havlíčkově Brodě. Letecká služba Policie ČR, nový letecký policejní útvar, zajišťoval svými prostředky chod letecké záchranné služby na stanicích Kryštof 01 v Praze a Kryštof 06 v Hradci Králové. Na ostatních šesti provozních stanicích působily soukromé společnosti Alfa-Helicopter a DSA. Počátek 90. let 20. století se nesl ve znamení obměny leteckého parku. Na všech stanicích sloužily dosluhující stroje Mil Mi-2 a jak Armáda ČR, tak také Letecká služba Policie ČR i soukromí dopravci si uvědomovali, že je potřeba modernizovat letecký park. Ve službě se tak od roku 1992 objevovaly modernější vrtulníky Bell 206, Bell 412, PZL Kania, Eurocopter AS 355 Ecureuil 2, MBB Bo 105 a další. V následujících letech docházelo často také ke změnám provozovatelů. Například k 1. lednu 1995 ukončila Armáda ČR provoz letecké záchranné služby na stanici Kryštof 13 v Českých Budějovicích a provoz převzala soukromá společnost Helicopter. Naopak 1. ledna 2005 přebrala provoz letecké záchranné služby na stanici Kryštof 04 v Brně Letecká služba Policie ČR. Původně provoz zajišťovala soukromá společnost. K zatím poslední změně provozovatele došlo 1. ledna 2009, kdy na stanicích Kryštof 04 v Brně a Kryštof 06 v Hradci Králové ukončila provoz Letecká služba Policie ČR, provoz stanice Kryštof 04 převzala společnost Alfa-Helicopter a provoz stanice Kryštof 06 převzala společnost DSA. Jediná stanice, která po roce 1993 zanikla, byla stanice Kryštof 17 v Havlíčkově Brodě. Vzhledem k tomu, že se nacházela v blízkosti stanice Kryštof 12 v Jihlavě a současně docházelo k reorganizaci složek Armády ČR, byl k 31. prosinci 1994 ukončen provoz letecké záchranné služby na této stanici.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost letecké záchranné služby v Česku.", "content": "Česko je od roku 1995 pokryto sítí 10 provozních stanic letecké záchranné služby. Od 1. ledna 2009, kdy převzali soukromí dopravci provoz některých stanic letecké záchranné služby platí, že v Česku existuje i smíšený systém provozu letecké záchranné služby. Leteckou záchrannou službu na stanicích Kryštof 09 v Olomouci, zajišťuje soukromá společnost Air – Transport Europe, na stanicích Kryštof 05 v Ostravě a Kryštof 12 v Jihlavě soukromá společnost Helikopter Air Transport a na stanicích Kryštof 18 v Liberci, Kryštof 15 v Ústí nad Labem, Kryštof 06 v Hradci Králové pak soukromá společnost DSA. Na stanicích Kryštof 01 v Praze a Kryštof 04 v Brně slouží vrtulníky Letecké služby Policie ČR, zatímco leteckou záchrannou službu na stanicích Kryštof 07 v Plzni a Kryštof 13 v Českých Budějovicích zajišťuje Armáda České republiky. Akční rádius vrtulníků letecké záchranné služby má rozsah cca 70 km, který odpovídá doletové době 18 až 30 minut od přijetí tísňové výzvy. V současné době je letecká záchranná služba zajištěna v 10 krajích. Oblast Karlovarského kraje je pokryta především vrtulníkem ze stanice Kryštof 07 z Plzeňského kraje, Pardubický kraj má leteckou záchrannou službu zajištěnou převážně ze stanice Kryštof 06 z Královéhradeckého kraje, Zlínský kraj je pokryt ze stanic Kryštof 04 z Jihomoravského kraje, Kryštof 09 z Olomouckého kraje a Kryštof 05 z Moravskoslezského kraje a oblast Středočeského kraje je pokryta ze stanice Kryštof 01 v hl. m. Praze. Některé oblasti České republiky se nacházejí mimo akční rádius jakéhokoliv vrtulníku letecké záchranné služby, samotná letecká záchranná služba je ale zajištěna na celém území Česka, pouze v některých místech s delší doletovou dobou. Vlastní základny letecké záchranné služby nemají Pardubický kraj, Zlínský kraj, Středočeský kraj a Karlovarský kraj. Síť stanic letecké záchranné služby na území České republiky přesto patří k nejhustším v Evropě. V roce 2013 byla ve Zlínském kraji podepsána petice pro zřízení stanoviště letecké záchranné služby ve Zlíně, o její zřízení usiloval kraj i v roce 2017.. V roce 2010 probíhaly úvahy o vzniku přeshraniční spolupráce leteckých záchranářů mezi Českem a Německem. Stanice letecké záchranné služby měla výhledově vzniknout mezi městy Weiden in der Oberpfalz a Waldsassen na německé straně. Vzhledem k tomu, že se obě města nacházejí v blízkosti české státní hranice, pokrýval by akční rádius vrtulníku také velkou část Karlovarského kraje, který patří k nejhůře pokrytým oblastem Česka. Projekt přeshraniční spolupráce nebyl realizován. V současné době tak v Česku neexistuje spolupráce s okolními státy v poskytování odborné přednemocniční neodkladné péče formou letecké záchranné služby. V roce 2019 usiloval Karlovarský kraj o vlastní základnu", "section_level": 1}, {"title": "Přehled stanic a provozovatelů LZS ČR od 1. ledna 2017.", "content": "Seznam rozložení jednotlivých územních středisek LZS a jejich akční rádius dle nových provozovatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Volací znak.", "content": "Volacím znakem vrtulníků letecké záchranné služby na území Česka je kombinace jména Kryštof a čísla – například Kryštof 01 v Praze. V současné době je používáno deset volacích znaků v rozsahu čísel 01–18. Po rozpadu Československa zůstaly zachovány původní volací znaky na území České republiky, na Slovensku získaly vrtulníky letecké záchranné služby nové volací znaky. Jméno Kryštof bylo převzato po svatém Kryštofovi, který je mimo jiné také patronem leteckých záchranářů. Toto jméno je používáno jako volací znak vrtulníků letecké záchranné služby i v některých dalších evropských zemích (na Slovensku \"Krištof\", v Německu \"Christoph\", v Rakousku \"Christophorus\").", "section_level": 2}, {"title": "Posádka vrtulníku.", "content": "Posádka vrtulníku letecké záchranné služby je vždy nejméně tříčlenná, ale liší se v závislosti na provozovateli vrtulníku. Vždy nejméně dva členové posádky tvoří zdravotnickou část – lékař a zdravotnický záchranář. Vrtulníky soukromých dopravců létají v tříčlenném složení, a to pilot, lékař a zdravotnický záchranář. Posádka vrtulníků Letecké služby Policie ČR je čtyřčlenná ve složení pilot, palubní inženýr, lékař a zdravotnický záchranář a armádní stroje létají až v pětičlenném složení – pilot, kopilot, palubní inženýr, lékař a zdravotnický záchranář. Vedoucím skupiny je lékař, který je vždy vázán rozhodnutím pilota. Provozovatelé vrtulníků zajišťují letecký personál, zdravotnická část osádky je součástí příslušné krajské územní zdravotnické záchranné služby. Výjimku tvoří pouze posádka vrtulníku Kryštof 07, kde je jak letecký, tak zdravotnický personál součástí Armády ČR. Tísňové výzvy jsou přijímány a vyhodnocovány příslušným krajským zdravotnickým operačním střediskem, a to i v případě vrtulníku Kryštof 07.", "section_level": 2}, {"title": "Noční provoz.", "content": "V současné době je území České republiky pokryto v nočních hodinách pěti vrtulníky letecké záchranné služby, jejichž provoz je v noci omezen pouze pro neodkladné sekundární a ambulanční lety. V nočním režimu fungují stanice Kryštof 01 v Praze, Kryštof 04 v Brně, Kryštof 05 v Ostravě, Kryštof 07 v Plzni a Kryštof 13 v Bechyni u Českých Budějovic. Ostatní stanice fungují v denní době limitované východem a západem slunce, nejdříve však od 6:30 a nejpozději do 21:00. Všechny čtyři stanice v nočních hodinách zajišťují lety pro celé území Česka, stanice Kryštof 01, Kryštof 07 a Kryštof 13 především pro oblast Čech a stanice Kryštof 04 a Kryštof 05 pak především pro oblast Moravy a Slezska. Do 29. února 2012 fungovala v nepřetržitém nočním provozu stanice Kryštof 09 v Olomouci. 1. března 2012 byl noční provoz ukončen na stanici letecké záchranné služby Kryštof 09 v Olomouci a byl trvale zaveden na stanici Kryštof 04 v Brně. Ke změně došlo především pro lepší pokrytí Moravy v nočních hodinách.", "section_level": 2}, {"title": "Ceny letových hodin.", "content": "Za rok 2008 se cena jedné letové hodiny ve prospěch letecké záchranné služby, kterou zajišťovala Letecká služba Policie ČR, pohybovala po započtení přímých nákladů na úrovni přibližně 30 400 Kč. U soukromých provozovatelů činila cena jedné letové hodiny přibližně 31 200 Kč. V dubnu 2013 obvinila protikorupční policie bývalého ministra zdravotnictví MUDr. Tomáše Julínka v souvislosti s údajně předraženými letovými hodinami nestátních provozovatelů letecké záchranné služby. Ti v roce 2008 zvítězili v tendru vypsaném ministerstvem zdravotnictví. Podle trestního oznámení činila cena jedné letové hodiny u soukromých provozovatelů přibližně 135 tisíc korun, zatímco letová hodina policejních vrtulníků stála stát přibližně 35 tisíc korun a letová hodina armádních vrtulníků asi 50 tisíc korun. Podle trestního oznámení se Julínek dopustil zneužití pravomoce veřejného činitele a porušení povinnosti při správě cizího majetku, když měl stát kvůli údajně nevýhodné smlouvě přijít o 792 milionů korun. Podle vyjádření představitelů soukromého dopravce DSA nejsou však v cenách letových hodin u armády započítány desítky dalších nákladů a ceny jsou tak uměle vytvořené. Samotné ministerstvo obrany přiznalo, že v cenách letových hodin nejsou započítány všechny náklady. Julínek se k obvinění odmítl vyjádřit. Podle Julínkova mluvčího Tomáše Cikrta odmítla v roce 2008 jak armáda, tak policie provozovat leteckou záchrannou za podmínek, které byly stanoveny v tendru. Podle něj by se ceny letových hodin zvýšily i kdyby provoz zajišťovaly státní instituce. Trestní oznámení na Julínka podali představitelé Věcí veřejných. V červenci 2013 bylo trestní stíhání Julínka zastaveno pro nedostatek důkazů.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Soukromí dopravci na území České republiky mají provoz letecké záchranné služby uzavřen smluvně s Ministerstvem zdravotnictví ČR do roku 2016. Provoz letecké záchranné služby zajištěný státními subjekty neodpovídá zvyklostem evropských zemí. Ve většině evropských zemí je letecká záchranná služba zajišťována výhradně nestátními provozovateli. V České republice nestátní společnosti provozují osm stanic, na dvou stanicích slouží trvale vrtulníky státních institucí. Jak Armáda ČR, tak Letecká služba Policie ČR nespadají organizačně pod Úřad pro civilní letectví. V roce 2011 vyjádřili poslanci zdravotního výboru nespokojenost s provozem letecké záchranné služby, kterou zajišťují soukromí dopravci. Vadí jim především vysoká cena za provoz a trvalou pohotovost pracovníků. Jako možné řešení navrhli zajišťovat leteckou záchrannou službu na větším počtu stanic Armádou ČR a Leteckou službou Policie ČR. Letky obou organizací mají letecké kapacity k zajištění většího počtu stanic. Soukromí provozovatelé mají však provoz letecké záchranné služby smluvně uzavřen s ministerstvem zdravotnictví až do roku 2016. Oproti tomu ve stejném roce vydala expertní komise ministerstva vnitra a policejního prezidia doporučení zrušit provoz letecké záchranné služby, zajištěný Leteckou službou Policie ČR. Podle vyjádření odborníků je provoz příliš drahý a předáním provozu do rukou soukromého dopravce by Policie ČR ušetřila miliony korun. Kromě toho by mělo letku opustit až 32 zaměstnanců a počet vrtulníků by se měl snížit na sedm. Celkově by tak mohla policie ušetřit až 50 milionů korun. Návrh komise však odmítl jak ministr vnitra Jan Kubice, tak ředitel Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy MUDr. Zdeněk Schwarz.", "section_level": 1}, {"title": "Vrtulníky.", "content": "První vrtulníky, které se začaly používat pro transport zraněných, byly stroje Mil Mi-4. Tento typ vrtulníku byl použit i při první záchranném letu v roce 1956. V roce 1962 byl pro transport zraněných zkoušen také vrtulník Mil Mi-1, ale ten se neosvědčil. Vrtulníky Mi-1 nedisponovaly zdravotnickou zástavbou tak, jako je tomu dnes, ale měly po stranách trupu umístěny sanitní gondoly. Od roku 1977, kdy se začala sbírat data pro provoz letecké záchranné služby, hledali příslušníci Federálního ministerstva vnitra vhodný vrtulník. Tím se stal lehký sovětský vrtulník Mil Mi-2, který byl vyráběn v polském závodě WSK PZL Świdnik. Vrtulníky Mi-2 stály v roce 1987 u zrodu letecké záchranné služby na území Československa. Ani tyto stroje nebyly standardně vybavené zdravotnickou zástavbou. Přestavbu prvních vrtulníků Mi-2, které začaly létat ve prospěch letecké záchranné služby, provedli členové Letecké správy Federálního ministerstva vnitra. Téměř všechny stanice letecké záchranné služby na území Československa byly zpočátku obsazeny právě stroji Mi-2. Počátek 90. let znamenal pro leteckou záchrannou službu na území Československa a později České republiky obrovský rozmach. Na všech stanicích sloužily dosluhující stroje Mil Mi-2 a jak Armáda ČR, tak také Letecká služba Policie ČR i soukromí dopravci si uvědomovali, že je potřeba modernizovat letecký park.", "section_level": 1}, {"title": "Policejní záchranné vrtulníky.", "content": "Již v srpnu 1989 byl na stanici Kryštof 01 v Praze testován modernější polský vrtulník PZL W-3A Sokół. V roce 1990 zanikla Letecká správa Federálního ministerstva vnitra a novou moderní policejní letkou se stal Úřad Federálního ministerstva vnitra pro leteckou službu. Ten zakoupil v roce 1991 první dva „nevýchodní“ vrtulníky MBB Bo 105. Jeden ze strojů byl vybaven zdravotnickou zástavbou a po zkušebním provozu na stanici Kryštof 01 se od roku 1992 objevil trvale na stanici Kryštof 06 v Hradci Králové. V letech 1992 a 1993 byl na stanici Kryštof 01 provozován polský vrtulník PZL Kania, který konstrukčně vycházel ze staršího stroje Mil Mi-2. Ani tento stroj nebyl používán trvale a vrátil se výrobci. Od srpna 1993 sloužil pro účely letecké záchranné služby v Praze nový moderní vrtulník Bell 412HP. Vrtulníky Bell 412 sloužily v Praze až do roku 2005, kdy byly trvale nahrazeny modernějšími stroji Eurocopter EC 135 T2. V Hradci Králové byl do roku 2004 používán vrtulník MBB Bo 105, který byl také nahrazen moderním vrtulníkem Eurocopter EC 135 T2. Letecká služba Policie ČR používala také vrtulníky Mil Mi-8. Tyto stroje nebyly pro leteckou záchrannou službu primárně určeny, ale v rámci transplantačního programu byly někdy nasazovány. Letecká služba Policie ČR zajišťovala provoz letecké záchranné služby v letech 2005–2009 také na stanici Kryštof 04 v Brně, kde sloužil vrtulník Eurocopter EC 135 T2+. Policejní vrtulník Bell 412 se v letech 1997 a 1998 objevil také na stanici Kryštof 07 v Plzni, kde nebyl schopen soukromý dopravce zajistit vrtulník.", "section_level": 2}, {"title": "Armádní záchranné vrtulníky.", "content": "Armáda České republiky, která zajišťovala chod letecké záchranné služby po roce 1993 na stanicích Kryštof 07 v Plzni, Kryštof 13 v Českých Budějovicích a Kryštof 17 v Havlíčkově Brodě, používala vrtulníky Mil Mi-2, výjimečně i těžší stroje Mil Mi-8. V současné době zajišťuje armáda leteckou záchrannou službu pouze na stanici Kryštof 07 v Plzni a používá vrtulník střední hmotnostní kategorie PZL W-3A Sokół. Vrtulníky W-3A Sokół odporují normám Evropské unie o provozu vrtulníků ve prospěch letecké záchranné služby. Stroje užívané pro leteckou záchrannou službu musí být dle norem dvoumotorové vrtulníky výkonnostní třídy A1. Vrtulínky W-3A Sokół nejsou v této kategorii certifikovány. I přesto, že se jedná o vrtulník provozovaný armádou, má červenobílé barevné značení jako civilní letouny – není tedy v typických vojenských barvách. Takzvaná antikamufláž má umožnit lepší viditelnost vrtulníku v terénu při zásahu, čímž se zlepšuje úroveň bezpečnosti zasahujícího personálu letecké záchranné služby. V roce 2012 v tomto zbarvení létají tři vrtulníky W-3A Sokół.", "section_level": 2}, {"title": "Vrtulníky nestátních provozovatelů.", "content": "První nestátní leteckou společností, která provozovala na území Československa leteckou záchrannou službu, se stala společnost Alfa-Helicopter. Od počátku 90. let 20. století vznikaly také další letecké společnosti, jejichž nosným programem se stal provoz letecké záchranné služby. V Česku to byla především společnost DSA, která leteckou záchrannou službu provozuje od roku 1993 a na Slovensku se dominantním provozovatelem této služby stala společnost Air - Transport Europe. Mezi další nestátní subjekty, které v minulosti zajišťovaly provoz letecké záchranné služby na území Česka, patřily společnosti Helicopter a Aerocentrum. Společnost Alfa-Helicopter začala provozovat leteckou záchrannou službu na stanicích Kryštof 04 v Brně a Kryštof 09 v Olomouci v roce 1992. Na obou stanicích sloužily zpočátku vrtulníky Mil Mi-2, ale již v průběhu roku 1992 se na obou stanicích objevily nové vrtulníky Bell 206L-3. Od 1. ledna 1993 provozuje společnost Alfa-Helicopter leteckou záchrannou službu také na stanici Kryštof 12 v Jihlavě, kde od roku 1994 sloužil vrtulník Bell 206L-3. Ve službě se později objevují modernější vrtulníky Bell 206L-4. V roce 2002 se v Česku objevuje nový vrtulník Bell 427, který je pro potřeby letecké záchranné služby nasazen ve světové premiéře. I přesto, že vrtulník tou dobou nebyl v České republice certifikován, získal tříměsíční povolení k letům pro potřeby letecké záchranné služby. V letech 2009 a 2010 jsou do provozu uvedeny dva nové moderní vrtulníky Eurocopter EC 135 T2+, které slouží na stanicích Kryštof 04 a Kryštof 09. Společnost Alfa-Helicopter je jediná společnost na světě, která pro potřeby letecké záchranné služby využívá vrtulníky Bell 427. Společnost DSA začala leteckou záchrannou službu provozovat 1. ledna 1993 na stanicích Kryštof 05 v Ostravě, Kryštof 15 v Ústí nad Labem a Kryštof 18 v Liberci. Letecká záchranná služba byla zpočátku zajišťována také vrtulníky Mil Mi-2, ale od roku 1996 se ve službě objevovaly modernější vrtulníky Eurocopter AS 355 F2 Ecureuil 2. V lednu 2003 představila společnost DSA modernější vrtulník Eurocopter EC 135 T1. Tento typ vrtulníku se v Česku objevil ve službách letecké záchranné služby vůbec poprvé. Na konci roku 2004 a začátkem roku 2005 byly dodány tři zcela nové vrtulníky Eurocopter EC 135 T2, které nahradily starší stroje na stanicích Kryštof 05, Kryštof 15 a Kryštof 18. V roce 2009 zakoupila společnost DSA nejnovější vrtulník Eurocopter EC 135 T2+. V letech 1995–2003 zajišťovala provoz letecké záchranné služby na stanici Kryštof 13 v Českých Budějovicích nestátní společnost Helicopter. Ta převzala stanici k 1. lednu 1995 po Armádě České republiky. Zpočátku používala vrtulníky Mil Mi-2, ale v červnu 1995 byly do služby nasazeny modernější stroje PZL Kania. Tyto vrtulníky vycházely konstrukčně ze strojů Mi-2. Společnost Helicopter ukončila provoz letecké záchranné služby k 31. prosinci 2003 a od následujícího dne převzala provoz společnost Alfa-Helicopter. V březnu 1997 vyhrála společnost Aerocentrum výběrové řízení na provoz letecké záchranné služby v Západočeském kraji. K 1. dubnu 1997 oficiálně ukončila Armáda České republiky provoz letecké záchranné služby, avšak nový soukromý provozovatel nebyl schopen zajistit vrtulník a armáda tak provozovala leteckou záchrannou službu až do 17. dubna. Nový provozovatel používal pro leteckou záchrannou službu vrtulník Bell 222, který byl pronajatý z Německa. S tímto vrtulníkem také létali piloti z Německa. V dubnu 1997 byly v Plzni demonstrativně připraveny stroje Mi-2 a PZL Kania společnosti Helicopter, aby v případě potřeby zahájily ihned činnost. Později se vrtulníky Bell 222 vrátily zpět do Německa a pro leteckou záchrannou službu byly opět používány stroje Mil Mi-2 a nově také stroj Mil Mi-8.", "section_level": 2}], "src_summary": "Letecká záchranná služba v Česku zahájila činnost oficiálně 1. dubna 1987. Systém letecké záchranné služby byl v Československu vybudován mezi lety 1987–1992, i když záchranné lety probíhaly už od 30. let 20. století. O zavedení letecké záchranné služby na území Československa se začalo uvažovat v roce 1977. Průlomovým se stal rok 1985, kdy se zástupci Československa účastnili mezinárodního kongresu leteckých záchranných služeb v Curychu. Tento kongres vedl k sestavení týmu specialistů, jehož úkolem bylo vybudovat systém letecké záchranné služby srovnatelný s ostatními evropskými zeměmi. U zrodu letecké záchranné služby stály především sovětské vrtulníky Mil Mi-2, které zpočátku sloužily na téměř všech stanicích. Po roce 1993, kdy došlo ke vzniku samostatných států Česká republika a Slovensko, docházelo k transformaci letecké záchranné služby, často se měnili provozovatelé, stejně jako vrtulníky. ", "tgt_summary": null, "id": 1024785} {"src_title": "Goya (opera)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik, charakteristika a inscenační historie opery.", "content": "Myšlenka na Menottiho poslední celovečerní operu vznikla roku 1977, když skladatel pozval do svého domu Yester House poblíž Edinburghu na večeři Plácida Dominga, který právě vystupoval na Edinburském festivalu v \"Carmen\", a ten jej požádal, aby pro něj napsal operu. Domingo současně navrhl i námět, život Francisca Goyi, kterému jeho slovy „vždy patřil můj obdiv jako umělci, ale také jako velkému španělskému vlastenci“. Menotti ihned souhlasil. Později se o tom vyjádřil: „Myslím, že to bylo poprvé, co jsem akceptoval myšlenku někoho jiného.“ Menotti \"Goyu\" dokončil až o řadu let později. Inscenace byla konečně připravena jako vrchol sezóny 1986/87 washingtonské operní společnosti; produkce byla financována mimořádným milionem dolarů a předcházela jí značná mediální kampaň. Partitura nebyla ještě nedlouho před uvedením hotova a na poslední chvíli pomáhali Menottimu s orchestrací skladatelé Stephen Douglas Burton a William Brohl. Slavnostní premiéra se konala pro vybrané obecenstvo (v hledišti seděla i španělská královna Sofie a americký ministr zahraničí George P. Shultz), které autory a účinkující zahrnulo ovacemi. Představení z 28. listopadu 1986 bylo rovněž přenášeno televizí PBS v rámci série „Great Performances“. Hlavní příběh opery se zakládá na domnělém milostném vztahu mezi Goyou a jednou z jeho mecenášek, vévodkyní z Alby. Menotti o tom řekl: „Někteří si mohou myslet, že je to jen milostný příběh, ale ve všech mých operách se skrývá i symbolický význam. Vévodkyně je symbolem krásy. Domnívám se, že ten muž celý život usiloval o uměleckou dokonalost, a alespoň v opeře ona symbolizuje dokonalou krásu, která je nedosažitelná.“ Téma však podle skladatele spočívalo v něčem jiném: „V opeře jsem se snažil zachytit dualitu postavy: hrdinského umělce a plachou lidskou bytost. To je téma opery, a to je proč bylo tak těžké ji napsat!“ Styl opery – označovaný při uvedení jako „vyšlý z módy“ – jde vědomě proti soudobým hudebním proudům, je podle skladatele „bezostyšně melodický a určitě hluboce zakořeněný v italské belcantové tradici, nebo jak tomu chcete říkat. Je hned vidět, že to je opera objednaná tenoristou a napsaná pro tenoristu.“ Zmíněný tenorista, Domingo, si také Menottiho chválil: „Píše svou hudbu melodickým způsobem, jediným možným způsobem pro zpěváka – a vždy pro potěšení publika.“ Kritický ohlas na první inscenaci však byl vesměs negativní. New York Times kritizoval neobratnost a nepůvodnost jak libreta, tak hudby, nazval celou operu „ohromujícím cvičením v banalitě, svou povrchností podobným jiným [Menottiho] současným dílům,“ a recenze je uzavřena slovy „Tentokrát napsal pan Menotti parodii na menottiovskou operu.“ Los Angelese Times označil libreto za „hloupý, rozvláčný, afektovaný text, který redukoval složitého hrdinu na pouhého dalšího zamilovaného pozéra“ a v hudbě nalézal „krátkodeché melodie, předvídatelná samostatná čísla, kýčovité harmonie a otřepané dramatické obraty“. Jen Washington Times nalezl některá zajímavá místa, avšak „... na každý krátký výron melodie připadaly věky nudné vokální hudby“. Poměrně náročná opera s poměrně nepříznivým kritickým ohlasem není uváděna často. V roce 1991 byla uvedena na Menottim založeném Festivalu dvou světů (Festival dei Due Mondi / Festival of Two Worlds) v italském Spoletu; skladatel ji po tento účel poněkud revidoval tak, aby hlavní role byla méně specifická pro Domingův hlas, a libreto přeložil do italštiny. Kritický ohlas byl tentokrát příznivější. Novou revizi partitury, tentokrát pro změněný Domingův hlas, provedl Menotti při příležitosti inscenace roku 2004 ve vídeňské divadlo Theater an der Wien. Nejnověji (sezóna 2012/2013) byl \"Goya\" nastudován v městském divadle v Giessenu. Menotti nebyl jediný skladatel inspirovaný slavným španělským malířem. Nejznámějším z hudebních děl na náměty Goyových obrazů je klavírní suita „Goyescas“ španělského skladatele Enriqua Granadose z roku 1915. Operu inspirovanou Goyovými kresbami napsal též Michael Nyman (\"Facing Goya\", 2000), existuje též opera \"Goya\" švédského skladatele Daniela Börtze, jež měla premiéru v Göteborgu roku 2009, nebo i stejnojmenná „techno-opera“ Lomeho Altmana z roku 2013, primát však má opera \"Goya\" českého skladatele Josefa Boháče z roku 1978.", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentace.", "content": "Dvě flétny a pikola, dva hoboje a anglický roh, dva klarinety a basklarinet, dva hoboje, čtyři lední rohy, tři trubky, pozoun, tympány, bicí souprava, klavír, harfa, smyčce; za jevištěm: dvě trubky.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "(1. obraz) V hostinci v Madridu je zábava v plném proudu, cikáni, žebráci, toreadoři, dívky a mladí muži tančí a zpívají. Mezi nimi se nacházejí dva mladíci právě přibyvší z venkova, malíř Francisco Goya a jeho přítel Martín Zapater. Do vřavy vstoupí, obklopena několika ctiteli z řad toreadorů, dáma zahalená závojem. Goya je její osobností a zjevem okouzlen; představí se jí s nemenším sebevědomím jako nejlepší malíř Španělska a žádá ji, aby směl namalovat její portrét. Krásce se jeho opovážlivé chování líbí; představí se mu jako služebná z doprovodu doni Cayetany, krásné, bohaté a vlivné vévodkyně z Alby, a smluví si s malířem schůzku ve vévodkynině paláci na zítřek, kdy má být její paní pryč. Pak se vytratí tak tajemně, jak se zjevila. Goya za ní vyhlíží z vrat hostince, je však zděšen pohledem na průvod, ve kterém mniši-inkvizitoři ženou osoby obviněné z kacířství k soudu. (2. obraz) Nazítří je Goya uveden jednou z dvorních dam do nádherné komnaty, kde se mu v doprovodu dvořanů a sloužících, včetně maurských tanečnic, představí jeho včerejší známost – není to nikdo jiný než sama vévodkyně. Vévodkyně se baví překvapení, které mladému malíři přichystala, ale Goya se rychle vzpamatuje a připomene, že přišel namalovat její obraz – pokud se všichni vzdálí. Vévodkyně všechny propustí a chvíli malíři pózuje. Brzy ji to však unaví, začne s Goyou laškovat a nabídne mu místo plátna vlastní tvář, na niž má namalovat podobu svého ženského ideálu. Goya k ní přistoupí a žertem hladí svými štětci Cayetaniny líce. Když však štětec dorazí k jejím rtům, je malířské náčiní zapomenuto a malíř a vévodkyně spočinou ve vášnivém objetí.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "Královna Maria Louisa si stěžuje svému milenci, prvními ministru Manuelu Godoyovi, na skandální chování vévodkyně z Alby. Dovoluje si nosit hezčí šaty i cennější šperky a mít kolem sebe mnohem vice přátel než sama královna. Maria Louise se doslechla i o jejím novém milenci, malíři Goyovi, a Godoyovi ukládá jednak zničit opovážlivou vévodkyni, jednak přivést malíře ke dvoru. Na Godoyovu radu pak král Karel IV. své manželce slibuje, že Goyu předvolá hned k dnešní audienci. Ještě větší radost udělá královně francouzský vyslanec, který jí přináší krásnou róbu od nejlepšího pařížského krejčího. Audience začíná, Goya je představen Godoyovi, králi a posléze i královně. Dojem z jeho přítomnosti však přehluší skandál: dorazila vévodkyně s Alby a všechny dámy z jejího doprovodu mají na sobě tytéž šaty jako královna. Ta zuřivě opouští sál, dvořané se po koutku situací baví, Godoy však vévodkyni za její chování kárá. Na ministrův pokyn chce Cayetaně domluvit i Goya, vévodkyně jej však hněvivě obviní ze zbabělosti a ukončuje jejich vztah. Zasmušilého malíře se ujímá král a nabízí mu, aby se stal jeho dvorním portrétistou. Při tomto hovoru si Goya postupně uvědomuje, že přestává slyšet; hlučná místnost je náhle tichá a nakonec slyší jen jediný vysoký tón. Malíř je zdrcen: „Cayetano, Cayetano, i tvůj hlas mi berou!“", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "(1. obraz) Cayetanu stihla záhadná nemoc a vévodkyně leží na smrtelné posteli. Posílá Martína Zapatera, aby k ní přivedl Goyu. Mezitím k ní přicházejí královna a Godoy, ale místo útěchy královna prohlašuje, že Cayetanina nemoc je trest za její hříchy. Cayetana je ale přesvědčena, že byla z návodu Jejího Veličenstva otrávena. Všechny své statky odkazuje svým sloužícím a adoptivnímu dítěti a brzy nato umírá. Maria Louisa jí snímá diamantový náhrdelník a prsten a před přispěchavším služebnictvem prohlašuje, že jí je vévodkyně darovala. Goya přispěchá, až když je již odnášeno Cayetanino tělo. Povšimne si jejího prstenu na královnině ruce a hluboce si zoufá, že nepřišel včas, aby milovanou Cayetanu zachránil. (2. obraz) O mnoho let později je Goya nejen hluchým, ale i slepý. Žije se svou milenkou Leocadií v ústraní a cítí, že se blíží jeho konec. V horečnatém snu se mu zjevují postavy z jeho obrazů a malíř se trápí úzkostí i pocitem viny za to, že opustil svou ženu Pepu. Tu se mezi postavami objevuje Cayetana. Konejší ho a poukazuje na jeho nesmrtelné dílo, v němž prokázal větší odvahu než kterýkoli voják, větší vášeň než kterýkoli milenec a větší soucit než kterýkoli kněz. Nemá se bát smrti, protože jeho duše si jistě zaslouží věčný mír.", "section_level": 2}, {"title": "Filmografie a diskografie.", "content": "Existuje rovněž televizní záznam premiérové inscenace z roku 1986, který však není komerčně dostupný.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Kritika premiéry v New York Times Kritika premiéry v Chicago Tribune", "section_level": 1}], "src_summary": "Goya je opera o třech dějstvích italsko-amerického hudebního skladatele Giana Carla Menottiho na vlastní libreto. Premiéru měla 11. listopadu 1986 a uvedla ji Washington Opera v budově Kennedy Center. Opera inspirovaná životem španělského malíře Francisca Goyi vznikla z popudu tenoristy Plácida Dominga, který také v prvním nastudování i některých dalších inscenacích ztvárnil titulní roli.", "tgt_summary": null, "id": 1461648} {"src_title": "Adam z Ditrichštejna", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Adamův otec patřil svojí službou ještě k poslednímu rytíři Evropy, zatímco jeho syn už představoval typ nového mladého aristokrata, zcestovalého, elegantního kavalíra, který svůj život zasvětil službě vládnoucímu dvoru. Byl vychováván na dvoře Ferdinanda I., kde začal svou dvorskou službu u arcivévody Maxmiliána, budoucího následníka trůnu. V roce 1548 odjel s arcivévodou do Španělska ke svatbě s Marií Španělskou a stal se prostředníkem mezi madridským a vídeňským dvorem. V následujících letech se už jako císař Maxmilián II. stěhuje se svým dvorem do Prahy. Zde, v katedrále sv. Víta na Pražském hradě si v roce 1554 Adam bere za manželku jednu z dvorních dam císařovny, katalánskou šlechtičnu Margaritu de Cardona, z tuze urozeného rodu španělských grandů, spřízněného s aragonskými králi. Tento fakt se v rodině dlouho a s hrdostí připomínal. Margarita byla vzdělanou a krásnou ženou, často portrétovanou malíři jako Arcimboldo nebo Juan Pantoja de la Cruz.", "section_level": 1}, {"title": "Hofmistr arcivévody Rudolfa.", "content": "Adam, jako blízký přítel císařovny Marie dostal za úkol odvést císařské syny Rudolfa a Arnošta do Španělska k jejich strýci Filipu II. Maxmilián II. choval jisté sympatie k protestantům, proto císařovna jako horlivá katolička nechtěla, aby její synové vyrostli v kacíře, což ve Španělsku nehrozilo. Chlapci měli v Madridu své vlastní dvory o 90 lidech a právě Adam byl jejich hofmistrem. Peníze na chod jejich dvorů však od císaře docházely se zpožděním, nebo vůbec, proto Ditrichštejn musel nejednou sáhnout do vlastní kapsy. Po skončení španělského pobytu dlužil Maxmilián Adamovi astronomických 90 000 zlatých. Celá rodina žila v Madridu osm let (1563–1571) a narodilo se jim zde šest dětí, mj. i politik 17. století kardinál František z Ditrichštejna. Veškeré vazby, staré i nové Adam udržoval díky neustálé korespondenci i později u císařského dvora a byl považován za experta na španělské poměry. Dcery provdal do dobrých španělských rodin jako Mendoza, Borja, Fonseca, Cordoba. Po návratu z Madridu zůstal Adama ve službách arcivévody Rudolfa a zařídil jeho korunovaci uherským králem, čímž nebyla přerušena kontinuita habsburské vlády v Uhrách. Po jmenování Rudolfa II. císařem se stal nejvyšším hofmistrem a předsedou tajné rady. Manželé krátce žili u dvora, kde si koupili v areálu Pražského hradu dům. Měl velmi dobré přátelské vztahy s papežským nunciem na madridském dvoře Ippolitem Aldobrandinim, pozdějším papežem Klementem VIII., což především velmi pomohlo jejich synovi, mladému Františkovi.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta v Mikulově.", "content": "V roce 1572 mu bylo přislíbeno bohaté jihomoravské panství Mikulov jako částečná úhrada za obrovský císařský dluh. Ditrichštejn jej znal, jelikož jeho sestra Esther byla provdána za Jana VI. Lichtenštejna v Lednici, bratrance mikulovských Lichtenštejnů. Adam proto prodal některé statky v Rakousku. Převod majetku byl uskutečněn v roce 1575. Když nový pán přijel na své nové panství, nebyl zde ani jeden katolický kostel. Proto Adam začal horlivě rekatolizovat. Představitelům města i cechů přikázal navštěvovat katolické bohoslužby. Rovněž pozval do Mikulova věhlasného jezuitského misionáře Michaela Cardanea. Oba mikulovské kostely byly znovu vysvěceny olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským v roce 1582. Na druhou stranu byl Adam člověk se silnými humanistickými a uměleckými zálibami. Ví se, že na zámku, který začal přestavovat, měl rozsáhlou portrétní sbírku slavných osobností té doby. V Mikulově se objevovali nejen politikové a agenti z prostředí císařského dvora, ale také vzdělanci jako orientalista Anger Ghislain Busbek, kustod císařské knihovny Hugo Blotius i papežský legát Aldobrandini. Adam zemřel v roce 1590. Dle svého přání byl na svolení císaře Rudolfa II. pohřben v katedrále sv. Víta v Praze k nohám císaře Maxmiliána II., kterému celý život tak věrně sloužil. Jeho náhrobek zde však není, jelikož při Mockerově dostavbě katedrály byl nerozvážně vyhozen na nádvoří. Dnes je silně poškozená deska náhrobku uložena v depozitářích Národního muzea.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam z Ditrichštejna (9. října 1527 Graz – 5. ledna 1590 Mikulov) byl rakouský, později český šlechtic. Narodil se jako čtvrté ze šesti dětí Zikmunda Ditrichštejna a Barbory z Rottalu. Pocházel z rakouského rodu Ditrichštejnů (\"Dietrichstein\"). Zakladatel mikulovské větve Hollenburg-Finkenstein. Působil jako vyslanec císaře Maxmiliána II. ve Španělsku, kde vychovával jeho syny Rudolfa a Arnošta.", "tgt_summary": null, "id": 1435036} {"src_title": "Konstantinovský palác", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Komplex parků a budov Konstantinovského paláce vznikal od 18. století do první poloviny 19. století. Až do roku 1917 patřil carské rodině, jeho prvním majitelem byl Petr Veliký. Od konce 18. století byl zpravidla sídlem velkoknížat, už v roce 1797 ho Pavel I. věnoval svému druhorozenému synovi velkoknížeti Konstantinu Pavlovičovi. Po něm získal palác své jméno.", "section_level": 1}, {"title": "„Ruské Versailles“ ve Strelně.", "content": "Již v roce 1709 si car Petr Veliký vybral místo pro výstavbu reprezentační rezidence po vzoru pařížského Versailles. Původní projekt římského architekta Sebastiana Ciprianiho se ukázal být příliš složitý. V roce 1715 tak car oslovil francouzského architekta Jean-Baptista Le Blonda a italského architekta Carla Bartolomea Rastrelliho. Vítězem soutěže se stal Le Blond, záhy však zemřel a jeho projekt dokončil Niccoló Michetti. Výstavba dominanty komplexu, samotného Konstantinovského paláce, začala 22. června 1720.K zajištění dlouhodobého provozu fontán, které měly zvyšovat okázalost celého komplexu, bylo potřeba vybudovat nádrže s dostatečnou zásobou vody. Požadované zvýšení hladiny nadzemní vody by ale vedlo k zatopení rozsáhlých nízko položených území kolem Strelky a Kikenky o rozloze desítek čtverečních kilometrů. Případné pokusy řešit situaci jinak by byly příliš nákladné. Burkhard Christoph von Münnich nakonec přesvědčil Petra Velikého, aby si nechal park s fontánami vybudovat v Petrodvorci, kde byly podmínky k jeho vybudování příznivější. To zasáhlo do stavebních prací ve Strelně, ještě větší dopad pak měla smrt cara v roce 1725. V roce 1730 se práce ve Strelně zastavily zcela.", "section_level": 2}, {"title": "Velkoknížecí éra.", "content": "V 50. letech 18. století převzal dostavbu paláce syn Carla Bartolomea Rastrelliho Francesco Bartolomeo Rastrelli. Ten projekt paláce mírně upravil, nechal kupř. postavit reprezentativní schodiště ve východním křídle. Ani tentokrát ale stavba nebyla dokončena. Předpokládá se, že Rastrelliho projekt tří obloukových průjezdů na hlavním průčelí Zimního paláce vychází z vlivu architektonického řešení Konstantinovského paláce od Le Blonda a Michettiho. V roce 1797 ztratil palác status carského sídla, protože byl z rozhodnutí Pavla I. přešla do rukou jeho syna velkoknížete Konstantina Pavloviče. V roce 1802 upravil architekt Andrej Voronichin interiéry v antickém slohu. O rok později palác vyhořel a Voronichin s Luigim Ruscou využili oprav k některým změnám. Byl přistavěn belvedér, v piano nobile vznikla výstavní enfiláda. Malířskou výzdobu vytvořili Fjodor Ščerbakov a Giacomo Ferrari. V letech 1847 až 1851 na objednávku dalšího majitele velkoknížete Konstantina Nikolajeviče proběhla další přestavba vedená Christianem Meyerem a Andreiem Stackenschneiderem. Na fasádách vytvořili arkýře a balkony, soukromé prostory byly přepracovány v eklektickém styly a vznikla rodinná kaple.Následně v paláci žila rodina Konstantina Romanova (známého jako básníka s pseudonymem K. R.), faktickým vlastníkem byl jeho bratr Dmitrij Konstantinovič se svou matkou Aleksandrou Sasko-Koburskou. V paláci se nacházejí také osobní pokoje řecké královny Olgy Konstantinovny, která poté, co byl její manžel král Jiří I. při puči v roce 1913 zavražděn, žila v Rusku.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Po říjnové revoluci bolševici palác zkonfiskovali a sídlila v něm internátní škola. V roce 1937 tu bylo otevřeno sanatorium a poté důstojnická škola vojenského námořnictva. Za druhé světové války tu byl štáb německého námořnictva s několika loděmi, ale v bojích byl téměř celý zničen, z budovy zůstaly jen obvodové zdi. Palác byl obnoven jen pro provozní účely, aby v něm mohly působit geofyzikální a radiotechnické oddělení, katedra vojenského námořnictva a knihovna Leningradského arktického učiliště. Po uzavření školy v roce 1990 byl palác bez majitele a stávala se z něj ruina.", "section_level": 2}, {"title": "Státní komplex Palác kongresů.", "content": "V roce 2000 se palác dostal do majetku prezidentské kanceláře a začaly rozsáhlé stavební rekonstrukce. Byly obnoveny fasády i interiéry paláce, park a systém kanálů. Většinu rekonstrukce financoval stát. Došlo dokonce k výstavbě fontán a mostů, které zůstaly v původním projektu pouze na papíře. Tři mosty jsou otevíratelné a vodní plochy mají dostatečnou hloubku, aby jimi mohly proplouvat jachty a říční lodi. Na břehu Finského zálivu nedaleko od paláce byla vybudována konzulární vesnice, sestávající z 20 dvoupodlažních chat, z nichž každá svým vybavením připomíná určité ruské město. Postaven byl i pětihvězdičkový hotel \"Baltijskaja zvjozda\" (Baltická hvězda) stylizovaný jako staré ruské sídlo. Bývalý jachtklub byl přestavěn na tiskové středisko a v bývalých carských konírnách vzniklo administrativní ústředí komplexu. Slavnostní otevření obnoveného paláce proběhlo 30. a 31. května 2003. V červenci 2006 se v Paláci kongresů konal petrohradský summit G8, o sedm let později hostil summit G20. 25. července 2015 proběhlo v paláci losování kvalifikace mistrovství světa ve fotbale 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "V obnovených historických interiérech paláce se nachází několik expozic výtvarných děl. Významným přírůstkem se stala sbírka violoncellisty Mstislava Rostropoviče a jeho choti, pěvkyně Galiny Višněvské. V roce 2012 objevená sbírka uměleckých předmětů, tzv. Naryškinovský poklad, je rovněž vystavena v Konstantinovském paláci.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka Mstislava Rostropoviče a Galiny Višněvské.", "content": "V roce 2007 bylo rozhodnuto o využití Konstantinovského paláce k vystavení uměleckých sbírek Mstislava Rostropoviče a jeho manželky Galiny Višněvské. Sbírka se dostala do prodeje v aukční síni Sotheby's, ale den před konáním dražby ji získal podnikatel Ališer Usmanov a daroval ji ruskému státu. Součástí jsou obrazy od Brjullova, Serova, Grigorjeva, Repina či Rericha, dále porcelán, bronzové objekty a další. Sbírka byla oficiálně otevřena premiérem Vladimirem Putinem 12. května 2008, dva měsíce po původně ohlášeném termínu. Nyní nese jméno Sbírka Konstantinovského paláce – Dar A. Usmanova.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konstanstinovský palác (), též Velký strelenský palác (), nyní Státní komplex Palác kongresů () je architektonický komplex z 18. století v petrohradské části Strelna. Nachází se na jižním břehu Finského zálivu na řekách Strelka a Kikenka, asi 19 kilometrů od centra Petrohradu. Od roku 2003 slouží jako muzeum a kongresové centrum.", "tgt_summary": null, "id": 384825} {"src_title": "Cikáni", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo cikán (jako označení antropologické skupiny psáno tradičně s malým písmenem, nově se častěji používá jako označení národa, tedy s velkým písmenem – Cíkán) má stejně jako výrazy v řadě dalších jazyků prapůvod v řeckém \"Atsinganoi\" (\"Atzinganoi\"), kterým toto etnikum nazývali v byzantské říši. Výraz zřejmě souvisí se záměnou Romů se sektou \"athinganů\" (\"athinganoi\") (v 8. století ve Frýgii), jejíž příslušníci se později přistěhovali mj. na Balkán.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní jazyky.", "content": "Pojem cikán je velice podobný v mnoha evropských jazycích: Další označení jsou odvozena od domnělé země jejich původu: Podle Egypta v řečtině (alternativní název γύφτος), angličtině (\"gypsy\"), španělštině (\"gitano\"), vypůjčené do francouzštiny (\"Gitan\") pro skupiny přicházející ze Španělska. Další zemí jsou Čechy (la Bohème) a od ní odvozený třetí francouzský výraz (\"bohémien\").", "section_level": 2}, {"title": "Historické užití.", "content": "Zřejmě nejstarší dochovaný český záznam tohoto slova pochází z roku 1416, ačkoliv nelze vyloučit (a fakt, že soudobý kronikář necítil potřebu význam slova vysvětlit, to potvrzuje), že se používalo dlouho předtím:", "section_level": 1}, {"title": "Významy, použití dnes.", "content": "V roce 1971 proběhl historicky první Mezinárodní romský sjezd (World Romani Congress), kde se Romové ze 14 zemí (včetně ČSSR) dohodli na používání slova Romové. Od té doby se datuje romský požadavek, aby byl tento název majoritou respektován. I toto řešení je však zčásti nejednotné. Kritizována je hlavně skutečnost, že pojem Romové, pokud je užíván souhrnně, nerespektuje existenci jiných skupin cikánského národa. V Německu svaz \"Sinti Allianz Deutschland\" (jeden ze dvou německých cikánských svazů) podporuje názor, že název Romové je ve skutečnosti diskriminační, zatímco označení Cikán považuje za neutrální a za správné, protože zahrnuje všechny cikánské národnostní skupiny. Na webových stránkách Aliance se mj. píše: „Zasazujeme se o to, aby ústřední památník evropským Cikánům, kteří byli pronásledováni nacionálně socialistickým režimem, byl zbudován pro všechny Cikány a ne jen pro Romy a Sinty.“", "section_level": 1}, {"title": "Sebepojmenování romských skupin.", "content": "Ačkoliv ne všechny skupiny Romů označují sami sebe „Rom“, ke společnému původu se hlásí všichni, hlavně jde-li o dichotomii Rom-gádžo (nerom). K jiným používaným endonymům patří: Výše uvedené skupiny se dělí do ještě menších podskupin a rodů; například Olašští Romové představují asi 10 % romské populace v České republice a nadále se dělí na Lováry (původně konští handlíři) a Kalderaše (původně výrobci kotlů). Všechny uvedené skupiny si ale v rámci základní dichotomie vůči neromům (gádžům) říkají Romové.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní kočovné skupiny.", "content": "Národní skupina Jeniše, často mylně zařazovaná do skupiny Romů, má s cikánským obyvatelstvem mnoho společných historických a sociologických stránek, jedná se však o samostatnou národní skupinu - která je ovšem jako taková úředně uznána jen ve Švýcarsku. Jako „cikáni“ bývají označováni také irští Pavee, ačkoliv jde o etnické Iry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cikáni jsou český výraz (exoetnonymum) pro příslušníky romského nebo sintského etnika. Antropologická skupina se označuje slovem cikáni s malým „c“, cikánský národ slovem Cikáni s velkým „C“. V přeneseném významu jsou výrazem cikáni označováni lidé naplňující svými vzhledovými nebo povahovými vlastnostmi stereotypní, často negativní představu Cikánů, například je-li někdo opálený a snědý, tulák a dobrodruh, lhář, podvodník či zloděj. ", "tgt_summary": null, "id": 2165431} {"src_title": "Conrad Electronic", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Max Conrad v roce 1923 otevřel obchod specializující se na nový produkt, rádio a uvedl na trh sestavu Radio Conrad. V roce 1936 převzal firmu jeho syn Werner Conrad. Bylo mu 21 let a přišel na trh s televizorem. O rok později vydal první 16 stránkový katalog s výrobky a první knihu s názvem Televizor od A do Z. Po druhé světové válce, v roce 1946, se centrála tehdy zničené firmy přesunula z Berlína do Hirschau, kde firma začala takřka od píky. V roce 1951 byl otevřen první obchod s elektronikou a o tři roky později, kdy do firmy nastoupil syn Wernera Conrada Klaus, byla v distribučních centrech v Berchtesgadenu, Berlíně, Düsseldorfu a Norimberku zřízena zásilková služba, jejíž žluto-červený vozový park VW vešel do celostátního povědomí. V roce 1976, po smrti Wernera Conrada, přebral Klaus vedení společnosti a kompletně změnil její obchodní strategii. K nejzásadnějším změnám patřilo zmodernizování logistiky, kam byl zaveden moderní počítačový systém. Modernizace umožnila další rychlý rozvoj zásilkového obchodu s elektronikou. Conrad se stal největším zaměstnavatelem v regionu a síť jeho poboček se rozprostřela po celém Německu. Již v roce 1977 bylo denně odesláno přibližně 1000 zásilek a hlavní katalog firmy obsahoval 500 stránek s 30 tisíci produkty. V té době se pro něj vžilo označení „bible techniky“. O jedenáct let později, v roce 1988, Conrad expandoval mimo evropské trhy a založil první pobočku v Hongkongu. V roce 1993 se k řízení firmy připojil syn Klause Conrada Werner. V té době byly již dceřiné společnosti v mnoha evropských zemích, a aby byl objem zakázek zvládnutelný, bylo roku 1995 vybudováno nové logistické centrum ve Wernbergu. To se stalo jedním z nejmodernějších v Evropě. V roce 1997 se z firmy stal průkopník v online obchodu. Každý z jejích 50 tisíc produktů byl k zakoupení online ještě dřív, než nastal internetový boom. Návštěvnost webu tehdy činila 500 návštěvníků za týden a web i dnes patří k deseti nejnavštěvovanějším v Německu. O rok později se společnost zaměřila na B2B obchod a k této příležitosti vydala i speciálně zaměřený katalog. V roce 1999 otevřela první supermarket Conrad v Rakousku, k němuž postupně přibyly supermarkety v Německu a Švýcarsku. Roku 2004 byl rozšířen sklad ve Wernbergu na 92 903 m2. Za své úspěchy získala firma v roce 2007 v Německu prestižní ocenění „Prodejce roku“ a o dva roky později se dostala na seznam „Značky století“. V roce 2011 Conrad Holding zaměstnával již víc než 3000 zaměstnanců po celém světě a v roce 2014 bylo otevřeno nově postavené křídlo skladu ve Wernbergu, díky čemuž se navýšila kapacita zásilek na 40 tisíc denně. Celý komplex má přibližně 100 000 m2 skladového prostoru, nachází se v něm asi 42 tisíc palet a téměř deset km dlouhý skladový pás.", "section_level": 1}, {"title": "Conrad Electronic Česká republika.", "content": "Česká pobočka Conrad Electronic Česká republika, s.r.o., vznikla 19. prosince roku 2007. Firma se nejprve zaměřila výhradně na velkoobchodní zákazníky, ale již roku 2009 byl umožněn i koncový nákup. Nyní je v Česku nabízen sortiment více než 120 000 produktů, jež je každý týden navyšován o desítky dalších novinek. Conrad nabízí produkty firem jako Microsoft, Philips, Samsung, Bosh, LG, Osram, Canon a další, ale i své vlastní produkty značek Voltcraft, Toolcraft, Modelcraft, Reely, Conrad Energy, C-Control, Renkforce, Eurochron, Speaka nebo Mc Crypt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Conrad Electronic je původem německá zásilková společnost a jedna z největších zásilkových společností v elektronickém odvětví v Evropě. Byla založena roku 1923 v Berlíně Maxem Conradem a jeho rodina ji řídí již po čtyři generace.", "tgt_summary": null, "id": 440543} {"src_title": "Eric Djemba-Djemba", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Od svých 15 let se Djemba-Djemba snažil prosadit v mládežnických týmech francouzského klubu FC Nantes, který získal v sezóně 2000/01 francouzský mistrovský titul. Profesionální smlouvu podepsal roku 2000. V roce 2001 prorazil do A-týmu, se kterým se představil též v Lize mistrů UEFA. Povedeným výkonem pomohl k výhře nad italským Laziem Řím. Nantes se dokázalo probojovat do druhé skupinové fáze. Nastoupil rovněž v utkání proti Manchesteru United, kde se v záloze střetl s Royem Keanem. Za jeho výkony ve dresu \"Kanárků\" byl povolán do reprezentace. Častým partnerem ve středu pole mu byl Mathieu Berson. Během druhé sezóny 2002/03 odehrál 25 zápasů a nasbíral 11 žlutých karet a jednu kartu červenou. V létě 2003 odešel z Nantes do Manchesteru United za částku 3,5 milionu liber a v závislosti na jeho výkonech se zaplacená částka mohla vyšplhat až na 4,2 milionu liber. Djemba-Djemba podepsal s \"Rudými ďábly\" pětiletou smlouvu. Podle některých měl být nástupcem Roye Keana, který měl svá nejlepší léta už za sebou. Dalším konkurentem v záloze byl Nicky Butt, který ale často chyběl kvůli zranění. Djemba-Djemba si 16. září 2003 zahrál Ligu mistrů proti Panathinaikosu a v 83. minutě vstřelil svůj první gól za United. Byl to poslední gól zápasu, United porazili řecký celek 5:0. Na konci října odehrál celý zápas proti Leeds United v rámci ligového poháru Carling Cup a v 78. minutě našel přihrávkou Davida Belliona, který vyrovnal na 1:1. Během prodloužení se skóre změnilo na 2:2, Djemba-Djemba rozhodl ve 117. minutě o vítězství 3:2 a postupu do osmifinále. Za Manchester United celkově odehrál 39 soutěžních zápasů během necelých dvou let. V lednu roku 2005 jej koupila Aston Villa za částku 1-2 milionů liber.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Se spoluhráči z reprezentace Kamerunu zvítězil v roce 2002 na Africkém poháru národů. Mužstvo čítalo takové hráče jako byli Samuel Eto’o, Carlos Kameni, Lauren nebo Pierre Womé. Ve stejném roce se objevil na mistrovství světa, které se konalo v Jižní Koreji a Japonsku. Dále si zahrál na Konfederačním poháru FIFA 2003.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eric Daniel Djemba-Djemba (* 4. května 1981, Douala, Kamerun) je kamerunský fotbalista, který hraje na pozici defenzivního záložníka. Ve více než 20 zápasech reprezentoval Kamerun. Zúčastnil se mistrovství světa v roce 2002.", "tgt_summary": null, "id": 637244} {"src_title": "GLR analyzátor", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Zásobník.", "content": "Použitá reprezentace výsledků syntaktické analýzy se děje – podobně jako u tabulkového analyzátoru – pomocí orientovaného acyklického grafu. Obr. 1 ukazuje jeden takový graf po dokončení průběhu syntaktické analýzy pro ukázkovou větu „\"Sie beobachtet den Einbrecher mit dem Fernglas\"“ (Sleduje zloděje (s) dalekohledem). Přitom je použita následující nejednoznačná gramatika: Tato gramatika zachycuje nejednoznačnost dané věta, která dovoluje dvě různé analýzy. Kvůli této nejednoznačnosti není gramatika LR(k), což znamená, že v tabulka analyzátoru obsahuje konflikty. Každý uzel má unikátní jméno uzlu (které začíná písmenem „n“). Červené uzly obsahují prvky ze slovníku gramatiky, tedy pravidla s neterminálním symbolem na levé straně a slovy věty (terminálními symboly) pravé straně. Modré uzly obsahují čísla stavů LR-tabulky analýzy. Je dobře vidět, jak jsou v uzlu \"n21\" dvě do té doby různé analýzy při začleňování předložkové fráze „mit“ spolu zkombinovány. Následující předložková fráze „mit dem Fernglas“ je tedy analyzována pouze jednou.", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus syntaktické analýzy.", "content": "Stejně jako u LR(k)-metod se proces syntaktické analýzy skládá z řádek od řízený tabulkou přesunový případně redukční pravidla. Při přesunu je slovo ze vstupu odstraněno a uloženo na zásobník. Při krok redukce je pravá strana (γ) přepisovacího pravidla A → γ, které je uložena pozpátku na zásobníku, nahrazena levou stranou pravidla (A). Na rozdíl od LR(k)-metod však není redukovaná část ze zásobníku odstraněna, ale ponechána na zásobníku. To znamená, že zásobník neustále roste. Proces je řízený GLR(k)-tabulkou. V každém okamžiku se syntaktický analyzátor nachází v definovaném stav (viz zásobníkový automat). S tímto stav a dalším symbolem nebo symboly na vstupu je použita GLR(k)-tabulka a další operace (shift, reduce, accept, error) a nový stav nastaven. Případné nejednoznačnosti (konfliktu) jsou kvaziparalelně sledovány. Následující operace přesunu však mohou tato vlákna paralelního zpracování znovu synchronizovat; to je důležité pro časovou složitost metody.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k jiným metodám syntaktické analýzy.", "content": "GLR analyzátor lze považovat za předkompilovaný tabulkový analyzátor.", "section_level": 1}], "src_summary": "GLR analyzátor nebo Tomitův analyzátor je metoda syntaktické analýzy pro bezkontextové gramatiky, která je zobecněním LR(k) metod. Zkratka GLR(k) znamená \"zobecněný LR analyzátor\" (). ", "tgt_summary": null, "id": 44281} {"src_title": "Podvozek Krauss-Helmholtz", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukce Krauss-Helmholtzůva podvozku vychází z Bisselova podvozku. Realizuje spojení běhounu (3) s prvním spřaženým dvojkolím (5) otočným čepem (8), což je první vazba mezi běhounem a spřaženým dvojkolím. Toto první spřažené dvojkolí má umožněn příčný pohyb v rámu (2) lokomotivy. Druhá vazba mezi rámem lokomotivy (2) a rámem běhounu (3) je tvořena pružně vedeným pivotem (10), který je k rámu běhounu (3) pevně uchycen a na druhé straně je pružně veden listovými pružinami (11) v radiálním (horizontálním) směru. Třetím bodem vazby mezi rámem lokomotivy (2) a rámem běhounu (3) je radiální odpružení (12) za běžným dvojkolím (7), které je realizováno vinutými pružinami. Čtvrtým bodem soustavy je bod dotyku kolejnice (1) a běžného dvojkolí (7) na nákolku nebo okolku.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení se dvěma hnacími nápravami.", "content": "Katalog firmy Krauss z Lince vydaný pravděpodobně v posledních letech před 1. světovou válkou, uvádí úzkorozchodnou lokomotivu uspořádání D se dvěma Krauss-Helmholtzovými podvozky. Z fotografie však není dobře patrný mechanismus kompenzace délek spojnic při natáčení krajních dvojkolí.", "section_level": 2}, {"title": "Popis funkce.", "content": "Chování podvozku na trati závisí na velikost sil působící sil na pojezd lokomotivy a je odlišné podle situace...", "section_level": 1}, {"title": "Přímá trať.", "content": "Při jízdě v přímé koleji je rám běhounu (3) držen v ose lokomotivy pružinami (11) a (12) opírající se o rám lokomotivy (2). Běhoun, stejně jako rám lokomotivy vykonává za jízdy mírný příčný pohyb v rozsahu vůle mezi okolkem a vnitřní hranou kolejnice.", "section_level": 2}, {"title": "Nájezd do oblouku.", "content": "Při nájezdu do oblouku předpokládejme, že první spřažené dvojkolí (5) ještě nedoléhá na vnější kolejnici (1o) kolem (5o) a na vnější kolejnici (1o) jako první dolehne běžné dvojkolí běhounu kolem (7o)/(17o). Opření okolku běžného dvojkolí (17o) o vnější kolejnici (16o) vyvolá sílu, která vychýlí rám běhounu (3) ve směru křivosti oblouku směrem k poloze (14). Vychýlení osy (rámu) běhounu z polohy (3) směrem k poloze (14) a vzhledem k rámu lokomotivy (2) vyvolá odpovídající sílu na pružinách (11) (F) a (12) (F). Velikost sil odpovídá poměru deformace pružiny a koeficientu pružiny a přenese se na rám lokomotivy. Důležité v tomto okamžiku je to, že se okolek spřaženého dvojkolí (5o) doposud nedotýká vnější kolejnice (1o), tedy mezi hranou kolejnice a okolkem je vůle. V tomto okamžiku se mechanicky ještě nejedná o páku s pevným bodem otáčení, protože bod otáčení rámu běhounu mezi polohami (3) a (14) bude proměnný v závislosti na působících silách F - F (vektorové výslednice působících sil v daném bodě). V tomto stavu má soustava ještě dva stupně volnosti (v horizontální rovině): v místě prvního spřaženého dvojkolí (5), a v místě za běžným dvojkolím (12). Přes pomyslný střed otáčení, který vznikne jako bod vyrovnání kroutících momentů, a který se pravděpodobně nachází poblíž pivotu (10) dojde k vyvození síly na čepu (8). Tato síla působí na první spřažené dvojkolí (5) tak, že toto dvojkolí bude mít snahu se přesunout k vnější kolejnici (1o), principiálně se jedná o práci na dvojramenné páce. Posunutí prvního spřaženého dvojkolí (5) směrem k vnější kolejnici (1o) změní geometrické postavení rámu podvozku z polohy (3) směrem k poloze (14). Protože současně s posunutím prvního spřaženého dvojkolí (5) k vnější kolejnici (1o) se posouvá stejným směrem i čep (8), dojde změnou geometrie postavení rámu běhounu (3) i ke změně velikosti úhlu náběhu okolku běhounu (7o). Tento stav způsobí i změnu velikosti působících sil F - F. Je tedy možné, že za určitých silových poměrů nemusí první spřažené dvojkolí (5) dolehnout na vnější kolejnici (1o). Aby došlo k posuvu spřaženého dvojkolí k vnější kolejnici, musí být síla v bodě (8) (vyvolaná pákou) větší než síla F (zde vystupující jako tření mezi nákolkem spřaženého dvojkolí (5) a hlavou kolejnice (1) ve směru možného posunutí). Přičemž toto posunutí je snazší při vyšších rychlostech odvalování okolku po hlavě kolejnice.", "section_level": 2}, {"title": "V oblouku.", "content": "Při dolehnutí prvního spřaženého dvojkolí (15o) na vnější kolejnici oblouku (16o) dojde ke změně silových poměrů na rámu běhounu (3), který se nachází v poloze (14). Tento stav je způsoben tím, že první spřažené dvojkolí nemá v místě (15o) možnost dalšího příčného posuvu a tímto se působení sil, které odpovídalo dvojramenné páce, změní na působení sil na páce jednoramenné a čep (8) se stane pevným bodem páky. Poslední volností soustavy rámu běhounu (3) v poloze (14) zůstává v vzdálenost v místě radiálního odpružení (12) za běžným dvojkolím (17). Pokud je poloměr oblouku tak malý, že v tomto místě dojde k dolehnutí rámu běhounu v poloze (14) na rám lokomotivy (2) ztratí soustava potřebnou volnost a podvozek se dostane na hranici vykolejení. Při dalším zmenšení poloměru oblouku dojde ke vzpříčení podvozku a s velkou pravděpodobností dojde i k vykolejení. Tak, jak najíždí celá lokomotiva do oblouku, najede na vnější kolejnici (16o) postupně druhé spřažené dvojkolí a pak i další podle počtu spřažených dvojkolí. Protože všechna spřažená dvojkolí jsou uložena ve společném rámu lokomotivy (2), závisí jejich příčné postavení na celkovém postavení lokomotivy v oblouku. Jakmile je i druhé spřažené dvojkolí (není kresleno) vedeno vnější kolejnicí oblouku (16o), dochází vlivem geometrie celého podvozku v oblouku k přesunutí prvního spřaženého dvojkolí (15), které je vedeno kolem (15o) a tím i čepu (8) přes osu rámu z vnější strany osy rámu lokomotivy (2) na vnitřní stranu. Protože první spřažené dvojkolí (15) je stále opřeno v místě (15o) o vnější kolejnici (16o), jedná se stav jednoramenné páky s pevným bodem (8).", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Jelikož se podvozek osvědčuje především v ostrých obloucích, rozšířil se zpočátku na lokomotivách místních a úzkorozchodných drah. Jednou z prvních konstrukcí byla bavorská tendrová lokomotiva řady D VIII s Krauss-Helmholtzovým podvozkem umístěným neobvykle vzadu. Většina tendrových lokomotiv byla opatřena Krauss-Helmholtzovými podvozky na obou koncích. Později byla konstrukce s Krauss-Helmholtzovým podvozkem použita na německých jednotných lokomotivách řad 44, 45, 50, 64, 86 a dalších. Z dalších lokomotiv E 465.0. Na řadě 84 byly použity podvozky Schwartzkopff-Eckhardt, což je obdoba podvozku Krauss-Helmholtz, která navíc propojuje ještě druhé spřažené dvojkolí. Na lokomotivách řad 41 a 45 byla použita kombinace Krauss-Helmholtzova podvozku vpředu a Bisselova podvozku vzadu. Také elektrické lokomotivy řad E 04, E 17, E 18 a E 19 byly opatřeny podvozky založenými na podobném principu. Tyto \"podvozky AEG\" měly hnací dvojkolí s vnějšími ložisky, spojovací páka proto musela být na obou stranách vyvedena vně rámu, což představovalo charakteristický detail těchto lokomotiv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krauss-Helmholtzův podvozek (pojmenovaný podle výrobce lokomotiv, firmy Krauss a konstruktéru Richardovi von Helmholtz) je konstrukce používaná především u parních, ale i některých starších rámových elektrických lokomotiv. Princip funkce podvozku spočívá v tom, že podle úhlu natočení běhounu vzhledem k rámu lokomotivy jsou vyvozeny síly, které jsou přenášeny na rám lokomotivy a na první spřažené dvojkolí. Účelem této konstrukce je zlepšení průjezdu obloukem, kdy se příčné síly rozkládají mezi jednotlivá dvojkolí.", "tgt_summary": null, "id": 1641084} {"src_title": "Bučina (Kvilda)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V místě pozdější osady Bučina vzniklo bezlesí na trase Zlaté stezky (tzv. Horní též Kašperohorská větev) již v době vlády Karla IV. V 17. století přestala být trasa přes Bučinu používána. Bučina vznikla za vlády Marie Terezie, která podporovala vybudování nových cest a silnic na Šumavě a osidlování vymýcených oblastí, jako osada svobodných sedláků s právem svobodného využívání lesa pravděpodobně roku 1770. Ovšem první písemná zmínka pochází až z roku 1790. Po prvním sčítání obyvatel v roce 1793 žilo na Bučině již sto obyvatel ve 13 domech. Bučina patřila k panství Velký Zdíkov, které bylo původně součástí Královského hvozdu. V roce 1849 se stala Bučina součástí obce Kvilda a v roce 1867 se stává s Chaloupkami a s osadou Na Mlýnské Mýtině obcí s vlastní samosprávou. Rozvoj nastává hlavně po kalamitách v roce 1870. Pro rychlé zpracování dřeva bylo najato velké množství pomocné síly i z ciziny − v revíru Bučina to bylo 200 až 400 dělníků z Tyrolska či dokonce z Chorvatska. Někteří se již domů nevrátili. Dřevo zpracovávaly Kufnerova pila na Bučině, Seewaldova pila v osadě Na Mlýnské Mýtině a v Chaloupkách Reichartova pila. Nejvyššího počtu obyvatel dosáhla tehdejší obec v roce 1890, kdy ve 30 domech žilo 466 lidí. Od té doby počet obyvatel stále klesal – v roce 1939 měla obec přes padesát domů, 320 obyvatel, z toho 29 Čechů. V roce 1946 byli obyvatelé vysídleni, v roce 1956 byla Bučina zničena. V roce 1891 byla Michaelem Fastnerem postavena kaple svatého Michala, která byla zničena spolu s celou vsí v roce 1956. Kaple byla obnovena v roce 1992 v původní podobě potomky zakladatele Kilianem, Gottfriedem a Michaelem Fastnerovými. Vysvěcena byla 4. října 1992. 27. června 2015 byl v horní části bývalé vsi odhalen pomník označující základy rodného domu spisovatele Johanna Petera.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Bučina se nachází na bezlesé enklávě v jihovýchodním svahu hraničního hřebene s vrcholy Stráž (1308 m) a Siebensteinkopf (1263 m). Bučina patří ke srážkově nejbohatším místům Šumavy, neboť při převládajícím proudění při přechodu atmosférických front je v návětří. Srážky se zde měřily mezi lety 1879 a 1918, průměrný roční úhrn srážek v tomto období činil 1365 mm. Po roce 1918 však již nejsou informace o měření ucelené a po roce 1945 vůbec žádné. Od 26. října 2016 zahájila provoz automatická meteorologická stanice Bučina u Kvildy.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "V Bučině se 23. února 1858 narodil německý učitel, básník a spisovatel píšící povídky ze života obyvatel Šumavy Johann Peter.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Z horní části bývalé osady se otevírají daleké výhledy, je možné vidět panorama jižní Šumavy podél hranic až k masivu Třístoličníku a při jasném počasí jsou vidět i vzdálené Alpy. Bývalá osada se nachází na trase Šumavské pěší magistrály, proto zde v horní části bývalé vsi Správa Národního parku Šumava vybudovala jedno ze šesti nouzových nocovišť umožňující přespání v přírodě. V blízkosti nocoviště se nacházejí základy rodného domu Johanna Petera, které připomíná památník v podobě rozevřené knihy. V místě je také hraniční přechod Bučina – Finsterau do Německa. Přechod je jen pro pěší a cyklisty, ale na místo zajíždějí z Kvildy autobusy systému „Zelené autobusy“. Cestující na konečné v případě zájmu přejdou pěšky státní hranici a pokračují dále do Bavorska autobusem německého dopravce. V současné době se zde nachází pouze obnovená kaple sv. Michala (znovupostavena v roce 1992) a rekonstruovaný hotel Alpská vyhlídka, postavený v roce 2010 na místě zbořené Pešlovy chaty v podobném stylu, jako byla původní chata. V roce 2006 byla založena tradice česko−německých poutí na Bučinu. Pouť se koná zpravidla druhou červencovou sobotu, na české straně poutníci vycházejí od kostela sv. Štěpána na Kvildě a přes prameny Vltavy dojdou po trase dlouhé 13 km až na Bučinu. Před kaplí se koná poutní mše svatá. V roce 2015 se uskutečnil jubilejní desátý ročník. V těsné blízkosti hraničního přechodu se nachází památník železné opony, asi stometrový udržovaný úsek s ostnatým drátem, strážní věží a informační tabulí. V katastru Bučiny leží při jihovýchodním úpatí Černé hory (1315 m n. m.) přírodní památka Pramen Vltavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bučina () je zaniklé sídlo (bývalá obec) na Šumavě, místní část Kvildy. Místo, kde se nacházela, leží v I. zóně Národního parku Šumava na holé planině v nadmořské výšce 1162 metrů a dříve tak byla nejvýše položenou osadou v Čechách. Obyvatelé byli vysídleni po druhé světové válce, v roce 1956 obec zcela zničena. V roce 2011 zde trvale nikdo nežil. Dnes zde stojí znovupostavená kaple sv. Michala a hotel Alpská vyhlídka.", "tgt_summary": null, "id": 1912892} {"src_title": "Friedrich Leopold Woeste", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Friedrich Leopold Woeste se narodil jako nejstarší z osmi potomků učitele Johanna Ludolfa Leopolda Woeste a jeho ženy Marie Kathariny Woeste v Hemeru (v místní části Niederhemer). Předčasně dostával výuky v dějepise, zeměpise, latině a francouzštině. Na přímluvu jeho učitele pastora Wulferta byl poslán na gymnázium do Elberfeldu, kde bydlel u příbuzných jeho matky. V roce 1826 obdržel titul na institutu v Halle. V letech 1826 a 1829 studoval taktéž v Halle teologii, řečtinu a hebrejštinu. Pro několik obchodníků zprostředkovával cizojazyčnou obchodní korespondenci. Na přelomu let 1849 a 1850 byl učitelem na Märkisches Gymnasium v Iserlohn. Woeste uměl mluvit osmi cizími jazyky, které též vyučoval. V 60. letech 19. století se spolupodílel na vydávání časopisu \"Germania\". V roce 1877 se jako Woeste přestěhoval ke své sestře. Byl svobodný a velmi nemocný. Záhy poté roku 1878 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Woeste sepsal nespočet článků a esejí na témata etymologie, místní historie a pověstí. Nejvýznamnější z jeho děl je \"Wörterbuch der westfälischen Mundart\", který byl vydán roku 1882 jako výsledek čtyřiceti roků soustavného výzkumu vestfálských nářečí. Brzy poté vydal své další dílo s název \"Volksüberlieferungen in der Grafschaft Mark\". Jeho další vědecké práce byly vydány v dílech \"Sagen, Gebräuche und Märchen aus Westfalen\" z roku 1859 od Adalberta Kuhna a \"Germaniens Völkerstimmen 1841–66\" od Johanna Matthiasa Firmenich-Richartza. Za jeho zásluhy byl přijat do Společnosti pro německý jazyk. Ve svém rodném Hemeru založil v roce 1829 soukromou školu, která dnes nese jeho jméno (Friedrich-Leopold-Woeste-Gymnasium). Také základní škola v blízkosti jeho rodného domu je po něj pojmenována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Leopold Woeste (celým jménem Johann Friedrich Leopold Woeste) (15. února 1807 Hemer – 7. ledna 1878 Iserlohn) byl německý jazykovědec a dialektolog.", "tgt_summary": null, "id": 675347} {"src_title": "Habartice (Krupka)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1363. Od roku 1347 je majitelem obce připomínán jistý Anselm z Habartic. Roku 1376 poté ves přechází pod Koldice z nedaleké Krupky. Roku 1590 získali obec pro své chlumecké panství Kölblové. Obyvatelé této rozlehlé a úhledné obce zprvu pracovali jako lesníci a horníci v nedalekých rudných dolech v Telnici a Krupce. Po útlumu těžby se poté živili převážně jako řemeslníci a hospodáři a ženy se zabývaly pletením slaměných klobouků a výrobou stávkového zboží. Během bitvy u Chlumce se zde asi hodinu zdržel i císař Napoleon Bonaparte předtím, než odjel sledovat průběh bitvy k nakléřovskému kostelíku. Na místní faře pak dlouhá léta příchozím ukazovali stůl u kterého císař seděl a iniciály na dveřích „N. B.“, které zde vyryl jeho pobočník. Podle sčítání lidu z roku 1843 zde v žilo ve 203 domech 1226 obyvatel. Počet obyvatel poté mírně klesl a podle záznamů z roku 1900 zde žilo už jen 954 Němců a 4 Češi. V roce 1913 zde byla provedena nákladná oprava obecné školy. Roku 1921 postaven obecní dům a rok poté zavedeno veřejné elektrické osvětlení. V roce 1923 místní odhalili pomník obětem první světové války. K rozvoji obce v dalších letech pomohla i výstavba silnice na Krásný les a do Německa. Po odsunu německého obyvatelstva zůstala vesnice z velké části neobydlená. Přistěhovalo se sem sice několik českých rodin, i tak ale rozlehlá a převážně neobydlená obec postupně pustla. V 50. letech bylo rozhodnuto o násilném vystěhování místních obyvatel a celá vesnice byla následně spolu s okolními obcemi zbořena československou armádou. Z celé vsi zůstala stát jen jediná patrová budova (sídlo celní správy) nacházející se za kostelem na návrší směrem na Komáří vížku. V současnosti se zde nachází jen několik chalup a v lesíku v místech, kde kdysi stával kostel, opuštěný hřbitov. Budova celní správy po odchodu celníků postupně chátrala a celý rozlehlý objekt je v současnosti již bez střechy. Místo je turisticky hojně vyhledávané. Vede zde Krušnohorská magistrála, která slouží běžkařům i cyklistům. Území obce se nachází v přírodním parku Východní Krušné hory s množstvím chráněných živočichů a rostlin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Habartice () jsou zaniklou obcí, která stála ve stejnojmenném katastrálním území o výměře 12,76 km2 asi 4,5 kilometru severně od Krupky v okrese Teplice na severu Čech.", "tgt_summary": null, "id": 1442881} {"src_title": "Jestřebí (hrad)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad byl postaven kolem roku 1400 u obce, která je zmiňována roku 1295 jako majetek Jindřicha z Dubé a Jestřebí. I počátkem 15. století zdejší krajinu vlastnili Berkové z Dubé. Roku 1426 byl hrad dobyt spolu s nedalekou Českou Lípou husity. Ti jej svěřili do péče svému hejtmanovi Jindřichovi Hlaváčovi z Dubé, po husitských válkách zde byl Čeněk z Dubé, který se shoně s Vartenberky a Mikešem Pancířem ze Sloupu podnikal loupežné výpravy do Lužice. Lužice výpady oplatila trestnou výpravou do Čech. Čeněk před nimi hrad rychle prodal Janu Smiřickému, veliteli litoměřické posádky. Ten byl sice později za zradu krále popraven, ale zdejší panství si jeho potomci udrželi dalších 40 let. V roce 1491 hrad koupil a připojil ke svému sousednímu panství Kryštof z rodu Vartenberků. O padesát let později, přesně roku 1547 byl označován jako pustý. Během 18. století zdivo začali rozebírat vesničané a pak došlo k odpadávání narušených skalních bloků.. Je záznam z roku 1825, kdy musely být kvůli padajícím skalám odstraněny z podhradí tři domky. Také v druhé polovině 19. století bylo zaznamenáno několik zřícených skal a přístup byl popisován jako životu nebezpečný. Kolem roku 1830 byly provedeny úpravy romantické stavby.", "section_level": 1}, {"title": "Další informace.", "content": "Zřícenina hradu se tyčí v dominantní poloze na skalním suku nad obcí. Je dobře viditelný od křižovatky silnice mezi Prahou a Zákupy, Českou Lípou a Doksy. Jedná se o částečně do skály vysekaný hrad vyhledávaný hojně turisty. Pro pěší sem vede červená turistická cesta od České Lípy. Nejbližší železniční zastávka je v obci Provodín 2 km daleko. Nejpozoruhodnějším zbytkem hradu je v pískovci vytesaná prostora s významnými relikty šlapacího kola rumpálu. Pozoruhodná je rovněž absence klasických hradeb. Vrchol skalního bloku byl opatřen přímo cimbuřím. Vstup na hrad je volný a dobře od obce vyznačený. Převýšení až na horní plošinu je 60 metrů a cestou nutno zdolat 77 schodů. V podhradí je dostatek parkovacích míst. Na hradě byl i básník Karel Hynek Mácha. Zatímco ves pod hradem se dříve nazývala \"Krušina\", hrad měl německé pojmenování \"Habichstein\", tedy v českém překladu Jestřábí kámen.", "section_level": 1}, {"title": "Hrad podléhá zkáze.", "content": "Rozpadání skalního podloží pokračovalo po celé 20. století. Jako příčina je uváděna nevhodná činnost lidí, zejména těžba pískovce a také prorůstání puklin náletovými dřevinami. Lze očekávat, že proces rozpadu bude pokračovat. Ve čtvrtek 1. října 2009 se zřítila další část hradu a ten byl následně pro veřejnost uzavřen. Hrad byl ale po půl roce opět zpřístupněn veřejnosti. V následujících letech proběhla ostrá diskuse, týkající se vhodnosti zabezpečení památky pomocí bariér a ocelových sítí. Konečný verdikt vyslovila až tzv. památková rada Národního památkového ústavu, jejíž členové v roce 2012 posoudili situaci přímo na místě a připustili možnost vybudování bariér.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jestřebí je zřícenina skalního hradu v obci Jestřebí v Libereckém kraji, ležící 9 km jihovýchodně od okresního města Česká Lípa a 6 km severozápadně od města Doksy, v nadmořské výšce 259 metrů.. Byl založen Berky z Dubé koncem 14. století a postupně zchátral. Zřícenina je chráněna od roku 1958 jako kulturní památka České republiky pod číslem 35083/5-3021.", "tgt_summary": null, "id": 271672} {"src_title": "Liber catenatus", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Libri catenati v Česku.", "content": "V českých a moravských fondech se svazky se zachovanými řetězy vyskytují jen ojediněle. Knihy na řetězech se dochovaly v jáchymovské latinské škole, ve svatojakubské knihovně v Brně a jedna kniha na řetězu je součástí kadaňské františkánské knihovny, jeden exemplář knihy na řetězu se nachází také v Pražské majorátní knihovně hrabat z Nostic. Zřejmě nejvíce knih na řetězu se dochovalo v knihovně františkánského kláštera v Chebu.", "section_level": 1}, {"title": "Pultová knihovna františkánského kláštera v Chebu.", "content": "Knihy zde byly uloženy na deseti pulpitech, čtenářských pultech, které byly označeny římskými písmeny alpha až kappa. Jednalo se o z obou stran přístupné stoly, z nichž měl ze dvou protilehlých stran dvě zešikmené desky s uloženými knihami. Chebské svazky knih na řetězu byly opatřeny krátkými mohutnými řetězy a z toho vyplývá, že byly uloženy přímo na deskách pultů, nikoli na policích. Všech deset pulpitů se nacházelo v jedné místnosti a na každé straně pultu bylo uloženo čtyři až jedenáct svazků, podle toho jaký měly rozměr. Knih na řetězu se v chebské knihovně nachází celkem 294 svazků. Z celkového počtu svazků se jedná o 185 inkunábulí, 107 starých tisků a dva rukopisy. Katenáty podle všeho sloužily především františkánským mnichům v jejich obvyklých všedních potřebách. Není zmínka o tom, že by sbírka sloužila a byla zpřístupněna širší veřejnosti. Nejnovější knihy nacházející se na pulpitech pocházejí z první dekády 17. století. Zánik chebské františkánské pultové knihovny pravděpodobně souvisí s rekonstrukcemi konventu na konci 17. a počátku 18. století. Řetězy z 15. století jsou tvořeny čtyřmi až šesti protáhlými hranatými články. Na tisku z roku 1507 je řetěz již méně robustní a je sestaven ze šesti tordovaných (šroubovitě stáčených) článků. Vazba tisku z roku 1530 je opatřena lehčím typem řetězu se šesti články, každý článek řetězu je spleten ze dvou drátů a dole přechází v očko, do něhož je napojen předešlý článek. Na počátku novověku se knihy začaly stavět do polic, ale jelikož řetězy bránily jejich novému způsobu uložení, byly z knih odstraňovány. Po sundání řetězu zůstaly v zadní dřevěné desce pouze jeden nebo více malých otvorů, připomínajících původní uchycení řetězu. V mnoha případech nebylo možné očko rozevřít, proto v dřevěných deskách zůstaly zbytky železa po uřezaných úchytech. Ještě častěji byla očky z knihy odstraňována tak, že byly rozříznuty dřevěné desky směrem k hornímu okraji a poté se očko vytáhlo. V důsledku takového odstranění řetězů mohlo dojít i k rozlomení zadní desky, což dokládá několik exemplářů, u kterých se dochovala pouze polovina desek směrem ke hřbetu knihy. „Libri catenati“ byly k pultu připojeny řetězy. V horní části zadní dřevěné desky měly knihy otvor, kterým bylo protaženo železné očko s řetězem. Oko nebylo pravidelně kulaté, ale byla to spíše spona oválného tvaru, která přesahovala přes okraj desky. Řetěz v ní byl uchycený dalším větším kulatým okem, jež bylo navlečeno na uzamykatelné železné tyči, která vedla podél vrchní strany pultu. Řetězy byly dlouhé v rozmezí 24,1–34,6 centimetru.", "section_level": 2}, {"title": "Připoutaná knihovna.", "content": "V takové knihovně jsou knihy připoutány řetězem, který je dostatečně dlouhý, aby bylo možné vzít knihu z police a číst, ale není možné je odnést z knihovny. Tímto způsobem uložení knih se zabránilo krádežím materiálů z knihovny. V praxi to bylo obvyklé u příručních knihoven od středověku do cca 18. století. Protože je tento způsob poutání knih poměrně nákladný, tak byl používán jen u nejvzácnějších knih v kolekci.", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Katedrální knihovna v Herefordu je největší knihovna, kde se dochovaly knihy se všemi neporušenými řetězy, tyčemi a zámky. Knihovna je umístěna nad mariánskou kaplí s okny do kostela a obsahuje asi 1500 knih na řetězech. Knihy jsou uloženy v policích, jeden konec řetězu je připojen k přední desce každé knihy. Druhý konec řetězu je připojen k tyči vedoucí podél spodní strany každé police. Délka řetězu umožňuje vzít knihu z police a položit ji na čtecí pult.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Knihovna kostela sv. Valpurgy v nizozemském Zutphenu. Knihy jsou zde uloženy na čtecích pultech, jeden konec řetězu je připojen k zadním deskám knihy a druhý k železné tyči vedoucí podél vrchní strany pultu. Na budově a interiérech knihovny se od 16. století téměř nic nezměnilo, větší část původní sbírky knih je stále na místě a také se zde dochovaly původní řetězy, tyče i nábytek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Liber catenatus (často v plurálu libri catenati, možno přeložit jako knihy na řetězech) bývaly knihy uložené především v některých klášterních knihovnách. Knihy byly rozloženy na čtecích pultech nebo uloženy v policích, a aby je nebylo možné odnášet, byly knihy připoutány řetězem k železné tyči, která byla připevněna k vrchní straně pultu nebo k polici, na níž byly knihy umístěny. ", "tgt_summary": null, "id": 1494664} {"src_title": "Telavivské muzeum umění", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stálá kolekce.", "content": "Muzejní kolekce představují některé z hlavních umělců první poloviny 20. století a mnoho hlavních směrů moderního umění v tomto období. Jedná se především o fauvismus, německý expresionismus, kubismus, futurismus, ruský konstruktivismus, De Stijlovo hnutí, surrealismus, francouzské umění od impresionismu a postimpresionismus po pařížskou školu, včetně děl od Chajima Soutina a klíčových děl Pabla Picassa z jeho modrého a neoklasického období, až po jeho pozdění období, a surrealistická díla Joana Miró. V kolekci se nachází i díla několika moderních mistrů včetně Vincenta van Gogha, Clauda Moneta, Camille Pissara, Augusta Renoira, Paula Cézanna, Alfreda Sisleyho, Henri Edmonda Crosse, Pierra Bonnarda, Henri Matisse, Amedea Modiglianiho a Marca Chagalla. Kolekce obsahuje několik mistrovských děl, včetně malby Friedericky Marie Beer z roku 1916 od rakouského malíře Gustava Klimta a Improvizaci V od ruského mistra Vasilije Kandinskijho. Kolekce Peggy Guggenheim, darovaná v roce 1950, zahrnuje 36 děl abstraktních a surrealistických umělců, včetně Jacksona Pollocka, Williama Baziotese a Richarda Pousette-Darta, a surrealistická díla od Yves Tanguyiho, Roberto Matty a André Massona. Sochy se nacházejí u vstupu do muzea a na vnitřní zahradě soch. Mezi umělce, jejichž sochy se nacházejí ve venkovní instalaci patří Arman, Zadok Ben David, Alexander Calder, Anthony Caro, Lynn Chadwick, Sandro Chia, Jicchak Danciger, Ja'akov Dorchin, Benni Efrat, Belu-Simion Fainaru, Dov Feigin, Pinchas Cohen Gan, Dan Graham, Emanuel Hacofe, Barbara Hepworth, Menaše Kadišman, Ofer Lellouche, Maja Kohen Levy, Jacques Lipchitz, Ju Ming, Motti Mizrachi, Henry Moore, Avraham Ofek, Chana Orloff, Buky Schwartz a Ossip Zadkine.", "section_level": 1}, {"title": "Současná výstava.", "content": "Kromě stálé kolekce muzeum hostí dočasné výstavy jednotlivých umělců a skupin, vždy týkající se jednoho tématu. V roce 2006 Telavivské muzeum umění hostilo například expozici Michala Rovnera s názvem „Pole“ s velkoplošnými filmovými díly a instalacemi, jež byly vystaveny v Benátkách a Paříži. Kromě toho hostilo i expozici s názvem „Stažení“ s fotografiemi i videi, které se týkaly stažení z Pásma Gazy a izraelské bariéry kolem Gazy. Tato výstava, která si vyžádala představit široké spektrum názorů, zahrnovala práci více než dvaceti umělců.", "section_level": 1}, {"title": "Archiv izraelské architektury.", "content": "Nový Archiv izraelské architektury bude otevřen v roce 2013", "section_level": 1}], "src_summary": "Telavivské muzeum umění bylo založeno v roce 1932 v domě prvního telavivského starosty Me'ira Dizengoffa v Tel Avivu. Ve stejné budově pak byla v roce 1948 podepsána izraelská deklarace nezávislosti a v současnosti se označuje jako Hala nezávislosti. Na své současné místo, v ulici krále Saula, bylo muzeum přestěhováno v roce 1971. ", "tgt_summary": null, "id": 889496} {"src_title": "Suché skály", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geologie a reliéf.", "content": "Ve svrchní křídě (asi před 100 miliony lety) zaplavilo, zatím naposledy, českou pánev mělké moře. Dvacet milionů let zde docházelo, v několika fázích, k ukládání mocných vrstev usazenin (pískovce, slínovce...). Ve starším období (cenoman) se při okrajích pánve ukládaly sedimenty později spojené pevným křemitým tmelem (Suché skály, Panteon, Frýdštejn...). V mladším období (koniak) usazené pískovce mají méně pevný tmel (Hruboskalsko, Skály na Mužském...). Při alpínském vrásnění došlo k pohybům podél Lužického zlomu. V oblasti Malé Skály byly vyzdvižené spodní vrstvy křemenných pískovců perucko-korycanského souvrství (cenoman) dále tektonicky rozlámány a vztyčeny do polohy rozeklané skalní zdi. Vztyčená kra tvoří jediný skalní hřeben, který na pravém břehu Jizery pokračuje Vranovským hřebenem směrem k Frýdštejnu. Šířka báze hřebene je okolo 80 metrů. Skalní hřeben Suchých skal je asi 1000 m dlouhý. JJZ stěny jsou ve střední části hřebene vysoké 40-80 m a SSV stěny 10-30 m. Pískovce jsou vesměs hrubozrnné, místy přecházejí až do slepenců. Vrstevní plochy jsou subvertikální, vyvlečené při hlavní poruše zóny Lužického zlomu. Hlavním prvkem určujícím tvary skalních kulis jsou 3 soubory zlomů (rovnoběžné se hřebenem, kolmé na hřeben a směr V-Z). Zlomové plochy jsou různě silifikované a proželezené. Významný je výskyt unikátních tektonických zrcadel, přítomná jsou silně silifikovaná tektonická žebra a hustá síť křemenných žilek).", "section_level": 1}, {"title": "Přístupnost.", "content": "Suché skály jsou dobře přístupné ze silnice vedoucí z Malé Skály do Koberov. Ačkoli Suché skály jsou lákadlem pro turisty, neexistuje v jejich těsné blízkosti žádná značená cesta. Důvodem je bezpečnost, neboť nelze vyloučit pád kamenů vlivem horolezecké činnosti, a zároveň i ochrana již tak dost navštěvované NPP. Strmé dřevěné žebříky mezi skalami byly budovány pro horolezce, kteří jsou zvyklí na pohyb v obtížném terénu. Pokud si chcete vychutnat ideální výhled na panorama skal, pak je lepší vystoupat z Malé Skály po červené značce směrem k Besedicím a na vrch Sokol.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Díky geologickému složení (nenasákavý pískovec s křemitým tmelem) jde o jednu z mála oblastí Českého ráje, kde lze lézt i krátce po dešti. Atraktivitu skal dotváří specifický mezo a mikroreliéf (tektonická zrcadla, tektonická žebra a vyvětrávající křemenné žilky). Z tohoto důvodu jsou Suché skály velmi vyhledávány a téměř neustále obleženy horolezci.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Suché skály byly již od r. 1893 navštěvovány německými lezci z Liberecka, kteří vystoupili na nejvyšší vrcholy hřebene (Ferdinand Siegmund s bratry Matouschkovými, Willy Kahl a spol.). O deset let později se do lezeckých aktivit zapojila i skupina horolezců kolem Rudolfa Kauschky. V roce 1922 byla zdolána drážďanskými lezci obtížně dostupná věž \"Samotář\", původně pojmenovaná \"Miladaspitze.\" Ve třicátých letech 20.století zde pravidelně lezli liberečtí Němci ale i Češi z Železného Brodu a členové Pražského klubu alpinistů. Až na výjimky (\"Jižní traverz\" na \"Střední věži\", \"Normální cesta\" na \"Samotáři\") se informace o výstupech z tohoto období nedochovaly. I během II. světové války se čile lezlo, jak o tom svědčí množství prvovýstupů autorů jako F. Kutta, J. Malík, J. Mašek, R. Schneberger, K. Glückselig, M. Baron, O. Horský... Až do r. 1968 se i přes určité spory tolerovalo používání skob k postupu (na rozdíl od jiných českých pískovcových terénů). Další vlna nových cest vzniká až v 60.letech. Hlavním tahounem dění na \"Suškách\" byl od r. 1962 V. Tůma, rodák z Frýdštejna, který s různými spolulezci vytvořil desítky pěkných logických a dnes již klasických cest. Ty byly v osmdesátých a devadesátých letech doplněny sportovnějšími směry z díly P. Slaniny, S. Šilhána, J. Rakoncaje, P. Hejtmánka, T. Čady, P. Roubíčka a mnoha dalších. Později (s vyčerpáváním volných směrů) se zájem sportovních lezců přesouvá na blízký Panteon.", "section_level": 2}], "src_summary": "Suché skály (dříve též zvané Kantorovy varhany) tvoří výraznou dominantu Maloskalska. Z geomorfologického hlediska jsou Suché skály spolu s blízkým Panteonem součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Tento krajinářsky velice atraktivní a v Čechách poměrně vzácný geomorfologický tvar skalní zdi je od r. 1956 chráněn a od roku 2000 má status národní přírodní památky (NPP). Suché skály se nacházejí v nejsevernějším výběžku katastrálního území Besedice, části obce Koberovy v okrese Jablonec nad Nisou v Libereckém kraji.", "tgt_summary": null, "id": 2116112} {"src_title": "Špony na nehty", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V Anglii navrhl pan Rosenstein v roce 1938 provrtání nehtu a protažení chirurgické šňůrky jako u bot. V roce 1962 použil pan Frasser, který byl původně dentistou, pružný kulatý drát z chromooceli pro své špony. Mohl již zhotovovat individuální špony, které působily tlakem i vztahem. Jeho metoda byla v dalších letech vyvíjena a dnes se používají pružné kovové nebo plastické pásky, nebo jejich kombinace. Dnes jsou známé VHO-špony, BS-špony, zlaté špony a onyclip špony a Erki-technika.", "section_level": 1}, {"title": "Základy použití ortonyxie.", "content": "Této techniky se má použít pouze tehdy, jestliže se běžným způsobem ošetření (čistění) valu mechanickou cestou nedosáhlo žádaného účinku. Náklady by měly být co nejmenší. Nejnižší náklady na špony jsou s oboustrannou Fraserovou šponou, ale její upevnění a zhotovení je pro laika dost obtížné. Proto se prosadily špony VHO, dnes drátkové špony, které jsou sice o něco dražší v nákupu, ale mají výhodu polotovaru a jednodušší a kvalitnější upevnění. V některých případech se doporučuje pro zesílení nehtu zhotovit částečnou protézu nehtu. Toto zesílení (protéza) nehtu je tak zvaná „štětečková metoda“. Hodí se pro šupinaté nehty, lámavé nehty a hodně tenké nehty ke zvýšení stability nehtu. Osvědčil se i tzv. nehtový klín a nebo zasunutí silikonové trubičky mezi val a nehet. Díky ortonyxie se naráz dosáhnou dva cíle: tah špony způsobí neustálé odlehčení tlaku na nehtový val a zbaví pacienta bolesti a za druhé se zmenší zaoblení nehtu a nehtového lůžka a nehet se zarovnává. V Německu jsou špony k odstranění deformací nehtů a bolestí pacientů placeny nemocenskými pojišťovnami a uznávány lékařskou komorou. VHO-Osthold-špona je zhotovena ze tří dílů a byla již průmyslově předhotovená. Tato špona je lepší alternativa k operativním zákrokům dle školní medicíny. Dnes je tato špona vyráběna a prodávána firmou 3TO GmbH, Gehwol GmbH, firmou Marsal a podobná špona VHO. Byla opětně vylepšena a zjednodušena práce jí připravit a nasadit zákazníkovi. Cílem šponovaní je dosáhnout přirozeného růstu nehtu při dlouhodobém použití špony, ale i okamžitému odstranění bolesti a spontánnímu odlehčení u pacientů. Zároveň může i silně srolované nehty pomocí 3TO-terapie léčit a vyléčit.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie nebo chirurgický zákrok.", "content": "Pan MUDr. Harrer srovnal ve své disertační práci 3TO-terapii a terapii dle školní medicíny a došel k překvapivým závěrům, které měly vliv na přijmutí této metody do programu státních i soukromých pojišťoven v Německu a i jinde v západní Evropě. Bylo vybráno 41 pacientů, 21 pacientů bylo ošetřováno konzervativní metodou pomocí 3TO špony a 20 pacientů prodělalo lékařský chirurgický zákrok. Průměrné stáří pacientů bylo 28 až 34 let. Před ošetřením byla průměrná bolest u pacientů na skále o 100 bodech v první skupině v klidu 19 a při zátěži 42, ve druhé skupině v klidu 17 a při zátěži 55 bodů. Tím byly tyto dvě skupiny srovnatelné. Po jednom týdnu byl následující výsledek: druhá skupina po operaci měla ještě 50 bodů na stupnici bolesti, šponová skupina jen 10 bodů. Po 6 až 12 měsících byli pacienti znovu dotázáni a výsledek byl následující: průměrně byli pacienti u obou skupin 6x konzultováni. Pacientům se šponami byly tyto 2,6x posunuty. Pacienti mohli po 0,7 dnech chodit bez bolestí, v operativní skupině teprve po 19,4 dnech. Chodit v botách bez bolesti mohli pacienti první skupiny po průměrně 8 dnech, operovaní až v průměru po 57 dnech. Všech 21 pacientů se šponami nenacházeli špony jako nepříjemnost a nedošlo k žádné komplikaci. Jeden pacient po operaci ji musel prodělat ještě jednou kvůli silnému krvácení. Návratnost byla u první skupiny 19% (4/21), jeden pacient zůstal ještě v ošetření, ale se značně zlepšeným stavem. U operační skupiny byla návratnost 15 % (3/20). Zde je třeba brát v úvahu, že zde byli pacienti, kteří se nové operaci už nechtěli podrobit a nejsou ve statistice obsaženi. Není zde také návratnost po dvou či třech letech. Průměrná pracovní neschopnost u skupiny první se šponami byla 0, u skupiny po operativním zákroku byla neschopenka průměrně 14,2 dnů. Vzniklé náklady u zaměstnanců (náklady na terapii a personální náklady vzniklé pracovní neschopností).", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "Podle zjištěných údajů je terapie pomocí 3TO-špon málo bolestná konzervativní metoda s nízkou návratností. Pacienti nejsou v běžném životě omezováni a nezpůsobují pracovní neschopnost. Tato studie byla provedena v roce 2002 na univerzitě Norimberk-Erlangen. Dalším zlepšením špon a jejich zlevněním v nákupu se snížily náklady na 3TO-terapii o ca. 30 % na ca. 170 € v průměru na pacienta. Jelikož je 3TO-špona ze tří dílů, dá se zlehka nasadit do jakéhokoliv místa na nehtu a i u těžkých případů s hypergranulací. Mezitím již bylo v Německu aplikováno 300 000 drátkových a 3TO špon a mnozí pacienti byli uchráněni od bolestivé operace. V Německu pracují se šponami lékaři i podologové. Další zdokonalení a varianta 3TO-špony je Podofix aktivní nalepovací špona Combiped špona. Pro každý případ je třeba najít tu optimální šponu. Která špona je ta správná pro různé deformace a různá ošetření? Podofix aktivní nalepovací špona se hodí především pro tenké nehty a lehké případy zarostlých nehtů. Drátková špona a Combiped špona se uplatní především u nehtů, kde se dá špona zavěsit z obou stran a nebo jen z jedné. Šponami se dají od srolovaného nehtu až po silně zarostlé nehty ošetřit skoro veškeré případy. Na drátkové špony je ale zapotřebí speciální proškolení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Technika orthonyxie (výraz pochází z řeckého slova \"orthos\", znamená rovně nebo správně, a \"onyx\" je v řečtině nehet), tedy opravy nehtů, která se provádí nasazením špon z kovových drátů nebo vzpružin, sleduje následující cíle: uvést do původního tvaru tvar nehtu a nehtového lůžka u zdeformovaných, vyklenutých nebo srolovaných nehtů pomocí působení páky, případně vzpružiny, špony a to po delší dobu. U zdeformování, která se již nedají opravit, dosáhnout následkem neustálého tahu špony trvalého odlehčení nehtového záhybu a tím odstranit příčinu existujících obtíží. ", "tgt_summary": null, "id": 1801521} {"src_title": "Harry’s Bar (Benátky)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Harryho bar otevřel v roce 1931 barman Giuseppe Cipriani. Podle podnikových záznamů začal celý příběh o rok dříve v baru elitního hotelu Europa. Denním hostem tam tehdy byl mladý Američan Harry Pickering se svými přáteli. Asi po dvou měsících začal Harry navštěvovat bar stále méně často. Při jedné z jeho čím dál tím řidších návštěv se ho barman – právě Giuseppe Cipriani – zeptal, co se děje. Dozvěděl se, že Harryho jeho společnost opustila a zanechala mu jen kopu nezaplacených účtů. Ciprianimu se mladíka zželelo a půjčil mu svoje úspory – 10 000 lir, což je dnes téměř 8000 amerických dolarů. Harry Pickering poděkoval, zaplatil dluhy a odjel do USA. Po několika měsících se však vrátil, vyrovnal svůj dluh a navrch přidal ještě 30 000 lir. Za tyto peníze si pak spolu otevřeli bar, o kterém Cipriani celá léta snil. Pojmenovali jej Harryho bar. Díky Ciprianimu se Harryho bar začal záhy proslavovat. Mezi jeho slavné hosty patří mimo jiné Ernest Hemingway, William Somerset Maugham, baron Philippe de Rothschild, Arturo Toscanini, Orson Welles, Aristoteles Onassis, Maria Callasová, Truman Capote, Peggy Guggenheimová, Charlie Chaplin, Barbara Huttonová či Woody Allen. K nejznámějším výtvorům, jež zde spatřily světlo světa, patří světoznámé carpaccio, které tu Cipriani poprvé připravil v roce 1950, a koktejl Bellini, jehož recept Cipriani vymyslel již ve 30. letech 20. století. Poté co v roce 1980 Giuseppe Cipriani zemřel, převzal vedení baru jeho syn Arrigo, což je italsky Harry, a pokračoval v otcových šlépějích.", "section_level": 1}, {"title": "Harryho bar a kultura.", "content": "Italské ministerstvo pro kulturní dědictví a turistiku prohlásilo v roce 2001 Harryho bar za národní historickou památku. Zmínka o baru se také objevila v druhém a následujících vydáních románu Evelyn Waugha \"Návrat na Brideshead\" (původně \"Nečekaný návrat – vzpomínky kapitána Charlese Rydera\"), když v prvním vydání figuroval jen jako \"bar\".", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Harry's Bar je také vyhlášený svými koktejly Martini. Zdejší martini je velmi suché, neboť se míchá z 10 dílů ginu a jednoho dílu suchého vermutu. Jedná se o uzpůsobený koktail Montgomery Martini pojmenovaný po britském polním maršálovi Bernardu Montgomerym, který se míchá z 15 dílů ginu a 1 dílu suchého vermutu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry's Bar neboli Harryho bar je legendární benátský restaurant, jenž se nachází ve slepé uličce Calle Vallaresso poblíž náměstíčka (piazetty) Svatého Marka, které je prodloužením Náměstí Svatého Marka, jež vede k přístavnímu molu. Vlastníkem podniku je společnost Cipriani S.A.", "tgt_summary": null, "id": 217918} {"src_title": "Grande Torino", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příchod Ferruccia Novo.", "content": "V létě roku 1939 převzal předsednictví klubu průmyslník Ferruccio Novo, bývalí juniorský fotbalista \"býků\". Byla provedena reorganizace, která byla inspirována sportovní a obchodní politiky zavedené se značným úspěchem od klubu Juventus FC. Na návrh Pozza aby se klub řídil jako se řídili anglické kluby. Obklopili se kompetentními spolupracovníky, jako byli bývalí hráči Antonio Janni, Mario Sperone a Giacinto Ellena. Technickým ředitelem se stal Maďar Ernő Erbstein a trenérem mládeže angličan Leslie Lievesley. Prvním velký nákup byl osmnáctiletý Franco Ossola, který byl koupen s klubu Varese Sportiva za 55 000 lir. Za války se Franco Ossola ukázal jako výborný střelec a stal se sedmým nejlepším střelcem ligy (1940/41). Před sezonou 1941/42 klub koupil pět nových hráčů. Ten nejdražší byl Pietro Ferraris, přišel z klubu AS Ambrosiana - Inter za 250 000 lir. Přišel i Guglielmo Gabetto, Alfredo Bodoira a Felice Borel z konkurenčního Juventusu. Sezonu 1941/42 vyhrál titul klub AS Řím, ale \"býci\" se již umístili na 2. místě a za nimi o bod skončili fotbalisté z Benátek za které hráli dva velcí fotbalisté mladého věku: Valentino Mazzola a Ezio Loik. Klub je na novou sezonu 1942/43 koupil za 1 200 000 lir a připojil se k nim i fotbalista Giuseppe Grezar koupený z Triestiny. Všichni tři již byli součástí reprezentace pod vedením Pozza. A tak se zrodil tým kterému se říkalo Grande Torino. Klub sezonu vyhrál o jeden bod před klubem z Livorna. V poháru vyhráli finále 4:0 nad klubem AFC Benátky a získal double.", "section_level": 2}, {"title": "1944.", "content": "V roce 1944 byla Itálie, nyní zničená válkou, rozdělena na dvě části: gotickou linií (s padlým fašistickým režimem) a americkou armádou postupující na jih od poloostrova. Ale liga pokračovala dále. Aby se předešlo rizikům, že budou fotbalisté z klubu povoláni do války, zajistil Ferruccio Novo práci v továrnách automobilky FIAT. Klub se tak přejmenoval na \"Turín FIAT\". Klub skončil v lize na druhém místě. Ročník byl ale neuznán.", "section_level": 2}, {"title": "1945–1949.", "content": "Před sezonou 1945/46 klub posiluje o fotbalisty: Valerio Bacigalupo, Aldo Ballarin, Virgilio Maroso, Mario Rigamonti a Eusebio Castigliano. Odchází po jednom ročníku velký střelec Silvio Piola do konkurenčního Juventusu. Trenérem se stává bývalí hráč \"býků\" Luigi Ferrero. Klub vyhraje ligu o bod nad konkurentem Juventusu. Příští sezonu 1946/47 se klub posílil o hráče: Romeo Menti, Danilo Martelli a Francesco Rosetta. Klub se radoval opět z titulu, prohrál jen tři zápasy a vstřelil 104 branek, což byl rekord. Hráč Valentino Mazzola byl nejlepší střelec (29. branek). Na jaře roku 1947 trenér reprezentace proti Švýcarsku a Maďarsku složil reprezentační tým o desíti a devíti hráčů z \"býků\". V sezoně 1947/48 klub opustil trenér Luigi Ferrero a místo něj byl najat bývalí hráč \"býků\" Mario Sperone. Klub nastřílel 124 branek a jen 33 obdržel a vyhrál o 16 bodů titul. V sezoně 1948/49 z klubu odešel Pietro Ferraris, naopak přišel československý reprezentant Július Schubert. Do trenérské lavičky se z mládeže přesunul angličan Leslie Lievesley a pomáhal mu technický ředitel Maďar Ernő Erbstein. Klub hrál velké předsezónní turné v Brazílii. Klub s přehledem vede tabulku ligy. Dne 1. května roku 1949 klub odlétá do Portugalska k přátelskému utkání.", "section_level": 2}, {"title": "Tragédie.", "content": "Francisco Ferreira byl kapitánem klubu Benfica Lisabon a reprezentace Portugalska. S Mazzolou se setkal na konci února jako kapitáni národních týmů v zápase, které vyhrálo Itálie 4:1. Během oslav po skončení zápasu, se organizační výbor rozhodl vzdal hold hráči Ferreirovi. Bylo rozhodnuto pozvat \"býky\" na rozlučkový zápas s kariérou. Někteří hráči se výletu nezúčastnili, obránce Sauro Tomà (zraněn), Renato Gandolfi (druhý brankař) byl zklamaný že neletěl, protože místo něj získal místo třetí brankář Dino Ballarin. Prezident klubu Ferruccio Novo do Lisabonu necestoval. Dne 3. května klub hrál před 40 000 lidmi na stadionu Estádio Nacional do Jamor 3:4 pro Benfiku. Den návratu domů byl 4. května letadlem Fiat G.212. V 17:05, byla v Turíně velká mlha, letadlo se dostalo mimo kurs kvůli nedostatečné viditelnosti a narazilo do opěrných zdí zahrady na zadní straně Baziliky Superga. Náraz způsobil okamžitou smrt všech třicet jedna lidí na palubě, včetně hráčů, technického personálu, novinářů a posádky. Pro slávu týmu měla tragédie velkou rezonanci ve světovém tisku i v Itálii. V den pohřbu vyšel téměř jeden milion lidí do ulic v Turíně, aby týmu vzdali úctu. \"Hrdinové jsou vždy nesmrtelní v očích těch, kteří v ně věří. A tak budou chlapci věřit, že Turín není mrtvý: je to jen „pryč“\". \"Býci\" museli ještě dohrát čtyři zápasy v lize a tak zařadili do A týmu juniory. Sestavu juniorů sestavili všechny čtyři kluby se kterými měli hrát (Janov CFC, US Palermo, UC Sampdoria a AC Fiorentina). \"Býci\" byli úspěšní a vyhráli svůj šestý titul a pátý v řadě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako Grande Torino (Velký Turín) se označuje italský fotbalový klub Turín FC z období čtyřicátých let dvacátého století, pětinásobný po sobě jdoucí vítěz ligy, jejichž hráči byli páteří reprezentace, jakož i jedna z nejsilnějších formací v historii fotbalu, která měla tragický konec dne 4. května 1949, při letecké katastrofě známé jako Tragedie Superga, ve které celý tým přišel o život. ", "tgt_summary": null, "id": 1962592} {"src_title": "Motorový vůz 854", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavním prvkem modernizace vozů se stala náhrada původního zastaralého a nespolehlivého dieselového motoru KS 12 V 170 DR za nový od firmy Caterpillar 3412 E DI-TA. Vozy jsou dále vybaveny mikroprocesorovým řídícím systémem INTELO Maxi 114 firmy Lokel (umožňuje provoz s řídicími vozy řady Bfbrdtn a ABfbrdtn), dosazen byl vlakový zabezpečovač LS 90 a radiostanice Tesla VS 47. Vozy disponují systémem automatické regulace rychlosti. Původní hydrodynamická převodovka ČKD H 750 M byla pouze repasována a původní zůstaly také nápravové převodovky, které jsou častým zdrojem poruch. Maximální rychlost zůstala na hodnotě 120 km/h. Z pohledu cestujícího se ve voze nachází jeden velkoprostorový oddíl s 48 místy k sezení (nová jednotlivá sedadla s textilním potahem; u vozů 021 a 027 zůstávají původní dvojsedadla, pouze přečalouněná) a zavazadlový oddíl. Vnější dveře jsou řešeny jako předsuvné (kromě vozů 021 a 027). Od 28. modernizovaného vozu bylo dosazováno nové WC s uzavřeným systémem EVAC. Motorové vozy řady 854.0 brzdí v režimech P a R, motorové vozy řady 854.2 brzdí pouze v režimu P.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a výroba.", "content": "O modernizacích motorových vozů řad 852 a 853 uvažovaly ČSD již ve druhé polovině 80. let, kdy ŽOS Šumperk pracovaly na dokumentaci k zástavbě nového motoru ČKD do těchto vozů. Přestože byly zkoušky motoru úspěšné, jeho sériová výroba nebyla zahájena. V první polovině 90. let se objevily další návrhy na modernizaci (včetně přestavby na elektrický vůz). České dráhy se definitivně rozhodly v roce 1996 a v březnu 1997 přistavily na modernizaci do firmy Pars DMN v Šumperku první vůz 853.030. Do zkušebního provozu byl zařazen koncem ledna 1998 pod označením 854.030 (vozy řady 853 mají při rekonstrukcích zachováno původní inventární číslo). Druhý vůz, 852.016, byl modernizován v roce 1999 a obdržel číslo 854.216 (vozy řady 852 mají původní inventární číslo zvýšené o 200). Sériová modernizace obou řad začala v roce 2001 a do poloviny roku 2006 byly takto přestavěny všechny provozní vozy (celkem 50 ks): 32 vozů řady 853 a 18 řady 852. Všechny vozy jsou v provozu dodnes, a přestože už jsou nejstarší kusy na hranici původně plánované životnosti modernizace, pro pravidelný provoz jsou stále nezbytné. Připravuje se další drobnější modernizace, spočívající především v dosazení chybějících panelů informačního systému a úpravách na řídícím systému vozu.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Z rekonstrukcí byly motorové vozy většinou předávány zpět do dep, odkud byly na ni přistaveny. Vozy tak byly původně dislokovány pouze v depech v Praze-Vršovicích a Trutnově. Postupem času bylo však přistoupeno i k předávání některých vozů jinam, a tak se dostaly na různé tratě – v letech 2005–2012 byly například dislokovány v depu Liberec, odkud vyrážely v čele rychlíků i osobních vlaků na tratě do České Lípy, Děčína a Ústí nad Labem, několik let se objevovaly i na vlacích do Staré Paky. Pět let (2006–2011) si odsloužily i v plzeňském depu, kde byla jejich prací především vozba rychlíků do Mostu a v menší míře i osobních vlaků na trati do Domažlic. Od prosince roku 2006 se začaly některé vozy předávat do depa v Brně-Horních Heršpicích, kde byly postupně soustředěny v počtu dnešních 17 kusů. Největším provozovatelem řady 854 je dnes stále depo Trutnov, které má ve stavu 18 kusů. Tamní depo také je také specializováno na opravy převodovek těchto vozů, a tak sem občas zajíždí i vozy z brněnského depa kvůli opravám. Zbývající vozy jsou přiděleny depu Praha-Vršovice. Využívány jsou různé kombinace s řídicími vozy řad Bfbrdtn (dříve řada 954, pouze v Brně) a ABfbrdtn (dříve řada 954.2, v Brně a Trutnově), dále s vloženými vozy řad Bdtn a Bdtn (dříve 054.2). Mnohými parametry neodpovídají současným požadavkům (nejsou nízkopodlažní, nemají informační systém pro cestující, klimatizaci, část vozů ani uzavřený odpadní systém, vinou použitého přenosu výkonu je horší dynamika jízdy); dopravce za ně ale zatím nemá náhradu.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Seznam tras, ve kterých je řazen vůz řady 854. Nejsou uvedeny trasy, kde jsou tímto vozem vedeny 3 a méně párů vlaků. Stav k 28. 5. 2020.", "section_level": 2}], "src_summary": "Motorové vozy řady 854 jsou řada motorových vozů společnosti České dráhy. Vozy vznikly modernizací vozů řad 852 a 853, provedenou společností Pars nova Šumperk. Prototypová modernizace byla provedena v roce 1997 na voze 853.030, který nově získal označení 854.030. Posledním vozem, který prošel modernizací, byl v roce 2006 vůz 853.021 (nově označen 854.021). Spolu s předposledním vozem 854.027 však byly modernizovány pouze částečně a opatřeny historizujícím nátěrem. Po vyřazení z provozu by měly být zachovány jako historická vozidla. Provozní pracovníci každý vůz „pokřtili“ vlastním jménem, které má obvykle napsané nad pravým světlometem na obou koncích, např. Emilka, Vendulka, Edita atd.", "tgt_summary": null, "id": 1650988} {"src_title": "Jan Morávek (spisovatel)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan Morávek se narodil v Kamenném Přívoze u Jílového. Otec byl místní hostinský a řezník Karel Morávek, matka Kateřina, rozená Babánková. Jan Morávek byl jejich nejmladší dítě. Během vojenské služby se Jan Morávek v rakouském Mostu nad Litavou (Bruck an der Leitha) seznámil se svojí budoucí ženou, Annou Pšádovou (1894-1936 ) z Měšic u Prahy. Po válce se s Annou oženil a v roce 1922 se jim narodila dcera Pavla (provdaná Pilzová). Rodiště Jana Morávka, Kamenný Přívoz, leží při řece Sázavě, která ovlivnila zásadně jeho tvorbu. Poblíž řeky žil i v Praze – Kobylisích.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Národní knihovna ČR eviduje téměř 40 různých knih (mnohé ve více vydáních), čtyři divadelní hry, písně a filmové náměty (viz \"Filmografie\"), jejichž autorem je Jan Morávek. Z knih jsou nejdůležitější nebo nejznámější: Pseudonym Fran Morávek byl použit pouze u prvotiny Hrdinný Kočiáš. Ostatní díla publikoval Jan Morávek pod vlastním jménem.", "section_level": 2}, {"title": "Novinářská práce.", "content": "V roce 1920 redigoval časopis \"Obrana venkova\" a byl též redaktorem publikace \"Kalendář republiky\". Od roku 1924 byl zaměstnán v nakladatelství Melantrich, kde se stal dlouholetým šéfredaktorem Pražského ilustrovaného zpravodaje. Pod jeho vedením dosáhl tento časopis nákladu okolo 140 000 ks týdně, podle jiných zdrojů dokonce 250 000-300 000 ks týdně (viz Pražský ilustrovaný zpravodaj). Melantrichu zůstal Jan Morávek věrný do té doby, než se jako spisovatel osamostatnil (do roku 1940). I po roce 1940 spolupracoval s různými časopisy, ve kterých zveřejňoval příspěvky a romány na pokračování. Užíval šifry -or a -or-.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "Jan Morávek byl autorem několika divadelních her se zpěvy; dnes jsou zapomenuty, ve své době však byly hrány. V roce 1918 byla provozována jeho \"Růženka z kantiny\" V roce 1922 hrálo hru \"Sražený orel\" Tylovo divadlo v Nuslích. Nejúspěšnější hra Jana Morávka byla \"Fanynka z údolí\", která byla (též v Tylově divadle v Nuslích) uváděna od roku 1923 až do roku 1939. Její inscenace se přitom objevila už v roce 1919 (Pištěkovo divadlo na Král. Vinohradech) a ještě v roce 1941 (divadlo Na Slupi).", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Překvapivě přesné detailní autobiografické prvky vykazuje méně známý román Jana Morávka \"Špatný voják\". Autor například v přesné shodě s životopisci uvádí \"\"...odvezl mě otec do Prahy. Měl jsem se dostat za pomoci otcova přítele na učitelský ústav. Ale tam bylo už obsazeno a tak, abych nemusel domů, byl jsem po jistých obtížích přijat na vyšší státní průmyslovou školu, na chemické oddělení...\"\" O několik stran dále popisuje, jak po smrti otce odešel do Prahy \"\"...v květnu jsem zkoušel v novém městském vinohradském a vyhrál jsem to. V červnu šel jsem k odvodu a prohrál jsem to, byl jsem odveden.\"\" Přesto je jasné, že se nejedná o životopis, ale o umělecké dílo, které se skutečností pouze inspiruje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Morávek, (1. května 1888, Kamenný Přívoz – 4. dubna 1958, Praha) byl český spisovatel. Do literatury vnesl téma Posázaví.", "tgt_summary": null, "id": 2166752} {"src_title": "Victor Capesius", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra a působení v Osvětimi.", "content": "Victor Capesius patřil s rodinou k německé menšině a po maturitě na gymnáziu se vydal ke studiu farmakologie v Kluži. Vojenskou službu absolvoval v rumunské armádě a poté pokračoval dále ve studiu v rakouské Vídni, kde také promoval. Vzhledem k tomu, že pocházel ze Sedmihradska, dobře mluvil rovněž maďarsky. Působil také jako zástupce firmy Bayer v Leverkusenu. Po obsazení Rumunska Německem byl povolán stejně jako ostatní rumunští Němci do německé armády, prošel výcvikem u SS a jako lékárník poté působil mj. i v koncentračním táboře Dachau, kde se mu dle jeho slov líbilo, a krátce také v koncentračním táboře Oranienburg. Povolán byl rovněž do ústředního sanitárního skladu v polské Varšavě, stejně jako působil i v ústředním sanitárním skladě SS v Berlíně. Nakonec byl však byl poslán do Osvětimi, aby nahradil nemocného hlavního vedoucí lékárny SS, a to od podzimu roku 1943. V Osvětimi se pak účastnil i selekcí na rampě, ač dle svých slov to nedělal rád. (Svou dobrou znalost maďarštiny pak využíval při příjezdu maďarských Židů v roce 1944.) Avšak velmi aktivní byl ke kupení cenností a peněz ze zavazadel vězňů, což bylo tehdy pro členy SS v táboře běžné i přes přísný zákaz, stejně jako v shromažďování zlatých zubů ve velikém množství. Jeden z přeživších vězňů po válce u soudu ukázal na Capesia a řekl směrem k němu: „\"Zatímco jste na rampě posílal lidi na smrt, honili nás SS-manni, abychom vybírali z kufrů nejkrásnější cenné věci, které jste si bral a odvážel.\"“ V Osvětimi do styku Capesius mnohokrát přišel i se známým lékařem Josefem Mengelem. Vedoucím lékárny byl až do evaukace tábora v lednu 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Po konci druhé světové války pobýval Victor Capesius v britském válečném zajetí. I přestože Britové sháněli svědky, kdo Capesia zná, kvůli nedostatku důkazů byl nakonec ze zajetí propuštěn. Protože byl dříve členem SS, nebylo pro něj lehké najít práci, proto studoval ve Stuttgartu elektrotechniku. V německém Mnichově jej však v červenci 1946 poznal jeden bývalý vězeň a Capesius byl znovu zatčen, tentokrát Američany. Opět však byl propuštěn. V německém Göppingenu si poté v roce 1950 založil vlastní lékárnu za nemalé finanční prostředky a zároveň byl i majitelem jednoho kosmetického salónu. Je velmi pravděpodobné, že k tomu použil finance, které si za války obstaral ze zabavených věcí vězňů, on sám to však u soudu, který na něj vydal vazbu v roce 1959, popíral. Majetný však rozhodně byl – koupil si rovněž byt a dokonce se účastil i lovů v Africe, jako jediný z obžalovaných u Osvětimského procesu si platil svého obhájce. U soudu pak spoustu věcí zlehčoval, třeba že se ničím v Osvětmi neprovinil. Jeden ze svědků však u soudu prohlásil, že „\"pro Capesia byly cenné věci mnohem důležitější než život vězňů\"“. Soud ho poté potrestal k 9 letům vězení, v roce 1968 však již byl propuštěn. Závěrečná řeč Victora Capesia u soudu: „\"Proti své vůli jsem byl přidělen k SS a do Osvětimi. Nikdy jsem žádnému z vězňů neublížil. Byl jsem k nim zdvořilý a přátelský. Plnil jsem svůj úkol lékárníka, jak nejlépe se dalo. To, že bych se obohatil z majetku vězňů, je zlomyslným obviněním. Ničím jsem se v Osvětimi neprovinil. Prosím, abyste mě osvobodili.\"“ Během působení v Osvětimi i během věznění po válce se vůbec neviděl se svou ženou a ani třemi dětmi, ti všichni zůstali v Rumunsku, se všemi se potkal po dlouhé době až v 60. letech. Aby se za ním mohli odstěhovat do Německa, Capesius požádal paradoxně Červený kříž – za působení v Osvětimi totiž právě i Capesius v autě s falešným znakem Červeného kříže dovážel k plynovým komorám v autě plechovky cyklonu B. Do Rumunska se vrátit ani nechtěl, neboť soud v rumunské Kluži ho v jeho nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Victor Capesius pak zemřel v roce 1985 v Göppingenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Victor Capesius (7. února 1907, Szerhadely, dnešní Rumunsko, tehdejší Rakousko-Uhersko – 20. března 1985, Göppingen) byl za druhé světové války od roku 1943 hlavním vedoucím lékarny SS v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. Podílel se rovněž na selekcích vězňů, díky čemuž dopomohl k smrti tisícům lidí včetně těch, které osobě znal ze své rodné země. Odpovídal rovněž i za skladování cyklonu B v táboře. Za napomáhání k hromadnému zavraždění lidí byl pak odsouzen během Osvětimského procesu k 9 letům vězení.", "tgt_summary": null, "id": 1490823} {"src_title": "Tite Kubo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako syn člena městského koncilu ve Fuchu v prefektuře Hirošima. Na základní škole se rozhodl, že se stane mangakou, a po přečtení mangy Saint Seiya se v tom utvrdil. Jeho prvotinou byl \"\"Ultra Unholy Hearted Machine\"\", kterou napsal pro \"Šúkan šónen Jump\" v roce 1996. Napsal také svou první mangu Zombiepowder, který byl ve \"Šúkan šónen Jump\" publikován v roce 1999. Tato manga měla 27 krátkých kapitol, než jí v roce 2000 zrušili. V souladu s autorovým komentářem, byl ve fázi několika emočních traumat, když Zombiepowder psal. Později uvedl, že nebyl zvyklý na pravidelné týdenní vydávání časopisu a že spíše věnoval více pozornosti komentářům editora, než svým vlastním nápadům. Jeho následující série, \"Bleach\" o středoškolském studentovi, který se stane Šinigami a bude bojovat s nestvůrami zvanými Hollow, se začala vydávat v témže časopise v roce 2001. Zpočátku předpokládal, že série nebude pokračovat déle, než pět let. Originální koncept příběhu byl nabídnut Šúkan šónen Jump po zrušení \"Zombiepowder\", ale byl zamítnut. Akira Torijama, tvůrce Dragon Ballu, si příběh přečetl a napsal mu povzbuzující dopis. V červnu 2013 \"Bleach\" dosáhl 556. kapitoly, a v anime adaptaci se v Japonsku začal vysílat v roce 2004. Manga byla jmenována jako vítěz ceny \"Shogakukan Manga\" ve své kategorii za rok 2004. Kubo a Makoto Macubara spolupracovali na dvou novelizacích série \"Bleach\", které byly publikovány nakladatelstvím Shueisha pod svým názvem \"Jump Books\". Film \"Bleach\" byl v Japonsku uveden do kin 16. prosince 2007, následovaný druhým dílem 22. prosince 2007, třetím 13. prosince 2008 a čtvrtým 4. prosince 2010. Objevuje se ve 112. episodě japonského programu rádi \"Bleach B-Station\". Kubo dělal interview s Masakazu Moritou, který dabuje \"Ičiga Kurosakiho\", hlavní postavu \"Bleache\" a odpovídá na pár otázek od fanoušků. 26. července 2008 poprvé vyjel do Spojených států amerických, aby se objevil na comic-conu v San Diegu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Noriaki Kubo ( 久保 宣章, \"uměleckým jménem\" Tite Kubo) (* 26. června 1977, Prefektura Hirošima, Japonsko) je japonský mangaka. Proslavil se hlavně díky manga sérii Bleach, které se prodalo v roce 2013 více jak 82 milionů kopií.", "tgt_summary": null, "id": 1859391} {"src_title": "Zdeněk Němeček (spisovatel)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se v rodině trafikanta (nájemce prodeje c. k. tabáku) v Josefově Aloise Němečka a jeho manželky Antonie, rozené Uhlířové. Při křtu dostal jméno Sydonius Vácslav (s poznámkou v matrice „česky Zdeněk“). V Hradci Králové vystudoval nižší gymnázium a ve studiu pokračoval na obchodní akademii, na které maturoval roku 1912. Poté absolvoval jednoroční kurs při exportní obchodní akademii ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt v Rusku a návrat do vlasti.", "content": "Po krátké předchozí praxi v Hamburku a Terstu nastoupil roku 1910(?) v moskevské filiálce firmy Laurin a Klement. Ihned po vypuknutí války se přihlásil do České družiny, předchůdce ruských československých legií. V Moskvě absolvoval vyšší vojenskou školu, po službě v ruském armádním 24. pluku se v roce 1917 připojil k československým legiím. V nich působil do 31. 12. 1919 a opustil v hodnosti poručíka; po návratu do vlasti byl povýšen na nadporučíka. Po návratu do vlasti získal hodnost nadporučíka ruských legií.", "section_level": 2}, {"title": "V diplomatických službách Československa.", "content": "V Československu pracoval krátce jako spojovací důstojník kontrolní spojenecké komise dozírající na dělení Těšínska. Od listopadu 1920 působil na ministerstvu zahraničních věcí. (Domluvil se rusky, německy, francouzsky, italsky, polsky a anglicky.) V letech 1922–1923 zastával funkci konzulárního atašé v Norimberku, jako konzul či vicekonzul pracoval v New Yorku (1926–1929), Marseille (1932–1936). Ve Španělsku pobýval v letech 1937–1939, nejprve jako legační tajemník v Madridu, do roku1938 chargé d'affaires v Barceloně. Ze Španělska přispíval sloupky do Lidových novin. Navštívil též střední Ameriku a západní Afriku, zahraniční pobyty inspirovaly většinu jeho literárního díla.", "section_level": 2}, {"title": "Odbojář za německé okupace.", "content": "Po obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem se od srpna 1939 stal úředníkem Národní a univerzitní knihovny v Praze, v roce 1941 odešel do penze. Zákaz publikování ho postihnul v roce 1942. V penzi často pobýval v Ratajích nad Sázavou. Do odboje se Zdeněk Němeček zapojil ihned po 15. březnu 1939, kdy vykonal čtrnáctidenní cestu do Francie. Z cesty přivezl především informaci, že pro odchod československých občanů nejsou prozatím v zahraničí vytvořeny podmínky, s výjimkou letců a osob jednotlivě jmenovaných. Spolu s Rudolfem Jílovským a Antonínem Srbou zajišťovali spojení s československým exilem. Od konce roku 1941 spolupracoval s ilegální zpravodajskou skupinou \"Parsifal\", ve které pracovali např. Arnošt Heidrich, hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský, Leopold Chmela, malíř Otakar Mrkvička a filmař Josef Holman. Skupina \"Parcifal\" byla napojena na čsl. exilovou vládu v Londýně a Zdeněk Němeček v ní aktivně působil až do 22. února 1945, kdy ho gestapo zatklo. Do konce okupace byl vězněn ve věznici gestapa v Praze na Pankráci.", "section_level": 2}, {"title": "Po 2. světové válce.", "content": "Po druhé světové válce se stal vyslancem v Dánsku. (Tisk z roku 1946 zaznamenal historku z Kodaně, ve které se Němeček zasloužil o navrácení mistrovského violoncella ukradeného českému virtuosovi.) Když se mu v roce 1948 podařilo, že rodina vycestovala za ním, všichni emigrovali do Kanady. V roce 1951 získal místo ve Svobodné Evropě a rodina se přestěhovala do New Yorku. Při příležitost vydání slovinského překladu jeho knihy cestoval v roce 1957 do Lublaně. Během cesty v Mnichově náhle zemřel. V roce 1993 byly jeho ostatky převezeny z New Yorku na Vyšehradský hřbitov v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "V roce 1925 se Zdeněk Němeček oženil s Annou Alexejevnou Korovjakovskou, ruskou emigrantkou pocházející ze šlechtické rodiny. Jejich dcera Olga se narodila v USA, v 50. letech 20. století provdala za bývalého tajemníka Huberta Ripky doktora Viléma Brzoráda. Olga Brzorádová své vzpomínky zaznamenala v textu \"Vzpomínky na mého otce Zdeňka Němečka\".", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve svých románech uplatňoval zkušenosti z diplomatických služeb, zajímal se o problematiku vystěhovalectví.", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky do periodik.", "content": "Přispíval do řady periodik, např. Lidové noviny či Přítomnost", "section_level": 2}, {"title": "Filmografie.", "content": "Zdeněk Němeček napsal texty písní z filmů: Ostatní:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V povídce \"Berberský autobus\", která vyšla v roce 1941 v souboru povídek různých autorů \"Dvanáct poutí světem\" popsal Zdeněk Němeček příběh českého řidiče Roberta Jaroška, který založil a provozoval v Maroku autobusovou linku na trase Marakeš-Mogador (As-Sawíra).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdeněk Němeček, křtěný Zdeněk (Sydonius) Václav 19. února 1894, Josefov – 5. července 1957, Mnichov) byl český odbojář, spisovatel, dramatik a diplomat.", "tgt_summary": null, "id": 1845793} {"src_title": "Teréza Nováková", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Teréza Nováková pocházela z Prahy. Se svým manželem, středoškolským profesorem, odešla v roce 1876 do Litomyšle, kde strávila devatenáct let. Autorka pocházela z,dobré’’ rodiny. Její otec byl úředníkem pražské České spořitelny původem z Hradce Králové. Dědeček se živil jako hradecký poštmistr. Další předkové z otcovy strany pocházeli z Porýní a severozápadních Čech, Teplicka, z matčiny strany se jednalo o jihlavské Němce. Její rodina byla tedy poloněmecká. Otec byl Čech a matka Němka, která pocházela ze zámožné německo-židovské rodiny. Doba, ve které se formovala osobnost Terézy Novákové, byla složitá. Jednoduchá nebyla především z hlediska kulturní atmosféry odrážející silný nacionalismus český a německý. Od každé z dobře situovaných měšťanských rodin se očekávalo přiklonění k české, či německé národnosti na základě hospodářských, politických, ale i individuálních pohnutek. Paradoxně často rozhodujícím faktorem nebyla genetika, ani české nebo německé kořeny a často dokonce nehrál roli ani jazyk, kterým se v rodině mluvilo. To se projevilo právě i v rodině Terézy Lanhausové (později Terezy Novákové), která je typickým příkladem takového jednání. Přestože předky měli německé, u nich doma se mluvilo německy, nebylo možné popřít vliv českého kulturního prostředí (divadlo, hudba, regionální obrozenecké tradice, vzdělávání na místním gymnáziu,...). K češství vedl Terézu Novákovou především otec. Dříve než znala česká slova, znala české písně, protože tatínek byl hudebník. Nejednalo se o člověka nijak razantního ani v životě osobním, ani kulturním a politickém. Byl to tichý a klidný člověk, který měl uzavřenou až klidnou povahu, jak ho popisuje vnuk Arne Novák. První hybnou silou českého kulturního a politického smýšlení se však u Terézy Novákové stala její matka Ernestina (Arnoštka) Deutschová. Dále v jejím vlastenectví sehrál velkou roli její budoucí manžel Josef Novák a v neposlední řadě se pro něj rozhodla sama. Nikdy se nepřestala zajímat o dobové dění, o kulturu, umění a politiku, a pokud mohla, vyjadřovala své názory veřejně. Zabývala se prací v ženských spolcích a bojem za rovnoprávnost žen (jeden takový spolek založila – účelem bylo vzdělání žen). Byla též sběratelkou krojů, výšivek a keramiky. Teréza Nováková navštěvovala dívčí školu S. Amerlingové, později Náprstkův Americký klub českých dam, kam ji uvedla Karolina Světlá. Důkladná znalost cizích jazyků jí umožnila číst německé a anglické autory v originále a poznat tak světovou literaturu. Při studiu se Teréza Nováková seznámila se Svatoplukem Čechem a se svým budoucím manželem, gymnaziálním profesorem Josefem Novákem. Matka autorky se narodila v Jihlavě, jako nemluvně byla přenesena do Vídně a tam vychována. Byla to chytrá, vtipná a citlivá žena, která se česky ale na rozdíl od svého manžela nenaučila. Přesto se, jak je již výše zmíněno, přikláněla na stranu Čechů. S tím souviselo i rozhodnutí o českém vzdělávání všech jejích čtyř dětí, prvorozenou Terézu nevyjímaje. Už jako malé dítě byla Teréza Lanhausová nesmírně inteligentní dívenkou. Její matka si toho byla vědoma, a proto jí věnovala nadměrnou pozornost. Dospívání Terezy Landhausové také nebylo jednoduché. První polovina šedesátých let 19. století byla nadějná (postupný odchod Bachova absolutismu –uvolnění cenzury, masové veřejné akce, postupné vkládání českých prvků, počátek feminismu) a plná manifestací, druhá polovina šedesátých let však přinesla hořké zklamání. V první řadě započala prusko-rakouská válka, následovala epidemie cholery a rakousko-uherské vyrovnání, které pro slovanské národy nedopadlo dobře. Lidé však byli zvyklí scházet se, a tak se scházeli dál, i když jim za to hrozily postihy. Vyvrcholením masových akcí se stalo položení základního kamene Národního divadla v roce 1868. V takové době Teréza dospívala. Byla vnímavá ke všem těmto událostem, byla citlivá a měla pozorovací talent. Poslouchala názory svých rodičů i ostatních (české i německé) a vytvářela si obrázek. Své myšlení a dospívající svět zachytila v autobiografické novele Z jarních dob. Také si, jako každá dospívající dívka, vedla deník (zpočátku v němčině s českými vsuvkami, později přechází i do angličtiny a jazyků, které nerozluští jen tak někdo). Píše například: \",Zář slunce-květů dech-ptáčků píseň jarní (...) zdaž kdy v těch temných truchlivých dnech doufala jsem, že to bude obrazem srdce mého? Probudila se Teréza k životu!! Konečně, konečně ty motlidbičky vášnivé, ty touhy po jaře, ty blouznivé po blahu stesky se vyplnily, (...) all my hopes (...). Ó, jak je život zase vábivý mi, uprchnuvší z ledu a sněhu, kde dobu dlouhou tak s duší zoufalou, se srdcem promrzlým jsem prodlela (...) jsem tak blažená!\"\" \",Truchlivou reflexí prožívám tu dobu roku novou. Plesala jsem příliš brzy (...) jaro, vyklouzivši slunečnou zář – několik balíčků vonných - uprchlo. S ním zmizely hlasy zpěvné, sníh pokryl opět zem a květy zhynuly,\" \"Ach, ty róže, krásná róže,\" \"čemus raně vykvietla?\" \"Vykvietši usviedla,\" \"usviedši promrzla?\"\" S Josefem Novákem po sňatku v roce 1876 odešla do Litomyšle, kde pracovala Teréza Nováková osvětově a zajímala se o národopisné studium východočeského lidu. Autorce trvalo, než se s krajem sžila, ale později si ho zamilovala, a i po manželově opětovném přeložení do Prahy se na známá místa stále vracela. Do Prahy se rodina vrátila po dvaceti letech. O několik let později se Nováková usadila v Proseči u Skutče. Právě v Proseči, v tiché samotě, trávila svých posledních dvanáct let života a napsala tu svůj stěžejní román \"Drašar\". Rodina Terezy Novákové měla sedm dětí, ale jen literární kritik a historik Arne Novák a nejmladší Jaroslav matku přežili. S Josefem Novákem, kterého si jako manžela vyvzdorovala, měli sedm dětí, šest však zemřelo předčasně, většinou v mladé dospělosti. Prvorozené dítě Novákových se narodilo mrtvé, Theodor se utopil ve dvaadvaceti letech v Labi, Marie zemřela ve čtrnácti a Ludmila v devatenácti. Vladimír po neúspěšné zkoušce na vysoké škole spáchal sebevraždu a nejmladší Jaroslav, narozený v závěru devatenáctého století, padl v první světové válce.. Se ztrátou dětí se nemohla vyrovnat, a proto stále psala. V tomto těžkém období vznikla její nejvrcholnější díla. Když autorčin syn zahynul v roce 1901 při průzkumu Labe, rozhodla se navždy odložit pero. Nakonec se ale literární práce nevzdala. Teréza Nováková zemřela v Praze u svého syna Arna Nováka. Jejím vzorem byla Karolina Světlá.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hlavním tématem děl Terézy Novákové je duchovní vývoj východočeského venkova. Její hrdinové jsou ušlechtilí, bojují za společný pokrok společnosti jako celku – tento pokrok pro ni znamená socialismus a z toho samozřejmě plyne její zájem o dělnictvo a ty nejchudší. Již v dětství se u ní projevoval kladný vztah k umění, ráda recitovala a zpívala. V dívčích letech se již pokoušela o literární tvorbu, dostalo se jí dokonce povzbuzení a uznání od Vítězslava Hálka. Vztah autorky k literatuře nebyl určován pouze osobní zálibou, ale především úkolem bojovat za společenský pokrok. Ve svých prvních povídkách se nejdříve vrací převážně do svého dětství a mládí. Postupem času se stále více začíná zajímat o náboženské otázky a sociální poměry lidu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teréza Nováková, rozená Lanhausová, (31. července 1853 Praha-Nové Město – 13. listopadu 1912 Praha) byla česká spisovatelka s regionálním zaměřením na okolí Litomyšle a Proseče, představitelka realismu a tzv. venkovské prózy. Byla aktivní členkou ženského emancipačního hnutí.", "tgt_summary": null, "id": 1548515} {"src_title": "Lokomotiva 180", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Poté co se ukázalo, že původní teze univerzální lokomotivy pro osobní i nákladní dopravu u řady 140 selhala kvůli nedostatečné tažné síle a výkonu, objednaly si ČSD nový typ lokomotivy s vyšším výkonem a šesti nápravami, které by lépe vyhovovaly náročným podmínkám na trati Praha – Košice. Původní provedení lokomotiv bylo se šesti elektromotory s výkonem 508 kW a převodovým poměrem pro rychlost 120 km/h. Přestože lokomotivy předvedly velmi dobré výkony a v dopravě těžkých rychlíků předčily slabší řadu 140, ukázalo se, že jejich výkon a tažná síla způsobuje hodně problémů s přetrháváním šroubovek (součást spojovacího ústrojí mezi vagony). Proto byly u jedné lokomotivy dosazeny nové motory s nižším výkonem 435 kW, které byly později dosazeny na lokomotivy řady 181 a na tomto stroji byly pro tento účel vyzkoušeny (celkový výkon lokomotivy poklesl na 2 610 kW). Druhé lokomotivě byl rovnou dosazen nový typ podvozku a výkon zůstal na 3 048 kW. Tím byla také oběma strojům snížena maximální rychlost na 90 km/h. Vzhledem k tomu že šlo o prototypové stroje, dále výroba nepokračovala a zdokonalená verze byla rovnou vyrobena pod novou řadou E 669.1 (181). Kromě dvou prototypových strojů pro ČSD byly vyrobeny dva další téměř shodné pro Sovětský svaz (řada ČS2, tovární typ Škoda 25E). Na ně poté navázala sériová výroba.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Lokomotiva má ocelovou lokomotivní skříň po jedné straně s žaluziemi kvůli nasávání chladicího vzduchu (první použití tohoto systému v Československu). Pohání ji šest elektromotorů, pro každou nápravu jeden. Na obou koncích lokomotivní skříně jsou stanoviště strojvedoucího se čtyřdílnými čelními okny. Regulace výkonu je klasická odporová (principiálně shodná s řadou 140) – strojvedoucí vyřazováním rozjezdových odporů volí jednotlivé jízdní stupně a může tak regulovat výkon lokomotivy. Brzdová výstroj sestává z přímočinné a samočinné tlakové brzdy a zajišťovací ruční brzdy.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Lokomotivy byly od výrobce předány do depa Praha hlavní nádraží, kde podstoupily první zkoušky v rychlíkové dopravě. Po rekonstrukci a snížení rychlosti byly předány do České Třebové s určením pro těžkou nákladní dopravu. Zde se již naplno osvědčily a po boku novějších strojů sloužily bez problémů po mnoho let. První prototyp byl koncem 80. let odstaven a navržen na zrušení, ale v souvislosti s plánovanými oslavami 150 let železnice v České Třebové v roce 1995 prošel hlavní opravou s uvedením do původní podoby. Druhý stroj stále sloužil v běžné nákladní dopravě (především na tratích do Pardubic, Hradce Králové a Nymburka) a stejně jako „jednička“ obdržel historický nátěr. Takto byl příležitostně provozován až do roku 2001 a poté zařazen do muzejních sbírek. Dnes již není provozní a je uchováván v depozitáři NTM v Chomutově. Starší stroj zůstává v provozním stavu v České Třebové pro občasné historické jízdy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jako první šestinápravové elektrické lokomotivy ze Škody se staly oba stroje řady 180 základním kamenem vývoje těžkých nákladních lokomotiv minimálně na dvě desetiletí dopředu. Mnohá konstrukční řešení na nich poprvé vyzkoušená byla později s úspěchem využita v dalších typech, naopak některé principy (např. vícedílná čelní okna, koncepce chlazení) již znovu uplatněny nebyly. Přesto se po provedených úpravách staly spolehlivými a užitečnými pro nákladní vlaky. Vychází z nich novější řady 181, 182 a 183.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva řady 180 je elektrická lokomotiva na stejnosměrný proud určená především pro nákladní dopravu. V počtu dvou kusů ji vyrobila plzeňská firma Škoda v letech 1958 a 1959 pod továrním označením Škoda 23E. Jednalo se o prototypové stroje, na něž poté navázala výroba dalších typů lokomotiv.", "tgt_summary": null, "id": 771449} {"src_title": "Jan Josef Valdštejn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Veřejná činnost.", "content": "Byl mladším synem Arnošta Josefa z Valdštejna (1654–1708) a jeho manželky Marie Anny Kokořovcové (1651–1687). Absolvoval kavalírskou cestu a krátce po dosažení zletilosti byl jmenován říšským dvorním radou (1706), dosáhl také čestných hodností císařského komořího a tajného rady. V letech 1720–1731 byl nejvyšším maršálkem Českého království a od roku 1724 zároveň prezidentem komerčního kolegia. Na rozdíl od svých současníků z řad šlechty, kteří do vysokých zemských úřadů promítali své osobní ambice a snahu o zvýšení rodové prestiže, Jan Josef z Valdštejna vysoké posty využíval k hospodářskému rozvoji celé země, tak jak to činil i na svých soukromých statcích. Dvakrát byl také principiálním komisařem u českého zemského sněmu (1724, 1727–1728). Jako nejvyšší zemský maršálek a zároveň dědičný nejvyšší kraječ Českého království měl důležitou ceremoniální úlohu v době korunovace Karla VI. českým králem (1723). Kvůli postupující nemoci (trpěl dnou, na jejíž následky nakonec předčasně zemřel) se nemohl zúčastnit všech slavností spojených s korunovací, ale zásadním aktům byl přítomen. V srpnu 1723 navíc císaře s celým dvorem hostil na zámku v Lánech. Díky svému mimořádnému zájmu o hospodářství žil převážně na svých statcích v Čechách, zatímco pobytům u dvora se vyhýbal. Přesto řadu let usiloval (neúspěšně) o získání prestižního Řádu zlatého rouna a využíval k tomu přátelských kontaktů ve Vídni (Alois Tomáš Harrach).", "section_level": 1}, {"title": "Majetkové a finanční poměry.", "content": "Již jako desetiletý se stal univerzálním dědicem majetku svého strýce, pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna (1645–1694), který mu odkázal Duchcov a Horní Litvínov. Toto panství po dobu jeho nezletilosti spravoval otec Arnošt Josef. Jan Josef převzal správu Duchcova v roce 1707, krátce nato po otci zdědil Křivoklát, Nižbor, Krušovice a Lány na Rakovnicku, k tomuto dominiu náležela také městečka Nové Strašecí a Unhošť (1708). O Křivoklát projevila vzápětí zájem dvorská komora, která měla na základě smlouvy z roku 1685 předkupní právo, Valdštejnem požadovaná částka 600 000 zlatých ale přesahovala možnosti komorní pokladny, takže z případného prodeje sešlo. Jan Josef ještě téhož roku 1709 připojil ke Křivoklátu panství Petrovice zakoupené za 100 000 zlatých. Po starším bratrovi převzal v roce 1722 seniorátní fideikomis Třebíč a také Valdštejnský palác v Praze. Naproti Valdštejnskému paláci již v roce 1709 koupil dva domy, které nechal přestavět na palác, dnes známý jako Pálffyovský. Mimoto v Celetné ulici koupil v roce 1714 dům U Tří králů. Po vzoru svého otce se od mládí zabýval hospodářskou problematikou a ekonomice svých statků věnoval značnou pozornost. Významné aktivity Jana Josefa z Valdštejna jsou spojeny s Horním Litvínovem, který se za jeho éry stal významným centrem textilního průmyslu. Hornímu Litvínovu vymohl v roce 1715 povýšení na městečko, téhož roku zde založil manufakturu na výrobu sukna. Horní Litvínov pak zaznamenal výrazný nárůst v počtu obyvatel a v manufaktuře pracovalo téměř 400 dělníků. Po otci převzal železářské podnikání v Nižboru, kde se za války o španělské dědictví vyráběly zbraně. I po válce podporoval v okolí Nižboru železné hamry. Mimoto vstoupil do konsorcia, které těžilo zlato v okolí Jílového u Prahy. V kontextu s dalšími aktivitami se jeví jako nevýznamná těžba rumělky na Berounsku. Stejně jako většina tehdejší šlechty byl Jan Josef z Valdštejna celý život značně zadlužen a úvěrové zatížení se pohybovalo v řádech statisíců zlatých. Na rozdíl od svých současníků však úvěry nevyužíval jako spotřební, ale investiční. Podobně jako jeho otec Arnošt Josef se tak zařadil k úspěšným hospodářům z řad aristokracie v 18. století. Díky obrovské hodnotě zděděných statků a vysokým finančním výnosům (jen na panství Křivoklát se odhadoval ročně na cca 40 000 zlatých) neměl potíže nové úvěry získávat a bez problémů je splácel.", "section_level": 1}, {"title": "Stavebník a mecenáš.", "content": "Jako zadavatel soukromých i veřejných staveb zanechal největší stopu v Duchcově, který byl jeho hlavním sídlem. Pokračoval ve výstavbě zámku započaté jeho předchůdci, za jeho éry se na úpravách zámku podílel O. Broggio, k sochařské výzdobě byli přizváni M. B. Braun a F. M. Brokoff, francouzskou zahradu projektoval J. F. Schor. Z osobní iniciativy Jana Josefa vznikl hlavní sál s výjevy z historie rodu Valdštejnů, které namaloval V. V. Reiner. Reiner je také autorem fresky v dnes již neexistujícím kostele Nanebevzetí Panny Marie v sousedství hraběcího špitálu (F. M. Kaňka). Po požáru Duchcova nechal na vlastní náklady vystavět novou radnici (1711). Mohutnou stavební činnost vyvinul na panství Petrovice, které získal v roce 1709. Během několika málo let zde nechal postavit zámek, kostel Navštívení Panny Marie, faru, školu, ovčín a sýpku. V okolí Křivoklátu byl v roce 1720–1724 přestavěn hrad v Nižboru na barokní zámek, v roce 1728 byl postaven zámek v Krušovicích a nakonec došlo i k rozšíření zámku v Lánech (1730–1731), který byl vedle Duchcova oblíbeným rodinným sídlem. Některé stavby z doby Jana Josefa z Valdštejna dnes již neexistují, jedná se například o areál hospodářského dvora s kostelem sv. Petra a Pavla (O. Broggio) v obci Liptice, která zanikla v roce 1976 v souvislosti s rozšiřováním těžby uhlí. Zbořen byl také hraběcí špitál s kaplí Nanebevzetí Panny Marie v Duchcově, hodnotná freska V. V. Reinera byla ale umístěna v nově vystavěném zahradním pavilónu. Kostel svatého Šimona a Judy v Zabrušanech poblíž Duchcova původně z let 1723–1728 postavený na oslavu vítězství v jednom majetkovém soudním sporu musel ustoupit těžbě uhlí již počátkem 20. století, místní obyvatelé si ale vymohli vybudování jeho repliky. Z drobnějších sakrálních památek vyniká socha sv. Jana Nepomuckého u obce Nový Dům poblíž lánského zámku. Vznikla v roce 1723 na upomínku návštěvy císařského páru v Lánech. Mimoto Jan Josef z Valdštejna financoval výstavbu čtvrté kaple na poutní cestě od pražské Lorety do kláštera v Hájku.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V lednu 1706 se oženil se svou vzdálenou sestřenicí Eleonorou Marií z Valdštejna (1687–1749), dcerou významného diplomata Karla Arnošta z Valdštejna. Eleonora Marie byla po otci spoludědičkou panství Svijany, druhou polovinu odkoupil Jan Josef od její sestry v roce 1714. Krátce nato získal od své tchyně Marie Terezie Valdštejnové, rozené z Losensteinu, i panství Dobrovice–Loučeň. Z jejich manželství pocházely tři dcery, Eleonora (1708–1723) a Marie Josefa (1709) však zemřely v dětství. Dospělého věku se dožila jen nejstarší Marie Terezie (1707–1756), která se v Praze v červnu 1723 provdala za knížete Josefa Viléma Fürstenberga (1699–1762). Jejich sňatek byl naplánován do doby pražské korunovace Karla VI. českým králem a díky účasti celého dvora i zahraničních hostů se stal mezinárodní záležitostí. Marie Terezie se stala také dědičkou značné části otcova majetku (Křivoklát, Lány, Nižbor, Krušovice, Dobrovice, Loučeň) a přispěla tak k domestikaci rodu Fürstenbergů v Čechách. Valdštejnské fideikomisy Duchcov a Třebíč zdědili synovci Jana Josefa František Arnošt z Valdštejna (1706–1748) a František Josef (1709–1771).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Josef hrabě z Valdštejna (26. června 1684 – 22. dubna 1731) byl český šlechtic ze starobylého rodu Valdštejnů. Zastával vysoké úřady ve správě Českého království, proslul především jako progresívní podnikatel a zakladatel textilní manufaktury v Horním Litvínově, která ve své době dosáhla evropského významu. Patřil k nejbohatším šlechticům své doby, vlastnil rozsáhlý majetek ve středních a severních Čechách (Křivoklát, Duchcov) a na Vysočině (Třebíč). Kromě svých hospodářských aktivit byl také významným mecenášem umění a iniciátorem vzniku řady světských a sakrálních staveb, pro které angažoval přední barokní architekty a umělce (F. M. Kaňka, O. Broggio, V. V. Reiner, F. M. Brokoff, M. B. Braun).", "tgt_summary": null, "id": 2283621} {"src_title": "Antonín Emanuel Komers", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel ze starousedlé živnostenské rodiny z Humpolce. Bratr Karel Komers von Lindenbach byl ministerským úředníkem, později povýšeným do šlechtického stavu, další bratr Emanuel Heinrich Komers byl v 60. letech 19. století rakouským ministrem spravedlnosti. Antonín Emanuel vystudoval v letech 1824–1830 gymnázium v Jihlavě. Pro nedostatek peněz nemohl studoval na vysoké škole. Ve věku sedmnácti let proto nastoupil jako zemědělský praktikant na statcích na rodné Vysočině. Byl také zaměstnán jako soudní aktuár ve Zbraslavicích. Od roku 1832 pracoval na panství hraběte Franze Antona Thuna staršího v Děčíně. Když rodové panství převzal syn Franz Anton II. von Thun und Hohenstein, byl mu roku 1836 přidělen Komers jako tajemník. Po dva roky pak mohl studovat na rolnické akademii v Hohenheimu u Stuttgartu, kterou dokončil roku 1838 s výbornými výsledky. Působil pak dlouhodobě jako hraběcí sekretář u Franze Antona Thuna. Zároveň byl roku 1839 pověřen vedením správy dvora ve Slavětíně u Loun. V roce 1840 byl jmenován ředitelem thunovského panství Peruc a funkci zastával do roku 1844. Provedl úspěšné reformy hospodaření velkostatku. 1. dubna 1844 byl jmenován ředitelem centrální správy thunovských velkostatků a zároveň hospodářským radou. Přestěhoval se z Peruce natrvalo do Děčína, respektive do Podmokel. V této významné funkci prováděl reformy hospodaření, budoval silnice a cesty, nechal vysazovat ovocné sady a budovat potravinářské závody. Během revolučního roku 1848 se zapojil do politiky. V doplňovacích volbách roku 1849 byl zvolen na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Humpolec (původně zde poslancem byl Karel Havlíček Borovský). Profesně se uvádí jako thunovsko-hohensteinský ústřední ředitel. V seznamu poslanců z ledna 1849 se ještě neuvádí. Patřil k českému politickému táboru, Národní strana (staročeši). V reakci na své zvolení napsal Karlu Havlíčkovu Borovskému doppis, ve kterém uvedl: „\"Rád bych s Vámi pohovořil o důležitých věcech. Že se co Váš nástupce (ačkoliv bez Vaší výtečné schopnosti) – též k naší straně připojím, co udatný federalista, Čech tělem i duší a jako takový vlast a národ milující – není zapotřebí dnes vykládat\".“Do sídla sněmu v Kroměříži dorazil Komers v únoru 1849, ale výrazněji do jeho činnosti nezasáhl, protože parlament byl již v březnu rozpuštěn. V roce 1849 se přestěhoval do Prahy, kam přesídlila ústřední thunovská kancelář, nyní, po zrušení poddanství, již bez správních funkcí, výlučně jako vedení hospodářského provozu rozsáhlých thunovských zemědělských držav. Roku 1850 byl zvolen členem výboru a prezídia Vlastenecko-hospodářské společnosti. Podílel se na založení zemědělské školy v Libverdě. Už v roce 1844 navrhl na schůzi Vlastenecko-hospodářské společnosti, jejímž byl členem, aby došlo ke zřízení vyšší školy rolnické. Škola vznikla roku 1850. Patřil mezi specialisty na agronomii a publikoval odborné studie. Podnikl studijní cesty po západní Evropě, monitoroval zahraniční odbornou literaturu. Byl taktéž členem Zemědělské rady v Praze. Založil a vydával sborník a zemědělský časopis, napsal učebnice zemědělské ekonomie. Propagoval využití strojů a mechanizace v zemědělské výrobě. Byl ředitelem hospodářské školy. Podnikal i mimo thunovské velkostatky. V roce 1856 založil společně s Jindřichem Chotkem cukrovar ve Veltrusech. Chotek pak roku 1859 předal Komersovi řízení celého svého velkostatku. 1. ledna 1869 byl jmenován hospodářským radou a šéfem centrálního ředitelství panství Maximiliana Egona I. Fürstenberga. Komers sám vlastnil statek v Mostově u Kynšperka. Roku 1861 koupil a následně přestavěl Lžín v jižních Čechách. Do politiky se ještě vrátil po obnovení ústavního systému vlády v 60. letech. V zemských volbách v lednu 1867 byl zvolen do Českého zemského sněmu v kurii velkostatkářské (nesvěřenecké velkostatky). Byl členem Strany konzervativního velkostatku, která spolupracovala se staročechy a která tehdy ovládla volby ve velkostatkářské kurii. Roku 1871 mu byl udělen Řád železné koruny a tudíž byl povýšen do rytířského stavu (\"Anton Emanuel Ritter von Komers\"). Do penze odešel k 1. lednu 1875, kdy opustil funkci hospodářského rady a ředitele ústřední správy thunovského panství. Nechal si ale funkci vrchního ředitele vyššího zemského hospodářského ústavu v Libverdě. Roku 1885 zcela odešel z veřejného života a přestěhoval se z Prahy do Jihlavy k neteři. Jeho zdravotní stav se zhoršoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Emanuel Komers (12. června 1814 Humpolec – 18. prosince 1893 Jihlava), byl český a rakouský agronom, pedagog a politik, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu.", "tgt_summary": null, "id": 2389908} {"src_title": "Žebrácká opera", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Žánr baladické opery vznikl jako protest proti zahlcení londýnské operní scény italskými operami. Oproti převaze bohů, králů a vysokých morálních hodnot italské opery si ballad opera vybírá za hrdiny osoby nižší třídy, často i kriminální povahy. Děj se nerozvíjí v recitativech, ale v běžném dialogu vedeném často v lidovém dialektu. Rozlehlé barokní árie jsou nahrazeny jednoduchými písničkami, které využívají i známé melodie. Hry obsahují často satirické odkazy na současnou politiku. Původní myšlenka takového typu hudebního divadla přišla od Jonathana Swifta, který 30. srpna 1716 napsal Alexandrovi Popeovi: \"... myslíte si, že jste pastýři na Newgate mezi zloději a děvkami?\". Gay do hry vložil silný satirický náboj, kdy předobrazem zločineckých postav byl i britský státník Robert Walpole a další politici. Původně zamýšlel, že všechny písně se budou zpívat bez jakéhokoli doprovodu. Nicméně týden před premiérou John Rich, ředitel divadla, trval na tom, že Johann Christoph Pepusch, skladatel spojený s jeho divadlem, napíše formální francouzskou předehru a zinstrumentuje 69 písní. Gay použil skotské lidové písně převzaté převážně z nesmírně populární sbírky básní Allana Ramsaye \"The Gentle Shepherd\" (1725). Z Pepuschovy partitury se však dochovala pouze předehra a melodie písní s nekonfigurovanými basy. Byly provedeny různé rekonstrukce. V moderních inscenacích bývá použita rekonstrukce amerického skladatele Jonathana Dobina z roku 1990. Opera má formu klasické tříaktové opery (tehdejší divadelní hry měly zpravidla pět jednání). V rychlém spádu následuje 45 krátkých scén a písní. Žebrácká opera měla velký vliv na pozdější britské divadelní komedie, komické opery, německý singspiel i moderní muzikál.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. jednání (13 scén).", "content": "Peachum, překupník kradeného zboží a policista v jedné osobě, ospravedlňuje své činy. Paní Peachumová si prohlíží černou listinu neproduktivních zlodějů a protestuje proti uvedení jména Bob Booty (za touto osobou se skrývá Robert Walpole). Peachumovi zjistí, že jejich dcera Polly se tajně provdala za Macheatha, známého lupiče, který je hlavním klientem Peachuma. Vadí jim, že už nebudou moci používat Polly ve svém podnikání. Dojdou k závěru, že může být pro Peachumovy finančně výhodné manžela zabít. Polly však Macheatha ukryje.", "section_level": 2}, {"title": "2. jednání (15 scén).", "content": "Macheath jde do krčmy, ve které se scházejí prostituky a zlodějky. Příliš pozdě zjistí, že dvě z nich (Jenny Diver, Suky Tawdry) jsou domluvené s Peachumovými, je chycen a uvězněn ve vězení Newgate. Žalářníkem je Peachumův společník Lockit. Jeho dcera Lucy má tak příležitost k tomu, aby se Macheathovi pomstila za to, že slíbil, že se s ní ožení, ale slib nesplnil. Sděluje mu, že pohled na jeho mučení jí udělá radost. Macheath ji uklidňuje, do toho však přijde Polly a prozradí, že je Macheathovou manželkou. Macheath namluví Lucy, že Polly je šílená. Lucy ukradne otcovy klíče a pomůže Macheathovi uniknout.", "section_level": 2}, {"title": "3. jednání (17 scén).", "content": "Její otec se dozví o slibu Macheatha, že se s Lucy ožení. Obává se, že pokud bude Macheath znovu chycen a pověšen, jeho jmění by mohlo připadnout Peachumovým. Lockit a Peachum Macheathův úkryt objeví a rozhodnou se o kořist podělit. Polly navštíví Lucy, aby se nějak dohodly. Lucy se však Polly pokusí otrávit. Polly se těsně vyhne otrávenému nápoji a obě dívky vzápětí zjistí, že Macheath byl znovu chycen přičiněním opilé paní Diany Trapesové. Prosí své otce o Macheathův život. Nicméně, když Macheath zjistí, že čtyři další těhotné ženy tvrdí, že je jejich manžel, prohlásí, že chce být raději oběšen. Vypravěč (Žebrák) poznamenává, že ačkoli morálně by bylo správné Macheatha a ostatní darebáky pověsit, diváci si žádají šťastný konec. Macheath je osvobozen a všichni tančí na oslavu jeho svatby s Polly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žebrácká opera (\"The Beggar's Opera\") je ballad opera o třech jednáních, kterou napsal John Gay a hudbou doplnil Johann Christoph Pepusch v roce 1728. Je patrně jediným dílem žánru ballad opery, které zůstalo dodnes populární. Žebrácká opera měla premiéru 29. ledna 1728 v divadle na \"Lincoln's Inn Fields\" a dosáhla 62 po sobě jdoucích představení, což byl na tehdejší dobu rekordní počet. Stala se tak nejpopulárnější hrou 18. století. Úspěch se opakoval o dvě století později, když obnovená inscenace v roce 1920 v londýnském \"Lyric Theatre in Hammersmith\" dosáhla 1463 představení. Od té doby se hra těší v celém světě mimořádné pozornosti a stala se zdrojem inspirace pro nejrůznější úpravy od legendárního zpracování Bertholda Brechta a Kurta Weilla až po Václava Havla.", "tgt_summary": null, "id": 367532} {"src_title": "Lokomotiva 122", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik, výroba a dodávky.", "content": "Po roce 1960 postupovala elektrifikace železnic v Československu velmi rychlým tempem a dosud vyráběné typy lokomotiv (představované především řadami E 469.1, E 669.1 a E 669.2) přestávaly pro rostoucí objem nákladní dopravy postačovat. Od Federálního ministerstva dopravy proto přišel požadavek na sérii nových čtyřnápravových lokomotiv, typově vycházejících z předchozích řad. Technicky tyto lokomotivy vyšly především z řady E 469.1, některé konstrukční celky ale byly přepracovány a zdokonaleny na základě připomínek z provozu stávajících strojů. Celá série byla vyrobena bez prototypu během roku 1967 a ihned zařazena do provozu – všechny lokomotivy byly přiděleny do lokomotivního depa Ústí nad Labem s určením přednostně pro těžkou nákladní dopravu na hlavních tratích do Mostu, Nymburka a Děčína.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "U řady 122 je použita ocelová skříň se dvěma koncovými stanovišti strojvedoucího, do nichž je vstup z venku na rozdíl od starších řad z obou stran. Jsou použita nová čela s odlišnými světly i dálkovým reflektorem (s drobnými změnami převzatá z řady 182) a na boku ozdobný plát, jenž byl v původním nátěru zdůrazněn bílou barvou. V průběhu let byl na některých lokomotivách odstraněn, případně nahrazen pouze nalakovaným pruhem. Mezi stanovišti se nachází strojovna se čtyřmi bočními, částečně otevíratelnými okny na každé straně. Zde jsou uložena všechna elektrická zařízení včetně hlavního kontroléru. Regulace výkonu je tradiční odporová, principiálně převzatá z řady 121 s několika drobnými změnami v elektrických obvodech. Pohon zajišťují čtyři trakční motory, pro každé dvojkolí jeden o výkonu 510 kW. Brzdová výstroj sestává z přímočinné a samočinné tlakové brzdy (řízené brzdičem DAKO BS-2) a zajišťovací ruční brzdy; elektrodynamickou brzdou lokomotiva není vybavena. Z výroby byly lokomotivy také vybaveny zásuvkami pro možnost dvojčlenného řízení; v praxi se však využívalo pouze v prvních letech provozu a pouze výjimečně, z části strojů proto bylo časem demontováno. Pro zlepšení komfortu obsluhy byly jednotlivé stroje postupně modernizovány pomocí dosazení statických dobíječů, modernějších těsnících hmot a dalších prvků za účelem snížení hlučnosti. V souladu s novými standardy také všechny lokomotivy získaly radiostanice GSM-R a některé stroje i světla z LED. Na lokomotivě 122.031 je od roku 2005 zkušebně nainstalována také klimatizace.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Vzápětí po dodání byly nové lokomotivy nasazeny do nákladní dopravy na všech elektrifikovaných tratích v severních a středních Čechách. V začátcích provozu sloužily také v osobní dopravě, vozily osobní vlaky z Děčína do Lysé nad Labem nebo i na trati z Ústí do Mostu. Zajímavostí bylo též jejich nasazení na rekreačních rychlících, které jezdily z NDR k letoviskům u Černého moře. Na těchto vlacích jezdily z Děčína až do Kutné Hory. Příležitostně dopravovaly i vojenské transporty, spartakiádní vlaky a další spoje. Většina jejich nasazení ale probíhala a probíhá v nákladní dopravě. Stěžejním výkonem je po mnoho let především vozba uhelných vlaků z Třebušic (nádraží Washington) a Ledvic, méně také ze Sokolovské pánve (s přepřahem v Chomutově). S touto energetickou surovinou zajíždějí k elektrárnám Opatovice, Chvaletice (železniční stanice Řečany nad Labem) a Mělník (železniční stanice Hněvice); do Hradce Králové přivážejí soupravy pro elektrárnu Poříčí, jenž do cíle pokračují s motorovými lokomotivami. V roce 1971 byla vyrobena jednorázová série téměř identické řady E 469.3, lišící se pouze v detailech. Všechny lokomotivy však byly zařazeny do depa Praha Masarykovo nádraží s určením pro osobní i nákladní dopravu v okolí hlavního města. Obě řady se v jednom depu setkaly až v roce 1996, kdy byla z Prahy přesunuta celá řada nově označená jako 123 na sever Čech a oba typy jsou tak nasazovány na identických výkonech. Během 90. let počet uhelných vlaků poklesl v souvislostí s plynofikací domácností a tepláren, přesto však tyto výkony zůstaly pro řadu 122 mezi nejdůležitějšími. Tradiční službou těchto lokomotiv je také doprava směsných nákladních vlaků spojujících velké železniční uzly, s nimi křižují např. trasy Most – Česká Třebová, Děčín – Nymburk apod. V posledních letech se také čím dál více objevují na jiných vlacích, včetně kontejnerových nákladních expresů a ucelených vlaků s automobily. Vozební ramena se ve srovnání s dřívějškem značně protáhla, i díky snaze vést část vlaků v co nejdelším úseku bez přepřahu se tak kromě okolí Prahy, severních a východních Čech objevují až na Moravě a ve Slezsku (naopak ostravské lokomotivy řady 130 běžně zajíždí až do Ústí nad Labem či Mostu). Nejvzdálenějšími lokalitami, kde je možné tyto stroje dnes potkat, jsou stanice Kadaň-Prunéřov a Třinec. Během mnoha let provozu bylo několik lokomotiv zničeno při těžkých nehodách, v osmdesátých letech díky tomu poklesl počet strojů o čtyři. Po roce 2000 byly také některé lokomotivy odstaveny a sešrotovány pro nadbytečnost, vzhledem k absenci jiných lokomotiv ale větší část strojů přes své stáří zůstala v provozu. V roce 2007 byla z unitárních Českých drah vyčleněna nákladní divize ČD Cargo a celá řada 122 připadla právě jí. Nový provozovatel část lokomotiv přistavil i do větších oprav a při této příležitosti byly lokomotivy natřeny modrým firemním nátěrem. Větší část (přibližně 40 strojů) přežívala v provozu až do konce roku 2015, kdy byly odstaveny především exempláře v nejhorším technickém stavu. Dvě lokomotivy byly také vyřazeny po nehodě – dne 28. 3. 2015 se u Žalhostic čelně střetly stroje 122.019 a 023 a kvůli velkému poškození už posloužily pouze jako zdroje náhradních dílů. Dříve neotřesitelnou pozici „dvojek“ ve vnitrostátní nákladní dopravě poté oslabil pronájem a následný nákup lokomotiv řady 163 od mateřských Českých drah, které tuto řadu z části výkonů vytlačily. Během krátké doby byl počet provozních strojů zredukován a vzhledem k dodávkám dalších nových strojů (např. Siemens Vectron) je počítáno s postupným vyřazováním. I přes vysokou provozní spolehlivost a odolnost je zřejmá technická zastaralost a celková přestárlost této řady (část strojů již překonala hranici 5 milionů ujetých kilometrů), která vede ke snaze její výkony utlumit a pokud možno převést na mladší typy lokomotiv. Na vlacích např. na trati Děčín – Nymburk jsou tak v případě možnosti náhrady střídány řadami 363, 363.5 či 372.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva řady 122 je elektrická lokomotiva pro stejnosměrnou napájecí soustava určená pro nákladní dopravu. Vyrobila ji plzeňská firma Škoda v roce 1967 pod továrním označením Škoda 57E a patří k československým elektrickým lokomotivám tzv. I. generace. V souvislosti s dále rostoucím objemem přeprav byla o několik let později ještě vyrobena série mírně upravené řady 123. ", "tgt_summary": null, "id": 387777} {"src_title": "Kosmonosy", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle archeologických nálezů se odhaduje první osídlení oblasti kolem Kosmonos na dobu před 7 000 lety. Název Kosmonosy je odvozen od slova \"kosma\", tedy mnoho vlasů. Přímo o Kosmonosích se poprvé píše v darovací listině správy Pražského hradu, kterou byla osada v roce 1186 darována řádu sv. Jana Jeruzalémského. Kosmonosy změnily mnohokrát majitele, v 15. století patřily ke zvířetickému panství. Roku 1650 stal pánem Heřman Černín z Chudenic z rodu Černínů, za jejichž vlády poznalo město značný rozvoj. Humprecht Jan Černín zde založil Svobodnou obec řemeslnickou. V té době byl také postaven kostel sv. Kříže, Campanilla – věž Lorety, byla založena obora a mnohé další stavby. Mnohem známější stavbou hraběte je samozřejmě Černínský palác v Praze. Hrabě měl údajně při hledání místa pro stavbu paláce podmínku, že z oken musí být za jasného počasí vidět kosmonoský zámek. Heřman Jakub Černín založil v Kosmonosích piaristickou kolej s gymnáziem, jenž se stalo střediskem vzdělanosti celého Mladoboleslavska. Kolej byla po reformách Josefa II. zrušena a gymnázium přesunuto do Mladé Boleslavi. V roce 1738 prodali Černínové Kosmonosy Hrzánům z Harasova, kteří jej vlastnili 20 let. Dalším majitelem se stal hrabě Josef de Bolzo, který zde v roce 1764 založil textilní manufakturu, bělidlo a barvírnu u Jizery, kde později vyrostla továrna na potiskování látek TIBA. Továrnu později koupila rodina Leitenbergerů, která zde po roce 1800 vlastnila téměř všechny nemovitosti. V 18. století se majiteli stali Mirbachové, posledním urozeným držitelem panství byl baron Klinger. Městys Kosmonosy byl povýšen dne 26. října 1913 Františkem Josefem I. na město. Dalšího rozkvětu se město dočkalo v období mezi první a druhou světovou válkou. Václav Svoboda postavil továrnu na traktory Svoboda, která proslavila město po celém Československu. Za protektorátu byla v Kosmonosích německá vojenská posádka o síle 60 mužů. Celkem 68 občanů města bylo internováno v koncentračních táborech – 11 z nich bylo popraveno nebo umučeno. Po válce se Kosmonosy spojily s Mladou Boleslaví, což ale nepřineslo očekávaný efekt, a tak v roce 1954 došlo opětovnému osamostatnění. Další administrativní přičlenění k Mladé Boleslavi přišlo v době normalizace 1. ledna 1974. Po změně režimu v Československu se nakonec na přání občanů 24. listopadu 1990 obec obnovila samostatnost, a byl jí navrácen status města. V květnu 1994 městské zastupitelstvo schválilo žádost občanů obce Horní Stakory o připojení ke Kosmonosům.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Kosmonosy s 4210 obyvateli v roce 1932 byly evidovány tyto úřady, živnosti a obchody: Ve vsi Horní Stakory s 300 obyvateli (v roce 1932 samostatné vsi, ale která se později stala součástí) byly evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, lom, sadař, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika, velkostatek.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Silniční doprava Městem prochází silnice II/610 Praha – Mladá Boleslav – Kosmonosy – Mnichovo Hradiště – Turnov. Okrajem města prochází silnice I/38 Nymburk – Mladá Boleslav – Doksy – Jestřebí a okolo města vede dálnice D10 Praha – Mladá Boleslav – Turnov s exitem 46. Železniční doprava Železniční trať ani stanice na území města nejsou. Nejblíže městu je železniční stanice Mladá Boleslav-Debř ve vzdálenosti 3 km ležící na trati 070 z Prahy do Turnova. Autobusová doprava Městem Kosmonosy vedlo v květnu 2011 mnoho příměstských autobusových linek z Mladé Boleslavi přes Kosmonosy do okolních obcí, do Kosmonos vede i množství linek Městské autobusové dopravy Mladá Boleslav. V městě zastavovaly autobusové linky do vzdálenějších cílů, jako Bakov nad Jizerou, Česká Lípa, Dobrovice, Doksy, Kněžmost, Lázně Kundratice, Liberec, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Nový Bor, Praha, Sobotka", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmonosy je město ležící zhruba 50 km severovýchodně od Prahy, těsně sousedící s městem Mladá Boleslav. Dominantními památkami města jsou renesanční zámek ze 16. století, Loreta, kostel Povýšení sv. Kříže ze 17. století s raně barokní zvonicí a barokní fara. V budovách bývalého piaristického kláštera (koleje) sídlí druhá nejstarší psychiatrická nemocnice v České republice. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1234159} {"src_title": "Blansko (hrad)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast byla pravděpodobně osídlena již ve druhé polovině 13. století, i když první zmínky o hradu pocházejí až z roku 1401. Hrad byl většinou v držení Vartenberků. První známý majitel, Václav z Vartenberka, byl stoupencem Zikmunda Lucemburského, a proto byl hrad v roce 1402 dobyt vojskem přívrženců krále Václava IV. Václav z Vartenberka však získal hrad ještě téhož roku zpět a držel ho až do své smrti (pravděpodobně roku 1407). Další majitele neznáme, ale zřejmě patřili k odpůrcům Václava IV. Roku 1416 proto hrad dobylo královské vojsko vedené Mikulášem Chudým z Újezda. Roku 1417 potom král Vrabinec zastavil Bohuši ze Zvěřince. Roku 1421 hrad získal Albrecht Šenk z Landsberka a přenechal ho míšeňským vévodům, jejichž posádka hrad ovládala až do roku 1426, kdy se hradu zmocnil Zikmund Děčínský z Vartenberka poté, co přešel na stranu husitů. Roku 1441 byl hrad v držení Jana z Vartenberka znovu obležen saským a lužickým vojskem, ale dobyt nebyl. Roku 1527 jej koupil Jindřich z Bünau. Na hradě však v té době žil jen hejtman s posádkou. Po roce 1585 prošel renesanční úpravou opevnění. Začátkem 17. století sloužil jako vězení. Roku 1628 jej Günter z Bünau prodal Kryštofu Šimonovi z Thunu, který hrad připojil ke krásnobřezenskému panství a hrad zpustl. Na počátku 21. století byl hrad v majetku společnosti Lesy ČR, od které je získala obec Ryjice. Od té doby probíhají práce s cílem zabezpečit dochované pozůstatky zdiva, které by měly být dokončeny do roku 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Hradní jádro bylo oválné. Z pravidelného obvodu vystupovaly dvě okrouhlé, dovnitř otevřené bašty, mezi kterými se nacházel palác. Dochovala se pouze bašta na severovýchodní straně. Na západní straně stála před hradbu předsazená hranolová cisternová věž. Opevnění hradu zřejmě patří mezi rané pokusy o aktivní obranu, protože rozmístění bašt umožňuje jen částečné flankování přilehlých hradeb. Relikt, považovaný za renesanční bastion, je ve skutečnosti pozůstatkem mostnice, na kterou navazovala dřevěná část mostu ke čtverhranné branské věži. Nové výzkumy dokládají, že hradní areál byl dvojdílný a vlastním jádrem byla asi o pět metrů vyvýšená plocha, kde se podle starších plánů nacházel trojprostorový palác. Dnes se zde nachází vyhlídková plošina. Na nejvyšším místě hradu byl v roce 1931 postaven vyhlídkový objekt, v jehož přízemí se nachází valeně zaklenutý prostor, který sloužil jako turistický přístřešek pro případ nepříznivého počasí.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "Na hradě Blansko sídlil prý kdysi zlý obr, který velkým prakem střílel na město Ústí nad Labem kamení a koše s jedovatými hady a jinými rozličnými způsoby škodil obyvatelům města. Tento obr se chodíval koupat do řeky Bíliny, avšak představení města si na něm vymohli, že musí město opustit ještě před večerním klekáním, jinak bude potrestán. Jednoho dne se obr opozdil a zůstal ve městě ještě po zazvonění večerního zvonu z kostela Nanebevzetí Panny Marie. Rozzlobení měšťané, kteří se již dlouho chtěli obtížného souseda zbavit, se na milého obra vrhli a utloukli ho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blansko () je zřícenina hradu, která se nalézá na stejnojmenném kopci v nadmořské výšce 545 metrů, severovýchodně od Ústí nad Labem na katastru vesnice Mírkov. Z vrcholku kopce je dobrý rozhled zejména k jihu a k jihozápadu do údolí Ryjického potoka a na řeku Labe. Hrad je chráněn jako kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": null, "id": 1609460} {"src_title": "Josef Schlesinger", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl synem tkalce a v mládí se vyučit tomuto řemeslu. Pracoval jako tkalcovský učeň, ale roku 1850 nastoupil jako úředník na okresní hejtmanství v Šumperku. Ještě téhož roku pak odešel do Vídně. Zde absolvoval jednoletý přípravný kurz a roku 1851 začal studovat na Vídeňské polytechnice. V letech 1859/1860 byl pomocným asistentem na Institutu deskriptivní geometrie při Vídeňské polytechnice, kde později v letech 1860–1865 působil jako řádný asistent. V roce 1865 získal učitelskou zkoušku pro vyšší reálné školy v oboru geometrie, matematiky a strojařství. Učil pak od roku 1866 na různých reálných školách. Téhož roku se habilitoval. Roku 1870 se stal mimořádným a roku 1871 řádným profesorem matematiky, geometrie a mechaniky na Lesnické akademii v Mariabrunnu, od roku 1875 byl profesorem geometrie na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. V letech 1876/1877 a 1889/1890 byl jejím rektorem. Podílel se na rozvoji učebních metod a výukových modelů. V roce 1878 byl vyznamenán na Světové výstavě v Paříži stříbrnou medailí. Zapojil se i do veřejného a politického života. Od roku 1896 zasedal ve Vídeňské obecní radě a téhož roku se také stal poslancem Dolnorakouského zemského sněmu. V 90. letech 19. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1891 získal mandát za městskou kurii, obvod Vídeň, VIII. okres. Za týž obvod mandát obhájil i ve volbách do Říšské rady roku 1897 a volbách do Říšské rady roku 1901. Ještě během roku 1901 ale zemřel a jeho místo v parlamentu zaujal Alois Heilinger. Profesně byl k roku 1897 uváděn jako profesor na vysoké škole zemědělské. Byl členem Křesťansko sociální strany. Kritizoval podmínky rakousko-uherského vyrovnání. Vystupoval proti materialismu ve vědě a snažil se vysvětlit některé přírodní jevy pomocí teologických argumentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Schlesinger (30. prosince 1831 Šumperk – 10. dubna 1901 Vídeň) byl rakouský matematik, filozof a politik německé národnosti, původem ze severní Moravy, na konci 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 668711} {"src_title": "Apelativum", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příklady apelativizace.", "content": "Nejčastěji tímto způsobem vznikají obecná slova z názvů výrobců. Například:", "section_level": 1}, {"title": "Apelativizace a obchodní značky.", "content": "Velké množství běžně užívaných apelativ je odvozeno od názvů firem nebo jejich zboží. V takovém případě dochází k zobecnění původního unikátního názvu (obchodní značky), a původně unikátní název je v původní či modifikované podobě používán i na konkurenčí výrobky (\"lux\", \"žiletky\" apod.). V některých případech je to poučenějším spotřebitelům všeobecně známé (např. \"lux\"). V jiných případech (\"džíny\", \"rifle\", \"talián\" aj.) už naopak většinová veřejnost původní význam vůbec nezná. O tom, zda je apelativizace obchodní značky výhodou, nebo nevýhodou, se vedou spory. Mnohdy závisí na konkrétních okolnostech, které musí vzít tvůrce značky v úvahu.", "section_level": 1}, {"title": "Proprializace – opak apelativizace.", "content": "Běžnější je opačný vývoj, kdy obecné jméno se stane vlastním jménem firmy, výrobku, osoby, geografického útvaru (toponyma) apod. – např. Např. hlubina → důl Hlubina, rusky мир (\"mir\", česky mír; svět) → Мир (Mir, vesmírná stanice), firma \"Snaha\", město \"Červený Kostelec\", pan \"Tlustý\". Takový jev se nazývá proprializace (onymizace). Téměř všechna vlastní jména vznikla původně ze jmen obecných nebo jejich zkratek. Pojmenování onymizovanými apelativy byla typická pro země bývalého východního bloku (např. kolej \"Hvězda, Větrník,\" ropovod \"Družba\", noviny \"Práce, Rudé právo, Jiskra,\" družstvo \"Svornost\"). Nauka o vlastních jménech a jejich původu se nazývá onomastika.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné případy.", "content": "Někdy podobným způsobem vznikají nová slova i ze jmen osob – například některé -ismy (např. \"šovinismus\", \"marxismus-leninismus\" aj.), \"Potěmkinova vesnice\", \"je to takový malý Hitler\", \"jet na Pražáka\" (vlastně jako Pražák, tj. bezohledně); v těchto případech jde však o složitější situace než je pouhá apelativizace. K jisté apelativizace dochází, vzhledem k tomu, že se ale slovo mění formálně (odvozováním) nebo jde o určitou frazeologickou jednotku (ustálenou vazbu), nejde o apelativizaci v pravém slova smyslu a tyto výrazy se ani nepíší s malým písmenem. Označení posledního dne v roce, \"s/Silvestra\", nejde o apelativizaci vůbec, nýbrž o metonymii (jméno světce se přenáší na název dne, ale nevznikají nové jiné dny s označením \"silvestr\"). Podobnou metonymií je např. spojení \"čtu Čapka\", \"půjčil jsem si dvě Němcové\", \"všichni ti Hitchcockové\" ( = Hitchcock a mu podobní).", "section_level": 1}], "src_summary": "Apelativum je obecné jméno, tedy takové jméno, které není vlastním jménem (propriem), například \"kůň, radost, kámen\" (v protikladu ke jménům jako \"Tomáš\" nebo \"Fantomas\"). Apelativizace proprií, krátce jen apelativizace (méně často též deproprializace, v onomastice též deonymizace), je proces vývoje jazyka, vlastně zvláštní případ metonymie, jimž se původní vlastní jméno stává obecným a zpravidla rozšiřuje svůj význam. Vlastní jméno osoby, jejíž jméno bylo apelativizováno, se nazývá eponym.", "tgt_summary": null, "id": 689661} {"src_title": "Karel Ignác Thám", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině kuchaře Václava Tháma a matky Kateřiny, bývalé komorné hraběnky Valdštejnové. V letech 1775–1780 navštěvoval gymnázium. Poté studoval filozofii, v níž dosáhl doktorátu. Po studiích pracoval v \"Národní veřejné knihovně pražské\" (Bibliotheca nationalis bohemica) na katalogizaci staré české literatury, pravděpodobně se právě zde stal velkým vlastencem a bojovníkem za práva češtiny. Spolu s bratrem Václavem se intenzivně věnoval buditelské a literární práci. Živil se nejprve jako soukromý učitel češtiny, francouzštiny a němčiny. Jelikož v Praze nezískal stálé místo učitele, zúčastnil se roku 1784 konkurzu na místo učitele češtiny ve Vídni, kde také neuspěl. Postupně střídal různá zaměstnání, např. redigoval s bratrem Václavem \"Schönfeldské c.k. pražské novin\"y, byl učitelem češtiny na gymnáziu v Brně (1800) a na Malé Straně (1802). Později se mu nepodařilo získat trvalé zaměstnání, žil v bídě a onemocněl na tuberkulózu. Zemřel v nemocnici Milosrdných bratří na pražském Starém Městě. Protože zemřel bez majetku, \"...mělo být tělo jeho v pytli vyveženo. Ale Dobrovský, který na Tháma z literárních příčin kdysi nevražil a na jeho díla ostrými kritikami dotíral, dověděv se o tom, postaral se o skromný, ale slušný pohřeb.\" Karel Ignác Thám byl pohřben na I. olšanském hřbitovu. Dnes již nelze určit, kde se jeho hrob nachází.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Své dílo publikoval také pod pseudonymem Karel Hynek Thám. Dále překládal: přeložil některé hry Williama Shakespeara a Friedricha Schillera, kromě nich přeložil řadu drobných prací od méně významných autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Posmrtná připomínka.", "content": "Pamětní deska Karla a Václava Thámů je umístěna v Praze, na domě ve Vodičkově ulici 41. Zde stával dům, kde oba bratři žili.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Původně byla za rodiště bratří Thámů považována Přelouč. Jednalo se však o shodu příjmení s jinou rodinou Thámů, která tam žila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Václav Ignác Thám (4. listopadu 1763 Praha – 7. března 1816 Praha) byl český spisovatel a překladatel, starší bratr dramatika Václava Tháma.", "tgt_summary": null, "id": 498227} {"src_title": "Křížový vrch (Švihovská vrchovina)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pověst.", "content": "O Vrabinském vrchu se traduje pověst, že zde ve starém hradě kdysi sídlily tři bílé panny, které měly magické schopnosti a dokázaly se proměnit v různé bytosti. O půlnoci se proměňovaly v duchy a strašily lidi, kteří se jen k tomuto místu přiblížili. Jednoho dne se odvážný myslivec vydal na tento vrch, tak aby tam došel přesně o půlnoci, s touhou zastřelit jednu z bílých panen. Když však došel na horu a chtěl na jednu z nich vystřelit, prošel jeho puškou blesk a on padl k zemi a narazil hlavou do stromu, který stál opodál. K ránu myslivce našla postarší dáma, která mu ránu na hlavě obvázala a běžela pro pomoc. Vydalo se několik mužů s cílem zachránit myslivce, ale když přišli na místo, které stařenka označila, myslivec nebyl k nalezení. A tak si lidé řekli, že ho zajisté odnesly ty tři bílé panny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle spekulací archeologů stával na Vrabině s největší pravděpodobností hrad, který byl zbořen. Vrabina byla podle dochované kupní smlouvy prodána Chotěšovskému klášteru roku 1243. V roce 1739 zde byl vybudován kříž a od té doby jsou dochovány záznamy o přílivu poutníků na tento kopec. Za války o rakouské dědictví bylo učiněno prohlášení, které mluví o výstavbě kostela sv. Kříže na Vrabině, pokud bude ušetřený Chotěšovský klášter. V letech 1747–1756 zde docházelo k budování přislíbeného kostela na popud chotěšovského probošta P. K. Schmiedla. Kostel sv. Kříže se stal brzy poutním místem. Při cestě k němu bylo umístěno 12 soch andělů. Kostel se však netěšil dlouhé slávě a při josefských reformách byl zrušen a později i zbořen. V letech 1859–1862 zde došlo k budování nového poutního kostela s hostincem. Později došlo k postavení soch při křížové cestě. Ke kostelu byla v roce 1927 dostavěna sakristie a o čtyři roky později vyhlídková věž. Roku 1967 došlo k obsazení Vrabinského vrchu Československou armádou, která toto místo využívala k protivzdušné obraně. Vojáci zde vykonávali službu mezi léty 1973–1995 a celý tento vrch byl po celou dobu nepřístupný veřejnosti. Po roce 1995 byl celý objekt navrácen církvi. V době, kdy zde pobývala armáda, docházelo k velkému chátrání kostela i přilehlých objektů. Kolem roku 2000 je už značně poškozená střecha kostela a dochází k devastaci klenby. V dnešní době prošel kostel rozsáhlými úpravami, které mají za následek znovuzpřístupnění vyhlídkové věže a také umístění některých historických materiálů do zrenovované kopule. Z lodě kostela zůstaly zachovány pouze obvodové zdi. Tyto rozsáhlé opravy byly uskutečněny za podpory Mikroregionu Radbuza, což je sdružení 17 obcí Stodska a Dobřanska. Ke konci roku se podařilo dokončit opravu střešní konstrukce na lodi. Takže kostel je celý zastřešen a uchráněn před deštěm. Po rozsáhlé rekonstrukci jsou tendence oživit Křížový vrch. Ze strany měst je snaha o obnovení zvyku vycházet na tento kopec v době poutí. Po několikáté se zde konalo pálení čarodějnic a jiné kulturní akce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křížový vrch (dříve též Vrabina) je kopec o nadmořské výšce 487 m nalézající se nedaleko Stoda a Chotěšova v okrese Plzeň-jih. Původně poutní místo s kostelíkem sv. Kříže přestavěným na rozhlednu, která je otevřená v turistické sezóně. Přes vrch vede naučná stezka \"Příroda a lidé\" a dvě turisticky značené trasy.", "tgt_summary": null, "id": 2277934} {"src_title": "Štětinec laločnatý", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Rostlina pochází se Severní Ameriky, kde vyrůstá v Kanadě a ve Spojených státech. Zhruba okolo roku 1900 byla rozšířena i do Evropy, prvá zmínka je z roku 1906 z Rumunska, na našem území byl její výskyt poprvé doložen o pět let později. V Americe jsou jeho přirozeným biotopem listnaté lesy v říčních aluviích, dlouhodobě vlhké břehy okolo jezer, křoviny i stepí. U nás to jsou lužní lesy, keře okolo vodních toků a nádrží, zanedbaná vlhká pole i rumiště, nejčastěji roste na říčních náplavách. Dává přednost prosluněným vlhkým místům, ve stínu nebo suchu roste minimálně. Pro svůj rychlý růst, atraktivní listy a hlavně plody bývá účelově vysazován na pokrytí plotů, pergol, zdí nebo nevzhledných míst, za příznivých podmínek vytváří v krátké době mohutné porosty. Tehdy často zplaňuje a hbitě se pak šíří, hlavně podél řek a potoků, do volné přírody. V České republice je evidován výskyt štětince laločnatého v jihozápadních Čechách, Polabí, okolí Berounky a na jihovýchodní Moravě. Všechna místa výskytu však nejsou přesně známa, příčinou je rychlé šíření a dosud malá odborná pozornost tomuto druhu věnována. Nejčastěji se vyskytuje ve společenstvech svazů \"Arction lappae\" a \"Senecion fluviatilis\", o něco řidčeji vyrůstá v porostech křovinatých vrb a ve společenstvech svazů \"Salicion albae\", \"Salicion cinereae\" a \"Salicion triandrae\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o jednoletou, jednodomou popínavou rostlinu s dutou, na průřezu pětihrannou, větvenou lodyhou dorůstající do délky 5 až 12 m. Lodyha vyrůstá z poměrně mělce kořenícího, tenkého, růžicovitě se rozrůstajícího kořene s jednotlivými paprsky dlouhými až 15 cm a tlustými jen 1 mm. Ve středoevropských podmínkách klíčí v květnu, kvete od července do září a říjnu již usychá.", "section_level": 1}, {"title": "Listy.", "content": "Listy vyrůstající střídavě v průměrné vzdálenosti 12 cm, bývají 3 až 21 cm velké a mívají řapíky 2 až 15 cm dlouhé. Dlanitě žilnaté čepele světle zelené barvy jsou v obrysu okrouhlé, dlanité, s pěti trojúhelníkovými až kopinatými laloky, celokrajné nebo mělce zubaté, podél okrajů krátce chlupaté, s měkkým trnem na koncích laloků.", "section_level": 2}, {"title": "Úponky.", "content": "Naproti listových řapíků vyrůstají světlezelené kroutivé úponky rozvětvené do tří ramen s odklonem 90°. Zajišťují přichycení lodyhy při plazení po zemi nebo u šplhání po podpěře do výšky. Bývají dlouhé do 15 cm, pro přichycení vytvářejí okolo opory závity. Jsou citlivé na dotek, stažením buněk na straně podpory a roztažením na opačné straně se stáčejí a konec úponku se okolo opěry obtáčí několika závity.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Jednopohlavné voňavé květy, samčí i samičí, jsou šestičetné, a mají nitkovité světlezelené kališní lístky dlouhé od 1,5 do 3 mm. Samčí květy hvězdicového tvaru, mající v průměru 1,2 až 1,8 cm, vyrůstají z paždí listů v mnohokvětých latách nebo hroznech dlouhých 5 až 20 cm. Korunu mají kolovitou s krátkou trubkou s čárkovitými, na koncích špičatými lístky které jsou žláznatě chlupaté a mají bílou barvu. Mají tři tyčinky se srostlými krátkými nitkami nesoucími bledě zelené prašníky 1 mm dlouhé a 0,8 mm široké ve tvaru písmene S. Samičí květy, 15 až 24 mm široké, rostou po jednom nebo až po třech v paždí listů u stonku samčího květenství a rozvíjejí se asi za týden po samčích květech. Mají nící zvonkovitou korunu s lístky 7 až 12 mm dlouhými a 1 až 2 mm širokými které jsou barvy bílé až nažloutlé. Obsahují dále zelený dvoudílný semeník s krátkou a tlustou zelenou čnělkou zakončenou plochou oválnou bliznou. Květy rozkvétají od července do září, opylovány jsou hmyzem.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Plody vypadají jako drobné podlouhlé melouny zelené barvy porostlé měkkými štětinami, které připomínají ostny. Visí z lodyh na stopkách, dozrávají za 4 až 6 týdnů po opylení. Mají tvar eliptické duté bobule, jsou průměrně velké 4 až 6 × 2,5 až 4 cm a jsou po obvodu dlouze štětinatě chlupaté. Uvnitř jsou rozděleny do 4 komůrek obsahující po jednom oválném, tmavě hnědém semeni dlouhém 12 až 20 mm a širokém 7 až 10 mm. Plody po dozrání vysychají a hnědnou, ve spodní části se otevírají a semena jsou do okolí vypuzována hydrostatickým tlakem rychlostí 11,5 m/s (cca 40 km/h). Rozptýlená semena požírají ptáci a hlodavci kteří také zajišťují jejich roznesení do vzdálenějšího okolí. Pravděpodobně tím podstatným elementem sloužícím k dálkovému rozšiřování semen je vodní hladina, po které dokáže semeno plout dokud nenabobtná a neklesne ke dnu.", "section_level": 2}, {"title": "Invazivní druh.", "content": "Štětinec laločnatý je v ČR i Evropě považován za invazivní rostlinu, která využívá téměř úplné neexistence přirozených nepřátel. Vyskytuje se na přirozených stanovištích i v místech pozměněných lidskou činností. Tento neofyt byl na území současné České republiky prvně zaregistrován v roce 1911. V současnosti ještě není nepřítelem č. 1, ale je považován za potenciálně nebezpečný druh. Je zařazen mezi 100 nejnebezpečnějších invazních druhů v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štětinec laločnatý (\"Echinocystis lobata\") je jednoletá popínavá rostlina s ježatými, vejčitými plody, jediný druh rodu štětinec, jednoho z téměř sta rodů čeledě tykvovitých.", "tgt_summary": null, "id": 188108} {"src_title": "Pavlův Studenec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vesnice vznikla počátkem 18. století na staré obchodní stezce. Žili zde převážně Němci a pouze několik Čechů, kteří pracovali na zdejší celnici a četnické stanici. Jako v každé tehdejší obci, fungoval i v Pavlově Studenci bohatý společenský život. Mládež se zajímala o sport. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1921 žilo zde v celkem 218 usedlostech něco přes 1 400 obyvatel. Vyjma tří Čechů vesměs všichni etničtí Němci (včetně třiceti cizozemských). Osídlení bylo rozptýlené. Samotný Pavlův Studenec stál v katastrálním území Pavlův Studenec 2. K obci patřilo několik menších osad roztroušených v různých částech tohoto pohraničního návrší: Po válce a vysídlení Němců byl Pavlův Studenec nejprve částečně dosídlen, ale po nástupu socialismu připadl do pohraničního pásma a proto musely být zbořeny všechny budovy kromě těch, které užívala Pohraniční stráž. V této fázi byly zachovány kostel, fara, celnice a několik domů, i ty však postupně byly ničeny. V sedmdesátých letech dvacátého století bylo hraniční pásmo rozšířeno a při silnici od Tachova vznikla nová kasárna, poté byly zbořeny všechny zbývající budovy původní vesnice, jako poslední byl roku 1977 odstřelen kostel, který předtím pohraniční stráž využívala jako hlásku.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní stav.", "content": "Přes bývalou vesnici dosud prochází silnice II/199. Na území vsi jsou dnes převážně louky, patrné jsou pouze zbytky základových zdí několika usedlostí v Pomezné. Severně od nich je bývalý hřbitov, který byl po roce 1990 pietně upraven. U křižovatky silnic zůstal poničený památník připomínající okresního hejtmana J. Bottgera, který se zasloužil o výstavbu silnice Pavlův Studenec – Zahájí, dokončenou roku 1893. Rozsáhlé katastrální území je dnes rozděleno mezi tři obce. Na tomto území stojí pouze několik budov: nová celnice, hájovna Němeček a opuštěný areál roty Pohraniční stráže v lese u cesty mezi bývalou Pavlovou Hutí a bývalým Zlatým Potokem. Dnes nesou toto označení tři katastrální území ve vysídlených horských oblastech, číslovaná podél státní hranice od jihu k severu:", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "V obci prožil část svého dětství německý spisovatel Max von der Grün (1926–2005). Vzpomínky na jeho dětství v Pavlově Studenci a také v několika německých obcích za hranicemi v Bavorsku jsou námětem Grünova autobiografického románu \"Dva dopisy Pospischielovi.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavlův Studenec () je zaniklá obec v Českém lese. Stála na státní hranici, u silnice mezi bavorskou obcí Bärnau a Tachovem, tj. na území dnešního okresu Tachov a Plzeňského kraje. Obec zanikla v důsledku vysídlení Němců po roce 1945 a zřízení hraničního pásma. Za socialismu sloužily zbytky vesnice zpočátku Pohraniční stráži a v sedmdesátých letech dvacátého století byly i ty odstraněny.", "tgt_summary": null, "id": 581071} {"src_title": "Valečov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad ze dřeva založili po roce 1300 ve skalách Valečovští z Valečova. Protože rod patřil později k přívržencům Jana Žižky z Trocnova, byl hrad po husitských válkách dobyt a vypálen roku 1439 Jindřichem z Vartenberka. Pak byl postupně přestavěn z kamenů. Zůstal zde jen několik let do příchodu tažení Pražanů v letech 1443–1444. O několik let později roku 1472 zde žil Vaněk z Valečova, podkomoří královských měst v době kralování Jiřího z Poděbrad. Pak se začali majitelé hradu rychle střídat, až jej počátkem 17. století získal mocný rod Valdštejnů s celým panstvím. Šlechta zde nebydlela, sloužil jim jako správní středisko a v roce 1652 byl uváděn jako zpustlý. Ještě v 19. století v některých skalních světničkách přebývali místní chudí. Obyvatelé byli nakonec násilně vystěhováni nařízením okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti ze dne 5. října 1892. Od roku 1994 hrad vlastní obec Boseň, na jejímž území se nachází.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Hrad tvořilo dominantní jádro na třech pískovcových žebrech se dvěma předhradími a rozsáhlým opevněným prostorem s velkým množstvím skalních světniček, které původně sloužilo jako zimoviště husitských polních vojsk. Ve skalních blocích pod hradním jádrem byla vytesána řada světniček a přístupová chodba na vrcholovou plošinu. Na středním bloku stál dřevěný či hrázděný \"Starý palác.\" Dochovaný \"Nový palác\" měl na nádvorní straně dva prevéty a arkýř. Během 16. století, kdy na hradě žili dva majitelé, byly oba paláce upraveny tak, aby každý měl vlastní vstup z nádvoří. Poblíž budovy zámku, uvnitř hradeb, stálo několik menších staveb, z nichž větší sloužila jako jídelna a ubytování pro ženy, dále zde bylo několik obydlí vytesaných ve skalách. Pod hradbami bylo podzámčí s řadou stavení a desítky skalních místností.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Na Valečov vede červeně značená Zlatá stezka Českého ráje, která pokračuje na Klamornu a Drábské světničky, a zeleně značená pěší trasa na Branžež. Okolím vedou i další pěší a cyklistické značené trasy, asi 250 m od hradu je u silnice parkoviště. Areál je přístupný v sezóně za vstupné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valečov je zřícenina středověkého skalního hradu na území obce Boseň v okrese Mladá Boleslav. Stojí na skalních útvarech při západním okraji Českého ráje ve výšce okolo 320 m n. m. poblíž města Mnichovo Hradiště. Od roku 1967 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 879774} {"src_title": "Albrecht Aleš ze Šternberka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze starého českého šlechtického rodu Šternberků, z moravské větve rodu Šternberků. Jeho otcem byl významný šlechtic Štěpán ze Šternberka. První písemná zmínka o Albrechtovi pochází z roku 1352, kdy byl jmenován děkanem olomoucké kapituly. V roce 1356 se stal biskupem ve Zvěříně. Když v roce 1357 zemřel jeho otec, zdědil se svým bratrem Zdeňkem rodový majetek. V roce 1360 však zemřel i tento jeho bratr a Albrecht se tak dělil nad správou rodového majetku s jeho synem Petrem ze Šternberka. Albrecht se pohyboval ve vysokých politických kruzích a jednal s mnoha představiteli té doby. V roce 1364 se stal biskupem v Litomyšli, o rok později se stal důvěrným rádcem císaře Karla IV. Roku 1368 provázel Karla IV. na cestě do Říma, díky panovníkově podpoře byl počátkem června 1368 povýšen na arcibiskupský stolec v Magdeburku. V roce 1371 založil ve Šternberku klášter augustiniánů kanovníků. Tentýž rok rezignoval na svůj post magdeburského arcibiskupa a nadále působil jako biskup litomyšlský. V roce 1375 uzavřel se svým synovcem Petrem ze Šternberka majetkovou smlouvu za účasti širokého příbuzenstva. Roku 1378 přivedl do blízkosti biskupského hrádku a obory v Tržku u Litomyšle třináct kartuziánských mnichů a založil klášter zvaný Hájek Panny Marie (\"Rubus Mariae\"), kterému roku 1379 věnoval čtyři vsi severně od Olomouce včetně Dolan. V říjnu 1379 byl pověřen papežem Urbanem VI., aby vyšetřil spor mezi moravským markrabětem Joštem a olomouckými kanovníky. Dne 12. ledna 1380 Albrecht rozhodl o uvalení klatby na Jošta i olomouckou městskou radu a v Moravském markrabství vyhlásil interdikt. Albrecht Aleš ze Šternberka zemřel 14. ledna 1380.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albrecht Aleš ze Šternberka, častěji Albert ze Šternberka (asi 1322 – 14. ledna 1380 v Litomyšli) byl biskupem ve Zvěříně, Litomyšli a arcibiskupem magdeburským. Byl nejvýznamnějším členem moravské větve rodu Šternberků.", "tgt_summary": null, "id": 2186889} {"src_title": "Hrdlovka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrdlovka se nacházela asi 2 kilometry na jih od Oseka. Na místě pozdější obce je doloženo osídlení již v mladší době kamenné. První písemná zmínka o Hrdlovce pochází z listiny krále Přemysla Otakara I. datované rokem 1203. Obyvatelé vsi se živili výlučně zemědělstvím. Roku 1833 zde žilo 202 obyvatel ve 37 domech. Ves byla cele německá, první Čech se do Hrdlovky přistěhoval v roce 1850. Až do roku 1899 byla obec v majetku cisterciáckého kláštera v blízkém Oseku. Přes obec vedla 6 kilometrů dlouhá poutní cesta, která vycházela z oseckého kláštera a vedla přes zaniklé Libkovice k poutnímu místu v Mariánských Radčicích. Ve druhé polovině 19. století došlo, v souvislosti s rozvojem průmyslu, ke změně celkového charakteru života nejen v Hrdlovce, ale i v širokém okolí. Začaly se razit doly na hnědé uhlí. V blízkosti Hrdlovky byl v roce 1870 zaražen důl Nelson, o rok později byl zaražen důl Pokrok a v roce 1891 důl Alexander. Do obce přicházeli za prací noví obyvatelé, takže nakonec došlo k faktickému (a posléze i administrativnímu) spojení s blízkou Novou Vsí. Začal být používán název \"Nová Ves – Hrdlovka\". Roku 1919 zde žilo již 3803 obyvatel, většinou Čechů. Roku 1920 byl otevřen \"Dělnický dům\" a o šest let později byla dokončena výstavba hornické kolonie. Od roku 1927 se pro obec používal již pouze název \"Hrdlovka.\" Dne 3. ledna 1934 došlo na dole Nelson k výbuchu, při kterém zahynulo 142 havířů, z nichž řada byla z Hrdlovky. Od roku 1963 začala obec postupně ustupovat těžbě uhlí. Zcela zlikvidována byla v letech 1970–1975 a obyvatelé byli vystěhováni do nově vybudovaného panelového sídliště v Oseku. Toto sídliště je dodnes po zaniklé obci pojmenováno. Do nového sídliště se první obyvatelé přestěhovali v roce 1972.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Ve vesnici býval jeden ze dvou pramenů sirné vody v severních Čechách s velmi nízkým obsahem sirovodíku.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vesnicí vedla jednokolejná železniční trať 134 (budovaná původně jako součást Duchcovsko-podmokelské dráhy), z Teplic do Litvínova a v obci bývala zastávka. Z nádraží v Oseku pak vedla železniční vlečka na důl Alexander v katastru Hrdlovky.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V obci existoval místní Sokol, založený v roce 1901. Dne 4. dubna 1948 zde došlo k tzv. \"sjednocení tělovýchovy\" – historicky prvnímu v celém Československu. Sokol byl nuceně sloučen s \"Hornickým sportovním klubem.\" Na původní organizaci se formálně odvolávala nově založená tzv. \"Závodní sokolská jednota dolu president Gottwald,\" která sídlila v původní sokolovně. Samostatný Sokol nebyl již v obci za její existence nikdy obnoven. Rovněž v Hrdlovce fungoval fotbalový klub \"TJ Baník Hrdlovka\" (založen jako Hornický SK Hrdlovka), který v ročníku 1964/65 hrál ve skupině A druhé československé ligy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrdlovka () je zaniklá vesnice v okrese Teplice v Ústeckém kraji, která zanikla v sedmdesátých letech 20. století z důvodů těžby uhlí.", "tgt_summary": null, "id": 1065449} {"src_title": "Boršegrýn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hradu předcházela tvrz zvaná \"Amonsgrýn\" založená pravděpodobně po roce 1347 bratry Engelhartem a Albertem z Kynžvartu. Nahradila Kynžvart, který v roce 1347 dobylo vojsko krále Karla IV., protože z něj bratři podnikali loupeživé výpady. Bratři nejprve uprchli do Bavorska, ale po čase se vrátili do Čech. Karel IV. jim obnovu Kynžvartu zakázal, ale okolní krajinu jim udělil jako léno, jehož centrem se stal Amonsgrýn. V roce 1360 se vlastníkem kynžvartského panství včetně Úbočí stal Albert Nofhaft, jehož synové je roku 1373 prodali Borešovi z Rýzmburka. Nový majitel si se souhlasem Karla IV. na místě tvrze nechal postavit hrad (tj. Borešova louka). Nový hrad byl dokončen do roku 1380. Boreš mladší z Rýzmburka panství roku 1392 prodal Zikmundu Hulerovi, který je o tři roky později vyměnil s Hynkem Pluhem z Rabštejna za Orlík. Hynek patřil mezi oblíbence krále Václava IV., který mu roku 1398 povolil Kynžvart obnovit. Od té doby Boršengrýn ztratil význam a byl pronajímán jako manství. Mezi jeho držitele patřili Mikuláš Fras (1426–1437), rytíř Valdenroder a Bedřich z Failče (před rokem 1450). V roce 1452 Kynžvart patřil Jindřichu II. z Plavna, který v té době válčil s Chebem, a na Boršengrýn proto dosadil svého hejtmana Hanuše Edlmana. Během bojů byl Boršengrýn ještě téhož roku po týdenním obléhání a ostřelování děly dobyt a pobořen.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Hradní dispozice měla dvě části, které dnes odděluje silnice vedená po dně bývalého šíjového příkopu, který odděloval předhradí od hradního jádra. Předhradí z jihu chránil val s příkopem a další val se dochoval na východní straně. Za opevněním stála rozsáhlá a složitá zástavba. Vlastní jádro za šíjovým příkopem mělo přibližně trojúhelníkový půdorys obehnaný hradbou, za kterou stál mohutný donjon a další zástavba lehčího charakteru.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Přímo přes místo, kde stával hrad, vede silnice, která spojuje Úbočí s Dolním Žandovem, a modře značená turistická trasa z Podlesí směrem do Dolního Žandova, která kopíruje průběh silnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boršengrýn (též \"Boršegrýn\") je zaniklý hrad na ostrožně nad Kynžvartským potokem u vesnice Úbočí nedaleko Lázní Kynžvart v okrese Cheb. Pozůstatky hradu jsou chráněny jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 1313432} {"src_title": "Landek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Jedná se o nejvýchodnější místo Českého masivu, podle kterého dostal také svůj název – Landek je počeštěný německý výraz (kout země). Severní úbočí kopce se mírně svažuje do okolní krajiny, kdežto jižní a jihovýchodní svah prudce spadá do údolí Odry. Právě zde se vlivem eroze odhalil unikátní geologický profil s karbonskými vrstvami a vystupujícími uhelnými slojemi. Výška kopce je sice pouhých 280 m n. m., avšak i tak je zdálky dobře viditelný. Jeho rozloha činí 85,53 hektarů.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Na kopci se vyskytuje velmi cenná vegetace, některé exempláře buku jsou staré více než 150 let. Kromě nich jsou zde hojně zastoupené břízy, trnovníky akáty, duby, habry, javory a lípy. Velkou část lesního porostu tvořila až do druhé poloviny 20. století jedle, avšak vlivem znečištěného ovzduší se stala na Landeku vzácnou. Po ukončení těžby uhlí a mírném zlepšení stavu ovzduší na Ostravsku lze pozorovat její pomalý návrat do skladby lesa. Landek byl ušetřen agresivního zalesňování smrkovými monokulturami, neboť mělce kořenící smrk nebyl schopen získat vláhu z hlouběji položených vrstev půdy. Neodolal však rozšíření bezu černého, který v roce 2003 tvořil bezmála 80 % veškerého přízemního porostu. V lese se volně vyskytuje chráněná lilie zlatohlavá. Původní flóru však od řeky Odry vytlačují zavlečené porosty křídlatky japonské. Kromě rostlin zde lze nalézt vzácné brouky drabčíky a chráněné druhy ptáků, jako je např. chřástal polní, lejsek šedý či strakapoud prostřední. Opuštěné hornické štoly poskytují vhodné životní podmínky pro kolonie netopýrů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sídliště lovců mamutů ze starší doby kamenné, staré asi 30 000 let, bylo objeveno v roce 1924 při úpravě tenisových kurtů na vrcholu kopce. Lidé se zde usídlili díky výhodné poloze k úkrytu a obraně, ale také hojnosti zvěře v lesích a ryb v řekách. Jedná se o součást pravěkého „civilizačního centra Evropy“, což je pás archeologických nalezišť táhnoucí se od rakouského Willendorfu přes Věstonice a Předmostí u Přerova až do Polska. První experimentální výzkumy proběhly roku 1927, mnohem podrobnější potom v letech 1952–1953. Právě zde byla Bohuslavem Klímou nalezena Petřkovická venuše. Nacházejí se zde jedny z největších evropských uhelných slojí, které navíc vystupují na zemský povrch, což je světový unikát. Právě zde bylo poprvé použito černé uhlí jako palivo. Starším využitím uhlí bylo jen spalování lignitu pravěkými lidmi v jižní Francii. Landek se může pyšnit nepřetržitým osídlením trvajícím více než 23 000 let. Za vlády Přemysla Otakara II. zde stával hrad, majetek opavských knížat, vybudovaný někdy v letech 1253 až 1256 k ochraně hranic českého státu a zároveň solné a jantarové obchodní stezky vedoucí kolem toku Odry. První písemná zmínka o něm je z 2. srpna 1297. Hrad měl pravidelný ortogonální půdorys s věžemi v rozích. Landecký hrad tvořil protipól hradu ve Slezské Ostravě, který chránil hranice polského státu. Údajným impulsem k vybudování landeckého hradu byl tatarský nájezd v roce 1241 či vpád polských vojsk v roce 1253. Hrad byl pobořen kolem roku 1474 vojsky krále Matyáše Korvína. Jeho zbytky byly patrné ještě v roce 1912, avšak obyvatelé okolních obcí (Koblova, Petřkovic a Šilheřovic) je použili jako základy pro svá obydlí. Na jeho místě nyní stojí rozhledna. Na místě hradu původně stálo od 8. století do 11. století středně velké slovanské hradiště (cca 0,61 ha). V roce 1782 byla na Landeku zahájena těžba uhlí, která zde trvala nepřetržitě až do roku 1991, kdy byly uhelné zásoby vyčerpány. Landek se tak stal prvním místem na Ostravsku, kde bylo uhlí cílevědomě těženo pro podnikatelské účely. Kromě uhlí však kopec poskytoval také lákavá přírodní zákoutí a záhy se stal oblíbeným místem pro procházky. Místní turistický průmysl se čile rozvíjel, takže již brzy mohli návštěvníci posedět ve dvou výletních restauracích či se projet na loďkách. Vrch požívá ochrany od roku 1966, v nynější formě od 3. listopadu 1993, kdy byl vyhlášen národní přírodní památkou Landek. V roce 1997 podal Evžen Tošenovský, tehdejší primátor Ostravy, návrh vládě České republiky, aby vláda usilovala o zápis lokality Landek do Seznamu světového dědictví UNESCO. V současné době na úpatí kopce sídlí Hornické muzeum, které zahrnuje také Důl Anselm, nejstarší důl na Ostravsku. Územím kopce vede přírodovědná a hornická naučná stezka.", "section_level": 1}, {"title": "Landecké pověsti.", "content": "Zejména mezi obyvateli Koblova se kdysi o Landeku vyprávěly strašidelné pověsti. Mezi nejčastější patří pověsti o landeckém pokladu, který hlídá paní v černém oblečení na černém koni, nezdárná dcera landeckého pána proměněná v kance, nebo bílý pes s klíčem v hubě. K pokladu také bylo možno sestoupit dírou v zemi, která se otevírala většinou během některého významného církevního svátku. Další z pověstí se týká vodníků, případně vodních panen.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po vrchu Landek se jmenuje i pár mezinárodních vlaků kategorie expres společností České dráhy a ZSSK jezdící v trase: Praha - Olomouc - Bohumín - Žilina a zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Landek je zalesněný protáhlý kopec, ležící ve slezské části statutárního města Ostravy v katastrálním území Koblova a Petřkovic nad soutokem Odry a Ostravice. Jedná se o evropsky i světově známou lokalitu především z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Její význam je srovnáván se známějšími kopci (např. s Řípem, Blaníkem, Orebem či Táborem).", "tgt_summary": null, "id": 2007450} {"src_title": "Megabakterióza ptáků", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příčina nemoci (etiologie).", "content": "Původcem jsou pleomorfní, grampozitivní vřeckovýtrusné kvasinky) o velikosti buňky 1-5 x 20-90 μm. Jsou PAS pozitivní, při fakultativně anaerobních podmínkách rostou na agaru s azidem sodným při teplotě 37 °C za vzniku plochých kolonií. Na krevním agaru tvoří za 48 hodin za přítomnosti 10 %CO hemolytické kolonie o průměru 1–2 mm. Po obarvení Gramem je vidět jemně granulovaná a vakuolizovaná cytoplazma. „Megabakterie“ jsou považovány za oportunní patogen, často se nacházejí ve fekálních otiscích a stěrech sliznice proventrikulu i klinicky zdravých ptáků.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a šíření nemoci (epizootologie).", "content": "Megabakterióza se vyskytuje nejčastěji u andulek a kanárů, ale může být diagnostikována i u jiných ptáků (drobní pěvci, korely, agapornisové, neofémy, kur domácí, kuřata pštrosa dvouprstého). K přenosu pravděpodobně dochází per os kontaminovaným trusem, příp. i při krmení mláďat rodiči. Existuje rozdílná vnímavost jednotlivých ptáků. V praxi jsou pozorována spontánní uzdravení, ale i bacilonosičství (subklinická infekce).", "section_level": 1}, {"title": "Projevy nemoci (symptomatologie).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klinika.", "content": "Onemocnění zpravidla probíhá chronicky, časté jsou remise. Postižení ptáci vykazují při nezměněném apetitu postupné hubnutí, netečnost, neochotu k pohybu, rychlou unavitelnost, načepýřené peří, někdy zvracení, průjem, polyurii, zvýšenou žíznivost (polydipsii) až úhyn po několika týdnech trvání nemoci. Typická je změna pH žaludečního obsahu (z 0,7-2,4 na 7,0-7,3). Morbidita může být až 5-15 %. U pštrosích kuřat dochází k zástavě růstu.", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "Při pitvě se zjišťuje vyhublost, většinou katarální až hemoragicko-ulcerativní zánět sliznice proventrikulu a jeho dilatace, eroze a zvředovatění sliznice přechodu mezi žaludky, a nekróza výstelky svalnatého žaludku. Při mikroskopickém vyšetření stěru sliznice proventrikulu se nacházejí vláknité útvary připomínající nerozvětvené hyfy plísní.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Diagnostika je založena na anamnéze, klinickém vyšetření a nálezu megabakterií v trusu anebo v seškrabu sliznici proventrikulu (barvení podle Grama). Ke stanovení diagnózy napomáhá kontrastní Rentgenové záření vyšetření (dilatace proventrikulu, zúžení přechodu mezi žaludky). Diferenciální diagnostika: trichomoniáza, kandidóza, obstrukce trávicího traktu.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie a prevence.", "content": "Léčba není jednoznačná, s různými výsledky se používají antibiotika i antimykotika. Citlivost zjištěná in vitro často neodpovídá v praxi. Existují i odlišné výsledky i názory na použití amfotericinu B. Někdy napomáhá okyselování pitné vody (ovoce, ovocné šťávy). Prognóza bývá většinou nepříznivá. Preventivně se doporučuje kontrolní vyšetření trusu u nakupovaných zvířat a jejich karanténa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Megabakterióza či také makrorhabdióza je onemocnění trávicího traktu ptáků, zejména andulek, kanárů a mladých pštrosů. Po dlouhých diskusích o taxonomickém zařazení původce megabakteriózy (neobvykle velké bakterie nebo mikromycety?) je původce v současné době na základě fylogenetické analýzy RNA zařazován mezi vřeckovýtrusné houby a označen jako \"Macrorhabdus ornithogaster.\"", "tgt_summary": null, "id": 126339} {"src_title": "Sedlničtí z Choltic", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ze své tvrze v Cholticích se brzy přesunuli na Moravu. V roce 1401 držel Mikuláš z Choltic Závěšice u Nového Jičína. V polovině 15. století získal Jan Sedlnice na Kravařsku, podle čehož se rozšířilo rodové jméno o příjmení Sedlnický. Poté se rozdělili na dvě větve. V roce 1546 Mikuláš Sedlnický povýšil do panského stavu na Moravě. Mnozí příslušníci rodu sloužili u soudů. Antonín Ferdinand se stal prezidentem zemského soudu v Opavě, Josef Antonín Václav viceprezidentem ve Lvově, válčili v Uhrách i během stavovského povstání roku 1620, kdy Albrecht a Karel působili jako direktoři moravských stavů. Petr starší velel jako jeden z vojevůdců stavovskému vojsku, po Bílé hoře musel emigrovat, zemřel v Nizozemsku roku 1628. Jeho potomci žili v Prusku a nazývali se Perponcher-Sedlnitzky. Drželi statky na severní Moravě a ve Slezsku, např. Zábřeh, Slavkov u Opavy, Hluchov, Linhartovy či Bílovec. Některé členy rodu postihly pobělohorské konfiskace, jiní zabavování majetku unikli. Koncem 17. století získali říšský hraběcí titul. Hrabě Josef Sedlnický z Choltic (1778–1855) působil jako rakouský správní úředník, v letech 1817–1848 zastával místo prezidenta dvorského policejního úřadu. Řídil policejní aparát a dozoroval cenzuru v duchu metternichovského absolutismu. Josefovými bratry byli: Dnes žijí jejich potomci starší a mladší linie v pruské větvi.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "V červeném štítu nosili znamení zvané odřivous, které mají společné s pány z Kravař. Odlišnost těchto erbů spočívala v tom, že Sedlničtí měli v klenotu na přílbě tzv. paví ocas prostřelený šípem.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Spojili se s Podstatskými, Haugvici, Žampachy či Bruntálskými z Vrbna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sedlničtí z Choltic (též Sedlnitzky z Choltitz) jsou starý český vladycký rod, který později povýšil do panského stavu. Pravděpodobně pocházejí z rozrodu Benešovců. Sídlili v Cholticích u Přelouče.", "tgt_summary": null, "id": 658367} {"src_title": "Litýš", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za stavitele hradu je považován Zikmund Děčínský z Vartenberka, který v roce 1422 získal od císaře Zikmunda panství bývalé býčkovické komendy. Aby ho zajistil a vyvážil přítomnost blízkého Žižkova hradu Kalichu, nechal postavit právě hrad Litýš. První písemná zmínka o hradu však pochází až z roku 1432, která zmiňuje purkrabího Mikuláše ze Lhoty. Po smrti Zikmunda z Vartenberka v roce 1438 hrad připadl jeho druhé manželce Anežce ze Šternberka. Ta však zemřela jen o několik měsíců později a hrad zdědili Aleš a Zdeněk ze Sternberka, kteří jej roku 1454 prodali Janovi, mladšímu synovi Zikmunda z Vartenberka. Od roku 1459 se stal Litýš centrem panství v majetku Jana z Čečelic na Tetčiněvsi, jehož jediná dcera se vdala za Zikmundova vnuka Kryštofa z Vartemberka. Po jeho smrti panství přešlo na nejmladšího syna Václava, který jej v roce 1532 vyměnil se svým strýcem Kryštofem z Vartemberka za čtvrtinu České Lípy. Ten však nechal opravit býčkovickou tvrz a sídlil na ní. Hrad přestal být udržován, vyhořel a roku 1544 se již uvádí jako pustý.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Stavenište hradu chránila na jižní a části východní strany dvojice valů a příkopů. Hradní jádro má lichoběžníkový půdorys rozdělený do dvou výškových úrovní. V nižší části se nacházelo nádvoří obehnané hradbou, která je dnes nejvýraznějším zbytkem zdiva, a obestavěné ze tří stran budovami. Na vyšší úrovni tvořené trachytovou skalkou se dochovalo jen ve skále vysekané podvalí zřejmě dřevěné věžovité stavby.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Vrchol s hradem je přístupný odbočkou z červeně značené turistické trasy z Třebušína do Úštěku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litýš je zřícenina hradu na stejnojmenném vrchu (486 m n. m.) v Českém středohoří v okrese Litoměřice. Nachází se asi jeden kilometr jihovýchodně od vsi Dolní Týnec v katastrálním území Soběnice. Dochovaly se z něj valy, příkopy a drobné zbytky zdiva. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 744582} {"src_title": "Hisaši Inoue", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v malém městě Kawaniši-mači (川西町) v prefektuře Jamagata, v němž vedl jeho otec lékárnu. Otcovým snem však bylo stát se spisovatelem. Podařilo se mu napsat román, za nějž dostal cenu. Následně na to mu byla nabídnuta práce scenáristy ve velké filmové společnosti Shochiku v Tokiu, kterou přijal. Avšak než se stačil i se svou rodinou odstěhovat do Tokia, vážně onemocněl a zanedlouho nemoci podlehl. Po otcově smrti byl Inoue zaslán do katolické internátní školy, kde získal základní vzdělání. Vystudoval Sophia University v Tokiu. Otcova smrt jej ovlivnila jakožto spisovatele, převzal jeho sen. Již v 7 letech psával smyšlené romány, za jejichž kompozici nebyl kladně hodnocen, protože se neopíraly o každodenní život. Stal se scenáristou v médiích a začal psát hry. Ve 30 letech začal psát romány.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho literární kariéra započala již v dobách studia. V té době psal scénáře pro divadlo v Tokiu a produkoval vlastní hry. V roce 1964 se stal spoluautorem scénáře loutkové televizní show pro děti Hyokkori Hyotanjima, která byla vysílána po dobu pěti let s počtem 1200 epizod. Roku 1969 byla produkcí Teatro Echo natočena jeho první divadelní hra Nihonjin no Heso. Jednalo se o komedie provázenou hudbou a písněmi. Žánr komedie se stal od té doby stěžejním žánrem jeho tvorby. Ve stejném roce získal cenu Kishida Drama Award a Cenu podporující umění pro nové umělce, která byla udělena ministrem školství, kultury, sportu, vědy a techniky. Roku 1984 založil vlastní divadelní soubor Komatsuza, kde byly hrány jeho hry. Hry, jež byly založené zejména na humoru, představovaly jeho znalost a hlubokou náklonnost k japonskému jazyku. V roce 1988 dokončil komickou trilogii: \"Kirameku seiza\", \"Yami ni saku hana\", \"Yuki ya kon kon\". Tato trilogie představuje obraz obyčejných lidí v období Šówa. I přes svou divadelní činnost Inoue pokračoval v psaní románů, za něž dostal mnohá ocenění. Roku 1986 získal Cenu Seiun za nejlepší román Kirikiriiin. Tento román je útokem proti centralizované kultuře v Tokiu. Zobrazuje život lidí postižených chudobou, kteří jsou nuceni opustit svůj domov v Tohoku a hledat nový slušný život v hlavním městě. Původně bylo toto dílo zpracováno jako divadelní hra v roce 1964. V devadesátých letech Inoue začal otáčet svou vizi směrem k Hirošimě a Nagasaki. V roce 1986 získal další literární cenu Yoshikawa Eiji za Treasury of Disloyal Retainers, roku 1992 cenu Tanizaki za Shanghai Moon, roku 1991 cenu Kikuchi Kan za Tokyo Seven Roses. V roce 2004 byl japonskou vládou jmenován Person of Cultural Merit a získal řád kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Jeho dílo je zasaženo válečnými událostmi, které ho poznamenaly. Jako dítě se obával, že kvůli válce zemře. Konec války mu umožnil nový pohled na svět. Ve srovnání s ostatními moderními japonskými spisovateli jeho díla jsou silně ovlivněna japonskou kulturou. Jeho tvorba měla vliv na japonská média a divadelní kulturu. Vynikají vysokým jazykovým stylem japonského jazyka. Díky vytříbenému jazyku a užitým výrazům jsou jeho díla těžce přeložitelná. Jsou však cenným zdrojem o japonské kultuře a perspektivě. Smrt otce a období války jej poznamenaly natolik, že ztvárňoval život obyčejných, chudých a slabých lidí, jejichž osudy byly pohnuté válkou. Prostřednictvím nich se snaží ukázat laskavou stránku společnosti a dát lidem naději. Soucítění s lidmi a společností zvyšovaly jeho popularitu", "section_level": 1}], "src_summary": "Inoue Hisaši (japonsky 井上 ひさし), (16. listopadu 1934, Kawaniši – 9. dubna 2010, Kamakura) byl předním japonským dramatikem a autorem smyšlených humoristických povídek. V letech 1961 až 1986 vystupoval pod pseudonymem Učijama Hisaši (内山 廈).", "tgt_summary": null, "id": 2289839} {"src_title": "Dětřich z Klatov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dětřich z Klatov byl duchovní českého původu, který se za episkopátu Přeclava z Pohořelé stal kanovníkem katedrální kapituly ve Vratislavi. Biskup Přeclav zemřel 6. dubna 1376 a zanechal po sobě rozsáhlé biskupství, které patřilo i díky Přeclavovu vynikajícímu hospodaření mezi nejlépe majetkově vybavené ve střední Evropě – jen poplatky (servicium) odváděné papeži činily ročně tři až čtyři tisíce zlatých. Proto o jeho obsazení usilovalo více kandidátů. Vratislavská kapitula zvolila jeho nástupcem již 27. dubna svého člena Dětřicha z Klatov. To však nevyhovovalo císaři Karlu IV., jenž měl v úmyslu vyhovět přání dosavadního olomouckého biskupa Jana ze Středy, který býval dlouhou dobu Karlovým kancléřem, o přenesení do rodného Slezska. Podporu mu již dříve přislíbil papež Řehoř XI., který proto odmítl Dětřichovo zvolení potvrdit. Papež Řehoř XI. se roku 1377 na naléhání Karla IV. vrátil z Avignonského zajetí do Říma. Než však mohla být záležitost obsazení vratislavského biskupského stolce vyřešena, dne 26. března 1378 zemřel a po jeho smrti vypuklo schisma, když na jeho místo byli zvoleni jednak Urban VI. v Římě, jednak Klement VII. v Avignonu. Dětřich z Klatov v tom vytušil příležitost a odebral se do Avignonu, kde Klement VII. 8. listopadu 1378 potvrdil jeho volbu a udělil mu biskupské svěcení. Jednalo se však jen o symbolický akt. Karel IV. – který zemřel pár týdnů poté – i jeho syn Václav IV. zůstali věrni římské obedienci a úkony Klementa VII. neuznávali. Vratislavská kapitula zvolila v nové volbě roku 1380 biskupem Jana ze Středy. Dětřich z Klatov se do své vlasti ani do „své“ diecéze vrátit nemohl a zůstal v Avignonu, kde roku 1387 zemřel. Do smrti užíval titul biskupa vratislavského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dětřich (Teodor) z Klatov (pol. \"Teodoryk z Klatowej\", něm. \"Dietrich von Klattau\") († v únoru nebo březnu 1387 v Avignonu) byl slezský duchovní, kanovník vratislavské kapituly a zvolený biskup vratislavský, který se však fakticky úřadu neujal.", "tgt_summary": null, "id": 447718} {"src_title": "House edge", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozdílná House Edge.", "content": "Hazardní hry poskytují kasinu dlouhodobou výhodu nad hráči a tím i zisk, ale zároveň hráči nabízí možnost krátkodobé výhry. Kasina nabízejí velké množství her, některé jsou výhodné pro kasino, u některých je hodnota House Edge téměř zanedbatelná. Dalším typem jsou hry, u kterých se dá výhoda kasina téměř smazat a v několika málo případech i přesunout na stranu hráče. Jedná se o hry, u kterých je nezbytné velmi dobře zvládat a také striktně dodržovat perfektní strategii. U těchto her záleží na zkušenostech a umění hráče.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota House Edge.", "content": "Výhoda kasina představuje dlouhodobou výhodu kasina nad hráči. Její výpočet (pro libovolnou hru) je snadný: Výhoda kasina = 100 % - výhernost. Na následujícím příkladu je uveden výpočet House Edge pro americkou ruletu, který činí 5,26 %. U této hry je výpočet velmi snadný, ovšem pro ostatní hry se jedná o složité matematické operace s využitím počítačů. U americké rulety (38 čísel včetně 0 a 00) je šance na výhru 37:1. Pokud tedy vsadíte 1$ na libovolné číslo a vyhrajete, dostanete dalších 35$. Celkem tedy 36. Rozdíl mezi počtem čísel a případnou výhrou je tedy dva, což je v podstatě výhoda kasina. A to je přesně výše zmíněných 5,26 %. Mezi hry s nejvyšší výhodou kasina patří Keno, s hodnotou House Edge 25 %, výherní automaty (slots) s proměnnou hodnotou kolem 15 % a také třeba americká ruleta s 5,26 %. Na druhé straně stojí hry s velmi malou výhodou pro kasino. Patří mezi ně Pai gow poker s 1,46 % a dvě velmi oblíbené hry Baccarat s 1,06-1,24 % a Blackjack s 0,24 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "House Edge (výhoda domu, kasina) je hodnota udávaná v procentech, která ukazuje jak velkou výhodu má kasino v dané hře nad hráčem. Čím vyšší je hodnota HE, tím je hra výhodnější pro kasino a opačně. Každá z her má svou vlastní hodnotu.", "tgt_summary": null, "id": 900865} {"src_title": "Georg Lienbacher", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Kuchlu v katolické rodině. Tři jeho bratři se věnovali kněžskému povolání. Jedním z nich byl duchovní Matthias Lienbacher. Vystudoval gymnázium v Salzburgu. Studoval práva na Vídeňské univerzitě. V roce 1847 nastoupil do státní služby. Pracoval na různých soudech. V roce 1854 se stal státním návladním v Budíně, od roku 1859 byl hlavním státním návladním ve Vídni. Pak působil coby referent pro legislativu na ministerstvu spravedlnosti ve vídni. Od roku 1870 byl radou vrchního zemského soudu ve Vídni. V roce 1880 se stal dvorním radou při nejvyšším soudním a kasačním dvoře. Kromě toho byl od roku 1882 členem říšského soudu. Roku 1887 odešel na penzi. Byl veřejně a politicky činný. V roce 1870 se stal poslancem Salcburského zemského sněmu. V letech 1890–1896 byl i členem zemského výboru. Na sněmu reprezentoval kurii měst, obvod Golling, Kuchl, Abtenau. Poslancem zemského sněmu byl až do své smrti. Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam nastoupil v prvních přímých volbách roku 1873 za kurii venkovských obcí v Salcbursku, obvod Salzburg, Golling atd. Do parlamentu se dostal za týž obvod opět ve volbách roku 1879. Uspěl zde i ve volbách roku 1885 a volbách roku 1891. V roce 1873 se uvádí jako Georg Lienbacher, c. k. rada vrchního zemského soudu, bytem Vídeň. V roce 1873 zastupoval v parlamentu opoziční blok. V roce 1878 zasedal v poslaneckém Hohenwartově klubu (tzv. Strana práva, která byla konzervativně a federalisticky orientována). Jako konzervativec se uvádí i po volbách v roce 1879. Patřil mezi nejvýraznější parlamentní postavy. Ačkoliv byl konzervativně a procírkevně orientován, prosazoval speficickou politiku s německorakouskými národnostními akcenty a větším důrazem na centralizaci státu. Nebyl stoupencem federalismu a autonomie jako například čeští nebo slovinští poslanci. Postupně se proto se Stranou práva názorově rozešel. Roku 1881 vstoupil do nového centristického a sociálně reformního klubu na Říšské radě (tzv. Liechtensteinův klub). Po volbách do Říšské rady roku 1885 se uvádí jako člen malé tzv. Lienbacherovy skupiny, která samostatně působila v parlamentu. Roku 1887 založil spolu s Josefem Alexanderem Schwerem a Michaelem Gmachlem vlastní novou centristickou politickou formaci Klub středu, která stála na politické scéně uprostřed, mezi konzervativci a liberály. Díky ní v roce 1890 ztratili konzervativci svou dlouhodobou převahu na zemském sněmu. Šlo o předchůdce pozdější vlivné Katolické lidové strany. V roce 1890 se uvádí na Říšské radě jako poslanec bez klubové příslušnosti. Byl dvakrát ženatý, obě manželství byla bezdětná. Zemřel v září 1896. Od května 1896 byl nemocen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georg Lienbacher (18. dubna 1822 Mittersill – 14. září 1896 Salzburg) byl rakouský politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 15265} {"src_title": "Josef Boleslav Pecka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Josef Boleslav Pecka byl synem tkalce, sám také pracoval jako slévač a tkadlec. Od mládí se sám vzdělával a četl socialistickou literaturu a brzy se účastnil politických zápasů. Celý život i svou literární činnost spojil s dělnickým hnutím a podílel se rovněž na založení české sociální demokracie v r. 1878 v hostinci U Kaštanu. Psal do různých časopisů a kalendářů vydávaných pro dělníky, stal se členem redakce \"Dělnických listů\" a r. 1874 založil s L. Zápotockým první samostatné dělnické noviny \"Budoucnost.\" Potom opět vstoupil do redakce obnovených Dělnických listů, přešel s nimi do Vídně (1881), kde se dostal pod vliv anarchistického radikalismu. V protisocialistickém procesu vedeném v Praze byl odsouzen na 14 měsíců za to, že „složením a rozšiřováním rozličných socialistických písní a básní, zejména písně \"Vzhůru, bratři, doba vzchází\" a básně \"Jméno královské,\" porušil úctu k císaři“. Po propuštění (1884) pracoval ještě krátce jako novinář v Brně, v Bratislavě a v Prostějově, ale rok nato, za stupňované perzekuce, odjel do Spojených států, stejně jako další literárně činní představitelé dělnického hnutí (N. Zoula, L. Kochman, F. J. Hlaváček). Snažil se i nadále působit politicky a byl členem různých redakcí. Zemřel 25. července 1897 v Chicagu.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Pecka patří mezi průkopníky revoluční žurnalistiky. Do různých novin a časopisů přispíval články, verši a povídkami, vždycky orientovanými na dělnické čtenáře. Nové pojetí literatury ve vztahu k dělnickému hnutí vyložil v úvaze \"Umění a socialismus\" (č. 1880); zdůrazňoval potřebnost kultury pro socialismus a uvědomoval si, že teprve v nových podmínkách společenských bude moci vznikat umění odpovídající skutečným zájmům lidu. Především byl J. B. Pecka (Strahovský) známý četnými revolučními písněmi, jež vedly dělníky k třídnímu vědomí a udržovaly revoluční odhodlání. Hlavním námětem jeho veršů byla bída a perzekuce proletariátu (např. báseň \"Ve vězení)\" a potom myšlenka revoluce a politického boje za společnou rovnost a spravedlnost. Nejpůsobivější formou této poezie byla píseň, buď skutečně zpívaná na lidové a zlidovělé melodie, nebo recitovaná, ale vždy počítající s přímým agitačním účinkem. Peckovy písně, hojně užívající ustálených symbolických obrazů (okovy, prapor, otrok atd.), usilovaly o jasnou srozumitelnost, o jednoznačnost myšlenek a o silné citové působení. Často si braly motivy ze života proletářů, oslavovaly lidskou práci, vycházely z aktuálních událostí dělnického hnutí (\"Pařížská komuna\") a útočily ironií a satirou proti buržoazii (\"Staročeský poslanec\"). Tlumočily kolektivní hněv, revoluční nálady, víru ve vítězství (\"Můj příteli, jen nezoufej\"). Žily dlouho na politických schůzích a demonstracích a šířily se v opisech. K vydání Peckových básní došlo až posmrtně v Chicagu v neúplném souboru \"Sebrané básně\" (1899). Ve Spojených státech byl rovněž vytištěn Peckou uspořádaný \"Zpěvník českých dělnických písní\" (1887), zachovávající většinou podle paměti starší texty a verše dalších dělnických básníků, kteří emigrovali do Ameriky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Boleslav Pecka (19. září 1849 Praha-Hradčany – 25. července 1897 Chicago) byl žurnalista a básník, představitel první generace dělnických autorů spjatých se založením sociálně demokratické strany. Tvůrce známých dělnických básní a písní. ", "tgt_summary": null, "id": 70870} {"src_title": "Smrt autora", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Barthesovo pojetí autora.", "content": "Autor je v Barthesově pojetí pouze prostředníkem, který zprostředkovává nějaký příběh, stává se zapisovatelem (skriptorem). To znamená, že autor příběh už nevytváří, ale pouze jej zaznamenává. Běžné pojetí slova „autor“ jej považuje za moderní postavu, kterou vytvořila společnost. Z toho důvodu uvažuje současné zaměření literatury na jeho osobu za tyranské a nevidí důvod, proč by se literární věda měla zaměřovat na autorovu osobnost, jeho historii, záliby a neřesti. K destrukci autora přispěla lingvistika, která ukázala, že výpověď je v podstatě prázdný proces, který funguje bezvadně i bez toho, že by jej bylo nutné zaplnit osobou mluvčího. Autor podle ní není ničím víc než tím, kdo píše, protože lingvistka nezná pojem osoby, pracuje pouze se subjekty. Nadále nemůžeme uvažovat o autorovi jako o předchůdci díla, původci myšlenky, která předcházela vzniku knihy. Naopak autor se rodí ve stejnou chvíli jako jeho text. Psaní už nemůže označovat operaci zaznamenání, konstatování a reprezentaci, ale stává se performativem, tedy slovesnou formou, ve kterém je jediným obsahem výpovědi akt, kterým se sama pronáší. Odmítnutím zaměření se na osobu autora se osvobodíme od vnucené interpretace, která nám nařizuje text chápat určitým způsobem a uzavírá pro nás další možnosti jeho výkladu. Naopak se dostaví uvědomění, že text je prázdným prostorem, ve kterém se setkávají různé typy kódů. Ty aktivuje každý jednotlivý čtenář, který se tak stává autorem textu a čtení je vlastně jeho vytváření. Právě čtenář je syntézou svých předchozích zkušeností, textů, které četl dříve. Čtenář je místem, kde se shromažďují psaní různých kultur, vzájemně vstupují do dialogu, parodie i rozepře. Do něj se zapisují všechny citace, z nichž je text vytvořen, stává se tak tím, kdo drží pohromadě všechny stopy, z nichž je psaný text vytvořen.", "section_level": 1}, {"title": "Foucaltovo pojetí smrti autora.", "content": "Michel Foucault ve svém textu \"Co je to autor?\" taktéž hovoří o příbuznosti psaní a smrti. Tento vztah se podle něj projevuje ustupováním individuálního charakteru autora do pozadí. Píšící subjekt všemi překážkami, které klade mezi sebe a to, o čem píše, mate všechny znaky své zvláštní individuality. Znakem spisovatele je jen jedinečnost jeho nepřítomnosti – ve hře psaní musí dodržovat roli smrti. Psaní je podle něj svázáno s obětí života. Autor musí dobrovolně ustoupit do pozadí, protože jeho dílo je završením jeho existence. Dílo, které mělo za úkol přivodit nesmrtelnost, má v současnosti právo zabíjet svého autora. Autor je pro něj jen určitou funkcí, kterou můžeme v textu identifikovat. Tato funkce je klasifikační – umožňuje dávat dohromady texty jednoho autora, jiné vylučovat, určovat, co k sobě patří a jaké mají texty mezi sebou vtahy. Autor je tedy jen mýtem, představuje přechodnou kategorii, která je podmíněná dobou a našimi nároky, které během interpretace budeme klást na čtení textů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrt autora (francouzsky ) je koncept Rolanda Barthese, který zveřejnil poprvé ve stejnojmenné eseji uveřejněné v časopise \"Aspen\". Svým článkem přispěl k zaměření teoretiků na osobu čtenáře textu a odmítnutí interpretace obsahu jako díla jediné a jedinečné osoby, jeho autora. Naopak uvádí, že čtenář je pro dílo důležitější než jeho autor.", "tgt_summary": null, "id": 1463338} {"src_title": "José Silva", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "José Silva se narodil 11. srpna 1914 v Laredu, ve státě Texas. Když mu byly čtyři roky (1918/1919), zemřel jeho otec. Matka se krátce na to provdala znova. On, jeho mladší bratr a starší sestra byli vychování jeho babičkou. V roce 1920 začal pracovat jako pouliční prodavač novin, čistič bot, uklízeč kanceláří a prodejce čerstvě vylíhnutých kuřat. Vytvořil skupinu mladých lidí, kteří ještě před nástupem do zaměstnání získali prodejní zkušenosti, když prodávali drobné výrobky pro domácnost. Jeho sourozenci, kteří na rozdíl od něj chodili do školy, jej naučili číst a psát. On sám do školy začal chodit až po druhé světové válce, kdy ve škole začal sám vyučovat. Okolo roku 1929, při čekání u holiče, našel v novinách nabídku korespondenčního kurzu pro opraváře rádii. Majitel holičství mu neumožnil vzít si tento výtisk novin, místo toho s ním uzavřel dohodu. Umožní Silvovi absolvovat tento kurz, ale pod jeho jménem. Denně Silva vyplnil test, za což zaplatil holiči 1 USD. Když mu bylo 15 let, úspěšně absolvoval kurz. Certifikát dostal majitel holičství, José Silva si otevřel na druhé straně města Laredo opravárenskou dílnu na rádia. Tato firma mu vydělala více než 500.000 USD, což mu umožnilo věnovat se výzkumu psychiky člověka po dobu 20 let. V období 2. světové války se setkal s válečným psychologem, který ověřoval psychický stav odvedenců. V té době měl José Silva již tři děti, celkem měl deset dětí. Za druhé světové války byl instruktorem spojovacích jednotek (anglicky \"Signal Corps\"). V tomto období se setkal s hypnózou, díky knize, kterou mu zapůjčil výše uvedený válečný psycholog. Po konci války byl z armády propuštěn s 200 USD. Neměl úspory. začal znovu budovat svou firmu na opravu rádii, a na poloviční úvazek začal učit na Laredské vyšší škole (anglicky \"Laredo Junior College\", dnes \"Laredo College\"), kde dohlížel na další tři učitele a zařizoval elektrotechnickou laboratoř. V roce 1950 se jeho firma rozrostla, mimo rádii se věnovala také opravě televizorů, v té době byla největší ve městě. Odešel ze školy. Mimo práce ve firmě se věnoval studiu jasnozřivosti (anglicky \"clairvoyance\") a hypnózy. Snažil se přijít na možnost zvýšit IQ za použití hypnózy. Díky znalostem elektrotechniky přišel na to, že mozek produkuje elektřinu. Studoval materiály o alfa vlnách, zakoupil si elektroencefalograf (EEG). Hypnózu zkoušel na svých dětech, které měly špatné známky ve škole. Zjistil, že jedna oblast mozku, část, která produkuje aktivitu alfa vln, byla silnější než ostatní. To mu naznačovalo, že elektrická impedance této oblasti mozku byla nižší, a proto mohla fungovala efektivněji. V té době přišel na to, že mozek je výkonnější, když je méně aktivní. Postupně opouštěl práci s hypnózou a začal experimentovat s cvičením, které mělo uklidnit mozek a současně jej udržet v nezávislé činnosti. Z těchto cvičení se stal základ jeho \"metody kontroly mysli\", testy na jeho dětech, které prováděl během tří let, měly dobré výsledky, jak v laboratoři, tak v jejich výsledcích ve škole. Tato cvičení vyžadovala uvolněnou koncentraci a živou mentální vizualizaci, čehož dosahoval v beta vlnách. Při testech z mimosmyslovým vnímáním, kdy své dceři kladl otázky a připravoval si další, došlo k situaci, že mi začala odpovídat na otázky, které ještě nepoložil. V roce 1953, díky publikacím Dr. Josepha Bankse Rhineho (29. září 1895 – 20. února 1980) z Duke university, o ESP (Extra-Sensory Perception), otestoval a naučil tuto metodu svou dceru. Dr. Rhine jeho výsledky zpochybnil, protože jím nebyla patřičně testována. Přesto si José Silva všiml výrazného zlepšení školních výsledků. Během dalších deseti let učil svou metodu 39 dětí z Lareda. V roce 1966 zveřejnil mentální výcvikový program, který byl později nazván \"Silvova metoda kontroly mysli\", ta se v rámci kurzu vyučovala 40 až 48 hodin, a byla ověřena na více než 500tis. lidech. Postupně byla délka kurzu snížena na 18 až 20 hodin, v některých případech 12 až 14 hodin. Celý výzkum činnosti mozku, \"kontroly mysli\" financoval ze zisků své firmy. V té době nebylo žádné státní, nebo univerzitní stipendium, nebo podpora nějaké nadace. Dnes je Silva Mind Control prosperující firmou, která svůj zisk reinvestuje do rozvoje a výzkumu mozku člověka. lektoři této firmy působí v 50 státech světa a 34 zemích (platné v roce 1978). José Silva napsal knihu \"Člověk léčitel\" (anglicky \"You The Healer\"), kde popisuje jak použít \"metodu kontrolu mysli\" k uzdravení sebe a ostatních. Založil také Ekumenickou společnost psychorientologie (anglicky \"Ecumenical Society of Psychorientology Inc.\"), aby ochránil čtenáře, praktikující jeho metodu, před obviněními, že provozují medicínu bez patřičné licence. V článku „Can Man Control His Mind\", který vyšel 16. dubna 1972 v New York Times, se psalo, že studie Trinity University prokázala, že studenti, kteří prošli kurzem \"metody kontroly mysli\" dosáhli vysokého stupně produktivity na úrovni alfa vln. Tohoto si také všimly C. W. Post College a Canisius College, a nabídly svým studentům možnosti účastnit se kurzu \"metody kontroly mysli.\" Mezi uváděné příklady a výsledky této metody patří např.: četné dopisy absolventů metody s jejich pozitivními výsledky otiskl Herald American, metodu požívali praktičtí lékař. lidé s nadváhou a závislostech na kouření, 14 hráčů White Sox, reklamní pracovníci. José Silva zemřel v 7. února 1999, ve věku 84 let. Metoda \"Silva UltraMind ESP System\" byla jeho poslední a byla dokončena krátce před jeho smrtí.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1971 byl vyslancem dobré vůle za stát Texas. V roce 1977 získal titul Senior International od Ligy spojených občanů Latinské Ameriky (anglicky \"League of United Latin American Citizens\", LULAC). V roce 1980 jej guvernér Guamu Paul McDonald Calvo (25. červenec 1934), jmenoval čestným velvyslancem se zvláštním posláním pro území Guamu. V září 1980 zástupci zákonodárného shromáždění Guamu schválil rezoluci, kde mu vyslovili pochvalu za práci, kterou vykonal.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "\"Řazeno dle roku vydání, od nejstaršího.\"", "section_level": 1}, {"title": "Knihy vydané v češtině.", "content": "\"Řazeno dle roku vydání překladu, od nejstaršího.\"", "section_level": 2}, {"title": "Knihy vydané ve slovenštině.", "content": "\"Řazeno dle roku vydání překladu, od nejstaršího.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "José Silva (11. srpna 1914 Laredo – 7. února 1999) byl americký podnikatel, elektrotechnik, parapsycholog a autor několika knih. Vytvořil metodu, jejímž cílem bylo pomoci lidem zvýšit jejich IQ, rozvíjet psychické dovednosti, intuici a schopnost léčit sebe i ostatní.", "tgt_summary": null, "id": 1037500} {"src_title": "Matěj Milota Zdirad Polák", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Milota Zdirad Polák (vlastním jménem Matěj Polák, později uváděn jako Moric Polak) se narodil v Zásmukách v rodině ševce, později obchodníka s ovocem, Jakuba Poláka. Na doporučení zásmuckého učitele Josefa Celera přešel v roce 1798 do tzv. normální školy v Praze a v roce 1807 se stal výpomocným učitelem v pražském sirotčinci v Bredovské ulici (dnes ulice Politických vězňů). V roce 1808 vstoupil jako dobrovolník do rakouské armády shromažďované proti Napoleonovi. Byl zařazen jako kadet k c. k. 21. pěšímu (tzv. Chrudimskému) pluku, jehož „inhaberem“ byl podmaršálek princ Viktor Rohan, později hrabě Albert Gyulai z Maroš-Nemethu a Nadasky. Bojoval u Aspern-Esslingu (21. – 22. května 1809) a Wagramu (5. – 6. července 1809). Po necelém roce své vojenské kariéry, dosáhl důstojnické hodnosti korouhevníka. Do počátku roku 1813 byl se svým plukem ve východních Čechách. Po povýšení na poručíka a přeložení k 15. pluku bojoval v roce 1813 u Drážďan (26. – 27. srpna 1813) a u Lipska (16. – 19. října 1813). V roce 1814 se zúčastnil slavného vjezdu protinapoleonské koalice do Paříže. Po krátkém pobytu v Haliči a v Uhrách se stal jako nadporučík pobočníkem podmaršálka barona Františka Arnošta, svobodného pána Kollera. S ním se dostal v době tzv. vídeňského kongresu (který se konal od 1. října 1814 do 9. června 1815) do hlavního města monarchie a poté do Itálie, kde byl podmaršálek Koller jmenován intendantem rakouské armády. V letech 1818–1820 pobýval jako vychovatel Kollerových synů Augusta a Alexandra (pozdějšího generála, od roku 1868 českého místodržícího a od roku 1874 ministra války) střídavě v Praze a na Kollerově panství na zámku Obříství u Mělníka. Po vypuknutí revoluce v Neapoli (v červenci 1820) odjel znovu s Kollerem do Itálie. Po Kollerově smrti přišel Polák v roce 1827 na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde v letech 1827–1830 vyučoval češtinu a literaturu. Po povýšení na setníka se vrátil k svému pluku a v letech 1831–1837 sloužil v tehdejších severních Uhrách (mj. na Trenčínsku a v Bratislavě). V roce 1832 se oženil s Emmou, o čtyřiadvacet let mladší dcerou dělostřeleckého důstojníka barona Augustina. V roce 1837 se navrátil na vojenskou akademii do Vídeňského Nového Města jako profesor válečného dějepisu a dohlížitel (prefekt) nad vyučováním jazyků. Jeho vojenská kariéra stoupala. Ještě v roce 1837 získal hodnost majora, v roce 1843 podplukovníka, 1848 plukovníka, do výslužby odešel v roce 1849 jako generálmajor. Byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem \"ze Zdiradova\". Zemřel po mrtvici v osmašedesáti letech ve Vídeňském Novém Městě a zde byl také pohřben.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Pravděpodobně již jako student začal Polák psát německé verše. Do české literatury vstoupil ovšem až v prvé polovině desátých let 19. století. Při pobytu 21. chrudimského pěšího pluku ve východních Čechách se setkal s okruhem českých vlastenců sdružených kolem P. Josefa Liboslava Zieglera, faráře v Dobřanech u Dobrušky, mezi které patřil i dobrušský kupec František Vladislav Hek (známý jako literární postava F. L. Věk z Jiráskova stejnojmenného románu). Mezi Polákem a jen o šest let starším Zieglerem vzniklo přátelství. Byl to snad právě Ziegler, kdo rozpoznal v Polákovi literární nadání a podnítil ho k tvorbě. V roce 1813 vyšla na pokračování v Prvotinách pěkných umění (v beletristické příloze Hromádkových Císařsko-královských vídeňských novin) rozsáhlá lyrická báseň „Vznešenost přirozenosti“ s podtitulem „V slávozpěvích na Tvorce“. Podruhé ji Polák vydal, výrazně upravenou (s pomocí Zieglera a Jungmanna) a s pozměněným názvem „Vznešenost přírody“, v knižní podobě v roce 1819. Málokomu se dostalo od současníků tak příznivé kritiky jako Polákovi. Básník Šebestián Hněvkovský (1770–1847) ji označil jako geniální, Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820) o ní napsal, že „ostane hrdostí Čechů“ a sám Josef Jungmann (1773–1847) nadšeně prohlásil, že Vznešenost „jest v jistém ohledu nejvýtečnější až posavade plod českého básnictví a hodna nejlepších toho tvaru cizokrajním básním na bok postavena býti“. Ani mladý František Palacký (1798–1876) nešetřil slovy chvály, když prohlásil, že Polákovi „genius Čechie právem palmu by básnictví podati mohl, tolik zajisté originálnosti, vznešenosti a jednotlivých krás posud aspoň žádný nám nepodal“. Polák měl štěstí, svou skladbu napsal v době, kdy rodící se, ale již sebevědomá česká obrozenecká společnost očekávala prvé velké (monumentální) dílo, které by se postavilo po bok vyspělému evropskému básnictví. Ostatní, pozdější Polákova básnická tvorba je žánrově i obsahově již značně různorodá. Řada jeho nepublikovaných rukopisů shořela při požáru Vídeňského Nového Města v roce 1834. Mezi nimi i dílo „Vznešenost hudby“, které Polák považoval za svou stěžejní práci. Ohlas Polákovy Vznešenosti krásně evokoval A. Jirásek ve svém F. L. Věkovi: „Václav se ani nehnul. Nejprve byl jen zvědav, dychtiv, i závist maně uhlodla, záhy však začal žasnouti. A žasl, žasl, a byl pak jako zmámen. Nic takového dosud neslyšel, nečetl. Co byly proti tomu všecky ty básně, které znal. A co jeho! Verše hrnuly se proudem. Neobyčejná řeč, nová slova, z nichž mnohé neznámo, nejasno, žádné však se neozvalo naplano, nýbrž plně silným, novým zvukem. Nerozuměl všemu, to ono znělo podivně, ze všeho však cítil smělost a sílu, zvláštní sílu, oheň, vzlet a nadšení, jež uchvacovaly.“ Dodnes zůstává z Polákova básnického díla živá báseň „Sil jsem proso na souvrati“, část rozsáhlejší básně „Oklamaný miláček“. Jedná se ovšem o původní lidovou píseň, kterou Polák použil a doplnil v jednotlivých strofách svými verši (tak jako mnoho jiných jeho současníků). To platí i o části Polákovy básně „Pivo, víno, voda“, začínající verši „Kde je stárek, tu je mládek, nedaleko také pivovárek, kde se pivo vaří, tam se všechno daří...“ Prvý pobyt v Itálii v letech 1815–1818, kdy zde působil jako pobočník podmaršálka Františka Arnošta, svobodného pána Kollera, intendanta rakouských vojsk v Itálii, zúročil Polák v cestopise „Cesta do Itálie“. Popisuje zde svoji cestu z Vídně Štýrskem a Korutanskem do Benátek, do Toskánska a Říma a pobyt v Neapoli, v cíli své cesty, kde prožil tři roky. Vystupuje zde jako citlivý pozorovatel nejen krajiny, architektury, památek, ale i obyvatel, jejich práce, zálib, zvyků. Byl poučeným pozorovatelem, znalcem italských dějin a kultury, dokázal se dobře orientovat i na soudobé politické scéně. Nebyl nekritickým obdivovatelem všeho, co viděl, stále u něj můžeme sledovat praktický a racionální pohled osvícence. Na straně druhé se v něm ovšem nezapře osobnost básníka, který na mnoha místech spojuje popis předmětu (či události) s vyjádřením vlastního vnitřního citového zaujetí. „Cesta do Itálie“ není jen první novodobý český cestopis, ale v podstatě i první velké původní prozaické dílo nové české prózy. Zveřejňovat ho začal od roku 1820 J. L. Ziegler ve svém časopise Dobroslav. Knižně vyšlo až v roce 1862, šest let po Polákově smrti, kdy Karel Sabina připravil k vydání jeho souborné dílo. Polák se zúčastnil i vykopávek v Pompejích, kde získával předměty pro sbírku barona Kollera. V jeho cestopisu najdeme přepisy bezmála padesáti antických nápisů, které přejal dílem z literatury, dílem z vlastního pozorování. Polák tak patří k zakladatelům nového vědního oboru u nás – epigrafiky. Do roku 1849 zastával Polák místo profesora válečného dějepisu a dozorce nad výukou jazyků na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. V té době již češtinu běžně v mluveném slovu nepoužíval (byť se ani v této době české tvorby nevzdával), své děti vychoval německy a s českým kulturním prostředím pravděpodobně již neudržoval žádné styky. Podle svědectví žáka akademie Friedberga Mírohorského „zle se sápal na chovance Čechy, kteří navedeni Burianem nebo Fialkou hlásili se u něho česky, drsně poukazuje na němčinu jako jazyk služební“. Jeho současníci udávali, že, ke konci svého působení na akademii, „byl již bez ráznosti, skoro slabomyslný“. Do výslužby odešel v roce 1849 jako generálmajor. Zbytek života prožil ve Vídeňském Novém Městě, kde také 31. března 1856 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Když Polák v roce 1856 zemřel, stál již dávno mimo kulturní dění v Čechách, nebyl ale zapomenut. Krátce po jeho smrti přinesl rozsáhlý nekrolog Lumír. V roce 1862 připravil Karel Sabina souborné vydání jeho spisů. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století můžeme nalézt v českých časopisech a novinách řadu článků věnovaných Polákovi. Přetrvávající zájem o Poláka ilustruje i vzpomínka Mikuláše Alše na setkání s Vítězslavem Hálkem v Umělecké Besedě, kde Hálek dával k dobrému vzpomínku na to, „jak ve svém životě uviděl jednou básníka a generála Milotu Zdirada Poláka, tvůrce básně Vznešenost přírody, že to bylo v Klementinské koleji, kde si Polák zřizoval hodinky dle znamení na věži...“ Pravděpodobně již v roce 1882 vzniká v Zásmukách spolek na postavení pomníku M. Z. Polákovi. 13. 7. 1884 došlo k odhalení pamětní desky na domě, který stál v místech původního rodného Polákova domku. Jednalo se tehdy o velkou národní slavnost. Když v devadesátých letech 19. století a na počátku století dvacátého vydával Alois Jirásek svůj rozsáhlý román F. L. Věk, stal se Milota Zdirad Polák i jednou z literárních postav. K dalšímu vydání Polákových spisů došlo díky prof. Josefu Bradáčovi na počátku 20. století, v roce 1907. Nedlouho poté se podařilo objevit v rodině Polákova vnuka setníka Emericha Poláka ze Zdiradova i několik jeho rukopisů (do té dobyly byly považovány všechny za ztracené). Nález učinil profesor brněnského gymnázia F. J. Rypáček a věnoval je Muzeu království Českého (Národnímu muzeu), dnes se nacházejí jako samostatný fond v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Je z nich zřejmé, že Polák tvořil české básně v podstatě až do konce svého života. V 70. letech se dílem M. Z. Poláka zabýval literární historik Alexandr Stich. Podařilo se mu připravit k vydání kritickou edici „Cesta do Itálie“ (Praha 1979), obsahující i úvodní studii Italský osud České literatury a Milota Zdirad Polák. Jelikož tehdy již Stich nesměl publikovat pod svým jménem, vyšla kniha pod jménem jeho kolegyně Felicitas Wünschové. Hrob Miloty Zdirada Poláka ve Vídeňském Novém Městě byl v roce 2002 restaurován a na podzim téhož roku, kdy vyvrcholilo sympózium 250 let češtiny v rakouské armádě, na něj položili velvyslanec České republiky v Rakousku dr. Jiří Gruša spolu s představiteli rakouské a české armády věnce a vzpomněli této významné osobnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matěj Milota Zdirad Polák (14. února 1788 Zásmuky – 31. března 1856 Vídeňské Nové Město) byl český básník, učitel a důstojník.", "tgt_summary": null, "id": 1002175} {"src_title": "Quintin Hogg, 2. vikomt Hailsham", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Okolnosti.", "content": "Misijní činnost prováděná v raném středověku na územích obývaných slovanskými kmeny nebyl pouze církevní proces, nýbrž činnost pokřesťanštění úzce spojená s upevňováním vlády. Moc knížat do značné míry spočívala na principu Boží milosti a církev naopak získávala prostor pro svou činnost díky podpoře knížat. Z důvodu migrace Slovanů v 5. až 7. století však byly již zavedené christianizační procesy stále znovu střídány pohanskými zvyky.", "section_level": 1}, {"title": "Misie u Slovanů ve Střední Evropě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První misie z Bavor a Frank.", "content": "Jako první pronikl na slovanské území kolem roku 630 Amand Maastrichtský přes Bavorsko, za účelem rozvíjení misijní činnosti. Vlastní soustavná misie však přišla z území Bavorska až s bajuvarskými vévody Theodem I. a Theodem II. (před rokem 666 a kolem roku 717) a misijními biskupy Korbiniánem z Freisingu (kolem roku 720), Jimramem a Erhardem Řezenským (v letech asi 680 až asi 717) a Rupertem Salcburským, zvaným \"bavorský apoštol\". Rupert se na konci 7. století plavil proti proudu Dunaje do římské pohraniční pevnosti Lauriacum (dnešní Enns, místní část obce Lorch v Horních Rakousích), kde prováděl misijní činnost u Avarů, u nichž v té době již existovala raně křesťanská sídliště. V Bavorsku v té době vznikala soustava misijních kostelů a klášterů. Misijními biskupovi Bonifáci se podařilo na základě papežského nařízení z roku 738/739 uspořádat církevní vztahy v Bavorsku a Durynsku. Při tom se mu také podařilo vytvořit potřebné předpoklady pro přeshraniční misii u Slovanů. Tassilo III. nechal v roce 769, respektive roku 777 založit misionářský klášter Innichen v jihotyrolském Pusterském údolí a klášter v Kremsmünsteru, které se velmi podílely na misijní činnosti v Karantánii.", "section_level": 2}, {"title": "Franská říše.", "content": "Přibližně v letech 790 až 810 vyslal Karel Veliký po saských válkách (772–804) misii mezi pohanské slovanské kmeny, aby tak zajistil východní hranici Franské říše, případně aby je přinutil k platbě lenních poplatků (tributů). Würzburští biskupové od doby Berovelfa (* před rokem 769; † 794) konali misie na slovanských územích mohanských a řehnických Wendů. Na podporu této činnosti nechali založit čtrnáct tzv. \"slovanských kostelů\" (většina z nich se nachází v dnešním okrese Bamberg). V roce 1007 se části würzburského a eichstättského biskupství sjednotily pod bamberskou diecézi, které byla posléze podřízena mohučské arcidiecézi. Ta nabyla na významu při christianizaci Slovanů žijících na území mezi řekami Mohanem a Regnitz. Trvalý úspěch však měly tyto snahy jako ve Francích a u jihoslovanských Avarů po skončení vlády Karla Velikého jen částečně.", "section_level": 2}, {"title": "V Čechách a na Moravě.", "content": "V roce 866 byl Ermenrich z Ellwangenu jmenován biskupem pasovským. V době jeho úřadování došlo díky pasovskému biskupství, které přímo hraničila s Velkomoravskou říší, k velkému misijnímu úsilí, a to především na Moravě. \"Slovanští apoštolové\" Cyril a Metoděj (Cyril ze Soluně, zvaný též Konstantin a Metoděj ze Soluně) působili na Moravě a v Čechách. Ermenrich beteiligte sich 870 při jednáních bavorského episkopátu proti moravskému arcibiskupu Metodějovi, načež byl v roce 873 papežem Janem VIII. suspendován. Po vytlačení slovanské misie Cyrila a Metoděje přijala Morava prostřednictvím nitranského biskupství ovládaného biskupem Wichingem po smrti Metoděje římský ritus. V 9. století leží také počátky christianizace v Čechách, mající původ v Řezně a Pasově. Z fuldského kláštera přišla v roce 845 zpráva, že se 14 českých kmenových vůdců podřizuje východofranskému králi Ludvíkovi II. a následně byli i se svou družinou pokřtěni. Za panování přemyslovského knížete Václava I., jenž se roku 929 zavázal platit tribut králi Jindřichovi I., se v Čechách nemohla rozšířit byzantská liturgie a byla zavedena liturgie latinská. Vztahy s bavorskou církví se uvolnily. Pražské biskupství, založené roku 973, byla v roce 976 podřízeno Mohučské metropolii. Ve 12. a 13. století se v Čechách a na Moravě rozšířili řád premonstrátů.", "section_level": 2}, {"title": "Ve Slovinsku a Korutanech.", "content": "Misijní činnost u Slovinců byla vykonávána ve druhé polovině 8. století z Pasova a Salcburku. V Karantáni, slovanském knížectví s centrem na území dnešního Štýrska a Korutan (Kraňska), probíhala křesťanská misijní činnost v 8. století. Území se tehdy dostalo do bavorského područí. V jižních Korutanech působil na slovanské misii také Abraham Freisinský (před 950–993/4). V rámci misijní činnosti vznikly mezi lety 972 až 1039 Frisinské zlomky (slovinsky \"Brižinski spomeniki\", latinsky \"Monumenta Frisingensia\"), tři rukopisy psané slovinským typem staroslověnštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Slovanská misie na severovýchodě.", "content": "Misie na severovýchodě měly za cíl christianizaci a rozšíření okruhu moci východofranského panovníka v nově vytvořených hraničních marek. Kvůli vytrvalému odporu polabských Slovanů byla však tato misijní činnost velmi zdlouhavá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovanská misie je označení procesu misijní činnosti a šíření křesťanské víry (evangelia) v 7. až 13. století na územích obývaných Slovany.", "tgt_summary": null, "id": 2456805} {"src_title": "Bylany (Malé Březno)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemné zprávy o Bylanech pocházejí z let 1203, 1207 a 1209. Jedná se sice o listinná falza, ovšem věrohodná po obsahové stránce. Ves je zde zmiňována jako majetek cisterciáckého kláštera v Oseku. Klášter je jako majitel obce zmiňován i v roce 1311. Bylany se staly součástí klášterního statku Škrle. V roce 1620 koupil Bylany Bohuslav z Michalovic, ale tomu byl majetek za účast na stavovském povstání konfiskován. Bylany se staly opět majetkem oseckého kláštera a zůstaly jím až do roku 1848, kdy se staly samostatnou obcí v okrese Most. Podle berní ruly žilo v Bylanech třináct sedláků a sedm chalupníků, kteří se zabývali především pěstováním pšenice a žita a chovem dobytka. U obce byly i menší výměry vinic, které v následujících letech vystřídaly chmelnice. Bylany byly známé svými prameny hořké vody. V obci byla postavena laboratoř na výrobu hořké soli. V roce 1820 si prameny pronajal obchodník A. Ulbrich, který v obci vystavěl lázeňský dům a léčivou vodu začal stáčet do lahví. (Bylanská hořká voda) se vyvážela do zahraničí až do začátku druhé světové války. Podnikatel Ulbrich se zasloužil o výstavbu školní budovy v roce 1856, zřízení hřbitova roku 1867 a renovaci kostela. Hořká voda se v devatenáctém století používala také v malých lázních, které ve vesnici stály již roku 1826. V roce 1921 se k čerpání vody využívaly pouze dvě z původních sedmi studní a roku 1928 již jen jedna. Nová, tři metry hluboká, studna byla vyhloubena až v roce 1938. Láhve se v Bylanech plnily až do roku 1946 a lázně byly uzavřeny 24. listopadu 1960 s odůvodněním, že mají malou kapacitu. Zatímco v roce 1850 se plnilo 150 tisíc kameninových džbánů, roku 1945 to bylo jen pět set lahví s objemem 0,7 litru a o rok později jen 150 lahví. V roce 1961 se k obci Bylany připojila osada Vršany. V roce 1968 bylo k Bylanům připojeno katastrální území zbořené obce Slatinice. Samotné Bylany byly zlikvidovány při výstavbě areálu Pozemních staveb v roce 1978. Přitom byla zničena i nedaleká přírodní rezervace \"Slanisko,\" která byla vyhlášena teprve v roce 1975. Původní státní podnik Pozemní stavby po privatizaci nahradila společnost Domes Bylany, která vlastní většinu staveb na území původní obce z nichž je velká část dále pronajímána. Dále zde sídlí zámečnická a gumárenská výroba firmy VVV Most.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Bylanská minerální voda vzniká v kvartérních sedimentech a v miocénním souvrství hnědouhelných slojí oxidací pyritu na nepropustném podloží tvořeném jíly. Důležitou podmínkou je také malý objem srážek v oblasti. Podle rozboru z roku 1958 voda patřila ke slabě mineralizovaným, síranovým sodno-hořečnato-vápenatým vodám.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1974 ve vesnici žilo 68 obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bylany () jsou zaniklá obec v okrese Most v Ústeckém kraji, která se nacházela zhruba 5 km jihozápadně od centra dnešního města Mostu v nadmořské výšce 231 metrů nedaleko cesty z Mostu do Žatce. Její katastrální výměra činila 1035 hektarů. Vesnice byla zbořena v roce 1978 kvůli výstavbě objektů státního podniku Pozemní stavby. Dnes její katastrální území patří k obci Malé Březno.", "tgt_summary": null, "id": 113637} {"src_title": "Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "Matouš Ferdinand Sobek se narodil v domě čp. 7 v městečku Rajhrad v rodině Václava Sobka - vrchnostenského purkrabího a jeho ženy Salomeny. Měl tři sourozence: starší sestru Anežku (* 1613), která vstoupila do cisterciáckého opatství v Předklášteří u Tišnova, a dva mladší bratry: Bohuslava (* 1621) a Benedikta Ferdinanda (* 1625). Díky studijním předpokladům po absolvování rajhradské klášterní školy pod vedením samotného probošta Daniela Benedikta Kornelia Kavky O.S.B. směl ve studiu pokračovat na broumovském gymnáziu (benediktinem se stal roku 1638 právě v Broumově) a následně na olomoucké univerzitě. Po přijetí kněžského svěcení (1639 v Olomouci) působil, dříve než se stal převorem kláštera v Broumově a později v rodném Rajhradě, v duchovní správě v Broumově a v nedaleké Polici nad Metují. - Od roku 1649 pobýval v Praze, kde se stal opatem benediktinské komunity u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a od roku 1652 zároveň opatem benediktinské komunity u sv. Jana pod Skalou, kde společně s císařem Ferdinandem III., Ferdinandem IV., broumovským opatem Augustinem Seifertem a převorem Tomášem Sartoriem slavnostně položili základní kámen k novému klášteru, jehož stavbu broumovští v letech 1654–1663 uskutečnili. Díky této aktivitě a sepsání životopisu sv. poustevníka Ivana, který věnoval roku 1656 u příležitosti korunovace novému českému králi Leopoldovi I., byl Sobek téhož roku povýšen do šlechtického stavu s predikátem „z Bílenberka“.", "section_level": 1}, {"title": "Biskupem nové diecéze v Hradci Králové.", "content": "Po založení královéhradeckého biskupství se stal Sobek jeho prvním biskupem: papež Alexandr VII. potvrdil jeho jmenování 10. listopadu 1664, a tak jej mohl pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch kardinál Harrach dne 15. března 1665 v pražské katedrále vysvětit na biskupa.", "section_level": 2}, {"title": "Pražským arcibiskupem.", "content": "Po smrti Arnošta Vojtěcha kardinála Harracha a jeho nástupce Jana Viléma Libštejnského z Kolovrat, který se ani nestačil ujmout funkce, byl císařem Leopoldem I. jmenován pražským arcibiskupem. Pallium převzal dne 28. dubna 1669 z rukou olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna-Kastelkornu v poutním kostele v Tuřanech u Brna a 4. května se ujal svého úřadu v Praze. Jako pražský arcibiskup pokračoval v konsolidaci hospodaření a správy arcidiecéze, na podnět Bohuslava Balbína vymohl pro pražské arcibiskupy knížecí titul. Došlo k reformě liturgie, opravě katedrály (stavba kaple sv. Vojtěcha), založení Dědictví svatováclavského a znovuzískání příbramského arcibiskupského zámku. Díky šlechtickým dárcům byly založeny františkánský klášter v Hájku u Hostivic a klášter v Havlíčkově Brodě. Arcibiskup se snažil o založení plzeňského biskupství, ale tento záměr neprosadil kvůli odporu místních samospráv, které se obávaly omezení svých pravomocí.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb a hrob.", "content": "Zemřel 29. dubna 1675 v Praze. Na základě jeho přání bylo jeho mumifikované tělo (bez srdce, které bylo uloženo ve Svatováclavské kapli pražské katedrály, a ostatních orgánů, které byly uloženy v kryptě opatského chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě pražském v blízkosti těla jeho matky Salomeny) převezeno do opatského kostela kostela sv. Vojtěcha v Broumově, pro nějž získal roku 1651 vzácnou kopii Turínského plátna. Jeho kosterní pozůstatky byly objeveny v roce 1994 při uspořádání kosterních ostatků v kryptě pod kapitulní síní, které sem byly přeneseny v roce 1940 z krypty pod kaplí Judy Tadeáše. Tehdy byly přeneseny a za přítomnosti pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka a královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška uloženy do nového sarkofágu, krytého původním barokním kenotafem v severní boční kapli sv. Rodiny opatského kostela sv. Vojtěcha.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, též Matouš Zoubek O.S.B. (19. září 1618, Rajhrad – 29. dubna 1675, Praha) byl benediktinský mnich a opat u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a ve sv. Janu pod Skalou. První biskup královéhradecký (1659–1668) a arcibiskup pražský (1668–1675).", "tgt_summary": null, "id": 1291196} {"src_title": "Jaroslav Ignác Šternberk", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pocházel ze starobylého a slavného českého hraběcího rodu Šternberků z jeho holické větve. Jako první z holických Šternberků se připomíná roku 1329 Ješek, držící hrad Chlumec nad Cidlinou na východě Čech. V roce 1607 byli Šternberkové povýšeni mezi říšská hrabata. Jeho otcem byl Václav Jiří hrabě ze Šternberka. V dramatickém období první poloviny 17. století držel Václav Jiří ze Šternberku panství a statky: Český Šternberk, Trhový Štěpánov, Radovesice, Veltruby a Chrášťany. Stal se královským radou a zemským soudcem. První manželkou Václava Jiřího byla od roku 1637 Voršila (Uršula) Polyxena z Martinic. Po jejím úmrtí se oženil podruhé, kdy si vzal Helenu Mulzerovou Riesenthalu. Václav Jiří patřil ve své době mezi poměrně vysoce vzdělané osobnosti a zajímal se i o dějiny vlastního rodu. Z prvního manželství měl dva syny a dceru. Starší syn byl Jaroslav František Ignác (budoucí II. litoměřický biskup) a druhý Jan Václav; ten však zemřel mladý a bez potomků, čímž roku 1712 větev holických Šternberků vymřela po meči.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Jaroslav František Ignác se narodil na hradě Českém Šternberku a byl určen pro duchovní službu. Teologii vystudoval na univerzitě v Praze a Římě. Roku 1662 se stal kanovníkem v Pasově. Jeho ochráncem a podporovatelem se stal důvěrný otcův přítel Matouš Sobek z Bilenberka – biskup královéhradecký (v období 1664–1668) a následně arcibiskup pražský (v období 1669–1670). V Pasově se stal Jaroslav František Ignác velkým ctitelem Panny Marie Pasovské. Její kult pak přenesl do litoměřické diecéze, kde se její obrazy rozšířily. Kardinál Harrach se svými poradci, zvláště pak s Valeriánem Magni, v souvislosti s rekatolizací vypracovali návrhy na zřízení nových diecézí v Čechách. Harrachovo přání bylo zřídit pro západní Čechy diecézi v Plzni (v roce 1670), ale jeho návrh byl odmítnut. Počítalo se právě s tím, že jejím biskupem se stane Jaroslav František Ignác Šternberk. Jako náhrada za město Plzeň byly zvoleny sídlem diecéze Klatovy. Pražský arcibiskup Sobek pokračoval v úsilí o církevně správní reorganizaci diecézí, a proto již 21. června 1671 byl 28letý Šternberk jmenován klatovským biskupem. Ani zde však nebylo biskupství zřízeno (k tomu došlo v Plzni až v roce 1993), a Šternberk se proto musel vrátit do Pasova. Nepřestal však usilovat o získání biskupského titulu v rodných Čechách. Krátce po Sobkově smrti (29. dubna 1675) zemřel i první litoměřický biskup Maxmilián Rudolf baron von Schleinitz (13. října 1675). Holičtí Šternberkové požádali císaře Leopolda I., aby jmenoval Jaroslav Františka Ignáce novým litoměřickým biskupem. Císař se dal přesvědčit a v roce 1676 do této funkce jmenoval Šternberka. Konfirmaci potvrdil 22. června 1676 papež Inocenc XI. Biskupského vysvěcení se Šternberkovi zřejmě dostalo v Praze od nového pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna (v letech 1673–1675 byl druhým královéhradeckým biskupem). Přestavěná, ale nedokončená barokní litoměřická katedrála pak zažila 13. září 1676 intronizaci nového biskupa.", "section_level": 1}, {"title": "Tvůrce barokních Litoměřic.", "content": "Energický 33letý Šternberk se ihned, jako ordinář, začal velice aktivně projevovat. Záleželo mu na dokončení stavby katedrály, což se podařilo, a již za necelý rok se v ní mohla 17. září 1677 konat první ordinace (kněžské svěcení). Litoměřická katedrála se začala budovat na počátku 60. let 17. století. Nákladná stavba si vyžádala značné výdaje. Negativně zde působilo geologické složení půdy Dómského pahorku, které nedovolovalo velké zatížení. Po dostavbě katedrály se prokázalo ohrožení její statiky, a proto byl požádán o pomoc významný pražský barokní architekt italského původu Domenico Orsi. Ten rozhodl odstranit nedokončené dvojvěží katedrály a změnit její průčelí. Postupně byla nová katedrála vybavena i v interiéru. Novou věž (campanilu) postavil až třetí litoměřický biskup Hugo František Königsegg-Rottenfels. V této době žila v Litoměřicích již více než sto let početná skupina italských stavitelů, zedníků a sochařů sdružených v cechu. Biskup Šternberk jej značně podporoval, takže právě v době jeho episkopátu vznikaly barokní Litoměřice. Zvláštní pozornost si dodnes zasluhují: Spinettiové, Ferettiové, Bernasconiové, Pietro Versa, ale především rodina Broggiů – Julius a jeho syn Octavian. Biskup Šternberk podporoval umění i finančně. Jde například o sakrální stavby obou Broggiů přímo v Litoměřicích: děkanský kostel Všech Svatých, kaple sv. Jana Křtitele, biskupská rezidence, kostel sv. Vojtěcha (Julius Broggio). Dílem Octaviana Broggia je pak jezuitský kostel Panny Marie, dokončení kostela sv. Vojtěcha, kostelík sv. Mikuláše a kostel sv. Václava – vůbec nejvýznamnější barokní architektura ve městě. Rovněž přestavěl kostel Všech Svatých a nově vystavěl kanovnické domy, dominikánský klášter, minoritský klášter, kostel sv. Jakuba, noviciát (dnes diecézní konzistoř – kurie), kde měl původně být seminář, a v neposlední řadě i interiér katedrály – čtyři oltáře. Pro novou katedrálu získal Šternberk v Římě ostatky sv. Felixe, které byly 18. června 1679 slavnostně uloženy ve zvláštní schránce na oltáři sv. Václava. Tento světec se pak stal patronem litoměřické diecéze. V roce 1687 získal opět z Říma tělo sv. Viktorína z Amiterna a z Uherska ostatky sv. Štěpána, které byly rovněž uloženy v katedrále. I tito dva světci byli vyhlášeni dalšími diecézními patrony. Již v roce 1693 dal biskup v katedrále zřídit oltář tehdy ještě jen blahoslaveného Jana Nepomuckého. Šternberk vysvětil i několik kostelů v diecézi, například roku 1690 kapucínský kostel sv. Vavřince v Rumburku a další. Biskup Šternberk dal nejen litoměřické diecézi, ale i městu Litoměřice zcela nových charakter a životní styl tehdy moderního baroka.", "section_level": 1}, {"title": "Spiritualita biskupa Šternberka.", "content": "Biskup měl v oblibě nádherně pořádané bohoslužby a rád ve své rezidenci hostil významné osobnosti, duchovní i světské. Měl též velice kladný vztah k hudebnímu umění a k soudobému divadlo, které pořádali studenti u litoměřických jezuitů. Byl velkým ctitelem Panny Marie a již 14 dnů po své instalaci, tedy 28. září, navštívil jako poutník Bohosudov, kde sloužil velkou pontifikální mši svatou, při níž udělil na 717 svátostí přijímání. Jaroslav František Ignác Šternberg byl typickým českým barokním biskupem. Důrazně si vedl při rekatolizaci, které se zúčastnili misionáři, především z řad jezuitů, ale i dalších řeholí, a polští kněží. Zasloužil se též o vzdělání věřících ve své diecézi. Byl donátorem 32. kaple poutní Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Kaple byly stavěny v letech 1674–1690. V horním rohu výklenku kaple se nacházelo také jméno stavebníka a jeho erb.", "section_level": 1}, {"title": "Majetkové otázky.", "content": "Jeho vztah k Litoměřicím nebyl ale vždy bez problémů. Již na počátku roku 1679 například vyvrcholil spor mezi ním a městem o správné vedení kostelních účtů. Biskup uvalil 23. února 1679 na město klatbu a nechal uzavřít děkanský kostel. Spor musel nakonec řešit až sám císař. Město muselo dát biskupovi zadostiučiní a omluvit se, biskup naopak odvolal klatbu. Velké selské povstání roku 1680 v Čechách přímo ovlivnilo jak biskupské panství Stvolínky a statek Třeboutice, tak i kapitulní statek Starý Týn u Úštěka. Vojsko povolané i na toto panství vzpouru tvrdě potlačilo. Biskupství vedlo též četné spory s patronáty farností. V roce 1703 byl majetek biskupství rozšířen darem arcibiskupa Arnošta hraběte z Thunu z děčínské rodové větve. Ten určil, aby čtvrtina panství Benešov nad Ploučnicí a pět osmin statku v Markvarticích byly věnovány litoměřickému biskupství. Pro finanční správu a kontrolu těchto panství byla proto na konzistoři zavedena zvláštní tzv. \"thunská pokladna\". Katedrální kapitula byla za vlády biskupa Šternberka zvětšena o další kanonikát tzv. cejnoviánský. Litoměřický měšťan Karel Vilém Šimeček z Cejnova daroval zvláštní listinou kapitule svůj dům a pozemky za podmínky, že držitel kanonikátu má být Čech a má povinnost v katedrále kázat česky. Šimeček z Cejnova se stal pak prvním držitelem tohoto nového kanonikátu.", "section_level": 1}, {"title": "Jmenování koadjutora.", "content": "Energický a pilný biskup si vytvořil jak sbor pomocníků, s nimiž se mu dobře pracovalo, tak i určitý životní styl a rozhodoval o prioritách v diecézi. Veškerá uskutečňovaná činnost neovlivňovala Šternberkovo zdraví, a proto byl zaskočen nečekaným rozhodnutím císaře Leopolda I., že jmenoval jeho koadjutorem hraběte Huga Františka Königsegg-Rottenfelse s nástupnickým právem. Šternberk, který udržoval dobrý vztah k císaři a jeho dvoru, poslal proto protest, v němž sdělil, že mu je 57 let, je zdráv a schopen plnit všechny své povinnosti. Tento protest však neměl pro Šternberka žádný pozitivní účinek; hrabě Königsegg-Rottenfels měl pouze počkat na své pozdější jmenování. Když se však Šternberk dozvěděl, že Königsegg-Rottenfelsovi jde pouze o další kariéru v církvi, že k litoměřickému biskupství nemá žádný vztah, ale že si chce zajistit jen další církevní hodnost, uklidnil se a pokračoval dále ve svém stylu práce, povinnostech a angažovanosti. Zemřel po krátké nemoci 12. dubna 1709 ve věku 66 let. Podle poslední vůle byl pohřben ve zvláštní hrobce před hlavním oltářem litoměřické Svatoštěpánské katedrály.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav František Ignác hrabě Šternberk (* 23. květen 1643 Český Šternberk – † 12. duben 1709 Litoměřice) byl litoměřický biskup, druhý v pořadí (1676–1709). Bývá nazýván tvůrcem barokních Litoměřic, podle návrhu Julia Broggia a jeho syna Octávia Broggia v letech 1689–1701.", "tgt_summary": null, "id": 898134} {"src_title": "Tatra 72", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vůz Tatra 72 vznikl v roce 1933 úpravou automobilu Tatra 26/30 podle požadavků Vojenského technického a leteckého ústavu. Hlavní změnou byl větší a výkonnější motor z vozu Tatra 52. Došlo k zesílení podvozku a jeho úpravám, mechanické brzdy byly nahrazeny hydraulickými. Nákladní verze dostaly dvojmontáž kol na zadních nápravách. Takto zdokonalený typ měl lepší výkony na silnici i v terénu. Vůz Tatra 72 následně začala československá armáda odebírat v počtech a verzích původně uvažovaných pro jeho předchůdce Tatra 26/30, celkem obdržela 219 vozů. Nejvíce vozů, 100 kusů, vzniklo s valníkovou nástavbou, dalšími verzemi byly velitelská, telefonní a kulometná. Vzniklo také několik vozů ve formě nosičů protileteckých světlometů. Armáda vozy obdržela v letech 1934–1935 a ty se v její službě osvědčily jako výkonné a spolehlivé. Padesát jedna podvozků posloužilo ke stavbě série obrněného automobilu vz. 30, vyvinutého již dříve na bázi Tatry 26/30. Menší počet vozů s otevřenou karosérií byl vyvezen do Číny. Tatra také vyrobila 4 autobusy (s maskou z nástupnického typu Tatra 82) a dále 30 samostatných podvozků, určených pro karosování zákazníkem. Několik jich zakoupili představitelé švýcarské armády. Menší počty vozů získali civilní uživatelé. Jeden podvozek koupil cestovatel RNDr. Jiří Baum, který na něm nechal postavit v karosárně Uhlík expediční vůz. S ním poté roku 1935 absolvoval spolu se svou manželkou cestu napříč několika světadíly. Významnou kapitolou se stala licenční výroba u francouzské firmy Lorraine, probíhající od roku 1935. Vozy označené Lorraine 72 dodávala francouzské armádě, některé z nich se zkráceným rozvorem. Typickým znakem licenčních vozů byla dvojice malých nájezdových kol vpředu, omezujících riziko uváznutí v terénu. Jeden z vozů byl zkušebně opatřen pancéřovou karosérií. Celkem vzniklo 320 (podle jiných údajů 328) vozů Tatra 72, zřejmě včetně 51 podvozků pro obrněné automobily vz. 30. Dalších přes 200 vozů bylo postaveno v licenci firmou Lorraine. Nástupcem Tatry 72 se stal dále zdokonalený a robustnější typ Tatra 82.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motor a převodovka.", "content": "Tatru 72 pohání plochý, vzduchem chlazený zážehový čtyřválec s rozvodem OHV. Motor má zdvihový objem 1910 cm3 (vrtání válců 80 mm, zdvih 95 mm). Dosahuje nejvyšší výkon 22 kW (30 k) při 2650 ot./min. Palivovou směs připravuje karburátor Zenith 30T (U30) nebo Solex 30 BFVC. Umístění motoru je vpředu, nad přední nápravou. Mazání je tlakové oběžné, se suchou klikovou skříní. Chlazení vzduchem je podpořeno ventilátorem umístěným na setrvačníku za motorem. Palivová nádrž má objem 45 l. Za motorem je umístěna suchá čtyřlamelová spojka. Za ní pak navazuje čtyřstupňová převodovka a dvoustupňová redukční převodovka ve skříni diferenciálů zadních náprav. Elektrická soustava pracuje s napětím 12 V. Vůz je vybaven magnetovým zapalováním Bosch nebo Scintilla.", "section_level": 2}, {"title": "Podvozek.", "content": "Základ podvozku tvoří ocelová páteřová roura, vpředu opatřená přírubou pro blok motoru a převodovky. Vzadu jsou dvě hnací nápravy s výkyvnými poloosami. Ty jsou na každé straně odpružené společným půleliptickým listovým pérem. Nepoháněná přední náprava má nezávislé zavěšení polonáprav, odpružených příčným půleliptickým listovým pérem. Poháněné zadní nápravy mají uzávěrky diferenciálů (první nebo obou náprav). Rozchod předních kol činí 1300 mm, zadních 1300 mm (s dvojmontáží 1692 mm). Rozvor náprav je 2200 mm (krátký) nebo 2900 mm (dlouhý) + 920 mm. Světlá výška pod nápravami je 220 mm. Vůz je opatřen hydraulickými bubnovými brzdami systému Lockheed na všech kolech. Kola jsou osmnáctipalcová disková (u vojenských verzí dvacetipalcová) s pneumatikami rozměru 5,50×18“ nebo 6,50×20“.", "section_level": 2}, {"title": "Karosérie.", "content": "Kabina vozu je smíšené konstrukce, s dřevěnou kostrou potaženou ocelovým plechem. Vojenské vozy nesly tyto nástavby:", "section_level": 2}, {"title": "Rozměry a výkony.", "content": "Údaje se liší dle provedení. Rozměry pro velitelský automobil: Délka: 4 620 mm Šířka: 1 670 mm Výška: 1 590 mm (bez střechy) Hmotnost podvozku: 908 kg Pohotovostní hmotnost: 1300–1400 kg Užitečná hmotnost: 1 500 až 2000 kg Maximální rychlost: 60–70 km/h Spotřeba paliva: 18 l/100 km", "section_level": 2}], "src_summary": "Tatra 72 byl lehký vojenský nákladní automobil se znakem náprav 6×4 a nosnosti 1,5 tuny, vyráběný podnikem Tatra, a.s. v Kopřivnici. Vznikl modernizací typu Tatra 26 podle požadavku VTLÚ. Většinu vyrobených kusů odebrala Československá armáda, kromě toho jej licenčně vyráběla francouzská firma Lorraine. Na podvozcích Tatra 72 byly také stavěny obrněné automobily vz. 30. Během let 1933–1937 vzniklo v Kopřivnici zřejmě 320 vozů Tatra 72 (včetně podvozků pro obrněné automobily) a dalších zhruba 200 v licenci. Jeho nástupcem se stal typ Tatra 82.", "tgt_summary": null, "id": 2350642} {"src_title": "Ferdinand Kindermann", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Studium.", "content": "Pocházel ze Šluknovska, odkud pocházela celá řada biskupů. Narodil se v rodině obchodníka s plátnem 27. září 1740. Rodina byla hluboce duchovně založena. Dva starší synové se stali řeholníky, jeden cisterciákem, druhý benediktinem, a působili na území dnešního Polska. Z Ferdinanda vyrostl velice nadaný hudebník, hobojista a choralista. Byli to právě duchovní, kteří rozpoznali jak jeho hudební nadání, tak bystrost. Otec chtěl, aby po ukončení základní školy začal pracovat v jeho obchodě. Nakonec však Ferdinand dosáhl svého – na intervence šluknovských duchovních udělal zkoušky a byl přijat jako choralista do augustiniánského kláštera v Zaháni (některé historické prameny nesprávně uvádějí cisterciácký klášter v Neu Zelle). V Zaháni Ferdinand studoval na gymnáziu v letech 1754 až 1760. Protože se chtěl věnovat duchovní službě, přešel do Prahy na filozofii a poté na teologii. I zde si finančně vypomáhal především jako kostelní hobojista. Znalost hudby mu získala řadu podporovatelů a příznivců, a tak mohl pokračovat ve studiu teologie, byť s hudbou nikdy nepřestal. Po dokončení studia ho 3. března 1765 pražský světící biskup Kayser vysvětil na kněze. Mladý duchovní měl zájem o vědeckou práci, a proto využil pozvání hraběte Jana Buquoye, aby mohl vedle práce vychovatele dále soukromě studovat. Jelikož se snažil své pedagogické znalosti zdokonalovat, věnoval svou pozornost cizím jazykům, zvláště francouzštině. Nejdříve úspěšně získal bakalaureát a pak licenciát, v srpnu 1766 následoval doktorát ze spekulativní dogmatiky a nakonec dosáhl titulu doktora teologie (ThDr).", "section_level": 1}, {"title": "Základní školství.", "content": "Roku 1766 věnoval Kindermann litoměřickému biskupovi Valdštejnovi své první překladatelské dílo \"„De successione discursus“\". Hrabě Buquoy byl s Kindermannovou činností velmi spokojen, a nabídl mu proto od konce září 1771 uvolněné místo faráře v jihočeské Kaplici. Poskytl mu dokonce zvláštní stipendium na studijní cestu do Německa, zvláště Zaháně. Během své cesty se Kindermann seznámil s velkým reformátorským dílem o školství zaháňského probošta J. I. Felbigera, který zorganizoval katolické školství i v Lužici. Ještě před svou cestou byl Kindermann jmenován osobním děkanem. Po návratu se rozhodl vytvořit nový typ základní katolické školy. Byl natolik úspěšný, že již v roce 1772 vydal samostatnou publikaci \"„Farní škola v Kaplicích“\", zde totiž zaznamenal úspěchy v reorganizaci školy. Úroveň publikace vzbudila značnou pozornost nejen u odborné školské veřejnosti, ale dokonce přímo u dvora, který právě vyvíjel značné úsilí o zlepšení úrovně školství v monarchii. Proto již roku 1774 jmenovala císařovna Kindermanna nejvyšším školským dozorcem pro Čechy. Kindermannovi se podařilo zřídit zvláštní katedru pedagogiky při Malostranském gymnáziu v Praze. Záhy se tam, kde působili absolventi této katedry, úroveň školství podstatně zvýšila.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službách Marie Terezie.", "content": "Marie Terezie za to udělila Kindermannovi nejen osobní pochvalu, ale i peněžitou odměnu. Roku 1775 pak rozhodla o nové školské reformě. Byli jí pověřeni zaháňský probošt Felbiger a Kindermann. Další vzestup Kindermannovy kariéry následoval 18. dubna 1777, kdy ho císařovna povýšila do rytířského stavu a získal případný predikát „rytíř ze Schulsteinu“. Ke znaku si zvolil heslo \"„Rerum magistra secundum normam“\". Současně byl jmenován děkanem kolegiátní kapituly Všech Svatých na Hradčanech. Do Kaplic se už nevrátil, zůstal v císařských službách a rozhodl se osobně přesvědčit o konkrétní úrovni a stavu školství v Čechách. Vypracované hodnocení vedlo k tomu, že Kindermann dostal roku 1778 vlastního sekretáře, litoměřického diecezána Fr. Scholze. Jelikož měl Kindermann stále ještě na starosti farní úřad Kaplice, požádal, aby byl této funkce zproštěn. Současně se obrátil s prosbou, aby byl dosazen na malý statek v bezprostřední blízkosti Chotče, patřící děkanu kapituly Všech Svatých. Pro určité komplikace se však Kindermannova žádost odložila. Když získal rytířský titul (nobilitace), byla na statku vyčleněna budova pro kapitulní děkanství. Protože nebyla rekonstrukce domu dokončena, byla Kindermannovi vyplácena peněžní náhrada ve výši 300 zlatých ročně. V roce 1777 ho Marie Terezie jmenovala infulovaným opatem v Petar v Uhrách. V této době sepsal Kindermann reformní školská statuta. Podle nich se měly ve všech sídlech farností zřizovat tzv. triviální školy, v nichž se vyučovalo v mateřské řeči žáků. Obsah výuky tvořila soustava předmětů – náboženství a tzv. trivium čtení, psaní a počítání. Tyto školy musela zřizovat a financovat vrchnost, která pečovala o patronát farnosti. Na ně navazovaly tzv. hlavní školy, zřizované především ve větších městech. Krajská města pak měla přímo povinnost tento typ školy zřídit. Podle osnov se zde pak přednášely i další předměty, ovšem již jen v němčině. To později vedlo k snahám českých obrozenců nahradit ji češtinou, čímž stoupalo napětí mezi oběma národnostmi. Uvedená reforma byla natolik úspěšná, že se v letech 1772 až 1780 počet triviálních škol v Čechách ztrojnásobil a školy na kamerálních panstvích (patřících monarchii či Habsburkům) se staly vzorovými. V kronice \"„Babylon Bohemiae“\" posuzoval kanovník Locateli Kindermannův podíl na reformě školství.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchní dohlížitel.", "content": "V poslední čtvrtině 18. století se na Valašsku rozšířily vážné náboženské nepokoje. Byla proto vytvořena zvláštní vyšetřující komise pod vedením svobodného pána Kressla a pozdějšího královéhradeckého biskupa Jana Leopolda Haye; členem se stal i Kindermann. Protože jeho jednání bylo obecně ve Vídni vysoce ceněno, stal se v této záležitosti důvěrníkem císařovny. V souvislosti s tereziánsko-josefínskými reformami jmenovala císařovna Kindermanna i vrchním dohlížitelem nad bývalou jezuitskou kolejí v Bohosudově. Kindermann se pečlivě staral jak o školství, tak i o statek Soběchleby, který k Bohosudovu patřil. V duchu svých cílů zde založil hlavní školu, ke které byla roku 1832 připojena i tzv. preparanda (vyučování pro učitele). Tak se Kindermann vrátil do své rodné litoměřické diecéze.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službách Josefa II..", "content": "Nový císař Josef II. ho již 24. prosince 1781 jmenoval vyšehradským proboštem, jemuž patřil i mensální statek v Žitenicích. Ve jmenovacím dekretu se výslovně uvádějí Kindermannovy zásluhy o školskou reformu. Dne 29. června 1782 se na Vyšehradě konala jeho slavnostní instalace a na památku byly vydány zvláštní pamětní mince. Vyšehradské proboštství, v té době přestavované a neobyvatelné, získalo Kindermannovo zásluhou poměrně značnou finanční náhradu. Odhaduje se, že jeho celkový příjem činil nejméně 2 700 zlatých ročně. Nevelké žitenické panství, ležící ve velmi úrodné ovocnářské oblasti, bylo měrně výnosné. Kindermann se dokonce zasloužil o proslulé pěstování meruněk v tomto regionu. Ani zde nezapomínal na školství a právě v Žitenicích založil první odbornou zemědělskou školu v celém Rakousku. Kindermann velice rád pobýval v Žitenicích i v nedaleké poustevně Skalici přeměněné na letohrádek. Kindermann se podílel i na některých radikálních josefínských reformách, a to byla likvidace např. literátských bratrstev nebo zřízení chudinského ústavu v Praze. Ačkoli nadále zůstal členem duchovní komise v Čechách, ubíral se jeho myšlenkový vývoj již tak radiální cestou, že koncem roku 1792 vstoupil do zednářského řádu – do pražské lóže \"„Pravda a Jednota“\". Když bylo v roce 1794 zednářství oficiálně zakázáno, byl již Kindermann čtyři roky litoměřickým biskupem.", "section_level": 1}, {"title": "Litoměřický biskup.", "content": "Po smrti biskupa Valdštejna jmenoval císař Josef II. Kindermanna za jeho zásluhy v oblasti reforem školských a pedagogických novým litoměřickým biskupem. Učinil tak dvorským dekretem 31. ledna 1790. Císař však Kindermannovi sdělil, že si přeje, aby dále pracoval na dokončení školské reformy. Ve srovnání s názory Marie Terezie spatřoval císař těžiště reforem jinde. Šlo mu o maximální sjednocení monarchie po všech stránkách včetně národnostní situace. Papež Pius VI. potvrdil 1. dubna 1790 Kindemannovo jmenování. Ten se ještě před biskupským vysvěcením vzdal 10. června 1790 svého kanonikátu u Všech Svatých v Praze. V soukromé kapli pražského arcibiskupa přijal 4. července 1790 z rukou světícího biskupa Kriegra svěcení. Přisluhujícími byli pozdější strahovský opat Mayer a doksanský opat Winkelburg, kteří patřili do přátelského kruhu nového biskupa. Jeho osobnost byla tak jednoznačná, že se svěcení neúčastnil nikdo ze sídelních arcibiskupů a biskupů v českých zemích. To nepřímo dokazuje, že Kindermann byl nejen přesvědčeným josefinistou, ale i podezřelým z členství v zednářské lóži. Nedůvěra vysokého kléru byla trvalá a Kindermann byl posuzován spíše jako vysoký státní úředník než jako katolický biskup. To se ostatně brzy potvrdilo. Na intronizaci do Litoměřic přijel Kindermann 10. října 1790. Průběh popsal ve své publikaci jeho spolupracovník František Antonín Steinský (1752–1816). Za litoměřickou katedrální kapitulu vítal nového biskupa Vavřinec Slavík, kapitulní děkan a současně generální vikář. Ten zůstával nejen věrný zemřelému Valdštejnovi, ale měl značný odstup od josefinistů, o zednářích pak ani nemluvě. Na jeho latinské uvítání odpověděl Kindermann německy. Tak ve Svatoštěpánské katedrále poprvé zazněla němčina v podobné situaci. Je to jeden z prvních oficiálních dokladů rostoucího národnostního napětí v Čechách.", "section_level": 1}, {"title": "Záchrana vyšehradské kapituly.", "content": "Litoměřické biskupství mělo ve srovnání s ostatními diecézemi nejnižší příjmy: 14 263 zlatých 43 krejcarů. Proto dal císař Kindermannovi vyplácet z náboženského fondu zvláštní příplatek 1000 zlatých ročně. Uvažovalo se i o tom, že by litoměřické biskupství převzalo od pražského arcibiskupství poměrně výnosný statek Světec. Z tohoto úmyslu však sešlo. Když nevyšlo přidělení Světce diecézi, rozhodl císař, že starobylá vyšehradská kapitula bude trvale zrušena a veškeré jmění včetně Žitenic se stane součástí litoměřického biskupství. Tento úmysl vzbudil na české straně velké rozhořčení, což si Kindermann uvědomil, a požádal proto císaře, aby tak nečinil. Josef II. pouhých pět dní před svou smrtí toto rozhodnutí zrušil. Aby vyšehradská kapitula ocenila postoj biskupa Kindermanna, pořídila dva jeho portréty. Jeden pro sebe a druhý pro žitenický zámek. Zcela jistě to nebylo z vděku ke Kindermannovi, ale diplomatické řešení, které mělo vést ke zrušení nebo alespoň zmírnění národnostních sporů uvnitř vyšehradské kapituly. Prvním činem biskupa Kindermanna v Litoměřicích bylo založení dívčí pokračovací školy, jejíž činnost svěřil svému důvěrníku v kapitule pateru Hirnlemu. Ten patřil k radikálním řešitelům národnostních otázek ve prospěch Němců.", "section_level": 1}, {"title": "Josefinista a osvícenec.", "content": "Kindermann zůstal věrný císaři, i když řadu jeho reforem v oblasti církve přijímal vyšší klérus s nechutí. Kindermann se ve smyslu absolutistického pojetí moci snažil vytvořit pevné orgány církevní správy všech stupňů. Vedle zodpovědnosti za litoměřické biskupství se zaměřoval především na školství v nejširším slova smyslu a na ekonomické zlepšení zdejšího zemědělství. Zavedl například nový typ vizitací. Ze zachovaných pramenů vyplývá, že důkladně zvizitoval každý rok okolo 60 farností, a tak osobně poznal celou problematiku diecéze. Kindermann byl svým přesvědčením josefinista, a tak zřídil již roku 1791 při katedrále zvláštní školský ústav. Velkého ohlasu dosáhlo jeho zakládání industriálních škol, které byly postupně zřizovány nejen v monarchii, ale i v celé Evropě. Kindermannově pozornosti neušly ani sociální problémy a charitativní aktivity. V tomto ohledu získal podporu zvláště v Čechách, kde se školské reformy prolínaly s činnostmi sociálními a chudinskými. Proto také Kindermann pracoval v nově zřízené dvorské komisi pro chudé, v jejímž čele od počátku stál hrabě Jan Buquoy. Pro tuto službu se biskup snažil získat i duchovní, zvláště při kázáních. Měly vést klérus k budování chudobinců v Praze a v chudých oblastech Čech a zároveň širokou veřejnost k jejich dotování. Z této péče nevyjímal ani chudé pražské Židy.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Ačkoliv Kindermann prosazoval němčinu, dokázal se, když bylo třeba, zastat Čechů. Svědčí o tom jeho některá konkrétní rozhodnutí. Např. při své rozmanité a časově náročné činnosti nemohl sám vykonávat duchovní službu na Vyšehradě, a proto ji svěřil děkanu kapituly Veselému, který byl znám jako přesvědčený český obrozenec. Zastal se též Josefa Dobrovského, když byl požádán baronem van Swietenem o jeho hodnocení. Kindermannova odpověď byla jednoznačně kladná. Dobrovský si to dobře uvědomoval, neboť napsal Josefu Helfertovi, \"„že mu Kindermann zachránil čest“\". Přesto v tomto období rozpory mezi Čechy a Němci mohutněly. Kindermannova činnost se v tomto ohledu nelíbila především vyššímu kléru. Vyčítali mu jednoznačně kladný vztah k Habsburkům a podporu císařské církevní politiky. Některé jeho reformní zásahy však byly přijímány velmi kladně. Litoměřický biskup trpěl dnou. V roce 1799 byl raněn mrtvicí, po níž přestal mluvit. Následující rok ale svou vůlí překonal zdravotní potíže a znovu začal kázat. Zemřel 25. května 1801 v biskupské rezidenci a jako první biskup byl pohřben na novém litoměřickém hřbitově, který sám vysvětil roku 1791. Biskup Kindermann patří jistě k významným tehdejším osobnostem, zvláště v oblasti školských reforem (jeho model školství byl později přejat na 500 školách v Čechách a na Moravě), ale nelze pominout i to, že svými postoji podstatně přispěl k zostření česko-německých vztahů v zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Ferdinand Kindermann, rytíř ze Schulsteinu (27. září 1740, Království u Šluknova — 25. května 1801, Litoměřice) byl český pedagog, katolický kněz a později litoměřický biskup v letech 1790–1801.", "tgt_summary": null, "id": 2271117} {"src_title": "Ignaz Giovanelli", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel ze starého šlechtického rodu původem z Lombardie, roku 1839 povýšeného do rakouského baronského stavu. Jeho otec Joseph von Giovanelli byl vlivným tyrolským stavovským politikem. Ignaz vystudoval práva na Innsbrucké univerzitě. Nastoupil do justice. Byl asesorem u innsbruckého soudu, pak radou zemského soudu v Bolzanu. V roce 1865 se stal radou vrchního zemského soudu v Innsbrucku. Roku 1879 odešel do penze. Získal titul dvorního rady. Byl aktivní i politicky. Roku 1865 byl zvolen na Tyrolský zemský sněm za kurii velkostatkářskou. Mandát obhájil 30. ledna 1867, nyní za kurii venkovských obcí, obvod Bolzano, Neumarkt, Kaltern, Sarntal, Kastelruth a Klausen. Zemský sněm ho 1. března 1867 zvolil i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii venkovských obcí v Tyrolsku. 27. ledna 1870 rezignoval v rámci hromadné rezignace několika poslanců za Tyrolsko kvůli nesouhlasu s ústavním směřováním státu. Zemský sněm ho opět do Říšské rady delegoval roku 1870 (26. září 1870 složil slib) a roku 1871. Na práci parlamentu se ale nepodílel. Jeho mandát byl proto 19. března 1872 prohlášen pro absenci za zaniklý. Po znovuzvolení následovala další rezignace. Uspěl i v prvních přímých volbách roku 1873. Usedl do parlamentu za kurii venkovských obcí, obvod Bolzano, Kaltern, Merano atd. Rezignace na mandát byla oznámena na schůzi 15. března 1875. Znovu byl zvolen ve volbách roku 1879, tentokrát za kurii venkovských obcí, obvod Schwaz, Kufstein, Kitzbül atd. Mandát obhájil i ve volbách roku 1885, nyní za velkostatkářskou kurii v Tyrolsku, druhý voličský sbor. V parlamentu setrval do své smrti roku 1889. Zemským poslancem byl také do roku 1889. Společně s Johannem Haßlwanterem vedl politický boj za náboženskou jednotu Tyrolska. Politicky patřil k tyrolské Katolické konzervativní straně. Jeho synem byl soudce a politik Karl von Giovanelli, v letech 1900–1904 ministr zemědělství Předlitavska. Další syn Gottfried von Giovanelli byl vysokým státním úředníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ignaz von Giovanelli zu Gerstburg und Hörtenberg (5. dubna 1815 Bolzano – 16. srpna 1889 Innsbruck) byl rakouský právník a politik z Tyrolska, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 387990} {"src_title": "Ernst Kundt", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Za první světové války byl zajat na ruské frontě. Působil jako ošetřovatel v nemocnici Československých legií ve Vladivostoku. Studoval práva na Univerzitě Karlově a ekonomii na Philipps-Universität v Marburgu, ale studia nedokončil. V parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění. Profesí byl správce něm. pol. úřadu práce. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Praze. Jeho vzestup v rámci Sudetoněmecké strany probíhal od roku 1936, kdy se dostává do vedení strany. Měl minulost v okruhu spolku \"Kameradschaftsbund\", který později inspiroval lidi okolo Konrada Henleina k založení Sudetoněmecké strany. Patřil mezi nejbližší Henleinovy spolupracovníky a působil jako předseda poslaneckého klubu SdP. 19. září 1938, v době Mnichovské krize, byl vůdcem SdP Henleinem pověřen nalezením spojenců mezi slovenskými nacionalisty, kteří si přáli autonomii Slovenska. Na rozdíl od mnoha svých stranických kolegů neztratil poslanecké křeslo na podzim 1938 v souvislosti se změnami hranic Československa a zůstal jedním z hlavních parlamentních zástupců zbylé německé menšiny v pomnichovském Česko-Slovensku. Sudetoněmecká strana se tehdy přejmenovala na Národně socialistickou německou dělnickou stranu, čímž se začlenila do říšské struktury nacistické strany. Kundt se politicky angažoval i za druhé světové války. Byl členem Říšského sněmu a působil jako funkcionář NSDAP. Působil na území Polska a podílel se na organizování holokaustu. Po roce 1945 byl souzen československými úřady spolu s Hansem Krebsem a dalšími bývalými funkcionáři SdP, odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením ve věznici Pankrác v sobotu 15. února 1947 ve 14 hodin 59 minut. Jeho poslední slova zněla (německy): „\"Prosím Boha, aby ochraňoval mou rodinu a také můj národ. Také českému národu přeji mír\".“", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Kundt též Arnošt Kundt (15. dubna 1897 Česká Lípa – 15. února 1947 Praha), byl československý politik německé národnosti a meziválečný poslanec Národního shromáždění za Sudetoněmeckou stranu (SdP).", "tgt_summary": null, "id": 2266450} {"src_title": "Ledová jeskyně Naděje", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Bližší popis.", "content": "Jeskyně vznikla postupným zvětráváním znělcové skály a působením mrazu. Později byla zčásti zasynána suťovým polem. Vchod jeskyně je v nadmořské výšce 580 m mezi velkými skalními bloky. Vlastní jeskyně je 30 metrů dlouhá a 6 metrů hluboká puklina orientovaná ve směru východ–západ. Vchod je umístěn v polovině jeskyně, asi šest metrů vysoko nad jejím dnem. V prostorách jeskyně se celoročně hromadí chladný vzduch, který umožňuje tvorbu a přetrvání ledové výzdoby. Nejrozsáhlejší je na jaře v době tání sněhu, kdy puklinami proniká nejvíce povrchové vody a vzduch v jeskyni je dostatečně chladný. Na podzim je v nejnižších polohách jeskyně již většinou jen podlahový led.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní památka.", "content": "Jeskyně byla zařazena mezi chráněné přírodní výtvory (CHPV) rozhodnutím ONV Česká Lípa dne 29. července 1966 na rozloze 0,26 ha. Nyní je chráněna rozloha 0,33 ha a výška je 580 až 625 m. n.m. Mimo vlastní jeskyně tak území zahrnuje i vyšší partie se sutěmi a mechorosty.. PP Naděje spravuje Správa CHKO Lužické hory..", "section_level": 1}, {"title": "Netopýři.", "content": "Jeskyně je významným sociálním místem pro některé druhy netopýrů. Na podzim, po rozpadu kolonií, seznamují samice mláďata s okolními přechodnými úkryty a vhodnými zimovišti. V jeskyni je hojně zastoupen netopýr velkouchý, který je vázán na okolní bukové lesy. Byl zaznamenán i výskyt netopýra velkého, netopýra severního, netopýra vousatého a netopýra řasnatého.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Jeskyně Naděje byla dlouhá léta zdrojem ledu. Místní obyvatelé ji pojmenovali Ledová díra (něm. \"Eisloch\"). Turistům ji zpřístupnil v sedmdesátých letech 19. století Německý horský spolek ze Cvikova. Její vchod do konce 19. století chránily mříže. Po druhé světové válce se stala volné přístupnou. Odlamování krápníků a zakládání ohňů mělo za následek poškozování ledové výzdoby. Od roku 1988 je proto uzamčena kovovou mříží, aby se zabránilo dalšímu poškozování jeskyně. Klíč lze zapůjčit na Správě CHKO Lužické hory v Jablonném v Podještědí. K Suchému vrchu vedou turisticky značené cesty, žlutá od Mařenic a dálková červená E10 od Nového Boru. Pod Suchým vrchem prochází také cyklotrasa č. 3061. Z rozcestí pod Suchým vrchem k jeskyni nahoru svahem směřuje značená odbočka (500 metrů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Přírodní památka Naděje je puklinová pseudokrasová jeskyně v suťovém poli na severní návětrné straně Suchého vrchu v CHKO Lužické hory na severu České republiky nedaleko osady Hamr u Naděje na katastrálním území Naděje, dnes části města Cvikov v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji.", "tgt_summary": null, "id": 1176185} {"src_title": "Jindřich Kajetán z Blümegenu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se jako syn přísedícího říšského komorního soudu ve Wetzlaru Heřmana Jošta Blümegena a jeho manželky Jenovéfy von Deuring. Roku 1720 se otec stal členem říšské dvorské rady, rodina se přestěhovala do Vídně a byla inkorporována mezi dolnorakouskou a později moravskou šlechtu. Mezi jeho mladší sourozence patřili královéhradecký biskup Heřman Hannibal, moravský zemský hejtman Jan Kryštof nebo abatyše vídeňského kláštera klarisek (Königinkloster) Marie Antonie.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Roku 1740 byl jmenován císařským radou a přísedícím moravského zemského soudu a královského tribunálu na Moravě. Roku 1743 se stal členem komise pro rozvržení daně z majetku, během válek v letech 1741 a 1742 spravoval spolu s Jiřím Fridrichem Žalkovským sklady obilí a krmiva v Čechách a na Moravě. Po zřízení zemské milice (1744) se stal členem generální zemské vojenské komise. V témže roce se také stal kancléřem královského tribunálu na Moravě. Roku 1748 se stal skutečným tajným radou, nejvyšším zemským komorníkem a předsedou smíšené kontribuční, kamerální a vojenské komise. Po oddělení justice od politické správy stanul roku 1749 v čele královské reprezentace a komory na Moravě, budoucího moravského gubernia (od 1763), roku 1753 byl jmenován moravským zemským hejtmanem. Královna ho roku 1759 povýšila do hraběcího stavu dědičných zemí, císař František I. Štěpán následně do říšského hraběcího stavu (1761). Roku 1760 byl povolán do Vídně do státní rady, kde nejprve zastával post ministra pro vnitřní záležitosti, roku 1765 byl jmenován dvorským kancléřem a roku 1771 nejvyšším českým a prvním rakouským kancléřem. Za jeho působení ve funkci došlo ke zrušení jezuitského řádu, vydání tolerančního patentu, ke školským reformám, ke zřízení okrskové správy pro vojenskou konskripci a armádní odvody, ke zlepšení poddanských poměrů, ke zrušení nevolnictví a k dalším reformám. Pro zadržení jistého císařského opatření, jehož uplatnění se snažil zabránit, byl nucen rezignovat a byl propuštěn ze státních služeb bez nároku na penzi. Současně byl penzionován i jeho bratr Jan Kryštof, který stál v čele moravského gubernia. Byl zakladatelem letovického kláštera milosrdných bratří (1759).", "section_level": 1}, {"title": "Velkostatkář a podnikatel.", "content": "Po otci zdělil statky Letovice a Slatinka na Moravě. V Letovicích zřídil v roce 1745 plátenickou manufakturu, kterou později (1763) přestavěl na bavlnářskou, další bavlnářský podnik zřídil na nově zakoupeném (1762) statku Kettenhof v Dolním Rakousku. Jednalo se o jedny z největších podniků v monarchii. Společně se svými švagry hrabaty Kořenským a Chorynským provozoval také kožedělnou manufakturu ve Veselí nad Moravou. Ze statků Letovice, Slatinka a Kettenhöf potom zřídil roku 1774 rodové svěřenství. Jeho dědicem se stal nejprve syn František Jindřich, poté synovec Petr a nakonec se majiteli fideikomisu stali potomci dcery Marie Eleonory, hrabata Kálnokyové. Při svých brněnských pobytech využíval jako své sídlo zámek ve Šlapanicích.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Poprvé se oženil s Marií Annou (1716-1781), dcerou hradišťského krajského hejtmana Františka Antonína Karla Chorinského z Ledské a sestrou pozdějšího brněnského biskupa Matyáše Františka Chorinského. Měli spolu devět dětí, z nichž se čtyři dcery dožily dospělosti: Jeho druhou ženou se roku 1782 stala hraběnka Karolina Breunerová (1744-1799), se kterou měl svého jediného syna Františka Jindřicha (1756-1806).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich Kajetán hrabě \"(1720-1759 svobodný pán)\" z Blümegenu (29. června 1715 - 30. července 1788 Letovice) vysoký rakouský úředník a manufakturista.", "tgt_summary": null, "id": 1047574} {"src_title": "Jan Karel Chotek z Chotkova", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se v Praze jako třetí syn hraběte Václava Antonína Chotka (1674–1754) a jeho manželky Marie Terezie von Scheidlern (1682–1709). Jeho dva starší bratři František (1700–1708) a Václav (1703–1725) zemřeli předčasně. V letech 1718–1721 pobýval Jan Karel ve Vídni, kde pravděpodobně sloužil jako páže u císařského dvora, poté studoval filozofii a práva na Karlově univerzitě (1721–1726). Spolu s nejmladším bratrem Rudolfem absolvoval v letech 1727–1730 kavalírskou cestu po Evropě. Cesta zahrnovala studium na univerzitě v Leidenu, více než roční pobyt v Paříži a krátkodobé pobyty na různých místech v Německu a Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po návratu ze zahraničních cest byl ze strany otce Václava Antonína Chotka více podporován mladší syn Rudolf, zatímco Jan Karel se několik let neúspěšně snažil prosadit ve státních službách. V roce 1739 se stal radou vrchního zemského úřadu ve Vratislavi, odkud musel odejít na počátku války o rakouské dědictví. V roce 1743 se stal správcem okupované Horní Falce, střídavě pobýval ve Vídni a v Sulzbachu, později byl nejvyšším válečným komisařem armády prince Karla Lotrinského v severní Itálii. Podle rodové legendy tehdy prodal stříbrné šperky své manželky, čímž umožnil vyplacení zadržovaného žoldu a dobytí Janova v září 1746. V letech 1748–1749 byl krátce vyslancem v Berlíně. Od roku 1749 působil jako místokancléř v česko-rakouské dvorské kanceláři (kancléřem byl jeho mladší bratr Rudolf), jeho kompetence v této funkci ale nebyly zcela jasné, později byl jako generální válečný komisař členem Dvorské válečné rady a zasloužil se o výstavbu pražské Invalidovny. Omezený vliv jeho osobnosti dokládá fakt, že po bratrově smrti v roce 1771 rezignoval na státní funkce a veřejného dění se pak zúčastnil již jen jako předseda Invalidní komise (do roku 1781). Kromě zmíněných státních úřadů získal též čestné hodnosti císařského tajného rady a komořího, v roce 1764 obdržel velkokříž Řádu sv. Štěpána. Od roku 1755 byl dědičným nejvyšším dveřníkem v Dolních Rakousích, stejný post mu byl v roce 1765 udělen i pro Horní Rakousko. Od roku 1723 užívali Chotkové český hraběcí titul, Jan Karel s bratrem Rudolfem dosáhli v roce 1745 rozšíření hraběcího stavu pro celou Říši. Říšský hraběcí titul byl oceněním jejich zásluh v počátcích vlády Marie Terezie, formálně byl ale diplom vydán pro jejich otce Václava Antonína.", "section_level": 1}, {"title": "Majetkové poměry a rodina.", "content": "Přestože byl starším potomkem, kvůli napjatým vztahům s otcem převzal při rozdělování majetku po matce v roce 1736 menší podíl (Bělušice). V roce 1764 zakoupil za 440 000 zlatých panství Nové Dvory na Kutnohorsku, kde nechal postavit umělou zříceninu, nechal vysázet les a podnikl i stavební úpravy novodvorského zámku (zřízení divadla v roce 1784), zámek Kačina zde vznikl až za jeho syna Jana Rudolfa. Mezitím za zásluhy dostal v roce 1753 darem palác ve Vídni (dříve palác Strozziů ve vídeňské čtvrti Josefstadt). Zde sice trvale sídlil, ale finanční problémy jej přinutily prodat přilehlé pozemky. V roce 1740 se ve Vídni oženil s hraběnkou Annou Marií hraběnkou Kotulínskou z Kotulína (1711–1798), vdovou po hraběti de Hautois. Z jejich manželství se narodilo pět dětí, dospělosti se ale dožil jen syn Jan Rudolf (1749–1824), který byl významným představitelem Chotků v politice i v úpravách rodových sídel (Veltrusy, Kačina).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Karel hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína (29. října 1704, Praha – 8. listopadu 1787, Vídeň) byl český šlechtic a rakouský politik ze starobylého rodu Chotků. Ve státních úřadech nedosáhl významu svého mladšího bratra Rudolfa, ale spolu s ním pomohl ke vzestupu Chotků mezi vlivnou aristokracii habsburské monarchie 18. století. Pro své potomstvo zakoupil panství Nové Dvory, kde později vznikl empírový zámek Kačina.", "tgt_summary": null, "id": 2071971} {"src_title": "Železniční trať Rumburk – Panský – Mikulášovice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Listina o koncessi ze dne 3. srpna 1901 byla vydána ku stavbě a provozování lokomotivní železnice, která budiž vystavěna jako místní dráha o rozchodu pravidelném ze stanice Mikulášovické přes Ziedler a Starý Ehrenberk do Rumburka, s odbočkou z Herrnwalde do Lípa Krásné. Koncessionáři jsou povinni stavbu povolené železnice nejdéle do dvou let, vystavěnou dráhu pak veřejné vozbě odevzdati a po celou dobu koncesse pravidelnou vozbu po ní provozovati. Dnem 1. ledna 1925 na základě úmluvy mezi republikou Československou a koncesionáři místní dráhy Mikulášovice–Rumburk, nabyl veškerý movitý i nemovitý majetek, vlečné dráhy, příslušenství a všechna vozidla do svého vlastnictví stát. Ten převzal i zbytek dosud neumořené části hypoteční půjčky, uzavřené u Zemské banky království Českého (Zemská banka) v Praze, v jmenovité hodnotě 2.586.400.- Kč. Od 13. prosince 2009 byla dopravní obslužnost v pracovní dny převedena na autobusovou linku, zůstaly tak pouze víkendové spoje. Od 11. prosince 2011 měl být provoz na trati zastaven úplně, nakonec však Ústecký kraj objednal několik víkendových párů vlaků. Od roku 2018 je víkendová linka U27 nahrazena turistickou likou T2, která je provozována o víkendech pouze od duba do října a o hlavích prázdninách (červenec, srpen) jede denně. Nově je většina vlaků trasována Mikulášovice dol.n. - Panský - Krásná Lípa a trasu z Panského do Starých Křečan využívá jen první a poslední pár vlaků.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Po této trati v současnosti jezdí turistické osobní vlaky linky T2 Rumburk/Krásná Lípa - Panský - Mikulášovice dol.n., pod marketnigovým názvem,Vlak Českého Švýcarska\" a o víkendech a svátcích spěšný vlak Děčín hl.n. - Česká Kamenice - Krásná Lípa - Panský - Mikulášovice dol.n., pod marketingovým názvem,Brtnický cyklovlak\". Osobní vlaky linky linky T2 zajišťují motorové vozy 810. Jeden pár spěšných vlaků je veden lokomotivou 714 a modernisovanými vozy Btx.", "section_level": 1}], "src_summary": "Železniční trať Rumburk–Panský–Mikulášovice dolní n. (v jízdním řádu pro cestující označená číslem 084) vede z Rumburku přes Panský do Mikulášovic. Od roku 2009 je v téže tabulce uváděna také železniční trať Krásná Lípa – Panský, do té doby uváděná v tabulce 085. Jde o jednokolejnou regionální trať, na níž byl provoz zahájen v roce 1869 jako vlečka z Rumburka do Dolních Křečan. V roce 1902 byla trať otevřena pro veškerou dopravu.", "tgt_summary": null, "id": 681129} {"src_title": "Edvard Jan Brynych", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Zápas s nacionalismem.", "content": "Konec 19. století byl poznamenán růstem sociálního tlaku a nacionalismu. Například v Trutnově, ležícím na území královehradecké diecéze, tvořili na přelomu 19.–20. století Češi pouze pětinu obyvatel. Již předchůdce Edvarda Brynycha biskup Hais chtěl napomoci v Trutnově české menšině zavedením českých bohoslužeb roku 1886, avšak pro odpor německých nacionalistů se mu nepodařilo prosadit výstavbu českého kostela. V péči o české menšiny pokračoval Edvard Brynych, který zavedl v Trutnově, Žirči a Dubenci české bohoslužby. Odpor nacionalistů proti biskupovi a menšinám zesílil po odmítnutí německého kandidáta na farní úřad v Dolním Lánově. Němečtí nacionalisté zamezili přístupu Čechů na jejich bohoslužby. V Trutnově pak situaci řešili zřízením vlastní bohoslužebné místnosti v soukromém domě. Zápas o pozice vyústil v požadavku Němců k zřízení vlastních biskupství v rámci pražské církevní provincie a to v Chebu a Kutné Hoře. Papež vyslyšel přání biskupa Brynycha a českého duchovenstva a plán na rozdělení diecéze odmítl. Kolem roku 1905 podobný plán znovu rovněž odmítl.", "section_level": 1}, {"title": "Postoje k suchodolským zjevením.", "content": "Eduard Brynych se krátce po nástupu do úřadu biskupa královéhradeckého musel vyjádřit k událostem, které měly probíhat zhruba od druhé poloviny (10. srpna) roku 1892 v Suchém Dole na Náchodsku celé tři roky. Tehdy čtrnáctiletá dívka Kristina Ringlová zde měla prožívat zjevení Panny Marie a místo se stalo cílem procesí věřících. Jeho postoje byly k těmto událostem negativní a taktéž i v pozdějších letech je katolická církev nikdy zcela neuznala (obnovený kostelík z roku 1897 po požáru v roce 2010 vysvětil 8. července 2012 pan kardinál Dominik Duka za přítomnosti krajského hejtmana a několika stovek věřících).", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Edvard Jan Nepomuk Brynych, pokřtěn jako Eduard Josef (4. května 1846, Vlásenice-Drbohlavy – 20. listopadu 1902 Chrast) či jen Eduard Brynych se na přelomu let 1892 a 1893 stal 14. sídelním biskupem královéhradeckým. Jeho zásluhou se na přelomu století projevil obrodný proces. Byl organizátorem katolického spolkového, politického a náboženského života. V roce 1897 svolal do Hradce Králové diecézní sjezd, se zaměřením na spolupráci skupin katolíků. Zasloužil se o vybudování spolkového a tiskového domu – Adalbertina. Podporoval vznik sportovní organizace Orla. Orel Královéhradeckého kraje nesl název Brynychova župa.", "tgt_summary": null, "id": 470389} {"src_title": "Ferdinand Vach", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec skladatele, Josef Vach (1830-1906), byl typický český kantor. Byl řídícím učitelem na venkovských školách. Hrál na mnoho hudebních nástrojů, byl varhaníkem v kostele, zpíval, řídil chrámový sbor, měl vlastní venkovskou kapelu a vyučoval hudební výchovu na školách. Všechny jeho děti byly hudebně nadané a uplatnily se v hudebním světě. Nejvýznamnější z nich byl syn Ferdinand. V dětském věku se stal vokalistou-altistou ve Strahovském klášteře a zpíval i v chlapeckém sboru Žofínské akademie. V letech 1873–1876 navštěvoval měšťanskou školu ve Vlašimi a rok studoval na Varhanické škole v Praze. Poté pracoval jako podučitel v Souticích a v Lešanech. Absolvoval \"Učitelský ústav v Soběslavi\" a v letech 1880–1882 zastupoval nemocného bratra Josefa ve funkci sbormistra v Bele Crkvi v Banátě. Po návratu do Čech se mu podařilo dokončit varhanickou školu. Na studia si vydělával jako varhaník a sbormistr v Karlíně, v \"Besedě dělnické\" a ve \"Slavoji\". V roce 1885 působil nejaký čas u kočovných divadel a byl i dirigentem brněnského Národního divadla. V roce 1886 se stal ředitelem hudební školy spolku Moravan v Kroměříži a zároveň působil jako sbormistr jeho pěveckého sboru. Kromě toho byl ředitelem kůru v chrámu sv. Mořice a dirigoval orchestr \"Spolku ochotnických divadel\". Se spolkem Moravan provedl velká vokální díla Antonína Dvořáka, ale i díla Smetanova, Blodkova a soudobých skladatelů (Vítězslav Novák, Leoš Janáček). V Kroměříži také začal komponovat zejména chrámové skladby a scénickou hudbu k divadelním představením. Velký vliv na něj měly koncerty ruského pěveckého sboru Agreněva-Slavjanského a koncerty pařížského odboru Hlaholu. V roce 1903 založil ze svých žáků a učitelů okolních škol pěvecký sbor, který nesl název \"Učitelský dorost kroměřížského pedagogia\" a který se stal základem slavného Pěveckého sdružení moravských učitelů. V roce 1905 byl jmenován učitelem na učitelském ústavu v Brně, učil zpěv na brněnské varhanní škole a v roce 1913 byl na varhanní škole jmenován profesorem. S Pěveckým sdružením moravských učitelů vykonal řadu velice úspěšných zájezdů do Paříže, Německa, Švýcarska a dalších zemí. Mimořádné úspěchy sklízel zejména na koncertech v Rusku. Roku 1912 založil \"Moravský smíšený sbor učitelek\", který působí dodnes a v roce 1956 byl pojmenován po svém zakladateli, \"Váchův sbor moravských učitelek\". Hned v roce 1918 obnovil činnost obou sborů, která byla světovou válkou přerušena. Dirigoval orchestr \"Besedy brněnské\" a stal se profesorem sborového zpěvu a řízení sboru na brněnské konzervatoři. Svou činnost dirigenta PSMU ukončil rozhlasovým koncertem 27. září 1934 a veřejné činnosti se ze zdravotních důvodů vzdal 2. února 1935. Zemřel 16. února 1939 a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně. Od roku 1992 je udělována Cena Ferdinanda Vacha.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho skladatelské dílo je poněkud v pozadí za jeho světovými úspěchy sbormistra. Největší ohlas měly jeho sbory a kantáty, které zpravidla sám v premiéře uváděl. Byl autorem teoretických studií o sborovém zpěvu a vychoval řadu vynikajících sbormistrů. Pod jeho vlivem vznikla řada pěveckých sborů z řad učitelů, včetně neméně slavného Pěveckého sdružení pražských učitelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand Vach (25. února 1860, Jažlovice – 16. února 1939, Brno) byl český hudební skladatel, pedagog, dirigent, sbormistr, zakladatel Pěveckého sdružení moravských učitelů.", "tgt_summary": null, "id": 1780688} {"src_title": "Joram Kanjuk", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Tel Avivu za dob britské mandátní Palestiny. Jeho otec Moše Kanjuk, pocházející z haličského města Ternopil (od roku 1991 součást Ukrajiny), byl osobním tajemníkem prvního telavivského starosty Me'ira Dizengoffa a později prvním kurátorem Telavivského muzea umění. Část rodiny byli učitelé, například děda učil hebrejštinu a sepsal učebnici tohoto jazyka, a rovněž tak Kanjukova matka Sara, pocházející z Oděsy, působila jako pedagožka. Její rodina imigrovala do Palestiny v roce 1909, v tentýž rok, kdy byl založen Tel Aviv, a usadila se v Neve Cedek. Již v dětství jej obklopovaly osobnosti hebrejské literatury: jeho kmotrem byl básník Chajim Nachman Bialik, učitelem ve školce spisovatel Josef Chajim Brenner a lékařem ve škole básník a esejista Ša'ul Černichovski. V sedmnácti letech se stal členem elitních úderných jednotek Palmach, náležících pod židovskou podzemní vojenskou organizaci Hagana, konkrétně jejich námořní složky Paljam. Během izraelské války za nezávislost v roce 1948 se zúčastnil bojů v okolí Jeruzaléma. V průběhu operace Jevusi v bitvě o Nabi Samwil jej a jeho četu opustil velitel, což se později objevilo v jeho knihách. O týden později utrpěl střelné zranění při bojích na hoře Sijón. Když se zotavil, pomáhal na lodích, které z Evropy do Izraele přivážely přeživší holokaustu. Po vybídnutí jedním z předních výtvarných umělců té doby, Mordechajem Ardonem, nastoupil ke studiu na Becalelovu akademii, načež v roce 1951 pokračoval ročním studiem v Paříži. Poté se přestěhoval do New Yorku, kde se stal malířem, a kde žil následujících deset let. Během 50. let se pouštěl do řady dobrodružství: např. hledal zlato v Mexiku, diamanty v Guatemale a hrál hazard v Las Vegas. Dostal se mezi lidi ze showbusinessu, především ze sféry jazzu a filmu, a seznámil a spřátelil se tak například s hercem Marlonem Brandonem, zpěvákem Charlie Parkerem, zpěvačkou Billie Holiday, ale i se svou první manželkou, tanečnicí a choreografkou Lee Becker. Po pěti letech však manželství skončilo a on se v roce 1958 podruhé oženil, tentokráte s křesťanskou dívkou Mirandou Baker, s níž se později vrátil do Izraele, kde měli dvě dcery: Aju, spisovatelku a politickou aktivistku, a Naomi, terapeutku taiči. V Izraeli se podle americké spisovatelky Nicole Krauss Kanjuk stal „jedním z největších a nejméně oslavovaných spisovatelů. S každým z jeho sedmnácti románů a sedmi sbírek povídek zemřel buď nemilován nebo nečten, zemřel pomalou a bolestivou smrtí odmítnutí, chudoby a nejasnosti. V posledních patnácti letech jeho života měl pravidelným zvykem umírat v nemocnici Ichilov na různé druhy rakoviny a jejich komplikace – viry, mrtvice, infekce, zápaly plic“. V květnu 2011 podal na ministerstvo vnitra žádost změny svého náboženského statusu z „židovského“ na „bez vyznání“. Uvedl, že neplánuje konvertovat k jinému náboženství, ale že se nikdy necítil být zbožným židem. Mimo to, kvůli smíšenému manželství, které uzavřel, byly jak jeho děti, tak jeho vnuk registrovány jako osoby „bez vyznání“. Případ byl řešen distriktním soudem, který v říjnu 2011 jeho žádosti vyhověl. Kanjuk tak sice stále zůstal národností Židem, nikoliv však již náboženským vyznáním. Rozhodnutí soudu bylo v tomto smyslu přelomové. K podobnému kroku se díky tomuto precedentu měly chystat stovky Izraelců. Zemřel v nemocnici Ichilov v Tel Avivu ve věku 83 let po dlouhém boji s rakovinou kostní dřeně. Ještě před svou smrtí se rozhodl věnovat své tělo pro vědecké účely.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr z díla.", "content": "Během svého života Kanjuk sepsal sedmnáct románů, jedny paměti, sedm povídkových sbírek, dvě knihy esejí a pět knih pro děti a mládež. Jeho knihy byly přeloženy do dvaceti pěti světových jazyků a byly oceněny četnými literárními cenami. Mezi témata, jimž se věnoval, patří například izraelská válka za nezávislost, holocaust, okupace území získaných v šestidenní válce v roce 1967, vztah mezi rodičem a dítětem, či stárnutí. V březnu 2006 byla na Cambridge University pořádána mezinárodní konference věnovaná jeho dílu. Jeho román \"Adam Resurrected\" z roku 1971 byl zfilmován režisérem Paulem Schraderem, který snímek představil roku 2008 pod názvem \"Okamžik vzkříšení\" („Adam Resurrected“).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a pocty.", "content": "Kanjuk za svou literární tvorbu obdržel množství literárních cen a ocenění. Patří mezi ně následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Joram Kanjuk (: ; 2. května 1930, Tel Aviv – 8. června 2013, Tel Aviv) byl izraelský spisovatel, malíř, novinář a divadelní kritik. Mezi jeho nejznámější knihy patří \"The Last Jew\", \"The Last Berliner\" a \"Adam Resurrected\", přičemž za svou literární tvorbu byl oceněn četnými cenami, mj. Bialikovou či Sapirovou cenou.", "tgt_summary": null, "id": 2433929} {"src_title": "Peklo (národní přírodní památka)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis přírodní památky.", "content": "Chráněné území o rozloze 43,73 ha zasahuje do katastrálních území obcí Zahrádky u České Lípy, Kvítkov, Sosnová a Česká Lípa (k. ú. Dubice u České Lípy). Je ve výšce 247–303 m n. m. a patří geomorfologicky jak do Českolipské kotliny, tak do Provodínské pahorkatiny. Robečský potok v katastru obce Zahrádky vytéká z Novozámeckého rybníka a protéká pískovcovým skalním masivem, kde vytváří velice malebnou skalní průrvu v celkové délce asi 4 km, která končí poblíž města Česká Lípa, v části Dubice – Robeč. Příkré pískovcové skalní stěny zde vytváří impozantní a mohutný pískovcový kaňon s malou údolní nivou na jeho dně. Voda se zde hluboko zařízla do druhohorních kvádrových pískovců, jež tvoří geologický podklad celé zdejší oblasti. Je zde řada jeskyní, převisů, voštin.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Neprostupné údolí se stávalo v období válek (třicetiletá válka, prusko-rakouská válka) pro obyvatele okolních vsí úkrytem před vojenskými oddíly i pruskými verbíři. Počátkem 19. století upravil hrabě Vincenc Karel Kounic, tehdejší majitel panství Nový zámek (dnešní Zahrádky), okolí svého zámku v romantický krajinný celek, k němuž patřilo i Peklo. Robečský potok byl po celém svém toku splavněn a plavba na člunu patřila k oblíbeným kratochvílím šlechty pobývající na zámku. V roce 1881 byla projektována železnice Česká Lípa – Lovosice (dnešní Trať 087), která měla vést údolím. Na nátlak vlastivědného spolku Excursions Club, majitele pozemků hraběte Kinského a veřejnosti byl ale projekt přepracován a v průběhu roku 1898 tak údolí nad osadou Karba překlenul ocelový viadukt s pěti pískovcovými oblouky o výšce 24 m (světlost 12 m) a celkové délce 209 m. Území Pekla bylo vedeno od roku 1895 jako soukromá rezervace. Výnosem MKI (Ministerstvo kultury a informací) č.13.903/67 byla lokalita 18. listopadu 1967 zapsána mezi chráněná území. Dne 21. prosince 1987 byla zapsána do obdobného seznamu výnosem Ministerstva kultury ČSR č.17.094/87 se začleněním do CHN – chráněná naleziště. Rozsah byl 43,73 ha a předmětem ochrany byla \"Lokalita bledule jarní v pískovcovém kaňonu\". Také most přes údolí (který je již vně rezervace) byl navržen k zařazení mezi technické památky. V roce 1992 byla lokalita přeregistrována mezi NPP (národní přírodní památky).", "section_level": 1}, {"title": "Naučná stezka.", "content": "Malebně půvabným údolím dnes vede červená turistická značená cesta od železniční zastávky Zahrádky až do České Lípy. Asi 2 km od České Lípy u Skautské skály začíná naučná stezka Peklo, která seznamuje v úseku 4 km na 10 zastaveních návštěvníky s místní přírodou a zajímavostmi. Původní panely byly několikrát nahrazeny novými. Trasa naučné stezky je po březích potoka s občasnými přechody po mostech z jedna na druhou stranu, je vybavena kvůli velkému množství turistů povalovými chodníky a řadou mostů. Stěny kaňonu jsou zarostlé reliktními bory, javořinou, lipami. Na trase v soutěsce je tunel a skalní byt. Poslední zastavení (tedy tabule s informacemi) je u osady Karba. Na jaře v mokřinách kolem potoka zde kvete bledule jarní a další chráněné byliny. Byl zde zaznamenán při dlouhodobém průzkumu v letech 1995 – 1996 výskyt 148 druhů obratlovců a 250 druhů hmyzu, desítky z nich patří k druhům ohroženým, či kriticky ohroženým (např. volavka bílá, žluva hajní, konipas luční, slepýš křehký).", "section_level": 1}, {"title": "Skalní reliéfy.", "content": "Na českolipské straně údolí jsou na skalách vyryty reliéfy, podobizny bez popisu. Jejich autory byli Erich Hockel (podobizna Friedricha Nietzscheho, podobná Stalinovi) a sochař Augustin Schindler z České Lípy zde vytvořil v letech 1934 či 1935 podobiznu Richarda Wagnera.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup turistů.", "content": "Pěší turisté mohou pokračovat po červené stezce (kdysi trasa 0354, nyní Evropská dálková trasa E10) dál na Zahrádky, a pak po břehu rezervace Novozámeckého rybníka. Pokud jdou z jihu, pak po průchodu soutěsky dojdou k České Lípě, bývalému přírodnímu koupališti v Dubici. Odtud jezdí linka MHD až k nádraží. Nad údolím u Zahrádek jsou stopy po zřícenině hradu Frýdlant. V polovině naučné stezky je žlutě značená odbočka k obci Kvítkov. Cykloturistika je v údolí zakázána. Po povodních v létě 2010 byla řada mostků a povalové chodníky v majetku Lesů ČR poničeny a Peklo se stalo neprůchodné. Do konce roku 2010 měly být dle tvrzení MěÚ Česká Lípa opravené, opravy byly provedeny s ročním zpožděním. Problémem je nedodržování zákazu vjezdu cyklistů a motorových vozidel, který navrhuje řešit i s dalšími opatřeními plán na roky 2014-2022. Počátkem října 2013 bylo údolí na týden zcela uzavřeno, protože zde Lesy ČR po dohodě se Správou CHKO Kokořínsko prováděly první část úprav terénu a trasy naučné stezky. V roce 2019 byla po sesuvu skal střední část naučné stezky (údolí Robečského potoka) uzavřena (od 27.2.2019). Sanace skal probíhá od 3.1.2020 do 31.3.2020.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní přírodní památka Peklo () u České Lípy se nachází v údolí Robečského potoka mezi obcí Zahrádky u České Lípy a městem Česká Lípa. Jedná se o maloplošné chráněné území, který bylo vyhlášeno již roku 1967. Památka byla ve správě Ministerstva životního prostředí prostřednictvím Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, později ve správě rozšířené CHKO Kokořínsko. Údolím je vedena naučná stezka NPP Peklo, hojně navštěvovaná zejména na jaře kvůli kobercům kvetoucích bledulí.", "tgt_summary": null, "id": 938230} {"src_title": "Tomáš Holý", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "V roce 1976 natáčel režisér Oldřich Lipský známou komedii \"Marečku, podejte mi pero!\" Potřeboval dětského herce pro jeden malý záběr: Malý školák vejde do třídy a podá učiteli chemie vzkaz od ředitele školy. Dětský herec, kterého sehnala produkce, ale onemocněl a režisér Lipský se obrátil na svůj štáb: „Pokud někdo znáte malého kluka, který dokáže říct tři věty a neroztřese se před kamerou, přiveďte ho“. Přihlásil se Tomášův strýc, který ve štábu pracoval jako rekvizitář. Příštího dne přivedl svého synovce Tomáše Holého, bylo mu tehdy jen 7 let. Tomáš nejenom, že dokázal říct své tři věty a neroztřásl se před kamerou, ale dodal záběru tu správnou náladu – starý profesor se náležitě upatlal Tomášovým bonbónem a pak se přilepil k papírovému lístku se vzkazem.\"\" Navíc si dokázal během jediného dne získat sympatie celého štábu. Není divu, že Oldřich Lipský na malého Tomáše nezapomněl. Obsadil ho do svého dalšího filmu, hudební komedie pro děti \"Ať žijí duchové!\" Role sice nebyla velká, ale žádný divák ji nemohl přehlédnout, protože Vašek měl několik výrazných projevů, které jsou snadno postřehnutelné a natolik výrazné, že si je většina diváků zapamatuje a zařadí si je mezi „hlášky“ tohoto filmu. Koncem stejného roku hledala režisérka Marie Poledňáková malého herce pro svůj nový film \"Jak vytrhnout velrybě stoličku\" (1977). Konkurzu se tehdy zúčastnilo asi 160 dětí a zase pomohla náhoda. Tomáš nebyl nijak přehnaně hezký, odstávaly mu uši, paní režisérka si ho moc nevšímala a málem tak připravila národ o rozeného baviče. Když zkouška končila, najednou se rozlétly dveře a Tomáš se vrátil. Nemluvil, jen gestem naznačil, že si tam zapomněl čepici a zašklebil se na paní režisérku. Ta si ho pozvala na užší kamerové zkoušky. Všechny děti dorazily v pořádku, jen Tomáš byl mokrý od sněhu tak, že ho dvě asistentky musely sušit. Na kamerových zkouškách bylo asi 12 kluků, kteří prošli užším výběrem konkurzu a také filmoví rodiče František Němec a Jana Preissová. Marie Poledňáková s každým z dětí natočila zkušební záběr a pak se zeptala „rodičů“, kterého kluka by si přáli. Oba si jednohlasně vybrali Tomáše Holého. S dospělými herci mluvil úplně přirozeně, jako by to byli kamarádi ze třídy. Když jej přivedli do rozpaků, tak se začal plést, třeba „oženit se“ a „vdát se“ a vzápětí se opravoval. Marie Poledňáková nezatěžovala dětské herce nějakými zbytečnostmi ve scénáři. Nemuseli se učit texty, jenom jim řekla o čem záběr je. Tomáš měl privilegium, že se nemusel striktně držet scénáře. Stačilo jí, když zahrál požadovanou situaci tak, jak to cítil on sám. Příkladem takového záběru je například obalování řízků pro školníka. To opravdu ve scénáři nebylo – je to Tomášova vlastní improvizace na dané téma. Stejně tak slavný záběr s puntíkovaným šátkem a bolavým zubem. Tomáš se během natáčení v Krkonoších doslova zamiloval do svého filmového tatínka Františka Němce. Po návratu z hor následoval jako první právě záběr se šátkem. Marie Poledňáková napovídala Tomášovi, že František Němec je podrazák, který se na něj vykašlal. Takže Tomáš se opravdu rozzlobil a začal skutečně trucovat. Ne ovšem na filmového tátu, ale na paní režisérku. Pokračování \"Jak dostat tatínka do polepšovny\" (1978) vlastně vyprovokoval sám štáb. V závěru natáčení celý štáb fantazíroval o tom, jak by se příběh rozdělené a znovu spojené rodiny mohl dále vyvíjet. Marie Poledňáková zvedla vhozenou rukavici a za necelý rok napsala další scénář. Filmoví pedagogové se často dívají na dětské herectví s úsměvem a za pravé herectví ho nepovažují. Říkají, že dítě vlastně hraje jen samo sebe. V případě Tomáše Holého to určitě neplatí. „Většinu záběrů zahrál na první dobrou klapku. Hrálo se mi s ním lépe než s většinou mých dospělých kolegů z divadla,“ řekla po letech filmová maminka Jana Preissová. Marie Poledňáková zase vzpomíná: „Občas se rozesmál uprostřed záběru a měl různé kouzelné brepty a přesmyčky, ale jinak moc záběrů nezkazil. Tomáš byl velmi pozorný a často se zajímal o skladbu záběru, jak bude vypadat. Někdy trval na tom nejdřív vidět záběr ve hledáčku kamery, jestli je to detail nebo celek a pak se teprve postavil před kameru.“ Však také některé jeho brepty ve filmu záměrně zachovala. Jindy se zase ptal: „Bude se to točit vcelku nebo střihem?“ což znamená, zda se nějaká sekvence, například rozhovor, bude točit s jedním nastavením kamery a nebo jestli se bude prostřihávat střídavě na všechny hovořící. Výraz „točit střihem“ mezi českými filmaři zdomácněl a používají ho dodnes. Tomáš rád bavil celý štáb, během cesty na natáčení seděl v autobusu na sedadle pro průvodce, celou cestu nedal mikrofon z ruky a dělal rádio. Nikdy neodmítnul podepsat fotografii fanouškům. Přestože byl úspěšným a oblíbeným dětským hercem, rozhodl se, že se herectví nechce v budoucnu věnovat. „Představa, že jednou budu neúspěšným hercem je nesnesitelná,“ řekl, když mu bylo 13 let a ukončil filmovou kariéru. Důvody pro jeho rozhodnutí ukončit kariéru, které nejspíš primárně učinil již v 11 letech\"\" (poté již jen dokončil nasmlouvané filmové a seriálové projekty), mohou být však i jiné, nebo jich může být více.\"\" Filmy „Velryba“ a „Polepšovna“ měly rekordní sledovanost a byly úspěšné i v dalších 38 zemích světa. Po natočení svého posledního českého filmu \"Prázdniny pro psa\" (1980) a ukončení kariéry se Tomáš věnoval také westernovému ježdění na koni. Na ranči U Zlámané podkovy trávil pak každé prázdniny a koním dal přednost před cestou k moři. Během natáčení tohoto filmu Tomáš také zachránil život své mladší kolegyni Monice Kvasničkové. Během natáčení jsme bydleli na ubytovně Rybářského svazu pod Karlštejnem. Odtud nás každý den vozili autobusem na různá filmová místa. Bylo to u řeky a bylo tam moc hezky. Jednou kluci vyrazili na splav. Já, jak jsem říkala, jsem byla taková holka, která si rozuměla spíš s kluky než s panenkami. Pořád jsem lezla po stromech a tak. Tak jsem přece nemohla stát stranou a šla jsem s nimi. Když jsem byla v půlce, tak jsem se rozhlédla. Uvědomila jsem si, jak je to na obě strany daleko a dostala trochu strach. Vtom mi ujela noha a byla jsem tam. Ono se to nezdá, ale v té prohlubni pod splavem je docela silný proud. A já byla tehdy taková hubená. Když to nešlo ven, tak jsem se jen schoulila a čekala, co bude. Zrovna, když jsem přemýšlela o tom, že se asi utopím, objevil se stín. A pak najednou hup, stín dostal konkrétní podobu a jméno. Tomáš Holý tam skočil a vytáhnul mě. On byl hrozně hodný člověk. Ve dvanácti letech sám riskoval svůj život, aby zachránil ten můj. Tomáš si i v dospělosti uchoval řadu svých povahových vlastností, které jsou tak dobře známy z jeho filmů. Miloval humor, jednou například přemluvil tramvajáka, aby mu za jednu korunu prodal tramvaj, aby kamarádi nemuseli na konečné vystoupit. O jeho skutečné povaze nejlépe vypovídá následující historka: Když se po sametové revoluci otevřely hranice, vybral peníze za své dětské filmové honoráře, které mu rodiče střádali a dal je svému strýci Janovi, který ho kdysi přivedl k filmu, aby mohl vidět vytouženou Ameriku...\"\" Posledních přibližně šest měsíců Tomášova života byla jeho přítelkyní tehdy začínající zpěvačka Lucie Bílá.\"\" V roce 2006 se Tomáš stal držitelem vůbec první hvězdy na zlínském chodníku slávy. V roce 2013 o něm natočila Česká televize dokument s názvem \"Malá hvězda nezapadá\". V roce 2017 Tomášův spolužák Ota Kars napsal na podnět Tomášova tatínka biografii \"Jmenuju se Tomáš\".\"\" Kniha získala cenu čtenářů na Magnesia Litera 2018 a cenu čtenářů na Český bestseller za rok 2017. Kniha obsahuje kompletní seznam i popis všech Tomášových rolí, míst kde se natáčelo apod., ale především řadu nových, či upřesněných a vždy ověřených faktů o celém životě Tomáše Holého. Ke knize svými svědectvími a rozhovory s autorem přispělo více než 26 Tomášových nejbližších z různých období jeho života, včetně tatínka Tomáše pana Václava Holého, či z těch nejznámějších např. Lucie Bílá. Kniha \"Jmenuju se Tomáš \" obsahuje také velmi rozsáhlou obrazovou přílohou plnou osobních i filmových fotografií, dokumentů a dalšího, které poskytla řada lidí, především pak tatínek Václav Holý a sám autor. Přesto, že kniha vyšla až 26.10.2017, stala se jednou z nejprodávanějších českých knih toho roku. I to dokazuje stálou oblíbenost Tomáše Holého. V roce 2019 napsal Tomáš Franke knihu \"Tomáš Holý – Jak jsem točil filmy\". Je to podrobný průvodce Tomášovou filmovou kariérou, včetně míst natáčení a vzpomínek pamětníků.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Po absolvování gymnázia začal studovat práva, ale jeho život 9 dní před 22. narozeninami tragicky ukončila autonehoda na silnici mezi severočeskými obcemi Kytlice a Polevsko. Nehoda a její okolnosti jsou popsány podrobně a přesně dle očitých svědků, kamarádů i spolujezdce, který s Tomášem při nehodě jel ve voze, v knize \"Jmenuju se Tomáš\" od Oty Karse, Tomášova kamaráda a člověka, který osobně mluvil s velkou částí těch, kteří s Tomášem v ten večer byli a později ho i po nehodě vyprošťovali. V každém případě je nepochybné, že Tomáš před jízdou pil, za dobu cca dvou hodin, kdy seděli s kamarády v hospodě v Polevsku, kousek od chalupy jednoho z Tomášových přátel, vypil prokazatelně několik piv. Poté se jel ještě s jedním kamarádem projet. Nakonec se rozhodli k návratu zpět a havarovali s vozem asi 500 metrů od hospody. Tomáš byl na místě mrtev, většina z těch, co ho dostali ven z vozu, si to však nemyslela, a proto ho odvezli s pomocí kolem náhodně jedoucího vozu do Nového Boru, kde lékař konstatoval smrt. Tomáš v žádném případě nebyl nikdy částí zlaté mládeže, která údajně v okolí na diskotékách často řádila, jak tvrdí některá média dodnes. V okamžiku nehody ale nebyl bez vlivu alkoholu, jak tvrdí zase jeho nekritičtí obdivovatelé. Byl to normální kluk, který udělal v té době dost běžnou chybu, za kterou ale oproti většině zaplatil svým životem. Další příčiny nehody je možné také hledat především v povětrnostní situaci v kombinaci s vlastnostmi vozu. Silnice má v okolí nehody značný sklon, kolem 14 procent, tedy stejně jako například pražská ulice U Rajské zahrady, která je známá z filmů \"Vrchní, prchni\" a \"Prázdniny pro psa\". Samotná zatáčka je poměrně prudká. Přes den panovaly tehdy teploty mírně nad nulou a z kopce tekla voda z tajícího sněhu. Po setmění klesla teplota těsně pod bod mrazu a vytvořila se hladká ledovka. Tomáš pravděpodobně chtěl při jízdě dolů ze svahu před zatáčkou přibrzdit a dostal přetáčivý smyk, kterým byly vozy Škoda 120 proslulé. V roce 2015 na místě tragického úrazu mu nechal Hynek Charous z Brna postavit pomník. Po smrti maminky Tomáše, Marie Holé, nechal tatínek Václav Holý v roce 2017 vytvořit veřejně přístupný hrob svého syna, Tomáše Holého. Hrob se nachází v Klecanech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Holý (17. března 1968 Praha – 8. března 1990 Polevsko) byl český dětský herec. Byl nejznámější českou dětskou filmovou hvězdou své doby. Na filmovém festivalu v Monte-Carlu v roce 1979 jej porota nazvala nejlepším dětským hercem od dob Shirley Templové.", "tgt_summary": null, "id": 1510190} {"src_title": "Ošská oblast", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Většina obyvatel žije v nížinaté severní části této oblasti poblíž Ferganské kotliny. Na jihu Ošské oblasti směrem k Alajskému hřbetu se zvyšuje nadmořská výška. Nadmořská výška klesá poblíž Alajské kotliny. Hranice s Tádžikistánem je hornatá, kvůli Zaalajskému hřbetu. Dálnice M41 vede na jih hornaté oblasti od města Oš po hranice s Tádžikstánem. Od vesnice Sary-Tash vede dálnice směrem na východ k čínskému hraničnímu přechodu v Irkeshtamu. Další významná silnice vede západně přes rovinatou krajinu do Kyrgyzské Batkenské oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Sesuvy půdy.", "content": "Vzhledem k silnému dešti je oblast nechvalně známá pro sesuvy půdy. Dne 26. dubna 2004 zemřelo 33 lidí kvůli sesuvu půdy v obci Budalyk v okrese Alai. OCHA/GVA - 2004/0068, koordinátor OSN pro pomoc při mimořádných událostech ve své zprávě hlásil, že Ošskou oblast zasáhlo 16 sesuvů půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Od roku 2009 zahrnuje Ošská oblast 4 města (Oš, Nookat, Uzgen a Kara-Suu), 2 městské osady a 474 vesnic. Počet obyvatel podle sčítání lidu, domů a bytů v roce 2009 činil 999 576 obyvatel. Z nich žije 82 841 lidí v městech a městských osadách a 916 735 ve vesnicích.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny (menšiny).", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2009 bylo etnické složení Ošské oblasti následovné: Kyrgyzové 68,6% (758 036 obyvatel), Uzbeci 28% (308 688 obyvatel), Ujgurové (11 181 obyvatel) a Turci (10 934 obyvatel) 1%, Tádžikové 0,6% (6 711 obyvatel), Azerové 0,3% (3 224 obyvatel), Rusové (1 552 obyvatel), Tataři (1 337 obyvatel) a Dungani (793 obyvatel) 0,1%, a ostatní skupiny 0.2% (1 792 obyvatel).", "section_level": 2}], "src_summary": "Ošská oblast ( výslovnost \"Oş oblusu/Osh oblusu\", výslovnost:\"Oshskaya oblast’/Ošskaja oblastj\") je jedna ze sedmi oblastí v Kyrgyzstánu. Hlavním městem této oblasti je samosprávné město Oš. Ošská oblast sousedí s (podle směru podle směru hodinových ručiček od severu) Džalalabadskou oblastí, Narynskou oblastí, Sin-ťiangem, Čínou, Tádžikistánem, Batkenskou oblastí a Uzbekistánem.", "tgt_summary": null, "id": 550045} {"src_title": "Edmund Hartig", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel z šlechtického rodu Hartigů. Jeho otcem byl rakouský politik Franz von Hartig (1789–1865). Edmund v letech 1835 až 1836 působil na praxi u dolnorakouských státních úřadů a pak vstoupil do diplomatických služeb. Byl povolán jako atašé na vyslanectví do Florencie, roku 1840 v stejné funkci na vyslanectví v Paříži. Stal se legačním tajemníkem. V letech 1846–1859 byl postupně rakouským vyslancem v Kasselu, Kodani (od roku 1852) a Mnichově (od roku 1856). Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil i do zemské a celostátní politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl zvolen v kurii velkostatkářské (za nesvěřenecké velkostatky) do Českého zemského sněmu. V téže době také zasedal i v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kam ho vyslal zemský sněm (tehdy ještě Říšská rada nevolena přímo, ale tvořena delegáty jednotlivých zemských sněmů). Politicky patřil k spojencům Antona von Schmerlinga a horlivým stoupencům takzvané Ústavní strany, která prosazovala liberální a centralistický model rakouského státu, s dominantní rolí německé kultury, a odmítala federalistické aspirace Čechů a dalších neněmeckých etnik. 16. prosince 1865 složil mandát zemského poslance. Již v listopadu 1866 se do zemského sněmu nicméně vrátil, nyní ovšem za městskou kurii, obvod Cvikov – Mimoň. Mandát za tento okrsek v severních Čechách obhájil i v zemských volbách v lednu 1867. V krátce poté konaných volbách v březnu 1867 byl opět zvolen za velkostatkářskou kurii. Zastupoval Stranu ústavověrného velkostatku, která byla šlechtickým spojencem centralistické Ústavní strany. V této době probíhaly v českých zemích ostré státoprávní spory. Česká politická reprezentace odmítala rakousko-uherské vyrovnání a neúspěšně žádala uznání svébytnosti českého státu. Poté, co padl konzervativní ministerský předseda Richard Belcredi a vliv v Rakousku převzala opět centralistická liberální skupina, byl Hartig jmenován 4. dubna 1867 Nejvyšším maršálkem Království českého (předseda zemského sněmu). Funkci zastával jen krátce, do 3. srpna 1867. Podle jiného zdroje do roku 1868. 1. dubna 1867 se stal také doživotním členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). Zde působil jako zpravodaj při projednávání některých významných předloh, například školských nebo branných zákonů. Křeslo v zemském sněmu získal opětovně ve volbách roku 1872, znovu za kurii velkostatkářskou. Rezignoval před dubnem 1877. Byl majitelem statku Mimoň a Vartenberk. V listopadu 1873 ho svým předsedou zvolil Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen (\"Spolek pro dějiny Němců v Čechách\"). Zemřel v italském San Remu na plicní onemocnění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edmund von Hartig, též Edmund z Hartigu (2. listopadu 1812 Vídeň – 30. března 1883 San Remo), byl rakouský a český diplomat a politik německé národnosti, v 60. a 70. letech 19. století poslanec Českého zemského sněmu (v roce 1867 i Nejvyšší maršálek Království českého), poslanec Říšské rady a člen Panské sněmovny.", "tgt_summary": null, "id": 238291} {"src_title": "Asfaltér", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie asfaltu a asfaltování.", "content": "Asfalt se používal už před tisíci lety, např. v okolí Mrtvého moře. Šlo o přírodní asfalt, který se na některých místech těží dodnes. Asfalt těžený v oblasti Mrtvého moře dostal název \"bitumen\". V češtině používaný název \"asfalt\" pochází z řečtiny podle místa těžby v tehdejším Řecku. Povolání asfaltéra tedy muselo existovat i v dávné době, ale náplň byla pravděpodobně odlišná. Asfalt se používal jako malta a těsnicí tmel, jako izolace střech nebo i celých budov proti vodě a vyráběly se z něj dokonce nádoby používané k uskladnění potravin, což je ovšem sporné kvůli možnosti zdravotních komplikací. Staří egypťané používali asfalt při mumifikaci zemřelých osob. Okolo roku 1700 se začal používat místo přírodního asfaltu kamenouhelný dehet (nazývaný také \"tér\"), a to především k hydroizolačním účelům. Dehet je ovšem dnes považován za zdravotně nebezpečný. Teprve později byl dehet nahrazen ropným oxidovanými asfaltem. Ve Francii, Německu a také v Rakousku se nejprve používal především litý asfalt. Ve Vídni bylo první asfaltování provedeno v roce 1872. Již v roce 1895 byl litý asfalt ve Vídni všeobecně dovoleným druhem stavby pro chodníky.", "section_level": 1}, {"title": "Další údaje a zajímavosti.", "content": "Nejpoužívanějšími pracovními prostředky jsou pomůcky stavebního charakteru, vařiče asfaltu, přepravníky apod. Hlavním používaným materiálem je asfalt. Asfaltér se musí orientovat v normách a stavební dokumentaci pro pokládání asfaltových povrchů. Povolání je obvykle vykonáváno ve venkovním prostředí, tedy v prostředí proměnlivých klimatických podmínek. Působí zde nepříznivé vlivy vysokých teplot (vařící se asfalt). Je nutná pracovní obuv s podešví odolnou proti kontaktnímu teplu a proti působení olejů. Činnost asfaltéra patří do perspektivní oblasti stavebnictví mezi stavební dělníky, kde bude do roku 2013 třeba obsadit 8 % dnešní zaměstnanosti, tedy bude potřeba přijmout 16200 nových pracovníků. Hrubá měsíční mzda na pozici asfaltér v podnikatelské sféře v roce 2010 se pohybovala okolo 26 tis. Kč. O činnosti asfaltéra pojednává také píseň Asfaltér.", "section_level": 1}], "src_summary": "Asfaltér je kvalifikovaný pracovník, který provádí zejména pokládání asfaltových povrchů např. na silnice, chodníky, parkoviště popř. další plochy a provádí s tím související činnosti. Činnost asfaltéra patří do oblasti stavebnictví.", "tgt_summary": null, "id": 2445123} {"src_title": "Karel Vokáč", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1938.", "content": "Karel Vokáč se narodil ve Zbiroze na Rokycansku. Po složení maturitní zkoušky se dal v roce 1922 na pedagogickou dráhu. Na svých učitelských štacích neopustil Rokycansko. Nejprve učil v obci Těně, pak v městech Mýto a Mirošov. Od roku 1928 zakotvil ve Strašicích u Rokycan, kde nejen učil, ale také režíroval místní strašické ochotnické divadlo. Politickým přesvědčením byl Karel Vokáč sociální demokrat, povoláním pak učitel, ale osobnostním založením byl básník. Za svého života vydal 12 knížek, básnických sbírek a próz. V Rokycanech se podílel (i se svou ženou) na vydávání měsíčníku \"Mladé Rokycansko\". Byl vedoucím redaktorem edice poezie Stín. Pravidelně přispíval do plzeňské \"Nové doby\" a řady literárních časopisů. Prvními posluchači pohádek, které také psal, byli jeho žáci strašické školy, kterým je předčítal. Pohádky pak vyšly knižně ještě za války (1944) pod názvem \"Uhlířské pohádky\" v době, kdy už byl vězněn v nacistickém vězení. Když za ním byla jeho rodina na návštěvě, ještě mu knížku mohli přes mříže ukázat. Do ruky si ji ale už vzít nesměl. (Druhé vydání Uhlířských pohádek následovalo v roce 1945..) Také se přátelil s významnými umělci. Mezi ně patřili:", "section_level": 2}, {"title": "V odboji.", "content": "Karel Vokáč se za protektorátu zapojil do aktivit několika ilegálních protifašistických odbojových skupin. Mimo jiné ukrýval v ilegalitě se skrývajícího Františka Bělohlávka. František Bělohlávek byl slévač z plzeňské Škodovky, který pomáhal distribuovat ilegální tisk do Plzně. Tento tisk zajišťovala ilegální skupina působící ve Zbiroze, jejímiž aktivními členy byl městský úředník Josef Lhotka spolu s Aloisem Holubem a Arnoštem Šmídem. Po prvním zásahu gestapa (v dubnu 1943) museli přejít Arnošt Šmíd s Františkem Bělohlávkem do ilegality a potřebovali úkryt. Tou dobou putovali po Rokycanském okrese od jednoho úkrytu ke druhému.", "section_level": 2}, {"title": "Zatčení a odsouzení.", "content": "Na jaře roku 1944 oznámil básník Jaroslav Seifert přátelům, že byl gestapem zatčen (1. března 1944) jeho přítel – básník Karel Vokáč – učitel ze Strašic u Rokycan. Vokáčovu zatčení předcházelo (17. února 1944) zadržení ředitele školy ve Zbiroze Antonína Rotta, který byl Vokáčův blízký odbojový spolupracovník. Oba dva byli 10. května 1944 odsouzeni za přechovávání osob nepřátelských říši k trestu smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Věznění.", "content": "Karel Vokáč byl uvězněn v pankrácké věznici v cele číslo 34 v oddělení IIa. Na celu byl umístěn 10. května 1944 a stačil se tu setkat se svým známým - básníkem Jindřichem Vichrou. (Vichra zde byl už nějaký čas vězněn.) Společný pobyt obou básníků na cele odsouzených k smrti netrval dlouho. Vichra byl o dva dny později – dne 12. května 1944 popraven.", "section_level": 2}, {"title": "Dopis J. Seifertovi.", "content": "Dne 24. května 1944 odeslal ilegálně Karel Vokáč (prostřednictvím vězně – chodbaře Karla Rameše) dopis adresovaný Jaroslavu Seifertovi s následujícím textem:", "section_level": 2}, {"title": "HLAS DOMOVA.", "content": "V době svého věznění napsal Karel Vokáč několik básní. Některé byly věnovány spoluvězňům, jiné se zachovaly v opisech díky Karlu Ramešovi. Zde je první z nich (napsaná 30. dubna 1944 a věnovaná spoluvězni Ludvíku Maršovi):", "section_level": 2}, {"title": "Konec všem nadějím.", "content": "Dne 12. července 1944 byli Karel Vokáč spolu s Antonínem Rottem popraveni.", "section_level": 2}, {"title": "Základní škola.", "content": "Od roku 1990 nese základní škola ve Strašicích čestný název ZŠ Karla Vokáče Strašice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Vokáč (28. října 1903 Zbiroh – 12. července 1944 Praha v 16.14 v popravčí místnosti sekyrárny Pankrác) byl český básník, učitel, účastník protinacistického odboje odsouzený k trestu smrti a popravený v pankrácké věznici.", "tgt_summary": null, "id": 1576209} {"src_title": "Lanová dráha hotelu NH Praha", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Technické údaje.", "content": "Dráha je dlouhá 156 metrů. Převýšení činí 51 metrů (205–256 metrů nad mořem). Lanovka křižuje pěší spojnici mezi památníkem v bývalé usedlosti Bertramka a severním vyústěním tunelu Mrázovka. Pěší serpentinu v parku jednou podchází a dvakrát nadchází. V dolní části vede tunelem, ve střední části po mostní konstrukci, v horní části po zemi. Maximální dopravní rychlost je 2,5 m/s (9 km/h), doba jízdy 90 sekund. Technickým provedením je čímsi mezi sedlovou a pozemní lanovou dráhou. Po ocelovém nosníku jezdí jedna kabina, s kapacitou 12 osob. Je ovládána samoobslužně cestujícími, podobně jako běžné výtahy. Je poháněna okružním lanem, na němž je uchycena. Sklon trati se v jejím průběhu výrazně mění, kabina se proto během jízdy elektromechanicky naklání tak, aby zůstávala ve vodorovné poloze. V dolní části je dráha strmá, v horní části téměř vodorovná. Zařízení zkonstruoval rakouský výrobce lanovek a vleků Doppelmayr.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik a náhrada lanovky.", "content": "Původní lanovka svůj provoz ukončila 1. ledna 2018. Od dubna 2018 je nahrazena šikmým výtahem, jezdícím ve stejné trase. Lanovka za dobu své existence vykonala přes 4 miliony jízd a přepravila téměř 15 milionů cestujících, převážně hotelových hostů, ale i zaměstnanců. Nový šikmý výtah od švýcarské firmy Inauen-Schätti stál 1,75 milionu eur, tedy přes 30 milionů korun. Nová kabina je modernější, větší a rychlejší, odlišného vzhledu, a má jiný pohon s vícero lany – čtyřmi lany o menším průměru, než měla původní lana. Přepravní kapacita kabiny je však stejná, 12 osob. Maximální rychlost zůstala rovněž stejná, tedy 2,5 metru za sekundu.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení provozu pro veřejnost.", "content": "Od konce září 2019 přistoupil hotel z důvodu velkého zájmu k omezení provozu výtahu pro veřejnost. Výtah je veřejnosti přístupný pouze ze spodní budovy hotelu v časech 10:30 - 11:30, 15:00 - 18:00 a 22:00 - 24:00.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pozemní lanová dráha hotelu NH Praha (do října 2012 hotelu Mövenpick) v Praze na Smíchově, občas označovaná i jako šikmý výtah, spojuje přes veřejnou část parku Mrázovka dvě hotelové budovy, z nichž dolní se nachází u křižovatky Duškovy a Mozartovy ulice a horní u areálu Sokolu na vrchu Mrázovka. V dolní části hotelu se nachází většina jeho ubytovacích kapacit, v horní budově především restaurace s vyhlídkou. Lanovka je bezplatně přístupná nejen hostům ubytovaným v hotelu, ale i veřejnosti, která ji může použít například k návštěvě restaurace v horní budově. Jako nejvhodnější řešení se ukázala nová lanová dráha. Dráha byla ve zkušebním provozu od března 1996, v řádném provozu od června 1996. ", "tgt_summary": null, "id": 2102658} {"src_title": "PWS-33 Wyżeł", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Po rozhodnutí o tom, že standardní výzbroj bojových letek Polského letectva bude tvořit dvoumotorový stíhací bombardér PZL.38 Wilk vyvstala potřeba dvoumotorového letounu pro výcvik jeho osádek. V roce 1936 byl společnosti PWS zadán vývoj pokračovacího cvičného stroje finančně nenáročné dřevěné konstrukce, který by svým základním uspořádáním a letovými vlastnostmi připomínal vyvíjený PZL.38 Wilk. Vedoucím konstruktérem projektu se stal Wacław Czerwiński, známý jako autor několika úspěšných kluzáků, který vývojové práce zahájil po získání informací o aerodynamických charakteristikách PZL.38 Wilk od jeho hlavního konstruktéra Francisczka Misztala. Typ byl řešen jako dolnoplošník celodřevěné konstrukce s překližkovým potahem, kromě křidélek a dalších pohyblivých ploch, které byly potažené plátnem. Trup letadla eliptického průřezu byl poloskořepinový. Pilotní žák a za ním sedící instruktor sdíleli tandemově uspořádaný kokpit, krytý společným skleněným překrytem, jehož sekce se odsouvaly vzad. Typ byl vybaven dvojím řízením. Křídlo bylo dvounosníkové, opatřené automatickými sloty Handley Page na náběžné hraně a odštěpnými klapkami na odtokové. Svislá ocasní plocha byla dvojitá. Pohon pevných dřevěných dvoulistých vrtulí typu Szomański zajišťovala dvojice vzduchem chlazených čtyřválcových invertních motorů PZInż. Major 4B pod hliníkovými kryty. Podvozek byl záďového typu, s hlavními jednotkami zatažitelnými do motorových gondol, z nichž po zatažení kola částečně vyčnívala, což mělo zvyšovat bezpečnost případného nouzového přistání, a pevnou ostruhou s kluznou patkou. Pro zajištění zbraňového výcviku typ nesl lehkou výzbroj a byl vybaven fotokulometem. Prototyp PWS-33 poprvé vzlétl na přelomu srpna a září 1938, a jeho zkoušky probíhaly úspěšně. Stroj měl dobré letové vlastnosti a maximální rychlost letadla dokonce překročila projektovanou. Letoun byl schopen akrobacie a jeho hmotnost a rozměry byly srovnatelné s jednomotorovým cvičným PWS-26. Letounu bylo přiděleno jméno \"Wyżeł\" (ohař) a v listopadu a prosinci byl vystavován na Aerosalonu v Paříži (pod označením PZL Wyżeł) a setkal se s příznivým ohlasem ve světovém leteckém tisku. V lednu 1939 poprvé vzlétl druhý prototyp PWS-33/II, odlišující se mírně upravenými kryty motorů s dodatečnými vstupy vzduchu pro chlazení.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "Po úspěšném absolvování zkoušek bylo rozhodnuto o zahájení sériové výroby. Program vývoje PZL.38 Wilk byl sice mezitím opuštěn, jelikož pro tento ambiciózně koncipovaný typ se nepodařilo zajistit adekvátní pohonné jednotky, nicméně PWS-33 mohl stále nalézt uplatnění jako stroj pro výcvik pilotů středních bombardérů PZL.37 Łoś a projektovaných těžkých stíhačů, například PZL.48 Lampart nebo PZL.54 Ryś. Výroba první pětadvacetikusové série byla zahájena v létě 1939, ale před vypuknutím války se nepodařilo dokončit ani jeden. Po německém vpádu do Polska byl první prototyp (PWS-33/I) zničen při bombardování továrny PWS v Białe Podlaske, zatímco PWS-33/II, nacházející se ve stavu experimentální letky polských vzdušných sil, byl lehce poškozen a ukořistěn \"Wehrmachtem\" na letišti Okęcie. Jeho další osud je nejistý, ale podle některých pramenů byl nejprve testován \"Luftwaffe\" v Berlíně a poté zachován jako muzejní exponát do doby než byl zničen spojeneckým bombardováním.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje podle", "section_level": 1}], "src_summary": "PWS-33 Wyżeł byl polský dvoumotorový vojenský cvičný letoun zkonstruovaný před druhou světovou válkou firmou Podlaska Wytwórnia Samolotów (Podlaská továrna na letadla). Plánovanou sériovou výrobu narušil německý vpád do Polska a stroj zůstal jen v prototypovém stádiu.", "tgt_summary": null, "id": 1707515} {"src_title": "Ondřej Mazuch", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Začínal v Prušánkách, potom hrál v SK Hodonín a do 1. FC Brno přišel v roce 2003. Do ligového kádru byl přeřazen v létě 2006. V zimě 2006/07 o něj projevilo zájem několik evropských velkoklubů - Juventus, Inter Milán, londýnský Arsenal, ale Mazuch dal přednost německému Leverkusenu. Součástí přestupu za 40 miliónů korun byla podmínka, že Mazuch bude ještě jeden a půl roku hrát (hostovat) za Brno. Leverkusen však nedodržel termín splátek a Brno Mazucha v létě 2007 prodalo do Fiorentiny. V létě 2009 poslala Fiorentina Mazucha na roční hostování do Anderlechtu. Součástí dohody byla také opce na případný přestup. S Anderlechtem získal v sezóně 2009/10 belgický ligový titul. Do Anderlechtu nakonec přestoupil a strávil zde dvě sezóny. V letech 2012–2015 byl hráčem ukrajinského klubu Dněpr Dněpropetrovsk. V březnu 2015 prodělal vážné zranění kolena. V prosinci 2015 podepsal smlouvu se Spartou Praha na 4,5 roku, zájem měly podle jeho agenta Viktora Koláře i anglické kluby Leicester City FC (tou dobou vedoucí tým Premier League), Norwich City FC, Middlesbrough FC, ruský FK Dynamo Moskva, belgické Bruggy a New York City FC z USA. Do mužstva přišel jako volný hráč (zadarmo), neboť mu v létě 2015 vypršela smlouva s Dněprem. Ve Spartě si vybral dres s číslem 2. Nový italský kouč Sparty Andrea Stramaccioni s jeho službami přestal počítat, Mazuch byl tedy v červenci 2017 na zkoušce v anglickém druholigovém klubu Hull City AFC. Testy dopadly úspěšně a Mazuch podepsal s Hullem smlouvu.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Od patnácti let také hraje za mládežnické reprezentace. Největších úspěchů dosáhl s reprezentací do 17 let v roce 2006, kdy ve finále mistrovství Evropy prohrál český tým s Ruskem až na penalty a získal tak stříbrné medaile. V roce 2007 na mistrovství Evropy do 19 let získal bronzovou medaili. Byl součástí mládežnického reprezentačního týmu ČR do 20 let, který na Mistrovství světa hráčů do 20 let 2007 konaného v Kanadě získal stříbrné medaile, když ve finále podlehl Argentině 1:2. Hrál i na Mistrovství světa hráčů do 20 let 2009 v Egyptě, kde ČR vypadla v osmifinále s Maďarskem na penalty 3:4 (po prodloužení byl stav 2:2).", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu České republiky debutoval 22. května 2010 v přátelském utkání v USA proti Turecku (prohra ČR 1:2). Další příležitost dostal až pod trenérem Josefem Pešicem 15. října 2013 v kvalifikačním zápase s Bulharskem (výhra ČR 1:0).", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Ondřeje Mazucha v české reprezentaci do 21 let", "section_level": 2}], "src_summary": "Ondřej Mazuch (* 15. března 1989, Hodonín) je český fotbalový obránce a reprezentant, od července 2017 působící v Hull City AFC. Mimo Českou republiku působil na klubové úrovni v Německu, Itálii, Belgii a na Ukrajině, od léta 2017 je v Anglii. Jeho oblíbeným obráncem je Tomáš Řepka.", "tgt_summary": null, "id": 178588} {"src_title": "Felix Tauer", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Při studiích češtiny a historie na pražské univerzitě se začal zabývat arabštinou, perštinou a turečtinou, které studoval u Rudolfa Dvořáka a Maxe Grünerta. Doktorát z historie získal v roce 1917 za práci \"Al-Valíd ibn Jazíd ibn Abdulmalik, umajjovský chalífa a básník\". V letech 1921–22 studoval rukopisy v osmanských archivech v Istanbulu, kam se v následujících letech ještě několikrát vrátil. Habilitaci získal Tauer v roce 1925 v souvislosti s překlady knihy Tisíce a jedné noci. Od roku 1929 pak působil na Univerzitě Karlově, kde byl v roce 1945 jmenován profesorem dějin islámských zemí. Do penze odešel v roce 1965, i nadále se ale věnoval odborné práci a překladům.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti zájmu.", "content": "Přestože je Felix Tauer znám hlavně jako překladatel knihy Tisíce a jedné noci z arabštiny, odborně se zabýval především perskou literaturou a tureckou a perskou historiografií. Celoživotním tématem jeho práce pak byl vojevůdce Tamerlán a dějiny Střední Asie v době jeho vlády. Tauer vydal edice zásadních perských pramenů pro toto období (zejména dílo historika Hafíze Abru) a množství drobných překladů a souvisejících článků. Publikoval také texty týkající se perských a osmanských historických rukopisů, se kterými se seznámil během svých studijních pobytů v Istanbulu. Společně s dalšími československými historiky se Tauer podílel na knižní edici \"Dějiny lidstva\", vydávané nakladatelstvím Melantrich, kde napsal kapitoly o vzniku islámu, dějinách arabského světa a muslimské Asie ve středověku. Posmrtně vydaná publikace \"Svět islámu\" (1984, 2006) je souhrnem jeho celoživotního vědeckého díla. Podává přehled nejen dějin muslimských zemí Blízkého a Středního východu od vzniku islámu po rozpad Osmanské říše, ale i muslimské kultury, vzdělanosti a umění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Felix Tauer (20. listopadu 1893 Plzeň – 17. března 1981 Praha) byl český orientalista a profesor, znalec dějin, kultury a jazyků Blízkého východu, Persie a Střední Asie.", "tgt_summary": null, "id": 2461339} {"src_title": "Veľká Lehota", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Poloha obce.", "content": "Zeměpisné souřadnice středu obce Velká Lehota jsou 48° 27'44\" severní geografické šířky a 18° 33' 39\" východní geografické délky. Střed obce se nachází v nadmořské výšce 650 m. n. m. Nejvyšším bodem je Veľký Inovec, který je s výškou 901 m. n. m. nejvyšším vrchem Pohronského Inovce. K 14. 12. 2007 evidovala obec 1235 obyvatel, z toho 625 mužů a 610 žen. Celková plocha katastru je 18 340 000 m, je tvořen 16 seskupeními rozesetého osídlení jako například Búrovci, Garajovci, Gabrišovci, Vaškovci a dvě osady Čigág a Inovec vzdálené od obce cca 2 km. Obec Velká Lehota se nachází v pohoří Pohronský Inovec, administrativně je začleněna do okresu Žarnovica v Banskobystrickém kraji. Velká Lehota sousedí s pěti obcemi, konkrétně Malou Lehotou a Novou Baňou (okres Žarnovica), Jedľovými Kostoľany, Obycemi, a částečně i Tekovskými Nemci (okres Zlaté Moravce). Část katastrálního území obce tvoří hranici mezi okresy Žarnovica a Zlaté Moravce, respektive mezi Banskobystrickým a Nitranským krajem. Obcí vede cesta II. třídy mezi Novou Baňou a Malou Lehotou a místní komunikace. Železnice obcí neprochází, nejbližší možnost železniční dopravy je v Nové Bani vzdálené 11 km. V obci se nachází oficiální pramen řeky Žitava ve výši 657 m. n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzickogeografické charakteristika.", "content": "Území obce se nachází v pohoří Pohronský Inovec, konkrétně v podcelku Veľký Inovec a Vojšín. Reliéf zde plynule přechází od planinového až po hornatý. Geologickou stavbu vytvářejí zejména neovulkanitů (zejména propylitizované, pyroxenické a anfibolicko-pyroxenické Andezity) z nichž vznikly i lávové proudy a efuzívne komplexy stratovulkánů. Z hlediska klimatických předpokladů patří obec do mírně teplé oblasti do mírně teplého, mírně vlhkého pahorkatinného až pahorkatinného okrsku. Průměrné roční teploty vzduchu se pohybují kolem 8 °C s průměrnými červencovými teplotami cca 18 °C a lednovými cca −4 °C. Roční úhrn srážek dosahuje hodnoty kolem 770 mm. V obci se vyskytuje několik půdních typů. Nejzastoupenějším jsou hnědé lesní půdy (kambizeme) modální nasycené až kyselé, kultizemné a modální kyselé. Ve vyšších nadmořských výškách v okolí Velkého Inovce se vyskytují i andozeme modální kyselé a kambizeme andozemné. Z půdních druhů se zde nacházejí štěrkovité hlinité půdy. V obci se nachází oficiálně uznán pramen řeky Žitava, která patří do povodí Váhu. Obcí protéká i Veľkolehotský potok a nachází se zde několik málo významných pramenů podzemní vody. Území obce patří do oblasti bukových a podhorských bukových lesů s typickými zástupci například buk lesní, habr obecný, javor mléčný. Oblast kolem Velkého Inovce patří do společenství javorově-lipových lesů v nižších polohách se zástupci javor mléčný, javor horský, lípa malolistá a jiné. V lesích se vyskytuje hlavně jelení, srnčí a divočáka zvěř. V katastrálním území obce Veľká Lehota se nachází přírodní rezervace Bujak vrch, vyhlášená v roce 1997 s koncentrovaným výskytem koniklec velkokvětý. Druhým chráněným územím je přírodní památka Veľký Inovec, nejvyšší vrch pohoří Pohronský Inovec s výškou 901 m n. m., Který je tvořen reliktní formou andezitové proudu.", "section_level": 1}, {"title": "Významné rysy obce.", "content": "Obec se poprvé vzpomíná v roce 1345. V 18. století patřila pod panství Topoľčianky a ležela v severozápadní části Tekovské župy. Byla to oblast, kterou tvořili většinou chudší horské obce s rozlehlými méně úrodnými katastru pokrytými hlavně lesy a loukami. Vedle skromnějším obilnářství se lépe dařilo chovu dobytka a lesy na okolí dávali možnost výdělku dřevorubcem. V současnosti žije v obci 1 235 obyvatel. Slouží jim zdravotní středisko, pošta, farní úřad, kulturní dům, který se využívá na různé akce a vystoupení, základní škola a mateřská škola, která byla postavena v 80. letech v rámci akce Z. V ní se nachází i školní jídelna, v které se stravují nejen žáci základní školy, ale i někteří obyvatelé obce. Svépomocí byla také postavena budova obecního úřadu, v níž má sídlo matrika i pro sousední obec Malou Lehotu. V rámci akce Z byl postaven i nový dům smutku. V obci je rozvinuté soukromé podnikání v obchodní činnosti, službách a strojírenské výrobě. V roce 1991 byla postavena a dána do provozu obecní pekárna, zaměstnávající 11 občanů obce. Výstavbou obecní pekárny se zčásti řešila i nezaměstnanost občanů. Výrobky, které vyrábějí v pekárně se prodávají nejen v obci, ale iv blízkém okolí. Pro ochranu životního prostředí je v dolní části obce vybudována čistička odpadních vod a kanalizace obce. V obci je také zřízena obecní tržnice, která slouží občanům hlavně v letních měsících. Dále byla provedena regulace potoku a výstavby nových rodinných domů. V obci jsou k přechodnému pobytu přihlášení chataři a chalupáři. Celkem je 48 chatařů a chalupářů, kteří tráví svůj volný čas v obci. Veľká Lehota má vytvořeny velmi dobré podmínky pro zimní sporty, zejména pro lyžování. K dispozici jsou dva lyžařské vleky – na Vojšíne (380 m) a na Drozdovo (600 m). Sněhová pokrývka zde v zimních měsících dosahuje průměrné tloušťku 80–100 cm. Lyžařská sezóna trvá od listopadu až do poloviny března. V létě je atraktivní turistika. Zajímavé jsou turistické trasy na Sedlovou skálu, odkud je krásný výhled na novobanské kotlinu, stejně hezké jsou i túry na Inovec, Starohutský vodopád a Kamenný vrch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká Lehota (,, do roku 1927 \"Veľká Lehôta\") je obec na Slovensku v okrese Žarnovica. V obci je římskokatolický kostel sv. Martina z roku 1809 a kaple Panny Marie Lurdské z roku 1968.", "tgt_summary": null, "id": 2282364} {"src_title": "Siemens ES64U2", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti vzniku.", "content": "V polovině 90. let 20. století byl vozidlový park ÖBB již silně zastaralý – některé řady vozidel, jmenovitě 1010, 1110, 1040 i další odpovídaly stavu techniky 40. a 50. let. ÖBB sice až do roku 1995 pořizovaly nové elektrické lokomotivy řady 1044, ale tato vozidla s kompaudními motory již také neodpovídala tehdejšímu stavu techniky. Již v roce 1987 nastal v oboru elektrické trakce zlom dodáním série lokomotiv řady 120 DB s asynchronními trakčními motory. Toho všeho si byli představitelé ÖBB vědomi, proto zadali vývoj lokomotiv řad 1012, 1014 a 1822 a asynchronními pohony. Z různých důvodů vznikly tehdy tři různé typy lokomotiv namísto jednoho univerzálního. V případě 1012 hrála roli příliš vysoká cena - 70 mil. ATS (asi 5,1 mil. EUR), u řady 1822 technické komplikace a nejasná koncepce využití a u ř. 1014 příliš nízký výkon - pouhé 3 MW.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Z uvedených důvodů ustanovily ÖBB v červnu 1996 projektovou skupinu, která měla vytvořit koncepci nových elektrických hnacích vozidel. V prosinci byla zveřejněna zadávací dokumentace a do února 1997 měly být předloženy nabídky. Tou dobou již bylo zřejmé, že kontrakt bude rozdělen na dvě části – na jedno- a dvoufrekvenční lokomotivy. Přihlásilo se šest zájemců: Po vícerých diskusích a jednáních byly z cenových důvodů zamítnuty nabídky SLM, Ansaldo a pracovní skupiny 1012. Např. nabídka SLM se tehdy pohybovala kolem 60 mil. ATS (cca 4,38 mil. EUR). Zbylé nabídky byly porovnány bodovým systémem, přičemž v prvním kole vítězila nabídka GEC-Alsthom pro dvoufrekvenční lokomotivy a Adtranz pro jednofrekvenční lokomotivy. Obě nabídky v tomto kole předčily nabídku Siemens. V červenci 1997 byli tito tři potenciální dodavatelé vyzváni ÖBB k předložení konečných nabídek. Zakázka byla zadaná ještě týž měsíc, a to firmě Siemens, jejíž nabídka byla o 0,8 % levnější, než nabídka Adtranz a mnohem levnější, než Alsthom. ÖBB tak objednaly 50 jednofrekvenčních a 25 dvoufrekvenčních lokomotiv s opcí na dalších 325 dvoufrekvenčních. Cena jedné lokomotivy tak vyšla na 2,63 mil. EUR, celková hodnota kontraktu činila 2,7 mld. ATS. První Taurus byl ÖBB oficiálně představen 12. července 1999 u firmy Krauss-Maffei v Mnichově - Allachu. Od ledna 2000 bylo postupně nasazeno do zkušebního provozu po šesti strojích od obou typů. 18. ledna 2001 vydal rakouský drážní úřad typové schválení pro řady 1016 a 1116. V Německu byly lokomotivy schváleny EBA již v červnu 2000.. Přesto se nasazení v Německu neobešlo bez problémů. 19. července 2000 pozoroval strojvůdce nákladního vlaku na lokomotivě ř. 1016, že se před vlakem neuzavřel přejezd. Tato událost nezůstala ojedinělá, došlo k dalším nepravidelnostem. Proto byl 3. 8. provoz řady 1016 na síti DB Netz zakázán. Příčiny se podařilo objevit a odstranit, takže již 5. září mohl být zákaz zrušen. Ve dnech 11. - 17. března 2001 bylo uskutečněno s řadou 1116 celkem 903 zkušebních jízd pro schválení na švýcarské železniční síti.", "section_level": 2}, {"title": "Popis lokomotivy.", "content": "Lokomotiva typu ES64U2 je univerzální lokomotiva pro napájecí systém 15 kV (pouze 50 kusů ÖBB řady 1016). Patří do skupiny lokomotiv prezentovaných firmou Siemens pod označením EuroSprinter. Jejími předchůdci byly lokomotivy řad 152 a 120 DB, resp. DB AG. Střecha lokomotivy je osazena dvěma polopantografovými sběrači. Skříň lokomotivy je provedena s hladkými bočnicemi, bez oken v oblasti strojovny. Strojovna je přístupná z vnějšku jednokřídlými dveřmi v každé bočnici. Přístup na stanoviště strojvedoucího je umožněn pouze skrz strojovnu (na rozdíl od ES64U4). Pojezd lokomotivy je charakteristický dvounápravovými podvozky s oddělenými rychloběžnými hřídeli s brzdícími kotouči – tzv. Hohlwellen-Antrieb mit Bremswelle (HAB), česky pohon dutým hřídelem s brzdícím hřídelem. Dále je pro tento typ podvozku typické vedení dvojkolí trojúhelníkovitými ojničkami. Asynchronní trakční motory jsou napájeny z měničů osazených vodou chlazenými GTO tyristory.", "section_level": 1}, {"title": "Emise hluku.", "content": "Lokomotiva je specifická typickými zvuky při rozjezdu. Z hlediska hudební vědy se zvuk dá popsat takto: Zvuková frekvence se mění po tónových a půltónových krocích, v rozsahu jedné oktávy a sexty. Je to vzestupná lydická stupnice vycházející od tónu F. Kdyby se vzal za výchozí konečný (vrchní) tón, jednalo by se o dórskou stupnici se základním tónem D. Novější typ ES64U4 (ÖBB 1216) má již odlišnou regulaci trakce s IGBT tranzistory, takže se hudebně neprojevuje.", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lokomotivy ÖBB.", "content": "Lokomotivy ÖBB nesou název Taurus (latinsky býk – mytologický symbol síly). Tento název je ochrannou známkou ÖBB, nazývat takto lokomotivy jiných vlastníků, jak se obvykle děje, není zcela správné. ÖBB si pořídily celkem 50 lokomotiv řady 1016 a 282 strojů řady 1116. Díky dodávkám těchto lokomotiv mohly být do roku 2003 zcela vyřazeny z provozu lokomotivy řad 1110, 1010, 1040, 1041 a 1141. V létě 2008 byly mnohé z těchto lokomotiv opatřeny reklamními potisky při příležitosti Mistrovství Evropy ve fotbale 2008 s motivy fotbalistů a vlajek zúčastněných zemí. Některé lokomotivy ř. 1116 byly upraveny pro provoz s vysokorychlostními taženými soupravami Railjet, se kterými poprvé využily svoji konstrukční rychlost 230 km/h. Úpravy spočívaly především v částečném zakrytí spodku a v přizpůsobení nátěru těmto soupravám. Lokomotivy ř. 1116 jsou také pronajímány dceřiným firmám DB AG pro provoz IC-vlaků, autovlaků i nákladních vlaků.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz v ČR.", "content": "Lokomotivy jsou od prosince 2009 schváleny Drážním úřadem pro provoz na tratích Břeclav st. hr. – Břeclav, H. Dvořiště – Č. Budějovice a Šatov – Znojmo. V osobní dopravě zajíždějí tyto lokomotivy na území ČR na všech jmenovaných tratích převážně s vratnými soupravami osobních vlaků ÖBB.", "section_level": 2}, {"title": "Lokomotivy DB AG.", "content": "V roce 2001 odmítly rakouské úřady schválení lokomotiv řady DBAG řada 152 v Rakousku kvůli vysokým příčným silám. Z toho důvodu změnily DB AG objednávku posledních 25 kusů řady 152 na 25 kusů typu ES64U2 – ř. 182, která odpovídá rakouské řadě 1116. V červenci 2001 byla první lokomotiva předána DB Cargo. U DB AG byly lokomotivy spolu s řadou 152 přiděleny skupině Railion (dnes DB Schenker Rail). Tak se nejrychlejší lokomotivy DB AG ocitly v oblasti, kde nebyly využité. V letech 2009 – 2010 vzniknul dočasný nedostatek lokomotiv ve vozbě IC vlaků, takže byla využita řada 182. Nejednalo se však o vlastní lokomotivy, ale o pronajaté od MRCE Dispolok. Jako následek krize v roce 2009 vzniknul přebytek lokomotiv v nákladní dopravě. Navíc byla v Rakousku schválena řada 185, takže původní důvod pořízení lokomotiv ř. 182 pominul. DB Regio proto zvážilo a vyzkoušelo použití těchto lokomotiv v osobní dopravě. Od prosince 2010 má jezdit 22 lokomotiv na lince S1 drážďanské S-Bahn a na trase Eisenach – Erfurt – Halle (Saale).", "section_level": 2}, {"title": "Maďarsko.", "content": "Maďarské státní dráhy (MÁV) vlastní 10 dvoufrekvenčních lokomotiv označených řadou 1047. Dalších 5 stejných strojů vlastní společnost GySEV. Pro odlišení jsou označeny řadou 1047.5", "section_level": 2}, {"title": "Lokomotivy ostatních dopravců.", "content": "60 lokomotiv patří Dispolok-poolu (dříve Siemens, nyní MRCE) a jsou pronajímány různým dopravcům – např. NetLog/boXXpress, Hupac AG, R4C, RAG Bahn und Hafen a TX Logistik. Také DB Fernverkehr si pronajímá tyto stroje u MRCE (řada 117). Další dvě lokomotivy vlastní Mittelweserbahn.", "section_level": 2}, {"title": "Odvozené typy.", "content": "Mechanická část lokomotivy ES64U2 se stala spolu s elektrickou částí typu ES64F4 základem nové lokomotivy označené ES64U4.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lokomotiva typu Siemens ES64U2 je univerzální střídavá elektrická lokomotiva s asynchronními motory konstruovaná na bázi EuroSprinter, nasazená z počátku jako řada 1016 a 1116 Rakouskými spolkovými drahami (ÖBB) pod ochrannou známkou (Taurus). Mechanická část této lokomotivy se stala základem typu ES64U4.", "tgt_summary": null, "id": 1363258} {"src_title": "601. skupina speciálních sil", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie 601. skupiny speciálních sil se začíná utvářet za druhé světové války ve Velké Británii, kde se příslušníci exilové zpravodajské služby československého odboje pod vedením Františka Moravce začínali specializovat na diverzní činnost na území protektorátu Čechy a Morava. Většina vysazených skupin byla zpravodajsky zaměřena. Po válce vznikl na území Československa 71. výsadkový prapor. Na jeho vzniku se podíleli lidé jako je Karel Paleček, Rudolf Krzák. Prapor se zaměřoval na diverzní činnost. Jako výsadková brigáda vznikl útvar v říjnu 1952 ve východoslovenském Prešově. V roce 1960 byl přesunut do moravského Prostějova. Následkem přebudování a přemístění 7. výsadkového pluku v Holešově a 1. a 4. výsadkové průzkumné roty v Chrudimi vznikl v roce 1969 prostějovský 22. výsadkový pluk. Od roku 1969 se skládal výsadkový pluk již pouze z výsadkového průzkumného praporu a dvou výsadkových průzkumných rot. Další reorganizací v roce 1976 se pluk zaměřil na výcvik malých průzkumných skupin trénovaných pro diverzní a průzkumnou činnost. V roce 1988 se stala z výsadkového pluku 22. výsadková brigáda s dále se vyvíjející strukturou. V roce 1995 vznikla 6. speciální brigáda, jejíž struktura se o tři roky později velmi přiblížila strukturám jednotek speciálních sil Severoatlantické aliance. Po vstupu České republiky do NATO se struktura jednotky nadále přibližovala jeho standardům, až v roce 2001 vznikla 6. skupina speciálních sil. Ta byla v rámci reformy AČR přebudována na 601. skupinu speciálních sil.", "section_level": 1}, {"title": "Výběrové řízení.", "content": "V souvislosti s určením a úkoly 601. skss a na základě zkušeností z předchozích let je výběrové řízení pro službu u jednotky chápáno jako základní předpoklad dalšího rozvoje každého jedince - příslušníka skupiny speciálních sil. Výběrové řízení je koncipováno jako souhrn opatření směřujících především k zajištění fyzické a psychické odolnosti uchazečů o službu, jako i dalších předpokladů pro vývin osobnosti. Předmětem výběru je dále i zjištění takových parametrů jako jsou motivace pro službu u jednotky, odhodlání, sebekázeň, rozhodnost, iniciativa a charakter. Výběrové řízení je rozděleno do tří skupin uchazečů:", "section_level": 1}, {"title": "Vstupní podmínky do výběrového řízení.", "content": "Vstupní podmínky do výběrového řízení jsou shodné pro kategorii A i B.", "section_level": 2}, {"title": "Provedení výběru.", "content": "Vlastní výběrové řízení se skládá ze základního výběru a výběrového týdne.", "section_level": 2}, {"title": "Základní výběr.", "content": "I. Testy fyzické zdatnosti: jsou stanoveny z několika disciplín. Hodnocení disciplín je bodovým systémem podle dosaženého počtu cviků, nebo času. Body z jednotlivých disciplín se sčítají. K postupu do další části výběrového řízení je nutné získat minimálně 400 bodů u kategorie A, 200 bodů u kategorie B a 150 bodů u kategorie Z. Body se sčítají ze všech disciplín, přičemž z každé disciplíny musí žadatel dosáhnout minimální stanovený výkon. Pokud není minimální výkon stanoven, žadatel musí v jednotlivých disciplínách dosáhnout stanovený minimální počet bodů (20 bodů). Minimální počet úkonů v jednotlivých disciplínách na dosažení minimálního počtu 20 bodů je dán zařazením uchazeče do věkové kategorie. minimální stanovené výkony základního výběru: Splnění norem přezkoušení fyzické zdatnosti je podmínkou postupu do části II.- souboru psychotestů. II. Psychotesty: souborem testů je zjištěno IQ uchazeče, reakční schopnosti a schopnost pracovat v kolektivu (testy inteligenční, výkonnostní - zátěžový, osobní dotazníky, rozhovor a projektivní techniky). Absolovováním základního výběru je výběrové řízení ukončeno pro kategorii B. Úspěšné hodnocení psychotestů je základní podmínkou postupu do výběrového týdne pro kategorii A.", "section_level": 3}, {"title": "Výběrový týden.", "content": "Po úspěšném absolvování základního výběru postupují uchazeči o službu u bojových jednotek 601. skss (kategorie A) okamžitě do výběrového týdne. Výběrový týden je charakterizován vysokou náročností, je koncipován jako komplexní zaměstnání v terénu, které umožní prověřit fyzickou zdatnost, psychickou odolnost, morální kvality a kolektivního ducha uchazečů v extrémních podmínkách. V rámci šestidenního komplexního zaměstnání pod vedením instruktorů 601.skss, za nepřetržité účasti lékaře (zdravotníka) a psychologa, uchazeči absolvují sérii fyzicky náročných testů zaměřených na vytrvalost, sílu, houževnatost a schopnost reakce na různé situace. Provádí se formou vytrvalostních běhů, dálkových pochodů a souborem silových cvičení, které prověří schopnost uchazeče řešit krizové situace v enormní fyzické zátěži. Odstoupit od výběrového řízení může uchazeč kdykoliv na vlastní žádost. Opakování výběrového řízení je povoleno nejdříve za 4 měsíce a to maximálně 3x.", "section_level": 3}, {"title": "Výcvik.", "content": "Výcvik u 601. skupiny speciálních sil je zaměřen na rozvoj schopností a dovedností jednotlivců s důrazem na jejich odbornost při působení v týmech. Výcvik začíná v podstatě již výběrovým řízením, po jehož úspěšném absolvování a přijetí do řad 601. skupiny speciálních sil následuje dvanáctiměsíční kvalifikační kurz. Úspěšní absolventi kvalifikačního kurzu jsou zařazeni do týmů k bojovým jednotkám. Poté každý příslušník absolvuje kurzy potřebné pro svou odbornost při působení v týmu. Hlavními zdroji pro výcvik jsou odborné kurzy, vojenská cvičení s mezinárodní účastí a praktické zkušenosti ze zahraničních misí. Nezanedbatelnou část výcviku představuje příprava na práci v mezinárodním prostředí. Pro správné směrování výcviku a výměnu zkušeností jsou velkým přínosem mezinárodní konference. U 601. skss probíhá také výcvik specifických odborností (specialistů) : ženisti/potápěči, pyrotechnici, odstřelovači, FAC (navádění bitevních letounů na cíl), aj. Příslušníci 601. skss jsou připravováni pro působení za všech klimatických a povětrnostních podmínek.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční mise.", "content": "Příslušníci 601. skupiny speciálních sil působili v mnoha zahraničních misích. První nasazení příslušníků útvaru v zahraničí bylo působení v rámci operace Pouštní Bouře v Saúdské Arábii v roce 1990. V následujících letech se příslušníci jednotky podíleli na zahraničních operacích na území bývalé Jugoslávie v misích IFOR, SFOR a KFOR. 6. rota speciálních sil byla v roce 1999 první jednotkou AČR na území Kosova. Svoji činností položila vynikající základy pro další činnost kontingentů AČR na tomto teritoriu. V roce 2004 byla 601. skupina speciálních sil nasazena do bojové operace Trvalá Svoboda na území Afghánistánu. Tato mise byla první bojovou operací Armády České republiky od konce II. světové války. Na tuto průlomovou bojovou operaci navázalo další nasazení kontingentů speciálních sil v operaci Trvalá Svoboda v letech 2006, 2008 a 2009. Působení příslušníků 601. skss v těchto operacích bylo vysoce oceněno nejvyššími představiteli státu, AČR i koaličních partnerů. 601. skss zaujala tímto pevné místo v elitní skupině speciálních sil světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "601. skupina speciálních sil (zkráceně 601. skss) je elitní jednotka, přičemž v Armádě České republiky je jedinou tohoto typu. Dislokována je ve městě Prostějov. Mezi úkoly 601. skss patří přímé akce, strategický průzkum, nekonvenční válčení, boj s terorismem, průzkum a záchrana na bojišti a činnost stanovená vládou. Jednotka se podobá obdobným jednotkám zahraničních armád, jako jsou americké SEALs, Delta Force nebo britské SAS. Oficiální motto této jednotky jsou slova \"Dum spiro spero\" (Dokud dýchám, doufám).", "tgt_summary": null, "id": 518700} {"src_title": "Jasna (zarathuštrismus)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rituál.", "content": "Průběh rituálu jasny je znám především z prostředí indických Pársů. Je prováděn každé ráno na náklady laického patrona knězem zvaným \"zód\" a druhým knězem zvaným \"ráspíg\". Odehrává se v ohňovém chrámu v posvátném prostoru odděleném žlábkem zvaném \"páví\", jež musí být dokonale očištěn a do nějž nesmí vstoupit laici. Páví je orientován podle severojižní osy – na severu se nachází kamenné sedátko pro zóda, před nímž leží kamenný stůl, na němž je umístěn hmoždíř na přípravu haomy, držadla na barsom a další nástroje. Na jihu ohniště se stolky na pálení dřeva a vykuřovadel, a na západ od zódova stolu pak stolky na další nádoby. Před samotným obřadem musí být připraven chléb zvaný \"drón\", ze studny nacházející se uvnitř chrámu přinesena voda na úlitby a očištění a raspígem proveden obřad zvaný \"paragná\", jehož účelem je příprava \"páráhómu\", haomu jež bude jež bude předkládán zódovi. Na počátku obřadu je vzýván Ahura Mazda a po něm další božské bytosti. Poté zód pojídá chléb s máslem a pije tři doušky paráhómu. Po vyznání víry je znovu připravován paráhóm a z toho na konci obřadu zód obětuje do studně mimo páví. Většina rituálu se skládá pouze z recitace, bez výraznějších úkonů.", "section_level": 1}, {"title": "Text.", "content": "Jako jasna je též nazývána hlavní liturgická část Avesty užívaná při výše uvedeném rituálu, jejíž recitace trvá přibližně dvě a půl hodiny. Jedná se o heterogenní sbírku textů různého stáří, jež lze podle užitého jazyka dělit na následující: K sestavení sbírky došlo v době kdy avestánština nebyla živým jazykem, nejspíše až v sasánovské době, a kromě vybraných textů obsahují rukopisy také různé glosy, což vedlo W. W. Malandru k názoru že dochovaný text jasny je svého druhu učebnicí Jasna je tradičně členěna do 72 kapitol zvaných \"haití\" či \"há\". Vzhledem k tomu že některé se pasáže se v různých kapitolách opakují a ve všech rukopisech není dodržováno jde pouze o formální dělení, přesto však má těchto 72 kapitol pro zarathuštristy symbolický význam – opasek Pársů, značící příslušnost k náboženské obci, je spleten ze 72 nití. Jednotlivé kapitoly jasny mají následující obsah:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasna, avestánsky „obětování“, je ústředním rituálem zarathuštrismu, jež je opakován každý den za účelem udržování celistvosti kosmu stvořeného Ahura Mazdou. Zároveň je jako jasna také označována část Avesty jež obsahuje texty recitované při tomto rituálu.", "tgt_summary": null, "id": 424101} {"src_title": "Alser Straße", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj názvu.", "content": "V roce 1211 je první zmínka o \"Alsaerstrazze\" jako osídleném místě před Skotskou branou. Později se jmenuje Alstergasse (1628), dříve Alstergassen (1766), Große Gasse a Alsergrund Hauptstraße. Od roku 1862 má dnešní jméno \"Alser Straße\".", "section_level": 2}, {"title": "Turecké obléhání.", "content": "Nynější Alser Straße byla v roce 1684 po druhém vídeňském obléhání Turky (od 15. července do 12. září 1683) stejně jako velká část předměstí zničena. Od roku 1684 se začaly stavět domy po obou stranách Alser Straße.", "section_level": 2}, {"title": "Minorité.", "content": "V současné Alser Straße č. 2 byla zemská akademie dolnorakouských stavů, určená pro výchovu šlechtických synů. V roce 1688 začíná v Alser Straße výstavba bílého španělského kláštera. Roku 1784 přicházejí do kláštera Minorité. Císař Josef II. (1741-1790) přivolal šikovné minority, kteří se dříve usazovali kolem minoritského kostela v Alser Straße. Duchovní minoritů převzali blízkou všeobecnou nemocnici a později také zabrali dům po zemskou soudu. V letech 1694 až 1704 byl připojen ke klášteru Alserský kostel.", "section_level": 2}, {"title": "Starobinec.", "content": "Císař Leopold I. (1640-1705) upravil v roce 1693 funkci dnes staré AKH, které zřídil pro mnoho chudých a invalidních. Později několikrát rozšířeno a konečně na podnět císaře Josefa II. (1741-1790) naplánována a 16. srpna 1784 zřízena všeobecná nemocnice (dnes starý AKH), tehdy otevřel snad celosvětově moderní starobinec.", "section_level": 2}, {"title": "Sirotčinec.", "content": "Vídeňský sirotčinec v ulici Alser Straße byl 1. července 1789 naplněný, když se tam chovanci přestěhovali a někteří zůstali v Gerstském dvoře. U zahájení byl osobně přítomný císař Josef II. (1741-1790). Sirotčinec poskytoval přístřeší a útulek pro děti od svobodných matek, na základě jejich osobních životních podmínek, když se nemohly o své děti postarat. Sirotčinec uchránil anonymitu matek. Po přemístění do Gerstského dvora byl dům prodán a pozemek rozparcelován. Budova stála na místě dnešních domů Alser Straße 21 a 23 a z části je dnes využita jako veřejné prostranství.", "section_level": 2}, {"title": "Dívčí penzionát.", "content": "Roku 1806 byl do jednoho křídla kláštera minoritů umístěn civilní dívčí penzionát. Bydlela zde děvčata – učitelky a vychovatelky. Prostory byly pro tento účel však nevhodné, zejména ložnice byly přeplněné. Také pocit, že v sousedství je sirotčinec byl nepřijatelný. Roku 1841 penzionát přesídlil do paláce Strozziů \"(florentský rod)\" v Josefstadtu.", "section_level": 2}, {"title": "Ludwig van Beethoven.", "content": "V Alser Straße č. 30 žil po nějakou dobu Ludwig van Beethoven (1770-1827). Velice často měnil své adresy a jsou známy na několika místech Vídně. V Alserském kostele bylo dne 29. března 1827 požehnané jeho tělo.", "section_level": 1}, {"title": "Tiskárna a vydavatelství.", "content": "V Alserském předměstí sídlili četní tiskaři a vydavatelé. Roku 1805 založil Georg Ueberreuter vlastní tiskárnu v domě \"U pelikána\" (dnes Alser Straße 24). Ještě dnes se na tomto místě nachází vedení podniku Ueberreuterova nakladatelství. V době založení neměla Ueberreuterova tiskárna žádné domovní číslo. Domy byly označovány domovním znamením nad vstupními dveřmi nebo na nároží. Domovní znamení byla publikována v tzv. \"Domovním schematismu\".", "section_level": 1}, {"title": "Číslování domů.", "content": "Připojením obcí a předměstí v 19. století muselo se mnoho ulic nově pojmenovat kvůli zdvojenému značení (mnoho míst mělo např. ulici Kostelní apod.). Proto se rozhodlo o novém číslování ulic. Domy byly na každé ulici označeny číslem 1 vlevo a číslem 2 vpravo atd. číslované. Tento způsob číslování platí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Tramvaje.", "content": "Dne 4. října 1865 byl zahájen provoz koňské dráhy od Skotské brány přes ulici Alser Straße. Vozy měly 36 míst a zpočátku dva a od roku 1879 pouze tažené jedním koněm. V trase dřívější koňky v Alser Straße jezdí dnes moderní tramvaje linek 43 a 44.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alser Straße je ulice ve středu Vídně v městských okresech Ottakring a Hernals. Probíhá mezi ulicemi Landesgerichtsstraße a Hernalser Gürtel podél hranice okresu mezi okresy Josefstadt a Alsergrund. Jméno ulice je odvozeno od potoku Alser, který je dnes součástí kanalizace. ", "tgt_summary": null, "id": 2043641} {"src_title": "Jan Šlechta ze Všehrd", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze staré české rodiny vladyků ze Všehrd (tvrz u Žatce), z níž je známější jeho strýc Viktorin Kornel ze Všehrd. Vystudoval svobodná umění na artistické fakultě pražské university a 20. září 1483 získal titul bakalář. O rok pozděj získal titul magistra.V téže době byl Viktorín Kornel děkanem téže fakulty. Roku 1486, tedy ve věku dvaceti let, vstoupil do služeb českého krále Vladislava II. Jagellonského. Pobýval zejména na jeho dvoře v Budíně. Kromě češtiny hovořil a psal latinsky, německy a maďarsky. Vyjednávacími schopnostmi, osobními styky i náklonností dosáhl brzy u nerozhodného krále značného vlivu na politiku.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Šlechta vedl rozsáhlou, převážně latinskou korespondenci s významnými humanisty své doby, mj. Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic (v letech jeho budínského působení 1502- 1503), s olomouckým Augustinem Käsenbrotem, s německým humanistou Konrádem Celtisem alias Pickelem, či italským humanistou Jeronýmem Balbem, italsky psaným Girolamo Balbi. Roku 1504 Šlechta odešel z dvorské služby spravovat své statky ve středních Čechách a věnovat se literárním zájmům. Shromáždil rozsáhlou knihovnu, kterou však po jeho smrti dědicové rozprodali. Z jeho vlastní literární činnosti se dochovaly pouze příležitostné básně a korespondence (přibližně čtyřicet listů). K jeho nejvýznamnějším adresátům patřili Erasmus Rotterdamský, Jeroným Balbus, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Řehoř Hrubý z Jelení, Augustin Käsenbrot, Stanislav Thurzo a další. Nejvýznamnější filosofický spis \"Microcosmus\" Šlechta napsal kolem roku 1500 během svého pobytu v Budíně. Spis volně zpracovává tezi italského filozofa novoplatonika Marsilia Ficina (1433 – 1499) o polaritě makrosvěta a mikrosvěta, které Bůh stvořil jako vzájemné analogie (popsal je v díle \"Teologia platonica\"). Přátelé Šlechtovo dílo velmi oceňovali a vybízeli ho, aby rukopis vydal tiskem. Šlechta úpravy rukopisu stále odkládal, ačkoliv jej 30. dubna 1522 dedikoval olomouckému biskupovi Stanislavu Thurzovi. Po jeho smrti se spis ztratil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Šlechta ze Všehrd (24. ledna 1466 asi Blevice u Kralup nad Vltavou - 1522) byl český humanista a diplomat jagellonského období.", "tgt_summary": null, "id": 1103324} {"src_title": "Heinrich Jaques", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Působil jako advokát ve Vídni. Studoval práva na Vídeňské univerzitě a na Heidelberské univerzitě. V roce 1856 získal titul doktora práv. V letech 1856–1859 vedl bankovní dům Wertheimstein. Od roku 1869 působil jako dvorní a soudní advokát ve Vídni. Měl velkou klientelu. Veřejně a politicky se angažoval. Podporoval systém odškodnění pro nespravedlivě odsouzení a pro zavedení volených soudů. Odmítal zvláštní represivní zákony proti socialistům. Publikoval v právnických periodikách Byl spoluzakladatelem Grillparzerovy společnosti, spoluzakladatelem vídeňské obchodní akademie a viceprezidentem vídeňské právnické společnosti. Zasedal ve správních radách několika železničních společností. Byl také aktivní v politice. Zasedal jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam nastoupil ve volbách roku 1879 za kurii měst v Dolních Rakousích, obvod Vídeň, I. okres. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1885 a volbách roku 1891. Poslancem byl až do své smrti roku 1894. V parlamentu ho následně nahradil Konstantin Noske. Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako Dr. Heinrich Jaques, advokát, bytem Vídeň. Po volbách roku 1879 se uvádí jako ústavověrný poslanec. V říjnu 1879 je pak na Říšské radě zmiňován coby člen mladoněmeckého Klubu sjednocené Pokrokové strany (\"Club der vereinigten Fortschrittspartei\"). Od roku 1881 byl členem klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných politických proudů). Za tento klub uspěl i ve volbách roku 1885. Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub. V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice. I ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocené německé levice. Zemřel v lednu 1894, když spáchal sebevraždu. Už jistou dobu před smrtí trpěl duševní chorobou, která mu znemožnila podílet se na práci parlamentu. Navíc ho sužovala chronická nespavost. V době sebevraždy se chystal na ozdravný pobyt do Itálie. Střelil se ve své kanceláři revolverem do hlavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich Jaques (24. února 1831 Vídeň – 25. ledna 1894 Vídeň) byl rakouský právník a politik německé národnosti z Dolních Rakous, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 792359} {"src_title": "Podhorie (okres Banská Štiavnica)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historický vývoj obce.", "content": "Obec Podhorie vznikla z dvou katastrálních území - z Teplé a Žakýlu. Osada Žakýl se v písemných pramenech poprvé uvádí v roce 1352. jde o opis listiny krále Ľudovíta - majitele Šášovského panství. Osada Teplá se poprvé uvádí v listině z roku 1388, podle které ji \"Magister Frank\" dostal od Zikmunda Lucemburského do majetku. Jméno obce Teplá pochází od teplého zřídla a od pramene této teplé vody vyvěrajícího na území obce. Teplá a Žakýl leží na společné hranici mezi \"tekovskou\" a \"hontianskou stolicou\" a na společné hranici mezi biskupstvím bansko-bystrickým a ostřihomským. V středověku obě osady patřily k Banské Štiavnici, posléze byly násilně připojeny k hradnímu panství Šášov. Roku 1509 došlo k prvnímu sloučení obcí pod společným rychtářem. Z tohoto období se zachovala i původní pečeť s vyobrazením sv. Jiřího na koni, zabíjejícího draka. Z této pečetě posléze vznikl současný obecní znak. Na pečeti se nachází tento text: „ SIGILUM REIGI TEBLA ET SCAGKIL 1509 “ (pečeť obcí Teplá a Žakýl 1509). Od roku 1662 Teplá a Žakýl patřily pod \"Komorské\" panství Šášov se sídlem v \"Ladomeri\", která byla součástí \"Banskej komory\" v Banskej Štiavnici. Po administrativně-územním dělení v letech 1849 - 1919 obce patřily do \"Tekovské župy\" a v letech 1923 - 1928 do Zvolenské župy. Obyvatelé Žakýl se zabývali rolnictvím, uhlířstvím, později povoznictvím, zatímco obyvatelé Teplé nejméně dřevorubectvím, což souviselo s rozvojem báňské těžby v Banské Štiavnici. Podhorie vzniklo v roce 1964 sloučením obou obcí. Za nejstarší historický nález lze považovat zbytky Žakýlského hradu, který leží severovýchodně od obce na tzv. \"Brezovom vrchu\". Z původního je tu dodnes zachovaný jen venkovní obranný val a podzemní (pivniční) prostor. Údajně pod hradem vedla \"Matejova cesta\", kterou se vozilo stříbro z Banskej Štiavnice do Kremnice. Žakýlský hrad, spolu se Sitnem, s hradem u Sklených Teplic, u Lovče a u Trubína byly postavené na ochranu štiavnických drahých kovů a všeho co s nimi souviselo. Žakýlský hrad obývali královští strážci - Sikuli, kteří se po jeho zániku v 13. století usadili pod hradem a vytvořili osadu Žakýl (Zekel - Sikul), která se nacházela asi 4 km od dnešní části obce Podhorie (část Žakýl).", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Mezi nejvýznamnější osobnosti působící v obci patřil kněz, kulturní a osvětový pracovník, redaktor, vydavatel a publicista a v letech 1919 - 1926 předseda Matice Slovenské – František Richard Osvald. Jako kněz působil v Teplé a Žakýlu v letech 1880 - 1916, kde ho na místní faře často navštěvoval přítel, archeolog a botanik Andrej Kmeť. V r. 1905 bylo v obci pod jeho vedením odehráno divadlo ve slovenštině. Na místním hřbitově jsou pochovaní rodiče Františka Richarda Osvalda.", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Oficiální stránky obce", "section_level": 1}], "src_summary": "Podhorie je obec na Slovensku v okrese Banská Štiavnica. Rozprostírá se na úpatí Štiavnického pohoří. Patří do Chráněná krajinná oblast Štiavnické vrchy. V obci je římskokatolický kostel Návštěvy Panny Marie z roku 1718. Obcí protéká potok Teplá, který pramení pod Kautrínem.", "tgt_summary": null, "id": 920018} {"src_title": "Paprska velkokvětá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Teplomilná rostlina s areálem rozloženým od Francie na jihozápadě Evropy přes střední a jižní Evropu, Turecko a jižní Ukrajinu až k okraji Kavkazu. Severní hranice areálu prochází Belgii, Německem, jihem Moravy a Slovenska, jižní hranice sahá ke Středozemnímu moři. V České republice roste pouze v kolinním stupni na jižní Moravě, převážně v Chráněné krajinné oblasti Pálava v Pavlovských vrších a okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Rostlina preferuje výslunné skalní stráně, stepi, řídkými křovinami zarostlé louky, suché trávníky nebo vinice a jiná slunná a suchá antropogenní stanoviště. Roste na živinami bohatých půdách zásaditého charakteru, hlavně na vápencovém podloží v pahorkatinách. Ploidie druhu je 2n = 20.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá bylina s lodyhou přímou, vysokou 10 až 40 cm, vyrůstající ze světlého, úzkého, kořene s tenkými, postranními kořínky. Lodyha bývá jednoduchá nebo od báze rozvětvená, lysá a výrazně rýhovaná. Je střídavě porostlá složenými listy, jež jsou ve spodní části řapíkaté a výše přisedlé s pochvou. Listová čepel, v obrysu trojúhelníkovitá až vejčitá, je téměř lysá, třikrát zpeřená, její lístky jsou peřenodílné až peřenosečné a úkrojky čárkovité, celokrajné a na vrcholu tupé či špičaté. Drobné, 4 mm velké, bílé nebo slabě narůžovělé květy jsou sestavené do koncových okolíků složených ze tři vnitřních a obvykle pěti vnějších okolíčku, obaly i obalíčky tvoří nejčastěji pět špičatých listenů. Okolíčky obsahují dva až čtyři květy (obvykle okrajové) oboupohlavné, ostatní (střední) jsou samčí. Pětičetné květy s redukovaným šídlovitým kalichem mají bílé nebo slabě narůžovělé korunní lístky hluboce dvoulaločné. U okrajových květů krajních okolíčků jsou vně směřující korunní lístky velmi nápadně zveličené, bývají až 1,5 cm dlouhé a hluboce dvojklané. Květy se opylují samosprašně nebo je opyluje drobný létající hmyz slétající se za nektarem. Plod je hnědavá eliptická dvounažka s karpoforem. Merikarpia (semena) jsou asi 7 mm dlouhá, mají hlavní žebra plochá, štětinatá a vedlejší žebra výrazná, se dvěma řadami vzhůru zahnutých ostnů. Rostlina je terofyt a může se rozšiřovat výhradně semeny. Ta bývají roznášena větrem nebo po dešti povrchovou vodou, k rozptylu také napomáhají háčky zachytávající se za srst zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Paprska velkokvětá byla v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" z roku 2012 zařazena, pro svůj výskyt pouze v nevelkém areálu, mezi druhy silně ohrožené (C2r); zákonem ale chráněná není.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paprska velkokvětá (\"Orlaya grandiflora\") je jednoletá, planě rostoucí rostlina, jediný druh rodu paprska vyskytující se v české krajině. Bylina, kvetoucí v červnu a červenci drobnými bílými kvítky, je sice v české přírodě původní druh, vyskytuje se však jen ojediněle a je ohrožena vymizením.", "tgt_summary": null, "id": 1077174} {"src_title": "Boikovo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Odrůda byla získána jako náhodný semenáč v okolí Brém a v roce 1828 popsána. Ve známost vešla v Berlíně v roce 1860 a do seznamu 50 doporučovaných odrůd se dostala až roku 1874.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rozšířila se po celé Evropě v extenzívních výsadbách, zejména v silničních stromořadích.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Růst.", "content": "Růst odrůdy je střední, později slabý. Koruna kulovitá, nezahuštěná. Větve řidší, nasazované v tupém až pravém úhlu, křivé. Slabě obrůstá plodonosným obrostem ve formě trnců a středně dlouhých plodných větví. Vyžaduje výchovný řez a nesnáší radikální zmlazování.", "section_level": 2}, {"title": "Plodnost a zralost.", "content": "Plodí záhy, uspokojivě a pravidelně s malými výkyvy. Plody jsou velmi odolné při manipulaci a dopravě. Poškozená místa na plodech zasychají, nehnijí. Sklízí se co nejpozději po půlce října, konzumní zralosti dosahuje v lednu vydrží až do června.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plod je široce tupě kuželovitý, velký. Slupka hladká, pevná, lesklá, někdy slabě mramorovaná a ve zralosti mírně mastná. Základní barva je zelená, poději žlutozelená s načervenalým „rozmytým“ líčkem na osluněné straně. Dužnina je bílá, pevná, jemně zrnitá málo šťavnatá s mírně nakyslou chutí, nevýrazná, bez aromatu, „prázdná“, ale poměrně stabilní po celou dobu skladování. Proti jiným odrůdám obsahuje více vitamínu C. Velmi dobře se skladuje. Plody při skladování nevadnou, nehnijí, nepřezrávají.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Proti strupovitosti a padlí je málo odolné. Proti mrazu je 'Boikovo' velmi odolné.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Hlavním nedostatkem odrůdy jsou chuťové vlastnosti. Předností je dobrá odolnost při přepravě a dlouhá skladovatelnost při zachování svěže nakyslé chuti. Odrůda je vhodná pro extenzivní výsadbu vysokokmenů i do chudších půd. Při dnešních možnostech skladování v klimatizovaných velkoskladech ztrácí pěstování této odrůdy smysl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boikovo (\"Malus domestica\" 'Boikovo') je ovocný strom, kultivar druhu jabloň domácí z čeledi růžovitých. Řadí se mezi vysloveně zimní odrůdy.", "tgt_summary": null, "id": 1415009} {"src_title": "Zdeněk V. Tobolka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině hostinského, otec však brzy zemřel a matka se přestěhovala do Kolína. V letech 1892–1896 studoval historii a bohemistiku na Karlově univerzitě, kde ho ovlivnili Jaroslav Goll, Josef Emler a zejména Tomáš Garrigue Masaryk. V letech 1897–1918 byl knihovníkem C. k. veřejné a univerzitní knihovny v Praze (pozdější Národní knihovna). Na přelomu století s Masarykem zakládal Českou stranu lidovou (realistickou) a podílel se na vypracování jejího programu. V rámci realistického tábora bývá řazen k takzvaným \"mladorealistům\", kteří nebyli spokojeni s vedením listu Čas Janem Herbenem. Vynutili si pak vznik paralelní realistické revue nazvané \"Přehled\". V roce 1905 realistickou stranou otřásla aféra, v níž byl Jan Herben svými rivaly obviněn z defraudace peněz z veřejné sbírky. Celé mladorealistické křídlo pak reagovalo odchodem k mladočechům. Od roku 1906 byl aktivním politikem mladočeské strany. Šlo o součást širší vlny, kdy do mladočeské strany vstoupili mladí aktivisté z řad původních masarykových realistů. Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal za mladočechy poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 21. Usedl do poslanecké frakce Český klub. Ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie. Poté, co byla v počátečních letech světové války paralyzována česká politická scéna raziemi a mladočeská strana přišla o vězněné předáky Karla Kramáře a Aloise Rašína, reprezentoval Tobolka dočasně aktivistický, prorakouský proud v oslabené straně. Poté, co byly zastaveny \"Národní listy\", vydávali Tobolka a Jindřich Maštálka jako tiskový orgán aktivistického křídla mladočechů list \"Česká svoboda\". Od podzimu 1915 se za mladočechy podílel na organizování schůzek v rámci zamýšleného vzniku Národního souručenství (nezaměňovat se stejnojmennou organizací v Protektorátu Čechy a Morava), které mělo být volnou aliancí nesocialistických českých stran a překonat tak dávný rozkol mezi staro- a mladočechy. Roku 1916 Tobolka spolu agrárníkem Antonínem Švehlou a sociálním demokratem Bohumírem Šmeralem dohodl vznik Českého svazu jako střechového obranného sdružení všech českých politických sil na Říšské radě. V předjaří roku 1917 formuloval český a jihoslovanský protest adresovaný vládě Heinricha Clam-Martinice za její plány na realizaci ústavních změn vedoucích k majorizaci neněmeckých etnik v redukovaném Rakousku. S tím, jak od roku 1917 ožívala politická scéna, klesal vliv aktivistických politiků. Do vedení mladočeské strany pronikali radikálové a stoupenci českého státního práva a Tobolka v srpnu 1917 rezignoval na členství v Českém svazu. V letech 1913–1918 byl docentem ČVUT pro obor občanská nauka. Od roku 1920 byl členem československé sociálně demokratické strany. Po vzniku Československa ale působil primárně v akademické sféře. Byl jmenován prvním ředitelem parlamentní knihovny. Stal se i ředitelem nově založené knihovnické školy. Od roku 1926 byl redaktorem řady \"Monumenta bohemiae typographica\", celkem 11 svazků faksimile významných tisků. Roku 1926 organizoval mezinárodní knihovnický kongres v Praze a 1927 se stal prvním docentem knihovnických věd na Karlově univerzitě, kde učil až do svého penzionování roku 1939. Roku 1930 založil Československou knihovědnou společnost, roku 1927 byl spoluzakladatelem Mezinárodní knihovnické federace a v letech 1931–1934 redigoval časopis „Slovanská knihověda“. Od roku 2000 je Sdružením knihoven ČR udělována osobám i institucím \" Medaile Z. V. Tobolky\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdeněk Václav Tobolka (20. června 1874 Poděbrady – 5. listopadu 1951 Praha) byl český historik, politik a knihovník, otec české knihovědy.", "tgt_summary": null, "id": 1483897} {"src_title": "Hermann Dietrich Lindheim", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v rodině židovského obchodníka Davida Levy ve slezské Vratislavi. Jeho původní jméno bylo Heymann David Levy, které po konverzi na evangelickou víru změnil a používal jméno Hermann Dietrich Lindheim. V roce 1826 se v Paříži oženil s Estellou Marií Mevil (1806–1878), z tohoto manželství vzešly čtyři děti: Za své zásluhy se stal pruským královským tajným radou a byl vyznamenán řádem Červené orlice. Za podíl na rozvoji industrializace v českých zemích a celé habsburské monarchie byl vyznamenán řádem císaře Františka Josefa. Hermann Dietrich Lindheim zemřel 11. března ve Vídni, po své smrti byl pohřben 18. března 1860 v Kłodských Ołdrzychowicích. Jeho synové získali jako ocenění otcových služeb v roce 1860 šlechtický titul. V roce 1975 ve Vídni Penzing (14. vídeňský městský okres) byla pojmenována ulice Linheimgasse.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1822 úspěšný obchodník s vlněnou přízí Hermann Dietrich Linheim koupil pozemky od hraběte Wilhelma von Magnise v Kłodských Ołdrzychowicích, kde v roce 1825 jako první v Evropě zavedl mechanické spřádání příze. Pro pohon textilních strojů s 9000 vřeteny a vyhřívání budov zavedl parní pohon. Zvlášť pro tento účel vybudoval vodní náhon, kterým přiváděl vodu z řeky. Pro výrobu textilních stojů zde byly vybudovány strojírny a slévárny, které později vyráběly kotle a parní stroje. V roce 1837 vystavěl společně s bankéřem Friedrichem Eduardem von Löbbecke v obdobném progresívním a velkolepém stylu přádelny v České Skalici, přibližně 50 km od Kłodských Ołdrzychowic. V roce 1841 zde bylo v provozu 6 836 vřeten. V roce 1840 se Lindheim usadil ve Vídni a se svým bratrem zde otevřel velkoobchodní dům pod názvem I. M. Lindheim. Později se stal jeho jediným vlastníkem pod názvem H. D. Lindheim. V roce 1840 uvedením do provozu přádelny lnu a konopí v Kłodských Ołdrzychowicích zvýšil počet zaměstnanců v přádelnách na 830 a dalších 150 bylo zaměstnáno v jiných provozech. Další přádelnu bavlny a tkalcovnu vybudoval v Krosnovicích a Żelaznu se 750 zaměstnanci. Tento podnik záhy prodal. V letech 1846–1847 ve spolupráci s anglickou firmou R. & W. Hawthorn, Newcastle, byly v Kłodských Ołdrzychowicích sestrojeny první tři parní lokomotivy ve Slezsku. Díly byly dovezeny z Anglie a také proto dostaly lokomotivy sériové číslo anglického výrobce. V roce 1847 zrušil první pacht na dřevouhelnou vysokou pec a dvě zkujňovací výhně s hamry v Perštejně (dominium Klášterec nad Ohří, Matyáš hrabě Thun-Hohenstein). Důvodem byla velká vzdálenost k později nabytých Lindheimových hutí. V roce 1844 zakoupil od Ludmily Hanišové z Greifenthalu velkostatek Vlkýš u Stříbra, na kterém se nacházely doly na černé uhlí. Po nabytí statku Vlkýš se Lindheimovi podařilo dosáhnout výnosů z dosud nerentabilních kamenouhelných dolů. K tomu také získal řadu rudných dolů v západních Čechách např. v okolí Heřmanovy Huti, Nýřan, Josefovy Huti aj. V roce 1847 z uhelných dolů bylo vytěženo 81 400 q a v roce 1848 94 200 q uhlí. 25. listopadu 1844 koupil od Johanna hraběte Nostitz-Rienecka železárny v Josefově Huti. Koncem 40. let založil další hutní závod Heřmanovou Huť ve Vlkýši u Stříbra. Zaváděním moderních postupů vyrábět vysoce jakostní výrobky. V roce 1849 získal od báňského hejtmanství koncesi na stavbu pudlovny a válcovnu kolejí. Výrobou kvalitních kolejnic vstoupil do železničního stavitelství. První kolejnice byly dodány na stavbu železnice z Prahy do Podmokel a Drážďan. Po tomto úspěchu zakládá Pražskou železářskou společnost – PŽS (Prager Eisenindistrie Gesellschaft, PEIG). V roce 1857 tato společnost zaměstnávala 2500 horníků a hutníků. Po pronajmutí státních železáren v Kladně vzrostl počet zaměstnanců na 5000. Významnou zakázkou této společnosti byla výstavba firemní železnice, Kladensko – nučické dráhy, která byla zprovozněna 7. ledna 1858. V roce 1853 získal Lindheim několik dolů na zinkovou rudu v okolí Schwanrzenbergu v oblasti Saské Kamenice a u Merklína. V roce 1858 založil chemickou továrnu v Ústí nad Labem. V říjnu 1854 získal předběžnou koncesi na výstavbu dráhy císařovny Alžběty (Vídeň–Linz–Salzburg–Mnichov), na které se také podílel bankéř Ernst Merck z Hamburku. 8. března 1856 získali definitivní koncesi. Pro zvládnutí výstavby železnice se oba koncesionáři spojili s c.k. privilegovanou Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe (k.k. Rakouská Kreditní, obchodní a živnostenská banka) ve Vídni, s bankovním domem Rothschildů, se Simonem Oppenheimerem z Kolína nad Rýnem, s bankéřem J. F. Schmidtem z Hamburku a vytvořili společnost pro výstavbu Západní dráhy, která byla dokončena v roce 1860. V roce 1860 obdržel povolení ke stavbě České západní dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální politika.", "content": "Pro své zaměstnance Lindheim podnikal řadu investic do sociální sféry. Pro své dělníky v Oldřichovicích na své náklady vybudoval v roce 1823 odborné učiliště a po roce 1840 nechal vystavět čtvrť s domky. Také v českých výrobních střediscích stavěl dělnické kolonie a nemocnici pro potřebné. Pro nemocné vojáky a státní úředníky založil nadaci Gisela se sídlem v Mariánských Lázních.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam podniků a dolů.", "content": "(neúplný, podle): Po smrti D. H. Lindheima zanikl obchodní dům ve Vídni. Jeho synové však nadále řídili jeho průmyslové impérium. Ve druhé polovině 60. let 19. století své podíly předali bankovnímu domu Löbbecke ve Vratislavi. Textilky v Kłodských Ołdrzychowicích koupil Friedrich Eduard von Löbbecke a provozy nadále rozšiřoval.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hermann Dietrich Lindheim (30. července 1790 Vratislav – 11. března 1860 Vídeň) byl obchodník a velkoprůmyslník, průkopník v textilním a chemickém průmyslu, hornictví a železničním stavitelství. Podnikal ve Slezsku, Čechách, Sasku a ve Vídni.", "tgt_summary": null, "id": 2415352} {"src_title": "Zámrsk (zámek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o obci Zámrsku je z roku 1349. První zmínky o tvrzi jsou z roku 1469, kdy byla vypálena vojsky Matyáše Korvína. V doložitelném období 1471–1501 vlastnil tuto tvrz Vaněk ze Zámrsku. V roce 1533 koupil tvrz i s příslušenstvím Jan Lukavský z Lukavice (zemřel 1541) a jeho potomci tvrz v 16. století přestavěli v renesančním slohu. V roce 1613 byl majitelem zámku pozdější účastník stavovského povstání Karel Kapoun ze Svojkova, jemuž byl majetek po Bílé hoře v roce 1622 zkonfiskován. V roce 1624 zámek a panství odkoupil Albrecht z Valdštejna a postoupil je (ještě téhož roku) Vincenci Muschingerovi z Gumpendorfu. Po jeho smrti v roce 1628 byl majetek odkoupen vyšehradským proboštem a císařským radou Vincenziem Zucconim. Po jeho smrti v roce 1635 se dle závěti stává majitelkou panství císařovna Eleonora, manželka Ferdinanda II. V roce 1640 koupil zámek Zámrsk královský místodržící Albrecht Libštejnský z Kolovrat (1583–1648). V roce 1657 byl majitelem jeho nejmladší syn Leopold Oldřich, který se oženil s Kateřinou Barborou Krakovskou z Kolovrat. Po manželské rozluce se stala majitelkou Kateřina Barbora. V roce 1704 se stal majitelem jejich syn Jan Norbert. Od roku 1736 do 1748 byl majitelem Norbertův syn Rudolf. Po jeho smrti zámek Zámrsk převzala jeho sestra Anna Karolína, která byla provdána za Antonína Víta hraběte z Bubna a Litic. V roce 1772 zdědila zámek Josefa z Bubna, která jej nechala zpustnout. V roce 1780 koupil zámek v dražbě rytíř Jiří Jeník Zásadský z Gamsendorfu. Roku 1849 prodal Friedrich Jeník z Gamsendorfu velkostatek se zámkem vídeňské obchodnici Karolíně Gottlové. V roce 1924 zámek vyhořel, ale byl v následujících letech 1925–1926 obnoven. Na základě Benešových dekretů byl zámek Zámrsk znárodněn. V roce 1947 byl na zámku zřízen nápravně výchovný ústav pro mladistvé Ministerstva vnitra. Po roce 1948 byli zde umísťováni mladí lidé odsouzení za protistátní činnost. Ústav pro mladistvé byl zrušen v roce 1954 (odsunuty byly dívky) a stal se do roku 1959 věznicí pro muže. V roce 1960 převzal budovy zámku Státní oblastní archiv v Zámrsku. Od 1960 byl zde umístěn Státní oblastní archív s účelovou halou pro ukládání archiválií, s konzervátorskou a restaurátorskou dílnou.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Původním jádrem tvrze byla okrouhlá věž, která se nachází v severovýchodním nároží. Rod Lukavských k věži přistavěl nynější severní křídlo s hlavní vstupní bránou. Dochovány jsou renesanční klenby v prvním patře věže a žebrové klenby v průjezdu a přízemí severního křídla. Za vlastnictví zámku rodem Kolovratů byla renesanční tvrz přestavěna na barokní zámek. Postupně byla dostavěna budova východního křídla v druhé polovině 17. století, západní a jižní křídlo na začátku 18. století, takže vzniklo uzavřené čtyřkřídlé lichoběžníkové nádvoří s arkádami. Západní a jižní křídlo má valeně klenuté arkády. Hlavní vstup s bohatě profilovaným portálem byl v jižním průčelí. V polovině 18. století bylo o jedno patro zvýšeno jižní křídlo a v rozích postaveny osmiboké věže s mansardovou střechou. Přestavbu pravděpodobně provedl Jan Blažej Santini-Aichel. Do zámeckého parku, který vznikl v první polovině 18. století, vedlo široké zahradní schodiště. Rytíř Jeník Zásadský z Gamsendorfu provedl rozsáhlou rekonstrukci zámeckých budov. Byly obnoveny zanedbané střechy, arkády v prvním patře byly zazděny a opatřeny okny, byly provedeny nové fasády. Částečně byl přestavěn interiér zámku. Z obnovy jsou zachovány střechy, část fasád a rozdělení interiéru. Další změny v interiéru byly prováděny po roce 1947. Během osmdesátých let 20. století došlo k propadnutí některých stropů, vlivem zatékání dešťové vody, krytina byla nahrazována měděným plechem. Po roce 1988 byly přerušeny opravy, střecha zůstala nedokončená a nadále docházelo k devastaci stavby. V roce 1990 proběhla rekonstrukce zámku. V letech 1998–1999 bylo upraveno přízemí, sanace zdí. Pro konzervátorskou dílnu byla rekonstruována část budovy v severozápadním nároží. Badatelna byla přenesena z jihozápadní věže do největší místnosti zámku, \"sálu předků,\" s kapacitou 24 badatelských míst. V roce 2013 byla na zámku odhalena pamětní deska Ferdinanda z Bubna a Litic, který se zde roku 1768 narodil.", "section_level": 1}, {"title": "Zámecký park.", "content": "Zámecký park vznikl v první polovině 18. století při západním průčelí zámku. V druhé polovině 19. století byl zrušen a vystavěn v jižní části, na místě bývalé kuchyňské zahrady. Jsou dochovány objekty palmového skleníku, dřevěný altán a pískovcová kašna. Park byl ohrazen, v jeho jižní části byl zahradnický domek a ovčín; v současné době je v nich umístěná mateřská škola a pošta. Součástí zámku byl hospodářský dvůr s vinopalnou a pivovarem.", "section_level": 1}, {"title": "Památný strom.", "content": "V zámeckém parku je chráněná skupina památných stromů, mj. šestikmenná lípa malolistá, která byla vyhlášena památným stromem v roce 1995. Obvod stromů se pohybuje v rozmezí 2 až 4 metrů, jejich výška se odhaduje na 25 m a stáří na 200 let. Lípa byla vyhlášená \"Stromem roku 2004\".", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Z Dobříkova ze silnice II/315 vede místní komunikace 3152 přes Zámrsk do Nové Vsi na silnici 35 (E442). Autobusová zastávka \"Zámrsk, Nová Ves, kříž\" je vzdálená 1 km od zámku; zastávka \"Dobříkov, hostinec\" je vzdálená 1 km od zámku. Vlaková zastávka \"Dobříkov u Chocně\" je vzdálená 813 m od zámku; železniční stanice \"Zámrsk\" je vzdálená 2 km od zámku. Modrá značka z Vysokého Mýta do Dobříkova a pokračuje s červenou značkou k rozcestníku \"Nad Hlubokou.\" Obcí Zámrsk vede cyklotrasa 4186.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Zámrsk se nachází ve stejnojmenné obci Zámrsk, v okrese Ústí nad Orlicí, v Pardubickém kraji. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka. V současné době v budově zámku sídlí Státní oblastní archiv v Zámrsku.", "tgt_summary": null, "id": 539223} {"src_title": "Axonový transport", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mechanismus.", "content": "Drtivá většina axonových proteinů jsou syntetizovány v neuronálních buněčných tělech a jsou přepravovány podél axonů. Některé mRNA translace probíhají v axonech. K axonovému transportu dochází v průběhu života neuronu a je nezbytný pro jeho růst a přežití. Mikrotubuly (z tubulinu) běží po celé délce axonu a poskytují cytoskeletální stopu pro přepravu. Rychle rostoucí plus-konec je orientován směrem k synapsím a stabilnější minus-konec směrem k tělu Kinesin a dynein jsou motorové proteiny, které se pohybují náklad v anterográdní (dopředu od soma do axonálního výběžku) a retrográdní (zpět do somy). Motorové proteiny váží a transportují několik různých nákladů včetně mitochondrií, cytoskeletálních polymerů, autofagosomů, a synaptických vezikul obsahující neurotransmitery. Axonový transport může být rychlý nebo pomalý a anterográdní nebo retrográdní.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlý a pomalý transport.", "content": "Vezikulární náklad se pohybuje relativně rychle (50-400 mm/den) vzhledem k tomu, že doprava rozpustných (cytosolových) a cytoskeletární proteiny trvá mnohem déle ( méně než 8 mm/den). Základní mechanismus rychlého axonového transport byl znám dávno, ale mechanismus pomalého axonového transportu byl pochopen až v důsledku pokročilé zobrazovací techniky. Fluorescenční značení techniky (např. fluorescenční mikroskopie) umožnila přímé vizualizace dopravy v živých neuronech. (Viz také: Anterográdní tracing.) Nedávné studie odhalily, že pohyb cytoskeletálních \"pomalých\" nákladů je skutečnosti rychlý, ale na rozdíl od rychlého náklad často \"odpočívá\", takže celková tranzitní doba je mnohem delší. Tento mechanismus je známý jako \"Stop and Go\" modelu pomalého axonového transportu a byl ověřen na přepravě neurofilament z cytoskeletálních proteinů. Pohyb rozpustných (cytosolových) nákladů je složitější, ale asi má podobný základ, při kterém se rozpustné proteiny organizovat do multi-proteinových komplexů, které jsou pak dopravovány přechodnými interakcemi rychle.", "section_level": 1}, {"title": "Anterográdní transport.", "content": "Anterográdní (také\"orthográdní\") transport je pohyb molekul/organel ven, od těla buňky (také nazývané soma) do synapse nebo buněčné membrány. Na anterográdní pohyb nákladů (v transportních vezikulách) pro rychlé i pomalé komponenty podél mikrotubulové je zprostředkován kinesinem. Několik kinesinů byl prokázáno i u pomalého transportu, i když mechanismus pro generování \"pauzy\" v tranzitu je stále neznámý.", "section_level": 1}, {"title": "Retrográdní transport.", "content": "Retrográdní transport vede molekuly a organely od axonálního zakončení směrem k tělu buňky. Retrográdní axonální transport je zprostředkován cytoplazmatickým dyneinem, a je používán například k zaslání chemických zpráv (trofické signály při axonálním poškození a produktů endocytóz do endolyzozomů z axonu zpátky do buňky. \"In vivo\" rychlost je přibližně 2 μm/sec, rychlý retrográdní transport může pokrýt 10-20 centimetrů za den.", "section_level": 1}, {"title": "MAP.", "content": "Maps (microtubule associated proteins) jsou proteiny stabilizující mikrotubuly, neboť mikrotubuly jsou jinak velmi dynamickou strukturou, a regulují jejich polymerizaci a depolymerizaci. Další skupinou jsou MAP motory.", "section_level": 2}, {"title": "Následky přerušení.", "content": "Kdykoli axonální transport je inhibován nebo přerušen, normální fyziologie se stává patofyziologií, a nahromadění axoplasmy (axonální sferoid) může mít nepříznivý následek. Protože axonální transport může být narušen mnoha způsoby, axonální sferoidy byly zjištěny u mnoha různých tříd nemocí, včetně genetických, traumatických, cévních, infekčních, toxických, degenerativních a specifickém onemocněních bílé hmoty zvané leukoencefalopatie. Několik vzácných neurodegenerativních onemocnění jsou spojeny s genetickými mutacemi v motorových proteinech, kinesinu a dyneinu, a v těchto případech je pravděpodobné, že axonový transport je klíčovým hráčem při zprostředkování patologie. Nefunkční axonový transport je také spojen s neurodegenerativními onemocnění jako je Alzheimerova a Parkinsonova nemoc,v důsledku zjištění, že velké axonální akumulace jsou vždy vidět v postižených neuronech, a že geny hrájící roli mají také role v normálním axonálním transportu. Zde je ale velmi málo přímých důkazů pro zapojení axonovém transportu v druhém onemocnění, a možná další mechanismy (např. přímá synaptotoxicita) jsou více relevantní. Protože axon je závislý na axoplazmickém toku životně důležitých bílkovin a materiálu, zranění jako difúzní axonální poranění, která přeruší dopravu způsobí, že distální axon degeneruje v procesu zvaném Wallerianská degenerace. Léky na rakovinu, které zasahují rakovinné bujení, tím, že změní mikrotubuly (které jsou nezbytné pro buněčné dělení), poškodí nervy, protože mikrotubuly jsou nezbytné pro axonální transport.", "section_level": 1}, {"title": "Infekce.", "content": "Virus vztekliny dosáhne na centrální nervový systém retrográdním axoplazmickým tokem. Tetanový neurotoxin je internalizován na nervosvalové ploténce prostřednictvím vazby na nidogenní proteiny a je zpětně přepravován na soma v signalizačních endozomech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Axonový transport, řidč. axoplazmický tok a axonální transport, je buněčný proces zodpovědný za pohyb mitochondrií, lipidů, synaptických vezikul, proteinů a ostatních buněčných částí (organel) z/do buněčného těla neuronu, prostřednictvím cytoplazmy jeho axonu ( axoplazma). Protože některé axony jsou dlouhé v řádu metrů, neurony nemohou spoléhat na prostou difúzi produktů z jádra a organel do konce jejich axonů. Axonový transport je také zodpovědný za pohyb molekul určených k degradaci z axonu zpět do těla buňky, kde jsou zpracovány lysosomy. ", "tgt_summary": null, "id": 765230} {"src_title": "Donna Diana", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Literární předloha.", "content": "Příkladů o pokořených pyšných princeznách, o něž usiluje několik nápadníků, je celá řada. Jsou v pohádkách, činohrách i operách. Takový je i děj veselohry \"El desdén, con el desdén,\" jejímž autorem byl španělský dramatik Augustin Moreto y Cabana (1618–1669). Tato veselohra patří k nejzdařilejším a nejoblíbenějším Moretovým dílům. Hlavní hrdinka má jméno Diany, antické bohyně lovu, která se rozhodla zůstat pannou, což je také hlavní motiv děje veselohry. Donna Diana sice ví, ke komu její srdce táhne, avšak vytrvale předstírá nezájem a její vytoužený jí oplácí stejně. Je to souboj dvou tvrdých povah, hra kdo s koho, ovšem se šťastným koncem. Hra byla v Evropě s úspěchem uváděna po celé 19. století. V Praze byla v češtině uvedena roku 1868 a znovu 1877 v Prozatímním divadle v překladu Josefa Jiřího Stankovského. Pak byla hrána v roce 1885 s novým překladem Josefa Václava Sládka v Národním divadle. Její německou verzi \"Stolz und Liebe\" (Pýcha a láska) zvolil Emil Nikolaus von Reznicek jako předlohu své opery.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Reznicekova hudba k opeře \"Donna Diana\" má hodně vídeňského kouzla a také španělské zabarvení. Jeho instrumentace je bohatá na chytlavé melodie. Jeden z hudebních motivů z této opery byl po dlouhá léta hrán na druhém programu německé televize (\"Zweites Deutsches Fernsehen\", ZDF) jako ústřední melodie hudebního kvízu \"Erkennen Sie die Melodie\" (Poznejte tuto melodii), který byl vysílán v letech 1969–1985 jednou za měsíc (s přestávkami). Předehra opery sloužila také americkému rozhlasu (1947–1955) při sérii \"Challenge of the Yukon\" a pak přešla do televizního seriálu \"Seržant Preston z Yukonu\" (1955–1958).", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky.", "content": "V roce 2004 vydalo německé hudební nakladatelství CPO kompletní nahrávku opery \"Donna Diana\", která se uskutečnila v květnu 2003 při jejím představení v operním domě v Kielu. Dirigent Ulrich Windfuhr řídil orchestr opery v Kielu. Hlavní roli Diany zpívala sopranistka Manuela Uhl. Jsou to dvě CD, cpo 999 991-2.", "section_level": 1}, {"title": "Inscenační historie.", "content": "Premiéra opery se konala dne 16. prosince 1894 v Novém německém divadle v Praze. 15. dubna 1895 byla \"Donna Diana\" uvedena v Karlsruhe, následovala města Lipsko, Vratislav (Breslau), Výmar, Štrasburk a Kolín nad Rýnem, poté přišly Mannheim a Brémy, mimo Německo také Riga (1896) a Curych (1897). Dne 9. prosince 1898 byla \"Donna Diana\" uvedena ve Vídeňské dvorní opeře pod taktovkou Gustava Mahlera. Dne 30. dubna 1908 měla v Berlíně premiéru druhá verze opery, která se však na jevištích neuchytila. V roce 1933 byla uvedena nejprve ve Wuppertalu (15. 11.) a vzápětí v Berlíně (31. 12.) premiéra třetí verze opery, která pomohla opeře k novému startu. Byla pak hrána až do roku 1944, přičemž dosáhla na německých scénách téměř padesáti repríz. Při bombardování na konci druhé světové války však byl v Berlíně zničen veškerý provozovací materiál k této verzi, takže několik inscenací po válce bylo provedeno v původní verzi z roku 1894. Reznicekovy opery se začaly opět vracet na jeviště až od 60. let 20. století. Státní opera Praha uvedla koncertní provedení \"Donny Diany\" dne 1. března 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "Příběh se odehrává na zámku suverénního hraběte Dona Diega v Barceloně.", "section_level": 1}, {"title": "První jednání.", "content": "Rytíř a vítěz turnaje Don Cesar je vášnivě zamilován do Donny Diany, hrdé dcery Dona Diega, hraběte Barcelony. Ona se však k němu chová chladně a odmítavě, ačkoli i jí se rytíř Don Cesar líbí. Cesar dostává radu od Perina, dvorního šaška, který mu doporučuje, aby i on začal být chladný a lhostejný k milované princezně a vrátil jí tak její lhostejnost. Cesar slibuje, že se bude tímto doporučením řídit, i když je to pro něj velmi obtížné. Dvorní šašek současně tuto strategii ihned vyzkouší na Donně Florettě, nevlastní sestře princezny Diany, protože ta se mu právě dvoří. Lidé se shromažďují k oslavě turnaje a vyvolávají slávu Donu Diegovi. Hrabě vítá na svém zámku lid i tři prince, Dona Cesara, Dona Louise a Dona Gastona, finalisty turnaje. Současně si přeje, aby si jeho dcera při slavnostním předávání vavřínů vybrala ženicha mezi finalisty a dala Barceloně dědice. Diana se proti této jeho myšlence rozhořčeně brání. Don Diego je zoufalý, Don Cesar ztrácí odvahu a všichni se modlí, aby Bůh obměkčil Dianinu zatvrzelost. Mezi tím se ostatní protagonisté – dvorní šašek Perin, oba šlechtici Luis a Gaston, a také tři dvorní dámy Floretta, Laura a Fenisa – od princezniny paličatosti odvracejí, protože i mezi nimi se začínají vytvářet pouta lásky. Princezna Diana navenek stále zůstává ve svém odmítavém postoji pevná, Cesar se však rychle vzpamatuje a prohlásí, že se bude Dianě dvořit pouze z úcty. Tato jeho strategie začíná působit – nyní je to Diana, která bude muset Cesarovu hrdost překonávat. Začíná karneval a taneční zábava.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé jednání.", "content": "Oslavy dosahují maškarní slavností dalšího vrcholu. Diana vysvětluje podle staré tradice, že si každý rytíř musí vybrat dámu k tanci podle barevné stuhy, kterou má každá z dam u sebe. Ovšemže se neví, že každá z dam má u sebe všechny barvy, takže si sama vybírá svého tanečníka. Don Louis, který vybírá zelenou, dostane Donnu Lauru, Don Gaston vybírá červenou a hlásí se Fenisa. Perin, který hlasitě tvrdí, že opovrhuje láskou, si vybírá barvu temnou – Florettu. A Don Cesar, který vybírá barvu bílou, se stane tanečníkem Donny Diany. Vezme ji za ruku a její krása jej tak omámí, že zapomene na své předsevzetí a vyzná jí lásku. Diana se mu sice opět vysměje, ale Cesar se brzo vzchopí a řekne jí, že lásku k ní jen předstíral. Diana zuří a hned plánuje pomstu. Oblékne se do krásných šatů, prochází se v zahradách a za doprovodu svých sestřenic zpívá romanci o mouřenínovi Alcaidovi. Na Cesara to však vůbec nezapůsobí, obdivuje rostliny v zahradě a baví se s Perinem. Tentokrát je zklamaná zase Diana, zejména když vidí, jak se oba další šlechtici dvoří svým vyvoleným.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí jednání.", "content": "Když masky spadnou a tři nekomplikované páry otevřeně svědčí o svém zalíbení, je to už konečný útok na mramorové srdce princezny Diany, která jediná zůstává sama. Ale přesto se ještě snaží vzbudit v Cesarovi žárlivost a tvrdí, že chce splnit přání svého otce a vzít si za muže jednoho ze dvou šlechticů, prince Luise. Její snaha se však nenaplní a vše se ještě zhorší, když jí na chvilku zkamenělý Cesar zdvořile blahopřeje a sděluje, že on se ožení s Donnou Laurou. To všechno také nadšeně potvrzuje i otec Diego. To je už příliš. Diana vidí, že její láska k hrdinovi, kterou si sama nechtěla přiznat, je v nebezpečí. Její hrdost mizí a ona vyzná svou lásku k Cesarovi. „Vybrala jsem si toho, který si podmanil mou pýchu“. Perinova rada, která zněla (německy): „Begegnet sie Euch hart, thut ihr desgleichen“ (když je vůči Vám neoblomná, oplaťte jí stejným), nezklamala.", "section_level": 2}], "src_summary": "Donna Diana je komická opera o třech dějstvích. Hudbu složil rakouský skladatel českého původu Emil Nikolaus von Reznicek (1860–1945). Reznicek si sám napsal i libreto opery k prvním dvěma verzím. Předlohou mu byla komedie \"El desdén, con el desdén\" (\"Vzdor za vzdor\"), kterou napsal Španěl Agustín Moreto y Cabana, a to v jejím německém překladu od Josepha Schreyvogela pod názvem \"Donna Diana oder Stolz und Liebe\" (Donna Diana neboli pýcha a láska). Premiéra opery se konala dne 16. prosince 1894 v Novém německém divadle v Praze. Opera byla dvakrát revidována skladatelem, poprvé v roce 1908 a pak v roce 1933. Libreto k verzi z roku 1933 upravil muzikolog a dramaturg berlínské opery Julius Kapp.", "tgt_summary": null, "id": 1966894} {"src_title": "Železniční trať Čížkovice–Obrnice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Švestková dráha.", "content": "Od 28. června do 30. srpna 2008 zde za přispění obcí, kterými trať prochází, jezdil o sobotách dvakrát denně motorový vlak přezdívaný Švestková dráha. Vlaky jezdily i během léta 2009, a to od 26. června do 30. srpna 2009, tentokráte již po oba víkendové dny. Dopravu zajišťoval jeden motorový vůz M 131.1. Švestková dráha byla v provozu i během léta 2010, a to od 5. června do 29. srpna. Dopravu zajišťoval jeden motorový vůz 830 a vůz pro přepravu jízdních kol. V létě roku 2011 vlaky Švestkové dráhy jezdily jen do Třebívlic, odtud do Mostu pak pokračovala náhradní autobusová doprava. Důvodem bylo zastavení provozu v úseku Třebívlice–Libčeves kvůli opravě mostu přes Granátku. SŽDC s opravou nespěchala. Dne 26. prosince 2011 již po trati vyjel vlak z Lovosic až do Mostu. V roce 2012 opět jezdila Švestková dráha o sobotách a nedělích v červenci a srpnu, vždy dvakrát tam a zpět, přičemž provoz o víkendech v červnu a září zahájil také Středohorský motoráček dopravce KŽC Doprava. Od roku 2013 se provoz na trati ustálil na stavu, kdy se o obsluhu dělí dva dopravci, přičemž rozsah zůstává obdobný: tři páry vlaků mezi Mostem a Lovosicemi, plus jeden pár z Lovosic do Třebívlic a zpět. Takto provoz běžel až do léta 2015. Od grafikonu 2015/2016 byl zaveden sezónní provoz o sobotách, nedělích a svátcích od 25. března do konce října v rozsahu dvou párů vlaků v trase Lovosice–Most a jednoho páru vlaků v trase Lovosice–Třebívlice.", "section_level": 1}, {"title": "Prodej a rekonstrukce trati.", "content": "V listopadu 2014 byla trať (35,892 km, nabídková cena v prvním kole 132 265 270 Kč) jednou z pěti tratí, které stát nabídl k prodeji. V roce 2016 koupil trať Čížkovice–Obrnice za 5,7 milionu Kč výrobce zabezpečovací techniky AŽD Praha. AŽD Praha byl jediný zájemce. Trať chce využít jako zkušební polygon pro vyvíjené nové zabezpečovací technologie s využitím satelitních systémů. Podle smlouvy musí zachovat trať v provozuschopném stavu dalších pět let. Plánuje na tratích zachovat provoz a v rámci možností tratě opravit a umožnit i ostatním dopravcům tratě využívat. V únoru 2020 společnost AŽD oznámila, že má na trati v úmyslu zavádět tzv. bezúdržbový provoz, který by za využití systému FTS využívající optický kabel, který sleduje vibrace kolejnic při projíždění vlaku a dokáže automaticky detekovat, případně dokonce předvídat poruchy kolejnic. Po detekci problému bude automaticky vypuštěn dron, který zajistí obrazovou informaci o místě problému a až následně dojde k zásahu servisních techniků. Podobným způsobem bude kontrolován také stav dalších součástí trati. Kromě pravidelných údržbových zásahů tak trať nebdue potřebovat pochůzkáře průběžně kontrolující přítomnost poruch na trati. Podle AŽD má jít o první trať v Česku, která bude podobným systémem vybavena. Společnost plánuje rok zkušebního provozu před samotným ostrým nasazením systému.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení osobní dopravy.", "content": "Provozovatel dráhy AŽD Praha ji před zahájením sezony v roce 2017 výrazně zrekonstruoval – bylo dosazeno zabezpečovací zařízení – jak přejezdů, tak stanic (stanice řízeny z Čížkovic), ve všech stanicích bylo obnoveno kolejiště. Na rok 2017 AŽD Praha vydala jízdní řád pro svou linku T4 a od dubna 2017 zde také jezdí. V něm je potvrzen sezónní (duben–říjen) víkendový provoz dvou párů vlaků z Lovosic do Mostu a jednoho z Lovosic do Třebívlic. Vlaky zastavovaly ve všech stanicích a zastávkách po trase s výjimkou zastávky Sulejovice. Od GVD 2017/2018 byly vedeny všechny vlaky po celé trase. Dopravu objednal Ústecký kraj a jeho tarif také na trati platí. AŽD bude spojení realizovat pronajatým motorovým vozem řady 831 zálohovaným vlastním motorovým vozem řady 810. Od 15. prosince 2019 získala společnost od Ústeckého kraje bez výběrového řízení zakázku na provozování osobní železniční dopravy na lince U10 Litoměřice – Lovosice – Most, jejíž převážná část vede po trati Čížkovice–Obrnice, příčemž stanice a zastávky Obrnice, Sedlec u Obrnic, Skršín, Sinutec a Semeč všechny vlaky projíždějí bez zastavení. Dopravce nasadil modernizované jednotky RegioSprinter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Železniční trať Čížkovice–Obrnice je regionální dráha z Čížkovic přes Třebenice do Obrnic. V jízdním řádu pro cestující je uváděna v tabulce 113 Lovosice–Most, neboť po ní vedené vlaky jezdily a jezdí z Lovosic do Čížkovic po navazující trati Lovosice–Louny a z Obrnic pokračovaly do Mostu po trati Louny–Most. Od prosince 2017 do prosince 2019 byla označována ve stejné trase jako trať T4, což bylo také číslo turistické linky DÚK. Dráha se začala stavět roku 1896 a byla otevřena 19. prosince 1898. Trať byla postavena s garancí 70 % základního kapitálu 4 248 000 Korun poskytnutou Českou zemí. Stát přispěl přímo 80 000 korunami a místní zájemci doplatili zbývajících 1 194 600 korun. Trať obsluhovala zejména místní zemědělské podniky a také dopravovala dělníky do mosteckých dolů. ", "tgt_summary": null, "id": 1561227} {"src_title": "Židovská zahrada", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na tomto hřbitově se pohřbívalo nejpozději od roku 1254 až do roku 1478, kdy byl tento prostor v podélné ose přeťat Vladislavovou ulicí a přeměněn ve stavební parcely, takže dnes je celá zahrada zastavěna či vydlážděna. Rekonstrukci areálu před lokací Nového Města pražského provedl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů roku 1980. Mezi léty 1900–1920 byly nalezeny první židovské náhrobky při stavebních pracích pro činžovní domy ve Vladislavově ulici, pět fragmentů kamenných náhrobních kamenů bylo vyzvednuto a uloženo v Lapidáriu Národního muzea v Praze. V letech 1978–1980 byly před výstavbou metra likvidovány domy v jižní části Vladislavovy ulice (čp. 73/II), v ulicích Charvátově (čp. 1404/II) a Purkyňově (čp.56/II). Záchranný archeologický výzkum archeologického oddělení Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody, vedený Helenou Olmerovou tehdy zdokumentoval další hroby. Roku 1997 byl v důsledku záměru České pojišťovny vybudovat v této lokalitě podzemní garáže proveden záchranný archeologický výzkum, který se dotkl parcel domů čp. 76/II a 1350/II ve Vladislavově ulici. Při průzkumu byly v lokalitě nalezeny hebrejské náhrobky a prosté kostrové hroby, jejichž počet je odhadován asi na 400. Roku 2000 však byly archeologické práce na základě protestů židovských obcí ukončeny (židovské předpisy požadují neporušitelnost hrobů na věčné časy). Podzemní prostor Židovské zahrady byl posléze prohlášen za kulturní památku a hroby, které byly ponechány na místě, byly opatřeny betonovým sarkofágem.", "section_level": 1}, {"title": "Památník.", "content": "Koncem září 2016 byl na rohu Vladislavovy a Purkyňovy ulice židovskou obcí odhalen památník stylizovaný ve tvaru středověkých židovských macevot, obsahující popis a historii místa v češtině, angličtině a hebrejštině. Na památníku je zmíněno, že podle svědectví zapsaného v knize Seder ha-dorot je zde pohřben i významný učenec Raši:", "section_level": 1}], "src_summary": "Židovská zahrada (hebrejsky: גן יהודי – \"Gan jehudi\") je název pro druhý nejstarší židovský hřbitov v Praze. Hřbitov se nacházel na Novém Městě pražském mezi dnešními ulicemi Spálená, Purkyňova, Jungmannova a Lazarská.", "tgt_summary": null, "id": 1089625} {"src_title": "Železniční trať Praha – Ústí nad Labem – Děčín", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Osobní doprava.", "content": "V systému Esko Praha jsou na trati provozovány zastávkové vlaky jako linka S4 (úsek Praha – Vraňany – Hněvice). V Ústeckém kraji v systému RegioTakt Ústecký kraj, od 1. ledna 2015 Doprava Ústeckého kraje jezdí zastávkové vlaky v úseku Hněvice – Ústí nad Labem jako linka U4 (zpravidla jako prodloužení spojů linky S4). V úseku Ústí nad Labem – Děčín jezdí v rámci systému Doprava Ústeckého kraje linka U1, pokračující po jiné trati do Mostu a Chomutova. Vlaky kategorie EuroCity jsou na českém území objednávány ministerstvem dopravy v rámci linky Ex3. Ministerstvo dále objednává dvě rychlíkové linky: linku R5 v trase Praha – Ústí nad Labem – Karlovy Vary – Cheb a linku R20 v trase Praha – Roudnice nad Labem – Ústí nad Labem – Děčín. Rychlíky linky R20 jsou v úseku Praha hlavní nádraží – Hněvice zařazeny do systému Esko Praha. Linka S4 (osobní vlaky) má jako výchozí stanici Praha Masarykovo nádraží, rychlíky a mezistátní vlaky EC a EN stanici Praha hlavní nádraží.", "section_level": 1}, {"title": "Souhrnná doprava.", "content": "Do 12. prosince 2015 byl tradičně v jízdním řádě pro cestující vyčleňován jako trať 091 (původně 9a) úsek pojížděný pražskou příměstskou dopravou, pro který byl v minulosti používán, podobně jako u jiných tratí, termín „souhrnná doprava“. Naposledy šlo o úsek z Prahy do Vraňan, ale dříve, střídavě v různých obdobích, naposledy do 11. prosince 2010, byl vyčleňován pouze úsek Praha – Kralupy nad Vltavou. Označení 091 je od 13. prosince 2015 použito pro tabulku vlaků Praha-Hostivař – Praha-Libeň – Roztoky u Prahy, jezdících v úseku odb. Rokytka – Roztoky u Prahy po popisované trati.", "section_level": 2}, {"title": "Navazující tratě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Praha.", "content": "Ve stanicích Praha Masarykovo nádraží, Praha hlavní nádraží a Praha-Holešovice návaznost na další tratě.", "section_level": 2}, {"title": "Roztoky u Prahy.", "content": "Návaznost na spoje městské linky S41, vedené původně v traťové tabulce s atypickým označením ML, od prosince 2015 jako trať 091. Linka má dále společné zastávky Praha-Sedlec, Praha-Podbaba a rychlíková větev trati 090 ještě stanici Praha-Holešovice.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlasy v umění.", "content": "Jedná se o železniční trať, která inspirovala českého hudebního skladatele Antonína Dvořáka k napsání jeho sklady \"Humoreska\". Inspirovaly jej časté cesty z jeho rodiště v Nelahozevsi do Prahy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Železniční trať Praha – Ústí nad Labem – Děčín hl. n., v jízdním řádu pro cestující označená číslem 090, regionální doprava v úseku Praha – Kralupy nad Vltavou vyčleněna do tabulky 091, úsek Ústí nad Labem – Děčín je součástí trati 130 a v tabulce 090 jsou uvedeny jen přímé vlaky, vede z Prahy do Děčína přes Kralupy nad Vltavou, Vraňany, Hněvice, Roudnici nad Labem, Lovosice a Ústí nad Labem. Dvoukolejná elektrizovaná trať je součástí 1. tranzitního koridoru a součástí celostátní dráhy. ", "tgt_summary": null, "id": 376923} {"src_title": "Waggonbau Bautzen", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Závod byl založen roku 1846 s názvem \"Eisengießerei- und Maschinenwerkstatt von Petzold & Center\". Původně vyráběl různé stroje, nářadí a také různé součásti ze dřeva. V roce 1872 byla továrna přejmenována na \"Maschinenfabrik Melzer & Co KG\" a její sortiment se rozšířil o parní stroje a kotle. Mimo to ještě začala vyrábět vozy pro koněspřežné dráhy. V roce 1897 byla továrna spojena s hamburským koncernem \"Wagenbauanstalt von W. C. F. Busch\". Závod byl zmodernizován a rozšířen. Do sortimentu se nově dostaly i tramvaje a hasičské stříkačky. V roce 1902 byl v závodě vyroben první čtyřnápravový oddílový osobní vůz. Ten byl následován v roce 1904 velkoprostorovým vozem a v roce 1911 první vůz s ocelovou hrubou stavbou. Všechny vozy vyrobené na začátku 20. století byly určeny pro Saské státní dráhy. Od roku 1911 bylo v továrně vyráběno zhruba 150–200 vozů měsíčně. V roce 1928 byl závod spojen s \"Waggonfabrik Werdau\" a \"Linke-Hofmann-Werken\". Ve 30. letech 20. století došlo k Velké hospodářské krizi a začátku druhé světové války. Z těchto důvodů byl koncern rozdělen. Budyšínský závod byl poté v roce 1941 připojen ke koncernu \"Flick-Konzern\". Po druhé světové válce se závod stal součástí \"Vereinigung Volkseigener Betriebe des Lokomotiv- und Waggonbaus\" (zkráceně \"VVB LOWA\"), později přejmenovaného na \"VEB Kombinat Schienenfahrzeugbau der DDR\". Kromě osobních vozů v té době vyráběl i televizní antény a karavany. V té době bylo také konstruováno spřáhlo pro spojování vozů ruských a evropských železnic. V 90. letech byl závod přejmenován na \"Waggonbau Bautzen\". Ještě téhož roku byl s šesti dalšími zívody sloučen do koncernu \"Deutsche Waggonbau AG\" (zkráceně \"DWA\"). 2. února 1998 se závod stal součástí nadnárodního koncernu společnosti Bombardier. Od té doby je závod jedním z největších výrobců tramvají, každý rok je jich vyrobeno kolem dvou set. V Budyšíně jsou vyráběny téměř kompletní tramvaje s výjimkou kabinových modulů, které jsou vyráběny ve Vídeňské pobočce, elektrické výzbroje, jež je vyráběna v Mannheimu a podvozků, jenž jsou vyráběny v Siegenu. V roce 2010 došlo k povodním a závod byl zatopen. Následně muselo být kvůli poškození sešrotováno 14 kompletních tramvají a polovina vybavení dílen. Pro ochranu před dalšími povodněmi byla vybudována hráz dimenzovaná na 500letou vodu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba pro Československé státní dráhy.", "content": "Waggonbau Bautzen byl od začátku 60. do začátku 90. častým dodavatelem Československých státních drah. Z počátku byly dodávány vozy se skříní typu UIC-Y, nejčastěji s podvozky Görlitz V / Görlitz Va. Od druhé poloviny 80. let byly dodávány vozy typu UIC-Z s podvozky GP 200 S. Rozdělení epoch je pouze přibližné, přesnější roky výroby vozů lze nalézt v příslušných článcích. Na počátku 60. let byly vyrobeny hlavně čtyřnápravové služební vozy. V půlce 60. let byly dodány první vozy kombinující oddíly první a druhé třídy ABa (AB) následované vozy oddílovými první třídy Aa (A) a oddílovými vozy druhé třídy Ba (B). Mimo to ještě byly dodány dnes již zrušené lůžkové vozy WLAB, lehátkové vozy Bac a jídelní vozy WR. Tyto dodávky pokračovaly až do poloviny 70. let. Od poloviny 70. let byly dodávány lehce modernizované verze vozů z předchozí epochy. Jednalo se hlavně o oddílové vozy první třídy Aa (A), oddílové vozy druhé třídy Ba (B), servisní vozy BDa (BDs) jídelní vozy WR (WR). Zároveň v roce 1978 byly dodány první vozy se skříní typu UIC-Z pro Československé státní dráhy – jídelní vozy WRab (WRm). Jako poslední byly dodány vozy kombinující oddíly první a druhou třídu ABa (AB). Od poloviny 80. letech byly Československým státním drahám dodáno několik stovek vozů typu UIC-Z. Jako první byly dodány lůžkové vozy s barovým oddílem BRcm (BRcm) následované oddílovými vozy první třídy Amee a oddílové vozy druhé třídy Bmee (Bmee). Poté byly dodány služební vozy BDmee (BDhmsee) a služební vozy s plošinou pro nakládání vozíčkářů BDmeer (BDbmsee). Úplně poslední vozy od Budyšínské vagónky pro Československé státní dráhy byly vozy pro osobní vlaky Bymee (Bdmtee).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vaggonbau Bautzen je závod sídlící ve východoněmeckém městě Budyšín. Byl založen v roce 1846. Od 2. února 1998 patří do koncernu Bombardier. Mezi nejznámější produkty patří osobní železniční vozy a tramvaje, ale ve své historii vyráběl i jiné produkty.", "tgt_summary": null, "id": 1770141} {"src_title": "Raffaella Carrà", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Brzký život.", "content": "Narodila se v Bologni, kde začala tancovat v tanečních lekcích. Když ji bylo 8 let, odešla z Bologni studovat na National Dance Academy (Accademia Nazionale di Danza) v Římě, kde také v 50. letech započala svoji hereckou kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herečka.", "content": "Carrá ve svých devíti letech debutovala, jako herečka ve filmu \"Tormento del passato (1952).\" Do roku 1960 stihla natočit ještě dalších 5 filmů, než odmaturovala na mezinárodní filmové škole. Ve stejném roce si zahrála ve filmu Svědek, který nepromluvil (Long Night in 1943). V roce 1965 se přestěhovala do Spojených států amerických, kde podepsala smlouvu s 20th Century Fox (dnes 20th Century Studios).", "section_level": 2}, {"title": "Zpěvačka.", "content": "Od roku 1961 Carrà zpívala a tancovala ve varieté italských televizí. Její vystoupení obsahovalo propracovanou choreografii, fascinující propracovaná témata a její styl bez zábran. Byla první televizní osobností, která na kameru ukázala svůj pupík. Tento čin se setkal s obrovskou vlnou kritiky z Vatikánu a od katolické církve v zemích, kde se její show \"Canzonissima vysílala.\" Uspěla se svým smyslným hitem Tuca Tuca(1971), napsaný pro její vystoupení. Píseň pro ni napsal její dlouhodobý spolupracovník a tehdejší přítel Gianni Boncompagni. V roce 1971 zaznamenala další hity, jako \"Ma che musica maestro\" a \"Chissà se va\". Jejím největším mezinárodním hitem byla píseň \"Tanti Auguri\" (\"Best Wishes\"), která se stala populární u gay publika. Píseň je také známá pod svým španělským názvem \"Para hacer bien el amor hay que venir al sur.\" Nedávno, si Carrà získala novou pozornost, díky jejímu televiznímu vystoupení z roku 1974 s písní \"Prisencolinensinainciusol.\" Toto zremixované video obsahující její tančení se v roce 2008 stalo na internetu virální. V roce 2008 se video s jejím vystoupením jejího jediného anglického hitu \"Do It, Do It Again\" objevilo v seriálu Pán času (Doctor Who) v epizodě Půlnoc. Rafaella Carrà pracovala s Bobem Sinclarem na novém hitu \"Far l'Amore,\" který byl na Youtube vypuštěn 17. března 2011. Hit bodoval v hudebních žebříčcích hned v několika evropských zemích. V roce 2011 oznamovala italské body v soutěži Eurovize.", "section_level": 2}], "src_summary": "Raffaella Maria Roberta Pelloni (* 18. června 1943 Bologna), lépe známá jako Raffaella Carrà, je italská zpěvačka, tanečnice, televizní moderátorka a herečka. Stala se populární v Evropě a také v Latinské Americe, a to díky jejím dobře známým nahrávkám a jejím populárním televizním pořadům.", "tgt_summary": null, "id": 688523} {"src_title": "Viamont", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavební činnost a údržba drah.", "content": "Firmu založilo několik zaměstnanců Traťové strojní stanice v Ústí nad Labem, jednotky Československých státních drah. Zpočátku byla činnost firmy zaměřená na opravy a rekonstrukce kolejového svršku, později i novostavby drah. V některých průmyslových podnicích (Papírny Štětí, Setuza v Ústí nad Labem, RSM Chemacryl v Sokolově, PKÚ Trmice atd.) provádí údržbu a správu sítě vleček. V květnu 2001 založila VIAMONT s Dálničními stavbami Praha novou společnost Viamont DSP. Tento koncern se účastní též modernizace železničního koridoru Praha – Děčín. VIAMONT a. s. vlastní nebo vlastnil i další dceřiné společnosti Viamont Servis (dříve Trail Servis), Viamont oil, V-Troll, Viamont Sport, VIAMONT Cargo) a v několika dalších má majetkové podíly.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní činnost.", "content": "Společnost byla od listopadu 1995 železničním dopravcem, zpočátku v nákladní dopravě, od roku 1997 také v osobní dopravě.", "section_level": 1}, {"title": "Nákladní doprava.", "content": "Společnost zpočátku přepravovala uhlí pro severočeské elektrárenské společnosti a teplárny. Podnikala také v dopravě štěrku, cementu, obilí, řepy, dřeva, nafty a jiných komodit a v překládce materiálu.", "section_level": 2}, {"title": "Členství v European Bulls.", "content": "13. ledna 2005 byla oficiálně založeno sdružení evropských nákladních železničních společností „European Bulls“, jehož zakládajícími členy jsou vedle VIAMONTU také společnosti Comsa Rail Transport (Španělsko), NORD CARGO Srl. (Itálie), LTE Logistik- und Transport- GmbH (Rakousko), LTE Logistik a Transport Slovakia (Slovensko), rail4chem Eisenbahnverkehrsgesellschaft mbH (Německo) a Fer Polska (Polsko). Toto sdružení pod společnou značkou European Bulls začalo nabízet svým zákazníkům služby v nákladní železniční dopravě s tím, že dopravcem v daném státě je vždy člen sdružení z tohoto státu, vůči zákazníkovi však sdružení vystupuje jednotně a není tedy nutné poptávat dopravu u každé společností zvlášť. Mezi první významnou aktivitu tohoto sdružení svázanou s VIAMONTEM patřila přeprava obilnin z různých sil v Česku do přístavu Rotterdam, která byla zahájena v roce 2005. Dopravcem v ČR byl samozřejmě VIAMONT, v Německu rail4chem a v Nizozemsku rail4chem Benelux B.V. (dcera německého rail4chem). K předávce souprav mezi lokomotivami VIAMONTU a rail4chem docházelo v německé stanici Bad Schandau.", "section_level": 3}, {"title": "Viamont Cargo.", "content": "K 22. srpnu 2007 byla založena 100% dceřiná společnost VIAMONT Cargo a.s. Do této společnosti byly z mateřského Viamontu vyčleněny aktivity spojené s nákladní železniční dopravou. V roce 2008 pak byl Viamont Cargo prodán společnosti OKD, Doprava. Tento krok byl vedením Viamontu zdůvodněn tím, že se chce firma dále věnovat především stavební činnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Osobní doprava.", "content": "Firma Viamont si pronajala následující regionální železniční trati a převzala na nich provozování osobní dopravy: Společnost dále provozuje osobní dopravu v úsecích: V poptávkovém řízení na provozování železniční dopravy na trati mezi Karlovy Vary – Mariánské Lázně, které vyhlásil Karlovarský kraj, zvítězil VIAMONT. Požadoval dotaci 64,60 koruny za vlakový kilometr, zatímco ČD 80,40 koruny a Railtrans 85,20 koruny. Soupravami RegioSprinter měl VIAMONT v této trase jezdit od 1. ledna 2006 do 31. prosince 2010. Drážní zákon ovšem vyžaduje, aby dopravce žádal u správce dopravní cesty (SŽDC) o přidělení dopravní kapacity na trati s ročním předstihem, což v tomto případě udělaly pouze České dráhy. Dotovanou osobní dopravu na této trati tedy VIAMONT zahájil až od grafikonu platného od 10. prosince 2006. VIAMONT se ucházel ve výběrových řízeních Ministerstva dopravy ČR i o provozování rychlíků v trasách Liberec–Pardubice a Plzeň–Most. Vyhrály České dráhy s cenou, kterou konkurenti pokládají za dumpingovou. Podle Hospodářských novin by Českým dráhám podle jejich průměrných nákladů měla cena vyjít na 100 milionů korun, nabídly však 46 milionů korun a vyhrály. VIAMONT dal nabídku za 97,7 milionu a Connex-Veolia za 99 milionů. Viamont plánoval použít vlaky Desiro od společnosti Siemens. 19. června 2008 byla vyčleněním divize Osobní doprava založena 100% dceřiná společnost VIAMONT Regio, na kterou od 1. ledna 2011 přešlo provozování osobní dopravy z mateřské společnosti. Koncem roku 2011 se holding Viamont této společnosti zbavil a ta se přejmenovala na GW Train Regio a. s.", "section_level": 2}], "src_summary": "VIAMONT a. s. (VKM: VIA) je česká stavební a železniční společnost provozující několik regionálních železničních drah. Na pronajatých tratích či na tratích jiných provozovatelů dráhy společnost provozovala osobní dopravu, tato činnost však byla vyčleněna do dceřiné společnosti VIAMONT Regio. V minulosti se společnost zabývala také provozování nákladní železniční dopravy, ta však byla vyčleněna do společnosti VIAMONT Cargo, která byla následně prodána. ", "tgt_summary": null, "id": 525357} {"src_title": "Podstatští z Prusinovic", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny rodu.", "content": "Pravděpodobný předek rodu Jenec ze Šumberka se připomíná v roce 1281, prokazatelný původ lze doložit až v souvislosti se zmínkou o tvrzi v Prusinovicích z roku 1349. Tas z Prusinovic koupil v roce 1408 panství Potštát a od té doby se jeho potomci psali jako Podstatští z Prusinovic. Prokop Podstatský prodal Prusinovice v roce 1464, ale další členové rod získávali řadu dalších statků na Moravě (Bouzov, Ivanovice na Hané, Malenovice) a dostali se i k zemským úřadům - Jetřich starší byl v letech 1573–1578 moravským nejvyšším zemským písařem. Hlavní rodové sídlo v Potštátě prošlo v 16. století přestavbou z tvrze na renesanční zámek. Zatímco Jan Felix Podstatský v pobělohorských konfiskacích ztratil Potštát (1623), jeho bratranec Kryštof Karel (†1645) naopak na konfiskacích profitoval, získal například Otrokovice a Zlín, v letech 1625–1628 byl na Moravě nejvyšším dvorským sudím a v roce 1627 byl povýšen do panského stavu. Jeho tři synové založili tři hlavní rodové větve, linie \"Podstatský-Lichtenštejn\" a \"Podstatský-Thonsern\" žijí dodnes. Z potomstva nejmladšího syna Kryštofa Karla II. pocházel Jan Nepomuk (1707–1758), císařský rada a moravský zemský soudce, který byl v roce 1744 povýšen do hraběcího stavu. Vlastnil Hustopeče nad Bečvou, zemřel ale bez mužského potomstva.", "section_level": 1}, {"title": "Větev Podstatský-Lichtenštejn.", "content": "Na počátku současné linie hrabat Podstatských-Lichtenštejnů stál Jiří Valerián (†1688), moravský zemský sudí, majitel Veselíčka a Bartošovic, který rodový majetek rozšířil v roce 1677 přikoupením Slavkova u Opavy. Jeho syn František Dominik (1650? – 1721) zastával vysoké úřady na Moravě (nejvyšší sudí 1702–1714, nejvyšší komorník 1714–1721) a v roce 1707 byl povýšen na hraběte. Jeho syn František Valerián (1678-1741) se oženil s Marií Terezií z Lichtenštejna-Kastelkornu (1693-1748), z tohoto sňatku později vzešel alianční rod Podstatský-Lichtenštejn. Významný moravský osvícenec, diplomat a politik Alois Arnošt Podstatský (1723–1793), převzal na základě předchozích dědických dohod jméno a erb vymřelých Lichtenštejnů z Kastelkornu, jeho syn Leopold I. (1763–1813) v roce 1796 získal i lichtenštejnský majetek (Telč). Od roku 1762 nese tato linie jméno Podstatský-Lichtenštejn, respektive \"hrabě Podstatský z Lichtenštejna a Kastelkornu, svobodný pán z Prusinovic\". Teprve ziskem Telče se Podstatští zařadili mezi významnou šlechtu Habsburské monarchie, což kromě rozsáhlého pozemkového vlastnictví dokládají i jejich aktivity v politice a kultuře. Leopold I. proslul jako mecenáš a lidumul, jeho syn Leopold III. propagoval především hudbu a ve Vídni obdržel čestný titul \"hrabě dvorské hudby\" (\"Hofmusikgraf\"). Společenský vzestup rodu dokazuje i výběr nevěst z předních šlechtických rodin (Clary-Aldringenů, Paarů, Nosticů, Lobkoviců ad.). Leopold IV. (1903-1979) se přihlásil k německé národnosti a jeho majetek (Telč, Veselíčko) byl v roce 1945 zestátněn. Jeho syn Jiří Kryštof (*1932) sice v roce 1990 získal československé občanství, ale jeho dlouholetý boj o restituci majetku byl neúspěšný. Leopoldův mladší bratr Alois (1905–1982) vyženil s Josefínou Harrachovou (1905–2000) velkostatek Velké Meziříčí. Ti se naopak hlásili k české národnosti a majetek jim byl po roce 1989 vrácen. Současným správcem Velkého Meziříčí je jejich syn Jan Nepomuk Podstatský (*1937).", "section_level": 1}, {"title": "Větev Podstatský-Thonsern.", "content": "Zakladatelem panské větve Podstatský-Thonsern byl pravděpodobně Karel Šebestián, nejmladší syn Kryštofa Karla. Jeho potomci vlastnili na přelomu 17. a 18. století statek Hovězí, ale až díky dědictví po vymřelém rodu Thonsernů nabyli určitého významu. Panství Litenčice na Kroměřížsku zdědili v roce 1778, ale až Vilém František (1781–1833) získal v roce 1804 titul svobodného pána spolu s přijetím jména Thonsern (\"Podstatský z Prusinovic, svobodný pán z Thonsernu\"). Jeho vnuk Theodor (1844–1910) byl dlouholetým poslancem Moravského zemského sněmu a jeho potomkům patří zámek Litenčice dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "V původním znaku nosili na červeném štítě parohy jelena či daňka, s povýšením do panského stavu v roce 1627 byl do erbu přidán zlatý lev v modrém poli. Po přijetí jména vymřelého rodu Lichtenštejn-Kastelkornů obdrželi srdeční štítek se stříbrným klínem v modrém poli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podstatští z Prusinovic (psáno též Podstatzky) jsou starý moravský šlechtický rod připomínaný v písemných pramenech od 13. století. Vlastnili řadu statků na Přerovsku a Zlínsku, později zastávali i zemské úřady na Moravě. V roce 1627 byli povýšeni do panského stavu a ve dvou liniích obdrželi v letech 1707 a 1744 hraběcí titul. Dědictvím po vymřelém rodu Lichtenštejnů z Kastelkornu uplatnili v roce 1762 nárok na jejich jméno a erb. Rodina \"Podstatský-Lichtenštejn\" poté patřila k nejvyšší šlechtě v Rakousku a patřil jí rozsáhlý majetek na Vysočině (Telč) a severní Moravě. Nejdéle se v rodovém majetku udrželo panství Veselíčko, které Podstatským patřilo v letech 1573–1945. Panské linii \"Podstatský-Thonsern\" patří od počátku 19. století Litenčice na Kroměřížsku.", "tgt_summary": null, "id": 1533000} {"src_title": "Kammerstein (zřícenina hradu)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Zbytky hradu se nacházejí v jižním údolí řeky Liesingu v nadmořské výšce 420 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zřícenina se dnes počítá mezi nejstarší zříceniny hradů pocházejících z 11. století. Původní název hradu \"Chemerstain\" není odvozen od šlechtického rodu ale od úřadu jeho zakladatele Otty II. z Perchtoldsdorfu, \"rakouského komořího\". Hrad postavil jako výšinný Otto II., poté co byl původní hrad Perchtoldsdorf za Otty I. při šlechtickém povstání vypálen. Ottovi II. se však podařilo získal si zpět přízeň císaře Fridricha II. (1194-1250). Za Rudolfa I. Habsburského (1218-1291) byl hrad lénem, byl však znovu obsazen. Rakouská šlechta se bouřila proti synovi Rudolfa I. Albrechtu I. (1255-1308). Otto II. zemřel v Lilienfeldu a je pohřben v tamním klášteře Lilienfeld. Také jeho syn Otto III. se zúčastnil povstání. Když byl hlavní hrad Perchtoldsdorf zničen, stáhl se Otto zpátky na hrad Kammerstein. Teprve za použití lsti se ho podařilo vylákat do Vídně, načež se jeho nepřátelé zmocnili hradu. Otto prý z Vídně viděl hořící hrad. Následovalo jeho doživotní uvěznění.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Hrad měl rozlohu 40 × 25 metrů, s 15 metrů vysokým opevněním. Díky tomu, že přístupu bránily ze tří stran příkré skály, byl hrad dostupný jenom přes padací most o šířce jednoho metru. Na jihovýchodní okrouhlé zdi byl postaven čtyřpodlažní palác. Na nejvyšším místě stála pětistranná hradní věž se zdmi až tři metry silnými. Do jednotlivých pater byl přístup pouze po žebřících. Do dnešních dní se dochovala pouze okružní zeď a zbytky zdiva hradní věže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zřícenina hradu Kammerstein je bývalý hrad na okraji městysů Perchtoldsdorf a Kaltenleutgeben v okrese Mödling v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy.", "tgt_summary": null, "id": 355157} {"src_title": "Budmerice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1296. Budmerice, tehdy ještě Pumurich, patřily, stejně jako okolní obce, Vištuk a Jablonec k panství Červený Kameň. Zdejší obyvatelé se živili vinařstvím a povoznictvím, později též chovem ryb a od 17. století také hrnčířstvím. Roku 1561 získala obec znak. V 16. století začali noví majitelé Červeného Kamene Pálffyové zakládat v jejím okolí rybníky, čímž se z části zdejších obyvatel stali, jak je již uvedeno výše, chovatelé ryb. V roce 1705 došlo v blízkosti obce k bitvě mezi povstaleckým vojskem Františka Rákocziho a císařským vojskem, jež vedl palatin hrabě Ján Pálffy. Povstalci byli v této bitvě poraženi a obec vypálena. V roce 1888 nechal hrabě Ján Pálffy, pán na Červeném Kameni, velký milovník přírody a myslivosti, zbudovat v polesí Lindava v těsné blízkosti obce lovecký zámek v novogotickém slohu. Po roce 1945 prodělala obec, tak jako řada jiných slovenských vesnic, značný vývoj. V roce 1948 pak získala svoje dnešní jméno Budmerice.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Nejznámější památkou Budmeric je již zmíněný zámek, jenž dnes slouží jako Dům slovenských spisovatelů. Z církevních staveb je to pak římskokatolický kostel Povýšení sv. Kříže z roku 1780, postavený původně v gotickém slohu. Za zmínku stojí též kaple zasvěcená Panně Marii Sedmibolestné, kterou dal postavit Rodolf I. Pálffy. Z řady mlýnů se dochoval Silnický mlýn, jenž dnes slouží Ministerstvu školství Slovenské republiky jako středisko pro vzdělávání.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní rodáci.", "content": "V Budmericích se narodil slovenský avantgardní básník, prozaik, novinář, překladatel a surrealistický grafik Rudolf Fabry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budmerice jsou obec na Slovensku v okrese Pezinok. Nacházejí se 37 km východně od Bratislavy v Trnavské pahorkatině. V katastru obce se nalézá přírodní rezervace Lindava. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1267430} {"src_title": "Rolls-Royce Condor", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj a výroba.", "content": "Výroba verzí Condor I a II byla zahájena v roce 1920 (resp. 1921). Konstrukce zprvu úzce navazovala na zkušenosti s typy Eagle a Falcon, ale poměrně rychle firma uplatnila řadu změn v konstrukci a po postavení 106 kusů motorů Condor I a II výroba přechází na nové varianty. Mezi lety 1923–1930 se pak vyrábí výkonnější a výrazně zdokonalené motory Condor III, IIIA a IIIB. Ty se od starších verzí liší mj. zvýšeným kompresním poměrem, vyššími otáčkami, překonstruovaným klikovým mechanismem (s jednoduchou a rozvidlenou ojnicí, namísto předchozího řešení s hlavní a zavěšenou vedlejší ojnicí) a překonstruovanou, zesílenou konstrukcí (zejména se jednalo o změny v konstrukci klikové skříně, rovněž byla použita jiná ložiska a kvalitnější materiály). Navíc zcela nové řešení reduktoru s jednostupňovým převodem čelními ozubenými koly se podařilo motor oproti předchozím verzím zkrátit o 485 mm (nový reduktor byl zároveň i lehčí a výrobně jednodušší, tedy i levnější). Sériovou výrobu uzavíraly motory Condor IV a IVA se vzletovým výkonem 750 hp (559,3 kW) při 2000 ot/min, ale těch vzniklo již jen 22. Ačkoliv celková výroba dosáhla jen 327 kusů, lze i tak konstrukci hodnotit jako úspěšnou — po skončení války, po seškrtání obrovských zbrojních zakázek, kdy vojenská letectva dlouho vystačila buď s letouny zkonstruovanými a vyrobenými ještě za války, nebo alespoň na válečné konstrukce mnohdy úzce navazujícími, byla poptávka na trhu jen omezená — kupříkladu konkurenční motor Siddeley-Deasy Tiger, jehož vývoj se zdržel, byl nakonec ještě před dokončením vývoje zrušen protože většinu možných zakázek na motory v této výkonové kategorii na sebe strhla právě firma Rolls-Royce Ltd. s typem Condor.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Tyto motory mj. poháněly i letouny Avro 549, Avro 557, Avro 561, Beardmore Inflexible, Blackburn Iris, Hawker Hornbill, Hawker Horsley, Saunders Valkyrie, Short Singapore, Vickers Virginia, Vickers Vanguard, Vickers Vixen, Westland Yelovil či vzducholoď R 100.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rolls-Royce Condor byl letecký motor vyvíjený od roku 1918, původně pod označením \"Rolls-Royce G\". Zpočátku se s ním počítalo, mimo jiné, jako s pohonnou jednotkou tehdy vyvíjeného bombardéru \"Handley Page V\" (později H.P.15, typ byl zařazen do služby jako Handley Page V/1500, zprvu projektovaného jako dvoumotorový; kvůli zpoždění vývoje motorů s očekávaným výkonem 600 hp ale projekt byl přepracován pro pohon čtyřmi motory Rolls-Royce Eagle VIII).", "tgt_summary": null, "id": 825437} {"src_title": "Dělnická tělocvičná jednota", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Roku 1892 vznikl tělocvičný odbor při vzdělávacím spolku krejčovských dělníků v Praze a v roce 1894 Vzdělávací podpůrný tělocvičný spolek \"Lassalle\" v Brně-Juliánově a v Králově Poli. Jméno \"Lassalle\" převzali od tamního německého dělnického tělocvičného spolku. Brněnský spolek později získal název \"Dělnická tělocvičná jednota\" a tento název si osvojilo celé hnutí vznikajících jednot. V roce 1895 byla založena DTJ v Husovicích, roku 1896 v Židenicích a Líšni u Brna. Roku 1897 byla ustavena první \"Dělnická tělocvičná jednota\" v Praze. Téhož roku vznikly DTJ v Radlicích u Prahy a v Mostě, roku 1898 v Praze VII., na Kladně, ve Vršovicích a v Moravské Ostravě. Zpočátku byli cvičící dělníci mnohde členy sokolských jednot. Za mezník v odštěpení dělnického tělocvičného hnutí jsou pokládány volby do rakouského Říšského sněmu v roce 1897, kdy poprvé volily i nemajetné vrstvy a sociálně demokratičtí poslanci pak svým tzv. protistátoprávním prohlášením vyhrotili politickou diferenciaci české společnosti a vystoupil proti nim i Sokol, což vedlo k hromadnému odchodu sociálních demokratů ze sokolských jednot. V srpnu 1903, na základě porady z roku 1902, založily existující jednoty \"Svaz dělnických tělocvičných jednot\" (SDTJ), který na počátku své existence zahrnul 31 jednot, 1076 členů, 100 členek, 106 dorostenců a 130 žáků. Prvním starostou byl zvolen František Hummelhans. Roku 1903 uspořádal svaz první svazové veřejné cvičení, účastnilo se 180 cvičenců. Roku 1904 se poprvé konal svazový cvičitelský kurs. Roku 1905 se konal druhý valný sjezd a začal být vydáván svazový časopis \"Tělocvičný ruch\". Roku 1908 mál náklad 7000 výtisků. Od roku 1909 vycházely navíc \"Cvičitelské rozhledy\". Roku 1909 byl zaveden pro muže svazový stejnokroj. V roce 1912, kdy daleko mohutnější Sokol s čtyřnásobnou základnou členů pořádal svůj VI. všesokolský slet, Svaz DTJ měl svůj V. sjezd. O tři roky později se názorově odlišné organizace střetly na půdě pražské radnice kvůli sporu o využití Letenské pláně ke svým cvičením v létě roku 1915. Do sporu o možnost vlivu na cvičící školní mládež se zamíchal i Orel, jenže události I. světové války plány všech zhatily. První slovenské jednoty byly založeny roku 1913 v Prešpurku a v Haliči. Roku 1913 zřídil svaz technický výbor a výchovný výbor a začal se soustavnou osvětovou činností, od roku 1912 vydával časopis \"Vychovatel\". Za první československé republiky vydával svaz pro žactvo časopis \"Zlatá brána\", pro dorost \"Náš dorost\", jednotlivé kraje vydávaly své věstníky (například \"Jarost\" v Plzni, \"Jednotář\" v Moravské Ostravě, \"Napred\" v Bratislavě). V roce 1913 uváděl Svaz DTJ 542 jednot v 28 okresech s 34 283 příslušníky.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1918.", "content": "Roku 1918 se DTJČ přihlásil do Mezinárodního socialistického svazu pro tělesnou výchovu a sport, který vznikl roku 1913 a později přesídlil z Gentu v Belgii do Prahy. Roku 1921 se konala ve Frankfurtu první mezinárodní Dělnická olympiáda (olympiáda původně plánovaná na rok 1915 byla zrušena kvůli válce). Druhá se konala roku 1927 v Praze, třetí roku 1931 ve Vídni. Svaz DTJO pořádal časté zájezdy do zahraničí. Ve dnech 12. - 29. června 1921 se konala též I. dělnická olympiáda v Praze. Na letenském stadionu cvičilo 23 000 osob - mužů, žen, dorostu i žactva - dále 104 cyklistů a 312 vojínů. Připojilo se i 131 zahraničních hostů z Belgie, Německa i Finska. Ukázky cvičení doplnila slavnostní scéna „Na úsvitě nové doby“, kterou vytvořilo 2500 osob, konaly se i závody v lehké atletice. Program doprovázely společenské večery, koncerty, výstavy či divadelní představení pro dospělé i pro děti. Ve 30. letech se hnutí dále rozvíjelo a konaly se i další mezinárodní dělnické olympiády. Zpočátku byl základem tělocvik prostý a na nářadí podle Tyršovy tělocvičné soustavy, svaz odmítal sport jako takový i vrcholové cviky, např. veletoče. Od roku 1924 byly však zavedeny i míčové hry, od roku 1925 plavectví, od roku 1920 skauting pro mládež, v některých krajích pěstovaly DTJ i zimní sporty a tenis. Jednoty konaly i kulturní aktivity, například loutková divadla pro děti, společenské zábavy, výlety apod. Roku 1929 měl svaz ve 49 okresech 11 031 jednot a 117 622 členů, z toho asi 50 tisíc mužů, 15 tisíc žen, 9 tisíc dorostenců, 7 tisíc dorostenek (dorost byl do 17 let), 18 tisíc žáků a 18 tisíc žaček (do 14 let). Svaz byl členěn na obvody, okresy a kraje. Z podnětu svazu DTJČ bylo založeno Ústředí socialistických organizací tělovýchovných v ČSR.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1945.", "content": "Za vznikem jednot stáli především sociální demokraté. Těsně před odštěpením komunistické strany od sociální demokracie v roce 1921 proběhl v celostátním vedení svazu i v jednotách souboj o vliv. Sociální demokraté si uchovali vliv na svaz, levičáci založili svou organizaci pod názvem Federace dělnických tělocvičných jednot (FDTJ). Za německé okupace byly DTJ centry protifašistického odboje a někteří její členové spolupracovali s Obranou národa. Po roce 1948 byly zlikvidovány, respektive začleněny do sjednocené tělovýchovy. V 90. letech 20. století, po pádu komunistického režimu, byly některé jednoty obnoveny a vznikl i nový Svaz dělnických tělovýchovných jednot, který některé z obnovených jednot zastřešuje. Nově pěstují kromě cvičení též atletiku a další sporty a jejich členy jsou zejména střední vrstvy i drobní podnikatelé.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dělnická tělocvičná jednota (DTJ, též Dělnická tělovýchovná jednota) je obvyklý název a zkratka organizací patřících k českému a slovenskému hnutí DTJ. Jejich úkolem je tělesná výchova a zdravotní, duchovní a mravní povznesení dělné třídy na ideovém základu demokratického socialismu. Hnutí vzniklo na přelomu 19. a 20. století odštěpením od Sokola, po historii přerušené komunistickou totalitou bylo v českých zemích v 90. letech obnoveno.", "tgt_summary": null, "id": 1683114} {"src_title": "Ante Razov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začínal na Kalifornské univerzitě, v týmu UCLA Bruins. V draftu 1996 byl vybrán ve třetím kole Los Angeles Galaxy. V Galaxy ale nedostával příliš prostoru, za dvě sezony odehrál pouze 6 utkání a vstřelil jeden gól. Před sezonou 1998 přestoupil do nově vzniklého Chicaga Fire. V Chicagu hrál s krátkou přestávkou 7 let, v sezoně 2000/2001 působil ve španělském druholigovém Racing de Ferrol. V sedmi sezonách byl pětkrát nejlepším střelcem Chicaga, se 76 góly je nejlepším střelcem klubu. V roce 2003 byl nominován do nejlepší XI soutěže. S Chicagem vyhrál v roce 1998 MLS Cup a v letech 1998, 2000 a 2003 US Open Cup. Ve finále MLS 2003 v 54. minutě neproměnil penaltu za stavu 2:3 pro San Jose Earthquakes a po nepovedené sezoně 2004 byl vyměněn do Columbusu za Tonyho Sanneha. V Columbusu ale nevydržel dlouho, po hádce s trenérem Andrulisem odešel do MetroStars vedeného Bobem Bradleym, který Razova vedl už v Chicagu. Po sezoně 2005 si ho trenér Bradley vzal s sebou do CD Chivas USA. Dne 21. dubna 2007 vstřelil 100. gól a stal se třetím hráčem ligy, který to dokázal (po Morenovi a Cunninghamovi). Kariéru ukončil po roce 2009 na metě 114 gólů, což stačí na šesté místo historických tabulek.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Razov byl poprvé povolán do reprezentace v březnu 1995, první zápas odehrál 25. března 1995 proti Uruguayi. S reprezentací USA získal zlatou medaili na Zlatém poháru CONCACAF 2002, na Mistrovství svět si ale nikdy nezahrál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ante Razov (* 2. března 1974) je bývalý americký fotbalový útočník. Se 114 góly je šestým nejlepším střelcem Major League Soccer; se 76 góly nejlepším střelcem Chicago Fire a se 30 góly CD Chivas USA. S reprezentací USA získal zlatou medaili na Zlatém poháru CONCACAF 2002.", "tgt_summary": null, "id": 151882} {"src_title": "Strnadec guadalupský", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis a chování.", "content": "Strnadec guadalupský má matně šedivou hlavou se šedým zobákem, horní část těla je hnědá. Křídla s ocasem mají zbarvení černé, s výjimkou bílých okrajů ocasu. Spodní část těla je bílá, pod křídly rubínová. Ozývá se ostrým „sik” a dlouhou sérií volání. Na ostrově Guadalupe pták obývá hlavně cypřiše náležící k druhu \"Cupressus guadalupensis\", několik ptáků potom žije ve zbývajících borovicových porostech. Na začátku 20. století využíval na ostrově téměř všechna životní prostředí a za krmením se pohyboval po celém ostrově. Pohybuje se tak i v současné době, ale z celého počtu ptáků zbyla jen hrstka. Druh je nicméně přizpůsobivý, což dokazuje skutečnost, že se několik jedinců usadilo při pobřeží v nepůvodních plantážích tabáku sivého (\"Nicotiana glauca\"), protože je jeho hustý porost chrání před útoky koček. Rozmnožování probíhá mezi únorem a červnem. Samice naklade do hnízda, které je tvořeno suchou trávou a umístěno v zemi nebo na spodních větvích stromů, tři až čtyři vejce. Jsou světle nazelenalá, s červenohnědými skvrnami. Při dostatku potravy se mohou ptáci rozmnožovat i dvakrát do roka. Jedna generace trvá 3,6 roku.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Strnadec guadalupský býval hojným druhem, roku 1995 zde však žilo jen mezi 50 a 100 jedinci. Hlavním důvodem jeho ohrožení se stala introdukce koz v devatenáctém století, mající sloužit jako zdroj masa, které spásaly zdejší vegetaci. Během 70. let 20. století se namnožily natolik, že na jeden hektar připadaly čtyři kozy. Roku 1988 zbýval vlivem intenzivního pasení koz 1 km cypřišového lesa. Na ostrově se také rozšířily toulavé kočky, které lovily zdejší endemitní zvířata. Ke konci 19. století byl tento druh stále hojný, ale jeho populace klesala. A. W. Anthony při shrnutí svých několika cest na ostrov poznamenal, že se druh stává stále vzácnějším, a jako hlavní viníky označil kozy, spásající stanoviště, a kočky. W. W Brownq Jr., H. W. Marsdena a Ignacia Orosa se na Guadalupe vydali během května a června v roce 1906 a ulovily zde mnoho exemplářů strnadce guadalupského pro Thayer Museum. Podle nich byl strnadec stále na ostrově hojný, ale přestože na něm žily kočky, stále se choval krotce a důvěřivě, byl tedy snadnou kořistí. V 70. letech bylo z ostrova odstraněno na 35 tisíc koz. Roku 2006 byly kozy vyhlazeny organizacemi Grupo de Ecologia y Conservacion de Islas a Island Conservation, čímž se obnovila vegetace. Ostrov byl také vyhlášen biosférickou rezervací. Pokud budou z Guadalupe odstraněny také kočky, pták zde vzhledem k tomu, že se biotop regeneruje, může opět nalézt chovná a krmná stanoviště. Jeho budoucnost vypadá lépe než během 20. století, stále však čelí riziku vyhynutí například nějakou mimořádnou událostí, jako je silná bouře či epidemie nějaké nemoci. Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje populaci strnadce guadalupského za stoupající. Od roku 1994 jej tato organizace hodnotí jako kriticky ohrožený taxon, v roce 2008 byl ze seznamu vyškrtnut (Not Recognized) a opětovně zařazen roku 2016 jako ohrožený.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strnadec guadalupský (\"Junco insularis\") je druh strnadovitého ptáka, vyskytujícího se endemicky na ostrově Guadalupe při pobřeží Mexika na pacifické straně. Žije zde na území o rozloze asi 60 km v nadmořské výšce mezi 2 600 až 3 000 metry. Mezi lety 2008 až 2016 byl mnohými taxonomickými institucemi považován za poddruh strnadce zimního (\"Junco hyemalis\"), tehdy však došlo k opětovnému povýšení na samostatný druh.", "tgt_summary": null, "id": 740397} {"src_title": "Kumbli", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Nejstarší zmínky o ostrově pocházejí z konce 17. století a ostrov je v nich zmiňován jako \"Kumbli saar\", tedy „ostrov Kumbli“. Další doložené podoby jména jsou \"Kumpla\", \"Kumbla\", \"Kumli maa\". Tato označení jsou zpravidla odvozována ze švédského \"kummel\" ve významu „kamenné navigační znamení“. Ve švédských pramenech se však objevuje též jméno \"Holm thom kalm\", tedy „holá výspa“.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Kumbli (na mapce vpravo 1) přiléhá z východu k ostrovu Kräsuli (2), spolu s nímž se nachází mezi mysem \"Rohuneem\" (4), nejsevernějším výběžkem Viimského poloostrova (\"Viimsi poolsaar\", 3), a ostrovem Aegna (5), oddělen od Aegny \"Velkým průlivem\" (\"Suursalm\", 6) a od Rohuneemu \"Malým průlivem\" (\"Väikesalm\", 7). Průliv oddělující Kumbli od Kräsuli (8) nemá doložené pojmenování. Přibližně 50 m východně podél pobřeží ostrova se táhne útes \"Kumbli paas\" (9). Ostrov má jednoduchý tvar, protáhlý severojižním směrem. Jeho povrch je plochý, jediným výrazným útvarem na něm je bludný balvan \"Kumbli Suurkivi\" (na mapce níže hnědý bod).", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Ostrov se vynořil v limneálním stadiu vývoje Baltského moře přibližně před 2000 lety vlivem doposud probíhajícího tektonického zdvihu východobaltské oblasti. Horninové jádro ostrova je tvořeno převážně jílovcovými a prachovcovými usazeninami, překrytými vrstvou morénového štěrku a písku. Na Kumbli v současnosti nerostou stromy ani keře, je pokryt štěrkem a místy slanomilným bylinným porostem. Podle mapy z roku 1790 byl ovšem ostrov dříve zalesněn. Ostrov slouží za hnízdiště několika druhům vodních ptáků.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Ostrov pravděpodobně nebyl nikdy obýván, není doloženo ani jiné využívání člověkem, ovšem vzhledem k někdejšímu zalesnění ostrova není vyloučeno, že na něm svého času bylo těženo dřevo. Správně náleží Kumbli do kraje Harjumaa, k obci Viimsi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kumbli je jeden z estonských ostrovů v Baltském moři. Kumbli se nachází na severozápadním okraji Tallinnského zálivu, mezi výběžkem Viimského poloostrova (\"Viimsi poolsaar\") a ostrovem Aegna, od Tallinnského zálivu oddělen ostrovem Kräsuli. Zeměpisné souřadnice středu ostrova jsou 59° 34' 33\" severní šířky a 24° 47' 40\" východní délky. ", "tgt_summary": null, "id": 936203} {"src_title": "Ropovod AMBO", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ropovod byl navržen v roce 1993. Mezi lety 1996 a 2000 na něj byly vypracovány studie proveditelnosti americkou vládní agenturou TDA a společností Halliburton. 27. prosince 2004 podepsali premiéři Albánie, Severní Makedonie a Bulharska poslední politické oznámení, následované memorandem porozumění mezi představiteli zmíněných zemí a Tedem Fergusonem, prezidentem a výkonným ředitelem společnosti AMBO. 30. října 2006 podepsaly Albánie a Severní Makedonie protokol o vytyčení trasy ropovodu. Vstupními místy budou vesnice Stebleve v Albánii a Lakaica v Severní Makedonii. Později v témže roce byl podobný protokol podepsán mezi Severní Makedonií a Bulharskem. 31. ledna 2007 podepsaly všechny tři země trilaterální úmluvu o stavbě tohoto ropovodu. Tento dokument byl ratifikován parlamenty všech tří zemí a určil stavbu, provoz a údržbu ropovodu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tento trans-balkánský ropovod bude dlouhý 894 km. Jeho účelem je obejít turecké úžiny v dopravě ropy z Ruska a oblasti Kaspického jezera. Předpokládané náklady mají činit 1,5 mld dolarů. Po dokončení má být schopen dopravit 750 tisíc barelů (119 tun) ropy denně. Po trase ropovodu budou postaveny čtyři čerpací stanice, dvě v Bulharsku, jedna v Severní Makedonii a jedna v Albánii. Předběžnou studii návrhovou a inženýrskou studii (FEED) připraví společnost KBR. Ještě je potřeba provést studie o zásahu na životní prostředí a získat stavební licence, takže se předpokládá, že stavba bude započata na podzim či zimu roku 2008. Plného provozu má být podle předpokladů v roce 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost AMBO.", "content": "Ropovod má postavit a spravovat v USA registrovaná albánsko-makedonsko-bulharská ropná společnost AMBO (\"Albanian Macedonian Bulgarian Oil Corporation\"). Projekt zaštítila americká vláda, která financovala studii proveditelnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ropovod AMBO (\"AMBO pipeline\") je plánovaný ropovod z bulharského města Burgas při západním pobřeží Černého moře přes Severní Makedonii do albánského přístavního města Vlorë na pobřeží Jaderského moře.", "tgt_summary": null, "id": 1226619} {"src_title": "Program CIDG", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1961 dostali jednotky zvláštních sil armády Spojených států amerických (U. S. Army Special Forces, zkratkou: USSF) úkol, navržený CIA. Vietnamská republika byla zasažena rozsáhlou partyzánskou válkou, která byla podporována ze strany komunistické Vietnamské demokratické republiky. Příslušníci USSF byli do Vietnamu vysláni poprvé v roce 1959, jako pomoc výcviku jihovietnamských sil zvláštního určení. Válka se stále stupňovala a od roku 1961 měla oficiální vláda jen minimální kontrolu, nad špatně dostupnými oblastmi, převážně Centrální vysočiny, a také horské masivy, nepropustné džungle na jihu a bažiny delty Mekongu. V těchto špatně dostupných místech žili příslušníci různých menšinových etnik horalů (tzv. \"Montagnardů\"), kteří byli, pro jihovietnamskou vládu lhostejní. Toho využíval Vietcong (Americkými jednotkami nazýván nejčastěji: \"VC\", nebo \"Charlie\"), který příslušníky těchto kmenů verboval, vybíral daně, či jinak zneužíval a čerpal pomoc z vesnic a jakýkoliv pokus o odpor byl brutálně potlačen. V nedostupných oblastech Centrální vysočiny vznikala většina základen Vietcongu. Jednotkám USSF bylo nařízeno provést dlouhodobou misi s cílem proniknout na ta těžko přístupná území, zachytit se tam, vycvičit místní bezpečnostní složky k ochraně vesnic před Vietcongem a případně zformovat protipartyzánské oddíly, které by Vietcong napadaly a ničily. Toho se ujali některé speciální jednotky, s neoficiálním názvem Zelené barety. Tyto jednotky byly cvičeny na průnik, na nepřátelské území, kde prováděli partyzánský boj proti nepříteli a jiné tajné operace. Tábory CIDG, pod velením Zelených baretů nejen bránili vesnice, ale i hledali a ničili základny Vitcongu, sklady zásob po Ho Či Minově stezce, útočili na ukryté základny NVA (North Vietnamese Army) a také hráli významnou roli při střežení a pozorování hranic. Místní obyvatelé byli do ozbrojených oddílů získáváni pomocí programů financovaných obvykle ze zdrojů CIA, od roku 1962 bylo vše sjednoceno do rámce programu Civilian Irregular Defense Group (zkr. CIDG). Jeho příslušníci netvořili součást jihovietnamské armády (ARVN), ale byli to žoldnéři patřící pod armádu Spojených států amerických, která je platila, organizovala, cvičila a zajišťovala zásoby, výstroj a výzbroj.", "section_level": 1}, {"title": "Tábory CIDG.", "content": "Pro účely mise potřebovali americké zvláštní jednotky základny, ze kterých by mohli operovat. Roku 1961 vznikali v Centrální vysočině první tábory, které byli strohé a jednoduché, bez promyšleného uspořádání a jako stavební materiál sloužilo vše dostupné v okolí. Rozšiřováním programu rostl i počet táborů. V roce 1970 jich bylo již 80, každý z táborů byl schopen pojmout údernou jednotku (\"Camp Strike Force\", CSF) v síle praporu, které měly za úkol vést na území Jižního Vietnamu ofenzivní protipartyzánské operace. Na každý tábor dohlížela společně 12–14 členná skupina specialistů amerických zvláštních sil, takzvané \"A-team\", a skupiny specialistů jihovietnamských zvláštních sil. Tábory byly umístěny v oblastech těžko přístupných a v terénu s široce proměnlivým charakterem, odříznuty od civilizace. Mnohé tábory stály za hranicemi dostřelu dělostřelectva a musely spoléhat samy na sebe. Tábory se vyvíjeli spolu se vzrůstající sílou Vietcongu, válka se stupňovala a k jihu se začali častěji stahovat i jednotky NVA. V zátopových oblastech delty Mekongu byly vystavěny plovoucí tábory (\"floating camps\"). Kasárenské budovy, sklady zásob a munice i další nezbytné stavby byly umístěny na plošinách uzpůsobených, aby je záplavová voda zvedla a udržela na hladině. Jiným typem byly podpovrchové či zakopané tábory (\"subsurface camps\"), zřizované v blízkosti táborů, které byli pod těžkou a četnou dělostřeleckou palbou. Do táborů CIDG se často stahovalo i civilní obyvatelstvo, především ženy s dětmi a starší lidé z vesnic v okolí tábora, při zvýšené aktivitě Vietcongu v těchto vesnicích a okolí. Tábory také poskytovali civilnímu obyvatelstvu lékařskou pomoc, a to v ošetřovně tábora, nebo lékaři vyjížděli přímo do vesnic.", "section_level": 1}, {"title": "Obrana tábora.", "content": "Obrana táborů byla vylepšována zpevňována, aby odolala nejrůznějším typům četných útoků. V roce 1966 byl přijat koncept bojových táborů (\"fighting camps\"). Podle tohoto typu byly stavěny všechny nové tábory a již vybudované tábory se přebudovávaly. Tábory, které byly příliš malé, nebo jejich umístění v oblasti nevyhovovalo, byly zrušeny a vystavěny jinde. Nové typy táborů měly mnohem více obranných prvků a byl v nich vytvořen vnitřní obranný perimetr, který byl posledním dobře obranným místem i poté, co do vnějšího perimetru pronikl nepřítel. Obrana tábora zahrnovala minometná a dělostřelecká hnízda, poté co především NVA začali při útoku na tábory používat tanky, byli v táborech protitankové zbraně, dále kulometná hnízda a bunkry, věže. Tábor obklopovali obvykle dvě linie zákopů tvořící vnější perimetr, s hustými a propracovanými zátarasy z ostnatého drátu, minová pole, Claymory na dálkový odpal, zátarasy ze zahrocených kolíků bambusu (\"Punji\") a umělé příkopy s punji. Tábory dokázali se špičkovou obranou odolávat dlouhodobému obléhání. Tábory kvůli jejich polohám museli být soběstačné, elektřinu vyráběly generátory a pitnou vodu čerpali z vlastní studny. Zásoby stačili na třicetidenní obléhání a každý tábor disponoval plně vybavenou ošetřovnou. Řada táborů disponovala heliportem a některé i polním letištěm. Tábory umístěné v horách mohly být zásobovány pouze shozem na padácích.", "section_level": 2}, {"title": "První tábory.", "content": "První tábor byl vybudován ve vesnici Buon Enao v Centrální vysočině. Ke své činnosti tuto oblast, v níž leželo 200 vesnic, využíval Vietcong. Ze základny v malé vesnici, čítající na dvě stovky obyvatel, založili příslušníci zvláštních sil stále se rozrůstající systém táborů a vycvičili oddíly místní domobrany. Roku 1962 byly všechny vesnice v regionu před Vietcongem chráněny. Dalším z prvních táborů CIDG byl Nam Dong v provincii Thua Thien. Byl vybudován v místě, kde se křížila dvě údolí, obývaná 5 000 Montagnardů. Údolí sloužila jako infiltrační trasy Vietcongu. Z důvodu, že se tábor stal primárním cílem Vietcongu v oblasti a byl příliš zranitelný, v červenci 1964 se USSF rozhodly tábor zrušit. 6. Července 1964, v 02.30 na tábor zaútočil prapor Vietcongu. Útok začal zničující minometnou palbou, po níž následovaly vlny útočícího Vietcongu. Vietcong dobyl vnější perimetr, ale byl zastaven kulometnou palbou a obránci vnitřního perimetru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Program CIDG (Civilní nepravidelná obranná skupina; v angličtině: Civilian Irregular Defense Group) byl vojenským výcvikovým programem vlády Spojených států amerických, během války ve Vietnamu. Jednalo se o výcvik dobrovolníků, z řad civilního obyvatelstva jižního Vietnamu, jednotkami zvláštních sil Americké armády.", "tgt_summary": null, "id": 1629768} {"src_title": "Boril", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Bulharsko za prvních Asenovců.", "content": "Boril se narodil neznámo kdy jako nejspíše starší syn jedné ze dvou sester bulharských carů Theodora – Petra, Asena I. a Kalojana a patřil tedy do vládnoucí dynastie Asenovců, která roku 1185 obnovila na úkor Byzance bulharskou říši a Theodor se prohlásil jako Petr II. (někdy se uvádí IV.) carem. Roku 1187 či 1190 však abdikoval ve prospěch bratra (Ivana) Asena I. (1187/90–1196), který byl však roku 1196 zavražděn. Petra II., který se znovu ujal vlády, potkal stejný osud (1197). Vlády se tehdy ujal rázný Kalojan, který zdvojnásobil rodové državy, většinou na úkor Byzantské říše.", "section_level": 1}, {"title": "Boril se ujímá moci a vládne.", "content": "Roku 1207 byl však Kalojan zavražděn při obléhání Soluně velitelem pomocného sboru Kumánů, se kterým byl patrně spolčen i Boril. Ten využil strýcova zavraždění a oženil se s jeho vdovou kumánského původu, která zřejmě také byla zasvěcena do vraždy mocného cara. Sňatkem získal Boril nárok na trůn a postavil se proti svénu bratranci, synovi cara Asena I. Ivanovi, legitimnímu dědici trůnu. Boril trůn uzorpoval a donutil Ivana i jeho bratra Alexandra uprchnout do exilu (na Haličskou Rus). Boril měl však i tak problémy: jeho bratranec Alexij Slav a bratr Strez vedli proti carovi povstání a ujímali se vlády v různých dílčích oblastech bulharského státu. Boril také, podobně jako Kalojan, válčil s Latinským císařstvím, proti kterému se spojil s nikajským císařem Theodorem I. Laskaridem, avšak latinský císař Jindřich Flanderský spojence roku 1208 porazil. Boril nepokračoval v úspěšné vládě svých strýců – Jindřich na Borilův úkor získal Thrákii a přijal Alexije Slava za svého vazala. Roku 1211 proti Borilovi vypuklo povstání ve Vidinsku, kterého se zřejmě zúčastnili i Asenovcům oddaní sektářští bogomilové. S pomocí uherského krále Ondřeje II. bylo povstání potlačeno. V zimě r. 1211 svolal Boril protibogomilské shromáždění s hojnou účastí, které sám řídil. Bogomilové prezentovali své učení, ale nehodlali ho odvolat. Car proto začal bogomily pronásledovat, věznit a zabíjet. V této době se také Boril rozešel s Nikaiou a naopak uzavřel spojenectví s Jindřichem Flanderským (1213), který i nadále upevňoval svoji moc. Boril se tehdy téměř stal vazalem konstantinopolského panovníka. Naštěstí pro Bulharsko ale Jindřich roku 1216 zemřel a Boril byl na diplomatickém poli osamocen. Rozvratu a anarchie země využili carovi bratranci, Ivan a Alexandr, kteří se vrátili se svými spojenci, mezi které se řadili i Borilem pronásledovaní bogomilové, do vlasti a oblehli hlavní město Tarnovo, které nakonec padlo. Zoufalý Boril se pokusil o útěk, ale byl jat a oslepen. O jeho dalším osudu není nic známo. Novým carem se stal starší ze synů Asena I. Ivan jako Ivan Asen II.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Borilovo panování bylo pro Bulharsko nešťastné – za jeho vlády byla (ne však definitivně) ztracena část Kalojanových výbojů. Ani v domácí politice nebyl Boril úspěšný – zapříčinil téměř úplný rozvrat země, který zastavilo až Borilovo sesazení bratrancem Ivanem (Asenem II.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Boril (bulharsky \"Борил\", datum narození neznámé, † po 1218), pocházející po přeslici z Bulharského vládnoucího rodu Asenovců, byl nejdříve bojar, a v letech 1207 – 1218 bulharský car.", "tgt_summary": null, "id": 1056495} {"src_title": "Š’ S’-ming", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Š’ S’-ming se původně jmenoval Š’ Su-kan (), změnou jména ho vyznamenal tchangský císař Süan-cung.", "section_level": 1}, {"title": "Původ, služba v tchangské armádě.", "content": "Š’ S’-ming se narodil začátkem 8. století v severovýchodním pohraničí tchangské říše, byl smíšeného turkicko-sogdijského původu. Sloužil v tchangské pohraniční armádě. Podle tradičního podání byl stejně starý jako An Lu-šan, v dětství se s ním přátelil a jako An Lu-šan ovládal „šest barbarských jazyků“ a působil jako tlumočník. Kanadský sinolog Edwin Pulleyblank příběh odmítl s tím, že jde o nevěrohodné klišé o hrdinovi, který začínal z nízkého postavení kriminálníka, navíc v paralelním příběhu přisouzené i An Lu-šanovi. Podle Pulleyblanka byl příběh souběžného života a vzestupu An Lu-šana a Š’ S’-minga sestaven po porážce povstání An Lu-šana, když byli v následujících desetiletích An Lu-šan a Š’ S’-ming v Che-leji uctíváni jako „Dva mudrcové“, resp. všichni čtyři císařové povstaleckého státu Jen (An Lu-šan, jeho syn An Čching-sü, Š’ S’-ming a jeho syn Š’ Čchao-i) jako „Čtyři mudrcové“. V tchangské armádě v první polovině 50. let 8. století dosáhl generálské hodnosti \"ping-ma š’\" v posádce v Pching-lu. Roku 751 se účastnil neúspěšného tchangského útoku na Kitany, při návratu se se svým oddílem téměř tři týdny schovával v horách, než se vrátil do Pching-lu. Jak později poznamenal, kdyby se vrátil dříve, An Lu-šan, rozzuřený z porážky svých vojsk, by ho nechal popravit (což byl osud těch An Lu-šanových generálů, kteří se z výpravy vrátili ihned).", "section_level": 1}, {"title": "Generál v povstání An Lu-šana.", "content": "Koncem roku 755 se vojska severovýchodu tchangské říše vzbouřila v povstání An Lu-šana. An Lu-šan s hlavními silami povstalců vytáhl od pohraničního Fan-jangu (moderní Peking) přes Che-pej na jih a dobyl tchangské vedlejší hlavní město Luo-jang, prohlásil se císařem říše Jen. Mezitím se počátkem roku 756 protchangští úředníci v Che-peji zorganizovali a v únoru 756 s 200 tisíci muži domobrany ovládli 17 krajů \"čou\" s 12 miliony obyvatel – to jest téměř celý Che-pej kromě severu kolem Fan-jangu a jihu v dosahu posádky Luo-jangu, čímž přerušili spojení rebelů s jejich základnou na severu. An Lu-šan vyslal do Che-peje armádu pod velením Š’ S’-minga a dalších generálů (Li Li-ťieho a Cchaj Si-teho). Š’ S’-ming s pomocí současného útoku povstaleckých sil z Fan-jangu, porazil tchangské loajalisty v Cheng-čou na západě Che-peje a obnovil spojení s Fan-jangem, nicméně zbytek Che-peje zůstal pod kontrolou tchangských sil. V březnu 756 Š’ S’-ming začal dobývat střední Che-pej, z Che-tungu mu však přes průsmyk Ťing-sing vpadla do zad tchangská armáda vedená generálem Li Kuang-pim, který dobyl Cheng-čou a tím opět přerušil spojení Fan-jangu s Luo-jangem. Š’ S’-ming na něj zaútočil, utrpěl porážku a ustoupil na sever do Ting-čou. V bitvě se Š’ S’-mingem byla obvyklá převaha povstalecké jízdy neutralizována taktikou Li Kuang-piho, který nepřátelskou jízdu dostal do kleští mezi své kopiníky a kušníky. Pod vlivem neúspěchů povstalců přešla dvacetitisícová posádka Pching-lu na tchangskou stranu. Tchangští loajalisté ve východním Che-peji začali zpět obsazovat kraje středního Che-peje, spojili se s Li Kuang-pim a ovládli celou oblast. Š’ S’-ming reagoval novým útokem a oblehl Li Kuang-piho v Cheng-čou. Li Kuang-pimu na pomoc z Che-tungu přišel s další tchangskou armádou Kuo C’-i. Oba tchangští generálové spojili své síly, které dhromady měly přes 100 tisíc mužů, a v polovině května 756 rozdrtili Š’ S’-mingovu armádu. Š’ S’-ming poté opět ustoupil do Ting-čou, zatímco jižnější Cheng-čou a Čao-čou držely tchangské armády a do následujícího krajského sídla na trase do Luo-jangu – Sing-čou – se stáhla část povstaleckých sil. Koncem června na armády Li Kuang-piho a Kuo C’-iho zaútočil Š’ S’-ming posílený oddíly z Fen-jangu a Luo-jangu, začátkem července byl však poražen u Ťia-šanu a stěží si zachránil život. Poté byl obležen v Ting-čou. Generál Ke-šu Chan s hlavní tchangskou armádou zatím vyčkával v opevněném průsmyku Tchung mezi Čchang-anem a Luo-jangem a sledoval neúspěchy rebelů v Che-peji. Povstalci se po ztrátě většiny Che-peje nacházeli v těžké situaci, An Lu-šan byl v Luo-jangu oddělen od své základny na severu, rozšířit ovládané území jihozápadním, jižním ani jihovýchodním směrem se mu nepodařilo, a proto dokonce zvažoval ústup „domů“ na sever do Fan-jangu. Císař Süan-cung povzbuzený tchangskými úspěchy v Che-peji přikázal Ke-šu Chanovi zaútočit na Luo-jang. Ke-šu Chan, podpořený Li Kuang-pim a Kuo C’-im, se odmítl vzdát výhody opevněné pozice, císař opakoval rozkaz a Ke-šu Chanovi nezbylo než jej splnit. V polovině července 756 vytáhl proti rebelům a po dvou dnech byla jeho armáda zaskočena a rozprášena v bitvě u Ling-pao. Povstalci obsadili průsmyk Tchung a mezi nimi a Čchang-anem nebyl nikdo, kdo by se jim mohl postavit na odpor. Císař Süan-cung reagoval útěkem do S’-čchuanu, zatímco jeho syn, korunní princ, odešel na severozápad do Ling-wu na Žluté řece. Zde se 12. srpna 756 prohlásil za císaře (znám je jako Su-cung). Vzhledem k diskreditaci režimu jeho otce byl nový císař tchangskými loajalisty bez problémů uznán. Su-cung a jeho dvůr se soustředil na znovudobytí Čchang-anu. Tchangské pokusy o útok v čchanganské oblasti na podzim 756 a na jaře 757 ale skončily s velkými ztrátami neúspěchem. Rebelové sice odrazili tchangská vojska, nerozšířili však významně své území a jejich pokusy o obsazení jižní Číny ztroskotaly. Začátkem roku 757 byl An Lu-šan zavražděn svými důvěrníky, kteří trpěli jeho násilnickým a vznětlivým chováním. Na trůn říše Jen po něm nastoupil jeho syn An Čching-sü, který však neměl otcovu autoritu. Bývalé An Lušanovo okolí v Luo-jangu nového povstaleckého císaře podpořilo, ale generálové An Lu-šanovy generace velící posádkám v Che-peji, včetně Š’ S’-minga, se ke svému novému císaři stavěli chladně. Na podzim 757 na pomoc Su-cungovi Ujgurové poslali něco přes čtyři tisíce jezdců. Ujgury posílená tchangská armáda v čele s Kuo C’-im v říjnu 757 vytáhla na Čchang-an, 13. listopadu v bitvě u chrámu Siang-ťi (deset mil jižně od města) porazila rebely, a následující den Čchang-an obsadila. Tchangská ofenzíva pokračovala postupem na východ, vítězstvím v další bitvě (mezi průsmykem Tchung a Šan-čou) 30. listopadu a obsazením Luo-jangu 3. prosince 757. Bez podpory Š’ S’-mingových oddílů ze severního Che-peje byl An Čching-sü nucen ustoupit do Siang-čou (dnešní An-jang na severu Che-nanu). Tchangská vláda neměla prostředky na další ofenzivu, zastavila postup svých armád a soustředila se na obnovu hlavních měst. An Čching-sü proto mohl zkonsolidovat své síly v jižním Che-peji. Rozpory mezi režimem An Čching-süa a Š’ S’-mingem vyvrcholily začátkem roku 758, kdy se Š’ S’-ming poddal tchangskému panovníkovi a byl jím potvrzen v držení právě ovládaného území. Další tchangská ofenzíva začala v listopadu 758. Dvěstě tisíc vládních vojáků, doplněných ujgurským jízdním sborem, bylo rozděleno pod velení devíti \"ťie-tu-š’\", které koordinoval eunuch Jü Čchao-en. Tchangská vojska porazila An Čching-süa v bitvě a oblehla ho v jeho sídle v Siang-čou. Obléhání trvalo celou zimu, na jaře si však tchangská strana – zřejmě vinou generála Li Kuang-piho – opět znepřátelila Š’ S’-minga, který se v lednu 759 prohlásil panovníkem státu Jen a přišel na pomoc obleženým. Š’ S’-mingova armáda, která byla údajně více než desetkrát slabší než spojená tchangská armáda, se 7. dubna setkala se spojeným tchangským vojskem, ve zmatku vyvolaném prašnou bouří se však armády rozpadly a po obnovení pořádku se tchangští vojevůdci – nedůvěřující si navzájem a jednotlivě nedostatečně silní proti rebelům – stáhli. Š’ S’-ming poté zavraždil An Čching-süa i s jeho nejvěrnějšími stoupenci a v květnu 759 se prohlásil císařem státu Velká Jen.", "section_level": 1}, {"title": "Císař státu Jen.", "content": "Tchangská vláda byla v šoku z neočekávaného zhroucení svých vojsk. Naopak povstalci zahájili útok. Na podzim 759 Š’ S’-ming překročil Žlutou řeku, obsadil Pien-čou a vytáhl na Luo-jang. Tchangský generál Li Kuang-pi město nehájil, ale usadil se v Che-jangu, 40 km severovýchodně na severním břehu Žluté řeky. Š’ S’-ming zabral Luo-jang, s Li Kuang-pim v zádech se však neodvážil postupovat dále na západ. Situace potom zůstala nějakou dobu stabilní. Povstalci neměli dost sil k útoku, ale ani tchangská vláda nebyla schopna shromáždit dostatek prostředků pro ofenzívu. Na jaře 761 Š’ S’-ming zaútočil na tchangskou armádu u Luo-jangu a v dubnu 761 ji rozdrtil. Povstalecká ofenzíva se však zhroutila, když vzápětí Š’ S’-minga zavraždil jeho syn Š’ Čchao-i, který se stal dalším císařem státu Jen. Š’ S’-ming totiž zamýšlel jmenovat následníkem trůnu svého mladšího syna Š’ Čchao-čchinga, syna paní Sin, jmenované Š’ S’-mingem císařovnou, což jeho nevlastní starší bratr Š’ Čchao-i vnímal jako své ohrožení. Změna panovníka oslabila povstalce, protože, podobně jako v případě An Čching-süa, ani Š’ Čchao-i neměl autoritu svého otce. V květnu 762 proběhla změna i na tchangském trůnu, když po smrti císaře Su-cunga převzal vládu jeho nejstarší syn Taj-cung. Začátkem května 762 zemřel i bývalý císař Süan-cung.", "section_level": 1}, {"title": "Š’ Čchao-i a konec státu Jen.", "content": "Š’ Čchao-i se neúspěšně pokusil získat na svou stranu Ujgury, kteří ale zůstali spojenci tchangské říše. Na podzim 762 Tchangové zaútočili ze tří směrů – jedna armáda posílená Ujgury táhla od Šan-čou na Luo-jang, druhá pod Li Kuang-pim postupovala ze středního Che-nanu a třetí útočila z jihovýchodu Šan-si. V listopadu u Luo-jangu Tchangové porazili jenskou armádu, načež Š’ Čchao-i prchl na východ. Povstalci měli i po porážce císařovy armády stále značné síly, ale rebelští generálové v Che-peji a severovýchodním Che-nanu dospěli k závěru, že jejich osobní zájmy jsou přednější než úspěch státu Jen a přecházeli na tchangskou stranu, přičemž byli Taj-cungem potvrzováni v držení svých území a vojsk. Š’ Čchao-i se tak dostal do izolace a v bojích s tchangskými vojsky byl vytlačován na sever, za stálého poklesu jeho sil. Začátkem roku 763 mu velitel posádky Fan-jangu odmítl otevřít brány, a nezbylo mu tak než prchnout na hranici s Kitany, kde zahynul, snad sebevraždou. Tím povstání skončilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Š’ S’-ming (, † 18. dubna 761) byl tchangský generál sogdsko-turkického původu. Sloužil na severovýchodní hranici, od roku 755, kdy se An Lu-šan vzbouřil proti tchangskému státu v povstání An Lu-šana, působil jako generál povstaleckých vojsk státu Jen. Roku 758 přechodně přešel na tchangskou stranu, následujícího roku se opět postavil proti Tchangům, zlikvidoval jenského císaře An Čching-süa a sám se prohlásil císařem. Znovudobyl Luo-jang, pak však jeho ofenzíva proti Tchangům uvázla a roku 761 byl zabit svým synem Š’ Čchao-im, který se obával o své postavení následníka. Š’ Čchao-i se poté stal čtvrtým a posledním jenským císařem.", "tgt_summary": null, "id": 220951} {"src_title": "Fotografie ze stožáru", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V osmdesátých letech 19. století začal pro fotografování z výšky americký fotograf a vynálezce George R. Lawrence nejprve využívat vysoké stativy (až 4,5 metru), žebříky a vysoké věže.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání.", "content": "Výškové fotografie slouží jako výrazný marketingový prostředek při tvorbě internetových stránek, letáků, billboardů atd. Hlavní oblasti využití: Srovnání s ostatními žánry fotografie ze vzduchu:", "section_level": 1}, {"title": "Letecká fotografie.", "content": "Fotografie ze stožáru pokrývá rozsah do výšky až 20 metrů. S letadlem je velmi těžké, nebo není dovoleno, létat v tak nízkých nadmořských výškách. Fotografie ze stožáru je však mnohem méně závislá na počasí.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie z draků.", "content": "Při fotografování z draků jsou nutné určité povětrnostní podmínky k tomu, aby se drak držel v požadované výšce. Při fotografování ze stožáru má vítr negativní vliv na točivý moment v místě ukotvení stožáru, vzniká větší zátěž, což vede k obtížnějšímu ovládání fotoaparátu. Vzhledem k tomu, že někteří draci v amatérském fotografování mají omezenou kapacitu, lze použít jen velmi malé fotoaparáty. Pro mnohem těžší zrcadlovky nebo velkoformátové kamery je potřeba použít například závěsnou plošinu nebo řetězení několika draků. Pionýr fotografování z draků George R. Lawrence dokázal snímat z výšky 600 metrů kamerou o váze 25 kilogramů. Použil k tomu vlečnou soupravu devíti velkých draků.", "section_level": 2}, {"title": "Holubí fotografie.", "content": "Při holubí fotografii létají ptáci obvykle ve výšce 50 až 100 metrů rychlostí 15 kilometrů v hodině a mechanismus ve fotoaparátu ovládá prodlevy mezi jednotlivými fotografiemi. Holubi mohou dosáhnout podobných výšek jako při fotografování ze stožáru, avšak není možné příliš ovlivnit kompozici a načasování snímku.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie z RC modelů.", "content": "Nejvíce se fotografii ze stožáru v principu podobá fotografování z RC modelů. Pomocí dálkového ovládání je model pilotem ze země naveden do požadovaného místa, samostatným dálkovým řízením se ovládá fotoaparát, úhel pohledu a parametry expozice. Vysílač videoobrazu přenáší obraz na zem, kde je možné jej sledovat na monitoru.", "section_level": 2}, {"title": "Technika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stožár.", "content": "Zpravidla se používá teleskopický zatahovací stožár, protože stožár z jednoho kusu by způsoboval potíže při dopravě. Stožár lze namontovat na přívěsný vozík za automobil nebo jako přenosná varianta může být postaven na robustním stativu na zem.", "section_level": 2}, {"title": "Otočná hlava.", "content": "Aby mohl být fotoaparát dálkově ovládán, je k tomu zapotřebí stativová hlava ovládaná servem.", "section_level": 2}, {"title": "Fotoaparáty.", "content": "Obvykle se v této disciplíně používají dálkově ovládané digitální fotoaparáty.", "section_level": 2}, {"title": "Kompaktní fotoaparáty.", "content": "Tyto malé digitální fotoaparáty mají již několik let tu výhodu, že se mohou ovládat pomocí dálkového ovládání a počítače. Obrázek z hledáčku je živě přenášen z fotoaparátu do počítače, ze kterého se ovládají veškeré další hodnoty – zoom, ostření, expozice.", "section_level": 3}, {"title": "Digitální zrcadlovky.", "content": "Teprve poslední generace digitálních zrcadlovek umožňuje používat dálkové ovládání. Modely starší generace digitálních fotoaparátů a zrcadlovek vyžadovaly další kameru namířenou stejným směrem jako zrcadlovka kvůli odhadu exponovaného obrazu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Fotografie ze stožáru, fotografie z teleskopické tyče (anglicky \"Pole Aerial Photography\", \"Mast Photography\" nebo \"Telescopic Pole Photography\") je speciálním druhem fotografie ze vzduchu, který umožňuje pořizovat snímky z nadhledu. Fotograf obvykle ze země ovládá fotoaparát, který je na teleskopickém stožáru (tyči) dosahující výšky až 20 metrů.", "tgt_summary": null, "id": 426280} {"src_title": "Český svaz ledního hokeje", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Podle stanov v rámci Českého svazu ledního hokeje působí sedm orgánů. Jednou za dva roky se schází jako nejvyšší orgán svazu konference, která bývá jednou za čtyři roky volební. Mezi konferencemi řídí ČSLH jedenáctičlenný výkonný výbor, v jehož čele stojí předseda svazu. V rámci ČSLH působí různé odborné komise, kterých je nyní 13 (arbitrážní, disciplinární, smírčí, rozhodčích, brankářská, veteránská, mládeže, ženského hokeje, sportovnětechnická, lékařská, ekonomická, marketingová, trenérskometodická). Stálým orgánem mezi konferencemi je také dozorčí rada. Členy svazu mohou být kromě klubů i fyzické osoby. Hokejové kluby jsou sdružené v jednotlivých krajích České republiky do 14 krajských svazů. Stanovy ČSLH dále předpokládají existenci okresních výkonných výborů. ČSLH je také zakladatelem dceřiné firmy PRO-HOCKEY Cz, s. r. o., která vlastní marketingová a televizní práva související českými hokejovými reprezentacemi (včetně juniorských). Z hokejových soutěží ČSLH organizuje na centrální úrovni I. a II. ligu mužů, ligu žen a extraligy (ligy) žáků, dorostu a juniorů. Na krajské úrovni organizují přebory různých věkových kategorií krajské svazy (např. Krajské hokejové přebory). Český svaz ledního hokeje sdružuje v současnosti okolo 100 000 registrovaných hráčů, z toho kolem 75 000 v kategorii mužů a kolem 23 000 v kategorii juniorů. Zaregistrováno je také asi 2000 žen. V zemi je k dispozici 81 hřišť.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Český svaz ledního hokeje čelí dlouhodobě kritice za tabulkové hodnoty hráčů, které jsou přirovnávány k novodobému otroctví. Jedním z největších kritiků svazu je Hráčská asociace.. Zatím prvním známým hokejistou, který se smluvně vyvázal z tolik kritizovaných tabulkových hodnot je Adam Jehlička.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a doba před první světovou válkou.", "content": "Svaz vznikl z iniciativy funkcionáře Slavie Praha Emila Procházky, který poslal přihlášku do právě vznikající LIHG již 15. listopadu 1908, ačkoli ustavující valná hromada Českého svazu hokejového se konala až 11. prosince. Valné hromady se zúčastnili delegáti z 12 sportovních klubů. Okamžitě se však projevily spory mezi zástupci Slávie a Sparty Praha a valná hromada se musela posléze ještě třikrát zopakovat. Prvním předsedou svazu se na více než jen několik dní tak stal až 13. ledna 1909 Jaroslav Potůček z BZK Praha. Svaz vzápětí rozhodl o vyslání reprezentačního mužstva, pro jehož hráče se později vžilo označení hokejoví mušketýři, na mezinárodní turnaj do francouzského Chamonix. Svaz neoplýval penězi a šíření ledního hokeje (nazývaného pro odlišení od bandy hokeje kanadský) napomáhal alespoň tím, že jeho představitelé uveřejňovali články v různých časopisech. Zvláště aktivní byl v tomto směru zástupce českého svazu v LIHG a brankář hokejových mušketýrů Josef Gruss a zajímavými myšlenkami se prezentoval v tisku také střelec první české reprezentační branky Jan Palouš. Po úspěchu reprezentace na mistrovství Evropy v ledním hokeji 1911 se svazu podařilo získat pořadatelství dalšího mistrovství. To však bylo posléze anulováno, protože Rakouský hokejový svaz nebyl v době jeho konání ještě členem LIHG a nerozhodné utkání českých hokejistů s německými se přes protesty soupeře nezopakovalo. Tehdejší předseda českého svazu Procházka v reakci na toto rozhodnutí na svou funkci rezignoval. Český svaz před první světovou válkou střídavě sdružoval asi dvě desítky klubů, které si však musely pořádat turnaje samy. Svaz se více soustředil na uhájení pozic na mezinárodní scéně. Na rozdíl od fotbalu se hokejovému svazu podařilo uhájit členství v LIHG na národním principu místo státního po celé toto kritické období.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi dvěma světovými válkami.", "content": "Po vzniku Československa se v roce 1919 ustavil Československý svaz hokejový (ČSSH) jako organizace, pod kterou kromě ledního hokeje spadal i bandy a pozemní hokej. Lední hokej tehdy provozovala asi třetina z 25 členských klubů. Po úspěchu hokejové reprezentace na olympijském hokejovém turnaji v roce 1920 se sekce ledního hokeje pod předsednictvím úspěšného reprezentanta Jana Fleischmanna v roce 1921 pojmenovala jako Československý svaz kanadského hokeje (ČSSKH). V posledním měsíci roku 1923 došlo k rozštěpení svazu, když se od něj pod vedením Karla Hartmanna ze Sparty oddělila Československá asociace kanadského hokeje (ČSAKH). Uklidnění situace nepřispělo ani to, že se v lednu následujícího roku pořádalo svazové mistrovství, na němž se poprvé bojovalo o putovní pohár darovaný prezidentem T. G. Masarykem. Spory naopak ovlivnily též nominaci na hokejový turnaj zimních olympijských her 1924, přestože se tomu snažila Československá obec sportovní zabránit. Z klubů, které se přiklonily k ČSAKH, odjel reprezentovat pouze Josef Maleček, který dostal jako voják konající prezenční službu účast rozkazem z ministerstva obrany. Ke sjednocení svazu došlo po roce především pod vlivem přiděleného pořadatelství mistrovství Evropy v ledním hokeji 1925. Domácí mistrovství ozdobené zlatými medailemi výrazně pomohlo svazu v propagaci ledního hokeje na úkor bandy na Slovensku, kde se po určitých peripetiích uskutečnilo. V roce 1927 sdružoval svaz dvojnásobný počet klubů vůči stavu po první světové válce, čemuž však neodpovídal počet registrovaných hráčů. Registrace byla tedy prohlášena za nutnou podmínku pro každého hráče, aby se mohl zúčastnit zápasu. V dalším roce došlo k oddělení struktur ledního a pozemního hokeje. Zároveň začal být řešen problém paralelní existence svazů národnostních menšin na území Československa. Německým klubům sdruženým v Deutscher EisHockey Verband (DEHV) hrozil od LIHG mezinárodní bojkot, ovšem situace se rychle zlepšovala. V lednu 1929 byla např. sehrána utkání mezi týmy Prahy a Opavy, v níž byli soustředěni nejlepší hokejisté německého původu na československém území. Na mistrovství Evropy v ledním hokeji 1929 pak odjeli s československým reprezentačním týmem čtyři hráči z Opavy, z nichž se o další titul výrazně zasloužil klíčovými góly ve dvou prodlouženích v rozhodujících zápasech Wolfgang Dorasil. Po úspěšném mistrovství se svaz dočkal i definitivního příslibu stavby zimního stadiónu s první umělou ledovou plochou v Československu. Stavba stadiónu na Štvanici v Praze se potýkala s celou řadou problémů. Ty mimo jiné svazu znemožnily uspořádat mistrovství Evropy v ledním hokeji 1932 v Praze. Na podzim 1931 vznikla Československá liga kanadského hokeje (ČSLKH), která sloučila kluby z československého i německého svazu. Pět let byl jejím předsedou Jaromír Citta z tehdy suverénně nejlepšího československého klubu LTC Praha. Svou práci také započal Sbor soudců, který sdružil rozhodčí jako další důležité účastníky každého hokejového utkání. Dne 6. listopadu 1932 se odehrálo oficiální a trvalé otevření zimního stadiónu na Štvanici. O čtvrt roku později se na něm odehrálo mistrovství světa v ledním hokeji 1933, při němž českoslovenští hokejisté získali další titul mistra Evropy. Zatímco počet žup, do nichž byly hokejové kluby rozděleny, se pohyboval kolem 15, počet hokejových klubů spadajících pod ČSLKH a registrovaných hráčů ledního hokeje narůstal až do roku 1938. V ČSLKH byly tehdy již zapojeny i maďarské hokejové kluby působící na československém území. Celkově držel ČSLKH v roce 1938 s 361 členskými kluby pozoruhodný evropský primát. Zásluhu na tom mělo pořadatelství mistrovství světa a angažování kanadských hokejistů především pražskými kluby. Obě tyto skutečnosti mohly za růst popularity ledního hokeje i u veřejnosti. Z kanadských hráčů přispěl k utváření československého ledního hokeje nejvíce Mike Buckna, který na mistrovství světa v ledním hokeji 1938 v Praze působil u domácího mužstva na trenérském postu. Svazu se v těchto příhodných podmínkách podařilo ustavit a dohrát alespoň dva ročníky státní ligy jako nové celostátní soutěže klubů ledního hokeje. I to byl v podmínkách, kdy byla v Československu k dispozici jediná stálá umělá ledová plocha velký úspěch.", "section_level": 2}], "src_summary": "Český svaz ledního hokeje (ČSLH, od roku 2018 používá marketingové označení Český hokej) je zastřešující organizace pro dění v ledním hokeji v Česku. Po právní stránce se jedná o spolek. V roce 1908 byl český svaz jedním ze zakládajících členů tehdejší Mezinárodní federace ledního hokeje. K mezinárodním zápasům vysílá českou hokejovou reprezentaci, která navazuje na úspěchy československé hokejové reprezentace a hokejové reprezentace Čech, i reprezentační juniorské výběry.", "tgt_summary": null, "id": 300802} {"src_title": "Clavija", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rostliny rodu \"Clavija\" jsou stálezelené, málo větvené nebo i nevětvené pachykaulní stromy nebo keře. Listy jsou rozměrné, střídavé, jednoduché, řapíkaté, obvykle kožovité a nahloučené na koncích větví či na vrcholu stonku. Čepel je celokrajná nebo na okraji pilovitá. Květy jsou jednopohlavné nebo oboupohlavné, čtyř nebo pětičetné, často nápadné, uspořádané v hroznovitých květenstvích vyrůstajících kauliflorně mezi listy nebo pod nimi. Kalich je srostlý, vytrvalý. Koruna je bledě oranžová, oranžovočervená nebo červená, dužnatá, miskovitá, s krátkou korunní trubkou. Tyčinek je 4 nebo 5 a jsou srostlé do trubičky. Staminodia v samičích květech jsou srostlá pouze na bázi. Plodem je kulovitá, kožovitá bobule obsahující jedno nebo několik velkých semen. Dužnina obklopující semena je oranžová a sladká.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod \"Clavija\" zahrnuje asi 56 druhů. Je rozšířen v tropické Americe od jižní Nikaraguy po jižní Brazílii a Paraguay. Druh \"Clavija domingensis\" je endemit Hispanioly. Největší počet druhů roste v západní Amazonii a severních Andách. Rostou v podrostu tropických deštných lesů, řidčeji i opadavých či poloopadavých tropických lesů v oblastech s periodickým obdobím sucha. Většina druhů roste v nadmořských výškách do 1000 metrů, některé však vystupují v montánních lesích až do výšek 2500 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "O opylování květů nejsou dostupné žádné informace. Plody mají sladkou dužninu a jsou šířeny zvířaty.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Clavija\" je v rámci čeledi \"Primulaceae\" řazen do podčeledi \"Theophrastoideae\" a tribu \"Theophrasteae\". V minulosti byl součástí samostatné čeledi \"Theophrastaceae\", která však byla v systému APG III, publikovaném v roce 2009, vřazena do čeledi \"Primulaceae\". Nejblíže příbuzné rody jsou dle výsledků fylogenetických studií rody \"Neomezia\" (1 druh na západní Kubě) a \"Theophrasta\" (2 druhy v Dominikánské republice a na Haiti), které společně tvoří sesterskou vývojovou větev rodu \"Clavija\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Význam rostlin rodu \"Clavija\" je okrajový. Sladká dužnina plodů některých druhů (např. \"Clavija mezii\", \"Clavija procera\") je jedlá a některé domorodé kmeny ji konzumují. Druh \"Clavija mezii\" je v Panamě používán domorodci při léčbě hadího uštknutí. Indiáni kmene Wayapi ve Francouzské Guyaně používají \"Clavija lancifolia\" na obklady při bolestech v krku. Druh \"Clavija nutans\" je v tropech pěstován jako zajímavě vyhlížející, málo větvený stromek. Lze jej pěstovat i v nádobách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clavija je rod rostlin z čeledi prvosenkovité, kde je řazen do podčeledi \"Theophrastoideae\". Jsou to málo větvené nebo nevětvené malé stromy a keře neobvyklého vzhledu s velkými jednoduchými listy a čtyř nebo pětičetnými květy. Plodem je bobule. Vyskytují se v počtu asi 55 druhů v podrostu tropických lesů Střední a Jižní Ameriky. Význam je spíše okrajový, některé druhy mají jedlé plody nebo jsou využívány v domorodé medicíně.", "tgt_summary": null, "id": 560358} {"src_title": "Meherrin", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kultura.", "content": "Kmen patřil do kultury severovýchodních lesů. Kmen Meherrin byl zemědělský kmen usazených lovců a sběračů. Stejně jako ostatní kmeny patřící do irokézké jazykové rodiny žili v prostorných dlouhých domech (longhouses), velmi odolných vůči povětrnostním vlivům. Při vesnicích ležely obilné a kukuřičné pole, jako tomu bylo i u mnoha jiných kmenů v široké oblasti, například u členů Irokézké ligy. Lidé z kmene Meherrin byly pod ochranou Irokézké konfederace, na rozdíl od mnoha jiných kmenů v oblasti, které s ní byly často v nepřátelském stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Kmen Meherrin je poprvé uveden na španělské mapě východní Severní Ameriky z roku 1550. Psaná historie kmene se ale začala 29. srpna 1650, když anglický obchodník Edward Bland spolu s dalšími pěti Angličany, jedním indiánem z kmene Nottoway a jedním indiánem z kmene Appamatox přišli do vesnice kmene Meherrin s názvem Cowonchahawkon, která se nacházela na severním břehu řeky Meherrin (Meherrin River). V blízkosti se nacházely další dvě vesnice kmene, Taurara a Unote. Půda, řeky a potoky z oblasti, kde se dnes nachází například město Emporia poskytovaly kmeni Meherrin všechny zdroje, které potřebovali. Volně žijící zvěř a přírodní zdroje překračovaly potřeby kmene. Celkový počet obyvatel kmene Meherrin nikdy nepřekročil 600 členů. Přestože se písemná historie kmene Meherrin začala ve Virginii, netrvalo dlouho a tlak kolonistů a tradiční indiánští nepřátelé je přinutily jít dolů řekou Meherrin dovnitř kraje Hertford (Hertford County) v Severní Karolíně. Kolem roku 1670 postihla kmen epidemie neštovic. Někdy kolem roku 1706 se usadili v ústí řeky Meherrin na území, které dříve obývali indiáni z kmene Chowanoke. Jejich počet byl již zdecimovaný. V roce 1699 jich bylo 180, z toho 50 lukostřelců, v roce 1700 už jen 150. Irokézké útoky na severní kmeny, pravděpodobně na kmen Susquehannock, kolem roku 1675 způsobily, že několik indiánů z kmene Susquehannock přijali příslušníci kmene Meherrin mezi sebe. Kmen Susquehannock ustupoval před milicionáři z Virginie, které vedl Nathaniel Bacon. Během roku 1677 kmen Meherrin a kolonie Virginie podepsali smlouvu, která vymezila kmenové hranice. V té době na teritorium kmene Meherrin uplatňovala nárok Severní Karolína. Smlouvu podepsali náčelník Ununtequero a hlavní náčelník Harehannah. V roce 1680 příslušníci kmene Meherrin podle smlouvy opouštějí svou vesnici Cowonchahawkon ve Virginii. Opustit Cowonchahawkon byl ze strany kmene velmi dobrý strategický tah; vyhnuli se tak konfliktu s kolonisty. Pro neustále pronikání kolonistů na jejich území a evropské onemocnění se indiáni z kmene Meherrin stěhovali do okolních močálů a méně žádaných oblasti kraje Hertford. V letech 1711 a 1712 byly spojenci Tuskarorův během Tuskarorské války. V roce 1722 podle smlouvy z Albany se Irokézové dohodli na zastavení akcí proti kmenům ve Virginii. V roce 1757 byl kmen Meherrin pod ochranou kmene Tuscarora. V roce 1761 kmen Meherrin žije u řeky Roanoke (Roanoke River) spolu s kmeny Tuscarora, Saponi a Machapunga. V roce 1802 mnoho příslušníků kmene Meherrin odešlo s příslušníky kmene Tuscarora na sever, kde se připojili k Irokézké konfederaci, ale ne jako další kmen, ale jako součást kmene Tuscarora. Padesát z nich zůstalo ve staré vlasti, kde byli v roce 1975 uznání Severní Karolínou jako kmen. V roce 2000 měl kmen 500 členů. Do současnosti přežilo velmi málo uměleckých řemesel kmene Meherrin. Dnešní příslušníci tohoto kmene nemluví původním jazykem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Meherrin je indiánský kmen patřící do Irokézké jazykové rodiny. Jejich jazyk byl podobný jazyku kmene Tuscarora a kmenový název Meherrin znamená \"Lidé kalné vody\".", "tgt_summary": null, "id": 747305} {"src_title": "Sportovní kynologie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Plemena.", "content": "Plemena psů vhodná pro sportovní, resp. pracovní, kynologii jsou většinou středně velká až velká plemena psů, která se snadno cvičí a jsou povahově vyrovnaná. Mezi nejvyužívanější psy patří ovčáci (německý ovčák, belgický ovčák; malinois, laekenois, groenendael i tervueren), knírači (velký, střední i malý), border kolie. Na pachové práce i poslušnost jsou vhodná některá plemena teriérů, například border teriéři. Svým vynikajícím nosem vynikají veškerá plemena s dlouhýma ušima, od bloodhoundů po italské ohaře. Všichni tito psi pracují na stopě \"nízkým nosem\", tedy s hlavou u země. To znamená, že jejich dlouhé uši pachy \"zachycují\" a víří jej. Například bloodhoundi jsou schopní sledovat i dva týdny starou stopu. Pro výcvik obrany se hodí plemena, která k tomu mají predispozice a nebo k tomu byla vyšlechtěna. Takovými jsou například dobrmani nebo rotvajleři. Psy věnující se sportovní kynologii najdeme i mezi dalšími plemeny, jako je například například australské kelpie, hovawarti, boxeři nebo českoslovenští vlčáci. Výcviku, zkoušek a závodů sportovní kynologie se mohou účastnit všichni psi - s PP i bez. Výsledky zkoušek se zpravidla zapisuji do výkonnostní knížky, která se váže na identifikační čip psa, případně do rubriky v PP. O zaregistrování psa bez PP do evidence je nutné zažádat prostřednictvím ČKS nebo MSKS. Další podmínky účasti uvádí jednotlivé kynologické svazy a příslušné zkušební řády.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoušky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní zkušební řád.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "a) zkoušky všestranného výcviku.", "content": "- zkouška základního minima (ZM) - zkouška všestranného výcviku 1.stupně ( ZVV 1) - zkouška všestranného výcviku 2.stupně ( ZVV 2) - zkouška všestranného výcviku 3.stupně ( ZVV 3)", "section_level": 3}, {"title": "b) zkoušky speciálního výcviku.", "content": "- zkouška základního minima malých plemen (ZMMP) - zkouška psa malých plemen 1.stupně (ZMP 1) - zkouška psa malých plemen 2.stupně (ZMP 2) - zkouška psa malých plemen 3.stupně (ZMP 3) - zkouška psa malých plemen – obranáře (ZMPO) - zkouška psa stopaře 1. stupně (ZPS 1) - zkouška psa stopaře 2. stupně (ZPS 2) - zkouška psa obranáře 1. stupně (ZPO 1) - zkouška psa obranáře 2. stupně (ZPO 2) - zkouška základní ovladatelnosti (ZZO) - zkouška poslušnosti 1. stupně (ZZO 1) - zkouška poslušnosti 2. stupně (ZZO 2) - zkouška poslušnosti 3. stupně (ZZO 3)", "section_level": 3}, {"title": "Mezinárodní zkušební řád IPO.", "content": "- Zkouška doprovodného psa (BH) - Zkouška pracovní upotřebitelnosti psa 1 - 3 (APr 1-3) - Zkouška stopařská 1 - 3 (FPr 1-3) - Zkouška poslušnosti 1 - 3 (UPr 1-3) - Zkouška obranářská 1 - 3 (SPr 1-3) - Zkouška chovné způsobilosti (IPO ZTP) - Mezinárodní zkouška pro pracovní psy (IPO – VO) - Mezinárodní zkouška pro pracovní psy (IPO – 1) - Mezinárodní zkouška pro pracovní psy (IPO – 2) - Mezinárodní zkouška pro pracovní psy (IPO – 3) - Zkouška psa stopaře stupeň 1 (FH 1) - Zkouška psa stopaře stupeň 2 (FH 2) - Mezinárodní stopařská zkouška (IPO – FH) - Zkouška vyhledávací 1 - 3 (StPr 1-3)", "section_level": 2}, {"title": "Kynologická jednota Brno.", "content": "- Zkouška ovladatelnosti psa (ZOP) - Zkouška pracovní upotřebitelnosti 1.stupně (ZPU1) - Zkouška pracovní upotřebitelnosti 2.stupně (ZPU2) - Zkouška pracovní upotřebitelnosti – speciál (ZPU-S)", "section_level": 2}], "src_summary": "Sportovní kynologie je kynologická disciplína sportovního charakteru, kde účastnící se pár tvoří pes a jeho vodič, tzv. psovod. Samotná sportovní kynologie vznikla z pracovní kynologie, ve které není účelem vycvičit psa k výsledkům v soutěžích, ale vycvičit psa k tomu, aby se stal pracovním psem, který je schopný podávat pracovní výkony. Většina disciplín vychází právě z pracovní kynologie. V Česku se oborem sportovní kynologie zabývá Český kynologický svaz (ČKS) a Moravskoslezský kynologický svaz (MSKS) a také Kynologická jednota Brno (KJ Brno). Všechny svazy jsou oficiální a pod ochranou Českomoravské kynologické unie i Mezinárodní kynologické federace. Existují zde tři platné řády: národní zkušební řád, mezinárodní zkušební řád a řád pro sportovní výcvik psů.", "tgt_summary": null, "id": 1366650} {"src_title": "Greillenstein (zámek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Greillensteinu se datuje ze 13. století. První zmínka o ochranném hradu je z roku 1313, který byl v držení rodiny „Grellenů“. V roce 1479 bylo panství v držení pánů z „Dachbeckh“, později patřilo Hohenfelderům a pánům z „Volkra“. Od roku 1534 je Greillenstein v držení baronů (později hrabat) z Kuefsteinu, tehdy významnému členu rodiny velvyslanci a později vicedominovi v Horních Rakousích Johannu Ludwigu z Kuefsteina (1582–1656). Panství Greillenstein v roce 1534 koupil baron „Johann Lorenz z Kuefsteinu a jeho syn baron „Hans Georg III. z Kuefsteinu“ nechal ve druhé polovině 16. století starý hrad přestavět na stejném místě v dnešní zámek Greillenstein. K tomu byl povolán italský stavitel, který zámek v letech 1570–1580 postavil. Greillenstein byl postaven jako správní sídlo pro 3 panství (Feinfeld, Schauenstein a Greillenstein) ve Waldviertelu a stal se důstojným pro reprezentaci a letní sídlo pro rodinu. Bylo to potřebné, protože Kuefsteins byl tehdy protestant a Hans Georg III. jako Vicedomus Dolních Rakous potřeboval místo, odkud by mohl vést svou úřední agendu. Roku 1618 spojená vojska císaře Ferdinanda II. (1578–1637) a bavorského vévodu Maxmilián I. Bavorský se tu shromáždila před bitvou na Bílé hoře u Prahy (1620). Vojevůdci v Greillensteinu plánovali několik dnů taktiku boje před nastávající bitvou. Krátce ke konci třicetileté války se tu zastavilo menší Švédské vojsko, ale škody nezpůsobili. Mezi lety 1700 a 1720 zámek se 47 hektarů velkou oborou byl obohacen o vodní plochy s 24 barokními trpaslíky a byl vybudován nový příjezd. Ve dvoře bylo postaveno několik barokních váz podle návrhů Johnna Fischera z Erlachu (1656–1723). Vnitřní vybavení se většinou zachovalo v originálním stavu a bylo částečně doplněno. V 19. století se tu zdržoval umělec Franz Grillparzer (1791–1872), jehož sestřenice se provdala za tamního správce. Také se tu zdržoval Anton Romako (1832–1889), objevený hraběnkou Marií Magdou z Kuefsteinu. Roku 1945 po skončení války přesídlil hrabě Johann Ferdinand V. z Kuefsteinu se svou rodinou na Greillenstein. Až do roku 1960 bydlela rodina v zámku. Jeho syn hrabě Karl II. z Kuefsteinu se na čas přesídlil do přilehlé budovy na zámku. Od té doby je zámek zpřístupněn k prohlídce.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Zámek Greillenstein má čtyři křída kolem čtvercového atria. Má dvě Piano nobile. Na jižní straně je velká věž s bránou. Přes zámecký příkop je postaven most s barokními kamennými sochami. Před zámkem je velký anglický park založený v 17. a 18. století. Kaple v jižní věži má jednotnou renesanční výbavu s hodinami, které jsou ve Waldviertelu ojedinělé. Slavnostní síň se nachází v západním křídle, \"Turecký sál\" s portrétem sultána Murada IV. (1610–1640) je v severním křídle. Zařízení \"Velké knihovny\" pochází částečně ze 17. století, kde je kazetový strop, který se dnes nachází jen na zámku Laxenburg, zatímco zařízení v \"Malé knihovně\" je z 16. století a je úplně zachovalé. Jsou tu uloženy staré soudní spisy z bývalého „zemského soudu\". V zámku jsou komíny a dveře ze 16. století, rokoková kamna, obrazy ze 17. až 19. století a mnoho dalších hodnotných exponátů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Greillenstein je renesanční zámek v obecní části „Grellenstein“ obce Röhrenbach v okrese Horn v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy.", "tgt_summary": null, "id": 1156386} {"src_title": "Sisal", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Zpracování a použití sisalu.", "content": "Rostlina sestává z 50-65 listů, každý váží 0,5-1,5 kg a obsahuje 4-7 % spřadatelných vláken. Hektarový výnos z pěstování agave dosahoval na začátku 21. století cca 1 tunu vláken. Sisalová vlákna se mechanicky oddělují od dužiny listů agave na tzv. \"decorticatoru\" (výkon až 200 tun za směnu), napouštějí asi 10 % minerálního oleje a nechávají 2-4 dny uležet. Příprava k předení spočívá v protahování a družení pramenů vláken na 4-5 pasážích protahovacích strojů (s hřebenovým průtahovým ústrojím). Dopřádání se provádí na křídlovém stroji. Za jemné příze se označují výrobky pod 25 ktex, nejjemnější se vypřádají asi do 7 ktex, zákrut příze bývá 40-100/m. Většina sisalových přízí se zpracovává splétáním na šňůry a lana. Například Brazílie vyváží jednoduché příze 1430 tex (700m/kg) s pevností v tahu nejméně 25 kg a trojmo skané příze 5000 tex (200 m/kg), které snášejí zatížení 170 kg. Brazilská sisalová lana o průměru 38 mm snášejí zatížení 9,5 tun. Asi 10 % přízí se tká s použitím na koberce, bytové textilie a příp. na lešticí kotouče. Tkaniny se také bělí a barví (barvení je obtížnější než např. u bavlny). Spotřeba sisalových vláken dosáhla vrcholu na začátku 21. století, od té doby neustále klesá. V 1. dekádě se odhadoval podíl textilií na celkové spotřebě sisalu asi na 70 % (60% šňůry a lana, 8% koberce a 5% technické textilie), zbytek se použil na výrobu papíru. Sisal se také používá k výrobě kvalitních terčů na hru šipky a využívá se též při výrobě luxusních dámských klobouků a čelenek.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní druhy agáve pěstované na textilní vlákna.", "content": "Nejznámější z nich je henequén. Ostatní druhy dávají ročně celkem asi 3 000 tun vláken. Jsou to: Na Filipínách cantala, v San Salvadoru letonae, lecheguilla (viz \"dolní snímek\") a funkiana se dají použít jen na štětiny kartáčů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sisal je textilní vlákno, které se získává z listů agáve sisalové (\"Agave sisalana\"). Rostlině se daří jen v tropickém a subtropickém pásmu. V roce 2013 byla zaznamenána celosvětová produkce 281 554 tun, ze kterých připadlo asi 60 % na Afriku, k významným výrobcům patřila např. Tanzanie, Keňa a Čína.", "tgt_summary": null, "id": 704881} {"src_title": "Povážská lesní železnice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Lesní železnice 1912–1972.", "content": "V údolí Liptova byly velké hluboké lesy, a proto se začalo uvažovat o jejich využití. První zmínky jsou o splavování dřeva po Černém Váhu, ale jelikož tento prostředek pro odvoz dřeva nestačil, bylo v roce 1912 rozhodnuto o výstavbě lesní železnice o rozchodu 760 mm. Hlavní trať vedla z Liptovského Hrádku přes Liptovskou Tepličku do Staníkova s délkou 40 km. Taktéž byly vystavěny odbočky Benkovo, Ipoltica, Svarín, Vyšný Chmelienec a Liptovská Teplička. Provoz začal v roce 1921 (dle některých zdrojů už 1916). V dalších letech byly budovány další odbočky: Dikula, Malužiná, Nižný Chmelienec, poslední byla v roce 1941 odbočka Rovienky-Zátureň.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Doprava byla od začátku provozu zabezpečována parními lokomotivami čísel 2 a 3. Posléze byly nakoupeny motorové lokomitivy Rába. Pro dopravu osob byl určen vůz Ca/u 1. Pro nákladní dopravu to byly dva služební vozu Da/u 1 a 2 a několik vozů Pa/u.", "section_level": 2}, {"title": "Konec železnice.", "content": "Lesní železnice nemohla konkurovat narůstajícímu automobilismu – od roku 1960 se pravidelně rušily odbočky pro nerentabilnost, vše završil 31. prosinec 1972, kdy byla celá železnice zrušena.", "section_level": 2}, {"title": "Historická železnice 1972–2001.", "content": "Po ukončení provozu byly všechen vozový park deponován v depu Liptovský Hrádok. U zaměstnanců byla naděje, že by mohl být alespoň kousek železnice zachován – exponáty i trať jsou ve provozuschopném stavu. Veškerý vozový park převzala památková správa a potom vyhlásila za kulturní památku část hlavní tratě Liptovský Hrádek – Svarín. Uvažovalo se o vybudování lesního muzea, ale nakonec od toho bylo upuštěno. Vozový park byl deponován v autodílně a díky bývalým zaměstnancům PLŽ, brigádníkům a dalším, se podařilo předělat objekt na depo pro vozidla, před objektem bylo umístěno kolejiště. Veškerý majetek PLŽ převzalo Muzeum v Liptovském Hrádku a část exponátu zapůjčila na HLÚŽ. Po roce 1989 začaly práce na obnově trati byly zorganizovány tábory Stromu života. V depu probíhaly dny otevřených dveří, konaly se pochůzky po trati, opravoval se vozový park. V roce 1993 byl uskutečněn poslední Strom života; na železnici zůstaly jen ti nejvěrnější. Bylo pořízeno nové vozidlo pro posun a jednalo se znovu o zprovoznění tratě, bezúspěšně. Naposledy byl projekt na obnovu tratě předložen v roce 1998, byly postaveny nové vozy, dělány dny otevřených dveří opět bezúspěšně naděje na obnovu stále klesala klesalo i nadšení lidí. Kvůli naprostému ignorování byla železnice rozkradena, budovy zničeny, depo v dezolátním stavu, nakonec bylo rozhodnuto exponáty přestěhovat. Trať Liptovský Hrádek–Svarín definitivně zanikla.", "section_level": 1}, {"title": "Nové prostředí Pribylina od roku 2002.", "content": "Kvůli dezolátnímu stavu tratě do Svarína bylo rozhodnuto veškerý vozový park a kolejnice přestěhovat do Muzea Liptovské dědiny v Pribylině. V muzeu byla postavena odstavná kolej pro exponáty pro železnici se připravovalo nové působiště. Jako prostory pro budoucí depo posloužily haly, které byly vystavěny při výstavbě skanzenu. Mezi listopadem 2001 a dubnem 2002 byly všechny exponáty převezeny do Pribyliny, depo a kolejiště v Liptovském Hrádku bylo zrušeno. Od roku 2007 jsou exponáty schovány popřípadě vystaveny v hale nebo v kolejišti.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "V muzeu byl vypracován projekt na výstavbu tratě muzeem Liptovské dědiny na parkoviště, byl rozdělen na 2 etapy a 3. závěrečnou:", "section_level": 2}], "src_summary": "Povážská lesní železnice (slovensky: \"Považská lesná železnica\", zkráceně PLŽ, nazývána též \"Čiernovážska lesná železnica\") je bývalá lesní železnice v údolí Černého Váhu a prozatímní depozitář vozidel v muzeu Liptovské dědiny v Pribylině.", "tgt_summary": null, "id": 2211382} {"src_title": "Tetracheilostoma carlae", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Tento had byl jako samostatný druh poprvé popsán v roce 2008 herpetelogem S. B. Hedgesem z Pensylvánské univerzity. Hedges nový druh pojmenoval podle své ženy Carly Ann Hassové, která byla součástí herpatologického výzkumného týmu. Záznamy o tomto hadu existovaly ve sbírkách londýnského Natural History Museum a v kalifornském muzeu, ale byly neprávně identifikovány jako jiný již známý druh. Předpokládá se, že dospělý jedinec Tetracheilostoma carlae se velmi blíží hranici minimální velikosti hada, protože hadí mláďata musí mít při vylíhnutí určitou velikost, aby sehnala potravu; menší had podle vědců ani nemůže existovat.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Jedná se o nejmenší druh hada na světě. Průměrná délka dospělých jedinců Tetracheilostoma carlae je přibližně 10 cm (3,94 palce); největší dosud nalezený jedinec měřil 10,4 cm (4,09 palce). Podle obyvatel ostrova Barbados jsou tito malí hadi širocí jako špageta. Nově vylíhlá mláďata mají asi poloviční délku oproti dospělým. Předpokládá se, že se Tetracheilostoma carlae živí především termity a mravenci. Samice snáší najednou pouze jedno velké vejce.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Tetracheilostoma carlae obývá hlavně karibský ostrov Barbados. Zaznamenán byl i na karibských tropických ostrovech Antigua a Barbuda, ale není jisté, zda šlo opravdu o tento druh, nebo pouze o druh příbuzný, takže se zatím předpokládá, že Tetracheilostoma carlae je endemický živočich.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "O ekologii tohoto druhu, stejně jako o počtu jedinců a rozšíření, je známo jen málo. Na ostrově Barbados nezbývá téměř žádné původní zalesnění, tento druh je na jeho zbytcích pravděpodobně závislý, protože, jak svědčí archeologické nálezy, se v lesním prostředí vyvinul. Zdá se, že had je rozšířen jen na východní části ostrova a budoucnost druhu je, i proto, že vědcům chybí informace o životě druhu Tetracheilostoma carlae, na kterých by mohli vystavět funkční plán na ochranu, velmi nejistá a had je zařazen na červeném seznamu ohrožených druhů IUNC jako kriticky ohrožený.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tetracheilostoma carlae, též známý jako Leptotyphlops carlae, případně pro absenci českého pojmenování pod anglickým jménem jako Barbados threadsnake, je nejmenší had na světě. Patří do čeledi slepanovitých.", "tgt_summary": null, "id": 401765} {"src_title": "Naum Slutzky", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Před 1. světovou válkou byla ruská Turkestánská gubernie řízena z Taškentu. Ferganská kotlina, jež leží na východ od něj, byla etnicky různorodá, hustě osídlená oblast, o kterou se dělili usedlí rolníci nazývaní též \"sartové\" a kočovníci, což byli převážně Kyrgyzové. Za ruské nadvlády se zní stala významná bavlnářská oblast. Díky ekonomickému rozvoji, který s tím souvisel, zde začala vznikat průmyslová malovýroba. Zaměstnanci dílen z řad místních obyvatel však na tom byli hůř než jejich ruské protějšky a podobně nerovné bylo i rozdělování zisků plynoucích z bavlny. Životní úroveň se celkově nezlepšila a mnozí rolníci se zadlužili. V počátcích basmačského povstání ve Ferganské kotlině mnohdy tvořily jeho základnu organizované zločinecké bandy. Stanovení pevných cen bavlny během 1. světové války celkovou situaci ještě zhoršilo. Záhy začala vznikat početná třída zproletarizovaných venkovských bezzemků. Muslimské duchovenstvo brojilo proti hazardním hrám a alkoholismu, jež se velice rozmohly a staly se běžným zjevem. Značně se rozrůstala i zločinnost. Větší násilnosti propukly v Turkestánské gubernii v roce 1916, když carská vláda ukončila platnost výjimky zprošťující muslimy povinnosti vojenské služby. To vyvolalo středoasijské povstání se střediskem v dnešním Kazachstánu a Uzbekistánu, které bylo potlačeno pomocí stanného práva. Napětí mezi obyvatelstvem Střední Asie, zejména kazašskými a ruskými usedlíky, vedlo na obou stranách k rozsáhlým masakrům. Zemřely tisíce lidí a další statisíce jich uprchly, většinou do sousední Čínské republiky. Středoasijské povstání z roku 1916 byla první masová protiruská vzpoura ve Střední Asii a připravilo scénu pro domorodý odpor po pádu cara Mikuláše II. v následujícím roce. Potlačení vzpoury bylo záměrným vyhlazovacím tažením proti kazašskému a kyrgyzskému etniku ze strany ruských vojáků a usedlíků. Byly při tom povražděny nebo vypuzeny statisíce Kazachů a Kyrgyzů. Tato etnická čistka měla své kořeny v politice etnické stejnorodosti prováděné carskou vládou.", "section_level": 1}, {"title": "Kokandská autonomie a počátek nepřátelství.", "content": "Po únorové revoluci v Rusku v roce 1917 se začaly muslimské politické síly organizovat. Modernistické křídlo muslimské rady vytvořilo Islámskou radu (Šurá-i Islam), která usilovala o federativní demokratiský stát, v němž by měli muslimové autonomii. Konzervativnější náboženští učenci zformovali Radu duchovenstva (Šurá-i Ulema), jíž záleželo víc na uchování islámských institucí a náboženského práva šaría. Společně pak tito muslimští nacionalisté vytvořili koalici, která se však po Říjnové revoluci rozpadla, když modernisté podpořili bolševiky, kteří se zmocnili vlády. Taškentský sovět ovládaný ruskými železničáři a proletáři z řad ruských osadníků odmítl účast muslimů ve vládě. Islámská rada, jež se cítila podvedená tímto zjevným příklonem k předchozímu ruskému koloniálnímu systému, se opětovně spojila s Radou duchovenstva a společně vytvořily Kokandskou autonomní vládu. To byl základ nezávislého státu v Turkestánu, který se řídil podle islámského zákona šaría. Taškentský sovět zpočátku Kokandskou autonomní vládu uznal, ale omezil její pravomoc na muslimskou část starého Taškentu a navíc trval na tom, mít v záležitostech regionálního charakteru poslední slovo. Po bouřlivých nepokojích v Taškentu došlo k rozkolu a přes levicové smýšlení řady členů se vláda přiklonila k Bílému hnutí. Politicky a vojensky slabá muslimská vláda začala hledat ochranu. Proto byla omilostněna skupina bývalých ozbrojených zlodějů vedená Ergašem bejem a naverbována, aby bránili Kokand. Tato jednotka však nebyla s to odolat útoku sil taškentského sovětu. V únoru 1918 vydrancovali vojáci Rudé armády a arménští dašnaci Kokand způsobem, který byl popsán jako pogrom. Zahynulo při něm až 25 000 osob. Tento masakr společně s popravou mnoha ferganských rolníků, které bolševici obvinili z toho, že skrývají zásoby jídla a bavlny, rozlítily muslimské obyvatelstvo. Ergaš bej pozdvihl zbraně proti silám sovětu a prohlásil se za „vrchního velitele islámské armády“. To byl počátek Basmačského povstání. Rudoarmějci mezitím sesadili bucharského emíra Sajda Mohammada Alima chána a dosadili místo něj skupinu levičáckých mladobucharců vedenou Fajzullou Chodžajevem. Obyvatelé Buchary však ruské jednotky po čase drancování vyhnali a emír získal svůj trůn zpět. V Chivském chanátu svrhl basmačský vůdce Džunajd chán ruskou loutku a potlačil modernizační snahy levičáckých mladochivanců.", "section_level": 1}, {"title": "První fáze revolty ve Ferganské kotlině.", "content": "Duchovenstvo z Ferganské kotliny uznalo Ergaš bejovy nároky na velení armádě věřících, a tak stál záhy v čele značně velkého bojového uskupení. Rozsáhlá znárodňovací tažení vedená z Taškentu způsobila zhroucení ekonomiky a ve Ferganské kotlině zavládl vzhledem k neexistujícímu dovozu obilí hladomor. To vše vedlo lidi, aby se přidávali k basmačům. Taškentský sovět nedokázal povstání potlačit, takže koncem roku 1918 ovládly decentralizované skupiny bojovníků v celkovém počtu asi 20 000 mužů Ferganu a oblast kolem Taškentu. S Ergaš bejem soupeřili další velitelé, jako Madamin bej, kterého podporovaly umírněnější muslimské frakce, ale Ergaš bej si na shromáždění v březnu 1919 podržel formální vedení hnutí. Vzhledem k ožehavé vojenské pozici Taškentského sovětu nechali bolševici ruské osadníky, aby si zorganizovali vlastní obranu vytvořením takzvané Ferganské rolnické armády. Tak basmačské útoky často vyvolávaly brutální odvetné akce spojených sil Rudé a rolnické armády. Tvrdá politika válečného komunismu však způsobila, že rolníci na taškentský sovět nevražili. V květnu 1919 zformoval Madamin bej koalici s osadníky, jejíž součástí byla dohoda o neútočení a koaliční armáda. Noví spojenci plánovali založit rusko-muslimský stát s dohodami o společné účasti na vládě a o kulturních právech pro obě skupiny. Spory ohledně islámské orientace basmačů vedly nicméně k rozpadu koalice a jak Madamin bej, tak osadníci utrpěli porážky od rudé brigády muslimských Povolžských Tatarů. Krutá zima 1919–1920 obyvatelstvo Ferganské kotliny značně vyčerpala a Madamin bej přeběhl v březnu na sovětskou stranu. Mezitím začal díky liberálnější Nové ekonomické politice (NEP) hladomor v oblasti ustupovat a pozemková reforma spolu s amnestií uklidnily obyvatelstvo kotliny. Následně ztratili basmači kontrolu nad nejzalidněnějšími oblastmi a stáhli se na bezpečnější území. Klid a pořádek v kotlině však netrvaly dlouho. Během léta 1920 se sověty cítily již natolik bezpečně, že začaly opětovně rekvírovat potraviny a odvádět muslimské brance. Znovu se tedy rozhořelo povstání a vyrojily se nové basmačské skupiny bojující pod praporem islámu. Obnovený konflikt měl za následek rozšíření basmačského hnutí po celém Turkestánu.", "section_level": 1}, {"title": "Basmači v Chivě a v Buchaře.", "content": "V lednu 1920 obsadila Rudá armáda Chivu a nastolila provizorní vládu mladochivanců. Džunajd chán se svými následovníky uprchl do pustiny a tak se zrodilo basmačské hnutí v Chórezmské oblasti. Před koncem roku sesadili rudí vládu mladochivanců a muslimští nacionalisté uprchli k Džunajd chánovi, čímž značně posílili řady jeho bojovníků. V srpnu téhož roku byl bucharský emír s konečnou platností sesazen, když jednotky Rudé armády dobyly Bucharu. Ze svého afghánského exilu řídil pak emír basmačské hnutí podporované rozhořčeným obyvatelstvem a duchovními. Basmačům, kteří bojovali v emírově zájmu, velel kmenový vůdce Ibrahim bek. Basmačské síly vedly svůj boj v Chivě a Buchaře po delší čas tak úspěšně, že se povstání začalo šířit i do Kazachstánu a na území obývaná Tádžiky a Turkmeny.", "section_level": 1}, {"title": "Enver Paša a vrchol basmačského hnutí.", "content": "V listopadu 1921 dorazil do Buchary generál İsmail Enver, bývalý osmanský ministr války a spolu se svými spoluvládci, pašou Talatem a Džamalem, hlavní strůjce arménské genocidy, aby pomohl válečnému úsilí sovětů. Místo toho však uprchl a stal se jedním z nejvýznamnějších basmačských vůdců. Centralizoval a znovuoživil celé hnutí. Enver Paša hodlal vytvořit všeturkickou konfederaci, jež by zahrnovala celou Střední Asii a k tomu i Anatólii a čínská území. Jeho volání po džihádu vyvolalo značnou podporu, jež mu umožnila přeměnit basmačské partyzánské bojové oddíly v armádu čítající 16 000 mužů. Počátkem roku 1922 kontrolovali již basmači významnou část Bucharské lidové sovětské republiky včetně Samarkandu a Dušanbe. Dunganský muslim Magazy Masanči mezitím dával dohromady dunganský jízdní pluk pro boj proti basmačům na straně sovětů.", "section_level": 1}, {"title": "Porážka hnutí.", "content": "V obavách o úplnou ztrátu Turkestánu použily sovětské úřady k rozdrcení povstání opět dvojí strategii: politickou smířlivost a kulturní ústupky spolu s ohromnou vojenskou silou. Ke kulturním ústupkům patřilo znovuzavedení islámského práva šaría a obnovení medres, škol koránu, a území vakf. Moskva se snažila využít pro boj více místních obyvatel vytvářením dobrovolnických oddílů zeměbrany složených z muslimských rolníků. Podle odhadů tvořili muslimové 15–25 % bojovníků sovětských jednotek v této oblasti. Sověti se spoléhali především na tisíce rudoarmějců – veteránů z ruské občanské války, kteří nyní měli i leteckou podporu. Strategie ústupků a náletů se ukázala jako úspěšná. Když v květnu 1922 Enver Paša odmítl nabídku míru a vydal ultimátum, v němž vyžadoval, aby se veškeré jednotky Rudé armády stáhly do 15 dní z Turkestánu, byla Moskva na konfrontaci dobře připravená. V červnu 1922 porazily jednotky, jimž velel plukovník Nikolaj Kakurin, basmačské síly v bitvě u Kafrunu, načež začala Rudá armáda vytlačovat povstalce směrem na východ. Podařilo se jí přitom získat zpět rozsáhlá území. Enver Paša padl při posledním zoufalém výpadu jízdy 4. srpna 1922 poblíž Balčuanu v dnešním Tádžikistánu. Jeho nástupce Selim Paša pokračoval v boji, ale nakonec byl v roce 1923 nucen uprchnout do Afghánistánu. V období červenec–srpen 1923 vytlačily sovětské jednotky v rámci mohutné ofenzivy basmače z tádžického Garmu. Ve Ferganské kotlině zůstali basmačští povstalci až do roku 1924. Těmto bojovníkům velel vůdce Kurširmat, který v roce 1920 obnovil povstání. Podle údajů britské výzvědné služby se počet bojovníků, jimž Kurširmat velel, pohyboval mezi 5000 až 6000 muži. Po letech bojů nicméně podpora basmačského hnutí mezi lidem skomírala. Rolníci se chtěli vrátit k práci, zejména v této době, kdy se díky sovětské politice stal život v Turkestánu opět snesitelný. Počet Kurširmatových mužů se scvrkl na pouhých asi 2000, z nichž mnozí se uchýlili k banditství. Sám Kurširmat záhy uprchl do Afghánistánu. Turkestán byl v té době vyčerpán válkou. Z tádžických území uprchlo na 200 000 lidí a zanechalo 2/3 orné půdy opuštěné. Ve Ferganě bylo možné pozorovat menší škody.", "section_level": 1}, {"title": "Přeshraniční operace v severním Afghánistánu v roce 1929.", "content": "V lednu 1929, poté co se během afghánské občanské války dostal k moci, povolil tehdejší afghánský král Habibullāh Kalakāni basmačským povstalcům, aby vedli svůj boj ze severního Afghánistánu, kde se usazovali v městech jako Chánabád, Talikán a Fajzabád. V polovině března 1929 provedli tito bojovníci dva nájezdy na sovětské území. První do oblasti kolem řeky Amudarja jihozápadně od Kulobu, druhý vedl Kerim Berdoi a zúčastnilo se ho 100 bojovníků. Oba nájezdy byly odraženy. Stejně se vedlo i nájezdům 17. března a 7. dubna. 12. dubna však basmačtí povstalci úspěšně překročili řeku Pandž a obsadili město Togmaj. Následovaly Dzafr a Kevron. 13. dubna pak padl Kalaj-Chumb, poté Gašion a 15. dubna také Vanč, který sověti příštího dne získali zpět. 20. dubna obsadili basmači Kalaj-Liabob a následujícího dne, po zuřivé bitvě, Nimči, 35 km východně od Garmu. Mezi 20. a 22. dubnem překročily sovětské hranice další basmačské oddíly. Jedna skupina postoupila až k Tavildaře, načež byla tamějšími strážními oddíly zatlačena 30. dubna zpět. Dne 22. dubna obsadili basmači Garm, který sověti ještě téhož dne nebo dne následujícího dobyli zpět. 24. dubna začala mohutná sovětská protiofenziva. Téhož dne bylo osvobozeno město Kalaj-Liabob. K 3. květnu ustoupily poslední basmačské síly zpět do Afghánistánu. V období květen–červen 1929 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu a podstatně přitom snížily schopnost basmačských bojovníků opětovně zaútočit.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter hnutí.", "content": "Profesor Michael Rywkin charakterizoval basmačské hnutí jako národně osvobozenecký boj, jehož cílem bylo ukončit cizí nadvládu nad středoasijskou oblastí tehdy známou jako Turkestán a současně nad chivským a bucharským protektorátem. Výraz \"basmacı\" se v turkických jazycích údajně vztahuje k banditům či záškodníkům, jako byly bandy zlodějů, které ve zdejších končinách přepadávaly karavany. Toto označení bývalo často pro svůj hanlivý význam používáno v sovětských pramenech. Sověti popisovali hnutí jako lupiče podnícené islámským fundamentalismem, kteří vedou kontrarevoluční válku za podpory britských agentů. Ve skutečnosti tvořili basmači velmi rozmanitou skupinu, jíž se dostávalo nevelké zahraniční pomoci. Západní mocnosti nepohlížely na basmače příliš příznivě. Díky panturkistickým a panislamistickým názorům připisovaným některým z jejich vůdců v nich viděly potenciální nepřátele. Některé basmačské skupiny však dostávaly podporu od britské a turecké tajné služby. Sověti proto vytvářeli speciální maskované vojenské jednotky, jejichž úkolem bylo těmto dodávkám bránit. Přestože řada povstaleckých bojovníků byla motivována voláním po džihádu, dostávalo se basmačům podpory z rozličných názorových táborů a od různých skupin obyvatelstva. V určité době tak přitáhli pozornost umírněných sunnitských džadidistů, panturkických ideologů či levicových turkestánských nacionalistů. Zemědělci a kočovníci, kteří dlouho čelili ruské koloniální nadvládě, přijímali s nevraživostí sovětskou protiislámskou politiku a rekvírování potravin a hospodářského zvířectva. Skutečnost, že hlavními nositeli bolševických idejí v Turkestánu byli především ruští kolonisté v Taškentu, způsobovala, že carská a sovětská vláda připadaly zdejším obyvatelům totožné. V řadách basmačů bylo mnoho těch, kteří zůstali díky špatným ekonomickým podmínkám bez práce a těch, kdo pociťovali, že je ohrožen jejich způsob života. První basmačtí bojovníci byli, jak napovídá jejich název, bandité, a jak se hnutí posléze začalo rozpadat, k lupičství se opět vraceli. Ačkoli bylo hnutí v určitých momentech relativně jednotné, celkově trpělo značnou rozdrobeností. Soupeření mezi různými vůdci s sebou přinášelo řadu problémů, ještě vážnější rozpory vznikaly z etnických sporů mezi Kyrgyzy a Uzbeky nebo Turkmeny.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Místní vůdci začali spolupracovat se sovětskou mocí a velké množství Středoasijců vstoupilo do řad sovětské komunistické strany, která uplatňovala leninskou a stalinskou národnostní politiku. Mnozí z nich zaujali vysoká místa ve vládách Uzbecké, Tádžické, Turkmenské a Kyrgyzské a Kazašské sovětské socialistické republiky (SSR) a autonomní sovětské socialistické republiky (ASSR). V průběhu sovětizace Střední Asie se islám stal terčem protináboženských kampaní. Vláda uzavřela většinu mešit, pronásledovala islámské duchovní a zaměřovala se proti symbolům islámské identity, jako je zahalování. Uzbekové, kteří se nevzdali islámu, byli označováni za nacionalisty a často bývali vězněni a popravováni. Stalinistická kolektivizace a industrializace probíhala stejně jako kdekoli jinde v Sovětském svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Působení basmačů po sovětském vítězství.", "content": "Poté co bylo basmačské hnutí jako politická a vojenská síla zlikvidováno, pokračovali bojovníci, kteří se skrývali v hornatých oblastech, v partyzánské válce. Basmačské povstání zaniklo ve většině oblastí Střední Asie do roku 1926, nicméně šarvátky a příležitostné potyčky podél hranic s Afghánistánem pokračovaly až do počátku 30. let. Džunajd chán ohrožoval roku 1926 Chivu, ale byl zatlačen a v roce 1928 s konečnou platností zahnán do exilu. Dva přední basmačtí vůdci, Fajsal Maksum a Ibrahim bek pokračovali v boji ze severního Afghánistánu a v roce 1929 provedli řadu nájezdů na území Tádžické SSR. Ibrahim Bek nakrátko obrodil hnutí, když se zdvihl odpor způsobený násilnou kolektivizací, a podařilo se mu zabrzdit v Turkmenistánu tyto snahy až do roku 1931. Brzy však byl polapen a popraven. Hnutí poté z velké části odeznělo. K poslední velké basmačské akci došlo v říjnu 1933, kdy byly v poušti Karakum rozdrceny Džunajd chánovy síly. Basmačské hnutí tak do roku 1934 zcela skončilo.", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "Basmačské povstání bylo námětem několika tzv. „rudých westernů“, jako byly filmy \"Věrný Džulbars\" (1935), \"Bílé slunce pouště\" (1970), \"Sedmá kulka\" (1972), \"Červené máky Issyk-Kulu\" (1972), \"Stalo se v Kokandu\" (1977), \"Nepřemožitelný\" (1983) či TV seriál \"Státní hranice\" (1980).", "section_level": 1}], "src_summary": "Naum Slutzky (28. února 1894, Kyjev – 4. listopadu 1965, Stevenage) byl německo-britský umělec ukrajinsko-židovského původu. Mimo jiné působil jako mistr v Bauhausu.", "tgt_summary": null, "id": 134848} {"src_title": "Lípa (Všestary)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno Lípa dostala osada založená buď na místě, kde před ní rostla lípa nebo byl lipový háj. Osada ta vznikla při potůčku, který v Dohalicích vlévá do Bystrice, a při staré obchodní cestě, která spojovala Hradec Králové s Hořicemi a Jičínem. Lípa byla osídlena již v mladší době kamenné. Nasvědčují tomu hlavně nálezy kamenných nástrojů u dvora Gabrielina nad obcí, u kterého bylo na polích vyoráno mnoho střepů a nástrojů k drcení obilí. Pod vrchem Kavkazem na bývalém zádušním poli se při hlubším orání narazilo roku 1880 na velkou jámu s kamennými nástroji z prahorní břidlice - pravděpodobně dílna pravěkých řemeslníků. Nalezené předměty jsou uloženy v Národním muzeu, v muzeích v Hradci Králové, Pardubicích, Náchodě, Jaroměři a dokonce ve Vídni. V okolí byli nalezeny další sídelní jámy z doby platěnické, střepy rázu stradonického a sídliště se střepy hradištními. V katastru obce byly pak nalezeny kamenné nástroje, koule z vápence, měděný kruh, bronzové jehlice, hliněné přesleny, římské skleněné koule, bronzový štítek, závitky z dvojitého zlatého drátku aj. Nad vsí stávala tvrz na místě čp. 3 a čp. 14. První známí držitelé Lípy byli Jan z Lípy a syn Mikuláš, připomínání roku 1339, v letech 1355 až 1364 Jan, rozený Bílý z rodu Kordulu ze Sloupna a roku 1408 Tomáš a Hosek (Hošek?) z Lípy. Počátkem 15. století pak Matěj Salava, který stal se praotcem Salavů z Lípy. Jejich příbuznými, též z Lípy pošlí, byli Trčkové z Lípy a Lipští z Lípy. Ti vládli na větší části Lípy v 15. století a na počátku 16. století, kdy žil tu Verek Lipský. Sirotci po něm, Jan, Ludmila a Hedvika, prodali tvrz a dvůr ze dřeva vystavěné spolu se vsí před rokem 1540 Mikulášovi Bořkovi z Dohalic. Za nových majitelů Bořků z Dohalic byla ke konci 16. století Lípa připojena nejprve k Dohalicům a pak po nějaký čas drželi ji jako statek samostatný. Po smrti Zdeňka Bořka Dohalického z Dohalic byla Lípa roku 1599 prodána Janu Přechovi Třemeskému ze Železna za 4 850 kop grošů. Před rokem 1619 byla k panství Smiřickému přikoupena i druhá část Lípy. Pak byla Lípa několikrát odprodána, až ji naposledy koupil baron Liebig a jako věno jeho dcery Gabriely se dostala pod panství pánů Dobřenských z Dobřenic. Ještě roku 1619 tvrz stála. Byla dřevěná a bylo v ní několik světnic, komor, kuchyně a sklep. Roku 1645 byla však ves i s tvrzí popleněna Švédy a již nebyla obnovena. Při zániku tvrze došlo pravděpodobně též k zasypání vstupu do sklepů, které se později staly zdrojem místní pověsti o pokladech v nich ukrytých. Při tvrzi stál hrazený dřevěný dvůr se sýpkou, do níž se za panování Marie Terezie a Josefa II. ukládalo obilí, aby se z ní mohlo dostat poddaným v případě neúrody. Ze dvora zbyl pouze ovčinec čp. 4. Kde je stavení č. 15, stávala prý kaple, jež ke tvrzi náležela a k níž se přes úpad vedla lávka. Roku 1651 měla Lípa 102 obyvatel. Roku 1654 zde na 57 korcích hospodařili 4 sedláci, 7 chalupníků a 2 zahradníci. V roce 1713 pak 4 sedláci a 11 zahradníků, což svědčí o rozdrobení chalupnických gruntů. Pode dvorem Gabrieliným při cestě vozové stála na kamenném sloupu kamenná socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1720. Dnes je přemístěna. V bitvě roku 1866 byla Lípa sídlem vrchního velitele rakouské armády, polního zbrojmistra rytíře Ludvíka von Benedeka. Stala se terčem pruské i rakouské dělostřelby. Granáty byla zapálena stavení č. 2, 24, a 28. Úroda byla zničena. Po válce navštívil Lípu císař František Josef I. Dal sepsat škody, ale náhrada nebyla spravedlivě rozdělena. Kdo se ozval, byl žalován a pro výstrahu druhým odsouzen. Do první světové války bylo povoláno 14 záložníků, z nich 4 padli. Jejich jména jsou uvedena na pomníku u nového hřbitova na Lípě. Jeden voják byl zajat. Po první světové válce byl státem zkonfiskován Gabrielin dvůr a přeměněn na státní statek. V roce 1926 byla provedena parcelace jeho pozemků a několika drobným zemědělcům přiděleno po 1 až 2 ha půdy. Občané z Lípy dostali 4 ha, z Chlumu 15 ha a z Čistěvsi 6 ha půdy. V září 1944 byl gestapem zatčen Josef Horáček a do konce dubna 1945 vězněn v Terezíně na Malé pevnosti. Vrátil se s podlomeným zdravím. Dva občané z Lípy byli nasazeni na nucené práce do Německa. V březnu a dubnu 1945 procházely Lípou transporty zajatců různých národností. Jeden občan kolaboroval s Němci. V roce 1945 se z Lípy odstěhovalo dosídlovat pohraničí opuštěné Němci 12 rodin (celkem 38 lidí), zejména bezzemků a dělníků. Odešli zejména na Trutnovsko a k Vrchlabí. Po Únoru 1948 byla uvalena nucené správa na 80 ha půdy, z nichž vznikl státní statek. Později vzrostl na 130 ha. Kolektivizace zemědělství byla ukončena v roce 1958, kdy byli všichni dosud samostatně hospodařící rolníci nuceni vstoupit do státního statku. I přes zvýšený nátlak se totiž nepodařilo v obci založit JZD. Výměra obhospodařované půdy statkem se tak zvýšila na 240 ha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lípa () je malá vesnice, část obce Všestary v okrese Hradec Králové. Nachází se asi 3 km na severozápad od Všestar. Prochází zde silnice I/35. V roce 2009 zde bylo evidováno 48 adres. V roce 2001 zde trvale žilo 129 obyvatel. ", "tgt_summary": null, "id": 565148} {"src_title": "Blažkov (zámek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mylně je zámeček uváděn často jako barokní z 18. století. Ve skutečnosti byl však vystavěn v novobarokním slohu v roce 1901. Myštěves byla součástí panství Skřivany, které v roce 1897 zakoupil průmyslník a šlechtic Gaston Ritter von Mallmann. Jeho sídlem byl novogotický zámek sousedící s cukrovarem ve Skřivanech. Blažkovský zámek nechal vystavět v roce 1901 jako své letní sídlo. K zámku patřil i anglický park. Rytíř Mallmann se však záhy zadlužil, celé panství nechal zastavit a následně přenechal Pozemkové bance v Praze. Od té jej v roce 1913 koupil prof. MUDr. Václav Piťha, věhlasný lékař a od roku 1908 profesor porodnictví a gynekologie na Karlově univerzitě. Václav Piťha zemřel v roce 1922, ale jeho manželka Hermína zde bydlela až do znárodnění celého majetku Piťhových včetně zámečku v roce 1950. Zámeček měl sloužit nejprve pro sirotky Řecké občanské války, ale objekt v roce 1951 obsadila Státní bezpečnost a vybudovala v suterénu objektu vězeňské cely pro zvláštní osoby. V letech 1955–1957 zde byl internován pražský katolický primas kardinál Josef Beran a dále českobudějovický biskup Josef Hlouch, brněnský biskup Karel Skoupý a apoštolský administrátor rožňavské diecéze Róbert Pobožný. Spekuluje se, že zde byla držena i vdova po Klementu Gottwaldovi za to, že vykřikovala, že jejího manžela otrávili v Sovětském svazu. Státní bezpečnost zde byla až do roku 1960. Zámeček poté sloužil jako sklad košil a knih. V roce 1976 jej získala Československá televize, která zde vybudovala rekreační a školící středisko ČST. V letech 1991/92 byl původní majetek rodiny Piťhů včetně zámečku navrácen v restituci. Rodina Piťhů zde od roku 2003 provozuje Queens Park Golf Club.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Blažkov je novobarokní zámeček, který se nachází na severním okraji katastru obce Myštěves. Od roku 1990 je chráněn jako kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": null, "id": 1337793} {"src_title": "Tactical combat casualty care", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Zdravotní péče se dělí na tři fáze:.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Care Under Fire ( zdravotní péče pod palbou nepřítele).", "content": "V této první fázi TCCC se nacházíte pod přímou palbou nepřítele. Nejdříve musíte opětovat palbu na nepřítele a potom se můžete přiblížit k raněnému spolubojovníkovi během nepřátelské palby, musíte dbát na svou bezpečnost. Prioritou při poskytování první pomoci je zástava masivního krvácení turniketem. Ošetření formou svépomoci je provedeno jednotlivcem z jeho individuální výbavy, kterou je lékárnička \"IFAK\" (Improved First Aid Kit).", "section_level": 2}, {"title": "Tactical Field Care (zdravotní péče mimo dosah přímé palby nepřítele).", "content": "Taktické ošetření v boji mimo přímou palbu poskytuje zdravotník jednotky \"COMBAT LIFESAVER (Bojový záchranář)\", ostatní spolubojovníci mu mohou být nápomocní. Veškeré ošetření je omezeno jen na záchranu života a končetin. Úkony, které provádí \"Medic\"- Zdravotník jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Tactical Evacuation Care (Combat Caualty Evacuation Care) - (taktický odsun).", "content": "V této fázi již je poskytována první pomoc i lékařem. Je mnohem více času na ošetření a větší dostupnost lékařského vybavení. Hlavním cílem této fáze je \"Stabilizovat\" zraněného vojáka a připravit ho na transport pryč z bojové zóny. Mezi nejčastější úkony patří drenáž hrudníků.", "section_level": 2}, {"title": "Combat Lifesaver (bojový zdravotník).", "content": "Je to voják, který je vyškolen, jako zdravotník pro poskytování zdravotní péče v bojových podmínkách.", "section_level": 2}, {"title": "Postup ošetření.", "content": "Raněného bojovníka ošetřují dle algoritmu C-A-B-C-D-E a nebo MARCH protokolem. Převzeto z učebního textu Kurzu Combat Lifesafer. Vyšetření stavu vědomí dle AVPU. Převzeto z učebního textu Kurzu Combat Lifesafer. Při amputaci, devastující poranění končetin, nebo masivního krvácení se v TCCC používájí turnikety:", "section_level": 1}, {"title": "TCCC karta (card).", "content": "Je to karta, která slouží k zaznamenání zdravotního stavu zraněného a kde se zaznamenájí provedené úkony a opatření.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tactical Combat Casualty Care (TCCC, nebo TC3) je neodkladná zdravotní péče v bojových podmínkách. Předchůdci ošetření v bojové situaci se vzdělávali v kurzech, které nesly název BATLS (Battlefield Advanced Trauma Life Support) a BARTS ( Battlefield Advanced Resuscitation Techniques and Skills for Combat Lifesaver - jedná se o kurz pro zdravotnický personál, který již má vyšší odborné nebo vysokoškolské zdravotnické vzdělání). Jde o prohloubení a zdokonalení vědomostí u akutních stavů v polních bojových podmínkách. Počátek prvního kurzu TCCC se datuje roku 1996 u námořnictva Spojených států, kdy armáda přebírá civilní varianty před nemocniční péče z algoritmu ATLS a PHTLS. Kurzy TCCC pro armádu Spojených států provádí organizace \"NAEMT\" (National Association of Emergency Medical Technicians - Národní asociace pohotovostních lékařských techniků). Výuka v systému TCCC v České armádě začala v roce 2006 pod záštitou Fakulty vojenského zdravotnictví. Koncept TCCC je vyučován v rámci kurzů CLS (Combat lifesaver), který trvá tří týdny (někdy se uvádí dva týdny).", "tgt_summary": null, "id": 2356369} {"src_title": "Mariano San Nicolò", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "Narodil se v jihotyrolském Roveretu, kde také roku 1905 absolvoval gymnázium. Pak studoval práva na univerzitě ve Štýrském Hradci, roku 1910 získal titul doktora práv a následující dva roky si prohluboval vzdělání v Lipsku, Oxfordu a především v Mnichově, kde studoval papyrologii u profesora Leopolda Wengera. V oboru římského práva se zde roku 1913 habilitoval a tento obor zde také až do začátku první světové války vyučoval. Válečné období sloužil především v Albánii a v té době se odborně věnoval klínopisu a akkadštině. Po válce byl povolán do Prahy na Německou univerzitu, kde byl už roku 1917 jmenován mimořádným a v roce 1920 řádným profesorem římského práva po Paulu Koschakerovi. V letech 1924–1925, 1925–1926 a 1929–1930 tady působil ve funkci děkana, zároveň byl ale také např. členem lipské Orientální společnosti. Nejvyššího postavení v Praze dosáhl jako rektor německé univerzity, přičemž ve funkci působil po dvě období za sebou. Vyznačoval se ale přepjatým německým nacionalismem, což se odrazilo např. i během tzv. insigniády. V roce 1935 přijal návrh německé vlády na převzetí stolice římského práva po profesorovi Wengerovi v Mnichově a také později patřil mezi významné opory nacistického režimu. Během druhé světové války působil mj. jako tajemník a později prezident bavorské akademie věd. Po porážce Německa byl profesorského místa na Mnichovské univerzitě zbaven, ale už roku 1948 se o ně mohl znovu ucházet. V letech 1952–1953 byl dokonce rektorem celé univerzity. Profesor San Nicolò byl přesto významným romanistou a právním historikem své doby. Kromě řady článků v odborných časopisech publikoval např. studie o egyptských spolcích \"Das egyptische Vereinswesen zur Zeit der Ptolemäer und Römer\" (I. 1913, II. 1915) nebo babylonsko-asyrském obchodním právu \"Die Schlussklauseln der altbabylonischen Kauf- und Tauschveträge\" (1922).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariano San Nicolò (20. srpna 1887 Rovereto – 15. května 1955 Mnichov) byl německý právník, který se zabýval právní historií a římským právem. Působil také jako rektor Německé univerzity v Praze a děkan její právnické fakulty, později jako prezident bavorské akademie věd a rektor Mnichovské univerzity.", "tgt_summary": null, "id": 840473} {"src_title": "Lekce neslušného chování", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Larita, okouzlující americká vdova a úspěšná automobilová závodnice, potká v Monaku mladého Angličana Johna Whittakera. Vezmou se a John ji odveze s sebou domů, aby potkala jeho rodinu a seznámila se s jejich panstvím, kde hospodařilo sedm generací rodiny Whittakerů. Tam Larita potká svou ledově chladnou tchyni Veronicu a rozcuchaného tchána se smutnýma očima Jima. Veronica, předem rozhodnutá nemít ráda svoji snachu, je ještě více rozčílená, když zjistí, že se jedná o drzou Američanku, která, stejně jako Jim, mluví plynně francouzsky. Larita se rovněž seznámí s Johnovou bývalou přítelkyní Sarah Hurstovou, která má k Johnovu manželství dobrý vztah. Larita zůstává i přes pohrdání své tchyně klidná a dokonce prozradí, že již byla vdaná. Veronica cítí, že se John brzy svou manželkou unaví a manželství skončí rozvodem. Snaží se, aby byla Larita nešťastná, zatímco John souhlasil s tím, že zůstane doma. John se k Laritině znechucení nehodlá opustit rodinné panství. Larita se na venkově nudí a odmítá se účastnit krvavých sportů jako lovení. Čte román Hledání ztraceného času od Marcela Prousta, což šokuje ženské příbuzné jejího manžela. Odmítá hrát tenis a nelíbí se jí Veroničino staré zařízení domu, prudérní přátelé i jídlo. Navíc trpí sennou rýmou. Pokouší se s Veronicou vyjít, ale ta veškeré pokusy odmítá. Larita udělá několik neúmyslných faux pas. Omylem zabije rodinnou čivavu, když si na ni sedne, a dává různé rady manželově mladší sestře Hildě, které vyústí v to, že jí nenávidí i manželovy sestry. Veronica se svými hosty na lovu pak objeví Laritu a Johna při souloži v domku na poli. Veronica tak nenávidí Laritu ještě víc. Ta je izolovaná a jejími jedinými přáteli jsou Jim a služebnictvo, se kterým nakládá mnohem lépe než Veronica. Larita pomůže Jimovi pracovat na jeho motocyklu. Ten se stále cítí špatně kvůli tomu, že všichni jeho spolubojovníci z války zemřeli, a ztratil zájem o dění doma, mezi ním a manželkou již není žádná láska. Když John zjistí, že finanční situace jeho rodiny je velmi špatná, začne se více přiklánět k rodině a, k Veroničině radosti, začnou jeho city k Laritě ochabovat. Hilda pak získá novinový článek odhalující Laritino skandální tajemství. Larita pomohla svému prvnímu manželi zemřít, když trpěl na nevyléčitelnou rakovinu. Dala mu na jeho přání smrtelnou injekci. Byla kvůli tomu souzena, ale soud skončil jejím osvobozením. John Laritu odmítá, zatímco Jim obviňuje své dcery z krutosti. Na další Veroničině party odmítá John s Laritou tančit, a tak s ní tančí Jim. Larita je rozhodnuta své manželství opustit a při odchodu z domu se omlouvá Saře, že přerušila její vztah s Johnem. Když Larita odjíždí, Jim se k ní přidá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lekce neslušného chování (orig. \"Easy Virtue\") je britsko-kanadská filmová komedie založená na hře Noëla Cowarda \"Easy Virtue\". Režie se ujal Stephan Elliott a v hlavních rolích se objevují Jessica Biel, Colin Firth, Kristin Scott Thomas a Ben Barnes. Příběh pojednává o americké vdově Laritě, která se zbrkle vdala za mladého Angličana Johna Whittakera. Když se společně objeví u něj doma, jeho matka ji začne nenávidět, zatímco otci je sympatická.", "tgt_summary": null, "id": 646788} {"src_title": "Florian Blaas", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Brixenu, kde vystudoval gymnázium a pak studoval na Innsbrucké univerzitě. Během revolučního roku 1848 působil v studentské legii. Po studiích nastoupil k zemskému soudu v Innsbrucku jako praktikant. Následně byl soudním adjunktem v Reutte, pak zase nastoupil do Innsbrucku, kde se později stal radou vrchního zemského soudu, kterým byl až do svého odchodu na penzi. Od roku 1862 až do roku 1897 byl členem městské rady v Innsbrucku. Zasadil se o vznik lékařské fakulty na místní univerzitě a o vypracování obecního statutu. Vykonával rovněž funkci předsedy městské spořitelny. Zasedal dlouhodobě jako poslanec Tyrolského zemského sněmu, kam poprvé nastoupil v prosinci 1862 poté, co zemřel poslanec Hieronymus von Klebelsberg zu Thumburg. Zastupoval městskou kurii, obvod Innsbruck. V květnu 1863 se stal náhradníkem zemského výboru. V zemských volbách roku 1867 ho porazil notář Rapp, ale již v roce 1869 mandát získal zpět poté, co zemřel poslanec Johann Haßlwanter. Zemským poslancem pak byl nepřetržitě až do července 1901, kdy rezignoval s poukazem na vysoký věk. Roku 1870 se opětovně stal i náhradníkem zemského výboru a pak v letech 1875–1882 byl jeho řádným členem. Město Innsbruck mu roku 1887 udělilo čestné občanství a při odchodu do penze získal Řád železné koruny. Byl také poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam nastoupil v doplňovacích volbách roku 1875, za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Tyrolsku, obvod Bolzano, Merano, Glurns atd./Bolzano. Slib složil 26. února 1875. V roce 1875 se uvádí jako Dr. Florian Blaas, c. k. rada zemského soudu, bytem Innsbruck. V parlamentu i zemském sněmu zastupoval tzv. Ústavní stranu (liberálně, centralisticky a provídeňsky orientovanou). V soukromém životě se zabýval na vysoké úrovni malováním. Zemřel po krátké nemoci v prosinci 1906.", "section_level": 1}], "src_summary": "Florian Blaas (8. dubna 1828 Brixen – 22. prosince 1906 Innsbruck) byl rakouský právník, malíř a politik německé národnosti z Tyrolska, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 337729} {"src_title": "Puchberg (zřícenina hradu)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historické údaje o hradu i panství Puchberg jsou jen velmi skrovné a dají se jen stěží dopátrat jejich majitelé, zvláště je nejvíce spletené spojení s panstvím Puchberg (Buchberg) am Kamp. Kolem roku 1260 jsou zmínky, kdy se objevuje \"Eberhard von Puchberg\". Jemu je v bližším poměru Losenheimer. V dalších letech (1381) vlastnictví zemského knížete přešlo na Johanna z Liechtensteina a pak zase přešlo v roce 1395 na zemského knížete. Po roce 1500 panství Puchberg je v urbáři zapsáno na Stixenstein. V roce 1547 vyplatil Hans von Hoyos záruku na Stixenstein a převzal 15. října 1549 vlastnictví. Až do poloviny 19. století byla kolem roku 1874 ještě fungující obilní sýpka hradu v zachovalém stavu. Ještě do roku 1837 byla v hradu umístěna škola. Kolem roku 1850 byla vazba krovu narušená a později během druhé světové války došlo ke značným škodám. Svědci uvedli, že ruský tank odstřeloval granáty jižní hradební zdi a okna hradu, čímž došlo ke značným škodám. Po válce následovalo různé využívání zříceniny hradu - chov kožešinové zvěře na volných plochách - a jako odkladiště všeho možného. V padesátých letech 20. století uzavřela obec Puchberg am Schneeberg nájemní smlouvu s rodinou Hoyosů a začala zříceninu tehdy běžným sanačním postupem zachraňovat. Svědčí o tom různé doplňky zdiva betonem. Až do sedmdesátých let byla zřícenina využívána pro různé akce a potom se vyskytlo další sesutí zdiva a hrad se stal nepřístupný.", "section_level": 1}, {"title": "Popis hradu.", "content": "Zřícenina sestává z okružní zdi nepravidelného čtyřúhelníku, jeho delší strana je asi 38 metrů a 18 metrů vysoká hradní věž, postavena ve dvou etapách. Podle prostých chronologických dat dendrochronologického zkoumání dřevěných konstrukcí, byla v zimním období 1204 až 1205 skutečně postavena strážní věž Dolních Rakous. Ozubená zeď na severní straně hradní věže uzavírala ještě starší okružní zeď. V další stavební etapě byla provedena nástavba hradní věže, jakož i stavba nynější okružní zdi. Po koupi pozemků rodinou Hoyos v 16. století byla hradní věž s mezipatrem přestavěna na několikapodlažní skladovací prostory, které na jižní straně zazdili a vznikl v přízemí vstup na severní straně. Celkem osm podružných okenních otvorů na jižní a východní straně okružní zdi, jakož i další řada otvorů v atriu bylo zazděno v souvislosti s výstavbou obilní sýpky kolem roku 1674.", "section_level": 2}, {"title": "Sanace.", "content": "První stavební zabezpečení začalo v padesátých letech, kdy obec Puchberg uzavřela nájemní smlouvu s rodinou Hoyos. Pro nebezpečí přímo v hradu umístěné obecné školy, nechala obec Puchberg v devadesátých letech zabezpečit věž dvěma betonovými manžetami. Pro další sanační práce byl nedostatek peněz. Od roku 2001 se zahájila cílená údržba hradu pod „Hradním spolkem Puchberg“. Na jaře roku 2002 po rozsáhlém vyměřování a zpracování dokumentace se pokračovalo v zajištění zříceniny hradu. Za pomoci mnohých neplacených pomocníků dospělo se během pěti let k zabezpečení poškozených míst za odborného vedení a s finanční podporou „Spolkového památkového úřadu“ a hrad byl opět veřejnosti přístupný. Mimo rekonstrukci dřevěných pater v hradní věži a schůdnost na severní straně, byl roku 2007 na hradním nádvoří postavený palác z hrázděného zdiva se střechou pultovou, jaký kdysi mohl v hradu stát. Na základě archeologických nálezů v hradu byla zřízena obytná místnost a kuchyně. Tato kombinace otevřeného vnitřního ohniště a současně kachlová kamna v kuchyni zajistila bezdýmnou světnici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ještě dnes se v soukromém vlastnictví nachází zřícenina hradu Puchberg nad Sierningem na jihovýchodním okraji malé, na tři strany skloněné náhorní planiny. Byl postavený počátkem 13. století a vytváří charakteristický symbol městyse Puchberg am Schneeberg v okrese Neunkirchen v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy. ", "tgt_summary": null, "id": 2004348} {"src_title": "Oksana Zabužko", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jméno Oksany Zabužko je spojeno s fenoménem generace tzv. osmdesátníků. Podobně jako řada dalších literátů její generace, mohla si v období glasnosti dovolit větší míru svobody projevu a svobody tvorby po dlouhých létech národního a sociálního útlaku. V roce 1982 Zabužko absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Tarase Ševčenka v Kyjevě. Od roku 1992 Oksana Zabužko přednášela na katedře ukrajinistiky na univerzitě Penn State. V roce 1994 autorka dostala stipendium Fondy Foolbrighta; přednášela na Harvardě a na Pittsburské univerzitě. Od roku 1989 je Zabužko pracovníkem Filologického institutu Akademie věd Ukrajiny. V roce 2015 byla hostem 16. ročníku Měsíce autorského čtení. Ve stejném roce byl s autorkou natočen portrét pro cyklus Ukrajinská čítanka – Ukrajina, davaj, Ukrajiny, který vznikl v koprodukci nakladatelství Větrné mlýny a tří veřejnoprávních televizí z Česka (ČT), Polska (TVP) a Slovenska (RTVS). Režisérem dílu je Lucie Králová. Žije v Kyjevě.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Na literární scénu se Zabužko zpočátku uvedla jako básnířka (sbírkou \"Květinová jinovatka\", 1985) a esejistka. Ve své vědecké tvorbě se zaměřuje na významné osobnosti ukrajinské klasické literatury: napsala celkem tři monografie o nejvýznamnějších postavách ukrajinské literatury – o Tarasu Ševčenkovi, Ivanu Franku a Lesje Ukrajince. Ve své prozaické tvorbě využívá Zabužko postmoderní, postkoloniální a feministické literární postupy. Proslavila se hlavně díky provokativně pojmenovanému románu \"Polní výzkum ukrajinského sexu\", který se v Ukrajině dočkal osmi vydání a byl přeložen do řády evropských jazyků: polského, švédského, italského, německého, bulharského, českého, ruského, maďarského. V Polsku se stal námětem pro divadelní inscenaci \"Polský výzkum ukrajinského sexu\" od Małgorzaty Szumowské.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání a ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2013 získala polskou literární cenu \"Angelus\" za knihu \"Muzeum opuštěných tajemství\".", "section_level": 2}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Poezie Odborná literatura Esejistika Próza", "section_level": 1}], "src_summary": "Oksana Stefanivna Zabužko (; * 1960, Luck, Ukrajina) je přední současná ukrajinská básnířka, spisovatelka, esejistka; zabývá se rovněž kulturologií, filologií a filosofií. Patří mezi nejvýznamnější a nejpřekládanější ukrajinské autory.", "tgt_summary": null, "id": 1147103} {"src_title": "Tatiana Samouil", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vystudovala \"Střední odbornou školu Eugena Coky\" a \"Hudební lyceum Sergeje Rachmaninova\" v Kišiněvě. Zároveň studovala hudební skladbu. Poté vystudovala Moskevskou státní konzervatoř u Maji Glezarovové a Sergeje Fatkulina. Své umění dále zdokonalovala na konzervatoři v Bruselu pod vedením Igora Oistracha. V roce 1998 zvítězila v Belgii v soutěži Henriho Vieuxtempse. Řadu cen a diplomů získala i v dalších předních mezinárodních soutěžích, jako Sibeliova soutěž (2000), Soutěž královny Alžběty a Soutěž Čajkovského (2002, třetí cena). Studium zakončila u José Luise Garcíi v Madridu. Jako sólistka s Orchestrem Finského rozhlasu, Komorním orchestrem Toulouse, Aucklandskou filharmonií či Metropolitním orchestrem Lisabon. Zvláštní důraz klade na svá vystoupení v rodném Rusku, kde vystoupila s Ruským národním orchestrem a Petrohradským symfonickým orchestrem. V Belgii, kde nyní žije, často vystupuje s tamními předními orchestry jako např. Belgický národní orchestr nebo Bruselská filharmonie. Jako komorní hráčka často vystupuje s umělci jako Gérard Caussé, Gautier Capuçon, Augustin Dumay, Frans Helmerson, Katia a Marielle Labèquovy a Sonia Wieder-Athertonová. Kromě toho je spoluzakladatelkou Malibran Quartet (Kvarteto Malibranové). Díky této spolupráci se zúčastnila předních festivalů ve francouzském Mentonu nebo Ludwigsburských zámeckých slavností (\"Ludwigsburger Schlossfestspiele\") v Německu. Kromě toho vydává své nahrávky. V roce 2006 debutovala kompletem Prokofjevových sonát s bulharskou klavíristkou Plamenou Mangovovou, který si vysloužil skvělé recenze a pět hvězdiček ve francouzském Diapasonu. Roku 2009 nahrála s argentinským Symfonickým orchestrem v Saltě a dirigentem Luisem Gorelikem Aymarský houslový koncert Luise Giannea pro společnost Sony. Hrála na Stradivariho housle z roku 1714, které kdysi patřily legendárnímu Fritzi Kreislerovi. Od roku 2010 hraje na současné housle, které pro ni speciálně vyrobil Christian Bayon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Taťjana Alexandrovna Samuilová (rusky \"Татьяна Александровна Самуил\", * 5. října 1974 Perm, Sovětský svaz) je ruská houslistka. Jejím otcem je moldavský dirigent Alexandru Samoilă, její sestrou je operní zpěvačka Anna Samuil.", "tgt_summary": null, "id": 1138157} {"src_title": "Hynčice pod Sušinou", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původní název \"Heinzendorf Gold\" (\"Zlaté Hynčice\", \"Zlatá Hynkova Ves\") byl pro svou polohu a rozlišení doplněn na \"Heinzendorf unter der Dürren Koppe\" (slovo \"Gold\" v názvu bylo odstraněno na popud českého krajského hejtmana a nahrazeno „Sušinou“). Češi ji nadále měli v patrnosti jako Hynčinu, nebo Hynčice.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a doba nejstarší.", "content": "Zpráva o Hynčicích pod Sušinou od pana Hillebranda Hynčice pod Sušinou byly založeny pány z Vrbna a do konce 1. světové války byly vedeny pod místním názvem \"Heinzendorf Gold\" (Zlaté Hynčice, Zlatá Hynkova Ves). Na popud českého krajského hejtmana muselo být slovo „Gold“ odstraněno a nahrazeno „Sušinou“, což je nejvyšší vyvýšenina výběžku Králického Sněžníku (des Spieglitzer/Glatzer Schneeberges – Kralický/ Kladský Sněžník), který se táhne za Vojtíškov (Woitzdorf) v blízkosti Malé Moravy. Hynčice mají pozemkovou (půdní) plochu včetně luk a lesů kolem 476 hektarů a jsou vzdáleny 4 kilometry od Starého Města. Právě tak daleko je železniční zastávce v Chrasticích. Prastará, uvnitř dutá lípa ve dvoře sedláka Alberta Lachnita v č. 11 dává tušit, že byla zasazena brzy po založení obce. Druhým poznávacím znamením je obrovský dvojitý smrk na začátku polní cesty jmenovaného sedláka. Protože jména rodiny Lachnitů jsou v naší obci nejvíce zastoupena, není nemožné, že jeden z původních osadníků nesl toto jméno. V roce 1770 byla postavena jednotřídní obecná škola a v roce 1869, na den sv. Václava byla slavnostně vysvěcena nově postavená kaple. O vnitřní výzdobu kostela se kromě zedníků a tesařů ze vsi zasloužili kostelní malíř Johannes Winkler z domu číslo 3 nad mlýnem a stolařský mistr Neutzner z domu číslo 37, kteří poskytli velké služby při vnitřním vybavení kaple, za cenu Boží (tj. zadarmo). Na počátku devadesátých let byla na úpatí Mülenbergu (Mlýnského Vrchu) vzdáleném asi 400-500 metrů od jižního konce vesnice nalezena firmou G. A. Buhl – syn (Staré Město) antimonová ruda a vznikl tam důl. Na konci devadesátých let byla dokončena nová jednotřídní škola a k radosti pana učitele Petera Mosera a jeho žáků došlo ke stěhování. Stará škola sloužila dále jako chudobinec, avšak ne dlouho. V pozdním odpoledni v červnu 1900 vyhořel dům Moritze Hübnera a oheň se přenesl také na starou školu, která byla vzdálená od nové školy asi 200 metrů. Většina lidí byla ještě na poli. Učitel Moser zachránil jednu stařičkou ženu před smrtí v plamenech. Jízdní posel zalarmoval chrastické hasiče (Kratzdorfer Feuerwehr), kteří zachránili obytné a hospodářské budovy sedláka Aloise Lachnita. Tento požár urychlil v naší vsi založení dobrovolného hasičského spolku o počtu 24 členů. Prvním velitelem byl učitel Peter Moser. První ruční pumpa s koňským spřežením nesla místní označení a rok založení 1900. V roce 1912 byla pořízena ještě další ruční stříkačka. Na území mezi Hynčicemi pod Sušinou a Štěpánovem se podle darovací listiny z roku 1325 nacházela neznámá obec Niklausdorf, která byla zničená v době husitských válek a již nikdy nebyla obnovena. Hynčice pod Sušinou byly založeny v polovině šestnáctého století pány z Vrbna. V r. 1557 podle zachované listiny dosadil pán ze Zvole Ondřeje (Alberta, Andrease) Lachnita (pravděpodobně pocházel z Vysokých Žibřidovic) na nové rychtářství v Hynčicích pod Sušinou a přidělil mu dva lány půdy za to, že bděl nad jeho majetkem v okolí Hynčic. Okolo Lachnitova příbytku vyrostla během doby osada, která vzrostla do velikosti rychty. Pojmenovali ji pravděpodobně na počest Hynka (Heinz) ze Zvole. Darem dostal pilu, mlýn a právo volně nalévat nápoje v rychtě, péci a zabíjet dobytek, držel si v područí kováře, ševce a krejčího. V roce 1558 vydal Václav ze Zvole písemné povolení čtrnácti svým poddaným založit obec Hynčice a osvobodil je od všech poddanských povinností až do roku 1564. Po této lhůtě byli povinni vyplácet se z roboty 18 zlatými a o každé Velké noci dodat vrchnosti úroky a naturálie (tele a kopu vajec). V roce 1654 žilo v obci 110 obyvatel. V roku 1677 žilo v obci 24 usedlíků (13 velkých sedláků, 6 malých sedláků a 5 chalupníků). Rychtářem byl mlynář Kašpar Lachnit. Počet obyvatel v r. 1785 byl 273, v r. 1791 jich bylo 310 a v roce 1930 zde žilo 280 Němců a 2 Češi. Od r. 1770 byla v obci zřízena jednotřídní německá obecná škola.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "V letech 1866 – 1869 byla vystavěna Kaplička svatého apoštola Petra a Pavla (dnes P\"enzion Pod Zvonem\") a pila. Koncem 90. let 19. století byla dokončena nová, „jednotřídka“ a k radosti učitele Petra Mosera a jeho žáků došlo k stěhování. Stará škola sloužila jako chudobinec do června 1900, kdy vyhořela. Tento požár urychlil založení Dobrovolného hasičského spolku s 24 členy, jejich velitelem se stal výše zmíněný učitel Petr Moser. Pan učitel byl přeložen v r. 1907 do chrastické školy. V Hynčicích po něm vyučovali Hubert Zelinka, H. Fischer, Karl Drescher.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Léta Páně 1916 obdržel velkopodnikatel pan Hermann Buhl ze Starého Města povolení od Ministerstva války k zahájení prací v hynčickém důlním závodě, na nichž se podílelo 50 horníků, kterým bylo zajištěno ubytovaní po místních domech. Zanedlouho potom bylo všechno zničeno výbuchem dynamitové patrony v dílně. 23. června 1919 došlo v důsledku vytrvalého hustého deště k velmi rozsáhlé a zlé potopě. V roku 1931 nechal hospodský a hospodář Thon zbourat svůj starý domek a postavil místo něj velký hostinec se sálem a pokoji pro hosty. 1. února 1934 přišel do Hynčic nový učitel Schwarzer. Se staršími žáky založil Zpěváckou a hereckou skupinu pro divadlo v sále hostince Thon. V r. 1936 byla postavená cesta z Chrastic do Hynčic. V r. 1937 proběhla elektrifikace obce. 20. června 1937 byla v kostelíku vysvěcená při slavnostní mši motorová stříkačka od firmy Fritzch z Krnova. 21. června 1937 se začala stavět lanová dráha na Sušinu, aby se mohl dopravovat nahoru stavební materiál pro kasárna a bunkry. V srpnu 1937 začala výstavba lesní cesty od zatáčky v údolí Prudkého potoka až na Sušinu, do zimy byla lesní cesta, stejně jako i některé bunkry na Sušině i v polích hotové.", "section_level": 2}, {"title": "2. světová válka a zánik obce.", "content": "24. září 1938 – mobilizace. 1. září 1939 vypukla 2. světová válka – 24 obětí z Hynčic (10 úředně padlo, 14 zůstalo nezvěstných). V roce 1946 byli všichni obyvatelé obce vyhnáni ve čtyřech transportech (polovina července, polovina srpna, 24. 9. a 4. 10. 1946) do americké okupační zóny v Německu. 4. října 1946 – obec Hynčice pod Sušinou, která měla 274 obyvatel, zanikla.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V dnešní době jsou Hynčice pod Sušinou součástí rekreační oblasti Staroměstska, kromě soukromých chat zde narůstá počet penzionů a hotelů, podporujících celoroční sportovní aktivitu, příznivci obce založili sportovní klub SK Hynčice. V obci je rozsáhlý lyžařský areál, provozovaný pod jménem SKI areál Králičák.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hynčice pod Sušinou (německy Heinzendorf unter der Dürren Koppe) je bývalá německá vesnice, dnešní katastrální území o rozloze 433 ha, která se rozkládá 4 km od Starého Města pod Sněžníkem, pod které spadá, na jihovýchodním úbočí Sušiny (1321 m). Vesnicí protéká Jalový potok, někdy nazývaný též Chrastický potok. Na západ od vsi se tyčí Šindelná neboli Velká Šindelná (1230 m) a Černý vrch (1275 m), na severu Černé hony (860 m).", "tgt_summary": null, "id": 1943407} {"src_title": "Portugal šedý", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Portugal šedý\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je bujný, vrcholek letorostu je otevřený, pouze pavučinovitě ochmýřený. Mladé lístky jsou zelené s bronzovými skvrnami, lesklé. List je podobný, jako u odrůdy \"Modrý Portugal\", jemnější, středně velký až velký, světle zelený, okrouhlý, lesklý, tří- až pětilaločnatý s mělkými výkroji. Čepel listu je takřka hladká či pouze mírně puchýřnatá. Řapíkový výkroj je lyrovitý, většinou otevřený až lehce překrytý, s oblým dnem, výjimečně zcela překrytý. Řapík je středně dlouhý až dlouhý, silný, narůžovělý. Oboupohlavní květy v hroznovitých květenstvích jsou pětičetné, žlutozelené, samosprašné. Plodem je malá až středně velká, kulatá, šedavá až špinavě šedorůžová bobule s tenkou slupkou, s řídkou a rozplývavou dužinou sladké, neutrální chuti. Hrozen středně velký (145 g), středně hustý, válcovitě-kuželovitý, někdy křídlatý, celkově menší a volnější, než u odrůdy \"Modrý Portugal\", stopka není lignifikovaná. Na keřích se občas objevují hrozny či bobule zcela modré či modře pruhované, což je patrně relikt genetické výbavy po odrůdě \"Modrý Portugal\".", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Portugal šedý\" je starobylá moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"), pupenová mutace odrůdy \"Modrý Portugal\". Pochází pravděpodobně z Dolního Rakouska, kde se pěstovala ve směsných výsadbách s odrůdou \"Modrý Portugal\" a odkud se dostala i k nám. Roku 1922 se možnostmi pěstování této odrůdy důkladně zabýval známý rakouský šlechtitel Fritz Zweigelt. Společně s odrůdou \"Portugal bílý\", která je ještě vzácnější, ji lze nalézt ve starých vinohradech, kde bývaly vysazovány jako indikátor výskytu houbových chorob. Obě odrůdy jsou velmi citlivé na houbové choroby a proto se na okraj vinohradu vysazovalo několik keřů, na kterých se při zvýšeném infekčním tlaku jako první objevily příznaky napadení a vinař věděl, že má jít ihned stříkat vinohrad. Ve Státní odrůdové knize České republiky není odrůda zapsána. Vinařský zákon sice povoluje z této odrůdy vyrábět víno v kategorii zemských vín podle vyhlášky č. 323/2004 Sb. po novele vyhláškou č. 28/2010 Sb., ale na vinicích je již odrůda spíše vzácností, i když se zatím lze s odrůdovými víny setkat na některých místních koštech.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy je odvozen od názvu odrůdy \"Modrý Portugal\". O té se traduje, že roku 1772 povolal hrabě Johann von Fries na svůj zámek v Bad Vöslau u Vídně několik vinařů z okolí a předal jim svazky réví odrůdy, které dostal od své obchodní agentury v Oportu v Portugalsku. Odrůda měla takové přednosti, že za několik let byly v okolí obce vysazeny dvě třetiny vinic odrůdou \"Blauer Portugieser\". Další, lokálně používaná synonyma odrůdy jsou : \"Grauer Portugieser, Oporto Szürke\" (Maďarsko), \"O. Szuerke\" (Francie, Itálie), \"Rané Šedé, Šedák, Šedý Portugal\".", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné odrůdy.", "content": "Odrůda \"Portugal šedý\" (\"Portugieser Grau\") je pupenovou mutací odrůdy \"Modrý Portugal\", \"Portugal bílý\" je pupenová mutace \"Portugalu šedého\". V katalogu VIVC je dále uvedena odrůda \"Portugieser Früh Blau\", odrůda nejasného původu, o které je velmi málo zmínek v ampelografické literatuře, dle její synonymiky lze soudit, že se patrně jedná o jedno ze synonym odrůdy \"Modrý Portugal\", popřípadě by se dalo uvažovat i o identicitě s odrůdou \"Laska\". \"Portugal červený\" (\"Portugieser Rot\") není pravděpodobně příbuzný s rodinou odrůd \"Modrý Portugal\", pochází nejspíš z Rakouska nebo ze severozápadního Chorvatska. Odrůda si své místečko slávy ve vědeckých publikacích nakrátko vydobyla roku 1997, když v Rakousku Ferdinand Regner a kol. prokázali analýzou DNA, že rakouská moštová odrůda \"Jubiläumsrebe\" vznikla křížením odrůd \"Veltlínské červené rané\" a \"Portugal šedý\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Růst je bujný, réví dobře vyzrává. Odolnost proti houbovým chorobám je nízká, ještě o málo nižší, než u odrůdy \"Modrý Portugal\", hrozny také bývají poškozovány ptáky a hmyzem. Zimnímu mrazu odolává odrůda lépe, než \"Modrý Portugal\", ale bývá poškozována jarními mrazy. Plodnost je vyšší, 9-14 t/ha při cukernatosti 15-18 °NM a aciditě 5-8 g/l. Odrůda není příliš náročná na stanoviště a půdy, hodí se pro většinu vedení, dobře snáší i krátký řez, vhodné jsou podnože SO-4, T 5C, 125 AA, K 5BB.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Rašení je rané, doba květu středně pozdní, odrůda dozrává v první polovině září, o pár dní dříve, než \"Modrý Portugal\", 6 dnů po Chaselas.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Odrůdy \"Portugal bílý\" a \"Portugal šedý\" se užívaly spíše k výrobě různých cuvée s odrůdami vyšší acidity, pro zjemnění celkového dojmu. Jako spíše s vzácností se lze s jednoduchými odrůdovými stolními víny setkat v některých místních koštech. Víno je lehčího, neutrálního typu, s nižší kyselinkou, bez osobitého aroma.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portugal šedý (název dle VIVC \"Portugieser grau\") je starobylá, středně raná moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), používaná vzácněji k výrobě bílých vín. \"Portugal šedý\" je pupenovou mutací odrůdy \"Modrý Portugal\". Pochází pravděpodobně z Dolního Rakouska, kde se pěstoval ve směsných výsadbách s odrůdou \"Modrý Portugal\" a odkud se dostal i k nám.", "tgt_summary": null, "id": 298236} {"src_title": "Demarkační čára", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Demarkační čára Atlantikem.", "content": "V době zámořských objevů vedlo Španělsko s Portugalskem spory o koloniální území, které vyústily v 70. letech 15.století válkou. Jejím závěrem se stala smlouva v Tordesillas z roku 1494, která ustanovila \"demarkační čáru\" Atlantikem na východní portugalská území a západní španělská území, čímž se uskutečnilo první dělení sfér vlivu na západní polokouli.", "section_level": 1}, {"title": "Demarkační čára v Evropě v roce 1945.", "content": "V době druhé světové války oddělovala oblasti (zóny vlivu), kam až směly spojenecké armády dojít, aby nedošlo k vojenskému střetu mezi nimi, a území osvobodit.", "section_level": 1}, {"title": "Demarkační čára v Československu.", "content": "Demarkační čára se týkala i území tehdejšího Československa. Původně měla kopírovat přibližně česko-bavorskou hranici, ale vzhledem k tomu, že Spojenci dorazili k této linii výrazně dříve než Sověti, byl 1. května dohodnut gen. Eisenhowerem a Stalinem, nový průběh této čáry na linii měst Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice - Linec. V době, kdy armáda George S. Pattona čekala v Plzni na rozkazy ohledně dalšího postupu do Čech, jednotky Rudé armády se těžko probíjely přes německé obranné linie v okolí Drážďan. Hlavní sovětský útok směřoval totiž přes polské roviny na Berlín a hlavní frontový nápor se tak Praze vyhnul. 30. dubna 1945 Berlín padl a sovětská vojska maršála Koněva se na rozkaz Stalina vydala osvobodit Prahu (poslední jednotky bránící Berlín, však kapitulovaly až 2. května 1945). Stále ještě houževnatý odpor německých jednotek v okolí Krušných hor i samotný přejezd Krušných hor zapříčinily pomalý postup sovětských jednotek. Tak Pražané museli čekat na příjezd sovětských vojsk až do ranních hodin 9. května 1945. Tato linie zůstala platná a dodržená Spojenci někdy 2–3 dny, než se setkali s Rudou armádou. Tím například bylo dáno, že během květnového povstání českého lidu Plzeň až do Plas (mimo Plasy) osvobodila americká armáda, která zde byla již 6. května, kdežto Sověti museli do Prahy dojít až 9. května.", "section_level": 2}], "src_summary": "Demarkační linie odděluje dvě soupeřící strany nebo státy. Často se užívá pro oddělení území, která spadají pod kontrolu různých zemí. Klasický příklad z dnešní doby je demarkační čára podél 38. rovnoběžky, která rozděluje Korejský poloostrov na komunistický sever se Severní Koreou a prozápadní jih s Jižní Koreou. Pro Evropu měla zásadní význam demarkační čára v roce 1945.", "tgt_summary": null, "id": 1732620} {"src_title": "Rubinet", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Rubinet\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný se vzpřímenými letorosty. List je malý až středně velký, pětiúhelníkovitý, pětilaločnatý s mělkými až středně hlubokými horními bočními výkroji a s velkými, tupými špičkami. Vrchní strana čepele listu je hladká, velmi slabě až slabě puchýřnatá. Řapíkový výkroj je lyrovitý, úzký, lehce překrytý s průsvitem, řapík listu je delší, narůžovělý, později až výrazně červený. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je malá až středně velká, široce elipsovitá, modročerná bobule, dužnina je šťavnatá, tmavočerveně zbarvená, plné chuti. Hrozen je středně velký (142 g), řídký až středně hustý, válcovitě-kuželovitý, s křidélky, se středně dlouhou, často rozvětvenou a červenavě zbarvenou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Rubinet\" je moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), vyšlechtěná roku 1965 ještě v bývalém Československu, křížením odrůd (\"Revolta\" x \"Alibernet\") x \"André\". Odrůdu vyšlechtil Prof. Ing. Vilém Kraus, CSc. na Mendelově Univerzitě v Brně, v Lednici na Moravě. Odrůda byla dále v Německu, v Ockenheimu, selektována Hermannem Jägerem. Proto se někdy v odborné literatuře můžeme setkat s názorem, že existují dvě samostatné odrůdy stejného názvu, jedna německá a jedna česká. Do Státní odrůdové knihy České republiky byla odrůda zapsána roku 2004. Udržovatelem odrůdy je Prof. Vilém Kraus. V ČR se pěstuje zatím velmi okrajově, spíše jen na pokusných plochách, roku 2010 bylo vysazeno něco málo přes dva hektary vinic průměrného stáří 5 let. Na nepatrných plochách ji najdeme i v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy je složen ze dvou částí, první část, „rubi“, patrně evokuje barvu vín, přípona „net“ naznačuje, že se jedná o odrůdu kabernetového typu a jedním z rodičů je odrůda \"Alibernet\". Původní název odrůdy byl \"Tintet\", pěstitelské označení pak R-27.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Hodí se pro většinu vedení, vhodné jsou delší tažně. Doporučován je tvar keře s jedním kmínkem, řez na jeden tažeň, dlouhý podle síly keře a jeden dvouoký zásobní čípek. Při přetěžování keře úrodou jsou sklízené hrozny méně kvalitní. Proti poškození zimními i jarními mrazy je odrůda odolná. Podle typů půdy volíme také podnože, vhodné jsou SO-4, Cr 2 a 125 AA. Výnosy bývají středně vysoké, ve zkouškách pro registraci bylo v tříletém průměru dosaženo 10 t/ha (9-13 t/ha) při cukernatosti 16-19° ČNM a obsahu kyselin 9,5-12 g/1. Hrozny zrají brzy a vydrží na keřích dlouho, což umožňuje odbourávání kyseliny jablečné přímo na vinici.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Doba rašení oček i květu je středně raná. Hrozny se vybarvují od poloviny srpna, sklizňová zralost začíná začátkem až v polovině října.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Proti napadení houbovými chorobami je odrůda středně odolná, citlivější je na padlí révové (\"Uncinula necator\").", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Na stanoviště není Rubinet náročný, hůře však snáší sušší, kamenité půdy, vyžaduje spíše půdy hlubší a vododržné.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Charakterem víno připomíná červená vína z jižní Evropy. Je velmi vhodné ke spojování s červenými víny, kterým dodává plnost a charakter. Hodí se pro technologii školení v sudech barrique. Odrůda poskytuje víno výborné kvality, tmavočervené až modročervené barvy a harmonické chuti. Může se využít jako přídavek k odrůdám s nižší barevností červeného vína a s nižší plností často se sceluje s odrůdami \"Modrý Portugal\" nebo \"Frankovka\", v horších ročnících i \"Cabernet Sauvignon\". Je vhodná pro integrovanou produkci hroznů. Typická odrůdová vína jsou neprůhledně sytě červenohnědá, vůně je intenzivní, kořenitě kabernetová, zvláštní, chuť velmi plná, viskózní, kabernetová, tříslovitá, charakteru jižních vín. Ve vůni a chuti můžeme hledat černý rybíz, plody černého bezu, koření. Vína jsou vhodná ke střednědobé archivaci. Vína Rubinetu se hodí ke zvěřině či k pečeným masům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rubinet (zkratka Ru) je středně pozdní až pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě červených vín. Odrůda byla vyšlechtěna ještě v bývalém Československu, v Lednici na Moravě, křížením odrůd (\"Revolta\" x \"Alibernet\") x \"André\". ", "tgt_summary": null, "id": 2018840} {"src_title": "Leopold von Lämmel", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity před rokem 1848.", "content": "Jeho otec Simon von Lämmel byl velkoobchodníkem, který počátkem 19. století získal díky svým zásluhám o státní finance šlechtický titul. Leopold převzal firmu svého otce, respektive soukromý bankovní dům v Praze s filiálkou ve Vídni, neboť v té době byly v Praze pouze soukromé bankovní domy typu firem pražských finančníků vyšlých z židovského prostředí – Porgesů z Portheimu a Mořice Zdekauera. V roce 1825 se stal po založení Pražské spořitelny jejím ředitelem, která na konci století financovala pražské Rudolfinum. Od roku 1850 byl ředitelem pražské filiálky Rakouské národní banky. Vystupoval i jako finanční poradce vládních institucí, který podnikal rozsáhlé finanční operace v těsné kooperaci se státním aparátem. Patřil mezi nejbohatší Židy v rakouské monarchii a v jeho domě v Celetné ulici (čp. 559) býval často hostem i František Ladislav Rieger, jeho dceru učil češtinu Václav Hanka, taktéž udržoval styky s českou obrozeneckou společností. Nejdražší staroměstské domy se nacházely na prestižních adresách, v případě Starého města především na tzv. Královské cestě vedoucí z Celetné ulice přes Staroměstské náměstí a dnešní Karlovu ulici až k mostu přes Vltavu; Celetná ulice tedy znamenala jistou prestiž, v níž bydleli zejména zámožní a dobře situovaní lidé. Prestižní lokalita těchto sídel představovala jednu z forem aristokratické reprezentace. Majitelem domu byl od roku 1822 Aron Eliáš, svobodný pán z Eichthalu, bavorský dvorní faktor, jehož dceru si Leopold v roce 1815 vzal, načež Leopold dům odkoupil v roce 1836 za 10 000 zlatých. Leopold byl mj. majitelem Millesimovského paláce, který odkoupil od hraběte Auersperga v roce 1860 za 89 000 zlatých. Sám jako zámožný finančník působil od roku 1831 coby jeden z hlavních poskytovatelů úvěru rakouskému státu. Tradiční dvorní bankéři se tehdy zdráhali půjčku poskytnout, zatímco Lämmel nakonec dokázal pro erár zajistit úvěr ve výši 20 milionů zlatých (původně se jednalo o 8 miliónů zlatých, které chtěl Lämmel poskytnout sám, což si tehdy nemohl dovolit žádný z vídeňských bankéřů). Na císaře Františka II. Leopold udělal tímto postojem dojem a nařídil, aby byl ohledně státních půjček oslovován i Lämmel. Taktéž neuniklo všeobecné pozornosti, že tato nabídka nevzešla z hlavního města, ale z \"provinční\" Prahy. Podílel se na vysokých státních úvěrech: 1832 - 48 milionů zlatých, 1833 - 35 milionů zlatých, 1834 - 25 milionů zlatých V pražském společenském životě byl osobou požívající značné autority a ve vzpomínkách současníků vystupuje vždy jako \"baron Lämmel\", ač svobodným pánem nikdy nebyl. Ve Fričově vyprávění vystupuje Lämmel jako kultivovaný člověk zaujatý národohospodářskými otázkami, a je pravidelným návštěvníkem kavárny v královských lázních. Lämmel byl považován za vůdčí osobnost v horních kruzích pražské buržoazie. Zvláště důležité bylo jeho spojení s Anselmem Salomonem von Rothschildem, neboť oba stáli u počátků největší úvěrové instituce pro rozvoj obchodu a malého průmyslu - c. k. privilegovaného Kreditního ústavu pro obchod a živnosti, předchůdce dnešního Creditanstalt Bank Corporation. Mezi dalšími významnými podílovými akcionáři byli Fürstenbergové, kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu. Zakladatelé shromáždili 60 000 000 zlatých. Několik set lidí se shromáždilo před sídlem Salomona Rothschilda na Renngasse 11. prosince 1855, již den předem, kdy byl naplánován úpis akcií, načež jim dal po celou noc servírovat teplou polévku. Díky velkému zájmu cena akcií stoupla trojnásobně. V roce 1828 předložil návrh na zřízení pražské peněžní burzy (byl zamítnut), o což se snažil i roku 1851, a roku 1841 navrhl dvorské komoře, aby byla v Praze založena privilegovaná eskontní banka, načež byl jmenován předsedou poradního výboru. Leopold Lämmel byl spolu se svým otcem Simonem von Lämmelem mezi zakladateli akciové společnosti na výstavbu řetězového mostu v Praze přes řeku Vltavu. Roku 1841 založil první přádelnu česané příze v Čechách s 2000 vřeteny. Podílel se na rozvoji labské říční dopravy a železniční sítě.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity v roce 1848.", "content": "Během revolučního roku 1848 se zapojil do veřejného života. Hned 11. března byl nominován do Svatováclavského výboru. Když v červnu 1848 vypuklo v Praze povstání (svatodušní bouře) a nastala vojenská konfrontace mezi povstalci a rakouskou armádou, Lämmel zprostředkoval jako člen delegace vyslané za velitelem Alfredem Windischgrätzem kompromis, na jehož základě byly zastaveny vojenské operace a Lämmel garantoval bezpečí pro státní zlaté rezervy uložené v obleženém městě. Po uklidnění situace podnikl energické kroky k vydání moratoria na všechny směnky vydané v osudném červnovém týdnu, čímž na jedné straně zachránil Rakouskou národní banku před značnými ztrátami a na straně druhé znovu obnovil kredit pražského obchodnictva.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity po roce 1848.", "content": "Roku 1849 získal v Praze měšťanské právo a od roku 1849 zasedal v pražském obecním zastupitelstvu i v užší radě. V období let 1850–1856 byl členem české obchodní komory. V roce 1856 získal Řád železné koruny, na jehož základě byl 17. dubna 1856 byl povýšen diplomem do rytířského stavu s predikátem rytíř Lämel (Ritter von Lämel). Lämmel – tehdy jako prezident pražské Obchodní a živnostenské komory - spolu se společníky Metternichem a Alfredem Windischgrätzem žádal o koncesi na stavbu pozdější české západní dráhy. Koncesi František Josef I. schválil. Obsahem koncese bylo spojení do Bavorska resp. spojení z Prahy do Plzně až na bavorskou hranici, dále z Plzně přes Cheb až na bavorskou hranici, z Chebu do Karlových Varů a z Plzně do Budějovic. Taktéž byla zmíněna trasa z Holoubkova do Radnice (okres Karlovy Vary) a Vejvanova. Příslib 30 miliónů zlatých však vládě ve Vídni připadal příliš vysoký a částku o 10 miliónů snížila. Následkem toho se Lämmel se svými společníky koncese vzdal. Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil i do zemské politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl zvolen v městské kurii (volební obvod Praha-Josefov) do Českého zemského sněmu. Politicky se orientoval jako stoupenec německého centralistického tábora a odpůrce českých federalistických aspirací. Patřil mezi nejbohatší lidi v Čechách. V 60. letech 19. století náležel mezi několik podnikatelských a bankéřských osobností, které pronikly mezi stovku největších pozemkových vlastníků v Čechách (drtivou většinu těchto nejmovitějších velkostatkářů tvořila jinak historická šlechta). Leopold na sklonku svého života kupuje spolu s Rakouským úvěrním ústavem pro obchod a průmysl, v němž měl velký vliv, u Národní banky ve Vídni pardubické panství. Jako letní sídlo využíval svého času se svou rodinou letohrádek Hajčí dvůr, který stál přímo na královské cestě z Pražského hradu na Karlštejn. Původní statek obhospodařoval pole a lesy v širokém okolí. Ve čtvercovém půdorysu jsou dnes zbytky stájí, sýpek a stodola. Podle svého prvního majitele se mu v minulosti říkalo i Angelovský dvorec. Angažoval se ve prospěch pražské židovské obce. Zasadil se o zachování starého židovského hřbitova v Praze-Josefově, podporoval židovské pohřební bratrstvo, pomáhal odstraňovat následky epidemie cholery roku 1832 a financoval nadace pro chudé spoluobčany a další veřejné projekty nejen v Praze, ale i v židovských obcích v Kolíně nebo Teplicích.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Leopold se s velkou pompou oženil 22. 8. 1815 s dcerou bankéře, obchodníka s tabákem a bavorského dvorního faktora Arona Eliase Seligmanna, jemuž Maxmilián I. Josef Bavorský za své mimořádné služby udělil roku 1814 baronát (Aaron Elias Freiherr von Eichthal), Sofií svobodnou paní von Eichtal (Julie Sophie von Freiin Eichtal), s níž měl tři dcery: Augustu, Julii a Marii, čímž jeho rod vymřel po meči. Nejstarší Augusta se výhodně provdala za francouzského svobodného zednáře, bankéře, průmyslníka a politika Leopolda Javala, jenž významně tímto sňatkem rozšiřuje své podnikání. S Javalem měla Augusta 6 dětí. Javal v roce 1835 investoval kapitál ve výši 900 000 dolarů do dolů v Provence, založil veřejné lázně na Seině, za 10 let ztrojnásobil kapitál. Převzal vedení nad rodinným podnikem a investoval velké jmění do železnic, výstavby městských odpadních vod a nákupu pozemků. Jméno Javal znamenalo stejnou prestiž jako prominentní rodiny a finanční dynastie Fould a Rothschild. Marie se stala ženou Jana Nepomuka Čermáka, žáka J. E. Purkyněho, lékaře a fyziologa, průkopníka klinické laryngoskopie. Julie uzavřela sňatek s obchodníkem Ludwigem Ladenbergem, jehož vnuk zakládá bankovní dům v Mannheimu WH Ladenburg & Sons. Leopold měl šest sester, které se velmi výhodně provdaly do zámožných rodin. Elise se provdala za velkoobchodníka Heinricha Herze, jejichž dcera Mathilda konvertovala ke katolictví, aby se mohla provdat za barona Karla Drahotína Villaniho, v tomto případě dostala velké věno a Mathilda si tak „koupila“ titul, takže tento svazek byl výhodný pro obě strany. Manželem Terezie byl pražský velkoobchodník Hermann Wiener, jejichž syn Eduard se stal známým vídeňským bankéřem, který byl později povýšen do rytířského stavu. Franziska se stala chotí Leopolda Jerusalema, velkoobchodníka a továrníka v Praze, později byl povýšen do šlechtického stavu. Luisa se provdala za mnichovského obchodníka Lipmanna Marxe, jejichž syn Ludwig byl správním radou banky Bodencreditantstallt, později povýšen do rytířského stavu. Ida si vzala vídeňského obchodníka Karla Fleischla, který byl později povýšen do šlechtického stavu. O osudech dalších dvou sester Karoliny a Anny chybějí informace. V Praze v ulici Dykova čp. 1165 sídlil od roku 1858 Nadační dům Babety (rozené Duschenesové) z Lämmlů (maminka Leopolda a manželka Simona z Lämmelu), jednalo se o starobinec pro pražské židy. V roce 1942 byl zrušen, většina osazenstva domu byla deportována do táborů na východě a zahynula. Leopold je pochován se svou manželkou baronkou von Eichtal ve Vídni na židovském hřbitově v obvodu Währing, kde je pochován i jeho otec Simon von Lämmel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leopold von Lämmel, uváděn též jako Leopold von Laemel nebo Lämel, narozený jako Simon (18. září 1790 Praha – 23. srpna 1867 Praha), byl český podnikatel a průmyslník. Patřil mezi přední a nejvlivnější bankéře a finančníky první poloviny devatenáctého století. Byl německé národnosti, židovského původu. Od 30. let 19. století coby rakouský dvorní faktor byl jedním z hlavních finančníků rakouského státu, v 60. letech 19. století poslanec Českého zemského sněmu za pražský Josefov.", "tgt_summary": null, "id": 1778971} {"src_title": "Michal Mareš", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstal v kontaktu s anarchistickým hnutím v severních Čechách. Střední školu studoval v Praze, ale v sedmnácti letech byl vyloučen ze všech středních škol Rakouska-Uherska za svůj protest proti popravě španělského anarchistického teoretika Francesca Ferrera. Anarchismus přivedl Mareše k zájmu o sociální problémy, kterým se v období první republiky věnoval jako autor próz a divadelních her a jako novinář v časopisech \"Tribuna\", \"Prager Mittag\" a \"Prager Tagblatt\" a také na svých studijních cestách v Evropě a v Africe. Vstoupil také do KSČ a spolupracoval s \"Rudým právem\". Měl přátele mezi českými i německými spisovateli, znal se například s Jaroslavem Haškem (byl zapisovatelem na předvolebních schůzích jeho Strany mírného pokroku v mezích zákona), Karlem Čapkem, Ferdinandem Peroutkou, Maxem Brodem, Franzem Kafkou i Egonem Ervínem Kischem. V polovině května roku 1945 byl na základě omylu zatčen NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí), který třikrát fingoval přípravu na jeho popravu. Po propuštění zjistil, že se právě koná pohřeb jeho otce, kterého při rabování v Praze zabili členové Revolučních gard. Začal se proto zabývat znepokojivými projevy nastupujícího mocenského chování Sovětského svazu a jeho spojenců ve Sboru národní bezpečnosti. \"Rudé právo\" jeho reportáže ovšem odmítlo, a tak se stal jedním z významných novinářů Peroutkova týdeníku \"Dnešek\". Psal také o poměrech v pohraničí – o rabování a rozkrádání majetku po Němcích, o účasti úředníků a příslušníků SNB na těchto událostech a o zneužívání pravomoci místních diktátorů. Byl první, kdo použil pojem \"gestapistické metody\" pro zločiny na zdraví, životech a osobní svobodě občanů a pro případy nelidskosti v různých internačních táborech. Byl za to nenávistně osočován v tisku KSČ, ze které byl na počátku roku 1947 vyloučen. Po únoru 1948 byl zatčen a koncem roku 1948 na základě absurdních obvinění odsouzen k sedmi letům vězení. Když byl se zničeným zdravím v březnu roku 1955 propuštěn, dozvěděl se, že matka, které psal z vězení dopisy, je již přes tři roky mrtva. Svůj život dožil v bídě a své rehabilitace se již nedožil. Nejvyšší soud zrušil rozsudek nad ním až v září roku 1991.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michal Mareš, vlastním jménem Josef Mareš, (22. ledna 1893, Teplice – 17. února 1971, Praha) byl český spisovatel, básník a novinář.", "tgt_summary": null, "id": 106068} {"src_title": "Teplička nad Váhom", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny obce.", "content": "První písemná zmínka o Tepličce pochází z roku 1267, tehdy ještě pod jménem Toplucha. Do roku 1920 sa jmenovala Teplička, od roku 1920 Teplička nad Váhom. Roku 1980 ji připojili k Žiline, ale v roce 1991 se opět osamostatnila. Jedním z majitelů panství do kterého Teplička patřila byl i František Veszelenyi, jehož manželkou byla v první polovině 17. století Žofia Bošňáková. V souvislosti se Žofií vzniklo mnoho legend, je ale faktem, že spolu se svým manželem založili a udržovali útulek pro chudé. Přijali do něj i nemocné a sirotky, lidi na to odkázané bez ohledu na původ a příslušnost. Žofia Bošňáková (1609 – 1644) se vdávala jako 21letá. Jejím životním krédem bylo, že po člověku zůstanou jen jeho dobré skutky, ostatní odvane čas. Neodmítla žádnou prosbu o pomoc. Pohřbili ji na hradě Strečno, z něhož její tělo, \"které se zdá býti neporušené\", přenesl v roce 1729 do krypty kostela v obci Teplička nad Váhom hrabě Ján Jakub Lövenburg, dědičný zeměpán. Mumii v roce 2009 zničil žhář. Textilní továrna hraběte Windischgrätze v Tepličce patřila mezi nejvýznamnější nově založené podniky v Uhersku ve 2. polovině 18. století. Vznikla roku 1767 a vyráběly se v ní hlavně lněné, ale v menší míře i bavlněné a vlněné textilie a kůže. Kvůli špatnému odbytu svých výrobků o sedm let později zkrachovala. V Tepličce vznikla v budovách kaštela v roce 1910 sklárna pro výrobu technického skla, ale výroba trvala jen krátce – do roku 1922. Dva následné požáry zničily budovy kaštela a hlavně přilehlého kostela sv. Kříže, z něhož zbyly jen ruiny. Teplica byl v minulosti termín pro teplé prameny. Dávnou existenci termálních pramenů dokazuje i obecní pečeť, v jejímž obraze je horní část těla ženy koupající se v kádi. Pečeť obce nese nápis \"Sigillum oppida Teplice\". V katastru obce je nezamrzající pramen – Teplica. Ten dal v minulosti obci jméno. Nejznámější zemětřesení, které mělo epicentrum v katastru Tepličky, bylo dne 15. ledna 1858. Hlavně v Žilině poškodilo všechny domy a některé byly dokonce neobyvatelné.", "section_level": 1}, {"title": "Automobilový průmysl.", "content": "V katastru obce Teplička nad Váhom byla postavena automobilová továrna KIA Slovakia. Výroba v továrně započala 7. 12. 2006. Tuto automobilku postavila korejská firma KIA. Značná část orné půdy v katastru obce Teplička nad Váhom je zastavěná právě touto automobilkou. Ale automobilka poskytuje pracovní příležitosti mnohým obyvatelům Tepličky nad Váhom. Také se po postavení automobilky oživila výstavba nových rodinných domů. Obec má od automobilky zajištěné obecní daně ze zastavěných pozemků, což značně zlepšilo její finanční situaci. Nedaleko samotné automobilky Kia byla postavena výrobní hala dceřiné společnosti KIA Motors. Ta má zaměstnat až 500 nových pracovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obcí prochází dvoukolejná elektrifikovaná železniční trať Žilina–Košice. V obci staví i některé osobní vlaky. Mimo železničního spojení má Teplička nad Váhom i autobusové spojení se Žilinou prostřednictvím SAD Žilina. Dokud byla Teplička nad Váhom součástí města Žilina, tak do obce jezdila MHD – autobus č. 5. Nyní do obce mimo SAD Žilina jezdí podnikové autobusy s číslem 25 pro dopravu zaměstnanců závodu KIA ze Žiliny do Tepličky nad Váhom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teplička nad Váhom je obec na Slovensku v okrese Žilina. Leží asi 3 km východně od Žiliny, jako první obec směrem na Terchovou. Má 3 750 obyvatel (2010).", "tgt_summary": null, "id": 462678} {"src_title": "Piotrówka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Osada Petrovice v pruském Slezsku byla založena v roce 1832 šedesáti rodinami potomků českých exulantů z doby pobělohorské. Tyto rodiny čítající celkem 258 dospělých a 58 dětí pocházely z 15 km vzdálené české kolonie Friedrichův Hradec v Krašejovském lese. Hradecký farář Petr Šikora (†1837) pomohl rodinám přelidnělé kolonie získat pozemky v hlubokých lesích bývalého jemielnického kláštera. Každá rodina obdržela 5 ha lesní půdy s právem vlastnictví a dědictví za pozemkovou daň. Vděční osadníci proto pojmenovali nově vznikající kolonii po svém kazateli Petrovi Šikorovi jako Petrův Hradec (čili Petrovice). V roce 1836 zde stálo 42 domů a 17 provizorních chat. Neúrodná půda a chudoba vedla některé z osadníků k prodeji svých pozemků obyvatelům Jemielnice a Gąsiorowic. V roce 1841 byla otevřena protestantská škola, kterou v roce 1882 nahradila nová budova. Šedesát let patřila kolonie pod evangelickou reformovanou farnost ve Friedrichově Hradci, v roce 1892 byl v Petrovicích postaven vlastní evangelický kostel. Při plebiscitu v Horním Slezsku v březnu 1921 hlasovalo 639 vesničanů pro setrvání v Německu. Pro připojení k nově vytvořené druhé Polské republice bylo 169 obyvatel. Proto Petersgrätz zůstal jako součást Výmarské republiky Německu. V roce 1939 zde žilo 1525 obyvatel, z toho 300 bylo katolického vyznání. V lednu 1945 byl Friedrichův i Petrův Hradec kvůli válce evakuován a celou oblast obsadila Rudá armáda. Když se evakuované české rodiny vrátily, jejich usedlosti byly obsazeny Poláky, jež byli vysídleni z měst Biłka Królewska a Radotycz. Jejich domovy na východě připadly Sovětskému svazu. Petrův Hradec byl přejmenován na Piotrogród (Petrohrad), později na Piotrówku. Protestantský kostel byl prohlášen za katolický a osud Čechů z Opolska dlouho nikoho nezajímal. Teprve před Vánocemi, dne 17. prosince 1945, měl zbytek potomků českých exulantů možnost reemigrovat do pohraničí ČSR v jediném transportu (vlaku).", "section_level": 1}, {"title": "Pomník.", "content": "Ve vesnici je pomník věnovaný místním obětem první světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Piotrówka (, ) je obec ve správním obvodu Gmina Jemielnica (okres Strzelce, vojvodství Opole) v jihozápadním Polsku. Leží přibližně 3 km severně od obce Jemielnica a 34 km východně od krajského města Opolí. Obec má 1000 obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 23690} {"src_title": "Afghánec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Shrnutí děje.", "content": "Britská MI6, americká CIA a pákistánská ISI získají při zátahu na Al-Káidu dokumenty obsahující údaje o chystaném teroristickém útoku. Tyto informace spustí lavinu dalšího vyšetřování. Mike Martin, který se již dříve objevil ve Forsythově románu Boží pěst, je vysloužilý důstojník britských speciálních jednotek SAS. Vystudoval v Iráku, hovoří dokonale arabsky a paštsky a fyzicky může být pokládán za Afghánce (jeho babička pochází z východu Indie). Je vybrán, aby se pokusil vniknout do nejvyšších kruhů teroristické organizace. Vydávat se má za Izmata Chána, teroristu drženého na základně v Guantánamu. Martin se v minulosti (během sovětské okupace Afghánistánu) setkal s Usámou bin Ládinem, když zachránil právě Izmata Chána, za kterého se má nyní vydávat. Chán proslul jako hrdinný afghánský „bojovník za svobodu“ potom, co Spojené státy vybombardovaly jeho vesnici a zabily jeho rodinu. Martin tedy předstírá „Afghánce“, více než pět let drženého vězně z Guantánama. Je převezen do Afghánistánu, aby si tam odpykal zbylou dobu ve vězení, ale při převozu je zinscenován jeho útěk. Ten mu zajistí cestu do „bezpečného domu“ Al-Káidy v Pákistánu. Tam ho přijme (díky krátkému setkání před lety) jako důvěryhodného a bezpečného bojovníka „Šejk“, Usáma bin Ládin. Při kontaktu s teroristy se Martin dobrovolně přihlásí do sebevražedného teroristického útoku (s úmyslem odhalit komplot a překazit ho). Martinova skupina unese plynový tanker blízko Bornea. Jiná ukradne nákladní loď v Karibském moři a odláká tím pozornost. Martinovi se sice úspěšně podaří varovat tajné služby o hlavní povaze hrozby, ale je několik týdnů zanechán napospas svému osudu na lodi. Přes zdání odpovědnosti není Martin zasvěcen do celé podstaty spiknutí. Mezitím utíká Izmat Chán z amerického zajetí. (Podle některých kritiků ve velice nepravděpodobném scénáři - americký tryskáč náhodně havaruje do jeho tajného vězení, zneškodní jeho stráže, vybourá zeď a jeho nechá nezraněného. Nakonec je po dlouhém pronásledování zastřelen - přes hranice Washingtonu a Kanady - při pokusu použít veřejný telefon.) Posléze pluje plynový tanker s Mikem Martinem na palubě do středu Atlantiku, kde se na palubě Queen Mary 2 odehrává summit G8. Martin se v poslední chvíli dozví, že teroristé zamýšlejí vypustit stlačený vysoce hořlavý plyn a následně jej zapálit. V obrovské ohnivé kouli by zmizela Queen Mary 2 i s účastníky summitu na palubě. Martin však vše zachrání v poslední minutě a jako neznámý hrdina za cenu vlastního života předchází tragédii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Afghánec (: \"The Afghan\") je román žánru thriller britského spisovatele Fredericka Forsytha. Anglicky vyšel poprvé roku 2006 (česky 2007). Vypráví o plánovaném teroristickém útoku Al-Káidy na neznámý cíl. Jako v ostatních Forsythových románech se všechny detaily děje dozvídáme teprve těsně před koncem. Příběh se odehrává v Indonésii, Pákistánu, zátoce Guantánamo, Trinidadu a Tobagu, státě Washington a na palubě různorodých lodí plavících se po širém moři.", "tgt_summary": null, "id": 1531453} {"src_title": "Eufemie Mazovská († 1447)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle kronikáře Jana Dluhoše (polsky \"Jana Długosz\") byla velice příjemná, laskavá. Lid ji nazýval Ofkou.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "V roce 1412, 26. listopadu, se provdala za Boleslava I. Těšínského, a to na základě papežského dispensu (mezi ní a jejím manželem byl třetí stupeň pokrevní příbuznosti). Sňatek se uskutečnil pravděpodobně ve Wiślici (Svatokřížské vojvodství, okres Busko, GPS \"50.348852, 20.673886\"), pod patronátem polského krále Vladislava II. Jagella. Král Vladislav II., strýc Eufemie, tím chtěl docílit spojenectví mezi Krakovem a Těšínským Slezskem. V manželství se narodilo pět dětí: V roce 1424 spolu s manželem byla přítomna na korunovaci čtvrté ženy Vladislava II. – Sofie Litevské.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Již krátce po svatbě přenesla z Mazovského knížectví do Těšínského knížectví administrativní systém. Po smrti manžela (6. května 1431) převzala nad Těšínským knížectvím vládu, spolu se svými syny. Přestavěla gotický hrad ve Fryštátě v okázalou rezidenci, na který přesídlila. Vzhledem k vysokému zadlužení knížectví, prodala městu Těšínu v roce 1438 právo razit mince. V roce 1435, za její přítomnosti, uzavřel její syn Václav I. s Polským královstvím dohodu o společném boji proti pohraničním loupežným bandám. V roce 1442 (24. prosince) udělila Václavu I. souhlas k prodeji Seveřského knížectví krakovskému biskupovi Zbyškovi Olešnickému (polsky \"Zbigniew Oleśnicki\"). Za života kněžny bylo knížectví jednotné. Po její smrti bylo rozděleno mezi její syny – Přemysla II. a Boleslava II. Přemysl vládl do své smrti roku 1477 v Těšíně, zatímco Boleslav II. zůstal s matkou ve Fryštátě. Bylo to poprvé, kdy bylo dosud jednotné knížectví rozděleno na dvě části. Těšínská větev Piastovců pak pokračovala fryštátskou linií, Boleslavovým synem Kazimírem II.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Kněžna zemřela před datem 17. září 1447. Pravděpodobně byla pohřbena v klášteře dominikánů v Těšíně, v nekropoli kostela svaté Máří Magdalény. Po boku svého manžela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eufemie Mazovská zvaná Ofka (polsky Eufemia mazowiecka) (narozena 1395/1398, zemřela před 17. září 1447) – kněžna mazovská, kněžna těšínská z těšínské větve Piastovců, členka královského rodu Jagellonců, regentka Těšínského knížectví.", "tgt_summary": null, "id": 860656} {"src_title": "Koštěnický potok", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení asi 4 km jižně od obce Kunžak na svazích vrchu Vysoký kámen (738 m), cca 400 m od pramene říčky Dračice. Teče západním směrem protéká Zadním lesem, Velkým Klikovským rybníkem, za obcí Člunek napájí Kačležský rybník, kde se stáčí na jihozápad protéká obcí Číměř a pod vsí Sedlo se stáčí k jihu, kde u bývalé pohraniční roty Peršlák míjí nejsevernější bod Rakouska a společně s Červeným potokem tvoří státní hranici mezi Rakouskem a Českou republikou, aby níže po proudu tvořil hranici Staňkovský rybník, pod kterým potok protéká rekreačním rybníkem Hejtman, pod jehož hrází se nachází Zámek Chlum u Třeboně. Po té co potok mine obec Hamr a jeho místní část Kosky, v místě zvaném U Kosařů ústí do řeky Lužnice. Od místa, kde tvoří hranici s Rakouskem se nachází na území CHKO Třeboňsko.", "section_level": 1}, {"title": "Historický průběh toku.", "content": "Tok Hostice, tvořící do r. 1549 hranici s Rakouskem, se pod dnešním Hamrem stáčel k severozápadu a běžel přes dnešní rybníky Nový Kanclíř, Nové Jezero a Nový Hospodář a teprve pod dnešním kostelem v Majdaleně se vléval do Lužnice. Současné koryto od Hamru přes Kosky je korytem umělým, prokopaným v polovině 16. století Mikulášem Rutharem z Malešova, který tu pro pány z Landštějna - Krajířové z Krajku vystavěl Chlumeckou rybniční soustavu. Přeložil řečiště Hostice jižním směrem a zaústil jej asi o 3 km výše proti proudu Lužnice. Tím si otevřel možnost k vybudování dalších rybníků na pravém břehu toku (Kukla malá, Kukla velká, Vizír) a současně mohl říčku využít na stupni Kosky. Na odvodněném území pak vznikají výše zmíněné rybníky Nové Jezero a Nový Hospodář.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koštěnický potok (dříve zvaný říčka Hostice či Hoštěnice, ) je potok v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Jeho délka je 41 km a odvodňuje území o rozloze 171 km2. Je pravostranný přítok Lužnice.", "tgt_summary": null, "id": 1763733} {"src_title": "Elej Sinaj", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Elej Sinaj ležela v pásmu Gazy, jehož osidlování bylo zahájeno Izraelem po jeho dobytí izraelskou armádou, tedy po roce 1967. V roce 1982 rozhodla izraelská vláda, že v severní části pásma založí tři nové vesnice. Elej Sinaj byla zřízena 5. května 1983 skupinou osadníků, kteří se předtím museli po podpisu egyptsko-izraelské mírové smlouvy vystěhovat z izraelského města Jamit zbudovaného na Sinajském poloostrově. Šlo o sídlo bez větších zemědělských aktivit spíše rezidenčního charakteru. Většina obyvatel z Elej Sinaj dojížděla za prací do Aškelonu. Během Druhé intifády se bezpečnostní situace v celé oblasti výrazně zhoršila. 2. října 2001 pronikl do Elej Sinaj palestinský útočník a zastřelil dva vojáky izraelské armády a dalších patnáct lidí zranil. 2. prosince 2001 byl poblíž Elej Sinaj zastřelen palestinskými ozbrojenci ve svém automobilu jeden muž. K útoku se přihlásilo hnutí Hamas. Hamas byl i za střetnutím s vojáky izraelské armády mezi osadami Elej Sinaj a Dugit, po kterém zemřeli tři izraelští vojáci. Ještě v 2. polovině roku 2004 byla v osadě pozorována drobná stavební aktivita. Jenže mezitím během vlády Ariela Šarona byl zformulován plán jednostranného stažení, podle kterého měl Izrael vyklidit všechny osady v pásmu Gazy. Plán byl i přes protesty jejich obyvatel v létě roku 2005 proveden. Zdejší osady včetně Elej Sinaj byly vystěhovány a jejich zástavba zbořena. Obyvatelé se pak snažili o založení nové osady ve vlastním Izraeli. Ještě v roce 2009 se uvádělo, že část lidí vystěhovaných z Elej Sinaj žila v provizorních podmínkách v Aškelonu.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo obce Elej Sinaj bylo v databázi rady Ješa popisováno jako sekulární. Šlo o malé sídlo. K 31. prosinci 2004 zde žilo 389 lidí. Během roku 2004 populace obce vzrostla o 11,5 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elej Sinaj (: אֱלֵי סִינַי, doslova „\"K Sinaji\"“, : Elei Sinai nebo Alei Sinai) byla izraelská osada v Pásmu Gazy, v Oblastní radě Chof Aza, která byla v roce 2005 vyklizena v rámci Izraelského plánu jednostranného stažení. Nacházela se v nadmořské výšce cca 40 metrů v severní části pásma Gazy. ", "tgt_summary": null, "id": 1846119} {"src_title": "Oldřichov na Hranicích", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Liberecký jazykovědec Erich Gierach publikoval v roce 1931 stať, podle které údajně zjistil, že nejstarší podoba jména Oldřichov je latinská. Pochází z roku 1287 a zní \"Vlrici villa\". Dále se používaly zkomolené podoby německé od \"Vlrichsdorf\" z roku 1381, přes \"Ulyrsdorff\" z roku 1454, až k \"Ullersdorf\" z 16. století. Název obce \"Oldřichov na Hranicích\" pochází z roku 1923, kdy došlo k českému označení všech významnějších sídel a krajinných celků pojmenovaných v oblasti Sudet pouze německy. Většina původních německých jmen byla doslovně přeložena, ta nepřeložitelná byla počeštěna a oficiálně se používaly obě podoby. Úředníci pro české pojmenování využili německý název, dochovaný v jakémsi urbáři z roku 1381, který zněl \"Ulrichsdorf\", tedy \"Oldřichova ves\". Dodatek \"na Hranicích\" měl obec odlišit od \"Horního Oldřichova\" (dnes Kopaczów), tak od nedalekého Oldřichova v Hájích. Po skončení druhé světové války se jméno Oldřichov na Hranicích stalo jediným oficiálním pojmenováním.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vsi.", "content": "Existence vesnice je doložena už roku 1287. K administrativnímu rozdělení původního Ullersdorfu na Český Oldřichov (\"Böhmisch Ullersdorf\") a Horní Oldřichov (\"Ober Ullersdorf\") došlo již v 16. století, kdy severní část připadla k panství Frýdlant, jižní k panství Grabštejn (obě panství však zůstaly součástí zemí Koruny české). Pro místní obyvatele významnou změnu přinesla třicetiletá válka, kdy v roce 1635 uzavřel rakouský císař Ferdinand II. Štýrský se Saskem mír a daroval mu za to Horní a Dolní Lužici. Až do roku 1849, kdy zde byla stanovena moderní státní hranice, měla státní hranice velice komplikovaný průběh, přičemž součástí Saska byl celý severovýchod Oldřichova, jakož i střed zástavby (v tomto středu zástavby se nacházejí čísla popisná 43, 44, 46, 50, 51, 52, 129, 133, 157, 158, 159). Celou situaci značně znepřehledňovalo celkem osm exkláv Čech, z nichž sedm se nacházelo na území moderního Polska a dále dva výběžky, rovněž na území moderního Polska, přičemž v těchto někdejších českých výběžcích a několika exklávách už tehdy stála část zástavby dnešního polského Kopaczówa. Po komunistickém puči v roce 1948 se poměry přiostřily – na hranici byly vztyčeny sloupy se čtrnácti řadami ostnatých drátů, okolí hranice bylo rozoráno.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do Schengenského prostoru.", "content": "O půlnoci na 21. prosince 2007 došlo k zapojení České republiky, Polska a dalších zemí do rozšířeného Schengenského prostoru. Hlavní oslavy se odehrály na česko–německo–polském trojmezí mezi nedalekými městy Hrádek nad Nisou, Porajów a Žitava, kde německá kancléřka Angela Merkelová, polský premiér Donald Tusk, český premiér Mirek Topolánek a předseda Evropské komise José Barroso symbolicky přeřízli dřevěnou maketu hraniční závory. Místní politici – starosta Hrádku Martin Půta a starosta polské Bogatyně Andrzej Grzmielewicz otevřeli v minulosti přísně střeženou hranici, přeřízli a odstranili železné zátarasy z mostku přes hraniční Oldřichovský potok, které dělily Oldřichov na Hranicích od Kopaczowa.", "section_level": 1}, {"title": "Podnikatelské aktivity v obci.", "content": "Mimo zastavěné území obce probíhá těžba štěrkopísku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oldřichov na Hranicích (\"německy Böhmisch Ullersdorf)\" je polovina historické vesnice \"Ullersdorf\", která je dnes částí města Hrádek nad Nisou v okrese Liberec. Nachází se asi 2,5 km na severovýchod od Hrádku nad Nisou. Oldřichov na Hranicích je také název katastrálního území o rozloze 5,55 km. ", "tgt_summary": null, "id": 2452285} {"src_title": "Bitva u Loděnice (1185)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Kníže Bedřich využil skutečnosti, že císař Fridrich Barbarossa byl právě na tažení do Itálie a tak vyslal pod vedením svého bratra Přemysla (pozdějšího českého krále Přemysla Otakara I.) vojsko na Moravu, kterou ztratil rozhodnutím císaře z roku 1182 ve prospěch svého bratrance z druhého kolena, znojemského údělníka Konráda III. Oty (pozdějšího českého knížete Konráda II.). Konrád se od Barbarossova rozhodčího výroku totiž „tvářil, jako by (Moravu) nedržel od něj (Bedřicha), ale z ruky císařovy“ (\"quam non ab eo, sed de manu imperatoris tenere gestiebat\"). Kromě toho se Bedřich chtěl Konrádovi pomstít za to, že ten před oněmi 3 lety využil vzpouru Čechů „větších rodem“ (velmožů) a uzurpoval si pražský trůn. Pražské vojsko během první, letní výpravy zpustošilo Znojemsko, Bítovsko i čerstvě založený klášter v Dolních Kounicích, což se nesetkalo s odporem. Úspěchem povzbuzený Bedřich tedy koncem listopadu t.r. vyslal svého bratra na druhou trestnou výpravu.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Tentokrát se Konrád – jenž mezitím sbíral síly na Moravě, v Rakousích a Bavorech – nenechal překvapit a přehradil Přemyslově sboru cestu v polích jihozápadně od vesničky Loděnice, u staré zemské stezky mezi Brnem a Znojmem. Obě vojska se tam střetla v nejkrvavější bitvě mezi Čechy a Moravany (přesněji řečeno, mezi družinami pražského a znojemského knížete), poslední svého druhu v českých dějinách. O průběhu bitvy není nic určitého známo, krom toho, že byla dlouho nerozhodná a velmi těžká. Řinčení zbraní a křik lidí i koní prý bylo slyšet až v dolnokounickém klášteře, vzdáleném od (pravděpodobného) místa bitvy cca 7 km vzdušnou čarou. Ze složení zbraní nalezených na bitevním poli v novějších dobách lze usoudit, že kromě těžké jízdy se bitvy ve významné roli účastnila i pěchota – lučištníci a kopiníci. Výsledek srážky byl pro obě strany zdrcující:", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "České vojsko sice opanovalo pole, když Konrád se svou družinou ustoupil, ale ztráty byly tak velké, že Přemysl nepřítele nepronásledoval a vrátil se zpět do Čech. Bratrovražedná řež však evidentně na obou stranách zanechala dojem. Poražený Konrád byl „prostřednictvím dobrých mužů“ pohnut k tomu, aby následujícího roku setkal s Bedřichem v Kníně, kde uzavřeli přátelské narovnání, přičemž Konrád se stal leníkem českého knížete a získal titul markraběte moravského, tehdy vyjadřující právo nástupu na pražský knížecí trůn. Po Bedřichově smrti také na vytoužený trůn v Praze skutečně nastoupil (1189) a hodnosti markraběte se následně vzdal; po roce 1197 však Vladislav Jindřich, bratr Přemysla, začal postupně nově konstituovat Moravské markrabství, a to přes různé peripetie vydrželo až do zrušení monarchie roku 1918. Bitevní pole a bitva sama zůstaly v paměti ještě následujících nejméně dvou generací: někdy během 13. století (po roce 1222) byl do zakládací listiny premonstrátského kláštera v Louce připsán zápis o tom, že mezi klášterní majetky patří také „... pole vedle Loděnice, na němž se odehrála bitva mezi Čechy a Moravany, kteréžto (pole) markrabě Vladislav daroval pro spásu své duše“ (\"... campus iuxta Lodinic, in quo bellum habitum est inter Bohemos et Morauos, quem dedit marchio Wladislaus pro remedio anime sue\"). V pozdějších staletích však místo upadlo v zapomnění a památku střetnutí (asi) připomíná jen malý plochý smírčí kříž, resp. křížový kámen v poli vedle cesty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Loděnice, též bitva u Loděnic, se odehrála v prosinci roku 1185 poblíž moravské obce Loděnice, východně od Moravského Krumlova. Tento střet patří do řady přemyslovských dynastických sporů, jež zmítaly takřka celým 12. stoletím, ovšem je význačný tím, že v jeho bezprostředním důsledku byly položeny základy nového státoprávního postavení Moravy v rámci českého státu.", "tgt_summary": null, "id": 2262973} {"src_title": "Kostel svatého Mořice (Annín)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kostel byl založen jako pozdně románský mezi lety 1220–1230, s pozdějšími gotickými a barokními úpravami. Svojí datací je v dané části Šumavy nejstarším kostelem vůbec. Tvrzení, že prvenství ve stáří patří kostelu sv. Petra a Pavla v Albrechticích u Sušice je zcela mylné (vysvěcení onoho kostela v roce 1179 se váže k dřevěné budově, nikoliv kamenné, která tam stojí dnes a je prokazatelně postavena o něco déle, cca století poté). Zasvěcení svatému Mořici naznačuje, že tento kostel souvisí s bavorským benediktinským klášterem v Niederaltaichu, jehož působnost je v okolí Sušice doložena ve čtyřicátých letech 13. století. První písemná zmínka o kostele pochází z roku 1360, jak napovídají konfirmační dokumenty. V 15. století byl kostel goticky přestavěn a rozšířen, stavební úpravy však probíhaly také ve druhé polovině 13. století či ve století 14.. V baroku byl kostel opět obnoven. Z té doby pochází též mobiliář. Určité stavební úpravy probíhaly též v 19. století. Kostel byl původně obklopen osadou. V roce 1890 zde bylo zaznamenáno 23 trvale žijících obyvatel. Po vyhnání německého obyvatelstva roce 1946 však zanikla a dochovala se jen škola a několik ovocných stromů. Po roce 1989 byl kostel za přispění bývalých německých obyvatel a jejich potomků opraven. Při této rekonstrukci byly objeveny ikonograficky významné gotické nástěnné malby zobrazující Poslední soud z doby kolem roku 1310–1320 a vícekomparsové ukřižování s unikátně zobrazenými eucharistickými motivy z doby kolem roku 1360. Malby jsou dokladem dalekosáhlých uměleckých styků Sušicka ve středověku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kostel je situován na výrazném vrchu v meandru řeky Otavy. Obklopuje jej hřbitov s kostnicí. Samotný plochostropý jednolodní kostel má čtvercový chór zaklenutý pozdněgotickou hvězdovou klenbou, nad níž je mohutná románská věž. K chóru přiléhá drobná podkovovitá apsida s románským okénkem v ose. Románská loď byla téměř čtvercová. V gotice byla rozšířena k západu, takže nyní je obdélná. K chórové věži přiléhá ze západu sakristie, k lodi z jižní strany barokní osmiboká kaple. V kostele se nacházejí vzácné fresky, objeveny náhodně při celkové rekonstrukci kostela mezi lety 1991 - 1993, tou dobou též restaurovány akademickou malířkou a restaurátorkou, pí Miroslavou Houšťovou. Malby se objevují kromě jižní stěny všude po prostorách chrámu. Na severní stěně lodi je zobrazen výpravný Poslední soud rozvržený do tří horizontálních pásů, v apsidě pak lze spatřit Ukřižovávání Ježíše Krista, v hvězdnaté obloze/žebrové klenbě se ukrývají symboly evangelistů s nápisovými páskami a tomu vše přihlíží freska znázorňující velkolepost baroka. Návštěvníka jistě zaujme i barokní kostnice v sousedství, která vznikla z původní kaple se zde nacházející, a kde se v minulosti nacházelo odhadem 5 000 kosterních ostatků, dnes možná polovina. Původ kostní není znám. Nejpravděpodobněji však pochází z místního hřbitova. Stejně, jako v kostele, rovněž v kostnici lze nalézt fresky. Součástí kostela je v r. 2015 zbudované minimuzeum mapující život na Mouřenci. Nachází se v prostorách zákristie (dobové fotografie) a v prostorách panské empory/oratoře (život v mouřenecké farnosti - čas slavení, pohřbů, ale i školství etc.). Nově je také možno si přímo v prostorách chrámu prohlédnout pískovcovou sochu sv. Mořice, kterou v létě 2017 přímo před kostelem 14 dní vytvářel sochař p. Bartoloměj Štěrba. Socha do budoucna bude přemístěna do výklenku nad vstupními schody. Kostel je veřejnosti přístupný v rámci akcí, které se tu pořádají za iniciativy Přátel Mouřence (dobrovolníků a nadšenců starající se o toto místo). Od r. 2011 se v kostele pořádají koncerty, divadelní představení, odborné přednášky a mnoho dalšího. Od r. 2015 pak v období letních prázdnin každý den komentované prohlídky od 16 hod.", "section_level": 1}, {"title": "Ve filmu.", "content": "Mouřenec se objevil např. ve výpravné pohádce Jiřího Stracha \"Anděl Páně\", či další pohádce \"Tři životy\". V roce 2014 se stal dějištěm seriálu \"Policie Modrava\", v roce 2015 přilákal produkci ČT a natáčely se na něm \"Záhady Toma Wizarda\", o rok později Folklorika na téma „Annínské sklo“, v roce 2017 poněkolikáté reportáž v pořadu \"Toulavá kamera\" a v roce 2018 byl na Mouřenci natáčen trojjazyčně dokument německé televize o freskách a kostnici. Mezi drobnější dokumenty pak můžeme zařadit „Zmizelou Šumavu“ s Emilem Kintzlem a fandové cykloturistiky si jistě přijdou na své prostřednictvím Cyklotoulek s Jančaříkem.", "section_level": 1}, {"title": "Bohoslužby.", "content": "Pravidelné nedělní bohoslužby se v kostele nekonají. 2x do roka se zde slaví českoněmecké, 1x novoroční a vyhlášené.", "section_level": 1}], "src_summary": "Římskokatolický kostel svatého Mořice se nalézá na kopci Mouřenec, 0,5 km jihozápadně od Annína (části obce Dlouhá Ves) v okrese Klatovy.", "tgt_summary": null, "id": 1191880} {"src_title": "Lippold Ben Chluchim", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Praze jako syn Hluchima Lippolda. Poté, co v roce 1539 Philipp Melanchthon vystoupil na knížecím sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem a pogrom z roku 1510 označil za zločin, byl Josel z Rosheimu přijat Jáchymem II. a v červnu 1539 se mu podařilo pro Židy vyjednat povolení k znovuotevření obce v Braniborsku. 2. června téhož roku Jáchym II. přestoupil k luteránském vyznání. Lippold se se svým bratrem a otcem kolem roku 1542 přestěhoval do Berlína.", "section_level": 1}, {"title": "Za Jáchyma II..", "content": "Poté, co se v dubnu 1549 kurfiřtský dvorní faktor Michael z Derenburgu stal obětí přepadení při převozu kurfiřtských paněz Frankfurtu nad Odrou do Berlína, jmenoval Jáchym II. v roce 1556 Lippolda svým pokladníkem a dvorním Židem, také předsedou všech braniborských Židů a v roce 1567 také mincmistrem. Ten ve své funkci přenesl mincovnu doNikolaiviertelu (dnešní obchodní budova \"Kurfürstenhöfe\"). Jelikož Pruské vévodství bylo v té době polským lénem, bylo pro polského krále Zikmunda II. Augusta důležité dosažení vyrovnané finanční politiky. To se podařilo v roce 1569, když král, švagr Jáchyma II., jeho a a berlínské Hohenzollerny dědici v Pruského vévodství. K jeho financování – potažmo kvůli neuspokojivému vedení financí Jáchymem II. – podrobil zejména židovské obyvatelstvo Braniborska, vysokým daním. Jáchym II. se nezastavil ani před podhodnocováním mincí a zabavování majetku. Kancléř Lampert Distelmeyer mezitím protiprávně předal Lippoldovým dlužníkům svá převedená sliby a směnky bez zpětného odkupu. Lippold byl po třech měsících ve vyšetřovací vazbě držen v domácím vězení, nebyl propuštěn, nýbrž v roce 1573 podroben ponižujícím výslechům kvůli podezřením z použití magie a podezření z vraždy. Lippold pochopil bezvýchodnost situace a prosil, aby jej ušetřili mučení a doufal, že bude popraven bez dalšího utrpení. V svém „přiznání“ napsal všechno, co si dokázal představit pod pojmem magie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lippold ben (Judel) Chluchim (1530, Praha – 28. ledna 1573, Berlín) byl dvorní Žid a mincmistr na dvoře kurfiřta Jáchyma II. Hektora v Berlíně.", "tgt_summary": null, "id": 297580} {"src_title": "Sadovo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sadovo bylo založeno v letech 1365 – 1390 jako sídlo pro turecké osadníky přesídlené do Thrákie, a to za panování sultánů Murada (porobitele Bulharů) a Bajezída. Zpočátku byla obec osídlena výhradně tureckými muslimy. Podle ústního podání byl její nejstarší název Küçuk Stambol. Nejstarší písemný záznam pochází z osmanského daňového rejstříku z roku 1472, kde je uvedena jako Çeşnegir a všichni její obyvatelé jako muslimové. Sídlo ztratilo jednotný muslimský charakter v 16. století přistěhováním Romů, mezi nimiž byli zastoupeni i křesťané s vlastními knězi. V roce 1572 zde bylo zaznamenáno 120 muslimských rodin (75 tureckých, 30 romských a 15 bulharských) a 12 romských křesťanských rodin. V roce 1596 zde bylo napočítáno 96 muslimů a 48 křesťanů, z nichž 37 bylo Romů včetně 2 popů; ostatní křesťané byli Bulhaři bez vlastního kněze. Podle berního soupisu z roku 1622 zde žilo 9 bulharských křesťanských rodin. Převážně muslimské osídlení trvalo po celé 17. století a poté se podíl křesťanů začal zvyšovat. V každoročním berním soupisu je sídlo v roce 1848 zaneseno pod názvem Çeşnegir s přívlastkem Tongurcak. Před rusko-tureckou válkou k obci patřilo 30 ha orné půdy, na níž se pěstovala zejména rýže, a pastviny, kde se chovaly ovce, krávy, buvoli, prasata a koně. Po oné válce se obec stala součástí Východní Rumélie. Současný název nese od roku 1881, údajně podle básníka Ivana Vazova, který při svém průjezdu obcí, zvolal: „Jaký krásný sad!“", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve městě žije 2 590 obyvatel a je zde trvale hlášeno 2 394 obyvatel. Podle sčítáni 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sadovo ( \"Садово\") je město ve středním Bulharsku v Hornothrácké nížině. Žije tu přes 2 tisíce obyvatel. Jedná se o správní středisko stejnojmenné obštiny v Plovdivské oblasti. ", "tgt_summary": null, "id": 2229550} {"src_title": "Seltenheim", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Saldenheim\" byl poprvé zmíněn v dokumentech z roku 1193, a v roce 1222 zmíněn Cholo von Saldenhofen. Později patřil hrad šlechtici Páni von Pettau, v roce 1348 koupil hrad Otto von Liechtenstein-Murau. V době uherské války byl rod Liechtensteinů spojencem Uhrů, proto císař Friedrich III. dobyl hrad a nechal zničit. Potom Lichtensteinové postavili zámek. Po vymření této větve rodu získal zámek Windischgrätz, zámek pustl už v 18. století. Po několikeré změně majitelů, počátkem 19. století zámek koupil roku 1844 Georg Kometer, svobodný pán von Trübein. Ten nechal zámek znovu rekonstruovat. v protikladu s tehdejší módou, s romantickou výzdobou. Zevnějšek i atrium prezentuje módu 17. století.", "section_level": 1}, {"title": "Popis zámku.", "content": "Zámek je dvoupatrový je nepravidelného protáhlého půdorysu. Malé otevřené atrium má po obou stranách pilířů arkády a v jihovýchodním úhlu je přistavěno schodiště. Západní fronta budov je přerušena třípatrovou věží. V jihozápadní části je arkýř na kamenné konzole. Na východní straně je vstupní brána vstupního portálu s hrotitou klenbou. Na bráně je erb dřívějšího rodu Kometter-Fritsch.", "section_level": 1}, {"title": "Kaple svaté Trojice.", "content": "Zámecká kaple Svaté trojice je přiměřenou stavbou, kterou nechal postavit Johann Friedrich von Windischgraetz 1668, vysvěcena byla v roce 1670. Původně zde byla patrně gotická kaple. Již v roce 1417 byla zmíněna dřívější kaple. Stavba je vysoká a protáhlá s jednoduchým kůrem. Strop chrámové lodi a kůru je klenutý valenou klenbou. Empora varhan je vyzděná na jižní straně s toskánskými sloupy a oblouky. Hlavní oltář pochází z roku 1668, oba postranní oltáře jsou rovněž ze 17. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Seltenheim leží západně od korutanského hlavního města Klagenfurt am Wörthersee a trůní na návrší. Jde původně o hrad z 12. století.", "tgt_summary": null, "id": 367882} {"src_title": "Ivan Mauger", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "V mládí vynikal ve většině sportů a svoji zemi reprezentoval v ragby a hokeji na školní úrovni. Rychlost se stala pro Ivana posedlostí, jeho hlavní ambicí bylo stát se plochodrážním jezdcem; ve věku 14 let mu matka koupila první motocykl a hodiny trénoval na závodní dráze v Aranui. Byla to první etapa jeho kariéry, která trvala více než 30 let a rozložila se mezi čtyři desetiletí, protože zůstával tomuto sportu hluboce oddán v podobě promotéra a manažera. Vše řídil ze své základny na Gold Coast v australském Queenslandu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Wimbledon.", "content": "Na začátku kariéry se mu ne vše dařilo podle očekávání, počáteční úspěch v týmu Wimbledon Dons nepřicházel. V roce 1958 se vrátil domů a následkem útrap a oddanosti tomuto sportu začal získávat uznání díky svým schopnostem jako jezdec závodící ve své rodné zemi a Austrálii. Mauger poprvé přijel do Anglie jako čerstvě sedmnáctiletý mladík na palubě SS Rangitoto, která v roce 1957 kotvila v Tilbury, se svou mladou nevěstou Raye. Pronajmuli si jednopokojový byt ve Wimbledonu stojící hned za rohem od Plough Lane, kde vládli Moore a Briggs jako \"králové škváry\". \"Bez Ronnieho by nebyl žádný Briggo a žádný Ivan Mauger, kdykoliv se vrátil domů na Nový Zéland bylo to jako příjezd Elvise. Byl to náš Pelé, pokud chcete\". Od svých 12 let se Mauger oddal myšlence stát se mistrem světa na ploché dráze, inspirován skutky Moorea. Každý den po škole a o prázdninách pracoval jako poslíček pro místní chemičku v Christchurchi, aby si ušetřil peníze na svoji první závodní motorku. Maugerovo největší dobrodružství začalo na Plough Lane, kde jezdil v závodech tváří budoucnosti a asistoval správci Macovi. \"Nikdy jsem necítil potřebu pracovat z jiného prostého důvodu, než že jsem miloval atmosféru na stadionu ve Wimbledonu. Čistil jsem šatny, toalety, boxy a dílny. Pomáhal jsem Macovi s pracemi na trati, plel jsem záhony s tulipány a každé pondělí odpoledne jsem musel sekat trávu uprostřed oválu, před závody.\"", "section_level": 2}, {"title": "Newcastle.", "content": "Hlavní zlom v jeho kariéře nastal v roce 1963, kdy se s Raye a svoji mladou rodinou vrátil do Anglie, aby se připojil k týmu Newcastle Diamonds Mikea Parkera. V roce 1965 se kvalifikoval do svého prvního světového finále, ve kterém skončil čtvrtý. V roce 1968 vyhrál svůj první ze rekordních šesti titulů mistra světa.", "section_level": 2}, {"title": "Belle Vue.", "content": "V roce 1969 přestoupil do týmu Belle Vue Aces, kde si užíval být v nejlepším ligovém týmu. V týmu Belle Vue Ace vyhrál další tituly v letech 1969 a 1970, čímž se stal prvním a jediným jezdcem, který zkompletoval triplovou korunu.", "section_level": 2}, {"title": "Exeter.", "content": "V roce 1973 přestoupil do týmu Exeter Falcons. V roce 1977 vyrovnal v barvách Exeteru rekord Oveho Fundina pěti tituly mistra světa.", "section_level": 2}, {"title": "Hull.", "content": "V roce 1978 přestoupil do týmu Hull Vikings, kde v roce 1979 vyhrál svůj poslední a rekordní šestý světový titul. V roce 1981 Hull opustil, ale v roce 1984 ve věku 44 let se vrátil do Exeteru, kde soutěžil v domácích závodech.", "section_level": 2}, {"title": "Po odchodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1976 byl vyznamenán Řádem britského impéria a v roce 1989 se stal členem Řádu britského impéria. V prosinci 1999 byl jezdci Speedway Star a časopisem Vintage Speedway zvolen nejproslulejším mužem ploché dráhy tisíciletí. V roce 1990 byl uveden do novozélandské sportovní síně slávy. Pro zkompletování těchto význačných ocenění byl Olympijským výborem vybrán, aby na hrách v Sydney nesl olympijskou pochodeň. Této pocty se zhostil 12. června 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Světová asociace plochodrážních jezdců.", "content": "V letech 2007 - 2008 byl prezidentem Světové asociace plochodrážních jezdců.", "section_level": 1}, {"title": "Zlatý plochodrážní motocykl.", "content": "V roce 1970 řekli dva muži z USA George Wenn a Ray Bokelman, že pokud vyhraje třetí titul v řadě ve Vratislavi (Polsko), pozlatí vítězný motocykl. Ivan ten rok finále mistrovství světa vyhrál a dle jejich slibu odvezli jeho motocykl do Ameriky a pozlatili ho. Tak se zrodila \"Triplová koruna\". Stroj je v současné době umístěn v muzeum v Christchurchi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ivan Mauger, OBE, MBE (4. října 1939, Christchurch, Nový Zéland - 16. dubna 2018) (nositel Řádu britského impéria) byl motocyklový plochodrážní jezdec. Vyhrál rekordních šest světových mistrovství na krátké dráze a 3 na dlouhé dráze. Jezdil za několik britských týmů - Newcastle Diamonds, Belle Vue Aces, Exeter Falcons a Hull Vikings.", "tgt_summary": null, "id": 149527} {"src_title": "Kirill Petrenko", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ a studium.", "content": "Petrenko se narodil v městě Omsku na jižní Sibiři do židovské rodiny. Jeho otec Garri Petrenko byl houslista, jeho matka Olga Davidovna Weintraub pracovala jako hudební vědkyně. Kirill debutoval jako klavírista ve svých 11 letech. Jako 18letý se se svou rodinou přestěhoval do Rakouska do spolkové země Vorarlberg, kde jeho otec hrál na housle v Symfonickém orchestru Vorarlberg. Kirill Petrenko studoval hudbu na Vorarlberské konzervatoři ve Feldkirchu a zakončil své studium hry na klavír s vyznamenáním. Později se zapsal na Univerzitu pro hudbu a výtvarné umění (\"Universität für Musik und darstellende Kunst\") ve Vídni, kde byl jeho profesorem mj. Uroš Lajovic. Mistrovské kurzy absolvoval u Petera Gülkeho, Edwarda Downese, Pétera Eötvöse a Semjona Byčkova, kterým také asistoval při jejich práci. Jeho učitelem byl rovněž jihokorejský dirigent a klavírista Chung Myung-whun.", "section_level": 1}, {"title": "Dirigentská dráha.", "content": "Jako operní dirigent debutoval Petrenko v roce 1995 s dílem Benjamina Brittena \"Let’s Make an Opera\" ve Vorarlbergu. V letech 1997-1999 byl kapelníkem Lidové opery ve Vídni a řídil tam mj. provedení původní verze opery \"Boris Godunov\" od Modesta Petroviče Musorgského. Následně byl od roku 1999 do roku 2002 uměleckým ředitelem orchestru Meininger Hofkapelle divadla ve městě Meiningen v německé spolkové zemi Duryňsko. Tam dirigoval mj. provedení operního cyklu Richarda Wagnera \"Prsten Nibelungův\" (s výpravou od rakouského umělce Alfreda Hrdlicky), který se skládá ze čtyř částí s celkovým trváním kolem 14,5 hodin. Petrenko byl prvním dirigentem, který řídil celý cyklus čtyři večery po sobě, a tímto provedením se stal mezinárodně známým. Od roku 2001 následovala jeho angažmá na Vídeňské státní opeře (Mozartova \"Kouzelná flétna\"), na Royal Opera House Covent Garden v Londýně (Giacomo Puccini: \"Madam Butterfly)\" a na Metropolitní opeře v New Yorku (Franz Lehár: \"Veselá vdova\"). Zvlášť blízké jsou Petrenkovi ruské opery, což vedlo k jeho úspěchům s následujícími operami na význačných scénách: Od roku 2002 do roku 2007 byl Petrenko uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Komické opery Berlín. Od roku 2013 působil jako generální hudební ředitel (\"Generalmusikdirektor\") orchestru Bavorské státní opery v Mnichově, kde se stal nástupcem amerického dirigenta Kenta Nagano, který odstoupil kvůli neshodám s vedením tohoto operního domu. Již v roce 2016 podepsal Petrenko smlouvu, jíž byl zavázán stát se od srpna 2019 novým šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. Byl zvolen samotnými členy orchestru jako nástupce Simona Rattlea, který se rozhodl vrátit se do Anglie. Před definitivním příchodem do Berlína byl Petrenko veřejnosti oficiálně představen a s orchestrem absolvoval několik koncertů. Svou novou funkci však nastoupil až 19. srpna 2019 a jeho zahajovací koncert, při kterém byla uvedena 9. symfonie Ludwiga van Beethovena, se konal 23. srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Názvy CD ponechány v německém znění (s českými překlady v závorce).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirill Garrijevič Petrenko (rusky: Кирилл Гарриевич Петренко; * 11. února 1972, Omsk, Sovětský svaz) je ruský dirigent. Od roku 2013 působil jako generální hudební ředitel (\"Generalmusikdirektor\") orchestru Bavorské státní opery v Mnichově, kde se stal nástupcem amerického dirigenta Kenta Nagano. Od 19. srpna 2019 je Petrenko šéfdirigentem Berlínských filharmoniků jako nástupce Simona Rattlea.", "tgt_summary": null, "id": 768870} {"src_title": "Švédská loupež uměleckých děl v Praze", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vojenská situace.", "content": "Ačkoli jednání vestfálského míru se již v létě 1648 chýlila k závěru, na některých místech se stále ještě bojovalo, jednalo se však spíše o menší střety, neboť velké bitvy z počátečních fází třicetileté války již povětšinou odezněly. Porážka císařské armády v bitvě u Jankova 6. března 1645 oslabila obranu natolik, že švédská armáda vedená generálem Königsmarckem 26. července 1648 v coup de main obsadila Malou Stranu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Poté, co švédská královna Kristýna 5. srpna obdržela zprávu o úspěšném dobytí pražské Malé Strany, napsala obratem svému bratranci, falckraběti Karlu X. Gustavovi, od října 1648 vrchnímu veliteli švédské armády, dopis s prosbou, aby pražskou císařskou sbírku umění „\"vyhradil\"“ pro švédskou korunu. Krátce nato Kristýna dalším dopisem Karlu Gustavovi výslovně nařizuje, aby nejcennější kusy sbírky císaře Rudolfa II. „\"vzal do úschovy\"“. Požadované předměty měly být dopraveny po Vltavě a Labi do Meklenburska a následně po Baltském moři do Švédska. Königsmarck byl mezitím instruován, aby se osobně postaral o archiv, knihovny a umělecké cennosti, a to i stran logistiky.", "section_level": 1}, {"title": "Kořist.", "content": "Uloupeny a odvezeny byly při pražské loupeži nejen cennosti nejen z Pražského hradu, nýbrž také z některých hradčanských a malostranských paláců. Tak řádění Švédů padla za oběť například významná rožmberská knihovna. Dokonce byly odmontovány a ukradeny bronzové plastiky rudolfinského dvorního umělce Adriaena de Vries ze zahrad Valdštejnského paláce. Celkově se tak rabováním pro do rukou Švédů dostalo na 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů, 400 indických kuriozit, stovky korálů, slonoviny, drahých kamenů, jantarů apod. Později byla uloupena také knihovna Rudolfa II. Mezi uměleckými předměty byla díla světových mistrů, jako např. Leonarda da Vinciho, Rafaela, Tiziana, Corregia, Tintoretta, Rubense, Paola Veroneseho, Caravaggia, Breughela, Cranacha, Dürera či Hieronyma Bosche. 24 hodin po skončení rabování byl podepsán vestfálský mír o ukončení třicetileté války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pražská loupež umění označuje švédské loupení velkého množství hodnotných uměleckých předmětů během obléhání Prahy švédskými vojsky na konci třicetileté války.", "tgt_summary": null, "id": 2364818} {"src_title": "Pogonia", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Orchideje rodu \"Pogonia\" jsou pozemní, vytrvalé byliny s vystoupavým oddenkem a svazčitými vláknitými kořeny. Stonek je přímý, tenký, s jediným lodyžním listem. List je eliptický až podlouhle kopinatý, bylinný až poněkud dužnatý, na bázi objímavý. Květ je nápadný, přetočený (resupinátní), zpravidla jen jeden, vrcholový, podepřený listenem, řidčeji jsou květy dva nebo tři. Kališní lístky jsou volné, rozestálé. Boční korunní lístky jsou volné, o něco kratší a širší než kališní, zpravidla zakrývající sloupek. Pysk je podlouhle obvejčitý, celistvý nebo mělce trojlaločný, bez ostruhy, s třásnitým okrajem. Sloupek je tenký, na vrcholu prodloužený. Tyčinka je jedna, vrcholová, se dvěma brylkami. Plodem je přímá tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod \"Pogonia\" zahrnuje 5 nebo 6 druhů. Je rozšířen ve východní Asii a východní polovině Severní Ameriky. V Severní Americe se vyskytuje pouze druh \"Pogonia ophioglossoides\", rozšířený v téměř celé východní polovině USA a ve východní Kanadě. Druh \"Pogonia trinervia\" je endemit Moluk. V Asii má největší areál druh \"Pogonia japonica\" a také zasahuje nejseverněji (až do Chabarovského kraje).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy orchidejí rodu \"Pogonia\" vydávají slabou sladkou vůni a jsou opylovány hmyzem, kterému se při návštěvě květu přilepí brylky s pylem na přední část těla, většinou na hlavu. Opylovačům nenabízejí žádnou potravu nebo jen velmi malé množství nektaru, avšak lákají je žlutě zbarvenými chlupy na pysku, které evokují bohatou nadílku pylu. Jsou také schopné samoopylení. Druh \"Pogonia ophioglossoides\" je opylován čmeláky. Na květech \"Pogonia japonica\" byly pozorovány zejména pestřenky a čmeláci. Brylky tohoto druhu byly také nalezeny na včele \"Ceratina flavipes\". Návštěvy opylovačů jsou však velmi řídké. Orchideje rodu \"Pogonia\" se mohou křížit s rody \"Arethusa\" a \"Calopogon\". Kříženci bývají sterilní.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Pogonia\" je v rámci čeledi \"Orchidaceae\" řazen do podčeledi \"Vanilloideae\" a tribu \"Pogonieae\". Mezi blízce příbuzné rody náleží \"Cleistesiopsis\" (3 druhy na jihovýchodě USA), \"Isotria\" (2 druhy ve východní polovině Severní Ameriky) a \"Duckeella\" (3 druhy v Jižní Americe).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Druhy \"Pogonia japonica\" a \"P. ophioglossoides\" jsou uváděny ze sbírek Pražské botanické zahrady v Tróji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pogonia je rod pozemních orchidejí. Zahrnuje 6 druhů a je rozšířen ve východní Asii a východních oblastech Severní Ameriky. Rostliny mají na přímé lodyze jediný list a zpravidla jediný, vrcholový květ. Květy jsou nápadné a pohledné. Jsou opylovány hmyzem, kterému nenabízejí téměř žádnou protihodnotu v podobě pylu či nektaru.", "tgt_summary": null, "id": 1847168} {"src_title": "Charles Vane-Tempest-Stewart, 7. markýz z Londonderry", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Pocházel ze šlechtického rodu Stewartů, který v 19. století na základě dědictví přijal jméno \"Vane-Tempest\", v roce 1885 se rodina znovu vrátila i k příjmení Stewart (respektive \"Vane-Tempest-Stewart\". Byl synem irského místokrále a ministra školství 6. markýze z Londonderry. Studoval na vojenské akademii v Sandhurstu, v letech 1906–1915 byl za Konzervativní stranu členem Dolní sněmovny. Aktivně se zúčastnil počátku první světové války, ale v roce 1915 po otci zdědil rodové tituly, vstoupil do Sněmovny lordů a vrátil se do Irska k převzetí rodového majetku (v Horní sněmovně zasedal jako \"hrabě Vane\", protože vyšší titul markýze z Londonderry platil jen v Irsku). V Irsku se začal aktivně věnovat politice, v roce 1918 se stal členem irské Tajné rady a rady irského místokrále, v letech 1921–1926 byl členem Senátu Severního Irska a zároveň státním sekretářem vyučování v Severním Irsku. Mezitím krátce zastával funkci státního podsekretáře letectva v britské vládě (1920–1921). V roce 1925 byl jmenován členem britské Tajné rady a o rok později rezignoval na další politickou činnost v Severním Irsku. V letech 1927–1928 byl předsedou vládní komise pro urbanistický rozvoj Londýna, v britských vládách byl pak státním sekretářem veřejných prací (1928–1929 a 1931). Největší zásluhy získal v MacDonaldově vládě jako ministr letectva (1931–1935), v roce 1935 byl krátce lordem strážcem tajné pečeti a předsedou Sněmovny lordů, jeho další politický vliv eliminován. Ve třicátých letech neodhadl vzrůstající nebezpečí ze strany nacistického Německa, kvůli tomu také musel v roce 1935 opustit vládu. V letech 1936-1938 celkem šestkrát navštívil Německo a několikrát se sešel s Adolfem Hitlerem, na svých venkovských sídlech v Anglii a Irsku také hostil tehdejšího německého velvyslance v Británii Joachima von Ribbentropa. Poslední pozvání do Německa na jaře 1939 odmítl po okupaci Prahy. V roce 1919 získal Podvazkový řád, zastával čestné funkce kancléře univerzity v Belfastu (1923–1949) a univerzity v Durhamu (1938–1949), po otci převzal také post lorda–místodržitele v hrabství Downshire (1915–1949), dále byl smírčím soudcem a zástupcem místodržitele v několika dalších hrabstvích.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1899 se oženil s Edith Chaplin (1879–1959), dcerou ministra zemědělství 1. vikomta Chaplina. Z jejich manželství se narodilo pět dětí, dědicem titulů byl jediný syn Edward Vane-Tempest-Stewart, 8. markýz z Londonderry (1902–1955). Nejstarší dcera Maureen (1900–1942) se provdala za Olivera Stanleye (1896–1950) z rodu hrabat z Derby, ministra obchodu a školství. Další dcera Helen (1911–1986) byla manželkou 2. barona Jessela, který byl místopředsedou Sněmovny lordů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Stewart Henry Stewart-Vane-Tempest, 7. markýz z Londonderry (\"Charles Stewart Henry Stewart-Vane-Tempest, 7th Marquess of Londonderry, 7th Earl of Londonderry, 5th Earl Vane, 7th Viscount Castlereagh, 5th Viscount Seaham, 7th Baron Londonderry\") (13. května 1878, Londýn, Anglie – 10. února 1949, Mount Stewart, Irsko) byl britský státník. Původně sloužil v armádě, po irské občanské válce se uplatnil ve správě Severního Irska, později byl členem britských vlád, mimo jiné jako ministr letectva (1931–1935), politicky náležel ke konzervativcům. Před druhou světovou válkou se zdiskreditoval svým vztahem k nacistickému Německu. Do smrti nicméně zastával řadu čestných funkcí, jako vlastník pozemků, honosných sídel a uhelných dolů v Irsku a severovýchodní Anglii patřil k nejbohatším aristokratům Spojeného království. Byl bratrancem Winstona Churchilla, s nímž vedl bohatou korespondenci, často citovanou v Churchillových životopisech.", "tgt_summary": null, "id": 1213111} {"src_title": "Valtr Taub", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné zázemí.", "content": "Vyrůstal ve středostavovské brněnské židovské rodině, kulturně zakotvené v tamním německém prostředí. Jeho otcem byl Siegfried Taub, významný politik (též senátor a ministr), funkcionář rakouské a po roce 1918 německé sociální demokracie v ČSR. Mateřskou řečí Valtra Tauba byla němčina (dle vzpomínek Valtra byla jeho rodnou řečí spíše čeština, němčina jako hlavní jazyk německého Brna), ovšem od mládí byl veden k bilingvní komunikaci, takže v dospělosti perfektně ovládal i češtinu.", "section_level": 2}, {"title": "Herecké počátky.", "content": "Maturoval v roce 1925 na gymnáziu v Brně. Krátce studoval několik semestrů práva, ale touha po divadle jeho další studia přerušila. Už jako student totiž hrál v Německém divadle v Brně a přispíval také divadelními kritikami do časopisu \"Der Montag\". V roce 1927 nastoupil jako dramaturg, nápověda a herec v Německém divadle v Ostravě. Na přelomu 20. a 30. let působil střídavě na německy hrajících scénách v Teplicích, Vídni (Volkstheater Wien) a také Karlových Varech. V letech 1931–9 byl jako herec a režisér angažován do Nového německého divadla v Praze. Už ve třicátých letech se objevoval i v českém filmu, byť jen v drobných rolích.", "section_level": 2}, {"title": "Novinář, herec a levicový aktivista.", "content": "V Praze patřil mezi čelní představitele německé kulturní levice. Mimo jiné byl zakládajícím členem a jednatelem \"Klubu českých a německých divadelních pracovníků\". Před nacisty utekl se svojí manželkou, rovněž herečkou (hrající pod jménem Lux Rodenbergová) na poslední chvíli přes Polsko do neutrálního Švédska. Přesto zde byl v roce 1942 na nátlak nacistického Německa na krátký čas uvězněn za spolupráci s londýnskou exilovou vládou a za činnost pro ČTK. Ve Švédsku sice získal zahraniční novinářskou akreditaci, nacisté ale nelibě nesli jeho spolupráci s československým zahraničním odbojem. Prostřednictvím švédských úřadů ale dokázali jeho činnost brzdit jen v určitých oblastech. Po válce začala Taubovy zahraniční kontakty využívat Československá tisková kancelář (předchůdce dnešní ČTK). V letech 1947–1948 řídil její Stockholmskou pobočku pro severské státy. Poté, kdy byl ze země vyhoštěn za zpravodajskou (?) činnost ve prospěch SSSR, působil jako redaktor zahraničního oddělení ČTK v Praze. Na počátku 50. let byl ale v době probíhajících politických procesů propuštěn. Mezi hlavní důvody Taubova propuštění lze počítat jeho válečné působení v západní části Evropy a také jeho židovský původ (procesy měly výrazně protižidovský charakter). V následujících letech 1951–53 postupně pracoval jako redaktor, referent, umělecký vedoucí a režisér Estrádního jednatelství Hudební a artistické ústředny (HAÚ). Ve státním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky Praha si postupně prošel degradací od náměstka ředitele po člena technického personálu, a dokonce krmiče lvů. K divadlu se mohl vrátit teprve s příchodem politického uvolňování, v roce 1953, kdy jako režisér nastoupil do divadla ve Varnsdorfu. Krátce působil také v Krajském oblastním divadle v Plzni. Už v roce 1954 ale získal místo v souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze, kde pak působil až do důchodu (1971). Od druhé poloviny 50. let se opět začal objevovat v českém filmu a také v televizních inscenacích. Většinou šlo znovu spíše o menší role. Na rozdíl od předválečného období to ale v mnoha případech byly kvalitní filmy. Od roku 1964 měl po mnoha letech příležitost hostovat i na zahraničních německých divadelních scénách a to jak ve východním, tak i v západním Německu. Taub zemřel v roce 1982 na jevišti vídeňského Burgtheatru. Pohřeb ale proběhl ve strašnickém krematoriu. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově.", "section_level": 2}, {"title": "Politické přesvědčení a spolupráce se špionáží.", "content": "Valtr Taub po celý svůj život inklinoval k levicovým hodnotám, které přijal už od svého otce, významného levicového politika. Zatímco otec Siegfried Taub ovšem celoživotně zůstával věrný tradiční demokratické levici, syn Valtr se v roce 1935 stal členem komunistické strany. V divadle vedl stranickou ilegální buňku. V období komunismu se stal agentem z přesvědčení. Už ve Švédsku pracoval pro sovětskou tajnou službu a po návratu do Československa i pro československou komunistickou rozvědku. Po návratu z hereckých zájezdů v Rakousku a Německu donášel na tamní špičkové politiky, s nimiž se znal z válečného exilu ve Švédsku. Státní bezpečnosti poskytoval informace ze života spisovatele Pavla Kohouta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valtr Taub, původně Walter Taub, respektive Valter Taub (18. června 1907, Brno – 30. září 1982, Vídeň, Rakousko), byl česko-německý herec, divadelní režisér a novinář židovského původu.", "tgt_summary": null, "id": 860915} {"src_title": "Nový Hrádek (Lukov)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1358, jeho zakladatelem je moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský, bratr císaře Karla IV. Jošt Lucemburský, syn Jana Jindřicha, přenechal hrad v roce 1403 svému stoupenci Přechovi z Kojetic. V roce 1418 jej získal rakouský šlechtic Osvald z Eytzingu, který vlastnil i nedaleký hrad Kaja, na protějším břehu Dyje. V 15. století byl hrad v několika etapách přestavován a rozšířen o druhou část, tzv. „mladší hrad“, na začátku 16. století dospěl do současné rozlohy. V 16. století se na hradě vystřídalo několik šlechtických majitelů, Pánové z Kunštátu, Krajířové z Krajku, Ditrichštejnové, Tetourové z Tetova, Čertorejští z Čertorej, nebo Štrejnové ze Švarcenavy. V 17. století se hrad dostal na dlouhou dobu do držení Althannů, majitelů nedalekého Vranova. Na sklonku třicetileté války, pravděpodobně v roce 1645, byl hrad obsazen a pobořen švédskými vojsky generála Torstensona. Hrad byl jako sídlo opuštěn a dále využíván pouze ke skladovacím účelům. Na počátku 19. století nechali noví vlastníci Mnizskové a Stadničtí upravit několik místností k obývání, hospodářské budovy na nádvoří byly přestavěny na hájovnu. Za první republiky užíval hrad Klub českých turistů, který ho zpřístupnil a zřídil zde noclehárnu s kapacitou 20 lůžek. Dne 21. srpna 1946 byla ve znojemské Besedě obnovena činnost Klubu československých turistů, jehož hlavním úkolem mělo být zřízení rekreačních míst, která za války zanikla. Trausnický mlýn se nacházel v majetku ZME a budova restaurace byla pustá a prázdná, krytina střechy rozebrána a tím se také poslední poschodí budovy nacházelo v neobyvatelném stavu, rekreační místo Devět mlýnů převzala vojenská správa, která si zde zřídila vojenské rekreační středisko a Nový Hrádek s bytem hajného a s turistickou noclehárnou pustl a chátral. Po roce 1948 se hrad ocitl v přísně střeženém hraničním pásmu a byl zde zakázán vstup. Nový Hrádek byl znovu zpřístupněn až v roce 1992, od roku 1995 je na koruně zdi přední části hradu dřevěný ochoz, ze kterého je výhled do okolní krajiny a údolí řeky Dyje pod hradem.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Hrad je domovem mnoha vzácných druhů živočichů a rostlin. Vyskytuje se zde například největší český had užovka stromová, ve sklepení zimuje před 10 druhů netopýrů, například netopýr velký, netopýr černý a vrápenec malý. Na nádvoří v letních měsících zalétá vzácná včela drvodělka fialová, brouci roháči, zlatohlávci a velké množství motýlů, mezi nimi také ohrožený jasoň dymnivkový. Kvete zde divizna nádherná, užanka uherská nebo brambořík nachový. Na vápník bohatá suť pod hradem vyhovuje žebřici pyrenejské nebo vzácnému hřibu skvrnitému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nový Hrádek u Lukova je rozsáhlá a dobře uchovaná zřícenina hradu plášťového typu, ležící asi 2,5 km jižně od Lukova na Znojemsku. Od roku 1973 je chráněna jako kulturní památka, od roku 2001 má status Národní kulturní památky. Je v majetku České republiky a je zpřístupněná veřejnosti (správu vykonává Národní památkový ústav). Hrad se nachází v první zóně Národního parku Podyjí.", "tgt_summary": null, "id": 294133} {"src_title": "Rokštejn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako jeden z nejstarších moravských hradů podunajského typu pochází z 80. let 13. století. Původně se jmenoval Ruteštejn podle Rutha (Hruta) z rodu Hrutoviců, který jej pravděpodobně po roce 1270 založil. Poprvé je v pramenech připomínán roku 1289 na listině, kterou Dětřich z Kněžic daroval patronátu kostela v Opatově kněžickému faráři a želivským premonstrátům. Jedna z pečetí na této listině patřila právě Ruthovi z Rutenštejna (= Rokštejna). Za nevyjasněných okolností se hradu kolem roku 1359 zmocnil moravský markrabě Jan Jindřich, hrad se stal centrem jeho statků v okolí, hájit měl též markraběcí zájmy proti blízké Jihlavě. Kolem roku 1362 byl do té doby nevelký hrad přestavěn a rozšířen. Podle archeologického průzkumu se jednalo o tzv. dvojhrad, jedinečnou středověkou stavbu na českém území. Jádro horního hradu tvořila věž a palác s kaplí a velkým sálem, jehož místnost vytápěla kachlová kamna a krby. Na východní straně se pak nachází malá věž. Dolní hrad sestával z paláce, kuchyně a hospodářských objektů. Po Janu Jindřichovi hrad zdědil jeho syn markrabě Jošt, který však v rámci tzv. markraběcích válek vedl majetkové spory se svými bratry Prokopem a Janem Soběslavem. Podle některých dochovaných listin je zřejmé, že různí členové lucemburského rodu na Rokštejně v té době příležitostně pobývali, majetkové poměry jsou ale nepřehledné. Až koncem 14. století došlo ke smíru a Rokštejn převzal Prokop. Byl však zadlužen a již v roce 1399 jako jeho hlavní věřitel převzal Rokštejn Hynek z Valdštejna, nejvyšší číšník Moravského markrabství. Hynek z Valdštejna přistoupil k dalšímu rozšíření hradu a také skoupil řadu vesnic v okolí, čímž vytvořil majetkové zázemí této linie Valdštejnů na více než dvě století. Za husitských válek hrad patřil Zikmundovi z Valdštejna, který byl s katolickou Jihlavou v nepřátelském stavu, jihlavské vojsko proto hrad oblehlo a jeho obránci byli nuceni odejít. Hrad byl pobořen, ale v polovině 15. století byl pravděpodobně nouzově zajištěn. Valdštejnové své sídlo přenesli do Brtnice, i když ještě dočasně nadále užívali i predikát \"z Rukštejna.\" V rámci brtnického panství byl Rokštejn majetkem Valdštejnů až do pobělohorských konfiskací, poté spolu s Brtnicí až do roku 1945 patřil Collaltům.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologický výzkum.", "content": "V souvislosti s plánovanou výstavbou přehrady Střížov byl v roce 1981 zahájen systematický archeologický výzkum zříceniny Rokštejna pod vedením historika Zdeňka Měřínského. Dlouholetý a důkladný průzkum přinesl četné poznatky nejen o složitém stavebním vývoji hradu, ale díky nálezu řady předmětů také o životě ve středověku. V základech věže byla nalezena kostra novorozence, což je cenný doklad přežívajících pohanských zvyků ve 13. století. Věřilo se, že hradu lze tímto způsobem zajistit nedobytnost. V šachtě brány do horního hradu byl nalezen unikátní soubor hracích kostek (největší kolekce v Evropě), což svědčí o tom, že si strážní krátili čas hrou.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Zřícenina hradu Rokštejn je majetkem města Brtnice, stále zde probíhá archeologický výzkum, po smrti Zdeňka Měřínského (2016) jej vede Jana Mazáčková z vědecko-výzkumné stanice Panská Lhota (Ústav archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně). Areál hradu je volně přístupný s možností komentovaných prohlídek, v letní turistické sezóně zde probíhá řada kulturních akcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rokštejn je zřícenina hradu ležící na skalnatém návrší nad údolím říčky Brtnice, v katastrálním území Panská Lhota města Brtnice v okrese Jihlava. Torza dvou hradních paláců s hranolovou věží a zbytky hospodářských budov tvoří jednu z největších hradních zřícenin na Českomoravské vrchovině. Rokštejn je zapsán na seznamu kulturních památek a od roku 1981 zde probíhá systematický archeologický výzkum. Areál je volně přístupný s možností komentovaných prohlídek.", "tgt_summary": null, "id": 986719} {"src_title": "Jablečník cizí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rostlina je původem z oblastí evropského a východního Středomoří a do české přírody byl, patrně náhodně, zavlečen již ve středověku. Za její původní areál jsou považované země na východě (Ukrajina) a jihovýchodě Evropy (Albánie, Bulharsko, Rumunsko a bývalá Jugoslávie) a dále oblasti ruského Kavkazu (Předkavkazsko) a Malé Asie (Turecko). V České republice má tato teplomilná rostlina areál poměrně malý, pouze v oblastech jižní Moravy, hlavně v nížinách okolo dolních toků řek Moravy a Dyje. V Čechách se nevyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Teplomilný hemikryptofyt rostoucí na suchých, kyprých, hlinitopísčitých půdách bohatých na živiny, hlavně dusík a dostatečně obohacených vápníkem. Roste na mezích polí, úhorech i ve vinicích, stejně jako v kompostech, podél cest i na rumištích. Příležitostně se objeví na nesešlapávaných místech osídleného intravilánu, snáší i mírně zasolená stanoviště. Vyskytuje se v nížinách až nevysokých pahorkatinách. Na jaře raší poměrně pozdě a všechny květy na rostlině nevykvétají současně, ale rozvíjejí se postupně, obvykle v období od července do počátku září. Stupeň ploidie x = 4, počet chromozomů 2n = 34.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá rostlina s rozvětvenou, silně bělavou, chlupatou lodyhou vysokou 30 až 70 cm, která vyrůstá z dřevnatějícího oddenku. Lodyha je přímá, čtyřhranná, hojně křižmostojně větvená a porostlá vstřícně vyrůstajícími, jednoduchými, řapíkatými listy. Její čepele jsou úzce vejčité až kopinaté či trojúhelníkovité, 2 až 5 cm dlouhé a 0,5 až 1,5 cm široké, u plochého, chlupatého řapíku klínovité, na konci špičaté a po okraji horní části listu jsou vroubkovaně zubaté. Na svrchní straně jsou listy zelené, na spodní hustě bělavě až šedě plstnaté a na povrchu jemně vrásčité podle síťnaté žilnatiny. V horní části lodyhy přecházejí listy v listeny, palisty u tohoto druhu nevyrůstají. Po jablkách vonící bílé květy s kopinatými listenci jsou uspořádané v šesti až dvacetikvětých lichopřeslenech, jejich stopky vyrůstají z úžlabí listenů podobných listům. Květy jsou oboupohlavné, pětičetné a slabě pyskaté. Srostlý kalich má pět asi 4 mm dlouhých, přímých, ostře špičatých cípů a je vně hustě chlupatý. Dvoupyská koruna je dlouhá asi 10 mm, oboustranně chlupatá, korunní trubku má stejně dlouhou jako kalich, její horní pysk delší spodního je dvoulaločný a vzpřímený, spodní pysk má tři laloky stejně dlouhé a střední z nich je mírně rozšířený. Čtyři dvoumocné tyčinky z koruny nevystupují, jsou překryté horním pyskem, přední delší pár má nitky o polovinu delší než zadní kratší pár; blizna je dvoulaločná. Květy poskytují opylovačům hojně nektaru a jen málo pylu, v případě nedostatku opylujícího hmyzu se mohou opylit i vlastním pylem. Plod je obvejčitá tvrdka až 2 mm velká, je hnědá a na konci má trs dlouhých bělavých chlupů. Rozpadá se na čtyři drobné plůdky, semena, která se vysévají pro rozmnožení. Vegetativně se nemnoží.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jablečník cizí se již v dávné minulosti využíval pro přípravu léčivých čajů. Používá se hlavně jeho nať, která se sklízí v době před rozvitím květů a následně se suší při teplotě do 35 °C. Tato droga obsahuje éterické oleje v kterých převládají látky beta-karyofylen, germakren D a bicykclogermakren. Dále jsou její součásti mnohé prospěšné látky, například marrubiin, třísloviny, silice, saponiny, sliz, pryskyřice, cholin, lipidy a další. Vnitřně se podává ve formě nálevu na léčbu dýchacích cest, při chorobách zažívacího traktu i ke snížení vysokého tlaku. Vně se nálevu používá pro obklady na špatně se hojící rány. Protože je rostlina chráněna zákonem, nelze její nať ani jiné části sbírat ve volné přírodě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jablečník cizí (\"Marrubium peregrinum\") je vytrvalá rostlina porostlá jemnými, bílými až šedými chlupy s hustě rostoucími a někdy až poléhajícími lodyhami. Bylina koncem léta nakvétá mnoha nevelkými, bílými květy a má obdobné léčivé účinky na trávicí a dýchací cesty jako příbuzný jablečník obecný, podobný druh také rostoucí v české přírodě. ", "tgt_summary": null, "id": 1555396} {"src_title": "Technická úroková míra", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Definice a kontext.", "content": "Zákon o pojišťovnictví z roku 2009 definuje technickou úrokovou míru jako „zaručený podíl na výnosech z finančního umístění v životním pojištění“. Česká národní banka k tomu dodává, že jde o „zhodnocení pojistné rezervy. Tato rezerva je určena ke krytí budoucích závazků ze životních pojištění.“", "section_level": 1}, {"title": "Pojistná funkce životního pojištění.", "content": "Smyslem pojištění je zmírnění škod vzniklých na hodnotách, a to materiálních i nemateriálních jako třeba zdraví a život. Pojištěný (klient) svěřuje pojistiteli (pojišťovně) své finanční prostředky (\"pojistné\"), ať už jednorázovou úhradou nebo v menších pravidelných splátkách. Část z těchto prostředků pojistitel užívá na pokrytí svých nákladů a část ukládá do tzv. \"pojistného fondu\". Nastane-li pojistná událost, z pojistného fondu je vypláceno \"pojistné plnění\" pojištěnému nebo jiným oprávněným osobám (např. pozůstalým).", "section_level": 2}, {"title": "Finanční umístění.", "content": "V době mezi přijetím finančních prostředků z pojistného a jejich vyplacením na pojistné plnění se pojišťovna snaží o jejich co nejlepší zhodnocení s cílem dosažení zisku. Použití těchto prostředků na nákup aktiv (cenných papírů, nemovitostí, uměleckých děl...) je nazýváno \"finančním umístěním\". Pojišťovna tím realizuje svou investiční strategii a investiční činnost.", "section_level": 3}, {"title": "Technické rezervy.", "content": "Vedle pojistných událostí málo pravděpodobných jako jsou např. mimořádné přírodní katastrofy nebo výjimečné úrazy, dochází také k takovým pojistným událostem, které s určitostí nebo velkou pravděpodobností nastanou, jen není známo kdy a jak velké bude pojistné plnění. Takovou událostí je typicky např. úmrtí pojištěného, neboť to nastane s jistotou, ale není známo kdy a za jakých okolností. Podobně s velkou pravděpodobností může nastat dožití se určitého věku, přičemž pravděpodobnost mohou pojišťovny odvodit z úmrtnostních tabulek. Pro takové budoucí závazky vytváří tzv. \"technické rezervy\", jejichž vymezení a tvorba vyplývá ze zákona o pojišťovnictví. Investiční činnost pojišťovny má přímý vliv na výsledky jejího hospodaření a v případě životního pojištění mohou špatné investice významným způsobem ohrozit splnitelnost závazků vůči klientům. Pro zaručení, že pojišťovna bude schopna dostát svým závazkům, je povinna udržovat finanční umístění svých technických rezerv podle zákonem stanovených zásad, limitů a v určeném složení. Zjednodušeně řečeno: musí s nimi zacházet obezřetně a hospodárně a musí být schopna je včas zpeněžit. Výše technických rezerv je přitom stanovena pojistně-technickými výpočty podle vyhlášky. Podle údajů ČNB tvořily v roce 2011 čisté technické rezervy českých pojišťoven částku přesahující 242 miliard korun, to jest 61 % všech jejich pasiv (zdrojů financování). Dalších 13 % tvořily čisté technické rezervy takového životního pojištění, u něhož je nositelem rizika pojistník, tedy osoba platící pojistné (tj. investiční životní pojištění). Více než 70 % z celkových rezerv tvořily rezervy z životního pojištění, zbytek byl z neživotního pojištění.", "section_level": 3}, {"title": "Spořicí funkce životního pojištění.", "content": "Právě v případech, kdy s určitostí dojde k pojistné události, připomíná pojištění svou povahou spoření. Klient postupně střádá prostřednictvím pojišťovny částku, kterou později dostane vyplacenou. Vedle své hlavní pojistné funkce plní takové pojištění i funkci spořicí. Tyto druhy pojištění jsou nazývány \"rezervotvorná pojištění\" a patří mezi ně např. pojištění pro případ smrti nebo dožití (kapitálové životní pojištění), důchodové pojištění, univerzální životní pojištění, investiční životní pojištění a další. Obecně jde o pojistné produkty spojené s dožitím se určitého věku. Zatímco u pojištění jde v principu o ochranu pojištěného proti rizikům a pojišťovna vystupuje v roli poskytovatele služby, za kterou si klient platí, u spoření jde více o poskytnutí finančních prostředků, s kterými může pojišťovna volně disponovat, zhodnocovat je a těžit z nich zisk. Proto se očekává, že poskytne pojištěnému podíl na tomto zisku, zaplatí mu za možnost investovat jeho prostředky. Takto v rovině poplatků působí přidaná spořicí funkce proti funkci pojistné a prostředky uložené v rezervách pro klienty pojištění zlevňují.", "section_level": 2}, {"title": "Zaručené zhodnocení.", "content": "Při naplňování spořicí funkce jde o to, že pojišťovna investuje úspory klientů s očekáváním zisku. Investice jsou z principu zatíženy určitou mírou rizika. Protože však primární funkcí pojištění zůstává funkce pojistná a klienti očekávají především zabezpečení proti rizikům, také od pojišťovny mnohdy očekávají určité záruky zhodnocení těchto investic. Pojišťovna tak pojištěncům smluvně zaručuje alespoň minimální míru zhodnocení finančních prostředků. Tato garantovaná míra zhodnocení je vyjádřena pomocí technické úrokové míry.", "section_level": 3}, {"title": "Působení TÚM.", "content": "Zhodnocení vyjádřené technickou úrokovou mírou se netýká celého zaplaceného pojistného, ale jen jeho části, po odečtení ceny rizik krytých pojistkou a nákladů pojišťoven na uzavření a správu pojistné smlouvy. Jde o zhodnocení pojistné rezervy. Výsledná garantovaná pojistná částka je ovlivněna nejen výší TÚM, ale též výší nákladových koeficientů, které snižují celkovou rezervu a výší podílu na zisku přiznaného klientovi, která závisí na konstrukci pojistného produktu.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Ve skutečnosti pojišťovna může dosahovat i většího zhodnocení než jaká je výše technické úrokové míry. Může tedy klientovi vyplatit větší podíl na zisku např. formou prémie k pojistné částce. Skutečné zhodnocení se pak skládá ze dvou složek: z technické úrokové míry a z podílu na zisku. Pokud se pojišťovně naopak nepodaří aktiva dostatečně zhodnotit, musí chybějící výnosy dorovnat z vlastních zdrojů nejméně do výše TÚM. Vyšší TÚM znamená pro klienta levnější pojištění, pro pojišťovnu však větší tlak na zhodnocování aktiv a větší riziko platebních problémů. Nižší TÚM naopak pro klienta pojištění zdražuje a pojišťovně snižuje konkurenceschopnost. Případný podíl ze zisku formou prémie totiž může nižší TÚM vyrovnat, ale je nejistý a konzervativní klient může dávat přednost garantovanému zhodnocení před nejistou prémií. Výše TÚM se proto stává nástrojem konkurenčního zápasení mezi pojišťovnami.", "section_level": 3}, {"title": "Regulace v ČR.", "content": "Aby pojišťovny v konkurenčním zápasení o klienty neslibovaly až nereálně vysoké zhodnocení, stanovovalo Ministerstvo financí ČR a od roku 2006 stanovuje Česká národní banka vyhláškou maximální výši technické úrokové míry. Hodnota limitu je zvolena tak, aby pojišťovna byla dlouhodobě schopna dosahovat tohoto výnosu a o tento úrok byla schopna zhodnotit své pojistné rezervy. Kdyby se pojišťovna zavázala k vysoké TÚM, ale nedokázala by ve skutečnosti rezervy sama dostatečně zhodnotit, musela by garantovanou míru dorovnat ze svých prostředků. Stát tak regulací usiluje o stabilitu celého sektoru, aby chránil klienty pojišťoven, které by jinak slibovaly přemršťané garance, jaké by nebyly schopny dodržet, a zkrachovaly by. Minimální výše TÚM upravena není. První regulace byla ustanovena už od 1. dubna 2000 vyhláškou č. 75/2000 Sb., tehdy ve výši 4 %. Předtím byly nabízeny i pojistky s 5–8% garantovanou úrokovou mírou. V roce 2004 byla maximální výše snížena vyhláškou Ministerstva financí č. 303/2004 Sb. na 2,4 %. Vyhláška reagovala na evropskou směrnici z roku 2002, upravující rámec životního pojištění. K 1. dubnu 2006 došlo legislativní změnou ke sjednocení dohledu nad finančním trhem a Česká národní banka převzala funkce Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění (ÚDPP). Nadále už je to ona, kdo vyhláškou reguluje maximální TÚM. Vyhláška České národní banky č. 434/2009 Sb. ze dne 24. listopadu 2009 upravila s účinností od 1. ledna 2010 postup pro výpočet TÚM: „Maximální výše technické úrokové míry se stanoví v rozsahu maximálně 60 % váženého aritmetického průměru průměrných výnosů státních dluhopisů v korunách českých s dobou splatnosti nejméně 5 let vydaných v průběhu posledních 36 kalendářních měsíců bezprostředně předcházejících měsíci, kdy bude zveřejněna maximální výše technické úrokové míry.“ V únoru 2010 došlo formou úředního sdělení ČNB k další změně, tentokrát k nepatrnému zvýšení na 2,5 %.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace ve světě.", "content": "Kontrola horní hranice technické úrokové míry má v národních ekonomikách velký význam pro zachování stability pojistného sektoru. Existují však mezinárodní rozdíly v přístupu k regulaci. Liberální přístup s ponecháním větší zodpovědnosti na pojišťovně uplatňuje např. Austrálie. Institucionální regulaci podobně jako Česká republika uplatňovalo ve stejné době např. Německo, Portugalsko či Finsko a postupně ji zavedla celá Evropská unie. Slovensko začalo stanovovat maximální technickou úrokovou míru referenční sazbou podobně jako ČR koncem roku 2003, v návaznosti na směrnici Evropského parlamentu a Rady EU č. 2002/83/ES. Na základě zákona č. 95/2002 Z.z. ve znění novely zákona č. 430/2003 Z.z. bylo Ministerstvo financí SR od 1. listopadu 2003 oprávněno stanovit maximální výši technické úrokové míry.. Později přešla tato pravomoc na Národní banku Slovenska a ta ji poprvé uplatnila vyhláškou č. 172/2006 Z. z. s účinností od 31. března 2006, jíž stanovila maximální TÚM na 2,5 %. Snížila tak předchozí sazbu, která byla stanovena vyhláškou MF č. 50/2004 Z. z. z 19. ledna 2004 ve výši 4 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Technická úroková míra (TÚM) je úroková míra, kterou používají pojišťovny při výpočtu pojistného v životním pojištění. Představuje takové zhodnocení rezervy pojistného, na které má klient smluvní nárok. Maximální výše technické úrokové míry je v ČR regulována vyhláškou.", "tgt_summary": null, "id": 2200520} {"src_title": "Merlík zvrhlý", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Roste na místech, kde dochází k obnažování povrchových vrstev půdy. Nejlépe však na humózních, lehkých půdách, které jsou bohaté na živiny, dobře snáší i polostín. Vyskytuje se obvykle na úhorech, kompostech, rumištích a kolem komunikací, odkud se šíří na obdělávanou půdu polí a zahrad. Jeho výška a rozvětvení odpovídá úrodnosti půdy a množství vláhy. Roste na místech s holou, jinou vegetací nepokrytou půdou. Je rostlinou citlivou na nízkou teplotu a po prvních podzimních mrazících usychá.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá rostlina s lodyhou vysokou 60 až 100 cm, která vyrůstá z kořene sahajícího do hloubky téměř 2 m. Podélně rýhovaná, poléhavá nebo vzpřímená, bohatě rozvětvená lodyha porůstá střídavými nebo protistojnými listy. Řapíkaté listy mají chobotnaté čepele v obryse troj až pětiúhelníkovité s dvěma až třemi ostrými zuby po obou stranách. Čepel je na bázi mělce srdčitá, na vrcholu dlouze a ostře špičatá a bývá dlouhá 8 až 20 cm a široká 6 až 15 cm. Mladá rostlina je šedavá a slabě pomoučená, v dospělosti je sytě zelená a lesklá. Rozemnutá rostlina nepříjemně páchne. Široce rozkladitým květenstvím je řídká lata vidlanů chudokvětých klubíček, které jsou tvořeny oboupohlavnými, nenápadnými květy. Jejich pětičetná nálevkovitá okvětí mají lístky zelenavé barvy, které jsou volné neb nejvýše v dolní třetině srostlé. Květy kvetou v období od května do října a jsou opylovány větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Merlík se rozmnožuje výhradně semeny, což jsou okrouhlé, zploštělé nažky, asi 2 mm velké. Po obvodě jsou kýlnaté a vytrvalé bělavé okvětí mají silně přitlačeno k hnědému až černému osemení se síti nepravidelných důlků. Na jedné rostlině může uzrát i několik tisíců semen. Nažky mají nepravidelnou dormanci, v menším množství klíčí brzy po vysemenění, masově po přezimování v půdě. Nejlépe vzcházejí přímo z povrchu půdy nebo z nevelké hloubky při teplotě 5 až 30 °C, klíčivost si podržují více než desetiletí.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Plevelná rostlina vyskytující se nejčastěji v širokořádkových plodinách, v okopaninách a v zelinářských zahradách, řidčeji v nezapojených porostech obilnin nebo víceletých pícnin. Je konkurenčně silnou rostlinou, odčerpává užitkovým rostlinám živiny, vláhu a světlo. Protože existuje osvědčený způsob jak zabránit dalšímu šíření, nedovolit rostlině vysemenit se, bývá merlík zvrhlý posuzován jako plevel méně významný.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Merlík zvrhlý (\"Chenopodium hybridum\") je jednoletá, středně vysoká, rozvětvená bylina, druh z rodu merlík. Tento polní plevel je rozšířen hlavně v mírném pásmu Evropy a Asie, jeho jižní hranice areálu prochází severní Afrikou, Íránem, Irákem a Čínou. V České republice roste především v teplejších oblastech, ve vyšších chladnějších polohách je méně častý.", "tgt_summary": null, "id": 2424355} {"src_title": "Příběnice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad je znám od třináctého století, kdy náležel rodu Vítkovců. Jeho zakladateli byli pravděpodobně Vítek V. z Příběnic a jeho bratr Vok I. z Rožmberka, kteří jsou uvedeni jako majitelé v roce 1243. Po smrti Vítka z Příběnic v roce 1259 hrad zůstal Vokovi a po něm ho zdědili jeho synové Jindřich I. z Rožmberka a Vítek II. z Příběnic. Po Jindřichově smrti získal hrad jeho syn Petr I. z Rožmberka, který začal s výraznou přestavbou, během níž na hradě vznikla kaple. Petr I. zemřel roku 1347 a jeho synové Petr II. z Rožmberka, Oldřich I. z Rožmberka, Jan I. z Rožmberka a Jošt I. z Rožmberka si rodový majetek rozdělili mezi sebe a hrad spravoval purkrabí Přibík z Vyšetic. Pan Jindřich III. z Rožmberka, syn Oldřicha I., spravoval hrad. Projevoval silné nesympatie ke králi Václavu IV. Patřil k panské jednotě, která se odhodlala k otevřené vzpouře proti králi v roce 1394. Když se král vracel z hradu Žebrák, zajali jej a odvezli k internaci do Prahy. Odtud do Příběnic, kde byl král krátce vězněn a posléze, protože se jim Příběnice nezdály příliš bezpečné, do Českého Krumlova. V patnáctém století pobýval na hradě Jindřichův syn Oldřich II. z Rožmberka. Zpočátku byl přívržencem husitů, a dokonce dovolil na svých panstvích kázat podobojí způsob. Vzhledem k nebezpečné blízkosti radikálního Tábora však později přešel na stranu katolíků, vyhnal husitské kněze ze svých panství a pokusil se Tábor oblehnout. Táborité to komentovali: \"„nejprve jenom kulhal, ale nyní ochoravěl na duchu.“\" Obléhání Tábora nedopadlo v Oldřichův prospěch a tak nechal vsadit do vězení na Příběnicích všechny kněze, které dostihl. Zároveň byli někteří uvězněni i na Choustníku a Helfenburku. Jedním z vězněných knězů na Příběnicích byl Václav Koranda. Ve věži se mu podařilo uvolnit z klády a osvobodit ostatní táborské vězně. Společně potom zajali stráže a strážného Odolena, který se k husitům přidal, vyslali do Tábora pro pomoc za hejtmanem Zbyňkem z Buchova. Táborité poté hrad snadno dobyli, protože bývalí vězni vrháním kamenů z věže znemožnili posádce účinou obranu. Nepomohl ani rožmberský oddíl, který dorazil ze Soběslavi až v okamžiku, kdy Táborité útočili na bránu. Událost připomínal památný strom Korandův smrk, který padl roku 2000. Husité na Příběnicích získali velkou kořist, protože řada církevních institucí na pevný hrad ukryla velké množství cenností. Pobýval zde i titulární nikopolský biskup Heřman z Mindelheimu, kterého husité v roce 1417 donutili světit své kněze. Přesto byl u Příběnic odsouzen k trestu smrti utopením a hozen do Lužnice. Biskup však mělkou řeku snadno překonal a teprve na břehu byl utlučen kameny. V roce 1421 byl na hradě vězněn Bohuslav ze Švamberka. Pod hradem se usídlila sekta adamitů, které odtud vyhnal Jan Žižka. Padesát lidí přitom nechal upálit. Později jich bylo upáleno ještě 25, ale už za jeho nepřítomnosti. V období 1422–1427 docházelo k častým střetnutím katolíků s husity, čímž trpělo zejména okolí hradu. V roce 1428 bylo vypáleno městečko Příběnice. Po bitvě u Lipan v roce 1434 byl táborský svaz nucen odolávat zvětšujícímu se tlaku Rožmberků. V roce 1437 však uzavřeli mírovou dohodu, jejíž součástí bylo zboření obou příběnických hradů i podhradního městečka. Po roce 1667 byl hrad v zemských deskách uváděn jako zbořený se zbytky, které jsou zarostlé lesem.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Přístupová cesta vedla od jihovýchodu. Nejprve prošla předhradím chráněným příkopem a valem. Potom překonala druhý příkop a vstoupila do čtyřdílného jádra hradu. Nad příkopem stál částečně dochovaný neobvykle osmiboký bergfrit. Cesta však pokračovala dlouhým parkánem podél západní strany hradu na první nádvoří, kde se dochovaly pouze zbytky čtyřhranné věže. Je možné, že zde stála také dosud nelokalizovaná hradní kaple. Na nádvoří se cesta otočila o 180° a průjezdem v palácovém křídle vstoupila na malé střední nádvoří obklopené ze všech stran dalšími palácovými křídly. Jihozápadní křídlo byly částečně vykopáno v první polovině dvacátého století. Jeho nádvorní stranu podpíraly opěráky, které mohly nést pavlač. Na jih od paláce bylo třetí nádvoří s neznámou zástavbou a za ním nádvoří čtvrté se zmíněnou osmibokou věží. V patnáctém století byly na nejstrmější severovýchodní straně palácového okrsku postaveny dvě hranolové bašty spojené parkánem.", "section_level": 1}, {"title": "Latrán.", "content": "Na jihozápadní straně ostrožny se nacházelo podhradní městečko, ze kterého se dochovaly zbytky domů a hradeb. Součástí městečka byl mlýn.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Hrad je volně přístupný. Přímo přes něj vede žlutě značená turistická trasa z Tábora. V bývalém latránu také končí modře značená trasa z Malšic a prochází jím červeně značená trasa údolím Lužnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Příběnice jsou zřícenina hradu 3,5 kilometru severozápadně od Malšic a osm kilometrů jihozápadně od Tábora v okrese Tábor. Hrad stál na výrazné ostrožně obtékané meandrem Lužnice v nadmořské výšce 410 metrů. Součástí sídelního komplexu byl také latrán a menší hrad Příběničky na protějším břehu řeky. Společně jsou chráněny jako kulturní památka. ", "tgt_summary": null, "id": 1996634} {"src_title": "Klášter Milevsko", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klášter založil mezi lety 1184 až 1187 pán Jiří z Milevska. Na výstavbě kláštera se podílel i budoucí první opat milevského kláštera Jarloch se svými řeholníky. V roce 1191 klášter vyhořel, byl ale opět obnoven. K jeho vysvěcení došlo 1. října 1201. Opat Jarloch zemřel v Milevsku roku 1228 a byl zde pohřben. Později sídlilo v klášteře až 30 řeholníků, kteří se kromě duchovní správy věnovali i hospodářským činnostem, pěstovali víno, obilí, chmel. Když byl 23. dubna 1420 klášter přepaden husity, bylo Jarlochovo tělo odneseno řeholníky na Zvíkov. Tam byl pohřben na neznámém místě. Část mnichů odešla do toužimského proboštství, které klášteru patřilo. V době husitských válek byl klášter zpustošen. Tehdejší opat kláštera veškeré cennosti odvezl na hrad Příběnice, ale po dobytí tohoto hradu, došlo i ke zničení ukrytých cenností. V 15. století jej vlastnili Rožmberkové, po nich Švamberkové. Kryštof I. ze Švamberka klášter v 16. století prodal pánům z Hodějova. Za jejich působení byl klášter částečně opravován, byla obnovena hráz rybníka, byly vytvořeny nové příkopy a hradby. Zvláštní péče byla věnována důkladnějším zpevněním hrází rybníka. Po Bílé Hoře byl pánům z Hodějova zkonfiskován majetek, včetně Milevského kláštera. Klášter byl zpustošený a okolní vesnice opuštěné a podle slov kronikáře \"v Milevsku vše zelo chudobou, bídou a lidským pláčem.\" Císařským rozhodnutím byl klášter přidělen premonstrátskému klášteru v Praze na Strahově. Opět začíná další snaha o znovuobnovení původní slávy kláštera. V době církevních reforem císaře Josefa II. se museli premonstráti vrátit do Prahy, avšak nakonec se jim podařilo zajistit, aby byl klášter přidělen ke klášteru Strahovskému. Nemalou měrou se přičinil opat Strahovského kláštera Václav Josef Mayer v roce 1786. Hlavní branou z roku 1885 se vstoupí na klášterní nádvoří. Uprostřed prostranství nádvoří se nachází kašna z roku 1855, která původně stávala na hlavním milevském náměstí a do kláštera byla přenesena v roce 2008. Po pravé straně vchodu na první nádvoří je budova bývalé latinské školy. Jednalo se o nejstarší školu v kraji, která se připomíná již v roce 1543. Dnes v dolní částí sídlí charita a v prvním patře ve velkém sále se pořádají přednášky a výstavy, v druhé místnosti je trvalá expozice barokní knihovny, s knihami zapůjčenými ze Strahova.", "section_level": 1}, {"title": "Program záchrany architektonického dědictví.", "content": "V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v letech 1995-2014 na opravu kláštera čerpáno 5 900 000 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Bazilika Navštívení Panny Marie.", "content": "Dnešní štíhlá silueta průčelí klášterní baziliky Navštívení Panny Marie se dvěma výraznými věžemi byl původně nevelký románský kostel z roku 1187, založený v době vzniku kláštera. Velká část stavby chrámu byla provedena za opata Jarlocha. Ve 13. století byl raně goticky přestavěn se zachovaným románským vstupem, přičemž vstupní brána a hradební zeď jsou zbytky někdejšího opevnění. Další přestavba v 19. století dala kostelu novorománskou podobu. Nyní je po celkové rekonstrukci. Jižní strana baziliky je organicky napojena na budovy starého klášterního konventu. Jsou též novorománské, stejně tak budova sakristie a části ambitů. Konvent má uzavřený čtvercový tvar, uprostřed bývala rajská zahrada. V jeho areálu bývaly vystaveny archeologické nálezy z města, kláštera a dobová platidla. Budovy děkanství, konvent, oltáře, obrazy a i hrobky byly za husitských bouří poškozeny. Na druhém klášterním nádvoří býval pivovar, cukrovar a hospodářské budovy. Pivovar byl postavený roku 1691 opatem Vítem Seipelem místo již zaniklého původního pivovaru. Pivovar fungoval do roku 1907, kdy byl zrušen. Opat Seipel také dostavěl hospodářské budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel sv. Jiljí.", "content": "Původně románský kostel svatého Jiljí stojící uprostřed současného hřbitova, dle archeologických výzkumů pochází z poslední třetiny 12. století. Od svého vzniku do založení kláštera sloužil jako vlastnický kostel Jiřího z Milevska. Na počátku 15. století byl goticky přestavěn s architektonicky cennou síťová klenba tzv. milevského typu, který se stal vzorem při výstavbě kostela svatého Víta v Českém Krumlově. Z původní románské stavby je zvenku patrná pouze věž ze žulových kvádrů s dřevěnou střechou napojená ke kostelu na západní straně. Po založení zdejšího kláštera začal kostel sv. Jiljí plnit funkci farního kostela, zatímco chrám Panny Marie v klášterním areálu sloužil potřebám řeholníků. V roce 1785 byla funkce farního kostela přenesena do chrámu Panny Marie a kostel sv Jiljí postupně chátral. Až do roku 1883 byl uzavřen a o jeho obnovu se přičinil strahovský opat Zikmund Antonín Starý. Okolo kostela se nachází hřbitov. Poslední rozšíření hřbitova bylo v roce 1899 a v tomto roce byl i nově vysvěcen. Od 80. let 20. století kostel sv. Jiljí slouží jako smuteční síň.", "section_level": 1}, {"title": "Současný řeholní život.", "content": "V současné době i nadále spadá Milevský klášter pod správu Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově. Žije zde pět bratří, kteří spravují 14 farností (21 kostelů) pastoračního obvodu Milevsko (dvě farnosti - Milevsko a Sepekov jsou inkorporované (pod patronací strahovského kláštera). Jejich hlavní náplní je:", "section_level": 1}, {"title": "Nabídka služeb v Milevském klášteře.", "content": "Prohlídka s průvodcem, dva okruhy: Klášterní obchůdek - nabídka z klášterních produktů vína, marmelády, sušenky, křestní svíčky a roušky, keramiku. Dále čokolády dle původu kakaového bobu. Křížky, růžence a šátky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Milevský klášter je premonstrátský klášter na severovýchdoním okraji města Milevsko, okres Písek. Byl založen mezi lety 1184 a 1187, jedná se tak o nejstarší klášter na jihu Čech. Založil jej Jiří z Milevska. Na jeho výstavbě se podílel i budoucí opat Jarloch se svými řeholníky. Čtyři roky po jeho založení klášter vyhořel. V době husitských válek byl klášter vypleněn. Tehdejší opat kláštera veškeré cennosti ukryl na hradě Příběnice, ale po dobytí Příběnic došlo ke zničení i těchto cenností. Celý areál milevského kláštera, stejně jako klášterní bazilika Navštívení Panny Marie a hřbitovní kostel sv. Jiljí jsou zapsány na seznamu kulturních památek píseckého okresu.", "tgt_summary": null, "id": 1038986} {"src_title": "Josef Rosenauer", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Josef se narodil v Chvalšinách jako nemanželské dítě Voršily Traxlerové, dcery tesaře Martina Traxlera. Ačkoliv by měl nést jméno po svobodné matce, byl 26. února pokřtěn s příjmením Rosenauer; otec jej však nikdy nepřiznal. Od 13 let se učil u lesníka Petra Lambechara, který spravoval bažantnici v nedalekém Červeném Dvoře. Během učení asi prokázal mimořádné schopnosti pro lesnictví, možná i pro práci geometra, protože vyhovění jeho žádosti o služební povýšení z roku 1758 bránil jen nemanželský původ. Listina Marie Terezie z 20. listopadu odstranila i tuto překážku a roku 1759 Rosenauer nastoupil jako lesní adjunkt do schwarzenberského lesního úřadu v Českém Krumlově. Na počátku 60. let studoval na náklady zaměstnavatele na tzv. inženýrské akademii ve Vídni, kterou dokončil v květnu 1770 s výborným prospěchem. Následujícího roku získal titul schwarzenberského knížecího lesního inženýra. V roce 1774 se Josef Rosenauer po složení zeměměřičských zkoušek stal také přísežným zemským zeměměřičem. Jako zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského panství vypracoval návrh umožňující levnou dopravu dřeva z nepřístupných pralesů Šumavy v povodí Vltavy svahovým plavebním kanálem přes hlavní evropské rozvodí do řeky Mihely (Große Mühl) a dále do Dunaje. Odvážný návrh předložil knížeti Josefu I. Adamovi ze Schwarzenbergu v roce 1774, ale schválen byl až knížetem Janem Nepomukem I. v roce 1779. Samotná realizace začala po deseti letech v roce 1789 a první část – 39,9 km dlouhý tzv. \"starý kanál\" vedoucí od potoka Zwettelbach k Jelenímu potoku – byla zcela dokončena v roce 1793. Rosenauer se obával nedostatku vody z přítoků plavebního kanálu a raději ve stavbě nepokračoval, druhá část (\"nový kanál\") byla postavena podle Rosenauerova projektu až v letech 1821–1822. Josef Rosenauer také vypracoval projekt kanálu, který by obcházel nesplavné části Vltavy: u dnešní lipenské hráze měl opustit říční koryto a pokračovat v trase, které odpovídá dnešní silnice do Vyššího Brodu. Kanálem by se mohly plavit vory, dříví i polena, zároveň voda mohla pohánět okolo dvaceti pil. Ač byl kanál schválen v roce 1785, realizace se odložila pro výši pozemkových daní a projekt se nakonec nikdy nerealizoval. Kníže Josef II. ze Schwarzenbergu na konci 18. století pověřil zkušeného Rosenauera, tehdy již ředitele schwarzenberské plavby, navržením systému plavení dřeva z oblasti Modravy a Roklanu. Návrh Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, který obcházel nesplavný úsek řeky Vydry pod Antýglem (Povydří) spojením s Křemelnou, kníže schválil a okamžitě začal být budován. Josef Rosenauer stál také u zřízení plavebního kanálu pro plavení dříví na řece Aist v Horním Rakousku. Zemřel na jaře 1804 v 69 letech ve svém domě na následky neúspěšné operace močových cest, zanechal vdovu s osmi dětmi. V Chvalšinách jsou na domě čp. 118 umístěny dvě pamětní desky Rosenauera, první z roku 1928, druhá z roku 1991. V letech 1999-2000 pak byl ve Chvalšinách realizován projekt zřízení Muzea Schwarzenberského plavebního kanálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Rosenauer (pravděpodobně 26. února 1735 Chvalšiny – 10. března 1804 Český Krumlov) byl český inženýr, který vyprojektoval a postavil Schwarzenberský a Vchynicko-tetovský plavební kanál.", "tgt_summary": null, "id": 250511} {"src_title": "Královský řád svatých Cyrila a Metoděje", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie a pravidla udílení.", "content": "Řád byl založen bulharským carem Ferdinandem I. Bulharským dne 18. května 1909. Založení bylo potvrzeno 21. února 1910 speciálním zákonem přijatým XIV. národním shromážděním. Pojmenován byl na počest slovanských misionářů Cyrila a Metoděje a také na památku vyhlášení nezávislosti Bulharska na Osmanské říši. Udílen byl v jediné třídě rytíře, ke které náležely insignie v podobě řetězu, stuhy a řádové hvězdy. Byl udílen pouze hlavám států a nejvyšším státním hodnostářům. Počet žijících bulharských příslušníků řádu byl omezen na patnáct, ale řád během jeho existence obdrželo pouze devět Bulharů. Navíc byl udělen 52 cizím státním příslušníkům, jejichž počet nebyl limitován. Po pádu bulharské monarchie a vzniku Bulharské lidové republiky byl řád zrušen. V novém systému jej nahradil Řád Cyrila a Metoděje, v jehož názvu bylo v souladu s komunistickou doktrínou vypuštěno slovo \"svatých\". K obnovení řádu pod názvem Řád svatých Cyrila a Metoděje došlo v roce 2003. Bývalý bulharský car Simeon II., který po sesazení nepodepsal abdikaci, řád i nadále považuje za svůj dynastický řád a sebe za jeho velmistra. Nosí jej při oficiálních příležitostech, jakou byla například svatba korunní princezny Viktorie.", "section_level": 1}, {"title": "Insignie.", "content": "Řádový odznak měl tvar pozlaceného byzantského kříže se světle modře smaltovanými rameny. Mezi rameny byly červeně smaltované plameny se zlatou fleur-de-lis. Uprostřed kříže byl kulatý medailon s barevným vyobrazením Cyrila a Metoděje. Okolo medailonu byl zlatý kruh se smaltovaným nápisem EX ORIENTE LUX \"(světlo přichází z východu)\". Na zadní straně byl na tmavě červeně smaltovaném pozadí zlatý korunovaný královský monogram. Okolo monogramu byl zlatý kruh s datem založení řádu XVIII MAJUS MDCCCCIX \"(18. květen 1909)\". Řádová hvězda měla tvar stříbrného maltézského kříže. Mezi rameny byly červeně smaltované plameny se zlatou královskou lilií. Uprostřed byl detailně vyobrazen seraf. Její vzhled byl inspirován řádovou hvězdou francouzského Řádu svatého Ducha. Řádový řetěz byl vyroben z pozlaceného stříbra. Skládal se z 25 malých červeně smaltovaných článků obdélného tvaru s nepravidelným okrajem, na kterých se střídaly tři zlaté motivy. Jedním motivem byla fleur-de-lis, druhým bulharský lev a třetím královský monogram zakladatele řádu Ferdinanda I. Stuha řádu byla světle oranžová. Vzhled insignií z jednotlivých období se mírně lišil. Řádový odznak se nosil buď na řetězu nebo na velké stuze spadající z ramene na protilehlý bok. Řádová hvězda byla nošena nalevo na hrudi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Královský řád svatých Cyrila a Metoděje (: \"Царски Орден на Кирил и Методий\") bylo nejvyšší státní vyznamenání Bulharského carství založené carem Ferdinandem I. Bulharským v roce 1909. Bulharský panovník byl také velmistrem řádu.", "tgt_summary": null, "id": 1427871} {"src_title": "Nový hrad (Jimlín)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nový Hrad pod vládou Kolovratů.", "content": "U Nového Hradu jako u jednoho z mála českých hradů známe přesné datum založení. Povolení ke stavbě hradu vydal král Jiří z Poděbrad 2. května 1465 pro Albrechta Bezdružického z Kolovrat. Kolovratové v této oblasti již dříve vlastnili statky a založili nedaleký klášter v Dolním Ročově, kde měli rodinnou hrobku. Albrecht Bezdružický z Kolovrat zahájil stavbu hradu jižně od obce Jimlín poblíž Loun, hrubá stavba byla dokončena přibližně roku 1474, kdy se sem Albrechtova rodina nastěhovala. Tehdy také Albrecht upustil od přídomku Bezdružický, začal se psát Novohradský a založil tak novou rodovou linii rozvětveného rodu Kolovratů. Přes četné stavební úpravy v době renesance a baroka je současný zámek půdorysně totožný s původním hradem, jedná se o rozsáhlý soubor hospodářských a obytných budov s třemi nádvořími. Mezi potomky Albrechta Novohradského došlo k majetkovým sporům, proto byl také v roce 1511 vyhotoven první známý popis hradu. V rukou jediného majitele se Nový Hrad ocitl znovu až v roce 1552 za Jana Novohradského z Kolovrat († 1556), tehdy k panství patřilo dvanáct vesnic.", "section_level": 2}, {"title": "Majetkové změny v 16. a 17. století.", "content": "Rod Novohradských z Kolovrat vymřel až v roce 1802, ale samotný Nový Hrad jim patřil jen do 16. století. Nejvyšší komorník Volf Novohradský z Kolovrat († 1609) prodal panství v roce 1573 příbuzným Lobkovicům a odstěhoval se do jižních Čech, kde mu patřily Lnáře. Jan starší Popel z Lobkovic však již v roce 1575 podnikl výměnný obchod a Nový Hrad se stal majetkem rytíře Václava Fraňka z Liběchova, který zahájil renesanční přestavbu hradu. Jeho syn Adam Franěk v roce 1588 prodal Nový Hrad Vřesovcům. Páni z Vřesovic v té době vlastnili řadu majetků v severních a západních Čechách a Šebestián Vřesovec přikoupením Nového Hradu zaokrouhlil své dosavadní statky v této lokalitě. Šebestiánův syn Volf finančně podporoval stavovské povstání a Nový Hrad mu byl zkonfiskován, panství ale koupil jeho vzdálený příbuzný, katolický člen rodu, Volf Ilburk z Vřesovic. Za třicetileté války Nový Hrad trpěl průchody vojsk, k této etapě patří i pikantní historka z roku 1623, kdy byl zámek přepaden císařskými vojáky. Volf Ilburk z Vřesovic před nimi vyskočil z okna do hradního příkopu a pěšky uprchl do Loun. Od Vřesovců koupil Nový Hrad v roce 1630 válečný zbohatlík a císařský generál hrabě Jan z Aldringenu (1588–1634). Ten nedlouho poté padl v bitvě u Nördlingenu a většina jeho majetku přešla na spřízněný rod Claryů (Clary-Aldringenové). Z Aldringenova majetku byl ale jeho poslední vůlí vyčleněn Nový Hrad, který převzal klášter premonstrátů na Strahově. Podmínkou odkazu bylo, že strahovští premonstráti vyplatí 40 000 zlatých čtyřem dalším klášterům ve Vídni a v Lucembursku. Ty se svého podílu začaly domáhat až po třicetileté válce, kdy zároveň došlo ke stavebním úpravám hradu pro pobyt řeholníků prchajícím z Prahy před morovou epidemií. Strahovský klášter se tak dostal do finanční tísně a opat Kryšpín Fuck byl donucen k prodeji novohradského panství. V roce 1651 koupil Nový Hrad za 50 000 zlatých kníže Kristián Vilém Hohenzollern (1587–1665) z rodu braniborských markrabat. Ten se krátce předtím oženil s hraběnkou Barborou Eusebií z Martinic, která po matce pocházela z rodu Novohradských z Kolovrat, což vysvětluje příchod příslušníka zahraničního vládnoucího rodu do této části Čech. Kristián Vilém nechal novohradský zámek opravit a trvale zde žil.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní přestavba za Varrensbachů.", "content": "Krátká, ale významná byla historická etapa Nového Hradu ve vlastnictví říšského rady hraběte Gustava Adolfa z Varrensbachu (1629–1689), který koupil panství v roce 1670 od dědiců Kristiána Viléma Hohenzollerna za 50 000 zlatých. Varrensbach patřil ke druhé generaci přistěhovalců pobělohorského období, která se nízký původ snažila kompenzovat honosnými úpravami svých sídel a okázalou podporou katolické církve. Varrensbach již předtím v severních Čechách vlastnil Čížkovice, z Nového Hradu se rozhodl učinit reprezentační sídlo. V 70. letech 17. století zahájil barokní přestavbu zámku. Nedoložená, ale pravděpodobná je účast významných architektů, kteří pro Varrensbacha pracovali i jinde (A. della Porta, F. Caratti). Především byla dokončena kaple sv. Josefa, jejíž stavbu zahájili již strahovští premonstráti. Za hraběte Gustava Adolfa Varrensbacha došlo k exteriérovým úpravám v podobě sjednocených fasád, stavební aktivity v interiérech dokládá především bohatá štuková výzdoba v sálech 1. a 2. patra jižního paláce. Po Varrensbachově úmrtí zdědila Nový Hrad jeho nevlastní dcera Anna Marie von Waldburg-Zeil (†1720), provdaná za hraběte Jana Volkarda z Concinu (†1713), nejvyššího hofmistra arcivévodkyně Marie Alžběty. Za Anny Marie z Concinu proběhly na přelomu 17. a 18. století stavební úpravy zámku, do této doby spadá také vznik posledních bohatě zdobených záklopových stropů v řadě zámeckých sálů. V roce 1715 koupila Nový Hrad Anna Barbora Tondeur, provdaná z Löweneggu, dcera císařského dvorního chirurga Johanna Tondeura. Za ní se Nový Hrad stal živým společenským centrem, velkolepé slavnosti byly ale mimo jiné spojeny s nevhodnými kontakty Anny Barbory z Löweneggu s bratry Michnovými z Vacínova. Prostopášná společnost byla rozehnána v roce 1734 na zákrok císaře Karla VI. a Nový Hrad přešel pod poručnickou správu nad nezletilým Leopoldem z Löweneggu.", "section_level": 2}, {"title": "Nový Hrad ve vlastnictví Schwarzenbergů.", "content": "Od roku 1767 byl Nový Hrad majetkem knížecího rodu Schwarzenbergů, který v této oblasti vlastnil majetek již od 17. století (Postoloprty), ostatně již tehdy je doložen jejich zájem o novohradské panství. Marie Josefa z Löweneggu, vdova po Leopoldu z Löweneggu, prodala Nový Hrad v roce 1767 za 280 000 zlatých knížeti Josefovi ze Schwarzenbergu. I když je jméno Schwarzenbergů spojeno především s jihočeským regionem, i v severních Čechách vlastnili rozsáhlé statky. Kromě Nového Hradu později koupili ještě Lovosice (1783) nebo Cítoliby (1802). Hned po roce 1767 přistoupili Schwarzenbergové k opravě novohradského zámku, který utrpěl za sedmileté války. V roce 1782 je na Novém Hradě doložen hon za účasti šlechty ze širokého okolí, později ale Schwarzenbergové pro příležitostné pobyty v severních Čechách využívali spíše zámek v Postoloprtech, kam bylo také přestěhováno vybavení z novohradského zámku. Zámek Nový Hrad byl postupně adaptován pro hospodářské potřeby, nicméně správa panství zde sídlila až do roku 1879, kdy bylo panství administrativně sloučeno s velkostatkem Postoloprty. V 19. a 20. století sloužil novohradský zámek hospodářským potřebám velkostatku, za napoleonských válek zde byl krátce lazaret pro zraněné vojáky z bitvy u Chlumce a u Lipska. Za první republiky došlo ke zmenšení velkostatku v rámci pozemkové reformy, samotný zámek přešel do majetku státu až v roce 1947 na základě zákona Lex Schwarzenberg.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Po znárodnění přešel zámek do správy státních orgánů, část areálu využívalo od roku 1953 místní JZD. Vzácně dochované interiéry byly vystaveny destrukci díky hospodářskému využití. Po neuskutečněném projektu školicího střediska z přelomu 60. a 70. let 20. století došlo alespoň ke statickému zajištění zámecké kaple a jižního paláce. Postupná rekonstrukce probíhala i v následujících letech, kdy byl zámek ve správě Okresního muzea v Lounech. Od 1. ledna 2012 je zámek Nový Hrad příspěvkovou organizací ve správě Ústeckého kraje. Zámek je přístupný veřejnosti a nabízí dva prohlídkové okruhy, bez průvodce jsou přístupná všechna tři nádvoří a vyhlídka na věži. Nadále probíhá rekonstrukce, v roce 2017 došlo k úpravě povrchu cest na všech třech nádvořích. V části zámku je penzión, prostory zámku nabízejí možnost pořádání civilních i církevních svatebních obřadů, v turistické sezóně se v areálu koná řada kulturních akcí.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Starší literatura sice uvádí, že hrad byl postaven na místě bývalé tvrze, ta se ale nacházela v sousedním Jimlíně na místě domů č. p. 1 a 38. Jednalo se tedy o novostavbu na „zeleném drnu“, ostatně povolení Jiřího z Poděbrad uvádí souhlas „\"vybudovat a vystavět hrad neb tvrz někde na svém dědičném kopci ležícím nedaleko tvrze Jimlín,... pročež, dáváme mu náš královský souhlas, aby sám řečený hrad neb tvrz směl a mohl opevnit zdmi, věžemi a příkopy, jak mu bude libo a jak bude chtít\".“ Současná stavba zjevně vznikla postupným narůstáním a obsahuje řadu původních konstrukcí. Do jádra hradu se vstupovalo od západu jednoduchou dnes zazděnou kulisovou branou, po jejíž severní straně byla vystavěna hranolová věž s okosenými nárožími. Původní palác se nacházel na jižní straně a v pramenech je označován jako „Vysoké stavení“. K obytným účelům sloužilo také východní křídlo. Zde v přízemí byly nalezeny nástěnné malby z konce 15. století, které zobrazují turnaj a šermíře či zápasníky. V přízemí severního traktu východního křídla byl nalezen druhý cyklus maleb z počátku 16. století, které snad zobrazují život Najharta. Severní křídlo je barokní a podle písemných pramenů se zde původně nacházely stáje a kaple. Jádro hradu je opevněné valovým opevněním s čelní zděnou hradbou. Před čelní stranou se nacházelo lichoběžné předhradí. V 16. století zde proběhlo několik přestaveb, ale současnou podobu hrad získal až v 17. století, kdy zde vznikla také kaple sv. Josefa. Stavbu tehdy dokončoval Gustav Adolf z Varrensbachu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nový Hrad je hrad přestavěný na zámek na návrší v jižní části obce Jimlín v okrese Louny. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka. Rozlehlý areál tvoří komplex obytných a hospodářských budov se třemi nádvořími, díky poloze na vyvýšeném prostranství a vysoké věži je dominantou širokého okolí. Hrad byl založen v 15. století rodem Kolovratů, později často střídal majitele a prošel přestavbou na renesanční a barokní zámek. Posledními soukromými majiteli byli Schwarzenbergové (1767–1947). Nyní je zámek ve správě Ústeckého kraje a je přístupný veřejnosti.", "tgt_summary": null, "id": 1237477} {"src_title": "The West", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Základní charakteristika.", "content": "Základem celé hry je mapa, po které se může hráč pohybovat a vykonávat na ní nejrůznější věci. Vykonávat různé práce, duelovat, být v bitvě o pevnost, vyrábět, plnit úkoly a denní výzvy. Příkazy se řadí do příkazové řady, každý hráč může zadat do fronty až 4 příkazy (mimo použití prémiových výhod). Cílem hry u většiny hráčů je nejdříve dosáhnout nejvyšší úrovně, což trvá v závislosti na tom, kolik peněz do hry investujete a jakou máte taktiku, tři čtvrtě až 2 roky. Za každou práci, za každý duel, za každou bitvu o pevnost a za další akce dostane hráč většinou nějaké zkušenosti, peníze a občas Union Pacific dluhopisy. Pomocí zkušeností dosahuje hráč vyšších úrovní, za peníze si může koupit různé vybavení, které mu přidává různé bonusy nebo je potřebujete k úkolům. UP dluhopisy může hráč využívat v UP shopu, ve kterém si můžete kupovat různé speciální vylepšení.", "section_level": 1}, {"title": "Úrovně, zkušenosti a schopnosti.", "content": "Zkušenosti lze získat z valné většiny akcí vykonaných ve hře. K dosažení další úrovně je potřeba určitého počtu zkušeností a čím vyšší úroveň hráč má, tím více zkušeností k dosažení další potřebuje. Jakmile dosáhne daného počtu zkušeností, postoupí automaticky do další úrovně. Za každou dosaženou úroveň ve hře dostane hráč možnost přidělit 1 atribut a 3 schopnosti. Hráč, který již dosáhl 15. úrovně si může vybrat tzv. charakterovou skupinu (Dobrodruh, Voják, Dělník nebo Duelant). Získá charakterové vlastnosti, výhody a herní pravděpodobnosti. Schopností je dohromady 20, atributů 4, pod každý atribut patří 5 schopností. Když si dá hráč bod do určitého atributu, zvýší se všechny schopnosti pod něj spadající o 1. Každá schopnost se hodí k vykonávání různých herních akcí. Do duelů se hodí určité schopnosti a na stavbu města zase jiné. Po dosažení úrovně 150, hráč už nemůže svůj počet schopností navyšovat, jedině získávat malé množství z úkolů nebo na některých světech nakupovat za reálné peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Energie.", "content": "Každý hráč má možnost mít až 100 energetických bodů (bez použití placených výhod). K vykonávání každé práce potřebuje:", "section_level": 2}, {"title": "Zdraví.", "content": "Hráč má na začátku možnost mít 100 bodů zdraví. Tento počet se navýší každou úroveň o 10 a také se navýší každým bodem ve schopnosti zdraví o 10 (různé charaktery mají ještě různé další bonusy). O zdraví může přijít hráč při práci (nestává se často a pokud ano, ubere velmi málo bodů), v duelech a v bitvách o pevnost. Nesníží se tím počet bodů zdraví, které lze získat, ale jen dočasný počet bodů aktuálního zdraví. Zdraví se automaticky samo pomalu doplňuje na maximální úroveň jednotlivých hráčů. Doplňování se zrychlí spaním v hotelu nebo v kasárnách nebo požitím speciálních bonusů. Když po nějaké aktivitě dosáhne počet bodů zdraví nuly, dostane se hráč do mdlob (ve hře nelze zemřít). Sebere mu to automaticky všechnu energii, všechny peníze v hotovosti, zruší všechny zadané příkazy a vrátí do svého domovského města (pokud město hráč nemá, zůstane na místě), kde automaticky systém zadá spánek v hotelu.", "section_level": 2}, {"title": "Růst.", "content": "Hráč není v této hře ze začátku nijak vybaven. Hra začíná že se vaše postavička objeví u té nejlehčí práce. V salonu je k dispozici první úkol pojmenovaný První Kroky. Hra je rozdělena na takzvané Světy, z nichž jeden si hráč při registraci nutně musí vybrat a následně v něm hrát. Hráč může hrát i na více světech, ale všechny postavy jsou na sobě vzájemně nezávislé. V každém Světě je určitý počet hráčů, měst apod. Pokud se tedy chce hráč stát členem nějakého města, jehož zakladateli jsou jiní hráči, musí o členství požádat. Hráči se mohou duelovat, obchodovat, zakládat pevnosti, aliance, města, apod v čemž tyto atributy, schopnosti atd. hrají největší roli.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnosti.", "content": "V případě města a jeho zakladatele má zakladatel největší práva. Svým spoluhráčům, kteří jsou v jeho městě může přidělit hodnost:", "section_level": 1}, {"title": "Přátelé.", "content": "S updatem 1.33 přišla do hry The-West mimo jiné i inovace v podobě odměn za pozvání hráčů do hry. Odměny jsou připraveny jak pro pozvané hráče, tak i pro autory pozvánek. Pro pozvané hráče je připraven úvodní dárek v podobě Buffalo Billova sedlová taška, ve které můžete najít nejrůznější předměty. Pro hráče, který pozvánku poslal, jsou odměny připraveny v průběhu hry podle toho, jak se pozvaní hráči rozvíjejí. Odměny se rozdělují za dosažené body, které se získávají rozrůstáním pozvaných hráčů. Body narůstají zároveň s narůstáním úrovně pozvaného hráče. Zásluhu na přidělování tzv. \"bodů přátelství\" má ovšem i počet utracených nuggetů pozvaného hráče. Body přátelství se rozdávají pouze za pozvané hráče na jednom světě, nikoliv za všechny světy dohromady. Zároveň se body nepřičítají za počet hráčů, které máte v přátelích. Za každého přítele se navíc získává 10 UPD ( Union Pacific Dluhopisů) avšak až potom co udělá level 10.", "section_level": 1}, {"title": "UP Dluhopisy.", "content": "Union Pacific Dluhopisy získáváte plněním denních úkolů, které lze nalézt při práci či denním přihlášením. Také je lze získat za bitvy o pevnosti. Za UP Dluhopisy si hráč může koupit věci, které jsou za $ neprodejné.", "section_level": 1}, {"title": "Nuggety.", "content": "Nuggety můžeme v této hře považovat za urychlení a zjednodušení určitého děje či práce. Charakteristicky to jsou cenné kovy, avšak v této hře takovýto zlatý nugget nelze použít jako prodejný předmět. Nuggety nikde ve hře hráč nenajde. Hráč je může získat pouze zasláním SMS s heslem INNO na číslo 9030950. Počet nugget a druh platby, nebo čekat každý týden na 15 nuggetů za aktivitu.. Termíny jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "The West nebo také The-West je celosvětová online RPG hra založena v dubnu 2008 firmou InnoGames. Jak už z žánru vyplývá, hru může hrát téměř kdokoliv. Ve hře se ocitáte někdy v 19. století na americkém jihozápadě, přičemž se hráč může více cítit jako ve westernu. Každý hráč této hry si buduje svou osobnost. Někdo tedy tím, že se snaží dosáhnout co nejvyšší úrovně, které jsou ve hře možné, a někdo se zase snaží budovat město, které bylo jím samotným či jiným hráčem založeno.", "tgt_summary": null, "id": 50409} {"src_title": "Liblická konference", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Recepce Kafkova díla ve východním bloku.", "content": "Po druhé světové válce se Kafka na Západě zařadil mezi nejvýznamnější a nejčtenější autory moderny, v zemích východního bloku však byl až do pozdních padesátých let zavrženým autorem, což platilo zvláště pro Sovětský svaz a NDR. Před rokem 1960 se již objevují první vydání jeho povídek v Maďarsku a Jugoslávii. Dogmatické odsudky marxistické literární kritiky se ale zmírňovaly jen pozvolna. Když byla např. v NDR v roce 1962 publikována v literárním časopise \"Sinn und Form\" Sartrova řeč o Kafkovi, byl jeho šéfredaktor Peter Huchel okamžitě propuštěn. Překlady \"Procesu\", které v Polsku a Československu existovaly již dvacet let, vycházely teprve po roce 1958. V Československu pak mělo Kafkovo dílo příchuť zakázaného ovoce, což platilo zvláště pro uměleckou avantgardu: sedmnáctiletý Ivan Martin Jirous už v roce 1961 přepisoval starší překlady a nechával je kolovat jako jedny z prvních samizdatů. Konaly se první výstavy s kafkovskými náměty, řada umělců se již tehdy Kafkou ve své tvorbě inspirovala.", "section_level": 1}, {"title": "Liblická konference (27. a 28. května 1963).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenka na uspořádání konference o Kafkovi.", "content": "Když se blížilo 80. výročí Kafkova narození, bylo členům Komise československých germanistů při Československé akademii věd jasné, že nezareagovat na toto jubileum by se rovnalo mezinárodní ostudě. V zápisu ze schůze Komise z 15. září 1962 je uvedeno: \"\"Na základě rozmluvy dr. Reimana s Kautmanem a Kusákem... (bylo usneseno) projednat způsob oslav 80. výročí narození F. Kafky, případné umístění pamětní desky na místě jeho rodného domu.\"\" František Kautman navrhoval zřízení Kafkova muzea, což bylo zamítnuto jako nerealizovatelné, myšlenku na uspořádání mezinárodní vědecké konference však vědci jednohlasně přijali. Autorství této myšlenky je dodnes sporné, podle svědectví Alexeje Kusáka s nápadem přišel on a František Kautman, Pavel Reiman se pak měl zasloužit o to, že projekt konference byl nakonec politicky prosazen.", "section_level": 2}, {"title": "Předsednictvo a účastníci.", "content": "27. a 28. května 1963 se na zámku v Liblicích u Mělníka konala konference jejímž cílem bylo: 1) zhodnotit Kafkovo dílo z pozic marxismu-leninismu. 2) přispět do diskuse o Kafkovi stanoviskem československé literární vědy. 3) poukázat na vhodnost zkoumání jeho díla v kontextu Prahy a Čech. V předsednictvu zasedli: Alois Hofman, Marie Majerová, Pavel Reiman, Eduard Goldstücker. Z Československa se zúčastnili: Otto F. Babler, Josef Čermák, Dagmar Eisnerová, Ivo Fleischmann, Norbert Frýd, Jiří Hájek, František Kautman, Karel Krejčí, Alexej Kusák, Josef B. Michl, Pavel Petr, Jiřina Popelová, Petr Rákos, Ivan Sviták, Pavel Trost a Antonín Václavík. NDR zastupovali: Klaus Hermsdorf, Kurt Krolop, Werner Mittenzwei, Helmut Richter, Anna Seghersová, Ernst Schumacher. Rakousko: Ernst Fischer. Francii: Roger Garaudy. Polsko: Roman Karst. Maďarsko: Jenő Krammer. Jugoslávii: Dušan Ludvik. Jednalo se tedy o germanisty, literární historiky, filosofy a další vědce, kteří buď z východního bloku přímo pocházeli, nebo sympatizovali s nějakou formou marxismu. Sovětští germanisté pozváni nebyli. Max Brod, který 27. května slavil 79. narozeniny, se omluvil pro společenské povinnosti v Izraeli a pozdravil účastníky dopisem.", "section_level": 2}, {"title": "Témata referátů.", "content": "Vedle úvodních referátů zaznělo 27 diskusních vystoupení domácích i zahraničních účastníků, která byla po konferenci vydána v českém znění či překladu ve sborníku: \"Franz Kafka : Liblická konference 1963\". Z českých příspěvků jsou pozoruhodné zvláště ty, které záměrně vystupují z dobového marxistického diskurzu a přinášejí nečekané poznatky o Kafkově díle. Za zmínku stojí esej Ivana Svitáka \"Kafka - filosof\", v němž je spisovatelův myšlenkový svět vykládán v duchu existencialistické filosofie. Dále diskusní příspěvek Petra Rákose poukazující na mnohoznačnost či univerzálnost Kafkových děl, která lze číst v různých rovinách (např. nahradit právnickou terminologii v \"Procesu\" terminologií lékařskou). Zajímavá je rovněž hutná glosa Pavla Trosta o možnostech hermeneutických postupů při zkoumání významové mnohovrstevnatosti Kafkových textů. Konference dále přinesla zprávu o nových kafkovských dokumentech (Josef Čermák), úvahy o moderním umění (Roger Garaudy), analýzu spisovatelova vztahu k české literatuře (František Kautman) a pojednání o překladech Kafky do češtiny (Otto F. Babler). Přednesené referáty dodaly nové impulzy k dalšímu výzkumu a poznávání Kafkova života a díla a významně přispěly k jeho \"odtabuizování\" v zemích východního bloku.", "section_level": 2}, {"title": "Diskuse.", "content": "V průběhu konference došlo k názorovým konfrontacím a otevřené diskusi. Zásadní polemický střet se odehrál mezi Goldstückerem a Klusákem ve věci (mezi marxisty tehdy převažujících) sociologických přístupů při zkoumání literatury. Goldstücker zdůraznil, že pro interpretaci spisovatelova díla je nezbytná znalost pražského prostředí, což Klusák odmítl jako příliš limitující. Po příspěvcích zástupců delegace z NDR, z nichž např. Klaus Hermsdorf uvedl, že Kafka ztělesňuje lidskou kapitulaci a nepřekonatelné odcizení, a proto nemůže \"ničím přispět k budování socialismu\", vyvstal rozpor mezi dogmaticky smýšlejícími marxisty a marxisty, kteří byli ochotni některá zastaralá literárně historická stanoviska z doby stalinismu kriticky přehodnocovat. Slovy německého filologa Ehrharda Bahra: \"\"Tato konference byla víc než literárním kolokviem, byla to politická událost\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Recepce Liblické konference.", "content": "Liblická konference měla významný vliv na intelektuální debaty v Československu, NDR, a v Sovětském svazu. Stala se jedním z impulzů pro krátké období politického a společenského uvolnění v Československu, které skončilo příchodem vojsk zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V období normalizace byla konference oficiálně vydávána za jeden z ideových zdrojů kontrarevoluce v ČSSR. Walter Ulbricht ji pak ve stejném duchu označil za okamžik opuštění cesty socialismu. 24. a 25. října 2008 se v Liblicích konala vzpomínková konference \"Kafka a moc\", jejíž účastníci se snažili po 45 letech zodpovědět, jaký byl vztah Kafkova díla a událostí, které vyvrcholily v roce 1968. Německý historik Jürgen Danyel uzavřel setkání slovy, že konference v Liblicích v roce 1963 byla silně politicky laděnou, dobře veřejnosti \"prodanou\" akcí, která změnila život mnoha jejím účastníkům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liblická konference, zvaná též kafkovská, přesným názvem však konference \"Franz Kafka\" (1963: Liblice, Mělník, Česko) byla první mezinárodní konferencí k tématu pražské německé literatury, která později vešla do dějin jako určitý mezník v procesu demokratizace Československa a jako jedna z předzvěstí pražského jara v roce 1968. Setkání na zámku v Liblicích u Mělníka bylo věnováno Franzi Kafkovi, jehož dílo sice nebylo ve východním bloku výslovně zakázáno, bylo však považováno za pokleslý produkt buržoazní dekadence.", "tgt_summary": null, "id": 1029993} {"src_title": "Jonsdorfské skalní město", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Předmět ochrany.", "content": "Jonsdorfské skalní město je jednou z nejvýznamnějších geologických lokalit v Sasku. Přírodní rezervace (německy \"Naturschutzgebiet\" - \"NSG\") o rozloze 63,03 ha byla vyhlášena státními orgány Německé demokratické republiky již 11. září 1967. Rezervace je nejen součástí Chráněné krajinné oblasti Žitavské hory a I. zóny stejnojmenného přírodního parku, ale také chráněného území \"\"Hochlagen des Zittauer Gebirge\"\", náležející do soustavy Natura 2000, a Ptačí oblasti Žitavské hory (\"Vogelschutzgebiet \"Zittauer\" \"Gebirge\"\" ). Zvláštní pozornost je věnována ochraně hnízdišť (tzv. \"Horstschutzzone\") ohrožených druhů ptáků, jako je výr velký a sokol stěhovavý. Významný je též výskyt některých druhů netopýrů (netopýr velký, netopýr černý). Z větších savců byl na území přírodní rezervace zaznamenán výskyt rysů, migrujících do místních lesů z území České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Popis lokality.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geografická poloha.", "content": "Jonsdorfské skalní město se nachází v geomorfologickém celku Lužické hory, na území Saska označovaných jako Žitavské hory. Nadmořská výška reliéfu skalního města se pohybuje zhruba v rozpětí 400 až 600 metrů. Přírodní rezervace se rozkládá jihozápadně od obce Jonsdorf, směrem na jih od místního vodního toku Pochebach. Severní hranice chráněného území začíná bezprostředně u vesnické zástavby. Jihozápadní hranice přírodní rezervace je totožná s česko-německou státní hranicí, která je zde zároveň severní hranicí okresu Česká Lípa v Libereckém kraji. Konkrétně se jedná o katastrální území Dolní Světlá pod Luží a Krompach.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Stáří pískovcového masívu Jonsdorfského skalního města je datováno do druhohorního období turonu před cca 90 milióny let, tj. do druhého nejstaršího geologického období svrchní křídy. Geomorfologické tvary skalního města byly formovány mnohaletou erozí. Zdejší pískovec je jemnozrný až středně zrnitý, pukliny ve skalním masívu bývají vyplněny magmatickými horninami čedičem a znělcem, které sem pronikly v období třetihor.", "section_level": 2}, {"title": "Přístup.", "content": "Většina území Jonsdorfského skalního města není turisticky zpřístupněna. Pouze malou východní částí přírodní rezervace je možné projít po cestě \"Alpenpfad\", která je součástí Naučné stezky Mühlsteinbrüche (\"Naturlehrpfad Mühlsteinbrüche\"), mapující zdejší oblast historických lomů na mlýnské kameny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jonsdorfské skalní město (německy \"Jonsdorfer Felsenstadt\") je přírodní rezervace v Chráněné krajinné oblasti Žitavské hory, která je součástí Přírodního parku Žitavské hory (\"Naturpark Zittauer Gebirge\"). Skalní město se nachází poblíž česko-německé státní hranice na území obce Jonsdorf v zemském okrese Zhořelec v Sasku.", "tgt_summary": null, "id": 838713} {"src_title": "Zvonovec liliolistý", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Druh pochází z Euroasie. Nejvíce je rozšířen v západní Asii, ostrůvkovitě roste ve východní a ve střední Evropě, kterou probíhá západní hranice souvislého areálu rozšíření. V Evropě ho lze řídce nalézt v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Itálii, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Slovinsku a Chorvatsku. V Česku nebyl nikdy hojným druhem, ale nyní je na silném ústupu. Z tradičních 20 lokalit se jich zachovalo asi jen 5. Nejhojnější stanoviště je v přírodní památce Babinské louky, národní přírodní rezervaci Karlštejn a přírodní rezervaci Karlické údolí. Dále roste u Bílichova na Kladensku a na Královéhradecku. Rostlinám se nejlépe daří na mezofilních až vlhkých hlubokých půdách s dostatkem humusu. Tehdy mohou být lodyhy vysoké až 1,5 metrů. Dobře prospívají na plném světle i v polostínu, rostou ve světlých lesích, na jejích pasekách nebo okrajích. Druh je vázán zejména na teplomilné doubravy a dubohabřiny, upřednostňuje prosvětlená místa, okraje cest, pasek a světliny v lesním porostu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, lysá nebo jemným chmýřím porostlá bylina, dorůstající obvykle do výše 40 až 100 cm. Z dlouhého zhrubnutého, často až řepovitého kořene společně s listy vyrůstá jedná i více (starší rostliny až 15) přímých pevných lodyh, které jsou vespod okolo 1 cm tlusté, válcovité nebo slabě hranaté a podélně rýhované. Lodyhy bývají jednoduché nebo jsou v květenství rozvětvené, jsou hustě porostlé listy rostoucími střídavě nebo v přeslenech. Přízemní listy s dlouhými řapíky jsou okrouhle srdčité a v době kvetení již zaschlé. Spodní lodyžní listy jsou zúžené do krátkého řapíku, dlouhé 5 až 15 a široké 1 až 5 cm, mají čepele obvejčité či elipsovité. Horní přisedlé lodyžní listy, dlouhé 1 až 3 a široké 0,5 až 1 cm, mají čepele široce kopinaté až elipsovité. Všechny listy jsou po obvodě nestejně pilovité, na koncích zašpičatělé, mají vyniklou žilnatinu a na horní straně jsou lesklé a na spodní bledší. Oboupohlavné, pravidelné, příjemně vonící květy na 2 cm dlouhých převislých stopkách vyrůstají z paždí malých kopinatých listenů a vytvářejí nejvíce sedmičetné hrozny nebo laty s bočními větvičkami 5 až 15 cm dlouhými. Kalich je tvořen pěti trojúhelníkovitými, asi 3 mm dlouhými odstávajícími lístky, na koncích ostře špičatými a po obvodě jemně zubatými. Pěticípá koruna se širokými lístky je nálevkovitá nebo zvonkovitá, 10 až 20 mm dlouhá a stejně tak široká, má barvu bleděmodrou a někdy mívá odstín do lila a jen řídce je bílá. Pět volných, brvitých, na bázi rozšířených tyčinek nese prašníky. Semeník s třemi pouzdry má jednu dlouhou, z koruny daleko čnící čnělku která je obvykle dvakrát tak delší než koruna. Plody jsou zakřivené hranaté tobolky hruškovitého tvaru, dlouhé 8 až 12 mm. Mají ve dně tři otvory pro vypadávání zploštělých, zrzavě hnědých semen asi 2 mm dlouhých. Rostliny se rozmnožují oddenky nebo klíčivými semeny roznášenými větrem. Od příbuzných zvonků lze zvonovec liliolistý odlišit mimo jiné podle čnělky vyčnívající ven z koruny a podle vonných květů.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Populace zvonovce liliolistého, nejčastěji rostoucího ve světlých lesích, hodně ohrožuje současné lesní hospodaření. Téměř se již nevyskytují výmladkové a pařezinové lesy, ve kterých se stromy kácí postupně probírkou a v současných vysokokmenných lesích s hustým zápojem nemá příležitost vyrůst nebo vykvést. Pokud roste na světlejších místech u cest nebo lesních okrajů, je utiskován konkurenceschopnějšími ostružiníky a kopřivami. Likviduje ho také přemnožená srnčí zvěř, pro kterou je chutným soustem. Téměř všechny populace v Česku jsou málo početné a následkem příbuzenského křížení se vytrácí genetická rozmanitost a chybí jen krůček k nezadržitelnému vymírání. V přírodě ČR se nachází nejvýše 500 kvetoucích rostlin. Lokalitám se zvonovcem liliolistým je věnována specifická pozornost, probíhá komplex řízených zásahů zaměřený na jeho ochranu. Bývají prosvětlovány porosty, likvidují se náletové dřeviny a v pozdním létě po vysemenění se seče tráva a odstraňuje stařina, některá místa byla proti okusu zvěří oplocena. Z dobře klíčivých semen se zkouší v umělých podmínkách vypěstovat mladé rostlinky a ty pak vysadit na lokality s nejslabšími přirozenými populacemi. Zvonovec liliolistý je v \"Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin\" stanoveném vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb, stejně jako v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" z roku 2012, považován za druh kriticky ohrožený (§1) a (C1t). Také v ostatních zemích Střední Evropy na tom není tento druh o mnoho lépe. Kriticky je ohrožen také v Německu, Rakousku, Polsku, Maďarsku i Chorvatsku.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Zvonovec liliolistý (\"Adenophora liliifolia\") je statná rostlina s bleděmodrými zvonkovitými květy, která je v České republice velice vzácná. Je to jediný druh rodu zvonovec, který roste v české přírodě.", "tgt_summary": null, "id": 1884957} {"src_title": "Elektromobilita", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Závislá a nezávislá trakce.", "content": "Trakce (=pohon) může být napájená průběžně, např. z trolejí (tramvaje, trolejbusy, vlaky) – jde o závislou trakci, která potřebuje poměrně nákladnou infrastrukturu – trolejové vedení, měnírny atd. Nezávislá trakce – dopravní prostředek ja napojen na síť pouze po dobu nabíjení trakčního (pohonného) akumulátoru (a/nebo superkondenzátoru).", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní důvody zavádění elektromobility.", "content": "Hlavním důvodem pro zavádění elektromobility je nulová produkce lokálních emisí a tím snížení lokální ekologické zátěže. Tento fakt má význam především ve městech. Podíl na globálních emisích a tím i uhlíková stopa (vliv na změnu klimatu) odpovídá spektru napájení elektrické rozvodové sítě, ze které elektricky poháněný dopravní prostředek čerpá energii. Uhlíková stopa může být u elektricky poháněného dopravního prostředku nižší (na člověko-kilometr), ale i vyšší, než u dopravního prostředku se spalovacím motorem. Další výhodou elektromobility může být zvýšení energetické bezpečnosti (a nezávislosti) území; to je však opět závislé na struktuře napájení elektrické rozvodové sítě. Elektromobily mají také nižší provozní náklady. Podle českých řidičů elektromobilů mají také nižší poruchovost než auta na spalovací motor. To je dáno tím, že elektromotor má mnohem méně součástek než spalovací motor. Zavádění elektromobility je z výše zmiňovaných důvodů rovněž podporováno různými nástroji, např. systém bonus-malus, který je zpravidla koncipován jako kombinace daně či poplatku spojené s pořízením či registrací vozidla (malus) méně čistého (konvenčního) a přímé dotace či daňového kreditu (bonus) poskytnutého čistší technologii. Celkově nejvýznamnějšími politickými nástroji z hlediska rozšíření elektrických vozidel jsou daně a podpora budování dobíjecích stanic společně s finančními podporami na nákup elektromobilů. V České republice je zatím podíl elektromobilů nízký (0,27 %), avšak můžeme pozorovat vzrůstající počet nabíjecích stanic, čímž se snižuje problém omezeného dojezdu některých elektromobilů. V současnosti je v ČR podle databáze MPO 131 veřejných stanic, ale celkem je okolo 470 stanic. Celkový počet 470 stanic zahrnuje všechny dobíjecí stanice pro elektromobily, které jsou veřejně přístupné (veřejné dobíjecí stanice) a stanice, které jsou přístupné za určitých podmínek širšímu okruhu uživatelů (např. hotely, restaurace, sportoviště). Nejsou zahrnuty však dobíjecí stanice, které jsou určeny jen pro firemní zaměstnance. Nevýhodné jsou vyšší pořizovací náklady a stále omezený dojezd. Nejvýkonnější elektromobily současnosti se mohou pochlubit dojezdem kolem 500 km. Problém může také působit nedostatečná infrastruktura dobíjecích stanic v různých částech světa. Navíc tato infrastruktura není unifikovaná, jelikož automobilky či energetické společnosti staví stanice podle svých vlastních standardů. Vlastní nabíjecí infrastrukturu má třeba americká automobilka Tesla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektromobilita je zjednodušeně pohyb (vozidel) pomocí elektrické energie nebo provoz dopravních prostředků s elektrickým pohonem. Pod tento pojem patří provoz elektrických aut (elektromobilů), elektrokol, elektrických motocyklů a také hromadných dopravních prostředků, jako jsou elektrické vlaky, tramvaje, metro, trolejbusy, elektrické autobusy, elektrické lodě, elektrická letadla. ", "tgt_summary": null, "id": 1478700} {"src_title": "Cuknštejn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pravděpodobně již ve 14. století se na místě Cuknštejna či v jeho nejbližším okolí nacházelo sídlo vladyků Žestovců ze Světví, neboť v roce 1383 jsou připomínáni Petr a Zachař ze Žestova. Přes Petrova syna Oldřicha se zboží po husitských válkách dostalo do majetku Erazima z Michnic a Janka Žestovce ze Svéboh. Na přelomu 70. a 80. let 15. století celý majetek získal Erazimův syn Vilém Pouzar z Michnic, který mezi lety 1488 a 1491 vystavěl základ současné pozdně gotické tvrze. Pouzarové z Michnic patřili v oblasti k vlivnějším rodům, kromě Cuknštejna drželi v té době též tvrze v Olešnici a Svébohách a několik vesnic a dvorů. Po Vilémově smrti v roce 1496 držel zboží jeho strýc, vysoký zemský úředník Oldřich. Poté, co v roce 1549 zemřel, si majetek rozdělili jeho synové, přičemž Cuknštejn připadl Svojšemu Pouzarovi. Zboží se nadále postupně drobilo, po Svojšeho smrti v roce 1570 se přes Pavla Boubínského z Újezda dostal Cuknštejn do držení Jiříka Káby z Rybňan, který zde seděl až do roku 1620, kdy zemřel. Cuknštejn byl za stavovského povstání vypálen císařskými vojsky a spolu s celým novohradským panstvím jej získali Buquoyové, konkrétně hrabě Karel Bonaventura. Buquoyové poté tvrz opravili a využívali již pouze pro ubytování svých zaměstnanců. V roce 1945 byl Cuknštejn Buquoyům zkonfiskován a dostal se do majetku státu. Na konci 50. let 20. století došlo k úpravám tvrze, kterou vlastnil MěNV České Budějovice, pro potřeby hromadné odborářské rekreace, což vedlo ke zničení či překrytí některých autentických prvků (nové omítky, výmalba, dveře, okna, příčky z heraklitu, podlahy z betonových dlaždic nebo překryté betonem). Kvůli blízkosti uzavřených hranic s Rakouskem ale nebyl Cuknštejn nikdy příliš využíván. V 70. letech 20. století byla Jihočeským muzeem chystána úprava tvrze pro muzejní účely a její zpřístupnění, přednost však dostala tvrz Žumberk. Cuknštejn dál chátral, po sametové revoluci připadl do majetku města Nových Hradů, které však nemělo dost finančních prostředků na opravy všech památek na území města, proto se stav tvrze nijak nezlepšil. Na konci roku 2000 byla prodána do soukromého vlastnictví, stavebnímu inženýrovi Tomáši Pekovi, který ji postupně rekonstruuje. Po předchozí domluvě je Cuknštejn přístupný veřejnosti, tvrz je též využívána pro komerční účely, jako jsou svatby či natáčení filmů (např. roku 2000 pohádka \"Královský slib\" a v létě 2008 snímek \"Ať žijí rytíři!\"). Poblíž Cuknštejna existovala na konci 15. století malá stejnojmenná ves. Jako pustá je uváděna v roce 1654, zanikla tedy zřejmě někdy během třicetileté války.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební vývoj.", "content": "Základ současné pozdně gotické tvrze nechal postavit mezi lety 1488 a 1491 Vilém Pouzar z Michnic. Jednalo se o obě boční křídla tvrze spojené hradbami s předstupující vstupní věží a příkop s valem. Postupně byl Cuknštejn rozšiřován, různé stavební práce probíhaly až do roku 1568. V další etapě vzniklo jižní křídlo s bránou, zřejmě ve 30. letech 16. století severní křídlo, vestavba v severozápadním rohu a severozápadní věž. Na konci 16. století dostala místnost v přízemí jižní části západního křídla renesanční křížovou klenbu. Po roce 1620 již byly prováděny pouze minimální úpravy. Z přelomu 18. a 19. století pochází současné krovy a dřevěné stropy.", "section_level": 1}, {"title": "Podoba tvrze.", "content": "Tvrz Cuknštejn je čtyřkřídlá stavba přibližně obdélníkového půdorysného tvaru, jejíž převážně jednopatrové obvodové budovy různého stáří (nejstarší jsou boční křídla – západní a východní) obklopují malé čtvercové nádvoří. To ze tří stran obíhá kamenná pavlač, která umožňuje přístup do horního podlaží; na ni vedou dvě souměrná schodiště, která se nachází v severním čele nádvoří. Průjezd s bránou a gotickým portálem se nachází ve dvoupatrovém jižním křídle, které bylo postaveno z vnější strany hradby a pohltilo tak původní vstupní věž. V severozápadním nároží je umístěna mladší osmiboká dvoupatrová věž, která jen mírně převyšuje ostatní budovy. Kolem tvrze se nachází vyzděný příkop s valem, na vstupní jižní straně je příkop zasypán. V západním křídle byla při rekonstrukci v roce 2002 objevena kaple s pozůstatky původních fresek, zachovalo se též několik kamenných sedlových a lomených portálků, okna s přesahujícími parapety a zdobené okno v jižním průčelí západního křídla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tvrz Cuknštejn (německy \"Zuckenstein\") je středověké panské sídlo nacházející se poblíž vesnice Světví, na katastrálním území vsi Údolí (čp. 152), součásti města Nové Hrady v okrese České Budějovice. Je chráněna jako kulturní památka České republiky, na seznam památek byla pod rejstříkovým číslem 30290/3-145 zapsána před rokem 1988. Jedná se o jednu z nejlépe dochovaných středověkých tvrzí v jižních Čechách.", "tgt_summary": null, "id": 1311384} {"src_title": "Raikoke", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ostrov, který tvoří samotný vulkán je zhruba kruhového tvaru s rozměry 2,5 × 2,0 km a rozlohou 4,6 km2. Raikoke se označuje za stratovulkán, což znamená, že ho tvoří jednotlivé vrstvy sopečného popela a ztuhlých lávových proudů. Většina vyvrhované lávy je čedičová a lávové proudy se vyskytují zejména ve východní polovině ostrova. Kužel vulkánu se tyčí do výšky 551 m, nicméně pod hladinou moře se nachází zbylých 130 m. Sopečný kráter široký 700 m a hluboký 200 m je lemován poměrně příkrými stěnami. Erupce Raikoke se objevily v letech 1765, 1778, 1924 a 2019. Podle osmi bodové stupnice (Index vulkanické aktivity) se erupce z let 1778 a 1924 hodnotí stupněm VEI 4 nebo vyšší. Právě výbuch v 18. století byl v nedávné době ten největší a zcela zničil horní třetinu ostrova. Zároveň bylo 15 osob zabito dopadajícími sopečnými pumami a je to tak jediný známý případ, kdy sopka způsobila úmrtí osob. K poslední větší erupci došlo 22. června 2019, kdy erupční sloupec dosáhl výšky 13–17 km. Tím se do stratosféry dostal sopečný popel a emise oxidu siřičitého.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Raikoke byl zřejmě poprvé navštíven loveckými a rybářskými výpravami Ainuů, ale v době evropského kontaktu nedošlo k trvalému osídlení. První mapa, na níž se ostrov objevil, byla z roku 1644. Znázorňovala území klanu Matsumae, šógunátu Tokugawa. Podepsáním smlouvy Shimoda v roce 1855, se Raikoke dostal pod správu Ruské říše. O 20 let později, se Petrohradskou smlouvou navrátil zpět Japonskému císařství. Po druhé světové válce se dostal pod kontrolou Sovětského svazu a nyní je součástí Ruské federace.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Raikoke je jedním z pěti hlavních míst, které obývá lachtan ušatý. Na ostrově hnízdí také alkoun holubí, racek tříprstý, alkounek chocholatý a alkounek papouškovitý. Kapitán Henry James Snow uvedl, že v roce 1883 obývalo ostrov asi 15 000 lachtanů medvědích. Avšak v 90. letech 20. století zde bylo zaznamenáno pouze několik kusů, což byl jistě následek nadměrného lovu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raikoke (také \"Raykoke\") je aktivní stratovulkán a zároveň malý sopečný ostrov patřící ke Kurilským ostrovům a tedy Ruské federaci, kde spadá do Sachalinské oblasti. Jeho nejvyšší bod dosahuje 551 m nad mořem.", "tgt_summary": null, "id": 1519054} {"src_title": "Gottfried Krczal", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl synem obecního tajemníka. Byl starokatolického vyznání. Vychodil národní školu v rodné Perné a vyšší reálnou školu ve Znojmě. Od 1. prosince 1903 až do 21. prosince 1935 pracoval u dělnické úrazové pojišťovny pro Moravu a Slezsko v Brně, zpočátku jako řadový úředník, později jako vrchní účetní rada. Za první světové válce bojoval (znojemský 99. pěchotní regiment) a byl vzat do zajetí na italské frontě. Byl aktivní v turnerském tělovýchovném a národoveckém hnutí a byl předsedou jihomoravské turnerské župy a náměstkem předsedy celostátního turnerského svazu. Zastával rovněž funkci náměstka předsedy jihomoravské župy Svazu Němců. Profesí byl k roku 1935 vrchním účetním radou v Brně. V parlamentních volbách v roce 1935 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu setrval do října 1938, kdy jeho mandát zanikl v důsledku změn hranic Československa. Od 1. května 1938 působil jako předseda stranického soudu SdP. Během krize na podzim 1938 byl od 23. září do 7. října 1938 zadržován československou policií v Brně. V letech 1938–1945 byl poslancem německého nacistického Říšského sněmu za NSDAP. Angažoval se v oddílech SA, v roce 1938 uváděn v hodnosti Hauptsturmführera. V roce 1942 si změnil jméno (podle německé názvu rodné obce) na Gottfried Bergener. Zemřel v roce 1966. Uvádí se jako bývalý člen 99. znojemského regimentu Gottfried Bergener (Krczal), vyhnanec z Brna, věk 81 let. Bydliště uváděno Weitersroda v NDR. Zde žil od roku 1950. Zemřel na srdeční infarkt na zpáteční cestě do NDR z rodinné návštěvy na hlavním nádraží v Norimberku, 30. září 1966.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried Krczal, od roku 1942 Gottfried Bergener (26. října 1885 Perná – 30. září 1966 Norimberk), byl československý politik německé národnosti a meziválečný senátor Národního shromáždění ČSR za Sudetoněmeckou stranu (SdP), později nacistický politik a poslanec Říšského sněmu za NSDAP.", "tgt_summary": null, "id": 227754} {"src_title": "Váté písky u Bzence", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Důvod ochrany.", "content": "Důvodem ochrany jsou travinné ekosystémy trávníků písčin a mělkých půd, biotopy vzácných a ohrožených druhů rostlin kavylu písečného (\"Stipa borysthenica\") a kostřavy pochvaté Dominovy (\"Festuca vaginata\" subsp. \"dominii\"), včetně jejich populací, a biotopy vzácných a ohrožených druhů živočichů: tesaříka \"Nothorhina muricata\", puchýřníka \"Zonitis flava\", slíďáka pískomilného (\"Alopecosa psammophila\") a vřetenušky pozdní (\"Zygaena laeta\"), včetně jejich populací.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Oblast je tvořena sedimenty moře z mladších třetihor, z nichž byly odváty jemnější částice. Písek je tak tvořen čistými křemennými zrny s minimem jiných minerálů. Vrstva písku zde dosahuje mocnosti od 10 do 30 m.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast rezervace vátých písků byla zachována díky výstavbě železniční trati tzv. „severní dráhy“ v roce 1840, pro kterou bylo nutno vytvořit bezlesý protipožární pás pro provoz parních lokomotiv. Ten dnes tvoří území přírodní památky. Ostatní oblasti na tzv. Moravské Sahaře byly v 1. pol. 19. století zalesněny lesníkem J. B. Bechtlem. Oblast byla roku 1990 vyhlášená chráněným přírodním výtvorem a roku 1992 jako národní přírodní památka.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Z rostlin je zde nejvíce rozšířený paličkovec šedavý. Dále se zde vyskytuje např.:", "section_level": 2}, {"title": "Houby.", "content": "Z hub se na vátých píscích vyskytuje především velmi vzácná outkovka neladná, která se ještě objevuje jen na dalších dvou lokalitách v Česku.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Z bezobratlých živočichů jsou zde zastoupeny teplomilné nebo i velmi vzácné druhy hmyzu a pavouků, např.: Z obratlovců je to např.:", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba dálnice D55 v blízkosti rezervace.", "content": "Mezi lety 2012 až 2015 mělo dojít v blízkosti národní přírodní památky k výstavbě dálnice D55. Silnice povede podél národní přírodní památky Váté písky ve vzdálenosti přibližně 60 metrů v celé její délce 5,5 km.. Památka bude oddělena od silnice 50m pruhem lesa. Projekt dálnice podél Vátých písků může být proveden v jedné ze 2 možných variant. Rozdíl mezi nimi je v zakrytí či nezakrytí celé dálnice průsvitným materiálem a pletivem. Ministerstvem životního prostředí byla jako jediná přijatelná schválena varianta zakryté dálnice. Podél památky budou přes dálnici vybudovány dvě přemostění a jeden ekomost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Váté písky je území chráněné jako národní přírodní památka. Nachází se na Jižní Moravě mezi částí obce Rohatec (Rohatec-kolonie) a železniční stanicí Bzenec-Přívoz v oblasti Bzenecké doubravy (někdy nazývané Moravská Sahara). Rozkládá se z obou stran železniční tratě Přerov - Břeclav v pruhu širokém až 60 m a dlouhém 5,5 km na ploše 94,56 ha. Ze severozápadní strany je rezervace po celé délce lemovaná borovicovou monokulturou lesu Doubrava, na jihovýchodě sousedí s přírodním parkem Strážnické Pomoraví. ", "tgt_summary": null, "id": 815672} {"src_title": "Dálnice D46", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis trasy dálnice.", "content": "Dálnice D46 je zcela dokončená dálnice vedoucí z Vyškova přes Prostějov do Olomouce. Je dlouhá 38 km a je v celé své délce čtyřpruhová. Po dálnici je v úseku od Vyškova po Olomouc, přesněji od začátku dálnice po mimoúrovňovou křižovatku Slavonín, vedena evropská silnice E462. Dálnice D46 začíná jihovýchodně od města Vyškov na mimoúrovňové křižovatce Vyškov-východ, kde se odděluje od dálnice D1. Od křižovatky vede směrem na sever kolem Vyškova, přičemž překračuje řeku Hanou. Poté se stáčí k severovýchodu a pokračuje dlouhým rovným úsekem s cementobetonovým povrchem, který je vystavěn i jako záložní ranvej letiště Vyškov. Následně se přibližuje k bývalé silnici I/46 (dnes silnice III/0462) a v její těsné blízkosti vede až k Prostějovu. Prostějov dálnice prochází skrz jeho předměstí západně od středu města. Průtah začíná ostřejší pravotočivou zatáčkou na jižním předměstí, která přechází ve 180 m dlouhý most přes železniční trať Nezamyslice - Olomouc. Poté se dálnice stáčí na sever, kde severovýchodně od středu města vede po 794 m dlouhé estakádě Haná, po které překonává podruhé železniční trať Nezamyslice - Olomouc a říčku Hloučelu. Na estakádu Haná navazuje východní obchvat Držovic, přičemž dálnice současně přechází přes říčku Romže. Severovýchodně od Držovic se dálnice opět přiblíží k bývalé silnici I/46 (dnes silnice III/0462) a v její těsné blízkosti vede až k Olomouci. Před Olomoucí dálnice dálnice D46 prochází mimoúrovňovou křižovatkou Slavonín, na níž se kříží s dálnicí D35. Asi 0,5 km za křižovatkou, na okraji olomouckého předměstí, dálnice končí a přechází v silnici I/46. Dálnice je postavena v pěti různých kategoriích, a to v kategorii R 22,5/100 v úseku od začátku dálnice po mimoúrovňovou křižovatku Drysice, v kategorii S 22,0/100 od mimoúrovňové křižovatky Drysice v úseku dlouhém asi 1 km po obec Želeč, v kategorii S 22,5/100 v krátkém asi 0,5 km dlouhém úseku kolem pískovny u obce Želeč, v kategorii S 21,5/100 od želečské pískovny po hranice okresů Prostějov a Olomouc (tj. asi 1 km severně od mimoúrovňové křižovatky Olšany u Prostějova) a v kategorii S 20,5/100 od hranice okresů Prostějov a Olomouc po konec dálnice.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výstavby.", "content": "První úvahy o dálnici D46 se objevují na začátku 60. let 20. století, tehdy však ještě jako o rychlostní silnici R46. Součástí sítě dálnic a rychlostních silnic se stala v roce 1963 přijetím koncepce dlouhodobého rozvoje silniční sítě a místních komunikací. Již od počátku byla plánována jako čtyřpruhová rychlostní silnice v úseku Vyškov – Prostějov – Olomouc. Výstavba dnešní dálnice D46 byla zahájena v roce 1972 stavbou necelé 3 km dlouhého úseku z Olomouce po hranici okresů Olomouc a Prostějov (tj. přibližně do místa, kde dálnice přemosťuje silnici č. III/5709). V průběhu 70. let 20. století byly postupně zahájeny stavby všech úseků mezi Prostějovem a Olomoucí a s výjimkou úseku okolo želečské pískovny i všech úseků mezi Drysicemi a Žešovem. Prvním úsekem otevřeným pro veřejnost byl 2,5 km dlouhý úsek mezi od Olomouce po hranici okresů Prostějov a Olomouc zprovozněný v roce 1974. V roce 1975 následovalo zprovoznění navazujícího úseku tvořícího obchvat Olšan u Prostějova a v roce 1977 dalšího navazujícího úseku od Olšan u Prostějova po Držovice. Mezitím, v roce 1976 byly dány veřejnosti do užívání úseky mezi Kelčicemi a mimoúrovňovou křižovatkou Prostějov-jih, na které navázaly do úseky od Kelčic po želečskou pískovnu zprovozněné postupně do roku 1979. Do roku 1980 tak byly zprovozněny dva souvislé, avšak navzájem nepropojené, úseky, a to první mezi obcí Želeč a mimoúrovňovou křižovatkou Prostějov-jih a druhý mezi Držovicemi a Olomoucí. Stavba zbývajících úseků dálnice, tedy úsek od Vyškova po želečskou pískovnu a průtah Prostějovem, byly po jednotlivých dílčích úsecích postupně zahájeny v průběhu 80. let 20. století (s výjimkou krátkého úseku mezi Drysicemi a želečskou pískovnou, který byl zahájen již v 70. letech 20. století). Zprovoznění těchto úseků dálnice probíhalo rovněž postupně. Jako první byla v roce 1981 zprovozněn úsek mezi Drysicemi a želečskou pískovnou. Ten však na žádnou již zprovozněnou část dálnice nenavazoval, protože od nejbližší již zprovozněné části jej dělil asi 0,5 km dlouhý dosud nezprovozněný úsek kolem želečské pískovny. Do roku 1989 pak byly postupně zprovozněny navazující úseky od Drysic po Vyškov a celý úsek tvořící průtah Prostějovem. Do roku 1990 tedy byly v provozu dva souvislé úseky dálnice, a to úsek od Vyškova po želečskou pískovnu a úsek od želečské pískovny po Olomouc. Poslední dva úseky, východní obchvat Vyškova včetně provizorního napojení na dálnici D1 a úsek kolem želečské pískovny byly zprovozněny v roce 1992. Od dokončení byla dálnice předmětem dvou větších stavebních úprav. První z nich je stavba mimoúrovňové křižovatky Slavonín, při níž byl modernizován i přilehlý úsek dálnice D46. Stavba křižovatky byla zahájena spolu se stavbou části dálnice D35 v roce 1999 a křižovatka byla zcela zprovozněna v roce 2003. Druhá stavební úprava se týkala nahrazení dosavadního provizorního napojení dálnice D46 na dálnici D1 u Vyškova mimoúrovňovou křižovatkou Vyškov-východ. Stavba křižovatky byla zahájena v roce 2001 spolu s úsekem dálnice D1 od Vyškova k Mořicím a byla zcela zprovozněna v roce 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Připravované projekty.", "content": "Dálnice D46 je podle současné koncepce dálniční sítě dokončena v celé své délce. Všechny připravované projekty se tudíž týkají pouze stavebních úprav již hotových úseků. Dálnice D46 je, coby převedená rychlostní silnice R46, dálnicí II. třídy, a splňuje tudíž pouze mírnější normy a požadavky. Ředitelství silnic a dálnic však plánuje postupnou úpravu dálnic II. třídy tak, aby se jejich úroveň sjednotila s úrovní dálnic I. třídy. Při jednotlivých větších rekonstrukcích tak bude dálnice současně upravována podle norem a požadavků pro dálnice I. třídy. Na rozdíl od jiných dálnic II. třídy však probíhá modernizace dálnice D46 již nyní. Tato modernizace byla zahájena, když dálnice byla vedena ještě jako rychlostní silnice R46, a jejím cílem je odstranit bodové závady, které neodpovídají požadavkům kladeným na (dřívější) rychlostní silnice, tj. požadavkům kladeným na dálnice II. třídy, a to zejména rozšíření mimoúrovňových křižovatek o odbočovací a připojovací pruhy a úprava vedení spojovacích ramp. V roce 2015 byla dokončena modernizace mimoúrovňové křižovatky Brodek u Prostějova (exit 13). Před zahájením (tj. s pravomocným stavebním povolením) jsou modernizace mimoúrovňové křižovatky Drysice (exit 7) a mimoúrovňové křižovatky Prostějov-jih (exit 22). U ostatních mimoúrovňových křižovatek bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí a probíhá buď výkup potřebných pozemků nebo stavební řízení.", "section_level": 1}, {"title": "Zpoplatnění.", "content": "Použití dálnice je zpoplatněno, a to jak v systému časového zpoplatnění tak i v systému elektronického mýtného.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V systému časového zpoplatnění je dálnice D46 zpoplatněna v celé své délce, tedy od mimoúrovňové křižovatky Vyškov-východ (exit 1) po konec dálnice za mimoúrovňovou křižovatkou Slavonín (exit 37). V systému elektronického mýtného je dálnice D46 zpoplatněna rovněž v celé své délce, tedy od mimoúrovňové křižovatky Vyškov-východ (exit 1) po konec dálnice v Olomouci za mimoúrovňovou křižovatkou Slavonín (exit 37).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Použití dálnice D46 je zpoplatněno od 1. ledna 1995, tedy od zavedení poplatků za užívání dálnic a silnic dálničního typu. V době zavedení zpoplatnění byla dálnice D46 zpoplatněna pouze v úseku od mimoúrovňové křižovatky Vyškov-východ (exit 1) po dnešní mimoúrovňovou křižovatku Hněvotín (exit 37). Koncový úsek v Olomouci od dnešní mimoúrovňové křižovatky Hněvotín po konec dálnice zpoplatněn nebyl.. Od svého zavedení bylo zpoplatnění dálnic a silnic dálničního typu předmětem několika změn, které se projevily i na míře zpoplatnění dálnice D46. Nejdříve bylo dodatečně zpoplatněno i použití úseku od dnešní mimoúrovňové křižovatky Hněvotín (exit 37) po konec dálnice v Olomouci. Dálnice D46 tak byla zpoplatněna v celé své délce. Nejvýraznější změnou bylo opuštění dosavadního jednotného systému zpoplatnění prostřednictvím poplatku za užívání dálnic a silnic dálničního typu a od 1. ledna 2007 jeho nahrazení dvěma systémy zpoplatnění, a to systémem časového zpoplatnění a systémem elektronického mýta. V obou systémech je dálnice D46 zpoplatněna ve stejném rozsahu, a to od mimoúrovňové křižovatky Vyškov-východ (exit 1) po konec dálnice v Olomouci za mimoúrovňovou křižovatkou Slavonín. Neexistuje tedy úsek dálnice D46, jehož užití by bylo v jednom systému zpoplatněno a v druhém nikoliv.", "section_level": 2}, {"title": "Významné stavby na dálnici.", "content": "Součástí dálnice D46 je několik významných staveb. Úsek dálnice cca mezi 2. a 4. kilometrem je tzv. rozšířený úsek dálnice. Jde o o 2400 m dlouhý úsek mezi Vyškovem a Pustiměří, který je postaven tak, aby v případě potřeby mohl sloužit jako záložní vzletová a přistávací dráha letiště Vyškov. Tento úsek je charakteristický cementobetonovým povrchem a absencí středního dělícího pásu, který je nahrazen odnímatelným zádržným systémem, jakož i odstavnými plochami (tzv. stojánkami) pro letadla po levé straně dálnice (ve směru staničení). Samotné letiště Vyškov se přitom nachází v těsné blízkosti dálnice, pročež je viditelná jak jeho hlavní zatravněná vzletová a přistávací dráha, tak i zázemí letiště. Na 26. kilometru dálnice se nachází estakáda Haná v Prostějově, která se se svou délkou 794 m řadí mezi nejdelší dálniční mosty v České republice. Estakáda začíná (ve směru staničení dálnice) na východním předměstí Prostějova v průmyslovém areálu. Postupně přemosťuje několik železničních vleček, ulic, železniční trať Nezamyslice - Olomouc a říčku Hloučelu. Její stavba byla zahájena v roce 1984 a zprovozněna byla v roce 1989. Poslední významou stavbou dálnice je mimoúrovňová křižovatka Slavonín. Tato křižovatka je totiž v České republice zatím jedinou dálniční TOTSO křižovatkou, neboli mimoúrovňovou křižovatkou, na které projetí v přímém směru znamená změnu silnice a směru jízdy, tedy odbočení. Při příjezdu ke křižovatce po dálnici D46 ve směru od Vyškova se přímý směr stáčí na východ a připojuje se na dálnici D35 ve směru na Lipník nad Bečvou, přičemž pro setrvání na dálnici D46 ve směru na Olomouc je nutno odbočit na spojovací rampu. Pro úplnost, z opačného směru, tedy při příjezdu po dálnici D35 ve směru od Lipníku nad Bečvou se o TOTSO křižovatku nejedná, neboť průběžné jízdní pruhy pokračují stále jako dálnice D35 ve směru na Hradec Králové a pro pokračování po dálnici D46 ve směru na Vyškov je nutno odbočit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálnice D46 (též hanácká dálnice - do 31. prosince 2015 rychlostní silnice R46) je dálnice, která vede z Vyškova přes Prostějov do Olomouce, kde končí a napojuje se do silniční sítě.", "tgt_summary": null, "id": 1642813} {"src_title": "Eugen Rippl", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Eugen Rippl se narodil v Náměšti nad Oslavou, jeho otcem byl soudní úředník. Mezi lety 1899 a 1907 vystudoval brněnské gymnázium a nastoupil na studia německého a českého jazyka do Vídně. Od roku 1908 pak studoval na německé univerzitě v Praze. Po studiu ve Vídni a Praze Eugen Rippl složil v roce 1911 zkoušku z učitelství češtiny a němčiny a doktorát z filosofie získal v roce 1918. Do roku 1921 působil jako učitel na Obchodní akademii v Olomouci. Posléze vyučoval na Obchodní akademii v Praze a také na Německé univerzitě v Praze, nejprve od roku 1929 jako soukromý docent, od roku 1933 jako běžný pracovník a od roku 1941 jako řádný profesor české a slovenské filologie. Rippel zpočátku byl členem Sudetoněmecké strany (SdP) a po jejím rozpuštění se stal členem NSDAP (do strany vstoupil v dubnu 1939). Během druhé světové války vedl Institut pro český jazyk a literaturu Nadace Reinharda Heydricha. V roce 1943 sepsal článek \"Žid a židovská otázka v moderní české literatuře\", který byl publikován v knize Weltkampf. V jeho vědeckých pracech se věnuje zvláštní pozornost studiím moderních dialektů a jeho poznatky byly relevantní pro studium nestandardních jazykových výrazů. Byl vydavatelem německých antologií české literatury a odborných časopisů \"Slavistische Schulblätter\" a \"Slawischen\" \"Rundschau\". Od roku 1937 byl Eugen Rippl členem České společnosti věd. V noci z 5. na 6. května 1945 spáchal společně se svojí ženou Annou sebevraždu otravou svítiplynem ve svém bytě v Praze v Lodecké ulici čp. 2. Oba byli 12. května 1945 pohřbeni na Olšanském hřbitově v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eugen Rippl (18. listopadu 1888 Náměšť nad Oslavou – 6. května 1945 Praha) byl český slavista a profesor na Německé Karlově univerzitě v Praze.", "tgt_summary": null, "id": 1270026} {"src_title": "Český helsinský výbor", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj organizace.", "content": "Československý helsinský výbor byl založen v listopadu roku 1988, aby vedle významných občanských iniciativ Charta 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) sledoval dodržování a porušování lidských práv v tehdejší ČSSR tak, jak byly vyjádřeny Helsinskou dohodou. Mnoho členů se účastnilo i jiných aktivit. Založila ho – z podnětu zástupců Mezinárodní helsinské federace (IHF, International Helsinki Federation) a Helsinki Watch (dnes Human Rights Watch) – skupina třiceti kriticky myslících a opozičně jednajících občanů (v čele prof. dr. Jiří Hájek), kteří se navzdory hrozbě pronásledování rozhodli vydávat a zveřejňovat svá stanoviska k naprostému nesouladu tehdejšího právního řádu a právní jakož i politické praxe s přijatými mezinárodními principy lidských práv. Navázali tak na mnohaletou soustavnou, obětavou a riskantní práci Charty 77, která se ovšem v té době – kromě porušování lidských a občanských práv – už věnovala mnoha dalším ožehavým tématům života tehdejší československé společnosti. Vydala asi 700 dokumentů – stanovisek. Členové a členky Čs. HV se soustředili zejména na rozpory řady československých zákonů, např. zákona shromažďovacího a sdružovacího, trestního zákona a dalších právních norem s principy lidských práv, jak byly formulovány v \"Mezinárodním paktu o občanských a politických právech\" a v \"Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech\" (OSN 1966), v paktech, které z podnětu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Helsinki, 1975) formálně přijal a ratifikoval i československý totalitní stát (1976). Ačkoli se tím staly součástí československého právního řádu (publikovány pod č. 120/1976 Sb.), stát závazky z nich vyplývající nehodlal automaticky respektovat. Podobně jako Charta 77 a VONS, tak i Čs. HV připomínal československým úřadům a představitelům, že je nutné tyto mezinárodní závazky a normy plnit, v jejich duchu a podle jejich litery demokratizovat stávající právní řád, jakož i právní a sociální praxi. Čs. HV poukazoval též na mnohé individuální případy nezákonností, zejména pokud šlo o hrubé jednání s občany protestujícími proti režimu na menších i na velikých, tisícových a později statisícových shromážděních konce 80. let, ale i jiné.", "section_level": 1}, {"title": "ČHV po roce 1989.", "content": "Československý helsinský výbor, jenž se stal záhy po svém založení členem Mezinárodní helsinské federace (IHF se sídlem ve Vídni), uvítal samozřejmě listopadovou něžnou revoluci roku 1989, zhroucení komunistického režimu, a pokračoval ve své obhajobě lidských a občanských práv jak v obecné rovině (monitoring zákonů a novel, příprava nové Ústavy a Listiny základních práv a svobod apod.), tak pokud šlo o případy nespravedlností a nezákonností vůči jednotlivým občanům, či o situaci některých skupin, jako jsou děti, cizinci, uprchlíci, národnostní menšiny, vězni aj. Hned na počátku roku 1990 požádal Čs. HV v Československu o registraci a byl registrován jako mezinárodní nevládní organizace (se statutem obdobným jako mají občanská sdružení). Rozrostla se jeho členská základna, přihlásila se k němu řada dalších občanů, mezi nimi i kvalifikovaní právníci a jiní odborníci. Když se koncem roku 1992 Československo rozdělilo na dva státy, slovenský a český, rozdělil se i Čs. HV na Slovenský helsinský výbor a Český helsinský výbor. Oba zůstaly členy IHF. Slovenský helsinský výbor později zanikl, a to z finančních důvodů. Naopak činnost Českého helsinského výboru se záhy velmi rozrůznila, diferencovala. Pokračoval i nadále v monitoringu zákonů i právní a sociální praxe, dále se ČHV zabýval jednotlivými případy porušování lidských a občanských práv, zahájil poradenskou činnost, v jejímž rámci byla založena Poradna pro otázky státního občanství (aktuální v souvislosti s rozdělením ČSFR), též Poradna pro uprchlíky (obě poradny se později osamostatnily), přibyla a rozvinula se informatika o lidských právech, dále i výchova k lidským právům ve školách a v různých profesních skupinách, monitoring dodržování a porušování lidských práv ve věznicích atd. Ve spolupráci s IHF a dalšími evropskými helsinskými výbory se ČHV podílel na některých mezinárodních projektech, zaměřených na vzdělávání aktivistů nevládních organizací, ale i právníků, zejména v některých postsovětských republikách. Vyjadřoval se k mnohým mezinárodním konfliktům, jako byla občanská válka v Jugoslávii, válka v Čečensku aj. Od roku 1994 vydává výbor každoročně \"Zprávu ČHV o stavu lidských práv v ČR\", čtvrtletní časopis \"Lidská práva\" (původně Zpravodaj Čs.H.V.), v poslední době vychází obojí jen na internetu http://www.helcom.cz. V průběhu let vydal Čs. HV i ČHV řadu monotematicky zaměřených knih a brožur. S publikacemi ČHV i další literaturou k lidským a občanským právům se lze seznámit v Dokumentačním a informačním středisku ČHV.", "section_level": 1}, {"title": "ČHV dnes.", "content": "Hlavní oblasti činnosti, kterými se ČHV v současné době především zabývá: Neopomíjí ani závažné případy porušování lidských a občanských práv pokud jde o diskriminaci žen, porušování práv seniorů, ochranu práv dětí či rodičů, závažné trestní případy aj.", "section_level": 1}, {"title": "Předsednictví.", "content": "Členský sněm ČHV volí každoročně své předsednictvo, v jehož čele stojí předseda či předsedkyně:", "section_level": 1}], "src_summary": "Český helsinský výbor (ČHV), plným názvem \"Mezinárodní helsinská federace – Český helsinský výbor\", původně \"Československý helsinský výbor\" (Čs. HV), je nevládní nezisková organizace zaměřená na lidská práva.", "tgt_summary": null, "id": 2135121} {"src_title": "Hradec Králové hlavní nádraží", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První nádraží.", "content": "První železniční stanice v Hradci Králové s ne příliš reprezentativní staniční budovou byla vystavěna v roce 1857 na hranici katastrů Kuklen a Pražského Předměstí na pozemku zvaném „husinec“ (jednalo se o bývalé pastvisko), byť kuklenští radní žádali výstavbu stanice na území jejich obce a to bez ohledu na potřeby města Hradce Králové. Kukleny v té době měly několik továren a mlýnů, obec trvala na tom, že Hradec Králové se nikdy nestane průmyslovým městem. Do poloviny 19. století sloužilo město Hradec Králové jako bastionová pevnost, tehdejší železniční stanice byla vystavěna až za ochranným pásmem pevnosti ve vzdálenosti asi 1,5 km od pevnostního mostu, pevnostních nábřežních zdí, proto postrádala reprezentativní staniční budovu. Veškeré úsilí obyvatel zhatily požadavky vojenské správy. V té době to bylo chápáno jako ohromná prohra, avšak oddálená výstavba stanice později napomohla rozvoji města. Jednalo se o železniční stanici s jednopatrovou hrázděnou výpravní budovou v novogotickém slohu, kterou navrhl Vincenc Daniel (zatímco většinu budov na Jihoseveroněmecké spojovací dráze navrhl František Riesemann). Ve své době nesla název Königgrätz a spadala do II. třídy. Skromná hrázděná stavba byla zvolena čistě z vojenských účelů, z obav, aby při případném válečném konfliktu nepadla do rukou nepřítele a nestala se tak jeho strategickým zázemím. Po úmyslném zapálení by budova velice rychle vzplála, hrázděné zdivo puklo, požár by budovu zcela zlikvidoval. Stavební projekty", "section_level": 2}, {"title": "Druhé nádraží.", "content": "19. března 1882 byl zahájen provoz na části dráhy z Hradce Králové do Ostroměře, jež postavila a zprovoznila konkurenční společnost České obchodní dráhy, zkráceně BCB. Tehdy došlo k propojení Jičína a Hradce Králové. Nádraží BCB a SNDVB nebyla původně propojena, přestože z nádraží BCB vedla vlečka do cukrovaru. Společnost SNDVB se obávala ztrát v drážní dopravě, proto končily BCB v Plotištích nad Labem a až později se mohly napojit do nádraží ÖNWB. V Plotištích byla vystavěna výtopna s točnou pro otáčení lokomotiv. Společnost ÖNWB byla z právního hlediska v podstatě dceřinou společností v té době již delší dobu existující SNDVB. Spojení Plotišť s Hradcem Králové bylo uskutečněno až 20. srpna 1906, do té doby se na nádraží chodilo pěšky. Úsek dráhy z Ostroměře do Jičína vlastnila společnost ÖNWB, která tento úsek provozovala od 17. prosince 1871. Úsek dráhy z Jičína do Turnova byl vystavěn mnohem později. Vlastníkem dráhy byla Státem garantovaná místní dráha, provozovatelem dráhy pak Císařsko-královské státní dráhy. Provoz na tomto úseku byl zahájen 19. října 1903, avšak k propojení obou úseků nedošlo okamžitě. V roce 1925 byl úsek dráhy mezi Jičínem a Turnovem zestátněn, mezi oběma tratěmi byla zřízena spojka v roce 1927, kdy vlastníkem i provozovatelem", "section_level": 2}, {"title": "Třetí nádraží.", "content": "Stávající staniční budovu, která se nachází v části Riegrova náměstí, navrhl v duchu moderního klasicismu a to v letech 1928–1929 Ing. arch. Václav Rejchl. Projekt na výstavbu vzešel ze společné spolupráce s Ing. arch. Janem Rejchlem, který byl bratrem Václava Rejchla. Statické výpočty zhotovila firma Dr. tech. ing. Hacar a Dr. tech. ing. Klouček. Stavbu uspíšila větrná smršť, která v červenci téhož roku poškodila původní nádraží. V roce 1929 začal základní výkop pro založení stavby. Samotná stavba byla zahájena roku 1930, trvala téměř 6 let. Stavbu vedl Ing. František Komárek, stavební práce prováděla firma ze Svobodných Dvorů téhož stavitele. O pět let později, dne 5. května roku 1935, oslavilo město Hradec Králové a železniční společnost inauguraci nové nádražní budovy. Původní nádraží odbavilo poslední motorový vlak č. 634 v 15.33, v 16.18 byl vlak č. 4108 odbaven v budově nové, cestující vycházeli podchodem. Před slavnostním otevřením a to 16. dubna 1935 přijel na hradecké nádraží salonním vozem generální ředitel čínských drah pan Huang, mimo jiné prohlédl si i novou nádražní budovu. Stavba byla dokončena v roce následujícím. Ve své době se jednalo o moderní multifunkční budovu, která právem patřila mezi nejmodernější ve střední Evropě. 152 metrů dlouhá monumentální stavba, rozkládající se na ploše 5 000 metrů čtverečních, byla rozdělena na dvě části střední hranolovou věží. V nádražní hale byla umístěna busta T. G. Masaryka, 21. února 1936 pak i pamětní bronzová deska s nápisem „Dostavěno k jubileu 85. narozenin prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka za ministra železnic Rudolfa Bechyně podle návrhu Ing. arch. V. Rejchla“. Hlavní průčelí budovy čítalo 41 okenních os, okna byla zdobena obrazy Merkura, okřídlených kol a znakem republiky (později městským znakem). Sedlová střecha vlevo od věže byla osazena ocelovým krovem se skleněnými výplněmi, zajišťující přirozené osvětlení odbavovací haly (mimo jiné už tenkrát byla zřízena posuvná plošina pro údržbu světlíku). V této části střechy vystupovalo sousoší od sochaře Josefa Škody, znázorňující dva světlonoše s okřídleným kolem. Dominantou nádražní budovy byla 46 metrů vysoká věž s hodinami, zakončena helmicí z měděného plechu, na jejímž vrcholu byl umístěn vodojem pro zásobování stanice vodou. Vnitřek věže tvořilo tříramenné schodiště, které přecházelo v kovové točivé. Vnější fasády budovy byly z břízolitu a pískovcových obkladových desek. Jižní křídlo nesla železobetonová konstrukce, severní křídlo bylo zděné, ze železobetonu byly pouze stropy, střecha byla pokryta pálenými střešními taškami. Výstavba přišla na 19 milionů korun. Staniční budova byla roku 1981 vyhlášena kulturní památkou. Severní", "section_level": 2}, {"title": "Popis stanice.", "content": "Železniční stanice leží v jednokolejné trati Choceň – Velký Osek, jednokolejné trati Pardubice – Jaroměř, je odbočnou pro trať Hradec Králové – Turnov. Železniční trať Velký Osek – Choceň (020) zaúsťuje do zhlaví severního a jižního, železniční trať Pardubice – Jaroměř – Liberec (031) zaúsťuje do zhlaví severního a jižního, železniční trať Hradec Králové – Turnov (041) zaúsťuje do zhlaví severního. Je stanicí smíšenou, seřaďovací, vlakotvornou. Výkonnost spádoviště v roce 2013 – počet relačních kolejí 11, denní výkonnost v rozposunovaných vozech (počet rozposunovaných vozů / den) 639. Na stanici se také nachází DKV – provozní jednotka Hradec Králové. Královéhradecké depo v minulosti obstarávalo rozsáhlý provoz parních lokomotiv řad 354.1, 354.7, 475.1 „Šlechtična“, 556.0 „Štokr“, motorových vozů řad M 131.1 „Hurvínek“, M 131.1, M 262.0, M 286.0, M 296.1, motorových lokomotiv řad T 466.0, T 478.3, T 478.4. Součástí depa je i točna s půlkruhovou remízou, na severním zhlaví se nachází dnes nepoužívané skladiště, vlečka do ZVU, na stanici se nachází celkem sedm vleček, také myčka kolejových vozidel a opravna vozů. V blízkosti severního zhlaví při ulici Kydlinovská se také nachází muzejní expozice sdělovací a zabezpečovací techniky. Stanice je vybavena orientačními hlasovými majáčky pro nevidomé. Mimo jiné se v Hradci Králové nachází i druhá méně významná železniční stanice Hradec Králové-Slezské Předměstí. Nachází se na železniční trati č. 020 v severovýchodní části města Hradec Králové-Slezské Předměstí. Také se zde nacházejí tři železniční zastávky. První zastávkou je Hradec Králové-Kukleny, nachází se mezi stanicemi Hradec Králové hl.n. a Praskačka, druhou pak Hradec Králové zastávka, nachází se mezi stanicemi Hradec Králové-Slezské Předměstí a Hradec Králové hl.n. Obě zastávky se nacházejí taktéž na železniční trati č. 020. Poslední, třetí železniční zastávkou na území města jsou Plotiště nad Labem, nachází se na železniční trati č. 041.", "section_level": 1}, {"title": "Informační systém.", "content": "Stanice je vybavena hlasovým systém HIS od firmy MikroVOX, vizuálním informačním systémem VIS od firmy Starmon. Hlasový a vizualní informační systém byl původně vyvinut pod souhrnným názvem HaVIS. Jednalo o hlasový informační systém (HIS) od firmy MikroVOX a vizuální informační systém (VIS) od firmy Starmon Choceň. Je", "section_level": 2}, {"title": "Nástupiště.", "content": "Stanice má pět zvýšených betonových nástupišť, z toho dvě ostrovní nástupiště s průjezdnými kolejemi, čtyřmi nástupištními hranami. 1. A nástupiště se dvěma hranami se nachází u kusých kolejí, mezi kolejemi 10a, 12a s délkou 200 m. 1. jednostranné nástupiště se nachází u výpravní budovy s délkou 225 m. 2. nástupiště je umístěno mezi kolejemi č. 6 a 2 s délkou 256 m. 3. nástupiště je umístěno mezi kolejemi č. 1 a 5 s", "section_level": 2}, {"title": "Trakční a proudová soustava.", "content": "Stanice je elektrifikovaná, trakční vedení je rozděleno na čtyři trakční úseky. V trolejové síti je stejnosměrný proud o napětí 3 kV. Výška trolejového vedení ve stanici je 5,6 m, na", "section_level": 2}, {"title": "Zabezpečovací zařízení ve stanici.", "content": "V obvodech jižního a severního zhlaví je stanice vybavena elektromechanickým zabezpečovacím zařízením se světelnými návěstidly v závislosti na řídicím přístroji, umístěném v dopravní kanceláři. Ve středovém obvodu je stanice vybavena provizorním zabezpečovacím zařízením MOZAS, které je ovládáno z jednotného obslužného pracoviště, které je umístěného rovněž v dopravní kanceláři, také elektrickým ohřevem výměn (EOV). Jedná se o zabezpečovací zařízení 2. a 3. kategorie. Při výpadku proudu je zabezpečovací zařízení napájeno z náhradního zdroje. V rámci jedné pracovní směny vykonávají službu současně dva výpravčí a to staniční výpravčí a traťový výpravčí. Vedoucím směny je traťový výpravčí, který je nadřízeným pracovníkem staničnímu výpravčímu, dále pak také vydává souhlasy k odjezdu vlaků ze", "section_level": 2}, {"title": "Zabezpečovací zařízení v přilehlých mezistaničních úsecích.", "content": "V přilehlých mezistaničních úsecích, v tratích Hradec Králové hl.n. – Předměřice nad Labem, Hradec Králové hl.n. – Všestary, je provoz zabezpečován reléovým poloautomatickým blokem, zabezpečovacím zařízením 2. kategorie. V přilehlých mezistaničních", "section_level": 2}, {"title": "Klub železničních modelářů.", "content": "Ve sklepních prostorách výpravní budovy hlavního nádraží sídlí klub železničních modelářů Hradec Králové, který každoročně pořádá tradiční podzimní výstavu. Návštěvníci", "section_level": 2}, {"title": "Parkovací dům pro kola.", "content": "V části Riegrova náměstí, několik desítek metrů od nádražní budovy mohou cyklisté využít unikátní parkovací dům pro kola, který byl otevřen 18. února 2013. Tento parkovací dům je plně automatizovaný, cyklisté se", "section_level": 2}, {"title": "Historie železniční dopravy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní časy mezi dvěma stanicemi z pohledu historie.", "content": "Během několika desítek", "section_level": 2}, {"title": "Významné spoje v letech 1971–2013.", "content": "\"Všechny spoje byly zaváděny do páru pro opačné směry a to beze změn v trasování, pouze byly upraveny časové polohy spojů. Kupříkladu R 253 Bohemia v relaci Praha – Varšava, jezdil také v opačném směru jako R 252 Bohemia. Vzhledem k tomu, že některé spoje opakovaně jezdily v období následujícím beze změny, nejsou zde proto uvedeny.\" Hlavní nádraží v minulosti obsluhovalo i dálkové mezinárodní spoje. V letech 1971/1972 byl jedním ze spojů R 22 Bohemia na své trase z pražského hlavního nádraží přes Chlumec nad Cidlinou, Hradec Králové, Lichkov, Międzylesie, Wrocław, do Varšavy. V plánovaném řazení tohoto vlaku byly zařazeny přímé vozy, které spojovaly Prahu se Svinoústím, Gdyní a Štětínem. Pravidelný odjezd vlaku byl ve 21.19. V letech 1977/1978 byl jedním ze spojů R 253 Bohemia na své trase z pražského hlavního nádraží, přes Chlumec nad Cidlinou, Hradec Králové, Lichkov Międzylesie do Varšavy. V plánovaném řazení tohoto vlaku byly zařazeny přímé vozy, které spojovaly Prahu se Svinoústím, Gdyní a Štětínem. Pravidelný odjezd vlaku byl ve 20.27. Týž rok jezdil i Ex 7 Praga na své trase z pražského hlavního nádraží přes Chlumec nad Cidlinou, Hradec Králové, Lichkov, Międzylesie, Varšavu, Brest do Moskvy. Mimo jiné v plánované řazení vlaku byly řazeny přímé vozy, které spojovaly Karlovy Vary s Moskvou a Kyjevem. Ve své době byla vnitrostátní přeprava vyloučena. Pravidelný odjezd vlaku byl v 0.48. V letech 1978/1979 , 1979/1980 , 1980/1981 , 1981/1982 jezdily rovněž mezinárodní rychlíky do Varšavy a Moskvy. Prvním byl R 253 Bohemia, druhým pak Ex 7 Praga. V letech 1985/1986 byl jedním ze spojů R 253 Bohemia na své trase z pražského hlavního nádraží přes Chlumec nad Cidlinou, Hradec Králové, Lichkov, Międzylesie, Wrocław do Varšavy. Mimo jiné v plánovaném řazení tohoto vlaku byly zařazeny přímé vozy, které spojovaly Prahu s Gdyní, Svinoústím a Štětínem. V témže roce jezdil i R 1480 na své trase z Margecan přes Hradec Králové, Liberec, Zittau do Lipska. Pravidelný odjezd vlaku byl ve 20.15. Také R 11953 Hořec na své trase z pražského hlavního nádraží přes Hradec Králové, Trutnov do Svobody nad Úpou. Mimo jiné tento spoj byl určen výhradně rekreantům ROH. Také R 681 na své trase z Liberce přes Hradec Králové, Českou Třebovou, Brno do Bratislavy. Pravidelný odjezd vlaku byl v 9.09. V letech 1988/1989 byl jedním ze spojů také R 480 Kriváň na své trase z Košic přes Žilinu, Hradec Králové, Liberec, Zittau do Drážďan. Pravidelný odjezd vlaku byl ve 4.14. Týž rychlík jezdil i v letech 1985/1986. V témže roce jezdil i R 253 Bohemia na své trase z pražského hlavního nádraží přes Hradec Králové, Týniště nad Orlicí, Letohrad, Lichkov, Międzylesie, Wrocław do Varšavy. Mimo jiné v plánovaném řazení tohoto", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti (2014) hlavní nádraží obsluhuje pouze dálkové vnitrostátní, regionální spoje směřující kupříkladu do měst, jakými jsou: Choceň, Letohrad, Týniště nad Orlicí, Nové Město nad Metují, Poděbrady, Nymburk, Lysá nad Labem, Praha, Pardubice, Jaroměř, Dvůr Králové nad Labem, Turnov, Liberec, Česká Skalice, Trutnov, Náchod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hradec Králové hlavní nádraží je železniční stanice v Hradci Králové. Nádraží je železničním uzlem, trati odtud směřují do Velkého Oseka, Chocně, Pardubic, Jaroměře a do Turnova. ", "tgt_summary": null, "id": 1965524} {"src_title": "Pražská spojovací dráha", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Důvody ke stavbě.", "content": "První železniční stanici v Praze – dnešní Masarykovo nádraží, postavila Severní státní dráha, později prodaná soukromému kapitálu (od roku 1855 Rakouská společnost státní dráhy). Bylo to hlavové (koncové) nádraží, z něhož vycházely dvě tratě: do Drážďan a do Vídně. Roku 1862 přibylo na Smíchově koncové nádraží České západní dráhy vedené od bavorských hranic. Trať této společnosti byla v prvních letech spojena pouze s tratěmi v Bavorsku, ale v Čechách nikde žádné propojení ještě nebylo vybudováno. Náklady, které přes Prahu pouze procházely, musely být mezi nádražím Společnosti státní dráhy a smíchovským nádražím přepravovány koňskými potahy. Roku 1866 získala koncesi ke stavbě nové trati mezi Vídní a Prahou Dráha císaře Františka Josefa (KFJB), která začala budovat na začátku 70. let své nádraží císaře Františka Josefa, dnešním názvem Praha hlavní nádraží, které bylo propojeno s nádražím ve stejné době budované trati Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy. V letech 1872–1873 mířily k Praze tratě Pražsko-duchcovské dráhy, Rakouské severozápadní dráhy a druhá trať Buštěhradské dráhy. Bylo tedy rozhodnuto vybudovat trať, která by alespoň provizorně pražský uzel propojila.", "section_level": 1}, {"title": "Realizace.", "content": "Náročné stavby se ujala KFJB. Nová trať vycházela z nádraží Praha-Smíchov, po mostě - předchůdci dnešního vyšehradského železničního mostu - přecházela Vltavu a jedním z vinohradských tunelů vyúsťovala na dnešním Hlavním nádraží. Z Hlavního nádraží byla ještě vybudována krátká spojka k výhybně Hrabovka, kde se spojovala s tratí Společnosti státní dráhy. Tato spojka je dnes již zrušená a nahrazená tratí Nového spojení. Provoz na pražské spojovací dráze byl zahájen v srpnu 1872, zatím zde byla provozována jen nákladní doprava. Roku 1884 byla KFJB pro její špatné hospodářské výsledky zestátněna a roku 1888 byla na této trati zahájena též osobní doprava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pražská spojovací dráha je historický název pro železniční trať, která propojila stanice do té doby od sebe v rámci pražského uzlu izolovaných soukromých železničních společností. V prvních letech sloužila trať nákladní dopravě, později se stala v osobní dopravě jedním z klíčových spojení v regionu i v rámci evropské železniční sítě.", "tgt_summary": null, "id": 1301972} {"src_title": "Comedy Central Extra", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kanál se poprvé objevil ve Velké Británii v nabídce satelitního operátora Sky, později i dalších, 1. září 2003, tehdy ještě pod názvem \"Paramount Comedy 2\". K rebrandingu stanice na nový název \"Comedy Central Extra\" došlo 6. dubna 2009. Poté, co bylo rozhodnuto o expanzi na další trhy, bylo 1. listopadu 2011 v nizozemské kabelové síti \"Ziggo\" spuštěno vysílání v nizozemštině. Na místním trhu se jednalo již o třetí kanál pod značkou \"Comedy Central\", kde již dříve byly spuštěny sesterské stanice Comedy Central a Comedy Central Family. V červenci 2012 byly zahájeno neveřejné zkušební vysílání české, srbské, slovinské a chorvatské lokalizace formou DVB titulků. K distribuci signálu byl zvolen satelit Thor 6 na orbitální pozici \"0.8°W\", kde se nachází multiplex provozovatele s názvem \"MTV Networks\". Stanice \"Comedy Central Extra\" pro větší část Evropy a Středního Východu vysílá s licencí vydanou českou \"Radou pro rozhlasové a televizní vysílání\". Pravidelné vysílání bylo spuštěno 1. srpna 2012. Stanice byla od počátku dostupná také v základní nabídce satelitní platformy \"Total TV\" a kabelových sítích \"SBB\", \"D3 GO\" a \"B.net\" v zemích bývalé Jugoslávie. V březnu 2013 vstoupil kanál prostřednictvím operátora \"Romtelecom\" na rumunský trh v plné lokalizaci formou titulků. Dne 3. října 2014 byl \"Comedy Central Extra\" zařazen do nabídky \"PLUS\" slovenského kabelového operátora UPC Broadband Slovakia. O tři dny později byl zařazen také do nabídek satelitních platforem Freesat by UPC Direct v Česku a na Slovensku do balíčku \"Freesat PLUS\", a do maďarského UPC Direct. V české kabelové síti UPC ČR se kanál objevil až 4. listopadu 2014. V pondělí 8. července 2015 zařadila chorvatská kabelová televize \"VIP TV\" kanál do základní nabídky.. Provozovatel MTV Netwoks s.r.o. ve spolupráci s televizí Primou spustil v pondělí 14. prosince 2015 vysílání českého kanálu Prima Comedy Central. Ve stejný den došlo k vyřazení stanice \"Comedy Central Extra\" z nabídek kabelového operátora UPC Česká republika. Od 1. dubna 2016 je kanál dostupný v maďarském balíčku \"Extra\" slovenského operátora Magio Sat. Od stejného dne došlo v nabídce operátora Nová Digi TV SK k přesunutí stanice \"Comedy Central Extra\" do základního balíčku \"Štandard\". Provozovatel \"Comedy Central Extra\" se rozhodl k 1. červnu 2017 ukončit distribuci kanálu na českém a slovenském trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kabelová televize.", "content": "Níže je uveden seznam kabelových sítí, ve kterých je nabízen program \"Comedy Central Extra\".", "section_level": 2}, {"title": "IPTV.", "content": "Níže je uveden seznam IPTV operátorů, ve kterých je nabízen program \"Comedy Central Extra\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Comedy Central Extra je název placeného zábavního televizního kanálu provozovaného společnostmi Paramount UK Partnership ve Spojeném království a Irsku, Viacom International Media Networks v Nizozemsku a MTV Networks s.r.o. ve zbývajících částech Evropy a na Středním Východě. Hlavním jazykem vysílání je angličtina. Lokalizace do místních jazyků, kde kanál vysílá, probíhá formou DVB titulků. Provozovatel nevylučuje na některých trzích lokalizaci formou dabingu či voice-overu. Programová náplň je tvořena komediálními seriály a pořady typu stand-up americké a britské vlastní tvorby.", "tgt_summary": null, "id": 904914} {"src_title": "Železnice Desná", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Provozování dráhy.", "content": "Po obnovení provozu na trati se provozovatelem dráhy stala společnost Stavební obnova železnic a.s., která se předtím podílela na opravě povodní poškozených úseků. Od 1. března 2005 je provozovatelem dráhy firma SART – stavby a rekonstrukce a.s.", "section_level": 1}, {"title": "Provozování drážní dopravy.", "content": "Po obnovení sjízdnosti trati byla provozovatelem osobní i nákladní drážní dopravy a také provozovatelem dráhy firma Stavební obnova železnic a.s. Od 1. října 2002 pak provozování pravidelné osobní dopravy převzala společnost Connex Morava a. s. (v červenci 2008 přejmenovaná na Veolia Transport Morava, v červenci 2013 přejmenovaná na Arriva Morava). Vozidla provozovaná tímto dopravcem na uvedené trati jsou však majetkem Svazku obcí údolí Desné, který je získal současně s převzetím trati. Na těchto tratích platí tarif a smluvní přepravní podmínky integrovaného dopravního systému Olomouckého kraje (IDSOK). Pravidelnou nákladní dopravu provozují od 1. května 2005 České dráhy, resp. od 1. prosince 2007 ČD Cargo. V roce 2013 potvrdil předseda Svazku obcí údolí Desné Pavel Žerníček informaci, že stát odsouhlasil projekt elektrifikace tratě v celé délce od Šumperku do Koutů nad Desnou. Elektrifikace nezahrnuje odbočku z Petrova nad Desnou do Sobotína, kde budou i nadále jezdit motorové osobní vlaky. V květnu 2015 započaly stavební práce na trati, které kromě samotné elektrifikace zahrnují také rekonstrukci dvou mostů, výstavbu nových nástupišť ve stanici Petrov nad Desnou a rekonstrukci dalších stávajících nástupišť, výstavbu nové měnírny poblíž stanice Loučná nad Desnou–Filipová, rekonstrukci některých přejezdů nebo osazení nového traťového zabezpečovacího zařízení. Celý projekt za 393 milionů korun by měl být dokončen v listopadu 2015. Poté budou po trati jezdit vlaky RegioPanter a plánovaná jízdní doba se zkrátí ze současných 35 minut na 20 minut. Podle zprávy z listopadu 2015 se Olomoucký kraj dohodl s Českými drahami, že od června 2016 nasadí na trať své elektrické jednotky v rámci stávající desetileté celokrajské smlouvy. Smlouva s Arrivou Morava platí do konce roku 2016, od června 2016 však bude Arriva zřejmě provozovat dopravu jen na odbočném úseku z Petrova nad Desnou do Sobotína. V současné době jezdí na trati el. jednotky RegioPanter nebo lokomotiva 163 s dvěma vozy Bdt280 a jedním Bdt262.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Trať posloužila v roce 2012 jako model pro výzkum možností využití sluneční energie v systémech regionální kolejové dopravy, provedený na dopravní fakultě Univerzity v Pardubicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Železnice Desná je marketingový název regionální železniční tratě 293, od 11.12.2016 je součástí tratě 291, o délce 20,8 km ze Šumperka do Koutů nad Desnou s tříkilometrovou odbočkou Petrov nad Desnou - Sobotín. Trať vlastní \"Svazek obcí údolí Desné\" (jehož členy jsou obce Vikýřovice, Rapotín, Velké Losiny, Loučná nad Desnou, Sobotín, Rejchartice, Hraběšice a Vernířovice). Svazek obcí vznikl po povodni v roce 1997 a obnovení a převzetí poničené železniční tratě bylo jeho nejvýznamnějším počinem. V květnu 2015 započala elektrifikace tratě v celé délce od Šumperka po Kouty nad Desnou, která však nezahrnuje odbočku mezi Petrovem nad Desnou a Sobotínem.", "tgt_summary": null, "id": 95308} {"src_title": "Kleinové", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie rodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předkové.", "content": "Prvním známým členem rodiny je Hans Georg Klein, domkář. Tomu se 8. ledna 1756 narodil v Přemyslově (část Loučné nad Desnou) syn Johann Friedrich Klein. Johann byl pouhým statkářem, který si příležitostně vydělával obchodováním se střelným prachem (pro generála Laudona). Oženil se v pokročilém věku v roce 1790 s Marií Elizabetou Hamplovou. Narodilo se jim celkem devět dětí, z nichž šest bratrů přežilo do dospělosti. V roce 1815 získal Johann Friedrich zakázku na přeměnu jihozápadního úbočí Petrova v Brně.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikatelské aktivity.", "content": "Někdy v letech 1813-1814 získal Franz Klein místo zahradníka v zámeckém parku v Lednici, spolu s ním přišli i bratři Josef a Engelbert. Bratrům byly svěřovány různé zakázky, zejména vodní stavby. Významná byla také jejich úprava zámeckého parku ve Veselí nad Moravou. Jejich dílo v Lednice bylo natolik zdařilé, že vyvolalo vlnu dalších zakázek (vodní a silniční stavby, parkové úpravy atd.). V roce 1836 získala c. k. privátní společnost Severní dráha císaře Ferdinanda první koncesi na lokomotivní dráhu v Rakousku a bratři Kleinové byli první, kdo se na tuto neznámou půdu odvážili Od tohoto roku se jejich podnikání téměř výhradně na stavbu železničních tratí. První postavili v roce 1837 (Vídeň – Gänserndorf), v průběhu svého působení vybudovali na 3500 km železničních tratí v Českých zemích, Rakousku, Německu, Polsku a Rumunsku. K nejvýznamnějším budovaným úsekům patřila trasa Praha – Olomouc, dokončená v roce 1845 pod vedením Jana Pernera. V roce 1847 uzavřeli žijící bratři Kleinové smlouvu o společném podnikání – vznikla firma Gebrüder Klein, v níž měl rozhodující podíl Franz. Tato firma se pak podílela na dalším budování železničních tratí. Po smrti Alberta se nepodařilo podniky rodiny Kleinů dále rozvíjet. Více než 20 potomků rodiny zvolilo rozmařilý život zbohatlé šlechty.", "section_level": 1}, {"title": "Stavitelé železnic.", "content": "Firma bratří Kleinů stála u počátku budování železničních tratí na území rakousko-uherské monarchie. První úsek železniční trati, z Vídně do Gänserndorfu, vybudovali již v roce 1837. V následujících letech pak stavěli nebo se podíleli na stavbě těchto železničních tratí: Celkově vystavěla firma bratří Kleinů přes 3500 km železničních tratí, tedy asi třetinu všech tratí v monarchii. Společně s tím vybudovali řadu nádraží, tunelů, mostů a viaduktů, z nichž některé se jako technické památky zachovaly do dneška.", "section_level": 2}, {"title": "Železárny v Sobotíně.", "content": "Po smrti hraběte Mitrovského (1842) zakoupili bratři Kleinové v roce 1844 panství Loučná nad Desnou včetně železáren v Sobotíně. V roce 1844 začali stavět další železárny ve Štěpánově u Olomouce (výhodou bylo umístění u nové železniční trati). V roce 1849 (spuštění provozu ve Štěpánově) spojili všechny své |železárny do jediného výrobního celku Zöptauer und Stefanauer Eisebau und Eisehütten a. g. Zöptau (Sobotínsko-štěpánovská železářská a hutní akciová společnost se sídlem v Sobotíně). Železárny byly v prvé řadě zaměřeny na výrobu pro železnice, po zakoupení důlních polí na Ostravsku také na výrobu těžebních zařízení. V 60. letech 19. století se staly sobotínské železárny centrem rakouského železářského průmyslu, patřily k největším závodům v rakousko-uherské monarchii. Jen v Sobotíně zaměstnávaly přes 2000 lidí, významně se podílely na budování železniční sítě v monarchii. V roce 1865 byly přeměněny v rodinnou společnost Kleinů, jejímž podílníkem byl i ředitel Alois Scholz. Ve druhé polovině 60. let prožívaly vrchol svého vývoje. Vytěžené zdroje železné rudy v okolí byly nahrazeny dovozem ze vzdálenějších oblastí. Po krachu na vídeňské burze v roce 1873 nastaly těžké časy, navíc se při výrobě kolejnic začala dávat přednost oceli. Kleinové museli omezovat svůj podíl na výrobě kolejnic ve prospěch Vítkovických železáren. K oživení výroby došlo v 80. letech, kdy sobotínské železárny přešly na výrobu litinového zboží, po roce 1890 také železných konstrukcí a mostů. Snahy o záchranu však postupně ztrácely smysl, v roce 1910 byla výroba surového železa zastavena. Kleinové prodali železárny ostravské společnosti Kabelovny a drátovny, která provoz v roce 1921 zastavila definitivně.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba uhlí a další hutě.", "content": "Výroba železa vyžadovala pravidelné dodávky velkého množství uhlí. Bratři Kleinové se tedy začali podílet i na jeho těžbě a i zde se v některých regionech stali průkopníky. Klíčový byl rok 1848, kdy začali hloubit první šachty na Ostravsku (v částech Přívoz a Hrušov), Oslavansku i u Kladna. Nejkratší bylo jejich působení na Ostravsku, kde své doly prodali již v roce 1855 Severní dráze Ferdinandově, za níž stála rodina Rotschildů. Na Oslavansku se Kleinové spojili s dalšími místními podnikateli, především s rodem Herringů. V roce 1869 se spolupodíleli na vzniku Rosické báňské společnosti, která zakoupila také místní železářské hutě. Správcem hutí se stal Bedřich Klein (syn Alberta). Místní hutě pracovaly s proměnlivým úspěchem, většinou však ztrátově. Výroba železa byla zastavena již v roce 1872, veškerý provoz byl zastaven v roce 1902. Nejvýrazněji se bratři Kleinové zapsali do historie těžby uhlí na Kladensku. V roce 1848 se spojili s místními podnikateli V. Novotným a Vojtěchem Lannou a založili Kladenské kamenouhelné těžařstvo (Novotný společnost později opustil). Po objevu železných rud v okolí vzniklo v roce 1851 samostatné Kladenské železářské těžařstvo, které v roce 1854 vybudovalo první vysokou pec v Čechách. V roce 1857 došlo k opětovné fúzi obou firem a některých menších firem v okolí, čímž vznikla Pražská železářská společnost. Poté, co začalo docházet uhlí na Kladensku, začali Kleinové v roce 1863 těžit také na Plzeňsku. Tradice těžby uhlí a výroba železa pokračovala téměř do současnosti (významný je vznik soukromé Poldiny huti v roce 1889)", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Pivovarnictví Silesia Brauerei und Malzerei – aktien gesellschaft Hennersdorf, Schlesien \" (Slezský pivovar a sladovna, akciová společnost Jindřichov, Slezsko).\" \"Dr. Adalbert Klein během rekonstrukce pro pivovar vybudoval samospádový vodovod s přívodním potrubím v délce asi 3 km. Ječmen a brambory sklízel na vlastních polích, čímž získával lacinou surovinu, jak pro výrobu piva, tak lihovin. Vodu využíval z místního Svinného potoka. Roční produkce tvořila 12 000 hl piva. Vařilo se tu 10°, 12° a tmavé 18° pivo. Dr. Adalbert Klein učinil z pivovaru akciovou společnost. Rod Kleinů z Wiesenberga vlastnil panství, zámek a pivovar až do roku 1945, kdy jim byl celý majetek se 400letou tradicí na základě Benešových dekretů zkonfiskován.\" \"Po válce od roku 1948 – 1952 byly majitelem Moravskoslezské pivovary n.p. V roce 1951 převzal pivovar od Augustina Novotného první jindřichovský sládek pan František Jiřík. Poté byly majiteli Opavské pivovary, n.p. a Ostravské pivovary n.p., které vařily 12° Slezovar nebo 14° Silesia Porter a později i Ostravar 12° světlý ležák. Do sedmdesátých let se tu také vařilo nošovické pivo. Po ukončení tradičního pivovarnictví spěl celý areál k zániku. Vybavení bylo převezeno do pivovaru Golčův Jeníkov a bývalý pivovar začal sloužit místním Státním statkům Bruntál, Odštěpný závod 02 Jindřichov např. jako sklad brambor a hnojiv. Nakonec byl celý komplex přebudován na mísírnu krmiv. Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež sídlící v bývalém zámku, který s bývalým pivovarem tvořil jeden celek, se pokoušel areál účelově využít. Pozemkový fond ČR věnoval pivovar Ústavu sociální péče bezúplatně. Bohužel nedostatek finančních prostředků přinutil Ústav sociální péče budovu Pozemkovému fondu ČR vrátit a od té doby celý objekt chátrá. Nedochoval se ani vzácný erb pánů z Wiesenberga - dva páry tisknoucích se rukou s latinským nápisem „Concordia et Labore“ neboli „Svorností a prací“ nade dveřmi v bývalé varně.\"", "section_level": 1}, {"title": "Krajina.", "content": "Nejvýrazněji zasáhl do vzhledu oblasti Sobotína a Loučné nad Desnou baron František (III.) Klein. Za něj byla vybudována vyhlídková zpevněná cesta na hřebeni Kamenitého kopce s tzv. Baronskou vyhlídkou, nechal vystavět loveckou chatu \"Františkova myslivna\". Kleinové měli odpor k umělé krajině, proto na svém panství bránili vysazování kleče. Dodnes tak na části hřebene Hrubého Jeseníku, patřící dříve k jejich panství, tento jehličnan neroste. Rodina Kleinů stála také u vzniku prvních horských chat. Uhlí se do sobotínských železáren dopravovalo mimo jiné ze Slezska přes horské průsmyky, v nichž bylo nutné vystavět hostince a přepřahcí stanice pro formanská spřežení. Tak vznikly první chaty v Červenohorském sedle a sedle Skřítek, které na přelomu 19. a 20. století od Kleinů získaly německé turistické spolky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kleinové byla podnikatelská rodina, pocházející z Loučné nad Desnou. Největší slávy dosáhli v 19. století budováním železničních tratí v Rakousku-Uhersku, s využitím železáren v Sobotíně. Několik členů rodu bylo za své zásluhy povýšeno do šlechtického stavu.", "tgt_summary": null, "id": 413075} {"src_title": "Spinové echo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Spinové echo bylo vysvětleno Erwinem Hahnem v jeho publikaci z roku 1950, dál bylo rozvinuto Carrem a Purcellem, kteří ukázali výhody využití 180° refokusačního pulsu. Pro lepší pochopení rozdělíme celý děj do několika kroků: Sekvence spinového echa. A) Vertikální červená šipka znázorňuje průměrný magnetický moment skupiny spinů, např. protonů. Všechny směřují vertikálně ve směru magnetického pole a rotují podél delší osy, zobrazeny jsou v rotující souřadné soustavě, takže jsou stacionární. B) 90° puls sklopí spiny do horizontální (x-y) roviny. C) Vlivem nehomogenit lokálního magnetického pole (změny magnetického pole v různých částech vzorku) dojde ke zpomalení precese některých spinů, zatímco jiné zrychlí. To způsobuje vyhasínání signálu. D) Po aplikaci 180° pulsu dojde k obrácení pořadí. Pomalejší spiny se dostanou před rychlejší. E) Postupně dochází k tomu, že rychlejší spiny se začnou přibližovat k pomalejším. F) Kompletní refokusace nastane v čase T2. Návrat spinů do vertikálního směru (není zobrazeno) nastane v čase formula_4. 180° puls se často označuje jako formula_5-puls. V animaci je několik zjednodušení: není uvažována dekoherence a na každý spin působí ideální puls a jeho okolí neovlivňuje vývoj magnetizace systému. V animaci je zobrazeno šest spinů, kterým není umožněno výraznější rozfázování. Technika spinového echa je velmi užitečná, v případě kdy dochází k výraznějšímu rozfázování jak je ukázáno v animaci dole.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhasínání spinového echa.", "content": "Měření vyhasínání Hahnova echa lze využít k měření spin-spinového relaxačního času, jak je ukázáno v animaci dole. Velikost echa je měřena pro různé prodlevy mezi pulsy, tím získáme dekoherenci, která není refokusována formula_5-pulsem. V nejjednodušším případě pozorujeme exponenciální vyhasínání, které je dáno časem formula_3.", "section_level": 1}, {"title": "Stimulované echo.", "content": "V Hahnově publikaci z roku 1950 je ukázána další metoda, jak generovat spinové echo pomocí tří následujících 90° pulsů. Po prvním pulsu dojde ke sklopení magnetizace do roviny x-y, stejně jako v prvním případě. Po pulsu dochází k postupnému rozjíždění spinů a vzniku tzv koláče. Ten je druhým pulsem sklopen do roviny x-z. Po časové prodlevě formula_8 je pomocí třetího pulsu získáno stimulované echo v čase formula_9 po posledním pulsu.", "section_level": 1}, {"title": "Fotonové echo.", "content": "Hahnovo echo lze také pozorovat v optice, když působíme rezonančním světlem na materiál s nehomogenně rozšířenou absorpční rezonancí. Místo dvou spinových stavů v magnetickém poli, využívá fotonové echo dvě energetické hladiny materiálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spinové echo je, v magnetické rezonanci, pulsní sekvence tvořená dvěma radiofrekvenčními pulsy s fází 90° a 180°. Účelem této sekvence je refokusace spinové magnetizace. Tuto sekvenci využívá jak NMR spektroskopie, tak i MRI. ", "tgt_summary": null, "id": 66450} {"src_title": "Chastelet", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pevnost stála na místě telu, osídleného od rané doby bronzové (od 3300 př. n. l.) až do rané doby arabské (7. století). Byl zde brod hlavní cesty z Egypta do Mezopotámie (pozdější Via Maris). Římané tu postavili kamenný most, jehož zbytky jsou dodnes patrné. V roce 1178 požádali Templáři krále Balduina IV., aby na tomto strategickém místě dal postavit pevnost. Ten se zprvu zdráhal, neboť podle smlouvy se Saladinem měl být brod přístupný oběma stranám. Ale nakonec sem v říjnu 1178 přijel se svou armádou a začal pevnost stavět. Saladin mu nabídl nejdříve 60 tisíc zlatých dinárů a potom dokonce 100 tisíc, aby se stavbu přestal. Balduin však nepochopitelně odmítl. V dubnu 1179 byla vnitřní pevnost dokončena, ale vnější opevnění nebylo zatím vůbec vystaveno. Koncem srpna nedokončenou pevnost Saladin oblehl, protože mu bylo jasné, že plně dokončená pevnost by byla pravděpodobně nad jeho síly, v průběhu dobývání dal stavět tunel k hlavní věži (donjon), která se následně zřítila, když ji zachvátil požár od lampy. Saladin tehdy nabízel každému vojáku dinár za vědro vody donesené do štoly, aby zachránil její výdřevu – přístup do štoly byl pod silnou palbou lukostřelců. 30. srpna 1179 byla pevnost dobyta. 800 křesťanů padlo nebo bylo zabito, dochované prameny hovoří o tom, že přeživší měli možnost volby – vzdát se nebo zemřít, 700 křesťanů bylo zajato a tisíc muslimských zajatců, zde vězněných, osvobozeno. Pevnost nechal Saladin zbořit, cisterny zasypat, aby se křižáci zde neměli čas rychle znovu opevnit či se pokusit pevnost obnovit.", "section_level": 1}, {"title": "Geologická pozoruhodnost.", "content": "Pevnost stojí na zlomu pevninských desek Velké příkopové propadliny a na jižní a severní hradbě lze vidět pohyb těchto desek od roku 1179 dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chastelet ( „Malá pevnost“ nebo Chastelet du Gué de Jacob „Malá pevnost na Jákobově brodu“; מצד עתרת (Mecad Ateret); Vadum Jacob, Qasr al-'Atra, Bajt al-Áḥzán (بيت الاحزان)) byla křižácká pevnost u řeky Jordánu. ", "tgt_summary": null, "id": 358408} {"src_title": "Georg Wollner", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl protestantského vyznání. Vychodil národní a měšťanskou školu a vyučil se zámečníkem. Pracoval u firmy Päsold v Plesné. Byl členem DNSAP. Po jejím rozpuštění roku 1933 začal od 1. října 1933 spolupracovat se stranou Konrada Henleina. Henlein ho do svého nového politického projektu povolal jako zástupce dělnictva. Roku 1933 se stal vedoucím místní skupiny SHF (předchůdkyně SdP) v Plesné a roku 1934 okresním vedoucím pro Cheb a Vildštejn. 10. března 1935 se stal krajským vedoucím SdP na Chebsku. Profesí byl podle údajů k roku 1935 dělníkem v Chebu. V parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění. V rámci Sudetoněmecké strany patřil k radikálům. Na demonstraci 1. května 1938 v Chebu otevřeně přiznal, že SdP se hlásí k nacionálnímu socialismu a že se svými stížnostmi na národnostní politiků Československa se napříště bude obracet do Berlína. Opakovaně se také dostával do fyzických potyček na demonstracích. Roku 1935 byl ve Šternberku a roku 1937 v Chebu lehce zraněn. 17. února 1938 pak byl zraněn vážněji. Poslanecké křeslo ztratil na podzim 1938 v souvislosti se změnami hranic Československa. Během nacistické vlády a druhé světové války zastával různé politické posty. Od záboru Sudet do roku 1939 byl okresním vedoucím NSDAP v Karlových Varech. Počátkem roku 1939 se pak přestěhoval do Liberce, kde byl jmenován župním inspektorem pro sudetské oblasti. Po neshodách s nadřízenými byl ovšem donucen odstoupit a roku 1940 přešel do Plzně, kde byl také okresním vedoucím NSDAP. Od roku 1938 zasedal za NSDAP na Říšském sněmu v Berlíně. V dubnu 1945 nařídil Hitler zřídit v Sudetech Freikorps Adolf Hitler. Do jehož vedení byl poté Wollner jmenován. Podařilo se mu naverbovat asi sto žen a mužů, kteří pocházeli hlavně ze severozápadních Čech a poté je i částečně vycvičit. Poté Wollner oddíl rozpustil a všichni odjeli domů nebo na určená stanoviště. Pro rychlý postup Rudé armády a kapitulaci Německa do bojů už nezasáhli. S koncem války odešel Wollner do Německa, kde se mu podařilo ukrýt. Díky tomu nebyl souzen a ani potrestán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georg Wollner (15. prosince 1903, Aš – 24. července 1948, Marburg) byl československý politik německé národnosti a meziválečný poslanec Národního shromáždění za Sudetoněmeckou stranu, za nacistické vlády funkcionář NSDAP.", "tgt_summary": null, "id": 2370337} {"src_title": "Mariánský sloup (Mnichov)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během třicetileté války vyslovil kurfiřt Maxmilián I. příslib, že nechá postavit bohulibé dílo, pokud budou ušetřena města Mnichov a Landshut. Město Mnichov bylo během války obsazeno švédským vojskem a vojenské velení požadovalo jeho zničení. Nicméně se v této pro město nebezpečné situaci švédský král Gustav II. Adolf rozhodl proti přání vojenského velení město zachovat. Ve válce byla nakonec ušetřena obě města a v Mnichově se hovořilo o zázraku. Maxmilián proto v roce 1638 nechal na náměstí Marienplatz v Mnichově postavit mariánský sloup z adnetského mramoru. Latinský nápis odkazuje na jeho příslib a na uctívání Marie jako ochránkyně a patronky Bavorska (Schutzpatronin Bayerns). Mariánský sloup byl posvěcen 7. listopadu 1638, první neděli po dni Všech svatých. Svěcení provedl freisingský biskup Veit Adam von Gepeckh. Říká se, že přitom kurfiřt Maxmilián pronesl neolatinskou přímluvu jezuitského básníka Jakoba Baldeho (1604–1668): Německý překlad Český překlad: \"Panenská Ochránkyně, zachovej svým Bavorům stát, panovníka, vládu, zemi a víru.\" Zároveň vznikla také píseň „\"Das Münchnerisch unser lieben Frawen Gesang\"‘“, vytištěná v roce 1637, (Kancionál pro Mnichov a Freising: č. 855). Během druhé světové války byla socha uschována ve Frauenkirche, ale již v roce 1945 byla pod kardinálem Michaelem von Faulhaber znovu na náměstí Marienplatz vrácena. Během stavby městských drah U-Bahn a S-Bahn v Mnichově byl mariánský sloup v roce 1966 dočasně odstraněn. K jeho vrácení došlo v listopadu 1970. Barokní sokl a sloup byly nahrazeny kopií, a socha byla znovu pozlacena.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Pomník je tvořen mramorovým sloupem, v jehož horní části je pozlacená bronzová socha Panny Marie, kterou pravděpodobně vytvořil Hubert Gerhard v roce 1593 pro hrob Viléma V. Až do roku 1613 byla socha na hlavním oltáři mnichovského kostela Frauenkirche. Je to typ sochy Panny Marie Loretánské. Marie stojí na srpku měsíce s Ježíškem v náručí. V roce 1639 byly na sokl sloupu přidány čtyři bronzové sošky hrdinských andílků (\"Heldenputti\"). Ty alegoricky odkazují na Žalm 91 verš 13, který je tam ve zkrácené formě uveden na tabulkách (\"Po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš zmiji i draka\" – \"Super aspidem et basiliscum ambulabis et leonem et draconem conculcabis)\". Andělé v antickém brnění bojují proti mýtickým tvorům, kteří představují čtyři lidská trápení, jimž v té době Mnichov čelil: Ony čtyři představy navrhl neznámý mistr pravděpodobně ve vosku. Z bronzu je pak odlil Bernhard Ernst. Kdo sloup navrhl není sice známo, ale musel to být jeden z nejvýznamnějších umělců té doby. Předpokládá se, že autorem byl Hubert Gerhard. Socha je podobná bronzové soše v Královské rezidenci. Marie stojí na srpku měsíce, je korunována, v levé ruce drží požehnaného Ježíška a v pravé ruce žezlo. Mariánský sloup platil za střed země a všechny odchozí silnice zde měly svůj metrický nulový bod. Dokonce i vzdálenost na směrových tabulích do Mnichova je vztažena k tomuto sloupu.", "section_level": 1}, {"title": "Recepce.", "content": "Převzetí myšlenky (recepce) mariánského sloupu bylo často využíváno i pro jiné mariánské sloupy. Některé byly postaveny ještě během třicetileté války, například mariánský sloup ve Wernstein am Inn, který byl původně postaven ve Vídni již v roce 1647. Pražský mariánský sloup byl postaven roku 1650 (zničen v roce 1918). Vídeňský i pražský sloup byly postaveny ze stejného důvodu jako sloup mnichovský, protože obě města byla švédskými vojsky v poslední fázi třicetileté války ušetřena. Mnichovský sloup také sloužil jako vzor pro mariánský sloup ve Freisingu v roce 1674 a pro mariánský sloup ve Trieru v roce 1866.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženské využití a návštěvy papežů.", "content": "Až do roku 1773 chodila každoročně procesí k mariánskému sloupu a to vždy první neděli po dni Všech svatých. V rámci sekularizace byly v roce 1803 veřejné litanie u mariánském sloupu zakázány, ale v roce 1854 opět obnoveny. Veřejné modlitby se u mariánského sloupu pořádají stále. Litanie, růženec a další modlitby jsou vždy v sobotu večer. A tak se tam modlil papež Pius VI. při návštěvě Mnichova v roce 1782. Papež Jan Pavel II. navštívil sochu 19. listopadu 1980. Jeho nástupce Benedikt XVI. pak 9. září 2006 v rámci své pastorační cesty do Bavorska. Data návštěv papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. v Mnichově byla vyryta do mramorového soklu posvátné sochy krátce po jejich konání. Arcibiskupové z Mnichova a Freisingu jsou u mariánského sloupu tradičně vítáni a přijímáni na začátku a na konci svého působení. Naposledy se před portrétem patronky Bavorska modlil při slavnostním obřadu dne 30. ledna 2008 arcibiskup Reinhard Marx. Svěřil své nové arcibiskupství a celé Bavorsko do rukou matky Boží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariánský sloup (\"Mariensäule\") na náměstí Marienplatz v Mnichově je sloup se sochou Panny Marie na vrcholu. Marie je v Bavorsku uctívána jako patronka země (Patrona Bavariae). Sloup je zařazen do seznamu kulturních památek Mnichova.", "tgt_summary": null, "id": 182593} {"src_title": "Motorový vůz Dm12", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Motorový vůz řady Dm12 konstrukčně vychází z motorových vozů řady 842, které v letech 1993 a 1994 vyráběla tehdejší Moravskoslezská vagónka pro České dráhy. Lehká vozová skříň je samonosná a její kostra je vyrobena z válcovaných a ohýbaných profilů. Neprůchodná čela vozidla jsou vyrobena z laminátu. Karoserie je usazena na dvou dvounápravových podvozcích, hnací je vždy jedna náprava podvozku. Pohonné ústrojí, jenž tvoří motor MAN a hydrodynamická převodovka Voith, je zavěšeno na spodku vozu. Interiér rovněž vychází z řady 842. Tvoří jej dvě čelní (neprůchodná) stanoviště strojvedoucího, zavazadlový prostor (lze jej využít pro přepravu cestujících na invalidním vozíku) s několika sedačkami, přední nástupní prostor s kabinou WC, první velkoprostorový oddíl pro cestující, druhý nástupní prostor a zadní oddíl pro cestující. Kvůli přírodním podmínkám, které trvají ve Finsku, je interiér zcela izolovaný (je využita centrální větrací jednotka a teplovodní vytápění, kabiny strojvedoucího jsou klimatizovány) a je rovněž prachotěsný (s ohledem na prachový sníh).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj, výroba a provoz.", "content": "Tehdejší ČKD VAGONKA vyhrála v roce 2001 výběrové řízení na dodávku 16 motorových vozů pro firmu VR-Yhtymä. Prototyp byl vyroben ve druhé polovině roku 2003, dokončen byl v lednu 2004. Poté následovaly různé zkoušky a zkušební jízdy, při nichž jej Drážní úřad administrativně označil řadou 849 (prototyp konkrétně jako vůz 849.001). V červnu 2004 byl vystaven na veletrhu Czech Raildays v Ostravě. Následovaly další zkoušky a počátek sériové výroby zbylých 15 objednaných vozů, z nichž poslední byl dokončen v roce 2006. Prototyp byl na konci roku 2004 odeslán do Finska (zde řada Dm12), kde byl po řadě dalších zkoušek v květnu 2005 zařazen do provozu pod číslem 4401.", "section_level": 1}, {"title": "Nehody.", "content": "Dne 26. října 2017 došlo na železničním přejezdu poblíž města Raseborg ke srážce vlaku s vojenským autem Sisu A2045. Při srážce zahynuli 4 lidé, tři z nich byli příslušníci finské armády ve vojenském automobilu a jeden cestující ve vlaku. Zraněno bylo dalších 11 lidí. Osobní vlak jel na lince z Karisu do Hanka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Motorové vozy řady Dm12 (v Česku označeny řadou 849) jsou čtyřnápravové železniční motorové vozy, které v letech 2004–2006 vyrobila firma ČKD VAGONKA (nyní Škoda Vagonka) pro finské dráhy VR-Yhtymä. Jedná se o zatím poslední motorové vozy z produkce studénecké vagónky, respektive jejích nástupnických společností.", "tgt_summary": null, "id": 2120149} {"src_title": "Hanns Georg Heintschel-Heinegg", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hanns Georg Heintschel-Heinegg byl z rodiny výrobců vlněného zboží, která pocházela z Jindřichovic pod Smrkem. Jeho děd průmyslník Felix Heintschel byl v roce 1883 povýšen do šlechtického stavu. Hanns Georg se narodil na zámku Kněžice na Šumavě, který rodina získala v roce 1897. V roce 1906 se sem jeho otec Wolfgang von Heintschel Heinegg s rodinou přestěhoval z Vídně poté, co byl zámek přestavěn podle projektu Leopolda Bauera. V roce 1926 ale rodiče museli své statky v Kněžicích (dnes část Petrovic u Sušice), Žikově a Strunkově prodat pro platební neschopnost. Rodina se přestěhovala se svými třemi dcerami a synem zpět do Vídně. V roce 1930 začal Hanns Georg navštěvovat Tereziánskou akademii ve Vídni (\"Theresianum\"), kde se zabýval dějinami německé literatury a studia zakončil v roce 1937. Poté nastoupil v Innsbrucku do teologického konviktu \"Canisianum\". Po připojení Rakouska k Německé říši musel studia přerušit a vrátil se do Vídně, kde se zapojil do rakouského hnutí odporu \"Deutsche Freiheitsbewegung\", později přejmenovaného na \"Österreichische Freiheitsbewegung\". Toto hnutí vedl kněz Roman Karl Scholz. Hanns Georg Heintschel-Heinegg se stal jednou z vůdčích osobností hnutí. V roce 1940 bylo hnutí prozrazeno, když herec Burgtheatru Otto Hartmann zradil své druhy a udal je Gestapu. Dne 23. července 1940 byl Hanns Georg zatčen spolu s dalšími šestnácti předními členy hnutí. Byl potom držen v různých věznicích a kárných táborech, kde musel otrocky pracovat. Během pobytu v některých z nich napsal sbírku básní \" (Tmavomodrý věnec – věnováno věrným druhům). K soudnímu procesu došlo až 22. února 1944 ve vídeňském Justičním paláci. Hanns Georg Heintschel-Heinegg byl obviněn z velezrady a spolu s dalšími odsouzen k trestu smrti. Byl popraven gilotinou 5. prosince 1944 v 18:31. Podrobné svědectví o jeho popravě podal evangelický kněz Hans Rieger, který mu před popravou poskytl poslední svaté přijímání. Druhého dne byl tajně pohřben na vídeňském ústředním hřbitově (Gruppe 40, Reihe 16, Nr. 28/IV).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Katolická církev zařadila Hannse Georga Heintschel-Heinegg do \"Německého martyrologia 20. století\" ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Hanns Georg Heintschel-Heinegg (5. září 1919 Kněžice, dnes součást Petrovic u Sušice – 5. prosince 1944 Vídeň) byl rakouský básník, student teologie a účastník rakouského odboje proti nacismu. V roce 1940 byl zatčen Gestapem a v roce 1944 odsouzen a popraven.", "tgt_summary": null, "id": 191155} {"src_title": "Rebutia brunescens", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "\"Rebutia brunescens\" Rausch.", "content": "Rausch, Walter; Kakteen und andere Sukkulenten, 23: 235, 1972 Sekce \"Aylostera\", řada \"Fulviseta\"", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stonek jednotlivý, v kultuře odnožující až trsovitý, kulovitý, 30 - 50 mm široký; pokožka hnědozelená až fialově zelená, kolem areol tmavě zelená. Žeber 13 - 14, přímá nebo poněkud šikmo probíhající, příčnými brázdami rozložená do okrouhlých, asi 5 mm dlouhých a širokých hrbolků; areoly oválné, 2 - 3 mm dlouhé, hnědě plstnaté. Okrajových trnů 11 - 13, v 5 až 6 párech do stran a 1 dolů směřující, přímé, slabě jehlovité, paprskovitě propletené kolem těla; středové trny 0 - 2, až 10 mm dlouhé, poněkud silnější; všechny trny hnědé s tmavší špičkou a tmavší, zesílenou patou. Květy vznikající z boku těla, asi 40 mm dlouhé a 30 mm široké; květní lůžko a trubka bělavě růžové se zelenými až hnědými šupinami, bílými vlasy a štětinami; vnější okvětní lístky červené se zeleným středním proužkem; vnitřní okvětní lístky červené, dole světlejší až bělavé; jícen bělavý; nitky bělavě růžové; čnělka nazelenale bílá, na spodních 8 mm srostlá s květní trubkou, blizna se 7 rameny, světle žlutá. Plod kulovitý, hnědý s tmavšími šupinami a bílými vlasy a štětinami. Semena protáhle zvonkovitá, asi 2,5 mm dlouhá a 1,5 mm široká, testa hnědočerná, drsná, s velkými bradavičkami, hilum velké, bazální, s vystupujícím mikropylárním hrbolkem.", "section_level": 2}, {"title": "Variety a formy.", "content": "Variety ani formy nebyly popsány, kromě sběru WR 480, který se stal základem popisu druhu, byl jako \"R. brunescens\" označen také sběr L 383 a sběr WR 480a jako \"R. brunecsens\" var. Nověji byly k \"R. brunescens\" přiřazeny i další sběry: LH 687, LH 689, RH 341, SE 177 a s otazníky i RH 341 a RH 344. Rostliny, které můžeme jako \"R. brunescens\" vidět v našich sbírkách, se navzájem příliš neliší, drobné rozdíly v otrnění, případně barvě pokožky jsou snad je důsledkem kultury. Tento druh je charakteristický svým celkově tmavým, hnědavým vzhledem, tvořeným kombinací barvy pokožky a otrnění.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt a rozšíření.", "content": "Jako místo nálezu typového sběru bylo uvedeno Bolívie, Tarabuco (departament Chuquisaca, provincie Yamparaez), v nadmořské výšce 3500 m, se stejným údajem původu z obdobné nadmořské výšky byly spojeny i další výše jmenované sběry, sběr L 383 v nadmořské výšce 2800 - 2900 m, a sběry RH 339, RH 341 a RH 344 jsou uváděny z relativně blízké oblasti departamentu Potosí.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámky.", "content": "V prvotním popisu roku 1972 charakterizoval W. Rausch tento druh jako digitorebucii, ale ve svém zpracování rodu Lobivia roku 1987 ho již sem nezahrnul, naopak označil jej za aylosteru. Stejný názor zastávají i pozdější autoři a \"R. brunescens\" řadí do sekce \"Aylostera\".", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "\"R. brunescens\" patří svými požadavky mezi odolnější a snadno pěstovatelné druhy, bez mimořádných nároků na kulturu. Mezi základní požadavky lze uvést dobře propustný substrát s mírně kyselou reakcí, dostatek slunečního svitu a čerstvého vzduchu spolu s dostatečnou, ale nárazovou zálivkou až po proschnutí substrátu ve vegetaci a v období zimního klidu úplné sucho a teploty pod 10 °C, aby nedocházelo k předčasnému probouzení. Rostliny ve sbírkách brzy dorůstají do trsu stonků o průměru 30 - 50 mm, které pravidelně kvetou a vytvářejí dostatek semen, množení ze semen není obtížné stejně jako zakořeňování odnoží.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rebutia brunescens je nápadný druh rodu rebucie, který byl různými autory řazen do různých sekcí i podrodů. Pojmenován byl podle svého vzhledu, \"brunescens\" znamená hnědnoucí, nahnědlý, což se vztahuje k celkově hnědému habitu rostlin, vytvářenému pokožkou i trny.", "tgt_summary": null, "id": 1479859} {"src_title": "Johanna von Herzogenberg", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a působnost.", "content": "Její předci, bretaňský šlechtický rod, uprchli během francouzské revoluce do bezpečí pod pravomoc Habsburské monarchie. Šlechtická rodina byla roku 1811 povýšena na svobodné pány. Johanna byla dcerou Ottokara Picot de Peccaduc, svobodného pána z Herzogenbergu, a princezny Berthy Rohanové. Prožila část dětství na zámku Sychrov, mládí na zámečku v Brné v Ústí nad Labem. Vystudovala dějiny umění, germanistiku a filozofii v Praze a v Tübingenu. Na Německé univerzitě v Praze získala doktorát z filozofie s prací na téma \"Postavy duchovních her pozdního středověku\". Následně pracovala jako lektorka na Německé akademii v Antverpách. V letech 1945-46 byla nasazena jako Němka na nucené práce v okolí Prahy, rodinný majetek byl zabaven a rodina byla vysídlena do Německa. Od roku 1952 do roku 1986 byla jednatelkou a poté do roku 2008 členkou představenstva Nadace Adalberta Stiftera (Adalbert Stifter Stiftung), který pomáhal a pomáhá sudetoněmeckým umělcům a vědcům vysídleným z Československa. Po roce 1989 organizovala historické výstavy k dějinám českých zemí, podporovala česko-německou spolupráci a v roce 2001 se zasloužila též o obnovení svatojakubských poutí u kostela sv. Jakuba Staršího v Letařovicích, o němž jí v roce 2000 vyšla kniha s mnoha fotografiemi a českým i německým textem. Pracovala též jako místopředsedkyně Svatojakubské společnosti v Německu. Byla spoluzakladatelkou Východoněmecké galerie v Regensburgu. O svém životě napsala knihu vzpomínek.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy.", "content": "Zorganizovala několik česko-německých výstav umění. Nejvýznamnější byla v roce 1993 jubilejní výstava \"Johann von Nepomuk 1393 - 19893\" v Praze a v Mnichově (společně s Janem Roytem. Dále to byla například výstava o poutích \"Jerusalem, Sion, Prag\", uspořádaná roku 2002 ve spolupráci s premonstráty ve Strahovském klášteře v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Za podporu rozvoje česko-německých vztahů a jako ocenění za svou práci v kultuře byla vyznamenána Spolkovým křížem za zásluhy, Bavorským řádem za zásluhy, Kulturní cenou města Regensburg, Waldschmidtovou cenou Eschlkamu. V roce 2003 ji prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka. Papež Jan Pavel II. ji jmenoval Dámou Silvestrova řádu za „činy smíření Němců s Čechy a Poláky“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johanna von Herzogenberg (23. června 1921 zámek Sychrov – 20. února 2012 Mnichov) byla česko-německá historička umění a spisovatelka. Zabývala se kulturními a náboženskými dějinami Čech a Mozartovým městem Salzburg.", "tgt_summary": null, "id": 2258696} {"src_title": "Florian Abel", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopisná data.", "content": "Florian Abel se svými bratry Bernhardem a Arnoldem pocházeli z Porýní. Florian se v Praze objevil nejpozději v roce 1553. Působil zde jako dvorní malíř, ale přesto v roce 1556 vstoupil do staroměstského malířského cechu a mohl mít proto i své učedníky. Jeho malířské schopnosti dokládají kresebné návrhy na náhrobek císaře Maxmiliána I. pro františkánský dvorní kostel (Hofkirche) v Innsbrucku. Smlouvu na provedení tohoto díla Florian Abel uzavřel v dubnu 1561. Realizací Florianových návrhů byli pověřeni jeho bratři, sochaři Bernhard a Arnold, kteří však zemřeli rychle po sobě (prosinec 1563 a leden 1564). O dalších životních osudech Floriana Abela chybějí ověřené informace. Ví se jen, že počátkem roku 1565 nechal sepsat svou závěť a již v květnu téhož roku v Praze zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Za stěžejní dílo německé renesance je považován náhrobek císaře Maxmiliána I. Habsburského. Ve skutečnosti se jedná o kenotaf, neboť císař v něm nebyl nikdy pohřben. Pro tento náhrobek Florian Abel navrhl 24 reliéfů ze života císaře Maxmiliána I., na jejichž zhotovení se zpočátku podíleli Florianovi bratři, ale nakonec většinu reliéfů zhotovil vlámský sochař Alexander Colin (1527/29-1612). Náhrobek obklopuje kovaná mříž, kterou zhotovil Jörg Smidhammer (?-1577), umělecký zámečník a puškař z Prahy. Kolem obvodu je rozmístěno 28 bronzových soch v nadživotní velikosti. Představují Maxmiliánovy předky a historické i legendární panovníky. Sochy byly odlity v letech 1502 až 1555 podle návrhů různých malířů a sochařů, včetně Albrechta Dürera a Veita Stosse. Vlastní odlití soch do bronzu provedli Peter Vischer, Stefan Godl a bratři Löfflerové. Florian Abel se přátelil s řadou pražských měšťanů, jmenovitě s Jiřím Melantrichem z Aventina (1511?-1580). Melantrichovým významným počinem bylo vydání \"Biblí české\", která za jeho života byla ještě vy několikrát vytištěna. Na vysoké výtvarné kvalitě Melantrichova vydání bible v roce 1570 se svými návrhy na 17 dřevořezů podílel Florian Abel. Protože v roce 1565 zemřel, zbývající část dřevořezů vytvořil Francesco Terzio (1523-1591). Titulní list znázorňuje Nejsvětější Trojici s anděly nesoucími nástroje Kristova umučení. Ve střední části jsou dvě postavy personifikující Víru a Naději. V dolní třetině listu je postava klečícího Jiřího Melantricha v kožichu, jak se modlí před křížem. Dřevořezy použité v tomto vydání dokládají nové pojetí knižní ilustrace odkazující na vysokou úroveň evropské grafické tvorby té doby.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecko-historický význam díla Floriana Abela.", "content": "Hlavní prací Floriana Abela byl návrh mauzolea (kenotafu) Maxmiliána I. v dvorním kostele v Innsbrucku, včetně návrhů na 22 mramorových reliéfů znázorňujících scény z císařova života. Náhrobek obklopený bronzovými sochami panovníků patří k vrcholům renesanční plastiky na sever od Alp. Abelovy kresebné návrhy na dřevořezy pro Melantrichovu \"Biblí českou\" představují nové pojetí knižní ilustrace v Českých zemích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Florian Abel, uváděný i jako Floris Abel (? Kolín nad Rýnem - konec května 1565 Praha?) vytvořil kreslené předlohy pro náhrobek císaře Maxmiliána I. v Innsbrucku a část předloh pro Melantrichovu bibli z roku 1570. Před rokem 1550 byl jmenován dvorním malířem císaře Ferdinanda I. Habsburského.", "tgt_summary": null, "id": 1159675} {"src_title": "Katalyzátor", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Princip funkce katalyzátoru.", "content": "Katalyzátor tvoří s reaktanty málo stabilní komplex, který se v dalším kroku rozpadá na požadované produkty a katalyzátor. Schematicky je možné tuto reakci zapsat: nebo a podobně. Aktivační energie těchto procesů jsou zpravidla nižší (ve výjimečných případech ale mohou být vyšší), než aktivační energie nekatalyzované reakce. Snížení aktivační energie umožňuje provádět reakce za mírnějších podmínek, např. za nižších teplot nebo při běžném (atmosférickém) tlaku. Katalýza neposunuje rovnováhu reakce, pouze urychluje její ustanovení. Poznámka k pojmu reaktant, substrát:
Chemická reakce je obecně děj, při kterém zanikají některé, případně všechny vazby v molekulách výchozích látek (reaktantů) a vznikají vazby nové za vzniku jiných látek (produktů). Reaktanty v organické chemii obvykle dělíme do dvou skupin: na substráty (větší organická molekula) a činidla (jednodušší, často anorganická látka, která poskytuje obdobné reakce s celou řadou substrátů). Substrát je látka, která podléhá katalytické reakci.", "section_level": 1}, {"title": "Užití katalyzátorů.", "content": "V průmyslu se katalyzátory používají nejméně v 60 % chemických syntéz. Jedná se například o Ziegler-Nattovy katalyzátory, které se používají při výrobě polyethylenu a polypropylenu. p== Katalyzátor a chemická rovnováha == Katalyzátor pouhou přítomnosti nikdy nepůsobí změnu chemické rovnováhy, pokud existuje zdání takového vlivu, je tento vliv vždy druhotný, například: Tyto efekty mohou vyvolat dojem, že katalytický proces produkuje větší než rovnovážné množství produktu, chemická rovnováha tím však porušena není.", "section_level": 1}, {"title": "Katalyzátory.", "content": "Jako katalyzátor se může použít řada sloučenin nebo i některé prvky. Složení katalyzátoru není prozatím možné odvodit pouze za použití teoretického popisu, experimentální výzkum má v katalýze nezastupitelné místo. Toto složení závisí na procesu, který má být katalyzován. Katalyzátor obsahuje katalyticky aktivní složku. Katalyticky aktivních složek může být v jednom katalyzátoru obsaženo i více (např. detoxikační katalyzátory v autech, katalyzátor používaný při reformování benzínů v rafinériích). Krom katalyticky aktivní složky katalyzátory obsahují ve většině případů nosič na jehož povrchu bývá aktivní složka nanesena. Tím je zajištěn veliký povrch katalyzátoru. Nosič má však zpravidla i jiné úlohy jako je vychytávání katalyzátorových jedů, udržování pH, některé nosiče dokonce participují na katalytickém procesu. Nosiče jsou zpravidla porézní vysokopovrchové materiály, např. aktivní uhlí, různé formy oxidu hlinitého, hořečnatého a v poslední době velmi často synteticky připravené krystalické alumosilikáty – zeolity. Katalyzátory dále často obsahují kokatalyzátor (sloučeniny pracující spolu s katalyzátorem zpravidla v cyklu/ech) a promotory (složky modifikující různé vlastnosti katalyzátoru, např. kyselost, stálost a těkavost ostatních složek). Klasifikace aktivních složek a katalyzátorů samotných je velmi problematická. Pro pochopení je však vhodné kriterium „podle reakce, která je katalyzována“:", "section_level": 1}], "src_summary": "Katalyzátor (z řeckého καταλύτης \"katalýtés\") je látka, vstupující do chemické reakce, urychluje ji (nebo zpomaluje) do rovnovážného stavu, a přitom z ní vystupuje nezměněná. Slovo \"katalyzátor\" se někdy používá i v přeneseném smyslu pro jakoukoli událost, osobu apod., které přispějí k uskutečnění něčeho. ", "tgt_summary": null, "id": 1104589} {"src_title": "Týřov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad založil na počátku své vlády král Václav I. První zmínka o Týřově pochází ze září 1249 (\"Thyrow\", snad již roku 1245 \"Yeteri\", srovnej Týr), kdy zde král zajal vzbouřeného syna Přemysla (budoucího krále Přemysla Otakara II.) a jeho stoupence. Hrad stál nad brodem důležité zemské stezky na pravém břehu řeky Berounky. Od počátku měl hrad dvě jména, jedno české a druhé německé Angerbach. Král Jan Lucemburský hrad zastavil Vilému Zajíci z Valdeka, který na králův pokyn ve zdejší věži věznil od října 1315 do dubna 1316 Jindřicha z Lipé. Týřov byl jedním z prvních hradů, které Karel IV. po svém návratu do Čech vykoupil v roce 1333 zpět ze zástavy ke koruně a ve svém zákoníku \"Majestas Carolina\" jej zařadil mezi statky podmínečně zcizitelné. Týřov se těšil velkému zájmu českých králů pro své mimořádné vojenské kvality. Za husitských válek byl hrad v zástavním držení Aleše Holického ze Šternberka, předního přívržence císaře Zikmunda, ale vzhledem k jeho výjimečnému obrannému systému se Týřova bouřlivé události této doby, jako jediného hradu v širokém okolí, nedotkly. Za Jiřího z Poděbrad získal Týřov do zástavního držení jeho sekretář Jošt z Ensidle. Joštův vnuk Jiří byl zajat v Bitvě u Moháče, a aby jeho otec Henrich zaplatit výkupné, musel hrad v roce 1528 zastavit Jáchymu z Malcaunu. O dva roky později získal Lorenc Šlik povolení k vyplacení hradu, kterému Henrich zabránil jen díky prodeji velkého množství vsí z hospodářského zázemí hradu, a ten přestal být udržován. Postupně zchátral a roku 1575 se již uvádí jako pustý, ale přesto za něj Jan starší z Lobkovic zaplatil v roce 1578 12 500 kop. Hrad však neobnovil a panství bylo brzy připojeno ke Křivoklátu.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Dispozice hradu je dvojdílná. Východní stranu chránil šíjový příkop protažený i podél jižní strany, kde před ním byl ještě mohutný val. Přístupová cesta přicházela od východu a do hradu vstupovala kulisovou branou, kterou chránil padací most. Hned za první branou se nacházel úzký příkop, za kterým stála dovnitř hradu zatažená věžová brána se stěžejkovým padacím mostem. Dolní hrad má obdélný půdorys a jeho obrana spočívala na šesti flankovacích věžích, které stály ve středech jižní a severní strany a v nárožích s výjimkou severozápadního, kde byla věž s ohledem na blízkost bergfritu posunuta na východ. V severovýchodní věži zesílené mohutným dvojbřitem se nacházela studna. Zástavbu dolního nádvoří tvořily dvě budovy přistavěné k hradbám. U jižní hradby stála kamenná budova s roubenou horní částí a kamenná budova podél severní hradby vznikla teprve ve 14. století. V severozápadním nároží se pod bergfritem nacházel velký příhrádek. Dolní hrad byl s horním hradem propojen malým palácem, jeho přízemím vedl pouze průjezd brány, před kterým stál châtelet (předbraní s nárožími zpevněnými věžicemi). Týřov je jediným českým hradem, na kterém byl tento typ předbraní použit. Palác měl dvě patra a obě nároží zpevněná věžicemi. Část místností v horních patrech byla klenutá. Severně od paláce stojí mohutná bergfrit a naproti němu byl v polovině 13. století přistavěn podsklepený donjon o rozměrech 12 × 12 m, který tvoří současnou dominantu hradu. Jeho sklep, přízemí a první patro byly opatřeny vlastními vstupy. V rohu nádvoří pod bergfritem stála zemnice s kuchyní vybavenou chlebovou pecí. Na zemnici navazovaly provozní objekty lehčí konstrukce a v západní části nádvoří se nacházela cisterna. Ve 14. století byla na jejich místě postavena rozměrná roubená budova. S rozvojem dělostřelby v 15. století byl hrad upravován. Návrší severně od hradu zajistila předsunutá bašta. Hradby byly vybaveny roubenými nebo hrázděnými ochozy se střeleckými chodbami a flankovací věže byly upraveny pro použití děl a zvýšení jejich počtu umožnil nově postavený parkán na jižní a východní straně, kvůli kterému musel být zasypán druhý příkop. Dne 17. července 2015 se po dešti se sesunula část zdi donjonu.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Zřícenina je pěšky dobře přístupná ze Skryjí, odkud na hrad vede podél řeky asi dva kilometry dlouhá, úzká a žlutě značená turistická trasa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Týřov () je zřícenina hradu v okrese Rakovník. Nachází se v CHKO Křivoklátsko v katastrálním území obce Karlova Ves na ostrožně nad soutokem Úpořského potoka a řeky Berounky v nadmořské výšce okolo 310 metrů. Okolí hradu je chráněno jako národní přírodní rezervace Týřov. Od roku 1965 je chráněn jako kulturní památka. ", "tgt_summary": null, "id": 1107589} {"src_title": "Robert Kovařík", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hokej.", "content": "V 90. letech 20. století byl hráčem hokejového HKC Prostějov, s nímž postoupil do první ligy. Později hrál za Vyškov.", "section_level": 2}, {"title": "Trestní stíhání.", "content": "Policie jej obvinila ze série loupeží a krádeží. Měl být hlavou několikačlenné skupiny, která kromě jiného v březnu 2000 přepadla bankovní vůz, střelila řidiče a ukradla 2,3 milionu korun. Dva roky strávil ve vazbě, z níž byl poté propuštěn. V roce 2003 odjel do Spojených států amerických. Následně byl v České republice v nepřítomnosti odsouzen na deset let odnětí svobody za trojnásobnou loupež a dvojnásobnou krádež s celkovou škodou převyšující pět milionů korun. Z USA Robert Kovařík sdělil, že se v Prostějově sice zabýval obchodem s kradenými auty, ale za loupežnými přepadeními prý nestál. Krajský soud v Brně na něj v roce 2006 vydal mezinárodní zatýkací rozkaz. Policie v USA jej dvakrát zatkla, poprvé kvůli domácímu násilí v květnu 2010, podruhé v červenci 2012. V březnu 2013 povolilo americké ministerstvo zahraničí a příslušný soud deportaci a v květnu byl vydán do České republiky. Dne 16. září 2013 byl u Krajského soudu v Brně obnoven proces. Kovaříkovu žádost o propuštění z vazby soud odmítl, vyhověl však jeho žádosti o opětovné předvolání 11 svědků. Další jednání soudu proběhla v listopadu a v lednu následujícího roku. Dne 21. března 2014 pak soudní senát vynesl rozsudek. Ačkoli konstatoval, že během vyšetřování došlo k několika pochybením policie, neuvěřil Kovaříkově verzi a označil ho za vůdce skupiny. Ta podle soudu provedla loupežná přepadení v roce 1999 i 2000 i dvě vloupání v Olomouci a Plumlově v roce 2000. Kovaříka potrestal odnětím svobody na devět a půl roku ve věznici se zvýšenou ostrahou. Oproti původnímu rozsudku tedy zkrátil trest o půl roku. Přikázal mu také uhradit polovinu ze škody 2,3 milionu korun (druhou polovinu přikázal k úhradě druhému odsouzenému, Davidu Zachovi). Kovařík se proti rozsudku odvolal k Vrchnímu soudu v Olomouci.", "section_level": 2}, {"title": "Pornografie.", "content": "V USA mezitím působil jako herec v gay pornografii, a to obvykle ve velmi dominantní aktivní roli (tzv. „power top“). Už v roce 2003 si osvojil herecký pseudonym Robert Van Damme. Jeho prvním domovským studiem bylo Blue Blake Productions, ačkoli první dlouhohrající film \"The Hunted\" natočil v roce 2005 pro studio Mustang (Falcon). Točil také pro studia Hot House Entertainment, David Forest Entertainment, Lucas Entertainment a další. Účinkoval v roli policisty ve filmu \"Justice\" (2006), ověnčeném cenou Grabby Awards. Pro studio Dominic Ford účinkoval v parodickém pornografickém filmu \"Whorrey Potter & the Sorcerer's Balls\", který byl natočen trojrozměrnou technologií v roce 2010 a vyhrál Grabby Award i GayVN Award v kategorii nejlepší sexuální komedie. Studio Hot House mu v roce 2008 vydalo vlastní výběrovou kompilaci \"Robert Van Damme Collection\" ze scén natočených v letech 2005–2006. Od února 2009 vedl vlastní studio Robert Van Damme Productions (či RVD Films), v němž režíroval a produkoval pornografické filmy. Prvním počinem tohoto studia a Roberta Kovaříka coby režiséra se stal v březnu 2009 film \"Robert Van Damme’s Private Party\", na němž spolupracoval s režisérem Ginem Colbertem. Téhož roku byl uveden na zeď slávy Grabby Awards. Provozovatel magazínu XX Factor jej při vyhlášení cen Hard Choice Awards označil za režisérského nováčka roku 2009 a nominoval jej i v kategoriích účinkujícího roku a amerického režiséra roku. Jednou z deseti nejlepších sexuálních scén vyhlásil také scénu z filmu \"Robert Van Damme’s Private Party 3\", v níž účinkoval společně s Tylerem Saintem. Ačkoli do té doby vystupoval výhradně v aktivních a maskulinně dominantních rolích, právě v této scéně se objevil poprvé i v pasivní roli. Mezi herce studia RVD patří např. Matthew Rush či Arpad Miklos. Na jaře 2010 studio začalo distribuovat svou tvorbu také prostřednictvím VOD serveru GayMovies.com.", "section_level": 2}, {"title": "Herecká filmografie.", "content": "Robert Van Damme točil nejčastěji pro studia Big Blue, Hot House a vlastní RVD: (Tyto filmy představují zároveň i jeho kompletní režisérskou filmografii.) Méně často nebo jen jednorázově pracoval i pro řadu dalších studií. Z nich pro ta nejvýznamnější natočil:", "section_level": 3}], "src_summary": "Robert Kovařík (* 11. srpna 1969) je bývalý prostějovský hokejista. Pod pseudonymem Robert Van Damme účinkoval jako „gay-for-pay“ v amerických gay pornografických filmech, působil i jako režisér a producent.", "tgt_summary": null, "id": 2299943} {"src_title": "Grindélie rozkladitá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Je vhodnou květinou pro lehkou písčitou a středně těžkou, hlinitou půdu, která obsahuje jen málo živin. Půda může být kyselá, neutrální i zásaditá, důležitou podmínkou je však její dobré odvodnění, upřednostňuje spíše sucho než mokro. Na místech s výživnou a průběžně mírně vlhkou půdou vyrůstá rostlina do větší výšky a bývá rozložitější. Potřebuje dostatek slunce, ale na klima a nadmořskou výšku není příliš náročná. Období sucha dokáže dospělá rostlina přežít snížením emise vodní páry z listů. Ve své domovině se obvykle vyskytuje na horských pastvinách, prériích, horských svazích, opuštěných polích, podél silnic, železničních tratí, na překladištích, skládkách a na jiných místech, kde byla v nedávné minulosti půda často narušována. Patří mezi prvé rostliny, které takovéto stanoviště osídlují, někdy se stává vážným plevelem pastvin. V prvém roce vyroste ze semene bazální růžice a druhým rokem se z kořenového systému vyvine jeden nebo více květonosných lodyh. Kvete od června do září. Ploidie druhu je 2n = 12.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dvouletá až krátce vytrvalá bylina s lodyhou vysokou 40 až 100 cm, vyrůstající z hrubého kořene s mnoha bočními vláknitými kořínky. Lodyha je pevná, vzpřímená, bohatě rozvětvená, lysá, zelená, nažloutlá nebo nafialovělá. Je porostlá střídavými, jednoduchými, přisedlými listy s čepelí podlouhlou, kopinatou nebo podlouhle vejčitou, dlouhou 3 až 5 cm, širokou 1 až 3 cm a lodyhu mírně objímající. Listy jsou poněkud zkroucené, na vrcholu zašpičatělé, po obvodě jemně zubaté s tupými žláznatými špičkami a na povrchu žláznatě tečkované, na dotek jsou mírně lepkavé a mají výraznou střední žilku. V horní části lodyhy jsou listy menší, více podlouhlé a někdy bývají po obvode hladké. Po poranění rostlina silně mlečí. Na konci lodyhy a jejich větví vyrůstají samostatně nebo v chocholíku polokulovité úbory 2,5 až 3,5 cm velké s mnohořadým zákrovem, květenství mívá 3 až 20 úborů se sytě žlutými květy. Lůžko úboru je ploché nebo jen mírně vypouklé, uprostřed jsou oboupohlavné květy s pětičetnou korunou srostlou do trubky. Po obvodě je 24 až 36 jazykovitých, samčích květů s podlouhlou, jasně žlutou ligulou až 10 mm dlouhou a 3 mm širokou, která je zakončena třemi malými zuby. Zákrov úboru má silně lepkavé, namodralé, čárkovité, nazpět silně ohnuté nitkovité zákrovní listeny uspořádané v pěti či šesti řadách. Květy obsahují dostatek pylu i nektaru a jsou opylovány hlavně včelami i čmeláky. V opylených květech vznikají plody, což jsou nažky 2 až 4 mm dlouhé, šedé až světle hnědé, podélně rýhované, s chmýrem 3 až 6 mm dlouhým.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rostliny se rozmnožují semeny (nažkami), která se vysévají na podzim, při jarním výsevu se pro dobré vzklíčení doporučuje tříměsíční stratifikace v chladu. Během prvého roku po vzejití semen se vytvoří jen nízká listová růžice s několika listy, která vytvoří hluboký kořínek. Během druhého roku z kořene vyroste jedna nebo více světle zelených, květných lodyh. Na stanovištích se rostliny většinou samy ze semen obnovují.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Grindélie rozkladitá se v Severní Americe vyskytuje ve třech poddruzích: Nominátní poddruh \"squarrosa\" roste v celém areálu, ostatní poddruhy se vyskytují pouze ostrůvkovitě.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostlina v současnosti slouží hlavně jako okrasná bylina nenáročná na substrát i klimatické podmínky. Obsahuje saponiny, oleanolové a grindelové kyseliny, pryskyřice, silice (borneol), flavonoidy třísloviny a mnohé minerální látky. V Americe byla dříve používána v léčitelství, má zklidňující a protikřečové účinky, snižuje srdeční frekvenci a podporuje při léčbě uvolňování hlenů a jejich vykašlávání, ceněna je hlavně při léčbě bronchiálního astmatu. Z listů a kvetoucích stonků se připravuje roztok používaný v homeopatii. Z kvetoucích úborů a nezralých plodů se získává žluté a zelené barvivo, listy jsou vhodné též k léčbě kožních ekzémů a popálenin. Grindelia squarrosa je schopná extrahovat z půdy selen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grindélie rozkladitá (\"Grindelia squarrosa\") je okrasná dvouletá rostlina vysoká až 1 m, která v letních měsících květe žlutými květy sestavenými až do 20 úborů. Pochází ze Severní Ameriky, kde roste od jihu Kanady přes většinu území Spojených států až po střední Mexiko. Je pravděpodobné, že před rozsáhlým severoamerickým rozšířením se vyvinula na území Velkých planin a oblastí Skalnatých hor, kde se dosud vyskytuje do nadmořské výšky 2500 m n. m. ", "tgt_summary": null, "id": 2333851} {"src_title": "Bitva u Vlotho", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V roce 1632 zemřel Fridrich Falcký, pro svou pouze jeden rok trvající vládu v českých zemích zvaný \"zimní král\". Snažil se o znovuzískání území Falce, jeho snaha byla podpořena anglickou intervencí během třicetileté války. V roce 1638 Karel I. Ludvík Falcký, druhý syn a dědic Fridrichův, učinil druhý pokus o získání tohoto území. Jako základnu pro svou vojenskou operaci vybral město Meppen v Německu, poblíž Münsteru. K dispozici měl 4 000 mužů, kteří byli placeni anglickým zlatem. Spolu s ním se příprav na boj zúčastnil jeho bratr Ruprecht Falcký, William Craven, 1. hrabě z Cravenu a Spencer Compton, 2. hrabě z Northamptonu. Na pomoc Karlu Falckému poslal velitel švédské armády maršál Johan Banér vojsko pod velením generálmajora Jamese Kinga, 1. lorda z Eythin. Původním plánem bylo utvořit armádu ve Vestfálsku a poté pokračovat přes Hesensko a znovu převzít Rýnskou Falc. Nicméně Banér považoval tento plán za nereálný a přesvědčil ostatní, že by měli začít obléhat město Lemgo (v dnešním německém Severním Porýní-Vestfálsku). Tento plán vyhovoval hlavně Banérovi, hájícímu především vojenské zájmy Švédska. Dne 15. října 1638 začala švédsko-falcká armáda obléhat Lemgo. Maršál Melchior von Hatzfeldt, kterému bylo po porážce ve Wittstocku svěřeno vedení císařských sil ve Vestfálsku, začal okamžitě shromažďovat další síly. Následující den byla tato blížící se armáda odhalena falcko-švédskou jízdní hlídkou, která odhadovala, že se jedná zhruba o 8 000 vojáků. Karel I. Ludvík Falcký spolu s ostatními veliteli se proto rozhodli vzdát obléhání a ustoupit do švédské pevnosti v Mindenu. Karlova armáda měla dvě možné cesty k Mindenu, zvolili si cestu k Vlotho, která byla sice kratší, na druhé straně to znamenalo, že zůstali na stejné straně řeky Vezery jako Hatzfeld.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Karel Ludvík spolu se švédským vojskem seskupil armádu tak, že vpředu šla pěchota následovaná jezdectvem a za nimi pak dělostřelectvo. King sestavil obranou linii na hřebenu Eiberg a obrátil se k pěchotě ve snaze zabránit Hatzfeldtovi soustředit jeho síly proti jeho vojsku. Karel Ludvík a lord Craven se dohodli na tomto plánu, takže tři jezdecké pluky pod velením švédského generála Hanse Christoffa Königsmarcka byly poslány dopředu zatímco dragouni a dva velitelé zůstali na kopci. Pahorek ovšem zhoršil podmínky pro postup pěchoty. Jakmile Hatzfeld zjistil, co dělá kavalérie palatinů, nařídil dvěma vlastním jízdním plukům, aby se vydali dolů do údolí, aby se setkali s nepřítelem, a poslal dalších 800 vojáků, krytých nízkými kopci, které lemovaly údolí, aby se připravili na úder. V následujícím boji se dva falcké pluky rozpadly. Hatzfeldtova kavalerie opustila úzké údolí. Třetí pluk, kterému velel princ Ruprecht, se rozhodl pokusit o boj z Hatzfeldtovou kavalérií. Rupertova kavalerie byla napadena Hatzfeldtovými silami. Craven vedl falcké rezervy - dva pluky dragounů - nahoru do kopců, aby podpořily Ruprechtův útok, ale císařská kavalerie vpadla do boku Ruprechtovým a Cravenovým silám. Postavení bylo nyní beznadějné. Königsmarck se v obavě z vysokých ztrát rozhodl raději se svými švédskými kavaleristy ustoupit. Pro úspěšné stažení švédských sil bylo důležité, že trvalo dostatečně dlouho, než se Rupert a Craven definitivně vzdali. To umožnilo stáhnout všechen švédský kontingent v dobrém stavu, ale bitva byla ztracena. Karel Ludvík opouštěl bojiště ve svém kočáře, ale kočár se i s ním potopil ve Vezeře. Podařilo se mu zachytit větví a nakonec se úspěšně navrátil do svého nizozemského exilu.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Podle názoru Williama Guthrieho, skotského spisovatele, novináře a historika: Hatzfeld prokázal v této drobné akci vynikající profesionalitu, což se mu nepodařilo v bitvě u Wittstocku nebo Jankowa. Švédští váleční veteráni King a Königsmarck se naopak příliš nevyznamenali. King dokonce nespravedlivě obvinil Ruprechta z porážky; spor se táhl ještě dalších deset let. Königsmarck unikl všem kritikům a později se stal jedním z nejdůvěryhodnějších důstojníků generála Torstenssona. Porážka byla posledním pokusem Falckých získat palatinát a také ukončila anglickou intervenci v této válce. Brzký začátek anglické občanské války vyvolal návrat většiny anglických vojáků a důstojníků do Anglie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Vlotho byla bitva svedená u města Vlotho, která proběhla 17. října 1638 o území Falce. Vítězství armády Svaté říše římské, tedy císařské armády pod velením polního maršála Melchiora von Hatzfeldt, ukončilo pokus falckého kurfiřta Karla I. Ludvíka znovu získat Rýnskou Falc. Jeho porážka znamenala, že naposledy ve třicetileté válce hrála významnou roli falckraběcí nebo anglická síla.", "tgt_summary": null, "id": 1877993} {"src_title": "Alfred Rosche", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vychodil gymnázium a pak studoval práva na Univerzitě Štýrský Hradec a na německé univerzitě v Praze. Roku 1911 byl promován na doktora práv. Působil jako advokát ve Štýrském Hradci. Za světové války narukoval jako dobrovolník a bojoval na Soči a v Tyrolsku. Byl těžce raněn a převelen na albánskou a makedonskou frontu. Roku 1920 se přestěhoval do severočeských Mikulášovic, kde byl činný jako advokát. Po dvě volební období zasedal v obecním zastupitelstvu. V zemských volbách roku 1928 byl zvolen do Českého zemského zastupitelstva. Po parlamentních volbách v roce 1925 se stal poslancem Národního shromáždění. Mandát ale získal dodatečně, v roce 1926 poté, co zemřel poslanec Vinzenz Kraus, a rezignoval roku 1928. Jeho křeslo pak zaujal Rudolf Schneider. Do poslanecké sněmovny se vrátil v parlamentních volbách v roce 1929 a znovu v parlamentních volbách v roce 1935. Jeho politická příslušnost se ale opakovaně měnila. Ve volbách v roce 1925 kandidoval za Německou nacionální stranu. Už v roce 1928 patřil spolu s Gustavem Petersem k zakladatelům formace Německé pracovní a volební společenství, která se od Německé nacionální strany odtrhla, protože jim nevyhovoval její negativismus vůči Československu, který poškozoval zájmy sudetoněmeckého průmyslu. Za tuto formaci byl podruhé zvolen do parlamentu roku 1929. V polovině 30. let ovšem Německé pracovní a volební společenství integroval do Sudetoněmecké strany. Už na sjezdu Německého pracovního a volebního společenství v květnu roku 1934 přijal nabídku Konrada Henleina na integraci sudetoněmecké politické scény. Po volbách v roce 1935 zastupoval v Národním shromáždění SdP. Profesí byl advokátem. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Mikulášovicích. Poslanecké křeslo ztratil na podzim 1938 v souvislosti se změnami hranic Československa. Pak zasedal v Říšském sněmu za NSDAP a zastával vysoké politické posty v ekonomické oblasti v Říšské župě Sudety. Po válce byl zatčen československými úřady a uvězněn. Zemřel 31. ledna 1947 ve vězeňské nemocnici na Pankráci na selhání srdce, ještě před započetím procesu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Rosche (2. srpna 1884 Šluknov – 31. ledna 1947 Praha) byl československý politik německé národnosti a meziválečný poslanec Národního shromáždění.", "tgt_summary": null, "id": 1762443} {"src_title": "We've Come for You All", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pozadí a nahrávání.", "content": "Album vyšlo po pětileté pauze od \"\" (1998). Anthrax se rozhodli změnit vydavatelství a podepsali smlouvu s Nuclear Blast. Na otázku, zda se změna nahrávací společnosti na albu projeví, odpověděl kytarista Scott Ian: „Upřímně řečeno je mi to úplně jedno. Byznys je jedna věc a kreativita věc druhá. Nebyla to moc velká výzva, jen jsme chtěli vytvořit co nejlepší desku.“", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Vydání alba bylo několikrát odloženo. Původně mělo vyjít 4. února 2003 v Evropě a Japonsku, v USA a Kanadě pak 24. února. Po prodloužení plánovaného data vydání pro země mimo Evropu a Japonsko vyvěsil bubeník Charlie Benante na oficiální stránky skupiny vysvětlení: „Nerad vám to říkám, ale vydání se odkládá až na 15. dubna. Od vydání Vol. 8 je to jenom 73 let, tak co udělá týden nebo dva navíc? Vydavatelství potřebuje víc času na propagaci.“ Později bylo oznámeno, že bylo odloženo i vydání pro Evropu, nejprve na 3. března a nakonec na 6. května 2003. Podle serveru Blabbermouth došlo k neshodě mezi vydavatelstvími Beyond Records a Sanctuary Records. Nakonec album vyšlo pod vydavatelstvím Sanctuary v Severní Americe a pod Nuclear Blast v Evropě. S prodejem těsně pod 10 000 nosičů v prvním týdnu od vydání se album umístilo na 122. pozici žebříčku Billboard 200. Dodnes se ho ve Spojených státech prodalo přes 62 000 kusů. Kromě 95. pozice ve francouzském žebříčku alb se \"We've Come for You All\" jinde neumístilo. Jako reakci na nízké prodeje zveřejnil kytarista Scott Ian na stránkách kapely zprávu: „Stejně je to víc, než jsem po pěti letech čekal. Je to v podstatě stejná situace jako u alba \"Volume 8\", a tohle bylo navíc propagováno převážně jen na internetu.“", "section_level": 1}, {"title": "Kompozice.", "content": "John Bush prohlásil, že deska není ve srovnání s předchozími příliš odlišná „Je to pořád album Anthrax s mnoha odlišnými částmi, které se mohou zamlouvat širokému publiku. Jsou zde rychlejší skladby i takové se spíše tanečním tempem. Prostě všechno, co můžete čekat od alba Anthrax. Bubeník Charlie Benante doplnil, že jsou na albu prvky předchozích nahrávek, ale zároveň kapela experimentovala a prozkoumávala „nové sféry“.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas kritiky.", "content": "\"We've Come for You All\" získalo po vydání pozitivní ohlasy; About.com jej označilo za album, které „postavilo skupinu znovu na nohy“. Johnny Loftus z Allmusic poukázal na tvrdý zvuk alba, který mu připomněl začátky skupiny Anthrax. Usoudil, že \"We've Come for You All\" bylo definitivním thrashmetalovým albem, v době, kdy alba tohoto žánru nebyla vůbec běžná.", "section_level": 1}, {"title": "Sestava.", "content": "Zdroj: Allmusic", "section_level": 1}], "src_summary": "We've Come for You All je deváté studiové album americké thrashmetalové skupiny Anthrax. Vyšlo 6. března 2003, v Evropě pod vydavatelstvím Nuclear Blast a v Severní Americe pod Sanctuary Records. Jedná se o první album skupiny s kytaristou Robem Caggianem a zároveň poslední studiové album se zpěvákem Johnem Bushem. Nahrávání probíhalo ve studiu v New Yorku a trvalo téměř rok. ", "tgt_summary": null, "id": 55197} {"src_title": "Czesław Domin", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Czesław Domin po absolvování gymnázia Adama Mickiewicze v Katovicích roku 1948 studoval na Slezském duchovním semináři v Krakově a poté na teologické fakultě Jagellonské univerzity tamtéž. Po ukončení studia byl dne 28. července 1953 vysvěcen na kněze krakovským generálním vikářem Franciszkem Jopem. V letech 1953-57 působil na různých místech ve farní správě katovické diecéze a od 8. března 1957 začal pracovat v katovické diecézní kurii, a to nejprve jako notář. Později zde vykonával další funkce: od roku 1964 byl pastoračním referentem, od roku 1966 členem pastorální rady Katovické diecéze a od roku 1969 též její kněžské rady. Vedle toho od roku 1966 pracoval v redakci katolického týeníku \"Gość niedzielny\". Kněz Domin neměl důvěru státních orgánů, a proto katovický církevní odbor roku 1969 zamezil jeho jmenování proboštem u sv. Marie Magdaleny v Tychách a poté i vikářem-ekonomem farnosti Neposkvrněného početí P. Marie v Katovicích. Avšak již 6. července 1970 jej papež Pavel VI. jmenoval pomocným biskupem katovickým a titulárním biskupem z Dagna (\"Dagnensis\"). Biskupské svěcení Domin přijal 15. srpna 1970 v katovické katedrále z rukou sídelního biskupa Herberta Bednorze. Za své biskupské heslo si zvolil \"Quis ut Deus\" (Kdo je jak Bůh; později užíval ve znaku polskou verzi \"Któż jak Bóg\"). V tomto úřadu Domin působil v následujících jednadvaceti letech. Ve správě katovické diecéze vykonával různé funkce: byl generálním vikářem, arcijáhnem a později proboštem katedrální kapituly, diecézním ekonomem a členem diecézní správní, pastorační rady, kněžské rady a kolegia konzultorů. V době I. synodu katovické diecéze (1972-75) předsedal komisi pro rodinu a manželství. Roku 1979 získal hodnot magistra teologie na Akademii katolické teologie ve Varšavě. Na celopolské úrovni, v rámci polské biskupské konference, se zabýval zejména církevní charitou. Od roku 1980 byl předsedou komise pro charitu polské biskupské konference a v březnu roku 1981 jej tato konference jmenovala zástupcem církve ve společné nadaci Solidarity. Když byla po pádu komunistického režimu dne 30. listopadu 1990 reaktivována celopolská církevní dobročinná organizace \"Caritas\", stal se biskup Domin jejím prvním vedoucím (do roku 1993). Roku 1991 byl členem mimořádného shromáždění synodu evropských biskupů. Když počátkem roku 1992 rezignoval první biskup koszalinsko-kolobřežský Ignacy Jeż, jmenoval papež Jan Pavel II. biskupa Domina jeho nástupcem. 23. února 1992 se nový biskup ujal správy diecéze. Jeho činnost v této funkci však záhy přerušila nemoc a Czesław Domin zemřel dne 15. března 1996 v nemocnici ve Varšavě. Pochován je v koszalinské katedrále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Czesław Domin (6. července 1929 Michałkowice u Siemianowic Śląských, Polsko – 15. března 1996 Varšava) byl polský římskokatolický církevní představitel, v letech 1970-1992 pomocný biskup katovický a v letech 1992-96 diecézní biskup koszalinsko-kolobřežský.", "tgt_summary": null, "id": 838319} {"src_title": "Franz Werner Bobe", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "22. února 1902 se narodil v Hockendorfu u Drážďan německému otci a české matce. V roce 1923 složil maturitu na gymnáziu v Drážďanech, poté studoval filosofii a teologii v Halle, Würzburgu, Římě a Vídni. V roce 1930 vstoupil do noviciátu řádu maltézských rytířů v Praze, v roce 1932 byl vysvěcen na kněze, v letech 1933-1937 působil v Praze jako kaplan u Panny Marie Vítězné. V roce 1935 se stal podpřevorem řádu, o dva roky získal jurisdikci převora a další dva roky později jej generální vikář katolických řádů jmenovaný Piem XI. jmenoval převorem. Jmenování se setkalo s odporem velké části českého velkopřevorství v čele s titulárním velkopřevorem kardinálem Kašparem a jeho právoplatnost byla zpochybněna s tím, že dotyčný biskup již po smrti Pia XI. nedisponoval patřičnými pravomocemi. Bobe přesto úřad vykonával, potvrzení svého jmenování se ale dočkal až v roce 1941, po kardinálově smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Protektorát.", "content": "Roku 1939 se Bobe stal placeným konfidentem pražského gestapa, v roce 1940 vstoupil do NSDAP a přijal říšskoněmecké státní občanství. Jako expert na církevní problematiku se stal předním spolupracovníkem vedoucího církevního oddělení Kurta Oberhausera v hodnosti důvěrníka (V-manna) a patřil mezi nejnebezpečnější donašeče gestapa. Systematicky (téměř denně) podával zprávy o smýšlení konkrétních duchovních, které posloužily gestapu jako podklad k jejich perzekuci. Zvláštní zájem mělo gestapo o zprávy z prostředí vysokého duchovenstva, které Bobe ochotně obstarával. Donášel i na kardinála Kašpara, který jej suspendoval. Bobe neváhal vyzrazovat i obsah zpovědního tajemství. Obětí byli zejména pražští Němci, ale mj. i k smrti odsouzený pražský primátor dr. Otakar Klapka, kterého \"vyzpovídal\" před popravou. Pro gestapo a SD pracoval i jako provokatér: Plnil pro ně zřejmě i úkoly v zahraničí, kam za peníze gestapa vyjížděl. Za své služby byl bohatě placen a odměňován příděly alkoholu a cigaret. Po atentátu na Heydricha opatřil Bobe pro gestapo plány kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, čímž usnadnil zákrok vůči atentátníkům. Asistoval při zatčení a výslechu pravoslavného biskupa Gorazda a kaplana ThDr. Vladimíra Petřeka. Za to vše byl odměněn částkou 100 000 korun. V roce 1942 byl jmenován arcibiskupským konzistorním radou a arcibiskupským městským vikářem. Koncem listopadu 1942 si v Římě nechal zhotovit sadu pontifikálních oděvů příslušejících hodnosti biskupa. Z toho lze soudit, že chtěl dosáhnout svého jmenování na svatovojtěšský stolec, který se uprázdnil smrtí kardinála Kašpara. Podle J. Machuly mu patrně německé úřady přislíbily v této věci podporu a je možné, že právě za účelem zvýšení Bobeho šancí byli gestapem odstraněni dva přední kandidáti na arcibiskupský trůn: kanovníci Antonín Bořek-Dohalský a Otto Lev Stanovský. V práci pro gestapo byl aktivní až do konce války. V roce 1940 nechal jako dar pro Josepha Goebbelse z Velkopřevorského paláce odvézt šest vzácných gobelínů, které po válce již nebyly nalezeny.", "section_level": 2}, {"title": "Konec života.", "content": "16. dubna 1947 byl odsouzen k trestu smrti a popraven.", "section_level": 2}], "src_summary": "Franz Werner Bobe (22. února 1902, Höckendorf u Drážďan – 16. dubna 1947, Praha-Věznice Pankrác) byl německý katolický kněz a člen řádu maltézských rytířů. ", "tgt_summary": null, "id": 2080679} {"src_title": "Židovský hřbitov v Mikulově", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie a popis hřbitova.", "content": "Hřbitov byl založen v polovině 15. století zhruba ve stejné době, kdy vznikla zdejší židovská obec. O jeho stáří svědčí poloha na severozápadním okraji bývalé židovské čtvrti, téměř na dosah od dnešního vnitřního města. Hřbitov, který se rozprostírá na západním svahu Kozího hrádku, má rozlohu 19 180 m a jeho poměrně nepravidelný tvar vypovídá o složitém historickém vývoji. Celý hřbitov chrání masivní zeď, která v některých místech dosahuje výšky 6–8 m. Tvoří ji kombinace místního bílého vápence a červených cihel, což je pro starou mikulovskou výstavbu dost typický způsob. Nejznámější částí hřbitova je jeho centrální a nejdůležitější část, takzvaný rabínský vršek (\"Rabbonimplatz\"). Jedná se o vyvýšeninu, kde se nacházejí nejstarší náhrobky z počátku 17. století, dále hroby moravských zemských a místních rabínů a členů jejich rodin a náhrobky příslušníků nejbohatších mikulovských rodin. V nejjižnější části hřbitova stojí budova obřadní síně, jež byla postavena v roce 1898 v neorenesančním stylu a kterou projektoval slavný vídeňský architekt Max Fleischer (1841-1905), a umělá vyvýšenina zpevněná náhrobky. Odtud vede podél východní zdi takzvaná východní cesta. Na sever od rabínského vršku se rozkládá nejmladší část hřbitova, v jejíž západní části se nachází hrob maďarských Židů z roku 1945. Návrší při vstupu na hřbitov zabírá dětské pohřebiště. Poslední pohřby se na mikulovském židovském hřbitově konaly na podzim roku 1945, kdy zde bylo pochováno 21 exhumovaných maďarských židovských vězňů zdejšího pracovního tábora, kteří byli 15. dubna 1945 povražděni nacisty. Posledními zesnulými, kteří byli pohřbeni na mikulovském hřbitově, byl Hanuš Spielmann (pohřeb se konal 21. 4. 1948) a Emil Stankiewicz (pohřeb se konal 5. 1. 1949).", "section_level": 1}, {"title": "Náhrobní kameny.", "content": "Na Moravě se náhrobní kameny (\"macevy\") datované před rokem 1620 dochovaly pouze na třech židovských hřbitovech, a to v Ivančicích, v Tovačově a právě v Mikulově. Tato moravská města se tak řadí k českým městům s nejstaršími židovskými pohřebišti, tedy k Praze, Kolínu, Mladé Boleslavi, Brandýsu nad Labem, Roudnici nad Labem a k Stráži u Tachova. Na ploše mikulovského židovského hřbitova se nachází několik tisíc dochovaných náhrobků. Jejich přesný počet je však odhadován různě. Jiří Fiedler uvádí číslo 2500, Jaroslav Klenovský až 4000. I pokud jde o nejstarší náhrobek se prameny rozcházejí. Jaroslav Klenovský a Jiří Fiedler jej datují rokem 1605, zatímco Jan Heřman uvádí rok 1618. Náhrobky se nacházejí téměř po celé ploše hřbitova a tvoří nepravidelné řady orientované převážně východo-západním směrem. Jejich nápisy směřují většinou k jihu. Další řady hrobů z nejstarší doby se táhnou podél východní stěny hřbitova. Nejstarší \"macevy\" z počátku 17. století se nacházejí v centrální vyvýšené části na tzv. rabínském vršku. Je zde asi 80 náhrobků v několika hustých řadách. Tyto náhrobní kameny, jež patří celé řadě moravských zemských a místních rabínů a příslušníkům nejbohatších mikulovských rodin, jsou zdejšími nejcennějšími náhrobky a tvoří pravděpodobně nejstarší jádro, kolem něhož se hřbitov postupně rozšiřoval. Nejstarší typ zdejších náhrobků představuje od první poloviny 17. století čtvercová či obdélníková tabule. Jde buď o plochý reliéf s pilastry po obou stranách, nad nimiž je oblouk s rytinami nebo ornamenty. Druhou variantou je orámovaná deska bez architektonických prvků. Do ní je vytesán další obdélník zakončený nahoře obloukem. Objevují se i jejich kombinace. V polovině 18. století se objevují raně barokní \"macevy\", jež mají složitější tvary a bohatou plastickou výzdobu. Typicky mikulovskou ozdobou byla mušle. Náhrobky byly kromě toho zdobeny dalšími, často rostlinnými motivy a prvky. Během 18. století začíná převládat rokokový styl. Tvůrci těchto \"macev\" byli zřejmě ovlivněni výzdobou mikulovského zámku.", "section_level": 1}, {"title": "Slavné osobnosti.", "content": "Mikulovský židovský hřbitov však není významný jen pro svou umělecko-historickou hodnotu, ale i tím, že vzhledem k významu města jakožto sídla zemského rabína reprezentoval Židovstvo celé Moravy. Z tohoto pohledu jsou významné hroby moravských zemských rabínů, jež se nacházejí na rabínském vršku. Jsou to: Jehuda Löb ben Obadja Eulenburg (zemř. 1618) Petachjah ben Josef (zemř. 1637) Menachem Mendl Krochmal (zemř. 1661) Aron Jakob ven Jecheskel (Ezekiel) Charif (zemř. 1671) Jehuda Arje Löb-Lev (zemř. 1684) Eleazar Mendl ben Mordechaj Fanta (zemř. 1690) Gabriel ben Jehuda Leb Eskeles (zemř. 1718) Moses ben Aron Lwow-Lemburger (zemř. 1757) Gerson ben Moses Pullitz-Pollitzer (zemř. 1772) Šemuel Šmelke ha-Levi Horovic (1778) Gerson ben Abraham Chajes (zemř. 1789) Mordechaj ben Abraham Benet (zemř. 1830).", "section_level": 1}], "src_summary": "Židovský hřbitov v Mikulově patří k nejvýznamnějším židovským hřbitovům v České republice. Svým významem se řadí hned vedle hřbitovů na Starém městě pražském a v Kolíně, a je tedy jedním z nejstarších a nejdůležitějších židovských hřbitovů na Moravě. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 1964286} {"src_title": "František Antonín Grimm", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Záznamy o životě Františka A. Grimma začínají křtem 2. října 1710 v kostele sv. Jakuba. Narodil se zavedenému brněnskému architektovi a staviteli Mořici Grimmovi původem z bavorského Achdorfu a jeho manželce Uršule. První zkušenosti s prací získal vypomáháním v ateliéru u otce. V roce 1730 se zapsal na Vídeňskou akademii, kde studuje umění kresby a malby. Po třech letech přestoupil na vojenskou akademii, kde se učil pod vedením významného architekta Donata Felice d’Allia a asistoval mu při projektování. Grimm pro něho kreslil například plány kostela v Groß-Siegharts, kláštera Klosterneuburg nebo paláce Kaiserstein ve Vídni. Po smrti divadelního architekta a malíře Antonia Beduzziho učitele Allia, se velká část jeho pozůstalost včetně plánů dostala do Grimmovy sbírky. Na konci třicátých let podnikl za podpory Dietrichstejnů studijní tovaryšskou cestu do Říma. Navštěvoval zde soukromý ateliér Nicola Salviho architekta slavné fontány di Trevi, kterou si Grimm při její samotné stavbě kreslil. Z Říma si taky přivezl plány ze zaměřování kopule baziliky sv. Petra nebo plány z konkurzu na fasádu lateránské baziliky. Pořizoval si i kopie akademických prací a taky projektů význačných architektů, například zmíněného Salviho, a taky Carla Rainaldiho, Michelangela, Berniniho, nebo Domenica Rossiho. V Itálii pak navštívil i Boloňu, Caprarolu, Vicenzu, Milán a Turín. V roce 1740 odjel do Paříže, odkud si přivezl spisy Françoise Blondela o stavitelství. Rok nato se již objevuje ve Vídni, kde vstoupil do inženýrského sboru. Zde sepsal spis o opevňovací technice podle Sébastiena Vaubana. V polovině 40. let. se Grimm usadil zpátky na Moravě a stal se dvorním architektem a geometrem Karla Maxmiliána Dietrichsteina a jeho bratra Leopolda. V roce 1745 se v Dubu nad Moravou oženil s Marií Annou Knurrovou. Rok nato se mu narodilo první dítě (celkem měl 5 synů a dvě dcery). Po smrti otce v roce 1757 přebral jeho zakázky. Ve stejném roce mu zemřela i manželka a znovu se již neoženil. V knížecích službách setrval do roku 1767, kdy došlo k restrukturalizaci Dietrichsteinského hospodářství. Jeho nástupcem se pak u nich stal Karel J. Hromádko. František Antonín Grimm zemřel 17. ledna roku 1784 v Brně a byl pohřben k tělu svého otce do kapucínské hrobky, kde jeho mumifikované tělo můžeme spatřit dodnes. Jeho následovníci byli Bartoloměj Zintner, který zároveň převzal jeho brněnskou dílnu (kapucínský klášter v Náměšti nad Oslavou, úpravy zámku v Rosicích nebo realizace kostela sv. Leopolda a zábrdovický klášter v Brně) a Jan Amonn (přestavba zámku v Dukovanech). Na Grimmovu práci se též významně odvolávají i anonymní architekti zámků Hoštice, Uhřice nebo Zdislavice. Po smrti část jeho pozůstalosti zakoupil osvícenský hrabě Karel ze Salm-Reifferscheidt, který ji uložil na svém zámku v Rájci nad Svitavou. Tento konvolut (přes tisíc položek) rukopisů, výkresů, kreseb a plánů, byl pak ve dvacátém století objeven akademickou obcí a významně tak přispěl k poznání vývoje moravské barokní architektury.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Charakteristické rysy Grimmovy tvorby jsou archetypická střídmost a důraz na interiér. Ve svých projektech se často vrací k ideální chrámové fasádě podle kostela v Groß-Siegharts od D. Allia (trojdílné schéma v sochařské složce). Fasády budov zdůrazňuje italsky laděnou plasticitou okenních a dveřních šambrán s kanelovanými konzolkami. Klenební systém je vyjádřen plochými kulatými kopulemi a oválnými plackami. Typické pro jeho zámecké stavby je využití motivu vystupujícího ústředního sálu dle francouzského prototypu maison de plaisance (Luis Le Vau – zámek Vaux-le-Vicomte). Jeho první samostatná práce byla, když těsně před odjezdem do Říma dodává plány pro Dietrichsteinský zámek v Kupařovicích, který je po jeho návratu v hrubé stavbě dokončen roku 1743, jeho výzdoba trvala až do 1748. V letech 1738–1748 se podle Grimma uskutečňují úpravy Dietrichsteinského hraběcího paláce v Brně na dnešní Masarykově ulici (stavba nezachována). Pro stejný rod realizuje zámek Leopoldsruhe u Pohořelic (1743–1746). V roce 1743 staví u Mikulovského zámku tzv. velké altana (východní arkádovou terasu s altánem), dále stáje (úpravy nezachovány), bránu bažantnice a později i dnes nezachovaný lazaret. V Židlochovicích je kolem roku 1746 doložen na projektech opravy Hildebrandtova farního chrámu, dokončení zámku s návrhem portálu a interiéru zámecké kaple, zámeckého parku s oranžérií (úpravy parku a stavba nezachovány) a špitálu (stavba nezachována). Na zámku Diváky, který měli ve správě jezuité, působí v roce 1747. Ve 40. letech pak ještě provádí špitál v Boskovicích (nezachováno v původní podobě), tzv. úřednický trakt zámku v Polné (1744–1745), zámek pro mikulovské proboštství v Jiřicích (1750) (nezachováno v původní podobě), adaptaci zámku Tulešice a tzv. Nová brněnská kasárna (1751–1753) (stavba nezachována). Pro řád milosrdných bratří v Brně dodává v roce 1747 návrh na klášter s nemocnicí, který později rozšířil (před 1749) do monumentální podoby kvadratury s kruhovou kaplí. Tento projekt byl ale realizován pouze částečně (1749–1753) a Grimmovy charakteristické úpravy fasád se nezachovaly. V následujících 50. letech stále projektuje přestavbu kostelů a sídel na Dietrichsteinském panství. Drnholecký chrám (1750–1757) navrhuje ve střídmém duchu bez věží s centralizujícím prostorem. Stejné schéma pak aplikuje i na kostel v Soběchlebech (1753-68). Kostel ve Hranicích (1754–1763) je inspirován kostelem v Židlochovicích. Dalšími jsou chrámy v Bělotíně (1754–1757) a Sopotech (1749–1752). Roku 1757 staví poutní kapli nad Dolními Kounicemi, která je inspirována Rainaldiovskou architekturou. Z francouzsky orientované přestavby zámku v Sokolnicích (1750) se zachoval pouze portál kaple. Stejné je to i u paláce žďárských opatů v Brně (1752–1753), u kterého Grimmovy intervence setřely úpravy následujícího století. V Brně se pak podílí ještě na úpravách kláštera kapucínů, kde staví kapli sv. Felixe při kostele (1753), po roce 1755 přestavuje knihovnu a zvětšuje kryptu. Z let 1755–1758 byla jezuitská kaple sv. Františka Xaverského, která stávala na Švábce, dnešní ulici Úvoz a zbouraná na konci 19. století. Jeho vliv je rozpoznatelný i na východním křídle augustiniánského kláštera, který stavěl jeho otec. Úpravy paláce kapituly (nezachováno v původní podobě) a vikariát (oba 1751–1754) na Petrově jsou též jeho prací. Z roku 1753 pochází stavba zámku v Borotíně pro biskupa Freyenfelse a z roku 1759 přestavba tzv. rezidence v Boskovicích (nezachováno v původní podobě). Na žádost probošta Heřmana Hannibala z Blümengenu dodává Grimm pro jejich zámek ve Vizovicích projekt 1. fáze stavby, která je realizována v letech 1748–1757. Po odchodu z Dietrichsteinských služeb realizuje Grimm stavby pro různé objednavatele. Jedna z prvních zakázek v tomto období je pro Annu Marii z Rottalu, na zámek v Napajedlech (po 1764–1772) v monumentálním stylu. Pro Rottaly pak ještě pracuje na zámku v Bystřici pod Hostýnem (1765), který se jeví jako replika zámku vizovického. Grimm je též autorem návrhu hlavního oltáře v tamním farním kostele a vrchnostenského domu. V kostele ve Žďárné (1759) se snaží o centrální prostor na půdorysu kříže. Když je v roce 1760 rozhodnuto o modernizaci gotického kostela sv. Mikuláše v Brně (stavba nezachována), je povolán Grimm, který zde navrhuje kulisovitou fasádu s rizalitem, atikou a věží. Na přelomu 60. a 70. je taktéž v Brně realizován Bartolomějem Zintnerem projekt kostela sv. Leopolda (1768–1777) u zmíněné nemocnice milosrdných bratří, který ale nevychází z architektových zachovaných plánů. Kromě novostaveb a přestaveb exteriérů se Grimm zaměřoval i na interiéry, které členil zděnými či štukovými lizénami, pilastry a nikami. Prostor opatřoval novými klenbami a zvětšoval okna. Učinil tak v kostelích v Medlově (1749), Pravlově (1758–1760), Havlíčkově Borové (1755–1756), sv. Františka Serafínského v Lipníku (1765-66), dále v Měníně (1763), Blučině (1766–68) a Nikolčicích (1766) (úpravy nezachovány). V Brně se kostel stejně jako palác královopolských kartuziánů (1766) nezachoval, ale kostel v Nových Hvězdlicích (1770–1773), který provedl podle Grimmova projetu stavitel Valentin Stiebock se stal doslovnou citací svatomikulášského chrámu. Pro nový augustiniánský kostel ve Šternberku z let 1775–1783 se stal výrazným prvkem nástavec nad atikou na širokém průčelí. V letech 1770–1777 je ve Vizovicích realizována 2. fáze stavby zámku. Před tím je ale v roce 1766 nově navržena fasáda, členícím prvkem jsou okenní osy. Jsou postavena dlouhá souměrná boční křídla kvůli kapli. Na tomto projektu se potkává se sochařem Ondřejem Schweiglem, který v zámecké kapli navrhuje a realizuje sochařskou a štukovou výzdobu v duchu pozdního baroka. Poslední projektovanou Grimmovou stavbou se stal klášter milosrdných bratří ve Vizovicích, který si v roce 1781 objednali znovu Blümengenové. V témže roce je zaznamenaný také při úpravách interiéru chrámu sv. Petra a Pavla v Brně. V druhé polovině 18. století, během hospodářské obnovy po Válce o rakouské dědictví, projektuje Grimm též užitkové stavby. Byly jimi hospodářské dvory v Brně, Žatčanech, Novém Dvoře, Žabčicích, Ledcích, Boskovicích a Sudicích. Stáje a kravíny ve Strachotíně, Jitkově a Pohořelicích a tam i bažantnici. Dále mlýn v Dolních Věstonicích. Pivovar a most v Židlochovicích. A dalších sedm mostů na císařské silnici mezi Strachotínem a Dolními Věstonicemi a most u Bulharů. Většina těchto staveb se ale díky svému utilitárnímu charakteru do dnešní doby buď nezachovala, nebo byla zásadně přestavěna. Podle zachovaných kreseb je též zřejmé, že se Grimm věnoval také návrhům užitého umění.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Antonín Grimm (německy Franz Anton Grimm, 2. října 1710, Brno – 17. ledna 1784, Brno) byl barokní stavitel a architekt působící na Moravě. Poučený vídeňskou, římskou a francouzskou architekturou. Byl synem v Brně usazeného původem bavorského stavitele Mořice Grimma.", "tgt_summary": null, "id": 2247152} {"src_title": "Země BASIC", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Odlišnosti jednotlivých členů zemí BASIC.", "content": "Země BASIC sdílejí mezi sebou množinu hmotných rysů, které jsou obvykle analyticky spojeny se vznikající silou, ale každá má poněkud odlišnou řadu atributů. Čína a Indie sdílejí rozdíly v tom, že za poslední desetiletí mají velmi rychlé tempo hospodářského růstu, zatímco Brazílie a Jihoafrická republika se blíží globálnímu průměru. Brazílie, Čína a Indie patří mezi deset největších světových ekonomik, zatímco Jihoafrická republika je o dva decily nižší. Vzhledem k mnohem většímu počtu obyvatel v Číně a Indii se nicméně jihoafrický HDP na obyvatele blíží Brazílii. Společně země BASIC představují zhruba 40 % světové populace a každá z nich je bezpochyby regionální mocností. Jihoafrická republika tvoří přibližně 35 % HDP na celkovém HDP subsaharské Afriky; Brazílie představuje 38 % HDP na celkovém HDP Latinské Ameriky a Karibiku; Indie představuje až 80 % HDP v Jižní Asii a Čína s 35% příspěvkem na HDP ve východní Asii a Tichomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání zemí BASIC.", "content": "Země BASIC usilují o přesvědčení ostatních zemí, aby se připojily ke Kjótskému protokolu a vznikl tak společný postoj ohledně omezení a snížení emisí skleníkových plynů a alokování peněz na podporu klimatu. Nadále požadují, aby rozvinuté země severního bloku umožnily rozvojovým zemím \"spravedlivý prostor pro rozvoj\" a aby jim byla poskytnuta podpora v oblasti financování, nových technologií a budování kapacit. Země BASIC poukazují především na to, že severní země jsou zodpovědné za svůj vysoký podíl emisí již z historického hlediska, čímž jsou výrazně zodpovědné za změny na klimatu, a proto země BASIC odmítají nést následky a zároveň požadují, aby státy severního bloku zvýšily své finanční prostředky na podporu zmírnění klimatických změn ve světě. Ministři zemí BASIC zdůrazňují, že sociální a hospodářský rozvoj a vymýcení chudoby jsou prioritou všech rozvojových zemí. Brazílie, Jihoafrická republika, Indie a Čína oznámily své plány na snížení emisí skleníkových plynů, tak jak bylo dohodnuto na summitu v Kodani v roce 2009 a projednaly možnost poskytnout finanční a technickou pomoc rozvojovým státům skupiny 77.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vztahy mezi G-77 a zeměmi BASIC.", "content": "Země G-77 vnímají vznik nové koalice zemí BASIC, jako možnost větší vyjednávací síly, většího zviditelnění a lepšího postavení nejen na summitech OSN, ale i všude jinde po světě. Až do nedávna se skupině 77 nedostávalo vysoké mezinárodní pozornosti, vzhledem ke svému statusu rozvojových zemí s porovnáním se severními vyspělými zeměmi. Zemím BASIC se dostává obecně větší pozornosti, právě díky svému rychlému růstu, čímž roste jejich vyjednávací síla a s tím spojené větší kladené požadavky. Tyto země hrají klíčovou roli pro rozvojové země, neboť mají obrovský vliv ve vztahu k severním industrializovaným zemím a dostává se jim tak úspěšnějších výsledků ve světovém hospodářství a politických záležitostech na konferenčních jednáních Organizace spojených národů. Koalice zemí BASIC nadále zůstává ve skupině 77 i přes svůj rychlý vzrůst, to však přispělo k poklesu role skupiny 77 jakožto vyjednávací koalice. Některé země se domnívají, že setrvání koalice BASIC ve skupině 77, potlačuje původní význam skupiny 77, neboť „zastiňují“ ostatní rozvojové země, které nejsou z mezinárodního hlediska natolik významné. Země BASIC jsou největším příjemcem přímých zahraničních investic – jsou ekonomicky dynamické, mají poměrně dobrou infrastrukturu a mohou spravovat stále větší a větší ekonomické projekty – činí je atraktivnějšími příjemci pro financování klimatu a technologickou výměnu. Tento fakt znevýhodňuje ostatní rozvojové země skupiny 77. Rozvojové země G-77 historicky vnímaly mezinárodní jednání jako místo, kde mohou vyvíjet tlak na pomoc od severních zemí při svém národním rozvoji. Pokud jde o finanční pomoc na rozvoj, země BASIC a G-77 mají často stejné přednosti v jednáních o klimatu. V důsledku toho větší síla a viditelnost koalice BASIC obecně podporuje návrhy ostatních rozvojových zemí G-77 v jednáních, kde by jinak mohly být ohromeny mnohem silnějšími ekonomickými silami severních zemí. Významný hospodářský vzrůst zemí BASIC pomohl zvýšit viditelnost a sílu požadavků skupiny 77, neboť jako takové sdílí stejné preference ohledně finančních návrhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Země BASIC jsou blokem čtyř nejrychleji rostoucích a nově industrializovaných zemí – Brazílie, Jihoafrické republiky, Indie a Číny. Tyto země jsou součástí skupiny 77 a vznikly dohodou dne 28. listopadu 2009. Působí především jako blok při společných jednáních pod záštitou Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu (UNFCCC). Ministři životního prostředí zemí BASIC se od listopadu 2009 scházejí čtvrtletně, aby koordinovali svou účast na jednáních. Vydávají společná prohlášení na konci každé schůzky a využívají setkáních ke sdílení úspěšných zkušeností a práci na klíčových koncepcích. Země BASIC mají významné postavení při jednáních o klimatu na konferencích OSN. ", "tgt_summary": null, "id": 1339613} {"src_title": "Nová Říše (klášter)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stručné dějiny kláštera.", "content": "Klášter byl původně založen jako ženský, pro sestry premonstrátky roku 1211 Markvartem z Hrádku a jeho ženou Vojslavou. Rozvoj kláštera byl přerušen během husitských válek, kdy byl klášter s kostelem dvakrát (v letech 1423 a 1424) zpustošen a vypálen. Řeholnice, které včas neuprchly, byly pochytány a vhozeny do místního rybníka, kde utonuly. Komunita sester se do Nové Říše v následujících letech vrátila, ale roku 1597 vymřela. Probošti, kteří spravovali ženský klášter, ovšem udrželi majetek pro řád a 16. května 1641 do kláštera přišli premonstráti z opatství v Zábrdovicích. Dne 27. prosince 1733 bylo proboštství povýšeno na samostatné opatství.", "section_level": 1}, {"title": "Likvidace kláštera za nacismu.", "content": "Za druhé světové války, v podvečer 29. května 1942 byl klášter přepaden gestapem. Komunita (opat Pavel Souček, převor Vavřinec Novotný, provizor Augustin Machalka, P. Dr. Norbert Hrachovský, P. Gilbert Bednář, P. Zikmund Záběhlický, P. Heřman Josef Tyl, P. Štěpán Rajda, a tři novicové) byla odvezena k výslechům do Kounicových kolejí v Brně. Novicové byli po nějaké době propuštěni, ostatní řeholníci byli odesláni do koncentračního tábora v Osvětimi, kam dorazili 16. ledna 1943, a setkali se zde se svým spolubratrem P. Siardem Nevrklou, který byl před zatčením kaplanem v Brně-Židenicích. Již 18. ledna byl zabit injekcí s jedem P. Dr. Hrachovský, 20. ledna zemřel P. Zikmund Záběhlický. Opat Pavel Souček zemřel na úplavici 28. ledna, den před ním zemřel převor Novotný. Dne 21. února 1943 byl P. Siard Nevrkla ubit v pobočním koncentračním táboře v Rajsku. Ostatní členové komunity se v srpnu 1943 dostali do Buchenwaldu, kde se dožili konce války.", "section_level": 2}, {"title": "Klášter po válce.", "content": "Po roce 1945 se přeživší premonstráti vrátili do Nové Říše. Na místo opata Pavla Součka, který zemřel v koncentračním táboře, byl zvolen dosavadní provizor P. Machalka. V klášteře začal fungovat společný noviciát pro premonstráty českých klášterů. P. Heřman Josef Tyl se stal převorem kláštera v Teplé. Po převzatí moci komunisty, byly v roce 1950 v klášteře údajně nalezeny ukryté zbraně a opat Machalka byl zatčen. Poté byl označen za vedoucího skupiny řeholníků, kteří se údajně dopouštěli velezrádné činnosti ve prospěch Vatikánu, a v prvním vykonstruovaném procesu s představiteli řádů odsouzen na 25 let vězení. Klášter byl uzavřen a řeholníci se sem mohli vrátit až po roce 1989.", "section_level": 2}, {"title": "Klášter v současnosti.", "content": "V roce 1991 se premonstráti opět ujali kláštera, od roku 1992 jej řídil převor P. Bernard František Palka, kterého v roce 1999 vystřídal současný opat Marian Rudolf Kosík. Premonstráti obstarávají duchovní správu v Nové Říši a okolních farnostech Dlouhá Brtnice, Rozseč, Stará Říše a Krasonice.", "section_level": 2}, {"title": "Program záchrany architektonického dědictví.", "content": "V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v letech 1995-2014 na opravu památky čerpáno 15 090 000 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura kláštera.", "content": "Klášterní budovy nesou stopy poslední přestavby z roku 1821, kdy po strašlivém požáru městečka v roce 1813 byl celý klášterní areál obnoven na starém půdoryse. Kolem dvou obdélných dvorů se rozkládají jednopatrové budovy, jejichž místnosti byly v přízemí vyzdobeny štukaturou, v patrech pak iluzivní malbou i figurálními freskami.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel sv. Petra a Pavla.", "content": "Klášter je spojovací chodbou svázán s kostelem sv. Petra a Pavla, postaveným na místě starého kostela z roku 1504. Kostel je 45 m dlouhý, 12 m široký v lodi a 9 m v presbytáři. Vnitřní stěny kostela jsou vyzdobeny freskami Jana Lukáše Krackera z let 1766–1767. Bohatá a vkusná malířská výzdoba je vhodně doplňována umělecky hodnotným mobiliářem. Skutečným klenotem jsou chórové lavice, dílo neznámého truhlářského mistra z roku 1696, a zejména o něco mladší kazatelna, dílo řezbáře Arbeita z roku 1700. Kazatelna je zdobena reliéfy čtyř evangelistů a množstvím ornamentů. Cenné zařízení kostela doplňují varhany, dílo novoříšského varhanáře Bedřicha Semráda z let 1764–1765, a boční kaple Panny Marie Bolestné s ostatky sv. Kandidy. Kaple bývala místem meditací básníka a zdejšího učitele Otokara Březiny. Konečně nelze opomenout křížovou cestu Františka Bílka a Viktora Förstra.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kanonie sv. Petra a Pavla v Nové Říši (lat. \"Canonia Neorisensis\", něm. \"Neureisch\") je klášter premonstrátského řádu na západní Moravě, založený roku 1211 jako klášter ženský, ale po roce 1597 byl přeměněn na klášter mužský.", "tgt_summary": null, "id": 1127660} {"src_title": "Krumlovská madona", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Socha vznikla v Praze a je pojmenovaná podle místa svého nalezení v Českém Krumlově. Byla pořízena pravděpodobně nejvyšším pražským purkrabím Jindřichem z Rožmberka pro kapli na jeho hradě v Českém Krumlově pravděpodobněji než pro farní kostel sv. Víta nebo pro klášter minoritů. V odpustkové listině pražského arcibiskupa Konráda z Vechty, vydané 18. března roku 1400, se krásná socha madony z hradní kaple uvádí. Socha byla znovuobjevena na počátku 20. století a odkoupena roku 1913 pro Österreichische Staatsgalerie ve Vídni, odkud byla roku 1922 dlouhodobě zapůjčena do Uměleckohistorického muzea ve Vídni, kde je dosud vystavena v oddělení Kunstkomory s inventárním číslem 10.156.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Socha o výšce 112 cm je vytesána z kvalitní jemnozrnné bělohorské opuky, opracována je také na zadní straně (byla tedy určena pro takový oltář, na kterém ji věřící viděli i zezadu). Jde o esovitě prohnutou sochu stojící Panny Marie držící dítě v obou rukou, stojící v kontrapostu. Marie nabízí Ježíška pozorovateli k adoraci či k pochování (tzv. \"ostentatio\"). Několik částí postavy dítěte, pláště Marie a její koruny bylo v průběhu staletí poškozeno, Ježíškovi chybí celá levá paže. Na Mariiných prsou chybí kovová spona a na hlavě koruna, pro kterou byla stávající dřevěná obroučka uzpůsobena. Původní polychromie je zachována pouze zčásti.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Socha je názorným příkladem české dvorské tvorby z gotického období poslední třetiny 14. století, zvaného krásný sloh, v němž zásadní místo náleží tématice tzv. krásných madon. Prvotně jsou inspirovány vzory francouzské gotiky, které byly uzpůsobeny v českém prostředí \"bohemizovanou tváří\" s jasnějším výrazem mandlovitých očí, úsměvem. Fyziognomie je idealizovaná. Postava má pečlivě tvarované řasení drapérie, se dvěma kaskádami trubkovitých záhybů spadajících po stranách těla, mezi nimiž se tvoří pravidelné široké záhyby do siluety písmene ypsilon, někdy plynulé, jindy přerušované, s efektem výrazné hry světla a stínu (chiaroscuro). Tvář madony a postava Dítěte mají jasnou a elegantní fyziognomii, světlou a hladkou pleť, vytvořenou křídovým podkladem inkarnátu, zlaté vlasy a bílou roušku, jež mají zdůrazňovat nadpozemskou - duchovní podstatu obou osob.", "section_level": 1}, {"title": "Analogie.", "content": "Krumlovská madona je archetypem, vzorem pražské devoční sochy, z něhož sochaři na přelomu 14. a 15. století odvozovali další příklady „krásných madon“ a \"krásných světic\" pro kostely i pro osobní zbožnost v duchu reformního duchovního hnutí Devotio moderna. Patří k nim o něco schematičtější, dřevěná Madona z Krużlowé (kolem 1410), uchovávaná v krakovském národním muzeu, dále také madona ze Salzburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(jen částečně)", "section_level": 2}], "src_summary": "Krumlovská madona je polychromovaná vápencová (opuková) socha Panny Marie s dítětem mírně podživotní výšky, vytvořená kolem roku 1393 neznámým pražským sochařem, označovaným jako Mistr Krumlovské madony.", "tgt_summary": null, "id": 212004} {"src_title": "IC MEMO", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Památníky a memoriální muzea připomínající zločiny proti lidskosti spáchané státními režimy v České republice.", "content": "Památníky obětí nacistické zvůle Památníky obětí komunistické persekuce", "section_level": 1}, {"title": "Projekt Rehabilitace památníků bojů za svobodu, nezávislost a demokracii.", "content": "Památníky bojů za svobodu, nezávislost a demokracii připomínají dějiny 20. století a především tisíce obětí válečných událostí a dvou totalitních režimů vládnoucích Československé republice celou polovinu tohoto století. Jejich zneužití komunistickým režimem mělo v 90. letech 20. století za následek jejich odsunutí mimo jakýkoli zájem. Zcela zvítězila nechuť věnovat jim jakoukoli péči a starostlivost. Obnova a rehabilitace památníků byla zajištěna díky systémové péči odboru muzeí a galerií Ministerstva kultury České republiky zahájené na sklonku 90. let 20. století. V roce 1997 byl zpracován projekt „Rehabilitace památníků bojů za svobodu, nezávislost a demokracii“. Zásluhou ministra kultury Pavla Dostála byl tento projekt přeložen vládě České republiky. Vláda projekt schválila 15. března 2000, následným usnesením ze dne 18. července 2001 pak schválila návrh systémového financování rehabilitace památníků od roku 2002 do roku 2009. Do projektu bylo zařazeno celkem devět památníků, vztahujících se k dějinám 20. století: Program rehabilitace památníků se stal součástí rehabilitace českých dějin a také významným krokem k dokumentaci jevů a událostí nedávných v době, kdy ještě žijí jejich účastníci. Muzea, která památníky spravují, připravila nové expozice, které i z hlediska muzejního výstavnictví patří k tomu nejzajímavějšímu. co je u nás k vidění, vydala řadu publikací, připravila vzdělávací programy a vědomostní soutěže pro děti i pro pedagogy. V neposlední řade byly vytvořeny metodické předpoklady, jak rehabilitovat další památníky nezařazené do programu, i když jejich význam mimořádný.", "section_level": 1}, {"title": "Národní kulturní památky – památky pietního charakteru.", "content": "vyhlazené vesnice, vyvraždění obyvatelé popraviště – místo utrpění vězení – tábor vítězství husitů; hrob neznámého vojína a památník ČS legionářů padlí bitvy na Bílé hoře oběti II. světové války – boje – padlí osvoboditelé komunistické likvidační centrum – pracovní tábor neštěstí – sociální útlak", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní výbor památníků a memoriálních muzeí připomínajících zločiny proti lidskosti spáchané státními režimy (IC MEMO) vznikl v roce 2001 na kongresu Mezinárodní organizace muzeí ICOM jako její nová integrální součást. Jeho úkolem bylo od počátku podporovat uchování historických poučení z uvedených zločinů a spolupracovat při vzdělávání o těchto zločinech, podporovat kulturní spolupráci a usilovat o posílení mírových vztahů mezi zeměmi v různých částech světa nebo na místech zvolených především v zájmu připomínání tragických událostí co nejširší veřejnosti. ", "tgt_summary": null, "id": 19568} {"src_title": "Althanský palác", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za švédských válek v zimě na přelomu roku 1631 a 1632 přebýval v tomto paláci Albrecht z Valdštejna, který ve Znojmě naverboval šedesátitisícovou armádu a vyjednával z paláce s císařem Ferdinandem II. o kořisti z podmaněných území. Císař, postrašen neúspěchy na bojištích třicetileté války, jmenoval nakonec vévodu generalissimem svých armád. Říká se, že na střeše paláce dal pověrčivý Valdštejn zřídit astrologickou observatoř a italský hvězdopravec Seni se pokoušel vyčíst z hvězd jeho osud. Za svého působení ve Znojmě vydal Albrecht z Valdštejna také dva patenty. Roku 1723 se při návratu z pražské korunovace ubytoval v paláci císař Karel VI. Při příležitosti oslavy korunovace a jmenin císařovny Alžběty Kristýny byla ve Znojmě poprvé uvedena opera Svornost planet (Concorida dei ́Pianeti) italského hudebního skladatel Antonia Caldary na libreto italského básníka Prescimonia. Antonio Caldara právě každý rok skládal velkou operu k jmeninám císaře a díla menší velikosti k narozeninám císařovny. Jeho opery měly prakticky stejný děj – k oslavě panovníka sloužila zvláště témata z řecké mytologie, děj byl tedy zasazen na horu Olymp, kde podle mytologie sídlili v dávných časech bohové, kteří ve „Svornosti planet“ sestupují z Olympu na zem, aby v závěru vzdali hold královskému páru. Původně patřil dnešní Althanský palác do rukou rodu Starhembergů. Hrabě Maxmilián Vavřinec započal výstavbu měšťanského paláce roku 1607 na místě tří měšťanských domů jako reprezentativního šlechtického městského sídla. Umělecky hodnotná fasáda z druhé poloviny 17. století je členěna vysokým řádem korintských pilastrů zakončeným atikou, střed tvoří sloupkovitý portál s balkónem, nad kterým je umístěn hraběcí erb rodu Althanů, jimž palác patřil od roku 1860, jmenovitě Michalu Janovi, hraběti z Althanu. Někdy kolem roku 1712, kdy dům užíval znojemský hejtman Michal Ehrenreich, hrabě z Althanu, se stal palác úřední budovou. Ještě v meziválečném období sloužil jako budova Okresního hejtmanství, dlouho po druhé světové válce zde sídlil Okresní národní výbor, nakonec kolem roku 1970 ředitelství Okresního podniku služeb – po celou tuto dobu byl Althanský palác ve vlastnictví státu a velmi chátral. V roce 1997 byl palác nabídnut městu Znojmu, které ale na nákladnou rekonstrukci nemělo prostředky, proto se ocitl znovu v soukromém vlastnictví, tentokrát místního zájemce, který ale také nebyl schopen podniknout žádné radikální kroky k záchraně. Počátkem třetího tisíciletí byl palác opět v držení města Znojma. Až do roku 2001 palác nadále chátral, než se ocitl znovu v soukromém vlastnictví. Po nákladné rekonstrukci objektu, probíhající v letech 2001 až 2006, která dodržovala původní technologie, díky nimž byl zachován historický ráz budovy, byla na podzim roku 2006 v přízemí paláce otevřena luxusní restaurace a roku 2008 i hotel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Althanský palác (dříve známý jako Starhemberský či Valdštejnský palác) je architektonická památka ve Znojmě. Bavorský rod Althanů, po němž nyní nese jméno, je spojen také s přestavbou původně gotického Vranovského zámku do jeho barokní podoby.", "tgt_summary": null, "id": 1881565} {"src_title": "Ameisenberg (Žitavské hory)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ameisenberg je zalesněný pískovcový vrch, který se nachází na severním okraji Žitavských hor, přibližně 1,2 km severně od Oybinu. Stejná vzdálenost jej dělí přes údolí Zlatého potoka (\"Goldbach\") od podobně modelovaného a jen o 7 metrů vyššího kopce Töpferu. Avšak na rozdíl od Töpferu, jehož nejstrmější srázy jsou na jeho severní straně, severní svahy Ameisenbergu se do Žitavské kotliny svažují jen povlovně. Zato na východní a jihovýchodní straně spadají do údolí Zlatého potoka strmé skalní stupně. Na Ameisenbergu je celá řada různých zajímavých skal a skalních vyhlídek. Na vrcholu kopce se nachází i menší skalní město, v němž mezi různými skalními tvary lze nalézt i dobře vyvinutý skalní hřib. Na jižním svahu Ameisenbergu se vyskytuje i jeden viklan - podobně, jako na západní straně Töpferu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kolem Ameisenbergu vedly historické cesty již od dávných dob, například podél severního a západního úbočí kopce vedla trasa Staré lipské cesty ze Žitavy do Lipé. V údolí mezi Ameisenbergem a Töpferem se nachází zastávka Žitavské úzkorozchodné dráhy \"Teufelsmühle\" (v překladu \"Čertův mlýn\"), pojmenovaná podle někdejšího nejstaršího oybinského mlýna (pozn.: trať je v provozu od roku 1897, mezi roky 1973 až 1990 byla zastávka \"Teufelsmühle\" zrušena). Uvedený mlýn zde pravděpodobně existoval již na přelomu 15. a 16. století, písemně je zmiňován poprvé až v roce 1562 jako pila a o 12 let později jako mlýn na obilí. Ještě v první polovině 19. století byl mlýn pod Ameisenbergem označován také jako \"Einsiedelmühle\" podle poustevny, která kdysi existovala poblíž.Na západním úpatí kopce se u Staré lipské cesty nachází \"Hladový pramen\" (\"Hungerbrunnen\"), který byl znám už ve středověku. Mezi roky 1950 až 2001 tento pramen byl využíván k napájení olbersdorfského vodovodu. Poblíž pramene roste tzv. \"Lutherův dub\" (\"Luther Eiche\"). Strom zde zasadili členové horského spolku z Oybinu 10. listopadu 1883 u příležitostí 400. výročí Lutherova narození. Poblíž dubu je kromě pamětního sloupku ještě pískovcový kámen \"Brotstein\" (\"Chlebový kámen\") s vyobrazením chlebového bochníku a s letopočtem 1539. Tento kámen měl být připomínkou hladomoru na jaře uvedeného roku. Ve svahu Ameisenbergu naproti \"Čertovu mlýnu\" je malá skalní plošina, na níž jsou umístěny dvě pamětní desky. Větší deska připomíná návštěvu saského kurfiřta Johanna Georga II. a korunního prince Johanna Georga III. z 18. května 1665, druhá deska zmiňuje zdejší návštěvu saského krále Antonína I., která se uskutečnila 19. října 1829.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Skály na Ameisenbergu jsou využívány i pro horolezecké aktivity. Známou lokalitou jsou v tomto směru například \"Robertfelsen\" (\"Robertovy skály\") na východní straně hory nebo 15 metrů vysoká pískovcová skalní věž \"Vergessener Turm\" (\"Zapomenutá věž\"), která se nachází na východním svahu Ameisenbergu jihozápadně od \"Čertova mlýna\". Na této věži je vyznačeno celkem 16 lezeckých cest, poprvé byla \"Zapomenutá věž\" zlezena v roce 1937. V okolí jsou další pískovcové věže - \"Kanzelturm\" (\"Kazatelna\"), \"Teufelswächter\" (\"Čertův strážce\"), \"Teufelskanzel\" (\"Čertova kazatelna\"), \"Findling\" (\"Nalezenec\"), \"Ameisenjungfer\" (\"Mravkolev\"), \"Wildschütz\" (\"Pytlák\") a \"Oybintalwächter\" (\"Strážce oybinského údol\"í), Na severní straně Ameisenbergu jsou méně známé skály \"Wilde Turm\" (\"Divoká věž\") a \"Drachenwand\" (\"Dračí stěna\"). Skály na jihovýchodním svahu hory jsou chráněny jako hnízdiště ptáků, vstup na tyto lokality je proto obvykle zakázán od poloviny ledna do konce června.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ameisenberg (v překladu \"Mravenčí vrch\") je 575 metrů vysoký kopec na území Chráněné krajinné oblasti Žitavské hory, součásti Přírodního parku Žitavské hory (\"Naturpark Zittauer Gebirge\") v zemském okrese Zhořelec v Sasku. Vrch se nachází v jihozápadním výběžku katastrálního území obce Olbersdorf, necelé 3 km vzdušnou čarou od česko-německé státní hranice (hraniční závora Kammloch). Z geografického hlediska toto území přináleží do geomorfologického celku Lužické hory, v severní saské části označovaných jako Žitavské hory (\"Zittauer Gebirge\").", "tgt_summary": null, "id": 753674} {"src_title": "Smlouva o dílo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Odměna za dílo.", "content": "Občanský zákoník v § 2586 stanovuje, že odměnou za dílo je cena, kterou je objednatel kupujícímu povinen zaplatit. Podle druhého odstavce § 2589 je cena ujednána dostatečně, pokud je dohodnut alespoň způsob jejího určení, případně je-li určena alespoň odhadem. Pokud není ve smlouvě ujednáno jinak, cenu díla platí objednatel zhotoviteli až po skončení díla.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnické právo k dílu.", "content": "§ 2599 občanského zákoníku stanovuje, že vlastnictví k dílu nabývá objednatel, pokud se jedná o věc určenou jednotlivě a zároveň je dílo zhotovováno u objednatele, na jeho pozemku, nebo na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, nebo že je hodnota díla stejná nebo vyšší než hodnota objednatelovy zpracované věci. V případě, že je dílo zhotovováno na jiném než na výše uvedeném místě, pak nabývá vlastnické právo k předmětu díla zhotovitel. Naopak u věci určené podle druhu, k ní nabývá vlastnické právo zhotovitel. Pouze v případě, že zhotovitel zhotovil věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil; tehdy nabývá vlastnické právo objednatel.", "section_level": 1}, {"title": "Odpovědnost za vady díla.", "content": "Podle § 2615 odstavce 1 má dílo vady, neodpovídá-li smlouvě. Pro práva z vadného plnění platí obdobně práva z vadného plnění u kupní smlouvy. Zhotovitel je odpovědný za vady, které má dílo v okamžiku jeho předání. Objednatel je povinen oznámit vady zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, co danou vadu zjistil, nebo při náležité pozornosti zjistit měl. Vady díla, které existovaly v okamžiku předání, musí objednatel zhotoviteli oznámit nejpozději do dvaceti čtyř měsíců od předání díla. Smluvně si zhotovitel s objednatelem mohou sjednat i záruku za jakost díla, na kterou se použijí přiměřeně ustanovení o záruce za jakost u kupní smlouvy. Vykazuje-li zhotovené dílo malé vady, může objednatel požadovat slevu nebo odstranění vady. Malé vady jsou takové, které nebrání používat dílo za zamýšleným účelem. Kdyby dílo nebylo dodané v ujednaném množství, ve sjednané jakosti či provedení, bez nutných dokladů, a nemohlo by tak sloužit účelu, ke kterému bylo zamýšleno, mohl by objednatel požadovat dodání nového díla bez vady (popřípadě dodání jen chybějící části), opravu, nebo slevu z ceny. V těchto případech by objednatel dokonce mohl jednostranně odstoupit od smlouvy, stejně jako v případě, kdy by ji zhotovitel podstatným způsobem porušil.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba jako předmět díla.", "content": "Zvláštním druhem díla je zhotovení stavby. V občanském zákoníku je upraveno v § 2623 až 2630. V případě zhotovení stavby pro objednatele nese zhotovitel nebezpečí škody nebo zničení stavby až do jejího předání. Výjimkou jsou pouze případy, že by ke škodě došlo i jinak, zde si můžeme představit případy, kdy je stavba poničena například nepředvídatelnými přírodními událostmi, jako například povodeň. Objednateli náleží právo kontrolovat stavbu v průběhu jejího zhotovování. Objednatel je povinen převzít stavbu i v případě, že má ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným způsobem neomezují. V případě zhotovení stavby je stanovena i delší doba odpovědnosti zhotovitele za vady stavby, nežli u běžného zhotovení díla, a to na 5 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smlouva o dílo je v českém právu smlouva, na jejímž základě vzniká závazkový poměr, jehož předmětem je zhotovení, údržba, oprava nebo úprava určité věci nebo činnost s jiným výsledkem. Smluvními stranami jsou v případě smlouvy o díle zhotovitel a objednatel. Zhotovitel se zavazuje na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele provést dílo. Objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.", "tgt_summary": null, "id": 1511293} {"src_title": "Rychlostní silnice R5 (Slovensko)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Úsek Svrčinovec, křižovatka R5xD3 - státní hranice ČR/SR.", "content": "23. června 2010 vydalo MŽP SR Závěrečné stanovisko. V září 2013 sdružení \"Alfa 04 & Amberg\" ve složení Alfa 04 a Amberg Engineering Slovakia zpracovalo dokumentaci pro stavební povolení v podrobnosti dokumentace pro územní rozhodnutí. Součástí stavby je MÚK Svrčinovec-hranice, 2 mosty na trase, nadjezd, most na větvi křižovatky, nadchod pro zvěř, přeložka silnice I/11, 2 přístupové a 2 obslužné komunikace, lesní cesta, chodník, 2 opěrné a 9 zárubních zdí a 4 protihlukové stěny. Minimální směrový oblouk je R=375 m a maximální podélný sklon je 5,0 %. Stavba začíná na MÚK Svrčinovec s dálnicí D3 a silnicí I/11, kde navazuje na větev Čadca - Svrčinovec před jejím provizorním napojením. V dalším úseku bude postavena stavba v plném profilu (čtyřpruhu) kategorie R 24,5/70. Za odpojením přímé větve Čadca - I/11 je navržen most přes silnici I/11, Šlaharovým potokem a větví B. Je zde navržena vratná větev PL - ČR. Trasa pokračuje podél železniční trati Bohumín - Žilina. Za nadchodem pro zvěř končí větev 1 MÚK Svrčinovec délky 730 m a pokračuje rychlostní silnice R5 v polovičním profilu, tj. R 11,5/70. Bude postaven pravý jízdní pás. Je zde navrženo přímé odpojení větve ČR - Čadca. Trasa dále pokračuje mezi železniční tratí a jihozápadním okrajem Svrčinovce. Před státní hranicí je navržena MÚK Svrčinovec-hranice se silnicí I/11, která umožňuje sjezd a nájezd ve směru na Moravu. Stavba končí na státní hranici, kde navazuje na silnici I/11. Náklady na stavbu jsou plánovány na 922 milionů korun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rychlostní silnice R5 je plánovaná rychlostní silnice na Slovensku, která spojí dálniční křižovatku \"Svrčinovec\" na dálnici D3 s hraničním přechodem Svrčinovec do Česka, kde bude pokračovat jako silnice I/11. Celková délka rychlostní silnice R5 bude necelé 2 kilometry a po její trase bude vedena evropská silnice E75. ", "tgt_summary": null, "id": 2456180} {"src_title": "Sidonie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sidonie byla původně, stejně jako sousední Svatý Štěpán, sklářskou vesnicí. Roku 1788 ji zřídil majitel brumovského panství Jan Křtitel Iléšházy a pojmenoval ji po své manželce Sidonii Iléšházyové. Sklářská huť se nacházela v uherské části osady. Nejprve se osada jmenovala Svatá Sidonie a náležela k obci Bylnici. V letech 1899 až 1908 byla v Sidonii vybudována sklářská dělnická kolonie (domy čp. 65-71). Roku 1933 ukončila zdejší huť svoji činnost a na přelomu let 1937 a 1938 byla zbourána. 1. ledna 1952 se moravská část osady stala samostatnou obcí, formálně však bylo oddělení provedeno až k 1. lednu 1954. Z rozhodnutí gottwaldovského ONV byla obec k 1. červenci 1964 přejmenována na Sidonii. Od roku 1976 je Sidonie součástí města Brumov-Bylnice. Po zániku Československa na konci roku 1992 byla nová státní hranice původně vedena tokem Vlárky. Většina zástavby osady se nachází na pravém, moravském břehu říčky, skupina několika domů v centrální části vsi, které obývalo devět rodin, však stojí na levém břehu, který připadl Slovensku. Jediná přístupová silnice, vedoucí z Vlárského průsmyku, navíc tok Vlárky několikrát překračuje. Slovenská část osady s názvem Sidónia se stala součástí obce Horné Srnie a místním rodinám se značně zkomplikoval život spjatý se zbytkem vesnice, nacházející se nyní již v jiném státě. Dne 25. července 1997 došlo k úpravě česko-slovenské státní hranice a malé území na levém břehu s několika domy v centru Sidonie se stalo součástí Česka (vyměněnou za osadu U Sabotů u Javorníku). Státní hranice je rovněž od té doby vedena středem silnice z Vlárského průsmyku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sidonie (slovensky \"Sidónia\") je osada a katastrální území tvořící část města Brumov-Bylnice v okrese Zlín, ležící v Bílých Karpatech v těsném sousedství česko-slovenské státní hranice v nadmořské výšce 355 m n. m. Většina zástavby se nachází v délce 4,5 km v údolí podél toku Vlárky, k Sidonii však patří i oblast Vlárského průsmyku se stejnojmenným nádražím.", "tgt_summary": null, "id": 438504} {"src_title": "Jaroslav Janiš", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Začátek kariéry.", "content": "Ve dvanácti letech stal českým mistrem ve třídě ICA a v dalších třech letech si domácí titul zopakoval. V roce 1998 obsadil ve stejné třídě 5. místo v mistrovství Evropy a začal poznávat, jak vypadá závodění s formulovým vozem. Vydal se stejným směrem jako pár let před ním Tomáš Enge a vstoupil do německého mistrovství formule Ford. Sedmé místo z roku 1999 vylepšil v roce následujícím titulem vicemistra a v zimních měsících na přelomu roku 2001 zazářil v seriálu Formula Palmer Audi Winter Series, když dva závody vyhrál a v konečném pořadí obsadil 3. místo. Sedmnáctiletý Janiš měl být jednou z hvězd seriálu Formula Palmer Audi, ale začátkem dubna 2001 Dr. Palmer svůj šampionát odvolal. Manažer Antonín Charouz našel náhradu ve formuli Renault, ze které vyšel mistr světa formule 1 Fin Kimi Räikkönen. Řešení mělo háček, neboť všechny dobré stáje byly obsazené. Na Jarka zbyl tým, jenž byl stejně jako jeho jezdec nováčkem. Místo zápolení o špičku zůstal boj s neposlušným vozem a místo v polovině startovního pole. S monopostem formule Renault nakonec absolvoval pouhé čtyři závody, pak přesedl do monopostu předního týmu německého mistrovství formule 3, švýcarského KMS. Ve čtvrtém závodě za volantem tohoto stroje získal první body do šampionátu.", "section_level": 1}, {"title": "2001.", "content": "Během sezony 2001 seděl ve formulových vozech čtyř různých kategorií a výkonů. Vystřídal monoposty formulí Palmer Audi, Renault, F3 a F3000. Začátkem srpna 2001 řídil na okruhu v Mostě v rámci seriálu ELMS také sportovní vůz Panoz. V roce 2001 se stal testovacím jezdcem týmu formule 1 Prost Acer.", "section_level": 2}, {"title": "2002.", "content": "V roce 2002 Jarek závodil v prvním českém týmu Evropské série formule 3000, která představuje předstupeň k mezinárodnímu mistrovství FIA F3000. V Evropské sérii formule 3000 se umístil na výborném třetím místě, když vyhrál poslední závod šampionátu v ulicích města Cagliari na Sardinii.", "section_level": 2}, {"title": "2003.", "content": "Sezonu 2003 strávil v Mezinárodním šampionátu FIA F3000. Na společném partnerství se dohodli jeho manažer Antonín Charouz s manažerem německého týmu PSM Racing Line Sigi Müllerem. Tým s českou licencí nesl jméno PSM I.S.R. Charouz. V tomtéž roce se stal druhým Čechem, který testoval formuli 1. Testy probíhaly ve španělském Jerezu s týmem Jordan.", "section_level": 2}, {"title": "2004.", "content": "V roce 2004 přesedl z formulových vozů do cestovního vozu Německého šampionátu DTM v týmu Sonax Dark Dog AMG Mercedes. Na konci sezóny poprvé usedl do kokpitu zámořské formule ChampCar a po úspěšně zvládnutých testech se zúčastnil závodu v australském Surfers Paradise v týmu Dale Coyne Racing. Poté absolvoval další dva testy s monopostem s týmem Forsythe Racing, ve kterých patřil mezi nejrychlejší. Stal se tak prvním Čechem v ChampCar sérii.", "section_level": 2}, {"title": "2005.", "content": "Jarek Janiš začal sezonu 2005 s týmem Kondo Racing v japonském šampionátu Formule Nippon. Začátek sezony ovlivnilo nepříznivé počasí a technické problémy, které mu zabránily plně využít oficiální testy. Do sezony tak vstoupil s omezenými zkušenostmi na suchu a to se ukázalo jako značný handicap. V závodech v Suzuce a Motegi se trápil, navíc ho opět postihly technické problémy. Nicméně dokázal zazářit v částečně mokrém závodu v Sugo, kde se pohyboval na čele závodu. V tomtéž roce nastoupil i v italském šampionátu formule 3000, kde ihned debutoval ve druhém závodu sezony ve Vallelunze s ma-con Charouz Junior týmem. Okamžitě patřil mezi nejrychlejší a v závodu dojel druhý. Na předních místech se pohyboval i závěru sezony, kde mu patřilo celkové druhé místo. Ke konci roku se stal členem reprezentačního týmu České republiky ve Světovém seriálu národů a v Malajsii poprvé usedl do závodního vozu v pátečním volném tréninku.", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Sezónu 2006 výborně zahájil v nově vzniklé F3000 International Masters, kde několik závodů vyhrál. Podílel se tak na zisku titulu v hodnocení týmů pro Charouz Racing systém Junior team. Ve zbytku sezóny přijal nabídku startovat v prestižních závodech FIA GT s vozem Saleen S7R týmu Zakspeed. Ve FIA GT dlouho bojoval o titul v kategorii GT1. Získal prestižní titul nováčka roku. Také se zúčastnil se několika závodů A1GP a pro sezónu 2006/2007 byl členem českého A1GP týmu. Doma v České republice několikrát závodil v mistrovství České republiky na okruzích s vozem Mercedes Benz AMG CLK DTM. V posledním závodě se objevil s vozem BMW Z4 Coupe a ve své třídě zvítězil.", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "Po havárii v extrémně rychlé a nebezpečné zatáčce Eau Rouge při závodě Le Mans Series 2007 na belgickém okruhu Spa-Francorchamps musel kvůli zranění páteře téměř na rok přerušit aktivní jezdeckou kariéru. V létě 2007 tak tento úspěšný olomoucký pilot opustil týmy Spyker Squadron (Le Mans Series) a Scuderia Ecosse (FIA GT) a z nucené pauzy jej vytrhla pouze účast ve dvou závodech A1GP, kdy absolvoval tréninky nováčků při A1GP Taupo (Nový Zéland) a Sydney (Austrálie). Ani v době rekonvalescence však hvězda FIA GT 2006 prostředí automobilových závodů neopustila: Jarek byl nablízku kolegům Štěpánu Vojtěchovi a Adamu Lackovi, ale zejména svému mladšímu bratrovi Erikovi v F3 Euro Series.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "Rok po havárii, v polovině září 2008, konečně znovu usedl do závodního vozu při MMČR v Brně a v královské Divizi 4 hned porážel soupeře. Bývalý testovací pilot týmu formule 1 Jordan vyhrál kvalifikaci Sprintu Divize 4 nad 2000 cm3 a v závodě pak obsadil třetí místo. K bronzu v Brně přidal ještě stříbro z vytrvalostního závodu, jehož se účastnil spolu s Antonínem Charouzem, Nicolasem Kiesou a Pedrem Lamym.", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "V sezóně 2009 se Jarek Janiš stal továrním pilotem týmu SNORAS Spyker Squadron, za který společně s týmovým kolegou Tomem Coronelem startoval v Le Mans Series. Ve slavném závodě 24h Le Mans doplnil jezdeckou sestavu Jeroen Bleekemolen. Posádka poprvé v historii dokončila pro holandskou značku závod a zároveň získala vynikající výsledek v podobě páté pozice ve třídě LMGT2. Startoval také v premiérovém ročníku Lamborghini Super Trofeo, kde získal třetí pozici mezi profesionálními jezdci a v českém mistrovství v závodech automobilů na okruzích ve stáji Sauto.cz Racing Team.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaroslav „Jarek“ Janiš (* 8. července 1983, Olomouc) je český automobilový závodník, první český jezdec Champ Car World Series a druhý ve Formuli 1. V roce 2003 byl oficiálním testovacím jezdcem týmu Jordan. 24. října 2004, jako první Čech, poprvé odstartoval do závodu ChampCar na okruhu v Surfers Paradise. Jeho bratr Erik je také automobilový závodník.", "tgt_summary": null, "id": 1168227} {"src_title": "Silnice I/72 (Slovensko)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Úsek silnice Hybe – Mýto pod Ďumbierom byl vystavěn v letech 1939 až 1942. V létě 1942 na výstavbě pracovalo 73 vězňů tábora v Jarabé pro asociály a Romy. Po přečíslování čs. silnic po druhé světové válce byl horský přechod Čertovica mezi lety 1946 až 1950 součástí silnice II/529 a roku 1950 překategorizován na silnici I/72. Silnice v té době vedla z Brezna do Mýta pod Ďumbierom a dále přes Čertovické sedlo na křižovatku se silnicí I/18. V 80. letech byla, spolu s vybudováním nové cesty Bystrá – Srdiečko, silnice III. třídy z Mýta pod Ďumbierom do Valaské přestavěna a prodloužena do Podbrezové a silnice I/72 byla převedena na tento nový úsek, přičemž původní silnice z Brezna do Mýta pod Ďumbierom byla překategorizována na silnici III. třídy a označena jako III/2378. V roce 2008 byla překlasifikováním některých úseků silnic II. třídy doplněna o silnici II/530 a část silnice II/531 v úseku Rimavská Sobota – Tisovec. V roce 2014 byla dokončena rekonstrukce 4,2 km dlouhého horského úseku, což vyšlo na 17,7 mil. €.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Silnice I/72 začíná v Rimavské Sobotě na křižovatce se silnicí I/16, odkud směřuje na sever přes Hnúšťu a Tisovec a křižuje silnice II/526 a II/531. Následně pokračuje v peáži se silnicí I/66 do Podbrezové, kde začíná původní úsek přes Čertovické sedlo. Ten směřuje přes Bystrou, kde je odbočka na Tále (II/584), a přes Mýto pod Ďumbierom, kde se od Brezna připojuje silnice III/2378, a Čertovické sedlo v hřebenu Nízkých Tater. Dále pokračuje do okresu Liptovský Mikuláš, křižuje silnici III/2356 a končí na křižovatce se silnicí I/18 u Liptovského Hrádku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Silnice I/72 je silnice I. třídy na Slovensku vedoucí z Rimavské Soboty k Liptovskému Hrádku. Celková délka silnice činí 105,205 km.", "tgt_summary": null, "id": 1237596} {"src_title": "Letecká záchranná služba na Slovensku", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie v Československu.", "content": "První zdokumentovaný let na území Československa se zraněným člověkem na palubě proběhl 27. srpna 1956, ačkoliv historie záchranných letů sahá až do 30. let. Záchranný let provedli příslušníci Československé armády s vrtulníkem Mil Mi-4. Raněného přepravovali z Terezína do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Další významný záchranný let proběhl až v únoru 1960, kdy byli vrtulníkem Mi-4 transportováni tři zranění horníci. V průběhu 60. let probíhaly další záchranné lety, ale ty byly spíše ojedinělé. V roce 1965 vypomáhaly vrtulníky při záchraně osob během povodní a v témže roce proběhla první záchranná akce také ve Vysokých Tatrách. Systém letecké záchranné služby neexistoval a o jeho vybudování se ani neuvažovalo. O vybudování systému organizované letecké záchranné služby na území Československé socialistické republiky se začalo uvažovat teprve v roce 1977. Federální ministerstvo vnitra, ministerstvo zdravotnictví a Ústav národního zdraví začali shromažďovat informace o provozu letecké záchranné služby v ostatních evropských zemích. Pozornost byla soustředěna především na počet a zaměření letů, ale sbíraly se informace také o stanovištích a vrtulnících letecké záchranné služby. V roce 1980 proběhl v Mnichově první mezinárodní kongres leteckých záchranných služeb AIRMED 80. O čtyři roky později, v roce 1984, proběhl první let s lékařem na palubě. Původní koncept počítal s vybudováním sítě letecké záchranné služby, která bude čítat 12 stanic. Ty měly být rozmístěny na strategických místech v okolí dálnic, velkých městských aglomerací a turisticky významných oblastí. Významným se stal rok 1985, kdy v Curychu proběhl druhý mezinárodní kongres leteckých záchranných služeb AIRMED 85. Kongresu se účastnili také zástupci Československa, kteří sestavili tým specialistů. Ten měl v průběhu následujících let vybudovat v Československu síť letecké záchranné služby. Letecká záchranná služba zahájila na území Československa činnost oficiálně 1. dubna 1987 v 7:15. Jednalo se o zkušební provoz pro oblast Prahy a Středočeského kraje. Na území Slovenska byla první stanice letecké záchranné služby uvedena do provozu 1. července 1987 pod volacím znakem Kryštof 02. Stanice se nacházela v Banské Bystrici a provoz zajišťoval státní podnik Slov-Air s vrtulníkem Mil Mi-8. Jednalo se o druhou stanici v Československu, která zahájila provoz letecké záchranné služby. Na území Slovenska vznikla také třetí stanice letecké záchranné služby pod volacím znakem Kryštof 03. Nacházela se v Popradě a prvním provozovatelem byl taktéž státní podnik Slov-Air. Do roku 1992 vzniklo na území Československa celkem 18 stanic letecké záchranné služby. Původní plán 12 stanic byl tak výrazně převýšen. Stanice získaly volací znaky Kryštof 01 až Kryštof 18 v závislosti na tom, kdy zahájily provoz. Na území Slovenska se nacházelo celkem sedm stanic, v Česku pak jedenáct stanic.", "section_level": 1}, {"title": "Historie na Slovensku.", "content": "Se vznikem samostatných států Česká republika a Slovenská republika došlo také k rozdělení letecké záchranné služby. Česko převzalo jedenáct stanic, Slovensko sedm. Od roku 1990 vznikaly v Československu první soukromé letecké společnosti, které přebíraly provoz na jednotlivých stanicích. Na Slovensku to byly především společnosti Air - Transport Europe (ATE) a BEL AIR, které provozovaly většinu stanic na území Slovenska. Společnost BEL AIR provozovala leteckou záchrannou službu do konce roku 1992 také na některých stanicích v Česku. Od 1. ledna 1993 provozovala jen stanice na Slovensku a provoz na českých stanicích převzaly společnosti Alfa-Helicopter a DSA. Společnost BEL AIR provozovala od počátku 90. let pět stanic letecké záchranné služby na Slovensku – Kryštof 02 v Banské Bystrici, Kryštof 10 v Nových Zámcích, Kryštof 11 v Bratislavě, Kryštof 14 v Žilině a Kryštof 16 v Trenčíně. Společnost Air - Transport Europe provozovala leteckou záchrannou službu na stanicích Kryštof 03 v Popradě a Kryštof 08 v Košicích. V roce 1995 byl z úsporných důvodů ukončen provoz na stanicích Kryštof 10 v Nových Zámcích a Kryštof 16 v Trenčíně. Společnost BEL AIR ukončila činnost v roce 1997. Provoz vrtulníků na některých střediscích převzala společnost Air - Transport Europe a nově se do poskytování letecké záchranné služby zapojila společnost Záchranný systém Slovakia, která zajišťovala vrtulník pro stanici Kryštof 02 v Banské Bystrici. Tato společnost však ukončila činnost již v roce 1999 a provoz převzala společnost ATE. Mezi lety 1995–2006 existovalo na Slovensku pět středisek letecké záchranné služby. Provoz na všech střediscích zajišťovala společnost ATE. V roce 2006 byla nově otevřena stanice letecké záchranné služby Krištof 05 v Nitře. Ta nahradila činnost původní stanice Kryštof 10 v Nových Zámcích. K dalšímu rozšíření letecké záchranné služby došlo v prosinci 2009, kdy byla znovuotevřena stanice letecké záchranné služby Krištof 07 v Trenčíně.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od prosince 2009, kdy byla na Slovensku znovuotevřena stanice Krištof 07 v Trenčíně, je Slovensko pokryto sítí sedmi stanic letecké záchranné služby. Vrtulníky na všech stanicích drží 24hodinovou pohotovost. Výhradním provozovatelem letecké záchranné služby je nestátní společnost Air - Transport Europe, která tuto službu zajišťuje jako nestátní zdravotnické zařízení. Na většině provozních základen slouží moderní dvoumotorové vrtulníky Agusta A109K2, kterých má společnost ATE k dispozici osm, a od roku 2014 také jeden vrtulník Bell 429. Volacím znakem vrtulníků letecké záchranné služby na území Slovenska je kombinace jména Krištof a čísla – například Krištof 01 v Bratislavě. V současné době je používáno sedm volacích znaků v rozsahu čísel 01–07. Po rozpadu Československa zůstaly zachovány původní volací znaky na území České republiky, na Slovensku získaly vrtulníky letecké záchranné služby nové volací znaky. Jméno Krištof bylo převzato po svatém Kryštofovi, který je mimo jiné také patronem leteckých záchranářů. Toto jméno je používáno jako volací znak vrtulníků letecké záchranné služby v některých dalších evropských zemích (v Česku \"Kryštof\", v Německu \"Christoph\", v Rakousku \"Christophorus\").", "section_level": 1}, {"title": "Vrtulníky.", "content": "Na téměř všech stanicích letecké záchranné služby v Československu sloužily zpočátku sovětské vrtulníky Mil Mi-2. Na stanicích, které se nacházely na území Slovenska, sloužily obvykle také tyto vrtulníky, ale na některých stanicích sloužily těžší vrtulníky Mil Mi-8. Už od počátku 90. let docházelo k modernizaci leteckého parku. Společnost ATE, která od roku 1990 zajišťovala provoz letecké záchranné služby v Popradě, používala od roku 1991 vrtulník Aérospatiale Alouette III. Od dubna 1992 sloužil v Košicích modernější stroj Eurocopter AS 355 F Ecureuil 2. Společnost BEL AIR používala stroje Bell 206. Do roku 2006 sloužily na stanicích letecké záchranné služby na Slovensku vrtulníky Mil Mi-2, Mil Mi-8, Eurocopter AS 355 F2 Ecureuil 2 a PZL Kania. K výrazné modernizaci leteckého parku došlo v letech 2003 a 2004, kdy společnost ATE zakoupila od švýcarského provozovatele letecké záchranné služby Rega čtyři moderní dvoumotorové vrtulníky Agusta A109K2. V současné době má společnost ATE osm těchto strojů (imatrikulace OM-ATA, OM-ATD, OM-ATE, OM-ATF, OM-ATG, OM-ATJ, OM-ATK, OM-ATL). V lednu 2007 absolvovali piloti společnosti ATE letecký výcvik pro náročné létání v nočních hodinách. Vrtulníky společnosti ATE jsou vybaveny speciálními brýlemi pro noční vidění. Tyto brýle umožňují provádět náročné lety v nočních hodinách. Vrtulníky na všech stanicích drží 24hodinovou pohotovost jak pro primární, tak pro sekundární lety. V roce 2014 byl do služby zařazen nový moderní dvoumotorový vrtulník Bell 429 (OM-ATR).", "section_level": 1}], "src_summary": "Letecká záchranná služba na Slovensku zahájila činnost oficiálně 1. července 1987. Systém letecké záchranné služby byl v Československu vybudován mezi lety 1987–1992, i když záchranné lety probíhaly už od 30. let 20. století. O zavedení letecké záchranné služby na území Československa se začalo uvažovat v roce 1977. Průlomovým se stal rok 1985, kdy se zástupci Československa účastnili mezinárodního kongresu leteckých záchranných služeb v Curychu. Tento kongres vedl k sestavení týmu specialistů, jehož úkolem bylo vybudovat systém letecké záchranné služby srovnatelný s ostatními evropskými zeměmi. U zrodu letecké záchranné služby stály především sovětské vrtulníky Mil Mi-2, které zpočátku sloužily na téměř všech stanicích. Po roce 1993, kdy došlo ke vzniku samostatných států Česká republika a Slovensko, docházelo k transformaci letecké záchranné služby, často se měnili provozovatelé, stejně jako vrtulníky. ", "tgt_summary": null, "id": 1772577} {"src_title": "Lambergové", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny rodu.", "content": "Do panského stavu byli povýšeni bratři Volfgang (1483-1554), Josef (1489-1554) a Kašpar III. (1492-1548), diplom na titul barona s predikátem z Orteneggu byl vystaven v Praze v roce 1544. Z potomstva Kašpara III. vynikl Jan Maxmilián (1608-1682), významný politik a signatář vestfálského míru, později vyslanec ve Španělsku a nejvyšší císařský hofmistr. V roce 1641 získal hraběcí titul a promyšlenou sňatkovou politikou vytvořil z Lambergů vlivnou dvorskou aristokracii. Jeho nejmladší syn Jan Filip (1651–1712) byl kardinálem, biskupem v Pasově a zakladatelem majetkového zázemí v jihozápadních Čechách. Knížecí titul získal v roce 1707 Leopold Matyáš (1667–1711), který však zemřel bez mužského potomstva. Titul zdědil jeho otec František Josef (1637–1712), v přímé linii byl posledním knížetem vnuk Jan Nepomuk (1737–1797). Druhý hraběcí titul obdrželi v roce 1667 synové Jana Františka Lamberga (1618–1666). Z jeho potomstva vynikl jako císařský diplomat Leopold Josef (1654-1706), který byl vyslancem ve Vatikánu a proslul na odiv stavěným bohatstvím. Sňatkem s hraběnkou Katharinou von Sprinzenstein (1660–1704) získal rozsáhlé statky v Dolním Rakousku, v oblasti Podyjí poblíž hranic s Moravou. Jeho potomstvo proto také užívalo jméno \"Lamberg-Sprinzenstein.\" Hraběnka Katharina v Římě dostala darem od papeže Klementa XI. ostatky sv. Valentýny, uložené později v Drosendorfu. Ve větvi Lamberg-Ottenstein se nakonec rod nejdéle udržel v severním Maďarsku, proto se tato větev označuje také jako uherská. Adam František Lamberg (1678-1731) získal sňatkem panství Mór a zdejší zámek se stal hlavním sídlem. Z uherských Lambergů vzešla také poslední významná osobnost rodu, František Filip Lamberg (1791–1848). V armádě dosáhl hodnosti polního podmaršála a v roce 1848 byl jmenován vrchním velitelem v Uhrách. Uherský sněm však jeho jmenování neuznal a při příjezdu do Budapešti byl Lamberg zavražděn. Lambergům náleželo dědičně několik čestných postů v Kraňsku a Dolních Rakousích. Ve třech liniích v 19. století obdrželi dědičné místo v rakouské panské sněmovně, několik členů rodu získalo Řád zlatého rouna. Kromě již zmíněných sídel byl významným rodinným majetkem zámek Lamberg ve městě Steyr (1666–1938).", "section_level": 1}, {"title": "Lambergové v Čechách a na Moravě.", "content": "Císařský ministr a diplomat Jan Maxmilián z Lambergu koupil v roce 1678 panství Kunštát na Moravě, které pak předal svému třetímu synovi Kašparu Bedřichovi (1648–1686). Ten inicioval rozsáhlou barokní přestavbu kunštátského zámku, jehož dědicem se stal Karel Benedikt (1675–1721). V další generaci však Karel Leopold (1704–1739) Kunštát prodal (1733). Jeho syn Maxmilián Josef (1729–1792) pak krátce vlastnil panství Hostinné ve východních Čechách. V dějinách Lambergů bylo nevýznamnou epizodou i vlastnictví Nového Města nad Metují, které získal Antonín Lamberg (1795-1869) při složitém rozdělení dietrichsteinského dědictví. Antonín se ale nestal výhradním majitelem, byl jen administrátorem jménem několika dalších dědiců. Jeho syn Karel Raimund (1840–1931), poslanec Říšské rady, pak Nové Město prodal v roce 1908 rodině úspěšných průmyslníků Bartoňů z Dobenína. Ve větvi Guttenberg-Stein se na Moravě usadil František Adam II. Lamberg (1730–1803), když z dědictví po vymřelém rodu Rottalů převzal panství Kvasice. Jeho syn Jan Nepomuk (1764-1828) díky sňatku s hraběnkou Ernestinou Salm-Neuburg (1771–1809) rozšířil majetek na Moravě o panství Zdounky. Zámky ve Zdounkách a Kvasicích prošly tehdy stavebními úprava v klasicistním stylu. Krátce nato ale linie Guttenberg-Stein zanikla, když se Eduard Lamberg (1799–1825) utopil v řece Moravě a předčasně zemřel i jeho syn Arnošt (1824–1850). Dědičkou Kvasic a Zdounek se stala Arnoštova sestra Marie Leopoldina (1825–19022), provdaná do rodu Thun-Hohenstein. Mezitím dlouhodobější domestikaci Lambergů v Čechách zajistil kardinál a pasovský biskup Jan Filip Lamberg (1651–1712), který si na cestách oblíbil krajinu v Pošumaví a v letech 1707–1710 zakoupil hrad Rabí s přidruženými statky Žihobce a Žichovice. Z tohoto získaného majetku vytvořil fideikomis, jehož dědicem se stal starší bratr František Josef I. (1637–1712). V jeho přímé linii přetrval knížecí titul jen do roku 1797 a poté přešel na potomstvo zmíněného Kašpara Bedřicha. Od roku 1797 byl nositelem knížecího titulu Karel Eugen (1765–1831), který do Čech zajížděl zpočátku jen výjimečně. Po předčasném úmrtí čtyř dětí rozhodla Karlova manželka Friderika, rozená princezna zu Oettingen-Oettingen (1776–1831) o přesídlení ze Štýrska do západních Čech a díky tomu prošly zámky v Žihobcích a Žichovicích stavebními úpravami. Jediný přeživší syn kníže Gustav Jáchym (1812–1862) způsobil skandál, když se oženil s dívkou prostého původu, dcerou žichovického šafáře Kateřinou Hrádkovou (1824–1889). Ta byla sice povýšena do šlechtického stavu, ale jejich potomstvo nemohlo převzít knížecí titul ani majetek, obojí tak přešlo na uherskou větev. V 19. století byly všechny rodové statky v Rakousku, Čechách a Uhrách soustředěny v potomstvu uherské větve. Posledním majitelem rozsáhlých celků zahrnujících bezmála 40 000 hektarů půdy byl c. k. generál jízdy hrabě Jindřich Lamberg (1841–1929). Po jeho smrti došlo k prodeji kmenových majetků v Rakousku (Steyr 1938, Ottenstein 1939). V roce 1945 přešel do vlastnictví československého státu majetek v Pošumaví, který tehdy vlastnily dcery Kuniberta Lamberga (1866–1930). Na konci druhé světové války byl sovětskou armádou poničen i zámek Mór, který byl později opraven a pod názvem Lamberg-kastély patří k turistickým atrakcím v Maďarsku. Rod Lambergů existuje již jen v potomstvu knížete Gustava Jáchyma z jeho morganatického manželství s Kateřinou Hrádkovou. Členové knížecí linie mají hrobku v kapli svatého Erazima na hřbitově v Nezamyslicích poblíž Žichovic. Jméno rodu připomíná na jižní Moravě také chátrající barokní zámek Lamberk, který byl koncem 17. století postaven na kunštátském panství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lambergové jsou rakouský šlechtický rod připomínaný již od 13. století, ve službách Habsburků dosáhla řada členů rodu vysokého postavení ve státní správě, armádě i církvi. V letech 1641 a 1667 byli povýšeni do hraběcího stavu, v jedné linii jim byl udělen i knížecí titul (1707). Z rodu pocházel pražský arcibiskup Karel z Lamberka, v 17.–20. století patřila různým větvím rodu řada panství v Čechách a na Moravě, nejvýraznější historickou stopu zanechali v Pošumaví, kde jim do roku 1945 patřily rozsáhlé statky v okolí zříceniny hradu Rabí. ", "tgt_summary": null, "id": 824155} {"src_title": "Mýtus o Atrachasísovi", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ a historie eposu.", "content": "Atrachasís (Atra-Hasis, Atrahasis, Atramhasis) („mimořádně moudrý“) zde vystupuje jako protagonista akkadského eposu, který byl zaznamenaný v různých verzích na hliněných tabulkách. V eposu a Atrachasísovi se prolíná jek mýtus o stvoření, tak i pověst o potopě světa. Jméno Atrachasís se také objevuje na sumerských královských seznamech jako král Šuruppaku (Shruppak) v dobách před potopou světa. Nejstarší známou kopii eposu o Atrachasísovi lze datovat podle kolofónu (identifikace písaře) do doby vlády Chammurapiho vnuka, Ammi-Saduqa (1646-1626 př.n.l.), ale existují také různé starobabylónské fragmenty; epos se opakovaně přepisoval až do prvního tisíciletí př. n.l. Příběh o Atrachasísovi také existuje v pozdější asyrské verzi dochované ve fragmentech, která byla znovu objevena v Aššurbanipalově knihovně, ale u které nebyl jistý překlad kvůli fragmentaci a dvojznačným slovům. Tyto fragmenty byly sebrány a přeloženy nejprve Georgem Smithem jako Chaldejský výklad knihy Genesis; jméno hrdiny bylo opraveno na Atrachasíse Heinrichem Zimmernem v roce 1899. V roce 1965 Wilfred G. Lambert a A.R.Millard publikovali mnoho dodatečných textů, které s eposu patří, včetně starobabylónské kopie (napsané okolo 1650 př.n.l.), která je naší nejkompletnější dochovanou recenzí příběhu. Tyto nové texty značně zlepšily znalost eposu a staly se základem pro první Lambertův a Millardův překlad eposu do angličtiny ve stavu, který se blíží úplnosti. Další fragment byl nalezen v Ugaritu. Ve své nejdochovanější podobě je Epos o Atrachasísovi napsán na třech tabulkách v akkadštině, jazyku starých Babylóňanů.", "section_level": 1}, {"title": "Děj eposu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka 1.", "content": "Protože Bohové musejí pracovat stejně jako lidé, dojde k hádce mezi Anunnaki (vyššími bohy) a Igigi (nižšími bohy). Zatímco Igigi obdělávají zemi a stvořili řeky Eufrat a Tigris, dělili si Anunnaki mezi sebou svět. Igigi proto plánují povstání. V noci obklíčili sídlo Enlila. Enlil byl překvapen a volal na Anua (Ána) a Enkiho. Nusku se pokusil s povstalci vyjednávat, ale bez úspěchu. Proto nechal Enlil zavolal Matku-bohyni a požadoval, aby stvořila lidi. Nintu vysvětlil, že matka-bohyně může stvořit lidi jen s pomocí Enkiho. Enki souhlasil a nařídil, že se Bohové musejí očistit. Nejprve musejí sedmý a patnáctý den vykonávat očistný rituál takovým způsobem, že zabijí boha Geštuu a budou se koupat v jeho krvi. Potom s třeskem vytvořil podstatu prvního člověka, Widimmu, z hlíny boha Abzu a potřel jej krví boha Geštuy. Matka-bohyně ho položila do košíku a nařídila, že od nynějška musí pracovat pro Bohy. \"Zde je v textu mezera, kde muselo být popisované, jak se z podstaty prvního člověka Widimmu stal muž a žena.\" Matka-bohyně zařídila, aby se muž a žena navzájem našli a aby slavili sedmidenní slavnost lásky pro bohyni Ištar. Po devíti měsících poté žena porodila. O 1200 let později se lidé natolik rozmnožili, že svým křikem rušili Bohy. Enlil byl pobouřen a rozhodnul, aby bůh podsvětí Namtar skosil mrazivou horečkou. Přesto ale Enki varoval svého věrného kněze Atrachasíse a poradil mu, aby již více neuctíval jiné bohy, ale pouze Namtara. Namtar tím byl natolik polichocen, že přestal lidi zabíjet.", "section_level": 2}, {"title": "Tabulka 2.", "content": "Po 1200 letech byli lidé hlasitější a hlasitější. Jako stádo řvoucích býků se hádali mezi sebou. Když už Enlil nemohl dále spát, poslal boha počasí Adada a o 1200 let později bohyni plodnosti Nisabu, aby vysušila zemi a nechala úrodu uschnout. Přesto však Enki opět vyzradil svému knězi Atrachasísovi, co má dělat. Lidé obětovali jenom Adadovi a Nisabě a ostatní bohy nechali hladovět. Adad a Nisaba tím byli tak zahanbeni, že své činy zastavili. Enlil se rozzlobil na Enkiho a nařídil, že celé lidstvo musí podstoupit mocnou pohromu. Dodatečně nechal Enlil Enkiho přísahat před Anunnaki, že již více nebude s lidmi mluvit. Potom se bohové domluvili, že rozpoutají potopu světa.", "section_level": 2}, {"title": "Tabulka 3.", "content": "Enki přesto šel ke svému knězi Atrachasísovi a čekal, až tento ve své rákosové chýši ulehne ke spánku. Do stěny z rákosu vyprávěl Enki, co má Atrachasís dělat. “Odejdi ze svého domu, postav loď ve tvaru kostky, opovrhni svým majetkem a vlastnictvím, zachraň život.” Tato loď měla být zcela vodotěsná a uzavřená shora i zdola. Atrachasís měl s sebou vzít ryby a ptáky na sedm nocí a nastavit si přesýpací hodiny na sedm dní. Atrachasís tedy opustil svůj majetek a spolu s dalšími lidmi postavil loď ve tvaru kostky. Pozval svoje sousedy a příbuzné a uspořádal pro všechny velkou oslavu. Sám ale nemohl jíst, protože mu bylo špatně ze strachu před odplatou bohů. Když Adad shromáždil mraky, vešli lidé do lodi a utěsnili ji pomocí asfaltu. Když začaly ve všech koutech světa bouřit větry, uřízl Atrachasís lano a jako hrnec vibrovala archa na vlnách záplavy. Jak bez sebe byl Enlil ve svém hněvu; bohové však hladověli, protože lidé jim už nepřinášeli žádné oběti. Bohové bědovali nad zkázou. \"Zde opět chybějí řádky, které se ale nechají doplnit z Eposu o Gilgamešovi. Poté, co archa uvízla na vrchu Nisir, vypustil Utnapištim (jméno Atrachazíze v Eposu o Gilgamešovi) postupně tři ptáky, nejprve holuba, potom vlaštovku a nakonec havrana. Havran se už zpět nevrátil, a tak Utnapištim poznal, že země je opět schůdná.\" Atrachazíz vystoupil z archy a obětoval všem bohům. A protože bohové dlouho hladověli, slétli se jako mouchy k ohni před oltářem. Enlil byl stále ještě na Enkiho rozzlobený kvůli tomu, že pomohl lidem přežít. Ale Enki nalezl řešení. Ustanovil, že od teď budou lidé smrtelní a od narození budou znát utrpení a smrt, že budou dostávat neplodné a nedotknutelné ženy a tím bude regulováno rozmnožování lidí. S tím byl Enlil spokojen a s Enkiem uzavřel smír.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mýtus o Atrachasísovi je známý v několika verzích z nichž nejznámější je starobabylonská, která byla nalezena v Sipparu, pravděpodobně jde o opis staršího textu. Zachovalý text pochází ze 17. stol. př. n. l., je na třech tabulkách a obsahuje 1245 veršů; psán písařem Núr-Ajja. ", "tgt_summary": null, "id": 276550} {"src_title": "Princ a Večernice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Princ Velen během noci, kdy mu jeho královský otec svěří péči o království, provdá své tři sestry. Nápadníky mu sešle Večernice, do které se princ zamiluje. Princeznu Helenku dá za manželku Větrníkovi, vládci všech větrů a vánků, princeznu Elenku Měsíčníkovi, vládci Měsíce, a princeznu Lenku Slunečníkovi, vládci Slunce. Všichni nápadníci si své nevěsty ihned odvedou s sebou. Starý král po svém návratu princi nezvyklé vdavky vyčte a princ se vydá do světa, aby sestry a svoji lásku Večernici našel. Na své cestě potká zlého čaroděje Mrakomora, pána všeho nečasu, který ho varuje, že Večernice je zaslíbena jemu. Během svého putování princ Velen ztrácí svoji mladickou naivitu a ukazuje se, že pod zhýčkanou slupkou se skrývá odvaha, vytrvalost a další dobré vlastnosti. Po zdolání všech úskalí najde Večernici a odvážně se postaví Mrakomorovi, který před ním ustoupí, neboť vidí, že by Velenovi v boji pomohli Větrník, Měsíčník a Slunečník. Velen však své švagry při této konfrontaci nevidí a domnívá se, že se Mrakomor zalekl pouze jeho samotného. Větrník, Měsíčník a Slunečník čaroděje přemůžou a uvězní ho ve sklepení domu Večernice, která po princi žádá, aby s ní byl po celou následující noc a nevzdálil se od ní ani na krok. Velen se přes daný slib v průběhu noci jde podívat do sklepení, kde objeví uvězněného čaroděje. Mrakomor uprchne a unese Večernici na svůj hrad. Větrník, Měsíčník a Slunečník princi vyčtou, že v poslední zkoušce zklamal. Princi, který chce Večernici osvobodit, však dají ještě jednu šanci. Poradí mu, kde ji Mrakomor vězní a že se na čarodějův hrad může ve zdraví dostat pouze když se cestou ani jednou neohlédne, neuhne stranou ani o krok a nezastaví se, ani kdyby měl duši na jazyku. Velen se po strastiplné cestě dostane na hrad, kde s pomocí svých švagrů osvobodí Večernici z moci Mrakomora, kterého v souboji zabije. Poté se princ probouzí na rodném zámku, kde se šťastně shledává se starým králem, sestrami, jejich manželi i Večernicí. Dozvídá se, že zkoušky, kterými během svého putování procházel, mu připravili jeho švagři a že Večernice je sestrou Větrníka, Měsíčníka a Slunečníka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princ a Večernice je česká filmová pohádka režiséra Václava Vorlíčka z roku 1978, která měla premiéru 1. října 1979. Scénář napsal Jiří Brdečka na motivy pohádky Boženy Němcové \"O Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku\". Exteriéry se natáčely na zámku Ploskovice, na zámku Hrádek u Nechanic, na hradě Krakovec a v adršpašských skalách. Úvodní píseň s textem Pavla Kopty a hudbou Svatopluka Havelky nazpíval jeho syn Ondřej Havelka. Kostýmy navrhl Theodor Pištěk.", "tgt_summary": null, "id": 33338} {"src_title": "Karl Wilhelm von Tinti", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho otec Karl Valentin von Tinti byl majitelem panství a státním radou. Karl v roce 1845 absolvoval studium filozofie. Karl Wilhelm v letech 1847–1850 studoval práva na Vídeňské univerzitě, ale nedokončil je. Chtěl nastoupit do státní služby. V roce 1852 ovšem převzal po smrti otce správu dolnorakouských panství Schallaburg, Sichtenberg a Plankenstein. V roce 1855 se oženil s Mathilde von Lederer-Trattern. Podnikl cesty do Německa, Itálie a Francie, kde se seznamoval s moderními metodami hospodaření. Byl aktivním členem zemědělské společnosti ve Vídni a jejím prvním viceprezidentem. V roce 1859 se podílel na založení Vlastenského podpůrného spolku ve Vídni. Jako ocenění jeho aktivit mu byl toho roku udělen Císařský rakouský řád Leopoldův. Na podzim 1859 usedl do dolnorakouské zemské komise zřízené za účelem provedení reformy obecní samosprávy. Zásluhy si získal i svou veřejnou činnosti během prusko-rakouské války, za což získal Řád Františka Josefa. Po obnově ústavního systému vlády se zapojil i do politického života. V březnu 1861 byl zvolen na Dolnorakouský zemský sněm za kurii velkostatkářskou. Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady. Zde patřil k velkorakouské straně. V listopadu 1865 navrhl na zemském sněmu projednání tzv. zářijového manifestu, který císař pozastavil činnost Říšské rady a otevřel možnost státoprávního řešení rakousko-uherského sporu. V roce 1867 obhájil mandát na zemském sněmu a byl pak opět delegován i do Říšské rady. Po roce 1867 se připojil v parlamentu k německé levici (takzvaná Ústavní strana, liberálně a centralisticky orientovaná, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik, respeklive s ní spojená Strana ústavověrného velkostatku). Odmítal konkordát. V roce 1870 kritizoval tyrolského poslance Josefa Greutera jako podléhajícího Římu a řekl, že není pravým Rakušanem. Kontroverze pak vedla k Tintiho dočasnému odchodu z politiky. V květnu 1870, když byli poraženi dosud vládnoucí liberálové, ztratil mandát na zemském sněmu a musel odejít i z Říšské rady. Koncem roku 1871 se nicméně vrátil do zemského sněmu i Říšské rady. Na Říšské radě obhájil mandát i v prvních přímých volbách roku 1873 (za velkostatkářskou kurii v Dolních Rakousích). a jejím poslancem byl až do roku 1879. V zemském sněmu setrval do roku 1874. Vedl zde tzv. ministerskou stranu, která v 60. letech podporovala politiku Antona von Schmerlinga. Podporoval nepřímé volební právo pro ženy v kurii velkostatků a prosazoval zřízení volených okresních zastupitelstev. Roku 1879 usedl do Panské sněmovny (horní jmenovaná komora Říšské rady), kde byl členem klubu Ústavní strany. I během svého působení v zákonodárných sborech byl aktivní v četných spolcích a korporacích. V letech 1874–1884 například zastával funkci viceprezidenta společnosti Jižní dráhy a působil i jako prezident rakouského Červeného kříže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Wilhelm von Tinti (19. května 1829 Vídeň – 22. srpna 1884 Wildbad Kreuth) byl rakouský šlechtic a politik z Dolních Rakous, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 585333} {"src_title": "Scilla Elworthy", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Curriculum vitae.", "content": "Od roku 1962 studovala společenské vědy na Trinity College v Dublinu. Během prázdnin pracovala v uprchlických táborech ve Francii a v Alžírsku. Po studiu cestovala po západní a jižní Africe. V roce 1970 se provdala za Murraye McLeana, podnikatele z Jižní Afriky. Je matkou dcery Polly Jess McLean (narozena 1974) a nevlastní matkou Leighy, Jaye, Shirley, Sophie a Pippa, kromě toho má vnoučata Pearl May Mary a Wolfetone. V roce 1993 získala titul PhD v oboru politické vědy na Univerzitě v Bradfordu.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná činnost.", "content": "Od roku 1970 do roku 1976 předsedala jihoafrické organizaci pro výživové vzdělávání \"Kupugani\". V roce 1977 zakládala pobočku \"Minority Rights Group\" ve Francii a o rok později publikovala výsledky svého výzkumu o ženské obřízce. V roce 1982 založila organizaci \"Oxford Research Group\", ze které odstoupila v roce 2003 a založila novou charitu s názvem \"Přímo k míru (Peace Direct),\" která podporuje lokální aktivisty za mír v krizových oblastech. Za svou činnost byla třikrát nominována na Nobelovu cenu míru. Ve funkci výkonné ředitelky ORG působila od roku 1982 do roku 2003. V roce 2003 byla oceněna mírovou cenou Niwano (\"Niwano Peace Prize\"). Od roku 2005 působila jako poradce Petra Gabriela, Desmonda Tutu a Richarda Bransona při založení skupiny vlivných lidí z celého světa \"Starší\" (The Elders), kteří připravují lepší rozhodnutí pro budoucnost lidí. Je členkou Světové rady budoucnosti (\"World Future Council\") a v roce 2012 spoluzaložila komunitu žen ze všech kontinentů s názvem Rostoucí ženy, rostoucí svět (\"Rising Women, Rising World\"). Tato komunita má být zodpovědná za vytvoření světa, který pracuje pro všechny. Od podzimu 2011 v Berlíně organizovala kurzy vědomí a transformace konfliktů pro profesionály ve spolupráci s Thomasem Hüblem. Je patronkou iniciativy s názvem \"Velká iniciativa genderových práv a trust pro rovnoprávnost\" (\"The GREAT Inititiative Gender Rights and Equality Action Trust\") a členkou Mezinárodní poradní rady Institutu pro ekonomiku a mír a řady dalších. V roce 2015 byla zvolena mezi 100 nejvíce inspirativních osobností a získala 32. pozici. V roce 2016 založila inicativu \"FemmeQ.\"", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "Je autorkou knihy \"The Business Plan for Peace: Building a World Without War\" (Podnikatelský plán pro mír: Budování světa bez války), další knihou je \"Pioneering the Possible: awakened leadership for a world that works\" (Průkopnictvi možného: probudilé vedeni pro svět, který funguje - North Atlantic Books, 2014). Její příspěvek na iniciativě TED vidělo přes 1,1 milionu lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Priscilla \"Scilla\" Elworthy Ph.D (* 3. června 1943, Galashields, Skotsko) je britská aktivistka za mír, která byla třikrát nominována na Nobelovu cenu za mír.", "tgt_summary": null, "id": 1008653} {"src_title": "Klingerova vila", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V 18. století provozoval Johann Georg Klinger (1708–1764) v Dolních Křečanech (Nieder Ehrenberg) tkalcovnu. Jeho potomci – především Ignaz Klinger, baroni Ottomar a Oskar von Klinger a baron Willi Klinger – v období okolo roku 1900 činnost firmy rozšířili a to až do té míry, že zakládali továrny nejen v Rakousku-Uhersku, ale i v Itálii, ve městech Prato a Terni. Další pobočky byly ve městech Hamburk, Milán, Petrohrad a New York. Po druhé světové válce začala dříve skvostná vila pomalu chátrat. Následovaly neustále změny v užívání, včetně využití pro mateřskou školu. Vlivem toho vila trpěla a neprospělo jí ani období deseti let, během něhož nebyla využívána vůbec. Hrozilo tak její úplné zchátrání. V roce 2001 byla po zprostředkování památkovým ústavem prodána Peteru M. Wöllnerovi, podnikateli z německého Krefeldu, který vlastní společnost, vyrábějící od roku 1992 v blízkém Ludvíkově pod Smrkem jeho produkty. Ten pověřil liberecké architekty a statiky Tomáše a Karla Myslivcovy provedením sanace budovy. V září roku 2002 byla v prvním patře vily zavedena manufaktura kabelových svazenek pro lékařské přístroje a ve sklepě vznikl na ploše 600 m2 sklad s postranními místnostmi. Do konce roku 2002 se z Ludvíkova pod Smrkem do nového sídla přemístil i personál spravující personální a finanční oddělení. V podkroví vily vznikly vedle bytů pro vedoucího provozu a jednatele společnosti také pokoje pro hosty. V letech 2003 až 2004 bylo upravováno přízemí stavby, kde vznikly kanceláře. Opravy štuku v zrcadlovém sále trvaly i přes pomoc odborné stavební školy déle než rok. Západní fasáda s figurami v podjezdu byla restaurována a zřícená západní věž byla znovu vystavěna. Příjezdová cesta a okolí vily muselo být nově vydlážděno a obnoven byl také okolní park. V roce 2005 byla zřízena před vjezdovým portálem fontána a dále byla restaurována jižní fasáda. Freska na stropě od Adolfa Liebschera (1857–1919) byla restaurována malířem Jiřím Látalem z Litomyšle. V následujícím roce se obnovovaly fasády na severní a východní straně. Střecha byla nově pokryta břidlicí. V roce 2007 byla obnovena zničená jižní terasa a byla (podobně jako podjezd) doplněna balustrádou.", "section_level": 1}, {"title": "Popis stavby.", "content": "Na ploše cca 900 m2 je vybudovaná vila mající dvě nadzemní poschodí, podkroví a podsklepení. Vybavena je italským stavebním materiálem, což ji činí výjimečnou v oblasti severních Čech. Neobvyklé je také zásobování pitnou vodou, k čemuž je využíván poblíž vyvěrající pramen zvlášť měkké vody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vila barona Ottomara Klingera (zkráceně Klingerova vila) se nachází v Novém Městě pod Smrkem. Postavena byla v zámeckém barokním stylu v letech 1888 až 1891 podle návrhu architekta Eduarda Trossiniho pro textilního velkopodnikatele, barona Ottomara Klingera z Klingerstorfu. Spolu s vilou barona Oskara Klingera (vybudovanou v letech 1873 až 1874) a vilou barona Williho Klingera (postavenou mezi léty 1903 a 1904) patřila do komplexu tří vil rodiny Klingerů, které spojuje rozsáhlý park, který pro tehdejší majitele vytvořil drážďanský architekt Hugo Eck.", "tgt_summary": null, "id": 862022} {"src_title": "Henry Petty-Fitzmaurice, 3. markýz z Lansdowne", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se v rodinném paláci Lansdowne House v Londýně jako druhorozený syn premiéra 1. markýze z Lansdowne a jeho druhé manželky Louisy Fitzpatrick (1755–1789). Původně užíval jen příjmení Petty, rodové jméno Petty-Fitzmaurice přijal až v roce 1818. Středoškolské vzdělání absolvoval ve Westminsteru, poté pokračoval ve studiu na univerzitách v Edinburghu a Cambridge, v letech 1801–1802 podnikl kavalírskou cestu po Evropě. Do Dolní sněmovny vstoupil v roce 1802 za město Calne, v letech 1806–1807 byl poslancem za prestižní volební obvod cambridgské univerzity. Jako lord kancléř pokladu (1806-1807) byl nejmladším ministrem financí v britské historii (v této funkci i jako poslanec za mandát Cambridge University nahradil zemřelého premiéra W. Pitta). Po roce 1807 byl dlouhodobě v opozici, mezitím v roce 1809 po starším bratrovi zdědil titul markýze a vstoupil do Sněmovny lordů. Jako přední člen strany whigů ve Sněmovně lordů se věnoval problematice emancipace katolíků v Irsku, zrušení obchodu s otroky a reformě parlamentních procedur. Po návratu whigů k vládě zastával funkce státního sekretáře bez portfeje (1827), státního sekretáře vnitra (1827-1828) a zahraničí (1828). Poté byl znovu v opozici, ale prosadil reformu trestního zákona (tzv. \"Lansdowne Act\"). V dalších whigistických vládách zastával dlouhodobě post lorda prezidenta Tajné rady (1830–1834, 1835–1841 a 1846–1852) a lorda strážce tajné pečeti (1852–1858). V roce 1859 se ještě uplatnil jako konzultant královny Viktorie v otázce obsazení postu premiéra.", "section_level": 1}, {"title": "Další veřejná činnost a rodina.", "content": "Mimo vládní posty zastával dlouhodobě funkce lorda–místodržitele v hrabství Wiltshire (1827–1863), kde měl statky. Vynikl svým sociálním cítěním, mimo jiné podporoval veřejné školství. Proslul též jako mecenáš věd a umění, byl členem Královské společnosti, získal čestný doktorát na univerzitě v Cambridge. V letech 1829–1831 byl rektorem univerzity v Glasgow a od roku 1834 do smrti jedním z kurátorů Národní galerie. V roce 1836 obdržel Podvazkový řád, v roce 1857 odmítl nabízený titul vévody. Od roku 1808 byl ženatý s Louisou Fox-Strangways (1785–1851), dcerou 2. hraběte z Ilchesteru a později dvorní dámou královny Viktorie. Měli spolu tři děti, starší syn William Thomas Petty-Fitzmaurice (1811–1836) byl v letech 1832–1836 členem Dolní sněmovny za liberály, ale zemřel předčasně. Dědicem titulů se stal mladší syn Henry (1816–1866), pozdější 4. markýz z Lansdowne. Dcera Louisa (1814–1906) se provdala za Jamese Kennetha Howarda (1814–1882) z rodu hrabat ze Suffolku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henry Petty-Fitzmaurice, 3. markýz z Lansdowne (\"Henry Petty-Fitzmaurice, 3rd Marquess of Lansdowne, 4th Earl of Shelburne, 4th Earl of Kerry, 2nd Earl of Wycombe, 4th Viscount Fitzmaurice, 4th Viscount Clanmaurice, 3rd Viscount Calne and Calston, 24th Lord Kerry\") (2. července 1780, Lansdowne House, Londýn, Anglie – 31. ledna 1863, Boowood House, Anglie) byl britský státník ze starobylého šlechtického rodu Petty-Fitzmaurice, syn premiéra 1. markýze z Lansdowne. Více než půl století patřil k významným osobnostem liberálů ve Sněmovně lordů, během své kariéry zastával několik vládních postů, byl ministrem financí, vnitra a zahraničí.", "tgt_summary": null, "id": 2208198} {"src_title": "Planě rostoucí rostlina", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Na planě rostoucí rostliny je od samého počátku vyvíjen tlak k evoluční adaptaci na měnící se přírodní podmínky; dnes rostoucí rostliny jsou potomci těch, které se dokázaly změnám přizpůsobit. Lidé se od počátku neolitu učí využívat dostupné rostliny a postupným šlechtěním je přetvářejí v tzv. kulturní rostliny. Mění je tak, aby jejich užitná hodnota neustále stoupala, a přizpůsobují je k růstu v nepůvodních klimatických i půdních podmínkách. Plodů, dřeva i jiných částí mnohých planě rostoucích rostlin se využívá, aniž by byly rostliny šlechtěny nebo záměrně rozmnožovány. Například rozsáhlé tropické a subtropické lesy využívají domorodci po staletí stejným způsobem a jejich obnovu ponechávají na přírodě. Obdobně se chovají „kulturní lidé“, kteří sbírají lesní plody (borůvky, brusinky, lesní jahody) nebo bez náhrady vytěžují Amazonii.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Zájem o planě rostoucí rostliny, které přímo neslouží k uspokojování lidských materiálních nebo estetických potřeb vyplynul z poznání, že je nutno zachovat pokud možno nezdevastovanou přírodu i pro další generace, že tyto rostliny tvoří přírodní dědictví, jehož estetické, vědecké, kulturní, rekreační, hospodářské a další hodnoty je třeba uchovávat a předávat dalším generacím. Praktický přínos některých druhů (např. u brambor) se projevuje již dnes, když se zpětně kříží vyšlechtěné odrůdy s původními kvůli zvýšení přirozené ochrany před škůdci. Z lékařského hlediska jsou významné nově objevované rostlinné substance. Mnohé planě rostoucí rostliny se dokázaly přizpůsobit změnám tak dokonale, že rostou ve formě plevelů téměř v symbióze s kulturními rostlinami. Jiné mají silný rozmnožovací potenciál a pokud se dostanou do nových míst (nejčastěji působením člověka), kde naleznou výhodnější životní podmínky, stanou se invazivními rostlinami (např. křídlatka).", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Jednou z prvních významných akcí na ochranu planě rostoucích rostlin byla v rámci celé Evropy tzv. Bernská úmluva uzavřená v roce 1979 ve švýcarském Bernu, která vstoupila v platnost ve všech zemích Rady Evropy i v některých nečlenských zemích. Ve smlouvě byla zdůrazněna zvláště nutnost chránit ohrožené druhy. V České republice byl vyhláškou Ministerstvem životního prostředí č. 395/1992 Sb. určen \"Seznam zvláště chráněných druhů rostlin\" a v roce 2000 byl Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR stanoven \"Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky\". Ochrana musí spočívat nejen v zachování životního prostředí, kterému jsou planě rostoucí rostliny přizpůsobeny, ale i v omezení možnosti jejich hybridizace s běžně pěstovanými zemědělskými plodinami nebo rostlinami geneticky modifikovanými.", "section_level": 1}], "src_summary": "Planě rostoucí rostlina je jedinec nebo kolonie rostlin, které se samovolně rozmnožují bez lidského přičinění. V České republice je planě rostoucí rostlina definována zákonem České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze dne 19. 2. 1992 ve znění pozdějších změn.", "tgt_summary": null, "id": 185220} {"src_title": "Pradlisko", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé se Pradlisko připomíná v roce 1594 v Urbáři světlovském. Místní jméno údajně vzniklo z nářečního tvaru „pradlisko“ – místo na potoce kde se pere (prádlo z hradu Starý Světlov, nebo z hradu Rýsov, příp. ovčí vlna). Pozemková kniha existuje od roku 1782. Podle tereziánského katastru mělo Pradlisko 145 měřic (1 měřice = cca 1918 m2) a 3 achtle (1 achtel = cca 240 m2) orné půdy, 2 měřice a 4 achtle zahrad a výnos z luk činil 15 3/4 fůry sena. Elektrický proud byl do osady zaveden v roce 1942. V letech 1932 až 1946 působil spolek Družina katolických zemědělců. Sbor dobrovolných hasičů byl založen v roce 1941 a svou činnost ukončil v roce 1951 (pod obcí Řetechov). Samostatná činnost Sboru dobrovolných hasičů se datuje od roku 1955. Pradlisko má Obecní úřad v Ludkovicích, matriku v Luhačovicích, pošta sídlí v Biskupicích. Do roku 1958 patřila osada do farnosti Pozlovice (včetně hřbitova). Od roku 1958 spadá do farnosti Provodov. Železniční spojení s okolím není, pouze autobusového. Mateřská škola ani základní zde není. Zhruba do poloviny 20. století zde fungovaly dva vodní mlýny (Hrbáčkůj a Machalůj), obchod a trafika. Do roku 1977 zde byla v provozu vyhlášená pálenice na ovocné destiláty. V roce 1988 byla dokončena podstatná přestavba hasičské zbrojnice, včetně zřízení společenské místnosti. V roce 1997 byly hasičská zbrojnice a nová zvonička slavnostně vysvěceny. Pradlisko osvobodila rumunská armáda 2. 5. 1945. (zdroj V. Nekuda – Zlínsko 1995). V letech 2009 – 2011 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce silnice (investice v hodnotě 87 mil. Kč) z Ludkovic do Provodova přes obec Pradlisko z důvodu zvýšení ochrany zdroje pitné vody – Ludkovické přehrady. Pradlisko bylo od roku 1850 do roku 1976 osadou obce Řetechov, od roku 1976 součástí Luhačovic a od roku 1980 je místní částí obce Ludkovice.", "section_level": 1}, {"title": "Názvy místních tratí.", "content": "Aleje, Dolní humno, Drašky, Hájek, Hluboká, Horní stráň, Huťka, Jačmeniska, Jarošky, Kopanica, Láz, Lůčky, Lysá, Malíní, Michalky, Na Drahách, Na dudovém kopci, Na močáře, Na rolí, Na rovině, Oberský, Panské, Paseka, Pavlůnov, Podevsů, Pod Petrůňovů, Příčky, Radějůvka, Rajčula, Rýsov, Sirčena, Skalky, Slatiny, Stráně, Strhliny, U čerťáka, U Františka, U chat, U jezírek, U kapličky, U myslivecké chaty, U obrázka, U sirčeny, U skaly, Včelínek, V kuchyňách, Záhrušové, Záhumení, Záhumenica, Za humny, Zákopanice, Za potokem, Žleb", "section_level": 1}], "src_summary": "Pradlisko je místní část obce Ludkovice. Leží v údolí mezi Zlínem (13 km) a Luhačovicemi (6 km), přibližně 17 km severně od Uherského Brodu. Nachází se v nadmořské výšce 290–337 m. Pradlisko na východě hraničí s katastrem obce Podhradí a Pozlovice, na západě s Ludkovicemi, na jihu s Řetechovem (místní část Luhačovic) a na severu s Provodovem. Vesnice se rozkládá okolo Ludkovického potoka, nad vodní nádrží Ludkovice a je na území Luhačovského Zálesí, národopisné podoblasti Slovácka. V osadě se nachází sirovodíkový pramen, o kterém se první zmínil v literatuře František Josef Schwoy (Franz Joseph \"Schwoy\", Topographie vom Markgrafthum Mähren I, Wien \"1793\"). Později jej uváděl Heindrich (1835), Pluskal (1847), Schubert (1915). Remeš (1929) uvádí chemické rozbory, vztahující se k sirnému pramenu v Luhačovicích.", "tgt_summary": null, "id": 928383} {"src_title": "Bratři Kipové", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Dílo, které autor vytvořil téměř na sklonku života, vypráví dramatický příběh dvou nevinně odsouzených holandských námořníků bratří Kipů z Groningenu odsouzených za údajnou vraždu k smrti. Karl a Pieter Kipové jsou po ztroskotání lodi \"Wilhelmina\" zachráněni brigou \"James Cook\" kapitána Harryho Gibsona, která se v osmdesátých letech 19. století plavila mezi Novým Zélandem a Tasmánií. Loďmistr Flig Balt a jeho komplic Vin Mod se však chtěli spolu s dalšími darebáky z posádky zmocnit lodě pro pirátské účely. Kapitána Gibsona zavraždili a Flig Balt převzal velení lodi. Kvůli jeho neschopnosti se však loď dostala v bouři do nebezpečí. Naštěstí byli na palubě bratři Kipové, vynikající námořníci, kteří loď dovedli bezpečně do přístavu v tasmánském městě Hobart a také společně se zbytkem posádky zabránili zločincům zmocnit se lodi. V Hobartu byli zločinci postaveni před námořní soud. Ovšem na základě křivého svědectví Vina Moda nařkl Flig Balt bratry Kipy z vraždy kapitána Gibsona a bratři, kteří nebyli schopni svou nevinu prokázat, byli odsouzeni k smrti. Bezúhonný a čestný dřívější život obou odsouzenců přiměl rejdaře lodi Hawkinse, aby začal klubko justičního omylu rozmotávat. Nejprve dosáhl toho, že byl bratrům trest smrti změněn na doživotní nucené práce na galejích, a posléze překvapivým důkazem usvědčil skutečné vrahy. Tímto důkazem se stala fotografie mrtvého kapitána Gibsona, kterou pořídil syn zavražděného Nat Gibson, vášnivý fotograf. Při zkoumání zvětšeniny fotografie lupou si Nat všiml, že na fotografii je zřítelnicemi vidět sítnice mrtvého a na ní že jsou zachyceni skuteční vrahové Flig Balt a Vin Mod. Obraz byl zachován díky látce zvané zrakový purpur či oční purpur. Fotografie sítnice vedla k osvobození nespravedlivě odsouzených bratří Kipů a k potrestání skutečných viníků.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Původní román \"Les frères Kip\" vydaný v roce 1902 v Paříži (nakl. Hetzel) ilustroval George Roux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bratři Kipové \"(1902, Les frères Kip)\" je dobrodružný detektivní román s vědeckofantastickým motivem francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\".", "tgt_summary": null, "id": 1175269} {"src_title": "Cestovní stipendia", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Dílo, které autor vytvořil téměř na sklonku svého života, vypráví dramatický příběh skupiny osmi chlapců z jedné londýnské školy, kteří byli za odměnu vybráni na prázdnový výlet na lodi po ostrovech Velkých a Malých Antil. Výlet pro studenty uspořádala paní Seymourová, milionářka žijící osaměle na jednom z antilských ostrovů, v rámci své dobročinné činnosti. Návštěvou u ní měl také výlet skončit a každý student měl od ní ještě obdržet stipedium 700 liber šterlinků. Výprava pod vedením profesora latiny Pattersona se měla nalodit na loď \"Alert\" kapitána Paxtona v irském přístavu Queenstown (dnes Cobh) v Corkském zálivu. Díky propagaci celé akce v tisku se o lodi, která čekala na své cestující, dozvěděl i vůdce uprchlých trestanců z místního vězení Harry Markel. Pod jeho vedením zločinci povraždili posádku a chtěli na lodi prchnout. Bezvětří však zmemožnilo plachetnici vyplout z přístavu. Když pak přijela skupina chlapců se svým vedoucím, museli zločinci sehrát roli původní posádky. Na moři se chtěl Markel cestujících zbavit, ale pak si uvědomil, že každý z chlapců dostane na konci cesty slíbené stipendium, a změnil svůj plán. Výlet tedy probíhal přesně podle původních propozic sponzora a na jeho konci paní Seymourová vyplatila slíbená stipendia. Vyjádřila zároveň přání, aby jejího známého, loďmistra Willa Mitze, loď odvezla do Anglie, což nemohl Markel odmítnout. Mitz však na lodi v noci náhodně vyslechl plán zločinců na povraždění cestujících a podařilo se mu zločince zavřít v podpalubí. Když pak na lodi nenadále vypukl požár, který zřejmě způsobili opilí zločinci, chlapci a Patterson s pomocí Mitze opustili loď na malém člunu těsně před jejím zánikem. Byli pak zachránění jinou lodí a šťastně se vrátili domů. Příběh, který by se pohodlně vešel do knihy daleko menšího rozsahu, rozmělnil Verne mnohdy až únavnými podrobnostmi o každém navštíveném antilském ostrově tak, že se mu z něho podařilo vytvořit dvoudílný román.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Cestovní stipendia\" ilustroval Léon Benett.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cestovní stipendia \"(1903, Bourses de voyage)\" je méně známý dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\".", "tgt_summary": null, "id": 636945} {"src_title": "Mistrovství Evropy juniorů v ledním hokeji 1995", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupiny o konečné umístění.", "content": "Vzájemné výsledky ze základních skupin se započetly celkům i do skupin o konečné umístění.", "section_level": 2}, {"title": "Mistři Evropy - Finsko.", "content": "Brankáři: Vesa Toskala, Jani Riihinen Obránci: Jaako Niskavaara, Toni Lydman, Sami-Ville Salomaa, Antti-Jussi Niemi, Jussi Salminen, Aki-Petteri Berg, Pasi Petriläinen Útočníci: Mikko Markkanen, Tomi Kallio, Miika Elomo, Tuomas Reijonen, Tino Hakanen, Toni Hirvonen, Pekka Kangasalusta, Teemu Riihijärvi, Sami Salonen, Juha Viinikainen, Janne Lehtinen, Marko Mäkinen, Jussi Tie", "section_level": 1}, {"title": "Česká reprezentace.", "content": "Brankáři: Robert Hamrla, Ladislav Kudrna Obránci: Robert Kántor, Jakub Ficenec, Aleš Píša, Tomáš Kaberle, Lukáš Zíb, Petr Buzek, Jiří Polák Útočníci: Radek Dvořák, Marek Melenovský, Pavel Rosa, Michal Horák, Josef Straka, Ondřej Kratěna, Martin Špaňhel, Marek Vorel, David Hruška, Martin Streit, Libor Pavliš, Kamil Glabazna, Jiří Burger", "section_level": 1}, {"title": "Nižší skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "B skupina.", "content": "Šampionát B skupiny se odehrál v Senici a ve Skalici na Slovensku, postup na mistrovství Evropy juniorů 1996 si vybojovali domácí. Do skupiny C sestoupilo Rakousko. 1. Slovensko 2. Polsko 3. Dánsko 4. Maďarsko 5. Itálie 6. Francie 7. Rumunsko 8. Rakousko", "section_level": 2}, {"title": "C1 skupina.", "content": "Šampionát skupiny C1 se odehrál v Kyjevě na Ukrajině, vyhráli jej domácí a postoupili do skupiny B. Ostatní účastníci za rok hráli skupinu C. 1. Ukrajina 2. Lotyšsko 3. Slovinsko 4. Velká Británie 5. Estonsko 6. Španělsko", "section_level": 2}, {"title": "C2 skupina.", "content": "Šampionát skupiny C2 se odehrál v Elektrenai v Litvě. První dva týmy (Litva a Chorvatsko) postoupily do C skupiny, ostatní za rok hrály skupinu D. 1. Litva 2. Chorvatsko 3. Nizozemí 4. Jugoslávie 5. Izrael 6. Bulharsko 7. Turecko", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství Evropy juniorů v ledním hokeji 1995 byl 28. ročník této soutěže. Turnaj hostilo od 9. do 16. dubna německé město Berlín. Hráli na něm hokejisté narození v roce 1977 a mladší.", "tgt_summary": null, "id": 684301} {"src_title": "Medaile 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie a pravidla udílení.", "content": "Pamětní medaile byla založena prezidiem Nejvyššího sovětu Sovětského svazu dne 5. listopadu 1969 na paměť sta let od narození Vladimira Iljiče Lenina. Sovět ji založil na základě společné rezoluce celostátních, oblastních a místních členů komunistické strany Sovětského svazu, vládních a odborových organizací, nařízení ministra obrany, ministra vnitra a předsedy Státní rady bezpečnosti Rady ministrů, velitelů ozbrojených sil Sovětského svazu, velitelů vojenských obvodů, sborů, obvodů protiletecké obrany a velitů námořnictva. Udílena byla ve třech verzích – v civilní, vojenské a ve verzi pro cizince. Jednotlivé verze se dají identifikovat již podle oficiálního názvu medaile. Pro civilisty nesla medaile název \"Jubilejní medaile Za chrabrou práci – Na paměť 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina\", oficiální název vojenské verze byl \"Jubilejní medaile Za vojenskou chrabrost – Na paměť 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina\" a verze pro cizince nesla základní název. Status medaile byl změněn výnosem prezidia Nejvyššího sovětu Sovětského svazu ze dne 18. července 1980.", "section_level": 1}, {"title": "Jubilejní medaile Za chrabrou práci – Na paměť 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina.", "content": "Jubilejní medaile Za chrabrou práci – Na paměť 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina (: Юбилейная медаль «За доблестный труд – В ознаменование 100-летия со дня рождения Владимира Ильича Ленина») byla udílena zkušeným dělníkům, pracovníkům v zemědělství, specialistům národního hospodářství, zaměstnancům veřejných institucí, předním vědcům a umělcům, kteří se nejvíce zasloužili o přípravy oslav Leninova výročí. Dále byla udílena bojovníkům, kteří se zasloužili o vznik sovětské moci, lidem bránícím vlast, nebo těm, kteří svou prací významně přispěli k budování socialismu v Sovětském svazu, těm kteří straně pomáhali při výchově mládeže svou příkladnou prací a udílena byla také za sociální činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Jubilejní medaile Za vojenskou chrabrost – Na paměť 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina.", "content": "Jubilejní medaile Za vojenskou chrabrost – Na paměť 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina (: Юбилейная медаль «За воинскую доблесть – В ознаменование 100-летия со дня рождения Владимира Ильича Ленина») byla udílena příslušníkům Rudé armády, námořnictva, jednotek ministerstva vnitra a příslušníkům jednotek Bezpečnostní rady Rady ministrů Sovětského svazu, kteří vynikli v boji a politickém výcviku, měli dobré výsledky při velení a úspěchy v organizaci bojové připravenosti během příprav na oslavu výročí.", "section_level": 2}, {"title": "Jubilejní medaile Na paměť 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina.", "content": "Jubilejní medaile Na paměť 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina (: Юбилейная медаль В ознаменование 100-летия со дня рождения Владимира Ильича Ленина») byla udílena zahraničním vůdcům komunistických a dělnických hnutí a dalších zahraničních aktivistů.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob nošení.", "content": "Medaile je nošena nalevo na hrudi. Pokud je nošena v přítomnosti dalších sovětských vyznamenání, nosí se nad ostatními sovětskými medailemi, ale pod \"zlatou hvězdou\" Hrdiny Sovětského svazu a/nebo \"srpu a kladiva\" Hrdiny socialistické práce Sovětského svazu. Pokud ani jedno ze zmíněných vyznamenání dotyčnému uděleno nebylo, nosí se Pamětní medaile 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina na jejich místě. Pokud se nosí pouze stuha, měla by následovat ihned po stužce Medaile Za vynikající práci. Pokud je medaile nošena s řády či medailemi Ruské federace, mají ruská vyznamenání přednost. Každá medaile je udílena spolu s dekretem o udělení medaile. Toto potvrzení má podobu složené knížky o rozměru stran 8 × 11 cm, ve které je uvedeno jméno příjemce, údaje o příjemci a oficiální razítko a podpis.", "section_level": 1}, {"title": "Popis medaile.", "content": "Medaile o průměru 32 mm má kulatý tvar a je vyrobena z mosazi. Všechny verze medaile spolu sdílí základní vzhled. Na matném pozadí na přední straně je leštěný profil Vladimira Iljiče Lenina, pod kterým jsou data 1870–1972. Na zadní straně je nápis na čtyřech řádcích В ОЗНАМЕНОВАНИЕ 100-ЛЕТИЯ СО ДНЯ РОЖДЕНИЯ В. И. ЛЕНИНА. Nad nápisem je vyobrazení srpu a kladiva a pod nápisem je drobná pěticípá hvězda. U civilní varianty je nad srpem a kladivem při vnějším okraji medaile nápis v půlkruhu ЗА ДОБЛЕСТНЫЙ ТРУД a u vojenské verze nápis ЗА ВОИНСКУЮ ДОБЛЕСТЬ. Medaile je připojena jednoduchým kroužkem ke kovové destičce o rozměrech 29 × 25 mm. Na destičce je stuha z hedvábného moaré široká 28 mm. Má podobu červené stuhy široké 24 mm lemované na obou stranách žlutými proužky o šířce 2 mm. Středem stuhy prochází dva žluté proužky široké 1 mm vzdálené od sebe 2 mm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Medaile 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina (: Юбилейная медаль В ознаменование 100-летия со дня рождения Владимира Ильича Ленина») byla státní pamětní medaile Sovětského svazu. Založena byla roku 1969 a udílena občanům Sovětského svazu i cizím státním příslušníkům za znamenitost v civilní či vojenské službě socialistickému státu.", "tgt_summary": null, "id": 733885} {"src_title": "Vousák zejkozobý", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Areál rozšíření.", "content": "Jeho domovem je Panama a Kostarika. Upřednostňuje lesy na svazích a také využívá starší sekundární lesy, lesní hrany a přilehlé pastviny. Převážně žije ve středních a dolních oblastech stromu, ale jen velmi zřídka přichází na zem. Během období rozmnožování se obvykle pozoruje v párech, mimo období rozmnožování, v malých skupinách asi pěti jedinců. Jako místo odpočinku občas využívá staré opuštěné hnízda a dutiny jiných ptáků.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vousák zejkozobý má průměrnou hmotnost asi 67 gramů. Samci mají délku křídla 8,3 až 9,7 cm. Délka ocasu je 5,7 až 6,8 cm. Zobák má délku mezi 1,7 a 2,1 cm. Samice mají podobné rozměry těla. Samci jsou černě zbarveni kolem zobáku. Jinak jsou na čele, na hlavě a na tvářích hnědaví olivoví. Ve středu krku mají podlouhlé úzké, lesklé černé peří. Horní část těla je jinak tmavě olivová. Křídla jsou na horní straně hnědé olivová, na spodní straně jsou slabě nažloutlá. Krk a hrudník jsou nažloutlé až olivově hnědé. Boky těla jsou světle šedé, stehna jsou olivová. Ocas a spodek břicha jsou nažloutlé bílé. Velmi silný zobák je špičatý. Barva zobáku je stříbřitě šedá až modrozelená. Oči jsou červené až červenohnědé. Samice jsou podobné samcům, ale postrádají černou čepičku na krku. Mladí ptáci jsou zbarvení matněji.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potrava se skládá hlavně z ovoce a bobulí. Bobule příležitostně žvýká pomalu a spolkne pouze šťávu a vymačkanou dužninu odhodí. Živí se nektarem, lístečky a během hnízdní sezony i hmyzem.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Hnízdí v dutinách stromů. Párování začíná v únoru a březnu. V této době dochází v malých skupinách k stále agresivnějším střetům. Pár vytesává hnízdní dutinu v mrtvém dřevě ve výškách od 3,5 do 18 metrů nad zemí. Obě pohlaví se stejně podílejí na stavbě dutiny. Vchod do dutiny má průměr asi 4,8 centimetrů, úzký vchod vede vodorovně až do 7,6 cm v mrtvém dřevě a teprve potom se rozšiřuje. Jakmile je hnízdo dokončeno, pár přespává v dutině. Vejce samice klade krátce po dokončení hnízdní dutiny. Snůška se skládá ze čtyř až pěti vajec. Ty mají bílou lesklou skořápku. Na vejcích sedí oba rodiče po dobu asi 14 až 15 dní. Nově vylíhnutá mláďata jsou zpočátku nahá a slepá. Rodiče je na začátku krmí hmyzem. Po prvním týdnu života dominuje ovoce ve stravě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vousák zejkozobý (\"Semnornis frantzii\") je druh ptáka z čeledi Semnornithidae. České druhové jméno dostal podle svého krátkého zobáku s klínovitým zakončením podobně jako zejozob africký. Je jediným vousákovitým ptákem, u kterého se vyvinul tento krátký tvar zobáku.", "tgt_summary": null, "id": 1558650} {"src_title": "Jaroslav z Pernštejna", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Nezkušený magnát.", "content": "Když Jan IV. z Pernštejna zemřel, bylo Jaroslavovi necelých dvacet let. Padla na něj odpovědnost za rozsáhlý majetek a také za dva mladší bratry Vratislava a Vojtěcha a sestru Kateřinu. Se správou majetku a řízením hospodářství neměl žádné zkušenosti a v rodině se ani neměl s kým poradit. Hledal proto pomoc v prostředí habsburské aristokracie na panovnickém dvoře, které mu bylo již dříve blízké. V osobě českého krále a později římského císaře Ferdinanda I. Habsburského spatřoval svého velkého příznivce a ochránce. Udržování vztahů k panovnickému dvoru však bylo velmi nákladné a také se pobytem ve Vídni a dlouhými cestami po Evropě odcizoval českému prostředí. Rovněž oba mladší bratři vedli nákladný život.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení majetku a problémy.", "content": "Při pozdějším dělení majetku si nejmladší z bratrů Vojtěch vybral svou třetinu na Moravě s centrem v Prostějově, Vratislav moravské statky s centrem v Židlochovicích a Jaroslav převzal česká panství, z nich největší byly Pardubice a Potštejn. Kvůli zaneprázdnění povinnostmi u panovnického dvora Jaroslav pověřil roku 1550 správou panství Petra Hamzu ze Zábědovic ve funkci regenta. Přestože to byl zkušený finančník a úředník, stále rostoucí dluhy panství se mu nedařilo splácet a majetek musel být postupně rozprodáván, často pod cenou, anebo propadal ve prospěch věřitelů. Jaroslav byl nucen v roce 1556 prodat i Potštejn. Výnos pardubického panství byl rozdělován mezi věřitele, ale nestačil krýt ani úroky.", "section_level": 1}, {"title": "Nešťastný konec.", "content": "Jaroslav před dluhy nakonec uprchl do Itálie, kde v roce 1569 zemřel. Zbyly po něm jen dluhy a velmi špatná pověst zhýralce. Prestiž Pernštejnů pak zachránil panovník, který rozhodl převzít panství v hodnotě 400.000 kop míšenských grošů královskou komorou a zavázat se k úhradě Jaroslavových dluhů. Tak neblaze skončilo téměř sedmdesátileté zlaté období panství Pernštejnů v Pardubicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav z Pernštejna (14. listopadu 1528 – 27. července 1569) byl nejstarší ze tří synů Jana IV. z Pernštejna a poslední držitel rozsáhlého pernštejnského majetku v Čechách.", "tgt_summary": null, "id": 116088} {"src_title": "Digitální repozitář", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Konceptuální model OAIS.", "content": "Digitální repozitář by měl být vystaven podle modelu OAIS. Model OAIS byl přijat za normu (ISO 14721:2003). OAIS v podstatě velmi obecně popisuje entity a procesy, které by měl repozitář zahrnovat a dělat, s tím, že určité části tohoto rámce mohou ve skutečném repozitáři chybět. Repozitář odpovídající OAIS pracuje s několika typy informačních balíčků. Ty mohou obsahovat informace o obsahu a samozřejmě k nim informace podpůrné, tj. konkrétní metadata, která jsou pro určitý balíček potřebná. Metadata všech tří balíčků se od sebe samozřejmě liší a je v podstatě na instituci, jak si jejich podobu nebo granularitu nadefinuje. Tyto informační balíčky mají konkrétní úkoly v rámci úložiště a jsou definovány modelem OAIS. Jsou to tzv. SIP (Submission Information Package), AIP (Archival Information Package) a DIP (Dissemination Information Package). Většina organizací, které se otázkou dlouhodobého uchovávání digitálních dokumentů seriózně zabývají, tento model více či méně implementuje. Všechny dostupné softwarové systémy pro správu úložišť ho také podporují, ať již jde o SW komerční (Tessella SDB, Rosetta) nebo Open source (DSpace, EPrints, Fedora aj.)", "section_level": 1}, {"title": "Audit a sebehodnocení.", "content": "Každý digitální repozitář usiluje o důvěryhodnost. Audit a certifikace poskytují repozitářům základ k jejímu budování. V zásadě existují dva přístupy k auditu: Digitální repozitář a digitální spisovna nejsou systémy pro správu dokumentů, ale pro jejich důvěryhodné uchování, tedy DPS systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Používané technologie.", "content": "Technologie – object managment systems, software a hardware používaný k provozu repozitářů.", "section_level": 1}, {"title": "Česká praxe.", "content": "V praxi jsou digitální repozitáře rozšířené v oblasti vysokých škol, výzkumných institucí, knihoven a archivů.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobnější popis.", "content": "The Center for Research Libraries (CRL) definuje digitální repozitář následovně:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem digitální repozitář (někdy také úložiště) se používá pro několik různých vzájemně se překrývajících systémů a organizací, které slouží dlouhodobé ochraně digitálních dokumentů: ", "tgt_summary": null, "id": 2019997} {"src_title": "Dubová (okres Pezinok)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci nepochází z roku 1112 či 1113, jak se dost často mylně předpokládá, ale až z 1. února roku 1287. Je v popisu hranic modranského majetku na darovací listině uherského krále Ladislava IV. Kumána. Další zmínka o vsi jako o příslušenství hradu Červený Kameň pochází z roku 1296. V roce 1357 se jméno obce objevilo na listině vystavené králem Ludvíkem I.. Originál listiny se však nezachoval, existuje pouze v opisu zhotoveném v budínské kapitule v roce 1543. V 16. století patřila Dubová spolu s dalšími vesnicemi tehdejším pánům na Červeném Kameni, rodu Fuggerů původem z Augsburgu. Záznamy z let 1532–1536 hovoří o vsi jako o vylidněné. Proto byla jako řada jiných dosídlena Němci a Chorvaty, tito kolonisté zde však dlouho nevydrželi vzhledem k nájezdům osmanských i císařských vojsk. V roce 1549 uprchli všichni zbylí osadníci do Vištuku a Dubová zanikla. Po roce 1588, kdy se majitelem panství Červený Kameň stal hrabě Mikuláš Pálffy, se situace začala měnit. Jeho přičiněním byla Dubová v roce 1590 opětovně osídlena a obnovena. V letech 1737–1749 zasáhla obec ničivá morová epidemie. V roce 1870 byla v Dubové postavena nová škola, jež dnes slouží jako osvětové středisko. V letech 1906–1907 byl v obci postaven nový kostel. Vysvěcen byl 7. října 1907. V letech po 1. světové válce a zejména v období 1925–1937 odešlo mnoho zdejších obyvatel za prací do ciziny. Roku 1926 byl v Dubové založen sbor dobrovolných hasičů. V roce 1933 byla v obci vybudována vodní nádrž. K jejímu zrušení došlo v roce 1966. Roku 1940 byla Dubová elektrifikována. V roce 1954 došlo k opravě věže kostela a jejímu snížení o 1,5 m. Roku 1957 byla postavena nová fara. V témž roce bylo ve vsi založeno jednotné zemědělské družstvo. Jeho zakládání trvalo pro odpor občanů dva měsíce. V letech 1960 – 1966 došlo k regulaci zdejších potoků, vybudování vodovodu a kanalizace.", "section_level": 1}, {"title": "Vinařství.", "content": "Dubová byla odedávna známa svým výborným vínem. Říkalo se o něm dokonce, že je nejlepší na panství Červený Kameň. Urbář z roku 1543 se o obci zmiňuje jako o převážně vinařské vsi. Dokazuje současně, že zdejší vinice obhospodařovali jejich majitelé z Budmeric, z Časté, z Modry a z Trnavy. Kvalitu zdejších vín potvrzují také četné zápisy z pozdějších století, především z 18. a 19. Dnes je obec součástí Malokarpatské vinné cesty, čímž navazuje na odkaz minulosti.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Narodil se zde slovenský prozaik, básník a dramatik, autor literatury pro děti a mládež Vincent Šikula.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dubová je obec na Slovensku v okrese Pezinok. Rozkládá se na východním úpatí Malých Karpat. Na jihozápadě sousedí s Modrou, na západě s místní částí Modry Piesok, na severu s obcí Píla, na východě se Štefanovou a Budmericemi a na jihovýchodě s Vištukem. ", "tgt_summary": null, "id": 1137446} {"src_title": "Rez vrbková", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "EPPO kód.", "content": "PUCIEP", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma patogena.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké názvy.", "content": "Podle biolib.cz a EPPO je pro patogena s označením \"Pucciniastrum epilobii\" používáno více rozdílných názvů, například 'Melampsora pustulata\" nebo \"Uredo fuchsiae\".", "section_level": 2}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Severní Amerika, Evropa.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "Výskyt patogena rez vrbková \"Pucciniastrum epilobii\" na jedli byl v roce 2000 hodnocen termínem \"stabilizovaný\". Údaje přibližně souhlasily se situaci v roce 1999, kdy byl použit termín \"vyskytuje se pomístně\". V následující dekádě je přítomnost rzi vrbkové zmíněna pouze jednou a její vliv na hospodářské lesy zcela zaniká za nárůstem a škodlivostí výskytu chřadnutí a prosychání borovic a červené sypavky borovice.", "section_level": 2}, {"title": "Hostitel.", "content": "Podle eol.org", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Tato houba způsobuje vadnutí jehlic a předčasný opad.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Podobný typ poškození jehličí je způsoben jinou rzí, \"Calyptospora goeppertiana\", která nenapadá fuchsie a vrbovky ale různé druhy brusnice \"Vaccinium\" (včetně brusinek).", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Ohrožuje dřeviny ve školkách a na plantážích vánočních stromků. U těžkých infekcí mladých stromů může patogen způsobit značné omezení růstu. Poškození jedle se liší od roku k roku, v závislosti na místních podmínkách prostředí a blízkosti alternativního hostitele. Vyskytly se vážné defoliace a hynutí u mladých porostů rostoucích v místech, kde je vrbovka hojná.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Houba žije střídavě na dvou hostitelích, na rostlinách rodu jedle a druhým hostitelem je vrbovka (\"Epilobium\"). Na jaře se objevují malé bílé puchýřky na spodní straně jehlic jedle. Žlutooranžové spory vypouštěné po větru z těchto plodnic infikují mladé výhonky vrbovky.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření.", "content": "Větrem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rez vrbková je houbová choroba rostlin způsobená houbou \"Pucciniastrum epilobii\" z čeledě \"Botryosphaeriaceae\" řádu (\"Botryosphaeriales\"). Na letošních jehlicích jedle vyrůstají protáhle trubkovité aecie, velikosti do 2 mm a uvolňují se žlutooranžové spory. Letní výtrusy se tvoří na listech vrbovky (Epilobium spp.)", "tgt_summary": null, "id": 1879859} {"src_title": "Hradlový závěr", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Konstrukce a funkce hradlového závěru.", "content": "Hradlové závěry jsou umístěny v plechové hradlové skříni. Součástí hradlového závěru je dvoubarevná clonka indikující polohu hradlového závěru, která je umístěna v okénku na hradlové skříni. Pod okénkem se nachází tabulka s označením příslušného hradlového závěru. Hradlové závěry spolupracují obvykle dva proti sobě, např. jeden v dopravní kanceláři, druhý stejného druhu na stavědle, na hradle nebo v sousední stanici. Výjimečně nemá hradlový závěr dvojici (např. hradlová zarážka, která pracuje při obsazení izolované kolejnice vlakem). Hradlové závěry fungují buď na střídavý nebo, v případě že jsou vybavovány samočinně obsazením izolované kolejnice vlakem, na stejnosměrný proud. Zdroj střídavého proudu pro obsluhu hradlových závěrů je tvořen induktorem, ručně poháněným klikou vystupující z boku hradlové skříně. Hradlový závěr se uzavírá stlačením hradlového tlačítka nad ním za současného vyrábění elektřiny induktorem. Uzavíráním hradlového závěru se elektricky uvolňuje spolupracující hradlový závěr stejného druhu.", "section_level": 1}, {"title": "Hradlový závěr na střídavý proud.", "content": "Hradlový závěr na střídavý proud se uzavírá i uvolňuje střídavým elektrickým proudem. Většina hradlových závěrů je tohoto typu.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Střídavý hradlový závěr je uložen v hradlové skříni, na jejímž vrchu je umístěno hradlové tlačítko stlačující tlačnou tyč, která vstupuje do hradlové skříně. Tam je na tlačné tyči umístěn rámeček tlačící na kruhovou výseč, připomínající třetinu ozubeného kola. Na kruhové výseči je připevněna dvoubarevná clonka, která je vidět v okénku hradlového přístroje a která tím indikuje polohu hradlového závěru. Do zubů této výseče zapadá zdržovadlo spojené s kotvou elektromagnetu na střídavý proud. Tlačná tyč pokračuje dolů pod kruhovou výseč a tam se její pohyb směrem dolů přenáší na závěrnou tyč, která pokračuje hradlovou skříní dolů až do pravítkové skříně, kde zprostředkovává mechanické vazby a závislosti. Rámeček na tlačné tyči, tlačná tyč i zádržná tyč jsou opatřeny pružinami, které je tlačí do horní polohy. Závěrná tyč však může být přidržována závěrnou západkou zapadající do osy kruhové výseče. Pohybem závěrné (popř. tlačné) tyče se přestavují elektrické kontakty, umístěné na přilehlé desce z izolantu. Tím jsou zprostředkovány elektrické závislosti mezi hradlovými závěry.", "section_level": 3}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Uzavírání střídavého hradlového závěru.", "content": "Hradlový závěr se uzavírá stlačením hradlového tlačítka a točením klikou induktoru, zároveň se uvolňuje spolupracující hradlový závěr (např. výpravčí v dopravní kanceláři uzavírá návěstní hradlový závěr na řídícím přístroji a tím uvolňuje návěstní hradlový závěr na výhybkářském přístroji na stavědle, aby mohl signalista postavit návěstidlo do polohy dovolující jízdu.) Stisknutím hradlového tlačítka se posune tlačná tyč směrem dolů (a s ní i vodící rámeček), pohyb dolů se přenese i na závěrnou tyč, která tím zprostředkuje mechanickou závislost v přístroji, a na závěrnou západku, která se překlopí přes osu kruhové výseče. Otáčením klikou induktoru se vyrábí elektrický proud, který prochází cívkami magnetu, čímž se uvádí do kmitavého pohybu kotva magnetu a na ní připojené zdržovadlo. Kýváním zdržovadla se postupně uvolňují zuby ozubené kruhové výseče a ta se otáčí směrem dolů. V okénku hradlové skříně se mění barva clonky. Po úplné změně barvy clonky je kruhová výseč úplně přetočena do spodní polohy (otočí se o necelých 90°). Zaměstnanec pustí hradlové tlačítko a ustane s točením induktoru. Tlačná tyč se pružinou vrátí do horní polohy a zapadne na ní pojistná západka, která brání jejímu opětovnému stlačení, dokud je hradlový závěr uzavřen. Kruhová výseč ve své dolní poloze, kde je držena zdržovadlem, přidržuje závěrnou západku překlopenou a ta tím drží (navzdory pružině) v dolní poloze i závěrnou tyč.", "section_level": 4}, {"title": "Uvolňování střídavého hradlového závěru.", "content": "Hradlový závěr se uvolňuje tím, že je na jiném přístroji uzavírán s ním spolupracující hradlový závěr (např. signalista po průjezdu vlaku uzavírá na výhybkářském přístroji na stavědle návěstní hradlový závěr, čímž se na řídícím přístroji v dopravní kanceláři uvolňuje návěstní závěr do základní polohy). Ze spolupracujícího právě uzavíraného hradlového závěru přitéká elektrickým vedením, položeným ve stanici či podél trati v zemi nebo na sloupech, elektrický proud do elektromagnetu v „našem“ hradlovém závěru. Hradlový závěr pracuje opačně než při uzavírání - elektromagnet kývá kotvou a zdržovadlem, to se vymyká z ozubů kruhové výseče, takže se kruhová výseč, jež je pružinou rámečku umístěného na tlačné tyči tlačena vzhůru, otáčí nahoru a v okénku na hradlové skříni se mění barva clonky. Otočením kruhové výseče do horní polohy se uvolní závěrná západka, ta se odklopí a tím uvolní závěrnou tyč, která se silou pružiny pohne vzhůru a tím uvolní doposud zapevněné mechanické závislosti přístroje. Současně se též vyklesne pojistná západka bránící stlačení tlačné tyče a hradlového tlačítka. Hradlový závěr je v uvolněné poloze a je možné jej opět uzavřít.", "section_level": 4}, {"title": "Typy hradlových závěrů.", "content": "Hradlové závěry můžeme rozdělit podle účelu, který plní v zabezpečovacím zařízení na tyto druhy:", "section_level": 3}], "src_summary": "Hradlový závěr (též hradlová vložka) je elektromechanická součástka tvořící součást elektromechanického železničního zabezpečovacího zařízení. Umožňuje bezpečný přenos jednobitové informace elektrickou cestou a převod této elektrické informace na mechanické vazby dalších prvků zabezpečovacího zařízení. Hradlový závěr vynalezl v roce 1870 německý elektrotechnik Carl Frischen.", "tgt_summary": null, "id": 431193} {"src_title": "Michal Chudík", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V roce 1931 studoval na Baťově škole mladých mužů ve Zlíně, roku 1937 absolvoval kurz Sboru finanční stráže v Bratislavě. V letech 1930–1934 působil v dělnických profesích na různých místech, v letech 1934–1936 sloužil v československé armádě. Od roku 1937 do roku 1946 pak byl členem Sboru finanční stráže v Bratislavě a na dalších místech Slovenska. V roce 1951 absolvoval Vysokou politickou školu ÚV KSČ v Praze. Zastával významné funkce ve slovenské i celostátní komunistické straně. V letech 1946–1968 se uvádí jako člen Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska (už na schůzi ÚV KSS v červnu 1948 měl například hlavní referát o situaci v zásobování venkova). V letech 1957–1968 působil navíc jako člen předsednictva KSS (respektive byra KSS). XI. sjezd KSČ ho také zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve funkci ho potvrdil XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Od března 1964 do dubna 1968 byl také členem předsednictva ÚV KSČ. Na základě výsledků parlamentních voleb roku 1946 byl zvolen do Slovenské národní rady. Opětovně byl do SNR zvolen ve volbách roku 1948. Po volbách roku 1954 byl zvolen do Národního shromáždění za KSS ve volebním obvodu Zlaté Moravce. Mandát nabyl až dodatečně v dubnu 1958 jako náhradník poté, co zemřel poslanec Marek Čulen. V parlamentu setrval až do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1960. Ve volbách roku 1960 byl zvolen do Slovenské národní rady. Znovu se v celostátním nejvyšším zákonodárném sboru objevil po volbách v roce 1964 (nyní již jako poslanec Národního shromáždění ČSSR za Středoslovenský kraj). V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968. V letech 1948–1949 byl pověřencem pro výživu a zásobování a v letech 1955–1963 pověřencem zemědělství (v období let 1955 –1956 navíc místopředsedou Sboru pověřenců). Od roku 1949 do roku 1955 zastával post předsedy Krajského národního výboru v Košicích. V letech 1963–1968 pak působil jako předseda Slovenské národní rady. Jeho nástup do čela SNR byl součástí širší výměny kádrů poté, co odešel z vrcholných funkcí Viliam Široký. Coby předseda slovenského parlamentního sboru byl \"ex officio\" též členem československé vlády (vláda Jozefa Lenárta) s titulem \"Ministr - předseda SNR\". Zároveň byl v období 1946–1954 a 1960–1971 poslancem Slovenské národní rady. V roce 1964 mu byl udělen Řád republiky. V roce 1960 se podíle na dojednávání nové ústavy ČSSR, která omezovala pravomoce slovenských orgánů. Na plénu ÚV KSČ prezentoval názory na ústavu. Patřil mezi stoupence Antonína Novotného a centralistického pojetí česko-slovenských vztahů. V roce 1964 na pokyn Novotného zamezil tomu, aby byl Gustáv Husák, významný slovenský komunistický politik, právě se po věznění v politických procesech navracející do veřejného života, navržen Národní frontou za kandidáta do voleb do Národního shromáždění v roce 1964. Ještě v prosinci 1967, krátce před Novotného sesazením z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, byl Chudík jeho spojenecem a jako jediný z předsednictva ÚV KSS podpořil Novotného záměr odvolat Alexandera Dubčeka z čela slovenské komunistické strany. Po Novotného odchodu čelil Chudík na Slovensku kritice v rámci počínajícího reformního procesu. Ještě v lednu 1968 se zároveň snažil brzdit tendence v Slovenské národní radě k otevření otázky státoprávního uspořádání Československa. V únoru 1968 byl za to podroben kritice na zasedání předsednictva SNR. V březnu 1968 pak Chudík zaslal SNR svou rezignaci na předsednický post. Rezignační dopis ovšem nebyl přijat a místo toho ho SNR sama odvolala z funkce. Jeho kariéra pokračovala i po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa za nastupující normalizace. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 za KSS do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Poltár), kde setrval do konce volebního období, tedy do voleb v roce 1971. Výrazněji již do politického života ovšem nepromlouval. Historik Jan Rychlík ho vnímá jako ukázku životních a politických osudů stoupenců Antonína Novotného po roce 1969. Většina jich zůstala již jen na úrovni řadových členů KSČ nebo na nižších úrovních státní správy. V letech 1968–1971 byl Chudík ředitelem státního majetku ve Vrakúni. Pak působil v diplomacii. V letech 1971–1976 jako velvyslanec ČSSR v Bulharsku a v letech 1976–1979 coby československý velvyslanec na Kubě a v Guayaně. Od roku 1979 žil na penzi v Praze. Zabýval se též publicistikou a literární tvorbou. Od 40. let 20. století mu byly uveřejňovány první povídky. Jeho knižní prvotinou byla kniha \"Tatranskí orli\" (1946). Napsal soubor povídek \"Mária\" (1977) a romány \"Polomy\" (1984), \"Hámornícky chlieb\" (1988) a \"Žeravé dedičstvo\" (1991). Je rovněž autorem povídek z lesnického prostředí \"Hora znova dýcha životom\" (1985). Napsal dokonce i knihy pro děti \"Silvestrovská fujavica\" (1978) a \"Nezbedníci\" (1984).", "section_level": 1}], "src_summary": "Michal Chudík (29. září 1914 Polomka – 24. dubna 2005 Praha) byl slovenský a československý politik Komunistické strany Slovenska, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR, Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění, člen Sboru pověřenců (dlouholetý pověřenec zemědělství, předseda Slovenské národní rady, diplomat a spisovatel.", "tgt_summary": null, "id": 377814} {"src_title": "Lokomotiva 263", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj, technika.", "content": "Řada 263 je vývojovým pokračováním dříve vyráběných lokomotiv řad 163 a 363 a prakticky vrcholem vývoje celé řady lokomotiv, označované jako x6x. Oproti předchozím typům však došlo k rozsáhlému použití polovodičových dílů, kde umožnily minimalizovat počet stykačů v elektrické části lokomotivy a tím zjednodušit údržbu a zvýšit spolehlivost. Zvnějšku je možné tuto řadu odlišit podle jiných žaluzií a hranatějších oken na boku (stejná skříň byla později použita i pro výrobu posledního realizovaného zástupce této platformy, řady 372). Lokomotivy byly objednány jako plánovaná náhrada starších řad 230 a 240, které měly už v té době za sebou 20 let provozu. Přestože šlo o další zdokonalení a nové lokomotivy vynikaly spolehlivostí a lepšími trakčními vlastnostmi než řady 163/363, bylo vyrobeno pouhých 12 kusů a Československé státní dráhy nakonec daly přednost univerzálnějším dvousystémovým lokomotivám řady 363.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a provoz.", "content": "Dva prototypy lokomotivy byly plzeňskou Škodovkou (tovární typ 70E) vyrobeny v roce 1984 a o rok později předány ČSD, kde byly zařazeny do depa Jihlava. Po důkladném zkušebním provozu bylo následně přistoupeno k sériové výrobě, z výše uvedeného důvodu ale bylo nakonec vyrobeno jen dalších deset lokomotiv, které byly dodány v roce 1988 do lokomotivního depa v Bratislavě. Po rozdělení Československa získaly nově vzniklé ČD pouze zmíněné dva prototypy, celá desetikusová série zůstala na Slovensku, kde je nyní provozována Železničnou spoločností Slovensko, jež stroje nasazuje na tratě v oblasti Bratislavy a západního Slovenska elektrizované soustavou 25 kV / 50 Hz. Všechny tamní lokomotivy prošly modernizací, která umožňuje jejich provoz s vratnými příměstskými soupravami (push-pull). Oba české kusy byly v roce 1995 předány do DKV Brno, kde stále zůstávají v provozu. Obdržely korporátní lak ve stylu Najbrt, byly pojmenovány jmény „Máša“ (263.001) a „Dáša“ (263.002) a ve vlastním dvoudenním oběhu slouží k vozbě osobních vlaků na tratích do Tišnova, Žďáru nad Sázavou a Břeclavi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva 263 je jednosystémová lokomotiva určená pro provoz pod trakční soustavou se střídavým proudem o napětí 25 kV, 50 Hz. Lokomotiva je přezdívána \"princezna\" a dle starého systému značení jí náleží řada S 499.2.", "tgt_summary": null, "id": 828443} {"src_title": "Tramvajová doprava v Bratislavě", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1893–1905).", "content": "V 60. letech 19. století se objevily v ulicích tehdy uherského Prešpurku první omnibusy. Na začátku 90. let téhož století zažádal Alexander Werner, rakouský inženýr, o povolení vybudovat systém koňky. Nakonec však svou žádost změnil tak, že animální trakci nahradil elektrickou. Té bylo vyhověno, a tak Bratislava tedy otevřela svoji první tramvajovou linku. Stalo se tak 27. srpna 1895, dříve než např. v Praze (vyjma Křižíkovy dráhy na Letné) a mnoha dalších českých, ale i jiných, městech. Existovala hlavní trať, z níž vedlo mnoho odboček. Jezdilo se od dnešního Nového mostu až k Hodžovu náměstí. V provozu bylo tehdy 5 motorových vozů, které byly poháněné proudem pod napětím 550 V, a 4 vozy vlečné. Tramvaje pocházely z dílny budapešťské společnosti Ganz. I nedlouho po otevření se stále pokračovalo na výstavbě nových úseků. Již v září 1895 bylo otevřeno prodloužení k hlavnímu nádraží, celá trať tak měřila více než 3 km. V lednu roku následujícího bylo rovněž zprovozněno několik dalších tratí. Během tohoto roku mezitím zanikla omnibusová doprava, obsluhující město přes třicet let. Jak se tramvajová síť postupně rozvíjela, začaly se objevovat i různé problémy. Nejprve s vlastnictvím, když původního dopravce, firmu Lindheim a spol. vytlačila uherská Részvénytársaság villamos és közlekedési vállalatok számára (\"Účastnická společnost pro elektrické a dopravní podniky\"). Nějakou dobu si vedení elektrické dráhy pohrávalo i s možností zavést tramvajovou dopravu do Petržalky – sem byla nakonec tramvajová trať skutečně zavedena, ale až později, a v roce 1961 pak opět zrušena a na jih Bratislavy jezdily pouze autobusy. Trať byla znovu otevřena po rekonstrukci starého mostu v roce 2016.", "section_level": 2}, {"title": "1906–1938: rozvoj.", "content": "V prvním desetiletí 20. století se zavedlo označení linek písmeny, u tramvají se objevily lyrové sběrače; dodávány byly vozy typu \"Ganz\". Zahájen byl rovněž i provoz trolejbusů. Velké změny nastaly rovněž i po vzniku Československa; začaly probíhat velmi rozsáhlé rekonstrukce. Byl rovněž zaveden pásmový tarif, jeho maximální sazby město regulovalo. Uvažovalo se též i o změně rozchodu na 1435 mm, k tomu však nebyl dostatek finančních prostředků a navíc se to nesetkalo s kladným ohlasem u veřejnosti (dodnes je celá síť úzkorozchodná). Ke konci 20. let se rozjely první městské autobusy.", "section_level": 2}, {"title": "1939–1945: druhá světová válka.", "content": "Po vypuknutí války byly prudce zvýšeny nároky na dopravu, což pocítila i ta tramvajová. Musely tak být zrušeny noční spoje po 22. hodině. V roce 1942 také skončily lyrové sběrače, které se až do této doby používaly v mnoha městech. Nahradily je klasické pantografy. O další dva roky později se zavedlo označení linek tramvají i jiných druhů dopravy místo písmen čísly. Těsně před osvobozením města Rudou armádou v roce 1945 byla veškerá veřejná doprava, včetně kolejové, ve městě zastavena. Po osvobozování se ihned začalo s odstraňováním škod, zničeno však bylo okolo 90 % trolejového vedení a i kolejnice utrpěly těžká poškození. Od 14. června však již všechny tehdy tři linky úspěšně jezdily, u dalších druhů dopravy se obnova protáhla až do roku 1946.", "section_level": 2}, {"title": "1946–1980: budování socialismu.", "content": "První vlaštovkou po mnoha letech strádání byla dodávka nových tramvají roku 1949, jednalo se o předchůdce tramvají typu 6MT, které se objevily pak na začátku let padesátých (známé jsou například z Teplic). V této době také došlo rovněž i ke zdvoukolejnění tramvajové trati z Karlovy Vsi k Dynamitce, a tudíž zanikl poslední z jednokolejných tramvajových úseků. Od roku 1952 se zvýšil počet tramvajových linek celkem na pět; v padesátých letech došlo ještě k zavedení linky šesté a k vybudování vozovny Jurajov Dvor. Rovněž vzhledem k měnové reformě v roce 1953 musel být upraven i celý tarif. 8. srpna 1957 se objevil v ulicích Bratislavy navíc ještě druhý prototyp tramvaje typu Tatra T2, což znamenalo postupný zánik starých dvounápravových vozů. O rok později byla ve vlastních dílnách Dopravního podniku vyrobena poslední dvounápravová tramvaj v Československu. V 60. letech se začaly rovněž do provozu nasazovat i tramvaje typů Tatra T3 (základ současného vozového parku) a Tatra K2, které v současné době tvoří (nejsou-li započítány jejich modernizace) jediný typ kloubových tramvají ve městě. O dalších deset let později se začínají objevovat již první nástiny tzv. nosného systému, čili nejprve tramvajové rychlodráhy, a později klasického metra sovětského typu. Výhledově se počítalo s tím, že celé okolí hlavního města SSR bude mít přes milion obyvatel. Roku 1973 začala sloužit tramvajovému provozu také vozovna Krasňany. Stejně jako v Praze, i v Bratislavě nakonec došlo k zavedení jednotného a nepřestupného tarifu s cenou 1 Kčs, pouze téměř o dva roky později – 1. dubna 1976.", "section_level": 2}, {"title": "1980–2006: rozvoj elektrické trakce a čekání na metro.", "content": "Ropná krize z roku 1973 naprosto změnila pohled na elektrickou trakci takřka v celém světě. I v tehdejším Československu se skončilo s jejím utlumováním, a rozhodlo se budovat nové tratě i nakupovat nová vozidla. V letech 1981–1983 byl původně silniční tunel pod Hradním vrchem přestavěn na tunel tramvajový. Na právě dokončená sídliště se otevíraly tratě rychlodrážního charakteru (Rača, 1988). V témže roce byl ukončen provoz tramvají typu Tatra T2 a začalo se i se stavbou metra, která však byla rok nato zastavena. 90. léta se do historie tramvajové dopravy v Bratislavě zapsala modernizacemi původního vozového parku (K2S, T3G, T3Mod a podobně), a ze začátku také i tramvajemi zcela novými – typem Tatra T6A5 (dodávané mezi lety 1991 až 1997). V této době však tramvajová síť již začíná být velmi přetížená; a to jak z důvodu finančních úspor a tudíž prodlužování intervalů, tak z důvodu toho, že metro – či jakýkoliv velkokapacitní dopravní systém – nebyl zatím vybudován. V roce 2002 byly plány na výstavbu metra zrušeny. Jako náhrada měla být od roku 2007 vybudována rychlodrážní tramvajová trať do Petržalky, k čemuž však nedošlo. Poté by měly být vybudovány rychlodráhy do Devínské Nové Vsi, Vajnor, Prievozu, Vrakuně, Mlynské doliny apod.", "section_level": 2}, {"title": "2007–2016.", "content": "V letech 2009 a 2010 proběhla za kompletního vyloučení dopravy rekonstrukce tramvajového tunelu pod Bratislavským hradem, jím vedené linky byly přesměrovány na náhradní trasy. Dalších oprav, kdy byl rovněž pro dopravu uzavřen, se dočkal kvůli sanaci prasklin v ostění v letech 2012–2013. Od 2. listopadu 2011 byl po předchozích omezováních rychlosti kvůli havarijními stavu trati zastaven provoz na celém úseku Radlinského – Hlavná stanica, neboť ten nebyl od své výstavby v roce 1981 opravován. V souvislosti s tím následovala výrazná úprava linkového vedení, při které byly, mimo jiné, zrušeny čtyři ze třinácti tramvajových linek. Náhradní autobusová doprava je směřována z Hlavné stanice na Kollárovo námestie, tedy mimo směr původní tramvajové tratě, navíc byla zavedena až na začátku ledna 2012. Provoz byl obnoven 11. listopadu 2014. V letech 2013–2015 byla postavena první etapa tratě na Petržalku (délka 2,4 km), která začíná na křižovatce Štúrova – Jesenského, vede přes zrekonstruovaný Starý most a po estakádách pokračuje k Bosákově ulici, za kterou je vybudována dočasná smyčka. Provoz na trati byl zahájen 8. června 2016. V druhé etapě by měla být trať prodloužena z Bosákovy ulice až do Janíkova dvora. V prosinci 2019 přistoupil Dopravný podnik Bratislava k reorganizaci tramvajových linek, snížení jejich počtu z devíti na pět a zkrácení jejich intervalů.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "Vozový park tramvajové dopravy v Bratislavě tvoří různé typy tramvají, existuje také mnoho modernizací. Městský nátěr je červený, přesto ale spoustu tramvají má původní červeno-krémový, červeno-modro-stříbrný, anebo reklamní. V lednu 2019 byly v osobním provozu tramvaje následujících typů: V roce 2013 podepsal Dopravný podnik Bratislava se Škodou Transportation kontrakty na dodávku nízkopodlažních tramvají ForCity Plus, které byly dodány do roku 2015. Jednalo se o 15 kusů jednosměrného typu Škoda 29T a 15 kusů obousměrných vozů typu Škoda 30T. První tramvaj 30T byla v Bratislavě slavnostně představena 6. listopadu 2014 (do města byla přivezena několik dní předtím). Následně DPB uplatnil opci na dalších 15 vozidel od každého typu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tramvajová doprava tvoří páteř MHD v Bratislavě, hlavním městě Slovenska. Jedná se o středně velkou tramvajovou síť, rozchod kolejí činí 1000 mm. Délka tratí je 42,7 km, síť má 159 zastávek.", "tgt_summary": null, "id": 1415175} {"src_title": "Oppersdorfové", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původ rodu se odvozuje od hrabat z Thiersteinu (\"Grafen von Thierstein\"), nebo též Tierstein, někdy jsou psáni také hrabata z Hombergu, Honbergu, Hochinbercu nebo Hochenbergu a Hohenbergui. Rod patřil k původní šlechtě v Horním Slezsku, později také v Dolním Slezsku. Vlastnili hrabství v Haliči, Čechách, na Moravě a Dolních Rakousích. Jedna z linií se nazývá podle Solms-Braunfelského panství, od roku 1969 pak Oppersdorff Solms-Braunfels. Dva členové rodu užívají od roku 1945 díky tzv. \"šlechtické adopci\" titulu princ z Radziwillu. Jsou doloženi tři členové rodu - Jan (Hans), Jiří Maxmilián († 15. únor 1607) jeho manželkou byla Anna Popelová z Lobkowicz na Chlumci a nejmladší byl Vilém. Nejstarší z bratrů Jan (†1584) bojoval jako žoldnéř na mnoha bojištích Evropy ve službách císaře Karla V. a jeho bratra Ferdinanda I. Habsburského, kterému pomáhal potlačit české stavovské povstání. Byl císařským komorníkem a hejtmanem Opolského knížectví. Ferdinand I. mu za jeho služby daroval panství Dub a Frýdštejn, další statky Jan získal sňatkem (okolo roku 1561) s Magdalénou von Zedlitz, jednalo se o ves Hlohov (\"Głogówek, Polsko\") a zboží (zámek). Část majetku koupil, například Osečnou, Heřmanův Městec, Týniště nad Orlicí a Častolovice. Zemřel v roce 1584 bez dědiců. Po jeho smrti zdědil majetek jeho synovec Jiří II. Maxmilián (†1606), jeho matkou byla Hedvika Kolchreiter z Lobšic (†1580), měl bratra Bedřicha (1547 – 14. únor 1615, zámek Častolovice) a sestru Hedviku (1557 – 15. květen 1580). V roce 1595 získal dědičná práva i pro své potomky. Jiří II. spolu s bratrem Fridrichem II. byli uznání 12. února 1601 svobodnými pány v Českém království. Syn Jiřího II. Jiří III. byl 22. června 1626 jmenován ve Vídni říšským hrabětem. Jeho bratři – Fridrich a Václav byli jmenování hrabaty 30. dubna 1635. Jiří III. získal zámek Ratibořice, 20. února 1642 vytvořil z majetku v Hlohově (Głogów, Polsko) tzv. fideikomis. Byl císařský komorník, pokladník a také hejtman Opolského knížectví. Kolem roku 1634 nechal v Hlohově postavit kapli Božího hrobu. V roce 1636 koupil slezské panství Frýdek. V období Polsko-švédské války (1655–1660) také známé jako Švédská potopa, poskytl hrabě František Eusebius Oppersdorff (1623-1691) na svém zámku útočiště polskému králi Janu II. Kazimírovi Wasa (1609–1672) a jeho manželce Ludovice Marii Gonzagové (1611–1667). Král s manželkou pobývali na Hlohově od 12. října do 18. prosince 1655. Během zasedání Sejmu v roce 1683 získal potvrzení na polský šlechtický titul hraběte spolu s erbem Kohouta (Bílý kohout). Byla to odměna za zásluhy v boji proti Švédským vojskům. Byl také majitelem panství Pržno. Zasadil se o přestavbu zámku ve Frýdku. Tradiční vírou se pro ně stalo katolictví, pouze bratři Vilém a Jan Fridrich museli po Bílé hoře emigrovat. Václav z Oppersdorfu vykonával mnoho významných úřadů na Opavsku a Krnovsku, byl dvakrát ženat. O většinu svých rodových statků svou nehospodárností přišel. Zemřel v roce 1688, svému staršímu synovi Heřmanovi odkázal pouze jedinou vesnici - Petrovice (dnes Petrovice u Karviné), mladší syn Václav Vejkart sloužil v armádě. Další příslušníci rodu sloužili v císařských službách. Později založili tzv. slezskou větev. Mladší větev rodu vymřela, členové starší a slezské větve žijí dodnes. Česká větev Oppersdorffů získala hraběcí titul již v roce 1700, ale na Moravě a ve Slezsku by uznán až roku 1746.", "section_level": 1}, {"title": "Spřízněnost se šlechtickými rody.", "content": "Spojili se s pány z Donína, Hýrzly, Kounici, Lobkovici, Švamberky, Šliky či Valdštejny.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "V původním rodovém erbu nosili hlavu gryfa, který spíše představoval dračí či orlí hlavu. Po roce 1547 bylo do erbu přidáno pole s brněnou rukou držící meč.", "section_level": 1}, {"title": "Majetek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlohov.", "content": "Slezské linii Oppersdorffů patřil Hlohov (\"Głogówek, Polsko\") do roku 1714 se stejnojmenným zámkem. V roce 1781 jej převzala moravská větev rodu. Později přešel na českou větev rodu. V době napoleonských válek v Evropě se na zámek v roce 1806 uchýlil Ludwig van Beethoven, který prchal před Francouzi. Skladatel pak svému ochránci hraběti Franzi von Oppersdorff (1778–1818) věnoval svoji 4. symfonii. Franz byl rovněž mecenášem Johanna Sedlatzka (1789–1866), flétnisty a skladatele narozeného v Hlohově. Majitel panství Horní Hlohov byl od 12. října 1854 členem říšského sněmu Pruského království. Hlohovský fideikomis byl rozpuštěn 21. března 1935.", "section_level": 2}], "src_summary": "Oppersdorfové (též \"Oppersdorffové,\" \"páni z Oprštorfu\", německy \"Opersdorf\") jsou starobylý šlechtický rod, pocházející ze Slezska, z vesnice Wierzbięcice (Polsko), německy psáno Oppersdorf, nedaleko polského města Nysa.", "tgt_summary": null, "id": 1078466} {"src_title": "Seznam dílů seriálu Bratři a sestry", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Přehled řad.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Seznam dílů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá řada (2009–2010).", "content": "24: Nora a Sara odjíždějí s Kitty na její kampaň i přes její nesouhlas. Kitty těžce nese, když zjišťuje, že ji někdo sleduje a poskytuje médiím informace. Rebeca oznámí Justinovi, že na Haiti nepojede, protože přijala práci. Robert bojuje s vyhrožováním a ukazuje se, že nejen kampaň Kitty, ale hlavně jeho zdraví je v ohrožení. Pak předá Justinovi klíč k obrovskému tajemství, kdyby se mu něco stalo. Walkerovi objeví skrytou hodnotu Narrow Lake, která spočítá v artézské studni, díky které budou moci obchodovat s vodou a objeví se tak naděje na lepší budoucnost. Všichni Walkerovi havarují, ukáže se, že Saul HIV má, Holly a Robert jsou ve vážném stavu a Robert nejspíš umřel... 23: Celá rodina Walkerových se postupně loučí a naposledy zavírá dveře do zkrachovalého Ojai Foods. Nora zuří, když zjistí, že z budovy Ojai se nejspíš stane parkovací dům a vyhledá svého expřítele a naivně doufá, že budovu koupí. Pak se Sarou objeví projekt domu v Narrow Lake, který chtěl Wiliam Noře postavit. Holly vyráží na pracovní pohovor na stejnou pozici jako Rebeca. Kevin a Scotty pomáhají Kitty připravit se na benefiční akci. Justin navrhne Rebece, aby s ním odjela pomáhat na Haiti, ale ona to odmítá. Sara je zoufalá, když ji rodina obviní z dalších problémů ohledně firmy. 22: Luke se stává členem rodiny Walkerových a Cooper začíná dělat velké problémy. Nora s Lukem stojí proti Saře, která Coopera hájí. Kevin bojuje s tím, že nemá práci a vyrazí s Robertem na tenis. Justin má potíže najít stejnou vášeň pro medicínu, kterou získal během mise v Iráku a uvažuje o návratu do války. Robert má obavy, že pokud půjde proti konkurentům, tak zničí politickou kampaň Kitty. 21: Nořina a Saulova matka zkolabuje, trpí demencí a bude tak potřebovat soustavnou péči. Nora se nabídne, že ji vezme k sobě domů. Matka nesouhlasí s Norou v určitých věcech a chce jít do domova. Kevin se stále bojí, že s náhradní matkou Michelle není něco v pořádku. Se Scottym jdou k věštkyni. Sara je těhotná, což zaznamenají téměř všichni Walkerovi. Robert a dokonce i Kitty se dozvídají, že důvodem, proč Robert nedostal práci, nebyla jeho nemoc, ale mocní lidé. Luke získá zelenou kartu... 20: Kevin je naštvaný na Noru, protože mu 25 let neřekla tajemství o Aaronovi. Dokonce ani nechce přijít na jeho narozeninovou oslavu, kterou mu přichystala Nora s pomocí Scottyho. Sara se chytne s Holly, která odmítá přijmout 2 miliony od Rebecy, protože ví, že krach Ojai se nezadržitelně blíží. Robert odjíždí na služební cestu shánět práci, ale neuspěje kvůli jeho problémům se srdcem. Kevin, Tommy a Justin odjíždějí konfrontovat Dennise Yorka, který Kevinovi řekne, že Wiliam ho považoval za slabocha. Společně však celá rodina krizi překoná a sejde se u slavnostní večeře. 19: Scotty se dozvídá od Sary a Saula o zničujícím tajemství z Kevinova dětství, s čímž se Kevin jen stěží vyrovnává. Pak Kevin jede navštívit Aarona a zjišťuje, že žije nový život s partnerem a nezlobí se na něj. Holly s Norou ukradnou Denisovi auto a vydají se směrem k jezeru z obrazu Wiliama, aby zjistily opravdovou skrytou hodnotu Ojai Food. Justin navrhne Rebece, aby se hned teď bez celé rodiny vzali a Rebeca souhlasí. Pak spolu odjíždí do pronajatého domu na líbánky, kam poté dorazí celá rodina. Kitty se dozvídá, že porazila boj s rakovinou. 18: Tommy přijede domů a Nora odhaluje, že firmu odkoupil Dennis York. Sama se s ním sejde a on jí opět vyhrožuje. Sara přemýšlí o prodeji její části, ale po rozhovoru s Holly to zamítne, čímž rozzuří Noru. Nora přizná Tommymu, jaké trumfy má Dennis v ruce. Walkerovi si připomínají pěkné i strašné vzpomínky z roku 1986, kdy opilý Tommy způsobil nehodu, ale pak se Kevin porval s Aaronem, spadl z velké výšky a ochrnul. Kevin je na dně z toho, že zničil Aaronovi život... 17: Luke se dozvídá, že může v USA se Sarou pobývat legálně. Kitty neví kam dřív poté, co ji obviní z korupce ohledně Lukova občanství a spolu se Sarou je pod tlakem médií. Luke Saře přizná, že pracoval v nevěstinci. Nora se setkává s Denisem, který vyhrožuje, že pokud nezajistí prodej zbytku akcií Ojai, začne mluvit. Rebeca chce dát Holly všechny úspory, aby zachránila Ojai. Nora nesouhlasí a odjede za Tommym prosit, aby pomohl zachránit firmu. Scotty a de facto i Kevin přišli o svoji práci. 16: Rebeca se pokouší vyrovnat se se ztrátou dítěte a se starostlivostí Justina. Kitty je uháněna svojí manažerkou ohledně kampaně. Luke se vrací za Sarou, ale ona zjišťuje, že má velký problém s vízem. Jediná šance, kterou Luke má, je oženit se se svou asistentkou a získat tak občanství. Nora se bojí, že by Denis mohl zaútočit na děti a chce ho najít. Holly si myslí, že objevila skrytou hodnotu Ojai Foods. Kevin se špatně vyrovnává s odstoupením Roberta z voleb. 15: Kitty má svůj první projev a velkolepě tak vstupuje s rodinou a svojí manažerkou Buffy do politiky. Sara naříká na svůj život a uvědomí si, že jediný muž jejího života je Luke. Rebece se přitíží a přijde o dítě. Justin pomáhá skleslé Rebece. Holly ze srdce děkuje Noře, že jim pomáhá. Nora zuří jako býk, když zjistí, že Holly prodala své akcie cizímu člověku a vede s ní zásadní rozhovor. 14: Kitty s Robertem shání sponzory na kandidaturu. Pak oznámí rodině, že kandiduje na místo senátora po Robertovi a chce, aby Kevin vedl její kampaň. Dokonce ho i doprovodí na třídní sraz, kde Kevin potká bývalého kamaráda ze střední. Robert s Norou zachraňují Scottyho restauraci a stanou se na jeden den šéfkuchaři. Nora prosí Roberta, aby domluvil Kitty, aby nekandidovala. David se rozhodne odjet do Belize, Holly s Rebecou jsou v šoku. Pak však David požádá Holly o ruku. 13: Sara je i přes konflikt ve škole nadšená z jejího nového románku s Royem. Robert oznámí Kitty a veřejnosti, že odmítá kandidovat, zatímco Kitty před ním tají, že po schůzce s kamarádkou rozmýšlí kandidovat do kalifornského okrsku. Robert se to nakonec dozví a souhlasí s ní. Kevin a Scotty čekají na výsledky prvního pokusu o rodičovství a až přespříliš náhradní matku opečovávají. Saul seřve Noru, která se snažila trochu pomoct ve firmě. Na oslavě pak odhalí, že práce je to jediné, co mu zbývá. 12: Nora je překvapená, když se před jejím domem objeví Simon. Sara vyšťourá, že má Simon možná milenku, ale ve skutečnosti to není pravda. Kevin se Scottym se dozví, že některá embrya se uchytila. Holly odmítá i přes naléhání Saula stáhnout obvinění proti Ryanovi, kvůli kterému firma přišla o veškeré zásoby vína. Pak nabídne prodej akcií Denisovi, který chce získat Ojai Foods. Justinův studijní poradce mu radí, aby medicínu ukončil a neztrácel čas. 11: Kitty je odvezena do nemocnice. Doktorka oznámí, že kolaps byl způsoben sraženinou v plicích. Vzhledem k její rakovině, která se rozrůstá, však doporučuje rizikovou transplantaci kostní dřeně. Všichni Walkerovi jsou na testech kvůli transplantaci, ale jedinou možností zůstává Ryan, který však poté, co ho Holly obvinila z poškození ventilů na nádobách s vínem, chce zmizet. Nakonec si to však pod prosbou Nory rozmyslí. Kitty si ještě před operací znovu bere Roberta za manžela a on ukončí kandidaturu na guvernéra. 10: Svatba Justina a Rebecy na Havaji se kvůli hurikánu Zelda přesune na pláž do Malibu. Holly je s Rebecou na ultrazvuku a Justin navštíví sezení závislých. Tommy přijíždí spolu s malou Elisabeth, kterou však unesl. Julia přijíždí do LA a dceru odváží. Simon doprovodí Noru na svatbu. Kitty se dozvídá, že její nádor roste. Celá rodina je ohromená svatbou na pláži, které se zúčastní i Elisabeth. 9: Rebeca i nadále skrývá tajemství před Justinem a svěří se pouze Kitty, když si zkouší svatební šaty a jsou jí malé. Kitty to však omylem prozradí Noře. Kevin se Scottym jsou na klinice na odběru spermií. Holly přišla o všechny zásoby vína a její finanční situace se prudce zhoršuje. Přijde poprosit Noru, ale setkání skončí fiaskem. Kitty je rozhozená z nového vztahu její matky a Sara na Noru dokonce žárlí, protože ona se rozešla s Lukem. Justin propadne u zkoušky a k tomu se dozví pravdu, že bude otcem. 8: Scotty s Kevinem vybírají po internetu matku svého dítěte. Rebeca je těhotná a shání Justina ve škole. Celá rodina je nadšená, když jejich nové Ojai víno na místním festivalu vyhraje hlavní cenu a zachrání firmu. Nora tají svoji zamilovanost k mladému Simonovi. Kitty má novou paruku a ještě se v ní necítí nejlíp. Sara s Lukem mají první hádku a vypadá to, že tak růžové jako zpočátku to mezi nimi nebude. 7: Otec Scottyho přijíždí za synem a oznámí mu, že ho opustila manželka. Poté Scottymu pošle velmi starý hodnotný komiks, díky kterému získají nějaké peníze pro dítě. Kitty řekne Noře, že končí s chemoterapií. Nora tomu nechce věřit a pak se seznámí s jedním sympatickým motorkářem. Rebece je špatně a pak zjišťuje, že otěhotněla. Robert se střetne se svým nepřítelem. Kitty se rozhodne pokračovat v léčbě, oholí si hlavu a chce začít od začátku... 6: Luke tlačí na Saru, aby už dětem řekla, že s ní chodí. Paige je však nachytá při líbání a vše pochopí. Holly neví, jak vyřešit špatnou finanční situaci firmy. S pomocí Ryana a Rebecy však cestu najde. Kevin se Scottym se konečně dohodnou s kamarádkou na jejich dítě. Kitty s Norou jsou nadšené, když se Tommy vrátí domů zpět z Mexika. Ten poté oznámí, že se s Julií rozvádí a možná přijde o Elisabeth. 5: Všichni Walkerovi, až na Noru, jsou nadšení kouzlem nového Sařina partnera Luca, který však Noru ihned zaskočí tím, že pomáhá Justinovi učit se tango na jeho svatbu. Nora pochopí, že v těchto těžkých chvílích je jeho přítomnost skvělá. Kevin se Scottym nečekaně narazí na dívku, která by jim mohla porodit vysněné dítě. Robert přichystá Kitty romantický program, aby zapomněla na svoji rakovinu. Sara neví, jak dětem říct, že Kitty je nemocná. Děti však všechno pochopí lépe, než by kdokoliv čekal. 4: Kitty se rozhodne, aby ji na první chemoterapii doprovodila Sara, která se právě vrátila z Francie. Ta jí vypráví o historkách jejího románku s francouzským umělcem. Robert vysvětluje médiím jeho rozhodnutí pokračovat v kandidatuře i přes varování Kevina, že ztrácí hlasy. Nora pomáhá Rebece s organizací svatby, což způsobí opět hádku s Holly. Justin bojuje s anatomií a hledá radu u svého profesora, jak zvládnout jeho geniálního spolužáka v laboratoři. Rebeca najde místo pro svou svatbu. 3: Kitty se dozví, že její nádor se šíří tělem a přemýšlí s Norou nad možnostmi léčby. Kevin se tuto hroznou zprávu dozví od svého obchodního nepřítele. Holly se Saulem na dražbě výrobců vína bojují o všechno. Justin na pitvě podpoří svého spolužáka, který se při pohledu na mrtvého sesype. Kitty jde na léčbu a Robert souhlasí, aby se společně s Evanem přestěhovali k Noře domů. Sara přijíždí zpátky... 2: Robert má obavy, protože do médií unikly podrobnosti ohledně jeho nedávného infarktu. Kitty je poslána na onkologii, svěří se se slzami v očích Noře. U doktorky obě zjistí, že Kitty má rakovinu lymfatických uzlin. Kitty je zdrcená a neví, jak to říct Robertovi, který se však nyní zajímá pouze o jeho skandál. Scotty se svěřuje Noře kvůli trápení okolo jejich dítěte. V Ojai Foods přemýšlí Holly se Saulem a Rebecou, jak vyrábět levnější víno. Sual se od Nory dozví o nemoci Kitty. 1: Sara si po internetu hledá nové nápadníky a rozhodne se za prací odcestovat do Francie. Kitty je skleslá ze stavu jejího vztahu s Robertem a skrývá devastující tajemství před rodinou. Nora musí spolupracovat s Holly při přípravě svatební hostinu Justina a Rebecy. Kevin tlačí na Scottyho ohledně rychlé adopce dítěte. Nořina matka Ida se vrací a způsobuje v rodině rozruch. Hostina skončí fiaskem kvůli Justinovu výbuchu kvůli neúspěchu ve škole a kvůli hádce Nory s Holly kvůli dárku.", "section_level": 2}, {"title": "Pátá řada (2010–2011).", "content": "22: Sara šílí ze své svatby, zatímco Kevin se Saulem mají plné ruce přípravy. Nora vyhledává staré věci na svatbu. Luke je zklamaný, když jeho táta nepřijede a viní z toho matku. Pak však zjistí, že jeho otec je na mizině. Kitty zjistí, že je těhotná. Seth však dítě nechce, bojí se o její zdraví. Saul a Jonathan se rozhodnou oženit se. Sara se stará o problémy jiných, jde se projít a narazí na Brodyho, který ji nakonec odvede k oltáři. Pak během hostiny potkává svoji novou sestru Lori-Lynn. 21: Kitty se vrací, aby pomohla Saře, která vyhledá Brodyho a řekne mu, že je její otec a nechce, aby zasahoval do života celé rodiny. On se však vrací a bojuje o Noru, zatímco Nora musí respektovat Sařino rozhodnutí. Olivia se cítí odstrčená, když se Scotty s Kevinem věnují hlavně Danielovi. Justin se stará o Lukovy přátele z Francie, kteří přijeli na rozlučku se svobodou, a potkává tak expřítelkyni Tyler. 20: Nora je smutná, že Brody odjel. Justin jí řekne, že Brody lhal o své krevní skupině a Sara je tedy možná jeho dcera. Nora chce udělat tajný test DNA, který skončí pozitivně. Sara se chystá na svoji svatbu a chce s Norou odjet do Mexika, řeší se předmanželská smlouva a svatební překvapení Luka a Saula se provalí. Kevin a Scotty chtějí dopadnout Michelle a jejich syna Daniela. Scotty se s ní tajně sejde a Kevin vybouchne, což má překvapivý následek - Michelle jim vrátí Daniela. 19: Luke má první sólovou výstavu a nesouhlasí se Sarou, aby prodala jejich dům a koupila nový a větší dům. Scotty narazí na Michelle, jejich bývalou náhradní matku, která potratila a nechce se s ním bavit. Olivia se bojí, že chtějí mít druhé dítě. Kevin se Scottym pak najdou Michelle na letišti LAX, jak odlétá s jejich dítětem. Nora vyzná Brodymu lásku a rozhodne se s ním žít. Poté, co však Justin odhalí jeho lež o možném otcovství Sara díky krevním skupinám, odjíždí a nechává Noru na pospas. 18: Matka Saula a Nory Ida zemřela a rodina se musí postarat o pohřeb. Brody se vrací a Noře pomáhá v těžkých chvílích. Nejhůř smrt Idy nese Justin a Saul. Ida moc dobře věděla, že její syn je gay. Nora se na pohřbu zhroutí. Sara a Luke se neshodují na plánech svatby. Justinovi bude 30 a cítí se osaměle. Scottyho aktivní matka přijíždí na návštěvu a poznává Olivii, která je z ní poněkud v rozpacích. 17: Nora panikaří, když se jí zatoulá Lilly a Justin si z ní utahuje ohledně jejích citů k Brodymu. Bratr Olivie Brian bojuje o opatrovnictví, když zjistí, že ji vychovávají dva gayové. Olivia se přikloní ke Scottymu a Kevinovi a soud to nakonec potvrdí. Sara přemlouvá Kitty, aby obnovila svůj vztah se Sethem. Ten si sice už našel jinou, Kitty to však jen tak nevzdává. A vypadá to, že se jí to vyplácí. 16: Luke nechce dát Paige peníze. To, že si chce koupit podprsenku, však neřekla. Pak zůstane na ocet, když její ctitel vezme na ples jinou dívku. Nora a Sara jedou navštívit Kitty do Washingtonu, dozvídají se, že má zdravotní problémy s kostní dření. Justin si nehodlá připustit, že má možná posttraumatickou poruchu. Kevin a Scotty oficiálně přivítají Olivii do rodiny na velké rodinné oslavě narozenin Evana. 15: Sara vyhledala Brodyho, který volá Noře do rádia a pak přijede k ní domů. Nora se snaží ho udržet dál od rodiny, v noci však spí i se svou fenkou u ní v domě. Pak se mu svěří, že William jí v manželství ubližoval svou nevěrou. Tommy chce zase odjet, s čímž Sara nesouhlasí. Justin pomůže jednomu válečnému veteránovi postavit se zpátky na nohy. Brody odjíždí, ovšem bez své fenky Lilly. 14: Saul se chystá na romantickou schůzku s Jonathanem, která je narušena návštěvou slavného kritika. Vše však skončí šťastně a Saul s Jonathanem se políbí. Luke chystá pro Saru večeři a Justin mu pomůže. Sara však řeší větší problém. Dozvídá se o tajemství zjištěném Rose, že možná není dcerou Williama, ale expřítele Nory Brodyho. William dokonce ani nepodepsal její rodný list. Nora se jí to snaží vyvrátit. 13: Tommy se vrací domů s velkým překvapením, velmi extrovertní snoubenkou Rose, s kterou se rozhodne přestěhovat do LA. Sara s Lukem oznámí den své svatby. Olivia se stává součástí rodiny, ale jsou s ní stále problémy. Justin s Annie zůstávají pouze přáteli i přesto, že se stále milují. Rose vypátrá tajné informace o Noře, které zůstaly až do této doby utajeny... 12: Scotty s Kevinem najdou malou Olivii, po prvním milém setkání však přijde vystřízlivění. David odjíždí do New Yorku, Nora si Holly nastěhuje domů a přesvědčí ji, že je správný čas jet s Davidem. Jonathan usiluje o Saulovo odpuštění. Sara zuří, když zjistí, že Paige se tajně sešla s fotbalistou ze školy. Justin je zproštěn viny, že jako lékař pochybil. Kitty odjíždí s Evanem za dětmi Roberta, což Setha zklame. Nora zjistí, že Wiliam ji předtím, než spolu začali chodit, nechal sledovat. 11: Kevin a Scotty se rozhodnou k adopci. Nora se zúčastní autogramiády Karla, žárlí na fanynky, zatímco Karl má problém vyrovnat se s tím, jak jsou Nora a její děti blízcí. Kitty šílí, když se na veřejnost provalí její vztah se Sethem. Jeho matka to přijme překvapivě dobře. Justin se sblíží s Annie během výjezdů sanitkou. Karl se neudrží a musí odejít z rodinné večeře, opět ve stylu Walkerových. 10: Justin pozve Annie na vánoční rodinnou večeři. Nora se rozhodne odjet na Vánoce s Karlem a to vyústí v souboj Kitty a Kevina, kdo bude hostit vánoční večeři. Sara začíná mít depresi, protože Luke je na služební cestě a děti u Joea. Saul potká svého bývalého přítele, od kterého se nakazil virem HIV. Nakonec se Nora s Karlem vrátí, Kitty pozve i Setha a celá rodina tak stráví Vánoce společně. 9: Kevin se Scottym se usmíří, chtějí adoptovat dítě, ale Kevin má strach ze schůzky s pracovnicí. Navíc se omylem zhulí a je mimo. Kitty pozná v kavárně mladého studenta Setha, který ji sbalí. Skončí spolu ve stejném hotelu jako Nora s Karlem a Sara s Lukem, který odjíždí na pracovní cestu do Šanghaje. 8: Justin si užívá s ženami v restauraci, což Scottyho rozčiluje. Nora je nadšená z rýsujícího se vztahu a pozve Karla na rande. Lukova matka Gabriela přijíždí do města, Sara a Nora jsou z ní nadšené, zatímco Luke jí vidí nerad a nepřijde ani na Norou a Gabrielou připravenou večeři. Nora žárlí na Gabrielu, která Karla moc zaujme. Nakonec Luke matku přijme a Sara si uvědomí, jak skvělý je. 7: Kevina rozčiluje, že všichni se pletou do jeho vztahu se Scottym. Je donucen s ním mluvit a strávit čas, když pomáhají Paige se školní debatou. Nora v rádiu narazí na sympatického doktora Karla. Kitty nabídne Saře, že se s ní pustí do podnikání. Všechno skončí hádkou. Justin bere Holly do nemocnice, samotná Holly dělá velké pokroky, zatímco Justin potkává milou sestřičku Annie. 6: Scotty se přizná Kevinovi k nevěře. Kevin je v šoku a celá rodina tomu nemůže uvěřit. Nejvíce se to dotkne Saula. Sara má obavu o její manželství, aby se nestalo totéž, ale poté řekne Lukovi ano. Jack navrhne Kitty, aby s ním a Evanem odjela na rok do Vietnamu. Kitty zjišťuje, že Jack není pro ni a rozchází se. Justin za barem narazí na Markuse, s kterým Scotty spal. Kevin se rozzuří a způsobí na oslavě ostudu. Pak si uvědomí, že to především on má velký podíl viny na Scottyho úletu. 5: Nora jde na konkurz do rádia, kde narazí na konkurentku, známou doktorku Alex. I díky Kevinově podpoře Nora místo získá. Osamělý Justin navštíví Kitty v Ojai a narazí tu na Jacka, který mu otevře oči. Kitty se brání sexu s Jackem. Sara se ztrapní, když podezřívá Luka z nevěry. Ten ji pak žádá o ruku. 4: Justin se vyspí s Rebecou, která mu řekne, že potřebuje odjet pryč. Holly se zhroutí a prosí Noru o pomoc. Je odvezena do nemocnice, kde ji Rebeca navštíví. Sara si vezme na starost kostýmy na Cooperovo představení a chce tak udělat dojem na ostatní matky. Saul si dělá starosti o svůj vztah, když svému příteli řekne o HIV. Kitty se poprvé líbá s Jackem. 3: Sara je frustrovaná svým věkem a tím, že Lukovi o svém věku lže. Dokonce s Norou jde na schůzku s plastickým chirurgem. Justin na oslavě odhalí, že s Rebecou jsou rozvedení. Kitty odjede na pár dní do Ojai, kde potkává sympatického údržbáře Jacka. Kevin přijede za ní a domluví jí s Jackem večeři. Rebeca mluví s Justinem, po setkání s Holly, která opět ztratí paměť, však opět končí v jeho náručí. 2: Celá rodina se chystá na večírek v rámci kampaně Luka. Sara cítí, že si už nerozumí s dcerou Paige, která se na party opije. Kitty sleduje Noru a podezřívá ji, že má lesbický vztah. Ve skutečnosti však Nora tajila svou práci květinářky. David a Justin pomáhají Holly vzpomenout si na minulost. Kevin se Scottym poskytnou pomoc opuštěnému klukovi a nechtěně si tak s ním vytváří vztah. 1: Po roce a vážné nehodě nastalo u Walkerových mnoho změn: Sara i Luke jsou šťastní, úspěšní v kariéře a plánují se přestěhovat do Paříže; Nora začala pracovat v květinářství; Kevin pomáhá jako právník ohroženým dětem a odmítá jít do nového pokusu o další dítě; Justin se vrací z války a má starosti o Rebecu, tu zde nechal s Holly, která má amnézii; Robert je již rok v kómatu a Kitty se odmítá bavit o ukončení jeho života. Nakonec na naléhání Justina a Nory svolí a udělá konečné rozhodnutí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Toto je seznam dílů seriálu \"Bratři a sestry\". Americký televizní seriál \"Bratři a sestry\" vznikl v roce 2006 pro stanici ABC. Jeho vysílání bylo ukončeno v roce 2011, po odvysílání pěti řad. V České republice byl vysílán opakovaně od 10. září 2011 na stanici Universal Channel, dále pak také na ČT1. Od začátku roku 2013 (uprostřed třetí řady) přesunula Česká televize vysílání premiérových dílů na ČT2.", "tgt_summary": null, "id": 1263510} {"src_title": "Liptovské Revúce", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší zmínka o slovanské občině pochází z roku 1233, kdy král Ondřej II. daroval jistému Hudkovi 3 podluží země (Terra Reucha). Občina s názvem Revúca zanikla v roce 1355. Další zmínky o prostoru Liptovských Revúc pocházejí až z 15. století, kdy se osada vzpomíná v souvislosti se zpracováním měděné rudy vytěžené v Špané Dolině. S úpadkem důlní činnosti klesal i význam osady a po skončení těžby v roce 1560 již v obci převládalo zemědělství. V roce 1625 se v likavském urbáři objevila Nižná a Stredná Revúca. V roce 1671 se objevila zmínka o Velké a Malé Hrickové (Vyšná Revúca), čímž se spojily tři osady později už s názvem Tri Revúce (Revúca, Velká a Malá Revúca) pod jedním panstvím. Revúckou dolinou vedla stará královská cesta z Krakova přes Liptov a sedlo Veľký Šturec do Banské Bystrice a dále do Budapešti. Obyvatelé obce se proto často živili i jako povozníci nebo pronajímali své koně na překonání stoupání přes Šturec. Po výstavbě nové silnice z Ružomberka do Banské Bystrice přes Donovaly a výstavbě Košicko-bohumínské železnice a úzkokolejné tratě Ružomberok – Korytnica kúpele tento způsob obživy ztratili. První polovina 20. století byla v obci ve znamení vystěhovalectví, zejména během krizových let obyvatelé odcházeli do Evropy a Severní Ameriky. Během druhé světové války se obyvatelstvo aktivně zapojilo do Slovenského národního povstání, kdy se obec stala důležitou zásobovací trasou povstalců a byla bombardována a obsazena fašisty až do jejího osvobození Rudou armádou 4. dubna 1945. Revúčané v padesátých letech 20. století v důsledku industrializace pracovali zejména v průmyslových podnicích ve městech Ružomberok, Liptovský Mikuláš a Banská Bystrica. V sedmdesátých letech pak došlo k vybudování nové školy, požární zbrojnice, ale i lyžařského svahu.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerské obce.", "content": "Chlebičov,Česko", "section_level": 1}], "src_summary": "Liptovské Revúce jsou obec na Slovensku v okrese Ružomberok. V roce 2017 zde žilo 1 543 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1233.", "tgt_summary": null, "id": 386446} {"src_title": "Martin Sokol", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ve 30. letech 20. století byl představitelem mladé generace Hlinkovy slovenské ľudové strany. Podílel se za ni na vypracování návrhu na autonomii Slovenska, který byl publikován roku 1938 u příležitosti 20. výročí Pittsburské dohody. V této době zastával Sokol post generálního tajemníka Hlinkovy slovenské ľudové strany. V návrhu na autonomii Slovenska, podaném v červnu 1938, jehož autorem byl Sokol, se předpokládaly široké pravomoci slovenských orgánů. Historik Jan Rychlík tento návrh označuje za daleko radikálnější než předchozí koncept autonomie z roku 1930. Jeho aplikace by přetvořila Československo ve volnou federaci s prvky konfederace. Slovensku se v něm přiznávala faktická mezinárodněprávní subjektivita, počítalo se se zákazem majorizace. Centrální rozpočet měl navíc kompenzovat údajné poškození Slovenska dosavadní celní politikou. V parlamentních volbách v roce 1935 získal mandát v Národním shromáždění za Autonomistický blok, jehož vznik iniciovala Hlinkova slovenská ľudová strana. Poslanecké křeslo si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939. Profesí byl generálním tajemníkem strany. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Bratislavě. V září 1938, kdy již eskalovalo mezinárodní napětí mezi nacistickým Německem a Československem, apelovali Sokol a Jozef Tiso v dopise z 20. září 1938 na prezidenta republiky Edvarda Beneše, aby slovenskou otázku řešil na základě návrhu autonomie z června 1938. 22. září Beneš reagoval příslibem rozšíření pravomocí zemských sněmů a zavedení proporcionality při zastoupení Slováků ve vysokých státních funkcích. Po Mnichovu se v říjnu 1938 podílel za HSĽS na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze. Následně byl zpravodajem ústavněprávního výboru Národního shromáždění při projednávání Ústavního zákona o autonomii Slovenské země. Po jeho přijetí byl v prosinci 1938 zvolen ve volbách do Sněmu Slovenskej krajiny. Na první schůzi autonomního slovenského sněmu se stal jeho předsedou. Jan Rychlík označuje v této době Martina Sokola za umírněného politika, jehož nástup do funkce předsedy slovenského zákonodárného sboru vyvolal dočasné naděje centrální vlády na stabilizaci státoprávních poměrů druhorepublikového Česko-Slovenska. Sokol krátce působil v březnu 1939 jako ministr autonomní vlády Karola Sidora coby ministr vnitra. Během několika dnů ale nastalo vyvrcholení politické a státoprávní krize. 14. března 1939 podal Jozef Tiso na neveřejném zasedání Sněmu Slovenskej krajiny zprávu o svém jednání v Německu. Vláda Karola Sidora podala demisi a Martin Sokol narychlo sepsal návrh zákona o vyhlášení samostatného slovenského státu, který byl pak sněmem jednomyslně přijat. Česko-Slovensko zaniklo. Jan Rychlík se domnívá, že Sokol, stejně jako další umírnění ľudáci, hlasovali v březnu 1939 pro slovenskou samostatnost spíše s pocitem, že jde o jediný možný krok zabraňující maďarské okupaci Slovenska, než s aktivní snahou rozbít česko-slovenský stát. Po vzniku tzv. slovenského štátu byl nadále předsedou slovenského sněmu. V rámci slovenského režimu patřil k umírněnějším činitelům, který se inspiroval Andrejem Hlinkou spíše než nacistickými vzory. Během existence slovenského státu spolupracoval s domácím odbojem a představoval nadále předáka centristické opoziční frakce ľudáků. V srpnu 1943 se zúčastnil tajné schůzky, kterou uspořádal Vavro Šrobár na chatě Martina Mičury poblíž Bytče. Zde se neformálně setkali představitelé odboje i oficiálních míst slovenského státu a vypracovali memorandum zaslané československému exilu do Londýna. Po obnovení Československa byl v roce 1947 odsouzen Národním soudem na pět let. V roce 1949 se ale po amnestii dostal na svobodu. Politicky se již neangažoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Sokol (3. listopadu 1901 Medzibrod – 16. prosince 1957 Banská Bystrica) byl československý politik, poslanec Národního shromáždění republiky Československé za HSĽS, respektive za alianci Autonomistický blok, a ministr vnitra autonomní slovenské vlády během Druhé republiky.", "tgt_summary": null, "id": 626839} {"src_title": "Papradno", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Poloha a charakteristika.", "content": "Obec leží v údolí řeky Papradnianky v Javorníkách, ve vzdálenosti cca 15 kilometrů od okresního města Považské Bystrice. Součástí obce je několik odlehlých horských osad pod hlavním hřebenem pohoří, severozápadně od obce, zejména osada Podjavorník. Obec Papradno patří mezi největší obce v okrese Považská Bystrica.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "První písemná zmínka o obci Papradno pochází z roku 1525 a v té době obec patřila pod feudální panství Bytča. Katastr obce Papradno vznikl v 15. století oddělením od katastru Veľká Jasenica. Osidlování obce probíhalo pomalu, v 14. a 16. století probíhalo zejména díky valašské kolonizaci. Na tuto kolonizaci se dodnes zachovala památka ve formě znaku obce. Ve znaku můžeme vidět berana stojícího na pažitu. Tento symbol obce se používá již od roku 1757. Postupným osídlováním Papradna se začaly vytvářet i kopaničářské osady. Z nejvýznamnějších můžeme jmenovat osadu Podjavorník, Majer nebo Podhúboč. V roce 1649 došlo k radikálnímu zhoršení sociální situace v obci a to zejména kvůli působení hraběnky Biháryové, která dostala celou obec i její katastr do pronájmu. Tato situace trvala až do roku 1848, kdy se Papradno vymanilo z poddanství. Pak se začalo v obci intenzivněji rozvíjet zemědělství, chov dobytka, různé řemeslnické činnosti a podobně. Protože Papradno leží v horské oblasti, zemědělství se zde příliš nedařilo a lidé byli odkázáni odcházet za prací do zahraničí (nejčastěji do Německa a Maďarska). V roce 1906 byla i obec Papradno, jako mnohé jiné, postižená maďarizací a byl jí určen nový název – \"Kosárfalva\" (v doslovném překladu vesnice košíkář). Tento pomaďarštěný název byl odstraněn až v roce 1918, se vznikem Československa. Architektonickou dominantou obce je jednolodní kostel svatého Ondřeje z roku 1792, postavený v pozdně barokním stylu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost obce a turistika.", "content": "Obec se v současnosti zaměřuje hlavně na rozvoj turistiky, zejména díky tomu, že se cca 5 – 7 kilometrů od obce nachází pohoří Javorníky, patřící do CHKO Kysuce. V osadě Podjavorník stojí turistický hotel a lyžařský vlek. V okolí obce je i několik vyznačených cykloturistických tras. V obci se dodnes zachovalo větší množství dřevěných domků, reprezentujících lidovou architekturu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Papradno () je obec na Slovensku v okrese Považská Bystrica. Žije zde obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1525.", "tgt_summary": null, "id": 2477529} {"src_title": "Václav Zahradník", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V dětství vyrůstal v Nepomuku, odkud pocházeli jeho rodiče. Václav Zahradník se za studentských let (vystudoval stavební průmyslovku) stal klavíristou swingové kapely v Plzni. U hudby již zůstal a přesídlil do Prahy. Na pražské konzervatoři studoval skladbu u Františka Kovaříčka a Zdeňka Hůly, dirigování u Františka Hertla a bicí nástroje u Vladimíra Vlasáka. V tomto období se podílel na experimentální hudbě v souboru Quax pod vedením Petra Kotíka. Proslavil se v druhé polovině 60. let LP \"Šípková Růženka\" beatové skupiny Rebels, pro niž napsal skladby a odvážná aranžmá, v nichž použil nástroje symfonického orchestru. V roce 1969 natočil album \"Jazz Goes to Beat\" se studiovým big-bandem, s nímž vystoupil v rámci pražského Mezinárodního jazzového festivalu. V období nastupující normalizace pokračoval coby dirigent, skladatel i aranžér velkými big-bandovými projekty (Interjazz, B & S...) na něž přijali pozvání slavní jazzmeni Slide Hampton, Johnny Griffin, John Surman a další. Ve stejné době si vyzkoušel roli hitmakera, produkoval dlouhohrající desky s Hanou Zagorovou, Jiřím Štědroněm a Viktorem Sodomou. Řada jeho písní je populární dodnes (\"Bludička Julie\", \"Strejček Jonatán \", „Vzhůru k výškám...“). V roce 1973 se Václav Zahradník stal šéfdirigentem nově vzniklého Orchestru Československé televize (zanikl v roce 1990) a podílel se na mnoha populárních televizních show, například \"Televarieté\", \"Možná přijde i kouzelník\" atd. Ve stejné době složil a natočil mnoho scénických a filmových hudeb, mj. k bestsellerovým komediím Marie Poledňákové \"Jak dostat tatínka do polepšovny\", \"Jak vytrhnout velrybě stoličku\" a \"S tebou mě baví svět\" (hity \"Sladké mámení\" či \"Vzhůru k výškám\" ), k animovanému seriálu \"Rákosníček\", \"Brundibáři\", k pohádkovému filmu \"Rumplcimprcampr\" atd. Výrazně se zapsal také jako hudební aranžér, např. ve filmové komedii \"Noc na Karlštejně\". Coby dirigent se osvědčil také v mezinárodním kontextu jako šéfdirigent hudebních festivalů v Sopotech, Bratislavská Lyra, Děčínská Kotva, Intertalent atd. Pravidelně zajížděl také dirigovat do Berlína. Přijal ocenění zasloužilý umělec. V osmdesátých letech navázal na své někdejší jazzové aktivity a spolupráci s producentem Antonínem Matznerem, výsledkem byla LP deska East West Connection. V posledních dvanácti letech svého života, po prodělané těžké nemoci, po níž už nemohl pomýšlet na dráhu dirigenta, se věnoval především scénické hudbě a symfonickým úpravám muzikálových a filmových standardů pro Českou filharmonii, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Jeho strýc Jaroslav Zahradník byl varhaníkem a skladatelem, ředitelem v hudební škole v Litoměřicích a Blatné. Jeho syn Václav Zahradník mladší je také profesionálním muzikantem. Jeho starší syn Jakub Zahradník je také muzikantem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Zahradník (29. ledna 1942, Nepomuk – 28. června 2001, Praha) byl český skladatel a dirigent. Proslavil se zejména jako šéfdirigent Orchestru Československé televize.", "tgt_summary": null, "id": 1487734} {"src_title": "Kostel svatého Františka z Assisi (Staré Město)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kostela.", "content": "Historii kostela \"U křižovníků\" lze sledovat až ke svaté Anežce České. Ta roku 1252 založila Řád křižovníků s červenou hvězdou, pro nějž nechala u staroměstské strany tehdejšího Juditina mostu zřídit špitál s kostelem svatého Ducha. Její bratr, český král Václav I., roku 1253 na řád křižovníků navíc převedl právo, výběru mýtného a mostného, i povinnost střežit a provádět údržbu mostu. Tato práva a povinnosti zanikla s dokončením Karlova mostu ve 14. století, na jehož výstavbu byl použit pískovec z lomu řádu křižovníků u Hloubětína). V roce 1378 byl při požáru konventu kostel sv. Ducha poškozen, ale po opravách vydržel až do výstavby kostela sv. Františka z Assisi v 17. století.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní podoba.", "content": "V 16. a 17. století dosáhl řád křižovníků svého vrcholu. V místě původního gotického kostela nechal v letech 1679–1685 vybudovat nový barokní chrám staviteli Gaudenzio Casanovou a Domenico Canevallem podle plánů Jeana-Baptisty Matheye. Vysvěcen byl v roce 1688 pražským arcibiskupem Janem Bedřichem z Valdštejna. Dnešní kostel svatého Františka s Assisi stojí na místě a částečně i základech gotického chrámu, jehož základní kámen v roce 1252 pokládala Anežka Přemyslovna. 10 m dlouhý a s postranními loděmi 12,5 m široká stavba kostela měla pětiboký závěr a presbytář na východní straně. Jižní postranní vstup původního kostela se zachoval jako torzo. Původní podoba kostela se dochovala v breviáři velmistra křižovníků Lva (1356) a na jedné procesní monstranci velmistra Mikuláše Puchnera.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o centrální stavbu s hlavním oltářem na severní straně a s mohutnou kupolí nad centrálním oválným prostorem. Hlavní jižní fasáda je členěná římskodórskými pilastry,má konkávně prohnutá nároží a je celá obložena kamenem. Na atice a ve výklencích této fasády jsou osazeny sochy z dílny Matěje Václava Jäckela, po stranách schodiště jsou na podstavcích sochy sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie Immaculaty od Jana Antonína Quitainera (momentálně sejmuté). Vnitřek chrámu tvoří kupolí zastřešená oválná loď, proti vchodu pravoúhlé kněžiště a dvojice bočních kaplí, které dohromady tvoří křížové uspořádání. Nástěnné malby v lodi, mj. fresku Posledního soudu na kupoli, zhotovil Václav Vavřinec Reiner, fresky v kněžišti Jan Kryštof Liška. Autory soch jsou opět M. V. Jäckel, Jeremiáš Süssner a Konrád Max Süssner. Hlavní oltář (stigmatizace sv. Františka) a oba boční (sv. Kříže a Nanebevzetí Panny Marie) jsou dílem M. V. Jäckela a J. K. Lišky. V suterénu pod hlavním kostelem je tzv. dolní kostel, který svým uspořádáním včetně orientace vychází z původního středověkého kostela. Jsou zde náhrobky osobností řádu a grotta. Dolní kostel je přístupný z chodby kláštera a je také propojen třemi malými zamřížovanými otvory v podlaze s horním kostelem. Nad dveřmi do sakristie visí malý obrázek od malíře El Greca, zřejmě originál.", "section_level": 1}, {"title": "Program záchrany architektonického dědictví.", "content": "V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v roce 2014 na opravu památky čerpáno 550 000 Kč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kostel svatého Františka z Assisi (neboli sv. Františka Serafínského, zvaný též \"kostel U křižovníků\") je řádový kostel sousedního kláštera křižovníků s červenou hvězdou. Nachází se na Křižovnickém náměstí v Praze 1-Starém Městě. Je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 2416576} {"src_title": "Sinokvět měkký", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Oblast výskytu sinokvětu měkkého se rozkládá z České republiky, Rakouska a Itálie přes Balkánský poloostrov do Turecka, na východě jeho areál ještě zasahuje do Běloruska a na jih Ruska. Druh je dělen do několika poddruhů, ve střední Evropě se vyskytuje nominátní poddruh sinokvět měkký pravý. V ČR roste pouze na jižní Moravě, většinou v Pavlovských vrších, Mikulovské vrchovině a v okolí Hustopečí, ojediněle též jižně od Vyškova.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Tato silně světlomilná rostlina je hemikryptofyt považovaný za součást panonské stepní vegetace a suchých širokolistých trávníků. Její výskyt je omezen na osluněné travnaté a křovinaté stráně se zásaditým podložím nebo na sprašové půdy a obvykle ji nacházíme v nadmořské výšce do 500 m.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina, vysoká do 30 cm a s květem do 70 cm, vyrůstá z hluboko sahajícího kůlovitého kořene. Přízemní řapíkaté listy v růžici jsou v obrysu kopinaté, peřenosečné a mívají pět až šest oddálených úkrojků. Listy porůstající lodyhu jsou přisedlé, kopinaté nebo čárkovité, celistvé či jen slabě dělené a v horní části lodyhy bývají zakrnělé nebo někdy zcela chybějí. Listy jsou plstnaté a po okraji podvinuté. Lodyha je nejčastěji jednoduchá, podélně rýhovaná a jemně chlupatá. V horní části na ní vyrůstá polokulovitý až kulovitý úbor velký 2 až 5 cm obsahující oboupohlavné kvítky s nápadně sytě fialovými trubkovitými korunami. Několikařadý kulovitý zákrov je tvořen čárkovitými, pavučinatě vlnatými listeny se špičkami nazpět zahnutými, listeny často mívají červenofialový nádech. Rostliny obvykle kvetou od května do července, opylování zajišťuje létající hmyz. Plodem je čtyřhranná nažka jehlanovitého tvaru s bílým chmýrem.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Na území republiky se vyskytují dva druhy sinokvětů, které se od sebe odlišují zákrovními listeny, tvary lodyžních listů i nažek a navíc jsou od sebe areálově oddělené. Sinokvět měkký si nelze s druhým druhem sinokvětem chrpovitým splést, protože ten roste pouze v Polabí ve středních Čechách.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Sinokvět měkký vždy rostl v ČR jen skromně, nikdy nebyl hojný. Následkem dlouhodobě nepříznivě změněných ekologických podmínek ubývá míst, kde se vyskytuje, a také jeho početní stavy na tradičních stanovištích se snižují. Pro zachování druhu je nutno jej intenzivněji chránit, a proto byl „Vyhláškou MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.“ a následně i „Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky z roku 2012“ zařazen do kategorie rostlin silně ohrožených (§2 a C2).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sinokvět měkký (\"Jurinea mollis\") je nápadná, ale silně ohrožená rostlina české květeny. Je jedním ze dvou druhů rodu sinokvět, které v české přírodě rostou.", "tgt_summary": null, "id": 1637965} {"src_title": "Svatý Kopeček (Olomouc)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ještě v 17. století byla oblast pokryta lesem. Mezi lety 1629 a 1632 zde nechal olomoucký měšťan a obchodník s vínem Jan Andrýsek postavit mariánskou kapli, jejíž správy se ujal klášter Hradisko. Už v roce 1654 však byla zničena švédskými vojsky. Zásluhou kláštera byla vzápětí obnovena a v letech 1669–1679 přestavěna na větší kostel, k němuž byla ještě po roce 1712 přistavěna boční křídla a další objekty. Už dříve zde byl i špitál sv. Norberta nebo poutní dům, ten však 28. září 1705 vyhořel, přičemž během požáru zahynulo 121 poutníků. Nad jejich hrobem byla roku 1718 postavena kaple sv. Barbory. Chrám Navštívení Panny Marie se postupně stal cílem procesí ze širokého okolí a kolem něj a zde zřízeného hospodářského dvora vyrostla malá osada. Němečtí osadníci jí říkali \"Heiligenberg\" nebo \"Mariendorf\", Češi kromě Svatého Kopečku také Svatá Hora. Svatý Kopeček se postupně stal střediskem celé oblasti, neboť v roce 1784 tady vznikla škola a o rok později zde byla zřízena nová farnost. Její kolatura zahrnovala vesnice Droždín, Lošov, Radíkov a Samotišky. Po josefínských reformách se ovšem Svatý Kopeček dostal do krize, poutě byly zakázány, špitál byl zrušen a hospodářský dvůr byl klášteru konfiskován. Až v roce 1846 se sem premonstráti vrátili, přišli ze strahovského kláštera a celý areál obnovili. Roku 1850 se zdejší osada, kde tehdy žilo 487 převážně českých obyvatel, stala samostatnou politickou obcí. Zhruba polovina ze zdejších osadníků docházela za prací do továren Kosmos v Hodolanech a Moravia v Mariánském Údolí, ale významná část se živila obchodem, kterému se zde díky procesím dařilo. Zvláště krámky zvané „bódky“ u jižní strany kostela byly pro tento areál vždy typické. Složení obyvatelstva se projevilo i v tom, že zde byla silná sociální demokracie a působily zde např. DTJ, volby ovšem pravidelně vyhrávali lidovci a svou činnost provozovaly na ně navázané spolky jako byl Orel nebo Matice svatokopecká. Františkánky zde otevřely opatrovnu malých dětí a premonstrátky pod názvem Norbertinum sirotčinec, byla zde i střední škola pražských dominikánů a další církevní instituce. Po změně režimu ale byli roku 1950 místní kněží a řádové sestry odvezeni do internačního tábora a jejich budovy byly využity jinak: vznikl zde ústav pro děti se zbytky sluchu, škola pro vadně mluvící, internátní a dětské domovy apod. V roce 1952 byla otevřena zoologická zahrada, roku 1959 bylo z názvu obce odstraněno slovo „Svatý“ (vráceno až roku 1990) a k 1. červenci 1974 byl Kopeček připojen k Olomouci jako její nová městská část. Poutní chrám Navštívení Panny Marie byl při návštěvě papeže Jana Pavla II. a jeho setkání s mládeží před bazilikou prohlášen dne 21. května 1995 za baziliku minor. Dne 17. května 2015 byl v poutní bazilice při slavnostní vzpomínkové mši celebrované sekretářem papeže sv. Jana Pavla II., Stanislawem kardinálem Dziwiszem, uložen poblíž hrobu sv. Viktora relikviář s jeho ostatky (krví Jana Pavla II.). Shromáždění pozdravil prostřednictvím televizního přenosu z Říma před polední modlitbou „Anděl Páně“ i Svatý otec papež František. Dne 18. srpna 2017 se zde konala v rámci celostátního setkání mládeže v Olomouci velká pouť, zakončená mší svatou a ohňostrojem. V roce 2018 byl poutní areál na Svatém Kopečku zařazen mezi národní kulturní památky.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Svatý Kopeček je rodištěm Karla Svolinského (1896–1986), národního umělce, malíře a grafika. Pobýval zde také Jiří Wolker, který roku 1921 napsal báseň \"Svatý kopeček\". Tvořili zde i výtvarníci Bohumír Dvorský, Stanislav Menšík a Cyril Bouda, sochař Josef Stárek, spisovatel Stanislav Krejčí a jiní. Dne 14. listopadu 1955 zde zemřel malíř Jindřich Lenhart, na jeho hrobě je nápis „Zde zemřel malíř, jenž miloval tento kraj“. Dne 20. srpna 1975 zde zemřel také spisovatel Oldřich Králík.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na Svatý Kopeček jezdí autobusové linky MHD č. 11 a v letní sezóně také linka 111.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Kopeček ( nebo \"Mariendorf\") je historická obec, nyní městská čtvrť, poutní místo a katastrální území na severovýchodě statutárního města Olomouce. Je vzdálen cca 7 km od centra Olomouce a slouží jako rekreační místo Olomoučanů. Nadmořská výška samotného Kopečku je 393 m n. m. Nachází se zde olomoucká zoologická zahrada a bazilika Navštívení Panny Marie, ke které se každoročně konají velké poutě.", "tgt_summary": null, "id": 1541496} {"src_title": "Opatovický kanál", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Opatovický kanál začíná u Opatovic nad Labem a do Labe se zpět vlévá u obce Semín. Vytváří tak přeponu pardubického oblouku Labe. Kanál dosahoval délky 34,42 km, dnes je jeho současná délka 32,69 km a spád 18,5 m. Šíře koryta se pohybuje mezi 15 m (na počátku kanálu) a 2,5 m (u ústí do Labe), hloubka se pohybuje mezi 1 až 2 m. Průtočná kapacita odpovídá 1 až 3 m3/s. Plocha povodí cca 50 km2. Byly vybudovány i dva akvadukty. Menší se nachází u obce Neratov, kde kříží potok Bukovka. Větší u obce Semín (tzv. Semínský akvadukt, kde křižuje Sopřečský potok, někdy zvaný též \"Mulda\"). V úseku Opatovice – Ždánice ochranné pásmo vodárenských zdrojů, po Přelovice ochranné pásmo léčivých zdrojů Lázní Bohdaneč.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "I na začátku 21. století zásobuje vodou zbylé rybníky (Buňkov, Bohdanečský rybník, za pomoci odbočného Sopřečského kanálu též Černý Nadýmač a Sopřečský rybník, aj.). Bylo zde postaveno 32 mlýnů, nyní v provozu jen Lázně Bohdaneč. S ubýváním funkce rybniční posiluje role energetická, MVE byly instalovány v mlýnech Staré Ždánice, Lázně Bohdaneč, Břehy-Výrov, probíhá v Semíně. Ještě v polovině 20. století byly provozovány dva mlýny v Opatovicích, mlýn ve Starých Ždánicích, dva mlýny v Bohdanči, mlýn Výrov a mlýn Semín. K zavlažování cca 3000 ha přilehlých polností bylo v roce 1967 vybudováno pět čerpacích stanic (Opatovice, Staré Ždánice, Neratov, Břehy, Kladruby) o výkonu 130 až 180 litrů/s každá. Nyní většinou mimo provoz. Sportovní využití: pro vodní turistiku (obtížnost ZWB, průjezd obcemi ztěžují lávky, pod Semínem je kanál značně úzký a zarostlý), rybaření (mimopstruhová voda).", "section_level": 1}], "src_summary": "Opatovický kanál je významné středověké vodní dílo v Pardubickém kraji v České republice. Zpočátku bylo budováno jako napájecí strouha pro rybníky Bohdanečský a Čeperka. Dobu zahájení výstavby neznáme. Za vlády pánů z Pernštejna bylo upraveno a podstatně prodlouženo v letech 1498 až 1521. Stavitelem kanálu byl pernštejnský fišmistr Kunát Dobřenský z Dobřenic, učitel dnes známějšího rybníkáře Štěpánka Netolického. ", "tgt_summary": null, "id": 2276121} {"src_title": "Ernst Vergani", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v obci Sołec v Haliči (nyní na Ukrajině), kde byl jeho otec státním úředníkem. Působil jako majitel nemovitostí a vydavatel novin v Mühldorfu. Vystudoval německou reálnou školu ve Lvově, báňskou akademii v Banské Štiavnici a Příbrami. Působil v Haliči a na Moravě a roku 1874 se stal ředitelem grafitového dolu v Mühldorfu. V roce 1881 získal sňatkem statek a rafinerii v Mühldorfu. Roku 1885 založil v této obci spořitelnu a roku 1889 začal vydávat list \"Deutsche Volksblatt\". Od roku 1875 byl členem národní jednoty v Kremži. Od roku 1876 zasedal v obecním zastupitelstvu v Mühldorfu a roku 1882 se stal starostou. Politicky byl orientován jako stoupenec antisemitské skupiny okolo Georga von Schönerera. Později se s Schönererem rozešel a veřejně spolu polemizovali. V červenci 1890 založil s Heinrichem Fürnkranzem organizaci Volkswirtschaftliche Verein. Později se názorově blížil národoveckému křídlu Křesťansko-sociální strany. V roce 1897 vedl proti Schönererovi žalobu pro urážku na cti. Poté, co byl Schönerer zproštěn viny, rezignoval Vergani na všechny funkce. V následné doplňovací volbě kandidoval, ale porazil ho Riether. Poté, co zemřel předseda křesťanských sociálů Karl Lueger, Vergani prosazoval posílení německonacionální orientace strany. Od roku 1886 byl poslancem Dolnorakouského zemského sněmu za kurii venkovských obcí, obvod Kremže. Mandát obhájil v roce 1890. Roku 1896 byl zvolen za kurii venkovských obcí, obvod Pöggstall, Ottenschlag, Persenbeug, Spitz. Poslancem byl až do své rezignace roku 1897. V letech 1896–1897 byl rovněž náhradníkem zemského výboru. Na sněmu zastupoval nejprve stoupence Georga von Schönerera, pak antisemity, nakonec křesťanské sociály. Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách roku 1887 za kurii městskou v Dolních Rakousích, obvod Krems, Stein atd. Nastoupil 23. dubna 1887 místo Theodora Doblera. Do parlamentu se vrátil ve volbách roku 1897. Rezignace byla oznámena již na schůzi 23. září 1897. Pak ho v parlamentu nahradil Leopold Daschl. Ve volebním období 1885–1891 se uvádí jako Ernst Vergani, majitel nemovitostí a starosta, bytem Mühldorf. V roce 1890 se na Říšské radě uvádí jako poslanec bez klubové příslušnosti, ovšem s poznámkou, že náleží do skupiny antisemitů. Zemřel v únoru 1915.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Vergani (15. března 1848 Sołec – 19. února 1915 Emmersdorf an der Donau) byl rakouský publicista, vydavatel a politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady z Dolních Rakous.", "tgt_summary": null, "id": 612116} {"src_title": "Řád 9. září 1944", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie a pravidla udílení.", "content": "Řád byl založen usnesením prezidia Národního shromáždění dne 9. září 1945. Zpočátku byl udílen prezidiem Národního shromáždění a od roku 1971 Státní radou Bulharské lidové republiky. Udílen byl za účast v ozbrojeném povstáním armády, ke kterému došlo dne 9. září 1944 a za služby spojené s budováním lidové republiky. Dále byl udílen civilistům za služby vládě a v době války také důstojníkům a vůdcům Bulharské lidové armády za odvahu a velení. Autorem návrhu vzhledu insignií byl bulharský umělec B. Angelušev. Prvním vyznamenaným byl bulharský komunistický politik Georgi Dimitrov, který obdržel řád I. třídy s meči. Řád byl po pádu komunistického režimu dne 5. dubna 1991 zrušen. Do té doby byl udělen v 71 007 případech.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy.", "content": "Řád byl udílen ve třech řádných třídách, v civilní a vojenské divizi.", "section_level": 1}, {"title": "Insignie.", "content": "Řádový odznak měl tvar bíle smaltované pěticípé hvězdy se zlaceným lemováním. Uprostřed byl kulatý medailon s vyobrazením bulharského lidového hrdiny Vasila Levského. Medailon obklopoval zeleně smaltovaný věnec. Nápis 9 септ. 1944 \"(9. září 1944)\" byl v případě I. třídy uveden zlatým písmem na červeně smaltovaném pozadí na zadní straně medaile v kulatém medailonu. Tento medailon byl obklopen zeleně smaltovaným věncem. V případě II. a III. třídy bylo datum vepsáno zlatým písmem do věnce obklopujícího medailon na přední straně medaile. V případě III. třídy se lišila i barva hvězdy, která byla červeně smaltovaná. Pokud byla udělena vojenská verze byly pod hvězdu přidány dva zlaté zkřížené meče. Zpočátku byl odznak I. třídy nošena na stuze kolem krku, později stuha u všech tříd pokrývala kovou destičku ve tvaru pětiúhelníku, která byl k odznaku připojena jednoduchým kroužkem. Barva stuhy se v jednotlivých třídách lišila. V případě I. třídy byla vínově červená s bílým a zeleným pruhem na obou okrajích. U II. třídy byla stuha červená s širším středovým bílým pruhem a úzkými bílými pruhy lemujícími okraj. V případě třetí třídy byla stuha červená s úzkými černými pruhy lemujícími okraj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád 9. září 1944 (: Орден 9 септември 1944) byl záslužný řád Bulharské lidové republiky založený roku 1945. Udílen byl ve třech třídách občanům Bulharska i cizím státním příslušníkům za účast v armádním puči, ke kterému došlo 9. září 1944 a za služby spojené s formováním lidové republiky.", "tgt_summary": null, "id": 730987} {"src_title": "Přísedící", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Institut obdobný přísedícím se objevil už v souvislosti s modernizací justice v druhé polovině 19. století. Tehdy u obchodních a horních soudů, stejně jako u obchodních a horních senátů krajských a zemských soudů fungovali tzv. „odborní soudci laici“, kteří byli na období tří let vybíráni z řad obchodníků a znalců hornictví. Jejich kvalifikačním předpokladem účasti na tomto specifickém soudním rozhodování tedy byla odbornost, navíc platilo, že z tříčlenného senátu byl soudce laik jen jeden. V období první republiky se nazývali „komerční radové“. Přísedící byli zavedeni i u pracovních soudů, jejichž senáty se skládaly z předsedy, profesionálního soudce, jednoho přísedícího reprezentujícího zaměstnavatele a jednoho zastupujícího zaměstnance. Dále působili např. u soudů mládeže (v senátě zasedali dva soudci a jeden přísedící, jenž měl mít pedagogické vzdělání a být znalý sociální péče o mládež) nebo u tzv. kmetských soudů, posuzujících poškozování cti a dobré pověsti v novinách, k nimž byli věkově starší přísedící (kmeti) povoláváni z obecných seznamů porotních soudů.", "section_level": 1}, {"title": "Českoslovenští soudci z lidu.", "content": "Po druhé světové válce byli tzv. velkým retribučním dekretem zavedeni soudci z lidu, kteří nemuseli mít právní vzdělání a které jmenovala vláda ze seznamů pořizovaných okresními národními výbory. Zasedali pouze v mimořádných lidových soudech, kde byli čtyři a jen předseda takového pětičlenného senátu byl profesionální soudce z povolání. Po Únoru 1948 pak už byli soudci z lidu jako tzv. \"dělničtí soudci\" zapojeni do fungování justice úplně. Opět nemuseli mít ani soudci z lidu, ani předseda senátu běžně vyžadované právnické vzdělání, podle zákona byla rozhodující jejich „státní spolehlivost a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení“. Voleni byli na období 1–4 let národními výbory. Předsedové senátu vzdělání získávali prostřednictvím ročního kurzu, jehož významnou část tvořilo studium marxismu-leninismu a základy socialistického práva, přísedící soudci z lidu nemívali ani toto vzdělání. Tradice volených zástupců lidu a nikoli odborníků pak přetrvala i po sametové revoluci v roce 1989, kdy byli zavedeni přísedící.", "section_level": 2}, {"title": "Přísedící v českém právu.", "content": "Právní úprava postavení přísedících, obdobně jako soudců, je obsažena především v § 60 až 101 zákona o soudech a soudcích, jejich konkrétní zapojení do soudní činnosti pak v procesních řádech, občanském soudním řádu a trestním řádu. Funkce přísedícího je veřejnou funkcí a není slučitelná s funkcí poslance nebo senátora. Za výkon své funkce dostávají náhradu mzdy a hotových výdajů a protože po nich nejsou požadovány žádné zvláštní znalosti práva, ministerstvo spravedlnosti a předsedové soudů dbají o jejich odbornou průpravu. K roku 2016 jich u českých soudů působilo celkem 5671, z toho přes 60 % jich bylo starších 60 let.", "section_level": 1}, {"title": "Volba přísedících.", "content": "Na rozdíl od jmenovaných soudců jsou přísedící do svých funkcí voleni, a to na období 4 let. Zvolen může být každý státní občan České republiky, který je svéprávný a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že svou funkci bude řádně zastávat, dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí s přidělením do funkce přísedícího konkrétního soudu. Není tedy potřeba magisterské vzdělání v oblasti práva a složení justiční zkoušky, což jsou další podmínky pro jmenování soudcem. Přísedící okresních soudů volí a odvolává zastupitelstva obcí (městských částí hlavního města Prahy) v obvodu příslušného okresního soudu a přísedící krajských soudů volí zastupitelstvo kraje (zastupitelstvo hlavního města Prahy), jehož území je alespoň zčásti v obvodu příslušného krajského soudu. Kandidáty navrhují členové zastupitelstva, přičemž počet přísedících, kteří mají být zvoleni, stanoví podle potřeby daného soudu jeho předseda, který také k navrženým kandidátům dává své vyjádření. Přísedící musí být vždy přihlášen k trvalému pobytu v obvodu obce, jejímž zastupitelstvem je volen nebo v tomto obvodu pracuje. Po svém zvolení přísedící skládají do rukou předsedy soudu tento slib: \"„Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě“\".", "section_level": 2}, {"title": "Účast na soudním jednání.", "content": "Přísedící jsou vyloučeni z vedení soudního řízení a rozhodování ze stejných důvodů \"podjatosti\", které platí i u soudců. Jejich konkrétní zapojení do rozhodovací činnosti soudu pak spočívá v zasedání v některých tříčlenných soudních senátech, přičemž vždy dva přísedící doplňuje jen jeden profesionální soudce, který je sice předsedou daného senátu, ale při poradě o rozsudku ho mohou přísedící přehlasovat, neboť platí rovnost hlasů. V civilním procesu rozhoduje senát s účastí přísedících jen pří řízení před okresním soudem ve věcech pracovních. V trestním řízení pak při řízení před okresním soudem a krajským soudem, jestliže rozhoduje jako soud prvního stupně a rozhoduje o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice je minimálně pět let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Přísedící (nebo též votanti podle toho, že disponují hlasovacím právem) jsou vedle jeho předsedy členy soudního senátu. Tím se odlišují od členů soudních porot. Může jít o odborně vzdělané soudce, v České republice se ale jako přísedící označují laici, kteří se tak podílí na rozhodovací činnosti soudů.", "tgt_summary": null, "id": 842736} {"src_title": "Bündner Nusstorte", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Bündner Nusstorte je vyráběn v celém regionu Engadin mnoha cukráři po celý rok. Téměř každý má svůj vlastní recept, který chrání jako obchodní tajemství. Základem dortu je křehké těsto složené z mouky, cukru, vajec, soli, másla a někdy i trochy margarínu, aby šlo těsto lépe vypracovat. Těsto odpočaté z lednice se rozdělí na třetiny. Těstem vyváleným z první třetiny se pokryje dno dortové formy, druhá třetina těsta je použita na obložení boků formy. Boky formy se těstem obloží výš, než bude dosahovat náplň, aby bylo možné tyto okraje přes náplň přehnout. Z třetí třetiny se vyválí těsto, kterým se náplň v těstě uzavře. Někdy se dno i boky formy vykládají jedním kusem těsta. Náplň je tvořena cukrem karamelizovaným při nízkých teplotách. Do karamelu je následně přidána šlehačka, aby hmota zůstala měkká a kompaktní. Někteří cukráři přidávají také med. Nakonec jsou přidány nahrubo nasekané vlašské ořechy, které nejsou předem nijak upraveny. Často jsou používány ořechy z Kalifornie, protože ořechy z kantonu Graubünden jsou vnímány jako chuťově příliš výrazné. Dort se peče při 200 °C asi 35 minut. Varianty ořechového dortu vznikají tak, že se těsto předpeče nebo se odlišně připraví náplň: pokud se přidá méně smetany, náplň je karamelovější a vláčnější. Jen výjimečně jsou přidávány jiné druhy ořechů. V regionu Engadin jsou ještě dnes různí výrobci ořechového dortu a každý z nich má svůj vlastní recept. Existují varianty, jako například Engadiner Zuckerbäcker-Nusstorte, který představuje nejtradičnější podobu ořechového dortu Bündner Nusstorte.", "section_level": 1}, {"title": "Konzumace.", "content": "Kaloricky bohatý ořechový dort je většinou podáván jako dezert nebo jako odpolední svačina k čaji, kávě nebo také k červenému vínu. Charakteristickým znakem tohoto ořechového dortu je jeho dlouhá trvanlivost. I po dvou měsících v kuchyňské spíži chutná stále bezvadně. To je jistě jedním z důvodů, proč jsou objednané dorty zasílány také poštou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bündner Nusstorte nebo také Engadiner Nusstorte (v ladinštině, dialektu rétorománštiny, \"Tuorta da nuschs\") je kulatý, plochý dort z křehkého těsta, který je plněn nahrubo nasekanými karamelizovanými vlašskými ořechy. Tento ořechový dort je pravděpodobně nejznámější specialitou kantonu Graubünden a vedle hruškové chleba (tzv. Birnbrot), je nejvýznamnějším exportním produktem cukrářů a pekařů tohoto kantonu.", "tgt_summary": null, "id": 732387} {"src_title": "Trolejbusová doprava ve Cvikově", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Počátky provozu.", "content": "Provoz na jediné, přes 13 km dlouhé trolejbusové trati byl zahájen 1. prosince 1938. Trať vedla severojižním směrem a spojovala městskou část Weißenborn, centrum města a obce jihozápadním směrem od Cvikova – Lichtentanne a Stenn. S tramvajovou vozovnou, jejíž část byla pro trolejbusy vyčleněna, byla spojena přes kilometr dlouhou manipulační tratí. V provozu byly tři vozy – dva nově vyrobené s podvozky MAN, karoserií Schumann a elektrickou výzbrojí BBC a jeden starší Mercedes-Benz (rok výroby 1930), který byl původně zkušební vozem výrobce. Zajímavostí je, že byly použity tehdy módní jednotyčové sběrače systému BBC. Na trati celodenně jezdily všechny tři trolejbusy, ve špičkách pracovních dnů byly posíleny autobusovými spoji. Již v roce 1940 byla trať v obou koncových úsecích krátce prodloužena. Tentýž rok byly zakoupeny první dva vlečné vozy, které zvýšily kapacitu jednotlivých spojů. V následujících letech byly pořízeny tři trolejbusy a další čtyři „vlečňáky“. Roku 1942 byla celá trať, stejně jako vozy, přestavěna pro klasické dvoutyčové sběrače proudu. Téhož roku byla rovněž zprovozněno další prodloužení ve Weißenbornu. V roce 1944 byla plánována výstavba tratě do Planitzu, města, které bylo nově připojeno ke Cvikovu. K tomu však nedošlo, naopak byla postavena nákladní trať k výrobním halám v Pölbitzu, kde byly produkovány součástky pro potřebu Luftwaffe. Tato nákladní trať byla zrušena v roce 1947. Na konci války byly zakoupeny další dva trolejbusy (výrobce MAN).", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Konec války ochromil i cvikovskou městskou dopravu, která se zastavila v polovině dubna 1945. Její provoz byl částečně obnoven v květnu téhož roku, nicméně potýkal se s obrovskými problémy (nedostatek paliva, pneumatik a jiným náhradních dílů), takže musel být mnohokrát pozastaven. Nakonec se tyto problémy podařilo překonat a v roce 1951 byla dokonce vystavěna trolejbusová nácestná smyčka v Lichtentanne, která umožnila větší frekvenci v městském úseku trolejbusové linky. V první polovině 50. let byly na cvikovské trati zkoušeny trolejbusy Lowa, které byly vyráběny v sousedním městě Werdau. Vozový park trolejbusů byl v roce 1954 obnoven o jeden vůz značky Lowa. V polovině 50. let ale bylo rozhodnuto o ukončení výroby trolejbusů Lowa a do Cvikova tak přišly vozy značky Škoda. V letech 1959 až 1970 se jednalo o šest vozidel Škoda 8Tr a deset kusů 9Tr. V první polovině 70. let ale bylo rozhodnuto o zrušení trolejbusové tratě. Nejprve byly zavedeny autobusové posily, poté byly odstaveny vlečné vozy a nakonec byl kvůli stavebním pracím přerušen provoz trolejbusů v úseku \"Poetenweg\" – Lichtentanne – Stenn, kam byla zavedena náhradní autobusová doprava. Poslední trolejbusy ve Cvikově, které do té doby jezdily pouze na trati \"Poetenweg\" – Weißenborn a to jenom ve špičkách pracovních dnů (jinak i zde byly nasazeny autobusy), vyjely do osobního provozu 31. srpna 1977. Zachován ale zůstal jeden vůz 9Tr, který manipulačně projížděl celou trasu a odstraňoval tak zoxidovaný kov z trolejí. Nakonec i ten byl zrušen a trolejové vedení demontováno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ve Cvikově, německém městě nacházejícím se ve spolkové zemi Sasko, byla v letech 1938 až 1977 v provozu malá síť trolejbusové dopravy.", "tgt_summary": null, "id": 1315709} {"src_title": "Norbertina Kinská", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nora Kinská byla šestým z devíti dětí Oktaviána Zdenka hraběte Kinského (1844–1932) a jeho manželky Georginy Ernestiny Festeticsové z Tolny (1856–1934). Vyrůstala na zámku Karlova Koruna. „Byla příliš zvědavá na život za zdmi zámku na to, aby se vdala za některého z mnoha ctitelů“ a po vypuknutí první světové války roku 1914 založila lazaret. Poté, co se nuzné podmínky a vysoká úmrtnost v ruských válečných zajateckých táborech staly zcela zjevnými, iniciovala ruská panovnická rodina okolo cara Mikuláše II. vznik skupin tzv. „cestujících zdravotních sester“, aby kontrolovaly dodržování Haagské dohody. Mezi nimi odcestovala roku 1916 jako sestra Červeného kříže i sedmadvacetiletá Nora Kinská v doprovodu ruského důstojníka na Sibiř, aby poukázala na „porušování lidských práv a pokusila se zmírnit utrpení vojáků“. Jeden z prvních záznamů do jejího deníku zněl: Při své cestě navštívila hraběnka Nora 16 zajateckých a 15 pracovních táborů, kde pomáhala někdy v nejprimitivnějších podmínkách při operacích a dalších lékařských zákrocích. Setkala se s tisíci rakousko-uherských a německých válečných zajatců, mezi nimiž byli např.:", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Uprostřed zmatků Ruské revoluce se Norbertině podařil dramatický únik a v létě roku 1918 se vrátila zpět do vlasti. Zde se vdala za hraběte Ferdinanda Wilczka, kterého se jí podařilo osvobodit ze zajateckého tábora a který s ní v přestrojení z Ruska též uprchnul. Roku 1921 se jim ve Štýrském Hradci narodila dcera Georgina, pozdější kněžna lichtenštejnská (manželka knížete Františka Josefa II. a matka současného panujícího knížete Hanse Adama II.) Nora Kinská zemřela v roce 1923 v porodnici ve Vítkovicích při porodu druhého dítěte. Ani dítě porod nepřežilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Norbertina \"(Nora)\" hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova ( \"Norbertine \"Nora\" Gräfin Kinsky von Wchinitz und Tettau\", vdaná hraběnka Wilcz(e)ková (18. prosince 1888 Vídeň – 26. března 1923 Vítkovice) byla rakouská zdravotní sestra Červeného kříže, původem z českého šlechtického rodu Kinských. ", "tgt_summary": null, "id": 40976} {"src_title": "Miroslav Kácha", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí a protektorát.", "content": "Miroslav Kácha se narodil v Praze 21. září 1923, kde prožil spolu s o tři roky starším bratrem dětství. Jeho rodiče pocházeli z Hodyně na Berounsku, jeho otec Antonín byl profesor na gymnáziu, matka Marie byla v domácnosti. Miroslav chtěl původně být námořním důstojníkem a měl přislíbené studium na námořní akademii v Jugoslávii nebo v Polsku, ale tyto sny se po Mnichovské dohodě staly nemožné. Maturoval na gymnáziu 29. května 1942 za heydrichiády, vyhnul se službě v protiletadlových jednotkách a nastoupil do továrny ČKD Libeň, která za války vyráběla lehké tanky a stíhače tanků pro Wehrmacht. Protože jeho otec měl blízké vazby na generála Bedřicha Homolu zapojil se do odbojové činnosti vojenské skupiny Obrana národa, především špionáží v továrně a zajišťováním provozních služeb. Po Homolově zatčení pokračoval Kácha dál ve sběru informací a předával je dál ve zbývající struktuře odbojové organizace, i díky tomu, že Homola rodinu Káchových neprozradil.", "section_level": 1}, {"title": "Konec války a totality.", "content": "Po válce studoval na vojenské akademii v Hranicích na Moravě, odkud byl 1. srpna 1948 vyřazen jako poručík. Na akademii se zapojil do skupiny plukovníka Alexandra Kordy, která plnila především výzvědnou činnost v armádě, nad kterou přebírali moc komunisté. Jeho úkolem bylo v Praze vytvářet spojení mezi Alexandrem Kordou, Antonínem Kouřilem, Josefem Němcem a plzeňskou vysílačkou do zahraničí. Skupina však byla prozrazena a Josef Němec v půli května 1949 odchází za hranice. Kácha měl pokračovat v činnosti dál. Brzy na to byl doma v sobotu 21. května 1949 zatčen příslušníky Obranného zpravodajství. Byl převezen do nechvalně proslulého „Domečku“ na hlavním štábu nedaleko Lorety na Hradčanech v Kapucínské ulici, kde brutální výslechy vedl major Ludvík Turek a František Pergl. Některé výslechy byly prováděny také na vojenském velitelství dislokovaném na Malostranském náměstí. Prošel první brutální sérií výslechů, samotkou o hladu s nedostatkem spánku a krutým několikaměsíčním vyšetřováním, při kterém se mu dařilo vyšetřovatele mást a nikoho ze své skupiny neprozradit. Osvobození přišlo 18. července 1949 převezením do vazební věznice Pankrác. Soud se konal 12. září 1949, prokurátorem byl Juraj Vieska, jenž se později spoluúčastnil justiční vraždy Milady Horákové a předsedou senátu Otakar Matoušek, který odsoudil na smrt generála Píku. Kácha, Kouřil a Korda byli souzeni za vyzvědačství a velezradu, mimo jiné za úsilí o začlenění ČSSR do \"Spojených států evropských\". Odsouzen byl ve věku 26 let k trestu smrti, který byl za zásluhy v protinacistickém odboji snížen na doživotí.", "section_level": 1}, {"title": "50. léta.", "content": "Trest nastoupil na věznici Plzeň-Bory, později v říjnu 1950 byl převezen do věznice Opava, kde panoval lidsky přijatelný režim. Po dalším zatčení členů skupiny byl začátkem prosince roku 1950 znovu převezen k tříměsíčním výslechům do hradčanského „Domečku“. Zde byl přítomen brutálním výslechům i generál Josef Musil, který řekl: \"„Před rokem jste nás přechcali, v důsledku toho řada stejnejch darebáků jako vy dál páchala zločiny a vy nám teď řeknete všechny, kdo to byl. Jestli jste tenkrát ušli provazu, tak teď mu neujdete, jestli jedinou věc zatajíte.“\" K násilnickým metodám byl přidán pobyt na cele v mrazu a ve spodním prádle. Na jaře 1951 byl utýraný a pohybu neschopný Kácha poslán znovu do věznice Opava, kde musel prodělat dlouhé léčení, z následků týrání na Domečku, které mu zanechalo trvalé následky. Později se dostal do vojenské nemocnice v Olomouci. 18. června 1952 byl s dalšími vězni-důstojníky přemístěn do nechvalně proslulé věznice Leopoldov, kde byli podle jeho slov přivítáni: „Tuna zdochnětě!“ Při příchodu do Leopoldova vážil Kácha 75 kg, po dvou měsících pak jen 53 kg. V Leopoldově se v roce 1953 potkal s uvězněným prokurátorem monstrprocesů 50. let Karlem Vašem nebo pozdějším komunistickým prezidentem Gustávem Husákem ale také s dalšími politickými vězni: biskupy Trochtou a Zelou, generály Kutlvašrem a Janouškem či básníky Renčem, Retreklem a Zahradníčkem. S Gustávem Husákem a politickým vězněm Bohumilem Rychtrem dokonce sdílel celu. V roce 1955 mu zemřela matka, o čemž mu řekl až při jedné z návštěv jeho bratr. V Leopoldově pak Miroslav Kácha setrval 8 let až do amnestie v květnu 1960, kdy byl propuštěn po 11 letech věznění s 10letou podmínkou. Po propuštění se s podlomeným zdraví vrátil domů ke starému otci, kde potkal svou budoucí ženu Věru. Kvůli svému podlomenému zdraví nemohl vzít jedinou nabízenou práci stavebního dělníka. Přes známosti se mu ale podařilo získat místo kulisáka v Ústředním loutkovém divadle Praha. Na konci roku 1961 se o něj začala zajímat StB, která mu dala na výběr mezi spoluprací nebo návratem zpět do vězení. Kácha si tedy skokem na jeviště způsobil pracovní úraz, načež byl hospitalizován v nemocnici Na Františku, kde předstíral ztrátu paměti. Na základě toho o něj ztratila StB zájem. Po vyléčení získal místo nákupčího v Ústředních skladech hl. m. Prahy, kde zůstal 20 let.", "section_level": 1}, {"title": "Po pádu totality.", "content": "Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se kriticky vyjadřoval vůči neschopnosti nového demokratického režimu potrestat zločiny komunistické totality, a jejich pachatele, kteří se naopak volně integrují v novém režimu. Proto svoji oběť pro svobodu zpětně vnímal jako zbytnou, nevděčnou a naivní. V roce 1995 byl povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě a prezident Václav Havel mu propůjčil Řád Bílého lva III. třídy. Roku 2001 se Kácha zúčastnil procesu s Karlem Vašem, který byl obviněn pro vraždu generála Heliodora Píky. Zemřel 6. dubna 2010 ve věku 87 let po krátké nemoci. Zádušní mše se konala 15. dubna 2010 v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na Pražských Vinohradech a pohřben byl do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Generálmajor Miroslav Kácha (21. září 1923 Praha – 6. dubna 2010 Praha) byl československý voják, generál, účastník protinacistického a protikomunistického odboje a oběť komunistického režimu.", "tgt_summary": null, "id": 839141} {"src_title": "1Q84", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Poté, co Murakami odhalil úvodní úryvek a název, pracoval na románu další čtyři roky. Název je v japonštině slovní hříčkou k výslovnosti roku 1984 a také odkazuje na dystopické dílo George Orwella \"1984\". Písmeno Q a japonské číslo 9 (standardně do latinky romanizované jako „kyū“, ale na obalu japonského vydání knihy uvedeno písmeny „kew“) jsou homofony, které se s oblibou využívají v japonských slovních hrách. Písmeno v názvu „1Q84“ lze také interpretovat jako „question“ (\"otázku\") – svět, jenž přináší otázky.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní odkazy.", "content": "Murakami, stejně jako v předchozích knihách, zahrnul do děje odkazy na skladatele, spisovatele a další umělce. Opakovaně se v textu objevila \"Sinfonietta\" Leoše Janáčka, dále pak Bachův cyklus \"Dobře temperovaný klavír\", Dowlandova \"Lachrimae\" či skladba Antonia Vivaldiho. Z modernějších umělců byli zmíněni Billie Holiday, Charles Mingus, či The Rolling Stones. Ve druhé knize prezentuje blues Louis Armstrong. Aomame obdrží ke čtení v azylu obsáhlý Proustův román \"Hledání ztraceného času\". Citován je také dlouhý úryvek japonského středověkého eposu \"Příběh rodu Taira\" a kratší text o Giljacích z cestovního deníku Antona Pavloviče Čechova \"Ostrov Sachalin\" (1893–1894). Později zavražděná policistka Ajumi vnáší do děje myšlenku kanadského filozofa Marshalla McLuhana, vůdce sekty Lídr se zmiňuje o antropologu Frazerovi, Fjodoru Dostojevském i Carlu Gustavu Jungovi, strážce Tamaru upozorňuje na Čechovův apel, že vyskytne-li se na scéně střelná zbraň, pak se z ní musí vystřelit. Události příběhu se odehrávají v roce 1Q84, který představuje jednu z paralelních realit – fiktivních světů roku 1984. Většina děje se odvíjí v Tokiu. První kniha popisuje příběh mezi dubnem až červnem, druhá od července do září a třetí uzavírá vyprávění v období mezi říjnem a prosincem.", "section_level": 2}, {"title": "Děj.", "content": "Fiktivní svět 1Q84 je nehostinné a nebezpečné místo pro život, do něhož jsou proti své vůli vrženy dvě hlavní postavy příběhu Tengo a Aomame. V procesu postupného uvědomování si nové skutečnosti začínají svádět boj o přežití, vymanění se z osidel fiktivní reality a snaží se nalézt jeden druhého. Další postavy nevykazují známky toho, že by si byly vědomé změněné reality. Kniha je rozdělena na kapitoly vyprávěné v er-formě, které se vždy zaměřují na jednu z hlavních postav – Aomame, Tenga či Ušikawu. 30letá masérka Aomame jede, za poslechu Janáčkovy \"Sinfonietty\", po tokijské dálnici vykonat smluvenou práci. Taxi však uvízne v zácpě a řidič pasažérce navrhuje, aby sestoupila z únikového schodiště zavěšeného k okraji magistrály, u billboardu Essa s tygrem držícím tankovací pistoli. Po slezení z magistrály se vlakem přepraví do hotelu v Šibuji, kde během masáže zavraždí hosta vpichem dlouhé jehly do zátylku. Využívá tak výjimečné zručnosti k zavedení hrotu do center řídících životně důležité funkce pod bází čtvrté komory prodloužené míchy. Místo vpichu není znatelné, a policie tak případ uzavírá jako přirozené úmrtí na srdeční selhání. Aomame si začíná všímat neobvyklých detailů, které odporují jejím vzpomínkám. Policisté na ulicích nově nosí poloautomatické zbraně, namísto starších typů. Nesrovnalosti se rozhoduje zkontrolovat s archivními výtisky novin, aby zjistila, že několik událostí v nich si nevybavuje, nebo že měly jiný průběh, než se domnívala. Dochází k závěru, že se ocitla v paralelní realitě, do níž pravděpodobně vstoupila slezením z magistrály. Pozměněný svět označila za rok „1Q84“. Inteligentní 30letý Tengo vyučuje matematiku na vyšší střední škole v Jojogi a snaží se prosadit jako spisovatel. Zkušený redaktor Komacu, zaměstnaný v nakladatelství, zná jeho talent a tajně mu navrhuje, aby v roli ghostwritera přepracoval neobratně napsaný příběh 17leté Fukaeri. Jedná se o silný fantaskní děj nazvaný \"Kukly ze vzduchu\" (空気さなぎ), s nímž má ambice vyhrát literární soutěž a dílo zpeněžit. Tengo je k nabídce zdrženlivý. Souhlasí až po setkání s dyslektickou dívkou podivného chování a stylu komunikace, která mu dává svolení. Krásná Fukaeri jej přivádí ke svému opatrovníkovi, profesoru Ebisunovi, od něhož se dovídá základní informace. Dívka vyrostla v náboženské sektě „Předvoj“ (さきが), do níž patřili její rodiče. Otec Tamocu Fukada byl vědeckým kolegou a profesorovým přítelem. Ebisuno komunu popisuje jako hierarchickou despotickou společnost, kde se z lidí stali roboti bez vlastního úsudku. Fukada založil novou komunitu Předvoj v roce 1974 s dalšími třiceti členy. Mladí lidé v ní obětavě pracovali pod jeho vedením, ale následné neshody vyústily k rozštěpení na dvě frakce. Radikálnější z nich se pojmenovala „Akebono“ (あけぼの) a utkala se s policií v přestřelce u jezera Motosu v prefektuře Jamanaši. Malá Fukaeri se před sedmi lety objevila u Ebisunových dveří. Nemluvila a nesnažila se o vysvětlení svých prožitků. Profesor se pak marně snažil kontaktovat Fukadu v Předvoji a stal se jejím opatrovníkem. O rodičích po celou dobu nic neslyšel. Během dalších let dívka vytvořila příběh \"Kukel ze vzduchu\", jenž vyprávěla profesorově dceři Azami, která jej zapisovala. Ústředním tématem byl osud dívenky v sektě, v níž potkala malé mystické bytosti, tzv. „Little People“ (リトル・ピープル), vylézající z mrtvé kozy. Svůj vzrůst měnily podle potřeby od tří centimetrů do jednoho metru, ve tvářích se jim nezračil žádný výraz. S plynutím času začal Tengo přemítat, jestli se – na první pohled – bláznivá story, nemohla \"ve skutečnosti\" alespoň v některých aspektech odehrát. Aomame poskytovala cvičební lekce i zámožné staré paní z Azabu, vdově žijící ve střežené Vrbové vile. Obě se postupně velmi sblížily. Na pozemku stál azylový dům pro ženy, které se staly oběťmi domácího násilí. Bezpečnost zajišťoval profesionální Tamaru. Vdova cvičitelku příležitostně najímala na zprovození osob ze světa, které se provinily na svých bližních právě domácím násilím. Sexuální touhu Aomame ventilovala promiskuitním životem. V oblíbeném baru vyhlížela starší plešatící partnery na jednu noc. Při těchto výpadech se poznala s policistkou Ajumi, s níž vytvořila nerozlučný tandem. Jednoho dne se však v novinách dočetla, že přítelkyni někdo uškrtil páskem v hotelovém pokoji. Paní z Azabu instruktorce představila desetiletou Cubasu, která žila s rodiči v Předvoji. Masérce bylo odhaleno, že holčička zakusila pohlavní zneužívání od vůdce sekty, označovaného jako Lídr. Během noci vylezli z Cubasiných úst „Little People“ a začali spřádat kuklu z vláken vzduchu. Ráno se po holčičce slehla zem a vlčáka před dveřmi nalezli roztrhaného. Vdova, která ztratila dceru v důsledku domácího násilí, měla přitom v úmyslu ji adoptovat. Paní z Abasu získala důkazy o Lídrově zneužívání děti. Vybrané dívenky měly sloužit jako kněžky. Aomame proto obdržela obtížný úkol, zprovodit dalšího trýznitele ze světa. Lídrovu obrovitou postavu sužovaly dlouhodobé bolesti. Sám si vybral masérku s dobrými referencemi. Mezi jeho výjimečné schopnosti patřily telekineze i slyšení hlasů „Little People“, které představovaly životně důležitou vlastnost pro přežití sekty. Jednalo se také o Fukaeřina otce. Zářijový večer jej Aomame navštívila v hotelu, kde spolu vedli podnětný rozhovor. Cvičitelku překvapil fakt, že Lídr znal její vražedný úmysl, a o vykonání tohoto činu dokonce požádal. Za vysvobození od bolesti přislíbil ochránit Tenga. Šikovná ruka Aomame tak zacílila jehlu do zátylku a poslala vůdce na „druhý břeh“. Při odchodu pak informovala členy ochranky Ohona s Holohlavcem, aby jej nechali dvě hodiny prospat. Tento čas využila k úniku do anonymního bytu, dočasného útočiště před plánovanou změnou identity včetně přeoperované tváře. Aomame a Tengo se znali ze základní školy v čibské Ičikavě, kde společně chodili do čtvrté a páté třídy. Přestože se naposledy viděli jako desetiletí, častokrát na sebe mysleli. Samotářskou dívku ze sektářské rodiny dětský kolektiv nepřijal. S Tengem však poznali vzájemnou hřejivou náklonnost. Chlapec vyrůstal jen s přísným otcem, který pracoval jako výběrčí televizních poplatků. Jejich paralelní světy se o dvacet let později začaly přibližovat až se protly. Změněnou realitu si Tengo pro sebe nazval „Kočičím městem“. Mazané soukromé očko Ušikawa, ošklivý chlap po vnější i vnitřní stránce, musel napravit chybu. Byl to on, kdo prověřoval Aomame před setkáním s Lídrem, a selhal. Vražedkyni musel vypátrat stůj co stůj, aby si zachránil vlastní kůži. Vychytralý exprávník odkryl spojení mezi ní a Tengem, jenž představoval nejslibnější volbu pro nalezení ukryté ženy. Ačkoli netušil, zdali jsou oba v kontaktu, začal Tenga sledovat z pronajatého bytu. Jeho nepřehlédnutelný zjev, s šišatou hlavou panáčka Fukusukeho, byl však zachycen bezpečností kamerou u Vrbové lípy paní z Azabu. Hlavním cílem sekty se stalo zamezení dalšího šíření Fukaeřina bestselleru \"Kukel ze vzduchu\". Román fascinoval čtenáře, hltající útlou knihu jako smyšlený příběh. Jeho vydání však způsobilo ztrátu Lídrovy schopnosti slyšet hlasy „Little People“, kteří se stáhli pod zemský povrch. Ušikawa si z pronajatého bytu fotografoval osoby vstupující a vycházející z domu. Tento fakt vytušila citlivá Fukaeri, která se u Tenga skrývala. Sbalila si své věci a nadobro odtud odešla. Při východu se zahleděla do skrytého objektivu a Ušikawovi za ním, který věděl že ví, způsobila hlubokou ránu na duši. Po obloze roku 1Q84 pluly dva měsíce. Velkou žlutou lunu doprovázel malý zelený kotouč. Tengo tento výjev upřeně sledoval z klouzačky před apartmánem, v němž se skrývala Aomame. Od chvíle, co bývalého spolužáka zahlédla z balkónu a promarnila šanci na setkání, jej neúnavně vyhlížela, kdyby se opět objevil. Ušikawův výstřední vzhled znala od Tamarua. Slídil zavěšený na Tenga nechápal, co jen může nahoře hledat. Proto následujícího večera vylezl na klouzačku také a ohromeně spatřil dva měsíce. Když si masérka uvědomila, koho má před sebou, využila šance a nerozvážně se vydala Ušikawu špehovat. Dorazila tak až do domu, v němž vysněný přítel z mladí bydlel. Vzhledem k úmrtí otce se však nenacházel v Tokiu. Svá zjištění oznámila Tamaruovi, který přijel slídila zavraždit a vytěžit z něj informace. Z obdrženého čísla zavolal do Předvoje, aby si přijeli uklidit mrtvolu. Obě strany se krátce informovaly o svých záměrech a postojích. Tamaru uznal, že cílem sekty už není likvidace vražedkyně, která přesto zůstávala součástí jejich plánu. Nenapadlo ho však nic, čím by měla být pro Předvoj důležitá. Následně zatelefonoval Tengovi a tlumočil mu žádost Aomame o schůzku. Bývalí spolužáci se po dvaceti letech opět střetli a to na klouzačce, rozhodnuti opustit paralelní svět 1Q84. Aomame z něho tušila jen jediný východ. Pokusit se v opačném směru vylézt únikovým schodištěm na magistrálu. Tengo se od ní dozvěděl překvapivou zprávu, že bude otcem jejího dosud nenarozeného potomka. Fyzioterapeutka si byla jistá tím, že otěhotněla oné zářijové noci, kdy zprovodila Lídra ze světa. Styk přitom s nikým neměla od června. Tengovi to však vposledku nepřipadalo zvláštní. Dobře si uvědomoval, že tu tajemnou noc jedinkrát souložil s Fukaeri. Ačkoli dívka byla asexuálně založena, tak na něj z neznámého popudu nasedla, a on do ni silně ejakuloval. Nepodobalo se to přitom klasickému styku. Vzhledem k jejím výjimečným schopnostem, pravděpodobně sehrála úlohu koridoru mezi ním a dělohou Aomame. Na město se té noci snesla nejprudší bouřka s hromy a blesky, což mladá Fukaeri komentovala typicky úsečným prohlášením, že „\"Lidl pipl zase vivádějý.\"“ Východ na plošinu magistrály byl opravdu otevřen. Oba na ni vystoupali, ale přese všechno bylo něco jinak. Tygr s tankovací pistolí v ruce, na billboardu od Essa, shlížel na dvojici směrem doleva, zatímco při dubnovém sestupu Aomame měl hlavu nakloněnou doprava. Měsíc plul po obloze naštěstí opět jen jediný. Mladá žena si však náhle uvědomila závažnost Lídrova sdělení, že se již z roku 1Q84 nelze vrátit do stejného světa, z něhož přišla. Dvojice tušila, že Předvoj ve skutečnosti mohl pátrat po nenarozeném potomku v očekávání, že jednou zaujme pozici „Toho, kdo slyší hlasy“. Věřili však, že alternativní svět právě navždy opustili. Zamířili do hotelu a objednali si pokoj s výhledem na měsíc. Nad setmělým horizontem putoval stále jen jeden osamocený. Pak se začali milovat.", "section_level": 1}, {"title": "\"Kukly ze vzduchu\".", "content": "Krátký fantaskní příběh pojednává o světě plném „Little People“. Jeho autorkou se stala mladá dívka Fukaeri, která je dcerou Lídra. Pro knižní vydání a literární soutěž děj přepsal nadějný spisovatel Tengo. Hlavní hrdinkou je desetiletá dívka, žijící v izolované komuně. Záhadné bytosti v podobě „Little People“ vylézají během noci z mrtvé kozy, aby z vláken ze vzduchu splétaly kukly. Zámotek obsahuje duplikát malé dívky, její \"daughter\". Dívka pak hraje úlohu \"mother\". Po nebi plují dva měsíce, velký a malý, pravděpodobně odrážející vztah mezi \"mother\" a \"daughter\". Tengo o příběhu přemýšlel a spekuloval, že by se do jisté míry mohlo jednat o autobiografii Fukaeri, která nehodlala dále plnit roli \"mother\" a tak z komunity uprchla. \"Ten, který slyší hlasy\" zřejmě vyžadoval přítomnost \"daughter\", jež přijímala zvukové vjemy od „Little People“. Lídr byl nadán schopností slyšet a porozumět obsahu sdělení. Fukaeri tento nutný vztah dvou osob přirovnala k vazbě mezi \"perceiverem\" a \"receiverem\" – tedy ke vztahu toho, kdo hlasy zprostředkovává, a toho, kdo je slyší. Pro vznik správné \"daughter\" z kukly však bylo nejdříve nutné zajistit vhodnou \"mother\", domníval se Tengo.", "section_level": 2}], "src_summary": "1Q84 (:, Hepburnův přepis: \"Ichi-kyū-hachi-yon\") je dvanáctý román japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, původně vydaný v třísvazkové formě mezi lety 2009 a 2010. Román se stal bestsellerem, když k vyprodání prvních dvou knih došlo v den uvedení na trh. Do měsíce pak prodejnost dosáhla hranice jednoho milionu výtisků. ", "tgt_summary": null, "id": 1860818} {"src_title": "Třída Grimsby", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "V letech 1933–1940 bylo postaveno celkem 13 jednotek této třídy. Pro britské námořnictvo bylo postaveno osm šalup, další čtyři pro australské královské námořnictvo a jedna pro indické královské námořnictvo. Šalupy převzaly trup a pohonný systém předcházející třídy \"Shoreham\", byly však primárně určeny pro doprovod konvojů. Oproti svým předchůdcům nesly silnější výzbroj, ale naopak žádné minolovné vybavení. První šestice nesla jednoúčelové 120mm kanóny, přičemž další dvě dostaly dvouúčelové 102mm kanóny. Čtyři plavidla postavená pro Austrálii byla mírně větší, přičemž druhý pár byl díky zesílenému pohonu mírně rychlejší. Poslední třináctá jednotka pro Indii byla opět mírně zvětšenou verzí třídy \"Grimsby\". Jednotky třídy \"Grimsby\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Grimsby\".", "content": "Základní výzbroj představovaly dva 120mm kanóny, čtyři 47mm kanóny, dále dva vrhače a jedna skluzavka pro celkem 15 hlubinných pum. Pohonný systém o výkonu 2000 hp tvořily dva tříbubnové kotle Admiralty a dvě parní turbíny Parsons, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 16,5 uzlu. Dosah byl 5350 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Modifikace.", "content": "Během války byla výzbroj různě modifikována a zesilována. Častá byla instalace dvouúčelových 102mm kanónů, salvových vrhačů Hedgehog a zvětšení počtu nesených hlubinných pum. Například šalupa \"Fleetwood\" tak roku 1946 nesla čtyři 102mm kanóny, šest 20mm kanónů Oerlikon, jeden Hedgehog a dále čtyři vrhače a dvě skluzavky pro celkem 90 hlubinných pum.", "section_level": 2}, {"title": "\"Indus\".", "content": "Plavidlo bylo upraveno pro službu v tropech. Mělo prodloužený trup a kvůli zlepšení stability též mírně rozšířený trup. Na počátku 40. let byla výzbroj posílena o 12,7mm čtyřkulomet Vickers.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Třída byla velmi intenzivně nasazena ve druhé světové válce. Čtyři plavidla byla ve válce potopena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Grimsby byla lodní třída britských šalup z období druhé světové války. Celkem bylo postaveno 13 jednotek této třídy. Za druhé světové války je provozovala královská námořnictva Spojeného království, Austrálie a Indie. Ve válce byly čtyři potopeny. Šalupa \"Wellington\" se dochovala dodnes.", "tgt_summary": null, "id": 1669814} {"src_title": "Československé perutě v RAF", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Odchod do odboje.", "content": "Odchod do zahraničního odboje nebyl jednoduchý. Mnozí letci byli iritováni počátečním sklonem části velení, pozitivně reagovat na nabídku maršála Hermanna Göringa k převzetí asi 1 500 pilotů a jiných specialistů do německého letectva po zřízení protektorátu (podle některých pramenů mělo dokonce dojít k prvním převodům strojů a posádek do Německa). Druhým důvodem bylo provedení útěku. Mnoho letců odešlo nejprve do Polska, ovšem polské úřady nejevily ochotu případ řešit (většina vojáků byla pak převedena do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie, aby mohli být přijati do francouzské armády). Počátkem srpna 1939 si i polská vláda uvědomovala nebezpečí, které jí hrozilo od nacistického Německa, proto byla část pilotů, která dosud neodešla do Francie, přijata do polského letectva. Avšak jejich bojové vystoupení bylo velmi krátké, rychlá porážka Polska znamenala brzké ukončení jejich činnosti. Někteří piloti ustoupili se svými polskými kolegy do Rumunska, odtud se dostali na Střední východ a dále do Francie, jiní se dostali do Sovětského svazu, kde byli nejdříve internováni, ovšem po intervenci československých orgánů v zahraničí byli přesunováni k jednotkám ve Francii, později ve Velké Británii. Po obsazení Polska zůstala jedinou cestou pro české emigranty na západ trasa z Protektorátu přes Slovensko a Maďarsko, kde však při jejich dopadení hrozilo vydání Němcům. Do bezpečí se čeští letci i vojáci dostali až při překročení hranic tehdejší Jugoslávie, kde působil československý konzul, který zajišťoval jejich převoz do Bejrútu a Libanonu, odkud pokračovali směrem do Francie a posléze do Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Francie 1939–1940.", "content": "Vznik leteckých jednotek ve Francii byl doprovázen řadou byrokratických průtahů, a to i po vstupu Francie do 2. světové války. Teprve až v prosinci 1939 bylo několik čs. letců včleněno do francouzských jednotek. V únoru 1940 byl přijat projekt, v němž se počítalo s výstavbou samostatných československých stíhacích a bombardovacích jednotek. Vpádem Wehrmachtu do zemí Beneluxu dne 10. května 1940 skončilo období tzv. podivné války. Německé jednotky vtrhly do Francie a situace začínala být vážná. Jednou z nejlepších leteckých jednotek ve Francii byla 5. stíhací eskadra, ve které sloužilo 18 čs. letců, mj. kapitán Alois Vašátko či poručík František Peřina. Naši letci byli velmi úspěšní a patřili k elitním stíhačům. 1. června 1940 byla podepsána čs.-francouzská letecká dohoda o zřízení samostatného československého letectva ve Francii, ovšem rychlá kapitulace Francie její realizaci znemožnila. Povedlo se zřídit pouze 1. čs. stíhací letku u GC I/6, pod vedením kapitána Kulhánka. Celkem se do bojů zapojilo více než 130 čs. stíhačů. Čs. letci byli přesunuti k dalším bojům do Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Začlenění do Královského letectva.", "content": "Ve Velké Británii začaly rychle vznikat útvary československých letců, a to ještě před podepsáním příslušné smlouvy s vládou Spojeného království. Jednalo se přitom o útvary v rámci RAF, přičemž v jistých případech v těchto útvarech sloužili i britští příslušníci, a naopak, někteří českoslovenští letci a příslušníci posádky sloužili v čistě britských útvarech. 25. října 1940 byla podepsána československo-britská dohoda o československé branné moci, která kromě postavení a organizace československých vojenských jednotek ve Velké Británii upravovala také způsob jejich financování. Následně byla uzavřena Finanční smlouva mezi vládou Velké Británie a Československou prozatímní vládou o poskytnutí válečného úvěru, který následně sloužil k financování všech československých příslušníků branné moci ve Velké Británii.", "section_level": 1}, {"title": "Perutě.", "content": "Během krátké doby zde československá vláda (se svolením vlády Spojeného království) sestavila tyto útvary: Později (3. května 1942) bylo ze stávajících stíhacích perutí (310, 312 a 313) v Exeteru vytvořeno vlastní stíhací křídlo (\"Czechoslovak Fighter Wing\"). Mimo těchto československých perutí sloužili českoslovenští vojáci mimo jiné i v následujících britských a jedné polské peruti: Někteří další letci sloužili v jednotkách Maintenance unit a Ferry Pool, jejich úkolem bylo přelétávat s opravenými letadly z dílen k jednotkám. Sloužil tam např. Karel Šeda a Jaroslav Doktor. Ve velitelství Ferry Command, jehož úkolem bylo přelétávat s letadly z Kanady a USA sloužilo jako létající personál 10 československých pilotů, navigátorů a telegrafistů.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Británii.", "content": "Jak stíhací perutě tak i bombardovací peruť zasáhly krátce po svém založení do bojů, zejména pak do bitvy o Británii, a vyznamenaly se v těchto bojích. Posádky byly přitom vystaveny navíc dalšímu nebezpečí v případě sestřelení nad německými územími a zajmutí. Na rozdíl od jiných letců nebyli podkládáni za válečné zajatce, ale jako příslušníci Německem ovládaného Protektorátu za velezrádce – to se týkalo pak v zesílené míře posádek 311. bombardovací perutě, která podnikala dálkové nálety na německé vnitrozemí (částečně až do Itálie).", "section_level": 1}, {"title": "Stíhací letci.", "content": "Po porážce Francie byla dalším cílem agrese nacistického Německa Velká Británie. Britská vláda hledala každého, kdo by byl ochoten za ni bojovat, proto byli českoslovenští piloti vítanou posilou britského Královského letectva (RAF). Dne 25. října 1940 byla uzavřena čs.-britská dohoda, která se zabývala vojenským působením čs. pozemních jednotek i letectva. Letci vytvořili samostatné jednotky, stali se součástí tzv. Dobrovolnické zálohy RAF. V srpnu 1940 bylo ve Velké Británii téměř tisíc čs. letců, kteří byli ihned postupně zapojováni do výcviku na britských letounech. Mezitím se již rozhořela bitva o Anglii, do níž zasáhla čs. 310. stíhací peruť. Dne 2. října zahájila operační činnost i čs. 312. stíhací peruť. Někteří čs. piloti byli zařazeni i v britských a polských perutích. Nejlepším z nich a jedním z nejúspěšnějších spojeneckých stíhačů v bitvě o Británii byl četař Josef František, který bojoval v polské 303. peruti, a během září 1940 sestřelil 17 nepřátelských letadel. Do 31. října 1940 sestřelili čs. piloti 56 letadel, 14. letadel sestřelili pravděpodobně a 6 poškodili. V květnu 1942 vznikla první československá vyšší stíhací letecká formace, zvaná „wing“ (křídlo). Její první významnou bojovou akcí byla účast na Dieppské výsadkové operaci v srpnu 1942. 8. listopadu 1943 byla Čs. stíhací skupina zařazena do nově zřízeného britského taktického letectva a dostala označení „134. čs. letiště.“ Od té doby se čs. perutě zúčastňovaly nepřetržitých akcí spojeneckého letectva, které byly předehrou k invazi do Francie. Dne 6. června 1944 v „den D“ čs. stíhači podporovali vylodění 1. kanadské armády. Do 28. června se účastnili bojů v Normandii, ovšem z důvodu absence záloh byli z fronty odvoláni a 3. července byli přiděleni k velitelství Protivzdušné obrany Velké Británie. Odtud vykonávali přepady německých lodí, vlaků a bojové techniky ve Francii a Nizozemí, doprovázeli bombardovací svazy, zjišťovali a ničili létající střely V-1. Ve dnech 17. – 26. září 1944 se letadla 310. a 312. stíhací perutě účastnily ochrany výsadkové operace v prostoru Arnhemu a Eindhovenu v Nizozemí. Poslední velkou akcí čs. stíhacích perutí byla účast na výsadkové operace v prostoru Weselu dne 24. března 1945. Dne 13. srpna 1945 přistálo na pražském letišti 54 spitfirů Čs. stíhací skupiny, příslušníci 311. čs. bombardovací perutě byli přivítáni v Praze o týden později.", "section_level": 1}, {"title": "Bombardovací letci.", "content": "V září 1940 zahájila činnost čs. 311. bombardovací peruť. Prováděla noční nálety na střediska německého průmyslu, 23. září 1940 zaútočila poprvé na Berlín. Svoji činnost prováděla až do dubna 1942, kdy pro ztráty a nedostatek záloh byla z bombardování stažena a pověřena hlídkovou činností nad Atlantikem, při níž napadala a ničila německé lodě a ponorky, vykonávala doprovod dopravních plavidel. Největšího úspěchu dosáhla v závěru prosince 1943, kdy se osádce jednoho letadla B-24 Liberator podařilo potopit německou loď Alsterufer s důležitým nákladem surovin z Dálného východu.", "section_level": 1}, {"title": "Boje a ztráty.", "content": "Historiografie válek je někdy poplatná spektakulárním akcím – proto vešly ve známost zejména jména letců, kteří se vyznamenali sestřelením velkého počtu nepřátelských letounů. Je však dlužno dodat, že velká zásluha zde patří i letcům a dalším příslušníkům posádek bombardovací 311. perutě, která utrpěla tak těžké ztráty na příslušnících létajícího personálu, že je nebylo možno nahradit. Mezi úspěchy československých bojovníků v rámci RAF patří mimo jiné 365 sestřelených (či silně poškozených) nepřátelských letadel, dále pak 6 sestřelených řízených střel V1. K tomu je ovšem nutno přičíst velké množství průmyslových, zbrojních a podobných objektů, které byly (často úspěšným) cílem bombardování 311. bombardovací perutě. Na druhé straně zde figuruje 531 příslušníků československého letectva, kteří během války ztratili život.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení příslušníků západní fronty za komunismu.", "content": "Po návratu do osvobozeného Československa tyto perutě ještě krátkou dobu existovaly, nejpozději roku 1946 však byly jako perutě RAF zrušeny a zcela zařazeny do nové Československé armády. Příslušníci vedení zde převzali mnoho vedoucích úloh v oblasti vojenského letectví (až na několik málo letců, kteří až koncem války přešli do SSSR, byli jedinými odborníky v armádě): velitelé letišť, náčelníci výcvikových zařízení ap. Po únorovém převratu 1948 a zejména po vzniku politických strojených procesů se pozornost stranických a soudních činitelů soustředila i na účastníky odboje na západní frontě, zde pak ve velké míře na bývalé příslušníky RAF. Propuštění z armády, postih rodiny (včetně vyhození z bytu a propuštění manželky ze zaměstnání) a pozdější perzekuce dětí (např. při přijímání ke studiu ap.) patřily ještě k těm nejmenším postihům. Mnoho příslušníků západního odboje bylo uvězněno, vyslýcháno (nejčastější obvinění bylo špionáž pro západní mocnosti), a odsouzeno k žaláři; ve vězení došlo často k mučení. Až po roce 1989 se zásluhy západního odboje pro osvobození Československa dostaly opět do popředí, a po mnoha liknavých reakcích došlo k rehabilitaci postižených.", "section_level": 1}, {"title": "Nejúspěšnější českoslovenští stíhači.", "content": "První číslo je počet sestřelených strojů, druhé počet pravděpodobně sestřelených a třetí počet poškozených strojů. Úspěchy za jménem odpovídají francouzskému systému započítávání sestřelů, v závorce jsou úspěchy vyjádřené britskou normou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Činnost příslušníků československého letectva v jednotkách britské Royal Air Force během druhé světové války hrála důležitou roli v boji proti německému nacismu; o to smutnější je osud a pronásledování těchto vojáků v komunistickém Československu, kterým se doma dostalo uznání až po roce 1989. Celkem československými perutěmi RAF prošlo 2500 mužů.", "tgt_summary": null, "id": 575703} {"src_title": "Josef Klíma (orientalista)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve Vídni v české rodině. Jeho otec JUC. Alois Klíma (* 17. srpna 1866 ve Chvatěrubech) byl ministerským úředníkem (\"k. k. Ministerial Oberkomissar des Wiener Handelsministeriums\"). Matka Marie Klímová, roz. Iserlová, se narodila 24. března 1876 v Hradišti u Blovic (kde byl její otec Franz Iserle důchodním na panství hraběte Eduarda Pálffyho). Josef Klíma začal v září 1915 ve Vídni chodit do soukromé české školy. V listopadu 1918 rodina odjela do Čech, v květnu 1919 našla definitivní bydliště v Praze. Od září 1920 studoval na 1. českém reálném a vyšším gymnasiu v Křemencově ulici. Zde ho ovlivňovali jeho vyučující – třídní prof. historik Čeněk Chyský, orientalista dr. Felix Tauer a zejména prof. latiny Václav Niederle – ten vodil gymnazisty na přednášky Bedřicha Hrozného, Františka Lexy, Jana Rypky a Vincence Lesného. V roce 1928 složil maturitu s rozšířenými zkouškami z latiny, řečtiny a francouzštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Studia.", "content": "V letech 1928–1932 studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (promoce 16. prosince 1932, promotor prof. Otakar Sommer) a od 1932 i na Filozofické fakultě UK, kde poslouchal přednášky Bedřicha Hrozného. Na německé univerzitě v Praze od roku 1930 studoval babylonské, asyrské a chetitské právní texty u M. San Nicolòa a Paula Koschakera; byl mimořádným žákem Teologické fakulty u profesora Václava Hazuky. V letech 1932–1939 byl neplaceným asistentem u O. Sommera, přičemž dále studoval klasickou filologii a dějiny antických zemí (1932–1936). Své znalosti prohluboval ve třech zahraničních sférách – italské (Řím, Bologna, Benátky), francouzské (v Paříži u překladatele Chammurapiho zákoníku Jean-Vincenta Scheila) a německé (Berlín, Mnichov, v Lipsku u Benno Landsbergera).", "section_level": 1}, {"title": "Odborná knihovna a styky.", "content": "Mnozí posluchači semináře v Lipsku zůstali jeho celoživotními přáteli – prof. biblistiky v Amsterodamu Martin Beek, J. J. Stamm z Bernu, Rudolf Ranoszek z Varšavy, A. Salonen z Helsinek, F. R. Kraus z Leidenu, domácí H. S. Schuster a H. Petschow, o rok starší český kolega asyriolog (filolog) Lubor Matouš. Postupně navazoval desítky a desítky dalších známostí a přátelství, to mu umožnilo mj. získávat darem či složitou výměnou publikace odborné literatury. (Část knižního fondu z pozůstalosti Josefa Klímy byla začleněna do knihovny Ústavu starého Předního východu a srovnávací jazykovědy FF UK – čítá kolem 800 svazků monografií a periodik a asi 2000 separátů, téměř kompletně je zde zastoupena základní klínopisná literatura.)", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce a omezení politickou situací.", "content": "V roce 1935 se stal neplaceným členem Orientálního ústavu v Praze, asyriologie je však pro něho „soukromým koníčkem“. Finančně byl v letech 1935–1950 (s přestávkami) zajištěn jako právní úředník (auskultant – rada) finanční prokuratury. Snahy o habilitaci přerušila druhá světová válka, jeho habilitační práce o starobabylonském dědickém právu byla přijata až roku 1947 (venia docendi pro obor starověkých dějin právních uděleno 6. 11. 1947). Na Právnické fakultě UK mohl vyučovat jenom do politických čistek po převratu 1948. Poté ještě dva roky přednášel na Filozofické fakultě (kulturní a hospodářské dějiny starověkého Orientu) v součinnosti s prof. Hrozným. Politické změny ve vlasti se projevovaly stále výrazněji, záhy byl omezen styk se zahraničím – to ztěžovalo účast na kongresech v cizině i získávání zahraniční literatury. Období mírnější a tužší represe se budou v dalších čtyřiceti letech několikrát opakovat, J. Klíma s velkou energií využíval každé skuliny v předpisech. 7. října 1950 byl jmenován činným vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu ČSAV a věnoval se stále intenzívněji jen vědecké práci. Po smrti Bedřicha Hrozného byl 4. září 1953 pověřen vedením oddělení Předního východu v Orientálním ústavu; působil zde až do nuceného odchodu do důchodu 1. července 1971. Během své činnosti v Orientálním ústavu si vybudoval pozici mezinárodně uznávaného odborníka. K tomu přispělo i jeho vynikající jazykové vybavení – plynně hovořil německy, francouzsky, italsky, anglicky, slovensky; samozřejmě ovládal latinu, starořečtinu a novořečtinu, velmi dobře se domluvil polsky a rusky; v zahraničí a při styku s cizinci se snažil mluvit jejich jazykem, např. španělsky, portugalsky, maďarsky.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní působení.", "content": "Byl jedním z organizátorů asyriologické konference (a jejím tajemníkem) v Dobříši 20. – 25. června 1949, zde začalo každoroční setkávání všech asyriologů (\"Rencontre Assyriologique Internationale\" – RAI). Kromě RAI se účastnil i jiných mezinárodních setkání – kongresů SIDA (SIHDA), kongresů německých historiků, setkání odborníků socialistických zemí (ŠULMU), Société Jean Bodin ap. Byl zván i individuálně k přednáškám, např. v Paříži (Sorbonna), v Amsterodamu, Leidenu, Lutychu, Štýrském Hradci, ve Vídni, Krakově a Lipsku. V rámci velkých kongresů navštívil Řím, Paříž, Rennes, Londýn, Amsterodam, Leiden, Mnichov, Vídeň, Varšavu, Budapešť, Lipsko, Leningrad, Moskvu (1960, předsedá asyriologické sekci), Namur, San Sebastián, Fribourg, Münster, Würzburg. V roce 1954 a 1958 byl hostujícím profesorem právnické fakulty Varšavské univerzity. Do ciziny jezdil většinou jako individuální turista, náklady na cesty a ubytování si hradil sám za přispění svých přátel či pořadatelských organizací.", "section_level": 1}, {"title": "Světové uznání.", "content": "Jeho vědecká práce byla oceněna především v zahraničí. V Krakově mu byl 9. května 1964 udělen doktorát honoris causa Universitatis Iagellonicae. V Lutychu obdržel 5. dubna 1968 medaili Université de Liège. V roce 1970 byl jednomyslně zvolen stálým členem-korespondentem Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (Institut de France) v Paříži (jako druhý Čechoslovák po Bedřichu Hrozném). Byl členem Comité de Direction de la Revue Internationale des Droits de l ́Antiquité (Brusel) a Comitato Scientifico Internazionale di IVRA (Catania); členem komise pro vydávání klínopisných textů Bavorské akademie věd. Byl členem redakční rady Archivu orientálního (organizuje pětisvazkové tzv. \"Symbolae Hrozný\" jako suplement AO), Nového Orientu, New Orient Bimonthly.", "section_level": 1}, {"title": "Publikační činnost.", "content": "Spolupracoval s bibliografickými středisky pro výzkum antického práva v Římě a v Paříži a napsal řadu hesel do Reallexikon der Assyriologie und der Vorderasiatischen Archäologie (Berlin). V mnoha zahraničních časopisech a sbornících publikoval řadu studií, encyklopedických hesel, bibliografických údajů, článků a recenzí v asyriologických a juristických periodikách. Soustavně se zabýval otázkami právních dějin a společnosti starověké Mezopotámie. Kromě vědecké práce a překladatelské činnosti se věnoval popularizaci výsledků výzkumu starého Předního východu i ve své vlasti. Svými články přispíval do časopisů (Dějiny a současnost, Naše věda, Věda a život, Vlasta aj.), neúnavně soukromě přednášel pro Orientalistickou společnost (v Náprstkově muzeu či ve Středočeském muzeu v Roztokách). V dalších městech Čech a Moravy měl v letech 1955–1985 desítky přednášek s diapozitivy a besed na školách i pro veřejnost. (Mimoděk tak získává pro svůj obor i antiku vůbec následovníky – vděčně se k němu hlásil klasický filolog Bubeník; inspiraci Klímových přednášek pro volbu oboru uvede po letech i Blahoslav Hruška.) V únoru 1972 vystupoval v Československé televizi v pořadu \"Kolébka civilizace\" (o Mezopotámii, Sumerech, archeologii a kultuře zaniklé civilizace – uváděla Marta Heinová). Do poloviny 70. let externě přednášel několik semestrů na Pedagogické fakultě UK, přednášky byly pojaty do učebnice \"Základy etopedie\".", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1937 se Josef Klíma oženil s Věrou Erbenovou (nar. 1914, gymnaziální profesorka latiny a francouzštiny). Měli tři děti (PhDr. Pavel Klíma, CSc., nar. 1940; Mgr. Jiří Klíma, nar. 1942; Ing. Ludmila Tylová, nar. 1945). Manželství bylo v roce 1956 rozvedeno, Josef Klíma si v roce 1959 vzal PhDr. Dagmar Rychnovou, CSc. (nar. 1926, etnografka a folkloristka). Vedle vědy bylo od mládí jeho největší zálibou cestování a pěší turistika, zejména vysokohorská. Poznal snad všechny kouty Československa a mnoho krajin a měst v Evropě. Miloval přírodu, měl velké znalosti fauny i flory (i mnoha jiných oborů). Nikdy nebyl členem žádné politické strany. Zemřel v Praze čtrnáct dní po svých 80. narozeninách.", "section_level": 1}, {"title": "Výběrová bibliografie.", "content": "Jeho bibliografie in Blahoslav Hruška – Jiří Prosecký: Josef Klíma. Bibliographie 1930–1988. Altorientalische Forschungen 17/1, 1990, s. 191-219 obsahuje 498 čísel. Neuvádí ale některé články publikované již během vysokoškolského studia, příp. práce z posledních let.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Překlady", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef Klíma (16. listopadu 1909 Vídeň – 30. listopadu 1989 Praha) byl český asyriolog, historik klínopisného práva starého Předního východu, překladatel ze sumerštiny a akkadštiny.", "tgt_summary": null, "id": 360303} {"src_title": "Mistrovství světa juniorů v orientačním běhu 2011", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Závod ve sprintu.", "content": "První finálový závod JMS 2011 se uskutečnil 3. července 2011. Tento závod se běžel na území polského města Lębork ve staré vilové části s vodními kanály. Trať byla postavena z 70 procent v obydlené oblasti a 30 procent tvořil kopcovitý les. Běželo se prakticky na rovině, tak i proto byl závod velmi rychlý, kdy každé zaváhání způsobovalo propad ve výsledkové listině. Pro juniorský titul mistryně světa (již druhý v řadě) si doběhla dánská závodnice Ida Bobachová s 2 sekundovým náskokem před krajankou Emmou Klingenbergovou. Na třetím místě se umístila česká závodnice Tereza Novotná, která za nimi zaostala o pouhých deset sekundy. Celého závodu se zúčastnilo 130 závodnic ze 36 zemí světa. V juniorské kategorii zvítězil a juniorským mistrem světa se stal Francouz Lucas Basset před Španělem Andreu Blanesem, jež za ním zaostal 10 sekund. Na třetí pozici doběhl Švýcar Florian Howald s 12sekundovou ztrátou. Mužského závodu se zúčastnilo 158 juniorů. Z českých závodníků nejlépe zaběhla výše zmiňovaná Tereza Novotná, která dokončila trať na bronzové příčce. V mužské kategorii byl nejlepší Pavel Kubát, který obsadil sedmou pozici.", "section_level": 1}, {"title": "Česká juniorská reprezentace na JMS.", "content": "Nominační závody české reprezentace se konaly 27. – 29. května 2011 v Doksech. Nominovaní byli: Juniorky: Adéla Indráková (1991, SK Žabovřesky Brno), Denisa Kosová (1991, OK 99 Hradec Králové), Tereza Novotná (1992, OK 99 Hradec Králové), Kateřina Chromá (1994, SK Žabovřesky Brno), Petra Pavlovcová (1993, OOB TJ Turnov), Markéta Poloprutská (1992, Slavia Liberec Orienteering) Junioři: Pavel Kubát (nar. 1991, klub OK 99 Hradec Králové), Filip Hadač (1993, POBO Opava), David Procházka (1991, OK Lokomotiva Pardubice), Daniel Wolf (1991, OOB TJ Turnov), Michal Hubáček (1993, TJ Slovan Luhačovice), Marek Schuster (1993, POBO Opava).", "section_level": 1}], "src_summary": "22. Mistrovství světa juniorů v orientačním běhu proběhlo v Polsku s centrem ve městech Rumia a Wejherowo, jež leží v Pomořském vojvodství. Mistrovství proběhne v termínu 1. červenec až 9. červenec 2011. Hlavním pořadatelem je domácí oddíl \"UKS Siódemka\" a Polská asociace orientačního běhu.", "tgt_summary": null, "id": 846213} {"src_title": "Železniční trať Studénka–Veřovice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Provoz na trati.", "content": "Po trati jezdí pravidelné osobní vlaky (v nepravidelném taktu) Českých drah v celém úseku a nákladní vlaky různých dopravců. Trať je začleněna do systému Esko v Moravskoslezském kraji jako linka osobních vlaků S8. Provozování dráhy na této trati zajišťuje Správa železnic.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj tratě.", "content": "Trať byla vybudována ve dvou etapách od 19. prosince 1881 do 25. července 1896. Na trati na úseku Studénka - Štramberk byl provoz zahájen 19. prosince 1881 a na úseku Štramberk - Veřovice byl provoz zahájen 25. července 1896.", "section_level": 1}, {"title": "Navazující tratě.", "content": "Dále na tuto trať navazuje Trať 270 (Bohumín - Ostrava - Přerov - Olomouc - Zábřeh na Moravě - Česká Třebová - (Praha)) + větev do Mošnova, následuje Trať 279 (Studénka - Bílovec) a nakonec Trať 323 (Ostrava hlavní nádraží - Frýdek-Místek - Frýdlant nad Ostravicí - Valašské Meziříčí).", "section_level": 1}, {"title": "Přeložení tratě.", "content": "Zajímavostí na této trati je, že trať byla dvakrát přeložena do nové polohy ve dvou úsecích. Prvním přeloženým úsekem je úsek Studénka - Sedlnice přeložený v roce 1959 v rámci výstavby Letiště Leoše Janáčka Ostrava. Druhým přeloženým úsekem je úsek Příbor - Kopřivnice zastávka přeložený v roce 1979 v rámci výstavby továrny Tatra. Viz průběh trati v pravém sloupečku.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh původní tratě.", "content": "Za stanicí Studénka se nachází několik mostů přes řeku Odru a její zátopové oblasti. Mosty jsou propojeny náspy. Celková délka soustavy mostů byla téměř 200 m. Za mosty vedla dráha na hrázi mezi rybníky Kačák a Kotvice. Za rybníky následovalo prudké stoupání, které mělo protisměrné oblouky (esíčka). Proto se často ze Studénky používal postrk, aby vlak toto stoupání vyjel. Na konci stoupání byl přejezd a nedaleko něj byla zastávka Albrechtičky. Po několika kilometrech byla zastávka Sedlnice. Zastávka se změnila na stanici až v roce 1911 (v tomto roce byla postavená nádražní budova), aby se zvýšila propustnost tratě. Po roce 1959 se stanice stala součástí letiště Mošnov, nádraží bylo využíváno jako vlečka k letišti. Byly zde vybudovány zařízení pro stáčení leteckého paliva z cisteren. Trať směrem na Studénku byla zlikvidována, protože překážela stavbě letiště. Koleje zůstaly jen na soustavě mostů. Za posledním z nich bylo zarážedlo. Tyto koleje byly zlikvidovány v roce 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Železniční trať Studénka - Veřovice (v jízdním řádu pro cestující je uvedená v tabulce označené číslem 325, do roku 1998/1999 byla uvedená v tabulce označené číslem 304) je jednokolejná železniční trať, propojující hlavní trať Česká Třebová - Přerov - Bohumín s hlavní tratí Ostrava - Valašské Meziříčí. Trať vede malebnou krajinou přírodního parku Podbeskydí. Trať je zde kategorizována jako regionální dráha. Trať je dlouhá 27 km.", "tgt_summary": null, "id": 1653269} {"src_title": "Petiční výbor Věrni zůstaneme", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Založení.", "content": "Založení PVVZ předcházelo zveřejnění manifestu \"Věrni zůstaneme\" v roce 1938 skupinou levicových intelektuálů. Manifest si kladl za cíl mobilizovat veřejnost proti německé agresi. Původní název byl „Odkazu presidenta Masaryka věrni zůstaneme“. Na utváření PVVZ se od počátku podíle členové řady společenských a zájmových organizací, např. legionářského časopisu Čin, Ústředního spolku čs. profesorů či zástupci železničářský a poštovních odborů, organizace YMCA či členové evangelické církve.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Krátce po okupaci byl pro řízení PVVZ využit aparát Dělnické akademie včetně desítek jejich poboček. Do května 1939 se podařilo ustanovit řídící strukturu PVVZ. Vedení PVVZ se skládalo ze dvou tzv. komisí, komise organizační a komise politické.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační komise.", "content": "Do této komise patřili např. Karel Bondy, gen. Jaroslav Čihák, Josef Pešek, Bohumír Truksa či Alois Tomas. Její jednání navštěvovali i zástupci vojenského odboje z Obrany národa škpt. Václav Velínský a mjr. Hájíček.", "section_level": 2}, {"title": "Politická komise.", "content": "Politická komise řídila PVVZ koncepčně. Komise představila politickou programovou platformu, v níž se jednoznačně přihlásila k Edvardu Benešovi jako jedinému vůdci zahraničního odboje. Strukturu (a to jak vertikální, tak horizontální) budoval PVVZ ještě v srpnu 1939. Ve své struktuře sdružoval i relativně samostatně pracující skupiny (např. železničářů, pošťáků, učitelů, ale i YMCA či Ženské národní rady). v mnoha případech docházelo i k velmi těsnému prolínání se strukturami Obrany národa, což mělo za následek ideové sbližování obou složek odboje.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost.", "content": "Po obsazení Československa nacistickým Německem začal PVVZ rozvíjet zpravodajskou činnost zaměřenou na sběr informací pro spojenecké armády, zajišťoval ilegální přechody do zahraničí, distribuoval ilegální tiskoviny a vyvíjel také sabotážní činnost. PVVZ také úzce spolupracoval s Obranou národa. Vybudoval „koordinační centrum“, v němž měli být soustředěni zástupci většiny důležitých postů a zaměstnání, včetně zástupců církví. Jelikož bylo v zimě na přelomu roku 1939 a 1940 gestapem zatčeno několik tisíc členů velitelského sboru Obrany národa a Politické ústředí bylo také rozbito, PVVZ se stal nejdůležitější složkou ÚVODu. Vysílal exilové vládě do Londýna pomocí vysílaček Sparta. PVVZ zůstal ušetřen většího zatýkání až do podzimu roku 1941, až vyvstává podezření, že gestapo čekalo tak dlouho záměrně, aby mohlo celou organizaci důkladně poznat a rozdrtit jednou ranou. Zbytky PVVZ poté zorganizoval Vladimír Krajina, který získané informace předával skupině Silver A pro radiostanici Libuše. Členkou výboru byla také dr. Milada Horáková.", "section_level": 1}, {"title": "Likvidace.", "content": "PVVZ byl zlikvidován gestapem roku 1942 během tzv. druhé heydrichiády.", "section_level": 1}, {"title": "Připomínka PVVZ.", "content": "V rohovém činžovním domě v Praze 2 na Vinohradech v ulici Anny Letenské 34/7 se za protektorátu odehrála řada schůzek členů PVVZ. Před svým odchodem do zahraniční v lednu 1940 se zde ukrýval generál Jaroslav Čihák. Na schůzkách se (v bytě Anny Pollertové) setkávali Jaroslav Šimsa, Volfgang Jankovec, JUDr. Karel Bondy, doc. PhDr. Josef Fischer a další. V domě měl ordinaci MUDr. Viktor Kaufmann. Na začátku okupace tam probíhaly schůzky první garnitury vedení odbojové organizace PVVZ. Prostřednictvím profesora Dr. Vojtěcha Čížka v domě získala mansardový byt profesorka Jiřina Picková. Zde se ukrývali hledaní pracovníci odboje. Na připomínku těchto aktivit je na domě umístěna pamětní deska se jmény 26 odbojářů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ, plně:Odkazu prezidenta Masaryka věrni zůstaneme) byla protinacistická odbojová organizace působící na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1942, též známá jako \"odboráři\". ", "tgt_summary": null, "id": 1861673} {"src_title": "Lokomotiva 124", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátkem 70. let byla ve Škodě připravována série lokomotiv řady 350 pro ČSD a z ní odvozené stroje pro sovětské železnice SŽD, na kterých měly být použity zcela nové technologie a konstrukční celky. Jednalo se především o podvozky nové generace pro rychlost až 200 km/h. Aby mohla být tato řešení v praxi vyzkoušena, bylo rozhodnuto o úpravě jedné lokomotivy z právě vyráběné série řady 123 pro testovací účely. Lokomotiva dnešní řady 124 byla vyrobena jako poslední kus série řady 123 a byla označena dle tehdejšího systému značení jako E 469.3030, později krátce E 499.2001 a od roku 1988 dle systému UIC 124.601-6. Od běžných strojů řady 123 se odlišovala především právě podvozky nového typu a také výkonnějšími trakčními motory, umožňujícími dosažení vysokých rychlostí.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Lokomotiva se z větší části shoduje s řadou 123. Hlavními rozdíly jsou nový typ podvozků, motory s vyšším výkonem, jiný převodový poměr kvůli vyšší rychlosti a odlišný brzdný systém. Po stránce vzhledu je lokomotiva identifikovatelná kromě odlišného nátěru též bezpečnostními mřížemi v čelních oknech.", "section_level": 1}, {"title": "Využití a rekordy.", "content": "Po vyrobení byla lokomotiva předána na cerhenický okruh ke zkouškám. Dne 5.9.1972 dosáhla rychlosti 219 km/h, čímž dosáhla československého (a později českého) rychlostního rekordu, který překonala až v roce 2004 jednotka Pendolino. Později byla převezena k dalšímu testování na polygon poblíž Majkopu v SSSR, který umožňoval jízdy ještě vyšší rychlostí. Při rychlostním testu tu v létě 1973 zaznamenala rychlost 224 km/h, což byl až do roku 2010 rychlostní rekord lokomotiv Škoda (o překonání se postaraly až nově vyrobené stroje řady 380). Od roku 1990 je díky změněné legislativě rychlost lokomotivy administrativně omezena na 160 km/h. Po provedení hlavní opravy je stroj nadále v provozu na ŽZO, kde je využíván k nejrůznějším účelům. Vlastníkem lokomotivy je firma Výzkumný Ústav Železniční (VUZ).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva řady 124 je elektrická lokomotiva na stejnosměrný proud používaná zejména při testech na zkušebním okruhu u Velimi. Vyrobila ji plzeňská firma Škoda v roce 1971 (typ Škoda 57Er) v jediném prototypu. Patří k československým lokomotivám tzv. I. generace.", "tgt_summary": null, "id": 1527749} {"src_title": "Arnošt Bedřich Windischgrätz", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se ve Vídni jako druhorozený syn říšského vicekancléře hraběte Gottlieba Amadea Windischgrätze (1630-1695) a jeho druhé manželky hraběnky Marie Eleonory Oettingen-Oettingen (1649-1681), která byla sestřenicí císařovny Eleonory, třetí manželky Leopolda I. Tento příbuzenský vztah byl jedním z impulsů vzestupu Windischgrätzů koncem 17. století. Studoval ve Vídni a absolvoval kavalírskou cestu, během níž pobýval například rok v Turíně a ve Florencii. V roce 1694 se stal členem říšské dvorské rady, téhož roku vykonal diplomatickou misi do Drážďan. Později byl vyslancem v Modeně (1698-1699) a u říšského sněmu v Řezně (1701-1702), mezitím v roce 1700 obdržel Řád zlatého rouna. Po smrti Dominika Ondřeje z Kounic v roce 1705 byl kandidátem na funkci říšského vicekancléře, ke jmenování ale nedošlo kvůli odporu mohučského arcibiskupa. Jako držitel statků v Čechách byl v roce 1711 hlavním vyslancem Českého království na volbě Karla VI. římským císařem ve Frankfurtu. Dalších několik let se však zdržoval v ústraní na svých statcích, až později se stal prezidentem říšské dvorské rady (1714-1727) a nakonec ve Vídni státním a konferenčním ministrem (1724-1727). Spolu s vojevůdcem Evženem Savojským a finančním ministrem Gundakarem Starhembergem patřil k hlavním osobnostem politiky habsburské monarchie, proslul jako expert na ústavní právo Svaté říše římské, vzhledem k diplomatickým zkušenostem měl důležité slovo i v zahraniční politice.", "section_level": 1}, {"title": "Majetek a rodina.", "content": "Po otci zdědil v roce 1695 stěžejní rodová panství v Dolním Rakousku (Trautmansdorf, St. Peter), zatímco jeho bratr Leopold Viktorin převzal Přerov na Moravě. V roce 1695 se oženil s hraběnkou Marií Terezií Fünfkirchenovou, rozenou Slavatovou (1656-1699), která byla jednou z dědiček rozsáhlého majetku vymřelého rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka. Do manželství přinesla v hotovosti 50 000 zlatých, manželovi pak předala i svůj dědický podíl, panství Červená Lhota. Jejich krátké manželství zůstalo bez potomstva, podruhé se oženil v roce 1709 s hraběnkou Terezií Rozálií Rottalovou (1679-1753). Z druhého manželství se narodily dvě děti, obě ale zemřely v dětském věku. Dědicem majetku se stal mladší bratr Leopold Viktorin (1686-1746).", "section_level": 1}], "src_summary": "Arnošt Bedřich Windischgrätz, také Arnošt Bedřich hrabě z Windischgrätzu nebo Ernest Friedrich Graf zu Windischgrätz (20. července 1670 Vídeň – 6. září 1727 St. Peter in der Au) byl rakouský šlechtic a státník z významného rodu Windischgrätzů. Díky matce byl vzdáleným příbuzným císaře Leopolda I., což se promítlo do vzestupu rodu na přelomu 17. a 18. století. Kariéru završil funkcí prezidenta říšské dvorské rady a byl rytířem Řádu zlatého rouna. Sňatkem získal mimo jiné majetek v Čechách (Červená Lhota).", "tgt_summary": null, "id": 135038} {"src_title": "Josef Svoboda (scénograf)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V letech 1931–1934 studoval na reálném gymnáziu v Čáslavi, vyučil se truhlářem u svého otce a pokračoval dvouletou Mistrovskou školou pro truhláře v Praze na Žižkově. Později studoval na Ústřední škole bytového průmyslu v Praze. Od roku 1945 studoval jevištní výtvarnictví na Konzervatoři Praha a později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (u prof. Pavla Smetany), specializaci vnitřní architektura. Školu ukončil roku 1951.", "section_level": 1}, {"title": "Pedagogická činnost.", "content": "O scénografii přednášel na mnoha univerzitách po celém světě, mj. v Brazílii, USA, Kanadě, Itálii, Francii. V roce 1990 vydal ve spolupráci s dr. Milenou Honzíkovou knihu s názvem \"Tajemství divadelního prostoru\".", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Již v roce 1945 byl angažován jako šéf výpravy ve Velké opeře Divadla 5. května. Současně spolupracoval i s Divadlem satiry a se Studiem Národního divadla. Od roku 1948 působil v Národním divadle v různých funkcích, nejdříve jako jevištní výtvarník, od roku 1951 jako šéf umělecko-technického provozu a od roku 1966 jako scénický výtvarník a šéf výpravy, později jako šéfvýtvarník (od roku 1970) a scénický hlavní výtvarník (1980). V roce 1958 připravil společně s bratry Radokovými (Alfrédem a Emilem) v rámci Laterny magiky pro československý pavilón na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu představení a realizoval pro něj scénu (viz též promítací systém polyekran). Od roku 1973 byl uměleckým šéfem Laterny magiky (do roku 1992). Po jejím osamostatnění v roce 1992 se stal jejím ředitelem. Od roku 1958 často hostoval v zahraničí. Jeho první zahraniční scénou byla \"Rusalka\" v Teatro La Fenice v Benátkách v režii V. Kašlíka. Pracoval také pro newyorskou Metropolitní operu (\"Carmen\", 1972; \"Sicilské nešpory\", 1974; \"Prodaná nevěsta\", 1978), v Kennedyho centru ve Washingtonu, ve Slovinském národním divadle v Lublani, v Grande Opéra v Paříži (1974 \"Sicilské nešpory\"; 1976 \"Fantastická symfonie\", v Německu na Hudebních slavnostech v Bayreuthu (1969 \"Bludný Holanďan\"; 1974 \"Tristan a Isolda\"), ve Velkém divadle v Ženevě, v Londýně (1974 Wagner: \"Prsten Nibelungův\"; Čechov: \"Tři sestry\"), v Staatsoper v Mnichově (Mozart: \"Kouzelná flétna\"), v Miláně (1988 Goethe: \"Faust\"), v Deutsche Oper v Berlíně (\"Hoffmannovy povídky\", 1969; R. Strauss: \"Ariadna na Naxu\", 1970; \"Z mrtvého domu\", 1981; M. Constant: \"Profesor Neřád\", 1985; \"Salome\", 1990) a v Komische Oper v Berlíně (\"Trubadúr\", 1966). Podílel se na přípravě scény pro EXPO 67 v kanadském Montrealu (projekt Polyvize) a pro EXPO 70 v japonské Ósace. V letech 1975 – 1980 byl technickým poradcem Velkého divadla v Ženevě. Za život vytvořil výpravu pro více než 700 inscenací. Z toho jen pro Stavovské divadlo navrhl přibližně šedesát pět prací. Například jen scénu pro \"Dona Giovanniho\" navrhl celkem devětkrát – Ostrava 1949; ND Praha 1950, 1956, 1962, 1969, 1984; Theater am Goetheplatz v Brémách 1966; Staatsoper ve Stuttgartu 1971; Teatro Giuseppe Verdi v Trieste 1990. Spolupracoval s řadou významných českých divadelních režisérů, mj. s Alfrédem Radokem, Václavem Kašlíkem, Jindřichem Honzlem, Otomarem Krejčou, Miroslavem Macháčkem, Františkem Salzerem, Karlem Jernekem a Evaldem Schormem. Ze zahraničních režisérů a divadelních osobností se jednalo např. o sira Petera Ustinova, Leonarda Bernsteina, Friedricha Dürrenmatta, Armanda Delcampa, Johna Drextera, Laurence Oliviera aj.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Svým originálním přístupem výrazně ovlivnil scénografii jako jednu ze součástí dramatického díla. Při tvorbě scénografie pro konkrétní inscenaci mu vždy šlo o rovnováhu všech tvůrčích složek a celkové vyznění díla. Příkladem jsou jeho scénická provedení operních představení v Londýně, Hamburku, New Yorku nebo Praze. Vytvářel na scéně atmosféru, ve které různé objekty v kombinaci se scénickými prvky byly povýšeny do zcela nové kvality. Důležité pro něho bylo formování inscenačního prostoru nejen na jevišti, ale současně i v hledišti. Využíval moderní technologické postupy, stál u vzniku světelného designu a multimediálních projektů. V inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny v Mnichově použil jako první scénograf na světě laser. V průběhu své profesní dráhy Svoboda představil mnoho technologických inovací v oblasti světla, speciálních materiálů a jevištní kinetiky. Neustále také promýšlel a zdokonaloval propojení audiovizuálních technologií a divadla. V roce 2020 uvedla Státní opera v Praze slavnou inscenaci Pucciniho \"Toscy\" režiséra Karla Jerneka, která měla premiéru ve stejném divadle pod taktovkou Jindřicha Bubeníčka dne 4. května 1947. Scénografii připravil Josef Svoboda a kostýmy Jan Kropáček. Jako základní spojovací element použil J. Svoboda prvky barokní architektury kombinovaných s plastickými modely původních stavebních prvků, vše využívalo optických iluzí, převrácené ptačí perspektivy a podobných efektů. Trojrozměrné objekty přecházely přibližně v polovině scény do malovaných.", "section_level": 1}, {"title": "Archiv Josefa Svobody.", "content": "V roce 2013 započala péčí o.p.s. \"Josef Svoboda – scénograf\" digitalizace rozsáhlého scénografova archivu, jejíž cílem je postupně zpřístupnit Svobodovo dílo studijním účelům nejen odborné, ale i širší veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "O Josefu Svobodovi byl v roce 2011 natočen jeho vnukem, režisérem Jakubem Hejnou dokumentární film Divadlo Svoboda.,. Otevřeně jsou v něm popisovány i jeho problematické postoje v období komunistického režimu včetně spolupráce s StB.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Svoboda (10. května 1920, Čáslav – 8. dubna 2002, Praha) byl český scénograf, jevištní výtvarník a pedagog. Josef Svoboda byl jedním z tvůrců Laterny magiky.", "tgt_summary": null, "id": 54372} {"src_title": "Tajvánie kryptomeriovitá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tyto stromy jsou málo rozšířené a rostou pouze na Tchaj-wanu v jihozápadní Číně, na severu Vietnamu a ojediněle i v Myanmaru. Obvykle se vyskytují rozptýleně ve smíšených lesích, kde vysoko přerůstají okolní stromy. Rostou na mírně kyselé, propustné, ale trvale vlhké půdě, nejlépe na plném slunci a chráněné před zimními větry. Vyskytují se v nadmořských výškách 500 až 2800 m. Starší stromy bývají hustě porostlé lišejníky, mechy a játrovkami. Tajvánie jsou rostliny teplého a mírného pásma s vysokými dešťovými srážkami v létě i na podzim a se sušší zimou, snesou krátkodobě pokles teploty pod bod mrazu. Klima je tam silně ovlivňováno monzuny, roční srážky bývají 3000 až 4000 mm. Stromy rostou velmi pomalu, jsou dlouhověké a údajně se mohou dožít stáří 1600 až 2000 let. Byly jako okrasné vzácně vysazeny v Japonsku, jižní Evropě, Severní Americe i na Novém Zélandu, převážně do botanických zahrad a arboret. Střední Evropa jim neskytá vhodné podnebí k přežití.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vzrůstný strom s rovným, až 70 m dlouhým, rovným kmenem o výčetní tloušťce okolo 3 m. Jeho kůra je šedavě červená, hnědá nebo téměř šedá, podélně rozpukaná, asi 1,5 cm tlustá, odlupující se v podélných pruzích. Peridermis je zářivě červený, směrem dovnitř se dřevo stává postupně purpurově hnědé a nevylučuje žádnou pryskyřici. Bělové dřevo je bílé až světle oranžovožluté. Koruna stromu je kuželovitá až válcovitá, u starší jedinců začíná asi v polovině délky kmene. Hlavní větve jsou horizontálně rozkladité, mladé větvičky jsou převislé, štíhlé, dlouhé a porostlé krátkými, měkkými a ne příliš hustými chlupy. Šupinovité, dužnaté, modrozelené listy vyrůstají v husté spirále a bývají dvoutvaré. U starších stromů jsou 2 cm dlouhé, šídlovité, mírně srpovitě zahnuté, bázi mají sbíhavou, vrchol špičatý nebo tupý a na příčném řezu jsou trojúhlé nebo čtyřúhlé. Listy mladých stromů vyrůstají řidčeji, jsou kratší, mají esovitý tvar a jsou spíše vejčité než šídlovité. Samčí šištice jsou vejčité a rostou v terminálních svazečcích po dvou až šesti, mají 10 až 36 mikrosporofylů se spirálovitě uspořádanými dvěma až čtyřmi prašnými váčky. Samičí šištice jsou terminální, podlouhle vejčité, vyrůstají jednotlivě a vzpřímeně, jsou téměř přisedlé, 1,5 až 2 cm dlouhé a mají 15 až 30 semenných šupin se dvěma nahými vajíčky, podpůrné šupiny jsou zakrslé. K opylení dochází v dubnu a květnu, semena jsou zralá v říjnu a listopadu, jsou plochá, podlouhle vejčitá, 4 až 7 mm dlouhá a mají úzká postranní křidélka. Stromy začínají vytvářet semena až když jsou vysoké nejméně 15 m, tehdy se jim mění i vzhled listů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V minulosti bylo snadno opracovatelné, vonné, světložlutě až načervenale zbarvené dřevo používáno ve stavebnictví, na výrobu nábytku a hlavně se z něj zhotovovaly kvalitní rakve. Dále bylo pro svou lehkost vhodné pro stavbu mostů a lodí. V současnosti jsou zbývající stromy chráněny a sazenice z jejich semen se užívají na zalesňování holin.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Stromy tajvánie kryptomeriovité se v minulém období hojně kácely a soudí se, že se jejich stavy za století snížily o témě polovinu. V současnosti probíhají na Tchaj-wanu i v Číně programy na jejich ochranu a vysazují se nové porosty, rostou ale velmi pomalu a brzký užitek z nich nebude. Ve Vietnamu chráněné nejsou a nacházejí se na místech, kde jsou lesy často měněné na pastviny. Mezinárodním svazem ochrany přírody IUCN je populace tajvánie kryptomeriovité posuzována jako stabilní, ale pro malý počet jedinců je hodnocena jako zranitelný druh (VU).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tajvánie kryptomeriovitá (\"Taiwania cryptomerioides\") je stálezelený, jednodomý strom, jediný druh monotypického rodu tajvánie. V současnost je řazen do čeledě cypřišovitých, v minulosti náležel do zrušené čeledě \"Taxodiaceae\". ", "tgt_summary": null, "id": 710137} {"src_title": "Báňská dráha", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zárodkem Báňské dráhy byla železniční vlečka ze stanice Ostrava v Přívoze (tedy dnešní Ostrava hlavní nádraží) do Vítkovických železáren (VŽ) s odbočkou k jámě Karolina v Moravské Ostravě. Tato trať byla uvedena do provozu 1. srpna 1856, nejprve s koňskou trakcí, která byla 17. července 1858 vystřídána parní trakcí. Tuto trať 1. května 1861 odkoupila od VŽ Severní dráha císaře Ferdinanda (KFNB) a navázala na ní výstavbou trati z Moravské Ostravy - Vítkovice (dnešní nádraží Ostrava střed) k dolům v Michálkovicích s šesti odbočkami. Takto vznikla Báňská dráha s délkou 10,318 km (z Přívozu do Michálkovic), která byla v celé délce zprovozněna pravděpodobně 3. ledna 1863. Další prodloužení dráhy iniciovalo vedení VŽ v čele s Anselmem Rothschildem, které nechalo postavit prodloužení Báňské dráhy z Michálkovic k jámě Bettina v Doubravě (dána do provozu 12. září 1870) s odbočkami k jámám Eleonora a Stará strojová v Orlové a do stanice Doubrava na bývalou Košicko-bohumínskou dráhu (KBD). V roce 1886 pak i prodloužení z Michálkovic do Doubravy se všemi křídly odkoupila KFNB. Báňská dráha (tehdy nesoucí německý název Montan-Bahn, Montánní dráha) se stále vyvíjela a vznikala nová křídla k jednotlivým jámám. V roce 1905 pak měla celkovou délku 34,062 km. Vzhledem k nedostatečné kapacitě byla v roce 1880 dána do provozu druhá kolej v úseku Moravská Ostrava - Vítkovice a stanice Salm, druhá kolej v úseku stanice Salm - stanice Josefova jáma byla vybudována až v průběhu 2. světové války. Kapacitní problémy mezi Přívozem a Moravskou Ostravou - Vítkovicemi KFNB vyřešila pronájmem souběžné Ostravsko-frýdlantské dráhy. Od roku 1906 provoz na Báňské dráze začaly zajišťovat státní dráhy, ale trať zůstala stále v majetku KFNB. Po 2. světové válce však trať byla znárodněna a stala se součástí Ostravsko-karvinských dolů (OKD). Trať mezi dnešními stanicemi Ostrava hl. n. a Ostrava střed však byla začleněna do ČSD. Takto okleštěná Báňská dráha pak byla začleněna do specializovaného útvaru OKD, který byl pod názvem OKR-Doprava založen k 1. lednu 1952. Dopravu na Báňské dráze však nadále zajišťovaly státní dráhy ČSD.", "section_level": 1}, {"title": "Útlum těžby uhlí.", "content": "K významným změnám v provozu na Báňské dráze došlo v průběhu 90. let v souvislosti s útlumem těžby uhlí kolem této trati. Z dolů v bezprostřední blízkosti trati byla zastavena těžba na dolech Zárubek ve Slezské Ostravě, Petr Cingr v Michálkovicích a Fučík 5 v Orlové-Porubě. To přineslo postupnou redukci kolejiště stanic Zárubek, Josefova jáma a Poruba a úplné zrušení stanic Michálkovice, Petřvald (Albrechtova výhybna) a Orlová hlavní jáma. S klesajícím počtem vlaků také pozbyla na významu druhá kolej mezi Josefovou jámou a stanicí Ostrava střed, a tak byla postupně snesena – nejdříve v úseku Zárubek - Ostrava střed, později i mezi Zárubkem a Josefovou jámou. Byly také sneseny odbočné tratě, které spojovaly Báňskou dráhu s uzavřenými doly Petr Bezruč a Fučík 2. Poslední významnou změnou ve vedení této tratě byla její přeložka a napojení na bývalou Košicko-bohumínskou dráhu (KBD) v Orlové v roce 1997. Zároveň tak byl opuštěn a snesen původní úsek Báňské dráhy mezi novým napojením a Doubravou.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti jsou na této trati v provozu tři stanice: Zárubek, Josefova jáma a Poruba. Posledně jmenovaná stanice však je nyní pouze jedním ze dvou obvodů stanice Orlová. Z těchto tří stanic má větší význam pouze Zárubek, kde je opravna vozů AWT, je odtud obsluhována vlečka dřeviště Salma a je to také úvraťová stanice pro uhelné vlaky směřující z dolů na Karvinsku na vlečku Nové huti. Tyto vlaky a vyrovnávkové vlaky v opačném směru mají také rozhodující podíl ve vlakové dopravě na nynější Báňské dráze. V současnosti provozuje drážní dopravu na této trati pouze PCI s výjimkou úseku Zárubek - Ostrava střed, kde jezdí také obsluhy ČD Carga.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Ve střednědobém výhledu nelze na této trati očekávat významnější změny s výjimkou stanic Josefova jáma a Poruba, jejichž osud je nejistý. V dlouhodobé perspektivě se zvažuje případné využití této trati také pro příměstskou železniční dopravu. V souvislosti s připravovaným urbanistickým využitím prostoru po bývalé koksovně Karolina v Moravské Ostravě, v jehož bezprostřední blízkosti se trať nachází, se zvažovalo snesení trati v tomto prostoru, tedy v úseku Ostrava střed - Zárubek. PCI však odhaduje potřebu zachování tohoto úseku na minimálně 20–25 let, tj. cca do roku 2030. Případné zkrácení této lhůty podmiňuje provozovatel dráhy vybudováním náhradního napojení na síť SŽDC, což by si vyžádalo v minimální variantě 400 mil. Kč. Případný prodej pozemků, které jsou touto tratí nyní blokovány, by tedy musel vynést minimálně tuto částku, v opačném případě zrušení tohoto úseku není ekonomicky opodstatněné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Báňská dráha je původní název pro železniční trať o délce 14 km spojující dnešní stanici Ostrava hlavní nádraží se stanicí Doubrava. V současnosti je tato trať rozdělena mezi dva majitele: Správu železnic (jako součást trati Ostrava – Valašské Meziříčí) a PKP Cargo International (PCI).", "tgt_summary": null, "id": 2466069} {"src_title": "Vincenc Muschinger z Gumpendorfu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Pocházel ze štýrské rodiny, která za zásluhy v tureckých válkách obdržela v roce 1533 erb a od roku 1540 patřilo Muschingerům vídeňské předměstí Gumpendorf (nyní součást Vídně). Vincenc se narodil kolem roku 1570 jako syn Sylvestra Muschingera a od roku 1590 se připomíná ve službách Rudolfa II., později působil i ve službách jeho bratra Matyáše. Zúčastnil se dolnorakouských zemských sněmů a pomáhal financovat armádu, zbohatl také na úvěrech poskytovaných státu. V roce 1607 získal rytířský stav v Dolních Rakousích a od roku 1609 byl radou dvorské komory, později se stal císařským radou a v roce 1619 dosáhl polepšení erbu. Vrchol jeho kariéry nastal po porážce českého stavovského povstání, kdy se zařadil mezi vlivné osobnosti dvora císaře Ferdinanda II.. V roce 1622 byl povýšen do stavu svobodných pánů a v letech 1622–1626 byl viceprezidentem dvorské komory. Pravděpodobně měl také účast na finančním konsorciu bankéře Jana de Witte, které znehodnotilo měnu, ale naopak obohatilo podílníky (Karel z Lichtenštejna, Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova atd.)", "section_level": 1}, {"title": "Majetkové a rodinné poměry.", "content": "Po otci zdědil statek Gumpendorf (nyní součást Vídně), ve Vídni vlastnil také palác na nároží Herrengasse a Strauchgasse, označovaný do 17. století jako Muschingerhaus (nyní na jeho místě stojí Ferstel Palais postavený v 19. století). V roce 1614 koupil od kardinála Františka z Ditrichštejna panství s hradem Rosenburg v Dolních Rakousích. Po porážce českého stavovského povstání využil příležitosti získat levné statky zabavené dolnorakouské šlechty, která s českým povstáním sympatizovala. V letech 1621–1622 skoupil v okolí svého hlavního sídla v Rosenburgu sousední panství Gars am Kamp a Horn. Později rozšířil svůj zájem i do Čech, kde v lednu 1623 koupil od Albrechta z Valdštejna panství Choceň a Borovnice za 110 000 zlatých. Krátce nato koupil nedaleko od Chocně další statky zkonfiskované Dobříkovským z Malejova a Kapounům ze Svojkova (Zámrsk a Dobříkov). Ještě v roce 1623 podnikl největší transakci ve východních Čechách, kdy skoupil majetek zkonfiskovaný Betenglům z Neuenperka, a sice panství Rychnov nad Kněžnou a Borohrádek za celkovou hodnotu 105 000 zlatých. Později projevil ještě zájem o betenglovské domy v Praze, ale kvůli vysoké ceně na jejich koupi nakonec rezignoval. Na hradě Rosenburg nechal vybudovat turnajové nádvoří, které je dodnes největší v Evropě, stavební úpravy prováděl i na svých dalších sídlech v Rakousku. Naopak panství v Čechách nikdy nenavštívil, ale usiloval o rekatolizaci prosazovanou ještě před vydáním Obnoveného zřízení zemského. Díky tomu na panstvích Choceň a Rychnov došlo v roce 1627 k povstání poddaných. S manželkou Margaretou Kemptnerovou měl tři dcery. Anna Polyxena byla abatyší kláštera dominikánek ve Vídni a zasloužila se o rozšíření komplexu klášterních budov. Marie Kateřina byla manželkou hraběte Petra Arnošta z Mollartu, Marta Alžběta se provdala za říšského vicekancléře hraběte Ferdinanda Kurze ze Senftenau. Manželé Muschingerových dcer zdědili jeho majetek v Rakousku a v Čechách, některé statky hned přešly do cizích rukou (Rychnov nad Kněžnou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vincenc svobodný pán Muschinger z Gumpendorfu (\"Vinzenz Freiherr Muschinger von Gumpendorf\") († 18. listopadu 1628, Vídeň) byl rakouský šlechtic, finančník a politik ve službách Habsburků. Zastával vysoké posty ve finanční správě habsburské monarchie a po porážce českého stavovského povstání získal rozsáhlý majetek v Českém království. Zemřel bez mužského potomstva.", "tgt_summary": null, "id": 131060} {"src_title": "Jurij Melnyčenko", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Zápasení se věnoval od 7 let v dnešním Kyrgyzstánu pod vedením Jegora Mukštadta. Specializoval se na zápas řecko-římský. Koncem osmdesátých let dvacátého století se připravoval ve Frunze (dnešní Biškek) ve vrcholovém sportovním středisku odborových svazů VDFSO pod vedením Valerije Fufačeva. Patřil ke generaci sovětských sportovců, jejichž sportovní kariéru ovlivnily radikální změny politického systému v jejich rodné zemi. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 nezávislý Kyrgyzstán nedokázal financovat střediska vrcholového sportu, jejichž majetek přešel po privatizaci do rukou soukromníků. Budovu na stadionu Selmaševec, kde se připravoval se nepodařilo úspěšně z privazovat a zůstala zavřená. Živil se různě, byl vídán před nákupním střediskem v ulici Čuj jak veksluje peníze a zlato. Jeho životní cesta se však v roce 1993 začala ubírat lepším směrem. Jeho reprezentační kolega Raatbek Sanatbajev trénující trvale v Kazachstánu ho doporučil kazašským sportovním představitelům, kteří utvářeli nové reprezentační družstvo vedené bývalým sovětským reprezentačním trenérem Gennadijem Sapunovem. Kazachstán reprezentoval od roku 1994 a při svém premiérovém roce v novým barvách se stal ve finském Tampere mistrem světa ve váze do 57 kg. Na olympijské hry v Atlantě v roce 1996 odjížděl jako favorit na vítězství. V úvodním kole porazil před časovým limitem na technickou převahu Rusa Alexandra Ignatěnka a bez většího zaváhání postoupil do finále proti domácímu Američanu Dennisi Hallovi. Po minutě finálového zápasu poslal rozhodčí pasivního Američana do parteru, ze kterého se svým typickým zvedem ujal vedení 4:0 na technické body. V posledních sekundách odolal závěrečnému náporu soupeře a vítězstvím 4:1 na technické body získal zlatou olympijskou medaili. V roce 1999 se druhým místem na zářiovém mistrovství světa v Athénách kvalifikoval na olympijské hry v Sydney v roce 2000. V úvodním kole základní skupiny se utkal v repríze loňského finále mistrovství světa s jižním Korejcem Kim In-sopem. Zápas vyhrál po regulérní hrací době 1:0 na technické body, ale protože šlo o minimální bodový zisk šel zápas do prodloužení. V prodloužení mu soupeř způsobil tržnou ránu na obočí, po které ztratil vedení a prohrál 1:2 na technické body. Kazašští funkcionáři incident reklamovali. Jury protest uznala a nařídila zápas opakovat. Opakovaný duel však skončil 0:6 v jeho neprospěch. Ke druhému zápasu kvůli zraněnému obočí nenastoupil a olympijský turnaj tak pro něho skončil zklamáním. Na žádném větším mezinárodním turnaji se v dalších letech neukázal. Věnuje se trenérské práci v Kazachstánu a Kyrgyzstánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jurij Vasiljevič Melnyčenko (* 5. června 1972) je bývalý kyrgyzský a kazažský zápasník – klasik ukrajinské národnosti, olympijský vítěz z roku 1996.", "tgt_summary": null, "id": 351784} {"src_title": "Tenšin šóden katori", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ienao Iizasa (japonsky: 飯篠 長威斎 家直 Iizasa Chōi-sai Ienao, 1387–1488) byl uznávaným bojovníkem s kopím a mečem, jenž poslechl výzvy svého daimjóa (lenního pána) a opustil svůj dům, aby se v osamění věnoval očistným rituálům a studiu bojových umění. Po narození ve vesnici \"Iizasa\" v provincii Šimósa se jako mladý přestěhoval do sousedství proslulého chrámu Katori, posvátné šintoistické instituce severovýchodně od Eda (dnešní Tokio v prefektuře \"Čiba\"). Chrám Katori byl proslulý svou válečnou reputací; dokonce i jména chrámových božstev obsahovala zvuk meče svišticího vzduchem – „\"futsu\"“. Po studiu umění meče odešel \"Iizasa\" do Kjóta, kde byl podle mnoha svědectví i přes svůj mladý věk zaměstnán jedním z osmi šógunů období Muromači, Jošimasou Ašikagou (1435–1490), oddaným stoupencem bojových umění. \"Iizasa\" byl později znám jako \"Jamaširo no Kami\" (guvernér provincie Jamaširo); podle zvyklostí této doby přibírali slavní válečníci ke jménu titul „\"No Kami\"“. Ještě později se \"Iizasa\" stal buddhistickým mnichem a byl znám jako \"Čoi-sai\"; „\"sai\"“ je přídomek, který si mnozí slavní šermíři zvolili jako jméno pro svůj meč. Když se \"Čoi-sai\" vrátil domů, zasvětil své modlitby božstvům svatyň Katori a Kašima, z nichž druhý jmenovaný, ležící v sousedství prefektury Točigi, byl místem, kde chrámoví hodnostáři údajně praktikovali styl šermu zvaný „\"hitocu no tači\"“ („osamělý meč“). Dodnes přitahuje tréninková místnost v chrámu Kašima kendisty z celého světa a hlavním objektem zájmu návštěvníků je posvátný chrámový meč. Pro dokreslení \"Čoi-saiových\" značných schopností s rozmanitými zbraněmi je třeba uvést, že byl rovněž expertem v \"Musō Jikiden Ryū Yawaragi\" a sedmým učitelem v historii této školy. („\"Yawara/yawaragi\"“ je starší a správnější výraz pro džú-džucu, systém boje beze zbraně, který byl již v té době vyučován). Legenda praví, že ve věku 60 let cvičil \"Čoi-sai\" po 1000 dnů dnem i nocí bojová umění, až se mu v chrámu zjevil \"Kami\" (šintoistický duch \"Fucunuši No Mikoto\") a vyjevil mu ve snu podstatu bojové strategie nazývané \"Mokuroku Heiho no Šinšo\". \"Čoi-sai\" nazval svůj šermířský styl, odvozený od tohoto zázračného snu, \"Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú\". Tato legenda je typická pro mnoho škol bojového umění a mnohé další kulturní formy. Zakladatelé škol často připisují své mistrovství a magické techniky zjevením šintoistických a buddhistických božstev, historických postav jako byl například Minamoto Jošicune nebo nadpřirozených bytostí jako \"tengu\", japonský skřet často znázorňovaný s dlouhým červeným nosem. \"Ienao Iizasa\" zemřel v roce 1488 ve věku 102 let. \"Iizasova\" škola \"Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú\" tedy podle všeho spojuje duchovní tradice obou zmíněných chrámů, které byly předávány dál jejich rodinnými stoupenci. Současný (2008) představený dvacáté generace se jmenuje \"Iiizasa Jasusada\" (japonsky: 飯篠 修理亮 快貞 \"Iizasa Shūri-no-suke Yasusada\"). Ze zdravotních důvodů rodinný systém nevyučuje a jako svého zástupce a oficiálního učitele školy ustanovil Risuke Otakeho, který má své vlastní dódžó (tréninkové středisko) ve městě \"Narita\" (prefektura \"Čiba\"). \"Iizasa\" vyvinul unikátní metodu umožňující trénink bojovníků bez vážnějších zranění při současném zachování podstaty „\"riai\"“ (jednoty principu) a bojové reality. Dobře to ilustruje vzájemný trénink se zbraněmi ve formě kata-budžucu (ustálených bojových tréninkových sestav). To, co nezasvěceným připadá jako obrana proti útočníkově zbrani, je ve skutečnosti náhrada za část protivníkova těla, na níž je veden útok sekem nebo bodnutím. Díky této metodě mohou cvičenci provádět plnohodnotný trénink bez vážnějších zranění. I když byl meč základní a nejdůležitější zbraní tradičních japonských válečníků, \"Iizasa\" zahrnul do svého systému širokou škálu dalších zbraní a rozšířil tak výuku svých žáků o další techniky boje směřující k tomu, aby si osvojili jejich užití a specifické vlastnosti a nebyli na bojišti překvapeni něčím zcela odlišným od toho, co sami znali. Jedinečnost a originalita školy \"Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú\" je zřejmá dodnes. V některých současných větvích školy je kladen důraz na specifické držení zbraně a těla, postoje, pohyby nohou a trupu, které umožňovaly samurajským válečníkům („\"buši\"“) nosit 35 kg vážící brnění („\"joroi\"“) a bojovat v něm i ve velmi náročném terénu. Tyto faktory nutily nositele brnění mít chodidla pevně a bezpečně na zemi a výrazně snižovaly jeho pohyblivost. Specifické techniky a taktiky této školy berou také na zřetel stavbu klasického japonského brnění, které, byť ochraňovalo svého majitele velmi dobře, mělo mnoho otvorů („\"suki\"“). Hlavními oblastmi útoku byly spodní strana zápěstí, vnitřní a zadní strany nohou, oblast boků, prostor mezi helmou („\"kabuto\"“) a hrudním kyrysem („\"do\"“), kde mohly být lehce zasaženy tepny a žíly. Rozpoznávacím znakem školy, jakýmsi jejím podpisem, je základní („\"omote\"“) bojová technika „\"makiuči-džódan\"“. Tuto techniku vyvinul sám \"Iizasa\", protože bojovníci nemohli kvůli helmě zvednout ruce nad hlavu, a velmi razantní sek vedený shora byl potřeba rovněž v případě, kdy okolnosti nutily bojovníka zaútočit plnou silou na místa chráněná brněním. \"Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú\" je směsicí tradic mnoha japonských bojových umění. Několik známých šermířů, jako \"Cukahara Boduken\" nebo \"Macumoto Bizen no kami Masanobu\", kteří byli žáky \"Čoi-saie\" nebo jeho přímých nástupců, se stalo zakladateli vlastní škol, například: \"Kašima Šintó-rjú (Bokuden-rjú)\", \"Kašima-rjú\", \"Kašima šin-rjú\" (založená \"Macumotem\"), \"Arima-rjú\", \"Ičiu-rjú\", \"Šigen-rjú\" a další. V roce 1960 obdržela \"Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú\" jako první škola bojového umění v historii označení „Nedotknutelné kulturní dědictví“, které je podmíněno tím, že se škola nikdy nespojila s jiným stylem nebo frakcí bez ohledu na výhody plynoucí z takového spojení. To jí umožnilo zachovat si samostatnost a vnitřní integritu po celou dobu její existence. Dalšími staršími učiteli, kteří v současnosti vyučují \"Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú\" v mezinárodním měřítku, jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú (japonsky: 天真正伝香取神道流) je jednou z nejstarších existujících škol japonských bojových umění a typickým příkladem korjú budžucu (starých škol bojového umění). \"Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú\" založil Ienao Iizasa, který se v roce 1387 narodil ve vesnici \"Iizasa\" (v současnosti \"Takomači\" v prefektuře Čiba) blízko chrámu Katori. Škola (\"rjú\") datuje svůj vznik do roku 1447, ale odborníci jej umísťují spíše do doby kolem roku 1480, který je historicky přesnější.", "tgt_summary": null, "id": 2483800} {"src_title": "Antonín Němec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vyučil se typografem. Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska. Už v 80. letech 19. století patřil mezi organizátory sociálně demokratického hnutí v řadách brněnského textilního dělnictva. V roce 1886 nastoupil do redakce brněnských socialistických novin \"Rovnost\", kde zůstal do roku 1894, poté byl v letech 1894–1897 redaktorem \"Dělnických listů\" ve Vídni. V roce 1897 napsal projev, ve kterém se nově zvolení čeští sociálně demokratičtí poslanci rakouské Říšské rady vymezili proti státoprávním postojům nesocialistických českých politických stran (takzvané protistátoprávní prohlášení), což vyvolalo v české společnosti ostré polemiky. Od roku 1897 do roku 1907 byl šéfredaktorem \"Práva lidu\", poté jeho vydavatelem. Od roku 1900, kdy byla centrála českých (českoslovanských) sociálních demokratů přenesena z Vídně do Prahy působil v čele strany. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 007. Usedl do poslanecké frakce Klub českých sociálních demokratů. Opětovně byl zvolen za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911 a ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie. V roce 1899 se na VII. sjezdu celorakouské sociálně demokratické strany v Brně podílel na formulování národnostního programu, ve kterém strana prosazovala federalizaci a demokratizaci Rakouska. Od roku 1905 byl předsedou sociální demokracie, ale po roce 1914 jeho vliv dočasně upadal na úkor Bohumíra Šmerala, který ho také přechodně mezi lety 1916–1917 ve funkci předsedy nahradil – v roce 1917 se Němec dostal znovu do popředí jako součást takzvané národní opozice, která akcentovala český národní a státoprávní zájem, kdy naopak byly Šmeralovy prorakouské postoje podrobeny kritice. Už předtím, v červnu 1917, Němec jednal ve Stockholmu v delegaci českých sociálních demokratů v rámci takzvaného mírového kongresu Druhé internacionály. Šlo o pokus o mírovou dohodou socialistických stran, zorganizovaný sociálními demokraty z neutrálních států. Memorandum, které v souvislosti s tímto kongresem čeští sociální demokraté zformulovali, ale naopak ukázalo posilování národně českých prvků v politice strany. V memorandu se totiž žádalo přetvoření Rakouska-Uherska na federaci národních celků, přičemž se počítalo se sloučením českých zemí a Slovenska. Sociální demokraté tak opouštěli původní koncepce personální autonomie ve prospěch územně definovaného rozhraničení monarchie. Díky posunu české sociální demokracie směrem k národnějšímu a méně marxistickému pojetí politiky se koncem první světové války sblížily pozice sociální demokracie a národních sociálů (českých socialistů). Obě strany tak vytvořily v září 1918 volný koordinační orgán Socialistická rada, v jejímž třináctičlenném vedení Němec usedl. Za sociální demokracii se stal v roce 1918 také místopředsedou Národního výboru československého. V letech 1918-1920 zasedal v československém Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. V průběhu událostí roku 1920, kdy se strana štěpila na levici a pravici, se postavil proti bolševické levici a jako formální vlastník Lidového domu v Praze znemožnil levici ovládnout tuto stranickou centrálu. Do roku 1924 (podle jiných pramenů 1925) byl předsedou sociální demokracie, pak až do smrti čestným předsedou. Ve 20. letech 20. století byl jednoznačným zastáncem aktivní účasti sociálních demokratů na vládách Československa.", "section_level": 1}, {"title": "Tiskárna.", "content": "Jelikož se vyučil typografem, založil si vlastní tiskárnu, sídlící v pražské Hybernské ulici č. 7. Vydával noviny pro Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou, konkrétně Právo lidu a Večerník Práva lidu. Kromě těchto listů tiskl i komunistické noviny, jako Rudé právo či Rozsévačka.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Předseda Antonín Němec byl hlavním hostitelem a průvodcem Vladimíra Iljiče Lenina při exilovém sjezdu Ruské sociálně demokratické dělnické strany v roce 1912 v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Němec (15. ledna 1858 Brno – 25. května 1926 Praha), byl český novinář a politik, poslanec Národního shromáždění republiky Československé za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou a dlouholetý předseda této politické formace.", "tgt_summary": null, "id": 586996} {"src_title": "Ewelina Lisowska", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2007–2011: Počátky kariéry a X Factor.", "content": "Je absolventkou Hudební školy Grażyny Bacewicz ve Wrocławi se zaměřením na klasickou kytaru. Od roku 2007 zpívá v post-hardcorové kapele Nurth, ve kterém vystupuje pod pseudonymem Evelynn. Kromě melodického zpěvu využívá tzv. growling. V roce 2011 se zúčastnila talentové show \"Mam talent!\" televize TVN. O rok později se dostala do semifinále polské adaptace soutěže \"X Factor\", která také běžela ve vysílání televizní stanice TVN. Díky tomu podepsala obchodní kontrakt s hudebním vydavatelstvím HQT Music Group.", "section_level": 2}, {"title": "2012–2013: Aero-Plan.", "content": "Své debutové EP s názvem Ewelina Lisowska vydala 7. srpna 2012. EP zpromoval singl „Nieodporny rozum”, ke kterému byl vytvořen videoklip v režii Dariusze Szermanowicza. Kompozice se umístila na 1. místě žebříčku \"AirPlay – Top\" a 6. v žebříčku neprodávanějších písní v roce 2012 u posluchačů Radia ZET, 7. u posluchačů Radia RMF FM a 3. u posluchačů Radia Eska. Dne 10. prosince 2012 se uskutečnila premiéra dalšího singlu zpěvačky s názvem „W stronę słońca”, který na YouTube zaznamenal před více než dva miliony zhlednutí v průběhu týdne. Díky tomu se singl umístil v žebříčku \"YouTube 100\" mezi nejhranější hudbou na světě v daném týdnu. Dne 26. dubna 2013 proběhla ve vysílání Radia Eska premiéra třetího singlu zpěvačky „Jutra nie będzie” z jejího debutového studiového alba \"Aero-Plan\", který byl vydán 7. května a debutoval na 10. místě seznamu OLiS. Dne 8. června 2013 vystoupila s písní „W stronę słońca” na koncertě Největší hity roku na festivalu TOPtrendy 2013 ve městě Sopoty. Dne 15. června téhož roku získala v průběhu 50. Národního festivalu polské písně v Opole ocenění SuperJedynki v kategorii SuperArtystka. Dne 3. srpna 2013 byla během galavečeru Eska Music Awards 2013 oceněna v kategorii Nejlepší hit (za píseň „W stronę słońca”), Nejlepší debut a Nejlepší umělec na internetu. O den později (4. srpna) vystoupila jako support před začátkem koncertu Nelly Furtado. Koncert se konal za finále světového závodu regat The Tall Ships’ Races ve Štětíně. Jako support vystoupila také Ewa Farna. V září byla nominována na cenu MTV Europe Music Awards 2013 v kategorii Nejlepší polský počin. V roce 2013 také dabovala roli Natalie animovaného filmu \"Rysiek Lwie Serce\", který měl premiéru 15. listopadu 2013. Také je autorkou písně „Na zawsze”, která se nachází na debutovém albu \"9893\" zpěváka Dawida Kwiatkowského. Singl měl premiéru 19. listopadu 2013. V prosinci 2013 Google Zeitgeist zveřejnil seznam nejhledanějších pojmů na polském internetu. Ewelina Lisowska se umístila na 7. místě v kategorii „Nejpopulárnější osoby v roce 2013“, v kategorii „Nejpopulárnějších polské osobnosti v roce 2013“ obsadila 2. místo a stejnou pozici obsadila také v kategorii „Polská hudba na vrcholu 2013“. Ve stejném měsíci píseň „W stronę słońca” zaujala 6. místo v hlasování posluchačů o hit roku rádia RMF FM.", "section_level": 2}, {"title": "2014: Nowe horyzonty.", "content": "Dne 1. května 2014 se zúčastnila koncertu \"Tu bije serce Europy\" (Zde bije srdce Evropy), který organizovala TVP u příležitosti 10. výročí přistoupení Polska k Evropské unii. Zde zpěvačka vystoupila se svou interpretací písně „Bailando” holandské zpěvačky Loony. Dne 26. května 2014 se uskutečnila premiéra nového singlu zpěvačky, který nese název „We mgle”. Dne 6. června se zpěvačka objevila se skladbou v pěvecké soutěži „SuperPremiery”, který se konal v rámci 50. Národního festivalu polské písně v Opole. Ještě předtím vystoupila 30. května na koncertu „Králové internetu“ během prvního dne festivalu TOPtrendy 2014 s dalšími třemi interprety, kteří dosáhli největšího počtem prodaných singlů v předchozím roce v Polsku. Během koncertu zpěvačka získala cenu „Cyfrowa Piosenka Roku“, kterou ji udělila Polská společnost fonografického průmyslu ZPAV za píseň „W stronę słońca” s níž obsadila 2. místo v žebříčku o největší počte prodaných singlů v digitální podobě v roce 2013. Dne 28. října bylo vydáno její druhé studiové album \"Nowe horyzonty\". V listopadu 2014 zpěvačka vystoupila v reklamě polské sítě supermarketů Media Expert. V srpnu 2015 podepsala půlroční smlouvu s firmou Mattel, díky které se mohla zúčastnit reklamní kampaně „Barbie: rockowa księżniczka” (Panenka Barbie: rocková královna). Na základě smlouvy byly natočeny reklamní spoty a proběhlo i focení, také seděla v roli porotce během soutěže „Barbie. Głos ma siłę!”.", "section_level": 2}, {"title": "2015: Dancing with the Stars. Taniec z gwiazdami.", "content": "Od 11. září do 13. listopadu 2015 se zpěvačka objevila ve čtvrté řadě pořadu „Dancing with the Stars. Taniec z gwiazdami“, který vysílala televize Polsat. Jejím tanečním partnerem byl Tomasz Barański. Navzdory vysokému hodnocení poroty vypadla v šesté epizodě pořadu odvysílaném 16. října a obsadila 6. místo. Dne 22. října, den před vydáním sedmé epizody show, televize Polsat informovala o navrácení páru do pořadu z důvodu odchodu Anny Cieślak, která měla zranění a musela odstoupit z dalšího průběhu programu. Nakonec se dvojice dostala do finále, které se konalo dne 13. listopadu. Dvojice jej nakonec vyhrála poté, co získala 56% hlasů diváků a překonala Łukasze Kadziewicze a Agnieszku Kaczorowskou. Na konci července 2016 vydala Ewelina Lisowska další singl „Prosta sprawa”, který byl předzvěstí třetího studiového alba zpěvačky. Album s názvem Ponad wszystko mělo premiéru 4. listopadu téhož roku. Druhým promo singlem z alba byla kompozice „Zrób to!”", "section_level": 2}], "src_summary": "Ewelina Lisowska [ɛvɛˈlina liˈsɔfska], známá též jako Evelynn (* 23. srpen 1991) je polská zpěvačka, textařka a skladatelka. Popularitu ji přinesly hity „Nieodporny rozum” a „W stronę słońca”.", "tgt_summary": null, "id": 1262291} {"src_title": "Şeref Eroğlu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Vyrůstal v obci Dereköy, kde začal s tradičním zápasem zvaným karakudžak. Ve třinácti letech se přesunul do tréninkového centra mládeže v Sivas, kde se již věnoval řecko-římskému stylu. Později trénoval v Ankaře, kde vystudoval vysokou školu aby nakonec přesídlil do Istanbulu. Během své sportovní kariéry vystřídal několik trenérů - Erdogan Kodža, Mustafa Boylu nebo Hakki Bašar. Zápasil v době zlaté éry tureckého řecko-římského zápasu, kdy společně s Hamza Yerlikayou nebo Nazmi Avlucou vozili medaile prakticky se všech turnajů, na kterých startovali. Eroğlu byl velmi úspěšný v Evropě, ale ve světě jakoby ztrácel půdu pod nohama. Byl znám až nadlidskou hbitostí. Říkalo se, že zvednou a přehodit tohoto Turka přes hlavu je skoro nemožné. Na olympijských hrách však tuto pověst nepotvrzoval. Jeho nezdar na olympijských hrách v Atlantě v roce 1996 byl cennou zkušeností a v roce 2000 na olympijských hrách v Sydney měl po veleúspěšných letech brát minimálně bronzovou medaili. Jenže ve skupině proti němu Rusové nominovali mladého Samurgaševa a po prohře s ním bylo po nadějích. V roce 2004 se mu po rozpačitých sezonách tolik nevěřilo. Měl náročnou s kupinu s největším favoritem Gruzíncem Kvirvelijou, který však nenačasoval optimálně formu. Byl z toho postup ze skupiny a nakonec i finálová účast proti Árerbájdžánci Mansurovovi. Finále mělo napínavý průběh, kdy se mu v poslední minutě podařilo snížit skóre na jediný bod. Ten však nezískal a jako poražený finalista vybojoval stříbrnou medaili. V dalších letech šel s výkonností postupně dolů. Kvalifikoval se ještě na své čtvrté olympijské hry v Pekingu, ale jeho účast byla více symbolická. Následně ukončil sportovní kariéru. Věnuje se podnikání a politice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Şeref Eroğlu [Šeref Erólu], (* 21. listopadu 1975, Kahramanmaraş, Turecko) je bývalý reprezentant Turecka v zápase řecko-římském. Je olympijským medailistou z roku 2004.", "tgt_summary": null, "id": 1279519} {"src_title": "Christina Broom", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Rodiče Christiny Livingstonové pocházeli ze Skotska, i když se narodila na King's Road čp. 8 v Chelsea v Londýně, jako sedmá z osmi dětí. Jejím otcem byl Alexander Livingston (1812–1875), mistr švec a její matka Margaret Fair (1826–1884). V roce 1889 si vzala Alberta Edwarda Brooma (1864–1912). Spolu měli dceru Winifredu Margaretu, narozenou 7. srpna 1890. V roce 1903, po selhání rodinného obchodu s hračkami a dalšími obchodními záležitostmi, si Christina vypůjčila krabicovou fotografickou kameru a sama se učila fotografovat. Postavila si stánek na Royal Mews v Buckinghamském paláci a prodávala pohlednice s fotografiemi, které sama nafotografovala. Tento stánek provozovala od roku 1904 do roku 1930. Poté, co se rodina přestěhovala na Burnfoot Avenue, používala jako temnou komoru uhelný sklep. Pomáhala jí dcera Winifred, která kvůli tomu opustila školu. Její muž Albert na pohlednice psal úhledným písmem titulky. Pohlednice se prodávaly dobře: během jedné noční směny vytiskli až 1000 kopií. Christina byla jmenována oficiální fotografkou divize domácnosti Household Division od roku 1904 do roku 1939 a měla temnou místnost v kasárnách v Chelsea. Díky tomu také pořídila mnoho fotografií místních scén, včetně těch v Paláci, stejně jako závodů lodí The Boat Race a pochodů a výstav Sufražetek. Albert zemřel v roce 1912 a Christina s Winifredou se přestěhovali na Munster Road do Fulhamu. Christina si osvojila profesionální jméno Mrs Albert Broom. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se její práce objevila v publikacích, jako jsou \"Illustrated London News\", \"The Tatler\", \"The Sphere\" nebo \"Country Life\". Christina Broom patří mezi úspěšné fotografky působící na počátku 20. století. Dalšími průkopnicemi fotografkami své doby byly: Alice Hughes, Lallie Charles, Rita Martin, Lizzie Caswall Smith nebo Kate Pragnell. Christina Broom zemřela 5. června 1939 a byla pohřbena na starém hřbitově ve Fulhamu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Winifred pomohla ochránit Christiny negativy tím, že je nechala archivovat ve veřejných institucích. Kolekce fotografií vlastní Muzeum Londýna, Národní portrétní galerie, Imperial War Museum, Národní muzeum Skotska v Edinburghu, Královské námořní muzeum v Greenwich, Guards Museum v Londýně; Royal Borough of Kensington and Chelsea Local Studies Library; the Hammersmith and Fulham Archive, National Army Museum; Maidstone Art Gallery, Kent; Harry Ransom Center a Gernsheim Collection, University of Texas, both at Austin, Texas, United States. Dne 17. prosince 2009 byla na aukci v Sotheby's v Londýně nabídnuta sbírka přibližně 2000 fotografií, zejména vojenských předmětů. Očekávalo se, že za kolekci bude nabídnuto až 35 000 liber. Prodej se však nezdařil a fotografie byly předány do vlastnictví Londýnskému muzeu. V červnu 2015 Muzeum zahájilo výstavu fotografií s názvem \"Vojáci a Sufražetky\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Christina Broom, rodným jménem Livingston (28. prosince 1862 Londýn – 5. června 1939 tamtéž) byla skotská fotografka, označovaná jako „první britská novinářská fotografka“.", "tgt_summary": null, "id": 815159} {"src_title": "Heinrich Gotthold Münchmeyer", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Vyrůstal v Horní Lužici a původně byl tesařský tovaryš a vesnícký muzikant. Roku 1862 založil v Drážďanech se svým starším bratrem Friedrichem Louisem (1829–1897) Nakladatelský a kolportážní obchod, který se postupně stal jedním z největších podniků Německé říše s filiálkami v Berlíně a Hamburku. Mezi autory, kteří pro Münchmeyera pracovali, patřili především Friedrich Axmann, Gustav Adolph Berthold, Valeska von Gallwitz, Robert Kraft, Rudolf Kürbis a Karel May. Kromě kolportážních románů (vyšlo jich více než sedmdesát) vydával Münchmeyer také celou řadu časopisů, Po Münchmeyerově smrti během lázeňského pobytu ve švýcarském Davosu, kde se léčil na tuberkulózu plic, převzala podnik jeho manželka Pauline, která jej roku 1899 prodala se všemi právy nakladateli Adalbertu Fischerovi.", "section_level": 1}, {"title": "Münchmeyer a Karel May.", "content": "Vedle Roberta Krafta byl Karel May nejvýznamnějším Münchmeyerovým spolupracovníkem. Jejich spolupráce začala v březnu roku 1875, kdy May začal redigovat Münchmeyerův časopis \"Der Beobachter an der Elbe\" a vydal v něm svá první díla, novelu \"Vanda\" a povídku \"Gitano\". V časopise \"Schacht und Hütte\" vydal svá \"Zeměpisná kázání\" (\"Geographische Predigten\"), v \" Deutsches Familienblatt\" své první dobrodružné příběhy \"Inn-nu-woh, indiánský náčelník\" a \"Old Firehand\" s také několik humoresek. V týdeníku \"Feierstunden am häuslichen Heerde\" pak vyšel Mayův první, na objednávku Münchmeyera napsaný, časopsecky román \"Poslední cesty obou Quitzowů\". Kromě toho k tisku redakčně připravil publikaci \"Kniha lásky\" (1876, \"Das Buch der Liebe\"), ve které podstatně doplnil a rozvinul texty jiných autorů. Spolupráce Maye a Münchmeyera, přerušená roku 1877, byla obnovena roku 1882, kdy May přijal Münchmeyerovu nabídku na dodání románu o rozsahu sto sešitů po 24 stranách. Podmínky včetně vydavatelských práv byly dohodnuty pouze ústně, což později přineslo Mayovi mnoho vážných problémů. Na základě této dohody a dalších podobných dohod napsal May pro Münchmeyera v letech 1882–1888 pět kolportážních románů, které od roku 1901 znovu přes Mayův výslovný zákaz vydával nový vlastník firmy Adalbert Fisscher. Jde o tyto romány: Kromě vyše uvedených románů naspal May pro Münchmeyera ještě část románu \"Dalila\" (\"Delila\"). Začal na něm pracovat roku 1886, ale pak dal přednost práci na románu \"Cesta za štěstím\". Román nebyl dokončen, nikdy nevyšel a jeho rukopis byl pravděpodobně samotným autorem zničen poté, co jej Adalbert Fischer použil jako důkaz, že May psal nemorální věci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich Gotthold Münchmeyer (29. června 1836, Lauterbach, Sasko – 6. dubna 1892, Davos, Švýcarsko) byl německý nakladatel a vydavatel především kolportážních románů.", "tgt_summary": null, "id": 1189878} {"src_title": "Rabštejn nad Střelou", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název města souvisí pravděpodobně s jeho polohou a podle pověsti o havranovi a nalezeném prstenu je odvozen od bájného vzniku města na skále. Slovo \"Rabenstein\" v překladu znamená havraní kámen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o hradu Rabštejnu pochází z roku 1269, kdy byl ve vlastnictví rodu Milhosticů. Po roce 1321 koupil rabštejnský statek Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna. Oldřich byl královským podkomořím a stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského. Přestavěl zpustlý hrad na významné šlechtické sídlo a v sousedství založil opevněné město, kterému vymohl 21. září 1337 pražské městské právo. V držení rodu Pluhů Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové byli nuceni roku 1357 město a hrad prodat za 3 000 kop míšeňských grošů císaři Karlu IV., který si byl vědom strategické polohy hradu a města na obchodní cestě z Prahy do Chebu a dále do Bavorska, a chtěl je mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, které spravoval purkrabí. Císař zde často pobýval a výnosy z něho daroval roku 1370 své manželce Elišce Pomořanské. Zároveň Karel IV. udělil v roce 1375 městu právo vybírat clo na zmíněné obchodní cestě. Roku 1397 postoupil Karlův syn Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1 600 kop pražských grošů. V roce 1419 se Rabštejna zmocnil Jindřich Plavenský, pán na Kynžvartě, Bečově a Bochově. Kdy Rabštejn ztratil, není známo. Hrad získali synové Beneše Čerta, ale již v roce 1428 se jako jeho držitelé uvádějí bratři Bušek a Jan Calta z Kamenné Hory. Na jejich žádost obnovil městu král Jiří z Poděbrad roku 1461 právo na clo a nařídil kupcům procházet Rabštejnem pod trestem zabavení zboží. Když Bušek Calta roku 1433 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Jana Burian z Gutštejna. Buškův syn Jan zemřel v roce 1464 a majetku se protiprávně zmocnil poručník jeho nezletilých dcer Burian mladší z Gutštejna. Spor o správu Rabštejna byl také jednou z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad a členem jednoty zelenohorské. Vlastnil jedenáct panství a pro svůj majetek byl přezdíván Burian Bohatý. V těsné blízkosti hradu dal roku 1483 vystavět klášter bosých karmelitánů, který byl však při bouři nekatolických rabštejnských měšťanů v roce 1532 vybit a spálen. Po Burianově smrti roku 1494 Rabštejn ještě vlastnili jeho potomci. Syn Kryštof byl ovšem pro své spory se Šliky a jiné výtržnosti předvolán k zemskému soudu. Tam se nedostavil, a proto byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. V roce 1509 byla proti němu podniknuta pod vedením krále Vladislava II. vojenská výprava. Kryštof se zalekl a žádal krále o milost. Za trest musel králi vydat statky Točník, Žebrák, Příbram a Rabštejn. Z tohoto období je v historii rovněž známý jeden z prvních českých humanistů Jan z Rabštejna. Král Vladislav II. držel Rabštejn devět let a udělil městu další privilegia: právo týdenního a výročního trhu a červenou pečeť. Prvně jsou také zmiňovány zdejší břidlicové lomy, když měšťané dostali od krále horu na lámání břidlice, která byla použita mimo jiné při stavbě a opravách pražského chrámu svatého Víta, Prašné brány a Karlštejna a vyvážela se i do ciziny. Vladislavův syn Ludvík Rabštejn roku 1518 zastavil Šlikům. Sídlil zde Lorenc Šlik, který sešlý hrad opravil a po požáru v roce 1532 tu postavil nové hradní stavení. Později však musel pro dluhy postoupit hrad svému bratrovi Jeronýmovi, který se zúčastnil povstání proti Ferdinandovi I. v roce 1547. Byl proto odsouzen ke ztrátě Lokte a odstěhoval se na Rabštejn. Ke svému statku přikoupil ještě nedaleký Manětín. Po Jeronýmově smrti roku 1566 zdědil Rabštejn syn Jáchym. Rabštejnské zboží však bylo stále majetkem krále a Šlikové ho měli pouze v zástavě. Jáchym sice usiloval o jeho dědičné získání, ale nepodařilo se mu to. Od roku 1564 drželi Rabštejn Švamberkové, ale v roce 1574 jej postoupili Šebestiánu Šlikovi. Výměnou s císařem Rudolfem II. získal Šebestián roku 1577 místo Rabštejna Bečov. Již po roce 1578 však Rudolf II. se svolením stavů prodal zdejší zboží Jaroslavu Libštejnskému z Kolovrat a Jiříku Kokořovcovi na Šťáhlavech a na Žluticích. Tak se Rabštejn stal opět svobodným zbožím. Od roku 1584 byl Rabštejn zcela v držení Libštejnských. Po Jaroslavovi tu od roku 1595 vládl syn Jáchym. Když se ujímal svého dědictví, byl v zápisu uveden i popis hradu; měl sklepy, pokoje podzemní i nadzemní, obydlí hejtmana a kuchyně; mlékárna, konírna a zahrádka byly před hradem. Jáchym z Libštejna byl smutnou postavou pobělohorských dějin. Odmítl se vzdát protestantské víry, pro účast na stavovském povstání přišel o třetinu majetku včetně Rabštejna a neměl klid ani po své smrti v roce 1635. Farář z Valče nepovolil pohřbít kacíře do kostela sv. Matouše u rabštejnského zámku, a tak „mrtvola hnila v kostele několik měsíců.“ Až odvážnější farář z nedalekého Manětína poskytl nebožtíkovi poslední službu. Valečský farář jej za to žaloval a spor se dostal až před pražského arcibiskupa. Ten nakonec pohřeb schválil jako akt křesťanské povinnosti. Mezitím se krátce stal majitelem i Albrecht z Valdštejna, ale po jeho smrti připadl opět královské komoře. Od roku 1638 vlastnil Rabštejn Leonard Helfried z Meggau. V té době ve městě získal převahu německý živel a také se zde usadily první tři židovské rodiny. K panství tehdy patřilo město a 12 vesnic: Stvolny, Močidlec, Novosedly, Vysočany, Kotaneč, Hluboká, Chrašťovice, Odlezly, Potvorov, Luby, Tis a Hrádek. Velmi těžce Rabštejn zasáhla třicetiletá válka. V roce 1653 se zde připomíná pouze dvanáct domů obydlených a čtrnáct spálených. Vnučky Leonarda Helfrieda Rabštejn v roce 1665 prodaly hraběti Janu Šebestiánovi z Pöttingu. Pöttingové se zasloužili o opětovný vzestup městečka. Pravděpodobně na místě původního zpustlého konventu karmelitánů založili klášter servitů, u městských hradeb vyrostla loretánská kaple a dřevěný městský špitál a na části hradní ostrožny dal roku 1705 Janův syn František Karel postavit barokní zámek, neboť starý hrad byl již sešlý. František Karel z Pöttingu prodal v roce 1714 Rabštejn za 216 000 zlatých Františku Josefu Černínovi. Po jeho smrti koupila panství roku 1733 Anna Barbora Krakovská z Kolovrat, rozená Michnová z Vacínova. Od ní jej v roce 1748 získal Maxmilián Václav Lažanský, jenž držel i nedaleký Manětín. Lažanští přeměnili své hlavní sídlo Manětín množstvím monumentálních sochařských děl v perlu českého baroka a ve stejném stylu zkrášlili i tvář Rabštejna. Na jižní straně zámeckého areálu byl také v letech 1766–1767 podle návrhu architekta Anselma Luraga postaven kostel Panny Marie Sedmibolestné. Nový kostel se stal po zrušení kláštera servitů v roce 1767 farním a původní farní kostel svatého Matouše, který stával mezi dnešním kostelem a zámkem, byl roku 1787 zbořen. Význam Rabštejna však postupně klesal. Vzdálenost od centra panství i stísněný sídelní prostor bránily rozvoji průmyslu i další zástavby. Obyvatelstvo se živilo nevýnosným zemědělstvím a řemesly, mezi nimiž vyniklo zvláště tkalcovství. Roku 1836 zde bylo na 20 stavů. Kromě běžných řemesel zde byly i dvě dílny na malování hracích karet. Poslední šlechtickou majitelkou až do roku 1945 byla Terezie Seilern-Aspang, rozená Lažanská. Vzhledem k převaze německého obyvatelstva se Rabštejn stal v roce 1938 součástí Sudet a musela odejít část místní české menšiny. Spolu s ní městečko opustily i poslední dvě židovské rodiny a zakončily tak téměř 300 let dlouhou historii rabštejnské židovské komunity. Válečné operace se vzhledu městečka příliš nedotkly, ale výrazně ovlivnily život jeho obyvatel. Ještě před koncem druhé světové války v roce 1945 bylo navíc v blízkém okolí Rabštejna německými vojáky zastřeleno několik válečných zajatců. Konec války přinesl vysídlení německých obyvatel a Rabštejn již nebyl plně dosídlen. Malebnost města předurčila jeho postupnou přeměnu v rekreační sídlo, část neobydlených domů byla zbořena. Rabštejn se nadále vylidňoval a ztratil tak i svou samostatnost, když se 1. července 1980 stal součástí města Manětín. Postupně zde také zanikly téměř všechny služby. Pošta je uzavřena od roku 1998, obchod byl zrušen v roce 2003, zanikly také penziony v zámku i klášteře. Vznikly dvě restaurace a tři ubytovací zařízení s provozem od jara do podzimu, na náměstí je v provozu muzeum a také infocentrum s kavárnou v bývalé četnické stanici, v letní turistické sezóně je zpřístupněn zámek. V září 2011 se po mnoha desetiletích konala mariánská pouť, na kterou navázala historická slavnost Rabštejnské historické pluhování připomínající výročí udělení městských práv. Došlo také ke zpřístupnění kostela a loretánské kaple. Rabštejn nad Střelou je považován za nejmenší české historické město, protože má nejnižší počet obyvatel ze všech bývalých měst v českých zemích. Dle Guinessovy knihy rekordů je nejmenším městem na světě Hum v severním Chorvatsku, i když Rabštejn nad Střelou má méně obyvatel. Ani jedno z obou historických měst ale dnes není samostatnou obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město leží uprostřed přírodního parku Horní Střela a přímo na jeho území se rozkládá také přírodní rezervace Střela.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Podoba znaku složená z horní poloviny českého dvouocasého lva a dolní poloviny orlice se nalézá již na nejstarší městské pečeti, která pravděpodobně pochází z první poloviny 15. století. Na této pečeti je lev obrácen vlevo, ale na všech pozdějších pečetích a praporu je lev již obrácen vpravo. Znak podle Jiřího Čarka připomíná znaky přidělené městům (Žebrák, Slavkov u Brna) králem Václavem IV., spojitost však není prokázána, byť je známo, že Rabštejn Václavu IV. náležel. Štít je červený, dvouocasý lev stříbrný se zlatou zbrojí, červeným jazykem a korunou na hlavě. Ve spodní polovině je černá orlice se zlatými pařáty. Vlajka nebyla v historii města používána, na žádost místního spolku Postřelí podobu vlajky vycházející z historického městského znaku v roce 2016 navrhl heraldik Arnošt Drozd.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem prochází silnice II/206 a přes řeku vede historický kamenný most. Městem neprochází žádná železniční trať, nejbližší a pro obsluhu Rabštejna nejvýznamnější nádraží leží v šest kilometrů vzdálené Žihli, další významná stanice je v Chyších vzdálených deset kilometrů. Do prosince 2010 byl Rabštejn obsluhován pouze třemi páry autobusových spojů vedených v pracovních dnech na lince 790 Kralovice – Mladotice – Manětín – Rabštejn nad Střelou. Od 12. prosince 2010 se podařilo dosáhnout zavedení celotýdenního provozu na nové autobusové lince 181 Kralovice – Žihle – Rabštejn nad Střelou – Manětín, která město spojovala se žihelským nádražím i okolními památkami v Manětíně, Potvorově a Mariánské Týnici. Toto nové autobusové spojení však bylo dne 9. ledna 2011 zrušeno a Rabštejn nad Střelou byl opět obsluhován obnovenou linkou 790 Kralovice – Mladotice – Manětín – Rabštejn nad Střelou se čtyřmi páry spojů vedenými pouze v pracovních dnech. Sobotní a nedělní spoje autobusové linky 181 jsou alespoň v červenci a srpnu opět provozovány v relaci Kralovice – Žihle – Rabštejn nad Střelou – Manětín a v Žihli navazují na vlaky Plzeň – Žihle – Most.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Historické jádro Rabštejna nad Střelou bylo pro svůj význam a dochované památky 10. září 1992 prohlášeno městskou památkovou zónou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rabštejn nad Střelou () je část města Manětína v okrese Plzeň-sever, od něhož se nachází přibližně sedm kilometrů severovýchodně. Jedná se o bývalé historické město, které leží na řece Střele asi třicet kilometrů severně od Plzně. Většina městské zástavby leží nad pravým břehem řeky, na ostrohu ohraničeném strmými svahy na jihu a severu. Nachází se uprostřed přírodního parku Horní Střela. ", "tgt_summary": null, "id": 1956323} {"src_title": "Věra Kistlerová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Matka Věry Polenové byla švadlena a otec pracoval jako železničního zřízenec. Během jejího dětství rodina žila v Plzni, kde Věra chodila do měšťanské školy, od roku 1944 bydleli ve Volyni. V roce 1947 se vdala za amerického občana Thomase C. Kistlera a odešla s ním do Darlingtonu v Jižní Karolíně. V roce 1949 se stala americkou občankou. Vystudovala hudební obor na Coker College v Hartsville (titul BA v roce 1969) a na University of South Carolina v Kolumbii (titul MA v roce 1973). V roce 1987 získala na stejné univerzitě titul doktora hudebních umění. Doktorskou práci napsala o Bohuslavu Martinů. Pracovala jako učitelka hudby a složila kolem 40 sborových a sólových děl založených na básních známých básníků vč. Reinera Maria Rilkeho, Robert Frosta a jejích vlastních textech (např. \"Song of Myself\", \"Stoping Woods on Snowy Evening\", \"Thawing Wind\", \"Morning Star\", \"Measure Me, Sky!),\" \"Once a Year At Christmas,\" \"Mary's Lamb\", \"Marching With the River\", \"A Rilke Trilogy\", \"Good Night, Beloved\") a několik komorních a orchestrálních děl. Publikovala také tři romány a básně, eseje a povídky v literárních časopisech ve Spojených státech, Kanadě a Evropě. Aranžovala také české národní písně. V Československu její prózy vyšly v 80. letech v časopisech Vlasta a Kmen. K jejím dalším česky vydaným dílům patří například \"Sladké putování\" (1985), líčící začátky prosazování integrace bílých a černých dětí na dříve segregovaných školách v malém jižanském městě, nebo další povídková kniha \"Ptáci jednoho peří\" (1986), popisující životní střety, jež pramení z jižanského tradicionalismu až konzervatismu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1983 získala výroční cenu nakladatelství Melantrich za knihu povídek \"Hluché fialky\", ve kterých popisuje přistěhovalecký život válečných nevěst.", "section_level": 2}], "src_summary": "Věra Kistlerová (také: \"Vera Kistler\", roz. \"Věra Polenová;\" * 23. března 1929 Volary – 3. srpna 2006 Darlington) byla americká skladatelka, hudební pedagožka a spisovatelka českého původu.", "tgt_summary": null, "id": 1946037} {"src_title": "Borovice dlouholistá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je přirozeně rozšířena na území probíhající ze severního Pákistánu přes indické oblasti západního Himálaje (Džammú a Kašmír, Uttarákhand a Himáčalpradéš), přes Tibet, Nepál, Sikkim a Bhútán až po indické oblasti východního Himálaje (Dárdžiling a Arunáčalpradéš). Jen velmi málo tento druh roste mimo oblastí přiléhající k Himálaji, pouze v jižní Africe je vysazován na lesních plantážích. Ve vyšších nadmořských výškách se při svém přirozeném výskytu mísívá s cedrem himálajským a borovici himálajskou, z listnatých stromů pak s druhy \"Quercus incana\", \"Schima wallichii\" a \"Rhododendron arboreum\". Směrem ke své dolní hranici výskytu se borovice dlouholistá stává v lesích převažujícím druhem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyskytuje se v horách v nadmořské výšce 500 až 2300 m n. m., v pásu s letními monzunovými dešti mezi 72° až 95° východní zeměpisné délky a 27° až 35° severní zeměpisné šířky. Roste v teplotní zóně klasifikované jako UK 9, kde zimní teploty neklesají pod -7 °C. Na tomto prostoru je běžným druhem a nejrozšířenějším jehličnanem. Vytváří také jednodruhové porosty, nejčastěji na suchých, k požárům náchylných svazích. Dospělé stromy ohni poměrně odolávají a po silném, destruktivním požáru rychle regenerují a působí jako pionýrský druh. Opadané jehličí chemicky i mechanicky blokuje růst travin a proto pod stromy obvykle nebývá mnoho hořlavého materiálu. Dobře roste v lehké, písčité, hlinité nebo jílovité, dobře odvodněné a často kyselé půdě tvořené pískovci. Upřednostňuje stanoviště s dobrým osluněním a vyžaduje spíše suchou než přemokřenou zeminu, oblast obvyklého výskytu je poznamenána dešťovými srážkami letního monzunu a podstatně sušší zimou. Její porosty sice bývají místy devastované kácením, osekáváním větví, těžbou pryskyřice nebo vypalováním, ale přirozenou cestou se dobře obnovují a proto není IUCN považována za zranitelný či ohrožený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednodomý, stálezelený, někdy vícekmenný strom dorůstající do výšky okolo 30, výjimečně i 40 m. Kmen o průměru až 1 m mívá červenohnědou, silnou, korkovitou a hluboce rozbrázděnou kůru. Jako následek poranění vytéká z pod kůry z pryskyřičných kanálků sladký klejotok tvořený polysacharidy. Hrubé větve vytvářející poměrně řidší, zaoblenou korunu jsou porostlé hustě nahloučenými svazky jehlic, které jsou světle zelené, obloukovité a ve svazečcích po třech. Jehlice vyrůstají z pochev asi 3 cm velkých, bývají 18 až 33 cm dlouhé, 1,5 mm široké, na průřezu trojhranné a jsou vytrvalé po dva až tři roky, nevýrazné řady průduchů mají po všech třech stranách. Borovice dlouholistá má na jednom stromě samčí i samičí šištice, je však cizosprašná a ke vzniku klíčivých semen potřebuje pyl přinesený větrem z jiného stromu. Samčí šištice jsou nažloutlé hnědé barvy, velké 1 až 2 cm a vyrůstají v hustých hroznech a po vypylení odpadávají. Samičí šištice na krátkých stopkách rostou jednotlivě nebo až po třech v přeslenu, jsou vejčité, 10 až 20 cm dlouhé, 6 až 10 cm široké, poměrně těžké a šikmo dolů svěšené. Semena bývají asi 1 cm velká a mají kolem 2 cm dlouhé křídlo, dozrávají od října do listopadu následného roku po opylení.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dřevo je středně tvrdé, snadno se opracovává a je poměrně trvanlivé. Je oblíbeno pro výrobu nábytku a různých interiérových doplňku, jako stavební dřevo, používá se na střešní šindele, po impregnaci je vhodné pro železniční pražce a dělá se z něj buničina k výrobě papíru. Kůra má vysoký obsah tříslovin a sloužívá pro barvení kůží. Větve z rostoucích stromů se běžně osekávají na topení v domácnostech. Všechny borovice mají ve dřevě kanálky s pryskyřicí, borovice dlouholistá však obsahuje pryskyřice velké množství a vyplatí se její získávání. Z kmene se odstraňují v tříletých intervalech části kůry a z ran vytékající pryskyřice se jímá, druhým způsobem je destilace dřeva poražených stromů. Surová pryskyřice se v používala k impregnaci a těsnění lodí a nyní je základní surovinou k destilací pro výrobu terpentýnu i mnoha dalších izolačních produktů a rozpouštědel. Z tuhých zbytků po destilaci se vyrábějí hydroizolační laky, tmely a další výrobky, např. i kalafuna na smyčce či k pájení. Vydestilovaný terpentýnový olej obsahuje hlavně monoterpeny alfa-pinen a beta-pinen a velmi často se používá v léčitelství. Je antiseptický a diuretický, používá se vnitřně při potížích s ledvinami, zevně při léčbě nemocí kůže či popálenin, inhaluje se při onemocnění sliznice a respiračních chorobách a vtírá se do kůže postižených míst při revmatismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice dlouholistá (\"Pinus roxburghii\") je jehličnatý strom dorůstající obvykle do výšky okolo 30 m, který vytváří rozsáhlé porosty v jižním podhůří Himálaje. V lesních porostech své domoviny bývá dominující druh a je využívána pro dřevo a pryskyřici. Mimo původní areál je pouze ojediněle pěstována jako okrasný strom s jehlicemi až tři desítky centimetrů dlouhými, hlavní příčinou je malá odolnost vůči chladu. Její druhové jméno \"roxburghii\" připomíná skotského botanika Williama Roxburgha z přelomu 18. a 19. století, zakladatele indické botaniky.", "tgt_summary": null, "id": 2209186} {"src_title": "Jisra'el Bar Jehuda", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve městě Konotop v carském Rusku (dnešní Ukrajina) a studoval na Báňském institutu v Dněpropetrovsku. V roce 1909 vstoupil do hnutí „Mladí Sijónu“ (později sloučeného s ha-Šomer ha-ca'ir) a v roce 1917 se stal členem jeho ruské ústřední komise. Později v komisi povýšil na jejího tajemníka a v téže době se seznámil a oženil s Bebou Idelsonovou (později se s ní rozvedl). V roce 1922 byl společně s manželkou sovětskými úřady zatčen a poslán na Sibiř. V roce 1924 bylo jejich vyhnanství, díky intervenci manželky Maxima Gorkiho, změněno na deportaci do mandátní Palestiny. Do Palestiny cestovali přes Litvu, Berlín a Dánsko. V Berlíně žili dva roky a aktivně se zde podíleli na založení Světového svazu dělnických sionistů (Jisra'el Bar Jehuda se tal jeho tajemníkem). V roce 1926 podnikl Bar Jehuda aliju do mandátní Palestiny. Stal se tajemníkem dělnické rady v Petach Tikvě a organizoval hlídky, které ochraňovaly židovské dělníky. Podílel se taktéž na budování silnice mezi Tel Avivem a Petach Tikvou. V roce 1930 se přestěhoval do kibucu Jagur a o šest let později se stal jeho tajemníkem. Během arabského povstání v letech 1936 až 1939 patřil mezi první, kteří volali po „aktivní obraně“. Byl delegátem Shromáždění zastupitelů a členem Zákonodárného shromáždění. Patřil mezi vůdce frakce „B“ strany Mapaj a po rozdělení strany Achdut ha-avoda v roce 1944 byl jedním z jejích vůdců. V letech 1960 až 1962 byl hlavním tajemníkem této starny. Během prvních dvou parlamentních voleb byl zvolen poslancem za Mapam a následné tři parlamentní funkční období za stranu Achdut ha-Avoda. Jako poslanec byl členem různých parlamentních výborů; jmenovitě například: bydlení, ústava, právo a spravedlnost, zahraniční věci a obrana, finance. Během třetího Knesetu byl jeho místopředsedou. V letech 1955 až 1962 byl ministrem vnitra a od roku 1965 až do své smrti byl ministrem dopravy. Na jeho počest bylo pojmenováno Bar Jehudovo letiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jisra'el Bar Jehuda (: ישראל בר-יהודה, rodným jménem Jisra'el Idelson; 15. listopadu 1895 – 4. května 1965) byl sionistický aktivista a izraelský politik. Byl dlouholetým poslancem izraelského parlamentu (v pěti funkčních obdobích více než šestnáct let) a v izraelské vládě postupně zastával posty ministr vnitra a ministra dopravy.", "tgt_summary": null, "id": 620512} {"src_title": "Clean Bandit", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "O skupině.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudební styl.", "content": "Kapela kombinuje elektronickou hudbu s klasickými skladbami skladatelů, jako jsou Wolfgang Amadeus Mozart a Dmitrij Šostakovič. Některá z jejich hudby zahrnuje také humor v řeči.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Členové se potkali při studiu na Jesus College v Cambridge. V roce 2008 založili Clean Bandit, kde z původních pět členů se později stali kvartetem. Název kapely Clean Bandit pochází z překladu ruské fráze; význam je podobný anglickému výrazu „úplný bastard“. V prosinci 2012 skupina vydala svůj debutový singl „A + E“, který dosáhl na 100 příčku na britském UK Singles Chart. Jednalo se o singl z jejich debutového alba New Eyes, které vydalo 2. června 2014 Atlantic Records. Dne 29. března 2013 vydali druhý singl „Mozart's House“. Skladba byla na 17. příčce na UK Singles Chart. Největšího úspěchů ale dosáhli s písní „Rather Be“, kterou vydali 19.ledna 2014 a nazpívala ji Jess Glynne. V roce 2014 to byla druhá nejprodávanější píseň ve Velké Británii po „Happy“ od Pharrella Williamse. Dosáhla první pozici v několika zemí, jako například v Rakousku, Finsku, Německu, Nizozemsku, Norsku a Švédsku. V USA dosáhla 10. příčku v \"Billboard\" Hot 100. V únoru 2015 získal „Rather Be“ cenu Grammy za nejlepší taneční nahrávku na 57. ročníku Grammy Awards. Dne 19. října 2016 se na svém účtu na Facebooku uvedli oznámení, že houslista a klavirista Neil Amin-Smith se rozhodl opustit skupinu. Neil učinil samostatné oznámení o tom samém na svém účtu na Twitteru. O dva dny později skupina vydali svou první píseň bez Amin-Smith: „Rockabye“, kterou udělali s rapperem Seanem Paulem a zpěvačkou Anne-Marie. Stala se jejich druhou písní, která skončila na první příčce nejen ve Velké Británii, ale také i v ostatních zemích a v USA dosáhla 9. příčku v \"Billboard\" Hot 100. Dne 17. března 2017 vydali další píseň, které měla mezinárodní úspěch a jmenovala se „Symphony“, kterou nazpívala Zara Larsson. Začátkem prosince 2017 skupina oznámila, že pro rok 2018 připravují nové album.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "2018", "section_level": 1}], "src_summary": "Clean Bandit je anglická elektronická hudební skupina. Skladby spolu začali skládat v roce 2008 v Cambridge. Mezinárodního úspěchu dosáhli se svým singlem z roku 2013 s názvem „Mozart's House“, který obsadil 17. příčku na britském žebříčku UK Singles Chart. Své jméno si nejvíce proslavili na singlu „Rather Be“, který obsadil 10. příčku v US \"Billboard\" Hot 100. Za tuto píseň taky dostali Cenu Grammy v kategorii za nejlepší taneční nahrávku. Jejich singl „Rockabye“ z roku 2016 se stal jejich druhým největším hitem ve Velké Británii.", "tgt_summary": null, "id": 1943857} {"src_title": "Popovice (Králův Dvůr)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1266. Místní část Popovice tvoří pravobřežní část králodvorské aglomerace spolu s Karlovou Hutí. Obec patřila k roku 1266 chotěšovskému klášteru, od 14. století se zde připomíná tvrz (její zbytky se dochovaly ve sklepení špýcharu při dnešním čp. 15), a vladycký statek. Popovice byly až do roku 1586, kdy je Zdeněk Otta z Losu prodal Lobkovicům, samostatným šlechtickým panstvím. Od konce 16. století až do poloviny 19. století patřily Popovice ke králodvorskému komornímu panství. Od roku 1850 jsou Popovice osadou obce Králův Dvůr. V Popovicích již od středověku zpracovávaly železo z Karlovy Huti zkujňovací hamry, a to až do roku 1886, kdy byly zrušeny. Pro účely hamrů a hutě vznikla složitá soustava náhonů a rybníků, z nichž se do současné doby zachovaly pouze dva: Měrák a Popovický. V roce 1544 se poprvé objevuje zmínka o zdejším panském pivovaru, který vařil pivo až do roku 1909.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a volný čas.", "content": "Přírodní koupaliště o velikosti 9 hektarů se nalézá zhruba ve středu městské části. Ke koupališti je možné se dostat vlakem, dále poté městskou autobusovou dopravou a v blízkosti se nalézá sjezd Beroun-západ z dálnice D5. Koupaliště je od roku 2012 ve vlastnictví ČRS a veřejnosti není přístupné. Koukolova hora (471 m n. m.), zdvíhající se jižně od Popovic, byla pojmenována podle majitele panství v Popovicích, Viléma Koukola, který zde žil v 15. století. V minulosti se na Koukolově hoře těžil vápenec. Na vrcholu stojí nedávno (2010) opravená kaple svatého Blažeje, kterou nechal v roce 1832 zbudovat rektor Univerzity Karlovy Antonín Karel Mudroch, vlastník tmaňského panství. Podle Koukolovy hory je dnes v Popovicích pojmenována ulice – Pod Koukolovkou. Na Koukolovu horu se dostaneme po žluté stezce, která začíná za železničním přejezdem (směr Křižatky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Popovice jsou městská část Králova Dvora ležící v okrese Beroun. Nachází se asi 2,5 km na jih od Králova Dvora. Městskou částí protéká řeka Litavka; prochází tudy též železniční trať Praha – Plzeň (Králův Dvůr - Popovice). Je zde evidováno 201 adres.", "tgt_summary": null, "id": 1806727} {"src_title": "Jeroným Zajíček", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po studiích na gymnáziu v Hradci Králové začal studovat hudební vědu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Kromě toho studoval soukromě u Otakara Jeremiáše instrumentaci a dirigování. Po příchodu komunistů k moci byly na vysokých školách provedeny čistky. Jeho profesor, Josef Hutter, byl odvolán z vedení katedry hudební vědy a 17. ledna 1949 byl Zajíček spolu s dalšími 50 studenty vyloučen z politických důvodů ze studia. Emigroval do Německa a stal se programovým ředitelem československé sekce Radio Free Europe v Mnichově. Jeho otec, František Zajíček, byl v Čechách zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti za velezradu, špionáž a přípravu teroristických akcí. Rozsudek byl vykonán 7. července 1954. Do Spojených států odešel v roce 1952. S pomocí skladatele K. B. Jiráka byl přijat na \"Musical College of Roosevelt University\" v Chicagu, kde studoval hudební teorii, skladbu a dirigování. V letech 1952–1958 byl Jirák i jeho učitelem. Další dva roky studoval u Paula A. Piska. V roce 1957 obdržel nejen bakalářský titul, ale i americké občanství. V těchto letech také získal stipendium \"Ditson's fellowship\", což představovalo významnou finanční pomoc při studiu. V letech 1958–1964 řídil dětský sbor při \"Middle School Phil Sheridan\" v Chicagu, další dva roky přednášel hudební teorii a řídil sbor na chicagské \"Fenger College\". Konečně v roce 1966 se stal profesorem dirigování a skladby na \"Loop College\" (později \"Washington College\"). Zde pak působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1996. Do České republiky mohl přijet až po roce 1989. Na události svého mládí reagoval v roce 1990 sborovou skladbou \"Pater noster\", komponovanou na památku spolužáka z gymnázia Josefa Toufara, který se stal obětí komunistického režimu. V roce 1998 byl jmenován čestným občanem města Hrochův Týnec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeroným Zajíček (10. listopadu 1926 Krásné Březno – 5. října 2007 Lyons, Illinois, Spojené státy americké) byl český skladatel, hudební vědec a pedagog v emigraci.", "tgt_summary": null, "id": 1588745} {"src_title": "Krušná hora", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Poloha a okolí.", "content": "Zalesněný hřeben Krušné hory obtéká na západě a severu Habrový potok, severozápadně od Dibeřského potoka. Nachází se v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Na východě se tyčí Děd (492 m) a na jihozápadě Velíz (595 m). Na sever od Krušné Hory se nachází Stará Ohrada a Nový Jáchymov, na severovýchod Doužebnice a Otročiněves, na východ Lísek, Hudlice a Trubská, na jihovýchod Trubín, Svatská Hájovna, Svatá a Král, na jihozápad Varta, Hředle a na jih Březová, na jihozápad Kublov, na západ Broumy a Habrový Potok, na severozápad Karlova Ves a Karlov.", "section_level": 1}, {"title": "Těžba.", "content": "Krušná hora bývala nejvýznamnějším ložiskem železné rudy v oblasti Křivoklátska. V masivu hory se nachází sedm zrudněných poloh, z nichž tři byly těženy. Při bázi šáreckého souvrství se nachází tzv. Velké ložisko, jehož nejlepší části obsahovaly 32–38 % železa a 19–22 oxidu křemičitého. O tři až třicet metrů výše leželo Malé ložisko s těžitelnou mocností okolo tří metrů. Tzv. III. ložisko tvořené zejména pelosideritem se nacházelo ještě výše. Jeho celková mocnost je až dvanáct metrů, ale těžitelné byly pouze tři metry, a pokusná těžba na něm proto probíhala pouze z povrchu. Do roku 1889 byl z ložisek na Krušné hoře vytěžen asi jeden milion tun železné rudy. Těžba po roce 1909 byla intenzívnější a vyprodukovala asi devět milionů tun rudy a doly dosáhly hloubky až několika stovek metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhledna a naučná stezka.", "content": "V červnu 2015 byla na vrcholu otevřena rozhledna Máminka. Jde o dřevostavbu od architektonické skupiny Martina Rajniše. Současně byla v okolí zřízena naučná stezka Krušná hora – Hudlice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krušná hora (německy \"Kruschnahora\", také \"Kruschna\", 609 m n. m.) je hora nacházející se deset kilometrů západně od centra města Beroun a je součástí Křivoklátské vrchoviny.", "tgt_summary": null, "id": 1256659} {"src_title": "Slapany", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Osada leží při jižním okraji Chebské pánve, na levém břehu Odravy, jež zde vytváří poměrně hluboce zařízlé údolí. Ves se nachází přibližně 6 km jižně od centra Chebu, asi 0,5 km od státní hranice se spolkovou zemí Bavorsko. Východně od Slapan se nachází kamenolom kde se těží kvalitní čedič, ze kterého vyrábí firma Eutit ve Staré Vodě u Mariánských Lázní odlévané čedičové výrobky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Slapany se původně jmenovaly Schloppenhof, což nejpravděpodobněji znamenalo dvůr lidí, bydlících u pastí na ryby či u rybářských sítí. V roce 1869 byly osada obce Gehaag (dnes Háje, v letech 1880–1910 rovněž osada obce Gehaag, od 1.1.1976 do 29.2.1980 část obce Cheb, od 1.3.1980 jsou základní sídelní jednotka města Cheb. První písemná zmínka o Slapanech pochází z počátku 20. let 14. století. Roku 1320 se píše o \"nových Slapanech\", roku 1322 jsou zmiňovány \"Slapaný na Odravě\". Předpokládá se, že ves byla založena nejspíš na přelomu 13. a 14. století klášterem ve Waldsassenu, který ves držel spolu s chebskými měšťany do druhé poloviny 14. století. Během druhé poloviny 14. století připadla k panství hradu Kinsberg v Hrozňatově, k němuž patřila až do roku 1629. Roku 1629 odkoupil Slapany Adam Schmiedl ze Seebergu. Od roku 1703 patřila ves Filipovi Martini, jehož dcera se provdala za člena rodu pánů ze Schönstetteru a majetek přešel jako její věno na ně. Od roku 1745 ves držel Jan Kryštof Werner. Od něho koupil Slapany v roce 1786 Michael Wohlrab. Od roku 1802 patřil statek jeho synovi Onřejovi, který ho však roku 1809 prodal Tomášovi a Magdaléně Hafenrichtrům. Později se v držení Slapan majitelé střídali. Roku 1870 je koupili bratři Opitzové ze Saska. Mladší z nich Karel Gottfried, žil na Podhradu, jeho bratr Klemens spravoval Slapany. Po jeho smrti roku 1888 je koupil Emil Schmidt, po první světové válce patřily rodině jeho zetě Kirsche. Po roce 1945 přešel jejich majetek do vlastnictví státu. Během historického vývoje vznikla ve Slapanech zřejmě dvě panská sídla. První bylo založeno nejspíš během 14. nebo 15. století, neznámo kým. Zpráva z popisu Josefského vojenského mapování z doby po roce 1764 uvádí, že poplužní dvůr v tomto místě je vystavěn převážně ze dřeva, ale tamtéž se nacházející malý zámek je vystavěn z kamene a obklopen vodním příkopem. Lze odvodit, že zmíněný zámek musel stát poblíž Odravy. Jediným možným místem, kde mohl být založen, je poloha při jihozápadním okraji vesnice. Ještě roku 1990 se v těchto místech nalézaly zbytky zdivá staré budovy. Mladší panské sídlo stávalo přímo v poplužním dvoře, ležícím vysoko nad údolím Odravy. Jeho velká obdélníková budova tvořila jihozápadní křídlo dvora. Poplužní dvůr vznikl snad již v 17. století. Poplužní dvůr, v němž mladší panské sídlo vzniklo, byl několikrát upravován, naposledy výrazně po roce 1811 za Tomáše Hafenrichtra. Po roce 1945 došlo k jeho částečné demolici, kdy severozápadní a severovýchodní křídla byla zbořena. Bývalá obytná budova dvora se zbytky zámku však dosud stojí. Jedná se o patrové stavení, kryté valbovou střechou. Z mladšího slapanského panského sídla se dochovala část obvodového zdiva a několik místností ve střední části přízemí, zaklenutých valenou křížovou klenbou, resp. valenou klenbou s lunetami. Zanikla však parková úprava s přístupovou alejí před jihozápadním průčelím objektu. Význam vsi vzrostl po vybudování železniční trati z Chebu do Waldsassenu v roce 1865. V roce 1893 byla uvedena do provozu železniční zastávka a celnice ve Slapanech. Po trati jezdily dokonce i rychlíky, a to až do roku 1914. Po roce 1945 došlo k odsunu německého obyvatelstva a provoz na železniční trati byl zastaven. Později byla ve Slapanech umístěna rota Pohraniční stráže. Při severním okraji vsi je patrný prostor bývalého nádraží, ovšem nádražní budovy byly strženy a koleje vytrhány. Změny nastaly až po roce 1989, kdy se bývalé zakázané hraniční pásmo otevřelo veřejnosti. Na konci devadesátých let 20. století vznikl návrh na propojení Slapan s německým Waldsassenem formou cyklistické a turistické stezky. Nejprve byl vybudován turistický přechod, slavnostní otevření první části cyklostezky proběhlo 13. května 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slapany () jsou malá vesnice, základní sídelní jednotka města Cheb, v okrese Cheb, kraji Karlovarském. V roce 2011 zde bylo evidováno 15 adres a trvale zde žilo 54 obyvatel. Osada leží v katastrálním území Háje u Chebu o rozloze 13,96 km.", "tgt_summary": null, "id": 45398} {"src_title": "Candrypš", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tato obec se v dávných dobách jmenovala Sauči () a až do 6. století byla správním střediskem knížectví Sanigija, jež bylo provincií Sadzenu neboli \"Malé Abcházie\". Později bylo jedním ze správních center Abchazského království. Současný název Candrypš je odvozen od zdejšího dávného šlechtického rodu Canba. V roce 1867 vznikla nedaleko Sauči ruská vesnice Pilenkovo, pojmenovaná podle tehdejšího správce černomořského okruhu, generála D. V. Pilenka. Ta však brzy zanikla pohlcením starší a prudce se rozrůstající obcí Sauči, přejmenované na Jermolovsk po ruském generálovi Alexeji Petrovičovi Jermolovovi. V roce 1917 byly v obci nalezeny bronzové sekery, označované dle místa nálezu jako Pilenkovské. Od roku 1915 do Jermolovsku a okolí přicházeli arménští uprchlíci z Turecka, kteří prchali před genocidou Arménů a i v současnosti tvoří velkou část zdejšího obyvatelstva. Od roku 1944 do 1993 se toto sídlo jmenovalo Gantiadi ( განთიადი), což v gruzínštině znamená úsvit. Toto pojmenování vyvolalo u abchazského obyvatelstva nevoli a stalo se součástí oficiální stížnosti na gruzínskou nadvládu poslané na sjezd KSSS v roce 1988. Po Druhé světové válce proběhla v obci výstavba moderního bydlení a průmyslových podniků na zpracování tabáku, výrobu konzerv, štěrku z nedalekého kamenolomu a na zpracování vína. Kromě toho byly v tomto sídle městského typu založeny tři střední školy a dvě internátní školy. Od 50. let 20. století rostl na významu turismus a Gantiadi bylo přeměněno v letovisko pro trávení dovolených sovětských občanů. Po skončení války v Abcházii byla obec v roce 1993 přejmenována separatisty na Candrypš, avšak název Gantiadi se příležitostně používá i nadále. Gruzínské úřady, považující Abcházii za své území, nadále uznávají jako oficiální název Gantiadi.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Dle nejnovějšího sčítání lidu z roku 2011 je počet obyvatel tohoto sídla městského typu 5170 a jejich složení následovné: Před válkou v Abcházii se počet obyvatel pohyboval k 7358.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Během sovětské éry v Candrypši vyrostly tři střední školy, z nichž funkční jsou v současné době jen dvě: Arménská střední škola č.1 Avetika Isakjana a Ruská střední škola č.2. V obci se nachází ještě Abchazská veřejná škola a Gagrská internátní škola v prostorách bývalé škole Bašaran.", "section_level": 1}], "src_summary": "Candrypš ( Цандрыҧшь, Цандрыпш, განთიადი - Gantiadi, Гантиади) je sídlo městského typu v Abcházii, nacházející se v okrese Gagra. Leží přibližně 5 km východně od hranic s Ruskem a přibližně 10 km západně od okresního města Gagry na pobřeží Černého moře. Obec protíná železnice, jež spojuje Rusko s Abcházií a Gruzií. Obec je ohraničena ze západu říčkou Lapsta a z východu potokem Anachomsta.", "tgt_summary": null, "id": 2097536} {"src_title": "Myeloidní supresorová buňka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "MDSC jsou popsány samostatně pro lidský a myší model a u obou těchto skupin jsou následně děleny do dalších subtypů. Populaci těchto buněk lze od zralých myeloidních buněk odlišit na základě absence povrchových markerů specifických pro granulocyty, monocyty, makrofágy a dendritické buňky. Myší MDSC jsou identifikovány dle exprese myeloidních markerů GR1+ a CD11b+. CD11b je podjednotka β2 integrinu Mac1, která se účastní migrace buněk a adheze leukocytů. Gr1 antigen na povrchu monocytů, makrofágů a granulocytů je asociován s molekulami LY6C nebo Ly6G, na které jsou rozpoznávány specifickou protilátkou RB6-8C5. Individuální vazbou protilátky na antigen jedné z těchto molekul jsou myší MDSC rozděleny do dvou skupin: granulocytární MDSC (Ly6G+,Ly6Clo), které na svém povrchu vytvářejí komplex CD11 b+ Ly6G+,Ly6Clo; nebo monocytární MDSC (Ly6G-,Ly6Chi), vytvářející na svém povrchu komplex CD11 b+ Ly6G-,Ly6Chi. Myší kostní dřeň je tvořena z 20-30% buňkami s fenotypem GR1+ a CD11b+ a velmi malou část lze detekovat též ve slezině. Lidské MDSC jsou definovány jako CD11b+ CD33+ buňky, které u myeloidní a granulocytární linie exprimují stejnojmenné specifické markery CD11b+ a CD33+. Myeloidní MDSC jsou charakteristické přítomností CD14+ molekul a zároveň absencí MHC II. molekul HLA-DR. Granulocytární MDSC postrádají molekulu CD14+ a lze u nich detekovat vysoký počet CD15+ buněk v periferní krvi jedince. Obdobně, jako u myší, jsou lidské MDSC rozděleny do dvou skupin: granulocytární CD11b+ CD33+CD14-CD15+ (příp. Lin HLA-DR- CD33+); a monocytární CD11b+ CD33+CD14+ (příp. CD14+HLA-DRneg/lo). V nedávně době byla zmíněna i další skupina lidských MDSC. Ta je tvořena myeloidními buňkami kostní dřeně, které jsou specifické markery CD11lo a CD16-.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "MDSC buňky jsou často spojovány s rozvojem chronických zánětů a nádorových onemocnění. Buňky nádorové a stroma produkují typické faktory, iniciující výstavbu nádorové tkáně a potlačení reaktivity imunitního systému. Těmi mediátory jsou různé růstové faktory, stimulující cytokiny, angiogenetické faktory, radioaktivní formy kyslíku (ROS), oxidy dusíku (NO) nebo TGF β1, přispívající k anergii efektorových buněk. V zánětlivém nebo národovém prostředí dochází rovněž k proliferaci a aktivaci MDSC buněk, které přispívají ke stimulaci tumorogeneze a růstu nádorových buněk. Supresi imunitní odpovědi buňkami MDSC lze zprostředkovat buď přímým kontaktem buňka-buňka nebo produkcí různých mediátorů. Aktivované MDSC pak působí jako regulátory buněk přirozené i adaptivní imunity, především jako inhibitory aktivace T lymfocytů, NK buněk, inhibitory produkce protilátek B lymfocyty a iniciátory supresorových lymfocytů Treg. MDSC se, kromě nádorových onemocnění, účastní také regulace imunitní odpovědi v průběhu bakteriálních a parazitárních infekcí, akutních a chronických zánětů nebo sepsí. Například expanze obou skupin MDSC v modelovém myším organismu byla prokázána při infekci Mycobacterium tuberculosis, Trypanosoma crusi, Toxoplamosou gondií, Leishmanií major nebo při polymikrobiální sepsi.", "section_level": 1}, {"title": "Expanze a aktivace.", "content": "Proces myelopoézy probíhá v kostní dřeni, kde je kontrolován souborem faktorů (GM-CSF, M-CSF, SCF, IL3, FTL 3), které zajišťují jeho správný průběh. Hematopoetická kmenová buňka se zde diferencuje na buňku progenitorovou, z níž se následně stává buňka IMC. Za patologických podmínek se buňky IMC akumulují v poškozeném místě, kde jsou dále diferencovány na buňky MDSC, které zde potlačují efektorové buňky imunitního systému. Aby mohly MDSC působit imunosupresivně, musí být nejprve dostatečně zmnoženy a aktivovány. Toho je docíleno přítomností dvou skupin stimulačních faktorů: mediátorů, produkovaných nádorovými buňkami, které podporují MDSC expanzi; a mediátorů, produkovaných aktivovanými T lymfocyty, které napomáhají MDSC aktivaci. Expanze MDSC je spuštěna prostřednictvím prostaglandinu E2 (PGE2), cyklooxygenázy 2 (COX2), cytokinů (CSF,M-CSF, GM-CSF, IL6) a endoteliálního růstového faktoru VEGF. Tyto faktory iniciují vnitřní signalizační dráhu JAK2/ STAT3, která má vliv na proliferaci, diferenciaci a apoptózu buněk. STAT 3 je hlavní transkripční faktor expanze MDSC buněk, jehož aktivace je spjata se zvýšenou proliferací myeloidních progenitorových buněk v přítomnosti vysoké exprese BCL-XL, cyklinu D1, MYC a survivinu. Vlivem těchto podmínek dochází k abnormální aktivaci STAT 3, který působí inhibičně na diferenciaci zralých myeloidních linií, místo nichž jsou vytvářeny buňky MDSC. Jejich expanze je také regulována proteiny S100A8 a S100A9, jejichž množství koreluje s hladinou STAT 3 a positivně působí na proliferaci a diferenciaci MDSC. Prozánětlivé proteiny rodiny S100 jsou exprimovány ve vysokém množství především v národovém mikroprostředí, kde podporují MDSC expanzi. Aktivace MDSC je zajištěna prostřednictvím ligandů TLR nebo cytokinů IFNγ, IL4, IL13, TGFβ. Ty jsou produkovány aktivovanými T lymfocyty a buňkami stroma, na základě rozvoje infekce, zánětu nebo národu v organismu. Odezvou na přítomné aktivační faktory je spuštěna jedna ze signálních drah STAT 1, STAT 6/ NFκB, které vedou k aktivaci MDSC. Signální dráha STAT 1 je iniciována IFNγ, uvolněným z aktivovaných T lymfocytů. IFNγ podporuje aktivaci receptoru IL4Rα a enzymu arginázy 1 současně s expresí inducibilní NO-syntázy (iNOS). Signální dráha STAT 6 je zahájena vazbou IL4Rα na jeden z cytokinů IL4 nebo IL13. Zvýšené množství IL4 a IL13 je zaznamenáno v místech s vysokou aktivitou enzymu arginázy 1, která zvyšuje schopnost tlumit funkci imunitního systému prostřednictvím MDSC. Oběma dráhami STAT 1 i STAT 6 je, stejně jako skrz TLR receptor, aktivován transkripční faktor NFκB, který přepisem do jádra aktivuje MDSC buňky. V průběhu aktivace je uvolněno velké množství arginázy 1, iNOS a TGFβ, které mají imunosupresivní účinek.", "section_level": 1}, {"title": "Suprese.", "content": "Supresorová aktivita MDSC může být zajištěna buď mediátory uvolněnými během jejich aktivace nebo přímým buněčným kontaktem, pomocí vazby na povrchový receptor efektorové buňky. Hlavními supresorovými složkami jsou argináza 1 a iNOS, které se podílí především na inhibici T lymfocytů. Substrátem obou těchto enzymů je L-arginin. Přítomnost vysokého množství arginázy 1 vede ke zvýšenému katabolismu L-argininu, což způsobuje sníženou expresi CD3 ζ řetězce T buněčného receptoru a současně pokles regulátorů buněčného cyklu (cyklin D3, cyklin-dependentní kináza 4). Působením enzymu iNOS je L-arginin přeměn na citrulin a NO. Tyto produkty poté zabraňují antigenní prezentaci skrz MHC II. molekuly, současně inhibují JAK3/STAT5 funkci T lymfocytů a zahajují jejich apoptózu. Výše zmíněné supresorové faktory se účastní především snížení T buněčné aktivity. Radioaktivní sloučeniny kyslíku (ROS) mají, kromě suprese T lymfocytů a jejich indukce ke zvýšené produkci IFNγ, rovněž schopnost potlačit diferenciaci buněk přirozené imunity (makrofágů a dendritických buněk). Produkce ROS je iniciována buď cytokiny TGFβ, IL3, IL6, IL10, GM-CSF, podílejícími se na aktivaci NADPH oxidázy nebo vazbou S100A8/S100A9 na komponenta NADPH, která rovněž aktivuje NADPH oxidázu v MDSC a zvyšuje jejich produkci ROS. Přímou modifikací ROS nebo jejich kombinace s NO mohou vést k vzniku peroxynitritu, který způsobuje nitraci nebo nitrosylaci některých aminokyselin, což vyvolává apoptózu antigen specifických T lymfocytů. Přímým kontaktem T buněk s MDSC buňkami produkujícími peroxynitrit je docíleno nitrace TCR receptoru a CD8 koreceptoru, což se projevuje strukturními změnami v TCR-CD3 komplexu. Kromě snížení reaktivity T lymfocytů a jejich zabránění migrace do nádorových ložisek, ovlivňují MDSC i aktivitu NK buněk. Skrz membránově vázaný cytokin TGFβ1, inhibují NK cytotoxicitu, produkci IFNγ i expresi transmembránového proteinu NKG2D. Utlumení imunitní odpovědi je zprostředkováno i působením regulačních T buněk. Treg je možné aktivovat opět dvěma cestami: tumor specifickými T buňkami společně s cytokiny IFNγ a IL10; nebo přímou vazbou CD152 (CTLA4) receptoru Treg na buňky MDSC.", "section_level": 1}, {"title": "Inhibice.", "content": "Inhibici MDSC buněk lze uskutečnit na úrovni expanze nebo plné aktivace, kdy dochází k potlačení jejich supresorové funkce. Faktory, uplatňující se u MDSC buněčné expanze, se rovněž využívají u jejich neutralizace. SCF signalizace je inhibována zablokováním KIT receptoru, čímž je umožněna interakce hematopoetické kmenové buňky s cytokinem CSF. Výsledkem je snížená exprese MDSC buněk a současně i nižší národová angiogeneze. Specifickými protilátkami je možné blokovat také faktor VEGF, čehož se využívá u pacientů s metastatickým nádorem ledvinových buněk. Bylo prokázáno, že tento postup snižuje počet CD11b+VEGFR1+ populace MDSC buněk v periferní krvi. Pokles expanze MDSC je zaznamenám i při inhibici PIR-B receptoru (leukocytární imunoglobulinový receptor rodiny B, člen 3 - LILRB3), což zabraňuje diferenciaci nezralých myeloidních linií. MDSC buňky s geneticky odstraněným PIR-B receptorem jsou přeměněny na buňky M1, které po vstupu do periferní krve iniciují STAT1/NFκB signalizaci. Následně počet M1 buněk prudce vzrůstá, snižuje se supresorová schopnost MDSC a dochází k aktivaci T regulačních lymfocytů. Funkce MDSC buněk jsou inhibovány, na základě regulace produkce supresorových látek. Cyklooxygenáza 2 je nezbytná pro produkci prostaglandinu 2 (PGE2), který spouští zvýšenou expresi arginázy 1 buňkami MDSC. Potlačením COX 2 nastává pokles arginázy 1, zároveň dochází k zesílení protinádorové reakce T lymfocytů a zvýšené efektivitě imunoterapie. Také fosfodiesterové inhibitory snižují expresi arginázy 1 a iNOS, což je uplatňováno při regulaci supresorových funkcí u pacientů s rostoucími nádory. Efektivita inhibitorů reaktivních sloučenin kyslíku (ROS) byla prozatím prokázána pouze u myší s nádorovými ložisky. Produkci supresorových faktorů MDSC buňkami lze regulovat i některými farmakologickými cestami, například nesteroidními protizánětlivými léky, snižujícími produkci ROS; nebo nitroaspirinem, upravujícím aktivitu enzymů arginázy 1 i iNOS.", "section_level": 1}, {"title": "Eliminace.", "content": "Eliminace MDSC buněk je dosažena chemoterapeutickou léčbou, případně v myších modelových organismech pomocí gemcitabinu. Dochází zde k navození imunoterapie, anti-tumorové imunitní odpovědi a významné redukci v počtu MDSC. Existují i terapeutické strategie eliminace MDSC, založené na aplikaci ATRA (all trans retinoic acid), která snižuje počet MDSC u nádorových pacientů. Princip léčby je postaven na zjištění, že metabolity vitaminu A (kyselina retinová) podporují stimulaci diferenciace myeloidní progenitorové buňky na zralé dendritické buňky a makrofágy. V opačném případě, při nedostatku vitamínu A se buňka IMC přeměňuje na nezralé supresorové buňky MDSC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Myeloidní supresorové buňky (, \"MSDC\") jsou heterogenní populace buněk, která svou supresorovou aktivitou negativně ovlivňuje imunitní odpověď organismu během zánětů, infekcí, transplantací či nádorových a autoimunitních onemocněních. ", "tgt_summary": null, "id": 1480468} {"src_title": "Oldřich Bubeníček", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Vystudoval gymnázium v Ústí nad Orlicí, začínal jako dělník ve sklárně. V roce 1974 vstoupil do komunistické strany, v 70. letech pracoval jako funkcionář okresního výboru KSČ v Teplicích. V 90. letech byl předsedou okresního výboru KSČM v Teplicích, nyní působí jako předseda krajského výboru KSČM. V letech 1995–2008 byl redaktorem Haló novin. Od roku 1990 působí také v zastupitelstvu města Bíliny. V letech 2000 a 2006 kandidoval na senátora za obvod Teplice.", "section_level": 1}, {"title": "Krajský hejtman.", "content": "V roce 2008 byl zvolen do krajského zastupitelstva Ústeckého kraje, stal se předsedou výboru pro výchovu, vzdělání a zaměstnanost. V krajských volbách v říjnu 2012 vedl kandidátku KSČM, která získala největší počet hlasů. Dne 20. listopadu 2012 byl zvolen hejtmanem Ústeckého kraje. V komunálních volbách v roce 2014 obhájil za KSČM post zastupitele města Bíliny (přičemž byl lídrem kandidátky a KSČM volby ve městě vyhrála). V listopadu 2014 však ústecký krajský soud nařídil volby opakovat. Konaly se na konci ledna 2015 a i v nich Bubeníček jako lídr KSČM uspěl. Vítězná KSČM (tj. 25,63 % hlasů a 9 mandátů) uzavřela koalici se druhým subjektem \"Nezávislí v Bílině – HNHRM\" a třetím hnutím ANO 2011 a dne 1. dubna 2015 byl Oldřich Bubeníček zvolen starostou města Bíliny. Ve volbách v roce 2016 byl opět lídrem kandidátky KSČM v Ústeckém kraji a post krajského zastupitele obhájil. I když KSČM skončila ve volbách až druhá, podařilo se jí uzavřít koalici se třetí ČSSD a pátým uskupením \"\"Koalice Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura (SPD) a Strana Práv Občanů\"\". Následně byl dne 21. listopadu 2016 opět zvolen hejtmanem Ústeckého kraje (obdržel 28 hlasů od 55 přítomných zastupitelů). V komunálních volbách v roce 2018 obhájil za KSČM post zastupitele města Bílina, když opět vedl kandidátku strany. V listopadu 2018 jej však v křesle starosty města vystřídala Zuzana Schwarz Bařtipánová. V doplňovacích volbách do Senátu PČR v roce 2020 kandidoval za KSČM v obvodu č. 32 – Teplice na místo po zesnulém Jaroslavu Kuberovi. Získal 16,36 % hlasů a obsadil 3. místo.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Je ženatý, má tři děti. S manželkou vychovává vnučku, jejíž matku (jeho nevlastní třiadvacetiletou dceru) 2. ledna 2016 ubodal její partner.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oldřich Bubeníček (* 5. ledna 1953 Ústí nad Orlicí) je český novinář a politik, od roku 2004 zastupitel a od roku 2012 hejtman Ústeckého kraje, v letech 2015 až 2018 starosta města Bílina, člen KSČM.", "tgt_summary": null, "id": 2453535} {"src_title": "Prirazlomnaja", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Stacionární ropná plošina, odolná proti tlaku ledu, je umístěna v mělkém, průměrně jen 19–20 metrů hlubokém šelfovém moři. Plošina se nachází 55 km severně od pobřežní obce Varandej v Něněckém autonomním okruhu Ruské federace, kde je místní letiště. Teploty v této arktické oblasti klesají k -50 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Projektová příprava konstrukce ropné plošiny, původně nazvané \"Pečora\", byla v akciové společnosti Sevmaš (\"Севмаш\") zahájena v roce 1995. S ohledem na potíže při financové projektu došlo ke značným průtahům. V roce 2002 byla nakonec rozhodnuto, že podnik Sevmaš se omezí pouze na zhotovení spodní podmořské části plošiny (kesonu). Pro kompletizaci projektu byla v Norsku zakoupena vyřazená ropná plošina \"Hutton\" z roku 1984. Tato plošina byla po moři dopravena do Kolského zálivu a po demontáži jednotlivých částí byla transportována do podniku Sevmaš. Po jednotlivých etapách úprav a montáže byl v roce 2010 zahájen přesun plošiny do Murmanska. Doprava z Murmanska na místo určení byla zahájena 18. srpna 2011. Plošina byla ukotvena v moři 28. 8. 2011 a posléze byl kolem ní z 53 600 kubických metrů štěrku a kamene navršen ochranný val. K definitivnímu převzetí plošiny společností Gazprom něfť šelf od Sevmaše došlo až v květnu 2013. V období od 10. července do 6. října 2013 zde probíhaly vrtné práce, samotná těžba ropy z prvního vrtu byla zahájena 20. prosince 2013. Během prvního roku těžby (2014) zde bylo získáno 2,2 miliónů barelů ropy (kolem 300 000 tun). Denní produkce je 19 000 metrů krychlových ropy. Na plošině lze uskladnit 136 000 metrů krychlových této suroviny.", "section_level": 1}, {"title": "Protesty proti těžbě.", "content": "Plošina se stala známou v důsledku protestů organizace Greenpeace v letech 2012 a 2013, zaměřených proti těžbě ropy v arktickém šelfu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prirazlomnaja je ruská ropná těžební plošina firmy Gazprom v Pečorském moři. Je to první komerční těžební zařízení umístěné v pravidelně zamrzající a těžko dostupné arktické oblasti. Držitelem licence na těžbu ropy v oblasti ložiska Prirazlomnoe je Gazprom něfť šelf (\"Газпром нефть шельф\"), dceřiná firma akciové společnosti Gazprom něfť.", "tgt_summary": null, "id": 744422} {"src_title": "Klášter Pivoň", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Augustiniánský klášter v Pivoni byl založen ve druhé polovině třináctého století, ale první písemná zmínka o něm pochází až z roku 1379. První řeholníci do něj přišli z kláštera svatého Viléma v Bavorsku. Roku 1573 klášter vyhořel a roku 1595 byla zahájena jeho obnova. Během třicetileté války jej v letech 1641 a 1648 vydrancovali Švédové. Roku 1666 byl postaven nový barokní refektář a roku 1686 byl barokně upraven také klášterní kostel Zvěstování Panny Marie. Dochovaná podoba kláštera je výsledkem rozsáhlejší barokní přestavby z roku 1733 a pozdějších úprav. V letech 1728–1731 pivoňští augustiniáni založili zámek ve Ždánově. Klášter byl zrušen císařem Josefem II. v roce 1787 a klášterní majetek v hodnotě 141 000 zlatých spravoval náboženský fond. Roku 1800 vše v dražbě koupil pražský advokát Leonard Stöhr a klášterní budovy přestavěl na čtyřkřídlý zámek. Dalším majitelem se roku 1843 stal Leopold Felix Thun-Hohenstein, který zámek připojil k poběžovickému panství. Za první republiky v zámeckém areálu fungovala česká škola, četnická stanice a bylo v něm několik bytů. Po roce 1948 budovy využívalo místní jednotné zemědělské družstvo, které z kostela udělalo sýpku. V padesátých letech dvacátého století byla na kostelní věži pozorovatelna pohraniční stráže, jejíž příslušník způsobil roku 1953 odhozeným nedopalkem požár celého areálu. Ještě téhož roku bylo provedeno statické zajištění zdí, ale k větší opravě došlo až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla postavena nová střecha kostela a opravena věž. Po roce 1990 zahájilo sdružení Aurelius opravy s cílem využívat areál ke kulturním a sociálním účelům, ale stavební práce nebyly dokončeny.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Po barokní přestavbě z roku 1733 byl klášter rozdělen do tří dvorů propojených branami. Jeden dvůr sloužil jako hospodářské zázemí, ve druhém stál kostel a ve třetím vlastní klášter, jehož jednopatrové budovy obklopovaly lichoběžný rajský dvůr s kašnou uprostřed. Úpravy z devatenáctého století neměly žádné slohové znaky. Klášterní kostel Zvěstování Panny Marie je v jádře raně gotický. Z této nejstarší stavební fáze pochází pravoúhlý presbytář s křížovou klenbou se žebry sbíhajícími se do svazkových přípor s bobulovými hlavicemi. K jižní straně presbytáře přiléhá hranolová věž s polygonální nástavbou. Loď bývala zaklenutá valenou klenbou s lunetami, ale po požáru zůstaly stát pouze obvodové zdi. K památkově chráněnému areálu patří kromě konventu a kostela také hospodářská budova, ohradní zeď s portálem a opěrná zeď.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Pivoň je bývalý augustiniáský klášter přestavěný na zámek ve stejnojmenné vesnici u Mnichova v okrese Domažlice. Založen byl ve druhé polovině třináctého století a existoval až do zrušení císařem Josefem II. v roce 1787. V devatenáctém století byla klášterní budova upravena na zámek. V polovině dvacátého století celý zámecký vyhořel, a přes dílčí opravy už nebyl obnoven. Zříceniny budov jsou chráněny jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 2338934} {"src_title": "Cena Izvestijí 1979", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulka.", "content": "SSSR - Švédsko 5:1 (0:1, 3:0, 2:0) 16. prosince 1979 - Moskva Branky : 23. Helmuts Balderis, 28. Viktor Žluktov, 33. Boris Michajlov, 46. Alexandr Malcev, 52. A. Golikov - 13. Lundström. Branky : 13. Lundström Rozhodčí: Noeth (CAN) – Smirnov, Barinov (URS) Vyloučení: 2:5 (1:0, 1:0) SSSR: Treťjak – Babinov, Vjačeslav Fetisov, Valerij Vasiljev, Starikov, Biljaletdinov, Vasilij Pervuchin, Kasatonov, Lutčenko – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov – Sergej Makarov, Viktor Žluktov, Helmuts Balderis – Alexandr Malcev, V. Golikov, A. Golikov – Lavrentěv, Kapustin, Lebeděv. Švédsko: Lindberg – Lindblom, Helander, Waltin, J. Eriksson, T. Eriksson, Weinstock, Andersson, R. Berglund – Lundqvist, Mohlin, B. Berglund – Söderström, Karlsson, Pettersson – Näslund, Lundberg, Wallin – Lundström, Norberg, Steen. 16. prosince 1979 - Moskva Branky : 1. Marián Šťastný, 2. František Černík, 12. Anton Šťastný, 14. Jiří Novák, 18. Jiří Bubla, 38. Bohuslav Ebermann, 42. Vincent Lukáč, 50. Bohuslav Ebermann, 52. Milan Nový, 59. Jiří Novák Branky : 6. Devaney Rozhodčí: Dombrovskij – Jegorov, Prusov (URS) Vyloučení: 3:6 (1:0) ČSSR: Králík – Jiří Bubla, Zajíček, František Kaberle, Dvořák, Chalupa, Svoboda – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Anton Šťastný – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann – Miroslav Fryčer, Svozil, Jaroslav Pouzar. Kanada: Bernhardt – Gregg, Anderson, Owchar, Logan, Hampton, Mulhern, Tallon, Turkewicz – Hindmarch, Devaney, Primeau – Arnason, Tambellini, Gardner – D‘Alvise, Morrison, Zupancich – Farelli, Dillon, Shaw. 17. prosince 1979 - Moskva Branky : 7. Miroslav Fryčer, 21. Bohuslav Ebermann, 31. Jan Neliba, 46. Bohuslav Ebermann Branky : 7. Koskilahti, 16. Kiimalainen, 20. Haapalainen, 57. T. Koskinen Rozhodčí: Olsson (SWE) – Enciu (ROM), Jegorov (URS) Vyloučení: 4:2 (1:1) ČSSR: Šindel (21. Králík) – Jiří Bubla, Zajíček, Chalupa, Svoboda, František Kaberle, Jan Neliba, Kadlec, Dvořák – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Anton Šťastný – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann – Vincent Lukáč, Milan Nový, František Černík – Miroslav Fryčer, Svozil, Jaroslav Pouzar. Finsko: Valtonen – Suoraniemi, Haapalainen, Levo, Litma, Lehtonen, Hirvonen, Eloranta, Saarinen – Porvari, Kiimalainen, Leinonen – Leppänen, Hakulinen, Koskilahti – Susi, T. Koskinen, Sevon – Laine, H. Koskinen, Pullinen. 17. prosince 1979 - Moskva Branky : 22. Karlsson, 24. Mohlin, 28. Söderström, 28. T. Eriksson, 40. Lundqvist, 44. Lundqvist, 47. Lundqvist Branky : 40. Tambellini, 49. Primeau Rozhodčí: Juhola (FIN) – Fedosejev, Barinov (URS) Vyloučení: 7:11 (1:1) 18. prosince 1979 - Moskva Branky : 3. Sergej Makarov, 35. Valerij Charlamov, 41. Vjačeslav Fetisov, 42. Helmuts Balderis, 57. Babinov, 57. Sergej Makarov Branky : 8. Susi, 31. Koskilahti, 49. Eloranta Rozhodčí: Olsson (SWE) – Prusov, Jegorov (URS) Vyloučení: 3:2 (1:1) SSSR: Myškin – Vjačeslav Fetisov, Babinov, Valerij Vasiljev, Starikov, Biljaletdinov, Vasilij Pervuchin, Kasatonov, Lutčenko – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov – Sergej Makarov, Viktor Žluktov, Helmuts Balderis – Alexandr Malcev, V. Golikov, A. Golikov – Kapustin, Lebeděv, Lavrentěv. Finsko: Kivelä – Suoraniemi, Haapalainen, Levo, Litma, Lehtonen, Hirvonen, Eloranta, Saarinen – Porvari, Leinonen, Kiimalainen – Leppänen, Hakulinen, Koskilahti – T. Koskinen, Sevon, Susi – Laine, H. Koskinen, Pullinen 19. prosince 1979 - Moskva Branky : 6. František Kaberle, 6. Vladimír Martinec, 9. Jiří Novák, 27. Jaroslav Pouzar, 38. Vladimír Martinec, 39. Vladimír Martinec Branky : 36. Wallin Rozhodčí: Juhola (FIN) – Fedosejev (URS), Enciu (ROM) Vyloučení: 1:3 (0:0) ČSSR: Králík – Jiří Bubla, Zajíček, Chalupa, Svoboda, František Kaberle, Jan Neliba – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Anton Šťastný – Vincent Lukáč, Milan Nový, František Černík – Svozil, Jaroslav Pouzar. Švédsko: Löfqvist – Waltin, J. Eriksson, T. Eriksson, Weinstock, Andersson, R. Berglund, Helander, Lindbolm – Söderström, Karlsson, Petersson – Näslund, Wallin, Lundberg – Lundqvist, Mohlin, B. Berglund – Steen, Lundström, Norberg. 19. prosince 1979 - Moskva Branky : 2. Viktor Žluktov, 32. Valerij Vasiljev, 34. Vladimir Petrov, 41. Boris Michajlov, 49. A. Golikov Branky : 27. Dillon, 3:2 41. Arnason Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Prusov, Jegorov (URS) Vyloučení: 6:6 (1:1) navíc Tallon na 10 minut. SSSR: Myškin – Vjačeslav Fetisov, Babinov, Starikov, Valerij Vasiljev, Biljaletdinov, Vasilij Pervuchin, Kasatonov, Lutčenko – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov – Sergej Makarov, Viktor Žluktov, Helmuts Balderis – Alexandr Malcev, V. Golikov, A. Golikov – Lebeděv, Lavrentěv, Kapustin. Kanada: Bernhardt – Gregg, Anderson, Tallon, Logan, Owchar, Turkewicz, Hampton, Mulhern – Hindmarch, Devaney, Primeau – Shaw, D‘Alvise, Zupancich – Arnason, Tambellini, Gardner – Morrison, Dillon, Farelli. 20. prosince 1979 - Moskva Branky : 6. Söderström, 48. Helander Branky : 18. Leinonen, 36. Levo, 45. Suoraniemi, 58. H. Koskinen Rozhodčí: Šubrt (TCH) – Smirnov, Barinov (URS) Vyloučení: 5:6 (1:1) Švédsko: Lindberg – Lindblom, Helander, J. Eriksson, Waltin, T. Eriksson, Weinstock – Lundqvist, Mohlin, B. Berglund – Söderström, Steen, Norberg – Näslund, Wallin, Lundberg – Karlsson, Pettersson. Finsko: Valtonen – Suoraniemi, Haapalainen, Eloranta, Saarinen, Levo, Litma, Lehtonen, Hirvonen – Porvari, Leinonen, Kiimalainen – Laine, H. Koskinen, Pullinen – Leppänen, Koskilahti, Hakulinen – Sevon, T. Koskinen, Susi. 21. prosince 1979 - Moskva Branky : 6. Vladimír Martinec, 12. Anton Šťastný Branky : 8. Helmuts Balderis, 17. Valerij Charlamov, 33. A. Golikov Rozhodčí: Noeth (CAN) – Smirnov, Barinov (URS) Vyloučení: 8:6 (0:1) + Jaroslav Pouzar a Viktor Žluktov 5 min. ČSSR: Šindel – Jiří Bubla, Zajíček, Chalupa, Svoboda, Kadlec, Dvořák, František Kaberle, Jan Neliba – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann – M. Šťastný, Peter Šťastný, Anton Šťastný – Vincent Lukáč, Milan Nový, František Černík – Svozil, Jaroslav Pouzar. SSSR: Treťjak – Vasilij Pervuchin, Vjačeslav Fetisov, Valerij Vasiljev, Starikov, Kasatonov, Lutčenko, Biljaletdinov – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov – Sergej Makarov, Viktor Žluktov, Helmuts Balderis – Alexandr Malcev, V. Golikov, A. Golikov – Lebeděv, Lavrentěv, Kapustin. 21. prosince 1979 - Moskva Branky : nikdo Branky : nikdo Rozhodčí: Dombrovskij (URS) – Enciu (ROM), Fedosejev (URS) Vyloučení: 3:1 (0:0) Kanada: St. Croix – Gregg, Anderson, Mulhern, Hampton, Tallon, Turkewicz, Logan – Hindmarch, Devaney, Primeau – Shaw, D‘Alvise, Zupancich – Arnason, Tambellini, Gardner – Morrison, Dillon, Farelli. Finsko: Kivelä – Suoraniemi, Haapalainen, Eloranta, Saarinen, Levo, Litma, Lehtonen, Tuohimaa – Leppänen, Koskilahti, Hakulinen – Sevon, T. Koskinen, Susi – Porvari, Leinonen, Kiimalainen – H. Koskinen, Pullinen, Laine.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třináctý ročník Ceny Izvestijí se konal od 16. do 21. 12. 1979 v Moskvě. Zúčastnilo se pět reprezentačních mužstev, která se utkala jednokolovým systémem každý s každým.", "tgt_summary": null, "id": 2361359} {"src_title": "Josef Steiner (poslanec Říšské rady)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Původní profesí byl brusičem skla v továrně Josefa Inwalda na Zlíchově, později pracoval v severních Čechách. Zde se zapojil do anarchistického a socialistického hnutí. Od roku 1888 byl politicky aktivní mezi pražskými sociálními demokraty (předsedou \"Politického klubu dělnického\" v Praze). Roku 1890 se podílel na organizování oslav 1. máje v Praze. V období let 1892–1894 vedl v Plzni redakci listu \"Heslo\" a podílel se na výstavbě stranických struktur sociální demokracie v Plzni. V letech 1894–1898 byl redaktorem listu \"Sociální demokrat\", v letech 1898–1899 byl členem redakce deníku \"Právo lidu\" a v období let 1899–1905 \"Dělnických listů\" ve Vídni. V roce 1893 byl delegátem III. kongresu Druhé internacionály. V období let 1893–1905 byl předsedou Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Na konci 19. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1897, konaných poprvé podle všeobecného (byť nikoliv rovného) volebního práva, se stal poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor) za všeobecnou kurii, 2. volební obvod: Smíchov, Kladno atd. Byl jedním z pěti prvních českých sociálních demokratů, kteří díky volební reformě usedli do vídeňského parlamentu. Tito sociální demokrati pak na Říšské radě v březnu 1897 prezentovali takzvané protistátoprávní prohlášení, ve kterém se vymezili proti státoprávním postojům nesocialistických českých politických stran. Prohlášení přečetl Josef Steiner. Označil v něm dlouhodobé federalistické snahy české politické reprezentace za „\"vyhrabávání ztrouchnivělých historických privilegií a dokumentů\",“ což vyvolalo v české společnosti ostré polemiky. Od roku 1905 působil jako tajemník Odborového sdružení českoslovanského v Kladně, později v Praze. Byl stoupencem rozšíření řad sociální demokracie o mladou inteligenci z řad pokrokového hnutí. Zpočátku ovšem sledoval příchod studentských pokrokářů do strany s obavami, protože to mohlo podle něj ohrozit její dělnický charakter. Měl zásluhu na vzniku Dělnické akademie. Postupně odmítl revoluční metody a sbližoval se s názory Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 1910 duševně onemocněl a zemřel v roce 1912 v ústavu pro choromyslné v Praze-Kateřinkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Steiner (14. listopadu 1862 Praha – 27. prosince 1912 Praha) byl rakouský a český novinář a politik, v období let 1893–1905 předseda sociální demokracie, na přelomu 19. a 20. století poslanec Říšské rady, ve které přednesl roku 1897 jménem Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické takzvané protistátoprávní prohlášení.", "tgt_summary": null, "id": 2153940} {"src_title": "Laura Gilpinová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Gilpinová byla dcerou Franka Gilpina a Emmy Millerové. Frank byl farmář z Philadelphie, zatímco Emma vyrostla v St. Louis a v Chicagu. I když se Emma přestěhovala do Colorada, aby byla se svým manželem, toužila po kultivovanějším prostředí velkých měst. Když se narodila Laura, museli cestovat ze svého ranče v Horse Creek do Austin Bluffs asi 105 km, protože tam byl nejbližší lékař. Jelikož to bylo jejich první dítě, paní Emma Gilpinová chtěla v každém případě zajistit bezpečnost své dcery. Laura v dětském věku trávila hodně času venku, její otec ji podporoval v kempování a turistice po krajinách Colorada. Její otec v té době hodně pracoval a střídal několik pracovních míst. V roce 1902 se přestěhoval do mexického Durangu, kde řídil důl. Několik měsíců poté se k němu připojila i matka a nechala své dvě děti (Lauru a jejího bratra) v péči ředitele školy, kam Laura chodila, Williamu Starkovi a jeho manželce. V roce 1903 dostala Laura ke svým dvanáctým narozeninám fotoaparát Kodak Brownie a na Vánoce téhož roku dostala vývojnici. Laura používala tento fotoaparát nepřetržitě několik let. Rok 1904 považovala za velmi důležitý bod svého života. Během tohoto roku ji matka poslala na návštěvu její nejbližší přítelkyně a jmenovkyně Lauru Perryovou do St. Louis. Laura tam byla během velké výstavy Louisiana Purchase Exposition v Louisianě. Perryová byla slepá a úkolem Gilpinové bylo podrobně pro ni slovně popsat každý exponát. Navštěvovaly veletrh každý druhý den po dobu jednoho měsíce a jak později uvedla: „Tato zkušenost mě naučila druh pozorování, který bych se nikdy nenaučila.“ Její matka ji povzbuzovala v raném věku ke studiu hudby a byla vzdělávána na východních internátních školách, v letech 1904–1908 vystudovala New England Conservatory of Music (Hudební konzervatoř Nové Anglie). Na své první cestě na východ ji její matka vzala do New Yorku, aby si nechala udělat portrét od známé fotografky Gertrudy Käsebierové. Později, když se rozhodla stát fotografkou, Gilpinová požádal Käsebierovou, aby se stala její mentorkou. V průběhu let se rozvinulo jejich celoživotní přátelství. Když rodinné finance klesaly, Gilpinová opustila školu a vrátila se do Colorada. Věnovala se výletům do okolí a často navštěvovala generála Williama Jacksona Palmera, který jezdil na koni na projížďky po okolí svého domova. Na těchto výletech Palmer učil Gilpinovou poznávat rostliny, zvířata a další divokou zvěř, kterou potkávali, položil základy její vášně pro krajinu, která se stala předmětem mnoha jejích fotografií. Ve snaze podpořit rostoucí zájem o fotografování začala Gilpinová na ranči své rodiny chovat krůty. Její drůbeží obchod byl velmi úspěšný a psali o něm v denverských novinách v roce 1913. Byla schopna využít výtěžek z chovu krůt na financování výletů na Východní pobřeží, aby se dále zdokonalovala ve fotografování. Zatímco formálně studovala fotografii na východním pobřeží, Gilpinová pracovala na svých schopnostech s autochromy kdykoli to doma bylo možné. Fotografovala všechno od svých kuřat a krůt až po svého bratra a krajinu. Nakonec svůj obchod s krůtami opustila a rozvíjela dále jen svou fotografickou kariéru. V roce 1916 se přestěhovala do New Yorku aby tam studovala fotografii, ale v roce 1918 se vrátila do Colorado Springs poté, co vážně onemocněla chřipkou. Její matka si najala zdravotní sestru Elizabethu Warham Forsterovou „Betsy“, aby se o ni starala. Gilpinová a Forsterová se spřátelily a později se z nich staly společnice. Gilpinová často fotografovala Forsterovou po více než padesát let, kdy byly spolu, a někdy ji aranžovala do scén s jinými lidmi, jako by byla součástí scény, do které náhodou přišla. Zůstaly spolu, s příležitostnými odloučeními v souvislosti cestováním za prací až do smrti Forsterové v roce 1972. Po návratu si Gilpinová otevřela vlastní komerční fotografické studio v Colorado Springs. V roce 1924 Pictorial Photographers of America zorganizovali Gilpinové její první samostatnou výstavu v New Yorku. V roce 1924 zemřela její matka a zůstalo na ní, aby se starala o svého otce, který neustále cestoval za prací. V letech 1942 až 1944 žila ve Wichitě v Kansasu, kde pracovala pro společnost Boeing, pro kterou fotografovala letadla. Z firmy odešla v roce 1944, krátce po smrti svého otce a vrátila se do svého milovaného Colorada. Pokračovala v práci a fotografování na jihozápadě až do své smrti v roce 1979. Gilpinová zemřela 30. listopadu 1979 ve věku 88 let a je pohřbena na hřbitově Evergreen v Colorado Springs. Její přítelkyně Elizabeth „Betsy“ Warham Forsterová (1886–1972) je pohřbena na stejném hřbitově, ale na jiném místě.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání a kariéra fotografky.", "content": "Gilpinová udělal svůj první autochrom v roce 1908, když jí bylo 17 let. Tato fotografická technika se v tomto roce stala široce dostupnou, o čemž svědčí i fakt, že Gilpinová se brzy fotografování věnovala naplno. V roce 1915 odjela na výstavu Panama-California Exposition v San Diegu a na výstavu Panama-Pacific International Exposition v San Franciscu jako společnice přítele její matky. Na těchto výstavách Gilpinová rozvinula svůj zájem o sochařství, architekturu a domorodé kultury. Později vzpomínala, že „v té době v Colorado Springs nebyl prakticky žádný zájem o umění. Vzpomínala, že Harvey Young byl jediný malíř ve městě a nemyslela si, že by tam vůbec byl sochař. O sochařství nevím vůbec nic.“ Gilpinová zde pořídila velké množství fotografií, z nichž některé se staly prvními, které vydala. Její fotografie klášterní křížové chodby z výstavy v San Diegu se stala její první výherní fotografií. Vyhrála měsíční soutěž, která byla sponzorována časopisem \"American Photography\" v květnu 1916. Gilpinová se zajímala o architekturu a sochařství, především o to, jak světlo interaguje s trojrozměrnými formami. Začínala v roce 1916, Gilpinová žila s Brendou Putnamovou, sochařkou, která žila, věnovala se sochařství a vyučování v New Yorku v té době. Jejich čas jako spolubydlící byl začátkem toho, co by se stalo celoživotním přátelstvím Gilpinové a Putnamové, kteří se v práci navzájem podporovaly a často diskutovaly o umění. Gilpinová studovala sochařství s Putnamovou a často fotografovala její díla. Obě umělkyně zůstaly v úzkém kontaktu i poté, co Gilpinová opustila New York a odešla do Colorada a Nového Mexika. Když se Gilpinová rozhodla, že chce vážně studovat fotografii, její rádce Gertrude Käsebierová jí doporučila, aby se přihlásila na Clarence White School v New Yorku. Zapsala se do 28-týdenní kurzu v říjnu 1916 a velmi rozšířila své fotografické znalosti a dovednosti. Hluboce obdivovala Whitea, kterého později nazvala „jedním z největších učitelů, kterého kdy poznala v jakémkoli oboru“. White věřil, že investice do emocionálního pocitu může pomoci, aby student pořídil dobrou fotografii. Podle Whitea nedělá dobrého fotografa něco, co bylo již vrozené. White také nerozděloval pojem umělecké a komerční fotografie. Na jeho škole se Gilpinová dozvěděla o fotografických procesech a alternativních tiskových metodách, včetně platinotisku, který pak během své kariéry používala. Gilpinová strávila léto po svém prvním školním roce na Clarence White School v Colorado Springs a pak se na podzim roku 1917 přesunula zpět do New Yorku. Patřila mezi studenty, ze kterých se časem stali významní fotografové, jako například Dorothea Langeová, Margaret Bourke-Whiteová, Anne Brigmanová, Paul Outerbridge, Anton Bruehl, Stella F. Simonová, Ralph Steiner, Doris Ulmannová, Margaret Watkinsová nebo Karl Struss. Whiteova škola byla velmi úspěšná. Krátce po tom onemocněla chřipkou a nemohla půl roku fotografovat. Začala o ni pečovat Elizabeth Forsterová, zdravotní sestra, která se stala její celoživotní přítelkyní a společnicí. Když byla opět v pořádku, začala znovu pracovat a fotografovat, ale nikdy se do školy už nevrátila a její období formálního uměleckého studia tak skončilo. Jak Gilpinová začala svou profesionální kariéru v roce 1918, její rodiče ji velmi podporovali. Tématem jejích raných prací byly portréty a známá a krajinářská místa v Colorado Springs. Laura se připojila k okruhu umělců v Colorado Springs, které byly spojeny s Broadmoor Art Academy v roce 1919. Gilpinová vytvořila fotografické brožury pro školu. Během této doby její hlavní zdroj práce byl tisk platinových portrétů místních lidí, kteří preferovali menší cenu za fotografií místo malovaného portrétu. Ve snaze zaměřit se na přirozeného ducha svých sedících, Gilpinová raději používala uvolněnější pozice a spoléhala na měkké přirozené světlo pro tyto portréty. Laura strávila 1920–1921 studiem portrétního sochařství v New Yorku s Brendou Putnamovou ve snaze vylepšit své portrétní fotografie. Zatímco Gilpinová na výstavy a soutěže posílala zátiší a portréty, největší část úspěchu Gilpinové vycházela z popularity jejích fotografií krajiny Západu. Její zájem o západní krajinu vznikl její výchovou v Colorado Springs, a byl ještě více rozšířen, když se na cestě do Mexika se svým otcem zastavila v Santa Fe a navštívila Muzeum Nového Mexika. V roce 1922 Gilpinová podnikla výlet do Evropy, který ovlivnil její pozdější práci. Po této cestě začala respektovat a experimentovat s ostře prokreslenou fotografií a po setkání s dílem Williama Blakea se začala více zajímat o výrobu fotografických knih. Její zkušenosti v Evropě také rozšířily její znalosti o umění v dějinách umění a pomohly upevnit její identitu západoamerického jednotlivce. Tato zkušenost se sebeidentifikací podpořila její zájem o západní krajinu. Její práce byla posílena návštěvami rezervace Navajo v Red Rock Arizona, kde Elizabeth Forster nastoupila do zaměstnání zdravotní sestry. Gilpinová je považována za jednu z největších fotografek se specializací na platinotypii a mnoho jejích platinotisků je nyní v muzeích po celém světě. Řekla: „Vždy jsem milovala proces platinového tisku. Je to ten nejkrásnější obraz, jaký lze získat. Má největší škálu kontrastu. Není to složitý proces; zabere to jen čas.“ Během třicetiletého období od roku 1945–1975 byla její práce prezentována na více než stovkách samostatných a skupinových výstav. Práce Gilpinové je archivována v Centru pro kreativní fotografie na University of Arizona v Tucsonu v Arizoně. Až do své smrti v roce 1979 působila jako fotografka a jako účastnice umělecké scény Santa Fe. Její fotografické a další archivy jsou umístěny v Amon Carter Museum of American Art ve Fort Worth, Texas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laura Gilpinová (nepřechýleně Gilpin; 22. dubna 1891 – 30. listopadu 1979) byla americká fotografka. Je známá svými fotografiemi amerických indiánů, zvláště kmenů Navajo a Pueblo a krajin jihozápadní Ameriky. Začala fotografovat již v mladém věku a fotografii vystudovala v New Yorku v letech 1916 – 1917 na škole Clarence Hudsona Whitea. Pak se vrátila do svého domova v Coloradu a začala působit jako profesionální fotografka.", "tgt_summary": null, "id": 1713520} {"src_title": "Ján Čaplovič", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze starého šlechtického rodu Čaplovičů z Jasenové (\"Csaplovics de Jeszenova\"; otec Jonáš Čaplovič, matka Judita rod. Szúdyová). Studoval na gymnáziu v Banské Bystrici (s podporou podžupana Juraje Radvanského), v Lučenci a v Banské Štiavnici. Od roku 1798 působil ve službách advokátů v Banské Bystrici, od roku 1799 byl notářským a podžupanským úředníkem Zvolenské župy. V letech 1805 až 1808 byl advokátem v Banské Bystrici, v letech 1808 - 1809 a 1813 byl dvorským agentem ve Vídni, od roku 1813 byl ve službách hraběte Schönborna jako správce a ředitel jeho majetků na Uherské Rusi. Jeho mottem bylo: \"Slavus sum natis et educatus\" (Slovan jsem rodem i výchovou). Byl přívržencem pojosefínskych reformních snah v Uhersku v rámci osvícenského absolutismu. Byl protagonistou slovenského národního hnutí, stoupencem liberálního vývoje nemaďarských národností v rámci zachování Uherska. Napsal šest obran slovenského národa proti maďarizaci, četné etnografické práce a byl spoluzakladatelem slovenské etnografie jako nezávislého vědního oboru. V etnografii ho ovlivnil zejména Montesquieu a Herderova filosofie. Je považován za pokračovatele a spolupracovníka Jána Kollára a Pavla Josefa Šafaříka. Napsal 31 knih a více než 400 článků v různých periodikách. Svým vlivem ve vídeňských politických kruzích v roce 1813 zasáhl ve prospěch Palkovičova \"Týdenníku\", roku 1845 urychlil vydání licence pro Štúrovy \"Slovenské národné noviny\". Byl osvícenským propagátorem progresivních postupů v zemědělství. Od roku 1814 byl členem c. k. přírodovědecké společnosti ve Vídni, od roku 1815 zahraniční přispívající člen Přírodovědecké společnosti v Halle. Psal německy, latinsky, slovensky i maďarsky. Ze světa odešel sebevraždou, zřejmě kvůli bolestem spojeným s těžkou nemocí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ján Čaplovič de Jeszenova (22. září 1780, Horné Príbelce - 29. května 1847, Vídeň) byl slovenský evangelický advokát, publicista a etnograf.", "tgt_summary": null, "id": 176705} {"src_title": "Mikuláš Adaukt Voigt", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po dokončení základního vzdělaní ve svém rodišti studoval na piaristickém gymnáziu ve Slaném, kde se naučil česky, následně pak v Chomutově u jezuitů a v Litomyšli filozofii a teologii. V roce 1747 vstoupil do piaristického řádu (po přijetí obdržel řádové jméno \"Adauctus\" a \"Sancto Germano\"), v dalších letech se věnoval studiu teologie, církevního práva a klasických jazyků, na kněze byl vysvěcen roku 1758. Vyučoval latinu na řádových ústavech v Čechách a na Moravě, poté působil jako kazatel v badenském katolicko-protestantském Kirchenbergu, kde se seznámil s osvícenskými myšlenkami a poznal náboženskou snášenlivost. Po návratu do vlasti (1761) učil na řádových kolejích v Ostrově (1762–1766), Slaném (1767–1769) a v Kosmonosích (1770). Zabýval se studiem historie, filozofie a literatury, od roku 1769 na příkaz představených také matematiky a experimentální fyziky. V roce 1771 byl na vlastní žádost přeložen do Prahy, stal se vicerektorem pražské piaristické koleje a zproštěn některých řádových povinností, aby se mohl věnovat vědecké práci, zejména numismatice. Sblížil se s pražskou Soukromou společností nauk, postupně začalo vznikat jeho významné historické dílo, které již bylo ovlivněno novou kritickou metodou Gelasia Dobnera. Prováděl také katalogizaci numismatických sbírek u biskupa Valdštejna, věnoval se podmokelskému pokladu, vytvořil soupis „tehdy známých českých mincí“. Doprovodil textem a vydal knihu ilustrovanou Janem Jiřím Balzerem o českých vzdělancích a umělcích napříč dějinami. Řada jeho časopisecky publikovaných studií a statí se zabývala jazykovědnými otázkami (gramatika, lexikologie, etymologie), slavistickými tématy i obranou češtiny. V době svého pražského působení patřil k vůdčím osobnostem, které na počátku 70. let 18. století ovlivňovaly formující se novodobou českou vědu a významným způsobem vlastenecky přispěl k šíření myšlenky slovanské vzájemnosti jako prostředku proti německé rozpínavosti. V letech 1777–1783 byl profesorem všeobecného dějepisu a dějin literatury na Vídeňské univerzitě, souběžně rovněž působil jako kustod mincovního oddělení tamní knihovny. Kvůli nesouhlasu s josefínskými reformami se stáhl do ústraní a v jihomoravském Mikulově se staral o ditrichštejnskou knihovnu.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jméno Mikuláše Voigta bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikuláš Adaukt Voigt, Sch.P. (14. května 1733 Litvínov – 18. října 1787 Mikulov) byl český historik německého původu, vlastenecký katolický kněz-buditel, osvícenský vědec, lingvista, slavista, literární historik, zakladatel české kritické numismatiky a vysokoškolský pedagog.", "tgt_summary": null, "id": 1560667} {"src_title": "Alois Piňos", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V letech 1945–1949 vystudoval lesnický odbor Vysoké školy zemědělské v Brně. Hudební teorii a kompozici studoval nejprve soukromě u Viléma Blažka a Miroslava Barvíka. Absolvoval abiturientský kurz na konzervatoři v Brně u Viléma Petrželky a nakonec i skladbu na JAMU u Jaroslava Kvapila. Od roku 1953 pak působil na této škole jakož učitel hudební teorie a kompozice. Byl spoluzakladatelem „\"Tvůrčí skupiny A\"\", orchestru pro novou hudbu „\"Studio autorů\"\", sdružení „\"Camerata Brno\"\", uměleckého sdružení „Q\", Společnosti elektroakustické hudby a členem „\"Ateliéru '90 Praha\"\", pražské Umělecké besedy a české sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Pomáhal organizovat festivaly „Expozice experimentální hudby\" a „Expozice nové hudby\". Byl žádaným členem mnoha mezinárodních skladatelských porot, vyučoval na mistrovských kurzech a přednášel na vysokých hudebních školách a na mezinárodních konferencích po celé Evropě. V letech 1984–1994 byl stálým docentem na Mezinárodních prázdninových kurzech pro Novou hudbu v Darmstadtu a pracoval i pro Westdeutscher Rundfunk Köln. Na Janáčkově akademie múzických umění v Brně vychoval celou generaci nadějných mladých skladatelů Mezi ně patří např. Miloš Štědroň, Petr Kofroň, Jiří Kollert, Daniel Forró či Ivo Medek.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Komponoval díla mnoha klasických hudebních žánrů. Od komorních a vokálních děl až po díla symfonická. Vedle toho se hluboce zajímal o netradiční formy. Vytvářel hudební happeningy, nové hudební divadlo, pódiové (scénické) produkce i audiovizuální kompozice. Jako jeden z prvních českých skladatelů se věnoval elektroakustické hudbě. Je také průkopníkem týmové kompozice. Spolu s Ivo Medkem a Milošem Štědroněm založil skladatelský tým, který vytvořil několik zajímavých kolektivních skladeb. V době jeho začátků pro něj byl velmi charakteristický drsný a disonantní zvuk se sklonem ke grotesknosti, k určité bizarnosti až specifickénu humoru. V pozdější tvorbě se u něj objevily další jemně delikátní a křehké polohy, pro něž byla charakteristická zvuková svoboda, svébytná melodičnost jakož i lidsky existenciální a obecná spirituální témata. Vedle kompoziční a pedagogické činnosti se zabýval rovněž hudební teorií. Jeho nejznámějším dílem je monografie \"Tónové skupiny\" (Praha 1971, anglicky Brno 2001). V letech 1969–1989 byla jeho tvorba komunistickým režimem z ideologických důvodů umlčována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alois Piňos (2. října 1925 Vyškov – 19. září 2008 Brno) byl český hudební skladatel, publicista, hudební organizátor a pedagog. Patří mezi zakladatele tzv. české „nové hudby“, která se prosadila v šedesátých letech 20. století, tehdy byl jedním z jejích nejvýraznějších představitelů.", "tgt_summary": null, "id": 462277} {"src_title": "Melbourne Park", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Melbourne Park byl postaven v roce 1988 vedle železničního překladiště a železničních tratí Jolimont Yards jako nové domovské sportoviště pro Australian Open, protože bývalé nedostačovalo rozlohou. Původní název do roku 1996 zněl National Tennis Centre ve Flinders Parku. Poté victorijský premiér Jeff Kennett rozhodl areál přejmenovat na Melbourne Park, aby učinil celosvětovou reklamu městu, pokud se bude jeho název díky grandslamu objevovat v médiích. To se ovšem v první fázi setkalo s ostrou kritikou.", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Přestože je park nejvíce znám díky tenisovému turnaji, odehrává se v něm řada dalších sportovních událostí a hudebních koncertů. Účinkovali zde Aerosmith, Cher, Phil Collins, Neil Diamond, Céline Dion, Dixie Chicks, Bob Dylan, Fall Out Boy, Janet Jackson, KISS, Madonna, Metallica, Kylie Minogue, Mötley Crüe, My Chemical Romance, Pearl Jam, Pink Floyd, Red Hot Chili Peppers, Sting, Shania Twain a další. Každoročně je zde pořádána taneční soutěž Two Tribes dance festival.", "section_level": 1}, {"title": "Sportoviště.", "content": "Rod Laver Arena pojmenovaná po tenisové legendě Rodu Laverovi, dříve známá jen jako centrální dvorec, má kapacitu 14 820 diváků a je vybavena zatahovací střechou. Druhým největším kurtem je Melbourne Arena, dříve známá jako Hisense Arena a Vodafone Arena, postavená roku 2000. Během Her Commonwealthu 2006 byl stadion přechodně multifunkčním sportovištěm. Dvorec má kapacitu 10 500 diváků a je také opatřen zatahovací střechou. Park obsahuje další tři velké kurty, bývalý dvorec č. 1 nese jméno Margaret Court Arena po australské tenistce Margaret Courtové. Od roku 2015, kdy byla dokončena jeho rekonstrukce včetně instalace zatahovací střechy, jeho kapacita činí 7 500 návštěvníků. V letech 1988–2007 se turnaj hrál na povrchu Rebound Ace, v období 2008–2019 jej nahradil Plexicushion a od roku 2020 byl na dvorce celé Australian Open Series položen GreenSet. Melbourne Park leží v sousedství Melbourne Cricket Ground v parku Yarra, nachází se v něm několik lávek pro chodce křižující dvě oddělené železniční trati. Nachází se pět minut chůze od železničních stanic Richmond a Jolimon a pět minut cesty tramvají z centra linkou č. 70. K roku 2017 měl Melbourne Park 26 dvorců, z toho dvacet dva z nich otevřených (outdoorových) a zbylé čtyři halové (indoorové). Sedmnáct kurtů sloužilo k soutěžím na Australian Open a osm bylo tréninkových.", "section_level": 1}], "src_summary": "Melbourne Park je sportovní centrum ležící v Melbourne Sports and Entertainment Precinct (Středisku melbournského sportu a zábavy) v Melbourne, v australském spolkovém státě Victoria. Od roku 1988 je dějištěm úvodního tenisového grandslamu sezóny Australian Open, hraného na přelomu ledna a února. Dříve zde měl domovskou halu basketbalový tým Melbourne Tigers a po úpravě plocha sloužila k bruslení, koncertům, cyklistice, stejně jako k plavání či motorsportu. ", "tgt_summary": null, "id": 641776} {"src_title": "Můj druhý život", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Christiane Felscherinow.", "content": "Christiane vyrůstala v rodině plné násilí a alkoholismu, proto již od útlého dětství trpěla depresemi a psychickými problémy. V šesti letech se odstěhovali do problematického sídliště Gropiusstadt. V mládí se pokusila i o sebevraždu. Jelikož ji její nevlastní otec mlátil, byla ráda za každou příležitost opustit domov. V období její puberty byl Berlín považován za střed drogové mafie a tamní mládež drogám zcela propadla.Později, když vykrádání obchodů nestačilo pokrýt její výdaje, které potřebovala k nákupu drog, začala si Christiane vydělávat peníze prostitucí. K drogám ji dostal její mladý přítel Detlef, který byl narkomanem už delší dobu. Spolu se několikrát pokusili o léčbu, avšak to se jim nikdy nepodaří a Detlefa nakonec uvěznili. V tu dobu jejich vztah skončil. To, co následovalo po této události, popisuje její druhá autobiografie (\"Můj druhý život\").", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Všechny kapitoly se věnují Christianinu životu po pětatřiceti letech, tedy po napsání své první knihy. Popisuje své životní vzestupy a pády: jak neustále propadala drogám a následně nastupovala na léčbu, její pobyt ve vězení, setkání s legendami amerického rocku a její šťastná léta v Řecku. Promluvila o svých nesčetných potratech, které absolvovala. I přes to, že zažila mnoho životních tragédií, za tu nejhorší označila událost, kdy jí byl sociální pracovnicí odebrán její syn Phillipa. To ji doslova probralo a dodalo odvahu k tomu přestat brát drogy. Podařilo se jí být na několik let čistá a o syna se směla postarat. Za několik let se k drogám opět vrátila. Phillip už byl dospělý, a tak se o sebe musel postarat sám. Autentičnost knize dodalo to, že se Christiane rozhodla zveřejnit své osobní fotografie, prohlášení a velice diskutabilní názory. Samozřejmě několik stránek v knize pojednává o tom, jak drogy člověka změní a zničí jak fyzicky, tak i psychicky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Můj druhý život (v německém originále Mein zweites Leben) je kniha navazující na světový bestseller: My děti ze stanice zoo. Autorkou této biografie je Christiane F. (celé příjmení Felscherinowová), která se narodila 20. května 1962 v Berlíně. Životopis je napsán novinářkou Sonjou Vukovič. Kniha získala několik ocenění a sklidila veliký úspěch. Byla přeložena do několika světových jazyků a vydána v roce 2013 nakladatelstvím Oldag. Do českého jazyka ji přeložila Nora Obrtelová.", "tgt_summary": null, "id": 592308} {"src_title": "Moderní revue", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik \"Moderní revue\".", "content": "Zakladatelem \"Moderní revue\" byl Arnošt Procházka ve spolupráci s Jiřím Karáskem ze Lvovic. Arnošt Procházka byl též vydavatelem. V září 1894 oznámily Literární listy vznik nové revue těmito slovy: Podnětem ke vzniku revue bylo postupné názorové rozcházení Procházky a Karáska s F. X. Šaldou a jejich obavy z toho, že by mohli ztratit možnost publikace v moravských časopisech Literární listy a Niva.", "section_level": 1}, {"title": "Zaměření \"Moderní revue\".", "content": "V devadesátých letech 19. století soustřeďovala \"Moderní revue\" básníky a prozaiky symbolismu a dekadence. Od počátku 20. století se věnovala novoromantickým a novoklasicistním tvůrčím postupům, po první světové válce byla její orientace krajně pravicová a nacionalistická.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti \"Moderní revue\".", "content": "\"Moderní revue\" byla především spojena se jménem Arnošta Procházky. Ten se od roku 1901 stal jejím jediným vlastníkem a vydavatelem, zajišťoval její administraci a expedici a z platu úředníka dotoval její finanční ztráty. Po Procházkově smrti přestala \"Moderní revue\" vycházet. Miloš Marten byl od počátku 20. století vůdčí kritickou osobností \"Moderní revue\". Za více než třicet let existence zveřejnila \"Moderní revue\" literární i výtvarná díla desítek českých i zahraničních autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Redaktoři.", "content": "Arnošt Procházka, Viktor Dyk, Jiří Karásek ze Lvovic, Jarmil Krecar, František Kobliha", "section_level": 2}, {"title": "Čeští přispěvatelé (výběr).", "content": "Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, Miloš Marten, Stanislav Kostka Neumann, Karel Hlaváček, Petr Kles, Viktor Dyk, Otokar Březina, Jan Opolský, Vladimír Houdek", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční přispěvatelé (výběr).", "content": "André Gide, Arthur Rimbaud, Gabriele d'Annunzio, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Stéphane Mallarmé, Oscar Wilde, Maurice Maeterlinck, Émile Verhaeren, Stanisław Przybyszewski, Richard Dehmel a Detlev von Liliencron, Hugo Salus, Paul Leppin aj.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarníci (výběr).", "content": "Vratislav Hugo Brunner, František Kaván, Tavík František Šimon, Jan Štursa, Zdenka Braunerová, František Kobliha, Max Švabinský, Edvard Munch, Auguste Rodin, Aubrey Beardsley", "section_level": 2}, {"title": "Překlady a výtvarné umění v \"Moderní revue\".", "content": "\"Moderní revue\" tiskla nejen současné české autory, ale i zahraniční. Ty uváděla v překladech i v původních jazycích. Jednalo se o filozofy, francouzské proklaté básníky, symbolisty a další, jejichž mateřštinou byla francouzština, němčina, angličtina i další jazyky. Součástí byla i grafika moderních autorů, opět českých i zahraničních.", "section_level": 1}, {"title": "Knihovna \"Moderní revue\".", "content": "Vydavatelé \"Moderní revue\" pečovali o krásnou knihu, která spojovala autora textu, výtvarníka, typografa a vazače knih k všestranně působivému výrazu. Knihovna Moderní revue doprovázela časopis po celou dobu jeho existence, vyšlo v ní 77 svazků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moderní revue (plným názvem Moderní revue pro literaturu, umění a život) byl časopis, který se věnoval současné literatuře (domácí i překladové), výtvarnému umění, umělecké kritice a teorii. Vycházel mezi lety 1894–1925 a ovlivňoval několik generací moderních autorů a překladatelů.", "tgt_summary": null, "id": 1138913} {"src_title": "Jakob Zeller", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jakob Zeller se narodil jako jeden ze synů Pankráce Zellera, který byl činný jako umělecký soustružník slonoviny pro dvůr saského kurfiřta Augusta I. v Drážďanech, ale bydlel s rodinou ve Freibergu. V otcově dílně se Jakob Zeller vyučil. Dal se zlákat prostředím císařského dvora Rudolfa II. na Pražském hradě, pro něhož pracoval jako komorní mistr nejméně od roku 1602 do roku 1610, kdy převážily jeho zakázky pro Drážďany. 18. září 1610 tam vstoupil do služeb saského kurfiřta Kristiána II. a setrval i v následujících letech pro Jana Jiřího. Soustružil především ze slonoviny, ale i ze dřeva figurky s náměty z řecké a římské mytologie, picí nádoby ve tvaru mnohostěnů, stolní ozdoby a sběratelské kuriozity, jakými jsou dodnes hlavolamy (ježek v kleci, pyramida, soustava pohyblivých kroužků) či rozkládací anatomické modely. Repertoár jeho prací je znám především z inventářů Kunstkomory císaře Rudolfa II. (1607-1611), na zámku v Drážďanech z inventářů saského kabinetu kuriozit v Kunstkomoře, zvané Grünes Gewölbe a dále z dochovaných předmětů císařské pokladnice Habsburků ve Vídni. Po sesazení císaře Rudolfa II. z trůnu není známo, zda se Zeller rovnou přestěhoval do Drážďan, kde získal městské právo teprve 10. července 1619, nebo zda bydlel nadále v Praze. Na některých dílech se dochovala jeho rytá signatura, nebo monogram JZ a letopočet; na jiných předmětech značení chybí, protože velmi křehký materiál a svým účelem převážně užitkové či hrací předměty se brzy polámaly a byly vyhozeny, pokud jejich nohy nenahradily pozdější doplňky. Zellerovo dílo stojí na pomezí manýrismu a baroka, bylo pokračováním či paralelou drážďanských prací Georga Weckhardta, Egidia Lobenigka, prací rodiny Teuber či Petra Zicka a jeho tří synů Petera, Lorenze a Christopha Zicků v Norimberku.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr z díla.", "content": "Dochovalo se 32 předmětů, především v drážďanských sbírkách, kolem pěti předmětů v Praze, necelá desítka ve Vídni a další se dostaly jako císařovy diplomatické dárky do dvorních sbírek krále dánského, švédského či do medicejských sbírek v Pallazzo Pitti ve Florencii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakob Zeller, též Phillip Jacob Zeller (prosinec 1581 Regensburg – 28. prosince 1620 Drážďany) byl německý sochař, umělecký soustružník a řezbář slonoviny období rudolfínského manýrismu, činný pro císaře Rudolfa II. a saského kurfiřta.", "tgt_summary": null, "id": 1635263} {"src_title": "Karel Hugo Hilar", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karel Hugo Hilar zdědil talent asi po otci Františkovi, který byl literárně činný (např. \" O umění žít, Apoštol nové lásky, Rozmary erotismu\"). Mladý Karel již ve třinácti letech napsal první drama, psal básně, povídky, romány (\"Rozváté sny, Její bůh, Odložené masky, Adamův sen\") i literární kritiky. Překládal francouzskou dekadentní poezii. Po gymnáziu (1904) vystudoval klasickou filologii na Filozofické fakultě UK (1911) a během studií vedl se svými přáteli Jarmilem Krecarem a Arthurem Breiským \"Moderní bibliotéku\", kterou do roku 1914 vydával František Adámek. V listopadu 1910 však již nastoupil jako lektor Městského divadla na Vinohradech, na přelomu května a června 1911 se zde poprvé dostal k režii (hra Hermanna Bahra \"Pavouk\"), v roce 1913 se stal dramaturgem a již v roce (1914) šéfem činohry. Ve Vinohradském divadle spolupracoval s výtvarníky Josefem Wenigem, Františkem Kyselou, Vratislavem Hugem Brunnerem a především s Vladimírem Alexandrem Hrskou (členem spolku Mánes a žákem prof. Švabinského), který pro Hilara realizoval do roku 1919 přes čtyřicet výprav. V závěru svého vinohradského působení spolupracoval s mladým členem skupiny výtvarníků „Tvrdošíjní“ Vlastislavem Hofmanem.. Od 1. ledna 1921 přešel na výzvu Dramatického svazu podporovaného většinou odborné kritiky do Národního divadla, kde byl až do své smrti šéfem činohry a režisérem. Zde pracoval s mladými lidmi a angažoval na jeho „prkna“ pozdější velikány – Zdeňka Štěpánka, Ladislava Peška, Hugo Haase, Františka Smolíka. Do Národního divadla přizval rovněž další své spolupracovníky z Vinohradského divadla, např. herce Bedřicha Karena (v roce 1921), Zdeňku Baldovou a Václava Vydru (v roce 1922), Jaroslava Vojtu (v roce 1925), Leopoldu Dostalovou (v roce 1924) a režiséra Karla Dostala (v roce 1922). Též angažoval mladé režiséry z okruhu avantgardy (Viktor Šulc, Vladimír Gamza, Jiří Frejka), z nichž Frejka se stal nejvýznamnějším pokračovatelem Hilarova díla. V letech 1920 až 1935 s Otakarem Ostrčilem (skladatelem a dirigentem) tvořil dvojici, která určovala uměleckou úroveň Národního divadla. Hilar uplatňoval moderní pojetí divadla a vyžadoval střídmější a civilnější herecký projev. U kritiky se však příliš nesetkával s pochopením a vedl spory i s hercem Václavem Vydrou. Neúnavnost a píle, s níž se věnoval literatuře a režii, jej vyčerpávala a tak v 39 letech byl po záchvatu mrtvice na delší čas vyřazen. Po návratu do ND pracoval ještě usilovněji, ale v necelých padesáti letech druhému záchvatu podlehl. Tisk napsal, že „padl ve službách Národního divadla“. K. H. Hilarovi, který byl mimořádným přínosem české kultuře, odhalili roku 1936 v rodné obci na domě čp. 62 pamětní desku. Také v Divadle na Vinohradech byla 21. října 1939 odhalena jeho busta. Jeho manželkou byla herečka Zdeňka Baldová.", "section_level": 1}, {"title": "České divadelní osobnosti o K. H. Hilarovi.", "content": "Zdeněk Štěpánek Eduard Kohout Bedřich Karen František Kovářík Jarmila Kronbauerová Ladislav Boháč Edmond Konrád Václav Štech", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Hugo Hilar (5. listopadu 1885, Sudoměřice u Bechyně – 6. března 1935, Praha), vlastním jménem Karel Bakule, byl divadelní režisér, básník, kritik, prozaik a dramatik.", "tgt_summary": null, "id": 2303384} {"src_title": "Milča Mayerová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Studovat začala ve třinácti letech v Praze rytmickou gymnastiku. Tyto hodiny byly vedeny metodou Émila Jaques-Dalcroze. Hodiny vedla Anna Dubská. Po první světové válce studovala v Hellerau u Drážďan (Dalcroze), kam jí přivedl její strýc Hugo Boettinger (významný malíř a grafik). Po dvou letech se rozhodla vydat do Hamburku, do školy Rudolfa Labana, který byl jejím hlavním inspirátorem poté po celý život. S Labanem také hostovala 15. ledna 1926 ve Vinohradském divadle v Praze. V roce 1927 působila v pražském Divadle Dada. V roce 1928 získala v Berlíně tzv. velký choreografický diplom. Ve 30. letech otevřela v Praze taneční školu pro dívky, kterou vedla ve stylu Labana. Byla jedinou představitelkou Labanovy školy v Čechách, také se zajímala o zápis tance – kinetografii, kterou chtěla uvést na českou půdu. Bohužel jí to nebylo umožněno. Mayerová byla součástí české avantgardy, spolupracovala například se Sašou Machovem, Vítězslavem Nezvalem, či Voskovcem a Werichem (Smoking revue). Několikrát spolupracovala s Národním divadlem. Tančila roli Flétny v avantgardním baletu \"Fagot a flétna\" (1929, libreto napsal Vítězslav Nezval, hudbu složil Emil František Burian), jejím tanečním partnerem byl Saša Machov, který byl choreografem inscenace. V Národním divadle byla pohybovou poradkyní při studiu činoherních inscenací jako \"Chudý kejklíř\" (Josef Kajetán Tyl), \"Zdravý nemocný\" (Molière), \"Sen noci svatojánské\" (William Shakespeare), \"Očarovaný život\" (Jean Cocteau), \"Ptáci\" (Aristofanes) a jiné, v některých tančila. Jako choreografka se podílela na celovečerním představení k nedožitým šedesátým narozeninám Vítězslava Nezvala, které se konalo 20. května 1960 rovněž na scéně Národního divadla. Napsala dva útlé spisy: \"Bílé Holubičky\" (STN, 1962, napsala a ilustrace Milča Majerová), \"Devět snadných tanců pro děti 5–6leté\" (STN, 1956). Byla dvakrát vdaná. Prvním manželem byl Jaroslav Fragner, druhým Antonín Frýdl.", "section_level": 1}, {"title": "Choreografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda.", "content": "\"Abeceda\" byl výjimečný výsledek spolupráce v oblasti knižní tvorby, na které se podíleli Vítězslav Nezval (verše), Karel Teige (typografie) a Milča Mayerová (taneční kompozice na téma písmen abecedy). Knihu vydalo v roce 1926 nakladatelství J. Otto v Praze. V režii Jiřího Frejky, ji Mayerová v témž roce roztančila na půdě Osvobozeného divadla.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Mayerová tvořila pro avantgardní scény a další divadla jako Národní divadlo či Divadlo na Vinohradech i Spartakiády. Celkem vytvořila letech 1926–58 370 choreografií.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Její letní vilu se soláriem v Nespekách navrhl v roce 1936 Jaroslav Fragner.", "section_level": 1}], "src_summary": "Milča Mayerová (vlastním jménem Milada, 12. dubna 1901 Praha – 12. září 1977 tamtéž) byla česká avantgardní tanečnice a choreografka.", "tgt_summary": null, "id": 382079} {"src_title": "Žluťucha jednoduchá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Žluťucha jednoduchá se dělí do několika poddruhů. Obvykle je uznáváno, že ve Střední Evropě rostou poddruhy dva: V ČR roste pouze žluťucha jednoduchá svízelová. Od žluťuchy jednoduché pravé se z morfologického hlediska odlišuje tvarem báze koncového úkrojku terminálního lístku, jeho šířkou včetně počtem zoubků a výškou olistění lodyhy v květenství. Po karyologické stránce je ž. j. pravá cytotyp oktoploidní 2n = 56, kdežto ž. j. svízelová tetraploidní 2n = 28.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Druh žluťucha jednoduchá roste mimo severských oblastí téměř v celé Evropě a v Asii od Karpat přes Střední Asii, jižní Sibiř, Mongolsko, Čínu až po Koreu a Japonsko. Vyskytuje se na vlhkých, slatinných, kamenitých nebo křovinatých loukách a pastvinách i v teplomilných doubravách s dostatkem slunce, nejčastěji na vápnitém podloží v nížinách. V České republice se nachází jen velmi řídce ve střední a dolní části Polabí, v Českém středohoří a Dyjsko-svrateckém úvalu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá rostlina s přímou, jednoduchou lodyhou vysokou 30 až 100 cm která vyrůstá z plazivého oddenku. Přízemní listy má krátce řapíkaté a za květu již usychají. Obvykle jen nahoře rozvětvená lodyha je hustě porostlá 2 až 3krát zpeřenými, poměrně krátkými listy trojúhelníkovitého tvaru s ouškatými pochvami na bázích lysých řapíků. Vzpřímené lístky, na rubu světle a na líci tmavě zelené, jsou úzce klínovité až čárkovité, celokrajné nebo dvou až trojlaločné, na okraji podvinuté a bývají dlouhé 10 až 50 mm a široké 1 až 1,5 mm. Květenství je hustá, štíhlá 10 až 30 cm dlouhá lata, se vzpřímenými větévkami zhruba stejně dlouhými, která je ve spodní polovině olistěná. Na koncích větévek vyrůstají na nejdříve ohnutých a později vzpřímených, 5 až 10 mm dlouhých stopkách, nevonící oboupohlavné květy s kopinatými listeny. Květy mají úzce vejčité, brzy opadávající čtyři okvětní lístky (jen kališní) 3 až 4 mm dlouhé, nažloutlé, nazelenalé nebo nafialovělé. Jedenáct až patnáct převislých tyčinek s nitkami dvojnásobně delšími než úzce podlouhlé prašníky ční z okvětí. Pestíků s jednodílnými semeníky se širokými přisedlými bliznami bývá devět až dvanáct. Kvetou v červnu a červenci, opylovány bývají entomogamně nebo anemogamně, hmyz na květy přilétá pro pyl. Chromozomové číslo je n = 7. Plody jsou přisedlé žebernaté nažky vejčitého až elipsoidního tvaru 2 mm dlouhé které jsou nahoře zahnuty do háčku. Semena jsou dlouhá průměrně 2 mm a hmotnost tisíce semen je 0,9 gramu. Rostliny se rozmnožují rozrůstáním oddenků nebo semeny která roznáší vítr.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Jedná se o rostlinu v ČR poměrně vzácnou která má pouze několik málo lokalit výskytu a existující populace jsou navíc nepočetné. Žluťucha jednoduchá proto byla v \"Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin\" dle vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. a v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" z roku 2012 prohlášena za druh kriticky ohrožený (§1) a (C1).", "section_level": 1}], "src_summary": "Žluťucha jednoduchá (\"Thalictrum simplex\") je nenápadná, i když poměrně vzrostlá, planě rostoucí rostlina považována v České republice za kriticky ohroženou, je jedním ze šesti druhů rodu žluťucha které se v Česku vyskytují.", "tgt_summary": null, "id": 1519840} {"src_title": "Litevské námořnictvo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Litva získala nezávislost roku 1918, ustavení námořnictva však trvalo ještě řadu let. Roku 1923 Litva ovládla důležitý přístav Klaipėda a v červenci 1927 zakoupila bývalou německou prvoválečnou minolovku M59, zařazenou do služby jako hlídkovou loď \"Prezidentas Smetona\". Doplnilo ji šest motorových člunů a ledoborec \"Perkunas\". Datem oficiálního vzniku litevského námořnictva je 1. září 1935. Dne 22. března 1939 byla Klajpeda obsazena německou armádou a litevská plavidla musela uprchnout do přístavu Liepāja. Námořnictvo zaniklo kvůli okupaci země Sovětským svazem v červnu 1940. Hlídková loď \"Prezidentas Smetona\" byla přejmenována na \"Korall\" a nasazen ve druhé světové válce. Svou nezávislost Litva obnovila roku 1990, přičemž námořnictvo bylo obnoveno 4. července 1992. Země začala budovat námořnictvo, které bylo nejsilnější mezi pobaltskými státy. Nejprve byly roku 1992 získány dvě sovětské protiponorkové fregaty projektu 1124M (Grisha III), pojmenované \"Žemajtis\" (F 11) a \"Aukštaitis\" (F 12). Fregaty se následně zapojily do cvičení US Baltops 93, což byl počátek zapojení námořnictva do mezinárodní spolupráce. Zakoupena byla také pomocná loď \"Vetra\" typu \"Valerian Uryvajev\" a také švédský hlídkový člun typu KBV-240. Všechny již byly vyřazeny. V letech 1999–2000 byly získány minolovky \"Sūduvis\" (M 52) a \"Kuršis\" (M 51) německé třídy \"Lindau\" (typ 331B). V letech 2000–2001 byly získány tři norské hlídkové čluny třídy \"Storm\", které již byly vyřazeny. V letech 2008–2009 byly zakoupeny dva hlídkové čluny třídy \"Flyvefisken\", které v letech 2010 a 2016 doplnily další dvě jednotky. Roku 2006 námořnictvo zařadilo minonosku \"Jotvingis\" norské třídy \"Vidar\". Je využívána jako velitelské a podpůrné plavidlo, přičemž nahradilo plavidlo \"Vetra\". Roku 2013 stávající minolovky doplnila dvě novější plavidla britské třídy \"Hunt\", pojmenovaná \"Skalvis\" a \"Kuršis\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Litevské námořnictvo (\"Karines Juru Pajegos\") je jednou ze složek ozbrojených sil Litvy. Existovalo v letech 1935–1939 a dále po obnovení nezávislosti země od roku 1992. Tvoří jej více než 600 osob. Jádro námořnictva představují čtyři minolovky, čtyři hlídkové lodě a podpůrná loď. Mezi jeho hlavní úkoly patří ochrana výsostných vod a výlučné ekonomické zóny, mise SAR, likvidace min, nebo ochrana rybolovu a monitoring znečištění. Litevské námořnictvo je součástí sil NATO, kde se zaměřuje na protiminové operace. Přispívá do jednotky \"Standing NATO Mine Countermeasures Group 1\". Dále se zapojuje do mezinárodních cvičení a do misí EU: operace Atalanta a operace Sophia.", "tgt_summary": null, "id": 2230984} {"src_title": "LTE Logistik- und Transport", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vlastnické poměry.", "content": "Společnost byla založena v roce 2000 jako společný podnik lokálního dopravce Graz-Köflacher Bahn und Busbetrieb (GKB) a stavební firmy Porr Umwelttechnik Infrastruktur Errichtungs, Beteiligungs- und Betriebs V roce 2011 se společnost Porr svého podílu zbavila, takže na základě předkupního práva se 100% vlastníkem stala GKB. S ohledem na to, že GKB je státní společnost, nařídil rakouský antimonopolní úřad prodej 50% podílu. Vážným zájemcem o koupi byla nadnárodní firma Glencore, se kterou již LTE delší dobu spolupracovalo na agrárních přepravách mj. z České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní působení.", "content": "Krátce po svém vzniku se začalo LTE angažovat v mezinárodní dopravě. Jednou z prvních mezinárodních přeprav byl od roku 2001 transport cementu ze Slovenska do stanice Wien Liesing, tehdy byly ještě dopravcem na Slovensku Železnice Slovenskej republiky (resp. od roku 2002 Železničná spoločnosť). Již v roce 2002 však LTE na Slovensku zakládá svou 100% dceřinou společnost LTE Logistik a Transport Slovakia se sídlem v Bratislavě. Ve spolupráci se slovenským LTE pak jsou realizovány přepravy petrolejového koksu v relaci Wackerwerk-Marathonwerk – Žiar nad Hronom. Postupně pak LTE zakládá své dceřiné společnosti v dalších státech, takže vedle Rakouska a Slovenska v roce 2015 LTE působí v těchto zemích: Česko, Maďarsko, Nizozemsko, Německo, Rumunsko a Polsko. Držitelem licence na provozování drážní dopravy je však pouze v Rakousku, v Maďarsku, na Slovensku, v Česku a v Nizozemsku. Ve Slovinsku pak LTE působí prostřednictvím dopravce Adria Transport, což je společný podnik slovinské firmy Luka Koper (provozovatel jaderského přístavu Koper) a GKB.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "LTE (oficiální stránky)", "section_level": 1}], "src_summary": "LTE Logistik- und Transport-GmbH (VKM: LTE) je rakouský železniční dopravce se sídlem v Grazu, který provozuje nákladní dopravu nejen v Rakousku, ale prostřednictvím svých dceřiných společností také v několika dalších evropských státech.", "tgt_summary": null, "id": 2369911} {"src_title": "Pavel Rödl", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vystudoval Fakultu stavební Českého vysokého učení technického v Praze (získal tak titul Ing.). Pavel Rödl je ženatý, má syna a dceru.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "V roce 1991 vstoupil do ODS. V komunálních volbách v roce 1994 byl za tuto stranu zvolen zastupitelem Městského obvodu Plzeň 4. Mandát zastupitele městského obvodu obhájil ve volbách v roce 1998 a v roce 2002. V letech 1998 až 2000 a znovu 2002 až 2006 pracoval jako starosta Městského obvodu Plzeň 4 - Doubravka. Ve volbách v roce 2014 se do zastupitelstva městského obvodu vrátil jako člen hnutí Občané patrioti (vedl kandidátku). V komunálních volbách v roce 1998 byl za ODS zvolen zastupitelem města Plzně, v letech 2000 až 2002 byl náměstkem primátora města Jiřího Šnebergera pro kulturu a služby obyvatelům. V komunálních volbách v roce 2006 byl opět zvolen zastupitelem Plzně, když vedl kandidátku ODS. Navíc se dne 2. listopadu 2006 stal primátorem města Plzně. Ve funkci primátora se stal známým svým porušením zákona nelegálním zákazem pochodu neonacistů v Plzni. V srpnu 2010 z ODS vystoupil a oznámil, že bude do zastupitelstva města Plzně kandidovat jako nestraník na kandidátce Občané.cz a ve volbách v roce 2010 byl také zvolen. Ve funkci primátora skončil v listopadu 2010 a ve volebním období 2010 až 2014 byl řadovým členem zastupitelstva města Plzně. V komunálních volbách v roce 2014 kandidoval za hnutí Občané patrioti, ale neuspěl. V krajských volbách v roce 2008 byl zvolen zastupitelem Plzeňského kraje, když vedl kandidátku ODS. Ve volbách v roce 2012 již nekandidoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavel Rödl (* 29. listopadu 1953 Most) je český politik a stavební inženýr, v letech 2008 až 2012 zastupitel Plzeňského kraje, v letech 2006 až 2010 primátor města Plzně, v letech 1998 až 2000 a opět 2002 až 2006 starosta Městského obvodu Plzeň 4 - Doubravka, bývalý člen ODS, později nestraník za Občané.cz a člen hnutí Občané patrioti.", "tgt_summary": null, "id": 2260152} {"src_title": "Slanské Nové Mesto", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Polohopis.", "content": "Slanské Nové Mesto leží v jižní části Slanských vrchů v nadmořské výšce 221 m n. m. Území má charakter mírně kopcovitého terénu a intravilánem obce protékají potoky Roňava a Slančík. V okolí obce převládají bukovo-dubové lesy a žije zde pestrá skladba flóry a fauny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1332. Předpokládá se, že obec byla založena na královské půdě německými kolonisty. Koncem 14. století se dostala do vlastnictví šlechticů Lossonczyovců a v 16. století přešla do rukou Forgáchovců. V 17. století bylo Slanské Nové Mesto známé výrobou dřevěných sudů. V 19. století zase provozem mlýna a později i hospodou \"Fiálky,\" která je dodnes v provozu pod názvem \"Stodola na rozcestí.\" Bývalé Slanské Nové Mesto leželo v údolí potoka Roňava, ale bylo zničeno pravděpodobně výpady Turků. Bývalá zničená obec byla větším městečkem, o čemž svědčí i místní farní kronika. V 18. století byla obec opětovně založena pod názvem \"Uj-Város,\" což s malou obměnou \"Újváros\" vydržel až do roku 1907, kdy byl změněn na \"Szaláncújváros\". V uherském geografickém lexikonu z roku 1851 je obec zmiňována jako převážně rusko-slovenská (resp. Rusínsko-slovenská) se 489 obyvateli. Statistika z roku 1910 vykazovala v obci 531 obyvatel, z toho bylo 356 Slováků, 166 Maďarů a 9 Němců. Po první světové válce připadla obec na základě Trianonské mírové smlouvy Československé republice. V meziválečném období se používal úředně přeložený název \"Nové Mesto\". V roce 1948 došlo k doplnění názvu obce podle maďarského vzoru do podoby \"Slanské Nové Mesto\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Slanské Nové Mesto je obec na Slovensku, v okrese Košice-okolí v Košickém kraji. V roce 2011 zde žilo 502 obyvatel. V současnosti má obec 473 obyvatel, z nichž je téměř 62 % římských katolíků, zbytek tvoří řeckokatolíci, evangelíci a obyvatelé bez, resp. s nezjištěným vyznáním.", "tgt_summary": null, "id": 950295} {"src_title": "Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie porcelánky.", "content": "Zakladatel porcelánky Johann Nikolaus Weber (1734–1801) přišel na klášterecké panství roku 1784 jako hraběcí lesmistr na pozvání Františka Josefa Thuna z rodného Alsaska. Po svém penzionování se roku 1793 rozhodl založit porcelánku. Podnět mu dal pracovník saské porcelánky Kastner, který objevil při své cestě na kláštereckém panství u Černic hlínu podobnou kaolinu. Hrabě Thun poskytl Weberovi grottu v zámeckém parku, aby zbudoval první pec ke zkušebnímu výpalu nádobí. Za první úspěch se považuje dochovaný koflík s miskou s nápisem \"Vivat Böhmen.\" Další zdokonalení výroby zaznamenali až jeho následovníci poté, co byla postavena v pořadí třetí pec a 22. listopadu 1794 české zemské gubernium oficiálně povolilo výrobu kameniny. Teprve v letech 1797–1803 pod vedením durynského obchodníka Christiana Nonne (* 1751) se podařilo dosáhnout určité kvality šedého porcelánu s modrým dekorem. Jako točíř a dílovedoucí tehdy působil Josef Habertitzel (1774–1849), syn zakladatele slavkovské porcelánky, který si kláštereckou porcelánku najal od roku 1805. Od roku 1801 se na doporučení mineraloga Františka Ambrože Reusse začala dovážet hlína z okolí Kadaně. Kolem roku 1805 se podařilo vypálit tak kvalitní bílý střep, že se jím cítila být ohrožena i vídeňská manufaktura. Kolem roku 1815 se začaly vyrábět úspěšné kávové i čajové servisy, a lázeňské koflíky, jimiž byla zásobována lázeňská centra severních a západních Čech. První vrcholné období porcelánu stylově empirového nastalo v letech 1820–1835 pod vedením Josefa Matyáše Thuna, který dal postavit novou budovu porcelánky a značně rozšířil produkci nádobí. Dosavadní stylový a dekorační vliv durynských porcelánek vystřídaly vzory míšeňské a vídeňské. Malíře porcelánu tehdy v Klášterci vedl Augustin Gruber. Pod vedením Johanna Hillardta v letech 1835–1850 navázalo další úspěšné období. Sortiment zahrnoval kromě souprav stolního nádobí také vázy, svícny, mycí – toaletní soupravy, kuřácké pomůcky, ale také chrámové vybavení jako kropenky. Ve čtyřicátých letech byli zaměstnanci posílení o osmdesát malířů. Pod vedením Karla Verniera v letech 1850–1872 klášterecká porcelánka dosáhla druhého asi nejvýznamnějšího období, éry velkých souprav čajových, kávových i jídelních servisů, označovaných jako formy francouzské nebo anglické. Současně se dodávaly stolní ozdoby (nástolce) v podobě figurálního porcelánu, zpravidla stavebnice žánrových skupin figurek a architektonických motivů. velkým přínosem byla spolupráce se sochařem Arnoštem Poppem, který vytvořil například alegorické figurky \"Čtyř živlů,\" dvě \"Tančící komtesy\" a protějškové busty \"císařského páru Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské.\" V letech 1872–1900 nastaly určité organizační problémy výroby. Nejvýznamnějším artiklem se stal modrý cibulový dekor nádobí, který se v kláštereckém vzorníku jako \"Zwiebelmuster\" objevil poprvé roku 1868.", "section_level": 1}, {"title": "Historie sbírky Uměleckoprůmyslového musea.", "content": "V letech 1950–1952 byly restaurovány cenné renesanční zámecké interiéry a byla zde také instalována expozice porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Expozice zachycuje vývoj českého i cizozemského porcelánu, historii klášterecké porcelánky, která dodnes patří k nejdůležitějším českým producentům porcelánu. Sbírka s přibližně 12 000 exponáty patří po drážďanské, berlínské a vídeňské sbírce k předním středoevropským sbírkám. Byla založena po roce 1885 zprvu jen příležitostnými akvizicemi, k nimž patřila mimo jiné část proslulé sbírky Vojtěcha Lanny. Systematicky se sbírka začala rozvíjet až po první světové válce. Sbírka se zaměřuje především na evropský porcelán 18., 19. a raného 20. století, se zvláštním zřetelem k mapování české porcelánové produkce. Významnou část sbírky tvoří kolekce míšeňského porcelánu, kontinuálně zastoupeného od raritních vzorů z nejstaršího období až do konce 19. století. Další charakteristickou součástí je kolekce vídeňského porcelánu z manufaktury v Augarten. Tento soubor zahrnuje práce od počátků manufaktury až do klasicistního období. Kromě evropského porcelánu sbírky prezentují hlavně kolekcí českého porcelánu. Ta je největší v Česku, vyniká v ní soubor předmětů z manufaktury ve Slavkově (založené 1792), jejíž produkci mapuje takřka kontinuálně, stejně jako porcelánek v Lokti a na Karlovarsku, nejdříve v Březové (1803), a dále například v Dalovicích nebo v Doubí, podobně jako figurální porcelán z továrny v Praze na Smíchově. Dále se představuje produkce z Duchcova. Kromě historického porcelánu je vystavena také kolekce moderního porcelánu až po současný sortiment porcelánky Thun.", "section_level": 1}, {"title": "Thun-Hohensteinská sbírka porcelánu.", "content": "Rodinná sbírka kláštereckých Thun-Hohensteinů ovšem není vystavena, protože ji jako konfiskát německého majetku roku 1945 získalo pražské Národní muzeum. Vyniká v ní například sbírka lázeňských koflíků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muzeum porcelánu v Klášterci nad Ohří se nachází v budově kláštereckého zámku. U příležitosti 140. výročí založení thunské porcelánky zde roku 1954 byla instalována dlouhodobá expozice evropského, zvláště českého, porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a při oslavách 200. výročí byla obnovena a publikována v katalogu. Umístění muzea v Klášterci nad Ohří bylo zvoleno, protože zde roku 1794 vznikla třetí nejstarší a druhá dosud činná porcelánka v Česku.", "tgt_summary": null, "id": 1483222} {"src_title": "Boreček", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Další informace.", "content": "Boreček je též katastrální území o rozloze 6,37 km. Původní katastrální území sídla bylo pomezí \"Brenná\" a \"Mimoň\". U jižního okraje vsi protéká řeka Ploučnice, která je i s okolní nivou v úseku právě mezi Borečkem a další ralskou vsí Ploužnicí chráněna jako přírodní památka Meandry Ploučnice u Mimoně. V období 2. světové války zde byl vybudován průmyslový podnik – kafilérie, která je dodnes v provozu (společnost SAP) a patří v České republice ve svém odvětví mezi špičku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Boreček () byl před v předválečné době osadou správní obce Brenná. S Mimoní Boreček spojovala alej, která vedla mezi poli. Po kolektivizaci zemědělství bylo toto okrasné stromořadí zničeno.V době vojenského prostoru neprobíhal v obci vojenský výcvik, sloužila jako zázemí pro výsadkový prapor, který zde měl zřízenou sušárnu na padáky. Další využití obce bylo k ubytování zaměstnanců vojenských lesů a statků. V Borečku se zachovalo několik významných staveb. Jednou z nich je hájovna, dnes slouží jako bytový dům. Dále se zachovala budova hostince, který využívala sovětská armáda a dnes je zakonzervován. Významným místem je \"Eustachova kaple\", stojí v lese západně od obce a značně utrpěla přítomností vojsk. V meziválečném období byl postaven nový most přes Ploučnici, byl dominantou lučinaté nivy meandrující řeky. Dnes je niva silně zarostlá nálety a most ztratil význam po výstavbě obchvatu Borečku. V roce 1921 zde bylo 21 domů a 90 obyvatel (z toho 89 Němců). Fara, četnická stanice, pošta, telegraf byly 2,5 km v Mimoni a železniční stanice 3 km taktéž v Mimoni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boreček ( \"\") je malá vesnice, část města Ralsko v okrese Česká Lípa. Nachází se asi 5,5 km na severozápad od Kuřívod a zhruba 2,5 km jižně od Mimoně, v bývalém vojenském prostoru. Má dvě od sebe asi 1 km vzdálené části. Západně od obce prochází silnice II/270 z Mimoně do Hradčan. Každá z částí vsi zde má svou autobusovou zastávku. Je zde evidováno 19 adres. Trvale zde v roce 2011 žilo 72 obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 711734} {"src_title": "Úpor kuřičkovitý", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Druh je rozšířen ze západní Evropy přes střední, jižní a východní až po Kavkaz, západní Sibiř a dále přes Střední Asii až do Japonska. Vyskytuje se také na západě severní Afriky. V České republice rostl ještě počátkem 20. století na více místech, hlavně v Polabí, v západních Čechách i na Moravě. Do dnešních dnů téměř všude vymizel a je známý pouze ze dvou lokalit kde jeho početnost kolísá.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Úpor kuřičkovitý roste na půdách které jsou trvale mokré nebo často zaplavované s písčitým či bahnitým podkladem. Nejčastěji se vyskytuje na březích vodních nádrží nebo vodních toků, ve slepých ramenech řek, v polních proláklinách nebo krátkodobě na obnažených dnech rybníků či jezer.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá nebo krátce trvalá rostlina vyrůstající z vytrvalého oddenku umístěného na dnech mělkých stojatých vod nebo v bahnitých půdách. Má jednoduché nebo jen málo rozvětvené, plazivé neb vystoupavé a ve vodě vzplývavé lodyhy dorůstající do délky 10 až 50 cm a tloušťky 2,5 až 5 mm, u terestrických rostlin bývají kratší. Lodyhy jsou duté a mají zřetelné články, z nejspodnějších vyrůstají adventní kořeny a z vyšších přisedlé listy. Na ponořených lodyhách jsou čárkovité, okolo 20 mm dlouhé a vyrůstají v osmi až šestnáctičetných přeslenech. Na vynořených lodyhách jsou kopinaté až vejčité, 10 až 15 mm dlouhé a rostou v trojčetných až šestičetných přeslenech. Čtyřčetné, oboupohlavné, přisedlé květy rostou z úžlabí listů pouze na vynořených lodyhách. Čtyři vejčité, ostře zakončené kališní lístky, 1,5 až 2 mm dlouhé, jsou do poloviny srostlé. Stejně dlouhé, široce vejčité korunní lístky jsou světle zelené. V květu je osm tyčinek ve dvou kruzích a čtyřdílný svrchní semeník. Samosprašné květy kvetou od června do září. Plody jsou čtyřpouzdré, 3 mm velké kulovité tobolky, na vrcholu mírně zploštělé a obsahují množství válcovitých semen s šesti až deseti podélnými žebry. Semena jsou dlouhá 0,8 mm a jsou šířena zoochoricky. Ploidie druhu je 2n = 36.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Úpor kuřičkovitý se v přírodě vyskytuje stále méně a je i nadále ohrožován hlavně změnami ve využívání krajiny. Dochází k intenzifikaci zemědělství a zavážení neplodných mokrých pozemků odpadky nebo využívání pro skládky. Hodně mu také uškodily změny vodního režimu jako jsou meliorace, vysušování močálů a regulace vodních toků. Pro zajištění ochrany před úplným vymizením je v „Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin“ stanoveném vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č.175/2006 Sb. a v „Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky“ považován za kriticky ohrožený druh (§1) a (C1t).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Úpor kuřičkovitý (\"Elatine alsinastrum\") je ohrožená obojživelná bylina, druh rodu úpor, která za posledních padesát let z české přírody následkem intenzifikace hospodaření téměř vymizela.", "tgt_summary": null, "id": 2137663} {"src_title": "CRISPR editace genomu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Předchůdci.", "content": "Na začátku roku 2000 vědci vyvinuli zinc finger nukleázy (ZFNs), syntetické proteiny, jejichž DNA-vazebné domény jim umožňují vytvářet dvojřetezcové zlomy DNA v určitých místech. V roce 2010 syntetické nukleasy nazývané efektorové nukleázy podobné transkripčním aktivátorům (TALENs) poskytly snadnější způsob, jak zacílit dvouvláknové přerušení na konkrétním místě na řetězci DNA. Zinc finger nukleázy i TALEN vyžadují design a vytvoření vlastního proteinu pro každou cílenou sekvenci DNA, což je mnohem obtížnější a časově náročnější proces než navrhování naváděcích RNA. Design CRISPR je mnohem snazší navrhnout, protože proces vyžaduje syntézu pouze krátké sekvence RNA, což je postup, který je již široce používán pro mnoho dalších technik v molekulární biologii (např. Vytváření oligonukleotidových primerů ).", "section_level": 1}, {"title": "Genomové inženýrství.", "content": "Úprava genomu CRISPR-Cas9 se provádí pomocí systému CRISPR typu II. Pro editaci genomu, zahrnuje tento systém Cas9, crRNA a tracrRNA spolu s templátem pro opravu DNA, která se používá buď v nehomologním spojování koncových bodů (NHEJ), nebo při homologicky řízené opravě (HDR). CRISPR-Cas9 často používá plazmid k transfekci cílových buněk. Hlavní složky tohoto plazmidu jsou zobrazeny na obrázku a uvedeny v tabulce. CrRNA je unikatně a specificky navržena pro každou aplikaci, protože jde o sekvenci, kterou Cas9 používá k identifikaci a přímé vazbě na specifické sekvence v DNA hostitelské buňky. crRNA a tracrRNA mohou být spojeny dohromady, aby vytvořily jednovidkovou RNA (sgRNA). Tato sgRNA může být vnesena do buňky spolu s genem kódujícím protein Cas9. K dispozici je mnoho online nástrojů, které slouží k navrhování sekvenci sgRNA. CRISPR-Cas9 má poměrně jednoduchou konstrukci. Jeho specificita závisí na dvou faktorech: cílové sekvenci a sekvenci PAM. Cas9-nukleáza vybírá správné umístění v genomu hostitele pomocí PAM. Sekvence není součástí proteinu Cas9 a jako výsledek je přizpůsobitelná a může být nezávisle syntetizována. Cas9 nelze snadno modifikovat tak, aby rozpoznával jinou sekvenci PAM. To však v konečném důsledku není příliš omezující, protože je to obvykle velmi krátká a nespecifická sekvence, která se vyskytuje často na mnoha místech v celém genomu (např. Sekvence PAM SpCas9 je 5'-NGG-3 'a v lidském genomu se vyskytuje zhruba každých 8 až 12 párů bází). Jakmile jsou tyto sekvence sestaveny do plazmidu a transfekovány do buněk, protein Cas9 pomocí sgRNA najde správnou sekvenci v DNA hostitelské buňce a - v závislosti na variantě Cas9 - vytvoří jednovláknový nebo dvouřetězcový zlom. Správně rozmístěné jednovláknové zlomy v hostitelské DNA mohou vyvolat homologicky řízenou opravu (HDR), která je méně náchylná k chybám než nehomologní spojení konců (NHEJ), které obvykle následuje po dvouvláknovém zlomu. Poskytnutí opravy DNA šablony umožňuje vložení specifické sekvence DNA na přesném místě v genomu. Cílem je, aby nativní proces HDR buňky využíval poskytovanou opravnou šablonu a tím začlenil novou sekvenci do genomu. Jakmile je tato nová sekvence začleněna, je nyní součástí genetického materiálu buňky a přechází do jejích dceřiných buněk. Dodání Cas9, sgRNA a přidružených komplexů do buněk může nastat prostřednictvím virových a nevírusových systémů. Elektroporace DNA, RNA nebo ribonukleokomplexů je běžnou technikou, i když může mít za následek škodlivé účinky na cílové buňky. Techniky chemické transfekce využívající lipidy byly také použity k zavedení sgRNA v komplexu s Cas9 do buněk. Typy buněk, které jsou obtížněji transfekovatelné (např. Kmenové buňky, neurony a hematopoetické buňky), vyžadují účinnější dodávací systémy, jako jsou například systémy založené na lentiviru (LV), adenoviru (AdV) a adeno-asociovaném viru (AAV).", "section_level": 1}], "src_summary": "Editace genu CRISPR je technika genetického inženýrství v molekulární biologii, kterou lze modifikovat genomy živých organismů. Je založen na zjednodušené verzi bakteriální CRISPR - Cas9 antivirovém obranným systému. Dodáním nukleasy Cas9 spojenou se syntetickou vodicí RNA (gRNA) do buňky je možné genom buňky štěpit na požadovaném místě, což umožňuje odstranit stávající geny a / nebo přidat nové geny \"in vivo\". ", "tgt_summary": null, "id": 456606} {"src_title": "Tunel Višňové", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Průzkumnou štolu tunelu začali oficiálně razit v ose jižního tunelového tubusu v květnu 1998 po poklepání základního kamene stavby za účasti tehdejšího předsedy vlády Vladimíra Mečiara. Štola Alžběta byla ražena společností Doprastav od obou portálů současně. Ze strany západního portálu ve směru od obce Višňové se razilo klasickou metodou NRTM (nová rakouská tunelovací metoda). V délce 573 metrů se razilo dovrchně se sklonem 0,50 %, dále úpadně se sklonem 2,27% v délce 2545 metrů. Od východního (vrúteckého) portálu se ražení uskutečňovalo pomocí tunelovacího plnoprofilového razícího stroje TBM s průměrem frézové hlavy 3,5 m. Tento úsek se razil od portálu Dubná Skala dovrchně se sklonem 2,27 % v délce 4362 metrů. Při ražení se objevilo nečekané množství geologických poruch, nejvážnějším problémem byl velký přítok vody. V únoru roku 2001 dělníci prorazili z vrútecké strany 2970 metrů, od Višňového se dostali do vzdálenosti 1970 metrů. Dne 24. srpna 2002 byla nakonec štola definitivně proražena. Následně byla výstavba obou tubusů tunelu odložena na rok 2003, později na rok 2007. Dne 16. října 2009 byl za účasti tehdejšího předsedy vlády Roberta Fica slavnostně poklepán základní kámen stavby u východního portálu, čímž se oficiálně rozjela výstavba tunelu. Tunel měl být součástí takzvaného prvního balíku PPP-projektů, který se však nakonec nerealizoval. Po změně vlády v roce 2010 byla výstavba dálnic přes PPP-projekty novým ministrem dopravy Jánem Figeľem zrušena a celý úsek dálnice bylo nutné soutěžit nanovo. Hrazený měl být již z eurofondů a státního rozpočtu. Koncem roku 2011 byla vypsána soutěž na zhotovitele metodou tzv. žluté knihy FIDIC (Naprojektuj a stavěj). Obálky s nabídkami uchazečů se otevíraly 26. června 2012. Nabídka konsorcia firem Skanska a Strabag postavit celý úsek dálnice s tunelem za 338 milionů € se ukázala být překvapivě nízká, protože to představovalo pouze 37,7 % z původně odhadovaných nákladů 896,53 mil. €. Následně kvůli průtahům mezi zúčastněnými společnostmi ve veřejných zakázkách nabral celý proces výběru zhotovitele skluz a ukončen byl až koncem první poloviny roku 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Smlouva na výstavbu byla slavnostně podepsána 11. června 2014, samotná výstavba oficiálně začala 17. června 2014 poklepáním základního kamene stavby v centru města Žilina. S ražením tohoto nejdelšího slovenského tunelu se oficiálně a slavnostně začalo 9. června 2015 starou hornickou tradicí, a to osazením sošky sv. Barbory, patronky horníků, za účasti zástupců Ministerstva dopravy, výstavby a regionálního rozvoje, Národní dálniční společnosti, zhotovitele a dalších hostů. Zhotovitelem je sdružení podnikatelů Salinas Impregilo S.p.A. a Dúha, a.s., které celý dálniční úsek s tunelem staví za částku 409 milionů €. V srpnu a v září 2018 byly proraženy oba tubusy, podle nového harmonogramu prací slovenského ministerstva z března 2019 má být tunel otevřen v roce 2023. V březnu 2019 byla podepsána dohoda o ukončení smlouvy s konsorciem Salinas – Dúha. V lednu 2020 byla vyhlášena první fáze nové soutěže na dostavbu dálničního úseku Lietavská Lúčka – Dubná skala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tunel Višňové je dálniční dvoutubusový tunel ve výstavbě s délkou 7520 metrů, který se nachází na dálnici D1 na úseku Lietavská Lúčka-Dubná Skala a po dostavbě se stane nejdelším provozovaným tunelem na Slovensku. ", "tgt_summary": null, "id": 108928} {"src_title": "Böker", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena Heinrichem Bökerem a Hermannem Heuserem roku 1869. Rodina Bökerů však již od 17. století působila v sousedním městě Remscheid, kde vlastnila fabriku produkující ruční nástroje, ve které se od roku 1829 vyráběly šavle. Také ve Spojených státech, Kanadě, a Mexiku založili v 19. století členové rodiny Bökerů společnosti, zaměřující se na produkci a obchodování s příbory. Na začátku 20. století odesílal Böker velkou část solingenské produkce své americké sesterské společnosti H. Boker & Co., se sídlem v New Yorku, aby se jejich zboží dalo snáze sehnat i na americkém trhu. Posílená H. Boker & Co. se kromě toho také zaměřila na vlastní produkci ve Spojených státech, pro uspokojení poptávky. Během druhé světové války byly továrny v Solingenu zcela zničeny. Registrace ochranné známky Böker pro americký trh byla zkonfiskována. Po válce byly německé továrny v Solingenu přestavěny. Na počátku 60. let 20. století se Boker USA, po opakovaných změnách majitele, dostal pod křídla výrobce nůžek Wiss & Sons. Wiss & Sons prodával na americkém trhu jak nože Böker ze solingenské produkce, tak nože z produkce vlastní. Na začátku 70. let byl Boker USA od tehdejšího majitele Wiss & Sons odkoupen firmou Cooper Industries. Roku 1983 ukončil Cooper Industries vlastní výrobu nožů a v roce 1986 předal americkou ochrannou známku zpátky do Heinr. Böker Baumwerk GmbH v Solingenu. Značka Böker se vrátila zpět do rukou původní solingenské společnosti. Pro prodej na americkém trhu založil Böker v témže roce dceřinou společnost Boker USA, Inc., která sídlí v Denveru.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "Firma se zaměřuje na outdoorové, lovecké, sběratelské, sportovní nože a profesionální nože pro bezpečnostní složky. Sortiment ale zahrnuje také kuchařské nože a klasické holicí břitvy. Böker spolupracuje s mezinárodně známými nožíři, kteří obvykle vyrobí vzorový kus, na jehož základě se firma rozhodne, zdali zahájí jeho sériovou výrobu. Produkty značky se dělí do čtyř kategorií:", "section_level": 1}, {"title": "Böker Manufaktur Solingen.", "content": "Pod Böker Manufaktur Solingen nabízí Böker ručně vyráběné nože ze Solingenu. Jedná se zejména o sběratelské nože. Mezi nejznámější výrobky zde patří sběratelské nože s čepelí z damascénské oceli, z děla tanku Leopard nebo z pancéřových plátů bitevní lodě Tirpitz.", "section_level": 2}, {"title": "Böker Arbolito.", "content": "Pod Böker Arbolito nabízí Böker ručně vyráběné nože z vlastní produkce v Buenos Aires.", "section_level": 2}, {"title": "Böker Plus.", "content": "Pod Böker Plus nabízí Böker nože, jejichž koncepce, design a konstrukce pochází ze Solingenu, ale vyrábí se v zahraničí. Nože Böker Plus jsou inovativní nože určené pro profesionální uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "Magnum by Böker.", "content": "Pod Magnum by Böker jsou řazeny ty produkty, které byly vyrobeny v zahraničí, kde byl též navržen jejich design a konstrukce. Ze Solingenu tedy pochází pouze koncept daného nože.", "section_level": 2}], "src_summary": "Heinr. Böker Baumwerk GmbH je německý výrobce nožů. Sídlí v Solingenu, v Severním Porýní-Vestfálsku. Kromě vlastní produkce v Solingenu a Buenos Aires, se nože Böker vyrábí i v Číně a na Tchaj-wanu. Kromě toho je tato firma také dovozce a distributor dalších mezinárodních značek, jako jsou například Spyderco a CRKT. Společnost působí prostřednictvím dceřiných společností nebo partnerů ve 30 zemích světa. Böker byl jedním z prvních výrobců keramických nožů.", "tgt_summary": null, "id": 1321762} {"src_title": "František Pácal", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem sládka, ale když se projevily jeho hudební vlohy, dali ho rodiče na hudební studia. Začal navštěvovat Pražskou konzervatoř, kde studoval hru na housle. Po čtyřech letech ale musel studia ukončit, aby se uživil, a stal se tedy členem plukovní kapely. Nakonec se ale rozhodl vydat na jevištní dráhu. V letech 1887 až 1892 působil v orchestru Národního divadla jako houslista. Prošel výukou u několika učitelů zpěvu, např. u Josefa Lva a později u Gustava Waltera a již tehdy nastudoval větší pěvecké role v Národním divadle, např. Jeníka nebo Turiddua. Následně odešel do Německa a zpíval ve sborech divadel v Kolíně nad Rýnem a Brémách, kde plnil také menší sólové povinnosti, což platilo i o jeho angažmá ve Štýrském Hradci v letech 1894 až 1895. V roce 1895 nastoupil do Dvorní opery ve Vídni, kde konečně prorazil. V představení \"Viléma Tella \"zpíval drobnou roli rybáře Ruodiho. Jeho výstup začíná za scénou. Pácal zaujal svým zdánlivě neznámým hlasem, a když se tento stále ještě sborista objevil konečně na scéně, dostal se definitivně do povědomí diváků. Od té doby dostával již větší role, a to až do roku 1905, kdy Vídeň opustil. Znovu se vrátil do Národního divadla, kde po několika pohostinských vystoupeních získal stálé angažmá, v němž poprvé vystoupil jako Dalibor. Zůstal pak členem Národního divadla do roku 1909, kdy navzdory platné smlouvě soubor opustil. Divadlo u soudu požadovalo dodržení smlouvy, v prosinci 1911 se domohlo odškodnění ve výši 14 tisíc korun. Dále působil v Rize a v letech 1911 až 1913 v Poznani. V roce 1912 byl ředitelem kabaretu U Labutě a hostoval v Divadle na Vinohradech. Měl silný a dobře školený hlas, za kterým ale zaostávalo jeho šablonovité herectví. Jeho uměleckou dráhu přerušila první světová válka. Během ní byl vedoucím obilního úřadu v Praze a po válce působil jako úředník v Prešově. Na Slovensko se dostal v roce 1919, kdy narukoval jako dobrovolník do sokolských pluků, které bojovaly proti vojskům maďarských komunistů v maďarsko-československé válce. V srpnu 1919 se účastnil dobytí Petržalky. Konec života strávil v Nepomuku, zemřel 19. října 1938 v pražské Všeobecné nemocnici. Pohřben byl na vinohradském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Repertoár.", "content": "Nastudoval množství rolí z českého i světového repertoáru. Zpíval například Dalibora, Jeníka v \"Prodané nevěstě\", Otella, Turiddua v \"Sedláku kavalírovi\", Lohengrina, Vaska de Gamu v \"Afričance\" nebo Fausta\".\" Byl prvním českým interpretem, který nahrával na nově vynalezené gramofonové desky. Jeho první nahrávky pocházejí již z roku 1900 a zaznamenané jsou na nosiče samotného vynálezce gramofonu Emile Berlinera. Na gramofonových nahrávek ze začátku 20. století je zaznamenáno několik málo jeho výstupů, např. v \"Hubičce\" nebo \"Prodané nevěstě\", a také při zpěvu národních písní. Nahrávka písně \"Kdo by tě Mařenko nemiloval?\" nově vyšla v antologii \"The First Opera Recordings 1895-1902 – A Survey\" hudebního vydavatelství Symposium. Byl mimo jiné interpretem jedné z prvních nahrávek písně \"Kde domov můj\", pozdější české hymny, a to již v roce 1901.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Pácal, též známý jako Franz Pácal (4. prosince 1865 Litomyšl – 19. října 1938 Praha) byl český operní pěvec s hlasem v tenorovém oboru. Je interpretem prvních českojazyčných nahrávek na gramofonových deskách z roku 1900.", "tgt_summary": null, "id": 1303865} {"src_title": "Prácheň (hrad)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrožna byla osídlena již v době halštatské, ale opevnění z té doby nebylo prokázáno. Před polovinou jedenáctého století zde vzniklo raně středověké hradiště doložené písemnými prameny i archeologickými nálezy. V dobách raného feudalismu v Čechách patřilo stejně jako okolní půda českým knížatům. Hrad Prácheň se tak stal centrem zdejší oblasti a získal po něm jméno celý někdejší Prácheňský kraj. V době vlády knížete Bedřicha je na Práchni jako kastelán roku 1184 doložen významný český šlechtic a zakladatel moci Vítkovců v jižních Čechách Vítek I. z Prčice. Později však hradiště zpustlo a v roce 1315 Bavor III. ze Strakonic začal na jeho místě se souhlasem krále Jana Lucemburského stavbu nového hradu. Bavor o dva roky později zemřel, a Prácheň přešla na Viléma ze Strakonic, kterému patřila až do doby okolo roku 1359, kdy zemřel, a majitelem se stal Bavor ze Strakonic na Blatné. Další zprávy o hradu z období jeho života se nedochovaly. V letech 1389–1394 hrad nejspíše jako poručník spravoval Zdeněk z Rožmitálu a po něm Břeněk ze Strakonic, jehož smrtí po roce 1404 rod Bavorů ze Strakonic vymřel. Do roku 1417 byl prácheňským pánem Jan starší z Hradce, který sídlil na Velharticích, a po něm jeho syn Menhart z Hradce († 1449). Menhartův syn Oldřich přežil svého otce jen o čtyři roky a hrad po něm zdědili nezletilí potomci Jana Hradeckého, jejichž rod se během husitských válek zadlužil. Aby mohli dluhy splatit, prodali před rokem 1456 jejich poručníci Prácheň Děpoltovi z Rýzmberka. Od něj hrad s Horažďovicemi koupili bratři Jan a Racek z Kocova. Oba sídlili ve městě a hrad zanedbávali. Racek se navíc dostal do sporu s Albrechtem Bavorským a v letech 1477–1478 se podporován Matyášem Korvínem bránil v obležených Horažďovicích. Vyhladovělé město se nakonec vzdalo a Racek přišel o majetek. Roku 1481 o něj vedl při u zemského soudu, ale výsledek sporu se nedochoval. Obléhatelé však své válečné výdaje uhradili prodejem horažďovického panství, které roku 1483 koupil Jan ze Švamberka, ale ještě toho roku se novým majitelem stal Půta Švihovský z Rýzmberka. Ten nechal Prácheň na počátku šestnáctého století opravit, ale roku 1558 se hrad připomíná jako pustý.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Lokalita se nachází na ostrožně nad pravým břehem Otavy v nadmořské výšce okolo 505 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Hradiště.", "content": "Raně středověké hradiště bylo dvoudílné s celkovou rozlohou asi 2,8 hektaru. Výše položenou akropoli na severním konci ostrohu zničila stavba hradu. Z předhradí se dochoval pozůstatek hradby v podobě valu širokého až patnáct metrů a vysokého okolo šesti metrů. Archeologický výzkum prokázal, že původní hradbu tvořila čelní zeď z nasucho kladených kamenů široká 1,5 metru, na kterou se napojovala dřevohlinitá konstrukce široká 5,5 metru. Před hradbou bývala berma a mělký příkop.", "section_level": 2}, {"title": "Hrad.", "content": "Rozměrný hrad založený na počátku čtrnáctého století svou koncepcí odpovídal královským hradům s obvodovou zástavbou. Je proto možné, že zakladatelem hradu byl panovník, který stavbou pověřil vybraného šlechtice. Ten poté hrad získal jako léno, ale musel ho v případě potřeby dát k dispozici králi. Dispozice hradu byla trojdílná. V přední části se dochovaly pouze fragmenty hradby. V čele největší střední části stával okrouhlý bergfrit, za kterým se nacházelo dlouhé nádvoří s palácovými křídly na západní a východní straně. Kromě dalších prostor paláce obsahovaly jednotky tvořené velkým sálem s dvojicí obytných místností na kratších stranách, které jsou typické pro hrady krále Přemysla Otakara II. Níže položená zadní část hradu zřejmě obsahovala hospodářské budovy. V jejím severním čele stála další věž nejasného půdorysu. Vnější stranu východního paláce zesilují dvojice okrouhlých a čtverhranných věží. Není jisté, zda vznikly současně se stavbou paláce, nebo byly vloženy do prostoru parkánu dodatečně. Jejich schopnost flankování hrad řadí také ke hradům kastelového typu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Prácheň je zřícenina gotického hradu na ostrožně nad Otavou u Horažďovic, jehož zbytky jsou chráněny jako kulturní památka České republiky. Předchůdcem hradu bylo raně středověké hradiště, které zaniklo v polovině třináctého století. Ke hradu patřila také vesnice, ze které se dochoval pouze kostel svatého Klimenta. Lokalita je s výjimkou těsného okolí kostela a přilehlého hřbitova součástí přírodní rezervace Prácheň.", "tgt_summary": null, "id": 1642882} {"src_title": "Šarlatán (opera)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Haas operu napsal v letech 1934 až 1937, poté, co 1. července 1934 dokončil své libreto. Později byl nucen skrývat inspiraci, neboť spolupráce mezi německým spisovatelem a židovským skladatelem byla zapovězena Norimberskými zákony. Skladatel tedy z libreta odstranil jakoukoli asociaci s německým originálem a změnil jméno hlavní postavy (Eisenbarta) na českého šarlatána.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "Šestivětá suita (Op. 14) založená na motivech opery, měla za účel upozornit na premiéru. Suitu provedenou Brněnským rozhlasovým orchestrem 14. června 1937 přenášel rozhlasem. Shodou okolností byla premiéra dvakrát odložena, ale nakonec se konala 2. dubna 1938 v Zemském (dnešním Mahenově) divadle v Brně. Provedení řídil Quido Arnoldi, režii měl Rudolf Walter, výpravu František Muzika a choreografii Ivo Váňa-Psota. To bylo také naposledy, kdy byla opera provedena. Dalšího jevištního uvedení se dočkala teprve v říjnu 1998 na operním festivalu v irském Wexfordu, i když koncertně byla provedena již v červnu 1997 v Praze, kdy byl pořízen digitální záznam společností Decca a vydán na CD jako součást série Entartete Musik.", "section_level": 2}, {"title": "Instrumentace.", "content": "Pickola, 2 flétny, 2 hoboje, anglický roh, 2 klarinety (B), basový klarinet (B), 2 fagoty, kontrafagot, 4 lesní rohy (F), 3 trubky (B), 5 pozounů, tuba, harfa, xylofon, tympány, činely, malé a velké bicí, triangl, I. a II. housle, viola, violoncello a kontrabas.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Vladimír Chmelo (Doktor Pustrpalk), Anda-Louise Bogza (Rozina), Miroslav Švejda (Bakalář), Leo Marian Vodička (Kyška), Ladislav Mlejnek (Pavučina), Aleš Briscein (Ohnižer), Jan Ježek (Zavináč), Milan Bürger (Krotitel hadů), Luděk Vele (Provazolezec), Jitka Svobodová (Amaranta), Jiří Kubík (Jochimus), Aleš Hendrych (král), Bohdan Petrovič, Jan Markvart, Zoltán Korda, Pražský filharmonický sbor, Orchestr Státní Opery Praha, dirigent Israel Yinon; Decca Records 460 042-2 (1997)", "section_level": 1}], "src_summary": "Šarlatán, Op. 14, je tragikomická opera o třech dějstvích (sedmi scénách) českého skladatele Pavla Haase. Ten je také autorem českého libreta, napsaného podle německé povídky \"Doktor Eisenbart\" od Josefa Wincklera (1881–1966) z roku 1929, založené na životě cestujícího chirurga J. A. Eisenbartha.", "tgt_summary": null, "id": 2194607} {"src_title": "Oliver Lyttelton, 1. vikomt Chandos", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze starobylého rodu Lytteltonů, který užíval též jméno Lyttleton nebo Littleton. Narodil se v Londýně jako druhorozený syn ministra kolonií Alfreda Lytteltona (1857-1913) a jeho druhé manželky, aktivistky a spisovatelky Edith Balfourové (1865-1948). Studoval v Etonu a Cambridge, poté sloužil v armádě, za první světové války se seznámil s Winstonem Churchillem. V armádě dosáhl hodnosti podplukovníka, poté se věnoval podnikání, mimo jiné byl ředitelem společnosti \"Britisth Metal Corporation\". Za Konzervativní stranu byl v roce 1940 zvolen do Dolní sněmovny (zastupoval město Aldershot s největší britskou vojenskou posádkou). Ve válečném koaličním kabinetu Winstona Churchilla byl prezidentem úřadu pro obchod (1940-1941), od roku 1940 byl též členem Tajné rady, poté zplnomocněným ministrem pro Střední Východ (1942), státním sekretářem pro válečnou výrobu (1942-1945). Po skončení druhé světové války byl krátce znovu ministrem obchodu a ministrem pro výrobu (květen až červenec 1945). V druhé Churchillově vládě byl kandidátem na post ministra financí, ale kvůli svým aktivitám v obchodní sféře a možnému střetu zájmů do této funkce nebyl schválen a stal se ministrem kolonií (1951-1954; o půlstoletí dříve zastával tento úřad jeho otec). Z vlády odešel ještě před koncem funkčního období Churchillovy vlády v červenci 1954, téhož roku byl povýšen na vikomta a vstoupil do Sněmovny lordů. Poté se znovu věnoval podnikání a stál v čele \"Associated Electrical Industries\". Od roku 1962 se angažoval ve vedení Národního divadla. V roce 1970 získal Podvazkový řád. Jeho manželkou byla od roku 1920 Moira Osborne (1892-1976), dcera 10. vévody z Leedsu a mimo jiné švagrová královny Alžběty. Měli spolu čtyři děti, druhorozený syn Julian Lyttelton (1923-1944) padl za druhé světové války v Itálii. Současným představitelem rodu je vnuk Thomas Orlando Lyttelton, 3. vikomt Chandos (*1953).", "section_level": 1}], "src_summary": "Oliver Lyttelton, 1. vikomt Chandos (\"Oliver Lyttelton, 1st Viscount Chandos\") (15. března 1893, Londýn, Anglie – 21. ledna 1972, Londýn, Anglie) byl britský konzervativní politik. Patřil ke staré šlechtické rodině, původně se věnoval podnikání, za druhé světové války byl v několika funkcích členem Churchillova koaličního kabinetu, později ministrem kolonií (1951-1954). V roce 1954 s titulem vikomta vstoupil do Sněmovny lordů, později obdržel Podvazkový řád, uplatnil se také jako spisovatel.", "tgt_summary": null, "id": 829702} {"src_title": "Jaroslav Doubrava (senátor)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vzdělání, profese a rodina.", "content": "Absolvoval střední odbornou školu v oboru elektro. Je ženatý, má dvě děti.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V letech 1978–2010 působil v komunální politice na postu uvolněného tajemníka národního výboru obce a později starosty obce Telnice. Ve volbách 1998 se stal členem horní komory českého parlamentu přesto, že jej v prvním kole porazil občanský demokrat Zdeněk Kavina v poměru 28,34 % ku 27,63 % hlasů. Ve druhém kole Doubrava obdržel 52,37 % hlasů a získal mandát senátora. Zastával funkci místopředsedy Mandátového a imunitního výboru, zasedal ve Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ve volbách 2004 svůj mandát obhajoval, ovšem v obou kolech jej porazil občanský demokrat Pavel Sušický. V krajských volbách 2008 se stal zastupitelem Ústeckého kraje za sdružení Severočeši.cz. Ve volbách v roce 2016 nemohl mandát krajského zastupitele obhájit, jelikož byla kandidátka hnutí Severočeši.cz, za něž kandidoval, týden před volbami stažena za rozporuplných okolností. V roce 2010 vystoupil z KSČM, vstoupil do hnutí Severočeši.cz, za které kandidoval ve volbách 2010 do senátu za obvod č. 31 – Ústí nad Labem. Přestože jej Pavel Sušický v prvním kole porazil v poměru 27,01 % ku 23,15 % hlasů, ve druhém kole Doubrava zvítězil se ziskem 55,97 % hlasů a stal se senátorem. V roce 2014 se jako volební pozorovatel zúčastnil nezákonných voleb na separatistickém východě Ukrajiny, konkrétně v Luhansku (tzv. Luhanské lidové republice). Za to byl posléze ukrajinskou vládou označen za nežádoucí osobu. V rozhovoru pro Lidové noviny v Luhansku obvinil ukrajinskou armádu z válečných zločinů a uvedl, že se chová hůře než Hitler. Obhajoval také anexi Krymu, ke které podle něj došlo na základě zcela svobodného a dobře organizovaného referenda. Od jeho cesty se Senát oficiálně distancoval a jeho zastupující předseda Zdeněk Škromach uvedl, že se jednalo o Doubravovu soukromou misi. V září 2015 se ocitl na sankčním seznamu Ukrajiny za svou účast jako pozorovatele při volbách pořádaných v listopadu 2014 v separatistickém Donbasu. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2016 obhajoval za hnutí Severočeši.cz mandát v obvodu č. 31 – Ústí nad Labem. Se ziskem 23,94 % hlasů postoupil z prvního místa do druhého kola, v němž porazil poměrem hlasů 57,89 % : 42,10 % kandidáta hnutí ANO 2011 Františka Holešovského. Mandát senátora se mu tak podařilo obhájit. V rámci sociálních sítí se proslavil mimo jiné šířením lži o tom, že Evropská unie chce v české abecedě zrušit písmeno ř.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Doubrava (* 4. dubna 1948 Ústí nad Labem) je český politik, v letech 1998 až 2004 a opět od roku 2010 senátor za obvod č. 31 – Ústí nad Labem, bývalý starosta obce Telnice, v letech 2008 až 2016 zastupitel Ústeckého kraje, člen hnutí Severočeši.cz, do roku 2010 člen KSČM.", "tgt_summary": null, "id": 996994} {"src_title": "Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2177", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie epidemií viru Eboly.", "content": "Virus Ebola se objevil poprvé již v roce 1976 a to v oblastech Súdánu a Demokratické republiky Kongo. Prvním ohniskem bylo město Nzara ležící v Jižním Súdánu. Zde od června do listopadu roku 1976 bylo nakaženo na 284 lidí. Ačkoli Světová zdravotnická organizace (WHO) věděla o tomto doposud neznámém a nepojmenovaném viru, k identifikaci či zjištění o jaký virus se jedná, se zapojila až u druhého ohniska. Druhým ohniskem vypuknutí, byla malá vesnice Yambuko v severním Zairu. Prvním nakaženým byl ředitel místní školy Mabalo Lokela, jež se nejspíše nakazil v oblasti u řeky Ebola a začal projevovat hlavní symptomy. Po několika dnech zemřel on a také mnoho lidí, kteří s ním byli v kontaktu. Po této události vypukla ve vesnici panika. To přimělo WHO reagovat a spolupracovat s ministrem zdravotnictví a prezidentem Zairu, kteří společně vyhlásili karanténní zónu, která se týkala celého regionu včetně vesnice Yambuko. Nikomu nebylo umožněno vstoupit nebo opustit tuto zónu. Uzavřely se školy, podniky a sociální zařízení a bylo také vyhlášeno stanné právo, jež může omezit některá občanská práva a také zvýšit trest pro nedodržení těchto opatření. Díky těmto opatřením se Ebola nerozšířila dále do světa, nestala se mezinárodní zdravotnickou hrozbou, a tudíž se s ní Rada bezpečnosti nemusela zabývat. To však neplatí o Rezoluci 2177 a Rezoluci 1308.", "section_level": 1}, {"title": "Rada bezpečnosti a její angažovanost v jiných zdravotnických problémech.", "content": "Rada bezpečnosti vydala mnoho rezolucí, jenž se zabývaly zdravotními problémy, ale nikdy rezoluci, která by se týkala pouze jedné epidemie. (Viz Rezoluce 2177 na Ebolu) Mezi rezolucemi, které se zabývaly mezinárodními zdravotnickými hrozbami byla např. Rezoluce 1308 týkající se AIDS. Tato rezoluce byla přijata jednohlasně stejně jako rezoluce o Ebole. AIDS a další virové onemocnění jsou předmětem zájmu, nejen národních, ale i mezinárodních agentur jako např. WHO. V reakci na vypuknutí AIDS byla speciálně pomoci OSN vytvořena organizace UNAIDS, kde se jednalo o společné spolupráci na boji proti AIDS. OSN má však také mnoho svých organizací, které pomáhali lidem s tímto onemocněním a s dalšími různými infekcemi, tyto organizace pomáhali také nakaženým virem Ebola. Např. Dětský fond OSN (UNICEF), Rozvojový program OSN (UNDP), Populační fond OSN (UNFPA), Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), Světová zdravotnická organizace (WHO) a Světová banka. V této Rezoluci 1308 vznikla organizace UNAIDS. UNAIDS podporoval společné plány a strategie všech národů, podporoval mezinárodní spolupráci a pomoc v boji proti AIDS. Upozorňoval na důležitost prevence a poradenství v rozvojových zemích a dobrovolné testování v těchto oblastech pro snížení počtu nakažených. Rozdíl mezi epidemií Eboly a epidemií HIV/AIDS je především v rychlosti šíření viru. Ebola se šíří mnohem rychleji a nebezpečí přenosu z osoby na osobu je též větší. Proto virus Eboly znamená mnohem větší hrozbu pro světové společenství.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření Eboly před začátkem jednání na půdě OSN.", "content": "První případ ze současné epidemie byl již v prosinci 2013, kdy v Guinejské vesnici Meliandou zemřeli první 3 lidé. Z důvodu značné izolovanosti vesnice Meliandou od okolního světa (2 hodiny autem po rozbité silnici do nejbližšího města), zůstala tato úmrtí bez povšimnutí a další 3 měsíce se virus v této oblasti nepozorovaně šířil. Místní lékaři dlouho věřili, že se vypořádávají s cholerou nebo s horečkou Lassa. Až 25. března 2014 deklaroval guinejský ministr zdravotnictví vypuknutí nemoci ve východních okresech země. Do 24. března 2014 bylo v Guineji evidováno 86 případů a 59 úmrtí. Rozšíření do okolních zemí se vyšetřovalo. 17. dubna 2014 bylo v Libérii 27 nákaz Ebolou, z toho 13 skončilo smrtí. 29. dubna bylo v Guineji 221 potvrzených případů a 146 úmrtí. 24. červen: Guinea-390 případů (270 úmrtí), Libérie - 51 případů (34 úmrtí), Sierra Leone - 158 případů (34 úmrtí) 12. července bylo v těchto třech zemích dle již 964 případů onemocnění, které způsobilo smrt v 603 případech. 27. července přibyla na seznam zemí zasažených Ebolou také Nigérie prvním případem a úmrtím, která nakonec, přesto že má cca 170 milionů obyvatel, se s epidemií vypořádala velmi dobře, zaznamenala pouze 8 úmrtí způsobených Ebolou. 1 27. července byl celkový počet nakažených 1323, 729 úmrtí. 28. srpen: rozšiřování viru pokračuje a ještě zrychluje. Celkem je 3069 nakažených, 1552 úmrtí. Celkové procento úmrtnosti je 52%. 16. září – dva dny před zasedáním Rady bezpečnosti OSN, na které se začalo jednat o epidemii Ebole jako o ohrožení mezinárodního míru, bylo zaznamenáno 4985 případů, z toho 2461 úmrtí. Nejhůře byla zasažena Libérie – přes 1200 mrtvých.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity Světové zdravotnické organizace (WHO).", "content": "WHO se Ebolou začala zabývat 22. 3. 2014, kdy ji o rychle se rozvíjející epidemii informovalo Guinejské ministerstvo zdravotnictví. 8. srpna 2014: Světová zdravotnická organizace prohlásila tuto epidemii za ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu (PHEIC). 22. září WHO potvrdila, že současná epidemie Eboly v západní Africe nadále PHEIC představuje. 28. srpna, zveřejnila WHO plán na vypořádání se s epidemií Eboly (Ebola Response Roadmap), ve kterém předpokládá 20 000 případů nakažení, než se podaří dostat epidemii pod kontrolu, což by mělo být během 6 až 9 měsíci, s nákladem 490 milionů dolarů za prvních 6 měsíců. Jak se ukázalo, plán byl příliš optimistický a 16. září WHO revidovala tento plán: cena dosáhne 1 bilionu korun a pod kontrolu se epidemii pravděpodobně nepodaří dostat do 20 000 případů nakažení. 8 Dle kategorizace WHO v současné době v Guineji, Libérii a Sieře Leone probíhá rozšířený a intenzivní přenos nemoci.", "section_level": 1}, {"title": "Impulz pro jednání a dynamika vývoje.", "content": "Jedním z prvních náznaků, že epidemie Eboly se vymyká kontrole nejen tamním úřadům, ale i neziskovým organizacím bylo prohlášení Lékařů bez hranic, které bylo učiněno 20. června 2014. V prohlášení stálo, že epidemie Eboly se „zcela vymkla kontrole.“ Světové společenství však začalo reagovat na toto varování až začátkem srpna, kdy WHO svolalo první zasedání IHR Emergency comittee, které se konalo 6-7.8. Z tohoto zasedání vyplývá, že vypuknutí epidemie v Západní Africe je „mimořádná událost“ a možné důsledky dalšího mezinárodního šíření jsou obzvláště závažné vzhledem k virulenci viru. Dále poukazují na ten fakt, že infikované státy samy nejsou schopny zamezit šíření viru a proto je nezbytná mezinárodní spolupráce. První krok, který OSN podnikla k potlačení virové epidemi, byl jmenování Davida Nabarro do pozice Senior UN System Coordinator for Ebola. „Dr. Nabarro bude odpovědný za zajištění toho, že systém Organizace spojených národů bude schopný účinným a koordinovaným způsobem přispět k celosvětovému úsilí o zastavení šíření viru Eboly.“ stálo v prohlášení generálního tajemníka. Dalším nezbytným krokem kvůli stále se zhoršující situaci v Západní Africe bylo zaslání „Council letter“ generálním tajemníkem Pan-Ki munem s návrhem tříměsíčního technického prodloužení UNMIL (toto prodloužení vypršelo 30. září 2014, ve zdroji chybně uvedeni 31. září). Tato mise již v minulosti udržovala pořádek v Libérii pomocí armádních a civilních složek a tak měla činit i nadále. UNMIL tudíž měla sloužit jako překlenovací most v období, kdy nebylo zcela jasné, jaké konkrétní kroky budou učiněny ze strany OSN. Ve stejný den, kdy byl poslán již zmiňovaný Council letter, WHO zveřejnila důležitý dokument Ebola Response Roadmap. Tento komplexní dokument je reakce na kritickou situaci v Africe a přichází s několika zcela konkrétními kroky, jak zmírnit dopady nemoci v horizontu 6-9 měsíců a zcela zastavit její šíření do dalších států. (viz Aktivity Světové zdravotnické organizace (WHO)) Dalším významným krokem, který nastal v organizovaném postupu proti epidemii, se uskutečnil 5. září, když vyšel v účinnost „Mechanismus reakce na krizi“ (Crisis Response Mechanism). Tento dokument zamýšlí sjednotit postup systémů OSN, členských států, nevládních organizací a partnerů.", "section_level": 1}, {"title": "Nevládní neziskové organizace.", "content": "Neziskové organizace působí v Západní Africe již dlouhá desetiletí, a proto byly jedny z prvních, které zareagovaly na nastalou situaci, začali podnikat efektivní kroky a informovat okolní svět o dané situaci. Klíčovými organizacemi v této oblasti jsou Lékaři bez hranic (Medicins Sans Frontieres) a Mezinárodní červený kříž (ICRC) Kromě těchto dvou nejvýznamnějších neziskových organizací působí v regionu i další organizace popř. mise. Např. mise Milosrdných bratří vzbudila zájem evropské společnosti o dění v Západní Africe. Tento zájem o epidemii vzrost díky bratrovi Migelu Pajaresovi a řeholnici Julii, kteří byli převezeny do Španělska, aby jim byl aplikovaný experimentální lék ZMapp. O několik dní však Pajares zemřel v nemocnici a Evropa si uvědomila závažnost situace.", "section_level": 1}, {"title": "Rezoluce 2177 - dokument.", "content": "Na své 7268. schůzi Rada bezpečnosti jednomyslně schválila Rezoluci 2177, která se zabývá ohrožením bezpečnosti v Západní Africe virovým onemocněním Ebola. Tato rezoluce je unikátní tím, že vůbec poprvé označila Rada bezpečnosti ohrožení veřejného zdravý jako hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. V minulosti sice již byla schválena Rezoluce 1308, která se zabývala virem HIV, ale toto ohrožení bezpečnosti bylo označeno pouze jako regionální. V rezoluci se Rada bezpečnosti znepokojuje nad danou situací, jelikož může způsobit vážnou destabilizaci regionu a to díky možnému nárůstu občanských nepokojů, sociálního napětí a zhoršení politické situace. Dále se v rezoluci dočteme několik případů správného postupu, které se zde dávají příkladem. Jedním z těchto příkladů je Mano River Union Extraordinary Summit, který se konal 1. srpna 2014. Tato smlouva pomohla napadeným státům k bližší spolupráci, posílení lékařského servisu a k oprávnění izolovat nákazu pomocí přeshraničního zásahu. Kromě již zmiňované části, kde se Rada bezpečnosti pochvalně vyjadřuje o některých činech, které byly již v minulosti vykonány, se můžeme v tomto dokumentu dočíst o konkrétních krocích a připomínkách, které by měli zlepšit situaci v regionu.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace a její praktické dopady – vytvoření UNMEER.", "content": "18. září byla poprvé v historii OSN vytvořena zdravotnická záchranná mise na podporu v Africe UNMEER (United Nations Mission for Ebola Emergency Response), jejímž úkolem je především posílení centrální role WHO v tomto problému a to především v sociální, ekonomické či rozvojové sféře. Tým UNMEER je nasazen do ohniska Eboly v Ghaně, konkrétně v hlavním městě Accra a úzce spolupracuje s vládami v Guiney, Libérii a Sierra Leone. Tento tým by měl reprezentovat syntézu mezi zdravotnickou a bezpečnostní, politickou frakcí OSN. UNMER byl ovšem dlouho nečinný, první krok přišel až v polovině října, kdy bylo vypraveno letadlo a několik konvojů aut, ovšem ani jeden z nich nepřivážel z Ghany potřebné ochranné pomůcky nebo léky, nýbrž pouze stožáry a plachty na opravu skladů či nemocnic, ve kterých by se teprve někdy v budoucnu začaly vyrábět potřebné materiály. 5. listopadu vydal UNMEER prohlášení, ve kterém bylo zveřejněno, že situaci v Sierra Leone zapříčinil především nedostatek léčebných center a dvě třetiny lidí s nákazou za poslední 3 týdny byly právě z této země. Díky nedostatku volných míst v léčebných zařízeních se někteří lidé rozhodli, že budou o své příbuzné nemocné pečovat doma. UNMEER v této souvislosti vydal prohlášení, že z karantén odcházejí také díky nedostatku jídla a dalších důležitých věcí. Světový potravinový fond (WFP) se na toto téma vyjádřil tak, že o některých postižených místech nemá dostatek informací, a snaží se co nejrychleji postiženým oblastem pomoci. Výkonný ředitel WFP též uvedl, že tento program již pomohl 1,3 milionu obyvatel v Sierra Leone. Na konferenci WHO v Beninu pak náměstkyně ministra zdravotnictví Sierra Leone Madina Radmanová uvedla, že zhruba 50% lidí neumírá na Ebolu, ale na nějakou léčitelnou nemoc, avšak ze strachu z Eboly se neodváží přijít na vyšetření.", "section_level": 1}, {"title": "Situace mimo UNMEER.", "content": "Kromě WHO a OSN se snaží pomáhat postiženým oblastem i jiné státy, příkladem může být například Egypt, který v půlce října poslal do Ebolou zachvácené Guiney zdravotnickou pomoc. Dne 21. 10. došlo k částečnému průlomu, protože Dr. Marie Paule Kieny oznámila, že sérum z krve nakažených Ebolou a následně vyléčených bude v Libérii k dispozici během několika týdnů, vakcíny pak v lednu 2015. 27. 10. pak v USA vešel v platnost plán, který posílá všechny cestující z Guiney, Libérie či Sierry Leone na zvýšené pozorování. Mělo by trvat po celou inkubační dobu (21 dní) a zaměřeno má být především na tělesnou teplotu- ráno a večer, dále pak na nevolnost, průjem, bolesti svalů či krvácení. Na konci října vydalo OSN prohlášení, že rozšíření eboly se v Libérii zpomaluje díky změnám v nakládání s mrtvými v márnicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2177 byla přijata 18. září 2014, a to jednohlasně. Tato rezoluce by měla nastartovat mechanismy, které by měly zamezit šíření viru Ebola a tudíž snížit napětí v daném regionu. Unikátnost této rezoluce spočívá v tom, že vůbec poprvé Rada bezpečnosti označila ohrožení veřejného zdraví jako hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost.", "tgt_summary": null, "id": 704346} {"src_title": "Krušnohorské noviny", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie a profil novin a vydavatele.", "content": "Původní Krušnohorské noviny vydával Svaz krušnohorských spolků severozápadních Čech. Celkem vyšlo 64 ročníků. První čísla byla vydávána v Jirkově u Chomutova a vycházela čtvrtletně. Od roku 1888, kdy svaz již působil v Teplicích-Šanově, získaly noviny pod gescí předsedy svazu Reginalda Czermacka už výrazně rozšířený obsah a staly se měsíčníkem. Krušnohorské spolky mají své kořeny v 70. letech 19. století. Na základě zkušeností s přínosy cestovního ruchu v Alpách a v německém pohoří Harc inicioval vznik horských spolků tehdejší prezident pražské „Centrální komise pro podporu živností v českém Krušnohoří“ rytíř Richard von Dotzauer. August Weymann, svého času školský ředitel pro okresy Most a Chomutov, se této myšlenky ujal a s pomocí zastupitelů města Jirkova dne 16. listopadu 1879 založil první „Krušnohorský spolek“ (Erzgebirgsverein) v Čechách. Od roku 1880 následoval vznik dalších: Kovářská (později spolek pro Kovářskou – Vejprty – Měděnec), Jáchymov, Karlovy Vary, Kraslice a Chomutov. Jeden spolek po druhém později prohlásil Krušnohorské noviny za svůj spolkový časopis. Dlouhou dobu tvořily výše uvedené spolky jádro Svazu turistických spolků Krušnohoří a Českého středohoří (Verband der Touristenvereine des Erz- und Mittelgebirges), který byl ustaven 26. února 1882 v Karlových Varech. Jeho sídlem byly nejdříve Karlovy Vary, od roku 1883 Chomutov, od 22. listopadu 1885 Most-Litvínov a nakonec od 6. listopadu 1887 Teplice-Šanov. Prvním šéfredaktorem časopisu byl Dr. Ambros Mayr, profesor chomutovského gymnázia, vynikající filolog a literární historik. Ten dal časopisu znamenitý koncept. V jednom z úvodníků říká mimo jiné: „Šlechetné jsou účely, kterým jsou listy určeny, jelikož se zasvěcují nejsvětějšímu ze všech citů - lásce k rodné zemi a k domovu, jejichž krása a pověst by se měla šířit, abychom nekráčeli naší domovinou jako cizinci.” Jeden z nejvýznamnějších šéfredaktorů Krušnohorských novin byl Josef Brechensbauer - mimo jiné autor slavného průvodce po krušnohorské hřebenové stezce (Kammweg), který v této funkci působil od roku 1905 do roku 1920. Nesl těžký úkol vydávat a organizovat časopis v době I. světové války a v poválečném období. Po několik let mohly Krušnohorské noviny vycházet pouze v šesti slabých sešitech na nekvalitním papíru. Přesto byl tento časopis „v ubohém šatu“ pro mnoho synů, daleko ve střeleckých zákopech, dobrým poslem z domova. Od 1. března 1925 přebírá redakci Krušnohorských novin Dr. Gustav Müller, profesor Obchodní akademie v Teplicích-Šanově. Zároveň převzal vedení teplického Horského spolku. Pod jeho rukama začaly Krušnohorské noviny vycházet opět dvanáctkrát ročně. Kromě toho vycházela k různým příležitostem výpravná zvláštní čísla jako např. Klínovec, Měděnec, Krupka, Klášterec nad Ohří, Dubí, Milešovka, Duchcov a Jirkov. Díky Dr. Gustavu Müllerovi se k dosavadním příznivcům Krušnohorských novin přidalo mnoho dalších. Časopis však nepřežil vyčerpání způsobené druhou světovou válkou, a tak v dubnu 1943 vyšel naposledy. Více než šedesátileté vydávání Krušnohorských novin vytrvale sloužilo k podpoře vlastivědy, etnografie, péči o rozvoj turistiky a cestovního ruchu. Neúnavně poukazovaly na krásu zdejší krajiny a osobitost Krušných hor a přilehlých krajin. Díky svazu spolků se Krušné hory otevřely turistům, od té doby jsou oblíbeným cílem přátel přírody z blízka i daleka. Historická série Krušnohorských novin z let 1880 – 1943, pečlivě opatrovaná regionálních v archivech a muzeích, patří k cenným zdrojům vlastivědných informací z oblasti Krušnohoří a Českého Středohoří pro badatele v oblasti historie a tradic severních Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovené noviny.", "content": "Obnovené Krušnohorské noviny, které navazují na bývalé spolkové periodikum \"Erzgebirgs-Zeitung“, začal vydávat Českojiřetínský spolek - spolek pro oživení Krušnohoří (vedení redakce: Petr Fišer, Miroslav Mertl, Jan Setvák). První obnovené vydání vyšlo dne 15. května 2015, u příležitosti 130. výročí zprovoznění moldavské dráhy (18. května 1885) a současně i k výročí 135 let od prvního vydání Krušnohorských novin (Erzgebirgs-Zeitung). Od roku 2016 byly zaregistrovány jako periodikum (ISSN 2533-350X) vycházející dvakrát ročně. Dnešní redakce pracuje od roku 2015 na Valdštejnském zámku v Litvínově. V roce 2016 redakční radu posílili Hana Truncová, Mgr. Vlasta Mládková, PhDr. Jiří Wolf a Heinz Lohse. Českojiřetínský spolek a Heimatgeschichtsverein Rechenberg-Bienenmühle e.V. (Domovský historický spolek) si předsevzaly, že společně oživí Krušnohorské noviny jako cenné historické dědictví a budou tak v tradiční podobě zachycovat historické poklady regionu jakož i významné události v Krušnohoří. Ve spolupráci obou spolků vyšly 15. listopadu 2017 (poprvé od roku 1943) Krušnohorské noviny – Erzgebirgs-Zeitung opět i v německojazyčném provedení (ISSN 2570-7590). Členka redakce Hana Truncová (nar. 1924) je studentkou posledního šéfredaktora historické redakce Dr. Gustava Müllera, profesora Obchodní akademie v Teplicích-Šanově.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarníci.", "content": "Výtvarníkem grafiky původních Krušnohorských novin byl krušnohorský malíř Gustav Zindel, jehož obrazy lze zhlédnout v muzeích v Chomutově nebo Karlových Varech. Současnou grafiku hlavičky Krušnohorských novin ztvárnila podle původního Zindelova motivu výtvarnice Petra Kofroňová - Wolfová, která se podílí mj. na grafice sborníků vydávaných Městským muzeem v Duchcově. Titulní stránka prvního obnoveného vydání obsahuje dále práce výtvarníků Jiřího Bešťáka (autora map českých tratí) či malíře Adolfa Absolona a rytce Martina Srba, kteří patří k předním výtvarníkům známým v oblasti české známkové tvorby.", "section_level": 1}, {"title": "Záštita a ocenění.", "content": "Obnoveným Krušnohorským novinám poskytl už v jejich počátku, v roce 2015, záštitu hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček. Krušnohorské noviny získaly prestižní cenu „Prix non pereant“ (Média na pomoc památkám), kterou každoročně společně udělují Syndikát novinářů České republiky a sdružení Pro Bohemia. Ocenění bylo získáno za I. místo v kategorii publicistika v roce 2018 a za II. místo ve stejné kategorii za rok 2019.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krušnohorské noviny jsou spolkové periodikum, které vycházelo v němčině pod názvem „Erzgebirgs-Zeitung“ od 15. května 1880. Poslední číslo vyšlo v dubnu 1943. Noviny byly obnoveny v českém jazykovém provedení 15. května 2015, v němčině vyšly od roku 1943 poprvé 15. listopadu 2017. Titul je tradičně zaměřen na Krušnohoří a České středohoří.", "tgt_summary": null, "id": 1743430} {"src_title": "Moric Fialka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině lékaře. Studoval na staroměstském gymnáziu a četba řeckých klasiků ho přivedla k myšlence stát se vojákem. Navzdory odrazování trval na svém rozhodnutí a roku 1824 nastoupil jako kadet k 28. pěšímu pluku. Vedle vojenských povinností se učil cizí jazyky. V letech 1838–43 vyučoval češtinu na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Roku 1848 se účastnil obléhání Prahy; u Běchovic zachraňoval příslušníky ozbrojených sil, kteří utíkali z revolucí ovládaného města. Potom se zapojil do potlačování povstání ve Vídni a Uhrách. Za hrdinství v bitvě u Kápolny 27. února 1849 dostal vojenský záslužný kříž. Byl přijat do šlechtického stavu a stal se podplukovníkem. Roku 1859 byl jmenován místním velitelem v Tridentu (pomáhal tam zraněným v italské válce – viz Bitva u Solferina) a o rok později v Mantově. Roku 1862 byl přeložen do Krakova. Mimo jiné byl přísedícím u válečného soudu, před kterým stanuli polští revolucionáři. Svou mírností jim v mnoha ohledech prospěl. V roce 1864 odešel do důchodu. Nikdy nezapřel svůj český původ, podporoval českou kulturu a literaturu. Jeho synovcem byl Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský. Fialka na něj měl velký vliv, zejména na vojenské akademii, kdy na něho dohlížel a posiloval v něm české národní cítění. Společně pak byli oceněni za statečnost u Kápolny.", "section_level": 1}, {"title": "Literární (překladatelské) dílo.", "content": "Fialka vynikal svým vzděláním nad ostatní rakouské důstojníky. Vedle povinné němčiny uměl anglicky, francouzsky i slovanské jazyky. Přeložil několik prací Charlese Dickense – román \"Oliver Twist\" a povídky \"Štědrý večer\" a \"Zvony\". Je také autorem českého překladu \"Nového cvičebního řádu c. k. pěchoty\". Psal články do časopisů \"Květy\" a \"Koruna chrudimská\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Moric Fialka (30. října 1809 Písek – 13. června 1869 Krakov), uváděný i s křestním jménem Mořic, byl český důstojník v rakouské armádě, novinář a překladatel.", "tgt_summary": null, "id": 927477} {"src_title": "Norbert Henrichs", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Norbert Henrichs se narodil v roce 1935 ve městě Essen v oblasti řeky Rúr. Již v době studií se zaměřoval na humanitní obory. Studoval na univerzitě v Bonnu, dále na univerzitě v Mnichově a Kolíně, dostal akademický titul z filosofie, teologie, psychologie, historie a doktorský titul z filosofie, přesněji z existenciální hermeneutiky. Svou kariéru započal letech 1961 – 1966 jako středoškolský učitel. Dále pak roku od 1967 pracoval jako odborný akademický asistent na univerzitě v Düsseldorf na Institutu filosofie, kde mu byl v roce 1974 udělen titul profesor filosofie a informační vědy. V roce 1980 opustil Duseldorf a až do roku 1985 pracoval jako vědecký ředitel pro Společnost informací a dokumentací (Gesellschaft fúr Information und Dokumentation – GID) ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1986 se však vrátil na univerzitu v Duseldorfu a opět působil jako profesor informační vědy. Za jeho působení na univerzitě byl v roce 1999 Institut filozofie přejmenován na Institut pro jazyky a informace (Institute for Language and Information).", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity, členství.", "content": "Od roku 1970 byl rovněž konzultantem federální vlády v Bonnu v Berlíně a konzultantem vlády pro informační politiku ve Vestfálsku. Byl členem několika poradních výborů v Deutsche Forschungsgemeinschaft (Bonnu); Deutsche Bibliothek (Frankurtu); Deutsches Bibliotheksinstitut (Berlíně), Fachinformationszentren Mathematik, Physik, Astronomie (Karlsruhe); Sozialwissenschaften (Bonn), Sportwissenschaft (Köln) a členem některých vědeckých společenství.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos pro IV.", "content": "Norbert Henrichs se k informační vědě, jako mnoho dalších, dostal přes dokumentaristiku. Již zde narazil na některé nedostatky. Z toho důvodu aktivně kritizoval tradiční informačně-vyhledávací systémy a metody.", "section_level": 1}, {"title": "Text-word method.", "content": "Vzhledem k tomu, že nepovažoval klasifikační systémy ani lexikony za dobrou metodu pro indexování filozofických článků, vynalezl (v roce 1967) novou metodu intelektuálního indexování, která má být adekvátní indexovací metodou pro humanitní vědy, jež nazval \"Text-word method\". Metodu lze přirovnat k dnešnímu tagování s tím rozdílem, že jsou využívány pouze „klíčová slova“ z daného dokumentu (zde narazil na jazykové obtíže, které však byly vyřešeny). Hlavní myšlenkou metody není reprezentace samotného dokumentu, ale tematické skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "I&D Program.", "content": "Norbert Henrichs hrál klíčovou roli v plánování německého vládního programu pro rozvoj dokumentace a informace (I&D Program 1974–1977), který měl za úkol sloučit téměř 650 dokumentačních středisek do 20 informačních center. Tento program vyvolal ve své době celosvětové pozdvižení, jelikož ve světě neměl obdoby. Bohužel, program nebyl nikdy kompletně realizován a musel být zrušen, převážně kvůli špatnému financování.", "section_level": 2}, {"title": "Vysokoškolské vzdělaní v IV.", "content": "Sehrál také důležitou roli v budování informačně zaměřeného programu na univerzitě v Düsseldorfu. Původně se zde zaobíral optimalizací dokumentace filozofických materiálů, což vyústilo k vytvořenídatabáze (jedné z prvních vůbec) s Booleovým vyhledávacím systémem. Od dokumentaristiky to byl jen krůček k IV, jež jej začala fascinovat. Začal pořádat přednášky (1969-70) s informačně-vědní tematikou, jež měly nemalou odezvu. Z toho důvodu Filozofická fakulta povolila vypracování IV curricula, což vedlo k zvýšení zájmu a prestiže oboru. Podle Norberta Henrichse je informační věda o organizování znalostí, s velkým praktickým potenciálem. Curriculum tedy bylo laděno touto cestou. Informační věda byla studentům nabízena pod záštitou Filozofické a Matematicko-vědní fakulty jako „aplikovaná filozofie“. V dnešní době jde na Heinrich-Heine-University studovat obor „Informační věda a jazyky“.", "section_level": 2}, {"title": "K prostudování.", "content": "Největší úspěchy Norberta Henrichse jsou zaznamenány v práci: Pioneers of Information Science in Europe: The Oeuvre of Norbert Henrichs. Práce je také sumarizována v prezentaci \"Pioneers of Information Science in Europe: The Oeuvre of Norbert Henrichs\" Práci \" The Growing Crisis of Traditional Information Retrieval Systems - What is to follow?\", jež popisuje krizi vyhledávacích systému té doby. I když se jedná o práci staršího data, stále obsahuje užitečné informace.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Seznam publikací", "section_level": 2}], "src_summary": "Norbert Henrichs ( 5. července 1935, Essen, Německo – 2. května 2016) je německý dokumentarista, vědec a profesor. Přestože některé jeho práce, jako například „Text-Word Method“ či kritika tradičních informačníě-vyhledávacích systémů, mají celosvětový charakter, většinu svého času věnoval rozvoji informační vědy ve své rodné zemi – Německu. Je znám jako jeden z pionýrů informační vědy v Evropě.", "tgt_summary": null, "id": 115339} {"src_title": "Židovský hřbitov v Souši", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší písemný doklad o existenci Židů v Mostě je dlužní úpis z roku 1393 Boreše mladšího z Rýzmburka svým židovským věřitelům Ascherovi a Isákovi z Mostu. Do poloviny 19. století bydleli Židé v okolních obcích v Hořanech, Lišnici a v Korozlukách. V Lišnici a Hořanech stály i synagogy. V roce 1864 byla v Mostě zřízena modlitebna a v roce 1868 založena židovská obec. V roce 1872 byl položen základní kámen synagogy a o rok později došlo k jejímu otevření. Roku 1878 byl v blízké Souši založen židovský hřbitov. Na počátku 20. století bylo u vnitřní strany ohradní zdi hřbitova oproti židovským zvyklostem pohřbívání zřízeno kolumbárium. Po připojení Sudet ke Třetí říši v roce 1938 vstoupily také v Mostě v platnost tzv. Norimberské zákony. Během tzv. Křišťálové noci dne 10. listopadu 1938 byla nacisty vypálena i mostecká synagoga. Její zbytky byly později zbourány. Židovská komunita se během období holokaustu rozpadla. Po skončení války byla náboženská obec obnovena, ale později nebylo možné dodržet minjan, a proto zanikla. Dnes jsou mostečtí Židé členy Židovské náboženské obce v Teplicích. Po druhé světové válce zůstal hřbitov opuštěný a zchátralý, jeho ohrada spadla a náhrobky zarostly. Na hřbitově byl zřízen památník vojákům padlým v první světové válce a v roce 1970 sem byly přeneseny ostatky pilota Julia Finka z druhé světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Obnova hřbitova, tj. vyčištění od náletových dřevin a stavební úpravy, začala v 90. letech, ale postupovala velmi pomalu. V roce 1996 byl hřbitov zanesen do seznamu kulturních památek České republiky. V roce 2008 byla v prostorách rekonstruované obřadní síně otevřena výstava o dějinách židovské komunity na Mostecku od středověku po období druhé světové války. Prostor má sloužit i jako vzdělávací centrum. Výstava je přístupná po telefonické dohodě se správcem objektu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Židovský hřbitov v Mostě - Souši je kulturní památka v bývalé obci Souš, která je dnes místní částí města Mostu. Jedná se o jedinou movitou upomínku na předválečnou židovskou komunitu v Mostě. Správcem hřbitova založeného v roce 1878 je Židovská obec Teplice. Areál o rozloze 3474 m tvoří hřbitov s náhrobky, obřadní síň č. p. 688, márnice a ohradní zeď hřbitova.", "tgt_summary": null, "id": 1904011} {"src_title": "Radnice (Slaný)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Budova radnice stojí na místě původního středověkého měšťanského domu, který pro tento účel městu věnoval císař Karel IV. 23. června 1378. Původně šlo o jednopatrovou budovu s vysokým stupňovitým štítem a vysokou hranolovitou věží čtvercového půdorysu. Na věži, stejně vysoké jako je dnešní, byla pavlač a v úrovni prvního patra byl staročeský orloj. Před budovou radnice byly umístěny tzv. \"znaky spravedlnosti\", které čítaly trdlici, koš a kruh s řetězi. Věž měla cibulovou střechu s makovicí, ozdobenou hvězdou. Tato symbolika sahá do časů husitské revoluce, v níž se Slaný, spolu s dalšími městy severozápadních Čech prohusitsky angažovalo. V tehdejších chiliastických projevech byla městu Slanému přisouzena coby symbol „hvězda“, tak jako byly symboly spojeneckých měst „měsíc“ – luna (Louny) a „slunce“ (Žatec). V budově radnice byla velká síň – „mázhaus“, radní síň, v jejím přízemí se nacházela „šatlava“. Na prostranství před budovou stál pranýř. V roce 1751 nechal hrabě Michal z Martinic postavit na místě původní budovy radnici novou, ta však 2. srpna 1795 vyhořela. O rok později město postavilo radnici novou a v roce 1797 nechalo pozlatit hvězdu i slunce, které poškodil požár. Později (v roce 1873) byly instalovány nové věžní hodiny se dvěma železnými ciferníky, s novým strojem, ten byl v roce 1894 vystaven na slánské Národopisné výstavě. Nad hodiny byly zavěšeny i dva cymbály. V roce 1890 byl nad vchodový portál umístěn pískovcový městský znak, jeho návrh vypracoval Ferdinand Velc. Do současné podoby radnici v novorenesančním slohu upravil slánský architekt Rudolf Štech v letech 1895–1896. Radniční věž je dvoupatrová, druhé patro začíná v úrovni okapů dvoupatrové budovy radnice a střechy vedlejšího domu Ungelt. V prvním patře jsou dva sály s novorenesančními malbami a klasicistními, řezbami zdobenými dveřmi a ostěním. Radniční věž má výšku 43 metrů. Její střecha je cibulová, osmihranná, pobitá měděným plechem. Je zakončena makovicí s hvězdou. Na všech stranách věže jsou ciferníky hodin. V roce 2016 byla rekonstruována fasáda budovy směrem k Ungeltu, v roce 2017 prochází dalšími opravami. Celková hodnota prací činí 750 tisíc Kč. V budově sídlí v současnosti Městská policie Slaný a část prostor využívá i lidová galerie Dobeška.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bývalá radnice ve Slaném je pozdně barokní budova se 43 metrů vysokou věží, postavená roku 1796 a později novorenesančně upravená. Stojí na historickém hlavním Masarykově náměstí, uprostřed řady domů lemujících jeho jižní stranu. Někdy bývá též označována jako stará radnice, pro odlišení od nynějšího sídla městského úřadu na protilehlé straně náměstí. Od roku 1988 je chráněna jako nemovitá kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": null, "id": 1373550} {"src_title": "Boris Chersonskij", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rodina Chersonských žila v Оděse od poloviny 19. století. Praděd Borise Chersonského Áron Chersonskij byl veterinárním lékařem. Jeho syn Robert (Reven) (1896–1954), děd Borise, studoval medicínu v Německu, pracoval jako lékař a primář neurologického oddělení nemocnice. Robert Aronovych Chersonskij psal básně pod pseudonymem \"RaPo\" a v roce 1918 vydal dvě knihy satirických básní. Je veteránem druhé světové války. Po válce Robert Chersonskij založil v Oděse psychoneurologické oddělení psychiatrické léčebny. Otec Borise Chersonského Hryhorij taktéž byl účastníkem Druhé světové války. V roce 1949 vydal básnickou sbírku \"Studenti\", v roce 2004 - \"Návrat\". Rodina matky pochází z Besarábie a žila po válce v Černovicích, kde se Borys Chersonskyj narodil. Boris Hryhorjevič Chersonskij se narodil 28. listopadu 1950 v Černovicích. Dětství a dospívání strávil v Luhanské oblasti ve východní Ukrajině. Studoval lékařství v Ivano-Frankivsku a v Oděse. V roce 1974 začal pracovat jako lékař-psychiatr a klinický psycholog, zabýval se psychoanalýzou. V roce 1983 obhájil kandidátskou disertaci v oboru Klinická psychologie. V letech 1999-2015 byl vedoucím katedry klinické psychologie Oděské univerzity. Je autorem šesti monografií o psychologii a psychiatrii, včetně \"Psychodiagnostiky myšlení\" (2003). Od roku 2011 je prezidentem svazu psychologů a psychoterapeutů Ukrajiny. Od roku 2017 je rektorem Kyjevského institutu moderní psychologie a psychoterapie. Boris Chersonskij navštívil Prahu 28.11.2018 a v Knihovně Václava Havla uvedl české vydání svého Rodinného románu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Boris Chersonskij začal publikovat svou poezii koncem 60. let v samizdatu. V 70. a 80. letech byl jednou z nejvýznamnějších osobností na oděské samizdatové scéně. Po rozpadu SSSR od 90. let minulého století vydává svá díla v Ukrajině, Rusku, Německu, Rakousku, Nizozemsku, USA a jiných zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný archiv (1997).", "content": "Za nejvýznamnější dílo Borise Chersonského je považován román ve verších Rodinný archiv (1997). Chersonskij vychází z autentické historie svého slovansko-židovského rodu. Děj románu se odehrává v průběhu celého dvacátého století, převážně na území střední a východní Evropy. Najdeme zde nejen Oděsu, Lvov či Karlovy Vary, ale i Kolymu, Jeruzalém či Brooklyn. Autor s odstupem střízlivého pozorovatele a pečlivého dokumentaristy popisuje příběhy čtyř generací příslušníků vlastní - kdysi velmi rozvětvené - rodiny na pozadí dramatických dějinných zvratů a katastrof dvacátého století: od první světové války přes bolševickou revoluci, léta Stalinova teroru, druhou světovou válku a holocaust, až po období poválečné totality. Čtenář si skládá celkový obraz doby pomocí biografických údajů a popisek fotografovaných osob, jejich zevnějšku a atributů, i ze zdánlivě nepodstatných detailů prostředí. Z těchto útržků postupně proniká pod povrch dění, do tragických osudů rodiny, do zmizelého světa východoevropského židovství, ale i ortodoxního křesťanství jako étosu pod povrchem sovětské reality. A tak příběh jedné rodiny se tak stává eposem jednoho národa, který v minulém století byl prakticky vymazán z mapy střední a východní Evropy. První český překlad \"Rodinného archivu\" vydala Džamila Stehlíková roku 2018.", "section_level": 2}], "src_summary": "Boris Chersonskij (; * 28. listopadu 1950, Černovice, Ukrajina) je ukrajinský básník, spisovatel, překladatel, publicista, lékař, pedagog. Žije v Oděse. Jeden z nejvýznamnějších básníků a spisovatelů na Ukrajině, autor řady prozaických děl a básnických sbírek.", "tgt_summary": null, "id": 534837} {"src_title": "Jan Leopold z Trautsonu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze starobylého rakouského rodu, jemuž od roku 1589 náležel titul hrabat, hlavním sídlem rodu byl hrad Falkenstein v Dolních Rakousích nedaleko Mikulova. Byl synem dolnorakouského místodržitele hraběte Jana Františka Trautsona (1609–1663) a jeho třetí manželky Margarety z Rappachu (1621–1705). Ta v roce 1673 koupila panství Český Rudolec, které pak v rodině zůstalo do roku 1741. Od mládí působil u dvora arcivévody Josefa, pozdějšího císaře Josefa I., což mu také přineslo rychlý postup na společenském žebříčku. Již v roce 1683 se stal říšským dvorským radou, následovaly čestné posty císařského komořího a tajného rady, od roku 1694 byl nejvyšším komorníkem arcivévody Josefa a v roce 1698 obdržel Řád zlatého rouna. V korespondenci a pamětech svých současníků byl vyzdvihován pro svou vstřícnou a nekonfliktní povahu. Když se Josef I. stal císařem, Trautson byl jmenován císařským nejvyšším hofmistrem a prezidentem tajné státní konference (1705–1711), o podíl na vlivu a moci se však dělil se slavným vojevůdcem princem Evženem Savojským. Krátce před smrtí Josefa I. byl povýšen do knížecího stavu (1711), po nástupu Karla VI. musel své úřady opustit, zůstal ale členem tajné státní konference. Po smrti knížete Liechtensteina se znovu stal císařským nejvyšším hofmistrem a zůstal jím až do smrti (1721–1724). Zúčastnil se korunovace Karla VI. českým králem (1723), kdy několik měsíců pobýval jako host v Colloredovském paláci na Malé Straně.", "section_level": 1}, {"title": "Majetek v Čechách.", "content": "Majetkové zázemí měli Trautsonové především v Dolních Rakousích, kde jim patřily statky v okolí hradu Falkenstein, hlavním sídlem Jana Leopolda Trautsona byl zámek Goldegg poblíž St. Pölten. V centru monarchie nechal postavit rodový palác (Trautson Palais), který vznikl v roce 1712 podle projektu dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Již v roce 1583 Pavel Sixt Trautson obdržel český inkolát a získal pozemky poblíž Litomyšle. Jan Leopold Trautson začal koncem 17. století budovat rozsáhlý majetkový komplex na rozmezí středních Čech a Vysočiny. V roce 1695 koupil statek se zámkem v Martinicích a v okolí pak během následujících let přikupoval další pozemky. K Martinicím přikoupil v roce 1698 nedaleké Dolní Kralovice, které se následně staly sídlem panství, pro příležitostný pobyt panstva byly ale určeny zámky v Čechticích a Křivsoudově. Poslední významnější akvizicí byl nákup Vlastějovic s 18 vesnicemi od Věžníků v roce 1716. V další generaci pak sňatkem přibylo do majetku Trautsonů ještě panství Vlašim (1722).", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jan Leopold byl ženatý s hraběnkou Marií Terezií Ungnadovou z Weissenwolffu (1678–1741), která od něj v roce 1720 koupila panství Český Rudolec. Měli spolu dvanáct dětí, z nichž několik zemřelo v dětství. Dcery se provdaly do významných rakouských rodů (Starhemberg, Künigl, Auersperg), z potomstva byl nejvýznamnější syn Jan Josef (1707–1757), který byl vídeňským biskupem a kardinálem. Po vymření rodu Trautsonů (1775) připadla většina majetku Auerspergům, kteří pak v jedné linii užívali jméno \"Auersperg-Trautson\". Kníže Jan Leopold je pohřben v rodinné hrobce Trautsonů v kostele sv. Michaela ve Vídni. Autorem projektu jeho náhrobku je architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu, vybudoval jej český sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Leopold Donát kníže z Trautsonu (\"Johann Leopold Donatus Fürst von Trautson, Reichsgraf von Falkenstein, Freiherr zu Sprechenstein\") (2. května 1659, Vídeň – 28. října 1724, Sankt Pölten) byl rakouský šlechtic, dvořan a politik. Jako císařský nejvyšší hofmistr patřil v první čtvrtině 18. století k významným osobnostem habsburské monarchie, proslul jako iniciátor stavby rodinného paláce ve Vídni, v němž dnes sídlí rakouské ministerstvo spravedlnosti. Kromě toho četnými nákupy vybudoval rozsáhlé dominium v Čechách.", "tgt_summary": null, "id": 523656} {"src_title": "Lokomotiva 750.7", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Plány na rekonstrukci.", "content": "Po roce 2007, kdy se od dosud unitárních Českých drah oddělila nákladní divize ČD Cargo, zbyly osobnímu dopravci lokomotivy řad 750 a 754. U druhých jmenovaných téhož roku proběhly první modernizace prostřednictvím dosazení elektronického řídicího systému, diagnostiky a dalších, zatímco řada 750 zůstala v provozu v původním stavu. Byl proto vyhlášen projekt rekonstrukce, kterou měly projít zhruba dvě desítky strojů. Sledována byla především nižší spotřeba paliva, splnění ekologických limitů a v neposlední řadě i zlepšení pracovních podmínek obsluhy. Modernizaci finančně zaštítila společnost Impuls-Leasing-Austria, jenž odkoupila stroje určené k přestavbě. Dráhy se následně zavázaly modernizované stroje postupně pomocí zpětného leasingu splatit. Vítězem výběrového řízení se stala společnost CZ LOKO Česká Třebová, které byla zadána rekonstrukce 19 strojů. První přestavěná lokomotiva absolvovala zkušební jízdy koncem roku 2010 a konečný počet byl završen o dva roky později.", "section_level": 1}, {"title": "Technické řešení.", "content": "Lokomotiva je celkově opravena. Zachován byl hlavní rám, skříň lokomotivy, kabiny strojvedoucího a pojezd včetně podvozků. Hlavním prvkem modernizace je remotorizace dosazením nového dieselového motoru Caterpillar 3512C HD namísto původního agregátu ČKD K 12 V 230 DR, a náhrada trakčního dynama alternátorem Siemens s usměrňovačem. Modernizací prochází téměř celá strojovna, je dosazen i nový topný alternátor Siemens, nové pomocné pohony, nová elektroinstalace a vzduchotechnika, nově je dosazena elektrodynamická brzda. Kompletní rekonstrukce proběhla i v oblasti stanovišť strojvedoucího, která jsou vybavena klimatizací, digitálním řídicím systémem, mikrovlnnou troubou, rádiovým systémem TRS VS 67 a dalšími novými prvky. Díky dosazení UIC zásuvek jsou lokomotivy schopny provozu ve dvojicích (na kabel vícenásobného řízení) a část strojů byla upravena na ovládání z řídicích vozů. Také umožňují dálkově ovládat dveře přívěsných vozů podporovaných typů. Stroj 750.703 vznikl z lokomotivy řady 753, vybavené parním vytápěcím zařízením. Oproti ostatním strojům, vzniklým z řady 750, muselo na něj být elektrické vytápění dosazeno kompletně nové. Všechny lokomotivy byly v rámci rekonstrukce nalakovány do modrého korporátního nátěru Českých drah (stylu Najbrt), od čísla 712 v jeho vylepšené novější verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Lokomotivy byly poprvé nasazeny na trasu Praha – Příbram – Písek – České Budějovice, aby nahradily dožívající lokomotivy řady 749. První stroj 750.701 byl poprvé nasazen na vlak s cestujícími dne 7. ledna 2011, a to na vlacích R 1248 a R 1253. Následovalo dodání tříkusové série do pražského depa a další dokončené stroje již odcházely do dep Brno a Trutnov. V těchto služebnách částečně nahrazují zastaralé a nehospodárné stroje řad 750 a 754. V olomouckém depu zase nahrazují stroje řady 749, zatímco novější řada 754 je vedena jako záložní. V souvislosti s dokončením dodávek řady 750.7 byla na jaře 2014 z provozu osobního dopravce odstavena poslední lokomotiva 750.118 a odvezena do Plzně na náhradní díly. Od jízdního řádu 2012/2013 byly lokomotivy nasazeny do vozby rychlíků Praha – Rakovník, kde byly provozovány ve vratné soupravě spolu s řídícím vozem řady 80-29.2 a vagóny Bdtn. Zatímco na trasu Praha – České Budějovice, kde jejich provoz začínal, byl pravidelně nasazován pouze jediný pražský stroj 750.705 na dvou párech rychlíků týdně. Po třech letech byl tento výkon pro neefektivitu zrušen (převzaly jej motorové vozy řady 842) a stroj 750.705 přešel do Brna. V témže jízdním řádu nově začal jezdit stejný stroj 750.705 na osobních vlacích na trase České Budějovice – Nové Údolí v letním období od 27. dubna do 14. září (prvně 11. června). I zde se již neobjeví a sezónní vlaky na Šumavě byly od roku 2015 do roku 2017 plně v režii budějovické řady 754, od JŘ 2017/2018 zde zajišťuje dopravu společnost GW Train Regio. V roce 2019 přichází velká redislokace většiny lokomotiv. Koncem roku postupně odchází Trutnovské stroje (čísel 701, 702, 703) do Šumperku, kde nahrazují zdejší stroje (čísel 715, 716, 717, 718). Šumperské 750.7 jsou redislokovány do Bohumína, kde nahrazují starší lokomotivy řady 754 (které následně odchází do Trutnova). Dvě lokomotivy opouští i brněnské depo. První 750.704 přecestovala do Šumperka a druhá 750.719 byla redislokována do Bohumína. Následně se vrací trutnovská lokomotiva 750.714 z opravy v CZ-LOKO Česká Třebová, kam byla zaslána pro opakované poruchy spalovacího motoru. Po opravě se ale už do Trutnova nevrátí. Lokomotiva putuje do depa v Brně jako náhrada za 750.719. Změny se nevyhnuly ani Rakovnickým strojům (Čísel 705, 706, 707 a 708). Jejich výkony na rychlíkách z Rakovníku do Prahy od jízdního řádu 2019/2020 obsluhuje dopravce ARRIVA vlaky. Všechny tamější lokomotivy jsou s novým jízdním řádem přesunuty do Prahy, kde jsou nasezeni na rameni osobních vlaků Praha - Mělník a Praha - Mladá Boleslav společně s řídícími vozy ABfbrdtn795 a přívěsnými vozy Bdtn. Od jízdního řádu 2018/2019 lokomotivy přestaly obsluhovat tato ramena rychlíků a spěšných vlaků: Lokomotivy v jízdním řádu 2019/2020 obsluhují tyto ramena:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotivy 750.7 je dieselelektrická lokomotiva, vzniklá rekonstrukcí původních strojů řad 750 a 753 společností CZ LOKO pro České dráhy. Při modernizaci je provedena náhrada původního spalovacího motoru novějším, upraveno je i celé pohonné soustrojí a rekonstruována stanoviště strojvedoucího. Mezi lety 2010–2012 vzniklo 19 strojů, určených především pro dopravu rychlíků a osobních vlaků.", "tgt_summary": null, "id": 2442242} {"src_title": "Ekonomika Robinsona Crusoe", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rámec teorie.", "content": "Předpokladem je, že Robinson Crusoe ztroskotal na opuštěném ostrově. Základní související předpoklady o ekonomickém prostředí ostrova jsou tyto: Na ostrově se nachází pouze jeden jedinec, sám Robinson Crusoe. Robinson Crusoe se chová jako producent s cílem maximalizovat profit, a zároveň jako spotřebitel s cílem maximalizovat užitek. Možnost obchodu může být do teorie představena přidáním další osoby do ekonomiky ostrova. Touto osobou je Robinsonův přítel, Člověk Pátek. Přesto že v románu se jedná o Robinsonova služebníka, v Robinsonově ekonomice je Pátek uvažován jako další člen ekonomiky ostrova s rovnocennými rozhodovacími právy jako Robinson. Společně s tím mohou být analyzovány podmínky Paretova optima pokud zároveň uvažujeme koncept boxového diagramu. Crusoe má, podobně jako domácnosti (zdroje pracovní síly), na výběr dvě aktivity, které může provozovat – vydělávat (získávat příjem) nebo mít volno.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce produkce a indiferenční křivka.", "content": "Příjmovou aktivitou se v tomto případě stává sbírání kokosů. Jak je obvyklé, čím více času využije pro svoje volnočasové aktivity, tím míň má jídla a obráceně, čím více času stráví sbíráním kokosů, tím míň času má na volnočasové aktivity. Crusoova indiferenční křivka zobrazuje jeho preference pro rozdělení času na volno a sbírání kokosů, zatímco produkční křivka zobrazuje technologický vztah mezi tím, jak moc pracuje a tím, kolik kokosů nasbírá. Pokud jsou osy zachycující sběr kokosů a volný čas obrácené a zakreslené s Crusoovou indiferenční mapou a funkcí produkce, vznikne následující graf: Křivka produkce je ve dvou dimenzionálním zobrazení konkávní a ve troj dimenzionálním zobrazení konvexní. To znamená, že čím déle Robinson pracuje, tím více kokosů bude schopný nasbírat. Jenže, vzhledem ke klesající mezní návratnosti práce, bude tento nárůst zisku kokosů s každou další hodinou práce menší. Bod, ve kterém Crusoe dosáhne rovnováhy mezi počtem hodin strávených sbíráním kokosů a počtem hodin určených k relaxaci, je bodem, ve kterém se nejvyšší indiferenční křivka a funkce produkce dotýkají. Tohle bude Robinsonovým ideálním bodem za předpokladu, že technologická omezení jsou daná a nemůžou být změněna. V tomto rovnovážném bodě musí být sklon nejvyšší indiferenční křivky roven sklonu produkční křivky. Vzpomeňme, že mezní míra substituce ve spotřebě vyjadřuje míru ochoty spotřebitele vyměnit jeden produkt za druhý se zachováním stejné úrovně užitku. Dále že mezní produkt vkladu je extra výstupem (produktem), který je možné vyprodukovat použitím jedné další jednotky vkladu, pokud předpokládáme, že množství ostatních vkladů do produkce se nezměnilo. Pak platí kde a", "section_level": 1}, {"title": "Crusoova mnohostranná role.", "content": "Předpokládejme, že se Crusoe rozhodne, že přestane být jak producentem tak spotřebitelem najednou. Rozhodne se, že jeden den bude producentem a druhý sem bude spotřebitelem. Jeho dvě role výrobce a spotřebitele jsou rozděleny a studovány odděleně, abychom porozuměli elementární formě spotřebitelské teorie a výrobní teorie v mikroekonomii. Aby mohl rozdělit svůj čas mezi výrobu a spotřebu, musí vytvořit dva oddělené trhy, trh s kokosy a trh práce. Crusoe také založí firmu, jejímž bude jediným majitelem. Firma se bude snažit maximalizovat zisky rozhodováním, kolik pracovní síly najmout a kolik kokosů vyprodukovat vzhledem k jejich ceně. Jako zaměstnanec této firmy bude Crusoe pobírat mzdu, jako majitel této firmy bude vlastnit veškeré zisky a jako spotřebitel bude rozhodovat, kolik výrobků firmy zakoupit na základě své mzdy a převažující tržní ceny. Předpokládejme, že Robinson vytvořil pro své potřeby fiktivní měnu `dolary`. Dále pro zjednodušení předpokládejme, že cena jednoho kokosu je 1 dolar. Tento předpoklad zjednoduší kalkulace v početních příkladech, protože zahrnutí ceny do výpočtu nezmění výsledek analýzy.", "section_level": 1}, {"title": "Producent.", "content": "Předpokládejme, že firma vyprodukuje určitý počet kokosů C. π představuje výši zisku. Předpokládejme také, že když mzdová sazba, za kterou firma zaměstnává pracovní sílu, je w, L je počet pracujících, kteří budou zaměstnáni. π = C - wL C = π + wL Výše uvedená funkce popisuje izozisková linie. Zisky lze maximalizovat, když se mezní produkt práce rovná mzdově sazbě (mezní náklady produkce). Symbolicky, MP = \"w\" Graficky, izozisková linie musí být tečnou funkce produkce. Výši zisku, kterou bude „firma“ Robinsona Crusoe mít, měří právě vertikální průsečík izoziskové linie. Díky takovéto výši zisku, Π, je možné nakupovat kokosy za Π dolarů. Vzhledem k tomu, že cena kokosu je 1 dolar, Π kokosů může být zakoupeno. Firma také vyhlásí dividendu Π dolarů. To bude dáno jedinému akcionáři firmy, a to Robinsonovi samotnému.", "section_level": 2}, {"title": "Konzument.", "content": "Jako spotřebitel bude muset Crusoe rozhodovat o tom, jak moc bude pracovat (nebo mít volno), a tedy konzumovat. Může se rozhodnout, že nebude pracovat vůbec, protože má Π dolarů, jelikož vlastní akcie své firmy. Místo toho uvažujme o realističtějším případu, kdy se rozhodne pracovat na několik hodin. Tato volba práce je znázorněná na obrázku 4: Je třeba si uvědomit, že pracovní síla je považována za \"špatnou\", tedy za komoditu, která se spotřebiteli nelíbí. Její přítomnost ve spotřebitelském koši snižuje celkovou užitečnost. Na druhou stranu kokosy jsou zboží, proto mají indiferenční křivky sklon. Maximální pracovní síla je označena L‘. Vzdálenost od L‘ do L* (vybraná pracovní síla) značí Robinsonův volný čas. Všimněte si Crusoovi rozpočtové linie. Má sklon w a prochází bodem (0, Π). To znamená že, i když zásobuje 0 pracovních sil, má Π množství kokosových ořechů (dolarů) na konzumování. S ohledem na mzdovou sazbu si Crusoe zvolí, kdy bude pracovat a kolik toho spotřebuje v tomto bodě, kde MRS = \"w\"", "section_level": 2}, {"title": "Rovnováha.", "content": "Při rovnováze se poptávka kokosů bude rovnat jejich nabídce a poptávka po pracovní síle se bude rovna t nabídce pracovních sil. Podle grafu toto nastane, když jsou diagramy v rámci spotřebitele a výrobce překryty V důsledku toho, použití tržního systému má stejný výsledek jako volba maximalizace užitečnosti a minimalizace nákladů. To je důležitý výsledek, protože to znamená, pokud mluvíme o makro úrovni, že v ekonomii existuje soubor cen vstupů a výstupů tak, že firmy maximalizují zisk a užitečnost, což má za následek stejnou nabídku na všech trzích. To znamená, že může existovat konkurenční rovnováha. Výhodou konkurenční rovnováhy je, že je dosažitelná účinná alokace zdrojů. Jinými slovy, žádný ekonomický činitel nemůže být bohatší, aniž by tím pohoršil jinému ekonomickému činiteli.", "section_level": 2}, {"title": "Možnosti produkce s dalším zbožím.", "content": "Předpokládejme, že existuje další komodita, kterou může Crusoe produkovat kromě kokosů, například ryby. Robinson se musí rozhodnout, kolik času si vyhraní pro obě aktivity a také kolik kokosů sesbírá a kolik ryb uloví. Obě činnosti zaberou Crusoovi jinou časovou délku, a proto je důležité vzít v úvahu výrobní možnosti. Ty jsou popsány na obrázku číslo 6: Crusoe musí zvolit určité hranice produkce, které v ekonomii nazýváme hranice produkčních možností. Tato křivka měří proveditelnou výrobu, které Crusoe může dosáhnout, ačkoliv je technologicky omezen a má jen dané množství prostředků. V tomto případě je omezen počtem pracujících. Na obrázku 6 je základní předpoklad obvyklého klesání výnosu z rozsahu vzhledem k němuž jsou hranice produkčních možností konkávní. Pokud předpokládáme rostoucí výnosy z rozsahu, například kdyby se Crusoe pustil do masové výroby, a tak by čelil snižováním nákladu, hranice produkčních možností by byla konvexní. Hranice produkčních možností je lineární se sklonem dolů v následujících dvou případech: 1) Pokud technologie pro sběr kokosů a chytání ryb vykazuje konstantní výnos z rozsahu 2) Pokud je ve výrobě pouze je vstup. Tudíž v ekonomice Robinsona Crusoe budou hranice produkčních možností lineární díky přítomnosti jediného vstupu.", "section_level": 1}, {"title": "Mezní rychlost transformace.", "content": "Předpokládejme, že Crusoe produkuje 4 libry ryb nebo 8 liber kokosových ořechů za hodinu. Pokud věnuje Lf hodin rybaření a Lc hodin na sběr kokosů, bude produkovat 4Lf liber ryb a 8 Lc liber kokosových ořechů. Předpokládejme, že se rozhodne pracovat 12 hodin denně. Pak budou výrobní možnosti sestávat, ze všech kombinací ryb, F, kokosů, C. F=4Lf C=8Lc Lf+Lc=12 F/4+C/8=12 Tato rovnice představuje Crusoeho PPF. Sklon tohoto PPF měří mezní rychlost transformace (MRT), tj. kolik z prvního zboží se musí vzdát, aby se zvýšila produkce druhého zboží o jednu jednotku. Pokud Crusoe pracuje o jednu hodinu méně na lovení ryb, bude mít o 4 ryby méně. Jestli tuto hodinu navíc věnuje sbírání kokosů, bude mít 8 dalších ořechů navíc.", "section_level": 1}, {"title": "Relativní výhoda.", "content": "V této části je zavedena možnost obchodování přidáním další osoby do ekonomiky. Předpokládejme, že nový pracovník, který je přidán k ekonomice RC, má různé dovednosti ve sbírání kokosů a lovení ryb. Druhou osobu nazýváme „Pátek“. Pátek může produkovat 8 liber ryb nebo 4 libry kokosových ořechů za hodinu. Pokud se i on rozhodne pracovat 12 hodin, budou jeho výrobní možnosti stanoveny následujícími vztahy: F=8Lf C=4Lc Lf+Lc=12 è F/8+ C/4= 12 To znamená, že za každou libru kokosových ořechů, které se Pátek vzdá, může vyprodukovat o 2 libry ryb navíc. Lze tedy říct, že Pátek má při lovu ryb komparativní výhodu, zatímco Crusoe má komparativní výhodu při sběru kokosových ořechů, Jejich příslušné PPF lze zobrazit v následujícím diagramu: Společné výrobní možnosti stanovené na krajní pravici ukazují celkové množství obou komodit, které mohou Crusoe a Pátek společně. Kombinuje to nejlepší z obou pracovníků. Pokud oba budou pracovat pouze a sběru kokosových ořechů, hospodářství bude mít celkem 144 kokosů, 96 od Crusoa a 48 od Pátku. (To lze získat nastavením F=0 v jejich příslušných PPF rovnicích a jejich sečtením). Zde je sklon kloubového PPF -1/2. Pokud chceme více ryb, měli bychom přemístit osobu, která má srovnávací výhodu v lovu ryb (zde je to Pátek), ze sběru kokosu. Když Pátek produkuje 96 liber ryb, je plně obsazen. Pokud má být produkce ryb v tomto bodě zvýšena, musí Crusoe začít lovit ryby. Zde je sklon společného PPF -2. Pokud chceme produkovat pouze ryby, bude mít ekonomika 144 liber ryb, 48 od Crusoa a 98 od Pátku. Společný PPF je tedy zauzlený, protože Crusoe a Pátek mají komparativní výhody v různých komoditách. Jak ekonomika získává stále více způsobu produkce a různých komparativních výhod, stává se PPF konkávní.", "section_level": 1}, {"title": "Paretova účinnost.", "content": "Předpokládejme, že v Páteční, Crusoovy ekonomice jsou k dispozici pro spotřebu C jednotky kokosu a F jednotky ryb. S ohledem na tento nadační svazek (C,F) lze Paretův efektivní svazek určit na základě vzájemné tečnosti křivky Crusoe a Pátek, je podél Paretův set. Toto jsou svazky, u kterých jsou Crusoeova a Páteční mezní míra substituce stejná. V jednoduché devizové ekonomice popisuje kontraktová křivka soubor balíčků, které vyčerpávají zisky z obchodu. Ale v ekonomice Robinson Crusoe / Pátek je další způsob, jak vyměnit zboží – vyrobit méně jednoho a více druhého. Z obrázku 8 je zřejmé, že ekonomika pracující v poloze, kde MRS buď Crusoe nebo Pátek, se nerovná MRT mezi kokosovými ořechy a rybami, nemůže být Pareto efektní. Je tomu tak proto, že míra při které je, řekněme Pátek, ochotná obchodovat s kokosovými ořechy pro ryby, se liší od míry, za kterou lze kokosové ořechy přeměnit na ryby. Existuje tedy způsob, jak vylepšit Pátek, změnou uspořádání výroby. MRT = MRS Toho lze dosáhnout na konkurenčním trhu decentralizací rozhodnutí o výrobě a spotřebě- Crusoe a Pátek vyřeší své vlastní problémy s tím kolik toho samostatně spotřebují a vyprodukují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekonomika Robinsona Crusoe ( je pojem, který označuje jednoduchou konstrukci používanou ke studiu určitých fundamentálních problémů v ekonomii. Ekonomika Robinsona Crusoe předpokládá ekonomiku s jedním spotřebitelem, jedním výrobcem a dvěma druhy zboží. Jméno Robinsonova ekonomika je odvozené od stejnojmenného románu, který napsal Daniel Defoe v roce 1719, pojmenovaného Robinson Crusoe. ", "tgt_summary": null, "id": 1971054} {"src_title": "Eduard Koerner", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v etnicky německém Tachově a vychodil německé gymnázium v Plzni. Teprve pak studoval na české univerzitě v Praze, kde promoval roku 1888 a roku 1892 se stal advokátem. Jako advokát zastával od roku 1905 post místopředsedy advokátní komory v Praze a potom téměř po 15 let i jejího předsedy. Zabýval se jazykovým právem autorským a živnostenským právem, porotními soudy a dějinami advokacie. Přispíval do denního i odborného tisku. Publikoval studie \"O novém zákoně autorském\", \"O reformě porot\", \"O živnostenském soudnictví\" atd. Angažoval se ve veřejném životě. Roku 1895 spolupodepsal Manifest české moderny. Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska. Původně byl členem staročeské strany. Profiloval se jako odborník na jazykové otázky v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku. V roce 1899 se přiklonil ke skupině okolo Tomáše Masaryka a podílel se na vzniku takzvané realistické strany (oficiálně Česká strana lidová), pro kterou napsal kapitolu o jazykové otázce do jejího programu. Od roku 1907 byl poslancem Českého zemského sněmu, nyní za mladočeskou stranu. Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 20. Usedl za mladočechy do poslanecké frakce Český klub. Ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie. V roce 1916 obhajoval před vojenským soudem dr. Karla Kramáře, Aloise Rašína a Vincence Červinku v jejich procesu, v kterém byli obžalováni z velezrady. Po vzniku Československa působil v diplomatických službách. Byl československým zplnomocněncem pro labskou plavbu na území Německa. Později se stal prezidentem Nejvyššího účetního kontrolního úřadu. Zemřel roku 1933 po delší nemoci v podolském sanatoriu v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eduard Koerner, někdy psán jako \"Körner\" (5. srpna 1863 Tachov – 29. března 1933 Praha), byl český advokát a politik.", "tgt_summary": null, "id": 2172704} {"src_title": "Zlatnice (pražská usedlost)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší historie.", "content": "Usedlost vznikla na místě viničního lisu. V letech 1660 – 1690 patřila zlatníkovi Gabrieli Geltenhauerovi, k čemuž odkazuje její původní a nynější český název, který se znovu vžil za první republiky. Gabriel Geltenhauer je znám především tím, že na pozemcích usedlosti sloučil dohromady tři menší vinice. Roku 1708 zde byla vybudována kaple Nejsvětější Trojice, zbořena byla v roce 1961.", "section_level": 2}, {"title": "Německý studentský výletní hostinec.", "content": "Od roku 1879 (ze souvisejících událostí však vyplývá, že přinejmenším již od roku 1876) vlastnili Zlatnici Mořic Milde a Anna Mildová, původem ze Sudet, z Litoměřicka. Zpočátku zde založili malé hospodářství. Protože ale Mildeho začali navštěvovat němečtí studenti, kteří ho znali z původního bydliště, nejprve jim donášel pivo z nedaleké české hospody a poté sám zřídil ve své usedlosti hostinec. Ten se stal v poslední čtvrtině 19. století proslulým oblíbeným místem pražských německojazyčných studentů. Hospodaření na zdejší neúrodné půdě se stalo už jen vedlejší činností, hospoda naopak prosperovala. Podle dobového pramenu „Matriky Balkánské pivní university“, což byla kronika hostince, ráno hostinský vyvezl hnůj na Jenerálku, okolo desáté přišli flamendři, chlastali udatně až do večera a poctivě zaplatili... Studenti sem z Prahy docházeli pěšky přes Karlův most, Hradčany, Bruskou bránu, kolem. tzv. Čínské zdi u Hadovky, tzv. Bajkalského jezera (pravděpodobně rybníčku ve Starých Dejvicích pod Bořislavkou) a přes České Švýcarsko, jak studenti přezdívali okraj Šáreckého údolí. V srpnu 1877 (událost je datovaná též rokem 1876) tři němečtí studenti medicíny došli do této výletní restaurace severozápadně od Prahy a když uviděli obrovitého hospodského s plnovousem a rudým fezem na hlavě (ona pokrývka hlavy byla zástavou za nezaplacená piva z minulého dne), po několika pivech získal hostinský Moritz Milde přezdívku Osman Paša, jeho žena Suleika a kuchařka Zoraide. Později získali další členové personálu přezdívky „Alpský pastevec“, „Dvorní kočí“ a „Abraham“. Místo pojmenovali němečtí studenti \"Schipkapaß\", protože jim připomínalo průsmyk Šipka u města Šipka v bulharském pohoří Stara planina, kde právě roku 1877 Rusové a Bulhaři porazili turecké vojsko. Tureckým stylem zde poté Němci dávali najevo, že v rusko-tureckém sporu sympatizují s disciplinovanými a statečnými tureckými vojsky proti slovanským národům. Buršáci pojmenovali i místnosti hospody: „Orlí sál“ dostal název podle vyvěšené úřední koncese na prodej tabáku s c. a k. orlicí, „Zrcadlový sál“ byla místnost, kde viselo laciné zrcátko s ulomeným rohem, „Laboratoř“ byla spižírna u kuchyně. Hostinec se stal hlavním dějištěm studentského románu \"Der Schipkapaß\", který v roce 1908 vydal německy píšící spisovatel původem z Moravy Karl Hans Strobl, student práva a funkcionář studentského spolku Austria. Od druhého vydání vycházel román pod názvem \"Die Flamänder von Prag\". Dějem románu je, že student práva Hans Schütz, člen fiktivního studentského spolku Germania, se zamiluje nejprve do sekretářky, která ale dá přednost bohatšímu studentovi, poté chodí zapíjet žal na Šipkapas a poté začne chodit s poštovní úřednicí, která mu dá přednost před českým malířem, který se o ni rovněž uchází. Hostinec je zmiňován i ve Stroblově autobiografickém románu \"Die Vaclavbude\" z roku 1902, věnujícím se národnostním konfliktům mezi Čechy a Němci v Čechách a na Moravě. Jednou z nejhlavnějších postav je \"Abraham\", což byla skutečná přezdívka studenta jménem Siegmund Pick – označovaného jako faktotum německého studentstva či Pumpier, a Strobl popisuje jeho kariéru „od pastevce krav až k finančníkovi a kancléři Balkánské pivní university“. V archivech pražského studentského buršáckého spolku Armina, nyní v Bundesarchivu Koblenz, se dochovala vizitka s textem: „Sigmund Pick (Abraham), obstaravatel pro všechny organizované i neorganizované studenty, emeritní I. asistent Osmana Paši v Průsmyku Šipka, t. č. numismatik, Žitná ulice 2 a.“ Jindřich Schwippel označuje tento román za literárně patrně nejhodnotnější vzpomínku na Schipkapaß. K hostinci se vztahuje i řada nejrůznějších básní všeho druhu, které se dochovaly v archivech německých studentských spolků. Ve svých Denících Franz Kafka zmiňuje, že do výletní restaurace Schipkapaß šel s Maxem Brodem odpoledne poté, co se definitivně rozešel s dlouholetou přítelkyní Felice Bauerovou. Ač hospoda byla spíše zanedbaná, hostinský byl podnikavý a měl smysl pro humor. Za krásného počasí vybíral pět krejcarů „lázeňské taxy“ za západ slunce, který ohlašoval jako pořadatel. Byl absolventem německé Hospodářské školy v Libverdě, měl úhledný rukopis, pochopení pro studentský a buršácký humor a bylo-li třeba, i dokonalé společenské vystupování. Zemřel roku 1910, zadusil se kuřecí kostí. Byl pohřben na hřbitově u sv. Matěje, náhrobek nesl nápis „Zde leží Moritz Milde, hostinský a majitel realit“, roku 1946 byl hrob zrušen. Po smrti hostinského hospoda upadala, jeho jediný syn Moritz padl v první světové válce a vdova se odstěhovala za dcerou do Vídně.", "section_level": 2}, {"title": "Po vzniku Československa.", "content": "V roce 1920 místní český časopis \"Dejvický a Bubenečský obzor\" napsal, že rolnická usedlost „Zlatnice“, jejímž majitelem byl Němec Schmidt a nájemcem Němec Kutschera, je německým ostrovem v Dejvicích. List majitele obviňoval, že ze 70 měr orné půdy, které k usedlosti patří, nebyla za války ani po válce odváděna žádná úroda, a naopak usedlost ještě každoročně dostává každoroční příděl obilí na semeno. V této souvislosti se list dožadoval trestního oznámení, popřípadě toho, aby vedení usedlosti bylo těmto neschopným, státu nepřátelským lidem vzato z rukou. Navíc upozorňoval, že v tomto hostinci, navštěvovaném Němci, neplatí policejní hodina a hosté se tam beztrestně a veřejně vysmívají všemu českému a v noci rozpáleni alkoholem za zpěvu velkoněmeckých písniček ohrožují české chodce. Roku 1921 Mildeho dědicové prodali usedlost českému staviteli. Za první republiky se pro usedlost vžil český název Zlatnice. Hospoda zde fungovala ještě nějakou dobu, snad do druhé světové války. Po druhé světové válce připadla usedlost do vlastnictví obce. V současné době objekt pustne a rozpadá se. Od roku 1964 je chátrající objekt památkově chráněný. Dochovalo se jen přízemní prosté stavení v dezolátním stavu. Na místě hospodářských stavení stojí garáže. U zbytků stavení stojí mohutné staré kaštany. V roce 2011 jsou v katastru nemovitostí jako vlastníci parcely č. 1686/1 o výměře 2102 m2 i budovy uvedeny Andrea a Suzann Isholovy (Andrea Isholová je též majitelkou chátrajícího zámku v Praze-Petrovicích) a budova je zapsána jako objekt k bydlení. V roce 1964 byla zapsána jako kulturní památka, k 26. prosinci 2013 z ní byla tato ochrana sňata. Zánik postihl i většinu dalších výletních restaurací v Šáreckém údolí. Podle usedlosti je pojmenováno chráněné území, přírodní památka Zlatnice, skalnatý ostroh se zbytky lesostepi a s vřesovištěm.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zlatnice (německy Schipkapaß, počeštěně Šipkapas) je bývalá menší barokní hospodářská usedlost, později hostinec, v Dejvicích, dnes patřících k Praze, na konci ulice a zahrádkářské osady Zlatnice nad údolím Tiché Šárky (Zlatnice 56/5). V období národnostního napětí na přelomu 19. a 20. století byla proslulým výletním místem pražských německých studentů.", "tgt_summary": null, "id": 1570486} {"src_title": "Lhotka u Berouna", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1320. Tehdy byla Přibíkem z Chrustenic založena vesnice Březová Lhota, která se však nacházela se severovýchodně od dnešní Lhotky, v místech, kde se dodnes říká Na Březové. Název Lhota vznikl z toho, že rolníci byli za to, že museli napřed vyklučit les a zúrodnit pole, po dvanáct let osvobozeni od placení daní. Vesnice byla podřízena duchovní správě fary v Loděnicích, v občanských sporech mezi obyvateli vesnice rozhodoval konšelský soud v Berouně. Z jejích držitelů je znám Štěpán z Tetína, příbuzný Václava II. z levého boku, který vesnici roku 1338 daroval klášteru augustiniánů u sv. Tomáše na Malé Straně. Později pravděpodobně patřila ke královskému městu Berounu (Ferdinand I. ji městu zabavil, protože berounští byli na straně stavů proti němu, ale poté ji na žádost konšelů opět městu vrátil). Z Březové Lhoty pocházel bakalář Jan Střelec, povýšený v roce 1552 do šlechtického stavu. Jan Střelec ze Lhoty i jeho syn Jiřík zastávali řadu let úřad berounského primátora a ve Lhotě vlastnili rozsáhlý dvorec. V roce 1634, za třicetileté války, vtrhl do vesnice oddíl rabujících Švédů. Po zběsilém vraždění, které údajně přežil jen jediný člověk, žoldáci Březovou Lhotu zapálili. Po několika letech se o kus dál usadili noví rolníci a založili menší osadu, která dostala název Lhotka.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na návsi při zdi jednoho statku stávala mohutná lípa, zvaná Robotnická lípa - její stáří bylo odhadováno na 200 let. Při silném větru 22. září 2018 padl vnitřně poškozený strom za oběť silnému větru. Dřevo z památného stromu bylo použito na výrobu betléma, který vytvořil řezbář Jan Viktora, autor berounského betlému. Na zalesněném kopci nad vesnicí stojí rozhledna, která je součástí telekomunikačního vysílače společnosti T-Mobile. Byla otevřena 5. května roku 2007.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lhotka u Berouna je vesnice v okrese Beroun, je součástí obce Chyňava. Nachází se 4 km na jihovýchod od Chyňavy. Nedaleko vesnice prochází Silnice II/118. Je zde evidováno 39 adres.", "tgt_summary": null, "id": 1177416} {"src_title": "Max Fanta", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1884 se Max Fanta oženil s Bertou Sohrovou ze zámožné židovské rodiny. Její matka, Emilie Sohrová pro novomanžele zakoupila v Praze Dům U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí, kde si Max Fanta zřídil lékárnu.. V témže domě se manželům Fantovým později narodily obě děti, Elsa (28. července 1886, † 1969 v Jeruzalémě) a Otto (1890, † 1940). Kromě toho zakoupila Maxova tchyně rodinám svých dcer Berty a Idy letní dům v Podbabě na předměstí Prahy. Maxova manželka Berta provozovala v jejich domě U bílého jednorožce na přelomu 19. a 20. století literární a kulturní salon. Podle Stacha měl být Max Fanta při těchto setkáních často spíše zamlklý a duchem nepřítomný. Scházely se zde významné osobnosti tehdejší Prahy, od roku 1903 tu býval častým hostem Franz Kafka, kterého přivedl Felix Weltsch. Mezi další hosty patřili Max Brod, Franz Werfel, či Samuel Hugo Bergmann, přítel Franze Kafky z dob studií, za něhož se v roce 1908 vdala dcera Fantových, Elsa. Dále zde bývali např. antroposof Rudolf Steiner, filosof Christian von Ehrenfels. V letech 1911-1912 zde Albert Einstein hrával na housle duety s klavíristkou Otýlií Nagelovou. Einsteinovým návštěvám je věnována pamětní deska s reliéfem fyzikovy hlavy.", "section_level": 1}, {"title": "Farmaceutické vynálezy.", "content": "Ke zjednodušení výroby mastí a krémů zkonstruoval Max Fanta, po něm pojmenovanou a dosud používanou Fantovu misku. Kvůli možné kontaminaci jinými léčivy jsou tyto misky zhotoveny z melaminových pryskyřic, či stále častěji z ušlechtilé oceli nebo ze skla. Tuto „novou třecí misku pro receptury“ si nechal roku 1903 v Praze patentovat. V roce 1904 byly představeny v časopise \"Vierteljahresschrift für praktische Pharmazie\" Německého sdružení lékárníků jak Fantova miska, tak Fantův sterilizovaný solný roztok \"Serum anorganicum Truneček\" k podkožnímu užití při arterioskleróze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Fanta (2. února 1858 Libochovice – 3. srpna 1925 Praha) byl pražský židovský lékárník, vynálezce Fantovy misky. Nicholas Murray, autor životopisu Franze Kafky, označil Maxe Fantu za jednoho z nejvýznamnějších farmaceutů v Praze.", "tgt_summary": null, "id": 1348524} {"src_title": "Julius Lippert (historik)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v rodině broumovského soukenického mistra Vincense Lipperta (1810–??) a jeho manželky Josefy, rozené Schönové (1809–??). Absolvoval gymnázium v Broumově a Malostranské gymnázium v Praze, pak studoval filozofii, právo a historii na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Od roku 1863 působil jako gymnáziální učitel v Litoměřicích. V roce 1869 působil při reformě německé obecné a měšťanské školy v Českých Budějovicích. V roce 1872 se stal ředitelem vyšší reálné školy. Pro své liberální názory nebyl při zestátnění tohoto ústavu ponechán ve své funkci. Přestěhoval se pak do Německa, kde nějaký čas působil jako učitel na různých školách. Založil Společnost pro rozšíření vzdělávání v Německé říši. Od roku 1885 opět působil v Čechách, kde založil podobně orientovaný spolek \"Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnützlichen Kenntnisse\". Zpočátku žil v Kundraticích u Litoměřic, po třech letech přesídlil do Prahy. V Praze byl policejně hlášen v letech 1887–1897, poté se přestěhoval do Ústí nad Labem. Intenzivně se věnoval studiu historie. Počátkem 60. let ještě jako student spoluzakládal \"Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen\" (Spolek pro dějiny Němců v Čechách). V roce 1894 se stal druhým prezidentem Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Už během učitelského působení v Litoměřicích vydal roku 1870 knihu \"Geschichte der königlichen Stadt Leitmeritz\". Pro spolek Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnützlichen Kenntnisse napsal četná historická a politická pojednání. V 80. letech se zapojil do politiky. Zasedal v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor). Nastoupil sem 4. prosince 1888 místo Karla Pickerta jako poslanec za kurii venkovských obcí, obvod Děčín, Rumburk atd. V parlamentu usedl do obnoveného klubu německých liberálů, oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných politických proudů. Od 70. let 19. století se začal angažovat i v zemské politice. Již v doplňovacích volbách v září 1871 byl zvolen v kurii městské (volební obvod Loket, Slavkov, Schönfeld, Bečov, Sangerberg) do Českého zemského sněmu. Na sněm se po této krátké epizodě vrátil až v zemských volbách v roce 1889, nyní za kurii venkovských obcí, volební obvod Šluknov, Haňšpach. Uvádí se jako německý liberál (takzvaná Ústavní strana, liberálně a centralisticky orientovaná, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik, později Německá pokroková strana). Mandát zde obhájil ve volbách v roce 1895. Od roku 1895 zastával funkci náměstka Nejvyššího maršálka Království českého. V roce 1898 se stáhl z politiky. Rezignoval na poslaneckou funkci. V době vyostřeného česko-německého etnického pnutí totiž ztratil coby stoupenec umírněnější linie své pozice.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Byl ženat, s manželkou Malvínou, rozenou Friedrichovou (1842–??) měl tři děti. Dcera Marie se roku 1894 provdala za obchodníka, amatérského ornitologa a mecenáše Heinricha Lumpeho.", "section_level": 2}], "src_summary": "Julius Lippert (12. dubna 1839 Broumov – 12. listopadu 1909 Praha) byl rakouský a český historik a politik německé národnosti, v závěru 19. století poslanec Říšské rady a Českého zemského sněmu.", "tgt_summary": null, "id": 448482} {"src_title": "Balkánská migrační trasa", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Informace o trase.", "content": "Počátek existence Balkánské migrační trasy se datuje do období kolem roku 2010, kdy se začal zvyšovat počet osob ilegálně přicházejících do EU přes Balkánský poloostrov. Od tohoto roku až do roku 2014 každým rokem mírně stoupal počet migrantů, dostávajících se tímto způsobem do západní Evropy. V roce 2015 byl nárůst počtu migrantů oproti minulým rokům daleko výraznější, což mělo za následek nezvládání situace ze strany některých států, které se na této trase nacházejí a vznik Evropské imigrační krize. Za první pololetí roku 2015 se po této trase dostalo do Evropské unie asi 250 000 imigrantů. Jejich počet se rapidně zvýšil hlavně během léta a na podzim překračovalo vnější hranice Evropské unie přes 8 000 imigrantů každý den, což byl výrazně vyšší počet než na Středomořské migrační trase. V listopadu a prosinci 2015 se naopak začal jejich počet postupně snižovat. Ve druhém pololetí roku 2015 se počet migrantů zvýšil více než dvojnásobně na 600 000 lidí. V roce 2015 tak dohromady přišlo touto trasou do Evropské unie téměř 860 000 migrantů. Jedná se většinou o lidi z Blízkého a Středního východu (zejm. Syřané, Iráčané, Afghánci a Pákistánci), ke kterým se po několika tragédiích ve Středozemním moři, kudy vede druhá hlavní migrační trasa, začali významněji přidávat i Afričané (Eritrejci, Nigerijci, Somálci a další). Zejména v prvním čtvrtletí roku 2015 využívali část této trasy i občané balkánských států, hlavně Kosované, Albánci a Srbové.", "section_level": 1}, {"title": "Popis trasy.", "content": "Pro většinu migrantů začíná Balkánská migrační trasa již v Turecku, odkud se většinou na gumových člunech dostávají přes Egejské moře do Řecka, a to jak na pevninu, tak i na některé řecké ostrovy (zejm. Lesbos, Kos a Chios). Odtud poté pokračují do Srbska, drtivá většina z nich volí cestu přes Makedonii, méně časté jsou pak průjezdy Bulharskem nebo Albánií. Ze Srbska vedla do září 2015 hlavní migrační trasa přes Maďarsko, které ale na obranu proti migrantům postavilo na hranici se Srbskem 175 km dlouhý hraniční plot, který migranty odklonil do Chorvatska. Jelikož ale běženci pohraniční plot přes Chorvatsko jen obcházeli a do Maďarska se posléze vrátili, rozhodla maďarská vláda v říjnu 2015 o stavbě hraniční bariéry i ve dvou župách podél části maďarsko-chorvatské hranice. Jelikož zbytek maďarsko-chorvatské hranice kopírují řeky Dráva a Mura, byl hlavní proud migrantů odkloněn přes Chorvatsko do Slovinska a dále do Rakouska. Na několika místech slovinsko-chorvatské hranice (celkem cca 80 km) a rakousko-slovinské hranice (celkem cca 4 km) byly v závěru roku 2015 postaveny kratší ploty, které ale slouží pouze pro usměrnění příchozích migrantů k určeným hraničním přechodům. Odtud pokračují migranti dále do západní Evropy, nejčastěji do Německa, příp. do Francie, Velké Británie nebo Švédska. Poté, co se imigranti dostanou na nafukovacích člunech nebo rybářských lodích do Evropy, se většina migrantů po Balkánské trase přepravuje převážně vlaky, v některých úsecích (zejména v blízkosti hranic) ale musí jít pěšky nebo jsou pro ně vypravovány autobusy.", "section_level": 2}, {"title": "Stanoviska vlád jednotlivých zemí k průchodu migrantů.", "content": "Nejodmítavěji se k průchodu migrantů přes své územní staví maďarská vláda, která nechala na maďarsko-srbských a maďarsko-chorvatských hranicích, které jsou obě zároveň vnějšími hranicemi Schengenského prostoru, postavit pohraniční plot, čímž dostála svým závazkům o ochraně Schengenu. Vlivem toho se ale začalo s migrační vlnou potýkat sousední Chorvatsko; tamní vláda rozhodla o tom, že umožní migrantům průchod přes své území dále do Slovinska. Slovinský premiér Miroslav Cerar je znepokojen současnou situací ve Slovinsku a několikrát kritizoval přístup chorvatských úřadů, které v noci přesouvají migranty ke slovinské hranici. V listopadu byl na několika úsecích slovinsko-chorvatské postaven plot o celkové délce asi 80 km. Rakouští zástupci nevyjadřovali nad průchodem tisíců běženců, mířících většinou do Německa, výraznější znepokojení, na konci října 2015 ale byly zveřejněny plány na výstavbu čtyřkilometrového plotu na hranicích se Slovinskem, který rakouský kancléř Werner Faymann označil pouze za \"stavební úpravu pro lepší kontrolu hranice\". K realizaci tohoto opatření došlo v prosinci téhož roku. Řecko, které je v drtivé většině případů prvním státem, kde imigranti vstoupí do Schengenského prostoru, je ostře kritizováno za porušování Schengenských dohod. Tamní vláda totiž migranty, přestože se v Řecku nacházejí nelegálně, nezadržuje a naopak je nechává procházet zemí dál na sever do Severní Makedonie. Makedonská policie s pomocí armády krátkodobě uzavřela koncem srpna hranice s Řeckem; migranti ale po několika dnech příslušníky ozbrojených složek přetlačili a dostali se na makedonské území, přes které mohli po dobu tří dnů procházet i na podzim a začátkem roku 2016. Od listopadu 2015 do prvního čtvrtletí roku 2016 byl na dvou úsecích hranice s Řeckem vybudován pohraniční plot a ve druhé polovině února makedonské bezpečnostní složky zcela uzavřely makedonsko-řeckou hranici pro imigranty. Vlivem toho se v Řecku začaly hromadit desetitisíce migrantů, kteří se nemohli dostat dále na sever. Nejkritičtější situace panovala na hraničním přechodu Idomeni–Gevgelija, kde v nevyhovujících humanitárních podmínkách přebývalo přes 15 000 uprchlíků; celkem se v Řecku nahromadilo do poloviny března 2016 téměř 50 000 migrantů. V Srbsku, podobně jako v Rakousku, nevyjádřili tamní vrcholní představitelé znepokojení nad průchodem imigrantů, ale po uzavření maďarsko-srbské hranice a dalším zprávám o možném uzavření hranic ve Slovinsku a Rakousku oznámil srbský premiér Aleksandar Vučić, že Srbsko je připraveno na uzavření svých hranic. Srbsko i tak ale odmítlo vybudování jakéhokoliv plotu na hranicích se svými sousedy (především Republikou Makedonií, odkud přes hranici u měst Tabanovce a Miratovac přecházejí běženci), naopak se rozhodlo přijmout část uprchlíků z EU.", "section_level": 2}], "src_summary": "Balkánská migrační trasa je společně se Středomořskou trasou jedna ze dvou hlavních tras, po které se do Evropské unie (EU) v rámci Evropské migrační krize dostávají nelegálně imigranti – jak ekonomičtí migranti, tak uprchlíci – zejména ze Středního a Blízkého východu. Trasa vede z Turecka do Německa, příp. dále do západní a severní Evropy a v roce 2016 procházela přes Řecko, Makedonii, Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko. Za celý rok 2015 se dle údajů Organizace spojených národů touto trasou dostalo nelegálně do EU přes 857 000 migrantů.", "tgt_summary": null, "id": 639673} {"src_title": "Otto Polak", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel z početné rodiny (měl 10 sourozenců) JUDr. Wolfganga Polaka (1803–1858), pražského advokáta a ředitele statku císaře Ferdinanda a jeho manželky Luisy, rozené Hirschové (1807–1846). Vystudoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kde 13. května 1863 získal titul doktora práv. Už jako student se zapojil do veřejného dění. V roce 1859 byl zástupcem německého studentstva na Schillerových oslavách v Praze. V roce 1863 se stal statkářem, když získal do nájmu statek Kamýk u Litoměřic, na kterém pak po 21 let hospodařil. V roce 1874 založil litoměřický zemědělský spolek a po sedm let zastával funkci jeho předsedy. Podílel se na organizování sudetoněmeckého rolnického stavu. Působil jako advokát ve Vídni. Angažoval se i ve vysoké politice. Působil jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách roku 1879 za kurii městskou v Čechách, obvod Falknov, Loket atd. Mandát zde obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1885 a volbách do Říšské rady roku 1891. Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako Dr. Otto Polak, soukromník, bytem Praha. Patřil mezi německé liberály (tzv. Ústavní strana). Po volbách roku 1885 se uvádí jako člen klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných) politických proudů. Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německý klub. V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice. I ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocené německé levice. Po odchodu z parlamentu se stáhl z veřejného a politického života. Zemřel v říjnu 1916. Jeho švagrem byl politik Alexander Richter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto Polak (10. března 1839 Praha – 21. října 1916 Baden) byl rakouský a český politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 1294906} {"src_title": "Castle of Park", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pozemky dostal Thomas Hay v roce 1572 od svého otce, sira Thomase Hay, který byl tajemníkem královny Marie Stuartovny a poslední opat z Glenluce Abbey. Rod Hay z Parku je malou větví potomků hrabat z Errolu. Jak napovídá nápis nade dveřmi, Thomas Hay si zde v roce 1590 postavil nový dům pro sebe a svou ženu Jonet Macdowell. Říká se, že ke stavbě byl použit kámen z kláštera Glenluce Abbey. Park byl postaven ve stylu zemanských „věžových domů“ z 16. století. Na první pohled vypadá prostě, ale uvnitř je zdatnou ukázkou kamenické práce. Kolem domu se nacházely dnes již zaniklé zahrady. Dům byl rozšířen v 18. století, kdy byly zvětšena okna a přibylo obložení stěn hlavního sálu. Také přibyly dvě malá křídla na severním a jižním rohu, která vytvářela semknuté nádvoří. Kolem roku 1830 byl dům svými majiteli opuštěn. Vybavení bylo převezeno do Dunragitu, který byl domovem sira Johna Dalrympla-Haye, který Park zdědil po své matce. První patro domu bylo užíváno jako skladiště a v nízké přístavbě bydlel starý farmář. Přistavěná křídla byla obývána ještě roku 1912, ale v roce 1950 již byla opuštěna. V roce 1949 byl dům převeden na Ministerstvo práce, které nechalo opravit střechy, ale také byly odstraněny podlahy a přistavěná křídla. V 70. letech si dům vzal pod správu památkový orgán Historic Scotland, který nechal zhotovit nová okna a podlahy, ale stěny zůstaly holé a v horních patrech chyběly stropy. Park zůstávál prázdný a nevyužíitý až do roku 1993, kdy byl pronajat neziskové organizaci Landmark Trust, která dokončila renovace interiérů a v současnosti dům nabízí k rekreačnímu ubytování.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Věž nebyla postavena k obraně, byla pohodlným sídlem pro místního zemana. Ačkoli zvenčí vypadá prostě, uvnitř je sofistikovanou stabou. V přízemí se nachází tři místnosti se zaklenutými stropy, které byly používány jako kuchyně, spižírna a sklep. Nad tím se nachází hlavní sál s rozměry 6,7 m na 5,2 m. Zde se nachází velkorysý krb a soukromé schodiště vedoucí do ložnic pána domu. Každý pokoj má svou vlastní vestavěnou „garderobu“. Hlavní točité a široké schodiště vede od hlavního vchodu a vede do tří hlavních pater. V podkroví nad schodištěm je malý pokoj. Druhé patro je rozděleno na dva velké pokoje s krby a poslední patro sloužilo jako pokoje pro služebnictvo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Castle of Park je věžový dům půdorysu ve tvaru L blízko Glenluce ve správní oblasti Dumfries a Galloway ve Skotsku. Patří pod památkovou ochranou kategorie A.", "tgt_summary": null, "id": 602104} {"src_title": "Emil Bobrowski", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vystudoval gymnázium v Krakově, kde maturoval roku 1894. Pak studoval medicínu na Jagellonské univerzitě. Už během studií byl členem studentských organizací. Roku 1900 se stal odpovědným redaktorem listu \"Krytyka\". V letech 1904–1907 pracoval jako lékař nemocniční pokladny v Krakově, od roku 1907 do roku 1914 a znovu v letech 1917–1918 pak zastával funkci ředitele okresní nemocniční pokladny v Podgórze. Od roku 1908 byl městským radním a od roku 1912 předsedou střeleckého spolku v Podgórze. V době svého působení v parlamentu se uvádí jako lékař nemocniční pokladny v Podgórze. V roce 1895 se stal členem pozdější Polské sociálně demokratické strany Haliče a Slezska a v letech 1904–1919 byl členem jejího výkonného výboru (v období let 1904–1913 tajemníkem výkonného výboru). Působil také coby poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách do Říšské rady roku 1913, konaných podle všeobecného a rovného volebního práva. Byl zvolen za obvod Halič 19. Byl zvolen 23. září 1913 a poslanecký slib složil 21. října 1913. V parlamentu nahradil rezignujícího poslance Witolda Korytowského. V roce 1913 se uvádí jako polský sociální demokrat. Po volbách roku 1913 byl na Říšské radě členem poslaneckého Polského klubu. Za první světové války působil v letech 1914–1917 v polských legiích jako vojenský komisař Jędrzejowě a Słomnikách. Od roku 1914 byl polním lékařem, od roku 1915 hlavním lékařem 4. pěchotního pluku. Od roku 1916 zastával post náčelníka (od roku 1917 zástupce náčelníka) zdravotnického odboru polských legií. V letech 1918–1919 působil jako náčelník zdravotnického odboru u Polské likvidační komise. Jeho politická dráha pokračovala i v meziválečném období. V roce 1916 se stal městským radním v Krakově a od roku 1922 do roku 1923 byl náměstkem starosty Krakova. Od roku 1919 patřil k Polské socialistické straně. V letech 1924–1925 zasedal v jejím výkonném výboru. V roce 1928 se ovšem se stranou rozešel, rezignoval na všechny stranické funkce a přiklonil se k provládnímu táboru. Ve formaci Bezpartyjny Blok Współpracy z Rządem vedl od roku 1931 dělnickou sekci. Od roku 1919 do roku 1929 byl poslancem polského Sejmu (do roku 1922 ústavodárný Sejm). Zastupoval poslanecký klub Związek Polskich Posłów Socjalistycznych, později nazývaný Związek Parlamentarny Polskich Socjalistów. V roce 1922 byl jeho místopředsedou. Na mandát v Sejmu rezignoval 22. března 1929. Od roku 1930 až do své smrti roku 1938 zasedal coby člen Polského senátu. V senátu od roku 1930 reprezentoval Bezpartyjny Blok Współpracy z Rządem, od roku 1935 klub Parlamentarna Grupa Pracy. V roce 1927 se stal vrchním lékařem v nemocniční pokladně v Krakově. V letech 1929–1932 působil ve funkci ředitele krajského svazu nemocničních pokladen. V letech 1934–1935 pracoval coby lékař sociální pojišťovny v Krakově. Získal Řád Polonia Restituta", "section_level": 1}], "src_summary": "Emil Bobrowski (18. dubna 1876 Niepołomice – 12. dubna 1938 Krakov) byl rakouský lékař a politik polské národnosti z Haliče, na počátku 20. století poslanec Říšské rady, v meziválečném období poslanec Sejmu a člen Polského senátu. Původně politik polské sociální demokracie, od konce 20. let se přiklonil ke spolupráci se sanačním režimem.", "tgt_summary": null, "id": 1020774} {"src_title": "Synagoga v Lošticích", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Zaniklé synagogy ve městě.", "content": "První synagogou v Lošticích byla roubená budova postavená roku 1581, kdy taktéž vznikla místní židovská náboženská obec. Patrně podlehla ničení během švédských nájezdů během Třicetileté války. V pořadí druhá synagoga, roubená budova s podezdívkou, stála od roku 1651 na tomtéž místě, nicméně roku 1727 byla rozebrána, když bylo židovské obyvatelstvo nuceně vystěhováno do ghetta v oblasti dnešní Ztracené a Žadlovické ulice na západ od náměstí. Tato synagoga byla znovu postavena právě v nově zřízené židovské čtvrti. Svému účelu sloužila do konce 18. století, kdy začala stavba nové zděné synagogy, kdežto dřevěná stavba byla rozebrána a z neznámých důvodů zanikla. Její krov byl použit při stavbě střechy nové synagogy.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba a popis nejnovější synagogy.", "content": "Na témže místě začala stavba třetí synagogy, jež byla na přelomu 18. a 19 století přestavěna v klasicistním stylu a dokončena roku 1805 připojením obydlí pro rabína. Klasicistní architektonické prvky jsou na stavbě dosud patrné. V jižní části budovy je situována ženská galerie s rekonstruovanými výmalbami. Bohoslužby se v synagoze konaly pouze do začátku druhé světové války, v době nacistické okupace se využívala jako skladiště.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní historie a současnost.", "content": "V letech 1966–1980 budova sloužila jako městské muzeum s expozicí o dějinách místní židovské náboženské obce, od roku 1968 zároveň jako základní umělecká škola. Vnitřní zařízení se nedochovalo, nicméně synagoga získala tři řady lavic z olomoucké synagogy, jež byla v březnu 1939 vypálena lokálními fašisty. Těchto 21 míst symbolicky připomíná 80 obětí holokaustu z Loštic, Mohelnice a Úsova. Čestné místo v první řadě je věnováno dr. Bertholdu Oppenheimovi, který před válkou v Olomouci a v Lošticích zastával funkci rabína a zahynul v Treblince roku 1942. Seznam obětí i dedikace jednotlivých míst je v synagoze k dispozici. Stavba patří městu Loštice. V letech 1989–1990 byla budova staticky zajištěna a od roku 2006 je postupně rekonstruována. V roce 2011 byla v synagoze pro veřejnost otevřena stálá expozice muzea města a knihovna Otty Wolfa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bývalá synagoga stojí ve Ztracené ulici jako čp. 619, necelých 200 m jihozápadně od náměstí Míru ve městě Loštice v okrese Šumperk. V roce 1964 byla vyhlášena kulturní památkou.", "tgt_summary": null, "id": 891826} {"src_title": "Harry Wexler", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Studoval na Harvardské univerzitě a v roce 1939 získal titul Ph.D. za meteorologii na Massachusettském technologickém institutu. Pracoval v americkém meteorologickém úřadu od roku 1934 do roku 1942, poté sloužil jako kapitán a posléze jako podplukovník meteorologické služby armádního leteckého sboru Spojených států během druhé světové války od roku 1942 do roku 1946. Dne 14. září 1944 se, v hodnosti majora, Wexler stal prvním vědcem, který záměrně vletěl do hurikánu. Jednalo se o doprovodný let Douglas A-20 \"Havoc\", který vletěl do hurikánu a shromáždil vědecké údaje. V roce 1946 se vrátil do amerického meteorologického úřadu a stal se vedoucím divize vědeckých služeb. Jako vedoucí výzkumný pracovník Wexler vybízel ke studiu atmosféry i jiných planet než je Země. Proslavil se zvláště svou práci na využití družic pro meteorologické účely, totiž při vývoji první meteorologické družice na světě: TIROS-1. Spisovatel vědecko-fantastické a futurologické literatury Arthur C. Clarke, který sledoval Wexlerovu práci na hurikánech ve 40. letech 20. století napsal Wexlerovi a požádal ho, aby rozvinul Clarkeho myšlenku na výrobu umělého družice pro sledování počasí z kosmického prostoru. To Wexlera nasměrovalo na cestu, která by nakonec vedla v roce 1960 k vytvoření družice TIROS-1. Wexler také studoval použití počítačů pro předpověď a změny počasí. Byl hlavním vědcem americké expedice do Antarktidy pro Mezinárodní geofyzikální rok v roce 1958. V roce 1958 se obával, že testování atomových bomb může vést k nové ledové době v důsledku nukleární zimy. V letech 1959-1961 navrhoval a propagoval myšlenku \"World Weather Watch\". V roce 1961 sloužil jako vedoucí americký vyjednavač v rozhovorech se Sovětským svazem o společném využívání meteorologických družic. Pokračoval v práci ve svém úřadu až do své smrti v roce 1962. Zkoumal důsledky spojení sloučenin chlóru a bromu s následným poškozováním stratosférických ozónových vrstev. Zemřel na srdeční infarkt během prázdnin v Woods Hole v Massachusetts. Co se problematiky ozonových děr týče, Wexler již přijal pozvání na přednášku s názvem „Klima Země a jeho modifikace“ v Institutu vesmírného výzkumu a technologií na univerzitě v Marylandu. Bylo to 12 let předtím, než se v roce 1974 objevily první články o vlivu chlorfluoruhlovodíků na ozonovou vrstvu, během nichž se zvýšila produkce CFC. James Rodger Fleming poznamenal později: „Kdyby Wexler žil, asi by publikoval své nápady a jistě byly zaznamenány. Nemohly by vést k jinému výsledku, než snad k časnější koordinované reakci na problematiku zmenšování ozónové vrstvy“. Zůstala po něm manželka Hannah a dvě dcerky: Susan a Libby. Jeho žena darovala jeho zápisky v roce 1963 knihovně Kongresu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry Wexler (15. března 1911 Fall River, Massachusetts – 11. srpna 1962) byl americký meteorolog, který pro předpovědi počasí navrhl použití meteorologických družic.", "tgt_summary": null, "id": 2247163} {"src_title": "Miki Volek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Uherském Hradišti roku 1943 do rodiny armádního důstojníka Václava Volka a jeho ženy Ludmily. Když bylo Michalovi pět let, přestěhovala se rodina do Prahy, kde jeho otec zastával funkci velitele Hradní stráže, zemřel zde ovšem předčasně jako chodec při dopravní nehodě. V důsledku toho žil Michal dlouhou dobu pouze se svou matkou, ke které si vytvořil velmi blízký vztah a která v něm také probudila zájem o hudbu. V dětství se učil hrát na kytaru a klavír. Existují dohady, že biologickým otcem Volka by mohl být spisovatel František Kožík, se kterým měla jeho matka v době okolo Michalova narození velmi úzký přátelský vztah. Ten na přímý dotaz tuhle tezi sice odmítl potvrdit, svoji odpověď ale formuloval tak, že to z ní vyplývá jako dobře možné. Jeho zájem o rokenrol vzbudil roku 1956 článek o Elvisi Presleym v časopise \"Dikobraz\", ve kterém se psalo o „novém úpadkovém hudebním stylu, vzniklém v prohnilém imperialismu“. Původně se domníval, že rokenrol vznikl v západním Německu, neboť mu jeho první rokenrolové desky věnovala teta z Lince. Na jeho omyl jej upozornil o nějaký čas později Pavel Sedláček.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První kapela.", "content": "V roce 1960 začal Miki Volek vystupovat s kapelou Crazy Boys, ve které hrál na sólovou kytaru a zpíval doprovodné vokály. Dalšími členy kapely byli i pozdější klávesista Olympicu Mirek Berka a hudebník Ladislav Štaidl. Na vystoupení Crazy Boys na reprezentativním koncertu divadla Semafor přišly do paláce Lucerna tři tisíce diváků. Po skončení jejich produkce nechtěli diváci Volka pustit z pódia. Roku 1963 odešel Miki Volek, tehdy už jako hlavní zpěvák kapely, dobrovolně do psychiatrické léčebny, aby nemusel nastoupit na vojnu, a Crazy Boys se rozpadli.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá éra.", "content": "Po propuštění z léčebny ještě téhož roku začal hrát s kapelou Olympic, se kterou nahrál své první gramofonové desky a vystupoval v hudebním pásmu \"Ondráš podotýká\" divadla Semafor. Období kolem poloviny šedesátých let byla Volka zlatá éra a stal se hvězdou srovnávanou s Waldemarem Matuškou, Evou Pilarovou nebo Karlem Gottem. Jeho nekonformní vystupování a neznalost angličtiny mu ztížily přístup do nahrávacích studií a do rozhlasu. V této době se začaly naplno projevovat zpěvákovy sklony k alkoholismu a užívání drog (fenmetrazin a jiné medikamenty) poté, co od samého začátku jeho vystupování se jeho matka snažila pomáhat mu udržovat výkonnost pomocí dopujících léků, nad čímž postupem času ztrácel kontrolu. Od roku 1965 kvůli rozdílnému názoru Petra Jandy na další vývoj kapely v Olympicu pouze hostoval. Roku 1966 odešel z kapely natrvalo a začal vystupovat se skupinou Old Stars. Od roku 1968 zpíval v kapele Mickey & The Samuels Petra Kaplana.", "section_level": 2}, {"title": "Politicko-kriminální intermezzo.", "content": "Roku 1969 odjel na turné s Mickey and the Samuels do Západního Berlína. Měli propustky a mohli volně přecházet mezi východní a západní částí města. V Západním Berlíně si zakoupili zábavné publikace a plakáty, ale i tiskoviny o pražském jaru 1968, což bylo při hraniční kontrole klasifikované jako protirežimní. Na základě tohoto nálezu byl spolu se svým přítelem fotografem Aloisem Valentou zatčen, půl roku byli drženi a vyslýcháni ve vazbě v Berlíně a následně odsouzeni k jedenapůlročnímu trestu odnětí svobody ve věznici v Drážďanech za protistátní štvaní. Po třinácti měsících byli Volek a Valenta za doprovodu Stasi přepraveni zpět do Československa. Po té byl dotlačen k podpisu spolupráce s StB jako informant. Své zprávy o prominentních osobnostech české kultury ovšem podával takovým způsobem, že byl z této služby po roce pro „nepoužitelnost“ propuštěn.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr kariéry.", "content": "Přelom sedmdesátých a osmdesátých let znamenal pro Mikiho Volka konec hudební kariéry. V letech 1976–1979 sice poměrně úspěšně vystupoval s kapelou Transit, celkově však na něj doléhaly následky užívání drog a alkoholu. Počátkem osmdesátých let se oženil a začal dálkově studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Manželství se však kvůli Volkovým drogovým a alkoholovým příhodám brzy rozpadlo a studií na vysoké škole rovněž zanechal. V roce 1984 natočil své první a jediné sólové album nazvané \"Miky Volek. Miky Volek? Miky Volek!\". Závislost na omamných látkách se postupně začala projevovat na zpěvákově zdravotním stavu. Počátkem devadesátých let kvůli nedostatku peněz prodal svůj klavír, obrazy, psací stroj a kytaru. Nakonec přišel i o byt, ve kterém bydlel. Jeho politickým idolem se stal Miroslav Sládek. Na sklonku života se začal stýkat se skupinkou mladých lidí. Mezi těmito jeho přáteli byl i tehdy ještě student FAMU Filip Menzel, který s ním natočil amatérský dokumentární film. Tento snímek se stal později základem dokumentu Igora Chauna \"Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále\". Miki Volek zemřel začátkem srpna 1996 ve svém bytě v Praze 7 ve Veletržní ulici. Pravděpodobnou příčinou smrti bylo krvácení do jícnu jako následek dlouhodobého nadměrného požívání alkoholu. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno až 14. srpna. Jeho ostatky jsou uloženy v hrobě na Olšanském hřbitově.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michael „Miki“ Volek (21. května 1943 Uherské Hradiště – 14. srpna 1996 Praha), zvaný též Mickey, rodným jménem Michal Vítězslav Volek, byl český rokenrolový zpěvák, kytarista, pianista, skladatel a showman, přezdívaný král českého rokenrolu.", "tgt_summary": null, "id": 1452975} {"src_title": "Denyse Tontz", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herectví.", "content": "Svojí kariéru zahájila jako dětská modelka, stala se tváří Barbie. Poprvé se objevila na televizních obrazovkách v seriálu \"E-Ring\" jako princezna Gabrielle. V roce 2017 si zahrála Alice Keefe ve filmu stanice Nickelodeon \"Poslední den prázdnin\". V roce 2008 si zahrála po boku Luka Benwarda a Frenche Stewarta ve filmu \"Milionový pes\". Vedlejší roli Jennifer Woods získala v seriálu \"Big Time Rush\". V listopadu roku 2012 se objevila v sitcomu stanice Disney Channel \"Pes a jeho blog\". Na začátku roku 2013 bylo potvrzeno, že si zahraje Mirandu Montgomery v telenovele \"All My Children\". Poprvé se objevila v díle vysílaném dne 29. dubna 2013. Dne 11. listopadu 2013 bylo oznámeno, že telenovela byla zrušená. V červenci roku 2015 bylo oznámeno, že získala hlavní roli v pilotním dílu \"Paradise Pictures\". Seriál však nebyl stanicí USA vybrán do svého vysílacího programu. V roce 206 bylo oznámeno, že si zahraje v thrillerovém filmu Matta Damona a Bena Afflecka \"Incorporated.\" Seriál byl po první řadě zrušen. V roce 2018 bylo oznámeno, že získala hlavní roli v seriálu stanice ABC \"Grand Hotel\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "V roce 2012 vydala svůj první videoklip k písničce „Better Than Nothing“. Písnička hrála v jednom z dílů seriálu \"Mentalista\". V červnu 2014 vyhrála cenu Daytime Emmy v kategorii nejlepší původní písnička pro dramatický seriál se skladbou „Parachute“, kterou napsala pro seriál \"All My Children\". Dne 5. května 2015 vydala písničku „Why“. Dne 4. července 2015 vydala videoklip k písni „Go“. Dne 22. července 2016 vydala skladbu „United States of Anxiety“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Denyse Tontz (* 17. září 1994, San Diego, Kalifornie, Spojené státy americké) je americká herečka, zpěvačka a textařka. Proslavila se rolí Cortney Strathmore v seriálu stanice Freeform \"The Fosters\", rolí Mirandy Montgomery v seriálu \"All My Children\" a rolí Eleny v seriálu \"Incorporated.\"", "tgt_summary": null, "id": 206675} {"src_title": "Jan Sturmer", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tovaryšská léta.", "content": "Mezi lety 1702–1707 byl tovaryšem v dílně olomouckého sochaře Františka Zürna st.. V té době se také stal účastníkem sporu, jež se týkal stížnosti podané skupinou olomouckých sochařů (Zürn st., Leblass, Thomasberger, Herzog) na Václava Rendera, za to, že jim „fušoval“ do řemesla a odloudil tovaryše Sturmera. V letech 1707–1712 působil ve Svitavách. V roce 1712 se vrátil do Olomouce, kde koupil dům stávající v blízkosti kostela sv. Mořice, kde je dnes pohřben. V okolí sv. Mořice se tehdy usazovala celá řada sochařů, mezi ně patřili např. Schauberger, Zahner, Render. Sturmer bydlel v západní části dnešní ulice 8. května, č. p. 523/3. Následujícího roku se stal měšťanem a byl přijat do cechu.", "section_level": 1}, {"title": "Studia, vlivy, následovníci.", "content": "Na jeho tvorbu mělo silný vliv dílo lombardského sochaře a štukatéra Baldassara Fontany, jeho práce jsou vytvořeny v duchu zásad berniniovské školy. Ovlivnil jimi vývoj moravského sochařství první čtvrtiny 18. století. K jeho významu také přispívá zásluha za angažování celé řady mladých tovaryšů, mnozí z nich pak prosluli svými vynikajícími díly. Patří mezi ně zejména: Jiří Antonín Heinz (1698–1759; ve Svitavách dostal u Sturmera svoji první zakázku), Jan Antonín Richter (1712–1762), Filip Sattler (1695–1738; u něj není jasné, zda byl tovaryšem u Sturmera či u Thomasbergera) a v neposlední řadě také Jan Jiří Schauberger (před 1700–1744), který se oženil se Sturmerovou dcerou. V jeho dílně byli také vedeni Josef Winterhalder st. (1702–1769) a Ondřej Zahner (1709–1752).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zakázky pro klášter Hradisko.", "content": "Jeho dílo zahrnuje zejména realizace dle zakázek církve. Ve 20. letech 18. století intenzivně pracoval pro premonstráty z olomouckého kláštera Hradisko (výzdoba varhan a kazatelny konventního kostela, socha Panny Marie nyní v Pavlovické ulici). Pro tamní prelaturu také vytvořil čtveřici soch jejích knížecích zakladatelů, umístěných na štítu budovy.", "section_level": 2}, {"title": "Svatý Kopeček u Olomouce.", "content": "Řadu prací pak vytvořil pro poutní areál na Svatém Kopečku. Zde spolupracoval s Fontanou na modelu hlavního oltáře a jeho výzdobě (1725) a na štukové dekoraci interiéru (16 plastik andělů na korunní římse). Sám pak zpracoval návrh varhanní kruchty a výzdobu varhan, a na starosti měl také kompletaci oltáře. K němu začal tvořit dvojici soch adorantů a Fontanou navržený tabernákl. Oboje po jeho smrti dokončil Winterhalder. Jeho dílem jsou také sochy světců sv. Rocha a sv. Šebestiána na římse rezidence po straně kostela. Pro náměstíčko pod jižní stranou baziliky vypracovala jeho dílna sousoší sv. Jana Nepomuckého (podoba venkovské piazzetty).", "section_level": 2}, {"title": "Realizace v centru Olomouce.", "content": "Ve městě Olomouci pak na zakázku jezuitů vytvořil část mobiliáře jejich nového kostela (bazilika Panny Marie Sněžné). Pro kostel sv. Mořice vytesal pískovcovou sochu anděla s nádobou na svěcenou vodu (20. léta 18. století). Archivně je doloženo 14 bust pro hraběte Brajdu (poprsí římských císařů na atice kanovnické rezidence ve Wurmově ulici 577/7. Tyto busty byly vytvořeny do roku 1704 a jde tak o jeho nejstarší olomoucké práce. K jeho nejdůležitějším pracím patří sochařská výzdoba Mariánského sloupu na Dolním náměstí v Olomouci (1718–1725). Vytvořil sochu Panny Marie Immaculaty, sochu svatého Františka Xaverského a sochu svatého Karla Boromejského. Zde se objevuje otázka šesti modelů Tobiáše Schütze, které snad byly pro realizaci použity. Pro tyto sochy jsou charakteristické Sturmerovské kompoziční typy a jejich objemovost, patří k vrcholům jeho tvorby.", "section_level": 2}, {"title": "Mariánské a světecké sloupy.", "content": "Realizoval také několik kamenosochařských votivních děl: sloup Nejsvětější Trojice v Kroměříži na Riegrově náměstí, mariánský sloup ve Svitavách v Moravské Třebové (1715–1718), v Rychnově, Vendolí, Potštátě, světecké sloupy v Kunčině, trojiční sloup ve Fulneku a sochy u mariánského sloupu v Litovli.", "section_level": 2}, {"title": "Drobnější samostatné práce.", "content": "K jeho dílu patří také celá řada samostatných soch a drobnějších realizací. Sem spadá např. dřevěná socha sv. Pavlíny (po 1715, výška ~155 cm, nese zbytky původní polychromie), dále socha sv. Barbory (1715, ~155 cm, dřevo, fragmenty polychromie). Obě byly původně umístěny na fasádě kovárny v Řepčíně. Vytvořil také dvojici andělů (atlantů), kteří byli původně umístěni v kostele sv. Floriána v Moravské Huzové (20. léta 18. st., ~155 cm, dřevo, fr. polychr.). Z jednotlivých statuí stojí za pozornost také socha sv. Jana Nepomuckého v Šumvaldě (1713), Litovli (1718) a Bílé Lhotě (1726), socha Panny Marie ve Fulneku (~1718), v Olomouci na Nových Sadech (20. léta 18. st.) a socha sv. Barbory v Cholině (1715).", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika stylu.", "content": "Pro jeho sochařské práce je charakteristická velkorysá objemovost figur budovaná s modelační jistotou. Typické jsou také klidné postoje a elegantní gesta postav. Pro práci jeho dílny i jeho samotného je specifické časté opakování již zavedených kompozičních schémat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Václav Sturmer, v literatuře také Johann Sturmer (1675 Královec – 14. listopadu 1729 Olomouc) byl sochař, představitel vrcholného olomouckého baroka. Narodil se roku 1675 v Královci \"(Kaliningradu, Königsbergu)\" ve východním Prusku. Vyznáním byl původně luterán, konvertoval až po příchodu na Moravu (členy Bratrstva sv. Lukáše – sochaři usazení ve městě – mohli být jen katolíci). Zemřel 14. listopadu 1729 v Olomouci na tuberkulózu, pro sochaře tehdy časté onemocnění.", "tgt_summary": null, "id": 646399} {"src_title": "Palazzo di Brera", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě byl původně klášter humiliátů z 12. století. Po zrušení tohoto řádu předal papež Pius V. na přímluvu Karla Boromejského budovu roku 1571 jezuitům, kteří zde pak zhruba 200 let provozovali školu a univerzitu. Nedostatek prostoru si vyžádal přestavbu a zvětšení stavby. Podle plánů Francesca Marii Richiniho se začalo stavět roku 1627, stavba však i kvůli morové epidemii trvala dlouho a dokončil ji až architektův syn Gian Domenico Richini. Zvláště vydařeným prvkem stavby jsou sloupové arkády vnitřního dvora. Po zrušení jezuitského řádu roku 1773 palác převzali Habsburkové a nechali ho upravit architektem Giuseppem Piermarinim (přestavba byla dokončena roku 1780). Za napoleonské nadvlády byl odsvěcen palácový kostel Panny Marie a přeměněn na galerii umělecké akademie. Ve druhé světové válce byl palác vážně poškozen nálety, což si vyžádalo další důkladnou rekonstrukci.", "section_level": 1}, {"title": "Instituce.", "content": "V paláci sídlí a sídlila řada významných institucí. Roku 1764 zde jezuita Rugjer Josip Bošković založil astronomickou observatoř \"Osservatorio Astronomico di Brera\". Roku 1773 sem Marie Terezie umístila knihovnu, dnes zvanou \"Biblioteca Nazionale Braidense\", přeměnila jezuitskou botanickou zahradu na \"Orto botanico di Brera\" a roku 1776 založila uměleckou akademii \"Accademia di Belle Arti di Brera\", z jejíchž sbírek zde později vznikla galerie \"Pinacoteca di Brera\", založená roku 1806 v době Napoleonovy vlády. Nachází se zde také Lombardská historická společnost (\"Società storica lombarda\") založená roku 1873. Galerie \"Pinacoteca di Brera\" patří mezi nejvýznamnější muzea Itálie. Těžiště sbírek se vztahuje k severoitalskému malířství renesance a baroka. Ve sbírkách jsou zastoupeni například Raffael, Rubens, Tintoretto, Tizian, Piero della Francesca, Andrea Mantegna, Caravaggio, Agnolo Bronzino, Antonio Canova či Francesco Hayez.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palazzo di Brera (\"Palác Brera\", italsky téz \"Palazzo Brera\") je monumentální barokní budova v Miláně, sídlo řady kulturních a vědeckých institucí, zejména galerie Pinacoteca di Brera.", "tgt_summary": null, "id": 914626} {"src_title": "Samořezný šroub", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Za samořezné šrouby považujeme:", "section_level": 1}, {"title": "Šrouby do plechu.", "content": "Tyto šrouby mají vyšší ostrý profil závitu. Řezný kužel je krátký, ale stačí na proříznutí plechu. Šrouby pro silnější plechy mají špičku tupou a je třeba pro ně předvrtat otvor, menší než malý průměr závitu. Pro tenké plechy jsou určeny šrouby s ostrou špičkou. Ty jsou schopné při použití elektrického šroubováku nebo vrtačky provrtat a rozhrnout tenký plech. To platí například pro šrouby na montáž sádrokartonu na plechové profily tloušťky 0,6 mm.
Vyrábějí se z nízkouhlíkaté oceli (12 010), cementují se do hloubky 0,1 mm a kalí se 60 ÷ 65 HRC. Normalizované jsou tyto tvary:", "section_level": 2}, {"title": "Závitořezné šrouby.", "content": "Tyto šrouby mají metrický závit přerušovaný ostrými drážkami, díky nimž si řežou v předvrtaném otvoru závit jako závitník. Kuželové sražení konce šroubu je v délce zhruba d/2. Tyto šrouby jsou určeny výhradně pro ruční zašroubování, proto se vyrábějí pouze s průchozí drážkou pro šroubovák. Protože jejich používání je na ústupu, nejsou standardizovány evropskou normou.
Vyrábějí se z nízkouhlíkaté oceli (12 010), cementují se do hloubky 0,1 mm a kalí se 60 ÷ 65 HRC.
Vyrábějí se se závity M 2,5 ÷ M 8. Normalizovaná provedení: S výjimkou normy ČSN 02 1227 pro ně platí DIN 7513", "section_level": 2}, {"title": "Samovrtné šrouby.", "content": "Tyto šrouby mají špičku upravenou jako vrták na jedno použití (někdy se označují jako šrouby TEX nebo šrouby se špičkou TEX). Lze je použít pro silnější materiály než šrouby do plechu, například pro tenkostěnné válcované a tažené profily. Závit mají shodný se šrouby do plechu.
Vyrábějí se v průměrech 3,3; 3,5; 3,9; 4,2; 4,8 a 6,3 mm. Normalizovaná provedení:
(Souhrnně je stanoví norma DIN 7504)", "section_level": 2}, {"title": "Šrouby samořezné speciální.", "content": "Sem můžeme řadit samořezné šrouby určené pro zavrtání do konkrétního materiálu. Jejich použití je specifikováno a zaručeno výrobcem. Také jejich značení je stanoveno výrobcem, často jako chráněné označení patentovaného produktu.
Patří sem zejména šrouby určené pro různé stavební hmoty, jako je beton, cihly, plynosilikát, lamináty, lisované hmoty atd.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako samořezné šrouby označujeme šrouby, k jejichž montáži není zapotřebí matice ani otvor v tělese s předem vyrobeným závitem. Jejich závitová část je zhotovena tak, aby si dokázala při zašroubování vyříznout nebo vytlačit v tělese potřebný závit. Používají se k zašroubování do tělesa, které je podstatně měkčí než šroub. Přestože jsou výrobně pracnější a tím i dražší než klasické šrouby, odpadají při jejich použití náklady na řezání závitů nebo na zajištění matic na špatně přístupných místech. Jsou vhodné pro málo namáhané spoje, jako je například upevnění krytů, nosičů instalace apod. Výhodou dále je, že vytvořený závit je velmi těsný, takže není třeba spoj zajišťovat proti samovolnému povolení. Nevýhodou je, že při opakované montáži může snadno dojít k poškození původního závitu, čímž se sníží nosnost spoje.", "tgt_summary": null, "id": 423041} {"src_title": "Karl Heidler von Heilborn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Joseph Karl Heidler se narodil jako syn falknovského měšťana a kožešnického mistra Johanna Antona Heidlera (1765–1829) a jeho ženy Clary, roz. Fischer (1754–1815). Jeho matka ovdověla v roce 1786, prvním manželem byl bednářský mistr Andreas Brambach (1757–1778), z tohoto manželství vzešel syn, který v roce zemřel. Její starší syn, Joseph Anton Heidler (1786–1864) byl otcem Karla Heidlera (1809–1887), rakousko-uherského generála (Generál štábní lékař – \"Generalstabsarzt\") a profesora, povýšeného do šlechtického stavu s titulem „von Egeregg“. Karl Heidler navštěvoval Piaristické gymnázium v Ostrově (\"Schlackenwerth\") a lyceum v Plzni. Poté pokračoval ve studiu medicíny na Karlově univerzitě v Praze, kde 14. dubna 1818 promoval jako Doktor medicíny a magistr porodnictví. Heidlerův otec Anton, už jako vdovec, se společně se synem přesunul do nově vznikajících lázní a postavil zde velký dům, zvaný \"Römer\". Od roku 1820 byl Heidler také osobním lékařem Johanna Wolfganga von Goethe, který jej nazval „moudrým mladým mužem“. Oba si vyměňovali své poznatky v oblastech zájmu o geologii a přírodní vědy a vzájemně se podporovali. Jejich práce zahrnovala 52stránkový herbář, který začal vytvářet Goethe v roce 1823 a Heidler jej později dokončil. Goetheho s Heidlerem pojilo přátelství, byl kmotrem jednoho z Heidlerových synů. Při křtu syna Michaela (1821–1892) byl kmotrem nejmladší syn ruského cara Pavla I. Michael Pavlovič Romanov (1798–1849). Už v roce 1822 označil mariánskolázeňské sady za významnou součást zdejšího léčebného procesu. Od roku 1822, kromě své lékařské práce, sestavoval za pomoci přítele z Prahy, Dr. Duchla, Dr. Kunze z Lipska a zakladatele lázeňských sadů, zahradníka Václava Skalníka soupis místního rostlinstva a zabýval se zejména určováním rostlin z rašeliništních polí. Václav Skalník byl také autorem ilustrací v jím sestavovaném herbáři. V roce 1828 byl Karl povolán do nové funkce funkce na místě zakladatele lázní Johanna Josefa Nehra, na doporučení místodržícího F. A. Kolowrata a přijat opatem opatem premonstrátského kláštera v Teplé Karlem Reitenbergrem. Od roku 1829 byl císařským radou, od roku 1832 měl titul Sasko-míšeňského lékařského rady (\"Herzogl. Sachsen-Meiningscher Medizinalrat\"), v roce 1835 byl jmenován carským státním radou a o dva roky později Saským dvorním radou. Jeho zásluhou bylo i vybudování mnoha prospěšných lázeňských zařízení, jako byla čerpadla k jímání minerálních vod, užívání skleněných měřidel nebo úprava okolí lázeňských pramenů. V roce 1844 získal Karl Heidler panství zámek Staré Sedliště, který až do roku 1945 zůstal ve vlastnictví rodiny. Heidler byl v roce 1846 zakladatelem první městské nemocnice v rodném městě Falkenau, ke kterému patřila i zahrada. Jeho odborné znalosti, všestrannost a mezi jinými i poznatky o léčbě cholery jsou zaznamenány v různých dobových knižních tiscích. Za své zásluhy byl 12. února 1858 císařem Františkem Josefem I. povýšen do šlechtického stavu s čestným titulem \"Edler\" a predikátem \"von Heilborn\". Heidler odešel v roce 1857 na odpočinek, kromě Mariánských Lázní pobýval i v Praze, kde po cévní mozkové příhodě 13. května 1866 zemřel. Jeho tělo bylo převezeno do Mariánských Lázní, kde bylo 18. května 1866 uloženo vedle jeho manželky Theresie (1795–1861). Karl Heidler zanechal, kromě zámku ve Starém Sedlišti také dva velké domy v Mariánských Lázních.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a potomci.", "content": "Karl Heidler von Heilborn se 14. dubna 1819 oženil s Marií \"Theresií\" Pfrogner (18. Januar 1795, Königswart – 17. srpna 1861, Mariánské Lázně). Jejími rodiči byli \"Dr. jur.\" Alexander Pfrogner (* 24. října 1761, Planá, úředník v Kynžvartu a advokát v Plané) a Victoria, roz. Steiner. Pfrogner přišel o svůj majetek v důsledku státního bankrotu Rakouského císařství v roce 1811 na základě „finančního patentu“ rakouského císaře Františka I. Karl a Theresie Heidlerovi měli v letech 1820 až 1831 sedm dětí, z nichž se ale dospělosti dožila pouze jediná dcera a syn:", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Heidler byl čestným, respektive korespondujícím členem většiny učených, lékařských a přírodovědeckých učených společností své doby (Vídeň, Berlín, Bonn, Vratislav, Drážďany, Halle (Saale), Jena, Lipsko, Brusel, Krakov, Londýn, Moskva, Paříž, Stockholm). Na jeho počest byla pojmenováno náměstí ulice v rodném Sokolově (tehdy \"Falkenau an der Eger\"), v lázeňském parku založeném Václavem Skalníkem v Mariánských lázních byl vztyčen pískovcový Heidlerův obelisk. Postavit jej nechali vděční polští lázeňští hosté (\"grati poloni\") v roce 1858.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Joseph Heidler Edler von Heilborn (26. leden 1792 Falkenau an der Eger, jako \"Joseph Karl Heidler\" – 13. května 1866 Praha), byl český lázeňský lékař, příznivec a propagátor Mariánských Lázní a autor nejméně 25 lékařských odborných publikací. Byl prvním lázeňským lékařem v Mariánských Lázních v nově zřízené funkci „Zemského knížecího lékaře pramenů“. Patří k osobnostem, které se významně zasloužily o vznik a rozvoj Mariánských Lázní.", "tgt_summary": null, "id": 863504} {"src_title": "Slon cejlonský", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Srílanští sloni jsou největší z poddruhů slona indického, i když rozdíly ve velikosti jednotlivých poddruhů nejsou nijak zásadní. Dosahují výšky v ramenou mezi 2 a 3,5 m, váží mezi 2 000 a 5 500 kg a mají 19 párů žeber (stejně jako bengálský poddruh, sumaterský má 20 párů). Barva jejich kůže je tmavší než u slona bengálského nebo sumaterského, s větší a výraznější depigmentací na uších, tváři, chobotu a břichu. Výskyt klů je nejnižší ze všech poddruhů. Pouze 7 % samců a zanedbatelné množství samic má kly.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Sloni cejlonští žijí jen na ostrově Srí Lanka. Tento ostrov a zároveň stát je zemí s nejvyšší hustotou slonů ze všech ostatních zemí výskytu. Před příchodem lidí žili sloni pravděpodobně na celém ostrově v množství odhadovaném až na 12 000 jedinců. V období mezi 16. a 20. stoletím byli vytlačeni z vlhčích oblastí, jež byly přeměněny na plantáže. V současné době se jejich výskyt omezuje převážně na suché nížiny, které jsou poměrně rozsáhlé na severu, jihu, východě, severozápadě i jihovýchodě Srí Lanky. Celkem jde o asi 60 % území ostrova. Území, na němž se vyskytují, je v podstatě spojité, jednotlivé subpopulace nejsou výrazně odděleny. Největší množství slonů žije v národních parcích Udawalawe (cca 1000 kusů), Yala, Minneriya, Kaudulla a v dalších chráněných oblastech. Velké množství jedinců se nachází i mimo rezervace.", "section_level": 1}, {"title": "Populace.", "content": "Vývoj populace slona cejlonského lze zachytit s poměrnou přesností v horizontu přibližně 200 let. Zde je přehled počtu jedinců:", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "Samice a mláďata formují malé a poměrně volné skupiny, které žijí pospolu. Hierarchie a stmelení uvnitř skupin není nijak výrazné, je nižší, než je tomu u slonů afrických. Nicméně v obdobích sucha se mohou tvořit i velké skupiny čítající až stovky jedinců. Sloni mezi sebou komunikují vizuálními, akustickými a chemickými signály. Zvukových projevů bylo zjištěno nejméně 14. Sloni dokáží sníst až 150 kg rostlinného materiálu denně. Nejsou vybíraví a živí se širokou škálou potravy. Na severozápadním pobřeží Srí Lanky bylo pozorováno chování slonů v období od ledna 1998 do prosince 1999. Sloni zde konzumují celkem 116 rostlinných druhů z celkem 37 čeledí. Více než 25 % druhů rostlin patřilo do čeledi bobovité (\"Fabaceae\") a 19 % rostlinných druhů patřilo k rodině lipnicovité (\"Poaceae\"). Více než 40 % druhů se řadí mezi stromy. Mladí jedinci spásají přednostně trávu.", "section_level": 1}, {"title": "V historii a kultuře.", "content": "Žádné jiné srílanské zvíře není tak spojeno s místními dějinami jako slon. Staří sinhálští králové si nechávali zajímat a krotit slony. Drželi je ve speciálních stájích a trénovali je specialisté z etnika Kuruwe. Používali je v bitvách, v různých slavnostech, ceremoniích a bojových hrách a také na práci. Sloni požívali plnou královskou ochranu a jejich zabití bylo trestáno smrtí. S příchodem Britů začátkem 19. století se situace zcela změnila. Britští důstojníci a lovci zabíjeli slony kvůli sportu a úřady dokonce platily odměnu za každého mrtvého slona, neboť ti začali být považováni za škůdce úrody. Sloni byli využíváni na různé slavnostní průvody, kde bylo potřeba stavět na odiv pompu a předvést nádhernou podívanou. Například při každoroční slavnosti \"Perahera\" procházelo ulicemi města Kandy více než sto slonů. Boje slonů zvané \"Gaja Keliya\" byly velmi populární. Ve válkách je lidé využívali jak k přepravě lidí a nákladu, tak přímo v bitvách. Na konec chobotu mívali připevněný těžký železný řetěz, jímž otáčeli a smetávali nepřátelské vojáky. Srílanští sloni byli prý obzvláště vhodní pro bojové nasazení (lepší než sloni z Indie), jejich válečné kvality znali už staří Řekové ve 4. století př. n. l. a chválilo je několik historiků. Jsou zaznamenány případy, kdy místní vládci využívali slony jako popravčí, kteří zabíjeli odsouzence k smrti (napichováním na kly, rozdupáváním a roztrháváním). Sloni byli po mnoho století předmětem obchodu - byli ze Srí Lanky vyváženi a stejně tak byli na ostrov dováženi, především z Barmy.", "section_level": 1}, {"title": "Hrozby.", "content": "Během občanské války na Srí Lance v letech 1983 až 2009 patřili sloni mezi jedny z obětí. Několik set jich zahynulo buď v důsledku střelby nebo po došlápnutí na miny. Část zabili rovněž pytláci a část byla minami zmrzačena. Jen v letech 1990 až 1994 takto zemřelo 261 jedinců. V současné době je pytláctví spíše malou hrozbou. Je to dáno především tím, že mezi cejlonskými slony se nachází jen minimum jedinců s kly. Nicméně i tak jistý obchod se slonovinou existuje. Jeho centrem je město Kandy. Současnou hlavní hrozbou je nárůst lidské populace a její hlad po životním prostoru a zemědělské půdě. Sloni se tak stále častěji dostávají do konfliktu s lidmi, kteří si chrání před těmito velkými býložravci svou úrodu. Úmrtnost slonů v důsledku lidských aktivit v letech 2005 až 2010 postupně rostla z přibližně 120 na více než 220 kusů za rok. Lidé zabíjejí slony buď střelnými zbraněmi (i nastraženými na samospoušť) nebo nejnověji (od roku 2010) za pomoci tzv. hakkapatas (Hakka Patas), což jsou malé nálože schované v ovoci či zelenině. Pokud slon takovýto plod začne žrát, výbušnina mu exploduje v tlamě a buď ho rovnou zabije nebo v častějších případech smrtelně zmrzačí. Jestliže není zvíře ošetřeno lidmi, umírá obvykle v průběhu 14 dnů. Nezanedbatelná část slonů umírá i při střetu s vlaky, případně po zásahu elektrickým proudem. Nicméně i lidé na vzájemné konflikty doplácejí, každý rok jich po střetu se slony zemře v průměru 71.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slon cejlonský (\"Elephas maximus maximus\") je jedním ze tří uznávaných žijících poddruhů slona indického (klasifikace slona bornejského je sporná). Vyskytuje se pouze na ostrově Srí Lanka. V současné době zde ve volné přírodě žije okolo 6000 slonů (stav k roku 2017).", "tgt_summary": null, "id": 383865} {"src_title": "The Dead Daisies", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První formace a první album (2012–2015).", "content": "Na samém začátku byl Lowy doprovázen zpěvákem Jonem Stevensem. Stejnojmennou desku The Dead Daisies kapela vydala téhož roku, ovšem je nahrávána spíše hostujícími muzikanty. V písni Lock N Load hostuje Slash (Guns N Roses, Velvet Revolver). Album bylo nahrána za dva týdny ve Wishbone Studios v Los Angeles. Následující turné k albu dělala kapela předskokana například pro ZZ Top. Kapela taky přibírá členy – přichází kytarista Richard Fortus (Guns N Roses, Love Spit Love), baskytarista Marco Mendoza (Whitesnake, Thin Lizzy), klávesák Dizzy Reed (Guns N Roses) či bubeníci Alex Carapetis (Wolfmother) a později Frank Ferrer (Guns N Roses). Ferrer kapelu později opouští a nahrazují ho Charley Drayton poté John Tempesta (Exodus, Testament, Thu Cult) a na závěr Brian Tichy (Whitesnake, Billy Idol, Ozzy Osbourne). Kapela vydává také 2 EP a takto pokračuje víceménně do roku 2015 kdy z kapely odchází Stevens a jako náhradníci za něj se střídaji John Corabi (The Scream, Mötley Crüe) a Bernard Fowler.", "section_level": 2}, {"title": "Éra Johna Corabiho (2015–2019).", "content": "Kapela si nakonec na post frontmena volí Corabiho. Tím pádem začínají práce na druhé desce Revolución. Později ale kapelou zatřesou návraty Slashe a McKagana do Guns N Roses. Daisies opouští Fortus a Reed aby se mohli připojit k reunionu a turné GNR. A k tomu všemu i bicmen Tichy. Na jejich místa nastupují kytarista Doug Aldrich (Whitesnake, Dio) a bubeník Deen Castronovo (Bad English, Ozzy Osbourne, Journey). Pozice klávesáka je volná. V roce 2016 kapela vydává další album Make Some Noise. Na turné doprovázejí například Kiss. V roce 2017 vychází živá deska Live & Louder. Roku 2018 vydávají desku Burn It Down. Na turné jsou opět s Kiss. Rok 2019 je rokem změn. Kapelá vydává první kompilaci složenou z coverů. Do toho přichází horrorová série Welcome to Daisyland. Srpnu 2019 ale z ničeho nic z kapely odchází Corabi a Mendoza. Oba je nahrazuje legendární Glenn Hughes (Deep Purple).", "section_level": 2}, {"title": "Éra Glenna Hughese (2019–?).", "content": "Hguhesův první počin s kapelou je singl 'Righteous Days'. Ten vychází v září. V listopadu 2019 se kapela pohybuje na jihu Francie kde píší a nahrávají další album, první s Hughesem.", "section_level": 2}], "src_summary": "The Dead Daisies je australsko-americká rocková superskupina založena roku 2013 v Sydney. David Lowy coby zakladatel, kytarista a vůdčí postava vybíral do kapely řadu menších i velkých hvězd.", "tgt_summary": null, "id": 725766} {"src_title": "Hugo Vojta", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do vyhlášení protektorátu.", "content": "Hugo Vojta, v době první světové války legionář-důstojník československých legií v Rusku se po návratu do ČSR (1920) stal vojákem z povolání; přes různé velitelské funkce se stal velitelem dělostřelecké brigády a od 1925 velitelem zemského dělostřelectva v Košicích a v Bratislavě. V noci z 9. na 10. března 1939 vojáci spolu s četníky obsadili všechny strategické objekty, odzbrojili polovojenské oddíly Hlinkovy gardy a zajistili většinu slovenských politických činitelů. Celou akci řídil generál Hugo Vojta jako zastupující zemský vojenský velitel v Bratislavě.", "section_level": 2}, {"title": "Za protektorátu (do nástupu Reinharda Heydricha).", "content": "Ihned od počátku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se generál Vojta zapojil do odboje – byl členem Rady starších (kterou dále tvořili generál Alois Eliáš, Josef Bílý a Sergej Vojcechovský), jež dala podnět k vytvoření vojenské odbojové organizace Obrana národa. Po 30. červnu 1939 se hlavním velitelem stal generál Josef Bílý, podléhal mu zemský velitel v Čechách generál Vojta a zemský velitel na Moravě generál Bohuslav Všetička. Při jednom z mnoha úderů německým gestapem proti ON byl roku 1940 zatčen a vězněn v Malé pevnosti v Terezíně.", "section_level": 2}, {"title": "Za protektorátu (po nástupu Reinharda Heydricha).", "content": "Při nástupu do své funkce říšský protektor Reinhard Heydrich – aby zlomil odpor českých vlastenců, vydal hned prvého dne svého úřadování „Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. září 1941“, podle jehož § 2 lze se v případech souvisejících s veřejnou bezpečností a veřejným pořádkem odchýliti od platného práva. Vyhláška:\"Vyhlašuji na ochranu zájmů říše s účinností od 28. září 1941 dvanácti hodin až na další na území protektorátu Čechy a Morava civilní stav výjimečný\". Ve zprávě nadřízeným mj. Heydrich napsal: \"“...za prvé: Pro přípravu velezrady odsoudil stanný soud v Praze armádního generála Josefa Bílého a divizního generála Hugo Vojtu, oba mimo službu, k trestu smrti...“\" Trest smrti byl vzápětí vykonán 28. září 1941.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní deska.", "content": "Divizní generál Hugo Vojta má pamětní desku ve vstupní hale sokolovny Sokola Královské Vinohrady v Riegrových sadech (Praha 2, Polská 1533/1, Vinohrady). Na \"Pamětní desce Obětem 2. světové války\" je nápis:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo Vojta (11. dubna 1885, Tábor – 28. září 1941, Praha) byl český generál, spoluzakladatel a první zemský velitel Obrany národa. Byl též vojenským velitelem Sokola.", "tgt_summary": null, "id": 489599} {"src_title": "Otto Berger", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v podkrkonošské obci Slatina nad Úpou do rodiny řídícího učitele Jana Bergera a jeho ženy Anny rozené Řepkové. Vyrůstal v prostředí, kde se ve značné míře pěstovala literatura a umění hudební, neboť Ottova matka pocházela ze starého muzikantského a kantorského rodu Řepků. Hrála znamenitě na klavír a zpívala alt. Otta měl dva bratry, Viléma a Karla, kteří byli rovněž znamenitými hudebníky. Ze Slatiny se v roce 1877 celá rodina přestěhovala do Machova, kde roku 1878 začal Otta navštěvovat obecnou školu. Výuku německého jazyka absolvoval v Božanově a následně nastoupil do německého řádového gymnazia benediktinů v Broumově. Již tehdy hrál znamenitě na violoncello a doplňoval rodinné trio - bratr Vilém hrál na klavír, Karel na housle. V letech 1885-1892 studoval na pražské konzervatoři, zprvu hru na violoncello pod vedením Františka Hegenbartha a Hanuše Wihana a následně skladbu a hudební teorii u Josefa B. Förstra, Karla Steckera, Karla Knittla a také u Antonína Dvořáka. V roce 1892 vytvořil Otto Berger spolu se svými přáteli Josefem Sukem, Oskarem Nedbalem a Karlem Hoffmannem první České kvarteto, které koncertovalo s velikým úspěchem v Praze, na českém venkově a roku 1893 i ve Vídni a později v dalších evropských městech. V rozkvětu sil se u Otty Bergera projevila tuberkulóza, marně se léčil v lázních Dušníky v Kladsku a tyrolských lázních v Griesu. Po onemocnění jeho místo v souboru převzal Hanuš Wihan. Na sklonku života byl ještě jmenován profesorem pražské konzervatoře, ale úřad již nenastoupil. Zemřel roku 1894 v Machově a byl pohřben na hřbitově v Náchodě. Otto Berger byl autorem několika skladeb pro violoncello (Večerní písně, Andante), napsal také řadu dalších skladeb např. pro flétnu a klavír (Polonaisa), pro malý orchestr (Suite orientale)a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto Berger, křtěný Otto Václav (4. ledna 1873 Slatina nad Úpou – 29. června 1897 Machov), byl český violoncellista, člen Českého kvarteta a hudební skladatel.", "tgt_summary": null, "id": 2250494} {"src_title": "Václav Kropáček (voják)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 22. června 1898 v Soběkurách, v okrese Plzeň-jih v rodině rolníky Václava Kropáčka. Vystudoval vyšší gymnázium, kde maturoval v říjnu 1916. V té době byl ale již zároveň jednoročním dobrovolníkem v c. a k. armádě u pěšího pluku v Krakově. Po absolvování opavské školy pro důstojníky pěchoty byl jako velitel odeslán na frontu. Bojoval na ruské a později i na italské frontě, kde 20. srpna 1917 padl do zajetí. V zajateckém táboře vstoupil do formujících se československých legií, v jejichž řadách bojoval jako velitel výzvědné čety. V prosinci 1918, v hodnosti nadporučíka se vrátil do nově vzniklého Československa.", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Ihned po návratu se zúčastnil osvobozování Slovenska od maďarského vpádu. Poté až do roku 1924 sloužil v různých funkcích na Slovensku; jako instruktor v odvodovém středisku v Košicích, velitel roty ve škole na výchovu důstojníků v záloze a jako instruktor pro výchovu rotmistrů pěchoty v Košicích. V lednu 1924 se oženil s Boženou Opělovou. Od 1. října 1927 do 30. září 1930 absolvoval Válečnou školu v Praze. V hodnosti štábního kapitána sloužil od 1. října 1930 do 6. září 1931 v různých štábních funkcích na velitelství 3. divize v Litoměřicích. Od 7. září 1931 do 29. září 1935 působil u mírové skupiny I. oddělení HŠ MNO, se kterou se zúčastnil odzbrojovací konference v Ženevě. Po návratu, již v hodnosti majora působil od 30. září 1935 do 31. prosince 1935 jako přednosta rozpočtové a ubytovací skupiny a od 1. ledna 1935 až do června 1939 byl přednostou vojenského kabinetu ministra národní obrany. Také přednášel na Svobodné vysoké škole politické v Praze. Do civilu odešel po rozpuštění čs. branné moci v hodnosti podplukovníka.", "section_level": 1}, {"title": "Okupace.", "content": "Po německé okupaci pracoval jako úředník na Ministerstvu zemědělství. Zároveň se zapojil do odboje jako zástupce náčelníka štábu Ústředního vedení Obrany národa, jako přednosta politického oddělení a člen osobní komise, která se zabývala sledováním a evidencí kolaborantů. Byl blízkým spolupracovníkem gen. Eliáše. Zároveň se zabýval získáváním finančních prostředků na pomoc rodinám zatčených a na odchody vojenských specialistů do zahraničí. Dne 14. prosince 1939 byl zatčen gestapem a vězněn nejprve v samovazbě v Petschkově paláci a poté dva roky na Pankráci. Zde jako chodbař organizoval síť předávání zpráv (tzv. motáků), díky níž byla řada odbojářů zachráněna. V létě 1943 byl transportován přes Budyšín do Drážďan. Dne 27. října 1943 byl Lidovým soudem odsouzen za velezradu a zemězradu k trestu smrti. (Společně byli ten den odsouzeni senátem Volksgerichtu ještě Josef Pták a plukovník generálního štábu Antonín Hron.) Zastupován byl JUDr. Egonem Kubuschockem, který byl za jeho obhajobu vyloučen ze svazu německých právníků. Dne 13. prosince 1943 byl společně se skupinou francouzských studentů popraven stětím. Jeho manželka, Božena Kropáčková po jeho smrti pokračovala v odboji a byla jedním z těch co ukrývali a podporovali československé výsadkáře, např. Adolfa Opálku.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "V roce 1947 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka gšt. Jeho jméno se nachází na pomníku padlým a popraveným absolventům Vysoké školy válečné před sídlem MNO v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Kropáček (22. června 1898 Soběkury – 13. prosince 1943 Drážďany) byl československý voják, plukovník gšt. a příslušník domácího protinacistického odboje v Protektorátu Čechy a Morava.", "tgt_summary": null, "id": 974519} {"src_title": "Mikuláš Doležal", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Po absolvování základní školy nastoupil v roce 1905 na českou reálku v Telči, kde v roce 1910 maturoval. V letech 1911 až 1913 absolvoval Českou vysokou školu technickou v Praze, kde složil státní zkoušku.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "8. května 1913 byl odveden a v říjnu téhož roku nastoupil k pluku tyrolských císařských myslivců v Innsbrucku. Zde absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Po vypuknutí I. světové války byl 1. srpna 1914 odeslán na ruskou frontu. Již 26. prosince 1914 byl v Karpatech zajat a umístěn postupně do několika zajateckých táborů. 1. prosince 1915 se přihlásil do Československých legií v Rusku. Nástup do legií byl neustále odkládán a proto 20. května 1926 vstoupil do I. srbského dobrovolnické divize v Oděse s níž se účastnil bojů v Dobruži. V lednu 1917 konečně nastoupil k Československým legiím a posléze byl zařazen k 8. čs. střeleckému pluku. Prodělal boje na Ukrajině a střety s bolševiky na Urale a na Sibiři. Působil jako přednosta telefonní služby a poté jako velitel evakuačních vojsk ve Vladivostoku.", "section_level": 1}, {"title": "V Československu.", "content": "Po návratu do vlasti v roce 1919 vstoupil do československé armády a byl přidělen na MNO jako pobočník generálního inspektora čs. branné moci. 1. února 1920 se v hodnosti majora stal velitelem 4. hraničního praporu ve Vimperku. Absolvoval kurz školy generálního štábu a poté nastoupil 1. července 19121 do Českých Budějovic. Od 3. listopadu 1921 do 19. září 1922 absolvoval Válečnou školu v Praze. Od 20. září 1922 do 30. září 1926 sloužil v různých funkcí v Brně (již v hodnosti podplukovníka působil v mezidobí od 15. března 1924 do 1. října 1924 u vyšších jednotek jugoslávské armády). Od 1. října 1926 do do 29. září 1931 sloužil v Košicích a opět v Brně. V hodnosti plukovníka absolvoval v mezidobí od 7. listopadu do 30. listopadu 1929 Informační kurz pro plukovníky a generály ve Versailles. Od 30. září 1931 byl převelen do hlavního štábu MNO. Od 21. prosince 1933 do 29. září 1935 již v hodnosti brigádního generála působil jako velitel pěší brigády v Českých Budějovicích. Od 30. září 1935 až do likvidace československé branné moci v létě 1939 působil ve funkci velitele Vysoké školy válečné v Praze. Armádu opustil v hodnosti divizního generála.", "section_level": 1}, {"title": "Okupace.", "content": "Po okupaci začal působit v Ústředním vedení Obrany národa jako organizátor teroristické činnosti a poté působil v komisi připravující organizační a operační směrnice Ústředního vedení Obrany národa. V létě 1939 se stal zástupcem oblastního velitele ON – Velká Praha div. gen. Homoly. V této funkci se podílel na budování štábu velitelství a podřízených krajských velitelství. Od konce roku 1940, poté, co se gen. Homola stal velitelem ON, byl jmenován jeho zástupcem. 4. srpna 1940 byl zatčen gestapem a vězněn v pankrácké věznici. 1. října 1940 byl stanným soudem v Praze odsouzen k trestu smrti a tentýž den zastřelen v bývalé jízdárně kasáren v Praze Ruzyni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikuláš Doležal (6. prosince 1889, Vlásenice – 1. října 1941, Praha) byl československý voják, legionář a člen ústředního velení Obrany národa.", "tgt_summary": null, "id": 205252} {"src_title": "Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Tachov)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Město Tachov má dlouhou historii lidského osídlení. Už Slované se rozhodli si zde vystavět hradiště. Těmito krajinami procházela důležitá Norimberská stezka spojující Čechy a Bavorsko. První doložené zmínky o Tachovu pocházejí z počátku 12. století. V období vlády Přemysla Otakara I. byl Tachov důležitým obranným bodem. K většímu rozkvětu města došlo za vlády Přemysla Otakara II. Ve městě se do dnešních dnů dochoval malý kostelík sv. Václava, o jehož existenci pravděpodobně hovoří donační listina Jana Lucemburského z 19. října 1329. Ta kostel společně s blíže neurčenou kaplí převádí pod správu řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Tento malý kostel ale brzy přestal stačit stále rostoucímu středověkému městu. Proto se za vlády Karla IV. začal budovat nový a větší kostel. Tuto dataci stavby dokládají tvary stavebních prvků, typické pro karolinskou dobu a také celkově převýšené proporce kostela. Ze 14. a 15. století se žádné dokumenty o výstavbě kostela nedochovaly. Za husitských válek byl ovšem kostel už velmi zpustlý, dva tamější faráři ho kvůli strachu z husitů opustili. V 15. století kostel ale postihla ještě další tragédie. Na svátek sv. Jiljí (1. září) roku 1492 totiž kostel společně s celým městem vyhořel. Po požáru došlo k rozsáhlým opravám a přestavbě kostela, byla opravena loď a do oken se vložily nové kružby ve stylu pozdní gotiky. Přestavbu dokládá rozdílná profilace žeber v lodi a chóru, v prvním poli lodi u vítězného oblouku se dokonce různí profilace žeber a patek, na která žebra dosedají. Roku 1558 kostel opět poničil požár, a proto musely následovat další rozsáhlé opravy. K věži se přistavělo nové patro zvonice. Do kostela byl dán nový oltář a kůr (tehdy dřevěný). Kostel byl také zařízen novým mobiliářem. V roce 1618 kostel koupila převážně luteránská městská rada, poté okamžitě následovalo vyrabování kostela radikálními luterány. Rozlámali sedm oltářů, svaté relikvie rozšlapali a zpeněžili neponičené cennosti.", "section_level": 2}, {"title": "Třicetiletá válka.", "content": "Ke konci Třicetileté války v roce 1646 byl kostel vypleněn také Švédy. Ti založili požár, který poničil celé město včetně obou kostelů. V letech 1647-1649 došlo tedy k dalším opravám. Nový hlavní kostelní oltář byl vysvěcen roku 1663.", "section_level": 2}, {"title": "Regotizace.", "content": "V roce 1883 se na schůzi, vedené architektem Josefem Mockerem, rozhodlo o opravě a přestavbě kostela, který byl tou dobou opět v havarijním stavu. Kvůli nedostatku peněz k ní ovšem došlo až v letech 1904-1908. Projekt na přestavbu vytvořil A. Cechner a byl realizován třemi staviteli – Františkem a Janem Bradnerem a inženýrem Haubnerem. Nově zrekonstruovaný kostel byl vysvěcen 28. listopadu 1908.", "section_level": 2}, {"title": "Regotizační změny.", "content": "Od 17. století měla střecha kostelní věže cibulovitý tvar. Během regotizace byla ovšem střecha změněna na vysokou valbovou se čtyřmi nárožními věžičkami. Zrušen byl také věžní ochoz. Na hřeben střechy hlavní lodi byla přidána sanktusová věžička. Uvnitř kostela byl upraven dvoupatrový kůr, na zábradlí byly přidány slepé kružby. K menším změnám došlo také v úpravě zdobení oken a portálů.", "section_level": 3}, {"title": "20. století.", "content": "Roku 1929 byl kostel povýšen na arciděkanský. Za druhé světové války kostel při náletu zasáhla bomba, poničena byla ovšem jen severní část. Její oprava byla provedena v letech 1945-1946 a věž byla poté přístupná veřejnosti. V roce 1963 zde vypukl požár, při kterém byl zničen krov věže i kostela a schodiště do věže. Kostel byl po požáru zastřešen až v letech 1967–1968. Další změnu stavba prodělala v roce 1995, kdy byly do oken jižní části presbyteria vloženy nové kružby.", "section_level": 2}, {"title": "Exteriér.", "content": "Kostel Nanebevzetí Panny Marie nestojí na náměstí, ve středu města. Nachází se na vyvýšeném prostranství, přímo vedle někdejších hradeb. Tato poloha umožňovala použít věž kostela také jako součást obranného systému města. Celková délka kostela je 45,5 metru. Orientován je typicky, kněžištěm na východ.", "section_level": 1}, {"title": "Části kostela.", "content": "Kostel je rozdělen na převýšenou hlavní loď a na dvě nižší vedlejší lodě. V místě polygonálního závěru jsou na fasádě odstupňované opěráky spojeny průběžnou podokenní římsou.", "section_level": 2}, {"title": "Portály.", "content": "Nynější hlavní vchod do chrámu je na jižní straně. Je krytý předsunutou zastřešenou lodžií vyvýšenou nad terén o sedm schodů. Lodžii zdobí lomené oblouky s přetínavými profily. Skrze vysoký lomený oblouk se segmentovým ostěním se vchází dovnitř kostela. Uvnitř je u vchodu přistavěna dřevěná předsíň. Další větší vchod je na severní straně, pod věží. Má také tvar lomeného portálu. Obě schodišťové věže mají samostatné vchody. Na severní straně je ve středu vedlejší lodě větší lomený portál, také se segmentovým ostěním. Po obvodu kostela je řada dalších menších portálů. Jeden z nich je na severní straně, vede do oratoře a má podobu sedlového portálu s okosením. Další vchod je na východní straně, přímo v ose oltáře. Je tvořen pouze jednoduchým kamenným překladem. Ve východní části se nachází ještě jeden malý lomený portálek. Ten je ovšem zazděný. Do sakristie na jižní straně je také samostatný vchod sedlovým portálem s přetínavým ostěním.", "section_level": 2}, {"title": "Věž.", "content": "Věž dominuje západní části kostela, je vysoká 70 metrů a má osm dřevěných pater. Nynější podoba krovu věže je až z období regotizace. Střecha je valbová a do jejích rohů byly přidány čtyři nárožní věžičky. V přízemí věže je křížově zaklenutý prostor, skrze který vede přímý vstup do kostela. Žebra křížové klenby jsou svedena na konzoly jehlanového tvaru. Po stranách věže jsou umístěny dva nižší schodišťové přístavky, které mají polygonální tvar. Přes schodiště v jižním přístavku je možné vyjít do obou pater kůru a na půdu jižní vedlejší lodi. Přístup ke krovu severní věže je možný přes varhanní kůr. Severním schodištěm se dá vyjít na pěvecký kůr a je z něj přístupná věž. Do věže se vchází lomeným obloukem přes předsíň. Ta na fasádě vystupuje z hmoty věže v podobě arkýře na krakorcích. První patro věže je nyní přibližně dva metry pod úrovní schodiště, má jediné okno, na jižní straně věže. Druhé patro je osvětleno dvěma střílnovými okny, ve třetím, čtvrtém a pátém patře následují menší, nepravidelně umístěná okna. V šestém patře jsou zvony kostela a tři vysoká okna, čtvrté okno v západní části je zazděné. V sedmém patře je umístěn hodinový stroj spojený se zvony. Je zde také použito jiné rozmístění oken, na jižní a severní straně jsou dvě okna, na západní a východní stěně vždy jen jedno. V osmém patře věže byl dříve byt věžného a byl z něj možný přístup na věžní ochoz, který byl po regotizačních úpravách zrušen. Přístup do krovu věže je možný po žebřících.", "section_level": 2}, {"title": "Okna.", "content": "Okna lodí jsou lomená, dvouosá. Každá část je nahoře zakončena jeptiškami (trojlisty) a nad nimi je vždy kružba. Ve vedlejších lodích má kružba většinou tvar čtyřlistu, v hlavní lodi je ovšem každá kružba jiná. V části presbytáře jsou okna trojosá. Jejich díly jsou také zakončeny jeptiškami, nad nimi jsou opět kružby s trojlisty. Okna do oratoře jsou obdélníková, dvoudílná s příčníkem, a jsou zdobena přetínavými profily.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Kostel je trojlodní bazilika se značně převýšenou hlavní lodí, která je od vedlejších lodí oddělena mezilodní arkádou s lomenými oblouky. Nad nimi je pás bazilikálních oken s vitrážemi. Přípory vítězného oblouku, oddělujícího kněžiště a hlavní loď kostela, jsou svedeny bez přerušení až na zem. Hlavní i vedlejší lodě jsou zaklenuty křížovými klenbami. Profilovaná (vyžlabená) žebra jsou v hlavní lodi svedena na zdobené konzoly. Na konzolách jsou vytesány erby donátorů. Na jedné se možná dokonce nachází „busta“ stavitele. Ve vedlejších lodích jsou konzoly daleko jednodušší a mají ostruhový tvar. Žebra jsou rozdílně profilovaná v kněžišti a v hlavní lodi, což ukazuje na jejich rozdílné stáří. Také svorníky jsou zdobeny, nejčastěji květinovými motivy.", "section_level": 1}, {"title": "Presbytář.", "content": "Presbytář je tvořen dvěma klenebními poli a je zakončen polygonálním pětibokým závěrem s pásem vysokých oken. Závěr je zaklenut paprsčitě a v každém poli je výseč pro vysoké okno. Přípory mezi jednotlivými okny jsou svedeny nepřerušovaně na podokenní římsu a zde končí. Pod presbytářem se nachází krypta. Vstup do ní je kryt kamennou deskou před hlavním oltářem.", "section_level": 2}, {"title": "Oratoř.", "content": "Na severní straně presbytáře se nachází obdélníková oratoř se dvěma vitrážovými okny směřujícími do kněžiště. Okna mají tvar lomeného oblouku, jsou zdobena přetínavými profily. Stejně jako chór je i podoba oratoře až z období regotizace.", "section_level": 2}, {"title": "Sakristie.", "content": "Na jižní straně presbyteria se nachází patrová sakristie. Oratoř i sakristie mají vlastní vstupy z ulice a vlastní vchody do presbyteria.", "section_level": 2}, {"title": "Kůr.", "content": "V západní části hlavní lodě je dvoupatrový kůr. První patro je určeno pro zpěváky, druhé je varhanní. První patro kůru je otevřeno do hlavní lodi obloukovou arkádou, která má pouze plasticky naznačen oslí hřbet. Jeho zábradlí je zdobeno slepými čtyřlisty. Zábradlí druhého varhanního patra je tvořeno slepými trojlisty.", "section_level": 2}, {"title": "Popis zařízení.", "content": "Interiéru kostela dominuje veliký barokní oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie. Po stranách hlavního oltáře jsou sochy svatého Pavla a svatého Petra a na jeho nástavci jsou sochy tří archandělů. V kostele se také nacházely dva boční oltáře. Levý z nich, Panny Marie Utěšitelky (andělíčkovský, andělský) se ztratil. Pravý boční oltář je zasvěcen svatému Kříži. Je zdoben sochami svatého Jana Nepomuckého, svatého Antonína, svatého Josefa a svatého Františka Sarafinského. Všechny tři oltáře pocházejí z období oprav kostela po třicetileté válce. Kazatelna se nachází na severní straně hlavní lodi. Je zdobena sochami čtyř evangelistů. Nad kazatelnou je obvyklý baldachýn, zakončený plastikou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Po stranách hlavní lodi a v presbytáři je umístěno na konzolách deset soch českých zemských patronů. Sochy jsou ze dřeva a jsou polychromované. Světce zobrazují v životních velikostech. Na podstavcích soch jsou zobrazeny znaky donátorů. Sochy nechal postavit děkan a duchovní správce Tachova Johann Franz Franchimont mezi lety 1684 a 1695. Vyrobil je barokní řezbář a sochař Jan Brokoff. Během let došlo k přemisťování soch a možná i jejich podstavců. Například pod sochou sv. Víta se prokazatelně nacházel erb Jana Antonína Losi z Losyntálu a pod sochou sv. Václava erb manželky Jana Antonína Sofie Polyxeny von Krösig.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arciděkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Tachově se nachází na návrší blízko někdejších hradeb, severně od hlavního náměstí. Gotická trojlodní stavba s věží v průčelí vznikla za vlády Karla IV. Za své dlouhé existence byl kostel poničen mnoha požáry, po každém neštěstí byl ovšem znovu opraven. K výrazné přestavbě došlo při regotizaci v roce 1908. Od roku 1958 je kostel chráněn jako kulturní památka ČR.", "tgt_summary": null, "id": 1158432} {"src_title": "Adolf Chwala", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Praze v rodině kloboučníka. Studoval od roku 1851 v přípravce pražské Akademie a v letech 1854–1855 v krajinářské škole Maxe Haushofera. Roku 1864 se odstěhoval do Vídně. Zde se roku 1871 oženil s Josefou Procházkovou a měl s ní osm dětí. Z nich syn Fritz a dcera Leopoldina projevili výtvarný talent a učili se v ateliéru svého otce, Fritz později vystudoval Vídeňskou Akademii. Během života Chwala cestoval mezi Čechami, kde žili jeho rodiče, Moravou, Rakouskem a Bavorskem. V letech 1885–1898 byl členem Wiener Künstlerhaus. Vystavoval v Praze s Krasoumnou jednotou (1856–1862, 1888–1889) a od roku 1876 na výročních výstavách Künstlerhaus ve Vídni, v letech 1881–1896 na výstavách Österreichische Kunstverein. Zúčastnil se Zemské výstavy roku 1891.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Chwala získal u Maxe Haushofera výborné základy malířské techniky a naučil se pořizovat skici k obrazům v plenéru. Kvalita jeho obrazů ho řadí k nejvýznamnějším absolventům Haushoferovy krajinářské školy. Od romantických krajin postupně směřoval k realistické malbě, ale koncem století si již neosvojil nové tendence v malbě a setrval u pozdního romantismu. V 60. letech se v některých motivech lesních zátiší pokusil o obrazovou stylizaci se sumárnějším podáním celku a delšími údery štětce, ale pak se vrátil k realistickému zobrazení. Převažujícím motivem Chwalových obrazů jsou řeky a jezera. V Čechách navštěvoval povodí Vltavy, Sázavy, Otavy a Moravy u Břeclavi, v Bavorsku často pobýval u Dunaje v Pöchlarn. Po odchodu do Rakouska ho v 70. letech zaujaly Alpy. Často maloval v údolí řeky Enns s výhledem na horu Planspitze. V Bavorsku vytvořil množství obrazů s jezerem Königsee a sousedním Krottensee. Stal se vyhledávaným a ceněným specialistou na nokturna a namaloval množství obrazů s jezerní krajinou a loďmi osvícenými měsícem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adolf Chwala (Chvála) (4. dubna 1836 Praha – 14. března 1900 Vídeň) byl český malíř, žijící po roce 1864 ve Vídni. Na Akademii bylo jeho jméno omylem zapsáno jako Anton Chwala, v pasu uvedeno jméno Adolf Chwala zvaný Faltus.", "tgt_summary": null, "id": 1766777} {"src_title": "Moritz Weitlof", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Praze, kde absolvoval gymnázium. Pak studoval práva na Vídeňské univerzitě. Podle jiného zdroje vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Roku 1859 získal titul doktora práv. Po jistou dobu pracoval na advokátní praxi v Praze. V letech 1867–1873 působil jako advokát v Kremži, pak se přestěhoval do Vídně. V letech 1874–1881 tam zasedal v disciplinární radě advokátní komory. Byl veřejně a politicky aktivní. Už během pobytu v Kremži předsedal tamnímu ústavnímu pokrokovému klubu. Zasedal v předsednictvu Německé jednoty. Počátkem 80. let patřil mezi zakladatele německého školského spolku Deutscher Schulverein, který vznikl 13. května 1880. O několik měsíců později byl Weitlof zvolen jeho prvním předsedou. Ve funkci setrval až do své smrti, tedy téměř 25 let. Schulverein působil na německo-českém, německo-slovinském a německo-italském národnostním pomezí a zakládal německé školy s cílem udržet a rozšířit německý živel v těchto oblastech. Weitlof v tomto ohledu aktivně sbíral finance, navštěvoval různé regiony a zakládal místní pobočky tohoto spolku. Deník \"Bohemia\" ho v nekrologu vylíčil jako neúnavného a pracovitého agitátora. Četná města v monarchii, mj. Tachov nebo Prachatice, mu udělila čestné občanství. Císař mu udělil Řád železné koruny. V zemských volbách roku 1871 byl zvolen na Dolnorakouský zemský sněm za kurii měst, obvod Horn. Mandát obhájil za týž obvod v roce 1878, 1884 a 1890. Zemským poslancem byl až do roku 1896. Zastupoval německé liberály (tzv. Ústavní strana). Od roku 1878 byl náhradníkem a pak od roku 1890 do roku 1896 řádným členem zemského výboru. Působil taky jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam nastoupil v doplňovacích volbách roku 1881 za kurii městskou v Dolních Rakousích, obvod Vídeň, I. okres. Slib složil 28. dubna 1881. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1885. Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako Dr. Moritz Weitlof, advokát, bytem Vídeň. Ve sněmovně vynikl pětihodinovou řečí, v níž citoval obšírně některé choulostivé pasáže z Bible. Následkem tohoto projevu vydal předseda sněmovny Franciszek Jan Smolka zákaz vstupu na galerii pro veřejnost mladší 14 let. \"Národní listy\" v nekrologu uvádějí, že zesnulý měl \"řezavý a sípavý hlas\". Říšská rada ho zvolila za člena státního soudního dvora. Po volbách roku 1885 se uvádí coby člen klubu Sjednocené německé levice, který utvořilo několik ústavověrných politických proudů liberálního a centralistického ražení. Později byl členem poslanecké frakce Deutscher Club (Německý klub). Ta vznikla na Říšské radě brzy po volbách roku 1885 (po rozpadu Sjednocené levice). V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice. Zemřel v březnu 1905 ve svém bytě ve Vídni. Delší dobu trpěl srdeční chorobou a stáhl se z veřejného života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moritz Weitlof, též Moriz Weitlof (26. ledna 1835 Praha – 2. března 1905 Vídeň), byl rakouský právník a politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady z Dolních Rakous; spoluzakladatel a první předseda spolku Deutscher Schulverein.", "tgt_summary": null, "id": 474764} {"src_title": "Hugo Karel Eduard Salm-Reifferscheidt-Raitz", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Narodil se jako syn starohraběte Huga Františka z rájecké větve Salm-Reifferscheidtů a Marie Josefy McCaffry of Keanmore, která po matce pocházela z na Moravě usazeného rodu Blümegenů. Jeho bratr Robert byl českým nejvyšším zemským hofmistrem a místopředsedou českého gubernia. S manželkou Leopoldinou Salm-Reifferscheidt-Krautheim (24. červen 1805 Gerlachsheim – 4. červenec 1878 Brühl u Vídně), se kterou se oženil 6. září 1830, měl pět dětí – Huga Karla Františka, Augustu, malířku, provdanou za Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice, Siegfrieda (též politicky aktivní) a Ericha; první dcera zemřela v dětství.", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "Vystudoval vídeňské akademické gymnázium, později nastoupil na filosofickou a právnickou fakultu vídeňské univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Podnikatel.", "content": "Roku 1838 převzal po svém dědovi Karlu Josefovi správu rodových panství Rájec nad Svitavou a Blansko, která představovala především velké lesní hospodářství, dále blanenské železárny, několik továren a cukrovarů (Rájec nad Svitavou, Niederabsdorf aj.), lignitové doly na Kyjovsku a černouhelné ve Slezské Ostravě.", "section_level": 1}, {"title": "Politik.", "content": "Do politického života se zapojil už v roce 1848. Od roku 1848 do roku 1849 zasedal jako poslanec Moravského zemského sněmu. Nastoupil sem po zemských volbách roku 1848 za kurii virilistů a velkostatků. Do února 1849 předsedal Moravskému zemskému sněmu. Později však odmítl post moravského místodržitele, který převzal Leopold Lažanský. Od roku 1857 byl členem stavovské říšské rady, od roku 1860 rozmnožené říšské rady. Roku 1861 byl jmenován dědičným členem Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady). Zajímal se především o hospodářská a daňová témata. Politicky se na Moravě řadil ke Straně konzervativního velkostatku a podporoval české národní hnutí. Stavěl se proti dualistickému uspořádání monarchie, patřil mezi federalisty. V době jejich krátkodobé převahy na zemském sněmu v letech 1867 a 1871 zastával krátce úřad moravského zemského hejtmana. V letech 1849–1864 byl ředitelem Moravské vlastenecko-hospodářské společnosti, v letech 1850–1851 byl prezidentem Obchodní a živnostenské komory. Byl členem řady spolků na Moravě, ve Slezsku i v Rakousku. Roku 1827 byl jmenován c. k. komořím, roku 1852 obdržel Řád zlatého rouna a titul skutečného tajného rady, roku 1854 velkokříž Leopoldova řádu.", "section_level": 1}, {"title": "Podporovatel umění.", "content": "Roku 1841 se stal členem Společnosti vlasteneckých přátel umění, v letech 1843–1957 byl členem jejího výboru, v období 1850–1852 dokonce jejím jednatelem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo Karel Eduard kníže Salm-Reifferscheidt-Raitz (15. září 1803 Brno – 18. dubna 1888 Vídeň) byl moravský politik, velkostatkář a průmyslník.", "tgt_summary": null, "id": 269965} {"src_title": "Oldřich Švarný", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1939 začal studovat latinu a řečtinu na Masarykově universitě v Brně, studium však vzhledem k uzavření vysokých škol nacisty nedokončil. V letech 1939-1944 byl pracovně nasazen v Nacistickém Německu, kde na základě latiny a řečtiny prostřednictvím konverzace se spolu nasazenými dělníky studoval italštinu, španělštinu, francouzštinu a novořečtinu. V letech 1945-1947 se vrátil na Masarykovu univerzitu, tentokrát však již ke studiu angličtiny a ruštiny. V letech 1950-1952 absolvoval postgraduální studium čínštiny a fonetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1951 začal pracovat na OÚ, kde jej Jaroslav Průšek mimo jiné pověřil zpracováním standardní české transkripce čínštiny. Současně s tím až do roku 1964 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vyučoval fonetiku moderní čínštiny. V roce 1952 obhájil doktorskou disertaci na téma \"Prozodické vlastnosti slabiky v čínštině a jejich modifikace v řeči souvislé\" a v roce 1963 kandidátskou disertaci na téma \"K otázce morfému a slova v moderní čínštině\". V 60. letech krátkodobě působil v Londýně, Paříži a Spojených státech amerických. Po vynuceném odchodu z OÚ v roce 1976 se věnoval studiu dalších orientálních jazyků: sanskrtu, hebrejštiny, arabštiny, tibetštiny a vietnamštiny. V 90. letech přednášel na Univerzitě Komenského v Bratislavě a Univerzitě Karlově v Praze, od roku 1994 přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zabýval se především výzkumem prozodie moderní čínštiny. Od konce 50. let prakticky nepřetržitě pracoval na rozsáhlém slovníku jednoslabičných sémémů moderní čínštiny, přičemž se celá 80. léta věnoval analýze rytmického členění vět mluvené čínštiny. Jeho celoživotní dílo je shrnuto do rozsáhlého projektu \"Učebního slovníku jazyka čínského\", který vyšel v letech 1998-2000 na Univerzitě Palackého v Olomouci a zahrnuje gramatickou klasifikaci téměř 2.000 sémémů podepřenou šestnácti tisíci exemplifikačních vět (tj. doložených na příkladech).", "section_level": 1}], "src_summary": "Oldřich Švarný (1. května 1920 Velké Němčice – 19. dubna 2011 Praha) byl český sinolog a fonetik. Specializoval se na fonologický systém moderní hovorové čínštiny a jeho přínos spočíval především v unikátním popisu její suprasegmentální roviny (tónu).", "tgt_summary": null, "id": 598788} {"src_title": "Jan Filip (právník)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Akademická dráha.", "content": "Vystudoval Právnickou fakultu UJEP (dnes Masarykova univerzita) v Brně s červeným diplomem. Ještě při studiu začal působit na fakultě jako asistent na poloviční úvazek a po promoci pokračoval na Katedře teorie práva a ústavního práva Právnické fakulty UJEP v Brně jako asistent již na plný úvazek. V roce 1975 získal titul JUDr. (rigorózní práce \"Ústava v právním řádu ČSSR\") a v roce 1977 se stal odborným asistentem. Roku 1984 získal titul CSc. pro ústavní právo (disertační práce \"Pojem, podstata, obsah a formy ústavy socialistického typu\"). Od roku 1974 až do roku 1989 byl členem Komunistické strany Československa a jedno období byl ve funkci předsedy základní organizace KSČ na právnické fakultě. Habilitoval se v roce 1992 prací \"Základní otázky volebního práva v ČSFR\". Titul profesora ústavního práva získal v roce 1998 a od roku 1995 působil také jako vedoucí Katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty MU v Brně. Absolvoval přes tři desítky zahraničních stáží, vydal několik set odborných publikací a získal za své vědecké dílo v oblasti ústavního práva mnoho desítek ocenění vědeckou komunitou po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Praktická činnost.", "content": "Kromě svých pedagogických činností pracoval také jako asistent ústavního soudce Jiřího Muchy (v letech 1998 až 2003 jako asistent Vojtěcha Cepla), dále jako externí pracovník Legislativního odboru Kanceláře Senátu a je členem několika vědeckých a oborových rad význačných českých vysokých škol. Řadu let byl členem Legislativní rady vlády a roku 1995 byl jmenován expertem Rady bezpečnosti OSN pro otázky přípravy ústavy a volebního zákona v Tádžikistánu. V dubnu 2013 Senát vyslovil souhlas se jmenováním prof. Filipa soudcem Ústavního soudu a jmenován prezidentem republiky byl 3. května.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Filip (* 27. listopadu 1950 Šternberk) je český ústavní soudce, vysokoškolský pedagog a autor řady prací v oboru ústavního práva, patří k nejvýznamnějším českým aktivně působícím konstitucionalistům. ", "tgt_summary": null, "id": 1603573} {"src_title": "Vysoká škola válečná", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Léta 1919 až 1921.", "content": "Vojenský vzdělávací systém československé armády (v letech 1919 až 1921) vznikal bez předchozí historie a byl úzce spjat s Francouzskou vojenskou misí (FVM). Ta v Československu působila již od února roku 1919 a výstavba škol pro přípravu členů vyšších štábů, důstojníků jakož i středisek výcviku velitelů všech zbraní byla jedním ze základních úkolů FVM.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1921 až 1939.", "content": "Význam Válečné školy dokumentuje mimo jiné i fakt, že ji navštívil dne 27. dubna 1922 během svého druhého funkčního období i tehdejší prezident T. G. Masaryk. V období let 1921 až 1939 představovala vysoké vojenské školství trojice pražských vzdělávacích institucí: V roce 1921 byl na VŠ poprvé pořádán „Informační kurs pro generály a štábní důstojníky“. Ten byl později nazýván zkráceně „Vyšší informační kurs“ a od roku 1926 pak „Kurs pro vyšší velitele“ (KVV). Cílem těchto informačních kurzů byla příprava frekventantů pro velení vyšším jednotkám. (Absolvatorium „Kursu pro vyšší velitele“ bylo dokonce v prvorepublikové armádě nezbytnou podmínkou pro povýšení důstojníka do generálské hodnosti.) V letech první republiky prošlo těmito informačními kurzy pořádanými na VŠ/VŠV v Praze na 269 generálů a vyšších velitelů. Vysokou školu válečnou navštívil i druhý prezident Československa Dr. Edvard Beneš v roce 1936 a to dokonce dvakrát (druhá návštěva se uskutečnila 22. června 1936). Během své druhé návštěvy prohlásil: Válečnou školu v Praze a Vysokou školu válečnou v Praze (v období od roku 1921 do září roku 1938) absolvovalo (v sedmnácti ročnících) celkem 519 důstojníků československé armády včetně několika důstojníků spřátelných armád (21 důstojníků - Litevců a tři Lotyši).", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1945 až 1951.", "content": "Po skončení druhé světové války v období od 1. října 1945 do 1. října 1948 byla činnost VŠV obnovena. VŠV v tomto období byla podřízena 3. oddělení (školskému) hlavního štábu. Nástupnickou organizací po VŠV se stala (v období od 1. října 1948 do 15. srpna 1951) Vysoká vojenská akademie.", "section_level": 2}, {"title": "Tabla, setkávání absolventů, pamětní odznaky.", "content": "Absolventi každého ročníku VŠV a jejich pedagogové si nechávali zhotovit své tablo s portréty. Bývalí posluchači VŠV se rovněž pravidelně scházeli při příležitosti výročí absolvování této školy. Také existoval i „Pamětní odznak absolventa pražské Válečné školy“ a po roce 1934 i „Pamětní odznak absolventa pražské Vysoké školy válečné“.", "section_level": 1}, {"title": "Tablo 1922–1923.", "content": " Soubor:Podplukovnik.Oleg.Svatek.(1888-1941).Tablo.Valecna.Skola.1922-1923.gif|Oleg Svátek Soubor:Kapitan.Cenek.Kudlacek.(1896-1967).Tablo.Valecna.Skola.1922-1923.gif |Čeněk Kudláček Soubor:Stabni.Kapitan.Vaclav.Sara.(1893-1941).Tablo.Valecna.Skola.1922-1923.gif|Václav Šára Soubor:Podplukovnik.Rudolf.Viest.(1890-1944or1945).Tablo.Valecna.Skola.1922-1923.gif|Rudolf Viest Soubor:Major.Sergej.Ingr.(1894-1956).Tablo.Valecna.Skola.1922-1923.gif|Sergěj Ingr Soubor:Podplukovnik.Vojtech.Luza.(1891-1944).Tablo.Valecna.Skola.1922-1923.gif|Vojtěch Luža Soubor:Kapitan.Jaroslav.Lisy.(1895-1943).Tablo.Valecna.Skola.1922-1923.gif|Jaroslav Lisý Soubor:Stabni.Kapitan.Emanuel.Moravec.(1893-1945).Tablo.Valecna.Skola.1922-1923.gif|Emanuel Moravec Soubor:Tablo.Valecna.Skola.Praha.1922-1923.jpg|Celkový pohled na tablo VŠ 1922 až 1923 ", "section_level": 2}, {"title": "Pietní místo.", "content": "Pomník důstojníků Generálního štábu, obětí z let 1939 až 1945 (Pomník padlým a popraveným absolventům Vysoké školy válečné (VŠV) před sídlem Ministerstva obrany ČR) v Praze 6, Tychonova 270/2, v objektu Ministerstva obrany ČR. Pomník byl slavnostně odhalen 11. listopadu 2004 a jeho autorem je akademický sochař Peter Nižňanský", "section_level": 1}], "src_summary": "Vysoká škola válečná (VŠV) nebo též Vysoká válečná škola se sídlem v Praze (na Hradčanech - ulice Na valech) byla hlavním vzdělávacím a školicím střediskem pro důstojníky generálního štábu československé armády v meziválečném období. Při jejím založení sehrála rozhodující roli Francouzská vojenská mise (FVM) působící od února roku 1919 v Československu.", "tgt_summary": null, "id": 1577998} {"src_title": "Józef Baum von Appelshofen", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl šlechtického původu. Pocházel ze šlechtického rodu saského původu, který se usadil v Polsku na přelomu 17. a 18. století. Narodil se roku 1821. Vystudoval gymnázium v Nowym Sączu. Otec ho pak poslal do Vídně na vojenskou školu, kde se Józef stal důstojníkem. Už roku 1844 ale z armády odešel a usadil se na rodinném statku v Kopytówce. Oženil se s Walerií Dunin z Łabędź. Ve 40. a 50. letech 19. století se věnoval správě svého panství a získal si respekt mezi místními rolníky. Na přelomu 60. a 70. let prošel statek v Kopytówce celkovou přestavbou v novogotickém slohu. V roce 1861 se stal poslancem Haličského zemského sněmu za obvod Wadowice, Andrychów, v kurii venkovských obcí. Když v roce 1863 vypuklo protiruské lednové povstání, podpořil Baum polské povstalce a patřil do povstaleckého výboru pro západní Halič. V Krakově pomáhal s organizováním nepravidelných polských jednotek. 28. srpna 1863 byl rakouskými úřady zatčen. V červnu 1864 byl ale zproštěn obvinění pro nedostatek důkazů. V listopadu 1865 rezignoval na mandát v zemském sněmu. Koncem 60. let s prosazením haličské autonomie se vrátil do politického života. Byl rovněž poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu), kam usedl v prvních přímých volbách roku 1873 za kurii venkovských obcí v Haliči, obvod Wadowice, Myślenice atd. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1879. Poslancem byl až do své smrti. Pak ho v parlamentu vystřídal Ignacy Zapałowicz. V roce 1873 se uvádí jako statkář, bytem Kopytówka. V roce 1873 zastupoval federalistickou slovanskou opozici. Patřil mezi hlavní postavy parlamentní frakce Polský klub. V jeho rámci zastupoval konzervativní křídlo. Zastával funkci místopředsedy Polského klubu. Zemřel v březnu 1883 \"ochrnutím srdce\". Již po několik let trpěl nemocí srdce. Zemřel náhle během rozhovoru s poslancem Tomaszem Horodyskim.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baron Józef Baum von Appelshofen (12. října 1821 Kopytówka – 11. března 1883 Vídeň) byl rakouský šlechtic a politik polské národnosti z Haliče, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 1069184} {"src_title": "Parník Bohemia", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "U zrodu parníku Bohemia stáli John Andrews (1787–1847), anglický podnikatel a zakladatel paroplavebních podniků, a Joseph John Ruston (1809–1895), konstruktér a stavitel prvních českých parníků a Andrewsův společník. Pro počátky paroplavby u nás bylo důležité podmíněné privilegium, které Andrews získal roku 1839 a které ho opravňovalo k provozování paroplavby na Vltavě a Labi až po saskou hranici po dobu 15 let. Na základě tohoto privilegia mohl stavitel J. J. Ruston začít stavět první český parník Bohemia. Pronajal si pro jeho stavbu pozemek Invalidovny v Karlíně a zřídil na něm improvizovanou loděnici. Kovové díly pro parník byly vyrobeny pravděpodobně v nedaleké strojírně Edwarda Tomase. Měkké i tvrdé dříví na obšívku a palubu lodi pocházelo nejspíš od zkušeného českého stavitele a loďmistra Vojtěcha Lanny. Parní stroj a kotel pocházel z firmy John Penn a syn z Greenwiche v Anglii. Předepsanou komisionální plavbu vykonal parník na trati Obříství–Drážďany 26. května 1841. Pravidelné plavby na téže trase byly zahájeny 12. června roku 1841. Parník plul na těchto pravidelných plavbách až do 3. února roku 1851, kdy byl Rustonem odprodán spolu s dalšími dvěma parníky Sasko-české paroplavební společnosti (SBDG, Sächsisch Böhmische Dampfschiffahrtsgesellschaft).. K vyřazení parníku z provozu SBDG došlo roku 1856 v Drážďanech. Nicméně precizně vyrobený a velmi lehký parní stroj byl přenesen do parníku Pillnitz společnosti SDBG, který byl později přejmenován na parník Diesbar a v němž parní stroj funguje dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Technický popis.", "content": "Parník Bohemia měřil na délku 37,51 m a na šířku i včetně kolesnic 8,64 m. Ponor prázdné lodi činil 0,38 m a obsazené 0,46 m, což bylo velmi důležité pro proplutí mělkým korytem Vltavy a Labe. Výkon parního stroje představoval 30 nominálních koní. Maximální počet cestujících byl stanoven na 140 a k tomu 10 osob posádky. Průměrná cestovní rychlost po proudu činila 15,2 km/h, proti proudu 9,5 km. Nejvyšší rychlost v klidné vodě pak 17 km/h. Loď byla členěná na horní otevřenou palubu určenou zhruba pro 60 osob. Dále na otevřenou příď, kuchyň, salon 2. třídy pro 30 osob, přední kajutu posádky a sklad, strojovnu s kotelnou, zadní kajutu posádky, oddělení pro 12 dam, salon 1. třídy pro 40 osob a toalety. Na špici přídě byla umístěna dřevěná postříbřená socha českého lva.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Trasa pravidelných plaveb byla Andrewsem zvolena z Obříství (7,5 km od Mělníka) do Drážďan. Pro cestující z Prahy byla zajišťovaná kombinovaná doprava dostavníkem po silnici do Obříství. Ta byla nejméně o dvě hodiny kratší, než kdyby parník odplouval z Podbaby u Prahy. Hned v červnu roku 1841, kdy byly zahájeny pravidelné plavby Obříství-Drážďany, vykonal parník Bohemia těchto plaveb celkem 5. Do konce roku 1841 vykonal podle dobových zpráv plaveb do Drážďan a zpět celkem 35. Plavby byly plánovány tak, že v obou koncových místech strávil parník celý den, aby bylo dost času na doplnění paliva, potravin a vody. Plavba proti proudu trvala zhruba 19 hodin. Na českém území plul parník s vyvěšenou českou zemskou vlajkou, za hranicemi pak s vlajkou Rakouska. Průměrná cena jízdenky v 1. a 2. třídě byla tehdy 7 zlatých. Z novinových zpráv je zřejmé, že mezi lety 1841 až 1846 trvale stoupal zájem o tyto plavby, a tím pádem i zisky Andrewse a jeho společníka Rustona. Přesný počet přeplavených osob ani zisky však neznáme. Ukončení Andrewsova podniku bylo způsobeno expanzí Saské paroplavební společnosti a obavami, že po zřízení železniční dráhy mezi Prahou a Drážďany dojde k odlivu cestujících.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolesový parník Bohemia byl postaven jako vůbec první český parník. Na vodu poprvé vyplul v květnu roku 1841. Byl určen pro paroplavbu na Vltavě a Labi mezi Obřístvím a Drážďany. Za jeho autory jsou pokládáni Angličané John Andrews, plavební podnikatel, a Joseph John Ruston, stavitel prvních českých parníků. Provoz parníku Bohemia byl ukončen roku 1856, avšak jeho parní stroj pohání dodnes saský parník Diesbar.", "tgt_summary": null, "id": 1761846} {"src_title": "Alexandr Bublik", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval v srpnu 2011, když na turnaj v ruském Vsevoložsku obdržel divokou kartu. V úvodním kole antukové akce podlehl krajanu Alexandru Pavljučenkovovi. Premiérový singlový titul na challengerech si odvezl z dubnového Morelos Open 2017 s dotací 50 tisíc dolarů, v mexické Cuernavace, po finálové výhře nad Chilanem Nicolásem Jarrym. Druhou challengerovou trofej přidal na srpnovém Nordic Naturals Challenger 2017 v kalifornském Aptosu s rozpočtem 100 tisíc dolarů, když v závěrečném duelu zdolal Brita Liama Broadyho. Průnik mezi dvě stě nejlepších tenistů zaznamenal 30. ledna 2017 po Australian Open. Do elitní stovky se poprvé podíval 18. září 2017 po semifinálové účasti na istanbulském challengeru, na němž vypadl s Berrettinim. Na žebříčku ATP se posunul ze 101. na 96. příčku. V kvalifikaci dvouhry okruhu ATP World Tour debutoval na říjnovém Kremlin Cupu 2014 v Moskvě. V úvodním kole vypadl s bosenským hráčem Damirem Džumhurem. Premiérový kariérní zápas odehraný v hlavní soutěži pak dosáhl na St. Petersburg Open 2016, do níž obdržel divokou kartu od petrohradských pořadatelů. V prvním kole jej vyřadil ruský tenista Daniil Medveděv. První vyhraný zápas pak zaznamenal na Kremlin Cupu 2016, kde po výhrách nad Konstantinem Kravčukem a Robertem Bautistou Agutem prošel do čtvrtfinále. V něm jeho cestu soutěží zastavil Pablo Carreño Busta až v tiebreaku rozhodujího setu. Čtvrtfinálovou účast si zopakoval o rok později na Kremlin Cupu 2017, kde na jeho raketě skončili Rus Teimuraz Gabašvili i Španěl Albert Ramos-Viñolas. Mezi poslední osmičkou však nenašel recept na pozdějšího litevského finalistu Ričardase Berankise. V rámci série ATP Masters odehrál první utkání v kvalifikaci březnového BNP Paribas Open 2017 v Indian Wells, v níž jej po vítězství nad Lotyšem Ernests Gulbis přehrál nejvýše nasazený Gruzínec Nikoloz Basilašvili. O dva týdny později se objevil v kvalifikaci Miami Open 2017, kde na úvod neuspěl s Argentincem Renzem Olivem. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském singlu Australian Open 2017 po zvládnuté tříkolové kvalifikaci, v jejímž rozhodujícím střetnutí na jeho raketě zůstal Jihokorejec Lee Duck-hee. První vyhraný zápas na grandslamu pak vybojoval na melbournském majoru proti šestnáctému nasazenému Francouzi Lucasi Pouillemu ve čtyřech sadách. Ve druhé fázi jej zdolal Tunisan Malek Džazírí. Ve Wimbledonu 2017 prošel kvalifikačním sítem jako šťastný poražený. Na úvod dvouhry pak nestačil na světovou jedničku Andyho Murrayho. Do prvního finále na okruhu ATP Tour se probojoval na červencovém Hall of Fame Open 2019 v Newportu, kde nestačil na Američana Johna Isnera. Na zářijovém Chengdu Open 2019 v Čcheng-tu odešel poražen z boje o titul od Španěla Pabla Carreña Busty po vyrovnaném třísetovém průběhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Bublik, rusky Александр Станиславович Бублик, \"Alexandr Stanislavovič Bublik\", (* 17. června 1997 Gatčina) je kazašský profesionální tenista, reprezentující do roku 2016 rodné Rusko. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP Tour nevyhrál žádný turnaj. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal do ledna 2020 deset titulů ve dvouhře a tři ve čtyřhře. ", "tgt_summary": null, "id": 1975152} {"src_title": "Gregor Kletzenbauer", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v šumavské vesnici Hablesreuth (Havlov, po 2. světové válce zanikla). Obecnou školu vychodil v nedalekém Rožmitálu. Byl nadaným žákem, ale učitelé nedokázali přesvědčit jeho rodiče, aby syna poslali na vyšší vzdělání. Roku 1874 tak převzal zemědělské hospodářství v Močeradech. Roku 1877 se oženil s Johannou rozenou Michlovou. V letech 1879–1885 zasedal v obecním výboru obce Čeřín, kam Močerady spadaly, od roku 1883 jako zapisovatel. V období let 1888–1891 byl starostou obce. Po konci funkčního období odmítl opětovnou kandidaturu na starostu, nicméně setrval v obecní radě. V Rožmitálu založil zemědělské a lesnické sdružení a lidovou záložnu. Po několik desetiletí byl členem okresní školní rady a okresního zastupitelstva v Kaplici. Koncem století se zapojil do zemské politiky. Ve volbách v roce 1895 byl zvolen v kurii venkovských obcí (volební obvod Kaplice, Nové Hrady, Vyšší Brod) do Českého zemského sněmu. Uvádí se jako stoupenec Křesťansko-sociální strany. Mandát zde obhájil i ve volbách v roce 1901 a ve volbách v roce 1908. Nyní se uvádí jako člen Německé agrární strany. Ve volbách roku 1891 neúspěšně kandidoval do Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor). Zvolen sem byl ve volbách roku 1897. Zastupoval kurii venkovských obcí, obvod Krumlov, Kaplice atd. Do vídeňského parlamentu se vrátil ve volbách roku 1907, konaných již podle všeobecného a rovného volebního práva, kdy uspěl za obvod Čechy 125. Zasedl do poslaneckého klubu Německý národní svaz (Deutscher Nationalverband), v jehož rámci byl členem Německé agrární strany. Mandát obhájil za stejný obvod i ve volbách roku 1911. Koncem roku 1918 se podílel na utváření provincie Německé Čechy, která v rámci práva na sebeurčení neúspěšně požadovala odtržení etnicky německých oblastí Čech od vnitrozemí. Jeho syn Adalbert Kletzenbauer byl pak za první republiky ve volbách roku 1928 zvolen do Českého zemského zastupitelstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gregor Kletzenbauer (10. března 1855 Havlov u Rožmitálu na Šumavě – 24. března 1923 Močerady),byl rakouský a český statkář a politik německé národnosti, na konci 19. a počátkem 20. století poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 1696928} {"src_title": "Milan Hejný", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 1959 absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, potom působil na ČVUT v Praze, VŠD v Žilině, MFF UK v Bratislavě a od roku 1991 přednáší na Pedagogické fakultě UK v Praze. V letech 1975–1979 a 1983–1989 experimentálně vyučoval matematiku na ZŠ. Rok působil jako hostující profesor na \"Concordia University\" v Montréalu (Kanada) a půl roku na \"Central Michigan University\" v USA. V devadesátých letech byl náměstkem slovenského ministra školství, od roku 1991 je profesorem na Pedagogické fakultě UK v Praze. Jeho výzkumný tým zde rozpracoval teorii generického modelu a koncipoval „scheme-oriented“ edukační teorii čili teorii vyučování, orientovaného na budování schémat (VOBS). Tento tým zpracoval v letech 2006–2010 pro Nakladatelství Fraus řadu učebnic matematiky pro 1. stupeň ZŠ. V roce 2013 založil obecně prospěšnou společnost H-mat, o.p.s., která má rozvíjet a šířit jím a jeho otcem započaté dílo. V roce 2014 byla jeho výuka orientovaná na budování schémat rozšířená na 19% škol.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Prof. Hejný je autorem nebo spoluautorem 16 matematických publikací a více než 270 publikací z didaktiky matematiky, včetně 13 často citovaných knih. Přednášel na 13 zahraničních univerzitách a na více než 30 mezinárodních konferencích, byl a je řešitelem nebo spoluřešitelem 7 domácích a 4 mezinárodních grantových projektů, je členem redakční rady časopisu \"Educational Studies in Mathematics\" a redakční rady nakladatelství Kluwer pro sérii \"Mathematics Teacher Education\". Mezi jeho hlavní vědecké výsledky v oblasti didaktiky matematiky patří: Jeho metoda pro výuku matematiky je založena na teorii generických modelů a vede žáky k vytváření obecných modelů a schémat. Vychází z poznatků jeho otce Víta Hejného (jako reakce na Hlinkův slovenský režim) a z vlastní zkušenosti jako učitele matematiky na základní škole v Bratislavě. Spočívá v tom, že učitel zadává žákům zajímavé úlohy a nechá je společně řešit. Žáci si musí sami vytvářet \"generické modely\" řešení úloh a tato činnost je musí bavit. Milan Hejný s týmem PedF UK zpracoval řadu učebnic matematiky pro první stupeň ZŠ včetně příruček pro učitele. Metoda má četné zastánce, ale i kritiky.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika Hejného metody.", "content": "Výsledky Hejného metody a její samotné použití na českých školách jsou předmětem dlouhodobějšího sporu a mají hodně kritiků. Metodu kritizovali kromě jiného někteří matematici, podle nichž je její zavádění do škol bez dostatečných dat o dosahovaných výsledcích nebezpečným experimentem; podle Vlastimila Dlaba může dokonce vyvolat duševní poruchy u žáků a v podstatě se ani nejedná o novou metodu – spíše o sebrání zkušeností dobrých učitelů. Předseda Společnosti učitelů matematiky Eduard Fuchs v minulosti uvedl, že metoda bude vždy menšinová a při nepochopení podstaty jsou výsledky neradostné. Podle některých hlasů děti zaostávají například v počtech a násobilce. Metoda byla v minulosti předmětem různých argumentačních duelů a prověřování jejích výsledků.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Je čestný člen Jednoty českých matematiků a fyziků, čestný člen Jednoty slovenských matematiků a fyziků a nositel zlaté plakety Fakulty matematiky, fyziky a informatiky Komenského univerzity v Bratislavě. V roce 2010 mu byla udělena Medaile MŠMT 1. stupně za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost. V roce 2012 obdržel v rámci projektu „Českých 100 nejlepších“ ocenění „MathProf ONE“. V roce 2013 mu byla v rámci projektu \"Matematika s chutí\" udělena zvláštní cena. V roce 2014 mu Mensa České republiky udělila Čestné uznání. Svaz průmyslu a dopravy ČR ocenil jeho celoživotní přínos v rámci Roku průmyslu a technického vzdělávání v roce 2015. V roce 2017 byl oceněn za celoživotní přínos vzdělávání uvedením do Auly sály, která je součástí výročních cen Eduína. Spolu se svojí organizací H-mat, o.p.s. byl nejdříve v roce 2014 oceněn cenou EDUína a v roce 2019 i superEDUína za vzornou implementaci a šíření principů, které mají přesah daleko mimo matematiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Milan Hejný (* 23. května 1936 Martin) je český a slovenský matematik, odborník na didaktiku matematiky, profesor Pedagogické fakulty UK v Praze. Syn pedagoga Víta Hejného a herečky Nadi Hejné, synovec politika Ivana Pietora a pravnuk novináře Ambro Pietora.", "tgt_summary": null, "id": 2188680} {"src_title": "Petriana", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Římský název.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Varianty názvu Petriana.", "content": "V dokumentu \"Notitia Dignitatum\" se nazývá Petrianis, ale v ravennské Kosmografii Uxellodamo. Na poháru Rudge Cup je uvedeno VXELODVM. Na bronzové míse Amiens Skillet, nalezené ve francouzském městě Amiens, se nazývá VXELODVNVM (stejně jako na nádobě zvané Staffordshire Moorlands Pan). Pojmenování Petrianis se vztahuje k názvu kohorty, která tam byla umístěna. Podoba Petriana pravděpodobně vznikla chybou písaře, který si název pevnosti spletl s jednotkou v ní sídlící; pravé jméno pevnosti znělo Uxelodunum.", "section_level": 2}, {"title": "Uxelodunum.", "content": "Existuje další možnost výkladu názvu: v římském pojmenování keltského původu se suffixem \"dunum\" vidí s jistotou \"opevněné místo\", ale s významem předpony je to složitější. Prefix \"Axe/Uxe\" mohl být odvozen z keltského slova \"voda\", které je základem mnoha názvů britských řek (např. Exe, Axe, Usk, Esk), nebo může být spojen s \"Uxellinus\", což byl v době železné bůh podobný římskému Jupiterovi. Název proto lze vykládat buď jako \"Pevnost u vody\", anebo 'Uxellinova pevnost\".", "section_level": 2}, {"title": "Stanwix.", "content": "Překlad moderního názvu je o něco snazší, výrazy ze staré angličtiny \"stane-wic\" znamenají \"kamenná osada\", pravděpodobně proto, že byla postavena na pozůstatcích pevnosti římského jezdectva.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Pevnost se nachází přibližně 64 km na západ od pevnosti Castlesteads (Camboglanna) a necelých 9 km na východ od vesnice Burgh by Sands (kde bývala římská pevnost Aballava). Stojí na přírodní plošině nad řekou Eden. Pevnost měří zhruba 180 m od severu k jihu a 210 m od východu k západu; zabírá téměř 4 ha. Její rozloha je tedy mnohem větší než u ostatních pevnosti Hadriánova valu. V době, kdy pevnost ještě byla ze dřeva, ležela za Hadriánovým valem (na jih od něj), takže tvořil její severní obranný systém. Dlouhá osa pevnosti běžela rovnoběžně s valem. Toto uspořádání je analogické situaci v Housesteads v hrabství Northumberland a nasvědčuje tomu, že posádku pevnosti původně měla tvořit pěchota. Tuto pevnost potom postavili znovu, a to z kamene, ve stejné době, kdy kamennou podobu dostával Hadriánův val. Jejím úkolem pravděpodobně bylo chránit předmostí Eden a kontrolovat důležitou západní trasu do Skotska a z něj. Na místě pevnosti stojí budovy moderního předměstí Carlisle Stanwix.", "section_level": 1}, {"title": "Posádka.", "content": "V době přebudovávání pevnosti bylo zřejmě rozhodnuto, že tam bude sídlit regiment kavalérie o tisíci mužích. Téměř jistě šlo o \"Ala Petriana\", která jako jediná jednotka dosahovala této velikosti, což platí nejen pro pevnosti Hadriánova valu, ale pro celou římskou provincii Británii. Šlo o význačný pomocný sbor (Auxilia), jehož vojáci získávali římské občanství za statečnost na bitevním poli. Pevnost zřejmě dostala jméno podle své posádky a nový název nahradil dřívější Uxelodunum.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické nálezy.", "content": "Vykopávky proběhly v roce 1932–1934 a bylo zjištěno, kudy vedl příkop jižní hradby a Hadriánův val, který tvořil severní stěnu pevnosti. V pevnosti byly nalezeny kasárenské budovy. V roce 1939 byla při rozšiřování místní školky nalezena velká sýpka, položená od východu k západu. V roce 1940 byla nalezena jihozápadní věž v rohu pevnosti a jižní a východní hradby. V roce 1934 bylo objeveno několik předmětů, které se z pevnosti pravděpodobně dostaly do řeky. Jednalo se o brože, úchyty pro uniformy jezdců a postroje. Násep (Vallum) byl vysledován až k bodu těsně u jihovýchodního rohu pevnosti. Vykopávky v roce 1984 odhalily zhruba 24 m dlouhé základy severozápadní hradby \"Castra Petriana\", včetně základů věže, a to na parkovišti za hotelem Cumbria Park Hotel u Scotland Road na předměstí Stanwix; krátký úsek obranné linie byl zpevněn a je přístupný očím veřejnosti. Větší část římské pevnosti \"Uxelodunum/Petrianum\" leží pod kostelem sv. Michaela, kde lze na hřbitově zhlédnout část jihovýchodního valu. V roce 2017 se podařil významný objev lázní pevnosti, u řeky pod areálem kriketového klubu Carlisle. Dobře zachované zbytky zahrnovaly hypokaust pro vytápění. Také se našel nápis s věnováním matce císaře Caracally, která se jmenovala Iulia Domna. Byla také manželkou císaře Septimia Severa, kterého provázela po Británii od roku 208 až do jeho smrti v roce 211 v Yorku. Nápis vedl k myšlence, že Iulia Domna a její manžel možná navštívili i Petrianu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uxelodunum (s alternativním římským jménem Petriana a moderním názvem pevnost Stanwix) byla starověká římská pevnost, největší v Hadriánově valu. Nachází se pod předměstím Stanwix města Carlisle v anglickém hrabství Cumbria.", "tgt_summary": null, "id": 1981043} {"src_title": "Jaroslav Věšín", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jaroslav Věšín se narodil ve Vraném v rodině lékaře Františka Věšína. V letech 1876-1881 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Antonína Lhoty a Jana Swertse a od roku na malířské akademii v Mnichově (\"Akademie der bildenden Künste München\") u prof. Carla Theodora von Piloty a Józefa Brandta. Roku 1884 odešel na Slovensko a své obrazy představil na soukromé výstavě v Turčianském sv. Martině (1887). Roku 1889 se vrátil do Mnichova, v roce 1891 se zúčastnil Jubilejní zemské výstavy v Praze. V roce 1897 byl zakladatelem malířské školy v Sofii a byl zde jmenován profesorem. Ze Sofie obesílal výstavy v Praze (galerie Ruch), v Mnichově (Galerie Moderner Meister), ale také v St. Louis v USA. Publikoval v časopise Zlatá Praha. Byl zpravodajem generálního štábu a dvorním malířem knížete Ferdinanda I., předsedou Sdružení jihoslovanských umělců, členem Krasoumné jednoty v Praze a Jednoty umělců výtvarných. Během života obdržel četná vyznamenání, řády a diplomy. Věšínovu podobiznu namaloval Lev Lerch. Věšínovy obrazy jsou oceňovány i sto let po jeho smrti. Obraz \"Koulovačka\" (1892) dosáhl na aukci v Praze hodnotu 700 000,- Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Věšínova díla náleží slohově do realistické malby generace 80. let, kdy se probudil zájem o venkovský lid a národopisné žánry. Po návratu z Mnichova vystavil v Praze cyklus obrazů ze Slovácka (\"Slovácká svatba\"). Námětem jeho obrazů je obvykle konkrétní děj - svatby, hony na divokou zvěř (\"Snídaně v bažantnici v Průhonicích\", 1890, \"Výsledek honby\", 1890, \"Arcivévoda František Ferdinand na honbě\", 1891), apod. Často se věnoval malbě koní (\"Koňský trh v Sofii\", 1899, \"Vyjížďka na saních\"). V Bulharsku zachytil každodenní život bulharského venkova, etnografické motivy, vojenské výjevy, scény z 1. balkánské války, cvičení bulharské armády a ruské slavnosti na Šipce (1902). Jeho obrazy jsou v národní galerii v Sofii a ve vojenském historickém muzeu v Sofii. Obraz \"Útok na bodáky\" z roku 1912 je vystaven v erbovní hale na úřadě prezidenta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Věšín, \"křtěný\" Jaroslav Friedrich Julius (23. května 1860 \"(některé dokumenty udávají chybné datum narození 23.května 1859\"\")\", Vraný - 9. května 1915, Sofie) byl český malíř, profesor a zakladatel malířské školy v Sofii.", "tgt_summary": null, "id": 1623536} {"src_title": "Rudolf Rokl", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "Na klavír hrál od svých 4 let, již v roce 1948 natočil svoji první gramofonovou desku a vyhrál v Ostravě soutěž mladých klavíristů. V roce 1953 se na koncertě seznámil s profesorem Františkem Rauchem, z jehož popudu pak v roce 1955 začal studovat na konzervatoři hru na klavír, dirigování a skladbu. V roce 1958 poprvé veřejně vystoupil s Orchestrem Karla Vlacha. Koncem 50. let alternoval Jiřího Šlitra společně s Oldřichem Františkem Korte jakožto klavírista v Laterně Magice, od roku 1959 působil jako klavírista Tanečního orchestru Československého rozhlasu v Praze. Byl velmi všestranným hudebníkem, spolu s populární hudbou se ale stále věnoval i jazzu a vážné hudbě, uměl hrát i country hudbu. Od roku 1958 hrál v jazzovém triu s legendárním českým jazzovým kontrabasistou Luďkem Hulanem a bubeníkem Ivanem Dominákem, kde natáčeli své nahrávky s legendární kapelou Studio 5, později vystupovali společně i v Orchestru Československého rozhlasu. V roce 1958 se také osobně poznal s mladým a právě začínajícím zpěvákem Karlem Gottem, se kterým se postupně velmi sblížil. Počátkem šedesátých let také studoval pražskou AMU u profesora Františka Raucha, v té době ale už hrál v Divadle Semafor, v Divadle Apollo, vystupoval i s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu legendárního dirigenta Karla Krautgartnera. V roce 1966 vyhrál mezinárodní jazzovou interpretační soutěž ve Vídni. V polovině šedesátých let zaskočil za zraněného kolegu Jaromíra Klempíře a odjel společně s Karlem Gottem na půl roku do USA, kde oba společně vystupovali v Las Vegas. Po návratu z USA se již natrvalo stal členem Orchestru Ladislava Štaidla, což byla doprovodná kapela zpěváka Karla Gotta, kde působil až do své smrti, zejména jakožto hudební aranžér a sólista orchestru. Vedle toho se ovšem nadále věnoval jazzové hře i vážné hudbě. Hrál společně s dalším významným českým jazzovým klavíristou Karlem Růžičkou, aranžoval mnoho vlastních sólových nahrávek, kromě Karla Gotta spolupracoval i se zpěvačkou Jitkou Zelenkovou. Jako muzikant a klavírista byl naprosto výjimečný v tom, že uměl velmi dobře hrát prakticky všechny běžné styly hry na klavír, tedy vážnou hudbu, klasický jazz i populární hudbu. V posledních letech života se u něj objevily problémy s alkoholismem. Zemřel ve věku 55 let na rakovinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Rokl (16. prosince 1941 v Rychnově nad Kněžnou – 23. září 1997 v Praze) byl český klavírista, skladatel a hudební aranžér dlouholetý spolupracovník a osobní přítel zpěváka Karla Gotta. Kromě populární hudby se také aktivně věnoval hudbě vážné a jazzu.", "tgt_summary": null, "id": 1700751} {"src_title": "Amir Drori", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Narodil se v Tel Avivu ještě za dob britské mandátní Palestiny a absolvoval přípravnou důstojnickou školu izraelské armády v Haifě. Do armády vstoupil v roce 1955 a stal se příslušníkem pěchotní brigády Golani. Během sinajské války v roce 1956 vedl demoliční tým a zúčastnil se bojů v Rafě a na Sinaji. O čtyři roky později mu byla udělena medaile Za odvahu za udatnost při izraelském úderu na syrskou vesnici Tawafiq. Během šestidenní války v roce 1967 sloužil jako zástupce velitele 51. praporu brigády Golani a zúčastnil se bojů o Golanské výšiny. Během následné opotřebovací válce velel 13. praporu brigády a zúčastnil se bojů na Golanských výšinách, v Bejtše'anském údolí, Jordánském údolí a podél Suezského průplavu. V letech 1970 až 1972 sloužil jako velitel operací Jižního velitelství, kterému tehdy velel Ariel Šaron. V roce 1972 mu bylo svěřeno velení brigády Golani, kterou o rok později vedl během intenzivních bojů jomkipurské války. Brigáda se podílela na snahách o zastavení syrského postupu na Golanských výšinách, bojích o horu Hermon a na následném izraelském protiútoku v Sýrii. Během třetí bitvy o horu Hermon byl raněn a do vedení brigády se vrátil v průběhu bojů předcházejícím konečné dohody o odpoutání z května 1974. V roce 1976 byl jmenován velitelem 36. obrněné divize. Rok nato byl povýšen do hodnosti generála (\"Aluf\") a jmenován vedoucím operačního oddělení na operačním ředitelství armády. Následně mu bylo svěřeno oddělení odpovědné za výcvik a v roce 1981 se stal velitelem Severního velitelství. Sehrál významnou roli v první libanonské válce v roce 1982 a dovedl izraelská vojska k Bejrútu (po bojích se syrskou armádou a Organizací pro osvobození Palestiny). Stal se jedním z izraelských vysokých vojenských představitelů vyšetřovaných Kahanovou komisí po masakru v Sabře a Šatíle. Podle francouzského spisovatele Luca Rosenzweiga komise vyzvala Droriho k odstoupení, zatímco podle historika Howarda Sachara požadovala jeho okamžité propuštění. Na základě jiných zdrojů však komise nevydala ve vztahu k Drorimu žádné doporučení. V čele Severního velitelství následně stál do prosince 1983 (podle Sachara byl propuštěn) a následně odjel na studijní cestu do Spojených států. Do Izraele se vrátil v roce 1984, kdy byl pověřen velením pozemních sil. Později stanul v čele operačního ředitelství a v říjnu 1986 se stal zástupcem náčelníka Generálního štábu. Armádu opustil o dva roky později, když neuspěl v získání postu náčelníka Generálního štábu.", "section_level": 1}, {"title": "Civilní kariéra.", "content": "V letech 1961 až 1964 studoval archeologii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a zúčastnil se řady archeologických vykopávek, včetně té Jigaela Jadina na Masadě. Po odchodu z izraelské armády byl jmenován ředitelem odboru památek na ministerstvu školství. Pod jeho vedením bylo oddělení rozšířeno, restrukturalizováno a v roce 1990 přeměněno na Izraelský památkový úřad, jehož se stal prvním ředitelem. Jeho působení v čele památkového úřadu bylo poznamenáno konflikty s ultraortodoxními charedim, kteří považovali archeologické průzkumy v místech možných pohřebišť za urážku judaismu. Ultraortodoxní politické strany opakovaně požadovaly jeho propuštění, přičemž dokonce vyhrožovaly odchodem z vládní koalice, pokud jim nebude svěřena kontrola nad vykopávkami hrobů. Drori občas dostával výhrůžky a měl se stát i cílem kabalistického obřadu Pulsa diNura, jehož cílem má být přivodit smrt jiné osoby. Na svoji funkci nakonec rezignoval v roce 2000. Zemřel 12. května 2005 poté, co utrpěl infarkt myokardu během turistického výletu v Negevské poušti. Na jeho počest nese jeho jméno archeologické naleziště u římského divadla v Tiberiadě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amir Drori (: אמיר דרורי, 5. srpna 1937 – 12. března 2005) byl izraelský generál, který během své vojenské kariéry velel brigádě Golani, Severnímu velitelství a nakonec se stal zástupcem náčelníka Generálního štábu. Po odchodu z armády působil jako ředitel odboru památek na ministerstvu školství, který transformoval a rozšířil v Izraelský památkový úřad, jehož se stal prvním ředitelem.", "tgt_summary": null, "id": 1290678} {"src_title": "Václav Hůla", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Absolvoval Hospodářskou školu v Berouně, v letech 1945–1948 studoval Vysokou školu obchodní v Praze a získal titul inženýra. Po únorovém převratu v roce 1948 patřil mezi komunistické aktivisty, kteří na této škole prováděli čistky mezi studenty a byl předsedou Akčního výboru Národní fronty na této škole. V roce 1946 (podle jiného zdroje roku 1945) vstoupil do KSČ. V letech 1948–1950 byl referentem a v letech 1951–1953 vedoucím oddělení národního hospodářství v Kanceláři prezidenta republiky za prezidentství Klementa Gottwalda. Vedl tým ekonomů, který za pomoci sovětských poradců připravoval peněžní reformu v roce 1953. V letech 1953–1965 pak byl vedoucím oddělení předsednictva vlády. Během pražského jara se politicky výrazněji neangažoval. Jeho politická kariéra vyvrcholila za normalizace. V letech 1966–1968 byl členem ekonomické komise ÚV KSČ, od listopadu 1968 do září 1969 tajemníkem Byra pro řízení stranické práce KSČ v českých zemích a v letech 1969–1971 předsedou ekonomické komise Byra pro řízení stranické práce KSČ v českých zemích. K 26. září 1969 byl kooptován za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potom potvrdil XIV. sjezd KSČ, XV. sjezd KSČ a XVI. sjezd KSČ. V období leden 1970 až červenec 1975 byl také kandidátem předsednictva ÚV KSČ a od července do své smrti v dubnu 1983 členem předsednictva ÚV KSČ. Zastával četné státní a vládní funkce. V roce 1968 byl nejprve ministrem bez portfeje v první vládě Oldřicha Černíka, v níž od dubna 1968 zastával portfolio ministra pověřeného řízením Státního cenového úřadu. V třetí vládě Oldřicha Černíka, první vládě Lubomíra Štrougala, druhé vládě Lubomíra Štrougala, třetí vládě Lubomíra Štrougala a čtvrté vládě Lubomíra Štrougala zastával post jejího místopředsedy a zároveň ministra – předsedy Státní plánovací komise (ve čtvrté vládě Lubomíra Štrougala už jen jako místopředseda vlády). V letech 1969–1970 byl navíc předsedou Hospodářské rady vlády ČSSR, v letech 1971–1981 předsedou Rady ekonomického výzkumu ČSSR. Od roku 1974 zastával post předsedy československé části Mezivládní československo-sovětské komise pro hospodářskou a vědeckotechnickou spolupráci. Patřil mezi hlavní činitele v oblasti hospodářské politiky normalizačního Československa. V listopadu 1975 měl například hlavní referát na zasedání ÚV KSČ o ekonomických úkolech na rok 1976. Podobně byl hlavním řečníkem na zasedání ÚV KSČ v prosinci 1977, prosinci 1978 a prosinci 1979. V ekonomické oblasti patřil k představitelům konzervativního komunistického stylu, třebaže odmítal rigidní metody řízení. Trval ovšem na nutnosti centrálního plánování. Podle údajů k roku 1972 měl manželku, rovněž vystudovanou ekonomku, dceru a syna (v té době studujícího na škole). V roli člena vlády necestoval mimo země socialistického bloku (s výjimkou Finska). Dlouhodobě zasedal v zákonodárných sborech. Ve volbách roku 1971 zasedl do Sněmovny lidu (volební obvod č. 66 – Most, Severočeský kraj). Mandát obhájil ve volbách v roce 1976 (obvod Most-jih) a volbách v roce 1981 (obvod Most–Chomutov). Ve Federálním shromáždění setrval do své smrti roku 1983. Pak ho nahradil František Šádek. V roce 1973 mu byl udělen Řád Vítězného února, v roce 1975 Řád republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Hůla (21.září 1925 Skryje – 1. dubna 1983 Praha) byl český a československý ekonom, politik Komunistické strany Československa, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace a ministr vlád ČSSR v 60.–80. letech.", "tgt_summary": null, "id": 2353939} {"src_title": "Jan Stapiński", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel z rolnické rodiny. Studoval dva roky na vesnické škole v Kombornie, pak v Krosně. V mládí mu zemřela matka a vychovával ho otec. Jako dítě přežil těžkou oční chorobu a hrozilo mu oslepnutí. Místní vikář si povšimnul jeho nadání a díky tomu začal Jan studovat, přičemž původním cílem bylo, aby se stal knězem. V roce 1880 studoval na gymnáziu v Přemyšli, pak v Sanoku a od roku 1885 v Jaslu. V roce 1887 se zapojil do polského tajného studentského spolku Orzeł Biały. Maturoval v roce 1889. Pak krátce pracoval jako zástupce ředitele pobočky rolnické banky v Jaslu. Potom jeden rok studoval na Lvovské univerzitě. Během studií ve Lvově se seznámil s knězem a pozdějším politickým činovníkem Stanisławem Stojałowským. Publikoval v denním tisku. Během volebního mítinku v roce 1891 byl zatčen a po několik měsíců vězněn. V polovině 90. let byl zakládajícím členem Polské lidové strany a na ustavujícím sjezdu se stal náhradníkem stranického výboru. Nadále měl blízko k Stanisławovi Stojałowskému, ale později se jejich cesty rozešly, když Stojałowski požadoval přidat k názvu lidové strany slovo „křesťanská.“ Stapiński se obával, že by rolnické hnutí bylo pod přílišným vlivem katolické církve. Od roku 1898 byl členem předsednictva Polské lidové strany a od roku 1900 jejím tajemníkem. Jeho rostoucí vliv se projevil i tím, že politici lidové strany byli stále častěji označováni neformálně jako \"stapińszczyki\". Od roku 1907, poté co zemřel Henryk Rewakowicz, zastával Stapiński funkci předsedy strany, přičemž fakticky řídil její činnost již nějakou dobu předtím. Funkci předsedy obhájil na sjezdu v roce 1908. Po roce 1901 se stal rovněž redaktorem a vydavatelem listu \"Przyjaciel Ludu\". Od roku 1901 do roku 1906 zasedal jako poslanec Haličského zemského sněmu. Zde roku 1902 vyzval k zavedení všeobecného a tajného volebního práva. Téhož roku podpořil rolnickou stávku ve východní Haliči. Byl také poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách do Říšské rady roku 1898 za kurii všeobecnou v Haliči, 7. volební obvod: Sanok, Krosno atd. Nastoupil místo Stanisława Wysockého. Ve volbách do Říšské rady roku 1901 kandidoval, ale nebyl zvolen. Do parlamentu se vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva. Byl zvolen za obvod Halič 50. Mandát zde obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1911. Ve volebním období 1897–1901 se uvádí jako Jan Stapiński, redaktor, bytem Lvov. V parlamentní práci mu pomohla dobrá znalost němčiny. Na Říšské radě se po roce 1898 stal předsedou poslaneckého Klubu Polské lidové strany, který se nepřipojil k střechovému Polskému klubu. Po volbách roku 1907 zasedl do parlamentního Polského klubu. Šlo o výraz změny taktiky Polské lidové strany, která se sblížila s konzervativci a v zájmu pozitivní politika se již nevydělovala z Polského klubu. Stapiński se stal místopředsedou Polského klubu. V roce 1909 se neúspěšně snažil získat vládní post (ministr pro haličské záležitosti). Po volbách roku 1911 zasedl do Klubu Polské lidové strany. Roku 1913 se během rozkolu v Polské lidové straně přidal k jejímu levicovému křídlu, které se pak transformovalo do nástupnické politické formace Polská lidová strana levice (Polskie Stronnictwo Ludowe Lewica), která měla radikálnější program a sbližovala se se socialisty. Stapiński byl zvolen jejím předsedou. Za první světové války podporoval polskou orientaci na Rakousko-Uhersko, nebyl ale výrazněji politicky aktivní. Až v říjnu 1918 se podílel na částečném znovusjednocení obou stran vzniklých rozkolem z roku 1913, nyní pod názvem Zjednoczenie Ludowe. Byl zvolen jedním ze tří místopředsedů nové strany. Její existence ale byla krátká a po čase se opět osamostatnila Stapińského Polská lidová strana levice. V letech 1919–1922 a 1928–1930 zasedal jako poslanec polského Sejmu. Roku 1919 do něj byl zvolen za Polskou lidovou stranu levice. V roce 1924 se podílel na vzniku nové strany Związek Chłopski (Rolnický svaz) a od roku 1926 dalšího politického subjektu Stronnictwo Chłopskie (Rolnická strana). Ještě během roku 1926 se ale názorově s touto stranou rozešel, protože Stapiński podporoval autoritativní kurz (tzv. sanace) Józefa Piłsudského. Obnovil proto stranu Związek Chłopski. Za ni byl v roce 1928 zvolen do Sejmu. Strana kandidovala v rámci šířší aliance Bezpartyjny Blok Współpracy z Rządem (Nestranický blok pro spolupráci s vládou). Vládní kruhy ho ale nakonec odstavily z aktivní politiky. Ve volbách roku 1930 mu totiž byl přidělen jiný volební obvod, ve kterém se netěšil své regionální popularitě, a ve volbách neuspěl. V roce 1933 zanikl list \"Przyjaciel Ludu\". Usadil se v Klimkówce a psal paměti. K sanačnímu režimu ale zůstával pozitivně nakloněný. Naposledy veřejně vystoupil v roce 1938.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Stapiński (21. prosince 1867 Jabłonica Polska – 17. února 1946 Krosno) byl rakouský politik polské národnosti z Haliče, na přelomu 19. a 20. století poslanec Říšské rady, meziválečný poslanec Sejmu; významná postava rolnického hnutí v Haliči a dlouholetý předseda agrárních politických stran (zejména Polská lidová strana a Polská lidová strana levice).", "tgt_summary": null, "id": 623943} {"src_title": "Zdzisław Józef Kijas", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 18. února 1960 v Pewel Ślemieńska. Roku 1979 vstoupil k Řádu menších bratří konventuálů v Krakovské provincii. Filosofii a teologii začal studovat ve Vyšším františkánském kněžském semináři v Krakově. Roku 1984 začal studovat na Papežské teologické fakultě San Bonaventura „Seraphicum” v Římě a o rok později na Papežské Gregoriánské univerzitě. Své věčné sliby složil 8. prosince 1984 v Římě a na kněze byl vysvěcen 25. května 1986 papežem Janem Pavlem II. Na Katolické univerzitě v Lovani získal doktorát z dogmatické teologie a náboženských nauk. Poté se vrátil do Polska, kde byl lektorem v seminářích františkánů, bosích karmelitánů, dominikánů, minoritů a kapucínů. V letech 1992 až 1996 byl duchovním otcem Vyššího františkánského kněžského semináře v Krakově. Roku 1991 učil na univerzitách v Československu. Ve stejný rok se stal asistentem katedry dogmatické teologie Katolické univerzity v Lublinu, kterým byl až do roku 1993. Roku 1994 vyučoval v Rumunsku. Roku 1995 začal působit na Papežské teologické akademii v Krakově, kde v listopadu 1996 se konala habilitace a získal titul docenta. Po habilitaci studoval na Saint Bonaventure University v New Yorku kde získal titul magistra umění humanitních věd. Roku 1997 se stal hlavou nově vytvořené katedry ekumenismu Papežské univerzity Jana Pavla II. v Krakově a zástupcem ředitele (později ředitelem) Interdisciplinárního institutu ekumenismu a dialogu. V červnu 2003 získal titul profesora. Od roku 2005 do ledna 2010 byl rektorem Papežské teologické fakulty San Bonaventura v Římě. V květnu 2006 se stal sekretářem Papežská akademie Neposkvrněné. Dne 13. června 2009 byl jmenován konzultorem Kongregace pro blahořečení a svatořečení. Dne 28. ledna 2010 jej papež Benedikt XVI. jmenoval relátorem Kongregace pro blahořečení a svatořečení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdzisław Józef Kijas, O.F.M.Conv. (* 18. února 1960, Pewel Ślemieńska) je polský římskokatolický kněz, minorita a relátor Kongregace pro blahořečení a svatořečení.", "tgt_summary": null, "id": 278716} {"src_title": "Habitancum", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název pochází ze slova \"Habitanci\" na oltáři, který tam nechal postavit Marcus Gavius Secundinus. Žádné zdroje, včetně Notitia Dignitatum, toto pojmenování neuvádějí. Je velmi nepravděpodobné, že by \"Evidensca\" v ravennské Kosmografii bylo zkomolenou verzí tohoto názvu. Pojmenování může pocházet z římského příjmení Habitus, ale důvod, kvůli němuž by se tak měla pevnost jmenovat, není znám.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Pevnost se nachází 21 km severně od vesnice Corbridge (kde je římská pevnost \"Coria\") a 13 km na jih od vesnice Rochester, v níž leží pevnost Bremenium, v pořadí další římská pevnost na silnici Dere Street. Habitancum je jihozápadním směrem od vesnice West Woodburn.", "section_level": 1}, {"title": "Popis pevnosti.", "content": "Pevnost stojí na nízkém pahorku nad řekou Rede a nutnost střežit přechod přes vodní tok patřil k důvodům, proč byla vybudována. Má tvar obdélníka se zaoblenými rohy, měří 140 metrů ve směru severojižním a 120 metrů ve směru od východu na západ, takže zabírá plochu 16 tisíc metrů čtverečních. Je obklopena příkopy, na jihu a západě stále viditelnými. Hradby byly z kvádrového zdiva, a to z pískovce; doplňoval je hliněný val široký až 10 metrů. Starověká hradba v současné době stále ční do výšky 1,2 metru nad terénem. Pevnost měla brány na jižní a západní straně. Na ostatních stranách pravděpodobně byly také, ale žádné stopy po nich se nenašly, i proto, že během staletí řeka Rede měnila řečiště. Jisté je, že odnesla část severního opevnění včetně severozápadní věže.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba pevnosti.", "content": "Pravděpodobně proběhla ve třech fázích. Pevnost z doby Antonina Pia, z roku 139, pravděpodobně vybudovali kvůli druhé invazi do Skotska, ale později, v roce 197, při stahování velkého počtu vojska na jih, byla zbořena. Pevnost z doby Septimia Severa, postavená přibližně v letech 205 až 208, stála na stejném místě, ale byla orientována jiným směrem. Tehdy zřejmě šlo o výstavbu v rámci velkého zdokonalování valu v prvních letech 3. století. Tato pevnost měla hlavní bránu na jihu, což je výjimečné; byl tam i jeden portál a dvě sedmiboké věže. Severní brána se možná nepoužívala a existence té východní není jistá. Pokud jde o třetí fázi, pevnost byla zrekonstruována už v 1. polovině 3. století a ne ve 4. století, jak se dříve předpokládalo. Z neznámého důvodu byla orientována na západ. Měla značné množství budov, například 18 kasárenských bloků.", "section_level": 1}, {"title": "Posádka.", "content": "Která kohorta tvořila posádku v 2. století, není přesně známo, ale mohla to být IV. kohorta Gallorum equitata. Později, ve 3. století, pevnost stavěla první kohorta Vangionů, o síle jeden tisíc mužů. Kromě nich tam byla jednotka zvědů Numerus Exploratorum a detašovaný oddíl kopiníků Raeti Gaesati.", "section_level": 1}, {"title": "Lokalita v současné době.", "content": "Jediné viditelné kamenné pozůstatky leží v severovýchodním rohu dávné pevnosti, ale obrysy mnoha budov lze snadno rozeznat pod trávou uvnitř pevnosti právě tak jako příkopy na všech stranách. Projevuje se zde ovšem fakt, že lokalita byla obydlena také ve středověku. Částečné vykopávky v 40. letech 19. století ukázaly polohu lázní, umístěných v jihovýchodním rohu pevnosti, a budovu velitelství v jejím středu. Objevena byla také keramika z 1. poloviny 2. století a pod západní hradbou důkazy o požáru. Pevnost je význačným příkladem posádkové pevnosti v pohraniční zóně, v níž se nacházela po většinu doby za římské okupace, a kvůli své úloze při taženích do Skotska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Habitancum byla starověká římská pevnost (castrum), v současnosti známá též jako Risingham, v hrabství Northumberland na severu Anglie. Pevnost byla jednou z obranných staveb podél Dere Street, starověké římské silnice, která vedla z města Eboracum (York) do římské pevnosti Corbridge a dále do skotského města Melrose. ", "tgt_summary": null, "id": 639398} {"src_title": "David Ormsby-Gore, 5. baron Harlech", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Diplomatická kariéra.", "content": "Pocházel z vedlejší linie irské rodiny hrabat z Arranu, jeho předkové přijali v roce 1815 příjmení \"Ormsby-Gore\" a od roku 1876 náleží rodu titul barona. Narodil se v Londýně jako druhorozený syn politika Williama Ormsby-Gore, 4. barona Harlecha, po matce Beatrice Cecil byl vnukem 4. markýze ze Salisbury. Studoval v Etonu a Oxfordu, poté se zúčastnil druhé světové války a dosáhl hodnosti majora. Po válce převzal od otce správu rodového majetku v hrabství Shropshire, ale nakonec vstoupil do politiky. Za Konzervativní stranu byl v letech 1950–1961 poslancem Dolní sněmovny, v Edenově vládě byl státním podsekretářem zahraničí (1956–1957; \"Parliamentary Under-Secretary of State for Foreign Affairs\") a poté náměstkem ministra zahraničí (1957–1961; \"Minister of State for Foreign Affairs\"). V letech 1951 a 1954 byl britským delegátem u Valného shromáždění OSN a v roce 1957 byl jmenován členem Tajné rady. Po zvolení J. F. Kennedyho byl jmenován britským velvyslancem ve Spojených státech (s Kennedym se znal již z předválečného období, kdy byl Joseph Kennedy americkým velvyslancem v Británii). Při příležitosti jmenování do funkce obdržel velkokříž Řádu sv. Michala a sv. Jiří, musel také složit svůj poslanecký mandát v Dolní sněmovně. Ve Washingtonu měl v rámci diplomatického sboru mimořádné postavení, více než velvyslancem byl rodinným přítelem Kennedyů a jeho vliv na mezinárodní diplomacii první poloviny 60. let je nesporný. Mimo jiné měl podíl na tom, aby Kennedy zahájil jednání se Sovětským svazem v době kubánské krize. Po Kennedyho smrti se vztahy s následujícím prezidentem Johnsonem staly více formální, ale stále byly nadstandardní. V roce 1964 po otci zdědil ttiul barona a stal se členem Sněmovny lordů. V roce 1965 odešel z funkce velvyslance ve Spojených státech a po návratu do Británie ve Sněmovně lordů reprezentoval Konzervativní stranu, v letech 1966–1967 byl mluvčím konzervativní opozice. I po odchodu z USA udržoval kontakty s rodinou Kennedyů a v roce 1967 doprovázel Jacqueline Kennedyovou na cestě po Asii. V roce 1968 jí nabídl sňatek, což Kennedyová odmítla a mimo jiné argumentovala tím, že se podruhé nechce provdat za někoho, kdo je blízce spojen s jejím bývalým životem první dámy USA (krátce poté se provdala za řeckého miliardáře Aristotela Onassise). Lord Harlech se později věnoval aktivitám v médiích, byl televizním manažerem a mimo jiné zakladatelem soukromé televizní stanice \"Harlech Television\", dnes známé pod názvem \"ITV Wales & West\"). Zastával řadu dalších čestných funkcí, mimo jiné byl zástupcem místodržitele v hrabství Shropshire, kde vlastnil statky. Vážně se zranil při autonehodě 25. ledna 1985 a druhý den zemřel v nemocnici ve Shrewsbury. Jeho pohřeb se stal společenskou událostí, zúčastnila se jej mimo jiné Jacqueline Kenedyová.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1940 se jeho manželkou stala Sylvia Lloyd-Thomas (1920–1967), dcera diplomata Hugha Lloyd-Thomase (zemřela při autonehodě). Z jejich manželství pocházelo pět dětí. Nejstarší syn Julian Hugh Ormsby-Gore (1940–1974) spáchal sebevraždu, dědicem titulu se stal mladší syn Francis David Ormsby-Gore, 6. baron Harlech (1954–2016), který v roce 2001 prodal za pět miliónů liber staré rodové sídlo \"Brogyntyn Hall\" (Shropshire). Dcera Jane (*1942) byla v 60. letech přítelkyní Micka Jaggera a podle některých zdrojů byla pro ni napsána píseň \"Lady Jane\". Další dcera Alice (1942–1995) žila několik let s hudebníkem Ericem Claptonem, později zemřela na předávkování drogami. V roce 1969 se lord Harlech podruhé oženil s Američankou Pamelou Colin, která byla novinářkou britské verze časopisu Vogue. Z tohoto druhého manželství se narodila dcera Pandora Ormsby-Gore (*1972).", "section_level": 1}], "src_summary": "William David Ormsby-Gore, 5. baron Harlech (20. května 1918, Londýn, Anglie – 26. ledna 1985, Shrewsbury, Anglie) byl britský diplomat a politik. Pocházel ze šlechtické rodiny, byl synem dlouholetého člena několika vlád 4. barona Harlecha, po matce byl spřízněn s vlivnou politickou dynastií markýzů ze Salisbury. Po službě v armádě za druhé světové války spravoval rodinný majetek, v roce 1950 vstoupil do politiky a působil na ministerstvu zahraničí. Velký vliv na mezinárodní politiku v celosvětovém kontextu měl jako britský velvyslanec v USA (1961–1965) a osobní přítel amerického prezidenta J. F. Kennedyho. Od roku 1964 byl po otci jako dědic titulu barona členem Sněmovny lordů, kde byl předním představitelem Konzervativní strany. Zemřel na následky zranění z autonehody.", "tgt_summary": null, "id": 2293823} {"src_title": "Václav Vilém z Roupova", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Byl příslušníkem rozvětveného a starobylého rodu pánů z Roupova. O jeho mládí nejsou známy podrobnější informace. Václav Vilém studoval v Itálii a ve Švýcarsku. V Čechách mu patřilo žitenické panství. Byl členem Jednoty bratrské, zastáncem Rudolfova majestátu a v letech 1609 - 1611 stavovským direktorem.", "section_level": 1}, {"title": "Období stavovského povstání.", "content": "Vždy hájil plány na svržení habsburské nadvlády a patřil k nejradikálnějším členům protikatolické opozice. Byl jedním z předních vůdců českého stavovského povstání v letech 1618 - 1620. Stal se prezidentem třicetičlenného stavovského direktoria a prosazoval sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu a volbu Fridricha Falckého českým králem. Za Fridrichova panování pak zastával úřad nejvyššího kancléře.", "section_level": 2}, {"title": "Období po Bílé hoře.", "content": "Po bělohorské bitvě uprchl s Fridrichem Falckým z Čech a žil v exilu. V nepřítomnosti byl odsouzen ke ztrátě hrdla i veškerých statků. Žil v Berlíně, přestal se angažovat v politice a žil v ústraní. Po šesti letech v exilu žádal Ferdinanda II. o milost a povolení návratu do Čech. Pomáhal mu v tom Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic i Albrecht z Valdštejna. V roce 1629 byl amnestován. Do Čech se na krátko vrátil se saskými vojsky v roce 1631. Postaral se o pohřbení hlav popravených účastníků povstání vystavených na staroměstské mostecké věži. Ferdinand II. pohřbení ostatků popravených považoval za zradu a Václav Vilém z Roupova se opět musel uchýlit do exilu. Podruhé se vrátil v roce 1641 v době tažení švédských vojsk do Čech pod vedením generála Banéra. Stal se hejtmanem Švédy okupovaného kraje v okolí Litoměřic. V té době ho však postihla duševní nemoc a zemřel v roce 1641 v Litoměřicích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Václav Vilém z Roupova (*1580? - † 20. září 1641 Litoměřice) byl český šlechtic a politik, jeden z předních vůdců protihabsburského povstání v letech 1618 - 1620. ", "tgt_summary": null, "id": 47555} {"src_title": "Jaromír Dolanský", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V roce 1921 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Už koncem 20. let 20. století patřil mezi skupinu mladých, radikálních komunistů (takzvaní Karlínští kluci), kteří do vedení KSČ doprovázeli Klementa Gottwalda. Profesí byl tajemníkem odborů. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Praze. V parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění. O poslanecké křeslo přišel 28. prosince 1938 v důsledku rozpuštění KSČ. V roce 1938 se stal spolu s Antonínem Zápotockým členem vedení KSČ. V roce 1939 byli oba při pokusu o útěk do exilu zatčeni a až do konce války vězněni nacisty. Do politiky se zapojil opět po osvobození. Roku 1946 se stal ministrem financí Československa v první vládě Klementa Gottwalda. Funkci si udržel i ve druhé vládě Klementa Gottwalda. Od roku 1949 do roku 1951 byl ministrem a předsedou Státního plánovacího úřadu ve vládě Antonína Zápotockého. V první vládě Viliama Širokého, druhé vládě Viliama Širokého i třetí vládě Viliama Širokého v letech 1951–1963 byl náměstkem předsedy vlády (od 14. září 1953 coby první náměstek předsedy vlády). V letech 1929–1971 byl nepřetržitě členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Do ÚV KSČ byl kooptován 2. srpna 1945 a na tento post ho zvolil i VIII. sjezd KSČ, IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Z funkce byl uvolněn v prosinci 1968. Nad rámec členství v ÚV KSČ byl od září 1945 do června 1954 a znovu od prosince 1962 do dubna 1968 členem předsednictva ÚV KSČ. V srpnu 1945 se stal členem Sekretariátu ÚV KSČ a setrval zde do dubna 1946. Od srpna 1945 do června 1946 byl zástupcem generálního tajemníka KSČ. V roce 1948 zasedal v užším předsednictvu ÚV KSČ a byl členem politické komise předsednictva ÚV KSČ. Od září 1951 do června 1954 působil jako člen politického sekretariátu ÚV KSČ. V období červen 1954 – prosinec 1962 byl členem politbyra ÚV KSČ. Po několik dekád zasedal i v nejvyšších zákonodárných sborech Československa. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění a v letech 1946–1948 Ústavodárného Národního shromáždění. V letech 1948–1968 zasedal v Národním shromáždění (po roce 1960 Národní shromáždění Československé socialistické republiky) a v letech 1969–1971 ještě sloužil jako poslanec ve Federálním shromáždění. V roce 1955 a opětovně roku 1965 mu byl udělen Řád Klementa Gottwalda. Výrazněji se ještě politicky projevil v prosinci 1967, kdy se v předsednictvu ÚV KSČ schylovalo k odstavení Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Dolanský tehdy patřil ke skupině funkcionářů orientovaných proti Antonínu Novotnému a i jeho hlasem tak éra Novotného skončila. Následně se již výrazněji politicky neangažoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaromír Dolanský (25. února 1895 Karlín – 16. července 1973 Praha) byl československý politik Komunistické strany Československa, meziválečný i poválečný poslanec čs. parlamentu a ministr československých vlád.", "tgt_summary": null, "id": 2474170} {"src_title": "Fritz Lehmann", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Friedrich Lehmann se narodil v rodině strojvůdce ve Šluknově. Absolvoval reálné gymnázium v Děčíně. V letech 1910–1914 vystudoval Německou vysokou školu technickou v Praze. V srpnu byl odveden do armády a válku strávil na východní frontě, z toho tři roky v ruském zajetí. Po skončení války studoval na Technické vysoké škole ve Vídni (asi 1918–1920?). Druhou státní zkoušku vykonal již zase v Praze dne 30. června 1920. Ve své akademické kariéře musel překonat řadu překážek, především nepřízně a zášti některých svých kolegů. V době závěru svých studií v Praze již pracoval jako asistent na katedře kreslení volnou rukou, ornamentálního kreslení a bytové architektury (Freihandzeichnen, Ornamentalzeichnen und Innenarchitektur). Ve studijním roce 1919/1920 učil architekturu interiéru, v období od února 1920 do září 1921 byl asistentem profesora Franze Schwertnera (1858–1922). Po jeho smrti byl pověřen suplováním, do konkurzu na toto profesorské místo ale pozván nebyl. Vedením školy byl vybrán Hanuš (Hans) Döllgast. Ten byl po řadě zdlouhavých jednání v roce 1927 jmenován mimořádným profesorem, do Prahy ale nakonec z rodinných důvodů odmítl nastoupit. V roce 1929 se tedy konal nový konkurs. Tentokrát byl vybrán Otto Straeche, Lehmann byl doporučen na druhém místě. Ministerstvo školství odmítlo jmenovat Straecheho s odůvodněním, že místo má dostat přednostně domácí kandidát. Přes protesty vedení školy byl nakonec Lehmann jmenován mimořádným profesorem a 15. června 1929 se ujal vedení katedry. Řádným profesorem byl jmenován 6. dubna 1935. Dne 26. října 1928 se stal doktorem technických věd. Od 20. října 1933 byl členem komory inženýrů. V akademickém roce 1936–1937 a 1937–1938 byl děkanem fakulty. V akademických letech 1937–1938 až 1941–1942 byl členem zkušební komise pro udělování II. státní zkoušky. Od začátku dvacátých let pracoval rovněž v projekčních ateliérech svých profesorů Karla Jaraye a Artura Payra. Psal kritiky a sloupky pro deník \"Prager Tagblatt\". V rozmezí let 1927–1928 se stal členem zednářské lóže \"Adoniram zur Weltkugel\". Dne 27. dubna 1929 se oženil s Češkou Františkou Jílkovou, v roce 1936 se manželé přestěhovali do vlastního domu ve Skalecké ulici 15, který byl upraven podle Lehmannova návrhu. Ve třicátých letech byl – patrně na základě udání – prověřován československými bezpečnostními orgány. Postavil totiž domek v blízkosti Poděbradského rozhlasového vysílače a udání jej vinilo z toho, že je příznivcem nacistické strany a domek je využíván ke špionáži ve prospěch Německa. Vyšetřování ale žádné takové skutečnosti nezjistilo. V březnu 1939 na něho byla opět podána řada udání pro jeho zednářskou minulost, styky s \"židovsko-liberálními kruhy\" a pro nepříznivý vliv na studenty. Údajně též nechal při protižidovských nepokojích na škole uprchnout židovské studenty přes vedlejší schodiště. Tato udání se řešila až na úrovni Sicherheitsdienst a úřadu říšského protektora. Lehman proto nebyl doporučen pro potvrzení v pedagogické funkci. Začátkem roku 1940 na něho bylo podáno další udání pro „odmítavý postoj k národněsocialistickému hnutí“. Zásluhou dobrozdání řady osob a angažovanosti tehdejšího rektora Alfreda Buntru byl Lehmann nakonec na škole ponechán. V roce 1941 byl navržen na jmenování řádným říšským profesorem. Jmenován byl až po řadě průtahů 12. března 1943. Vyučoval až do začátku roku 1945. Informace o poválečných událostech jsou jen kusé. Lehmannova rodina nebyla odsunuta v rámci vysídlení Němců z Československa. V roce 1946 odešel do Rakouska. Zde působil jako učitel na vídeňské Technické universitě.. Když se pokoušel v letech 1947 a 1948 znovu navštívit Československo, nedostal vstupní vízum. Na vídeňské Technické universitě byl jmenován řádným profesorem a pokračoval i v činnosti projekční.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fritz Lehmann (Friedrich; 18. července 1889 Šluknov – 26. října 1957 Vídeň) byl rakouský architekt hovořící německy a působící v Čechách.", "tgt_summary": null, "id": 213382} {"src_title": "Katalánská krize 2017", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Referendum.", "content": "Dne 9. června 2017 vyhlásila katalánská vláda 1. říjen téhož roku jako oficiální datum konání jednostranného referenda o nezávislosti Katalánska. Mělo se jednat o jedinou otázku, ta zněla: „Chcete, aby Katalánsko bylo nezávislým státem ve formě republiky?“ Jeho výsledky měly být právně závazné. Dne 6. září katalánský parlament schválil zákon o referendu 72 hlasy pro, 52 opozičních poslanců se odmítlo hlasování zúčastnit. Španělská vláda v čele s premiérem Marianem Rajoyem konání referenda odmítla a prohlásila, že učiní vše, co je v jejích legálních a politických silách, k jeho zastavení. Španělský ústavní soud prohlásil referendum za nelegální. Došlo k nasazení policie, která zabavovala hlasovací lístky, prováděla razie a zatýkala osoby podílející se na organizaci referenda. Katalánský nejvyšší soud vydal příkaz policii, aby zabránila využití veřejných budov pro potřeby hlasování. Došlo i k zablokování stránek spojených s referendem. V den samotného referenda španělská policie tvrdě zakročila proti Kataláncům, kteří se chtěli svým hlasem podílet na referendu. Dle prohlášení katalánského ministra zdravotnictví bylo v den hlasování zraněno policií na 844 osob. Dle španělských úřadů se místní a celostátní policii podařilo uzavřít kolem 1300 z 2315 hlasovacích místností. Dle katalánských úřadů hlasovalo celkem 2 286 217 voličů, přičemž se 2 044 038 z nich (90,18 %) vyslovilo pro nezávislost.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení nezávislosti a španělská reakce.", "content": "Katalánský ministerský předseda Carles Puigdemont vyjádřil krátce po ukončeném referendu záměr vyhlásit nezávislost Katalánska na Španělsku Dne 2. října 2017 vystoupil ve španělské televizi král Filip VI. Španělský, který kritizoval jak samotné počínání a nezodpovědnost katalánských politiků, tak i nelegitimnost jimi prosazovaného kroku. Dne 8. října se v Barceloně konala demonstrace proti katalánské nezávislosti, na které se podle údajů policie sešlo 350 tisíc demonstrantů, dle prohlášení pořadatelů až 930 tisíc lidí. Na zasedání katalánského parlamentu ze dne 10. října Puigdemont oznámil, že odkládá vyhlášení nezávislosti o několik týdnů, aby mohl vyjednávat se španělskou vládou. Následujícího dne se konalo krizové zasedání španělské vlády, ze kterého vzešla oficiální žádost adresovaná katalánské vládě, zda došlo k vyhlášení katalánské nezávislosti či nikoliv. Vysoký soud poté 16. října uvalil vazbu na Jordiho Sàncheze a Jordiho Cuixarta, vůdce Katalánského národního shromáždění respektive separatistického hnutí Omnium, což vyvolalo další protesty. Nejistota ohledně budoucnosti Katalánska přiměla některé společnosti k přemístění svého sídla z regionu do jiných oblastí Španělska. Rozhodly se k tomu např. banky CaixaBank a Banco Sabadell, biotechnologická společnost Oryzon, telekomunikační firma Eurona, provozovatel dálnic Abertis, vydavatelství Planeta či společnosti Naturhouse a Colonial. Další katalánské společnosti zaznamenaly propad ceny svých akcií, jako např. Merlin Properties. Také turistický průmysl během prvních dvou týdnů krize poklesl o 15 %. Dvacet dní od referenda přesunulo své sídlo pryč z Katalánska na 1200 společností. Dne 21. října se v Barceloně konala demonstrace za katalánskou nezávislost, na které sešlo okolo 450 tisíc demonstrantů. 29. října se v centru Barcelony konala demonstrace na podporu jednoty Španělska. Organizátoři oznámili, že demonstrace se účastnilo více než milion lidí, odhad místní policie je 300 tisíc. Demonstrací proti nezávislosti Katalánska se v Madridu a Barceloně zúčastnili také falangističtí stoupenci bývalého španělského diktátora Francisca Franca, který během své vlády potlačoval katalánský jazyk a kulturu. Dne 27. října 2017 hlasoval katalánský parlament o vyhlášení samostatné Katalánské republiky. Pro se vyslovilo 70 poslanců z celkových 135, proti bylo 10, dva hlasovací lístky byly prázdné. Poslanci Socialistické strany Katalánska, Občanů a Lidové strany Katalánska hlasování jakožto nelegitimní bojkotovali. Španělská vláda obratem reagovala vyhlášením přímé vlády nad regionem, rozpustila katalánský parlament, propustila premiéra Puigdemonta, jeho vládu a velitele katalánské policie Josepa Lluíse Trapera Álvareze a vypsala předčasné regionální volby na 21. prosinec 2017. Správou Katalánska byla pověřena španělská vicepremiérka Soraya Sáenzová de Santamaría. Dne 31. října španělský ústavní soud suspendoval jednostrannou deklaraci katalánské nezávislosti.", "section_level": 1}, {"title": "Předčasné volby a nová vláda.", "content": "V předčasných volbách se na prvním místě umístila prošpanělská strana \"Ciutadans\" s 25% hlasů. Separatistické strany však získaly nadpoloviční většinu křesel v parlamentu. V polovině ledna 2018 se dvě největší separatistické strany, \"Juntos por Cataluña\" (Společně pro Katalánsko) a \"Izquierda Republicana por Cataluña\" (Republikánská levice pro Katalánsko), dohodly na Carlesi Puigdemontovi jako společném kandidátovi na předsedu katalánské vlády. Sám Puigdemont v rozhovoru pro \"Catalunya Radio\" o několik dní později uvedl, že je připraven vést zemi ze zahraničí. Tuto možnost označil jako lepší pro Katalánsko; kdyby se vrátil do Španělska, byl by zatčen a nemohl by tedy svou funkci řádně vykonávat. Španělská vláda přitom již dříve prohlásila, že bude-li Puigdemont opět zvolen katalánským premiérem a nevrátí-li se do Španělska, zůstane Katalánsko pod její přímou správou, kterou na toto území uvalila po vyhlášení nezávislosti. Kandidát na katalánského premiéra se však musí dle předpisů zúčastnit své volby v parlamentu. Carles Puigdemont byl tou dobou v belgickém exilu; přestože na něj již tou dobou již nebyl vypsán evropský zatykač, stále mu hrozilo zatčení po návratu do Španělska. Španělská vláda uvedla, že nasadí všechny prostředky k tomu, aby se Puigdemont nedostal v den hlasování nepozorovaně do budovy katalánského parlamentu. Separatisté proto zvažovali, že se jejich kandidát zúčastní schůze pomocí videokonference. Tato možnost však byla zamítnuta španělským Ústavním soudem, který zároveň z tohoto důvodu zrušil plánovanou volbu. Puigdemontovu kandidaturu jako takovou však neoznačil za nezákonnou. Podle jeho výkladu zákona se však jakýkoli kandidát na katalánského premiéra musí zúčastnit schůze parlamentu osobně v místě jejího konání. Ohledně volby tedy vznikaly nejasnosti: byla odročena, později separatisté uvažovali o změně zákona, který by umožnil volbu \"\"\"na dálku\"\"\". Separatisté však vždy ujišťovali, že je Puigdemont jejich jediným kandidátem. Ten se však sám rozhodl nakonec svou kandidaturu stáhnout. Dalším kandidátem separatistů byl Jordi Sànchez, který byl v tu dobu ve španělské vazbě. Ten nakonec také sám svou kandidaturu stáhl, aby volbu odblokoval; ani on se totiž, vzhledem k tomu, že byl ve vazbě, nemohl zúčastnit své volby. Posléze na funkci kandidoval Jordi Turull, další ze stíhaných katalánských politiků. Na rozdíl od předchozích kandidátů se však mohl volby zúčastnit. V prvním kole, které se konalo dne 22. 3. 2018, se mu však nepodařilo získat požadovaný počet hlasů, neboť poslanci jedné ze separatistických stran se zdrželi hlasování. Druhého kola, které se konalo o tři dny později, se však již zúčastnit nemohl, neboť na něj a několik dalších politiků byla v mezidobí uvalena vazba. V návaznosti na tyto kroky ze strany Španělska se v katalánském parlamentu znovu začaly objevovat hlasy pro kandidaturu Carlese Puigdemonta. Počátkem března 2018 vydaly separatistické strany společné prohlášení, že plánují uspořádat referendum o ústavě Katalánské republiky a že jsou pro ustanovení exilové katalánské vlády v Bruselu. Tento návrh následovala demonstrace pod heslem \"República ara!\" (\"Republiku nyní!\") pořádaná separatistickým hnutím \"Assemblea National Catalana\" (Národní katalánský sněm). Akce se podle odhadů policie zúčastnilo 45 tisíc osob. Katalánským premiérem byl nakonec 14. května 2018 zvolen separatista Quim Torra. První vláda, kterou navrhl, však nebyla schválena španělskou vládou, neboť v ní měli zasednout vazebně stíhaní politici Jordi Turull a Joesp Rull. Španělský premiér Mariano Rajoy prohlásil, že Katalánsko potřebuje \"\"\"životaschopnou\" vládu, která respektuje zákony a s níž je možno vést dialog. Torra se nakonec rozhodl složit vládu z výlučně osob, které nejsou trestně stíhané. Po potvrzení této vlády skončila přímá správa španělské vlády nad regionem. Ministryně územní politiky nové španělské vlády Meritxell Batetová počátkem června 2018 prohlásila, že pro úspěšné vyřešení katalánské krize, jakož i dalších krizí, kterými Španělsko prochází, je třeba změnit ústavu směrem k větší decentralizaci státu. Podle premiéra Pedra Sáncheze však nemůže být řeči o právu Katalánska na sebeurčení.", "section_level": 1}, {"title": "Soud s představiteli katalánské autonomie.", "content": "Dne 30. října podal španělský státní zástupce José Manuel Maza obžalobu na 14 bývalých zástupců katalánské autonomie včetně premiéra Puigdemonta, vicepremiéra Oriola Junquerase a ministra pro vnější a instituční vztahy Raüla Romevu kvůli vzpouře, podněcování a zneužití veřejných financí. Puigdemont odjel do belgického Bruselu, kde podle svých slov nechtěl žádal o azyl, ale hledal „bezpečí a svobodu“. Svůj návrat do Španělska podmínil „zárukou spravedlivého procesu“. Dále přislíbil respektovat výsledek katalánských prosincových voleb. Najal si belgického právníka Paula Bekaerta, specializujícího se na azylové a extradiční právo, který např. zastupoval členy baskické teroristické organizace ETA při procesech o jejich vydání do Španělska. Soud započal 2. listopadu 2017, ke slyšení se dostavili všichni obvinění kromě Puigdemonta a 4 ministrů pobývajících tou dobou v Bruselu. Téhož dne mělo dojít k výslechu předsedkyně katalánského parlamentu Carme Forcadell i Lluís a pěti jejích zástupců v rámci odděleného procesu u nejvyššího soudu, jednání ale bylo o týden odročeno. 8 bývalých ministrů bylo vzato do vazby, devátému byla umožněna kauce ve výši 50 tisíc eur. Státní žalobce požádal soud o vystavení mezinárodního zatykače pro obviněné, kteří se k soudu nedostavili, čemuž soud vyhověl. Zatykače nakonec zrušil španělský Nejvyšší soud; podle něj tím, že stíhaní kandidují v předčasných katalánských volbách, dali najevo, že se chtějí vrátit do vlasti. Nadto prý chtěl vyrovnat postavení jejich s postavením katalánských politiků, kteří se nacházejí ve španělské vazbě. Evropský zatykač nebyl vypsán ani na Annu Gabrielovou, katalánskou političku, která před stíháním utekla do Švýcarska. Koncem března však španělské soudy uvalily vazbu na pět separatistických politiků, kteří byli toho času stíháni na svobodě. Byl mezi nimi i kandidát na katalánského premiéra Jordi Turull a bývalá předsedkyně katalánského parlamentu Carme Forcadellová. Dle soudu bylo vysoké riziko, že dotyční opustí Španělsko, aby se vyhnuli vysokému trestu. Na podporu těchto politiků se konaly v Katalánsku demonstrace. Byl obnoven i evropský zatykač na stíhané politiky v zahraničním exilu, mj. i na Carlese Puigdemonta, který se v tu dobu nacházel ve Finsku. Ten byl nakonec zadržen německou policií na dánsko-německé státní hranici, kudy se vracel zpět do Belgie. Proti jeho zadržení se konala v Barceloně demonstrace, jíž se zúčastnilo několik tisíc osob, a katalánský parlament vydal prohlášení, v němž požadoval osvobození uvězněných politiků.Z vazby byl propuštěn po necelých dvou týdnech, 6. dubna. Německý soud zároveň rozhodl, že není možné ho vydat pro trestný čin vzpoury. O trestném činu zpronevěry zatím nerozhodl. Bývalá ministryně Carla Ponsatíová se ve skotském exilu dobrovolně přihlásila policii. Do rozhodnutí o vydání byla propuštěna na kauci. Co se týče bývalých ministrů v belgickém exilu, totiž Meritxell Serretové, Antoniho Comína a Lluíse Puiga, ti dle prohlášení bruselské prokuratury s úřady spolupracují a není tedy důvodu podnikat zvláštní kroky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katalánská krize v roce 2017 () vznikla jako důsledek snahy části katalánské společnosti a politické reprezentace v čele s premiérem katalánské vlády Carlesem Puigdemontem vyhlásit nezávislost Katalánska na Španělsku. Katalánská regionální vláda vyhlásila referendum o nezávislosti, které však bylo španělským ústavním soudem prohlášeno za neústavní. Španělská vláda se pokusila zabránit hlasování nasazením policejní síly, které ale vyústilo v násilné střety se zastánci nezávislosti a zranění stovek civilistů. I přes tento zásah se referendum částečně konalo a jeho výsledky uznala katalánská vláda jako mandát pro vyhlášení nezávislosti. 27. října 2017 katalánský parlament schválil rezoluci o nezávislosti, která předpokládá zahájení procesu vytvoření samostatné katalánské republiky, několik minut poté španělský senát schválil aktivaci ústavního postupu, jímž je dočasně omezena autonomie samosprávného celku. Španělský premiér Mariano Rajoy se poté večer rozhodl odvolat katalánskou vládu a oznámil i sesazení šéfa katalánské policie a několika dalších činitelů.", "tgt_summary": null, "id": 1044376} {"src_title": "Tomáš Jordán z Klausenburku", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V mládí navštěvoval gymnázium v Kluži a poté se 23. listopadu 1555 zapsal na Wittenberskou univezitu. Tam studoval filozofii a medicínu. Následně pokračoval na pařížské univerzitě s matematikou a historí, od roku 1561 na univerzitě v Montpellier s medicínou. V roce 1562 získal na univerzitě ve Valence titul doktor medicíny. Ve svém vzdělání pokračoval dále, když roku 1562 studoval na univerzitě v Basileji a na univerzitě v Padově. Dalšími vzdělávacími ústavy, kde působil, byly univerzity v Pise, Boloni, Římě nebo ve Vídni. Na vídeňské lékařské fakultě obhájil 23. ledna 1566 ve věku 27 let doktorský stupeň. V období prvního tureckého obléhaní Vídně byl císařem Maxmiliánem II. jmenován polním lékařem. V táboře císařských vojsk se v té době rozšířil skvrnitý tyfus, který diagnostikoval. V roce 1569 byl zemskými stavy jmenován moravským zemským lékařem, tzv. \"fyzikem\". Byl prvním, který zastával tento vysoký úřad. V roce 1573 získal šlechtický titul s predikátem \"von Klausenburg\". Kromě lékařství zkoumal účinky léčivých pramenů a minerálních vod na Moravě včetně klimatických podmínek jejich okolí, zabýval se historií Moravy, sbíral a v terénu hledal mince. Svá epidemiologická díla psal latinsky. \"Kniha o přirozených vodách hojitedlných nebo teplicech moravských\" (Olomouc, 1580), která patří k základním balneologickým příručkám, vyšla nejprve česky. Pracoval na ní deset let a věnoval ji „\"všem stavům a obyvatelům markrabství moravského\".“ Mnoho tehdejších lázeňských míst poznal jako doprovod Karla Staršího z Žerotína. Zemřel ve svém domě v Orlí ulici v roce 1586 a byl pohřben v minoritském kostele v Brně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Jordán z Klauznburgku také Tomáš Jordán von Klausenburg (\"Jordaus\", \"Jordanus\") (1540 Kluž – 12. února 1585 Brno) byl původem sedmihradský lékař, balneolog a epidemiolog, usazený v Brně.", "tgt_summary": null, "id": 1735505} {"src_title": "Rudolf Opitz", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pilot kluzáku a zkušební pilot v DFS.", "content": "Opitz se narodil v Landeshutu ve Slezsku a začal po škole studovat truhlářství. Brzy objevil svou lásku ke kluzákovému létání. V Rossittenu složil pilotní zkoušky a létal na Wasserkuppe. Do roku 1937 byl kluzákovým instruktorem a úspěšně se účastnil plachtařských soutěží v pohoří Rhön. Poté získal také pilotní průkaz k řízení motorových letadel a přesunul se do služby DFS. Tady prožil havárii s Alexandrem Lippischem. Poté byl opět krátce instruktorem kluzákového létání a 10. května 1940 se zúčastnil jako pilot vojenského kluzáku útoku Wehrmachtu na západní frontě. Při přistání s DFS 230 uspěl tak, že s posledním pohybem se dostal na místo, které mu bylo přiděleno. Jedná se o jeho jedinou vojenskou akci. Za tento čin získal německý zlatý kříž.", "section_level": 2}, {"title": "Me 163.", "content": "Od roku 1941 působil jako zkušební pilot na zkušební základně Rechlin a v Peenemünde-západ, kde se setkal s Heini Dittmarem a pomáhal při testování raketového stíhače Me 163. Letoun Me 163 V4 dosáhl pod vedením Heini Dittmara dne 2. října 1941 rychlosti 1003,67 km/h, pilotem letadla Me 110, který vytáhl raketovou Me 163A do vzduchu, byl Opitz. Po Dittmarově nehodě při přistání skončila sériová výroba Me 163. Později instruoval piloty pro lety s raketovým stíhačem. Dočasně také působil za Wolfganga Späteho jako velitel 1. skupiny JG 400. Dne 7. května 1945 utrpěl při nehodě při přistání s Me 163 vážné zranění.", "section_level": 2}, {"title": "Život v USA.", "content": "Po zotavení se s pomocí amerického letectva v roce 1946 Rudi Opitz dostal do Spojených států, kde mimo jiné prováděl různé tažné pokusy. Tam také přestavěl zabavený kluzák Horten IV a soutěžil na kluzákových soutěžích. Fotografie tohoto stroje byly zobrazeny na obálce autobiografie Reimara Hortena. V roce 1955 se stal americkým občanem a od roku 1956 pracoval jako zkušební pilot pro vývoj turbín ve společnosti AVCO Lycoming pod vedením Dr. Ing. Anselma Franze. Byl členem Asociace zkušebních pilotů. V roce 1993 se stal členem letky \"US Glory Hall Glider Flight\", která získala cenu FAI No. 10 International Glider Achievement Achievement Award. Ve stáří stále létal a přátelil se s Jimem Marskem, Alem Backstromem, Paulem McCreadym, Karlem Niklem a mnoha dalšími. V neposlední řadě byl důležitým poradcem v americké literatuře k tématu Me 163. Krátce před svými 100. narozeninami zemřel v domě ve Stratfordu v Connecticutu.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Se svou manželkou Hannou Bolljahnovou měl až do stáří šťastné manželství, během kterého se narodili dva synové. Syn Michael později získal americkou licenci pilota kluzáku a také reprezentoval USA na mezinárodních mistrovských šampionátech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Rudolf Opitz (9. srpen 1910 v \"Landeshut in Schlesien\", nyní: Kamienna Góra – 1. květen 2010 v Stratfordu, Connecticut) byl německý pilot kluzáků a zkušební pilot.", "tgt_summary": null, "id": 2054433} {"src_title": "Hora Matky Boží", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie poutního místa.", "content": "Vznik poutního místa je úzce spjat s králickým rodákem a královéhradeckým biskupem Tobiášem Janem Beckerem (1646–1710). Již jako malý chlapec chodíval s ostatními dětmi na Lysou horu (název získala díky tomu, že byla pustá a bez porostu), kde se společně modlili a zpívali mariánské písně. Již tehdy si umínil, že až vyroste, postaví na této hoře kostel. Když se stal knězem a následně svatovítským kanovníkem, připomenul mu slib tehdejší farář v Králíkách P. Schliemann. A když potom sám zjistil, že oblíbenost Lysé hory mezi poutníky stoupá i díky tomu, že se krajem šířily zvěsti o tajemných úkazech, především o tajemné záři vycházející z kopce a osvětlující celé okolí, proto roku 1696 začal Tobiáš Becker stavět trojlodní kostel (Nanebevzetí Panny Marie), který byl dokončen roku 1700. Téhož roku byl do kostela přinesen milostný obraz P. Marie Sněžné (podle originálu z římského chrámu Santa Maria Maggiore, o němž se věřilo, že ji namaloval evangelista svatý Lukáš), který se stal srdcem poutního místa, a Lysá hora dostala nové jméno – Hora Matky Boží. V letech 1701–1704 vztyčil Tobiáš Becker (tou dobou čerstvě vysvěcený biskup) čtyřkřídlý ambit za nímž v letech 1706–1710 zřídil klášter servitů, tj. služebníků P. Marie. Přístupovou cestu z Králík nechal zkrášlit sedmi šestibokými kaplemi křížové cesty, ve kterých byl umístěn soubor unikátních barokních plastik z pašijových scén. Dřevěné polychromované sochy v nadživotní velikosti byly vytvořeny kolem roku 1740 neznámým autorem, pravděpodobně žákem M. B. Brauna. Od roku 1986 je soubor soch umístěn v kostele svatého Mikuláše ve Vraclavi. Již roku 1710 přišlo 10 tisíc poutníků v čele s třemi hrabaty a biskupem prosit o záchranu před morem. Časem jejich počet neustále rostl, přičemž hlavních poutí se účastnilo i přes sto tisíc věřících. V noci ze 7. na 8. srpna 1846 udeřil do kostela blesk a ten vyhořel. Milostný obraz zachránil P. Bernard s nasazením vlastního života, ale výzdoba poutního kostela z velké části vzala zasvé. Roku 1883 byl klášter za kostelem zrušen a do uprázdněné budovy se nastěhovali redemptoristé, kteří zde zůstali až do roku 1950. Následně zde byl zřízen jeden z tzv. centralizačních klášterů pro řeholníky, kteří byli komunistickým režimem vyhnáni z jejich působišť, po roce 1960 potom domov pro řeholnice. Chrám v komunistické éře chátral, ale naštěstí přežil bez významnějších škod. Po roce 1990 se poutní místo podařilo díky finančním prostředkům řádu redemptoristů a posléze i ze státního rozpočtu opravit. Již v roce 1988 navštívil Horu Matky Boží německý důchodce Franz Jentschke (1925-2018), rodák z Králík, založil pro obnovu poutního místo nadaci a rovněž se o jeho opravu významně zasloužil. V roce 2004 byl jmenován čestným občanem města Králíky. V sousedství poutního chrámu byl v roce 1993 otevřen i poutní dům. Od roku 2002 do roku 2013 byl původní klášter sídlem řádu redemptoristů, který pořádal Lidové misie. V roce 2013 redemptoristé z kláštera na Hoře Matky Boží odešli vzhledem k nedostatku členů řádu a množství míst, o které se v Česku starají. Duchovní správu převzalo Královéhradecké biskupství.", "section_level": 1}, {"title": "Klášter.", "content": "Součástí poutního areálu je i klášter, kde žili redemptoristé, kteří zde vystřídali servity, nyní spravuje klášter biskupství královéhradecké. V klášteře v době totality fungoval internační tábor pro mnichy. K internaci sloužila i budova dnešního poutního domu. Řeholníci zde pracovali v zemědělství. Nějaký čas po likvidaci internačního tábora zde žily řeholnice. Po roce 1989 byl areál vrácen kongregaci redemptoristů a byla započata generální oprava objektu. V letech 2002 až 2006 fungovala při klášteře misijní skupina, která konala lidové misie ve farnostech, do kterých ji zvali duchovní správcové. V roce 2006 byla tato skupina přesunuta do kláštera v obci Tasovice u Znojma, kde má své nové zázemí a může v misijní činnosti pokračovat. Posléze zde fungovala \"\"tisková misie\"\" vydávající literaturu s redemptoristy spojenou. Od poloviny roku 2009 byl klášter bez řeholní komunity, do 15. dubna 2012 tam žil jeden diecézní kněz obstarávající duchovní správu a o nedělích dojížděli vypomáhat kněží redemptoristé ze Svaté Hory u Příbrami. Od roku 2013 zde žije jeden diecézní kněz a současně zajišťuje duchovní správu. V klášteře se také nachází Památník obětem internace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hora Matky Boží (německy \"Marienberg\" či \"Muttergottesberg\", původní název byl \"Lysá hora\") je vrch v Hanušovické vrchovině asi 1,5 km východně od města Králíky v katastru obce Dolní Hedeč. Nachází se zde klášter a hlavní poutní místo královéhradecké diecéze. Se svou výškou 760 m n. m. tvoří hora přirozenou dominantu krajiny. V roce 2018 byl celý areál prohlášen národní kulturní památkou České republiky.", "tgt_summary": null, "id": 1841247} {"src_title": "Chien-Chi Chang", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Chang se narodil v roce 1961 v Tchaj-čungu na Tchaj-wanu. Získal titul Master of Science na Indiana University, Bloomington a titul Bachelor of Arts na Soochow University v Tchaj-peji. Do spolku Magnum Photos nastoupil v roce 1995 a v roce 2001 byl zvolen za řádného člena. Žije v Tchaj-čung na Tchaj-wanu a zároveň v rakouském Štýrském Hradci. Čang se ve své tvorbě zaměřuje na abstraktní pojmy odcizení a spojení. \"The Chain\" je sbírka portrétů vytvořených v roce 1998 v azylu pro duševně nemocné v chrámu Long Fa Tang na jižním Tchaj-wanu. Čchien-čchi Čang zkoumá život za zdmi chrámu, který se stal svatyní i vězením pro asi 700 duševně nemocných pacientů. Chrám nepodává léky ani ošetření používané v podobných institucích. Místo toho buddhističtí mniši, kteří dohlížejí na pacienty, používají pro „terapeutické“ účely řetězy. Pacient ve stabilnějším stavu je připoután a uzamčen k pacientovi, který je považován za méně zdravého. Vytvoří tak řetězem spojenou dvojici. Pacienti obvykle přicházejí do chrámu nedobrovolně. Po vyčerpání konvenčních lékařských postupů vidí zoufalí členové rodiny Long Fa Tang jako poslední možnost pro nevyléčitelné. Vzhledem k tvrdé kritice ze strany úřadů tvrdí mniši, že jejich metody se osvědčily, stejně jako zmírnily obrovskou zátěž rodin. Série byla vastavena na Benátském bienále (2001) a na uměleckém bienále v São Paulu (2002). Fotografie vytištěné skoro v životní velikosti dvojic pacientů spojených dohromady řetězem rezonují s Čangovým pohledem na méně viditelná pouta v manželství. Čang se zabýval manželskými vazbami ve dvou knihách - \"I do I do I do\" (2001), sbírce obrazů zachycujících odcizené ženichy a nevěsty na Tchaj-wanu a v \"Double Happiness\" (2005) dokumentoval obchody s prodejem nevěst ve Vietnamu. Vazby rodiny a kultury jsou také tématem projektu, který zahájil v roce 1992. Po dobu 21 let fotografoval a natáčel Chang rozdělené životy čínských imigrantů v Chinatownu v New Yorku, spolu se životem jejich manželek a rodin doma ve Fu-ťienu. Na projektu \"China Town (Čínské město\") stále pracuje, v roce 2008 tuto sérii vystavil v Singapurském národním muzeu, na Benátském bienále (2011) a v Mezinárodním středisku fotografie v New Yorku (2012). Čangovo zkoumání vazeb, které spojují jednu osobu s druhou, vychází z vlastní zkušenosti oddělených imigrantů ve Spojených státech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chien-Chi Chang (čínsky:張乾琦, (IPA:, bopomofo: ㄓㄤ ㄧㄢˊㄧˊ, český přepis: Čang Čchien-čchi) * 1961 Tchaj-čung, Tchaj-wan) je tchajwanský fotograf a člen agentury Magnum Photos.", "tgt_summary": null, "id": 1889569} {"src_title": "Maria Aurora von Spiegel", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Během císařského sporu o Budu, který začala Osmanská říše v roce 1686, odvedli evropští šlechtici množství lidí do otroctví. Švédský baron Alexander Erskin, tehdy v rakouských službách, si vzal čtyři ženy – Raziye (Roosia), Asiye (Eisia), Emine a Fatimu. Ta tvrdila, že je ženou mullaha (muslimského duchovního). Baron Erskin se vrátil do Švédska společně s Filipem Kryštofem von Königsmarckem a daroval Fatimu jeho sestře, hraběnce Marii Auroře von Königsmarckové. Zbylé osmanské ženy byly pokřtěny v listopadu 1686 za přítomnosti královského dvora. Korunní princ Karel a Aurora von Königsmarcková se stali kmotry Fatimy a byla pokřtěna na Marii Auroru podle hraběnky. Byla učena vznešenému chování, francouzštině a stala se společnicí hraběnky Königsmarckové.", "section_level": 2}, {"title": "Dvorní dáma.", "content": "V roce 1691 následovala svou paní do Saska a Polska, kde se hraběnka Königsmarcková stala hlavní milenkou krále Augusta. Maria Aurora svou paní často doprovázela a poutala tak na sebe královu pozornost. V roce 1701 ji vystřídala. August Marii provdal v roce 1706 za Johanna Georga Spiegela, který zemřel v roce 1715. Na rozdíl od jiných králových milenek, Marii Auroře August veřejně vyznával lásku a za své uznal i jejich společné děti: syna Fridricha Augusta, později hraběte Rutowského, a dceru Marii Annu Kateřinu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Zůstala důležitou osobou královského dvora i po tom, co skončil její vztah s Augustem. Když roku 1733 zemřel, byla jí, dle poslední vůle, vyplacena částka 8 000 tolarů. Není známo, kdy Maria Aurora zemřela, nicméně poslední zmínky o ní pochází z roku 1733.", "section_level": 2}], "src_summary": "Maria Aurora von Spiegel, rozená Fatima (1681–1733), byla osmanská milenka polského krále Augusta II. Silného. Fatima byla jedna z mnoha osmanských zajatců během bitvy v Budě. Byla koupena pro evropské královské dvory, včetně Švédska, Polska a Saska, kde žila jako dvorní dáma.", "tgt_summary": null, "id": 1363957} {"src_title": "Nitranská pahorkatina", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Největší část Nitranské pahorkatiny se nachází v relativně širokém prostoru mezi pohořími Tribeč a Považský Inovec. Na východním okraji tohoto teritoria, v podhůří Tribeče, teče řeka Nitra. Toto území se dá přibližně charakterizovat jako trojúhelník utvořený městy Nitra, Hlohovec a Topoľčany. Nicméně Nitranská pahorkatina se rozprostírá i mimo toto území. Na severu sahá až do oblasti Bánovců nad Bebravou, což znamená, že ji z části ohraničují i Strážovské vrchy. Na jihu zase zabírá kus země od zmiňovaného trojúhelníku až po oblast Nových Zámků, kde plynule přechází na jihu do Podunajské roviny, na západě tohoto území (jižněji od Považského Inovce) do Trnavské pahorkatiny (přirozenou hranici zde tvoří řeka Váh). Z územněsprávního hlediska se většina Nitranské pahorkatiny nachází v Nitranském kraji, na západě však částečně i v Trnavském kraji a na severu i v Trenčínském kraji. Na území Nitranské pahorkatiny jsou okresy: Nitra, Topoľčany, Bánovce nad Bebravou, Partizánske, Hlohovec, Galanta, Šaľa a Nové Zámky.", "section_level": 1}, {"title": "Členění na podsestavy.", "content": "Nitranská pahorkatina se jako geomorfologická podsestava dělí na podcelky ještě nižší úrovně, než je ona sama. Na jejím severu, v podhůří Povážského Inovce se rozkládá Bojnianská pahorkatina, která dostala své jméno podle obce Bojná v okrese Topoľčany. Další krajinná podsestava Nitranské pahorkatiny, Zálužianská pahorkatina, se rozprostírá jižně od Bojnianské pahorkatiny, v okolí obce Veľké Zálužie. Ještě jižněji leží Nitrianská tabule, jejíž reliéf už pomalu přechází do roviny.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Většinou zvlněný reliéf Nitranské pahorkatiny je jako stvořený pro zemědělství. V jižních částech oblasti je půda tvořena černozemí, v severnějších územích zas hnědozemí. I klimatické podmínky mimořádně nahrávají zemědělské činnosti - průměrná teplota v lednu se pohybuje v rozmezí 1 - 4 stupňů Celsia, v červenci 18 - 20 stupňů Celsia. Průměrné srážkové úhrny jsou 600–700 mm ročně. Toto předurčení nezůstalo nevyužité. Území se skutečně intenzivně využívá k zemědělství, z původních dubových porostů zůstaly jen zbytky v podobě hájů. Nitra se dokonce považuje za centrum slovenského zemědělství s jedinou slovenskou univerzitou zaměřenou na tuto činnost a s výstavištěm Agrokomplex.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla v oblasti.", "content": "Nejdůležitějšími městskými sídly v oblasti jsou Nitra, Topoľčany, Hlohovec a Bánovce nad Bebravou. Ostatní okresní města, jejichž okresy leží v oblasti Nitranské pahorkatiny se buď nacházejí mimo tuto oblast nebo je jejich zařazení sporné. Z významnějších vesnic je třeba zmínit Veľké Zálužie, Lehotu, Bojnou, Močenok, Šoporňu, Patu, Báb, Lukáčovce, Rišňovce, Výčapy-Opatovce, Preseľany, Čakajovce, Alekšince, Zbehy, Lužianky, Veľké Ripňany, Radošinu, Dražovce, Horné Obdokovce a mnoho jiných.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nitranská pahorkatina () je pahorkatina v širším okolí řeky Nitra a stejnojmenného města. Je to geomorfologická podsestava Podunajské pahorkatiny, která je spolu s Podunajskou rovinou částí Podunajské nížiny. Nitranská pahorkatina se díky vynikajícím přírodním předpokladům intenzivně využívá k zemědělství.", "tgt_summary": null, "id": 1919514} {"src_title": "Siniša Mali", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Siniša Mali se narodil v Bělehradě 25. srpna 1972, kde absolvoval základní školu a Páté bělehradské gymnázium. Vystudoval Ekonomickou fakultu Bělehradské univerzity, poté v roce 1998 získal magisterský titul, kdy obhajoval diplomovou práci na téma „Veletrhy jako nástroj podpory podnikání“ na stejné fakultě. Poté se stal držitelem stipendia „ \"Ron Brown\" “ a s pomocí tohoto stipendia získal v roce 1999 magisterský titul na Washingtonově univerzitě v St. Louis, obor finance. Tím získal titul Master of Business Administration. Během studia v USA pracoval jako asistent v pěti kurzech podnikového financování a po ukončení studia získal ocenění nejlepšího studenta v oblasti financí. V roce 2013 obhájil dizertační práci na téma „ \"Vytváření hodnot procesem restrukturalizace a privatizace – teoretické koncepce a dosažené výsledky v Srbsku\"\" na Fakultě organizačních věd, Bělehradské univerzity. V červnu 2017 vystudoval bezpečnostní a obranná studia a získal nejvyšší úroveň kariérního žebříčku v armádě Srbské republiky. Je držitelem titulu Chartered Financial Analyst (CFA) a člen institutu CFA, Serbian Business Angels Network, Fulbright Alumni Association of Serbia a British-Serbian Business Club. Je také držitelem licence správce portfolia vydávané Komisí pro cenné papíry Srbské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Obchodní kariéra.", "content": "V únoru 2001 byl jmenován náměstkem ministra privatizace Ministerstva hospodářství a privatizace vlády Srbské republiky. Na konci roku 2001 po založení Privatizační agentury přešel do funkce ředitele Centra pro privatizaci, restrukturalizaci a kapitálový trh této agentury. V této pozici zůstal až do konce roku 2003. Na počátku roku 2004 založil vlastní společnost, která poskytuje poradenské služby v oblasti nákupu a prodeje firem\",\" finanční restrukturalizace, konsolidace obchodu a poradenství společností ke zlepšení jejich finanční výkonnosti. Předtím, než se stal asistentem privatizace, pracoval v \"Credit Suisse First Boston\" v New Yorku ve skupině \"Mergers & Acquisitions\" Group, kde měl na starosti nákup a prodej podniků, restrukturalizaci a konsolidaci obchodní analýzy. Předtím strávil čtyři roky jako jednatel v jedné ze čtyř největších poradenských společností na světě, \"„ Deloitte & Touche “\", dva roky v Praze a dva roky v Bělehradě, kde pracoval na privatizaci, nákupu a prodeji podniků., restrukturalizaci a konsolidaci, obchodních analýzách atd.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 2012 se Siniša Mali stal poradcem pro hospodářské otázky místopředsedy vlády Srbské republiky. Poté, byl rozhodnutím vlády dne 18. listopadu 2013 jmenován předsedou prozatímního orgánu města Bělehradu a zůstal na tomto postu až do oznámení voleb 16. března, po kterých se starostou města Bělehradu.. Jako první zahájil v Bělehradě program finanční konsolidace k udržení fiskální stability. Dluh města Bělehradu se snížil na polovinu, z původních 1,2 miliardy EUR, a čtyřikrát se snížil schodek rozpočtu. Realizoval program konsolidace společností poskytujících veřejné služby a Bělehrad poté v roce 2016 obdržel úvěrový rating, který se od té doby zvýšil na BA3. Zahájil významné investiční projekty, z nichž nejvýznamnější je „Bělehrad na vodě“, do kterého bylo vloženo 3,5 miliardy EUR. Během jeho funkčního období byl zahájen nový investiční cyklus a mimo jiné byl otevřen i obchodní dům IKEA a hotel Hilton a po více než 10 letech získal Bělehrad svou první továrnu – „MeiTa“ v Obrenovci. Náměstí na Sláviji bylo kompletně zrekonstruováno, stejně jako velké městské silnice, jako je Bulvár osvobození, Rooseveltova ulice a ulice Miji Kovačeviće. Dále začala po 40 letech fungovat Železniční stanice (Prokop) a k této stanici byly vybudovány přístupové cesty. Byl otevřen Pupinův most přes Dunaj a byl postaven nový bulvár od Mostu na Adi po Tošinovu studnu. Byla dokončena vodní elektrárna Makiš 2. Byly započaty práce na přeměně centra města na pěší zónu, v jejichž rámci byla zcela zrekonstruována a uzavřena Obilićeva ulice pro provoz, a také byl zrekonstruována městská část Kosančićev venac a ulice Vuka Karadžiće. V centru města bylo obnoveno asi 200 fasád. Byly postaveny stovky kilometrů asfaltových silnic, vodovodních a kanalizačních sítí. Muzeum současného umění bylo otevřeno po desetileté odstávce. Začala se kompletní rekonstrukce parku Ušće, stejně jako výstavba pěší trasy mezi Kalemegdanem a Beton halou. Byly podepsány smlouvy o výstavbě čistírny odpadních vod ve Vinče, čistírny odpadních vod ve Velikém Selu a o výstavbě dálkového vytápění Obrenovac – Nový Bělehrad. Funkci starosty města zastával až do května 2018, kdy se stal ministrem financí Srbské republiky. Ocenění Je držitelem „Ceny pro nejlepšího Evropana za rok 2014“ za projekt Bělehradského rozvoje a obnovy. Evropské hnutí v Bosně a Hercegovině mu v roce 2017, když zastával post starosty Bělehradu, udělilo ocenění za „Nejtolerantnější město v regionu“. Během jeho funkčního období byl Bělehrad jmenován nejoblíbenější destinací na Světovém veletrhu cestovního ruchu v čínské Šanghaji. Na konci října 2019 byl Siniša Mali vyznamenán „Řádem mučedníků kragujevackých první třídy“ Srbské pravoslavné církve. Toto uznání mu dal vladyka Jovan s požehnáním patriarchy srbského Irineje v chrámu Sestupu Ducha svatého na apoštolech v obci Barzilovica nedaleko Lazarevacu. Podle zpráv médií Mali, jako starosta Bělehradu, v roce 2018 vyčlenil finanční prostředky potřebné k dokončení chrámu. Několik dní před vyznamenáním schválila vláda Srbska rozhodnutí o přidělení finančních prostředků ve výši 116 milionů a 137 tisíc RSD z rozpočtových rezerv, protože chyběly prostředky na realizaci další pamětihodnosti „Stavba chrámu sv. Sávy“. Rozhodnutí bylo podepsáno místopředsedou vlády Nebojšou Stefanovičem, přestože v bodě 3 bylo uvedeno, že za realizace odpovídá za Ministerstvo financí.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Plagiátorství.", "content": "V červenci 2014 zveřejnil web Peščanik text zpochybňující autentičnost disertační práce Siniši Malého. K tomu Siniša Mali uvedl, že „stojí za svou prací“. Krátce poté, dne 20. ledna 2015 Szymon Cyfert, šéfredaktor časopisu „Organizace a management“, který publikoval vědeckou práci Siniši Malého, stáhl jeho práci „Vytváření hodnot prostřednictvím restrukturalizace – klíčové hodnotové faktory a modely tvorby hodnot), což vysvětlil tím, že některé části textu jsou „téměř totožné s doktorskou prací Stifanose Hajlemeriama“, „Vytváření podnikové hodnoty, správa a privatizace: Restrukturalizace a řízení přechodného podnikání – případ Eritrey“, Univerzita v Groningenu (2001). Po revizi textu, kterou podnítil hlavní spoluautor, redakční rada časopisu opět publikovala výše uvedenou studii s nadpisem Korigendum, text byl doplněn o citaci dalšího pramenu, která měla být v předchozí verzi omylem vynechána. V roce 2016 a začátkem roku 2017 akademik Dušan Teodorovič po podrobné analýze rozhodl, že doktorát Sinisa Mali byl „hrozným plagiátem“. Teodorovič také uvedl, že v tomto případě „je akademická obec v Srbsku ponížena“. Senát univerzity v Bělehradu požádal o zřízení výboru, který by celý případ projednal. Komise pro přezkum originality doktorské disertační práce byla vytvořena počátkem roku 2019 a v březnu vydala znalecký posudek k originalitě disertační práce, kde dospěla k závěru, že disertační práce nebyla plagiována, ale byl skutečným přínosem pro vědecké porozumění a inovace. Počátkem května 2019 přijala Akademická rada Fakulty organizačních věd zprávu Etické a expertní komise. Senát se nicméně rozhodl „nepřidělit titul doktora vědy současnému ministrovi financí Sinišovi Malému, protože chce počkat na jakékoli stížnosti proti zprávě komise Fakulty organizačních věd.“ 21. listopadu 2019 poté Etický výbor Bělehradské univerzity prohlásil disertační práci za plagiovanou a požádal akademický Senát, aby tuto skutečnost potvrdil.", "section_level": 3}, {"title": "Bělehrad na vodě a případ Savamala.", "content": "Během působení Siniši Malého na postu starosty Bělehradu, započala realizace kontroverzního projektu Bělehrad na vodě. Tento projekt byl kritizován profesními a občanskými sdruženími z architektonického, městského, ekonomického a právního hlediska. V noci z 24. na 25. dubna 2016 bezprostředně po předčasných parlamentních volbách neznámí pachatelé zničili část Hercegovinské ulice v srdci čtvrti Savamala. Maskované osoby za pomocí bagru zbouraly budovy, pro které neexistovala žádná povolení k odstranění. Občanům, kteří se na této ulici v době demolice nacházeli, bylo upřeno právo svobody pohybu, byli legitimováni, spoutáni a jejich osobní předměty byly zabaveny. Ombudsman Saša Jankovič v kontrolním procesu také zjistil, že policie tu noc odmítla reagovat na telefonáty občanů, a že pracovníci vysvětlili, že příkaz k nečinnosti dorazil „shora“. 8. června 2016 premiér Republiky Srbsko, Aleksandar Vučić, oznámil, že za demolicí v Hercegovské ulici byly nejvyšší autority, a oznámil, že za to budou odpovědné. Dne 13. února 2017 Informační portál KRIK zveřejnil rozhovor s Marijou Mali, bývalou manželkou Siniši Malého. V rozhovoru řekla novinářům, že se sám starosta Mali 25. dubna 2016 chlubill, že se podílel na demolici, tzn. že osobně zorganizoval „clearingovou akci“ („Lidé přišli uprostřed noci, trochu tam něco porubali“). Siniša Mali dosud odmítl odpovídat na dotazy novinářů ohledně obvinění ze strany jeho bývalé manželky. Události na Hercegovské ulici vyvolaly v Bělehradských ulicích řadu masových občanských protestů pořádaných iniciativou „ Ne da(vi)mo Beograd “. Protesty požadovaly rezignaci Siniši Malého. Příslušné vyšetřování nezákonné demolice v Hercegovinské ulici dosud nezapočalo a nikdo z městské vlády nebyl propuštěn.", "section_level": 3}, {"title": "Podezřelá nemovitost.", "content": "V říjnu 2015,KRIK\" zveřejnil dokumenty z oficiálního bulharského obchodního rejstříku, které ukazují, že Siniša Mali je ředitelem dvou offshore společností se sídlem na Britských Panenských ostrovech, a prostřednictvím nich koupil 24 bytů v luxusním bulharském letovisku „Svatý Mikuláš“. Mali tvrdil, že jeho podpisy byly na těchto dokumentech falšovány, ale dosud neposkytl důkazy na podporu svých tvrzení. Stejný portál také uvedl, že Siniša Mali využil svého postavení v Privatizační agentuře k nelegálnímu získání majetku pro sebe a svou rodinu.", "section_level": 3}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Siniša Mali je otcem tří dětí: synové Teodor a Viktor a dcera Lola. V současnosti je rozvedený. Je aktivním sportovcem. Od roku 2017 se pravidelně účastní půlmaratonských závodů (21,1 km), které jsou součástí akce Bělehradský maraton. Jako ministr financí běžel svůj první maratónský závod (42 km) 11. listopadu 2018 na maratonu v Athénách. Je čestným držitelem černého pásu v taekwondu, který přispívá k rozvoji sportu obecně a zejména taekwondu. Hovoří plynně anglicky, hovoří i řecky a učí se čínsky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Siniša Mali (* 25. srpna 1972 Bělehrad) je srbský politik, ekonom, člen Srbské pokrokové strany (SNS) a ministr financí Srbské republiky. Bývalý starosta Bělehradu (2014–2018). ", "tgt_summary": null, "id": 1802926} {"src_title": "Trowunna Wildlife Park", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Činnost a záchrané programy.", "content": "V přírodním parku Trowunna žije velký výběr vačnatců, ptáků a plazů; hlavním cílem je ochrana těchto volně žijících zvířat a tasmánské flóry a fauny obecně. V parku jsou hlavně endemické původní druhy. V parku je chováno kolem 40 druhů zvěře, mimo jiné: kunovec velký (Dasyurus maculatus), kunovec tečkovaný (\"Dasyurus viverrinus\"), vombat obecný (\"Vombatus ursinus\"), klokan rudokrký (\"Macropus rufogriseus\"), possumovití (\"Pseudocheiridae\"), bandikut Gunnův (\"Perameles gunnii\"), ježura australská (\"Tachyglossus aculeatus\"), klokan obrovský (\"Macropus giganteus\"), pakobra páskovaná (\"Notechis scutatus\"), husa kuří (\"Cereopsis novaehollandiae\"), orel klínoocasý (\"Aquila audax\"), ledňák obrovský (\"Dacelo novaeguineae\") atd. Mnoho z těchto druhů se stalo vzácnými nebo jsou dokonce považovány za ohrožené. Pro většinu z nich byly připraveny programy na jejich ochranu a šlechtění, a pokud jsou prognózy pozitivní, budou připraveny k opatrnému vysazení do volné přírody.", "section_level": 1}, {"title": "Záchranný program pro ďábla medvědovitého (tasmánského ďábla).", "content": "Těžištěm práce je ochrana ďábla medvědovitého (\"Sarcophilus harrisii\"). Byl téměř vyhuben a stojí pod ochranou od roku 1941, od konce 20. století je pak navíc vážně ohrožen nemocí Devil Facial Tumor Disease (DFTD) a ve volné přírodě zdecimován. V roce 2005 australská vláda spolu s tasmánskou vládou vyhlásila program \"Save the Tasmanian Devil Program\" (STDP). Díky tomuto programu se od roku 2005 populace ďábla medvědovitého, chovaného v zajeti, zvýšila. Koncept byl podrobně rozpracován během workshopu v Hobartu 2008. Podle návrhu skupiny specialistů na chov v zajetí \"Captive Breeding Specialist Group\" (CBSG) a sdružení \"Zoo and Aquarium Association\" (ZAA) bylo rozhodnuto, že záchranný program, aby byl během příštích let úspěšný, musí mít efektivně více než 500 zdravých jedinců (tohoto počtu bylo dosaženo v květnu 2013), aby čelil rizikům nových nakažení DFTD by pak ale musel mít 1500 exemplářů. Trowunna Park zaujímá v tomto programu významné místo a je jedním z nejúspěšnějších zařízení svého druhu. Chovatelský program tasmánského ďábla, který se zde praktikuje od roku 1985, zahrnuje jeho téměř 16 generací. Trowunna je také jediným chovatelským zařízením, který se podílel na všech třech dosavadních akcích vysídlení ďábla medvědovitého do volné přírody: na ostrově Maria, na projektu \"Peninsula Devil Conservation Project\" a \"Wild Devil Recovery\" v národním parku National Park Narawntapu. Mimo to nabízí chovatelské kurzy jinou podporu pro zoologické zahrady.", "section_level": 2}, {"title": "Záchranný program pro kunovce a jiné druhy.", "content": "Trowunna se stará i o další ohrožené druhy lokální fauny, mimo jiné o dva vysoce ohrožené druhy z čeledě kunovcovitých (\"Dasyuridae\"): o kunovce velkého (\"Dasyurus maculatus\") a kunovce tečkovaného (\"Dasyurus viverrinus\"). V březnu 2018 bylo přesídleno 40 exemplářů kunovce tečkovaného do národního parku Booderee National Park v jižní Austrálii; exempláře pocházely z parku Trowunna a z nedalekého parku Devils at Cradle Wildlife Park. S přesídlením dalších čé exemplářů se počítá 2019 a stejný počet má být přesídlen 2020.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trowunna Wildlife Park, nazývaný také Trowunna Wildlife Sanctuary (nebo krátce Trowunna), je přírodní park na severu australského státu Tasmánie, západně od města Launceston a jen pár kilometrů od komunity Mole Creek. Je v soukromém vlastnictví, existuje od roku 1979 a zajímá rozlohu přes 26 hektarů. Park je známý pro svůj chov ohroženého ďábla medvědovitého, také známého jako tasmánský ďábel (resp. čert) (\"Sarcophilus harrisii\").", "tgt_summary": null, "id": 2173748} {"src_title": "Coria (Corbridge)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Přesnou podobu latinského názvu této pevnosti s jistotou neznáme. V angličtině se toto místo jmenuje Corchester (Corbridge Roman Site), protože se nachází na kraji vesnice Corbridge v anglickém hrabstvíNorthumberland. Lokalitu spravuje organizace English Heritage a je částečně veřejnosti přístupná, bylo tam zřízeno muzeum. Název se ve starých textech vyskytuje v podobě Corstopitum a Corie Lopocarium. Oba tyto názvy jsou často považovány za zkreslené, původní podoba snad zněla Coriosopitum, Corsopitum nebo Corsobetum. Vindolandské tabulky dokládají, že se v okolí lokality používal jednoduchý název Coria; podle centra místního kmene. Z něj potom pravděpodobně vznikl název Corbridge.", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší osídlení.", "content": "Existují důkazy, že na tomto místě stály již domy v době železné, ale první Římané v této oblasti postavili tzv. Red House Fort, 800 metrů na západ od lokality; tato pevnost sloužila jako zásobovací tábor pro Agricolovy kampaně.", "section_level": 1}, {"title": "Pevnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První pevnost.", "content": "Brzy po římských vítězstvích v moderním Skotsku, kolem roku 84, byla na tomto místě postavena dřevěná pevnost. Kasárenské bloky obklopovaly střed s budovou velitelství, rezidencí velitele, domy administrativního personálu, dílnami a sýpkami. Pravděpodobně v ní sídlila pomocná jednotka jízdy v síle 500 mužů, zvaná Ala Gallorum Petriana, ale pevnost v roce 105 shořela. Díky silnici Stanegate se z Luguvalia se do Corbridge mohly legie dostat za tři dny, ostrým pochodem dokázaly těch zhruba 64 km zdolat dokonce za dva dny.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá dřevěná pevnost, první kamenná.", "content": "Druhá dřevěná pevnost střežila důležitý přechod přes řeku Tyne v době, kdy spojnice Solway Firth a Tyne tvořila hranici Římské říše. Kolem roku 120, když se stavěl Hadriánův val, pevnost znovu přebudovali, aby v ní mohla být ubytována pěchota. Asi o dvacet let později, když byla hranice posunuta dále na sever v souvislosti s vybudováním Antoninova valu, byla za guvernéra Quinta Lollia Urbica na tomto místě vybudována první kamenná pevnost.", "section_level": 2}, {"title": "Město.", "content": "Ke konci 2. století Corbridge přestala fungovat jako pevnost, i když její centrum v rukou armády zůstalo. Kolem se rozvíjelo město. Mnoho jeho domů v současné době leží pod okolními poli a je v možné vidět pouze malou část původního centra. Středověké a moderní město se vyvíjelo o něco dále směrem na východ.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 163.", "content": "Poté, co Římané ustoupili od Hadriánova valu v roce 163, vojsko bylo zřejmě z Corie staženo. Hradby byly srovnány se zemí a byl zahájena velká přestavba. Vznikla řada chrámů, dále sýpek, dalších domů a velké nádvoří, které se zřejmě mělo stát civilním fórem nebo vojenským skladištěm a dílnou. Původní záměr nebylo nikdy zcela realizován.", "section_level": 2}, {"title": "3. a 4. století.", "content": "Spálené dřevěné domy možná souvisejí se zmínkou Cassia Dia o tom, že kmeny ze severu překročily hranici. Na začátku 3. století se na tomto místě stavělo znovu, byl rozšířen vojenský zásobovací sklad. To souvisí s druhou a šestou legií, patrně šlo o zásobování severní kampaně Septimia Severa. Informace o městě ve 3. a 4. století chybí, ale jistě v něm nechyběl dům, ve kterém mohl přebývat císařský úředník. Coria byla pravděpodobně velkým tržním centrem pro zboží z olova, železa, zemědělské produkty, o čemž svědčí sýpky. Byl také nalezen obchod s hrnčířskými výrobky. Kdy bylo město opuštěno, není jasné. Není ani známo, zda tam někdo žil, když Anglosaové zakládali blízké Corbridge.", "section_level": 2}, {"title": "Archeologické nálezy.", "content": "English Heritage vydalo monografie o pevnostech Hadriánova valu. Zpráva Bishopa a Dorea o vykopávkách v Corbridge v letech 1947–80 odhaluje složitý vývoj od více dřevěných pevností ke zděným stavbám. (k dispozici zde) Zprávy se rovněž zabývají nálezy kovových předmětů v pevnosti, což asi souvisí s jejím opuštěním mezi lety 122 a 138 (k dispozici také na internetových stránkách Archeology Data Service).", "section_level": 1}, {"title": "Corbridgeský poklad.", "content": "Byl tam nalezen tzv. corbridgeský poklad. K mnoha objeveným předmětům patří zařízení z římské dílny a mnoho věcí, které potřeboval římský voják: nástroje, zbraně, pancíře, voskové tabulky a papyry. Zbroj nalezená v roce 1964 výrazně pomohla zpřesnit představu o její římské podobě. Nález pochází z období mezi léty 122 a 138. Předměty byly nalezeny ve vynikajícím stavu, a to díky tomu, že byly uloženy do dřevěné truhlice kryté kůží a chráněné železným kováním, kterou někdo zakopal do země.", "section_level": 2}, {"title": "Znovuobjevení.", "content": "Brian Dobson v 60. a 70. letech 20. století vedl vykopávky v Corbridge.", "section_level": 2}, {"title": "Náhrobek Flavina, římského nositele standarty.", "content": "Práce v kostele Hexham Abbey v roce 1881 odhalily v transeptu římský náhrobek. Pomník (vystavený v kostele) ukazuje nositele standarty v římské jízdě, jehož kůň šlape po barbarovi: připojený nápis ukazuje, že byl postaven na paměť Flavina, důstojníka \"ala Petriana,\" který zemřel jako 25letý po sedmi letech služby. Je známo, že \"ala\" \"Petriana\" byla v Corbridge, a deska pravděpodobně pochází z konce 1. století. Náhrobek kdysi stál na vojenském hřbitově v blízkosti pevnosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Coria byla pevnost a město 4 km na jih od Hadriánova valu v římské provincii Británie. Postavili ji tam, kde významná římská severojižní silnice (Dere Street) překonávala řekuTyne a křížila se s další římskou silnicí (Stanegate), která vedla ve směru východ-západ mezi pevností Coria a Luguvalium (Carlisle). ", "tgt_summary": null, "id": 344697} {"src_title": "Bedřich Loewenstein", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako syn lékaře ve smíšené česko-německo-židovské rodině, což byl důvod, proč byl po nástupu nacismu vyloučen z gymnázia a následně totálně nasazen. Po maturitě se rozhodl pro studium filozofie, odkud byl rovněž vyloučen, tentokrát z politických důvodů. Pracoval na stavbě, pak absolvoval vojenskou službu a v letech 1953–1956 studoval historii na základě výjimky udělené ministerstvem školství. Studium ukončil diplomovou prací u prof. Josefa Polišenského. Krátce působil jako redaktor časopisu \"Dějepis ve škole\", poté až do roku 1970 pracoval v Historickém ústavu ČSAV. Zabýval se především moderními německými dějinami, především pak specifikem německého vývoje a předpoklady pro nástup nacismu. Kromě toho se postupně zaměřoval na mezioborová historicko-sociální témata a obecnější otázky krize evropské civilizace. V 60. letech navázal styky se intelektuály v Západním Německu, kam rovněž jezdil přednášet, a v téže době vyšla jeho populární studie o Bismarckovi. Po nástupu normalizace byl z ČSAV propuštěn a následoval zákaz publikování. Jako tlumočník na velvyslanectví SRN následně pomohl vytvořit vazby mezi disentem a exilem a zároveň publikoval v samizdatu. V roce 1979 přijal nabídku profesury na Freie Universität v Berlíně, kde působil do roku 1994. Po sametové revoluci též přednášel na Univerzitě Karlově. Stále více tíhnul k interdisciplinárnímu pojetí zkoumaných témat, jimž se věnoval jak v komplexně pojatých syntézách, tak v množství esejí. Ke stěžejním tématům tohoto období patří modernita, evropský nacionalismus a psychologické aspekty historického vývoje. Loewenstein byl členem Collegia Carolina, korespondujícím členem Berliner Wissenschaftliche Gesellschaft a čestným členem Učené společnosti České republiky. Před smrtí působil jako vědecký publicista. Sborník prací \"Středověk 20. století\" (Praha, 1970) byl z důvodu nastupující normalizace (až na pár kusů) zničen.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Rozhovor v MF Dnes 15. 1. 2011, příloha Kavárna", "section_level": 2}], "src_summary": "Bedřich Loewenstein (29. června 1929 v Praze – 11. května 2017 Berlín) byl významný česko-německý historik se specializací na moderní evropské dějiny a přesahem do dalších společenskovědních disciplín.", "tgt_summary": null, "id": 561227} {"src_title": "Vojtěch Rakous", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Adalbert Österreicher (Vojtěch Rakous byl literární pseudonym) se narodil ve vsi Starý Brázdim (dnes osada Brázdim u Brandýsa nad Labem). Pocházel z česky hovořící rodiny židovského chalupníka Šalamouna Österreichera a matky Barbory, rozené Pollákové. Celkem bylo v rodině sedmnáct dětí. Jeho školní vzdělání obsahovalo pouze jednoroční docházku do židovské školy v Brandýse nad Labem. Nejprve chodil do školy v Brázdimi (uč. F. Šebek, následoval rok v židovské škole v Brandýse n. L. Pokračoval v docházce na obecné škole v Brandýse n. L. a nakonec se tamtéž vzdělával dva roky u Piaristů. V Praze, kde se vyučil prodavačem galanterního zboží, se naučil německy, ale současně získal vztah k české literatuře. Po devíti letech pražského pobytu se usadil v Mratíně u Brandýsa nad Labem, kde se živil jako podomní obchodník a obchodník s obilím. V té době také pokoušel časopisecky publikovat, i když jeho znalosti české mluvnice byly nedostatečné.", "section_level": 2}, {"title": "Jan Herben a zrození nového spisovatele.", "content": "Životopisné zdroje o Vojtěchu Rakousovi shodně uvádějí, že se jeho první literární pokusy dostaly v roce 1885 do rukou spisovateli Janu Herbenovi, tehdy redaktorovi Času. Herbenovi kolegové se neuspořádanému rukopisu s nesprávným pravopisem posmívali; Herben však pochopil jeho kvality. Přepsal několik z nich bezchybnou češtinou a navíc vybral pseudonym tak, že autorovo německé jméno přeložil jako Vojtěch Rakous. Tím mu otevřel cestu k publikaci. Upozornil též na Rakousovy práce Rudolfa Pokorného (1853–1887), redaktora časopisu Paleček a Karla Fischera (1859–1906), redaktora Kalendáře česko-židovského.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Prahy, život v Libni.", "content": "V devadesátých letech se Vojtěch Rakous vrátil do Prahy. V první zachovalé policejní přihlášce je uvedeno, že před svatbou žil se sourozenci Karlem a Paulinou. S bratrem Karlem (* 1864) také založil v pražské Jindřišské ulici obchod s obuví \"Staroměstská tržnice obuvi\". Obchod vlastnili oba bratři a Vojtěch převzal v roce 1903 vedení filiálky v Praze-Libni (od roku 1901 součást hlavního města – Praha VIII) na Primátorské (dnes Zenklova) třídě 252, v domě, který vlastnil. V roce 1895 se oženil s Emilií Neumannovou (1873–1932). Spolu měli tři děti – Josefa (* 1896), Boženu(* 1906) a Karla (zemřel 1930). Vojtěch Rakous byl též aktivním členem libeňské židovské náboženské obce. Byl volen do představenstva a různých výborů a komisí. Angažoval se též v českožidovském hnutí, jehož cílem byla úplná integrace česky smýšlejícího židovstva. V roce 1932, kdy se dožil sedmdesátky, byl již všeobecně uznávaným a oblíbeným spisovatelem. Denní tisk jeho jubileum připomínal a kladně komentoval a Libeňská obec židovská ho jmenovala čestným členem. Vojtěch Rakous zemřel v Praze, je pohřben na pražském Novém židovském hřbitově v Libni.", "section_level": 2}, {"title": "Literární dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První úspěchy – časopisy.", "content": "Nového spisovatele si po Herbenově upozornění povšimnul časopis \"Paleček\". Již v roce 1885 zveřejnil na pokračování jeho povídku \"Proč občan Purnocha nevolil do říšské rady\". Drobná humoreska popisuje, jak vesničané z polabských Chrástovic vyslali do Karlína (který byl tehdy okresním městem) souseda Purnochu, jako volitele do říšské rady. Ten však – pro naivitu své ženy, která ho doprovázela – vlak do Prahy zmeškal. V roce 1888 otiskl Nový Paleček na pokračování Rakousovu povídku \"Panské choutky\" a o rok později \"Historie dvou týden ženatých mužů\". V humoreskách otištěných v Palečkovi výstižně popisuje maloměsto a vesnici, jeho židovství se v nich neprojevuje. Po upozornění Jana Herbena byly Rakousovy práce vydávány také v \"Kalendáři česko-židovském\". První dohledaná povídka byla otištěna v tomto Kalendáři v ročníku 1887–1888 pod názvem \"V červáncích doby (Povídka z dob našeho národního probuzení)\". V příběhu vystupuje mladý Stránský, který je \"...myšlením Čech, vírou Žid\". Miluje dceru jiného Žida – Kantora; ten tíhne k němčině a chce v obci Lenešice německou školu, aby židovské děti získaly lepší náboženské vzdělání. Nakonec v obci vznikne česká náboženská škola a Kantor se se Stránským udobří. Propagace jazykové a kulturní české orientaci Židů v Čechách odpovídala požadavkům redaktora Fischera, ale Vojtěch Rakous se po několika letech spolupráce zaměřil k popisování života venkovských Židů z doby jeho mládí.", "section_level": 2}, {"title": "Knižní vydání.", "content": "Vydáním knihy \"Vojkovičtí a přespolní\" se Vojtěch Rakous definitivně stal úspěšným spisovatelem. Za jeho života vyšlo celkem sedm stejnojmenných vydání, která však mají různě pozměněný obsah a skladbu. Jeho práce později vycházely i pod názvem \"Modche a Rézi\". Prozatím naposledy byly Rakousovy povídky vydány v letech 1992 a 2009 (\"Modche a Rézi\", Praha, vydal Petrklíč a G+G). Některá vydání byla ilustrována významnými autory, jako Adolf Kašpar, Josef Lada, Jiřím Winter a dalšími. Povídky byly přeloženy do němčiny (překlad Erik Saudek) a angličtiny.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "Povídky Vojtěcha Rakouse byly upravovány pro divadlo, např.:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Vojtěch Rakous se narodil jako Adalbert Österreicher a byl tak zapsán i v pražské policejní přihlášce. V dospělosti zjistil, že jeho příjmení se správně píše Östreicher a nechal si ho úředně opravit. V průběhu života počeštil své křestní jméno a psal se Vojtěch Östreicher. VLASÁK, František. Vojtěch Rakous. Naše Polabí IV., 1926-1927, 7-11, Brandýs n. Labem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vojtěch Rakous, \"vlastním jménem\" Adalbert Österreicher, \"později\" Östreicher (8. prosince 1862 Starý Brázdim – 8. srpna 1935 Praha), byl český židovský spisovatel.", "tgt_summary": null, "id": 1402980} {"src_title": "Karel Hiršl", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Karel Hiršl se narodil 27. prosince 1922. V té době nikdo netušil, že přibližně za dvě desítky let se z něj stane jeden z velkých vůdců odboje v Protektorátu Čechy a Morava. Měl mladšího bratra Miroslava. Jeho matka se jmenovala Vlasta a otec se jmenoval Miroslav. Před dovršením 6. roku života na podzim roku 1928 nastoupil Karel Hiršl do obecné školy, po ní absolvoval Vančurovo gymnázium v Praze. V prvním ročníku prospěl s vyznamenáním, v dalším ročníku mu bylo školné prominuto a uhrazeno z fondu na podporu výborných studentů ze sociálně slabších rodin. Léto roku 1935 třináctiletý Karel strávil téměř celé na táboře YMCY na slovenské Oravě.", "section_level": 2}, {"title": "Vančurovo gymnázium.", "content": "V letech 1937/38 byl Karel v kvintě. V té době založili oktaváni z Vančurova gymnázia voicebandovou skupinu, v níž sborově recitovali či zpívali vlastní texty. Tehdy byl mezi mládeží oblíbený levicový časopis Mladá kultura, který poprvé vyšel v roce 1935. Zajímal i Václava Dobiáše, Karlova o dva roky staršího spolužáka a kamaráda. Ve školním roce 1937/1938 se začal v Karlově třídě vydávat ručně psaný časopis Informatorium, hlavně o záležitostech ve třídě, například o sporech mezi spolužáky. K dalším rubrikám patřily rébusy, hádanky a vtipy. Ve školním roce 1938/1939, kdy se ve světě schylovalo k válce, věřili studenti, že v případě vojenského útoku Němců splní Francie své spojenecké závazky k Československu. Když podepsáním Mnichovské dohody Československo kapitulovalo bez boje a 15. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a 17. října, následovalo zavření českých vysokých škol a 14. července 1940 nacisté obsadili Paříž. V té době nerozlučná trojice gymnazistů Karel Hiršl, Jiří Staněk a Vašek Dobiáš zahájila práci v odboji. Scházeli se každé pondělí na schůzkách smíchovského evangelického sboru. Toto sdružení mělo přibližně 104 členů. Podnikali různé sportovní a umělecké akce, pondělní schůzky byly věnovány přednáškám nebo hudební produkci. V roce 1941 se Karel jako oktáván seznámil s Vincy Schwarzem. Vincy Schwarz byl původem Němec, utekl však z Německa své nacisticky smýšlející rodiny a usadil se v Protektorátu Čechy a Morava. Měl spoustu knih, rád četl, psal básně a sbíral veselé písničky a šprýmy. Také překládal díla českých básníků do němčiny. Rámec pondělních schůzek smíchovského evangelického sdružení na na Santošce se Karlovi a jeho přátelům stal příliš těsným. S Vincy Schwarzem se pod záminkou kurzů němčiny začali scházet i v sobotu. V té době začal Karel Hiršl psát své první básně. Karlův otec pracoval, matka se starala o domácnost. Žádného člena rodiny nepostihlo neštěstí ani totální nasazení na práci do Říše.", "section_level": 2}, {"title": "Mezidobí a odboj.", "content": "V roce 1941 Karel Hiršl na Vančurově gymnáziu odmaturoval s vyznamenáním. Vysoké školy byly zavřené a nechtěl chodit do zaměstnání, proto se přihlásil do ročního abiturientského kursu při Státní obchodní akademii v Resslově ulici. Studium ho nebavilo, naštěstí zde však bylo více čerstvých maturantů, kteří se na kursy přihlásili jenom kvůli tomu, aby nemuseli chodit do práce. Byla to určitá forma protestu a snaha vyhnout se práci pro Němce. Neměli obchodování či účetnictví rádi, nebo je dokonce nenáviděli,což je sblížilo. Jejich partu profesoři nazývali „Sternguckeři“ – hvězdní zevlouni. Studenti si uvědomovali, že mají poslední rok bezstarostného života. Psali různé divadelní hry, které potom sami zahráli, například \"Der Weschel aneb Faustovo prokletí\". Pak byl Vincy Schwarz byl zatčen. Členy sobotního kroužku zpráva vyděsila, za pár dní zjistili, proč byl zatčen. Když jeho manželka vracela do knihkupectví nějaký švýcarský deník, ve kterém se psalo o jisté válečné prohře Německa, zatklo ji při tom gestapo. Byla okamžitě odvezena k výslechu do sídla gestapa v Pečkárně. Pak gestapo zatklo i Vincyho Schwarze. Studenti doufali, Vincyho z vězení pustí. Když byl 27. května 1942 spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, začaly noviny otiskovat sloupce jmen k smrti odsouzených a popravených 10. června byly vyhlazeny Lidice. Na začátku července dostal farní úřad smíchovského sboru oznámení, že Vincy Schwarz i se ženou Zdenkou byli 30. června zastřeleni pro trestnou činnost ohrožování říšské bezpečnosti. V září nastoupil Karel Hiršl na místo v nákupním oddělení Prag-Filmu na Barrandově. Pro všechny mladé lidi se objevilo nové nebezpečí: Totaleinsatz – totální nasazení na práci do Německa. Někteří sobotníci museli na práci skutečně odjet. Například Jiří Staněk putoval k říšské poště do Norimberku. Nezbývalo než si psát. V červnu roku 1943 se od sobotníků odpojili radikálové, mezi které patřili Karel Hiršl a Vašek Dobiáš. Připojilo se k nim 9 lidí: Jan Mojžíš, Jaromír Mrkos, Jiří Staněk, Nataša Kálalová, Želmíra Kálalová, Karel Kosík, Radovan Richta, Antonín Růžek, Karel Šmirous. Všichni se cítili být komunisty a bojovat proti nacismu v Protektorátu. Proto byla všem dána možnost z evangelického sdružení odejít. Začala ilegální práce. Švagr Václava Dobiáše, který byl členem ilegální KS, zprostředkoval Karlovi a Václavovi kontakt na Rudolfa Vetišku – člena III. Ilegálního ÚV. Krátce nato se uskutečnila schůzka Vaška Dobiáše a Karla Hiršla s Rudolfem Vetiškou. Ten jim sdělil, že mají pracovat samostatně a nechal jim pouze kontakt, přes který by mohli spolupráci obnovit. To Karla Hiršla a Vaška Dobiáše trochu zklamalo, Vetiška jim připadal příliš opatrný. V listopadu téhož roku, při jedné ze svých brněnských návštěv založil společně s přáteli z barrandovského studia buňku v Brně. Ostatní příslušníci skupiny začali na svých pracovištích vytvářet 3–5 členné buňky, ve kterých probíhalo základní školení. Do smíchovské skupiny poté přibyl ještě Edmund Trachta. Napojení na Edmunda Trachtu získal Jiří Staněk přes spolupracovníka na Totálním nasazení. Byl to zubař ve Strakonicích se spojením na odbojovou skupinu ve Zbrojovce. Získával pro Předvoj náboje a zbraně a zajistil další cyklostyl – stroj na rozmnožování. Dne 31. prosince 1943 se smíchovská skupina vypravila oslavit Silvestra na Kálalovic chatu na Sázavě. Právě tam se všichni rozhodli začít odbojovou činnost a tisknout časopis. Pro časopis vymysleli název Předvoj. Tak se jmenovala i jejich odbojová skupina. O několik dní později, tedy na začátku roku 1944, vydala odbojová skupina Předvoj programové prohlášení. V březnu roku 1944 bylo vydáno první číslo časopisu Předvoj. Na jaře roku 1944 vytvořil Jiří Staněk s inženýrem Jiřím Pechem ilegální buňku v Benešově. Členové Předvoje začali občas chybět v práci, simulovali pracovní neschopnost a způsobovali si nemoci, jen aby se mohli věnovat ilegální práci. Karel pro absence dostal z práce výpověď. Na konci jara zasáhla Předvoj první rána, když Gestapo zatklo Václava Dobiáše. Poprvé se ostatní začali o sebe bát. Na začátku léta se setkal člen Předvoje Kamil Zoufalý s Jindřichem Pušem, představitelem organizace Pochodeň, a obě odbojové skupiny se spojily. Ale pak přišla další rána. Kamil Zoufalý přišel na schůzku s kamarádem, kam přišlo i gestapo a Kamila Zoufalého zatklo. Tisk Předvoje se přemístil ke Karlu Šmirousovi na Vinohrady do Fibichovy ulice. 21. října 1944 se sedmičlenná skupinka smíchovských členů Předvoje vydala na chatu do Posázaví. Byli znepokojeni, že Karel Šmirous a Jiří Staněk na výlet nepřijeli, ale víkend si užili a žádné nebezpečí pro sebe nevytušili. Když se v neděli 22. října vraceli, gestapo je obstoupilo, zatklo a odvezlo do pražské Pečkárny.", "section_level": 2}, {"title": "Věznění.", "content": "O den později byli všichni převezeni do věznice na Pankráci, odkud každý den jezdili na výslechy do Pečkárny. Následovaly nekonečné hodiny brutálního výslechu, avšak žádný z těchto lidí nepodlehl. Gestapo usoudilo, že zatklo jen řadové členy, ne vedení. V prosinci byl Václav Dobiáš lidovým soudem odsouzen k smrti v Cvikově. 23. ledna 1945 byli členové Předvoje transportováni do Malé pevnosti v Terezíně. Tam byli až do konce války, až na pár dní, kdy byli převezeni do Prahy na výslechy. Tehdy totiž zatkli vedení Předvoje. Po návratu do Terezína měli zpřísněný režim, např. nesměli chodit na práci mimo Malou Pevnost, kde byli vězněni. 10. dubna 1945 byl popraven Václav Dobiáš. 25. dubna 1945 napsal Karel Hiršl své rodině do Prahy poslední dopis a dovětkem, že se s nimi brzy uvidí, protože věřil ve své propuštění. Už byl téměř konec války. Jenže 2. května 1945 přijeli do Malé pevnosti členové gestapa a vyvolávali jména odsouzených, byli mezi nimi i Karel Hiršl a většina hlavních členů Předvoje. V 16:30 byli zastřeleni a druhý den byla jejich těla spálena v krematoriu.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázky z díla.", "content": "Karlova první báseň: \" Je toho moc Utopit se v hořkém chvatu tápavé improvisace To tak ještě Verš nemůže vyjíti z této ruky Neb zavřená je jako poupě ve stínu Necítím vůni neznám milost daru neprosím se o soustrast milodarů jen vím že musím stále jíti jíti jako kyvadlo na hodinách jak stín se ploužit po zlomených třtinách a budu sluncem budu stínem nebudu ničím budu vším budeme žíti tím, že zhynem svou svíci zhasnu a přec rozsvítím tisíce jiných Při světlech siných při zapomenutí zapadlých hrobů stále jdu mechanicky a usilovně a jednou přece dojdu \" První článek v \"Předvoji\":", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Hiršl (27. prosince 1922 – 2. května 1945 Terezín) byl český odpůrce nacistického režimu. Vystudoval Vančurovo gymnázium v Praze, pracoval ve filmových studiích na Barrandově v oddělení Prag-Filmu. Za okupace byl vůdcem odbojové skupiny Předvoj, za což byl uvězněn v Terezíně a těsně před koncem války popraven.", "tgt_summary": null, "id": 2262092} {"src_title": "Max Spaun", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel ze švábské rodiny, která byla od 18. století usazená v Rakousku a kterou císař Karel VI. povýšil za její vojenské a úřednické zásluhy do rytířského stavu. Působil jako notář v Ennsu. Zasedal jako poslanec Hornorakouského zemského sněmu, kam nastoupil roku 1874 a setrval zde do roku 1878. Zastupoval městskou kurii, obvod Enns, Hall, Kremsmünster. Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam byl zvolen v doplňovacích volbách roku 1878 za kurii městskou v Horních Rakousích, obvod Freistadt, Perg, Rohrbach, Enns atd. Slib složil 22. října 1878. Mandát zde obhájil i ve volbách roku 1879, volbách roku 1885 a volbách roku 1891. V roce 1878 se uvádí jako rytíř Max von Spaun, c. k. notář, bytem Enns. V roce 1897 odmítl pro pokročilý věk opět kandidovat. Po volbách v roce 1879 se uvádí jako ústavověrný poslanec. Patřil mezi německé liberály. V říjnu 1879 je zmiňován na Říšské radě coby člen mladoněmeckého Klubu sjednocené Pokrokové strany (\"Club der vereinigten Fortschrittspartei\"). Od roku 1881 byl členem klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných) politických proudů. Za tento klub uspěl i ve volbách roku 1885. Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub. V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice. I ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocené německé levice. Zemřel v březnu 1897. Jeho syn Max von Spaun mladší (1856–1909) byl sklářským podnikatelem, který působil i v Čechách, např. v Klášterském Mlýně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max von Spaun (7. června 1827 Steyr – 10. března 1897 Sankt Pölten) byl rakouský politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": null, "id": 550015} {"src_title": "František Peltán", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "František Peltán byl nejmladším ze tří synů manželů Antonína a Marie Peltánových (bratři mu přezdívali „Ferry“). Narodil se a vyučil se čalouníkem v Jindřichově Hradci. Základní vojenskou službu nastoupil 1. listopadu 1933 u leteckého pluku č. 6 v Praze-Kbelích. Po ukončení základního výcviku byl na začátku roku 1934 cvičen na funkci radiotelegrafisty u telegrafního pluku č. 1 v Kutné Hoře. V následujících letech působil jako velitel radiostanice u několika pluků.", "section_level": 1}, {"title": "Odbojová činnost.", "content": "Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se stal členem odbojové organizace Obrana národa jako záložní radista. V té době pracoval jako pomocný úředník v Ústavu pro choromyslné v Kateřinkách. Podílel se na přemisťování radiostanice Sparta I, zajištění technické podpory pro radisty a na předávání šifrovaných zpráv. Na začátku roku 1941 bylo zatčeno několik osob spojených s touto radiostanicí a Tři králové se proto snažili vybudovat nové radiové spojení – Sparta II. Radistou této stanice se stal František Peltán a 28. března 1941 odeslal první šifrovanou zprávu do Londýna. Zatýkání odbojářů spojených se Spartou I pokračovalo, 8. května získalo gestapo při domovní prohlídce u jednoho z nich několik zašifrovaných i nezašifrovaných zpráv. Díky tomu se gestapu podařilo prolomit šifrovací klíč Sparty I. Při výslechu zatčených zároveň zjistili polohu bytu, ze kterého probíhalo vysílání. Zbývající Tři králové – Josef Mašín a Václav Morávek (Josef Balabán byl v té době již zatčen) ale měli důležité zprávy, které potřebovali co nejrychleji odeslat do Londýna, i přes to riziko, že byt pro vysílání je sledován gestapem. Vysílání, kterého se účastnil František Peltán, Josef Mašín a Václav Morávek, provedli ve večerních hodinách 13. května 1941 v bytě v ulici Pod Terebkou (dnešní Čiklova 19). Při vysílání však byli přepadeni gestapem, Josef Mašín byl těžce zraněn a zatčen, Františku Peltánovi s Václavem Morávkem se podařilo uprchnout, poté, co se spustili po ocelovém lanku ze čtvrtého patra. (Viz foto) V červnu 1941 se František Peltán opět pokusil dvakrát vysílat a pokaždé při tom šťastně unikl gestapu: Odbojáři neměli v tu dobu k dispozici žádnou radiostanici a tak František Peltán odjel léčit své zranění nohou, utrpěné při prvním přepadení gestapem, na kliniku do Plzně. Na počátku října 1941 se vrátil opět do Prahy, kde se mj. naposledy setkal se svým bratrem Stanislavem. Byt, ve kterém přebýval, byl opět vyzrazen a při návratu v něm na něj čekal příslušník gestapa, Františkovi Peltánovi se však opět, již počtvrté, podařilo uniknout. Poté se ukryl u svých přátel někde ve východních Čechách a od června 1942 v Cerhovicích u Berouna. Zde se ukrýval pod krycím jménem Zeman. Peltán také pravděpodobně do Cerhovic přinesl spojení s londýnskou exilovou vládou, to sem později přivedlo gestapo pravděpodobně díky výslechu JUC. Vítězslava Dvořáka, vedoucího funkcionáře plzeňské organizace ÚVOD, který odjel do Prahy vyzvednout novou radiostanici, kterou měl poté obsluhovat František Peltán, ale byl zatčen. Při tomto zátahu 30. června 1942 v Cerhovicích František Peltán smrtelně postřelil jednoho z gestapáků a podařilo se mu uniknout již popáté, další účastník přestřelky, cerhovický Čeněk Šillinger byl postřelen a spáchal sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Dopadení.", "content": "Další člen ÚVODu MUC. Václav Rusý odjel do Prahy zjistit důvody zpoždění JUC. Vítězslava Dvořáka (o jeho zatčení nevěděli), ale i on byl gestapem zajat. Při krutém výslechu prozradil čas a místo své schůzky s vedoucím radioskupiny ÚVOD JUDr. Rudolfem Marešem a Františkem Peltánem. Večer 11. července 1942 na místě schůzky v Kinského zahradě v Praze byli František Peltán a Rudolf Mareš obklíčeni gestapem a na konci přestřelky zůstali oba těžce raněni. František Peltán utrpěl průstřel hlavy a byl odvezen do SS lazaretu v Praze - Podolí. Zde 20. července 1942 na následky zranění (aniž nabyl vědomí) zemřel; pohřben byl na hřbitově v Ďáblicích v hromadném hrobě společně s dalšími hrdiny nacistického odboje.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "V roce 1946 byl in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Na jeho rodném domě v Jindřichově Hradci (v ulici 9. května 223/II) byla umístěna pamětní deska připomínající tohoto slavného rodáka. Za svého života dosáhl František Peltán na hodnost četaře. Při 100. výročí svého narození dne 6. dubna 2013 byl za zásluhy v boji za národní osvobození jmenován ministrem obrany ČR do hodnosti kapitána in memoriam. Zároveň s povýšením byla (6. dubna 2013) v jeho rodném Jindřichově Hradci slavnostně odhalena Františku Peltánovi nová pamětní deska. V pondělí dne. 15. května 2017 odpoledne byla na domě v Čiklově ulici číslo 19 v pražských Nuslích nedaleko Vyšehradu slavnostně odhalena pamětní deska, která připomíná událost, která se v tomto domě stala dne 13. května 1941. Toho dne v podvečer z malého bytu vysílala trojice odbojářů ze sabotážní a diverzní skupiny Tři králové (Václav Morávek, Josef Mašín a radista František Peltán) ilegální vysílačkou Sparta II depeše do Londýna. Kolem 19:15 při nečekané razii gestapa kryl Josef Mašín ústup Morávka a Peltána. (Ti se mezitím riskantně spustili z okna po tenkém zemnicím kablíku od vysílačky.) Při přestřelce proti přesile gestapa byl Josef Mašín těžce zraněn a zajat. Autorem pamětní desky je akademický sochař Jaroslav Hylas, který pochází z Morávkova rodného Kolína. Za protektorátu se ulice jmenova \"Pod Terebkou\". (Nové jméno ulice získala po Aloisi Václavu Čiklovi - obyvateli domu sousedícího s domem s pamětní deskou. Čikl byl od roku 1938 správcem pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kde poskytl úkryt parašutistům, kteří podnikli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.) Na pamětní desce je nápis: \"KDYŽ KRYL ÚNIK / SVÝCH SPOLUBOJOVNÍKŮ, / ŠTÁBNÍHO KAPITÁNA / VÁCLAVA MORÁVKA, / BRIGÁDNÍHO GENERÁLA / IN MEMORIAM, / A RADISTY ČETAŘE / FRANTIŠKA PELTÁNA, / KAPITÁNA IN MEMORIAM, / BYL V TOMTO DOMĚ, / DNE 13. KVĚTNA 1941, /PŘI RAZII GESTAPA RANĚN / A ZAJAT HRDINA / PROTINACIST. ODBOJE, / PODPLUKOVNÍK // JOSEF MAŠÍN // GENERÁLMAJOR IN MEMOR. / PO ROČNÍM VĚZNĚNÍ / BYL 30. ČERVNA 1942 / POPRAVEN NA STŘELNICI / V PRAZE KOBYLISÍCH\".", "section_level": 1}], "src_summary": "František Peltán (1. dubna 1913, Jindřichův Hradec – 20. července 1942, Praha) byl účastník československého protinacistického odboje, spolupracoval jako radiotelegrafista s odbojovou skupinou Tři králové.", "tgt_summary": null, "id": 214939} {"src_title": "August Zátka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Chodil na piaristickou obecnou školu, pak od roku 1857 na gymnázium v Jindřichově Hradci, kde bydlel u strýce Jana. Zůstal zde až do roku 1861, i po strýcově odchodu, teprve toho roku přešel na německé piaristické gymnázium v Českých Budějovicích, ovšem v oktávě opět studoval v Jindřichově Hradci, kde i maturoval. Následně vystudoval práva a v červenci 1869 promoval. Roku 1870 získal titul doktora práv. Absolvoval vojenskou službu a soudní praxi v Štýrském Hradci. Ve věku 23 let se vrátil do Budějovic jako začínající advokát. Zároveň se po boku svého otce, podnikatele a politika Hynka Zátky zapojil do veřejného života. Od března 1876 měl vlastní advokátní kancelář v Budějovicích. V 70. letech 19. století se zapojil i do zemské politiky, v níž vystřídal otce Hynka Zátku. V zemských volbách v Čechách v roce 1878 byl zvolen v kurii venkovských obcí (volební obvod Budějovice – Lišov – Trhové Sviny – Hluboká – Týn n. Vltavou) do Českého zemského sněmu. Zvolen byl jako člen Národní strany (staročeské). Mandát obhájil ve volbách v roce 1883, volbách v roce 1889 i volbách v roce 1895, přičemž v roce 1889 i 1895 nadále kandidoval za staročechy. Ve volbách v roce 1901 byl na sněm zvolen za kurii obchodních a živnostenských komor (obvod Budějovice). Mandát obhájil ve volbách roku 1908, nyní za kurii městskou, obvod České Budějovice, přičemž byl společným kandidátem českých politických stran. Zemským poslancem byl nepřetržitě 35 let. Kromě toho zasedal od roku 1872 do roku 1910 v okresním zastupitelstvu. Do obecního zastupitelstva v Budějovicích poprvé nastoupil roku 1876. Od roku 1885 působil jako starosta místní Občanské záložny. Podílel se na rozvoji českého hospodářského a společenského života a budování českého školství. V roce 1872 založil pobočku Ústřední matice školské v Budějovicích. Roku 1883 patřil k první garnituře Čechů, která získala většinu v dosud převážně německé obchodní komoře v Českých Budějovicích. V roce 1906 vedl českou volební kampaň v komunálních volbách, jejímž výsledkem byla česká většina v třetím voličském sboru v obecním zastupitelstvu, čímž se český živel výrazně posunul k ovládnutí dosud převážně německé městské samosprávy. Výhradním jeho dílem je českobudějovické školství, kde v roce 1917 bylo 26 škol a které byly navštěvovány 8000 žáky, pod jeho vedením vznikla řada průmyslových závodů, pracujících více než s 20 miliony korun kapitálu a skýtajících tisícům našinců obživy a neodvislosti. Jeho nezlomné energii děkujeme, že pro České Budějovice byl získán zemský mandát, mandát na říšskou radu a česká většina v obchodní komoře v Českých Budějovicích. 27. října 1918 promluvil na manifestaci občanů Budějovic a ohlašoval brzkou národní samostatnost. Krátce se stal i nejvyšším představitelem města, protože v listopadu 1918 byl jmenován předsedou správní komise Českých Budějovic. Na českobudějovické radnici vítal 20. prosince 1918 prezidenta T. G. Masaryka, při jeho triumfálním návratu do vlasti. Na postu setrval jen do následujícího roku, kdy byla ustavena řádná obecní samospráva a kdy Zátka neuspěl ve volbách. V roce 1922 nicméně získal jako první osoba po roce 1918 titul čestného občana Budějovic. Pro udělení titulu hlasovali i němečtí členové zastupitelstva, kteří ho ocenili jako čestného protivníka. Čestné občanství mu udělily i mnohé další obce v regionu. Roku 1878 se oženil s Janou Zátkovou, rozenou Klavíkovou, vnučkou bývalého budějovického starosty Františka Josefa Klavíka. Jana Zátková byla rovněž aktivní ve veřejném životě, podílela se na organizování ženských spolků. August Zátka zemřel ve svém domě v roce 1935 na sešlost věkem. Pohřben byl na hřbitově u sv. Otýlie (u jižní ohradní zdi, hrobky vpravo č. 69).", "section_level": 1}], "src_summary": "August Zátka, plným jménem August Pantaleon Zátka (27. července 1847 České Budějovice – 31. ledna 1935 České Budějovice), byl rakouský a český advokát a politik z vlivného českobudějovického rodu Zátkových, na přelomu 19. a 20. století poslanec Českého zemského sněmu, předák českojazyčné komunity v Budějovicích, po vzniku Československa krátce předseda správní komise Českých Budějovic.", "tgt_summary": null, "id": 1537691} {"src_title": "Jaromír Klika", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Jaromír Klika se narodil v rodině učitele, později ředitele na měšťanské škole Josefa Kliky (1857–1906) a jeho manželky Anny, rozené Stolzové (1854–??). Pedagogem (profesorem reálky v Pardubicích) byl i jeho děd Josef Klika. Byl třetí ze čtyř dětí. Po získání způsobilosti pro střední školy vyučoval v Mladé Boleslavi, Nymburku, Litomyšli a v Praze. V roce 1919 se stal doktorem filozofie a v roce 1922 se habilitoval na vysoké škole zemědělského a lesnického inženýrství při Českém vysokém učení technickém (ČVUT) a stal se zde soukromým docentem.", "section_level": 2}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "Od roku 1932 přednášel na ČVUT nauku o dřevinách V roce 1934 byl na ČVUT jmenován mimořádným bezplatným profesorem, v roce 1945 se stal na Vysoké škole chemicko–technologické profesorem řádným, jeho oborem zde byla mikroskopická technika a zbožíznalství. Od roku 1951 byl profesorem geobotaniky na biologické fakultě UK. Roku 1955 se stal členem korespondentem Československé akademie věd.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Zemřel náhle, v průběhu botanického sjezdu v Leningradě.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Dne 1. listopadu 1915 se ve Vršovicích oženil s Miladou Moravcovou (1896–??).", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Dílo Jaromíra Kliky obsahuje přes 140 knih a článků. V letech 1922–1926 se zabýval mykologií a fytopatologií, zejména v období, kdy získal nejprve částečnou, později úplnou studijní dovolenou. V další etapě, která započala v roce 1927, se věnoval dendrologii a geobotanice a vydával vysokoškolské učebnice těchto oborů. Současně zpracoval i středoškolské učebnice botaniky a vydával popularizační publikace. Je považován za zakladatele československé geobotaniky, když napsal zhruba 100 geobotanických prací, kde věnuje pozornost rostlinným společenstvím v různých krajinách Československa i Evropy. Ve 40. letech 20. století vydával dále publikace věnující se ochraně krajiny a krajinnému plánování. Popularizoval vědu články v denním tisku i odborných časopisech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaromír Klika (26. prosince 1888 Praha – 12. května 1957 Leningrad) byl český botanik. Zabýval se studiem hub a geografickým rozšířením rostlin. Věnoval se také geobotanice, mykologii, krajinné ekologii a ochraně přírody. Je jedním ze zakladatelů české fytocenologie. Byl profesorem Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.", "tgt_summary": null, "id": 1135845} {"src_title": "Forza Horizon 4", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Hratelnost.", "content": "\"Forza Horizon 4\" je závodní videohra v otevřeném světě ve smyšlené Velké Británii. Regiony zahrnují mimo jiné kondenzované reprezentace Edinburghu, Lake District (včetně Derwentwater) a Cotswolds (včetně Broadway) obsahuje více než 450 licencovaných aut. Hra obsahuje tvůrce tras, který umožňuje hráčům vytvářet své vlastní závody. Hra se odehrává v synchronizovaném světě, každý server podporuje až 72 hráčů. Tuto hru lze také hrát v režimu offline. Hra také obsahuje možnost koupě vlastních domů a mnoho DLC doplňků jako například \"Lego Speed Champion\" (v něm se hráč dostane do údolí Lega, kde staví auta a různé další vychytávky) či DLC \"Ostrov pokladů\". Forza také nabízí tzv. Wheelspins – ten hráč dostane, splní-li danou výzvu nebo dosáhne-li nového levelu. Je také možné získat oblečení, auta, kredity, klaksony a tanečky. Ve hře se platí stejně jako v předchozích verzí Forzy kredity. Ve hře je také možnost si zahrát battle royale mód, v němž hráč jezdí s autem a hledá Car Dropy, z nichž mu vypadávají auta různého levelu (od 1 až po 10). Mód spočívá v tom, že zatroubením na protihráče hráč spustí duel a na mapě se mu ukáže bod, kam oba automobily musí dojet. Kdo dojede na místo jako první, vyhrál. Výherce tohoto duelu si poté zároveň může vzít buď jeho vozidlo, nebo o třídu vyšší vozidlo než je jeho. Nakonec, když zůstane na serveru 10–15 lidí, se spustí konečný závod, v němž všichni hráči na serveru musí jet k danému bodu uvedenému na mapě. Opět platí, že kdo dojede jako první, vyhrál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Forza Horizon 4 je závodní videohra s s otevřeným světem na Xbox One a na Microsoft Windows. Hru vytvořilo studio Playground Games a byla vydána společností Microsoft dne 2. října 2018. Hra se odehrává ve Velké Británii. Jedná se o čtvrtou část \"Forza Horizon\" série. Každý týden se ve hře mění roční období a každý měsíc je nová sezóna, v níž se představí nové automobily, challenge apod. Hra má 3 edice: Standart Edition, Deluxe Edition a Ultimate Edice.", "tgt_summary": null, "id": 47842} {"src_title": "Náměstí Ala-Too", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Náměstí vzniklo v roce 1984 u příležitosti oslav výročí 60. výročí vzniku Kyrgyzské SSR, a byla zde postavena Leninova socha o váze 18 tun. Při inauguraci dostalo název \"Leninovo náměstí\", po vyhlášení nezávislosti Kyrgyzstánu 1991 bylo přejmenováno na \"náměstí Ala-Too.\" V roce 2003 ustoupila Leninova socha Soše svobody (\"Erkindik\"). Ta však vyjadřovala jen malý kousek dějin země, takže v roce 2011 na oslavu 20 let nezávislosti Kyrgyzstánu byla odhalena jezdecká socha mýtického Manase s odkazem na dřívější historii země. Bronzová socha v nadživotní velikosti (o výšce 17 metrů) s mečem v ruce stojí na podstavci z červené leštěné žuly. Socha je uprostřed náměstí a je ohraničena čtvercovými záhony. Dne 24. března 2005 se po nepokojích po celé zemi konala na náměstí Ala-Too největší demonstrace Tulipánové revoluce proti tehdejší vládě za prezidenta Askara Akajeva s 15 tisíci demonstranty. Střety s vládními silami si vyžádali dvě lidské oběti a více než sto lidí bylo zraněno. Po krátkodobém vytlačení demonstrantů z náměstí se protestující vrátili a následně zaútočili na úřad prezidenta v Bílém domě. Akajev musel uprchnout ze země, azyl bývalému prezidentovi udělilo v Rusko. V roce 2008 se na náměstí konala pamětní bohoslužba za kyrgyzského spisovatele Čingiza Ajmanova, který v tomto roce zemřel, a v roce 2011 byla na jeho počest na náměstí postavena další socha. Náměstí Ala-Too bylo v následujících letech opakovaně dějištěm protestů proti kyrgyzské vládě a demonstrace vedly ke změně vlády v Kyrgyzstánu roce 2010. V důsledku demonstrací byl svržen prezident Kurmanbek Bakijev, který se dostal k moci v roce 2005 po Tulipánové revoluci. V únoru 2017 opět byly na náměstí demonstrace proti uvěznění Omurka Tekebajeva, který byl střídavě členem vlády i opozice. V rámci protestů proti zatčení bývalého kyrgyzského prezidenta Atambajeva v noci 7. srpna 2019 se několik desítek demonstrantů shromáždilo na náměstí a požadovalo okamžitou rezignaci stávajícího prezidenta Sooronbaje Žeenbekova. Náměstí Ala-Too je vyobrazeno v roce 2009 na čtvrté sérii kyrgyzských bankovek v hodnotě pět tisíc somů.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Náměstí Ala-Too se nachází v centru Biškeku, Národní historické muzeum je na severním konci náměstí a vládní budovy jsou na jižním straně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náměstí Ala-Too (kyrgyzsky Ала-тоо аянты \"Ala-Too ayanty\") je náměstí v centru Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu. Bylo založeno v roce 1984, a od té doby je stále důležitým jevištěm politických konfliktů v Kyrgyzské republice.", "tgt_summary": null, "id": 1390198} {"src_title": "Tekka Centre", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pojem \"wet market\".", "content": "Termín \"wet market\", d. h. doslova „mokrý trh“, jak se používá v Hongkongu, Singapuru a dalších zemích jihovýchodní Asie s čínskou menšinou, vznikl v důsledku mokrých podlah v těchto trzích. V těchto tradičních trzích se dříve maso nejen prodávalo, ale zvěř a drůbež zde byly - jako na jatkách - poráženy. Vlhkost pocházela z roztaveného ledu, použitého k chlazení, jakož i z častého stříkání a čištění stojanů a podlah vodou k odstranění zbytků porážky Obchdoníci se zeleninou používali vodu k jejímu zalévání. Postupem času byly porážky přímo v trhu zakázány, zejména z hygienických důvodů, název však zůstal.", "section_level": 1}, {"title": "Název Tekka Centre.", "content": "Trh byl původně známý jako \"Kandang Kerbau Market\", zkráceně \"KK Market\", kde „kerbau“ v malajštině znamená „ohrada pro skot“, které se tu ve velkém množství nacházely. Trh se nacházel v oblasti, kterou Číňané, hovořící dialektem hokkien, nazývali \"Tek Kia Kha\" (zkráceně \"Tek Kah\"), přibližně “řeka malých bambusů” (bambus rostl na obou stranách zde protékajícího kanálu Rochor Canal). Tím se prosadil název Tekka Market, odvozený od \"tek kha\". V roce 2000 došlo k přejmenování na \"Tekka Centre\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Když chov dobytka dosáhl kolem roku 1900 svého vrcholu, museli chovatelé a obchodníci s dobytkem v roce 1902 okres Kandang Kerbau opustit, protože jejich stáda bůvolů byla obviňována z poškozování silnic. Krátce poté, 1915, zde na křižovatce Serangoon Road a Bukit Timah Road vznikl původní trh \"Kandang Kerbau Market\". Ve třicátých letech 20. století se trh stal populárním díky velké rozmanitosti masa, zeleniny, ryb a mořských plodů. Většina zákazníků byly dělnické rodiny ze sousedství. Poté, co byl trh v roce 1982 zbořen kvůli plánům sanace celého okresu, se většina obchodníků přestěhovala na nový trh s názvem \"Zhujiao Market\" na druhé straně ulice. Po přejmenování na \"Tekka Centre\" v roce 2000 byl trh v roce 2008 opětně uzavřen a po obnově otevřen již roku 2009. Mimo jiné se výrazně zlepšily sanitní podmínky a čistota.", "section_level": 1}, {"title": "Nabídka.", "content": "Velkou část zaujímá trh s masem (tzv. \"mokrý trh\") a zeleninou či ovocem; prodávají se zde ale i jiné potraviny a výrobky: V části zvané \"food-court\", který je na stejné úrovni jako trh, nabízí řada obchodníků obvyklé čínské, západní, indické a muslimské stánky s potravinami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trh Tekka Center, dříve také známý jako Kandang Kerbau Market resp. později (do roku 2000) Tekka Market je velký asijský tzv. \"mokrý trh\", který se nachází ulice podél Serangoon Road v obchodní čtvrti Little India v Singapuru. V budově se mimo vlastního trhu s potravinami nacházejí i obchůdky s jiným zbožím, značnou část prostoru zabírají malé restaurace, snack bary, stánky s občerstvením ap. Původní trh byl zřízen v roce 1915 a znovu otevřen v roce 1982. Dnes slouží v Singapuru jako trh zejména rpo indickou etnickou menšinu ale také pro etnické skupiny Malajců, Číňanů, Thajců a pro další.", "tgt_summary": null, "id": 139554} {"src_title": "Kostel svaté Anny (Ustroň)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kostel sv. Anny byl postaven v roce 1769 na místě původního kostela, který byl postaven protestanty na konci 16. nebo na začátku 17. století. Kostel od roku 1654 v rámci rekatolizace byl předán k užívání katolíkům. Donátorem nového kostela byl Antoni Goczałkowski majitel Hermanic. V roce 1938 byla postavena věž. Opravy probíhaly v roce 1948, v letech 1965–1966 byl kostel celkově restaurován a další opravy proběhly v letech 1997–1998. V roce 2000 v blízkosti kostela byla postavena zvonice. V roce 2007 byla opravena střecha (výměna šindelů). V roce 1929 byl kostel zapsán do seznamu památek vojvodským úřadem v Katovicích. Do roku 1978 byl filiálním kostelem farnosti ve Skočově.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Kostel je jednolodní dřevěná roubená stavba postavena na kamenné podezdívce zakončena polygonálním kněžištěm. Kostel je orientován kněžištěm na západ. Loď je obdélníková s plochým stropem, kněžiště je menší než loď s valeným stropem. Po stranách kněžiště jsou dvě stejné místnosti (nevystupují mimo hmotu kostela, prodlužují půdorys lodi). Z jižní strany je sakristie s emporou, ze severní strany je kaple, která má v patře pokladnici pro uložení cenných a méně užívaných liturgických předmětů. Střecha nad lodí a závěrem je sedlová krytá šindelem. Věž má půdorys čtvercový, je vsazena nad východním průčelím lodi a je má cibulovou střechu zakončenou polygonální lucernou, která má cibulovou báň krytou šindelem ukončenou jehlou s makovicí a křížem. Věž a východní průčelí jsou bedněny deskami, střecha kostela a venkovní stěny jsou kryté šindelem. Kolem kostela jsou otevřené soboty.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Vybavení interiéru je pozdně barokní z 18. a počátku 19. století. Hlavní oltář nad tabernákulem z 19. století nese obraz svaté Anny Samotřetí z roku 1704 a je zdoben sochami Boha Otce, po stranách sv. Josef a sv. Jakub Starší. Na epištolní straně je boční oltář zasvěcen Panně Marii. Na evangelijní je kazatelna pocházející z třetí čtvrtiny 18. století se zdobeným baldachýnem. Na baldachýnu jsou vyobrazení Víry, Naděje a Lásky. Polychromie je rokoková na bílém podkladu. Kaple je využívána o velikonočních svátcích jako Boží hrob, o vánočních pro jesličky. Hudební kruchtu s varhany podpírají dvě dvojice sloupů. Ve střední části je kruchta předsazená. Varhany z 18. století byly přestavěny firmou Biernacki v třicátých letech 20. století. V roce 1983 a 1999 byly varhany opravovány.", "section_level": 1}, {"title": "Zvonice.", "content": "U kostela sv. Anny byla v roce 2000 postavena zvonice, kterou projektoval Rafał Rypulak. Konstrukce zvonice je železobetonová krytá dřevěným šindelem, je vysoká 34,5 m. Ve zvonici jsou zavěšeny čtyři zvony ulité ve zvonařské dílně Zbigniewa Felczyńského v Taciszowě. Zvony (podle hmotnosti, v závorce ladění zvonů): Kristus král o hmotnosti 1200 kg (e), Maria 580 kg (gis), sv. Anna 350kg (h), sv. Jan Pavel II. 150 kg (e). Zvony byly vysvěceny 8. prosince 2000 a druhý den zavěšeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svaté Anny (polsky: \"Kościół św. Anny\") je historický římskokatolický dřevěný kostel v Ustroni části Nierodzim, okres Těšín, Slezské vojvodství. Je farním kostelem farnosti svaté Anny v Ustroni Nierodzim děkanát Wisła diecéze bílsko-żywiecká. ", "tgt_summary": null, "id": 1774755} {"src_title": "Carel Blazer", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Blazer pracoval a žil v Amsterdamu. Byl sociálně a politicky aktivní a již jako mladý se účastnil iniciativ proti nově vznikajícímu fašismu. Ve třicátých létech odešel do Španělska kde fotografoval během španělské občanské války. Ve válce se připojil k odbojové skupině fotografů De Ondergedoken Camera (Skrytá kamera, Underground kamera) během druhé světové války.. Skupina vznikla z iniciativy fotografů Fritze Kahlenberga a Tonnyho van Renterghema a zahrnovala jak profesionální fotografy, tak i amatéry. Cílem bylo využít jejich schopnosti dokumentovat. Protože fotografování bylo během německé okupace Nizozemska zakázáno, pracovalo se jim za velmi obtížných okolností. Pro svou vlastní bezpečnost často zůstávali v anonymitě a někdy pod pseudonymem. Jejich cílem bylo zachytit všední život v nacisty okupovaném Nizozemí. Museli se vypořádat s velkými logistickými problémy, jako byl nedostatek materiálu a omezená elektrické energie, vyžadující použití karbidových výbojek a centrální temné komory, ale i tak se jim podařilo zachytit hodně situací. Fotoaparáty byly často skryty pod bundou, novinami nebo zabudovány do nákupních tašek nebo aktovek s otvorem pro objektiv. S dalšími dvěma přáteli Adem Windigem a Krijnem Taconisem byli v roce 1943 zatčeni, ale všichni tři byli propuštěni. Blazer pořídil mnoho fotografií bídy v Amsterdamu a zařadil se k trendu sociální fotografie. Natočil dokumentární seriály, které odrážely společensky angažovaný vývoj a zneužívání. Blazer byl učitelem Ady Windiga, Dolfa Krugera nebo Paula Hufa a spoluzakladatelem asociace fotografů GKf. V padesátých a šedesátých letech se věnoval především reklamě a průmyslové fotografii, ale také cestoval po Holandsku i do zahraničí. Fotografoval lidi během jejich každodenních aktivit. Jeho známá a vyhledávaná kniha nese název \"50 jaar Bruynzeel 1897–1947\". Jeho fotoarchiv spravuje Institut Maria Austria v Amsterdamu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carel Blazer (16. června 1911 Amsterdam - 16. ledna 1980 Nijmegen) byl nizozemský fotograf a člen odboje během druhé světové války. Byl členem spolku De Ondergedoken Camera.", "tgt_summary": null, "id": 2466298} {"src_title": "Památník revoluci (Kozara)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Soutěž na podobu památníku byla vypsána v roce 1969. Realizovaný návrh vyhrál první cenu. Stavební práce byly zahájeny nedlouho po soutěži. Výstavba probíhala na plošině na samém vrcholu Mrakovice, který ze všech stran obklopuje hustý les. Džamonja památník koncipoval do dvou částí – na vstup k památníku a centrální prostor objektu. Od sebe jsou vzdáleny 200 m a odděluje je hustý les a výškový rozdíl. Obě byly spojeny širokým schodištěm. Při vstupu měla být pro návštěvníka nápadná rostoucí silueta přibližujícího se památníku. Samotný ikonický památník tvoří dvacet svislých betonových prvků, které jsou umístěny do válcovitého tvaru. Nejvyšší z nich je vysoký 34 m. Každý z prvků se odlišuje průřezy různých tvarů. Vystupující části představují život, zaduté prvky potom reprezentují smrt. Na vystouplých částech památníku je pro zdůraznění umístěna nereznoucí ocel. Svisle umístěné prvky v okolí poté mají symbolizovat útlak a agresi nepřítele. Areál obepíná zeď, která obsahuje jména 9864 padlých partyzánských bojovníků. Památník byl financován veřejnou sbírkou, do které se dle jugoslávských médií zapojilo na 500 000 lidí a přes 1000 různých organizací. Jako veřejný a známý symbol se spolu s památníkem v Kragujevaci objevil na bankovce v hodnotě 2 000 000 dinárů, která byla dána do oběhu v roce 1989. Památník se stal po svém dokončení místem různých vzpomínkových akcí a také turistickou destinací. Od roku 1972 do roku 1982 ho navštívilo na devět milionů lidí. Na přelomu 80. a 90. let se stal památník místem, kde byla slavnostně založena a mediálně propagována politická strana jugoslávského premiéra Ante Markoviće s názvem Svaz reformních sil. Po válce v Bosně a Hercegovině připadl památník spolu s pohořím Kozara Republice srbské a význam památníku byl ve světle událostí války pozměněn, soustředí se více na osudy srbského obyvatelstva během různých konfliktů v minulosti. Původní výstavu nahradila nová s názvem \"Tři genocidy proti Srbům\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Památník revoluci (srbochorvatsky Spomenik revoluciji/Споменик револуцији) je jeden z brutalistických památníků, které vznikly na území bývalé Jugoslávie v 2. polovině 20. století. Nachází se na vrcholu Mrakovica v pohoří Kozara na severu Bosny a Hercegoviny. Objekt navrhl architekt Dušan Džamonja a dokončen byl v roce 1972. ", "tgt_summary": null, "id": 929616} {"src_title": "Július Révay", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v obci Myrča v tehdejší Užské župě v Uhersku. Jeho domovskou obcí byl Malyj Bereznyj. Vystudoval učitelský ústav a pracoval jako odborný učitel. Působil jako redaktor deníku \"Učitel\". Působil v skautském hnutí v Podkarpatské Rusi a byl zemským náčelníkem Svazu junáků-skautů v Československu. Byl aktivní i politicky jako člen karpatoruské frakce Československé sociálně demokratické strany dělnické, kterou zde v roce 1920 spoluzakládal. Roku 1922 byl přidělen referátu Ministerstva školství a národní osvěty v Užhorodu. Předsedal zemské odbočce Dělnické akademie. Vykonával i funkci předsedy zemského sdružení podkarpatoruských učitelů, místopředsedy Národopisné společnosti pro Podkarpatskou Rus a hlavního tajemníka zemského Pedagogického spolku. V parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění za sociální demokraty. Od prosince 1938 zasedal jako nezařazený poslanec. Mandát ztratil v lednu 1939 v důsledku rozpuštění politických stran na Podkarpatské Rusi. Sám likvidaci politických stran a jejich nahrazením jediným Ukrajinským národním sjednocením inicioval. Ač členem sociální demokracie, již v létě roku 1938 čelil ve straně kritice za své názory ovlivněné fašismem. Za dob existence autonomní Karpatské Ukrajiny v rámci česko-slovenské druhé republiky (1938–1939) působil jako ministr v tehdejší vládě Andreje Bródyho (ministr dopravy), první vládě Augustina Vološina (ministr komunikací, veřejných prací, zdravotnictví a sociální péče) a druhé vládě Augustina Vološina (člen vlády, bez specifikace portfolia). V této době patřil mezi hlavní propagátory orientace autonomní vlády na spolupráci s nacistickým Německem. Během krátké nezávislosti Karpatské Ukrajiny v březnu 1939 vedl svoji vládu jako její předseda, zároveň byl i ministrem zahraničí. Za světové války žil v Bratislavě, po válce uprchl na západ. Od roku 1948 žil v USA, kde působil též v tamějších ukrajinských exilových organizacích. Je autorem rusínských učebnic pro obecné školy, mluvnic a slovníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Július Révay, též Julian Révay, (ukrajinsky \"Юліян Ревай\" - \"Julijan Revaj\", 26. července 1899 Myrča - 30. dubna 1979 New York) byl československý politik z Podkarpatské Rusi; meziválečný poslanec Národního shromáždění za Československou stranu sociálně demokratickou dělnickou. Byl též pedagogem a významnou osobností ukrajinského exilu.", "tgt_summary": null, "id": 1037497} {"src_title": "Lidská společnost (seriál)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Synopse.", "content": "Seriál sleduje příběh skupiny teenagerů, kteří musí založit novou komunitu a vést ji, protože zbytek obyvatel jejich města West Ham zmizel. Děj začíná ve chvíli, kdy se studenti místní střední školy vrací zpátky domů ze zrušeného školního výletu a nikoho nenacházejí. Kolem města se objevuje hustý les, okolní svět nejspíše neexistuje a nelze nikoho kontaktovat prostřednictvím internetu nebo mobilních telefonu. Teenageři tak musí přijít s vlastními plány a pravidly, aby dokázali přežít s omezeným počtem zásob.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam dílů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhá řada.", "content": "Dne 9. července 2019 bylo oznámeno, že seriál získal druhou řadu.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "V roce 2013 se Christopher Keyser a Marc Webb snažili prodat svůj projekt americké stanici Showtime, ta ho však odmítla. Dne 24. července 2018 bylo oznámeno, že Netflix objednal produkci první řady. Tvůrcem seriálu se stal Christopher Keyser, jenž bude na seriálu pracovat také jako scenárista a výkonný producent, a režisérem Marc Webb. Dne 9. července 2019 bylo oznámeno, že seriál získal druhou řadu, jejíž premiéra by se měla uskutečnit v roce 2020.", "section_level": 2}, {"title": "Casting.", "content": "Během oznámení seriálu v červenci 2018 bylo potvrzeno, že se v hlavní roli objeví herečka Kathryn Newton. V listopadu 2018 se k obsazení přidali Rachel Keller, Gideon Adlon, Jacques Colimon, Olivia DeJonge, Alex Fitzalan, Kristine Froseth, Jose Julian, Natasha Liu Bordizzo, Alex MacNicoll, Jack Mulhern, Salena Qureshi, Grace Victoria Cox, Sean Berdy a Toby Wallace.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Hlavní natáčení první řady trvalo od září do listopadu roku 2018 a natáčelo se ve městě Lancaster v Massachusetts.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lidská společnost (v anglickém originále The Society) je americký mysteriózní dramatický webový televizní seriál, jehož tvůrcem je Christopher Keyser. První řada byla zveřejněna na Netflixu dne 10. května 2019. Hlavní role hrají Kathryn Newton, Gideon Adlon, Sean Berdy, Natasha Liu Bordizzo, Jacques Colimon, Olivia DeJonge, Alex Fitzalan, Kristine Froseth, Jose Julian, Alexander MacNicoll, Toby Wallace a Rachel Keller. V červenci 2019 bylo oznámeno, že seriál získal druhou řadu, která by měla mít premiéru v roce 2020.", "tgt_summary": null, "id": 1727638} {"src_title": "Vos estis lux mundi", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Počáteční slova jsou uvozena citátem z evangelia, podle něhož se také dokument nazývá: \"\"Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře.\" (Mt 5,14) Náš Pán Ježíš Kristus volá každého věřícího, aby byl zářným vzorem ctnosti, bezúhonnosti a svatosti.\" Po úvodním pozdravu (preambuli) je text dokumentu rozdělen do dvou částí a 19 článků. První část o pěti článcích obsahuje obecná ustanovení a druhá se týká především biskupů. Dokument nijak neupravuje již dříve stanovené tresty, nýbrž oznamovací proceduru a průběh předběžného šetření. Nová norma se týká níže uvedených zločinů, jsou-li spáchány kleriky (biskupy, kněžími nebo jáhny) nebo řeholníky, a vztahuje se i na utajování těchto zločinů ze strany biskupů a řeholních představených:", "section_level": 1}, {"title": "Konkrétní opatření.", "content": "Všechny diecéze (ať už zvlášť, či společně) mají povinnost vytvořit do června 2020 stabilní a veřejnosti snadno dostupný mechanismus k nahlašování deliktů. Papežský dokument nespecifikuje, jak má být toto nařízení konkrétně realizováno, v tom nechává jednotlivým diecézím svobodu. Česká biskupská konference ve spolupráci s konferencemi vyšších řeholních představených takové \"kontaktní místo\" zřídila již k 1. květnu 2019, krátce před vydáním tohoto papežského nařízení. Kněží a řeholní osoby mají povinnost církevnímu představenému okamžitě sdělit všechny zprávy o zneužití, o kterých se dozvědí, stejně jako eventuální opominutí a utajování, pokud jde o vyšetřování jednotlivých případů. Dosud k ohlášení takových věcí zavazovalo pouze svědomí. Oznamovací povinnost ve vztahu k místnímu ordináři nebo řeholnímu představenému ovšem nezasahuje ani neupravuje jakoukoli jinou oznamovací povinnost, která by existovala v legislativě daného státu. Kněží a řeholní osoby tedy musejí vždy respektovat zákony své země. Místní církevní organizace také nemají váhat se zapojením světských odborníků do církevního vyšetřování. Dokument určuje maximální délku vyšetřování, vymezuje čas, v němž musí na jeho výsledky reagovat Vatikán, a umožňuje přečiny nahlásit i zpětně. Nově rovněž stanovuje postup v případě, že se obvinění týká biskupa, kardinála anebo řeholního představeného. Dekret je rovněž namířen proti těm, kteří zaujímají v církvi odpovědné funkce a namísto vyšetřování případů zneužití, jichž se dopustili druzí, pachatele kryjí, takže namísto oběti chrání podezřelého. Důležitá jsou proto ustanovení ohledně ochrany těch, kdo podali oznámení, zejména obětí. Obětem a jejich rodinám musí být také poskytnuta náležitá duchovní, lékařská a psychologická pomoc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vos estis lux mundi (česky \"Vy jste světlo světa\") je apoštolský list vydaný motu proprio papežem Františkem roku 2019. Dokument byl podepsán 7. května a účinnosti nabyl 1. června 2019 s prozatímní platností na tři roky. Dekret stanovuje nové procedurální normy pro boj se sexuálním zneužíváním a má všeobecnou závaznost pro celou katolickou církev, a představuje významný krok v prevenci a potírání sexuálních deliktů ze strany římské kurie. ", "tgt_summary": null, "id": 376840} {"src_title": "Li Li-san", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Počátky kariéry.", "content": "Li Li-san se narodil ve městě Li-ling v provincii Chu-nan v listopadu 1899. V roce 1915 se na střední škole v Čchang-ša, hlavním městě své rodné provincie, setkal s mladým Mao Ce-tungem. Během studia ve Francii v letech 1919-1921 se Li dostal do styku s ideologií socialismu a účastnil se bojů o pracovní práva Číňanů ve Francii. Za své aktivity byl však označen za problémového, vyloučen ze školy a poslán zpět do Číny. Po svém návratu se stal členem nově založené Komunistické strany Číny a jakožto talentovaný řečník a organizátor se aktivně účastnil dělnických hnutí v Číně. Řídil stávku anjüanských horníků v roce 1922 a hnutí 30. května v Šanghaji roku 1925. V létě roku 1927, po rozpadu první jednotné fronty mezi čínskými komunisty a nacionalisty (Kuomintangem), se Li Li-san podílel na povstání v Nan-čchangu proti Kuomintangu, které je spojováno se vznikem čínské komunistické Rudé armády. Téhož roku byl zvolen generálním tajemníkem KS Číny. Pod novým vedením se strana připojila ke Kominterně a Li Li-san využil svých konexí s Moskvou, aby ve straně a v sovětu Ťiang-si upevnil svou pozici. V říjnu 1928 se stal jedním ze čtyř stálých členů politbyra.", "section_level": 1}, {"title": "Li Li-sanova linie.", "content": "Roku 1929 byl Li povzbuzen finanční krizí západních zemí a rozpolceností kuomintangské vlády v Nankingu a usoudil, že přišla vhodná doba pro povstání v Číně. Li Li-san byl silně ovlivněn myšlenkami marxismu-leninismu a prosazoval svůj zájem o dělnickou třídu ve městech, zatímco rolníky na venkově považoval za neschopné povstání uskutečnit. Tato strategie byla později známá jako Li Li-sanova linie, která však byla v rozporu s taktikou Mao Ce-tunga, který se zaměřoval především na venkov a rolníky. Li byl přesvědčen, že je Čína připravena na ozbrojená povstání ve městech a v červenci roku 1930 se komunistická armáda pod jeho vedením zmocnila správního střediska provincie Chu-nan, města Čchang-ša. Nicméně Rudá armáda byla malá a špatně vybavená, tudíž utrpěla velké ztráty a po několika dnech byla poražena kuomintangskými vojsky. Povstání komunistů v ostatních městech byla také potlačena. Po tomto neúspěchu se mnoho členů strany obrátilo proti Li Li-sanovi a Li přišel o své vedoucí pozice. Byl Kominternou označený zodpovědným a poslán do Moskvy na převýchovu. Vedení ve straně se ujal Mao Ce-tung s plánem soustředit se na venkov, který vnímal jako nejvhodnější strategii.", "section_level": 1}, {"title": "Zpět v Číně.", "content": "Po svém návratu do Číny v roce 1946 Li v KS Číny úspěšně zastával řadu funkcí. Během občanské války pracoval v oblasti severovýchodní Číny a po založení ČLR (1949) sloužil jako ministr práce. Zemřel roku 1967 poté, co se během Kulturní revoluce stal terčem psychického a fyzického týrání rudých gard a údajně spáchal sebevraždu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Li Li-san (; 18. listopadu 1899 – 22. června 1967), vlastním jménem Li Lung-č’ () byl čínský revolucionář vzdělaný ve Francii, jeden z prvních předních představitelů Komunistické strany Číny, člen politbyra a později člen ústředního výboru KS Číny.", "tgt_summary": null, "id": 1635651} {"src_title": "Operace Severní štít", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Zpravodajská příprava operace trvala několik let. Podle zpravodajských informací byl tunel budován 2 roky a izraelští obyvatelé příhraniční oblasti opakovaně upozorňovali na zvuky ozývající se z podzemí. Podle armádních zdrojů IOS věděly o budování tunelů již od roku 2006 a informace od občanů důkladně prošetřovaly. Budování tunelů podle IOS souvisí s plánem Hizballáhu na vojenský útok proti Izraeli s cílem ovládnout část severní Galileje. Podle IOS bude celá operace pokračovat a budou při ní ničeny další tunely. Tunely jsou vyhledávány speciálně vyvinutou technologií pro lokalizaci tunelů. Do samotné operace byly nasazeny těžké buldozery, nakladače, bagry a vrtné soupravy. Odborníci považují výstavbu tunelů v oblasti severní Galileje za mnohem obtížnější než tunelů budovaných Hamásem u Pásma Gazy. Zatímco poblíž Gazy je písčitá půda, kde je kopání snadnější, v severní Galileji je podloží vápencové a kopání bez použití techniky je nemožné.", "section_level": 1}, {"title": "Časová linie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "4. prosinec.", "content": "Během prvního dne jednotky IOS odhalily tunel vedoucí z libanonské vesnice Kfar, zasahující 40 metrů do izraelského území a ústící poblíž izraelského města Metula. Tunel měří celkem 800 metrů a je asi 24 metrů pod povrchem. Je vybaven elektrickými a komunikačním vedením a také větráním. Podle IOS je tunel nedokončený a tudíž nepředstavoval zvýšené bezpečnostní riziko.", "section_level": 2}, {"title": "5. prosinec.", "content": "IOS údajně začaly s lokalizací dalších dvou tunelů: jednoho vedoucího z libanonské Ramje a ústícího na izraelské straně u mošavu Zar'it a druhého, jehož vchod se má nacházet v libanonské obci Meiss Ej Jabal. Tvrzení je odvozeno z kamerového záznamu operace pořízeného kameramanem Hizballáhu. Během dne se uskutečnila trojstranná schůzka mezi zástupci IOS, UNIFIL a libanonské armády. Schůzka byla označena za rutinní a týkala se tunelů budovaných Hizballáhem.", "section_level": 2}, {"title": "6. prosinec.", "content": "Příslušníci mírových jednotek OSN UNIFIl v Libanonu potvrdili existenci tunelu ústícího poblíž Metuly. IOS oznámily, že objevily druhý tunel, jež začíná poblíž libanonské vesnice Ramija. IOS požadovala po UNIFIL a libanonské armádě, aby se postaraly o zničení tunelů na libanonské straně. Zároveň UNIFIL a Libanon prohlásily za nepřímo odpovědné za existenci tunelů. Libanonský ministr zahraničí Gebran Bassil pověřil libanonského zástupce v OSN, aby podal stížnost na \"Izraelem vedenou diplomatickou a politickou kampaň vedenou proti Libanonu a z přípravy útoku proti Libanonu\".", "section_level": 2}, {"title": "8. prosinec.", "content": "Během dne zahájili izraelští vojáci palbu na tři osoby, které se přiblížily k hraničnímu plotu z libanonské strany. Podle libanonské strany se jednalo o hlídkující libanonské vojáky, podle IOS šlo o kriminální živly, které se pokoušely pod rouškou špatného počasí krást materiál izraelské armády. Podle libanonských úřadů jsou tunely, jejichž existenci Izrael oznámil \"staré a opuštěné a jejich existence byla Izraeli dávno známa. Dnes je využívá pro politické účely.\"", "section_level": 2}, {"title": "9. prosinec.", "content": "Mluvčí IOS Avichaj Adraee vyzval v arabštině obyvatele libanonských obcí Kfar Kila a Ramija, aby dočasně opustili své domovy, neboť Hizballáh pod nimi zřídidil síť teroristických tunelů.", "section_level": 2}, {"title": "11. prosinec.", "content": "IOS oznámily, že objevily v pořadí třetí tunel. Mediální útvar Hizballáhu zveřejnil množství fotografií, na kterých jsou zobrazeni příslušníci IOS při činnosti v rámci operace. UNIFIL vydalo prohlášení, ve kterém oficiálně potvrdilo existenci druhého tunelu a nazvalo kopání tunelů Hizballáhem za \"vážnou záležitost\". Do Moskvy odletěla delegace IOS pod vedením genmjr. Aharona Haliva, aby ruské straně poskytla bližší informace o probíhající operaci.", "section_level": 2}, {"title": "12. prosinec.", "content": "Z Ruska se vrátila vojenská delegace IOS. Žádná ze stran návštěvu nekomentovala.", "section_level": 2}, {"title": "16. prosinec.", "content": "IOS oznámily nález čtvrtého tunelu vedoucího z Libanonu do Izraele. Stejně jako předcházející tunely nepředstavuje podle tvrzení mluvčího IOS tento tunel bezpečnostní hrozbu. Přesto byl, stejně jako ty předcházející izraelskou armádou naplněn výbušninami.", "section_level": 2}, {"title": "17. prosinec.", "content": "Mírové jednotky OSN UNIFIL ve své zprávě oficiálně potvrdily, že minimálně dva tunely vedoucí z Libanonu do Izraele jsou porušením rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701. UNIFIL dále uznaly existenci čtyř tunelů. Velení UNIFIL vyzvalo libanonskou vládu, aby podnikla kroky, které uvedou současný stav do souladu s rezolucí č. 1701. Na izraelsko-libanonské hranici došlo ke střetu mezi příslušníky izraelské a libanonské armády, když se izraelští vojáci pokoušeli na hranici natáhnout ostnatý drát a libanonští vojáci se jim v tom snažili zabránit s poukazem na to, že se tak děje na libanonském území. To ale IOS popřely s tím, že vše probíhalo na izraelském území. Při střetu nebyly použity žádné zbraně. Rusko zaslalo libanonské vládě dopis, ve které ji vyzývá, aby zabránila v budování tunelů na svém území a porušování rezoluce č. 1701 RB OSN. Dopis je výsledkem jednání izraelské vojenské delegace v Moskvě z 11. prosince a telefonického rozhovoru mezi izraelským premiérem Netanjahuem a ruským prezidentem Putinem.", "section_level": 2}, {"title": "19. prosinec.", "content": "Na zvláštním zasedání RB OSN žádal Izrael, aby OSN odsoudila Hizballáh a označila ji za teroristickou. Izraelský velvyslanec při OSN Dany Dannon izraelský požadavek podpořil prezentací leteckých fotografií tunelů a úložišť zbraní. Po bouřlivém jednání RB nepodnikla proti Hizballáhu žádné kroky, přestože někteří členové RB vyjádřili nad činností Hizballáhu znepokojení.", "section_level": 2}, {"title": "26. prosinec.", "content": "IOS oznámily, že \"\"před několika dny\"\" byl nalezen v pořadí již pátý tunel. Ten byl následně zlikvidován pomocí výbušnin. Začátek tunelu se nacházel v Libanonu, v oblasti Ayta aš Šáb a v Izraeli ústil u mošavu Štula.", "section_level": 2}, {"title": "27. prosinec.", "content": "Podle prohlášení mluvčího IOS neutralizovala izraelská armáda tunely vedoucí z libanonské obce Kfar Kila. Při jejich ničení byly použity jak výbušniny, tak průmyslové materiály jako cement a bentonit. Mluvčí IOS také popřel podobnost tunelů budovaných Hizballáhem s tunely budovanými Hamásem v Pásmu Gazy. Tunely budované Hizballáhem jsou vybaveny ventilací, elektroinstalací a dokonce telefonní sítí. O takových tunelech podle mluvčího \"\"může Hamás pouze snít\"\".", "section_level": 2}, {"title": "13. leden.", "content": "IOS oznámila nalezení šestého tunelu. Obsahoval nejsofistikovanější vybavení včetně železničního systému pro transport vybavení a odpadků či schodů pro výstup. Nachází se 55 metrů pod zemí a na libanonském území ústí v obci Ramyeh. Velení IOS zároveň oznámilo ukončení operace s tím, že oblast bude dál monitorovat, neboť Hizballáh může budovat další tunely, které dosud nedosáhly izraelského území.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze a kritika.", "content": "Kritické hlasy o operaci se ozvaly v Izraeli. Někteří komentátoři si všímají faktu, že operace byla zahájena právě v okamžiku, kdy vrcholí izraelská vnitropolitická krize, během níž byl izraelský premiér Benjamin Netanyahu obviněn z korupčního jednání. Objevilo se i tvrzení, že se jedná o PR akci s cílem odvést pozornost veřejnosti od vyšetřování. Komentátoři si také všímají faktu, že až dosud nebyly tunely takto ničeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Severní štít (ang. Operation Northern Shield, hebr. מבצע מגן צפוני) je název vojenské operace zahájené izraelskou armádou 4. prosince 2018 na izraelsko-libanonské hranici. IOS se při této operaci zaměřuje na ničení tunelů vytvořených a provozovaných organizací Hizballáh působící v Libanonu. Velením operace je pověřeno Severní velitelství IOS a účastní se ho ženijní jednotky IOS včetně příslušníků speciální jednotky IOS Jahalom a izraelské zpravodajské organizace Aman. IOS při této operaci neopustí území Izraele. Ukončení operace bylo oznámeno 13. ledna 2019 po nálezu šestého tunelu.", "tgt_summary": null, "id": 1264252} {"src_title": "Nexter Titus", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Prototyp vozidla Titus byl poprvé veřejně představen v roce 2013 na výstavě DSEI v Londýně. Výkonný ředitel Nexter Systems Philippe Burtin při této příležitosti oznámil, že „rodina“ vozidel Titus zabrala společnosti dva roky interního vývoje a investic s cílem vytvořit cenově efektivní kolové obrněné vozidlo. Jeho konstrukce byla ovlivněna zkušenostmi s operačním nasazením vozidel MRAP (\"Mine-Resistant Ambush Protected\") v Iráku a Afghánistánu, jejichž nevýhodou byla omezená pohyblivost mimo komunikace. Společnost Nexter Systems se proto při návrhu nového vozidla, které v jejím portfoliu zaplňuje mezeru mezi vozidly Aravis 4×4 a VBCI 8×8, rozhodla využít podvozek 6×6 typové řady Tatra 815-7, vyznačující se výbornými terénními vlastnostmi. Prototyp byl poháněn vznětovým motorem Cummins o výkonu 324 kW, který doplňovala plně automatická šestistupňová převodovka Allison. Výzbroj představovala dálkově ovládaná zbraňová stanice Nexter ARX20 s 20mm kanonem, 7,62mm kulometem a vrhačem granátů Galix. Zástupci firem Tatra Trucks a Nexter Systems uzavřeli na výstavě IDEX v Abú Zabí dohodu o spolupráci, podle níž bude Tatra zodpovědná za přípravu nabídek a integraci vozidel Titus pro českou a slovenskou armádu. Společnost Tatra představila vozidlo v roce 2015 a vyrobila několik prototypů, které zkoušela v Česku, v Albánii, ve Spojených arabských emirátech, ve Francii nebo na Blízkém východě. Vozidlo získalo v roce 2015 cenu Zlatý IDET.", "section_level": 1}, {"title": "Technické parametry.", "content": "Titus měří na délku 7,72 m a na šířku 2,55 m, výška činí 2,73 m a světlá výška je nastavitelná v rozmezí 0,29 až 0,49 m. Hmotnost dosahuje nejméně 17 t, v bojové pohotovosti 23 t, maximálně pak 27 t. Motor o síle 500 koní má automatickou převodovku a vozidlo dosáhne rychlosti 110 km/h s dojezdem 700 km. Titus má vzduchové bubnové brzdy. Vozidlo zvládne vyjet sklon 60 procent, boční náklon 30 procent a projede vodou o hloubce 1,2 m.", "section_level": 1}, {"title": "Podvozek.", "content": "Na třínápravový podvozek byla použita klasická koncepce Tatra. Má centrální rouru s kyvnými polonápravami a vzduchovým odpružením. První a třetí náprava je řízená, díky čemuž má vozidlo dobrý průměr otáčení 13 m. Právě díky tomu se hodí i do městské zástavby. Rozvor mezi první a druhou a druhou a třetí nápravou je stejný. Vozidlo má pohon všech kol. Na silnici jede vozidlo s pohonem 6x4, v terénu je možnost přepnout na 6x6. Nápravové i mezinápravové diferenciály jsou vybaveny uzávěrkami. Dvacetipalcové pneumatiky mají dojezdové vložky pro jízdu s defektem a systém centrálního dohušťování.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenské parametry.", "content": "Titus má důkladnou balistickou ochranu, měl by být schopen odolat náloži o síle 150 kg TNT. V závislosti na verzi dosahuje balistická odolnost úrovně 2, 3 nebo 4 dle normy STANAG 4569. Základní provedení protiminovové ochrany je na úrovni 4a/3b, kterou je možné zvýšit na 4a/4b. Základní hlídková verze (odolnost úrovně 2) dosahuje hmotnosti kolem 19 t, zatímco obrněný transportér (odolnost úrovně 3) váží cca 22 t. Vůz disponuje denním, nočním a periskopovým viděním, rušičkami, detektory střel a systémem Nexter Nerva LG Robot, který umožňuje jeho provoz bez posádky. Výzbroj může tvořit dálkově ovládaná zbraňová stanice se zbraní ráže 7,62 až 40 mm nad přední částí kabiny vlevo od podélné osy vozidla a až dva manuálně ovládané kulomety lafetované u průlezů v zadní části kabiny.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "Vozidlo je navrženo pro přepravu 3+10 nebo 2+12 lidí, počítá se ale také s verzí samohybného 120mm minometu, velitelského stanoviště, ambulance, předsunutého průzkumu, robotického vozidla nebo servisního vozidla.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Vozidlo se vyrábí v Česku pro zákazníky Tatry a ve Francii pro zákazníky Nexteru.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Titus používá zásahová jednotka francouzské policie RAID za účelem zvýšení ochrany policistů při protiteroristických operacích, zejména proti střelbě z útočných pušek AK-47 nebo výbuchům nástražných zařízení. O automobil má zájem české ministerstvo obrany, které hodlá objednat až tři sta vozidel za až 20 mld. Kč v několika vlnách mezi lety 2019 a 2023. V první fázi jde o 62 kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nexter Titus (psáno též TITUS – \"Tactical Infantry Transport and Utility System\") je obrněné kolové vozidlo se znakem náprav 6×6, které vyvinula francouzská společnost Nexter Systems s využitím podvozku české automobilky Tatra Trucks. Vozidlo má široký rozsah použití, především pak jako obrněný transportér nebo hlídkové vozidlo.", "tgt_summary": null, "id": 2311595} {"src_title": "Šerák", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Šerák a jeho rozsochy tvoří severní zakončení hlavního jesenického hřebene. Na západě svahy Šeráku spadají přes Mračnou horu a sedlo Čerňava do Ramzovského sedla, které odděluje Hrubý Jeseník od Rychlebských hor, na východě do širokého údolí Bělé. Na jihu pokračuje hlavní jesenický hřeben Keprníkem a dále na Červenohorské sedlo. Na severu svahy Šeráku příkře spadají do údolí Vražedného a Ramzovského potoka. Nad Vražedným potokem se tyčí Obří skály - zdaleka viditelný útvar ze staurolytických svorů. Šerák leží na hlavním evropském rozvodí mezi Černým a Baltským mořem. Vražedný, Ramzovský, Javoříčský a Bystrý potok odvádějí vodu do Bělé a dále do Odry a Baltského moře. Řeka Branná, která pramení na jihozápadních svazích Šeráku odvádí své vody do Moravy a dále do Dunaje a Černého moře. Na úbočí pod sedlem Čerňava je studánka s pitnou vodou - Dobrá voda.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Nejjednodušší přístup je lanovkou z Ramzovského sedla, jejíž dolní stanice se nachází asi 500 m od vlakové zastávky Ramzová, kde staví přímé rychlíky z Jeseníka a Olomouce. Sedačková lanová dráha byla zprovozněna roku 1981 a její spodní část byla zrekonstruována v roce 1996 na dvousedačkovou lanovku. Ani ta už zde nestojí, od roku 2009 vede ve spodní části čtyřsedačková lanovka, rekonstrukcí prošel i úsek z přestupní stanice Čerňava nahoru, odkud vede od roku 2011 dvousedačková lanová dráha. Celkové převýšení lanové dráhy činí 550 m. Ve vrcholové části stojí v nadmořské výšce 1330 m kamenná \"chata Jiřího\". Chata byla zbudována roku 1888 německým turistickým spolkem a pojmenovaná podle vratislavského arcibiskupa Jiřího Koppa. Roku 1896 vyhořela a roku 1926 byla rozšířena do současné podoby. V chatě se čepuje mj. pivo Šerák, světlý jedenáctistupňový ležák z pivovaru Holba v Hanušovicích Šerák je přístupný po značených turistických cestách z několika směrů:", "section_level": 1}, {"title": "Lyžování.", "content": "Běžkaři mohou vyrazit na Šerák z Ostružné po jesenické lyžařské magistrále, která ze Šeráku pokračuje na Keprník a dále hlavním hřebenem na Vřesovou studánku. Tento úsek není strojově upravovaný a některé úseky jsou velmi exponované. U Vřesové studánky začíná strojově upravovaný úsek až na Červenohorské sedlo. Ski Park Ramzová zahrnuje celkem 10 vleků, celková délka sjezdovek 9,6 km. K dispozici jsou sjezdovky všech stupňů obtížnosti (modrá, červená, černá). Výborné lyžařské podmínky panují zejména na sedle Čerňava. Příkrý svah Šeráku se využívá i pro skialpinismus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šerák ( ) je 1351 m vysoká hora v Hrubém Jeseníku, na historické hranici Moravy a Slezska. Spolu se sousedním Keprníkem je součástí Národní přírodní rezervace Šerák-Keprník a také širšího území CHKO Jeseníky. ", "tgt_summary": null, "id": 263630} {"src_title": "Ramat Trump", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nacházet se má na náhorní plošině v severní části Golanských výšin v nadmořské výšce přibližně 670 m, 40 km severovýchodně od města Tiberias, 80 km severovýchodně od Haify a 150 km severovýchodně od centra Tel Avivu. Plochý, odlesněný terén se tu svažuje západním směrem, do údolí řeky Jordán. Severně od plánované vesnice se do terénu zařezává údolí vodního toku Nachal Orvim. Vesnice Ramat Trump má být na dopravní síť napojena pomocí lokální silnice číslo 959, která prochází jižně odtud. Po západním okraji zároveň probíhá takzvaná Ropná silnice.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Od roku 2018 se začalo v Izraeli mluvit o možnosti, že by Spojené státy americké mohly uznat anexi Golanských výšin z roku 1981, kterou jinak mezinárodní společenství neuznalo. 25. března 2019 pak skutečně Donald Trump formou prezidentského výnosu uznal Golany za suverénní území Izraele. Izraelská vláda zahájila na jaře 2019 přípravy vzniku nové osady na Golanských výšinách, která měla svým názvem ocenit proizraelskou politiku amerického prezidenta. V červnu 2019 bylo vybráno oficiální jméno budoucího obytného souboru. V témže měsíci se pak konal i ceremoniál přímo na místě, za účasti předsedy vlády Benjamina Netanjahua i velvyslance USA v Izraeli Davida Friedmana. Zamýšlená nová osada byla situována do lokality, kde od počátku 90. let stál malý sídelní útvar zvaný Bruchim, který byl administrativně součástí osady Kela Alon. Zatímco Kela Alon se na počátku 21. století díky nové výstavbě posunula do nově zbudovaného urbanistického celku několik set metrů západně odtud, starší zástavba v Bruchim prodělávala vleklý úpadek. Na místě stagnující provizorní zástavby tak měla podle rozhodnutí vlády vzniknout nová osada, nazvaná podle Donalda Trumpa. Podle informací z jara 2019 se zde při využití stávajících, již schválených územních plánů pro původní osadu Bruchim, mohlo v první fázi přikročit k výstavbě 110 domů. Obyvatelé osady Kela Alon zpočátku proti záměru nové výstavby protestovali, protože se domnívali, že k ní má dojít přímo v prostoru jejich osady, nikoliv v periferní, zpola opuštěné východní části osady. V srpnu 2019 odsouhlasila výstavbu Ramat Trump i Národní rada pro plánování výstavbu, která konstatovala, že lokalita je vhodná pro stavební využití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramat Trump (, doslova \"Trumpova Výšina\", podle amerického prezidenta, občas uváděno též jako ) je plánovaná izraelská osada na Golanských výšinách v oblastní radě Golan, pojmenovaná na počest Donalda Trumpa.", "tgt_summary": null, "id": 482121} {"src_title": "Pětiprstka hustokvětá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Pětiprstka hustokvětá je evropským druhem, vyskytuje se od Irska a Španělska na západě po Baltské státy na východě a od Švédska na severu po Itálii a oblast Balkánu na jihu. V České republice se velmi vzácně vyskytuje v nížinách, pahorkatinách i v podhůří. V Čechách roste okolo Tachova, v Polabí a Českém středohoří, na Moravě pak u Kuřimi, Vsetína a v Bílých Karpatech na hranicí se Slovenskem. Protože dlouho nebyla odlišována od pětiprstky žežulníku, její detailní rozšíření ještě není známo.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Světlomilná bylina rostoucí v české přírodě na vápnitých slatinných loukách, prameništích s vápenitou vodou, na trávnicích a lesních světlinách na střídavě vlhkých a jen občas vysýchavých půdách. Přednost dává místům na křídových sedimentech bohatých na uhličitan vápenatý. Vyskytuje se převážně na slunných, dlouhodobě podmáčených stanovištích. Začíná kvést koncem června nebo počátkem července. Obživu získává částečně orchideoidní mykorhizou, paraziticky, hlavně v počátečním stádiu vývoje semenáče. Klíčící semínko totiž nemá potřebnou zásobu živin a dosud nejsou vytvořené zelené orgány s chlorofylem, schopné potřebné živiny, např. uhlík, získat fotosyntézou. Pětiprstka hustokvětá má diploidní chromozomy 2n = 2x = 40.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvala rostlina vysoká 40 až 80 cm s přímou, zelenou, na průřezu zaoblenou lodyhou vyrůstající z podzemní hlízy. Na její základně jsou jeden až dva drobné šupinaté listy a výše, obvykle jen v jedné třetině výšky, tři až šest bylinných listů uspořádaných převážně do dvou řad. Spodní z nich mají pochvu, horní jsou bez pochvy. Čepele jsou úzce kopinaté, mírně kýlovité a zelené až tmavě zelené. Spodní list bývá dlouhý asi 20 cm a široký 2,5 cm, ostatní jsou asi devětkrát delší než širší. V horní části lodyhy vyrůstá až pět špičatých listenů a nad nimi, ve velmi hustém válcovitém klasu dlouhém až k 30 cm, čtyřicet až sto padesát pyskatých květů. Jsou červenofialové, vysoké 8 až 12 mm, široké 10 až 14 mm a příjemně voní. Ve dvou přeslenech mají šest okvětních lístků, dva venkovní jsou podlouhle vejčité a vodorovně odstávají, třetí s vnitřními lístky vytvářejí přilbu, pysk je široký a mělce třílaločný, tenká ostruha je ohnutá do oblouku. V květu jsou tři tyčinky srostlé s čnělkou ve sloupek, prašníky obsahují pyl slepený v brylkách. Válcovitý spodní semeník vzniklý ze tří plodolistů je zkroucený. Plod je široce válcovitá tobolka nazelenalé barvy, velká asi 8 mm. Obsahuje velké množství velmi drobných semen, která jsou ve zralostí z otevřené tobolky roznášena větrem. Semena neobsahují téměř žádné zásobní látky a k vyklíčení potřebují dodatečný zdroj živin, který získávají za pomoci orchideoidní mykorhizy. Mimo rozmnožování semeny, což bývá velmi sporadické, se rozšiřuje na svých stanovištích dělením cibulovité hlízy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Pětiprstka hustokvětá se vyskytuje pouze na malém počtu lokalit, ale její populace bývají poměrně stabilní. Potencionální nebezpečí ale představuje především přímá destrukce stanovišť spojená s činnosti stavební (stavění cest, sjezdovek či chat), zemědělskou (odvodňování vlhkých luk, nadměrné hnojení či herbicidy) nebo lesnickou (zalesňování nových ploch, zničení stanovišť při mýcení lesů). Některé místa výskytu mohou být v dlouhodobém horizontu ohrožené expanzi agresivních bylinných rostlin nebo sukcesními změnami, např. rozrůstáním křovin či náletových dřevin. Druh také potřebuje na některých lokalitách pravidelnou \"údržbu\", spočívající v kosení vzrostlých travin a odstraňování staré biomasy, která brání v růstu mladým rostlinám. Pro snížení možností potencionálního ohrožení je zařazena ve \"Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.\" i v \"Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky z roku 2017\" v kategoriích kriticky ohrožený druh (§1, C1b).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pětiprstka hustokvětá (\"Gymnadenia densiflora\") je hlíznatá orchidej, která bývá v době kvetení vysoká půl až téměř jeden metr a v květenství klasu, dlouhém 10 až 30 cm, vystavuje i ke stovce hustě nahloučených, červenofialových květů. Je jednou ze dvou v české krajině rostoucích druhů rodu pětiprstka a přestože je původní druh, je považována za vzácnou, z české krajiny mizející rostlinu. ", "tgt_summary": null, "id": 1346730} {"src_title": "Jakob Freimann", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rodina a vzdělání.", "content": "Narodil se v Krakově, který byl tehdy součástí habsburské monarchie, a pocházel z rabínského rodu. Jeho otcem byl rabín Abraham Chajim Freimann, matkou Sofie, rozená Latnerová. Náboženství se učil u rabínů Szymona Sofera a Akiby Kornitzera. Maturoval na gymnáziu v polském Ostrowu, kde také studoval talmud pod vedením svého strýce, významného židovského učence a rabína Dr. Israela Meir Freimanna, jehož dceru, svou sestřenici Reginu, pojal roku 1891 za manželku. Z manželství s Reginou se narodilo šest dětí: Sofie, Ella, Valerie, Ernst, Gertruda a Alfred. Významným židovským učencem byl rovněž Jakobův bratranec (bratr Reginy) profesor Aron Freimann, historik, hebraista a bibliograf ve Frankfurtu nad Mohanem a New Yorku. Již ve svých dvaceti letech byl Jakob Freimann po absolvování rabínského semináře v Berlíně roku 1886 ordinován na rabína. Dále studoval literaturu, orientalistiku, filozofii a roku 1890 byl na univerzitě v Tübingenu promován doktorem filozofie.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Krátce po promoci odešel na své první rabínské působiště do Dolních Kounic na Moravě. Zde se také narodily jeho dvě nejstarší dcery. Dne 3. září 1893 vysvětil Novou synagogu v Holešově, kam se také s rodinou přestěhoval a kde následně působil jako rabín dvacet let. Byl vůbec posledním holešovským rabínem. Dále byl inspektorem židovských škol na severní Moravě a předsedou \"Spolku rabínů Moravy a Slezska\". Před vypuknutím první světové války odešel do Německa a se stal vrchním rabínem v Poznani. Od roku 1929 zastával funkci vrchního rabína v Berlíně a současně byl hlavou židovského náboženského soudu (av bejt din). Na rabínském semináři v Berlíně vyučoval mimo jiné dějiny a dějiny židovské literatury. Většina jeho berlínského působení spadá do období, kdy již Německo ovládali nacisté. Bydlel vedle berlínské Nové synagogy. Zemřel na cévní mozkovou příhodu v roce 1937 ve Špindlerově Mlýně, kde s rodinou slavil výročí svatby své nejstarší dcery. Pohřben byl v Holešově, patrně proto, aby se jeho hrob nestal terčem nacistů. Jeho hrob sousedí s hrobem rabína Šacha.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kromě prací zaměřených na halachickou středověkou literaturu a teologických textů publikoval také studie o dějinách židů v Bonnu, Holešově, Poznani, Prostějově, Přerově, a Xantenu. Sepsal pojednání o židovských rabínech v Přerově a přispíval biografickými články do \"Jüdisches Lexikon\", \"Germania Judaica\" a do \"Encyklopaedia Judaica\". Dlouhodobě spolupracoval s redakcí Huga Golda a to zejména na dvou projektech: na knize \"Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart\" (\"Židé a židovské obce na Moravě v minulosti a současnosti\") a na vydávání časopisu \"Zeitschrift für die Geschichte der Juden in der Tschechoslowakei\" (Časopis pro dějiny Židů v Československu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakob Freimann (1. října 1866 Krakov – 25. prosince 1937 Špindlerův Mlýn) byl židovský rabín, životopisec a historik, který působil na území dnešního Polska, Česka a Německa. Jeho posledním působištěm byl Berlín, kde byl vrchním rabínem až do své smrti v roce 1937. Pochován je v Holešově na Moravě, kde dříve 20 let působil.", "tgt_summary": null, "id": 2097696} {"src_title": "I'm in Love with My Car", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V původní demo verzi hrál na kytary sám Taylor, ale později kytarový part znovu nahrál May na svou kytaru Red Special a Taylor mu kromě hry na bicí sekundoval s elektrickou kytarou. Vedoucí vokály nahrál Taylor ve studiové verzi i na všech publikovaných živých nahrávkách. Zvuky túrování motoru v závěru písně vznikly jako záznam zvuku Taylorova tehdejšího skutečného auta značky Alfa Romeo. Text písně vznikl na námět jednoho člena doprovodného týmu kapely Johnathana Harrise, jehož vůz Triumf TR4 byl zjevně „láskou jeho života“. Píseň je věnována jemu a poznámka na obalu uvádí: „Věnováno Johnathanu Harrisovi, klukovskému závodníkovi až do konce“. Když mělo dojít na vydání prvního singlu z alba \"A Night at the Opera\", Taylor byl tolik nadšený ze své písně, že naléhal na Freddieho Mercuryho (autora „Bohemian Rhapsody“), aby svolil k umístění jeho písně na stranu B, a zamkl se v komoře, dokud na to Mercury nepřistoupí. Toto rozhodnutí se později stalo příčinou mnoha vnitřních třenic uvnitř kapely, neboť ačkoli se jednalo jen o stranu B, přinesla Taylorovi stejný výdělek z licenčních poplatků za vydání jako hlavní singl Mercurymu, jen proto, že se jednalo o druhou stranu k „Bohemian Rhapsody“. Píseň byla v období let 1977–81 často hraná naživo. Taylor zpíval od bicích, zatímco Mercury hrál na klavír a zajišťoval doprovodné vokály. Během News of the World Tour často Mercury zpíval s Taylorem refrén. Britský výrobce automobilů Jaguar v roce 2004 použil tuto píseň ve své reklamě. Název písně se vyskytuje v několika narážkách v životopisném filmu o kapele \"Bohemian Rhapsody\" (2018). Nejprve při hádce mezi Taylorem (Ben Hardy) a Mayem (Gwilym Lee) ohledně textu této písně a jejího zařazení na album. Později ve filmu výkonný ředitel EMI Ray Foster (Mike Myers) navrhne vydat jako první single k albu \"A Night at the Opera\" namísto „Bohemian Rhapsody“ právě tuto píseň nebo skladbu „You're My Best Friend“. Krátce poté v rozhlasovém pořadu Kennyho Everetta Freddie Mercury podá single moderátorovi, který pak nahlas přečte „I'm In Love With My Car“ namísto „Bohemian Rhapsody“ z druhé strany desky, i když tu pak už správně pustí do éteru. Na Mercuryho párty se Brian zeptá Rogera, která část auta je nejvíc sexy.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Hudební publicista Tom Reynolds popsal v roce 2008 skladbu jako „opravdu jednu z nejskvělejších a nejvášnivějších milostných písní, jaké jsem za posledních víc než třicet let slyšel“.", "section_level": 1}], "src_summary": "I'm in Love with My Car je píseň britské rockové skupiny Queen. Skladbu napsal roku 1975 bubeník kapely Roger Taylor. Vyšla na čtvrtém albu skupiny \"A Night at the Opera\" a následně i jako B strana singlu „Bohemian Rhapsody“.", "tgt_summary": null, "id": 366231} {"src_title": "Myslivna (Novohradské hory)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavby na vrcholu.", "content": "V 60. letech 20. století stála na vrcholu Myslivny vidová hláska PVOS s až pětičlennou posádkou. Na začátku 70. let po zrušení systému Elektrické zařízení k ochraně hranice a vybudování SIS (signální stěny) byla hláska přemístěna k Pohoří na Šumavě. Po hlásce na Myslivně zůstala budova (lesní chata), která je majetkem Lesů ČR. V roce 2009 Astronomický ústav Akademie věd představil záměr vybudovat na Myslivně observatoř pro zkoumání asteroidů nebezpečných pro Zemi. Tento záměr byl již v březnu 2009 jednomyslně odsouhlasen zastupitelstvem Pohorské Vsi a observatoř měla být postavena přibližně v roce 2013, což se však nestalo.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní památka.", "content": "Na severozápadním svahu se rozkládá přírodní památka Myslivna. Předmětem ochrany jsou relativně přirozené porosty květnatých, horských acidofilních smrkových a suťových klenových bučin s charakteristickým floristickým složením a druhově početnou avifaunou.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Na Myslivnu nevede žádná značená cesta a přístup je proto orientačně náročnější. Jednou z možností je jít od hráze Pohořského rybníka po lesní silnici, která vede nejprve na východ a po zhruba 1,5 km se stočí na sever. Po dalších 1,5 km z ní odbočuje doleva další cesta, která po necelém kilometru končí u hájovny na vrcholu.", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší vrchol.", "content": "Jihovýchodně od vrcholu vybíhá z Myslivny poměrně výrazný hřbet s několika osamocenými skalisky a balvany. Jde o vedlejší vrchol, pojmenovaný autory projektu Tisícovky Čech, Moravy a Slezska Myslivna - JV vrchol (1026 m, souřadnice ). Ani na něj nevede značená cesta, je přístupný jen průsekem od vrcholu Myslivny, od něhož ho dělí necelých 600 metrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Myslivna je výrazná hora v Novohradských horách, vysoká 1040 m n. m., druhá nejvyšší v české části pohoří. Nachází se 5 km jihovýchodně od Pohorské Vsi, 3 km severo-severozápadně od Pohoří na Šumavě a 2,5 km západně od česko-rakouské hranice.", "tgt_summary": null, "id": 1557847} {"src_title": "Děvičky", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad je poprvé zmiňován roku 1222 pod názvem \"Dewiczky\" jako pomezní zeměpanský hrad v královském držení. Dochovalo se i jméno jeho prvního purkrabího. Byl jím Štěpán z Medlova († 1235), zakladatel šlechtického rodu Pernštejnů a zároveň správce hradu Veveří. Po něm se stali purkrabími rakouský šlechtic Lipolt z Hardeggu a v roce 1244 Crha z Ceblovic. Během jejich správcování přišla do kraje skupina německých kolonistů. Podle zprávy z Pulkavovy kroniky byl Crha Rakušany zajat a přesto, že mu bylo vyloupnuto oko, hrad nepříteli nevydal. Zprvu byla stavba pravděpodobně dřevěná. Mezi roky 1247-1294 není o tomto zeměpanském hradě zmínky a zdá se, že mohl být zničen při nájezdech Kumánů v roce 1253. Hrad byl obnoven na konci 13. století za vlády krále Václava II. Roku 1334 udělil král Jan Lucemburský hrad lénem Lichtenštejnům. V tomto období zde došlo pravděpodobně k přestavbě a ke zbudování nevelkého předhradí. Při obléhání Vídně Turky v roce 1529 došlo k posílení opevnění. V roce 1572 koupil celé mikulovské panství Adam z Ditrichštejna. Jeho syn Zikmund jako své sídlo hrad přestavěl a upravil hlavně obytné prostory. Při přestavbě bylo použito i velké množství cihel. Vznikla tak nepravidelná obdélná stavba o délce asi 65 metrů, jejíž plášť měl na šířku až 2 m. Na blízké skalce byla přistavěna renesanční bašta. Za třicetileté války byl hrad obsazen švédskými vojsky, která táhla po vítězné bitvě u Jankova na Vídeň. Při odchodu švédské osádky byl vypleněn a zapálen. Ditrichštejnové se postarali o nejnutnější opravy a hrad byl až do požáru v roce 1744 používán jako strážní pevnůstka. Potom sloužil jako strážnice k hlášení požárů. K jeho konečnému opuštění došlo nejpozději na začátku 19. století. Poté postupně zchátral.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní stav.", "content": "Zachovány jsou obvodové zdi a renesanční bašta se střílnami. Romantická stavba se nachází v chráněné krajinné oblasti Pálava a je v oblasti dominantní stavbou. Přístup je po červené turistické značce od železniční zastávky v obci Popice, trasa dlouhá přes 7 km. Nebo po zelené turistické značce od parkoviště aut v obci Pavlov, v tomto případě má trasa zhruba 1,2 km", "section_level": 1}], "src_summary": "Děvičky (též Dívčí hrady nebo Maidenburg) jsou zřícenina gotického hradu tvořící dominantu severního okraje hřebene masívu Děvín, nejvyššího vrcholu Pavlovských vrchů na jižní Moravě. Nachází se na vápencové skále vypínající se do nadmořské výšky 428 metrů. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 711129} {"src_title": "Kostel svatého Jakuba Většího (Prachatice)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kostel byl založen již ve 14. století (nejstarší zmínka je z roku 1359), podle tehdejších zvyklostí mezi náměstím a hradbami. K nejstarším částem patří presbytář a základ obou věží. Za husitských válek bylo poškozeno především vnitřní vybavení (oprava roku 1468). Důležitým mezníkem v historii kostela byl velký požár v roce (zřejmě) 1501. Po něm došlo v letech 1505–1513 k přestavbě – kostel byl rozšířen na síňové trojlodí, získal novou klenbu a krov. Severní věž již po požáru nebyla dostavěna, získala pouze nízký krov. Dostavěna tak byla pouze jižní věž (vysoká 53 m). Na řadě míst interiéru se dochoval znak tehdejších majitelů Prachatic, Rožmberků – pětilistá růže. Konečnou podobu získal kostel v 19. století, kdy byla věž po požáru v roce 1832 přestavěna do podoby minaretu. Poslední velké opravy proběhly v letech 1936–1938 a 1993.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o síňový trojlodní kostel s polygonálním presbytářem a dvouvěžovým průčelím. Starší částí kostela je presbytář, charakteristická stavba lucemburské doby. Je zaklenutý dvěma poli jednoduché žebrové křížové klenby a zakončený pětibokým závěrem. Tři svorníky zdobí hlava Krista, beránek a poprsí sv. Jakuba. Použitá žebra jsou lehká, dekorační, vybíhají přímo z oblých přípor bez hlavic. Pod okny obíhá kolem kněžiště kamenná římsa. Přípory ji v závěru procházejí, u polí klenby na ní končí konzolami. Po stranách presbyteria jsou dva pravoúhlé, křížově zaklenuté prostory – stará sakristie a kaple sv. Kříže. Trojlodí je zaklenuto třikrát třemi poli hvězdové žebrové klenby, kterou nesou čtyři osmiboké pilíře. Mezi hlavní lodí a bočními loděmi jsou vloženy široké klenební pásy, které končí na straně presbytáře zaseknuté do zdi ve výšce triumfálního oblouku (z roku 1500, se znaky rožmberskými a městským). Klenební žebra přecházejí na stěnách bočních lodí do tenkých válcových přípor bez přerušení konzolou či hlavicí. Čtvrté pole hvězdové klenby je vloženo nad kůrem mezi věžemi, centrální vzor tohoto pole je dekorativnější než vzory v trojlodí. Do kostela se vstupuje profilovaným ústupkovým portálem v západní ose průčelí. V tympanonu portálu jsou tři konzoly, v současné době bez soch. Dřevěné dveře jsou zdobeny pozdně gotickou plochou řezbou. Další dva portály jsou skromnější; všechny portály pocházejí z doby okolo roku 1410. Západní portál je vložený hlouběji mezi věže, zbytek prostoru tvoří předsíň, zaklenutá síťovou žebrovou klenbou, spočívající na konzolách (klenba připomíná předsíň kostela sv. Víta v Českém Krumlově).", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení interiéru.", "content": "Cenné jsou pozdně gotické lavice a kamenný sanktuář z roku 1508, se sochou svatého Václava na nároží a reliéfy Zvěstování, Narození Páně a Tří králů na podstavci. Ze stejné doby pochází i almužní pokladnic e u vchodu do kostela. Hlavní oltář je barokní (1653, řezbář Jan Webr z Kašperských Hor), některé reliéfy a sochy pocházejí ze starého gotického oltáře – Zvěstování Panny Marie, Narození Páně, Svatí tři králové a Smrt Panny Marie. Střed oltáře zdobí sochy Panny Marie, sv. Dominika a sv. Kateřiny Sienské (raně barokní, začátek 18. století, F. Rambler). Kazatelna pochází z 18. století. Na vnějším zdi presbytáře jsou mezi opěrnými pilíři zachovány fragmenty nástěnné malby Ukřižování Krista z roku 1516.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svatého Jakuba Většího v Prachaticích je významnou pozdně gotickou stavbou. Dnešní podoba vznikla při přestavbě kostela v letech 1505–1513, presbytář je starší. Stavba kostela sv. Jakuba v Prachaticích je v blízkém vztahu ke kostelu sv. Jiljí v Dolním Dvořišti (vzorce klenby, tvary hlavic přípor, další kamenické detaily).", "tgt_summary": null, "id": 1717979} {"src_title": "Sokolčí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o hradu se nachází ve falzu listiny z 15. století, které nechal zhotovit Oldřich z Rožmberka. Podle ní v roce 1264 král Přemysl Otakar II. potvrdil vlastnictví hradu \"Vokovi z Rožmberka.\" V další padělané listině daroval král Jan Lucemburský hrady Sokolčí a Příběnice \"Vokovi z Rožmberka.\" Pravost této listiny potvrdil roku 1460 vyšebrodský opat. Skutečné dějiny lze částečně odvodit z vlastnických poměrů okolních panství. Podle nich mohl Sokolčí založit \"Jindřich z Velešína\" po roce 1358, ve kterém prodal svůj podíl na Velešíně svému bratru Benešovi. Později hrad pravděpodobně získali neznámým způsobem Rožmberkové, kteří neměli důvod jej udržovat, a nechali ho zpustnout. Jako zbořený se připomíná v roce 1541.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Sokolčí bylo ve své době menším, ale kvalitně provedeným šlechtickým hradem. Typově patří mezi tzv. blokové dispozice, která byla módní v klidných dobách za vlády Lucemburků a kladla důraz především na reprezentační a obytnou funkci. Oproti jiným hradům mělo Sokolčí slabší zdi a v některých budovách hrálo významnou konstrukční roli dřevo. Hrad tvořilo rozsáhlé předhradí a protáhlé, přibližně trojúhelníkové jádro. Předhradí chránil val, šíjový příkop a další opevnění, ze kterého se dochoval jen nízký val na vnitřní straně příkopu. Podle terénních náznaků zde stála rozměrná budova s rizalitem. Brána se nacházela na jižním konci příkopu. Další, ve skále vysekaný příkop, chrání hradní jádro. Vstupovalo se do něj branskou věží částečně předsunutou směrem do příkopu. V jihovýchodním nároží jádra přímo na branskou věž navazovala torzovitě dochovaná obdélná budova. Na druhé straně brány, v severovýchodním nároží, stojí zbytky obdélné obytné věže. Na ni se napojoval palác postavený podél části severní hradby. Z jeho detailů se dochovala dvě sklepní okénka. Zbytek plochy jádra je s výjimkou drobných fragmentů obvodových zdí bez výraznějších stop zástavby. Pravděpodobně celou šířku dispozice však zabrala větší budova postavená alespoň částečně ze dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Zbytky hradu jsou volně přístupné. Vede k nim odbočka z červeně značené turistické trasy z Kaplice do Benešova nad Černou. Údolím řeky také vede naučná stezka \"Údolím Černé\" od Vodní nádrže Hradiště k soběnovské vodní elektrárně. Skála, na které zřícenina stojí, je horolezeckou lokalitou se 42 popsanými lezeckými trasami. Ve svazích výběžku Hradišťského vrchu na protějším břehu Černé je několik mrazových srubů s pseudokrasovými jeskyněmi. Největší z nich se nachází přímo naproti hradu, a menší jeskyně je i ve skalách pod hradem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sokolčí je zřícenina hradu asi 4,5 km východně od Kaplice v okrese Český Krumlov. Nachází se v katastrálním území Děkanské Skaliny na skalnatém ostrohu nad říčkou Černou v nadmořské výšce okolo 580 m. Kromě terénních reliktů se z hradu dochovaly části hradeb a dvou věží. Od roku 1963 je zřícenina chráněna jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 518686} {"src_title": "Andrej Babkin", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, inženýr.", "content": "Narodil se ve městě Brjansk na západě tehdejší Ruské sovětské federativní socialistické republiky v evropské části Sovětského svazu. Po střední škole v letech 1986–1990 studoval na Brjanském insitutu dopravního strojírenství, od roku 1990 obor systémy zabezpečení životních podmínek na Moskevském leteckém institutu Serga Ordžonikidzeho. Studium na institu dokončil roku 1995. Od roku 1997 pracoval ve společnosti RKK Energija. Roku 2006 získal titul kandidát věd. V RKK Energija začal jako řadový inženýr, který se podílel na vývoji nástrojů pro činnost při výstupech do vesmíru, od roku 200 působil i při testech skafandrů a jako podpůrný potápěč při nácviku výstupů do vesmíru v bázenech Střediska přípravy kosmonautů. Postupně se vypracoval na náčelníka skupiny pro technické zabezpečení pátrací a záchranné služby na místech přistání kosmických lodí Sojuz; věnoval se i organizačně-technickým aspektům výstupů do vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Kosmonautem se snažil stát od roku 1999 (přestože ještě neplňoval podnikovou podmínku alespoň tříletého zaměstnání v RKK Energija. Při náboru roku 2006 k němu měli výhrady lékaři, prošel až při následujícím náboru roku 2010; dne 26. dubna 2010 získal doporučení Státní meziresortní komise k zařazení do oddílu kosmonautů RKK Energija (společně s Sergejem Kuď-Sverčkovem). O měsíc později, 26. května 2010 byl příkazem ředitele Roskosmosu Anatolije Perminova zařazen do oddílu kosmonautů RKK Energija jako kosmonaut-kandidát, absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a po složení závěrečných zkoušek získal 12 listopadu 2012 kvalifikaci zkušební kosmonaut. Již předtím, v souvislosti se sjednocením ruských oddílů kosmonautů, odešel z Energije a od 22. ledna 2011 je kosmonautem v oddílu Střediska přípravy kosmonautů Roskosmosu, od 3. prosince 2012 na pozici zkušebního kosmonauta. V říjnu 2017 se dostal do záložní posádky pro let Sojuzu MS-10 (start v říjnu 2010, Expedice 57/58), nicméně v dubnu 2018 byl z posádky vyřazen kvůli odkladu startu modulu Nauka a souvisejícím snížením počtu ruských kosmonautů na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) ze tří na dva. V červenci 2018 se objevil v sestavě Expedice 61/62 se startem v Sojuz MS-15 očekávaným v říjnu 2019, ale v dubnu 2019 byl přesunut do Expedice 63/64 s plánovaným startem v Sojuzu MS-16 na jaře 2020, koncem roku 2019 přečíslované na Expedici 62/63.", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrej Nikolajevič Babkin (; * 21. dubna 1969, Brjansk) je od roku 2010 ruský kosmonaut, původně inženýr společnosti RKK Energija. Připravuje se svůj první let do vesmíru na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) v dubnu 2020 v rámci Expedice 62/63.", "tgt_summary": null, "id": 237423} {"src_title": "Viadukt v Chrástu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Technické údaje.", "content": "Most tvoří dva krajní pilíře a dva střední pilíře, mezi nimi jsou tři pole příhradové konstrukce. Výška mostu je 25,7 m, celková délka mostu je 105 m. Most byl uveden do provozu v roce 1862 a železničnímu provozu slouží dodnes. Patří k několika stavbám na českém území, o kterých se traduje, že je postavil známý projektant Gustave Eiffel, ale není to tak.", "section_level": 1}, {"title": "Historie mostu.", "content": "Za účelem spojení radnického uhelného revíru na hlavní trať Praha-Plzeň bylo vydáno 18. května 1862 povolení ke stavbě mostu od Ministerstva průmyslu a obchodu. Nejdřív bylo údolí řeky Klabavy přemostěno šestipatrovou dřevěnou konstrukcí, která měřila 190 metrů a sloužila jako lešení pro finální stavbu mostu, ale také jako provizorní most pro obsluhu trati, díky tomu byla trať uvedena do provozu už 1. dubna 1863. Oba mosty měli shodně 3 pole s délkou každého pole 37 metrů. Původní železný most tvořený Schifkornovými nosníky, nesený pilíři a z boků kamennými terasami, byl uveden do provozu v říjnu 1863. Tato konstrukce byla vyrobena v železárnách bratří Kleinů v Sobotíně. V okamžiku dokončení byl druhý nejvyšší most v Rakousku Uhersku. Původně mělo jít také o dvoukolejný most, ale z kapacitních důvodů toto rozříření nebylo provedeno. V roce 1892 byla Skifornova soustava nahrazena ocelovou nýtovanou konstrukcí. Byla vyrobena v pražské mostárně při Českomoravských strojírnách. Byla smontována na poli u města a natažena lokomotivou na stávající most, který měl být poté odstaněn a nahrazen novou konstrukcí. Výměna byla zahájena 2. srpna. Ve středu 3. srpna kolem 19:00 spadla během nahrazování konstrukce konstrukce na pilíř asi z výšky 0,8 metrů, při tom zahynuli tři pracovníci a devět dalších bylo zraněno. 25. srpna byl provoz obnoven. Druhé pole bylo vyměněno od 2. do 5. září, třetí oblouk byl vyměměn 5. - 8. října. V letech 2002 až 2003 byl konstrukce zpěvněna a natřena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viadukt v Chrástu je postaven na železniční trati Ejpovice – Radnice (trať číslo 176). Ve vzdálenosti 700 m od zastávky Chrást u Plzně překonává údolí Klabavy. Byl rekonstruován v letech 2002 až 2003 a v roce 2003 znovu uveden do provozu.", "tgt_summary": null, "id": 1192729} {"src_title": "Volarský dům", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na území Čech nezvyklý typ domu začali stavět protestantští horští dobytkáři, kteří přišli do Volar v 16. století z Tyrolska nebo Štýrska. Dne 7. dubna 1506 bylo obyvatelům Volar Petrem z Rožmberka uděleno mimo jiné právo bezplatného získávání dřeva pro stavební účely i jako otopu. Toto právo později potvrdil i císař Rudolf II. a v roce 1810 Josef II. ze Schwarzenbergu. Hospodářský rozkvět města, přes které vedla jedna z větví Zlaté stezky z Pasova do Prachatic, se projevil i ve výstavbě nových domů. V roce 1653 je ve Volarech uváděno 167 roubených staveb. Nejstarší datované domy jsou čp. 70 (rok 1786) a čp. 71 (rok 1794). Největší koncentrace domů byla v části nazývané „Na Vajgaru“ (Am Weiger). Tato část města byla v průběhu let 1950–1960 zcela zničena. Při požáru města dne 22. července 1863 bylo zničeno 62 domů, především na levém břehu Volarského potoka. Rovněž byl poničen farní kostel svaté Kateřiny Alexandrijské. Požár bylo údajně vidět až v Linci. Po této katastrofě nařídil písecký krajský úřad některá opatření: Ta jsou zobrazena na Stavebním regulačním plánu, který vyhotovil ve dnech 28.–30. července 1863 zastupující královský krajský inženýr S. Wernak. Po roce 1945 došlo k odsunu německého obyvatelstva. V té době se ve Volarech nacházelo 85 roubených domů. Jednalo se tehdy o nejrozsáhlejší dochovanou část města sestávající z roubených budov v Evropě. Nově příchozí čeští obyvatelé z různých konců Československa a Slováci z Rumunska, kteří sem byli přesídleni, nenašli vztah k této architektuře a dávali přednost bydlení ve zděných domech. Domy chátraly. V padesátých letech 20. století byly některé dokonce prodány zájemcům jako palivové dříví. V roce 2007 se ve Volarech nacházelo 18 roubených domů. V roce 2017 je uváděno již jen 14 domů. Žádný z domů není v původním stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tento typ horského domu je koncipován tak, aby umožňoval provoz hospodářství i v zimních měsících. Vše se tedy nachází pod jednou střechou. Dům je patrový, přízemí je zděné nebo dřevěné, horní patro pak dřevěné. Dům je krytý sedlovou střechou s malým sklonem, původně šindelovou nebo prkennou střechou, zatíženou kameny. Půdorys bývá nepravidelný. V přízemí se obvykle nacházejí: síň s ohništěm (Flur), světnice (Stube), kuchyně nebo černá kuchyně, komora, stáj. stodola (Scheuer) případně další hospodářské místnosti. Některé domy mají také sklep. Dispozice byla obvykle třítraktová, kdy prostřední část byla průjezdná a nacházela se zde síň a mlat (Tenne). Na jedné straně průjezdu byly v přední části světnice a chlévy, na druhé straně vejminek. Za nimi pak stodola. V patře byla na straně do ulice jedna nebo dvě světnice, ze kterých se vycházelo na pavlač. Ta spočívala na dřevěných krakorcích a byla krytá přesahem střechy. Od poloviny 19. století mívala zdobené zábradlí. Zbývající prostory patra sloužily jako stodola, seník nebo pro další hospodářské účely. Menší domy byly pouze dvoutraktové.", "section_level": 1}, {"title": "Základy a stěny.", "content": "Některé domy mají kamenný sokl, jinde jsou prahové trámy položeny přímo na zem. Jen některé domy mají sklep z kamenného zdiva, ale jen pod malou částí obytných prostor. Volarské domy jsou srubové nebo polosrubové. Původně byly pouze ze dřeva. Jako ochrana před nebezpečím požáru byly později dřevěné stěny zevnitř nebo i zvenčí omítány. Dalším stupněm ochrany proti ohni bylo, že se stěny místností, kde se topilo (obvykle kuchyně a síň), a dále stěny chlévů stavěly z kamenného zdiva. V 19. století pak přibývá domů, které mají všechny stěny přízemní části zděné a pouze druhé podlaží bylo roubené. Roubené části jsou postaveny z tesaných ostře hraněných trámů, kladených na sebe bez mezer. Jejich rozměry byly obvykle v poměru 5 : 7 (šířka : výška), rozměry se pohybují v rozmezí šířka 18–20 cm × výška 20–23 cm. Vzhledem k tomu, že rozměry domů byly velké a že trámy o délce 15–20 metrů nebylo možné získat, respektive by byly příliš drahé, nastavovaly se kratší trámy na tupo (na sraz). Nejčastěji se používalo dřevo smrkové, méně dřevo borovice nebo modřínu. Impregnace trámů se prováděla volskou krví. Na návětrné straně domu byly srubové stěny chráněny před povětrnostními vlivy vrstvou šindelů. Trámy na nárožích se spojovaly „na rybinu“, v patře pak i jednoduchým přeplátováním, kdy bývají jednotlivé trámy zajištěny proti posunutí dřevěnými kolíky. Původně se při stavbě nepoužívaly kovové prvky. Je zajímavé, že tento typ staveb byl stabilní a domy se nezřítily ani když byly poškozené požárem.", "section_level": 2}, {"title": "Otvory a prostupy.", "content": "Okenní a dveřní otvory byly prováděny během vlastní stavby srubových stěn. Do těchto otvorů jsou vložena dvojitá deštená okna. Každé okenní křídlo má pak dvě nebo tři pole. Dveře byly jednoduché. Vstupní dveře byly obyčejně vloženy do vrata vjezdu. Vrata byla bez prahu. Zárubně tvořily svislé trámy, nadpraží pak vodorovný trám, který navazoval na roubené stěny. V hospodářských částech domu se ve štítových stěnách a někdy i v podélných stěnách nacházejí otvory velikosti přibližně 50 × 25 cm. Ty sloužily k ventilaci stodoly a seníků. Poté, co se změnil účel těchto částí domu z hospodářského na obytný, byly tyto otvory dodatečně osazeny okny.", "section_level": 2}, {"title": "Stropy, krov a střecha.", "content": "Stropy byly trámové s prkenným záklopem. Nad průjezdem středem domu býval strop vyšší. V obytných místnostech byla naopak výška místnosti kvůli úspoře vytápění snižována dalším stropem, kdy na trámky (takzvané „rákosníky“) byl pokládán prkenný záklop. Volarské domy mají sedlové střechy o velmi malém sklonu (přibližně 23°). Krokve jsou podpírány stojatou stolicí. Pro velkou délku krokví jsou mezi vrcholovou a okapní vaznici vloženy na každé straně ještě jedna nebo dvě mezilehlé vaznice. Sloupky vazby jsou někdy nahrazeny roubenými stěnami podkroví. Přesah střechy do stran byl až jeden metr, přesah střechy nad pavlačí byl až 1,5 metru. Krytina střech byla buď šindelová nebo prkenná. U šindelových střech byly používány šindele bez drážky a bez upevnění hřebíky, volně položené na latě. Rozměry šindelů byly přibližně 50 × 10 × 1,5 centimetrů. Byly kladeny ve dvou vrstvách, poté byly překryty latěmi nebo kulatinou a zatíženy kameny. Prkenné střechy kryla prkna, silná 2,5–3 centimetrů a široká 20–25 centimetrů. Prkna se kladla delší stranou ve směru spádu a to buď s přesahem 4–6 centimetrů, nebo na sraz, kdy spoje byly překryty latěmi o šířce 6–8 cm. Hřeben střechy byl pak zakryt dvěma podélnými prkny s přesahem. Některé střechy měly dřevěné okapy, jiné byly bez okapů. Oba tyto druhy krytiny byly náročné na údržbu, a proto byly během 20 století nahrazeny modernějšími krytinami (plech, azbestocement, lepenka, betonové tašky).", "section_level": 2}, {"title": "Názvy domů – domovní jména.", "content": "Volarské domy měly svá domovní jména. Ta odkazovala zpravidla na jméno stavitele domu, i když se později majitel změnil. Někdy odkazuje na křestní jméno, přezdívku nebo i jméno posměšné. Obyvatelé Volar používali často spíše jméno „po chalupě“ než své skutečné příjmení.", "section_level": 1}, {"title": "Vesnická památková rezervace.", "content": "Přestože se do konce 20. století dochovalo jen několik domů volarského typu, byla severní část města vyhlášena nařízením vlády České republiky č. 127/1995 Sb. ze dne 24. května 1995 vesnickou památkovou rezervací.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam dochovaných domů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dobrá.", "content": "Většina domů v obci, žádný není památkově chráněn.", "section_level": 2}], "src_summary": "Volarský dům alpského typu () je na území České republiky ojedinělý typ venkovského dřevěného domu, jenž se vyskytuje v šumavském městě Volary, které proto někdy bylo nazýváno „alpským městečkem na Šumavě“. Mimo Volary se vyskytuje ještě v sousední obci Dobrá a další jeden dům se nachází v Železné Rudě. Další, do současnosti nedochované domy, se nacházely v Českých Žlebech, Lenoře, Hůrce a Vimperku. V širším okolí Šumavy (Chodsko, Klatovsko, Plánicko) se vyskytují domy volarským stylem více nebo méně ovlivněné. ", "tgt_summary": null, "id": 1839717} {"src_title": "Kostel Nejsvětější Trojice (Andělská Hora)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě kostela stávala ve středověku dřevěná kaple zasvěcená Panně Marii. První písemná zmínka o kapli pochází z roku 1393, kdy se zde uctívalo gotické sousoší Korunování Panny Marie z roku 1393, zničené v době reformace. Jižně od kaple kdysi stávala poustevna, o níž se traduje, že kolem roku 1500 v ní žila zbožná řádová sestra Ludmila, dcera tehdejšího majitele panství. V době kdy zdejší hrad a Andělskou Horu obsadil a od roku 1430 šest let vlastnil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, byla kaple husity nejspíš vypálena. Teprve po konci husitských válek byla kaple znovu postavena a někdy před rokem 1529 zasvěcena Nejsvětější Trojici. Ke kapli a nedalekému léčivému prameni u staré lípy se odedávna konaly poutě věřících. U zázračné studánky, kde nemocní hledali uzdravení, býval umístěn obraz Svaté Trojice. Na místě starého poutní kaple nechal majitel kysibelského panství hrabě Heřman Jakub Černín postavit v letech 1698–1712 nový barokní kostel podle plánů Giovanniho Battisty Alliprandiho. Poměrně dlouhá doba výstavby, trvající 14 let, souvisela nejspíš s nedostatkem peněz. Správa kostela byla svěřena Řádu trinitářů, který zrušil císař Josef II. roku 1783. Roku 1753 dostal kostel od hraběte Ludwiga Hartiga, pána na zámku ve Stružné, skvostné varhany a v témže roce ozdobil strop kostela svými malbami Josef Kramolín, umělec žijící v té době v Karlových Varech. Ještě před rokem 1842 byl kostel přeměněn na hřbitovní. Po druhé světové válce započala zkáza kostela. Kostel byl po celá desetiletí vystaven řádění vandalů. Obrovské škody napáchala v kostele banda opilých mladíků o velikonocích roku 1963 a mnoho následujících vloupání. Inventář byl odcizen či zničen, včetně unikátního trojbokého oltáře a z kostela zůstala jen troska. Úsilím několika nadšenců se podařilo prosadit opravu kostela. V letech 2004–2005 proběhla rozsáhlá rekonstrukce pod dohledem Národního památkového ústavu za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky. Dne 8. července 2006 proběhlo otevření obnoveného kostela pro veřejnost. Kostel slouží jako kulturní a společenské centrum, je zde provozována obřadní síň a výstavní prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Areál kostela s hřbitovem vycházející z typické barokní symboliky Nejsvětější Trojice, jejímž symbolem je posvátný trojúhelník, vyjadřující trojjedinost Boží. Půdorys jednolodního kostela má tvar rovnostranného trojúhelníka se zkosenými nárožími. V osách jednotlivých stran ohradní zdi byly symetricky umístěny tři otevřené postranní kaple, z nichž se dochovaly dvě. Trojboká sloupková zvonička je završena trojbokou jehlancovou stříškou. Stěny kostela jsou prolomeny po třech velkých oknech a v prostoru mezi okny a v nárožích členěny mohutnými pilastry, vynášejícími profilovanou korunní římsu. Číslo tři se opakuje i v počtu oken. V nárožích byly původně tři obdélné vchody s kamennými portály, dva z nich však byly v polovině 20. století zazděny. Zachován zůstal pouze severní vchod. Trojúhelník tvoří i půdorys hřbitova, při jehož ohradní zdi rostou památné Andělské lípy. Uměleckou hodnotu trojičného kostela doplňoval i hřbitov. Cenná byla zejména porcelánová malovaná náhrobní deska s námětem Kladení Krista do hrobu, dílo kysibelské porcelánky z počátku 19. století. Rovněž studánka s léčivým pramenem byla v trojbokém roubení. V kapli Olivetské hory byly hodnotné barokní sochy Krista a jeho apoštolů, díla zakoupená v Tyrolsku.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Vnitřní prostor kostela je plochostropý, krytý fabionovým stropem. Strop původně zdobila hodnotná freska Nejsvětější Trojice od českého malíře Josefa Kramolína z roku 1783. Ta však byla znehodnocena přemalbou z roku 1905. Vybavení interiéru tvořil unikátní barokní tabernáklový oltář od pražského sochaře Františka Preisse z doby po roce 1710. Stával přímo ve středu kostela. V nástavcích jednotlivých oltářů se nacházely tři shodná sousoší Nejsvětější Trojice. Nad hlavním vchodem byl výjev Ukřižovaného Krista v Trojici. Na dvou stranách mohutných fabionů se dochovaly fragmenty původní výmalby, malba na třetí straně je novodobá, provedená podle dochované fotografie. Nad třemi postranními oltáři byly na fabionech v obdélných rámcích malby Josefa Kramolína z roku 1783. Při pravé straně hlavního vchodu býval na sloupu umístěn latinský pamětní nápis s datací 1783. Na kruchtě nad severním vchodem bývaly barokní varhany z roku 1753 od německého varhanáře Johanna Paula Trampela z Adorfu. Ve zvoničce kostela bývaly původně zavěšeny dva zvony. Větší a starší zvon, nesl jméno hraběte Humberta Černína a letopočet 1673, byl patrně přenesen z původní kaple. Starý inventář z roku 1737 uvádí tři zvony. Další malé zvonky byly ve zvoničkách v postranních kaplích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kostel Nejsvětější Trojice je římskokatolický raně barokní, původně poutní, později hřbitovní kostel v Andělské Hoře v okrese Karlovy Vary. Areál kostela s přilehlým hřbitovem a dvěma kaplemi je chráněn jako kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": null, "id": 2383797} {"src_title": "Světový pohár v biatlonu 2019/2020 – Oberhof", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Program závodů.", "content": "Oficiální program:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh závodů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sprinty.", "content": "V Oberhofu byl nedostatek sněhu a proto jej pořadatelé dovezli kamióny z Veltins-Areny v Gelsenkirchenu, kde se 10 dní před tím konala biatlonová exhibice. Závodilo se za mlhy a poprvé zde do světového poháru nastoupila juniorka Tereza Voborníková. Nezasáhla tři terče a skončila na 84. pozici. Ani dalším českým biatlonistkám se příliš nedařilo: nejlépe dojela Eva Kristejn Puskarčíková na 17. místě s jednou chybou při střelbě vstoje a solidním během. O šest pozic za ní skončila Markéta Davidová, která nezasáhla celkem tři terče. Sice běžela lépe, ale v rychlosti střelby byla až na 95. místě ze 100 startujících. S náskokem zvítězila Norka Marte Olsbuová, která běžela a střílela velmi rychle. Především ale jako jediná z vedoucích závodnic neudělala ani jednu chybu na střelnici. Druhá dojela především díky rychlému běhu Němka Denise Herrmannová. Poprvé v tomto ročníku světového poháru se tak dostala německá reprezentantka na stupně vítězů. V závodu mužů se oproti čtvrtku oteplilo, sníh zůstal jenom na tratích, zmizela mlha, ale pršelo. Závod se proto uskutečnil na 2,5km trati, která se jela čtyřikrát. Poprvé v tomto ročníku závodil Tomáš Krupčík, který přes léto prodělal opakovanou boreliózu a nemohl dostatečně trénovat. Udělal stejně jako Michal Šlesingr jednu chybu, ale protože se celkově více chybovalo, dojeli oba i s průměrným běžeckým časem na 34. a 35. místě. Lépe se dařilo Ondřeji Moravcovi, který střílel čistě a jel i o něco rychleji, což mu pomohlo ke konečné 11. pozici, nejlepšímu umístění v tomto ročníku. Do Oberhofu vůbec vůbec nepřijel Johannes Thingnes Bø, který už předem prohlásil, že nebude v tomto a v dalších podnicích startovat a bude doma s manželkou očekávat narození potomka. Toho využil Martin Fourcade, který v druhém kole jel první, ale jen s několikavteřinovým náskokem. Vstoje však jako jediný z předních závodníků zastřílel čistě a s náskokem zvítězil.", "section_level": 2}, {"title": "Štafety.", "content": "V první polovině závodu žen se v čele překvapivě drželo Švýcarsko, které si vypracovalo náskok až 40 vteřin. Pak však Aita Gasparinová nezvládla střelbu vstoje a do čela se dostala trojice Francie, Norsko a Švédsko. Z nich nejméně střeleckých chyb v posledním úseku udělala Tiril Eckhoffová a Norky proto zvítězily. Švýcarky dojely páté. Česká štafeta neuspěla: Jessica Jislová střílela obě položky čistě, ale pomalu běžela. Lucie Charvátová vleže zasáhla všechny terče, ale vstoje musela na trestné kolo. Markéta Davidová běžela rychle, ale přidala ještě dvě trestná kola a předávala Evě Kristejn Puskarčíkové na 14. pozici. Ta čistou střelbou zlepšila české umístění na desáté místo v cíli. V české mužské štafetě udělali nechali trenéři odpočívat Ondřeje Moravce, který měl před sebou nedělní závod s hromadným startem. Na posledním úseku jej nahradil Tomáš Krupčík. Michal Šlesingr na prvním a Michal Krčmář na druhém po třech chybách. Krčmář však běžel rychleji a zlepšil českou pozici až na třetí průběžné místo. Jakub Štvrtecký tuto pozici udržoval až do střelby vstoje, kdy zasáhl osmi náboji jen dva terče a musel jet tři trestná kola. Předával na osmém místě. Tomáš Krupčík tuto pozici přes tři střelecké chyby a pomalejší běh v závěru udržel do cíle. Čelo závodu se dramaticky měnilo. Zpočátku vedli Norové, ale překvapivě se před ně dostal na celý svůj druhý úsek Bělorus Sergej Bocharnikov. Pak si však Norové vzali vedení zpět a Johannes Dale a Vetle Sjåstad Christiansen si postupně vypracovali půlminutový náskok. Nor však musel po poslední střelbě na trestné kolo a předjel jej Francouz Quentin Fillon Maillet. Christiansen si uchoval více sil, v posledním stoupání Francouze předjel a s jistotu zvítězil. Norové tak vyhráli šestou mužskou štafetu v řadě. Závod byl střelecky náročný: např. norská, francouzská a německá štafeta se umístily na stupních vítězů, přestože všechny jely po dvou trestných kolech.", "section_level": 2}, {"title": "Závody s hromadným startem.", "content": "V závodě žen nestartovala Eva Kristejn Puskarčíková, protože byla mírně nachlazená. Naopak díky neúčasti některých vedoucích závodnic se do startovní listiny k Markétě Davidové dostala i Lucie Charvátová. Při první střelbě udělala Charvátová jednu chybu, zlomila pak hůlku, ale dostala hned novou a odjížděla třináctá; Davidová se třemi chybami byla na 28. místě. Ta se pak už jen zlepšovala: přidala sice čtyři další nezasažené terče, vše ale vyrovnala čtvrtým nejlepším běžeckým časem. V cílové rovině předjela Švédku Linn Perssonovou a dojela dvanáctá. Charvátová se naopak vinou horší střelby a pomalého běhu propadala a dokončila na 27. pozici. V čele závodu se dlouho střídala Norka Tiril Eckhoffová s Běloruskou Irynou Krjukovovou. Při třetí a čtvrté střelbě však obě udělaly po čtyřech chybách a dostala se před ně Finka Kaisa Mäkäräinenová, která si vedoucí pozici udržela až do cíle a zvítězila. Eckhoffová se díky rychlému běhu dostala na druhé místo, když v posledním stoupání předjela krajanku Marte Olsbuovou Røiselandovou, Krjukovová dojela sedmá. Závod se jel za výrazně se měnícího větru: žádná biatlonistka nezasáhla všechny terče a jen pět udělalo méně než pět chyb. V závodu mužů se opět projevil nedostatek sněhu, takže se jelo na kratším okruhu. Větrné podmínky byly oproti ženskému závodu lepší, přesto nikdo nebyl střelecky bezchybný. V čele se od druhé střelby udržoval Arnd Peiffer, a když při třetí udělal méně chyb Martin Fourcade, dostal se s náskokem na první místo, které bezpečně udržel až do cíle. Peiffer v cílové rovině předjel Francouze Simona Desthieux a dojel druhý. Z českých závodníků se lépe dařilo Michalu Krčmářovi, který se sice po třetí střelbě propadl až na 20. místo, ale další čistou střelbou se posunoval dopředu. V cílové rovině za sebou udržel Matveje Jelisejeva a dojel na 9. pozici. Ondřej Moravec dělal méně chyb, ale běžel a střílel pomaleji. V cíli mu patřilo 12. místo.", "section_level": 2}], "src_summary": "4. podnik Světového poháru v biatlonu v sezóně 2019/2020 probíhal od 9. do 12. ledna v německém Oberhofu. Na programu podniku byly závody ve sprintu, s hromadným startem a štafety mužů a žen. Naposledy se zde jel Světový pohár v biatlonu minulý rok, v Oberhofu se jezdí světový pohár v biatlonu každoročně.", "tgt_summary": null, "id": 1245993} {"src_title": "Světový pohár v biatlonu 2019/2020 – Nové Město na Moravě", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Program závodů.", "content": "Oficiální program:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh závodů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sprinty.", "content": "V závodě žen se Markétě Davidové podařilo před prázdnými tribunami potřetí v tomto ročníku stanout na stupních vítězů. Závod rozjela nejlépe Němka Denise Herrmannová, která startovala mezi prvními. V těžkých střeleckých podmínkách, kdy vítr měnil velmi rychle směr i rychlost, dokázala zastřílet obě položky rychle. K tomu přidala jako v mnoha jiných závodech rychlý běh a po dojezdu do cíle se dlouho udržovala s náskokem na prvním místě. Markéta Davidová běžela také velmi rychle. Když však při první střelbě nezasáhla jeden terč, klesla do druhé desítky pořadí, ale brzy ztrátu dojela, vstoje zastřílela bezchybně a do posledního kola odjížděla na druhém místě se ztrátou 32 vteřin na Herrmannovou. Pak sice zpomalila, přesto dojela průběžně druhá, ale se ztrátou téměř 50 vteřin. Těsně po ní jela Francouzka Anaïs Bescondová, která neudělala na střelnici žádnou chybu a dostala se před Davidovou. Tu pak ještě ohrožovala Finka Mari Ederová, která však nedokázala 20vteřinový náskok Davidové v posledním kole dohnat. Ostatním českým reprezentantkám se nedařilo: body získala už jen Lucie Charvátová, které s třemi nezasaženými terči dojela na 39. místě. „Myslím si, že je to úžasné a zároveň smutné. Když si představím, co by se za normálních okolností dělo... Mám radost za Markétu, ale jinak radost nemám,\" komentoval medaili bez diváků předseda českého biatlonu Jiří Hamza. Také v závodu mužů se česká reprezentace dočkala výborného výsledku, i když oproti ženám ne medailového. Do průběžného pořadí se brzy dostal Francouz Quentin Fillon Maillet, který čistě střílel, velmi rychle běžel a dojel do cíle s velkým náskokem. Brzy po něm jel Nor Tarjei Bø, který také čistě střílel, ale neběžel tak rychle, takže dojel na průběžně druhém místě. Všechny však předjel favorit závodu další Nor Johannes Thingnes Bø. Střílel čistě, v každém kole byl nejrychlejší a zaslouženě zvítězil. Vedoucí závodník Světového poháru Martin Fourcade běžel také rychle, ale nezasáhl jeden terč při první střelbě a střílel pomaleji – skončil tak šestý. Michal Krčmář začal závod pomaleji, ale zrychlil po bezchybné položce vleže. Čistě zastřílel i vstoje a odjížděl jako sedmý. V posledním kole jel rychleji než Martin Fourcade, Jakov Fak a Emilien Jacquelin, v průběžném pořadí se dostal před ně a dojel na konečném čtvrtém místě, což bylo jeho nejlepší umístění ve Světovém poháru za poslední tři roky. Smůlu měl Jakub Štvrtecký – po bezchybné střelbě vleže upadl v polovině druhého kola v tzv. „Bouškově zatáčce“ a rozbil si pažbu. Přesto s náhradní zbraní zastřílel i vstoje čistě a dokončil jako druhý z českých závodníků na 31. místě. Ondřej Moravec sice s jednou chybou dojel na 42. pozici; v průběžném pořadí Světového poháru však neklesl a vybojoval si tak účast v nedělním závodu s hromadným startem. Sprint byl podle reportérů zřejmě posledním individuálním závodem v kariéře pro Michala Šlesingra. Ten při každé střelbě udělal po jedné chybě a dojel na 58. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Štafety.", "content": "V závodě žen se zpočátku udržovaly v popředí Italky, ale když Federica Sanfilippová v druhém úseku vleže třikrát chybovala, dostaly se do čela Ukrajinky. Vedly průběžné pořadí s malou přestávkou až do poslední střelby, kdy však Olena Pidhrušná musela na trestné kolo. Toho využily Norky (které se až do šesté střelecké položky propadaly), a i když do posledního kola vyjížděla Tiril Eckhoffová s náskokem jen čtyři vteřiny na Francouzku Anaïs Bescondovou, dokázala jí ujet a zvítězit před ní o téměř půl minuty. Třetí dojely Němky, když Denise Herrmannová před posledním stoupáním předjela ukrajinskou i ruskou štafetu. České reprezentantky začaly dobře, Jessica Jislová udělala tři chyby na střelnici, ale solidním během zvláště v posledním kole se dokázala dostat na osmé místo se ztrátou 40 vteřin. Markéta Davidová však po bezchybné střelbě vleže udělala vstoje čtyři chyby, jela trestné kolo a jen díky nejlepšímu běžeckému času předávala stále na osmém místě se stejnou ztrátou. Lucie Charvátová musela po střelbě vleže i vstoje absolvovat po jednom trestném kole a klesla na 10. místo. Eva Puskarčíková na posledním úseku na trestné kolo nemusela, ale na obě položky potřebovala všechny náhradní náboje, a tak českou štafetu neposunula výše a zůstala tak desátá. Závod mužů byl posledním závodem kariéry pro Michala Šlesingra. Jel na prvním úseku, vleže udělal jednu chybu, ale vstoje zastřílel svoji poslední položku čistě a předával na sedmém místě. Ondřej Moravec po něm udělal také jen jednu chybu vleže a po rychlé jízdě v posledním kole předával Jakubovi Štvrteckému na čtvrtém místě. Ten jel také rychle, na střelby vleže i vstoje přijížděl vždy na druhém místě, ale vstoje zasáhl osmi ranami jen dva terče. Po třech trestných kolech klesl o deset míst. Michal Krčmář pak vleže přidal další trestné kolo a přes rychlý běh zlepšil pozici české štafety jen na 12. místo. Zvítězila norská štafeta, která se od druhé předávky udržovala v čele a které pak Tarjei Bø na předposledním a Johannes Thingnes Bø na posledním neustále náskok navyšovali. Druzí dojeli Ukrajinci – celý závod se udržovali mezi prvními, ale rozhodující byla celkově dobrá střelba (jen pět nezasažených terčů) a nejrychlejší běh Dmytro Pidručného v posledním kole. Dostali se tak na stupně vítězů po devíti letech. Kromě pátého místa německé štafety bylo největším překvapením až 15. pozice francouzských biatlonistů, kdy Emilien Jacquelin na druhém úseku nevystřílel všechny náboje, za což byl penalizován dvěma trestnými minutami.", "section_level": 2}, {"title": "Závody s hromadným startem.", "content": "V závodu žen měla smůlu jediná česká startující Markéta Davidová. Nejdříve při příjezdu k první střelbě upadla. Ztratila ale jen málo a navíc pak zastřílela čistě, takže odjížděla na 10. místě. Také při druhé položce vleže neudělala žádnou chybu a posunula se na čtvrté místo. Pak se však začaly projevovat problémy s lyžemi – v každém kole ztrácela na nejlepší běžkyně stále více, až v posledním přes půl minuty. Navíc při obou střelbách vstoje udělala po dvou chybách, takže se v pořadí propadala a dojela dvacátá. V čele jela od druhé střelby Norka Tiril Eckhoffová, která čistě střílela a i v běhu se udržovala mezi nejlepšími. Při závěrečné střelbě sice minula jeden terč, ale měla už takový náskok, že jí žádná ze soupeřek nepředjela. Druhé a třetí místo obsadily Švédka Hanna Öbergová a Němka Franziska Preussová, které jako jediné z prvních deseti závodnic zastřílely poslední položku čistě. V závodě mužů zvítězil největší favorit Nor Johannes Thingnes Bø, i když tentokrát nebylo jeho vítězství tak suverénní jako v mnoha předchozích závodech. Při každé z prvních tří střeleb udělal po jedné chybě, ale vždy se mu podařilo dřív nebo později dojet vedoucí závodníky a střílet společně s nimi. Až poslední střelbu zvládl bezchybně o odjížděl z ní čtyři vteřiny za jediným celkově čistě střílejícím, Francouzem Emilienem Jacquelinem. Toho však u prvního mezičasu předjel a s jistotou zvítězil. O třetí místo celé poslední kolo bojovala skupina čtyř závodníků, z nichž nejvíce sil měl v posledním stoupání Němec Arnd Peiffer. Českým reprezentantům se nedařilo: Ondřej Moravec i Michal Krčmář udělali po třech chybách na střelnici, a protože ani jim nejely nejrychleji lyže, skončili na 19. a 20. pozici.", "section_level": 2}], "src_summary": "7. podnik Světového poháru v biatlonu v sezoně 2019/2020 probíhal od 5. do 8. března 2020 ve Vysočina aréně v českém Novém Městě na Moravě. Předběžný program podniku uveřejnil organizátor, Český svaz biatlonu, v březnu 2019, později byly zaměněny závody mužů a žen a byly přidány i přesné časy stratu jednotlivých závodů. ", "tgt_summary": null, "id": 1895908} {"src_title": "Jezuitská kolej (Český Krumlov)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jezuity do Českého Krumlova pozval tehdejší majitel panství, Vilém z Rožmberka, aby omezil rozmach protestantství v kraji. Se svou čtvrtou manželkou Polyxenou, rozenou z Pernštejna, roku 1586 založil jezuitskou kolej na místě šesti starších měšťanských domů. Výstavba koleje trvala do roku 1588. Autorem architektonického návrhu byl rektor pražské koleje, Alexandr Vojta, některé úpravy provedl také rožmberský dvorní stavitel ze Švýcar, Baldassare Maggi z Arogna. Ke koleji náležela také budova prelatury, která byla přímo spojena patrovou chodbou s farním kostelem svatého Víta, která jezuité využívali. Jezuitům byla k dispozici také menší kaple Matky Boží. Jezuité budovu využíval až do roku 1773, kdy byl řád zrušen v rámci josefinských reforem. Poté budova sloužila vojenským potřebám, avšak kvůli incidentu s městskou radou byla zdejší posádka 1887 zrušena. O rok později dům vydražil Adolf rytíř Jungmann a věnoval jej České záložně, načež další rok budova sloužila jako středisko českojazyčné menšiny ve městě.", "section_level": 1}, {"title": "Hotel Růže.", "content": "Poté zde roku 1889 vznikl hotel Růže, který v budově sídlí dosud. V hotelu Růže, který byl hlavním střediskem české kultury ve městě, byl 3. listopadu 1918 ustanoven český Národní výbor v Českém Krumlově. V jeho čele stanul významný českokrumlovský národní buditel, schwarzenberský lékař MUDr. Josef Kulich. Toto zasedání krumlovských Čechů bylo v reakcí na události po rozpadu rakousko-uherského soustátí, kdy se němečtí občané cítili ohrožení a vyjádřili se pro připojení kraje k Šumavské župě, jejímž hlavním městem měl být Krumlov. V budově bývalé jezuitské koleje, která si svou renesanční podobu dochovala dodnes, proběhla v 80.–90. letech 20. století celkové rekonstrukce, při níž byla řadu renesančních prvků obnovena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bývalá jezuitská kolej v Českém Krumlově je renesanční budova v ulici Horní 154 v Českém Krumlově, části Vnitřní Město. V budově dnes sídlí Hotel Růže.", "tgt_summary": null, "id": 1491133} {"src_title": "František Filip ze Šternberka", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Majetkové poměry a kariéra.", "content": "Narodil se v rodovém pražském paláci jako syn hraběte Františka Damiána ze Šternberka (1667–1723) a jeho manželky Marie Josefy z Trauttmansdorffu (1681–1742). Měl dva starší bratry, Adolfa Vratislava a Václava Josefa, kteří zemřeli v dětství. Po otcově úmrtí se stal dědicem fideikomisu Častolovice-Zásmuky, panství Cerhenice a rodového paláce na Malé Straně. V době jeho nezletilosti přikoupili poručníci statek Chocenice se dvěma vesnicemi, které pak František Filip připojil k Cerhenicím. Na častolovickém panství zřídil v okolí Třebechovic oboru o rozloze přes 2 000 hektarů, kterou nechal oplotit a zřídil zde lovecký zámeček \"Filipsruhe\". V roce 1758 prodal státu panství Cerhenice-Chocenice, protože Marie Terezie měla zájem o pozemky v okolí vítězné bitvy u Kolína pro zřízení panství Ústavu šlechtičen. V roce 1775 se častolovické panství stalo jedním z center nevolnického povstání, došlo i k obležení zámku v Častolovicích, Františka Filipa se to ale nijak nedotklo, protože v té době jako vysoký dvořan pobýval ve Vídni. V letech 1745–1748 byl vyslancem Českého království u říšského sněmu v Řezně, poté v letech 1749–1763 zastával post rakouského vyslance u polského královského a saského kurfiřtského dvora. Funkci opustil po smrti polského krále Augusta III. a za své služby získal v roce 1763 rakouský Řád zlatého rouna. V letech 1765–1780 byl nejvyšším hofmistrem Marie Terezie. Zemřel ve Vídni a pohřben je ve františkánském klášteře v Zásmukách.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Oženil se v katedrále sv. Štěpána ve Vídni v roce 1731 s hraběnkou Marií Leopoldinou ze Starhembergu (1712–1800), dcerou bývalého císařského vyslance v Londýně Konráda Zikmunda ze Starhembergu (1689–1727).", "section_level": 1}], "src_summary": "František Filip hrabě ze Šternberka (21. srpna 1708, Praha – 9. ledna 1786, Vídeň) byl český šlechtic, diplomat a dvořan z rodu Šternberků. Od mládí působil v diplomacii a byl dlouholetým vyslancem v u říšského sněmu a ve Varšavě. Poté získal Řád zlatého rouna (1763) a byl nejvyšším hofmistrem císařovny Marie Terezie (1765–1780). V Čechách vlastnil panství Častolovice a Zásmuky.", "tgt_summary": null, "id": 1632894} {"src_title": "Jezuitská kolej (Kutná Hora)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již v roce 1624 potvrdil Ferdinand II. Habsburský záměr vybudovat v Kutné Hoře jezuitskou kolej. Jezuité přišli do nekatolické Kutné Hory na pozvání nejvyššího mincmistra a reformačního komisaře Viléma Ilburka z Vřesovic roku 1626. Místo pro kolej však bylo určeno až císařovým dekretem z 18. dubna 1633. Poměrně netypicky nebyla kolej umístěna v centru města, ale za hradbami v prostoru mezi Hrádkem a Chrámem svaté Barbory, nepochybně proto, že v centru města by nebylo možné bez nákladného vykupování měšťanských domů a jejich následných demolic postavit kolej plánované velikosti. Tak jako v jiných městech využili jezuité i zde zpočátku ke své činnosti stavebně upravené měšťanské domy a stavbu vlastní koleje připravovali především získáváním nutných finančních prostředků. 2. března 1667 uzavřel rektor koleje P. Jan Molitius smlouvu s významným italským, v Praze působícím architektem Giovannim Domenico Orsim. Již 1. října 1666 byla budoucí stavba vyměřena a 8. května byl slavnostně položen základní kámen. Stavba však pro nedostatek finančních prostředků postupovala velmi zvolna. Teprve 1. listopadu 1678 se mohli jezuité nastěhovat do severního křídla. Orsi založil stavbu velmi důkladně, včetně systému odvádění spodní a splaškové vody. Zemina vytěžená při stavbě severního křídla byla užita pro vyrovnání terénu podél východního křídla a vytvoření terasy pro pozdější galerii soch světců. Po smrti Orsiho (1679) pokračovala ve stavbě podle původního plánu stavební huť Carla Luraga. Východní křídlo koleje má délku 180 m a je členěno 33 okenními osami. Roku 1716 byla dokončena nárožní věž proti kostelu sv. Barbory, realizace plánovaného jižního křídla ale neproběhla. V té době byla již hotova terasa před kolejí. Rozsáhlá sochařská výzdoba, pro kterou je tento prostor přirovnáván ke Karlovu mostu v Praze, byla zhotovena mezi lety 1709–1716. Autorem soch je pravděpodobně jezuitský sochař František Baugut. Jako poslední bylo vybudováno střední křídlo obsahující kuchyň a v prvním nadzemním patře velký letní refektář. Při rekonstrukci v letech 2004-2010 zde byly odkryty raně barokní nástěnné malby, jejichž autorem je patrně jezuitský malíř Hermann Schmidt. V letech 1721-1733 byla na raně barokních základech středního křídla zbudována věž. Na stavbě tohoto křídla, které se jako jediné odlišuje od Orsiho návrhu, je doložen Kilián Ignác Dientzenhofer. Křídlo bylo dokončeno až kolem roku 1750. Ještě předtím vznikla krytá visutá chodba z koleje do chrámu sv. Barbory. Podle archivních zpráv se v přízemí severního křídla nacházela barokní lékárna se zdobenou klenbou a na blíže neurčeném místě bylo v prvním patře koleje divadlo, které procházelo dvěma podlažími. Po zrušení řádu roku 1773 sloužila kolej jako vojenská kasárna a špitál. V letech 1776–77, 1843–44 a 1856–58 proběhly další stavební zásahy, při nichž byly především upraveny některé interiéry pro osádku kolem 1000 vojáků a ve dvorním traktu byly přistavěny tři záchodové věže. Výraznou změnou exteriéru pak bylo snesení střední věže, která byla vyšší než obě dochované věže krajní. Odstraněna byla také podklenutá barokní chodba propojující kolej s chrámem svaté Barbory. Roku 1988 byla Jezuitská kolej rozhodnutím vlády ČR určena jako budoucí sídlo Středočeské galerie. Rozsáhlé archeologické a stavebně-historické průzkumy a rekonstrukce probíhaly v letech 2004-2010, kdy byla Středočeská galerie v Kutné Hoře (GASK) slavnostně otevřena. Během těchto prací byla např. objevena na druhém nádvoří vzácná barokní pec na vápno, která pochází z doby budování koleje.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rozsáhlá budova koleje měla být původně vybudována na souměrném půdorysu ve tvaru písmene E. Protože však nebylo vybudováno jižní křídlo, má budova tvar písmene F. Vznosná, dvoupatrová budova s nárožními věžemi, jež lze charakterizovat jako čtyřboké se skosenými nárožími, je členěna pomocí raně barokního štukového tvarosloví. Přízemí budovy zaujímá bosáž na kterou nasedají pilastry vysokého řádu, nad nimiž jsou uplatněny úseky kompletního kladí. Okenní osy jsou v prostoru mezi prvním a druhým patrem zdůrazněny vpadlými poli. Členění fasády je dále obohaceno vloženými lisénovými rámy. V přízemí jsou okna vložena do slepé arkády. Horizontálně je průčelí obohaceno zdvojením oken středního a bočních rizalitů. Interiér koleje je ve všech křídlech řešen jako dvojtrakt s užší průběžnou chodbou situovanou poněkud nezvykle při vnitřním průčelí. Architektonické působení rozměrného hlavního průčelí bylo výrazně pozměněno demolicí střední věže v 19. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jezuitská kolej v Kutné hoře je barokní stavba z let 1667–1750 postavená podle návrhu významného italského, v Praze působícího architekta Giovanniho Domenica Orsiho.", "tgt_summary": null, "id": 2136206} {"src_title": "Accolade Holding", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie společnosti.", "content": "Skupina Accolade byla založena v roce 2011 a jejími majiteli jsou Milan Kratina a Zdeněk Šoustal, kteří se stále aktivně podílejí na přípravě a realizaci projektů a vyhledávají příležitosti pro další růst a rozvoj. V roce 2014 expandovala společnost do Polska, které se díky otevřenému přístupu k investorům, především z řad západoevropských společností, stalo centrem výroby a aktivit mnoha světových firem. Polské parky vyrostly ve velké míře na místech bývalých brownfieldů, které se tak podařilo znovu přivést k životu a vytvořit pracovní místa s přidanou hodnotou. Od svého založení se společnosti podařilo vybudovat rozsáhlé portfolio komerčních nemovitostí po celé České republice a Polsku. Od roku 2018 investuje Accolade do průmyslových projektů také v Německu a roku 2019 do portfolia přibylo také Slovensko. Dynamický růst potvrdilo i ocenění od prestižního magazínu Financial Times, který společnost zařadil na 56. příčku v žebříčku nejrychleji rostoucích firem v Evropě do TOP 5 v oboru nemovitostí a prvenství v rámci firem z České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Síť industriálních parků Accolade.", "content": "V roce 2019 skupina Accolade provozovala 26 industriálních parků. Mezi nájemníky skupiny Accolade patří například společnosti GE Aviation, Tchibo, DHL, DB Schenker, TRW, Swiss Krono a řada dalších. K 31. 12. 2019", "section_level": 1}, {"title": "Udržitelnost.", "content": "Skupina Accolade investuje výhradně do výstavby průmyslových budov splňujících certifikaci BREEAM alespoň na stupni \"Velmi Dobré\" v České republice respektive \"Dobré\" v Polsku. Certifikace zaručuje vysokou míru šetrnosti jak na životní prostředí a pracovní podmínky pro zaměstnance, tak i na energetickou soběstačnost budovy. Budova Accolade připravená pro distribuční centrum kosmetiky Estée Lauder provozované společností DHL v chebské průmyslové zóně je certifikována jako BREEAM Excellent. A zařadila se tak mezi nejlépe hodnocené stavby v regionu střední Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Navazování na průmyslovou tradici.", "content": "Skupina aktivně vyhledává lokality s průmyslovou tradicí a chátrajícím výrobním areálům vdechuje nový život. Podíl revitalizovaných brownfieldů v Polsku přesáhl 50 %, v České republice je to 22 %. Revitalizaci starého areálu připravuje skupiny i v německé Bochumi, kde moderní hala nahradí bývalou továrnu OPEL.", "section_level": 1}], "src_summary": "Accolade Holding, a.s. (Skupina Accolade) je česká investiční společnost společnost působící v šesti zemích EU. Poskytuje infrastrukturu pro podnikání v Evropě, a to nejčastěji pro společnosti z oblastí e-commerce, zpracovatelského průmyslu a logistiky. ", "tgt_summary": null, "id": 1908798} {"src_title": "Hej rup!", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Továrník Jakub Simonides (Jan Werich) je svým konkurentem Worstem (Josef Skřivan) na pět dnů a pět nocí „uklizen“ do ústraní v baru \"Pokker Club\". Během těchto pěti dnů se akcie jeho podniku propadnou natolik, že Simonides končí na dlažbě. Setkává se s nezaměstnaným dělníkem Filipem (Jiří Voskovec), se kterým si zkoušejí neúspěšně vydělat peníze jako zahradníci či cestáři. Při žehlení kalhot parním válcem jim válec ujede. Při honičce za ním se setkávají s mladou ženou Martou (Helena Bušová), která dělala barmanku v podniku, kde Simonides strávil oněch pět dní. Ta posléze předá Simonidesovi jeho ztracenou peněženku, ve které nachází dopis, že mu zůstává jedna parcela i s domem. Společně se chystají přestěhovat do onoho domu, který je ale pouze nedostavěnou hrubou stavbou. Simonides s Filipem začínají s dostavbou, přidávají se k nim další nezaměstnaní a společnými silami dostaví dům, pořídí krávu a vybudují mlékárenské družstvo Hej Rup!. Worst se snaží Simonidese opět zbavit, ale místo toho Hej Rup! skupují jeho akcie a přebírají jeho továrnu sami. Zajimavosti Při natáčení scény, kdy neřízený válec vjel mezi hosty zahradní restaurace, zahynul herec Adolf Heidrich-Marek, kterému bylo 64 let a svého času byl ředitelem jednoho z tehdejších divadel. Do komparsu se dostal náhodou, špatně chodil a při natáčení se díval do kamery. Byl kvůli tomu přesazen na jiné místo vedle dalšího statisty. Tomu se podařilo včas uskočit, na Heidrich-Marka měla ale údajně spadnout plátěná kulisa, spadl přímo pod parní válec a byl na místě mrtev. Tato scéna nebyla do filmu z pochopitelných důvodů zařazena. Při následujícím soudním řízení byl režisér Martin Frič obviněn z nedostatečných bezpečnostních opatření a byl odsouzen na pět měsíců s odkladem na podmíněnou dobu dvou let. Později byl za oběť nehody občas uváděn Vladimír Marek, bratr herečky Xeny Longenové, který ve filmu rovněž hrál (člena správní rady kujícího s ostatními pikle), avšak ten zemřel až roku 1938. Další zajímavostí je, že se zde poprvé v komparzu před kamerou objevuje sedmnáctiletý Vlastimil Brodský.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hej rup! je česká komedie Martina „Mac“ Friče z roku 1934. Film ukazuje těžký úděl nezaměstnaných (Jan Werich a Jiří Voskovec), kteří si spolu s dalšími založí mlékárenské družstvo, a tím se jim vrátí životní optimismus. ", "tgt_summary": null, "id": 1563108} {"src_title": "Otevřený software", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ESA byla zřízena Úmluvou o založení ESA ze dne 30. května 1975. V nové agentuře byly sjednoceny Evropská organizace pro výzkum vesmíru (ESRO – \"European Space Research Organisation\") a Evropská organizace pro vývoj startovacích zařízení (ELDO – \"European Launch Development Organisation\"), která se stala její součástí pod názvem Evropské centrum výzkumu vesmíru a technologií (ESTEC - \"European Space Research and Technology Centre\").", "section_level": 1}, {"title": "Členské státy, rozpočet a organizační struktura.", "content": "Členy ESA je dvacet dva států: Belgie, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Rumunsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. Slovinsko a Lotyšsko mají podepsanou s ESA smlouvu o spolupráci PECS (trvání pět let), která jim umožňuje zapojení se do většiny programů a je předstupněm k plnému členství. Česko začalo o plném členství v ESA vyjednávat v červnu 2007 a stalo se plnohodnotným členem dne 12. listopadu 2008. Kanada, která díky své formální příslušnosti k britskému Společenství národů má úzké vztahy s Evropou, je od roku 1979 spolupracující zemí a zapojuje se do vybraných projektů ESA na základě vzájemných smluv. ESA také spolupracuje s Evropskou unií, na které ale je formálně nezávislá. Rozpočet ESA na rok 2006 byl schválen členskými státy na ministerské konferenci v prosinci 2005 v Berlíně ve výši necelé €3 miliardy. Jedná se sice o druhý největší rozpočet kosmické agentury po NASA, ale v porovnání s americkým kosmickým programem je zhruba jen čtvrtinový (rozpočet NASA je přibližně €13 miliard). Na druhou stranu má ale většina členských zemí svůj vlastní kosmický program, takže celkové výdaje na kosmický výzkum jsou v Evropě téměř dvojnásobné a některé projekty (jako např. navigační systém Galileo) jsou také finančně podpořeny EU. V roce 2011 se rozpočet zvýšil na 3,9 miliardy €. Český podíl byl 10,4 milionu €. Pro rok 2015 byl sestaven rozpočet ve výši 4,4 miliardy € a příspěvek ČR byl 14,2 milionu €.", "section_level": 1}, {"title": "Specializovaná střediska.", "content": "Centrála agentury je umístěna v Paříži. ESA vybudovala postupem času několik specializovaných středisek.", "section_level": 1}, {"title": "ESTEC.", "content": "V nizozemském Noordwijku je umístěno vývojové středisko pro satelitní technologie ESTEC (angl. \"European Space Research and Technology Centre\"). Je vzdáleno od amsterodamského letiště 45 minut jízdy autem. Pracuje zde 1 600 odborníků, z nichž je pět Čechů. Zde byly zkoušeny dvě automatické lodě ATV, které dopravily materiál na vesmírnou stanici ISS.", "section_level": 2}, {"title": "ESOC.", "content": "V německém Darmstadtu je umístěno Evropské středisko vesmírných operací (angl. \"European Space Operations Centre\" — ESOC), odkud jsou řízeny družice a kosmické sondy.", "section_level": 2}, {"title": "EAC.", "content": "Středisko pro výcvik evropských astronautů EAC (angl. \"European Astronaut Centre\") se nachází rovněž v Německu, ve městě Kolín nad Rýnem.", "section_level": 2}, {"title": "ESRIN.", "content": "Nedaleko Říma, ve městě Frascati, se nachází výzkumné středisko ESRIN (angl. \"European Space Research Institute\"), jehož úkolem je mimo jiné shromažďovat, ukládat a dále distribuovat data z družic a sond. Bylo založeno roku 1966 a do provozu uvedeno o pět let později. V roce 2004 převzalo funkci ústředního střediska pro dálkový průzkum naší planety. Mimo to zajišťuje hospodářskou agendu ESA, odtud jsou zadávány soutěže, zakázky a je zde spravována webová prezentace ESA. Dále má na starost vše kolem nové kosmické rakety VEGA.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika členem.", "content": "Dne 18. června 2008 proběhlo hlasování o vstupu Česka do ESA, během kterého byla jednomyslně vyjádřena podpora jejímu vstupu do organizace, do prosince probíhala ratifikace smluv a začleňování. Dne 8. července 2008 byla smlouva o přistoupení Česka k ESA podepsána. Za ČR byl signatářem český premiér Mirek Topolánek, za ESA její generální ředitel Jean-Jacques Dordain. Dohodu 18. září 2008 schválil Senát Parlamentu České republiky, 25. září také poslanecká sněmovna a v říjnu 2008 ji podepsal prezident ČR Václav Klaus. Dne 12. listopadu 2008 se Česká republika stala plnohodnotným členem organizace uložením smlouvy na francouzském ministerstvu zahraničí v Paříži. 14. listopadu 2008 byla česká státní vlajka vztyčena po boku vlajek ostatních členských států před budovami Evropské kosmické agentury. V roce 2011 se Česká republika podílela na projektech družic Swarm, Proba 2 a na přípravě atomových hodin pro ISS. Trojice satelitů Swarm i s českými přístroji odstartovala v listopadu 2013 na oběžnou dráhu Země.", "section_level": 1}, {"title": "Program ESA.", "content": "ESA vysílá své kosmonauty na základě smluv s Roskosmosem loděmi Sojuz k vesmírné stanici ISS. Provozuje rakety Ariane, které vynášejí kosmické družice na oběžnou dráhu. Vypouštěla ATV, která sloužila jako zásobovací vesmírná loď pro ISS. ESA společně s NASA provozovala laboratoř Spacelab, kterou vynášel raketoplán Space Shuttle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská kosmická agentura (\"European Space Agency\", \"ESA\"; \"Agence spatiale européenne\", \"ASE\") je mezivládní organizace pro využití vesmíru, která má v současnosti 22 členských států včetně České republiky. Sídlo jejího ředitelství je v Paříži a její jednotlivá centra jsou ve zbytku Evropy. Zaměstnává zhruba zaměstnanců (včetně subdodavatelů a zaměstnanců jednotlivých státních kosmických agentur) a v současnosti má roční rozpočet přibližně 6 miliard €. ", "tgt_summary": null, "id": 2423454} {"src_title": "František Kordač", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kollár pocházel z venkovského zemědělsko-řemeslnického rodu, jeho otec byl rychtářem. V letech 1807–1809 studoval na gymnáziu v Kremnici, ale vrátil se domů ještě téhož roku a otec ho dal do učení na řezníka. To však mladého Jána Kollára nebavilo, a tak odešel z domova. V letech 1810–1812 studoval na gymnáziu v Banské Bystrici. Roku 1812 odešel na evangelické lyceum do Prešpurku, kde studoval až do roku 1815. Poté působil až do roku 1817 jako vychovatel a od roku 1817 studoval protestantskou teologii na univerzitě v Jeně (Německo). Zde se seznámil s Frederikou Wilhelminou Schmidtovou, dcerou německého pastora, do které se zamiloval. V skrytu duše zřejmě doufal, že se Wilhemina stane jeho manželkou, ale její rodiče tomuto vztahu nepřáli. Po studiích roku 1819 Kollár přijal úřad evangelického duchovního v Pešti, kde s přestávkami působil třicet let. V roce 1834 se stal prvním předsedou \"Spolku milovníků slovenské řeči a literatury\". Ve své lásce vytrval a Wilhemina, které přezdíval Mína, se stala jeho celoživotní inspirací a múzou. Přestože byla původem Němka, stala se pro Kollára předobrazem slovanské ženy a ve svých dílech ji povyšoval na slovanský ideál krásy. Jejich vztah došel naplnění až po sedmnácti letech odloučení, 22. září 1835, kdy se z nich konečně stali manželé. Mína se slovensky ani česky nikdy nenaučila a vychovávala děti v německém jazyce. Od roku 1819 Kollár působil v Pešti nejprve jako uherský vikář, po schválení úřadu slovenského kazatele pro Pešť se stal tamním slovenským kazatelem. Nesouhlasil se snahou osamostatnit slovenštinu jako nezávislý jazyk, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských vzdělanců a spisovatelů v čele s Ľudovítem Štúrem. Tento spor vyvrcholil roku 1848, kdy byl svými odpůrci zajat. Osvobodilo ho císařské vojsko a za své služby byl roku 1849 povolán do Vídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě. Jeho rodný dům shořel do základů 16. srpna 1863. Požárem zůstala netknutá jen sýpka, která byla z celého domu jako jediná postavena z kamene. V roce 1974 v ní bylo vytvořeno muzeum. Ján Kollár byl původně pohřben na vídeňském hřbitově Sv. Marxe (Skt. Marx Friedhof), po zrušení tohoto hřbitova byl jeho hrob přenesen na nový Vídeňský ústřední hřbitov a nakonec byl dne 16. května 1904 přenesen na Olšanské hřbitovy v Praze. Jeho hrob s pomníkem se zde nachází na I. obecním hřbitově na křižovatce hlavních cest.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cestopis.", "content": "Dále napsal celou řadu menších děl, příspěvků do časopisů a novin. Značné množství těchto děl se týkalo jazyka. Kollár se též zabýval rukopisy (Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský) a došel k názoru, že jsou pravé.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz a pozůstalost.", "content": "Několik předmětů z osobní pozůstalosti manželů Kollárových včetně snubních prstenů a Jánovy kadeře vlasů s ověřovacím podpisem MUDr. Jindřicha Matiegky na štítku, stejně jako návrh pomníku a portrétní busta jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze. Bronzová busta byla odhalena rovněž v Panteonu Národního muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V díle Slávy dcera oslavil Jan Kollár i tehdejší moderní dopravní prostředek – draisinu, kterou sám používal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ján Kollár, někdy také Jan Kollár (29. července 1793 Mošovce – 24. ledna 1852 Vídeň), byl básník, jazykovědec, historik a evangelický duchovní slovenského původu, píšící česky, významná osobnost českého národního obrození a slovenského národního obrození, propagátor ideje slovanské vzájemnosti panslavismu. Psal i pod pseudonymem \"Čechobratr Protištúrsky\".", "tgt_summary": null, "id": 184818} {"src_title": "Pavel Kohout (spisovatel)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Nástup na trůn (51–49 př. n. l.).", "content": "Kleopatra byla jmenována spoluvladařkou svého otce, Ptolemaia XII., počátkem roku 51 př. n. l. V této době jí podle dobových záznamů bylo sedmnáct let. Pravděpodobně v květnu téhož roku Ptolemaios XII. zemřel. Podle jeho závěti se stala královnou spolu se svým bratrem Ptolemaiem XIII., kterému bylo deset, maximálně dvanáct let. Spoluvláda znamenala v tehdejších podmínkách Egypta manželství. Jelikož král byl nezletilý (podle egyptského práva byla Kleopatra již zletilá) vznikl triumvirát (Achillás, Theodótos a Porthein tj. velitel vojska, vychovatel a učitel Ptolemaia XIII.), který vytvořil tzv. poručnickou radu a převzal moc v Egyptě. S tímto stavem Kleopatra nesouhlasila a prohlásila radu za nelegitimní a docílila zrušení poručnictví nad sebou, nad spolukrálem Ptolemaiem XIII. však poručnictví trvalo dále. Již v srpnu 51 př. n. l. se vztahy mezi Kleopatrou a radou vyhrotily a Kleopatra vládla prakticky sama, na úředních listinách z tohoto období je podepisována pouze ona a mince byly raženy taktéž pouze s jejím portrétem. Kleopatra se v tomto období opírala o moc římské říše, která byla v tomto regionu dominantní. Toto její chování porušovalo ptolemaiovskou tradici, podle které osamoceně vládl král. To vzbuzovalo nelibost, v roce 50 př. n. l. situaci zkomplikovala neúroda způsobená nedostatečnými záplavami Nilu. Dalším nepříznivým faktorem bylo vypuknutí občanské války v Římě a následná Pompeiova žádost o obilí. Kleopatra nemohla tuto žádost odmítnout, a přestože se jí podařilo tuto žádost radikálně snížit, vypuklo v Egyptě povstání, které navíc posílil fakt, že z Egypta byla stažena i část římských vojáků. Kleopatra tak v roce 49 př. n. l. musela utéci z Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatra v exilu (49–48 př. n. l.).", "content": "Není známo, kam Kleopatra uprchla, jisté je, že se jí podařilo utéci i s dostatečným množstvím zlata, aby mohla uvažovat o zahájení bojů o svůj návrat k moci. Zdá se pravděpodobné, že z Egypta odjela do Arábie, kde nalezla podporu, a odtud pak do Sýrie. Zde se jí podařilo postavit armádu, se kterou se chtěla pokusit o obsazení Egypta. Proti této armádě vytáhl Achillás s králem. Dříve než se mohly tyto armády střetnout, došlo k události, která tuto válku rozhodla jinak. Do Egypta uprchl Pompeius, který byl poražen v římské občanské válce. Poručnická rada se tak dostala do bezvýchodné situace a jakékoliv její jednání by vedlo ke stejným následkům. Nakonec se rozhodli Pompeia popravit (28. července 48 př. n. l.). Dva dny po Pompeiově příjezdu dorazil do Alexandrie i Julius Caesar, který ho pronásledoval a Ptolemaios mu jako dar předložil Pompeiovu hlavu a doufal, že si ho tak nakloní. Caesara to rozzlobilo a prohlásil, že zavraždili římského konzula a jeho zetě a že tato smrt pro římského občana takového postavení je potupou Říma. Vzniklé situace ovšem využil ve svůj prospěch a s jednou polovinou legie, s níž do Egypta přišel, zůstal a začal situaci v Egyptě řešit – dosadil Kleopatru na trůn.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatra a Caesar.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k moci (do bitvy u Kanóbu; březen 47 př. n. l.).", "content": "Do této situace se velmi rychle podařilo vložit Kleopatře. V zásadě existují dvě možné verze, jak se tam Kleopatra ocitla – podle jedné si ji nechal Caesar předvolat, podle druhé mu nabídla setkání. Plútarchos uvádí literárně nejoblíbenější verzi, totiž že se do paláce dostala zabalená v koberci. Za této situace se Caesar rozhodl uznat Kleopatřin nárok na trůn a jako spoluvládce určil Ptolemaia XIII. Toto rozhodnutí bývá často připisováno Kleopatřině kráse, ale ačkoliv Caesar měl slabost pro ženy, tímto rozhodnutím pouze naplnil vůli Ptolemaia XII. Proti rozhodnutí se však vzbouřili Egypťané, Ptolemaios XIII. odmítl rozpustit své vojsko a Achillos zaútočil na římské vojsko. Za této situace se Kleopatřina mladší sestra Arsinoé přidala na stranu povstalců a prohlásila se královnou; na stranu povstalců se přidal i Ptolemaios XIII. Ačkoliv byl Caesar ve velké početní nevýhodě, dokázal bránit královský palác až do příjezdu posil, poté povstání razantně potlačil. V březnu 47 př. n. l. porazil povstalce v bitvě u Kanóbu, při níž se Ptolemaios XIII. utopil a Arsinoé byla zajata.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Kleopatry do odjezdu do Říma (46 př. n. l.).", "content": "Po tomto vítězství prohlásil Caesar za platnou vůli Ptolemaia XII. a prohlásil Kleopatru za egyptskou královnu. Protože Ptolemaios XIII. zahynul, přidělil jí jako spoluvládce jejího ještě mladšího bratra Ptolemaia XIV. (bylo mu deset let). Vliv Ptolemaia XIV. na vládu byl však nepatrný. Po těchto úspěších Caesar pozval Kleopatru k plavbě po Nilu, tato cesta po Egyptě trvala dva měsíce a někdy bývá v literatuře označována jako svatební; ačkoli ke svatbě mezi nimi nedošlo, lze říci, že fakticky byli něco jako manželé. Podle egyptských zvyklostí byla Kleopatra považována také za manželku Ptolemaia XIV. Po této cestě musel Caesar opustit Egypt, ale zanechal v něm tři legie. Krátce po Caesarově odjezdu, 23. června (podle některých zdrojů 13. června, případně se den neuvádí vůbec) 47 př. n. l. se Kleopatře narodil syn, za jehož otce označila Caesara. Ten toto tvrzení nikdy nepopřel a historici se shodují v názoru, že skutečně šlo o Caesarova syna. Tento syn sice dostal jméno Ptolemaios (XV.) Filopatór Filométór (milující otce a matku), ale je známější pod přezdívkou Kaisarión nebo Caesarion, tj. malý Caesar. Po odjezdu Caesara byla pozice Kleopatry jako královny pevná a její vláda pokračovala v politice Ptolemaiovců s logickou orientací na Římskou říši.", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt v Římě (do 44 př. n. l.).", "content": "V červnu roku 46 př. n. l. se Kleopatra rozhodla odjet do Říma, na tuto cestu vzala svého syna i bratra spoluvládce Ptolemaia XIV. Oficiálním důvodem k návštěvě bylo uzavření stálé spojenecké smlouvy mezi Římem a Egyptem. Po celém městě se ale šířily řeči, že je to jen záminka k setkání milenců. Římanům Kleopatra do oka moc nepadla, zvlášť těžkým soustem pro ně bylo, když Caesar nechal vystavit její sochu ve Venušině chrámu, čímž ji prakticky vyzvedl na úroveň bohů. S Caesarem prý Kleopatra začala vymýšlet velmi ambiciózní plány na vybudování velkého světového impéria. Ty se ovšem zhroutily po tom, co byl Caesar zavražděn (15. března 44 př. n. l.). Kleopatra zůstala v Římě do přečtení závěti J. Caesara, krátce po jeho zavraždění. V této závěti však její syn nebyl ustanoven Caesarovým dědicem. Jelikož si během svého pobytu udělala v Římě řadu nepřátel a na mnoho významných osobností zapůsobila vyloženě nepříznivě, rozhodla se raději pro návrat do Egypta. Z její politiky je patrné, že si uvědomovala, že v Římě dojde k občanské válce, proto se snažila být neutrální.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Kleopatry do bitvy u Filipp (42 př. n. l.).", "content": "Po návratu z Říma zemřel její bratr, spoluvládce a manžel Ptolemaios XIV.; podle mnoha dobových autorů ho nechala otrávit, což není nepravděpodobné, ale důkazy pro toto tvrzení nejsou. Místo Ptolemaia XIV. dosadila na trůn jako spoluvládce svého a Caesarova syna Caesariona, ten však nebyl všeobecně uznán, proto nebývá některými autory označován jako Ptolemaios XV. Mezitím v Římě vypukla již zmíněná občanská válka, jejímiž hlavními aktéry byli Marcus Antonius a Octavianus (pozdější císař Augustus). Kleopatra se snažila nezatáhnout do této války Egypt, to však již nebylo možné. Vzhledem k faktu, že se již nešlo opírat o římské vojáky, hledala podporu u Egypťanů. Již v roce 44 př. n. l. poskytla římské egyptské jednotky k dispozici Dolabelovi, ten však byl poražen, stejnou pomoc pak odmítla poskytnout jeho přemožiteli, čímž se nuceně dostala na stranu Octaviana. V roce 43 př. n. l. byla v Egyptě opět neúroda a Kleopatra poskytla zdarma příděly mouky chudým; tím získala značnou popularitu, kterou ještě posílila podporou obnovy chrámů. Těmito kroky si zajistila podporu prakticky všech skupin obyvatelstva.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatra a Marcus Antonius.", "content": "Po bitvě u Filipp byl Marcus Antonius jako jeden z vítězů pověřen urovnáním problémů ve východní části Římské říše, v této době se Kleopatra snažila vystupovat jako suverénní vladařka, nezávislá na Římu. To Marcus Antonius akceptoval a zorganizoval setkání, které proběhlo zcela v režii Kleopatry. Kleopatra se do tohoto dalšího římského vůdce a zároveň Caesarova přítele zamilovala a on do ní také. Marcus Antonius žil s Kleopatrou, ale pak se na žádost Říma musel oženit s Octavianovou sestrou Octavií, tu však opustil a vrátil se ke Kleopatře a oženil se s ní.Měli spolu tři děti, a to dvojčata – dceru Kleopatru Seléné a syna Alexandra Hélia, a poté ještě syna Ptolemaia Filadelfa.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatřina smrt (30 př. n. l.).", "content": "V průběhu námořní bitvy u Actia, v níž Antonius podlehl Octavianovu loďstvu vedenému Markem Agrippou, Kleopatra uprchla, aby se ukryla. Antoniovi zaslala zakódovaný dopis, který si Antonius zřejmě špatně vyložil a pochopil jej tak, že spáchala sebevraždu. Proto žádal svého sloužícího, aby jej probodl mečem, sloužící však odmítl a sám sebe raději zabil, než by na Antonia vztáhl ruku. Antonius tedy sám nalehl na meč a v tu chvíli přišel další posel se zprávou od Kleopatry o tom, kde se ukrývá. Umírajícího Antonia k ní přinesli a on zemřel v jejím náručí. Octavianus si přál zbavit se Kleopatry, ale nechtěl mít její smrt na svědomí, proto jí zaslal zprávu, že bude vedena v ponižujícím vítězném pochodu Římem, i když to ve skutečnosti neměl v plánu. Jejím sloužícím řekl, že kdyby jevila známky toho, že chce spáchat sebevraždu, mají jen přihlížet. Kleopatra se skutečně nakonec otrávila poté, co se postarala o Antoniovo tělo. Přála si být pohřbena vedle Antonia. Byla poslední panovnicí starověkého Egypta, po její smrti připojil Octavianus (Augustus) državy Ptolemaiovců k římské říši, a vyjádřil dokonce svůj obdiv Kleopatře, přestože za jejího života ji na smrt nenáviděl a vyjadřoval se o ní jako o děvce, která očarovala jak Caesara, tak Antonia svými kouzly. Co se týče Kleopatřiných dětí, o jejich budoucnost se postaral právě Octavianus. Caesarova syna Ptolemaia-Caesariona nechal popravit. Důvody tohoto činu nejsou zcela jasné; obvyklé tvrzení, že mohl ohrožovat jeho postavení, jelikož byl skutečným Caesarovým synem, kdežto Octavianus byl pouhým nevlastním a proto měl Caesarion mnohem větší právo na Caesarovo dědictví než Octavianus, nemůže obstát. Jednak si Caesar Kleopatru nikdy nevzal a proto byl Caesarion podle zákonů nakonec prohlášen nelegitimním, jednak nebyl vůbec považován za Římana a nemohl se v Římě ucházet o žádné úřady. Ani sám Caesar ve své závěti na něj, krom spoluvlády v Egyptě, ničím dalším nepamatoval. Octavianus byl Caesarovým prasynovcem (stejně jako Marcus Antonius) a v závěti byl Caesarem adoptován, což byl obvyklý římský postup v případě, že muž neměl potomky mužského pohlaví. Adopce jej učinila naprosto zákonným synem a dědicem Caesara a jakékoli zpochybnění svého postavení se proto nemusel obávat. Lze pouze spekulovat, že tak učinil z osobních důvodů, či již ve snaze o anexi Egypta, které by Caesarion samozřejmě výrazně překážel. Jeho život tak byl krátký, na rozdíl od tří dětí ze vztahu Kleopatry s Markem Antoniem, které Octavianus svěřil do opatrování své sestře, Antoniově první manželce Octavii (která tak vychovávala celkem 10 dětí; ty, které měl Antonius s ní a s Fulvií a další, které měla s Marcellem). Po drtivé porážce u Actia roku 31 př. n. l. a následné smrti posledního římského spojence Marka Antonia i dosavadní legitimní královny Kleopatry se Ptolemaiovský Egypt ocitl v bezvýchodné pozici a byl zcela ovládnut a včleněn do Římské říše. Skončilo tak pro Egypt období helénské a poslední bašta diadochů Alexandra Velikého, která se v Egyptě udržela téměř 300 let, tak definitivně padla. S konečnou platností se tak naplnilo proroctví, že po Řecku bude další světovou velmocí Řím.", "section_level": 1}, {"title": "Kleopatřina postava v umění.", "content": "Život (v malířství tedy především smrt) Kleopatry VII. se stal inspirací pro mnoho umělců.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Obrazy Sochy", "section_level": 2}], "src_summary": "Kleopatra VII. Filopátor (69 – 12. srpna 30 př. n. l.), známá většinou jen pod jménem Kleopatra, byla egyptská královna pocházející z dynastie Ptolemaiovců. Protože se jedná o nejznámější Kleopatru, vyskytuje se v literatuře i pouze pod jménem Kleopatra, někdy Kleopatra Egyptská. Byla třetí dcerou krále Ptolemaia XII., kdo byla její matka je nejisté, ale předpokládá se, že se jednalo o sestru Ptolemaia XII.", "tgt_summary": null, "id": 307552} {"src_title": "Šoupátko", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Italský sonet.", "content": "Italský sonet zřejmě vymyslel Giacomo da Lentini, hlavní představitel sicilské školy za vlády Fridricha II. Později jej znovu objevil Guiltone d'Arezzo a přinesl jej do Toskány, kde jej také uzpůsobil místnímu jazyku. Sám pak složil téměř 300 sonetů. Další italští básníci tohoto období, tedy 13. století, skládali sonety, mezi nimi Dante Alighieri (1265–1321), Guido Cavalcanti (asi 1250–1300) a zvláště Francesco Petrarca (1304–1374). Voi ch’ascoltate in rime sparse il suono di quei sospiri ond’io nudriva ’l core in sul mio primo giovenile errore quand’era in parte altr’uom da quel ch’i’ sono, del vario stile in ch’io piango et ragiono fra le vane speranze e ’l van dolore, ove sia chi per prova intenda amore, spero trovar pietà, nonché perdono. Ma ben veggio or sì come al popol tutto favola fui gran tempo, onde sovente di me medesmo meco mi vergogno; et del mio vaneggiar vergogna è ’l frutto, e ’l pentersi, e ’l conoscer chiaramente che quanto piace al mondo è breve sogno. V původní podobě byl italský sonet rozdělen do osmiverší a šestiverší. Osmiverší obsahovalo propozici a šestiverší pak přineslo její řešení. Původní da Lentiniho sonet měl rýmovou strukturu \"a-b-a-b\", \"a-b-a-b\", avšak sonet brzy získal strukturu \"a-b-b-a\", \"a-b-b-a\". Šestiverší bylo možné rýmovat dvěma způsoby: \"c-d-e-c-d-e\" a \"c-d-c-c-d-c\". Později byla uvedena i další rýmová schémata. Devátý verš (tzv. \"volta\") tvořil obrat v celé básni a změnu tématu či atmosféry sonetu.", "section_level": 1}, {"title": "Anglický sonet.", "content": "Italský sonet zavádí do anglické literatury Thomas Wyatt na počátku 16. století, jehož sonety jsou však většinou překlady Petrarcových a Ronsardových sonetů. Následuje velká renesance sonetu anglicky píšícími autory, postupně sonet začíná obsahovat také nová témata: John Donne a George Herbert např. v 17. století píší náboženské sonety a John Milton obecně meditativní poezii. V této době také vzniká nové schéma sonetu, nazývané sonetem anglickým. Mezi básníky, kteří jej uvedli do života, patří Philip Sidney, Michael Drayton, Samuel Daniel a William Shakespeare, po němž se anglickému sonetu říká někdy též sonet shakespearovský. Anglický sonet tvoří tři čtyřverší a dvojverší. Toto závěrečné dvojverší (\"couplet\") pak přináší nečekaný tematický nebo obrazový obrat. Obvyklé rýmové schéma sonetu je \"a-b-a-b, c-d-c-d, e-f-e-f, g-g\". Samozřejmě angličtí a američtí básníci píší také sonety italské. Sonet \"The New Colossus\" (\"Nový kolos\") od Emmy Lazarusové, který je vyryt na bronzové desce na podstavci Sochy Svobody, má schéma \"abba abba cdc dcd\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sonet (z provensálského \"sonet\" nebo z italského \"sonetto\", tj. písnička) je literární poetický útvar, který vznikl v 1. pol. 13. století, vyznačující se přesně vymezenou strukturou 14 veršů a logickým členěním (14 veršů je rozdělených do dvou čtyřveršových a dvou trojveršových slok). V románských jazycích se v sonetech užívá obvykle hendekasylabu nebo alexandrínu, v angličtině jambického pentametru. Poněkud zastaralý český překlad slova sonet je \"znělka\".", "tgt_summary": null, "id": 162740} {"src_title": "Jizera (řeka)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Whitehead se narodil v Ramsgate v hrabství Kent v rodině anglikánského duchovního. Vystudoval na \"Trinity College\" v Camdridgi, kde po ukončení studií sám působil jako profesor matematiky. V letech 1911–1924 vyučoval aplikovanou matematiku a fyziku v Londýně a poté se na dalších 12 let stal profesorem filosofie na Harvardu. Od roku 1924 žil trvale v USA a plně se věnoval filosofii.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Whiteheadův myšlenkový vývoj bývá rozdělován do tří období. V prvním (do první světové války) se věnoval především matematice. Vedle \"Pojednání o obecné algebře\" (1890) napsal se svým bývalým studentem Bertrandem Russellem slavné \"Principia Mathematica\" (1910), na jejich druhém vydání (1925) se však už nepodílel. V druhém, londýnském období se Whitehead zabýval především fyzikou a filosofií vědy v dialogu s Einsteinovou teorií relativity a kvantovou teorií. Zároveň se věnoval také filosofii výchovy a napsal \"Cíle výchovy\" (1919). Kritizoval zejména mechanistické pojetí vzdělávání jako nabývání vědomostí. Mezi jeho nejvýznamnější filosofická díla patří \"Věda a moderní svět\" (1925). Jeho nejznámější dílo, \"Proces a realita\" (1929), již spadá do třetího období, kdy Whitehead usiloval o syntézu vědeckého, etického a estetického pohledu na svět. Jedním z hlavních pojmů této procesuální filosofie, kterou označoval jako „spekulativní“, je událost. Tvrdí, že celý vesmír je tvořen předivem událostí, jež neustále vznikají a zanikají. Událost je jakési dynamické kvantum časoprostoru. Whiteheadovo kumulativní pojetí vesmíru zpětně ovlivnilo některé zakladatele kvantové mechaniky, např. Nielse Bohra. Po emeritování roku 1937 Whitehead pokračoval v pravidelných neformálních seminářích pro studenty, které se konaly u něho doma. Sbírka jeho výroků, zaznamenaných při těchto setkáních, vyšla roku 1954 pod názvem \"Dialogy\". Po celý život se Whitehead věnoval také filosofii náboženství. Až do První světové války se sám pokládal spíše za agnostika, pak – i pod vlivem své irské ženy - inklinoval spíše ke katolictví, nebyl však církevně organizován.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Whiteheadovo originální myšlení se těžko prosazovalo, nakonec však mělo značný vliv na filosofii vědy, výchovy i náboženství. Jeho důraz na pohyblivou a „živou“ povahu skutečnosti, inspirovaný Henri Bergsonem, vedl ke změně pohledu na společnost i Vesmír. Jeho pedagogické myšlenky zůstávají stále aktuální a jeho „procesuální teologie“ ovlivnila řadu myslitelů ve světě, z Čechů zejména Ladislava Hejdánka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred North Whitehead (15. únor 1861, Ramsgate, Kent, Velká Británie – 30. prosinec 1947, Cambridge, Massachusetts, USA) byl filosof, fyzik a matematik, který se zabýval logikou, matematikou, filosofií vědy a metafyzikou. Teprve v druhé polovině 20. století začal být uznáván jako jeden z nejvýznamnějších anglo-amerických filosofů.", "tgt_summary": null, "id": 1013947} {"src_title": "Mandava", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Základní krok.", "content": "Charleston se tančí na osm dob buď sólově, s partnerem, nebo ve skupině (obvykle v řadách). Když se charleston tančí sólově nebo ve skupině, ruce se velmi často houpají vpřed a vzad podél těla, v protisměru souhlasné nohy. Prsty jsou napnuté, spojené a směřují do strany od těla, takže dlaně jsou vodorovně s podlahou. Je velmi jednoduché tancovat sólově charleston. Jeho jednoduchý a přizpůsobivý základní krok umožňuje koncentraci na jeho provedení a sladění s hudbou. Běžně se sólo tancoval pouze základní krok. Pokud se tančilo ve skupině, jeden z tanečníků vždy vyvolal a zatančil určitý krok (jako třeba otočku o 360 stupňů na místě, na 5–8 dobu), který pak zatančili všichni ostatní na začátku dalšího taktu a opakovali ho ještě další dva následující takty. Pokud „vyvolávač“ neurčil okamžitě další krok, vrátili se tanečníci ke kroku základnímu. Někdy byla vyvolána změna stran, kdy na 5–8 dobu tanečníci přeskočili napříč do strany na levou nohu a otočili se tak o 180 stupňů vlevo.", "section_level": 1}, {"title": "Párový charleston.", "content": "Základní krok závisel na stylu charlestonu, který měl být předveden. Charleston prodělal od dvacátých do třicátých let několik stylistických změn a také základní krok i držení se během rozdílných hudebních období měnilo. Charleston dvacátých let: Pán a dáma stáli čelem k sobě. Partnerova pravá ruka spočívala položena na zádech partnerky, mezi lopatkami. Partnerčina levá ruka spočívala na partnerově paži, nebo rameni. Partnerova levá a partnerčina pravá ruka byly dlaněmi na sobě, ve výšce očí. Základní krok pána: na první a druhou dobu se levá noha posune vzad a dotkne podlahy za tělem, ale váha se na ni nepřenáší. Na třetí a čtvrtou dobu se noha vrátí do základní polohy a je na ni přenesena váha. Na pátou a šestou dobu se pravá noha vysune vpřed a dotkne podlahy před tělem. Na sedmou a osmou dobu se noha vrací zpět a váha je opět přenesena tak, aby se mohl základní krok opakovat. Základní krok dámy je proveden obdobně, ale zrcadlově, takže začíná pravou nohou vpřed a pokračuje levou nohou vzad. Charleston čtyřicátých let: Základní postavení je, že dáma stojí vedle pána po jeho pravé straně. Partner drží partnerčinu pravou ruku svou levou rukou. Partnerova pravá ruka drží partnerku kolem pasu za její pravý bok současně s předloktím na jejích zádech. Partnerčina levá ruka je položena na partnerově pravém rameni. K provedení základního kroku pak partner používá své pravé ruky k ovládání pravé strany partnerky (a tím i jejích nohou) vzad, společně se svým krokem vzad na první a druhou dobu. Poté vede její pravou stranu vpřed do výchozí pozice. Zrcadlově pak pokračují druhou polovinou základního kroku.", "section_level": 1}, {"title": "Skupinový charleston.", "content": "Běžnou formací pro tancování ve skupině jsou dvě dlouhé řady tanečníků čelem k sobě. Tanečníci jsou vzdáleni na délku paží a řady jsou od sebe přibližně dva metry.", "section_level": 1}, {"title": "Charleston v šedesátých letech dvacátého století.", "content": "V Československu prožil charleston návrat v 60. letech 20. století. K popularitě přispěla i píseň \"Babičko, nauč mě charleston\" skladatele Ludvíka Podéště a textaře Ludvíka Binovského, kterou nazpívala Edita Štaubertová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charleston je tanec, pojmenovaný podle města Charleston v Jižní Karolíně v USA. Charleston se tančil na ragtime jazz. První zmínky o charlestonu pocházejí z období kolem roku 1903. Charleston byl představen na harlemských jevištích v roce 1913. Na Broadwayi v roce 1922, v \"Zeigfeld Follies\". V následujícím roce představily charleston na Broadwayi hra „Liza“ a show „Aubreyho Lylese“ „Runnin' Wild“, kde zazněla melodie „The Charleston“ skladatele a pianisty Jamese P. Johnsona a stala se jedním z nejpopulárnějších hitů desetiletí. Charleston se tak stal hlavním tanečním proudem ve Spojených státech. Ve třicátých letech přispěl ke zrodu tance lindy hop. Dívky, které tančily charleston byly nazývány \"flappers\". ", "tgt_summary": null, "id": 144641} {"src_title": "Smrk (Jizerské hory)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v pobřežním městě Minehead v Somerset v jihozápadní Anglii do farmářské rodiny. V zhruba deseti letech se jeho zálibou stalo sbírání zkamenělin a poté pozorování hvězd. Kvůli svému zájmu o astronomii si postavil vlastní malý teleskop. Dalším jeho výtvorem byl fotofon – přístroj pro přenos zvuku pomocí měnící se intenzity světla. Někdy v této době se mu do ruky dostal časopis \"Amazing Stories\", publikující fantastické povídky. Takovéto americké časopisy se do Anglie dostávaly jako lodní balast. Během studia Huishova gymnázia v Tauntonu začal psát vlastní povídky. V roce 1934 vstoupil do Britské meziplanetární společnosti. Po gymnáziu si nemohl dovolit pokračovat ve studiu a tak odešel do Londýna, kde pracoval jako účetní revizor na ministerstvu školství. Zároveň se rozhodl stát se profesionálním spisovatelem. Setkal se s Walterem Gillingsem, vydavatelem časopisu \"Scientification\", který mu otiskl dva články v letech 1938 a 1939 (jeden shrnoval soudobé poznatky o Sluneční soustavě, druhý se týkal možností letu raketou na Měsíc). Během druhé světové války sloužil v britském královském letectvu (RAF) jako instruktor pro práci s radarem. V říjnu 1945 otiskl v časopise \"Wireless World\" myšlenku, jak pomocí tří družic zajistit celosvětový příjem televizního signálu. Bohužel pro něj však je v Británii k udělení patentu potřeba dvou fungujících exemplářů vynálezu. Takto mohl jen v roce 1962, kdy se jeho myšlenka uskutečnila, publikovat v časopise článek \"Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném čase\". Díky tomu je dnes známý jako vynálezce principu telekomunikační družice a na jeho počest je geostacionární oběžná dráha někdy nazývána Clarkova. Kromě tohoto vynálezu publikoval za války ještě jiný článek: \"Raketa a válka budoucnosti\" o spojení rakety a jaderné hlavice, díky němu získal stipendium k dalšímu studiu. Roku 1946 se stal předsedou Britské meziplanetární společnosti a pracoval na vývoji automatických přistávacích systémů. V letech 1946–1948 získal bakalářský titul z fyziky a teoretické i aplikované matematiky na King's College (získal červený diplom). V tomto roce mu John W. Campbell zaplatil 180 dolarů za povídku \"Rescue Party\" pro časopis \"Astounding Science-Fiction\". V roce 1948 mu v časopise vyšlo jeho první větší dílo \"Proti pádu noci\", později přepracované jako \"Město a hvězdy\". Roku 1956 se přestěhoval do Kolomba na Srí Lance (tehdy ještě Cejlon). Tamní prostředí jej inspirovalo k napsání románu \"Rajské fontány\", v němž popisuje ideu vesmírného výtahu. Na počátku své kariéry se také zajímal o paranormální jevy, což zužitkoval v románu \"Konec dětství\". Již před dlouhou dobou se od všelijakých pseudověd distancoval, vždy však obhajoval výzkum na poli telekineze a podobných jevů. Je také známý ze svých dvou seriálů: \"Záhady světa Arthura C. Clarka\" (1981) a \"Svět tajemných sil Arthura C. Clarka\" (1984). Od roku 1988 byl upoután na kolečkové křeslo. V roce 1988 se začalo oficiálně mluvit o udělení rytířského titulu. To bylo pozdrženo během vyšetřování jeho obvinění z pedofilie vzneseného bulvárním časopisem The Sunday Mirror. Clarke byl očištěn od tohoto obvinění v roce 2000. Jeho zdravotní stav v této době mu však neumožnil odcestovat do Londýna a převzít tuto poctu od královny osobně. Slavnostní ceremoniál se tedy uskutečnil za přítomnosti britského vysokého komisaře přímo v Kolombu. Byl čestným předsedou Institutu pro spolupráci ve vesmíru. V roce 1962 byl za své knihy a články navržen na cenu UNESCO: Kalingovu cenu za popularizaci vědy. Roku 1985 mu byl udělen titul velmistra sci-fi. Roku 1986 založil Cenu A. C. Clarka, která se každoročně uděluje nejlepšímu sci-fi románu vydanému na britské půdě. Zemřel 19. března 2008 nedlouho po svých 90. narozeninách v Kolombu na Srí Lance, kde žil od roku 1956. V posledních měsících svého života trpěl respiračními problémy. Do série ještě patří knihy \"Poslové Rámových světů\" a \"Noc dvojího úplňku\", jejichž autorem je Gentry Lee.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Arthur Charles Clarke (16. prosince 1917 Minehead, Spojené království – 19. března 2008 Kolombo, Srí Lanka) byl britský autor science fiction a vynálezce, nejvíce známý svým románem \"\". Společně s Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem byli nazýváni „Velkou trojkou science fiction“. Byl předním představitelem hard science fiction a technického optimismu. Počátky jeho díla jsou spojovány s obdobím Zlatého věku science fiction. ", "tgt_summary": null, "id": 1028129} {"src_title": "Miloš Urban", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Niob byl objeven roku 1801 Charlesem Hatchttem a byl pojmenován podle Niobé, dcery bájného krále Tantala. Hatchett objevil niob v minerálu columbitu (psáno někdy také kolumbit) a pojmenoval ho proto columbium. Pro velmi podobné vlastnosti niobu a tantalu panoval dlouho názor, že se jedná o jeden prvek. Teprve v roce 1844 prokázal Heinrich Rose, že columbit obsahuje dva prvky – tantal a niob. Niob je šedý, kujný, kovový prvek, poměrně značně chemicky stálý. Jeho zbarvení se při dlouhodobém působení vzduchu mění na namodralé. Při manipulaci za vyšší teploty jej však musíme chránit v inertní atmosféře před působením vzdušného kyslíku. Oxidace vzduchem začíná při teplotě 200 °C. Poměrně dobře se rozpouští v kyselině fluorovodíkové (HF), kyselých roztocích obsahujících fluoridové ionty a snadno se rozkládá alkalickým tavením. V chemických sloučeninách se vyskytuje v mocenství Nb, Nb a Nb.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Niob je na Zemi poměrně vzácný, jeho obsah v zemské kůře se odhaduje na 15–25 mg/kg. Koncentrace v mořské vodě je velmi nízká, odhaduje se na přibližně 0,000 01 mg/l (0,01 ppb). Ve vesmíru připadá jeden atom niobu na 40 miliard atomů vodíku. Prvek se nikde nevyskytuje čistý, v minerálech je obvykle doprovázen tantalem. Nejznámějšími minerály jsou kolumbit ((Fe,Mn)(Nb,Ta)O), coltan ((Fe,Mn)(Ta,Nb)O) a euxenit ((Y,Ca,Ce,U,Th)(Nb,Ta,Ti)O). Ložiska rud s prakticky využitelným obsahem niobu se nalézají v Rusku, Brazílii, Kanadě, jižní Africe a v Nigérii. Výroba čistého kovu je značně komplikovaná, protože ve všech přírodních rudách jej doprovází tantal, jehož chemické chování je velmi podobné. Obvykle se pro separaci těchto dvou kovů používá krystalizace jejich fluorokoplexů nebo frakční destilace pětimocných chloridů. Po přečištění sloučenin se elementární kovový niob vyrábí elektrolyticky.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Niob má široké využití: je součástí ušlechtilé oceli a slitin mnoha neželezných kovů. Tyto slitiny jsou často používány při konstrukci potrubních systémů. Další využití: Při ochlazení na velmi nízkou teplotu přechází niob do supravodivého stavu. Za atmosférického tlaku je kritická teplota elementárního kovu 9,25 K. Spolu s vanadem a techneciem patří niob mezi jediné tři prvky, které jsou supravodiči II. typu. Jeho slitiny se zirkoniem, cínem, titanem aj. patří také mezi supravodiče II. typu a používají se např. pro výrobu supravodivých magnetů, které jsou schopné vyrobit velmi silné magnetické pole.", "section_level": 1}, {"title": "Izotopy.", "content": "V přírodě je niob monoizotopický i mononuklidický (Nb). Nejstabilnější radioizotopy jsou Nb s poločasem přeměny 34,7 milionu roků, Nb (20 300 roků) a Nb (680 roků). Bylo popsáno dalších 31 izotopů tohoto prvku, jejich nukleonová čísla jsou 81 až 115.", "section_level": 1}], "src_summary": "Niob (chemická značka Nb, \"niobium\") je kovovým, přechodným prvkem 5. skupiny periodické tabulky. Nachází využití v elektronice a metalurgii při výrobě speciálních slitin.", "tgt_summary": null, "id": 2055895} {"src_title": "Marketingové prostředí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozdělení Moravského krasu.", "content": "Moravský kras se dělí na tři části:", "section_level": 1}, {"title": "Severní část.", "content": "Severní část je odvodňována říčkou Punkvou. Nejvýznamnějším jeskynním systémem této oblasti je Amatérská jeskyně. Pro veřejnost jsou zpřístupněny Punkevní jeskyně s nejznámější českou propastí Macochou, dále Sloupsko-šošůvské jeskyně včetně jeskyně Kůlny, jeskyně Balcarka a Kateřinská jeskyně. V Holštejnském údolí je volně přístupná jeskyně Hladomorna, která se nachází pod zříceninou hradu Holštejna a poblíž krasového propadání potoka Bílá voda v Rasovně. Další množství menších volně přístupných jeskyní, skalních mostů, soutěsek a dalších krasových jevů se nachází v Pustém žlebu a Suchém žlebu. Mezi Novými Dvory a hradem Blansekem je chráněná lipová alej.", "section_level": 2}, {"title": "Střední část.", "content": "Střední část je odvodňována Jedovnickým a Křtinským potokem. Nejvýznamnějším jeskynním systémem této oblasti je systém Rudické propadání - Býčí skála. Pro veřejnost je zpřístupněna jeskyně Výpustek, která se nachází v Křtinském údolí. Volně přístupnými jeskyněmi jsou Kostelík v navazujícím Josefovském údolí Jáchymka, poblíž které stojí Huť Františka s muzeem železářství.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní část.", "content": "Jižní část je odvodňována řekou Říčka, v jejímž údolí se nacházejí například jeskynní systém Hostěnického propadání a Ochozské jeskyně a dále významné archeologické naleziště z doby lovců sobů jeskyně Pekárna.", "section_level": 2}, {"title": "Propast Macocha.", "content": "Hlavním turistickým lákadlem Moravského krasu je světoznámá propast Macocha, která je součástí komplexu Punkevních jeskyní. Do propasti lze buď nahlédnout shora z horního či dolního můstku nebo zdola při návštěvě Punkevních jeskyní. Její největší hloubka je 138,4 m.", "section_level": 1}, {"title": "Jeskyně.", "content": "Celkový počet registrovaných jeskyní v Moravském krasu přesahuje 1 600.", "section_level": 1}, {"title": "Přístupné jeskyně.", "content": "V nejnavštěvovanější severní části Moravského krasu se nacházejí čtyři veřejně přístupné jeskyně s prohlídkou, a to jeskyně Sloupsko-šošůvské, Balcarka, Kateřinská a Punkevní jeskyně. Ve střední části krasu je jedna veřejně přístupná jeskyně s prohlídkou – Výpustek.", "section_level": 2}, {"title": "Punkevní jeskyně.", "content": "Punkevní jeskyně jsou nejnavštěvovanější jeskyně s téměř 200 tisíci návštěvníky ročně (Správy ochrany přírody, 2005) a nachází se v Pustém žlebu. Vynikají mohutnými prostorami s krápníkovou výzdobou. Atraktivní je pohled ze dna 138,5 m hluboké propasti Macocha, zpestřením je plavba na elektrických lodičkách po podzemní říčce Punkvě. Do propasti lze nahlédnout i shora ze dvou vyhlídkových můstků, k nimž dopravuje návštěvníky od vchodu do jeskyní kabinková lanovka. Přístupová silnice k jeskyním byla v minulosti pro motorová vozidla uzavřena vzhledem k negativním účinkům na přírodu a návštěvníci jsou dopravováni od sběrného parkoviště Dieselovým eko-vláčkem.", "section_level": 3}, {"title": "Kateřinská jeskyně.", "content": "Jeskynní systém Kateřinská jeskyně, který leží v Suchém žlebu, má asi 500 m chodeb. Jeho součástí je i Hlavní dóm, který je největší podzemní prostorou Moravského krasu (délka 97 m, šířka 44 m, výška 20 m). Unikátním jevem jsou hůlkové stalagmity, dosahující až čtyřmetrové délky. Jedním z nejznámějších útvarů je Čarodějnice opírající se o hůl.", "section_level": 3}, {"title": "Jeskyně Balcarka.", "content": "Jeskyně Balcarka leží na rozhraní Ostrovského a Suchého žlebu a Krasovského údolí nedaleko Ostrova u Macochy. Jeskynní chodby probíhají ve dvou výškových úrovních, spojených dómy a komíny. Jeskyně mají bohatou krápníkovou a sintrovou výzdobu. Velký dóm je druhou největší prostorou Moravského krasu.", "section_level": 3}, {"title": "Sloupsko-šošůvské jeskyně.", "content": "Sloupsko-šošůvské jeskyně tvoří rozsáhlý jeskynní systém při jižním okraji obce Sloup. Jeskyně jsou vyhloubeny Sloupským potokem, který se v podzemí spojuje s vodami Bílé vody a vytváří ponornou říčku Punkva. Ze dvou jeskynních pater místy propojených podzemními propastmi je turisticky zpřístupněná horní část s návštěvnickým okruhem o délce asi 3 km. Před vstupem do jeskyní stojí skalní sloup vysoký 19 metrů, který dal jméno blízké vesnici. U jeho paty se propadá Sloupský potok. Podzemní prostory jsou využívány pro speleoterapii. Na Sloupsko-šošůvské jeskyně navazuje i světoznámá jeskyně Kůlna.", "section_level": 3}, {"title": "Jeskyně Výpustek.", "content": "Jeskyně Výpustek patří mezi nejvýznamnější jeskynní systémy Moravského krasu. Byla známa od nepaměti jako naleziště kostí pravěké zvířeny. Od 19. století zde prováděl výzkum starohrabě Hugo František Salm, po něm Dr. Jindřich Wankel a Dr. Martin Kříž. V roce 1938 převzala podzemní unikát Československá armáda, která zde měla muniční sklad. Mnoho prostor a skalních přepážek bylo odstřeleno, a tak se staly z přírodních chodeb nevlídné tunelové prostory. V průběhu války pak byly jeskyně obsazena německou armádou, která zde zřídila továrnu na komponenty leteckých motorů. Začátkem 60. let převzala jeskyni znovu Československá lidová armáda a bylo v ní vybudováno zodolněné místo velení pro oblast jižní Moravy. V listopadu roku 2006 převzala jeskyni i s technickým dílem Správa jeskyní Moravského krasu, od roku 2007 je jeskyně zpřístupněna veřejnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Nejvýznamnější nepřístupné jeskyně.", "content": "Nejvýznamnější jeskyně jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti a památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zříceniny hradů.", "content": "Holštejn, Blansek, Rytířská jeskyně, Hrádek u Babic, Lečenec", "section_level": 2}, {"title": "Zaniklé středověké osady.", "content": "Městečko Holštejn, Típeček", "section_level": 2}, {"title": "Větrné mlýny.", "content": "Ostrov u Macochy (nepřístupný), Rudice (přístupný – muzeum)", "section_level": 2}, {"title": "Poutní kostely.", "content": "Chrám Jména Panny Marie ve Křtinách, Kostel Panny Marie Bolestné ve Sloupě", "section_level": 2}, {"title": "Další památky.", "content": "Huť Františka, vápenka Velká dohoda", "section_level": 2}, {"title": "Rozhledny.", "content": "Alexandrova rozhledna, Podvrší u Veselice", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní aktivity.", "content": "Moravský kras je protkán hustou sítí turistických tras pro pěší i cyklotras - (viz článek Cyklistické trasy v Moravském krasu). Skalní terény v Pustém a Suchém žlebu, v Holštejnském údolí, kolem Sloupsko-šošůvských jeskyní, v Kolíbkách, v Křtinském údolí a v Údolí Říčky jsou vhodnými a často navštěvovanými horolezeckými terény.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moravský kras je krasová oblast a geomorfologický podcelek severovýchodně od Brna, který je částí Drahanské vrchoviny. Jedná se o největší a nejlépe vyvinutou krasovou oblast s nejširším spektrem krasových jevů v České republice. Nacházejí se zde všechny krasové útvary s výjimkou polí. Moravský kras se vyznačuje poměrně malým počtem závrtů, přičemž ty jsou na jihu vyplněny jurskými, částečně zpevněnými písky a naopak na severu jsou zející. Hloubka závrtů je přibližně 10 až 20 m. Všeobecně je povrch Moravského krasu kryt reliktní terra rosou (crvenica) s příměsí spraše a čtvrtohorních zvětralin. ", "tgt_summary": null, "id": 1260045} {"src_title": "G8", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle legendy bylo město, stejně jako Řím založeno na sedmi pahorcích. Ty pahorky jsou tyto: \"Várhegy\", \"Benedek-hegy\", \"Jeruzsálem-hegy\", \"Temetőhegy\", \"Gulyadomb\", \"Kálvária-domb\" a \"Cserhát\". Název města pochází ze slovanského slova \"Bezprym\", což bylo vlastní jméno. Podle pozdějších svědectví měl veszprémský hrad existovat jako franská pevnost již v 9. století. Po obsazení země Maďary pak spolu s Ostřihomí a Stoličným Bělehradem patřil k nejstarším kamenným hradům. Místní župa patří také k jedním z nejstarších, od roku 1009 zde sídlí biskupství a od roku 1993 arcibiskupství. Po staletí byla Veszprémská katedrálla tradičním místem korunovace uherských královen. Během nájezdů Mongolů město ochránila již zmíněná pevnost, tu však přikázali na začátku 18. století Habsburkové zbourat. Veszprém byl jedním z prvních měst v Uhersku, které poskytovalo vyšší vzdělání, církevní vysoká škola však roku 1279 vyhořela. Univerzitním městem se stal až v roce 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Střed města tvoří Hradní vrch (\"Várhegy\"), protáhlé (zhruba 500 × 150 m) dolomitové skalisko, vypínající se asi 40 m nad řekou Séd, která jej obtéká ze severní strany. Dominantou areálu veszprémského hradu (\"Vár\"), tvořeného převážně barokními domy, je katedrála sv. Michala (\"Szent Mihály-székesegyház\"). Původní stavba se připomíná již v 11. století, dnešní podoba s dvojicí věží je novorománská z let 1907-1910. Sloup Nejsvětější Trojice (\"Szentháromság-oszlop\") na náměstí před katedrálou pochází z roku 1750. V areálu barokního Biskupského paláce (\"Püspöki palota\") od Jakaba Fellnera z let 1765-1776 se dochovala část románsko-gotické kaple bl. Gizely (\"Gizella-kápolna\") s nástěnnými malbami ze 13. století. Před vstupem do hradu stojí na Staroměstském náměstí (\"Óváros tér\") pozdně barokní radnice z roku 1793. Rušným centrem města je Náměstí Svobody (\"Szabadság tér\") s navazující pěší zónou Kossuthovy ulice (\"Kossuth Lajos utca\"). Pozoruhodná je též secesní budova Petőfiho divadla (Petőfi Színház) z roku 1908 či regionální Laczkóovo muzeum (\"Laczkó Dezső Múzeum\") z roku 1903. Symbolem města je železobetonový Svatoštěpánský viadukt (\"Szent István völgyhíd\"), klenoucí se v délce 185 m přes údolí řeky Séd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veszprém [vesprém] () je město v Maďarsku, středisko stejnojmenné župy. Je také okresním městem stejnojmenného okresu. Leží 110 km zjz. od Budapešti na řece Séd, nedaleko Balatonu (Blatenského jezera). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1026887} {"src_title": "Souhvězdí Dalekohledu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako první byla vytvořena skupina G6 (Group of Six), která vznikla v roce 1975 na setkání svolaném francouzským prezidentem Valérym Giscardem d'Estaingem, kdy se šest tehdejších největších ekonomických velmocí (Francie, Západní Německo, Itálie, Japonsko, Spojené království a Spojené státy americké) dohodlo na každoročním setkávání. O rok později (1976) se na summitu v Portoriku ke skupině přidal sedmý člen - Kanada a vznikla tak skupina G7 (Group of Seven). Od roku 1977 se na pozvání Spojeného království účastní jednání i představitelé Evropské Unie. Rusko (tehdy jako Sovětský svaz) se začalo účastnit jednání už v roce 1991, od roku 1994 pořádalo samostatné mítinky se členy G7 (konaly se po hlavním summitu). Tato skupina se označovala jako P8 (Political 8) nebo G7 plus 1. Až v roce 1997, díky iniciativě tehdejšího prezidenta Spojených států Billa Clintona, se Rusko oficiálně připojilo ke G7 a vznikla tak nynější skupina G8. Jednalo se však spíše o formální gesto prezidenta Clintona vůči ruskému prezidentu Borisi Jelcinovi. Toto rozhodnutí ale nezůstalo bez odezvy. V únoru 2005 požadovali dva američtí senátoři, Joe Lieberman a John McCain, odstoupení Ruska z G8 do doby, než ruský prezident Vladimir Putin nezajistí zlepšení dodržování lidských práv. V roce 2014 bylo Rusko zbaveno členství ve skupině G8 v reakci na anexi Krymu. Skupina G8 se tak opět vrátila k původnímu formátu a opět lze mluvit o skupině G7.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a aktivity.", "content": "G8 je neformální sdružení, z čehož vyplývá, že nemá žádnou vnitřní strukturu či hierarchii jako mezinárodní organizace typu Světové banky. Nemá ani stálý sekretariát nebo kanceláře jednotlivých členů. Jednotlivé země se k 1. lednu pravidelně střídají v předsednictví. Předsedající země je zodpovědná za plánování a pořádání řady ministerských setkání vrcholících výročním summitem, který se koná většinou v červnu. Na jednotlivých ministerských setkáních se probírají záležitosti společného zájmu i globálního významu a zahrnují témata jako zdraví, uplatňování zákona, práce, ekonomický a sociální rozvoj, energetika, životní prostředí, zahraniční záležitosti, právo, terorismus nebo obchod. Nejznámějším z těchto setkání je tzv. G7, jež odkazuje výhradně na výroční mítink ministrů financí sedmi členských zemí mimo Ruska. Je to z toho důvodu, že Rusko není považováno za tak důležitou ekonomickou sílu (z hlediska HDP), jakou je ostatních sedm států (v r. 2016 bylo Rusko co do objemu HDP až na dvanáctém místě v pořadí světových ekonomik a v přepočtu HDP na obyvatele dokonce až na 71. místě ve světě ) V roce 2005 byla ve skotském Gleneagles založena také skupina G8+5, která se schází na vlastních mítincích určených pro ministry energetiky a ministry financí všech osmi členských zemí a dále Číny, Mexika, Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Výroční summit.", "content": "Summitu se účastní představitelé vlád všech osmi členských států a od roku 1977 také Evropská unie, která je zastoupena předsedou Evropské komise a představitelem té země, jež daný rok předsedá Radě Evropské unie. Dějiště summitu se každoročně cyklicky střídá v následujícím pořadí: Francie, Spojené státy americké, Spojené království, Rusko, Německo, Japonsko, Itálie, Kanada (což s výjimkou Ruska odpovídá pořadí, v kterém se ke skupině připojily). Hostující země je zodpovědná za pořádání celého summitu i za jeho agendu.", "section_level": 1}], "src_summary": "G8 (anglicky \"Group of Eight\") je sdružení ekonomicky nejvyspělejších států světa (Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Spojené království a USA), zastoupeny jsou i státy Evropské unie (největší ekonomiky světa), které reprezentují předseda Evropské rady a předseda Evropské komise. Původně sdružení vzniklo jako G6, později se připojila i Kanada a Rusko. Rusku bylo 18. března 2014 pozastaveno členství jako reakce na jeho anexi Krymu. Dohromady tyto státy vytvořily v roce 2011 51 % světového hrubého domácího produktu.", "tgt_summary": null, "id": 430412} {"src_title": "Tzeltalové", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Výraz bhikkhu doslova znamená „žebrák“ nebo v širším významu „ten, co žije z almužen“. V pálijském komentáři Buddhaghósy je tento termín filologicky analyzován jako „ten, co vidí nebezpečí (v samsáře neboli v cyklu znovuzrozování)... a proto se stal mnichem, aby z ní byl vysvobozen“. Při vstupu do buddhistické řádové komunity skládá bhikkhu slib a očekává se od něj, že bude dodržovat pravidla jednání, obsažená ve vinaji. V době Buddhově se toto pojmenování neomezovalo jen na členy sanghy, ale označovalo každého člověka, který odešel do bezdomoví, aby hledal duchovní cestu. Život všech buddhistických mnichů se řídí řadou pravidel zvaných \"prātimokṣa\" nebo \"pātimokkha\". Jejich životní styl je formován tak, aby podporoval jejich duchovní praxi, a to žít jednoduchý a meditativní život a dosáhnout \"nirvány\". Osoba mladší 20 let nemůže být vysvěcena jako bhikkhu nebo bhikkhuni, ale může být vysvěcena jako \"śrāmaṇera\" nebo \"śrāmaṇērī\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historický Buddha a buddhistický učitel, princ \"Siddhartha\", opustil život potěšení a vzdal se svého společenského postavení. Žil z vyžebraných almužen, což bylo součástí jeho životního stylu dle \"śramaṇy\". Ti z jeho studentů, kteří brali buddhistické učení velmi vážně, si tento životní styl rovněž osvojili, vzdali se svého dosavadního života, pohodlí domova a veškerých potěšení, a pod princovým dohledem pokračovali ve studiu „na plný úvazek“. Tito studenti pak utvořili komunitu vysvěcených buddhistických mnichů, kteří celoročně putovali z města do města, kde žili z almužen. Na jednom místě se zdržovali pouze v měsících monzunové sezóny, tedy v období \"Vassy\", kdy se věnovali intenzivní meditaci.", "section_level": 1}, {"title": "Oděv.", "content": "Buddhističtí mniši jsou na první pohled rozpoznatelní podle typického šatu, který se vyznačuje svou jednoduchostí a praktičností. Jedná se o róbu, jež má ochránit tělo před nepříznivými povětrnostními a klimatickými podmínkami. Mniši si tento oděv sami vyrábějí z látky, kterou byli obdarováni. Barva róby je část podmíněna dostupností určitého barevného pigmentu v dané zeměpisné oblasti. V himalájských oblastech, konkrétně v Tibetu, Kašmíru, Nepálu a Bhútánu, je k barvení rouch nejpoužívanější červený pigment. V Barmě se jedná o barvu červenohnědou; V Indii, na Srí Lance a v jihovýchodní Asii převládají různé odstíny žluté, okrové a oranžové. V Číně, Koreji, Japonsku a Vietnamu je běžná barva roucha šedá nebo černá. Odlišným barevný odstínem a zpracováním oděvu se navzájem rozlišují učitelé a studenti, napříč jednotlivými větvemi Buddhismu a zeměpisnou oblastí je však primární vzhled rób jednotný.", "section_level": 1}], "src_summary": "V jazyce páli označuje slovo bhikkhu / bhikkhuní plně ordinovaného buddhistického mnicha / mnišku. Odpovídající sanskrtské termíny jsou \"bhikšu / bhikšuní\".", "tgt_summary": null, "id": 1539258} {"src_title": "Praha (Texas)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Předpokládá se, že město bylo osídleno už někdy v období 10 000 až 8 000 let př. n. l. Do příchodu Aramejců však nebylo město považováno za důležité. Jejich příchod měl za následek vybudování prvního vodovodního systému na světě a již ve druhém tisíciletí před naším letopočtem byl Damašek znám jako významné obchodní a řemeslné město. Později se stal metropolí silné aramejské monarchie. Po Aramejcích přišli Asyřané, Babylonci a Peršané. V následujících letech se město stále víc a víc rozvíjelo, roku 64 př. n. l. z něj Římská říše učinila svou provincii. O římské nadvládě dodnes svědčí třeba ruiny Jupiterova chrámu. Největší rozkvět zažilo město v období tzv. „zlatého věku“, od roku 661, kdy rod Umajjovců ustanovil Damašek hlavním městem nového islámského státu. Následoval rychlý rozvoj a velká výstavba – byly stavěny honosné paláce a mešity, prostorné trhy (bazary), nemocnice, proslulé lázně a vodovodní a kanalizační zařízení. Nejznámější památkou na tuto éru je Umajjovská mešita. V roce 750 se stal hlavním městem Umajjovců Bagdád a sláva Damašku na mnoho století upadla. Další rozvoj města nastal až s příchodem Osmanů, kteří začali znovu stavět mešity, školy a citadely a obestavěli Damašek pásem ochranných hradeb. Ani tato výstavba však netrvala dlouho – roku 1400 bylo město zničeno a vypáleno nájezdem Turko-Mongolů, jejichž vojevůdcem byl Tamerlán. Ten nechal odvléct mnoho obyvatel Damašku, zejména řemeslníky, do svého hlavního města Samarkandu. Pod vlivem Osmanské říše začal Damašek v 18. století po dlouhé době opět vzkvétat – navenek působilo město chudě, uvnitř města to však byl skvostný klenot, známý po celém arabském světě. V roce 1918 se spolu s Araby Damašku zmocnil britský důstojník Thomas Edward Lawrence, zvaný Lawrence z Arábie. V roce 1943 se stal Damašek hlavním městem nezávislé Sýrie.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "Damašské Staré město je ukryto za vnitřními hradbami a přístup sem vede několika branami. Nachází se zde několik mešit, citadela, vojenská pevnost, bývalé rezidence a paláce vlivných a bohatých kupců a správců. Okolí města tvoří především hory a řeka Barada.", "section_level": 1}, {"title": "Letecké spojení.", "content": "Mezinárodní letiště Damašek (IATA: DAM, ICAO: OSDI) je situované 20 km od centra města. Před vypuknutím občanské války nabízelo pravidelné spojení do předních světových destinací – Moskva, Paříž, Londýn, Berlín, Madrid, Amsterdam, Frankfurt nad Mohanem nebo Stockholm. Pravidelnou linku z Ruzyňského mezinárodního letiště v Praze do Damašku provozovaly také České aerolinie až do května 2011, kdy byly lety z ekonomických důvodů zastaveny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Damašek (arabsky oficiálně دمشق \"Dimašk\", hovorově \"aš-Šám\" الشام) je hlavní město Sýrie. Často je označován jako nejstarší trvale osídlené město na světě. V roce 2010 mělo město přibližně 1,83 milionu obyvatel, metropolitní oblast čítala asi 2,8 milionu lidí. Není známo, jak se občanská válka v Sýrii, která poté vypukla a doposud trvá, projevila na počtu obyvatel města.", "tgt_summary": null, "id": 684378} {"src_title": "Miroslav Sládek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Infekční příčina onemocnění TSE byla prokázána prof. Gajduskem, patologem slovenského původu žijícím v USA, který již v roce 1957 poukázal na přenos nemoci kuru prostřednictvím rituálního kanibalismu mozku zemřelých domorodců na Nové Guineji. V roce 1966 tuto svoji teorii prokázal úspěšným přenosem kuru z mozku zemřelého domorodce na šimpanze. TSE byly od té doby zahrnuty do skupiny infekčních onemocnění způsobovaných nekonvenčním agens s dlouhou inkubační dobou (pomalé virové infekce – slow virus infections). Vlastní průkaz infekčního agens však po dlouhou dobu nebyl úspěšný. V roce 1982 byla Prusinerem a spol. vytvořena teorie prionů – infekčních, vysoce rezistentních bílkovinných molekul, jakožto zcela nových původců infekčních onemocnění. Za vytvoření prionové teorie získal Stanley B. Prusiner v roce 1997 Nobelovu cenu. BSE byla u skotu poprvé zjištěna v roce 1986 a v následujících letech byl zjištěn její výskyt i u jiných druhů zvířat. V roce 1996 byla popsána nová varianta Creutzfeldt-Jakobovy nemoci (CJD). Stoupá počet důkazů o podobnosti původce BSE a původce nové varianty CJD. BSE bylo důvodem hospodářského sporu o dovoz a vývoz hovězího masa mezi Anglií a Francií. Název \"nemoc šílených krav\" získalo toto onemocnění proto, že v pozdních stádiích vyvolává u krav neobvyklé chování. Odborný název poukazuje na to, že jde o onemocnění skotu (\"bovinní\" = hovězí), které se projevuje pórovatěním mozku, který pak připomíná v pozdějších stadiích houbu (\"spongiformní\" = houbotvárné; \"encefalopatie\" = nezánětlivé onemocnění mozku). Předpokládá se, že variantou BSE by mohlo být onemocnění ovcí scrapie (klusavka), ze které by mohlo BSE i pocházet.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos a inkubační doba.", "content": "Nemoc má velmi dlouhou inkubační dobu. U krav se uvádí 2 až 8 let. Inkubační doba nové varianty CJD u člověka se odhaduje ještě delší (až přes dvacet let). Na základě vědeckých šetření se usoudilo, že lidé onemocněli v mládí, kdy požili potravu, která obsahovala nervovou tkáň nemocného skotu. Riziko onemocnění člověka v souvislosti s BSE dnes už prakticky díky komplexu ochranných opatření neexistuje. Na jatkách se veškerá nervová tkáň skotu odděluje (celé hlavy, mízní uzliny, mícha a část střeva). Pokud je BSE zjištěna, tak se vrstevnice (o rok starší a o rok mladší) a žijící potomci nemocného kusu utrácejí a taktéž vyšetřují.", "section_level": 1}, {"title": "Patogeneze.", "content": "Prionový celulární protein (PrPC) je přirozeně se vyskytující bílkovina membrán gangliových mozkových buněk, jež je tělu vlastní. Syntéza této bílkoviny je geneticky kódována specifickým prion-proteinovým genem (PrNP). Fyziologickou úlohou PrPC je pravděpodobně účast na regulaci procesů spánku a bdění a na udržování homeostatických mechanismů organismu. Z dosud neobjasněných příčin může PrPC prodělat konformační změnu v patologickou izoformu PrPSc. Molekulární mechanismy patogeneze PrPSc nejsou známy, mají však souvislost s obtížnou degradovatelností této molekuly. Primární struktura PrPC a PrPSc je shodná, liší se však sekundární strukturou (prostorovým uspořádáním molekuly). Sekundární struktura zaujímá u PrPC ze 42 % strukturu a-helixu, u PrPSc zaujímá ze 41 % strukturu b-skládaného listu. Tato změna prostorového uspořádání molekuly má zásadní vliv na její vlastnosti. PrPSc díky ní získává extrémní odolnost vůči chemickým a fyzikálním vlivům a účinkům proteáz.", "section_level": 1}, {"title": "Epizootologie.", "content": "K BSE je vnímavý skot všech plemen, i když převážná část případů byla zaznamenána u mléčného skotu, zejména holštýnského plemene. Podrobná epizootologická šetření ukázala, že zdrojem infekce BSE u skotu bylo zkrmování masokostních mouček, obsahujících infekční materiál z ovcí nemocných scrapie. Začátek zkrmování těchto koncentrátů živočišné bílkoviny skotu s cílem zvýšení jeho produkce spadá do přelomu let 1981/1982. Nástup onemocnění v letech 1985/1986 odpovídá později zjištěné inkubační době.", "section_level": 1}, {"title": "Veterinární opatření.", "content": "V současnosti z hlediska ochrany lidského zdraví je veterinární dozor zaměřen na skot, ovce a kozy. EU vydala 22. května 2001 Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 999/2001, kterým se stanoví pravidla pro prevenci, tlumení a zdolávání některých transmisivních spongiformních encefalopatií. Byl stanoven celoroční systém monitoringu BSE a scrapie, který se provádí ve všech členských státech. Tento program zahrnuje odběr vzorků nervové tkáně za účelem preventivního vyšetření při použití rychlých imunologických testů u skotu staršího 24 měsíců při nutné porážce a veškerého skotu staršího 30 měsíců podléhajícího běžné porážce k lidské spotřebě. Pouze Švédsko může skot vyšetřovat namátkově, ale ročně musí vyšetřit nejméně 10 000 zvířat. Bylo zakázáno krmení přežvýkavců bílkovinami pocházejících ze savců. V tomto nařízení je definován mimo jiné specifikovaný rizikový materiál, který se při porážení skotu vždy úředně zabavuje a beze zbytku likviduje nejprve v kafilériích a vzniklý produkt masokostní moučka likviduje spalováním v cementárnách. Od 1.7.2013 se přestává vyšetřovat BSE z poražených kusů skotu, zůstává vyšetřování z uhynulých zvířat starších 48 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt BSE na území ČR.", "content": "V tuzemsku byla tato nemoc vůbec poprvé identifikována v roce 2001 na Vysočině, a to v zemědělském družstvě v Dušejově. Zatím poslední případ BSE byl zjištěn v květnu 2009, a to v Oldřišově na Opavsku. Celkově bylo laboratorně zjištěno a potvrzeno 30 pozitivních případů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bovinní spongiformní encefalopatie (BSE, lidově nemoc šílených krav) je prionové onemocnění patřící do skupiny transmisivních spongiformních encefalopatií (TSE). Přenos spongiformní encefalopatie ze skotu, případně odlišného zvířete na člověka vyvolává tzv. variantní Creutzfeldt-Jakobovu nemoc (CJD).", "tgt_summary": null, "id": 1392562} {"src_title": "Doktor věd", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Navzdory vysoké nadmořské výšce je klima v Šírázu relativně mírné, v některých případech ale mohou maximální zimní a letní teploty kolísat mezi 1 a 37 °C (dlouhodobý průměr je 6 a 30 °C). Srážky jsou přes léto výjimečné, prší téměř výhradně v zimě. Městem protéká řeka Rúdcháne-je Chošk (suché řečiště), která je po většinu roku vyschlá a její koryto ústí do bezodtokého slaného jezera jihovýchodně od města.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V údolí při úpatí horstva Alláh o-Akbar je osídlení doloženo již v achaimenovské době, vznik opevněného sídliště je však spojen až s arabskou nadvládou po roce 648, kdy se v Šírázu postupně vytvořilo nové centrum Fársu místo dosavadního centra ve Stachru, zničeného muslimy. Již v 9. století se stal Šíráz rezidencí dynastie Saffárovců a později i Bújovců, čímž začal jeho rychlý rozkvět. Po většinu středověku bylo město kulturní metropolí Persie, shromaždištěm básníků a literátů, a ani vpád Mongolů ho nijak výrazně nepostihl. Zkáza přišla teprve v 18. století, kdy Šíráz dobyli a vyplenili Afghánci, ale již za vlády Karíma Chána († 1779), který se zde usídlil, nastal nový rozvoj, kulturní i hospodářský. Za Kádžárovců (1795–1925) význam města v souvislosti s přesunem rezidence do Teheránu na delší dobu upadl a počátkem 20. století zde došlo k rozsáhlým násilnostem proti židům. Dynastie Pahlaví pak zahájila ve třicátých letech rozsáhlou přestavbu aglomerace, jíž padla za oběť řada budov z dob vlády Karíma Chána a jeho nástupců (vznikly zde i první průmyslové podniky). Moderní Šíráz je živou metropolí, městem zahrad a parků s řadou pamětihodností, z nichž některé prošly po islámské revoluci v roce 1979 zásadní rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nejnavštěvovanějšími místy v Šírázu jsou mauzolea básníků Háfize a Sa'dího, první z dob dynastie Zandovců (18. století), druhé navržené francouzským architektem A. Godardem v roce 1952. Obě jsou pro Íránce téměř poutními místy, zvláště hrobka Háfizova, kterou často vyhledávají mladé páry. Patrně nejdominantnější stavbou města však je citadela Karíma Chána, zbudovaná z cihel a sloužící jako rezidence i jako obytný prostor panovníka. Je tvořena dvoupatrovým palácem připomínajícím karavansaraj a mohutnou hradbou s cimbuřím, zpevněnou na rozích oválnými věžemi. Jednotlivé místnosti byly bohatě zdobeny nástěnnými malbami. Ze sakrálních staveb je třeba připomenout Masdžid-e Džáme Atík (starou páteční mešitu), jejíž počátky sahají již do dob dynastie Saffárovců, Masdžid-e Vakíl z dob Karíma Chána a Masdžid-e Násir al Mulk, nazývanou též „Růžová mešita“. Mezi světskými stavbami vyniká palác v parku Bágh-e Eram, postavený ve slohu typickém pro kádžárovskou epochu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šíráz (persky: شيراز) je šestým největším městem Íránu a střediskem provincie Fárs, starověké Persidy. Leží asi 700 km jižně od Teheránu v nadmořské výšce 1 500 m n. m., okolní hornatý terén náleží k pohoří Zagros. Roku 2006 zde žilo 1 227 331 obyvatel. ", "tgt_summary": null, "id": 1831691} {"src_title": "Piknik u cesty", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Harare, největší město Republiky Zimbabwe, leží na náhorní plošině nacházející se v severovýchodní části země v provincii Mashonaland Central. Průměrná nadmořská výška města je 1483 m n. m., nejnižší bod leží v nadmořské výšce 1430 m (hladina jezera Chivero), nejvyšší bod se nachází ve výšce 1617 m n. m. Průměrná teplota se v lednu pohybuje okolo 21 °C, v červenci okolo 14 °C. V lednu průměrně spadne 140 mm srážek, v červenci téměř vůbec neprší.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Město bylo založeno jako \"Salisbury\" v roce 1890 Britskou jihoafrickou společností. V roce 1897 zde došlo k založení městské samosprávy, v roce 1899 započal rozvoj města, když se otevřela železnice spojující město s Beirou v Mosambiku. Práva města Salisbury získalo až v roce 1935. Během druhé světové války zde začala industrializace, kvůli které se do města přistěhovalo mnoho nových obyvatel. Město mělo status hlavního města kolonie Rhodésie, v letech 1953–1963 hlavního města Federace Rhodesie a Ňaska. 11. listopadu 1965 se město stalo hlavním městem nově vzniklé Rhodesie, později Republiky Rhodesie. 18. dubna 1980 byla země přejmenována na Zimbabwe, hlavní město se přejmenovalo o dva roky později na dnešní Harare.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní město.", "content": "Harare je moderní město, na africké poměry velmi čisté. Hlavní třídou je \"Samora Machel avenue\". Ve městě stojí katedrály římsko-katolické a anglikánské církve, muzeum, Knihovna královny Viktorie, Zimbabwská národní galerie a Národní archiv. V metropoli nechybí ani výškové budovy a ulice, které lemují aleje stromů.", "section_level": 1}, {"title": "Název města.", "content": "Město jeho zakladatelé původně pojmenovali Salisbury, aby poctili anglického markýze Roberta Gascoyne-Cecil, markýze ze Salisbury (1830–1903), ministerského předsedu a ministra zahraničních věcí. V roce 1982 došlo k přejmenování na Harare, což byl původní název satelitního města Chitungwiza. Původ slova Harare se odvozuje od jména náčelníka Neharaweho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harare je hlavním městem Zimbabwe. Město zaujímá rozlohu 559 km. V roce 2009 zde žilo 1 600 000 obyvatel, v aglomeraci 2 800 000.", "tgt_summary": null, "id": 2047929} {"src_title": "Abraxas (hudební skupina)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "4. kniha.", "content": "b)Mars a Venuše – Vulkán (ř. Hefaistos) na Solovo upozornění polapí svoji ženu Venuši (ř. Afroditu) in flagranti s Martem (ř. Áreem), chytí je do sítě a vydá na posměch ostatním bohům c)Leukothoé a Klytié - Sól se zamiluje do dívky L., jeho dřívější milenka K. to rozhlásí a Leukothiin otec svoji dceru pohřbí zaživa, Sól ji vezme zemi, avšak oživit ji nemůže a L. se promění v kadidlovník. Zcela opuštěná K. se promění ve slunečnici, jež se stala otáčí za svým mileným Solem d)Hermafrodítos a Salmakis – syn Herma a Afrodity je objektem vášně nymfy S., o níž nemá zájem. Nakonec H. i S. srostou v jedno žensko-mužské tělo a)Atlás - Jovův sny Perseus (Jupiter ho zplodil s Danae, k níž se dostal v podobě zlatého deště) získav hlavu Medúsy, promění v pohoří obra Atlanta, který mu nechtěl dopřát zlatých jablek b)Andromeda – P. zachrání A., která měla být obětována mořské obludě kvůli pýše své matky Kassiopei, proměniv obludu pomocí Medúsiny hlavy v kámen c)Medúsa – Perseus vypráví o tom, jak zabil Gorgonu Medúsu a jak přišla M. ke svým do vlasů vpleteným hadům – bylať zneuctěna Neptunem v Minervině chrámu a cudná Minerva změnila její překrásné vlasy v klubko hadů", "section_level": 2}, {"title": "5. kniha.", "content": "Píreovny, byvše poraženy, jsou múzami proměněny ve straky", "section_level": 2}, {"title": "7. kniha.", "content": "Kefalos zabije omylem Prokridu, jež ho pozoruje, snažíc se zjistit pravdu o domnělé Kefalově nevěře, svým zázračným kopím, domnívaje se, že vrhá kopí po divé zvěři", "section_level": 2}, {"title": "10. kniha.", "content": "Adonis byl zabit na lovu kance a Venuše z jeho krve dala vyrůst granátovému jablku Pómóna se nakonec poddala Vertumnovi dobrovolně.", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace.", "content": "Dílo proměny inspirovalo mnoho dalších umělců např:", "section_level": 1}], "src_summary": "Proměny (latinsky \"Metamorphoses\") jsou největší dílo římského básníka Ovidia. Dílo má podobu mnoha do 15 knih uspořádaných krátkých epických básní v daktylském hexametru, které vyprávějí řecké a římské mytické příběhy, jimž byl společný motiv proměny. ", "tgt_summary": null, "id": 2305608} {"src_title": "František Pošepný", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bayrou pochází z rodiny drobných sedláků. Studoval klasickou literaturu na univerzitě v Bordeaux, posléze vystudoval prestižní školu veřejné správy École Normale Supérieure v Paříži. Politicky se vypracoval v občansko-liberální straně Union pour la démocratie française (UDF), za kterou zastupoval departement Pyrénées-Atlantiques ve francouzském parlamentu. Od roku 1979 do 1981 byl vysokým úředníkem ministerstva zemědělství za ministra Pierre Méhaignerie. Pracoval posléze pro prezidenta senátu Alaina Pohera. Od roku 1984 do 1986 byl poradcem tehdejšího prezidenta Evropského parlamentu Pierra Pflimlina a od 1986 do roku 1993 předsedou \"Stálé komise pro boj proti analfabetismu\". Po úspěchu pravicových liberálů ve volbách povolal 29. března 1993 nový premiér Edouard Balladur Bayroua do své vlády jako ministra \"Národního vzdělání\" (\"Éducation nationale\"). Za svého působení dal Bayrou důkladně přezkoušet situací žáků, studentů a učitelů ve Francii. Zůstal ministrem i poté, co se v roce 1995 premiérem stal Alain Juppé, který rezort ministerstva rozšířil a pojmenoval tedy l'Éducation nationale, de l'Enseignement supérieur, de la Recherche et de l'Insertion professionnelle. Bayrou se již od těchto dob otevřeně snaží o vytvoření dostatečně silné politické středové síly, která by mohla účinně obstát vůči pravicovým gaullistům. V roce 1998 se stal předsedou UDF. V roce 1999 za ni kandidoval do Evropského parlamentu. UDF získala přes 9 % a Bayrou se stal evropským poslancem. V roce 2002 poprvé kandidoval na post prezidenta v přímých prezidentských volbách. V prvním kole skončil jako čtvrtý s 6,8 % za Lionelem Jospinem, Jeanem-Mariem Le Penem a Jacquesem Chiracem. V témže roce došlo k rozdělení tehdejšího tzv. liberálního středu ve Francii, jehož část se přiklonila k Chiracově záměru silné pravicové strany, z kterého vznikla jeho UMP. Bayrou se rozhodl pro samostatnost v UDF. Tehdy také složil svůj mandát evropského poslance, aby se mohl stát poslancem francouzského Národního shromáždění. Avšak v regionálních volbách v Akvitánii jej porazil kandidát UMP. UDF přesto v témže roce získala 12 % ve volbách do Evropského parlamentu. Bayrou je zastáncem Evropské ústavy a vlažným odpůrcem přistoupení Turecka k EU.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské volby 2007.", "content": "François Bayrou kandidoval v prezidentských volbách 2007. Svou kandidaturu oficiálně ohlásil až 2. prosince 2006. V průběhu kampaně vystupoval jako odpůrce mediálního bipolarizování, jež by měla volby redukovat na souboj kandidátky Socialistické strany a kandidáta pravicové UMP. Podařilo se mu během ní předehnat kandidáta krajní pravice Jeana-Marieho Le Pena a dopracovat se na jednoho z pravděpodobných kandidátů do druhého kola. Výzkumy veřejného mínění mu navíc dávaly jako jedinému šanci zvítězit v souboji s kterýmkoliv ze třech ostatních favorizovaných kandidátů. V prvním kolem však Bayrou skončil na třetím místě za socialistkou Ségolène Royalovou a favoritem voleb Nicolasem Sarkozym.", "section_level": 1}], "src_summary": "François Bayrou (* 25. května 1951 v Bordères u Lourdes) je jedním z předních francouzských politiků, předseda francouzské UDF, bývalý europoslanec a spolupředseda evropské EDS. ", "tgt_summary": null, "id": 892011} {"src_title": "Třetí normální forma", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Plnivo.", "content": "Plnivo tvoří přibližně 80 % celkového objemu. Používají se přírodní nebo umělé materiály různé zrnitosti. Mezi plnivem a matricí nesmí docházet k žádné chemické reakci. Jako plnivo se používají převážně minerální materiály – žula, křemenec, basalt, živec, čedič, které svými vlastnostmi ovlivňují výsledné materiálové charakteristiky kompozitu. Jako příměsi plniva lze použít moučky (filery)- kameniva, drobné částice kovů a skel, v množství, které nepříznivě neovlivní vlastnosti betonu. K vytvoření odlitku s dobrými technickými parametry je třeba kompaktní struktura s co možná nejhrubšími zrny. Vzniklé dutiny jsou vyplněny jemnějšími částicemi a pojivem. Maximální velikost zrn plniva je ovlivněna rozměrem a tvarem odlitku.", "section_level": 1}, {"title": "Matrice.", "content": "Matrice bývá dvou komponentní a skládá se z pryskyřice a tvrdidla. Nejčastěji používaná pryskyřice je epoxid. Epoxidová pryskyřice se oproti metacrylátové a nenasycené polyesterové pryskyřici vyznačuje menším objemovým smrštěním a delší dobou zpracovatelnosti. Materiály s těmito pryskyřičnými matricemi nejsou vhodné do provozů s teplotou vyšší než cca 80 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "První pokusy o využití minerálního kompozitu ve strojírenství se datují od 70. let 20. století. Jako u většiny nových materiálů, i zde panovala počáteční nedůvěra a to i přes nesporné výhody jak technické, tak ekonomické. Vynikající schopnost tlumení, teplotní stabilita, široká konstrukční variabilita a v neposlední řadě snížení nákladů, jsou základní důvody pro stále větší oblibu tohoto materiálu. Široká paleta výrobků zahrnuje díly o hmotnosti několika kilogramů až několika tun. V současné době jsou z minerálního kompozitu vyráběny převážně podstavce pro obráběcí a měřící stroje, které se využívají ve strojírenském, elektrotechnickém, potravinářském a chemickém průmyslu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minerální kompozit je druh polymerbetonu, který se skládá z vytvrditelné organické matrice a anorganického plniva. Zhotovování výrobků z tohoto materiálu se provádí odléváním do rozebiratelných forem, které jsou z důvodů lepší zabíhatelnosti a vyššího zhutnění směsi umístěny na vibračních stolech. Během vytvrzování probíhá exotermická reakce, při níž dochází k ohřevu odlitku maximálně na teplotu 55 °C. Odlévání probíhá za pokojové teploty. Minerální kompozit je označován v zahraniční literatuře jako Mineralguss, Reaktionsharzbeton, mineral casting, či polymer concrete.", "tgt_summary": null, "id": 1757630} {"src_title": "Gormenghast", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za zakladatele supramolekulární chemie jsou považování Donald J. Cram, Jean-Marie Lehn a Charles J. Pedersen, kteří získali v roce 1987 Nobelovu cenu za práci v této oblasti, především za výzkum tzv. host-guest komplexů.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Počátky supramolekulární chemie lze nalézt ve výzkumech biologických systémů, kde hrají nekovalentní interakce významnou roli. Např. dvoušroubovice DNA je tvořena dvěma řetězci, které jsou k sobě poutány pomocí vodíkových vazeb.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Supramolekulární chemie a samosdružovací procesy jsou velmi důležitou součástí výzkumu nových materiálů. Produkty těchto procesů mohou sloužit jako materiály s novými magnetickými vlastnostmi, katalyticky aktivní látky, optické materiály, chemické senzory, apod. Supramolekulární chemie také přispívá k farmaceutickému výzkumu. Důležitý je např. výzkum interakcí léku v organismu.", "section_level": 1}, {"title": "Typy nekovalentních interakcí.", "content": "Kation-π interakce jsou založeny na vzájemném působení kationtu a aromatické části molekuly s elektrondonorními substituenty. Ukazuje se, že hlavní příspěvek k této interakci je tvořen elektrostatickou interakcí náboje kationtu se kvadrupólem aromatického systému. Anion-π interakce vznikají mezi aniontem a takovou aromatickou částí molekuly, která obsahuje elektronakceptorní substituenty. Tyto substituenty způsobí to, že dojde k takové změně nábojového rozložení, která způsobí inverzi kvadrupólového momentu daného aromatického systému oproti běžným derivátům benzenu. Tudíž dojde k přitažlivému elektrostatickému působení mezi kvadrupólem aromatické části molekuly a nábojem aniontu. Aren-aren interakce jsou interakce převážně disperzní charakteru, kdy spolu vzájemně interagují okamžité indukované dipóly jednotlivých arenů. Rozlišují se dvě hlavní skupiny aren-aren interakcí, tzv. π-π a CH-π. První z nich tj. π-π interakce se vyskytují mezi dvěma areny uspořádanými paralelně vůči sobě svými π-systémy. Zmíněná interakce je z většiny disperzního charakteru. Naproti tomu CH-π interakce se vyskytuje mezi aromatickým jádrem jednoho vazebného partnera a druhým vazebným aromatickým partnerem, který je vůči prvnímu jádru orientován svým vodíkovým atomem. V tomto případě krom disperzních interakcí hrají svou roli interakce kvadrupólů obou vazebných partnerů. Elektrostatické interakce nabitých částic (neboli Coulombické síly) se vyskytují mezi nabitými částicemi. V případě souhlasných nábojů se jedná o interakce odpudivé, v případě nesouhlasných nábojů o interakce přitažlivé. Klasické vodíkové vazby se vykytují u látek, které ve své struktuře mají kovalentně vázán atom vodíku na atomu s velkou elektronegativitou jakou jsou dusík, kyslík. V důsledku nerovnoměrně rozloženého náboje v molekule se nachází vzniku kladného parciálního náboje na atomu vodíku a záporného na druhém atomu. Kladný parciální náboj na vodíku může interagovat interagovat s atomem s záporným parciálním nábojem v jiné molekule. Halogenové vazby se vyskytují mezi elektronegativní atomem disponujícím volným nevazebným elektronovým párem (donorem) a atomem halogenu (akceptorem). V některých případech tato interakce silou dokonce překonává vodíkové vazby, které byly až do nedávna považovány za nejsilnější z mezimolekulárních interakcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supramolekulární chemie je obor chemie, který se zaměřuje na nekovalentní vazebné interakce molekul. Tradiční organická syntéza se zabývá především vytvářením a přerušováním kovalentních vazeb s cílem vytvořit nové molekuly. Naproti tomu, supramolekulární chemie využívá slabší nekovalentní interakce, jako jsou vodíkové vazby, koordinace kovů, hydrofobní síly, van der Waalsovy vazby, π–π interakce a elektrostatické síly pro sdružování molekul do multimolekulárních komplexů. Důležité oblasti tohoto oboru jsou host-guest komplexy, sebeskladba (self-assembly) a molekulární rozpoznávání.", "tgt_summary": null, "id": 1692465} {"src_title": "Křesťanské sbory", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a nejstarší historie.", "content": "Na katastru nynější obce Oloví se před jejím založením nacházely menší sídelní útvary. Mezi Olovím a Horním Studencem to byl dvorec \"Kaltenbrunn\", ten však roku 1350 zanikl. Později se ještě dlouho připomínal v místních názvech (1480 \"Die Ode im Kaltenprunn\", 1523 se les v místech bývalého dvorce nazýval \"Khalterbun\", 1548 \"Khalterban\"). Východněji to byl dvorec \"Altenberg\", založený roku 1350, zanikl počátkem 17. století. V roce 1350 byla rovněž založena vesnice Hory (\"Horn\"), severovýchodně od Oloví. Zanikla v padesátých letech 20. století a její existenci dnes připomíná stejnojmenné olovské sídliště. Oloví založil Štěpán Šlik (1487–1526), přesné datum založení není známo. Šlikové byli významní důlní podnikatelé. Vlastnili doly na stříbro v Přísečnici, Božím Daru, Vejprtech a v Jáchymově, dále doly na měď v Měděnci, Jáchymově a Kraslicích, na rtuť v Lubech, na cín v Jáchymově a na Přebuzi, na železo v Jáchymově a Měděnci a doly na olovo v Krajkové a Oloví. V Oloví se od jeho vzniku těžilo olovo a v menší míře i stříbro. Význam olovských dolů stoupal, proto Štěpán Šlik povýšil Oloví roku 1519 na městečko. Předpokládal jeho rozvoj a zahájil tomu odpovídající výstavbu. Při parcelaci rezervoval místo pro kostel, který byl postaven v letech 1524–1603. Byl to první luteránský kostel na Loketsku, který byl jako takový postaven. Z roku 1524 pochází také zmínka o Oloví v básni o jáchymovském okolí od Hanse Rutharda. Obec se zde jmenuje ve středověké němčině \"Pleystadt\" (Pley = Blei = olovo). Roku 1524 byl do Oloví přenesen horní úřad z blízké Krajkové, ve které se doly již vyčerpávaly a tím místo ztrácelo na významu. Od téhož roku je vedena olovská horní kniha. 5. listopadu 1539 přišel do města Vitus Kalle, první luteránský farář. Do té doby patřilo Oloví farou do Krajkové. Nejpozději do poloviny 16. století mělo město svoji pečeť a znak. Ten tvořily tři zkřížené hornické nástroje – mlátek, želízko a lopatka, totéž bylo vyobrazeno na pečetidle. Roku 1545 museli Šlikové odstoupit všechny doly, tedy i olovské, králi Ferdinandovi I., zůstali však jejich podílníky. Pravděpodobně proto se roku 1547 zúčastnili protidynastického povstání. Po jeho potlačení král zabavil Šlikům hartenberské panství, na kterém se nacházelo Oloví a další doly. O rok později obdrželi Šlikové za zabavený majetek náhradou panství Krasíkov (Švamberk) na Plzeňsku. Krále to mnoho nestálo, protože krasíkovské panství zabavil Volfovi mladšímu Krajíři z Krajku za účast na témž povstání. Hartenberské panství patřilo Ferdinandovi I. od roku 1547 až do 15. prosince 1551, kdy je zastavil Jindřichovi z Plavna (Heinrich von Plauen). 16. listopadu 1558 udělil král horní práva pro Oloví, do té doby zde platila jáchymovská horní práva. Někdy před tímto rokem mělo město již vlastní školu. 2. června 1561 oddělil Ferdinand I. Oloví i s blízkými doly od hartenberského panství a povýšil ho na královské horní město. V privilegiích, která mu při tom udělil, je přiznáno osvobození od daní a služebností, povoluje se stavba domů, drtiček rudy, pivovarů, lázní, smí se proti lesní dani brát palivové dříví a kamení z loketských lesů. Jmění a statky obyvatel, které si koupí nebo podědí, mohou svobodně prodávat a odkazovat. Obyvatelé se mohou volně stěhovat. Též se může podle volné výměry vařit a čepovat pivo, péci, porážet dobytek a provozovat různá řemesla. Dovoluje se sobotní týdenní trh a potraviny na něm prodávané jsou osvobozené od mýta a dávek. Dobytek se může pást na císařských pozemcích. Městu je propůjčeno hrdelní právo a právo dosazovat učitele a faráře. Všechna tato práva byla obvyklá v královských horních městech, mimo práva dosazovat učitele a faráře, které většinou určovaly královské úřady. I to ukazuje na význam, který král Oloví přikládal. Od roku 1563 se vede olovská matrika. 25. července 1580 povýšil král a císař Rudolf II. Oloví na svobodné horní město a potvrdil mu udělená privilegia. Téhož roku povolil stavbu mostu přes Svatavu. 15. února 1594 udělil právo pečetit červeným voskem a nový polepšený znak. Starý znak se nadále používal na malé městské pečeti. V devadesátých letech 16. století dosahovaly olovské doly hloubky 400 m, což byla největší hloubka v celém Krušnohoří. Proto se zde musela na odvodnění štol používat čerpadla na vodní pohon. Během 16. století přicházeli do Oloví horníci hlavně ze Saska. 18. října 1613 potvrdil král Matyáš privilegia. Na listině jsou podepsáni kromě něho Rudolf N. Bensdorf a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka.", "section_level": 2}, {"title": "Třicetiletá válka a po válce.", "content": "V průběhu třicetileté války (1618–1648) přitáhli do Kraslic a na Hartenberk Švédové, Sasové a Bavoři. Tyto události postihly i Oloví. Ve zprávě z roku 1647 je napsáno, že v městě zůstalo šedesát malých a špatných domků, zcela zpustošených, z nichž třetina neměla ani majitele. Vypukla epidemie, pravděpodobně morová. Válka se složitě projevila i v církevních poměrech, což prameny popisují podrobněji, než hospodářskou i demografickou situaci. Roku 1624 odešel z Oloví vlivem protireformace David Troll, poslední stálý zdejší luteránský duchovní. Obyvatelstvo zůstalo nadále luteránské. Po bitvě u Lipska roku 1631 vtrhli Sasové do Čech a s nimi se vraceli protestanti, kteří předtím z Čech odešli. Do Oloví přišel vyhnaný diákon Baltasar Gallus. Ten zde ještě roku 1632 křtil a kázal. Roku 1636 bylo Oloví luteránské, ale obyvatelé žádali královské úřady o katolického duchovního. Proto je dočasně přibral do své farnosti Petrus Schenberger z Krajkové, cisterciák z kláštera v Ebrachu v Bavorsku. Rekatolizace probíhala pozvolna a úředně bylo Oloví katolické od 2. října 1650. Roku 1652 šlo z Oloví první procesí na Chlum, poutní místo nedaleko Kynšperka. Olovský kostel byl již vybaven katolicky. 7. září 1652 potvrdil Ferdinand III. znovu všechna městská privilegia. Na listině jsou také podepsáni Vilém Albrecht z Kolovrat a Zikmund, hrabě Valdštejn. 13. února 1662 byl instalován první katolický farář, Wilhelm Laube, rodák z Jáchymova. Roku 1680 vypukla v Čechách morová epidemie a zasáhla i Oloví. Tuto událost připomínala nástropní malba v kostele. Roku 1690 byl založen hudební spolek, činný až do roku 1870. Ke konci 17. století se začal v dolech používat střelný prach na lámání skal. Do té doby se těžilo ručně. 2. května 1700 zachvátil město velký požár. Vyhořelo deset domů, jeden z nich patřil městskému písaři, škola a radnice, kde shořely horní knihy a většina dokumentů. Přestože se význam těžby rudy zmenšoval, bylo ještě v roce 1750 v olovských dolech šest směn v týdnu (denně dvě směny). V roce bylo 31 placených svátků a 7 placených zpola. Padly-li na jeden týden dva svátky, platil se jeden a druhý začínal až druhou směnou. Týdenní mzda předáka činila 1 zlatý 9 krejcarů, horníka 1 zlatý, vymílače rudy 56 krejcarů, roztloukače 42 krejcarů, nájemného havíře 56 krejcarů, pacholka u rumpálu 48 krejcarů, naražeče s pomocníkem 27 krejcarů. Nejnižší mzdu dostávali pomocníci, a to 18 krejcarů. V dolech se v té době začaly nacházet červené granáty. V roce 1766 bylo ze 47 dolů a šachet jen 19 v provozu. Zaměstnáno zde bylo 222 pracujících. Důl sv. Jana měl 98 zaměstnanců, důl sv. Ondřeje 63 zaměstnanců. Ostatní doly byly velmi malé, někde se těžilo jen v jámě s jedním či dvěma horníky. 17. ledna 1785 potvrdil Josef II. naposled dosud získaná privilegia. Od téhož roku se začíná úředně užívat název města \"Bleistadt\" místo starého \"Pleystadt\". V roce 1776 byl založen špitál. Jeho majetek měl hodnotu 141 zlatých a 481 krejcarů vídeňské měny a jeho příjmy činily 36 zl. 24 kr. Ve špitále bylo ubytováno deset chudých s ročními příjmy 32 zl. 5 kr. z fondu, který založil Paul Anton Klug von Grünenberg. Byl to olovský důlní podnikatel, působící na přelomu 17. a 18. století. Fond byl založen roku 1717.", "section_level": 2}, {"title": "Období průmyslové revoluce.", "content": "Na začátku 18. století se začalo u Sokolova a na jihu hartenberského panství těžit uhlí. Do tamních uhelných dolů odcházeli pracovat i olovští horníci. Proto bylo roku 1805 v olovských dolech zaměstnáno jen 149 osob. Roku 1836 byla postavena nová škola (dům č.p. 167). V roce 1845 měl špitál čtyři zaměstnance, kteří dohromady dostávali roční plat 62 zl. 24 kr., dále na činži 20 zl., na otop 22 zl. a na světlo 8 zl. 20 kr. Hodnota špitálního majetku vzrostla na 9 412 zl. 43 1/2 kr., příjmy činily 363 zl. 19 1/2 kr. Z takto rozsáhlého špitálu je vidět, že i když doly byly z větší části vyčerpány, Oloví zůstávalo nadále bohatou obcí. Na počátku čtyřicátých let 19. století se také dvakrát do roka konal v Oloví velký trh na střižní zboží, sukno a kožešiny. Tyto trhy probíhaly na nynějším Horním náměstí. Ke konci čtyřicátých let 19. století však dochází k všeobecné krizi rudného dolování v Krušných horách. Oloví během několika let zchudlo tak, že v roce 1847 nastává hladomor. Nezaměstnanost nutila obyvatele k vystěhování nejen do všech koutů rakouské monarchie, ale i do Německa. Cílem pro mnohé byl Delmenhorst (severozápadní Německo), kde postavil továrnu podnikavý nejdecký průmyslník a přijímal přednostně krušnohorské krajany. Ti, kteří v Oloví zůstali, čelili bídě drobným zemědělstvím, výrobou dřevěných hraček, zpracováním perleti nebo tkaním krajek. Roku 1854 byla vybudována nová silnice, spojující silnice ze Sokolova do Liboce a ze Sokolova do Kraslic. Díky této spojce se začalo dařit ve městě obchodnickým živnostem. V roce 1869 se otevřel v Oloví poštovní úřad. Od roku 1875 je vedle německého názvu \"Bleistadt\" zaveden český název \"Oloví\". Do té doby se někdy překládal německý název nesprávně \"Olovnice\". Češi v té době v Oloví nežili, pouze v některých okolních obcích tvořili menšinu. Roku 1876 byla postavena železniční trať Sokolov – Kraslice vedoucí přes Oloví. Za deset let byla protažena do Klingenthalu a dál do Saska. Roku 1882 byla postavena nová radnice. Rozvoj města pokračoval otevřením košíkářské školy v roce 1893. Zásadním obratem ve vývoji města bylo však postavení sklárny. Její stavba začala v létě 1891 a provoz byl zahájen 22. července 1893. Původní název sklárny byl \"Loisenhütte\". Hlavním produktem bylo tabulové sklo získané foukáním. Sklárna znamenala nové pracovní příležitosti a do Oloví se začalo vracet vystěhovalé obyvatelstvo nebo i jejich potomci. V roce 1902 měla sklárna 209 zaměstnanců. Od roku 1908 se závod dostal do rukou První české akciové společnosti pro výrobu průmyslového skla. Roku 1894 začaly přípravy na zbourání kostela, aby se mohl vystavět nový, větší. Začalo se také uvažovat o stavbě nové školy. Roku 1895 byla pro ni vybrána vhodná parcela a roku 1896 již byla nová škola (č.p. 108) zkolaudována. Její stavba stála 25 tisíc zlatých. Stará školní budova byla mezitím upravena na provizorní kostel. Starý kostel se boural v letech 1895–1897. Při tom se našly ve věži české groše ze 13. století. Základní kámen nového kostela byl položen 23. září 1901, vysvěcení bylo 29. září 1902. Do nového kostela byla ze starého přenesena tři okna, vyrobená v Norimberku roku 1603. Do konce 19. století byly doly opuštěny, pouze v dole Ignaciově se těžila železná ruda a leštěnec olověný. Na začátku 20. století se již ani zde nepracovalo. Přesto hospodářství města nestagnovalo, především díky sklárně, bohaté obchodní síti a drobným řemeslníkům. Na přelomu 19. a 20. století byly v Oloví tyto živnosti: 7 pekařství, 5 obuvnictví, 4 řeznictví, 4 mlýny, 2 pily, 6 krejčovství, 4 hokynáři a zelináři, 3 povoznictví, 3 provozy na soustružení dřeva, 6 truhlářství, 4 klempířství, 3 koželužny, 2 hrnčířství a kamnářství, 1 velkoobchod, 1 obchod s hudebními nástroji, 1 kovářství, 1 kožišnictví, 1 knihkupectví, 1 knihařství, 1 kloboučnictví, 1 obchod s kartami, 7 hospod, 5 vináren, 2 kořalny, 1 hotel, 3 trafiky. Město mělo ještě vlastní spořitelnu, obecní úřad, policejní stanici, poštu a pivovar s roční produkcí 350 hl piva. Společenský a kulturní život byl zastoupen mnoha spolky a organizacemi. Největší byl spolek veteránů s padesáti členy, činný od roku 1870 a Spolek dobrovolných hasičů s 49 členy, činný od roku 1877. Od roku 1875 se uvádí Střelecký spolek, od roku 1893 První spolek ostrostřelců, od roku 1895 Spolek německých turnerů a sekce Krušnohorského spolku, od roku 1896 Druhý spolek ostrostřelců, od roku 1897 Dělnický spolek, od roku 1898 Německý tělocvičný spolek „Jahn“, Německý mužský pěvecký spolek a pěvecký spolek sklárny.", "section_level": 2}, {"title": "Do druhé světové války.", "content": "Za první světové války se Oloví potýkalo s nedostatkem pracovních sil, který byl způsoben odvodem velkého počtu mužského obyvatelstva na vojnu. V roce 1914 měla olovská sklárna okolo 1200 zaměstnanců. Avšak když roku 1916 chtěla sklárna přestavět jednu sklářskou vanu, aby mohla vyrábět tabulové sklo modernější metodou – tažením, musela pozvat do Oloví skláře z Belgie. Na modernizačních pracích se podíleli i váleční zajatci přivážení do sklárny z nedalekého zajateckého tábora postaveného poblíž Jindřichovic. Vana však byla dohotovena až v roce 1920. Nová výrobní technologie se osvědčila a proto se o rok později začala přestavovat další vana. Olovští skláři tím přicházeli o práci a hromadně začali odcházet pracovat do Německa, kde se tabulové sklo ještě vyrábělo foukáním. Když se však i tam začala prosazovat výroba tažením, vraceli se někteří zpět. Za první světové války se také na krátký čas díky válečnému nedostatku kovů znovu otevřely některé olovské doly na olovo. V první světové válce padlo 37 olovských občanů. Po vzniku československé republiky 28. října 1918 byla v Oloví 2. listopadu 1918 zřízena místní prorakouská vláda a zorganizováno olovské vojsko. Proto bylo 13. prosince 1918 město obsazeno československou armádou. V roce 1921 byla v Horách zřízena česká menšinová škola, kterou navštěvovali i žáci z Oloví. Měla jednu třídu s 30–40 žáky, z nichž však většina byla německé národnosti. Škola byla umístěna v domě č.p. 76, který byl pronajatý od olovské sklárny. Od školního roku 1929/1930 byla dvoutřídní. Řediteli zde postupně byli Beneš, Matějovský, Kočí. Roku 1938 se začala pro českou školu v Oloví stavět vlastní budova. Stavbu přerušila druhá světová válka a škola nebyla dohotovena ani po osvobození. Za druhé světové války byla část stavby adaptována na činžovní dům č.p. 285. Roku 1922 byla v Oloví zřízena ve staré školní budově č.p. 108 německá měšťanská škola. Do té doby byla ve městě pouze čtyřtřídní německá národní škola z roku 1901. Pro novou měšťanku byla v letech 1925–26 postavena nová školní budova č.p. 1 nákladem 1 700 000 Kč. Ve dvacátých a třicátých letech byla olovská sklárna největší sklárnou na tabulové sklo na světě. 1. ledna 1930 v ní propukla velká stávka proti propouštění dělníků za účasti téměř všech zaměstnanců. Stávky proti propouštění s menší účastí pracujících se konaly také 9. dubna 1922 a v roce 1932.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a po roce 1945.", "content": "1. října 1938 začalo německé vojsko obsazovat československé pohraničí. 4. října 1938 ve 4.45 hodin přijela do Oloví 1. pancéřová divize německé armády. Sklárna připadla německé firmě Deutsche Tafelglas AG ve Fürthu v Bavorsku. Později se stala majetkem firmy Ostdeutsche Glaswerke. Česká škola v Horách byla zrušena. Roku 1946 byly pomůcky z ní vráceny do školy v Oloví, spisy byly zničeny reemigranty. Tyto spisy a pomůcky byly uloženy po dobu druhé světové války v německé škole v Horách. Za války bylo v roce 1939 odvedeno z Oloví 88 mužů na frontu, v roce 1940 115 mužů, v roce 1941 padlo 10 olovských rodáků a 69 jich bylo odvedeno. V roce 1942 padlo 11 mužů a odvedeno jich bylo 55. V roce 1943 padlo 24 mužů, roku 1944 17, roku 1945 padli 3 muži. Celkem bylo odvedeno 327 lidí, z nich padlo 65. Koncem války obsadil město Druhý batalion 313. pěší skupiny 79. divize první americké armády. Ve staré městské kronice je napsáno: „\"Ať žije osvobozená republika Československá! 1945 měsíc květen. Konec hitlerismu! Nazdar osvobozené vlasti, Československé republice!\"“ Bližší udání data chybí. Vojáci se ubytovali ve školních budovách a v kině, v hostinci Na vršku měli jídelnu. Po obsazení Oloví Američany spravovali obec dva členové Revoluční gardy. Po založení místní správní komise 30. června 1945 se jeden z nich stal zaměstnancem na poště, druhý odešel z města. Předsedou MSK se stal Karel Boch. V roce 1946 byl předsedou Bělohlav, člen československé strany národně socialistické, jako pozdější člen MNV v únoru 1948 rezignoval. Kdy byl ustanoven MNV nelze ze zápisu z ustavující schůze zjistit, chybí datum, bylo to však někdy mezi 30. dubnem a 1. zářím 1946. Národní výbor se skládal z 11 členů KSČ, 6 členů ČSSD, 2 členů Čsl. strany národně socialistické a 1 člena ČSL. Předsedou byl zvolen František Bárta (ČSSD), prvním místopředsedou Jaroslav Rotta (KSČ) a druhým Jaroslav Kounovský (KSČ). 13. září 1945 byla ustanovena na školu v Oloví učitelka Libuše Burešová z Klánovic u Kutné Hory. Po delším jednání Američané uvolnili jednu místnost ve staré školní budově a ta byla upravena k vyučování. 12. října 1945 se provedl zápis, přihlásilo se 200 německých dětí, přijato bylo 72 dětí Němců s rakouskou státní příslušností a těch Němců, kteří nebyli členy NSDAP. Do Vánoc přibylo do školy 9 dětí českých reemigrantů. Po odchodu amerického vojska 14. listopadu 1945 se uvolnila nová školní budova a začalo se v ní vyučovat. Všechny třídy se vyučovaly společně. 8. února 1946 se otevřela druhá třída obecné školy. Ve školním roce 1946/47 byla otevřena třetí třída a ve školním roce 1947/48 bylo otevřeno již 6 tříd. Po válce vedla sklárnu prozatímní národní správa, od 1. ledna 1946 byla továrna začleněna do podniku Západočeské sklárny. Zároveň byla ustanovena národní správa tří krajkářských firem, které byly v padesátých letech zrušeny. Po osvobození pracovala továrna na výrobu dřevěných hraček, která stála na místě pozdějších garáží a autodílny sklárny. V ulici Čsl. lesů pracoval mlýn až do roku 1946, kdy byl majitel odsunut. Odsuny Němců začaly 22. března 1946, kdy bylo odsunuto 52 osob. V dubnu 92, v květnu 104, v červnu 224, v červenci 314, v srpnu 301, v září 94, v říjnu 14 a v prosinci 2, celkem 1205 osob. Po odsunu přišli Oloví dosídlit Češi a Slováci z Maďarska, Polska, Francie, Jugoslávie a Holandska. Velkou část přistěhovalců tvořili Češi z vnitrozemí. K 1. říjnu 1948 bylo v Oloví 1088 obyvatel. V roce 1953 byly připojeny části Hory, Nové Domy a Studenec.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Sklářská tradice v Oloví přetrvává dodnes, kdy modernizované linky produkují protipožární sklo a automobilová zrcátka. Olovský kostel sv. Michaela Archanděla byl prohlášený za kulturní památku. Postupně se rekonstruuje podobně jako místní kapličky. Od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status města.", "section_level": 1}, {"title": "Komunální politika.", "content": "Po prvních svobodných komunálních volbách od pádu komunistického režimu, které se konaly v roce 1990, stanul v čele olovské radnice Karel Nestrojil, původním povoláním zámečník. Svůj post obhájil ve třech volebních obdobích po sobě, v roce 1994 kandidoval za Svobodné demokraty (OH), v roce 1998 za Sdružení ČSNS a nezávislých kandidátů. V roce 2002, v 63 letech věku, se rozhodl již nekandidovat a odešel do Sokolova pracovat jako správce městského bytového domu. Obecní politika byla v 90. letech 20. století poznamenána úspornými opatřeními a rozprodejem majetku. V roce 1995 převedla radnice bezplatně na obyvatele obecních bytů staré plynové spotřebiče, aby se vyhnula jejich výměně, která by olovskou kasu vyšla na milion korun. V roce 1996 se začalo s rozprodejem obecních bytů nájemníkům, za desetinu stanovené ceny. Byty si zakoupilo 35 nájemníků, v roce 1997 radnice nabídla k prodeji dalších 260 bytů, zájem o ně ale nebyl příliš velký. V roce 1998 město Plzeň vykoupilo do svého rezervního fondu akcie Západočeské energetiky a Západočeské plynárenské od malých obcí, včetně Oloví. Za působení Karla Nestrojila došlo rovněž k restituci obecních lesů, které do března 1996 spravovala lesní správa státního podniku Lesy ČR v Kraslicích. Vrácené lesy ale Oloví prodalo soukromým investorům, aniž by ovšem úročilo splátkové období. Velkým problémem se pro Oloví stala nová čistička odpadních vod. Byla vybudována v závěru působení Karla Nestrojila ve funkci starosty v letech 1999–2001 a stála zhruba 12 milionů korun. Státní dotace na ni činila 5,2 milionu a půjčka od ministerstva financí 3,9 milionu korun. V roce 2004 ale finanční úřad zjistil nesrovnalosti v projektu a nařídil Oloví vrátit dotaci, půjčku plus zaplatit pokutu a penále. Celkem tak mělo Oloví odvést státu 18 milionů korun, což byla částka o 3 miliony přesahující tehdejší roční rozpočet města. V roce 2005 ministerstvo financí obří pokutu Oloví prominulo, město dostalo za úkol jen postupně doplatit půjčku od ministerstva plus pokutu 700 tisíc korun. V roce 2002 se stal starostou Oloví Vladimír Opolský (KSČM). Ten byl již předtím, v letech 1981 až 1990, předsedou olovského MNV za KSČ. Po pádu komunistického režimu byl opakovaně zvolen členem olovského zastupitelstva. Jeho působení ve funkci bylo poznamenáno především zvyšujícím se sociálním napětím ve městě. V Oloví se nedařilo snižovat vysokou nezaměstnanost, například na začátku roku 2004 byla ve výši 18,3 %. V roce 2006 vydalo Ministerstvo práce \"Analýzu romských lokalit\", ve které označilo dva třípatrové domy na olovské periferii, obývané ze 70 % Romy, za ghetto. Jeden z domů, který byl v havarijním stavu, obec prodala i s nájemníky na začátku roku 2006 za 300 tisíc korun do soukromých rukou. V havarijním stavu se ocitl olovský kostel. Na opravu jeho střechy v letech 2004–2005 přispělo město Oloví celkovou částkou 400 tisíc korun, další peníze přinesly veřejné sbírky, uspořádané v Oloví, velkou měrou se podílela na finančních nákladech i olovská katolická farnost, olovští rodáci žijící v Německu a Česko-německý fond budoucnosti. V roce 2004 se stal uvolněným radním Karlovarského kraje pro oblast životního prostředí tehdy devětatřicetiletý podnikatel z Oloví Luboš Orálek (ODS). Ten později, v roce 2011, vystoupil demonstrativně z ODS poté, co prohrál ve stranických primárkách před nadcházejícími krajskými volbami. Zároveň zrušil místní sdružení ODS v Oloví. Po volbách v roce 2006 se stal starostou Miroslav Filandr, kandidující na kandidátce ČSSD. Svůj post obhájil i po volbách v roce 2010, ve kterých kandidoval za uskupení Starostové a nezávislí. Vladimír Opolský se stal olovským místostarostou. V roce 2012 podepsalo 500 obyvatel Oloví petici, vyzývající radnici, aby odkoupila panelový dům v místní části Hory s problematickými nájemníky. Město by tak získalo možnost určovat, kdo může v paneláku bydlet. Šlo o původní podnikový dům olovské sklárny, který zakoupil za 1,2 milionu korun podnikatel Petr Husák, jenž do něj nastěhoval sociálně slabé rodiny. Starosta Miroslav Filandr tedy začal s majitelem domu jednat, ten ale za něj požadoval nejdříve 8,2 milionu, pak 11 milionů; město bylo ochotno dát jen 4 miliony a proto z obchodu sešlo. Události kolem petice štěpily olovské zastupitelstvo. Zastupitel Jakub Hofman (bezpartijní za Stranu Sportu Zdraví Prosperity) byl členem petičního výboru, zastupitel Luboš Orálek (ODS) hrozil, že pokud k obchodu dojde, podá trestní oznámení kvůli nehospodárnému nakládání s majetkem města. Kvůli petici chtěli rovněž demonstrovat olovští Romové, po setkání se starostou ale demonstraci odvolali. V roce 2013 zastupitelé v Oloví posunuli začátky jednání zastupitelstva z 15. hodiny na 18. hodinu. Požadovala to petice, kterou inicioval Lukáš Kričfaluši a kterou podepsalo 150 lidí. V květnu 2012 proběhlo na olovské radnici výběrové řízení na zateplení dvanácti panelových domů z 60. let 20. století za 40 milionů korun. Do soutěže na zhotovitele se přihlásilo celkem 14 firem, zakázku nakonec komise přidělila chebské stavební firmě ŠU-STR, jejíž nabídka byla o 6 milionů dražší než nejlevnější nabídka v tendru. V září 2013 kvůli tomu prohledala policie olovskou radnici a obvinila starostu Miroslava Filandra, ředitele Bytové organizace Oloví Radka Jelínka a dva lidi z firem, které se o zakázku ucházeli, z přijetí úplatku. Zároveň Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal předběžné opatření zakazující uzavřít smlouvu s vítěznou firmou. Aféra se vyostřila v říjnu 2013, kdy šéf olovského kontrolního výboru, opoziční zastupitel Stanislav Polášek (ČSNS) obdržel poštou jako výhrůžku ostrou nábojnici. Kauza se promítla i v komunálních volbách v říjnu 2014. Miroslav Filandr se sice dostal do zastupitelstva za Hnutí za harmonický rozvoj obcí a měst, ale olovským starostou byl zvolen kritik dosavadních poměrů na radnici Lukáš Kričfaluši (Sdružení pro lepší budoucnost města Oloví). Místostarostou se stal Jiří Mikuláš (Sdružení pro lepší budoucnost města Oloví). V únoru 2015 Krajský soud v Plzni konstatoval, že Miroslav Filandr i Radek Jelínek si řekli o úplatek a vyměřil jim trest tříletého vězení s pětiletým odkladem. Olovský podnikatel Vladimír Šmídl si ve stejné kauze vyslechl tříletý trest s podmíněným odkladem na tři roky. Posledního obžalovaného, Vlastimila Strýčka, soudci obžaloby zprostili. Rozhodnutí soudu ale nebylo pravomocné, protože se odsouzení odvolali.Po dalším přezkoumání u nejvyššího soudu, došlo k rozhodnutí, že šetření celého případu neproběhla správně a vrátil případ k přezkoumání.Po dalším soudem byli všichni obžalovaný osvobození v plném rozsahu.", "section_level": 2}, {"title": "Sklárna.", "content": "Olovská sklárna patřila na začátku devadesátých let do podniku Sklo Union Teplice, který sdružoval 7 dalších skláren. V roce 1991 do firmy kapitálově vstoupil belgický sklářský koncern Glaverbel Group, součást největšího výrobce skla na světě, japonské společnosti Asahi Glass. Nový vlastník téměř sta procent akcií Sklo Unionu investoval v samotném olovském závodě 120 milionů Kčs do modernizace výroby. Olovská sklárna se začala specializovat na výrobu lékařského a rámovacího skla. V polovině devadesátých let se v olovské sklárně, přejmenované na Glavunion, rozhodli zrušit výrobu tabulového skla tlustšího jak 2 milimetry a nadále se specializovat pouze na výrobu velmi tenkého skla. V důsledku toho bylo na přelomu let 1996/1997 propuštěno ze sklárny 120 zaměstnanců. 1. srpna 1997 se do olovské sklárny převedla výroba zpětných zrcátek pro automobily z nedaleké Krajkové. Podnik tak byl rozdělen na dvě části: Vertec Oloví (výroba tenkého skla) a Mirocar Oloví (výroba zpětných zrcátek). Na začátku roku 1998 byla hojně medializována rodinná aféra ředitele sklárny Josefa Lietavce. Jeho tehdy třiadvacetiletou dceru, studentku Matematicko-fyzikální fakulty UK, zatkla policie. Dívka vydírala otce, nejdříve od něj chtěla tři čtvrtě milionu korun, později 5 milionů. V případě nesplnění požadavku mu vyhrožovala smrtí. Na konci roku 1999 se olovská výroba tenkého skla dostala do odbytových potíží a výroba na které se podílelo 200 zaměstnanců, byla zastavena. Místo ní se vlastník sklárny rozhodl do Oloví přenést výrobu protipožárního skla Pyrobel, které se do té doby vyrábělo pouze v Belgii. Založil za tím účelem novou společnost Glaverbel Oloví, nabídl v ní ale práci jen padesátce zaměstnanců. V roce 2000 se začalo s demolicí historických provozů sklárny, aby se uvolnilo místo pro novou výrobní halu na protipožární sklo. V prosinci 2000 byl odstřelen tovární komín sklárny. Plně automatizovaná výroba protipožárního skla se spustila v roce 2001, ředitelem firmy Glaverbel Oloví se stal Zdeněk Frelich. Jestliže byla míra nezaměstnanosti v Oloví po uzavření sklářského provozu Vertec 20%, po otevření haly firmy Glaverbel klesla olovská nezaměstnanost jen málo – na 17 %. Ziskovost výroby protipožárního skla ovšem předčila očekávání majitelů sklárny a tak v roce 2002 ředitel závodu Zdeněk Frelich oznámil, že se akciová společnost Glaverbel Czech bude do roku 2004 investovat několik set miliónů korun do rozšíření závodu v Oloví. Obrat společnosti Glaverbel Oloví v roce 2002 činil 700 milionů korun. V roce 2004 byla tedy otevřena ve firmě Glaverbel v Oloví už třetí výrobní linka na protipožární sklo, o rok později následovala čtvrtá. V roce 2004 firma zaměstnávala 115 zaměstnanců a patřila mezi ekonomicky nejúspěšnější provozy v rámci celé sklářské skupiny belgického vlastníka. V roce 2007 se firma Glaverbel Czech přejmenovala na AGC Flat Glass Czech. Ředitel olovské sklárny Zdeněk Frelich byl v roce 2014 oceněn v soutěži České manažerské asociace jako nejlepší český manažer sklářského průmyslu roku. Naopak druhému provozu v areálu olovské sklárny, výrobně zpětných zrcátek Mirocar, se ekonomicky nedařilo podle představ sklářského koncernu. V roce 2007 proto Glaverber podepsal předběžnou smlouvu s německou skupinou Flabeg o odprodeji výrobny. V té době Mirocar zaměstnával 122 lidí. Koncern Flabeg přislíbil, že nebude propouštět a výrobu v Oloví zachová. Výrobu zrcátek se ale nepodařilo výrazně oživit ani německému vlastníkovi, v roce 2009 firma s novým názvem Flabeg Czech už zaměstnávala jen 60 lidí. V témže roce se německý vlastník rozhodl investovat do olovského provozu 4,5 milionu eur, aby tam vybudoval novou linku na stříbření a lakování speciálních zrcadel pro solární elektrárny. V roce 2010 byl ale celý projekt podle jednatele firmy Vladimíra Jandy na neurčito odložen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město Oloví (něm. \"Bleistadt\") se nachází v okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Nachází se na půli cesty mezi Sokolovem a Kraslicemi, nad řekou Svatavou. Je obklopeno mohutným, převážně smrkovým porostem. Zdejší krásné lesy a okolí se značenými turistické stezky. Obec se nachází v nadmořské výšce 528 m n. m. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1120298} {"src_title": "Komunistická symbolika", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1131. Nemojany patřily v dávných dobách k řádu Jezuitů, čemuž nasvědčuje název bývalého zájezdního hostince při státní silnici ve směru na Vyškov s názvem Jezovitská. V roce 1891 byl hostinec zbourán a staveniště bylo přeměněno v pole. V obci se nacházely tři mlýny poháněné vodním náhonem – mlýn čp. 37, mlýn Chobot a mlýn Hranáč. Tyto budovy se doposud zachovaly, neplní však svoji původní funkci. Železnice z Přerova do Brna byla dostavěna v roce 1868. V roce 1874 byla zřízena zastávka na katastru obce Nemojany. Tato zastávka byla pojmenována Luleč, protože se o její zřízení obec Luleč přičinila.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 675 obyvatel. Z nich bylo 334 mužů a 341 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 41 % let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 654 lidí. Nejvíce z nich bylo (19 %) obyvatel ve věku od 0 do 14 let. Děti do 14 let věku tvořily 19 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 6,9 %. Z celkem 530 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 35,5 % střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 14 % a bez vzdělání bylo naopak 0,2 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 301 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 93 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 68,1 % patřilo mezi zaměstnance, 6,6 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 51,8 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 294 obyvatel obce (což je 45 %), se hlásilo k české národnosti. Dále 161 obyvatel bylo Moravanů a 5 Slováků. Celých 272 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Územím obce prochází dálnice D1 a silnice II/430 v úseku Rousínov - Vyškov. Dále zde vedou silnice III. řídy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Nemojany se nachází necelých 7 km jihozápadně od města Vyškova, v okrese Vyškov v Jihomoravském kraji. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 2051263} {"src_title": "Tomáš Zápotočný", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Základní popis.", "content": "Nachází se na Dómském pahorku na Dómském náměstí. Kostel byl vybudován již jako katedrála nově založené litoměřické diecéze v 60. letech 17. století. Místo mu musel uvolnit starší kostel (původně přemyslovská bazilika) sv. Štěpána vybudovaný v románském stylu v 11. století a ve 14. století přestavěný ve stylu gotickém.", "section_level": 1}, {"title": "Patrocinium.", "content": "Spoluzasvěcení (\"lat. conpatrocinium\"): Vlastní slavnost k výročí posvěcení katedrály se koná každoročně 20. září.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Jde o velký jednolodní kostel vybudovaný v barokním stylu (zvenčí ovšem vypadá jako trojlodní bazilika), po obou stranách jsou tři průchozí kaple. Průčelí bylo původně koncipováno pro dvě věže, ale ty nakonec nebyly realizovány nad hlavní římsu a splynuly s ním. Věž (zvonice) je propojena s hlavní chrámovou budovou spojovacím obloukem, je podstatně mladší, pochází z konce 19. století. Větší opravy na statickém zajištění stavby se konaly zvláště v letech 1716, 1778, 1825 a 1892.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Pochází většinou z doby 1. litoměřického biskupa Schleinitze a zachoval se v celistvosti až dodnes. Jedná se o hlavní oltář, šest velkých oltářů v bočních kaplích, kazatelnu, chorové lavice (bohatě zdobená kanovnická stalla nesou znaky biskupa Schleinitze) i lavice v lodi katedrály, dvě zpovědnice poblíž hlavního vchodu, a dále kredence a skříně v obou sakristiích. Vše v černozlatém \"boltcovém\" raně barokním slohu. Pět velkých oltářních obrazů maloval Karel Škréta. Další obrazy jsou mj. od litoměřického mistra Josefa Czecha († 1779), Jana Petra Molitora (1702–1756) a dalších malířů.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní oltář.", "content": "V presbytáři stojí velký hlavní oltář sv. Štěpána, patrona katedrály. Zdobí jej rozměrný obraz \"Ukamenování sv. Štěpána\" od Karla Škréty (1610–1674). Od listopadu 2010 do dubna 2011 byl hlavní oltářní obraz restaurován a vystaven v Jízdárně Pražského hradu. V nástavci oltáře se nachází menší obraz \"Panna Maria jako královna nebes\" rovněž od Karla Škréty. Pod obrazem \"Ukamenování sv. Štěpána\" je umístěn krucifix (korpus na kříži je zhotoven ze slonové kosti), který daroval katedrále 2. litoměřický biskup Jaroslav Ignác Šternberk. Na podstavci tohoto kříže se nachází reliéf sv. Štěpána (značkovaná tzv. \"augšburská práce\"). Velké polychromované antependium hlavního oltáře uvádí výjev ze života sv. Štěpána. Dva velké svícny ze žlutého kovu stojících u boků hlavního oltáře (tzv. \"serafínky\") pocházejí z první poloviny 17. století. Pod hlavním oltářem se nachází krypta.", "section_level": 2}, {"title": "Velké boční kaple.", "content": "\"Z pohledu od hlavního vchodu odpředu\" Šest velkých bočních (statiových) oltářů v kaplích bylo posvěceno roku 1681 biskupem Šternberkem. Menší oltáře při pilířích katedrály jsou data pozdějšího. Byly většinou pořízeny biskupem Arnoštem z Valdštejna v letech 1760–1789. V každé z šesti kaplí je také krypta, kde byli pohřbíváni litoměřičtí biskupové a kanovníci litoměřické kapituly až do doby, než bylo zakázáno pohřbívat v kostelích. Posledním litoměřickým biskupem pochovaným v katedrále je Emanuel Arnošt Valdštejn, jeho nástupcům bývala po smrti pouze vyjímána srdce, na znamení spojení biskupa se svou katedrálou, a ukládána do katedrálních pilířů. Ve 21. století však tento starobylý zvyk ustal a srdce biskupa Josefa Koukla († 22. května 2010) již nebylo po smrti z těla vyňato, pouze byla v katedrále umístěna pamětní deska připomínající tohoto biskupa.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple Bolestné Matky Boží (\"Mater Dolorosa\").", "content": "Kaple Panny Marie bolestné nese na oltáři eucharistický svatostánek. Místo oltářního obrazu je zde umístěna vzácná dřevěná polychromovaná pieta z dřívějšího gotického kolegiátního kostela. Až do roku 1900 byla ukryta za skleněným poklopem, který drželi dva andělé. Antependium představuje Ježíšův pohřeb. U pilíře je oltář původně \"„Příbuzenstva Kristova“\" s obrazem od Kryštova Tietze z roku 1690. Dále byl do roku 1933 zasvěcený sv. Ludmile. Roku 1933 dal biskup Josef Gross místo oltářního obrazu sochu \"Božského Srdce Páně\". Na predelle je obraz \"„Panny Marie ustavičné pomoci“\". Od roku 2012 bylo navráceno původní určení pod názvem \"Oltář rodiny Kristovy\". Původní sošky andělů korespondující s podobnými soškami v protilehlé pravé části chrámové lodi, byly uloženy do depozitáře. Nad ním je pak umístěn obraz vztahující se k tomuto zasvěcení. Socha Nejsvětějšího Srdce Páně byla umístěna do blízké niky. Dřevěný reliéf dole ukazuje smrt sv. Anny. V protějším pilíři je zazděno lidské srdce biskupa Hilleho, který zemřel v roce 1865.", "section_level": 3}, {"title": "Kaple Panny Marie Radostné (\"Mater Gaudiosa\").", "content": "Nad oltářem kaple Panny Marie je umístěný milostný obraz \"Panny Marie Radostné\", deskový obraz Panny Marie s děťátkem, na způsob východních milostných obrazů, pocházející z Míšně. Obraz bývá též nazýván: \"„Míšeňská madona“\". Protože první litoměřický biskup Maxmilián Rudolf Schleinitz měl k obrazu osobní vztah a dal se pohřbít do hrobky před ním. Na oltářní mense jsou ve zlacené vyřezávané schránce uloženy ostatky sv. Viktorína z Amiterna, které sem umístil v roce 1692 biskup Šternberk. Nad schránkou je zavěšený oválný obraz sv. Viktorína od Kryštofa Tietze. Antependium představuje umučení sv. Viktorína. Oltář na pilíři je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému, jehož umučení připomíná dřevoryt na antependiu.", "section_level": 3}, {"title": "Kaple sv. Andělů strážných.", "content": "Také tato kaple, zasvěcená sv. Andělům strážným, se honosí Škrétovým oltářním obrazem, a to sice sv. archanděla Rafaela, který doprovozí mladistvého biblického Tobiáše. Dřevěné antependium v reliéfu zobrazuje biblický výjev \"„Sen patriarchy Jakuba“\". Na oltář byly 12. listopadu 2009 umístěny ostatky sv. Zdislavy, zapečetěné a uložené do nově rekonstruovaného relikviáře. Oltářní obraz byl naposled zrestaurován v roce 2011. U pilíře se nachází oltář sv. Barbory, pod obrazem je pak reliéf představující scénu \"„Stětí sv. Barbory“\". Oltář je na bocí opatřen sochami sv. Agáty a sv. Apolónie. Proti tomuto oltáři na pilíři je mramorový epitaf dómského děkana F. I. Reintsche z roku 1754, který zřídil tento oltář.", "section_level": 3}, {"title": "Kaple sv. Knížat apoštolských Petra a Pavla.", "content": "Kaple, zvaná \"sv. Knížat apoštolských Petra a Pavla,\" má na svém oltáři originální Škrétův obraz. Na dřevěném antependiu jsou výjevy ze života obou apoštolů. U pilíře stojí oltář „Čtrnáct svatých pomocníků“ (autorem obrazu je František Antonín Mueller) se sochami sv. Ambrože a sv. Augustina. Pilíř proti tomuto oltáři nese mramorový epitaf generála Julia Radikatiho, padlého v bitvě u Lovosic 1. října 1756. Latinský nápis v českém překladu zní: \"„Zde leží co bylo smrtelné na muži nesmrtelné paměti J. C. hrabě Radikati, cís. kr. vojska cís. velitel obrněnců velitel a tribun rytířské kázně obnovitel v bitvě u Lovosic léta spásy 1756, 1. října, přestatečně bojuje život položil, slávu rozmnožil, příklad vzácné věrnosti a statečnosti. Žil 57 let, 9 měsíců, 7 dnů. Marie Terezie císařovna tento pomník za zásluhy! Pokoj jemu, ať odpočívá v pokoji.“\"", "section_level": 3}, {"title": "Kaple sv. Václava.", "content": "Nachází se v ní oltář s oltářním obrazem znázorňující \"„smrt sv. Václava“\" od Karla Škréty. Na oltářní mense stojí bohatě zlacená schránka (rakvička) s ostatky sv. Felixe ze Sutri, jehož oválný obraz zdobí víko schránky. Tyto ostatky přivezl biskup Šternberk roku 1676 z Říma z katakomb sv. Cyriaka. Antependium tvoří polychromovaný dřevoryt znázorňující sv. Václava lisujícího hrozny a \"„umučení sv. Felixe“\". U pilíře stojí oltář sv. Maří Magdaleny s oltářním obrazem od Josefa Czecha. Pod oltářem je v kartuši reliéf zachycující jak Maří Magdalena umývá Kristu nohy. V nástavci oltáře je umístě obraz sv. Pavlíny. Po bocích oltáře je sochy sv. Kateřiny a sv. Veroniky.", "section_level": 3}, {"title": "Kaple sv. Vojtěcha.", "content": "Kaple sv. Vojtěcha je rovněž ozdobena obrazem od Karla Škréty. Od 8. srpna 2012 bylo započato s restaurováním tohoto obrazu. Na své původní místo se obraz vrátil 12. prosince 2013. Nad oltářním stolem je umístěna ozdobná skleněná rakev s ostatky sv. Klementa z římských katakomb. Antependium zachycuje poslední okamžik života sv. Klementa. U pilíře stojí oltář sv. Šebestiána se sochami sv. Františka Xaverského a sv. Rocha. Jedná se o tzv. \"„morový oltář“ (svatých pomocníků)\", protože všichni zobrazovaní světci (sv. Karel Boromejský, sv. Šebestián, sv. František Xaverský i sv. Roch) jsou patrony proti moru. Obraz namaloval litoměřický mistr Josef Czech, sochy vytvořil Jan Antonín Eckert. Pod obrazem se nachází reliéf zobrazující smrt sv. Rozálie z Palerma, také patronky proti moru.", "section_level": 3}, {"title": "Další prvky interiéru.", "content": "Na pravé straně presbytáře je pověšen obraz sv. Jana Křtitele. Jedná se o kopii obrazu Bernardo Strozziho, darovanou sem v roce 1844. Nad ním jsou 4 obrazy evangelistů, které namaloval v roce 1844 Jan Gruss (1790–1855) z Litoměřic. Katedrální křtitelnice se sochou sv. Jana Křtitele pochází z první poloviny 19. století. Kazatelna představuje velmi zdobnou řezbářskou práci. Jsou na ní umístěny sošky světců tzv. \"církevních otců\": sv. Ambrože, sv. Jeronýma, sv. Augustina, sv. Řehoř Velikého a sv. Atanasia. Obraz sv. Matouše je kopií Škrétova obrazu z Křešic. Jedná se o práci Františka Josefa Kutschery z roku 1781. Na stříšce kazatelny je umístěna socha Spasitele, na vrcholu erb biskupa Schleinitze. V katedrální lodi je umístěna pamětní deska o konsekraci katedrály biskupem Šternberkem dne 21. září 1681. Na kruchtě jsou mohutné varhany ve starých rokokových skříních, avšak nový elektromagnetický stroj pochází od drážďanské firmy Jehmlich z roku 1942. Mají 4 manuály, 56 registrů a 3944 píšťal, z nichž největší píšťaly měří 5 a půl metru, zatímco nejmenší nedosahují délky ani jednoho centimetru. Od listopadu 2010 jsou v katedrále na boční empoře umístěny menší chórové renesanční varhany.", "section_level": 2}, {"title": "Věž a zvonice.", "content": "Věž katedrály je celkem 65 metrů vysoká, její čtvercový půdorys činí cca 9×9 metrů. Původní starší gotický chrám ani novější barokní katedrála věž neměly vůbec. Ta byla dostavěna až dodatečně ve dvou etapách. První část stavby proběhla z popudu biskupa Hugo Königsegga v letech 1711 až 1720, byly vybudovány základy věže až do výše 11 metrů, na nichž pak spočívala dřevěná barokní zvonice. Další dostavbu věže inicioval litoměřický biskup Antonín Ludvík Frind, dostavba věže do dnešní podoby proběhla v letech 1879 až 1881 podle návrhu rakouského architekta barona Heinricha Ferstela. Na spojovací oblouk mezi věž a katedrálu byl umístěn osobní znak 14. litoměřického biskupa Emanuela Jana Schöbela. Věž katedrály je od roku 2010 přístupná pro veřejnost a je z ní krásný výhled na město i na jeho nejbližší okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Svatá brána.", "content": "U příležitosti \"Mimořádného Svatého roku Božího milosrdenství\" otevřel biskup Jan Baxant 13. prosince 2015 vchodové dveře katedrály jako Svatou bránu s možností získat odpustky podle propozic encykliky \"Misericordiae vultus\", kterou vydal papež František.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "V katedrále se také od rok 2000 odehrává varhanní hudební festival s názvem Litoměřické varhanní léto, kde vystupují přední čeští i zahraniční varhaníci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála svatého Štěpána je katedrální a kapitulní chrám litoměřické diecéze, a jedna z nejvýznamnějších kulturních památek Litoměřic. Je chráněna jako kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": null, "id": 244802} {"src_title": "Landštejn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prototyp vozu GAZ 69, který konstrukčně vycházel z modelu GAZ 67, byl dokončen koncem roku 1948 skupinou techniků pod vedením Grigorije Mojsejeviče Vassermana. Sériová výroba byla zahájena 1. září 1953 v Gorkovském avtomobilnem zavodě (ГАЗ - Горьковский автомобильный завод), kde vydržela až do konce roku 1954, kdy byla přesunuta do Uljanovského UAZ. V Uljanovsku výroba pokračovala od roku 1956 až do prosince 1972, kdy byla nahrazena produkcí vozu UAZ-469. Zde byla také zavedena výroba pětimístného štábního modelu A, který sloužil k přepravě důstojníků. Brány obou továren opustilo celkem 634 285 vozidel typu 69 (UAZ-GAZ-69 - 356 624 ks, UAZ-GAZ-69А - 230 185 ks, UAZ-GAZ-69AM a UAZ-69M - 10 551 ks. Rozdíl v počtu náleží dalším modifikacím).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "GAZ 69 využíval osvědčeného svařovaného žebřinového rámu, který nesl kovovou karoserii krytou plachtou. Základní transportní model 69 měl pár dveří a zadní sklopnou stěnu. Uvezl buď 8 mužů, nebo 2 muže a 500 kg nákladu. Štábní model 69A disponoval čtvero dveřmi (pár na jedné straně byl zaměnitelný), pěti místy a možností přidat 50 kg nákladu. Drtivá většina dílů byla pro oba typy společná. Čtyřválcový motor GAZ s rozvodem SV a zdvihovým objemem 2120 cm3 poháněl přes třístupňovou převodovku a dvoustupňovou přídavnou redukční převodovku zadní, nebo všechna kola. Spotřeba benzínu uváděná výrobcem byla 14 l/100 km při náhonu 4×2. Zvláštní konstrukci, která vycházela z obojživelného válečného Ford GPA, měl model GAZ 69 MAV. Oproti terénní verzi měl navíc rozvodovku pohánějící třílistou vrtuli pro pohon ve vodě a čerpadlo vody vnikající do vany karosérie. Auto bylo ve vodě řízeno kormidlem spřaženým s volantem.", "section_level": 1}], "src_summary": "GAZ 69 byl lehký terénní automobil s náhonem na všechna čtyři kola, vyráběný v letech 1953–1972 v bývalém Sovětském svazu. Automobil se stal standardním dopravním prostředkem všech armád Varšavské smlouvy. V Československé lidové armádě nahradil vůz Škoda 1101 VO. GAZ 69/69M byl určen pro přepravu osmi osob a štábní verze GAZ 69A pro přepravu pěti osob. Kromě transportního určení sloužilo vozidlo v ČSLA jako radiovůz, vozidlo chemického průzkumu, sanitní vůz, výsadkářská modifikace a též jako tahač 82mm bezzákluzového kanónu vz. 59.", "tgt_summary": null, "id": 1821418} {"src_title": "Martina Sáblíková", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se židovce z Ukrajiny, excentrické pianistce a polskému inženýrovi, katolíkovi a komunistovi. Přežil blokádu Leningradu 1941-1944. V roce 1954 ukončil studium historie na leningradské univerzitě. Roku 1958 se oženil s Isabelou (Gruzínka), se kterou měl syna Igora. V červenci roku 1976 na turnaji v Amsterdamu požádal v Nizozemsku o azyl. Nakonec se v roce 1978 usadil ve Švýcarsku, kde mu byl azyl udělen. V roce 1992 získal švýcarské občanství. Režim v Sovětském svazu zabránil manželce a synovi ve vycestování, odsuzující dopisy napsal i Karpov. Korčného jméno bylo vymazáno z literatury, jeho partie nesměly být publikovány. KGB dokonce najala při zápase s Karpovem v roce 1978 hypnotizéra, který měl narušit jeho soustředění při partiích. V roce 1982 bylo povoleno vycestovat manželce a synovi, po třech letech se však rozvedli. Korčnoj se znovu oženil v roce 1992 s Rakušankou Petrou Leeuwerikovou. Michail Gorbačov mu vrátil v roce 1990 sovětské občanství.", "section_level": 1}, {"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Šachy začal hrát v šesti letech, v roce 1947 a 1948 vyhrál přebor SSSR mládeže. V roce 1956 se stal mezinárodním velmistrem. Viktor Korčnoj vstoupil do absolutní světové špičky již v roce 1962 kvalifikací na turnaj kandidátů v Curaçau a poté, s výjimkou roku 1965, byl jeho účastníkem nepřetržitě po dalších více než 30 let. Roku 1978 se stal vyzyvatelem tehdejšího mistra světa Anatolije Karpova a ve zcela vyrovnaném zápase mu nakonec podlehl 5:6 při 21 remízách. V dalším zápase o titul r. 1981 v Meranu však již Karpov dominoval a zvítězil 6:2. V roce 1983 podlehl v zápase turnaje kandidátů mladému Garrimu Kasparovovi, který tak překonal vážnou překážku ve své cestě k titulu mistra světa. Naopak pro Korčného to znamenalo počátek postupného ústupu z absolutní světové špičky. Zůstal však účastníkem elitních velmistrovských turnajů až do svých bezmála 70 let, poslední významný turnaj hrál v holandském Wijk aan Zee r. 2000. Nejvyšší ELO 2695 měl v roce 1979. Od září do prosince 1965 byl šachovou jedničkou, desítku nejlepších hráčů opustil až v roce 1990. I když se nikdy nestal mistrem světa, Viktor Korčnoj bezpochyby patří mezi nejvýznamnější šachisty dvacátého století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Lvovič Korčnoj (* 23. března 1931 Leningrad – 6. června 2016 Wohlen) byl nejprve sovětský a později švýcarský šachový velmistr ruské národnosti. ", "tgt_summary": null, "id": 1826570} {"src_title": "Horka-Domky", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pýtheova Thúlé.", "content": "Kolem roku 325 př. n. l. podnikl Pýtheás z Massilie cestu do severnějších částí Evropy, chtěje navštívit a prozkoumat naleziště cínu a jantaru. O své cestě sepsal knihu \"O Oceánu\" (\"Peri tú Ókeanú\"), která se nám však nedochovala. Máme o ní jen přibližnou představu z citátů a odvolávek v dílech pozdějších antických autorů (Diodora Sicilského, Strabóna, Plinia Staršího, Gemina a Pomponia Mely). Pýtheás podle dochovaných zpráv nejprve navštívil cínové doly v Cornwallu a po souši procestoval „dostupnou\" část Británie. Poté se vydal po moři na sever a doplul do Thúlé. O ní tvrdí: Strabón dále zmiňuje, že podle výpočtů Eratosthenových leží Thúlé na zeměpisné šířce přibližně 10500 stadií (tedy asi 1650 km) severně od ústí řeky Borysthenés (Dněpr), a Plinius dodává, že na Thúlé se jezdí z blízkého a poměrně velkého ostrova Berrice a že další ostrovy v okolí nesou jména Scandia, Dumna a Berg.", "section_level": 1}, {"title": "Thúlé jako zeměpisný objekt.", "content": "Podle Pýtheových údajů se mnozí pokoušeli a dodnes pokoušejí lokalizovat Thúlé přesněji. Jako možné lokace se v různých pramenech uvádějí Island, pobřeží Skandinávie, norský ostrov Hitra, některý z Faerských nebo Shetlandských ostrovů, estonský ostrov Saaremaa nebo jiný z baltských ostrovů, případně též některý úsek baltského pobřeží. Protože dostupné údaje jsou skutečně velmi kusé, a navíc je možno libovolný z nich zpochybnit, nedá se otázka po zeměpisném určení Thúlé zodpovědět jednoznačně. V 6. století hovoří o ostrově Thúlé Prokopios z Kaisareje a jeho popis nejspíše nasvědčuje Grónsku, nebo při zpochybnění údaje o velikosti ostrova též Islandu. Beda Ctihodný a Adam Brémský označují jménem Thule téměř jednoznačně Island a zcela jednoznačně v tomto smyslu mluví o Thule neznámý autor anglické básně \"Thule\" z přelomu 16. a 17. století. Je však pravděpodobné, že žádný z těchto autorů nenavazuje na Pýthea nebo starší antickou tradici, nýbrž že se tu jedná o nové užití starého jména Thule. V novější době byla \"Thule\" pojmenována severní provincie Grónska, dnes nesoucí inuitské jméno \"Avannaa\" a dánské jméno \"Nordgrønland\", tedy \"Severní Grónsko\"; podle tehdejšího jména provincie byla roku 1953 pojmenována Thule Air Base, základna leteckých sil USA poblíž Qaanaaqu. Jméno \"Jižní Thule\" nese neobydlená skupina tří nejjižnějších ostrovů z Jižních Sandwichových ostrovů. Thúlé se už v pozdní antice stala příslovečnou coby nejodlehlejší z lidmi obývaných krajů, ba coby kraj, který možná ani neexistuje. Pojem \"ultima Thule\" („nejzazší Thule\") měl význam podobný českému výrazu „kraj světa\".", "section_level": 1}, {"title": "Thule jako esoterický pojem.", "content": "Mlhavost antických údajů o poloze ostrova, nemožnost jeho jednoznačné identifikace i používání jeho jména jako synonyma pro samotné hranice tohoto světa napomohly k tomu, že Thule začala být občas pojímána jako transcendentní jsoucno, jako mýtický archetyp, jako obraz vnitřní, duchovní skutečnosti. Objevily se též spekulace o tom, že ostrov v době Pýtheově existoval, ale později zanikl nebo byl nějakým záhadným způsobem skryt, podobně jako Atlantis nebo Avalon. V souvislosti nacistické esoteriky byla Thule chápána jako místo, odkud vzešla árijská rasa, resp. její kultura.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy v dnešní kultuře.", "content": "Vzdálenost a nedosažitelnost Thule, její tajuplnost i dosavadní kontexty používání jmen \"Thule\" a \"Ultima Thule\" vedly řadu tvůrců k využití tohoto pojmenování:", "section_level": 1}], "src_summary": "Thule nebo správněji Thúlé (řecky původně Θούλη nebo Θυλη, v přepisech latinkou též \"Thula\", \"Thyle\", \"Thile\", \"Thila\", \"Tile\", \"Tila\", \"Tilla\", \"Tyle\", \"Tyli\") je záhadný severský ostrov popsaný původně řeckým cestovatelem Pýtheem z Massilie ve 4. století př. n. l. a později opředený řadou dohadů a pověstí. ", "tgt_summary": null, "id": 310377} {"src_title": "Jejkov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Části Třebonic.", "content": "Jádro Třebonic, původní vesnice, patří k městské části Praha 13. K ní patří také dnes již osamělý kostelík zaniklé vsi s názvem Krteň a nedaleká osada Chaby s přilehlými obchodními centry IKEA, TESCO a Avion Shopping Park. Tato obchodní oblast je obvykle veřejností a v marketingových materiálech vnímaná jako součást Zličína, ačkoliv nepatří ani do katastrálního území Zličín, ani do území městské části Praha-Zličín. Od roku 2008 je budována na území Stodůlek i Třebonic západně od Jeremiášovy ulice, tedy západně od stanice metra Stodůlky, směrem k Chabům, Krtni a obchodnímu centru Zličín v Třebonicích, nová čtvrť Západní Město. Oblast betonárky SSŽ v jižní části Třebonic patří do městské části Praha-Řeporyje (správní obvod Praha 13) (sousedící objekt Skanska je již na katastrálním území Řeporyje). Část Třebonic severně od Rozvadovské spojky patří do městské části Praha-Zličín (správní obvod Praha 17) a Praha 13. V této části Třebonic se nachází stanice metra Zličín, Depo metra Zličín (kolejové větvení před halou ale opravdu patří do k. ú. Zličín), obchodní centra Metropole Zličín a Globus Zličín, Zličín Bussines Park, západní polovina objektu Siemens Kolejová vozidla a několik uliček s domky (U Zličína a Do Zahrádek).", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Patrně původ místního jména obdobný jako u názvu města Třeboň: „Třebonice“ = „ves lidí Třebonových“ od osobního jména „Třebon“. Etymologové předpokládají širokou rodinu osobních jmen začínající na Třeb- : „Třeboch“ (pro Třebechovice), „Třebek“ či „Třebec“ (od „Třebohost“ či „Třebobud“) pro Třebíč, „Třebid“ pro Třebíz, a „Třebon“ pro Třeboň. Existují však i výklady vycházející ze slovesa „tříbit“ - „kácet, mýtit, čistit les“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Třebonice se rozkládají 2 km severozápadně od Řeporyjí podél Dalejského potoka. První písemná památka je z roku 1279. Byly zde vykopány předměty kultury únětické z doby bronzové. V roce 1900 měly Třebonice 394 obyvatel a patřily do smíchovského okresu. V roce 1974, při připojení k Praze, měly Třebonice 109 domů a 58 dalších evidovaných staveb.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na návsi v Třebonicích je novogotická kaple z roku 1886. Kaple je osmiboká stavba se slepými okny, zakončená čtyřbokou věžičkou pro zvon. Ve vsi je také památník padlým v 1. světové válce, postavený v letech 1924–1925. Druhým kostelem na katastrálním území je kostel sv. Jana a Pavla v zaniklé vsi Krteň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třebonice () jsou katastrálním územím hlavního města Prahy v nejzápadnější části obvodu Praha 5. Ves Třebonice je doložená od 13. století, k Praze byla připojena v roce 1974. Do katastrálního území Třebonic patří i významné obchodní, průmyslové a dopravní centrum kolem stanice metra Zličín, obecně vnímané jako součást Zličína.", "tgt_summary": null, "id": 1674300} {"src_title": "Letecký kanón", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vzdělání a pracovní život.", "content": "Narodila se ve městě Midland v Texasu jako jediné dítě podnikatele ve stavebnictví Harolda Bruce Welche (1912–1995) a Jenny Luise Hawkinsové (nar. 1919). Byla velmi dobrou studentkou. V roce 1963 měla dopravní nehodu, při níž přehlédla stopku a narazila do auta svého přítele Mikea Douglase, který na následky zranění zemřel. Nehoda se obešla bez vyšetřování, i když existovaly spekulace o ovlivňování ze strany otce. Od roku 1964 studovala na Jižanské metodistické univerzitě učitelství pro první stupeň. Po absolvování školy učila na několika základních školách v Houstonu a pracovala v dětské knihovně. V roce 1974 se přestěhovala do Austinu, kde pracovala na ZŠ Molly Dawsonové s hispánskými dětmi. V Austinu se seznámila s Georgem W. Bushem a po krátké známosti se vzali 5. listopadu 1977. Do té doby byla registrovaná demokratka. Po svatbě se stala ženou v domácnosti. Dne 25. listopadu 1981 se jí po rizikovém těhotenství narodila dvojčata Barbara Pierce a Jenna Welch, které dostaly jména po svých babičkách.", "section_level": 1}, {"title": "První dáma Texasu a USA.", "content": "V roce 1993 se její manžel stal guvernérem státu Texas, ona se zabývala především zvyšováním gramotnosti. Po vítězných prezidentských volbách 2000 se Bushovi nastěhovali do Bílého domu a Laura se jako první dáma zaměřila na vzdělávání, podporovala programy na přeškolení válečných veteránů na učitele, snažila se o zvyšování kvality státního školství a v Kongresu dokázala prosadit zvýšení rozpočtu na vzdělání. Během funkčního období příliš nevyjadřovala své politické postoje, přesto byla ze začátku proti válce v Iráku a na rozdíl od silně věřícího manžela podporovala výzkum na embryích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laura Bushová (Laura Lane Welch Bush; * 4. listopadu 1946, Midland, Texas) je manželka amerického bývalého prezidenta George W. Bushe, kterého si vzala v roce 1977. Mají dvě dcery, dvojčata, Barbaru a Jennu.", "tgt_summary": null, "id": 122036} {"src_title": "Bitva u Sokolova", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozšiřování říše.", "content": "Akbar na trůn nastoupil roku 1556 jako čtrnáctiletý chlapec. Stalo se tak po smrti jeho otce Humájúna, který však ovládal pouze oblast dnešního Afghánistánu, Paňdžábu a část severní Indie. Už po svém nástupu na trůn musel Akbar čelit několika samozvancům, kteří ho chtěli připravit o trůn. Prvním z nich byl schopný bengálský vojevůdce Hémú, jehož Akbar porazil v druhé bitvě u Panipatu roku 1556. Nejprve se vítězství klonilo na Hémúovu stranu, ale poté, co byl Hémů vážně zraněn šípem a spadl ze slona se jeho spojenci rozutekli. Po tomto vítězství musel Akbar čelit soupeřům přímo mezi dvými dvořany. Mezi jeho blízkými se vytvořily dvě vzájemně soupeřící frakce, z nichž první vedl Bajram Chán, vojevůdce perského původu, zatímco druhá byla tvořena dvořany z okolí Akbarovy nevlastní matky Maham Angy. Její syn Ádham Chán vyrůstal spolu s Akbarem a získal u dvora významné postavení. Proslul krutostí, s níž spravoval nově dobyté území Málvy. Roku 1562 Ádham Chán probodl v Akbarově přítomnosti jednoho rádce a následně se pokusil zavraždit i Akbara. Byl však zadržen a popraven. Poté se Akbar zbavil i vlivu Bajrama Chána, jehož vyslal na pouť do Mekky. Tím se Akbar vymanil z vlivu svého okolí a začal samostatně vládnout. Od této chvíle věnoval velkou pozornost rozšiřování své říše. Akbar usiloval o sjednocení celé Indie pod svou vládou. Ještě pod vedením Bajrama Chána, roku 1560, ke svému území připojil Džajpur, Džódpur a několik menších rádžputských knížectví. Mnohem více územních zisků však provedl po svém osamostatnění, a to jak vojensky, tak i sňatkovou politikou. Právě sňatkem získal například významné rádžputské knížectví Ambér. Řadě rádžputských knížat pak udělil místa ve státní správě i přímo na svém dvoře. Rádžputská knížectví, která se odmítala stát jeho vazaly a spojenci, poté dobyl. Roku 1568 vedl nové tažení proti ránovi z Méváru. Ten se opevnil v hradě Čitauru, kde dlouho odolával mughalské přesile. Rádžputové nakonec provedli \"džauhar\" – ženy a děti se dobrovolně upálily, zatímco muži se vrhli do sebevražedného útoku bez ochranné zbroje. Zahynulo prý na 30 tisíc lidí. V roce 1573 Akbar obsadil Gudžarát během bleskového tažení, trvajícího i s přechodem pouště Thár pouhých 45 dní. Dále byla roku 1574 obsazena Urísu, 1576 Bengálsko, 1586 Kašmír, 1592 Sind a roku 1594 stárnoucí císař vybojoval na Persii Kandahár. Krátce před svou smrtí zahájil tažení do oblasti Dakšinu proti sultanátům Ahmadnagar, Bidžápúr a Gólkónda, které ale dokončili až jeho nástupci. Většiny svých válečných tažení se Akbar osobně zúčastnil jako vrchní velitel.", "section_level": 1}, {"title": "Přesuny hlavního města.", "content": "Akbar zpočátku sídlil, stejně jako jeho předchůdci, v Dillí, po roce 1660 však přesunul hlavní město říše do Agry, kde vybudoval palácovou pevnost i další stavby. Roku 1669 založil Akbar nedaleko Ágry, v místech, kde sídlil súfijský světec Salím Čiští, nové palácové město. Uvádí se, že Akbar město založil z vděčnosti ke světci Čištímu, který vládci předpověděl narození dlouho očekávaných potomků. Po návratu z vítězného tažení do Gudžarátu roku 1573 dal novému sídelnímu městu jméno Fatehpur Sikrí. Fatéhpur Sikrí představuje jednu z nejlepších ukázek mughalské architektury, jež se dochovala do současnosti. Akbar se osobně podílel na jeho projektování a dohlížel na stavební práce, údajně nějakou dobu pracoval přímo na stavbě mezi zedníky a kameníky. Poloha města však nebyla příliš šťastně zvolena a Fátehpur od počátku trpěl nedostatkem vody. Potíže se zásobováním města vodou nakonec dosáhly takových rozměrů, že roku 1685 byl Akbarův dvůr nucen pracně vybudované sídlo opustit. V posledních dvou desetiletích Akbarovy vlády se stal jeho oblíbeným sídelním městem Láhaur, jehož poloha byla strategicky velmi výhodná. Akbar pobyty v Láhauru střídal s návštěvami Ágry, kde nakonec roku 1605 i zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Zákonodárství a reformy.", "content": "Akbar proslul zejména jako zákonodárce a reformátor. V první řadě zavedl rovnost náboženství a roku 1564 zrušil dřívější potupnou daň \"džazja\", vztahující se na všechny nemuslimy. Přestože byl sám muslim, podporoval hinduismus a zasadil se o překlad hinduistických knih do perštiny. Velmi se zajímal také o křesťanství a pozval do Indie jezuity. Za zmínku stojí také stavba \"Ibadat Khana\" (persky \"Dům uctívání\"), jakéhosi centra pro náboženské diskuze, jimž sám předsedal. Zakázal některé náboženské zvyklosti, které pokládal za nelidské, především dětská manželství, upalování vdov a zvířecí oběti. V pozdějších letech zavedl vlastní náboženství \"Dín e-Illáhí\" (Boží víra), které spojovalo prvky hinduismu, islámu, zoroastrismu a džinismu. Toto náboženství si však nezískalo větší oblibu, nepřijali je dokonce ani císařovi synové a přátelé, Akbar je však ani nikomu nevnucoval. Akbar provedl i celou řadu ekonomických a správních reforem. Upravil dosavadní složitou a nespravedlivou daňovou soustavu, zavedl první skutečnou policii na území Indie a provedl sjednocení měny. Změnil také formu feudálního vlastnictví půdy. Dosavadní systém dědičných lén změnil na nedědičné \"džagíry\", které se po smrti držitele vracely do rukou panovníka, v případně závažných prohřešků měl panovník právo \"džagír\" držiteli odebrat i za jeho života. Důlezité byly i Akbarovy snahy o rozvoj mezinárodníh vztahů, vyslal několik poselstev do Osmanské říše, přijímal na svém dvoře portugalské vyslance a roku 1585 přijal i první Angličany na indické původě, vedené londýnským kupcem Ralphem Fitchem, jemuž udělil obchodní koncesi. Přijal u svého dvora však i francouzského cestovatele Pierra-Oliviera de Malherbe s poselstvím krále Jindřicha IV. Akbar podporoval literaturu, rozvoj vědy i umění, především malířství a architekturu. Na jeho dvoře působilo \"devět klenotů\", což byla skupina učenců, literátů a filosofů, například kronikář Abul Fazl, matematik a ekonom Tódar Mal, hudební skladatel Tánsén nebo rádce Bírbal, proslulý svými vtipnými výroky. Za zmínku stojí, že Akbar ovládal asi dvanáct řemesel, například kovářství, kamenictví a kaligrafii. Při stavbě svého paláce ve Fátehpúr Sikrí pracoval v kamenolomu a podílel se i na stavebních pracích spolu se zedníky. Zabýval se i výcvikem koní a slonů nebo konstruováním válečných strojů. Jeho oblíbenou zábavou byl lov s ochočenými gepardy, jichž během své vlády choval u dvora několik stovek. Akbar byl vegetarián a jeho oblíbeným nápojem byla voda z řeky Gangy. Mezi lidmi byl mimořádně oblíben a nepochybně měl velké zásluhy na rozvoji indické kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Akbar měl 30 manželek, především rádžputských princezen. Přední místa mezi nimi zaujímaly dvě: amberská princezna Džódha Báí Čampavátí Akbarova sestřenice Ruqija Sultan Begam a Zplodil s nimi celkem 9 dětí, z toho tři syny. Všichni však měli od mládí sklon k alkoholismu a závislosti na opiu a hašiši. Dva z nich, princové Murad a Danijál zemřeli ještě za Akbarova života. Třetí z nich, princ Salím, měl s otcem špatný vztah, během 90. let 16. století proti Akbarovi několikrát povstal, svedl Akbarovu konkubínu Anarkálí a roku 1602 dal popravit Akbarova oblíbeného rádce a dvorního kronikáře Abul Fazla. Akbar uvažoval o Salímově vydědění a předání nástupnictví některému z mladých Salímových synů. Nakonec ale krátce před smrtí Akbar jmenoval svým nástupcem Salíma, jenže poté nastoupil na trůn pod jménem Džahángír.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džaláluddín Muhammad Akbar, také známý jako Akbar Veliký (\"Akbar-e Azám\") (15. října 1542- 12. listopadu 1605) byl indický panovník. Byl synem Nasiruddina Humájúna, vládce Mughalské říše. Je všeobecně považován za nejvýznamnějšího mughalského vládce a jednoho z největších panovníků celých indických dějin.", "tgt_summary": null, "id": 151879} {"src_title": "Alexandr Pavlovič Alexandrov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Řecké \"múza\" je odvozeno od slovesa \"maomai\", usilovat, toužit. Pro staré Řeky nebyly umělecké výkony básníků, tanečníků a hudebníků jejich dílem, nýbrž pocházely z božské inspirace. Tu básníkovi poskytují múzy, proto se na začátku básně už od Homéra vzývá Múza. Hésiodos asi v 7. století př. n. l. uvádí devět múz s výmluvnými jmény, teprve Pausaniás o sedm století později jim připisuje jednotlivé umělecké obory: Pozn. Metaforicky je za desátou můzu někdy označován film. Pro současníka jsou dějepisectví a astronomie rozhodně víc vědy než umění, ale jinak to viděli staří Řekové, kteří naopak výtvarná umění chápali jako řemesla, protože pracovala s hmotným materiálem. Zajímavé jsou také počty Múz, někdy jich bylo uvedeno pouze sedm, jindy dokonce jenom čtyři nebo tři. Někdy se také, poněkud synekdochicky mluví jenom o Múze, jako by se jednalo o jedinou postavu. V nejstarších textech jsou uváděny tři zcela odlišné Múzy jménem Meleté – „Pečlivost“, Mnémé – „Paměť“ a Aoidé – „Zpěv“. Hésiodos se o múzách zmiňuje ve svém díle \"O Původu Bohů\", kde je nazývá „\"HELIKÓNSKÉ\"“ a v díle \"Práce a Dny\", kde je zase nazývá „\"PIÉRSKÉ\"“. K Piérským se modlila také řecká básnířka Sapfó.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "Vystupovaly většinou ve sboru. Je jim zasvěcen vavřín, včela a cikáda, symbol věčného zpěvu. Byly ušlechtilé a krásné jako bohyně, žily s bohy na Olympu, ale také pobývaly u pramenů v Bojótii či na Parnasu. Bylo samozřejmé, že milovaly tanec a zpěv, který obveseloval bohy i Múzy samotné. Z bohů nejbližší jim byl Apollón, ale ochraňovali je všichni, s výjimkou boha války Area, který se k nim choval velice nerudně. Působily vždy blahodárně, přinášely harmonii, pomáhaly novým osadníkům najít klid a domov. K lidem byly laskavé a příjemné, zejména k básníkům, hercům, pěvcům i dramatikům; ti všichni byli jejich oblíbenci. Propůjčovaly jim posvěcení básnické a umění věštecké. Ovšem jenom do té doby, kdy je někdo urazil nebo se nad ně chtěl povyšovat. Tak se vypráví, že vzaly hlas, sluch i zrak pěvci Thamyrovi, který se chlubil, že je v jakési soutěži porazil. Nejvyšší bůh Zeus zase zahubil thráckého krále Pyrénea, který se chtěl Múz zmocnit.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Byla jim zasvěcena řada chrámů, nejznámější je \"Múseion\" v Alexandrii – „Chrám Múz“, který založil roku 308 př. n. l. egyptský král Ptolemaios I. V něm byly soustředěny všechny poklady řeckého písemnictví, více než 700 tisíc svitků. Později se stal největším uměleckým a vědeckým pracovištěm celého antického světa. Antičtí umělci Múzy obvykle nezobrazovali celé, zpravidla jenom jejich atributy. Jejich podoby jsou zachovány především na vázových malbách, reliéfech a sochách. Z nejpovedenějších lze uvést:", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené pojmy.", "content": "Od slova múza se odvozuje jak moderní slovo „muzeum“, jako středisko věd a umění, tak označení pro hudbu v mnoha jazycích i české hovorové „muzika“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Múzy (řec. \"músai\", lat. \"Musae\") jsou v řecké mytologii dcery nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Jsou to bohyně všech (múzických) umění.", "tgt_summary": null, "id": 1535968} {"src_title": "Jan Jiraský", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny hradu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik hradu.", "content": "Hrad Litice byl založen koncem 13. století za posledních Přemyslovců v rámci kolonizace řídce osídleného pohraničního pralesa severovýchodních Čech, který byl královským majetkem. Oblast Podorlicka v povodí Divoké i Tiché Orlice osídlili členové rodu Drslaviců, kteří zakládali osady v jihozápadních Čechách a vybudovali nejstarší hrady na Plzeňsku – Litice u Plzně a Potštejn u Žinkov. Jména svých původních rodových sídel přenesli i do své nové državy, v níž vybudovali opěrnou síť nových hradů, zejména Potštejn a proti proudu řeky Divoké Orlice nepříliš vzdálené Litice. V roce 1309 byli na hradě uvězněni přední zemští šlechtici Jindřich z Lipé, Jan z Vartenberka a Jan z Klingenberka, zajatí pražskými a kutnohorskými patricii vedenými Peregrinem Pušem. Z toho se usuzuje, že hrad byl v nějakém vlastnickém vztahu k pražskému rodu Pušů. Nedlouho poté se stal královským majetkem, v roce 1316 jej český král Jan Lucemburský zastavil Jindřichovi mladšímu z Lipé. Janův syn a moravský markrabě Karel po svém návratu z Itálie řadu zastavených královských hradů vykoupil, mezi nimi v roce 1333 i Litice. Opět je hrad připomínán v roce 1341 v souvislosti s vypořádáním majetku po smrti Mikuláše z Potštejna. Zřejmě ještě za vlády Jana Lucemburského se hrad dostal do držení pánů z Lichtenburka, s nimiž byl směněn za jejich rodové centrum Lichnice. Lichtenburkové se na Liticích připomínají ještě v padesátých a šedesátých letech 14. století, v roce 1365 však Jan z Lichtenburka prodal Litice Jindřichovi z Lipé a nedlouho poté opět změnily majitele.", "section_level": 2}, {"title": "Doba pánů z Kunštátu.", "content": "Nejpozději od roku 1371 náležely Litice pánům z Kunštátu, v jejichž držení zůstaly i téměř celé následující 15. století. Po Bočkovi z Kunštátu († 1373) se panství ujal jeho stejnojmenný syn († 1416), který k němu v roce 1389 přikoupil od Ješka Kdulince ves Kunvald. Poté hrad spravoval jeho syn Viktorin, jemuž ve východních Čechách patřila také panství Náchod a později i Pardubice. V době náboženské reformy se stal rozhodným stoupencem husitství a blízkým spojencem Jana Žižky z Trocnova. Z tohoto důvodu byl hrad již v roce 1421 obléhán vojskem slezských knížat. Po Viktorinově smrti v roce 1427 Litice zdědil jeho syn Jiří z Kunštátu a Poděbrad, který hrad, poškozený při husitských válkách, po polovině 15. století přestavěl a rozšířil. Jiří si hrad, který se stal přední pevností rodu pánů z Kunštátu, oblíbil a pobývali tu i členové jeho rodiny, zejména jeho prvorozený syn Boček. V roce 1470 se zde narodil Jiříkův vnuk Jiří Münsterberský, kníže münsterbersko-olešnický a syn knížete Jindřicha I. z Münsterberka. Po smrti Jiřího z Poděbrad připadly Litice při dělení rodového majetku v roce 1472 nesvéprávnému Bočkovi z Kunštátu, který je ještě za svého života postoupil svému bratru a zároveň poručníkovi Jindřichovi staršímu z Münsterberka, jenž je v roce 1491 zmiňován jako vlastník litického panství. Za jeho doby se jako hejtman hradu a panství připomíná Matěj Sudlička z Borovnice. Jindřich byl však donucen kvůli vysokému zadlužení, které vzniklo následkem válečného konfliktu s uherským králem Matyášem Korvínem, litické panství spolu s Potštejnem v roce 1495 odprodat Vilémovi z Pernštejna, když ještě předtím obě panství neúspěšně nabízel ke koupi králi Vladislavovi Jagellonskému. Vilém se přitom zavázal vyplatit Jindřichově manželce Uršule Braniborské, pokud by Jindřicha přežila, věno, které bylo zapsáno na litickém panství. V následujícím období Litice ztratily svůj význam, neboť centrem rozsáhlého podorlického pernštejnského dominia, k němuž patřilo i sousední panství potštejnské a řada dalších statků, se stal právě nedaleký Potštejn.", "section_level": 2}, {"title": "Doba Pernštejnů, Bubnů a Parishů.", "content": "Vilém z Pernštejna, kterému se podařilo v Čechách i na Moravě shromáždit značné pozemkové vlastnictví a hrad Potštejn neobyčejně zvelebil, rozdělil roku 1507 své statky mezi syny Jana a Vojtěcha. S českým zbožím dostal Litice mladší Vojtěch, ale ujal se jich až po otcově smrti v roce 1521. Z jeho doby, z roku 1525, se dochovala hospodářská instrukce vydaná Vojtěchem hejtmanovi panství, která potvrzuje, že na hradě zůstal pouze personál, zajišťující jeho nejnutnější provoz a údržbu. Litický úředník Zicha byl ve svém konání zcela podřízen potštejnskému hejtmanovi Albrechtu Sudličkovi z Borovnice a o postavení litické čeledě svědčí i menší služné, než jaké se za stejné úkony vyplácelo na Potštejně. Po Vojtěchově smrti roku 1534 pak zdědil všechna panství jeho bratr Jan, který pokračováním ve velkorysém zvětšováním pernštejnského dominia a stavebními aktivitami překročil kritickou mez svých finančních možností. Janovým nástupcem a dědicem jeho východočeských statků byl jeho nejstarší syn Jaroslav, který převzal po svém otci celé dominium zadlužené natolik, že jej nebyl schopen udržet.. Na rozdíl od svého otce neprojevoval tolik náboženské snášenlivosti a poté, kdy po porážce prvního stavovského povstání zasáhl obnovením tzv. Svatojakubského mandátu král Ferdinand I. proti jednotě bratrské, Jaroslav z Pernštejna na svých panstvích odmítl její sbory chránit a bratry vypovídal. V roce 1556 byl Jaroslav nakonec donucen potštejnsko-litické panství prodat rýnskému falckraběti Arnoštovi Bavorskému (1500–1560), který je záhy rozdělil na menší statky a dále rozprodal. Tak v roce 1558 prodal hrad Litice s městečkem, k němuž náležela i polovice města Žamberka a osm vesnic, za 6625 kop grošů českých Václavu Okrouhlickému staršímu z Kněnic. Okrouhlický nepodržel Litice dlouho, neboť již po jeho smrti bylo panství, též značně zadlužené, i se statkem Doudleby, který k němu Václav přikoupil, v roce 1562 prodáno zdatnému hospodářovi Mikuláši z Bubna. Ten koupí druhé polovice města Žamberka a pěti dalších vsí v roce 1575 litické panství opět scelil a v držení rodu z Bubna zůstalo až do roku 1809. Mikuláš z Bubna († 1608) si z hradu Litice učinil své rodové sídlo, ale v 90. letech 16. století vystavěl zámek v Doudlebách a kolem roku 1600 i v Žamberku, na nichž ke konci svého života střídavě pobýval. Na Liticích pak nesídlil ani poručník Mikulášových synů Mikuláš Vratislav z Bubna, ani Mikulášovi potomci, čímž byl hrad odsouzen k pozvolné zkáze. Urbář žambereckého panství jej v roce 1657 zachycuje jako polorozbořený, pouze jeho obytné budovy mohly být v případě nebezpečí užívány jako skladiště. Ještě v roce 1681, kdy byl hrad podle svědectví Bohuslava Balbína již opuštěn, na něm jeho majitel František Adam z Bubna prováděl poslední opravy. Chátrání hradu částečně oddálil Antonín Vít z Bubna, který nechal v roce 1776 nově zastřešit severní palác a nad pátým patrem věže vybudovat stanovou střechu. Jižní palác byl zcela ponechán svému osudu. Pouhou epizodou v dějinách hradu bylo období let 1809‒1815, kdy žamberské panství vlastnil hrabě Veriand Windischgrätz, který jej v roce 1815 prodal Johnu Parishovi. Parishové pak mezi lety 1890–1896 provedli částečnou konzervaci zdiva a další v roce 1925. Významné stavební úpravy byly v jádře hradu prováděny i v letech 1933‒1935. V majetku Parishů zůstaly Litice až do tzv. znárodnění velkostatků roku 1948. Hrad byl poté, již jako památkově chráněný, spravován národními výbory a v roce 1974 byl převeden do správy Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích. Mezi padesátými a sedmdesátým lety 20. století bylo v jeho prostorách soustavně konzervováno zdivo, ale po zastavení těchto úprav byl hrad od poloviny 80. let pro veřejnost uzavřen.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební vývoj.", "content": "Původně nepříliš rozsáhlý hrad vznikl na konci 13. nebo na začátku 14. století na vrcholu strmého skalnatého návrší, ze tří stran chráněného meandrující Divokou Orlicí. Jeho půdorys byl elipsovitý, hradní návrší bylo odděleno příkopem a valem a na jeho severním úbočí, odkud vedla přístupová cesta, byl hrad zesílen dalším příkopem. Následkem pozdější stavební činnosti nelze původní podobu hradu bezpečně rekonstruovat. Části zdiva, spojené s jeho nejstarší výstavbou, byly zachyceny při archeologickém výzkumu v roce 1986. Osnova dnešního jádra hradu vznikla až v průběhu druhé poloviny 14. století, kdy zde byla realizována dvoupalácová dispozice doplněná tělesem věže a hospodářskými staveními. Nynější rozsah zastavěné plochy hradu je výsledkem významné přestavby realizované z podnětu Jiřího z Poděbrad. Jejím cílem bylo výrazně zlepšit obrannou funkci hradu a zvýšit komfort obytných prostor, neboť původní hrad těmto nárokům již zcela nevyhovoval. Obranyschopnost hradu posílilo zejména na severní a západní straně rozsáhlé opevněné předhradí. Jeho hradba, na čelní straně o dvojnásobné šíři než jiné její dochované úseky, byla zesílena dvěma baštami a zjevně se počítalo i s její aktivní dělostřeleckou obranou. Celkové provedení systému opevnění však zdaleka nedosahuje kvalit, které vykazují podobné stavby přední domácí šlechty. Přístup do hradu na severní straně chránila dnes částečně dochovaná věžovitá brána s odděleným vstupem pro pěší (fortnou) a pro povozy nebo jízdní. V jejích prostorách byla i strážnice, přístup do patra brány zajišťovalo šnekové schodiště. Vstup do brány umožňovaly dva padací mosty přes předsunutý a z části vyzděný příkop. Průčelí brány bylo ve výši prvního patra opatřeno pozoruhodnou sochařskou výzdobou. Její součástí je nad brankou pro pěší v rámu umístěná kompozice erbů, z nichž lze považovat za nepochybné znaky pánů z Kunštátu a zemí Čech a Moravy. Pod erby ji doplňuje nápis vztahující se k dokončení přestavby, datovaný 1468. U pravého dolního rohu této kompozice je umístěna malá deska s doposud neidentifikovaným erbem. V prostoru nad vstupem pro povozy na levé straně se nacházejí reliéfy tří lidských postav, střední snad představuje krále Jiřího. Prostory dolního hradu byly využity také pro vybudování hospodářského zázemí. Cestu k hornímu hradu přehrazovaly další dvě brány situované do prosté zdi, jak dosvědčují dochované relikty. Přestavěn a rozšířen byl i horní hrad s obytnými prostory. Tvoří je dva protilehlé paláce, věž a výškově členité nádvoří. K čtverhranné věži, která byla vybudována u severovýchodního nároží jižního paláce až během druhé etapy přestavby hradu, přiléhala další malá stavba, z níž se dochovaly jen skromné relikty. Východní část jižního dvoupatrového paláce (původně zřejmě třípatrového), v němž byly vzhledem k jeho bezpečnější poloze patrně umístěny reprezentativnější obytné místnosti a některé jeho prostory byly zaklenuty žebrovými klenbami, tvoří vstupní průjezd do nádvoří horního hradu. Vstup do paláce byl vybudován teprve ve výši prvního patra, o čemž svědčí dochovaný vstupní portál. První a druhé patro paláce bylo zřejmě zaklenuto, jak svědčí dochované relikty klenebního systému. Věž, členěná do pěti podlaží, byla zakončena nad pátým patrem dřevěným obranným ochozem a stanovou nebo vysokou valbovou střechou. Místnosti ve třetím a pátém podlaží jsou zaklenuty dochovanou žebrovou klenbou. Přístup do věže byl možný v jejím druhém, třetím a čtvrtém podlaží po dřevěných pavlačích, vedených z paláce. Alespoň tomu by nasvědčovaly větší otvory s gotickým ostěním na západní straně věže. Severní palác, z něhož se dodnes dochovala jen severní zeď a z části i boční a příčné zdi, sloužil jako obydlí pro služební personál a správu hradu a panství. Dnešní podoba jádra hradu je významně ovlivněna úpravami, které zde byly prováděny mezi lety 1933‒1935. Jejich cílem bylo zajištění a zpřístupnění jižního paláce. Budova byla opatřena valbovou střechou a mezi patry byly zřízeny dřevěné stropy. Přístup do paláce byl zajištěn dřevěným schodištěm ze vstupního průjezdu. Stavební úpravy postihly i věž a měly značný vliv na charakter stavby. Přístup do ní byl zajištěn betonovou lávkou z druhého patra paláce, výstup do vrcholových partií věže mělo umožit betonové schodiště, které však narušilo systém žebrových kleneb. Vrcholová část věže byla ukončena betonovým vyhlídkovým patrem a vybudováním nové střechy. V roce 1959 byla vizuálně nejrušivější část tohoto stavebního zásahu na vnějším části pláště věže překryta dřevěným obložením, které vytváří dojem ochozu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Předehrou současných úprav hradního areálu byl záchranný archeologický průzkum, který na hradě probíhal mezi lety 1985‒1987. V roce 1992 došlo po základních zabezpečovacích pracích k opětovnému zpřístupnění hradu, přičemž v prostoru celého areálu bylo v následujících letech postupně odborně konzervováno veškeré dochované zdivo. V interiéru jižního paláce byl instalován výběr z fragmentů nalezených při záchranných pracích, tabule s informačními texty a obrazové reprodukce, zachycující vývoj stavu hradu od 19. století do současnosti. V prostoru jižního paláce a v přilehlé věži je možné absolvovat návštěvnický okruh. Z důvodu zřícení části lícového zdiva severního paláce byl hrad v roce 2015 a po větší část sezóny v roce 2016 uzavřen a probíhaly zde záchranné stavební práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litice jsou zřícenina hradu na zalesněném návrší nad obcí Litice nad Orlicí, asi 7 km západně od města Žamberka. Hrad je přístupný veřejnosti, je majetkem České republiky a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": null, "id": 2469632} {"src_title": "Langweilův model Prahy", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie ochrany.", "content": "V roce 1850 byla v Rakousku-Uhersku založena Centrální komise pro soupis stavebních památek. Od roku 1872 se zapisovaly i movité památky. V letech 1907–1937 byly pod vedením konzervátorů Státního památkového ústavu sepsány památky z 52 okresů. Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, v § 7 stanovil, že památky se z evidenčních důvodů zapisují do státních seznamů památek, ale že chráněny jsou i památky do seznamů nezapsané. Památky zákon v § 2 obecně definoval, přičemž odst. 3 stanovil, že v pochybnostech se považuje věc za památku až do rozhodnutí výkonného orgánu krajského národního výboru, který si před rozhodnutím vyžádá posudek ústavu památkové péče a ochrany přírody. V letech 1984–1987 v rámci generální aktualizace nemovitých kulturních památek byly seznamy aktualizovány a zpřesněny, změněny v závazné a promítnuty do katastru nemovitostí, zároveň byl počet památek snížen. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, stanovil, že považuje za kulturní památky věci prohlášené za ně Ministerstvem kultury ČR a také památky zapsané do státních seznamů podle dřívějších právních předpisů. S účinností zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, byly dosavadní krajské seznamy památek sloučeny do jednoho ústředního seznamu; dříve zapsané památky dostaly k dosavadnímu složenému krajskému rejstříkovému číslu navíc pěticiferné číslo v ústředním seznamu, nově vyhlášené památky dostávají šesticiferná rejstříková čísla. V letech 2000–2007 proběhla obnova identifikace kulturních památek. V letech 2005–2011 proběhla obnova identifikace movitých kulturních památek. Také proběhla revize památkově chráněných území. Obnova identifikace se označovala zkratkou REI.", "section_level": 1}, {"title": "Nemovité kulturní památky.", "content": "Podle databáze MonumNet bylo k 2. září 2013 v České republice evidováno 40 328 nemovitých kulturních památek. Památkově chráněné jsou i leckteré objekty, které už fakticky zanikly nebo ztratily hodnotu, ale ochrana z nich ještě nebyla sňata. Databáze MonumNet eviduje (k 2. září 2013) též 3111 bývalých památek, které již nejsou chráněny, protože zanikly nebo jim byla z jiného důvodu (například kvůli ztrátě památkové hodnoty nebo změně hodnotících kritérií) odejmuta ochrana. Některé památky jsou jednotlivými budovami nebo plastikami, jindy je jako jedna památka veden třeba i rozsáhlý komplex (Pražský hrad, Vyšehrad) anebo soubor souvisejících objektů, leckdy zasahující do více katastrálního území, obcí či okresů. Ministerstvo kultury každoročně zveřejňuje program restaurování nemovitých kulturních památek včetně specifikace jednotlivých památek, jejich lokalizace, vlastníka a výše schválené dotace (avšak bez rejstříkového čísla památky). Například v roce 2013 bylo na dotacích na obnovu 185 nemovitých památek rozděleno 10 miliónů Kč, z toho největší dotace (po čtvrt milionu Kč) byla schválena pro rekonstrukci varhan v kostele svaté Ludmily v Praze a varhan v kostele Panny Marie ve Střílkách. Příjemcem naprosté většiny dotací byly církevní právnické osoby římskokatolické církve a šlo o inventář kostelů a klášterů, v mnoha případech obce (rovněž jde většinou o inventář kostelů a klášterů), jen v ojedinělých případech byla příjemcem krajská příspěvková organizace nebo soukromé osoby (ve většině případů potomci slavných šlechtických rodů, v roce 2013 Schwarzenbergů, Kolowratů a Sternbergů, a jde o vybavení zámků, například rodové obrazy či koberce) nebo obchodní společnost (v roce 2013 jediný případ, kdy šlo o vybavení zámecké kaple).", "section_level": 1}, {"title": "Movité kulturní památky.", "content": "Movité kulturní památky, ačkoliv jejich seznam není veřejně přístupný, tvoří nejpočetnější část památkového fondu České republiky. Patří k nim malířská a sochařská díla, díla uměleckého řemesla, liturgické předměty, hudební památky, technická díla jako například vozidla, letadla či plavidla, architektonické články ze zaniklých staveb, archeologické nálezy a podobně. Aktuální počet movitých kulturních památek není znám ani Národnímu památkovému ústavu, protože průběžně je evidence transformována a například soubory nesourodých věcí jsou evidenčně rozdělovány na více souborů či samostatné věci. Evidenční počet movitých památek se podle NPÚ blíží 100 tisícům s tím, že každý mobiliární fond nebo historický knihovní fond je evidován pod jedním rejstříkovým číslem, ač obsahuje obvykle tisíce položek, které jsou každá movitou kulturní památkou. V Ústředním seznamu kulturních památek mohou do údajů o movitých památkách nahlížet vlastník, osoby při výkonu státní správy, pokud tyto údaje potřebují pro plnění svých úkolů, osoby pro studijní účely na základě písemného potvrzení příslušného školského zařízení nebo příslušné kulturní instituce a osoby pro vědeckovýzkumné účely na základě písemného potvrzení zadavatele výzkumného úkolu; ostatní osoby tak mohou učinit pouze s písemným souhlasem vlastníka. Zveřejnění informací o movitých kulturních památkách obvykle závisí na vůli vlastníka, někdy jsou též zveřejněny jednotlivé informace o správních řízeních nebo dotacích souvisejících s jednotlivými památkami. V roce 2010 byla kulturní památkou vyhlášena Slovanská epopej. V září 2013 oznámila Pražská paroplavební společnost, že byly za kulturní památky na její prohlášeny její parníky Vyšehrad a Vltava. Brněnská loď Dallas byla za kulturní památku téhož roku prohlášena přes protesty jejího vlastníka, Dopravního podniku města Brna.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlašování a rušení ochrany.", "content": "Kulturní památku může ministerstvo kultury vyhlásit z vlastního podnětu nebo na návrh. Návrh na vyhlášení památky může podat jakýkoliv subjekt. Archeologický nález (§ 23) prohlašuje ministerstvo kultury za kulturní památku na návrh Akademie věd České republiky. Ministerstvo kultury návrh na prohlášení věci za kulturní památku musí projednat s krajským úřadem a obecním úřadem obce s rozšířenou působností, musí též o projednávaném podnětu či návrhu informovat vlastníka věci a umožnit mu se vyjádřit, a to i v případě, když návrh zamítlo. Věc podléhá zákonné ochraně před zásahy vlastníka před samotným rozhodnutím už od okamžiku, kdy je vlastník vyrozuměn o započatém řízení. Vlastník je povinen na vyzvání příslušným úřadům nebo jimi pověřené odborné organizaci poskytnout informace o věci a umožnit její prohlédnutí a dokumentaci. Podrobnosti k vyhlašování kulturních památek stanoví prováděcí vyhláška Ministerstva kultury České socialistické republiky č. 66/1988 Sb. Zrušit status kulturní památky může ministerstvo kultury z mimořádně závažných důvodů na žádost jejího vlastníka nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci za kulturní památku (dále jen „zrušení prohlášení“) prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu.", "section_level": 1}, {"title": "Nezákonné zápisy.", "content": "2. května 2002 vydalo Ministerstva kultury, odbor legislativní a právní, stanovisko k evidenci kulturních památek zapsaných podle předchozích právních předpisů. K jakémusi zmiňovanému záznamu Památkové inspekce uvádí, že směrnice Ministerstva školství a kultury č.j. 6820/62-V/2, Sb. NV ze dne 28. 2. 1962, která se pokoušela delegovat rozhodovací pravomoc, nebyla právním předpisem a byla v rozporu se zákonem, který možnost takové delegace rozhodovací pravomoci nepřipouštěl. Stanovisko obhajuje tezi, že rozhodnuti o evidenci památky je jiným aktem než samotný zápis památky do seznamu, přičemž samotný zápis je materiálně technickým úkonem, tedy úkonem s nižší intenzitou právních účinků, ale přesto právně významným, což stanovisko ministerstva dokládá § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., který dle tohoto výkladu ustanovil zákonnou domněnku, že kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona. Ve smyslu zákona č. 22/1958 Sb. bylo rozhodnutí o evidenci památky deklaratorním rozhodnutím, tj. rozhodnutím, které autoritativně zjišťuje a potvrzuje již existující vztahy správního práva a působí i do minulosti (ex tunc). Taková rozhodnutí jsou vydávána, když je existence vztahů sporná či pochybná nebo když potvrzení závisí na výkladu neurčitého právního pojmu. Deklaratorní rozhodnutí tedy na vztazích samotných nic nemění, posiluje však právní jistotu. Kulturní statek tak je podle tohoto stanoviska nutné považovat za kulturní památku od počátku účinnosti zákona bez ohledu na to, zda bylo rozhodnutí vydáno nebo nebylo vydáno, avšak deklaratorní rozhodnutí vydáno být mělo. Podle stanoviska MK z roku 2002 však pro oba typy úkonů (rozhodnutí o evidenci i zápis do evidence) platí tzv. presumpce správnosti, a na takový úkon se hledí jako na bezvadný, pokud není úředně shledán opak. Stanovisko popisuje rozdíl mezi nezákonným (vadným) správním aktem a nicotným (nulitním) správním aktem, který tedy ani není aktem, ale jen paaktem. Nulita však není nikde v právním řádu definována a při výkladu tohoto pojmu je třeba spoléhat se pouze na nauku a judikaturu, přičemž pokud se adresát rozhodne považovat akt za nulitní, riziko tohoto posouzení nese sám. Konečné stanovisko k nulitě může dát pouze soud. V případě nezákonného správního aktu v souladu s principem právní jistoty nelze po uplynutí určité lhůty přikročit k jeho změně nebo zrušení. Shledal-li správní orgán, že zápis byl proveden bez vydání rozhodnutí, tedy v rozporu s právními předpisy a bez právního důvodu, měl jej tento orgán nebo nadřízený orgán ať již na návrh nebo z úřední povinnosti zrušit, případně vydat rozhodnutí, a potom teprve provést záznam. Jinou možností byla určovací žaloba. V závěru stanovisko uvádí, že problém se záznamy do evidence by v praxi vznikl pravděpodobně pouze tehdy, kdyby záznam byl v rozporu s faktickým stavem věci (tedy s tím, co za kulturní památku dnes považujeme) nebo kdyby vůbec neexistoval. V ostatních případech, existuje-li pochybnost o správnosti rozhodnutí (vydání, doručení atp.), zápisů či provedených procedur, lze podle tohoto stanoviska zachovat status quo, zápisy považovat za správné a popřípadě vyčkat podání určovacích žalob a rozhodnutí soudu přičemž důkazní břemeno bude na žalobci. Pokud však orgán památkové péče dojde k závěru, že některé zápisy mohou být nicotné, je jeho povinností se s uvedenou situací vyrovnat, takový postup by však mohl mít dalekosáhlé následky, např. následné žaloby na náhradu škody. Nově pak lze použít řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu 500/2004 Sb. Kolem přelomu let 2016 a 2017 Městský soud v Praze ve sporu týkajícím se jednoho stavení v Dolním Javoří, kde se majitel od roku 2012 domáhal zrušení zápisu, konstatoval, že zpamátnění je neplatné, protože objekt v roce 1984 do seznamu zapsal okresní národní výbor, ale tehdejší zákon takové právo vymezoval jen krajskému. Ministerstvo kultury proti rozhodnutí podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve stejné situaci je údajně 28,5 tisíce všech zapsaných nemovitých kulturních památek v Česku, tj. asi 68 %, Ministerstvo kultury společně s památkáři tak prý řeší hrozbu, že tyto objekty přijdou o zákonnou ochranu, protože by Ministerstvo kultury ve všech obdobných případech muselo rozhodovat obdobně. V roce 2016 vyšlo rovněž najevo, že v 1988 zapsali úředníci na seznam památek asi dva tisíce nemovitostí, které podle nového zákona už měly procházet složitějším procesem – prohlášením. Převážná většina těchto případů (přes 1700) je v Brně. Podle článku z 23. ledna 2017 asi dvě desítky majitelů takových nemovitostí dostaly na dotaz od ministerstva kultury potvrzení, že jejich dům byl chybně zapsán a není chráněný. Podle vedoucího brněnské pobočky Národního památkového ústavu Zdeňka Váchy „dokud se vlastník nezeptá, památková ochrana trvá“. Ministerstvo nevydalo pokyn k vyškrtnutí dotčených 1705 brněnských památek. Některé z dvaceti památek, u nichž potvrdilo neplatnost zápisu, podléhají nadále ochraně v rámci památkové zóny, u všech NPÚ navíc obratem připravil a podal na ministerstvu návrh na prohlášení za kulturní památku. Do doby rozhodnutí se musí majitel k nemovitosti chovat, jako by památkou byla. U zapsaných památek se zpochybněným statusem je otázkou nejen jejich zachování a ochrana, ale také v minulosti udělené pokuty či přijaté dotace na obnovu památek.", "section_level": 1}, {"title": "Právní důsledky ochrany.", "content": "Krajský úřad může, vyžaduje-li důležitý společenský zájem, uložit jejímu vlastníku povinnost určitým způsobem s ní nakládat, popřípadě mu uložit, aby ji bezplatně svěřil na nezbytně dlouhou dobu do úschovy odborné organizaci, kterou zároveň určí. Zanedbávaná kulturní památka může být v krajním případě státem vyvlastněna. Je-li památka bezprostředně ohrožena, provede obec nutná opatření k její ochraně. Obec nebo kraj mohou vlastníku památky na jeho žádost poskytnout příspěvek na zachování a obnovu kulturní památky, v případě mimořádného společenského zájmu na zachování kulturní památky může na obnovu kulturní památky poskytnout ze státního rozpočtu příspěvek ministerstvo kultury buď přímo, nebo prostřednictvím krajského úřadu, nebo prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Pokud je movitá kulturní památka umístěna na veřejném místě, pak její trvalé přemístění z tohoto místa podléhá předchozímu souhlasu krajského úřadu. Za porušení tohoto ustanovení mohou být právnická osoba nebo živnostník postiženi pokutou až půl milionu Kč, nepodnikající fyzická osoba do 50 tisíc Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Nový památkový zákon.", "content": "Přípravy nového památkového zákona probíhají od roku 2008 a v roce 2014 finišují; věcný záměr zákona schválila vláda svým usnesením č. 156 ze dne 6. března 2013 a uložila ministerstvu zpracovat do 30. září 2013 návrh zákona. Věcný záměr a návrhy zákona předpokládají zachování stávajících kategorií ochrany (kulturní památky, národní kulturní památky, památkové zóny, památkové rezervace), nově zavádí kategorie památka místního významu a památka s mezinárodním statusem. Podle návrhu zákona má být kulturní památkou hmotný výsledek lidské činnosti vzniklý v dějinném procesu kultivace světa, který je pramenem poznání, a je významný svou uměleckou, architektonickou, uměleckořemeslnou, řemeslnou, technickou, urbanistickou anebo krajinnou hodnotou nebo je významným pozůstatkem lidského osídlení na našem území v minulosti nebo se váže k významným osobnostem či událostem, prohlášený podle zákona. Za památku by bylo možné prohlásit věc, soubor věcí, nebo i stavbu, která není samostatnou věcí v právním smyslu, případně pozemek bez stavby nebo soubor pozemků a též lidské ostatky, pokud mají historický a kulturní význam pro stavbu, kde se nacházejí. Kulturní památky, stejně jako národní kulturní památky, památky s mezinárodním statusem, památkové rezervace a památkové zóny, mají být evidovány v Seznamu chráněného památkového fondu, který má být informačním systémem veřejné správy, jehož správcem by mělo být Ministerstvo kultury a provozovatelem odborná organizace památkové péče. Systém má být propojen se základním registrem územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN). O prohlášení věci za kulturní památku má rozhodovat ministerstvo kultury ve správním řízení. Ve výroku rozhodnutí má být identifikována věc prohlašovaná za kulturní památku a má být uvedeno, jaké zákonem stanovené hodnoty kulturní památky prohlašovaná věc, soubor věcí, stavba nebo pozemek má. Poté, co rozhodnutí nabude právní moci, jej ministerstvo zašle odborné organizaci památkové péče k zapsání do seznamu. Ministerstvo by bylo též oprávněno rozhodnout o zrušení prohlášení, avšak pouze v mimořádně závažném důvodu, jako je například ztráta hodnot kulturní památky nebo její fyzický zánik. Zejména před rokem 1987 byly památky zapisované bez jakéhokoliv správního řízení, ani prohlašování podle zákona z roku 1987 nebylo plnohodnotné. Ústavní soud ve svém nálezu publikovaném pod č. 240/2005 Sb. dospěl k závěru, že po procesní stránce trpělo řízení o prohlášení věci ústavním deficitem v podobě vyloučení aplikace správního řádu a absence plnohodnotné procesní úpravy tohoto řízení přímo v zákoně o státní památkové péči. Některé návrhy nového zákona počítaly s radikální revizi památkového fondu, tedy že by všechny dosud zapsané památky musely projít správním řízením, jinak by zanikla jejich ochrana. Věcný záměr zákona schválený vládou v březnu 2013 však předpokládá automatické převzetí jak památek prohlášených podle zákona č. 20/1987 Sb., tak památek zapsaných nebo prohlášených podle zákona č. 22/1958 Sb. Památky místního významu ve svém územním obvodu by podle konceptu zákona vyhlašovala obec v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou; za památku místního významu by však nebylo možné vyhlásit kulturní památku České republiky, vyhlášením věci za kulturní památku ČR by obecní vyhláška pozbyla platnosti. Vyhlášku by obec měla povinnost do 10 dnů zaslat Národnímu památkovému ústavu k zápisu do centrálního seznamu památkového fondu. Některé z připomínkujících subjektů nesouhlasily se zavedením této nové kategorie památek do památkového zákona a navrhovaly řešit tuto problematiku v rámci stavebního zákona. Ústav památkové péče Fakulty architektury ČVUT ve svých připomínkách z 16. července 2014 zejména zdůraznil, že kulturní památky existují objektivně a nevznikají žádnou správní procedurou a že současná památková péče opouští princip výběrovosti a obrací se ke všem dochovaným kulturním hodnotám, ke kulturnímu dědictví jako celku. Památkový fond v tomto pojetí zahrnuje i památky neevidované a neprohlášené. Ústav navrhuje podchytit a dokumentovat památkový fond jako celek, v informační síti pak podchytit všechny kulturní památky (kulturní památky evidované), jejichž podskupinou by pak byly kulturní památky chráněné. Tím by byla odlišena tzv. tvrdá ochrana od tzv. měkké ochrany. Ústav navrhl zcela zrušit kategorii národních kulturních památek, protože jejich původní tradičně národně-vlastenecký koncept považuje za anachronický a překonaný a nárůst počtu památek v této kategorii za neúměrný a nekonzistentní. Ministerstvo kultury v reakci na připomínky zvolilo z důvodu právní jistoty subjektů a kontinuity právního řádu a pro poskytnutí reálné ochrany kulturních památek zachovat v souladu s věcným záměrem schváleným vládou i nadále prohlašovací režim, nastolený v roce 1987, nikoliv ochranu poskytnutou přímo ze zákona, jako tomu bylo v zákoně č. 22/1958 Sb. Verze návrhu zákona ze září 2014 rozšiřuje evidenci památkového fondu o tzv. potenciál, tedy další objekty architektonického a archeologického dědictví, které nepodléhají speciální ochraně podle památkového zákona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kulturní památka je v Česku nemovitá nebo movitá věc, případně jejich soubor, který za ni vyhlašuje Ministerstvo kultury České republiky podle zákona České národní rady o památkové péči č. 20/1987 Sb., pokud splňuje tato kritéria: ", "tgt_summary": null, "id": 2065035} {"src_title": "LT vz. 34", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Projekt Gutenberg založil Michael Hart 4. července 1971. Hart, student University of Illinois, dostal přístup k mainframu Xerox Sigma V na univerzitě. Díky tomu, že jeho přítel byl operátorem, dostal k dispozici účet s prakticky neomezeným množstvím strojového času; jeho tehdejší hodnota se odhaduje mezi 100 000 a 100 000 000 USD. Hart řekl, že se za tento dar chtěl odvděčit tím, že bude dělat něco, co bude hodno tak velké sumy. Tento počítač byl shodou okolností jedním z 15 uzlů počítačové sítě, která se stala internetem. Hart věřil, že počítače se jednoho dne stanou dostupnými široké veřejnosti, a rozhodl se svobodně zpřístupnit literární díla v elektronické podobě. Náhodou měl v batohu Deklaraci nezávislosti Spojených států a ta se stala prvním e-textem Projektu Gutenberg. Projekt pojmenoval podle Johanna Gutenberga, německého tiskaře z 15. století a vynálezce knihtisku. V polovině 90. let byla sídlem Projektu Gutenberg Illinois Benedictine College. Postupně se připojovali další dobrovolníci. Zprvu se texty přepisovaly ručně, později se rozšířilo používání scannerů a softwaru pro optické rozpoznávání textu (OCR). Hart později uzavřel dohodu s Carnegie Mellon University, která souhlasila se správou financí projektu. Jak narůstal objem e-textů, začali dobrovolníci postupně od Harta přebírat každodenní úkoly. V roce 2000 založil Charles Franks projekt Distributed Proofreaders, který umožnil distribuci kontroly naskenovaných textů mezi množstvím dobrovolníků prostřednictvím internetu. Tato snaha v obrovské míře zvýšila množství a různorodost textů, které se přidávají do PG, a zjednodušila vkládání prvních příspěvků začínajícím dobrovolníkům. Italský dobrovolník Pietro Di Miceli vytvořil první web Projektu Gutenberg a začal s vývojem online katalogu projektu. Po dobu deseti let, kdy toto vykonával (1994–2004), web projektu vyhrál několik ocenění; často mu byla udělena označení „nejlepší na Webu“, což přispělo k popularitě projektu. Začátkem roku 2004 vylepšený online katalog zjednodušil přístup k obsahu PG pro prohlížení, vyhledávání, přístup a odkazování na něj. Projekt Gutenberg je v současnosti hostován na ibiblio na University of North Carolina v Chapel Hill.", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah sbírky.", "content": "V únoru 2011 sbírka obsahovala celkem 35 171 volných děl, převážně elektronických knih, z toho 29 496 (84 %) jich bylo v angličtině. Zahrnuje knihy celkem v 59 jazycích, ovšem většina je jich zde zastoupena symbolicky jen jednou nebo několika tituly. V češtině se zde jako první přírůstek objevila hra R.U.R. od Karla Čapka. Dnes se zde nachází pouze 8 českých knih. V roce 2006 průměrně přibývalo více než 50 nových titulů měsíčně. Michael Hart předpokládá, že v roce 2020 bude v Projektu Gutenberg k dispozici 10 000 000 knih ve 100 jazycích. Jsou to většinou literární díla západní kulturní tradice. Mimo literárních forem jako romány, poezie, povídky a drama PG obsahuje i kuchařky, referenční díla a vydání periodik. Sbírka PG má také několik netextových děl, např. knihy načtené lidským (569 děl) nebo syntetickým (368 děl) hlasem v MP3 nebo soubory s hudebním zápisem. Vždy, když je to možné, jsou díla dostupná v čistě textovém formátu, většina za použití znakového kódování US-ASCII, ale často rozšířeného na ISO-8859-1. Jiné formáty se též vydávají, když je dobrovolníci zašlou, přičemž nejběžnější bývá HTML. Formáty, které nejsou snadno upravovatelné, jako PDF, se obecně nepovažují za vhodné v rámci cílů projektu, i když několik jich bylo přidáno do sbírky. Už roky probíhá diskuse o použití některého typu XML, ale vývoj je pomalý.", "section_level": 1}, {"title": "CD a DVD.", "content": "Projekt na svých stránkách uvolňuje ke stažení ISO soubor, ze kterého si uživatelé mohou zdarma zhotovit podstatnou část sbírky na vlastní datový nosič. V srpnu 2003 tak vytvořil CD s více než 600 knihami, v prosinci 2003 DVD s 10 000 knihami, v červenci 2007 DVD se 17 000 knihami a zatím poslední v dubnu 2010 DVD-DL s 30 000 knihami. Jeden dobrovolník také zřídil bezplatnou webovou službu, na které si uživatel může nakonfigurovat ISO soubor podle vlastních kritérií. DVD je také možno zaslat poštou. Dobrovolníci jsou nabádáni, aby při vytvoření jednoho DVD pro vlastní potřebu udělali i další kopii pro lidi ve svém okolí (místní knihovnu, školu, známé apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Ideály.", "content": "Michael Hart řekl v roce 2004: „Poslání Projektu Gutenberg je jednoduché: podporovat tvorbu a distribuci e-textů.“ Slogan projektu je „strhnout mříže neznalosti a nevzdělanosti“, protože dobrovolníci chtějí šířit veřejnou vzdělanost a docenění literárního dědictví tak, jako to dělaly veřejné knihovny na začátku 20. století. Projekt Gutenberg je mezinárodně decentralizovaný. Například neexistuje politika výběru, která díla budou přidána. Jednotliví dobrovolníci pracují na dílech, která je zajímají nebo která jsou dostupná. Sbírka PG má uchovávat díla dlouhodobě tak, aby se nemohla ztratit při žádné místní nehodě. Ve snaze zabezpečit to se celá sbírka denně zálohuje a zrcadlí na servery na různých místech.", "section_level": 1}, {"title": "Autorská práva.", "content": "Projekt Gutenberg důsledně ověřuje status svých e-textů podle autorského práva Spojených států amerických. Materiál se přidává do archívu PG jen poté, kdy dobrovolníci potvrdí, že se na dílo nevztahují autorská práva, a tyto záznamy se uchovávají pro kontrolu do budoucnosti. Na rozdíl od některých projektů digitálních knihoven si Projekt Gutenberg nenárokuje nová autorská práva na díla, která publikuje. Naopak, podporuje jejich volné šíření a distribuci. Většina děl sbírky se distribuuje jako volné dílo ve smyslu autorského práva USA. Právní text, který provází každý e-text, do jisté míry omezuje, co je možné dělat s textem (jako distribuce ve změněném tvaru nebo pro komerční účely) v případě, že je použita obchodní značka Projektu Gutenberg. Také je umožněno odstranit tuto hlavičku a samotný text používat jako volné dílo bez omezení. Ve sbírce existuje též několik děl, která Projekt Gutenberg distribuuje s povolením autora. Tato podléhají omezením, která specifikoval držitel autorských práv. V roce 1998 Copyright Term Extension Act prodloužil trvání už existujících autorských práv retroaktivně o 20 let. To zabránilo Projektu Gutenberg přidat mnoho titulů, které by jinak ve Spojených státech byly považované za volné dílo.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Projekt Gutenberg bývá kritizován za nedostatek bibliografických informací ve svých e-textech: například nedostatečné údaje o vydaní a nezveřejnění původně publikovaných předmluv a kritického aparátu. Zlepšení v těchto oblastech je znatelné při porovnání starších textů s novějšími; většina nových e-textů již zachovává informace o vydání a předmluvy.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné projekty.", "content": "Všechny příbuzné projekty jsou nezávislé organizace, které sdílí stejné ideály a bylo jim uděleno povolení používat obchodní značku \"Project Gutenberg\". Často mají konkrétně národní anebo lingvistické zaměření. I když Projekt Gutenberg-DE dostal před roky povolení používat název Gutenberg, ne každý ho z důvodů filozofických odlišností považuje za příbuzný projekt. Projekt Gutenberg-DE autorsky chrání svoje produkty a omezuje přístup na webové verze svých textů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt Gutenberg (, často se zkracuje na PG) je dobrovolnická snaha digitalizovat, archivovat a distribuovat kulturní díla. Byl založen v roce 1971 a je nejstarší digitální knihovnou. Většina děl jsou plné texty knih se statusem volného díla. Projekt se snaží zpřístupnit díla ze své sbírky tak svobodně, jak je to jen možné, a v otevřených formátech, které je možno používat téměř na každém počítači.", "tgt_summary": null, "id": 74531} {"src_title": "Za trochu lásky...", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie a výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdce.", "content": "První z třídy stíhačů tanků, které byly vyrobeny v Sovětském svazu, byl SU-85, postavený na podvozku tanku T-34 a uvedený do výroby v létě 1943. 85mm kanón D-5S dovolil SU-85 efektivně se vypořádat s průměrnými nepřátelskými tanky na vzdálenost přes kilometr, zatímco na menší vzdálenost dokázal prorazit i přední pancíř těžkých tanků. Nicméně, první měsíce ukázaly, že síla není dostatečná k účinnému boji proti odolnějším tankům nepřítele, jako byl například „Panther“ a „Tiger I“, které měly výhodu jak v palebné síle a ochraně, tak i v efektivním zaměřovacím systému, který umožňoval boj z druhé vlny. 29. srpna 1943 vydal ГКО rozkaz k rychlému vytvoření účinnější protitankové zbraně. V období září a října Uralmašzavod postavil další z řady SU na základě T-34, šlo vlastně o upravené SU-85 s instalovaným 122mm kanonem D-25. Jenže další studie projektu ukázaly, že tyto změny zvýší hmotnost o 2,5 tun, sníží množství munice a rychlost vozu. Ve skutečnosti to znamenalo, že instalace 122 mm kanonu nebo 152 mm houfnice D-15 způsobí snížení mobility vozu, takže bylo rozhodnuto ponechat tyto zbraně ve výzbroji těžkých tanků a samohybných děl. Alternativním směrem, do kterého se vkládaly naděje, byl vývoj 85 mm zbraně s dlouhou hlavní a větší primární rychlostí projektilu – «Větší síla». Ale i když byly vyrobeny a testovány řady těchto zbraní, práce v tomto směru selhaly – nové kanóny měly nedostatečnou výdrž, hlaveň se často roztrhla. Kromě toho, že výsledky střelby na ukořistěné německé tanky odhalily špatný výkon ve vysoké rychlosti. Ve srovnání se střelami s lehkým kalibrem se lehké 85mm granáty ukázaly jako nedostatečné proti pancíři s vysokou tvrdostí. Konečná studie ukázala, že ramena 85mm kanónu nevyužila všechny funkce plně automatického řídícího systému na podvozku T-34.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba prototypu.", "content": "Výpočty provedené MVTU, Uralmašzavodem, Tehupravleniem a IEC (lidový komisariát zbraní SSSR) na začátku listopadu 1943 ukázaly, že nejefektivnější bude vybavit SU kanonem s ráží 100–107mm. Vzhledem k tomu, že vývoj 107mm kanonu, jako byl kanon M-60, byl ukončen v roce 1941, bylo 11. listopadu vedením IEC rozhodnuto o vytvoření nového tanku založeného na námořním 100mm kanonu B-34. Vývojem návrhu stíhače byl pověřen šéfkonstruktér Uralmaše L. I. Gorlitskij. Hlavním inženýrem projektu pak N. V. Kurinov. Návrh projektu stíhače byl představen NKTP (lidový komisariát tankového průmyslu) a UCA (správa dělostřelectva) 5. 12. 1943. Po přezkoumání státních zakázek z 27. prosince byla vydána vyhlášku č.4851 na přezbrojení těžkého tanku IS, která zároveň pověřila CAKB (ЦАКБ – centrální konstrukční kancelář dělostřelectva) k vytvoření návrhu odpovídajícího 100mm kanonu pro instalaci na SU-85. 28. prosince zaslala CAKB objednávku č.765 do Uralmašzavodu. Studií výkresů kanonu C-34 zaslaných CAKB (ЦАКБ), který byl původně určený pro těžký tank IS-2, došli v Uralmašzavodu k závěru, že vzhledem k velké velikosti děla by na SU-85 byly zapotřebí příliš velké konstrukční úpravy, které by zahrnovaly zvětšení šířky těla, změnu tvaru a změnu torzního zavěšení. CAKB však odmítla jakékoliv úpravy své zbraně. Uralmaštavod odhaduje že by přestavba SU vedla ke zvýšení hmotnosti o 3,5–3,8 tuny a doba dodání by se prodloužila minimálně o 3 měsíce. To ale naprosto nevyhovovalo zákazníkovi. V důsledku toho, že se podobná situace již stala při výrobě SU-85, kontaktoval Uralmašzavod Zavod č.9 v Jekatěrinburgu, společně s návrháři, kteří by vytvořili vhodný kanon pro SU-85. Ten měl mít menší hmotnost než C-34 a nevyžadoval by významné změny na poslední chvíli. V lednu 1944 požadoval Úřad samohybného dělostřelectva instalaci 100mm kanonu D-10S, zvětšení tloušťky čelního pancíře až na 75mm, nové zařízení pro vidění Typ IV (MK-IV) a velitelskou kopuli, se zachováním hmotnosti do 31 tun. Nicméně mohly být použity jen výbušné granáty B-34, protože jak se ukázalo, konec vývoje protipancéřové střely se neočekával dříve než ve druhé polovině roku 1944. Nevyhnutelné zpoždění umožnilo šéfovi CAKB B. Grabinovi trvat na vytvoření samohybného děla s kanonem C-34. V důsledku následujících jednání z 30. dubna nařídil NKTP výrobu prototypu s kanonem C-34 pod označením SU-100-2, a použít srovnávací testy s SU-100. IEC a GAU (hlavní raketové a dělostřelecké ředitelství ministerstva obrany) ještě zvažovala zda povolit přestavbu těla SU-85 a tudíž povolit instalaci kanonu C-34, i když s řadou vad. Ale všechny změny potřebné k efektivní instalaci do SU-85, by byly téměř totožné s výrobou kanonu D-10S speciálně vyvinuté pro tento účel. V únoru 1944 byl vyroben ve spolupráci Uralmaše se závodem č.50 prototyp s kanonem D-10S, nazvaný „Objekt 138“, který úspěšně prošel továrními testy. Skládaly se z 30 vystřelených střel a 150 najetých kilometrů. 3. března byl prototyp poslán na státní zkoušky na ANIOP (hlavní dělostřelecké cvičiště ozbrojených sil Ruské federace ), během kterého měl vůz najet 864 km a vypálit 1040 střel. Poté státní komise rozhodla, že je vyhovující, ale je potřeba provést nějaké změny v designu. 14. dubna byly Uralmašzavodu nařízeny okamžité přípravy na sériovou výrobu nového SU. Prototyp SU-100-2 byl vyroben v počtu 9 kusů mezi dubnem a květnem 1944, s použitím zbraně z prototypu tanku IS-5. Současně s ním byl dokončen druhý prototyp SU-100, zahrnující vylepšení doporučená zkušební komisí. 24.–28. června složil na ANIOPu státní zkoušky. Dle výsledků testů, ve kterých SU najelo 250 km a vypálilo 923 střel ho Státní komise doporučila k výrobě, a prohlásila, že SU-100 zničí tanky „Panther“ a „Tiger I“ i na vzdálenost 1500m a bez ohledu na místo dopadu proráží pancíř německého stíhače „Ferdinand“ až na vzdálenost 2000 metrů. SU-100-2 byl testován na ANIOPu na začátku července, ale testy ukázaly daleko horší výsledky než SU-100, a komise ho nedoporučila k další výrobě. SU-100 byl přijat Rudou armádou vyhláškou GKO (ГКО) č.6131 dne 3. července 1944.", "section_level": 2}, {"title": "Sériová výroba.", "content": "Zatímco v Uralmaši zahájili přípravu na výrobu SU-100, vypracoval L. I. Gorlitskij návrh přechodu SU-85 na SU-85M, který měl tělo z SU-100 a 85mm kanón D-5S-85. Model kanonu SU-85M byl odlišný od SU-100, ale podobný SU-85 otočným mechanizmem, maskou kanonu a místem na 60 85mm střel. Zavedení SU-85M dovolilo provést zlepšení SU-100 (silnější pancéřování a lepší pozorovací zařízení) v hromadné výrobě. Hlavní příčinou této skutečnosti bylo očekávání dodávky 100mm kanónu na protipancéřové střely z kanonu B-412B v listopadu 1944. První Su-85M bylo vyrobeno v červenci 1944, a v srpnu už byla celá montážní linka na SU-85 změněna. Výroba SU-85M trvala až do listopadu téhož roku, v průběhu tří měsíců bylo vyrobeno pouze 315 kusů tohoto typu. Sériová výroba SU-100 začala v Uralmašzavodu v září 1944. První vyrobené stíhače tanků byly shodné s druhým prototypem a novější úpravy při výrobě tvořily zejména technologické změny. Údaje o počtu vyrobených kusů a době výroby se liší. Je však známo, že výroba SU-100 probíhala v Uralmašzavodu minimálně do března 1946, s rychlostí zhruba 200 kusů měsíčně v době války. Celkem bylo v tomto období vyrobeno 3037 kusů. Podle dokumentů RGAE (РГАЭ – Ruský státní archiv hospodářství), Omský závod č. 174 v roce 1947 vyprodukoval 198 SU-100 a 6- na začátku roku 1948, ačkoli historik M. Barjatinskij tyto zveřejněné informace zpochybnil, všiml si nepravděpodobnosti jednoho vydání série po roční přestávce. Západní zdroje, na základě zpravodajských zpráv USA, uváděly údaje o výrobě SU-100 v SSSR od roku 1948 do roku 1956 a to ve výši cca 1 000 kusů, ale sovětské údaje to nepotvrdily. V poválečném období byla výroba SU-100 obnovena v Československu, kde mezi lety 1951 – 1956 bylo pod licencí vyrobeno 1420 dalších typů.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Přes negativní výsledky předběžné studie vývoje dalšího typu stíhače s 122mm kanónem probíhaly práce v této oblasti i nadále. Jedním z důvodů bylo zpoždění vývoje průbojných střel do kanonu D-10S (zavedení do výroby se neočekávalo dříve než na podzim 1944), zatímco všechny potřebné munice pro 122mm kanon D-25, byly k dispozici již od roku 1930. V květnu 1944 Uralmašzavod vytvořil projekt SU-122P, prototyp byl vyroben v září téhož roku. Od SU-100 se lišil pouze instalací 122mm kanonu D-25. Podle výsledků testu byl prototyp SU-122P vyhovující, ale do výroby nebyl přijat. Důvody nejsou známy, ale jak zdůraznil M. Baryatinsky, důsledkem mohlo být to, že jen málo výhod SU-122P jako stíhače tanků převažuje nad nevýhodami. 122mm zbraň byla ve srovnání se 100mm účinnější proti pancíři německých obrněných vozidel a používala výkonnější vysoce explozivní střelami. Naproti tomu měl stíhač méně munice, výrazně sníženou rychlost střelby a zvýšený rozptyl hlavně. To vše tvořilo více problémů než u SU-100. Navíc vznikly obavy, že 122mm dělo by mohlo být příliš silné pro podvozek T-34/85. Prakticky kvůli úplnému vyčerpání možností výroby stíhačů na podvozku T-34 s posádkou vpředu se vývoj SU-122 zastavil. Pro další práce na středních stíhačích již byly použity nově konstruované podvozky s prostorem pro posádku umístěným vzadu.", "section_level": 2}, {"title": "Popis struktury.", "content": "Uspořádání prostoru SU-100 bylo stejné jako u běžného tanku: v přední části byl velitelský a bojový prostor, v zadní motorový a převodový. Posádka SU-100 se skládala ze čtyř osob: Řidič, velitel, střelec a nabíječ.", "section_level": 1}], "src_summary": "SU-100 (, \"самоходно-артиллерийская установка\") byl sovětský stíhač tanků, postavený na podvozku tanku T-34 konstrukční kanceláře Uralmašzavod, jako přímý pokračovatel modelu SU-85, z důvodu nedostatečné kapacity proti novým německým těžkým tankům. Sériová výroba SU-100 byla zahájena v Uralmašzavodu v srpnu 1944 a pokračovala, podle různých odhadů, až do března 1946. V letech 1951–1956 byl licenčně vyráběn v Československu pod označením SD-100. Celkem bylo v SSSR a Československu vyrobeno podle různých zdrojů 4 772 až 4 976 ks. ", "tgt_summary": null, "id": 240658} {"src_title": "Josef Jüttner", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Würzburg se rozkládá po obou stranách Mohanu ve střední Mohanské dolině (Maindreieck = Mohanský trojúhelník). Městu vévodí pevnost na Mariánské hoře (něm. Marienberg) na západní vyvýšenině jedné z třetihorních vápencových desek, do nichž se vryl Mohan.", "section_level": 1}, {"title": "Znak města.", "content": "Znak města Würzburgu znázorňuje šikmo postavenou, vroubkovanou, červeně a zlatě čtvrcenou korouhev na stříbrné násadě kopí v černém poli. Městský prapor je červenožlutý s popsaným znakem. Krouhev jako místní znak se objevuje již od druhé třetiny 16. století. Jedná se přitom o prapor starého vévodství Franky, ovšem v jiném barevném provedení. Kromě toho nebyl vévodský prapor čtvrcený. Od roku 1570 je korouhev bez výjimky používána též jako motiv pečetí a razítek městských úřadů.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Následující někdejší samostatná města a obce byla k Würzburgu přičleněna: Území města Würzburgu je dnes rozděleno do 13 městských obvodů, které se dále člení celkem na 25 městských částí. Městské obvody i části jsou nepřetržitě číslovány. V následujícím přehledu jsou městské části seřazeny podle svých 13 obvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Územní plánování.", "content": "Würzburg je střediskem plánovacího území Würzburg, k němuž náležejí svobodné okresní město Würzburg a zemské okresy Kitzingen, Main-Spessart a Würzburg. K středisku Würzburg jsou přiděleny obce: Kitzingen, Karlstadt, Lohr nad Mohanem, Marktheidenfeld a Ochsenfurt. Následující města a obce hraničí s městem Würzburg. Jsou jmenovány v pořadí podle směru hodinových ručiček, počínaje od severu. Všechny patří do okresu Würzburg: Veitshöchheim, Güntersleben, Rimpar, Estenfeld, Rottendorf, Gerbrunn, Randersacker, Eibelstadt, Reichenberg, Eisingen, Höchberg, Waldbüttelbrunn und Zell am Main.", "section_level": 1}], "src_summary": "Würzburg (česky zastarale Vircpurk) je město s postavením městského okresu \"(Kreisfreie Stadt)\" v bavorském vládním obvodě Dolní Franky (něm. \"Unterfranken\"). Je správním střediskem Dolních Frank a zemského okresu Würzburg. V současnosti má toto město na Mohanu, jež je jedním z 23 středisek Svobodného státu Bavorsko, obyvatel, a tím je po Mnichově, Norimberku, Augsburgu, Řezně a Ingolstadtu na šestém místě mezi bavorskými velkoměsty. ", "tgt_summary": null, "id": 952118} {"src_title": "Hrátky s čertem", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Alzheimer Centrum Třebíč.", "content": "V bývalé oční klinice v roce 2019 vzniklo Alzheimer Centrum Třebíč. V roce 2017 má vzniknou na Demlově ulic z bývalé tzv. oční školy budova pro chráněné bydlení handicapovaných osob. V centru mají žít klienti s lehčím stupněm postižení, kteří se o sebe s dohledem asistenta postarat. Náklady na přestavbu mají dosáhnout 14 milionů Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a název.", "content": "Osada Horka stála vedle osad Třebeč, Stařička a Radostín již před založením benediktinského kláštera. Osady Horka, Stařička a Radostín patřily k farnímu kostelu sv. Trojice. Přestože Stařička a Horka byly přifařeny ke kostelu sv. Martina, zachovaly si dlouho své zvláštní posvícení a pouť u sv. Trojice. Původní osada Domky náležela klášteru, později splynula s městem a přešla pod městskou jurisdikci. Český statistický úřad uvádí v Registru sčítacích obvodů a budov u názvu skloňování, které odpovídá tomu, jako by obě části názvu byly pomnožné, tj. bez Horek-Domků, ovšem jako by první část nebyla ženského rodu, jak je u podobných místních názvů obvyklé (k Horkám, s Horkami), ale jako by byla středního rodu, tedy od slova Horko (k Horkům, s Horky). U slova Domky uvádí v 6. pádě pouze tvrdý tvar Domkách. Adolf Kubeš v roce 1904 však zmiňoval Horku v jednotném čísle („Jestiť to asi táž Horka, kterou klášter Třebický r. 1225 vyměnil s vesnicemi Hatlebici a Kozochovici.“) V roce 2017 bylo na jižní části městské části u polikliniky Vltavínská otevřeno bludiště v kukuřici. Mezi občany města Třebíče se pro místní část používá pouze názvu \"Domky\". Mezi lety 2020 a 2021 by za poliklinikou Vltavínská měly vzniknout parcely pro 50 rodinných domů, v sousedství by měla vzniknout zahrádkářská kolonie. Vznikne tak několik nových ulic. V roce 2020 bude zbourána budova bývalého domova důchodců na Kubešově ulici, stejně tak bude zbourána budova Základní školy Cyrilometodějská v Zahradníčkově ulici. Místo budov bude postavena nová budova domova důchodců.", "section_level": 1}, {"title": "Území.", "content": "Horka-Domky se nacházejí jižně od centra města, mezi ulicemi Koželužská, Hrotovická a Bráfova třída. Jižní hranice části je již okrajová část města a sousedí se Stříteží. V části Horka-Domky se nachází mimo jiné železniční nádraží Třebíč s novým autobusovým terminálem, starý třebíčský hřbitov a také Strážná hora s kaplí zvanou Kostelíček, věžovým vodojemem přebudovaným na muzeum třebíčského vodárenství a rozhlednu, telekomunikační věží a kalvárií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horka-Domky (obě části názvu jsou pomnožné, tedy genitiv je „Horek-Domků“) jsou část města Třebíče. Nachází se zde především bytové a rodinné domy. Poté také pár bývalých podniků a nově zde vzniká i průmyslová zóna. Vyrábí se zde autobusy firmy TEDOM. V části obce žije obyvatel. ", "tgt_summary": null, "id": 388448} {"src_title": "Viktor Ponrepo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karel Amerling (jméno Slavoj si po dobovém vlasteneckém zvyku přidal později) přišel na svět jako syn hostinského Jana Amerlinga a jeho druhé manželky Anny Jelínkové. Byl vychován v rodině svého dědečka, nedostudovaného teologa, od něhož se naučil základy latiny a řečtiny. Po studiu na gymnáziu v Klatovech a univerzitě v Praze získal roku 1836 titul doktora medicíny. Během studií a krátce po nich spolupracoval s tehdejšími předními českými vědci – nejprve jako asistent Jana Svatopluka Presla na univerzitě. Potom nastoupil jako tajemník a správce sbírek hraběte Kašpara Šternberka, a tak se stal spolupracovníkem Vlastenského muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Budeč.", "content": "Po čase začal provozovat soukromou lékařskou praxi, ale soustavně se čím dál více zaobíral svým celoživotním zájmem, snahou organizovat vzdělávání českého učitelstva, zlepšit a zpřístupnit vzdělání všem. V roce 1839 založil v domě čp. 525/II na nároží ulic Žitné a V tůních na Novém Městě v Praze vzorovou školu, nazvanou Budeč. Název byl inspirován tradicí, podle níž mělo být přemyslovské hradiště Budeč sídlem nejstarší školy v Čechách. Slavnostního položení základního kamene školy se zúčastnili mj. František Palacký a Jan Svatopluk Presl. Přestavbou bývalého řeznického domku tam vznikla třípatrová stavba. Byla završena dřevěnou věží pro astronomickou pozorovatelnu, která byla vybavena hvězdářským dalekohledem a meteorologickými přístroji. Na půdě školy se sušily léčivé rostliny. Škola byla vybavena tiskařskou dílnou a chemickou laboratoří. Přístup do školy měly také dívky a ženy. Interiéry byly vyzdobeny obrazy ve tvaru lunet. Školu obklopovala zahrada se skleníky, o kterou se starali sami žáci. Vyučování bylo určeno pro stávající i budoucí učitele, ale také pro řemeslníky. Vyučováním žen byla pověřena Bohuslava Rajská. V plánu bylo zřízení tělocvičny a rozšíření areálu na východ až k městským hradbám. Velkorysý a na svou dobu nebývale vybavený projekt se však záhy ukázal být příliš finančně náročný a skončil v konkursu. Amerling špatně vedl účetnictví a byl i nařčen z osnování spiknutí proti monarchii. Dům koupil hrabě Lev Thun, z úcty k Amerlingovi mu ale nadále poskytoval bydlení.", "section_level": 2}, {"title": "Česká hlavní škola.", "content": "Porady učitelů, zprvu pražských, později za účasti až stovek přespolních, které Amerling ve 40. letech začal pořádat, se postupně dočkaly úředního schválení a od roku 1848 se staly přímo pravidelným a úředně nařízeným postupem, který významně přispíval ke zkvalitnění pedagogické práce. Téhož roku byl Amerling jmenován ředitelem první české hlavní školy v Praze, pořádající jednoroční učitelské kursy, později přeměněné v první český učitelský ústav. Její sídlo bylo v Panské ulici. V čele této instituce stál Amerling po dvacet let.", "section_level": 2}, {"title": "Ernestinum.", "content": "V roce 1871 manželé Amerlingovi v pronajatém domě v Kateřinské ulici založili ústav pro choromyslné, který podpořily pražské ženy filantropky ze Spolku paní sv. Anny (proto i původní název \"Ústav idiotů Jednoty paní sv. Anny\") v čele s hraběnkou Františkou Desfours Walderode (1819–1879), která pak darovala 20 000 zlatých na koupi Šternberského paláce (na Hradčanech), kam v roce 1872 ústav přesídlil. Františka Desfours Walderode byla první předsedkyní Spolku až do roku 1879. Druhou předsedkyní Spolku paní sv. Anny od r. 1879 až do roku 1901 byla kněžna Ernestina Auerspergová (1822–1908), na jejíž počest byl pak ústav nazván Ernestinum. Ředitelem a tvůrcem koncepce tohoto ústavu pro slabomyslné děti, prvního svého druhu v Rakousku-Uhersku a jednoho z prvních v Evropě, byl Karel Amerling. Po něm vedla ústav jeho vdova Svatava a pak synovec Čeněk Amerling.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Amerlingovou nenaplněnou láskou byla údajně Bohuslava Rajská. Oženil se se Svatavou Františkou Michalovičovou z Plzně (1817–1887). Karel Slavoj Amerling byl v souladu se svým dlouholetým přáním pohřben ve starobylé Budči.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Amerling publikoval mnoho knih o přírodních vědách, které byly zaměřeny hlavně na prostší venkovské obyvatelstvo. V knize \"Promyslný posel\" seznamuje obyvatele fiktivní vesnice s technologickými poznatky té doby, zmiňuje se o hnojení, daguerrotypiích (prvních fotografiích) a chemickém průmyslu. Kniha má kolem 500 stran. V další, 120stránkové části knihy obeznamuje se základem analytické chemie jak se suchými, tak mokrými procesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Slavoj Amerling (18. září 1807 Klatovy – 2. listopadu 1884 Praha-Hradčany) byl český pedagog, filozof a lékař, zakladatel novátorského všeobecně vzdělávacího ústavu Budeč vlastní koncepce, který však finančně zkrachoval (1839–1848), autor vlastní universalistické filosofie označované jako \"diasofie\" (česky \"průvěda\"), svérázný polyhistor, známý a přítel mnoha významných českých osobností své doby (např. Boženy Němcové, Antala Staška, Petra Mužáka).", "tgt_summary": null, "id": 2419968} {"src_title": "Mladečské jeskyně", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fra Angelico se narodil jako Guido di Pietro ve Vicchiu poblíž Fiesole, v toskánské provincii Mugello někdy koncem 14. století. Přesné datum není známo. O jeho rodičích rovněž nic nevíme, má se za to, že nepocházel z chudých poměrů. Ještě jako chlapec požádal o vstup do kláštera San Domenico ve Florencii známého svými přísnými řeholními pravidly. Noviciát ukončil v roce 1408, stal se řádným dominikánským mnichem a přijal řeholní jméno Giovanni (Jan). Fra Angelico začínal spolu se svým starším bratrem Benedettem jako iluminátor rukopisů. V chrámu sv. Marka ve Florencii jsou dochovány rukopisy zdobené jeho rukou. O jeho malířské vzdělání se v té době staral malíř sienské školy Lorenzo Monaco. V jeho raných dílech je Monacův vliv zřetelně patrný. Zanedlouho se Giovanni stal známým a vyhledávaným malířem oltářních obrazů. Podle středověkého životopisce Vasariho byl Angelicovým prvním dílem oltářní obraz pro kartuziánský klášter ve Florencii, který se nedochoval. V letech 1408 až 1418 pracoval Angelico na freskách v dominikánském klášteře v Cortoně v Toskánsku, které se nedochovaly. Poté až do roku 1436 žil v klášteře ve Fiesole, kde rovněž vytvořil řadu fresek a oltářní obraz zobrazující Kristovu slávu. Kristus je obklopen více než 250 postavami mezi nimiž zobrazil všechny významné dominikány. V roce 1436 byl ve Florencii vybudován nový klášter San Marco a Fra Angelico se se skupinou mnichů z Fiesoly stal jeho prvním obyvatelem. To znamenalo zásadní zvrat v jeho životě i tvorbě. Dostal se tak do centra renesančních uměleckých aktivit a kromě toho získal významného ochránce v osobě Cosimo de ́ Medici, jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších členů městské Signorie. Na jeho podnět byl Fra Angelico pověřen výzdobou kláštera a obdržel zakázku na oltářní obraz pro chrám sv. Marka. Obraz dokončil v roce 1439 a dnes patří mezi nejčastěji reprodukovaná umělcova díla. Obraz Madony s dítětem obklopené anděli a světci měl na svou dobu neobyčejnou kompozici. Postavy zde netvoří pouhou stafáž, ale jsou zobrazeny v přirozených skupinkách, jakoby spolu hovořily o mimořádné události, které se staly svědky. Pro tento styl se ujal název „svatá konverzace“ a byl později často použit v dílech umělců jako byli Giovanni Bellini, Pietro Perugino nebo Raffael Santi. V roce 1445 jej papež Evžen IV. povolal do Říma, aby vyzdobil kapli Nejsvětější Svátosti v chrámu sv. Petra. Kaple však byla později odstraněna papežem Pavlem III. Podle pozdějších pramenů bylo umělci papežem nabídnuto arcibiskupství ve Florencii, ale on ze skromnosti odmítl a sám nabídl za sebe náhradu. Na žádost papeže odešel se svým žákem Benozzo Gozzolim do Orvieta, kde pracoval na výzdobě katedrály. Tuto práci nedokončil, neboť byl opět povolán do Říma, aby vytvořil fresky pro soukromou kapli papeže Mikuláše V. zobrazující umučení sv. Štefana a sv. Vavřince. Fresky v kapli Madonna di San Brizio v Orvietu dokončil později Luca Signorelli. V roce 1449 se vrátil do starého kláštera ve Fiesole, kde se stal převorem. V roce 1455 navštívil Řím, aby dokončil výzdobu kaple papeže Mikuláše V. a při této práci zemřel. Byl pohřben v chrámu Santa Maria sopra Minerva. Ačkoliv ve všeobecném povědomí byl již dávno zapsán jako Blahoslavený Angelico, formální blahoslavení učinil až papež Jan Pavel II. v roce 1982. V Římské martyrologii je zapsán jako „Beatus Ioannes Faesulanus, cognomento Angelicus“ (Blahoslavený Jan z Fiesoly zvaný Andělský). Svátek se slaví v den jeho úmrtí 18. února.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Fra Angelico namaloval řadu oltářních obrazů a fresek, které se vyznačují prostými liniemi a živou barevností. Častým námětem v jeho tvorbě bylo Zvěstování. Pomineme-li, že fresky, které pokud nebyly zničeny pozdějšími přestavbami, se nacházejí na původních místech, je dnes umělcovo dílo rozptýleno po galeriích celého světa. Další jednotlivá díla se nacházejí ve Florencii, Parmě, Pise a v Římě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Fra Angelico (v Itálii znám jako Il Beato Angelico), vlastním jménem Guido di Pietro, řeholním jménem Jan z Fiesole (? 1395, Vicchio di Mugello – 18. února 1455, Řím) byl italský mnich a malíř rané renesance.", "tgt_summary": null, "id": 823951} {"src_title": "Nejvyšší kontrolní úřad", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Šachová kariéra.", "content": "Podle svých slov se šachy začal učit v šesti letech z učebnic. Již v roce 1993 vyhrál ve své kategorii mistrovství České republiky. O rychlý růst se starali přední šachoví trenéři Josef Přibyl, Luděk Pachman či Vlastimil Jansa. V juniorských kategoriích vybojoval několik medailí ze světových turnajů. Ve 14 letech získal titul mezinárodního mistra, velmistrem se stal šest dní před svými 17. narozeninami. Už rok před tím získal 7 bodů z 9 partií na mistrovství Evropy družstev. V roce 2003 vyhrál open turnaj Memoriál Akiby Rubinsteina v Polanica-Zdróji. Českou jedničkou se stal 1. července 2003, kdy také překročil v Elo hranici 2600 bodů a poprvé se dostal do první stovky světového žebříčku. Na mistrovství Evropy jednotlivců v roce 2004 v Antalyi v Turecku obsadil jako čtrnáctý nasazený šesté místo se 7,5 body (+5-2=5) včetně remízy s mistrem Evropy Ivančukem. V roce 2005 se zúčastnil Světového poháru FIDE, ve kterém ale vypadl v prvním kole s Predragem Nikolićem. V těchto letech dvakrát v řadě zvítězil v šachovém mistrovství republiky. Zazářil na 37. šachové olympiádě v Turíně v roce 2006, kde na první šachovnici proti nejsilnějším světovým hráčům vybojoval 8,5 bodu z 12 partií. Na začátku roku 2007 se jako náhradník za Alexandra Morozeviče poprvé dostal do nejsilnější skupiny superturnaje v nizozemském Wijk aan Zee. Od tamních pořadatelů dostal přezdívku \"Expres Navara\", jíž dostál hlavně v první části turnaje. Nakonec obsadil sedmé místo s 6,5 body z 13 partií (+3-3=7) včetně výhry nad exmistrem světa Ruslanem Ponomarjovem a dvou cenných remíz černými figurami s mistry světa Kramnikem a Topalovem. Jarní a letní měsíce ale pro Navaru přinesly značné ztráty, hlavně vinou špatných výsledků v ligových soutěžích v Česku, Německu a Velké Británii. Jeho Elo se propadlo na 2656 bodů. V srpnu ale dosáhl velkého úspěchu, když zvítězil v otevřeném turnaji v rapid šachu v Mohuči (v konkurenci např. tehdejší světové čtyřky Ivančuka). Turnaj v předchozích letech sloužil jako kvalifikace do klání o titul mistra světa v rapid šachu, pořádaných rovněž v Mohuči. Navara získal 9,5 bodu z 11 partií. V květnu 2010 vyhrál potřetí mistrovství ČR v šachu, které se hrálo jako otevřený turnaj v Ostravě, ziskem 8,5 bodu z 9 partií a s dvoubodovým náskokem před Tomášem Polákem. V září 2011 zaujal na světovém poháru hraném v Chanty-Mansijsku, když v závěru vyhrané partie nabídl svému soupeři Ukrajinci Mojsejenkovi remízu. Mojsejenko jej dříve v průběhu partie obvinil, že zavadil o krále, a tedy by jím měl hrát. Na svém požadavku Mojsejenko netrval, nicméně na konci partie přijal návrh remízy, který Navara učinil, aby nebyly spekulace, že zvítězil nečestně. Oba dostali za sportovní chování zvláštní cenu od guvernérky Chantymansijského autonomního okruhu Natalije Komarové. Navara také sehrál několik oddělených zápasů, v Praze například remizoval v roce 2005 s Anatolijem Karpovem 1:1 (+0-0=2) a v roce 2006 s Borisem Gelfandem 2:2 (+1-1=2). V roce 2008 prohrál v rapid zápase s Kramnikem v Praze 2,5:5,5 (+1-4=3), v roce 2010 s Judit Polgárovou v Praze 2:6 (+1-5=2). V září 2011 změnil mateřský klub, když přestoupil z Prahy do prvoligového šachového klubu v Novém Boru. Úspěchem skončilo Mistrovství ČR v šachu 2013, kdy vyhrál s velkým náskokem 2,5 bodu a performance 2878 Elo.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Od roku 2004 studoval obor logika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou ukončil v roce 2010 (Mgr., diplomová práce: \"Protokolární a pozorovací věty\").", "section_level": 2}, {"title": "Víra.", "content": "Je věřící křesťan, pokřtěný v Českobratrské církvi evangelické.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Navara (* 27. března 1985) je současný český šachista patřící do světové špičky. Zatím nejvýše figuroval v žebříčku FIDE v říjnu 2006, kdy byl na 13. místě.", "tgt_summary": null, "id": 1223921} {"src_title": "Jiří Zlatuška", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ernst Jünger vyrůstal v Hannoveru a v mládí byl členem hnutí Wandervogel. Po útěku z domova a působení ve Francouzské cizinecké legii se jako německý voják zúčastnil první světové války na západní frontě a byl vyznamenán nejvyšším německým vojenským vyznamenáním Pour le Mérite. Až do roku 1998 byl jeho posledním žijícím nositelem. Po první světové válce sloužil až do roku 1923 v armádě a vystudoval mořskou biologii, botaniku, zoologii a filosofii a stal se známým entomologem. V roce 1925 se oženil s Grethou von Jeinsen, se kterou měl dvě děti. Již v roce 1920 vydal svou knihu \"In Stahlgewittern\", která popisuje jeho zkušenosti z první světové války. Krom beletristických děl později publikoval i díla filosoficky orientovaná, např. \"Der Arbeiter, Herrschaft und Gestalt\", a byl též činný publicisticky. Z pravicově nacionalistických pozic se ostře stavěl proti Výmarské republice, ale odmítal i Hitlerův národní socialismus. Po nástupu Hitlera k moci se jej nacisté pokoušeli získat na svou stranu, ale Jünger odmítl i předsednictví nacistickému svazu spisovatelů Der Reichsverband Deutscher Schriftsteller a od roku 1938 měl zákaz publikační činnosti. Během druhé světové války sloužil v hodnosti kapitána na administrativní pozici v Paříži, a to až do roku 1944. Po konci války dostal Jünger opět zákaz publikování, tentokráte od britské okupační správy, který trval po čtyři roky. Do konce svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě, v roce 1981 byl oceněn cenou Prix mondial Cino Del Duca. V roce 1996 konvertoval ke katolickému vyznání. Zemřel o dva roky později, pochován byl ve Wilflingenu (Badensko-Württembersko).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Jünger (29. března 1895 Heidelberg – 17. února 1998 Riedlingen) byl německý spisovatel, publicista, filozof a entomolog. Byl starším bratrem Friedricha Georga Jüngera.", "tgt_summary": null, "id": 2076259} {"src_title": "Mauzoleum jugoslávských vojínů", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Polyfémos v Homérově Odysseie.", "content": "V Homérově \"Odysseie\" přistál Odysseus, ithacký král, na své desetileté cestě z Trojské války domů se svými loďmi také na ostrově Kyklópů. To, že ostrov obývají Kyklópové, však Odysseus netušil a vydal se s dvanácti vybranými lidmi na jeho průzkum. Společně vystoupili na jednu z vysokých hor, kde nalezli jeskyni, do které vešli, aby vyčkali příchodu jejích obyvatel. Čekali tak až do večera, ale jaké bylo jejich překvapení, když dovnitř vehnal stádo koz a ovcí jednooký nesmírný obr. Obr pak přivalil před vchod balvan, s kterým by nehnulo ani dvacet párů koní. Až teprve když rozdělal oheň, spatřil v koutu jeskyně strachy schoulené Odysseovy lidi. Odysseus pronesl k Polyfémovi řeč, ve které se dovolával jeho ctění zákonů, úcty k bohům a pohostinnosti, ale kyklóp toho nedbal, zabil dva jeho druhy úderem o zem, rozřezal je na plátky a snědl. Odysseus a jeho druzi pochopili, že pokud urychleně něco nepodniknou, tak se živí z jeskyně nedostanou. Když následující den obr snědl po ránu další dva muže, nechal zbytek výpravy uvězněn oním velkým kamenem a stejný počet mužů pak spořádal po svém návratu i večer, rozhodl se Odysseus jednat. Vymyslel lest, která jim měla umožnit únik z jeskyně. Nabídl Polyfémovi na zapití jeho večeře měch s vínem a kyklóp ho na jeden doušek vypil. „Jak se jmenuješ, vůdce, abych ti mohl oplatit tvůj dar?“, zeptal se potom Odyssea. Odysseus na to sdělil Polyfémovi, že mu říkají „Nikdo“. Polyfémos mu slíbil jako vděk za víno, že ho sní až jako posledního, lehl si na zem a zmožen vínem usnul. Na tuto chvíli Odysseus čekal. Zaostřil mečem konec Polyfémova kyje a s pomocí zbývajících mužů ho vložil do žhavého popela v ohništi, aby ho nakonec všichni muži společnými silami vrazili do kyklópova jediného oka. Oslepený Polyfémos za strašného řevu začal svolávat na pomoc kyklópy z ostatních slují. Ti se rychle seběhli a ptali se ho, co se mu děje, že křičí jako by ho někdo vraždil. Polyfémos jim pověděl, že ho vraždí „Nikdo“. Kyklópům připadalo, že se zbláznil, a tak mu řekli, že pokud měl ošklivý sen nebo na něj Zeus seslal nějakou nemoc, udělal by nejlépe, kdyby se pomodlil ke svému otci Poseidonovi. Po jejich odchodu Polyfémos znovu zavalil vchod do jeskyně kamenem a pokusil se poslepu pochytat muže uvnitř, což se mu však v rozlehlé jeskyni nepodařilo. Ráno Polyfémos odvalil od vchodu kámen a začal z jeskyně vypouštět své kozy a ovce. Sedl si při tom ke vchodu a ohmatával každému kusu hřbet, aby mu nikdo z Achajců neproklouzl. Když to Odysseus zpozoroval, přivázal své druhy pod silné berany a sám se pod jednoho také zavěsil. Polyfémos si Achajců nepovšiml, pouze se podivoval nad tím, že největší beran, pod kterým byl Odysseus zavěšen, jde mezi posledními, zatímco dříve vždy chodil jako vůdce stáda první. Když se Achajci dostali na loď, Odysseus si neodpustil posměšné zvolání na Polyfémovu adresu, ve kterém mu řekl své pravé jméno. Polyfémos se pokusil potopit loď tím, že vrhl směrem k přicházejícímu hlasu velkou horu, jejíž dopad do moře vyvolal vlny, které málem převrhly loď. Pak požádal svého otce Poseidona o to, aby zařídil, že se Odysseus nevrátí z cest domů a pokud je mu osudem návrat souzen, tak aby se tak stalo pozdně, bídně, na cizí a bez svých druhů. Poseidon prosbu svého syna vyslyšel a požádal svého bratra Dia, aby mu nebránil v pomstě. Epizoda s Odysseem je nejstarším důkazem kanibalismu ve starořecké literatuře. Walter Burkert rozeznal v této epizodě podtext, který nabízí něco více než starověký text: lidé ohrožení lidožroutem se ukryjí v kůžích poražených zvířat a tak se jim podaří uniknout pod rukama slepého monstra.", "section_level": 1}, {"title": "Polyfémos u Theokrita.", "content": "Helénský básník Theokritos vykreslil na rozdíl od Homéra soucitnější Polyfémův obraz. Monstrum z Odyssei bylo předěláno v básníkově bukolickém stylu, kterým byl idealizován jednoduchý život na venkově. Polyfémos se tak stal jemným pastýřem zamilovaným do mořské nymfy Galatei, který nachází útěchu v písni.", "section_level": 1}, {"title": "Polyfémos v Ovidiových Metamorfózách.", "content": "Polyfémos se také objevuje v příběhu o Ákidovi a Galateie. Polyfémos se do Néreovny Galatei zamiloval a začal se prý dokonce kvůli ní i česat. Ta však byla zamilována do Ákida, syna boha Fauna, který její lásku opětoval. Když ji jednoho dne Polyfémos spatřil jak sedí na mořském břehu s Ákidem a povídají si, dostal záchvat žárlivosti. Popadl kámen a hodil ho po zamilované dvojici. Galateiu nezasáhl, ale Ákida balvan rozdrtil. Krev, která začala zpod balvanu vytékat, se změnila v průzračnou sicilskou říčku, která dnes nese název Fiume d'Iaci. Galatei se podařilo uprchnout do moře, které ji před Polyfémem ukrylo. Ačkoliv byl celý příběh vylíčen Ovidiem, zmínili se o něm také Philoxenus a Theokritos a ve verzi \"Argonautiky\" od Valeria Flaccuse, kde mezi tématy namalovanými v Argosu je i „Kyklóp volá zpět ze sicilského břehu Galateu“.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné mytologické postavy.", "content": "Dodatečně jeden z argonautů byl pojmenován Polyfémos. Byl synem arkadského krále Elata a Hippei a pomohl Héraklovi pátrat po Hylovi, a oba se rozešli po plavbě lodi Argó. V Iliadě I, Nestor počítá „božského Polyféma“ mezi dřívější hrdiny jeho mládí, „nejsilnějšího muže, kterého země zplodila, nejsilnějšího muže ve srovnání s největšími siláky na straně nepřátel, divokého horalského kmene, kterého naprosto zničili“. Žádné stopy takovéto tradice, kterou Homérovi posluchači mohli rozpoznat v Nestorově narážce, nepřežily v literárním eposu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyfémos, syn Poseidónův, byl jednooký obr a jeden z největších protivníků Řeka Thésea. Théseus ho sice zabil, ale Polyfémův otec Poseidón ho navěky proklel. Poté, co Theseus zemřel, nemohl překročit řeku Styx a dostat se do Hádovy říše mrtvých. ", "tgt_summary": null, "id": 1144581} {"src_title": "Jaromír Štětina", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Údolí má U profil vytvarovaný ledovcem z dob ledových, je asi 16 km dlouhé a dno je široké necelých 700 m, v „Pass of Glencoe“ se prudce zužuje na polovinu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnictví.", "content": "Glen Coe bylo původně součástí majetku klanu Donaldů, ačkoliv ti se zánikem klanové struktury rozprodali většinu svých statků. Většina údolí je nyní v majetku National Trust for Scotland, jehož informační centrum přibližuje jak přírodní, tak i historický význam údolí. Území bylo zakoupeno horolezcem a filantropem Percy Unna, který jej věnoval trustu za podmínky, že v údolí zůstane divoká příroda. Výstavba informačního centra vzbudila polemiku, neboť podle některých to bylo porušení pravidel Percy Unna. Původní středisko bylo později zavřeno a nové bylo zbudováno níže v údolí. Poslední část Glen Coe, kterou vlastní MacDonaldové, je oblast kolem Invercoe. V roce 1894 ji Donald Alexander Smith koupil a postavil zde majestátní statek Mount Royal. V roce 2002 Alistair MacDonald z Glencoe na poslední chvíli odkoupil zbývající pozemky od potomků lorda Strathcona. Alistair obdržel od šesti dárců nekrytý úvěr a okamžitě založil Glencoe Heritage Trust, neziskovou organizaci, která má chránit dědictví v Glencoe.", "section_level": 1}, {"title": "Turisté a horolezci.", "content": "Glen Coe je velmi oblíbeným turistickým cílem, částečně díky dramatické krajině a historii, částečně kvůli poloze na hlavní silnici A82, ale také pro své turistické a horolezecké možnosti. Je proslavené úrovní a pestrostí zimního lezení a většina cest je relativně snadno dostupná od hlavní silnice. Mnoho turistů přichází do Glen Coe po West Highland Way, vedoucí po staré vojenské cestě \"Wade road\" přes Rannoch Moor. Tato cesta přechází řeku Etive u hotelu Kingshouse. Odtud je to asi 2 km k hornímu konci údolí a potom asi 2 km do údolí. Cesta dále sestupuje po Devil's Staircase, prudkém, balvany posetém zářezu napříč údolím směrem ke Kinlochleven. Na východní straně údolí Glen Etive, mimo vlastní Glen Coe, leží lyžařské středisko. Je používané především místními obyvateli. Dalšími zajímavými místy Glen Coe jsou „Studovna“ v „Pass of Glencoe“ a Ossianova jeskyně. V roce 1883 vztyčil klan MacDonaldů kříž „Iona“, který má připomínat členy klanu zabité během masakru v roce 1692. Malebné vodopády v Pass of Glencoe byly použity při natáčení filmu Monty Python a svatý grál. V údolí byly také natáčeny některé scény z filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Ve vesnici Glencoe je muzeum lidového umění.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení, možnosti ubytování.", "content": "Kromě několika roztroušených statků je jediným osídlením vesnice Glencoe, která leží na západním konci údolí blízko Invercoe, kde se řeka vlévá do zálivu Loch Leven. Asi 2 km západně na jižním břehu zálivu leží vesnice Ballachulish, v minulosti proslulá svým břidlicovým lomem, který je v provozu od roku 1760. Proslulá hospoda \"Clachaig Inn\" s přilehlým kempem, mezi horolezci a turisty velmi oblíbená, leží v ohbí údolí asi 3 km od vesnice Glencoe. Hostel Scottish Youth Hostels Association leží u téže cesty asi 2 km od vesnice Glencoe. V údolí jsou 3 oficiální tábořiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glen Coe je údolí (ve skotské gaelštině \"Gleann Comhann, gleann\" = údolí) v oblasti Skotské vysočiny. Je považováno za jedno z nejkrásnějších míst Skotska a je součástí národní přírodní oblasti Ben Nevis a Glen Coe. ", "tgt_summary": null, "id": 1252150} {"src_title": "Antikultovní hnutí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Leopold Mozart se narodil 14. listopadu 1719 jako syn knihaře Johanna Georga Mozarta a jeho ženy Anny Marie v Augsburgu. Základní vzdělání získal na jezuitském gymnáziu a lyceu. Podle přání rodičů se měl stát knězem, avšak po otcově smrti v roce 1737 tuto dráhu opustil a vstoupil na salzburskou universitu, kde studoval filosofii a práva. Zpočátku studoval velmi úspěšně a již po prvním roce studia složil bakalářské zkoušky a získal veřejnou pochvalu. Tuhá školní disciplina patrně kladla nemalé nároky na samostatného ducha a již v roce 1739 byl pro nevhodné chování z university vyloučen. Vstoupil do služeb hraběte Johanna Thurn-Valsassina a Taxis, kanovníka salzburské katedrály, a získal titul Kammerdiener. Hraběti také věnoval svůj opus č. 1: 6 triových sonát. Krátce poté zkomponoval sbírku kantát \"Německé pašije\" a několik skladeb na latinské texty, což se stalo doporučením, aby v roce 1743 získal místo čtvrtého houslisty v orchestru Prince-arcibiskupa. Kromě toho se stal učitelem houslové a varhanní hry chrámového chlapeckého sboru. To mu zajistilo trvalý příjem a mohl se konečně ve věku 28 let oženit. Kariéra zdárně pokračovala. V roce 1757 byl jmenován dvorním skladatelem a v roce 1763 zástupcem kapelníka. Jeho manželkou se stala Anna Marie Pertl a podle všech známek bylo manželství velmi šťastné. Měli sedm dětí, ale pouze dvě se dožily dospělého věku: \"Maria Anna Walburga Ignatia\" (* 1751), které se přezdívalo Nannerl a \"Johann Chrysostom Wolfgang Gottlieb\" (* 1756), známý pod jménem Wolfgang Amadeus. V roce Amadeova narození vydal svou proslulou školu houslové hry \"Versuch einer gründlichen Violinschule\", která rázem učinila Leopolda známým po celé hudební Evropě. Byl navržen za člena prestižní hudební společnosti \"Societät der Musikalischen Wissenschaften\" v Lipsku. V těchto letech stanul Leopold Mozart na vrcholu své tvůrčí aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Otec a syn.", "content": "Leopold vzal však narození chlapce jako boží poslání. Sám se vyjádřil, že Amadeus je „zázrak, kterému Bůh dopustil, aby se narodil v Salzburgu“. Zcela obětoval další vlastní kariéru a plně se věnoval roli otce, učitele, spolupracovníka, tajemníka, opisovače not a manažera. Zanechal komponování a zanedbával i své pracovní povinnosti k arcibiskupskému dvoru. V průběhu 44 let sloužil Leopold pěti různým kníže-arcibiskupům. Zikmund Kryštof hrabě ze Schrattenbachu měl pro Leopoldovo zaujetí synovým talentem pochopení a umožňoval mu koncertní cesty po Evropě. Situace se však výrazně změnila v roce 1772, kdy se salzburským arcibiskupem stal hrabě Jeroným Colloredo-Waldsee, který sice také vášnivě miloval hudbu, ale byl celkem správného názoru, že je-li Mozart zaměstnancem arcibiskupského dvora, pak má sloužit především jemu. Odmítl nadále tolerovat cestování v pracovní době a navíc předpokládal, také celkem správně, že součástí těchto cest je i hledání výhodnějšího postavení pro otce i syna u jiného dvora. V roce 1777 arcibiskup nepovolil, aby doprovázel svého syna na koncertní turné po Německu a Francii, což se ukázalo být možná osudovým krokem. Nejprve se Amadeus v Mannheimu zamiloval do Aloysie Weberové (sestřenice skladatele Carla Marii von Webera). Otec to vnímal jako vážné ohrožení synovy kariéry a donutil syna k urychlenému odjezdu do Francie. V Paříži však onemocněla a zemřela Lepoldova manželka Anna Marie. Zde lze nalézt počátek roztržky mezi synem a otcem. Činil syna odpovědným za matčinu smrt, ale tím více ho chtěl k sobě připoutat. Roztržka byla dokonána, když Amadeus proti přání otce odešel ke dvoru do Vídně a oženil se se sestrou své první lásky Constanzí Weberovou. Otec sice na poslední chvíli dal ke sňatku souhlas, ale oba věděli, že jde pouze o formalitu a jejich vztah citelně ochladl. K jistému oživení došlo po návštěvě Amadea a Constanze v Salcburku v roce 1783 a zejména při opětované návštěvě Lepolda ve Vídni na jaře roku 1785. Leopold přišel do Vídně ve chvíli, kdy Mozartova sláva vrcholila. Byl svědkem četných koncertních i operních úspěchů syna a nejvíce na něj asi zapůsobila chvála, kterou Amadea zahrnul nejuznávanější hudebník té doby (papá) Joseph Haydn. Jako jeho syn a Haydn, vstoupil i Leopold Mozart do zednářské lóže. V létě toho roku odjel zpět do Salcburku a se synem se vícekrát nesetkal. V pondělí 28. května 1787 tento oddaný, inteligentní, hrdý a čestný muž pevných zásad zemřel. Je pochován po boku Constanze na hřbitově sv. Sebastiana v Salzburku. Historici, životopisci a psychologové se od té doby přou, jaké psychické defekty mohl teoreticky způsobit tím, že často i manipulativními metodami se snažil dosáhnout, a konec konců i dosáhl, svého vysněného cíle. Muzikologové jsou mnohem shovívavější. Leopoldovo vlastní dílo poněkud zapadlo v sousedství jeho syna. Přesto je dodnes trvalou součástí koncertního repertoáru.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dílo Leopolda Mozarta je rozsáhlé a velmi rozdílné kvality. Celkově se dnes předpokládá autorství u více než 250 skladeb, z toho je 70 symfonií. Psal hudbu na objednávku k nejrůznějším příležitostem a ve spěchu. Mnoho z jeho partitur je nenávratně ztraceno a v řadě případů je autorství sporné. Některé jeho práce byly omylem připisovány Wolfgangu Amadeovi a naopak. Jeho nejvýznamnějším dílem, které ovlivnilo generace hudebníků, je bezesporu jeho houslová škola. Mezi významné práce, které přetrvaly zkoušku časem, patří zejména:", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Georg Leopold Mozart (14. listopadu 1719 Augsburg – 28. května 1787 Salcburk) byl hudební skladatel, houslista a hudební pedagog. Otec Wolfganga Amadea Mozarta.", "tgt_summary": null, "id": 886449} {"src_title": "Licenciát teologie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Křesťanství.", "content": "Křesťanské přesvědčení o skutečnosti znovuzrození, k níž dochází při křtu dospělých, vychází z Kristových slov: \"Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha, nemůže vejít do Božího království.\" (Janovo evangelium 3,5), což potvrzuje i apoštol Pavel v jednom ze svých listů: \"Spasil nás skrze koupel nového narození a obnovení Ducha svatého.\" (List Titovi 3,5) Tato skutečnost byla zaslíbena již v některých proroctvích Starého zákona, zejména v Ezechielovi: \"Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.\" (Ezechiel 36,25-27) Toto prvotní křesťanské přesvědčení je dosvědčeno i staletou svatootcovskou tradicí (sv. Justin, sv. Hippolyt Římský, sv. Ambrož, sv. Augustin a nespočet dalších otců) a potvrzen ekumenickými koncily. V poreformační době však vlivem pietistického hnutí (2. pol. 17. stol.) dochází k založení nové tradice chápání slova znovuzrození, které je v evangelikálním prostředí chápáno jako vnitřní duchovní proměna člověka, jinde dosud nazývaná jako první obrácení. Evangelikálové věří, že znovuzrození v tomto smyslu činí člověka křesťanem a že je podmínkou spasení a věčného života. Proto evangelikálové rozlišují mezi znovuzrozenými (obrácenými) a těmi ostatními, a to bez ohledu na příslušnost k nějaké církvi. Vynakládají velké úsilí o evangelizaci, což je snaha přivést druhé ke zkušenosti znovuzrození, a to především kázáním Božího slova a vyprávěním o vlastní zkušenosti obrácení (tzv. osobní svědectví).", "section_level": 1}], "src_summary": "V křesťanství ve starobylých církvích (katolické, pravoslavné ad.) je tímto pojmem označována duchovní obnova člověka, k níž dochází udělením svátosti křtu, jíž je smyt dědičný hřích i hříchy osobní a pokřtěný tak získává účast na oběti Ježíše Krista a na Boží přirozenosti a stává se součástí mystického těla církve. V evangelikálním prostředí je pak od doby hnutí pietistů (17. století) tímto pojmem nazývána skutečnost, která se jinde nazývá jako obrácení, jež se projevuje změnou života a vnitřním náboženským poznáním.", "tgt_summary": null, "id": 346722} {"src_title": "Ekonomika socialistického Československa", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "V kotli Bučacího potoka, v nadmořské výšce cca 800 m se nachází Bučací vodopády, jedny z největších kaskádových vodopádů v této části Karpat. Dva hlavní měří společně asi 10 m, celková výška asi 40 m. Celé široké okolí vodopádů je od roku 2004 přírodní rezervací o rozloze 35 ha přístupnou po turisticky neznačené lesní cestě. Dalšími přírodními rezervacemi v masivu Smrku jsou přírodní rezervace Smrk, Malý Smrk, Studenčany a na jižním okraji přírodní rezervace V Podolánkách. Rezervace vznikly v letech 1996 - 2004 a největší z nich je přírodní rezervace Smrk. Ve většině převládají smrkové lesy s příměsí buků a jedlí, místy jeřáb a javor. Běžnými bylinami jsou bika a třtina chloupkatá, z trvalejších rostlin kapradiny a brusnice borůvky. Navzdory přísné ochraně patří masív Smrku k atraktivním borůvkářským oblastem Beskyd. Vrcholové části hory v minulosti vážně poškodily imise a převládá na nich mrtvý, postupně se obnovující les. Nedaleko vrcholu se nachází mrazový srub.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové pomníky.", "content": "V dobách normalizace vznikly na hřebeni Smrku lidové pomníčky studenta Jana Palacha a zpěváka Johna Lennona: místo setkávání tehdejšího beskydského a podbeskydského disentu. V roce 2004 ke dvěma předešlým přibyl i kamenný pomník věnovaný památce hokejisty a hokejového trenéra Ivana Hlinky. Na Smrku má v místě kde zemřel pamětní desku Josef Bierský.", "section_level": 2}, {"title": "J vrchol.", "content": "Necelý 1 km JJZ od hlavního vrcholu, přímo na červeně značené cestě, se na hřbetnici nachází nízká vyvýšenina, kterou autoři projektu \"Tisícovky Čech, Moravy a Slezska\" pojmenovali Smrk - J vrchol (1248 m, souřadnice ). Na starších mapách II. a III. vojenského mapování se označoval jako Smrk nad Kořenem, resp. Smrk nad Studenčany.", "section_level": 2}, {"title": "Lavina.", "content": "25. ledna 2006 spadla na Smrku lavina a obětí se stal lyžař. Stala se první zaznamenanou lavinou v Beskydech s tragickými následky.", "section_level": 2}, {"title": "Přístup.", "content": "Na Smrk vede několik značených turistických cest:", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrk (také \"Velký Smrk\"; německy \"Smrk-Berg\") je po Lysé hoře druhá nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd. Leží mezi obcemi Ostravice a Čeladná, ze kterých je vrchol Smrku přístupný po značených turistických cestách. V jeho masívu najdeme i několik menších vrcholů: Malý Smrk (1174 m - v podstatě druhý vrchol, 1 km VSV od hlavního vrcholu), Smrček a Malý Smrček. V horních částech masívu nejsou žádné horské chaty a hotely. Na nejvyšším bodě je uložena vrcholová kniha.", "tgt_summary": null, "id": 1099676} {"src_title": "Šimon Pánek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Objev Eridu.", "content": "Město Eridu bylo objeveno pod pahorkem Abú Šahrejn 20 km jižně od Uru, čtyřicet kilometrů od současné Násiríje. První v Eridu kopal Angličan J. E. Taylor roku 1854, po něm Reginald Campbell Thompson až roku 1918. Ten zde nalezl klínopisné tabulky, jež město identifikovaly. V letech 1946 - 1949 zde začali kopat Iráčané. Průzkum vedl Fuad Safar, za pomoci britského poradce Iráckého muzea v Bagdádě Setona Lloyda. Vykopávky potvrdily, že sumerská tradice nelhala a šlo o jedno z nejstarších osídlených míst v jižní Mezopotámii. Průzkum prokázal, jak se tato oblast postupně odsouvala z centra sumerské civilizace. Sumerové obývali město asi do roku 2000 př. n. l., pak ho používali ještě nějaký čas jako pohřebiště. Postupně bylo zaváto písečnými dunami. Samotné Eridu pak bylo opuštěno někdy kolem r. 600 př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kultura eridská (Obeid 1).", "content": "První známé stopy osídlení oblasti Eridu spadají do konce 6. tisíciletí př. n. l. Jih Mezopotámie je osídlen lidmi, kteří přibyli ze severních hor, hlavně z Kurdistánu, zčásti i z Luristánu a Chúzistánu. Jejich přítomnost dokumentuje tzv. kultura eridská podle hlavního naleziště (vrstvy 19. - 16. ve vykopávkách), označovaná také jako kultura Obeid I. Už tehdy stál v Eridu chrám, postavený ze sušených cihel, několikrát přestavovaný. Měl obdélníkový půdorys s vchodem uprostřed užší strany, naproti byla obdélníková apsida, pilastry uprostřed naznačují pro další vývoj typické dělení chrámu na celu a antecelu. Uprostřed stál obětní stůl, v apsidě oltář. Tato kultura má světlou keramiku s tmavohnědou malbou. Centrální geometrický námět (kříž, maltézský čtverec) je obklopen různými geometrickými motivy - klikaticemi, trojúhelníky a vlnovkami.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura hádží-muhammadská (Obeid 2).", "content": "Eridské vrstvy 14.-12. náleží kultuře hádží-muhammadské. Chrám v Eridu již má větší rozměry, hlavním archeologickým inventářem je keramika.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura obeidská (Obeid 3,4).", "content": "Zhruba o tisíc let mladší (4120 ± 160 př.n.l.) jsou v Eridu nálezy mladochalkolitické, náležející kultuře obeidské. V této době už vznikají v Mezopotámii první skutečná města s chrámy uprostřed.Ve městech se soustřeďuje hlavní hospodářská aktivita. V Eridu (vrstvy 11.-6. ve vykopávkách) byl chrám vybudován ze sušených cihel, byl dlouhý přes 18 m, centrální cela měla rozměry 10 x 6 m. Při užší stěně stál oltář a na konci cely obětní stůl. Vchod byl tentokrát uprostřed delší stěny. Cela byla obklopena menšími místnostmi, vedlo z nich schodiště do poschodí, kde asi byla skladiště a místnosti pro kněžstvo. Chrám v Eridu stál od nejstarších dob na témže místě, před každou přestavbou byl prostor kolem chrámu terasovitě upraven a chrám tak stál na vyvýšeném místě, přístupný po schodišti. Tak vzniká první mezopotamský zikkurat. Město již tehdy mohlo existovat jen na základě umělých závlah a směny s okolními vesnicemi. Pro obeidskou kulturu jsou typické hlavně hliněné výrobky, proti dřívějšku je keramika hrubší a jednodušší. Vyrábí se masové užitkové zboží se základní výzdobou - klikatkami, půlobloučky, trojúhelníky, zřídka stylizovaným ptákem. Z tvrdé hlíny byly asi vyráběny i hřeby, srpy, sekeromlaty. Kultovní předměty svědčí o říční plavbě a rybolovu. Hlavním produktem Eridu byly datle. Eridu má již rozsáhlý hřbitov (přes 1000 hrobů), kostry v nich leží na zádech.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura urucká.", "content": "Ve druhé polovině 4. tisíciletí př. n. l. vznikají v Mezopotámii v tzv. predynastickém období první státní útvary. Ačkoliv to není bezpečně prokázané, zřejmě je vytvořili už Sumerové. Hlavními lokalitami urucké kultury jsou Uruk, Eridu, Ur a Nippur. Keramika je poprvé vyráběna na hrnčířském kruhu, vypalována v peci, povrch je vyleštěn a zvnějšku červeně natřen. Z této kultury se zachovalo jen málo z architektury, právě v Eridu byla několikrát rozšířena chrámová terasa. V mladším období zde nalézáme časově první písemné památky na světě vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastické období.", "content": "Sumerský královský seznam začíná výčtem „předpotopních“ králů Eridu. Jsou to Alulim, vládnoucí 28 800 let, a Alalgar, který vládl 36 000 let. Dle tohoto seznamu městem Eridu začínají sumerské dějiny. Jmenovaným legendárním králům jsou připisována fantastická léta vlády. Jsou hypotézy, že by mohlo jít o záměnu dnů za léta (stejně jako u prvních lidí v biblické knize Genesis). Království sestoupilo z nebes nejprve do města Eridu a odtud se šířilo do dalších míst.", "section_level": 2}, {"title": "Eridu v mýtu.", "content": "V sumerském bájesloví bylo Eridu domovem boha Enkiho, kterého Akkad převzal pod jménem Ea. Původně místní bůh města Eridu se postupně dostal mezi trojici všesumerských bohů s Anem a Enlilem, kteří tvořili vesmírný princip. Enki byl bohem vod a moudrosti. V epické skladbě \"Enki a Inanna\" se říká, že bohyně Inanna si po návštěvě svého otce Enkiho odvezla z Eridu veškeré jeho božské moci, zvané \"me\", které v sobě zahrnovaly celou tehdejší náboženskou a materiální kulturu Sumerů, do města Uruku, kde měla svůj hlavní chrám. Mýtus \"Enki a Ninmach\" je nejznámější z řady mýtů o stvoření světa. Babylónské texty hovoří o tom, že bůh Marduk vytvořil Eridu jako první město, které mělo být obydlím bohů. Básně říkají, že v Eridu žil první člověk - Adapa. Někteří vědci se domnívají, že právě eridský zikkurát byl předobrazem biblické babylónské věže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eridu bylo dle tradice nejstarší město Sumeru, leželo na jihozápadě Mezopotámie a podle starších teorií původně na břehu Perského zálivu. Naplaveniny později posunuly mořský břeh o 150 km k jihovýchodu. Eridu leželo blízko dalších středisek - Uru a Obeidu.", "tgt_summary": null, "id": 921211} {"src_title": "Tři přání (Martinů)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vzorem pro téměř všechny evropské univerzity na sever od Alp se až do 20. století stala univerzita v Paříži, která se členila na 4 fakulty: Student začínal vždy studiem artistické fakulty, kde se vyučovalo „sedm svobodných umění“, totiž trivium (gramatika, rétorika, dialektika) a kvadrivium (aritmetika, hudba, geometrie a astronomie), a to obvykle scholastickou, tj. školskou metodou četby, výkladu a disputace (rozprava). Po této přípravě, když se student naučil samostatně studovat a argumentovat, mohl teprve nastoupit na některou ze tří oborových fakult. Tyto funkce v druhé polovině 19. století ale přebraly osmiletá gymnázia a artistická fakulta se přetvořila na další odbornou fakultu, fakultu filosofickou.", "section_level": 1}, {"title": "České fakulty.", "content": "Univerzita Karlova v Praze byla založena v roce 1348 podle vzoru pařížské univerzity také s těmito čtyřmi fakultami, ovšem již roku 1372 se oddělila právnická fakulta a vytvořila až do roku 1419 vlastní univerzitu. Po roce 1409 pak začala univerzita díky odchodu většiny cizích mistrů i žáků upadat a od poloviny 15. století už měla jen fakultu artistickou, která pečovala hlavně o výchovu učitelů. Až o sto let později se na ni obnovily fakulty teologická, právnická i lékařská. Při zestátnění rakouských univerzit v polovině 18. století se začal snižovat význam do té doby dominantní teologické fakulty a fakulty se začaly chápat především jako vzdělávací ústavy pro svobodná a veřejná povolání: lékaře, úředníky, kněze atd. Po reformě pruských univerzit, kterou Rakousko následovalo v polovině 19. století, se prudce rozvíjela hlavně filosofická fakulta, kde se vyučovaly téměř všechny nové vědy, např. psychologie. V roce 1882 se díky rozdělení univerzity počet fakult zdvojnásobil, když jak česká, tak německá univerzita měly všechny čtyři fakulty. Po vzniku první republiky česká univerzita jednala o návrhu filosofické fakulty, aby katolická teologická fakulta přestala být součástí univerzity, a zároveň o žádosti nově vzniklé samostatné evangelické fakulty, aby byla do univerzity zařazena. K tomu však došlo až po roce 1950. Roku 1920 se ale z filosofických fakult obou univerzit oddělily fakulty přírodovědecké, kde se samostatně vyučovaly přírodní vědy, což předznamenalo další specializační vývoj. Po druhé světové válce vznikla nová fakulta pedagogická, z fakulty přírodovědecké se vydělila matematicko-fyzikální studia a z lékařské fakulty farmacie. Samotná lékařská fakulta se pak, kromě vzniku nových fakult v Plzni a v Hradci Králové, rozdělila na fakulty tři (všeobecné lékařství, dětské lékařství a hygiena). Masarykova univerzita v Brně byla založena v roce 1919 se 4 fakultami: právnickou, lékařskou, filozofickou a přírodovědeckou, k nimž roku 1946 přibyla fakulta pedagogická. Založena byla výslovně jako druhá česká univerzita, ačkoli v Olomouci už od roku 1573 působila teologická fakulta. Šlo o pozůstatek původní olomoucké univerzity, která kromě ní měla v letech 1576-1851 fakultu filozofickou a v letech 1827-1855 i fakultu právnickou. Olomoucká teologická fakulta zůstala samostatnou a po roce 1946 z ní vznikla Univerzita Palackého s fakultami lékařskou, filozofickou, přírodovědeckou a pedagogickou. Samostatné pedagogické fakulty byly navíc v 60. let 20. století zakládány v Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové a Ostravě a po roce 1989 z nich začaly vznikat další české univerzity.", "section_level": 2}, {"title": "Faculty v USA.", "content": "V USA se slovo \"faculty\" užívá v poněkud jiném významu, znamená sbor učitelů (profesorů, asistentů, lektorů atd.). Českému slovu \"fakulta\" tak odpovídají spíše výrazy \"college\" nebo \"school\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Fakulta (latinsky \"facultas\" – obor, předmět, disciplína) je oborově vymezená část vysoké školy univerzitního typu, jako je např. fakulta lékařská, filosofická, strojní apod. ", "tgt_summary": null, "id": 1987672} {"src_title": "Bitva u Kutné Hory", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ponrepo kouzelníkem a eskamotérem.", "content": "Narodil se na pražském Starém Městě v Michalské ulici 440/11, v rodině pomocného pozlacovače (Vergoldergehilfe) Jana Dismase Šlambora a jeho manželky Karoliny, rozené Kniemannové. Měl staršího bratra, další tři sourozenci zemřeli předčasně. Na přání otce se vyučil pozlacovačem, od malička měl nadání učit se kouzelnickým trikům. Místo zlatnictví, které ho nebavilo, se dal na nejistou dráhu kouzelníka a eskamotéra. Roku 1888 se oženil se vdovou Karolínou Kerblovou, rozenou Kolářovou. Od rakouských úřadů získal povolení k provozování kouzelnického umění a začal se svým představením putovat po českém venkově. Protože cítil, že jeho jméno není pro diváky přitažlivé, rozhodl si je změnit. Pseudonym zvolil podle zámečku Bon Repos u Lysé nad Labem, k tomu si vybral triumfální křestní jméno (Viktor = latinsky vítěz). Originální bylo i jméno Ponrepovy společnosti: \"Ponrepovo kouzelné divadlo s původními jevy duchů a strašidel\". Po představení zůstával se svými diváky a vyprávěl jim o Praze, kterou mnozí dosud nespatřili. Svůj program neustále doplňoval a vylepšoval. Své umění popsal v knize vydané roku 1903 ve Storchově nakladatelství v Praze pod titulem \"Moderní salonní kouzelnictví: hojná sbírka uměleckých kousků z oboru salonní eskamotáže, břichomluvectví, čtení myšlenek, různé pokusy z fysiky, mechaniky, arithmetiky a společenské hry pro umělce z povolání i diletanty pro spolkové zábavy, cirkusy apod.\". Na Jubilejní výstavě 1891 v Praze nadchly Viktora Ponrepa vystavený Edisonův fonograf a v dřevěné boudě Kříženeckého promítání prvních filmových záběrů. O čtyři roky později se uskutečnilo jeho první představení kinematografu. Když pak začal Jan Kříženecký nejen promítat filmy francouzské, ale sám také filmy točit, Ponrepo se rozhodl tohoto vynálezu také využít. Svá představení oživoval fonografem, později si pořídil i promítací přístroj.", "section_level": 1}, {"title": "Ponrepo a film.", "content": "Nakonec místo kouzelnických triků začal provozovat vlastní putovní biograf. Na promítání v Praze neměl licenci, cestoval po celé zemi. Velký úspěch zaznamenal dokument z bojů v búrské válce v jižní Africe, líbily se snímky \"Příjezd jízdy\" a \"Trh v Neapoli\". V srpnu 1901 dostal povolení provozovat své kino čtrnáct dní v Pištěkově letním divadle na Královských Vinohradech, roku 1904 hostoval v hostinci „U koruny“ v Holešovicích. Po jeho pražských úspěších mu magistrát konečně povolil založit stálé kino v Karlově ulici. bylo otevřelo 15. září 1907, mělo 56 sedadel a hrálo se denně kromě pátku. Ponrepo se s každým divákem před promítáním osobně uvítal. Když diváků přibývalo, nechal si natočit úvodní znělku, v níž se divákům ukláněl na plátně. (Tyto úklony později byly používány při promítání filmů z fondů Národního filmového archivu v retrospektivním kině Ponrepo a v televizi, kde se divákům uklání stylizovaná figurka, pan Prokouk, kterého vytvořil režisér Karel Zeman) Při promítání pomáhal Ponrepovi jeho bratr Karel Šlambor, který diváky do představení uváděl, komentoval děj a vytvářel zvukové efekty. Jindy Ponrepo komentoval filmy sám a dělal to znamenitě s vtipem a uměním improvizace. Promítání filmů Ponrepo doplňoval nejprve svým starým fonografem, až po letech angažoval klavíristu a houslistu. Národní filmový archív archivuje jedinečný krátký film (72 m) nazvaný pracovně \"Ponrepovo kouzelnictví\". Natočil ho režisér a kameraman Antonín Pech pro Ponrepa, který jej používal občas také jako zahajovací číslo svých představení. Ukazuje na něm jedno ze svých kouzelnických čísel. Po roce 1908 byla naše kinematografie v krizi, proti filmu se ozvali někteří kulturní činitelé a zájem o film opadl. Ponrepo se pokusil zřídit obchod s kinematografickými potřebami a půjčovnu filmů, ale tento pokus neuspěl. Roku 1912 se Viktor Ponrepo stává místopředsedou \"Spolku českých majitelů kinematografů v království českém se sídlem v Praze\", který byl právě založen. Další práci přerušila válka, po ní se však zájem o film vrátil a Ponrepo mohl v práci pokračovat. V polovině 20. let přišla však znovu krize a Ponrepo roku 1924 požádal o obnovení kouzelnické a eskamotérské lincence, neboť zjistil, že ho film neuživí. Nakonec zemřel 4. prosince 1926 na pokraji chudoby. Kino Ponrepo promítalo i po zakladatelově smrti dalších dvacet let, od třicátých let jako jediné kino v Praze promítající němé filmy.", "section_level": 1}, {"title": "Jiná verze o prvním stálém kinu.", "content": "Všeobecně se traduje, že první stálé pražské kino bylo od roku 1907 v domě U modré štiky. Podle vzpomínek herce Josefa Švába–Malostranského (1860–1932) otevřel Dismas Šlambor první stálé kino již roku 1899 v ulici Ve Smečkách. Měly se promítat velmi krátké filmy bez názvů a Šlambor měl též provozovat kouzelnická představení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor (16. června 1858 Praha – 4. prosince 1926 Praha) byl český kouzelník a průkopník kinematografie, majitel prvního stálého kina v Praze v domě U Modré štiky v Karlově ulici.", "tgt_summary": null, "id": 1336625} {"src_title": "Dachstein", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Kanár divoký žije ještě dnes na Kanárských ostrovech, Azorách a Madeiře. Typickým biotopem jsou zahrady, vinice a křovinaté stráně. Jeho zpěv je příjemné cvrlikání, které ovšem nelze srovnávat se zpěvem dnešních šlechtěných kanárů. Vyhýbá se bezlesým krajinám, protože k úspěšnému hnízdění potřebuje stromy nebo keře. Hnízdo staví většinou samice. K vystýlání stavby z mechu a větviček používá světlý materiál a bílá vlákna. Divoce žijící kanáři žijí v době hnízdění v párech, v další části roku však tvoří hejna až o padesáti jedincích, případně i více. Divoký kanár je “bratrancem” evropského zvonohlíka zahradního (Serinus serinus). V minulosti byl některými autory považován jen za jeho zeměpisnou formu. Pravděpodobnější však je, že skutečně jde o zcela samostatný druh. Chovatelé vědí, že příbuznost obou ptáků není tak blízká, jak se na pohled zdá, protože při křížení kanára se zvonohlíkem nejsou všechny samice plodné.", "section_level": 1}, {"title": "Historie domestikace.", "content": "Kanár je považován za nejdéle domestikovaného klecního ptáka. Člověk domestikoval jiné druhy ptáků, například kura domácího, sice již tak dávno, že se dnes můžeme jen dohadovat, kdy se to asi stalo, ale to šlo vždy o tvory “užitečné”, neboli jedlé. V klecích člověk držel ptáky také již dávno, avšak získával je vždy jen z přírody. Teprve kanára začal v klecích i odchovávat. Muselo to být výhodné, praktické a výnosné. Tyto podmínky u kanára byly splněny a začala tak vlastně i historie chovatelství ptáků, potažmo i historie ochrany přírody, protože bez odchovů v zajetí by asi kanár ve své domovině nepřežil. Tato historie začíná rokem 1479, kdy Španělé dobyli Kanárské ostrovy. Pro velký zájem byli potom kanáři chováni ve Španělsku, především v klášterech a obchod s nimi byl vázán přísnými pravidly. Samice se nesměly vyvážet, a to dokonce pod trestem smrti. Přesto byl monopol Španělů asi po stu let zlomen. V mnoha publikacích se zmiňuje teorie ztroskotání lodi vezoucí kanáry u břehů Korsiky. Zde se měli kanáři křížit s místními zvonohlíky zahradními. Postupně se tito kříženci měli dostat přes Elbu do Itálie. Podle této teorie by domestikovaní kanáři byli potomky divokých kanárů a zvonohlíků zahradních. Původně se kanáři pěstovali pro svůj zpěv. Za těchto téměř 600 let, kdy je kanár chován v klecích, došlo k jeho velké přeměně. Jeho zpěv se téměř nepodobá zpěvu jeho divokých příbuzných a jeho podoba již vůbec ne. Téměř každé plemeno má svou specifickou historii. Kanárů je nepřeberné množství, a bylo proto nutné zavést nějaký způsob, jak je uspořádat, aby se člověk mohl orientovat", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Kanár je v kleci nenáročný chovanec. Používají se (dle možností, vybavení, plemene kanára i názorů chovatelů) nejrůznější metody chovu (voliérový chov, střídavý chov, párový chov nebo chov oddělený). O jejich výhodách a nevýhodách vedou chovatelé sáhodlouhé debaty. Při párovém chovu je minimální rozměr klece pro jeden pár přibližně 50 × 35 × 40. Klece bývají vybaveny několika bidly, krmítky a napáječkami. Výhodná je zásuvka usnadňující čištění. Klasická směs pro krmení kanárů sestává asi ze 30 % řepky, 30 % lesknice, 18 % loupaného ovsa a menších podílů lnu, semence, slunečnice, máku případně dalších zrnin (perila, niger...). Důležité je předkládat také písek s drcenými skořápkami nebo sépiovou kost. V době hnízdění se podávají máčené, klíčené nebo vařené zrniny doplněné vaječnou míchanicí a zeleným krmením (ptačinec, smetánky, brokolice...), ovocem (jablko, banán...) nebo zeleninou (mrkev, salát, sladká paprika...) Ptáky motivuje ke hnízdění délka dne okolo 12–14 hodin a zavěšení umělých hnízd. Samice hnízdo vystýlá nabídnutým materiálem (světlá vlákna, cupovaný papír...) a snáší 3–6 vajec na kterých sedí 13–14 dnů. Vylíhnutá mláďata většinou v hnízdě krmí oba rodiče a samice je hlavně v počátku neustále zahřívá. Mláďata sama začínají přijímat potravu ve stáří 21–24 dnů. Většina chovatelů nechává ptáky hnízdit přibližně 3x za sezonu. V zajetí se kanár dožívá při správném ošetřování asi 10 výjimečně i 14 let.", "section_level": 1}, {"title": "Chovatelské směry.", "content": "Dnes se chov kanárů ubírá čtyřmi základními směry podle toho, proč je vlastně v klecích pěstujeme, zda pro zpěv (zpěvní kanáři), či barvu (barevní kanáři) nebo postavu (postavoví kanáři). Posledním zvláštním chovatelským směrem jsou kříženci kanárů s jinými pěnkavovitými ptáky (nebo i kříženci pěnkavovitých mezi sebou). Ve všech skupinách existuje dále více variací a to jak u zpěvu, tak i u jejich postav. Například nejmenší postavoví kanáři měří 9 cm, největší pak 23 cm. Zdaleka nejvíce variací však najdeme u skupiny kanárů, které pěstujeme pro jejich barvu. Tady došlo dokonce k rozšíření palety barev tak, že se chovatelům podařilo zkřížit jihoamerického čížka ohnivého s kanárem a získat plodné jedince. Tento čížek je totiž červený, zatímco kanár nemá žádné vlohy ukládat červené barvivo ve svém peří. Proto dnes máme i červené kanáry", "section_level": 1}, {"title": "Zpěvní kanáři.", "content": "Nejstarším chovatelským směrem je chov zpěvných kanárů. Po dlouhou dobu (stovky let) byla u nich prováděna selekce směřující k pěknému, pokud možno dokonalému zpěvu.", "section_level": 1}, {"title": "Barevní kanáři.", "content": "Barevní kanáři se dále dělí na dvě základní skupiny:", "section_level": 1}, {"title": "Melaninoví.", "content": "Melaninoví kanáři mají stejně jako divoký kanár v peří obsažený nějaký druh barviva melaninu. Ten je ovšem často redukován jednotlivými mutacemi. Melaninové mutace lze prakticky libovolně kombinovat s jednotlivými variantami základní lipochromové barvy. Takže výsledná barva kanára může být například Bíloisabelový-saténový nebo červenočerný-jaspisový. Jednotlivé melaninové mutace mají svou typickou dědičnost (např. recesivní vázané na pohlaví, volně recesivní nebo dominantní). Klasické řady: Neklasický melanin:", "section_level": 2}, {"title": "Lipochromoví.", "content": "Lipochromoví kanáři nemají ve svém peří žádný melanin a zůstává jim pouze základní barvivo lipochrom, který je u bílých kanárů ještě dále redukován. Ve zpěvu většiny červených kanárů i po desítkách generací zaznívá nepříjemně ostrý (řezavý) nádech, jako pozůstatek po jejich prapředkovi čížkovi ohnivém. Mezi nejnovější mutace patří kanáři červenozobí (rudozobí?)", "section_level": 2}, {"title": "Postavoví kanáři.", "content": "U tohoto chovatelského směru je rozhodující typický tvar postavy nebo charakter a kresba opeření. Zatímco ve Francii, Itálii nebo zemích Beneluxu se chovatelé snažili vytvořit bizarní tvarově neobvyklá plemena, v Británii vznikala uhlazená tvarově dokonalá a často obří plemena postavových kanárů. Postavoví kanáři se opět dělí do několika skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci.", "content": "Oblíbenou chovatelskou disciplínou je chov kříženců kanára s dalšími pěnkavovitými ptáky. Nejsnadnější je křížení kanáří samičky s čížkem lesním nebo stehlíkem obecným. Obtížnější jsou kříženci s dalšími pěnkavovitými ptáky nebo křížení kanářích samců se samicemi pěnkavovitých ptáků. Kříženci jsou ceněni pro neobvyklý vzhled, vybarvení nebo zpěv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanár divoký (\"Serinus canaria\") je druh menšího ptáka z čeledi pěnkavovitých. Divoký kanár je o něco větší než zvonohlík zahradní. Svrchní strana těla a boky jsou hnědě čárkované. Samec má žluto zelenou hlavu i hruď a žluté čelo, tváře a nadoční proužek. Kostřec je sytě žlutý. Spodek těla je bělavě světlý. Samice je zbarvená podobně, ale barvy jsou méně výrazné, hlava je šedivější a prsa jsou naspodu méně žlutá. Mladí ptáci jsou hnědí s tmavším žíháním.", "tgt_summary": null, "id": 1824625} {"src_title": "2-3 strom", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ekonomický vývoj.", "content": "Počátkem 60.let se globální ekonomika právě začala zotavovat po traumatech druhé světové války a korejské války v letech 1950–1953. Světový mír v kombinaci s velkým pokrokem v letecké dopravě a telekomunikacích znamenal, že se hranice po celém světě začaly otevírat obchodu. A \"tygři\" jsou skvěle umístěni, aby mohly z této nové éry těžit. Všechny čtyři země měly dlouho fungující přístavy, vzdělané obyvatelstvo a rozsáhlou infrastrukturu z dob kolonialismu. I přes to, že před 60. léty šlo o poměrně chudé národy, vlády \"tygrů\" využily této příležitosti. Všechny čtyři země byly inspirovány zřejmým úspěchem Japonska a společně sledovaly stejný cíl investováním do stejných kategorií: infrastruktura a vzdělávání. Rozvinuly obchodní ekonomiku, intenzivně investovaly do industrializace, budovaly velká průmyslová sídla a nabízely daňové pobídky zahraničním investorům. Zatímco vysoké investice byly zásadní pro jejich hospodářský růst, role lidského kapitálu byla také důležitá. Vzdělání je uvedeno jako hlavní aspekt asijského ekonomickém zázraku. Úroveň vzdělání ve čtyřech Asijských tygrech byla vyšší, než se předpokládalo vzhledem k výši jejich průměrného příjmu. V roce 1965 všechny čtyři národy dosáhly všeobecného základního vzdělání. Celkově tyto pokroky ve vzdělávání umožnily vysokou úroveň gramotnosti a kognitivních dovedností. Začali se zaměřovat na levnou, ale efektivní pracovní sílu a exportní ekonomiku, která byla hlavním důvodem k jejich růstu. Rozšířili sociální rovnost díky pozemkovým reformám, podpoře vlastnických práv a zlepšení životních podmínek zemědělců. Došlo také k výraznému snížení rozdílu mezi příjmy mužů a žen. Brzy byly výrobky a služby z těchto zemí velmi žádané, vyvážely vše od textilu a hraček až po plasty a elektroniku. Koncem 60. let úrovně fyzického a lidského kapitálu ve čtyřech ekonomikách daleko překročily jiné země na podobné úrovni rozvoje. To následně vedlo k rychlému růstu příjmů na hlavu. Vytvoření stabilního makroekonomického prostředí bylo základem, na kterém byl postaven asijský zázrak. Každému ze čtyř států Asijských tygrů se podařilo, s různými stupni úspěchu, snížit: rozpočtové deficity, vnější zadlužení a stabilizovat směnné kurzy. Rozpočtové schodky každého státu byly udržovány v mezích jejich finančních limitů, aby nedošlo k destabilizaci makroekonomiky. Směnné kurzy byly změněny z režimů s pevnou úrokovou sazbou na fixní, nastavitelné režimy sazeb s příležitostnou prudkou devalvací a s pohyblivou sazbou. Tento aktivní směnový kurz umožnil ekonomikám čtyř \"tygrů\" vyhnout se zhodnocování měnového kurzu a udržovat stabilní reálný kurz. Někteří ekonomové vyzdvihují v úspěchu \"tygrů\" důležitost státních zásahů do ekonomiky. Slovy Dani Rodrika \"je nemožné pochopit zázrak východoasijského růstu bez ocenění důležité role, kterou vládní politika hrála ve stimulaci soukromých investic\"", "section_level": 1}, {"title": "Asijská finanční krize 1997.", "content": "Ekonomiky \"tygrů\" zaznamenaly komplikace během Asijské finanční krize. Počátkem roku 1997 zaznamenaly akciové trhy v Hongkongu, Singapuru a Jižní Koreji ztráty nejméně 60% v dolarovém vyjádření. Čtyři Asijští tygři se z krize zotavily rychleji než jiné země kvůli různým ekonomickým výhodám, včetně vysoké míry úspor (s výjimkou Jižní Koreje) a otevřenosti obchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Finanční krize 2008.", "content": "Ekonomiky Asijských tygrů orientované na vývoz, které měly prospěch z americké spotřeby, byly těžce postiženy finanční krizí v letech 2007–2008. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008 HDP všech čtyř zemí kleslo o průměrnou analyzovanou míru kolem 15%. Vývoz klesl na polovinu. Slabá domácí poptávka také dále zhoršila obnovu prosperity těchto ekonomik. Fiskální balíčky představovaly v roce 2009 více než 4% HDP každé země.", "section_level": 2}, {"title": "Hongkong.", "content": "Ekonomika Hongkongu začala industrializovat a extrémně růst již v 50. letech 20. století, tím se z něj stal první z tzv. Asijských tygrů. Po válce jeho obyvatelstvo rychle vyskočilo, protože kvalifikovaní čínští migranti prchali z Číny kvůli občanské válce a ještě více uprchlíků přišlo, když komunistická strana v roce 1949 převzala kontrolu nad pevninskou Čínou. S rychle rostoucí populací zahájila Britská koloniální vláda reformy zaměřené na zlepšení infrastruktury a veřejných služeb. Kvalifikovaná a levná pracovní síla spojená moderními britskými obchodními metodami a technologií zajistila maximalizaci příležitostí pro zahraniční obchod, investice a nábor zaměstnanců. Během 60. let se ekonomika přeměnila na exportní a výroba se rozšířila a diverzifikovala tak, aby zahrnovala oděvy, elektroniku a plasty. Příznivé daňové pobídky přitahovaly do města mnoho středních a velkých korporací a v 70. a 80. letech se objevilo období výstavby mrakodrapů, veřejného bydlení a železnice, které byly financovány nově nalezeným bohatstvím země. To vedlo k tomu, že HDP mezi lety 1961 a 1997 vzrostlo 180krát, čímž se země stala jednou z nejbohatších na světě. Protože konkurenceschopnost v průmyslu postupně klesala kvůli rostoucím nákladům na práci, trh se přeměnil na ekonomiku založenou na službách. Hongkong již měl prosperující burzu cenných papírů (založenou v roce 1891), takže dávalo smysl, když se jeho trh diverzifikoval od exportního do finančních služeb. Počátkem 90. let se Hongkong stal globálním finančním a dopravním centrem. Země se setkala s nejistou budoucností, když Spojené království podstoupilo kolonii Číně roku 1997. Ihned po převodu byl Hongkong vážně postižen několika krizemi. Převod vyvolal vlnu masové emigrace, protože obyvatelé se obávali narušení občanských práv, právního státu a kvality života. Více než půl milionu lidí opustilo území a emigrovalo. Kvůli Asijské finanční krizi Hongkong zažil intenzivní úpadek svého akciového trhu a měny. To vyžadovaly zásadní tržní intervence ze strany Státního měnového úřadu Hongkongu, který byl nucen k tomu aby udržoval rozsáhlé devizové rezervy. Následovala epidemie SARS v roce 2003, kdy došlo k nejzávažnějšímu hospodářskému poklesu tohoto území. Hongkong má dnes jednu z nejliberálnějších ekonomik světa. Je to jedno z nejdůležitějších světových středisek bankovnictví, sídlí zde například HSBC, a jeho přístav patřím k největším a nejvytíženějším. Žádný veřejný dluh, přísné předpisy a jedno z nejatraktivnějších podnikatelských prostředí ve východní Asii ukazují, že země je dobře připravená na trvalý růst, a to i navzdory tomu, že je růst méně působivý v porovnání například s růstem Singapurem.", "section_level": 1}, {"title": "Jižní Korea.", "content": "Po Korejské válce v 50. letech se Jižní Korea nacházela na chvostu světových ekonomik. Země byla zdevastována proběhlou válkou a v roce 1960 činilo HDP na hlavu pouhých 158 amerických dolarů, méně než některé země Subsaharské Afriky. Poté, co se vojenským převratem v roce 1961 chopil moci generál Pak Čong-hui, se Jižní Korea velmi rychle ekonomicky vzchopila a během několika dekád se z ní stala jedna z největších ekonomických velmocí. Ekonomického úspěchu bylo dosaženo především silnou státní kontrolou. Nejednalo se ovšem o typ plánovaného hospodářství, který je typický pro komunistické státy. Stát sice zestátnil bankovní systém, ale ponechal volnou ruku soukromému sektoru. Podporoval investice a orientoval zemi silně na export. Štědrými investicemi z Japonska se podařilo vybudovat moderní infrastrukturu. Přímým důsledkem státní politiky byl růst vlivu tzv. čebolů. Jedná se o konglomeráty, které byly budovány původně malými rodinnými podniky, které byly loajální vůči režimu. Měli k dispozici velmi výhodné státní půjčky, což jim umožnilo rychlý hospodářský růst. Vznik čebolů měl ovšem za důsledek vytvoření oligopolu, kdy se pět největších korejských firem podílí na padesáti procentech HDP a udržují si v zemi velký ekonomický a politický vliv. Toto prostředí dnes zásadně ztěžuje podnikání malých firem. V 70. letech, když byla země již ekonomicky stabilní a zabezpečená, se stát rozhodl vsadit na investice do informačních technologií, které byly v té době velmi mladým odvětvím. Za tímto účelem byl založen ETRI (Electronics and Telecommunications Research Institute), který měl za úkol zkoumat a vyvíjet nové technologie a efektivní marketingové modely. I přes počáteční risk se toto rozhodnutí velmi vyplatilo, jelikož se později ukázalo, že informační technologie se stanou v budoucnu jedním z nejrychleji rostoucích odvětví. V tomto období se také na domácím trhu čím dál více začaly sílit dnes již ikonické korejské firmy jako Samsung, Hyundai, LG, Kia nebo Daewoo. Po 18 letech vlády generála Paka měla Jižní Korea sedmnáct krát vyšší příjem na hlavu než její komunistický soused, Severní Korea, a byla na cestě ke stabilnímu ekonomickému vývoji. HDP země vzrostlo během 18 let téměř 4krát. V 80. a 90. letech postupně docházelo k liberalizaci ekonomiky a demokratizaci společnosti. Roku 1997 zasáhla Jižní Koreu Asijská finanční krize. Jižní Korea byla nejvíce zasažená ekonomika z \"tygrů\" kvůli jejímu rozsáhlému zahraničnímu zadlužení, což vedlo k poklesu její měny o 35-50%. Krize měla za následek státní bankrot a země si musela půjčit velký objem peněz od MMF. Obětí krize byla automobilka Daewoo, která byla odkoupena americkou GM a indickou Tatou. Za vlády prezidenta Kima Te-džunga byla ekonomika zmodernizována a byl ještě více kladen důraz na informační technologie, zejména spotřební elektroniku. Toto rozhodnutí má nemalý podíl na tom, že se dnes z Koreji stal největší výrobce paměťových čipů a displejů pro mobily, počítače i televize. Primárně je výroba stále zaměřena na informační technologie, především na chytré telefony a drobnou spotřební elektroniku. Hospodářství se stále orientuje primárně na export. Jižní Korea je dnes šestým největším vývozním státem. Hospodářský růst se v letech 2000–2010 pohyboval okolo 4-5% s výjimkou v roce 2008, kdy byla země zasažena světovou ekonomickou krizí. Od roku 2011 se růst HDP pohybuje okolo 2-4% ročně. Inflace se v posledních letech drží pod dvě procenta. Jižní Korea je ze všech Asijských tygrů ekonomicky nejsilnější stát. Dnes zaujímá 4 místo mezi asijskými ekonomikami a 11 mezi světovými. Pochází odsud největší elektronická firma světa Samsung nebo třeba automobilka Hyundai. Je členem OECD a G20.", "section_level": 1}, {"title": "Singapur.", "content": "Když se Britové vrátili v roce 1945 do Malajska (kterého byl Singapur stále součástí), byl to válkou vyčerpaný kraj. Se záměrem obnovit vliv v nejisté Asii, se Britové rozhodli stavět na předválečném úspěšném ekonomickém vývoji Singapuru. Singapur, původně ceněn za strategicky umístěný přístav na hlubokých vodách s ideální obchodní pozicí spojující trasy z Evropy do Asie, byl snadno schopen využít jeho reputace jako obchodního uzlu. A díky britským investicím se postupně stal regionálním centrem letectví, telekomunikací a pošty, a získal zpět svou známost jako klíčový přístav mezi Evropou a Asií. Zatímco Singapur zaznamenal značný pokrok v první dekádě po druhé světové válce, nový politický vývoj ohrožoval jeho vzestup. Když Malajsie získala nezávislost v roce 1959 a Singapur se od ní v roce 1965 osamostatnil, zahraniční investoři uprchli z ostrova nejistí, zda nově zvolená Strana lidové akce - PAP (vedená Li Kuang-jaoem) mohla udržet stejnou stabilitu jako britská vláda. Obyvatelstvo čelilo vysoké míře nezaměstnanosti a chudoby. HDP na obyvatele činilo 516 USD a polovina populace byla negramotná. Byla zde ale viditelná snaha PAP obnovit stabilitu, která umožňovala prosperitu pod britskou vládou. Vzhledem k tomu, že si Singapur pod britským imperialismem nikdy nevyvinul kulturu politických práv, se nově zvolená PAP nesnažila legitimizovat svou vládu ochranou práv (jak tomu bývá u západních států), ale dohledem nad silným ekonomickým růstem. PAP koordinoval s Týmem technické asistence OSN, aby přijal agresivní strategii rozvoje párující snižování regulací s lákáním zahraničních korporací. Vláda zřídila radu pro hospodářský rozvoj, která vypracovala a implementovala národní ekonomickou strategii na podporu výrobního odvětví země. Spíše než se vyhýbat zahraničnímu kapitálu, Singapur ji uvítal s daňovými úlevy a dočasnými dovozními tarify. Plán byl jednoduchý, zahraniční firmy přinesou kapitál, technologie a dovednosti a Singapur se bude učit. Nakonec budou schopni replikovat obchodní praktiky přinesené do Singapuru zahraničními společnostmi. Jak píše ekonomický historik Huff \"Singapurský model nese poučení, že rozsáhlá role vlády může být spojena s volným obchodem.\" Asijská finanční krize zanechala Singapur relativně nepoškozený. Během Finanční krize v roce 2008 se maloobchodní tržby snížily o 6 %. Dnes má Singapur nejvyšší HDP na hlavu ze všech čtyř Asijských tygrů a má druhý největší přístav na světě. Je jedním z předních světových středisek pro výměnu měn a pyšní se rozmanitou společností expatů, která se vyznačuje vysokými objemy zámořských investic získaných v průběhu let. Ekonomický růst Singapuru je zakořeněný ve světě podnikání. Největšími odvětví průmyslu jsou farmacie, lékařství a rafinerie.", "section_level": 1}, {"title": "Tchaj-wan.", "content": "Tchaj-wan se po konci okupace Japonskem v roce 1945 a rozštěpení Číny 1. října 1949 nacházel v hluboké krizi a na chvostu světových ekonomik. Zemi zužovala hyperinflace, chudoba, chybějící infrastruktura a nefunkční školství. Po porážce Čínské národní strany komunisty se stahuje Čankajškova armáda a je vyhlášena Čínská republika známa hlavně jako Tchaj-wan. Nová stabilní měna společně s programem stabilizace cen zastavila hyperinflaci. Ruku v ruce s finanční podporou ze strany USA, má Tchaj-wan k dispozici dostatek prostředků ke stabilizaci ekonomické situace. Ke snížení cen a zpomalení hyperinflace napomohly také značné miliony taelů zlata a devízové rezervy, které na ostrov přinesla při útěku Čankajškova armáda. Společně se zlatem se na ostrov stáhl značný počet obchodních a intelektuálních elit. Díky programu ekonomické pomoci pro rozvoj venkova ze strany spojených států a vydáním pozemkových reforem se vytvořily pozitivní podmínky pro růst zemědělství. Produkce v zemědělství mezi lety 1952 až 1959 měla průměrný roční nárůst kolem 4%. Zatímco populační růst se pohyboval průměrně na 3,5%. Ještě v roce 1957 činilo HDP na obyvatele 170$, což ho stavělo na chvost vedle zemí jako Kongo. Postupně si podporou malého a středního podnikání utvořil nesmírně silnou exportní ekonomiku, která přispěla k rychlému růstu, kterému se přezdívá tchajwanský zázrak. V roce 1959 vydáním hospodářské a finanční reformy, která liberalizovala trh a otevřela ho světu. Cílem bylo posílit přísun zahraničních společností a investic. Mnoho společností převážně z Japonska, díky levné a dobře vzdělané pracovní síle, přesunulo svou výrobu právě na Tchaj-wan. Přesto vše si Tchaj-wan skrze podporu malých a středních podniků a skrze dotace s výhodnými půjčkami zachoval jádro svého průmyslu. Od roku 1980 se stává Tchaj-wan hospodářskou silou s významnou přítomností na mezinárodních trzích. Mnoho tchajwanských společností začalo ve velkém investovat do Asie, převážně tedy Číny. Skrze vyšší platy, etablování odborů a snížení vývozních kvót se výroba začíná přesouvat do Číny a jihovýchodní Asie. Při těchto společenských změnách padá režim Čínské národní strany a hledá se cesta demokratické legitimity. Koncem 90. let se ekonomický růst značně zpomalil, což zapříčinil vzestup Číny, která se nacházela ve stejné pozici, jako dříve Tchaj-wan (levná pracovní síla, absence odborů a stabilní prostředí). Právě růst Číny vede v mnohých sférách průmyslu Tchaj-wan k opouštění svých pozic. Nyní je Tachaj-wan špičkou v inovacích v technologickém průmyslu. Má 28. největší index lidského rozvoje. Může se pochlubit vysokou životní úrovní, rozvinutou infrastrukturou, kvalitním vzdělávacím systémem a každoročně vysokým počtem startup společností zaměřených na technologie a IT průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Hrubý domácí produkt (HDP).", "content": "V roce 2017 činil součet nominálního HDP Asijských tygrů 2 782 893 milionů USD a dohromady tak činí 3,5% světové ekonomiky.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a technologie.", "content": "Jedním ze základních pilířů úspěchu asijských tygrů se ukázala investice do industrializace, vzdělávání, vědy a inovací. Vedle levné pracovní síly právě vysoká vzdělanost byla předpokladem pro rychlý růst průmyslu. Investice do vzdělání a vědy se ukázala jako velmi prospěšná a ještě před koncem 20. století se ukázali asijští tygři jako technologické centrum s vysokým objemem inovací. V tomto prostředí vzniklo mnoho velikánů, jako kupříkladu jihokorejský Samsung, který je největší elektrotechnickou společností světa a je světovým lídrem v odvětví robotiky. O úrovní školství svědčí úspěchy z mezinárodních olympiád, vysoká finanční gramotnost a výborná úroveň anglického jazyka. Středoškolští studenti hlavně z Tchaj-wanu získávají pravidelně zlaté medaile z oblastí fyziky, matematiky či chemie. Asijští tygři mají mnohé světově nejlépe hodnocené univerzity jako: National Taiwan University, Seoul National University, National University of Singapore, University of Hong Kong či Faculty of Dentistry, která je nejlépe hodnocenou stomatologickou školou na světě. Státy asijských tygrů jsou nyní centrem výpočetní techniky, robotiky, biotechnologií a informačních technologií. To vše díky počáteční velké investici do školství, výzkumu, industrializace a kulturnímu prostředí, které oceňuje stabilitu, pracovitost a loajalitu vůči autoritám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem asijští tygři (také asijští draci) označuje čtyři nově industrializované asijské země s rychlým hospodářským růstem: Hongkong, Jižní Korea, Singapur, Tchaj-wan. Všechny země prošly rapidní industrializací od začátku 60. let. Hongkong a Singapur jsou jedny ze čtyř největších finančních center světa. Jižní Korea a Tchaj-wan jsou světovými vůdci ve výrobě elektroniky a technologických inovacích, sídlí zde největší technologické společnosti. Jižní Korea je také nejvíce automatizovanou ekonomikou na světě. Dnes MMF země pravidelně uvádí na seznamech nejvíce prosperujících a stabilních ekonomik. Ekonomický úspěch asijských tygrů inspiroval řadu dalších jihovýchodních asijských zemí, např.: Indonésie, Malajsie, Filipíny, Thajsko a Vietnam. Označení ekonomický tygr se v současnosti používá jako obecný termín pro státy s nadprůměrně rostoucí ekonomikou. Podobně označované skupiny nebo ekonomiky jsou například: Baltští tygři, Keltský tygr, Golfský tygr. ", "tgt_summary": null, "id": 1760948} {"src_title": "MIMOSA", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "V otázce Pupienova původu nejsou dnes odborníci zajedno. Někteří v něm vidí příslušníka plebejské rodiny, jenž za svůj vzestup vděčil výlučně vlastním schopnostem, existují však i názory, že jeho předkové patřili do řad urozenců či přinejmenším k zámožnějším kruhům. Hlavní potíž je v tom, že náš nejpodrobnější pramen, Historia Augusta, obsahuje množství nedůvěryhodných údajů a zbylé prameny hovoří o Pupienovi jen stručně. Přesto se na základě současného stavu poznání zdá, že jeho rodina nebyla nevýznamná, a on sám byl přijat mezi patricie asi již za vlády Septimia Severa. Pupienus absolvoval během svého života obvyklou civilní úřední kariéru, oženil se s Pescennií Marcellinou a nabyl díky tomuto svazku značného jmění. Po prétuře a konzulátu (\"consul suffectus\") spravoval jako místodržitel obě Germánie a provincii Asia a roku 234 dosáhl řádného konzulátu; současně ho jmenovali do funkce prefekta Říma, důležité vzhledem k metropolitnímu charakteru města. Povahou byl prý spíše strohý a přísný, což způsobilo, že jako městský prefekt nebyl u lidu příliš v oblibě.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Během konfliktu mezi senátem a císařem Maximinem Thrákem patřil Pupienus k dvacetičlennému senátnímu kolegiu, určenému k obraně Itálie před vpádem císařských jednotek. Tehdy byl zcela jistě rozhodným Maximinovým protivníkem a stoupencem vzdorocísaře Gordiana v Kartágu, o jeho dřívějších politických postojích však není známo nic. Po Gordianově smrti ho senátoři asi v březnu 238 zvolili novým vzdorocísařem proti Maximinovi – jeho kolegou v úřadě se stal senátor Caelius Balbinus. Římský lid však nebyl s volbou spokojen a zvláště ho pobouřilo Pupienovo jmenování, protože se obával jeho přísnosti. Bránil oběma císařům vyjít z radnice a požadoval, aby byla moc svěřena někomu z Gordianova rodu. Císaři proto nechali na Kapitol přivést třináctiletého Gordianova vnuka téhož jména a prohlásili jej \"caesarem\". Toto gesto lid uspokojilo.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Přibližně v dubnu 238 vpadl do Itálie Maximinus Thrax, který dosud pobýval v Panonii, aby bránil tamní hranice před různými zadunajskými etniky; jeho záměrem bylo senátní revoltu co nejrychleji potlačit. Oba císaři si rozdělili povinnosti tak, že u lidu méně oblíbený Pupienus vytáhl do boje proti Maximinovi, zatímco Balbinovi připadla starost o Řím. Když Pupienus dospěl do Ravenny a shromažďoval tam další oddíly, dorazila k němu zpráva, že Maximinus byl zabit při obléhání Aquileje vlastními vojáky. Jeho hlavu a hlavu jeho syna poslal císař spolu se zprávou o vítězství do Říma a sám vyrazil k Aquileji. Tam se mu dostalo slavnostního přivítání a i Maximinovi vojáci mu odpřisáhli věrnost, zlákáni slibem peněžních darů. Nato část vojáků propustil domů a se zbylými se vrátil do hlavního města, kde byl přivítán jako triumfátor. Třebaže dějepisci píší, že společná vláda obou císařů se vyznačovala umírněností a u lidu si získali velkou úctu, vojáci těžce nesli, že musejí poslouchat císaře jmenované senátem a rovněž jim byla trnem v oku Pupienova germánská osobní stráž. Zosnovali tedy proti panovníkům spiknutí. Jeho úspěchu napomohl i fakt, že vztahy mezi oběma císaři byly dosti napjaté a každý se snažil strhnout svrchovanou moc na sebe. Asi v červnu 238, zhruba dva měsíce po Maximinově pádu, vtrhli nespokojení pretoriáni do paláce na Palatinu s úmyslem císaře zabít. Pupienus chtěl povolat na pomoc svou germánskou stráž, ale Balbinus se proti tomu postavil, protože se domníval, že ji nechce použít k obraně, nýbrž proti němu. Zatímco se takto dohadovali, vpadli vojáci do jejich pokojů a vyvlekli je nahé na ulici, kde je všemožně uráželi a týrali. Jakmile se o tom dozvěděli Pupienovi Germáni, vyrazili oběma na pomoc. Přišli však pozdě, protože pretoriáni oba císaře zabili a novým vládcem provolali mladého Gordiana III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Clodius Pupienus Maximus (asi 164 – červen 238 Řím) byl římský císař vládnoucí spolu se svým kolegou Balbinem asi od března do června roku 238, podle některých údajů 99 dní.", "tgt_summary": null, "id": 1241635} {"src_title": "Cirkus Humberto (seriál)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Meziválečné období.", "content": "Po první světové válce a rozpadu Osmanské říše připadla Palestina Britům jako tzv. Britský mandát Palestina. Již v této době existovalo napětí mezi Židy a Araby, zvláště kvůli židovské imigraci do Palestiny a Balfourově deklaraci z roku 1917, která podpořila plán na nezávislý židovský stát v Palestině. Britové se pokusili rozdělit Palestinu v roce 1936 v rámci Peelovy komise, posléze ale změnili názor a snažili se omezit židovskou imigraci z Evropy na minimum. Sionisty byl tento krok brán jako zrada, zvláště kvůli začínající persekuci Židů v hitlerovském Německu. Plán na samostatný židovský stát vehementně propagovala také Židovská agentura založená roku 1929, obhajující zájmy židovských imigrantů, kteří v předchozích desetiletích přesídlili do Palestiny. Arabští zástupci však prosazovali model jednoho státu, v jehož vedení by byly zastoupeny jednotlivé etnické skupiny proporčně, většinoví Arabové by tedy měli na takový stát dominující vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Situace po 2. světové válce.", "content": "Protože se Britům v rámci Britského mandátu Palestina nepodařilo najít řešení, které by uspokojovalo Araby i Židy, obrátili se na nově vzniklou Organizaci spojených národů. K vyřešení tohoto problému byla 15. května 1947 vytvořena Zvláštní komise OSN pro Palestinu (UNSCOP), ve které bylo zastoupeno jedenáct států (i Československo), ale žádná z velmocí. Výsledkem práce této komise bylo několik návrhů na řešení: Následující tři návrhy byly touto komisí vyhodnoceny jako nerealizovatelné: Většina států v komisi prosazovala první možnost, Írán, Indie a Jugoslávie druhou možnost a Austrálie se mezi nimi nerozhodla. Valné shromáždění OSN přijalo závěry komise UNSCOP 29. listopadu 1947 jako \"Rezoluci valného shromáždění OSN č. 181\"; 33 států hlasovalo pro, 13 proti, 10 se zdrželo hlasování a 1 stát se nezúčastnil hlasování. Pro plán hlasovaly tyto státy: Austrálie, Belgie, Bělorusko, Bolívie, Brazílie, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Jihoafrická republika, Kanada, Kostarika, Libérie, Lucembursko, Nikaragua, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Panama, Paraguay, Peru, Polsko, Spojené státy americké, Sovětský svaz, Švédsko, Ukrajinská SSR, Uruguay a Venezuela. Proti plánu hlasovaly tyto státy: Afghánistán, Egypt, Indie, Írán, Irák, Jemen, Kuba, Libanon, Pákistán, Řecko, Saúdská Arábie, Sýrie a Turecko. Hlasování se zdržely tyto státy: Argentina, Etiopie, Chile, Honduras, Jugoslávie, Kolumbie, Mexiko, Salvador, Čína a Spojené království. Hlasování se nezúčastnilo Thajsko. Rozdělení Palestiny na dva státy mělo následovat po stažení Britů z tohoto území.", "section_level": 1}, {"title": "Detaily plánu.", "content": "OSN doporučilo, aby byl Jeruzalém (se širším okolím včetně Betléma) jakožto významné náboženské centrum pod mezinárodní správou. V čase rozdělení Palestiny byla v arabském vlastnictví téměř polovina území, další téměř polovinu vlastnila britská koruna a asi 8 % půdy vlastnili Židé nebo Židovská agentura. Židovský stát se měl skládat ze tří částí: pobřežní oblasti od Haify po Rechovot, východní Galileje a části Negevské pouště (bez Beerševy). Arabský stát se měl rovněž skládat ze tří částí: západní Galilea (včetně města Akko), centrální část skládající se z historických oblastí Judsko a Samaří a jižní pobřežní pás od Gazy po Isdud (dnešní Ašdod), včetně pásu při egyptských hranicích. Návrh komise UNSCOP přisoudil arabský přístav Jaffa (součást dnešního Tel Avivu) židovskému státu, před předložením Valnému shromáždění OSN se však tento návrh změnil a Jafo měl připadnout arabskému státu jako enkláva. Údaje o poměrech židovského a nežidovského obyvatelstva v jednotlivých oblastech se liší v závislosti na použitých pramenech. Data OSN z roku 1947 udává tabulka níže. Podle židovských přistěhovaleckých úřadů žilo v navrhovaném židovském státu 498 000 Židů a 325 000 ostatních obyvatel. Na arabských územích žilo 807 000 obyvatel nežidovského původu a 10 000 Židů. Palestinské zdroje uvádějí poměry výrazně jiné, a to ve prospěch nežidovského obyvatelstva, viz stránky Palestinské akademické společnosti pro studium mezinárodních vztahů", "section_level": 1}, {"title": "Následné reakce.", "content": "Většina Židů (včetně Židovské agentury) plán akceptovala, až na několik extrémněji smýšlejících představitelů jako např. Menachem Begin nebo Jicchak Šamir, kteří měli pro židovský stát větší požadavky. Mnoho pramenů uvádí radost židovského obyvatelstva v reakci na schválení plánu Valným shromážděním OSN. Arabští představitelé vystupovali proti plánu velice ostře, vadilo jim zejména, že množství Arabů bude začleněno do židovského státu a v jeho rámci se stane minoritou. Zatímco někteří kritizovali samotnou existenci židovského státu na území Palestiny, pro jiné bylo problematické spíše velikost a kvalita území, které mělo být židovskému státu přiděleno. Po schválení plánu Valným shromážděním OSN docházelo k mnohým ozbrojeným potyčkám mezi Židy a Araby. Den po vyhlášení státu Izrael Davidem Ben Gurionem vyhlásila Liga arabských států nově vzniknuvšímu státu válku (izraelská válka za nezávislost).", "section_level": 1}], "src_summary": "Plán OSN na rozdělení Palestiny, jinak též Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181, který měl vyřešit židovsko-arabský konflikt na území Britského mandátu Palestina, byl přijat 29. listopadu 1947 Valným shromážděním OSN. V Palestině měly vedle sebe vzniknout židovský a arabský stát, široké okolí Jeruzaléma (včetně Betléma) mělo být pod mezinárodním dohledem (\"corpus separatum\"). Krach tohoto plánu vedl k První arabsko-izraelské válce.", "tgt_summary": null, "id": 1531136} {"src_title": "Beta BASIC", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Monika byla berberského původu. Narodila se v řimské Africe. Její rodiče jí vychovali v duchu křesťanství, jako mladá dívka byla provdána za staršího pohanského úředníka Patricia. Podle Augustina to byl vlídný muž, ovšem občas se záchvaty vzteku, taktéž byl Monice nevěrný. Augustin píše, že navzdory rozmachu domácího násilí v tehdejší době nebyla Monika od svého manžela nikdy bita, protože byla vůči němu poslušná. Zpočátku nevycházela dobře se svou tchyní, ale poté si jí získala svou zdvořilostí, trpělivostí a jemností. Monika se každý den cvičila v trpělivosti. Radila ostatním ženám, které jejich manželé bili, aby raději držely jazyk za zuby, než jim pyšně čelily. Monika nakonec Patricia i jeho matku obrátila na křesťanství a zmírnila jeho násilnou povahu. Porodila mu tři děti: Augustina, Navigia a Perpetuu. Augustin jí dělal radost svým úspěchem jako učenec a učitel, ale zahanboval ji svou prostopášností. Stal se manicheicem a po deset let žil se svou milenkou. Monika jej poslala za biskupem, aby ho usvědčil z jeho chyb, ale ten nebyl schopen Augustina přesvědčit, a tak Monice pouze doporučil, aby se dále modlila. Řekl jí, že není možné, aby „mohl zahynout syn tolika slz“. Monika se za Augustinovo obrácení modlila téměř 17 let. Rok po svém křtu v roce 370 zemřel Moničin manžel Patricius a ona se připojila k Augustinovi v Itálii. Tam se jí o nějaký čas později dostalo radosti vidět svého syna v jeho 33 letech, jak se nechává pokřít od biskupa Ambrože. Ne o mnoho později ve svých 56 letech umírá v přístavu Ostia, kde se s Augustinem připravovala na návrat do Afriky. Řekla mu: \"„Ve skutečnosti byla jen jediná věc, pro kterou jsem si přála ještě chvíli setrvat v tomto životě, a to abych tě mohla viděla jako katolického křesťana předtím, než zemřu. Můj Bůh na to odpověděl více než jasně, takžte tě teď vidím, jak jsi jeho služebníkem a zavrhuješ všechna dřívější uspokojení. Co více bych zde mohla ještě dělat?“\" Před její smrtí se jí ptali, kde chce být pohřbena. Odpověděla: \"„Pochovejte si mě kam chcete, ale nezapomínejte na mne u oltáře Páně.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Původně byla pohřbena v Ostii, ale roku 1430 byly její ostatky převezeny do Říma a uloženy v kostele Sant'Agostino. Moničina památka byla do římského kalendáře vložena okolo roku 1550 a určena na 4. květen – den, kdy si ji připomínal sv. Augustin. Od 5. května se pak slavilo \"obrácení svatého Augustina\". Přesný den její smrti je neznámý. Při revizi kalendáře v 1969 byl její svátek přesunut jako památka na 27. srpen, den před připomínkou sv. Augustina. Ostatní církve slaví její svátek buď 4. května nebo také 27. srpna. Město v Kalifornii Santa Monica bylo pojmenováno po ní, neboť misionáři na místo dorazili poprvé právě v den jejího svátku.", "section_level": 1}, {"title": "Zobrazení.", "content": "Bývá zobrazována s vdovským závojem, knihou, křížem, někdy anachronicky s růžencem v ruce, někdy také v augustiniánském hábitu - na počest sv. Augustina. Často je zobrazena rozmlouvající se svým synem Augustinem. I když nebyla umučena, občas bývá zobrazena s palmou - znakem mučedníků. Má se tím naznačit její utrpení, které prožívala nad svým synem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatá Monika (Monika z Tagasty, 332 Thagaste, dnes Souk-Ahras v Alžírsku - 387 Ostia Antica) je křesťanská světice a matka sv. Augustina, který rozsáhle popsal její počestnost a život s ní ve svých Confessiones. Její svátek se slaví v římskokatolické církvi 27. srpna, v některých jiných pak také 4. května.", "tgt_summary": null, "id": 737036} {"src_title": "Ceratozamie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena z firem Jamese Smitha McDonnella a Donalda Willse Douglase. Oba muži byli původem Skoti. Douglas byl šéf inženýr v Glenn L. Martin Company. Když tuto společnost Douglas opustil, založil Davis-Douglas Company v roce 1920 v Los Angeles. V roce 1921 vykoupil svůj podíl ve firmě a přejmenoval ji na Douglas Aircraft Company. McDonnell založil J.S. McDonnell & Associates v Milwaukee v roce 1928. Jeho plán byl produkovat osobní letadla, ale v roce 1929 jeho společnost zkrachovala. Šel tedy pracovat do Glenn L. Martin, odkud v roce 1938 odešel a zkusil založit opět svou vlastní firmu. Ta se jmenovala McDonnell Aircraft Corporation. Druhá světová válka byla hlavním příjmem pro Douglase. Jeho společnost vyprodukovala mezi lety 1942 a 1945 skoro 30 000 letadel a jeho pracovní síla stoupla na 160 000. Po válce Douglas pokračoval ve výrobě nových letadel například DC-6 (1946) a DC-7 (1953). Krátce na to přešel na proudový pohon. První proudové stroje byly pro armádu - F3D Skyknight (1948) a F4D Skyray (1951). Douglas také vyrobil komerční proudová letadla - DC-8 (1958). McDonnell také vyvíjel proudová letadla například úspěšný FH-1 Phantom. Stal se hlavním dodavatelem pro námořnictvo Spojených států pro které vyrobil F2H Banshee, F3H Demon, a F-101 Voodoo. Obě společnosti začaly používat řízené střely. Douglas hlavně rakety vzduch-vzduch. McDonnell vyrobil mnoho střel, např. ADM-20 Quail. McDonnel i Douglas byli jedni z hlavních dodavatelů pro armádu, ale oba měli hospodářské problémy. Později začaly obě firmy uvažovat o sloučení; došlo k němu nakonec 28. dubna 1967. Nově vzniklá společnost byla nazvána McDonnell Douglas Corporation.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučení s Boeingem.", "content": "McDonnell Douglas se sloučil s Boeingem v roce 1997 za 13 miliard dolarů a vznikla The Boeing Company.", "section_level": 1}], "src_summary": "McDonnell Douglas byl americký výrobce letadel. Vyráběl řadu různých komerčních a vojenských letadel. Firma se v roce 1997 sloučila s Boeingem a vznikla The Boeing Company.", "tgt_summary": null, "id": 2001214} {"src_title": "Hrabství Artois", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "Schistosomy jsou na rozdíl od ostatních motolic odděleného pohlaví (gonochoristé) s výrazným pohlavním dimorfismem. Samičky jsou delší a štíhlejší než samci, na příčném řezu téměř kruhovitého tvaru a měří 10-20 mm x 0,1-0,3 mm.Samci měří 6-12 mm x 5-9 mm, jsou plochého tvaru těla, kaudálně od břišní přísavky se tegument stáčí a vytváří žlábek zvaný – canalis gynecophorus. V něm je v době kopulace uložená samička. Vajíčka schistosom jsou vřetenovitého až oválného tvaru, bez operkula, opatřené na jednom pólu trnem. Tento trn má jak patogenní tak diagnostický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Dospělí jedinci schistosom se lokalizují v cévní soustavě savců a ptáků, nejčastěji v žilním řečišti střev, jater a močové soustavy. Samička je při kopulaci stočená v kanálku samce. Po kopulaci samička opouští kanálek samečka a migruje do cílových míst, kde klade vajíčka s typickými trny. Vajíčka pomocí hrotů a proteolytických enzymů provrtávají stěny kapilár a migrují tkáněmi do střeva (\"S. mansoni\", \"S. japonicum\") nebo do močového měchýře (\"S. haematobium\"). Vajíčka pak opouštějí definitivního hostitele trusem nebo močí a ve vodním prostředí se vajíček líhnou obrvené larvy – miracidium. Miracidia aktivně plavou ve vodě a hledají vhodného mezihostitele, kterými jsou plži rodu \"Bulinus\" a \"Biomphalaria\". Miracidium proniká do plže a mění se ve vakovitou mateřskou sporocystu. V ní se vyvíjí další dceřiné sporocysty. V těle dceřiných sporocyst poté vznikají cerkarie s vidličkovitým ocáskem – tzv. furkocerkarie. Ty plže opouští a plavou ve vodě. Do 72 hodin musí najít definitivního hostitele jinak hynou. Furkocerkarie hledají kůži hostitele na základě chemotaxe. Při kontaktu s kůží hostitele se do ní během 10 minut zavrtají a přemění se ve schistosomuly. Ty migrují následně pojivovými tkáněmi kůže a podkožím až do žil. Krevním oběhem jsou poté zaneseny do vratnicové žíly, kde dospívají a kopulují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schistosoma (česky též krevnička, v anglické literatuře označované jako blood flukes) je medicínsky nejvýznamnější rod motolic na světě. Schistosomy jsou motolice odděleného pohlaví s výrazným pohlavním dimorfismem, které parazitují v cévní soustavě obratlovců, včetně člověka. Způsobují onemocnění člověka a zvířat - schistosomózu (dříve bilharzióza), které je známé už z dávných dob egyptských faraónů.", "tgt_summary": null, "id": 1215553} {"src_title": "Kiten", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Pobřežní hory jsou 1 600 kilometrů dlouhé a v průměru 200 km široké. Jsou součástí větší skupiny, nazývané Pacifické pobřežní pásmo (\"Pacific Coast Ranges\"). To v sobě zahrnuje pásmo Aljašské hory, pohoří Chugach, pohoří Saint Elias Mountains, pásmo Kaskádového pohoří, pohoří Sierra Madre Occidental a další horská pásma. Na západní straně hor se nacházejí hluboké deštné pralesy mírného pásma, v pohoří je mnoho vrcholů pokryto ledovcem. Součástí Pobřežních hor jsou i největší ledovce na světě nacházející se v mírném pásmu. Pohoří se na jeho východních svazí zužuje do suché vnitřní rokliny, nebo do subarktického lesa v oblasti Skeena Mountains a náhorní plošiny \"Stikine Plateau\".", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Jižní a jihovýchodní část pohoří je ohraničena plošinou Interior Plateau. Severně od pahorkatiny \"Nechako\" je pohoří Coast Mountains lemováno na vnitrozemské straně pohořím Hazelton, pohořím Skeena, plošinou \"Stikine\", plošinou \"Tahltan\" a pohořím Tagish. Jeho severozápadní okraj ohraničuje řeka Kelsall, ležící v severní části jihovýchodní Aljašky, za kterou se rozkládá pohoří \"St. Elias Mountains\".", "section_level": 1}, {"title": "Vznik pohoří.", "content": "Pohoří Coast Mountains vzniklo před 115 milióny let, když se aktivní vulkanický oblouk souostroví Insular Islands srazil s pobřežím amerického severozápadu. Po milióny let byly jeho vrcholy tlačeny dolů a \"izostatický odraz\" způsobil, že jejich magma v magmatických krbech začalo stoupat. Tím se postupně vytvořila dnešní podoba pohoří North Shore.", "section_level": 1}, {"title": "Nejznámější hory Coast Mountains.", "content": "\"Mount Waddington\" je svou výškou 4 019 metrů nejvyšším vrcholem pohoří Coast Mountains a nejvyšší horou provincie \"Britská Kolumbie\". Největším ledovcem Coast Mountains je ledovec Ha-Iltzuk.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení pohoří podle horských pásem.", "content": "Coast Mountains se dělí na několik hlavních horských pásem. Mezi ně patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pobřežní hory () jsou horské pásmo spadající pod Kordillery, které se táhne podél západního pobřeží Severní Ameriky a pokrývá většinu pobřežních oblastí kanadské provincie Britská Kolumbie. Nejvyšší horou je Mount Waddington (4019 m).", "tgt_summary": null, "id": 660325} {"src_title": "Eva Urbanová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Podle A. I. Sobolevského je původní název Iskorosteň složené slovo skandinávského původu, v němž \"iskoro\" znamená útes a \"steň\" kámen.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Korosteň je jedno z nejstarších ukrajinských měst: zmínky sahají k roku 914, kdy bylo sídelním městem Drevljanů. Jak vypráví Nestorův letopis, roku 945 dala město zničit kněžna Olga Kyjevská, mstíc se tak za smrt svého muže knížete Igora, kterého zabili Drevljané při povstání vedeném knížetem Malem. V důsledku toho město ztratilo svůj význam a stalo se součástí kyjevského knížectví. V roce 1370 město ovládl Litevský velkovévoda a podřídil je Lublinskému svazu, jehož součástí bylo do roku 1569. Prosperující obchodní a řemeslnické centrum se od roku 1589 řídilo Magdeburským právem. Během Chmelnického povstání v roce 1649 je ovládli rebelové, po vyhlášení míru roku 1667 byla obnovena polská moc. V roce 1793 se Iskorosteň stala součástí Ruské říše. V roce 1894 v tomto městě v Ovruchovském újezdu Volyňské provincie žilo 2467 obyvatel, byla zde jedna zděná budova továrny, pivovar, vodní mlýn, škola, čtyři obchody, hospoda, pravoslavný kostel, dvě židovské modlitebny a 295 dvorů. V roce 1902 sem byly dovedeny koleje železnice, v roce 1909 byla otevřena továrna na porcelán. V listopadu roku 1917 se městečka zmocnili bolševici a přejmenovali je na Korosteň. Později Korosteň obsadily postupující rakousko-německé vojenské jednotky, které zůstaly na Ukrajině až do listopadu 1918. 12. února 1918 zde byl zaveden malý znak Ukrajiny (trojzubec na modrém pozadí). Na památku této události je na nástupišti centrální železniční stanice instalována pamětní deska. Mezi 8. a 12. říjnem 1920 ve městě a v okolí probíhaly boje polsko-sovětské války. Za druhé světové války bylo město zničeno nejdříve ustupující armádou wehrmachtu a po ní roku 1943 také Rudou armádou. Ve městě jsou desítky hromadných hrobů a památníků obětem občanské a druhé světové války. Roku 1986 bylo obyvatelstvo po příliš pozdě vyhlášené evakuaci těžce zasaženo radiací z havárie Černobylské elektrárny, vzdálené asi 90 kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes je Korosteň průmyslovým centrem. V okolí se těží granit, ve městě je chemická továrna na prací prášky a kosmetiku, strojírenská továrna a obnovená továrna na porcelán). Každoročně v září se zde koná festival bramborových placek", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město je železničním uzlem – tratě odtud vedou na Kyjev, Žytomyr, Sarny, Šepetivku a přes Ovruč do běloruského Mazyru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korosteň (ukrajinsky a rusky Коростень, ; historický název: \"Iskorosteň\") je město na severozápadě Ukrajiny v rovinaté krajině historického regionu Polesí, asi 90 km severně od Žytomyru. Administrativně spadá pod Žytomyrskou oblast a je centrem jednoho ze severních rajónů této oblasti. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 2467575} {"src_title": "Herbert Masaryk", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Základní typy.", "content": "V současnosti existuje velké množství výrobců teplovodivých past a velké množství jejich vyráběných typů:", "section_level": 1}, {"title": "Účel.", "content": "Hlavní účelem teplovodivé pasty je zaplnit malé povrchové nerovnosti styčných ploch mezi součástí, ze které chceme teplo odvádět (Integrovaný obvod, výkonový polovodič, výkonový rezistor...), a chladičem. Pokud se aplikuje ve vhodném množství, tak zaplní maličké nerovnosti mezi oběma povrchy, čímž se zvětší kontaktní plocha mezi nimi. Kdyby teplovodivá pasta nebyla použita, má spoj vyšší tepelný odpor, je na něm při průchodu odváděného tepla vyšší teplotní rozdíl, což způsobí vyšší teplotu ochlazované součásti a může způsobit její destrukci. (Procesory počítačů jsou před přehřátím ochráněny vypnutím.)", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Nejdůležitějším parametrem teplovodivých past je tepelná vodivost. Ta se odvíjí hlavně od složení tekuté složky teplovodivé pasty a méně od použitých příměsí. Jejím hlavním účelem je eliminovat vzduchové kapsy mezi oběma povrchy protože tepelná vodivost vzduchu je velmi špatná.", "section_level": 1}, {"title": "Nanášení.", "content": "Nejlépe se nanáší tak, že se trocha teplovodivé pasty nanese na oba povrchy a rozetře nejlépe kreditní kartou. Další způsob, jak citlivě nanést teplovodivou pastu je obalit si prst do mikrotenového sáčku a nanášet prstem. Při hromadné výrobě se často nanáší na styčné plochy chladičů sítotiskem. Oba tyto způsoby nanášení mají jednu velkou nevýhodu a to, že se tam tvoří vzduchové kapsičky. Nejlepší způsob je ten, že zhruba na prostředek procesoru naneseme větší kapku a poté namontujeme chladič. Tlakem chladiče na procesor se pasta pěkně rozleje do všech stran a hlavně bez vzduchových kapsiček. Vzhledem k tomu, že tepelná vodivost teplovodivé pasty není v porovnání s tepelnou vodivostí kovů úplně nejlepší, tak je potřeba použít jí jenom takové množství, aby došlo k eliminaci vzduchových bublin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teplovodivá pasta je látka, která zvyšuje tepelnou vodivost styku mezi dvěma předměty. V elektronice se často používá ke zvýšení odvodu tepla ze zahřívaného objektu prostřednictvím chladiče. Parametr tepelné vodivosti je ve W·m·K.", "tgt_summary": null, "id": 503067} {"src_title": "Karel Höger", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik písně.", "content": "Maneater byla vůbec jedna z prvních písní, kterou Furtado s Timbalandem na album Loose nahráli. Píseň se nahrávala v nahrávacím studiu v Miami. Furtado sama píseň popsala jako energickou. 8. ledna 2006 unikl na internet půlminutový záznam písně a o pár dní později 17. ledna už byla na internetu celá píseň. To způsobilo i to, že se píseň do svého vydání trochu změnila. V rádiu BBC také Furtado nahrála coververzi písně Crazy od Gnarls Barkley. O pár dní později v téže rádiu nahráli Panic! at the Disco coververzi Maneater. Píseň Maneater byla nominována na \"MTV Europe Music Award\" pro nejlepší píseň a v roce 2007 si odnesla cenu na NRJ Music Award za nejlepší mezinárodní píseň.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Ke stažení na iTunes byl Maneater přístupný od 22. května 2006 a kromě Severní Ameriky, kde singl vyšel později byl vydán v celé Evropě. Ve Velké Británii se dostala píseň na první místo, což se Furtado povedlo poprvé v kariéře. Navíc byla první Kanaďankou od roku 1998, kdy ve Velké Británii žebříčku kralovala Celine Dion s písní My Heart Will Go On. V celkovém zúčtování na konci roku byla Maneater sedmou nejprodávanější písní na Britských ostrovech. Čísla jedna se dočkala píseň i v dalších evropských zemích. V Česku se dostal nejvýše na třetí místo hitparády IFPI. 8. září 2006 byla píseň vydána i v USA, kde byla v tom týdnu nejvyšším debutem na čísle šedesát dva. Nejvýše se v Billboard Hot 100 dostala na 16. místo, což bylo oproti Promiscuous, která vyšla v USA jako první singl z Loose a odsadila ve všech hitparádách první místo znatelný pokles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maneater \"(Lidožrout)\" je píseň Nelly Furtado z jejího třetího alba Loose. Píseň napsala společně s Timbalandem, který ji i produkoval. Singl vyšel prvně v Evropě, kde se stal do té doby nejpopulárnější písní Furtado. ", "tgt_summary": null, "id": 1693374} {"src_title": "Láčka (botanika)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Martinů a Ribemont-Dessaignes.", "content": "Bohuslav Martinů se seznámil s francouzským spisovatelem, malířem a také příležitostným skladatelem, jedním z vůdčích činitelů hnutí dada Ribemontem-Dessaignesem v roce 1928. Tehdy za svého pobytu v Paříži, začal zhudebňovat jeho dadaistickou divadelní hru \"Slzy nože\". Opera tehdy byla zamýšlena pro hudební festival v Baden-Badenu, kde ji ale nepřijali a neuvedli. Brzy poté ale dostal Martinů objednávku z Osvobozeného divadla a v srpnu 1928 dostal od Ribemonta libreto, které později zamýšlel uvést v pařížském divadle Bériza. Martinů s libretistou dlouho jednal o úpravách, které by jeho Použití filmu jako nového média (analogické například Bergově opeře Lulu) bylo převratnou událostí, která ale zvyšovala náklady a mohla spolupůsobit při potížích Martinů s uplatněním díla v nějakém divadle. Opera byla dokončena v polovině roku 1929, ale Martinů neuspěl se snahou o její uvedení v Berlíně. Martinů se provedení opery nedožil a poslední společné dílo s Ribemontem-Dessaignesem, rozpracovanou operu \"Týden dobročinnosti\" na námět Ilji Erenburga, už nedokončil.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Prolog: Ve filmových ateliérech se připravuje natáčení. Představují se herci Juste a jeho žena Indolenda (manželskou dvojici mají hrát i ve filmu), která flirtuje s jedním z dalších herců, jenž bude hrát postavu Adolfa. Povel režiséra „Točíme!“ startuje první jednání. I. jednání: Zatímco se filmová Indolenda nudí, její filmový manžel odchází za svou mysliveckou zábavou. V lese najde krásnou vílu a odnese ji domů. Indolenda, která se snažila zabavit sváděním Adolfa, na vílu žárlí, ale ráda využije její nabídku tří přání. Nejprve si přeje bohatství – dům se promění v palác, mezi hosty je tam i Eblouie Barbichette, která je vílou představena jako Adolfova snoubenka. Víla věnuje snoubencům zlatý zámek na Zlatém ostrově, kam celá společnost vyráží. II. jednání: Déšť, který v bouři zasáhne loď, je zlatý, mění všechno v drahý kov. Loď těžkne a potápí se. Trosečníci se zachrání na pustém ostrově. Juste si uvědomuje pomýlenost prvního přání a přeje si, aby byla jeho žena mladší. Ta zkrásní, ale hned přestává mít o Justa zájem a uteče za Adolfem. Juste nevydrží pohled na jejich lásku a vysloví poslední přání – být také milován. Jenže první ženou, která o něj projeví zájem, je zlá žebračka (Eblouie). Ze žárlivosti ho udeří holí a Juste umíraje vzdychá: „Jak těžké je žít!“ Víla je osvobozena. Končí natáčení filmu a režisér zve všechny herce na premiéru. III. jednání: Premiéra filmu, na kterou přicházejí herci i diváci, je promítán známý děj. Milenecká dvojice Indolenda a herec, který hrál Adolfa, si o přestávce dohodla útěk do Ameriky. Epilog: Film skončil a na filmovém plátně se odehrává jiný – skutečný příběh, scéna Odjezd. Za tónů orchestrální mezihry znázorňuje cestu evropskými velkoměsty a končí v New Yorku. V rohu kavárny tam vidíme opuštěného Justa, který v jejím středu a lesku sleduje svou manželku s milencem. Kolem se pohybují tanečníci včetně někdejší představitelky víly Lilian Nevermore, kteří si z něj tropí posměšky. Děj celé opery končí stejnou smutnou poznámkou: „Ach, jak těžké je žít!“", "section_level": 1}, {"title": "Uvedení.", "content": "K premiéře v Berlíně, kterou vyjednával Martinů prostřednictvím rady československého velvyslanectví v Německu Camilla Hoffmanna, nedošlo. Světová premiéra tak proběhla v Státním divadle v Brně v roce 1971, kde operu nastudoval dirigent Václav Nosek a inscenaci režíroval včetně filmu Evald Schorm. V Německu byla poprvé uvedena v roce 1995 v Augsburgu, v roce 2007 uvedl ve spolupráci s Národním divadlem operu Volkstheater Rostock.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tři přání aneb Vrtkavosti života (: Les Trois Souhaits ou les Vicissitudes de la vie), H. 175, je opera-film o třech dějstvích s prologem a epilogem Bohuslava Martinů dokončená roku 1929 na libreto Georgese Ribemonta-Dessaignese. Rozvíjí pohádkový motiv tří splněných přání, která vedou ke špatným koncům.", "tgt_summary": null, "id": 1301731} {"src_title": "Židé ve Spojeném království", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Maria Goretti byla druhé dítě chudých pachtýřů Luigiho a Assunty Gorettiových. Krátce po jejím narození (17. října) v rodném Corinaldu byla pokřtěna v tamním kostele. Zde, v provincii Ancona se nevedlo rodině nejhůře. Manželé Gorettiovi obdělávali pole, stýkali se s přáteli manželi Cimarelliovými a obývali dvoupatrový domek kus cesty za hradbami městečka. Ovšem jak se rodina rozrůstala – po Angelovi a Marii, se narodil ještě Mariano, Alessandro, Ersilia a nejmladší Tereza, nebylo snadné ji s malými výnosy v rodišti uživit. Luigi Goretti rozhodl, že se odstěhují za prací na jih, což byl osud i mnoha jejich sousedů – např. Cimarelliovi se stěhovali rovněž. První zastávkou se stalo Paliano. Tam přijeli Gorettiovi vlakem, malá Maria cestou opatrovala obraz Panny Marie, jediné věno své matky. Na pozemku senátora Selsiho – zvané Colle Gianturco – rodina hospodařila od roku 1896 do roku 1899. V té době se rodina Gorettiových seznámila se Serenelliovými (otec Giovanni Serenelli se svými dvěma syny – Gasparem a Alessandrem), neúplnou rodinou s nekonvenčními názory a přístupem k tradičním autoritám, a uzavřela s nimi dohodu o společné práci, která posléze přerostla prakticky ve společnou domácnost a hospodaření. K tomuto kroku tlačila věřící rodinu Gorettiových především nutnost dodržet stanovené lhůty pro zaplacení pachtovného. Nesnášenlivá povaha Giovanni Serenelliho vedla k otevřené roztržce se senátorem, který pak obě rodiny vypověděl ze svých pozemků. Následovalo další stěhování, do Ferriere di Conca za levnější půdou.", "section_level": 2}, {"title": "Ve Ferriére di Conca.", "content": "Tamní podnebí však bylo velice nezdravé – Mariin otec se nakazil jakýmsi horečnatým onemocněním (patrně malárií) a v roce 1900, když bylo Marii 10 let, zemřel. Hospodářství převzal Mariin sedmnáctiletý bratr, kterému ze všech sil vypomáhala. Vyrostla z ní pohledná a hluboce zbožná dívka, která vypadala podstatně starší než na svých necelých 12 let. V sousední vesnici, protože Ferriére nemělo vlastní kostel, vykonala první svaté přijímání. To byla prakticky jediná zásadní událost v jejím životě a měla na další život dívky nesmírný vliv. Dům, v němž Gorettiovi bydleli, obýval též vdovec Serenelli se synem Alessandrem (1882-1970). Dvacetiletý Alessandro Serenelli byl nezvladatelný výtržník, který naprosto pohrdal náboženstvím, zákony i morálkou. Otec, který si často a rád přihnul alkoholu, ho naprosto nezvládal. Alessandro se několikráte pokoušel nejdříve žadoněním a později výhrůžkami a různými ústrky přimět Marii k tomu, aby se s ním vyspala, ale ona to odmítla s poukazem na to, že by to byl hřích.", "section_level": 2}, {"title": "Útok 5. července.", "content": "5. července 1902 si Alessandro počkal, až bude Maria sama šít, a poté se jí pod pohrůžkou nože pokusil znovu „přemluvit“. Když neuspěl, přiškrtil ji a pokoušel se ji znásilnit, ale dívka se urputně bránila a řekla mu, že raději zemře, než by se mu podvolila. Rozzuřený Alessandro ji nakonec pobodal nožem. Dívka utrpěla 14 vážných bodných ran, většinou v oblasti hrudníku a břicha. Poté Alessandro, v domnění, že je dívka mrtvá, utekl a zabarikádoval se ve svém pokoji. Maria se však ještě probrala a z posledních sil se dovlekla ke dveřím a na její zavolání přiběhla matka a starý Serenelli.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "S řadou smrtelných zranění byla Maria odvezena do nemocnice v Nettunu, kde ji bez anestezie operovali, nicméně lékaři již předem řekli zdrcené matce, že dceru může zachránit jen zázrak. Maria Goretti během operace prokázala dokonalé sebeovládání a bezprostředně po zákroku dokonce utěšovala matku, která hluboce prožívala otřes z celé události: \"„Jak se mají bratříčkové? Už je mi dobře, můžete se za nimi podívat.“\" Na druhý den dívka – poté, co přijala svaté přijímání a svátost nemocných – odpustila svému vrahovi: Po několika dalších hodinách, kdy prožívala v agónii stále znovu trauma pokusu o znásilnění, se naposledy obrátila k matce: \"„Odpusť mi, mami!“\" V 15:45 pak podlehla svým zraněním, zemřela.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakter.", "content": "Dívka byla od nejútlejšího dětství velice zbožná, avšak nelze předpokládat, že takovéto tíhnutí k náboženství je dáno pouze její výchovou. Rodiny z nízkých sociálních vrstev, jako byli Gorettiovi, mají silnou tendenci k religiozitě jen do určité míry, prioritní je v těchto rodinách především hmotné zajištění, pro které je přemíra aktivního praktikování nábožnosti spíše kontraproduktivní. Chudoba se přitom mnohdy jeví jako největší překážka náboženskému životu v oficiálním slova smyslu (Marie si musela svou účast na prvním svatém přijímání doslova vyprosit na matce Assuntě, ta byla proti tomu ze dvou důvodů: nedostatek prostředků na výbavu dítěte, která byla k přijímání nutná, postrádala by citelně Marii v domácích pracích, kdyby chodila na pravidelný katechismus). Zbožnost Marie Gorettiové je proto třeba chápat také jako specifický rys její osobnosti. Měla tendenci se vyjadřovat o náboženských otázkách zcela abstraktně, odlišně než ostatní. Nosila růženec jako náramek okolo ruky. V časech, kdy ji pronásledoval svými návrhy mladý Alessandro Serenelli, jej dokonce sundávala jen, když jí vadil v práci. V den smrtelného útoku jej pak svědkové nalezli na zemi roztrhaný. Marie byla negramotná (kvůli tíživé ekonomické situaci rodiny, kvůli nutnosti Marii zapojit plně do práce a v neposlední řadě také kvůli tomu, že poslední škola v Agro Pontino byla zavřená kvůli celkově nezdravému ovzduší kraje), avšak podle mnohých svědectví projevovala pohotovost úsudku, inteligenci. Majitel obchodu Pasquale vzpomíná, že vždy přesně věděla, kolik peněz může utratit. O mimořádnosti její paměti existují zatím jen neprůkazné svědecké výpovědi (uměla prý odříkat celé nedělní kázání), avšak o jejích přirozených pedagogických schopnostech a logické paměti nemůže být pochyb. Otázka inteligence a povahy obecně je dána také biologicky: lateralitou. Vzhledem k tomu, že dívka neuměla psát a na jediné autentické fotografii není patrná preference jedné ruky, nelze s jistotou určit, zda byla levákem či pravákem. Jistá indicie vyplývá z lékařské zprávy, podle níž byla dívka zraněna a pobodána i na pravém lokti a na pravé ruce, tedy na ruce, kterou se chtěla bránit. Je otázkou, zda je užití této ruky výrazem její pravorukosti či pouze náhodou. Situaci opět neusnadňuje ani fakt, že je jako relikvie vystavována právě levá pažní kost, kterou se světice údajně bránila. Určitý druh ostýchavosti, vážnosti a málomluvnosti by vysvětloval Mariinu odolnost vůči křivdám, které se na ní dopouštěl jak Alessandro Serenelli a jeho otec, tak občas i její vlastní matka, která podléhala nervozitě z bezvýchodné existenční situace rodiny. Občas Assunta dítě udeřila či po něm hodila botou. Je takřka příznačné, že toto mlčení vystřídalo mlčení jiné – mlčení strachu, kterým reagovala v posledním měsíci před svým zavražděním na svody, pohrůžky a nakonec i útok svého vraha. Zároveň projevovala vysokou míru empatie, když se jako druhá matka ujímala svých sourozenců a oni se k ní utíkali pod ochranu, když je jejich matka kárala. Uměla projevit podporu ostatním, soucit s potřebnými.. Pracovní zápal, svého druhu jakýsi entuziasmus, vlastně po jistou dobu udržoval domácnost Gorettiových v chodu. Assunta vzpomíná: \"„Maruška vstávala jako první ze všech, pomodlila se... potom, zatímco já jsem dojila krávy, obstarala slepice a celý kurník. Pak připravila snídani, vzbudila sourozence, pomohla jim se obléci, pomodlila se s nimi. Následně šla pro vodu na oběd, do zahrady pro salát, připravila jíšku a než se muži vrátili, bylo vše hotovo. Odpoledne žehlila a uklízela pokoje (...), když bylo potřeba jít na nákup, šla do Conky, a vždy nakoupila dobře. Večer ukládala sourozence do postele (...), ale ještě neskončila. Když jsme se modlili růženec, při světle lucerny látala ponožky a zašívala košile.“\" Nenáročnost a skromnost jako povahový rys získávala v průběhu celého svého dětství: jako dítě z chudé rodiny se naučila zcela přirozeně hledat uspokojení, radost a hodnoty jinde než v oblasti hmotné: v hrách se sourozenci, ve vycházkách do kostela nebo na trh v Nettunu, kde prodávala vejce, zeleninu, holuby, z domácího chovu. V životopisné literatuře je uváděna pouze jedna jediná zmínka o hračce, kterou vlastnila: z Corinalda si jako šestiletá odnášela malou rezavou kostku.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Vrah Alessandro Serenelli později popisuje Marii Gorettiovou: \"„Měla pravidelné rysy tváře. Nějak zvlášť neupoutávala. Měla světlé vlasy, kaštanové oči a plnou tvář. Na svůj věk byla urostlá, ale ne tak, jak ji popsali nebo zobrazili. Mě sahala asi po ramena a já nejsem vysoký, měřím jen metr šedesát dva... Nebyla mimořádně krásná, byla tak akorát. Líbila se mi.“\" Ke stylu oblékání dodává: \"„Hlavu pokrývala černým šátkem, svázaným pod bradou. Nosila dlouhé šaty, které neodkládala ani v těch nejteplejších letních dnech.“\" Prokazatelně autentickou podobu Marie Goretti zachycuje pouze jediná fotografie. Byla pořízena na počátku roku 1902, kdy v kraji Agro Pontino probíhalo zdravotnicko-osvětové šetření, na jehož základě by bylo možné zajistit zlepšení životních podmínek v oblasti. Přítomni byli i zástupci majitele pozemků. Člen hraběcí rodiny, Gori Mazzoleni, si koupil kameru; rád a často při takových příležitostech fotil vesničany. Archiv obsahuje celou řadu snímků, zachycují takřka všechny pachtýřské rodiny. Maria Goretti je na snímku zřejmě se svými bratry; je vyšší než oni, protože stojí na obráceném kbelíku (byla vysoká 138 cm).", "section_level": 2}, {"title": "Proces s vrahem.", "content": "Zpráva o brutální vraždě se rychle šířila po celém kraji Agro Pontino. Časopis \"Il Messaggero\" jako první informuje o události širokou veřejnost: hovoří o „lidské bestii“ ne nepodobné románu Emila Zoly. Alessandro Serenelli byl zatčen na místě činu. Četníci jej odvedli do Nettuna, kde vyčkal na soudní proces, který se konal v říjnu, v Římě. Zpočátku se vrah snažil hájit dvěma způsoby. Ještě v Nettunu přesvědčoval policii, že ho k sexuálně motivovanému útoku vyprovokovala sama oběť. Tuto verzi mu nikdo neuvěřil, protože všichni svědkové shodně vypovídali o Mariině bezúhonné pověsti. U soudu pak prohlašoval, že zločin spáchal pouze proto, aby byl internován a ve vězení se mu dostalo pravidelné stravy. Avšak ani prezentováním vraždy jako „útěku před hladem“ trestní tribunál nepřesvědčil. Byl odsouzen ke 30 letům vězení. Trest trávil v několika věznicích po celé Itálii a nakonec byl propuštěn po 28 letech pro vzorné chování. Během svého věznění zůstával Serenelli apatický. Až náhle podává svědectví o Marii Goretti, která se mu zjevila ve snu, aby mu hlásala své odpuštění. Po tomto zážitku se obrátil ke katolictví a začal svého činu litovat. Po propuštění odprosil matku Assuntu, která mu odpustila, se zájmem sledoval celý proces Mariina kanonizování. Stal se zahradníkem a vrátným v nemocnici bratří kapucínů a vedl příkladný život zbožného křesťana. Vstoupil do řádu, ale řádové roucho nenosil. Zemřel 6. května 1970.", "section_level": 1}, {"title": "Kanonizace.", "content": "V roce 1947 papež Pius XII. prohlásil Marii Goretti za blahoslavenou a o tři roky později, 24. června 1950, za svatou. Patří mezi nejuctívanější světice dnešní doby, na její svatořečení se do Říma dostavily řádově statisíce věřících.", "section_level": 1}, {"title": "Kult sv. Marie Goretti.", "content": "Katolická církev slaví její svátek ve výroční den její smrti. Bývá zobrazována jako mladá dívka s dlouhými volně rozpuštěnými vlasy, v prostých rolnických šatech (nebo splývavém bílém oděvu), často též s (bílými) liliemi a dýkou. Je patronkou obětí zločinů a -náctiletých dívek. Aby mohla být blahoslavená prohlášena za svatou, musí být zaznamenány nejméně dva zázraky spojené s její osobou. Během oficiálního procesu katolické církve došlo k několika zázrakům s ní spojeným: dělník Giuseppe Copo, který prodělal vážný pracovní úraz (balvan mu spadl na pravou nohu), a Anna Grossi Musumarro, která trpěla zánětem pohrudnice. Oba nemocní byli zázračně uzdraveni poté, co vzývali Marii Goretti.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv a popularita.", "content": "Po Marii Goretti je pojmenována \"Saint Maria Goretti Catholic School\" v Illinois, \"Pedagogická a sociálna akadémia sv. Márie Goretti\" v Čadci na Slovensku, jakož i v Michiganu vydávaný časopis pro mladé dívky, \"Saint Maria's Messenger\". V roce 1949 vznikl na motivy života a smrti Marie Goretti italský film \"Cielo sulla palude\" („Nebe nad močálem“), který je navzdory autenticitě značně poplatný estetickým konvencím tehdy aktuálního italského neorealismu. Giulio Base roku 2003 natočil nový snímek \"Maria Goretti\", který byl inspirován prameny různorodého druhu – od oficiálních církevních, přes odborné, až po ty s uměleckou licencí (Alberti, Poage, Hunermann ad.). V titulní úloze vystoupila teprve čtrnáctiletá Martina Pinto. Literární zpracování života Marie Goretti je spíše ojedinělé, prokazuje značné ideové ovlivnění oficiálním církevním přístupem a o umělecké úrovni takovýchto textů příliš mluvit nelze (jediným seriózně míněným pokusem téma literárně zpracovat je Hunermannova povídka \"I dnes se platí krví\"). Určitou výjimku z této tradice tvoří text Adama Krupičky (Maria Goretti. Růžencová legenda) z roku 2012, ve kterém se autor snaží pomocí postmoderního přístupu, evangelické symboliky a realismu postihnout vyšší smysl gorettiánského modelu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Svatořečení Marie Goretti je od počátku kritizováno různými nekatolickými skupinami liberální, socialistické a feministické orientace. Obecně jde ovšem o kritiku z ideologických důvodů, jejíž podstata je spíše v naprostém odmítání principu mučednice čistoty, než o kritiku, která by se přímo týkala její osoby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Maria Tereza Goretti (oslovovaná jako Marietta, počeštěně Marie Goretti či Marie Gorettiová; 16. října 1890 Corinaldo – 6. července 1902 Nettuno) je italská panna a mučednice. Její svatořečení je prvním v historii, kterému byli přítomni matka i vrah svatořečené, je zároveň první svatou 20. století.", "tgt_summary": null, "id": 2428197} {"src_title": "Francie v raném novověku", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "Flash se poprvé objevil v roce 1940 v komiksovém sešitu \"Flash Comics #1\" od vydavatelství All-American Publications, ze kterého později vzniklo DC Comics. Postavu stvořili Gardner Fox a Harry Lampert. Jejich Flash byl vysokoškolský atlet Jay Garrick, který získal superrychlost po vdechnutí výparů tvrdé vody. Hned od svých počátků se stal velmi populární postavou. I proto byl začleněn do týmu Justice Society of America, prvního superhrdinského komiksu, jehož příběhy vycházely v komiksu \" All Star Comics\". Během poklesu zájmu o superhrdiny po konci druhé světové války, byl komiks s Flashem zrušen číslem 104 (v roce 1949). Týmový komiks \"All Star Comics\" byl zrušen číslem 57 v roce 1951. V roce 1956 se DC Comics podařilo oživit zájem o superhrdinské komiksy, čímž spustili tzv. stříbrný věk komiksu. U DC se rozhodli využít příležitost a přepracovat své klasické postavy do modernějšího pojetí. Prvním v pořadí byl právě Flash, který se znovu objevil v sešitě \"Showcase #4\" v říjnu 1956. Ovšem nyní byl Flashem Barry Allen, policejní forenzní vědec, který získal svou superrychlost poté, co se dostal do kontaktu s chemikáliemi, do kterých udeřil blesk. Barry Allen poté přijal přezdívku \"Scarlet Speedster\", pro kterou se rozhodl, jelikož byl čtenářem příběhů o Flashovi ze zlatého věku komiksu (Jaye Garricka). Vlastního komiksu se dočkal brzy poté. \"The Flash #105\" vyšel v roce 1959, autory byli Robert Kanigher, John Broome a Carmine Infantino. Úspěch Flashe pomohl k přepracování a znovuzavedení dalších hrdinů (např. Green Lantern). Vedl také k sestavení nového týmu Justice League of America. V komiksu Flash byla také poprvé použita vydavatelská klička, která vysvětlovala, že Barry Allen a Jay Garrick jsou oba pravými Flashy, ovšem oba žijí v rozdílných paralelních vesmírech. Tyto kroky zahájily budování multiverza DC. Jejich schopnosti jim navíc umožnili překonat bariéru paralelních vesmírů, což je svedlo do společného crossoveru s názvem \"Flash of Two Worlds\" (z roku 1961), který byl prvním komiksem, ve kterém se potkali hrdinové zlatého a stříbrného věku. Barry Allen byl Flashem až do eventu \"Krize na nekonečnu Zemí\" (\"Crisis on Infinite Earths\") z let 1985 a 1986, kdy přestala být (číslem 350) vydávána jeho vlastní série. Allen byl dokonce v komiksu \"Crisis on Infinite Earths #8\" usmrcen. Ovšem díky své schopnosti překonávat hranici času se mohl i poté ojediněle objevovat v dalších komiksech. Třetí inkarnace Flashe, Wally West, se poprvé objevil v roce 1956 v sešitě \"The Flash (vol. 1) #110\", kde působil jako Kid Flash (teenage verze Flashe). Wally West je synovcem Barryho Allena. své schopnosti získal obdobně jako Allen. Jako Kid Flash byl dlouhodobým členem týmu Teen Titans. Identitu Flashe převzal po smrti Barryho Allena v komiksu \"Crisis on Infinite Earths #12\". Své vlastní série se dočkal v roce 1987, kdy začala být vydávána série \"The Flash (vol. 2)\". Po událostech eventu \"Infinite Crisis\" (z let 2005 a 2006), které vedly k vynechání jednoho roku z kontinuity DC vesmíru, byla série \"The Flash (vol. 2)\" zrušena (v čísle 230). Série byla nahrazena komiksem \"The Flash: The Fastest Man Alive\", kde se do role Flashe vrací Barry Allen. Ta skončila číslem 13. Po ní se v roce 2007 vrátila série \"The Flash (vol. 2)\" (číslem 231), kde opět působil Wally West. V roce 2009 se v minisérii \"The Flash: Rebirth\" plnohodnotně vrátil Barry Allen. Sérii zpracovali autoři Geoff Johns a Ethan Van Sciver. Roku 2011 byla vydána minisérie \"Flashpoint\", ve které se Barry Allen ocitne ve světě bez Supermana, který sužuje válka mezi Wonder Woman a Aquamanem. Postupně odhalí i další odlišnosti od dosavadní kontinuity (např. Batmanem je místo Bruce Waynea jeho otec Thomas). V průběhu série se ukázalo, že změnu reality způsobil sám Barry Allen, který se s pomocí síly rychlosti dostal do minulosti, ve které zabránil vraždě své matky. Tento zásah ovšem spustil lavinu změn, které téměř vyústily koncem světa. Allen se proto znovu musí vrátit časem, aby sám sobě zabránil zachránit svou matku před jistou smrtí. Nakonec se mu to podaří, ovšem nová změna vede k rozštěpení časových linií vesmíru a k vytvoření nové kontinuity známé jako New 52 verze DC vesmíru. V rámci New 52 začala být vydávána již čtvrtá série o Flashovi, kterou psal Francis Manapul a nejdříve kreslil Brian Buccellato. Série skončila číslem 52. V roce 2016 došlo k novému relaunchi DC sérií známému jako Znovuzrození hrdinů DC. Kontinuita se zde z většiny vrátila před události \"Flashpointu\", ovšem některé prvky z New 52 zůstaly zachovány. V rámci Znovuzrození již Barry Allen není jediným Flashem. Ukáže se, že Wally West byl celou dekádu uvězněn v proudu síly rychlosti, přičemž zjistil, že Allen nemůže za změnu kontinuity po události \"Flashpoint\", jelikož byl jen nástrojem vyšší entity. Jako padouch se znovu vrací také Reverse-Flash, který navíc, oproti například Allenovi, disponuje pamětí kontinuity před New 52. Cestování časem a chaos okolo různých časových kontinuit zde byl jedním z hlavních motivů. V rámci Znovuzrození hrdinů DC vycházela pátá série, kterou psal Joshua Williamson a nejdříve kreslil Carmine Di Giandomenico. Vlastní série:", "section_level": 1}], "src_summary": "Flash je fiktivní postava komiksových příběhů vydávaných nakladatelstvím DC Comics. Poprvé se objevil v komiksovém sešitu \"Flash Comics #1\" v lednu 1940. Je výtvorem tvůrčího dua, které tvořili Gardner Fox a Harry Lampert. Přezdívka Scarlet Speedster vypovídá o jeho superschopnostech - super rychlost, která se projevuje v běhu, myšlení i reflexech. Díky svým superschopnostem dokáže porušit i některé přírodní zákony. Flash je zakládající člen týmu Justice League. ", "tgt_summary": null, "id": 825287} {"src_title": "Agnieszka Hollandová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po rozdělení Římské říše roku 395 na západní a východní část připadlo dnešní území Egypta Byzantské říši a došlo k postupné islamizaci. Roku 1517 byl Egypt připojen k Osmanské říši. Prvními vlajkami v dnešním, moderním pojetí byly tedy na území dnešního Egypta vlajky Osmanské říše. Ty tvořil červený list s bílým půlměsícem. Známa je i varianta se třemi půlměsíci (nejsou obrázky). V roce 1793 byla na vlajku přidána osmicípá hvězda, která byla roku 1844 změněna na pěticípou. Egypt měl v rámci Osmanské říše značnou míru autonomie, za vlády Ismaila Paši (dle jiných zdrojů již za jeho předchůdce Muhammada Alího) byla asi v roce 1867 zavedena osobní vlajka chediva (do té doby paši – viz Egyptské chedivství). Tato vlajka (která byla v dobových publikacích uváděna jako egyptská vlajka) byla tvořena červeným listem s třemi bílými půlměsíci a třemi bílými sedmicípými hvězdami (které byly okolo roku 1882 změněny na pěticípé). Oficiálně se užívaly osmanské vlajky (Egypt však byl na říši závislý jen formálně), dle některých zdrojů šlo o první egyptskou státní vlajku. Oproti zobrazené vlajce má vlajka ve zdroji cípy nahoru. Ve stejném roce (1882) byl Egypt okupován Spojeným královstvím. Egypt formálně zůstal nadále součástí Osmanské říše pod vládou chediva, ve skutečnosti však součástí Britského impéria. 18. prosince 1914 byl po vstupu Osmanské říše do 1. světové války turecko-egyptský svazek oficiálně zrušen a následující den vyhlášen Egyptský sultanát pod britskou ochranou. Nová vlajka zavedena nebyla. Po 1. světové válce vyhlásilo Spojené království dne 28. února 1922 formálně nezávislé Egyptské království. 10. prosince 1923 se státní vlajkou stal zelený list o poměru 2:3 s uprostřed umístěným bílým půlměsícem. Uvnitř půlměsíce byly tři pěticípé hvězdy, jejichž jeden cíp vždy směřuje \"kolmo k nejbližšímu okraji listu a ležícími na vrcholech pomyslného trojúhelníku ležícího uvnitř pomyslného kruhu, tvořeného vlastním půlměsícem a pomyslnou spojnicí obou růžků půlměsíce\". Zelená barva symbolizovala egyptské nacionalisty, muslimy a zemědělství v úrodném údolí Nilu. Půlměsíc byl symbolem Islámu, tři hvězdy symbolizovaly 3 hlavní části společného království (Egypt, Núbii a Súdán), ale také 3 egyptská náboženství: islám, křesťanství a judaismus. Současně byly zavedeny také standarty pro krále a korunního prince a to ve třech variantách (běžné, námořní a letecké). Standarty korunního prince byly stejné, s tím rozdílem, že byly zakončeny dvěma prameny. V říjnu 1951 byla jednostranně zrušena britsko-egyptská smlouva, v roce 1952 následovaly nepokoje v oblasti Suezského průplavu a po Egyptské revoluci (Muhammad Nadžíb, Gamál Násir) abdikoval 26. července 1952 král Farúk I. 18. června 1953 byla vyhlášena Egyptská republika. Státní vlajkou se stala (po čase) vlajka \"Egyptského osvobozeneckého hnutí\" o poměru 2:3 s třemi horizontálními pruhy v panafrických barvách: červeným, bílým a černým. Uprostřed vlajky byl umístěn znak: žlutý orel hledící k žerdi. Tzv. Saladinův orel měl na hrudi zelený kulatý štít s bílým půlměsícem otevřeným k hornímu okraji a nad ním třemi bílými pěticípými hvězdami. Od 22. února 1958 (ve zdroji 1. února) do 28. září 1961 se Egypt spojil se Sýrií do nové federace pod názvem Sjednocená arabská republika. Červený, bílý a černý pruh na nové vlajce zůstaly, místo znaku však byly v bílém pruhu umístěny dvě zelené pěticípé hvězdy, symbolizující oba členy federace. Ve stejné době (8. března 1958 – 26. prosince 1961) existovala (spíše na papíře) i konfederace Sjednocené arabské státy (Egypt, Sýrie a Jemen). 28. září 1961 se federace rozpadla, Egypt si ponechal název státu i státní symboly (vlajka se dvěma hvězdami). Po referendu z 1. září 1971 vznikla 1. ledna 1972 Federace arabských republik, jejímiž členy byly Sjednocená arabská republika (Egypt), Libye a Sýrie. V roce 1971 byl změněn oficiální název státu na \"Egyptská arabská republika\". Vlajkou federace o poměru 2:3 se stala červeno-bílo-černá trikolóra s horizontálními pruhy a uprostřed umístěným znakem federace. Tím byl heraldicky vlevo hledící žlutý sokol (symbol kmene Kurajšovců) s prázdným žlutým štítem na hrudi, který držel v pařátech stuhu s arabským textem \"Federace arabských republik\". Pod stuhou byl ještě umístěn arabský název státu: \"Egyptská arabská republika\". Červená barva symbolizovala oběti v boji za svobodu, bílá mír a černá chmurnou koloniální minulost. V říjnu 1984 Egypt z federace vystoupil, a federace se definitivně rozpadla (v článku Federace arabských republik je ale uvedeno datum 19. listopadu 1977) a 5. října 1984 došlo k poslední změně státní vlajky. Znak na vlajce, na rozdíl od znaku užívaného v letech 1958–1971 neobsahoval dvě zelené hvězdy, a na žluté kartuši byl černý arabský nápis \"Egyptská arabská republika\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky egyptských guvernorátů.", "content": "Egypt je administrativně rozdělen na 27 guvernorátů (muháfazát). V letech 2008 a 2009 byly rozšířeny o guvernorát Helvan a Šestý říjen, zanedlouho však byly zrušeny a seznam znovu snížen na původní počet. Všechny jednotky užívají vlastní vlajku o poměru 2:3. Zobrazeni je však většinou v jiných poměrech, někdy je zobrazení nejisté.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Egypta, užívaná od 5. října 1984, má tři vodorovné pruhy, červený, bílý a černý, uprostřed je umístěn státní znak, žlutý Saladinův orel hledící směrem k žerdi. Orel má na hrudi štít, rozdělený na tři části (levý a pravý pruh má žlutou barvu). V drápech drží panel s textem \"AL-GUMHURÍJA MISR AL-ARABÍJA\" (Egyptská arabská republika). ", "tgt_summary": null, "id": 141029} {"src_title": "František Kovář", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ a vznik.", "content": "Křesťanství převzalo biblickou myšlenku zaslíbení, že se Izrael nemusí spokojit s tím, že pouze brání nevyhnutelnému úpadku, jako to dělaly ostatní lidské kultury, ale že se může na budoucnost dokonce těšit. Tuto původně izraelskou myšlenku zaslíbení křesťanství rozšířilo do určitější představy Božího plánu s lidstvem, které má očekávat druhý příchod Kristův a konec světa (dějiny spásy). Toto očekávání vyjadřuje pozdně středověká apokalyptika a eschatologie, jak je chápalo například ještě české husitství. Když se středověká náboženská jednota vyčerpala a rozpadla, mnozí už tuto představu nepřijímali. Kromě toho měli před očima nápadné změny v lidském životě, v hospodářství, ve vědě atd., a hledali hlubší porozumění pro svoji současnost. Autoři jako Jean Bodin, Hugo Grotius a později Giambattista Vico se tedy snažili nahradit myšlenku dějin spásy úvahami o možném celkovém směřování a zaměření lidských dějin. V osvícenství 18. století se z ní stává myšlenka pokroku: lidstvo nejenže není v procesu úpadku, ale naopak se vyvíjí ke stále lepší a dokonalejší společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie dějin.", "content": "Vrcholnou filosofickou podobu dal tomuto úsilí G. W. F. Hegel: světové dějství je vývoj světového ducha, který si v člověku a v jeho reflexi uvědomuje sám sebe a dochází tak ke svému naplnění a ke „konci dějin“. V 19. století na to navázala celá řada myslitelů, kteří Hegela z různých stran kritizovali, nicméně chtěli jeho koncept nahradit lepším a úplnějším. Filosofie dějin 19. století byly většinou optimistické (například Auguste Comte, Karel Marx, Charles Darwin, Herbert Spencer) a spojovaly představu vývoje s více méně automatickým pokrokem. Teprve po první světové válce se objevila v poraženém Německu filosofie dějin zásadně pesimistická (Oswald Spengler), kdežto v Británii se do těchto úvah pustili velmi erudovaní historici (Arnold Joseph Toynbee, Vere Gordon Childe, Robin George Collingwood a řada jiných). U nás se o filosofii českých, ale i světových dějin pokusil T. G. Masaryk, o kritičtější filosofii dějin se pokoušel Emanuel Rádl a soustavněji Jan Patočka.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika filosofie dějin.", "content": "Totalitní hnutí 20. století různé dějinné koncepty vydatně propagandisticky využila: v nacismu to byla hlavně rasová teorie a sociální darwinismus, v komunismu Marxova a Engelsova filosofie dějin. Nejznámějším kritikem filosofie dějin byl anglický filosof Karl Raimund Popper, který přisoudil Hegelovi a jeho dějinné filosofii podstatný podíl viny na tomto zneužití. Tato kritika je patrně jednostranná, ale hlavně neruší naléhavost otázky po „smyslu dějin“. O tom svědčí živá diskuse na toto téma a dílo autorů jako Eugen Rosenstock-Huessy, Eric Voegelin nebo Friedrich Heer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filosofie dějin je oblast filosofického myšlení, která se snaží uspořádat dějinné procesy do jednoho celku a najít v nich celkový smysl, jímž chce kritizovat – anebo naopak legitimizovat – svoji současnost.", "tgt_summary": null, "id": 730709} {"src_title": "XIX. sjezd KSSS", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako Levi Školnik v obci Oratov nedaleko Kyjeva v carském Rusku (dnešní Ukrajina). Pocházel z bohaté chasidské rodiny (jeho matka měla chasidské předky, zatímco otec byl mitnagdim). Levimu se dostalo tradičního židovského vzdělání ve Vilně (dnešní Vilnius). V šestnácti letech vstoupil do sionistické organizace Ce'irej Cijon (Mladí Siónu). O tři roky později, v roce 1914, emigroval do Palestiny, která v té době ještě byla pod osmanskou správou.", "section_level": 1}, {"title": "Po příchodu do Palestiny.", "content": "Po svém příchodu pracoval jako zemědělský dělník a politický aktivista. Brzy na to vstoupil do Židovské legie, jež byla součástí britské armády, a během první světové války bojoval proti Turkům. Po válce patřil ke skupině osadníků, která v roce 1920 založila kibuc Deganja Bet. V roce 1921 se stal jedním ze zakládajících členů Histadrutu a v roce 1930 byl u založení strany Mapaj. V roce 1937 sehrál důležitou roli při založení vodní společnosti Mekorot a z této pozice hrál rovněž významnou roli při přesvědčování německé vlády v umožnění židovské emigrace do Palestiny (emigrující si mohli část svého majetku vyměnit za německé zboží, které si poté sebou mohli vzít sebou). Ve společnosti Mekorot působil jako výkonný ředitel až do roku 1951 a do té doby zavedl systém státního vodohospodářství, které umožnilo intenzivní zemědělské zavlažování. Vrcholem jeho úsilí se stalo vybudování Národního rozvaděče vody, který byl spuštěn v roce 1964, kdy již byl premiérem. V roce 1940 vstoupil do Hagany a stal se členem jejího vrchního velení, kde byl zodpovědný za nákup zbraní. Během izraelské války za nezávislost se stal vůbec prvním generálním ředitelem na ministerstvu obrany a během svého působení v tomto úřadě se aktivně podílel na budování izraelského obranného průmyslu. V tomto období si rovněž hebraizoval své příjmení na Eškol. V letech 1944 až 1948 byl tajemníkem telavivského magistrátu a od roku 1948 se stal rovněž předsedou Světové sionistické organizace. Byl rovněž členem vedení Židovské agentury, kde zastával dvě významné funkce, a to konkrétně funkci pokladníka (v letech 1949 až 1951) a ředitele oddělení osadnictví (v letech 1948 až 1963).", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1951 byl v parlamentních volbách poprvé zvolen poslancem Knesetu za Mapaj. Po svém zvolení byl jmenován ministrem zemědělství a průmyslu a tuto funkci zastával až do roku 1952, kdy se po smrti Eli'ezera Kaplana stal ministrem financí; tuto pozici poté zastával dalších jedenáct let až do roku 1963. Jeho funkční období je charakterizováno velkým ekonomickým růstem (HDP mělo 10% meziroční růst), a to navzdory velkým finančním výdajům spojeným s přijetím velkého množství židovských imigrantů z arabských zemí, rozvojovými projekty, vyzbrojováním Izraelských obranných sil či sinajskou válkou. Stal se rovněž významnou postavou ve vedení Mapaje a sám premiér David Ben Gurion jej označil za svého nástupce. Když Ben Gurion v červnu 1963 rezignoval, Eškol byl zvolen předsedou strany a 23. července téhož roku jej nahradil ve funkci izraelského premiéra a ministra obrany. V pozici premiéra se Eškol snažil zlepšit izraelské zahraniční vztahy. V roce 1964 uskutečnil vůbec první oficiální cestu izraelského premiéra do Washingtonu a zasadil se o úzký vztah mezi těmito dvěma zeměmi. Nejvýznamnějším krokem se v jeho zahraniční politice v roce 1965 stalo navázání diplomatických styků se západním Německem (pokračováním procesu, jejž začal Ben Gurion). Navázal též důležité kulturní vztahy se Sovětským svazem, díky nimž mohli sovětští židé snadněji emigrovat do Izraele. V roce 1964 učinil smířlivé gesto, když nechal do Izraele převést ostatky Ze'eva Žabotinského, zakladatele a ideologického vůdce revizionistického sionismu, a při státním pohřbu jej pohřbít na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Vztahy Ben Guriona a Eškola se výrazně zhoršily v souvislosti s takzvanou Lavonovou aférou, která se týkala neúspěšné tajné operace Mosadu v Egyptě (operace Susannah), jež se odehrála o desetiletí dříve; Ben Gurion nesouhlasil s očištěním Lavona bez řádné soudní vyšetřovací komise a dokonce jej obvinil ze záměrného maření vyšetřování. Ben Gurion se poté neúspěšně pokusil Eškola v primárních volbách strany porazit, načež společně s několika dalšími členy strany Mapaj opustili a v červnu 1965 založili stranu Rafi. Mezitím se Mapaj sloučila se stranou Achdut ha-avoda a společně vytvořili stranu Ma'arach, jejímž byl Eškol předsedou. V následujících říjnových parlamentních volbách roku 1965 byla Rafi stranou Ma'arach poražena. Nejvýznamnějším okamžikem jeho premiérského funkčního období se stala šestidenní válka v roce 1967. Před touto válkou vytvořil vládu národní jednoty, v níž v důsledku tlaku veřejnosti přenechal křeslo ministra obrany pro Moše Dajana, a do níž mimo jiné přizval stranu Cherut Menachema Begina, která se vůbec poprvé stala součástí izraelské vlády. Tato válka začala preventivním izraelským útokem proti Egyptu a Sýrii, které se jej chystaly napadnout, a skončila jednoznačným izraelským vítězstvím, při němž získal území východního Jeruzaléma, Golanských výšin, Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Sinajského poloostrova (tj. území dříve pod správou Jordánska, Sýrie a Egypta). Po válce v roce 1968 s pomocí Goldy Meirové sjednotil tři labouristické strany (Mapaj, Rafi a Achdut ha-Avodu), které daly vzniknout současné izraelské Straně práce. Levi Eškol zemřel na srdeční příhodu během svého funkčního období přímo ve své kanceláři. Je pohřben na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Kneset zmiňuje dvě Eškolovy hebrejsky psané publikace, a to:", "section_level": 1}], "src_summary": "Levi Eškol (:, rodným jménem Levi Školnik, hebrejsky: לֵוִי שׁקוֹלנִיק, : Леви (Лев) Школьник; 25. října 1895, Oratov – 26. února 1969, Jeruzalém) byl v pořadí třetí izraelský premiér. Tuto funkci zastával od roku 1963 až do své smrti v roce 1969. Během své politické kariéry dále zastával posty ministra financí, obrany, zemědělství a bydlení. Byl členem levicové strany Mapaj, kterou přetransformoval na Ma'arach. Stal se prvním izraelským premiérem, který zemřel během svého funkčního období.", "tgt_summary": null, "id": 1270749} {"src_title": "Rodina Smolíkova", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Masiv Hochkönig je dlouhý 12 km a leží západně od města Bischofshofen, 42 km jižně od Salzburgu. Masiv je na západě oddělen od Steinernes Meer (\"Kamenné moře\") sedlem Torscharte (2 246 m). Na východě končí nad městem Bischofshofen, mezi horolezci známými, stěnami Mandlwand.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupové cesty.", "content": "Všechny klasické túry jsou vysokohorskými cestami. Cesta od severu vede po ledovci (nutné ledovcové vybavení).JihCesta vede ze silničního sedla Dientner Sattel (1 357 m) nejprve k chatě Erichhütte. Odsud stoupá pod západními stěnami vrcholu Taghaube až dojde do sedla Hochscharte. Zde se rozděluje na dvě další cesty. Jedna vede po hřebeni vlevo (náročný klettersteig Königsjodler) a druhá klesá na okraj kotle Birkar. Obě se stýkají v sedle pod vrcholem a dále po vápencových plotnách k chatě Matrashaus na vrcholu. \"Délka\" : Dientner Sattel – Hochkönig (4 hod.) – celkem 7 hod. Po cestě Königsjodler celkem i sestup (9,30 hod.)VýchodOd hotelu Arthurhaus jde stezka č. 430 až na louku Mitterfeldalm. Podchází vstup do soutěsky Schneeklamm v karu Ochsenkar. Dobře značeným chodníkem v závěru velmi strmě dojde pod vrchol Torsäule. Dále přes četná sněžná pole dojdeme k zajištěné cestě Schartensteig. Podél ledovce pokračujeme na vrchol. \"Délka\" : Mühlbach – Arthurhaus – Hochkönig (6,30 hod.) – celkem i zpět 11 hod.ZápadPravděpodobně nejzajímavějším výstupem na Hochkönig je trasa Mooshammersteig vedoucí od chaty Bertgen Hütte. Jedná se o nejtěžší turistickou cestu vedoucí na vrchol. Nad chatou překročí stezka firnové pole v kotli Schneekar. Na konci se napojuje na vzdušně zajištěnou cestu traverzující skalní plotny a žebra. Na jejich konci vyjde v blízkosti vrcholů Hochseiler a Lammkopf na hranu hřebene. Mooshammersteig pokračuje exponovaně na vrchol Hochseiler který přechází. Podél okraje ledovce pokračujeme shodně s jižní cestou na vrchol. \"Délka\" : Hinterhall – Bertgen Hütte – Hochkönig (6,30 hod.) – celkem i zpět 11 hod.SeverOd severu cesta začíná v obci Werfen. Po stezce č. 401 jdeme až k chatě Ostpreussen Hütte (1 630 m). Cesta projde pod vrcholem Eibleck a kolem bivakovací jeskyně prochází až na úpatí ledovce. Mírným sklonem téměř bez trhlin překračuje cesta č. 401 celou plochu Übergossene Alm ve směru sever – jih až na vrchol Hochkönig. \"Délka\" : Werfen – Ostpreussen Hütte (2 hod.) – Hochkönig (3,5 hod.) – celkem 10 hod.", "section_level": 1}, {"title": "Übergossene Alm.", "content": "Na ledovci Übergossene Alm je jasně vidět vliv oteplování klimatu. Dnešní délka ledovce je 4 km a šířka kolísá od 500 metrů do 1 km. Mocnost ledovce je na východní části max. 20 metrů a v centrální části dosahuje hloubky kolem 40 metrů. Ještě v roce 1888 měl ledovec rozlohu 5,5 km2 a dnes je sotva 1,49 km2. Rychlost tání ledovce je pozorovatelná se zánikem ledovcového jezírka Gletschersee, ležící na jeho východním okraji. V letech 1872 – 1834 se ledovec odtud stáhl o 30 metrů a do roku 1988 to bylo o dalších 33 metrů. K původu názvu ledovce „Přelitá pastvina“ se vztahuje pověst, kdy bůh jako trest za marnotratný život sedláků tuto kdysi úrodnou horskou pastvinu zavalil sněhem a ledem.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezecké výstupy.", "content": "Masiv Hochkönigu nabízí velké množství horolezeckých výstupů všech stupňů obtížnosti až do stupně IX UIAA. Díky většinou velmi pevnému, vodou vymytému vápenci s častými vodními žlábky patří tyto cesty k nejkrásnějšímu vápencovému lezení v Alpách. Velmi populární jsou jižní stěny Torsäule, Východní a západní Schoberkopf, Flachfeld a mezi nejnáročnější podniky patří výstupy jižní stěnou vrcholu Hochkönig. Svou relativní blízkostí a krátkými túrami je populární vrchol Grandlspitz. Autorem mnoha nejpopulárnějšími horolezeckých cest v oblasti je Albert Precht. V zimě je Hochkönig častým cílem skialpinistů, výše popsaná túra z východu od hotelu Arthurhaus a zpět se často absolvuje na lyžích. Via ferrata \"Königsjodler\" je nejdelší zajištěnou cestou v Rakousku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hochkönig je nejvyšší vrchol Berchtesgadenských Alp ležící na území spolkové země Salcbursko v Rakousku. Na jih spadá strmými stěnami až 1000 metrů vysokými a na sever pozvolna klesá do údolí Blühnbachtal. Ze severní strany je Hochkönig sevřen malým ledovcem Übergossene Alm, který je jediným náhorním ledovcem Východních Alp. Ještě v roce 1888 měl ledovec plochu 5,5 km2. Vrchol tvoří vápencové plató.", "tgt_summary": null, "id": 519761} {"src_title": "Hokejová karta", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tradice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tanach.", "content": "Podle Starého zákona nejmenovaná královna země sábské slyšela o veliké moudrosti krále Šalomouna, vládnoucího v Izraelském království. Královna proto cestovala k Šalomounovi spolu s cennými dary, zlatem, drahým kamením a vzácným dřevem, aby vyzkoušela Šalomounovu moudrost svými hádankami. Královna byla Šalomounovou moudrostí a bohatstvím naprosto ohromena a vyslovila požehnání k Bohu, kterého uctíval Šalomoun. Šalomoun královně oplatil její dary a „vše co žádala“, načež se královna vrátila zpět do své země. Královna ze Sáby byla velmi mocná, o čemž svědčí obrovské dary, jež dala Šalomounovi, včetně asi čtyři a půl tuny zlata. Šalomoun měl dobré styky s fénickým králem Týru Chíramem, se kterým Izrael rozvíjel čilý obchod, ale i další projekty, jako stavbu Šalomounova paláce, či jeruzalémského chrámu, na němž se podíleli féničtí řemeslníci, ale také vybudování přístavu v Ecijon Gever u Ejlatu a obchodního námořnictva, které izraelský zahraniční obchod rozšířil i na africké pobřeží. Příběh o setkání africké královny a izraelského krále se tak považuje za důkaz významných obchodních vztahů Izraelského království a afrických zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Nový zákon.", "content": "V Novém zákoně je zmíněna v Matoušovi a Lukášovi. Podle evangelií Ježíš naznačoval, že ona a Ninivané budou soudit generace Ježíšových současníků, kteří ho odmítnou. Křesťanská interpretace královny ze Sáby, mající své kořeny ve Starém zákoně, typicky zdůrazňuje historickou a přenesenou hodnotu z příběhu; ten je tak křesťany interpretován jako metafora i analogie: královnina návštěva Šalomouna je přirovnávána k symbolickému manželství církve s Kristem, kde Šalomoun představuje mesiáše a královna ze Sáby pohanský lid, který jej přijímá. Královnina neposkvrněnost, neboť aby mohla držet královskou hodnost, musela být panna, je také považována za předzvěst Panny Marie; královna ze Sáby byla předmětem stejné úcty, jako později Marie a obě tyto postavy hrály ve svých kulturách přesně stejnou úlohu. Tři dary, které královna Šalomounovi přinesla, tedy zlato, koření a drahé kameny, jsou obdobou k darům Tří králů novorozenému Ježíšovi.", "section_level": 2}, {"title": "Korán.", "content": "Korán se o královně ze Sáby nikdy nezmiňuje jménem, ačkoliv arabští komentátoři Koránu ji jmenují \"Bilqís\", či \"královna Jihu\". Příběh je téměř stejný jako v Bibli, vychází z židovské tradice. Svatá kniha muslimů vypráví, že král Šalomoun se doslechl o zemi, jíž vládla královna a jejíž lid uctíval Slunce. Poslal proto královně zprávu, kde ji zval, aby k němu přišla v pokoře: Královna se radila se svými šlechtici, kteří konečné rozhodnutí nechali na ní. Královna se rozhodla poslat Šalomounovi posla s darem jako smířlivé gesto a vyčkat, jak král zareaguje. Šalomoun však posly odmítl a odpověděl královně výhrůžkou invaze. Šalomoun se poté obrátil na své sluhy – džiny –, aby mu donesli trůn královny ze Sáby dříve, než měla dorazit sama královna a jako mrknutím oka se před Šalomounem objevil královnin trůn. Královna přicestovala k Šalomounově dvoru do Jeruzaléma a když vstoupila do králova křišťálového paláce a byl jí ukázán její vlastní trůn, stala se věřící.", "section_level": 2}, {"title": "Příběhy proroků.", "content": "V Ibn Kahhirových „Příbězích proroků“ je příběh téměř stejný jako v Koránu. Šalomoun se rozhodl vykonat pouť do svaté mešity v Mekce, kterou vybudoval prorok Ibrahim. Když král vykonal hadždž, pokračoval v cestě na jih, do města San'á, dnešního hlavního města Jemenu, kde byl ohromen zdejším zavlažovacím systémem. San'á se nachází poblíž města Marib, které je považováno za hlavní město Sábského království. Šalomoun poslal dudka, aby prozkoumal zemi a našel zdroje podzemní vody. Protože pták dlouho nevracel, Šalomoun se rozzuřil. Dudek se nakonec vrátil k Šalomounovi se zprávami o Sábě, zemi jež žila v blahobytu a její královně s nádherným trůnem, avšak královnu i její lid ovládal Satan a Sábané místo Všemohoucího Boha uctívali slunce. Šalomoun poslal po dudkovi královně dopis, aby se poddala Bohu. Královna rozzuřeně svolala své dvořany, kteří konečné rozhodnutí přenechali královně. Ta se rozhodla poslat Šalomounovi dar a přitom po poslu zjistit, jakou silou Šalomoun disponuje. Když královnini emisaři dorazili k Šalomounovi, král nechal nastoupit celou svou armádu, aby poslové viděli dobře vyzbrojené vojsko, které disponovalo i lvy, tygry a ptáky. Poslové byli ohromeni Šalomounovou armádou i bohatstvím, ale když předávali dary na znamení přátelství, král je odmítl a s tím, že jestli se královna a její lid neodvrátí od svého modlářství, Sábu vyvrátí. Královna se nato rozhodla Šalomouna vidět osobně. V Jeruzalémě ji Šalomoun uvítal se všemi poctami a ona byla tak ohromena jeho mocí a nádherou, že se vzdala uctívání slunce a přijala monoteismus. Korán přesně nepopisuje, kde se mělo království rozkládat, ale další islámské zdroje uvádějí, že hlavním městem Sáby byl Marib, který leží v dnešním Jemenu, nedaleko San'y. Korán se zmiňuje, jak bylo království Sába zničeno staletí po smrti Bilqís, protože lidé opustili pravou víru a navrátili k polyteismu:", "section_level": 2}, {"title": "Starověcí historikové.", "content": "Židovský historik Flavius Iosephus v jednom spisu popisuje židovský tradiční výklad cesty královny ze Sáby, které dává jméno Nicaula, za Šalomounem do Jeruzaléma. Órigenés o královně tituluje jako královně Egypta a Etiopie, přičemž zřejmě zaměňuje etiopské město Sába, později perským velkokrálem Kambýsem přejmenované na Meroe, a postavu královny ze Sáby. Oba raně církevní otcové, Órigenés i svatý Jeroným Makedu považují za královnu černošské africké národnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické nálezy.", "content": "V roce 1951 byl v jižní Arábii, v dnešním Jemenu, americkým týmem vedeným doktorem Wendellem Phillipsem objeven Mahram Bilqís – Chrám měsíčního božstva. Archeologické nálezy chrámu, jenž byl hlavní svatyní sábské civilizace, podporují myšlenku, že královna ze Sáby vládla v oblasti jižní Arábie a že v oblasti kolem chrámu se nacházelo i hlavní město říše. Samotný chrám pak podle Dr. Billa Glanzmana, vedoucího vykopávek, sloužil v letech 1200 př. n. l.–550 jako poutní místo; jeho náboženský význam by tak přežil i pád sábské civilizace v 6. století př. n. l. Výzkumný tým organizovaný a financovaný nadací American Foundation for the Study of Man (AFSM) a vedený profesorem z University of Calgary Dr. Billem Glanzmanem pracoval v chrámu ve spolupráci s jemenskými archeology i místními beduíny. Mnohé nalezené artefakty, jako keramika, nápisy a umělecké předměty znamenají důležité objevy pro odhalování starověkých dějin jižní Arábie; podle Billa Glanzmana představovalo království královny ze Sáby „kolébku arabské civilizace“ a samotný chrám „byl srdcem její země“.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecké zpracování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Středověké umění zobrazovalo především návštěvu královny ze Sáby u krále Šalomouna, např. vyobrazení na portálu Cathédrale Notre-Dame d'Amiens v francouzském městě Amiens, který zahrnuje jako obdobu části většího vyobrazení darů od mágů. Katedrály ze 12. století, například Notre-Dame de Strasbourg, Notre-Dame de Chartres, katedrála v Rochesteru či Canterbury mají umělecké vyobrazení královny ve zdobení oken a dveřních zárubní.", "section_level": 2}, {"title": "Renesance.", "content": "Giovanni Boccaccio postavu královny ze Sáby zpracoval ve svém díle \"De mulieribus claris\" (1362). Christine de Pisan v knize \"Le Livre de la Cité des Dames\", kterou reaguje na Boccacciovu \"De mulieribus claris\" jej následuje. Na freskách v Arezzu (pocházejí přibližně z roku 1466) od Piera della Francescy na „Legendě o Pravém kříži“ je ztvárněna audience královny ze Sáby u Šalomouna. Legenda spojuje paprsky Šalomounova paláce, které uctívala královna ze Sáby, s dřevem ukřižování. Renesanční kontinuita s metaforickými pohledy na královnu ze Sáby se shoduje s gotikou v tématu darů od mágů a je zřetelnější v klanění se. Například Hieronymus Bosch si v roce 1510 vybral scénu Šalomouna a královny ze Sáby na ozdobném límci jednoho z mágů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Královna ze Sáby (hebrejsky מלכת שבא, arabsky ملكة سبأ, ge'ez ንግሥተ ሳባ) byla vládkyně starověkého království zmiňovaného ve Starém zákoně. Zmiňována je v hebrejském Starém zákoně, konkrétně v první knize královské a druhé Paralipomenon, ale také v Novém zákoně, Koránu a etiopských legendách, zvláště etiopské národní sáze \"Kebra Nagast\" – Právo králů, sepsané v jazyce ge'ez ve 12. století, kde ji Etiopané nazývají jménem Makeda (ge'ez ማክዳ), ale její jméno bylo v různých zemích a různých dobách jiné. V islámské tradici je známa jako Bilqís (arabsky بلقيس). Král Šalomoun ji znal jako královnu ze Sáby. Žila pravděpodobně v 10. století př. n. l. Přibližná poloha její říše je historickým sporem mezi Etiopií a Jemenem. ", "tgt_summary": null, "id": 1879782} {"src_title": "Ivan Jandl", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Herní prostředí a soubojový systém.", "content": "Příběh se odehrává v rozsáhlém a rozmanitém futuristickém světě Gaia (ve většině děl vázaných k FF VII včetně této hry se však svět nazývá jen Planetou), kde se mísí technika a magie. Magii je možné ovládat díky tzv. „materiím“, které jsou průmyslově vyráběny ze zkrystalizované „Mako“ energie, kterou produkuje Planeta. Ve světě je mnoho míst, od ohromné supermoderní metropole Midgar, pokryté obří střechou přes celou šířku, kde sídlí mimo jiné i společnost Shinra a.s., přes zábavní park Gold Saucer, přes poklidné a tiché městečko Nibelheim, až po Chrám prastarých. Ve hře se hráč setká se třemi herními módy: mapou světa, po níž se lze pohybovat pěšky nebo terénní buginou, lodí či vzducholodí. Je možné se po krajině pohybovat i v sedle na chocobech, obřích ptácích. Druhým módem jsou různá města a oblasti, ve kterých probíhá komunikace s lidmi a lze plnit různé úkoly. Posledním módem je souboj. V něm jsou k dispozici maximálně tři hratelné postavy. Soubojový systém funguje v reálném čase jako „Active Battle Time“. Postavám i nepřátelům se měří čas a po jeho naplnění můžou uskutečnit svůj tah. Speciální veličinou v boji jsou „Limity“, jež se naplňují při každém inkasovaném zásahu. Po jeho naplnění (Limit break) lze uskutečnit některý ze speciálních útoků, které má každá postava jiné. Magie a jiné zvláštní schopnosti může postava používat až po absorpci příslušných materií do zbraní a zbroje. Dělíme je na několik druhů: zelené jsou magické a umožňují aktivně používat kouzla. Modré jsou podpůrné a je možné jejich vlastnosti kombinovat s jinými typy, čímž je vylepší. Červenými se vyvolávají mocní tvorové, kteří sešlou velmi silný útok na protivníka. Žluté jsou příkazové, díky nimž mohou postavy například nepřítele okrást nebo ho na chvíli ovládnout či zmást. A poslední růžové materie jsou nezávislé. Postavě například zlepšují herní statistiky.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Do své skupiny může hráč zařadit až devět postav, minimálně však vždy sedm. Vincenta", "section_level": 2}, {"title": "Příběh.", "content": "Cloud Strife, žoldák a bývalý člen Soldiers, se nechá najmout ekoteroristickou skupinkou Avalanche, která bojuje proti společnosti Shinra, jež průmyslově těží z Planety „Proud života“, který využívá jako zdroj energie. Nazývá ji „Mako“ a zcela nahrazuje fosilní paliva. Vysáváním Proudu života z Planety však Shinra pomalu celý svět zabíjí a s tímto vědomím Avalanche pod velením Barreta úspěšně zničí za asistence Clouda, k němuž promlouval divný hlas, jeden z osmi midgarských Mako-reaktorů. V nastalém chaosu unikli vlakem do slumů v sektoru 7 na základnu, kde se dozvěděli, že způsobili škodu za nejméně miliardu gilů. Cloud se však odmítl účastnit dalšího teroristického útoku a chtěl odejít, ale jeho rozhodnutí změnila jeho kamarádka z dětství Tifa, také členka Avalanche, která mu připomněla jeho slib, že ji ochrání, až se stane Soldierem. Při zničení dalšího Mako-reaktoru v sektoru 5 padli do léčky prezidenta Shinry. Po porážce strážných robotů byl Cloud odloučen od ostatních, když spadl z reaktoru do slumů pod městem. Propadl se střechou chrámu do místa, kde rostly květiny. Tam ho našla Aerith, květinářka, kterou viděl už dříve. V tutéž dobu si pro ni přišel Reno z Turks, takže Clouda poprosila, aby jí dělal bodyguarda. Utekl s ní po střechách slumu k ní domů, ale nechtěl, aby ho doprovázela zpět k Avalanche, proto tajně nad ránem opustil dům, kde ho nechala přespat její matka Elmyra. Přesto Aerith Clouda následovala do 7. sektoru Midgaru a vyptala se ho, zda u Soldierů neznal jejího přítele. Než na opuštěném dětském hřišti dostala odpověď, viděli únos Tify, tak se za ní vydali na tržnici sektoru 6, obzvláště nebezpečnou pro ženy. Vládl tam mafián Don Corneo, jenž hledal \"nevěstu\", pro každý večer jinou samozřejmě. Aerith převlékla Clouda do paruky a dámských šatů, aby se oba dostali k Tifě. Ta jim ale prozradila, že chce od Cornea vylákat informace týkající se Shinry, takže ji pomohli. Don Corneo prozradil plán Shinry vyhodit do povětří pilíř stropu nad sektorem 7, aby zničil Avalanche, potrestal obyvatelstvo za neposlušnost a aby vzbudil strach. Kanalizací se dostali zpět, kde již zuřila bitva mezi Turks a Avalanche. Marný boj končí smrtí mnoha lidí, navíc Reno úspěšně nastavil časovač náloží. Aerith byla při bitvě na příkaz prezidenta Shinry unesena Turksy a Tifa, Cloud a Barret se těsně před explozí riskantně slanili do sousedního sektoru 6. Barret se málem zhroutil ze smrti svých spolubojovníků a ze ztráty své adoptované dcery Marlene, avšak tu našli u Elmyry, kam ji schovala Aerith. Svěřila se, že není skutečnou matkou Aerith, ale našla ji jako malou holčičku s její umírající matkou na nádraží, kde před lety marně čekala na svého manžela nevracejícího se z wutaiské války. Tak se začala starat aspoň o Aerith jako o vlastní dceru. Časem si všimla její mimořádnosti a začali se o ni zajímat Shinra a Turks, protože byla zřejmě poslední žijící Cetrou, jež je schopna dle legendy ukázat cestu do „Zaslíbené země.“ Cloud se rozhodl ji zachránit ze sídla Shinry ve velkém mrakodrapu, zatímco Barret svěřil Marlene Elmyře, aby spolu s ní uprchli z města. V Shinrově mrakodrapu narazili na podivnou uvězněnou bytost jménem Jenova a také vyslechli část schůze, kde profesor Hodžo představoval experiment na Aerith a ještě něčem, co by ale trvalo aspoň 100 let. To ještě něco byl Red XIII, kterého dal Hodžo do laboratoře spolu s Aerith, avšak Cloud a spol. je vysvobodili. Red XIII pokousal Hodža a pak ostatním slíbil, že jim pomůže dostat se z Midgaru a doprovodí je až do kaňonu Cosmo. Byli však zajati agenty Turks a předvedeni před prezidenta Shinru. Ten si od Aerith sliboval asistenci v hledání Zaslíbené země, dle jeho představ přeplněné Mako-energií, kde by postavil Nový Midgar. Uvrhnul je do vězení, ze kterého je uprostřed hluboké noci někdo osvobodil. Shinrův mrakodrap totiž přepadl neznámý útočník, který téměř všechny přítomné brutálně zavraždil, včetně prezidenta Shinry. Navíc Jenova zmizela neznámo kam. Cloud díky meči Masamune v Shonrových zádech poznal, že to není dílo nikoho jiného než Sephirotha, legendárního Soldiera, který měl být mrtvý. Totožnost pachatele jim pak potvrdil úředníček Palmer, který masakr přežil a pověděl jim, že Sephiroth řekl prezidentovi Shinrovi, že ho nenechá najít Zaslíbenou zemi. Barret se domníval, že má Sephiroth tedy stejný ušlechtilý cíl zachránit Planetu, ale Cloud mu oponoval, že je Sephiroth mnohem větším nebezpečím pro Planetu než Shinra, později vysvětlí proč. Mrakodrap obklíčili další vojáci pod vedením Rufuse, syna prezidenta Shinry, který se okamžitě prohlásil novým prezidentem. V nastalém zmatku se podařilo uniknout ze sídla Shinry a opustit Midgar po střeše pokrývající celé město v šílené motocyklové honičce. Cloud v sousedním městečku Kalm vysvětlil, proč je Sephiroth tak nebezpečný. \"Před pěti lety totiž jako Soldier sloužil pod jeho velením a dostali rozkaz v Cloudově rodném městečku Nibelheim zajistit a opravit zdejší Mako-reaktor. Do reaktoru je tenkrát dovedla Tifa, kde Sephiroth odhalil, že zde Shinra tajně vyvíjel zmutované životní formy za použití Maka, aby se staly Soldiers. Sephiroth byl zděšen, že mohl být kdysi vytvořen podobným procesem. Ve sklepě nibelheimského paláce nalezl staré záznamy z výzkumu profesora Gasta, jenž studoval pozůstatky Cetrů. V 2000leté geologické hornině našel bytost, kterou pojmenoval Jenova a mylně ji označil za Cetru. Tu pak Shinrovi vědci využili ke genetickým manipulacím s ještě nenarozenými dětmi, kterým byly vstřikovány buňky Jenovy. Tito jedinci získali velkou sílu a moc a stali se členy Soldiers, ale svůj původ neznali. Sephiroth byl také tímto jedincem a svůj původ si vyložil, že má jakožto potomek \"cetry\" Jenovy právo vládnout Planetě. Rozhodl se osvobodit svou \"matku\" Jenovu, zapečetěnou v nibelheimském reaktoru, zapálil Nibelheim a vyvraždil všechny obyvatele. Cloud se mu v tom snažil zabránit, avšak Sephiroth ho v reaktoru probodl mečem. Co se dělo pak, si ovšem Cloud nepamatuje.\" V Cloudově vyprávění bylo hned několik nejasností a mezer. Každopádně události ze Shinrova mrakodrapu přesvědčily ostatní o nutnosti navrátivšího se Sephirotha zastavit, aby nenašel Zaslíbenou zemi. Tak začala honička přes celý Východní kontinent, až se dostali do Junonu, kde se během ceremoniálu oficiálního jmenování Rufuse prezidentem infiltrovali v přestrojení za mariňáky na jeho zaoceánskou loď, mířící na Západní kontinent. Na palubě byl i Sephiroth, dobře schovaný, který těsně před zakotvením v Costa del Sol zmasakroval část posádky. Cloud pak bojoval jen s přízrakem Jenovy, který tam zanechal. V letovisku Costa del Sol se zdrželi jen chvíli a našli na pláži Hodža, jenž zde trávil dovolenou po své \"rezignaci\". Chtěli ho podrobit výslechu, ale bez úspěchu. Vydali se tedy pěšky přes horu Corel, kde byl ve slumu daleko od corelského Mako-reaktoru Barret zbit svými bývalými přáteli. Uprchl před nimi do lanovky k létajícímu lunaparku Golden Saucer. Tam se k partě přidal Cait Sith, avšak dostali se pro podezření z vražd příslušníků ostrahy palnou zbraní, jakou nosil Barret na pravé ruce, do pouštního vězení. Zde Barret vysvětlil, co se stalo před 4 lety. \"Jednoho dne přijela Scarlet ze společnosti Shinra do Corelu vyjednat s obyvateli povolení vybudovat zde Mako-reaktor, aby už nemuseli dobývat uhlí a žili v blahobytu. Chvíli se spolupráce se Shinrou vyplatila, ale jednoho dne došlo k výbuchu, z něhož Shinra obvinil místní obyvatele a armáda pod vedením Scarlet město vypálila. Tehdy byl Barret mimo město se svým přítelem Dynem, jenž byl jako jediný proti výstavbě. Scarlet je nechala sestřelit ze skály, přičemž Barret přišel o pravou ruku, zatímco Dyne o levou a oba si nechali dát jako implantát zbraň.\" Cloud tedy s Barretem dopadl skutečného vraha. Dyne, jenž onoho dne ztratil ženu, byl ubohou troskou a vyzval Barreta na souboj. Ten s ním neochotně bojoval a porazil ho. Dyne nakonec spáchal sebevraždu a nezabránil mu v tom ani Barret, když mu prozradil, že jeho dcera Marlene požár města přežila. Poté partu z vězení vykoupil Cloud výhrou v závodech chocobů v Golden Sauceru. Jako omluvu za křivé obvinění z vražd dostal Cloud od ředitele zábavního parku Dia k dispozici buginu, s níž překonal širokou poušť. Dorazili do zničené vesnice Gongaga, kde byl další vybuchlý Mako-reaktor. Zde na ně čekali agenti Turks, ve složení Rude, Reno a Elena. Barret proto po jejich útěku z bitvy pojal podezření, že mají mezi sebou špióna. K reaktoru přistála helikoptéra Shinry, z níž vystoupila Scarlet hledající v troskách \"obří materii\", celé to vypadalo divně. Pak ve vsi narazili na rodiče Soldiera jménem Zack Fair a postěžovali si, že o něm 10 let nic neví (tedy ani nevěděli, že je Zack mrtev). Aerith prozradila, že byla jeho přítelkyně a trochu více se rozpovídala o svém vztahu s ním. Tifa chtěla také něco říct, ale sama se zastavila, že to prý není důležité\" (ve skutečnosti šlo o dost zásadní věc, o tom později)\". Pak v lesích potkali drzou wutaiskou zlodějku materií Yuffie, kterou přijali do party. V dalším putování navštívili kaňon Cosmo, rodné místo Nanakiho (Reda XIII). Jeho mentor a \"dědeček\" Bugenhagen představil Cloudovi a Aerith teorii o Proudu života. Aerith tak vlastně poprvé dostala jistou průpravu k povinnostem Cetry a začala své poslání brát vážně. Bugenhagen u ohniště nazlobeně poslouchal Nanakiho, jak zle mluvil o svém domněle zbabělém otci, jenž se ztratil, když měl kaňon bránit. Bugenhagen ho zavedl do jeskyně duchů mrtvých válečníků kmene Gi, kde mu ukázal zkamenělého Seta, Nanakiho otce, který se tehdy bez vědomí většiny obyvatel obětoval, aby odrazil lstivý útok nepřítele přes jeskyně zezadu. Tedy neuprchl zbaběle z bitvy, jak se Nanaki dosud domníval. Nanaki se tudíž nemusel stydět a nebylo nutné ani stát se zajatcem profesora Hodža. Nyní dostal nový impuls do života a chtěl ochránit Planetu. Bugenhagen mu řekl, že učiní nejlépe, když pomůže Cloudovi s pátráním po Sephirothovi, muži v černém, který se potuluje po světě. Dorazili tam, kde měl být zničený Nibelheim, rodné městečko Clouda a Tify. Zde však narážíme na velký rozpor, neboť město existuje dál netknuté, jako by se nikdy nic nestalo. Ani jednoho obyvatele ovšem Tifa s Cloudem neznají, ve skutečnosti to byli nastrčení Shinrovi zaměstnanci, aby zahladili důkazy o nibelheimském incidentu. Ve městě bylo mnoho mužů v černé kápi, kteří na sobě měli vytetovaná čísla a mumlali cosi o sjednocení a Sephirothovi. Jinak byli neškodní. Ve sklepě nibelheimského paláce se Cloud krátce znovu setkal se Sephirothem, který jen naznačil, kam se chystá dál, a levitací zmizel. Zde také nalezli zprávu o nedávném útěku dvou závadných výzkumných vzorků a také zaživa pohřbeného bývalého Turkse s vizáží upíra, Vincenta Valentina, který se po chvilce váhání přidal do party. S Cloudem má společné, že oba pracovali v minulosti pro Shinru. Vincent nyní toužil najít svou ztracenou lásku Lucrecii. Po překročení hory Nibel dorazili do Raketového města, kde žil kapitán Cid, slavný letec. Ten netrpělivě očekával příchod Rufuse Shinry v domnění, že obnoví kosmický program. Cid totiž od mala snil, že bude prvním mužem ve vesmíru, ale dával své družce Sheře za vinu zmaření prvního startu Shinry č. 26 a nenáviděl Shinru za následné zastavení celého projektu. Od té doby se vztekle potloukal v nakloněné zrezlé raketě, kde ho Cloud požádal, zda by jim nepůjčil svůj hydroplán \"Tiny Bronco\". Cid nabručeně odmítne, ale pozve je do svého domu. Cid se pak konečně setkal s Rufusem, avšak ten vesmírný program neobnovil, navíc mu chtěl zabavit Tiny Bronco, aby ho sám použil k hledání \"Chrámu prastarých\", jako by nestačilo, že už dříve Cidovi zabavil vzducholoď \"Highwind\", kterou parta viděla v Junonu. Shera vyzve Clouda, aby tedy Tiny Bronco ukradli dřív, než to provede Rufusův poskok Palmer. Rufusovi vojáci začali po letadlu, které nikdo neřídil a Cloud s přáteli se pouze držel za jeho křídla, střílet, čehož využil Cid, aby při průletu těsně nad zemí naskočil na ocas. Jedna kulka však letadlo vážně poškodila a Tiny Bronco havarovalo do oceánu kousek od Wutaie. Už nebylo schopné zvlétnout, ale posloužilo jako člun. Na žádost Yuffie dopluli k wutaiským břehům, kde je všechny okradla o materie a zmizela. Přímo ve Wutaii ji dopadli, načež vysvětlila, proč to udělala. Snila o obnově svobody a nezávislosti Wutaie, kterou Shinra po prohrané válce z doby před 8-15 lety proměnil z hrdého národa v turistickou atrakci pro své lidi. Dost se styděla, že její otec boj vzdal a začal kolaborovat. Skupinu uvěznila do pasti, aby unikla, ale sama padla do léčky midgarského mafiána Dona Cornea, který si chtěl na této 16leté holce vybít své pudy, stejně tak na mladičké agentce Turks Eleně, jež byla ve Wutai s Tsengem, Rudem a Renem na dovolené. Turksové se spojili s Cloudem, aby obě děvčata vysvobodili ze spárů toho zvrhlíka a Yuffie se uvolila vrátit materie. Byla však dost skleslá. Cloud ji zavedl do věže, kam smí jen Wutaiané. Yuffie se ceremoniálně probila nahoru, kde se ke svému překvapení postavila svému nenáviděnému otci, kterého porazila. Pak se s ním ale konečně usmířila, když jí vyjádřil nyní plnou podporu v jejím úsilí, které splní, když pomůže Cloudovi, jedině tak si snad splní sen o svobodě pro Wutai. Aerith si byla jistá, že \"Chrám prastarých\", o kterém se zmiňoval Rufus, bude nejlepší další cíl, ale dá se tam dostat jedině s klíčem Keystone, jenž vlastnil Dio, majitel Golden Sauceru. Keystone našli vystavený v jeho soukromém muzeu a Cloudovi se povedlo ho přesvědčit, aby jim ho půjčil výměnou za účast v aréně. Partu však zabrzdila porucha lanovky, takže Cait Sith domluvil nocleh ve strašidelném hotelu. Uprostřed noci Clouda probudil jeden z kvarteta Aerith, Tifa, Yuffie nebo Barret, aby se šli projít nočním lunaparkem a pobavit se. Zahrají si scénku v divadle a pak se svezou lanovkou okolo celého Golden Sauceru. Je-li tam Cloud s Aerith, vyzná se Cloudovi, že je hodně podobný Zackovi, dost se tím sblíží. Po svezení vidí Caita Sitha s Keystone, který předal Tsengovi. Při následujícím výslechu se Cait Sith přiznal, že byl celou dobu špiónem, ovládaným z Midgaru zaměstnancem Shinry, ale že s nimi chce zůstat, neboť ho prý budou ještě potřebovat. Vydíral je také tím, že drží Marlene jako rukojmí. Hlavně si ale ten, kdo Sitha ovládal, uvědomil, že se dá žít jinak a lépe než ve zlaté Shinrově kleci, odtržený od reality. S nechutí ho tedy mezi sebou ostatní nechali a na druhý den se vydali bez Keystonu k Tiny Broncu. Chrám prastarých byl velká černá pyramida uprostřed pralesa jednoho z jižních ostrovů a Aerith ucítila mocnou sílu Proudu života. Uvnitř našli vážně zraněného Tsenga, který jim vrátil Keystone a varoval před Sephirothem, který ho probodl. V hlubinách chrámu nalezli reliéfy Prastarých, jež popisovaly příchod \"Zkázy z nebe\" z doby před 2000 lety na \"Meteoru\", vyvolaném černou materií, nejmocnější ze všech. Ta byla tehdy Prastarými zapečetěna do podoby celého chrámu, aby se nedostala do nepovolaných rukou. Parta usoudila, že materii uschová a bude ji před Sephirothem hlídat, ale k jejímu získání je nutné chrám zmenšit, aby se vešel do dlaně. Sephiroth chtěl černou materii získat, aby Meteorem poškodil Planetu natolik, že", "section_level": 1}, {"title": "Česká lokalizace.", "content": "V roce 2007 bylo Final Fantasy VII přeloženo do češtiny skupinou RK-Translations.", "section_level": 1}], "src_summary": "Final Fantasy VII je videohra typu RPG od firmy Square pro PlayStation a později i pro PC. Od roku 2013 je k dispozici i v distribuční síti Steam. Původně vyšla roku 1997 a ve své době přinesla revoluci. Jako první hra série Final Fantasy přinesla 3D grafiku. Dále také nový systém ovládání a velmi rozsáhlý příběh. Tento díl se stal natolik oblíbený, že bylo podle něj vytvořeno několik dalších her a filmů, které jeho příběh dále rozšiřují.", "tgt_summary": null, "id": 123083} {"src_title": "Inkaso", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Model 24 poprvé vzlétl v roce 1932 a ještě v tomtéž roce se začal sériově vyrábět. Výroba probéhala do roku 1948 a společnost Fairchild vyrobila více než 1500 strojů tohoto typu a dalších 280 bylo vyrobeno společností Temco (Texas Engineering & Manufacturing Company), která po druhé světové válce odkoupila od Fairchild výrobní práva. Celkově tak sjelo z výrobní linky více než 1800 letadel Fairchild 24.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Fairchild 24 je hornoplošník s rozpětím křídel 11 m. Drak letadla se skládá ze svařených ocelových trubek a dřevěných lišt, které jsou pokryty látkou. Tento model představoval ve srovnání s předchozími typy radikální krok, kterým se firma Fairchild snažila získat co největší podíl v sektoru soukromých pilotů. Interiér byl navržen slavným americkým průmyslovým a automobilovým designérem Raymondem Loewym. Mezi nejzajímavější prvky patřily okenní kliky se stahovacími okny podobně, jak to bylo běžné u aut. Pohodlná sedadla a mnoho dalších funkcí v automobilovém stylu udělaly z modelu 24 jedno z nejkrásnějších a nejpohodlnějších letadel své doby. Dalším významným prvkem byl robustní podvozek, který umožnil pilotovi modelu 24 přistát i v terénu mimo přistávací dráhy. Letadla Fairchild 24 byla vyráběna s dvěma různými typy pístových spalovacích motorů, přičemž každý z nich dává témto strojům charakteristický vzhled. Verze F-24W má hvězdicové motory Warner \"Super Scarab\". Tyto stroje mají díky kruhovému tvaru motoru krátké nosy. Zbývající letadla ve verzi F-24R mají šestiválcové řadové motory Ranger a jsou proto charakteristické svými dlouhými nosy.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Během druhé světové války byla verze UC-61 Forwarder používaná americkými ozbrojenými silami k pobřežním hlídkování a jejím úkolem bylo udržet japonské nebo německé ponorky co nejdále od amerického pobřeží. Letadlo mohlo nést dvě pumy o hmotnosti 45 kg a bylo úspěšné v několika konfrontacích s německými ponorkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fairchild Model 24, také známý jako Fairchild Model 24 Argus/UC-61 Forwarder nebo Fairchild Model 24 Argus byl americký cvičný, sportovní a turistický hornoplošník z 30. let 20. století. Ve třicátých a čtyřicátých letech patřilo mezi velmi oblíbené, pričemž se vyznačovalo ekonomickým provozem a lehkou ovládatelností. Letadlo využívalo mnoho hollywoodských hvězd včtně Roberta Taylora, Tyrona Powera, Mary Pickfordové a Jamese Stewarta. ", "tgt_summary": null, "id": 1412609} {"src_title": "Jan Hasištejnský z Lobkovic", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mara stepní je velice zvláštní savec a svým vzhledem připomíná spíše zajíce. Na hřbetě mají mary šedou, krátkou a měkkou srst a břicho je světlejší, především oranžové, málokdy i bílé. Hlava má typicky \"morčecí\" vzhled - velké černé nozdry, oči a velké vztyčené ušní boltce. Okolí čenichu bývá většinou bílé. Dlouhé končetiny s osrstěnými chodidly jim umožňují rychle běhat a skákat. Na zadních končetinách mají mary tři prsty s nevelkými hákovitými drápky a na předních nohou čtyři prsty s o něco delšími drápky. Mají dlouhé tělo, které dosahuje 69-75 cm na délku a okolo 45 cm na výšku. Ocas mají podobně vyvinutý jako kapybary a má spíše pahýlovitý tvar s bílým vroubkováním - pro mary má funkci poplašnou.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Mary stepní žijí většinou v menších skupinách tvořených z trvalých párů, ale velkou výjimkou nejsou ani skupiny tvořené z několika desítek zvířat. Jelikož se pasou v otevřené krajině, kde se stanou snadnou kořistí nejrůznějších predátorů, jsou mary velice ostražité a plaché. Pokud jsou v klidovém stavu, spokojeně hopkají a požírají trávu, ale pokud alespoň jeden člen zaregistruje nebezpečí, mary rychlostí, která může přesáhnout i 50 km/h, zmizí v norách, které nejsou příliš hluboké a které si buď vyhrabou, nebo osídlí po jiných zvířatech (např. pásovcích). Svou denní aktivitou se liší od většiny ostatních morčatovitých, kteří jsou aktivní převážně večer a v noci, případně brzo ráno. Mara stepní slunce doslova miluje a velice ráda se vyhřívá. Naproti tomu nesnáší příliš vlhké podnebí. Mara stepní je výhradně býložravec, který vlastně obsadil ekologickou niku zajíců v oblastech, kde se nevyskytují. Za den dokáží spásat velké množství trávy, listů a výhonků, což jim dovoluje vydržet poměrně dlouhou dobu bez vody. Jak už bylo výše zmíněno, žijí mary v trvalých párech, kdy samec svou družku stále doprovází kvůli ochraně, ale také kvůli odehnání svých soků. Po téměř tříměsíční březosti (18-93 dní) rodí samice 2 až 5 mláďat do své nory dvakrát až třikrát ročně. Ve volné přírodě se mary dožívají max. kolem 5 let; v zajetí se mary normálně dožívají 5-7 let, ale byly zaznamenány i případy, kdy se dožili více jak 13 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Ještě před několika desetiletími byly mary stepní poměrně hojnými obyvateli argentinských polopouští. I když počty mar stepních ve volné přírodě stále klesají, není mara uznána jako zranitelný, ani ohrožený druh a v Červeném seznamu IUCN je zapsána jako téměř ohrožený druh (\"Lower Risk Near Threatened\"). Jejich pokles je způsoben dvěma hlavními faktory:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Mara stepní je často chována v zoologických zahradách, méně častěji i jako domácí zvíře. Postupem času se ukázalo, že jsou mary společenské a dokáží žít ve společnosti lidí, ale jen pokud jsou na ně zvyklé od narození. Pokud byste chtěli ochočit již dospělou maru, která není zvyklá na společnost lidí, mohla by se stát agresivní a začít preferovat noční způsob života. Mary se v zajetí také poměrně snadno množí. Mara stepní je v Česku chována v těchto zoo (stav září 2018): Dříve byl tento druh chován i v Zoo Praha. Na Slovensku jsou chovány v Zoo Bratislava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mara stepní (\"Dolichotis patagonum\") je relativně velký savec obývající vyprahlé pastviny a otevřené polopouště střední a jižní Argentiny. Byly vysazovány i na mnoha místech jižní Evropy a v bývalém SSSR, nějakou dobu volně žily dokonce i v Česku, zvláště pak u Žamberka. Příbuzné mar stepních jsou mary slaništní.", "tgt_summary": null, "id": 322434} {"src_title": "FC Slavia Karlovy Vary", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V květnu 1907 se \"Reichs Marine Amt\" (Říšský úřad námořnictva) rozhodl pro následovníka \"SMS Von der Tann\". Bylo rozhodnuto, že nová konstrukce by měla být větší, s větším počtem děl hlavní ráže a nejméně tak dobře pancéřovaná jako její předchůdce, což jí mělo umožnit působit spolu s bitevními loděmi hlavního loďstva. Rychlost měla být nejméně 24,5 uzlů (45,4 km/h). Dvě nové lodě, které měly být postavené podle tohoto návrhu, byly objednány jako \"Kreuzer G\" a \"Kreuzer H\" v roce 1909 v loděnici Blohm & Voss v Hamburku, ve které se právě stavěl \"SMS Von der Tann\". Nové lodě se tak měly začít stavět dříve, než bude možnost získat poznatky z operačního nasazení prvního bitevního křižníku \"Kaiserliche Marine\". \"Kreuzer G\" byl přijat do služby 30. září 1911 jako \"SMS Moltke\" a \"Kreuzer H\" ho následoval 2. července 1912 jako \"SMS Goeben\". Každá loď přišla na přibližně 42,6 miliónů Marek.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Od předchozí konstrukce \"SMS Von der Tann\" se obě lodě lišily na první pohled zejména hlavní výzbrojí, tvořenou deseti děly 28 cm SK L/50 umístěnými po dvou v pěti dělových věžích Drh LC/1908. Přední a dvě středové dělové věže byly rozmístěny stejně jako u předchůdce, ale dělovou věž na zádi doplnila ještě jedna — pátá — v superpozici. Toto rozmístění výzbroje bude později zopakováno i u následujícího bitevního křižníku (a poslední předválečné konstrukce) \"SMS Seydlitz\". Od něj se třída \"Moltke\" dá na první pohled rozlišit díky průběžné přední palubě. Každá věž Drh LC/1908 vážila 444,5 tun a byla obsluhována 70 muži. Pět muničních komor pojalo až 810 střel (po 162 střelách v každé), přičemž skladiště projektilů APC L/3,1 bylo pod skladištěm prachových náloží RPC/12. Každé dělo mohlo střílet teoretickou rychlostí až tří ran za minutu a dopravit 302 kg vážící protipancéřový projektil s úsťovou rychlostí 880 m/s na vzdálenost 18 100 m při maximální elevaci 13,5° (po roce 1915 byl dostřel zvětšen na 19 100 m díky zvětšení maximální elevace hlavní na 16° a u \"SMS Goeben\" po roce 1918 pak dokonce na 21 700 m při elevaci 22,5°). Během bitvy u Dogger Banku pak dokázal jejich projektil prorazit boční pancíře britských bitevních křižníků o tloušťce 127 a 152 mm. Střední dělostřelectvo tvořilo dvanáct děl 15 cm SK L/45 umístěných po jednom v kasematech MPL C/06 (\"SMS Goeben\" nesl po roce 1915 pouze deset těchto děl), doplněných stejným počtem 8,8 cm SK L/45 umístěných v kasematech MPL C/01-06 na přídi, zádi (před zadními dělovými věžemi) a hlavní a zadní nástavbě. Hlavňovou výzbroj doplňovaly čtyři podhladinové torpédomety ráže 500 mm, pro které bylo k dispozici celkem 11 torpéd G7. Po jednom torpédometu bylo umístěno na přídi a zádi v ose plavidla a po jednom torpédometu na každém boku těsně před první dělovou věží.", "section_level": 2}, {"title": "Pancéřování.", "content": "Pancéřování u nové třídy bylo silnější, než u původní konstrukce \"SMS Von der Tann\". I tady byla použita Kruppova cementovaná a niklovaná ocel. Hlavní pancéřový pás měl 100 mm na přídi a zádi, ale ve středu trupu dosahoval až 270 mm. Kasematy děl střední ráže byly chráněny 150mm pancířem na bocích a 30mm pancéřováním stropu. Přední nástavba byla chráněna 350 mm silným pancířem a zadní 200 mm. Dělové věže Drh LC/1908 chránil 230 mm silný pancíř na čelní straně věže, 180 mm na bocích a 90 mm strop. Pancéřová paluba měla 50 mm a to i na zešikmené části. Protitorpédová obšívka měla tloušťku 50 mm tam, kde bylo třeba chránit dělostřelecké barbety a jinak na ostatních místech měla 30 mm", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Během I. světové války měly obě lodě rozdílný osud. \"SMS Moltke\" se zúčastnil několika operací v Severním moři, včetně bitvy u Dogger Banku (24. leden 1915), Jutska/Skagerraku (31. květen a 1. červen 1916) a okrajově i druhé bitvy u Helgolandské zátoky (17. listopad 1917). Po válce byl potopen vlastní posádkou ve Scapa Flow. Naopak \"SMS Goeben\" zastihla Světová válka ve Středomoří, kde napřed uštědřil políček Royal Navy, jejíž bitevní křižníky nedokázaly německý bitevní křižník zadržet a ten odplul do Istanbulu. Tam byl formálně předán tureckému námořnictvu a přejmenován na \"Yavuz Sultan Selim\". Přispěl ke vstupu Turecka do války na straně Německa, podnikal výpady proti lodím Dohody u Dardanel a v Egejském moři a také proti Rusům na Černém moři. V roce 1936 byl přejmenován na \"Yavuz\" a v roce 1954 přesunut do rezervy. Sešrotován byl v roce 1973 jako nejdéle sloužící bitevní křižník, nejdéle sloužící dreadnought, poslední loď z německého císařského námořnictva a poslední bitevní křižník NATO (identifikační kód NATO „370“ mu byl přidělen v roce 1952).", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Moltke\" sestávala ze dvou bitevních křižníků SMS \"Moltke\" a SMS \"Goeben\", postavených v letech 1909 až 1911 pro německé císařské námořnictvo. Jednalo se o upravený design předchozího bitevního křižníku SMS \"Von der Tann\".", "tgt_summary": null, "id": 931746} {"src_title": "Baťův mrakodrap", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Známí Portugalci.", "content": "Portugalci ovlivnili evropské a světové dějiny svými objevitelskými námořními plavbami a kolonizací části Jižní Ameriky, Afriky a Indie. Nejznámějším portugalským mořeplavcem byl Fernão de Magalhães, který obeplul jako první jižní cíp Ameriky. Vasco da Gama jako první slavně obeplul Afriku. Pedro Álvares Cabral objevil pro Evropu Brazílii, Bartolomeu Dias jako první Evropan obeplul mys Dobré naděje, po řece Kongo se plavil Diogo Cão, Tichý oceán prozkoumal Pedro Fernandes de Queirós, ústí Río de la Plata objevil Juan Diaz de Solís, jako první Portugalec nalezl cestu do Indie Pedro da Covilhã, Somálsko dobyl Tristão da Cunha, mys Búdždúr obeplul Gil Eanes, proslulým conquistadorem byl i Afonso de Albuquerque či Juan Rodriguez Cabrillo. Klíčovým organizátorem a financiérem portugalských objevitelských plaveb byl Jindřich Mořeplavec. Z trůnu hlavní dobyvatelské akce řídil především Jan II. Portugalský a Manuel I. Portugalský. Fernão Mendes Pinto proslul literárním zpracováním svých nepříliš důvěryhodných historek z objevitelských cest. Nejslavnějším portugalským vědcem je neurolog António Egas Moniz, který roku 1949 získal Nobelovu cenu za fyzilogii, a to za průkopnictví v oblasti cerebrální angiografie. Je dosud jediným Portugalcem, který získal Nobelovu cenu za vědu. Středověká portugalská židovská komunita dala vzejít dvěma významným filozofům: Izáku Abrabanelovi a Urielu da Costovi. Nejvýznamnějšími spisovateli a básníky jsou Luís de Camões a Fernando Pessoa. José Saramago získal roku 1998 Nobelovu cenu za literaturu, jako první a dosud jediný portugalský spisovatel. Klasikem portugalské prózy je José Maria de Eça de Queirós. Mezinárodního úspěchu dosáhl i Almeida Garrett, Miguel Torga, v posledních letech pak António Lobo Antunes, José Luís Peixoto či Sophia de Mello Breyner Andresenová. Nejvýznamnějším dramatikem je středověký autor Gil Vicente. Tak jako Španělé flamenco či Francouzi šanson, i Portugalci rozvinuli svůj osobitý národní hudební styl zvaný fado. Jeho klasickou a asi nejslavnější představitelkou byla Amália Rodriguesová. Dnes styl fado reprezentuje například Dulce Pontesová, zpěvačka Mariza, nebo skupina Madredeus. V Hollywoodu se ve 30.-50 letech prosadila herečka a tanečnice Carmen Miranda. Nejvýznamnějším portugalským filmovým režisérem je Manoel de Oliveira. Významnými architekty jsou Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura. Jako zakladatele státu Portugalci ctí Alfonse I. Portugalského. Za zakladatele moderního státu považují Markýze de Pombal, jehož pravé jméno znělo Sebastião José de Carvalho e Melo. Mezi významné politiky 20. století patří José Manuel Durão Barroso, který byl předsedou Evropské komise. Po 36 let (1932–1968) byl portugalským ministerským předsedou představitel autoritářského režimu \"Nový stát\" António de Oliveira Salazar. Symbolem odporu proti Salazarovi se stal především komunista Álvaro Cunhal. Zcela zapomenutým byl dlouho Aristides Sousa Mendes, který se ve 40. letech vzepřel pokynům salazarovské diktatury a vydal víza 30 000 cizinců, zejména Židům, prchajícím před smrtelným nebezpečím z Německa a z jiných Německem okupovaných zemí. Až na konci 80. let ho portugalský stát docenil a v televizní anketě z roku 2006 ho diváci zvolili 3. největším Portugalcem všech dob. Velkou roli v portugalské společnosti tradičně hraje katolická církev. Její velkou osobností byl Antonín z Padovy, který se navzdory svému zaužívanému jménu narodil v Lisabonu, a v Portugalsku dnes patří k nejuctívanějším svatým. Portugalským národním sportem je fotbal. Nejslavnější hráči byli Eusébio, Luis Figo a Cristiano Ronaldo. Vysoký kredit si drží i trenér José Mourinho. Pedro Damiano je klasikem dějin šachu, po němž je pojmenováno otevření Damianova obrana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portugalci () jsou románský národ, na jehož utváření působily také germánské a keltské vlivy. Dorozumívacím jazykem je portugalština, dominuje římskokatolické křesťanství. ", "tgt_summary": null, "id": 2218152} {"src_title": "Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 10 – Strašnice", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení ve Skalnatých horách. Protéká převážně polopouštními a pouštními oblastmi států Utah a Arizona. V Koloradské plošině vytváří hluboké kaňony o celkové délce 800 km, mezi nimiž je i jeden z největších na světě Grand Canyon. Ústí do Kalifornského zálivu Tichého oceánu, přičemž vytváří deltu o rozloze 8600 km2. V roce 1905 řeka změnila tok a vytvořila tak slané jezero zvané Saltonské moře, které téměř zaplavilo údolí Imperial v Kalifornii.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody je převážně tající sníh ve Skalnatých horách. Nejvodnější je od dubna do června. Na podzim a létě je vody v řece málo. Průměrný průtok vody u Lees Ferry na středním toku činí 508 m3/s. K ústí většina vody nedotéká v důsledku zavlažování a zásobování vodou a průměrný průtok tam činí pouhých 5 m3/s. Řeka unáší velké množství pevných částic, ročně v průměru 160 Mt, jež se všechny usazují v jezerech Powell a Mead. Před vybudováním přehrad řeka často ukazovala svůj divoký ráz. Zejména v době tání sněhu v horách zatápěla farmářské usedlosti, ležící níže po proudu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Voda je odváděna zavlažovacími kanály a vodovody a slouží k zásobování pro města na Kalifornském pobřeží včetně Los Angeles. K tomuto účelu byly na řece postaveny hráze (Glen Canyon, Hoover), za kterými se vytvořila velká přehradní jezera (Powell, Mead), z nichž každé má rozlohu přibližně 650 km2 a objem 34 km3. Menší přehradní jezera (Mohave, Havasu) vznikla za hrázemi Davis, Parker. Součástí těchto přehrad jsou vodní elektrárny. K zavlažování slouží přehrady Palo Verde, Imperial a Morelos. Velké přehrady (Roosevelt, Santa Clara, Horshu) a zavlažovací soustavy byly vybudovány také v povodí přítoku Gila. Na dolním toku je možná vodní doprava říčními loděmi, ale její význam je zanedbatelný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Colorado (, znamená \"Barevná řeka\") je řeka na jihozápadě Severní Ameriky převážně v USA, kde protéká státy Colorado, Utah, Arizona, Nevada, Kalifornie, přičemž tvoří hranici mezi Nevadou a Arizonou, a mezi Arizonou a Kalifornií. Dolním tokem zasahuje do Mexika, kde tvoří hranici států Baja California, Sonora. Je dlouhá 2740 km a včetně pravého přítoku Green River 3200 km. Povodí má rozlohu 635 000 km2.", "tgt_summary": null, "id": 536048} {"src_title": "Ľudo Ondrejov", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolní oblast sice oplývá bohatou historií – stálo tu starověké město Salé, o němž se zmiňuje Hérodotos, a nedaleko odsud i Messembria, římská Traianopolis a byzantská Bera – Alexandrupoli se nicméně řadí k nejmladším městům v Řecku. Bylo založeno teprve roku 1875, v době Osmanské říše, a to jako malá rybářská vesnice, jejíž počet obyvatel se ovšem rychle zvětšoval, zvlášť v důsledku přivedení železnice z vnitrozemského města Mustafapaşa (Svilengrad). V roce 1913 během 2. balkánské války se Dedeagač ocitl na krátkou dobu ocitl pod řeckou správou, avšak na základě Bukurešťského míru připadlo město Bulharsku, které na několik let drželo přilehlé pobřeží západní (egejské) Thrákie a mělo tak přístup k Egejskému moři. V roce 1919 připadl Dedeagač v důsledku neuillyské mírové smlouvy po skončení 1. sv. války definitivně Řecku, neboť Bulharsko stálo na straně poražených mocností Trojspolku. O něco později byl Dedeağaç přejmenován na \"Alexandrupoli\" na počest řeckého krále Alexandra I. (1917–1920). Zároveň byli odsud vyhnáni Turci a Bulhaři (Pomaci), naopak sem přišli řečtí vyhnanci z turecké Malé Asie. Od té doby se již město vyvíjelo v rámci řeckého státu; s výjimkou let 2. sv. války, kdy od dubna 1941 do listopadu 1944 nad Alexandrupoli i celou egejskou Thrákií opět vládlo Bulharsko.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Alexandrupoli je rychle se rozvíjející moderní město s promyšlenou urbanizací. Za zmínku stojí moderní mezinárodní přístav, dálniční tah (Egnatia odos) a železniční spojení s významnými městy, díky kterému má Alexandrupoli vynikající předpoklady stát se obchodním centrem. Ve městě fungují 4 ústavy Démokritovy univerzity, mezi nimiž vyniká lékařská fakulta, která sídlí v budově největší a nejmodernější nemocnice na Balkáně. Mezi památky města patří maják, církevní muzeum a několik neoklacistních budov. 14. května se slaví osvobození města.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandrupoli () je přístavní město na severovýchodním pobřeží Egejského moře, ležící v řecké části Thrákie; hlavní město prefektury Evros. Podle sčítání obyvatel tu k roku 2011 žilo přes 57 000 obyvatel. Představuje jeden z nejdůležitějších dopravních uzlů Řecka, neboť se tu kříží silniční, železniční, letecká i námořní doprava. ", "tgt_summary": null, "id": 1101303} {"src_title": "Edita Adlerová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 6. května 1856 v Pensylvánii v Cressonu. Vystudoval Portlandskou střední školu a později absolvoval Bowdoinskou vysokou školu. V roce 1877 nastoupil k americkému námořnictvu. V jeho službách se v roce 1884 účastnil vyměřování v Nikaragui. Touto zemí měl původně vést kanál spojující Atlantský a Tichý oceán (později vybudovaný v Panamě a známý jako Panamský průplav). S manželkou Josephinou měl dvě děti; dceru Marii a syna Roberta. Zemřel 20. února 1920 ve Washingtonu a je pohřben na Arlingtonském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Polární výpravy.", "content": "První výpravu podnikl r. 1886 do Grónska, které hodlal přejít napříč. Výprava ale skončila neúspěchem. Druhá výprava do Grónska (v letech 1891–1892 společně s Norem Astrupem) byla úspěšná. Výzkumníci projeli celý ostrov na saních (1100 km). V roce 1893 podnikl společně se svou ženou výpravu mající za cíl prozkoumat oblast na sever od fjordu Independence. Pro nepříznivé počasí skončila výprava neúspěchem. Během těchto výprav studoval místní obyvatelstvo – Inuity a jejich zkušenosti s přežíváním v extrémních podmínkách. V roce 1898 se vydal na další výpravu s jediným cílem – dosáhnout severní pól. Expedice skončila neúspěchem, on sám navíc kvůli omrzlinám přišel o osm prstů na nohou. V severních oblastech pobyl do roku 1902, během této doby zkoumal pobřeží Grónska. Zjistil, že Grónsko je vlastně velký ostrov, který končí na 83° 40 ́ severní šířky. V roce 1905 se do Arktidy vydal s lodí Roosevelt. Peary prohlásil, že výprava dosáhla nového rekordu 87° 06 ́ severní šířky, ale tento údaj byl později zpochybněn. V červenci 1908 se vydal na další výpravu k pólu, opět s lodí Roosevelt. Stejně jako při předchozí výpravě vyrazil z Grantovy země, ze Sheridanova mysu. 6. dubna 1909 se výprava dostala na vzdálenost pouhých 9 km od pólu. Tuto vzdálenost překonal pouze na lehkých saních a se čtyřmi Eskymáky a černošským sluhou Hensonem. Podle měření se dostali až na 89° 57 ́ severní šířky. Zde vyvěsili americkou vlajku a zanechali plechovou krabici se zprávou. Stal se tak prvním člověkem, který stanul na severním pólu.", "section_level": 1}, {"title": "Pochybnosti.", "content": "Jeho prvenství zpochybnil Frederick Albert Cook, který tvrdil, že severního pólu dosáhl o rok dříve, 21. dubna 1908 (svoje prvenství mohl ale ohlásit teprve v roce 1909, neboť byl nucen v Arktidě přezimovat). Ve sporu o prvenství nakonec rozhodovala dánská komise, která označila za prvního člověka na severním pólu Pearyho. Toto prvenství později potvrdil i americký Kongres. Ovšem důkazy o jeho prvenství nejsou stoprocentní, neboť plechová krabice, kterou na pólu umístil se vinou pohybu ledové masy (severní pól není na pevnině) ztratila. Pochybnosti byly vzneseny o závěrečné etapě cesty k pólu. Peary nezaznamenával data při zjišťování polohy a ve skupině nebyl nikdo další se znalostmi navigace schopný správnost zjištěné polohy dosvědčit. Nalezeny byly také nesrovnalosti v cestovní rychlosti, která se měla v tomto úseku cesty velice výrazně zvýšit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Edwin Peary (6. května 1856, Cresson, Pensylvánie – 20. února 1920, Washington (D.C.)) byl americký polárník, který byl prohlášen za prvního člověka, který dosáhl severního pólu (1909). Jeho prvenství bylo zpochybněno Frederickem Cookem, který jej měl dosáhnout o rok dříve. Novějším zkoumáním bylo zpochybněno, zda Peary do oblasti severního pólu skutečně doputoval.", "tgt_summary": null, "id": 1879149} {"src_title": "Případ Mercy Brownové", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik YAT-37D.", "content": "Rostoucí americká zainteresovanost ve vietnamském konfliktu počátkem 60. let, vedla k zájmu o lehké útočné letouny označené zkratkou COIN (counterinsurgency-protipovstalecké), které měly sloužit především k blízké podpoře vlastních jednotek a pozorování (předsunutí letečtí návodčí). Proto byly v roce 1962 v USA pro tento účel pokusně upraveny dva cvičné letouny Cessna T-37B. Zkoušky prototypů byly slibné, ale letectvo požadovalo značně vylepšený stroj, který by měl větší nosnost, odolnost a lepší vlastnosti při provozu v polních podmínkách. Proto bylo nutné především použít silnější motory. V roce 1963 letectvo odjednalo stavbu prototypu letounu YAT-37D, který se od cvičných T-37 v mnohém lišil. Jednalo se především o pevnější křídlo, větší přídavné nádrže o obsahu 360 l na koncích křídel, šestihlavňový rotační kulomet General Electric GAU-2B/A Minigun ráže 7,62 mm s kadencí 3000 ran za minutu a zásobou 1500 kusů střeliva, který byl instalován v pravé části přídě letounu. Dále letoun dostal lepší avioniku, navigační a komunikační systémy a také zpevněný podvozek pro operace z polních letišť. Hmotnost letounu se výrazně zvýšila, stejně jako jeho nosnost. Pro udržení dobrých výkonů byly použity nové motory General Electric J85-J2/5 o tahu 10,7 kN, což bylo dvakrát více, než původní motory Continental-Teledyne J69. Prototyp YAT-37D poprvé vzlétl v říjnu 1964 a o rok později začaly zkoušky i u druhého prototypu. Zatímco první prototyp nesl po třech závěsnících pod každou polovinou křídla, druhý prototyp měl o dva více a první byl na tento standard také upraven. Zkoušky letounu byly úspěšné, ale protože letectvo na nějaký čas ztratilo o letoun tohoto typu zájem, byla realizace projektu odložena na neurčito a druhý prototyp byl dokonce předán do muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení projektu.", "content": "Válka v jihovýchodní Asii však nadále eskalovala a ztráty letounů Douglas A-1 Skyraider, které tehdy byly hlavním letounem pro operace COIN, narůstaly. Letectvo tedy oprášilo projekt YAT-37D a rozhodlo se, že vhodnost typu ověří přímo v bojových podmínkách. Firmě Cessna proto byla zadána výroba 39 předsériových kusů YAT-37D, jen mírně se odlišujících od prototypů. Všechny měly být přestavěny ze sériových cvičných T-37B. Letounu bylo původně přiděleno označení AT-37D, které se časem změnilo na A-37A Dragonfly. Součástí testovacího programu bylo znovuobnovení provozu muzeu mezitím předaného druhého prototypu, který byl upraven na standard A-37A. V srpnu 1967 bylo 25 letounů sloučených do 604. squadrony pokusně nasazeno ve Vietnamské válce. Na základě zkušeností z provozu těchto letounů ve Vietnamu vznikla nová verze A-37B, která měla ještě více zesílený drak. Nově byl na tuto variantu instalován výstražný protisrážkový systém a pevná sonda pro doplňování paliva za letu, umístěná v přední části trupu před pilotním prostorem se dvěma vystřelovacími sedadly s parametry 0-0. Celkem bylo vyrobeno 577 letounů A-37B, jejichž největším uživatelem se stalo letectvo Jižního Vietnamu (VNAF), které převzalo 254 exemplářů. Po skončení války v roce 1975 používalo necelou stovku těchto letounů letectvo Vietnamské socialistické republiky. To poskytlo Polsku a SSSR několik A-37 ke studijním účelům. 16 Dragonfly původně patřících VNAF nacházejících se za hranicemi Vietnamu převzalo letectvo Thajska a 27 Jižní Korea. Bojové stroje měly nosnost až 1200 kg zbraní a jelikož u nich bylo zachováno zdvojené řízení, bylo je i možné používat k operačnímu výcviku. Pokud letoun prováděl misi předsunutého leteckého návodčího, seděl na druhém sedadle pozorovatel, zatímco když se jednalo o přímou podporu jednotek, letěl se strojem pouze pilot a ušetřená hmotnost druhého člena posádky umožnila nést více zbraní.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro verzi OA-37B", "section_level": 1}], "src_summary": "Cessna A-37 Dragonfly (někdy i Super Tweet), je americký lehký bombardovací a bitevní letoun, vyvinutý z cvičného letounu pro základní letecký výcvik Cessna T-37. Stroj, který byl vyráběn v 60. a 70. letech 20. století, se uplatnil především ve válce ve Vietnamu.", "tgt_summary": null, "id": 1352416} {"src_title": "Plavecký stadion Podolí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj nástupce tanku Leopard 1 byl zahájen počátkem 70. let. Již v letech 1972–3 bylo vyrobeno celkem 17 prototypů osazených kanóny ráže 105 a 120 mm. Kanón ráže 120 mm vybavený ejektorem od firmy Rheinmetall o délce 44 ráží byl nakonec vybrán jako základní zbraň nového typu. V roce 1977 získala společnost Krauss-Maffei Wegmann zakázku na výrobu prvních 1800 vozidel pro německý Bundeswehr.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "Vývoj různých verzí tanku probíhal kontinuálně od roku 1979. Hlavní část dnes představují verze Leopard 2A4 s kolmo tvarovaným pancéřováním věže, verze 2A5 a verze 2A6. Poslední vyráběné verze (2A6, 2A7) mají šípovitě tvarovaný přídavný pancíř věže spolu s řadou dalších vylepšení. Všechny modely jsou vybaveny digitálním systémem řízení palby s laserovými dálkoměry, plně stabilizovanou hlavní zbraní a koaxiálním kulometem, a také pokročilým nočním viděním a pozorovacím zařízením. Tank má schopnost zasáhnout pohyblivé cíle při pohybu na nerovném terénu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Od roku 1979 bylo vyrobeno více než 3 480 tanků Leopard 2 všech verzí. Výroba probíhala v továrně společnosti Krauss-Maffei Wegmann v Mnichově a ve firmě Maschinenbau v Kielu. V licenci jej vyráběla také firma Federal Construction Works ve švýcarském Thunu.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Německé Leopardy 2A4 a 2A5 byly nasazeny v průběhu bojů v Kosovu v rámci mezinárodních jednotek KFOR. Německé, kanadské a dánské Leopardy 2A5 a 2A6 byly v letech 2003 až 2013 nasazeny v Afghánistánu, v rámci jednotek ISAF. Turecké Leopardy 2A4 se v prosinci 2016 zapojily do bojů proti silám Islámského státu na severu Sýrie v průběhu operace Štít Eufratu.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "V roce 2015 byl Leopard 2 ve výzbroji armád následujících států:", "section_level": 1}, {"title": "Zájem Armády České republiky.", "content": "Zástupci AČR navštívili v červenci 2016 španělskou vojenskou základnu u Zaragozy, kde se zajímali o uskladněné tanky Leopard 2A4, které chce Španělská armáda prodat. Později vyšlo najevo, že z nákupu zřejmě sejde, protože španělské Leopardy jsou ve špatném technickém stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Plánované modernizace.", "content": "Společnost Rheinmetall připravuje na rok 2018 výraznou modernizaci stávajícího kanónu ráže 120 mm (L55). Bude se jednat o vysokotlakou verzi s typovým označením L55A1 u níž bude možné použít výkonnější munici. Jednou ze zvažovaných modernizací je náhrada kanónu ráže 120 mm o délce 55 ráží novým podstatně výkonejším kanónem ráže 130 mm o délce 51 ráží. Technologický demonstrátor tohoto kanónu s celkovou délkou 6630 mm a hmotností 3300 kg představila firma Rheinmetall na výstavě EUROSATORY 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Náhrada novým typem.", "content": "V květnu 2015 oznámilo německé ministerstvo obrany plány na vývoj nastupce řady tanků Leopard 2. Tank s pracovním názvem Leopard 3 je od července 2015 vyvíjen ve spolupráci s Francií v rámci projektu KANT do něhož se zapojila nová joint venture KNDS (spojení německé KraussMaffei Technologies GmbH a francouzského Nexter Systems v poměru 50:50). Nový typ tanku by měl vstoupit do služby mezi lety 2025 a 2030.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopard 2 je německý hlavní bojový tank průběžně vyvíjený od 70. let 20. století do současnosti německou společností Krauss-Maffei Wegmann. První verze tohoto tanku vstoupila do služby v roce 1979, v následujících letech postupně nahrazovaly starší typ Leopard 1. Různé verze sloužily a slouží v německých ozbrojených silách a v armádách 16 dalších států mezi nimiž je např. Polsko, Švédsko, Řecko, Turecko a další.", "tgt_summary": null, "id": 583765} {"src_title": "Sedm dní a sedm nocí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Kyjevě v Ruském impériu (dnešní Ukrajina) oddaným sionistům Jehudovi a Cile Kačalskim. Rodina Kačalských původně žila v Lodži (dnešní Polsko), kde se narodil jediný Kacirův sourozenec Aharon (* 1914). Odtud se však v důsledku první světové války přestěhovala do Kyjeva. Ekonomická krize však nakonec rodinu přiměla v roce 1925 (některé zdroje uvádí rok 1922) podniknout aliju do britské mandátní Palestiny, kde se usadila v Jeruzalémě. V mandátní Palestině vyrůstal od devíti (případně šesti) let v Jeruzalémě, kde v roce 1932 dokončil studium na gymnáziu Rechavja. Podobně jako bratr Aharon se zajímal o vědu. Na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě nejprve studoval botaniku, zoologii, chemii a bakteriologii, z nichž v roce 1938 získal titul magistr (M.Sc). Následně se však jeho zájmy stočily k biochemii a organické chemii, jež studoval v doktorském studiu, zakončeném v roce 1941 dizertační prací na téma „Jednoduché syntetické polymery aminokyselin.“ Ještě jako student byl členem a instruktorem mládežnické sionisticko-socialistické organizace ha-No'ar ha-oved. Po úspěšné promoci působil na univerzitě v letech 1941 až 1945 jako asistent na katedře teoretické a makromolekulární chemie. Během své asistentury zároveň působil jako výzkumný pracovník na americké Columbia University. V době svých vysokoškolských studií se stal aktivním členem Hagany, v roce 1939 úspěšně absolvoval její první důstojnický kurz a stal se velitelem studentské jednotky v polních silách ('Hiš). Mimo to v Haganě působil jako vědecký poradce. Společně se svým bratrem stáli za vývojem nových typů výbušnin. Surové výbušniny ale byly natolik zapáchající, že svou laboratoř museli umístit v jeskyni v jeruzalémské čtvrti Sanhedrija. Efrajim Kacir později vzpomínal, že zápach byl natolik silný, že od něj v autobuse odstupovali spolucestující. V květnu 1948 byl jmenován velitelem \"Chejl Mada\" (CHEMED) – sboru vědeckého výzkumu a vývoje Izraelských obranných sil, kterému na čas velel v hodnosti podplukovníka. Jeho bratr Aharon, mezinárodně uznávaný fyzik a vedoucí Oddělení výzkumu polymerů při Weizmannově institutu věd, byl zavražděn v roce 1972 během masakru na letišti Lod. Dne 14. února 1938 se ve 22 letech oženil s Ninou Gottliebovou, učitelkou angličtiny původem z Polska, se kterou měl tři děti; syna Me'ira a dcery Nurit a Irit. Obě jeho dcery však tragicky zahynuly. Nurit (1943–1966), která byla úspěšnou herečkou, zemřela ve 23 letech v důsledku udušení, když ve svém domě nevědomky usnula se zapnutým petrolejovým topením. Irit (1953–1995) spáchala ve 43 letech sebevraždu v důsledku depresí, se kterými se potýkala od smrti své sestry. Kacirova manželka Nina zemřela v roce 1986 na rakovinu. Jeho rodina byla „bohatá“ na vědce; syn Me'ir je profesorem matematiky na Technionu v Haifě, zatímco synovec Abraham (Aharonův syn) je profesorem fyziky a odborníkem na infračervené záření na Telavivské univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká kariéra.", "content": "Ve svém výzkumu započatém během doktorského studia na Hebrejské univerzitě pokračoval na Polytechnickém institutu New York University a dále na Columbia University a Harvard University. Po návratu do Izraele se v roce 1949 stal vedoucím katedry biofyziky na Weizmannově institutu věd v Rechovotu, který pomáhal zakládat. V roce 1961 Kačalski provázel americký tým při slavné inspekci v jaderné elektrárně v Dimoně. V roce 1966 byl tehdejším premiérem Levi Eškolem jmenován vědeckým poradcem na ministerstvu obrany a zároveň jmenován do čela vládní komise, která vládě radila v otázce organizace vědeckého výzkumu. Práce této komise, v jejímž čele stál až do roku 1969, vedla k větší spolupráci mezi vládou, vědeckou sférou, průmyslem a zemědělstvím. Zároveň též podnítila mimořádné zvýšení objemu finančních prostředků, vynaložených na aplikovaný výzkum a vědecké aktivity v rámci ekonomiky. V letech 1966 až 1968 byl hlavním vědcem izraelské armády. Jeho počáteční výzkum se zaměřoval na jednoduché modely syntetických bílkovin, avšak později vyvinul metodu pro vázané enzymy, která pomohla položit základy pro disciplínu, dnes známou jako enzymové inženýrství. Jeho studium bílkovin přispělo k rozluštění genetického kódu, výrobě syntetických antigenů a objasnění různých fází imunitních reakcí. Pochopení vlastností polyaminokyselin přivedlo, mimo jiné, vědce z Weizmannova institutu věd k vývoji glatiramer acetátu (obecný název pro lék \"Copaxone\"), který se v současnosti po celém světě používá k léčbě roztroušené sklerózy. Byl průkopníkem ve studiu nerozpustných (imobilizovaných) enzymů, které tvoří základ pro důležitá biotechnologická průmyslová odvětví. Jím vyvinuté metody slouží dodnes, v rozšířené formě, k výrobě antibiotik a dalších důležitých látek. Vyvinul rovněž přirozeně rozpustné syntetické vlákno využívané v chirurgii pro šití vnitřních zranění. Jedním z jeho počinů též bylo založení hebrejsky psaného vědeckého časopisu \"Mada\".", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentství.", "content": "V roce 1973 Kačalského, který v té době působil na Harvard University, kontaktovala tehdejší ministerská předsedkyně Golda Meirová s nabídkou kandidatury na post prezidenta. Jejím dřívějším zvažovaným kandidátem byl jeho bratr Aharon, který tragicky zahynul při teroristickém útoku v roce 1972. Kačalského, který se zprvu zdráhal, přesvědčoval i ministr financí Pinchas Sapir, který jej lákal na vědeckou laboratoř, která by mohla být vybudována v prezidentské rezidenci (nakonec však k tomu nedošlo). V prezidentských volbách, které se konaly 10. dubna 1973 kandidoval za vládní Stranu práce proti prof. Efrajimu Urbachovi, nominovanému Likudem a Národní náboženskou stranou. Uspěl hned v prvním kole voleb, když získal 66 hlasů (ze 120členného Knesetu), oproti Urbachovi, který obdržel 41 hlasů (9 hlasovacích lístků bylo prázdných a 4 lidé nehlasovali). Slavnostní přísahu složil 24. května téhož roku a ve funkci nahradil dosavadního prezidenta Zalmana Šazara. Po volbách si hebraizoval své příjmení na Kacir, což v hebrejštině doslova znamená „sklizeň.“ Úřad izraelského prezidenta byla Kacirovou první politickou funkci, a přesto že je tato funkce čistě ceremoniálního charakteru, vyjadřoval se v ní ke státním záležitostem a „pokusil se zcelit širokou propast, která existovala ve školství a sociálním zajištění mezi sefardskými a aškenázskými Židy, a podpořit porozumění mezi izraelskými Židy a jejich arabskými sousedy.“ Po pouhých čtyřech měsících jeho působení v úřadu byl Izrael v říjnu 1973 vtažen do jomkipurské války. Během ní prezident navštěvoval vojáky v bojových jednotkách při frontových liniích, rodiny padlých i raněné v nemocnicích. Válku Izrael nakonec, za cenu mimořádných obětí vyhrál, avšak po válce šokovaný národ žádal vysvětlení a rezignaci osob, které byly za počáteční neúspěchy a podcenění hrozby války zodpovědné. Kacir se z pozice hlavy státu pokusil potlačit rozšířené obviňování a vyjádřil svůj názor, že za předválečnou aroganci „jsme vinni všichni“. V dubnu 1974 nakonec přijal veřejností vynucenou rezignaci ministerské předsedkyně Meirové. Koncem roku 1974 prezident podal žádost předsedovi finančního výboru Knesetu, aby byla zrušena výjimka zákona o dani z příjmů, která plat prezidenta republiky osvobozuje od placení této daně. Žádost však nebyla vyslyšena. Ve své funkci často „nesl hlavní nápor zloby veřejnosti.“ Kupříkladu v květnu 1974 byl vypískán na pohřbu 20 dětí, zabitých během masakru v severoizraelském Ma'alotu. Jiný otřes nastal, když ve volbách v roce 1977 historicky poprvé zvítězila pravicová strana Likud a Kacir, do funkce nominovaný labouristy, „musel reprezentovat vládu, jejíž étos se od toho jeho výrazně lišil.“ V roce 1977 hostil egyptského prezidenta Anwara Sadata při vůbec první oficiální státní návštěvě představitele arabského státu v Izraeli. Během svého prezidentství vyzval zahraniční univerzity k založení kateder Židovských studií a inicioval vznik prezidentské Ceny za dobrovolnictví. Ta je každoročně udílena dvanácti osobám, které jako dobrovolníci vykonali mimořádný počin. Během svého působení ve funkci prezidenta se rovněž několikrát vyjádřil v otázce izraelského vlastnictví jaderných zbraní. Například v prosinci 1974 ve svém projevu použil vágní postoj izraelské vlády, když uvedl, že „Izrael nebude první, kdo na Blízkém východě použije jaderné zbraně.“ Zároveň dodal, že „Izrael ‚má potenciál‘ takovou zbraň vyrobit, a že to může provést ‚v rozumné časové lhůtě.‘“ V červenci 1977 svolal několik autoritativních právních expertů, včetně tehdejšího generálního prokurátora Aharona Baraka, k prodiskutování dílčího rozšíření prezidentských pravomocí. Zdůraznil zejména malý rozsah prezidentských pravomocí a uvedl příklad v podobě prezidentských milostí, které závisí na ministru spravedlnosti. Zejména si přál zvážit možnost změny zákona v tom smyslu, aby prezident mohl rozpustit Kneset, a aby byl „informován o národní bezpečnosti náčelníkem Generálního štábu.“ Jeho návrhy se však nesetkaly s odezvou. V roce 1978 vzniklo z jeho iniciativy Jeruzalémské divadelní centrum Nurit Kacirové jako památka na zesnulou dceru. Z důvodu nemoci své manželky se odmítl ucházet o znovuzvolení a v roce 1978 jej ve funkci nahradil Jicchak Navon. Po odchodu z postu prezidenta se vrátil ke své vědecké práci a zůstal i nadále velmi aktivní. Mezi jeho počiny po odchodu z funkce hlavy státu patří například založení katedry biotechnologie na Telavivské univerzitě, kterou posléze sám vedl. Mimo to napsal stovky vědeckých článků a „neúnavně podporoval mladé vědce.“ V následujících letech se v rámci výzkumu věnoval novým oblastem bádání; „v jednom projektu například vedl tým vědců z Weizmannova institutu, který v mezinárodní soutěži uspěl v počítačovém modelování bílkovin, a v jiné studii byl součástí interdisciplinární skupiny vědců, která odhalila významný aspekt hadího uštknutí na lidské tělo.“ I po odchodu z úřadu se veřejně vyjadřoval k různým událostem. Například v roce 1989 v průběhu první intifády v jednom rozhovoru uvedl: Zemřel 30. května 2009 ve věku 93 let ve svém domě v Rechovotu a je pochován na hlavním rechovotském hřbitově vedle své manželky, která zemřela v roce 1986. Toto místo posledního odpočinku bylo Kacirovým přáním, neboť obvykle jsou přední osobnosti státu pohřbívány na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Den Kacirovy smrti připadl na 37. výročí smrti jeho bratra Aharona při teroristickém útoku z 30. května 1972.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění a pocty.", "content": "Během svého života získal Efrajim Kacir mnoho světových ocenění a stal se členem řady věhlasných vědeckých společností. V roce 1950 obdržel Weizmannovu cenu a o devět let později mu byla udělena Izraelská cena v oblasti přírodních věd. Ta je udílena od roku 1953 a patří mezi nejvyšší izraelská státní vyznamenání. V roce 1960 se stal členem Izraelské akademie věd a klasického vzdělávání, o rok později byl vyznamenán Rothschildovou cenou v oblasti přírodních věd a v roce 1966 se stal prvním Izraelcem zvoleným do americké Národní akademie věd. V roce 1977 byl přijat jako zahraniční člen Královské společnosti v Londýně a v roce 1985 mu byla udělena Japonská cena za mimořádný přínos v základní teorii na poli imobilizovaných enzymů a jejich praktické aplikace. O čtyři roky později vstoupil do Francouzské akademie věd a následující rok byl dekorován francouzským Řádem čestné legie () s hodností komandéra. Mimo zmíněné se stal nositelem řady dalších vědeckých ocenění (např. Linderstrøm-Lang Gold Medal, Hans Krebs Medal, Tchernikhovski Prize, Alpha Omega Achievement Medal či Engineering Foundation's International Award) a byly mu uděleny čestné doktoráty na řadě světových univerzit, například Harvard University, McGill University, Oxford University, Northwestern University, Miami University, Technion, Eidgenössische Technische Hochschule aj. Na několika univerzitách též působil jako hostující profesor; šlo například o Harvard University, Rockefeller University, University of California v Los Angeles a Battelle Seattle Research Center. V dubnu 2011 byla na jeho počest v Izraeli vydána poštovní známka o nominální hodnotě 9 šekelů. Efrajim Kacir byl autorem stovek vědeckých článků. Mezi vybrané patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Efrajim Kacir (: אפרים קציר, rodným jménem Efrajim Kačalskij, : Эфраим Качальский, : Ефраї́м Качальський; 16. května 1916 – 30. května 2009) byl přední izraelský vědec v oboru biofyziky a biochemie, který je mezinárodně uznáván jako průkopník v oblasti biotechnologií. V letech 1973 až 1978 zastával funkci izraelského prezidenta. ", "tgt_summary": null, "id": 594524} {"src_title": "Státní barvy České republiky", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan VII. Palaiologos byl synem císaře Andronika IV. Palaiologoa a Keracy Bulharské, dcery bulharského cara Ivana Alexandera a jeho první choti Theodory Valašské. Když jeho otec Andronikos IV. uzurpoval trůn svého otce Jana V. v roce 1376, Jan (VII.) se stal spoluvládcem. V roce 1379 byli otec i syn svrženi a částečně oslepeni, ale Andronikos IV. si podržel svůj císařský status a byla mu Janem V. přidělena Selymbrie (Silivri) jako léno. Po smrti Andronika IV. pravděpodobně nastoupil Jan (VII.) na otcovo místo. 14. dubna 1390 vypudil Jan VII. svého děda Jana V. z trůnu a vládl pět měsíců, než byl Jan V. znovunastolen svým synem Manuelem II. s pomocí republiky Benátské. Jan VII. nalezl 17. září 1390 azyl u osmanského sultána Bajezida I.; sultán potvrdil Janovo právo na léno jeho otce v Selymbrii. Vztahy s Manuelem II. se posléze zlepšily, neboť jej mohl považovat za možného dědice byzantského trůnu (jeho vlastní synové nebyli v té době ještě na světě). Poté, co Bajezid I. roku 1399 zahájil obléhání Konstantinopole, které mělo trvat pět let, Manuel II. odjel hledat pomoc v západní Evropě a zanechal Jana VII., aby jako regent bránil město. Jan se chopil svých povinností dobře a doufal v zázrak. Sultán nabídl Janovi, aby se vzdal a že oplátkou ušetří obyvatelstvo města drancování. Jan se však statečně odmítl. Díky tomu byl konec byzantské říše oddálen o půl století. Kýžený zázrak nastal, když Bajezid byl poražen v červenci roku 1402 Tamerlánem v bitvě u Ankary. Porážka byla následována občanskou válkou v osmanském státě a osmanští princové se snažili o mír a spojenectví s byzantskou říší. Využívajíc dočasné slabosti říše Osmanů, uzavřel Jan VII. dohody, které Byzantincům zajišťovaly navrácení většiny Turky okupovaného evropského pobřeží Marmarského moře, navíc pak město Thessaloniki na pobřeží moře Egejského. (V Thessalonikách v době před dobytí Turky vládl právě Manuel II.) Po Manuelově návratu mu Jan VII. svědomitě předal zpět moc a bylo mu umožněno usadit se po zbytek svého života na odpočinek v Thessalonikách (mezi lety 1403 až 1408). Bylo mu též umožněno ponechat si císařský titul (\"basileos\"). Spoluvládcem v nám neznámém roce Jan učinil svého malého syna Andronika V., narozeného kolem roku 1400. Ten ale svého otce předešel a zemřel již roku 1407. Jan sám pak zemřel o rok později.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Se svou ženou Irene Gattilusio měl Jan VII. Palaiologos nejméně jednoho syna Andronika (V.) Palaiologa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan VII. Palaiologos, \"Iōannēs VII Palaiologos\"; 1370 - 22. září 1408) byl byzantský císař v pěti měsících roku 1390. ", "tgt_summary": null, "id": 189077} {"src_title": "Gertruda Sekaninová-Čakrtová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Je velká přibližně 30 cm, může ale dorůstat mnohem větších rozměrů. Na hřbetu je hnědá, zespoda šedá. Ocas je dlouhý a zploštělý, používaný při plování jako kormidlo. Poblíž pohlavních orgánů má žlázu, ze které vylučuje pižmo, proto se jí přezdívá i pižmovka.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Staví si nory ve březích, kde vyvádí až čtyřikrát ročně kolem 5 až 14 mláďat. Velmi dobře plave a obratně se i potápí pod vodní hladinu, kde pátrá po potravě, kterou nejčastěji tvoří malé ryby, vodní rostliny nebo měkkýši, někdy i mrkev, jablka a ořechy.", "section_level": 1}, {"title": "Zavlečení do Evropy a související potíže.", "content": "Ondatru pižmovou dovezl ze Severní Ameriky do Evropy v roce 1905 český šlechtic, hrabě Josef Jeroným Colloredo-Mannsfeld z rodu Colloredů (podle jiných zdrojů hrabě zakoupil několik párů u obchodníka se zvířaty). Ten ji vypustil na svém panství v Dobříši a několika dalších lokalitách, v důsledku čeho se tento rychle se množící savec takřka okamžitě rozmnožil a jako invazní druh posléze rozšířil na celé české území (kolem roku 1914), do celé Evropy a části Asie. Ondatry byly v Česku často loveny jako kožešinová zvířata a pro maso; později však bylo od těchto praktik upuštěno. Při jejím zavlečení do Evropy se (stejně jako u nutrie říční, rovněž zavlečené z Ameriky, tentokrát ale z její jižní části) předpokládalo, že nenadálé rozšíření do volné přírody způsobí značné problémy. Tato obava se později nepotvrdila, a proto ondatra pižmová na většině míst Evropy (kromě Británie a Skandinávského poloostrova) v podstatě zdomácněla a stala se běžnou součástí našich mokřadních ekosystémů.. Při přemnožení mohou však ondatry způsobit škody na hrázích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ondatra pižmová (\"Ondatra zibethicus\") je savec z čeledi křečkovitých. Do Evropy byl zavlečen ze Severní Ameriky počátkem 20. století. Jedná se o vodního savce, který obývá řeky, jezera i rybníky na celém území České republiky, kromě nejvyšších pohoří.", "tgt_summary": null, "id": 1031647} {"src_title": "Křovákovo zobrazení", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie a vývoj metody.", "content": "V roce 1910 britský fyzik Joseph John Thomson pozoroval emisi pozitivních iontů a neutrálních atomů z povrchu pevných látek vyvolanou bombardováním ionty. Vylepšená technologie vakuových pump ve čtyřicátých letech dvacátého století umožnila vyrobit první experimentální prototyp SIMS. Konstruktéry byli Herzog a Viehböck v roce 1949 na univerzitě ve Vídni. V šedesátých letech byly vyvinuty dvě SIMS aparatury nezávisle na sobě. Jedna z nich byla americký projekt pod vedením Liebel a Herzog, který byl sponzorován NASA, pro analýzu měsíčních útvarů. Druhý francouzsky projekt byl zahájen na univerzitě v Orsay R. Castaingem jako doktorandská práce G. Slodzianiho. Obě varianty přístroje byly později vyráběny, americký firmou GCA Corporation a francouzský firmou Cameca. Cameca se nachází v Paříži a je stále zapojena do výroby SIMS nástrojů ([www.cameca.fr]). Tyto první přístroje byly založeny na hmotnostním spektrometru využívající magnetické pole a jako primární paprsek iontů byl použit Argon. V sedmdesátých letech K. Wittmack and C. Magee vyvinuli novou verzi SIMS vybavenou kvadrupólovými hmotnostními analyzátory. Přibližně ve stejnou dobu A. Benninghoven uvedl metodu statické SIMS, kde je hustota primárních iontů tak malá, že jen nepatrný zlomek (obvykle 1%) povrchu svrchní vrstvy stačí pro úspěšnou povrchovou analýzu. Přístroje tohoto typu používají pulsně buzené primární zdroje iontů a 'time-of-flight' hmotnostní spektrometry. Poslední vývoj se zaměřuje na nové primární zdroje iontů jako je C 60 nebo shluk iontů zlata a bismutu.", "section_level": 1}, {"title": "Schéma přístroje a popis funkce.", "content": "Klasické SIMS zařízení se skládá z 1) iontového děla vytvářející primární paprsek iontů 2) iontové \"sloupcové\" dělo, zrychlující a směřující paprsek iontů na vzorek 3) komora o vysokém vakuu obsahující vzorek a sekundární čočky pro extrakci iontů 4) hmotnostní analyzátor separující jednotlivé ionty podle jejich poměru hmotnosti k náboji 5) ionty detekující jednotka.", "section_level": 1}, {"title": "Požadavky na vakuum.", "content": "SIMS vyžaduje vysoké vakuum s tlakem pod 10 Pascalů (zhruba 10 mbarů nebo Torrů). Toto je třeba zajistit, aby sekundární proud iontů nereagoval s plyny na pozadí (vzduchem) na jeho cestě k detektoru (tento požadavek tedy znamená volnou cestu) a také zabraňuje kontaminaci povrchu vzorku adsorpcí částic plynu v průběhu měření.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje primárních iontů.", "content": "Existují tři základní typy iontových děl. V prvním z nich jsou ionty z plynných prvků obvykle generovány plazmatem (Duoplasmatrons) nebo elektronovou ionizací například vzácných plynů (Ar, Xe), kyslíku (O, O). Tento typ paprsku je snadno ovladatelný a vytváří svazek iontů sice ne moc přesný, ale zato o vysoké energii. Druhým zdrojem ionizačního paprsku je používaný Cs proud iontů. Atomy cesia se vypařují přes porézní wolframovou ucpávku a ionizují se během odpařování. Je použitelný jak pro jemné zaměření, tak v režimu vysokého proudu (v závislosti na designu děla). Třetí, kapalné kovové iontové zdroje (liquid metal ion source (LMIG)), pracují s kovy nebo kovovými slitinami, které jsou kapalné při pokojové teplotě nebo lehce vyšší teplotě. Kapaliny kovů zahrnují wolframové hroty a emise iontů pod vlivem intenzivního elektrického pole. Zatímco zdroj z gallia je schopen pracovat s jednotlivými atomy gallia, nedávno vyvinuté zdroje pro zlato, indium a bismut umožňují použití slitiny, které sníží body tání dané látky. LMIG poskytují pevně zaměřitelné ionty nosníkového paprsku (<50nm) s mírnou intenzitou a je navíc jsou schopné generovat krátké impulsní svazky iontů. Jsou proto běžně používány ve statických SIMS zařízeních. Volba druhů iontových zdrojů a iontového děla závisí na požadovaném proudu (pulsní nebo souvislý), na požadovaných rozměrech primárního iontového paprsku a na vzorku, který má být analyzován. Kyslík jako primární proud iontů je často používán k vyšetření na elektropozitivních prvků kvůli zvýšení pravděpodobnosti vytváření pozitivních sekundárních iontů, zatímco proud primárních cesiových iontů je často využíván při testech elektronegativních prvků. Pro krátké impulsní svazky iontů ve statickém SIMS je pouze LMIG použitelné, ale často je v kombinaci s kyslíkovým nebo cesiovým dělem.", "section_level": 2}, {"title": "Analyzátory hmoty.", "content": "V závislosti na druhu použité SIMS metody jsou k dispozici tři typy analyzátorů: segmentový, kvadrupólový a \"time-of-flight\". Segmentový spektrometr ( sector field mass spectrometer) využívá kombinaci elektrostatického a magnetického analyzátoru k separaci sekundárních iontů podle poměru jejich váhy a náboje. Kvadrupólový analyzátor (quadrupole mass analyzer) filtruje ionty v rezonujícím elektrickém poli, kterým projdou jen předem určené látky. Time of flight analyzátor hmoty odděluje ionty bez unášivého pole jen podle jejich kinetické energie. Tento analyzátor vyžaduje sekundární iontové dělo a je jediný, který dokáže detekovat všechny sekundárně generované ionty navzájem v jeden okamžik. Tento typ je standardně využíván pro statické SIMS zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Detektory.", "content": "Po dopadu iontu na elektronovou násobičku se generuje lavina elektronů, která vytvoří pulz, který může být přímo detekován. Další typ detektoru je mikrokanálový detektor, který funguje na podobném principu jako předchozí detektor, ale s rozdílem, že zesílení je menší. Naopak je ale lepší laterální rozlišení detekovaných iontů. Většinou se předchozí detektory kombinují s CCD kamerou nebo fluorescenčně citlivým detektorem.", "section_level": 2}, {"title": "Limity detekce.", "content": "Většinu stopových prvků lze detekovat, když dosahují ve zkoumaném vzorku hustoty od 10 až 10 atomů na krychlový centimetr. Toto číslo je ale dosti závislé na použité metodě, typu primárního svazku, analyzovaném vzorku atd. Velikost \"odprášené\" části povrchu je závislá na velikosti proudu a rozměrech paprsku z primárního iontového děla. A to je zase závislé na použití zdroje iontů (Cs, O, Ga nebo skupiny Bi jako Bi).", "section_level": 1}, {"title": "Statická a dynamická SIMS.", "content": "V oborech zabývajících se analýzou povrchů je běžné rozdělení metody SIMS na statickou a dynamickou. Statická SIMS je spojena především s analýzou jednoatomárních vrstev na povrchu. K tomu se využívá pulzní iontové dělo a time of flight detektor hmoty. Na druhou stranu je dynamická SIMS zaměřena především an zkoumání objemu (má blízko k procesu odprašování látky). K tomu se využívá stejnosměrné primární iontové dělo a kvadrupólový analyzátor hmoty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hmotnostní spektrometrie sekundárních iontů,, zkráceně SIMS, je technika sloužící k analýze složení povrchů pevných látek a tenkých vrstev pomocí vyprašování povrchu bombardujícími ionty a shromažďováním (analyzováním) vyražených sekundárních iontů. Sekundární ionty emitované z povrchu materiálu pomocí \"vyprašovacího\" procesu se používají k analýze chemického složení materiálu. Tyto částice však představují jen malý zlomek částic emitovaných ze vzorku. Sekundární ionty se měří hmotnostním spektrometrem určující prvkové, izotopové, nebo molekulární složení povrchu. SIMS je jedna z nejcitlivějších analýz povrchů, která je schopna detekovat prvky, i když jsou přítomny řádově jen v nanometrových oblastech.", "tgt_summary": null, "id": 952170} {"src_title": "Travnatý dvorec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příklady emulátorů terminálu.", "content": "Existuje mnoho emulátorů nejrůznějších terminálů jako například VT100, VT220, VT320, IBM 3270/8/9/E, IBM 5250/3179, Data General D211, Hewlett Packard HP700/92, Sperry/Unisys 2000-series UTS60, Burroughs/Unisys A-series T27/TD830/ET1100, ADDS ViewPoint, Sun console, QNX, AT386, SCO-ANSI, SNI 97801, Televideo, Wyse 50/60. Naprogramovány byly také emulace existujících programů, jako například xterm a další konzolové terminály pro Linux a podobné systémy. Některé emulátory terminálů jednoduše odkazují na standard, který implementují, jako například ANSI. Tyto programy jsou dostupné pro mnoho platforem, jako je DOS a Unix včetně GUI prostředí, jako jsou Microsoft Windows a Mac OS X a vestavěné operační systému pro mobilní telefony, PDA a další průmyslový hardware. V systému Microsoft Windows poskytují vzdálený přístup programy HyperTerminal a telnet klient, které jsou přímou součástí systému. Populární jsou další programy, jako je například PuTTY, Inet/Winet, AlphaCom, Poderosa, Terminator, TigerTerm, TN3270 Plus, Ericom Software PowerTerm InterConnect, z/Scope Express VT, Tera Term, SwitchTermJ, SecureCRT a Access*One. Pro systémy Windows CE a Windows Mobile existují MochaSoft, MobileVT, Access*One and NaurTech. Pro DOS jsou ProComm, Qmodem, Telemate a Telix. Program Crosstalk běží v systému DOS i CP/M. Tak zvaný \"DOS box\" nebo \"Příkazový řádek\" je v Microsoft Windows ekvivalent lokálně připojeného terminálového okna (ve skutečnosti je to Win32 console). V systému Mac OS X je Terminal jako implicitní emulace terminálu pro lokální přístup. Také existuje několik programů třetích stran, jako například GLTerm, iTerm, MacTelnet a MacWise. Zterm je terminál pro vzdálený přístup. V systému X Window System je k dispozici mnoho různých emulátorů terminálu, které zajišťují lokální přístup, jako jsou například xterm, dtterm, Eterm, GNOME Terminal, Konsole, rxvt, mrxvt, wterm, SwitchTerm, TeemTalk a aterm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emulátor terminálu () je program, který emuluje „hloupý“ terminál uvnitř pokročilejšího zařízení nebo prostředí. Emulátor terminálu v grafickém uživatelském rozhraní se nazývá \"terminálové okno\" (). ", "tgt_summary": null, "id": 2051277} {"src_title": "Bipak", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Kniha je rozdělená na pět kapitol, které odpovídají pěti dnům, ve kterých se příběh odehrává. Slavný trumpetista Klíma se dozvídá od jednoho ze svých objektů záletů, Růženy, mladé a povrchní dívky, že s ním čeká dítě. Klíma, sžírán žárlivostí své milující ženy Kamily, kterou i on horoucně miluje, a své nevěry odůvodňuje právě svou nehynoucí láskou k ní, je nucen situaci řešit. Odjíždí do lázeňského městečka, kde Růženu svedl a tam jí předstírá svou lásku. Zároveň Růženu přemlouvá, aby si dítě nechala vzít, Klíma chce totiž trávit čas pouze s ní a dítě by jim to jen kazilo. Jakub, který se celý život cítí být ukřivďěnou obětí tehdejších politických procesů a chce nyní emigrovat, současně přijíždí do městečka, aby se zde rozloučil se svou schovankou Olgou a primářem gynekologie Škrétou. Ten zde léčí neplodné ženy a vynalezl nový způsob léčby – při vyšetření oplodní ženy svým semenem ve zkumavce – chce tak zajistit pokrok lidstva, do tohoto plánu chce zapojit i Jakuba. Olgu vytáčí, že se k ní Jakub chová stále s otcovskou péčí, chce, aby ji viděl jako ženu, a tak ho svede. Olze se také svěří s jedem, který mu kdysi vyrobil Škréta, jako poslední záchranu a aby mohl být vždy pánem situace. Při nešťastné náhodě v restauraci si Jakub vymění tabletu s tabletou Růženy, ale než se rozhodne, zdali podnikne potřebné kroky k záchraně, uvědomuje si, že se stal potenciálním vrahem. Růžena, přemluvená k potratu, se s tím svěřuje svému milenci Františkovi, který ji miluje, ale on je pro ni přítěží. František, který je přesvědčen, že dítě je jeho, Růženu rozčílí, a tak požije onen jed, místo tablety na uklidnění, a ta ji zabíjí. Za Klímou do lázní přijíždí ze žárlivosti jeho žena Kamila, když spolu odjíždí, Kamila, podnícená tím, že mu nemůže dokázat jeho nevěru, si poprvé uvědomuje, že na něj není tak vázaná a dokáže si představit, že jednou bude bez něj. Komičnost postav, jejich snaha si pořád něco dokazovat, potřeba neustále se vymanit svému osudu, přesahuje jindy tak tragickou záležitost, jako je smrt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valčík na rozloučenou je román Milana Kundery z roku 1972 napsaný v češtině. Pojednává o láskách a nenávistech mezi osmi postavami v československém lázeňském městečku během raných sedmdesátých let. Román byl poprvé vydán roku 1976 ve francouzském překladu (\"La valse aux adieux\", překlad François Kérel, Gallimard, Paris), v českém originále o tři roky později v exilovém nakladatelství '68 Publishers v Torontu. Definitivní autorizovaná verze vyšla francouzsky v nakladatelství Gallimard roku 1986.", "tgt_summary": null, "id": 551242} {"src_title": "Tomáš Ježek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Snímek začíná parodií na film \"Vymítač ďábla\", kdy je Megan Voorheesová (Natasha Lyonne) posedlá a dva kněží otec McFeely (James Woods) a otec Harris (Andy Richter) z ní musí démona dostat. Exorcismus nevychází, jak by měl, Megan začne urážet McFeelyho matku a on ji střelí do hlavy. O rok později jsou Cindy Campbellová, Brenda Meeksová, Ray Wilkins a Shorty Meeks (v tomto díle v češtině uváděn jako Čmoud) na univerzitě a snaží se žít nový život, ačkoli všichni v předchozím filmu zemřeli. Cindy a Brenda se seznámily s Alex Mondayovou (Tori Spelling), Ray, který si stále není jistý svou sexuální orientací, má dva nové přátele - Tommyho (James DeBello) a Buddyho (Christopher Masterson), Shorty je stále stejný \"vyhulenec\". Příběh začíná, když chce profesor Oldman (Tim Curry) spolu se svým asistentem na vozíčku Dwightem studovat duchy v domě na venkově. Studenty použijí jako návnadu. Jednou z nich je i Theo (Kathleen Robertson). Když na panství Cindy přijede, potká vulgárního papouška a správce Hansona (Chris Elliott), který má znetvořenou ruku. Po několika incidentech s nadpřirozenými obyvateli domu (Cindy bojovala s kocourem - panem Kittlesem; Ray znásilnil klauna na hraní po tom, co ho napadl; Shorty byl napaden přerostlým konopím, Alex měla pohlavní styk s duchem - Hughem Kaneem) studenti odhalí profesorovy plány a chtějí dům opustit. Profesor je zabit duchem, skupina chce zabít ducha bývalého majitele panství. Různě bloudí po panství a odhalují další záhady domu. Hanson je posedlý duchem, Cindy, Brenda a Theo parodují \"Charlieho andílky\" a bojují s ním. Na konci skupina použije Cindy jako návnadu do přístroje, který má ducha zničit. O dva měsíce později Cindy znovu potká Hansona na procházce s Buddym. Ten zmizí, Cindy začne ječet \"Ne!\", Hanson \"Ano!\". Hanson je poté sražen autem, které řídí Shorty, kterému se dostává orálního sexu od krásné ženy-ducha, Caroline Keneové, který zabil profesora (s pytlem přes hlavu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Scary Movie 2 je americká komedie, pokračování filmu \"Scary Movie\". Druhý díl paroduje především film Zámek Hrůzy (1999) a také filmy jako \"Vymítač ďábla\", \"Harry Potter\", \"Muž bez stínu\", \"Osvícení\", \"Poltergeist\", \"Hannibal\", \"Charlieho andílci\", \"Rocky\", \"Noční můra v Elm Street\", \"Terminátor\", \"Něco na té Mary je\", \"Hele vole, kde mám káru?\" a další.", "tgt_summary": null, "id": 1454362} {"src_title": "Jaroslav Kubera", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Nové bezpečnostní opatření.", "content": "Příčinou katastrofy raketoplánu Challenger byly motory SRB, proto se tyto motory dočkaly velkého množství vylepšení. Bylo provedeno 155 konstrukčních změn – vylepšení konstrukce zápalníků pohonných hmot, zlepšená konstrukce trysek. Těsnící proužky mezi jednotlivými segmenty motoru, které byly přímou příčinou havárie, získaly robustnější konstrukci. Jejich počet vzrostl na tři oproti předchozím dvěma. Změny se nevyhnula ani vnější palivová nádrž ET, na niž technici vykonali 8 vylepšení a vlastní raketoplán, kde proběhlo až 220 konstrukčních úprav. Přibyl nový nouzový východ a nová možnost úniku posádky z lodi pomocí teleskopické tyče. Upraveny byly také startovací komplexy. Došlo ke zpřísnění opatření na přípravu a provoz raketoplánů. Počet podmínek, které musely před startem vyhovovat, přesáhl 2500. Následkem těchto úprav klesla nosnost raketoplánu na 22 700 kg z předešlých 29 500 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na start.", "content": "Orbiter Discovery byl 21. června přemístěn do raketové montážní haly VAB, kde ho připojili k vnější palivové nádrži ET, která byla zase spojena s pomocnými motory SRB. Už kompletně smontovaná startovací sestava se 4. července přemístila na startovací rampu 39-B. To byla stejná rampa, z které před více než dvěma lety odstartoval Challenger na svoji poslední misi. 26. srpna bylo zahájeno odpočítávání. V jeho průběhu se vyskytlo neplánované prodloužení v čase T-3h. Kromě toho ale odpočítávání probíhalo hladce a tak v čase T-9 min mohl dát Robert B. Sieck, ředitel startovních příprav, povel ke startu. V rámci zvýšení bezpečnosti byly na mysu Canaveral během startu v pohotovosti tři helikoptéry typu Sikorsky HH-3. Ty měly poskytnout pomoc posádce raketoplánu v případě, že by musela opustit jeho palubu a přistát pomocí padáků v Atlantiku blízko pobřeží. O 180 km dále hlídkovala loď \"Tahoma\", patřící pobřežní stráži (US Coast Guard), na širém moři byla připravena vrtulníková fregata USS Flatley a 360 km od místa startu kroužilo hlídkové letadlo Lockheed HC-130 národní letecké gardy (Air National Guard).", "section_level": 1}, {"title": "Problémy před startem.", "content": "11. července začalo tankování paliva pro orbitální motory OMS a manévrovací motory RCS. 15. července si jeden technik všiml zápachu okysličovadla v blízkosti levého zadního modulu RCS. Po šestihodinovém pátraní bylo lokalizováno místo, odkud chemikálie unikala. V srpnu byla netěsnost zalita tmelem ze silikonového kaučuku, grafitu a skelných vláken. Problém také nastal s netěsností na pozemním potrubí, které přivádí kapalný vodík do nádrže ET. Rovněž nastaly problémy se zkouškami hlavních motorů raketoplánu SSME. Přepouštěcí ventil na motoru č. 2 se uzavíral příliš pomalu, proto palubní počítač zastavil zkoušku probíhající 4. srpna jen necelou sekundu před zážehem. Vadný ventil byl vyměněn a další zkouška už proběhla bez problémů.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Raketoplán odstartoval 29. září v 15.37.00 UT. V čase T+2 minuty a 2 sekundy při rychlosti přibližně Mach 4 vyhořelo palivo v motorech SRB, které byly po dvou sekundách odhozeny. Discovery pokračoval v letu po o mnoho strmější dráze než při předcházejících misích, aby se v případě poruchy jednoho z motorů SSME zvýšila šance navedení na nouzovou oběžnou dráhu. V čase T+513 byly po postupném snižování tahu hlavní motory SSME vypnuty. Discovery se ocitl na dráze 65-290 km se sklonem 28,5° k rovníku. O 20 sekund později byla odhozena nádrž ET, která zanikla v atmosféře. Na oběžnou dráhu se raketoplán dostal přibližně v T+40 minut zážehem orbitálních motorů OMS, které jeho rychlost zvýšily o 68 m/s. Operační dráha byla téměř kruhová s průměrnou výškou 296 km. Po otevření dveří do nákladového prostoru posádka nejdříve otestovala systémy družice TDRS-C. V čase T+6 h 30 minut ji vypustila pod 60° uhlem. Družice i s urychlovacím stupněm IUS se zpočátku pohybovala díky impulzu, který jí udělil pružinový mechanizmus. Později, když byl raketoplán v dostatečné vzdálenosti, tedy asi o půl oběhu, se zažehl motor prvního stupně rakety IUS, jenž dostal družici na přechodovou dráhu. Následující den prostřednictvím druhého stupně vystoupala družice na geostacionární dráhu nad tichomořskou republiku Kiribati. U družice nastaly problémy s nosníky parabolických antén, Discovery měl také problém se zablokováním parabolické antény pro pásmo Ku. Dalším problémem byla záložní povelová linka k hydraulice jednoho z motorů OMS, avšak hlavní systém pracoval bez závad. Třetí závažný problém představoval zablokovaný výparník vody ledem. Aby se zabránilo dalšímu zamrzávání, musela být na palubě raketoplánu udržovaná teplota v rozsahu 27-28 °C. Led posádka odstranila propláchnutím výparníku třemi dávkami vody několik hodin před návratem. Zbytek času zůstávající do přistání posádka věnovala hlavně fotografování zemského povrchu. Nelson se věnoval 60 vzorkům proteinů krystalizovaných v automatickém zařízení ve stavu beztíže. Mezi vzorky byla i bílkovina izolovaná z viru HIV, jejíchž zkoumání je důležité pro boj s chorobou AIDS. 3. října se Discovery vrátil do zemské atmosféry. Po natočení do polohy motory napřed proběhl 170-sekundový zážeh motorů OMS. Ty snížily rychlost stroje. Raketoplán vstoupil do atmosféry nad Tichým oceánem ve výšce 121 km, asi 7600 km od místa přistání. Discovery dosedl na dráhu 17 základny Edwards AFB rychlostí 370 km/h v 11.37 EDT (16.37.18 UT).", "section_level": 1}], "src_summary": "STS-26 byla mise amerického raketoplánu Discovery. Cílem mise bylo obnovení letů, které byly pozastaveny po havárii raketoplánu Challenger a vypuštění družice TDRS-C s urychlovací dvojstupňovou raketou IUS. Tato družice zajišťuje spojení raketoplánů s řídícím střediskem.", "tgt_summary": null, "id": 166200} {"src_title": "Jan Dusík", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Velikost.", "content": "Kamarasauři sice nedosahovali délky diplodoků (maximálně asi 18 až 23 metrů), ale vážili podstatně více, až kolem 47 tun. Existují také fosílie patrně ještě větších jedinců, kolem 25 metrů dlouhých. Byla však objevena také kostra mláděte, dlouhá jen 12,2 metru. Druh \"C. lewisi\" dosahoval délky 13 metrů a hmotnosti 10 000 kg, druh \"C. grandis\" délky 14 metrů a hmotnosti 13 000 kg, druh \"C. lentus\" délky 15 metrů a hmotnosti 15 000 kg a největší \"C. supremus\" délky 18 metrů a hmotnosti kolem 23 000 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie a objevy.", "content": "Kamarasauři pravděpodobně žili v malých stádech. Jejich fosilie pocházejí z pozdní jury, období před zhruba 155 až 145 miliony let. Tito masivní dinosauři patří k objevům spojeným s obdobím tzv. Války o kosti na konci 19. století. Některé druhy tohoto rodu mohou být ve skutečnosti samostatnými platnými taxony s vlastním rodovým jménem. To je případ druhu \"Cathetosaurus lewisi\", který je od roku 2013 považován za samostatný rod kamarasauridního sauropoda.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "\"Camarasaurus\" patřil k robustně stavěným sauropodům, kteří neměli oproti například diplodokidům příliš dlouhý krk a ocas. Charakteristické pro ně byly čtyři sloupovité končetiny, mohutné tělo a dlouhý krk i ocas. Hlava byla charakteristicky vysoká a krátká.", "section_level": 1}, {"title": "Migrace.", "content": "Vědecká studie z roku 2011 dokazuje, že tito dinosauři podstupovali sezónní migrace na vzdálenost asi 300 kilometrů. Prokázala to izotopová analýza jejich fosilních zubů. Fosilie tohoto rodu byly objeveny také na území státu Montana, tedy mnohem severněji, než se předpokládalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Camarasaurus (z latinského \"camara\" - dutina, kamarasaurus měl totiž v obratlích velké dutiny) byl rodem obřích čtyřnohých býložravých dinosaurů. Tento rod představuje nejrozšířenější ze sauropodů, kteří obývali v době před 150 miliony let Severní Ameriku.", "tgt_summary": null, "id": 768642} {"src_title": "Chcete být milionářem?", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V kostele probíhá pohřeb Homerovy manželky z Las Vegas, kterou si vzal v dílu \"Ať žije Flanders\". Bart ztropí neplechu a jeho rodiče ho vezmou za psychiatrem. Ten jim poradí, ať mu koupí bicí soupravu, aby mohl zaměřit svou energii. Bart ale bubnuje i v noci, a tak Homer ani Marge nemůžou spát. Líza ho vezme na Jazzovou sešlost do dětského klubu Pohoda, aby si mohli odpočinout. Tam si Barta všimnou dva jazzmeni Tyčka a Kulička a vyzvou ho, aby si s nimi zahrál. Líza je zklamaná, protože to byl její sen. Bartovi dají přezdívku \"TikTak\", protože bicí mu šlapou jako hodiny. Líza si stěžuje, že také chce přezdívku. Oni zvolí \"Těžká doba\", protože to s ní mají těžké. Po týdnu už je Bart známý po celém městě. Marge chce Lízu rozveselit, tak ji vezme do útulku, aby si vybrala štěňátko. Tam si vybírá mezi starým, nemocným psem a mladým, hezkým psem. Zvolí si mladého, ale v noci ji ve snu navštíví ten starý. Ona se druhý den vrátí do útulku a vezme si ho také. Navíc si vezme ještě jednoho psa a ptáčka. Cestou domů se k ní přidá mnoho dalších zvířat, včetně cirkusového slona a medvěda. Doma je zavře na půdě. Při večeři dělají zvířata rámus, tak se tam jde Líza podívat a najde tam Barta s Tyčkou a Kuličkou, jak tam kouří trávu. Bartovi se do ruky zakousne tygr. V nemocnici mu doktor sdělí, že s bubnováním je konec. Potřeboval by artroskopickou reaktivaci urálního nervu, ale stojí 170 tisíc dolarů. Jazzmani Tyčka a Kulička se rozhodnou uspořádat benefiční koncert, aby vydělali peníze na operaci pro Barta. Zvířata, která Líza zachránila, chtějí utratit. Bart s ní soucítí a na konci benefičního koncertu vydělané peníze věnuje Líze na stavbu \"Domova Lízy Simpsonové pro opuštěná zvířata\". Líza mu děkuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "O jazzu a jiné zvířeně (anglicky \"Jazzy and the Pussycats\") je 2. díl 18. řady amerického animovaného seriálu \"Simpsonovi\". Premiéru v USA měl 17. září 2006. Scénář napsal Matt Warburton.", "tgt_summary": null, "id": 1194345} {"src_title": "Pythagorova věta o energii", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Vědecké pojmenování křídlatky sachalinské (\"Reynoutria sachalinensis\") se po důkladných studiích příbuzenských vztahů mezi jednotlivými rostlinnými taxony změnilo. Byl zrušen rod křídlatka (\"Reynoutria\") a křídlatky byly začleněny do rodu opletka (\"Fallopia\"). Křídlatka sachalinská tak získala nové vědecké jméno opletka sachalinská (\"Fallopia sachalinensis\"). V současností česká odborná veřejnost vesměs ze setrvačnosti používá binomické jméno (\"Reynoutria sachalinensis\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Pochází ze severovýchodu Asie, z ostrovů náležející Ruské federaci Sachalinu a Kuril a dále z ostrovů Japonska Hokkaidó a Honšú. Roste tam na březích potoků a řek na písčitých půdách, všeobecně má tento druh rád vlhké prostředí. Rostlina se do Evropy dostala prvně roku 1860, kdy byla dovezená ze Sachalinu do botanické zahrady v Petrohradu. Odkud se jako okrasná rostlina, vhodná do parků a zahrad, začala rozšiřovat až se vymknula kontrole a unikla do volné přírody. Tam nemá přirozených nepřátel a dobře prosperuje. V současností se vyskytuje v řadě zemí Evropy, v Severní Americe, Austrálii i na Novém Zélandu. V České republice byla jako volně rostoucí rostlina poprvé nalezena roku 1921, období mohutného rozšiřování nastalo až po 2. světové válce. Nyní roste roztroušeně po celé republice od nížin až do podhůří, nejvíce jsou zasaženy území pod Jeseníky, oblasti Broumovska, Mladoboleslavska a Děčínska. Úspěšně se rozšiřuje na vlhké okraje vodních toků kde vytváří husté břehové porosty, do příkopů okolo cest, opuštěných zahrad, na rumiště i do bezprostřední blízkosti lidských sídel.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to vytrvalá rostlina se silnými, dlouhými bohatě větvenými podzemními oddenky sahající hluboko do půdy (70 až 100 cm). Z oddenků vyrůstají duté, slabě rýhované nebo hladké článkovité stonky které bývají vysoké od 1,5 do 3 m, ve výživné a vlhké půdě vyrůstají až 4 m vysoké. Přímé, poměrně křehké stonky oválného průřezu se v horní části větví. Celokrajné listy s řapíky dlouhými 2 až 4 (5) cm obrůstají stonky střídavě, na lícní straně jsou zbarveny zeleně až tmavozeleně a na rubu šedozeleně. Jejich měkké čepele, vyvolávající dojem zvadnutých listů, jsou podlouhlé vejčité, na délku měří 20 až 35 (40) cm, na šířku 20 až 25 (30) cm, na rubu jsou roztroušeně dlouze chlupaté. Na bázi jsou hluboce srdčité, na konci tupě špičaté až zaokrouhlené, žilnatinu mají nevystouplou. Je dvoudomá, samičí rostliny mají v květech 3 funkční čnělky s bliznami a samčí 8 tyčinek s prašníky. Latnaté květenství je tvořena hustými lichoklasy dlouhými 2 až 4 (6) cm. Větvičky květenství jsou vždy vzpřímené, nejdelší jsou o 1 až 2 cm delší než řapík listu a zasahují asi do čtvrtiny délky listové čepele. Pětičetné květy rozkvétající od července do září jsou drobné s nerozlišeným okvětím barvy zelenobílé až nažloutlé. Neopadavé okvětní lístky 1,5 až 2 mm široké jsou pozvolna zúžené, na stopce plodu výrazně sbíhavé. Plodem je lesklá trojhranná nažka, asi 3 mm dlouhá, tmavohnědě zbarvená.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V sekundárním areálu výskytu se křídlatka sachalinská, obdobně jako ostatní druhy, rozšiřuje na nová místa převážně regenerací úlomků oddenků. K rozmnožování semeny dochází zřídka, semenáčky se nacházejí výjimečně. Z toho vychází, že pokud nový klon vzniklý generativním rozmnožováním prokáže schopnost zdárného růstu na novém místě, jsou jeho \"správné\" vlastnosti zafixovány dalším vegetativním rozmnožováním do přilehlého okolí. Kousky oddenků odnesené velkou vodou z břehů vodních toků nebo odvlečené při zpracování půdy po polí většinou na novém místě vyklíčí. Regenerační schopnost oddenků u křídlatky sachalinské je okolo 75 %, ze všech křídlatek nejmenší.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Škodlivost.", "content": "Křídlatka sachalinská je, stejně jako ostatní druhy křídlatky, považována za invazivní rostlinu která se velmi rychle šíří a místech svého výskytu zcela hubí původní rostlinstvo, produkuje alelopatické látky nepříznivě ovlivňující růst jiných rostlin. Navíc velikým množstvím opadaného listi výrazně pozměňuje pH, strukturu a provzdušňování půdy, zhoršuje podmínky k životu i rozmnožování na půdě závislých živočichů např. členovců a následně jejich větších predátorů. Je velice odolná proti vymrzání, případné jarní omrznutí velice rychle nahrazuje novými pupeny rašícími z hustých oddenků. Proto se na mnoha místech, nejen v České republice, přistoupilo k její chemické a mechanické likvidaci. Je to velice obtížné, i po chemickém postřiku příští rok často znovu vyrůstá. V porovnání s ostatními druhy je křídlatka sachalinská ale nejchoulostivější.", "section_level": 2}, {"title": "Užitečnost.", "content": "Provádějí se pokusy využívat ji jako energetickou plodinu. Na uměle založených plantážích ročně dodá z 1 ha okolo 30 tun suché hmoty, při průměrné výhřevnosti 17,2 GJ/t.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámka.", "content": "Křížením mezi křídlatkou japonskou a křídlatkou sachalinskou vznikl dále se generativně nemnožící hybridní druh křídlatka česká (\"Reynoutria × bohemica\"), která je obzvláště rozpínavá a proti mechanické i chemické likvidaci nejodolnější. Dokonce ze stanovišť, kde se vyskytuje společně s rodiči, je vytlačuje. VÚZT, Energetické rostliny", "section_level": 1}], "src_summary": "Křídlatka sachalinská (\"Reynoutria sachalinensis\"), také opletka sachalinská, je druh rodu křídlatka. Tato statná, vytrvalá, rychle se rozrůstající rostlina dosahuje výšky okolo 3 metrů a vytváří těžko prostupné porosty. Křídlatka sachalinská náleží v Česku mezi invazní rostliny.", "tgt_summary": null, "id": 1176468} {"src_title": "Michael Fincke", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Alžběta se narodila někdy v letech 1239/40 jako dcera Kuthena (Kötena), chána pohanských kočovných Kumánů, a jeho ruské manželky neznámého jména, původem z Haliče. Roku 1238 Kuthen vedl kumánské klany na území Uherského království, protože Kumáni museli ustoupit před tlakem mongolských hord. Uherský král Béla IV. poskytl Kuthenovu lidu azyl ve stepi mezi Dunajem a Tisou, a to pod podmínkou opuštění původního pohanského šamanismu, přestupu ke křesťanství (katolictví) a věrnosti uherským králům. Tato dohoda byla nejspíš zpečetěna zasnoubením Alžběty a Štěpána, nejstaršího syna Bély IV. Štěpán byl tehdy ještě nemluvně a Alžběta zřejmě byla o něco málo starší než její budoucí manžel. V roce 1241 však začala mongolská invaze do Evropy a Uhersko bylo jedním z jejích hlavních cílů. Kuthen byl zavražděn uherskou šlechtou, která se obávala, že zradí svou novou vlast a zběhne na opačnou stranu. Béla IV. a uherské oddíly utrpěli v dubnu téhož roku strašlivou porážku v bitvě na řece Slané, přičemž král stěží zachránil svůj život a musel utéci do sousedního Rakouského vévodství (a později do přímořského Chorvatska). Mongolští vojevůdci Batú a Subutaj pokračovali v dobývání celých Uher, ovšem koncem roku je zastihla zpráva o smrti velkého chána Ögedeje a ustavení jeho vdovy, chánky Töregene prozatímní regentkou. Batú se rozhodl vrátit na volbu dalšího vládce, odvolal invazi a mongolské hordy se následně stáhly ze střední Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Uherská princezna.", "content": "Béla IV. začal znovu budovat svou moc a opravovat zničenou zemi. Kuthen byl sice mrtvý, ale jeho dcera byla zachráněna a její zasnoubení s princem Štěpánem bylo evidentně stále bráno za platné. Alžběta v zájmu svého sňatku, který se uskutečnil v roce 1253, přijala katolictví. Ženichovi bylo dvanáct let a nevěsta mu byla věkem blízko. V roce 1262 Štěpán získal od otce za podporu ve válce proti českému králi Přemyslu Otakarovi II. (kterou ovšem Béla prohrál) některá území. Štěpán byl korunován mladším králem a prakticky svému území vládl jako samostatnému království, včetně toho, že někdy vedl zahraniční politiku odporující té otcově.", "section_level": 1}, {"title": "Královna.", "content": "Béla IV. zemřel v roce 1270 a Štěpán se stal jeho nástupcem. Dál vedl jakousi válku s Přemyslem Otakarem, která nakonec skončila smírem, vyznívajícím úspěšněji pro Štěpána. Nový král ovšem nevládl dlouho a zemřel už roku 1272. Alžběta se stala regentkou za svého desetiletého syna Ladislava. Její regentství trvalo do roku 1277, během něj proběhla palácová revoluce i občanská válka. Alžbětina výchova syna založila na budoucí problémy. Ladislav (László), zvaný po matce „Kumán“ (Kun) měl nejraději společnost svých kočovných, stále ještě pohanských Kumánů a jejich (z hlediska evropské společnosti) divoké zvyky. Nosil u dvora kumánské oblečení, obklopoval se kumánskými konkubínami a silně zanedbával správu státu. To všechno vyvolávalo nelibost uherské šlechty. Ladislav byl nakonec v červenci 1290 zavražděn a vládu získal jeho vzdálený strýc Ondřej III., který posléze zůstal posledním Arpádovcem v přímé mužské linii. Zdá se, že v této době zemřela i Alžběta, neboť od nástupu Ondřeje III. už o ní nejsou zmínky. Podle tradice tedy Alžběta zemřela také v roce 1290.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Kumánská či Alžběta Kumánka (1239/1240 – 1290) byla manželka Štěpána V. Uherského, v letech 1270–72 uherská královna a pak do roku 1277 regentka.", "tgt_summary": null, "id": 1297506} {"src_title": "Vytautas Vičiulis", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o velké centrum plaveckých sportů, které zahrnuje krytý bazén 50 metrů se skokanskou věží a dva venkovní bazény, z toho jeden 50 metrů dlouhý, druhý se skokanskou věží 33 metrů dlouhý. Oba padesátimetrové bazény mají osm plaveckých drah a rozměrově by vyhovovaly možnosti pořádat zde olympijské hry. Praha totiž tehdy pomýšlela kandidovat jako pořadatelské město olympijských her v roce 1980. Menší venkovní bazén je určen pro vodní pólo. Teplota v bazénech nikdy neklesá pod 26 stupňů Celsia, za den se voda v bazénu o objemu 2,5 tisíce kubíků vymění až pětkrát, vypouští se jednou ročně. Budova u venkovních bazénů slouží jako tribuna pro 5 000 sedících. Nachází se zde i velký tobogán, relaxační bazén s tryskami a vodním hřibem, dětské brouzdaliště, sauny, solária, fitness apod.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stavba začala na podzim 1959 v bývalém Podolském vápencovém lomu, který po ukončení těžby vápence sloužil jakožto provizorní skládka popela a stavebního odpadu, v jeho areálu se nachází přírodní památka Podolský profil. Do provozu byl uveden v roce 1965. Autorem stavby Plaveckého stadionu v Podolí je významný český architekt Richard Podzemný. Stavba přišla na 48 milionů korun. Od poloviny 80. let je plavecký areál spojen potrubím s nedalekou Českou televizí na Kavčích horách. Tam studenou vodu z Podolí využívají k chlazení studií, teplou poté zpět v Podolí na ohřívání bazénů. Na stadionu je pravidelně pořádáno letní Mistrovství republiky v plavání a v roce 1997 se zde konalo Mistrovství Evropy v plavání a skocích do vody. V červenci 2009 stadion hostil Mistrovství Evropy juniorů v plavání. V současnosti navštěvuje areál průměrně asi 2500 návštěvníků denně, tedy zhruba milion za rok. Nejvíce lidí přišlo v roce 1973, okolo 2,3 milionu návštěvníků za rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plavecký stadion Podolí v Praze 4 je velké pražské sportovní a rekreační zařízení ČSTV, které se nachází v jižní části hlavního města Prahy při pravém břehu řeky Vltavy v pražské čtvrti Podolí v bývalém Podolském lomu, bezprostředně pod Kavčími horami, nedaleko od Podolské vodárny u Veslařského ostrova.", "tgt_summary": null, "id": 1325831} {"src_title": "White Sands Space Harbor", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mistrovství světa v Nagoji.", "content": "Světový šampionát ve stolním tenisu (pingpongu), jež se konal v únoru 1971 v Nagoji, byl po několika letech prvním, kterého se zúčastnila také reprezentace ČLR. Během tohoto šampionátu došlo k nečekanému kontaktu reprezentantů obou zemí, a to když jeden z amerických hráčů, Glenn Cowan, omylem při cestě z tréninku nastoupil do autobusu čínské reprezentace. Tam se k němu většina Číňanů chovala odměřeně, jelikož v Číně předtím byly slogany hlásající pád amerického imperialismu běžné a v lidech pěstovaly představu USA jakožto nepřítele. I přesto se nakonec čínský hráč Čuang Ce-tung dal s Američanem do řeči. Potřásli si rukou a vyměnili si dárky. Nedlouho na to byl americký tým pozván do Pekingu. Pozvání přijal a stal se tak první americkou delegací v ČLR od nástupu Mao Ce-tunga k moci v roce 1949. K prvnímu kontaktu mezi ČLR a USA tak nedošlo na politickém poli, ale na poli sportovním, což oběma zemím vyhovovalo. Americký prezident Richard Nixon se již dříve vyjádřil, že by bylo na místě vztahy s ČLR normalizovat, ovšem kontakt na diplomatické úrovni byl oběma stranami považován za nemožný. Pokud by se Mao rozhodl k přímému kontaktování USA, zničili by ho levicoví radikálové v jeho straně, zatímco Nixon by byl podle republikánského práva obviněn z vlastizrady. Nixon se společně s poradcem pro otázky národní bezpečnosti Henrym Kissingerem domníval, že oteplení vztahů s Čínou uspíší řešení krize v Indočíně a zlepší vyjednávací pozici Spojených států ve vztahu k Sovětskému svazu. USA proto omezily embargo na obchod s Čínou.", "section_level": 1}, {"title": "Diplomatické kontakty.", "content": "První diplomatická návštěva se odehrála v tajnosti v červenci 1971. Henry Kissinger tehdy během své návštěvy v Pákistánu s tím, že se necítí dobře, požádal o pár dní odpočinku, načež mu tamní prezident ochotně nabídl k tomuto účelu své horské sídlo. Kissinger se však neodebral tam, nýbrž na letiště odkud dorazil do Pekingu, kde jednal s čínským premiérem Čou En-laiem. Jednání se týkalo Tchaj-wanu, Vietnamu a zamýšlené návštěvy prezidenta Nixona a trvalo 17 hodin. Následně byl Nixon oficiálně pozván, aby před květnem 1972 přijel do Pekingu. To americký prezident s radostí přijal a americké veřejnosti své rozhodnutí zdůvodnil tím, že trvalý mír je bez účasti ČLR a jejího početného lidu nemyslitelný. Podruhé navštívil Kissinger Peking v říjnu téhož roku. Jednání tentokrát trvalo 40 hodin a vztahovalo se především k přípravě komuniké, jež mělo být podepsáno prezidentem Nixonem při jeho návštěvě. Kritickým bodem jednání se ukázal být Tchaj-wan. Obě strany se nakonec shodly na tvrzení, že Číňané na obou stranách úžiny tvrdí, že je jen jedna Čína. Po těchto jednáních USA podpořily návrh na vstup ČLR do OSN, což vynutilo odchod zástupců Čínské republiky na Tchaj-wanu a přimělo vlády mnohých zemí diplomaticky uznat vládu v Pekingu a tedy přerušit kontakty s vládou v Tchaj-peji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pingpongová diplomacie () je termín označující proces normalizace vztahů mezi Spojenými státy americkými a Čínskou lidovou republikou na počátku 70. let 20. století. Impulsem k ní se stalo nečekané setkání amerických a čínských reprezentantů během mistrovství světa ve stolním tenisu v Nagoji roku 1971.", "tgt_summary": null, "id": 1254689} {"src_title": "Fakulta informačních technologií ČVUT", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Režijní kariéra.", "content": "Po skončení 2. světové války začínal svoji uměleckou dráhu v Miláně jakožto herec drobných rolí, dokud si jej nevybral za asistenta italský režisér Luchino Visconti. U něj nejprve vytvářel výpravy, později působil jako jeho asistent. Samostatné divadelní režii se začal věnovat již od roku 1950 a to jak v činohře tak i v operním repertoáru. Brzy se vypracoval na divadelního režiséra. Na počátku 60. let 20. století jako divadelní režisér hostoval v Londýně či v New Yorku, stal se z něj také inscenátor děl Williama Shakespeara. Ačkoliv s filmem spolupracoval již od roku 1958, filmové tvorbě se začal naplno věnovat až v polovině 60. let. V roce 1967 natočil první velkou filmovou adaptaci díla Williama Shakespeara \"Zkrocení zlé ženy\" s Liz Taylorovou v hlavní roli. O rok později následovala filmová adaptace Shakespearovy hry \"Romeo a Julie\" s mladými herci Leonardem Whitingem a Olivií Husseyovou v hlavní roli, jež získala dva Oscary z celkových čtyř nominací. V tomto filmovém díle vystoupili i britští herci Laurence Olivier či Michael York. V roce 1972 natočil film s náboženskou tematikou \"Bratr Slunce, sestra Luna\" o sv. Františkovi z Asissi. Následoval rozsáhlý televizní seriál s křesťanskou náboženskou tématikou \"Ježíš Nazaretský\". K shakespearovské tematice se vrátil na konci 80. let, kdy v roce 1985 vytvořil filmovou adaptaci hry \"Otello\" a v roce 1989 další filmovou verzi nejznámější divadelní hry Williama Shakespeara \"Hamlet\".", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1996 Zeffirelli provedl coming out, jímž se přihlásil k homosexuální orientaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franco Zeffirelli, rodným jménem Gianfranco Corsi (12. února 1923, Florencie, Itálie – 15. června 2019, Řím, Itálie), byl italský herec a režisér. Světově proslul zejména filmovými a televizními adaptacemi klasických divadelních her i oper. ", "tgt_summary": null, "id": 1372792} {"src_title": "Zahraniční vztahy Izraele", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Trident, původně keltská osada, přešla v roce 24 př. n. l. do římských rukou (\"Tridentum\") a byla od 2. století římskou kolonií. Za Langobardského království byl Trident v letech 568–574 centrem jednoho z vévodství (dukátů), když již od 4. století byl sídlem biskupa. Za Karla Velikého bylo území připojeno k Franské říši a později tvořilo součást Římsko-německé říše. V roce 952 připadl Bavorsku jako součást Veronského markrabství. Císař Konrád II. povýšil Tridentsko roku 1027 na knížectví a zároveň svěřil biskupům světskou pravomoc. Knížata-biskupové byli členy říšského knížecího kolegia disponujícími virilním hlasem. V následujících stoletích význam i územní rozsah Tridentska rostl a postupně zaujímalo většinu jižního Tyrolska. Znakem tridentského knížectví a biskupství se stala svatováclavská orlice, udělená roku 1339 českým králem Janem Lucemburským. V letech 1543–1563 tu probíhal významný tridentský koncil, který dal rozhodující impuls protireformaci. Po Napoleonově vpádu do Itálie bylo roku 1803 území sekularizováno a připojeno k Rakousku, po jeho porážce roku 1805 k Bavorsku a po místním povstání roku 1809 k Italskému království. Vídeňským kongresem (1814–1815) bylo Tridendsko znovu připojeno k Rakousku (město mělo zvláštní statut). Na sklonku první světové války bylo Tridentsko (též Tridentské Benátsko, Jižní Tyrolsko, Horní Adiže – o rozloze 8 961 km2) obsazeno roku 1918 Itálií a na základě Saintgermainské mírové smlouvy (1919) s Rakouskem se stalo její součástí (dnes součást autonomního Tridentsko-Horní Adiže). Toto území pak bylo oblastí prakticky trvalého italsko-rakouského napětí a německy mluvící většina obyvatelstva dlouho projevovala separatistické tendence. Teprve roku 1971 došlo k dohodě a poskytnutí široké jazykové a kulturní autonomie.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Seznam tridentských biskupů a arcibiskupů", "section_level": 1}], "src_summary": "Tridentské knížecí biskupství bylo ve středověku a raném novověku území pod světskou mocí tridentského biskupa, součást Svaté říše římské; dnes jde o historické území Tridentsko (ital. \"Trentino\", něm. \"Trient\" i \"Triént\", lat. \"Tridentum\") v severní Itálii, nazvané podle města Trident a regionálně náležející k Jižnímu Tyrolsku.", "tgt_summary": null, "id": 1695875} {"src_title": "Fred Zinn", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Raná léta.", "content": "Johann Nikolaus Dreyse se narodil jako syn zámečnického mistra Johanna Christiana Dreyseho a Susanny Catheriny Dreyseové (roz. Fleischmannové). Školní léta (1794 – 1802) strávil v Sömmerdě a v letech 1802-1806 se zde vyučil zámečníkem. Roku 1806 odešel na zkušenou, pracoval mimo jiné v Altenburgu a v Drážďanech jako zámečník. V roce 1809 přijel do Paříže, kde se v dílně švýcarského puškaře Samuela Johannese Paulyho podílel na vývoji pušky zadovky. Paulyho zadovka měla odklopný závěr, který však byl komplikovaný a náchylný k poruchám. Z této konstrukce Dreyse později čerpal inspiraci pro svou práci. Po pádu Paříže a jejím obsazení spojenci, odjel Pauly 5. 4. 1814 do Londýna a Dreyse se vrátil do Sömmerdy, kde začal pracovat v otcově dílně, a kde také složil své mistrovské zkoušky. Po otcově smrti v roce 1815 převzal jeho zámečnictví a roku 1821 založil se společníkem, kupcem Cronbieglem, železářství „\"Dreyse & Cronbiegel-Collenbusch\"“. Roku 1824 zkonstruoval nový typ měděné zápalky (roznětky) pro perkusní zbraně, který si díky své vynikající kvalitě získal výbornou pověst.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik jehlovky.", "content": "Po problémech s Paulyho závěrem se Dreyse opět zaměřil na pušky předovky, u kterých chtěl zrychlit proces nabíjení. Armádní pušky se tehdy nabíjely pomocí „patron“, papírových válečků, které obsahovaly přesně odměřenou dávku střelného prachu, potřebnou pro jeden výstřel, ucpávku a projektil. Střelec při nabíjení roztrhl patronu zuby, vyňal projektil s ucpávkou, vsypal do hlavně dávku střelného prachu, zbytek obalu zahodil, vložil projektil a ucpávku a nabijákem vše zatlačil na dno hlavně. Nakonec nasadil na piston (krátkou trubičku na kterou dosedal bicí palec kohoutu a jejíž dutina vedla do zadní části hlavně, prachové komory) čepičkovou zápalku (roznětku), které se nosily odděleně, a zbraň byla připravena ke střelbě. Dreyse se rozhodl vkládat patrony do hlavně celé. Roku 1826 vyvinul jednotný náboj s papírovou nábojnicí, do které umístil doprostřed mezi střelný prach a projektil zápalku, jejíž iniciaci vyřešil bicím mechanizmem, jehož součástí byla dlouhá tenká jehla (odtud název „jehlovka“). Ta po stisknutí spouště vnikla do hlavně, prošla vrstvou střelného prachu a došlo k „nápichu“ zápalky. Systém fungoval, skýtal však jedno výrazné nebezpečí – pokud totiž střelec po výstřelu opomněl stáhnout bicí mechanizmus do zadní polohy, zůstala jehla vsunuta do hlavně a v okamžiku, kdy byl následující náboj dotlačen nabijákem na až dno, napíchl se na jehlu a došlo k nechtěné iniciaci zápalky a následnému výstřelu, a to právě v okamžiku, kdy byl v hlavni nabiják a ruka střelce před jejím ústím. Když se takto sám Dreyse už podruhé těžce zranil, uvědomil si, že „tudy cesta nevede“, a zaměřil se na jiný způsob nabíjení. Zkonstruoval válcový závěr, náboj se pak vkládal do hlavně zadem, přičemž způsob iniciace zápalky a odpalu náboje zůstal stejný. Patent na tuto konstrukci získal Dreyse roku 1828. V roce 1830 absolvoval značný počet jeho jehlovek zkoušky způsobilosti před pruskou vojenskou zkušební komisí v Berlíně. Zkoušky proběhly úspěšně, nová jehlovka však byla do výzbroje pruské armády přijata až roku 1840. Z důvodu utajení pod názvem „\"lehká perkusní puška\"“ (označení „\"jehlovka vzor 1841\"“ – se oficiálně používalo až od r. 1855). Dreyse spolu se zakázkou na prvních 60 000 pušek získal i státní dotaci na výstavbu „\"Gewehrfabrik Nikolaus Dreyse\"“, továrny na výrobu zbraní a munice. Samotná výroba pak byla zahájena roku 1841. V roce 1863 již bylo dodáno 300 000 pušek a odpovídající množství munice. Dreyseho jehlovky byly poprvé použity v dánsko-německé válce v roce 1864, kde po boku Prusů bojovala i rakouská armáda a její vojáci tak měli příležitost se s těmito zbraněmi seznámit. Palebná síla zadovek se pak v plné míře projevila v Prusko-rakouské válce v roce 1866, především pak v bitvě u Hradce Králové 3. 7. 1866 kde jehlovky velkou měrou napomohly pruskému vítězství. Dreyse zkonstruoval také pušku používající výbušné střely – avšak poté, co roku 1868 vstoupila v platnost Petrohradská deklarace, která zakazovala, aby střely s hmotností menší než 400 g, používané pro vojenské účely, obsahovaly zápalné nebo výbušné látky, pozbyla tato zbraň jakýkoli smysl pro vojenské použití. 22. března 1864 byl Dreyse za své zásluhy pruským králem povýšen dědičně do šlechtického stavu. 9. 12. 1867 Johann Nikolaus von Dreyse, umírá v rodné Sömmerdě na zápal plic. Dreyseho syn Frantz pokračoval v podnikatelské činnosti v podniku svého otce, ztratil však rozhodující vliv na vojenskou oblast, v níž převzal vůdčí pozici Paul Mauser, když německá armáda přijala roku 1871 do výzbroje jeho pušku „\"Infanterie-Gewehr 71\"“. Frantzův syn nakonec roku 1901 prodal podnik firmě Rheinmetall (\"Rheinische Metallwaren- und Maschinenfabrik\").", "section_level": 1}, {"title": "Dreyseův pomník.", "content": "V roce 1909 byl v Sömmerdě vybudován pomník, který je kombinací pomníku puškaři a památníku na války z let 1864, 1866 a 1870/ 71. Je dílem sochaře Wilhelma Wandschneidera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Nikolaus von Dreyse (20. listopadu 1787, Sömmerda - 9. prosince 1867 tamtéž) byl německý puškař a podnikatel, který proslul jako konstruktér tzv. pušky jehlovky, kterou v roce 1840 zavedla do své výzbroje pruská armáda.", "tgt_summary": null, "id": 346376} {"src_title": "Konstal 105N", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Treuenbritzen v Braniborsku v rodině obchodníka. Ve 14 letech odešel na studia do Wittenberku, kde měl krátkou příležitost slyšet Lutherova kázání. Po studiích v Magdeburgu a Frankfurtu získal titul magistra svobodných umění na univerzitě v Královci, kde pak nějaký čas pracoval jako knihovník. Roku 1553 se vrací do Wittenberku studovat teologii u Philippa Melanchthona, kterého záhy začal zastupovat při některých přednáškách. Následujícího roku byl ordinován J. Bugenhagenem ke službě v církvi a nastoupil jako spolupracovník k superintendentovi Joachimu Mörlinovi v Braunschweigu. Vedle oblasti teologie působil rovněž významným způsobem jako organizátor církevního života. Roku 1567 nahradil Mörlina na postu superintendenta a podílel se na sepsání \"Corpus Doctrinae Prutencium\", které bylo důležitým předstupněm na cestě k Formuli svornosti. Tu spolu s dalšími theology vytvořil roku 1577, čímž byl završen kánon lutherských „symbolických knih“ – autoritativních doktrinálních spisů, vydaných r. 1580 jako Kniha svornosti. Zemřel v Braunschweigu r. 1586.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "K nejdůležitějším spisům, které Chemnitz publikoval na poli teologie, patří: Vedle těchto textů Chemnitz napsal řadu dalších dogmatických, apologetických, devocionálních a jiných děl.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Chemnitz je přelomovou osobností, stojící na hranici reformace a poreformační lutherské orthodoxie. Významnou měrou přispěl ke stabilizaci a hlubšímu propracování lutherské věrouky, ať už prací na Formuli svornosti urovnávající vnitrocírkevní teologické spory, nebo polemickými diskusemi s římskokatolickými (zejména jezuitskými) a reformovanými teology. Jako první formuloval specificky lutherskou nauku o communicatio idiomatum (o vzájemném sdílení idiomat neboli vlastností Božské a lidské přirozenosti v jedné Kristově osobě), a sice ve spisu \"De duabus naturis in Christo\" z r. 1571.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Chemnitz (9. listopadu 1522 – 8. dubna 1586) byl předním teologem a církevním představitelem 2. generace luteránů. V lutherské tradici je znám jako \"Alter Martinus\", „druhý Martin“: \"Si Martinus non fuisset, Martinus vix stetisset\" („kdyby nebylo Martina [Chemnitze], Martin [Luther] by neobstál“).", "tgt_summary": null, "id": 731683} {"src_title": "Kluže", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Systém EFT vytvořil Gary Craig v polovině 90. let a je zamýšlen jako zjednodušení systému Rogera Callahana - TFT (Terapie mentálního pole). Craig a Callahan spolu pracovali na začátku 90. let. V roce 1993 byl Craig první osobou, kterou Callahan vycvičil ve své nejrozvinutější technice známé jako Hlasová technika (Voice Technology). Craig díky své praxi zjistil, že pořadí bodů při ťukání není důležité, a tím ztratila smysl i řada dalších speciálních procedur. Tím pádem byl Callahanův systém velmi zjednodušen.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Zastánci EFT tvrdí, že tato technika pomáhá v takových psychických a tělesných stavech jako jsou deprese, úzkost, posttraumatická stresová porucha, celkový stres, závislosti a fobie. Někteří praktici EFT též pokládají tuto techniku za účinnou i u roztroušené sklerózy a dokonce u \"všeho od rýmy k rakovině\". Základní schema EFT zahrnuje soustředění se na negativní vzpomínku nebo emoci a současné ťukání špičkami prstů na sérii dvanácti bodů na těle, které mají korespondovat s meridiány používanými v tradiční čínské medicíně. Kromě těchto 12 bodů se používají další body se speciálním určením, a to \"karate bod\", \"9-gamut\" a bod v horní části hrudníku (\"sore spot\"). Podle teorie vznikají negativní emoce ve třech fázích: 1) dojde k negativní (nepříjemné) zkušenosti, 2) na jejím základě vzniká negativní emoce, která vede ke změnám uvnitř těla a to má za následek 3) postižení energetického systému. Z tohoto důvodu nestačí ťukat pouze na negativní vzpomínku, nýbrž je nutné soustředit se i na emoce s ní spojené - jen tak může dojít ke změnám v energetické nerovnováze. Hlavní rozdíl mezi TFT a EFT nespočívá v principu, ale ve způsobu aplikace. V TFT má každý problém svoji specifickou sekvenci bodů (tzv. algoritmus). Tato sekvence je volena na základě svalového testu, které se též používá v kineziologii. Naproti tomu v EFT není sekvence důležitá, a proto není ani potřeba specifický algoritmus pro každý problém. V EFT se používá jednotný postup pro všechny problémy a není třeba ani svalový test. Pro vyřešení konkrétního problému by z oněch 15 bodů stačilo jen několik, ale protože i tak je celkový počet bodů malý, nemá smysl zjišťovat, které body jsou důležité.", "section_level": 1}, {"title": "Efektivita.", "content": "EFT bylo zkoumáno několika stovkami studií, níže jsou příklady tří z nich. Žádná kvalitní empirická studie nicméně nikdy efektivitu EFT nepodpořila. 1. studie: Wells et al. První studie, publikovaná roku 2003 v Journal of Clinical Psychology (indexován v MEDLINE databázi) a financována Association for Comprehensive Energy Psychology, zahrnovala 35 pacientů s fobií na malá zvířata. Tito pacienti podstoupili jedno sezení EFT. Autoři studie dospěli k závěru, že EFT může pomoci v redukci fobií na malá zvířata během jednoho sezení, nicméně kvůli metodologickým omezením nebylo možno studii jednoznačně uzavřít. 2. studie: Waite a Holder Druhá studie, publikovaná téhož roku v The Scientific Review of Mental Health practice (indexován v PsycInfo databázi), byla vedena na 119 univerzitních studentech, kteří trpěli fobiemi. Tato studie porovnávala čtyři skupiny. První skupina podstoupila jednu EFT terapii, druhá skupina také, lišila se od první pouze tím, že místo standardních bodů byly použity body na paži. Třetí skupina se lišila v tom, že zde nebyly ťukány body na studentech, ale na hračce (panence) a čtvrtá skupina neťukala vůbec, měla pouze za úkol vyrobit si hračku. Účastníci studie vyjádřili své pocity na SUDS škále před a po EFT sezení. První tři skupiny dosáhly signifikantně lepšího efektu než čtvrtá skupina, nicméně mezi všemi třemi skupinami, jejichž účastníci ťukali, nebyly výraznější rozdíly. To znamená, že skupina, která ťukala na panenku, měla stejné výsledky jako skupiny, které ťukaly na tělo. Na základě tohoto zjištění dospěli autoři studie k závěru, že teorie, podle které je účinek EFT založen na stimulaci systému meridiánů, je nespávná. 3. studie: Rowe Třetí studie byla publikována roku 2005 v Counseling and Clinical Psychology (neindexován ani v PsycINFO ani v MEDLINE). Byl při ní využit dotazník SCL-90-R pro zhodnocení psychické nepohody (distress), který vyplnilo 102 účastníků účastnících se EFT workshopu. Dotazníky byly vyplněny před sezením, po sezení a šest měsíců po workshopu. Při srovnání dotazníků od všech skupin se ukázalo, že došlo k signifikantnímu poklesu nepohody všech sledovaných aspektů. Jelikož ale nebyla přítomna kontrolní skupina, nebylo možné odlišit výsledek od placebo efektu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "EFT byla v magazínu Skeptical Inquirer označena za pseudovědu zejména z důvodu spoléhání se na nepotvrzený mechanismus účinku, agresivní propagaci přes internet atd. Gary Craig, který systém EFT vytvořil, tvrdí, že ťukáním na tělo dochází ke změnám v meridiánech. Existuje mnoho bodů používaných v akupunktuře a nezahrnutých do EFT, jejichž stimulace může mít dosud neprozkoumaný nebo náhodný efekt. Tím se stává podle skeptiků EFT metodou netestovatelnou vědeckými metodami a tím i pseudovědou. Tento argument je také podpořen studií Waitea a Holdera, kteří prokázali účinnost i při ťukání na panence. Waite a Holder proto tvrdí, že účinky EFT jsou spíše než na práci s energií založeny na charakteristikách, které EFT sdílí s jinými metodami čínské medicíny. V novějším článku v Guardianu navrhují autoři (novináři), že samotné ťukání na body má hlavní význam spíše v tom, že odvrací pozornost od traumatizujícího zážitku a tím vede k úlevě. Během ťukání pak klient opakuje po terapeutovi krátkou připomínací frází, aby se zaměřil zpět na problém. Dle průzkumu, který mezi 101 náhodně vybranými odborníky APA provedl John Norcross, jde o pravděpodobně zdiskreditovanou metodu léčby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emotional Freedom Techniques neboli doslova Techniky emoční svobody (či spíše \"Techniky pracující na principu uvolnění emocí\") jsou alternativní psychoterapeutické techniky postavené na teorii, že negativní emoce jsou způsobeny poruchou v energetickém poli těla (nebo ji naopak vyvolávají). Pomocí lehkého ťukání na akupunkturní body při současné koncentraci na své pocity dochází ke změnám v energetickém systému a k jeho navrácení zpět do stavu rovnováhy. EFT nicméně nemá žádné zdravotní benefity nad rámec placebo efektu. Celkově je EFT považována za pseudovědeckou a její podstatu je možné vysvětlit na základě metod klasické psychologie spíše než na základě energie meridiánů. ", "tgt_summary": null, "id": 1418565} {"src_title": "Bejt Choron", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah vysílání.", "content": "„Vlajkovou lodí“ televize NTD je zpravodajství. NTD usiluje o detailní pokrytí dění v Číně, za dodržení nejvyššího etického standardu západního žurnalismu. Jako první v roce 2002 zevrubně informovala o likvidaci stoupenců Fa-lun-kung v čínských věznicích a pracovních táborech. V roce 2003 přinesla zprávy o nekontrolovaném šíření SARS v pevninské Číně – tři týdny předtím, než ho potvrdila oficiální čínská média. NTD dlouhodobě monitoruje utlačování čínských křesťanů, Tibeťanů, obhájců demokracie a disidentů, stejně jako problematiku kontaminovaných potravin a znečištění životního prostředí v Číně a korupce čínské státní správy. Právě nezávislost a bezúhonnost NTD vedly k pokusům čínského režimu omezit její vliv v pevninské Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Jedním z hlavních cílů televize NTD je rehabilitace čínského umění a čínských kulturních tradic. Od toho je odvozen i název televize – období vlády dynastie Tchang (618–907 n. l.) bylo označováno za „zlatý věk“ Číny a vyvrcholení 5000 let čínské civilizace. NTD ve svých pořadech odkrývá tajemství kaligrafického písma, záhady a mýty tradiční čínské medicíny nebo svět čínského lidového vypravěčství a literatury. Je mediálním partnerem a jedním ze sponzorů souboru Shen Yun Performing Arts, který sdružuje nejlepší interprety klasického čínského tance i hráče na tradiční čínské nástroje. V sérii soutěží a doprovodných akcí, které NTD každoročně vyhlašuje, se utkávají mistři čínského bojového či kulinářského umění, interpreti klasického tance, módní návrháři, inspirovaní tradičním čínským odíváním, malíři, fotografové a hudebníci. NTD vytvořila několik projektů zaměřených na obnovu tradiční čínské kultury. Patří mezi ně například představení Spectacular, mezinárodní soutěže NTD v klasickém čínském tanci, bojových uměních, šití tradičních čínských oděvů, klasické čínské malbě, vaření, zpěvu a další. Jedním z mnoha projektů, které NTD podporuje, jsou vystoupení newyorského souboru \"Shen Yun Performing Arts\". Členové tohoto souboru jsou umělci čínského původu a také západní umělci z celého světa.", "section_level": 2}, {"title": "Přerušení signálu NTD.", "content": "V roce 2008 - 40 dní před začátkem OH v Pekingu se ztratil signál stanice pro celou Asii vysílaný přes satelit společnosti Eutelsat. NTD a organizace za svobodu slova a médií spustili velkou kampaň za opětovné obnovení vysílání NTD do Číny. Jejich aktivitu podpořil Evropský parlament, jehož návrh přijalo 27. 12. 2008 přes 300 europoslanců. Evropský parlament nakonec návrh za obnovení vysílání NTD schválil většinou hlasů(přes 400) a vyzval generálního ředitele Eutelsatu, aby se dostavil na plenární zasedání a situaci vysvětlil. Protože Eutelsat nepodal věrohodné vysvětlení a vysílání neobnovil, podala společnost NTD Television žalobu u francouzského soudu. Po odvolání společnosti Eutelsat pařížský odvolací soud rozhodl, že určí experta, který má zjistit, co za přerušením vysílání opravdu stálo.", "section_level": 1}, {"title": "Satelitní vysílání na Tchaj-wanu.", "content": "29. června 2011 oznámila výkonná ředitelka partnerské stanice Televize NTD Asia Pacific, Ruey-Ian Changová obnovení smlouvy se společností Chungwa Telecom na Tchaj-wanu. Kontrakt zajišťuje, že tchajwanská pobočka bude nadále moci vysílat nezávislé zprávy do celé oblasti včetně částí pevninské Číny. Podepsání smlouvy předcházela řada událostí, které byly označena jako boj mezi tchajwanským režimem a nátlakem čínské komunistické strany na zrušení vysílání Televize NTD přes satelit ST-1 společnosti Chungwa, na kterém televize vysílala již od roku 2007. Tchajwanská společnost Chungwa Telecom nejprve 11. dubna 2011 oznámila televizi New Tang Dynasty Asia Pacific, že s ní od srpna 2011 ukončí smlouvu, nakonec ji ale po jednání s televizí NTD obnovila.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přerušení vysílání NTD.", "content": "Speciální téma - Přerušení signálu NTDTV (velkaepocha.sk)", "section_level": 2}, {"title": "Vysílání NTD.", "content": "NTD vysílá pro Asii, Evropu, Austrálii, Severní a Jižní Ameriku a Kanadu.", "section_level": 2}], "src_summary": "New Tang Dynasty Television (NTD) je nezávislá čínskojazyčná satelitní televizní stanice vysílající 24 hodin denně. Její sídlo je v New Yorku. Jde o neziskovou televizní stanici, která byla založena Číňany žijícími v zámoří, z velké části jde o členy a sympatizanty hnutí Fa-lun-kung. Společně s podobně zaměřenými The Epoch Times a Sound of Hope se jedná o média zaměřená kriticky na dění v současné Číně.", "tgt_summary": null, "id": 1087412} {"src_title": "Ma'ale Levona", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Toaletní papír.", "content": "Používání toaletního papíru přišlo z Číny, kde je doloženo jeho užití od 6. století n. l. a jeho rozšíření ve 13. století. Ještě v 19. století byl v Evropě k používání toaletního papíru odpor s poukazem na možné zdravotní komplikace. Současné toaletní papíry mají různé vzory, barvy, vůně a různý počet vrstev. V dobách nouze byl a je užíván i novinový papír, který ale může ucpat záchodové mísy.", "section_level": 1}, {"title": "Voda.", "content": "Čištění zadnice vodou se provádí jednak umytím teplou nebo vlažnou vodou jako jiné části těla, a jednak nad proudící vodou nad bidetem. Mezi země, kde je bidet užíván jako častý způsob čištění, patří Španělsko, Itálie, Řecko nebo Francie. V některých zemích se užívá spolu s toaletním papírem, v Japonsku naopak bez něho. Ve skromnějších podmínkách se užívá sprcha spojená s toaletou (také zřídka muslimská sprcha) nebo sprcha s teplou vodou spojená s umyvadlem (v Evropě častější).", "section_level": 1}, {"title": "Problémy s čištěním zadnice.", "content": "Možné problémy jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní rozdíly.", "content": "V západní kultuře a na dálném východě je používán v drtivé většině toaletní papír, případně bidet. V některých původních indiánských kulturách se vyskytují různé zvyky vzhledem k přírodním podmínkám. Očistu chápanou daleko šířeji nařizoval i Starý zákon. Nový zákon už žádná ustanovení tohoto typu nemá a nespojuje čistotu duše s hygienickým předpisy. Například islámská víra má celý kodex Qadaahul Haajah, který se čistotou zabývá a je kombinací citací z Koránu a Hadísů. Podle tohoto kodexu musí muslim: Pro vyznavače judaismu existují také nařízení a modlitby spojené s defekací, které jsou nazvány Asher Yatzar. V některých severských zemích jako je Norsko nebo Švédsko existují koupelny se dvěma neoddělenými toaletami pro manžele, kteří vykonávají potřebu a očistu společně. Na dálném východě, např. v Tibetu, je zvykem hromadná návštěva toalet, ve skupince minimálně po třech. V některých afrických zemích chodí lidé do buše či na pláž, kde si s fekáliemi a čištěním zadnice poradí vlny moře nebo teplý písek.", "section_level": 1}, {"title": "Sexuální anální praktiky.", "content": "S narůstající oblibou análního sexu se užívá častěji v domácnostech i výplachů nebo klystýrů, a to nejen z hygienických důvodů. Pokud je předmětem sexuálního vzrušení muže ženský klystýr, jedná se zpravidla o fetišistickou úchylku, v pornoprůmyslu se užívá označení clinic sex. Některé páry nebo skupiny provádějí sexuální techniku zvanou anilingus (sexuální ukájení jazykem v anální oblasti).", "section_level": 1}], "src_summary": "Čištění zadnice, zadku, řiti, konečníku po defekaci, vyprázdnění, je důležitá hygienická aktivita v oblasti konečníku a hýždí. Nejčastěji se čistí zadnice otíráním toaletním papírem či omýváním vodou. Způsob čištění zadnice je kulturně podmíněný. V některých kulturách se užívá textilní látka, písek, listy rostlin, větvičky, kukuřice nebo dřevo. Tradiční hinduistické komunity a většina muslimských komunit používá k tomuto účelu vlastní levou ruku (pravá slouží k manipulaci s potravou a k pozdravení). Ve středověké Evropě se za tímto účelem používaly mechy a lišejníky, s nimiž se za tímto účelem ve městech čile obchodovalo. Malým dětem do 4. roku věku po vykonání potřeby utírá zadnici někdo jiný, zpravidla starší, dospělý, nejčastěji rodič. ", "tgt_summary": null, "id": 2009797} {"src_title": "Micpe Šalem", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Jazyk a styl díla.", "content": "Pro toto drama jsou typické dlouhé filozofické monology, ve kterých se Hamlet zabývá otázkou lidské existence. Shakespeare v díle využívá vtipné a sarkastické poznámky, ale i vážné výstupy tragických postav. Objevují se i cynické poznámky, třeba u hrobníků na adresu zemřelé Ofélie. Sám Hamlet se vyskytuje ve dvou jazykových rovinách, v jedné je vážný, rozumný, v druhé rovině se snaží naopak vyjadřovat „šílenství“. Když Hamlet předstírá šílenství, tak hovoří ve dvojsmyslných slovních hříčkách, které jsou pro ostatní postavy většinou neprůhledné.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává převážně na královském hradě Elsinor v Dánsku kolem 14.–15. století. Hamletovi, korunnímu dánskému princi, se zjeví duch jeho zesnulého otce. Dozvídá se od něj, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius, když Hamletův otec (dánský král) spal, a to tak, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku Gertrudu a stal se králem. Hamlet prahne po pomstě, zcela mu zaměstnala mysl. Předstírá, že je šílený a že má vidiny. Není si zcela jist Claudiovou vinou, předstírání šílenství mu pomůže snáze odhalit smýšlení lidí v jeho okolí. Na hrad přijíždějí potulní herci, Hamlet do jejich hry vloží pasáž rekonstruující otcovu vraždu. Pak v jejím průběhu sleduje Claudia, který útěkem potvrdí svou vinu. Hamlet znovu váhá se svou pomstou, když spatřil, že se strýc modlí a lituje svých činů. Hamlet chce matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Slyší, že někdo poslouchá za závěsem, a v domnění, že tam stojí Claudius, do závěsu bodne dýkou a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofélie. Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá jej do Anglie spolu s Rosencrantzem a Guildensternem, bývalými Hamletovými spolužáky, s tajným dopisem, aby zde byl Hamlet popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí, dopis vymění za dopis, ve kterém se píše, aby byli popraveni ti, kteří dopis přinesou, tedy Rosencrantz a Guildenstern. Angličané je skutečně popraví. Hamlet se vrací do Dánska, kde se stane svědkem Oféliina pohřbu. Zešílela, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt a nešťastnou lásku k Hamletovi, a posléze utonula za nejasných okolností (není jisté, zda šlo o sebevraždu, nebo o nehodu). Oféliin bratr Laertes se chce za vraždu svého otce Polonia pomstít. Claudius se spolčí s Laertem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Laertovi ostrý meč, namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý. Na závěr dojde k souboji, ve kterém Hamlet uzmutým otráveným mečem zabije Laerta, ale sám je zraněn. Hamletova matka, jako svědkyně souboje, vypije číši otráveného vína, kterou nastražil před soubojem Claudius pro Hamleta. Hamlet umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia zbytkem vína, které zabilo královnu Gertrudu. Na poslední chvíli zastavuje Horacia před úkonem sebevraždy, aby všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení – během děje postupně umírají důležité postavy včetně hlavní, která zemře na konci.", "section_level": 1}, {"title": "Být či nebýt.", "content": "\"Být či nebýt/Být nebo nebýt\" je slavný monolog prince Hamleta. Hamlet mluví o smrti a sebevraždě, o bolestech a nespravedlnostech v životě, ale přiznává, že alternativa života by mohla být horší. Monolog slouží k vysvětlení Hamletovy váhavosti nad okamžitou pomstou za smrt otce. Král Claudius a Polonius Hamleta špehovali a slyšeli jeho slova, Claudius je znepokojený a Polonius se dozvídá, že Hamleta ve skutečnosti netrápí \"neopětovaná\" láska jeho dcery Ofélie. Hamlet po svém monologu osloví přímo Ofélii, následuje dialog plný vzájemných nedorozumění. \"HAMLET: Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.\"", "section_level": 1}, {"title": "Překlady Hamleta do češtiny.", "content": "Překladatelé jsou uvedeni v pořadí podle vzniku překladu: Další autoři (např. Josef Kajetán Tyl nebo Josef Jungmann) přeložili úryvky z divadelní hry.", "section_level": 1}, {"title": "Představitelé Hamleta na českých jevištích.", "content": "Níže je uveden pouze výběr nejznámějších inscenací a představitelů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tragédie o Hamletovi (z anglického \"The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark\") je tragédie anglického dramatika Williama Shakespeara vydaná někdy mezi roky 1601 a 1602 (přesné datum není známo). ", "tgt_summary": null, "id": 525211} {"src_title": "Livne", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Švýcarsko – Maďarsko 1:0 (0:0, 1:0, 0:0) 11. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 17. Richard Torriani Branky Maďarska: nikdo Rozhodčí: Martin (GER), Ališ (TCH) Vyloučení: 2:5 Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Geromini – Ferdinand Cattini, Hans Cattini, Torriani – Kessler Charly, Lohrer, Kessler Herbert. Maďarsko: Hircsák – Barcza, Hubay – Jeney, Miklós, Róna – Helmeczi, Háray, Szamosi. 11. února 1938 (21:30) (následně po utkání V. Británie – Německo) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Litvy: 11. Vytautas Ilgūnas Branky Rumunska: nikdo Rozhodčí: Saue (EST), Kladrubský (TCH) Vyloučení: 0:2 Litva: Mačius – B. Kuzmickas, A. Kuzmickas – Klimas, Ilgūnas, Grigalauskas – Bačinskas, Jocius, Karalius. Rumunsko: Fluieras – Biro, Anastaziu – Tico, Botez, Bugaru – Suc, Panenca, Sadowski. 12. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 11. Ferdinand Cattini, 14. Richard Torriani, 27. Herbert Kessler, 36. Herbert Kessler, 36. Heini Lohrer, 39. Ferdinand Cattini, 41. Richard Torriani, 41. Hans Cattini Branky Rumunska: 24. Alexandru Hugaru Rozhodčí: Martin (GER), Josek (TCH) Vyloučení: 1:2 Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Franz Geromini – Ferdinand Cattini, Hans Cattini, Torriani – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler. Rumunsko: Maescius – Biro, Anastaziu – Tanase, Botez, Theodorescu – Suc, Panenca, Bugaru. 12. února 1938 (9:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Polsko: 2. Zbigniew Kasprzak, 3.a 8. Andrzej Wolkowski, 32. Wladyslaw Król, 33. Mieczyslaw Burda, 34. Andrzej Wolkowski, 40. Karol Marchewczyk, 44. Wladyslaw Król Branky Litvy: 39.??? Jocius Rozhodčí: Kladrubský, Krásl (TCH) Polsko: Stogowski – Ludwiczak, Kasprczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Burda, Zielinski, Król – Michalík. Litva: Mačius – B. Kuzmickas, A. Kuzmickas – Klimas, Ilgūnas, Grigalauskas – Bačinskas, Jocius, Karalius. 13. února 1938 (9:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Polska: 14. Mieczyslaw Burda, 21. Wladyslaw Król, 27. Edmund Zielinski Branky Rumunska: nikdo Rozhodčí: Saue (EST), Hermann (TCH) Vyloučení: 2:1 Polsko: Stogowski – Kasprczak, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Burda, Król, Zielinski – Przedpelski. Rumunsko: Fluieras – Anastaziu, Biro – Botez, Sadowski, Tico - Suc, Bugaru, Panenca. 13. února 1938 (11:00) (následně po utkání Polsko – Rumunsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Maďarska: 2. Sándor Miklós, 4. László Róna, 26. a 27. Sándor Miklós, 28. László Róna, 29. György Margó, 33. a 34. László Róna, 34. Ferenc Szamósi, 42. Sándor Miklós Branky Litvy: 44. E. Bačinskas Rozhodčí: Fröhlich, Steigenhöfer (TCH) Maďarsko: Hircsák – Bekésy, Hubay – Jeney, Miklós, Róna – Helmeczi, Háray, Szamosi – Margó. Litva: Mačius – B. Kuzmickas, A. Kuzmickas – Klimas, Jocius, Grigalauskas – Bačinskas, Karalius, Hofmanas – Matulevičus. 14. února 1938 (9:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 1. a 3. Hans Cattini, 3. Ferdinand Cattini, 6. a 7. Herbert Kessler, 10. a 11. Richard Torriani, 12. Hans Cattini, 13. Ferdinand Cattini, 18. Ferdinand Cattini, 27. Heini Lohrer, 32. a 35. Ferdinand Cattini, 36. Heini Lohrer, 37. Franz Geromini Branky Litvy: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Saue (EST) Vyloučení: 0:2 Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Geromini – Ferdinand Cattini, Hans Cattini, Torriani – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler. Litva: Mačius – Kuzmickas A., Grigalauskas - Klimas, Jocius, Dornas – Bačinskas, Karalius, Hofmanas - B. Kuzmickas. 14. února 1938 (21:30) (následně po utkání Německo – USA) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Polska: 9. Herbert Urson, 26. Andrzej Wolkowski, 41. Wladyslaw Król Branky Maďarska: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), Fröhlich (TCH) Vyloučení: 0:2 Polsko: Stogowski – Kasprczak, Ludwiczak – Wolkowski, Urson, Kowalski – Zielinski, Burda, Król – Przedpolski. Maďarsko: Hircsák – Barcza, Margó – Jeney, Miklós, Helmeczy – Háray, Szamosi, Ördödi. 15. února 1938 (9:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Maďarska: 2x László Róna, Sándor Miklós Branky Rumunska: Anton Panenca Rozhodčí: Sachs (POL), Ališ (TCH) Maďarsko: Hircsák – Barcza, Békesi – Jeney, Róna, Miklós – Ördödi, Háray, Palfalvi. Rumunsko: Fluieras – Anastaziu, Biro – Suc, Panenca, Bugaru – Tico, Botez, Sadowski – Tomovici. 15. února 1938 (15:00) (následně po utkání USA – Velká Británie) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 1. Ferdinand Cattini, 12. Ferdinand Cattini, 14. Richard Torriani, 22. Heini Lohrer, 39. Charly Kessler, 39. Herbert Kessler, 40. Herbert Kessler Branky Polska: 34. Karol Marchewczyk Rozhodčí: Martin (GER), Kladrubský (TCH) Vyloučení: 1:0 Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Geromini – Torriani, Ferdinand Cattini, Hans Cattini – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler - Heller. Polsko: Tarlowski – Ludwiczak, Kasprczak – Marchewczyk, Przedpolski, Urson – Andrzejevski, Michalik, Król - Wolkowski", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Lotyšsko – Norsko 3:1 (1:0, 0:1, 0:0 – 2:0 pp) 11. února 1938 (16:30) (následně po utkání Švýcarsko – Maďarsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Lotyšska: 5. Ludvigs Putniņš, 54. Edgars Klāvs, 54. Edgars Klāvs Branky Norska: 30. Knut Bogh Rozhodčí: Reisenzahn (TCH), Lator (HUN) Vyloučení: 0:1 Lotyšsko: Lapainis – Vedejs, Paegle – Petersons, Petrovskis, Klavs – Zilpauss, Putnins, Blukis. Norsko: Heinrichsen – Jensen, Narvestad – Eisenhardt, Larsen, Bogh – Buran, Skalleberg, Linnes. 11. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 40. Jimmy Kelly Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Poplimont (BEL), Krásl (TCH) Vyloučení: 1:1 Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Davey, Chappell, Halford – Archer, Stinchcombe, Kelly – Ridley. Německo: Egginger – Wild, Tobien – Lang, Strobl, Schenk – R. Kessler, Schmiedinger, Schibukat – Wiedemann. 12. února 1938 (11:00) (následně po utkání Polsko – Litva) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky USA: 23. Hugh Young Branky Lotyšska: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Fröhlich (TCH) Vyloučení: 1:2 USA: Cosby – Wagnild, Van – Quirk, Bogue, Charest – Young, Dondi, Lemieux. Lotyšsko: Lapainis Rudolfs – Vedejs Lukasis, Paegle Karlis – Petersons, Petrovskis Alberts, Klavs – Zilpaus, Putnins, Blukis Reinis. 12. února 1938 (21:30) (následně po utkání ČSR – Rakousko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 7. John Davey, 11. Gordon Dailley, 21. Jimmy Kelly, 33. John Davey, 40. John Davey, 41. Alexander Chappell, 42. Alexander Chappell, 44:59. Archibald Stinchcombe Branky Norska: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), Krásl (TCH) Vyloučení: 0:1 Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Archer, Stinchcombe, Kelly – Davey, Chappell, Halford (Ridley). Norsko: Heinrichsen – Narvestad – Eisenhardt, Larsen, Bogh – Buran, Skalleberg, Linnes. 13. února 1938 (21:30) (následně po utkání ČSR – Švédsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky USA: 1. Art Bogue, 4. Ralph Dondi, 8. Art Bogue, 13. George Quirk, 31. George Quirk, 33. a 44. Larry Charest Branky Norska: Kaare Hansen Rozhodčí: Ališ, Fröhlich (TCH) USA: Cosby – Hutchinson, Van - Wagnild, Quirk, Bogue – Charest, Lemieux, Dondi – Youn. Norsko: Heinrichsen – Jensen, Eisenhardt – Narvestad, Buran, Skalleberg – Hansen, Larsen, Bogh – Linnes. 13. února 1938 (16:30) (následně po utkání Kanada – Rakousko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Německa: 20. Herbert Schibukat Branky Lotyšska: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), Saue (EST) Vyloučení: 2:3 Německo: Hoffmann – Jaenecke, Tobien – Ball, Schibukat, Kuhn - R. Kessler, Schmiedinger, Wiedemann – Schenk. Lotyšsko: Lapainis – Vedejs, Paegle – Petersons, Petrovskis, Klavs – Blukis, Putnins, Zilpaus – Auzins. 14. února 1938 (16:30) (následně po utkání Švýcarsko – Litva) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 2. John Davey, 21. John Davey, 29. Alexander Archer, 32. Alexander Chappell, 41. John Davey Branky Lotyšska: 36. Ludvigs Putniņš Rozhodčí: Minder (HUN), Ženíšek (TCH) Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Ridley, Davey, Chappell – Archer, Stinchcombe, Kelly – Wilson. Lotyšsko: Lapainis Rudolfs – Vedejs Lukasis, Paegle Karlis – Petersons, Petrovskis, Klavs – Zilpaus, Putnins, Blukis Reinis. 14. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky USA: 14. Larry Charest Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), Kolář (TCH) Vyloučení: 1:1 USA: Cosby – Wagnild, Van – Quirk, Bogue, Charest – Lemieux, Dondi, Young – Hutchinson Německo: Egginger – Jaenecke, Tobien – Lang, Strobl, Schenk – Kessler, Schubikat, Kuhn – Wiedemann. 15. února 1938 (11:00) (následně po utkání Maďarsko – Rumunsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Německa: 2x Gustav Jaenecke, Karl Wild, Hans Lang, Alois Kuhn, Walter Schmidinger, Georg Strobl, Rudi Ball Branky Norska: nikdo Rozhodčí: Fröhlich, Reisenzahn (TCH) Vyloučení: 0:1 Německo: Hoffmann – Jaenecke, Wild – Lang, Strobl, Schenk – Kessler, Ball, Schmidinger – Kuhn. Norsko: Fjeld – Jensen, Narvestad – Hansen, Larsen, Bogh – Linnes, Skalleberg, Buran – Eisenhardt, Heinrichsen. 15. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 40. John Davey Branky USA: 19. Art Bogue Rozhodčí: Sachs (POL), Poplimont (BEL) Vyloučení: 1:1 Velká Británie: Foster – Stinchcombe, Dailley – Chappell, Archer, Kelly - Davey, Wyman. USA: Cosby – Wagnild, Van – Quirk, Bogue, Charest – Lemieux, Dondi, Young – Hutchinson.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Kanada – Švédsko 3:2 (1:0, 1:2, 1:0) 12. února 1938 (16:30) (následně po utkání Švýcarsko – Rumunsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 5. Jimmy Russell, 26. Percy Allen, 43. Percy Allen Branky Švédska: 21. Stig Emanuel Andersson, 28. Stig Emanuel Andersson Rozhodčí: Poplimont (BEL), Lator (HUN) Vyloučení: 4:0 Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – McReavy, Heximer, Allen – Bruce, Russell, Chipman – Marshall. Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergqvist – Olle Andersson, Eriksson, Engberg – Johansson, Stig Andersson, Hellman – Forsström. 12. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Československa: 44:25 Oldřich Kučera Branky Rakouska: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Minder (HUN) Vyloučení: 1:2 ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer – Troják, Maleček, Kučera – Pergl, Cetkovský, Císař (Michálek). Rakousko: Wurm – Vojta, Csöngei – Kirchberger, Novak, Demmer – Tatzer, Stertin, Schneider (Feistritzer). 13. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 6. Jimmy Russell, 21. Percy Allen, 40. Pat McReavy Branky Rakouska: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Poplimont (BEL) Vyloučení: 5:3 Kanada: Coulter – Godfrey, Portland – Heximer, McReavy, Allen – Russell, Chipman, Bruce – Marshall. Rakousko: Wurm – Vojta, Csöngei – Kirchberger, Novak, Demmer – Zehetmaier, Schneider, Tatzer – Feistritzer. 13. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Rozhodčí: Sachs (POL), Poplimont (BEL) Vyloučení: 0:6 ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Zd. Jirotka, D. Jirotka – Pergl. Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Engberg, Åke Eriksson, O. Andersson – Forström, Stig Andersson, R. Johansson - Åke Andersson, 15. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Československa: nikdo Branky Kanady: 6. Gordie Bruce, 12. Percy Allen, 40. Reg Chipman Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL) ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer –Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Pergl, Císař – Michálek. Kanada: Coulter – Godfrey, Portland – Heximer, McReavy, Allen – Russell, Chipman, Bruce – Marshall. 15. února 1938 (21:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švédska: 18. Olle Andersson Branky Rakouska: 15. Friedrich Demmer Rozhodčí: Fröhlich (TCH), A. Geromini (SUI) Vyloučení: 2:1 Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Engberg, Åke Andersson, Eriksson – Forström, Andersson Stig, O. Andersson – Johansson. Rakousko: Wurm – Vojta, Csöngei – Feistritzer, Novak, Demmer – Schneider, Stertin, Tatzer – Kirchberger.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále A.", "content": "Československo – USA 2:0 (0:0, 1:0, 1:0) 16. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Československa: 27. Alois Cetkovský, 35. František Pergl Branky USA: nikdo Rozhodčí: Martin (GER), Sachs (POL) Vyloučení: 1:2 ČSR: Modrý – Pácalt, Michálek – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Pergl, Císař – Z. Jirotka. USA: Cosby – Van, Wagnild – Quirk, Bogue, Charest – Lemieux, Dondi, Young, 17. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švýcarska: 42. Ferdinand Cattini Branky USA: nikdo Rozhodčí: Martin (GER), Sachs (POL) Vyloučení: 0:1 Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Franz Geromini – Torriani, Ferdinand Cattini, Hans Cattini – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler. USA: Cosby - Wagnild, Van – Quirk, Bogue, Charest – Young, Dondi, Lemieux. 18. února 1938 (20:00) (následně po utkání Kanada – Maďarsko) – Praha (Zimní stadion Štvanice Branky Československa: 21. Ladislav Troják, 51. Oldřich Kučera, 54. Ladislav Troják Branky Švýcarska: 11. Richard Torriani, 50. Ferdinand Cattini Rozhodčí: Kreisel (GER), Sachs (POL) Vyloučení: 0:2 ČSR: Modrý – Pácalt, Michálek – Troják, Maleček, Kučera – Pergl, Cetkovský, Císař. Švýcarsko: Hirtz – Badrutt, Franz Geromini – Torriani, Ferdinand Cattini, Hans Cattini – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler – Albert Geromini.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále B.", "content": "Švédsko – Polsko 1:0 (0:0, 0:0, 1:0) 16. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švédska: 40. Holger Engberg Branky Polska: nikdo Rozhodčí: A. Geromini (SUI), Fröhlich (TCH) Vyloučení: 1:1 Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Engberg, Åke Andersson, Eriksson – Forström, Stig Andersson, O. Andersson – Johansson. Polsko: Stogowski – Ludwiczak, Kasprczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Zielinski, Burda, Urson – Król. 17. února 1938 (následně po utkání USA – ČSR) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 30. Archibald Stinchcombe, 32. Alexander Archer, 34. John Davey Branky Švédska: 19. Olle Andersson, 41. Stig Emanuel Andersson Rozhodčí: Poplimont (BEL), Kraatz (SUI) Vyloučení: 3:3 Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Davey, Archer, Kelly – Halford, Stinchcombe, Chappell – Wilson. Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Åke Andersson, Engberg, Eriksson – O. Andersson, Forström, Stig Andersson – Jansson. 18. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 2. Archibald Stinchcombe, 8. Alexander Archer, 14. Gordon Dailley, 16. Jimmy Kelly, 17. Archibald Stinchcombe, 21. Jimmy Kelly, 30. John Davey Branky Polska: 6. Andrzej Wolkowski Rozhodčí: Poplimont (BEL), Kladrubský (TCH) Vyloučení: 3:3 Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Archer, Stinchcombe, Kelly – Davey, Chappell, Halford – Ryddley, Woozley. Polsko: Stogowski – Ludwiczak, Kasprczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Król, Zielinski, Urson – Burda.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále C.", "content": "Kanada – Německo 3:2 (1:1, 0:1, 1:0 – 1:0 pp) 16. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 12. Percy Allen, 45. Gordie Bruce, 47. Johnny Godfrey Branky Německa: 11. Rudolf Tobien, 17. Rudi Ball Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL) Vyloučení: 1:2 Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – Heximer, McReavy, Allen – Bruce, Chipman, Russell – Marshall. Německo: Hoffmann – Tobien, Wild – Wiedemann, Strobl, Lang – Schibukat, Ball, Kessler – Schenk. 17. února 1938 (následně po utkání Švýcarsko – USA) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Německa: 19. Georg Strobl Branky Maďarska: nikdo Rozhodčí: Kraatz (SUI), A. Geromini (SUI) Vyloučení: 0:1 Německo: Egginger – Jaenecke, Tobien - Lang, Strobl, Schenk – Kessler, Schibukat, Schmidinger – Ball. Maďarsko: Hircsák – Barcza, Jeney – Háray, Miklós, Róna – Palfalvi, Margó, Szamosi – Helmeczy, Hubay. 18. února 1938 (16:30) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 6. Roy Heximer Branky Maďarska: 15. László Róna Rozhodčí: Poplimont (BEL), A. Geromini (SUI) Vyloučení: 4:0 z toho Russel na 5 minut. Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – Heximer, McReavy, Allen – Bruce, Chipman, Russell – Marshall. Maďarsko: Hircsák – Jeney, Barcza – Háray, Miklós, Róna – Palfalvi, Margó, Szamosi – Hubay.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Kanada – Německo 1:0 (0:0, 0:0, 1:0) 19. února 1938 – (následně po utkání Švýcarsko – Švédsko) Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 38. Gordie Bruce Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL) Vyloučení: 1:1 Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – Heximer, McReavy, Allen – Bruce, Chipman, Russell – Marshall. Německo: Hoffmann – Jaenecke, Tobien - Lang, Strobl, Schenk – Kessler, Ball, Schibukat – Wiedemann, Schmidinger. 19. února 1938 (20:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Velké Británie: 35. Archibald Stinchcombe Branky Československa: nikdo Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL) Vyloučení: 0:2 ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Pergl, Císař. Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Davey, Chappell, Halford – Archer, Stinchcombe, Kelly – Woozley.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Kanada – Velká Británie 3:1 (3:1, 0:0, 0:0) 20. února 1938 – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Kanady: 5. Reg Chipman, 6. Pat McReavy, 14. Johnny Godfrey Branky Velké Británie: 9. John Davey Rozhodčí: Poplimont (BEL), Sachs (POL) Vyloučení: 2:2 Kanada: Coulter – Portland, Godfrey – Heximer, McReavy, Allen – Bruce, Chipman, Russell – Marshall. Velká Británie: Foster – Wyman, Dailley – Davey, Chappell, Halford – Archer, Stinchcombe, Kelly – Woozley.", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Československo - Německo 3:0 (1:0, 2:0, 0:0) 20. února 1938 – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Československa: 4. Alois Cetkovský, 25. Josef Maleček, 28. Ladislav Troják Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Sachs (POL), Minder (HUN) Vyloučení: 2:1 ČSR: Modrý – Pácalt, Pušbauer, Michálek – Troják, Maleček, Kučera – Cetkovský, Z. Jirotka, Císař – D. Jirotka. Německo: Egginger – Wild, Tobien – Schenk, Strobl, Lang – Wiedemann, Ball, Schibukat – Kuhn.", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Švédsko – Švýcarsko 2:0 (1:0, 0:0, 1:0) 19. února 1938 (15:00) – Praha (Zimní stadion Štvanice) Branky Švédska: 4. Holger Engberg, 36. Stig Emanuel Andersson Branky Švýcarska: nikdo Rozhodčí: Kreisl (GER), Fröhlich (TCH) Vyloučení: 1:0 Švédsko: Svanberg – Nilsson, Bergquist – Engberg, Åke Andersson, Eriksson – Forström, O. Andersson, Stig Andersson – Hellman. Švýcarsko: Künzler – Badrutt, Franz Geromini – Torriani, Ferdinand Cattini, Hans Cattini – Charly Kessler, Lohrer, Herbert Kessler – Albert Geromini, Heller.", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "Kanada (Sudbury Wolves) Brankář: John Coulter, Mel Albright. Obránci: Johnny Godfrey, Buster Portland. Útočníci: Percy Allen, Pat McReavy, Roy Heximer, Gordie Bruce, Reg Chipman, Jimmy Russell, Jack Marshall, Glen Sutherland, Archie Burn. Trenér: Max Silverman.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Velké Británie.", "content": "Velká Británie Brankář: James Foster, Reg Merrifield. Obránci: Robert Wyman, Gordon Dailley, Ronnie Wilson, Pete Woolsey Útočníci: John Davey, Alexander Archer, Jimmy Kelly, Pete Halford, Alexander Chappell, Archibald Stinchcombe, Art Ridley, John Gerald. Trenér: Percy Nicklin.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "Československo Brankáři: Bohumil Modrý, Antonín Houba. Obránci: František Pácalt, Jaroslav Pušbauer, Jan Michálek. Útočníci: Ladislav Troják, – Josef Maleček, Oldřich Kučera, František Pergl, Alois Cetkovský, Jaroslav Císař, Oldřich Hurych, Zdeněk Jirotka, Drahoš Jirotka. Trenér: Mike Buckna.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Německa.", "content": "4. Německo Brankáři: Wilhelm Egginger, Alfred Hoffmann. Obránci: Gustav Jaenecke, Karl Wild, Rudolf Tobien. Útočníci: Hans Lang, Georg Strobl, Alois Kuhn, Philipp Schenk, Roman Kessler, Walter Schmidinger, Anton Wiedemann, Rudi Ball, Herbert Schibukat. Trenér: Bobby Bell (CAN)", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "5. Švédsko Brankáři: Arne Johansson, Kurt Svanberg. Obránci: Sven Bergqvist, Axel Nilsson. Útočníci: Olle Andersson, Stig Emanuel Andersson, Åke Andersson, Holger Engberg, Åke Erikson, Karl Forsström, Lennart Hellman, Folke Jansson, Ragnar Johansson. Trenér: Viking Harbom.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "6. Švýcarsko Brankáři: Arnold Hirtz, Albert Künzler. Obránci: Franz Geromini, Christian Badrutt. Útočníci: Charly Kessler, Heini Lohrer, Beat Ruedi, Richard Torriani, Hans Cattini, Ferdinand Cattini, Herbert Kessler, Albert Geromini. Otto Heller. Trenér: Ulrich von Sury.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Maďarska.", "content": "7. Maďarsko Brankáři: István Hircsák, Laszló Gati-Grozdics. Obránci: Miklós Barcza, Pál Bekési-Bliesener, István Hubay-Hruby. Útočníci: Zoltán Jeney, Sándor Miklós, László Róna, Béla Haray, György Margó, Frigyes Helméczy, Gyözö Ördödi, Jenö Pálfalvi, Ferenc Szamósi-Stoics. Trenéři: Frank Stapleford, Géza Lator.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Polska.", "content": "7. Polsko Brankáři: Józef Stogowski, Kazimierz Tarlowski. Obránci: Zbigniew Kasprzak, Witalis Ludwiczak, Herbert Urson. Útočníci: Karol Marchewczyk, Andrzej Wolkowski, Adam Kowalski, Mieczyslaw Burda, Edmund Zielinski, Wladyslaw Król, Wladyslaw Michalik, Henrik Przedpelski, Alfred Andrzejewski. Trenér: Przemyslaw Warmiński", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "7. USA Brankáři: Gerry Cosby. Obránci: Alfred Van, Spencer Wagnild, John Hutchinson. Útočníci: Art Bogue, Dowling, Ralph Dondi, George Quirk, Larry Charest, Hugh Young, Ray Lemieux. Trenér (hrající): John Hutchinson.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Lotyšska.", "content": "10. Lotyšsko Brankáři: Roberts Lapainis, Herberts Kušķis. Obránci: Leonīds Vedējs, Kārlis Paegle, Augusts Ozols. Útočníci: Edgars Klāvs, Ādolfs Petrovskis, Arvīds Pētersons, Roberts Bluķis, Ludvigs Putniņš, Kārlis Zilpaušs, Aleksejs Auziņš, Harijs Vītoliņš.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Litvy.", "content": "Lietuva-Praha-1938-02-11.jpg 10. Litva Brankáři: A. Mačius, A. Gudaitis. Obránci: Bronius Kuzmickas, Antanas Kuzmickas, Vladas Karalius. Útočníci: Juozas Klimas, Vytautas Ilgūnas, Jurgis Grigalauskas, E. Bačinskas, Jocius, Vladas Karalius, Vladas Matulevičius, Stasys Vasaitis, A. Hofmanas, Vilhelmas Dornas (Wilhelm Dorn).", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rakouska.", "content": "10. Rakousko Brankáři: Josef Wurm, Karl Ördogh. Obránci: Rudolf Vojta, Franz Csöngei Útočníci: Karl Kirchberger, Oskar Nowak, Friedrich Demmer, Franz Zehetmayer, Hans Tatzer, Walter Feistritzer, Max Schneider, Hans Schneider, Hans Stertin. Trenér: Hans Weinberger.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rumunska.", "content": "13. Rumunsko Brankáři: Emil Maesciuc, Gheorghe Fluieras. Obránci: Paul Anastasiu, Laszló Biró, Comorosan. Útočníci: Stefan Tomovici, Alexandru Hugaru, Alexandru Botez, Wilhelm Suck, Anton Panenca, Robert Sadowski, Constantin Tico, Alexandru Theodorescu, Radu Tanase.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Norska.", "content": "13. Norsko Brankáři: Ernst Heinrichsen, Hans Fjeld. Obránci: Johan Narvestad, Hans Jensen, Rudolf Eisenhardt. Útočníci: Eugen Skalleberg, Per Linnés, Ottar Buran, Johnny Larsen, Fjeldstadt, Knut Bogh, Kaare Hansen, Per Dahl.", "section_level": 2}], "src_summary": "12. mistrovství světa a 23. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo ve dnech 11. – 20. února 1938 v Československu. ", "tgt_summary": null, "id": 1839382} {"src_title": "Chemdat", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika plemene.", "content": "Temperament: smělý, přizpůsobivý, zvědavý, silný, nezávislý, chladný Středoasijští pastevečtí psi jsou velcí psi, robustní stavby těla, silní, odvážní, nedůvěřiví vůči cizím, snadno přizpůsobiví různým klimatickým podmínkám. To umožňuje široké využití plemene v nejrůznějších oblastech. Středoasiati snesou i drsnější povětrnostní podmínky, jelikož jsou od přírody vybaveni kožichem obdařeným velmi hustými a dlouhými pesíky. Dobře snášejí náročné podmínky i situace, kdy musejí vydržet bez dostatku potravy a vody. V některých oblastech fungují dokonce při teplotách pod -40 °C. Milují sníh. Jinak je tomu v tuzemských podmínkách, kde se s dlouhodobě nízkými teplotami a vytrvale zasněženými oblastmi nesetkají. Uši a ocas se v zemích původu krátce kupírují, aby útočící šelmy neměly možnost psa uchopením za uši či ocas znehybit a zabít.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Tito psi potřebují ke svému životu prostor, aby se uplatnilo jejich vrozené sebevědomí a pud chránit svěřený majetek. Nejlépe se cítí tam, kde mají k dispozici velký pozemek. Rozhodně se nehodí pro držení v kotci. Nemají rádi uzavřené malé prostory a spíše než klasickou boudu uvítají přístřešek, který je ochrání před prudkým deštěm, mokrým sněhem a průvanem. Pokud tuto možnost pes nemá, vyhrabe si v zemi pelech sám nebo se schová pod keř. Má rád vyvýšené plochy, ze kterých pozoruje okolí. Pokud se na jednom pozemku nachází psů víc, rozdělí si teritorium na menší úseky a každý hlídá svou část. Pro Středoasijského pasteveckého psa je důležitá řádná socializace, obdobně jako u jeho blízkých příbuzných Kavkazského pasteveckého psa a Moskevského strážního psa. Primárně je samostatný hlídač a obranář. Hlídá neustále a veškerý čas, i během spánku, podřizuje této prioritě. Pokud začne chránit, příkazy psovoda jsou pro něj druhořadé. V situacích, které vyhodnotí jako krizové, kdy je jeho rodina či majetek v nebezpečí, jedná zcela podle vlastního uvážení. Proto je důležité nenechávat psa o samotě s cizími návštěvami, neboť by je mohl vyhodnotit jako vetřelce a napadnout je. Přechod z klidové fáze do útoku bývá velmi rychlý. Pokud pes cítí vážné ohrožení svých blízkých, je připraven protivníka i zabít. „\"Již štěně středoasijce instinktivně ví, že jeho povinností je obrana nejenom pána, nýbrž každého člověka, který je v nouzi a potřebuje pomoci. Tento příkaz má také zakódován hluboko v genech, a tak není třeba psa na obranu cvičit. Jediný rozdíl mezi obranou provedenou mladým a dospělým psem je ten, že dospělý pes útočí bez hlesu jako střelná zbraň opatřená tlumičem. Proč? Nesmí při obraně stáda vyplašit ovce, které by se mohly v panice ušlapat, spadnout do strže či si jinak ublížit. Středoasijec je při dávení nepřítele diskrétnost sama. Stejně postupuje i při obraně člověka. Tichý útok psa je daleko děsivější, než kdyby při něm vrčel, kňučel nebo štěkal,\"“ (Irena Sehnerová: \"Asijští démoni: co o nich ještě nevíte\"). Středoasiat bedlivě sleduje pohyb na svěřeném hlídacím úseku a ze svého místa startuje až po důkladném zvážení, s velkou razancí a se silným hlasovým doprovodem, čímž odrazuje možné narušitele. Zasahuje zpravidla až v situaci, kterou, podle jeho vyhodnocení, není schopen chráněný subjekt sám zvládnout. Při výcviku zadržení na cvičný rukáv přirozeně zpravidla nereaguje, ale pokud jde o zadržení figuranta s možností kousání do celého těla, bývá dost aktivní.", "section_level": 1}, {"title": "Specifika.", "content": "Středoasiati se nehodí pro klasický služební výcvik, jako je stopování a prvky vyšší poslušnosti. Nesnášejí jakoukoli drezuru a ačkoli chápou velmi dobře, co je po nich vyžadováno, nepovažují často cviky za smysluplné, a odmítají je proto vykonat. Zejména v mladém věku je obvyklé, že po povelu psovoda následuje prodleva, ve které pes přemýšlí, zda uposlechne. Tato svéhlavost vychází z historické podstaty plemene: pastevečtí psi byli v horách při ochraně stáda odkázáni pouze sami na sebe, museli se rozhodovat samostatně. Neznamená to však, že by pes byl zcela neovladatelný. Podmínkou je pevný, kladný vztah psa ke svému pánovi založený na (oboustranném) respektu a důvěře. Výcvik není pes schopen ukončit na 100 %, oproti tomu k obraně ho není třeba nijak zvlášť cvičit. Je dobré nasměrovat psa tak, aby si upevnil návyk kdy a v jaké situaci má zasáhnout. Neméně důležité je, aby se jeho psovod naučil, jak se při obranném zásahu svého psa má chovat, protože jeho útočný projev je svou silovou stránkou zcela odlišný od běžných strážních a služebních psů. Obvykle není nutné psa k obraně pobízet, je na místě jeho snahu napadat domnělé nepřátele spíše tlumit a usměrňovat, aby nebyl vůči svému okolí příliš útočný. Zpravidla stačí klidný tón hlasu, z něhož pes pochopí, že má psovod situaci pod kontrolou.", "section_level": 1}, {"title": "Výchova.", "content": "Psa je vhodné vodit na dostatečně pevném vodítku a je třeba umět jej zvládnout fyzicky, ale především psychologicky. Nezbytná je důsledná a trpělivá výchova. Ke Středoasijskému pasteveckému psu je nutné přistupovat laskavě, klidně a ohleduplně. Musí být jasně stanoveny hranice, které pes nesmí překročit. Křik a fyzické tresty jsou zcela nevhodné. Při systematickém a vhodném vedení je Středoasijec oddaným společníkem a obranářem ochotným položit za svou lidskou smečku život. Pokud se jeho výchova podcení, zanedbá či zkazí, jedná zcela podle vlastního uvážení a může být svému okolí i nebezpečný. Nehodí se pro nezkušené začátečníky či nedůsledné a nevyrovnané majitele, kterým snadno přeroste přes hlavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Středoasijský pastevecký pes (anglicky: Central Asian Shepherd, rusky: Среднеазиатская овчарка, zkratka SAO), v asijských zemích také nazývaný alabaj, je molossoidní pracovní psí plemeno původem z Turkmenistánu (tzv. Turkmenský alabaj) a dalších států střední Asie. Středoasijský pastevecký pes má kvůli velkému území, na němž je chován, mnoho typů, které se od sebe liší exteriérem (stavbou těla, hlavy, mohutností). ", "tgt_summary": null, "id": 2166700} {"src_title": "Širat ha-Jam", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zachovalá zmínka o obci pochází z roku 1318. Tehdy zde vedla obchodní stezka z Prahy do Žitavy a z roku 1324 je první záznam o existenci strážního hradu u obce. Je však pravděpodobné, že je o 30 let starší. V první čtvrtině 14. století kraj od Žitavy přes Lužické hory až na Českolipsko patřil Ronovcům, Chvalovi z Lipé a jeho synům. Syn Chval se nechal psát po roce 1290 jako Čeněk z Ojvína a zřejmě on využil skálu ve Sloupu připomínající Ojvín ke stavbě hradu. Vesnice pod hradem byla roku 1352 psána jako farní. Od roku 1400 patřila ves Hynkovi Hlaváčovi z Dubé, který ji i s okolím roku 1412 prodal za 200 kop grošů šlechtici Hanušovi Welfovi z Varnsdorfu. Husitské války Sloup přežil bez újmy. Později po husitských válkách získal sloupské panství loupeživý rytíř Mikeš Pancíř ze Smojna. Podnikal odtud loupeživé nájezdy na okolí i do Saska a Lužické vojsko mu v odvetě v letech 1444 a 1445 hrad zbořilo. Mikeš jej později obnovil a loupil dál, v roce 1455 jej předal synům. V lednu 1471 ho i s podhradím koupili Berkové z Dubé. V roce 1595 Adam Berka z Dubé ve vsi postavil panský dům, Berkovský zámek, k obývání daleko pohodlnější než zdejší hrad. Během třicetileté války roku 1639 hrad oblehlo vojsko švédského generála Banera, dobylo jej a vypálilo. Obnoven již nebyl. O 50 let později byla ve skále u hradu vyhloubena poustevna.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj podnikání.", "content": "Po zesnulém Ferdinandu Hroznatovi jeho dědici roku 1708 prodali panství Sloup za 280 000 zlatých hraběti Václavu Norbertu Oktaviánu Kinskému, pánu v České Kamenici. Když ten zemřel, testamentem a dědickou dohodou rodiny Kinských sloupské panství získal jeho druhorozený syn Josef, který byl v době otcova úmrtí nezletilý. Proto až do roku 1726 panství spravoval starší bratr Štěpán Vilém Oldřich Kinský. Obec se začala rozvíjet po roce 1726, kdy panství převzal hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský. Nechal zde postavit v letech 1730–1733 zámek v barokním slohu, který hrabě Kinský později stále upravoval. Roku 1779 zde hostil císaře Josefa II. a koncem července 1822 i arcivévodu Františka Karla. U něj je zámecký park s kašnou a vodotryskem. Po znárodnění majetku vysídlených Němců byla v zámku zřízena ozdravovna pro děti z Prahy, sloužil i jako škola v přírodě a ústav sociální péče. Pak se zde usídlil Domov pro seniory Hrabě Kinský podnikal na celém svém panství, v samotném Sloupu využil i svůj zámek, kde od roku 1756 vyráběl na třech, později devíti stavech jemné plátno. V roce 1759 v obci, ve dvoře pod hradem zřídil barvírnu pláten, kterou postupně rozšířil na kartounku, nejstarší v Čechách. Formíři připravující dřevěné formy k potisku pracovali v obecním domě a v budově, ze které se později stal hostinec Fichtelschänke poblíž hradu. Nedaleko u potoka měl prádelnu pláten. V obci zřídil tkalcovskou školu a roku 1760 manufakturu na výrobu barchetu, kde zaměstnával v roce 1761 na 35 stavech 250 lidí, o 3 roky později jich bylo 400. Roku 1762 založil manufakturu na výrobu cvilinku, řízenou mistrem ze Saska.", "section_level": 1}, {"title": "Změny státní správy.", "content": "V roce 1848 byl vlastníkem Panství Sloup Karel, hrabě Kinský. Součástí jeho panství bylo 26 obcí, z nichž 24 je dnes v okrese Česká Lípa. Po zrušení nevolnictví a v důsledku revolučních událostí roku 1848 došlo v Rakousko-Uhersku k radikálním změnám státní správy. Byla zrušena panství šlechty (včetně panství Sloup), ustanoveny během roku 1850 nové kraje, politické a soudní okresy. Sloup byl i s Janovem začleněn do Českolipského kraje, politického okresu Česká Lípa řízeného okresním hejtmanstvím, soudního okresu Nový Bor. Příslušný krajský soud byl v České Lípě. V roce 1855 byl Českolipský kraj zrušen, Sloup byl v okrese Nový Bor, který byl začleněn do Litoměřického kraje. Při další reformě státní správy roku 1862 byly kraje zrušeny úplně, okresy zůstaly. Tento stav se do roku 1918 téměř nezměnil.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly obce.", "content": "Návrh znaku i praporu zpracoval Miloslav Sovadina a Heraldická komise při Státním okresním archivu v České Lípě. V lednu 1993 návrhy projednalo Obecní zastupitelstvo, v květnu 1998 jej posoudil Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR (prodleva kvůli nedostatečně odůvodněnému návrhu) a 18. června 1998 jej obci předseda Poslanecké sněmovny udělil.", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "V 19. století se stává Sloup oblíbeným letoviskem a také zde vznikla řada spolků, např. Horský a zkrášlovací, či Tělocvičný a Divadelní. V obci je řada ubytovacích zařízení, restaurací, naučné stezky a okruhy. Svou mezinárodní základnu, která je zároveň ubytovacím zařízením, má v objektu Herberk (Lesní 205) dětská asociace A-TOM.", "section_level": 1}, {"title": "Koupaliště.", "content": "V roce 1905 bylo na okraji obce z Radvaneckého rybníka vytvořeno přírodní koupaliště, na břehu fungovala restaurace, půjčovna loděk, byla zde plavecká škola. V období mezi světovými válkami se areál nazýval \"Vlaštovčím jezerem\" (\"Schwalbensee\"), protože zde hnízdící břehule Němci nazývali břehovými vlaštovkami. Po roce 1945 zůstalo koupaliště v provozu a byl u něj postaven kemp i s chatkami. V roce 1989 byl kemp veden jako veřejné tábořiště \"Na koupališti\", provozovaný Okresním podnikem služeb, závod 06, Nový Bor. Rozloha oploceného areálu byla 80 000 m2, provozováno sociální zařízení, půjčovna loděk, restaurace Jednoty III. cenové skupiny, další kiosky s občerstvením, byl zde povolen tehdy i windsurfing.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava a turistika.", "content": "Do obce zajíždějí autobusové linky několika dopravců. Jedná se o spoje na trase Česká Lípa - Nový Bor (přes Sloup), Česká Lípa - Cvikov a Nový Bor - Zákupy. Nádraží v Novém Boru na železniční trati 080 Bakov nad Jizerou - Česká Lípa - Jedlová je od středu obce vzdáleno necelé 4 km. Přes Sloup vede mezinárodní červeně značená turistická trasa pro pěší E10 z České Lípy i trasa značená modře. Vedou zde cyklotrasy 3062 a 3066. Obec si vybudovala vlastní vyhlídkové okruhy obcí a po přilehlých památkách. V červnu 2014 byla otevřena poblíž Lesního divadla naučná stezka pro děti.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Fotbalový tým mužů zakončil sezonu 2010/2011 ve III. třídě okresu Česká Lípa na 4. místě čtrnáctičlenné tabulky. Rok poté soutěž vyhráli a postupují pro sezónu 2012/2013 do II. třídy okresu Česká Lípa.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní rodáci.", "content": "V nedalekém Janově se narodili:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Sloup v Čechách (německy \"Bürgstein\") se nachází v okrese Česká Lípa, kraj Liberecký. Díky zdejšímu skalnímu hradu, koupališti, nové rozhledně a sousedícím Lužickým horám patří k oblíbeným cílům turistů. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 402317} {"src_title": "Karel Urbánek (politik)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Počátky vzrůstu Tálibánu spadají do afghánské post-sovětské éry devadesátých let. První členové hnutí se rekrutovali ze studentů madrás v Kandaháru a Hilmadu. Za svou ideologii přijali wahhábismus. Po skončení sovětské okupace Afghánistánu začal počet stoupenců Tálibánu rychle narůstat. Začali se k němu přidávat i islámští fundamentalisté z okolních zemí a Tálibán postupně získával moc nad jednotlivými částmi Afghánistánu, až v roce 1996 dobyl hlavní město Kábul, čímž fakticky započala vláda nad celým Afghánistánem. Tálibové přejmenovali Afghánistán na Islámský emirát Afghánistán. Do čela emirátu se postavil samozvaný fundamentalista Muhammad Umar. Mulla Umar nastolil v zemi velmi tvrdý režim, který vyvolal vlnu odporu nejen u mezinárodních společenství, ale i u samotných Afghánců. Ve snaze vymýtit z emirátu zločin obnovil i za menší provinění tresty bičováním, kamenováním, sekání rukou i veřejné popravy. V rámci fundamentálního islámu začal v zemi praktikovat přísný ikonoklasmus. Ve snaze odstranit veškerou světskou zábavu mimo jiné zakázal tanec na veřejnosti, fotografování, sportovní utkání a zrušil veškeré televizní vysílání. Televizory nechal shromáždit na kábulském náměstí a poté je nechal rozdrtit tanky. Snad největším vrcholem jeho obrazoborecké snahy bylo zničení bamjánských Buddhů. Dále zakázal chodit dívkám do škol a ukazovat se na veřejnosti, v celé zemi zakázal veškeré druhy zábavy a i dalšími způsoby porušoval základní lidská práva v celé zemi. Situace uvnitř emirátu tehdy vyvolala odpor nejen u Západních států a mezinárodních organizací, ale i u samotných Afghánců. I přes snahu Tálibánu se emirát nikdy nerozšířil na celé afghánské území. Severní výběžek země (přibližně 1/10 celkové rozlohy Afghánistánu) stále zůstával pod správou místních kmenů, které tvořily tzv. Severní alianci. Jedinými státy, které uznaly svrchovanost a nezávislost Islámského emirátu Afghánistán se staly Saúdská Arábie, Pákistán a Spojené arabské emiráty. Islámský emirát v Afghánistánu neměl dlouhého trvání. V roce 2001 byl ukončen následkem operace Trvalá svoboda, která byla přímým důsledkem útoků z 11. září, ze kterých sice byla viněna Al-Káida, ta však měla těsné styky s Tálibánem a její základny se nacházely na afghánském území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Islámský emirát Afghánistán (: ) byl islámský emirát, který se mezi lety 1996–2001 nacházel na většině území dnešního Afghánistánu. Pojmenování dostal od islámského nábožensko-politického hnutí Tálibán, které tehdy fakticky ovládalo 90 % území dnešního Afghánistánu.", "tgt_summary": null, "id": 664845} {"src_title": "Jodfat", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Území bylo prozkoumáváno španělskými kolonizátory od přelomu 16. a 17. století. Roku 1659 zde františkáni založili misii Naší Paní z Guadalupe, což je považováno za počátek města, nazvaného zprvu El Paso del Norte. Roku 1865, během francouzské intervence v Mexiku, zde dočasné sídlila republikánská vláda Benita Juáreze, na jehož počest bylo město roku 1888 přejmenováno. V době prohibice ve Spojených státech se město stalo oblíbeným zábavním cílem Američanů a rychle rostlo. Rychlý růst počtu obyvatel pokračuje dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Ciudad Juárez je centrem obchodu s drogami. Před rokem 2007 šlo ovšem o relativně bezpečné město. Pak ovšem vypukla válka mezi drogovými kartely (měly ve městě velkou moc). Dealerské skupiny mezi sebou soupeřily a jejich boj vynikal jak počtem obětí (zatímco v roce 2007 došlo v Juárezu k 320 vraždám, v roce 2008 se již jednalo o téměř 1623 lidí a v roce 2010, kdy situace dosáhla svého vrcholu, pak dokonce 3622), tak brutalitou a barbarskostí. Velká část obětí byla z řad tehdy prakticky bezmocné policie. Zejména večerní a noční život ve městě byl paralyzován. Mexická vláda Felipe Calderóna proto vyslala na počátku března 2009 na pomoc městu 2000 vojáků. Během této periody se velká část obyvatel stěhovala jak do amerického El Pasa tak do jiných měst po celém Mexiku. Ti se ovšem často po poměrně krátké době z různých důvodů (například zcela rozdílnému způsobu života ve Spojených státech) vraceli zpět. Dalším projevem kriminality v Ciudad Juárez je enormní počet vražd se sexuálním podtextem; za oběť jim padlo přes 500 žen od roku 1993, z nichž polovina byla mladší dvaceti let. Těla jsou zpravidla nalézána na ulicích a předměstích. Většina případů zůstává neobjasněna a místní autority o ně donedávna neprojevovaly zájem. Teprve po roce 2010 se podařilo závratný počet vražd snižovat. Zatímco mezi roky 2008 a 2010 bylo město (i celý stát Chihuahua) počítáno mezi nejnebezpečnější lokality v Mexiku, dnešní situace je zcela odlišná. Kriminalita neustále klesá, počty vražd, krádeží aut i únosů jsou oproti roku 2010 řádově nižší. Tohoto úspěchu bylo dosaženo spoluprací občanů (různých místních spolků) a vlády Felipeho Calderóna (jehož protidrogová válka místní krizi vlastně rozpoutala). V roce 2012 došlo ke snížení počtu vražd na 737, v roce 2014 už \"pouze\" 532 a čísla i nadále klesají. Únos byl z města takřka vymýcen. Noční život se vrátil do ulic (jeho centrem je bulvár Goméz Morín). Občané nabyli větší důvěry v policii. Kriminalita Ciudad Juárez byla mimo jiné inspirací románu \"2666\" chilsko-mexického spisovatele Roberta Bolaña (2004).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ciudad Juárez je největší město mexického státu Chihuahua a celého severního Mexika. Leží na samé hranici se Spojenými státy; hranici tvoří řeka Río Bravo, která dělí Juárez od texaského města El Paso. V roce 2005 mělo město 1 300 000 obyvatel a bylo tak sedmou největší aglomerací Mexika. Ciudad Juárez je v současnosti nechvalně proslulé jako jedno z nejnebezpečnějších měst světa.", "tgt_summary": null, "id": 2454962} {"src_title": "Kostel svatého Haštala", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Hrací formát turnaje.", "content": "Týmy byly rozděleny do tří skupin po třech týmech, kde se utkal každý s každým jednou. Vítězové jednotlivých skupin utvořili skupinu D, kde hráli opět každý s každým. Týmy na druhých místech základních skupin utvořily skupinu E. První dva týmy skupiny D hrály finále, zatímco třetí tým skupiny D s vítězem skupiny E hrál o bronzové medaile. Týmy na posledních místech základních skupin hrály skupinu o udržení - poslední dva týmy této skupiny sestoupily do 1. divize vzhledem ke snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8.", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá fáze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina D.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Skupina E.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "O medaile.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2).", "section_level": 2}, {"title": "O udržení.", "content": "Všechny časy jsou místní (UTC+2). \"Týmy a sestoupily do 1. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 v německem Ravensburgu v termínu od 11. do 16. dubna (další MS žen se bude konat až v roce 2011, protože se v olympijských letech nekoná). Sestoupily dva týmy z důvodu snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8.\"", "section_level": 1}, {"title": "1. divize.", "content": "První divize se konala od 4. do 10. dubna 2009 v rakouském Grazu. \" postoupilo do elitní skupiny na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 ve švýcarských městech Zürich a Winterthur v termínu od 16. do 25. dubna (další MS žen se bude konat až v roce 2011, protože se v olympijských letech nekoná). Týmy a sestoupily do 2. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 (sestoupily dva týmy z důvodu snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8).\"", "section_level": 1}, {"title": "2. divize.", "content": "Druhá divize se konala od 12. do 18. dubna v italském Torre Pellice. \" postoupilo do 1. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 (další MS žen se bude konat až v roce 2011, protože se v olympijských letech nekoná). sestoupilo do 3. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011 (ale ze 3. divize nikdo nepostoupil, protože se mj. z důvodu snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8 nekonala).\"", "section_level": 1}, {"title": "3. divize.", "content": "Třetí divize se v roce 2009 mj. kvůli snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8 nekonala. Nejníže nasazený automaticky sestoupil do 4. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011.", "section_level": 1}, {"title": "4. divize.", "content": "Čtvrtá divize se v roce 2009 mj. kvůli snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8 nekonala. Nejníže nasazené automaticky sestoupilo do 5. divize na Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2011.", "section_level": 1}, {"title": "5. divize.", "content": "Pátá divize se v roce 2009 mj. kvůli snížení počtu účastníků elitní skupiny na 8 nekonala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa v ledním hokeji žen 2009 se konalo od 4. dubna 2009 do 12. dubna 2009 ve finské Hämeenlinně.", "tgt_summary": null, "id": 2048119} {"src_title": "Korazim", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Jména rodičů krále Beorhtrika neznáme, ale \"Anglosaská kronika\" tvrdí, že měl být přímým mužským potomkem krále Cerdika a měl údajně pocházet z královské krve Wessexu, ale tato tvrzení byla zřejmě účelová a měla sloužit k legitimizaci jeho nároku na královskou korunu. Patří do skupiny pěti západosaských králů z období mezi lety 726 a 802 (Æthelheard, Cuthred, Sigeberht, Cynewulf a Beorhtric), jejichž původ je vnímán skepticky.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V roce 786 byl zabit \"æthelingem\" Cyneheardem, bratrem svrženého krále Sigeberhta, král Cynewulf. Cyneheard byl zabit brzy poté. Beorhtric nastoupil na trůn Wessexu v roce 786 hned poté, co byl král Cynewulf zavražděn. Není jasné, zda byl Cynewulfem určený jako jeho nástupce nebo zda využil mocenského vakua jako outsider. Na trůn Beorhtrikovi možná pomohl mercijský král Offa (757–796), jenž byl nejsilnějším vládcem v Anglii v té době, a král Beorhtric se rychle dostal pod jeho vliv. Musel nejprve bojovat s uchazečem o trůn Ecgberhtem, kterého nakonec s pomocí krále Offy mezi lety 789 a 796 vypudil z Anglie do franckého vyhnanství. Král Beorhtric byl blízkým spojencem krále Offy. V roce 789 se oženil s jeho dcerou Eadburgou, čímž tehdy pravděpodobně stvrdil formální spojenectví. Král Offa byl v této alianci jednoznačně dominantním partnerem. V roce 787 oba králové společně uspořádali první z Chelsijských synod. Území ležící tradičně na hranicích Mercie a Wessexu byla spravována mercijským soudem, jak naznačují listiny vydané králem Offou a jeho synem Ecgfrithem, a Wessex, zdá se, používal Offovu měnu: průzkumy raně středověkých nálezů jednotlivých mincí prováděné na přelomu 20. a 21. století odhalují sérii nálezů Offových pencí, které vedou od Horní Temže až do Warehamu, historického města spojeného s králem Beorhtrikem. Král Offa mohl disponovat pozemky v současném hrabství Somerset (nominálně v království Wessex), ale Beorhtric zůstal nezávislým králem. Během Beorhtrikovy vlády zaznamenává \"Anglosaská kronika\" první nájezdy Vikingů na Anglii. Tři lodě dánských nebo norských Vikingů okolo roku 789 přistály na pobřeží současného hrabství Dorset nedaleko ostrova Portland. Seveřané zabili vysokého královského správního úředníka Beaduhearda, který se domníval, že se jedná o obchodníky. Nicméně tyto rané nájezdy zůstaly zpočátku bez dalekosáhlých důsledků. Vyhnaný Ecgberht se vrátil patrně na konci 90. let 8. století z exilu a byl uznán za krále alespoň v části Wessexu. Po Offově smrti během léta 796 udržovali Beorhtric i Eadburg dobré kontakty s jeho synem a nástupcem Ecgfrithem, který ale vládl pouze po dobu šesti měsíců. Moc Mercie nad Anglií zeslábla a Beorhtric během tohoto období dosáhl větší nezávislosti. Na oplátku za podporu krále Ecgfritha získal král Beorhtric zpět část půdy u Malmesbury, kterou předtím král Offa anektoval. Potom se zdá, že se král Beorhtric dostal pod nadvládu následujícího mercijského krále Cenwulfa (796–821), který během několika let obnovil hegemonii Mercie nad jižní Anglií. Po roce 799 Beorhtrikův vztah k Mercii vypadá podobný situaci před Offovou smrtí. V roce 798 souhlasil, že se Cenwulfův syn Cynehelm stane pánem nad opatstvím v Glastonbury. Okolnosti tohoto souhlasu nejsou jasné, ale je nepravděpodobné, že by tak učinil král Beorhtric dobrovolně. Jeho moc v současném hrabství Somerset zůstala nedotčena, jak svědčí listiny, ve kterých disponoval tamními pozemky bez odkazu na Mercii.", "section_level": 1}, {"title": "Ražba mincí.", "content": "Jediné wessexské mince zatím nalezené byly vyraženy v období po Offově smrti, což naznačuje, že Beorhtric založil novou mincovnu (patrně ve Winchesteru, asi roku 795). Jedna z těchto mincí byla nalezena v roce 1854 v současném hrabství Hampshire. Asi od roku 796 nechal král Beorhtric razit stříbrné mince (\"pæneġas\") podle mercijského vzoru. Spor se vede o to, zda se mincovna nalézala v \"Hamwiku\" (Southampton) nebo ve Winchesteru. Mince byly raženy pouze v malém počtu a jejich ražba byla spíše otázkou prestiže a zosobněním jeho nároku na korunu Wessexu, než aby sloužily ekonomickým účelům. Tři nalezené Beorhtrikovy mince pocházejí ze dvou různých ražeb.", "section_level": 1}, {"title": "Listiny.", "content": "Výměnu půdy s knížetem (\"princeps\") Hemelem prokazoval král Beorhtric listinou vydanou okolo roku 790. V roce 794 převedl půdu na svého vojenského správce (\"præfectus\") Wigfritha a roku 801 na knížete (\"princeps\") Lullu. Roku 796 podepsal král Beorhtric dvě listiny mercijského krále Ecgfritha jako svědek. Beorhtric byl považován za „velmi zbožného“, nejsou ale známy žádné jeho dary, ani privilegia pro kláštery nebo kostely. Skutečnost, že nemnoho dochovaných listin uvádí pouze seznam obdarovaných laiků, je pravděpodobně jen náhodná.", "section_level": 1}, {"title": "Beorhtrikova smrt.", "content": "O více než půlstoletí později uvádí biskup Asser, učenec na dvoře Alfréda Velikého, historku o tom, že Beorhtrika omylem otrávila jeho choť Eadburg. Ta podle tohoto vyprávění potom uprchla do Franské říše a uchýlila se do kláštera. Z kláštera byla posléze vyhnána poté, co byla přistižena s mužem. Původ této historky je pochybný. Negativní obraz Eadburgy, kterou biskup Asser vinil také z mnoha intrik a několika otrav, vychází spíše z propagandy Beorhtrikova nástupce Ecgberhta (802–839), který byl nepřátelský vůči Beorhtrikovi i Eadburžině otci králi Offovi, než z historických faktů. Sebevědomě vystupující Eadburg pravděpodobně opravdu jednostranně zastupovala zájmy Mercie. Naproti tomu uvádí \"Anglosaská kronika\", že „Beorhtric a hrabě (\"ealdorman\") Worr zemřeli a Ecgberht nastoupil na trůn“. Současně hrabě (\"ealdorman\") Æthelmund z království Hwicce u Kempsfordu (současné hrabství Gloucestershire) překročil Temži, ale v bitvě byl poražen wessexským hrabětem (\"ealdormanem\") Wiohstanem. Nejpravděpodobnější interpretace tohoto zápisu je, že Ecgberht napadl Wessex spolu se svými stoupenci a Beorhtric padl v bitvě. Zda na Mercii závislé království Hwicce zasáhlo do bojů na straně Beorhtrika nebo zda se jednostranně snažilo využít chaosu ve Wessexu, zůstává v rovině spekulací. \"Anglosaská kronika\" uvádí, že Beorhtric byl pohřben ve Warehamu v roce 802. Jeho nástupcem se stal Ecgberht.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beorhtric (což zhruba znamená „Skvělý vládce“), též Brihtric nebo Byrhtric (narozen, zemřel 802), byl anglosaský král Wessexu v letech 786–802. Stejně jako jeho předchůdci, kteří nastoupili po králi Ineovi, nepatří Beorhtric k pokrevní královské linii rodu Cerdikovců a jeho původ je nejasný. Nastoupil po zavražděném králi Cynewulfovi, ale většinu moci drželi jeho žena a tchán.", "tgt_summary": null, "id": 65972} {"src_title": "Ejn Charod Ichud", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Dafoe, šesté z osmi dětí, se narodil jako William James Dafoe v Appletonu ve státě Wisconsin, syn Muriel Isabel (rozené Sprissler), zdravotní sestry z Bostonu, a chirurga Williama Alfreda Dafoea. Jeho děda pocházel z Belleville v Ontariu. Své původní jméno „William“ si změnil na „Willem“ (nizozemská verze „William“) z důvodu, aby mu lidé nemohli říkat „Billy“. Poté, co byl vyhozen ze Appleton East High School za výrobu videa, které vedení školy označilo za pornografické, dokončil svá studia nedaleko na Lawrence University. Poté studoval drama na University of Wisconsin-Milwaukee, ale školu opustil před promocí, protože se přidal k nově vzniklé avantgardní skupině Theatre X.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po čtyřletém turné s Theatre X po Spojených státech a Evropě se přestěhoval do New Yorku a přidal se k experimentální divadelní skupině The Performance Group. Dafoeova filmová kariéra začala v roce 1981, když si zahrál ve filmu \"Nebeská brána\" (\"Heaven's Gate\"), ale jeho role byla vystřižena z filmu. V polovině 80. let byl obsazen Williamem Friedkinem do filmu \"Žít a zemřít v L. A.\", ve kterém Dafoe ztvárnil roli padělatele Ricka Masterse. O rok později hrál vůdce motorkářského gangu ve filmu \"Nemilovaná\" (\"The Loveless\") a později hrál podobnou roli ve filmu \"Ohnivé ulice\", ale jeho zlomová byla role soucitného seržanta Eliase ve filmu \"Četa\" (1986). V roce 1988 Dafoe hrál v jiném filmu zasazeného do Války ve Vietnamu, toho času jako CID (vyšetřovatel) agenta Bucka McGriffa ve filmu \"Saigon\". Od té doby se stál populárním charakterním hercem. Často hraje vznětlivé a podlé role, jako třeba Green Goblin ve filmech o Spider-Manovi a Barillo ve filmu \"Tenkrát v Mexiku\". Předtím byl zvažován na roli Jokera ve filmu Tima Burtona a Sama Hamma z roku 1989 \"Batman\". Hamm vzpomíná „Připadlo nám, že Willem Dafoe vypadá přesně jako Joker.“ Roli nakonec dostal Jack Nicholson. Také ztvárnil Ježíše ve filmu \"Poslední pokušení Krista\" (1988). Tenkrát poznamenal „Do dneška jsem nemohl uvěřit, že jsem byl tak drzý, abych hrál roli Ježíše“. Hrál v erotickém thrilleru \"Tělo jako důkaz\" s Madonnou. V tomto filmu se objevil nahý, ve scéně na parkovišti, kde Madonně provádí orální sex. V roce 1991, Willem Dafoe ztvárnil manhattanského drogového dealera ve filmu \"Muž bez spánku\". Tento film byl přijat kladně jak diváky, tak i kritiky. Dafoe hrál excentrického agenta FBI ve filmu \"Pokrevní bratři\" (1999) a ve filmu \"Americké psycho\" (2000). Byl nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli v roce 1986 za film \"Četa\" a v roce 2000 za film \"Ve stínu upíra\". Hrál také v animovaném filmu \"Hledá se Nemo\", kde propůjčil hlas Gillovi. Krátce pracoval jako model – v roce 1990 na kampani firmy Prada. V roce 2004, Dafoe propůjčil svůj hlas ve videohře o Jamesi Bondovi \"Everything or Nothing\" padouchovi Nikolai Diavolovi. V roce 2006 hrál detektiva NYPD Stana Aubraye za honbou na sériového vraha, hlavní roli v thrileru \"Jiná perspektiva\", proti Scottu Speedmanovi a Peteru Stormareovi. Hrál mimo jiné po boku Rowana Atkinsona ve filmech \"\" (1997) a \"Prázdniny pana Beana\", který měl premiéru 30. března 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dafoe potka režisérku Elizabeth LeCompte u The Performance Group. LeCompte a Dafoe částečně obnovili The Performance Group a stali se spolupracovníky a zakládajícími členy The Wooster Group, a poté vznikl jejich vztah. Jejich syn, Jack, se narodil v roce 1982. Pár se rozešel v roce 2004. Dafoe si vzal italskou režisérku a herečku Giadu Colagrande 25. března 2005. Je spolumajitelem restaurace s hereckým kolegou z Čety Johnem C. McGinleyem. Dafoeův bratr Donald je chirurg a vědec.", "section_level": 1}], "src_summary": "William James „Willem“ Dafoe (* 22. července 1955) je americký filmový a divadelní herec. Zakládající člen experimentální divadelní společnosti The Wooster Group. Je znám například z filmů \"Žít a zemřít v L. A.\", \"Četa\", \"Poslední pokušení Krista\", \"Ve stínu upíra\", \"Hořící Mississippi\", \"Pokrevní bratři\", a ve filmové sérii \"Spider-Man\".", "tgt_summary": null, "id": 2053884} {"src_title": "Koma (astronomie)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojenský pilot.", "content": "Frank De Winne roku 1984 ukončil Královskou vojenskou akademii v Bruselu. Poté sloužil v belgickém vojenském letectvu, dosáhl kvalifikace zkušebního pilota. Nálet na různých typech letadel má 2300 hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Už roku 1991 byl jedním z pěti belgických finalistů druhého výběru ESA. Tehdy za Belgii mezi evropské astronauty postoupila Marianne Merchezová. De Winne se astronautem oddílu ESA stal až v lednu 2000.", "section_level": 2}, {"title": "První let.", "content": "V srpnu 2001 zahájil výcvik v ruském Středisku přípravy kosmonautů. V listopadu téhož roku byl začleněn do posádky 4. návštěvní expedice (EP 4) na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Posádka ve složení: velitel Sergej Zaljotin, palubní inženýr 1 Frank De Winne a palubní inženýr 2 Jurij Lončakov neprodleně zahájila přípravu. Vlastní dohoda o letu belgického kosmonauta (program Odissea) byla podepsána až 18. dubna 2002. Do vesmíru odstartovali z kosmodromu Bajkonur 30. října 2002 v Sojuzu TMA-1. Hlavním úkolem letu byla záměna lodi Sojuz, sloužící jako záchranná loď ISS. Po týdenním pobytu na ISS se trojice 10. listopadu 2002 vrátila na Zem na palubě Sojuzu TM-34 po 10 dnech, 20 hodinách a 52 minutách letu. V srpnu 2006 byl určen náhradníkem Léopolda Eyhartse (Expedice 16, start STS-122, přistání STS-123). Let Eyhardse proběhl v únoru – březnu 2008.", "section_level": 3}, {"title": "Druhý let.", "content": "V srpnu 2007 byl zařazen do Expedice 20, přičemž v červenci 2008 byl jmenován velitelem Expedice 21. Dne 27. května 2009 odstartoval z kosmodromu Bajkonur v kosmické lodi Sojuz TMA-15. Spolu s ním byli na palubě ruský kosmonaut Roman Romaněnko – velitel lodi a Robert Thirsk z Kanadské kosmické agentury (CSA). Cílem letu byla Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) u které Sojuz přistál 29. května 2009. Posádka Sojuzu TMA-15 rozšířila počet kosmonautů ISS na 6, De Winne v dlouhodobé posádce Expedice 20 zaujal pozici palubního inženýra.. Od 11. října 2009 přešel do Expedice 21 jako první evropský velitel ISS. Dne 1. prosince 2009 v Sojuzu TMA-15 přistál na Zemi po 187 dnech, 20 hodinách a 41 minutách letu a mise i pro De Winneho úspěšně skončila. Frank De Winne je ženatý, má tři děti.", "section_level": 3}], "src_summary": "Frank De Winne (* 25. dubna 1961 v Gentu v Belgii) je od ledna 2000 belgický astronaut, člen oddílu astronautů ESA. Roku 2002 vzlétl na palubě ruské kosmické lodi Sojuz TMA-1 k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) na týdenní návštěvu. V roce 2009 se stal členem dlouhodobé posádky ISS (Expedice 20 a 21).", "tgt_summary": null, "id": 585254} {"src_title": "Zemědělská škola Kadoorie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lékořice jsou vytrvalé byliny a polokeře s dlouhými oddenky a bohatým kořenovým systémem. Stonek je vzpřímený, větvený. Listy jsou lichozpeřené, složené nejčastěji z 5 až 17 celokrajných nebo pilovitých lístků. Palisty jsou přítomny, volné, vytrvalé nebo opadavé. Květy jsou uspořádány v úžlabních dlouze stopkatých hroznech. Kalich je pětičetný, zvonkovitý až válcovitý, s 5 zuby. Koruna je bílá, žlutá, purpurová až červená. Na rozdíl od klasických květů bobovitých jsou člunek a křídla zkráceny oproti pavéze. Tyčinek je 10, přičemž 9 z nich je srostlých a poslední je volná nebo po jedné straně přirostlá k ostatním (jednobratré nebo dvoubratré). Semeník je přisedlý, lysý a obsahuje 2 až 10 vajíček. Plodem je pukavý nebo nepukavý lusk různého tvaru, na povrchu obvykle trnitý a na vrcholu zúžený v zobánek. Semena jsou zploštělá, okrouhlého až ledvinovitého tvaru.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod lékořice zahrnuje asi 20 druhů. Je rozšířen především v Evropě a v Asii. Jedním druhem je zastoupen i v Severní Americe (\"Glycyrrhiza lepidota\"), v jižních oblastech Jižní Ameriky (\"G. astragalina\") a v jihozápadní Austrálii (\"G. acanthocarpa\"). V České republice není žádný druh původní, v teplejších oblastech se však místy vyskytuje lékořice lysá (\"Glycyrrhiza glabra\") jako pozůstatek dřívějších kultur. V evropské květeně je lékořice zastoupena celkem 5 původními druhy. Lékořice lysá (\"Glycyrrhiza glabra\") roste v celém Středomoří, lékořice ježatá (\"G. echinata\") ve východní části, \"G. foetida\" pouze ve Španělsku. Další dva druhy rostou v Rusku: \"G. aspera\" a \"G. korshinskyi\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jako stará kulturní rostlina je pěstována zejména lékořice lysá, pocházející ze Středomoří. Má využití jako léčivo, v cukrářství a také v tabákovém průmyslu. Významnou rostlinou tradiční čínské medicíny je lékořice uralská (\"Glycyrrhiza uralensis\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Lékořice (\"Glycyrrhiza\") je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to vytrvalé byliny a polokeře se zpeřenými listy a bílými, žlutými nebo červenými květy v hroznech. Některé druhy jsou využívány jako léčivo a v potravinářství, zejména lékořice lysá. V české květeně je zastoupen pouze zplanělý druh lékořice lysá.", "tgt_summary": null, "id": 833137} {"src_title": "Abirim", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1945 vyhrál juniorské Mistrovství Francie v tenisu. V období 1948-1950 byl součástí národního daviscupového družstva. Wimbledonu se naposledy zúčastnil v roce 1953, poté se vydal na dráhu novináře a funkcionáře. Ve stejném roce, kdy opustil aktivní tenis založil časopis \"Tennis de France\", pracoval také jako redaktor pro pařížský deník \"Paris-Presse\". Oženil se s francouzskou tenistkou Susan Partridgovou, která vyhrála domácí mistrovství Francie v roce 1959. Po rozvodu se podruhé oženil s golfistkou Claudine Crosovou. Z prvního manželství měl dva syny. Starší Jean-Philippe Chatrier je hercem. V roce 1969 usedl do křesla nehrajícího kapitána francouzského daviscupového družstva. Z pozice tenisového činovníka sehrál významnou roli v procesu sloučení amatérského a profesionálního tenisu v roce 1968, kdy byla započata otevřená éra světového tenisu. Téhož roku se stal viceprezidentem francouzské tenisové federace, aby byl o pět let později zvolen jejím šéfem a následně i prezidentem Mezinárodní tenisové federace. Pod jeho vedením se v roce 1981 podařilo tenis opět začlenit do rodiny olympijských sportů. Na Letních olympijských hrách v Los Angeles roku 1984 byl tenis účasten jako ukázkový sport a první sady medailí v tomto odvětví byly rozdány o čtyři roky později na Olympijských hrách 1988 v Soulu. V roce 1992 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy. Zemřel v obci Dinard roku 2000. Na jeho počest byl po něm v roce 2001 pojmenován centrální tenisový dvorec Court Philippe Chatrier pařížského klubu Stade Roland Garros, kde se odehrává druhý grandslam sezóny French Open. Druhý hlavní dvorec Court Suzanne Lenglen nese jméno francouzské tenisové legendy Suzanne Lenglenové. Nejvyšší ocenění Mezinárodní tenisové federace nese v názvu jeho jméno (\"Cena Philippa Chartiera)\". Toto ocenění například v roce 2009 obdržela Martina Navrátilová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philippe Chatrier (2. února 1926 Cretell – 22. června 2000 Dinard) byl francouzský tenista, novinář a sportovní funkcionář. V letech 1973 až 1993 zastával post prezidenta francouzského tenisového svazu Fédération Française de tennis a čtrnáct let 1977–1991 také řídil z pozice prezidenta Mezinárodní tenisovou federaci.", "tgt_summary": null, "id": 1600142} {"src_title": "Evron (Izrael)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Moskvič 412 po roce 1970 pomalu zastarával. Bylo třeba vyvinout nový model, a to s ohledem k možnosti vývozu do západní Evropy. Vznikly prototypy vozů Moskvič 3-5 a Moskvič S, ty se však do sériové výroby nikdy nedostaly. Vzhledem k centrálnímu plánování ekonomiky a snížení investic do automobilky Moskvič na úkor nové značky VAZ, bylo třeba aplikovat levnější řešení - modernizaci stávajícího modelu. Moskvič 412 měl moderní motor a samonosnou karoserii. Její vnější panely však bylo nutné v souladu s dobou zbavit oblin, ploutviček a přebytečného chromu. Taktéž interiér působil již dost spartánsky. Podvozek nestíhal silnému motoru a bubnové brzdy na všech kolech, které rychle uvadaly a byly těžko seřiditelné, již měly taktéž patřit minulosti. Prototyp modelu 2140 byl hotov již v 1. pol. 70. let, ale politické zásahy odsunuly začátek sériové výroby až na prosinec 1975. Nový vůz Moskvič 2140 s motorem z Moskviče 412 se tak dostal k prvním zákazníkům v průběhu roku 1976. Na první pohled zaujal hranatější karosérií a optickým snížením celého pontonu, zapuštěnými klikami dveří a moderním interiérem. Zajímavostí byla dvoustupňová intenzita svitu brzdových světel a zadních ukazatelů směru v závislosti na zapnutém osvětlení. To mělo v noci zabraňovat oslnění vzadu jedoucích vozů. Novinkou byl spínač výstražných blikačů, elektrický ostřikovač okna, vyhřívání zadního okna, signalizace nezapnutých pásů na předních sedadlech, kontrolka správné funkce obou brzdových okruhů nebo stěrače a ostřikovače světlometů. Některé tyto prvky výbavy však byly dostupné jen pro exportní vozy. Pohodlná přední anatomická sedadla měla výškově nastavitelné opěrky hlav, zadní lavice se rozšířila. Nový byl volant se silným věncem, malým průměrem a měkčeným středem. Přístrojová deska také dostala nový tvar a kruhové přístroje. Zlepšeno bylo odhlučnění a odvětrávání interiéru. Nejvýznamnější změnu v technice představovaly dvouokruhové brzdy s posilovačem, vpředu kotoučové, vzadu s omezovačem brzdné síly v závislosti na zatížení. Nové byly tlumiče a pneumatiky. V průběhu výroby se začal instalovat modernější karburátor a alternátor. V roce 1980 proběhla další modernizace a vznikl ještě lépe vybavený model 2140SL, primárně určený pro export. Ten disponoval plastovými nárazníky, novými lampami, látkovými sedadly, navíjecími pásy a přepracovaným obložením. Změn v technice bylo tentokrát více - opět nový karburátor s uzavíráním nuceného volnoběhu, těžší stálý převod (3,91 místo 4,22) a vylepšená převodovka (stále však čtyřstupňová). Podařilo se tak snížit spotřebu paliva.", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené modely.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Moskvič 2137.", "content": "Moskvič 2137 bylo kombi odvozené od Moskviče 2140. Vyráběl se od roku 1976 do roku 1985.", "section_level": 2}, {"title": "Moskvič 2734.", "content": "Moskvič 2734 byl užitkový vůz vyráběný podle Moskviče 2140 od roku 1976 do roku 1981.", "section_level": 2}, {"title": "Moskvič 2315.", "content": "Moskvič 2315 byl pickup vyráběný mezi lety 1984 a 1988.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moskvič 2140 (rusky: Москвич-2140) také známý jako Moskvič 1500 byl osobní automobil nižší střední třídy (v dobové terminologii \"střední objemové třídy\"), který vyráběla automobilka AZLK (Automobilový závod Leninského Komsomolu) v letech 1976 až 1988. Jednalo se v zásadě o Moskvič 412, který však prošel výraznou modernizací v oblastech brzdové soustavy, bezpečnostních prvků, karoserie a interiéru.", "tgt_summary": null, "id": 501680} {"src_title": "Ošrat", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Karetní barvy.", "content": "Karetní barvy prošly v historii dlouhým vývojem, v současnosti jsou nejrozšířenější barvy francouzských a německých karet. Ve francouzském systému jsou symboly barev maximálně schematizovány, takže je lze poměrně snadno nakreslit (i jednobarevně); v německém systému je jejich kresba složitější. Srovnání jednotlivých barev v některých karetních sadách ukazuje tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika barev.", "content": "Karetní barvy se ustálily kolem roku 1500, od té doby se mění jen jejich grafické provedení. Barvy měly symbolizovat jednotlivé stavy:", "section_level": 2}, {"title": "Umístění symbolů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francouzské karty.", "content": "U karet číselných hodnot jsou symboly barev rozmístěny po celé ploše karty, přičemž jejich počet udává její hodnotu. Stejně tak je tomu u esa, které nese jeden symbol uprostřed karty, protože v některých hrách nabývá hodnoty 1. Ostatní figury (kluk, královna, král) mají jeden nebo dva symboly barvy vedle vyobrazené figury. Kromě toho jsou barvy i hodnoty vyznačeny v rozích karty – barvu označuje zmenšený symbol, hodnotu číslice nebo písmeno. Některé sady mají zmenšené označení hodnot a barev pouze v levém horním a pravém dolním rohu, což znesnadňuje jejich držení v levé ruce; jiné sady je mají ve všech čtyřech rozích. Všechny karty mají oboustrannou orientaci. Výjimku představuje žolík, který nepatří k žádné barvě (případně zastupuje všechny barvy) a v rohu karty nese specifický symbol (zpravidla hvězdička nebo nápis JOKER).", "section_level": 2}, {"title": "Německé karty.", "content": "U karet číselných hodnot opět počet symbolů barev udává hodnotu karty. U spodka a svrška bývá pouze jeden symbol, u krále jeden (dvouhlavé) nebo dva (jednohlavé), u esa dva symboly.", "section_level": 2}, {"title": "Využití barev.", "content": "Karetní barva je vedle její hodnoty nejvýznamnější vlastností karty. Přesto existují hry, v nichž barvy nehrají žádnou roli – například \"Sedma\", \"větší bere\", \"Černý Petr\" nebo \"oko\". V některých hrách se rozlišují pouze dvě barvy (červené a černé – například některé druhy \"pasiánsu\"). V jiných hrách naopak nehrají roli hodnoty karet a barva je tak hlavním rozlišovacím prvkem – například \"švindl\" nebo \"ospalec\" či \"Vole padni\"). Pokud karetní barvy mají ve hře svou roli, mohou být buď všechny na stejné úrovni (\"prší\", \"pasiáns\") nebo mohou být dále strukturovány, takže je například jedna barva nadřazena ostatním. Tato struktura může být někdy poměrně složitá, například v \"mariáši\" se v každé hře vybírá jedna barva jako trumfová (nadřazená ostatním), navíc pokud jsou trumfovou barvou červené, hra platí za dvojnásobek, pokud se hrají varianty betl a durch, trumfová barva se neurčuje (všechny barvy mají stejnou hodnotu) a při variantě dvě sedmy se vedle trumfové barvy určuje ještě \"strková\" barva, jíž je přisouzena specifická role. Jiným příkladem je hra \"preferans\", kde mají barvy přesně určeny svou hierarchii (nejvyšší srdce, pak kára, pak piky, nejnižší kříže).", "section_level": 1}, {"title": "Jiné karetní sady.", "content": "Některé karetní hry mají specifické karetní sady, které pak mají zcela jiný systém barev. Například v kvartetu bývají karty jednotlivých hodnot tematicky zaměřené a barvy se často označují pouze písmeny. Je nicméně zajímavé, že i některé moderní karetní hry určitým způsobem karty barevně rozlišují – například ve hře Citadela jsou karty budov rozděleny do pěti barev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barva je jedna ze základních vlastností hrací karty. Karetní sada je v drtivé většině případů rozdělena do čtyř barev, přičemž od každé barvy je v sadě stejný počet karet. V některých sadách bývají navíc karty, které k žádné barvě nepatří (především žolík). Barva karty je na ní vyznačena příslušným výrazným symbolem. Barvy karet jsou rozlišeny pomocí symbolů, umístěných na kartách, které se někdy označují jako karetní kameny. Kromě barvy je druhou důležitou vlastností karty její hodnota.", "tgt_summary": null, "id": 1856141} {"src_title": "Afek (Mate Ašer)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "Půdorys budovy se rozkládá na ploše přibližně 760 až 800 m. Z obdélníkové základny stoupají dvě párové věže, které mají v úpatí čtvercový půdorys, avšak přecházejí v kruh, který má při vrcholu poloměr 13,5 metru. Obě věže spojuje pravoúhlá hala. Původní architektonická podoba věží je realizací konstrukční úlohy kvadratura kruhu. V každé z věží je při jejím vrcholu zabudován čtvercová deska v podobě baldachýnu, která rozprostírá přírodní světlo po stěnách věží. Toto zařízení má připomínat tradiční židovský svatební baldachýn zvaný chupa. Aron ha-kodeš je částečně nasvícen průsvitným onyxem. Nad ním se nachází verš z Žalmů v hebrejštině שויתי יהוה לנגדי תמיד, „Hospodina stále před oči si stavím“ (Žalm 16:8).", "section_level": 1}, {"title": "Architektonické souvislosti.", "content": "Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví byla postavena v době, kdy slavní architekti v Izraeli navrhovali množství budov, a vytvářeli tak kreativní moderní architekturu spojenou s židovskými institucemi. Jedna taková instituce, Židovské muzeum v Berlíně, hostila výstavu \"Židovská identita v architektuře\" (\"Jewish Identity in Architecture\"), která představovala synagogu Cymbalista. Již dříve navrhovali mezinárodně uznávaní architekti nové vzhledy synagog v jejich moderní podobě: kongregace Bet Šolom v Pensylvánii navržená Frankem Lloydem Wrightem či navrhovaná přestavba synagogy Churva architektem Louisem Kahnem. Mario Botta navrhl budovu Sanfranciského muzea moderního umění a o několik let dříve i katedrálu Vzkříšení a svatého Korbiniána v Évry, s podobným válcovitým tvarem. Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví byla dvanáctým projektem a vyvrcholením série náboženských prací Mario Botty, které byly představeny v Londýně v Královském institutu britských architektů na výstavě s názvem \"Architetture del Sacro: Prayers in Stone.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví (: בית הכנסת והמרכז למורשת היהדות ע\"ש צימבליסטה) je kulturní centrum a hlavní synagoga Telaviské univerzity. Byla navržena v roce 1996 švýcarským architektem Mario Bottou a postavena v letech 1997 až 1998. Mecenáši a jmenovci byli Paulette a Norbert Cymbalistovi.", "tgt_summary": null, "id": 17508} {"src_title": "Jechi'am", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jedná se o takzvaný pontomediteránní druh, který je rozšířený v jižní a jihovýchodní Evropě od Španělska až po Ural a jižní Sibiř. Severní hranice areálu druhu zasahuje Walliské Alpy, okolí Vídně, jižní Moravu a Slovensko. V Česku byla poprvé zaznamenána počátkem 20. století. Od té doby je k vidění přibližně v pěti lokalitách, z nichž nejkomplexnější je asi vápencové pohoří Pavlovské vrchy (známé jako Pálava), kde bylo po intenzivních průzkumech v NPR Děvín-Kotel-Soutěska a Tabulová v letech 2006–2009 hlášeno 447 nymf a 75 dospělých. Mezi lety 1950–1990 se kobylka sága ukázala také v NPR Pouzdřanská step, PR Kamenný vrch u Kurdějova a v okolí Znojma. Od té doby není na těchto místech evidována, výskyt je tedy nejasný. V České republice je kobylka sága chráněna zákonem jako kriticky ohrožený druh. Na Slovensku je vzácnější. V letech 2003–2006 bylo navštíveno celkem 36 potenciálních lokalit, z nichž v sedmi byl její výskyt potvrzen (Malé Karpaty – např. Devínská kobyla). Téměř výhradně se pohybovali v xerotemních (suchých) lesních stepích nebo vápencových skřapech, na svazích se sklonem 10–45°, v nízké vegetaci vysoké 10–30 cm a v nadmořské výšce 220–585 metrů. Od okraje lesa (převážně bukového, dubového a habrového) byly vzdáleny přibližně 10 metrů. Maximální hustota jedinců potom byla 12 nymf na 1 km2. Na území Slovenska jde o vůbec největší žijící kobylku a taktéž podléhá ochraně. Šíření ságy je velmi pomalé a její přítomnost na tamních lokalitách dokumentuje, že zde nebo v nejbližším okolí žije od teplého poledového stepního období (Holocén). V USA byly uměle vysazeny a naposledy spatřeny v letech 1970–1972, kdy výzkumníci napočítali šest exemplářů. Od té doby nebyl zdokumentován žádným spolehlivým orgánem, docházelo pouze k útržkovitým a nepotvrzeným pozorování.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzické vlastnosti.", "content": "Kobylka sága je patrně největší středoevropskou kobylkou a v rámci celé Evropy se řadí rovněž mezi největší druhy vůbec. Dorůstá délky až 7 cm (bez kladélka), 12 cm s kladélkem a včetně tykadel je dlouhá až 15 cm. Než doroste takové velikosti, larva ságy (tzv. nymfa) se po vylíhnutí z vajíčka 5–7 svléká. Postupně tedy projde až sedmi stádii, jimž se odborně říká instary. Má dlouhé válcovité tělo s poměrně velkým hnědě-žlutým kladélkem. Vedle celkového rozměru zaujmou také velké oči, silná tykadla a dlouhé nohy pokryté ostny. První dva páry nohou slouží nejen k pohybu, ale i při lovu kořisti. Zadními končetinami se zase dobře odráží. Ve vegetaci se pohybuje pomalou houpavou chůzí a jen zřídka skáče. Při lovu spoléhá především na svou nehybnost a snaží se splynout s okolím, navzdory své velikosti je i v řídkém porostu velmi dobře maskovaná. Zbarvení je většinou zelené, jižněji se vyskytují jedinci hnědaví a skvrnití. Na bocích, od tykadel po konec zadečku, se ji táhne bílý pruh.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a ekologie.", "content": "Ideálním stanovištěm kobylky ságy jsou xerotermní lokality, prohřáté svahy porostlé množstvím křovin (např. hlohu), prosvětlené listnaté lesy, louky, obilná pole, vinice a případně vápencové skřapy. Pohybují se často v nízké vegetaci (od 10–60 cm vysoké) a v nadmořské výšce okolo 400 metrů (maximálně asi do 1500 m n. m.. a výše se dostanou jen velmi vzácně). Aktivní je za soumraku, v noci i za slunečného parného počasí během dne.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a způsob lovu.", "content": "Běžně loví větší hmyz, jako například koníky, včely a dokáže zdolat i tak velkého dravce, jakým je kudlanka nábožná (\"Mantis religiosa\"). Známe jsou i případy kanibalismu. Při lovu spoléhá na své maskování a pomalu se ke kořisti plíží, poté ji náhle obejme a přidržuje oběma předními páry nápadně ostnatých nohou. Svou oběť usmrtí několika zakousnutími do hlavy a do krku.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození nepřátelé a paraziti.", "content": "Dospělé kobylky se stávají kořistí pro některé druhy ptáků, různé hmyzožravé savce, hlodavce, ještěrky či žáby. Nymfy padají za oběť pavoukům, stonožkám a jiným druhům dravého hmyzu. V jižní čísti areálu je loví taktéž štíři. Různá vývojová stádia nymfy bývají infikovány několika vnitřními parazity, například mouchou masařkou obecnou (\"Sarcophaga carnaria\").", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Reprodukce probíhá asexuálně, neboť se zdá, že populaci této kobylky tvoří pouze samice. Rozmnožuje se tedy takzvanou partenogenezí. Pomocí dlouhého ostrého kladélka a jeho zabodnutím do půdy naklade kobylka sága 25–80 neobvykle velkých vajíček (11,8 × 3,8 mm). Při okolní teplotě 25–30 °C se za 40–43 dní vylíhnou larvy (nymfy) podobné dospělým. Panují-li chladnější podmínky (okolo 20 °C) líhnout se mohou až za 85 dní, a pokud je teplota ještě nižší, prodělají diapauzu v trvání i 5 let (obvykle 2–3 let). Nymfy se líhnou zpravidla vždy v květnu. Postembryonální vývoj pak zahrnuje až sedm stádií (instar), a v jeho konečné fázi se z larev stanou kobylky. S nimi se lze setkat zhruba od konce července do října. Dospělá kobylka se dožívá 4–6 měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Ačkoli se druh rozprostírá na poměrně rozlehlém území, jednotlivé populace nejsou kdovíjak početné – nicméně třeba brát v potaz, že je druh velmi špatně viditelný a průzkumy ohledně početnosti mohou posloužit spíše orientačně. Na některých místech ale může být kobylka sága výrazně ohrožena, proto je Mezinárodním svazem na ochranu přírody (IUCN) považována za zranitelnou. Největším nebezpečím je jakákoli proměna vhodných stanovišť, ať už obecným ničením (např. pesticidy), vysazováním nevhodných dřevin, přílišným zarůstáním a naopak úplným kosením keřů a trávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kobylka sága (\"Saga pedo\") je velký druh bezkřídlé kobylky s délkou těla až 7 cm, s kladélkem a tykadly je potom dlouhá až 15 cm. Zbarvení je většinou zelené, jižněji se vyskytují jedinci též hnědaví a skvrnití. Kobylka sága je patrně největší středoevropskou kobylkou a v rámci celé Evropy se řadí rovněž mezi největší druhy vůbec. Vzhledem k vzácnému výskytu je v Česku i na Slovensku chráněná. V globálním měřítku ji Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vede jako zranitelnou.", "tgt_summary": null, "id": 1219944} {"src_title": "Heslo (Star Trek: Nová generace)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "1. generace.", "content": "Maserati Quattroporte I, Tipo AM 107 a AM 107/A (1964–1969) Maserati Quattroporte I bylo poprvé představeno na Turínském autosalónu v roce 1963. Technická specifikace: Motor: vpředu, V8 cylinder @ 90° Vrtání: 88 mm × 85 mm (93.9 × 110 mm) Objem motoru: 4136 cc (4709 cc) Kompresní poměr: 8.5:1 Výkon: 235 k/5500 rpm (290 k/5200 rpm) Převodovka: 5stupňová manuální, volitelně 3 stupňová automatická Pneumatiky: přední 205 × 15, zadní 205 × 15 Hmotnost: 1700 kg (1650 kg) Rozměry (délka, šířka, výška): 5000 × 1720 × 1360 mm Maximální rychlost: 230 km/hod (245 km/hod) Počet vyrobených kusů: 770 Cena se v té době pohybovala kolem 3360 Euro za Tipo AM 107 a 3900 Euro za Tipo AM 107/A Maserati Quattroporte Frua, Tipo AM 121 (1974) Technická specifikace: Motor: 90 V8 AM 107.23.49 Vrtání: 93,9 × 89 mm Objem motoru: 4930 cm Výkon: 300 k při 5 500 ot./min. Krouticí moment: 49 kgm/4000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 4905 × 1850 × 1150 mm Rozvor: 2700 mm Hmotnost: 1650 kg Zrychlení (0–100 km/hod): 6,8 s Maximální rychlost: 250 km/hod Počet vyrobených vozů: 2 Cena se v té době pohybovala kolem 13 000 Euro. Maserati Quattroporte Medici (1974) Prototyp navržený ve studiu Italdesign. Technická specifikace Motor: 90 V8 AM 107.23.49 Vrtání: 93,9 × 89 mm Objem motoru: 4930 cm Výkon: 300 k při 5500 ot./min. Krouticí moment: 49 kgm/4000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 5220 × 1860 × 1370 mm Rozvor: 3100 mm Hmotnost: 1880 kg Zrychlení (0–100 km/hod): - Maximální rychlost: 250 km/hod Počet vyrobených vozů: 1 Cena se v té době pohybovala kolem 15 000 Euro", "section_level": 1}, {"title": "2. generace.", "content": "Maserati Quattroporte II, Tipo AM 123 (1976–1978) Druhá generace vznikla v době vlastnictví Maserati Citroenem. Jedná se čtyřdveřovou verzí Citroën SM s motorem z Maserati Merak. Design pochází od Bertoneho. Tato generace vznikla pouze ve 12 exemplářích a někdy nebývá řazena do vývojové linie řady Quattroporte. Technická specifikace: Motor: 90 V6 AM 114.50.30 Vrtání: 91,6 × 75 mm Objem motoru: 2965,4 cm Výkon: 210 k při 6000 ot./min. Krouticí moment: 31 kgm/4000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 5200 × 1870 × 1400 mm Rozvor: 3070 mm Hmotnost: 1600 kg Zrychlení (0-100 km/hod.): 9,5 s Maximální rychlost: 200 km/hod Počet vyrobených vozů: 12 Cena se v té době pohybovala kolem 8000 Euro.", "section_level": 1}, {"title": "3. generace.", "content": "Maserati Quattroporte III, Tipo AM 330 (1979–1990) Návrh karoserie pochází ze studia Italdesign. Technická specifikace: Motor: 90 V8 AM 107.23.49 Vrtání: 93,9 × 89 mm Objem motoru: 4930 cm Výkon: 290 k při 5500 ot./min. Krouticí moment: 40 kgm/3000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 4910 × 1890 × 1385 mm Rozvor: 2800 mm Hmotnost: 1950 kg Zrychlení (0–100 km/hod.): 7 s Maximální rychlost: 230 km/hod Počet vyrobených vozů: 2110 Cena se v té době pohybovala kolem 29 000 Euro. Maserati Quattroporte III Royale, Tipo AM 330/49 (1987–1990) Luxusnější, výkonnější a dražší verze Tipo AM 330. Technická specifikace: Motor: 90 V8 AM 107.23.50 Vrtání: 93,9 × 89 mm Objem motoru: 4930 cm Výkon: 300 k při 5500 ot./min. Krouticí moment: 41 kgm/3000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 4910 × 1890 × 1385 mm Rozvor: 2800 mm Hmotnost: 1975 kg Zrychlení (0–100 km/hod.): 6,6 s Maximální rychlost: 240 km/hod Počet vyrobených vozů: 53 Cena se v té době pohybovala kolem 65 000 Euro.", "section_level": 1}, {"title": "4. generace.", "content": "Maserati Quattroporte IV (1994–2001) Čtvrtá generace Maserati Quattroporte, někdy také nazývané „malé Quattroporte\", vycházela z mnohem menší oblíbené řady biturb. Quattroporte IV byla veřejnosti představena na Turínském autosalónu v roce 1994. Design tohoto vozu pochází od známého italského designéra Marcela Gandiniho. Z jeho pera pochází také legendy typu Lamborghini Miura, Countach, Diablo, Lancia Stratos či Bugatti EB110. Gandiniho rukopis je snadno identifikovatelný ve zkoseném tvaru zadních blatníků (připomínají futuristické prvky Lamborghini Countach). Předchůdci této řady Quattroporte byli poměrně velcí a rozložití. Přestože byla vybavena výkonnými osmiválci, o dobré rozložení hmotnosti a opravdovém sportovním výkonu nemohla být řeč. Sportovní ambice nabízela mrštná Biturba a tuto ambici mělo nepochybně i Quattroporte čtvrté řady. Čtyři a půl metru dlouhá karosérie s klínovitým tvarem opravdu vypadá velmi kompaktně a uceleně. Zavěšení kol vycházelo z řady Ghibli II, a bylo patřičně modernizováno a důkladně otestováno vozy v seriálu Ghibli Cup. Přední kola používala závěsy McPherson, doplněné hydraulickými stavitelnými tlumiči a příčným stabilizátorem. Zadní zavěšení bylo nezávislé na pomocném rámu. Standardem byl samosvorný diferenciál. Agregáty byly modernizovanými verzemi motorů osazovaných do řady Biturbo (kromě vrcholného osmiválce, který debutoval v nekompromisním sporťáku Maserati Shamal - ovšem i tento V8 konstrukčně vychází z vidlicového šestiválce V6 4AC 24V. Zpočátku se Quattroporte vyrábělo se dvěma motory - šestiválci o objemech motoru 2.0 l a 2,8 l. Možná se ptáte, proč se pro Quattroporte vyráběly dva objemově rozdílné motory o podobném výkonu? Produkci Quattroporte s motorem 2.0 si vyžádala daňová politika italské vlády, která auta se zdvihovým objemem vyšším než 2000 cm3 výrazně zdražovala. Proto bylo například Quattroporte s 2.0 l motorem určeno výhradně pro italský trh a do Čech se nikdy nedovážela. Od roku 1996 se do tohoto typu montovaly motory V8 o objemu motoru 3,2 l s výkonem 247 kW (335 koní). Velkou výhodou tohoto motoru byl okamžitý záběr od nízkých otáček a plochá křivka točivého momentu, která mezi 2500 a 4900 rpm neklesala pod hodnotu 440 Nm. Agregáty byly odlévány z lehkých slitin a standardně vybaveny elektronicky řízeným vstřikováním a zapalováním. V litrovém výkonu, průběhu točivého momentu a odolnosti patřily tyto motory ve své době k absolutní světové špičce. Dvoulitr disponoval šestistupňovou převodovku Getrag, 2.8 měl pětistupňovou převodovku nebo příplatkový čtyřstupňový automat od německé firmy ZF. Výkonnostní parametry se u těchto,Raket Trident“, jak o nich psal dobový odborný tisk (Automobil revue č.4 v roce 1997), se pohybovaly od 287–345 koní. Maximální rychlost kolem 280 km/hod. a zrychlení kolem 5,8 s na 100 km/hod. Od roku 1997 se vyráběla tzv.verze Evolutione, která měla za cíl ukázat snahy Fiatu o zvýšení kvality této řady. Přehled o počtu vyrobených vozů: Celkový počet vyrobených vozů v letech 1994–2001 je okolo 2841 vozů. Počet vyrobených vozů podle motorizací: Motor V6, 2.0, počet: 587 Motor V6, 2.8, automatická převodovka, počet: 668 Motor V8, 3.2, počet: 415 Období produkce: 1994–1998 Evoluzione, motor V6, 2.8, počet: 241 Evoluzione, motor V6, 2.8, automatická převodovka, počet: 148 Období produkce: 1997–2001 Evoluzione, motor V8, 3.2, počet: 258 Evoluzione, motor V8, 3.2, Automatic, počet: 524", "section_level": 1}, {"title": "5. generace.", "content": "Maserati Quattroporte V, Tipo M 139 AQ/340 (2003–2012) Pátá generace Maserati Quattroporte se vyrábí od roku 2003. Návrh karoserie dělal Pininfarina. V roce 2008 doznala tato verze výraznějších změn v podobě úprav kareserie, podvozku, motorové části a převodovky. Technická specifikace: Motor: 90 V8 Vrtání: 92 × 79,8 mm Objem motoru: 4244 cm Výkon: 400 k při 7000 ot./min. Krouticí moment: 46 kgm/3000 rpm Rozměry (délka, šířka, výška): 5052 × 1895 × 1438 mm Rozvor: 3064 Hmotnost: 1860 kg Zrychlení (0–100 km/hod.): 5,2 s Maximální rychlost: 275 km/hod", "section_level": 1}, {"title": "6. generace.", "content": "Maserati Quattroporte VI (2013–současnost) V roce 2012 Maserati představilo šestou generaci. Nové Quattroporte je dlouhé 5263 mm a široké 1948 mm. Rozvor narostl o 107 mm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maserati Quattroporte je luxusní automobil s čtyřdveřovou karosérií (Quattroporte = italsky čtvery dveře) typu sedan. Italská automobilka Maserati tuto řadu luxusních sportovních vozů vyrábí s malými přestávkami od roku 1963. Pátá generace se stala historicky nejprodávanější řadou Quattroporte. V současné době je v nabídce již šestá generace tohoto vozu.", "tgt_summary": null, "id": 1252645} {"src_title": "Plnoletost (Star Trek: Nová generace)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kapacity a vybavení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přistávací dráhy.", "content": "WSSH může přijmout jakékoli letadlo ve službách NASA a většinu strojů amerického letectva. Přistály zde již jedny z největších letadel, jako C-17 Globemaster III, C-5 Galaxy, B-52 Stratofortress a Boeing 747. Kvůli omezím vyplývajícím z provozu White Sands Missile Range a aktivit NASA je možnost přistání zde omezena a povolení k přistání musí vydat obě zařízení. Pro přistání raketoplánu Space Shuttle jsou certifikovány dvě runwaye, obě s délkou přibližně 11 kilometrů a šířkou 91 metrů, třetí runway má délku 3,9 km a je 46 metrů široká. První runway ve směru sever-jih je uzpůsobena tak aby simulovala přistávací dráhu na Kennedyho vesmírné středisku na Floridě a druhá runway ve směru východ-západ simuluje dráhu na Edwardsově letecké základně v Kalifornii. Třetí zkrácená dráha je určena pro simulace transatlantického nouzového přistání na dráze v Ben Guerir v Maroku a používá se i pro simulaci přistání na letecké základně Morón ve Španělsku a základny Istres v jižní Francii. White Sands Space Harbor je jedním ze tří zařízení vybraných k nouzovému přistání raketoplánu Space Shuttle. Pro mise s vysokým sklonem dráhy (více než 51,6°) jde o primární místo přistání, pro mise k ISS je sekundární. Všechny tři runwaye jsou stále upravovány a probíhá zde výcvik pilotů. Dvě dlouhé dráhy jsou neustále zarovnávány a odchylka povrchu je měřena laserem a nesmí překročit 25 mm. Tak je zajištěna stálá připravenost k nouzovému přistání raketoplánu. Povrch obou má dostatečnou únosnost, aby unesl soustavu Shuttle Carrier Aircraft s raketoplánem „na zádech“ i zařízení pro zvedání raketoplánu.", "section_level": 2}, {"title": "Navigační a signalizační vybavení.", "content": "Pro navigaci a pomoc při přistání je WSSH vybaven řadou systémů. Pro přistání pomocí přístrojů je používán systém TACAN (Tactical Air Navigation), která používají vojenská i civilní letadla. Tento systém vysílá na frekvenci 1 GHz a má dosah 483 kilometrů (300 námořních mil) a pilot orbiteru jej zachytí, jakmile opustí zónu radiového rušení vlivem průletu atmosférou. Každý Orbiter má tři nezávislé soupravy TACAN, každá se dvěma anténami. Pro přesné navedení na dráhu jsou dráhy vybaveny mikrovlnným systémem MSBLS (Microwave Scanning Beam Landing System), který měří parametry dráhy a posílá data zpět do orbiteru, jehož počítač poté provádí úpravy trajektorie. Zařízení pracuje je v pásmu Ku (12 - 18 GHz) a má dosah do výšky 5,5 km a vzdálenosti 28 km. Každá runway má dvě stanice, jednu pro měření úhlu sestupu a druhou pro azimut a vzdálenost. Optické navigační prostředky se stávají z různých světelných systémů. Systém PAPI (Precision Approach Path Indicator) slouží k přesnému vizuálnímu navádění na dráhu, viditelnost se pohybuje kolem 8 km ve dne a až 32 km v noci. Systém VASI (Visual Approach Slope Indicator) slouží k zobrazení sklonu orbiteru relativně k požadovanému sklonu dráhy 1,5°. Orbiter nemá žádná vlastní přistávací světla a proto WSSH disponuje mobilními xenonovými lampami, které mají svítivost až 24 000 cd. Světla jsou umístěna po trojicích na návěsu a mají svůj vlastní generátor.", "section_level": 2}, {"title": "Okolní prostředí.", "content": "WSSH se nachází v kotlině mezi pohořími San Andres a Sacramento Mountains. Povrch je tvořen převážně sádrovcem, pocházejícím z usazenin na dně jezera, které se vypařilo před několika tisíciletími. Průměrná nadmořská výška činí 1200 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné půdní vlastnosti.", "content": "Povrch je tvořen převážně bílým sádrovcovým pískem. Podloží se skládá ze sádrovcových jezerních usazenin o síle 2,4 až 6 metru. Vrstvy podloží jsou velmi hutné a dosahují pevnosti přes 490 kPa, místy je pevnost podloží až 1100 kPa. Východním směrem se nachází aktivní sádrovcové duny, které dosahuj výšky až 9 metrů. Západně leží oblast pokrytá částečně dunami a částečně pevnou půdou, složenou z náplavových jílů. Pevnost podloží je zde velmi rozdílná a pro výstavbu je potřeba provádět rozsáhlý průzkum. Ve vzdálenosti 6 - 30 km od prostor WSSH se vyskytují propady půdy. Pouštní oblast podporuje pouze velmi malé množství vegetace. Ta je většinou tvořena kaktusy a podobnou pouštní vegetací.", "section_level": 2}, {"title": "Seismologie a vulkanická činnost.", "content": "Nejranější záznamy o zemětřeseních v oblasti Nového Mexika pochází z let 1849 a 1850, kdy zde došlo k 28 otřesům. Mezi lety 1850 a 1904 bylo zaznamenáno dalších 11 zemětřesení. Od roku 1904 se výskyt zemětřesení zvyšuje. Provedené studie, zkoumající všechna zemětřesení od roku 1850 do roku 1973, stanovily hlavní epicentra otřesů. Jsou to: Socorro, Albuquerque, a Los Alamos v Novém Mexiku, El Paso v Texasu a hranice Nového Mexika a Colorada. Všechna epicentra kromě hranice Colorada a Nového Mexika náleží do zlomu Rio Grande. Seismická aktivita na hranicích Colorada a Nového Mexika je přisuzována sopečné aktivitě. Ostatní epicentra jsou zřejmě náhodná. Oblast White Sands zažila pouze dvě velká zemětřesení, první v roce 1887 a druhé 1931. Okolí WSTF a WSSH nese známky čtvrtohorní sopečné aktivity. Nejbližší výtoky lávy jsou San Marcial, 120 km severně, Carrizozo 200 km severovýchodně a San Miguel a Afton, 97 km jihozápadně. Tyto výtoky jsou zřejmě staré pouze několik tisíc let. V prostoru samotné základny WSTF a WSSH se nenachází žádné odhalené vyvřeliny.", "section_level": 2}, {"title": "Meteorologie a hydrologie.", "content": "Oblast White Sands má pouštní podnebí s ročním úhrnem srážek 330 mm a průměrnou teplotou 17 °C. Průměrná roční vlhkost vzduchu je 44%. Převládají zde západní a jihozápadní větry. V zimě, od prosince do února dosahují denní teploty 13-16 °C, v noci teploty klesají pod bod mrazu a objevuje se i sníh. Období od března do května je zde provázeno nízkou vlhkostí a silnými jiho-západními větry. Dochází zde často k písečným bouřím, při nichž nastává bílá tma, která redukuje viditelnost na pár metrů a znemožňuje venkovní aktivitu. Léto zde trvá od konce května do konce září a teploty dosahují až 40 °C. Zbytek roku je počasí mírné se slabými větry a občasnými srážkami. Podpovrchová voda je slaná a nehodí se k pití ani průmyslovému použití. Používá se tedy pouze pro potřeby údržby a je čerpána z rezervoáru, který je závislý na sezónních srážkách. Užitková neslaná voda je čerpána ze studny, vzdálené jednu míli (1,6 km) od základny. Studna je hluboká 204 metrů a sladká a slaná voda je zde separována na principu rozdílných hustot.", "section_level": 2}], "src_summary": "White Sands Space Harbor (WSSH) je hlavní tréninková oblast pro piloty raketoplánů Space Shuttle americké agentury NASA. K nácviku zde slouží letouny Northrop T-38 Talon a Shuttle Training Aircraft, což je upravená verze civilního Grumman Gulfstream II. Zdejší přistávací dráhy a veškeré podpůrné vybavení je stále připraveno na nouzové přistání raketoplánu. WSSH leží v prostoru White Sands Missile Range a spadá pod White Sands Test Facility. ", "tgt_summary": null, "id": 1377988} {"src_title": "Šefer", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Roku 1897 se velitelem rakousko-uherské floty stal viceadmirál Hermann von Spaun, který navrhl nový desetiletý plán rozvoje námořnictva. V plánu figurovala stavba 12 bitevních lodí, 12 křižníků, 12 torpédoborců a 72 torpédových člunů. Trojici již existujících bitevních lodí třídy \"Monarch\" proto mělo doplnit ještě devět nově postavených plavidel. Roku 1898 Spaun získal prostředky na zahájení stavby série tří bitevních lodí třídy \"Habsburg\". Stavbu provedla v letech 1899–1904 loděnice Stabilimento Tecnico Triestino (STT) v Terstu. Tři postavené jednotky dostaly jména \"Habsburg\", \"Árpád\" a \"Babenberg\". Byly to první postavené rakousko-uherské predreadnoughty. Jednotky třídy \"Habsburg\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořily tři kanóny 24cm Krupp L/40 C97 ve dvou dělových věžích. Poslední jednotka \"Babenberg\" byla vyzbrojena jejich licenční verzí 24cm Škoda L/40 K 01. Dvouhlavňová byla na přídi a jednohlavňová na zádi. Ve dvoupatrových kasematách pak bylo umístěno dvanáct kanónů 15cm Krupp L/40 C96 sekundární ráže (šest na každém patře). Toto řešení však zhoršovalo stabilitu plavidel a vedlo ke rekonstrukci (zmenšení) nástaveb prvních dvou jednotek. Lehkou výzbroj představovalo deset 7cm L/45 kanónů Škoda, dvanáct 37mm kanónů vickers a čtyři vodou chlazené 8mm kulomety Škoda 1902. Plavidla byla vybavena dvěma pevnými 450mm torpédomety, pro která bylo neseno šest torpéd Whitehead. Pancéřování představovalo přibližně čtvrtinu výtlaku plavidla. Boční pancéřový pás měl sílu 180–220mm, přičemž na koncích zeslaboval až na 80 mm. Dělové věže měly až 280mm pancíř, velitelská věž 200 mm a kasematy 135 mm. Pancéřová paluba měla sílu 40 mm. Pohonný systém tvořilo šestnáct kotlů Belleville, které dodávaly páru dvěma trojčinným parním strojům (výrobek STT). Ty roztáčely dva trojlisté bronzové lodní šrouby o průměru 4,88 m. Výkony a rychlost jednotlivých plavidel se mírně lišily. \"Habsburg\" dosáhl rychlosti až 19,62 uzlu. Zásoba 800 tun uhlí plavidlům umožňovala dosah až 3600 námořních mil při rychlosti 12 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Všechny tři jednotky třídy \"Habsburg\" byly roku 1913 vyřazeny a znovu reaktivovány po vypuknutí první světové války. Jejich jedinou bojovou akcí bylo bombardování Ancony, ke kterému došlo v noci na 24. května 1915 v reakci na vstup Itálie do války. Po zbytek války zůstaly zakotvené na základně v Pule, kde byly vyřazeny na počátku roku 1918. Po válce byly předány Velké Británii, která je nechala v Itálii sešrotovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Habsburg byla třída predreadnoughtů Rakousko-uherského námořnictva. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1902–1913 a 1914–1918. Účastnily se první světové války. Po válce je získala Velká Británie a nechala je sešrotovat.", "tgt_summary": null, "id": 1915616} {"src_title": "Naši furianti", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Léčba.", "content": "Obecně u léčby všech kožních vyrážek platí, že méně je více, při přetrvávání déle než týden je potřeba konzultace s dermatologem. Infekci lze léčit povrchovou nebo orální medikací. Nejčastější léčbou je aplikace dětského krému (proti plenkové dermatitidě), například s oxidem zinečnatým. Pro přetrvávající intetrigo se používají fungicidní krémy, například jednoprocentní clotrimazol, společně s běžným krémem/mastí (viz výše). Prostředky k likvidaci opruzenin jsou krémy a zásypy zajišťující vysušení spolu s likvidací nežádoucích bakterií, či například koupel v bazénu, jehož voda je ošetřena chlornanem sodným. Doporučuje se pro aplikaci krémů s oxidem zinečnatým používat papírové ubrousky, protože je velmi obtížné smýt oxid zinečnatý z rukou (odolává vodě). Mezi další složky krémů, které jsou přínosné pro léčbu intertriga, patří olej z tresčích jater a olej ze žraločích jater. Tyto oleje jsou dostupné i ve formě tobolek. Hydrokortizon v malých dávkách může pomoci odstranit bolest a příznaky infekce, ale sám o sobě neléčí. Existují též kapesníčky, které obsahují antimykotické a antibakteriální látky a jsou vhodné jak k prevenci, tak k léčbě. Kapesníčky lze přikládat na jíž poškozenou kůži a je potřeba počítat s tím, že první pocit je velmi palčivý, ale ustupuje do chladivé úlevy. Návratu intertriga pomůže předejít udržování příslušných oblastí v suchu a za přístupu vzduchu. Při nadváze pomůže zhubnutí. Mezi další postupy patří používání antibakteriálního mýdla, krytí kůže nebo její bandáž bavlněnou tkaninou (pohlcuje vlhkost), ošetřování kůže zásypy (včetně samotného kukuřičného škrobu) a také používání antiperspirantů (pozor: neaplikovat na kůži poškozenou intertrigem). Relapsy jsou běžné a vyžadují odbornou péči dermatologa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intertrigo (opruzenina, lidově též vlk) je zánět (vyrážka) objevující se v místech kde se povrch kůže stýká s jiným povrchem kůže nebo oděvem a zabraňuje odvětrávání nebo se o tuto plochu tře a v souvislosti s narušením pokožky se zde uchytí bakteriální, houbové nebo virové infekce a rozvinou v zánět. U malých dětí k takové reakci běžně dochází vlivem moči, u dospělých často stačí pot a nedostatek přívodu vzduchu. Setkáváme se také s termínem plenková dermatitida, který se v zásadě kryje s definicí intertriga. ", "tgt_summary": null, "id": 1258336} {"src_title": "Ramot Menaše", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ačkoliv Curwood nedokončil střední školu, byl schopen v roce 1898 složit přijímací zkoušky ke studiu žurnalistiky na Michiganské univerzitě. Od roku 1900 začal publikovat své první reportáže, povídky a krátké příběhy v \"Detroit News-Tribune\". Již v roce 1909 mu jeho tvorba začala vynášet tolik, že se mohl vydat na svoji první cestu na sever k řece Yukon a na Aljašku, kde hledal inspiraci pro svoji další tvorbu. Tyto své cesty na sever a severozápad amerického kontinentu pak pravidelně opakoval. Jednu dobu také několik měsíců žil společně s Eskymáky. Vzhledem k tomu, že jeho tvorba byla nadále velice úspěšná, již v roce 1922 začal s budováním Hradu Curwood nedaleko od svého rodného města Owosso u řeky Shiawassee. Jednalo se napodobeninu romantického francouzského zámku z 18. století, kam později přestěhoval i svoji literární pracovnu (v roce 1970 zde bylo zřízeno Curwoodovo muzeum). V mládí byl vášnivým lovcem, nicméně s přibývajícím věkem stále více prosazoval myšlenky ochrany přírody, nakonec byl jmenován členem Michiganské státní komise pro ochranu přírody. V roce 1927 během jedné ze svých cest na Floridu byl pokousán neznámým jedovatým živočichem (mohlo se jednat například o pavouka), což u něj vyvolalo velké zdravotní problémy a komplikace. Kromě prudkých alergických reakcí se jednalo také o infekci a celkovou sepsi, která nakonec vedla k jeho předčasné smrti ve věku 49 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Curwood vydal během svého života přibližně 30 knih, z nichž velká většina byla později i zfilmována. Mezi jeho světově nejproslulejší a vůbec nejznámější knihy patří román \"Vlčák Kazan\", který byl také několikrát zfilmován. Následující seznam obsahuje anglické názvy autorových knih. Pokud kniha vyšla česky, je v závorce uveden její český název.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Internet Movie Database (IMDb) eviduje z let 1910 až 1995 dvě stě filmových titulů natočených podle děl autora (z toho je 143 němých). K mnoha z nich scénáře napsal sám Curwood.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Oliver Curwood (12. června 1878 v Owosso, Michigan, USA – 13. srpna 1927, tamtéž) byl americký prozaik, žurnalista, cestovatel a ochránce přírody, autor napínavých dobrodružných románů z prostředí divoké krajiny kanadského severu. Nejhodnotnější jsou ty, které líčí životy zvířat (např. \"Vlčák Kazan\", \"Kočovníci severu\" nebo \"Král šedých medvědů)\", mnoho jiných však vykazuje rysy literárního kýče.", "tgt_summary": null, "id": 1934292} {"src_title": "Kračun", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "FIT ČVUT byla založena 1. července 2009, první rok výuky byl zahájen 21. září 2009. Vznikla rozšířením a rozdělením katedry počítačů na Fakultě elektrotechnické ČVUT. Do prvního ročníku se v roce 2009 imatrikulovalo necelých 500 studentů, z toho asi 10 % tvořily ženy a dívky. Asi 10 % studentů pocházelo ze Slovenska a dalších 10 % ze zemí východní Evropy. Studium od začátku probíhá v češtině a v některých oborech i v angličtině. Rozběh fakulty byl v prvním roce hrazen z grantu Operačního programu Praha – Adaptabilita, z fondů ČVUT, půjček a ze sponzorských darů firem. V dalším roce také z dotací Ministerstva školství ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "Studenti bakalářského a magisterského programu si volí obor během studia, nejpozději však se zadáním bakalářského/diplomové práce. V roce 2014 došlo k reakreditaci původního bakalářského studijního programu Informatika. Studenti nastupující od akademického roku 2015/2016 již nastupují do tohoto nově akreditovaného programu.", "section_level": 1}, {"title": "Studijní programy a obory.", "content": "Obory bakalářského studijního programu Informatika (BSP) Standardní délka studia 3 roky, titul Bc Specializace magisterského studijního programu Informatika (MSP) Standardní délka studia 2 roky, titul Ing. Program navazuje na bakalářský studijní program Informatika. FIT ČVUT pořadá každý rok algoritmickou soutěž FIKS určenou pro studenty středních škol. Pod záštitou FIT se také koná týmová praktická soutěž UNIT, pořádaná organizací BEST. Od založení FIT její studenti každý rok reprezentují ČVUT ve středoevropském kole (CERC) mezinárodní univerzitní týmové algoritmické soutěži ACM ICPC. Studenti se do středoevropského kola probojovávají skrze kvalifikační kolo CTU Open.", "section_level": 2}, {"title": "Konference, akce, semináře.", "content": "FIT každoročně pořádá řadu českých a mezinárodních akcí. Jedna z nich je mezinárodní linuxová konference LinuxDays. Spolupořádaná je také akce pro zájemce o operační systém GNU/Linux InstallFest. Dále se na půdě FIT pořádá největší setkání Python komunity v České republice – konference PyCon CZ, konference o právu a informačních technologií LAW FIT nebo také mezinárodní konferenci o stringologii The Prague Stringology Conference. Každý rok FIT pořádá Den otevřených dvěří a řadu dalších akcí pro zájemce o studium včetně letní školy pro středoškolačky. Přehled konferencí je možné sledovat na webových stránkách.", "section_level": 1}, {"title": "Katedry.", "content": "Výuku i výzkum na fakultě zajišťuje šest specializovaných pracovišť (kateder)", "section_level": 1}, {"title": "Budovy.", "content": "Fakulta se ve svých počátcích usídlila od 5. srpna 2009 v budově Masarykovy koleje ČVUT, která do té doby byla pronajímána ČSA. Od května 2011 sídlí fakulta v Nové budově ČVUT společně s Fakultou architektury. V této budově fakulta využívá všechny čtyři přednáškové místnosti a 3. patro budovy, kde je umístěn děkanát fakulty spolu s několika počítačovými a seminárními učebnami. Katedry pak od června 2011 sídlí v 9.–14. patře vedlejší budovy A, která je s Novou budovou propojena tubusem; zbytek budovy A je využíván Fakultou stavební. V budově A se krom kateder nachází také další počítačové a seminární učebny a specializované laboratoře. Fakulta od svého počátku využívá rovněž Ballingův sál a jednu počítačovou učebnu v Národní technické knihovně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fakulta informačních technologií ČVUT v Praze (FIT ČVUT) byla založena 1. července 2009 jako osmá fakulta ČVUT. Jejím prvním děkanem se stal Pavel Tvrdík, který byl děkanem zvolen znovu i v roce 2013. Pro období 2017–2021 byl v červnu 2017 novým děkanem zvolen Marcel Jiřina.", "tgt_summary": null, "id": 898800} {"src_title": "Avi'el", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn Jamese Macleara, V roce 1808 byl poslán do Anglie, aby získal doktorské vzdělání. Poté co úspěšně složil zkoušky, byl v roce 1815 přijat do Royal College of Surgeons of England. Později pracoval jako domácí ošetřovatel v Bedford Infirmary. V roce 1825 se oženil s Mary Pearse, dcerou úředníka v Bedfordu Theeda Pearse. Dr. Maclear se zajímal o astronomii a stal se členem Královské astronomické společnosti. V roce 1833, když se uvolnilo místo královského astronoma na mysu Dobré naděje, získal toto místo a odcestoval s celou svou velkou rodinou (manželka a pět dcer) do jižní Afriky. Když zde v letech 1833 – 1838 konal pozorování jižní oblohy John Herschel, spolupracoval s ním na jejím mapování. Rodiny Thomase Macleara a Johna Herschela se velmi spřátelily, manželky spojilo neobvyklé zaměstnání jejich mužů a starosti o své velké rodiny (Thomas Maclear měl 5 dcer, John Herschel měl době pobytu na mysu Dobré naděje 6 dětí). V letech 1841 a 1848 byl Maclear zaměstnán geodetickým průzkumem za účelem přepočtu rozměrů Země, které určil v roce 1750 Abbe Nicolas Louis de Lacaille. Měření abbého bylo zatíženo chybou, která vznikla tím, že se zde nachází pohoří. Za tuto práci byl v roce 1859 při návštěvě Anglie povýšen do rytířského stavu. Seznámil se také s Davidem Livingstonem a stali se dobrými přáteli. Kromě astronomického pozorování, nashromáždil Thomas Maclear během svého pobytu v jižní Africe mnoho meteorologických dat, údajů o zemském magnetismu a o přílivu a odlivu. V roce 1863, dva roky po smrti manželky, odešel Thomas Maclear na odpočinek, ale v astronomickém pozorování pokračoval až do roku 1870. O šest let později ztratil zrak a zemřel v roce 1879 v Kapském Městě. Je pohřben na pozemku Královské hvězdárny, vedle své manželky. Jeho syn, John Fiot Lee Pearse Maclear, se stal námořním kapitánem, který byl ke konci života jmenován admirálem. Oženil se s jednou z dcer Johna Herschela jménem Julia Mary Herschel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Thomas Maclear (17. března 1794 Newtownstewart, Irsko – 17. července 1879 Kapské Město, Jižní Afrika) byl irský astronom. Svá pozorování prováděl jako královský astronom na mysu Dobré naděje v jižní Africe. Je po něm pojmenován kráter Maclear na přivrácené straně Měsíce.", "tgt_summary": null, "id": 281354} {"src_title": "Omec (Izrael)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V šesti letech začala se studiem klavíru a sborového zpěvu u vyučujícího Plamena Dimova, poté pokračovala ve studiu na Savonnlinské hudební akademii pod vedením Kariny Ollily. Ve svých osmnácti letech pokračovala ve studiu klasického zpěvu na finské Sibeliově akademii a na univerzitě v Německém Karlsruhe, kde ji mimo jiné vyučovala Mitsuko Shirai. Ve stejné době Tarja dostala nabídku od Tuomase Holopainena k účasti na společném akustickém projektu a návrh přijala. Po krátké době se k nim přidal kytarista Emppu Vuorinen a vznikla skupina Nightwish. V roce 1997 vydalo finské vydavatelství Spinefarm Records jejich debutové album \", kombinující metal a klasickou hudbu. Ve stejné době se Tarja zúčastnila Savonlinnského operního festivalu, a tím se zapsala do povědomí posluchačů jako zpěvačka dvou odlišných druhů zpěvu – metalu a klasické hudby. Roku 1998 následovalo další album Nightwish, ', které obsahovalo písně jako „“ nebo cover-verzi „“. Album se brzy mohlo pyšnit platinovým titulem.'vynesl Nightwish až na vrchol. Vokalistku skupiny Nightwish obsazovalo na titulní stranu mnoho rockových a metalových magazínů, jako Metallian, Blue Wings, Metal Hammer, Rock Hard, Metal Heart aj. Ve velkém množství z nich ji také čtenáři zvolili nejlepší zpěvačkou roku. Poté si dala Tarja pauzu kvůli dokončení studia a vedlejším projektům. Koncem roku 1999 Tarja přijala nabídku jako sólová zpěvačka v moderním baletu \" („Evangelium“) ve Finské národní opeře. Představení byla vyprodána. V roce 2000 vyšlo další album Nightwish,'a stalo se po několika týdnech taktéž platinovým. Po něm následující deska'byla platinově oceněna hned dvakrát po sobě a podobně se jí vedlo i v jiných zemích. Během nahrávání vokálů k \"\" si Tarja našla čas i pro hostování na desce \"Beto Vázquez Infinity\" stejnojmenné argentinské metalové kapely, na které byly vokální linky nazpívané Tarjou velkým pomocným prvkem a prodávalo se v celé Evropě. Tarjiným dalším projektem bylo turné po Jižní Americe s názvem \" („Skandinávská noc“), kterého se zúčastnila s finskými operními umělci. Roku 2004 se opakovalo. Poté Tarja cestovala po celé Evropě, Japonsku i Americe a zpívala písně od skladatelů jako Jean Sibelius nebo Richard Strauss a celé turné mělo skvělý ohlas. Nové album'zajistilo Nightwish ještě větší popularitu po celém světě a následující světové turné bylo největší, jaké kdy finská kapela měla. Tentýž rok byl pro Tarju velmi náročný, protože začala s natáčením svého vánočního alba. Brzy jí vyšel sólový singl'(„Sen jednoho anděla“), které bylo v krátké době oceněno taktéž platinovou deskou.", "section_level": 1}, {"title": "Sólová dráha.", "content": "Zhruba po deseti letech byla Tarja 21. 10. 2005 z Nightwish vyhozena, podle jejích vlastních slov \"Na odchod jsem se chystala již dva a půl roku, chtěla jsem odejít po vydání posledního alba (End of an Era) a začít sólo kariéru, nicméně mě ranilo, jakým neosobním způsobem mi členové kapely dali najevo jejich názor. Dospěli jsme ke stejnému výsledku, jen mě mrzí, že mi to nikdo neřekl do očí\". Podle všeho v poslední době panovaly mezi Tarjou a kapelou neshody. Mnozí lidé tvrdí že skutečný důvod k vyhazovu byl ten, že bubeník Nightwish nedokázal překousnout fakt, že se Tarja začíná pomalu věnovat sólo kariéře a vlastním projektům, které nesouvisí s Nightwish. Nakonec ji po ročním hledání v kapele nahradila Švédka Anette Olzon. V roce 2007 vydala Tarja nové sólové album \", které sklidilo veliký úspěch po celé Evropě a zanedlouho se stalo platinovým ve Finsku, zlatým v České republice a Rusku. Obsahuje především klasické prvky a symfonický metal. Od roku vydání se rozjelo masívní \"My Winter Storm World Tour\", které hned pětkrát zavítalo i do České republiky (Praha, Zlín, Ostrava, Festival Benátská noc na Malé Skále a Pardubice) a Tarja opět dokázala, že dokáže ohromit publikum svým neuvěřitelným charismatem. Tarja začala pracovat na dalším vánočním albu'(„Dech věčnosti“), tentokrát s klasickými vánočními hity jako'a \"\" i s písněmi, které nazpívala společně s dětskými sbory. Od ledna 2010 začala nahrávat své třetí sólové album \"What Lies Beneath.\" Producentem je samotná Tarja. Tarja přislíbila masivní vokály, orchestr a mnohem tvrdší prvky, než v předešlém albu. Mělo by totiž být pravým opakem \"My Winter Storm.\" Připravila také ohromující turné po celém světě a na některých koncertech, včetně v České republiky na Masters Of Rock 2010, zazněl doprovod živého orchestru, konkrétně Filharmonie Bohuslava Martinů. Tarja na svém hlase neustále pracuje a bere hodiny u známé argentinské operní pěvkyně Marty Blanco, která ji také hlasově připravila na zpívaní Árie Rusalky v českém jazyce, která byla úvodním bonusem pro české publikum na Masters of Rock 2010. Zajímavostí je, že si Tarja všechny své hodiny nahrává a pak chyby a nedostatky zpětně konzultuje. V červnu 2011 na svém blogu oznámila, že chystá dvě nová alba, přičemž jedno klasické a druhé metalové. Zároveň vydává Live DVD ze svého Vánočního koncertu, který se uskutečnil v roce 2009. Tarja se v jednom rozhovoru nechala slyšet, že po hromadném vydání těchto alb a DVD si chce udělat dlouholetou pauzu. V témž roce také vzniká prostor pro znovuotevření sporu o oficiální biografickou knihu Nightwish, ve které je Tarji manžel v závěrečné kapitole nelichotivě popsán, spor se s přestávkami táhne od roku 2006 a je ukončen až v roce 2012, kdy soud zamítá vyrovnání za urážku Marcela Cabuliho a 3 společníků jeho firmy v hodnotě 50000 EUR Tarja se od celého sporu distancuje. Tarja během roku 2011 dává dohromady další projekt s názvem Harus, který je příležitostnou kapelou v období vánočních turné. Osazenstvo tvoří vedle Tarji, Kalevi Kiviniemi, Marzi Nyman a Markku Krohn. Společně vydávají album a DVD \"Live at Sibelius Hall\". Na začátku roku 2012 jede svojí What Lies Beneath Final Tour, kterou začíná dvěma koncerty v České republice (ve Zlíně a v Pardubicích). Na koncertech už předvádí dvě písničky z připravovaného alba (Into the Sun a Never Enough) 24. srpna 2012 vychází její první oficiální rockové DVD pod taktovkou earMUSIC nazvané ACT I, které nabízí převážně směs písní ze sólové kariéry. Ve Zlíně Natočila videoklip ke skladbě Never Enough. Nové album Colours In The Dark vyšlo 30. srpna 2013. V roce 2015 začala Tarja sama v médiích prozrazovat detaily o novém (metalovém) albu. Řekla však, že album stihne vydat nejdříve v létě 2016. V březnu 2016 Tarja na svém oficiálním profilu na Facebooku oznámila název nového alba \"The Shadow Self\", jež 5. srpna 2016. Předcházel mu videoklip k singlu \"No Bitter End\" (20.4. 2016) a 3. června bylo dokonce vydáno EP \"The Brightest Void - The Prequel\", které obsahuje některé skladby z nového alba a malou edici cover písní (např. kapely Muse nebo Shirley Bassey). Na albu také účinkuje řada úspěšných umělců z metalové scény (např. Alissa White-Gluz z kapely Arch Enemy nebo bubeník Chad Smith). \"The Shadow Self\" vyšlo na den přesně, v tentýž den Tarja odehrála show na festivalu Wacken Open Air. Nové album bylo přijato poměrně pozitivními kritikami, na rozdíl od předcházejících videoklipů, které byly uvedeny spíše vlažně. V současnosti je Tarja s novým albem na celoevropském turné. Na podzim roku 2017 je plánováno vydání studiového alba \"From Spirits and Ghosts (Score for a Dark Christmas)\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Tarja Turunen se dne 31. prosince 2002 vdala za argentinského podnikatele Marcela Cabuliho. Svatební hostinu však uspořádali až v červenci 2003. Žili spolu v Buenos Aires a roce 2012 se jim narodila dcera Naomi Eerika Alexia Cabuli Turunen. V roce 2016 sdělila novinářům, že se hodlají přestěhovat do Evropy kvůli plánům na její koncertní turné a kvůli tomu, že jejich dcera nastoupí další rok do školy. Momentálně žijí ve španělské Andalusii. V rozhovoru pro Loudwire uvedla že jejími nejoblíbenějšími kapelami jsou Metallica, Whitesnake, Scorpions či Alice Cooper. Se Scorpions v roce 2009 nahrála píseň Good Die Young a dva roky před tím udělala cover písně Poison od Alice Coopera na své debutové album.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tarja Soile Susanna Turunen Cabuli (* 17. srpna 1977, Kitee) je finská zpěvačka, která je pro svůj původ a pro zpěv, při kterém „zamrazí“, nazývána ledovou královnou severu.", "tgt_summary": null, "id": 1287425} {"src_title": "Bejt Cherut", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Leroy Chiao se narodil v Milwaukee ve státě Wisconsin, dětství prožil v Danville v Kalifornii. Zde také roku 1978 ukončil střední školu. Roku 1983 získal bakalářský titul v oboru chemické inženýrství na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Poté studoval stejný obor na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, magistrem se stal roku 1985, doktorem 1987. Od roku 1987 pracoval ve společnosti Hexcel, kalifornského dodavatele NASA, v oblasti vývoje a výzkumu materiálů. Podílel se na vývoji kompozitních polymerů určených pro budoucí kosmické teleskopy. Od roku 1989 byl zaměstnán v Národní laboratoři Lawrence Livermora ().", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "Roku 1989 se přihlásil do 13. náboru astronautů NASA a k 17. lednu 1990 byl přijat do oddílu astronautů NASA. Absolvoval roční všeobecnou kosmickou přípravu, ve které získal kvalifikaci letový specialista. Po skončení základního výcviku byl zařazen do posádky letu STS-65. Do vesmíru odstartoval na palubě raketoplánu Columbia 8. července 1994. Raketoplán přistál po 14 dnech, 17 hodinách a 56 minutách letu dne 23. července 1994. Ve dnech 11. – 20. ledna 1996 pobýval ve vesmíru podruhé. V průběhu letu STS-72 dvakrát vystoupil do kosmického prostoru, výstupy trvaly 6 hodin 9 minut a 6 hodin 53 minut. Mise raketoplánu Endeavour trvala 8 dní, 22 hodin a 2 minuty. Potřetí vzlétl do vesmíru na palubě raketoplánu Discovery při letu STS-92 ve dnech 11. až 24. října 2000. Mise pokračovala ve výstavbě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Během letu opět dvakrát vystoupil do vesmíru, dohromady na 13 hodin a 16 minut. V březnu 2001 byl jmenován velitelem záložní posádky Expedice 8 na ISS. Koncem roku 2002 se současně stal velitelem Expedice 10. Po havárii Columbie byly ale plány změněny. Nakonec od listopadu 2003 zahájil výcvik jako velitel záložní posádky Expedice 9 a hlavní posádky Expedice 10, v páru s palubním inženýrem Saližanem Šaripovem. Počtvrté vzlétl do vesmíru 14. října 2004 v ruském Sojuzu TMA-5. Na ISS pracoval společně s Šaripovem. Během pobytu na ISS dvakrát vystoupil do vesmíru, celkem na rovných 10 hodin. Dvojice Chiao, Šaripov přistála 25. dubna 2005 po 192 dnech, 19 hodinách a 2 minutách letu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "V říjnu 2005 odešel z NASA i oddílu astronautů. Pracoval ve společnosti. Roku 2006 se stal viceprezidentem společnosti Excalibur Almaz, připravující kosmické lety lodí odvozené od sovětské lodě TKS. Chiao je zkušený pilot s náletem 2600 hodin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leroy Chiao (* 28. srpna 1960 v Milwaukee, Wisconsin, USA) původně inženýr zaměstnaný u dodavatelů NASA, od ledna 1990 byl americkým astronautem, členem oddílu astronautů NASA. Do vesmíru se poprvé dostal v roce 1994 na palubě raketoplánu Columbia. Krátkodobé lety Space Shuttlem si ještě dvakrát zopakoval, roku 1996 a 2000. Počtvrté do vesmíru se dostal roku 2004 jako člen Expedice 10 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), vzlétl a přistál tentokrát v ruském Sojuzu. Jeho poslední let trval 193 dní, celkem strávil ve vesmíru 229 dní, 8 hodin a 45 minut. V roce 2005 odešel z NASA, o rok později se stal viceprezidentem společnosti Excalibur Almaz.", "tgt_summary": null, "id": 10338} {"src_title": "Giv'at Chajim Me'uchad", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Reklamní kampaň.", "content": "Reklamní kampaň zajišťovala reklamní agentura Mark/BBDO pod vedením kreativního ředitele Martina Přikryla. Reklamní kampaň měla tři fáze: V reklamě hrálo velkou roli tajemství. Schválně byly zamlčovány některé informace, které byly později postupně odhalovány. Reklamní kampaň nabádala k opačnému chování, než se snažila dosáhnout. Kampaň probíhala mnoha způsoby. Byly vysílány spoty v televizi a rozhlase, vycházela inzerce v tisku, v Praze se objevily světelné tabule (nejčastěji na zastávkách MHD, celkem 400). Český sen měl i vlastní internetové stránky a reklamní píseň. Ve třetí fázi reklama byla i v exteriérech a interiérech vozů pražské MHD a v prostorách metra.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Proběhl průzkum potenciálních zákazníků, při kterém proběhla návštěva hypermarketu s několika průměrnými rodinami. Zkoumalo se, co nakupují, co chtějí a vyžadují. Několik průměrných rodin bylo podrobeno analýze odborníkem na nákupní chování - doktorkou Jitkou Vysekalovou. Zastoupeny jsou všechny generace, od dětí po důchodce. Otázky byly: Jak vypadá váš den v nákupním středisku?, Co nakupujete?, Proč?, Jaký název by se vám líbil pro nový český hypermarket? atd. FOCUS GROUP - pozornost, zájem skupiny: skupině náhodně vybraných jednotlivců se představuje reklamní kampaň ještě před spuštěním, reakce skupiny a názory se zaznamenávají. VÝZKUM OČNÍ KAMEROU: posuzování reklamy, průzkum pomoci speciální helmy s dvěma kamerami, jedna sleduje oko, druhá sleduje kam se oko zaměřuje, počítač pak vyhodnocuje, na co se testovaný člověk zaměřil nejvíce, co zaujalo, co méně, nebo co úplně přeskočil. Testují se reklamní letáky ČESKÝ SEN + 2 konkurenčních hypermarketů. Vyhodnocují se čtyři základní složky letáku - Logo, headline, produkty, informace. výsledky u letáku ČESKÉHO SNU: logo 17%, headline 6%, produkty 70%, informace 7%; resumé - zvýraznit headline, málo čtený.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Rozpočet na film činil 19 milionů korun a byl hrazen z grantu Ministerstva kultury České republiky. Autoři snímku na film volně navázali dokumentem \"Český mír\" (2010) o projektu amerického radaru, který měl být na území České republiky postaven.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Film byl několikrát oceněn, mimo jiné na filmových soutěžích v Krakově, Jihlavě, Jeonju (Jižní Korea), San Franciscu, Traverse City (ředitelem festivalu je Michael Moore), Lublani a Århusu. Získal cenu filmových kritiků Kristián 2005. Dne 8. září 2006 byl vysílán renomovaným bilinguálním německo-francouzským televizním programem Arte. Dne 26. září 2006 byl dokonce vysílán australskou televizí SBS, 1. května 2008 jej vysílala nizozemská televize VPRO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Český sen je název českého dokumentárního filmu, který měl premiéru v únoru 2004. Tvůrci ho označují slovy: „první česká filmová reality show“, celovečerní film o přípravě reklamní kampaně a otevření hypermarketu, který ve skutečnosti neexistoval. ", "tgt_summary": null, "id": 1116203} {"src_title": "Ša'ar Efrajim", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika pěstounské péče.", "content": "Pěstounská péče je zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, zabezpečované z jeho strany hmotnou podporou. Většinou se jedná o děti, jejichž rodiče se o ně z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí postarat nebo o děti s rizikovou anamnézou, nejistou prognózou, děti s různými postiženími, psychicky deprivované, s poruchami psychického vývoje a děti starší. Pěstounská péče umožňuje život v rodině těm, kteří by se z různých důvodů nedostali do adopce a hrozilo by jejich setrvání v ústavní péči. Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a končí nejpozději zletilostí nebo nabytím svéprávnosti dítěte.", "section_level": 1}, {"title": "Historie české právní úpravy.", "content": "Pěstounství se původně nazývalo schovanství a bylo od roku 1812 upraveno v § 186 obecného zákoníku občanského. Rodiče mohli své dítě kdykoli svěřit do péče pěstouna, pokud však mělo dojít k omezení práv takového \"schovance\", museli s pěstounem uzavřít smlouvu, kterou musel navíc schválit soud. Po roce 1950 pěstounství z československého právního řádu zmizelo, tento právní institut nebyl obsažen ani v zákoně č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ani v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, v původním znění. Vrátilo se až roku 1973 se zákonem č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči, který byl později nahrazen zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Základní úpravu pak obsahoval zákon o rodině v § 45a-45d. Od roku 2014 je pěstounství primárně upraveno v § 958-970 občanského zákoníku.", "section_level": 1}, {"title": "Formy pěstounské péče.", "content": "Od roku 2006, kdy byl uzákoněn nový institut pěstounské péče, existují dvě formy.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstounská péče dlouhodobá (PP).", "content": "Péče je koncipována jako stabilní a dlouhodobé opatření. Oficiálně končí dosažením zletilosti dítěte, ale ve funkčních pěstounských rodinách mají přijaté děti pozici velmi podobnou vlastním dětem a zůstávají často tak dlouho, až dostudují nebo získají práci a osamostatní se. Je možné dětem propůjčit (pouze se souhlasem biologických rodičů) příjmení pěstounů.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstounská péče na přechodnou dobu (PPPD).", "content": "Poměrně nový institut „pěstounské péče na přechodnou dobu“ bývá někdy označován pojmem „profesionální pěstounská péče“, oběma pojmy je míněn tentýž model pěstounské péče. „Jde o rodinnou individuální formu péče, státem podporovanou, která by měla být nezletilým dětem poskytována po nezbytně nutnou, relativně krátkou dobu v domácnostech pěstounů nebo i v zařízeních pro výkon pěstounské péče.“ Jedná se tedy o dočasnou péči o děti (maximálně 1 rok), u kterých je vysoká pravděpodobnost rychlého trvalého řešení - buď jiné formy náhradní rodinné péče nebo návratu do původní rodiny. Pěstounská rodina je od začátku připravována na brzký odchod dítěte. V přechodné pěstounské péči mohou být umístěny i děti, které náhle nemohou zůstat ve své rodině, ale jejich situace neodpovídá osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péči.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv PPPD na socio-emoční vývoj dítěte.", "content": "Výhodou pěstounské péče na přechodnou dobu je, že dítě nemusí trávit žádný čas v ústavech a dětských domovech a významně se tím snižuje riziko syndromu citové deprivace. Protože jedním z cílů PPPD je dosažení pobytu dítěte v rodinném prostředí od co nejnižšího věku, pak je dobré znát psychický vývoj dítěte s akcentem na rané období:", "section_level": 3}, {"title": "Práva a povinnosti pěstounů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Práva.", "content": "Mezi práva pěstounů patří:", "section_level": 2}, {"title": "Povinnosti.", "content": "Mezi povinnosti pěstounů patří:", "section_level": 2}, {"title": "Dávky pěstounské péče.", "content": "V České republice jsou dávky pěstounské péče od 1. ledna 2013 upraveny zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvek na úhradu potřeb dítěte.", "content": "Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do PP, tak do PPPD. Pokud je dítě nezletilé, příspěvek se poskytuje samozřejmě k rukám pěstouna. Nárok je zachován i po dosažení zletilosti dítěte (tj. 18. rok věku), nejdéle však do 26. roku, jde-li o nezaopatřené dítě podle zákona upravujícího státní sociální podporu, které trvale žije s osobou, která byla do dosažení jeho zletilosti pěstounem. Co se týká příspěvku pro dítě v PPPD, dítě tento typ dávky pobírá samozřejmě do doby, než opustí přechodnou rodinu. Výše příspěvku za 1 kalendářní měsíc: Jde-li o dítě, které je podle zákona o sociálních službách osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby, činí dávka:", "section_level": 2}, {"title": "Příspěvek při ukončení pěstounské péče.", "content": "Tato dávka není určena pěstounům, nýbrž samotnému dítěti. Nárok na příspěvek při ukončení pěstounské péče má fyzická osoba, která byla ke dni dosažení zletilosti v pěstounské péči, a to ke dni zániku nároku na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Příspěvek je jednorázový a činí 25 000 Kč. Ač má dítě nárok na příspěvek při ukončení PP i PPPD, může nastat odlišnost v rámci doby vzniku nároku na něj. Závisí to na příspěvku na úhradu potřeb dítěte. Dítěti v PPPD na něj zaniká nárok vždy ukončením péče, to znamená nejpozději zletilostí. Avšak PP může v určitém případě trvat až do 26 let věku dítěte, pak se tedy může prodloužit doba vzniku nároku dítěte na příspěvek při ukončení pěstounské péče. V tom může nastat rozdíl vztahující se k časovému nároku na vyplacení tohoto příspěvku.", "section_level": 2}, {"title": "Odměna pěstouna.", "content": "Nárok na odměnu pěstouna má pečující osoba a osoba v evidenci, ale značně se liší její výše v rámci jednotlivých institutů pěstounské péče. Osoba pečující má nárok na odměnu po dobu trvání péče o svěřené dítě. Po zletilosti svěřeného dítěte jen do doby, dokud zletilé nezaopatřené dítě pobírá příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Osoba v evidenci má nárok na odměnu po dobu zařazení do evidence osob, které mohou vykonávat PPPD (i když nemá momentálně svěřeno žádné dítě, výše odměny osoby v evidenci není odvislá od počtu dětí svěřených do PPPD). Výše odměny pěstouna za 1 kalendářní měsíc: Za každé další dítě svěřené do PP se zvyšuje odměna pěstouna o 4 000 Kč. V případě, že je osobě v evidenci svěřeno dítě do jiné péče, než je PPPD, zvyšuje se za každé takové dítě odměna pěstouna o 4.000 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Příspěvek při převzetí dítěte do péče.", "content": "Nárok na tento jednorázový příspěvek má dlouhodobý pěstoun (tj. osoba pečující), nikoliv pěstoun na přechodnou dobu (tj. osoba v evidenci). Výše příspěvku se odvíjí od toho, kolik let bylo konkrétnímu dítěti při svěření do péče. Výše příspěvku, jde-li o dítě ve věku:", "section_level": 2}, {"title": "Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla.", "content": "Tuto dávku lze využít jedině v rámci institutu PP, nikoliv PPPD. Na příspěvek má nárok osoba pečující, která má v PP nejméně 3 děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o 3 děti, včetně zletilých nezaopatřených dětí, jež zakládají osobě pečující nárok na odměnu pěstouna. Výše příspěvku činí buď 70 % pořizovací ceny vozidla, nebo prokázaných výdajů na úhradu oprav vozidla, nejvýše však do částky 100 000 Kč. Součet těchto příspěvků poskytnutých osobě pečující v období posledních 10 kalendářních let před dnem podání žádosti nesmí přesáhnout 200.000 Kč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pěstounství neboli pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné výchovy v České republice. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Tuto formu náhradní rodinné péče může soud zvolit, pokud o dítě nemůže pečovat žádný z rodičů ani poručník. Takto rozhoduje na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě. Pěstounem může být fyzická osoba nebo v určitých případech manželský pár, který je k této péči o dítě vhodný, poskytuje záruku řádné výchovy dítěte a mají bydliště na území České republiky.", "tgt_summary": null, "id": 1680716} {"src_title": "Cur Moše", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stanice byla otevřena 19. července 1900 jako součást vůbec prvního úseku linky metra v Paříži. 27. května 1923 sem byla dovedena linka 9 při prodloužení ze stanice Trocadéro do Saint-Augustin. Obě stanice ale byly původně postaveny jako samostatné a nepřestupní. Až 6. října 1942 byla zprovozněna přestupní chodba mezi oběma stanicemi, které se tak spojily v jednu. Těmito stavebními změnami došlo k tomu, že dva vstupy na nástupiště linky 9 jsou přístupné pouze přes nástupiště linky 1. \"Franklin D. Roosevelt\" byla v roce 1952 první stanicí metra v Paříži, kde byly instalovány prosklené reklamní vitriny z nebarveného hliníku a v roce 1957 byla stanice vyzdobena moderními vitrážemi z emailového skla. Tyto vitráže byly odstraněny na počátku 21. století nejprve na nástupišti linky 9, poté i u linky 1. V rámci modernizace a přechodu na automatizovaný provoz na lince 1, prošla stanice v roce 2008 kompletní rekonstrukcí a byly zde umístěny automatické bezpečnostní dveře. Nástupiště linky 1 byla zvýšena ve dnech 12.– 16. listopadu 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Stanice linky 1 byla v roce 1900 otevřena pod názvem \"Marbeuf\" podle ulice R\"ue Marbeuf\". Stanice linky 9 se původně jmenovala \"Rond-Point des Champs-Élysées\" podle kruhového objezdu. Po spojení obou stanic v říjnu 1942 se spojila i jejich jména na \"Marbeuf – Rond-Point des Champs-Elysées\". 30. října 1946 byl název změněn na současný \"Franklin D. Roosevelt\", neboť i zdejší \"Avenue Victor-Emmanuel III\" byla přejmenována na \"Avenue Franklin D. Roosevelt\" na počest amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta.", "section_level": 1}, {"title": "Vstupy.", "content": "Stanice má několik východů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Franklin D. Roosevelt je přestupní stanice pařížského metra mezi linkami 1 a 9. Nachází se v 8. obvodu v Paříži pod Avenue des Champs-Élysées u kruhového objezdu \"Rond-point des Champs-Élysées\". V roce 2004 byla s 12,19 miliónem cestujících třináctou nejrušnější stanicí pařížského metra.", "tgt_summary": null, "id": 1779303} {"src_title": "Giv'at Chen", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pachysandry jsou stálezelené, plazivé nebo vystoupavé polokeře nebo vytrvalé byliny. Listy jsou jednoduché, řapíkaté, měkké až slabě kožovité, na vrcholu zubaté nebo řidčeji celokrajné, střídavé. Žilnatina je tvořena 2 nebo 3 páry postranních žilek, od báze bývá dlanitě trojžilná (triplinervní). Květy jsou uspořádány ve vrcholových klasech. V koncové části klasu bývají samčí květy a v dolní části samičí, zřídka jsou květenství jednopohlavná. Květy jsou drobné, bílé nebo růžové. Samčí květy mají 4 okvětní lístky ve 2 kruzích a obsahují 4 vyčnívající tyčinky a sterilní zbytek semeníku. Samičí květy mají 4 až 6 okvětních lístků, semeník je srostlý ze 2 nebo 3 plodolistů, se stejným počtem komůrek a dlouhých čnělek. Na vrcholu čnělky je dlouze sbíhavá blizna. Plodem je dužnatá peckovice.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod pachysandra zahrnuje 3 druhy. Dva z nich se vyskytují ve východní Asii, jeden (pachysandra poléhavá) v jihovýchodních oblastech USA.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "V České republice je jako půdopokryvná rostlina pěstována zejména pachysandra klasnatá (\"Pachysandra terminalis\"), řidčeji i pachysandra poléhavá (\"Pachysandra procumbens\"). Od obou druhů existují i zahradní kultivary.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Pachysandry jsou málo náročné rostliny, které se vysazují na stinné až polostinné stanoviště. Vytvářejí kompaktní a celoročně vzhledný koberec sytě zelených listů, který vydrží bez ošetřování desítky let a pohlcuje opadávající listí. Rostou v lehčích i těžších půdách, vhodný je přídavek humusu či rašeliny. Kořeny jsou mělké a nekonkurují ostatním dřevinám. Pachysandry se množí dělením nebo řízkováním vrcholovými řízky v létě. Novou výsadbu je vhodné opatřit lehkým zimním krytem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pachysandra (\"Pachysandra\"), též tlustonitník, je rod vyšších dvouděložných rostlin z čeledi zimostrázovité (\"Buxaceae\"). Zahrnuje 3 druhy bylin a polokeřů, rozšířených ve východní Asii a jv. USA. Pachysandry se pěstují v České republice jako stálezelené půdopokryvné rostliny, zejména pachysandra klasnatá.", "tgt_summary": null, "id": 2010960} {"src_title": "Radim Fiala (politik)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Výzbroj lodí tvořilo deset 105mm kanónů v jednohlavňové lafetaci a dva 450mm torpédomety. Pancéřová ochrana byla omezena pouze na 50 mm silnou pancéřovou palubu a velitelskou věž se 100 mm pancířem. Pohonný systém křižníku \"Lübeck\" se od ostatních lodí třídy lišil použitím turbín Parsons o výkonu 10 340 kW. \"Lübeck\" dosahoval rychlostí až 23,5 uzlu.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy.", "content": "Všechny křižníky této třídy bojovaly v první světové válce. \"Leipzig\" byl součástí Německé východoasijské eskadry admirála von Spee. Podílel se na zničení britské křižníkové eskadry v bitvě u Coronelu. Samotný \"Leipzig\" byl o měsíc později potopen palbou britských křižníků HMS \"Cornwall\" a HMS \"Glasgow\" v bitvě u Falklandských ostrovů. Padla většina posádky včetně velitele lodi. \"Bremen\" se potopil 17. prosince 1915 poblíž města Ventspils v dnešním Lotyšsku na ruské mině. \"Hamburg\" se účastnil bitvy u Jutska a od roku 1917 byl v druhé linii. Válku přečkal a potopen byl až za druhé světové války. V roce 1944 ho v Hamburku potopil nálet. \"Berlin\" byl v letech 1915–1916 používán jako minonoska a v roce následujícím byl vyřazen. Válku přečkal a sešrotován byl až v roce 1947. \"Lübeck\" sloužil od roku 1917 při výcviku. Po válce byl předán Velké Británii a sešrotován. \"München\" také bojoval v bitvě u Jutska. Po válce byl rovněž předán Velké Británii a sešrotován. \"Danzig\" bojoval v první bitvě u Helgolandské zátoky v roce 1914. V květnu 1915 ho poškodila mina a v roce 1917 byl přeleden k výcviku. I on po válce připadl Velké Británii a byl sešrotován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Bremen byla třída lehkých křižníků Kaiserliche Marine. Tvořily ji jednotky \"Bremen\", \"Hamburg\", \"Berlin\", \"Lübeck\", \"Leipzig\" a \"Danzig\", postavené v letech 1902–1907.", "tgt_summary": null, "id": 800830} {"src_title": "Jitka Chalánková", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Zajíc polní dorůstá délky 50–70 cm a dosahuje hmotnosti mezi 2,5–6,5 kg. Je velmi zdatným běžcem, běhá běžně 40 km/h a v nebezpečí až 74 km/h a dobře kličkuje. Protože má přední nohy oproti zadním poměrně krátké, je rychlejší při běhu do kopce, než dolů. Při prudkém úprku z kopce dolů někdy klopýtá a dokonce dělá kotrmelce! Výborně skáče do výšky přes 1 m a do dálky až 6 m. Zajíc má vynikající smysly: o skvělém sluchu svědčí dlouhé ušní boltce, které jsou na konci černé, zatímco zorné pole dosahuje při panáčkování až rozsahu 360 stupňů. Zajíc panáčkuje jednak proto, aby se rozhlédl, ale také při imponování. Lépe však vidí za soumraku než za plného světla. Není pravda, že zajíc spí s otevřenýma očima. Také čich a hmat má zajíc velmi jemný, k recepci hmatu slouží hlavně dlouhé vousy (vibrisy) v blízkosti čumáku. Zajíc polní je zbarvený žlutohnědě až šedohnědě, mláďata jsou obvykle tmavší. Špičky uší jsou černé, také ocas je shora tmavý, zespodu je však bílý, stejně jako břicho a vnitřní strana nohou. Pohlaví se od sebe neliší. Zimní srst je hustší a světlejší než letní. Zajíc líná dvakrát ročně, na jaře a na podzim.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a biotop.", "content": "Zajíc polní obývá většinu území Evropy kromě některých ostrovů. Na severu zasahuje až do Skandinávie a Skotska. Obývá i západní Asii v oblasti jihozápadní Sibiře a severního Kazachstánu, kam se rozšířil v posledních 150 letech v souvislosti se zemědělstvím. Jako nepůvodní druh byl lidmi vysazen např. v Irsku, kde dříve nežil, ale také na mnoha místech mimo Evropu, např. v Severní i Jižní Americe (zvláště v Chile) nebo v Austrálii a na Novém Zélandu. Zajíc je původně stepní živočich a jeho šíření do střední a západní Evropy napomohl rozvoj zemědělství již od doby neolitu, kdy rolníci mýtili lesy a zakládali pole. Zajíci preferují pole a louky s remízky, křovinatými mezemi a menšími lesíky, případně okraje lesů a paseky. Vyhýbají se hustým lesům, místy však stoupají poměrně vysoko do hor. V zimě se drží spíše v křovinách a na okrajích lesů, přes léto preferují otevřenou krajinu.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Zajíc polní žije mimo období páření samotářsky a obhajuje si teritorium, které má rozsah 7–50 ha, velikost teritoria kolísá podle hustoty populace zajíců a podle dostupnosti potravy (např. v horách jsou teritoria větší). Na svém teritoriu má zajíc cestičky, po kterých chodí, a také několik pelechů. Zaječí pelech (pekáč) je miskovitá prohlubeň pod keřem nebo jen v blízkosti drnu či hroudy. V zimě se někdy dá zavát sněhem. Zajícům vadí promáčení srsti, ze svých cestiček proto důsledně odstraňují rostliny, aby se o ně po dešti neurousali. Po dešti zajíci rádi běhají po silnicích, což je mnohdy stojí život. Zajíc polní je býložravý, přes léto požírá zejména různé byliny, zbytky plodin po sklizni, přes zimu okusuje i větve a na jaře vyhledává také mladé pupeny. Zajíc tráví potravu dvakrát, poprvé nedokonale a vyloučený kašovitý trus opět sežere. Teprve pak je potrava lépe strávena a její zbytky zajíc vyloučí v podobě kulatých hnědých bobků. Své území si značkuje sekretem pachových žláz. Zajíc se skoro neozývá, v nebezpečí varuje dupáním, podobně jako králík. Pokud je poraněný nebo jinak ohrožený, např. pronásledovaný psem, hlasitě naříká. Tento nelibozvučný, silný hlas, který se podobá mňoukání kočky, myslivci označují jako vřeštění. Myslivci napodobují zaječí vřeštění pomocí vábničky, aby přivábili na dostřel lišku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samotářští zajíci se sdružují v malé hloučky jen v době páření (honcování), to začíná převážně v únoru, ale za teplého počasí i v lednu nebo v prosinci a trvá až do srpna nebo do září. Vidíme-li tedy na poli pobíhat více zajíců, první z nich je říjná zaječka a za ní průvod zajíců. Zaječí samci se v době honcování též perou mezi sebou, a to údery předních tlapek, takže jejich zápasy připomínají box. Právě toto chování dalo příčinu anglickému rčení „bláznivý jako zajíc v březnu“, které našlo uměleckou odezvu v Carrollově \"Alence v říši divů\". Březost trvá 42 dnů a rodí se 2 až 5 mláďat. Pokud se narodí více než pět mláďat, přebytečná obvykle uhynou. Mláďata se rodí plně osrstěná a na rozdíl od mláďat králíka divokého vidí, mají též vyvinutou termoregulaci. Zaječka je ukládá v nadzemním pelechu a navštěvuje je, jen aby je nakojila. Po dvou týdnech zajíčci přechází na pevnou potravu a po měsíci se osamostatňují a matka se znovu páří. Samci o mláďata nepečují vůbec a mohou vůči nim být dokonce agresívní. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života. Chov zajíců činí potíže, protože kvůli své lekavosti vyžadují velký prostor a vůči sobě jsou značně agresívní. Při odchovu mláďat se doporučuje sušené mléko pro štěňata, kravské mléko nelze použít.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřátelé, nemoci a ekologické hrozby.", "content": "Mezi přirozené predátory zajíců patří větší dravci, zejména jestřábi, orli a výři, ze savců větší šelmy, např. lišky nebo vlci. Zajíci preferují suché podnebí. Škodí jim také moderní způsob zemědělského hospodaření spojený s užíváním pesticidů, rozoráváním mezí a pěstování nových plodin, zvláště řepky a kukuřice, které nejsou pro zajíce poživatelné. Po žních, když jsou naráz sklizeny velké plochy obilí, zajíci často trpí hladem. Především ve vlhkých letech se mezi nimi šíří také některá onemocnění, např. kokcidióza, tularémie či brucelóza. Naproti tomu parazité napadají zajíce poměrně málo. Mnoho zajíců zahyne na silnicích pod koly aut.", "section_level": 1}, {"title": "Zajíc a člověk.", "content": "Kvůli novým zemědělským postupům na území mnoha evropských států populace zajíců v druhé polovině 20. století drasticky poklesla. Ještě počátkem 70. let se v Česku ulovilo více než milion zajíců, ale v roce 1979 jen 100 000 kusů, populace dále klesala, v roce 1993 se ulovilo jen 37 500 kusů. V posledních dvou desetiletích se pokles podařilo zastavit a v České republice se opět ročně uloví asi 70 000 zajíců. Zajíci se loví od 1. 11. do 31. 12. obvykle na společných honech, povolen je také lov se sokolnickými dravci – pro lov zajíců se hodí samička jestřába nebo orel. Živí zajíci se chytají do tenat. V některých zemích se provádí i štvaní zajíců s chrty, známé už od starověkého Egypta. Dříve docházelo k přemnožení zajíců, hustota byla až 2000 zajíců na 1000 hektarů a dovedli tak působit velké škody zemědělcům i lesníkům, protože rádi okusují dřeviny, hlavně listnaté.. Zajíc poskytuje maso, kůži a srst, z níž se dříve zhotovovala plst na výrobu mysliveckých klobouků. Staří Slované i Baltové věřili, že zajíc přináší smůlu, pokud přeběhne člověku přes cestu. Za zvlášť zlé se pokládalo, když zajíce potkal svatební průvod cestou z kostela. Nebylo radno ani vyslovovit jeho pravé jméno, proto se často oznaćoval pozměněným nebo zástupným jménem, v Čechách např. macek, janek, polňák, ušák, ušatec. Zajíc byl spojován s podsvětím a čarodějnictvím, ale také s plodností. Především ve Velké Británii je zajíc symbolem Velikonoc, což má původ v kultu anglosaské bohyně jara a plodnosti Eostry, již měl zajíc doprovázet. Zajíc je čtvrtým zvířetem čínského zvěrokruhu; staří Číňané, ale také např. Aztékové znali mýtus o zajíci, který sídlí na Měsíci, neboť jim tvar měsíčních skvrn připomínal siluetu zajíce. V afrických, ale také např. vietnamských bajkách bývá zajíc prezentován jako mazaný šibal, který obvykle napálí ostatní zvířata. Naproti tomu ve slavné Ezopově bajce předstihne ješitného zajíce pomalá ale vytrvalá želva. V období gotiky se v církevním umění, např. ve výzdobě katedrály v Paderbornu, objevuje symbol tří zajíců v kruhu, jejichž uši tvoří uprostřed trojúhelník. Jedná se o symbol Nejsvětější Trojice, avšak podobný symbol se objevuje i v buddhistickém umění v centrální Asii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zajíc polní (\"Lepus europaeus\") je hojný druh zajíce žijící na velkém území Evropy a západní Asie. Jeho přirozeným biotopem jsou otevřené krajiny, především pole, louky, okraje lesů aj., kde je díky svému hnědému zbarvení velmi dobře zamaskován. V současné době populace zajíce polního na většině území ČR výrazně klesá.", "tgt_summary": null, "id": 2177962} {"src_title": "Zbyněk Stanjura", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním důkazem rozšíření islámu na Jolo je náhrobek nalezený na Mt. Data a datovaný do roku 1310 (710 islámského kalendáře).", "section_level": 1}, {"title": "Boje se Španěly a Američany.", "content": "Jolo bylo hlavním ostrovem Suluského sultanátu. Prvními Evropany, kteří vstoupili na Jolo, se v červnu 1578 stali Španělé Esteban Rodriguez de Figueroa (kapitán), Juan del Campo (jezuitský kněz) a Gaspar Gomez (biskup koadjutor), ale záhy museli ostrov opustit. Během následujících staletí podnikli Španělé na Jolo několik nájezdů s proměnlivou úspěšností. Podmanit si Jolo se jim ale nepodařilo. Roku 1878 založili Španělé opevněné město Jolo. Po španělsko-americké válce vznesli na Jolo nárok USA. To vedlo k povstání Moro proti okupantům v letech 1899 až 1913 v rámci filipínsko–americké války.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Na začátku druhé světové války se večer 24. prosince 1941 na ostrově vylodili vojáci japonské 2. kurské Speciální námořní vyloďovací jednotky a 143. pěšího pluku. Podporovaly je letadlová loď \"Rjúdžó\", nosič hydroplánů \"Čitose\", lehký křižník \"Džincú\" a torpédoborce. Ráno 25. prosince již bylo město Jolo a přilehlé letiště v japonských rukou. Asi 300 příslušníků slabě vyzbrojené Filipínské policie kladlo pouze slabý odpor. Japonci si tak zajistili další nástupní prostor pro invazi na Borneo. Japonci drželi ostrov až do jara/léta 1945. Dne 9. dubna 1945 se na severu ostrova bez jakéhokoliv odporu vylodila většina amerického 163. pěšího pluku. Japonci se stáhli do vnitrozemí. Jejich pozice na Mt. Daho byly dobyty 22. dubna. Na Mt. Tuamtangas se japonské jednotky držely až do 30. června a ještě 17. července se hlídka roty I dostala pod palbu asi stovky Japonců.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Boje na ostrově znovu vzplály v únoru 2005, když se asi 4-5000 filipínských vojáků střetlo s 800 islámskými separatisty ze skupiny Abú Sajafa a následovníky Nur Misuariho. Boje vyhnaly z domovů až 12 000 civilistů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jolo je vulkanický ostrov v jihozápadních Filipínách. Je největším ostrovem Suluských ostrovů nepočítaje Basilan. Nachází se jihozápadně od filipínského ostrova Mindanao a severovýchodně od Bornea. Na severozápadě ostrova se nachází Španěly založené město Jolo, které je hlavním městem provincie Sulu v rámci filipínského autonomního regionu Muslimské Mindanao. Přibližně třetina obyvatel ostrova žije v municipalitě Jolo. Dalšími obcemi jsou Parang, Patikul a Talipaw. ", "tgt_summary": null, "id": 813484} {"src_title": "Vranka pruhoploutvá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží cca 10 kilometrů východně od města Modi'in-Makabim-Re'ut, cca 15 kilometrů severozápadně od historického jádra Jeruzalému a cca 40 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu, v nadmořské výšce 625 metrů na pomezí Samařska a Judských hor. Severně od obce terén prudce spadá do údolí vádí Nachal Modi'im. Na dopravní síť Západního břehu Jordánu je napojena pomocí lokální silnice číslo 443, která spojuje aglomeraci Modi'in-Makabim-Re'ut se severním okrajem aglomerace Jeruzalému. Vesnice je součástí souvislého bloku izraelských osad situovaného na Západním břehu Jordánu, v severozápadní části aglomerace Jeruzalému. Do tohoto bloku se řadí dále obce Giv'at Ze'ev a Giv'on ha-Chadaša. Tento blok je ale podél své západní strany lemován pásem palestinských vesnic, v těsné blízkosti Bejt Choron jsou to vesnice Beit Ur al-Fauqa a At Tira.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice byla zřízena roku 1977. K založení došlo v prosinci 1977. Rezoluce izraelské vlády z 16. října 1977 rozhodla, že v rámci šesti základen izraelské armády budou zřízeny civilní osady, mezi nimi i budoucí Bejt Choron. V obci fungují mateřské školy i náboženská základní škola, dvě synagogy, mikve, veřejná knihovna, zdravotní středisko a obchod se smíšeným zbožím. Zastavěné území Bejt Choron má výrazně protáhlý tvar o délce 1,5 kilometru. Obec sestává ze čtyř čtvrtí. Na východní straně přiléhá k osadě areál základny využívaný izraelskou policií. Počátkem 21. století byl Bejt Choron zahrnut do Izraelské bezpečnostní bariéry. Ta byla podle stavu z roku 2008 již zbudována na severní straně obce, úsek podél západního okraje osady byl ve výstavbě. Začlenění do bariéry naznačuje, že Izrael si hodlá osadu ponechat i po případné mírové dohodě s Palestinci. Probíhající výstavba nové velké čtvrti Agan ha-Ajalot v sousední obci Giv'at Ze'ev může v blízké době vést k územnímu propojení Bejt Choron a Giv'at Ze'ev.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Bejt Choron je v databázi rady Ješa popisováno jako smíšené, tedy složené ze sekulární i nábožensky zaměřené populace. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 1218 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,7 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bejt Choron ( בֵּית חוֹרוֹן, podle biblického města \"Bét-chorón\" zmiňované například v Knize Jozue 21,22 – „\"Jako útočištné město (...) jim dali (...) Bét-chorón i s pastvinami\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Bet Horon, přepisováno též Beit Horon) je izraelská osada a vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Mate Binjamin.", "tgt_summary": null, "id": 2093882} {"src_title": "Jad Rambam", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a vláda.", "content": "Talál ibn Abdalláh al-Hášimí se narodil jako prvorozený 26. února 1909 v Mekce Abdalláhovi ibn Husajnu al-Hášimí a jeho první ženě, pozdější královně Musbah bint Nasser. Byl ve 41. generaci přímým potomkem proroka Mohameda. Talál byl vzděláván soukromě, studoval na královské vojenské akademii v Sandhurstu, kterou absolvoval v roce 1929. Poté sloužil v hodnosti podporučíka v pluku kavalérie Arabské legie. Talál se stal jordánským králem 20. července 1951, po zavraždění jeho otce Abdalláha I. v Jeruzalémě. Tehdy se tu nacházel i jeho syn, budoucí král Husajn, který dědečka doprovázel na modlitbu v mešitě al-Aksá. Při atentátu byl princ Husajn také zraněn, ale život mu prý zachránila medaile, kterou měl připnutou na hrudi (udělil mu ji král Abdalláh). Talal však nevládl dlouho, byl totiž psychicky nemocný, resp. podle britských doktorů trpěl schizofrenií. Během jeho krátké vlády byla přijata liberalizovaná ústava Jordánského hášimovského království. Ústava byla ratifikována dne 1. ledna 1952. Po většinu vlády v roce 1951 ale za Talála vládl jeho poloviční bratr Naif. Po vynucené abdikaci 11. srpna 1952 (ze zdravotních důvodů – někdy se vedou spory, jak moc byla vynucená) nastoupil na trůn jeho syn a Abdalláhův vnuk, tehdy sedmnáctiletý Husajn I., který vládl až do roku 1999 a stal tak doposud nejdéle vládnoucím jordánským králem, na rozdíl od svého otce, který byl králem vládnoucím nejkratší dobu. Talál zemřel v Turecku v Istanbulu dne 7. červenec 1972 a byl pochován v královském mauzoleu v Ammánu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1934 si vzal za ženu Zejn al-Šaráf Talál, se kterou měl tyto děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Talál I., arabsky: طلال بن عبد الله; \"Ṭalāl ibn ‘Abd Allāh\" (26. února 1909, Mekka, Osmanská říše – 7. července 1972, Istanbul, Turecko) byl v letech 1951–1952 jordánským králem. ", "tgt_summary": null, "id": 1032900} {"src_title": "Kněžna Libuše (film)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se ve výšce 250 metrů pod úrovní moře, na svazích hor klesajících z Judské pouště k západnímu břehu Mrtvého moře, cca 32 kilometrů jihojihozápadně od města Jericho, cca 27 kilometrů jihovýchodně od historického jádra Jeruzalému a cca 80 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu. Micpe Šalem je na dopravní síť Západního břehu Jordánu napojen pomocí silnice číslo 90 (takzvaná Gándhího silnice - hlavní severojižní spojnice v Jordánském údolí). Kibuc se nachází v řídce osídlené oblasti podél západního břehu Mrtvého moře, ve které dominují výlučně drobná izraelská sídla, bez trvalé demografické přitomnosti Palestinců.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice byla založena roku 1971. Už 5. května 1970 rozhodla izraelská vláda, že na tomto místě zřídí osadu typu nachal (tedy kombinaci vojenského a civilního osídlení). K tomu došlo v září 1971. Členové osady měli provádět výzkum terénu a možností pro zřízení trvalého sídla. Už 23. května 1971 vláda odsouhlasila výhledovou proměnu této zárodečné osady na ryze civilní sídlo. K tomu ale došlo až o pár let později, v lednu 1977. 19. dubna 1977 izraelská vláda schválila výstavbu osady Micpe Šalem. V obci funguje zařízení předškolní péče o děti a zdravotnické středisko. Místní ekonomika je tvořena zemědělstvím (například palmové háje) a turistikou (pláž na břehu Mrtvého moře). V osadě má jedno z center kosmetická firma Ahava. Počátkem 21. století nebyl Micpe Šalem zahrnut do projektu Izraelské bezpečnostní bariéry. Ta do svých hranic začlenila pouze západněji položené izraelské osady v bloku okolo města Ma'ale Adumim. Podle stavu k roku 2008 ale nebyla tato bariéra ještě zbudována a ani její trasa v tomto úseku nebyla stanovena. Budoucí existence vesnice závisí na parametrech případné mírové smlouvy mezi Izraelem a Palestinci.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Micpe Šalem je v databázi rady Ješa popisováno jako sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o menší obec vesnického typu, jehož populace stagnuje a od počátku 21. století dokonce poklesla. K 31. prosinci 2014 zde žilo 171 lidí. Během roku 2014 registrovaná populace klesla o 1,2 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Micpe Šalem ( מִצְפֵּה שָׁלֵם, doslova „\"Šalemova vyhlídka\"“, podle izraelského geografa Natana Šalema - 1897–1959 - který přispěl k vědeckému poznání této oblasti, v oficiálním přepisu do angličtiny Mizpe Shalem, přepisováno též Mitzpe Shalem) je vesnice typu kibuc a izraelská osada na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Megilot.", "tgt_summary": null, "id": 595758} {"src_title": "Bi'ina", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Voják.", "content": "Ronald Garan se narodil ve městě Yonkers ve státě New York, zde také do roku 1979 navštěvoval střední školu. Poté studoval ekonomii na v Oneontě, roku 1982 zde získal titul bakaláře. Přihlásil se k vojenskému letectvu a absolvoval pilotní výcvik. Létal se stíhači F-16 v Německu, později byl přeložen do Jižní Karolíny. Účastnil se operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Od roku 1991 byl instruktorem a zástupcem náčelníka v letecké škole. Po třech letech byl přeložen na základnu Eglin na Floridě, kde působil jako zkušební pilot. Roku 1996 získal hodnost magistra letectví na. Rok 1997 strávil ve škole zkušebních letců námořnictva v Patuxent River. Roku 1998 obdržel druhý magisterský titul, tentokrát z leteckého strojírenství na. Poté vedl na Eglinu zkoušky raket vzduch-vzduch. Má nalétáno přes 5000 hodin na třiceti typech letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "Zúčastnil se 18. náboru astronautů NASA, uspěl a 26. července 2000 byl začleněn do oddílu astronautů NASA. V ročním kurzu všeobecné kosmické přípravy získal kvalifikaci pilota raketoplánu Space Shuttle. Po dokončení přípravy pracoval v NASA, roku 2005 se účastnil experimentů v podmořské laboratoři. V březnu 2007 NASA oznámila jeho zařazení do posádky letu STS-124 ve funkci letového specialisty. Do kosmu odstartoval 31. května 2008 na palubě raketoplánu Discovery. Hlavním úkolem mise bylo vyvezení a montáž jádra japonského modulu Kibó – hermetické sekce PM a manipulátoru EMRMS. V průběhu montáže třikrát vystoupil na povrch stanice, celkem strávil v otevřeném vesmíru 20 hodin a 32 minut. Raketoplán přistál 14. června 2000 po 13 dnech, 18 hodinách a 13 minutách letu. V červenci 2009 byl vybrán do posádky Expedice 27 se startem v březnu 2011. V říjnu 2009 bylo jeho jmenování bylo oficiálně potvrzeno NASA. Podruhé do kosmu odstartoval v lodi Sojuz TMA-21 z kosmodromu Bajkonur 4. dubna 2011 v 22:18 UTC ve funkci palubního inženýra lodi společně s Andrejem Borisenkem a Alexandrem Samokuťajevem. Po dvoudenním letu se 6. dubna Sojuz spojil s Mezinárodní vesmírnou stanicí. Na ISS pracoval ve funkci palubního inženýra Expedic 27 a 28. Po 164 dnech letu přistál s kolegy Samokuťajevem a Borisenkem v Sojuzu TMA-21 v Kazachstánu, 150 km jihovýchodně od Džezkazganu. Ronald Garan je ženatý, má tři syny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ronald John Garan (* 30. října 1961 v Yonkers, New York, USA), původně pilot vojenského letectva Spojených států, je od července 2000 astronautem NASA. Má za sebou jeden krátkodobý kosmický let raketoplánem Discovery, ve vesmíru strávil 13 dní, 18 hodin a 13 minut. Od roku 2009 se připravoval na svůj první kosmický let na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) jako člen Expedice 27/28, do vesmíru vzlétl začátkem dubna 2011 a přistál v polovině září 2011.", "tgt_summary": null, "id": 196073} {"src_title": "Gizo (Izrael)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při pečlivém studiu minerálů pod polarizovaným světlem si rakouský fyzik a mineralog Wilhelm Haidinger povšiml, že vidí obrazec, který úzce souvisí s polarizovaným světlem a na základě jeho orientace je schopen určit rovinu polarizace světla. Svůj objev publikoval Haidenger v \"Annalen der Physik\" v roce 1844. Nedlouho poté, přišel německý fyzik a fyziolog Hermann von Helmholtz s prvním vysvětlením fyziologie vzniku percepce Haidingerova snopu, které zveřejnil v \"Handbuch der physiologischen Optik\" v roce 1867. Jeho vysvětlení, které lze mnohdy nalézt v literatuře, je sice principiálně správné, avšak výsledný vztah mezi rovinou polarizace a orientací Haidingerova snopu vychází opačně než ve skutečnosti. Detailní vysvětlení jevu však dodnes chybí. Překvapivě ještě roku 1955 upozornil atomový fyzik a později odborník firmy Polaroid William A. Shurcliff na schopnost člověka detekovat pomocí Haidingerova snopu kruhově polarizované záření a také určit, zda jde o levotočivě či pravotočivě kruhově polarizované záření. Fyziologie této percepce není dodnes uspokojivě vysvětlena. Zmínku o Haidingerově snopu lze nalézt v řadě učebnic fyziky, kde se často uvádí jako kuriozita. Dnes se však zdá, že percepce Haidingerova snopu nalezne praktické uplatnění v oftalmologické praxi, kde by Haidingerův snop mohl sloužit k časné diagnostice makulární degenerace.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Percepční jev Haidingerova snopu nese v německém originále název „Haidinger-Büschel“, což však ve starorakouské němčině znamená Haidingerův snop, nikoli štětinky či kartáč, jak by se někdo mohl domnívat. Anglicky se ale jev nazývá \"Haidinger's brush\", což je chybný překlad výše zmíněného, který nepřestává udivovat pozorovatele v anglofonním světe, protože najít podobnost jevu s kartáčem vyžaduje opravdu notnou fantazii. Názvy v dalších jazycích jsou ale bohužel odvozeny od tohoto chybného překladu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haidingerův snop je percepční jev umožňující člověku spatřit a určit rovinu polarizovaného světla či směr rotace kruhově polarizovaného světla. Jev byl poprvé popsán rakouským fyzikem a mineralogem Wilhelmem Haidingerem v roce 1844. ", "tgt_summary": null, "id": 1648520} {"src_title": "Neve Micha'el", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Proslavil se především jako \"král pout\" (\"handcuff king\") a byl typickým představitelem oboru eskapády, což znamená únik z různých pout, svěracích kazajek, zašitých pytlů, nebo uzamčených klecí a skříní. Jeho dovednost překonala vše, co bylo v oboru eskapád dosud předvedeno. Ve Washingtonské státní věznici se nechal dokonce uzavřít do pověstné cely smrti. Zakrátko poté, co jej kontrolní úředníci opustili, stál vítězoslavně přede dveřmi. Osvobozoval se z beden, konví, z pout na suchu i ve vodě. V Pittsburghu byl uzavřen ve skleněné kopuli zvlášť k tomu účelu zhotovené, v Detroitu byl spoután a svázán do balíku a vyvěšen na praporové žerdi z desátého poschodí. Ovládal i všechny ostatní obory moderní magie, vystupoval jako iluzionista v různých městech Evropy, a dokonce i v pražském varieté Praha Karlín v roce 1901 (\"\"Král lamačů okovů\")\". Jeho výraznou aktivitou bylo také pořádání antispiritistických přednášek, při nichž demonstroval triky spiritistů. Pomohl tak díky znalostem moderní magie odhalit více než sto podvodných médií. Při jedné experimentální přednášce na univerzitě v Montrealu, ho nečekaně student W. I. Whitehead udeřil 3-4x pěstí do břicha. Poté odcestoval do Detroitu, kde po jednom z představení, kdy se v zákulisí zhroutil a byl následně převezen do nemocnice, kde mu zjistili prasklé slepé střevo a zánět pobřišnice, byl dvakrát operován (naposledy 29.10.1926) a nakonec 31.10.1926 ve 13:00 zemřel. Za příčinu smrti byl dlouho považován úder do břicha způsobený W. I. Whiteheadem, ale v pozdější době se ukázalo, že zánětem slepého střeva nejspíše trpěl již před příjezdem do Montrealu. Také doktor Robert J. Albo zpochybnil teorii o úderu jako možné příčině smrti, protože je velmi nepravděpodobné, že by k prasknutí slepého střeva došlo následkem úrazu. V dějinách iluzionistického umění zaujímá osobité místo a o jeho životě a umění byly natočeny tři celovečerní filmy. Popularita tohoto umělce je dodnes tak velká, že především Američané ještě v současnosti – když chtějí říci „vysvobodit se“ nebo „dostat se z těžké situace“ – používají výraz odvozený od jeho jména \"houdinizovat\". V České republice je mu věnována expozice v Divadle kouzel Pavla Kožíška, kde si návštěvníci mohou prohlédnout fotografie a plakáty z Houdiniho legendárních vystoupení a jeho zvětšený portrét, který vyšel na amerických poštovních známkách.", "section_level": 1}, {"title": "Houdini ve filmu.", "content": "Roku 2007 natočil režisér Gillian Amstrong film \"Iluze lásky\" inspirovaný právě Houdinim. Hlavní roli zde hrál Guy Pearce a Catherine Zeta-Jonesová. O sedm let později, v roce 2014, vznikl dvoudílný životopisný film \"Houdini\", v němž roli slavného iluzionisty ztvárnil Adrien Brody, jeho manželku pak herečka Kristen Connollyová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry Houdini narozený jako Erik Weisz, později psáno Ehrich Weiss (24. března 1874 Budapešť – 31. října 1926 Detroit), byl maďarsko-americký kouzelník, iluzionista, eskapolog, kaskadér, skeptik, filmový producent, herec a amatérský letec. Přezdívalo se mu \"mistr úniku\" a jeho mladší bratr Ferenc Weisz, později známý jako Theodore Hardeen, se též stal kouzelníkem.", "tgt_summary": null, "id": 1958353} {"src_title": "Giv'at Ješa'jahu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Plavidla navrhl britský konstruktér William Henry White. Třída \"Canopus\" byla určena pro službu na Dálném Východě. Navazovala na třídu \"Majestic\", měla však o přibližně 2000 tun menší výtlak a o jeden uzel vyšší rychlost. Úspory výtlaku bylo dosaženo především ztenčením pancéřování, což ale bylo zčásti vyváženo lepší kvalitou použitého Kruppova pancíře. Byly to první britské bitevní lodě vybavené vodotrubními kotly (oproti starším cylindrickým kotlům pracovaly při dvojnásobném tlaku a umožňovaly dosáhnout vyšších výkonů bez nárůstu hmotnosti). Celkem bylo v letech 1896–1902 postaveno šest jednotek této třídy. Jednotky třídy \"Canopus\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořily čtyři 305mm kanóny ve dvouhlavňových věžích, dvanáct 152mm kanónů v kasematech, deset 76mm kanónů, šest 47mm kanónů a čtyři 457mm torpédomety. Pohonný systém tvořilo 20 kotlů Belleville a dva parní stroje o výkonu 13 500 ihp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 18 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy.", "content": "Lodě třídy \"Canopus\" byly do stavu britského královského námořnictva zařazeny v letech 1899 až 1902. Již o čtyři roky později vstoupila do služby bitevní loď HMS \"Dreadnought\", která svou převratnou konstrukcí učinila dosavadní bitevní lodi zastaralými. Všech šest lodí bojovalo na řadě bojišť první světové války – například v domácích vodách, v Atlantiku, Středomoří či Rusku. Na počátku války se podílely zejména na ochraně konvojů. \"Canopus\" byl přidělen jako posila 4. eskadře křižníků kontradmirála Cradocka, která pátrala po silnější Německé východoasijské eskadře. Jeho rychlost však byla příliš nízká a proto nezasáhl do bitvy u Coronelu, ve které byla Cradockova eskadra zničena. Poté byl \"Canopus\" usazen na mělčině, aby jako dělostřelecká baterie chránil vjezd do přístavu Port Stanley na Falklandách. V bitvě u Falklandských ostrovů byl první britskou lodí, která ostřelovala německé křižníky objevivší se nečekaně před Port Stanley. Do dalších fází střetnutí už ale nezasáhl. V dardanelské kampani roku 1915 bylo nasazeno všech šest lodí, přičemž dvě z nich zde byly potopeny. \"Ocean\" se potopil 18. března 1915 po najetí na minu. \"Goliath\" 13. května 1915 poskytoval palebnou podporu pozemním jednotkám a byl přitom potopen třemi torpédy tureckého torpédoborce \"Muavenet-i Milliye\". Zahynulo 570 členů posádky. \"Albion\" a \"Canopus\" byly v roce 1916 převedeny do druhé linie. \"Glory\" sloužila v letech 1916–1919 v severním Rusku a účastnila se britské intervence do ruské občanské války. \"Vengeance\" byla od počátku roku 1917 v rezervě. Všechny čtyři zachovalé lodi byly v letech 1919–1921 prodány do šrotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Canopus byla třída predreadnoughtů Royal Navy. Skládala se ze šesti jednotek. Všechny lodi bojovaly v první světové válce, přičemž \"Goliath\" a \"Ocean\" v ní byly ztraceny. Ostatní lodi byly sešrotovány na počátku 20. let 20. století.", "tgt_summary": null, "id": 2475204} {"src_title": "Strážci míru", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bratři pocházejí z New Jersey v USA, čtvrtý sourozenec Franklin není součástí kapely. Jejich matka Denise má italské kořeny, vyrůstala v Newburgh ve státě New York. Otec Kevin Jonas vyrůstal na venkově v Severní Karolíně a již od sedmi let se věnoval zpěvu. Manželé se potkali v Christ for the Nations Institute v Dallasu, po šesti měsících se zasnoubili a vzali se v srpnu roku 1985 (oběma bylo v té době 18 let). Jejich otec se stal po konci studií pastorem, což výrazně ovlivnilo celou jejich rodinu. Velmi ale tíhl k hudbě, proto opustil práci a rodina se odstěhovala k rodičům Denise do Arizony. Po překonání finanční tísně, kdy si museli vypomáhat i potravinovými lístky se Kevinovi podařilo spojit svou zálibu v hudbě s prací v církvi a objížděli na začátku 90. let univerzity s hudebním programem - v té době měli již dvě děti, staršího Kevina a Joea. Později pak dostal nabídku práce pastora v kostele ve městě Wyckoff, kde se rodina usadila. Hudební kariéra bratrů začala již v útlém věku. Nick Jonas vystupoval již v osmi letech na Brodwayi v muzikálu \"A Christmas Carol\" (Vánoční koleda) a později si zahrál v několika dalších inscenacích. Jeho bratr Joe se objevil v muzikálu \"Oliver!\" jako Artful Dodger (na motivy knihy Oliver Twist), zatímco Kevin se prosadil v reklamě. Všichni tři bratři jsou ženatí a se svými partnerkami se objevili i ve videoklipech ke svým singlům \"Sucker\" a \"What A Man Gotta Do\". Joe Jonas přiznal, že vřelý vztah jeho manželky herečky Sophie Turner k jeho dvěma bratrům byl impulsem k tomu, aby i on sám vztahy s nimi obnovil. Nickovou manželkou je o deset let starší indická herečka a modelka, bývalá Miss World z roku 2000, Priyanka Chopra. Kevin je od roku 2009 ženatý s o rok starší Danielle, se kterou má dvě dcery Alenu a Valentinu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nick Jonas: Objev a sólové album (1999-2005).", "content": "Skupina začala jako sólový projekt Nicka Jonase. Už jako sedmiletý začal hrát na Broadwayi, kde se objevil v několika hrách, včetně A Christmas Carol (v roce 2000 jako Tiny Tim, pak jako Scrooge), Annie Get Your Gun (2001 - Little Jake), Kráska a Zvíře (2002 - Chip) a Les Misérables (2003 - Gavroche). Po skončení Les Misérables hrál v The Sound Of Music (Kurt) a v Paper Mill Playhouse. Během účinkování ve hře Kráska a Zvíře napsal Nick společně s otcem píseň nazvanou \"Joy To The World (A Christmas Prayer)\". Nick tuto píseň předvedl na Broadwayi v roce 2002 a píseň byla zařazena do křesťanských rádií po celé Americe. Zatímco Nick pracoval na své sólové dráze, Joe ho následoval na Broadway a objevil se ve hře La Bohéme. Ten rok začali bratři psát písně společně. V září 2004 se manažer Columbia Records dozvěděl o Nickově nahrávce. Nick brzy nato podepsal smlouvu s INO Records a Columbia Records a vydal single \"Dear God\". Druhým singlem byla předělávka songu \"Joy To The World (A Christmas Prayer)\". V prosinci vyšlo Nickovo první sólové album nazvané \"Nicholas Jonas\". Album ale vyšlo jen v omezeném vydání. Nick se svými bratry napsal další písničky pro nové album. Na počátku roku 2005 došlo ke změně prezidenta společnosti Columbia Records, který se po poslechnutí písně \"Please Be Mine\" rozhodl zapsat tři bratry jako skupinu.", "section_level": 2}, {"title": "It's About Time (2005-2006).", "content": "Po podepsání smlouvy s Columbia Records se bratři rozhodli pojmenovat kapelu \"Jonas Brothers\". Během roku 2005 se snažili více dostat do povědomí lidí. Druhou část roku strávili na turné zaměřené proti užívání drog se skupinami Aly & AJ a The Cheetah Girls. Na začátku roku 2006 se spojili s duem The Veronicas. Pracovali také na debutovém albu \"It's About Time\" s několika textaři, včetně Adama Schlesingera, Michaela Manginiho, Desmonda Childiho, Billyho Manna a Stevea Greenberga. Album mělo původně vyjít v únoru 2006, ale datum vydání se několikrát posunuto. Na albu se objevily i dvě coververze - \"Year 3000\" a \"What I Go To School For\" (od britské skupiny Busted). První singl \"Mandy\" vyšel 27. prosince 2005. Hudební video mělo premiéru na televizním kanále MTV 22. února 2006. Další píseň \"Time For Me To Fly\" se objevila na soundtracku k filmu \"Aquamarine\". V březnu byl singl Mandy uveden v seriálu televizní stanice Nickelodeon s názvem \"Zoey 101: Spring Break-Up\" a na soundtracku k \"Zoey 101: Music Mix\". Skupina dále účinkovala v \"Cartoon Cartoon Fridays\" stanice Cartoon Network. Nazpívali také coververzi písně \"Yo Ho (A Pirate ́s Life For Me)\" z filmu Piráti z Karibiku pro album \"DisneyMania 4\", vydané 4. dubna 2006. Během letních prázdnin roku 2006 byli na turné se skupinou Aly & AJ. Jonas Brothers také nahráli úvodní song k animovanému seriálu z produkce Disney -. Album \"It's About Time\" vyšlo 8. srpna 2006. Bylo to omezené vydání pouze 50 000 kopií a mělo být nabídnuto na aukčních webech, například eBay. Vzhledem k tomu, že Sony neměl o kapelu další zájem, Jonas Brothers zvažovali změnu vydavatele. 3. října 2006 vyšla Nickova skladba \"Joy To The World (A Christmas Prayer)\" na albu \"Joy to the World: The Ultimate Christmas Collection\". Ještě v říjnu Jonas Brothers nazpívali \"Poor Unfortunate Souls\" k filmu \"The Little Mermaid (Ariel)\". Byl natočen i videoklip a společně s ním se objevil na soundtracku k filmu. Druhým singlem byl \"Year 3000\". Singl se stal populárním na Radio Disney a hudební video debutovalo na Disney Channel v lednu 2007. Skupina nakonec ukončila spolupráci s Columbia Records začátkem roku 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Jonas Brothers (2007-2008).", "content": "Po kratší době bez vydavatelství podepisují v únoru 2007 smlouvu s Hollywood Records. Přibližně ve stejné době se začínají bratři objevovat v reklamě na Babby Bottle Pop. 24. března jim vyjdou dvě nové skladby na dvou různých albech: \"Kids Of The Future\" ze soundtracku k filmu Robinsonovi a \"I Wanna Be Like You\" z DisneyMania 5. 9. dubna 2007 vystupovali v Bílém Domě na Easter Egg Roll, kde zpívali národní hymnu. 27. června vystoupili na slavnosti \"Celebrating Women in Sports Tee Ball Game\", kde opět zpívali národní hymnu. Jejich druhé album s názvem \"Jonas Brothers\" vyšlo 7. srpna 2007. V žebříčku Billboard 200 debutovalo na 5. místě hned v prvním týdnu. Krátce před vydáním alba vyšly spolu s hudebními videoklipy singly \"Hold On\" a \"SOS\". V srpnu skupina hostovala v několika televizních seriálech. Sami sebe si zahráli v seriálu Hannah Montana ve 42. epizodě nazvané \"Me and Mr. Jonas and Mr. Jonas and Mr. Jonas\", kde ztvárnili oblíbenou kapely fiktivní postavy zpěvačky Hannah Montany. Společně s Miley Cyrusovou pro tuto epizodu nazpívali píseň \"We Got The Party With Us\". Premiéra epizody krátce po vysílání filmu High School Musical 2 přitáhla k obrazovkám během jedné noci 10.7 milionů diváků. 24. srpna zahráli Jonas Brothers dvě písně na Miss Teen USA. Následující den vystupovali na závěrečném ceremoniálu \"Disney Channel Games 2007\". 26. srpna předávali ceny na Teen Choice Awards společně s Miley Cyrusovou. Začátkem října 2007 vyjeli společně jako předskokani Miley Cyrusové na její turné \"Best Of Both World: Meet Miley Cyrus\", na kterém jsou do poloviny prosince. 18. listopadu 2007 vystupovali se skladbou \"SOS\" na American Music Awards. 22. listopadu pak vystupovali na \"81. Macy ́s Thanksgiving Day Parade\". Na konci roku 2007 vystupují bratři se svými singly \"Hold On\" a \"SOS\" v Dick Clark's New Year's Rockin' Eve. Jonas Brothers zahajují své turné \"When You Look Me In The Eyes Tour\". První zastávkou je Tucson v Arizoně. Vystupovali jak se staršími hity, tak i s písněmi z připravovaného alba \"A Little Bit Longer\".", "section_level": 2}, {"title": "A Little Bit Longer (2008-2009).", "content": "Třetí studiové album \"A Little Bit Longer\" vyšlo v USA 12. srpna 2008. Již 24. června společnost iTunes oznámila, že by mohla vydat každé dva týdny jednu píseň z připravovaného alba a nákup každé písničky by se vztahoval zhruba na celý náklad za celé album, které by mohlo být zakoupeno prostřednictvím celé kompletní série písniček na iTunes po vydání samotného alba. Každá písnička samozřejmě představovala podcast. Harmonogram vydání byl následující: 24. června 2008 - \"Burnin ́Up\", 15. července 2008 - \"Pushin ́ Me Away\", 29. července 2008 - \"Tonight\" a 5. srpna 2008 - \"A Little Bit Longer\". Všechny písničky se na iTunes držely na prvním místě prodejů po několik dní. Po turné \"When You Look Me In The Eyes Tour\", které skončilo 22. března 2008, oznámili Jonas Brothers, že budou předskokani na druhé části turné zpěvačky Avril Lavigne. To se konalo v Evropě od května do pozdního června 2008. Kapela si zahrála ve filmu Camp Rock, kde hrála fiktivní kapelu s názvem Connect Three. Film měl premiéru v červnu 2008 na Disney Channel. Při natáčení filmu Camp Rock spolupracovali také na albu jejich kamarádky a spoluúčinkující Demi Lovato. Její album \"Don ́t Forget\" vyšlo 23. září 2008. Soundtrack ke Camp Rock byl vydán 17. června 2008. Během léta 2008 je kapela na turné po Severní Americe s názvem \"Burning Up Tour\", kde propagují především nové album \"A Little Bit Longer\". Turné odstartovalo 7. července 2008 v Torontu, Ontariu. Disney Digital 3D natočil záznam ze dvou show v Kalifornii, které se konaly 13. a 14. července 2008. Obou show se zúčastnila i zpěvačka Taylor Swift. Záznam byl zpracován a vyšel jako film ve 3D a to 22. února 2009. V červenci téhož roku Nick oznámil, že kapela píše nové písničky pro další nové album. Skupina se také v červenci 2008 ocitla na obálce časopisu Rolling Stone Magazine a stala se tak nejmladší hudební skupinou, která se na obálce objevila. Jonas Brothers také navštívili Rock and Roll Hall of Fame a to ještě před svým vyprodaným koncertem v Blossom Music Center, 22. srpna 2008. Skupina reprezentovala na obalu svého alba \"A Little Bit Longer\" oblečení, které navrhl Jim Henke, viceprezident Rock and Roll Hall of Fame. Oblečení je součást expozice \"Right Here, Right Now!\", která obsahuje dnes velmi známé umělce. V prosinci 2008 byli Jonas Brothers nominováni na Grammy Award v kategorii \"Best New Artist\". Bylo potvrzeno, že Jonas Brothers budou spolupracovat s R&B producentem Timbalandem a to na songu \"Dumb\". Chris Brown řekl, že by chtěl s Jonas Brothers taky spolupracovat. Jonas Brothers dále účinkovali jako hudební hosté v Saturday Night Live.", "section_level": 2}, {"title": "Lines, Vines and Trying Times (2009-2010).", "content": "Bratři dokončili natáčení jejich čtvrtého studiového alba \"Lines, Vines & Trying Times,\" které vyšlo 15. června 2009. Uvedli, že písničky nahrávali během jejich turné \"Burning Up Tour\"\"\", které se konalo v roce 2008. Skupina také 11. března 2009 uvedla, že se vydá během roku 2009 na světové turné. Jako předskokany si v Americe vybrali populární jihokorejskou dívčí skupinu Wonder Girls\".\" Ještě než vydali album \"Lines, Vines & Trying Times\", vydali dva singly - měsíc před vydáním \"Paranoid\" a sedm dní před vydáním \"Fly With Me\". \"Lines, Vines & Trying Times\" se stalo jejich druhým albem na prvním místě hitparády. Kapela pak 7. července 2009 podepsala s Honor Society nahrávací smlouvu u Hollywood Records. O měsíc později byl na Radio Disney vydán singl \"Send It On\"\"\". V singlu zpívají také Miley Cyrusová, Demi Lovato a Selena Gomezová. Disney Channel zveřejnil hudební video 14. srpna 2009. Jonas Brothers 9. srpna 2009 moderovali a vystoupili na Teen Choice Awards. Po úspěchu filmu Camp Rock se začal v roce 2009 natáčet další díl s názvem, který vyšel na Disney Channel v září roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad kapely a sólová kariéra (2011-2017).", "content": "Skupina se dostala do osobních problémů a jejich poslední album z roku 2009 se neprodávalo dobře. Kapela pracovala na dalším albu s názvem \"V\", které ale nakonec nevydala. Místo něj vzniklo album \"LiVe\", které obsahovalo živé verze jejich předchozích písní s několika písněmi k nevydanému albu \"V\". V roce 2013 se kapela nakonec rozpadla a přerušila i zbytek probíhajícího turné \"Live Tour\". Nick a Joe poté každý vydali vlastní sólo alba, kritikou však nebyla přijata dobře. Kevin mezitím založil stavební firmu, podnikal v marketingu a zaměřil se na svou rodinu (manželku Danielle a dvě dcery). Nick vydal celkem dvě alba, v roce 2014 také úspěšný singl \"Jealous\". Později se v roce 2012 vrátil na Broadway a vystupoval v několika muzikálech. Joe založil kapelu DNCE, která se roku 2016 celosvětově proslavila hitem \"Cake By the Ocean\", který se umístil na první příčce hitparád v mnoha zemích světa. Kapela si také zahrála na slavném festivalu Coachella nebo v pořadu The Graham Norton Show. Nick a Joe se také vrátili k filmu - Nick si zahrál v nové adaptaci filmu a Joe daboval postavu Krakena v animovaném filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat kapely na hudební scénu (2018-současnost).", "content": "V roce 2018 se členové kapely spojili při natáčení dokumentu o své minulosti s názvem \"Chasing Happiness\" pro Amazon Prime. Joe Jonas se v té době také účastnil jako porotce natáčení sedmé řady show The Voice Australia. Skupina později oznámila svůj comeback se svým novým singlem \"Sucker\" na začátku roku 2019. Singl se stal jejich prvním, který se umístil na první příčce hitparády Billboard Hot 100, stal se několikrát platinovým v několika zemích včetně dvojnásobného platinového ocenění v USA a získal také ocenění v kategorii Best Pop Video na MTV Video Music Awards 2019. V červnu 2019 pak kapela vydala své nové album \"Happiness Begins\". V lednu roku 2020 vydali další singl \"What a Man Gotta Do\". Poté se účastnili 62. předávání cen Grammy, kde vystoupili s novou písní \"Five More Minutes\", která by se měla objevit na jejich novém albu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Nejstarší z bratrů je Kevin (*5.11. 1987), dále Joe (*15.8. 1989) a nejmladším je Nick (*16.9. 1992). Mají i čtvrtého bratra, který ale není součástí kapely, zahrál si však třeba v druhém pokračování úspěšného filmu Camp Rock. Jmenuje se Franklin (Frankie) Jonas - přezdíváno mu bývá \"Bonus Jonas\" nebo \"Frank Tank\". Bratři i jejich agent zvažovali pro kapelu název \"Sons of Jonas\", ve volném překladu \"Synové Jonasových\". Nakonec usoudili že Jonas Brothers bude lepší. V roce 2008 natočili komediální sérii J.O.N.A.S, která má pokračování v další řadě J.O.N.A.S L.A. Nick Jonas trpí od dětství cukrovkou I. typu, která mu byla diagnostikována až ve 13 letech, nosí u sebe proto stále inzulinovou pumpu. Singl \"A Little Bit Longer\" je o jeho zkušenostech s onemocněním. Nick úzce spolupracuje s Bayer Diabetes Care s cílem podpořit a inspirovat osoby se stejným onemocněním. Kapela také věnuje procento ze svých zisků charitativní organizaci Change for the Children Foundation, kterou sami založili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jonas Brothers je americká hudební skupina skládající se ze 3 členů – jsou jimi bratři Kevin Jonas, Joe Jonas a Nick Jonas. Kapela vznikla v roce 2005 a ve svých počátcích se proslavila účinkováním v pořadech společnosti Disney. V roce 2006 vydala pod společností Columbia Records debutové album \"It's About Time.\" Po roce navázali spolupráci s nahrávací společní Disneyho Hollywood dostali se tak do širšího povědomí díky účinkování v seriálu Hannah Montana, vlastním seriálu Jonas a filmu Camp Rock, kde účinkovali se zpěvačkou Demi Lovato. ", "tgt_summary": null, "id": 2076369} {"src_title": "Avihu Ben Nun", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Hesenská lankrabata (1264–1567).", "content": "1458-1500: rozděleno na Horní a Dolní Hesensko", "section_level": 1}, {"title": "Hesensko-kasselská větev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hesensko-kasselská lankrabata.", "content": "Lankrabství Hesensko-Kasselsko vzniklo v roce 1567, kdy bylo po smrti hesenského lankraběte Filipa I. rozděleno hesenské lankrabství mezi jeho 4 syny a nejstarší Vilém získal severní část jako lankrabství Hesensko-Kasselsko (nebo Hesensko-Casselsko). Tím se také rod rozdělil do jednotlivých linií. Lankrabství Hesensko-Kasselsko se rozšířilo v roce 1604, kdy Mořic, lankrabě Hesenska-Kasselska, zdědil Lankrabství Hesensko-Marburg od jeho bezdětného strýce, Ludvíka IV. (1537-1604). V roce 1720 se stal švédským králem Fridrich I., budoucí lankrabě Hesenska-Kasselska, kterým se stal, ale až v roce 1730 tedy 10 let po tom co se stal švédským králem. Jak králem tak lankrabětem zůstal až do své smrti v roce 1751. Ve Švédsku ale po jeho smrti nastoupil jako král Adolf Fridrich. V Hesensku-Kasselsku po něm nastoupil jeho mladší bratr Vilém VIII., který fakticky vládl již od doby co zastupoval bratra který trvale pobýval ve Švédsku. V roce 1803 bylo Napoleonem povýšeno na říšské kurfiřtství.", "section_level": 2}, {"title": "Hesenští kurfiřti.", "content": "V roce 1803 bylo tehdejší Lankrabství Hesensko-Kasselsko povýšeno Napoleonem na říšské kurfiřtství Hesensko (\"Kurhessen\"). Dočasně bylo zrušeno jelikož v letech 1806-1813 bylo součástí napoleonovského Vestfálského království. Po Napoleonově porážce bylo v roce 1813 obnoveno, i když už ne v pozici kurfiřtství, ale označení si v oficiálním názvu z prestižních důvodů ponechalo. Zaniklo v roce 1866, kdy bylo jako spojenec Rakouska v Prusko-rakouské válce, kterou Rakousko prohrálo. Na konci první světové války byl Hesensko-kasselský princ Fridrich Karel (švagr císaře Viléma II.) zvolen finským králem jako Väinö I., kde bohužel nikdy nevládl, taktéž v důsledku německé porážky ve válce.", "section_level": 2}, {"title": "Hesensko-darmstadtská větev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hesenští velkovévodové.", "content": "Hesenské velkovévodství vzniklo v roce 1806, kdy Napoleon Bonaparte povýšil lankrabství Hesensko-Darmstadtské na velkovévodství, od té doby se Hesensko-Darmstadtsko oficiálně nazývalo Velkovévodství Hesenské. V roce 1815 byl na Vídeňském kongresu byl jeho velkovévodský status potvrzen, ale přišlo o svá Vestfálská léna, náhradou za to ale obdrželo území známé jako tzv. \"Rýnské Hesensko\" včetně důležité pevnosti v Mohuči. Díky tomu změnilo v roce 1816 oficiální název na velkovévodství Hesenské a Porýnské, se stalo nezávislým členem Německého spolku. V roce 1867 po Prusko-rakouské válce (v níž bylo spojencem Rakouska) se stalo resp. jeho severně od řeky Mohan položená část součástí Severoněmeckého spolku a muselo podstoupit některá okrajová území Prusku. V roce 1871 se jako většina zbylých nezávislých německých států stalo součástí Německého císařství. Dcera velkovévody Ludvíka IV. princezna Alexandra se stala v roce 1894 manželkou ruského cara Mikuláše II. V důsledku německé porážky v první světové válce se v listopadu 1918 rozhořela v německu revoluce, která svrhla všechny německé monarchie. A tak dne 22. listopadu 1918 zde byla po odstoupení posledního velkovévody Ernesta Ludvíka vyhlášena republika resp \"Lidový stát Hesensko (německy Volsstaat Hessen)\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Dynastie Hesenských (německy \"Haus Hessen\") nebo Hesenští je německá panovnická dynastie. V Hesensku vládla od roku 1264 do roku 1918, kdy byly svrženy všechny německé monarchie. Dynastie odvozuje své jméno od území kterému vládla. V roce 1264 se tedy zakladatel dynastie Jindřich I. Hesenský stal prvním hesenským lankrabětem. Byl to syn dolnolotrinského a brabantského vévody Jindřicha II. Brabantského z Lovaňské dynastie. Před svou smrtí v roce 1567 rozdělil Filip I. zemi mezi své 4 syny. Postupem času zůstaly pouze 2 největší části držené nejstarší linií Hesensko-Kasselsko a území nejmladší linie Hesenska-Darmstadtska. Hesensko-Kasselsko bylo v roce 1803 povýšeno Napoleonem na říšské kurfiřtství a Hesensko-Darmstadtsko bylo pět Napoleonem povýšeno na velkovévodství. Hesensko-Kasselsko bylo v roce 1866 připojeno k Prusku, ale Hesensko-Darmstadtsko zaniklo až po druhé světové válce, když došlo k vytvoření moderního Hesenska. ", "tgt_summary": null, "id": 1512700} {"src_title": "Amacja", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při návštěvě Palestiny v roce 1925, během svého britského mandátu zjistil James Henry Breasted, zakladatel a ředitel Orientálního ústavu University of Chicago, že Jeruzalém postrádá řádné archeologické muzeum pro správu významných regionálních nálezů. Povzbuzen tehdejším britským vysokým komisařem lordem Plumerem požádal Breasted o podporu amerického filantropa Johna D. Rockefellera. Rockefeller souhlasil a daroval částku dvou milionů dolarů, což bylo na tu dobu poměrně značné množství peněz. Předtím nabízel vybudování archeologického muzea v egyptské Káhiře, ale byl odmítnut, pravděpodobně kvůli tlaku ze strany britské vlády, která se snažila zdržet Ameriku od založení opory v tomto regionu. Krátce po darování financí bylo vybráno místo pro stavbu na kopci Kerem el-Sheik, který se nachází těsně za severovýchodním rohem hradeb Starého Města. Muzeum navrhl Austen St. Barbe Harrison, hlavní architekt ministerstva veřejných prací (Mandatory Department of Public Works), který vypracoval plány na stavbu z bílého vápence včetně integrace východních a západních architektonických prvků. Základní kámen nového muzea byl položen a pro veřejnost bylo otevřeno . Oficiálně se muzeu říkalo \"Palestinské archeologické muzeum\", ale od počátku to bylo známé jako \"muzeum Rockefellerovo\". Muzeum řídila mezinárodní správní rada až do roku 1966, kdy jej znárodnil jordánský král Husajn I. Brzy poté, v roce 1967, během šestidenní války se muzeum dostalo do rukou Izraele. Během války byla budova obsazena izraelskými vojáky a hexagonální věž sloužila jako rozhledna. Konaly se zde nelítostného boje mezi izraelskou a jordánskou armádou, ve kterých izraelská vojska zvítězila a skončila jordánská okupace východního Jeruzaléma. Od roku 1967 bylo muzeum společně spravované Izraelským muzeem a izraelským \"Ústavem pro památky a muzea\" (později přejmenovaném na Izraelský památkový úřad).", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "První kurátor muzea byl John H. Iliffe, který setřídil artefakty v chronologickém pořadí, od nejstarších dva miliony let až do roku 1700 našeho letopočtu. Mezi nejcennější sbírky patří dřevěné panely z 8. století z mešity al-Aksá a z období křížových výprav a také mramorové nadedveřní překlady z Baziliky Svatého hrobu. Kolekce je založena na nálezech archeologických vykopávek z raných let 1890-1948 v regionu. Vystaveny jsou artefakty objevené v Jeruzalémě, Megidu, Aškelonu, Lachiši, Samařsku a Jerichu. Součástí sbírek jsou některé ze svitků od Mrtvého moře, které byly objeveny na archeologickém nalezišti Kumránu přibližně v roce 1946, a které obsahují biblické a další náboženské texty. Svitky byly Izraelem zakoupeny brzy poté co byly objeveny. Nejdříve byly uchovány v Rockefellerově muzeu a následně za války v roce 1967 přestěhovány do Svatyně knihy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rockefellerovo muzeum (), dříve Palestinské archeologické muzeum je archeologické muzeum ležící ve východním Jeruzalémě a obsahující velkou sbírku artefaktů objevených ve vykopávkách prováděných v Palestině na konci 19. století. V budově muzea je také sídlo Izraelského památkového úřadu.", "tgt_summary": null, "id": 2456539} {"src_title": "Mavki'im", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Neelix je druhem Talaxian. Narodil se na Rinaxu, měsíci domovské planety Talax v kvadrantu delta. Jeho prapradědeček však pocházel z druhu Myleanů. Celá Neelixova rodina byla zabita ve válce s Haakoniany. Do roku 2371 se Neelix živil různě. Když se v roce 2371 setkal s lodí \"USS Voyager\", živilo ho to, co nalezl ve vracích zničených vesmírných lodí v blízkosti Ochráncovy vesmírné stanice. Poté, co pomohl posádce \"Voyageru\" setkat se s Ocampy, mimozemským druhem které Ochránce chránil, a poté, co byla Ochráncova stanice zničena, přidal se spolu se svou ocampskou přítelkyní Kes k posádce \"Voyageru\". Stal se šéfkuchařem, diplomatem a také takzvaným důstojníkem přes morálku. Jeho znalosti okolního vesmíru byli pro posádku \"Voyageru\" velmi cenné. Neelix považoval za svého přítele šéfa bezpečnosti Tuvoka, kterého se neustále snažil rozveselit. Během transportu Neelixe, Tuvoka a mimozemské rostliny došlo k poruše, a na čas se z těchto tří stala jedna osoba, která se nazývala \"Tuvix\". Neelix si byl také velmi blízký s Naomi Wildmanovou, i její matkou Samanthou. Neelixův pohled na náboženství nebyl nikdy plně osvětlen, ale po většinu času jeho pobytu na Voyageru věřil v talaxianskou verzi posmrtného života. Poté co byl po nehodě několik hodin klinicky mrtvý a neměl žádné posmrtné vize, ztratil v posmrtný život víru (epizoda „Mortail Coil“). Neelix opustil Voyager v epizodě sedmé série „Homestead“, kdy byla nalezena malá talaxianská kolonie v pásmu asteroidů. Kapitán Kathryn Janewayová jmenovala Neelixe \"oficiálním\" velvyslancem Hvězdné flotily v kvadrantu delta. Poté se Neelix objevil ještě v závěrečné epizodě „Endgame“, kdy navázal s Voyagerem dálkovou komunikaci před tím, než se loď dostala do alfa kvadrantu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neelix je fiktivní mimozemská postava ze světa Star Treku. V seriálu \"\" se v roce 2371 dostal na palubu lodě Federace \"USS Voyager\", kde vykonával post velvyslance, kuchaře a tzv. morálního důstojníka. \"Voyager\" opustil v roce 2378, když byla objevena malá kolonie jeho druhu na asteroidu. Neelixe ztvárnil herec Ethan Phillips.", "tgt_summary": null, "id": 1922674} {"src_title": "Dorot", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Polemika okolo existence sleeper efektu.", "content": "Jeden z významných aspektů této polemiky, zejména v průběhu raných studií, spočívá v míře obtížnosti docílení efektu (např. Capon a Hulbert, 1973 nebo Gilling a Greenwald, 1974). Po několika neúspěšných pokusech o zopakování Hovlandových experimentů se zvažovalo přijetí nulové hypotézy, a sice že sleeper efekt ve skutečnosti neexistuje (Gilling a Greenwald, 1974). Nicméně Cook ve spolupráci s Gruderem, Henniganem a Flayem v roce 1979 vysvětlili předchozí neúspěchy nesplněním základních požadavků na vznik sleeper efektu. Podle nich se sleeper efekt objeví, pouze jsou-li splněny následující podmínky, které musí být splněny současně: Protože sleeper efekt působí zřejmě proti intuici, výzkumníci se od roku 1950 pokouší vysvětlit, jak a proč tento efekt vzniká.", "section_level": 1}, {"title": "Zapomínání a disociace.", "content": "Hovland, Lumsdaine a Sheffield (1949) jako první objevili efekt v dobře známé studii, demonstrující zpožděný dopad propagačního filmu o druhé světové válce na americké vojáky. Výzkumníci předpokládali, že zapomenutí devalvačního činitele (jímž byl v tomto případě zdroj o nízké kredibilitě) bude důvodem vzniku sleeper efektu. Tento předpoklad se ale ukázal jako nesprávný, zjistilo se, že účastnící si stále dokáží vzpomenout na zdroj informace. Následně Hovland s Weissem (1951) upravili hypotézu zapomínání na hypotézu disociace. Sleeper efekt se tedy objevuje na základě postupného zániku vazby mezi informací a znehodnocujícím činitelem v průběhu času. Vede-li poté informace ke změně postoje, není asociována se zdrojem.", "section_level": 1}, {"title": "Odlišný rozpad.", "content": "V pozdějších letech Pratkanis, Greenwald, Leippe a Baumgardner (1988) přišli s další alternativní hypotézou, odlišnou od hypotéz Hovlanda. Tvrdí, že podmínky, za kterých je pravděpodobný vznik sleeper efektu, nesouvisí s disociací. Na základě 17 experimentů vytvořili teorii odlišného rozpadu (\"differential decay\"), který předpokládá, že sleeper efekt se objevuje na základě odlišné doby zániku vzpomínky (dopadu) na informaci samotnou a její zdroj. Podle nich se vzpomínka na zdroj ztrácí rychleji než dopad informace. Zde nastává změna postojů. Dále zjistili, že pro vznik sleeper efektu je lepší, když identifikace zdroje následuje po přijetí informace, spíše než aby předcházela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tzv. sleeper efekt je psychologický jev, kdy se informace, jež je určitým způsobem znehodnocena (např. nedůvěryhodný zdroj), v paměti jedince stává stále přesvědčivější v důsledku toho, že zapomíná na její původ. ", "tgt_summary": null, "id": 2397248} {"src_title": "Gevim", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Alois Hitler se narodil v Dolním Rakousku svobodné selce Marii Anně Schicklgruberové. Byl pokřtěn v blízké vesnici Döllersheim, prostor pro otcovo jméno na křestním listu byl zanechán prázdný a kněz do něho napsal „nelegitimní“. Hitlerovým nevlastním otcem byl Johannes Schicklgruber. Později se muž jménem Johann Georg Hiedler přestěhoval k Schicklgruberům a vzal si Aloisovu matku, když bylo malému Aloisovi pět let. Roku 1847 byl mladý Alois poslán ke svému strýci Johannu Nepomuku Hüttlerovi, který vlastnil hospodářství v blízké vesnici Spital. Alois docházel do základní školy a zároveň bral hodiny obuvnictví. Ve třinácti letech opustil Alois hospodářství a šel do Vídně jako učeň v obuvnictví, kde pracoval pět let. V roce 1855 se stal Alois pohraničníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Alois Hitler dělal kariéru v polní armádě jako celní úředník a procestoval skoro všechny hranice rakouské říše. Roku 1860 dosáhl hodnosti poddůstojníka. Roku 1864, po odborném školení a zkouškách, sloužil, tehdy ještě Schicklgruber, v Linci. V roce 1875 byl poslán za prací do Brunova, kde se později narodil jeho syn Adolf Hitler.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Jako mladý celní úředník užíval Alois jméno „Schicklgruber“, ale v roce 1876 se přiznal 84letý Johann Georg Hiedler k Aloisovu otcovství. Pět let po Aloisově narození si vzal jeho matku a nyní si přál, aby se Alois jmenoval po něm. Kněz souhlasil se změnami záznamů, občanské úřady automaticky zpracovaly církevní rozhodnutí, a Alois tak získal nové jméno. Úředníci ve státním úřadu v Mistelbachu poté 6. ledna 1877 změnili Alois Schicklgruber na Alois Hitler. Není známo, kdo rozhodl o napsání \"Hitler\" namísto \"Hiedler\". Pravopis tehdy ještě nebyl standardizován. Navíc není jisté, jestli byl Johann Georg opravdovým otcem Aloise Hitlera. Je možné, že se přiznal kvůli penězům. Za druhého kandidáta na Aloisovo otcovství je považován Georgův bratr Johann Nepomuk Hüttler. Občas je zmiňován i štýrskohradecký žid Leopold Frankenberger. Toho zmiňoval zejména Hans Frank.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie podle Hanse Franka.", "content": "Hitlerův otec se narodil jako nemanželské dítě. Hitlerova babička Maria Anna Schicklgruberová měla údajně pracovat jako služka u židovské rodiny obchodníka Leopolda Frankenbergera v rakouském Štýrském Hradci (německy Graz). Tam měla také otěhotnět. Mladé služebné byly tehdy údajně přivedeny často do jiného stavu svými pány a následně rychle provdávány či vyplaceny, aby se na vrtochy jejich zaměstnavatelů nepřišlo. Hans Frank psal o možném otěhotnění babičky Marie s židovským obchodníkem Leopoldem. Ten měl podle Franka Marii dobře zaplatit, aby o jeho otcovství nikde nemluvila. Historici však začali prověřovat matriky Štýrského Hradce, kde Hitlerova babička Maria měla údajně pracovat. Z úředních záznamů v matrikách se zjistily dvě zásadní okolnosti – ve Štýrském Hradci v uvedené době nežila žádná rodina jménem Frankenberger, ani žádná jiná židovská rodina. Židé byli totiž z města vyhnáni už v 15. století a povolení vstupu dostali opět až v roce 1856, tedy 19 let po narození Hitlerova otce Aloise. Podle matričních záznamů žila Maria v době otěhotnění ve své rodné vesnici Strones, ležící severně od Vídně, v krajině Waldviertel. Zde pracovala na statku u rodiny Trummelschlagerů. Ti jsou také v tamní matrice uvedeni jako kmotr a kmotra malého Aloise. V šířených teoriích o možném židovském dědečku se uvádí Hitlerova babička jako mladá služebná, děvče. I v tomto případě je skutečnost odlišná. Maria Anna Schicklgruberová se narodila v dubnu 1795. Alois Schicklgruber, otec Adolfa Hitlera, se narodil v roce 1837 – tedy v jejích 42 letech. Navíc, pokud se v té době narodilo dítě nezadané mladé služce, bylo okamžitě jasné, odkud vítr vane. „Řeči“ byly v tehdejší době na denním pořádku a těhotné služebné by si jistě všimla i paní domu. Žádná svatba se však nekonala, a žena uvedla na křestním listě „otec neznámý“. I nadále žila v rodném domě a pracovala na statku u rodinných známých, kmotra a kmotry malého Aloise. Maria se vdala až pět let po jeho narození. Vzala si Johanna Georga Hiedlera, ovdovělého mlynáře z vedlejší vesnice. Ten je v současné době považován za nejpravděpodobnějšího otce malého Aloise. Podle statistik bylo v Dolních Rakousích v té době u více jak 40 % narozených dětí konstatováno „otec neznámý“. Vliv na to mohla mít, podobně jako dnes, nechuť tehdejších párů stvrdit okamžitě sňatkem své společné soužití.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatky.", "content": "Alois Schicklgruber se oženil až roku 1875, pravděpodobně pro peníze. Jeho manželka Anna Glasslová byla dcera zámožného vyššího celního úředníka. Nedlouho po svatbě měl Alois Hitler poměr s devatenáctiletou Franziskou Matzelsbergerovou, jednou ze služek, zaměstnaných v hotelu Pommer Inn, kde si Alois najal pokoj. Když se zpráva o Aloisově nevěře dostala k jeho manželce Anně, zažádala Anna o oddělení od Aloise vzájemnou dohodou. Alois si však Franzisku vzít nemohl, poněvadž rozvod není v římskokatolickém právu povolený. V roce 1876 si najal Alois Hitler Klaru Pölzlovou jako zaměstnankyni v domácnosti. Klara byla šestnáctiletá vnučka Aloisova strýce Johanna Nepomuka. Jestli však byl Nepomuk Aloisův otec, byla Klara Aloisova neteř. Pokud jeho otcem byl Johann Georg, byla Aloisovou neteří z druhého kolena. Franziska však ze žárlivosti požadovala, aby si Klara našla jinou práci, a Alois musel Klaru propustit.", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Roku 1882 porodila Franziska Aloisovi syna Aloise, podle matky s příjmením Matzelsberger. Alois tehdy již považoval Franzisku za svou manželku. Jeho zákonná manželka těžce onemocněla a zemřela roku 1883. Téhož roku si Alois Hitler Franzisku vzal a uzákonil svého syna jako Aloise Hitlera mladšího. V roce 1883 porodila Franziska dceru Angelu Hitlerovou. Poté se však u ní objevily problémy s plícemi a musela se léčit v Ranshofenu, malé vesnice blízko Brunova. Hitler mezitím povolal zpět Klaru Pölzlovou. Franziska nakonec v Ranshofenu v roce 1884 zemřela. Klara brzy s Aloisem čekala dítě. Alois však nevěděl, zda si Klaru vzít, poněvadž byla jeho příbuzná. Nakonec předložil žádost pro humanitární zřeknutí se práv. Alois nakonec uspěl, a roku 1885 se konala svatba. Téhož roku porodila Klara Hitlerová syna Gustava. O rok později porodila dceru Idu. Po ní v roce 1887 následoval syn Otto, který však krátce po narození zemřel. Téhož roku zabil záškrt Gustava a Idu. V dubnu roku 1889 porodila Klara dalšího syna, budoucího německého diktátora Adolfa. Ten byl v dětství často nemocný. Alois Hitler neměl na své děti moc času. Když nebyl v práci, byl buď v hospodě, nebo se věnoval svému koníčku, včelařství. V roce 1892 se Alois Hitler přestěhoval z Brunova do Pasova. V roce 1894 byl Alois Hitler znovu povolán do Lince. Rodina s ním neodjela, protože Klara tehdy porodila syna Edmunda, a rozhodla se zůstat v Pasově. Roku 1896 se Aloisovi narodila nejmladší dcera Paula. Roku 1895, po 40 letech služby, odešel Alois Hitler do důchodu. Kousek od Lince si koupil hospodářství, kde chtěl zahradničit a věnovat se včelařství. V důsledku alkoholismu býval Alois agresivní ke své ženě, později začal být hrubý i k dětem. Se svým nejstarším synem Aloisem měl velmi chladné vztahy, až Alois mladší opustil domov. Starší Alois se zapřisáhl, že mu nic neodkáže. Syn Edmund mezitím v roce 1900 zemřel na spalničky. Ten, kdo měl zdědit celý Aloisův majetek, byl Adolf. Alois chtěl po svém synovi, aby se po vzoru otce stal celníkem, k čemuž ovšem pro synův odpor nedošlo. S Franziskou Matzelsbergerovou: S Klárou Pölzlovou:", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V lednu roku 1903 šel Alois Hitler do hospody jako obyčejně na ranní sklenici vína. Od hostinského si koupil noviny a objednal si víno. Když k němu po chvilce hostinský došel, nejevil Alois Hitler žádné známky života. Ani narychlo přivolaná pomoc nebyla nic platná. Příčinou úmrtí byl patrně infarkt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alois Hitler, rodným jménem Alois Schicklgruber (7. června 1837 Strones – 3. ledna 1903 Linec Rakousko-Uhersko), byl rakouským celníkem a otcem Adolfa Hitlera. ", "tgt_summary": null, "id": 1731365} {"src_title": "The Spoils", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mainframe a popis prostředí seriálu.", "content": "Příběh se odehrává v kyberprostoru, ve světě nacházejícím se uvnitř počítačů, konkrétně v systému známém jako \"Mainframe\". Mainframe je tvořen kulatým vznášejícím se městem obklopeným energetickým mořem a svrchu částečně průhlednou oblohou, jejíž barva závisí na technickém stavu systému. Oblohou někdy prosvítá detail součástek počítače. Město je rozděleno do šesti následujících sektorů. Uprostřed Mainframu je hlavní úřadovna celého systému \"(Principal office)\", sídlo autority command.com. Je tvořena jádrem operačního systému spolu s archivy starých informací (obsah pevného disku) a válečnou místností pro časy, kdy Mainframe čelí nebezpečí. Celý komplex je vybaven nejlepší ochranou, jaká je v Mainframu k dispozici. V Mainframu kdysi existovalo ještě sesterské město \"Twin city\" jež bylo v systému propojeno obrovským mostem přes energetické moře). Po jeho zničení z něj zbyl jen chaotický ostrůvek \"Lost Angels\", obývaný nullami. Mainframe obývají bytosti rozdělené podle formátu (rasy). Každá má svůj formát uložen v ikoně (PID) a představuje elektronická data, s nimiž počítač pracuje. Základním a nejběžnějším formátem jsou \"binomi\" v jednoduché podobě buď jedničky, nebo nuly. Pokročilejším formátem jsou humanoidní \"sprajti\", jež jsou hlavními postavami seriálu. Jsou obvykle vzácnější než binomi a jejich kód je složitější, aby mohli plnit funkce správy a obrany systému. Binomům se podobají stvoření reprezentující \"čísla\". Dalšími formáty jsou \"zvířata\", která jsou pokročilejší než binomi, ale nedosahují potřebné sprajtské inteligence. Bývají domestikována sprajty nebo binomy, zatímco jiná jsou divoká a nebezpečná (hlavně ta pocházející z webu). Mezi zvířata se někdy počítají i tzv. \"nully\", bývalí sprajti, binomi, nebo bytosti jakéhokoliv jiného formátu, které o svůj formát přišly degradací do formy červů vysávajících energii. Z bytosti se stane nulla buď v prohrané hře nebo při mohutné explozi. Sprajti s významnou funkcí (\"strážci (antivirové), command.com, hackeři, webové vyhledávací nástroje...\") bývají často považováni za samostatný formát. Mezi \"neživé\" formáty patří \"roboti\" s umělou inteligencí, spotřebiče a velice vyspělé nástroje strážců (Key tools). Dále existují i škodlivé formáty reprezentované \"viry\", infikovanými binomy či sprajty, nebo vzácně se vyskytujícími", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sezóna první.", "content": "Epizody z první sezóny netvořily souvislý příběh, ale sloužily k představení Mainframu, jeho obyvatel, jejich problémů, viry a jejich schopnosti a herní kostky, jejich vliv na život v Mainframu a důsledky výhry uživatele. V první epizodě se Megabajt snaží proměnit slzu v Mainframu přeměnit v portál do Superpočítače. Ve druhé epizodě se Enzo pokouší stát podnikatelem jako Dot a dělá poslíčka. Megabajt chce doručit balíček Hexadecimal, v němž je ukryt příkaz „vymazat“. Bob doručí balíček místo něj, ale je chycen do hry, kde po velké explozi musí utéci před nebezpečným nekonečným cyklem. Ve třetí epizodě se Megabajt chystá opět dostat do Superpočítače a použije na Boba jako zbraň magnet, který ale ohrozí na životě Dot. Ve čtvrté epizodě Megabajt ukradl Hexadecimal nebezpečný bug Medusa, který proměnil v kámen většinu Mainframu, kromě Boba a Hexadecimal. V páté epizodě se Dot pohádá s Bobem a Enzo se je snaží usmířit. V šesté epizodě spolkl Frisket velice cenný Megabajtův kód a snaží se ho dostat do Silikon toru. V sedmé epizodě připlouvá do Mainframu pirát Krvavý binom se svou posádkou a lodí Saucy Mare krást", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna druhá.", "content": "Ve čtrnácté epizodě netrpělivě očekává celý systém přísun upgradu od uživatele a Megabajt se v převleku za upgrade dostává do jádra a odstartuje příkaz k vymazání. Zastaví ho až Hexadecimal. V patnácté epizodě zavítá do Mainframu Code Master Čočka, aby zde našel bývalého kolegu Talona a zabil ho. V systému páchá značné škody, když mu Phong s Bobem odmítnou sdělit informace. Enzo zjistí, že Talon je starý binom Pearson, a pokouší se ho přesvědčit, aby se utkal s Čočkou – neúspěšně. Bob naláká Čočku, aby je herní kostka anulovala oba dva, ale rozmyslí si to. Čočka vidí Talonův nový formát, shledává ho již mrtvého a opouští Mainframe. V šestnácté epizodě se Megabajt za pomoci Drtiče a Mlátiče pokouší narušit strukturu herní kostky a způsobí její zhroucení. Uživatel spouští druhou hru, která přepisuje tu první a obě hry se spojí do jedné, v níž se neplánovaně objevuje", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna třetí.", "content": "Ve dvacáté čtvrté epizodě se Enzo ujímá své nové role a s přáteli brání Principal office před Megabajtem a Hex, která neustále pálí z Hardwaru. Ze začátku je Enzo bezradný, protože je na plnění takové funkce ještě příliš malý sprajt, navíc ho tak soudí i ostatní, jen AndrAIa mu věří. Mezitím se Megabajte pohádá s Hex, když by další výstřel způsobil pád systému a jejich vymazání. Mainframe zachraňuje uživatel hrou, jež dopadá na nabitý Hardware a málem Hex vymaže. Enzo se poprvé v roli strážce utkává s uživatelem ve hře – zrovna ve 3D střílečce se zombiemi. AndrAIa ve hře nebyla, protože její zálohová ikona by ji nepustila ze hry. Ve dvacáté páté epizodě Megabajt a jeho hlavní inženýr Herr Doctor přivádí Hex zpět k životu, aby ji mohl ovládat. Megabajtovy jednotky ABC brání Enzovi dostávat se včas do her, aby podkopal jeho už tak nízké sebevědomí a popudil proti němu obyvatele i pomocí promyšlené propagandy. Mouse s Dot ale vymyslely lest, jak z Enza udělat symbol naděje. Tentokrát s ním do hry šla i AndrAIa s novou ikonou, aby se mohla rebootovat. Ve dvacáté šesté epizodě propaganda vrcholí. Hexadecimal je již opět v plné síle a uvězněná Megabajtem. Enzo, Mouse a Dot vymyslí nápad, jak viry jednoduše odříznout od zbytku systému neprodyšnou ohnivou stěnou. V další hře Megabajt nebrání dostat se Enzovi do hry, místo toho do ní posílá své infikované pomocníky v čele se Cyrusem, aby prohrál a byl anulován. Enzo s AndrAIou ale Cyruse přesvědčí, že musí žít, a společně hru vyhrají. Mouse mezitím okolo Ghetty Prime rozmístila emitory ohnivé stěny. Jak po hře Drtič a Mlátič odvádí Cyruse, Mouse s Enzem spouští ohnivou stěnu, která odřízla Ghetty Prime od zbytku Mainframu. Megabajt byl velice rozčilený, když měl připravenou armádu na bitvu o Principal office. Hexadecimal se mu jaksepatří vysmála. Ve dvacáté sedmé epizodě, jež je zlomová, se Megabajt neúspěšně pokouší proniknout přes ohnivou stěnu. Drtič a Mlátič mezitím \"popravují\" Cyruse, ale ušetřili ho. Také si povzdechli, že jim chybí Bob – ten vždy dokázal zabránittomu,", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna čtvrtá.", "content": "Čtvrtá sezóna se odehrává několik týdnů po tom, co uživatel obnovil Mainframe. Měly ho tvořit tři celovečerní filmy s jednou bonusovou epizodou. Vznikly nakonec jen dva filmy rozdělené do celkem osmi epizod (40 až 47). Příběh, jenž měl být dokončen ve zrušeném třetím filmu, se dostal k fanouškům seriálů ve formě komiksů. První z filmů je proložen vzpomínkami na minulost od hl. hrdinů a vysvětluje události, o kterých dosud byla jen zmínka.", "section_level": 2}, {"title": "ReBoot: Daemon Rising.", "content": "Phong, Dot, Mouse a Bob monitorují z Principal Office postup infekce sítě supervirem Daemon, před kterou v průběhu třetí sezóny varoval Matrixe šéf strážců Turbo. Daemon je zatím ukázána jako krásný ženský sprajt mluvící silně francouzským přízvukem, jak si zařídila v Superpočítači trůnní sál a jak jí infikovaní strážci věrně slouží. K tomuto účelu vytvořila i náboženství, kterému říkala „The Word (Slovo)“ a jeho prostřednictvím ospravedlňovala před infikovanými boj proti neinfikovaným. Na místo hlavního strážce dosadila místo Turba Deacona a z Turba, kterému se dařilo donedávna infekci odolávat, udělala loajálního velitele invazních sil strážců. Matrix s AndrAIou na létajících motorkách zkoumali infekci sítě zblízka, ale málem byli dopadeni strážcema. Bob na chvilku otevřel portál do sítě, ale s Matrixem i AndrAIou se do systému dostala i část jejich pronásledovatelů. Ti zničili řídící věž k připojení na síť a zbraní vypálili na oblohu systému nezabezpečenou díru do sítě, jíž bylo možné cestovat bez jakéhokoliv omezení. Tou pronikl i zbytek pronásledovatelů a na obloze Mainframu se rozhořela bitva Mainframských proti strážcům. Matrix a všichni ostatní je bez váhání mazal svou zbraní, zatímco Bob s tím měl velký problém, že to jsou jeho kolegové a většinu z nich osobně znal ze studií na akademii v Superpočítači. Uživatel spustil hru a Bob do ní zahnal Matrixe i AndrAIu, aby mohl přemýšlet o jiném způsobu, jak strážce odrazit, aniž by je vymazal. Do hry ale s nimi vlezl malý Enzo a chtěl být jako své starší já. Starší Enzo hru velmi rychle ukončil. Během bitvy Bob zneškodňoval strážce uvězněním v bublinách pomocí sil, co zdědil od Glitche, ale brzy se velmi unavil a spadl do parku. Tam si nechal doplnit energii, ale moc to nepomohlo. Zatímco", "section_level": 3}, {"title": "ReBoot: My Two Bobs.", "content": "Začíná tam, kde skončil předchozí díl. Nyní jsou v Mainframu dva Bobové. Jeden spojený s Glitchem a téměř vymazaný a druhý v podobě, jakou měl kdysi. Postupem času si druhého Boba Mainframští oblíbili. Ten je dokázal přesvědčit, i Dot, která nyní nevěděla, kterého si vzít, že právě on je ten pravý a ten, co s nimi byl doteď jen poškozená kopie. Druhý Bob dokonce doprovázel velkého i malého Enza do her a ti s ním byli spokojeni, přestože hrát hry moc neuměl. Phong dokonce jednou šel s nimi, aby vyzkoušel zařízení schopné", "section_level": 3}, {"title": "Komiksy.", "content": "Děj seriálu zůstal nedokončený, takže se později objevilo několik komiksů dějově navazujících na poslední událost. Spolupracovali na nich i vybraní fanoušci této série. Nejsou ale oficiálně uznány za pokračování příběhu. Zatímco Megabajte ovládl Mainframe, Turbo informoval Boba o tom, že to, co se stalo v Mainframu se děje skoro ve všech ostatních systémech a Megabajte svým celosíťovým lovem dokonce rozpoutal válku s ostatními viry. Navíc se všichni uživatelé ztratili. Přestali hrát normální hry a začali hrát MMORPG (které se načítaly bez herních kostek) a přestali se o své systémy starat. Pak se znenadání objevili Code Masteři a nabídli řešení. Vyvinuli nový typ antivirové ochrany Gnosis, schopný okamžitě eliminovat všechny viry v síti. Strážci přikývli a pomohli jim program spustit ve všech systémech v síti. Všechny viry měly tedy v síti být vymazány. Poté, co Megabajte rozpoutal lov, byl celý Mainframe opět na pokraji zhroucení. Téměř celá populace byla infikovaná a uživatel samozřejmě nikde (hrál buď MMOG nebo nebyl dostupný). Zbylí Mainframeští Bob a Matrix osvobodili Phonga a malého Enza ze zajetí a připravovali zbytek Mainframu k evakuaci do Superpočítače. Malý Enzo zde nastoupil do akademie strážců a Turbo mu přenechal nový klíčový nástroj Sparc. Velký Enzo Matrix mohl konečně nastoupit ke studiu také, ale odmítl. Mezitím pokračuje válka virů a situace začala být nezvladatelná. Turbo obvinil Boba, že díky jeho názorům na nemazání virů se teď vymkli kontrole a oslabil", "section_level": 3}, {"title": "Filmy.", "content": "V roce 2008 byly oznámeny plány na trilogii celovečerních filmů. V roce 2012 se už s nimi nepočítalo.", "section_level": 2}], "src_summary": "ReBoot je americko-kanadský animovaný seriál natáčený v letech 1994 až 2001 kanadskou společností Mainframe Entertainment. Jedná se o vůbec první animovaný seriál, který byl kompletně vytvořen pomocí počítačové grafiky. Protože se jednalo o ještě nevyzkoušený experiment, je celá první série čítající 13 epizod a několik epizod z druhé série pojata bez příběhu. Od třetí sezóny se vylepšila grafika a děj se stal temnějším a dobrodružnějším.", "tgt_summary": null, "id": 145784} {"src_title": "Magen", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obory.", "content": "V českých zemích, stejně jako ve světovém sběratelství, se za starožitnosti považují:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sběratelský zájem o starožitnosti se datuje do antiky. Velký rozvoj zaznamenal v období renesance jednak ve společnosti bohatých sběratelů a mecenášů na zámcích a v palácích, ale také v kruzích vzdělanců. Kabinety kuriozit a starožitností pokračovaly dále ve svém rozvoji v období baroka, a zejména v osvícenství. Během 19. století začaly vznikat vedle soukromých rovněž veřejná muzea a galerie, s rozšiřováním bezcenné průmyslové výroby obliba rukodělných starožitností stále rostla a s ní i jejich ceny. V obchodě se starožitnostmi se rozlišují předměty unikátní, nejvyšší („muzejní“ nebo „galerijní“) kvality, u nichž se kromě stylu, materiálu a technik cení také signatury či datace, dále starožitnosti s průměrnou uměleckou a historickou cenou, a konečně ostatní sběratelsky zajímavé předměty, jaké se často prodávají i ve vetešnictví nebo na bleším trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "S nejlepšími starožitnostmi se obchoduje celostátně, mezistátně, zejména na veřejných aukcích. K nejvýznamnějím aukčním síním v České republice patří European Arts, Galerie Kodl, Vltavín, Brandl, Aukční dům Sýpka, Galerie Dolmen, 1.Art Consulting Brno-Prague, Aukční dům Zezula a další. V České republice mají své zastoupení také evropské aukční síně jako Dorotheum, Christie's nebo Sotheby's, které poskytují bezplatnou službu oceňování starožitností. Některá aukce probíhají pouze on-line, také něktará starožitnictví působí pouze na internetu, například e-starožitnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny.", "content": "Starožitníci jsou ke své profesi školeni v Rudolfinské akademii, odborné starožitnické škole se sídlem v Praze – Vysočanech. České starožitníky a jejich obchody sdružuje Asociace starožitníků, která sběratelům poskytuje bezplatnou poradnu a pořádá pravidelně dvakrát ročně Veletrhy starožitností Antique. Posudky a finanční ocenění vzácných starožitností formou písemného znaleckého posudku s úředním razítkem provádějí k tomu příslušní soudní znalci, sdružení při soudech podle místa bydliště.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz starožitností.", "content": "Vývoz cenných starožitností je ve většině zemí světa (včetně ČR) omezen a celními zákazy a předpisy. Starožitnosti, které se smějí vyvézt do zahraničí, musí být schváleny znaleckou institucí a opatřeny vývozním povolením s fotografií a razítkem. Vývozní povolení vydávají odborné národní instituce, jako Národní galerie v Praze, Národní památkový ústav (generální ředitelství) v Praze 1, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Vojenský historistický ústav, Náprstkovo muzeum, Moravské zemské muzeum v Brně aj. Tytéž předpisy se vztahují na archeologické nálezy.", "section_level": 2}, {"title": "Krádeže starožitností.", "content": "Sbírku starožitností by si majitel měl zdokumentovat, zabezpečit proti krádeži a pojistit. Krádeže starožitností v České republice nebo jejich nelegální prodej je třeba ihned nahlásit Polici České republiky. Nezvěstné či uloupené starožitnosti lze také vyhledávat v registru ukradených starožitností.", "section_level": 2}, {"title": "Restaurování a konzervace.", "content": "Starožitné předměty se odborně restaurují (obnovují) nebo konzervují. Restaurování obrazů a soch podléhá předpisům, smějí je vykonávat pouze vysokoškolsky školení restaurátoři s licencí Ministerstva kultury ČR, jsou povinni provádět všestranný průzkum, fotografickou a textovou dokumentaci, předat ji majiteli díla a archivovat. Také pro všechny obory uměleckých řemesel jsou evidováni odborně školení restaurátoři. Každý restaurátor nebo konzervátor smí provádět práce pouze v tom oboru, pro který má vystavenu licenci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Starožitnosti nebo antikvity (angl. antiques), někdy také mobiliář, jsou sběratelsky významné předměty z různých oborů výtvarného umění, uměleckých řemesel, průmyslového designu nebo dějin techniky, které se už delší dobu nevyrábějí ani nepoužívají, a jsou tedy poměrně vzácné. Obvykle bývají zhotoveny ručně, nebo vyrobené v manufakturách z přírodních materiálů, často jsou umělecky a historicky cenné. V památkovém zákoně se pro starožitnosti stanovuje minimální stáří 50 let, vzhledem k rychlým změnám technologií a sortimentu výroby i módy se však tato hranice stále snižuje.", "tgt_summary": null, "id": 2239136} {"src_title": "Human Accomplishment", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primární projevy.", "content": "Typickými projevy koktavosti jsou opakování slabik či celých slov, jejich prodlužování a řečové bloky. Plynulost řeči se dokonce i u vážných balbutiků výrazně zvyšuje při společné recitaci, napodobování řeči někoho jiného, zpěvu, šeptání, hraní divadla či při mluvení k malým dětem, zvířecím miláčkům nebo k sobě samému. Ke zvýšené koktavosti naopak dochází při mluvení k většímu počtu lidí nebo při telefonování. Proto jsou tyto situace pro balbutiky velmi stresující.", "section_level": 2}, {"title": "Pocity a postoje.", "content": "Koktavost může mít výrazně negativní dopad na osobu koktavého. Jeden z předních vědců v tomto oboru, Joseph Sheenan, popsal koktavost pomocí známé analogie ledovce: na první pohled zřejmé projevy koktavosti (část ledovce která ční nad hladinu) představují jen malou část skutečných problémů (část ledovce která skrytá pod hladinou), kterým musí balbutik čelit. U mnoha balbutiků se objevují pocity hanby, ztrapnění, frustrace, strachu, vzteku a viny. Tyto pocity však pouze posilují napětí a úsilí a často vedou jen ke zhoršení řeči a z dlouhodobého hlediska mohou vést ke sníženému sebevědomí. Balbutik může promítnout svůj negativní pohled na sebe sama i do pohledu ostatních a dojít k závěru, že si o něm druzí myslí, že je nervózní či hloupý. Odstranění těchto negativních pocitů by proto měla být jedna z nejdůležitějších součástí jakékoli léčby.", "section_level": 2}, {"title": "Typy koktavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývojová koktavost.", "content": "Typická koktavost je vývojovou poruchou, která se objevuje v raném dětství a u některých jedinců (asi 20 % ) přetrvává do dospělosti. Průměrně se koktavost objevuje kolem 30. měsíce života. Ačkoli i zde jsou rozdíly, dětská koktavost se projevuje obvykle opakováním slabik či slov; druhotným projevem je napětí. Vyhýbavé chování se však v této fázi ještě neobjevuje. Většina dětí si svého řečového problému není vědoma. U těchto dětských koktavých se mohou problémy objevovat epizodicky, kdy se střídají období koktání s obdobími relativní plynulosti řeči. Ačkoli procento uzdravení v raném věku je velmi vysoké, koktavé dítě může postupem času přejít od „uvolněného“ koktání ke koktání doprovázenému námahou, svalovým napětím a prodlužováním hlásek. Některé reakce rodičů mohou mít vliv na vznik chronické koktavosti. Dobře míněná doporučení rodičů jako „mluv pomalu“, „pořádně se nadechni“, „řekni to znovu“ atd. mohou v dítěti vzbuzovat úzkost a strach, což vede ke stále větším řečovým problémům a dítě se dostává do nekonečného kruhu, kdy strach z koktání pouze posiluje řečovou poruchu. Později se objevují sekundární příznaky koktavosti jako mrkání očí, pohyby rtů, stejně jako vyhýbavé chování, kdy se postižený nechce stýkat s lidmi nebo utíká před situacemi, ve kterých by byl nucen komunikovat. Většina jedinců si nakonec plně uvědomí svou řečovou poruchu a identifikují se jako „koktaví“. S tímto poznáním může přijít hluboká frustrace, pocit studu a hanby.", "section_level": 2}, {"title": "Získaná koktavost.", "content": "Ve vzácných případech se může koktavost objevit až v dospělém věku jako důsledek neurologické události, jako například zranění hlavy, nádoru, mozkové mrtvice či jako důsledek užívání drog. Tato koktavost má však oproti předchozímu typu určité odlišnosti. Obvykle se omezuje jen na opakování částí slov či slabik a výskyt úzkosti a druhotných příznaků není příliš běžný. U tohoto typu koktavosti nepomáhají ani techniky známé jako „změněná zpětná sluchová vazba“ (viz dále), které mohou být prospěšné u vývojové koktavosti. Koktavost může také vzniknout jako reakce na traumatický zážitek, jako je žal nad úmrtím blízké osoby, rozpad vztahu nebo jako psychologická reakce na prožité fyzické trauma. V těchto případech jsou symptomy vzájemně velmi podobné: koktavost vznikne náhle a je spojena s významnou událostí, řečová porucha je stálá a není ovlivňována různými situacemi, ve kterých se koktavý člověk nachází. Postižený si své poruchy také není příliš vědom a nepociťuje v souvislosti s ní obavy.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nácvik plynulé řeči.", "content": "V rámci této metody, známé také jako „vázaná řeč“ nebo „prodlužovaná řeč“ se koktající učí vědomě kontrolovat dech a artikulaci (rty, čelisti i jazyk). Balbutici se učí zmenšit své řečové problémy tím, že celkově zpomalují tempo řeči přehnaným protahováním samohlásek a souhlásek. Používány jsou i jiné techniky, jako například používání měkkých slovních začátků nebo vyslovování slov při výdechu. Výsledkem je velmi pomalá, monotónní řeč, která se používá pouze v prostředí logopedických klinik. Poté co balbutik tuto techniku ovládne, je tempo řeči zrychleno a celková intonace se přiblíží normálně znějící mluvě. Následně se balbutik musí naučit používat tento nový druh mluvení i mimo umělé prostředí logopedické ordinace. Ani po úspěšně zvládnuté terapii však řeč balbutika nezní přirozeně, což je považováno za hlavní nevýhodu této metody.", "section_level": 2}, {"title": "Změna stylu koktání.", "content": "Cílem těchto metod není odstranění samotného koktání, ale jeho přeměna tak, aby balbutik koktal lehce a s menší námahou. Tato idea vychází z předpokladu, že jestliže úzkost a strach zhoršují projevy koktavosti, pak by snazší, a tedy méně stresující koktání mělo vést k celkovému zlepšení řeči. Nejznámější z těchto způsobů publikoval v roce 1973 Charles Van Riper.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronické přístroje.", "content": "Metoda změněné zpětné sluchové vazby, kdy balbutik slyší svůj pozměněný hlas, se v léčbě koktavosti používá již přes padesát let. Podobný efekt může být vytvořen při sborovém mluvení, při „vyblokování“ balbutikova hlasu (balbutik svůj hlas neslyší), nebo způsobem, kdy je balbutikovi do sluchátek pouštěna jeho řeč, která je oproti realitě lehce zpožděna. Výsledky těchto technik jsou rozporuplné, u některých balbutiků vedou k výraznému zlepšení, zatímco u jiných je změna k lepšímu malá nebo se nedostaví vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba pomocí medikamentů.", "content": "Účinnost léčby pomocí látek, jako jsou benzodiazepíny, antikonvulzíva, antidepresiva, antipsychotika, antihypertenzíva a dopamínoví antagonisté byla zkoumána mnoha studiemi, kterých se účastnili jak dospělí, tak děti. Účinnost zkoumaných látek se však ukázala jako dosti sporná. Mimoto byly zaznamenány relativně závažné vedlejší efekty, jako nárůst hmotnosti či zvýšení tlaku. Z hlediska negativních vedlejších efektů by měl být lepší nově objevený lék Pagoclone, u něhož byly pozorovány jen relativně nezávažné vedlejší efekty ve formě bolesti hlavy či únavy, a to jen u malé části testovaných osob.", "section_level": 2}, {"title": "Celostní osobní přístup.", "content": "Tento přístup se nesnaží změnit řeč samotnou, změnit dýchání, zapojit přístroje či předepisovat látky, protože tyto postupy pro naprostou většinu lidí v praxi selhávají či nedosahují uspokojivých výsledků. Celostní přístup se dívá na celého člověka - na to, jak vnímá jednotlivé situace (protože koktání je pro většinu postižených závislé na kontextu, ve kterém se mluvčí nachází), jak vnímá sebe sama a svou řeč. Tento přístup jde do hloubky podvědomí - tam, kde bloky v řeči ve skutečnosti vznikají. Na základě změny postojů a přesvědčení jedince se pak automaticky změní i jeho řeč. Tento postup koresponduje s přístupy ke koktavosti v západním světě. V České republice se tomuto přístupu věnuje projekt bezkoktani.cz a kniha Psychosomatika koktání.", "section_level": 2}, {"title": "Podpůrné skupiny.", "content": "Vedle postupů, které mají přímo odstranit či zmenšit projevy koktavosti, nabývají na popularitě různé podpůrné a svépomocné skupiny. Základní filosofie těchto podpůrných skupin je postavena na konceptu sebepřijetí, prostřednictvím kterého je možné dosáhnout kvalitnějšího osobního života. Dnes již existuje v České republice více občanských sdružení, která slouží jako platforma, kde si mohou balbutici sdělovat své problémy a pokoušet se nalézt společná řešení. V Praze se jedná o sdružení Balbutik, skládající se převážně z vysokoškoláků. Mezi nejznámější obecné diskuzní forum o balbutismu patří Balbutická komunita.", "section_level": 2}], "src_summary": "Koktavost (též zejména odborně balbutismus, balbuties) je řečová porucha, při které je plynulost řeči neúmyslně přerušována opakováním jednotlivých slabik či částí slov nebo jejich nechtěným prodlužováním. Řeč je v některých případech proložena neúmyslnými pauzami, kdy koktavý člověk není schopen vydat žádný zvuk (tzv. řečové bloky).Lidé, kteří koktají, vědí, co chtějí říct. Mohli by to říct třeba stokrát, ba tisíckrát, kdyby nekoktali. Přesto navzdory všemu svému úsilí nejsou schopni plynule a bez námahy promluvit. Všeobecně vžitá představa, že koktavost se vyznačuje pouze rychlým opakováním několika slabik, není tedy pravdivá. Lidé trpící touto poruchou bývají označováni jako balbutici. Věda, která se koktavostí zabývá se nazývá balbutologie. ", "tgt_summary": null, "id": 1277441} {"src_title": "Démétrios (Mysliveček 1773)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V profesionálním fotbale debutoval v srbském klubu FK Jedinstvo Ub. Po dvou letech jej zaregistroval skauting slovenského klubu MFK Košice, kam přišel v roce 2007 zadarmo. Zde podával výborné výkony a výrazně přečníval konkurenci. Vedl jej zde trenér Ján Kozák.", "section_level": 1}, {"title": "Chelsea (+ hostování ve Vitesse).", "content": "V srpnu 2009 jej za 1,5 miliónu liber odkoupil anglický velkoklub Chelsea FC, s nímž hráč podepsal čtyřletou smlouvu. Za londýnský celek však odehrál jen 2 ligové zápasy, ale díky tomu se stal vítězem Premier League 2009/10. Sezonu 2010/11 strávil na hostování v nizozemském klubu Vitesse.", "section_level": 2}, {"title": "Benfica Lisabon.", "content": "V lednu 2011 odešel do Benfiky Lisabon, stal se součástí transferu za brazilského obránce Davida Luize, který šel směrem do Chelsea. Trenér Benfiky Jorge Jesus mu naordinoval změnu postu, z ofensivního na defensivního záložníka. S Benfikou Lisabon se v Evropské lize 2012/13 probojoval až do finále proti Chelsea FC. V semifinále podal velmi kvalitní výkon v odvetném zápase s tureckým Fenerbahçe SK. Benfica zvítězila 3:1, smazala prohru 0:1 z prvního zápasu v Istanbulu a postoupila do finále, kde podlehla Chelsea FC 1:2 gólem z nastaveného času. Nemanja nastoupil v základní sestavě a odehrál opět dobré utkání, nebál se obejít protihráče a zapojoval se do kombinace. Za sezonu 2012/13 byl vyhlášen nejlepším hráčem nejvyšší portugalské ligy. 27. listopadu 2013 vstřelil gól v základní skupině Ligy mistrů proti Anderlechtu Brusel, utkání skončilo výsledkem 3:2 pro Benficu. S Benficou ale nepostoupil ze základní skupiny C do vyřazovacích bojů Ligy mistrů 2013/14, portugalský tým v ní obsadil třetí místo.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea (návrat).", "content": "15. ledna 2014 se vrátil do Chelsea, kam přestoupil za 21 milionů £. Podepsal smlouvu na 51⁄2 roku. Obnovenou premiéru absolvoval 19. ledna v ligovém utkání proti Manchesteru United (výhra 3:1), kdy šel na hřiště v 86. minutě. 3. května 2015 tři kola před koncem sezóny 2014/15 získal s Chelsea ligový titul, v téže sezóně vyhrál i Football League Cup. Ligový titul s Chelsea získal i v sezóně 2016/17.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United.", "content": "31. července 2017 přestoupil do Manchesteru United, kde podepsal tříletý kontrakt. Chtěl jej trenér José Mourinho, který jej vedl dříve v Chelsea. Cena přestupu byla podle britských médií 35 milionů £ + 5 milionů £ bonusy.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "11. října 2008 debutoval v srbské reprezentaci do 21 let v zápase proti Dánsku v play-off o postup na ME U21 2009. Hrál od 88. minuty, Srbsko vyhrálo 1:0. Nastoupil i v odvetě 15. října, v ní hrál do 76. minuty. Srbsko opět vyhrálo stejným výsledkem 1:0. 19. listopadu 2008 vstřelil v přátelském zápase proti Izraeli U21 dva góly a pomohl tím k výhře 3:2. Zúčastnil se i Mistrovství Evropy U21 2009 ve Švédsku, kde si však v prvním zápase proti Itálii (remíza 0:0) zlomil kotník a v dalších utkáních nenastoupil.", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu Srbska debutoval 14. prosince 2008 v přátelském utkání proti národnímu týmu Polska, který Srbsko prohrálo 0:1. Odehrál celý zápas. První reprezentační branku v A-týmu si připsal 29. 3. 2015 v kvalifikaci na EURO 2015 ve Francii proti Portugalsku (porážka 1:2). Na evropský šampionát do Francie se však srbský tým neprobojoval. Po prohraném přátelském zápase 13. listopadu 2015 v Ostravě s Českou republikou (1:4) kritizoval přístup svých spoluhráčů a pohrozil odchodem z reprezentace. Góly Nemanji Matiće za A-mužstvo Srbska", "section_level": 2}, {"title": "Mimo hřiště.", "content": "V srpnu/září 2016 poskytl finanční podporu svému bývalému klubu FC VSS Košice (dříve pod názvem MFK Košice), kterému hrozilo vystěhování ze stadionu Lokomotívy v Čermeli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nemanja Matić (srbskou cyrilicí Немања Матић; 1. srpna 1988, Šabac) je srbský fotbalový záložník, od léta 2017 hráč klubu Manchester United. Je rovněž srbským reprezentantem, má srbské a slovenské občanství. Jeho mladší bratr Uroš Matić je také fotbalista. ", "tgt_summary": null, "id": 2028043} {"src_title": "Kmehin", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z bavorské obchodnické rodiny; byl synem Antona Hippera a Anny Millerové. Po absolvování školy nastoupil v 18 letech v dubnu 1881 do německého císařského námořnictva. Zde začal svoji námořní kariéru jako kadet na fregatách \"Niobe\" a \"Leipzig\". Na jaře roku 1884 byl povýšen na důstojníka. Od října 1898 do září 1899 sloužil na predreadnoughtu SMS \"Kurfürst Friedrich Wilhelm\" jako navigační důstojník. Později získal pozici velitele flotily torpédovek, kterou zastával až do roku 1903. Také do roku 1903 působil jako navigační důstojník na císařské jachtě. Poté se stal velitelem I. torpédové divize. Mezi září 1906 a březnem 1908 byl velitelem pancéřového křižníku \"Friedrich Carl\". V roce 1912 byl povýšen na kontradmirála a o rok později působil ve funkci velitele Předzvědného svazu (\"Aufklärungsstreitkräfte\"), sestávajícího z německých bitevních křižníků. Po vypuknutí první světové války vedl své bitevní křižníky do boje proti britskému Královskému námořnictvu. V prosinci podnikl výpad k britskému pobřeží s cílem ostřelovat Scarborough, Whitby a Hartlepool. Dne 24. ledna 1915 se jeho eskadra střetla s Brity v bitvě u Dogger Banku, kde ztratil pancéřový křižník \"Blücher\". V čele Předzvědného svazu se také účastnil bitvy u Jutska (1916), kde se jeho bitevní křižníky vyznamenaly. Za svůj výkon byl bavorským králem Ludvíkem III. pozvednut do rytířského stavu. Po bitvě u Jutska se Širokomořské loďstvo (hlavní německé námořní seskupení) drželo v německých přístavech. V srpnu 1918 se, v nové hodnosti admirála, stal následníkem Reinharda Scheera ve funkci velitele Širokomořského loďstva. Přebírané loďstvo se však nacházelo ve špatném stavu. Námořníci byli špatně živeni a neměli chuť bojovat. Když se velení námořnictva rozhodlo podniknout výpad do oblasti Flander s cílem vyvolat generální bitvu s Royal Navy, která by v případě úspěchu pomohla k získání lepších podmínek příměří, nekázeň a vzpoury námořníků akci zabránily. Hipper se bezúspěšně snažil vzpouru potlačit. Po příměří v listopadu 1918 Hipper organizoval transfer jádra Širokomořkého loďstva do internace ve Scapa Flow, poté odešel do výslužby a prožil zbytek života v Hamburku. Pohřben byl na Ohlsdorfer Friedhof. Na jeho počest vypálila 3. půlflotila torpédoborců čestnou salvu. Později byla jeho urna převezena do rodného městečka Weilheimu. Byl po něm pojmenován těžký křižník \"Admiral Hipper\", potažmo celá třída těžkých křižníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz rytíř von Hipper (13. září 1863, Weilheim — 25. květen 1932, Othmarschen) byl německý admirál, velitel Předzvědného svazu a Širokomořského loďstva za první světové války.", "tgt_summary": null, "id": 586125} {"src_title": "Grofit", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Narodil se 9. dubna 1938 v obci Čornyj Otrog. Otec Stěpan Markovič pracoval jako řidič, matka Marfa Petrovna, měli pět dětí – Nikolaj, Alexandr, Natalia, Viktor a Jekatěrina. Po ukončení Orského technického učiliště No 1 v roce 1957 zahájil svoji pracovní činnost v Orské rafinerii V. P. Čkalova jako mechanik, řidič kompresorů a čerpadel. Po absolvování vojenské služby jako letištní technik VVS v letech 1957–1960 ve městě Spassk-Dalnij v Primorském kraji se vrátil do stejného závodu a pracoval jako vedoucí technolog. V roce 1962 začal studovat na Samarském polytechnickém institutu, který absolvoval v roce 1966 s diplomem inženýra-technologa. V letech 1967 až 1973 působil jako instruktor v Orském městském výboru KSSS, byl zástupcem vedoucího oddělení. V roce 1968–1972 studoval na Všesvazovém polytechnickém institutu, kde získal diplom inženýra-ekonoma. Tento moskevský institut nese v současnosti jeho jméno (\"Московский государственный открытый университет имени В. С. Черномырдина\"). V letech 1973–1978 stál v čele Orenburské plynové rafinerie (\"Оренбургский газоперерабатывающий завод\"), a poté pracoval v Moskvě jako asistent na oddělení těžkého průmyslu ÚV KSSS. V roce 1981 obhájil disertační práci pro vědecký stupeň kandidát technických věd na téma „Výzkum a vývoj technologie procesu rafinace zemního plynu od organických sloučenin síry“. Od roku 1982 byl náměstkem ministra plynárenského průmyslu SSSR. V roce 1983 byl jmenován náměstkem ministra a šéfem všesvazového průmyslového sdružení „Tjumengazprom“. V roce 1980 se seznámil s Borisem Jelcinem, v té době prvním tajemníkem Sverdlovského zemského výboru KSSS. Byl poslancem Nejvyššího sovětu SSSR (1984–1989) a poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR (1985–1990). Členem ústředního výboru KSSS byl v letech 1986–1990. Po nástupu Michaila Gorbačova od roku 1985 čtyři roky zastával funkci ministra ropného a plynárenského průmyslu SSSR. Poté, co bylo ministerstvo přeměněno na Státní plynárenský koncern předsedal správní radě. 30. května 1992 byl jmenován místopředsedou vlády ruské federace pro oblast paliv a energetiky. 14. prosince 1992 na VII. sjezdu lidových poslanců Ruska prezident Boris Jelcin poté, co byla většinou poslanců odmítnuta kandidatura J. T. Gajdara na post předsedy Rady ministrů Ruské federace, který se uvolnil po rezignaci Ivana Silajeva v září 1991, navrhnul Viktora Černomyrdina. Prezidentem navržená kandidatura byla sjezdem schválena. Ve stejný den Jelcin podepsal dekret o jmenování Černomyrdina předsedou Rady ministrů. V květnu 1995 byl zvolen předsedou Všeruského společensko-politického hnutí „Náš domov – Rusko“, které získalo 10,1 % ve volbách do státní dumy v prosinci 1995 a vytvořilo v ní vlastní frakci. Poté co vyhrál prezidentské volby v červenci 1996 Boris Jelcin a po jeho převzetí úřadu v souladu s ústavou podala vláda demisi. Kandidatura Viktor Černomyrdina na post předsedy vlády (premiéra) byla znovu podána Borisem Jelcinem a byla schválena dumou dne 10. srpna 1996. V červnu 1995, po teroristickém činu v Buďonnovsku (Stavropolský kraj) jednal po telefonu s Šamilem Basajevem, jehož oddíl obsadil městskou nemocnici a vzal jako rukojmí asi dva tisíce lidí. Výsledkem obtížných jednání a operace na osvobození rukojmích bylo 18. června osvobození většiny z rukojmích, ale Basajevovi vojáci se zbývajícími rukojmími dne 19. června opustili město a ukryli se v horských oblastech Čečenska. Při této tragédii zahynulo asi 180 lidí. Po vzniku Rady obrany Ruské federace 25. července 1996 a do jejího zrušení 3. března 1998 mu byly jako předsedovi ruské vlády přiděleny povinnosti místopředsedy této Rady. 7. září 1996 Jeho Svatost patriarcha Alexij II vysvětil chrám svatého apoštola a evangelisty Jana, postavený v krátké době v obci Čjornyj Otrog za pomoci V. Černomyrdina. 19. září 1996 Boris Jelcin podepsal dekret No 1378 „O dočasném plnění povinností prezidenta Ruské federace“, kterým přenesl v době jeho kardiochirurgické operace všechny prezidentské pravomoci v plné výši na Černomyrdina. Během zákroku Černomyrdin jednal v souladu s tímto dekretem jako prezident Ruské federace od 7.00 hodin 5. listopadu 1996 do 6.00 hodin dne 6. listopadu 1996. 23. března 1998 rozpustil B. Jelcin dekretem vládu a povinnosti předsedy vlády přešly na S.V. Kirijenka. Od 24. srpna 1998 opět působil jako předseda vlády, ale dvakrát nebyl schválen dumou, na potřetí Boris Jelcin podal dumě kandidaturu Jevgenije Primakova, jehož schválením předsedou vlády skončil krátký návrat Viktora Černomyrdina na post premiéra. 14. dubna 1999 byl jmenován zvláštním zástupcem prezidenta Ruské federace k vyřešení situace kolem Svazové republiky Jugoslávie. Společně s finským prezidentem Marttim Ahtisaarim dojednal u prezidenta Miloševiče ukončení operací v Kosovu výměnou za konec bombardování Jugoslávie vojsky NATO. Uvolněn z této funkce „v souvislosti s výkonem svých úkolů“ byl dne 7. října 1999. V roce 1999 za mírové snahy na Balkáně a činnost v oblasti zahraniční politiky byl nominován na Nobelovu cenu za mír. V roce 2003 vydal knihu \"Вызов\", ve které je zachycen jeho pohled na události krize na Balkáně. 15. června 2000 byl v čele organizačního výboru světové expedice UNESCO \"The Great Northern Trail\" a spolu s vůdcem expedice S. A. Solovjevym a členem organizačního výboru, norským velvyslancem v Rusku Oyvindem Nordslettenem se zúčastnil dne 5. března 2001 startu expedice ve městě Zapoljarne. V letech 1995–2000 byl vůdcem hnutí „Náš dům – Rusko“. V letech 1999–2001 byl poslancem Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace za Jamalo-něnecký autonomní okruh. V letech 1999–2000 byl předsedou představenstva „Gazpromu“. Měl hodnost plukovníka v záloze, byl dědičným kozákem, byl plukovníkem Orenburského kozáckého vojska a generálem Záporožského kozáckého vojska a čestným občanem města Buďonnovsk. Byly mu uděleny čestné tituly z mnoha ruských a zahraničních univerzit a akademií. Titul čestného profesora Samarské státní technické univerzity (23. června 1995), čestného profesora Lomonosovy univerzity (24. ledna 1997), čestný doktorát Slovenské technické univerzity v Bratislavě (14. dubna 1997), čestný doktorát na univerzitě v Bridgeportu (Connecticut, USA) (30. září 1999), čestný profesor Leningradské státní oblastní univerzity (7. října 1999), čestný profesor Moskevské státní otevřené univerzity (17. května 2002), čestný doktorát věd Ruské ekonomické akademie G.V.Plechanova (25. března 2003), čestný doktorát Národní letecké university Ukrajiny (15. března 2005) a další. Od 21. května 2001 do 11. června 2009 zastával pozici mimořádného a zplnomocněného velvyslance Ruské federace na Ukrajině a zvláštního zástupce prezidenta Ruské federace pro rozvoj obchodních a hospodářských vztahů s Ukrajinou. 10. dubna 2003 obdržel diplomatickou hodnost mimořádného a zplnomocněného velvyslance. Od 23. listopadu 2007 byl doyenem diplomatického sboru akreditovaného v Ukrajině. Na postu ruského velvyslance působil více než osm let, v rozporu s nepsaným pravidlem o pravidelné rotaci vedoucích zastupitelských úřadů v zahraničí. 4. února 2008 v čele Mezinárodního šolochovského výboru předal Ruské státní knihovně sto exemplářů unikátního faksimilního vydání rukopisu románu „Tichý Don“. Rukopis, dlouho považován za ztracený, byl koupen ruským státem od dědiců druha Michaila Šolochova z fronty Vasilije Kudaševa. K sedmdesátinám v roce 2008 byla vydána kniha novináře Alexandra Gamova \"Choteli kak lučše...\", obsahující aforismy a rozhovory s Černomyrdinem. 17. února 2009 Ministerstvo zahraničních věcí Ukrajiny (ministr Vladimir Ogryzko) vyrozumělo ruského velvyslance Viktora Černomyrdina o možnosti prohlásit ho „persona non grata“ kvůli jeho nediplomatickému posuzování, komentářům a prohlášení na adresu Ukrajiny a jejího vedení. Vláda Julije Tymošenkové okamžitě popřela toto prohlášení. První místopředseda vlády Alexander Turčinov uvedl, že „vláda Ukrajiny s činností Ogryzka nemá nic společného“. 3. března 2009 byl V. Ogryzko kvůli této epizodě Nejvyšší radou odvolán. 11. června 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv jmenoval Viktora Černomyrdina poradcem prezidenta Ruské federace, zároveň byl ustanoven speciálním představitelem Ruské federace v otázkách ekonomické spolupráce se státy Společenství nezávislých států.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Manželka Valentina Fjodorovna, roz. Šelepova, se narodila 6. července 1938 ve městě Orsk, Orenburská oblast. Vzali se v roce 1961. Zajímala se o ruské tance, provedení ruských a ukrajinských písní, v letech 2001–2005 je zaznamenala spolu se souborem \"Ugolok Rossii\" v čele s V. Nesterenkem na dva disky – \"Поёт Валентина Фёдоровна Черномырдина\". \"Песни мои для мужа, детей и внуков...\". Zemřela 12. března 2010 a byla pohřbena v Moskvě. Měli spolu dva syny – Vitalije a Andreje, čtyři vnoučata – Mariju, Andreje, Anastasii, Viktora a pravnuk Dmitrije. Nejstarší syn Vitalij (nar. 1962) vystudoval v Moskvě Ruskou státní Gubkinovu univerzitu ropy a plynu. Od roku 2000 stojí Vitalij Černomyrdin v čele regionální veřejné nadace \"Podpora a rozvoj střední třídy\". Mladší syn Andrej (nar. 1970) po ukončení Gubkinovy univerzity ropy a plynu pracuje v „Gazpromu“. V roce 2011 byl zvolen prezidentem Mezinárodního Šolochovského výboru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Stěpanovič Černomyrdin ( \"\"; 9. dubna 1938 Čornyj Otrog [Orenburská oblast] – 3. listopadu 2010 Moskva) byl sovětský a ruský státník, předseda Rady ministrů Ruské federace (1992–1993), úřadující prezident Ruské federace (5.–6. listopadu 1996), předseda vlády Ruské federace (1993–1998), ruský velvyslanec na Ukrajině (2001–2009). Od 11. června 2009 až do konce života byl poradcem prezidenta Ruské federace a zvláštním zástupcem ruského prezidenta v otázkách hospodářské spolupráce s členskými státy SNS.", "tgt_summary": null, "id": 169479} {"src_title": "B'ir Hadádž", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dorůstá průměrně 33 cm. Má modro-šedé břicho, hruď a hlavu s dlouhými přiléhavými pery, jasně bílý krátký ocas, tmavě zelené a hnědé peří na hřbetě a křídlech a černé oči. Na zobáku má patrný hrbol, který je u samců mírně větší než samic. Obě pohlaví se liší také množstvím hnědého opeření na vrchní straně těla, které je u samic o něco větší a velikostí - samice jsou totiž mírně menší než samci. Mladí ptáci se pak od dospělců liší černým zbarvením ocasu.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a strava.", "content": "Zdržuje se v hejnech a požírá zejména semena, plody a pupeny. Na stromech staví jednoduché hnízdo z větví, do kterého následně klade jedno světle modré vejce.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Holub nikobarský je chován v přibližně 80 evropských zoo, z toho nejvíce v Německu (zhruba 20 zoo). V rámci Česka se jedná o pět zařízení: V minulosti tento druh chovaly také Zoo Chleby či Zoo Dvůr Králové. Na Slovensku tento holub chován nebyl a není.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Holub nikobarský se v pražské zoo prvně objevil roku 1969. Současný chov je datován od roku 1991. První úspěšný odchov se podařil v roce 2000 a od té doby se daří úspěšné odchovy opakovat. Ke konci roku 2017 bylo chováno sedm jedinců (čtyři samci a tři samice). Tento druh je k vidění v dolní části zoo, konkrétně ve voliérách mezi pavilonem tučňáků a výběhem tapírů jihoamerických naproti vstupu do expozičního celku Vodní svět a opičí ostrovy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Holub nikobarský (\"Caloenas nicobarica\") je velký holub obývající lesy různého druhu na malých ostrovech a v pobřežních regionech v rozmezí od Nikobarských ostrovů východně přes Malajské souostroví až po Šalamounovy ostrovy a Palau. Je také jediným žijícím zástupcem rodu \"Caloenas\" a na základě rozborů DNA lze říci, že je blízce příbuzný vymřelého dronta mauricijského.", "tgt_summary": null, "id": 1567034} {"src_title": "TESCAN", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 179 metrů v údolí řeky Jordán v Horní Galileji. Je situována na svazích cca 3 kilometry severně od břehů Galilejského jezera. Vesnice se nachází cca 13 kilometrů severně od města Tiberias, cca 118 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 53 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Korazim obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je ryze židovské. Výjimkou je město Tuba-Zangarija cca 7 kilometrů severovýchodním směrem, které obývají izraelští Arabové, respektive Beduíni. Korazim je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 90. Z ní nedaleko odtud odbočuje dálnice číslo 85 ve směru Akko. Spojení s dalšími vesnice při severním břehu jezera zajišťuje lokální silnice číslo 8277.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Korazim byl založen v roce 1983. Podle jiného pramene ale vesnice vznikla už roku 1979 jako soukromá iniciativa skupiny farmářů. Roku 1991 se obec sloučila se sousední obcí Ma'of (מעוף). Původně šlo o kolektivní vesnici typu mošav, ale po fúzi s vesnicí Ma'of se změnila na individuální společnou osadu. Ekonomika obce je založena na turistickém ruchu (ubytování pro turisty). Velká část obyvatel dojíždí za prací mimo obec. Nedaleko od vesnice se nachází lokalita Chorazin zmiňovaná v Novém zákoně, kde byly objeveny pozůstatky synagogy z počátku letopočtu a další artefakty. Místo navštívil během své návštěvy Izraele na přelomu 20. a 21. století papež Jan Pavel II. V obci funguje zařízení předškolní péče o děti. Základní škola je v komplexu Ramat Korazim poblíž vesnice Elifelet, střední školy v jiných obcí v tomto regionu. V obci je k dispozici zdravotní ordinace a sportovní areály.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo Korazim je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Korazim Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 371 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 0,5 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korazim ( כּוֹרָזִים, Korazim) je vesnice typu společná osada (tedy bez kolektivního hospodaření) v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Mevo'ot ha-Chermon.", "tgt_summary": null, "id": 2250188} {"src_title": "Nesmrtelný Vulkánec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v Mississaugue kanadskému otci a britské matce. Kromě mladší sestry Nicole, která taktéž patřila do skupiny All Saints, má Natalie ještě dvě starší sestry Lori a Lee. Během dětství žila v Torontu, New Yorku a Londýně. V roce 1990 se seznámila se svým budoucím manželem, striptérem Carlem Robinsonem. Roku 1992 mu porodila dceru Rachel a rok později se za něj v New Yorku provdala. Manželství však skončilo roku 1995 rozvodem. V roce 2002 se ve Francii provdala za Liama Howletta, člena The Prodigy a o dva roky později se jim narodil syn Ace Billy.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Proslavila se jako členka skupiny All Saints, jedné z nejúspěšnějších britských popových skupin 90. let. Kromě Natalie ve skupině působila její sestra Nicole Appleton, dále Melanie Blatt a Shazney Lewis. Skupina vznikla roku 1996 a vydala dvě úspěšné desky All Saints a Saints a Sinners, než se v roce 2001 rozpadla kvůli sporům mezi Natalií a Shazney. V roce 2002 vytvořily Natalie a Nicole duo Appleton a vydaly svůj první singl Fantasy. Deska s názvem Everything ́s Eventual následovala o rok později. K propagaci desky natočily dokument \"Appleton on Appleton\", který ukazoval soukromý život sester. Roku 2006 skupina All Saints ohlásila comeback, vydala desku \"Studio 1\", ale o rok později se opět rozpadla. V roce 2000 se Natalie, Nicole a Melanie objevily v krimi komedii \"Honest\", která však divácky propadla a roku 2004 účinkovala v britské verzi reality show \"I'm a Celebrity... Get Me Out of Here!\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Natalie Jane Appleton (* 14. května 1973 Mississauga, Ontario, Kanada) je kanadská zpěvačka, která se proslavila účinkováním v britské skupině All Saints.", "tgt_summary": null, "id": 276693} {"src_title": "Ohnivé léto", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Ludvík se narodil ve francouzské obci Montfort-sur-Meu. Pocházel z početné rodiny a byl nejstarším dítětem, které se dožilo dospělosti. Jak jeho otec Jean-Baptiste Grignion, který byl notářem, tak jeho matka Jeanne Robert byli známí svou hlubokou katolickou vírou. Většinu svého dětství strávil Ludvik v Iffedicu několik kilometrů od Montfortu, kde jeho otec koupil statek. Ve 12 letech vstoupil na jezuitskou kolej svatého Tomáše Becketa v Rennes. Ještě během těchto studií pocítil Ludvík povolání ke kněžství. Po zakončení řádného studia tak začal navíc studovat i filosfii a teologii – stále u sv. Tomáše v Rennes. Ovlivněn vyprávěními místního kněze Juliena Belliera o jeho potulném misionářském životě, zatoužil Ludvík podobně kázat mezi chudými. Na radu některých dalších kněží pak začal rozvíjet svou velikou úctu k Panně Marii. Těsně před koncem roku 1693 se mu díky jednomu mecenáši naskytla příležitost jít studovat do Paříže do nově obnoveného semináře u Saint-Sulpice. Když však přijel, zjistilo se, že jeho mecenáš pro něj nezajistil dostatek peněz, a Ludvík tak byl nucen bydlet v různých ubytovnách ve velmi chudém prostředí, do semináře se dostal až o dva roky později. Mezitím navštěvoval na Sorbonně hodiny teologie. Po méně než dvou letech v tomto prostředí však vážně onemocněl a byl hospitalizován. Jak hospitalizaci samotnou, tak i pouštění žilou, které bylo součástí tehdejší léčby, však přežil. Po propuštění z nemocnice ke svému překvapení našel rezervované místo v Saint-Sulpice, kam v červenci 1695 nastoupil. Byla mu přidělena práce knihovníka, a tak měl Ludvík vynikající příležitost prostudovat nejvýznamnější díla o spiritualitě, zejména pak té mariánské a její úloze v životě křesťana.", "section_level": 2}, {"title": "Kněz a kazatel.", "content": "Po vysvěcení na kněze v červnu 1700 byl poslán do Nantes. Jeho dopisy z této doby ukazují, že byl nešťastný z nedostatku příležitosti kázat tak, jak se k tomu cítil být povolán. Zkoušel všechno možné, dokonce se stát poustevníkem, nicméně jeho přesvědčení že byl povolán k misiím mezi chudými vzrůstalo.", "section_level": 2}, {"title": "Misionář chudých.", "content": "Zpočátku Ludvík chodil s různými misijními skupinkami a vykonával službu v chudobinci v Poitiers i v pařížském Generálním špitále. Uvažoval však o tom, zda jeho poslání nespočívá v něčem větším. Znepokojen místními biskupy, vykonal Ludvík pouť do Říma za papežem Klementem XI., aby se dotázal přímo jeho. Ten okamžitě rozpoznal jeho nadání, zamítl jeho nabídku týkající se vzdálených misií, jmenoval jej apoštolským misionářem a poslal zpět do Francie obnovit tamější církev, v které byl ve všech vrstvách hojně rozšířen jansenismus. Ludvík se vrátil pěšky do Poitiers a započal svoji činnost. Vstoupil do třetího řádu svatého Dominika a kromě šíření modlitby růžence žádal také o svolení zakládat růžencová bratrstva. V Poitiers se také poprvé setkal s blahoslavenou Marií Louisou Trichet, což byl začátek její 34leté služby chudým. Společně taktéž založili kongregaci Dcer Moudrosti. Ludvík vykonal v západní Francii na 200 misií a exercicií a jeho reputace jako velkého misionáře rostla. Mluvilo se o něm jako o „dobrém otci z Montfortu“. Nicméně Ludvík měl i mnoho nepřátel, a to i mezi klérem, často zastávajícím jansenistické myšlenky. V některých oblastech mu tak jeho činnost byla znemožňována, zavírali před ním dveře kostelů a far, někteří biskupové mu ve svých diecézích dokonce zakázali kázat. Některé pohoršovalo i jeho ztotožnění se s chudými a péče o ně. Ludvík nosil pouze v tašce přes rameno bibli a poznámkový blok. Když někdy na ulici našel špinavého a nemocného žebráka, vzal ho do nejbližšího řeholního domu s voláním „otevřete Ježíši Kristu“. Ludvíkovi úspěchy se staly trnem v oku duchovenstvu prosáklému jansenismem. To mu pak kladlo v jeho činnosti všelijaké překážky. Jednou Ludvík při misii v Pontchateau spolu s tisíci lidmi postavil Kalvárii a zbývalo ji už jen nechat posvětit biskupem, aby se stala poutním místem. V den, kdy k posvěcení mělo dojít, však biskup pod vlivem jansenistů nařídil kalvárii zrušit. Tisícům lidí očekávajících posvěcení pak Ludvík řekl: „Doufali jsme, že zde budeme mít Kalvárii, vybudujme ji však ve svých srdcích! Tam bude Kristův kříž stát lépe než na kterémkoli jiném místě.“", "section_level": 3}, {"title": "Zakládání společenství.", "content": "Kromě \"Dcer Moudrosti\" založil Ludvík ještě další společenství. V roce 1713 kongregaci Misionářů Tovaryšstva Mariina, kněžskou společnost známou jako Montfortovi misionáři, z které se po Ludvíkově smrti stala Montfortská Mariina společnost (SMM). Roku 1715 pak Učitelský řád Bratří sv. Gabriela, který měl sloužit k výuce katechismu mezi chudými.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Ludvík byl neustále zaměstnán kázáním a pěším obcházením misií. To se neblaze projevilo na jeho zdravotním stavu a následkem vyčerpání ve svých 43 letech vážně onemocněl. V dubnu 1716 přišel na svou poslední misii do Saint-Laurent-sur-Sèvre, kde 28. téhož měsíce zemřel. Na jeho pohřeb se dostavilo tisíce lidí a velmi brzy se začaly šířit zprávy o zázracích dějících se u jeho hrobu. Přesně o 43 let později – 28. dubna 1759 taktéž v Saint-Laurent-sur-Sèvre zemřela i blahoslavená Marie Louise Trichet a byla pohřbena vedle Ludvíka. Za ctihodného jej roku 1838 prohlásil papež Řehoř XVI.", "section_level": 2}, {"title": "Učení.", "content": "Učení Ludvíka z Montfortu se nachází v jeho spisech, které psal během své misionářské činnosti. Jedná se zejména o díla O pravé mariánské úctě, Tajemství Marie, Tajemství růžence a stanovy společenství, která zakládal. Později se začaly vydávat i některé jeho sebrané spisy. Tak vzniklo dílo Bůh sám, což bylo zároveň Ludvíkovo heslo. Učil o cestě \"skrze Marii k Ježíši\". Čím je duše více odevzdána Marii, tím více se taktéž odevzdává Ježíšovi. Velmi hájil mariánské pobožnosti a vyvracel protestantské námitky proti mariánské úctě. Kromě naučných spisů skládal Ludvík ještě různé hymny, dohromady činících asi 20 000 veršů. Většina z nich byla zaměřena na jejich zpívání ve vesnických kostelech a v domovech chudých. Byly tedy zaměřeny na lid a jejich motiv byl především misionářský.", "section_level": 1}, {"title": "Papežové ovlivněni učením Ludvíka z Montfortu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lev XIII..", "content": "Papež Lev XIII. (1878–1903) ve své době čelil sekulárním pokusům o dechristianizaci společnosti. Destrukce etického řádu dle jeho názoru vedla lidstvo vstříc katastrofě a válce. Jakoukoliv rechristianizaci, která by však opomíjela Pannu Marii, viděl jako nemožnou. Sám vydal 12 encyklik o růženci a získal přízvisko \"růžencový papež\". V duchu Ludvíka z Montfortu a v návaznosti na Tomáše Akvinského také vyzdvihoval Mariinu úlohu při spáse lidstva a označoval ji tituly Prostřednice a Spoluvykupitelka. Lev XIII. pak Ludvíku projevil zvlášť osobní úctu, neboť jej v roce 1888 beatifikoval přesně v den 50. výročí svého kněžského svěcení.", "section_level": 3}, {"title": "Pius X..", "content": "Klíčová mariánská encyklika Pia X. \"Ad diem illum\", v které dal zřetelně najevo svoji mariánskou úctu, velmi čerpá z učení Ludvíka z Montfortu, zejména z jeho díla \"O pravé mariánské úctě\". O encyklice se říká, že nebyla jen inspirována, nýbrž doslova proniknuta Ludvíkovou mariologií. Pius X. si spisu \"O pravé mariánské úctě\" zvlášť cenil a dokonce udělil apoštolské požehnání každému, kdo ho bude číst.", "section_level": 3}, {"title": "Pius XII..", "content": "Papež Pius XII. byl ohromen knihou \"Bůh sám\" a 27. června 1947 Ludvíka prohlásil za svatého. Při té příležitosti vyzval věřící slovy: „Zůstaňte věrní vzácnému dědictví, které vám tento veliký světec zanechal.“", "section_level": 3}, {"title": "Jan Pavel II..", "content": "Papež Jan Pavel II. vzpomínal, jak jako mladý seminarista „četl stále znova a znova s velkým duchovních propěchem“ díla Ludvíka a že poté „pochopil, že nemůže vyřadit Matku Páně ze svého života bez toho, aniž by odporoval vůli Nejsvětější trojice“. Ve svém apoštolském listě Rosarium Virginis Mariae se zmínil, že heslo svého pontifikátu \"Totus Tuus\" (tzn. Celý Tvůj) bylo inspirováno učením Ludvíka o výjimečnosti úcty k Panně Marii a úplného odevzdání se jí. Jedna z modliteb Ludvíka zni: „Jsem celý Tvůj a všechno, co mám, je Tvé, můj milý Ježíši, skrze Marii, Tvou svatou Matku.“ Papež pak cituje přímo Ludvíka: „Celá naše dokonalost spočívá v přizpůsobení, sjednocení a zasvěcení Ježíši Kristu. Z toho důvodu nejlepším druhem zbožnosti je nepochybně ten, který nás nejdokonaleji přizpůsobuje, sjednocuje a zasvěcuje Kristu. A nyní jestliže právě Maria je to stvoření, které je nejvíce oddáno Ježíši Kristu, vyplývá z toho, že mezi všemi druhy zbožnosti ta, která nejvíce přizpůsobuje a zasvěcuje duši Pánu, je zbožnost k Marii, jeho svaté Matce. A čím více je duše zasvěcená jí, tím více bude zasvěcená i Ježíši Kristu.“ Myšlenky, spisy a příklad sv. Ludvíka z Montfortu, jako součást francouzské duchovní školy, zmínil Jan Pavel II. také v encyklice \"Redemptoris Mater\", kde je označil za význačné svědectví mariánské spirituality v katolické tradici. Čtení díla \"O pravé mariánské úctě\" označil Jan Pavel II. taktéž za jeden z rozhodujících okamžiků svého života.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Česky vyšlo:", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Ludvík z Montfortu, celým jménem Ludvík Maria Grignion de Montfort (31. ledna 1673–28. dubna 1716) byl francouzský katolický kněz a známý kazatel. Proslavil se taktéž svoji horlivou mariánskou úctou a svými spisy významně přispěl k rozvoji katolické mariologie. V této oblasti na něj odkazovalo mnoho papežů posledních 150 let – např. Lev XIII., svatý Pius X., Pius XII. či Jan Pavel II. Je také kandidátem na získání titulu učitel církve.", "tgt_summary": null, "id": 318115} {"src_title": "Mlynská dolina", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výrobce.", "content": "Zakázku realizovala společnost Northrop Grumman Ship Systems v loděnicích Avondale Shipyard. Při stavbě lodi bylo použito 7,5 tun oceli z trosek TWC \"(Světové obchodní centrum zničené teroristickým útokem 11. 9. 2001)\".", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Loď byla spuštěna na vodu 19. prosince 2007 a 1. března 2008 pokřtěna v New Yorku, patronem lodi se stala Dotty Englandová \"(manželka Gordonuo R. Englanda)\", 21. srpna 2008 byla následně předána do služby americkému námořnictvu US Navy. Do plné služby byla nasazena koncem roku 2009. Domovským přístavem je Naval Station Norfolk. Loď dostala do vínku motto Never forget, tj. \"Nikdy nezapomeneme\". Dalšími podobnými loděmi by měly být USS \"Somerset\" (věnovaná na památku obětem letu 89) a USS \"Arlington\" (věnované obětem útoku na Pentagon).", "section_level": 1}, {"title": "Určení a výzbroj.", "content": "Plavidlo je určeno pro rychlé výsadkové operace jako podpůrné plavidlo, čemuž odpovídá i výzbroj. Základní výzbroj tvoří dva 30mm kanóny na přední a zadní palubě, dva raketomety RIM-116 s velkou účinností na krátkou vzdálenost. Řízené střely země-vzduch z těchto raketometů mají infračervené navádění a jsou určeny proti vzdušným cílům. Každý raketomet (hmotnost pouhých 5770 kg) je schopen vypálit během několika sekund 21 střel do vzdálenosti 7,5 km. Ve výzbroji jsou dále 2 letouny Boeing V-22 Osprey s kolmým startem a 2 helikoptéry Sikorsky CH-53E Super Stallion nebo čtyři helikoptéry CH-46 Sea Knight, čtyři helikoptéry Bell AH-1 Cobra nebo čtyři helikoptéry Bell UH-1 Iroquois. Detekci lodi ztěžuje použití pasivních i aktivních prvků technologie stealth. O dalším technickém vybavení lodě nejsou dostupné relevantní informace, lze však předpokládat, že loď je vybavena celou řadou špičkových technologií v oblasti konstrukce, materiálu i elektroniky.", "section_level": 1}, {"title": "Technická data.", "content": "Válečná loď USS New York, třídy San Antonio je dlouhá 208 m, posádku tvoří 361 námořníků, výtlak plavidla je 24 900 tun, nejvyšší rychlost 22 uzlů (41 km/h). Loď je poháněna čtyřmi turbokompresorovými naftovými motory Kolt Pielstick.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS New York (LPD-21) je válečná loď amerického námořnictva třídy \"San Antonio\" řazená do kategorie amphibious transport dock. Loď na své palubě nese 700 vojáků americké námořní pěchoty, které může dopravit na břeh a podporovat pomocí tří základních systémů používaných americkou námořní pěchotou – výsadkovými vznášedly Landing Craft Air Cushion, vozidly Expeditionary Fighting Vehicle a letouny V-22 Osprey. ", "tgt_summary": null, "id": 2283060} {"src_title": "Ras Ali", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává na Britských ostrovech v království Cornwall, kde vládne král Mark. Jeho sestra Blanchefleura se právě provdala za Markova přítele, krále Rivalena. Rivalen však odjíždí do země Loonnoisu a chystá se do bitvy, proto svěří svou ženu podkonímu Rohaltovi. Rivalen se však již z bitvy nevrátí, těhotná Blanchefleura mu porodí syna a sama žalem při porodu zemře. O novorozeně, Tristana, se začne starat podkoní. Tristan vyrostl a stal se správným rytířem, jeho nevlastní otec Rohalt mu však nikdy nepověděl o jeho původu a rodičích. Jednoho dne se Tristan vydal rybařit na moře, jejich loď ztroskotala a on jako jediný přežil. Vlny ho zanesly až do království Cornwall, kde jej najde lovecká družina a přivede ho ke králi Markovi. Ten si vyslechne co se stalo a přijme jej do svých služeb, aniž by věděl, že je to jeho synovec, a Tristana si oblíbí. Po pěti letech se v Cornwallu Tristan opět shledává s Rohaltem, ten jemu i Markovi poví o Tristanově původu a žádá, aby se Tristan postavil Morganovi, který se neprávem ujal trůnu. Tristan Morgana porazí, zvykl si však na svůj život a na Marka, a tak vládu přenechává Rohaltovi a odjíždí zpátky do Cornwallu. Zde se ale objevil obr Morholt, bratr irského krále a chtěl po Cornwallu daně. Tristan jej vyzval na souboj a zvítězil. V tu dobu irský král pořádá turnaj o ruku své dcery Isoldy, kterou chce Mark za ženu. Tristan, z něhož se nyní stal nástupce Markova trůnu, se nabídne, že Isoldu pro Marka vybojuje. Odjíždí do Irska a během turnaje, kde neustále vyhrává, se do něj Isolda zamiluje. Její city se ale změní poté, co se dozví, že ji Tristan nechce pro sebe, ale pro Marka, a že je to Tristan, kdo zabil jejího strýce. Začne jeho i Marka nenávidět, dostane proto od své služebné kouzelný nápoj, který má s Markem vypít, a tak se oba do sebe zamilovat. Při cestě zpátky do Cornwallu Tristan na palubě odvážel Isoldu. Na lodi však byl nedostatek vody a nešťastnou náhodou oba vypili kouzelný lektvar a zamilovali se do sebe. Isolda se vdá za Marka, Tristan i ona jsou však nešťastní ze své lásky, protože nemohou být spolu. Král Mark ale často odjížděl ze svého hradu Tintangel, a tak Tristan mohl navštěvovat Isoldu v její komnatě. Po několika měsících si na Tristana počíhali jeho odpůrci a řekli vše Markovi. Ten tomu nevěří, Tristan je nucen odejít z hradu, místo toho se však skryje v lesích a opět se začne tajně stýkat s Isoldou. To se však po čase opět donese Markovi, který se na radu schová ve větvích stromů a čeká, až se Tristan s Isoldou sejdou. Ti si jej všimli a předstírali, že Tristan žádá po Isoldě, aby se za něj u Marka přimluvila. Mark ho na druhý den opět přizve na hrad, kde se oba milenci opět scházejí. Rádci poradí Markovi rozsypat u dveří komnaty mouku, kde na druhý den uvidí stopy. Tristan i Isolda jsou vyhnáni z hradu, žijí spolu šťastně a skromně v malém přístřešku. Po dvou letech král na lovu zabloudí a narazí na jejich chýši, kde spí vedle sebe. Tristan si ale únavou zapomněl sundat před spaním meč, který měl podél pasu a který rozděloval jeho a Isoldu. Mark navlékl Isoldě zpátky snubní prsten a odjel. Isolda se s Tristanem pak musela rozloučit, dala mu svůj prsten a nešťastně se vrátila zpátky k Markovi. Tristan putoval světem, až se jednou setkal s rytířem Girfeltem, jenž měl sestru, která se jmenovala stejně jako jeho láska, Isolda. Vzal si ji tedy ve víře, že zapomene na svou milovanou, tak se ale nestalo. Tristan začínal být těžce nemocný, svěřil se se vším Girfeltovi a dal mu prsten, který od své Isoldy dostal, a poslal ho pro ni. Girfelt slíbil, že ji přivede, a domluvili se, že pokud bude mít Isoldu na lodi, tak vyvěsí bílou vlajku, pokud ne, černou. Vše ale slyšela jeho sestra, která když spatřila loď s bílou vlajkou, na Tristanovu otázku, jakou má barvu, zalhala; až když Tristan naposledy vydechl, teprve pak si vše uvědomila a začala litovat. Když Isolda přišla a viděla mrtvého Tristana, políbila jej a zemřela s ním.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Na motiv \"Tristana a Isoldy\", který k nám pronikl z němčiny, vznikl v druhé polovině 14. století česky psaný rytířský epos zvaný \"Tristram a Izalda\". Na základě téže legendy zkomponoval v roce 1859 Richard Wagner operu \"Tristan a Isolda\". Bylo natočeno i několik filmů, nejnovější v roce 2006 s názvem \"Tristan a Isolda\" Kevina Reynoldse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tristan a Isolda je francouzský rytířský epos s milostnou tematikou, který vznikl zpracováním původní keltské legendy. Její nejstarší písemná verze pochází z 12. století a stala se inspirací pro mnoho děl evropské středověké literatury. Hlavním tématem je zde nenaplněná láska mezi rytířem Tristanem a irskou princeznou Isoldou (někdy také \"Izolda\", \"Iseult\", \"Isolde\" aj.).", "tgt_summary": null, "id": 1648885} {"src_title": "Alena Peterková", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v Dolní Galileji v nadmořské výšce 128 metrů, na rozmezí odlesněné planiny s intenzivním zemědělstvím, která se rozkládá východně od obce, a okraje pohoří Harej Nacrat (\"Nazaretské hory\") na západní straně. Zhruba 2 kilometry na jih odtud se zvedá izolovaný vrchol hory Tavor. K jihu směřují také vádí Nachal ha-Šiv'a, vedoucí podél západního okraje obce, a Nachal Kešet na východní straně. Obě se jižně od areálu Kadoorie spojují. Obec se nachází cca 15 kilometrů jihozápadně od města Tiberias, cca 90 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 40 kilometrů jihovýchodně od centra Haify. Kadoorie obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Město Kafr Kama ležící cca 4 kilometry severovýchodním směrem obývají izraelští Čerkesové. Na jihovýchodní a východní straně leží též obce osídlené izraelskými Araby (například Daburija nebo města v aglomeraci Nazaretu). Zemědělská škola Kadoorie je na dopravní síť napojena pomocí dálnice číslo 65.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Zemědělská škola Kadoorie byla založena roku 1933. Peníze na její zřízení poskytl židovský podnikatel Ellis Kadoorie, který působil v Hongkongu a který se rozhodl podpořit rozvoj tehdejší britské Palestiny dotací na zbudování dvou školských ústavů. Jeden měl být zřízen pro Araby, druhý pro Židy. Arabská škola byla postavena ve městě Tulkarm, židovská zde. Slavnostní otevření školy se konalo 20. června 1934. Šlo o odbornou školu zemědělského zaměření, která se v následujících letech stala jedním z vzdělávacích center a jejíž absolventi se podíleli na zakládání mnoha zemědělských osad. Ústavem prošel i velitel jednotek Palmach a pozdější izraelský politik Jigal Alon nebo pozdější náčelník Generálního štábu Izraelských obranných sil a izraelský premiér Jicchak Rabin. V současnosti původní zemědělskou školu doplnil celý komplex vzdělávací ústavů včetně vyšších ročníků základní školy a střední školy využívané obyvateli okolních vesnic a měst. Dále je zde i vyšší školství s technickým zaměřením. V roce 1997 byla původní zemědělská škola doplněna rovněž o biologické výzkumné středisko. Celkem tady studuje 1500 žáků. Část z nich zde pobývá trvale na internátu. Nový objekt internátu pro studenty byl dokončen roku 1998. Mezi žáky jsou Židé, ale i Arabové, Drúzové a Čerkesové. Součástí komplexu jsou sportovní areály včetně fotbalového stadionu a amfiteátr s 1500 místy.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Zemědělské škole Kadoorie Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Šlo o ale z velké části o personál školy. K 31. prosinci 2014 zde žilo 159 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 5,9 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemědělská škola Kadoorie neboli Kadooriho zemědělská škola též jen Kadoorie ( בית הספר החקלאי כדורי, Kadoorie Agricultural High School, v oficiálním seznamu sídel Kadoorie) je mládežnická vesnice a vzdělávací komplex v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Dolní Galilea.", "tgt_summary": null, "id": 1641286} {"src_title": "Libor Michálek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Rodným jménem je uváděna jako Zoe Yadira Zaldaña Nazario nebo Zoe Yadira Zaldana Nazario. Narodila se v americkém New Jersey portorické matce a otci pocházejícímu z Dominikánské republiky. Jejími rodnými jazyky jsou španělština a angličtina. Ve věku deseti let se rodina přestěhovala do Dominikánské republiky, kde žila dalších sedm let. Navštěvovala baletní třídu v jedné z nejprestižnějších škol na ostrově. Ve věku sedmnácti let se vrátila do New Yorku, začala vystupovat v divadelní společnosti \" Faces theater troupe\", která měla na repertoáru hry zaměřené na osvětu teenagerů skrze témata zneužívání léčiv a pohlavního zneužití. Také účinkovala v divadle \"New York Youth Theater\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Zoe byla členkou FACES, když získala roli v epizodě seriálu \"Zákon a pořádek\" v roce 1999. První filmová role přišla o rok později s tanečním filmem \"Tanec s vášní.\". Následně se objevila ve snímku po boku Britney Spears \"Crossroads\" a v komedii \"Rozjeď to!. \"V roce 2003 získala roli Anamarie ve filmu \". \"V roce 2004 se objevila ve třech filmech \"Terminál, Ztracený ráj\" a \"Temptation\". V roce 2005 si zahrála ve filmech \"Constellation\" a \"Hádej kdo?\", po boku Ashtona Kutchera, o rok později ve filmu \"Premium.\" V roce 2009 nastal průlom v její kariéře s filmy \"Avatar\" a \"Star Trek\" (Nyota Uhura). V roce 2010 si zahrála ve filmu \"Parchanti, Chmatáci, Horší než smrt \"a \"Burning Palms. \"V srpnu 2010 se stala tváří značky Calvin Klein. V roce 2011 zářila v kriminálním dramatu \"Colombiana\". V roce 2012 získala roli v romanticko-dramatickém filmu \"The Words.\" V květnu 2013 měl premiéru film \"\", ve kterém si znovu zahrála roli Uhury. V roce 2014 získala roli Gamory ve filmu \"Strážci Galaxie\". V květnu 2014 získala roli v televizním mini seriálu adaptace \"Rosemary's Baby\". Roku 2016 se opět představila jako Uhura ve snímku \"\". V roce 2017 si zopakovala roli Gamory ve filmech \"Strážci Galaxie Vol. 2\", o rok později ve filmu \"\" a v roce 2019 se objeví ve filmu \"\". Na rok 2021 je naplánovaná premiéra filmu \"Avatar 2\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V červnu 2010 se zasnoubila se svým dlouholetým přítelem hercem a vedoucím My Fashion Database Keithem Brittonem. V listopadu roku 2011 oznámili ukončení vztahu po 11 letech. Krátce nato začala chodit s hercem Bradleym Cooperem. Svůj vztah ukončili v lednu 2013. V březnu 2013 začala chodit s italským umělcem Markem Peregou. Tajně se vzali v červnu 2013 v Londýně. V listopadu 2014 se jim narodila dvojčata: Bowie Ezio a Cy Aridio.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zoe Saldana (psáno též jako \"Zoë Saldaña, Zoë Saldana\" či \"Zoe Saldaña\"; * 19. června 1978, Passaic New Jersey, USA) je americká herečka. Nejvýraznější role ztvárnila ve filmech \"Rozjeď to!\" (2002), jako Anamaria v \"\" (2003), jako Nyota Uhura ve \"Star Treku\" (od 2009), jako princezna Neytiri ve druhém nejvýnosnějším snímku všech dob \"Avataru\" (2009) a jako Gamora ve filmech \"Strážci Galaxie\" (2014) a.", "tgt_summary": null, "id": 2006597} {"src_title": "Elixír lásky (Star Trek)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Stroj zkonstruoval britský letecký konstruktér W. E. W. Petter. Typ konstrukčně vycházel z letounu Folland Midge. Poprvé vzlétl 18. července (jeho první let byl i premiérou lehkého proudového motoru Bristol Orpheus o tahu 14,62 kN) 1955. Původně byl navržen jako lehký stíhací letoun (Folland Gnat F.1). Ministerstvo pro zásobování branných sil objednalo v srpnu 1955 šest prototypů. Nakonec se rozhodlo, že si Royal Air Force místo Follandu Gnatu objedná upravený Hawker Hunter FGA.Mk 9 a neprojevilo o stíhací Gnaty zájem. 13 letounů však získalo Finsko, 2 Jugoslávie a 40 draků v různém stádiu rozpracovanosti obdržela Indie. V ní poté firma Hindustan Aeronautics Limited vyrobila licenčně 175 letounů pod názvem HAL Ajeet. Royal Air Force se však přece jenom zajímalo o Gnat – jako o cvičný letoun. Od roku 1957 (zabýval se tím již dříve, ale pouze soukromě) začal W. E. W. Petter pracovat na dvoumístné verzi letounu. Letoun bylo třeba značně pozměnit. Křídla byla zvětšena o 3,72 m2, takže mohla pojmout více paliva, což zmenšilo objem palivových nádrží v trupu a získal se tak prostor pro další vybavení. Přistávací rychlost měla být snížena pod 185 km/h. Do trupu letounu byl zastavěn motor Bristol Orpheus 100 o tahu 18,83 kN. Kvůli instalaci druhého sedadla byl trup prodloužen. Ocasní plochy byly zvětšeny a letoun dostal nová křidélka a vztlakové klapky. Přestože cvičná verze letounu postrádala integrované hlavňové zbraně, její výzbroj mohla být díky křídelním závěsníkům velmi pestrá. V srpnu 1957 bylo objednáno ministerstvem pro zásobování branných sil 14 letounů ověřovací série. V srpnu 1959 vzlétl první cvičný Folland Gnat (Folland Gnat T.1). Avšak k tomu, aby firma Folland získala zakázku, byla nepřímo donucena stát se součástí společnosti Hawker Siddeley Aviation, protože velkým sdružením dávala vláda přednost. Jako první dostala letouny začátkem roku 1962 Central Flying School.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Indie.", "content": "Indické a nezávislé zdroje tvrdí, že Gnatům, které sloužily v Indickém letectvu, se za Indicko-pákistánské války v roce 1965 podařilo sestřelit sedm letounů Canadair Sabre (licenčně vyráběných letounů North American F-86 Sabre). Pákistánské letectvo toto číslo nepotvrzuje, ale tvrdí, že Gnaty v leteckých soubojích dosáhly pouze tří vítězství a že během války byly dva Gnaty sestřeleny. V počáteční fázi války byl jeden Gnat indického letectva pilotovaný majorem letectva Brij Pal Singh Sikandem donucen přistát na letišti v Pasruru dvěma letouny Lockheed F-104 Starfighter pákistánského letectva. Tento letoun je vystaven jako válečná kořist v leteckém muzeu v Karáčí. Po uzavření příměří 16. prosince 1965 byla jedna Cessna O-1 pákistánského letectva sestřelena Gnatem. Gnaty byly Indickým letectvem znovu použity v další válce s Pákistánem v roce 1971. Asi nejznámější akcí je Bitva u Boyry, ve které indické Gnaty sestřelily dva Canadairy Sabre pákistánského letectva a jeden vážně poškodily. Pákistánské letectvo tvrdilo, že jednoho Gnata sestřelilo, ale prokázalo se, že to není pravda. Další známý letecký souboj se odehrál nad Srinagarským letištěm. Osamocený indický Gnat bojoval se šesti Sabry a dva z nich se mu podařilo zasáhnout, než byl sestřelen. Jeho pilot jménem Nirmal Jit Singh Sekhon byl posmrtně vyznamenán vyznamenáním Param Vir Chakra, což je nejvyšší indické vojenské vyznamenání, a byl jediným indickým letcem, kterému se zatím podařilo tohoto vyznamenání dosáhnout. Po obou dvou válkách, v nichž Gnaty sváděly letecké souboje s Canadairy Sabre a drtivě je porážely (přestože že Canadair Sabre Mk.6 byl považován za nejlepší letadlo pro letecké souboje své éry) dostaly Gnaty v Indickém letectvu přezdívku \"Sabre Slayer\" (zabiják Sabrů). Gnaty sloužily v Indickém letectvu 20 let od roku 1958 do roku 1978.", "section_level": 2}, {"title": "Finsko.", "content": "Finskému letectvu byl první Gnat dodán 30. července 1958. 31. července 1958 s ním major Lauri Pekuri překonal rychlost zvuku. Typ Gnat F.1 z počátku v drsných finských podmínkách trpěl mnoha problémy. Finsko bylo prvním provozním uživatelem typu Gnat F.1 a letadlo mělo ještě mnoho nedořešených problémů. Všechny Gnaty byly 26. srpna 1958 na půl roku, po zničení stroje GN-102 kvůli technické konstrukční chybě v hydraulickém systému, uzemněny a letadlo se brzy stalo předmětem silné kritiky. Během nehod byly zničeny další 3 stroje, dva piloti se katapultovali a jeden zahynul. Jakmile byly počáteční problémy vyřešeny, ukázalo se, že má letoun extrémní manévrovatelnost a dobré výkony ve vzduchu, ale také je velmi náročný na údržbu. Dostupnost náhradních dílů byla vždy problémem a jeho údržba byla pro mechaniky z řad branců výzvou. Gnaty byly z aktivní služby v roce 1972 vyřazeny a nahradily je stroje Saab 35 Draken.", "section_level": 2}, {"title": "Spojené království.", "content": "Ve Spojeném království Gnaty sloužily pouze jako cvičné letouny. Jejich největším uživatelem byla No. 4 Training School ve Valley. Létaly s nimi akrobatické týmy např. Yellowjacks, kteří se později reorganizovaly na Red Arrows. Red Arrows na nich létaly chvíle než je nahradily roku 1979 letouny Hawk T.1. Mnoho letounů se po svém vyřazení dostalo do rukou soukromých sběratelů.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace.", "content": "Gnat T.1", "section_level": 1}, {"title": "Výkony.", "content": "Gnat F.1", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Několik těchto letounů bylo použito pro natáčení americké komedie Žhavé výstřely (Hot Shots!) v hlavní roli s Charlie Sheenem..", "section_level": 1}, {"title": "Dochované exempláře.", "content": "Do dnešní doby se dochovalo mnoho Gnatů (zejména ve Velké Británii a USA) z nichž podstatná část je letuschopná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Folland Gnat byl britský cvičný a také lehký stíhací proudový podzvukový letoun s šípovitým křídlem. Byl navržen jako cenově dostupný lehký stíhač na rozdíl od většiny ostatních typických bojových letounů, které byly větší a jejich pořizovací cena byla také vyšší. Královské letectvo (RAF) ho používalo jako cvičné letadlo. U zahraničních uživatelů se vedle cvičných letů dočkal i bojového nasazení. ", "tgt_summary": null, "id": 1758030} {"src_title": "Mágové Megas Tu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 562 metrů, v centrální části Horní Galileji, cca 17 kilometrů od břehů Středozemního moře a 7 kilometrů od libanonských hranic. Severně od obce probíhá údolí s vodním tokem Nahal Šarach. Na západní straně terén klesá do kaňonu vádí Nachal Kaziv, kam po jihovýchodní straně vesnice přitéká boční vádí Nachal Zavit. Obec se nachází cca 2 kilometry severně od města Ma'alot-Taršicha, cca 116 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 37 kilometrů severovýchodně od centra Haify. Abirim obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. 2 kilometry severovýchodně odtud leží malé město Fassuta, které obývají izraelští Arabové. Na severní a západní straně převládá židovské osídlení. 5 kilometrů na jihovýchod začíná okolo masivu Har Meron oblast, kterou obývají Drúzů (město Churfejš). Osada Abirim je na dopravní síť napojena pomocí lokální silnice číslo 8925, která vede do sousední obce Fassuta.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice Abirim byla založena v roce 1980. K jejímu založení došlo 25. prosince 1980. Vznikla v rámci programu ha-Micpim be-Galil (המצפים בגליל, doslova „\"Galilejské vyhlídky\"“), který v Galileji vytvářel nové vesnice, jež měly posílit židovské demografické pozice v oblastech s dosavadní převahou Arabů. Jméno obce odkazuje na místní název nedaleké křižácké pevnosti Mecad Abirim (מצד אבירים). Místní obyvatelé ale zpočátku svou obec nazývali Eder (אדר). První osadníci se zabývali lesnickými pracemi a chovem zvířat. Výstavba vesnice Abirim byla jedním z posledních případů, kdy izraelský stát povolil výstavbu trvalých obydlí v přírodní rezervaci. Obec využívá svou polohu uprostřed lesů a ve většině zdejších domů je k dispozici turistické ubytování. V obci fungují zařízení předškolní péče o děti. Základní škola je v kibucu Sasa. Většina služeb se nachází v nedalekém městě Ma'alot-Taršicha.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo osady Abirim je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Abirim Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 183 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 1,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abirim ( אַבִּירִים, v oficiálním přepisu do angličtiny Abbirim) je vesnice typu společná osada (\"jišuv kehilati\") v Izraeli, v Severním distriktu, v Oblastní radě Ma'ale Josef.", "tgt_summary": null, "id": 1887200} {"src_title": "Pauley Perrette", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "USS Enterprise D dorazí k základně Hvězdné flotily na Relvě XII. Wesley Crusher dostal svolení k účasti na přijímacích zkouškách na Akademii. Jeho kamarád Jake Kurland ale musí na Enterprise zůstat, neprošel výběrovým testem. Na loď se transportuje admirál Gregory Quinn, Picardův starý přítel. Doprovází ho velitel Dexter Remmick z inspekčního oddělení Flotily. Quinn sdělí Picardovi o svém podezření, že na Enterprise neprobíhá vše tak jak by mělo. Remmick proto udělá detailní prověrku, při níž se vyžaduje spolupráce kapitána i ostatních důstojníků. Wesley se spřátelí s ostatními třemi studenty u zkoušek, zejména s Murdockem, příslušníkem zvláštní rasy Benzitů. Instruktor uchazečům oznámí, že je čekají velmi náročné testy a projde pouze jeden z nich. První test zvládne Wesley úspěšně. Remmick zatím vyslýchá všechny velící důstojníky. Rikera se táže, zda kapitán někdy falšoval palubní deník. U dalších důstojníků se ptá na starší mise a pátrá po chybách v kapitánově velení. Wesley zavítá na palubu, kde se Worfovi svěřuje se svými obavami z psychotestů. Zklamaný Jake Kurland odcizí raketoplán a chystá se utéct. Nedostal totiž další šanci účastnit se testů a bere to jako své selhání. Kvůli chybám v ovládání ale ztratí nad raketoplánem kontrolu a hrozí jeho zřícení. Posádka pracuje na jeho záchraně. Podaří se to díky kapitánově zásahu: Nechá raketoplán přiblížit k planetě, na poslední chvíli prudce nastartuje motory a odrazí se od atmosféry. Jake se v pořádku vrací na palubu. Remmick na lodi vyslýchá zbývající posádku, všichni stojí za kapitánem. Picard vyhledá admirála Quinna a chce vědět, co mají výslechy posádky znamenat. Remmick Quinnovi ohlásí, že se mu nepodařilo objevit žádné známky kapitánova pochybení. Zjistil, že posádka pracuje jako sehraný tým. Remmick pak Picardovi sdělí, že jeho inspekční služba za pár měsíců končí, pak by rád sloužil na Enterprise. Kapitán z toho vůbec není nadšen. Mezi čtyřma očima se pak Quinn svěří Picardovi o svém podezření. Dle něj se někdo pokouší poškodit Hvězdnou flotilu, může jít o rozsáhlejší spiknutí. Když nyní zjistil, že kapitánovi může důvěřovat, chtěl by jej mít po svém boku. Má se proto rozhodnout, zda opustí kapitánské křeslo. Wesley čeká na obáváný test z psychologie a náhle slyší v laboratoři výbuch. Nastane zmatek a Wesley pomáhá ostatním. Rozhodne se zachránit jednoho muže s poraněnou nohou. Druhého muže, jehož ovládl strach a zůstal v místnosti, nechá být. Náhle se objeví instruktor a celá situace se ukáže jako test. Wesley se dozvídá, že cílem bylo ověřit jeho jednání v krizové situaci. Stejnému rozhodnutí čelil před lety kapitán Picard, přitom zemřel Wesleyho otec. Později jsou vyhlášeny výsledky testů. Uspěje v nich Murdock, Wesley neprojde. Picard Wesleyho uklidňuje, že může na palubě zůstat ještě jeden rok a připravovat se na další zkoušky. Kapitán mu prozradí, že při prvním testu také sám neprošel. Pak ještě navštíví Quinna a odmítne jeho nabídku k převelení. Quinn odchází smířen. Jen si ještě posteskne, že poslední dobou už vidí spiknutí všude. Enterprise následně odlétá na další misi.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Plnoletost“, v originále „Coming of Age“, je v pořadí devatenáctá epizoda první sezóny seriálu \"\". Na její děj navazuje epizoda „Spiknutí“, kde se znovu objevují postavy důstojníků Flotily Quinna a Remmicka.", "tgt_summary": null, "id": 2284424} {"src_title": "Nickyho rodina", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Slabá a silná emergence.", "content": "Existují dva poměrně odlišné přístupy k emergentním jevům. V případě diskuzí o emergentních jevech je třeba tyto přístupy důsledně rozlišovat, neboť rozdíly jsou zcela zásadního charakteru. Slabá emergence předpokládá, že emergentní jevy jsou určeny vlastnostmi jednotlivých prvků systému a jejich vzájemnými vazbami. Tyto jevy však mohou být poměrně neočekávané a z hlediska obvyklého lidského očekávaní nové. Matematickým jazykem pro popis slabé emergence je teorie komplexních systémů. Slabá emergence vlastně nepředstavuje zásadní problém pro běžný přístup v přírodních vědách, totiž pro redukcionismus. Podle slabé emergence lze chování systému popsat studiem jeho prvků a vztahů mezi nimi, jevy označované jako emergentní se alespoň v principu ozřejmí během další analýzy. Z hlediska obecného vědeckého přístupu není slabá emergence vědeckou teorií o chování přírody, slabá emergence je spíše pojmenování existující třídy jevů objevujících se v komplexních systémech. Vědeckými teoriemi jsou až teorie o podstatě takových jevů jako např. teplota nebo fonony. Silná emergence předpokládá, že alespoň některé emergentní jevy existují samy o sobě a ani v principu je nelze odvodit z pouhé znalosti chování jednotlivých částic systému a ze znalosti vazeb mezi těmito částicemi. Jinými slovy teorie silné emergence předpokládá, že alespoň některé emergentní jevy jsou entity samy o sobě. I když se k teorii silné emergence hlásí i někteří fyzici, je tento přístup obvyklý spíše mezi filozofy. Za podstatu principu silné emergence se někdy vydává tvrzení „celek je víc než souhrn jeho částí“, ale to není zcela přesné, protože toto tvrzení zanedbává fakt, že i pro konkurenční pojetí (slabá emergence) jsou klíčové nejen vlastnosti prvků systému, ale i vazby mezi nimi. Filozofický přístup k emergenci na úrovni silné emergence lze dosledovat hluboko do minulosti. Například Aristotelés mluví o složených celcích, které nemají povahu hromady a které přirovnává ke slabikám: slabika „ba“ není jen spojení dvou hlásek. Z hlediska obecného vědeckého přístupu je silná emergence sama o sobě vědecká hypotéza, navíc vědecká hypotéza v principu testovatelná.", "section_level": 1}, {"title": "Emergence vědomí.", "content": "Britský filosof G. H. Lewes († 1878) uvažoval o tom, že vědomí by se dalo vysvětlit jako emergentní jev. Filosof Samuel Alexander a zoolog C. L. Morgan vyvinuli emergentní teorii vědomí, které podle nich nelze zcela vysvětlit z fyziologických vlastností organizmů.", "section_level": 1}, {"title": "Emergence jako interdisciplinární princip.", "content": "Jednoduché příklady emergentních vlastností jsou známy z fyziky: veličiny jako tlak nebo teplota mají smysl jen pro velká množství molekul. Robert B. Laughlin, teoretický fyzik a laureát Nobelovy ceny, napsal: „Z fyzikálního hlediska je zvlášť zábavné mluvit o životě, protože představuje extrémní příklad emergence zákonitostí.“ Philip W. Anderson, rovněž fyzik a nobelista, napsal: „Svět, který vnímáme, vzniká v každém stadiu „emergencí“ – to jest procesem, v němž značné agregace hmoty mohou spontánně vyvinout vlastnosti, jež u jejich jednodušších složek nemají smysl. – „Živá buňka není ještě tygr a jednotlivý atom zlata není ani žlutý ani lesklý.“.Anderson také soudí, že princip emergence je stejně podstatnou složkou současné vědy jako redukcionismus. Sociolog a filosof Norbert Elias († 1990) v rámci svého procesního modelu evoluce rozlišuje reverzibilní integrace, které nevytvářejí nové možnosti, a integrace ireverzibilní (nevratné), které charakterizuje dělba funkcí mezi integrovanými částmi. Takové integrace se vyznačují novými emergentními možnostmi a nedají se bez ztráty těchto možností zase rozdělit. Ireverzibilní integrace charakterizují oblast živého a dále se rozvíjejí v oblasti společenské a kulturní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emergence (z lat. \"e-mergere\", vynořovat se, vyvstávat) znamená spontánní vznik makroskopických vlastností a struktur složitých systémů, jež není snadné odvodit z vlastností jejich složek. Takové vlastnosti a struktury, jež vznikají z množství poměrně jednoduchých interakcí, se nazývají emergentní. Pojem má velký význam ve filosofii, v teorii systémů a evoluce.", "tgt_summary": null, "id": 1932265} {"src_title": "Valentin Vodnik", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj hry i s datadiskem.", "content": "Titáni měli být věčně uvězněni, ale přetrhali svá pouta a nyní plení celou zemi. Sotva hráč zvítězí na Olympu, už ho čekají další problémy – tentokrát v podsvětí. V pochmurné Hádově říši totiž povstali další nepřátelé. Na začátku si hráč vytvoří postavu – vybere si pohlaví a barvu tuniky. Hra začíná v Řecku ve vesnici Hélos, prvním úkolem hráče je zachránit jednomu rolníkovi koně. Druhý úkol zadá starosta města. Úkol je splněn zabitím obávaného satyrského šamana. Od druhé úrovně si hráč může vybrat mistrovství. Další si může vybrat na osmé úrovni.", "section_level": 1}, {"title": "Datadisky.", "content": "Immortal throne – odehrává se v podsvětí. Do tohoto datadisku byly dodány nové věci, úkoly a mnoho dalšího. Ragnarök – odehrává se v zemích seveřanů a Asgardských bohů. Do tohoto datadisku byly dodány nové věci, úkoly a mnoho dalšího. Atlantis – odehrává se v mýtickém království Atlantis. Do tohoto datadisku byly dodány nové věci, úkoly a mnoho dalšího.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství.", "content": "Každý hráč si pro svou postavu může vybrat dvě povolání neboli mistrovství (celkem jich je osm, devět s datadiskem). Pokud se hráči nějaká schopnost nelíbí, může si ji kdykoli vyměnit u nehráčské postavy s modrou značkou za velké peníze.", "section_level": 1}, {"title": "Bossové.", "content": "Bossové ve všech úrovní Na tohoto telkina narazíte za minotaurovým bludištěm v Řecku na Knóssu. S tímto telkinem se utkáte v Egyptě v Ramsesově hrobce Poslední telkin vám uteče do hory Wusao v Orientě. S Tyfónem se utkáte na hoře Olymp Pro Háda si půjdete do jeho vlastního paláce Bossové v epické Na tyto bossy narazíte pouze na obtížnosti Epic Na tento kolos narazíte před Mínovým palácem na Knóssu Mantikoru objevíte v hluboké jeskyni v oáze Fayum Na liche narazíte blízko Čanganu", "section_level": 1}, {"title": "NPC.", "content": "NPC postavy, které vám poskytují různé služby. Například prodávají léčivé lahvičky a můžete jim prodat nalezené věci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titan quest je počítačová RPG hra odehrávající se ve starověkém Řecku, Egyptě a Hedvábné stezce. Hra má jednoduché ovládání pomocí myši, případně i klávesnice.", "tgt_summary": null, "id": 2287811} {"src_title": "Bláznivý život Charlese Bukowského", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ dynastie.", "content": "Podle tradice, zachycené na přelomu 11. a 12. století v Kosmově \"Kronice Čechů\", byl zakladatelem rodu Přemyslovců Přemysl Oráč, pocházející ze Stadic, kterého si vyvolila za manžela Krokova dcera Libuše (v té době ale Stadice ještě neexistovaly). Jejich následníky byli dle pověstí Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Hostivítovým synem údajně byl první historicky doložený český kníže Bořivoj I., u nějž se dodnes spekuluje o původu. K původu rodu se vyjadřuje také tzv. Kristiánova legenda z konce 10. století a autor svatováclavské legendy \"Diffundente sole\". V obou těchto starších pramenech se hovoří o Přemyslu Oráči, příběh ale není zdaleka tak rozvinutý jako v Kosmově „literárnějším\" podání. Spekuluje se také o moravském původu Přemyslovců, tedy že Bořivoj byl synem velkomoravského knížete Rostislava.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní teorie původu.", "content": "Existují i jiné teorie původu dynastie Přemyslovců. Jednou z možností je jejich moravský původ. Podle teorie historika Lubomíra E. Havlíka, podporované J. Zástěrou a částečně také L. Galuškou, byl kníže Bořivoj synem moravského knížete Rostislava, přičemž tamní dynastie (Mojmírovci) mohla pocházet až od prvního slovanského vladaře Sáma, který je ztotožňován někdy také s Přemyslem jako zakladatelem státu. Podle další teorie muzikologa V. Karbusického pocházejí jména dvanácti bájných knížat, potomků Přemysla a Libuše, z úryvku staroslověnského (či staročeského) textu-poselství Čechů k Frankům v 9. století. Nejspíše je to varování před válkou a zároveň nabídka míru, v souvislosti s významnou bitvou z roku 849. V tomto textu údajně bylo psáno: \"Krok’ kazi (Tetha), lubo premyšl, nezamyšl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan (am), gosti vit\", což vykládá jako: \"Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme\".", "section_level": 2}, {"title": "Biologický původ.", "content": "Z kostí knížete Spytihněva I. se zjistilo, že patřil do keltsko-germánské haploskupiny R1b.", "section_level": 2}, {"title": "Název.", "content": "Název rodu „Přemyslovci“ vymyslel a rozšířil až v 19. století obrozenec a historik František Palacký. Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani tak ve své době nazýváni nebyli.", "section_level": 1}, {"title": "Období vlády.", "content": "První historicky doložený Přemyslovec a jeho potomci v Čechách vládli více než 430 let – do roku 1306. Na trůně se jich vystřídalo pravděpodobně 30, z toho sedm králů. Ke konci 10. století svedli Přemyslovci rozhodující boj o vrchní vládu nad Čechami s mocným rodem Slavníkovců, který skončil vyvražděním Slavníkovců na Libici 28. září 995. Otázka vztahů těchto dvou rodů je dodnes diskutovaná, Slavníkovci možná pro Přemyslovce nepředstavovali mocenskou hrozbu. Existují i alternativní teorie o tom, že Slavníkovci byli pouze jednou z větví Přemyslovců a tudíž šlo o mocenský boj v rámci rodu. Po úspěších za vlády Boleslava I. a Boleslava II. nastal za vlády tří synů knížete Boleslava II. v 10. století velký úpadek českého knížectví v souvislosti s bratrovražednými boji mezi Přemyslovci a vzestupem okolních zemí – především pak Uher a Polska. Tato krize byla překonána až za vlády Břetislava I., který, poučen z těchto problémů, zavedl seniorátní řád, tj. dědictví nejstaršího člena přemyslovského rodu a rozdělil tím vládu svým pěti synům, z nichž nejstarší Spytihněv II. vládl jako kníže a jeho tři mladší bratři obdrželi vládu nad moravskými úděly – olomouckým, brněnským a znojemským – a poslední syn Jaromír (Gebhart) se věnoval církevní dráze. Ze synů Břetislava I. odvozovali svůj původ také moravští Přemyslovci, kteří vymřeli až za vlády krále Přemysla Otakara I., který se snažil eliminovat moc vedlejších větví rodu a soustředit ji do hlavní, pražské linie. V roce 1085 získal jako první z Přemyslovců královský titul Vratislav II. V roce 1158 se totéž podařilo i jeho vnukovi Vladislavovi II. Oba Přemyslovci královský titul získali jako poctu a odměnu od císaře. Navíc i v tomto období se v přemyslovském rodě projevovaly velké rozpory mezi jednotlivými rodovými liniemi. Od 11. století sahala moc Přemyslovců trvale také na Moravu, kterou spravovala jejich moravská větev jako údělná knížata olomoucká, brněnská a znojemská. Znojemská větev vymřela jako první – její poslední představitel Konrád II. Ota se stal českým knížetem, zemřel ovšem už v roce 1191. Brněnská větev skončila s bratry údělníky Spytihněvem a Svatoplukem na přelomu 12. a 13. století. Spytihněv žil velkou část svého života uvězněný na hradě Přimda. Posledním představitelem olomouckých Přemyslovců byl kaplan Sifrid, který zemřel v roce 1227. Poslední zprávy o vedlejší linii rodu, Děpolticích, byly v roce 1247.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední Přemyslovci.", "content": "Po státní krizi v poslední čtvrtině dvanáctého století na trůn usedl Přemysl Otakar I. a skončila tak řada rychle se střídajících knížat (sám Přemysl byl ostatně jedním z nich). Roku 1212 Přemysl I., dokonale využívající situace v říši, zajistil pro své potomky dědičný královský titul. V době vlády jeho syna Václava I. se česká zahraniční politika změnila z dosavadního víceméně defenzivního postoje na ofenzivní. V osobě krále Přemysla Otakara II., syna Václava I., se v roce 1253 počet mužských členů rodu omezil jen na jednoho. Přemysl měl jen jednoho legitimního syna, Václava II. a ten také jen jednoho přeživšího mužského dědice, Václava III. Královská linie rodu Přemyslovců, k němuž se váží počátky české státnosti, skončila nečekaně zavražděním mladého Václava III. v Olomouci dne 4. srpna 1306. Přemyslovská linie poté ještě pokračovala po přeslici v dalších královských dynastiích, což byli Lucemburkové (1310–1436), Habsburkové (1436–1457), Jagellonci (1471–1526) a opět Habsburkové (1526–1740), posléze Habsbursko-Lotrinská dynastie (1740–1918). Žili také ještě královští levobočkové a hlavně představitelé významné, ale tentokrát už opravdu poslední vedlejší linie rodu – opavští Přemyslovci, potomci Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z Kuenringu.", "section_level": 1}, {"title": "Tělesná charakteristika.", "content": "Podle zachovalých kosterních pozůstatků (studie E. Vlčka z vykopávek na Pražském hradě) je známo, že přemyslovská knížata měřila více než 170 cm, králové necelých 170 cm, byli štíhlí, ale svalnatí. Svalové úpony prozrazují záměrný tělesný trénink s mečem. Zuby měli králové drobné; horní řada přesahuje poněkud dolní (předkus). Svalové úpony jsou na lebce utvořeny jenom málo; řada znaků, která charakterizuje typicky mužské lebky, chybí. Přemyslovci, i když se mohli chlubit svalnatou atletickou postavou, nebyli žádní mohutní válečníci. Jejich rysy a utváření těla se vyznačovalo půvabem skoro ženským. To platí hlavně o obličeji. Vlasy a vousy měli hnědé nebo kaštanové. Jedinečnou galerii nejstarších příslušníků přemyslovské dynastie (do roku 1134) představují nástěnné malby ve znojemské rotundě svaté Kateřiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přemyslovci byli první česká knížecí a královská dynastie (\"tzv. odnepaměti\" až do 4. srpna 1306), dále vládli také v Rakouských zemích (1251–1278), Polsku (1300–1306) a Uhersku (1301–1305). Ve vedlejší (levobočné) opavské linii Přemyslovci vymřeli (po meči) až roku 1521. ", "tgt_summary": null, "id": 1007413} {"src_title": "Myra Albert Wiggins", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Druhy vozíků.", "content": "S ohledem nejen na typ nákladu, ale i povahu trasy, jsou navrhovány a vyráběny různorodé cyklovozíky.", "section_level": 1}, {"title": "Podle počtu kol.", "content": "Cyklovozíky mají pro tažení většinou jen jedno nebo dvě kola. Zvláště u dětských vozíků je ale časté, že je možné je použít i jako kočárek. V takovém režimu pak používají další jedno nebo dvě často snímatelná kolečka.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklopřívěsy v legislativě.", "content": "§ 58 zákona 361/2000 Sb. říká: „Za jízdní kolo se smí připojit přívěsný vozík, který není širší než 800 mm, má na zádi dvě červené odrazky netrojúhelníkového tvaru umístěné co nejblíže k bočním obrysům vozíku a je spojen s jízdním kolem pevným spojovacím zařízením. Zakrývá-li přívěsný vozík nebo jeho náklad za snížené viditelnosti zadní obrysové červené světlo jízdního kola, musí být přívěsný vozík opatřen vlevo na zádi červeným neoslňujícím světlem.“ V roce 2011 vznikl výkladový spor o to, zda se zákaz přepravovat osoby v přívěsech (§ 48 odst. 5 zákona 361/2000 Sb.: „V jiném přípojném vozidle, než které je určeno pro přepravu osob, je přeprava osob, s výjimkou případů podle § 51, zakázána.“) vztahuje i na tyto přívěsy (použitý termín odkazuje k odstavci 2, který začíná: „V motorovém nebo jeho přípojném vozidle, které je určeno pro přepravu osob...“). Podle webu Nakole.cz bylo v Česku provozováno více než 12 000 těchto vozidel. České ministerstvo dopravy navíc v roce 2011 tvrdilo, že žádné přívěsné vozíky za kolo nejsou v tuto chvíli v Česku homologovány pro provoz na pozemních komunikacích a tedy nesmí do provozu, ačkoliv prováděcí předpis v té době říkal, že technická způsobilost jízdních kol se neschvaluje. Poslanci Václav Cempírek a Jana Kaslová v roce 2011 podali návrh novely zákona, která upravuje provoz přívěsných vozíků za kola na českých silnicích a cyklostezkách. Návrh připravili ve spoluprací s komisí ministerstva dopravy pro začlenění rozvoje cyklistické dopravy do silniční legislativy. Vláda 21. září 2011 s návrhem vyjádřila souhlas. Poslanec Jiří Petrů předložil pozměňovací návrh, který zakazuje provoz vozíků na silnicích I. a II. tříd. V Německu jsou povoleny vozíky o maximálních rozměrech 1×2×1,4 m (š x d x v) a hmotnosti v případě vozíku bez brzdy 40 kg, u vozíku s brzdou 80 kg. Ve vozíku mohou jet maximálně 2 děti do 7 let, zdravotně postižené děti i starší. Cyklopřívěs může vézt pouze cyklista starší 16 let. Rakouské předpisy požadují osvětlení nezávislé na kolu a také přední, zadní i postranní odrazky na kole. Děti musejí být ve vozíku připoutány a vybaveny přilbou a řidič musí zajistit, aby se dítě při jízdě nevyklánělo a nedosáhlo na dráty v kole. Věková omezení jsou shodná jako v Německu. Šířka vozíku není omezena, pouze u vozíku o šířce větší než 60 cm jsou požadována dodatečná světla. Polská legislativa s přepravou dětí ve vozících v roce 2011 nepočítala. Slovenská legislativa používání přívěsných vozíků pro děti vysloveně nezakazuje, ale ani vozík pro přepravu osob speciálně nezmiňovala, což však později bylo řešeno novelou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cyklopřívěs nebo cyklovozík je označení vozíku, který se připevňuje za jízdní kolo obvykle za účelem rozšíření možností převozu nákladu. Na větších cyklovozících je možné převážet náklad až o rozměrech třech metrů krychlových a váze půl tuny.", "tgt_summary": null, "id": 584456} {"src_title": "Jisra'el Kargman", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Chemické pohonné látky.", "content": "V raketách se používá množství druhů chemických pohonných látek, které jsou rozdělené do více kategorií a podle kombinace těchto pohonných látek potom rozeznáváme několik druhů raketových pohonů. Chemické pohonné látky se většinou skládají z okysličovadla a paliva. Při chemické reakci zvané hoření, se uvolňuje značné množství energie, které se v trysce raketového motoru mění na pohybovou energii vytékajících zplodin. Základní rozdělení chemických pohonných látek je podle jejich skupenství:", "section_level": 1}, {"title": "Tuhé pohonné látky.", "content": "Tuhé pohonné látky bývají z větší části jednosložkové (okysličovadlo je obsažené už v pohonné látce). Podle tvaru a velikosti zrn je možno \"nastavit\" hoření podle požadavků. Jejich výhodou je snadná skladovatelnost, i když se musí udržet vždy určité podmínky. Lze je rozdělit na dvě skupiny: Tuhé pohonné hmoty se používají například ve startovacích motorech raketoplánů Solid Rocket Booster.", "section_level": 2}, {"title": "Hybridní pohonné látky.", "content": "U hybridních pohonných látek je jedna složka v tekutém stavu a druhá v pevném. Takové pohonné látky mají jisté výhody proti klasickým tuhým palivům a to hlavně možnost přerušení činnosti motoru, která u čistě tuhých látek chybí.", "section_level": 2}, {"title": "Kapalné pohonné látky.", "content": "Jejich nevýhodou je skladování, kdy musíme zajistit, aby nezmrzly anebo naopak se neodpařovaly. Podle skladovatelnosti je dělíme na: Dlouhodobě skladovatelné pohonné látky mají několik nevýhod. Z větší části jde o toxické látky, které hoří samovolně už při samotném styku paliva a okysličovadla (hypergolická paliva). Také mají menší specifický impuls než kryogenní pohonné látky. Pro případ poruchy se u raket s tímto palivem používá ještě nultý startovací stupeň, který nejprve dopraví celý nosič do bezpečné výšky a až tam dochází k zážehu motorů prvního stupně (raketa Titan). Na rozdíl od kryogenických motorů jsou motory na hypergolická paliva jednodušší, protože doprava pohonných hmot do spalovací komory se děje přetlakem inertního plynu v nádržích. Kromě toho mají i vyšší spolehlivost. Některé z těchto látek jsou používané jako jednosložkové pohonné látky (hydrazin). Jako kryogenní pohonné látky se nejčastěji používá vodík a kyslík. Jde o běžně dostupné látky, které ale pro potřeby raketové techniky nejsou v normálním stavu použitelné. Jejich hoření totiž probíhá za značně vysokých teplot a tlaků, a pro jejich dopravu do spalovací komory nestačí jen přetlak v nádržích. Proto se zkapalňují, což ale přináší snížení jejich teploty hluboko pod bod mrazu (při normálním atmosférickém tlaku). Odtud pochází i jejich název kryogenické. Pro jejich dopravu do spalovací komory se pak používají velmi výkonná turbočerpadla. Vznikly i hybridní kryogenní pohony, které používají tekutý kyslík a ropné produkty.", "section_level": 2}, {"title": "Adiabatické pohonné látky.", "content": "Tato kategorie pohonných látek je nejprimitivnější. Jsou to v podstatě stlačené plyny a nebo generované plyny (například vodní pára generovaná varem vody), které po otevření přívodního ventilu expandují do volného prostoru. V tomto případě probíhá adiabatický děj, při kterém se snižuje tlak plynu v zásobníku až na tlak vnějšího prostoru a plyn zabírá pokaždé větší objem, ale mimo zásobník plynu. Připomíná to klasické chemické raketové pohony, ale mezi oběma skupinami pohonných látek jsou rozdíly. Při chemickém pohonu dochází k zisku energie prostřednictvím chemické reakce. U adiabatických pohonných látek dochází jen k přeměně vnitřní energie plynu uzavřeného pod tlakem v zásobníku na pohybovou. Tyto pohonné látky nemají praktický význam, pouze pro ukázkové účely ve školách (\"raketový balon\"), kde by hydrazinový motor udělal velké škody.", "section_level": 1}, {"title": "Plazmové pohonné látky.", "content": "I když by se zdálo, že mezi iontovými a jadernými pohonnými látkami je velký rozdíl, není tomu tak. Přestože způsob generování energie k uvedení pracovní látky do plazmatického stavu je jiný, v obou případech by mělo jít o lehké a nejlépe inertní plyny. Čím je plyn lehčí tím vyšší efektivity motor může dosáhnout.", "section_level": 1}, {"title": "Pohonné látky pro iontové raketové motory.", "content": "V současnosti se používá výlučně xenon a to bez ohledu na konstrukci motoru. Kromě xenonu je možné použít i neon, ale jeho využití, kvůli technickým problémům motorů využívajících tento plyn, je zatím sporné. Plazma se získává ionizací plynu, který je následně směrován a urychlován soustavou elektrod a magnetů, podobně jako elektrony v trubicích klasické obrazovky. Na rozdíl od obrazovek je pracovní plazmatický plyn vyvrhovaný do prostoru a tím je získávána pohybová energie.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonné látky pro jaderné raketové motory.", "content": "Vzhledem k tomu, že vývoj těchto motorů byl (po)zastaven (např. projekt NERVA), je těžké polemizovat jaké pohonné látky by se měly používat. Jsou navrženy motory používající vodu a nebo čistý vodík. Jaderné motory pracují na principu odvodu tepla z jádra u klasického jaderného reaktoru) a jeho přenosem na pohonnou látku (ta přejde do plazmatického stavu) a nebo na principu generování plazmatické pohonné látky ve speciálním reaktoru.", "section_level": 2}, {"title": "Raketové palivo budoucnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Termonukleární fúze.", "content": "Jednou z možností pohonu raket je termonukleární fúze. Experimentuje se s laserovým impulsem, kdy je ve spalovací komoře laserovým pulsem zahřáto malé množství 3He na teplotu potřebnou ke spuštění termonukleární fúze. Vysokoenergetické částice produkované při této reakci by procházely tryskou tvořenou magnetickým polem a dodaly by raketě potřebnou pohybovou energii. Pokud by k z zapálení fúze docházelo rychle za sebou, vedlo by to takřka ke spojitému proudu částic z trysky a spojitému pohonu.", "section_level": 2}, {"title": "Anihilace.", "content": "Pohon by byl založen na reakci hmoty a antihmoty, při které se uvolňuje obrovské množství energie ve formě záření gama. To by opouštělo spalovací komoru tryskou. Největším problémem tohoto pohonu je v současné době výroba a skladování antihmoty. Pro let k Marsu tam a zpět by ale stačilo pouze asi 0,1 gramů antihmoty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Raketové palivo je pracovní látka a směs, která proudí z raketového motoru a na principu akce a reakce a zákona zachování hybnosti předává raketě pohybovou energii. ", "tgt_summary": null, "id": 1889382} {"src_title": "V opačném čase", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kódování dat, formát dat a metadata.", "content": "Reprezentace dat v digitálních počítačích je obvykle binární: data (např. čísla, texty, obrázky, zvukové záznamy) jsou reprezentována sérií binárních číslic (bitů). Z praktických důvodů se osm bitů seskupuje do jednoho bajtu. Data se čtou a zapisují jako posloupnosti bajtů, ale lidsky přívětivější je uvažovat na vyšší úrovni abstrakce, například: tento soubor je obrázek, který je zaznamenán v nějakém formátu. Každá informace, má-li být korektně zpracována, musí být zobrazena v určitém kódu a dodržovat určitý formát. Kód a formát dat jsou velmi blízké pojmy. Na elementární úrovni obvykle mluvíme o \"kódu\", například o kódování češtiny, obecněji o znakové sadě (reprezentaci znaků nějaké abecedy čísly). Jiným příkladem je endianita, způsob uložení čísel v operační paměti počítače, který definuje, v jakém pořadí se uloží jednotlivé bajty číselného datového typu. Strukturu vyšší úrovně označujeme jako \"formát\". Příkladem může být značkovací jazyk HTML nebo formáty dokumentů (formát textového procesoru Microsoft Word, OpenDocument, Office Open XML), grafické formáty. Formát dat je obvykle standardizován, aby počítače a programy různých výrobců byly schopny spolupracovat. Znalost formátu je nezbytná k většině manipulací s daty. Neveřejné (většinou binární) formáty nutí uživatele používat programy určitého výrobce. Otevřené formáty, často textové, odstraňují do určité míry tuto nepříjemnost. Pod formátem dat se nejčastěji rozumí formát souboru; formát ovšem vstupuje do hry pokaždé, kdy jsou ukládána nebo předávána data, tedy například u komunikačních protokolů, archivu na magnetické pásce, nebo uložení dat v paměti počítače.", "section_level": 1}, {"title": "Metadata.", "content": "K datům (sekvencím bajtů) taktéž potřebujeme informaci, co reprezentují; prostředkem k tomu jsou metadata. Metadata jsou data, která poskytují informaci o jiných datech. Metadata slouží k vyhledání nebo zpracování popisovaných dat. Dávají návod k jejich interpretaci, při počítačovém zpracování lze podle metadat automaticky přiřadit k popisovaným datům algoritmus (program), který je data správně interpretuje a zobrazí. Příkladem metadat je přípona souboru nebo hlavička souboru nebo MIME, ale i papírový katalogizační lístek v neautomatizované knihovně. Pokud jsou data výrazně redundantní, může někdy expert pohledem do nich odhadnout, v jakém jsou formátu. Ale pokud jde např. o komprimovaný soubor nebo o uzavřený binární formát nebo o málo rozšířený formát, bez metadat se může stát, že stojíme nad sekvencí bajtů a nevíme, jak ji číst.", "section_level": 2}, {"title": "Konverze dat.", "content": "Konverze je převod dat mezi různými kódy a formáty. Ačkoli se kódy i formáty standardizují, užívá se jich celá řada, takže konverze patří mezi velmi časté operace. Při konverzi může dojít ke ztrátě informace; buď proto, že výstupní formát určité typy záznamů nepodporuje, nebo proto, že je konverzní algoritmus neumí převést. Data, s nimiž se operuje v programovacích jazycích, mají přiřazený datový typ. Datový typ určuje, jak se kódují data do bitů (nebo bajtů) a tedy jak se mají chápat bajty dat. Data uložená v paměti se pro uschovávání nebo přenášení serializují do posloupnosti. Komprese dat je speciální případ konverze počítačových dat, jejímž cílem zmenšit jejich objem (v bitech). Při ztrátové kompresi jsou některé informace nenávratně ztraceny a nelze je zpět zrekonstruovat; používá se tam, kde je možné ztrátu části informací tolerovat. Bezeztrátová komprese obvykle nedosahuje takové úrovně komprese jako ztrátová komprese dat, ale komprimovaný soubor lze opačným postupem rekonstruovat přesně do původní podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Textová a binární data.", "content": "Tradičně se data dělí na textová (obsahují pouze bajty o hodnotě 0–127) a binární (bez omezení, tj. 0–255). Toto dělení dnes už není zcela platné (nástup UTF-8). V užším pojetí se za data někdy považují jen binární soubory, které nejsou snadno lidmi čitelné, na rozdíl od lidmi čitelných textových souborů. Standardizované značkovací jazyky jako SGML, XML a JSON dovolují zachycovat data ve (více či méně) lidsky čitelné podobě.", "section_level": 2}, {"title": "Data a instrukce.", "content": "Data i strojové instrukce jsou v počítačové paměti uloženy jako sekvence bajtů. Ve von Neumannově architektuře není zásadní rozdíl mezi způsobem uložení dat a instrukcí. Kompilátor generuje budoucí spustitelný kód jako data a počítač jej pak interpretuje jako posloupnost instrukcí určenou ke spuštění. Obvykle se data měnit mohou, kdežto program se nemění. Oddělení programu a dat (na nízké úrovni) je pragmatický přístup, který slouží i jako ochrana proti chybám softwaru a před úmyslnou snahou program narušit. Naproti tomu harvardská architektura počítače fyzicky odděluje paměť dat a instrukcí. Není potřeba mít paměť stejných parametrů a vlastností pro data a pro program.", "section_level": 2}, {"title": "Ukládání dat.", "content": "Data jsou uložena např. v operační paměti počítače nebo na datovém médiu (pevný disk, CD, paměťová karta aj.). Operační systém počítače pracuje se soubory prostřednictvím souborového systému.", "section_level": 1}, {"title": "Databáze.", "content": "Databáze je nástroj pro uchovávání a zpracovávání velkého množství dat. Databáze v užším smyslu je uspořádaná množina informací, uložená na paměťovém médiu. Systém řízení báze dat je program pro uchovávání a zpracovávání těchto dat.", "section_level": 2}, {"title": "Adresování.", "content": "Operační paměť počítače je elektronická paměť umožňující čtení i zápis používaná pro dočasné ukládání zpracovávaných dat a spouštěných programů. Přístup k operační paměti je mnohem rychlejší než k vnější paměti; procesor pomocí adresy přímo vybírá požadovanou buňku operační paměti.", "section_level": 2}, {"title": "Předzpracování dat.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Seřazení dat.", "content": "Data mají některé výhodné vlastnosti, pokud jsou seřazena podle klíče. Hodnoty podmnožin, které mají stejný klíč, jsou zobrazeny tak, že při sekvenčním zpracování následují po sobě. To usnadňuje agregaci dat na podmnožinách klíče.", "section_level": 2}, {"title": "Indexy.", "content": "Vybrání podmnožiny z velkého množství dat vyžaduje prohledávání celého objemu dat. To může být velmi časově náročné. Indexy jsou odvozené, dodatečné struktury, které obsahují hodnoty klíčů a adresy dat (v některých případech přímo hodnoty dat). Při vyhledávání podle klíče zvoleného při indexaci pak indexy výrazně zrychlují vyhledávání dat. Indexy mohou být ukládány například pomocí B-stromů nebo hašovacích tabulek. Speciálními typy indexů jsou například trie a sufixový strom.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana dat.", "content": "Kontrolní součet je dodatečná informace, která se předává spolu s původními daty a slouží k ověření, zda při přenosu dat nedošlo k chybě. Kontrolní součet je výsledkem přesně určené operace, provedené s původními daty. Příjemce informace má možnost sám znovu spočítat kontrolní součet. Pokud vypočtený kontrolní součet nesouhlasí s předaným kontrolním součtem, znamená to, že během přenosu došlo k poškození zprávy nebo k poškození kontrolního součtu. Šifrování dat se používá jako ochrana proti jejich přečtení neautorizovanou osobou. Při steganografii je zpráva v datech ukryta tak, aby si pozorovatel neuvědomil, že komunikace vůbec probíhá. Principem zálohování dat je uložení záložní kopie dat na jiném datovém nosiči (a pokud možno i v jiné budově). Záložní data jsou využívána v případě ztráty, poškození nebo jiné potřeby práce s daty uloženými v minulosti. Systematickým zajištěním dlouhodobé použitelnosti dat se zabývá obor ochrana digitálních dokumentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Data jsou v informatice údaje zaznamenané v digitální (číselné) podobě určené k počítačovému zpracování. Data (např. číslo, text, obrázek, zvuk) jsou zapsána (kódována) v podobě posloupností čísel (bajtů) a uložena např. v operační paměti počítače nebo na záznamovém médiu (pevný disk, CD, paměťová karta apod.). Stejným způsobem je v paměti vedle dat uložen i sled instrukcí tvořící počítačový program, který určuje, jak má počítač data zpracovávat. ", "tgt_summary": null, "id": 726714} {"src_title": "Rose Clark", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se 23. března 1957 v Bruntále v rodině lékaře (MUDr. Miroslav Tomšů). Dětství prožila v Náměšti na Hané. Absolvovala Gymnázium v Olomouci-Hejčíně. V roce 1982 promovala na Lékařské fakultě Univerzity Palackého – obor všeobecné lékařství. Jitka Chalánková pracovala jako dětská lékařka v Prostějově. Je společnicí ProMedica, spol. s r.o., provozovatele nestátního zdravotnického zařízení – diagnostika a odborné ambulance. Jitka Chalánková je vdaná, má čtyři děti. Choť Jitky Chalánkové Tomáš Chalánek je členem Olomouckého krajského předsednictva TOP 09 a řídí regionální organizaci v Prostějově.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "V komunálních volbách v roce 2014 kandidovala jako členka TOP 09 do Zastupitelstva města Prostějova na kandidátce subjektu „TOP 09 a nezávislí Prostějované“, ale neuspěla. V letech 2004 až 2008 působila jako náměstkyně hejtmana Olomouckého kraje (za KDU-ČSL) pro oblast sociálních věcí, životního prostředí a rozvoje venkova. V letech 2010–2013 byla poslankyní Parlamentu České republiky za TOP 09. Dále byla členkou Zastupitelstva Olomouckého kraje (2012–2014), členkou Komise Rady Olomouckého kraje pro prevenci kriminality a členkou správní rady Univerzity Palackého v Olomouci. V krajských volbách v roce 2016 byla lídryní kandidátky TOP 09 v Olomouckém kraji, ale neuspěla a do zastupitelstva se nedostala. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidovala v Olomouckém kraji jako lídryně TOP 09 a STAN a byla znovu zvolena poslankyní. Od 31. 10. 2013 je místopředsedkyní poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové. Na 4. celostátním sněmu strany v listopadu 2015 v Praze byla zvolena místopředsedkyní strany. Od delegátů obdržela 135 hlasů (tj. 78 %). Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 již nekandidovala, skončila také jako místopředsedkyně strany. V červnu 2018 z TOP 09 vystoupila, dle jejích slov se strana odklonila od konzervativních hodnot. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 kandidovala jako nezávislá (s podporou Konzervativní strany a Koruny České) v obvodu č. 62 – Prostějov. Původně chtěla kandidovat za TOP 09, předsednictvo strany ale její kandidaturu neschválilo (ze strany následně vystoupila). Se ziskem 12,68 % hlasů skončila v prvním kole voleb na 2. místě a ve druhém kole se utkala se sociální demokratkou Boženou Sekaninovou. Tu nakonec porazila poměrem hlasů 59,85 % : 40,14 % a stala se senátorkou. V lednu 2020 vstoupila do Senátorského klubu ODS.", "section_level": 1}, {"title": "Kauza rodiny Michalákových.", "content": "Aktivně se angažuje v kauze rodiny Michalákových, kde dva čeští chlapci byli odebráni matce norským úřadem pro ochranu dětí Barnevernet. V květnu kvůli tomu interpelovala na půdě sněmovny ministry zahraničí, spravedlnosti a práce a sociálních věcí nebo kvůli tomu jednala s norskou velvyslankyní v Česku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jitka Chalánková (* 23. března 1957 Bruntál) je česká lékařka a politička, v letech 2015 až 2017 místopředsedkyně TOP 09, od roku 2018 nezávislá senátorka za obvod č. 62 – Prostějov, v letech 2010 až 2017 poslankyně Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2004 až 2014 zastupitelka Olomouckého kraje.", "tgt_summary": null, "id": 656551} {"src_title": "Václav Kašlík", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výprava s Kryštofem Kolumbem.", "content": "Hojeda se narodil okolo roku 1470 v Cuence. Pocházel z chudé šlechtické rodiny, ale měl štěstí že brzy získal přízeň Juana Rodrígueze de Fonsecy, biskupa Burgoského a později patriarchy Indie, který měl styky u krále a umožnil Alonsu de Hojedovi v roce 1493 doprovázet Kryštofa Kolumba na jeho druhé cestě do Nového světa. Hojeda vynikal svou odvahou v boji s domorodci, ale často byl příliš krutý a mstivý.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá výprava do Nového světa.", "content": "Při plavbě na Haiti objevil zlatonosná pole u Cibao a znovu proslul krutostí při podrobování a vyvražďování místních Indiánů. V roce 1499 byl velitelem výpravy, které se zúčastnil také Juan de la Cosa jako navigátor a kartograf. Účastníkem výpravy byl též florentský mořeplavec Amerigo Vespucci, podle něhož byl nazván nový kontinent Amerikou. Výprava objevila pobřeží Guayany nazvané podle indiánského kmene Guanna a pobřeží, které Hojeda nazval Venezuela (Malé Benátky). Dále objevil současně s Pinzónem deltu Orinoka, přistál na ostrově Trinidad a Tobago a poté na Curaçau. Objevil záliv u dnešního Maracaiba a dostal se až k mysu La Vela v Kolumbii. Odtud se vrátil na Haiti, kde se zúčastnil spiknutí proti Kolumbovi. Poté se vrátil domů do Španělska. Proplul podél neznámých břehu celkem více než 3000 kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí výprava do Nového světa.", "content": "V letech 1508 až 1510 se ještě několikrát vrátil k tomuto pobřeží, které nazýval Nueva Andalusia (Nová Andalusie), zde také založil San Sebastian první španělskou osadu na americké pevnině. Z ní provozoval lov na otroky a loupežení, hlavně perly. Odtud také vedl vyhlazovací boj proti Indiánum. Ke konci života upadl v nemilost a zemřel v bídě a zapomnění na území, kde je dnes hlavní město Dominikánské republiky Santo Domingo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alonso de Hojeda (1466 nebo 1470 Cuenca, Španělsko - 1515 nebo 1516 Santo Domingo, Dominikánská republika) nazývaný též Ojeda byl španělský mořeplavec a conquistador. V roce 1493 - 1496 se účastnil druhé výpravy Kryštofa Kolumba k břehům Nového světa.", "tgt_summary": null, "id": 1568061} {"src_title": "Dance Extravaganza", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "V podstatě platí, že vranka pruhoploutvá osídluje nejhořejší, pramenné části toků, směrem po proudu jí ubývá a je nahrazována vrankou obecnou. Úsek společného výskytu obou druhů je však obvykle krátký. Je to proudomilný druh, žijící v horských a podhorských potocích s chladnou, čistou vodou, kde obsah kyslíku neklesá pod 8 mg/l, a s kamenitým či štěrkovitým dnem. Optimální teplota vody pro její život je 5–20 °C. Žije pod kameny, v proudech a peřejích. Vranka pruhoploutvá je velmi citlivá na znečištění vody a náročná na obsah kyslíku. Proto patří k nejcitlivějším živým ukazatelům (bioindikátorům) čistoty vody z našich ryb. Tam, kde se s nimi setkáme, můžeme říci, že voda neobsahuje žádné jedovaté průmyslové, zemědělské nebo městské odpady a že je nasycena kyslíkem.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Dorůstá délky 100–150 mm, někdy i více. Vranka pruhoploutvá je ryba s velkou, širokou a shora zploštělou hlavou. Ústa vranky jsou široká, prostorná, čelisti mají spousty drobných zoubků. Přední i zadní skřelová kost vybíhá v trn. Oko je velké, vysoko posazené na vystouplém čele. Nozdry vyčnívají do tvaru trubičky. Dojde-li k podrážení, výhrůžně rozevře skřele a naježí ploutve. Jako u všech vranek, i této chybí plynový měchýř, a proto její plavání připomíná spíše skoky. Na hřbetě sedí v těsné blízkosti za sebou dvojice hřebenitých ploutví. Přední ploutev je kratší a ostnitá. Zadní ploutev je delší s měkkými paprsky. Ocasní ploutev je vějířovitá, řitní dlouhá. Břišní ploutve jsou dlouhé, které dosahují až za řitní otvor. Tyto ploutve jsou zdobené pruhy, které jsou pravidelné, tmavé, příčné a skládají se z velkého počtu drobných tmavých skvrnek. U vranky pruhoploutvé je délka břišního paprsku kratší než u vranky obecné, měří nejvýše 2/5 délky nejdelšího paprsku. Postranní čára je neúplná, často přerušovaná a téměř vždy končí před kořenem ocasní ploutve. Zbarvení těla vranky odpovídá jejímu životu u dnaː je šedá nebo nazelenalá, na břišní straně našedlá nebo bílá, se světlejšími párovými ploutvemi.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se hlavně larvami dvoukřídlého hmyzu, pošvatek, chrostíků a jepic. Občas pozře i špatně vyvinutý pstruží plůdek. Dokáže i ulovit nemocného nebo v pohybu omezeného několikacentimetrového pstruha. Pstruh a vranka žijí často spolu. Je mezi nimi vytvořená rovnováha. Často je však vranka prohlášena za škůdce pstruha. Podobně jako rak, je vranka pruhoploutvá jakousi zdravotní hlídkou, protože někdy pozře neoplozenou či zaplísněnou pstruží jikru. Tím životu ve vodě jistě prospívá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Vranka pruhoploutvá se tře v březnu, v dubnu a v květnu. Vyhledává si vhodné místo mezi kameny, které pak samice pečlivě očistí. Jikrnačka má asi sto dvoumilimetrových, žlutých jiker. Jikry vranky jsou poměrně velké, měří průměrně přes 2 mm. Při tření je přilepuje na spodek plochého kamene, někdy je uloží na dno do jamky v písku. Sameček mlíčák jikry bedlivě hlídá tak dlouho, dokud vykulený plůdek není odplaven vodou a nezačne samostatný život. Brání je nejen proti jiným rybám, ale dokonce i proti člověku. Mlíčák vranky přihání k jikrám ploutvemi čerstvou vodu bohatou na kyslík a zároveň odstraňuje nánosy kalu, které jsou zřetelné zejména v jarních přívalech. Plůdek se z jiker stane asi po 3 týdnech.", "section_level": 1}, {"title": "Vývin.", "content": "Dorůstá délky až 150 mm a maximálně se dožije věku 10 let. Průměrně se však dožije 6 let. V 1. roce dorůstá do délky 25 – 45 mm, ve 4. roce 60 – 90 mm, v 5. roce 80 – 100 mm, v 6. roce 90 – 120 mm. Pohlavně dospívá ve 2. roce svého života.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Vyšší hospodářský význam nemá. Jako citlivý indikátor čistoty vody je důležitou složkou rybího osídlení pramenných částí toků v horské a podhorské krajině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vranka pruhoploutvá (\"Cottus poecilopus\") je ryba žijící v Evropě ve vhodných vodách patřících do povodí Severního ledového oceánu a Baltského moře, vyskytuje se však také v povodí Dunaje a Dněstru. Proto tento druh žije pouze v tocích na území Moravy, v Čechách se nevyskytuje. Na Moravě je hojná zejména v povodí Odry a levostranných přítocích řeky Moravy.", "tgt_summary": null, "id": 324199} {"src_title": "FNRS (balon)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Projekt letounu zahájila společnost Hunting Percival Aircraft Ltd. V květnu 1956 uveřejnila informace o svém projektu lehkého dopravního letounu H-107 pro 48 cestujících s doletem 1600 km. Při realizaci konstrukčních podkladů bylo pro firmu Hunting důležitou skutečností, že od ledna 1958 společně s firmami De Havilland Aircraft Company a Fairey Aviation spolupracovala ve sdružení Airco při realizaci třímotorového letounu Hawker Siddeley Trident. Hunting získal od společnosti De Havilland četné praktické poznatky, které uplatnil při práci na H-107. Během reorganizace britského leteckého průmyslu koncem 50. let 20. století vstoupil Hunting v roce 1960 do koncernu British Aircraft Corporation. V této nové organizaci byl projektem H-107 pověřen další člen koncernu Vickers. Při zpracování podkladů nového BAC-107 Vickers vycházel ze zkušeností s konstrukcí turbovrtulových letounů Viscount, které měl nový letoun nahradit v provozu. Projektovaný letoun byl zvětšen pro 59 až 69 pasažérů a za pohonné jednotky byla vybrána dvojice dvouproudových Rolls-Royce Spey umístěných na zádi trupu. Prototyp nového letounu označený BAC-111 (G-ASGH) poprvé vzlétl 20. srpna 1963, avšak již v říjnu havaroval a jeho sedmičlenná posádka zahynula. Letoun se dostal do silně přetažené polohy se sklonem osy trupu 35°, v níž byly vodorovné ocasní plochy v úplavu křídla a motorových gondol, přičemž kormidla přestala reagovat. Upravené sériové provedení \"BAC-111-200\" poháněly dva motory Rolls-Royce Spey 506-14 po 47,1 kN. Oproti prototypu byla rekonstruována náběžná hrana křídla, zvětšila se jeho hloubka u trupu a dodatečně byly namontovány aerodynamické plůtky. Současně byla do řízení zavedena automatika, zabraňující přetažení. Na každé polovině křídla byl umístěn detektor úhlu náběhu, který po překročení stanovené meze ve spolupráci s pneumatickým pracovním válcem automaticky sklonil knipl, aby se podélná osa letounu navrátila do normálu. Vstup do kabiny cestujících byl sklopnými dveřmi se schodištěm pod zádí trupu a dveřmi na levém boku přídě trupu, v nichž mohly být na přání zákazníka instalovány sklopné schůdky. Křídlo bylo vybaveno velkými Fowlerovými vztlakovými klapkami. Posádka byla obvykle dvoučlenná plus palubní průvodčí. Na produkci „dvoustovky“ navázala verze \"BAC-111-300\" se zvýšenou vzletovou hmotností a větším doletem, které se však prodalo jen 9 kusů (British Eagle, Channel Airways a Laker). Amerikanizované obměně \"BAC-111-400\", jejíž prototyp (G-ASYD) poprvé vzlétl 13. července 1965, se na trhu dařilo lépe. Do nové verze bylo zabudováno nucené vypouštění palivových nádrží za letu, nouzové kyslíkové dýchací přístroje pro cestující a černá skříňka. Třicet kusů odebrala společnost American Airlines, která s nimi začala létat od března 1966. Letouny poháněly motory Spey 510-14, nebo 511-14 se statickým tahem po 51 kN. Celkem bylo prodáno 69 strojů -400. Výroba pokračovala sérií \"BAC-111-500\" pro 119 cestujících, jejíž prototyp (G-ASYD) byl zalétán 30. června 1967. Trup byl prodloužen o 2,54 m před a 1,57 m za křídlem, jehož plocha byla zvětšena. Motory Spey 512 DW se statickým tahem 55,8 kN každý dokázaly zvládnout vzletovou hmotnost až 47 400 kg. První sériový stroj -500 (G-AVMH) absolvoval první let 7. února 1968. \"BAC-111-475\" byl určen pro provoz na vysoko položených letištích a v horkých klimatických zónách. Pohyb na nezpevněné VPD usnadňovaly pneumatiky se širší dosedací plochou. Jako prototyp opět posloužil 27. srpna 1970 letoun imatrikulace G-ASYD upravený na nový standard. Ten spočíval v instalaci křídla verze -500 v kombinaci s kratším trupem a motory Spey 512DW. Následujícího roku v dubnu vzlétl první sériový stroj, v červenci přišla první dodávka dvou kusů peruánské společnosti Fawcett. V květnu 1977 uzavřela britská strana s rumunským podnikem IAR dohodu o licenční výrobě dvaaosmdesáti letounů BAC-111-475 a -500. První trup BAC-111-500 byl do RSR dodán letecky strojem Super Guppy na jaře 1980, který následoval druhý trup varianty -500 a jeden -457. Rumunská výroba licenčních letounů \"Rombac-111\" byla ukončena v roce 1989. V létě 1978 poprvé vzlétla specializovaná varianta \"BAC-111-670\" (opět přepracovaný G-ASYD) s upraveným křídlem, které umožňovalo stroji vzlétat z dráhy dlouhé 1220 m.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Prvních devět sériových letounů odebral britský svaz dopravních společností British United Airways, dále irský Aer Lingus, Central African Airways, Bavaria a Kuwait Airways. Velkým obchodním úspěchem byl prodej šesti, pozdeji pak dalších osmi letounů letecké společnosti Braniff v říjnu 1961. O rok později odebral přepravce Mohawk 4 stroje. Braniff uvedl dodané BAC-111-200 na své linky v dubnu 1965 a Mohawk v březnu příštího roku. Jeho letouny dopravovaly cestující z menších měst v okolí do New Yorku. Celkem se prodalo 56 exemplářů verze 200. Prvním zákazníkem BAC-111-500 se stala společnost British Airways, která první kus převzala v srpnu roku 1968. Následoval přepravce Caledonian (4 kusy), TAROM (5) a dva stroje putovaly k Cyprus Airways.", "section_level": 1}], "src_summary": "British Aircraft Corporation One-Eleven (někdy také BAC-111 nebo BAC-1-11) byl britský dvoumotorový proudový dopravní letoun s ocasními plochami do T z 60. a 70. let určený pro krátké tratě. Šlo o druhé letadlo na krátké vzdálenosti, které vstoupilo do služby po francouzské Sud Aviation Caravelle. Jeho výroba probíhala na základě licence během 80. let i v Rumunsku jako Rombac One-Eleven. ", "tgt_summary": null, "id": 1744159} {"src_title": "Kdo pozoruje pozorovatele?", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dračince jsou stromy (často pachykaulní, s tlustým a málo větveným kmenem), dorůstající výšky až 40 metrů, nebo více či méně dřevnaté keře. Většina druhů má typicky oranžové kořeny. Listy jsou tuhé, přisedlé nebo řapíkaté, čárkovité, kopinaté nebo podlouhlé, celokrajné, hladké, uspořádané ve spirále a často nahloučené v růžicích na koncích větví. Čepel je často různě skvrnitá či zdobená (variegátní). Květy jsou bílé, zelenavé nebo purpurově naběhlé, vonné. Otevírají se na noc. Jsou uspořádány v rozměrných latovitých květenstvích. Okvětí je členěné na 6 laloků, ve spodní části trubkovité. Tyčinek je 6, s tenkými nebo ztlustlými nitkami. Semeník je svrchní, přisedlý a obsahuje 3 až 10 komůrek. Plodem je kulovitá, dužnatá bobule obsahující 1 až 3 semena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod dračinec zahrnuje (v současném taxonomickém pojetí) asi 116 druhů. Je rozšířen v Africe, Madagaskaru, tropické Asii, Arábii, Makaronézii, a v malé míře i tropické Americe, Tichomoří (Havajské ostrovy) a Austrálii. Největší počet druhů se vyskytuje ve středozápadní části tropické Afriky a v jihovýchodní Asii. Areál v Asii sahá od Indie a jižní Číny přes Indočínu a jihovýchodní Asii po Novou Guineu, v Africe sahá od Egypta přes subsaharskou tropickou Afriku až po Kapsko. V Americe rostou pouze 2 druhy. Dračinec \"Dracaena americana\" je rozšířen od Mexika po Kolumbijské Andy, zatímco druh \"Dracaena cubensis\" je endemit Kuby. Na australské pevnině roste jediný druh, \"Dracaena angustifolia\" (syn. \"Pleomele angustifolia\"), který je svým výskytem omezen na severní a severovýchodní část kontinentu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhotné tloustnutí.", "content": "U dracén je vyvinuto anomální druhotné tloustnutí stonku. Je to jev v rámci jednoděložných poměrně řídký, mimo dračinců jej lze nalézt např. u rodů dračinka (\"Cordyline\"), aloe (\"Aloe\"), agáve (\"Agave\") a juka (\"Yucca\"). Na rozdíl od druhotného tloustnutí dvouděložných rostlin se v kmeni jednoděložných dřevin nevytvářejí celistvé letokruhy, ale cévní svazky jsou roztroušené v parenchymatickém pletivu. V jádru těchto cévních svazků je floém, který je obklopený cévicemi. Sklerenchymatická pochva chybí. Druhotné tloustnutí probíhá prostřednictvím zvláštního kambia, které se nazývá meristém druhotného tloustnutí nebo též zhušťovací vrstva. Je uložen při povrchu stonku na rozhraní kůry a dřeně kmene. Směrem dovnitř se z tohoto meristému zakládají roztroušené cévní svazky a parenchymatické pletivo, směrem ven produkuje slabou vrstvu sekundárního parenchymu, který tvoří nové vrstvy kůry.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Fosílie druhu †\"Dracaena saportae\" jsou známy z Českého masívu z uloženin miocénního stáří.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Bledě zbarvené a silně vonné květy dračinců jsou opylovány zejména různými můrami. Dračinec dračí a skupina blízce příbuzných druhů mají květy s velmi krátkou korunní trubkou a opylují je včely. Plody druhu \"Dracaena americana\" se živí ptáci, hlodavci a přežvýkavci. Dračince jsou živnými rostlinami soumračníkovitých motýlů rodu \"Pirdana\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Dračince jsou více či méně jedovaté rostliny, hlavními účinnými látkami jsou steroidní saponiny a glykosidy. Prozkoumanost těchto rostlin je z toxikologického hlediska poměrně nízká. Jako běžné pokojové rostliny jsou dračince občas okusovány domácími zvířaty, zejména kočkami. Otrava se projevuje zvracením (někdy krvavým), sliněním, slabostí, depresí a poruchou koordinace pohybů (ataxie). Prognóza bývá příznivá a lékařské ošetření zpravidla není nutné. Rostlinu je však nutno odstranit z dosahu zvířete. Hlavní složkou červeného barviva získávaného z některých druhů je drakorubin, někdy též nazývaný drakokarmin.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Taxonomie rodu \"Dracaena\" a příbuzných rodů (\"Sansevieria\", \"Pleomele\") má složitou historii. Jen v rámci rodu \"Dracaena\" bylo popsáno okolo 1600 různých druhových jmen. Trochu světla přinesly do taxonomie dané skupiny výsledky molekulárních analýz. Ukázalo se, že druhy rodu \"Pleomele\" jsou rozptýleny na několika různých místech vývojového stromu rodu \"Dracaena\" a proto byly oba rody spojeny do rodu \"Dracaena\". Výjimkou je skupina 6 havajských druhů rodu \"Pleomele\", která tvoří monofyletickou větev na bázi vývojového stromu zmíněných rodů. Tato skupina byla v roce 2014 zařazena do nového rodu \"Chrysodracon\", rod však není všeobecně přijímán. Rod \"Sansevieria\" sice představuje jako takový monofyletickou skupinu, ta je však situována uvnitř vývojového stromu rodu \"Dracaena\" a činí jej proto parafyletickým, v budoucnosti bude proto se vší pravděpodobností vřazen do rodu \"Dracaena\". Taxonomická revize rodu \"Sansevieria\" (resp. \"Dracaena\"), zohledňující výsledky tohoto výzkumu, však nebyla dosud publikována. V roce 2013 byl v Thajsku objeven nový druh dračince a pojmenován \"Dracaena kaweesakii\". Odborný výzkum zkoumající tento nový druh byl publikován 2. října 2013 mezinárodním týmem vědců v časopise Phytokeys.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Dračince jsou známé a široce rozšířené okrasné rostliny. Zvláštní oblibu mají pestrolisté kultivary. Dračinec vroubený (\"Dracaena reflexa\" var. \"angustifolia\", syn. \"D. marginata\") je jednou z nejběžněji pěstovaných pokojových rostlin. Je to pomalu rostoucí stromek, dorůstající výšky 3 až 5 metrů. Oblíbený je např. kultivar 'Tricolor' se široce červeně vroubenými listy. Na trhu jsou také často nabízeny řízky dračince pruhovaného (\"Dracaena sanderiana\"), nejčastěji pod poněkud zavádějícím názvem \"happy bamboo\". Existují též pestrolisté kultivary tohoto druhu. Z dalších druhů dračince se pěstuje zejména stromovitý dračinec vonný (\"Dracaena fragrans\") a blízce příbuzný druh \"Dracaena deremensis\". V tropech a subtropech se jako okrasné dřeviny vysazují též dračinec dračí (\"Dracaena draco\"), \"Dracaena americana\" a \"Dracaena reflexa\". Zcela jiný charakter než výše zmíněné druhy má africký dračinec \"Dracaena surculosa\" (syn. \"D. godseffiana\"). Je to nízký keř se širokými listy, který dračinec příliš nepřipomíná. I u něj byla vypěstována celá řada pestrolistých kultivarů. Dračince se pěstují na výsluní nebo v polostínu a sázejí se do dobře propustné půdy. Zálivka by měla být přiměřená (přemokření rostlinám neprospívá), v zimních měsících je třeba ji výrazně omezit. Přestárlé rostliny lze zmladit řezem provedeným téměř až u povrchu substrátu. Množí se buď výsevem na jaře nebo letními řízky.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství.", "content": "Celá řada afrických i asijských druhů je používána v tradiční medicíně. Pryskyřice některých dračinců (dračinec rumělkový, \"Dracaena aletriformis\" aj.) je pro výrazně svíravý účinek používána při zastavování krvácení. Z afrických druhů má poměrně široké využití zejména druh \"Dracaena mannii\", který je používán i k léčení pohlavních chorob a jako analgetikum. Také listy druhu \"Dracaena arborea\" mají analgetické působení, které je využíváno zejména při bolestech hlavy, zánětu středního ucha a zánětech mandlí. Plody a listy dračince vonného mají antiseptické a protizánětlivé účinky a slouží při léčení horečnatých onemocnění. V Asijské medicíně má význam zejména \"Dracaena angustifolia\" a \"Dracaena elliptica\". Gumovitá pryskyřice z kořenů dračince rumělkového slouží po rozpuštění ve vodě ke kloktání jako stimulant, astringens a také jako zubní pasta. Kořeny se používají při revmatismu, listy jako karminativum. Některé druhy mají význam i ve veterinární medicíně, m.j. \"Dracaena afromontana\" a \"Dracaena steudneri\".", "section_level": 2}, {"title": "Pryskyřice.", "content": "Některé druhy dračinců roní červeně zbarvenou pryskyřici, která je známa jako \"dračí krev\". Náleží mezi ně zejména dračinec rumělkový (\"Dracaena cinnabari\"), rostoucí na Sokotře, dračinec dračí (\"Dracaena draco\") z Makaronézie a arabský druh \"Dracaena schizantha\". Dračí krev představovala v minulosti nejvýznamnější exportní artikl Sokotry, ve velkém se vyvážela i z Kanárských ostrovů. Pryskyřice je získávána buď přímo z nařízlého kmene nebo šetrněji pražením rozmělněných plodů. Je tmavě červená, bez pachu a téměř bez chuti, na omak zrnitá, téměř beze zbytku rozpustná v alkoholu. Dračí krev má význam zejména při barvení laků a politur. Používala se např. i při výrobě proslulých Stradivariho houslí. Dále se využívá v tiskařství a při zhotovování lavírovaných leptů jako ochrana zinkových desek před kyselinovou lázní. Pryskyřici obdobných vlastností i složení poskytují také palmy rodu čertovec (\"Daemonorops\").", "section_level": 2}, {"title": "Další využití.", "content": "Plody celé řady druhů, včetně pěstovaného dračince vonného, jsou jedlé. Plody \"Dracaena mannii\" se v Africe používají jako jed k lovu ryb (tzv. barbasko).", "section_level": 2}], "src_summary": "Dračinec (\"Dracaena\"), česky též dracéna, je rod rostlin z čeledi chřestovité. Jsou to keře a stromy s tuhými střídavými listy, často nahloučenými na koncích větví. Květy jsou bílé nebo zelenavé, v rozměrných latách. Plodem je kulovitá bobule. Rod zahrnuje asi 116 druhů. Je rozšířen zejména v subsaharské Africe a tropické Asii, vyskytuje se také v Arábii, Egyptě, Makaronézii, Madagaskaru a v malé míře i tropické Americe, Tichomoří a Austrálii. ", "tgt_summary": null, "id": 1753241} {"src_title": "Nevěsta messinská (Fibich)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze staré české šlechtické rodiny Kolowratů. Narodil se jako dvanácté ze čtrnácti dětí Prokopu hraběti Krakowskému z Kolowrat (1718-1774) a jeho druhé manželce hraběnce Marii Anně Markétě, roz. Ogilvy (1725-1810). Po studiích na pražském jezuitském gymnáziu studoval teologii v Praze a 7. dubna 1775 přijal nižší svěcení. V letech 1776–1781 studoval teologii v Římě, kde získal kněžské svěcení i doktorát z teologie. Celý život se věnoval duchovní dráze, které byl rodiči předurčen. Zemřel 28. března 1833 v Praze a byl pohřben do hrobky staré arcibiskupské (Pernštejnské, Kinských) kaple v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Duchovní kariéra.", "content": "Roku 1783 se stal proboštem kroměřížské kapituly, ale již roku 1786 byl přijat za sídelního kanovníka olomouckého (nesídelním byl již od roku 1785, znovu se jím stal po jmenování biskupem královéhradeckým). Arcibiskup Colloredo jej ustanovil generálním vikářem arcidiecéze, roku 1800 direktorem kněžského semináře v Olomouci.", "section_level": 1}, {"title": "Pomocný biskup olomoucký.", "content": "Dne 1. března 1801 byl papežem Piem VII. jmenován titulárním biskupem sareptským a téhož roku byl i konsekrován svým metropolitou v katedrále sv. Václava. Stal se sufragánem 1. olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora Colloredo-Waldsee (1777–1811). Císař František I. jmenoval biskupa Kolowrata i skutečným císařským tajným radou.", "section_level": 2}, {"title": "Biskup královéhradecký.", "content": "Císař František I. jej 6. ledna 1812 jmenoval biskupem královéhradeckým (papežem potvrzen až 1815). Jako biskup rozhodl roku 1816, aby se přednášky z českého jazyka a literatury staly na královéhradeckém semináři povinnými pro všechny čtyři ročníky studia a byla pro ně zřízena profesura. V roce 1830 se jeho přispěním královéhradecký kněžský seminář osamostatnil. Že měl k Hradci Králové vřelý vztah, nasvědčuje i fakt, že biskupské knihovně odkázal 332 děl v 795 svazcích.", "section_level": 2}, {"title": "Arcibiskup pražský.", "content": "Po smrti arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského z Přestavlk a z Chlumčan byl 31. srpna 1830 jmenován císařem Františkem I. jeho nástupcem ve funkci pražského arcibiskupa, k jeho intronizaci došlo v katedrále sv. Víta dne 17. dubna 1831. Arcidiecézi z důvodu těžkých nemocí spravoval prostřednictvím pomocného biskupa pražského Františka de Paula Pištěka. Kolowratův episkopát byl poznamenán rozsáhlými epidemiemi cholery, které zasáhly celé území Čech. Tehdy byla řada klášterů proměněna v provizorní nemocnice a pražské arcibiskupství organizovalo účinnou pomoc postiženým, a to zejména v roce 1831.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alois Josef Jáchym Ignác František z Pauly Michal Alexander Sauli Josef Kalasanský Sebastian Kajetán Antonín Paduánský hrabě Krakowský z Kolowrat, svobodný pán z Újezda (21. ledna 1759 Praha – 28. března 1833 Praha) byl příslušník krakowské větve šlechtického rodu Kolowratů, římskokatolický duchovní, kanovník a prelát olomoucké kapituly, olomoucký světící biskup, později 16. biskup královéhradecký a 24. arcibiskup pražský.", "tgt_summary": null, "id": 1468218} {"src_title": "Migraš ha-Rusim", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Španělsko - Nový Zéland 117:54 (56:29) 2. června 1994 2. června 1994 3. června 1994 3. června 1994 4. června 1994 4. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Kuba - Francie 71:68 (39:42) 2. června 1994 2. června 1994 3. června 1994 3. června 1994 4. června 1994 4. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "Slovensko - Polsko 94:52 (47:27) 2. června 1994 2. června 1994 3. června 1994 3. června 1994 4. června 1994 4. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "Austrálie - Japonsko 60:58 (32:34) 2. června 1994 2. června 1994 3. června 1994 3. června 1994 4. června 1994 4. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "USA - Austrálie 88:70 (41:35) 7. června 1994 7. června 1994 8. června 1994 8. června 1994 9. června 1994 9. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Brazílie - Kuba 111:91 (61:48) 7. června 1994 7. června 1994 8. června 1994 8. června 1994 9. června 1994 9. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Semifinále.", "content": "Brazílie - USA 110:107 (57:54) 11. června 1994 11. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Brazílie - Čína 96:87 (51:42) 12. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "USA - Austrálie 100:95 (48:53) 12. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Slovensko - Španělsko 90:69 (42:28) 11. června 1994 11. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Slovensko - Kuba 92:81 (47:43) 12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Kanada - Španělsko 70:65 (39:34) 12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 9. - 16. místo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Japonsko - Jižní Korea 83:63 (41:31) 7. června 1994 7. června 1994 8. června 1994 8. června 1994 9. června 1994 9. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Francie - Tchaj-wan 89:68 (42:37) 7. června 1994 7. června 1994 8. června 1994 8. června 1994 9. června 1994 9. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 9. - 12. místo.", "content": "Francie - Japonsko 82:81 (43:53, 75:75) 11. června 1994 11. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Francie - Jižní Korea 89:79 (45:37) 12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 11. místo.", "content": "Itálie - Japonsko 90:75 (47:39) 12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 13. - 16. místo.", "content": "Polsko - Nový Zéland 79:70 (48:37) 11. června 1994 11. června 1994", "section_level": 2}, {"title": "O 13. místo.", "content": "Polsko - Tchaj-wan 84:69 (41:33) 12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "O 15. místo.", "content": "Nový Zéland - Keňa 93:76 (51:37) 12. června 1994", "section_level": 3}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Brazílie 2. Čína 3. USA 4. Austrálie 5. Slovensko 6. Kuba 7. Kanada 8. Španělsko 9. Francie 10. Jižní Korea 11. Itálie 12. Japonsko 13. Polsko 14. Tchaj-wan 15. Nový Zéland 16. Keňa", "section_level": 2}], "src_summary": "12. mistrovství světa v basketbalu žen proběhlo ve dnech 2. – 12. června v Austrálii. Na turnaji startovalo šestnáct účastníků, rozdělených do čtyř čtyřčlenných skupin, z nichž první dva týmy postoupily do dvou čtvrtfinálových skupin. Týmy z prvního a druhého místa postoupily do semifinále, Třetí a čtvrtý tým hrál o 5. - 8. místo. Družstva která v základní skupině skončila na třetím a čtvrtém místě hrála o ve dvou čtyřčlenných skupinách o 9. - 16. místo, týmy pak hrály podle pořadí ve skupině, vyřazovacím systémem o další umístění. Mistrem světa se stalo družstvo Brazílie.", "tgt_summary": null, "id": 172915} {"src_title": "Jehuda Cvi Blum", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kompozice knihy.", "content": "Kniha je rozdělena na pět částí, které jsou rozděleny na 23 kapitol, každá část končí mezihrou a celá kniha je zakončena epilogem. Příběh se odehrává ve fiktivním americkém městě Derry ve státě Maine v letech 1957,1958, 1984 a 1985.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rok 1957–1958.", "content": "Bratři, mladí kluci, Bill a George Denbroughové, spolu vyrábějí lodičku z papíru. Když ji George jde pustit na vodu, potká klauna Pennywise, který Georgovi nabízí nafukovací balónek, George si bere balónek a klaun ho zavraždí. Koktající Bill se stále obviňuje z bratrovy smrti, poté se stává vůdcem klubu „Smolařů\", jenž má sedm členů (Bill, astmatik Eddie, černoch Mike, ukecaný Richie, tlustý Ben, žid Stanley a dívka z chudé rodiny Beverly), jde o klub „nezapadajících“ dětí, které často šikanuje Henry Bowers a jeho kumpáni Krkavec a Viktor. Henry velmi surově zbil a pořezal Bena Hanscoma, protože mu neumožnil opsat školní test. Objevují se opět neobjasněné vraždy převážně malých dětí. Tento cyklus se opakuje každých sedmadvacet let a vražda George byla začátkem nového cyklu. To se objevuje v různých svých podobách (klaun Pennywise, malomocný, krev). Bill je přesvědčen, že To zabilo George a myslí si, že objevil úkryt, ve kterém se To skrývá (dům číslo 29 na Neibolt Street). Kamarádi dojdou do koupelny, vidí To v podobě vlkodlaka. Beverly má však prak a stříbrné kulky. Podaří se jim To zranit a To poprvé cítí bolest a strach. Beverly později napadne její otec, ale posléze si uvědomuje, že nejde o jejího otce, ale o To. Podaří se jí utéci. Potkává ostatní členy klubu a všichni jdou do Lad. Tam na ně čeká Henry a začíná je pronásledovat. Smolaři běží k přečerpávací stanici, přes kterou se dostanou do kanálů pod Derry, kde žije To. To zabilo Viktora a Krkavce. Smolaři se dostanou až do obrovské místnosti a uvidí To v podobě Pavouka. Bill použije rituál Chüd, který ho přenese do vesmíru, odkud To pochází. K Billovi nyní mluví Želva, která mu pomůže přemoci To. Bill ale musí překonat sám sebe, musí říct jazykolam (\"Tlačí pěstmi na ty sloupy a přesto tvrdí, že vidí duchy\"). To je přemoženo, Bill se vrací zpět do místnosti a To mizí. Není ale mrtvé, proto \"Smolaři\" skládají přísahu, pokud by se cokoliv stalo, tak To zabijí. V Derry zůstává jen Mike, aby sledoval situaci, ostatní odjíždějí z města, zapomínají na Derry a také na To.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1984–1985.", "content": "Mike je znepokojen sérií nevysvětlených vražd, které se začínají v Derry objevovat, zavolá tedy své přátele, aby se vrátili, protože se vrátilo i To. Členové klubu „Smolařů“ žili svůj život, na To téměř zapomněli. Richard Tozier pracuje jako moderátor v rádiu. Z Bena Hanscoma se stal slavný architekt, který rád a poměrně hodně pije. Beverly Marshová (nyní Beverly Roganová) se vdala za Toma Rogana, který ji často bije. Bill Denbrough se stal spisovatelem a scenáristou hororů, v jeho sedmnácti mu zemřel otec, na rakovinu plic, později se oženil s mladou herečkou Audrou a žijí spolu v Portlandu. Na Mikeovo zavolání se sejdou téměř všichni až na Stana, který se bál vrátit nebo porušit přísahu, takže si ve vaně podřezal žíly a zemřel. To je volá zpět, aby se s nimi mohlo znovu setkat. Smolaři se sejdou u Mika v knihovně, kde vzpomínají. Poté všichni kromě Mikea odcházejí do hotelu. Mike si píše deník a náhle spatří Henryho Bowerse, kterému To pomohlo dostat se z léčebny duševně chorých. Henry na Mikea zaútočí nožem a prořízne Mikovi stehenní tepnu. Následuje souboj, po kterém Henry prchá a Mike je donucen zavolat si sanitku a poté upadá do bezvědomí. Henry je pod vlivem To a „musí“ zabít i ostatní členy klubu Smolařů. Jeho první obětí má být Eddie, ten ale Henryho zabije a spolu s ostatními jde do kanálu zabít To. Ve stoce nalezne Bill kabelku své ženy Audry. Ve velké místnosti vidí Pavouka. Bill začíná s rituálem Chüd. Želva je však mrtvá a Bill padá hluboko do vesmíru. Richie se tedy též zapojí do rituálu Chüd. Eddie v místnosti zaútočí svým respirátorem na Pavouka. Bill a Richie se vrátí, ale Pavouk Eddiemu ukousne celou paži a Eddie zemře. Pavouk prchá, Bill, Richie a Ben ho pronásledují. Nalézají pavoučí vajíčka. Ben zůstává, aby mohl vajíčka zničit. Bill a Richie pokračují dál, Billovi se podaří Pavouka zabít. Městské centrum v Derry se propadá do země. Smolaři nacházejí v brlohu Audru a dostávají se na zemský povrch, vracejí se do hotelu. Audra je odvezena do nemocnice. Po fyzické stránce je zdráva, ale duševně je stále mimo náš svět. Bill ji vezme na zběsilou projížďku na kole, Audra se posléze zotavuje a po dlouhé době na Billa promluví.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "V roce 1990 byl natočen americko-kanadský televizní film \"To\" (: \"It\") v režii Tommyho Lee Wallace, v hlavní rolích hráli: Richard Masur, Annette O'Toole, Tim Reid, John Ritter. Další adaptace se kniha dočkala v roce 2017, stejnojmenný film natočil argentinský režisér Andy Muschietti.", "section_level": 1}], "src_summary": "To (: \"It\") je hororový román od Stephena Kinga, na kterém Stephen King pracoval čtyři roky (od roku 1981 až do roku 1985), do češtiny přeložil Gabriel Gössel. Dílo získalo v roce 1987 Cenu Augusta Derletha.", "tgt_summary": null, "id": 2427663} {"src_title": "Nepřítel (Star Trek: Nová generace)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "NDR - 3:0 (15:2, 15:3, 15:7) 13. října 1974 - Guadalajara 13. října 1974 - Guadalajara 14. října 1974 - Guadalajara 14. října 1974 - Guadalajara 15. října 1974 - Guadalajara 15. října 1974 - Guadalajara", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "- 3:0 (15:2, 15:2, 15:10) 12. října 1974 - Mexico City 13. října 1974 - Mexico City 14. října 1974 - Mexico City 14. října 1974 - Mexico City 15. října 1974 - Mexico City 15. října 1974 - Mexico City", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Bulharsko - 3:0 (15:0, 15:1, 15:2) 13. října 1974 - Monterrey 13. října 1974 - Monterrey 14. října 1974 - Monterrey 14. října 1974 - Monterrey 15. října 1974 - Monterrey 15. října 1974 - Monterrey", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "- 3:1 (15:5, 15:10, 8:15, 15:12) 13. října 1974 - Tijuana 13. října 1974 - Tijuana 14. října 1974 - Tijuana 14. října 1974 - Tijuana 15. října 1974 - Tijuana 15. října 1974 - Tijuana", "section_level": 2}, {"title": "Skupina E.", "content": "Rumunsko - Korejská republika 3:0 13. října 1974 - Puebla 13. října 1974 - Puebla 14. října 1974 - Puebla 14. října 1974 - Puebla 15. října 1974 - Puebla 16. října 1974 - Puebla", "section_level": 2}, {"title": "Skupina F.", "content": "SSSR - USA 3:0 (15:6, 15:2, 15:13) 13. října 1974 - Toluca 13. října 1974 - Toluca 14. října 1974 - Toluca 14. října 1974 - Toluca 15. října 1974 - Toluca 15. října 1974 - Toluca", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "- Brazílie 3:0 (15:9, 15:13, 15:6) 18. října 1974 - Puebla 18. října 1974 - Puebla 19. října 1974 - Puebla 19. října 1974 - Puebla 20. října 1974 - Puebla 20. října 1974 - Puebla", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "- NDR 3:0 (15:4, 15:6, 15:2) 18. října 1974 - Mexico City 18. října 1974 - Mexico City 19. října 1974 - Mexico City 19. října 1974 - Mexico City 20. října 1974 - Mexico City 20. října 1974 - Mexico City", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "- 3:0 (15:6, 15:3, 15:4) 18. října 1974 - Toluca 18. října 1974 - Toluca 19. října 1974 - Toluca 19. října 1974 - Toluca 20. října 1974 - Toluca 20. října 1974 - Toluca", "section_level": 3}, {"title": "Finále.", "content": "NDR - Československo 3:2 (14:16, 15:10, 15:10, 11:15, 15:7) 22. října 1974 - Mexico City 22. října 1974 - Mexico City 22. října 1974 - Mexico City 23. října 1974 - Mexico City 23. října 1974 - Mexico City 23. října 1974 - Mexico City 24. října 1974 - Mexico City 24. října 1974 - Mexico City 24. října 1974 - Mexico City 26. října 1974 - Mexico City 26. října 1974 - Mexico City 26. října 1974 - Mexico City 27. října 1974 - Mexico City 27. října 1974 - Mexico City 28. října 1974 - Mexico City", "section_level": 2}, {"title": "O 7. - 12. místo.", "content": "- 3:1 (15:9, 15:17, 15:2, 15:7) 22. října 1974 - Toluca 22. října 1974 - Toluca 22. října 1974 - Toluca 23. října 1974 - Toluca 23. října 1974 - Toluca 23. října 1974 - Toluca 24. října 1974 - Toluca 24. října 1974 - Toluca 24. října 1974 - Toluca 26. října 1974 - Toluca 26. října 1974 - Toluca 26. října 1974 - Toluca 27. října 1974 - Toluca 27. října 1974 - Toluca 27. října 1974 - Toluca", "section_level": 2}, {"title": "O 13. - 24. místo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "- 3:2 (15:10, 11:15, 13:15, 15:13, 15:11) 18. října 1974 - Guadalajara 18. října 1974 - Guadalajara 19. října 1974 - Guadalajara 19. října 1974 - Guadalajara 20. října 1974 - Guadalajara 20. října 1974 - Guadalajara", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "- 3:0 (15:4, 15:2, 15:12) 18. října 1974 - Monterrey 18. října 1974 - Monterrey 19. října 1974 - Monterrey 19. října 1974 - Monterrey 20. října 1974 - Monterrey 20. října 1974 - Monterrey", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "- 3:0 (15:1, 15:7, 15:3) 18. října 1974 18. října 1974 19. října 1974 19. října 1974 20. října 1974 20. října 1974", "section_level": 3}, {"title": "O 13. - 18. místo.", "content": "- 3:1 22. října 1974 - Tijuana 22. října 1974 - Tijuana 22. října 1974 - Tijuana 23. října 1974 - Tijuana 23. října 1974 - Tijuana 23. října 1974 - Tijuana 24. října 1974 - Tijuana 24. října 1974 - Tijuana 24. října 1974 - Tijuana 26. října 1974 - Tijuana 26. října 1974 - Tijuana 26. října 1974 - Tijuana 27. října 1974 - Tijuana 27. října 1974 - Tijuana 27. října 1974 - Tijuana", "section_level": 2}, {"title": "O 19. - 24. místo.", "content": "22. října 1974 - Guadalajara 22. října 1974 - Guadalajara 22. října 1974 - Guadalajara 23. října 1974 - Guadalajara 23. října 1974 - Guadalajara 23. října 1974 - Guadalajara 24. října 1974 - Guadalajara 24. října 1974 - Guadalajara 24. října 1974 - Guadalajara 26. října 1974 - Guadalajara 26. října 1974 - Guadalajara 26. října 1974 - Guadalajara 27. října 1974 - Guadalajara 27. října 1974 - Guadalajara 27. října 1974 - Guadalajara", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Polsko 2. SSSR 3. Japonsko 5. Československo", "section_level": 1}], "src_summary": "8. mistrovství světa ve volejbale mužů proběhlo v dnech 11. – 26. října v Mexiku. Turnaje se zúčastnilo 24 mužstev, rozdělených do šesti čtyřčlenných skupin, z nichž první dva týmy postoupily do tří čtvrtfinálových skupin, týmy z prvního a druhého místa postoupily do finálové skupiny kde se hrálo o medaile. Družstva, která skončila ve čtvrtfinále na třetím a čtvrtém místě hrála ve skupině o 7. - 12. místo. Týmy, které skončily v základní skupině na třetím a čtvrtém místě, hrály o 13. - 24. místo. Mistrem světa se stalo družstvo Polska.", "tgt_summary": null, "id": 919578} {"src_title": "Uri Sagi", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Počátky kvalitního vlakového spojení pro cestující na trase z Johannesburgu do Kapského města k lodím odplouvajícím z tamního přístavu jsou u vlaků společností Union Limited a Union Express, které začaly provoz v roce 1923. Union Express zavedla luxusní služby jako jídelní vůz v roce 1933 a klimatizované vagony v roce 1939. Po druhé světové válce byl provoz obnoven v roce 1946. Tehdy vlak převzal přezdívku \"modrý vlak\", pocházející ze zbarvení vagonů, zavedeného v roce 1937, jako své oficiální jméno. V roce 1997, tři roky po pádu apartheidu, byl vlak zrekonstruován a znovu uveden do provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa.", "content": "Do roku 2002 Blue Train obsluhoval čtyři trasy: Do roku 2004 byly poslední dvě jmenované trasy opuštěny. V roce 2007 pokračoval provoz pravidelně už jen na trati z Pretorie do Kapského Města, na objednávku ale také provozovatel nabízel trasy do Durbanu nebo do Bakubung Game Lodge, možné bylo také na zvláštní vyžádání vypravit vlak na libovolné místo v Jihoafrické republice, pokud tomu odpovídaly technické parametry trati. Na trase z Kapského Města do Pretorie a zpět jezdí také jednou denně civilní osobní vlaky společnosti Shosholoza Meyl, dceřiné společnosti Passenger Rail Agency of South Africa (PRASA).", "section_level": 1}, {"title": "Provoz v současnosti.", "content": "Blue Train je nyní v majetku státní železniční společnosti pro přepravu cestujících (PRASA). V provozu jsou dva modré vlaky, a tak každý den odjíždí jeden z Kapského Města a druhý opačným směrem z Pretorie. V prvním vlaku je 37 oddílů pro 74 cestujících, ve druhém je 29 oddílů pro 58 cestujících, vyhlídkový vůz, který může sloužit též jako konferenční sál. Cestovní rychlost vlaků Blue Train je 90 kilometrů za hodinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blue Train (: Modrý vlak) je luxusní osobní vlak, který projíždí zhruba 1600 kilometrů dlouhou trasu v Jihoafrické republice mezi městy Pretoria a Kapské Město. Cestující ve vlaku obsluhují stevardi, k dispozici jsou dva restaurační vozy (kuřácký a nekuřácký), vyhlídkový vůz a osobní vozy. Jednotlivá kupé jsou vzduchotěsná, mají své sociální zařízení (některá s běžnou vanou). Reklama provozovatelů o službě tvrdí, že jde o „velkolepý pojízdný pětihvězdičkový hotel“. Provozovatelé též upozorňují na množství králů nebo prezidentů, kteří vlakem cestovali.", "tgt_summary": null, "id": 664857} {"src_title": "Desuetudo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mládí a studium.", "content": "Narodil se roku 1926 v New Yorku do židovské rodiny Herberta Greenspana a Rose Goldsmithové. Má rumunsko-maďarské kořeny. Ve 40. letech se učil hře na klarinet a později vystupoval v jazzové skupině; po válce začal studovat na New York University, kde v roce 1948 získal bakalářský, v roce 1950 postgraduální a v roce 1977 doktorandský titul z ekonomie. Jedním z jeho profesorů byl jeho předchůdce v pozici šéfa „Fedu“ Arthur Burns.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V letech 1955 až 1987 byl prezidentem Townsend-Greenspan & Co., Inc., konzultantské firmy v oblasti ekonomiky. V letech 1974–1977 vykonával funkci předsedy Sněmu ekonomických poradců (Council of Economic Advisors). Od 70. let začal též postupně zasedat v představenstvech významných finančních a obchodních společností, včetně např. JP Morgan & Co. Inc. či Mobil Corporation. Působil i v think-tancích jako Konferenční komise (The Conference Board), zaměřeném na průmysl a finance (1948–1953), v kontroverzním Sněmu zahraničních styků (Council of Foreign Relations) v letech 1982–1988; nebo v roce 1984 v poradním tělesu Skupina třiceti (The Group of Thirty). Funkci předsedy guvernérů Federálního rezervního systému vykonával od 11. srpna 1987 až do 31. ledna 2006. Nastoupil po Paulu Volkerovi na návrh Ronalda Reagana a v této funkci sloužil celkem pod 4 prezidenty.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Greenspan se oženil v roce 1952 s umělkyní Joan Mitchellovou, ale jejich manželství bylo během necelého roku anulováno. V 70. letech měl aféru se zpravodajkyní Barbarou Waltersovou. V roce 1984 začal svůj vztah s o 20 let mladší Andreou Mitchellovou. Vzali se v roce 1997.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alan Greenspan (* 6. března 1926) je americký ekonom. V letech 1987 až 2006 zastával funkci předsedy Federálního rezervního systému Spojených států amerických.", "tgt_summary": null, "id": 677640} {"src_title": "Světlo ve fotografii", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "EPPO kód.", "content": "Pro taxon označovaný \"Laburnum anagyroides \"EPPO používá označení LABAN", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomická synonyma.", "content": "Podle EPPO a biolib.cz je pro rostlinu s označením \"Laburnum anagyroides\" používáno více rozdílných názvů, například \"Cytisus laburnum\" nebo \"Laburnum vulgare\", ale i \"Cytisus pendulus, Cytisus penduliflorus, Genista laburnum\".", "section_level": 2}, {"title": "České názvy.", "content": "Podle dostupných zdrojů je pro rostlinu s označením štědřenec odvislý (\"Laburnum anagyroides)\" používáno více rozdílných názvů, například „zlatý déšť pravý“ nebo „zlatý déšť“.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Štědřenec odvislý (\"Laburnum anagyroides\") se přirozeně vyskytuje v jižní části Evropy od Francie přes jižní úbočí Alp a severní část Apenin až po Balkánský poloostrov.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Štědřenec odvislý je opadavý keř nebo malý strom s převislými větvemi, dorůstající výšky až 7 metrů, se zelenou kůrou a vzpřímenými nebo převislými větvemi. Listy jsou trojčetné, dlouze řapíkaté, bez palistů, s téměř přisedlými oválnými lístky. Kvete od dubna do června. Květy jsou zlatožluté, motýlovité, v bohatých deseti- až třicetikvětných převislých hroznech. Kalich je zvonkovitý, slabě dvoupyský, s horním pyskem zakončeným 2 zuby a dolním trojzubým. Pavéza je okrouhlá až široce vejčitá, na vrcholu vykrojená. Křídla jsou obvejčitá, delší než člunek. Člunek je velmi krátký, zahnutý. Tyčinek je 10 a jsou jednobratré. Semeník je stopkatý, s mnoha vajíčky a zakřivenou čnělkou nesoucí vrcholovou bliznu. Plodem je až 8 cm dlouhý hedvábně chloupkatý lusk. Lusky jsou podlouhlé, zploštělé, dlouze stopkaté, na švech ztlustlé až úzce křídlaté a mezi semeny slabě zaškrcované. Obsahují několik ledvinovitých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Štědřence obsahují (zejména v semenech) silně jedovatý chinolizidinový alkaloid cytisin (laburnin), dále laburnamin a derivát stilbenu hydroxyresveratol. Semena štědřence odvislého obsahují asi 1,5 až 3 % cytisinu, sušené listy asi 0,3 %, květy 0,2 %. Otravy se projevují dlouhotrvajícím zvracením, zemdlelostí, později i průjmem. Při velké dávce může smrt nastat již do hodiny. Otravy se nejčastěji objevují po požití semen nebo nápadných květů. Uvádí se, že k otravě u dětí postačí 2 semena nebo 5 květů. Zvířata s výjimkou koní se štědřenci vyhýbají. U masožravců spouští požití štědřence ihned silné zvracení, které odstraní většinu jedu ze žaludku.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Štědřenec odvislý je v České republice poměrně často pěstován jako okrasná dřevina. Dřevo štědřence odvislého je velmi dekorativní a navíc je tvrdé, pevné, pružné a dobře opracovatelné. Je to jedno z nejtěžších a nejtvrdších evropských dřev. Běl je žlutohnědá, jádrové dřevo tmavě hnědé. Dřevo je vhodné např. na soustružení, násady, díly hudebních nástrojů a intarzie. Mimořádně vhodné je i na výrobu luků. Dříve se používala semena a nať v lékařství jako psychofarmakum při nadměrné dráždivosti, psychoneurotických nemocech, migréně, chronické otravě arsenikem a k léčbě jaterních chorob. Za první světové války byly pokusy o užívání jako náhražky tabáku (hlavní účinná látka cytisin má podobné účinky jako nikotin).", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Preferuje teplé chráněné stanoviště a slunečné nebo světlé polohy, vlhké propustné živné půdy, snese i chudé, sušší, kamenité půdy. Dobře roste na stanovištích se zásaditou, vápenatou půdou ale snese i mírně kyselou. Je obtížným plevelem. Množí se semeny, lze jej množit řízky. Není vhodné dřevinu vysazovat poblíž dětských hřišť, na sídlištích, a podobně. Jsou totiž známy případy otravy dětí zelenými „hrášky“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štědřenec odvislý (\"Laburnum anagyroides\") je rostlina, opadavá dřevina z čeledi bobovitých, tvořící keře nebo malé stromy s hroznovitými květenstvími s žlutými květy. V ČR se pěstuje jako okrasná rostlina, ale pochází z oblasti jižní Evropy.", "tgt_summary": null, "id": 940304} {"src_title": "Mísa Venus Rosewater", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 60 metrů v pobřežní nížině, v regionu Šefela, nedaleko severního okraje pouště Negev. Severně od vesnice se nachází soutok potoků Nachal Bror a Nachal Šikma. Jihovýchodně od obce dále do Nachal Šikma přitéká vádí Nachal Hoga s přítokem Nachal Nir'am. Západně od kibucu do Nachal Šikma od jihu ještě ústí u pahorku Tel Ma'arat Aza krátká vádí Nachal Ner a Nachal Mardim. Od severu sem přitéká Nachal Sumsum. Obec se nachází 11 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 60 kilometrů jihojihozápadně od centra Tel Avivu, cca 65 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 4 kilometry severně od města Sderot. Or ha-Ner obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. 4 kilometry jihozápadním směrem ale začíná pásmo Gazy s početnou arabskou (palestinskou) populací. Or ha-Ner je na dopravní síť napojen na východní straně pomocí lokální silnice číslo 232, na západní straně pak pomocí dálnice číslo 34.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Or ha-Ner byl založen v roce 1957. Zakladateli kibucu byla skupina Židů z jižní Ameriky (Argentina a Uruguay) napojená na sionistické hnutí ha-Bonim Dror. Do Izraele se přistěhovali v roce 1952 a několik let pak provizorně pobývali v Giv'ot Zaid (poblíž dnešního Kirjat Tiv'on) v severním Izraeli. Připojila se k nim i skupina Židů původem z Turecka, kteří v Izraeli žili od roku 1949. V nynější lokalitě se usadili krátce po Suezské krizi, na základě výzvy tehdejšího izraelského předsedy vlády Davida Ben Guriona. Na místě se k nim přidalo dalších 30 židovských přistěhovalců z Argentiny. Kibuc Or ha-Ner zbudovali na svátky sukot roku 1957. Během války za nezávislost v roce 1948 zanikla arabská vesnice Nadžd, jež do té doby stála nedaleko dnešního kibucu. Jméno kibucu odkazuje na tradici zapalování světel zmiňovanou v Talmudu. Zpočátku byla místní ekonomika orientována zcela na zemědělství. Od 70. let 20. století přibyl průmyslový podnik Orinet na zpracování kovů, který je nyní hlavním zdrojem příjmů kibucu. Zemědělství nadále zůstává významným odvětvím místního hospodářství (pěstování brambor, polních plodin či bavlny, produkce mléka). V kibucu funguje zařízení předškolní péče o děti. Dále je tu k dispozici plavecký bazén a sportovní areály.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Or ha-Ner Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 687 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Or ha-Ner ( אוֹר הַנֵּר, doslova „\"Světlo svíčky\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Or HaNer) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Ša'ar ha-Negev.", "tgt_summary": null, "id": 113071} {"src_title": "Syntaktická analýza shora dolů", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Píše se hvězdné datum 5784.2 a USS Enterprise NCC-1701, vlajková loď Spojené federace planet, pod vedením kapitána Jamese T. Kirka doráží na planetu odkud vychází nouzové hlášení, ale která by podle pana Spocka měla být naprosto neobydlená. Po příletu se kapitán Kirk, pan Spock a Dr. Leonard McCoy setkávají s liliputem Alexandrem, který slouží 36 členné civilizaci platóňanů. Jde o rasu, která unikla ze své planety, když se jejich slunce změnilo v novu. Tehdy přistáli na Zemi do doby antiky, kde po nějaký čas žili. Tuto dobu si zamilovali a proto i po odchodu na novou planetu si okolní svět přizpůsobili ve stejném stylu a právě podle Platóna se nazývají Platónovými dětmi. 35 obyvatel získalo telekinetické schopnosti, až na Alexandra. Ovšem nyní se jejich vůdce Parmen poranil a protože se už po tisíce let jejich tělo nemuselo namáhat, je obyčejné škrábnutí hrozbou smrti. Doktor McCoy Parmena vyléčí, ale při snaze transportovat se zpět na loď Scotty oznamuje, že nic nefunguje a přenos není možný. Parmen se netají s tím, že loď drží na orbitě on a při kapitánových protestech jej nechá si nafackovat. Později si chce kapitána udobřit a všechny členy výsadku nechá obdarovat vzácnými relikviemi, ale požaduje aby s nimi zůstal Dr. McCoy, coby schopný lékař. To všichni samozřejmě odmítají, ale Parmen je svými schopnostmi nechává hrát divadlo a mučí je. Spock později přemítá, proč zrovna Alexander jako jediný nemá schopnosti telekineze a kde je ostatní vzali. Alexander je znechucený svými lidmi a obdivuje trojici z \"Enterprise\" pro jejich vzdor vůči platóňanům. Potvrzuje také, že telekinetické schopnosti přišli až na této planetě a to teprve až poté co došly zásoby vlastního jídla. Spock s McCoyem z toho dedukují, že každý jedinec má jiné předlohy pro získání moci a proto Alexander nemá de facto žádné a Parmen naopak nejsilnější. Může za to látka zvaná kironid. McCoy připraví výtažek, který zvýší hladinu této látky v krvi. Spock si ale není jistý, po jaké době získají schopnosti. V ten moment se do místnosti nechtěně transportují Uhura a sestra Christine Chapelová, které jsou myšlenkami platóňanů přinuceny kamsi odejít. Večer se všichni setkávají oblečeni v antických kostýmech a jsou platóňany nuceni hrát divadelní představení při kterém Spock musí políbit Chapelovou a Kirk Uhuru. Situace se stává dramatičtější, když do místnosti přijedou zbraně. Kirk s bičem a Spock s rozžhaveným pohrabáčem se nebezpečně blíží k Uhuře a Christine. Alexander tomu chce zabránit, ale když s nožem přiblíží k Parmenovi, ten jej chce přinutit, aby se sám probodl. Na poslední moment to ale neudělá a Parmen se rozhořčeně ptá, kdo to udělal. Kirk si uvědomuje, že již látka zabrala a díky silnější dávce snadno Parmena přemůže, ale nedovolí Alexanderovi, aby vykonal svou pomstu. Parmen slibuje, že své chování zlepší a uvítá jakoukoliv výpravu, která jejich planetu navštíví. Kirk ani Spock tomu nevěří a varují Parmena, že rozhlásí po Federaci, kterak silnější schopnosti na planetě získat během několika hodin. Parmen musí souhlasit. Všichni se pak i s Alexandrem transportují zpět na \"Enterprise\".", "section_level": 1}], "src_summary": "„Platónovy nevlastní děti“ (v originále „Plato's Stepchildren“) je dvanáctý díl třetí řady seriálu Star Trek, později známého jako \"The Original Series\" (česky: \"původní série\"). Premiéra epizody v USA proběhla 22. listopadu 1968, v České republice 20. června 2003. ", "tgt_summary": null, "id": 1433191} {"src_title": "Tha Carter IV", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a historie díla.", "content": "Myslivečkův první \"Démétrios\" měl premiéru v divadle Teatro Nuovo v Pavii dne 24. května 1773. Zakázka zněla na slavnostní operu k zahájení provoz v nově zbudovaném městském divadle a bylo považováno za velkou čest prokázanou Myslivečkovi, že inaugurační opera byla objednána právě u něj. Pořadatelům se však podařilo zajistit jen jednu významnou pěveckou osobnost, sopranistku Lucrezii Aguiariovou, jejíž jméno dřívější literatura mylně spojovala s Myslivečkovým v romantickém vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "Král Sýrie (Seleukovské říše) Démétrios I. Sótér byl svržen Alexandrem Balem a byl nucen uprchnout na Krétu, která mu zůstala věrná, a zanechat svého stejnojmenného syna v péči dvořana Fénikia. I po smrti Démétria staršího nechal Fénikios vychovávat mladého prince kvůli bezpečnosti v anonymitě mezi pastýři pod jménem Alkéstes. Později jej však přivedl ke dvoru, kde se Alkéstes díky svým schopnostem dostal postupně na přední místo ve velení vojsk. Zvěst o tom, že syn bývalého krále žije, podnítila povstání a v boji proti němu Alexandr Balós padl. Alkéstes se přitom bojů účastnil jako generál po jeho boku a od té doby je nezvěstný. Po Alexandrově smrti řada pretendentů z řad velmožů usilovala o syrský trůn a jako přechodné opatření byla královnou učiněna Alexandrova dcera Kleoniké, která je do Alkésta dávno zamilována. Fénikios stále doufá v dosazení Démétria (=Alkésta) na trůn, i proti zájmům svého syna Olinta.", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "Olintos přesvědčuje Kleoniké, aby si mezi velmoži konečně vybrala manžela, který by říši dal stabilní vládu, a to nejlépe jeho samotného. Kleoniké se své důvěrnici Barsénis svěřuje, že stále doufá v Alkéstův návrat, ale ona i dvořan Mitranés potvrzují, že Alkéstes je s největší pravděpodobností mrtev. Fénikios vysvětluje Mitranovi svůj dlouhodobý úmysl dosadit na trůn Alkésta. V trůnním sále část velmožů v čele s Olintem naléhají na královnu, aby si konečně vybrala ženicha, část v čele s Fénikiem jí hodlá dát ještě čas na rozmyšlenou. Kleoniké se tedy rozhoduje, že již nebude s výběrem otálet, když se právě vrací Alkéstes. Kleoniké ho radostně vítá; jako manžela si jej však pro jeho nízký původ zvolit zřejmě nemůže. Kleoniké by se raději sama vzdala trůnu, podvolí se ale mínění rady velmožů. Olintes mezitím nenachází podporu pro svou kandidaturu u svého otce, který zjevně preferuje Alkésta. Rada přiznala Kleoniké svobodnou volbu manžela, Kleoniké však vidí, že by povýšení prostého Alkésta znamenalo začátek nových vnitřních rozbrojů, a hodlá ve prospěch své země na Alkésta rezignovat. Proto mu oznamuje, že si jej vzít nemůže. Alkéstes nechápe.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "Alkéstes se snaží o schůzku s Kleoniké, ta mu však zakázala přístup a i svým dvořanům zakázala o něm mluvit. Olintos mu předává předstíraný příkaz královny, aby odjel ze Sýrie. Sám sice miluje Barsénis, ale sňatek s Kleoniké by mu dopomohl k trůnu. Barsénis truchlící Kleoniké utěšuje (sama je zamilována do Alkésta a rovněž vidí situaci příznivě pro sebe). Fénikios, kterému vypovězení Alkésta maří plány, přesvědčí Kleoniké k poslední schůzce s Alkéstem, která podle jeho názoru nemůže než vést k jejich usmíření. Při ní nejprve zahrne Alkéstes královnu urážkami, ale ta ho přesvědčí jak o své pevné lásce, tak o smysluplnosti oběti. Alkéstes svolí k trvalému odchodu. Zatímco Barsénis královnu za výsledek rozhovoru chválí, Fénikios jí spílá.", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "Alkéstes se chystá odplout, popoháněn Olintem. Zadržuje jej ale Kleoniké, která bez něj nemůže žít, a navrhuje mu, že odpluje s ním a Sýrii přenechá svému osudu. To ovšem zase odmítá Alkéstes. Rozzlobená Kleoniké mu tedy přikazuje, že musí u dvora zůstat alespoň jako svědek jejího svatebního obřadu. Olintos si dělá nové naděje. Do přístavu přijíždějí krétské lodě; to je signál pro Fénikia, že je vhodný čas k nastolení Démétriova dědice. K Fénikiovi přichází Alkéstes s překvapivou zprávou: Kleoniké si zvolila za manžela právě Fénikia. Ten však Alkéstovi prozradí jeho skutečnou totožnost jako dědice seleukovského trůnu. Alkéstes hrubě odmítne milostné vyznání Barsénis, je však na rozpacích, jak prosazovat svá dědičná práva proti svému pěstounovi a milované Kleoniké. V chrámu, kde se má slavit svatba Fénikia a Kleoniké, se už rozšířila zvěst o Alkéstovi=Démétriovi. Olintes přichází s dokumenty přivezenými Kréťany, které mají prokázat falešnost Alkéstových nároků, ve skutečnost jej však jednoznačně potvrdí jako syna Démétria Sótéra. Fénikios se vzdává královniny ruky a místo toho k usmíření všech frakcí vede k oltáři Démétria a Kleoniké.", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Nahrávka celé opery neexistuje, předehru však nahrála rakouská dirigentka Michi Gaiggová a L'Orfeo Baroque Orchestra, vydal CPO Records.", "section_level": 1}], "src_summary": "Démétrios (v italském originále Demetrio) je italská opera ve třech dějstvích českého skladatele Josefa Myslivečka. Bylo to skladatelovo první zhudebnění libreta italského básníka Pietra Metastasia, které bylo poprvé uvedeno roku 1731 s hudbou Antonia Caldary a v Myslivečkově době bylo jedním z nejpopulárnějších Metastasiových libret. K libretu se ještě jednou vrátil roku 1779 ve stejnojmenné opeře komponované pro neapolské Teatro San Carlo. Lze předpokládat, že Mysliveček libreto zkrátil a upravil tak, aby vyhovovalo soudobému opernímu vkusu, tyto úpravy však nelze s určitostí identifikovat. Tato opera (a všechny ostatní Myslivečkovy opery) náleží k žánru vážné opery nazývanému v italštině opera seria.", "tgt_summary": null, "id": 1975474} {"src_title": "Jakub Podaný", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Keiko byl chycen nedaleko Islandu v roce 1979 a prodán do islandského akvária v Hafnarfjörður. O tři roky později byl prodán do zábavního parku v Ontariu, kde začal poprvé vystupovat před publikem a vyvinuly se mu také kožní léze, svědčící o špatném zdraví. V roce 1985 byl prodán do zábavního parku v Ciudad de México. V roce 1993 hrál ve filmu \"Zachraňte Willyho!\". Sláva plynoucí z účinkování filmu vedla k úsilí studia Warner Bros. najít kosatce lepší domov. Byla založena nadace a s její pomocí a s pomocí darů milionů školních dětí akvárium v Newportu v Oregonu utratilo 7 milionů dolarů, aby mohlo Keika vyléčit a vypustit ho zpět do volné přírody. Plán vrátit ho zpět do volné přírody se stal kontroverzním. Někteří považovali vzhledem k jeho letům v zajetí takový přesun za nemožný. Pozdější studie jim daly zapravdu. Norský politik zasazující se o lov velryb Steinar Bastesen prohlásil, že by Keiko měl být místo toho zabit a jeho maso by mělo být posláno do Afriky v rámci zahraniční pomoci. Proces přípravy přesunu Keika do volné přírody začal v září 1998, kdy byl převezen do Vestmannaeyjaru na Islandu. Při přistávání došlo k nehodě, ale Keiko nebyl zraněný. Keiko se podroboval tréninku pro život na svobodě, který zahrnoval také plavání ve volném oceánu. V červenci 2002 během jednoho tohoto plavání jeho trenéři ztratili jeho trasu a nebyli schopni ho lokalizovat pomocí zařízení pro satelitní zaměřování, které bylo umístěné na hřbetní ploutvi kosatky. Nakonec byl nalezen 1 400 kilometrů od pobřeží Norska. V září následoval rybářskou loď do Halsy v Norsku, kde dovolil svým fanouškům si s ním hrát. Během svého pobytu v severním Atlantiku ale vyhladověl a ztratil váhu. Chovatelé se ho snažili odradit od kontaktů s lidmi a doufali, že se ho ujme nějaká skupina kosatek a dovede ho zpět na volný oceán. Ta se ale nikdy neobjevila, a tak ho nadále krmili jeho trenéři.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Keiko zemřel 12. prosince 2003 ve fjordu Taknes v Norsku ve věku 26 let. Jako příčina smrti byl později uveden zápal plic. Po žádostech fanoušků uspořádalo 20. února 2004 oregonské akvárium, kde Keiko dříve pobýval, vzpomínkovou bohoslužbu, které se účastnilo 700 lidí. V Halse Keikovi místní postavili památník. Norské děti na místě, kde je pohřben, postavily mohylu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Keiko (1977 – 12. prosince 2003) byl samec kosatky dravé známý svým účinkováním v prvních třech filmech ze série \"Zachraňte Willyho!\".", "tgt_summary": null, "id": 1135442} {"src_title": "Ušlechtilé důvody", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Boltzmannova rovnice je rovnice pro časový (t) vývoj rozdělovací funkce f(x, p, \"t\") v jednočásticovém fázovém prostoru, kde x je poloha a p je hybnost. Rozdělení je definováno tak, že je počet částic, které se v čase \"t\" nacházejí v prostorovém elementu formula_2 v okolí x a jejich hybnost je v intervalu formula_3 v okolí p. Působí-li na částice popsané \"f\" vnější síla F, musí \"f\", za předpokladu neexistence srážek, splňovat což znamená, že mají-li nějaké částice v čase \"t\" souřadnici x a hybnost p, v čase formula_5 budou (všechny) v formula_6, s hybností formula_7. Protože však ke srážkám dochází, tak se hustota částic v elementu fázového prostoru \"dx \"dp mění. Vydělením rovnice \"dx \"dp \"dt\" vznikne v limitě Boltzmannova rovnice F(x, \"t\") je síla působící mezi částicemi v tekutině a \"m\" je hmotnost částic. Člen na pravé straně rovnice popisuje efekt srážek mezi částicemi; je-li roven nule, částice se nesrážejí. Bezsrážková Boltzmannova rovnice je často chybně nazývána Liouvillova rovnice (Liouvillova rovnice je N-částicová rovnice).", "section_level": 1}, {"title": "Molekulární chaos a srážkový člen (Stosszahl Ansatz).", "content": "Výše uvedená Boltzmannova rovnice nemá velký praktický význam, neboť nechává srážkový člen nespecifikovaný. Klíčová myšlenka použitá Boltzmannem byla určit srážkový člen výhradně ze srážek dvou částic, o kterých se předpokládá, že před srážkou jsou nekorelované. Tento předpoklad byl Boltzmannem nazýván 'Stosszahl Ansatz', a je také znám jako předpoklad molekulárního chaosu. Za tohoto předpokladu lze srážkový člen psát jako integrál v hybnostním prostoru přes součin jednočásticových rozdělovacích funkcí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Boltzmannova rovnice, známá také jako Boltzmannova transportní rovnice, zavedená Ludwigem Boltzmannem, popisuje statistické rozdělení jedné částice v tekutině. Je to důležitá rovnice nerovnovážné statistické mechaniky, oblasti statistické mechaniky, která se zabývá systémy, které jsou daleko od termodynamické rovnováhy; např. v přítomnosti teplotního gradientu nebo elektrického pole. Boltzmannova rovnice se používá ke studiu schopnosti tekutiny transportovat fyzikální veličiny jako teplo a náboj, a tedy k odvození transportních vlastností, např. elektrické vodivosti, Hallovy vodivosti, viskozity a tepelné vodivosti.", "tgt_summary": null, "id": 629540} {"src_title": "Osud (Star Trek: Stanice Deep Space Nine)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Mezistátní utkání Hongkongu.", "content": "13. 3. 1987 Tchaj-wan 2:2 Hongkong 13. 3. 1987 Austrálie 37:0 Hongkong 14. 3. 1987 Jižní Korea 44:0 Hongkong 15. 3. 1987 Nový Zéland 19:0 Hongkong 17. 3. 1987 Austrálie 42:0 Hongkong 18. 3. 1987 Jižní Korea 24:1 Hongkong 19. 3. 1987 Nový Zéland 19:0 Hongkong 8. 1. 2003 Hongkong 30:1 Macao 8. 3. 2005 Hongkong 6:2 Tchaj-wan 10. 3. 2005 Hongkong 5:3 Thajsko 7. 1. 2007 Hongkong 8:0 Macao 26. 1. 2007 Malajsie 7:3 Hongkong 27. 1. 2007 Jižní Korea 11:0 Hongkong 2. 2. 2007 Thajsko 4:3 Hongkong 8. 3. 2007 Macao 4:4 Hongkong 9. 3. 2007 Hongkong 5:2 Macao 11. 7. 2007 Hongkong 5:2 Macao 25. 1. 2008 Hongkong 5:1 Macao 29. 3. 2008 Hongkong 7:1 Macao 24. 4. 2008 Malajsie 4:2 Hongkong 24. 4. 2008 Hongkong 2:1 Tchaj-wan 25. 4. 2008 Hongkong 6:2 Macao 26. 4. 2008 Thajsko 4:2 Hongkong 26. 4. 2008 Hongkong 1:0 Singapur 13. 7. 2008 Hongkong 6:0 Macao 27. 9. 2008 Macao 4:4 Hongkong 15. 3. 2009 Singapur 1:1 Hongkong 16. 3. 2009 Hongkong 11:0 Macao 17. 3. 2009 Spojené arabské emiráty 5:1 Hongkong 19. 3. 2009 Thajsko 6:4 Hongkong 20. 3. 2009 Malajsie 4:3 Hongkong 25. 4. 2009 Macao 8:3 Hongkong 28. 6. 2009 Hongkong 3:1 Macao 29. 6. 2009 Macao 7:3 Hongkong 20. 3. 2010 Macao 8:7 Hongkong 31. 3. 2010 Tchaj-wan 3:1 Hongkong 1. 4. 2010 Spojené arabské emiráty 0:0 Hongkong 2. 4. 2010 Hongkong 2:1 Mongolsko 3. 4. 2010 Hongkong 2:0 Macao 4. 4. 2010 Hongkong 5:2 Mongolsko 5. 9. 2010 Macao 6:4 Hongkong 7. 11. 2010 Hongkong 3:2 Macao 25. 4. 2011 Hongkong 5:4 Spojené arabské emiráty 26. 4. 2011 Hongkong 7:5 Thajsko 27. 4. 2011 Hongkong 15:0 Indie 29. 4. 2011 Hongkong 13:0 Macao 30. 4. 2011 Hongkong 6:1 Kuvajt 29. 5. 2011 Hongkong 4:3 Macao 12. 1. 2012 Hongkong 7:0 Macao 14. 10. 2012 Macao 9:4 Hongkong 29. 12. 2012 Macao 1:1 Hongkong 17. 3. 2013 Hongkong 10:0 Singapur 18. 3. 2013 Hongkong 21:0 Indie 20. 3. 2013 Hongkong 9:0 Macao 21. 3. 2013 Hongkong 7:3 Mongolsko 22. 3. 2013 Hongkong 6:3 Spojené arabské emiráty 23. 3. 2013 Hongkong 4:3 Mongolsko 24. 3. 2013 Tchaj-wan 4:2 Hongkong 3. 8. 2013 Hongkong 8:0 Macao 13. 10. 2013 Macao 5:5 Hongkong 1. 12. 2013 Macao 4:2 Hongkong 16. 3. 2014 Thajsko 2:1 Hongkong 17. 3. 2014 Mongolsko 9:2 Hongkong 19. 3. 2014 Spojené arabské emiráty 5:1 Hongkong 20. 3. 2014 Hongkong 6:0 Kuvajt 22. 3. 2014 Tchaj-wan 7:1 Hongkong 6. 4. 2014 Hongkong 2:1 Spojené arabské emiráty 7. 4. 2014 Hongkong 12:0 Gruzie 9. 4. 2014 KLDR 12:2 Hongkong 11. 4. 2014 Bulharsko 6:1 Hongkong 12. 4. 2014 Lucembursko 8:0 Hongkong 30. 8. 2014 Hongkong 7:0 Macao 30. 11. 2014 Hongkong 4:1 Macao 28. 12. 2014 Hongkong 3:2 Macao 3. 4. 2015 Hongkong 8:3 Spojené arabské emiráty 6. 4. 2015 Hongkong 8:0 Bosna a Hercegovina 7. 4. 2015 Hongkong 11:3 Gruzie 9. 4. 2015 Turecko 11:1 Hongkong 10. 4. 2015 KLDR 9:0 Hongkong 12. 4. 2015 Lucembursko 5:2 Hongkong 29. 8. 2015 Hongkong 6:1 Macao 11. 10. 2015 Macao 2:2 Hongkong 22. 11. 2015 Hongkong 6:0 Macao 31. 3. 2016 Bosna a Hercegovina 5:4 Hongkong 1. 4. 2016 JAR 9:1 Hongkong 3. 4. 2016 Lucembursko 7:1 Hongkong 4. 4. 2016 Turecko 5:1 Hongkong 6. 4. 2016 Gruzie 14:3 Hongkong \"Hongkong vyhrál kontumačně 5:0.\" 23. 10. 2016 Macao 8:6 Hongkong 18. 2. 2017 Hongkong 12:1 Singapur 20. 2. 2017 Tchaj-wan 5:4 Hongkong 21. 2. 2017 Thajsko 8:2 Hongkong 23. 2. 2017 Mongolsko 8:6 Hongkong 25. 2. 2017 Hongkong 5:3 Spojené arabské emiráty 10. 4. 2017 Hongkong 5:0 Bosna a Hercegovina \"Hongkong vyhrál kontumačně 5:0.\" 11. 4. 2017 Bulharsko 10:3 Hongkong 13. 4. 2017 Hongkong 5:2 Tchaj-wan 15. 4. 2017 Lucembursko 8:1 Hongkong 16. 4. 2017 Gruzie 14:3 Hongkong", "section_level": 1}], "src_summary": "Hongkongská hokejová reprezentace je národní hokejové mužstvo Hongkongu. Hokejový svaz byl založen 8. srpna 1980, sdružuje 1536 registrovaných hráčů (z toho 530 seniorů), majících k dispozici pět hal s umělou ledovou plochou. Hongkong je členem Mezinárodní federace ledního hokeje od 30. dubna 1983. Hokejisté Hongkongu jsou účastníci divize III mistrovství světa 1987 a divize III MS 2014, 2015, 2016 a 2017.", "tgt_summary": null, "id": 1334578} {"src_title": "Sub olea pacis et palma virtutis", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Syntéza a dekarboxylace.", "content": "Prvním kanabinoidem, který rostlina konopí produkuje je kyselina kanabigerolová (CBGa), ze které jsou syntetizovány karboxylové kyseliny THCa, CBDa, CBCa a z nich dekarboxylací vznikají THC, CBD, CBC. Z CBGa také dekarboxylací vzniká CBG. Dekarboxylace probíhá časem přirozeně nebo je možné proces urychlit použitím teplot kolem 100 °C. THC dále za přístupu kyslíku časem degraduje a mění se v CBN.", "section_level": 1}, {"title": "Popis funkce endokanabinoidního systému.", "content": "V našem těle existuje vitálně důležitý systém, v jehož rámci působí účinné látky, které si náš organismus vyrábí přirozenou cestou a které je možno nahradit látkami obsaženými v konopí. Tělo si vyrábí látky zvané endokanabinoidy, které se vážou na kanabinoidní receptory a jejich prostřednictvím působí na organismus. Tyto receptory nacházíme v různých orgánech i v kůži, ale především jsou koncentrované v mozku, ovšem mimo těch oblastí mozku, které jsou zodpovědné za respirační a kardiovaskulární funkce. Proto u léků na bázi kanabinoidů nehrozí riziko respiračních a kardiovaskulárních poruch, které jsou u řady jiných léků běžným vedlejším účinkem. Jednou z látek, které se na výše zmíněné receptory vážou, je endokanabinoid anandamid. Anandamid poprvé izoloval Doc. RNDr. Lumír Ondřej Hanuš, DrSc. (nar. 1947), když působil na Hebrejské universitě v Jeruzalémě v roce 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Proč je endokanabinoidní systém tak důležitý?", "content": "Výsledky funkce kanabinoidních receptorů s léčebným přínosem zahrnují analgezii, uvolňování svalů a spazmů, imunosupresi, protizánětlivý účinek, protialergický účinek, zlepšení nálady, stimulaci chuti k jídlu, antiemetický účinek, snížení nitroočního tlaku, bronchodilataci, neuroprotektivní a antineoplastický (protinádorový) účinek. Endokanabinoidy mají ve srovnání s fytokanabinoidy získanými z konopí rozdílné chemické složení, ale působí podobně. Proto je možné vyrovnávat nedostatek těchto látek vyráběných přirozenou cestou v našem těle dodáním kanabinoidů z konopí. To také zjednodušeným způsobem vysvětluje léčebné působení konopí na celou řadu nemocí. Endokanabinoidy zajišťují celou řadu životně důležitých funkcí včetně imunitního systému a regulují příjem potravy. Napomáhají organismu vyrovnávat se s fyziologickým, biochemickým i psychickým stresem, kterému je člověk vystavován okolím. Mají pozitivní vliv na schopnost člověka učit se novým poznatkům a vyrovnávat se s nimi. Endokanabinoidy podobně jako imunitní systém chrání organismus proti útokům na bázi proteinů. Tyto látky nás také chrání proti nadměrné protizánětlivé reakci organismu způsobené akumulací volných radikálů v průběhu života, což je příčinou vzniku mnohých tzv. civilizačních nemocí postihujících především stárnoucí populaci. Hladinu endokanabinoidů v organismu můžeme stimulovat zvýšeným příjmem esenciálních mastných kyselin (omega 3 a 6), které najdeme v ideálním poměru pro lidský organismus např. v konopném oleji. Pokud je deficit již příliš velký, je možné pokusit se nahradit chybějící endokanabinoidy jejich přírodní obdobou z konopí. Synteticky vyráběné kanabinoidy se příliš neosvědčují, protože kanabinoidy na organismus působí v synergii (všechny společně) a pouze v rostlině je najdeme v přirozené kombinaci potřebné k tomu, aby se projevil jejich plný léčebný účinek. Vědci z německého Institutu molekulární psychiatrie při Bonnské univerzitě přišli na konci roku 2012 s vysvětlením, podle kterého aktivace endokanabinoidního systému dokáže v mozku spustit jakousi antioxidační \"čistku\", která nejen odstraňuje poškozené a nemocné buňky, ale je též zodpovědná za určitý stimul při produkci buněk nových. Bylo také dokázáno, že kanabinoidy pozitivně stimulují organely zvané mitochondrie, které vyrábí energii a jsou nezbytné pro fungování takřka všech tělesných buněk. Vyskytují se nejvíce v místech s velkým energetickým nárokem – tedy i v mozku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanabinoidy (z lat. \"Cannabis\"–konopí) jsou látky, vyskytující se v přírodě nejen v rostlinách konopí (\"Cannabis\"), byly zjištěny i v mateřském mléce savců, včetně člověka. Zatím jich bylo objeveno přes 100 druhů. Mezi nejvýznamnější patří tetrahydrokanabinol (THC), kanabidiol (CBD), kanabinol (CBN) a kanabichromen (CBC). ", "tgt_summary": null, "id": 1039747} {"src_title": "4. základní expedice (Mir)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kampaň.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ronalda Regana.", "content": "V roce 1980 získal Reagan nominaci Republikánské strany na post prezidenta, poté co vyhrál většinu primárek, ačkoliv na začátku kampaně prohrál v Iowě. Během kongresu navrhl Reagan na viceprezidenta Geralda Forda, ale ten se jím nakonec nestal. Místo toho si nakonec vybral svého oponenta z primárek, George H. W. Bushe, který měl značné mezinárodní zkušenosti. Dne 4. srpna 1980 pronesl jako kandidát na prezidenta projev poblíž Philadelphie v Mississippi na výroční pouti Neshoba Country. Reagan nadchl dav, když řekl: \"Věřím v práva států. Věřím, že jsme zdeformovali vyvážení mocí, když jsme dali federální vládě pravomoci, které jí podle ústavy neměly náležet.\" Pokračoval a slíbil, že \"vrátí státům a místním vládám pravomoci, které jim náleží.\" V Philadelphii byli 21. června 1964 zavražděni tři aktivisté za lidská práva, James Chaney, Andrew Goodman a Michael Schwerner a Reaganovi kritici se domnívali, že Reagan vyslal publiku rasistický vzkaz. Řeč byla pronesena v souladu s jeho filosofií omezené vlády, ale kritici se domnívali, že si místo vybral tak, aby apeloval na bílé jižanské voliče. V biografii, kterou o Reaganovi napsal Edmund Morris stojí, že Reagan pevně podporoval nadvládu federální vlády. Reagan si myslel, že mnoho zákonů o občanských právech, které byly přijaty v 60. letech je zbytečných, protože je již chrání ústava. Reagan byl přesto zranitelný obviněními, nebo alespoň necitlivostí týkající se občanských práv černochů. Podle knihy \"Running on Race: Racial Politics in Presidential Campaigns\" se Carter pokusil obvinit Reagana z rasismu, ale obrátilo se to brzy proti Carterovi samotnému, když se jeden z nejvýznamnějších Carterových černých stoupenců, bývalý velvyslanec u OSN, Andrew Young pokusil vyburcovat černou opozici proti Reaganovi tvrzením, že pokud bude zvolen, bude \"normální zabíjet negry\". Tento ostrý výpad pravděpodobně ztratil Carterovi více bělochů, než získal černochů. Prezidentská kampaň, kterou řídil William J. Casey, byla vedena ve stínu íránské krize s rukojmími a média každý den přinášela zprávy o neúspěšných Carterových snahách osvobodit rukojmí. Většina analytiků se shoduje, že tímto byla oslabena Carterova pozice a Reagan měl možnost zaútočit na jeho neefektivitu. Na druhou stranu, Carterova neschopnost si poradit s dvoucifernou inflací a nezaměstnaností, nevýrazným ekonomickým růstem, nestabilitou trhu s ropou vedoucí k dlouhým frontám před benzínovými stanicemi a slabost americké obrany možná měly na voliče ještě větší dopad. Během kampaně v roce 1976 přišel Carter s \"indexem strádání\", který zahrnoval nezaměstnanost a inflaci. Tento \"index strádání\" se během jeho volebního období neustále zhoršoval a Reagan toho v kampani využil. S respektem k ekonomii, řekl Reagan: \"Bylo mi řečeno, že nemám používat slovo deprese. Dobře, řeknu vám definici. Recese je když váš soused ztratí práci, deprese je, když vy ztratíte práci. Obnova je, když Jimmy Carter ztratí svou práci.\" Reaganovo vystupování v televizních debatách rozproudilo jeho kampaň. Zdál se být v pohodě, kritice z Carterovy strany se bránil poznámkami jako \"a je to tu zase\". Jeho nejvlivnější poznámkou ale byla závěrečná otázka k publiku v době raketově rostoucích cen a vysokých úrokových sazeb, \"Máte se lépe než před čtyřmi lety?\" Stejnou frázi poté používal i v kampani v roce 1984.", "section_level": 2}, {"title": "Nejtěsnější procentuální výsledky.", "content": "Červené – vítězství Reagana, modré – vítězství Cartera:", "section_level": 1}], "src_summary": "Prezidentské volby v USA v roce 1980 se konaly 4. listopadu 1980. Hlavními kandidáty byli Jimmy Carter a Ronald Reagan. Zvítězil Ronald Reagan, který získal 50,7% hlasů (Jimmy Carter 41,0%) a 489 z 538 volitelů (Jimmy Carter jich získal 49).", "tgt_summary": null, "id": 2251908} {"src_title": "AmigaOne X1000", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První veřejnou dopravu v Paříži představovaly v roce 1828 omnibusy, vozy tažené koňmi. První tramvaje tažené koňmi se objevily v roce 1871, parní tramvaje se objevily v roce 1880 a v roce 1888 byly nahrazeny elektrickými tramvajemi. První železnice byla otevřena v roce 1837 mezi Paříží (nádraží Saint-Lazare) a Le Pecq. V následujících letech bylo v Paříži vystavěno mnoho železničních stanic, všechny jako konečné. V roce 1875 byla otevřena železniční trať Petite Ceinture. Výstavba dnešního metra byla zahájena v roce 1896. První úsek byl zprovozněn mezi stanicemi Porte de Vincennes a Porte Maillot v červenci 1900 u příležitosti světové výstavy. Letecké spojení v Paříži existuje od roku 1919, kdy bylo zprovozněno letiště Le Bourget. V roce 1932 bylo otevřeno Letiště Orly. Od 30. let 20. století byly postupně tramvaje nahrazovány autobusy. Poslední tramvaj v Paříži vyjela v roce 1937. V 60. letech se rozšiřovala pařížská aglomerace. Pro lepší spojení centra s předměstími byl proto vytvořen systém příměstských linek RER. Ten je od roku 1999 doplněn sítí Transilien. V roce 1974 bylo otevřeno třetí a největší pařížské Letiště Charlese de Gaulla. V roce 2006 byla v Paříži obnovena tramvajová doprava a v roce 2008 říční doprava na Seině (linka Voguéo).", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní společnosti.", "content": "Hlavními provozovateli veřejné dopravy jsou společnosti RATP (metro, autobusy, jižní větve linek RER A a B) a SNCF (Transilien, severní větve linek RER A a B a linky C, D a E). Sdružení Optile zahrnuje téměř sto soukromých společností, které provozují pravidelné autobusové linky na předměstí. Všichni dopravci jsou zastřešeni asociací STIF, která koordinuje veškerou hromadnou dopravu na území regionu Île-de-France a rovněž poskytuje finanční prostředky pro zajištění dopravy. Samostatně působí společnost Aéroports de Paris, která provozuje všechna pařížská letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Metro.", "content": "Pařížské metro je plně v režii dopravního podniku RATP a představuje hlavní dopravní síť v Paříži, která místy zasahuje i do sousedních předměstí. Většina stanic se nachází v podzemí (kromě větší části linek 2 a 6 a některých okrajových úseků jiných linek). Je charakteristické svými poměrně úzkými podzemními chodbami (2,40 m) a hustou sítí stanic (vzdálenost mezi stanicemi je v průměru 548 m). Od svého uvedení do provozu v červenci 1900 se metro velmi rozšířilo. V roce 2008 obsahovalo šestnáct linek, z nichž dvě linky (7 a 13) byly rozvětvené, a 301 stanici, z nichž 242 leží v Paříži a 59 na předměstí. Nejnovější linka 14 byla uvedena do provozu v roce 1998 jako plně automatizována. Do roku 2012 by se síť metra měla rozšířit na pěti místech, což znamená její prodloužení asi o 15 km.", "section_level": 2}, {"title": "Tramvaje.", "content": "Pařížská aglomerace měla kdysi tramvajovou síť o délce 960 km. Ve 30. letech byla tramvajová doprava považována za zastaralou a proto byla postupně nahrazována autobusy. V Paříži zmizely tramvaje již v roce 1937, v regionu poslední tramvaje během 50. let. Od roku 1992 jsou tramvaje opět postupně zaváděny a to především na předměstích (T1, T2 a T4). V roce 2006 byla uvedena do provozu linka T3, která vede na území Paříže po jejím jižním okraji. V roce 2009 bylo zahájeno její prodloužení, stejně tak jsou v různých fázích příprav či výstavby i další linky na předměstích.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusy.", "content": "Autobusová síť (asi 1400 linek) je rozšířena především na předměstí, v samotné Paříži již méně. RATP provozuje linky v Paříži a v přilehlých předměstích, což je jen necelá čtvrtina z celkového množství. Zbývající linky v pařížské aglomeraci jsou provozovány nezávislými soukromými subjekty, seskupenými v asociaci Optile.", "section_level": 2}, {"title": "Další typy dopravy.", "content": "Veřejná doprava disponuje ještě dalšími možnostmi:", "section_level": 2}, {"title": "Automobilová doprava.", "content": "Silniční síť čítá v regionu Île-de-France přibližně 800 km dálnic. Dálnice spojují Paříž s jihem Francie (Dijon, Lyon, Marseille), severem (Lille), Normandií (Rouen, Caen, Le Havre), východem (Remeš, Mety, Štrasburk), Akvitánií (Orléans, Bordeaux) a pobřežím Atlantiku (Le Mans, Nantes). Všechny se napojují na městský okruh boulevard périphérique. Automobilový provoz a parkování v Paříži jsou velmi problematické, jako ve většině světových metropolí. Elektronické senzory měřící provoz jsou umístěné téměř na všech hlavních pařížských silničních tazích a na dálnicích. Vyhodnocené údaje slouží ke stanovení hustoty dopravy, oznámení dopravní zácpy a odhadu doby jízdy mezi jednotlivými stanovišti. Informace jsou přístupné na webových stránkách (přes počítač i mobilní telefon) a na světelných silničních ukazatelích. Parkovacích míst bylo v Paříži evidováno v roce 2007 asi 755 000. Z nich bylo 165 000 míst na veřejných komunikacích, zejména podél ulic (22%), 80 000 míst v placených garážích (10%), 70 000 míst na koncesovaných parkovištích (9%) a 440 000 míst v soukromých garážích a na dvorech domů (59%). Placeným parkováním na ulicích město podporuje alternativní druhy přepravy (jízda na kole), navíc dochází ke snižování počtu povolených míst a instalaci platebních automatů i v ulicích, kde ještě nebyly. Tarify jsou rozděleny do tří zón od 3 € za hodinu v centru až po 1 € v okrajových čtvrtích. Od roku 2002 není možné platit parkování mincemi, ale předplacenou kartou. Parkovné se platí od pondělí do soboty od 9h do 19h. Pro obyvatele města jsou k dispozici rezidenční parkovací povolení k parkování na ulici za zvýhodněnou sazbu. Podle pravidel silničního provozu však auto nesmí na jednom místě stát více než sedm po sobě následujících dní.", "section_level": 1}, {"title": "Taxi.", "content": "Na počátku roku 2007 bylo v Paříži 15 500 vozů taxislužby. Stanoviště taxi jsou rozdělena do tří kategorií: 28 velkých stanic je umístěno v blízkosti hlavních turistických atrakcí nebo velkých náměstí, kde stojí taxíky 24 hodin denně, 90 stanic je umístěno v blízkosti hlavních dopravních tras a 316 se nachází v blízkosti veřejných budov (nemocnice, hotely, divadla apod.). Taxi je volné, pokud je rozsvícené bílé světlo na střeše vozidla. V roce 2010 obsazený taxík - červená barva, volný - zelená barva. Pařížské taxíky vykonají denně v průměru 200 000 jízd.", "section_level": 1}, {"title": "Cyklistika.", "content": "Paříž má od konce 90. let síť cyklostezek, která se nestále rozšiřuje. Koncem roku 2006 jich bylo 371 km včetně pruhů pro autobusy. Po městech Rennes a Lyon také Paříž zahájila 15. červenec 2007 systém veřejné půjčovny jízdních kol, tzv. Vélib', který spravuje firma JCDecaux. Tento systém má za cíl nahradit používání automobilů ve městě na krátké trasy.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "V Paříži je šest velkých železničních stanic: Gare du Nord, Gare Saint-Lazare, Gare de l'Est, Gare Montparnasse, Gare de Lyon a Gare d'Austerlitz, které slouží pro hlavní tratě i příměstskou železnici. Železniční doprava (asi 50 milionů cestujících v roce 2004) výrazně vzrostla s otevřením TGV v roce 1981, které zajíždí na nádraží Gare de Lyon, Gare Montparnasse, Gare du Nord a od roku 2007 i na Gare de l'Est. Gare Saint-Lazare je nádraží s největším počtem vypravených vlaků, zatímco Gare du Nord je první co do počtu přepravených pasažérů.", "section_level": 1}, {"title": "RER.", "content": "RER je příměstská železnice, která spojuje Paříž a její předměstí až do vzdálenosti 50 km od hlavního města. Vznikla koncem 60. let, kdy byly propojeny stávající příměstské železniční linky do jednotného systému. V Paříži je RER využíván jako expresní síť s přestupy na metro a jako spojení s předměstími. V roce 2010 měl RER pět linek (nejnovější RER E byla otevřena v roce 1999), 257 stanic, z nichž 33 leží v Paříži, a 587 km tratí.", "section_level": 2}, {"title": "Transilien.", "content": "Transilien je název sítě příměstské železnice, kterou provozuje provozuje SNCF v regionu Île-de-France. Na rozdíl od většiny linek RER linky Transilien neprotínají Paříž, ale mají konečnou vždy na jedné z hlavních železničních stanic (Gare du Nord, Gare Saint-Lazare, Gare de l'Est, Gare de Montparnasse a Gare de Lyon) a doplňují dopravu na předměstí poskytovanou RER. Umožňují spojení se vzdálenějšími částmi regionu Île-de-France. V roce 2010 měl Transilien 15 linek, z nichž sedm končilo v hlavních železničních stanicích v Paříži, některé linky mají konečnou i mimo region. Poslední linka sítě Transilien z roku 1995 spojuje dvě významná ekonomická centra v západní části pařížské aglomerace La Verrière a La Défense.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Paříž disponuje třemi letišti, která se nacházejí mimo území města a jedním heliportem, který leží na jeho hranicích. Jejich provozovatelem je společnost Aéroports de Paris. Nejstarší letiště Le Bourget bylo otevřeno v roce 1919. Od roku 1932 je v provozu Letiště Orly a největší pařížské Letiště Charlese de Gaulla bylo otevřeno v roce 1974. Heliport Paříž - Issy-les-Moulineaux funguje od roku 1956.", "section_level": 1}], "src_summary": "Doprava v Paříži představuje mnoho odlišných způsobů veřejné dopravy v Paříži a přilehlé aglomeraci, kterou zajišťují různé dopravní společnosti. Páteřní dopravní sítí je zdejší metro, které je doplněno městskými autobusy. Spojení s předměstími poskytují linky RER a Transilien, které vytvářejí hustou železniční síť. Od 90. let je postupně obnovována i tramvajová doprava. K raritám patří lanovka a jedna linka říční dopravy.", "tgt_summary": null, "id": 1668389} {"src_title": "Mukilteo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Důležité objekty.", "content": "V Mlynské dolině se nachází sídlo Slovenské televize a je to jedna z nejvyšších budov na Slovensku s výškou 108 m. Naproti Slovenské televizi se nalézá hřbitov Slávičie údolie, jeden z největších hřbitovů v Bratislavě. V Mlynské dolině se také nacházejí dvě fakulty Slovenské technické univerzity - Fakulta elektrotechniky a informatiky a Fakulta informatiky a informačních technologií Slovenské technické univerzity (přičemž obě dvě fakulty sídlí v jedné budově v Ilkovičově ulici) a dvě fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě - Přírodovědecká fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě a Fakulta matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského v Bratislavě.", "section_level": 1}, {"title": "Koleje a internáty.", "content": "Mlynská dolina také tvoří největší komplex studentských kolejí a internátů ve střední Evropě, protože počet ubytovaných studentů v tomto komplexu představuje každoročně okolo 10 000 - 15 000 studentů z celého Slovenska i ze zahraničí, čímž připomíná menší město. Komplex studentských kolejí se skládá z mnoha samostatných komplexů a budov, nejznámějším komplexem jsou Studentské domovy a jídelny Ľudovíta Štúra a Studentský domov Mladost.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní objekty.", "content": "V Mlynské dolině, v blízkosti budovy Slovenské televize, se nachází i jediná bratislavská zoologická zahrada. V bezprostřední blízkosti Mlynské doliny prochází úsek dálnice D2, což je nejnovější úsek této důležité dálnice evropského významu, který byl dokončen v červnu 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Firmy a jiné instituce.", "content": "Přímo v komplexu studentských domovů u manželských internátů a internátu Mladost má sídlo vícero firem, sídlí zde i státní instituce Ústav informací a prognóz ve školství, což je podřízená organizace Ministerstva školství Slovenské republiky. V téže budově pak sídlí í slovenská Státní školní inspekce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mlynská dolina je část (jeden z 9 sektorů) bratislavské městské části Karlova Ves v okrese Bratislava IV.. Zahrnuje čtvrť Slávičie údolie. Byla pojmenována podle devíti mlýnů, které stály na břehu potoka Vydrice. Byly používány až do 60. let 19. století, počátkem 20. století už stály pouze budovy mlýnů. První mlýn přestavěl Enea Lanfranconi na vilu, která připomínala zámek. ", "tgt_summary": null, "id": 1462444} {"src_title": "Nanarchie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v Dolní Galileji, v nadmořské výšce 86 metrů na výrazném pahorku Giv'at Alil, který je ze tří stran ohraničen meandrem vádí Nachal Cipori, nedaleko jeho vtoku do Zebulunského údolí. Na sever od vesnice se terén zvedá k zalesněnému návrší Har Charbi. Obec se nachází cca 10 kilometrů od břehů Haifského zálivu, cca 83 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 15 kilometrů jihovýchodně od centra Haify. Ras Ali obývají izraelští Arabové, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Západně odtud v Zebulunském údolí a v aglomeraci Haify převládají Židé (rovněž na jihu vyrostlo koncem 20. století židovské sídlo Nofit), v pahorcích na východ a severovýchod od vesnice je výrazné zastoupení dalších arabských sídel (například město Šfar'am 4 kilometry odtud). Ras Ali je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 70, ze které sem vychází přes sousední obec Chavalid místní komunikace.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Vesnice vznikla roku 1927. Tehdy se sem přesunula skupina arabských vesničanů, kteří museli uvolnit své dosavadní pronajaté pozemky v Zebulunském údolí, v prostoru nynějšího města Kirjat Ata, které přešly do židovského vlastnictví. Většina obyvatel se zabývá zemědělstvím a dojížďkou za prací mimo obec. Základní škola je provozována společně se sousední vesnici Chavalid. Vádí Nachal Cipori je turisticky využíváno. Nacházejí se tu v něm pozůstatky starých vodních mlýnů.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Ras Ali Arabové, konkrétně arabští muslimové. Jde o menší sídlo vesnického typu ale s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 555 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,8 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ras Ali ( ראס עלי, رأس علي, v oficiálním přepisu do angličtiny Ras Ali) je vesnice v Izraeli, v Haifském distriktu, v Oblastní radě Zevulun.", "tgt_summary": null, "id": 432266} {"src_title": "Martin Lecián", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Nejstarší fosilní nálezy pamodřínu pocházejí z oblastí východní a západní Sibiře z doby svrchní křídy (asi před 95 mil. lety) a z období paleocénu (asi před 60 mil. lety) ze Špicberků, Evropy a Střední Asie. Jeho místem současného výskytu je jihovýchodní Čína, kde se dosud přirozeně vyskytuje v provinciích Fu-ťien, Če-ťiang, Chu-nan a Ťiang-si, v oblastech s mírným až teplým, vlhkým klimatem bez období sucha. Nachází se v nadmořských výškách 100 až 1000 m, výjimečně i 1500 m. Je součástí stálezelených nebo opadavých smíšených lesů. Evropa byla o pamodřínu informována až v roce 1853 skotským botanikem Robertem Fortune, který ho popsal jako strom až 40 m vysoký s průměrem kmene okolo 150 cm. V České republice se pamodřín pěstuje vzácně jako okrasná dřevina či v arboretech.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to opadavé stromy vysoké až 40 m a jejich rovný, štíhlý kmen mívá výčetní tloušťku okolo 150 cm. Drsná, šupinatá šedohnědá kůra se u starších jedinců odlupuje. Kónická nebo kupolovitá otevřená koruna je široce klenutá a často nepravidelná. Větvičky jsou dvoutvaré. Dlouhé větvičky rostou až 2 roky a mají paprskovitě odstávající jehlice seřazené do spirál, krátké se vyvíjejí s axiálních pupenů na dlouhých větvičkách a jehlice na jejich koncích jsou uspořádané ve zdánlivých přeslenech po 10 až 30. Většina krátkých větviček nedorůstá do délky větší než 3,5 cm. Zploštělé, mírně zakřivené ohebné jehlice jsou zelené, před opadem získají zlatožlutou barvu. Tvar mají úzce čárkovitý, obkopinatý, dlouhé bývají 2,5 až 5,5 cm a široké 2 až 4 mm. Jsou rozděleny středním žebrem (cévním svazkem), po okrajích mají většinou 2 nebo 3 pryskyřičné kanálky. Rozmnožovací šištice vyrůstají na koncích krátkých větviček. Samčí šištice jsou sdruženy v okolíkatých svazcích po 10 až 25. Samičí jsou vejčitě kulovité, barvy zelené nebo purpurově zelené, vyrůstají na krátkých stopkách jednotlivě, vzpřímeně. Bývají vysoké od 5 do 7,5 cm a široké od 4 do 5 cm. Semenné šupiny jsou vejčitě kopinaté, deltoidní nebo vejčité, tlusté a dřevnaté, mají po 2 vajíčkách. Vyvíjejí se a dozrávají v jednom roce, při dozrávání semen získávají šišky barvu červenohnědou a postupně se rozpadávají. Semena jsou bílá, vejčitá, asi 2,5 cm dlouhá se žlutavým blanitým křidélkem.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V minulosti se využívalo rovné, pevné dřevo pamodřínu na stavby mostů, chrámů, lodí a zhotovoval se z něho nábytek. V současnosti je jeho průmyslové využití ukončeno a dřevina má čistě vědecký a estetický význam. Je to nádherný okrasný strom s atraktivní korunou a hlavně se zlatou barvou na podzim. V Číně se snaží v lesních školkách vypěstovat dostatek sazenic a vysazují je do původních vytěžených prostorů. Japonští vědci zjistili, že pamodřín mj. obsahuje léčivé látky s antibakterálními účinky a látky zvlhčující pokožku. Doporučují využít jeho léčebných vlastností k léčbě nemoci kůže, hlavně atopické dermatitidy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pamodřín líbezný (\"Pseudolarix amabilis\") je čínský opadavý jehličnan. Patří do monotypického rodu pamodřín, který je zařazen do podčeledě jedlových (\"Abietoideae\") v čeledi borovicovitých.", "tgt_summary": null, "id": 507424} {"src_title": "The Voice Česko Slovensko", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Technika.", "content": "Odsouzený je svlečen a svázán. Pak je mu do řitního otvoru zaveden zaostřený dřevěný kůl a ten je i s odsouzencem svisle postaven. Odsouzený se pak vlastní vahou pomalu nabodává na hrot a nakonec zemře vykrvácením, což může trvat dosti dlouho. Někdy býval odsouzenec na kůl doslova navlečen tak, že mu k nohám přivázali pár koní nebo jiných zvířat a nechali je jít s tělem proti kůlu. V některých případech se používal kůl s tupou špičkou, který odsouzence usmrtil pomaleji a celý trest byl tedy ještě krutější. Uvádí se, že agónie mohla trvat v extrémních případech i tři dny, zpravidla však \"jen\" několik hodin. Někdy býval tento trest kombinován s upálením nebo zastřelením šípy, což utrpení poněkud zkrátilo.", "section_level": 1}, {"title": "Historické užití.", "content": "Ve střední, západní a severní Evropě se tento trest sice neužíval, ale ve východní Evropě, na Balkáně a v celé Asii byl velmi rozšířený po celý středověk, a v Asii i ve starověku.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "Z evropských zemí se narážení nejvíce používalo v průběhu středověku a raného novověku v Rusku, Polsku, Uhrách a na Balkáně. Patrně se sem rozšířilo druhotně z Asie s nájezdy Mongolů, Tatarů a Turků. V Rusku bylo narážení na kůl legální formou trestu smrti za vlády cara Ivana Hrozného, který tak trestal především své politické odpůrce. V dnešním Rumunsku byla tato forma trestu smrti velmi rozšířena v 15. století za vlády knížete Vlada Draculy, který proto získal přízvisko \"Țepeș\", což rumunsky znamená \"Napichovač\". Podobně jako Ivan Hrozný také on používal tento trest jako nástroj zastrašování a politického teroru. Také Uhry a Polsko tento trest používaly po většinu středověku a raného novověku hlavně pro zrádce, povstalce a dezertéry. Tento trest používala při pronásledování Židů i španělská inkvizice v 15. a 16. století, a také španělští conquistadoři při trestání vzbouřených Indiánů, jako byl Caupolícán, náčelník Mapučů, popravený roku 1558. Po bitvě u Plášťovců mezi císařskými a tureckými vojsky v roce 1554 byl Turky naražen na kůl zajatý císařský velitel Erasmus von Teufel. V Českých zemích se tento trest pokoušel pod uherským vlivem zavést král Vladislav II. Jagellonský, ale zde se setkal s odporem a byl použit jen výjimečně. Například v roce 1517 byli lámáni kolem a naraženi na kůl druhové loupeživého rytíře Jindřicha Bohnického, který vyhlásil nepřátelství Starému Městu pražskému. Podle letopisce jeden z odsouzenců naražený na kůl \"prosil kata, aby ho zabil, pak se snažil kývat kůlem, aby se s ním vyvrátil a spadl, že by tak snad rychleji umřel\". Roku 1570 byl v Ivančicích nabodnut na kůl loupežník Paul Wasansky (Pavel Vašanský), což je poslední známý případ tohoto způsobu popravy v českých zemích.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Narážení na kůl bylo naposledy masivně používáno osmanskými vojáky za arménské genocidy na počátku 20. století. Jugoslávští partyzáni za II. světové války údajně naráželi na kůly zajaté ustašovce. Podle maďarského historika Tibora Cserese byl ještě roku 1946 tímto způsobem v Novém Sadu popraven maďarský válečný zločinec generál Ferenc Szombathelyi, což by byl poslední známý případ popravy naražením na kůl v Evropě, ovšem srbské zdroje uvádějí, že Szombathelyi byl zastřelen popravčí četou. Podle některých neověrených zpráv používali naráźení na kůl za 2. světové války Japonci v Jihovýchodní Asii a údajně i vietnamští vojáci, kteří se takto měli zbavovat zajatých Francouzů během Indočínské války, a později amerických vojáků za Války ve Vietnamu, důkazy o tom však chybějí.", "section_level": 2}, {"title": "Fikce.", "content": "Henryk Sienkiewicz v románu Ohněm a mečem líčí, jak polští vojáci v 17. století narazili na kůl zajatého kozáka Doňce. V jeho dalším románu Pan Wolodyjowski i v jeho zfilmované verzi je naražením na kůl potrestán zrádný Azja, syn Tuhaj Bejův. V různých hororech je probodení kůlem prostředkem k ničení upírů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naražení na kůl je pomalý a velmi bolestivý způsob vykonání trestu smrti, používaný v minulosti pro potrestání těch nejzávažnějších zločinů.", "tgt_summary": null, "id": 2230057} {"src_title": "Třetí nádvoří Pražského hradu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1443 si Jehan Gobelin, pravděpodobně původem z Remeše, pronajal dům v ulici \"Rue Mouffetard\" a o čtyři roky později založil na břehu řeky Bièvre barvírnu vlny. Rodinný podnik se rozšířil a kvalita barevných textilií byla vyhlášená tak, že rodinné jméno přešlo v 16. století na označení celé čtvrti. V dubnu 1601 založil ve čtvrti Jindřich VI. manufakturu na výrobu vlámských tapiserií. Ministr financí Colbert přesvědčil Ludvíka XIV., aby dal vystavět novou budovu a v letech 1662–1668 byla původní manufaktura rozšířena o novou barvírnu vlny a hedvábí (která je v provozu dodnes), a další řemesla luxusu, sloužící k vybavení královských interiérů (nábytkářství, řezbářství, marketérie, tapetářství, keramika, aj.). Uměleckořemeslné dílny tehdy byly přejmenovány na národní královské. Roku 1694 se dílny dostaly do finančních problémů a některé provozy byly přesunuty jinam, například zlatnická dílna do budovy Mincovny. Roku 1721 stál v čele dílen Jean de Julienne, který jako mecenáš podporoval malířskou akademii. Roku 1740 byly dílny propojeny s Královskou akademií sochařství a malby. Od bankrotu je ve třetí čtvrtině 18. století zachraňovali architekti jako Jules Hardouin-Mansart nebo Jacques-Germain Soufflot. Období Francouzské revoluce manufaktura přečkala v úpadku, ale bez živelného ničení. Po korunovaci císaře Napoleona musela být od roku 1804 veškerá produkce dodávána výhradně na královský dvůr.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době manufaktura zčásti slouží jako muzeum a z větší části stále vyrábí tapiserie k výzdobě veřejných budov, na jejich vzniku se od konce 19. století podílelo mnoho umělců, jako návrháři se připomínají např. Paul Cézanne, Hans Arp, Serge Poliakoff, Joan Miró, Victor Vasarely, Alexander Calder, mezi přímými tvůrci tapisérií prosluli Jean Lurçat, nebo Louisa Bourgeoisová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manufacture des Gobelins [\"manyfaktýr dé goblé\"] je původně měšťanská a později královská národní manufaktura na výrobu tapiserií v Paříži. Nachází se na jihozápadním okraji města ve 13. obvodu na \"Avenue des Gobelins\", blízko stanice linky 7 \"Gobelins\". Byla založena v roce 1601 z iniciativy francouzského krále Jindřicha IV.", "tgt_summary": null, "id": 152479} {"src_title": "Kdo přežije: Austrálie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Bulharsko za prvních Asenovců.", "content": "Boril se narodil neznámo kdy jako nejspíše starší syn jedné ze dvou sester bulharských carů Theodora – Petra, Asena I. a Kalojana a patřil tedy do vládnoucí dynastie Asenovců, která roku 1185 obnovila na úkor Byzance bulharskou říši a Theodor se prohlásil jako Petr II. (někdy se uvádí IV.) carem. Roku 1187 či 1190 však abdikoval ve prospěch bratra (Ivana) Asena I. (1187/90–1196), který byl však roku 1196 zavražděn. Petra II., který se znovu ujal vlády, potkal stejný osud (1197). Vlády se tehdy ujal rázný Kalojan, který zdvojnásobil rodové državy, většinou na úkor Byzantské říše.", "section_level": 1}, {"title": "Boril se ujímá moci a vládne.", "content": "Roku 1207 byl však Kalojan zavražděn při obléhání Soluně velitelem pomocného sboru Kumánů, se kterým byl patrně spolčen i Boril. Ten využil strýcova zavraždění a oženil se s jeho vdovou kumánského původu, která zřejmě také byla zasvěcena do vraždy mocného cara. Sňatkem získal Boril nárok na trůn a postavil se proti svénu bratranci, synovi cara Asena I. Ivanovi, legitimnímu dědici trůnu. Boril trůn uzorpoval a donutil Ivana i jeho bratra Alexandra uprchnout do exilu (na Haličskou Rus). Boril měl však i tak problémy: jeho bratranec Alexij Slav a bratr Strez vedli proti carovi povstání a ujímali se vlády v různých dílčích oblastech bulharského státu. Boril také, podobně jako Kalojan, válčil s Latinským císařstvím, proti kterému se spojil s nikajským císařem Theodorem I. Laskaridem, avšak latinský císař Jindřich Flanderský spojence roku 1208 porazil. Boril nepokračoval v úspěšné vládě svých strýců – Jindřich na Borilův úkor získal Thrákii a přijal Alexije Slava za svého vazala. Roku 1211 proti Borilovi vypuklo povstání ve Vidinsku, kterého se zřejmě zúčastnili i Asenovcům oddaní sektářští bogomilové. S pomocí uherského krále Ondřeje II. bylo povstání potlačeno. V zimě r. 1211 svolal Boril protibogomilské shromáždění s hojnou účastí, které sám řídil. Bogomilové prezentovali své učení, ale nehodlali ho odvolat. Car proto začal bogomily pronásledovat, věznit a zabíjet. V této době se také Boril rozešel s Nikaiou a naopak uzavřel spojenectví s Jindřichem Flanderským (1213), který i nadále upevňoval svoji moc. Boril se tehdy téměř stal vazalem konstantinopolského panovníka. Naštěstí pro Bulharsko ale Jindřich roku 1216 zemřel a Boril byl na diplomatickém poli osamocen. Rozvratu a anarchie země využili carovi bratranci, Ivan a Alexandr, kteří se vrátili se svými spojenci, mezi které se řadili i Borilem pronásledovaní bogomilové, do vlasti a oblehli hlavní město Tarnovo, které nakonec padlo. Zoufalý Boril se pokusil o útěk, ale byl jat a oslepen. O jeho dalším osudu není nic známo. Novým carem se stal starší ze synů Asena I. Ivan jako Ivan Asen II.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Borilovo panování bylo pro Bulharsko nešťastné – za jeho vlády byla (ne však definitivně) ztracena část Kalojanových výbojů. Ani v domácí politice nebyl Boril úspěšný – zapříčinil téměř úplný rozvrat země, který zastavilo až Borilovo sesazení bratrancem Ivanem (Asenem II.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Boril (bulharsky \"Борил\", datum narození neznámé, † po 1218), pocházející po přeslici z Bulharského vládnoucího rodu Asenovců, byl nejdříve bojar, a v letech 1207 – 1218 bulharský car.", "tgt_summary": null, "id": 178486} {"src_title": "Jean-Jacques Favier", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v New Orleansu. V dětství se rodina mnohokrát stěhovala kvůli zaměstnání otce. V rozhovoru pro irskou TV talk show \"The Late Late Show\" prozradila, že žila v Georgii, Alabamě, Tennessee, Severní a Jižní Karolíně, New Yorku, New Jersey a v Kalifornii. V mládí prý chtěla být ošetřovatelkou zvířat, hrát v rockové skupině nebo pracovat jako agentka FBI. Studovala trestní soudnictví na Valdosta State University ve Valdostě v Georgii. Později se přestěhovala do New Yorku, kde pokračovala ve studiích na John Jay College of Criminal Justice. V New Yorku vyzkoušela řadu zaměstnání, mimo jiné byla i kuchařkou na výletní lodi obeplouvající Manhattan a barmankou.", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "V době, kdy v New Yorku střídala různá zaměstnání, ji přítelkyně seznámila s režisérem, který pracoval v reklamě. Tak začala natáčet reklamní spoty. K tomu se přidala i práce v dabingu, natáčení videoklipů a krátkých filmů. To mělo za následek stěhování do Los Angeles, načež následovaly první drobné role ve filmu. Pauley Perrette si zahrála v seriálu \"Vražda prvního stupně\" (\"Murder one\"). Objevila se v \"Show Drewa Careyho\", v seriálu \"Jesse\", dále hostovala v sitcomu \"Frasierovi\", v \"Early Edition\" a \"Moloney\". Z jejích filmů lze zmínit \"Romy and Michelle ́s High School Reunion\", \"The Cowboy Way\" nebo nezávislý snímek \"The Price of Kissing\". Roku 2001 se opakovaně objevila ve sci-fi seriálu \"Special Unit 2\", kde hrála „píárku“ Alici Cramerovou. V roce 2003 se poprvé objevila v roli excentrické kriminoložky Abby Sciutové ve dvou epizodách TV seriálu JAG, které sloužily jako pilotní epizody pro seriál \"NCIS: Námořní vyšetřovací služba\". Postava Abby je dosud její nejúspěšnější rolí.", "section_level": 1}, {"title": "Zpěvačka.", "content": "V Los Angeles začala Pauley Perrette vystupovat pod jménem „Pauley P.“ jako zpěvačka dívčí kapely Lo-Ball. Její patrně nejznámější písničkou se stal hit, který se objevil ve filmu \"Pravá blondýnka\" – \"Can ́t get me down\". V 6. sérii NCIS zazněla její píseň \"Fear\", jejímž spoluautorem je Tom Polce, a kterou původně nahrála pod názvem \"Stop Making Friends\". Perrette se objevila i v klipu \"The Unnamed Feeling\" z alba \"St. Anger\" metalové skupiny Metallica.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pauley Perrette (* 27. března 1969, New Orleans, USA) je americká herečka, známá svojí rolí Abby v seriálu \"Námořní vyšetřovací služba\". Je také publikovanou spisovatelkou, zpěvačkou a obhájkyní občanských práv.", "tgt_summary": null, "id": 2072377} {"src_title": "Ill Bethisad", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O stavbě budovy pro rozhlasové a televizní vysílání bylo rozhodnuto v 50. letech 20. století. Stát získal v roce 1952 pozemky v 16. obvodu podél Seiny, kde se dříve nacházela plynárna, zbořená v roce 1928 a později stadion. Stavbu oficiálně otevřel 14. prosince 1963 tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle a jeho ministr kultury André Malraux. Důvod pro vznik budovy byla snaha sjednotit pod jednu střechu do té doby po celé Paříži roztroušené státní rozhlasové a televizní studia. Proto zde původně sídlila i televize. Teprve od 1. ledna 1975 slouží pouze Radio France. Nicméně dodnes jsou zde využívána televizní studia.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura a využití.", "content": "La Maison de la Radio se skládá z 500 metrů dlouhé okrouhlé budovy, která obklopuje centrální budovu se 68 metrů vysokou věží. Tento výrazný půdorys inspiroval starší logo Radio France. Budova se stala vzorem pro podobné stavby v Evropě, například stanice ORF v Rakousku z let 1968-1972. Důraz v uspořádání stavby byl kladen na praktičnost. Proto jsou studia umístěna blíže do centra areálu, aby byla lépe chráněna před hlukem okolního města. V hranaté věži, která měla být původně vysoká 100 metrů, ale byla s ohledem na městskou zástavbu snížena, se nachází archiv. Kromě ředitelství rozhlasu a studií několika svých stanic, zde sídlilo i muzeum věnované rozhlasu, televizi a technologiím záznamu zvuku (uzavřené kvůli rekonstrukci v roce 2007). Je zde rovněž koncertní sál, který nese jméno francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Budova má rozlohu 100 000 m a je vytápěna geotermální energií pomocí 600 metrů hlubokého vrtu. Čerpaná voda má teplotu 27° C a je nejprve rozváděna do otopného systému. Poté slouží ještě k ohřevu klimatizace ve velkých rozhlasových a televizních studiích. Teprve po jejím ochlazení na 7° C je vypuštěna do veřejné kanalizace. Stavba je rovněž jednou z několika pařížských budov, které mají protiatomový kryt, obdobně jako Elysejský palác.", "section_level": 1}], "src_summary": "La Maison de la Radio (\"Dům rozhlasu\") je budova v Paříži v 16. obvodu na \"Avenue du Président Kennedy\" na pravém břehu Seiny. Jejím autorem je architekt Henry Bernard (1912-1994) a od roku 1975 zde sídlí francouzský veřejnoprávní rozhlas Radio France.", "tgt_summary": null, "id": 1638079} {"src_title": "Slov-Air", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výrobky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dieselové motorové vozy a jednotky.", "content": "V roce 2001 firma začala dodávat motorový vůz Partner (Pesa 214M), vyráběný ve variantách 214M (SA106), 214Ma (SA103), 214Mb (SA135). Vyrobeno bylo 48 kusů. Dvoučlánková jednotka obdobného vzhledu byla dodávána od roku 2004 pod označením Pesa 218M. Jednomotorový prototyp SA131-001 pro firmu Arriva RP nesl typové označení 218M bez rozlišovacího písmene, další jednotky již byly dvoumotorové a byly dodávány jako podtypy 218Ma a 218Mb (obojí SA132), 218Mc (SA133) a 218Md (první kus označen jako SA132-016, poté přeznačen na SA134, jak byly značeny i další vozy tohoto podtypu). Celkem bylo vyrobeno 61 jednotek. Tříčlánková jednotka mírně odlišného vzhledu začala být vyráběna roku 2007 či 2008 pod typovým označením Pesa 219M a obchodní značkou Atribo, v Polsku dostala sériové označení SA136 a v Itálii ATR220. Většina dodávek byla pro polské dopravce, jednotky do Itálie byly dodány z propagačních důvodů. Od roku 2012 nabízí výrobce novou typovou rodinu pod označením Link. O tu projevily zájem mimo jiné České dráhy, pro něž také byla vyrobena první zakázka. Výrobce nabízí řadu Pesa Link v jednovozové variantě (Pesa Link I, motorový vůz), jako dvoudílnou jednotku Pesa Link II a jako trojdílnou jednotku Pesa Link III. Dvoudílná jednotka s obchodním označením Pesa Link II dostala od výrobce typové označení Pesa 223M, v České republice pak od Drážního úřadu řadové označení 844 a u Českých drah obchodní označení RegioShark. Celkem 31 jednotek si objednaly České dráhy, 2 dvojdílné jednotky si objednalo Západopomořanské vojvodství v Polsku a 12 dvojdílných jednotek si objednal německý dopravce Regentalbahn. Samostatný motorový vůz uspěl ve výběrovém řízení ČD pro Pardubický kraj, ale z finančních důvodů nebyla nakonec zakázka uzavřena. Trojdílnou jednotku si zatím nikdo neobjednal a nebyly vyrobeny ani prototypy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pojazdy Szynowe Pesa Bydgoszcz Spółka Akcyjna Holding (zkráceně Pesa Bydgoszcz SA) je nejstarší polský výrobce kolejových vozidel. Byl založen 27. července 1851 a sídlí v Bydhošti v blízkosti místního hlavního nádraží. Původně sloužil jako servisní podnik Pruské východní dráhy.", "tgt_summary": null, "id": 928272} {"src_title": "Směsná lymfocytární reakce", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v katolické a protinacistické rodině školního inspektora, která ke konci války skrývala židovské děvče. Po válce se její rodiče angažovali v německo-polském smíření. Po maturitě na francouzském gymnáziu v Berlíně studovala historii, jazyky a politologii na univerzitě v Berlíně a ve Freiburgu. Po studijních pobytech ve Varšavě a Krakově promovala roku 1970 prací o polském filosofu L. Kolakowském. Roku 1969 se vdala za profesora A. Schwana, s nímž měla dvě děti. Roku 1970 vstoupila do SPD a 1975 se habilitovala kritikou společenské teorie Karla Marxe. Zasazovala se o sblížení s Polskem a východoevropskými národy, trvala však na tom, že jejich režimy nejsou přijatelné a navazovala kontakty s polskými disidenty. Na protest proti příliš smířlivé politice SPD vůči komunistickým režimům z ní roku 1984 vystoupila a vrátila se až v roce 1996. V roce 1980 byla na studijním pobytu ve Washingtonu, v roce 1984 v Cambridge a roku 1998 hostující profesorkou na New School for Social Research v New Yorku. V letech 1985–1987 byla předsedkyní německé politologické společnosti a v letech 1999–2008 presidentkou (rektorkou) university Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou. 1996 ovdověla a 2004 se podruhé vdala za P. Eigena, zakladatele organizace Transparency International. Roku 2004 a 2009 byla kandidátkou SPD na úřad spolkového presidenta a dvakrát těsně podlehla proti Horstu Köhlerovi. Vystupuje jako liberální katolička, je trvale veřejně činná, vede organizace, podporující vzdělávání v celém světe, mezinárodní výměnu studentů a další.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Nejdůležitější knihy (německy):", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Už 1993 byla vyznamenána Řádem za zásluhy SRN, 2004 cenou M. Dönhoffové za svůj příspěvek pro porozumění mezi národy, 2006 získala polský Řád sv. Stanislava a čestný doktorát Evropské univerzity ve Florencii a roku 2010 Cenu sv. Hedviky univerzity a města Vratislavi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Gesine Schwanová (* 22. května 1943 Berlín) je německá politoložka a politička, bývalá rektorka univerzity ve Frankfurtu nad Odrou a v letech 2004 a 2009 kandidátka SPD na úřad Spolkového presidenta SRN.", "tgt_summary": null, "id": 749641} {"src_title": "Theodosius starší", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis funkce.", "content": "Operačním systém DOS je na rozdíl od pokročilejších systémů Microsoft Windows nebo Linux pouze jednoúlohový, takže v každém okamžiku je možné spustit nejvýše jeden počítačový program. Tato vlastnost umožnila snadné naprogramování jádra DOSu (též MS-DOS, FreeDOS atd.), které nemuselo být reentrantní a nemuselo obsahovat subsystém pro plánování procesů (tzv ). Absence systémové podpory více programů zároveň ze strany jádra DOSu byla pro uživatele omezující, a proto programátoři často využívali mechanizmu TSR, který mohl vyvolat zdání současného běhu více úloh (tzv. multitasking), který podporují až pokročilejší operační systémy (Microsoft Windows, Linux, Mac OS X a další). Systém DOS využívá pro komunikaci s uživatelem příkazový řádek (se shellem COMMAND.COM). Po spuštění programu je výzva shellu () deaktivována a řízení je předáno spuštěnému programu. Teprve po ukončení programu je po návratu do DOSu (resp. do interpretu COMMAND.COM) výzva znovu aktivována. Systémové volání TSR spuštěný program ukončí, ale ponechá ho v paměti a zároveň je operační paměť alokovaná programem označena jako obsazená. Program fakticky dále nepokračuje, ale zůstává v RAM (označujeme ho jako rezidentní program). Rezidentní program (též TSR program) musí sám zajistit, že bude vhodným způsobem aktivován (typicky modifikací tabulky přerušení), a zároveň že neporuší omezení samotného jádra DOSu. Rezidentní program nesmí volat systémové služby jádra DOSu, pokud tuto službu volá jiný program. Zároveň musí sám ošetřit své případné výstupy na obrazovku a zajistit, aby jimi nezpůsobil havárii (například zaseknutí grafické karty tím, že do ní bude nesprávně zapisovat, protože není v grafickém, ale textovém režimu). Rezidentní programy se používaly velmi často jako ovladače počítačové myši, kdy byly aktivovány přerušením přicházejícím od myši přes sériový port. Také se využívaly jako podpora české mapy klávesnice (umožňovaly psaní českých znaků), které byly aktivovány přerušením od klávesnice a vystupovaly jako rozšíření její obsluhy (tzv. obsluha přerušení, též ISR). Stejný princip zneužívaly i počítačové viry, které například „rozšířily“ schopnosti systémových volání pro zápis na pevný disk nebo disketu, čímž si zajistily schopnost vlastního šíření.", "section_level": 1}, {"title": "Použití TSR.", "content": "Původní volání, INT 27h, se nazývá \"terminate but stay resident\", proto jméno \"TSR\". Použitím tohoto volání, může program vytvořit 64KB jeho rezidentní paměti. MS-DOS verze 2.0 představil vylepšené volání INT 31H 21H - function 'Keep Process', které odstranilo omezení předchozí verze a nechá program vrátit návratový kód. Před provedením tohoto volání, může program nainstalovat do sebe jeden nebo více přerušovacích manipulátorů, takže může být znovu zavoláno. Instalace hardwarového vektoru přerušení umožňuje tomuto programu reagovat na hardwarové události. Instalace softwarového vektoru přerušení umožňuje zavolání v současné době běžícím programem. Instalace obsluhy přerušení časovače umožňuje TSR pravidelné spouštění (viz ISA) programovatelného intervalového časovače, a to zejména v sekci \"IBM PC compatible\"). Typický způsob využití vektoru přerušení zahrnuje čtení jeho současné hodnoty (adresu), ukládání do paměťového prostoru TSR, a instalaci ukazatele na svůj vlastní kód. Uložené adresy se volají po tom, co TSR obdržel přerušení a dokončil jeho zpracování. Ve skutečnosti tvoří jednotlivě spojený seznam manipulátorů přerušení, také nazývaný 'interrupt service routines', nebo ISR. Tento postup instalace ISR se nazývá řetězení, hákování přerušení nebo vektor přerušení. Řetězením vektorů přerušení TSR mohou programy získat úplnou kontrolu nad počítačem. TSR může mít jeden ze dvou módů: 'Terminate and stay resident' metoda byla použita ve většině MS-DOS virů, které mohou buď převzít kontrolu nad počítačem nebo zůstat v pozadí. Viry mohou reagovat na I/O disku nebo nakazit spustitelné soubory (.EXE nebo.COM), které jsou spuštěny a datové soubory, které jsou otevřeny. Části DOS, a to zejména ve verzích DOS 5.0 a novější, které používají tuto stejnou techniku u vykonávání užitečných funkcí, jako je například DOSKEY editor příkazové řádky a různé další instalovatelné pomůcky, lze nainstalovat a provozovat je na příkazovém řádku (ručně nebo z AUTOEXEC.BAT), a nikoli jako drivery přes CONFIG.SYS. Program TSR lze nahrát kdykoliv. Někdy je načten okamžitě poté, co se operační systém nabootuje, tím, že je doslova uložený v AUTOEXEC.BAT dávkovém programu, případně na žádost uživatele (například Borland SideKick a Turbo Debugger nebo Quicken je QuickPay). Tyto programy budou, jak 'TSR' znamená, zůstávat v paměti, zatímco ostatní programy jsou spuštěné. Většina z nich nemá možnost vytažení sebe z paměti, takže volání TSR znamená, že program zůstane v paměti, do restartu. Nicméně vytažení z paměti je možné externě, za použití pomůcek jako MARK.EXE / RELEASE.EXE kombinovaných s TurboPower Software nebo softwarového restartu TSR. Tyto pomůcky chytí specifické kombinace kláves a propustil všechny TSR uložené po nich. Tak jako je řetězec ISR jednotlivě spojen, neexistuje žádné ustanovení jak objevit předchozí manipulátor adresy, nebo informovat své předchůdce, že je třeba aktualizovat jeho \"další adresu, na kterou skočit\", aby neodkazovaly na TSR, jenž si přejeme odstranit. Toto dalo vzniknout TSR spolupracujícím rámcům, například TesSeRact a AMIS.", "section_level": 1}, {"title": "Sdílení přerušení.", "content": "K řešení problému s mnoha TSR programy, které mají stejné přerušení, byla Ralfem Brownem navržena metoda tzv. Alternate Multiplex Interrupt Specification (AMIS) zlepšující dříve používané služby, nabízené prostřednictvím INT 2Fh. AMIS poskytuje způsoby, jak sdílet softwarové přerušení kontrolovaným způsobem. Byla vytvořena podle IBM Interrupt Sharing Protocol, původně vyvinutý pro sdílení hardwarového přerušení na procesoru x86. AMIS služby jsou k dispozici prostřednictvím Int 2Dh. Návrh ve své době nikdy nezískal širokou podporu mezi programátory. Existoval zároveň s několika jinými konkurenčními specifikacemi různé složitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Závady.", "content": "Přes svoji užitečnost způsobovaly TSR programy problémy. Každý rezidentní program zabírá paměť, a kvůli vlastnostem systému DOS musí být i na počítačích s velkým množstvím fyzické paměti RAM uložen do prvních 640 KB RAM (konvenční paměti), čímž ubírá místo aplikačním programům. Proto bylo vyváření TSR výzvou k minimalizaci obsazené paměti, což byl kvůli požadavkům kompatibility s mnoha softwarovými produkty od různých dodavatelů často velmi frustrující úkol. Vzájemné interakce programů, které využívaly služby operačního systému nedokumentovaným nebo nebezpečným způsobem, mohly způsobovat zaseknutí počítače nebo zhroucení systému. Mechanismus TSR využívaly počítačové viry, které jsou záměrně rušivé. Okolo roku 1990 přesahovaly paměťové nároky mnoha aplikací, především her, na platformě PC 500 KB, takže při obsazení paměti několika TSR – i těmi základními, jako je ovladač CD-ROM – nebylo možné tyto aplikace spustit, a uspořádání programů tak, aby byl dostatek volné RAM, připomínalo černou magii. Mnoho hráčů používalo několik zaváděcích disků, každý s jinou konfigurací pro jinou hru. Pozdější verze MS-DOSu dovolovaly výběr konfigurace pomocí \"boot menu\", což umožňovalo použití jediného \"boot disku\". Ke konci devadesátých letech, když mnoho her bylo ještě psáno pro DOS, byl limit 640 kB nakonec překonán díky používání procesorů Intel 80286 nebo lepších ukládáním částí dat nebo i programového kódu nad prvním 1 MB paměti, čímž se snížil tlak na obsazení prvních 640K paměti. Pro úsporu paměti byl kód organizován jako překryvné moduly. Protože programování s mnoha překryvy je výzva sama o sobě, jakmile byl program příliš velký, aby se úplně vešel do 512 KB, využití rozšířené paměti bylo téměř vždy provedeno pomocí třídílného DOS extenderu podle standardu VCPI nebo DPMI. Pro zpřístupnění paměti nad hranicí 1 MB musí být procesor přepnut z reálného režimu do chráněného režimu. Protože však DOS, TSR, ovladače zařízení a většina programů pro DOS běží v reálném režimu, musí DPMI nebo VCPI přepínat mezi chráněným režimem a reálným režimem, což přináší časové ztráty.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat.", "content": "S nástupem desek rozšířené paměti a zejména procesorů Intel 80386 v druhé polovině osmdesátých let, přichází možné použití paměti nad 640 kB k načtení TSR. To vyžadovalo komplexní softwarové řešení s názvem Expanded memory managers, což zajistilo nějaký další volný prostor na několik let. K nejznámějším správcům paměti patřily QRAM a QEMM firmy Quarterdeck, 386Max firmy Qualitas, CEMM firmy Compaq a později EMM386 firmy Microsoft. Oblasti paměti nad adresou 640 kB využitelné pro načítání TSR, se nazývají \"upper memory blocks\" (UMB) a načítání programů do nich se anglicky nazývá loading high. Programy pro správu paměti začaly později používat programy, které se pokoušely automaticky zjistit, jak nejlépe rozdělit TSR mezi low a high hodnotou paměti (Optimize firmy Quarterdeck nebo MemMaker firmy Microsoft) s cílem maximalizovat dostupný prostor v prvních 640 KB paměti.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "S vývojem her a programů využívajících DOS extendery (např. Doom), které obcházely 640 KB bariéru, mnoho problémů s TSR zmizelo, s rozšířením Microsoft Windows, a zejména Windows 95 (následuje Windows 98) - který měl mnoho TSR zbytečných a některé TRS neslučitelné - TSR zastaralé, ale aplikace Win16 mohly dělat triky TSR - jako jsou úpravy tabulky vektorů přerušení, protože reálný režim Windows to dovoloval. TSR nyní zmizely téměř úplně, multitasking operačních systémů jako Windows XP, Windows Vista, Windows 95, Mac OS X, Linux slouží jako zázemí pro více programů a driverů zařízení,které se mohou provozovat současně bez potřeby speciálních programovacích triků, a moderní pojetí chráněné paměti činí jádro a jeho moduly výhradně odpovědné za změnu přerušovací tabulky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terminate and Stay Resident (TSR) česky \"ukončit a ponechat v paměti\" je v operačním systému DOS označení pro techniku umožňující vytvářet rezidentní programy, které po svém spuštění provedou určitou inicializační činnost, pak předají řízení operačnímu systému, ale zůstanou v paměti RAM počítače a mohou vykonávat různé funkce. Tyto programy často plní stejnou úlohu jako instalovatelné ovladače zařízení – zpřístupňují zařízení, které standardní DOS nepodporuje – myši, CD mechaniky, síťové a zvukové karty a další hardware. Dalšími skupinami byly programy pro tisk na pozadí, síťové ovladače (např. pro přístup k síti NetWare nebo jádro pro komunikaci protokoly TCP/IP), programy pro podporu národního prostředí (např. česká mapa klávesnice a zavaděč národních fontů), a programy, které přímo komunikovaly s uživatelem, od programu pro zadávání semigrafických znaků, přes program pro interaktivní správu rezidentních programů po programy typu Personal Information Manager jako Borland Sidekick, které v jednoúlohovém systému DOS vyvolávaly zdání funkčního multitaskingu. Mechanismus TSR využívalo i množství počítačových virů, aby mohly ovlivňovat činnost počítače kdykoli, nejen v okamžiku spuštění infikovaného programu.", "tgt_summary": null, "id": 2211229} {"src_title": "Second hand", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Návrat ledního hokeje na poušť.", "content": "V Las Vegas působil tým Las Vegas Thunder, který hrál ligu International Hockey League, ovšem svá práva na ligu prodali před sezónou 1998/99. Liga West Coast Hockey League zveřejnila svůj záměr, poskytnout práva při rozšíření v roce 1999 právě do Las Vegas. Plán byl, že tým začne fungovat od sezóny 2000/01. Název Wranglers a logo bylo představeno krátce před tím, než měl v roce 2000 začít tým fungovat. Poté, ale musel být vstup týmu do soutěže pozastaven o 3 roky, protože neměli vhodnou arénu. V říjnu 2002 klub oznámil, že plánují hrát v Las Vegas Events Center a sdílet tak stadion s Community College of Southern Nevada s basketbalovými týmy mužů a žen. Events Center byla provozována neziskovými organizacemi a byla podporována starostou Oscarem Goodmanem. Když nedosáhli žádného pokroku v jednáních týkajících se Events Center rozhodlo vedení o hraní domácích zápasů v Orleans Areně, která byla ve výstavbě poblíž Orleans Hotelu a Casina. Wranglers by tak mohli začít hrát ve WCHL od sezóny 2003/04. Když se v roce 2002 uskutečnilo spojení lig WCHL a ECHL (nově pojmenovaná liga měla název ECHL), bylo mezi přijatými týmy i Las Vegas Wranglers a mohli se tak od sezóny 2003/04 připojit k ECHL.", "section_level": 2}, {"title": "Raná léta.", "content": "29. května 2003 představil v sídle majitele týmu Karla Davenporta IV., herec Ricky Schroder bývalého hráče a trenéra týmu Fresno Falcons Glena Gulutzana jako prvního trenéra a hlavního manažera týmu Wranglers. Během 4 měsíců se Guluthan dohodl na spolupráci s generálním manažerem týmu Calgary Flames Darrylem Sutterem. Wranglers se tak stali farmářským týmem Calgary Flames a Lowelu Lock Monsters. První 2 hráči, kteří s Guluthanem podepsali smlouvu byli bývalí hráči NHL a bratři Jason a Mike McBain a další, kdo podepsal byl veterán ECHL brankář Marc Magliarditi. Gulutzan jmenoval Jasona McBaina prvním kapitánem týmu. Wranglers ukončili svojí první sezónu s následujícími výsledky: 43 vítězství, 7 remíz a 22 porážek za což získali 93 bodů a vyhráli Pacifickou divizi. V playoff byli poraženi v prvním kole týmem Idaho Steelheads v pěti-zápasové sérii. Následující sezóna 2004/05 byla pro Wranglers nejhorší v prozatímní historii, přestože média očekávala vzhledem ke stávce NHL posílení týmu o hráče z Calgary Flames. Tým nakonec posílil pouze nadějný brankář Sébastien Centomo. Wranglers trpěli nedisciplinovaností a jejich útočník Adam Huxley byl lídrem mezi nejtrestanějšími hráči ligy a Centomo se projevoval spíše bitkami než zastavováním puků. Fanoušci při zápasech pobízeli trenéra Gulutzana k rezignaci. Wranglers dokončili sezónu se zklamáním a výsledky: 31 vítězství, 8 remíz a 33 porážek (70 bodů).", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup.", "content": "Před sezónou 2005/06 oznámil kapitán Jason McBain svůj odchod do důchodu a kapitánská funkce byla předána jeho bratrovi Miku McBainovi. Wranglers tuto sezónu začali v raketovém tempu a v prvních třech měsících sezóny byli poraženi pouze ve 4 zápasech. To znamenalo rekordní šňůru vítězných domácích zápasů, když nebyli doma poraženi až do 3. ledna 2006, kdy je porazil tým Reading Royals, což znamenalo 14 zápasovou domácí neporazitelnost. Se šňůrou 10 neprohraných zápasů venku vytvořili ligový rekord. Několik hráčů vytvořilo týmové rekordy včetně brankáře Marca Magliarditiho, který odchytal nejvíce zápasů (51) a připsal si nejvíce vítězných zápasů (34). Střední útočník Matt Dzieduszycki vytvořil rekord v produktivitě se 78 kanadskými body a Dan Tudin vytvořil rekord v nejvyšším +/- bodování s +38 body, také ve střelbě s 256 pokusy a se 7 góly v oslabení. V celkovém součtu základní části skončili druzí o jeden bod za Aljaškou Aces. Získali Brabham Cup. 53 vítězství bylo nejvíce v historii týmu a trenér Glen Gulutzan vyhrál John Brobhy Award pro nejlepšího trenéra ligy. V playoff zvítězili v prvním kole nad týmem Idaho Stealheads, ale ve finále Západní konference prohráli s Aljaškou Aces. Po přeskupení ligy byli opět umístěni do Pacifické divize, kde už ovšem neměli těžké soupeře jako Aljašku Aces a nebo Idaho Stealheads a tak měli větší šance na lepší umístění. Wranglers začali sezónu bez opor brankáře Marca Magliarditiho a Mika McBaina. Přesto dokázali bodovat v každém z jejich prvních 8 utkání (3 vítězství a 5 remíz). Wranglers se v době, kdy postrádali většinu veteránů, spoléhali na brankáře Mika McKennu a vrátivší se hvězdy Shawna Limprighta a Marca Pelusa. Marc Magliarditi ukončil kariéru v polovině sezóny. V té sezóně vyhráli opět Brabham Cup. Wranglers ukončili sezónu 2006/07 s těmito výsledky: 46 vítězství, 14 remíz a 12 porážek (106 bodů) a vytvořili ligový rekord s nejméně porážkami \"venku\" s 5 porážkami. Nováček Mike McKenna skončil druhý při vyhlašování ceny Reebok Goeltender of the Year za Adamem Berkhoelem z Daytonu Bombers a stanovil rekordy s 5 vychytanými nulami a s nejnižším průměrem inkasovaných gólů (2,21). Do playoff vstoupili dobře, když porazili Phoenix RoadRunners, ale poté byli poraženi týmem Idaho Stealheads.", "section_level": 2}, {"title": "5 let v Las Vegas a finále Kelly Cupu.", "content": "V týmu Wranglers se před jejich pátou sezónou událo mnoho změn. Po odchodu brankáře Marca Migliarditiho odešel i brankář Mike Mckenna, který podepsal smlouvu s klubem Portland Pirates v AHL a Mike McBain ukončil kariéru. Gulutzan podepsal smlouvy s brankáři-nováčky Danielem Manzatem a Kevinem LaLandem. Poté podepsal i s bývalými hráči NHL, dvojčaty Chrisem a Peterem Ferrarem. Peter Ferraro byl jmenován nástupcem Mika McBaina ve funkci kapitána týmu. Přesto, že měl tým dva nezkušené brankáře a ani jednoho hokejistu z počáteční sezóny, tak se na začátku sezóny Wranglerům velmi dařilo, když měli v prvních 17 zápasech bilanci 15 vítězství a 2 porážky. V polovině sezóny Wranglers vedli pohodlně Pacifickou divizi a trenér Gulutzan byl nominován k vedení Národní konference ve třetím ECHL All-Star Game v řadě a je tak mezi trenéry v tomto ohledu rekordmanem. Wranglers si zajistili druhé vítězství v Pacifické divizi v řadě a současně byli prvním týmem ECHL, který ve třech sezónách po sobě dosáhl minimálně 100 bodů. Wranglers dokončili základní část s tímto stavem: 46 vítězství, 12 remíz a 13 porážek (106 bodů) a byli tak do playoff nasazeni na prvním místě v Národní konferenci. Pravé křídlo Peter Ferraro vytvořil střelecký rekord týmu, když vstřelil 36 gólů. Wranglers ve čtvrtfinále Národní konference vyhráli v šesti-zápasové sérii nad Stocktonem Thunder, kteří byli posíleni o hráče Springfieldu Falcons a Edmontonu Oilers. V semifinále Národní konference porazili Aljašku Aces a ve finále konference zvítězili nad Utahem Grizzlies a po vítězství v konferenci získali svoji první Bruce Taylor Trophy. Ve finále o Kelly Cup ovšem podlehli týmu Cincinnati Cyclones. Po úspěšné sezóně 2007/08 byli Wranglers nuceni opět přebudovat tým, když přišli o 9 hráčů ze sestavy. Bývalý hráč Las Vegas Mike McBain byl jmenován asistentem trenéra a vystřídal tak na tomto postu Brenta Bilodeaua, který opustil tým po třech letech, aby se mohl stát hlavním trenérem týmu Wichita Thunder v Central Hockey League. V sezóně 2008/09 byl tým ochromen zraněními a nezkušeností hráčů. I přes toto a přes sloučení divize s konkurenčním týmem Fresno Falcons měli Wranglers konkurenceschopný tým, který skončil druhý v divizi za Ontariem Reign. Na konci sezóny se stal incident: poté co narazil Aljašský hráč Matt Stefanishion Chrise Ferrara a zlomil mu nohu, tak se rozzuřený Peter Ferraro (dvojče postiženého) rozhodl napadnout Tima Spencera. Za tento incident byl vedením ligy potrestán na zbytek sezóny a nakonec byl vyhozen i z týmu. Funkci kapitána za něj převzal Shawn Limpright. Wranglers vstoupili do playoff jako druzí nasazení v konferenci a nastoupili proti Bakersfieldu Condors, které porazili a dále nastoupili proti Stocktonu Thunder, které také porazili. Ve finále konference ovšem prohráli s Aljaškou Aces.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod Gulutzana a příchod Mougenela.", "content": "Po nepovedeném finále konference se Gulutzan rozhodl odejít do Texasu Stars hrajícím v AHL, kde se stal hlavním trenérem. Majitel Charles Davenport byl poprvé po sedmi letech nucen hledat nového trenéra. Gulutzan dal Davenportovi několik návrhů na nového trenéra. Davenport jmenoval nového trenéra 25. června 2009, kterým byl Ryan Mougenel do té doby asistent trenéra ve Stocktonu Thunder. 15. července 2009 byl jmenován ředitelem hráčského rozvoje a asistentem generálního manažera bývalý hráč NHL Keith Primeau. Sezóna 2009/10 byla pro Wranglers jako horská dráha. Většina zkušených hráčů opustilo tým v reakci na snížení mezd, které bylo uskutečněno jako reakce na finanční krizi. Meugenel vedl mladý tým plný hráčů, kteří měli jen málo a nebo vůbec žádné zkušenosti. Tým měl nejnižší platový rozpočet v lize, když hráčům platil 10 300 dolarů týdně (asi 200 000 kč), přičemž platový strop byl 11 800 dolarů (asi 230 000 kč). Na konci roku 2009 prodal Davenport většinu akcií Jonathanu Fleisigovi, který tak získal moc nad klubem. Po špatném začátku, kdy se tým držel na dně Pacifické divize se postupně dostal až na 2. místo v této divizi. Hned ve čtvrtfinále konference ovšem tým prohrál s Utahem Grizzlies. Tým vypadl už v prvním kole poprvé od své první sezóny. V polovině dubna 2010 prodal Felisig Wranglers neznámým kupujícím, kteří se zavázali, že tým ponechají v Las Vegas. V polovině června 2010 dala rada ECHL jednomyslný souhlas k převodu práv na Wranglers Hockey LLC, který vede Gary Jacobs, realitní developer ze San Diega.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled ligové účasti.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Las Vegas Wranglers byl profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlil v nevadské metropolitní oblasti Las Vegas. V letech 2003–2014 působil v profesionální soutěži East Coast Hockey League. Wranglers ve své poslední sezóně v ECHL skončily v osmifinále play-off. Své domácí zápasy odehrával v hale Orleans Arena s kapacitou 7 773 diváků. Klubové barvy byly červená, černá, bílá a stříbrná. ", "tgt_summary": null, "id": 66444} {"src_title": "Kapitán Price", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "Vyrůstal v Hamaru, kde také působil v klubu Storhamar Dragons v nejvyšší norské hokejové soutěži. V roce 2001 přesídlil do Severní Ameriky, kde hrával v juniorské QMJHL za týmy Moncton Wildcats a Baie-Comeau Drakkar. Ve druhém roce svého působení v Kanadě dosáhl výborné statistiky, když zaznamenal 108 bodů v 71 utkáních a byl druhý v klubovém bodování. Do NHL však nebyl draftován a vrátil se do Evropy. Ve švédské Elitserien nastupoval za Djurgårdens IF. První sezónu odehrál převážně v záložním týmu, v dalších dvou se prosadil v nejvyšší soutěži. Před sezónou 2006/2007 podepsal jako volný agent jednoletý kontrakt s Edmonton Oilers. Prosadil se do prvního týmu, v NHL odehrál v sezóně 68 utkání a stal se pátým Norem, který v NHL nastoupil. V sezóně zaznamenal 4 góly a 12 asistencí. Následující ročník se mu příliš nevydařil, Edmonton jej zařadil na listinu volných hráčů, odkud přestoupil do Philadelphia Flyers 11. dubna 2008 po kontaktu s Mikem Greenem utrpěl zranění, vrátil se ale v playoff a stal tak prvním Norem, který do bojů o Stanley Cup nastoupil. Po této sezóně se opět vrátil do Evropy a jeden rok hrál ve švýcarské lize za HC Lugano. Se 63 body skončil třetí v bodování ligy. V květnu 2009 podepsal dvouletý kontrakt s ruským rýmem Salavat Julajev Ufa hrajícím Kontinentální hokejovou ligu. V sezóně 2009/2010 byl s 57 body šestým nejproduktivnějším hráčem KHL, v +/− bodování byl dokonce nejlepší v celé lize. V sezóně 2010/2011 pokračoval v Ufě s výbornou produktivitou, skončil v rámci celé KHL druhý v kanadském bodování i v počtu vstřelených gólů a třetí v počtu asistencí. Obhájil nejlepší pozici v bodování +/-. S Ufou vyhrál jako první Nor playoff KHL a získal Gagarinův pohár. Sezónu 2011/2012 odehrál za tým SKA Petrohrad.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "V letech 2000 a 2001 reprezentoval Norsko na mistrovství světa do 18 let, v letech 2001 a 2002 na mistrovství světa juniorů do 20 let. V seniorské reprezentaci Norska hrál na mistrovství světa poprvé v roce 2004 – v divizi 1 a v roce 2006 poprvé v elitní kategorii MS. V roce 2010 na Zimních olympijských hrách 2010 zaznamenal pět asistencí ve čtyřech utkáních, na mistrovství světa ve stejném roce šest bodů v šesti utkáních. Na mistrovství světa 2012 přispěl k dobrým výkonům norského týmu, který postoupil do čtvrtfinále, kde podlehl budoucím mistrům světa z Ruska. Thoresen skončil s 18 body a sedmi vstřelnými góly druhý v obou statistikách za Jevgenijem Malkinem a byl jmenován do All-star týmu turnaje.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy a ocenění.", "content": "Týmové Individuální", "section_level": 1}], "src_summary": "Patrick Thoresen (* 7. listopadu 1983) je norský profesionální lední hokejista, hrající v Kontinentální hokejové lize, norský reprezentant. Jeho bratr Steffen také hraje hokej profesionálně a jejich otec Petter Thoresen je rovněž bývalým ledním hokejistou, který reprezentoval Norsko na pěti Zimních olympijských hrách.", "tgt_summary": null, "id": 2108185} {"src_title": "Regenerace (Star Trek: Enterprise)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "121 DA.", "content": "Mazda 121 byla v Evropě představena roku 1987, vůz byl ale vyráběn již od roku 1985 jihokorejskou automobilkou Kia jako Ford Festiva, Mazda Festiva nebo Kia Pride. Jeho výroba byla ukončena roku 1991. Vybavení Mazdy 121 bylo poměrně chudé (nebyl posilovač řízení či elektrické ovládání oken), zákazníky si však získal kvůli dobře navrženému prostoru uvnitř vozu. Přes své kompaktní rozměry bylo dost místa i na zadních sedadlech. Toho bylo dosaženo díky posuvným zadním sedadlům, které se uzpůsobovaly velikosti cestujících i velikosti zavazadlového prostoru. Mazda 121 DA byla k dispozici i se skládací plátěnou střechou.", "section_level": 1}, {"title": "121 DB.", "content": "Mazda 121 DB, která byla vyráběna od roku 1991 do roku 1996, byla vyvíjena v Mazdě. Nebyl to hatchback, jako ostatní generace tohoto vozu, ale sedan. Pro kulatou karoserii se vozu přezdívalo „vejce“ nebo „bubble car“ („bublinové auto“). Podle projektu neměl mít žádné hrany, což se nakonec z velké části podařilo. Na rozdíl od předchozí generace, výbava byla mnohem lepší. Existovaly verze s elektrickým stahováním oken, s klimatizací a s centrálním zamykáním. Ve výrobě byl i vůz s plátěnou střechou, stejně jako dříve.", "section_level": 1}, {"title": "121 JASM/121 JBSM.", "content": "Od roku 1996 Mazda vyráběla model 121 JASM (pětidveřový) nebo 121 JBSM (třídveřový), jednalo se opět o společný vývoj s Fordem. Byl to de facto Ford Fiesta čtvrté generace. Jedinými rozdíly bylo logo automobilky, mřížka chladiče a ozdobná plastová lišta na zadní části vozu. Technicky jsou vozy zcela identické. Roku 2001 prošla Mazda 121 faceliftem ale změny nebyly moc výrazné. Oproti Fiestě nezaznamenala příliš velký obchodní úspěch, nakonec ji roku 2003 nahradila Mazda2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mazda 121 byl malý osobní automobil vyráběný japonskou automobilkou Mazda mezi lety 1988 a 2003. Jednalo se o různé modely automobilů exportované do Evropy pod tímto jménem.", "tgt_summary": null, "id": 1132097} {"src_title": "Anna Karolína Schmiedlová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "S profesionálním hokejem začínal v týmu Bedford Blues, kde hrával v lize NSBHL v sezóně 1999/00. V následující sezóně 2000/01 hrával v týmu Dartmouth Subways který hrával ligu NSMHL kde odehrál 82 zápasů ve kterých nasbíral 121 bodů. Po úspěšné sezóně opět změnil tým a ligu kde odehrál dvě sezóny v lize SJHL v týmu Notre Dame Hounds kde celkem odehrál 110 zápasů ve kterých nasbíral 78 bodů. V roce 2003 byl draftován týmem Washington Capitals v 8. kole (celkově 249.). Po draftu odešel do ligy NCAA do týmu University Of Wisconsin kde odehrál 4 sezóny ve kterých celkem odehrál 158 zápasů ve kterých nasbíral 93 bodů a v sezóně 2005/06 pomohl vyhrál NCAA ligu. Na závěr sezóny 2006/07 měl debut v AHL v týmu Hershey Bears proti týmu Binghamton Senators kde si také vstřelil svůj první gól a v následujícím zápase si připsal první asistenci. Sezónu dohrál v Hershey Bears kde se tým dostal až do finále playoff kde prohráli s týmem Hamilton Bulldogs 1:4 na zápasy. V Hershey Bears hraje svou pátou sezónu ve kterých pomohl vybojovat v sezónách 2008/2009 a 2009/2010 Calderův pohár a od sezóny 2010/2011 byl zvolen kapitánem týmu. Po skončení smlouvy v sezóně 2010/11 se stal neomezeným hráčem. 2. července 2011 podepsal dvouletou dvoucestnou smlouvu s klubem Columbus Blue Jackets. Do základního kádru Blue Jackets se nedostal a byl tak poslán do farmářského celku v Springfield Falcons. V klubu Springfield Falcons byl zvolen alternativním hráčem. 1. února 2012 debutoval v NHL proti týmu Los Angeles Kings, v zápase odehrál devět minut a šestnáct sekund.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V sezóně 2003/2004 hrával v lize NCAA, kde odehrál 42 zápasů, dostal jenom dvě trestné minuty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrew Joudrey (* 15. července 1984 v Halifaxu, Nové Skotsko) je bývalý kanadský hokejový útočník. Momentálně pracuje jako prezident juniorského klubu Madison Capitols působící v USHL.", "tgt_summary": null, "id": 856770} {"src_title": "Brigita Schmögnerová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Začátky Gilardinovy kariéry jsou spjaty s kluby Piacenza Calcio 1919 a Hellas Verona FC. V roce 2002 přestoupil do Parmy, kde byl svou první sezónu 2002/03 v konkurenci Brazilce Adriana a rumunského útočníka Adriana Mutua pouze náhradníkem. Po odchodu Brazilce Adriana do Interu se stal hlavním střelcem v týmu a v obou dalších sezónách v Parmě nastřílel vždy přes 20 ligových branek. V závěru jeho působení v Parmě o něj projevily zájem takové kluby jako Chelsea, AC Milan a Real Madrid. V červenci 2005 se stal posilou milánského AC, během 34 ligových klání vstřelil 17 branek. V další sezóně si připsal 12 gólů v lize, s Milánem rovněž vyhrál Ligu mistrů 2006/07. Ve 33. kole Serie A sezóny 2012/13 20. dubna 2013 zařídil svým gólem remízu 1:1 se Sampdoriíí Janov.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "V roce 2004 se účastnil ME do 21 let v Německu. Se čtyřmi góly se stal společně se Švédem Johanem Elmanderem nejlepším střelcem šampionátu a sám též vůbec nejlepším hráčem tohoto turnaje. Ve finále proti reprezentaci Srbska a Černé Hory se prosadil v 86. minutě, kdy zvyšoval na 3:0. Výkony ve dresu AC Milán vynesly Gilardinovi pozvánku do italského národního týmu vedeného Italem Marcellem Lippim, a to pro mistrovství světa 2006 konaném v Německu. Ve druhém zápase skupiny proti reprezentaci USA se zapsal na listinu střelců, když ve 22. minutě vstřelil hlavou svůj první gól na šampionátu, a to po přihrávce Andrei Pirla. S italskou reprezentací zvítězil na mistrovství světa 2006 v Německu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alberto Gilardino (* 5. července 1982, Biella, Itálie) je bývalý italský fotbalista – útočník, který hrál za několik italských týmů včetně Fiorentiny a AC Milán a též za italskou reprezentaci, se kterou vyhrál MS 2006 v Německu.", "tgt_summary": null, "id": 752923} {"src_title": "BMP 7", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorský hokej.", "content": "Smith začal svojí juniorskou kariéru v roce 1999 v rodném Kingstonu, kde hrál za tamější Frontenacs v lize Ontario Hockey League. V první sezóně odchytal 15 zápasů a v týmu zastával roli náhradníka Andrewa Raycrofta. Po začátku sezóny 2000-01 se Smith přestěhoval do týmu Sudbury Wolves ve stejné lize, kde odchytal 43 zápasů. S Wolves se dostal do druhého kola playoff. Smith se stal prvním brankářem historie, který dokázal v jednom zápase vychytat čisté konto, vstřelit gól a zúčastnit se rvačky.", "section_level": 2}, {"title": "National Hockey league.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dallas Stars.", "content": "V roce 2001 byl Smith vybrán v pátém kole vstupního draftu NHL, na celkově 161. místě Dallasem Stars. Přesto Smith pokračoval v juniorské lize a s Wolves postoupili v sezóně 2001-02 do playoff, kde vypadli v prvním zápase s Barrie Colts poměrem 1:4 na zápasy. Před další sezónou odešel hrát profesionální hokej a sezónu 2002-03 strávil v týmech Lexington Men O'War a Utah Grizzlies v ligách ECHL respektive American Hockey League. V elitnějším z klubů to jest v Utahu odchytal 11 zápasů z pozice náhradníka Jasona Bacashihuy a Coreyho Hirsche. Před sezónou 2003-04 přišel do Utahu Dan Ellis, se kterým se Smith střídal v roli náhradníka za Bacashishuou. Před sezónou 2004-05 odešel Smith do Houstonu Aeros, kde se o odchytané zápasy dělil s Joshem Hardingem. Smith se připojil k týmu Iowa Stars v jejich premiérové sezóně v AHL v sezóně 2005-06. Smith pomohl Iowě do playoff, ve kterém vypadli v prvním kole s Milwaukee Admirals. V létě roku 2006 podstoupil Smith operaci ramene, které si zranil během sezóny. Na předsezónním tréninkovém kempu Dallasu Stars si vydobyl pozici náhradního brankáře Martyho Turca. Ve svém prvním celém zápasu NHL 21. října 2006 pochytal všech 22 střel Phoenixu Coyotes a vychytal tak současně své první čité konto. 4. ledna 2007 Smith utrpěl otřes mozku poté co jej zasáhla prudká střela do hlavy a byl nucen vynechat několik týdnů. Po svém návratu vychytal dvě vítězství po sobě v zápasech, ve kterých vystřídal Turca a 10. února 2007 vychytal čisté konto proti Anaheimu Ducks. 14. června 2007 byl Smith jmenován do NHL All-Rookie týmu.", "section_level": 3}, {"title": "Tampa Bay Lightning.", "content": "26. února 2008 byl Smith společně s Jussim Jokinenem, Jeffem Halpernem a výběrem ve 4. kole draftu NHL 2009 (ve kterém si pozdější majitelé výběru Edmonton Oilers vybrali Kylea Bigose) vyměněn do Tampy Bay Lightning za Brada Richardse a Johana Holmqvista. Smith debutoval za Lightning hned následující den po výměně při porážce 2:3 proti Minnesotě Wild. 15. března 2009 vychytal čisté konto proti New York Rangers. Smith se tak stal teprve třetím brankářem se statusem nováčka, který vychytal v jedné sezóně čisté konto ve dvou různých klubech a byl prvním po 79 letech. Smith v sezóně 2008-09 vychytal 14 vítězných zápasů v dresu Lightning před tím, než utrpěl otřes mozku, což jej do konce sezóny vyřadilo ze hry. 2. února 2011 byl zapsán na Waiver list, aby mohl být odeslán do nižší ligy AHL, do týmu Norfolk Admirals. Z waiver listu si jej nikdo nestáhl.", "section_level": 3}, {"title": "Phoenix Coyotes.", "content": "Prvního července 2011 podepsal Smith dvouletý kontrakt na 2 miliony dolarů s Phoenixem Coyotes. Stanovil nový rekord NHL v počtu zákroků při vítězství s čistým kontem v základní hrací době, když nepustil za svá záda ani jednu z 54 střel, kterým čelil v zápase s Columbus Blue Jackets 3. dubna 2012. Phoenix zvítězil 2:0. Tento rekordní zápis překonal brankář Edmontonu Ben Scrivens, když Oilers porazili 29. ledna 2014 San Jose Sharks poměrem 3:0 a Scrivens zastavil všech 59 střel soupeře. Smith v první sezoně v dresu Coyotes dosáhl 38 vítězství, Phoenix se díky potřetí za sebou probojoval do play-off a Smith se umístil na pátém místě v hlasování o Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL. Ve vyřazovacích bojích sezony 2011-2012 dovedl Smith Phoenix k první vítězné sérii od roku 1987, když porazili Chicago Blackhawks 4:2 na zápasy. Po vítězství v druhém kole poměrem 4:1 nad Nashvillem postoupil Phoenix do finále západní konference, kde podlehli pozdějšímu vítězi Stanley Cupu Los Angeles Kings 1:4 na zápasy. Smith se v playoff prezentoval skvělým průměrem 1,99 branky na zápas a 94,4% procentní úspěšností zásahu a patřil statisticky mezi nejlepší brankáře playoff 2012. 5. července 2013 podepsal Smith novou šestiletou smlouvu s Coyotes na 34 milionů dolarů. Téhož roku, 19. října 2013, se stal sedmým brankářem v historii, kterému se podařilo vystřelit puk do prázdné branky soupeře a skórovat (čtyřem dalším brankářům byla branka připsána po vlastních brankách soupeřů). Smith vstřelil branku v čase, kdy zbývala 0,1 sekundy v základní hrací době, do prázdné branky Detroitu Red Wings.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní úspěchy.", "content": "Mike Smith získal zlatou olympijskou medaili na zimních hrách v ruském Soči, kde byl součástí vítězného kanadského výběru jako třetí brankář.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mike Smith (* 22. března 1982, Kingston, Ontario, Kanada) je kanadský hokejový brankář hrající v týmu Edmonton Oilers v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": null, "id": 2250855} {"src_title": "Short Payment Descriptor", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Na rozdíl od ptačího peří nevznikl chlup přeměnou plazích šupin. Vzniká z pokožkových buněk a má typickou stavbu. Všechny kožní deriváty se zakládají tím způsobem, že od povrchové pokožky (epidermis) se odstupuje epitelový pruh, který směřuje do škárového vaziva. Proti tomuto epitelovému pruhu se v případě vývoje chlupu zorganizuje mezenchym, tedy vazivo škáry, a vytvoří tzv. chlupovou papilu. Chlupová papila se vtlačí do trámce epitelových buněk a celý trámec epitelových buněk papilu obklopí. Z terminálního okrsku epitelového pruhu se vytvoří chlupová cibulka (chlupová matrix) – bublus pili, která slouží pro výživu chlupu. Z bulbus pili vyrůstá vlastní chlup a vrstvy chlupového folikulu.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Zvířecí srst je složena z mnoha milionů chlupů, které vyrůstají z vrstvy kůže zvané “epidermis”. Chlupy rostou v chomáčcích z hluboko uložených papil známých jako folikuly, jejich hloubka uložení je různá v závislosti na velikosti chlupu a umístění na těle. Srst a chlupy různých savců jsou často velmi odlišné. Stavba i vzhled jsou charakteristické pro jednotlivé druhy; odlišují se i podle pohlaví, věku a roční doby. Každý chlup je zakotven ve škáře ve váčku (folikulu), ze kterého vyrůstá. Folikul i pochva vznikly vchlípením pokožky proti škáře. Každý folikul žije a umírá v určitém cyklu, jehož délka se liší od jedince k jedinci. Do pochvy ústí mazová žlázka. Každý chlup je spojený s drobným svalem – vzpřimovačem chlupu, který ho svým stahem nezávislým na vůli „zvedá“. Tento proces je významný při termoregulaci, protože vzpřímené chlupy v srsti brání většímu pohybu vzduchu okolo pokožky a brání tak vyšším tepelným ztrátám. Zvířata bez srsti se někdy označují jako “nahá” (například některé speciálně vyšlechtěné rasy psů a koček). Srst savců se skládá ze svrchní vrstvy zvané ochranný chlup neboli pesík, a spodní vrstvy neboli podsady.", "section_level": 1}, {"title": "Podsada a pesíky.", "content": "Podsada je jemná, hustá, většinou nevýrazně zbarvená a slouží jako izolační vrstva. Podsada se skládá z jemných, hustě rostlých, krátkých chloupků. U některých chovaných zvířat (ovce, lama, velbloud, králík atd.) vytvářející typickou strukturu zvanou vlna. Hlavní funkcí podsady je tepelná izolace: chrání před nadměrným chladem v zimě a teplem v létě. Pesík je dlouhý, hrubý, rovný chlup, jenž podsadu přečnívá a má ochrannou funkci. Pesíky jsou různě dlouhé a silné a jsou nositeli celkového zbarvení. Někdy jsou pesíky přeměněné v ostny, bodliny nebo šupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Sinusové chlupy.", "content": "Jsou zvláštní druh chlupů savců, přesahující ostatní srst. Jejich chlupový váček je opatřen krevními rozšířeninami, které umožňují upevnění chlupů v určité poloze. Mají hmatovou funkci. Vyrůstají na čenichu, před uchem, nad okem, na přední končetině a předloktí; u Damanů dokonce po celém těle. U člověka nejsou vyvinuté. Vlastní chlup je tvořen neživými buňkami, pro které je typický vysoký obsah rohoviny (keratinu). Kromě keratinu je chlup většinou složen z velmi malého množství minerálních látek. Volná část chlupu nad pokožkou se označuje jako supradermální. Uvnitř chlupu se nachází kanálek, obvykle vyplněný dření, někdy je však dutý (například u medvědů ledních nebo různých druhů ovcí). Pak chlup funguje jako duté vlákno, které má velmi dobré tepelně izolační vlastnosti. Dřeň chlupu je obklopena kůrou, což je vlastně válec z pokožkových buněk.Chlup se skládá z dřeně (medulla), kůry (kortex) a kutikuly.", "section_level": 2}, {"title": "Dřeň.", "content": "Dřeň je tvořena úzkými, volně loženými buňkami nepravidelného tvaru, která spolu se vzduchovými mezerami či vakuolami tvoří centrální osu chlupu. Tato osa může mít různou strukturu: Může být souvislým pásem buněk, v jiných případech je různou měrou fragmentována,nebo může zcela chybět.", "section_level": 2}, {"title": "Kůra.", "content": "Kortex vyplňuje prostor mezi dření a kutikulou a jeho šířka je závislá na šířce medully", "section_level": 2}, {"title": "Kutikula.", "content": "Kutikula je svrchní vrstva chlupu složená z tenkých šupinek, sloužící jako vrstva zpevňující kortex a chránící vlastní chlup proti mechanickým poškozením. U jednotlivého chlupu se tvar šupin mění podél chlupu.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zbarvení.", "content": "To, co určuje barvu srsti chlupů savců, je pigment zvaný melanin, který se nachází v kůře chlupu. Šedé zbarvení je kromě toho dáno uzavřením vzduchu do dřeně chlupu.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Má funkci ochrannou, zejména jako termoizolační ochrana před vlivy počasí i klimatu. Barva srsti má funkci maskovací, ale někdy též signální.", "section_level": 1}, {"title": "Izolační funkce.", "content": "Kůže a její srst jsou komplexní systém, který má mnoho úloh. Kůže odděluje vnitřní prostředí od vnějšího, čímž chrání organismus před fyzikálním a chemickým poškozením. Srst tvoří izolující bariéru proti teplotě a jiným klimatickým extrémům. U mnoha druhů savců existují rozdíly v hustotě a zbarvení u letní a zimní srsti. Suchozemští savci žijící v nejchladnějších oblastech světa si udržují stálou tělesnou teplotu především díky vrstvám vzduchu v srsti. Většina arktických savců má hustou, zpravidla bílou srst tvořenou dutými chlupy. V těchto chlupech se nachází vzduch, který působí jako tepelný izolátor. V létě je srst většiny arktických zvířat podstatně řidší než v zimě. Medvěd lední má žlutobílou srst po celý rok. Když svítí slunce, bílé chlupy usměrňují jeho paprsky až k černě pigmentované kůži, kterou prohřívají. Mnoho horských savců musí mít stejně hustou srst jako arktické druhy. Zimní srst u koní se skládá z husté, vlnité, krátké podsady a z vrchní vrstvy dlouhých, tuhých krycích chlupů. V suchém počasí stojí obě dvě vrstvy skoro kolmo na kůži, takže se v nich zadržuje vzduch, který izoluje tělo. Při dešti se mastné krycí chlupy formují do malých trojúhelníků, otočených špičkou dolů, z nichž odkapává voda, aniž by pronikla do vlnité podsady. Důmyslně uspořádané chlupy odvádějí vodu úspěšně i z míst, která jsou méně osrstěné (oči, tlama a nos, pohlavní orgány, okolí řitního otvoru). Srst jižních plemen koní žijících v suchém pouštním klimatu je hladce přiléhající, jemná, sametová a lesklá – má za úkol odrážet sluneční paprsky.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné funkce.", "content": "U některých druhů savců je srst pozměněna tak, aby vyhověla jejich zvláštnímu způsobu života. Například tuleni mají špatně vyvinutou podsadu, přičemž tepelnou izolaci zajišťuje podkožní tuk. Podobně jako u vyder a bobrů je jejich srst vodotěsná. U hrubosrstých plemen psů chovaných pro práci v terénu, např. u loveckých teriérů, byla vyšlechtěna srst, která musela být voděodolná a která by psy chránila před nepřízní počasí i před úrazy. Srst medvěda ledního se skládá z husté podsady a delších krycích chlupů – pesíků, které tvoří vodotěsnou vrstvu, takže ani při plavání v ledové vodě se vlastní kůže nikdy nenamočí. Kůže a srst fungují také jako orgán ke vnímání teploty nebo změn fyzikálního tlaku. Jedním z nejdůležitějších úkolů kůže a srsti je, že slouží jako prostředek komunikace. Kůže vydává pachy, které řídí sexuální chování a pomáhají zvířatům identifikovat každé jiné zvíře a jejich teritorium. Srst hraje extrémně důležitou komunikační roli nejen ve vztazích mezi zvířaty, ale i s jejich lidskými majiteli. Každého člověka potěší kontakt s hebkou a zdravou srstí svého psa, a také psi rádi komunikují prostřednictvím dotyků se svým pánem. Řada druhů svou srst každoročně obměňuje a můžeme u nich rozlišit řidší letní srst a hustší zimní srst. Schopnost měnit srst nazýváme línání. Má vliv na termoregulaci i na maskování (např. zajíc polární).", "section_level": 2}, {"title": "Línání.", "content": "Při línání chlupů je podněcována, nebo potencována výživa chlupové cibulky. Pokud je počet narůstajících chlupů menší než počet vypadávajících chlupů, vznikají na těle holá místa, tzv. lysiny.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické línání.", "content": "Mnozí savci si pravidelně mění srst, stávající srst vypadá, narůstá současně nová. To může být provázeno změnou barvy srsti (např. liška polární, sob polární, lasice hranostaj). Fyziologické línání nastupuje sezónně a je ovlivněno především délkou světelného dne a nepatrně i teplotou. V klimatických podmínkách mírného pásma probíhá línání dvakrát za rok. Na zimu savcům narůstá silný a hřejivý kožich, kdežto na jaře zvířata po línání nosí lehkou jarní a letní srst. K vytvoření nové srsti potřebují zvířata mnoho živin,takže je nutné po dobu línání zvířata zvláště vydatně krmit. Srst se nevyměňuje však stejnoměrně, jelikož nové chlupy nenarůstají tak rychle, jako vypadávají staré. Tím narůstá riziko podchlazení v chladnějším období a při změně počasí. Línání v mírné formě probíhá celoročně, souvisí to s růstovým cyklem chlupů jehož fyziologická délka trvá přibližně 1 měsíc. Zvířata celoročně žijící v bytě mívají sezónní línání méně výrazné,ale ve zvýšené míře línají průběžně celý rok. U některých plemen domácích zvířat vznikají problémy spojené s línáním. Pokud se srst mechanicky neodstraní může způsobit zdravotní obtíže. Existují ale například plemena psů, u kterých k línání nedochází vůbec – např. u českých teriérů, kerry blue teriérů nebo pudlů. U nich však hrozí nebezpečí plstnatění srsti.", "section_level": 2}, {"title": "Patologické línání.", "content": "Za patologické línání se považuje takové línání, které vede k tvorbě lysin. Pokud nadměrné línání trvá déle než 1 měsíc, je na místě nechat vyšetřit funkci štítné žlázy.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní důsledky nedostatečné péče o kůži a srst.", "content": "Pod zplstnatělou nebo pod neodstraněnou odumřelou nevylínalou srstí snadno dochází k otlakům a zapařeninám, které se lehce infikují nečistotami a může být napadeno cizopasníky.", "section_level": 1}, {"title": "Co zhoršuje kondici srsti.", "content": "Kromě období línání ovlivňují kvalitu srsti další vnější i vnitřní faktory. nevhodná strava. Nemoci srsti a kůže mohou způsobit infekční onemocnění bakteriálního, virového, plísňového nebo parazitárního původu, také fyzikální nebo chemická traumata nebo hormonální a metabolické poruchy. Poruchy srsti mohou souviset s civilizačními vlivy – znečištěný anebo suchý vzduch, přehřáté místnosti, koberce z umělých vláken, pesticidy.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Chlupy kožešinových zvířat jsou podstatnou částí kožešin. Největší průmyslový význam mají chlupy ovčí a velbloudí. Srst je také domovem celé řady ektoparazitů, kteří jsou více či méně dokonale přizpůsobeni životu v srsti hostitele. Primárním problémem, před který je parazit postaven, je se v srsti udržet. Hustota osrstění je další velmi významnou vlastností ovlivňující vztah parazit – hostitel (například v souvislosti s velikostí parazita).", "section_level": 1}, {"title": "Kreacionismus.", "content": "Kreacionisté (zastánci vzniku života zásahem superinteligentní bytosti) namítají, že dosud nebyl nalezen žádný důkaz zachycující evoluci srsti v jejím průběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Přítomnost keratinů u plazů.", "content": "Typ alfa keratinů, které se nacházejí v chlupech a obsahují aminokyselinu cystein, se pokládal za výhradně savčí znak. Studie rakouských vědců při zkoumání genomu kuřat a plazů anolisů rudokrkých nalezla několika dosud neidentifikovaných genů pro keratiny bohaté na cystein. Nyní se vědci domnívají, že geny pro alfa keratiny byly společné už pro předky savců, plazů i ptáků.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Psi používají asi 25% svého denní příjmu proteinů právě k růstu srsti. Nejstarší otisky srsti, které pocházejí z Číny, jsou staré asi 160 milionů let. Nový nález z jihozápadu Francie je zatím nejstarším skutečným chlupem a dokazuje savčí chlupy byly už před 100 miliony lety natolik dokonalé a funkční, že se během evoluce už nemusely dále vyvíjet, říkají vědci z Renneské univerzity. V pokožce k ústí chlupu mazová žláza. Produkt mazové žlázy – serum cutaneum je odváděn k chlupovému váčku a vzlíná na povrch kůže. Serum cutaneum je velmi významná protektivní vrstva na kůži, má antibakteriální účinky. Tato přirozená bariéra je velmi často likvidována agresivními prostředky nebo parfémovanými mýdly a sprchovými gely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlup u živočichů je součást tělního pokryvu (ochlupení). Srst je typicky savčím znakem. Stavbou a vznikem se chlup liší od chlupů rostlin (trichom) nebo výrůstků jednoduchých živočichů (pilus), jako jsou bakterie a bezobratlí. Chlupy se zakládají po celém povrchu těla, jejich počty se potom můžou v různých fázích vývoje redukovat nebo zmnožovat. Chlup není stálá struktura, ale vlivem biorytmů může opadávat.", "tgt_summary": null, "id": 2093861} {"src_title": "Platykaryje", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Situace v Německu.", "content": "V Německu to v mnoha případech vyvolalo a vyvolává debatu o tom, jak dalece se daří integrovat muslimy do německé společnosti. V některých případech mnoho politiků naznačuje neúspěch této snahy o začlenění komunity s jiným žebříčkem hodnot do německé společnosti. Turecká ženská organizace \"Papatja\" zaznamenala v Německu od roku 1996 40 případů vražd ze cti.", "section_level": 1}, {"title": "Situace ve Francii.", "content": "Ve Francii situace nahrává s mnoha dalšími věcmi stranám z politického okraje jako je třeba Národní fronta. A je zde opět jedním z hnacích motorů diskuze o úspěšnosti začlenění do většinové společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Právní stránka věci.", "content": "Západní právo se na tento akt dívá jako na každou jinou vraždu, i se všemi právními důsledky z toho plynoucími. Podle islámského práva šaría je vražda ze cti také neodůvodnitelnou vraždou. V některých kulturách se jedná o místní zvyky (Albánie, Turecko) praktikovanými bez ohledu na názor islámského, nebo světského trestního práva.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné jevy.", "content": "Kromě vraždy, tedy usmrcení (domněle) provinilého, se praktikují i jiné způsoby trestu, například oslepení či jiné zmrzačení. Podobným typem vraždy je krevní msta, při níž příbuzní poškozeného pociťují čestný závazek odplatit újmu, která byla na jejich rodině či klanu spáchána jeho nečlenem. Krevní msta se ještě v 19. století běžně vyskytovala v Itálii jako takzvaná vendeta a byla spojena s vlivem klanů a klanovým společenským zřízením. V Itálii se tento způsob msty vykonával dlouho a dokonce se z části přenesl italskými přistěhovalci do USA kde se projevoval v prvé polovině 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako vražda ze cti se označuje záměrné usmrcení člena sociální skupiny (například rodiny nebo kmene), který svým jednáním poškodil podle názoru ostatních čest této skupiny. V dnešní době je vražda ze cti nejčastěji praktikována lidmi vyznávajícími islám. Na Západě jsou v současnosti případy vražd ze cti hlášeny především z USA, z Velké Británie a rovněž z Německa s početnou muslimskou menšinou, pocházející hlavně z Turecka.", "tgt_summary": null, "id": 1882865} {"src_title": "Josef Kodíček", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Harriet Candace \"Rose\" Clark se narodila v roce 1852 ve městě La Port, Indiana. Věnovala se malování a kreslení, které učila v 80. letech 19. století na škole Saint Margaret v Buffalu, New York. Jednou z jejích studentek byla například patronka umění Mabel Dodge Luhan, pro kterou později projektovala úpravy její vily v italské Florencii. Začátkem 90. let začala být aktivní jako fotografka a pracovala samostatně až do roku 1898. Někdy na konci 90.let se setkala s Wadeovou a jejich spolupráce trvala dvanáct let. Kolem roku 1900 si začala dopisovat s Alfredem Stieglitzem, který ji povzbuzoval a dával jí cenné rady z oblasti umění. Stieglitz ji v roce 1902 zařadil ve svém článku v časopise \"Century Magazine\", spolu s Gertrudou Käsebierovou, Evou Watson-Schützeovou nebo Mary Devensovou, mezi deset nejvýznamnějších amerických piktorialistických fotografek tehdejší doby. Clarková se zřejmě naučila fotografické umění od Käsebierové, později v životě řekla, že Käsebierové vděčí „\"za své úspěchy s fotoaparátem\"“. V roce 1920 se přestěhovala z Buffala do New Yorku, kde nabízela portréty a další malby za značné sumy (až 2 000 dolarů za celkový portrét). Do Buffala se vrátila v roce 1926. Clarková se nikdy nevdala a o jejím soukromém životě je toho známo jen velmi málo. Zemřela v Buffalu 28. listopadu 1942 a byla pohřbena v La Porte. Nekrolog byl zaměřen na její práci jako malířka a neuvádí nic o fotografii.", "section_level": 1}, {"title": "Slečny Clark a Wade.", "content": "Z důvodů, které nebyly nikdy vysvětleny, začaly v roce 1899 Clark a Wade vystavovat a publikovat fotografie pod svými společnými jmény. Po mnoho let se předpokládalo, že Clarková byla umělec, která komponovala a snímala všechny fotografie a Wade měla na starosti technickou stránku věci jako vyvolání a tisk. Clarková se o tomto zmínila v dopise Stieglitzovi v roce 1900: \"\"Paní Wade je velmi váhavá - a ve snaze dostat fotografie, které jste chtěl... Budu ji muset nabádat každý den.\"\" Nicméně v dopise Frances Benjamin Johnstonové ve stejném roce Clarková psala: \"\"Jak slečna Wadeová tak já používáme fotoaparáty možná více než deset let, ale teprve před dvěma lety jsme začali portrétovat komerčně.\"\" Koncepce umělec/technik v jejich partnerství také mohl vyplývat ze skutečnosti, že Clarková měla několik samostatných výstav, zatímco Wadeová vystavovala pod svým vlastním jménem jen velmi málo. Existují však náznaky, že se Wadeová podílela nejen na technické stránce věci, ale prováděla také řadu estetických rozhodnutí. Zjevně se zajímala také o estetiku, napsala několik vlastních článků, ve kterých se věnovala poradenství v oblasti uměleckého směru. Řadu článků napsaly autorky společně. Clarková a Wadeová vystavovaly poprvé v roce 1899 pod společným jménem na výstavách v umělecké společnosti \"Buffalo Society of Artists\" a \"New York Camera Club\". V příštích deseti letech jejich fotografie získávaly ocenění na velkých výstavách po celém světě, včetně Art Institute of Chicago, Pennsylvania Academy of Fine Arts, Photo Club de Paris, Pan-American Exposition, Corcoran Gallery of Art nebo Louisiana Purchase Exposition. V roce 1902 Stieglitz zařadil snímek Clarkové a Wadeové do druhé série národního portfolia \"Americké piktorialistické fotografie\". Portfolio bylo vytištěno v limitované edici 150 kopií a myšlenkou bylo ukázat jen ty nejlepší fotografie vybírané náročným Stieglitzem. Jejich spolupráce skončila zřejmě kolem roku 1910. Důvod zrušení jejich společného úsilí není znám, i když to mohlo být způsobeno zhoršením zdravotního stavu Wadeové, která zemřela o pět let později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rose Clark (1852 La Port, Indiana – 28. listopadu 1942 Buffalo, New York) byla americká piktorialistická malířka a fotografka aktivní na počátku 20. století. Je nejznámější svými fotografiemi, které vystavovala s Elizabeth Flint Wadeovou pod společnými jmény, buď jako „Rose Clark a Elizabeth Flint Wade“ nebo jako „Slečny Clark a Wade“ (Misses Clark and Wade).", "tgt_summary": null, "id": 1147013} {"src_title": "Interpretovaný jazyk", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1936 maturoval na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí, v letech 1930–1940 studoval na pražské konzervatoři. Dirigování studoval u M. Doležila a P. Dědečka, skladbu u R. Karla a Aloise Háby. Na mistrovské škole konzervatoře byl v letech 1939–1942 žákem Václava Talicha. Operní režii studoval u Ferdinanda Pujmana. Současně s konzervatoří studoval na Universitě Karlově v Praze v letech 1936–1939 hudební vědu a estetiku. V letech 1940–1941 byl dirigentem v Divadle E. F. Buriana, v letech 1941–1943 byl asistentem režie v Národním divadle a v sezóně 1943/1944 byl dirigentem a režisérem opery ve Státní divadle v Brně. V roce 1945 spoluzakládal s Antonínem Kuršem a Aloisem Hábou Divadlo 5. května a v letech 1945–1948 zde vedl operu jako šéf, režisér a dirigent. Po sloučení divadla s Národním divadlem v roce 1948 se stal režisérem a dirigentem Národního divadla. V sezóně 1951/1952 byl členem tříčlenného vedení opery, v letech 1958–1960 byl zástupcem šéfa opery pro Smetanovo divadlo. V letech 1962–1965 byl současně i režisérem Laterny magiky. V Národním divadle působil v letech 1948–1989. Po dobu svého působení úzce spolupracoval s výtvarníky Františkem Tröstrem a Josefem Svobodou. Ve svých inscenacích používal úspěšně filmové prostředky a projekce. Pohostinsky režíroval v La Scale v Miláně, v Royal Opera House v Londýně, v Teatro La Fenice v Benátkách, ve Staatsoper a Volksoper ve Vídni, v Deutsche Oper v Berlíně a rovněž na operních scénách v Mnichově, Drážďanech, Curychu, Kodani a dalších městech. Byl autorem několika baletů, instrumentálních skladeb, dvou oper a dvou zpěvoher. V 60. a 70. letech 20. století natočil mnoho operních a baletních inscenací pro televizi a film. V roce 1987 vyšla jeho kniha pamětí \"Jak jsem dělal operu\" (vydal Panton Praha). Je pohřben v Příbrami na Městském hřbitově \"na Panské louce\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Kašlík (28. září 1917 Poličná – 4. června 1989 Praha) byl český dirigent, hudební a operní skladatel a režisér opery.", "tgt_summary": null, "id": 167076} {"src_title": "Cruel Summer", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Balón byl sestrojen pro výzkum kosmického záření ve vysokých vrstvách zemské atmosféry. Podle návrhu profesora Piccarda jej postavila švýcarská firma Riedinger a ve Švýcarsku byl také registrován. Skládal se z pláště z lehké (100 g/m2) pogumované tkaniny o objemu 14000 m a kulové gondoly. Byl plněn vodíkem. Při startu byl obal plněn jen zhruba do 1/5 objemu (2800 m3), teprve výstupem náplň expandovala a balón dosáhl kulovitého tvaru. Gondola byla vyrobena z hliníkového plechu o tloušťce stěn 3 mm a měla průměr 2,1 m. Byla vybavena osmi okny a dvěma hermetickými průlezy. Okna byla dvojitá, aby se zabránilo omrzání. Polovina gondoly byla zvenku natřena černě a polovina bíle, což mělo usnadnit termoregulaci. Kvůli poruše ovládání balónu byl ale tento systém během rekordního letu nefunkční.", "section_level": 1}, {"title": "Lety.", "content": "K prvnímu vzletu byl balón připraven 14. září 1930. Kvůli špatnému počasí byl ale let zrušen. Ke skutečnému startu proto došlo až 27. května 1931. Balón vystartoval ve 3.57 ráno z Bernu. Kvůli větru byl balón na zemi zajištěn nadbytečným lanem, které však po startu zablokovalo ovládání výpustního ventilu, což posádce velmi zkomplikovalo přistání. Let proto trval až do večera, kdy po západu slunce plyn vychladl a balón klesl. Dosáhl výšky přibližně 16 km. Jako rekord byl pak uznán další let ze 17. srpna 1932, kdy balón dosáhl výšky 16 201 m (podle IAF) či 16 940 m (podle Švýcarského topografického úřadu). Další a poslední let (s jinou posádkou) byl proveden 18. srpna 1934. O několik let později obal balónu shořel při pokusu profesora Piccarda o využití zvetšelého obalu pro teplovzdušný balón.", "section_level": 1}], "src_summary": "FNRS (též FNRS-1) byl stratosférický balon, v němž jeho konstruktér Auguste Piccard v roce 1931 dosáhl světového výškového rekordu. Označení je zkratkou belgického fondu pro vědecký výzkum (\"Fonds National Belge de la Recherche Scientique\"), který stavbu financoval. Stejně pak byly pojmenovány i dva batyskafy: FNRS-2 a FNRS-3.", "tgt_summary": null, "id": 384988} {"src_title": "Hřib Kluzákův", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Píše se rok 1941. Osmiletý Hannibal z šlechtického rodu Lecterů žije se svojí matkou, otcem a mladší sestrou Mischou na rodinném hradu poblíž města Kaunas v Sověty obsazené Litvě. Kvůli válce se rodina z hradu přemisťuje do lovecké chatky hluboko v lesích. Na hrad mezitím přichází táhnoucí prapor SS, jehož součástí je i skupina pěti pronacistických Litevců, které vede hrdlořez Vladis Grutas. Po dlouhých třech letech jsou nakonec Němci z Litvy vytlačováni postupující rudou armádou. Grutas se svojí bandou během rabování při jedné z bitev zabije dokonce i svého bývalého majora SS. K chatce uprostřed lesa přijede posádka ruského tanku T-34 s prosbou o vodu. Z nebe se přižítí německý letoun Štuka, který do tanku narazí a zahubí všechny včetně Hannibalových rodičů, přežije pouze on a Mischa. K večeru do domu vrazí Grutasova skupina bortící si cestu lesy a dvojici zajme. Nejprve chtějí Litevci využít deti jako morální alibi pro vojáky. S ubívajícím jídlem a zuřící vánicí se však poměrně ochotně rozhodují zabít, uvařit a sníst malou Mischu což poté učiní. Na dům je z ničeho nic zaměřena palba. Hannibal ve zmatku utíká a je zachráněn ruskou jednotkou. Po osmi letech se z Lecterova sídla stává sovětský sirotčinec, kde Hannibal žije. Nerespektuje místní autority a za napadení jednoho z vychovatelů a neustálé noční děsy je zamykán ve spíži. Z místa se dostane, putuje přes celý komunistický blok, překonává železnou oponu a utíká až do Francie ke svému strýci. Na místě zjistí, že jeho strýc je již mrtvý a nachází po něm pouze svojí ovdovělou nevlastní tetu Lady Murasaki, která jej přijme. V Paříži začne studovat medicínu a spáchá svoji první vraždu, když zabije drzého řezníka, který tetu obtěžuje. Z vraždy jej obviní komisař Pupil, detektiv, který také ztratil rodinu ve válce. Hannibalovi se daří i s tetičkinou pomocí z obvinění vyváznout. Následně vystuduje ve velmi mladém věku a zaměstná se v místní márnici jako koroner. Na policejní stanici je svědkem Pupilových metod při vyslýchání jednoho válečného zločince za použití injekce tiopentalu sodného, který údajně dokáže oživit vzpomínky. Hannibal si sérum vpíchne a vybaví se mu vzpomínky na osudnou noc kdy byla jeho sestra snědena a také na tváře jejích vrahů. Lecter se vrátí do své rodné Litvy (nyní LSSR) a nachází zříceninu osudné lesní chalupy. V ní najde Mischiny ostatky a batoh se psími známkami. Jeden bývalý člen skupiny Dortlich si ho najde a na místě se jej pokusí zabít. Hannibal jej omráčí, sváže a po mučení a zjištení, že se zbylí členové bandy nachází ve Francii jej brutálně uškrtí pomocí koně a provazu. Následně mu uřeže kousek tváře a sní ho. Poté navštíví restauraci dalšího z vrahů ve Fontainebleau Kolnase. Jeho dceři dá jeho psí známku. Dortlichova vražda upřímí Pupilovu pozornost jak na Lectera tak na Grutase, nyní zámožného obchodníka s bílým masem, který pošle jiného člena skupiny Zygmase Milka aby jej zabil. Hannibal Milka zabije v márnici utopením v nádrži s formaldehydem. Následně jej navštíví Pupil se snahou přesvedčit jej aby s řádením přestal. Po hádce s lady Murasaki je však plně rozhodnut svoji pomstu dokončit. Grutase přepadne na jeho houseboatu. Toho však zachrání jeho bodyguardi a Hannibal ztěží unikne. Grutas unese lady Murasaki a přes telefon Lectera nutí ke schúzce. Ten však uslyší v pozadí ptáky z Kolnasovy restaurace. Jde za Kolnasem a po vydírání skrze jeho děti jej také zabije. Vloupá se na houseboat a chytí Grutase jak ubližuje svázané Murasaki. V posledním souboji Grutas odhalí Hannibalovi, že Mischiino maso tehdál nejdl pouze on se svými druhy, ale také on sám a že je všechny vraždí jen aby pravda nevyšla najevo. Hannibal popadne ostří a v amoku do Grutase vyřeže písmeno \"M\" jako Mischa. Murasaki, znechucená Hannibalovou brutální povahou místo opouští. Hannibal jí sice vyzná lásku, ale nepřestane a znehybněného Grutase začne zaživa pojídat. Houseboat vyletí do povětří. Lecter však stihne uprchnout. Posledního člena skupiny Grentze najde v jeho obchodě s lovními trofejemi poblíž Mellvile v Kanadě. Poté odchází do Spojených států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hannibal – Zrození (v anglickém originálu: \"Hannibal Rising\") je dramatický hororový thriller režiséra Petera Webbera z roku 2007. Jedná se o film ze série o kanibalistickém psychiatrovi a sériovém vrahovi Hannibalu Lecterovi a i když byl natočen jako poslední, dějem se vrací do jeho mládí a odhaluje důvody jeho touhy po smrti. Titulní roli převzal od Anthonyho Hopkinse, který za Hannibala dostal Oscara, mladší herec Gaspard Ulliel. ", "tgt_summary": null, "id": 1758117} {"src_title": "ISDN User Part", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Prase savanové dorůstá délky 1,3 - 1,7 m, ocas měří mezi až 50 cm. Výška v kohoutku dosahuje 70 - 85 cm, hmotnost se pohybuje v rozmezí 120-150 kg. Bachyně je asi o 20% menší než kanec a má také slabší tesáky. Prase bradavičnaté má šedé až hnědočervené zbarvení, většina těla je lysá, nebo porostlá jen řídkými štětinami. Na hřbetě jsou štětiny dlouhé a vytvářejí zřetelnou hřívu. Hlava je velká, má široký rypák, velmi dlouhé, vzhůru zahnuté tesáky, dorůstající u kanců délky až 60 cm a po stranách hlavy dva páry výrůstků, podobných bradavicím. Ty slouží patrně k tlumení nárazů při vzájemných soubojích kanců a chrání lebku před poškozením. Ocas je velmi dlouhý, ale tenký, bičovitý a zvířata ho často nosí strnule vzhůru, zvláště při útěku. Ze smyslů je nejlepší čich. Od příbuzného prasete bradavičnatého se prase savanové odlišuje větší velikostí, delšími, více rozevřenými tesáky a výrazně konvexním profilem hlavy.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Prase savanové obývá téměř celou subsaharskou Afriku kromě pralesních oblastí, hor Etiopie, Kapska a Afrického rohu. Na Africkém rohu ho zastupuje pravé prase bradavičnaté, které žilo dříve i v Kapsku, kde však bylo vyhubeno. Preferuje sice otevřené travnaté savany, ale najdeme ho i v polopouštích, v křovinaté buši a místy i v horách, až do výše 3000 metrů nad mořem. Podmínkou jejich výskytu je alespoň sezónní dostatek vody, i když je schopné dočasně krýt spotřebu vody potravou (z dužnatých hlíz a oddenků). Obvykle je stálé, nemigruje.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se hlavně různými travinami (vousatka, troskut), a to jak jejich nadzemními částmi, tak i oddenky a kořeny, ale také plody, kořeny a hlízami jiných rostlin. Při vyrývání podzemních částí rostlin si pomáhá silnými kly. Příležitostně požírá i bezobratlé živočichy (např. velké mnohonožky), drobné obratlovce a nepohrdne ani mršinami a trusem různých živočichů. Při rytí často klečí na kolenou předních končetin, opatřených tvrdými mozoly, což působí poněkud komicky. Prase savanové má rádo dostatek vody, válí se rádo v bahně a také se koupe, ale je schopné delší dobu přežít i bez vody. Její spotřebu mu může krýt potrava (oddenky, hlízy, kořeny).", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Prasata savanová nejsou příliš společenská zvířata. Rodinné skupiny tvoří samice s mláďaty, kanci jsou samotářští. Aktivní jsou za soumraku a v noci, ve dne většinou odpočívají v noře. Nora může být velmi hluboká, prase si ji buďto vyhrabe samo, nebo pro sebe rozšíří noru jiného zvířete (hrabáč, dikobraz, hyena), může být hluboká až 10 m. V noře prase odpočívá, samice zde rodí selata a prasata se zde také ukrývají před predátory. V případě ohrožení prchají do nory, kam zalézají pozadu a brání se masivní hlavou s ostrými kly. Dospělí se ozývají funěním, nechrochtají, selata kvičí. Pokud jsou selata v ohrožení, často nehnutě zalehnou a předstírají smrt, pokud se jich však člověk nebo jiný predátor dotkne, zakvičí a přivolají tím matčinu pomoc. Loví je především lvi, levharti a psi hyenovití, prase se jim však často dokáže ubránit. Postřelené prase savanové mnohdy napadne i člověka a dokáže ho svými tesáky smrtelně zranit.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pohlavní zralosti dosahují prasata ve věku 18-24 měsíců. Samci se však do páření zapojují až ve věku 4 let. Říje probíhá většinou ve čtvrtém nebo pátém měsíci od začátku období dešťů. Kanci v této době bojují dlouhými kly nebo se přetlačují hlavami. Díky silné kůži a \"bradavicím\", které slouží jako chrániče, však většinou nedochází k vážným zraněním. Samice se většinou páří s více kanci. Březost trvá šest měsíců, někdy i déle, což je nejdéle ze všech druhů prasat (kromě p. bradavičnatého). Samice rodí v noře 3-4, výjimečně až 8 dobře vyvinutých selat. Ta po narození váží asi 0,5 kg. Selata prožijí prvních 7 týdnů života v noře a ještě další dva měsíce je matka vodí a kojí. Selata jsou velmi náchylná k přehřátí i prochladnutí. Samec se o mláďata nestará. Dospělosti se dožívá méně než polovina mláďat. Prasata savanová se v přírodě dožívají i více než patnáct let, v zajetí i více než dvacet.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Vědci rozeznávají čtyři poddruhy prasete savanového, které se však liší jen velmi málo.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "V románu Henryka Sienkiewicze Pouští a pralesem je zmíněn divoký kanec \"ngiri\", který smrtelně zranil švýcarského cestovatele Lindeho. Vzhledem k tomu, že se příběh odehrál v dnešní Ugandě, mělo by se jednat o prase savanové. Prasetem savanovým je rovněž dobrácký pašík Pumba, populární postavička z animovaného filmu Lví král.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prase savanové (\"Phacochoerus africanus\") je nepřežvýkavý sudokopytník z čeledi prasatovitých. Žije v savanách a lesích subsaharské Afriky. Dříve bylo uváděno pouze jako poddruh prasete bradavičnatého (\"P. aethiopicus\"), ale dnes se obě pokládají za samostatné druhy. Zatímco prase bradavičnaté žije v severní Keni, Somálsku a východní Etiopii, prase savanové obývá velkou oblast střední, jižní a východní Afriky od Eritrey po Jihoafrickou republiku.", "tgt_summary": null, "id": 2290298} {"src_title": "Rodinný rozpočet", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Veltlínské zelené\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty. Včelka je výrazně bíle ochlupená, bělavě zelená. Vrcholek letorostů je otevřený, silně bělavě vlnatě ochmýřený a štětinkatě chloupkatý, slabě pigmentovaný antokyaniny, s jemným karmínovým lemováním lístků. Internodia a nodia jsou převážně zelená, na osluněné straně někdy s červenohnědými proužky, pupeny jsou středně silně pigmentovaný antokyaniny. Apikální mladé lístky jsou zelené, průměrně silně bíle vlnatě ochmýřené, slabě pigmentované antokyaniny, s načervenalými okraji. Olistění keře je středně husté. Jednoleté réví je světlejší, šedohnědé až žlutavě hnědé, hladké, s výraznými tečkami, kruhového průřezu, vyzrává dobře. Zimní pupeny jsou středně velké, zahrocené. List středně velký až velký, okrouhlý až pentagonální, pětilaločnatý s hlubokými výkroji. Čepel listu má slabě zvlněný, lehce vrásčitý povrch, spodní strana je jemně plstnatá. Řapíkový výkroj je buď uzavřený s průsvitem, s ostrým dnem, nebo otevřený, klínovitý. Řapík je středně dlouhý, stejně dlouhý, jako medián listu, jemně narůžovělý, žilnatina je takřka bez antokyaninové pigmentace. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je středně velká (15 mm, 1,7 g), kulatá bobule, která je zelenožlutá až žlutavá, s hnědými tečkami. Bobule jsou nejednotné velikosti. Slupka je středně silná, pevná, průměrně ojíněná, dužnina šťavnatá, chuť sladce kořenitá, někdy až jemně muškátová. Semeno je poměrně velké, lahvicovitého tvaru, hnědé, zobáček je dlouhý. Stopečka bobule je středně dlouhá, lehce oddělitelná. Hrozen středně velký až velký (150 mm, 140-180 g), válcovitě-kuželovitý, křídlatý (často s dvěma křidélky), hustý až průměrně hustý, s krátkou až průměrně dlouhou, středně lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Veltlínské zelené\" je stará moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"). Některé indicie nasvědčují, že byla pěstována již v dobách Římské kolonizace země, ale v literatuře je o ni první, ne zcela jistá zmínka až roku 1766 (Sprenger 1766, Grünen Muskateller, Oedenburg). Autochtonní odrůda, pocházející z regionu Dolní Rakousko, z oblasti vrchoviny Manhartsberg, patrně z okolí města Retz, vznikla samovolným křížením odrůd \"Tramín\" a \"St. Georgen\". Tradiční oblastí pěstování odrůdy je Rakousko, kde byla roku 2009 vysazena na 36 % plochy vinic, tedy na 17.478 hektarech, převážně ve vinařských regionech Weinviertel, Kamptal, Kremstal, Donauland a Wachau. Odrůdě bylo roku 2003 přiděleno první rakouské označení původu (obdoba našeho VOC), Weinviertel DAC, roku 2006 druhé, Traisental DAC, a roku 2007 třetí, Kremstal DAC. Nejlepší pověst má u nás rakouský „veltlín“ z Wachau. Mnoho vína z odrůdy \"Veltlínské zelené\" se v Rakousku vypije ve formě ještě kalného, mladého vína „Heuriger“ ve stejnojmenných šencích, které najdeme převážně ve východním Rakousku a ve Vídni. Název je odvozen od slova „heurig“ v překladu „letošní“. Jedná se o obdobu našeho svatomartinského, které se začíná nalévat vždy od 11. listopadu. Mimo Rakousko se odrůda pěstuje ještě na Slovensku (roku 2007 na 2 766 ha, 18,3 % plochy vinic), v Maďarsku, na Balkánském poloostrově, v Německu (roku 2008 na 6 ha), na malých plochách ji najdeme též v Austrálii, na Novém Zélandu (40 ha roku 2007), v USA (hlavně Oregon a Maryland), celkově byla roku 2002 vysazena na cca 25 000 ha. Z Rakouska odrůda pronikla na jižní Moravu a do malokarpatské vinařské oblasti, kde poskytuje prvotřídní vína. Na Moravě bylo dříve pro VZ užíváno názvu \"Bělošpičák\" nebo \"Muškatel\". Ve Státní odrůdové knize České republiky je odrůda zapsána od roku 1941, od roku 1987 je povoleno pět klonů, VP-3/6, VP-4/10, VP-6/2, ZN-1/49 a ZN-10/45. Na Slovensku je registrováno 7 klonů této odrůdy. Udržovateli odrůdy jsou u nás Ampelos-Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, Ing. Alois Tománek, Ing. Miloš Michlovský a ŠSV Velké Pavlovice. V Čechách se tato odrůda pěstuje na Mostecku, v Chrámcích, Mělníku, Žernosekách i v Roudnici, na Moravě je nadprůměrně zastoupená ve Znojemské a Velkopavlovické oblasti, na Mikulovsku (nejlepší jižní expozice) a v oblasti Podluží. Podíl vinic v ČR roku 1999 byl 18 %, roku 2010 již pouze 9,8 %, i tak je druhou nejpěstovanější odrůdou po odrůdě Müller Thurgau. Průměrné stáří vinic bylo roku 2010 asi 27 let.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Dnešní název odrůdy je relativně mladý, byl poprvé použit roku 1874 v díle „Babo-Mach Sortenampelographie“. Ještě v 18. století byla odrůda nazývána \"Weißgipfler\", její druhý název, \"Grünmuskateller\" pak přetrval místy až do roku 1930, první název je odvozen od bělavých vrcholků letorostů, pro odlišení od další rakouské autochtonní odrůdy \"Rotgipfler\" s červenavými vrcholky letorostů, pro zajímavost, oběma odrůdám je otcovskou odrůdou \"Tramín\". Kdysi užívaný název \"Mouhartsrebe\" dosvědčuje místo původu, vrchovinu Manhartsberg. Název \"Veltlínské zelené\" mylně vychází z dřívějšího předpokladu, že je odrůda jednou z mnoha mutací odrůdy \"Veltlínské červené\" a byl použit pro odlišení od další mutace, \"Veltliner braun\", tedy \"Veltlínské hnědé\", která má hnědozeleně zbarvené bobule. Samotný název „Veltlínské“ je odvozen od názvu alpského údolí Valtellina v Lombardii, v severní Itálii. Zde je třeba si uvědomit, že, pokud byla v literatuře zmíněna odrůda \"Veltlínské\" před 19. stoletím, vždy byla míněna odrůda \"Roten Veltliner\" (\"Veltlínské červené\"), nebo \"Großen Braunen Veltliner\" (\"Veltlínské hnědé\"), první jmenovaná odrůda pravděpodobně z oblasti Valtellina pochází. Jinou etymologii názvu \"Veltliner\" uvádí Franz Schams (1834), který píše, že v Rakousku tehdy velmi rozšířený \"Červený muškatel\" je totožný s německým Veltlínským červeným, jemuž se říká Weltlinger neboli Feldlinger (Feld - pole, linger - pobývající), protože se většinou pěstuje na rovinách, které by byly vhodnější pro polní hospodaření. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Veltlínské zelené\" jsou : \"Bělošpičák, Cima Bianca, Dreimänner, Feherhegüe, Feldlinger, Greamuschkatöla\" (St. Georgen, Eisenstadt), \"Green Veltliner\" (USA), \"Grüne Manhardsrebe, Grüner Muskateler, Grünmuskateller\" (Dolní Rakousko), \"G. Veltliner\" (Rakousko, Kanada, Chile), \"G. Weissgipfler, Grünmuskateller, Manhardsrebe, Manhardtraube\" (Německo, Francie), \"Mouhartsrebe\" (Rakousko), \"Muškatel Zelený, Nemes Veltelini, Plinia Austriaca\" (Burger 1837), \"Ranfol Bianco\" (Itálie), \"R. Bijeli, R. Weisser, Rdeci Veltlinec, Reifler Weiss, Ryvola Bílá, Tarant Bílý, Valtelin Blanc, Valtelina Vert, Valtelin Vert, Valteliner Gruner\" (Řecko), \"V. Vert, Veltliner, V. Verde, V. Vert, Veltlinac Zeleni, Veltlinec\" (Slovinsko), \"Veltlini, Weisser Reifler, W. Valteliner, W. Veltliner Vert\" (Francie), \"Weissgipfler\" (Rakousko), \"White Veltliner\" (USA), \"Yesil Veltliner, Zleni Veltinač, Zöld Veltelini\" (Maďarsko), \"Zöld Muskotály\".", "section_level": 1}, {"title": "Mutace odrůdy.", "content": "Mutací VZ vznikla odrůda \"Modrý Janek\". Ve Slovinsku se pěstuje pod názvem \"Ranfol Beli\" v oblasti Haloze, v regionu Podravje, autochtonní odrůda, jejíž vzhled i synonymika by mohly napovídat o blízké příbuznosti s VZ. Užívá se zde mimo jiné k výrobě cuvée s názvem „Haložan“.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné a zaměňované odrůdy.", "content": "Odrůda \"Veltlínské zelené\" není blíže příbuzná s rodinou odrůd „Veltlínské“. Dřívější názor, že jde o mutaci odrůdy \"Veltlínské červené\" se nepotvrdil. \"Veltlínské červené\" je historicky důležitým partnerem při spontánním křížení nových odrůd (Neuburské, Veltlínské červené rané, Veltlínské červenobílé, Rotgipfler, Zierfandler), mutací této odrůdy též vznikla odrůda \"Veltlínské hnědé\" a pravděpodobně i odrůda \"Veltlínské šedé\". Další, v katalogu VIVC uvedená odrůda \"Veltliner Weiss\" se zdá být identická s odrůdou \"Veltlínské červenobílé\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Proti zimním mrazům je odrůda středně odolná, je citlivější na jarní mrazíky. Vyhovuje jí střední i vysoké vedení se zatížením 6-7 oček na m2 a s řezem na kratší tažně. Na dlouhých tažních není zabezpečena výživa a vývin hroznů. Podnož má vliv na sprchávání. Na hlubších půdách na středním vedení jsou vhodné podnože T 5C a SO-4, na horších půdách K 5BB nebo Cr 2, na málo vápenitých půdách LE-K/1. Výnosy jsou střední až vysoké, (10) 12-15 (21) t/ha při cukernatosti 17-20 °NM a obsahu kyselin 7,5-10,5 g/l. Pravidelnost plodnosti závisí na sprchávání květů, poškození jarními mrazíky a selekci klonů. Vyšší výnosy v běžném roce způsobují silně snížené zakládání květenství pro příští rok a oslabují růst. Současným trendem je redukce hroznů a zvyšování kvality. Ponecháme-li na letorostu jen jeden hrozen, dosáhneme zvýšení extraktu.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Pozdní moštová odrůda. Rašení nastává koncem dubna, je středně pozdní, odrůda kvete v polovině června, v nepříznivých letech květy opadávají. Zaměkání hroznů nastává v srpnu, dozrávají začátkem až v první polovině října.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda je středně odolná vůči padlí révovému (\"Uncinula necator\"), náchylná na plíseň révovou (\"Plasmopara viticola\"), hlavně na hroznech, rovněž na červenou spálu (\"Pseudopeziza tracheiphila\") a černou skvrnitost (\"Phomopsis viticola\"). Netrpí vadnutím třapiny. Z virových chorob je silně napadána svinutkou (až 80 % keřů). Má běžnou odolnost vůči škůdcům révy bez zvláštních výkyvů.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Odrůda vyžaduje výborné polohy. Nejvhodnější jsou slunečné, vzdušné a teplé polohy a mírné svahy. Vzhledem k vysoké plodnosti je náročná na půdu. Vyžaduje hluboké, výživné půdy. Je málo odolná vůči suchu, a proto se vysazuje na vazčích půdách. Dobře reaguje na závlahu. Nesnáší příliš vlhké a vápenité půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Veltlín se léta používá do cuvée známkových vín a také jako surovina pro výrobu šumivých vín (s odrůdami \"Ryzlink vlašský\" a \"Chardonnay\"). Předchozí roky nás navíc utvrzují v tom, že je vhodnou odrůdou i pro přípravu přívlastkových, slámových a ledových vín. V Rakousku a setkáme většinou s jakostními víny, která se konzumují k běžné stravě anebo se pijí „pod víchem“ v družné zábavě jako „heuriges“, letošní mladé víno. Mladé víno je svěží, s jemnou pepřnatostí a někdy i s lehkou vůní doutníku. Barevnost veltlínu je věcí technologie zpracování, za jeho buket je zodpovědná půda. Veltlíny ze sprašového podloží voní medem a lipovým květem a jsou kořenité, veltlíny z kamenitých půd zavoní lehkým oparem cigaretového kouře. V chuti je Veltlínské zelené plné aroma zelených mandlí a příjemně uhlazených kyselin. Z vinic na hlinitých půdách se objevuje vůně lipového květu, na půdách prvohorních hořkomandlová. Při zrání na lahvi se nejprve objevují zesílené kořenitě pepřnaté tóny, které posléze zanikají a kraluje mandlová chuť, zjemněná u přívlastkových vín vyšších stupňů sametovou plností. Nejlepší vína VZ pocházejí z oblasti Wachau, jsou tělnatá, suchá, s výraznou kořenitou příchutí, vhodná ke zrání. Typický VZ má světle zelenou až zelenožlutou barvu, svěží, pronikavou vůni, střední tělo, svěží, vyváženou chuť s ovocnými tóny a s vyšším obsahem příjemných kyselin. Ve vůni a chuti můžeme hledat lipový květ, jemně hořké mandle, muškátové tóny, pepř, chřest, zelený hrášek, u vyzrálých vín exotické ovoce. Jen u výjimečných ročníků najdeme střední potenciál zrání na láhvi, víno je nejlepší pít jako mladé.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína VZ jsou vhodná pro denní stolování. Ředěna vodou jako vinný střik tiší žízeň. Lze je kombinovat se širší škálou pokrmů. Mladá jsou vhodná ke studeným masům, omáčkám a slaným předkrmům, vyzrálá k hovězímu, filé z mořských ryb a k neutrálním omáčkám.", "section_level": 2}], "src_summary": "Veltlínské zelené (zkratka VZ, název dle VIVC \"Veltliner Grün\") je stará odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě bílých vín. Autochtonní odrůda, pocházející z regionu Dolní Rakousko, z oblasti vrchoviny Manhartsberg, patrně z okolí města Retz, vznikla samovolným křížením odrůd \"Tramín\" a \"St. Georgen\". ", "tgt_summary": null, "id": 1613045} {"src_title": "Pobřeží Bellinghamu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "USS Enterprise D dorazí k planetě Mintaka III, aby doplnila zásoby a pomohla s opravami na stanovišti Federace, které má za úkol studovat kulturní vývoj Mintakanů – protovulkánské rasy na úrovni doby bronzové. Nehoda však způsobí, že holografická kamufláž této malé stanice se vytratí a spatří ji Mintakan jménem Liko. Vydá se směrem ke stanovišti a je zasažen elektrickým výbojem. Doktorka Crusherová jej transportuje na Enterprise za účelem léčby, ačkoliv to má za následek porušení Základní směrnice. Je vyléčen a po vymazání vzpomínek na tuto událost vrácen na planetu. Posádka jej dále sleduje, a zjistí, že výmaz paměti nefungoval tak, jak by měl. Liko si pamatuje na Picarda, a přesvědčil ostatní Mintakany, že kapitán Picard je jejich bůh. Riker navrhne, že se společně s poradkyní Troi přestrojí za Mintakany a pokusí se rozptýlit mýtus o Picardovi, stejně jako najít pohřešovaného člena stanoviště, který po nehodě někam zmizel. Podaří se jim chybějícího průzkumníka najít, ale jsou chyceni Likem a dalšími Mintakany. Zatímco Rikerovi se podaří se zraněným členem uprchnout, Troi hlídají. Picard je nucen podniknout kroky k nápravě situace bez dalšího porušování Základní směrnice. Transportuje Nurii, vůdkyni vesnice, kde drží Troi, na Enterprise, a pokusí se jí ukázat, že on ani zbytek posádky nejsou žádní nesmrtelní bohové. Dokazuje to tím, že jí nechá být svědkem smrti člena posádky na ošetřovně. Pak se s ní vrací na povrch, kde zrovna zuří bouře, kterou Liko považuje za projev hněvu Picarda. Nuria se mu snaží vysvětlit pravdu, ale on si trvá na svém a myslí si, že Picard je nesmrtelný. A aby o tom všechny přesvědčil, namíří na něj luk a šíp. Picard řekne, že pokud je to jediný důkaz, který bude Liko akceptovat, tak ať tedy vystřelí. On tedy skutečně vystřelí, ale jeho dcera jej popostrčí, takže Picard je jen zraněn. Nuria ukáže Likovi Picardovu krev, a on s ostatními uzná, že není bůh. Picard a Troi se vrátí na Enterprise, a když je vyléčen, vrátí se ještě jednou naposledy na planetu. Tam vysvětlí Mintakanům, že stanoviště Federace bude odstraněno, aby se mohli vyvíjet podle svého. Než odejde, Nuria mu věnuje jako dárek šerpu.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Kdo pozoruje pozorovatele?“, v originále „Who Watches the Watchers?“, je v pořadí čtvrtá epizoda třetí sezóny seriálu \"\". Točí se okolo problematiky Základní směrnice.", "tgt_summary": null, "id": 1625418} {"src_title": "Eastgate (Washington)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Přehled řad.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Seznam dílů.", "content": "Díly označené symbolem ‡ měly naplánovaný začátek vysílání okolo 23:30, konec dílu se tedy protáhl do následujícího dne. Díl označeny symbolem ± měl naplánovaný začátek vysílání v 23:55, je možné že nastalo zpoždění a začátek měl až po 0:00 následujícího dne. Díly označené symbolem † byly uveřejněny v TV programu uvedeného dne, ovšem naplánovaný začátek měly až v prvních hodinách následujícího dne. Názvy označené (DVD) pocházejí z krabičky DVD vydání. Názvy (TV) jsou přímo řečené po znělce v dílu, což se začalo dělat až od 5. řady. Názvy (alt) pochází z internetových seznamů sms.cz a serialzone.cz, sestavených nejspíš podle tiskových informací při repríze na TV Prima, použito pro 1.–4. řadu. Názvy bez rozlišení jsou shodné pro DVD i TV uvedení.", "section_level": 1}, {"title": "Speciály.", "content": "Seriál má i speciální střihové epizody. První tři speciály byly v ČR vysílány v televizi s dabingem; na DVD vydání jsou jako bonus u 9. série, ale bez dabingu.", "section_level": 1}, {"title": "VHS edice.", "content": "Seriál vycházel na VHS ve speciálním vydání. Vybrané epizody, většinou vícedílné a většinou tzv. mytologické, byly pro uvedení na videokazetě přestříhány do souvislého filmu. V Česku byly dokonce k dispozici ve videopůjčovnách a v prodeji dříve, než se objevily v televizi. Byly proto také v předstihu nadabovány. Pro následné televizní vysílání se použil VHS dabing, ale s výjimkou dílů z páté, sedmé a osmé série, které byly nadabovány podruhé. Ve světě se Akta X dočkala i jiných výběrových edic - uvedena je pouze ta nejdelší, která vycházela i v Česku, která ale nebyla vydána v češtině celá, zřejmě kvůli upadajícímu zájmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toto je seznam dílů seriálu \"Akta X\". Americký televizní seriál \"Akta X\" byl poprvé vysílán 10. září 1993 a skončil po devíti řadách dne 19. května 2002. Byly natočeny i dva celovečerní filmy: \"Akta X\" (1998), dějově zasazený mezi 5. a 6. řadu a \"\" (2008), který je pokračováním celého seriálu. V roce 2016 se \"Akta X\" vrátila s šestidílnou minisérií a v roce 2018 ještě jednou s deseti novými díly. ", "tgt_summary": null, "id": 2451215} {"src_title": "Abellio (firma)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Od poloviny 80. let zvažovalo sovětské námořnictvo různé varianty náhrady dosavadních tříd protiponorkových a úderných korvet. Původně měly protiponorkové lodě nahradit plavidla Projektu 11661 Gepard (nyní stavěny pro Kaspickou flotilu a pro export) a úderná plavidla nerealizovaného Projektu 12440 Grom. Nedostatek finančních prostředků vedl k tomu, že bylo brzy upřednostněno nahrazení obou kategorií jediným typem větších univerzálních fregat Projektu 12441. První jednotka sice byla rozestavěna, mezitím se však změnila ruská námořní doktrína a bylo rozhodnuto provést obnovu flotily pomocí většího počtu korvet pro pobřežní operace, doplněných menším počtem fregat pro oceánské operace (vybrány byly fregaty Projektu 22350, protože se však jejich vývoj opozdil, doplní je ve službě několik fregat Projektu 11356). Ve výběrovém řízení na korvety, které by nahradily plavidla Projektů 1124, 1234, 133 a 1135, v roce 2001 zvítězila konstrukční kancelář CMKB Almaz, která korvety staví v loděnici Severnaya Verf v Petrohradu (pouze korvety určené pro Kaspickou flotilu se staví v Zelenodolsku). Stavba prototypové jednotky Projektu 20380, která dostala tradiční jméno \"Stěreguščij\", byla zahájena v roce 2001. Toto plavidlo mělo protiletadlovou obranu provizorně řešenou instalací hybridního systému bodové obrany. Následujících devět sériových korvet Projektu 20380 (dle některých pramenů 20381) se liší právě především složením protiletadlové výzbroje. Další modernizací celé konstrukce je Projekt 20385, jehož stavba byla zahájena roku 2012 v podobě korvety \"Gremjaščij\". Ta se liší především prodlouženým trupem a zesílenou výzbrojí. Verze projekt 20385 byla kritizována kvůli vysoké ceně a příliš silné výzbroji. Největší potíže ale patrně způsobilo užití západních dieselových motorů MTU, jejichž dodávky byly přerušeny kvůli sankcím uvaleným na Rusko v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. Diesely MTU musely být nahrazeny ruskými DDA12000. Rozestavěny byly celkem čtyři korvety verze Projekt 20385. Prototypová korveta \"Gremjaščij\" zahájila zkoušky v prosinci 2019. Jednotky této třídy:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce (Projekt 20380).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trup.", "content": "Plavidla mají modulární konstrukci, v níž jsou široce uplatněna opatření na redukci radiolokační odrazové plochy plavidel (viz stealth). Povrch nástaveb a stožárů je tvořen velkými rovinnými plochami odkloněnými od kolmice a velká část trupu je navíc pokryta materiálem pohlcujícím radarové vlny. Korvety mají tradičně ocelový trup, nástavby jsou z velké části kompozitové (především se jedná o třívrstvý sendvič s pěnovým jádrem a vnějšími vrstvami z polyesterového sklolaminátu). Ušetřená hmotnost je využita pro lepší elektroniku a výzbroj. Použití kompozitů rovněž snižuje magnetickou signaturu plavidel. Trup je rozdělen do devíti vodotěsných oddělení, přičemž v boji mohou být zatopeny dvě z nich. Charakteristická je pro tato plavidla jejich široce vykrojená tzv. atlantická příď a principiálně nové tvarování podhladinové části trupu, které snižuje jeho hydrodynamický odpor. Pod přídí je umístěna rozměrná hruška sonaru, díky které má korveta ponor plných 7,95 metru. Nautické vlastnosti zlepšuje pár aktivních ploutvových stabilizátorů a pevné stabilizační kýly.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronika.", "content": "Na vrcholu integrovaného stožáru je, v kulovém pouzdru, umístěn 3D radar Furke-2 s dosahem 150 km. Pod ním umístěn systém Monument-A sloužící k navádění protilodních střel, detekci hladinových cílů a radiotechnický průzkum. K řízení palby kanónů slouží systém 5P10 Puma-02 a na palubě jsou též tři navigační radary. V příďové hrušce je sonar Zarja-2 a dvě antény sonaru Paket-A, využívaného systémem Paket-NK (viz výzbroj). Ze zádě korvety je spouštěn vlečný sonar Minotaur-M. Palubní bojový řídící systém je typu Sigma 20380.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavňovou výzbroj představuje 100mm kanón Arsenal A-190 umístěný ve speciálně tvarované věži na přídi. Kanón má kadenci 80 ran/min a dostřel 21 km. Za dělovou věží se nachází jeden hybridní obranný systém Kortik-M (v kódu NATO CADS-N-1), jehož modul tvoří blok senzorů, dva 30mm kanóny a řízené střely 9M311 s doletem 10 km. Zásoba munice systému Kortik je 3 000 nábojů a 32 řízených střel. Protivzdušnou obranu doplňují dva hlavňové systémy AK-630M s dosahem 5 km, umístěné po stranách komínu. Každý disponuje 3 000 náboji. Raketovou údernou výzbroj korvet tvoří dva čtyřnásobné odpalovací kontejnery 3S-24 pro protilodní střely Ch-35 Uran (v kódu NATO SS-N-25) s dosahem 120 km. Kontejnery jsou umístěny mezi hlavní nástavbou a komínem. Obdélníkové kryty po stranách hangáru kryjí dva otočné čtyřnásobné 330mm torpédomety SM-588 systému Paket-NK, sloužícího k ničení ponorek i jejich útočících torpéd (pomocí antitorpéd). Posádka má palubě i nějaké ruční zbraně, včetně osmi z ramene vypouštěných protiletadlových raketových kompletů 9K38 Igla. Na zádi je přistávací plocha a hangár pro jeden průzkumný a protiponorkový vrtulník Ka-27PL.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonný systém.", "content": "Zdrojem elektrické energie pro palubní systémy jsou čtyři dieselgenerátory 22-26DG, každý o výkonu 630 kW. Pohonný systém je koncepce CODAD. Tvoří ho dvě jednotky DDA-12000, z nichž každá roztáčí pětilistý lodní šroub. Každou jednotku tvoří dva diesely typu 16D49, každý o výkonu 4 285 kW a převodové ústrojí. Spaliny jsou odváděny jedním komínem, vybaveným zařízením pro jejich ochlazování. Nejvyšší rychlost korvet dosahuje 27 uzlů. Dosah je 3 500 námořních mil při ekonomické rychlosti 14 uzlů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt 20380, jinak též třída Stěreguščij, je třída víceúčelových korvet ruského námořnictva. Třída tvoří, společně s fregatami Projektů 22350 a 11356, jádro programu obnovy ruské floty. Hlavním posláním korvet této třídy je pobřežní hlídkování, ničení ponorek a obrana konvojů. Napadat mohou hladinové, vzdušné a pozemní cíle i ponorky. Na prototypovou jednotku navazuje devět vylepšených korvet nesoucích lepší protiletadlovou výzbroj, které některé prameny označují jako Projekt 20381. Dalším vývojem korvet vznikla výrazněji upravená zvětšená varianta Projekt 20385, objednaná ve čtyřech kusech. Exportní varianta nese označení Projekt 20382 Tigr, přičemž první dva exempláře v červnu 2011 objednalo Alžírské námořnictvo. ", "tgt_summary": null, "id": 2118437} {"src_title": "Mass Effect: Odveta", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Zhoršující se vztahy mezi Rakouským císařstvím a Pruským královstvím směřovaly k válce. Mladé Italské království se rozhodlo využít případného konfliktu k útoku na Rakousko. Italové si dělali nárok rakouská území Benátsko, Tridentsko, Jižní Tyrolsko, Terst a Dalmácii. 8. dubna 1866 podepsala Itálie a Prusko vojenský pakt. Ovšem už v březnu nařídil král Viktor Emanuel II. v Itálii skrytou mobilizaci. V květnu a začátkem června probíhaly přípravy plánů pro nadcházející tažení. Plánování se účastnili i pruští vojenští poradci, kteří měli dohlédnout na synchronizaci akcí na severním a jižním bojišti. Rakousko si dobře uvědomovalo reálnou hrozbu boje na dvou frontách a pokusilo se tomu zabránit. 12. června podepsali ve Vídni zmocněnci císaře Františka Josefa I. a císaře Napoleona III. dohodu, podle které předá Rakousko Benátsko do správy Francie a Napoleon III. je následně postoupí Itálii. Rakousko doufalo, že tímto krokem učiní italskou účast ve válce zbytečnou. Ovšem Itálie se nehodlala spokojit se ziskem „pouhého“ Benátska a navíc považovala válku s Rakouskem za věc osobní cti.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Italské.", "content": "Italskému velení se v nabízely dvě možnosti jak zaútočit a Italové si poněkud nešťastně vybrali obě. Jejich armáda o celkové síle asi 220 000 mužů byla rozdělena na dvě samostatná vojska. První tzv. Mincijskou armádu vedl náčelník generálního štábu Alfonso Ferraro La Marmora. Měla asi 120 000 mužů a doprovázel ji král Victor Emanuel II.. Plán pro nasazení počítal s jejím soustředěním v oblasti Piacenza, Cremona, Lodi. Skládala se ze tří armádních sborů (\"I.\", \"II.\" a \"III.\") a Řadové jezdecké divize. Byl jí přisouzen hlavní operační směr, kdy měla překročit řeku Mincio, vstoupit do rakouského pevnostního čtyřúhelníku (Quadrilatero) a někde na řece Adiži svést bitvu s rakouskou Jižní armádou. Zbytek italských sil byl soustředěn v samostatném Cialdiniho \"IV. sboru\", který byl soustředěn v prostoru Bologna - Ferrara a měl po zahájení nepřátelství překročit dolní tok Pádu, obejít zleva rakouské pevnosti a přerušit spojení Rakušanů s Tyrolskem. Rozdělení armády a vytyčení dvou rozdílných směrů patrně pramenilo ze vzájemné nevraživosti velících italských generálů. U pruských poradců byla tato strategie vnímána se silnými rozpaky. 20. června bylo Rakušanům doručeno vyhlášení války (respektive vypovězení příměří, protože po válce 1859 nebyla podepsána mírová smlouva) s tím, že nepřátelství vypukne za tři dny. 23. června ráno začaly italské sbory hlavní armády překračovat řeku Mincio.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouské.", "content": "Rakouská strana shromáždila v Benátsku asi 75 000 mužů rozdělených do tří armádních sborů (\"V.\", \"VII.\" a \"IX.\"). Císařská dvorní rada počítala s tím, že Jižní armáda zaujme obranu v pevnostním čtyřúhelníku a bude blokovat postup Italů na Tyrolsko. Do čela armády byl postaven arcivévoda Albrecht a jako náčelník štábu mu byl přidělen generálmajor Franz von John. Tato dvojice rychle opustila defenzivní strategii a naopak se rozhodla při prvním pohybu italských vojsk zaútočit. Albrecht vycházel ze zpráv svých agentů a správně předpokládal, že úder provede Mincijská armáda a svoji strategii tomu přizpůsobil. Už 14. června se Jižní armáda soustředila za řekou Adiží, což Italy jenom utvrdilo v tom, že protivník vyklízí prostor mezi řekami Mincio a Adiže. Ovšem ústup za Adiži byl jenom klamným manévrem. Ihned po vyhlášení nepřátelství byly rakouským sborovým velitelům vydány rozkazy k pochodu na budoucí bojiště. Albrechtův plán počítal s tím, že 22. června vyrazí celá armáda na pochod, projde Veronou, 23. června zaujme postavení severně od Italů překračujících řeku Mincio a 24. června jim vpadne do levého boku. Utajený přesun se i přes úmorné vedro italského léta zdařil až překvapivě snadno a většina jednotek Jižní armády dosáhla nástupního prostoru pro bitvu už 23. června dopoledne.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "Italské jednotky začaly překračovat Mincio už 23. června a za rozbřesku příštího dne v něm pokračovaly. Sestava byla zleva doprava následující: \"I. sbor\" generála Duranda (pěší divize 1, 2, 3 a 5), \"II. sbor\" generála Cuchiariho (pěší divize 4, 6, 10 a 19) a \"III. sbor\" generála Della Rocca (pěší divize 7, 8, 9 a 16 a Řadová jezdecká divize). Přechod probíhal v pohodové náladě, protože si italské velení stále nedokázalo představit, že by se někde poblíž nacházel nepřítel, navíc chystající se zaútočit. Rakouská vojska soustředěná paralelně s Italy s mírně přesahujícím pravým křídlem byla připravena zaútočit podle arcivévodova plánu. Ten spočíval v tom, že ve středu jeho sestavy stojící \"VII. sbor\" podmaršálka Maročiče na sebe bude vázat střed italské sestavy, vlevo od něj stojící \"IX. sbor\" podmašálka Hartunga bude na začátku bitvy v záloze a posléze se stane čepem kolem kterého se bude točit rakouská sestava. Úplně na levém křídle se nacházelo rakouské Záložní jezdectvo, které mělo znepokojovat italský \"III. sbor\" a snažit se ho vylákat co možná nejdále na východ. K rozhodujícímu útoku byl určen \"V. sbor\" generála Rodicha a Záložní pěší divize generála Rupprechta na pravém křídle. \"V. sbor\" měl napadnout italské levé křídlo a zároveň měla Záložní pěší divize zaútočit přímo na jih mezi italský \"I. sbor\" a Mincio a ovládnout strategické mosty přes řeku. V tu chvíli by byla italská armáda zbavena možnosti ústupu a následný pohyb rakouské sestavy se Záložní pěší divizí na řece Mincio a čepem otáčení u \"IX. sboru\" by ji tlačil na východ a po částech ničil.", "section_level": 1}, {"title": "Jezdecký útok.", "content": "Bitva začala ve čtvrt na osm a to na místě, kde to arcivévoda rozhodně nečekal a hlavně nechtěl. Italský \"III. sbor\" přešel po půlnoci řeku Mincio a bez obtíží obsadil vesnici Villafranca. Dále kupředu poslal generál Della Rocca jen pár eskadron jezdeckého pluku Alessandria. Italští jezdci brzy narazili na předvoj rakouského Záložního jezdectva plukovníka Pulzeho. Jezdecké šarvátky se vyvíjely lépe pro Rakušany, ale Italové vždy dokázali ustoupit pod ochranu pěších divizí a dělostřelectva, což rakouské jezdce značně iritovalo. Když pak dal plukovník Pulz rozkaz plukovníku Rodakowskému, aby s jednou eskadronou hulánského pluku Trani č. 13 provedl průzkum, stalo se to čím bylo rakouské jezdectvo proslulé. Rodakowski seřadil celý pluk a vedl ho do útoku přímo na nejbližší čtverec italské pěchoty z brigády Parma. Útokem hulánů se nechal strhnout i císařův husarský pluk č. 1. a vyrazil také. Jezdcům se ve vražedné palbě podařilo rozbít několik čtverců 16. divize korunního prince Umberta a na několika místech proniknout až do italského týlu, kde vyvolali paniku. Následně se museli stáhnout a znovu projet mezi italskou pěchotou. Tento sebevražedný a zcela nesmyslný útok přežilo necelých 200 z 550 jezdců pluku Trani.", "section_level": 2}, {"title": "Boje u Oliosi.", "content": "Během jezdeckých bojů na levém křídle se rozhořel i netrpělivě očekávaný boj na opačné straně bojiště. Jednotky \"V. sboru\" a Záložní pěší divize konečně dorazily do výchozích prostor a zahájily svůj pokus odříznout Italy od možnosti ústupu. Ovšem brzy po zahájení útoku nastaly komplikace. Ukázalo se, že rakouská Záložní pěší divize je pro splnění svého úkolu příliš slabá, a to jak početně, tak kvalitou. Divize byla postavena narychlo a ne zrovna z prvořadých jednotek (pěší pluky Hohenlohe č. 17 a Degenfeld č. 36, hraničářský pluk Deutche-Banat, doplňovací prapory pluků IR 7 a IR 76 a myslivecké prapory č. 36 a 37). Při postupu k jihu narazila divize u vesnice Oliosi na postupující jednotky italského \"I. sboru\". Rozhořel se poněkud chaotický střetný boj, ve kterém se rychle projevila početní převaha Italů, navíc neustále posilovaných novými silami přicházejícími přes řeku. Jednalo se především o jednotky 5. divize generála Sirtoriho. Rakouská brigáda Benko byla rychle přečíslena a zatlačena až na hřeben hory Monte Cricol, kde se musela bránit zuřivým útokům jak jednotek 5. divize, tak časem i brigád Pisa a Forli od 1. divize. Veliteli \"V. sboru\" generálu Rodichovi, jehož jednotky zatím do boje příliš nezasáhly, začalo být jasné, že se u jeho souseda bitva na pravé straně nevyvíjí dobře. Pochopil, že Rupprechtova divize, místo aby postupovala na mosty přes Mincio, ustupuje. Rodich neváhal ani okamžik, brigádu Mörig si ponechal v záloze a zbylé dvě brigády vyslal na sever do pravého boku útočících Italů. V několik hodin trvajících krvavých bojích se jednotkám brigády Piret podařilo dobýt strategickou ves Oliosi. Když potom Bauerova brigáda odrazila na výšinách Feniletta protiútok brigád Brescia a Valtellina od 5. divize, byla situace na rakouském pravém křídle zachráněna. Minula bezprostřední hrozba, že bude Záložní pěší divize na Monte Cricol obklíčena, ale na nějaký její ofenzivní postup už nemohlo být ani pomyšlení.", "section_level": 2}, {"title": "Custoza.", "content": "V době, kdy Záložní pěší divize bojovala o přežití na Monte Cricol, stál celý střed rakouské sestavy v klidu v okolí osady Sommacampagna. \"VII.\" a \"IX. sbor\" čekaly, až se Záložní pěší divize probije k Minciu a začne celý plánovaný pohyb rakouské sestavy na jihovýchod. V té době italský vrchní velitel La Marmora, překvapený tím, že obě jeho křídla narazila na nepřítele, přikázal granátnickým brigádám Brignoneho 3. divize obsadit výšiny nad Custozou a zajistit tak spojení mezi \"I. sborem\" vlevo a \"III. sborem\" vpravo. Podle tohoto rozkazu začali sardinští granátníci generála di Treville a lombardští granátníci prince Amadea obsazovat Monte Croce a Monte Torre. Tento pohyb zneklidnil podmaršálka Hartunga natolik, že neváhal porušit arcivévodovy rozkazy a na vlastní odpovědnost vyslal brigády Wecbeker a Böcker ze svého \"IX. sboru\" proti granátníkům. V těžkém terénu na úpatí Monte Croce a Torre se tak rozhořel urputný zápas, ve kterém měli navrch italští granátníci. Vojáci \"IX. sboru\" je nebyli schopni vytlačit z jejich obranných pozic a když už se tak stalo, byli granátníci připraveni dobýt ztracený prostor nazpět bodákovou ztečí. Když dal podmašálek Hartung rozkaz k útoku svého sboru, stála severně od něj na Monte Godi jedna brigáda detašovaná od \"VII. sboru\". Její velitel generál Scudier pochopil, že \"IX. sbor\" začíná útočit na Monte Croce a považoval za svoji povinnost postoupit vpřed a tím jednak podpořit jeho útok a jednak vykrýt jeho obnažený týl. Sotva ale jeho jednotky postoupily dál na západ na Monte Molimenti pochopil, že narazil na díru v italské obraně. Nezaváhal ani okamžik a hnal svoje muže stále dál přes řídkou clonu italských jednotek. Rakušané prorazili na Monte Arabica, na strmých svazích Monte Belvedere pobrali více než 350 zajatců a nakonec dvě roty pěšího pluku korunního prince Rudolfa vytlačily po tvrdém boji italské jednotky z Custozy a ves obsadily. Scudier se tak dostal hluboko do sestavy nepřítele a ovládl klíčové postavení celého bojiště. To už se ovšem kolem Custozy stahovaly italské posily. Odloučené jednotky sardinských a lombardských granátníků, zálohy Della Roccova \"III. sboru\" a 9. divize, kterou tam poslal osobně král. Generál Scudier naznal, že proti takové přesile nemá šanci vesnici udržet, navíc do jeho mužů neustále bily baterie z Monte Torre, a proto se rozhodl ustoupit bez boje. Přes Monte Molimenty se brigáda vrátila tam, odkud vyšla.", "section_level": 2}, {"title": "Rozuzlení.", "content": "Kolem poledního se bitva vyvíjela jednoznačně lépe pro Italy. Generál Durando zastavil útočící rakouské pravé křídlo a zahnal ho do defenzivy. Granátníci úspěšně drželi Monte Croce i Toree a strategická Custoza byla dobyta zpět 9. divizí. Z Della Roccova \"III. sboru\" zatím do bojů zasáhla jen část jednotek a čerstvý \"II. sbor\" teprve překračoval řeku. V tu chvíli ale prokázal arcivévoda Albrecht nebývalou pružnost. Po konzultaci s Rodichem pochopil, že pravé křídlo nemá dost sil rozhodnout bitvu, opustil tedy nerealizovatelný plán a rozhodl se pro jiný. Cílem už nebylo italskou sestavu obejít, ale rozštípnout vedví. Vyčerpaní vojáci Záložní pěší divize a brigády Piret se vrhli do dalšího útoku, ale tentokrát jen proto aby umožnili \"V. sboru\" odpoutat se od nepřítele. Generál Rodich přeskupil svoje brigády do útočných kolon, ale tentokrát s nimi nevyrazil na západ k Minciu, ale na jih k výšinám Santa Lucia a Monte Belvedere nad Custozou. Generál Hartung dostal rozkaz aby se dál snažil dobýt Monte Croce a Monte Torre. Ve stejnou dobu vyrazila spojka i k podmaršálkovi Maročičovi s rozkazem, aby do útoku na Custozu nasadil i poslední rakouské zálohy – brigády Töply a Welserheimb svého \"VII. sboru\". Tento rozkaz byl prakticky zbytečný, protože podmaršálek, sotva zpozoroval, že \"V. sbor\" mění směr útoku a řadí se proti Santa Lucii, pochopil kolik uhodilo a na vlastní odpovědnost nechal své brigády zaútočit směrem na Custozu. Když posel s rozkazem od arcivévody dorazil, útočily už Maročičovy jednotky na svahy Monte Arabica. Jednotky 9. italské divize, a to především 35. a 51 pluk a 34. pluk bersaglierů na Monte Belvedere, kladly statečný odpor, ale po celodenním boji už byli Italové vyčerpaní a náraz čerstvých Maročičových sil nevydrželi. Rakušané ovládli výšiny a po krátkém odpočinku, kolem půl páté, mohl začít společný útok \"V.\" a \"VII. sboru\" přímo proti Custoze. Italové se ve vesnici drželi statečně, ale když se v jejich týle objevil III. prapor pluku arcivévody Leopolda od \"V. sboru\" (který zabloudil během útoku na Monte Belvedere a teď šel za hlasem děl) rozhodli se zahájit ústup za řeku Mincio.", "section_level": 2}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Jakmile se zhroutil italský střed, začalo kvapně ustupovat i levé křídlo a zanedlouho zahájil ústup za Mincio i \"III. sbor\" od Villafranky. Arcivévoda Albrecht původně uvažoval o pronásledování Italů, ale po konzultaci se sborovými veliteli od toho upustil, protože rakouští vojáci byli po celodenní bitvě v úmorném vedru zcela vyčerpaní. Navíc arcivévoda nechtěl dál riskovat svoje síly, protože správně předpokládal, že jich bude zapotřebí proti Prusku. Italské velení konsternované nenadálou porážkou ustoupilo až za hranice Benátska. La Marmora k sobě povolal od Pádu Cialdiniho sbor, ale přistoupit k jakékoliv ofenzivní akci se už neodvážil. Italská armáda postoupila do Benátska až poté, co se 5. července v pařížském \"Le Moniteur\" objevila zpráva, že František Josef I. podstoupil Benátsko Napoleonovi III. Ve stejnou dobu obdržel arcivévoda Albrecht zprávu o porážce rakouské armády u Hradce Králové a nikým neobtěžován zahájil přesun dvou svých sborů na obranu Vídně. V Itálii, tak zůstal pouze \"VII. sbor\", aby zabránil případnému postupu Italské armády do jižního Tyrolska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Custozy byla rozhodující pozemní střetnutí Třetí italské války za nezávislost. 24. června 1866 v pahorkatině u severoitalské Custozy porazila rakouská Jižní armáda arcivévody Albrechta Rakousko-Těšínského italskou Mincijskou armádu, které velel generál Alfonso Ferrero La Marmora. ", "tgt_summary": null, "id": 1719439} {"src_title": "Průměrná mzda", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "USS Enterprise D zachytí nouzové volání vycházející z planety, na které panují mimořádně nepříznivé podmínky. William Riker, Worf a Geordi La Forge se tam transportují. Worf zjišťuje, že z důvodu elektromagnetického rušení jim nefungují komunikátory a trikordéry mají dosah jen 5 metrů. Naleznou ztroskotanou romulanskou loď a zraněného Romulana. Mezitím La Forge během průzkumu spadne do nějaké díry či prohlubně. Když se Riker a Worf spolu s Romulanem dostaví na návratové souřadnice, La Forge tam nenajdou. La Forge využije svůj phaser, aby se dostal ven. To už jsou ale ostatní z výsadku dávno na Enterprise. Na ošetřovně se doktorka Crusherová snaží Romulana léčit, přičemž zjistí, že potřebuje transplantaci ribozomů. Kapitán Picard přemýšlí, jak dostat Geordiho La Forge zpět. Wesley navrhne poslat na planetu sondu schopnou vysílat neutrina, které dokáže La Forge vidět svým vizorem (zařízení umožňující slepému vidět, někdy i lépe, než vidícím). Dat zachytí vysílání romulanského komandéra Tomalaka, který odpovídá na původní tísňové volání a oznamuje svým druhům, že právě vstupuje do neutrální zóny oddělící území Federace a Romulanského impéria. Picard odpoví na jeho volání. Tomalak očekává, že se s ním setká na federačním okraji neutrální zóny. Na ošetřovně zatím zraněný Romulan nereaguje na léčbu. La Forge spatří signál z neutrin, avšak je postřelen druhým Romulanem, kterého předtím neobjevili. Když se probere, zjistí, že mu stále Romulan hrozí disruptorem. Doktorka Crusherová řekne Worfovi, že je jediná osoba na lodi, který má kompatibilní ribozomy pro Romulana, ale ten mu je odmítá dát, přestože mu doktorka říká, že v tom případě Romulan zemře. Worf odpoví: „Tak tedy zemře.“ Zpět na planetě se druhý Romulan představí jako Bochra. La Forge začne mít problémy s vizorem, protože okolní prostředí na něj má škodlivý vliv. Picard obdrží volání od Tomalaka, který se ptá, proč Enterprise nečeká na okraji neutrální zóny. Ten mu odpoví, že se mu dosud nepodařilo dostat z planety všechny své lidi. La Forgeův vizor mezitím přestane už úplně pracovat a není již schopen vést je oba k neutroniovému majáku. Tomalakův válečný pták, jak se třída těchto lodí nazývá, vstoupí do prostoru Federace. Picard přikáže přejít na červený poplach. Worf se konečně uvolí, že dá zraněnému Romulanovi, co potřebuje. Ale ten řekne, že by raději zemřel, než aby byl „zneuctěn klingonskou špínou.“ La Forge a Bochra jsou nuceni spolupracovat. Bochra navrhne, aby propojili vizor s trikordérem. La Forge odpoví, že tyto dva nástroje nepoužívají tentýž komunikační protokol, aby mohly spolupracovat. Ale zjistí, že Romulanova myšlenka má něco do sebe. Protože bez vizoru nic nevidí, není schopen tuto práci udělat sám, ale Bochra mu asistuje. Picard si zavolá Worfa a řekne mu, že romulanský důstojník je cennější živý, než mrtvý. Naléhavě jej žádá, aby se k transfúzi uvolil, ale ten stále jen odmítá. Pacient nakonec zemře. Bochra dokončí modifikace vizoru a trikordéru. Jedná se o vůbec první romulanskou a federační spolupráci. Tomalakův válečný pták dorazí a požaduje navrácení svého důstojníka. Picard odpoví, že je mrtvý. Tomalak se chce kvůli tomu s Enterprise bít a začne se připravovat na bitvu, když tu La Forge s Bochrou dorazí k neutrinovému majáku a dají o sobě vědět změnou proudu neutrin a Dat je zachytí. Picard znovu volá Tomalaka, že detekují na planetě druhého Romulana a že hodlá sklopit štíty, aby je mohl transportovat na palubu. Miles O'Brien je přenese přímo na můstek. Tento risk se Picardovi vyplatí a Tomalak mu přestane hrozit svými zbraněmi. Bochra je vrácen svým lidem a Enterprise eskortuje romulanskou loď zpět do neutrální zóny.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Nepřítel“, v originále „The Enemy“, je v pořadí sedmá epizoda třetí sezóny seriálu \"\". Šéfinženýr USS Enterprise D Geordi La Forge v této epizodě uvízne společně s jedním Romulanem na planetě s nevyhovujícími životními podmínkami. Aby přežili, jsou tito dva protivníci nuceni spolupracovat. Mezitím se na palubě Enterprise Worf dostává do konfliktu se svými povinnostmi důstojníka Hvězdné flotily a svými předsudky vůči Romulanům.", "tgt_summary": null, "id": 641736} {"src_title": "Demonstrace v Kosovu (1981)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Hardware.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "CPU.", "content": "Jako CPU byl využíván procesor MOS 6502. Taktovací kmitočet byl 1,79 MHz v NTSC verzi a 1,77 MHz ve verzi PAL.", "section_level": 2}, {"title": "Paměť.", "content": "Paměť RAM prvních modelů byla 48KB. Nejvíce rozšířené modely 800XL a 800XE měly 64KB RAM a model 130XE měl 128KB RAM. Dodatečných 64KB ležících mimo adresovou oblast CPU bylo dostupných přes banky (podobný systém byl u prvních počítačů PC znám jako EMS). Dále existovala amatérská rozšíření RAM až na 1MB. Všechny modely obsahovaly 16KB paměť ROM s operačním systémem. Modely XL a XE navíc měly vestavěnou 8KB ROM s Atari Basicem. Obě ROM bylo možno programově odpojit. V hlavní paměti se nachází i videopaměť počítače, která kromě vlastních obrazových dat obsahuje i krátký program (\"display list\") pro čip ANTIC. Oblast paměti mezi adresami 512 a 553 slouží pro uložení vektorů přerušení.", "section_level": 2}, {"title": "Grafika.", "content": "Tvorba obrazu byla poměrně sofistikovaná. Základem byl zákaznický chip ANTIC (AlphaNumeric Television Interface Controller), který pracoval ve 14 videomódech. 6 z těchto módů bylo textových a 8 grafických. V případě textu i grafiky bylo možno volit mezi větším rozlišením a menším počtem barev nebo menším rozlišením a větším počtem barev. V žádném z videorežimů nebyly barvy pevně dané, ale bylo je možno volit z palety 128 barev. Základním textovým režimem byl režim se 24 textovými řádky po 40 znacích umožňujícím zobrazení ve 2 barvách (barva písma a barva pozadí). Znakový generátor používal 128 znaků v rastru 8x8 bodů. Bylo možné využívat jednak některou ze 2 znakových sad v paměti ROM, nebo bylo možno vytvořit znakovou sadu vlastní v paměti RAM. Dále byly k dispozici 2 módy, které umožňovaly zobrazení znaků ve 4 barvách + barva pozadí za cenu toho, že na řádku bylo možno zobrazit maximálně 20 znaků a bylo možno využívat pouze 64 znaků. Další dva režimy umožňovaly používat 4 různé barvy v rámci jednom znaku (s určitými omezeními 5 barev), opět bylo k dispozici 128 znaků, ovšem v rastru 4x8. S ohledem na nízký rastr se tyto režimy příliš nepoužívaly pro tvorbu textu, ale byly velmi využívané pro tvorbu grafiky ve hrách. Ve znakovém generátoru byly definovány všechny možné tvary segmentů, ze kterých se skládala scéna a scéna byla definovaná pouze těmito segmenty, což znamenalo úsporu RAM a rychlejší zobrazování. V grafických režimech bylo k dispozici rozlišení až 320x192 ovšem pouze ve dvou barvách. Další grafické módy využívaly 2 nebo 4 barvy při rozlišení maximálně 160x192. Největší zvláštností obvodu ANTIC byla možnost kombinovat jednotlivé režimy. ANTIC sám měl v paměti krátký program zvaný display list, který definoval, který obrazový řádek bude ve kterém režimu. Ve všech videorežimech bylo možno volit adresu framebufferu kamkoliv do RAM, dokonce se mohly lišit adresy framebufferů jednotlivých obrazových řádků. Rolování scény ve hrách tak bylo možno provádět pouhou změnou adresy framebufferu. Titulek s body, počtem životů atd. přitom měl svůj pevný framebuffer jinde v RAM. ANTIC navíc v malém rozsahu umožňoval jemné posuvy obrazu aniž by se měnil obsah framebufferu nebo jeho adresa. Dále bylo možno definovat volání interruptu (tzv. DLI - display list interrupt) mezi obrazovými řádky. Toho se typicky využívalo pro změnu barevné palety během interruptu a ač se zdají být limity na počet současně zobrazitelných barev malé, tyto interrupty byly jedním z hlavních nástrojů, kterým bylo možno vytvořit programy, které barvami doslova hýřily. Obraz vytvořený obvodem ANTIC se dále zpracovával jiným zákaznickým chipem zvaným GTIA (Graphics Television Interface Adapter), ve starších verzích CTIA (Color Television Interface Adapter). Tento obvod jednak umožňoval do obrazu vkládat další objekty zvané sprites a barvy těchto objektů bylo možno nastavit nezávisle na barvách základního obrazu. GTIA (CTIA) též umožňoval detekci kolizí mezi sprity i detekci kolizí spritů s objekty v základním obraze, což bylo hojně využíváno ve hrách. GTIA navíc umožnil reinterpretaci obrazových bodů přidat další tři grafické režimy se 192 řádky 80 obrazovými elementy na řádku. V tomto případě nebyl obrazový element zván pixel, ale nibble. Bylo možno pracovat jednak s jedním barevným tónem v 16 stupních jasu nebo se 16 barevnými tóny o stejném jasu nebo s 9 barvami s nezávisle nastavitelným barevným tónem i jasem. I zde bylo možno pomocí DLI počet barev dále navyšovat.", "section_level": 2}, {"title": "Zvuk.", "content": "Tvorbu zvuku zajišťoval zákaznický čip zvaný POKEY (POtentiometers and KEYboard), přes který byla současně připojena klávesnice a ovladače paddle (viz periferie). Obvod POKEY měl 4 monofonní zvukové kanály a umožňoval tvořit zvuk syntézou i přehrávat digitalizované zvuky, byť pouze ve 4-bitovém rozlišení (digitalizované výkřiky proslavily např. hru International Karate). Amatérsky se do počítačů Atari někdy přidával druhý obvod POKEY, čímž se získal stereo zvuk.", "section_level": 2}, {"title": "Software.", "content": "Kromě vestavěného BASICu bylo možno používat další software v ROM, tzv cartridžích. V této podobě se prodával programovací systém MAC/65 s editorem, kompilátorem a debuggerem Assembleru a jiné programovací jazyky i užitkové programy. Pro osmibitové počítače Atari byly k dispozici i další programovací jazyky - Pascal, C, Forth a další. Existovaly poměrně vyspělé textové editory PaperClip, Speedscript, tabulkový procesor VisiCalc, SynCalc, databázový systém SynFile+. Pro český jazyk byl na bázi SpeedScriptu vyvinut textový procesor Čapek, který dokázal ve zvláštním režimu zobrazovat náhled textu s 80 znaky na řádku. Největší slávu si však osmibitové Atari vydobyly na poli her, kterých existovalo velké množství. Z nejúspěšnějších jmenujme například Boulder Dash, Montezuma's Revenge, Eidolon, International karate, Alley Cat.", "section_level": 1}, {"title": "Periferní zařízení.", "content": "Škála dostupných periferních zařízení byla široká. Základní periferií byla kazetopásková jednotka pro běžné audiokazety (k počítači bohužel nebylo možné přímo připojit běžný magnetofon, ale bylo možno k tomu zhotovit interface). Dále byly k dispozici disketové jednotky pro 5.25\" a později i 3.5\" diskety. Existovala znaková i maticová jehličková tiskárna. Pro hry bylo možno jednak připojit joystick, rozhraní pro joystick bylo stejné jako měla většina tehdejších mikropočítačů a nebylo tedy nutné používat originální joysticky Atari. Dále existoval analogový herní ovladač paddle, který však podporovalo pouze několik programů. Bylo možno připojit i myš od počítačů Atari ST. Myš pro počítače Amiga bylo možno připojit po úpravě zapojení konektoru. K dispozici byl i modem. Jako externí periferie bylo dostupné standardní sériové rozhraní RS232 i paralelní rozhraní centronics. Většina periferií se připojovala přes sériovou sběrnici SIO (Serial Input/Output), v některých ohledech připomínající dnešní USB. Počítač Atari měl sice jediný SIO konektor, všechny periferie (kromě kazetové jednotky) však obsahovaly krom konektoru pro připojení k Atari ještě konektor pro připojení další periferie. Takto bylo v řadě možné připojit téměř libovolný počet periferií. Jediný limit plynul ze skutečnosti, že každá periferie používala jedno velké písmeno jako svoje jméno (například C byla kazetová jednotka, P tiskárna, D disketová jednotka). Počet periferií tedy byl teoreticky omezen počtem písmen abecedy, prakticky se však takto vysoký počet periferií nevyskytoval. Periferie stejného typu se rozlišovaly číslem - bylo možno např. mít připojené dvě tiskárny označené P1 a P2 a 4 disketové jednotky D1 až D4. Samotné písmeno bez čísla se odkazovalo na první jednotku. Existuje miniaturní náhrada disketové jednotky Atari 810 založená MicroSD kartě, která emuluje až 8 disketových mechanik.", "section_level": 1}, {"title": "Emulace.", "content": "Dnes si lze osmibitové počítače Atari pouštět přes emulátory, které jsou většinou open source.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osmibitové počítače Atari je řada domácích počítačů, zavedených společností Atari v roce 1979. První modely byly Atari 400/800. Vybaveny byly procesorem MOS 6502. Jako displej se používal monitor nebo televizor. Z periferních zařízení se nejvíce používaly páskové kazety, ale také disketové jednotky. Připojeny mohly být až čtyři joysticky, málokteré hry však tuto vlastnost využívaly. Po modelu 400/800 následovaly modely 1200XL, 600/800XL, 65XE/130XE, 800XE, která disponovaly větší pamětí RAM a inovovaným designem. Model XEGS byl v podstatě 65XE předělaný do domácí herní konzole. Operační systém a vestavěný programovací jazyk BASIC byly uloženy v ROM a bylo možno užívat i paměť RAM ve sdíleném adresovém prostoru.", "tgt_summary": null, "id": 557622} {"src_title": "Bostonský škrtič", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Názory české právní vědy.", "content": "Podle Pavla Holländera, který odkazuje na stanovisko Oty Weinbergera, je desuetudo součástí obsolence a derogace jeho prostřednictvím je možná jen tehdy, jestliže je aplikujícímu orgánu dána výslovná kompetence nepovažovat právní předpisy neodpovídající aktuálnímu stavu za platné a jestliže je obsoletnost součástí derogujícího obyčejového práva. Potom se na základě tohoto obyčeje ne-aplikace a obecně panujícího přesvědčení, že dosud formálně platné pravidlo již není po právu, vytvoří právní norma, která jej zruší. Jako příklad uvádí např. nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 14/1994, který řešil platnost dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a ve kterém dospěl k závěru, že „již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy“, takže nelze zkoumat jeho rozpor s ústavním pořádkem, protože „takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci“. Jiří Malenovský v oboru mezinárodního práva veřejného soudí, že právní normy se nejen často nepozorovaně rodí (právní obyčeje), ale i nepozorovaně mizí tím, že se jich subjekty práva nedrží. „Desuetudo se tak představuje jako jakási „černá díra“ mezinárodněprávní reality. Reálně existuje, avšak nikdo neví, jak vypadá“. Je to jakási „antihmota“, která ruší závaznost dosud platných norem. Pokud by šlo jen o vyjití z užívání, mohla by být definována jako tacitní dohoda o zániku práva, takže by měla smluvní povahu. Takové pojetí však lze zpochybnit díky tomu, že zánik normy je pozvolný a především živelný. Proto podle něj není desuetudo smluvní povahy, ale povahy obyčejové, je jakýmsi „obyčejem obráceným naruby“. Na podporu tohoto názoru tvrdí, že desuetudo má svůj materiální prvek, spočívající v opakovaném, jednotném, nepřetržitém, rozšířeném, reprezentativním a dostatečně dlouhodobém neuplatňování určité právní normy v situacích, kdy by uplatňována být měla \"()\", a subjektivní prvek, což je přesvědčení subjektů práva o dovolenosti neuplatňování daného práva \"()\". Tím je způsoben platný zánik právního pravidla, podle jeho názoru ve sféře mezinárodněprávní nejen obyčejového, ale i smluvního, jestliže je v daném konkrétním případě prokázána schopnost narušení zásady \"\" (smlouvy se mají dodržovat). K tomu může dojít tehdy, pokud jedna ze stran nedodrží mezinárodní smlouvu, ostatní strany to tolerují a tento případ se dlouhodobě opakuje, až je pocit závaznosti dané smlouvy oslaben natolik, že desuetudo převáží. Jako faktický právní obyčej desuetudo chápe také Radim Polčák. Ať už jde o normy práva mezinárodního nebo vnitrostátního, pokud jsou fakticky neužívány, zastarají nebo se vyčerpají, přestávají podle jeho názoru platit. Nejde ale o klasický právní obyčej, jde spíše o faktické zapomnění právního pravidla. V každém případě je však navíc nutné uznání desuetudinis státní mocí, tedy jen tehdy, pokud státní orgány odmítnou danou právní normu aplikovat. V úvahu připadají nejvíce právní řády těch zemí, které prošly procesy náhlých právních změn, jako je např. český právní řád, do kterého bylo přebráno vícero „plevelných“ rakouských či federálních právních předpisů. Na rozdíl od Holländera je u něj obsolence zvláštním typem desuetudinis, což vyplývá i z římskoprávní zásady \"\" (sejde-li ze smyslu zákona, sejde ze zákona jako takového). Polčákovo konstatování, že velmi rezervovaně se k desuetudo staví především právní pozitivisté, protože nechtějí státním orgánům přiznat pravomoc libovolně se rozhodnout neaplikovat formálně platná právní pravidla, potvrzuje Viktor Knapp. Ten zastává jednoznačný názor, že „právo trvá“. Právní norma podle něj nezaniká samovolně, dlouhodobým neužíváním, odpadnutím společenského důvodu, pro který byla přijata a už vůbec ne tím, že by se vytvořila společenská praxe od ní odchylná. Z požadavku právní jistoty vyvozuje, že právní předpis může být zrušen jen formálně, a to zrušením jiným právním předpisem, zánikem státu, který jej vydal, nebyl-li převzat jiným, a uplynutím času pouze tehdy, pokud byla doba jeho účinnosti takto při jeho přijetí stanovena. Toto pojetí může potvrzovat jiná právní zásada: \"\" (někdy zákony odpočívají, nikdy však neumírají).", "section_level": 1}, {"title": "Desuetudo v rámci common law.", "content": "Desuetudo v této právní kultuře označuje doktrínu, která způsobuje, že zákony, podobné právní předpisy nebo právní zásady přestávají být účinnými a stávají se nevymahatelnými, a to díky dlouhodobému nevykonávání nebo uplynutí času. Právo tedy není úplně zrušeno, ale stane se spíše obsoletním, zastaralým. Pokud jsou do ústavy a Listiny základních práv (jako je tomu v Kanadě od roku 1982) nebo do zákonů a od zákonů odvozených právních předpisů (stejně jako v Austrálii od roku 1990) vkládána ustanovení o skončení platnosti, je to považováno za zákonnou kodifikaci této doktríny v rámci common law. Nicméně v dosahu anglického práva nemá desuetudo díky převažujícímu významu soudních precedentů a díky postupným změnám či zrušení původně středověkých zákonů skoro žádný význam. Co se týče amerického práva, zásadně se nevztahuje na porušení Ústavy USA, což potvrdil americký Nejvyšší soud roku 1970 v případu Walz vs. Daňová komise města New York, kdy rozhodl, že: \"Je samozřejmá pravda, že nikdo nezíská propůjčené nebo chráněné právo jeho dlouhodobým užíváním v rozporu s Ústavou, a to i když se tento časový úsek týká celé naší národní existence nebo ji dokonce předchází.\" Může však mít svůj význam jako obhajoba v trestním stíhání. Např. Nejvyšší odvolací soud státu Západní Virginie v případu Výbor pro právní etiku vs. Printz roku 1992 konstatoval, že trestní zákony mohou být podle doktríny desuetudo neplatné, pokud:", "section_level": 1}], "src_summary": "Desuetudo (latinsky, česky „odvyknutí“, „vyjití z užívání“) označuje v teorii práva stav, kdy právní norma není dlouhodobě využívána a přestane být díky tomu platná. Tudíž nejenže už nikoho nezavazuje, ale z právního hlediska zcela zaniká. Takto ovšem zanikají pouze právní normy obsažené v právních předpisech, normativních smlouvách, precedentech či právních obyčejích, pojmově vyloučeno je to u rozhodnutí, které obecné právní normy neobsahují. Existence desuetudo je ale sporná, někteří právní teoretici takovou možnost zániku právní normy zcela popírají, jiní ji víceméně uznávají a hledají podmínky, za kterých by mohla objektivně fungovat. ", "tgt_summary": null, "id": 2456087} {"src_title": "Miluše Poupětová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historické prameny udávají, že město bylo založeno v 7. století př. n.l. Tím, že město mělo přístav, stalo se jedním z nejvýznamnějších měst Pamfýlie, ale také významným centrem obchodu. Řečtí zakladatelé města postupně přejali jazyk místního obyvatelstva. Samo jméno Side zřejmě pochází z místního jazyka, řecky znamená granátové jablko. Místní mince zabrazovaly hlavu bohyně Pallas Athény. V dalších století bylo město pod nadvládou Lýdie a Persie. V roce 333 př.n.l. se města zmocnil Alexandr Makedonský. Za jeho vlády byla zavedena helénistická kultura, která trvala až do 1. století n.l. Side po Alexandrově smrti spravoval jedem z Alexandrových generálů Ptolemaios I Sótér. V dalších dvou stoletích došlo k několika dalším změnám v držení města, až v roce 78 př. n.l. přešlo město do rukou Římanů. Za císaře Augusta v roce 25 př. n. l. se Pamfýlie i se Side se staly součástí provincie Galacie. Side se stalo centrem obchodu s otroky ve Středomoří. Velká část dochovaných antických památek pochází právě z tohoto období prosperity. Po rozpadu římské říše se Side stalo součástí byzantské říše. Od 4. století začalo období postupného poklesu Ani silné hradby neodolaly ničivým nájezdům kočovníků. Další války mezi křesťany a Araby i ničivé změtřesení způsobily, že místo bylo v 10. století opuštěno a obyvatelé se odstěhovali do Antalye. Nakrátko, ale ne definitivně, město bylo obnoveno ještě ve 12. století. Po dobytí seldžuckými Turky ve 13. století bylo město definitivně opuštěno. Nová historie Side začala v 19 století, kdy se zde usadili Turci, kteří opustili Krétu v souvislosti s jejím přičleněním k Řecku. Osada později získala jméno zaniklého antického města, Side. Po polovině 20. století v souvislosti s nárůstem cestovního ruchu v oblasti Antalye, střediska Turecké riviéry, se následně i Side stalo centrem letní rekreace. Nové hotely vznikly na pobřežním pásu a nezasáhly výrazněji do původního osídlení.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Památky Side se nacházejí na výběžku pevniny, kde byl původně i antický přístav. Tento poloostrov je cca 1 km dlouhý a 400 m široký. Antické město chránilo proti útokům z pevniny rozsáhlé opevnění, které se zčásti dodnes zachovalo. Do těchto míst míří místní doprava, odkud je možno zahájit prohlídku města. Nejbližší památkou, ještě před hradbami starověkého města, je Nymfeum, původně velká fontána. U Nymfea za hradbami města se cesty rozdvojují. Obě sledují původní antickou trasu a byly vyzdobeny sloupořadím. Levá cesta vedla k části antického fóra (agora), kde byly veřejné instituce. V blízkosti této cesty se nachází stavba z byzantského období, jejíž účel není příliš jasný, pravděpodobně šlo o hospitál/nemocnici. Pravý, přímý směr směřuje k nejvýznamnějším dochovaným památkám. Po obou stranách ulice jsou zbytky původních obydlí. Na levé straně se pak nachází komerční část agory se zbytky chrámů. Nad fórem se vypíná dobře zachovaný amfiteátr z 2. století, který je jediným amfiteátrem ve východním Středomoří, jehož hlediště nebylo vyhloubeno ve svahu, ale vystavěno do výšky z kamene (obdobně jako Kolosseum v Římě). Důvodem tohoto řešení bylo to, že Side se nachází na rovině. Na opačné straně amfiteátru se nacházejí zbytky městských lázní, v nichž je po rekonstrukci umístěno muzeum antických památek. Na špičce poloostrova se nacházejí sloupy Apollónova chrámu a zbytky Afroditina chrámu jakož i zříceniny antických lázní a křesťanské baziliky z byzantského období. V blízkosti těchto staveb se nacházel antický přístav. Místo dnes slouží jako přístaviště jachet", "section_level": 1}, {"title": "Počasí.", "content": "Side je velmi specifickou oblastí co do počasí. Denní teploty se zde pohybují okolo 35 °C, což v kombinaci s přímořským klimatem činí ideální počasí. Nejteplejší měsíce v roce jsou červenec a srpen. Výjimkou nejsou ani teploty nad 40 °C. Dlouhodobé statistiky uvádí, že přes léto zde sprchne maximálně jednou do měsíce. V zimním období obvykle proprší polovina měsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Side (řecky Σίδη, Sidé) je město antického původu v jihoturecké provincii Antalya v okrese Manavgat ležící najižním pobřeží pobřeží Turecka u Středozemního moře asi 75 km východně od Antalye. ", "tgt_summary": null, "id": 48848} {"src_title": "Brandtaucher", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Plavání muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volný způsob.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný způsob.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný způsob.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný způsob.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný způsob.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný způsob.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Štafeta 4 x 100 m volný způsob.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 x 200 m volný způsob.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 x 100 m polohový závod.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "17. července", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "20. července", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "23. července", "section_level": 3}, {"title": "Plavání ženy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Volný způsob.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný způsob.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný způsob.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný způsob.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný způsob.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný způsob.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Štafeta 4 x 100 m volný způsob.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 x 200 m volný způsob.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 x 100 m polohový závod.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "17. července", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "20. července", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "23. července", "section_level": 3}, {"title": "Synchronizované plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sólo.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "Dvojice.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 2}, {"title": "Týmy.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 2}, {"title": "Skoky muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 19. července", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 23. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 3 metry.", "content": "Finále 17. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 10 metrů.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 2}, {"title": "Skoky ženy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 18. července", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 20. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 3 metry.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní skoky 10 metrů.", "content": "Finále 17. července", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství světa v plavání v roce 2005 bylo v pořadí jedenáctým světovým šampionátem v plaveckých sportech. Konalo se ve dnech 16. až 31. července 2005 v kanadském Montrealu. Účastnilo se jej 1784 plavců, kteří si rozdělili 61 zemí. Nejúspěšnější zemí v medailovém pořadí se staly Spojené státy americké.", "tgt_summary": null, "id": 482966} {"src_title": "Rodina interleukin-1 receptoru", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vojenské aktivity INA a indických jednotek v Německu a Itálii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Indický legion.", "content": "Indický legion byl založen Bósem v srpnu 1942 v Německu pod hlavičkou Wehrmachtu z válečných zajatců, posbíraných většinou v Severní Africe. Kromě menších sabotáží v Íránu a v Indii, obrany Atlantického valu a bojů proti partyzánům v Severní Itálii se neúčastnil žádných větších akcí. Malý kontingent kolem Bóse se připojil k INA v Jihovýchodní Asii. V roce 1945, po neúspěšných plánech dostat se do Švýcarska, byla většina členů zajata spojenci a repatriována do Indie.", "section_level": 2}, {"title": "Battaglione Azad Hindoustan.", "content": "Jedná se o jednotku založenou v Itálii v červenci 1942. Její členové byli většinou cvičeni jako parašutisté. Jejich hlavou byl Mohammed Ikbál Šedaj.", "section_level": 2}, {"title": "Indická národní armáda (INA).", "content": "Ve východní Asii byla již v roce 1942 ustanovena tzv. Indická národní armáda (INA, \"Ázád Hind Faudž\") vyzbrojená japonskými zbraněmi a obrněnými automobily a s leteckou jednotkou. V roce 1945 měla INA kolem 40 000 bojovníků. V jejích řadách hojně bojovaly i ženy. INA prováděla hlavně partyzánské akce v součinnosti s Japonci v Barmě. Jmenovitě se INA účastnila např. bitvy o Imphál nebo bitvy o Kohimu.", "section_level": 2}, {"title": "Civilní aktivity.", "content": "Roku 1943 byly nové vládě svěřeny Japonskem do správy Andamany a Nikobary (spíše symbolicky) a území dobyté Japonci v Indii. Ázád Hind je přejmenoval na \"Šahíd\" a \"Swarádž\". Jako svrchovanou vládu Indie Ázád Hind uznalo nejdříve Japonsko a jeho vazalové Mandžukuo, Menjiang, Wang Ťing-Wejova vláda v Nankingu, Filipíny a Nezávislý stát Barma. Přidalo se také Německo, Thajsko, Itálie a Nezávislý stát Chorvatsko. Naopak Vichistická Francie nikdy Ázád Hind neuznala. Irský prezident Eamon de Valera poslal Bósovi gratulaci.", "section_level": 1}, {"title": "Konec exilové vlády.", "content": "Po porážce Japonců v Barmě v roce 1945 byla vláda přestěhována nejdříve do Rangúnu, Singapuru a později zanikla úplně. Subháš Čandra Bós zemřel při letecké havárii poblíž Formosy (ostrova Tchaj-wan) dne 18. srpna 1945. Jedna z konspiračních teorií (obzvláště oblíbená mezi Indy ) tvrdí, že Bós tam nezemřel, nýbrž uprchl do SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Kontroverze okolo celého tohoto aspektu indických moderních dějin spočívá v tom, že někteří lidé, obzvláště západní historici, tvrdí, že Bós, a tudíž i celý Ázád Hind přímo kolaboroval jak s Němci, tak s Japonci. Mnozí Indové, například také současný premiér Indie Narendra Modi a jeho strana BJP (Indická lidová strana) naopak Bóse považují za národního hrdinu, hned vedle Mahátmy Gándhího, který s Němci i Japonci sympatizoval spíše podle zásady „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Faktem zůstává, že vláda Ázád Hind spolupracovala s Japonci i Němci. Faktem je, že Subhaš Čandra Bós má v Indii daleko více památníků než Mahátma Gándhí. Bósova dcera Anita Bose Pfaff, kterou měl se svou rakouskou manželkou Emilií Schenkl, je německá ekonomka a sociálnědemokratická politička, členka SPD.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ázád Hind, přesněji Árezí Hukúmat-e Ázád Hind (hindsky:आर्ज़ी हुक़ूमत-ए-आज़ाद हिन्द), čili Prozatímní vláda Svobodné Indie byla exilová vláda indických nacionalistů spolupracujících se zeměmi Osy za druhé světové války. ", "tgt_summary": null, "id": 1931814} {"src_title": "Gillian Jacobs", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výstavní plocha je rozdělena do pěti částí: hala první světové války, hala meziválečného období, hala druhé světové války, hala Tamiya a British Steel Hall. V průběhu roku 2008 došlo k rozšíření výstavní plochy o dalších 5.000 m. V roce 1916 britské ministerstvo války založilo tábor Bovington jako školící zařízení pro posádky tanků. V té době armáda zavedla tanky do výzbroje, v době první světové války ve snaze zlomit stagnaci zákopové války. V roce 1919, po návratu tanků do Bovingtonu z Francie, byly mnohé vhodné jen do šrotu. Nicméně, malé množství nejméně poškozených vozidel se stalo základem sbírky pro další generece. V roce 1923 spisovatel Rudyard Kipling navštívil Bovington a doporučil zřízení muzea. Sbírka postupně rostla a po druhé světové válce byly přidány další exponáty. V roce 1947 bylo muzeum otevřeno pro širokou veřejnost. Muzeum se nadále rozšiřuje a je dnes vnímáno jako prostředek vzdělávání ale i zábavy pro širokou veřejnost, kam je zaměřen jeho účel. Mnohé z vystavených tanků jsou funkční a je možné je vidět v akci během letních měsíců ve speciálních ukázkách.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavní haly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. světová válka.", "content": "Hala obsahuje ukázku celého britského vývoje tanků od Little Willie až Mark VIII \"Liberty\", dochovalý a provozuschopný Mark V, Mark I, Mark II, Mark IV, Mark V, Mark VIII a Mark IX, tanky a další expozice ze života vojáků a spisovatele T. E. Lawrence, který žil v nedalekém Clouds Hill.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečná doba.", "content": "Expoziční hala ukazuje rychlý vývoj vojenské techniky v meziválečném období. Mezi exponáty je možno nalézt: Vickers A1E1 Independent, Peerless Armoured Car, Rolls-Royce Armoured Car, Lanchester 6x4 Armoured Car, Carden Loyd tankette, Light Tank Mk IIA, Cruiser Mk I.", "section_level": 2}, {"title": "2. světová válka.", "content": "Hala je největší expozicí s tanky od většiny národů, které se účastnily konfliktu. Součástí je i německý Tiger I věžového čísla 131, který byl ukořistěn v Tunisku, v dubnu 1943 a byl plně obnoven do funkčního stavu. Je to jediný Tiger, který je schopen pohybu vlastní sílou. Zajímavý exponát je plovoucí tank Sherman DD s plátěnou stěnou, který je také schopný provozu. Další vystavované exponáty jsou například: Panzer I, Panzer II, Panzer III, Panzer IV, Panther, Tiger II, Jagdpanzer 38(t), Jagdpanther, Jagdtiger, SdKfz 251, Goliath, Char B1, SOMUA S-35, Cruiser Mk III, Comet I, Matilda Mk I, Matilda Mk II, Churchill VII, TOG2, A33 Excelsior, A38 Valiant, T14 Assault tank, Ram Cruiser Mk II, M24 Chaffee, M3 Grant, M4 Sherman, Sherman Firefly, M10 Wolverine, M48 Patton, M26 Pershing, T17 Staghound, DUKW, SU-76, T-26, T-34, KV-1, SU-100.", "section_level": 2}, {"title": "Hala Tamiya.", "content": "Hala je sponzorována výrobcem modelů Tamiya. K vidění jsou poválečné hlavní bitevní tanky (MBT), jako je britský Centurion, americký M60 a ruský T-72.", "section_level": 2}, {"title": "British Steel Hall.", "content": "Hala je zaměřena výstavu exponátů z války v Perském zálivu; vzdává hold tanku Centurion, který se během své kariéry 46 roků (1945-1991) velmi osvědčil a je označován jako jeden z nejlepších britských tanků které kdy byly vyrobeny. Hala Tamiya a British Steel Hall procházejí rekonstrukcí, ale přesto jsou zde k vidění exponáty: Tortoise, Black Prince, Conqueror, Charioteer, Centurion, Chieftain, Challenger 1, Challenger 2, M41 Walker Bulldog, M103, M60 Patton, T-54, irácký T-55, T-62, T-72, BMP-1, AMX-30, Infanterikanonvagn 91, Stridsvagn 103, Stridsvagn 104.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tankové muzeum v Bovingtonu (\"The Tank Museum\", dříve \"The Bovington Tank Museum\") je muzeum obrněné techniky, nacházející se ve Spojeném království. V muzeu je umístěno více než 300 vozidel z 26 zemí, což je největší sbírka tanků a druhá největší sbírka obrněných vozidel na světě. Je zde vystaven například německý Tiger I a britský Mark I z první světové války, který je nejstarším dochovaným tankem. Muzeum je situováno v Bovington Campu v Dorsetu v jihozápadní Anglii. To je přibližně 1,6 km severně od obce Wool a 19 km západně od hlavního přístavu Poole. V muzeu jsou sestavy všech částí britské armády týkající se pásových vozidel, velení i údržby a opravy vozidel v dílnách. K muzeu se lze dostat autobusem z nádraží ve Wool, vzdáleného přibližně 2,4 km.", "tgt_summary": null, "id": 2342304} {"src_title": "Lnička", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Narodila se jako nejstarší potomek a jediná dcera skotského krále Alexandra III. Skotského a jeho první manželky Markéty Anglické, dcery anglického krále Jindřicha III.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Dne 25. července roku 1281 byl v Roxburghu uzavřen sňatek v zastoupení mezi ní a norským králem Erikem II., o rok později odjela dvacetiletá princezna do Norska a byla s třináctiletým králem oddána a korunována norskou královnou. Šlo o politicky motivované manželství - sňatek měl zmírnit napětí mezi Skotskem a Norskem, které vzniklo po uzavření mírové smlouvy mezi oběma zeměmi v Perthu 2. července 1266, v jejímž důsledku muselo Norsko odstoupit Skotsku Hebridy a ostrov Man. Norská strana byla zainteresovaná na obsazení Orknejí a Shettland. Svatební smlouva zahrnovala rovněž věno 14.000 liber šterlinků, ve čtyřech splátkách v letech 1281–1284. Polovina měla být vyrovnána z příjmů z majetků ve Skotsku. Tyto příjmy byly později předmětem sporu mezi Norskem a Skotskem, neboť placení bylo v roce 1289 zastaveno. Kromě majetkových záležitostí byla ve smlouvě detailně vypracována i ustanovení o následnických právech dětí z tohoto manželství na skotský trůn v případě, že by král Alexander III. nezanechal žádných právoplatných dědiců a následníků. Tato situace, v roce 1281 pouze hypotetická, skutečně nastala v roce 1286, kdy Alexander zemřel; král Erik II. vznesl jménem své a Markétiny dcery Markéty nárok na skotský trůn a ta byla skutečně v roce 1289 uznána skotskou královnou jako Markéta I. Skotská. Manželství Markéty a Erika nebylo snadné. Dvacetiletá mladá žena byla provdána za třináctiletého chlapce a na královském dvoře panovala její tchyně Ingeborg Dánská. Podle jedné skotské kroniky se Ingeborg stavěla proti Markétině korunovaci. Jiná skotská kronika líčí, jak se Markéta snažila svého manžela kultivovat a učila ho krom angličtiny a francouzštiny třeba i způsobům stolování.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství Markéty a Erika se narodilo jediné dítě, dcera:", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Markéta zemřela v městě Tønsberg roku 1283, s největší pravděpodobností záhy po narození jejího jediného dítěte, dcery Markéty. Datum její smrti nelze přesně stanovit – kronika \"Gesta Annalia\" ji klade k datu 9. dubna, zatímco \"Lanercostova kronika\" uvádí, že se tak stalo mezi 27. a 28. únorem. Rovněž příčina smrti není zcela jasná, předpokládá se, že mohla zemřít na komplikace spojené s porodem, stejně jako na tehdy v Norsku rozšířený mor. Pohřbena byla v katedrále v Bergenu.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Spolu s Erikem je známa v norské lidové slovesnosti z romantické pověsti \"„Kong Eirik og Hugaljod“\" o 38 strofách. jež pochází pravděpodobně již ze 13. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markéta Skotská (28. února 1261, Windsor, Anglie – 9. dubna 1283, Tønsberg, Norsko) byla skotská princezna a jako manželka norského krále Erika II. norská královna v letech 1281–1283.", "tgt_summary": null, "id": 2327388} {"src_title": "Medium (opera)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Postup analýzy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Slovo \"aabbcc\" odvozené v gramatice s pravidly: Použijeme levou derivaci: Začínáme startovacím symbolem S (pravidlo 1), kde se na pravé straně vyskytují neterminály AB. Podle levé derivace a přepisovacího pravidla 2 přepíšeme na aAbB. Dále aplikujeme pravidlo 3, přičemž se výstup změní na aabbB a dále pokračujeme s aplikací pravidel až do doby, kdy zbudou jen terminální symboly. Tento příklad můžeme také popsat pomocí levého rozkladu věty v gramatice, což je posloupnost čísel pravidel použitých v levé derivaci této věty v gramatice. Pro výstupní slovo aabbcc z příkladu vypadá následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Uvedení levého rozkladu na pravou míru.", "content": "Je vhodné podotknout, že LL analýza se týká bezkontextových jazyků. Pro regulární jazyky jde o zbytečně komplikované řešení. Pro obecnější jazyky (kontextové a pod.) nemáme derivační strom, ale něco obecnějšího. Konkurenční způsob je syntaktická analýza zdola nahoru, zvaná taky LR. Ke stromu vydává pravý rozklad pozpátku. Je dobré si uvědomit, že ve skutečnosti z výsledků analýzy, tj. posloupnosti, stavíme derivační strom.", "section_level": 1}, {"title": "Výstup.", "content": "Co se týče výstupu, tak nejen \"příklad uvedený výše\" se dá popsat pomocí levého rozkladu, ale každá věta z jazyka. Je to standardní způsob výstupu.", "section_level": 2}, {"title": "Nedeterminismus a programovací jazyky.", "content": "Je vhodné rozlišit přirozené jazyky a umělé počítačové jazyky. Ve skutečnosti se v přirozených jazycích vyskytují jevy, které nelze popsat bezkontextovou gramatikou. Když se omezíme na bezkontextovou gramatiku, tak se v ní vyskytuje nedeterminismus. Proto potřebujeme při zpracování obecně \"pokusy a omyly\", jak bylo vzpomenuto výše. Počítačové jazyky jsou navrženy člověkem a tak je může navrhnout a navrhuje deterministicky. To má kromě rychlejší a jednodušší analýzy tu \"nezanedbatelnou\" výhodu, že jedné syntaktické větě (přesněji jejímu stromu) odpovídá jeden sémanticky význam - jinak by stejný program mohl počítat více věcí. Pro deterministické rozhodování, které pravidlo použít, se používá výhled na \"k\" symbolů dopředu, pak se mluví o LL(k) analyzátorech. Při dobrém návrhu jazyka stačí LL(1).", "section_level": 2}], "src_summary": "Syntaktická analýza shora dolů je jednou z metod syntaktické analýzy. Syntaktická analýza se snaží zkonstruovat derivační strom pro danou větu (vstup syntaktického analyzátoru, posloupnost symbolů). Metoda shora dolů (Top-Down) se nejprve zabývá nejvyšší úrovní derivačního stromu a postupně prochází derivační strom dolů s využitím formálních pravidel gramatiky. To znamená, že derivační strom věty konstruujeme od kořene (je ohodnocen startovacím symbolem gramatiky) směrem dolů k listům, zleva doprava, podle levé derivace. Syntaktickou analýzu shora dolů používají pro svou práci LL syntaktické analyzátory. ", "tgt_summary": null, "id": 1816161} {"src_title": "Lukáš Hroššo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "dřínovec květnatý, \"Cynoxylon floridum\", \"Benthamia florida\", \"Benthamidia florida\"", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dřín květnatý je rozkladitý keř nebo nevelký strom dorůstající výšky až 12 metrů. Borka na starších kmenech je tmavě šedohnědá a drobně kostkovitě rozpukaná. Listy jsou jednoduché, vstřícně postavené, na okraji nezřetelně oddáleně vroubkované. Čepel je eliptická, široce vejčitá nebo obvejčitá, obvykle 5 až 10 cm dlouhá a 2 až 6 cm široká, obvykle s 5 až 7 páry postranních žilek. Na líci jsou listy sytě zelené a roztroušeně chlupaté, na rubu bělavé a roztroušeně přitiskle chlupaté. Květenství se rozvíjejí v době rašení listů, mají 10 až 15 mm v průměru a jsou podepřena velkými listeny. Listeny jsou bílé nebo narůžovělé, podlouhle obsrdčité, na vrcholu vykrojené až uťaté, až 6 cm dlouhé. Plodem jsou červené přisedlé elipsoidní peckovice. Z jednoho květenství se vyvíjí obvykle jen 3 až 4 plody. Dřín květnatý je přirozeně rozšířen ve východních oblastech USA a zasahuje i do jihovýchodní Kanady. V severovýchodním Mexiku roste izolovaný poddruh \"Cornus florida\" ssp. \"urbiniana\".", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Je to jeden z nejkrásnějších dřínů. Do kultury byl zaveden již v roce 1730. V Čechách byl poprvé vysazen roku 1835 v pražské Královské oboře. Okrasných kultivarů je dnes již velké množství. Dřevo dřínu květnatého je velmi pevné a tvrdé a je používáno na soustružnické práce. Kůra kořenů a větví má stimulující a povzbuzující účinky a je v Americe používána jako náhražka chininu.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Dřín květnatý vyžaduje výživné humózní půdy s přídavkem rašeliny. Kultivary se množí vegetativně očkováním na mladé semenáče stejného druhu. Semenáčky rostou pomalu a jsou choulostivé. Nejlépe klíčí osivo získané z nepřezrálých plodů a ihned vyseté. Přesušené osivo je nutno dlouze stratifikovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dřín květnatý (\"Cornus florida\") opadavý keř s jednoduchými vstřícnými listy, pocházející ze Severní Ameriky. V České republice je pěstován jako v době květu velmi dekorativní okrasný keř.", "tgt_summary": null, "id": 747617} {"src_title": "Monika Leová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval da Silva v listopadu 2001, když na turnaji v Campinasu obdržel divokou kartu. V úvodním kole podlehl svému krajanovi Júliu Silvovi. Premiérový singlový titul v této úrovni vybojoval v červnu 2006 na brazilské události v Chapecu po finálové výhře nad Uruguaycem Martinem Vilarrubim. Na challengerech ATP poprvé triumfoval na říjnovém BH Tennis Open International Cup 2010 v Belo Horizonte, kde v závěrečném duelu zvítězil nad argentinským hráčem Facundem Argüellem. Premiérové čtvrtfinále na okruhu ATP World Tour si zahrál na červencovém Bet-at-home Cup Kitzbühel 2012 po skreči Jana Hájka a zdolání sedmého nasazeného Lotyše Ernestsa Gulbise. Mezi poslední osmičkou jej zastavil Ital Filippo Volandri. Bodový zisk mu po turnaji poprvé v kariéře zajistil průnik do elitní světové stovky, když 30. července 2011 v žebříčku figuroval na 95. místě. Ve finále okruhu ATP Tour debutoval na antukovém International German Open 2012, hraném v Hamburku v kategorii ATP 500, kde v závěrečném duelu čtyřhry se Španělem Danielem Muñozem de la Nava nestačili na španělský pár David Marrero a Fernando Verdasco. Na turnaji startovali z pozice náhradníků. V kvalifikaci Internazionali BNL d'Italia 2013 utrpěl poranění vazů hlezna. S nedoléčenou distorzí odehrál kvalifikační turnaj v Nice a po challengeru v Braunschweigu byl přinucen přerušit sezónu na sedm týdnů. Vrátil se newyorským US Open 2013 bez jediné výhry na okruhu v probíhajícím roce. Po zvládnuté kvalifikaci odehrál 27. srpna první kolo proti Kanaďanu Vasekovi Pospisilovi. V pětisetovém boji odvrátil sedm mečbolů a poprvé v kariéře otočil utkání ze stavu 0–2 na sety. Vítězný tiebreak v páté sadě vyhrál poměrem míčů 12:10. Ve druhé fázi odebral světové dvojce a pozdějšímu vítězi Rafaelu Nadalovi jen tři gamy. Ve světové klasifikaci se propadl až na 533. místo, které mu patřilo 8. června 2015. Rok poté, v červnu 2016, vystoupal po čtvrtfinále pražského challengeru na dosavadní kariérní maximum, 82. příčku. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužské dvouhře US Open 2011, do níž prošel jako šťastný poražený z kvalifikace. V úvodním kole vyřadil irského kvalifikanta Louka Sorensena, jenž ve čtvrté sadě zápas skrečoval. Následně odešel poražen od Američana Alexe Bogomolova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rogério Dutra da Silva (* 3. února 1984 São Paulo) je brazilský profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP World Tour vyhrál jeden deblový turnaj. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal do prosince 2017 devatenáct titulů ve dvouhře a třináct ve čtyřhře. ", "tgt_summary": null, "id": 1280169} {"src_title": "Komunikační mix", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v roce 1965 ve městě St. Catharines v ontarijské provincii, původně italským rodičům, kteří emigrovali do Kanady. Vyrostla v dělnické a tradiční římskokatolicky orientované rodině. V místě narození vystudovala střední školu Denis Morris Catholic High School. Pro svět modelingu ji objevil agent na soutěži krásy \"Miss Teen Niagara 1978\".", "section_level": 1}, {"title": "Modelingová kariéra.", "content": "Poté, co se přestěhovala do New Yorku, podepsala smlouvu s agenturou Elite Model Management. Část kariéry strávila prací v Paříži, kam se přestěhovala roku 1984. Objevila se také v několika videoklipech hudebníka George Michaela. Známou se stala citátem z roku 1990, když během rozhovoru s Jonathanem van Meterem pro časopis \"Vogue\" uvedla: \"„Nevzbudíme se za méně než 10 000 dolarů na den.“\" Věta je často nesprávně citována jako \"„nevylézáme z postele za méně než...,“\" či \"„nevstávám z postele za méně než....“\" Na konci 80. let si nechala ostříhat vlasy. Krátký chlapecký sestřih pro ni danou sezónu znamenal okamžité vypovězení nasmlouvaných módních přehlídek. Přesto se objevila na mnoha obálkách časopisů a ženy její účes napodobovaly. V následujících letech pak vícekrát prošla výraznou změnou stylu účesu. V roce 2007 podepsala několikaletou exkluzivní smlouvu s kosmetickou firmou L'Oreal Paris. Další profesionální kontrakty uzavřela s módními agenturami DNA Model Management v New Yorku a Models 1 v Londýně. V červnu 2010 deník \"New York Post\" přinesl informaci, že se stane novou tváří maloobchodní společnosti Talbots, zaměřující se na oblečení, obuv a módní doplňky.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Ve dvaceti dvou letech se vdala za o řadu let staršího výkonného ředitele agentury Elite Model Management Geralda Marieho.. Manželství trvalo v letech 1987–1993. Po rozvodu navázala šestiletý partnerský vztah s hercem Kylem MacLachlanem. Od roku 1998 byl jejím přítelem francouzský fotbalový brankář Fabien Barthez, se kterým následující rok otěhotněla. V šestém měsíci gravidity potratila, pár se rozešel a modelka se na další tři roky vzdala profesní kariéry. 11. října 2006 přivedla na svět syna Augustina Jamese, ovšem jméno biologického otce sdělit odmítla. V době těhotenství se objevila v srpnovém vydání magazínu \"Vogue\". Poté navázala poměr s Peterem Mortonem. Dvojice se rozešla v druhé polovině roku 2010. V červenci 2011 periodikum \"The New York Post\" uvedlo, že otcem jejího dítěte je francouzský miliardář François-Henri Pinault, manžel herečky Salmy Hayekové. O měsíc později, 1. srpna 2011, po něm modelka u newyorského soudu nárokovala měsíční výživné na syna ve výši 46 000 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linda Evangelista (* 10. května 1965, St. Catharines) je kanadská supermodelka, jež se objevila na více než šesti stech titulních stranách časopisů a během modelingové kariéry pracovala pro řadu společností.", "tgt_summary": null, "id": 1671815} {"src_title": "Barrie Gilbert", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Provincie říše Jüan.", "content": "Dělení Číny na provincie poprvé zavedla mongolská vláda říše Jüan. Východní část severní Číny spravovala přímo ústřední vláda, zbytek říše (Čínu, Mongolsko a Koreu) rozdělila na 11 regionů zvaných \"sing-šeng\" (). Spravovány byly regionálními zastupitelstvími ústředního sekretariátu (\"sing čung-šu-šeng\", ). Jejich hranice však byly podstatně odlišné od pozdějších provincií. V říši Jüan existovaly provincie Kan-su (kromě dnešní provincie Kan-su zahrnovala i Ning-sia), Che-nan-ťiang-pej (dnešní Che-nan, severní Chu-pej, severní Ťiang-su, severní An-chuej), Chu-kuang (dnešní Chu-nan, západní Kuang-tung, Kuang-si, Kuej-čou a Chaj-nan), Ťiang-si (včetně východního Kuang-tungu), Ťiang-če (dnešní Če-ťiang, jižní Ťiang-su, jižní An-chuej, Fu-ťien), Liao-jang (Mandžusko), Ling-pej (dnešní Mongolsko a sever Vnitřního Mongolska), Šen-si, S’-čchuan (východní a střední S’-čchuan), Jün-nan a zvláštní postavení měla Korea (jako oblast Čen-tung). Provincie se dělily na obvody \"tao\" (道, na vyšší úrovni) a fiskální oblasti \"lu\" (路, na nižší úrovni), které se skládaly z krajů \"čou\", speciálních krajů \"ťün\", prefektur \"fu\" a výrobních prefektur \"ťien\".", "section_level": 1}, {"title": "Provincie říše Ming.", "content": "Jüanské Mongoly z Číny vyhnaly armády říše Ming. Správa říše Ming byla také založena na rozdělení země do provincií (\"šeng\", ). Od konce 20. let 15. století se jejich počet ustálil na třinácti. Z dělení říše na provincie bylo vyjmuto metropolitní území (Č’-li) kolem hlavního města Pekingu, které přímo podléhalo ústřední vládě, a analogicky široké okolí Nankingu (Nan č’-li) spravovaly tamní úřady, jejichž struktura odpovídala ne provinční, ale centrální vládě. V mingské Číně existovaly od roku 1368 metropolitní oblast Č’-li (okolí Nankingu) a provincie Če-ťiang, Ťiang-si, Chu-kuang, Fu-ťien, Kuang-tung, Kuang-si, Che-nan, Šan-tung, Šan-si a Pej-pching (roku 1403 reorganizovaná v severní metropolitní oblast – Pej č’-li). Roku 1369 byla na územích připojených k říši založena provincie Šen-si (zahrnovala i dnešní provincie Kan-su a Ning-sia), roku 1371 S’-čchuan, roku 1382 Jün-nan. Roku 1413 byla z částí Chu-kuangu, Jün-nanu a S’-čchuanu utvořena provincie Kuej-čou. V letech 1407–1428 existovala na území severního Vietnamu provincie Ťiao-č’. Provincie spravovaly tři úřady – provinční administrativní úřad (v čele s jedním nebo dvěma vedoucími \"pu-čeng š’\") řídil civilní správu, regionální vojenská komise velela místním vojenským jednotkám a kontrolní úřad (v čele s vedoucím \"an-čcha-š’\") dozíral na všechno dění. Provinční kontrolní úřad se postupem doby soustředil na soudní agendu. S vojenskými i civilními úkoly byli do provincií vysíláni velcí koordinátoři \"sün-fu\" a výše postavení nejvyšší velitelé \"cung-tu\". Mívali tituly ministra nebo náměstka ministra a nejvyššího kontrolora, což je stavělo nad běžné provinční úředníky. Provincie se členily na prefektury \"fu\", případně i kraje \"čou\".", "section_level": 1}, {"title": "Provincie říše Čching.", "content": "Mandžuská říše Čching, která roku 1644 nahradila Mingy, provinční rozdělení země převzala. Postupně provedla několik změn. Z jižní metropolitní oblasti kolem Nankingu vznikla provincie Ťiang-nan, roku 1666 rozdělená na An-chuej a Ťiang-su. Roku 1664 byl Chu-kuang rozdělen na provincie Chu-pej a Chu-nan. Od Šen-si se odtrhla provincie Kan-su. K dalším změnám došlo až koncem 19. století. Roku 1884 vznikla provincie Sin-ťiang, roku 1885 získal status provincie ostrov Tchaj-wan, o deset let později dobytý Japonskem. Od roku 1907 fungovala provincie Feng-tchien (dnešní Liao-ning), zbytek Mandžuska byl rozdělen mezi provincie Ťi-lin a Chej-lung-ťiang. V čele čchingských provincií stál provinční guvernér \"sün-fu\", kterému podléhal zástupce guvernéra či provinciální správce \"pu-čeng-š’\", stojící v čele civilní správy provincie, a o stupeň níže stojící provinční soudce \"an-čcha-š’\". Na jednu nebo více provincií dohlížel generální guvernér \"cung-tu\", který měl převážně vojenské úkoly a byl nadřízený provinčním guvernérům.", "section_level": 1}, {"title": "Provincie Čínské republiky.", "content": "Po vzniku Čínské republiky došlo k vícero změnám. Na východě vznikly provincie Si-kchang (části Tibetu a S’-čchuanu) a Čching-chaj, na severu Ning-sia, na místě dnešního Vnitřního Mongolska existovaly provincie tři a devět v Mandžusku.", "section_level": 1}, {"title": "Provincie Čínské lidové republiky.", "content": "Čínská lidová republika je rozčleněna na 34 celků první (neboli provinční) úrovně. Provincií je formálně 23, fakticky však pouze 22, jelikož Tchaj-wan je pod kontrolou Čínské republiky. Dále existuje 5 autonomních oblastí, 4 přímo spravovaná města a 2 zvláštní správní oblastí. Provincie se člení na celky druhé (prefekturní) úrovně, městské prefektury, prefektury, autonomní prefektury; výjimečně obsahují též celky postavené výše než prefektury – subprovinční města, subprovinční autonomní prefekturu a subprovinční nové obvody. V čele provincie stojí provinční vláda vedená guvernérem. Fakticky je zodpovědná provinčnímu výboru Komunistické strany Číny v čele s tajemníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie () je označení pro správní jednotku v Čínské lidové republice a některých předešlých čínských státech. V Číně provincie vznikly ve 13. století, v říši Jüan, jako regionální správní útvary nejvyšší úrovně. V následujících říších Ming a Čching byly jejich hranice měněny a postupně se blížily k dnešnímu stavu. V systému členění Čínské lidové republiky patří mezi správní jednotky první (neboli provinční) úrovně, vedle autonomních oblastí, přímo spravovaných měst a zvláštních správních oblastí.", "tgt_summary": null, "id": 2379256} {"src_title": "Mistrovství Evropy v basketbalu žen 1966", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rozsáhlý opus zkomponoval Zelenka k příležitosti korunovace císaře Karla VI. českým králem. Skladba byla objednána v roce 1722 pražskými jezuity (bývalými Zelenkovými učiteli), kteří byli pověření přípravou slavnostního programu události, uskutečněné v jejich sídle, pražském Klementinu. Skladatel posléze dílo nacvičil a dirigoval. Byla to jeho jediná návštěva Česka po odchodu do Drážďan a pravděpodobně též jeho jediný obrovský pódiový úspěch, kterého se za svého života v Sasku nedočkal. Skladba byla provedena za přítomnosti královského páru 12. září 1723. Byla pojata grandiózně - kromě osmi vokalistů a orchestru na provedení hry participovalo 142 osob, včetně tanečníků a herců.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika skladby.", "content": "Skladba je monumentálním alegorickým dílem, kombinujícím prvky melodramu, oratoria, činohry a soudobé opery, oslavující památku největšího českého světce a patrona země, knížete Václava, jednoho ze zakladatelů českého státu. Libreto napsal Matouš Zill, člen řádu Tovaryšstva Ježíšova v Praze. Dramatické zpracování začíná bojem mezi princem Václavem a knížetem kouřimským, ve kterém Václav zvítězí aniž by použil meče. Mnoho postav ve hře má alegorický charakter a není koncipována jako příběh. Skládá se ze tří základních částí, jimž předchází orchestrální předehra \"Sinfonia\", napsaná pro tři skupiny hudebníků: dvě trubky s tympány, dva hoboje s fagotem a smyčcový orchestr, doplněný continuem. Dílo disponuje jak principy soudobých koncertantních skladeb, tak nezbytné polyfonie, avšak v mnoha částech nacházíme celou řadu inovativních prvků, kterými jsou např. užití cella jako sólového nástroje (v části 28 - \"Huc coeli Principes\"), sólový part flétny (v části 33 - \"En duplo sole Czechia\") či závěrečná část č.36 (\"Vos Oriens adoret\"), kde jsou ve fuze kombinovány sbor s bohatou instrumentací orchestru. Ceremoniální charakter skladby je zdůrazněn na mnoha místech četnými fanfárami a bicími nástroji. Dílo reprezentuje nejen vrcholné období barokní éry, ale přesahuje ji svou nápaditostí a novátorskými postupy, jak je pro Zelenkovu tvorbu typické i v mnoha jiných skladbách.", "section_level": 1}, {"title": "Orchestrace skladby.", "content": "Obsazení orchestru je třeba chápat jako původní barokní nástrojové verze: 17 houslí, 7 viol, 5 violoncell 3 kontrabasy, 4 hoboje, 3 flétny, 2 fagoty, 2 přímé flétny, 2 trubky, 1 chalumeau a theorbo, tympány, cembalo a varhanní pozitiv. Vokální obsazení: soprány, 2 tenory, kontratenor, bas a chlapecký sbor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao (\"Pod olivovníkem míru a palmou ctnosti Koruna česká nádherně září celému světu – melodram o sv.Václavovi\", ZWV 175 (opus č.), je rozsáhlá skladba, napsaná českým barokním skladatelem Janem Dismasem Zelenkou v roce 1723.", "tgt_summary": null, "id": 1344624} {"src_title": "The Phenomenon", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pro μ = 1 by se dostal do negativního standardního stavu, jako všechny nehmotné částice se spinem 1 nebo větším. Tyto stavy nejsou fyzikální, a pro soudržnost tu musí být kalibrační invariance, která tyto stavy zruší: δψ = ∂ε kde ε(x) je spinorová funkce časoprostoru. Tato kalibrační invariance je lokální supersymetrická transformace a výsledná teorie je teorie supergravitace. Gravitino je fermion zprostředkující interakci supergravitace, stejně jako foton zprostředkující elektromagnetismus a pravděpodobně graviton zprostředkující gravitaci. Kdykoliv je supersymetrie narušena teorií supergravitace, získává hmotu, která je určena na stupnici, nakolik je supersymetrie narušena. Je to velmi rozdílné pro jednotlivé odlišné modely supersymetrického narušení, ale pokud je supersymetrie řešením hierarchického problému standardního modelu, tak by gravitino nemělo být těžší než 1TeV.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmologický problém gravitina.", "content": "Pokud má gravitino opravdu hmotnost v řádu TeV, tak to vytváří problém ve standardním modelu kosmologie, alespoň naivně. Jednou z možností je, že gravitino je stabilní. To by bylo v případě, že gravitino je nejlehčí supersymetrická částice a R-parita se zachovává (nebo téměř). V tomto případě je gravitino kandidátem na temnou hmotu; gravitina jako taková by měla být vytvořena ve velmi raném vesmíru. Nicméně, někdo může spočítat hustotu gravitina a ukáže se, že je mnohem vyšší, než pozorovaná hustota temné hmoty. Jiná možnost je, že je gravitino nestabilní. Výše uvedená gravitina by se rozpadla a nepřispěla k pozorování hustoty temné hmoty. Ale, protože se rozkládají pouze gravitací, jejich doba života je velmi dlouhá, v řádu M/m v přirozených jednotkách, kde Mpl je Planckova hmotnost a m hmotnost gravitina. Pro gravitino s hmotností v řádech TeV by to bylo 105 sekund, což je déle než éra jaderné syntézy. Alespoň jeden z možných způsobů rozkladu musí zahrnovat jeden foton, nabitý lepton nebo mezon, z nichž každý by byl energeticky aktivní, aby zničil jádro, pokud jej zasáhne. Může se ukázat, že energetické částice vzniklé rozpadem mají dostatečnou energii na zničení většiny jader v éře jaderné syntézy, v rozporu s pozorováními. Ve skutečnosti by v takovém případě mohl být vesmír tvořen pouze z vodíku a vytvoření hvězd by bylo pravděpodobně nemožné. Jedním z možných řešení kosmologického problému gravitina je rozdělení supersymetrického modelu, kde by mělo gravitino o hodně větší hmotnost v měřítku TeV, ale ostatní fermionové supersymetrické částice standardního modelu, se již objevují v tomto měřítku. Dalším řešením je, že R-parita je lehce porušena a gravitino je nejlehčí supersymetrickou částicí. To způsobí, že téměř všechny supersymetrické částice v raném vesmíru se rozpadají na částice standardního modelu porušením interakce R-paritou s dostatečným předstihem před syntézou prvotních jader, malá část se však rozpadá na gravitina, jejichž doba života je řádově vyšší, než je věk vesmíru v důsledku potlačení rychlosti v Planckových jednotkách a malé porušení spojení R-parity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gravitino (symbol G͂) je superpartner gravitonu, jak předpokládá teorie kombinující obecnou relativitu a supersymetrii; tj. teorie supergravitace. Pokud existuje, je to fermion se spinem 3/2, je tedy řízen Rarito-Schwingerovou rovnicí. ", "tgt_summary": null, "id": 661043} {"src_title": "Věra Černá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Průběh expedice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sestavení posádky a zahájení expedice.", "content": "Příprava kosmonautů ke čtvrtému dlouhodobému letu na stanici Mir začala v lednu 1988, kdy byli jmenováni do hlavní posádky Alexandr Volkov (velitel) a Alexandr Kaleri (palubní inženýr), zálohu tvořili Alexandr Viktorenko a Alexandr Serebrov. V březnu 1988 Kaleriho, odstraněného z přípravy ze zdravotních důvodů, nahradil Sergej Krikaljov. Třetí, rezervní, posádka byla jmenována v září 1988 a sestávala z Anatolije Solovjova a Alexandra Balandina. Expedice začala startem kosmické lodi Sojuz TM-7 z kosmodromu Bajkonur 26. listopadu 1988 v 15.49:34 UTC, se stanicí Mir se loď spojila 28. listopadu v 17.16 UTC. Kromě dvojice Volkov, Krikaljov byl třetím členem posádky Sojuzu (a jediným kosmonautem 5. návštěvní expedice) Jean-Loup Chrétien z francouzské kosmické agentury CNES, kterému třítýdenní cestu do vesmíru v rámci programu Aragatz umožnila francouzsko-sovětská dohoda.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po spojení se stanicí se kosmonauti přivítali s Vladimirem Titovem a Musou Manarovem ze 3. základní expedice. Během následujících dní od nich přebírali stanici, současně Chrétien se sovětskými kolegy prováděl experimenty programu Agaratz. Od 1. prosince se Volkov a Chrétien připravovali na výstup do vesmíru, který proběhl 7. prosince. Při něm vynesli na povrch stanice zařízení a nářadí pro experimenty \"ERA\" a \"Obrazcy\". Na kuželovou část přechodového úseku instalovali nosnou plošinu a na ni připevnili soupravu \"ERA\". Jde o skládací konstrukci vyrobenou firmou Aérospatiale z tyčí z uhlíkového laminátu o délce 1 m s kovovými kloubovými spoji. Konstrukce v rozloženém stavu měla tvar šestibokého hranolu o průměru 3,8 m a výšce 1 m. Průběh rozkládání byl sledován televizní kamerou a mikroakcelerometry, které zjišťovaly také vibrace rozložené konstrukce. Po ukončení měření se konstrukce oddělila od stanice. Kosmonauti také upevnili na povrch stanice vzorky nátěrů a plastických hmot k sledování jejich degradace působením atomárního kyslíku a slunečního ultrafialového záření a detektor mikrometeoritů. Výstup trval 6 hodin. Titov, Manarov a Chrétien 21. prosince odletěli na Zem v Sojuzu TM-6. O několik dní později (27. prosince se ke stanici připojil nákladní Progress 39, další dny Volkov a Krikaljov strávili vykládkou lodi. V novém roce se dvojice kosmonautů věnovala fotografování a pozorování Sibiře a Dálného východu. Pozorovali hvězdy, galaxie a mlhoviny na bulharském zařízení \"Zagorka\" a ultrafialovým dalekohledem \"Glazar\", také měřili optické vlastnosti atmosféry Země. Observatoř Rentgen v modulu Kvant využili ke sledování souhvězdí Plachet (Vela) a Malého Magellanova mračna. Poljakov pravidelně lékařsky vyšetřoval posádku. Od poloviny ledna se připravovali k dalšímu výstupu do vesmíru, ten však byl 1. února zrušen. Poté pokračovali v astronomických a lékařsko-biologických pozorováních a experimentu Jantar (na umělohmotný film nanášeli stříbro-palladiový a hliníko-wolframový povlak). Dne 7. února se Progress 39 odpojil od Miru a shořel v atmosféře Země. Další zásobovací Progress – už čtyřicátý – přiletěl 12. února a zůstal připojen ke stanici do 3. března. Dalekohledem Glasar kosmonauti pozorovali souhvězdí Býka (Taurus), měřili radiaci spektrometrem Marija, pozorovali centrální části naší Galaxie v souhvězdí Střelce (Sagittarius), měřili spektra atmosféry Země. Od 18. března do 21. dubna byl k Miru připojen Progress 41. Po vyložení Progressu se věnovali pozorování a fotografování Země, astronomickým pozorováním a opravám elektrických rozvodů stanice. V očekávání přistání začali cvičit v podtlakových oblecích Čibis. Sojuz, kterým měla přiletět střídající posádka, byl během přípravných prací na kosmodromu Bajkonur poškozen. Kosmonauti proto museli stanici připravit na automatický režim letu. Podle plánu letu měli Volkov a Krikaljov přijmout nový modul stanice – Kvant-2. Modul byl určen pro dovybavení Miru zařízením, které pro příliš velkou hmotnost nemohlo být umístěno v základním bloku. Jeho výroba se však zdržela a proto byl vypuštěn až v listopadu 1989. Odklad startu modulu posloužil jako oficiální zdůvodnění převedení Miru do bezpilotního režimu letu. V posledních dnech expedice kosmonauti dokončili biologické experimenty – výzkum růstu pšenice (Triticum aestivum L.) a tkáňové kultury huseníčku rolního (Arabidopsis thaliana Heynh.) a též syntézu polyakrylamidového gelu pro čištěni biologicky aktivních látek. Dne 26. dubna ve 23.28 UTC odletěli z Miru s lodí Sojuz TM-7. Přistáli ve 2.58 UTC jižně od obce Tikenekty asi 140 km severovýchodně od Džezkazganu. Při přistávacím manévru se Krikaljov lehce zranil na noze.", "section_level": 2}], "src_summary": "4. základní expedice, zkráceně EO-4 (), na Mir byla trvalou (celkově osmou) expedicí vyslanou Sovětským svazem na jeho vesmírnou stanici Mir. Expedice byla zahájena 26. listopadu 1988 startem kosmické lodi Sojuz TM-7 a trvala do přistání téže lodi 27. dubna 1989. Výprava byla tříčlenná a skládala se z velitele Alexandra Volkova, palubního inženýra Sergeje Krikaljova a lékaře-výzkumníka Valerij Poljakov, který do expedice přešel z předešlé 3. základní posádky.", "tgt_summary": null, "id": 1335991} {"src_title": "Mariusz Lewandowski", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Nappování (šlofíky) během extrémních situací.", "content": "Během krizí a jiných extrémních situací, lidé ne vždy mají možnost spát doporučených 8 hodin denně. Systematické nappování může být v těchto případech nezbytné. Dr. Claudio Stampi díky svému zájmu v závodění lodí na dlouhé vzdálenosti studoval systematické časování krátkých nappů jako prostředek k dosažení optimálního výkonu v situacích, kde je extrémní spánková deprivace nevyhnutelná, ale neobhajuje krátké napování jako životní styl. Televizní stanice \"Scientific American Frontiers\" (PBS) uvedla případ Stampiho 49denního experimentu, kdy mladík nappoval v celkové délce 3 hodin za den. Všechna stádia spánku byla údajně zahrnuta. Stampi napsal o svém výzkumu knihu \"\" (1992). V roce 1989 publikoval výsledky studie v časopise \"Work & Stress\" se závěrem, že \"strategie polyfázového spánku zlepšují prodloužený trvalý výkon\" v situacích s trvalým pracovním nasazením.", "section_level": 1}, {"title": "Ozbrojené síly Spojených států.", "content": "Americké ozbrojené síly studovaly opatření proti únavě. Letecké složky uvádějí:", "section_level": 2}, {"title": "Kanadští armádní piloti.", "content": "I ti podobně ve výsledné příručce uvádějí:", "section_level": 2}, {"title": "NASA.", "content": "NASA ve spolupráci s National Space Biomedical Research Institute financoval výzkum napování. Navzdory doporučení NASA, že spánek astronautů by měl být při pobytu ve vesmíru 8 hodin denně, je obvykle pro astronauty problematické naspat 8 hodin v kuse, agentura tedy potřebovala vědět více o optimální délce, načasování a délce napů. Profesor David Dinges z University of Pennsylvania School of Medicine vedl výzkum v laboratorních podmínkách, kdy spánkové rozvrhy kombinovaly různá množství \"ukotvujícího spánku\", od 4 do 8 hodin, s napy v celkové délce až 2,5 hodiny nebo bez nich. Bylo zjištěno, že delší napy jsou lepší, jelikož přinášejí lepší kognitivní funkce. Na bdělost a čilost měly minimální vliv, zatímco na pracovní paměť velký. Napy realizované během biologického dne zkoumaných osob působily dobře, avšak napy během jejich nočního času byly následovány mnohem větší spánkovou setrvačností, která trvala až hodinu.", "section_level": 2}, {"title": "Italské letecké síly.", "content": "Italské letecké síly (Aeronautica Militare Italiana) také provedly experimenty pro své piloty. Polyfázový spánek byl studován v režimu zahrnujícím noční směny a rozdělení povinností během dne. Zkoumané osoby musely být 4 hodiny aktivní a poté dostaly 2hodinový odpočinek (s možností spát), toto bylo opakováno 4krát během 24 hodin. Navzdory povolenému spánku, zkoumané osoby se na první možnost odpočinku během dne adaptovaly na režim bez spánku. AMI uvedla zjištění, že \"\"celkový spánek byl ve srovnání s běžným 7–8hodinovým monofázovým nočním spánkem značně omezen\" a to při \"zachování dobré úrovně bdělosti, udávané virtuální absencí EEG mikrospánků.\"\" EEG mikrospánky jsou měřitelné a obvykle nepostřehnutelné vpády spánku do mozku, zatímco se zkoumaná osoba jeví být vzhůru. Lidé, kteří v noci špatně spí, mohou být během dne těžce bombardováni mikrospánky, které omezují jejich soustředění a pozornost.", "section_level": 2}, {"title": "Bifázový spánek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historicky.", "content": "Před příchodem elektrického osvětlení do Evropy se spící lidé během noci probouzeli z jejich \"prvního\" spánku na hodinu či více. Poté se vrátili ke svému \"druhému\" spánku.", "section_level": 2}, {"title": "Studie.", "content": "Jedna studie naznačuje, že během dnů s krátkým denním světlem (cca 10 hodin, např. v zimě), se lidé adaptují na bifázový spánek. Jiná studie uvádí, že se toto stává kdykoliv je lidem odebráno umělé světlo.", "section_level": 2}, {"title": "Systematické napování za účelem získání více času během dne.", "content": "Na počátku zmínek o systematickém napování jako životním stylu za účelem získání více času během dne, Buckminster Fuller údajně obhajoval režim složený z 30minutových napů každých 6 hodin. Krátký článek o jeho spánkovém režimu v časopisu \"Time\" z roku 1943, který tento režim označuje jako \"občasný spánek\", říká, že jej provozoval po 2 roky. Dále uvádí, že: Avšak není zcela jasné, kdy Fuller praktikoval tento režim a zda se držel striktních period jako je uváděno v článku; také bylo řečeno, že skončil kvůli námitkám své ženy. Mimoto, Fuller je jediná známá osoba, která prohlašovala úspěšný \"dymaxion\" spánek. Tudíž není příliš jistá udržitelnost tohoto režimu. Kritici jako například psycholog a softwarový podnikatel Piotr Woźniak považují teorii, která stojí za silnou redukcí celkového spánku metodou krátkých napů, za nezdravou. Tvrdí, že neexistuje žádný ovládající mechanismus mozku, který by umožnil adaptovat se na systém \"více napů\". Tvrdí, že tělo bude mít tendenci upevnit spánek aspoň v jeden pevný blok, a vyjadřuje znepokojení nad tím, že způsoby, ve kterých se napující lidé snaží snížit celkovou délku spánku a které omezují čas strávený v různých fázích spánkového cyklu a narušují jejich cirkadiánní rytmus, nakonec zapříčiní stejné negativní dopady jako spánková deprivace nebo porucha cirkadiánních rytmů – snížená duševní a fyzická schopnost, zvýšený stres a úzkostnost, a oslabí imunní systém. Woźniak dále tvrdí, že prohlížel blogy polyfázových spáčů a zjistil, že se musí udržovat v bdělosti opakujícími se \"poutavými aktivitami\" a že polyfázový spánek nezlepšuje schopnosti učení či kreativitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyfázový spánek je termín formulovaný psychologem J. S. Szymaskim na počátku 20. století. Označuje způsob spaní, kdy člověk spí vícekrát během 24 hodin – obvykle více než dvakrát ve srovnání s bifázovým spánkem (dvakrát za den) nebo monofázovým spánkem (jednou za den). Termín neoznačuje žádný konkrétní rozvrh spánku. Porucha cirkadiánního rytmu známá jako syndrom nepravidelného probouzení je příkladem polyfázového spánku u lidí. Polyfázový spánek je běžný u mnoha zvířat a věří se, že jde o původní způsob spánku. ", "tgt_summary": null, "id": 2444900} {"src_title": "GROW (koučink)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Teritoriální členění.", "content": "Samospráva obcí je nezávislá na vyšších územních celcích – regionech a departementech – a na administrativním členění departementů na arrondissementy a kantony. Zvláštní postavení má pouze hlavní město Paříž, které je zároveň obcí i departementem. Všechny obce ve Francii tvoří vždy část regionu, departementu (kromě Paříže) a arrondissementu. Hranice kantonů se oproti tomu mohou někdy krýt s hranicemi obcí. Menší obce tvoří část kantonu, větší obce tvoří naopak celý samostatný kanton, který může zahrnovat i sousedící menší obce. Obce Paříž, Lyon a Marseille jsou rozděleny do městských obvodů (\"arrondissement\"), které však mají zcela jinou funkci než arrondissementy, na které se dělí departementy. Kromě kontinentální Francie a pěti zámořských departementů je i většina zámořských společenství rozdělena na obce. Výjimku tvoří Wallis a Futuna, které se člení na tři místní tradiční království, která mají 36 vesnic, dále Saint-Barthélemy a Saint-Martin a rovněž území bez stálých obyvatel (Francouzská jižní a antarktická území a Clippertonův ostrov), které žádné místní orgány nemají. K 1. lednu 2009 existovalo 36 782 obcí, z čehož se 36 570 nacházelo v evropské Francii, 112 v zámořských departementech a 100 v ostatních zámořských společenstvích. Počet samostatných obcí ve Francii je ve srovnání s jinými zeměmi výrazně vyšší, neboť za posledních 200 let neproběhla žádná systematická územně správní reforma. V rámci některých obcí se nacházejí tzv. přidružené obce (\"communes associées\"), kterých bylo v roce 2006 kolem 730. Jedná se o bývalé samostatné obce, které si udržují omezenou samostatnost v rámci současných obcí. Podle statistického územního členění Eurostatu odpovídají francouzské obce (stejně jaké české obce) úrovni LAU 2. Každá obec má dále statistický identifikační kód, který jí přidělil INSEE.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Obce vznikly ze statusů měst a farních obvodů bývalého Francouzského království a byly během Velké francouzské revoluce právně ukotveny. V roce 1884 obdržely zákonem o volbách do obecní rady (\"conseil municipal\") rozsáhlou autonomii.", "section_level": 1}, {"title": "Orgány obce.", "content": "Každá obec si volí v přímých volbách vlastní obecní radu. Radě předsedá starosta (\"maire\"), který má své zástupce, tzv. přidělence (\"adjoints\"). Starosta má v rámci obce výkonnou moc, zastupuje obec navenek a je zodpovědný za obecní rozpočet.", "section_level": 1}, {"title": "Svazky obcí.", "content": "Sousedící obce mohou společně vytvořit svazek obcí, který se ve Francii podle velikosti a statusu nazývá \"métropole\", \"communauté urbaine\", \"communauté d'agglomération\" nebo \"communauté de communes\". V roce 2012 bylo ve Francii 15 communauté urbaine se 7,2 milióny obyvatel, 213 communauté d'agglomération (25,5 miliónů obyvatel) a 2581 communauté de communes (téměř 27,5 miliónů obyvatel). Svazek métropole vytvořilo pouze město Nice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec (francouzsky \"commune\") je ve Francii po regionech a departementech nejnižší územní správní jednotkou (\"collectivité territoriale\"), která je srovnatelná s obcí v České republice. Celkem se na celém území francouzského státu (včetně zámořských území) nachází 36 782 obcí (stav k 1. lednu 2009).", "tgt_summary": null, "id": 1498077} {"src_title": "Renesanční architektura v Česku", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem bylo ve dvou skupinách postaveno 17 ponorek této třídy. Všechny postavila loděnice v Gorkém. Ponorky první verze Projekt 670A Skat (\"Charlie I\") byly do služby zařazeny v letech 1967–1973 v počtu 11 kusů. Na první sérii navázalo šest ponorek Projektu 670M Čajka (\"Charlie II\") nesoucích modernější protilodní střely. Do služby byly zařazeny v letech 19673–1982. Všechny byly vyřazeny do poloviny 90. let.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Oproti třídě \"Echo\" měly tyto ponorky mnohem elegantněji tvarovaný trup. Jejich hlavní zbraň, v podobě protilodních střel, se přitom přesunula do přídě, odkud byly střely vypouštěny přímo z šachet v trupu ponorek. Novinkou byla také schopnost ponorek vypouštět tyto střely při plavbě pod hladinou. Ponorky verze \"Charlie I\" byly vyzbrojeny osmy protilodními střelami typu P-70 Ametist (v kódu NATO SS-N-7 Starbright) s dosahem cca 60 km. Pozdější verze \"Charlie II\" nesla stejný počet modernějších střel P-120 Malachit (v kódu NATO SS-N-9 Siren) s dosahem cca 120 km. Ponorky rovněž měly čtyři 533mm torpédomety pro klasická torpéda a dva 406mm torpédomety pro torpéda s akustickým samonavedením. Podle odhadů ponorky nesly celkem 12 torpéd či řízených střel RPK-2 Viyuga (v kódu NATO SS-N-15 Starfish). Pohonný systém tvořil jeden vodou chlazený reaktor VM-4 a dvě turbíny, roztáčející jeden pětilistý lodní šroub. Nejvyšší rychlost byla 12 uzlů na hladině a 26 uzlů pod hladinou, u verze \"Charlie II\" to bylo 15 uzlů na hladině a 24 uzlů pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "V letech 1988–1991 byla ponorka \"K-43\" verze \"Charlie I\" zapůjčena Indii, kde sloužila jako INS \"Čakra\" (S71). Indické námořnictvo má stále zájem o získání ponorek s jaderným pohonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt 670 (v kódu NATO třída Charlie) byla třída ponorek Sovětského námořnictva s jaderným pohonem. Jednalo se o nosiče protilodních střel, určené zejména k napadání hladinových lodí, především těch letadlových. Jako první sovětské ponorky mohly své střely odpalovat pod hladinou. Všech 17 postavených ponorek již bylo vyřazeno ze služby.", "tgt_summary": null, "id": 1383729} {"src_title": "Knut Bry", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky společnosti.", "content": "Burberry byl založen roku 1856 tehdy 21letým Thomasem Burberrym. Do roku 1870 se vyprofiloval jako firma zaměřená na venkovní oblečení. Do roku 1880 Burberry představil gabardén pevnou, voděodolnou tkaninu přesto paropropustnou. Toho bylo dosaženo voděodolnou úpravou tkaniny ještě před spředením. Původní název Burberry se brzy změnil na Burberrys poté, co mnoho lidí produkty nazývalo Burberrys of London. Toto staré označení se dá spatřit na starších výrobcích firmy. Roku 1891 společnost otevřela obchod v ulici Haymarket v Londýně. Ten stále existuje a do nedávné doby byl dokonce sídlem společnosti. To se nyní nachází v Horsferry House přímo za budovou Parlamentu(Londýn).", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "V roce 1901 bylo představeno logo Burberry s rytířem na koni obsahující latinské slovo \"Prorsum\" znamenající vpřed. V roce 1911 dodával Burberry oblečení Roaldu Amundsenovi, prvnímu muži, který dosáhl jižního pólu a Ernestu Shackletonovi, který roku 1914 vedl expedici napříč Antarktidou. Bundu z gabardénu od Burberryho měl na sobě George Mallory na svém nešťastném pokusu o zdolání Mount Everestu roku 1924. Roku 1914 byl Burberry pověřen Ministerstvem války přepracováním důstojnického kabátce pro potřeby válečného prostředí. Výsledkem se stal legendární trenčkot. Po válce se trenčkoty rozšířily i mezi civilní obyvatelstvo. Ikonická kostka byla vytvořena roku 1920 a byla použita pro podšívku.", "section_level": 2}, {"title": "Nedávná historie.", "content": "V 70. letech se značka stala součástí britské ležérní módy. Což vedlo ke spojení s členy fotbalových fanklubů a britskou mládeží v devadesátých letech. Společnost tak prodělala změnu v klientele, kdy se z firmy pro bohatší klientelu stala značka oblíbená dělnickou třídou. Burberry se reklamní kampaní v časopisech GQ, Esquire, Vogue, Tatler, Harper ́s Bazaar pokusil změnit vnímání u klientů. Společnost je také známá zapojováním britských celebrit do kampaní: modelky Kate Moss, Agyness Deyn, Jourdan Dunn a Lily Donaldson; zpěvák George Craig; herečka Emma Watson.", "section_level": 2}, {"title": "Obchody.", "content": "Burberry operuje ve 473 obchodech v 48 zemích", "section_level": 1}], "src_summary": "Burberry je britský luxusní módní dům vyrábějící oblečení, parfémy a doplňkový sortiment. Pro Burberry typický tartanový vzorek je nejčastěji kopírovaným znakem této firmy. Burberry je nejznámější pro své ikonické trenčkoty (Trench coat), jež byly vynalezeny zakladatelem firmy Thomasem Burberrym. Královna Alžběta II a Princ Charles udělily firmě Královské oprávnění (Royal Warrant of appointment). ", "tgt_summary": null, "id": 2248681} {"src_title": "Kiwi.com", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "První osídlení na území města sahá až do doby neolitu. Podle Anglosaské kroniky zde nechala v roce 914 Ethelfleda, královna Mercie a dcera Alfréda Velikého, postavit opevněné hradiště, jenž se stalo jedním z deseti opevněných hradišť postavených na ochranu Mercie proti Dánům. O stavbě opevnění právě na území Warwicku rozhodla především jeho blízkost k významné římské silnici Fosse Way a Avoně. Na počátku 10. století bylo zřízeno nové hrabství, jehož administrativním centrem se stal právě Warwick. Jméno Warwick znamená v překladu „obydlí u splavu“. V roce 1050 vpadli do Mercie Dánové a vypálili velkou část města včetně ženského kláštera, který stál na místě dnešního kostela St Nicholas. V roce 1068 se Vilém Dobyvatel rozhodl uvnitř tohoto velkého anglosaského hradiště postavit hrad Warwick. K jeho stavbě bylo potřeba strhnout několik domů. Ve středověku městu vládla hrabata z Warwicku, jež pocházela z rodiny Beauchampů. V tomto období bylo město obehnáno hradbami. Jedinými pozůstatky hradeb jsou dnes východní a západní strážní domky. V roce 1142 bylo na místě dnešního Priory Park založeno převorství a v roce 1545 se Warwick stal výsadním městem. Během anglické občanské války byly město i hrad obsazeny parlamentaristy, kteří zde odolali dvoutýdennímu obléhaní roajalistických oddílů. Vojenské záznamy uvádí, že zde letech 1644 – 1646 pobývalo až 350 členů vojenské posádky. V polovině 17. století byl ve městě postaven baptistický kostel Castle Hill Baptist Church, který patří k vůbec nejstarším baptistickým kostelům na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Požár.", "content": "V roce 1694 ve městě vypukl požár, který zničil velkou část středověkých staveb. Shořel například kostel St Mary. Zachovalo se z něj pouze kněžiště a jedna z kaplí. Několik středověkých hrázděných domů, které se nacházely na okraji města, ovšem zůstalo požárem nepoškozeno. Požár je také důvodem, proč většina staveb v centru města pochází až z konce 17. a počátku 18. století.", "section_level": 2}, {"title": "Městská správa.", "content": "Díky populačnímu růstu se Warwick spojil se sousedním městem Leamington Spa, se kterým tvoří souměstí. Obě města jsou, stejně jako města Kenilworth a Whitnash, součástí nemetropolitního distriktu Warwick, jehož centrum se nachází právě v Leamington Spa. Každé z měst má svoji vlastní městskou radu. Ve Warwicku sídlí také rada hrabství Warwickshire.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle výsledků sčítání lidu v roce 2001 měl Warwick 23 350 obyvatel. Hustota zalidnění je 3 414/km2.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Stejně jako jinde na Britských ostrovech převládá ve Warwicku přímořské podnebí, které je charakteristické malými výkyvy teplot, mírnými zimami a chladnými léty. Nejvyšší teplotní maximum 36,1 °C bylo naměřeno v srpnu roku 1990. Nejnižší teplotní maximum −17,8 °C bylo naměřeno v lednu roku 1982. Průměrný srážkový úhrn dosahuje 608 mm za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Městská výstavba.", "content": "Městskou výstavbu ovlivnily dvě významné okolnosti. Zaprvé to byl požár v roce 1694, který zničil většinu města. Následná obnova proběhla v jednotném architektonickém stylu. Zadruhé to byla nízká úroveň industrializace. Průmyslová revoluce v 19. století ve velké míře přispěla k růstu měst. Tento trend se ovšem Warwicku obloukem vyhnul. Důvodem, proč se Warwick nestal centrem průmyslu, by mohl být fakt, že se v jeho blízkosti nenacházely žádné důležité dopravní cesty a také fakt, že Avona nebyla na území města splavná.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Partnerskými městy Warwicku jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Warwick je anglické město nacházející se v hrabství Warwickshire. Leží na řece Avoně přibližně 18 kilometrů na jih od města Coventry. Výsledky sčítání lidu z roku 2001 uvádí, že ve městě žije přibližně 23 350 obyvatel.", "tgt_summary": null, "id": 1979534} {"src_title": "Democracy (PC hra)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Éter ve starověku a středověku.", "content": "Prostor za orbitou Měsíce byl podle starověkých řeckých filosofů zaplněn jemnou tekutinou, kterou Aristoteles nazval éterem. Tato tekutina se skládala z částeček schopných reagovat na proměnné mechanické síly. Éter byl nevažitelný, pružný a nezničitelný. Éter mohl ovlivnit pohyb hvězd, které se v něm pohybovaly. Protože síly působící mezi lokalizovanými hmotnými objekty byly chápány jako přímočaré, byl zaveden pojem „akce na dálku“.", "section_level": 1}, {"title": "Světlo a éter.", "content": "Před postulováním teorie relativity bylo známo, že světlo je vlnění. Hledala se proto substance, jíž by se světlo šířilo tak, jako se mechanické vlnění šíří běžnou hmotou.", "section_level": 1}, {"title": "Pokusy s éterem.", "content": "Soustavné experimenty se šířením světla v pohybujícím se prostředí prováděl přibližně od poloviny 19. století Hippolyte Fizeau. Jeho měření světla, šířícího se proudící vodou, bylo možno vysvětlit jako strhávání éteru hmotou. Naproti tomu astronomická měření aberace hvězd svědčila o nehybném éteru. Michelsonův–Morleyův experiment existenci éteru (myšleného dle Huygensova výkladu) nepotvrdil. Z jeho výsledků vyplývalo, že takový éter buď neexistuje, nebo je zcela strháván pohybujícími se tělesy, nebo že si Země sama „vleče“ jakýsi obal éteru, který cestuje s ní, ale nerotuje se Zemí (což předpokládal Michelson). Podle jistých teorií by tento obal okolo Země měl být udržován jejím elektrickým polem.", "section_level": 1}, {"title": "Různá pojetí éteru.", "content": "V průběhu historie se zrodilo mnoho pohledů na podstatu, strukturu a formu éteru. Například éter jako kvazikapalina, jako elektromagnetický éter či houbovitý (pěnovitý) kvantový éter.", "section_level": 1}, {"title": "Éter podle Nikoly Tesly.", "content": "Nikola Tesla byl velkým zastáncem teorie éteru a značným odpůrcem relativistů a teorie relativity. Měl však vlastní model pojetí éteru, než ostatní éterem se zabývající. Éter dle Tesly je velmi hustá tekutina s extrémní pružností, která umožňuje materiálním věcem projít téměř volně skrz. Elektromagnetické vlnění považoval právě za vlnění éteru. Elektrostatické, gravitační a magnetické síly si také vysvětloval jako vzniklé vlivem éteru. Avšak byli vědci (H. Lorentz), kteří teorii relativity utvářeli nezávisle na Einsteinovi a přitom uznávali existenci étheru a teoreticky ho zpracovali.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobá pojetí éteru.", "content": "Ačkoliv během 20. století fyzikové od uvažování fyzikálních modelů s éterem upustili, stále ještě existuje minorita zastánců této teorie, kteří vytvářejí různé novodobé hypotézy éteru.", "section_level": 1}, {"title": "Éter a moderní technologie.", "content": "Určitá část lidí se nikdy nespokojila s tím, že by svět měl fungovat podle teorie relativity a stále věří v intuitivnější éter. Nejčastější argumenty ohledně jeho neúspěšného hledání poukazují na to, že veškerá interferenční měření, která éter neprokázala, se uskutečnila v nízkých nadmořských výškách a navíc uvnitř budov. Okolní hmota má éter strhávat, takže se vůči ní nepohybuje. Jediným známým měřením, které z tohoto uspořádání vybočuje, provedl Dayton Miller začátkem 20. století a dospěl k závěru, že detekoval éter a dokonce určil směr jeho pohybu vůči Sluneční soustavě. Jeho závěry byly ale odborníky zpochybněny. Éteristé se často odvolávají právě na jeho měření. Dále uvádějí, že éter se v okolí Země chová turbulentně, což měření ještě znesnadňuje. Jenže si neuvědomují, že v průběhu posledních desetiletí nastal boom satelitních technologií a situace je nyní zcela jiná. Kdyby existoval éter, měl by ohromný vliv zejména na satelitní navigační technologie. Satelity GPS, GLONASS a Galileo se pohybují ve výšce kolem 20 Mm. To je cca trojnásobek poloměru Země 6,4 Mm. Čínský systém Beidou používá dokonce geostacionárních satelitů, které jsou přibližně 2x výše. Navigační systémy tedy dokonale splňují požadavky éteristů. Prvním důsledkem existence éteru by byl vliv oběhu Země kolem Slunce. Oběžná rychlost Země je cca 30 km/s, tedy desetitisícina rychlosti světla. Pokud by éter existoval, vykazovaly by navigační systémy chybu na úrovni až do desetitisíciny vzdálenosti od satelitů. To je v případě GPS asi 2 km. Podle toho, kde se na Zemi vůči aktuálnímu směru oběhu pozorovatel zrovna nachází, bude jeho poloha posunutá buď výškově (navigace by ukazovala, že se nachází až 2 km vysoko, nebo naopak pod zemí) a ve stejné době by o 90° jinde lidé pozorovali, že navigace ukazuje polohu posunutou vodorovně. Tento jev by se teoreticky dal kompenzovat, takže protiargumentem je konspirační teorie, že navigační systémy tuto chybu tajně kompenzují. Jenže za dob, kdy nebyly navigační systémy běžně dostupné, si je někteří lidé (nejčastěji radioamatéři) konstruovali sami a sami si naprogramovali i všechny výpočty. Ze zveřejněných konstrukcí plyne, že žádnou jinou, než relativistickou kompenzaci nepotřebovali. Kdyby navíc éter vykazoval turbulentní chování okolo Země, vznikaly by v navigacích nepravidelné a tudíž těžko kompenzovatelné chyby.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "https://web.archive.org/web/20100511090434/http://www.alternativnivedasetox.cz/inpage/historicke-pohledy-na-eter/ http://neviditelnypes.lidovky.cz/veda-vyznam-eteru-pro-soucasnou-fyziku-fc7-/p_veda.asp?c=A071226_204822_p_veda_wag http://www.zapocet.kvalitne.cz/fyzika/index.html http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/665-problem-eteru http://petrik.bigbloger.lidovky.cz/c/110946/Eter-a-evolucni-teorie-3-fyzikalni-model-evoluce.html http://peswiki.com/index.php/PowerPedia:Tesla's_Dynamic_Theory_of_Gravity", "section_level": 1}], "src_summary": "Éter je fyzikální pojem označující hypotetickou všudypřítomnou substanci, v níž se šíří elektromagnetické záření. Počátkem 20. století se hlavní proud fyzikálních teorií vydal cestou Einsteinovy teorie relativity, jež předpoklad existence éteru nezahrnuje. Éter zůstal uznáván pouze malými skupinami mimo hlavní proud fyziky.", "tgt_summary": null, "id": 1837241} {"src_title": "Nereceptorová tyrozinkináza", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První cesty vznikly již v 4. století př. n. l. Vedly do sousedních měst v Latiu a Etrurii – byly to mezi jiným cesta vedoucí do Ostie – Via Ostiensis, do Laurenta – Via Laurentina a Via Ardeatina, po níž bylo možné dopravit se do Ardey. Byly to stále ještě původní cesty, jež respektovaly původní terén a jejichž povrch tvořila udusaná zemina. První římskou silnici v podobě, v jaké je známe později, nechal vybudovat v roce 312 př. n. l. římský cenzor Appius Claudius Caecus – je to známá Via Appia, spojující Řím s Kapuou. Silnice byla vytyčena tak, aby se vzdálenost zkrátila na minimum, takže celé kilometry vede v přímé linii nad údolím Arriccia přes viadukt. V dalších stoletích byla tato snaha zkrátit vzdálenost na minimum pro římské silniční stavitelství charakteristická. Nutila stavitele k budování různých mostů (např. granitový most přes řeku Tajo v Alcántaře ve Španělsku nebo most přes Dunaj v délce 1127 m nedaleko Drobety v Rumunsku), viaduktů, náspů, příkopu a tunelů. Via Appia byla precedentem pro pojmenovávání římských silnic, jež nadále dostávaly jméno po úředníkovi, jenž nařídil jejich stavbu (tento obyčej se stal pravidlem zhruba po stu letech od započetí stavby cesty do Kapuy). Časem se z římských silnic stal mohutný komunikační systém, který spolu s námořními cestami spojoval impérium rozkládající se na tisících kilometrech na třech kontinentech. Do konce 2. století n. l., tj. za dobu pěti století, vybudovali římští inženýři na 48 500 římských mil (71,7 tisíc km) silnic. Zhruba o sto let později inventarizace císaře Diokleciána zjistila na území impéria 372 silnic o celkové délce 53 000 římských mil (více než 78,3 tisíc km). Systém cest na Apeninském poloostrov vedl ke vzniku přísloví \"„Všechny cesty vedou do Říma“ (Mille viae ducunt hominem per saecula Roman\".) Oficiálně rčení stvrdil Augustus, který nechal na Forum Romanum umístit zlatý mílový kámen (\"milliarium aureum\") v podobě sloupu pokrytého zlatým plechem. Tento milník stál v místě, kde se křižovaly Via Aurelia, Ostiensis, Flaminia, Salaria a Appia, spojující Řím se všemi provinciemi impéria.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Konstrukce římské silnice je podobná jako u současných komunikací. Cesta byla tvořena třemi vrstvami: podkladem, nosnou vrstvou a povrchem. Techniku stavby cest přijali Římané od Etrusků a dále ji zdokonalili. Terén byl nejprve vyčištěn od rostlinného pokryvu a vyrovnán a byl proveden výkop. Podél silnice byly vybudovány příkopy odvádějící vodu a cesta samotná byla vyprofilovaná tak, aby voda z jejího povrchu odtékala. V případě stavby podmáčeným terénem byly dospod kladeny rošty z dřevěných kůlů, zafixované do země zatlučenými pilotami. Stavba silnic byla spojena s řadou inženýrských výzev, jako např. stavby mostů nebo překonání horských pásem. Konstrukce silnice sestávala z několika vrstev. Do vykopaného lože byla uložena vrstva kamení spojeného maltou. Na takto připravený podklad byla uložena druhá vrstva menších kamení, rovněž spojeného maltou, a na ni štěrk s maltou. Na samém povrchu byla cesta vyrovnána vrstvou štěrku promíchaného s pískem. Místo malty byly rovněž využíváno sopečného popela (pucolánu). V pozdějším období byl povrch silnic dlážděn plochými kameny. K budování silnic se obyčejně využíval materiál dostupný v nejbližším okolí stavby. Podél silnic byly usazovány milníky (římská míle měřila 1478,5 m), které informovaly pocestné o vzdálenosti do konkrétních míst, v podstatě to byly dnešní informační tabule. Na křižovatkách stály malé svatyně zasvěcené lárům a vznikala při nich často obchodní centra, podél silnic pak byly budovány poštovní stanice a zájezdní hostince.", "section_level": 1}, {"title": "Typy římských cest.", "content": "Římské cesty byly různorodé, od jednoduché cesty až po výše uvedené zpevněné silnice používající pevného podkladu ze zpevněného štěrku, který zabezpečoval odvedení dešťové vody, takže se zabránilo vzniku bláta a silnice zůstala suchá a sjízdná. Podle Domitia Ulpiana existovaly tři druhy cest: V závislosti na jejich významu měly římské cesty i různou šířku:", "section_level": 1}], "src_summary": "Římské silnice byly cesty budované v období starověkého Říma a byly určeny pro rychlou dopravu dobytka, vozů, přesuny vojsk, obchod a přenos zpráv. Byly základem pro rozvoj římské říše. ", "tgt_summary": null, "id": 1535446} {"src_title": "Felina", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Plavidlo postavila loděnice Germaniawerft v Kielu. Kýl křižníku byl založen v září roku 1911 a v roce následujícím byl jeho trup spuštěn na vodu. Do služby \"Karlsruhe\" vstoupil 15. ledna 1914.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Posádka zahrnovala 373 mužů. Výzbroj plavidla tvořilo dvanáct kanónů, pro německé lehké křižníky té doby obvyklé, ráže 105 mm. Nesl také dva 500mm torpédomety. Bok křižníku kryl až 100mm silný pancéřový pás, stejnou sílu měl i pancíř chránící velitelskou věž a pancéřová paluba měla sílu 50 mm. Křižník poháněla dvě turbínová soustrojí. Mohl dosáhnout rychlosti až 27,6 uzlu.", "section_level": 1}, {"title": "Osud.", "content": "Na začátku první světové války byl \"Karlsruhe\" dislokován v Západní Indii. Dne 6. srpna 1914 se západně od Baham setkal s německou pasažérskou lodí \"Kronprinz Wilhelm\" a začali ji vyzbrojoval, aby mohla sloužit jako pomocný křižník. Při této akci byli Němci zaskočeni britským pancéřovým křižníkem HMS \"Suffolk\", ale díky své rychlosti jim \"Karlsruhe\" unikl. Dostal se přitom do přestřelky s britským lehkým křižníkem HMS \"Bristol\", kterému ale rovněž unikl díky své větší rychlosti. \"Karlsruhe\" se 9. srpna přesunul do San Juanu, ovšem již 11. srpna ho opustil a vydal se na Curaçao, aby tam doplnil uhlí. Potopil přitom britský parník \"Bowes Castle\". Potkal se s německou zásobovací lodí \"Patagonia\", od které získal 2000 tun uhlí. Poté se \"Karlsruhe\" zmocnil britské obchodní lodě \"Strathroy\" s nákladem 6000 tun uhlí. Dne 3. září potopil obchodní lodě \"Maple Branch\" a \"Highland Hope\". Dne 17. září \"Karlsruhe\" zajal velký britský parník \"Indrani\" vezoucí 6000 tun uhlí a potom též nizozemskou obchodní loď \"Maria\", britskou \"Cornish city\" a dále též \"Rio Igassu\". Dne 5. října Němci zajali \"Farn\" se 700 tun uhlí a zařadili ho jako pomocnou jednotku. V říjnu \"Karlsruhe\" potopil následující lodě: \"Nicetode Larrinaga\", \"Lynrowan\", \"Cervantes\", \"Pruth\", \"Condor\", \"Glanton\" a \"Hurstdale\". Problém nastal, když Němci zajali pasažérskou loď \"Van Dyck\", na níž bylo 210 cestujících, většinou občanů USA. Němci nalodili posádku na loď \"Asuncion\". Dne 4. listopadu 1914 došlo na \"Karlsruhe\", operujícímu v oblasti Malých Antil, k obrovskému výbuchu, který zcela zničil jeho příď a křižník se potopil. Zahynulo 263 mužů včetně korvetního kapitána Köhlera. Křižník během své krátké bojové činnosti potopil 72213 BRT a stal se tak nejúspěšnějším lehkým křižníkem první světové války. Britové se o zkáze křižníku \"Karlsruhe\" dozvěděli až 19. března 1915.", "section_level": 1}], "src_summary": "SMS Karlsruhe byl lehký křižník Kaiserliche Marine stejnojmenné třídy, kterou mimo něj tvořila ještě sesterská jednotka \"Rostock\". \"Karlsruhe\" se za první světové války aktivně zapojil do křižníkové války na oceánech.", "tgt_summary": null, "id": 826505} {"src_title": "A Katy or a Gaga", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Brandovo dětství bylo problematické. Narodil se do rodiny milující matky Barbary Elizabeth a otce fotografa Ronalda Henryho Branda, a to jako jediné dítě. Když mu bylo půl roku, jeho rodiče se rozvedli, což mělo na jeho následující život značný negativní vliv. Byl vychováván pouze matkou, v izolaci a depresivním prostředí. V 7 letech byl sexuálně zneužíván vychovatelem. Jeho matka v průběhu následujících 5 let prodělala mnoho nádorových onemocnění (např. rakovina dělohy, prsou), kvůli čemuž byl Russell odsouzen k dlouhodobému pobytu u příbuzných. V 16 letech odešel z domova kvůli problémům s matčiným novým přítelem. Během studií účinkoval v několika divadelních představeních a studoval na několika divadelních školách, ale velmi špatně nesl kritiku ze strany lektorů a kvůli značné problémovosti v povaze byl mnohokrát vyloučen.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Brand začínal jako video-žurnalista na kanálu MTV. Po roce byl však propuštěn kvůli provokativnímu výstřelku po 11. září 2001, kdy se oblékl jako Osama bin Ladin a následně si do pořadu přivedl svého drogového dealera. Poté se podílel na tvorbě několika TV show (Big Brother ́s Big Mouth), účinkoval také v rádiu. I odtamtud byl ale vyhozen za to, že během živého vysílání četl v éteru pornografické materiály, nechával na telefonním záznamníku nevhodné vzkazy známým celebritám atp. Při práci v hudebním průmyslu přezpíval několik písniček od The Beatles, vytvořil několik soundtracků k filmům kde účinkoval. Dnes se nejvíce věnuje herectví, zúčastňuje se různých charitativních akcí (pomoc Haiti) a abstinuje. Propadl józe, je o něm známo, že je velkým fanouškem hnutí Hare Kršna a zajímá se o spirituální rozměr života. Jako aktivista propaguje sociální rovnost a snaží se rozkrývat mediální manipulace ve své denní show na Youtube - The Trews. Je vegan.", "section_level": 2}], "src_summary": "Russell Edward Brand (* 4. června 1975 Grays, Essex, Anglie) je britský komediální herec a aktivista. Ve filmech nicméně figuruje i jako zpěvák. Jeho kariéra byla doprovázena drogovou závislostí, promiskuitou a alkoholismem. Je též známý svou sexuální závislostí a četnými pobyty ve vězení - Brand byl 12x zadržen policií. V roce 2010 si vzal americkou popovou zpěvačku Katy Perry, se kterou se v roce 2012 rozvedl. Známým se stal díky filmu \"Holky z naší školy\" (\"St Trinian's\"). Hrál také ve filmu \"Kopačky\" (\"Forgetting Sarah Marshall\") a následně v navazujícím \"Dostaň ho tam\" (\"Get Him to the Greek\"). Na základě těchto filmů se Brand stal úspěšný i v Americe, následovala popularita celosvětová. Do zmíněných filmů si ho vyhlédl známý herec, režisér a producent Adam Sandler, kterého Brand zaujal coby moderátor vlastní kontroverzní talkshow na britské MTV a navázal s ním spolupráci.", "tgt_summary": null, "id": 2126663} {"src_title": "The End of Twerk", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Systém bude určen k pozorování v oblastech od viditelného světla po střední infračervené vlnové délky. Plánovaná životnost zařízení je nejméně 30 let. Dalekohled bude ovládán z řídící místnosti z vedlejší observatoře Paranal, kde bude působit také vědecký personál. Obě observatoře budou propojeny optickými kabely. Na observatoři Cerro Amazones bude především technický personál dalekohledu, zařízení pro pokovování zrcadel, místní dílny, ostraha apod.", "section_level": 1}, {"title": "Zrcadla dalekohledu.", "content": "Dalekohled bude využívat novou optickou koncepci s celkem pěti zrcadly. Tento počet zrcadel (současné velké dalekohledy mají obvykle tři zrcadla) byl zvolen především kvůli zkrácení celkové délky dalekohledu.", "section_level": 2}, {"title": "Lasery.", "content": "Pro systém adaptivní optiky bude mít dalekohled k dispozici šest laserů, které budou ve výšce asi 90 km vytvářet umělé sodíkové hvězdy, podle jejichž obrazu bude korigován tvar čtvrtého zrcadla. Půjde o lasery produkující žluté světlo o vlnové délce 589 nm. Pro funkci dalekohledu jsou nutné čtyři z nich, další dva jsou potřebné pro některé vědecké přístroje.", "section_level": 3}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní nosná konstrukce dalekohledu by měla vážit asi 2 800 tun. Kupole dalekohledu bude mít průměr 86 m a výšku 74 m. Bude polokulovitá s dvěma zakřivenými, bočně otevíranými dveřmi. Je navržena tak, aby byl dalekohled schopen pozorovat objekty od výšky 20° nad horizontem až k zenitu. Celá stavba zabírá plochu odpovídající fotbalovému hřišti. Při návrhu konstrukce přístroje byla věnována pozornost i ochraně přístroje proti zemětřesení. Místo stavby leží – podobně jako většina území Chile – nedaleko místa styku dvou tektonických desek: Jihoamerické desky a desky Nazca. Proto jsou zde zemětřesení častá.", "section_level": 2}, {"title": "Přístroje.", "content": "V ohniscích dalekohledu bude k dispozici několik přístrojů k zaznamenávání obrazu nebo k měření vlastních vědeckých dat. Další přístroje – např. spektrograf s vysokým rozlišením HIRES nebo víceobjektový spektrograf MOSAIC – se v roce 2017 nacházely v prvních etapách přípravy (Phase A).", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání.", "content": "ELT soustředí 100milionkrát více světla než lidské oko, 8milionkrát více než Galileův dalekohled a 26krát více než jeden dalekohled VLT na observatoři Paranal. Získá také více světla než všechny existující 8 až 10 metrové dalekohledy na světě dohromady.", "section_level": 2}, {"title": "Cíle pozorování.", "content": "Vzhledem k velikosti dalekohledu se od něj očekávají objevy ve většině odvětví astronomie. Primární by mělo být Podle představ z roku 2015 by – i vzhledem k blízké geografické vzdálenosti – měla být výzkumná činnost dalekohledu ELT koordinována s dalekohledy ESO na Observatoři Paranal, především s VLT/VLTI a VISTA.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dalekohled vyvíjí od roku 2005 Evropská jižní observatoř. Stalo se tak na základě rozhodnutí rady této organizace, aby „zachovala vůdčí roli evropské astronomie v období mimořádně velkých dalekohledů“. Pro přístroj bylo hledáno několik míst: Uvažováno bylo i několik další míst, např. v Antarktidě na vrcholu „Dome C“ (3223 m n. m.). Na jednotlivých místech byly sledovány meteorologické podmínky: zejména síla a směr větru, relativní vlhkost vzduchu a množství aerosolů v ovzduší. Dále byla zkoumána turbulence atmosféry, jas oblohy, seismická pevnost podloží nebo např. to, v jaké míře se zde vyskytují kondenzační stopy po tryskových letadlech. Týmy, které zkoumaly vhodná místa, si vzájemně sdílely informace se skupinou, která hledala umístění pro Třicetimetrový dalekohled.", "section_level": 1}], "src_summary": "Extrémně velký dalekohled ( – ELT, dříve Evropský extrémně velký dalekohled) je připravovaný největší dalekohled na světě. Na hoře Cerro Armazones v severní Chile jej staví Evropská jižní observatoř (ESO). Jeho základní kámen byl položen v květnu 2017; s uvedením do provozu se počítá po roce 2025. ", "tgt_summary": null, "id": 648673} {"src_title": "Hereze v křesťanství", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Sémillon\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty. Vrcholky letorostů jsou otevřené, velmi silně bíle vlnatě až plstnatě ochmýřené, průměrně zabarvené antokyaniny, zelenkavé s jemným červenavým nádechem. Internodia a nodia jsou zelená, na osluněné straně nodií jsou červené proužky, pupeny jsou slabě zabarvené antokyaniny. Mladé lístky jsou zelenožluté, bronzově skvrnité, takřka bez zabarvení antokyaniny, středně silně až silně bíle vlnatě ochmýřené. Jednoleté réví je eliptického průřezu, rýhované, tmavohnědé. List je středně velký až velký, okrouhlý až oválný, čepel je ve tvaru trychtýře se zvlněnými okraji, světle zelená, síťovitá, hladká až průměrně puchýřnatá, tří- až pětilaločnatá se středně hlubokými, uzavřenými až překrytými horními výkroji s oblým dnem, okraj listu je tupě, středně široce, trojúhelníkovitě zoubkovaný, rub listu je slabě až středně silně plstnatý. Řapíkový výkroj je široce otevřený až otevřený, ve tvaru široké „U“ s oblým dnem, klínovitý až lyrovitý se zaostřeným dnem (ve tvaru „UV“), řapík je středně dlouhý, stejně dlouhý, jako medián listu, narůžovělý, žilnatina listu je takřka bez pigmentace antokyaniny. Oboupohlavní květy v hroznovitých květenstvích jsou pětičetné, žlutozelené, samosprašné. Plodem je malá až středně velká (15 mm), okrouhlá, poměrně silně bíle ojíněná, žlutozelená až zlatožlutá bobule, při plném vyzrání s růžovým nádechem, na osluněné straně často s hnědými skvrnkami. Bobule jsou nejednotné velikosti, jednotné barvy. Slupka je tenká, ale dosti pevná, dužina je středně pevná až rozplývavá, šťavnatá, mírně aromatická, jemně muškátové chuti s travnatým tónem. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, obtížně oddělitelné. Hrozen je středně velký (140 g), válcovitě-kuželovitý s křidélky, středně hustý až hustý, kompaktní, stopka je středně dlouhá, slabě lignifikovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Sémillon\" je starobylá moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"). Pochází pravděpodobně z francouzského regionu Bordeaux, z údolí řeky Gironde. Rodičovské odrůdy nejsou známy. Ve Francii byla odrůda roku 2011 pěstována na 11.489 hektarech vinic v sedmi klonech, ale osazené plochy mají setrvale klesající tendenci, ještě roku 1958 zde byla vysazena na 35.993 hektarech. Situace došla tak daleko, že ve školkách byl pěstován nedostatečný počet sazenic a kvalita klonů upadala, což by v budoucnosti mohlo způsobit problémy výrobcům kvalitních vín. Roku 2008 se proto 17 výrobců vín z regionu Bordeaux, včetně takových, jakými jsou Château d'Yquem, Château Olivier, Château Suduiraut a Château La Tour Blanche, sdružilo a selektuje a pěstuje si své vlastní klony. Odrůda je pěstována v regionu Bordeaux, kde tvoří součást sladkých vín AOC Sauternes, Barsac, Sainte Croix du Mont, Loupiac, Cérons či Cadillac, či v regionu Sud-Ouest, kde se vyrábějí sladké výběry v AOC Bergerac, Monbazillac, Montravel a Saussignac. Hrozny dále najdou uplatnění v suchých vínech AOC Entre Deux Mers, Rosette, Côtes de Gascogne, Côtes de Duras, Côtes de Blaye, Côtes de Bourg, Graves, Buzet či v šumivých vínech AOC Crémant de Bordeaux. V regionu Provence ji najdeme ve vínech AOC Côtes de Provence, Coteaux Varois en Provence, Les Baux de Provence, Coteaux d'Aix en Provence. Ve světě bylo roku 2007 vysazeno odhadem 34.000 hektarů vinic s odrůdou \"Sémillon\", například v Austrálii to bylo 6752 ha (poprvé zde byla vysazena roku 1820, nejčastěji je pěstována v oblastech Hunter Valley, Barossa Valley, Margaret River), v Chile 1727 ha, v Jihoafrické republice 1129 ha atd. \"Sémillon\" najdeme mimo jiné například na Slovensku, ve starých bratislavských, svatojurských, nitranských a vrábeľských vinicích, pěstuje se zde především v chráněných polohách. Dá se předpokládat návrat do Listiny registrovaných odrůd SR. Ve Státní odrůdové knize České republiky není odrůda zapsána. Vinařský zákon sice povoloval z této odrůdy vyrábět víno v kategorii zemských vín podle vyhlášky č. 437/2005 Sb., ale v novele vyhlášky č. 323/2004 Sb. (č. 28/2010 Sb.) již odrůda není uvedena. Na našich vinicích je spíše vzácností, i když se zatím s odrůdovými víny můžeme setkat na některých místních koštech.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy v sobě nese zkomolený název městečka Saint-Émilion, nacházejícího se ve vinařském regionu Bordeaux, ve správním regionu Akvitánie, v departmentu Gironde, asi 35 km severovýchodně od Bordeaux. Saint-Émilion je samozřejmě též názvem jedné z nejznámějších francouzských vinařských oblastí, proslulé dnes především červenými víny z odrůd \"Cabernet Franc\" a \"Merlot\". Saint-Émilion zahrnuje dvě apelace AOC s vlastní klasifikací vín a další čtyři přidružené apelace. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Sémillon\" jsou : \"Семильон, Сотерн\" (Rusko), \"Barnawartha Pinot\" (Austrálie), \"Blanc Doux, B. Sémillon, Boal\" (Portugalsko, Douro), \"B. no Douro, Chevrier\" (Dordogne), \"Colombar, Colombarride, Colombier, Daune Verte, Dausne, Féher Semillon, Goulon Blanc, Goulu Blanc, Greengrape\" (JAR), \"Groendruif\" (JAR), \"Gros Sémillon, Hunter River Riesling, Madeira\" (Austrálie), \"Maisois Blanc, Malaga\" (dep. Lot), \"Mancès Blanc, Mansois Blanc, Marcillac, Monsois Blanc, Petit Sémillon, Sauternes, Semijon\" (Bulharsko), \"Semilão, Semilhão, Sémilion, Sémillon Blanc, S. Chevrier, S. Crucillant, S. Féher, S. Muscat, S. Picolo, S. Roux, Semillon White, Seminon\" (Bulharsko), \"Sercial\" (Austrálie, mylně), \"Sotern, St. Emillion, Wynedruif či Wyndruif\" (JAR).", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné odrůdy.", "content": "Ve Francii bývají rozlišovány dle velikosti hroznů dvě variety odrůdy, a sice \"Gros Sémillon\" a \"Petit Sémillon\". Dále je ve Francii a místy i jinde pěstována odrůda \"Sémillon Rosé\", která je mutací odrůdy \"Sémillon\". V katalogu odrůd VIVC je uvedena ještě modrá odrůda \"Sémillon á Bois Noir\", která má též pocházet z Francie, v literatuře o ní prakticky nejsou zmínky, Bois Noir je název jednoho z mnoha francouzských „chateau“.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Růst je na bohatých půdách bujný, na suchých středně bujný. Réví vyzrává na 75-85 %. Odolnost vůči zimním mrazům je podprůměrná, do -17 °C, jarním mrazům odolává dobře, bývá náchylná na přílišné oslunění hroznů (sluneční úpal), není náchylná ke sprchávání, dobře odolává suchu. Plodnost je střední, poměrně konstantní, v našich podmínkách 7-9 t/ha při cukernatosti 16-20 °NM a aciditě 8-10 g/l (ale například v Chile jsou udávány výnosy 13-19 t/ha). I přes průměrnou plodnost jsou sklizně často redukovány, aby se zvýšila kvalita moštu a tím potažmo i kvalita produkovaných vín. Odrůda vyžaduje teplé a slunné polohy, není příliš náročná na půdu, hodí se pro většinu vedení, vhodné jsou delší tažně a podnože SO-4, T 5C, Cr 2, 125 AA.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus trvá 125-150 dní při sumě aktivních teplot (SAT) od 2860 do 3500 °C (v podmínkách Krymského poloostrova). Rašení je středně pozdní, 5 dnů po \"Chasselas\", doba květu je středně pozdní až pozdní, odrůda dozrává středně pozdně, koncem září až začátkem října, 20 dnů po \"Chasselas\".", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odolnost proti houbovým chorobám je průměrná, odrůda je citlivá zejména na napadení hroznů plísní šedou (\"Botrytis cinerea\"), což někdy bývá její předností. Má sklon tvořit cibéby, po napadení ušlechtilou plísní bobule zčervenají, slupka se zjemní, dužina se stane rozplývavou, později se objeví povlak plísně, bobule sesychají a hnědnou. V tomto případě mošt rychle ztrácí kyseliny. Ve vlhkém počasí jsou bobule často napadány také hnilobou.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Klasická Sauternská vína obsahují kromě vysokého zbytku cukru též vyšší obsah glycerinu, což zvyšuje jejich viskozitu. Jsou tvořena asi z 80 % odrůdou \"Sémillon\" a z 20 % odrůdou \"Sauvignon\", s malým přídavkem vína odrůdy \"Muscadelle\". Postupně se při několikrát opakované sklizni sbírají bobule a části hroznů napadené plísní šedou. V oblastech s vysokou vzdušnou vlhkostí v noci a s vysokou teplotou ve dne se na hroznech zvolna rozšiřuje plíseň šedá a současně začínají některé bobule cibébovatět (tvořit hrozinky). Vysoce koncentrované mošty ztrácejí původní odrůdové aroma a působením plísně šedé v nich vzniká velké množství dalších aromatických látek. Někteří odborníci tvrdí, že aroma připomíná lanolin, ale protože čistý lanolin je ve skutečnosti bez zápachu, toto srovnání nám stěží sdělí něco o výrazném buketu vína. Meloun nebo fík je mnohem lepší srovnání, ale poměrně často se popisuje spíše vůně a vlastnosti botrytizovaných hroznů než samotného vína. Vína jsou bohatá, koncentrovaná, šťavnatá, sladká odrůdová chuť se mísí s aciditou Sauvignonu. V Jižní Africe (oblast Greengrape), v Austrálii a v Bordeaux, v oblastech AOC Graves a Pessac-Léognan se z odrůdy vyrábějí hlavně pozoruhodná suchá, lehká vína výborné kvality (snad jim někdy poněkud schází acidita), zráním získávající příchuť opečeného toastu. Typická odrůdová vína jsou vysoké kvality, extraktivní, sladká, s jemným odrůdovým buketem, zdaleka nejsou tak aromatická, jako vína odrůdy \"Sauvignon\". V chuti můžeme dále najít vosk, med, pomerančovou marmeládu, jablka, citrusy, meruňky, pražené mandle či oříšky, anděliku, lilie, skořici, vanilku, čerstvé máslo. V posledních letech se Sémillon též stal oblíbeným partnerem odrůdy \"Chardonnay\", pro tato cuvée se ujal název „Semchard“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sémillon je starobylá, středně pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), používaná k výrobě bílých vín. Pochází z Francie, pravděpodobně z regionu Bordeaux, z údolí řeky Gironde. Rodičovské odrůdy nejsou známy. ", "tgt_summary": null, "id": 1596666} {"src_title": "Hlízola", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sergej Avdějev pochází z města Čapajevsk v Kujbyševské (dnes Samarské) oblasti Ruska, narodil se v dělnické rodině, je ruské národnosti. Roku 1973 absolvoval střední školu v Kujbyševu (se zaměřením na fyziku a matematiku). Roku 1979 dokončil studium oboru experimentální jaderná fyzika na Moskevském inženýrsko-fyzikálním institutu (). Poté pracoval ve společnosti RKK Eněrgija. Současně v letech 1979–1981 studoval na Univerzitě marxismu-leninismu moskevského výboru KSSS. Roku 1986 získal vědeckou hodnost kandidát fyzikálně-matematických věd. V polovině osmdesátých let se přihlásil k kosmonautickému výcviku, prošel lékařskými prohlídkami a 2. února 1987 získal souhlas Hlavní lékařské komise k přípravě. Státní meziresortní komise jej 26. března 1987 doporučila do oddílu kosmonautů RKK Eněrgija, formálně zařazen v Eněrgiji na pozici kandidáta na kosmonauta byl 3. července 1987. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu ve Středisku přípravy kosmonautů v hvězdném městečku a 21. července 1989 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut. Byl zařazen mezi kosmonauty připravující se na lety na Mir, utvořil dvojici s Anatolijem Arcebarským. Jak bylo pro kosmonauty oddílu Eněrgije obvyklé, v posádkách zaujímal pozici palubního inženýra. Od prosince 1990 s Alexandrem Viktorenkem tvořil rezervní (tedy třetí) posádku pro 9. základní expedici na Mir. Po startu výpravy v květnu 1991 se Viktorenko s Avdějevem stali záložní posádkou pro 10. základní expedici na Mir, která měla startovat v Sojuzu TM-13 společně s rakouským kosmoanutem. Cvičil s nimi i Rakušan Clemens Lothaller. V červenci však byl do posádky Sojuzu Tm-13 zařazen kazašský kosmonaut a v záloze Avdějeva nahradil Kazach Talgat Musabajev. Od října 1991 byl s Anatolijem Solovjovem zařazen do záložní posádky 11. základní expedice na Mir. Záloha 11. expedice byla určena pro 12. expedici. Do vesmíru odstartovali z Bajkonuru 27. července 1992 na palubě Sojuzu TM-15. Na stanici Mir dvojice Solovjov (velitel), Avdějev (palubní inženýr) vystřídala Alexandra Viktorenka a Alexandra Kaleri a setrvala na stanici do 1. února 1993. V průběhu letu kosmonauti uskutečnili čtyři výstupy do otevřeného vesmíru o celkové délce 18 hodin a 21 minut. Let trval 188 dní, 21 hodin a 41 minut. V březnu 1994 utvořil dvojici s Jurijem Gidzenkem, připravovali se jako záloha 17. základní expedice na Mir. Po jejím startu se stali hlavní posádkou 20. expedice, v dubnu 1995 se k nim připojil astronaut ESA Thomas Reiter. Ke svému druhému letu Avdějev vzlétl, zase ve funkci palubního inženýra, dne 3. září 1995 v Sojuzu TM-22 s Gidzenkem (velitel) a Reiterem. Trojice převzala stanici od dosavadní posádky, která po týdnu přistála se Sojuzem TM-21. V listopadu přijali návštěvu raketoplánu Atlantis (let STS-74, který přivezl zásoby a vybavení pro kosmonauty a zejména stykový modul. Během letu Avdějev na 5 hodin a 16 minut vystoupil do vesmíru, navíc 29 minut pracoval v rozhermetizovaném přechodovém úseku Miru. V únoru 1996 kosmonauti předali stanici následníkům z 21. expedice a 29. února 1996 přistáli na Zemi po letu trvajícím 179 dní, 1 hodinu a 42 minut. Od září 1996 tvořil s Gennadijem Padalkou zálohu 24. základní expedice na Mir. Po jejím startu se stali hlavní posádkou 26. expedice, v březnu 1998 se k nim připojil Jurij Baturin. Potřetí Avdějev vzlétl na stanici Mir 13. srpna 1998 v Sojuzu TM-28 s Padalkou (velitel) a Baturinem. Baturin se po týdnu vrátil s dosavadní posádkou stanice (25. expedice). Padalka s Avdějevem pracovali na Miru do února 1999, kdy stanici převzali Viktor Afanasjev a Jean-Pierre Haigneré, Avdějev zůstal na Miru s nimi. Všichni tři přistáli 28. srpna 1999, přičemž Avdějev strávil ve vesmíru 379 dní, 14 hodin a 51 minut. Během letu třikrát vystoupil do vesmíru, dohromady na 17 hodin a 23 minut, navíc 30 minut pracoval v rozhermetizovaném modulu Spektr. Z oddílu kosmonautů i Eněrgije odešel na penzi 14. února 2003. V prosinci 2008 byl zvolen předsedou společenské organizace „Za zdraví ve vzdělání“ () V červnu 2011 se podílel na založení Společnosti přátelství, kulturních a vědeckých svazků se Španělskem ()", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergej Vasiljevič Avdějev (, * 1. ledna 1956 Čapajevsk, Kujbyševská oblast, RSFSR, SSSR) je bývalý sovětský (resp. po rozpadu SSSR ruský) kosmonaut, v letech 1987–2003 člen oddílu kosmonautů RKK Eněrgija. Podnikl tři kosmické lety, vždy šlo o dlouhodobé pobyty na vesmírné stanici Mir. Celkem strávil ve vesmíru 747 dní, 14 hodin a 14 minut.", "tgt_summary": null, "id": 1440770} {"src_title": "Divadlo Andreje Bagara", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jiří Vacek se narodil v roce 1931 ve Slaném a o duchovní život se začal zajímat již v roce 1945. Jeho první knihou s duchovní tematikou byl \"Ohnivý keř čili odhalená cesta mystická\" od Karla Weinfurtera, podle kterého začal provádět mystická cvičení, především tzv. písmenková cvičení a soustředění na duchovní srdce. Od počátku byl přitahován osobou Ramany Mahárišiho, duchovního učitele a mudrce z 19. až 20. století, jehož átmavičáru (stezku poznání sebe) od konce padesátých let i praktikoval. Jeho dalšími duchovními mistry, se kterými byl osobně v kontaktu, pak byli Jarka Kočí z Ostravy a Míla Tomášová. Za komunistického režimu byl Jiří Vacek pro své duchovní zájmy vyslýchán Státní bezpečností a dokonce i odsouzen za narušování socialistického soužití a následně i několikrát vyhozen ze zaměstnání. Bez ohledu na to však již v té době šířil své práce a překlady a to ve formě samizdatů. Po roce 1989 začal veřejně působit a vydávat překlady duchovních knih, především díla s naukou Ramany Mahárišiho, knihy pojednávající o nedvojném poznání – advaitě, ale i překlady děl z křesťanství či zenbuddhismu. Jeho vlastních praktických děl, která dosud vydal, je více než 100 a překladů více než 30. Ve volném čase se věnuje veřejným meditacím.", "section_level": 1}, {"title": "Tresť učení.", "content": "Duchovní nauka prezentovaná Jiřím Vackem vychází především z učení Ramany Mahárišiho. Stejně jako on učí Jiří Vacek, že základem duchovního života je nalezení naší pravé existence v sebe si vědomém vědomí neboli realizace (což je uvědomění) si našeho pravého Já. Nejjednodušším způsobem jak si naše pravé Já uvědomit je „stopa“ pozorovatele, jelikož k tomu, abychom mohli cokoliv pozorovat, musíme zde být my – vědomí, které vše pozoruje neboli si uvědomuje. Ve vědomí pozorovatele se neustále rozlišujeme od všech pozorovaných předmětů, kterými jsou naše tělo, výtvory naší mysli včetně našich citů a okolní svět. Současně si přímo a beze slov či myšlení uvědomujeme, že jsme nehmotným vědomím, které si tyto pozorované předměty uvědomuje. Tento nejpodstatnější prvek duchovní praxe můžeme a máme provádět neustále, a to i při všech běžných denních činnostech. Vědomím sebe si vědomého pozorovatele vnášíme do našeho každodenního života život božský, nerozdělujeme jej na světský a duchovní, a navíc naše činnosti v takovémto opření se o Boha provádíme lépe a kvalitněji. Tato praxe nám umožňuje realizovat i druhý nosný prvek duchovní praxe jímž je rozpouštění vásán, sklonů naší mysli zaměřených na naše tělo a do našeho od Boha odpadlého světa. Tuto praxi zaměřenou převážně na statický aspekt Skutečnosti doplnil Jiří Vacek o nedílný prvek, kterým je vnitřní pránajáma. Tato meditace zaměřená na božskou tvůrčí sílu doplňuje jeho nauku o praxi duchovního života tak, aby byly rozvíjeny současně oba aspekty Skutečnosti – statický i dynamický.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled díla.", "content": "Vlastní práce Jiřího Vacka doposud tvoří přes 100 titulů s nejrůznějšími tématy z oblasti jógy a mystiky a k tomu se druží ještě přes 30 překladů z různých duchovních směrů. O jeho práci se často opírají i autoři jiných děl, např. Vojtěch Steiner v \"Dějinách jógy\" či editoři ruského vydání \"Hovorů s Ramanou Mahárišim\" a další. Základní dílo J. Vacka tvoří knihy \"Základy jógy a mystiky\", \"Královská jóga\" a \"Učebnice átmavičáry\", kde jsou objasněny základní principy duchovního života. \"Řada nejvyšší jóga a mystika\" objasňuje teorii a praxi nejrůznějších druhů jóg, jako je džňána jóga, bhakti jóga, karma jóga a další a tím nabízí celkový, syntetický pohled, a odkrývá zákonitosti, kterými se naše duchovní úsilí řídí. V titulech jako je například \"Život božský\" nebo \"Chození s Bohem\" nalezne čtenář popis stavu sjednocení s Bohem a jeho podmínky, jejichž dodržování jej udrží. Obsahují i řadu praktických návodů a postupů, které tento stav prohlubují. Kniha \"Život a učení Ramany Maháriših\"o líčí život a nauku velkého duchovního učitele 19. až 20. století, Ramany Mahárišiho. V díle \"Kdo jsem já\" pak nalezneme Maharišiho učení přímé stezky. Třídílné \"Rozhovory s Ramanou Mahárišim\" zachycují rozhovory, které vedli s mudrcem význační spisovatelé a filosofové jako např. Paul Brunton, Jógananda, Evans Wentz, prof. S. Radhakrishnan, pozdější indický prezident i prostí tazatelé. V odpovědích Ramany Mahárišiho je zachycena moudrost a síla, které obrací pozornost tazatele zpět na samotný zdroj naší existence, na naše pravé Já. Bohatým zdrojem této literatury je Ramanašrám. Překlady sanskrtských spisů seznamují čtenáře se základními díly nedvojné filozofie – advaity. Například \"Jóga Vašišta\" je v celé Indii považována za vrcholné dílo o józe vůbec. Je připisována védskému mudrci Válmíkimu a podává návod k dosažení nirvány formou rozmluvy mudrce a Rámy, božského avatára. Díla z oblasti křesťanské mystiky jsou svým obsahem zaměřena na vnitřní význam křesťanství, jakožto základní principy všech pravých, vnitřních náboženství. Je zde podán podrobný výklad bible z hlediska vnitřního, duchovního života. Mimo jiné sem patří překlady významných děl křesťanských světců. Například \"Poutník vypráví o své cestě k Bohu\" je vyprávěním ruského pravoslavného poutníka z 19. století o tom, jak hledal nepřetržitou modlitbu Srdce, ke které nás nabízí Nový zákon. Nalezl ji v opakování Ježíšovy modlitby. Ve svých pamětech pod názvem \"Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe\" Jiří Vacek podrobně a rozsáhle líčí svůj životopis zahrnující oblasti jak „běžného“ tak i duchovního života. Svými překlady Jiří Vacek objevil a zpřístupnil českému čtenáři takové duchovní mistry, jako je např. Svámí Ramdas, Nisargadatta Maharádž, Svámí Muktánanda, zenový mistr Hui-Hai, Sai Baba ze Širdí a další. Audio CD a Video DVD obsahují autentické záznamy z promluv o duchovní praxi a ze společných meditací a seminářů. Ve svých dílech se Jiří Vacek vyjadřuje i k současným společenským tématům, např. v knihách \"Odhalená tvář Němců\", \"Vraždění po německu\" a souvisejících článcích. Některé z autorových prací byly přeloženy do cizích jazyků jako například \"Džňána Gíta\" do německého, holandského a anglického. Některé anglické texty a články o meditaci a spirituální praxi byly zkompilovány v knize \"Handful of Gems\".", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné působení.", "content": "Praxi duchovního života učí Jiří Vacek na veřejných meditacích, které probíhají v Praze, Brně, Olomouci a Hradci Králové (dříve i po celém Slovensku) a na týdenních meditačních seminářích pořádaných v České i Slovenské republice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Vacek (* 25. května 1931, Slaný) je český mystik, spisovatel a překladatel duchovní literatury. Působí jako učitel jógy, mystiky a nedvojné filozofie – advaity v Čechách i v zahraničí. Ve své praxi vychází z učení Šrí Ramany Mahárišiho, tamilského mudrce z Arunáčaly. Je autorem encyklopedie z oblasti jógy a mystiky s názvem \"Řada nejvyšší jóga a mystika\". Jeho články byly publikovány v mnoha časopisech tuzemských i zahraničních. Je též autorem mnoha CD a DVD s duchovní tematikou. Do českého jazyka přeložil díla z nejrůznějších oblastí duchovní literatury, především učení Ramany Mahárišiho, ale i mnoha dalších. Jako popularizátor jógy a mystiky značně ovlivnil a stále ovlivňuje současnou duchovní scénu.", "tgt_summary": null, "id": 1678972} {"src_title": "Augustín Malár", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve Varšavě do rodiny Sáry (Lurie) a Natana Mileikowských. Jeho otec byl spisovatel, rabín a sionistický aktivista, který v Evropě a Spojených státech obhajoval sionismus. V roce 1920 podnikl s rodiči a bratrem Elišou (později matematik a děkan přírodovědecké fakulty na Technionu) aliju do britské mandátní Palestiny. Tam s rodinou žil po nějaký čas v Jaffě, Tel Avivu a Safedu, než se nakonec trvale usídlili v Jeruzalémě. Vystudoval učitelský seminář Davida Jelina a Hebrejskou univerzitu (1933). Jeho otec Natan publikoval články, z nichž některé podepisoval jménem \"Netanjahu\", což je hebrejský překlad jeho rodného jména Natan (doslova znamená „Hospodinův dar“). Mezi Židy v zemi izraelské šlo o běžnou praxi hebraizace příjmení a toto příjmení následně přejal i jeho synové Bencijon a Eliša. V roce 1944 se Bencijon oženil s Cilou Segalovou, s níž měl tři syny. Nejstarší Jonatan (* 1946) byl velitelem elitní úderné jednotky Sajeret Matkal, který byl v roce 1976 zabit v boji během záchranné operace Entebbe v Ugandě. Jejich druhý syn Benjamin (* 1949) je politik a izraelský ministerský předseda. Nejmladší syn Ido (* 1952) je lékař, spisovatel a dramatik. V roce 2000 ovdověl, když jeho manželka Cila zemřela ve věku 87 let. Sám Bencijon Netanjahu zemřel 30. dubna 2012 ve svém jeruzalémském domě ve věku 102 let. Téhož dne byl pohřben na hřbitově Har ha-Menuchot v Jeruzalémě.", "section_level": 1}, {"title": "Sionistický aktivismus.", "content": "Během studií se stal aktivním v kruzích revizionistických sionistů a blízkým přítelem ideologa tohoto hnutí Abby Achime'ira. V letech 1933 až 1934 byl spolueditorem revizionistického měsíčníku \"Bejtar\" a následně v letech 1934 až 1935 editorem revizionistického deníku \"ha-Jarden\". Posléze v letech 1935 až 1940 působil jako editor sionistické politické knihovny v Jeruzalémě a Tel Avivu. Poté odcestoval do New Yorku, kde se stal v roce 1940 tajemníkem Ze'eva Žabotinského. Po Žabotinského smrti v srpnu téhož roku zůstal v New Yorku a pokračoval ve svých revizionistických aktivitách. V letech 1940 až 1948 byl výkonným ředitelem New Zionist Organization of America, jež byla politickým rivalem Zionist Organization of America. Během druhé světové války byl jedním z vůdců revizionistického hnutí ve Spojených státech. Ve stejném období získal doktorát (Ph.D.) na Dropsie College ve Filadelfii (1947), kde sepsal disertační práci o jednom z posledních středověkých židovských filosofů Jicchaku Abravanelovi. Netanjahu věřil v myšlenku Velkého Izraele. Když byl v listopadu 1947 schválen plán OSN na rozdělení Palestiny, podepsal se pod petici namířené proti tomuto plánu, která byla zveřejněna v deníku \"The New York Times\". O dva roky později se vrátil již do nově vzniklého Izraele, kde se pokusil neúspěšně vstoupit do politiky. V dubnu 2009 přinesl izraelský deník \"Ma'ariv\" rozhovor s Netanjahuem, který se v něm kriticky vyjádřil vůči Arabům:", "section_level": 1}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "Po svém návratu ze Spojených státu do Izraele pokračoval v akademické činnosti. Z řady různých důvodů se mu nepodařilo integrovat mezi akademický sbor Hebrejské univerzity. Jeho mentor, Josef Klausner, mu doporučil, aby se stal jedním z redaktorů \"Hebrejské encyklopedie\" a po Klausnerově smrti stanul dokonce v pozici jejího hlavního redaktora. Vrátil se na Dropsie College ve Filadelfii, nejprve jako profesor hebrejštiny a hebrejské literatury, posléze jako vedoucí katedry (1957–1966) a nakonec jako profesor židovských středověkých dějin a hebrejské literatury (1966–1968). Působil však i na jiných pozicích v rámci různých amerických institucí. Nejprve na University of Denver jako profesor hebraistiky (1968–1971), následně jako redaktor Židovské encyklopedie a nakonec jako profesor židovských studií a vedoucí katedry semitských jazyků a literatury na Cornell University (1971–1975). Po smrti syna Jonatana, během záchranné operace v ugandském Entebbe v roce 1976, se s rodinou vrátil do Izraele. V té době působil jako docent na Academy for Jewish Research, byl členem Akademie výtvarných umění a emeritním profesorem na Hebrejské univerzitě Cornell University. Specializoval se na zlatý věk španělského židovstva a je znám pro své dílo \"Origins of the Inquisition in Fifteenth Century Spain\" (doslova „Příčiny inkvizice ve Španělsku 15. století“. Netanjahu se jím dostal do vědecké pře s Jicchakem Baerem. Baer, v souladu s existujícím názorem, považoval donucené konvertity ke křesťanství (\"anusim\") za případ \"kiduš ha-Šem\" (posvěcení Hospodinova jména – tj. zemřít či riskovat život k zachování Hospodinova jména). Podle Baera proto konvertité riskovali, zvolili si dvojí život, přičemž udržovali svou původní víru (judaismus). Netanjahu naproti tomu zpochybnil představu, že obvinění inkvizicí byla pravdivá a považoval většinu konvertitů za \"mitbolelim\" (kulturní asimilanty) a dobrovolné konvertity ke křesťanství. Malá část donucených konvertitů, která nepřilnula k novému náboženství a tajně udržovala své původní vyznání, podle něj byla využita inkvizicí k propagandistickým účelům. Podle Netanjahua křesťanská společnost nové konvertity nikdy nepřijala, a to z důvodů ekonomické a rasové zášti. Bencijon Netanjahu byl členem American Academy for Jewish Research, Institute for Advanced Religious Studies a American Zionist Emergency Council.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Bencijon Netanjahu (: בנציון נתניהו, rodným jménem Bencijon Mileikowsky; 25. března 1910 – 30. dubna 2012) byl izraelský historik, specializující se na dějiny španělských Židů. Mezi jeho syny patří izraelský premiér Benjamin Netanjahu a izraelský národní hrdina a padlý velitel operace Entebbe, Jonatan Netanjahu.", "tgt_summary": null, "id": 1569017} {"src_title": "Petr Hlaváček (technolog)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Profesionálem se stal v roce 1990, ve věku osmnácti let, a to po prvním týdnu stráveném v americkém Brandetonu, kde začal trénovat v Tenisové akademii Nicka Bollettieriho. V ní strávil další dva roky přípravy. Jeho kariéra byla opakovaně přerušována zraněními. Po fraktuře pravého hlezna podstoupil v listopadu 1996 operační zákrok. Nehrál dalších sedm měsíců, aby po potížích absolvoval druhou operaci v únoru 1998. Na dvorce se vrátil v létě sezóny 1998. Následně dokázal vyhrát pět challengerů a probojovat se do finále události z kategorie ATP International Series v chilském Santiagu. Ze 444. místa žebříčku ATP tak postoupil až na 49. příčku na konci sezóny a ATP Tour tento výkon vyhlásila Návratem roku. Další dlouhé absence pro zranění prožil mezi lety 2004–2007, kdy vynechal tři sezóny, a poté opět od září 2008 do ledna 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Nejdelší pátý set historie Grand Slamu.", "content": "Do historických tenisových tabulek se zapsal čtvrtfinálovým zápasem ve dvouhře na Australian Open 2003. Do tohoto utkání postoupil po osmifinálové výhře nad světovou jedničkou Australanem Lleytonem Hewittem, když jej zdolal výsledkem 6–7, 7–6, 7–6, 6–4. Čtvrtfinále odehrál s Američanem Andy Roddickem. Oba aktéři vytvořili rekord nejvyššího počtu odehraných gamů v jediném zápase od zavedení tiebreaku, když absolvovali 83 her. Zápas vyhrál Roddick poměrem setů 4–6, 7–6(5), 4–6, 6–4 a 21–19 v rozhodující sadě, když oba předtím odvrátili mečbol. V pátém setu tak navíc zaznamenali nejvyšší počet gamů v grandslamové historii, a to 40 her. Tyto rekordy pak překonal nejdelší zápas historie tenisu, který v úvodním kole Wimbledonu 2010 odehráli Američan John Isner a Francouz Nicolas Mahut).", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Od marockého krále Muhammada VI. obdržel zlatou medaili, nejvyšší státní ocenění pro sportovce. V anketě marockého deníku \"L'Economiste\" z roku 2003 jej čtenáři zvolili na prvním místě v otázce nejvhodnějšího vzoru pro společnost, a to před premiérem a atletem Hišámem El Gerušem. Centrální dvorec tenisového areálu Royal Tennis Club v Marrákeši nese jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Júnis Al Ajnáví ( \"Younès El Aynaoui\"; narozený 12. září 1971 Rabat) je bývalý marocký profesionální tenista, jenž na mužském okruhu hrál v letech 1990–2010. Ve své kariéře vyhrál na ATP Tour pět turnajů ve dvouhře. Na challengerech ATP získal patnáct titulů ve dvouhře a na okruhu Futures pak dvě singlové výhry. ", "tgt_summary": null, "id": 968486} {"src_title": "UDP hole punching", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tanycyty jsou bipolární protáhlé buňky. Jejich apikální konec, který se dotýká mozkomíšního moku, je obalen množstvím mikroklků, různé cytoplazmatické výběžky a jednu nebo dvě cílie. Golgiho aparát je také protáhlý, cytoplazma obsahuje málo ribozomů, prakticky postrádá hrubé endoplazmatické retikulum a obsahuje několik tukových kapének. Dobře detekovatelné jsou jejich výběžky, které jsou plné mikrotubulů, intermediálních filament a množstvím podlouhlých mitochondrií. Klasické ependymální buňky jsou propojeny vodivými spoji (gap junctions), tanycyty mezi sebou komunikují skrz těsné spoje (tight junctions).", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Tanycyty hrají důležitou roli v usnadnění přenosu hormonů a jiných substancí v mozku. Jejich dlouhé výběžky jim umožňují přenos hormonů přímo ze III. komory do specifické části neurohypofýzy zvané eminentia mediana. Hormony syntetizované neurosekrečními buňkami (rozkládajícími se od hypothalamu až do neurohypofýzy) jsou skrze tanycyty transportovány do mozkomíšního moku III. mozkové komory. β tanycyty jsou polarizované transportní buňky zodpovědné za pohyb molekul z mozkomíšního moku do portálního oběhu. Absorpce molekul v tanycytech je zprostředkována klathrin-dependentní a kaveolin-dependentní endocytózou. Klathrin je přítomný na pólech buněk mozkové komory a prakticky chybí na pólech bazálních buněk (což polaritu buněk dokazuje). Tanycyty jsou spojeny s mnoha neuroendokrinními mechanismy tím, že jsou schopny produkovat také enzymy. V mozkomíšním moku nacházíme mnoho enzymů zodpovědných za syntézu steroidních sloučenin. V krysím modelu byla nalezena 5a-reduktáza, která je zodpovědná za konverzi testosteronu a progesteronu na dihydrotestosteron a dihydroprogesteron. Enzymy tyroxin-jodid-peroxidasa (deiodinasa) typu I a II je schopna změnit konformaci T3 (trijodtyronin) na T4 (tyroxin) a tak aktivovat tento hormon brzlíku. Jodid-peroxidasa typu II má v CNS převahu a nachází se ve všech typech tanycytů, v cytoplazmě. Výzkumy naznačují, že jodid-peroxidasa typu II má důležitou roli v lokálním přístupu T3 do hypothalamu a dalších částí CNS přes mozkomíšní mok. Při laboratorních testech byly v potkanech tanycyty transplantovány do jejich poškozené míchy a prokázala se jejich podpora regenerace poškozených axonů.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Tanycyty mají některé stejné vlastnosti jako gliové buňky a astrocyty. Jejich tvar a poloha naznačovala, že jde o radiální gliové buňky, které zůstávají v hypothalamu po celý život. Díky některým vlastnostem se ale tanycyty dají od radiálních gliových buněk odlišit. Tanycyty v potkanech se začínají vyvíjet v posledních dvou dnech březosti a pokračují ve vývoji ještě jeden měsíc po porodu, kdy se plně diferencují. Naproti tomu radiální gliové buňky jsou klíčovou komponentou v embryotickém mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Typy tanycytů.", "content": "Rozlišujeme 4 výrazně se odlišující subtypy tanycytů (v modelu potkana), každý má jinou charakteristiku jako poloha, prostorová orientace, morfologie, cytochemie, ultrastruktura a určité funkce. Tyto subtypy se označují jako α1, α2, β1 a β2. α tanycyty se nachází na spodní a zevní stěně třetí komory, zatímco β tanycyty jsou na její bázi v úzkém spojení s eminentia mediana. α tanycyty tedy vyplňují mezeru mezi lumen třetí komory s cévami středního hypothalamu, β tanycyty představují anatomické spojení mezi komorovým mozkomíšním mokem a portální krví. β2 tanycyty vytvářejí bariéru mezi mozkomíšním mokem a neuropily (spojovací výběžky neuronů) v eminentia mediana. Jiná funkční odlišnost je v tom, že oba α tanycyty i β1 tanycyty obsahují glukosa-1 přenašeče, zatímco β2 tanycyty ne. β1 tanycyty také produkují vazebný protein pro růstový faktor podobný inzulínu, β2 tanycyty nikoliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tanycyty (z řeckého \"tanus\" – protáhlý) jsou morfologicky specializované ependymální buňky nacházející se na bázi III. mozkové komory. Od ostatních ependymálních buněk se liší dlouhými výběžky a výraznými synaptickými částmi, kterými propojují mozkové kapiláry s neurony více vzdálenými od III. mozkové komory. Tanycyty také nemají cílie a jsou mezi sebou propojeny pomocí těsných spojů (tight junctions).", "tgt_summary": null, "id": 1925124} {"src_title": "Marek Krátký", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Často příprava směsi začíná základní omáčkou, jakou je například sofrito a končí finálním přidáním picada několik minut před ukončením přípravy jídla. Picada se užívá jako příměs nebo pro zahuštění a dává znamenitou finální chuť velkému množství receptů z masa, ryb, rýže, polévek, luštěnin či zeleniny. Existuje mnoho variant přísad. Nejběžnějšími jsou česnek (považovaný za téměř základní), šafrán (považovaný za základní mnoha kuchaři) a (nebo) petržel. Další možné přísady jako skořice, vařená játra (kuřecí nebo králičí), čokoláda, kmín, byliny a další koření jsou užívány zřídka. Picada se připravuje v moždíři a musí obsahovat základní triádu: mandle, chléb a kapalinu. Mandle jsou opražené a lze je nahradit ořechy (lískovými, piniovými, vlašskými) či kombinovat s jinými ořechy. Tvrdý, suchý chléb je rozdrcen v moždíři, může být opražený nebo okoralý či to mohou být chlebové kůrky, lze ho osmažit na pánvi na oleji či dokonce použít sladké sušenky nebo koláčky. Jako kapalina se obvykle používá horký masový vývar nebo jen horká voda.", "section_level": 1}, {"title": "Recept.", "content": "Typická příprava picada: Dejte do moždíře trochu soli, předejdete prokluzování, a čtyři stroužky česneku. Rozdrťte česnek a přidejte tucet pražených mandlí, tucet piniových oříšků, krajíc opraženého chleba a trochu šafránu. Vše rozdrťte dohromady, až vznikne \"těsto\". Můžete také přidat několik snítek petržele. Když je těsto homogenní, přidejte několik lžiček šťávy, která zbyla po vaření masa a promíchejte, až vznikne hustá omáčka. Asi deset minut před dokončením vaření vlijte omáčku rovnoměrně po celém povrchu pokrmu a nechte ji, až se spojí za nízké teploty s připravovaným pokrmem.", "section_level": 1}, {"title": "Historické pozadí.", "content": "Historicky je picada z mandlí doložena v katalánské kuchyni již od jejího útlého počátku. Objevuje se v nejstarších středověkých pojednáních. Sousední středomořské kuchyně, jako okcitánská nebo italská mají v podstatě podobné omáčky, například pesto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Picada je jednou z charakteristických omáček a kulinářských technik v katalánské kuchyni. Není to samostatná omáčka jako majonéza nebo romesco, ale přidává se do jídla během vaření na dochucení.", "tgt_summary": null, "id": 819634} {"src_title": "Ferrid Kheder", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Vic je 13 let a právě se přistěhovala s rodiči z Versailles do Paříže, kde začíná navštěvovat Lyceum Jindřicha IV. Její rodiče, otec François zubař a matka Françoise, kreslířka komiksů mají starosti především se svými zaměstnáními a posléze i se svým vztahem a nemají čas hovořit se svou dcerou o jejich problémech. Pro Vic se stává její nejlepší rádkyní její prababička přezdívaná Boubelka, která má pro mladou generaci pochopení. Po mnohém přemlouvání dovolí rodiče Vic, aby šla na večírek pořádaný spolužákem Raoulem. Zde se seznámí s o rok starším Mathieu, který studuje na stejném lyceu a zamilují se do sebe. U Françoise se v ordinaci objeví jeho bývalá milenka Vanessa a chce od něj poslední noc na rozloučenou. François se vymluví na přednášku o anestezii a Vanessa, aby mohl zůstat celou noc, zavolá jeho ženě, že má zlomenou nohu a zůstane přes noc v nemocnici. François musí předstírat frakturu nohy. Když François vidí, jak se o něj Françoise stará, řekne jí pravdu o své bývalé milence. Ta mu nechce odpustit a proto se dohodnou na odděleném bydlení. Françoise se blíže seznámí s Éricem Lehmanem, profesorem němčiny na lyceu. Pénélope, nejlepší kamarádka Vic, jí řekne, že viděla Mathieu se starší dívkou Lydií. Jednou večer zjistí François, že se Françoise stýká s Éricem, který ji doprovodil domů. Na prázdniny Vic doprovází prababičku na cestě do Bruselu. Mathieu je na prázdninách v Cabourgu. Vic s prababičkou se tedy ubytují v hotelu v Deauville a Vic se setká s Mathieu a ptá se ho na dívku Lydii. Pak se vrátí do hotelu. Ráno si objednají na pokoj snídani, kterou jim donese Mathieu, který zde pracuje na brigádě. François najde za dveřmi svého bytu kreslený vzkaz, že je jeho žena těhotná. Myslí si ale, že Françoise čeká dítě s Éricem, což ji rozzlobí. Rozhodne se strávit dovolenou s Éricem v Agadiru. François, aby ji udobřil, koupí dvě letenky na výlet do Benátek. Doma ji potká, jak se balí na cestu do Afriky. Odveze ji tedy na letiště a řekne jí, že pro ně má letenky do Itálie. Françoise nakonec s Éricem neodletí, ale vrátí se do města a usmíří se. V tu dobu Vic pořádá večírek na oslavu svých 14. narozenin a doufá, že přijde i Mathieu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Večírek (\"La Boum\") je francouzský hraný film z roku 1980, který režíroval Claude Pinoteau podle vlastního scénáře. Film popisuje osudy dospívající dívky ve Francii na počátku 80. let.", "tgt_summary": null, "id": 166048} {"src_title": "Philips SAA 1099", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kostel byl založen Karlem IV. v roce 1362. Tomu předcházelo připojení návrší zvaného Větrov ke Karlovu na Novém Městě pražském v roce 1348. Karel IV., po dohodě s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, nechal v roce 1362 přeložit kanovnické kolegium ze středočeské Sadské do Prahy na horu sv. Apolináře, čímž dal podnět k výstavbě kostela. Jednolodní gotická stavba s užším presbytářem, vnějšími opěráky a křížovou klenbou vznikla zhruba mezi lety 1360–1390. Je možné, že na vrchu Větrov v té době již stála kaple sv. Jiljí, před postavením kostela sv. Apolináře by starší stavba musela být odstraněna a nová stavba na ni nemá žádnou architektonickou vazbu. Archeologický průzkum v podlaze kostela se neprováděl.", "section_level": 1}, {"title": "Budování kostela.", "content": "Budování kostela probíhalo ve dvou etapách. Během první etapy, přibližně v letech 1360–1376, byla postavena podélná sálová loď s pěti klenebními poli. Na její sedlové střeše se nacházela sanktusová věžička. Loď tak mohla provizorně fungovat jako samostatný kostel, ačkoliv ještě neměla presbytář. O několik let později byla také započata stavba věže na jižní straně kostela. Ve druhé etapě výstavby byl dostavěn presbytář. Dokončení celé stavby se datuje již k roku 1390.", "section_level": 2}, {"title": "Průřez historií.", "content": "Původní kapitula u sv. Apolináře sestávala z probošta a osmi kanovníků a kapitulní dům byl připojen ke kostelu vstupem přímo na tribunu kostela na jeho západní straně. Kolem roku 1419 kapitula chrám opustila až na posledního kanovníka, Petra z Kroměříže, který se přidal k husitům, což byl možná jeden z důvodů, proč kostel za husitství zůstal ušetřen. Při kostele fungovala také škola, doložená mezi lety 1414–1418. V roce 1420 využívalo areál kláštera východočeské orebitské vojsko obléhající Vyšehrad, poté kostel sloužil také utrakvistům. Protože svatovítští kapituláři kostel příliš nevyužívali a bohoslužby zde stagnovaly, přikázal král Vladislav II. v roce 1498, že si apolinářská kapitula musí povinně vydržovat střídníky. V roce 1503 pak král dokonce potvrdil spojení kapituly svatovítské a svatoapolinářské. V roce 1599 postoupil Rudolf II. kostel a jeho majetek novoměstské obci za 1000 kop míšeňských, zajištění bohoslužeb a přislíbení údržby objektu. Novoměstská obec využívala a udržovala areál až do roku 1628. Během té doby zajistila kostelu také obnovu sanktuáře a nový zvon. V roce 1628 přikázal ovšem císař Ferdinand II. navrátit farní kostel katolické kapitule svatovítské. Koncem roku 1670 poškodila kostel silná vichřice, když vytloukla zasklení oken a srazila sanktusovou věžičku, čímž se poškodily i krovy. Kostel byl opraven hned následujícího roku děkanem Janem Františkem z Talmberka, ovšem už v barokizovaném pojetí. Novou barokní sanktusní věžičku s cibulovou bání a nový barokizovaný interiér zřejmě vytvořil Daniel Rynd. Bývalý děkan kostela zřídil v lodi také nový oltář Matky Boží Staroboleslavské (1671). V roce 1689 byl interiér kostela poškozen protestanty a 1747 bylo při stavbě sousedního domu znovu zazděno západní okno i portál pod ním. V roce 1757 obsadilo kostel pruské vojsko a zřídilo si zde provizorní zbrojní dílnu. Při bojích o kostel byly značně poškozeny omítky a zdivo. Následovaly obnovy zejména interiérů.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Barokizace (1671 a 1757–1768).", "content": "První vlna barokizace proběhla v souvislosti s opravou kostela v roce 1671. Důvodem opravy bylo poškození kostela vichřicí v roce 1670, které značně postihlo sanktusní vížku, krovy a zasklení oken. Nová sanktusní vížka s cibulovou bání a barokizace interiéru byly nejspíš dílem stavitele Daniela Rynda. V tomto období také zvonař Mikuláš Loewe přelil velký zvon z roku 1620. Dále byl řízen i oltář Matky Boří Staroboleslavské v lodi kostela. Druhá vlna souvisela s obsazením kostela pruským vojskem v roce 1757. Boje o kostel a zkoušení paliva zapříčinily poškození zdiva a omítky. Opravy v tomto případě postihly zejména interiér. Byly osazeny obnovené oltáře. Pro kostelní věž byly Janem Jiřím Kuehnerem odlity dva nové zvony, větší Apolinář a menší Anna. Významným zásahem bylo v roce 1768 osazení nových varhan s plastikami sv. Václava a dvou andělů na starou gotickou tribunu v západní části lodi.", "section_level": 2}, {"title": "Regotizace (1893–1898).", "content": "V 19. století se na kostele objevily statické trhliny, proto bylo rozhodnuto o jeho opravě a regotizaci. Přestavbu provedel architekt Josef Mocker. V západní části strhl starou gotickou tribunu a nahradil ji replikou. V oknech lodi i presbytáře vyměnil poškozené kružby za nové. Změnami prošly i oba portály. Hlavní portál má původní ostění, menší lomený portálek byl Mockerem vyměněn za nový pseudogotický. Do obou portálů byly osazeny nové dveře podle Mockerových návrhů. Západní štít lodi byl stržen a nahrazen jeho obdobou. Celá stavba byla opatřena novým krovem. Na exteriéru byly vyměněny zvětralé kvádry a kostel byl nově omítnut. Pseudogotická je i korunní římsa.V interiéru Mocker znovu odhalil původní gotické nástěnné malby a nejspíš i původní polychromii klenebních žeber a svorníků. V jižní zdi presbytáře prorazil nový portál do nově přistavené pseudogotické sakristie. Ta byla s chórem spojena zděnou chodbou. Upravil vstup z podkruchtí do věže. Ve věži pak opravil vnitřní schodiště. Po roce 1950 byly postupně odstraněny oltář Čtrnácti svatých pomocníků, obrazy visící na stěnách lodi, po roce 1990 proběhlo restaurování oltářních obrazů, v letech 2016–2017 proběhla rekonstrukce budovy fary.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Půdorys kostela je tvořen jednou lodí s užším pětibokým presbytářem a boční věží u jihozápadního nároží. Ze severní strany je k presbytáři připojena kvadratická sakristie s předsíňkou, sklenutá jedním polem křížové klenby.", "section_level": 1}, {"title": "Loď.", "content": "Jednolodní prostor je sklenut pěti poli křížových žebrových kleneb, žebra mají hruškový profil a vybíhají z přípor na konzolách s listovým dekorem. Svorníky kleneb mají válcovou krycí desku, druhotně prosekanou pro vedení drátů elektrického osvětlení. Exteriér lodi je poměrně strohý, rytmizovaný deseti mohutnými jednou odstupněnými opěrnými pilíři. Ty jsou armované pískovcovými kvádry a přepásané v dolní třetině podokenní profilovanou římsou. Opěráky završuje kombinace pultových a sedlových stříšek. Nárožní opěrné pilíře jsou postaveny diagonálně. Velká lomená okna lodi poskytují bohaté osvětlení. Široce prožlabené kamenné ostění je původní. Dochovaly se na nich některé kamenické značky. Na západní stěně kostela bylo okno, zazděné v 16. století a nyní zcela skryté pod omítkami. Na západě i východě je loď zakončena strmými trojúhelnými štíty. Západní štít je členěn třemi lomenými vpadlými nikami. Do lodi vedou dva vstupní portály ze severu: hlavní je umístěn osově, vedlejší v severozápadním nároží. Pseudogotická kamenná kruchta na západě lodi je tvořena dvěma lomenými profilovanými arkádami se středním pilířem, vrcholícími poprsnicí zdobenou lichými kružbamio. Ke střednímu pilíři se druží polopilíř, nesoucí profilovanou podnož arkýře, který byl původně určen pro tribunový oltář. Varhanní stroj i skříň na kruchtě jsou z konce 19. století, barokní sošky andílků pocházejí z oltáře.", "section_level": 2}, {"title": "Presbytář.", "content": "Půdorys tvoří dvě obdélná příčná pole a hluboký pětiboký závěr. Presbytář je posazen na stejném soklu jako loď. Podepřený je osmi opěrnými pilíři, které jsou podobné opěrákům v lodi, jsou však mnohem drobnější. Okna v presbytáři jsou užší než okna v lodi a vyplňují je jen dvoudílné kružby. Stejně jako v lodi nasedají okna parapetem na podokenní profilovanou římsu. Ta se ovšem na rozdíl od lodi opakuje i uvnitř presbytáře, kde z římsy stoupají útlé oblé dříky přípor klenby. Konzoly přípor mají zdobené hlavice a polygonem profilované krycí desky, z nichž vybíhají štíhlá hrušková žebra. Ta jsou ve vrcholech upevněna do terčových svorníků. Příčná žebra, opisují půlkruh, spoluvytváří dojem rozložitosti klenby. Presbytář je spojen s lodí kamenným lomeným triumfálním obloukem na profilovaném soklu s oboustranně okoseným, hluboce prožlabeným ostěním. Presbytář i loď mají dlážbu z pískovcových desek.", "section_level": 2}, {"title": "Věž.", "content": "Hranolová věž je připojena k lodi v jihozápadním nároží a vyrovnává soklem sklon terénu stejně jako kostel. Pískovcové a místy opukové lomové zdivo je omítnuto, kvádříkové armování na nárožích je dílem Mockerových úprav. Konstrukce se dá pomyslně rozdělit na dvě části. První, dolní část je ještě horizontálně rozdělena na tři další oddíly. Stěny dolního oddílu jsou hladké, neprolomené žádnými okny. Střední, zároveň i nejvyšší oddíl, už prolamují dvě obdélná okna na jihu a jedno na východě. Na horním oddílu se nachází tři velká lomená okna vedoucí na jih, východ a západ. Na sever pak ústí obdélné, štěrbinové okénko. Horní část věže tvoří gotický oktagon, jehož stěny jsou členěny čtyřmi lomenými okny s kamenným ostěním, se strmou jehlancovou střechou. Slouží jako zvonice, po válečných rekvizicích se ze tří zvonů dochoval jen jeden: zvon sv. Apolinář s reliéfem sv. Apolináře mezi ornamenty a s latinským nápisem s chronogramem 1767, autor Johann Georg Kühner. Podvěží až do Mockerovy úpravy sloužilo jako sakristie. Během regotizace byla prolomena jeho křížová klenba zde i v prvním podlaží a kamenné schodiště mezi čtyřmi pilíři propojeno celou věží. Druhé podlaží si po úpravě z 19. století zachovalo jednotný prostor s cihlovou podlahou a novým trámovým stropem.", "section_level": 2}, {"title": "Zařízení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Loď.", "content": "Při vítězném oblouku, který odděluje loď od presbytáře, stojí Gotické fresky jsou stylově jednotné, z období tzv. krásného slohu kolem roku 1390 původně pokrývaly všechny stěny.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Podle hypotézy Viléma Lorence poloha Pět novoměstských kostelů, založených Karlem IV., tvoří latinský kříž s kostelem sv. Apolináře uprostřed. Severo-jižní břevno by měla tvořit spojnice kostelů sv. Kateřiny a Kostel Zvěstování Panny Marie Na slupi, západo-východní rameno kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého a kostel Panny Marie na Slovanech, ramena se protínají v kostele sv. Apolináře. Věže kostelů Panny Marie Na Trávníčku, Apolináře, Kateřiny stojí v jedné linii a mají také stejnou architektonickou charakteristiku. Toto vede k domněnce, že lokace těchto kostelů byla plánována již v původním návrhu města, ačkoliv samotné církevní stavby byly zakládány v této oblasti Nového Města až postupně (Slovany 1347, Karlov 1352, sv. Kateřina 1355, Na Trávníčku 1360, sv. Apolinář 1362). Kříž staveb ve středověku znamenal zvláštní požehnání městu. Svislé břevno prodlouženo k jihu má svou patku na Vyšehradě u chrámu postaveného v ose kostela sv. Petra a Pavla. Ke vzniku kapituly v Sadské se váže novodobá legenda: „Bořivoj II. ve sporu s bratrem Vladislavem byl zatčen od císaře Jindřicha a odvlečen do Němec. Tam v pevnosti Hameršteinu na Rýně šest let byl ve vazbě, až prý císař jej chtěl popravit. Konečně Bořivoji zjevil se sv. Apolinář, učedník sv. Petra apoštola a mučedník. I ptal se ho: ‚Chceš-li se vrátiti do Čech?‘ A v té chvíli milostivý svatý jej přenesl do vlasti blízko nynějšího města Sadské, což bylo oblíbené sídlo knížat pražských při rozsáhlých lesích druhdy Slavníkovců. Proto tam kníže založil roku 1118 kostel a kolegiátní kapitulu, a od té doby v Čechách byl ctěn sv. Apolinář (svátek 23. července)“. Byla publikována Františkem Ruthem, ovšem bez uvedení jakéhokoliv zdroje. Původ legendy je proto velmi sporný.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "V blízkém okolí kostela se nachází botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, geologická a biologická sekce Přírodovědecké fakulty UK, Matematicko-fyzikální fakulta UK, Ústav patologie 1. LF UK a VFN či nemocnice sv. Alžběty. Za zmínku stojí i dva blízké kostely, Kostel Panny Marie Sedmibolestné (u alžbětinek) s kaplí svaté Tekly a kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově. Kostel dal jméno celé ulici, ze západu přiléhající budově někdejšího nalezince a porodnice (nyní alkoholická léčebna) a později nedaleké porodnici u Apolináře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svatého Apolináře je římskokatolický farní kostel vystavěný v gotickém slohu ve druhé polovině 14. století z iniciativy krále Karla IV. Nachází se v Apolinářské ulici na návrší zvaném Větrov na Novém Městě v Praze. V současnosti je kostel sídlem římskokatolické farnosti, kterou do roku 2012 spravovala komunita Chemin Neuf. Od roku 2012 farnost je svěřená komunitě Misionářů svatého Karla Boromejského. Budova je chráněna jako kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": null, "id": 335730} {"src_title": "S’-ma Tchan", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2011–2012.", "content": "V roce 2011 vyhrála turnaj ITF v arménském Jerevanu. Následující sezónu 2012 přidala dva dubnové tituly z turecké Antalye, když si v obou finále poradila s Němkou Annou-Lenou Friedsamovou. V dubnové baráži Světové skupiny Fed Cupu odehrála první mezistátní zápas za slovenskou reprezentaci proti španělskému družstvu v Marbelle, když nastoupila s Magdalénou Rybárikovou do čtyřhry proti páru Nuria Llagosteraová Vivesová a Arantxa Parraová Santonjaová. Slovenská dvojice utkání prohrála ve třech sadách, ale přesto Slovenky celkově vyhrály 3:2 na zápasy. V květnu 2012 triumfovala na další události ITF v Bad Saarow. Ve stejném měsíci získala další vítězství na okruhu ITF v Brescii, když ve finálovém utkání prodloužila sérii dvaceti dvou výher v řadě. V červnu 2012 se poprvé v kariéře probojovala do finále juniorky grandslamu, když na pařížském French Open 2012 v boji o singlový titul podlehla Němce Annice Beckové.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "V sezóně se poprvé kvalifikovala do hlavní soutěže Grand Slamu, když se účastnila French Open. Na úvod si překvapivě poradila s belgickou hráčkou Yaninou Wickmayerovou, aby ji ve druhé fázi zastavila Američanka Jamie Hamptonová. O necelý měsíc později si zahrála wimbledonskou kvalifikaci. Po dvou výhrách nad Annou Smithovou a Švýcarkou Timeou Bacsinszkou, skončila před branami hlavní soutěže porážkou od Evy Birnerové v kvalifikačním kole. Přesto si 1. kolo turnaje zahrála, když postoupila dodatečně jako šťastná poražená. V něm však byla nad její síly favorizovaná Australanka Samantha Stosurová, jíž podlehla ve dvou setech. Po Wimbledonu se probojovala do finále turnaje ITF s dotací 100 000 dolarů v Biarritzu, v němž nestačila na lichtenštejnskou olympioničku Stephanie Vogtovou po třísetovém průběhu. Přesto jí bodový zisk z francouzské události poprvé v kariéře posunul do elitní stovky žebříčku WTA, když po turnaji figurovala na 97. příčce. Následně se objevila na rakouském Bad Gastein, kde na úvod prohrála s Jihoafričankou Chanelle Scheepersovou. V letní sezóně vynechala několik turnajů hraných na tvrdém povrchu pro zranění. Na události US Open Series – New Haven Open, se kvalifikovala do hlavní soutěže, kde ji však v prvním kole zastavila americká hráčka elitní dvacítky Sloane Stephensová. Na newoyrském US Open dokázala vyhrát první utkání na Grand Slamu, když přešla přes Stefanie Vögeleovou, aby ji ve druhém kole zastavila Estonka Kaia Kanepiová.", "section_level": 2}, {"title": "2014.", "content": "Na melbournském Australian Open vypadla po výhře nad Tímeou Babosovou ve druhém kole se Španělkou Garbiñe Muguruzaovou. V prvním květnovém týdnu si připsala devátý singlový titul z události ITF, dotované 75 000 dolary, když triumfovala na trnavském Empire Slovak Open. Ve finále zdolala obhájkyni titulu Barboru Záhlavovou-Strýcovou ve dvou setech. Následující týden prošla opět do finálového duelu na Sparta Prague Open, turnaji v nejvyšší etáži okruhu ITF – s dotací 100 000 dolarů + Hospitality. V závěrečném boji však nenašla recept na Britku Heather Watsonovou. Grandslamové maximum v dosavadní kariéře zaznamenala na antukovém French Open, kde se probojovala po třísetových dramatech nad čínskou tenistkou Čeng Ťie a 29. nasazenou Venus Williamsovou do třetího kola. V něm byla nad její síly Španělka Garbiñe Muguruzaová, která o kolo dříve vyřadila světovou jedničku Serenu Williamsovou. Travnatý Wimbledon znamenal porážku v úvodním kole s dvacátou pátou nasazenou Alizé Cornetovou, přestože získala úvodní set zápasu. Na US Open vypadla také v první fázi grandslamu po porážce od běloruské hráčky Aljaksandry Sasnovičové.", "section_level": 2}, {"title": "2015.", "content": "Do Australian Open vstoupila vítězstvím nad Jihoafričankou Chanelle Scheepersovou, aby následně podlehla kazašské tenistce Zarině Dijasové ve třech setech. Premiérové finále na okruhu WTA Tour si zahrála na antuce únorového Rio Open v Rio de Janeiro, v němž nestačila na favorizovanou Italku Saru Erraniovou po dvousetovém průběhu. Debutovou trofej vybojovala v dubnu na tvrdém povrchu BNP Paribas Katowice Open, konaného v katovické hale Spodek, kde startovala jako osmá nasazená. Na úvod svědla dva třísetové zápasy a po výhře nad Kateřinou Siniakovou narazila ve čtvrtfinále na turnajovou dvojku Alizé Cornetovou. Francouzka dokázala uhrát jen dva gamy. Mezi poslední čtveřicí tenistek zdolala Belgičanku Alison Van Uytvanckovou. Ve finále si ve dvou sadách poradila s třetí nasazenou italskou tenistkou Camilou Giorgiovou. O dva týdny později, v pondělním vydání žebříčku WTA ze 4. května 2015, dosáhla na kariérní maximum, když jí patřilo 43. místo. Druhou singlovou trofej přidala na červencovém BRD Bucharest Open, konaném na antukových dvorcích v Bukurešti. Z pozice sedmé nasazené prošla do finále přes Slovinku Polonu Hercogovou. V boji o titul zdolala světovou devatenáctku a italskou antukářku Saru Erraniovou po dvousetovém průběhu 7–6 a 6–3. Na US Open byla poprvé v kariéře nasazená na grandslamu, jako poslední třicátá druhá. Premiérově také na newyorském majoru prošla do třetího kola přes Julii Görgesovou a černohorskou tenistku Danku Kovinićovou. Ve třetí fázi uhrála pouze tři gamy na světovou čtyřku Petru Kvitovou. Na zářijovém Wuhan Open porazila poprvé hráčku elitní světové desítky, Dánku Caroline Wozniackou, když ve druhém kole otočila průběh po prohraném úvodním setu a ztrátě podání ve druhém. Ve čtvrtfinále dohrála na raketě Španělky Garbiñe Muguruzaové poté, co ji odebrala pouze čtyři gamy. Po návratu do Evropy se odhlásila z Generali Ladies Linz pro virózu a startovala až na moskevském Kremlin Cupu. V roli osmé nasazené skončila ve druhém kole s Ukrajinkou Lesjou Curenkovou. Na premiérovém ročníku závěrečného a zvaného turnaje sezóny WTA Elite Trophy v Ču-chaji nahradila v jeho průběhu Wozniackou. V základní skupině pak deklasovala Italku Robertu Vinciovou, která na ni uhrála jediný game. Na bratislavské exhibici Tennis Champions porazila 1. prosince Kvitovou v jednosetovém duelu 7–5. Sezónu zakončila poprvé v elitní třicítce, když jí na žebříčku WTA patřilo 26. místo.", "section_level": 2}, {"title": "2018.", "content": "Na lednovém Australian Open prošla tříkolovou kvalifikací a v úvodním kole singlové soutěže ji vyřadila Ruska Darja Kasatkinová. Třetí kariérní titul z dvouhry okruhu WTA Tour vybojovala na dubnovém Copa Colsanitas 2018, probíhajícím na bogotské antuce. Po semifinálové výhře nad Rumunkou Anou Bogdanovou přehrála ve finále španělskou turnajovou pětku Laru Arruabarrenovou po dvousetovém průběhu. Před kolumbijským turnajem přitom rok a půl nevyhrála žádný zápas na túře WTA, když utržila 16 porážek v řadě, a ještě o rok déle čekala na postup do čtvrtfinále. Bodový zisk ji na žebříčku WTA posunul ze 132. na 84. příčku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anna Karolína Schmiedlová (* 13. září 1994 Košice) je slovenská profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála tři singlové turnaje, když triumfovala na Katowice Open 2015, BRD Bucharest Open 2015 a Copa Colsanitas 2018. V rámci okruhu ITF získala dvanáct titulů ve dvouhře. ", "tgt_summary": null, "id": 1825601} {"src_title": "Prize marketing", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Oxfordu jako syn Wilforda George Kendrewa, který přednášel klimatologii na tamní univerzitě, a Evelyn May Graham Sandburgové, historičky umění. Po přípravce na \"Dragon School\" v Oxfordu studoval na \"Clifton College\" v Bristolu v letech 1930–1936. Pokračoval na Trinity College v Cambridge v roce 1936, kde promoval v oboru chemie v roce 1939. První měsíce druhé světové války strávil výzkumem reakční kinetiky a poté se stal členem Air Ministry Research Establishment, kde pracoval na výzkumu radaru. V roce 1940 byl zaměstnán operačním výzkumem na velitelství Royal Air Force a obdržel čestnou hodnost podplukovníka letectva. Během dalších let války se začal stále více zajímat o biochemické problémy a rozhodl se pracovat na struktuře proteinů.", "section_level": 1}, {"title": "Krystalografie.", "content": "V roce 1945 začal spolupracovat s Dr. Maxem Perutzem v Cavendishově laboratoři v Cambridge. Podle návrhu fyziologa Josepha Barcrofta začal pracovat na srovnávací studii krystalografie proteinů dospělého člověka a fetálního hemoglobinu ovcí. V roce 1947 se stal členem \"Fellow of Peterhouse\" a \"Medical Research Council\" (MRC) odsouhlasila vytvoření výzkumného oddělení pro studium molekulární struktury biologických systémů na pokyn sira Lawrence Bragga. V roce 1954 se stal profesorem Davy-Faradayových laboratoří při \"Royal Institution\" v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Krystalová struktura myoglobinu.", "content": "V roce 1962 získal společně s Maxem Perutzem Nobelovu cenu za chemii za určení prvních struktur atomů proteinů za použití rentgenové krystalografie. Pracovali v místech, kde se nyní nacházejí MRC laboratoře molekulární biologie v Cambridge. Kendrew určil strukturu proteinu myoglobinu, který váže kyslík ve svalových buňkách. V roce 1947 MRC souhlasila s vytvořením výzkumného oddělení pro studium molekulárních struktur biologických systémů. Původní studie probíhala na struktuře hemoglobinu u ovcí, ale s postupem práce a jakmile byly k dispozice dosažitelné zdroje, začal se Kendrew věnovat studiu myoglobinu, jehož molekula dosahuje jen čtvrtinu velikosti molekuly hemoglobinu. Počátečním zdrojem materiálu bylo koňské srdce, ale takto získané krystaly byly příliš malé pro rtg analýzu. Uvědomil si, že lepší vyhlídku by mohla nabízet tkáň zachovávající kyslík u savců, kteří se potápějí pod vodu a náhodou se mu podařilo získat velkou část velrybího masa z Peru. Velrybí myoglobin mu poskytl velké krystaly s čistými rentgenovými difrakčními obrazci. Nicméně stále zůstával problém nepřekonán, až v roce 1953 Max Perutz objevil, že problematická fáze analýzy difrakčních obrazců by mohla být vyřešena vícenásobným izomorfním nahrazením - porovnáním zákonitostí z několika krystalů; jednoho z nativního proteinu, a dalšího, který by byl naložen v roztoku těžkých kovů a měl ionty kovů dosazeny na různých, přesně stanovených pozicích. Poté byla v roce 1957 získána mapa elektronů s hustotou rozlišení 6 angströmů (0,6 nanometru) a do roku 1959 mohl být vytvořen atomový model o rozlišení 2 angströmy (0,2 nm).", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "V roce 1963 se stal jedním ze zakladatelů \"European Molecular Biology Organization\" a také byl po mnoho let šéfredaktorem časopisu \"Journal of Molecular Biology\". Stal se členem \"American Society of Biological Chemists\", v roce 1967 čestným členem Mezinárodní akademie věd. V roce 1974 se mu podařilo přesvědčit vlády, aby založily \"European Molecular Biology Laboratory\" v Heidelbergu a stal se jejich prvním ředitelem. Od roku 1974 do roku 1979 byl kurátorem Britského muzea, od roku 1974 do roku 1988 byl postupně generálním tajemníkem, poté viceprezidentem a nakonec prezidentem \"International Council of Scientific Unions\". Po jeho odchodu do důchodu z European Molecular Biology Laboratory se stal prezidentem St. John ́s College na univerzitě v Oxfordu a tento post zastával od roku 1981 do roku 1987. Jeho záznam v seznamu Who ́s Who obsahuje desítky dalších důležitých národních a mezinárodních výborů, jejichž byl buď členem nebo jim předsedal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir John Cowdery Kendrew (24. března 1917 – 23. srpna 1997) byl anglický biochemik a krystalograf, nositel Nobelovy ceny za chemii společně s Maxem Perutzem, jejich skupina v Cavendishově laboratoři v Cambridge jako první zjistila strukturu některých proteinů.", "tgt_summary": null, "id": 1930195} {"src_title": "Ivan Mackerle", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V letech 1966–1971 studovala na VŠE v Bratislavě, kde následně v letech 1971–1976 působila jako odborná asistentka na Katedře ekonomicko-matematických metod Fakulty řízení, pak v roce 1976 v rámci postgraduálního studia absolvovala obor matematická statistika na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského. V letech 1976–1979 získala na VŠE v Bratislavě titul kandidáta ekonomických věd. Pracovala potom coby vedoucí odboru pro makroekonomii v Ekonomickém ústavu Slovenské akademie věd. Po sametové revoluci se politicky angažovala. V letech 1990–1992 jako poradkyně místopředsedy vlády a odborná poradkyně v komisích Ministerstva průmyslu Slovenské republiky. V období březen–prosinec 1994 zastávala post místopředsedkyně vlády Jozefa Moravčíka pro hospodářství. V slovenských parlamentních volbách roku 1994 byla zvolena do Národní rady SR za SDĽ, respektive za levicovou koalici Spoločná voľba. V SDĽ od roku 1995 zastávala funkci místopředsedkyně, nejdříve pro ekonomickou a sociální politiku, pak pro hospodářství. Na jaře 1998 ji navrhli poslanci SDĽ na funkci prezidentky Slovenské republiky do třetího kola prezidentských voleb. Poslanecký mandát za SDĽ obhájila v parlamentních volbách roku 1998. V období říjen 1998 – leden 2002 působila na postu ministryně financí SR v první vládě Mikuláše Dzurindy. Počátkem roku 2002 byla pro neshody s vedením SDĽ vytlačena z postu ministryně financí. Stranu opustila a spolu s dalšími odpadlíky (například Peter Weiss) založila formaci Sociálnodemokratická alternatíva, která se prezentovala jako moderní nepopulistická strana sociálně demokratického typu. V následujících letech ale aktivní politiku opustila. V roce 2002 se stala výkonnou tajemnicí Evropské hospodářské komise při OSN a od 1. září 2005 nastoupila na pozici členky senior managementu Evropské banky pro obnovu a rozvoj, kde zastávala až do roku 2010 post viceprezidentky. Je vdaná a má syna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ing. Brigita Schmögnerová CSc. (* 17. listopadu 1947 Bratislava) je slovenská ekonomka, úřednice Evropské banky pro obnovu a rozvoj, bývalá politička, v roce 1994 místopředsedkyně vlády Jozefa Moravčíka, v letech 1998–2002 ministryně financí Slovenska v první vládě Mikuláše Dzurindy za SDĽ, poslankyně Národní rady SR za SDĽ, později za odštěpeneckou formaci Sociálnodemokratická alternatíva.", "tgt_summary": null, "id": 85481} {"src_title": "Alexornis", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "\"Molluginaceae\" jsou mírně sukulentní, často jednoleté byliny, výjimečně keře nebo polokeře se střídavými, vstřícnými nebo zdánlivě přeslenitými jednoduchými listy s celokrajnou celistvou čepelí, s opadavými palisty nebo bez palistů. Květy jsou drobné, pravidelné, jednotlivé nebo ve vrcholících. Kalich je z 5 volných lístků, výjimečně je 4-četný (\"Polpoda\") nebo s lístky na bázi srostlými (\"Coelanthum\"). Koruna je pětičetná, často redukovaná nebo zcela chybí, korunní lístky jsou volné. Tyčinek je nejčastěji 5 až 10. Semeník je svrchní, srostlý nejčastěji ze 2 až 5 plodolistů a se stejným počtem komůrek nebo monomerický, tvořený jediným plodolistem. Plodem je tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď \"Molluginaceae\" zahrnuje v dnešním pojetí asi 87 druhů v 9 rodech. Největší rody jsou \"Mollugo\" (35 druhů) a \"Pharnaceum\" (20 druhů). Je zastoupena na všech kontinentech. Nejvíce druhů se vyskytuje v jižní Africe. V Evropě se vyskytují pouze 2 druhy této čeledi: \"Glinus lotoides\" a \"Mollugo cerviana\". Rostou v teplých oblastech jižní Evropy a k nám nezasahují. V některých oblastech jižní Evropy je zavlečen druh \"Mollugo verticillata\", pocházející z tropické Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasických systémech byla čeleď \"Molluginaceae\" vesměs zastoupena a byla řazena stejně jako dnes po řádu hvozdíkotvaré (\"Caryophyllales\"). Podle kladogramů APG tvoří čeleď \"Molluginaceae\" bazální větev monofyletické skupiny řádu hvozdíkotvaré, zahrnující čeledi kaktusovité (\"Cactaceae\"), šruchovité (\"Portulacaceae\") baselkovité (\"Basellaceae\"), zdrojovkovité (\"Montiaceae\") aj. Některé rody byly na základě molekulárních studií přeřazeny do jiných čeledí. Rody drobnokvět (\"Corrigiola\") a \"Telephium\" tvoří dnes bazální větev čeledi hvozdíkovité (\"Caryophyllaceae\") jako podčeleď \"Corrigioleae\". Rod \"Corbichonia\" byl přeřazen do čeledi \"Lophiocarpaceae\" a rod \"Limeum\" do \"Limeaceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Adenogramma\", \"Coelanthum\", \"Glinus\", \"Glischrothamnus\", \"Hypertelis\", \"Mollugo\", \"Pharnaceum\" (včetně rodu \"Suessenguthiella\"), \"Polpoda\", \"Psammotropha\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Molluginaceae je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hvozdíkotvaré (\"Caryophyllales\"). Jsou to mírně sukulentní málo nápadné byliny, rozšířené na všech kontinentech. Dva druhy rostou i v jižní Evropě.", "tgt_summary": null, "id": 747817} {"src_title": "Files-11", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z Arrasu, kde byl jeho otec, Henri de la Halle, váženým měšťanem. Adam studoval teologii, gramatiku a hudbu v cisterciáckém klášteře ve Vaucelles poblíž Cambrai. Kvůli neshodám v Arrasu museli on i jeho otec odejít do Douai. Adam měl vstoupit do kláštera, ale vzepřel se a oženil se s jistou Marií (která figuruje v mnoha jeho dílech). Od roku 1262 studoval na Pařížské univerzitě a v roce 1271 vstoupil do služeb Roberta II. z Artois, kterého doprovázel do Neapole a představil svá díla u královského dvora. Po nástupu krále Karla I. z Anjou na Neapolský trůn napsal Adam své nejslavnější dílo, \"Jeu de Robin et Marion\" (Robin a Marion). Bylo provedeno v Neapoli buď v roce 1275 nebo 1285. Tato hra se zpěvy a dialogy bývá nazývána první komickou operou v dějinách evropské hudby. Není známo, zda písně ve hře jsou lidové melodie nebo zda byly komponovány autorem hry. Rovněž není zřejmé, zda byly písně doprovázeny nějakými hudebními nástroji. O úctě, které se ve své době de la Halle těšil, že jeho díla byla prakticky prvními hudebními díly, která byla sbírána a vydávána. Fakt, že tyto sbírky obsahují nejen písně, ale také tříhlasá rondeaux a moteta, svědčí o tom, že de la Halle nebyl pouhým truvérem, ale studoval základy polyfonní kompozice. Byl jedním z mála skladatelů 13. století, kteří použili polyfonní techniku na světské skladby.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kromě výše uvedené hry Robin a Marion se dochovala ještě jeho druhá hra, \"Le jeu Adan\" neboli \"Le jeu de la Feuillee\" (Hra pod loubím), pojednávající satiricky o obyvatelích Arrasu. Jeho hudební dílo obsahuje:", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam de la Halle (před rokem 1237 Arras – mezi roky 1285 a 1288) byl francouzský truvér, básník a hudební skladatel.", "tgt_summary": null, "id": 11654} {"src_title": "Ontogeneze řeči", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dr. Wrenn navštíví Johna Trenta, bývalého pojišťovacího detektiva a nyní pacienta v psychiatrickém zařízení a táže se jej, jak se zde octl. Trent mu vypráví svůj příběh. Po úspěšném odhalení pojišťovacího podvodu obědvá John Trent se svým kolegou v restauraci, ten mu sdělí, že jej potřebuje pro případ zmizení známého hororového spisovatele Suttera Canea. Trent je napaden zdánlivě nepříčetným mužem se sekerou, jenž se jej zeptá, zdá čte Suttera Canea. Než mu muž stihne utnout hlavu, je zastřelen policistou. Trent se později setká s ředitelem newyorského nakladatelství Arcane Publishing Jacksonem Harglowem, jenž mu vysvětlí, že Sutter Cane záhadně zmizel před 2 měsíci a policie nezjistila nic významného. Nakladatelství prodalo filmová práva na jeho novou knihu a překlad do 18 jazyků, ale nemá kompletní knihu. Cane poslal pouze několik kapitol svému agentovi. Oním agentem byl muž se sekerou, který se pokusil zabít v restauraci Trenta. V pátrání po spisovateli a jeho poslední knize bude Johna Trenta doprovázet redaktorka Linda Stylesová. Trent začne tím, že se pustí do četby autorových knih. Poté má nepříjemný zážitek, noční můru, v níž vidí monstra a navzájem se vraždící lidi se sekerami. Linda mu sdělí, že Caneovy knihy způsobují „méně stabilním čtenářům“ dezorientaci, ztrátu paměti a paranoiu. Vyšetřovatel zůstává skeptický, bere to jako nějakou masovou hysterii či zvrhlou módní záležitost. Povšimne si červených linií na obálkách knih a rozstříhá je. Je přesvědčen, že po jejich správném sestavení vznikne mapa New Hampshire s vyznačením tajemného města zvaného Hobb's End, prostředí mnoha autorových románů. Dvojice se vydá pátrat po fiktivním městě. Linda během řízení automobilu zažije bizarní situaci, když dvakrát předjede a potřetí srazí chlapce se stejným kolem, chlapec má pokaždé jinou vizáž. Když v noci přejíždí po starém rezivějícím mostě, má zvláštní vidiny. Vykřikne a zastaví automobil, což vzbudí dosud spícího Trenta. Auto stojí ve dne na ulici Hobb's Endu a John ji pochválí, že město našla. Společně jej pak propátrávají a setkávají se s postavami z Caneových příběhů včetně hoteliérky paní Pickmanové (v jejímž hotelu se ubytují). Najdou kostel, který je v knihách zdrojem zla zamořujícího celé město. Trent a Linda jsou svědky scény, v níž se skupina ozbrojených místních lidí dožaduje u kostela po Caneovi vrácení pohřešovaného chlapce Johnyho. Cane stojí ve dveřích a zpoza rohu vyběhne mnoho dobrmanů, kteří zaútočí na skupinku lidí. John Trent stále věří, že je vše jen umně zinscenováno, aby jeho role zvýšila prodej knih. Linda připouští, že se částečně jednalo o tuto taktiku, nakladatelství se domluvilo se Sutterem Canem, aby se načas ukryl, jenže ten se pak už neozval. Nicméně nově objevené skutečnosti včetně nalezení přesné kopie Hobb's Endu součástí plánu nebyly. Trent se hodlá vrátit zpět, aby se setkal s ředitelem Harglowem, ale Linda jej předejde a vezme klíče od automobilu. Má namířeno do kostela, kde se střetne s autorem Canem, načež zešílí. Trenta varuje v místním baru otec Johnyho, aby raději zmizel, než jej zlo nakazí, jako to udělalo s obyvateli Hobb's Endu. Trent se jej snaží odradit od sebevraždy, ale muž tvrdí, že ji musí spáchat, protože to Sutter Cane takhle napsal. Detektiv začíná pochybovat, už si není tak jist. Neví, kde končí realita a kde začíná něco mimo chápání. Venku na ulici se mezitím shromáždili zmutovaní obyvatelé se zbraněmi a pochodněmi. Trent zjistí, že i paní Pickmanová (která mučila a zabila svého manžela) a Linda se změnily v monstra. Pokouší se odjet automobilem z města, přičemž se musí zbavit po čtyřech lezoucí Lindy s převrácenou hlavou. Únik z města se nepodaří, ať se vydá jakýmkoli směrem, vždy dojede zpět do centra města, kde blokují ulici postávající nebezpečně vyhlížející občané. Nakonec se rozhodne jimi projet a havaruje. Procitne ve zpovědnici, kde mu Sutter Cane objasňuje podstatu jeho díla, ve které věří více lidí než v Bibli. Ujišťuje jej, že jeho poslední kniha dosáhne obrovského úspěchu a zotročí další čtenáře, čímž umožní návrat pradávného zla, které ovládne Zemi. Samotný Trent sehraje předem určenou roli, a sice vrátí rukopis knihy do nakladatelství Arcane Publishing a uvede tak do pohybu nezvratný proces konce lidstva. Sutter Cane předá Trentovi rukopis a pak si roztrhá tvář a tělo jako stránky papíru. Zatímco detektiv nahlíží do vzniklé trhliny, Linda čte z rukopisu, co se bude odehrávat v nejbližších momentech. Tvorové z jiných světů začnou pronásledovat Trenta, který utíká chodbou pryč. Probudí se v realitě a pokusí se zničit rukopis, ale to se mu nikdy nepodaří, vždy se znovu nějakým způsobem objeví. V nakladatelství sdělí řediteli Harglowovi, že mu rukopis nemůže předat, znamenalo by to zkázu všeho současného. Harglow jej informuje, že Linda nikdy neexistovala a Trent již rukopis doručil před měsícem. Kniha je již v prodeji a filmová adaptace má brzy vyjít. Příběh způsobil masovou reakci, jde o nejprodávanější bestseller všech dob. Společností se šíří vlna násilí a schizofrenie vyvolaná knihou. Trent zabije sekerou čtenáře s novým titulem Na pokraji šílenství v ruce, předtím mu položí otázku, zda se mu kniha líbí. Je umístěn do psychiatrické léčebny. Dr. Wrenn usoudí, že Trentovo vyprávění je k ničemu a odchází z místnosti. Té noci vidí internovaný John Trent za výbojů blesků stíny navzájem se vraždících osob a slyší lidské i nelidské výkřiky. Ráno zjistí, že dveře cely jsou odemčené a na chodbách ústavu jsou stopy ničení a násilí. Rádio vysílá zprávu o obrovské pandemii, která zachvátila svět. Lidé se vraždí nebo mění v mutanty. Trent vychází ven a dojde před kino, kde je titulek filmu Na pokraji šílenství s jeho osobou v hlavní roli. Sedne si do křesla a sleduje film, de facto předchozí události a propadá hysterickému smíchu.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Film je inspirován dílem mistra hororového žánru H. P. Lovecrafta. Název filmu vychází ze dvou Lovecraftových příběhů \"The Shadow Over Innsmouth\" a \"At the Mountains of Madness\", šílenství hraje významnou roli jak ve filmu, tak v Lovecraftově fikci. Úvodní scéna odhaluje Trentovu internaci v psychiatrické léčebně, většina samotného příběhu je vyprávěna v retrospektivě, což je běžná Lovecraftova metoda psaní. Všechny knihy Suttera Canea mají podobný název jako tvorba H. P. Lovecrafta, např. \"The Hobb's End Horror\" je podobné názvu povídky \"The Dunwich Horror\". Film rovněž odkazuje na tvorbu jiného amerického hororového spisovatele, jenž své příběhy umístil do prostředí Nové Anglie – Stephena Kinga. Jeho jméno je dokonce zmíněno na začátku filmu, kdy Linda vysvětluje Johnu Trentovi, že dílo Suttera Canea je děsivější než dílo Stephena Kinga.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šílenství (jinými názvy Na pokraji šílenství a Ve spárech šílenství, anglicky \"In the Mouth of Madness\") je americký filmový lovecraftovský horor z roku 1995. ", "tgt_summary": null, "id": 1327796} {"src_title": "Vít Přindiš", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na formátu začala v květnu 2012 pracovat společnost Raiffeisenbank a.s. ve spolupráci s technologickou společností Inmite s.r.o. v rámci vývoje aplikace mobilního bankovnictví. Formát měl původně usnadnit sdílení platebních informací přes QR kódy mezi uživateli mobilní aplikace, ale následně byl zobecněn pro širší spektrum použití. Formát byl odpočátku tvořen jako otevřený a dostupný pod Apache 2.0 licencí. Nejedná se tedy o řešení či produkt, který má svého dodavatele, ale o otevřenou specifikaci, která je určená ke svobodné implementaci libovolným subjektem. Proto jej velmi brzy začaly přijímat i ostatní banky a výstavci faktur v ČR. Velmi aktivní byla při vytváření formátu společnost ČSOB (spolu se společností Zentity s.r.o.), která měla zkušenosti z nasazení podobného typu aplikace na Slovensku (proprietární řešení) a mimo jiné pomohla navrhnout brandový název pro komunikaci formátu směrem k uživatelům. V polovině srpna 2012 byl formát předložen Českou bankovní asociací českým bankám k připomínkování a k doplnění. Stal se tak základem pro obecně uznávaný formát pro ČR pro tyto účely a dne 14. 11. 2012 byl následně jako standard ČBA vydán.", "section_level": 1}, {"title": "Informace o formátu.", "content": "Formát řetězce ShortPaymentDescriptor vychází ideově z formátů vCard (strukturou) a MultiCash (popisem a významem polí). Je navržen tak, aby byl maximálně kompaktní co se velikosti obsažených dat týče. Výhodou navrženého formátu je relativně dobrá lidská čitelnost a potenciální rozšiřitelnost o specifické proprietární atributy. Možnosti použití formátu jsou např. následující: Příklad řetězce ShortPaymentDescriptor: codice_1 Přípona souboru pro uložení řetězce je: codice_2. MIME type formátu je: codice_3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Short Payment Descriptor je kompaktní formát pro snadné sdílení platebních informací elektronickou cestou. Formát je použitelný v rámci Evropské unie – rozšíření do zemí mimo EU brání fixace formátu na prvky bankovního styku, které jsou specifické pro EU (např. reprezentace čísla účtu pomocí IBAN). Prakticky dochází k nasazování formátu na území ČR a SR.", "tgt_summary": null, "id": 1998692} {"src_title": "John L. Pierce", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Po maturitě pokračoval v Praze ve studiu práv. Již v době studií se stal spoluzakladatelem literární revue \"Scéna\" (1912) a v následujících dvou letech byl jejím redaktorem. V roce 1915 byl nasazen v 1.světové válce na Balkáně. Po návratu se věnoval kulturní publicistice a v letech 1919–1927 byl vedoucím redaktorem divadelní rubriky deníku \"Tribuna\". Publikoval rovněž v dalších periodikách, např. \"Scéna\", \"Přítomnost\", \"Lidové noviny\", \"České slovo\". Používal rovněž pseudonymy \"J. Albert\" a \"E. V. Prokop\" a šifru \"K-ček\". Jako divadelní kritik byl spolu s M. Ruttem a K. H. Hilarem obhájcem směru „civilismus“, oceňující všední záležitosti jedince a jeho vnitřní soukromí. Byl významným představitelem české meziválečné kultury, patřil k blízkým přátelům bratří Čapků, Eduarda Basse a Františka Langera, byl členem kruhu „pátečníků“. V letech 1927–1930 pracoval jako dramaturg a příležitostně i jako režisér Divadla na Vinohradech. K dramaturgické práci jej přizval Karel Čapek. Ve svých deseti režiích uplatňoval odvozený hilarovský postexpresionismus. V roce 1931 se pokusil i o filmovou režii, avšak ve výsledku nebyl úspěšný. Od roku 1938 žil v exilu u Londýna (v městečku Walton on Thames v domě zařízeném českým architektem a výtvarníkem Antonínem Heythumem). V roce 1939 se stal redaktorem českého vysílání BBC, byl také šéfredaktorem časopisu Central-European Observer a tento vedl i po válce. Po válce se již do vlasti natrvalo nevrátil a od roku 1951 až do své smrti pracoval v Rádiu Svobodná Evropa (RFE), pro jehož rubriku „Hra týdne“ natočil téměř sto dramatických děl. Jeho manželkou byla Rakušanka Illa Knina, majitelka pražské firmy na výrobu dámského prádla. Jeho bratr Arnold Kodíček byl lékařem. Josef Kodíček byl židovského původu. Jeho prapředci v době pobělohorské přijali židovské náboženství, aby nemuseli emigrovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Kodíček (24. ledna 1892, Praha – 3. listopadu 1954, Mnichov, Německo) byl český režisér, dramaturg, novinář, divadelní publicista a kritik, překladatel.", "tgt_summary": null, "id": 896626} {"src_title": "Disciplined Agile Delivery", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Páří se, rodí a vychovávají potomstvo na písečných, travnatých nebo skalnatých pobřežích okolo Západní Austrálie (asi 30 % populace) a Jižní Austrálie (asi 70 %). V 19. století se hojně vyskytovali ještě okolo břehů Victorie, Nového Jižního Walesu a Tasmánie, v současnosti jsou tam spatřeni jen vzácně. Své nepříliš rozsáhlé hnízdiště mívají na ostrůvcích jen málo vzdálených od pevniny nebo na pobřežních skaliskách. Pouze na pěti ze 73 známých hnízdišť se průměrně rodí více než stovka mláďat ročně, což představuje téměř 60 % všech narozených. Největší lokality se nacházejí u pobřeží Jižní Austrálii, jsou to: Dangerous Reef, The Pages Islands, West Waldegrave Island, Seal Bay na Kangaroo Island a Olive Island. Několik málo drobných kolonií se nachází přímo na pevnině. Preferují chráněné závětrné strany ostrovů a mělké pobřežní vody pro výuku plavání potomků. Největší kolonii na The Pages Islands tvoří asi 1650 jedinců a za sezonu je zde odchováno asi 160 mláďat. V malých koloniích bývá jen okolo 100 zvířat a rodí se tam do 30 mláďat. Nevydávají se za potravou daleko, zdržují se převážně v kontinentálních šelfových vodách blízko své rodné kolonie na kterou se také vracejí k páření. Před bouřlivým počasím se někdy ukrývají v písečných dunách nebo ve vnitrozemí, byli spatřeni i ve vzdálenosti 9 km od pobřeží. Vylézají také na kamenité útesy až do výše 30 metrů. Jejich nejbližším příbuzným je lachtan novozélandský.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Lachtani šedí mají poměrně velikou hlavu s dlouhou, zúženou a tupou tlamou, jejich ušní boltce jsou velmi malé a přiléhají k hlavě. Dospělí samci mají vrchol hlavy a šíjí tmavě hnědou až krémovou, hrudní a krční partie světlejší, jejich lebka je mohutnější a tělo celkově mohutnější. Samice a nedospělí samci jsou na svrchní straně těla žlutí až stříbřitě šedí, na spodní hnědí až světle žlutí. Sexuální dimorfismus se projevuje i ve velikost. Samci měří až 2,5 m a váží 300 kg, samice dorůstají do délky okolo 1,8 m a váhy 105 kg. Mají silné přední i zadní ploutve, dokáži je složit pod sebe a vztyčit se na nich, jsou na pevné zemi velmi pohybliví. Při plavání veslují předními a kormidlují zadními. Potravu si hledají v pobřežních vodách, potápějí se převážně do hloubky 40 až 80 metrů na dobu 2 až 4 minuty. Zaregistrovaný nejhlubší ponor činil 105 metrů a nejdelší čas ponoru byl okolo 8 minut. Soustřeďují se na mělké vody kde lapají kořist u dna, bývají to hlavně ryby, hlavonožci, korýši, malí tučňáci i želvy. Větší kořist vynášejí na povrch kde ji roztrhávají na polykatelné sousta. Lovu věnují hodně času, loví v málo úživném teplém Leeuwinově proudu který hlavně v zimě obsahuje málo potravy. Samci se při lovu vzdalují od své kolonie do 200 km, samice během kojení mláďat loví ve vzdálenosti 20 až 30 km od pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdílnost populací.", "content": "Nejpozoruhodnější u samic lachtanů šedých je doba březosti trvající až 14 měsíců a situace, že samice nevrhnou mláďata v kolonií ve stejnou dobu (synchronně), ale v rozmezí 4 až 7 měsíců. Z toho vychází průměrná doba mezi jednotlivými vrhy kolonie 17,5 měsíců. Navíc doby porodů v každé kolonii neprobíhají ve stejných měsících jako v ostatních. Mláďata lachtana šedivého se tak rodí průběžně po celý rok, v letním i zimním období. Dosud není známo, jaká okolnost tento nepravidelný a neroční cyklus vyvolává. Ani mezi blízkými hnízdišti neprobíhá výměna samic, jejich geny se navzájem mísí jen minimálně. Geny samců jsou rozptýleny v okruhu do 200 km. Vyšetřováním genetické struktury pomoci mitochondriální DNA se zjistilo, že populace v jednotlivých koloniích jsou genetický tak velice rozdílné, že to nemá u jiných mořských savců obdoby. Rozdělení samic do jednotlivých kolonií muselo nastat již v dávnověku a stále se striktně po další a další generace dodržuje. Mladiství i dospělí samci občas mezi blízkými koloniemi migrují.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice připlouvají na břeh asi dva dny před porodem. Mláďata váží mezi 6,4 až 7,9 kg a jsou velká 62 až 68 cm. Samice asi po 10 dnech přerušuje kojení na dva a postupně více dnů a odcházívá do moře za potravou, u mláděte většinou zůstává starší \"sestra\". O mládě se samice stará až 18 měsíců a obvykle jej odstaví až při příštím vrhu. Pokud samice nezabřezne, kojí mládě i 40 měsíců. Někdy kojí současně potomka čerstvě narozeného i toho z minulého vrhu. Jsou známy případy, že při uhynutí samice se o mládě starala cizí. Samice jsou schopné páření asi za týden po porodu, na což netrpělivě čekají samci bránicí své stádo 4 až 5 samic hlasitými hrdelními zvuky a výhrůžnými gesty a pohyby. Tyto zápasy podstupují vždy po návratu z krmení v moři, kdy si znovu musí vybojovat \"své\" samice a území. Při těchto zápasech, stejně jako při páření, je mnoho mláďat pošlapáno. Některé samice mívají mladé ob jeden rok, samci o potomstvo nejeví pražádný zájem. V prvých dvou létech se odhaduje úmrtnost zvířat na 40 až 80 %. Samice mají prvá mláďata průměrně ve 4,5 létech, samec se může pářit v 6 létech. Průměrně se dožívají 11 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V současnosti se odhaduje počet lachtanů šedých na 11 200 jedinců. Jsou australskými zákony považováni za vzácné a jsou zvláště chráněni. Jejich počet v 18. a 19. století následkem lovu značně poklesl a doposud se přes všechna opatření nezvýšil, je stále zhruba na stejné výši. Druh je potenciálně ohrožen neschopnosti samic při zániku \"domácí\" kolonie zařadit se do kterékoliv jiné. Nepříznivou okolností je také dlouhá doba od početí do porodu výrazně zpomalující rozšiřování druhu. Z přirozených nepřátel je nejnebezpečnější žralok bílý. Největším zlem jsou pro ně ale rybáři, do jejíž sítí se často chytnou a udusí. Rybářům často vybírají ze sítí ulovené ryby nebo humry i políčené nástrahy na větší ryby. Podle IUCN jsou lachtani šedí hodnoceni jako ohrožený druh (EN).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lachtan šedý (\"Neophoca cinerea\") je endemický ploutvonožec obývající pobřeží Austrálie, jediný druh monotypického rodu Neophoca z čeledě lachtanovitých. Jako jediní z ploutvonožců mají nesynchronní reprodukční cyklus trvající průměrně 17,5 měsíce.", "tgt_summary": null, "id": 2015874} {"src_title": "Operace Horká zima", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historický vývoj pohledu na interpretaci a kompilaci programů.", "content": "V počátcích počítačů byl návrh programovacího jazyka často významně ovlivněn rozhodnutím, zda jazyk bude kompilovaný nebo interpretovaný. Ve většině kompilovaných jazyků je například typ proměnných pevně určen deklarací nebo prvním použitím, a každou proměnnou lze používat pro ukládání hodnot pouze jednoho typu. Naproti tomu některé interpretované jazyky s výhodou využívaly dynamické aspekty interpretace, aby se deklaracím proměnných vyhnuly. Například jazyk Smalltalk (1980) navržený jako interpret dovoluje, aby spolu mohly interagovat libovolné objekty. V současnosti pro mnoho jazyků existují kompilátory i interprety – příkladem jsou jazyky BASIC, C, Lisp, Pascal a Python. Teoreticky může být každý jazyk kompilovaný i interpretovaný, takže by se toto rozlišování mělo používat pouze pro označení konkrétního způsobu implementace, ne jako základní vlastnost programovacího jazyka. U některých programovacích jazyků je navíc jen malý rozdíl ve výkonu mezi zkompilovaným a interpretovaným programem. Interpretované jazyky byly zpočátku kompilovány po jednotlivých řádcích; pokud byl určitý řádek uvnitř cyklu, byl kompilován při každém průchodu cyklem. V současnosti většina interpretovaných jazyků používá mezikód a tak kombinuje kompilační a interpretační přístup. Kompilátor pak vytváří určitou formu mezikódu, například bytový kód (bytecode) nebo zřetězený kód, a ten je pak interpretován interpretem mezikódu. Příklady: Mezikód může být překládán jen jednou (např. u Javy), před každým spuštěním (např. u Perlu nebo Ruby) nebo pokaždé, když se zjistí, že byl změněn zdrojový kód (např. u Pythonu). U jazyka Java je program převeden do tvaru, ve kterém je následně interpretován. Nebo je možné vytvořit strojový kód pomocí just-in-time překladu. Také jazyky, které jsou součástí.NET Framework firmy Microsoft se kompilují do Common Intermediate Language (CIL), který je pak metodou just-in-time přeložen do nativního strojového kódu. Mnoho implementací jazyka Lisp umožňuje volně kombinovat interpretovaný a kompilovaný kód. Tyto implementace používají překladač, který umožňuje při běhu programu přeložit libovolný zdrojový kód na strojový kód.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody interpretovaných jazyků.", "content": "Implementace jazyka pomocí interpretu poskytuje ze své podstaty určitou pružnost oproti implementaci pomocí překladače. Obvykle je snazší implementovat následující vlastnosti pomocí interpretu než pomocí překladače:", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody interpretovaných jazyků.", "content": "Hlavní nevýhodou interpretovaných jazyků je mnohem pomalejší běh programu v porovnání s rychlostí běhu strojového kódu nativního pro příslušný procesor. Tato nevýhoda může být zmenšena technikou just-in-time kompilace, která převádí části programu do strojového kódu před jejich prováděním.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam nejrozšířenějších interpretovaných jazyků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky obvykle kompilované do kódu virtuálního stroje.", "content": "Mnoho interpretovaných jazyků je nejdříve zkompilováno do tvaru kódu pro určitý virtuální stroj, který je potom buď interpretován nebo kompilován do strojového kódu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Interpretovaný jazyk je programovací jazyk, u něhož je pro spuštění programu nezbytný jeho zdrojový kód a zvláštní program zvaný interpret, který zdrojový kód provádí (interpretuje). ", "tgt_summary": null, "id": 1845508} {"src_title": "Pan (titul)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1870 byl v Čechách povinný civilní sňatek u bezvěrců a u příslušníků státem neuznaných církví. Roku 1919 byla v Československu zavedena fakultativní možnost výběru mezi civilní formou sňatku či církevní. Původní návrh zákona dokonce neumožňoval církevní sňatek, což se ale nepodařilo prosadit.", "section_level": 1}, {"title": "Občanský sňatek v České republice.", "content": "Právní úprava vzniku civilního i církevního manželství je obsažena v § 656–676 občanského zákoníku. Občanský sňatek spočívá v prohlášení muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství před příslušným obecním úřadem, který je pověřen vést matriku. Lze tak učinit i v případě, pokud daný obecní úřad matriku nevede; obřadu však musí být přítomen zaměstnanec místně příslušného matričního úřadu. Představitelem orgánu veřejné moci, který sňatečný obřad vede a snoubence oddává, je starosta, místostarosta nebo jiná osoba touto činností pověřená (např. člen zastupitelstva obce nebo městské části). Občanský sňatek má proběhnout na místě, které je přímo určeno pro konání slavnostních obřadů a to nejlépe u matričního úřadu, který je příslušný dle místa trvalého bydliště alespoň jednoho ze snoubenců. Se souhlasem matričního úřadu jej lze provést kdekoli.", "section_level": 1}, {"title": "Formální kroky před uzavřením sňatku.", "content": "'\"\"'K tomu, aby mohl proběhnout svatební obřad, je důležité učinit několik následujících kroků:", "section_level": 2}, {"title": "Uzavření manželství v zastoupení.", "content": "Existují-li důležité a závažné důvody pro které by se jeden ze snoubenců nemohl zúčastnit obřadu, může dle § 669 občanského zákoníku příslušný krajský úřad na žádost snoubenců povolit, aby projev vůle jednoho ze snoubenců o vstupu do manželství za něj učinil jeho zmocněnec. Uzavření manželství způsobem, kdy by oba snoubenci byli zastoupeni, občanský zákoník neumožňuje. Zmocněncem může být pouze zletilá fyzická osoba, která je plně svéprávná. K žádosti o povolení uzavřít manželství zmocněncem je nutné předložit standardní doklady potřebné k uzavření sňatku a písemnou plnou moc s ověřeným podpisem, která obsahuje následující: Udělenou plnou moc je možné odvolat. Odvolání bude účinné jen tehdy, dozví-li se o něm druhý snoubenec dříve, než učiní svůj sňatečný projev vůle.", "section_level": 2}, {"title": "Úkony nutné po uzavření manželství.", "content": "Po uzavření manželství je třeba vyzvednout si v co nejkratší době oddací list (8 pracovních dnů), který je nutný pro vyřízení nových dokladů. Občanský průkaz mění oba manželé. Cestovní pas, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce a další průkazy se jménem mění ten z manželů, který se rozhodl pro změnu příjmení.", "section_level": 2}, {"title": "Uzavření manželství státního občana České republiky s cizincem na území České republiky.", "content": "Základní informace o uzavření sňatku s cizincem jsou stejné jako při uzavření sňatku dvou občanů České republiky. Jsou zde potřeba i stejné doklady. Pokud ovšem jsou doklady vystavené orgány cizího státu, musí být opatřeny potřebnými ověřeními, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Tyto doklady musí být přeložené do českého jazyka. Ten ze snoubenců, který je cizí státní příslušník, musí matričnímu úřadu předložit potvrzení o oprávnění k pobytu na území ČR, a to ještě před uzavřením sňatku. Potvrzení vydává Ministerstvo vnitra České republiky. Potvrzení nesmí být starší 7 pracovních dnů. Potvrzení o oprávnění k pobytu nepotřebuje občan Evropské unie nebo pro občan jiného smluvního státu dohody o Evropském hospodářském prostoru. Při uzavření manželství mezi snoubenci, z nichž jeden je cizím státním příslušníkem, je stanoven správní poplatek ve výši 2.000 Kč. Pokud ten ze snoubenců, který je cizincem, nerozumí nebo nemluví česky, je povinností zajištění tlumočníka na vlastní náklady. Bez tlumočníka nelze prohlášení o uzavření manželství provést. Tlumočník může být jmenován ministrem spravedlnosti nebo předsedou krajského soudu nebo si ho mohou snoubenci zvolit sami. V takovém případě musí tlumočník složit slib do rukou matrikáře. Tlumočník podepisuje protokol o uzavření manželství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Občanský sňatek (rovněž také sňatek civilní) je forma sňatku, která probíhá před představitelem veřejné moci a v přítomnosti matrikáře. Od občanského sňatku odlišujeme sňatek církevní, který se uskutečňuje před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností.", "tgt_summary": null, "id": 2142445} {"src_title": "Tomáš Holý (fotbalista)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozpad říše Tchang.", "content": "Ke konci říše Tchang její vláda poskytla větší pravomoci regionálním vojenským guvernérům \"ťie-tu-š’\". Povstání Chuang Čchaoa (874–884) ještě více oslabilo autoritu tchangské vlády a v následujících desetiletích \"ťie-tu-š’\" spravovali svěřená území prakticky nezávisle. Počátkem 10. století byli nejsilnějšími \"ťie-tu-š’\" v severní Číně: V jižní Číně:", "section_level": 1}, {"title": "Severní Čína.", "content": "Ču Wen, původně generál povstalecké Chuang Čchaovy armády, přešel na stranu tchangské vlády a hrál klíčovou roli v porážce povstalců. Obdržel titul \"Süan-wu ťie-tu-š’\" a během několika let upevnil svou moc zničením sousedních správců a stal se nejvlivnějším mužem severní Číny. Roku 904 donutil císaře Čao-cunga k přesunu hlavního města do Luo-jangu, kde ho mohl kontrolovat a o několik měsíců později ho popravil. Novým císařem jmenoval dvanáctiletého Aj-tiho. O tři roky později ho donutil k abdikaci a sám se stal císařem říše (Pozdní) Liang. Říše Liang nezískala uznání všech tchangských \"ťie-tu-š’\", někteří odmítli uznat novou dynastii a vyhlásili nezávislost. Nesmiřitelný postoj vůči liangské vládě zaujali zejména šatoský kníže z Ťin Li Cchun-sü v Tchaj-jüanu a Liou Šou-kuang v Jou-čou (Pekingu). V nastalé válce zvítězili Šatoové Li Cchun-süa, roku 915 dobyli Liouovu říši Jen a roku 923 obnovili říši Tchang s Li Cchun-süem na císařském trůnu (pro odlišení od svého vzoru získala od historiků označení Pozdní Tchang). Téhož roku zlikvidovali říši Liang. Tchangskému císaři se podřídila celá severní Čína, roku 925 dobyl i stát Rané Šu v S’-čchuanu. Relativní klid vydržel jen několik let. Roku 934 odpadl S’-čchuan, kde se ustavilo císařství Pozdní Šu. Vnitřní boje v tchangském státě vyvrcholily roku 936, kdy povstal generál Š’ Ťing-tchang, s pomocí kitanské říše Liao svrhl dynastii Pozdní Tchang a sám se stal císařem říše (Pozdní) Ťin. Za odměnu Kitané získali kromě tributu i šestnáct pohraničních prefektur na severovýchodě Číny. Ťinský císař byl závislý na Kitanech, po několika letech se však vzájemné vztahy zhoršily a roku 943 začala válka, která po třech letech vyústila v dobytí ťinského hlavního města – Kchaj-fengu – a zánik ťinského státu. Sever Číny však Kitané drželi jen krátce, jejich císař zemřel roku 947 na cestě domů a proti Kitanům vypuklo povstání v čele se šatoským \"ťie-tu-š’\" tchajjüanské oblasti Liou Č’-jüanem, který se roku 947 prohlásil císařem říše Pozdní Chan. Říše Pozdní Chan vydržela jen necelé čtyři roky. Začátkem roku 951 se vzbouřil čínský generál Kuo Wej, prohlásil se císařem dynastie Pozdní Čou a ovládl většinu severní Číny. V Tchaj-jüanu se však císařem prohlásil člen chanské císařské rodiny Liou Čchung a udržel Šan-si. Jeho stát je pro odlišení od říše Pozdní Chan historiky nazýván Severní Chan. S pomocí Kitanů si Šatoové v Šan-si udrželi nezávislost až do roku 979. Po úmrtí Kuo Weje roku 954 následoval adoptovaný syn Čchaj Žung. Ten roku 954 odrazil společný útok říší Severní Chan a Liao. Naopak v letech 956–958 útočil na jih, na říši Jižní Tchang, přičemž obsadil její území severně od Jang-c’-ťiang. Roku 959 se pokusil dobýt na Kitanech šestnáct pohraničních krajů, téhož roku zemřel. Roku 960 se čouský generál Čao Kchuang-jin prohlásil císařem říše Sung a svrhl sedmiletého císaře říše Pozdní Čou. Sungský režim získal stabilitu, když si Čao Kchuang-jin udržel spolehlivou kontrolu armády, potlačil moc vojenských guvernérů \"ťie-tu-š’\" a posílil vliv civilních úředníků. V letech 963–975 dobyl většinu jižní Číny, jeho bratr a nástupce císař Tchaj-cung do roku 982 úplně sjednotil zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Jižní Čína.", "content": "V kontrastu k režimům severní Číny, které v rychlém tempu následovaly po sobě, státy jižní Číny vesměs existovaly současně, přičemž každý kontroloval určitou geografickou oblast. Dnešní provincii Ťiang-su od roku 892 ovládal \"ťie-tu-š’\" Jang Sing-mi, kterému roku 902 tchangská vláda udělila titul kníže z Wu (). Jeho syn a nástupce Jang Wo neuznal Ču Wenův převrat roku 907 a novou dynastii Liang, od roku 907 byl tak pánem zcela nezávislého království (od roku 927 císařství) Wu. Rozkládalo se v dnešních provinciích Ťiang-su, An-chuej a Ťiang-si. Hlavním městem bylo zprvu Kuang-ling (dnešní Jang-čou), později Ťin-ling (dnešní Nanking). Říše zanikla roku 937, když Sü Č’-kao, fakticky stojící v čele wuské vlády, provedl státní převrat a zmocnil se trůnu, přičemž stát přejmenoval na Čchi a o dva roky později na (Jižní) Tchang. Říše Jižní Tchang se prohlásila za nástupkyni své slavné předchůdkyně a snažila se sjednotit zemi. Dobyla menší státy Jin, Min a (přechodně) Čchu; poté zahrnovala jižní An-chuej, část Ťiang-su, většinu Ťiang-si, Chu-nan a východní Chu-pej. Roku 961 uznala svou podřízenost říši Sung. Zanikla v letech 975/976, kdy ji obsadila sungská armáda a začlenila do sungského státu. Království Wu-jüe bylo nejdéle přeživším státem z jižních říší, existovalo v letech 907–978. Patřilo mezi nejmocnější jižní státy, bylo známé svou učeností a kulturou. Založil ho Čchien Liou, který sídlil v Si-fu (dnešní Chang-čou). Zahrnovalo dnešní provincie Če-ťiang a jih Ťiang-su. Čchien Liou byl tchangskou vládou roku 902 jmenován knížetem z Jüe a o dva roky později i knížetem z Wu. Po pádu Tchangů roku 907 se prohlásil králem Wu-jüe. Království zůstalo nezávislé do roku 978, kdy se vzdalo říši Sung. Království Min (909–945) založil Wang Šen-č’, který roku 909 dostal titul krále od říše Pozdní Liang. Ze sídla v Čchang-le (moderním Fu-čou) ovládal území dnešní provincie Fu-ťien. Po úmrtí zakladatele státu se na trůně střídali jeho soupeřící synové. Jeden z nich roku 943 odtrhl severozápadní část státu pod návem Jin. Minská vláda požádala o pomoc říši Jižní Tchang. Tchangská armáda poté roku 945 dobyla jak Jin, tak Min. Fu-čou s okolím však obsadilo Wu-jüe a v Čchüan-čou si udržel nezávislost (při formálním uznání jižnětchangské nadřazenosti) tamní \"ťie-tu-š’\" Čchen Chung a jeho nástupci. Jejich panství zůstalo samostatné do roku 978, kdy ho zabrala říše Sung. Na úplném jihu Číny dominoval od roku 905 \"ťie-tu-š’\" Liou Jin. Roku 917 zemřel, jeho bratr a nástupce Liou Jen se prohlásil císařem říše Jüe, o dva roky později změnil název státu na (Jižní) Chan. Říše zahrnovala dnešní provincie Kuang-tung, Kuang-si a ostrov Chaj-nan; hlavní město bylo v Kuang-čou. Současný Chu-nan a část Kuang-si ovládal Ma Jin, který roku 907 obdržel od císaře říše Pozdní Liang titul knížete z Čchu (, \"Čchu wang\"). Ma Ťin zachovával věrnost říši Pozdní Liang a Pozdní Tchang, která ji roku 923 nahradila. Roku 927 obdržel od císaře říše Pozdní Tchang vyšší titul \"Čchu kuo-wang\" (, doslova „kníže/král země Čchu“) a od té doby vládl nezávisle. Království Čchu zaniklo roku 951, kdy bylo dobyto říší Jižní Tchang. Tchangská nadvláda trvala pouze rok, poté povstali čchuští důstojníci pod vedením Liou Jena. V dalších letech oblast postupně ovládalo několik \"ťie-tu-š’\", než ji roku 963 obsadila sungská armáda. Nejmenším z jižních států byl Ťing-nan (či Nan-pching) v dnešní provincii Chu-pej. Region spravoval od roku 905 \"ťie-tu-š’\" Kao Ťi-sing, loajální k císařům říše Pozdní Liang. Od nové dynastie Pozdní Tchang roku 924 obdržel titul krále Nan-pchingu a od toho roku je Ťing-nan (či Nan-pching) počítán mezi samostatné státy. Království bylo malé a slabé, snažilo se proto udržovat dobré vztahy se severními říšemi, jejichž nadřazenost uznávalo. Roku 963 ho dobyla říše Sung. Císařství Rané Šu vzniklo roku 907, když \"ťie-tu-š’\" západního S’-čchuanu Wang Ťien obsadil i východní S’-čchuan a prohlásil se císařem. Sídlil v Čcheng-tu. Kromě S’-čchuanu vládl i v západním Chu-peji a jižních částech Kan-su a Šen-si. Roku 918 nastoupil Wang Ťienův syn Wang Jen, neschopný vládce. Roku 925 jeho stát dobyla armáda říše Pozdní Tchang. S’-čchuan se znovu osamostatnil po jedenácti letech, roku 936, kdy tamní \"ťie-tu-š’\" Meng Č’-siang využil rozkladu říše Pozdní Tchang a prohlásil se císařem. Jeho stát, Pozdní Šu, měl obdobnou rozlohu a stejné hlavní město jako jeho předchůdce. Říše trvala do roku 965, kdy podlehla sungské invazi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pět dynastií a deset říší (, doslova „pět období a deset zemí“) je tradiční označení pro éru politické nestability v Číně v letech 907–960, počínající zánikem říše Tchang a končící ustavením říše Sung. Po roce 907 se v severní Číně vystřídalo pět dynastií, zatímco jih byl rozdělen mezi desítku států. ", "tgt_summary": null, "id": 1210111} {"src_title": "Seznam států na říšském sněmu v roce 1792", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Průběh soutěže.", "content": "Hlavní část soutěže předcházejí krátké pohovory s panelem porotců. Z velkého množství uchazečů je vybráno dvacet soutěžících a tento počet se záhy sníží na 10-16 finalistů, pro které je vyhrazeno zázemí, typicky v New York City, nebo Los Angeles, kde větší část soutěže probíhá. Hlavní část soutěže, jakési širší finále, probíhá v kolech, které odpovídají jednotlivým odvysílaným epizodám. Každé kolo a epizoda obsahuje většinou „mini výzvu“ (\"mini challenge\", vedlejší úkol, jež soutěžícímu, která ji vyhraje, většinou přináší nějakou cenu nebo výhodu v daném kole) a poté hlavní úkol, jimž je většinou focení, může to být ale i točení reklamy, casting, předvedení určitého modelu a podobně. Jedná se o klasický vyřazovací model, kdy na konci každého kola je na základě zhodnocení porotců vyřazena ten soutěžící, který se v daném kole nejméně dařilo. Ve vysílaných epizodách nechybí ani záběry ze soužití finalistů v jejich prozatímním sídle ve stylu reality show (dříve či později dochází k různým neshodám, paktování, sympatiím a antipatiím...), někdy sami porotci nebo specialisté na tu či onu složku modelingu soutěžící navštíví a věnují jim v ní krátký rychlokurz pro úkol, který je čeká. V pozdějších fázích se soutěž přesouvá i do jiných míst světa, kde pokračují focení a další úkoly – jejich náročnost se stupňuje, zato může přecházet i v reálné zakázky, které výherce vedlejších úkolů získájí. Finále, ve kterém zbývají jen dva soutěží o titul, soutěž vrcholí módní přehlídkou, na níž mají finalisté ukázat v plném spektru své vlohy i to, co se naučili. Ultimátní výhrou je právo používat titul „America's Top Model“, mediální prostor v některém z módních časopisů, kosmetické produkty, finanční obnos a kontrakt s modelingovou agenturou.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "První řada (řady v původním znění se nazývají \"Cycles\") proběhla v roce 2003, první epizoda se vysílala 20. května na stanici UPN. Ta byla poté v roce 2006 sloučena se stanicí The WB a tím se soutěž přesunula na stanici The CW, která pořad vysílala do roku 2015, kdy byl zrušen. V roce 2016 práva odkoupila stanice VH1, která současně pořad vysílá. V Česku pořad vysílala stanice Prima Love. Soutěž se v průběhu posledních let stala velmi úspěšnou (v USA ji sleduje typicky 2-5 milionů diváků, vysílá se v 170 zemích světa) a podle původního formátu vznikly klony (frančízy) v 45 jiných zemích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amerika hledá topmodelku (v anglickém originále America's Next Top Model, též zkráceně ANTM, či Top Model) je americká televizní soutěž s prvky reality show z oblasti modelingu. Tváří, jednou z porotkyň a moderátorkou soutěže je topmodelka Tyra Banks. 23. řadu moderovala zpěvačka Rita Ora. Cílem soutěže (jak již napovídá její název) je nalézt novou topmodelku Ameriky. Od roku 2016 show vysílá americká stanice VH1. ", "tgt_summary": null, "id": 2057203} {"src_title": "Armstrong Sperry", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Eastgate je rezidenční čtvrtí velkoměsta Bellevue. Severně od jeho hranic prochází mezistátní dálnice Interstate 90, zatímco kousek na západ od bývalé obce se nachází mezistátní dálnice Interstate 405. Na východě čtvrť sousedí s městem Issaquah. Většina čtvrtě se nachází na severozápadním svahu Pumí hory, jenž patří pod Issaquahské Alpy. Na západě Eastgate sousedí s další čtvrtí Factoria, na jihu se čtvrtí Somerset. Rozloha čtvrti činí 3,3 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Eastgate je téměř kompletně rezidenční čtvrtí Bellevue a nachází se na hranicích školních okrsků Bellevue a Issaquah. Místní studenti dojíždějí na střední školu Newport High School, jenž se nachází v Bellevue. Do čtvrtě zajíždějí pouze dvě autobusové linky společnosti King County Metro, a to 210 a 222. Ze 4 958 obyvatel, kteří zde žili roku 2010, tvořili 66 % běloši, 24 % Asiaté a 2 % Afroameričané. 5 % obyvatelstva bylo hispánského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Anexe.", "content": "Obyvatelé Eastgate se o anexi daleko větším městem Bellevue snažili v minulosti už několikrát. Jedno z referend o anexi bylo většinově schváleno už v roce 1990, jenže voliči nesouhlasili s tím, že by museli přijmout část městského dluhu. Eastgate tedy dále zůstávalo samotné. V roce 2002 státní nejvyšší soud zamítl metody, které města po dlouhá doba používala k vlastní expanzi. Zároveň se anexe Eastgate do Bellevue vzdálila finančními problémy, a tak se muselo čekat několik dalších let. Podle všeobecného plánu města Bellevue z roku 2004 je snahou města spěšně anektovat všechno území, které se nachází v jeho anexním rádiu. Diskusi Eastgate s Bellevue navíc pomáhal sám okres King. Anexi si pak přál i sám starosta Bellevue, který pobízel k práci vedoucí k tomuto cíli a požádal své pracovníky o vypočítání, kolik bude anexe město stát. V červnu 2012 se nakonec novými částmi Bellevue staly čtvrtě Eastgate, Tamara Hills a Horizon View. Bellevue bylo bohatší o 5 400 obyvatel, 1 850 domácností a 700 akrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eastgate je nedávno anektovaná čtvrť města Bellevue v okrese King v americkém státě Washington. Ještě v době své samostatnosti, roku 2010, měla 4 958 obyvatel. K připojení k Bellevue došlo v červnu 2012.", "tgt_summary": null, "id": 748109} {"src_title": "První nákladní automobil NW", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jeden z nejrozšířenějších druhů svého rodu, vyskytuje se hlavně v mírném klimatickém pásu Evropy, Asie i Severní a Jižní Ameriky. Houževnatá a nenáročná rostlina, nejraději vyrůstá na suchých loukách, pastvinách, v křovinatých stráních i okolí cest a železničních tratí, nevadí mu ani místa která bývají po určitou krátkou dobu zamokřená. Roste od nížin až po horké oblasti, nejčastěji na vápenitých půdách. Vyskytuje se převážně na stanovištích chudých na živiny, bývá ve specifických případech na některé kulturní plochy přiséván. Podle \"Florabase.cz\" se sveřep vzpřímený v ČR vyskytuje:", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice roste poměrně hodně a to ve dvou rozlišených taxonech, ve dvou poddruzích:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina z jejíhož trsnatého oddenku, sahajícího do hloubky až 60 cm, vyrůstají úzce čárkovité listy dlouhé i 30 cm a 2 nebo 3 mm široké a přímá, 50 až 100 cm vysoká, chudě olistěná stébla se třemi nebo čtyřmi kolénky. Po okrajích brvité listy vyrůstají jako svinuté a teprve později se rozvinou do plochých. Listy stébla mají většinou lysou srostlou pochvu, jejich zoubkovaný jazýček bývá dlouhý 2 mm, po celé ploše hluboce rýhované čepele na koncích zašpičatělé jsou dlouhé do 35 cm a široké okolo 4 mm, spodní listy bývají částečně svinuté a horní ploché. Stéblo je ukončeno vzpřímeně rostoucí, úzce staženou latou vysokou od 10 do 20 cm se šikmo směřujícími větvičkami. Drsné větévky jsou poměrně krátké a mívají malý počet klásků 15 až 25 mm dlouhých. Narudlé, čárkovité klásky se 4 až 7 kvítky jsou ze stran zmáčknuté a mají plevy nestejné velikosti (spodní 1žilná 7 – 12 mm, horní 3žilná 8 – 14 mm). Lysé nebo někdy chlupaté pluchy jsou dlouhé 10 až 12 mm a mívají 7 žilek, jejich rovné, štíhlé osiny mívají asi 5 mm. Pluška je o něco kratší než plucha. Zlatožluté prašníky mívají délku 4 až 7 mm. Rostliny kvetou od června do srpna. Plodem je úzká obilka člunkovitého tvaru o délce od 8 do 11 mm a šířce 1,2 mm. Hmotnost tisíce semen je 5 gramů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Z pícninářského hlediska je sveřep vzpřímený na loukách i pastvinách pokládán za rostliny méně výnosné a nekvalitní. Poskytuje píci hrubou jen o průměrné nutriční hodnotě a po seči málo obrůstá. V teplých oblastech naší republiky a hlavně v zahraničí je nepostradatelný pro zatravňování suchých strání a náspů, např. železničních nebo silničních. Někdy naopak bývá považován za fakultativní plevel.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Sveřep vzpřímený (\"Bromus erectus\") je středně vysoká planě rostoucí travina vyrůstající v hustých trsech, jeden z mnoha druhů rodu sveřep.", "tgt_summary": null, "id": 2439273} {"src_title": "Camille Guaty", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Liou Šao-čchi se narodil do průměrně bohaté rolnické rodiny. Pocházel z vesnice Chua-ming-lou (Ning-siang, provincie Chu-nan) a vystudoval zdejší střední školu \"Ning-siang Čhu-šeng. B\"ylo mu doporučeno absolvovat vyučování i v Šanghaji, aby se připravil na studium v Rusku. V roce 1920 vstoupil do \"Socialistického mládežnického sboru\", rok na to byl přijat ke studiu na univerzitě ve východní Moskvě. V roce 1921 vstoupil do nově vytvořené Komunistické strany Číny (KSČ). Po návratu ze studií do Číny vedl několik stávek železničních dělníků v údolí \"Jang-c\"' a \"An-jüan\" na hranici provincií Ťiang-si a Chu-nan. V roce 1925 se Liou Šao-čchi stal členem výkonného výboru práce Všečínské federace se sídlem v Kuang-čou. Během následujících dvou let vedl četné politické kampaně a stávky v provincii Chu-pej a Šanghaji, kde v roce 1925 spolupracoval s Li Li-sanem a organizoval komunistickou činnost po incidentu Třicátého května. Posléze Liou odcestoval do Wu-chanu. Po krátkém zatčení v Čchang-še se vrátil do Kuang-čou, aby pomohl zorganizovat šestnáctiměsíční stávku v Kantonu a Hongkongu. V roce 1927 byl zvolen do \"Ústředního výboru strany\" a byl jmenován vedoucím odboru práce. Vrátil se tedy do Šanghaje pracovat do ústředí strany. Roku 1929 byl jmenován tajemníkem \"Manžuského stranického výboru\" ve Feng-tchienu. V letech 1930 a 1931 se zúčastnil třetího a čtvrtého plenárního zasedání šestého ústředního výboru a byl zvolen do ústředního výkonného výboru (tj. Politbyra) Čínské sovětské republiky v roce 1931 a 1932. Později v roce 1932 opustil Šanghaj a cestoval k sovětu Ťiang-si. V tomto roce se rovněž stal tajemníkem strany v provincii Fu-ťien. O 2 roky později se zúčastnil Dlouhého pochodu, a to především konference v Cun-i, ale byl poslán do tzv. „Bílých oblastí“ (oblasti kontrolované Kuomintangem), aby reorganizoval podzemní aktivity soustředěné v severní Číně, konkrétně tedy v Pekingu a Tchien-ťinu. V roce 1936 se stal tajemníkem strany v severní Číně, kde vedl protijaponská hnutí. Některé japonské zdroje tvrdily, že činnosti jeho organizace vyvolaly Incident na mostě Marca Pola v červenci 1937, který dal Japonsku omluvu k zahájení druhé čínsko-japonské války. V roce 1937 Liou Šao-čchi odešel na komunistickou základnu v Jen-anu. V roce 1941 se stal politickým komisařem \"Nové čtvrté armády\", o další čtyři roky později byl zvolen jedním z pěti tajemníků KSČ na sedmém kongresu Národní strany. Právě po tomto kongresu se stal nejvyšším vůdcem všech komunistických sil v Mandžusku a severní Číně. Roku 1949 se stal místopředsedou \"Ústřední lidové vlády\" a na prvním zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců byl zvolen předsedou Stálého výboru parlamentu. Tento post zastával až do druhého zasedání tohoto shromáždění v roce 1959. Od roku 1956 do roku 1966 byl vsazen do funkce prvního místopředsedy KSČ. Náplní jeho práce byla především organizace strany. Liou byl ortodoxním sovětským komunistou, své politické a ekonomické myšlenky a přesvědčení rozpracoval ve svých spisech. Mezi jeho nejznámější díla patří \"Jak být dobrým komunistou\" (1939), \"Na straně\" (1945) a \"Internacionalismus a nacionalismus\" (1952). Liou se dostal do čela země po nevydařeném Maově Velkém skoku vpřed a pokoušel se provést ekonomické reformy, které by napravily škody po Maových experimentech. To se mu však stalo osudné během tzv. Velké proletářské kulturní revoluce, kdy byl roku 1967 zatčen a vězněn v těžkých podmínkách, kdy mu byly odpírány léky na jeho cukrovku. Málem na následky nedostatečné zdravotní péče zemřel, avšak hlavní strůjkyně zatčení, Ťiang Čching (manželka Mao Ce-tunga), ho potřebovala jako hlavní terč svého tažení na 9. sjezdu Komunistické strany Číny, a tak byl zachráněn. Na sjezdu pak Ťiang Čching skutečně urvala veškerou moc, Liou byl v usnesení označen za \"zrádce, nepřátelského agenta ve službách ruského imperialismu, revizionáře a reakcionáře\" a byl vyloučen ze strany. Brzy poté ve vězení zemřel, za nejasných okolností, patrně na následky lynčování Rudými gardami, jimž byl vydán napospas. Nalezen byl ve zvratcích a výkalech, pohřben byl tajně pod cizím jménem. Deset let byla jeho smrt tajemstvím. Teprve roku 1980 byl Teng Siao-pchingem, který za kulturní revoluce sdílel podobný osud, plně rehabilitován a byl mu dodatečně vystrojen státní pohřeb. Nejasná je role Mao Ce-tunga při Liouvě zatčení: některé zdroje tvrdí, že se ho snažil chránit před běsněním kulturních revolucionářů, jiné, že se na zatčení spolupodílel. Jisté je, že Liou byl nejvýše postavenou obětí tehdejších chaotických represí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liou Šao-čchi, v transkripci pinyin Liu Shaoqi, čínsky 刘少奇 (24. listopadu 1898 – 12. listopadu 1969) byl čínský komunistický politik. V letech 1959-1968 byl předsedou (prezidentem) Čínské lidové republiky, formálně tedy nejvyšším mužem ve státě. Ve skutečnosti však si v té době nejvyšší vliv v zemi stále zachovával Mao Ce-tung, neboť v čínském politickém systému funkce tradičně nezaručuje nejvyšší vliv, podstatná je spíše neformální autorita a souběh různých funkcí, stranických, armádních i státních.", "tgt_summary": null, "id": 628288} {"src_title": "LGBT práva v Somálsku", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Mezi 14. červnem 1962 a 4. lednem 1964 bylo v oblasti Bostonu nalezeno 14 zavražděných žen. Většina z nich byla sexuálně zneužita a uškrcena ve vlastním bytě. Vzhledem k chybějícím známkám násilného vniknutí se předpokládalo, že ženy buď útočníka znaly, nebo ho z vlastní vůle vpustily do bytu v domnění, že jde o servisního technika, údržbáře, podomního prodejce a podobně. Přes širokou mediální publicitu prvních případů, která měla odradit ženy od vpouštění cizích návštěvníků do bytů, vraždy pokračovaly. Zabíjení vyděsilo mnoho mladých žen v oblasti Bostonu, některé se dokonce odstěhovaly. Mnoho obyvatel si pořídilo do svých bytů slzný plyn a nové dveřní zámky a zástrčky. Vraždy pokračovaly i v dalších městech a místní spravedlnost marně hledala spojitost mezi jednotlivými případy. Massachusettský právní zástupce Edward W. Brooke zorganizoval společný postup všech policejních oddělení. Kontroverzní bylo jeho rozhodnutí spolupracovat s psychometrikem Peterem Hurkosem, který prohlásil, že pachatelem všech vražd je jedna osoba. Když Hurkos sestavil podrobný popis nesprávného pachatele, E. W. Brook se stal terčem posměchu médií. Policie nevěděla jistě, zda pachatelem všech vražd je jediný člověk, převážná část veřejnosti o tom však byla přesvědčená. Bouřlivě se diskutovala souvislost mezi většinou obětí (převážně zdravotních sester) a nemocnicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Přiznání.", "content": "27. října 1964 vnikl do bytu mladé ženy cizinec vydávající se za detektiva. Přivázal ženu k posteli, sexuálně ji zneužil a pak najednou odešel, přičemž na odchodu se ještě omluvil. Ženin popis pachatele pomohl kriminalistům vypátrat násilníka, jímž byl Albert deSalvo. Po zveřejnění jeho fotografie se přihlásilo mnoho dalších žen a označilo ho jako muže, který je přepadl. Dříve toho samého dne – 27. října – se DeSalvo vydával za motoristu s poruchou na autě a pokoušel se vnutit do domu na Bridgewater, Massachusetts. Majiteli domu, pozdějšímu náčelníku Brocktonské policie Richardu Sproulesovi, však bylo jeho chování podezřelé a nakonec po něm vystřelil z brokovnice. DeSalvo původně nebyl podezírán v souvislosti s vraždami. Došlo k tomu až poté, co byl uvězněn kvůli znásilnění a svému spoluvězni Georgi Nassarovi podrobně popsal své další aktivity, které jasně ukazovaly k Bostonskému škrtiči. Nassar oznámil toto přiznání svému právnímu zástupci Lee Baileymu, který se poté ujal DeSalvova případu. Policie byla ohromena přesností, s jakou DeSalva popisoval místa zločinů. Přes určité nesrovnalosti uváděl DeSalva podrobnosti, které nebyly v médiích zveřejněny. Nicméně chyběly jakékoliv fyzické důkazy, které by potvrdily jeho výpověď. Proto byl souzen pro předešlé nesouvisející zločiny – loupeže a sexuální delikty, ze kterých byl známý pod přezdívkou \"Zelený muž\" nebo také \"Měřič\" (The Measuring Man). Bailey se snažil u soudu použít doznání k vraždám jako přitěžující okolnost klientovy minulosti, aby dosáhl osvobození pro nepříčetnost, avšak soudce tento argument zamítl. DeSalvo byl v roce 1967 odsouzen na doživotí. V únoru stejného roku uprchl spolu se dvěma jinými vězni (jedním z nich byl bankovní lupič George Harrison z Westfordu z Massachusetts) z Bridgewaterské státní nemocnice, což dalo podnět k rozsáhlému pátrání. Na jeho pryčně našli vzkaz policejnímu řediteli, v němž DeSalva oznamoval, že smyslem jeho útěku bylo upozornit na podmínky v nemocnici i na svou situaci. Následující den se sám přihlásil policii. Vzhledem ke zmíněnému útěku ho přeložili do věznice s maximální ostrahou Walpole State Prison, kde byl o šest let později nalezen mrtev (byl ubodán) na ošetřovně. Jeho vrah či vrahové nebyli nikdy vypátráni.", "section_level": 1}, {"title": "Pochybnosti.", "content": "Zůstává nejisté, zda DeSalvo byl opravdu Bostonským škrtičem. Lidé, kteří ho osobně znali, nechtěli uvěřit tomu, že by byl schopen brutálního násilného činu. Také bylo poukazováno na různý věk a etnickou příslušnost zavražděných žen, navíc nebyl konzistentní ani způsob provedení jednotlivých vražd. DeSalvův advokát Bailey zastával názor, že jeho klient byl hledaným vrahem, jak o tom napsal v publikaci \"Obhajoba se nikdy nevzdává\" (1995). Susan Kellyová v knize \"Bostonští škrtiči\" (1996) zveřejnila některé údaje z massachusettské policejní složky k případu. Je přesvědčená, že případy škrcení muselo spáchat více osob. Další autor, bývalý kriminalistický psycholog u FBI Robert Ressler, uvádí, že \"v tomto případě se snažíme spojit tolik protichůdných vzorců chování, že je nemyslitelné, aby náležely jediné osobě\". John E. Douglas, bývalý zvláštní agent u FBI, jeden z prvních kriminalistických psychologů, také nevěří, že DeSalvo byl Bostonským škrtičem. Ve své knize \"Případy, které nás strašily\" popsal DeSalva jako zločince, který pouze znásilňoval kvůli pocitu moci. Tento typ zločince nemá podle něj potřebu zabíjet způsobem jako při bostonských vraždách, ovšem na druhou stranu může mít sklon se k těmto vraždám hlásit. V případu Mary Sullivanové, zavražděné 4. ledna 1964 ve věku 19 let, použil Casey Sherman stopy DNA při pokusu najít jejího předpokládaného vraha. Sherman o tom napsal ve své knize \"Růže pro Mary\" (2003), kde vyjádřil přesvědčení, že DeSalvo nebyl zodpovědný za její smrt. Podle vlastní výpovědi na ní například vykonal soulož, zatímco forenzní analýzou nebyly zjištěny stopy jakékoliv sexuální aktivity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bostonský škrtič je přezdívka patřící pachateli (nebo více pachatelům) série čtrnácti vražd žen, které se odehrály na začátku 60. let 20. století v Bostonu, Massachusetts. Přestože tyto zločiny byly přisouzeny jednomu muži jménem Albert DeSalvo poté, co se k vraždám přiznal během projednávání jiného procesu, pozdější vyšetřovatelé, kteří zkoumali jednotlivé případy uškrcených žen (někdy též označované jako \"vraždy hedvábnou punčochou\"), dospěli k názoru, že nejde o zločiny spáchané jedním člověkem. ", "tgt_summary": null, "id": 1555500} {"src_title": "LGBT práva v Kuvajtu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství (1989–1999).", "content": "Jari-Matti usedl za volant vozu již ve 4 letech, když v dopravní škole pro děti řídil malé vozítko, které mu koupil jeho otec. Jak sám ale jezdec přiznal, první auto mu moc dlouho nevydrželo. O 2 roky později přešel k okruhovému závodění, konkrétně k motokárám, u kterých vydržel až do roku 2000. Již v 8 letech si ale vyzkoušel i první rallyový vůz, Ford Escort, který sice neoplýval bůhvíjakým výkonem, ale mladý Fin se v něm podle vlastních slov naučil správně ovládat auto. Latvalovým druhým soutěžním vozem se stal výkonnějsí Sunbeam Avenger, který dříve vlastnil i Latvalův vzor, Henri Toivonen. Jari-Matti si v novém voze poprvé vyzkoušel jízdu se spolujezdcem, protože na rozdíl od Fordu, v Sunbeamu bylo místo i pro druhého člena posádky. V 10 letech si Jari-Matti vyzkoušel vůz Opel Ascona skupiny A. S dvoulitrovým motorem trénoval na zamrzlém jezeře, kde mu jako spolujezdec pomáhal jeden z otcových mechaniků. O 2 roky později usedl do Fordu Escort RS 2000, se kterým se jeho otec zúčastnil Tikkakoski Rally. Mladý Jari-Matti se kromě zamrzlého jezera objevoval již také na cestách poblíž jeho domova. V roce 1999 se do rodiny Latvalových dostal Opel Astra přestavěný z klasické civilní verze. Latvala s ním odjel 3 domácí soutěže.", "section_level": 2}, {"title": "První mezinárodní soutěže (2000–2003).", "content": "O rok později mohl Jari-Matti vyzkoušet Toyotu Corollu 1600 GT a zúčastnil se svých prvních rally sprintů. Po 13 odjetých rally sprintech ale poškodil motor, a musel hledat nový vůz. Tím se stal jiný exemplář stejného vozu, se kterým odjel dalších 9 soutěží až do jara 2002. Začátkem téhož roku byla opravena Latvalova první Toyota, se kterou pokračoval v dalších 5 sprintech. Ve stejném roce získal Latvala anglickou licenci a na ostrovech se zúčastnil celkem 10 soutěží s vozem Renault Clio skupiny N. Byl to první vůz s pohonem na všechna 4 kola, které Jari-Matti řídil. Ve zdokonalování jezdeckého stylu mu byl nápomocen Pentti Airikkala. V této fázi kariéry doprovázel mladého Fin a spolujezdec Steve Harris. Odjeli spolu 6 soutěží. V závěru sezony Latvala vyměnil Renault za Citroën Saxo, který však nebyl příliš spolehlivý, a tak došlo ještě v témže roce ke změně. Latvala usedl do Mitsubishi Lancer skupiny N, které bylo krátce na to přestavěno na verzi skupiny A. S tímto vozem absolvoval Jari-Matti svůj 1. závod Mistrovství světa, Britskou Rally. Se spolujezdcem Carlem Williamsonem ji dokončili na 17. místě celkově. Sezona 2003 přinesla vůz Toyota Corolla WRC. Latvala si tak poprvé vyzkoušel, jaké to je řídit vůz tehdejší nejsilnější kategorie světa. Hned první soutěž s novým vozem, Estonian Winter Rally, vyhrál. Setkal se tu také s novým spolujezdcem, Miikkem Anttilou, který Latvalu doprovázel hlavně ve 2. polovině sezony. V té první střídal s Carlem Williamsonem Subaru Impreza STi v italském šotolinovém mistrovství s Fordem Focus RS WRC 02 v soutěžích britského šampionátu a Mistrovství světa. Na Acropolis Rally se dokázal probojovat do nejlepší desítky celkového pořadí. Další start v MS přišel v červenci. Na Německé Rally obsadil na asfaltové soutěži debutující Fin 17. místo. Na této soutěži již Latvalu navigoval Anttila, se kterým až na občasné výjimky v roce 2004 soutěží dodnes. Jari-Matti odjel v sezoně 2003 celkem 20 soutěží, z toho 4 započítávané do hodnocení Mistrovství světa. KŘecku a Německu přidal domácí Finskou Rally, kde skončil čtrnáctý a v závěru roku opět Britskou Rally, kde uzavřel 1. desítku.", "section_level": 2}, {"title": "JWRC (2004).", "content": "Pro sezonu 2004 Latvala zvolil Mistrovství světa juniorů. Ze 7 soutěží ale dokončil pouze 2. V polovině sezony vyměnil nespolehlivý Ford Fiesta S1600 za Suzuki Ignis S1600, se kterým ale hned na domácí Finské Rally havaroval. Čtvrté místo z Britské Rally mělo být znamením blýskání se na lepší časy, ale ani další soutěž na Sardinii nedokončil. Neúspěšnou sezonu zakončil 9. místem v kategorii na Španělské Rally. Jari-Matti figuroval v konečné klasifikaci JWRC s 5 body až na 13 příčce. Ke zkušenostem získaným v JWRC přidal Latvala i starty se Subaru Impreza STi v Itálii a na vybraných soutěžích Mistrovství světa.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Finska (2005).", "content": "Po nepříliš povedené sezoně se Latvala rozhodl začít sezonu Vanajanlinna Ralli, kterou s Corollou WRC, vyhrál. Následovala Švédská Uddeholm Rally započítávaná do hodnocení MS. S Toyotou dokončil soutěž na 16. místě. K účasti v domácím mistrovství přidal i vybraně soutěže MS. Se Subaru Impreza WRX absolvoval soutěže na Novém Zélandu, Sardini, v Argentině, Německu, na Korzice a ve Španělsku. Do domácí Rally 1000 jezer odstartoval s Corollou WRC, ale ještě v 1. etapě musel kvůli technické závadě odstoupit z průběžného 15. místa. Ani Britská rallye nedopadla lépe. Službu tentokrát vypověděl Ford Focus RS WRC 03. Z výsledků v domácím šampionátu stojí za zmínku například 2 druhá místa z Waltikka Ralli a International Pirelli Rally.", "section_level": 2}, {"title": "Ford (2006–2012).", "content": "Do sezony 2006 Latvala opět plánoval účast ve finském mistrovství s Corollou WRC, k čemuž přidal i starty v Mistrovství světa produkčních automobilů (PWRC). Do nového roku vstoupil 5. místem v kategorii PWRC na slavné Rally Monte Carlo, následovaly 2 soutěže ve Finsku, z nichž 1 dokázal vyhrát. Po nepříliš povedené Mexické Rally a dalším vítězství ve Finsku přišel zlom v Latvalově kariéře. Dostal přílžitost od Stobart VK Ford Rally Teamu, tedy jakéhosi B-týmu Fordu v MS, aby zlepšil své jezdecké dovednosti na asfaltovém povrchu. Jeho program továrního jezdce započal na Španělské Rally, kde po chybě a následném dotahování ztráty obsadil 16. pozici. O moc slavnější to nebylo ani na následující Korzické Rally, i když se po první etapě nacházel na 7. místě. Zpočátku 2. etapy ale havaroval. Dalším startem za tovární tým byla až za 4 měsíce Německá rallye, kde se mu opět nedařilo a dokončil až ve 4. desítce celkového pořadí. Jari-Matti opět nevynechal domácí Finskou Rally, do níž odstartoval s Toyotou Corollou WRC. Zhruba v polovině soutěže ale udělal opět chybu, kvůli níž dokončil soutěž až jako sedmnáctý. Následoval návrat do PWRC. V přestávce mezi Korzickou a Německou Rally ještě stihl zajet 6. místo v Řecku. Japonsko pro Latvalu znamenalo až 9. místo mezi produkčními vozy. Vzhledem k nízkému počtu startujících s vozy kategorie WRC se v Austrálii ocitl na 6. místě celkově a 1. v PWRC. Prvenství v kategorii PWRC zopakoval i na Novém Zélandu, celkově byl osmý. V konečném hodnocení PWRC byl klasifikován na 4. místě se ziskem 27 bodů. Na závěr roku dostal ještě 1 příležitost od Fordu. A tuto příležitost využil velmi dobře. V průběhu celé soutěže se pohyboval na hranici nejlepší pětice. V závěru soutěže předstihnul Xaviho Ponse a mohl se radovat z nejlepšího výsledku dosavadní kariéry, 4. místa v soutěží Mistrovství světa. Od sezony 2007 se Jari-Matti Latvala věnuje výhradně světovému šampionátu. Tým Stobart si mladého Fina pojistil na celou tuto sezonu. V úvodní Rally Monte Carlo ale Latvala havaroval a ve Švédské Rally ho zradila převodovka. V Norsku ale přišlo zlepšení, což se projevilo konečným 5. místem. Body si připsal i v Mexiku a Portugalsku. Na Argentinské Rally vyrovnal své osobní maximum z Mistrovství světa, 4. místo. Soutěž na Sardinii ale odstartovala sérii nevýrazných výsledků. Na zmiňovaném ostrově to bylo 9. místo, v Řecku až dvanácté. Možná přemotivovanost stála za havárií ve Finské Rally. Po 2 rychlostních zkouškách byl dokonce v čele soutěže, když 2. RZ vyhrál. Hned na následující ale udělal chybu a propadl se na začátek 4. desítky. V závěru 1. etapy havaroval. Na asfaltové Německé Rally si připsal první bod po delšm půstu. Novozélandská rallye bývá svým charakterem velmi podobná Finské Rally, což Latvala potvrdil 5. příčkou. Ve Španělsku Latvala přidal další 2 body za 7. místo. Na Korzice se po minulé sezoně poučil z chyby a dojel si pro další 4. místo. Na Japonské Rally Latvala vyhrál 1. RZ, po několik dalších kilometrů vedl, ale v závěru 1. etapy se propadl na 3. příčku. Ve snaze dostat se zpět do vedení udělal na 14. RZ chybu a propadl se startovním polem hluboko dolů. V cíli z toho nakonec byla 25. pozice. Vrcholem sezony byla pro Latvalu Irská rallye. Na soutěži, která byla v seriálu MS zařazena vůbec poprvé dokázal zajet nejlepší výsledek své kariéry. Tím bylo 3. místo absolutně. Závěr sezony, konkrétně Britská rallye, už mu žádné body nepřinesl, skončil desátý. V sezoně 2007 mu stačilo získaných 30 bodů na konečnou 8. příčku. Vzhledem ukončení kariéry Marcuse Grönholma hledal hlavní tým Fordu pro rok 2008 nového jezdce. Mikko Hirvonen se posunul na post týmové jedničky. Druhým jezdcem BP Ford Abu Dhabi World Rally Teamu se stal právě Jari-Matti Latvala. Do nového působiště se ale neuvedl nejlépe. Na Rallye Monte Carlo obsadil až 12. místo. Vše svému novému zaměstnavateli ale vynahradil už při následující soutěži ve Švédsku, v níž zvítězil. Bylo to tak jeho 1. vítězství z průběžně 8 celkových. Stupně vítězů, konkrétně 3. místo obsadil i při Mexické Rally. V Argentině z toho byla opět až 12. příčka. O nápravu se mohl pokusit při Jordánské Rally, ale jeho výkon stačil jen na 7. místo. Mezi elitu se Jari-Matti vrátil až na Sardinii, kde z toho bylo další bronzové umístění. Nadále však pokračoval ve střídání skvělých a nevýrazných výsledků. V Řecku byl opět sedmý, v Turecku zase druhý. Domácí Finská rallye pro něj opět znamenala špatný výsledek. Po výletu mimo trať obsadil až 38. pozici. Nedařilo se ani v Německu, kde dojel devátý. Na Novém Zélandu, kde Fin i chvíli vedl, havaroval z průběžného 2. místa na předposlední rychlostní zkoušce. Do zbylých soutěží se Latvala uklidnil a ve Španělsku mohl slavit body za 6. místo. Na Korzice vyrovnal své maximum na asfaltovém povrchu, když dokončil soutěž jako čtvrtý. Skvělý závěr sezony pro něj znamenala druhá místa z Japonska a Velké Británie. Latvala získal v roce 2008 celkem 58 bodů a umístil se na 4. místě absolutně. Stejný výsledek, tedy 4. místo v šampionátu zopakoval i v sezóně 2009. Týmové složení zůstalo nezměněné a kolegou mu stále byl Mikko Hirvonen. Nová sezona začínala nezvykle v Irsku, kde však Jari-Matti musel využít systému Superally, a umístil se až na 14. příčce. Náhrada sněhové Švédské Rally, soutěž v Norsku, už Latvalovi vyšla lépe. Dojel si po bronzovou pozici. Příliš se ale nepovedla kyperská soutěž, ani následující rally v Portugalsku, kde zažil spektakulární havárii, při které jeho Ford Focus RS WRC vyletěl přes svodidla mimo trať a několikrát přepadl přes střechu. Posádka vyvázla bez zranění. Po 6. místě v Argentině přišel zvrat na Sardinii, kde vyhrál. Na řecké Acropolis rallye obsadil po dobrém výkonu 3. příčku. Při premiéře MS v Polsku se celému týmu Ford velmi dařilo. Před poslední RZ byl v čele Mikko Hirvonen následován právě Latvalou. Fin ale udělal chybu a na úplně poslední zkoušce soutěže vylomil kolo. Domácí Finská rallye znamenala pro Latvalu další 3. místo do sbírky. V Austrálii si vyjel 4. místo. Body za 6. místo ze Španělska a za 7. místo z Walesu Latvalovi pomohly upevnit konečnou 4. příčku. Sezona 2010 byla pro Latvalu opravdu životní. Ze 13 soutěží v kalendáři MS 2 vyhrál, jedinou nedokončil a na zbylých 10 vždy bodoval. Konzistentní výkony mu v závěru roku vynesly 2. místo absolutně. Sezona pro něj začala 3. místem ve Švédsku. Po 5. místu v Mexiku přišla 2. pozice v Jordánsku. Výsledkově nejhorší soutěž byla pro Latvalu soutěž v Turecku, kde skončil sedmý. První vyhraná soutěž pro Latvalu v roce 2010 přišla na Novém Zélandu. Jediné odstoupení zažil Jari-Matti v Portugalsku, kde musel soutěž opustit kvůli havárii. Nepříliš se Latvalovi dařilo v Bulharsku, ked si připsal body jen za 6. pozici. Chuť si ale napravil hned na následující soutěži ve Finsku, kterou vyhrál. Vítězstvím načal skvělou druhou polovinu sezony, ve které skončil vždy nejhůře na 4. místě. Zmiňované 4. místo vybojoval v Německu, Francii a Španělsku, k čemuž ještě přidal 2 třetí místa z Japonska a Walesu. Skvělou druhou polovinou roku 2010 si zajistil jeho zatím nejlepší výsledek v MS, kterým byla stříbrná pozice. Na vítěze Sébastiena Loeba při tom však ztratil 105 bodů. Vůbec poprvé ale porazil v hodnocení celé sezony svého týmového kolegu Mikka Hirvonena, který skončil až na 6. pozici. S novou sezonou přišla také nová pravidla a společně s nimi i nová technika WRC. Tým Fordu přišel s vozem Fiesta RS WRC. Náročný křest nového vozu na švédské soutěži dopadl skvěle. Vozy Ford obsadily první 3 příčky v cíli, přičemž Latvala skončil třetí. Stejný výsledek zopakoval i v Mexiku a Portugalsku. Podařenou sérii Jari-Matti korunoval při Jordánské Rally, kde obsadil 2. místo. Následovaly soutěže na Sardinii, v Argentině a Řecku, kde se však Latvalovi kvůli jeho vlastním chybám příliš nedařilo a připsal si jen 8 bodů. Mezi nejlepší se vrátil a na domácí rally ve Finsku, když vybojoval stříbrnou příčku. V Německu přišlo ještě 1 zaváhání a 14. místo opět značilo nulový bodový zisk. V závěru sezony ale opět přišlo zlepšení a jeho výsledky měly vzestupnou tendenci. Ve Francii obsadil 4. příčku, ve Španělsku třetí. Sezonu v MS zakončil vítězstvím v Britské Rally. V konečeném pořadí mu patřila 4. pozice. V závěru roku 2011 se Latvala objevil ještě na francouzské Rallye du Var, kterou vyhrál. Jak se později ukázalo, rok 2012 byl posledním Latvalovým rokem stráveným u Fordu. Díky dobrému výsledku z předchozí sezony se Jari-Matti posunul na post týmového jezdce číslo 1. Jeho dosavadní týmový kolega Mikko Hirvonen odešel ke konkurenčímu týmu Citroën. Latvalovi tak měl krýt záda zkušený Nor Petter Solberg. Hned v úvodu šampionátu však vyšlo najevo, že to Ford s novým jezdeckým složením nebude mít jednoduché. Latvala na úvodní soutěži v Monte Carlu havaroval. Ve Švédsku sice dokázal vyhrát, ale na dramatické Portugalské Rally opět havaroval a soutěž dokončil až jako třináctý. Hned posléze se však zranil při lyžování a zlomená klíční kost ho donutila vynechat následující Argentinskou Rally, kde ho za volantem Fiesty RS WRC zastoupil Dani Sordo. Šance na zlepšení bodového zisku svitla ještě v Řecku, kde si Jari-Matti dojel pro 3. místo, sedmé místo z Nového Zélandu ale opět přineslo zhoršení nálady. Tu si zvednul při Estonské Rally, která se započítávala do hodnocení Mistrovství Evropy historických automobilů. Latvala na ní startoval s vlastním Fordem Escort RS a zcela jednoznačně ji vyhrál. Další soutěží MS byla Finská rallye, která však skončila pohromou pro domácí jezdce, když žádný z nich nedokázal být rychlejší než Sébastien Loeb. Latvala si odvezl pohár za 3. příčku. Finská rallye odstartovala také řadu velmi dobrých Latvalových výsledků. V Německu a ve Francii vybojoval druhá místa. Mezi oběma soutěžemi se kolotoč Mistrovství světa zastavil ještě ve Velké Británii, kde Latvala zvítězil. Na Sardinii se Jari-Mattimu po jezdecké chybě nepodařilo získat body. Sérii druhých míst na asfaltových soutěžích, završil stejným výsledkem ve Španělsku. I přes řadu neúspěšných výsledků obsadil Latvala v konečném hodnocení 3. místo a porazil i svého týmového kolegu Petter Solberg. Již v průběhu sezony Latvala jednal s týmem Voklkswagen, který se chystal vstoupit do Mistrovství světa v sezoně 2013. Latvala tak od následující sezony tvoří dvojici se Sebastianem Ogierem v nově vzniklém týmu Volkswagen Motorsport.", "section_level": 2}, {"title": "Volkswagen (2013).", "content": "Po 7 letech strávených u Fordu Latvala podepsal novou smlouvu u německého Volkswagenu. Týmovým kolegou mu byl od začátku sezony Francouz Sebastien Ogiér. V průběhu sezony se k nim přidal ještě Andreas Mikkelsen. S novým vozem Volkswagen Polo R WRC se Latvalovi při úvodní soutěži v Monte Carlu ale příliš nedařilo. Poněkud nevýrazný výkon zakončil havárií na 14. rychlostní zkoušce. Zlepšení přišlo ve Švédsku, kde obsadil 4. místo, na které ale nedokázal navázat na Mexické Rally, kde havaroval a soutěž dokončil až jako šestnáctý. V Portugalsku a Argentině ale jeho výkon stačil už na 3. místo, což korunoval na těžké Acropolis rallye, kterou vyhrál. Na Sardinii obsadil Jari-Matti i po defektu z úvodu soutěže další 3. příčku. Svou domácí soutěž v okolí Jyväskylä Latvala začal 2. časem, ale hned na to poškodil závěs kola a nabral velkou časovou ztrátu. Soutěž dokončil až jako sedmnáctý. Zpočátku se Latvalovi dařila i soutěž v Německu, kde po 12. rychlostní zkoušce dokonce vedl, ale opět poškodil zavěšení a se svým Polem R WRC navíc i havaroval. I s penalizací po využití Superally ale získal body za 7. příčku v cíli. Lepší výsledek si připsal až v Austrálii, kde dojel čtvrtý. V posledních 3 soutěžích sezony stanul 3x na stupních vítězů. Ve Francii dokončil soutěž na 3. místě, ve Španělsku a ve Walesu dokonce na druhém. V konečném hodnocení obhájil své 3. místo z loňského roku a navíc společně se svým kolegou Sebastienem Ogierem vybojovali mistrovský Ntitul mezi týmy. To vše během 1. sezony týmu Volkswagen v kolotoči mistrovství světa. Sezona 2014 začala pro Jari-Mattiho 5. místem v Monte Carlu, kde doplácel hlavně na špatnou volbu pneumatik v 1. etapě a také na defekt pneumatiky v 9. rychlostní zkoušce.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 2013 Jari-Matti založil vlastní muzeum v jeho rodném městě Tuuri. Nese název JM-Rally Parc Fermé a kromě závodních vozů je možné zde najít také několik starších strojů. Je zde také obchod s upomínkovými předměty a restaurace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jari-Matti Latvala (* 3. 4. 1985) je jezdec rally původem z Finska. Je znám pro svůj velmi agresivní jezdecký styl. Jeho dlouholetým a zároveň i současným spolujezdcem je Miikka Anttila. Jari-Matti navazuje na svého otce Jariho Latvalu, který se ve světě rally pohybuje od 80. let až dodnes.", "tgt_summary": null, "id": 602886} {"src_title": "Analýza narativů", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Studium a práce.", "content": "Absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkovo náměstí 1 v Praze 3, obor Užitá malba. Po jejím dokončení začala studoval na pražské Vysoké Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Užité malby pod vedením profesora Quido Fojtíka. Po škole se věnovala volné tvorbě. Na konci 80. let studovala na Akademii Pietra Vannucci v italské Perugii. Od roku 1991 učí na VOŠUP SUPŠ na Žižkově. V minulosti učila kaligrafii, figurální kreslení, technologii malby a anatomii, dnes vede ateliér Užité malby. Kromě pedagogické činnosti se v oblasti užité malby věnuje dekorativní výzdobě hudebních nástrojů a dekorativní nástěnné malbě.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "V počátcích své umělecké tvorby na přelomu 80. a 90. let se začala věnovat dvěma okruhům, jednak ženskému údělu viděnému prizmatem prožitého mateřství a to jak v obrazech, tak v kresbách, jednak krajině. Cyklus \"Poraněný skicák\", jehož větší část je v soukromé sbírce v USA, kombinuje několik technik, pracuje s inkousty, tušemi, s přírodními pigmenty a barvivy, které podrobuje destruktivním zásahům, škrábání, řezání, broušení a pálení. Barevnost tohoto období je příznačně tmavá, jako potemnělé jsou jejich nálady odrážející strach o dítě. V krajinomalbě se zabývá krajinným zákoutím subjektivně viděným, často se opakuje motiv zrcadlení. Výstava v roce 1992 U Řečických představila posun od problematiky mateřství k osamělé ženské figuře v existenciálních souvislostech, těžiště se přesunula do obecnější symbolické roviny, pracovala s tématy živlů, meditace a jógy. Kolem poloviny devadesátých let se vyrovnávala se zážitkem moře, barevnost se projasnila, stala se pestřejší, začala dominovat propletená figura v pohybu, pocit odloučenosti a izolace vystřídala vitalita a energie. V závěru 90. let se soustředila na půlfiguru usebranějšího a kontemplativnějšího ladění. Postupně se vytrácela konkrétní subjektivita a prosazuje se abstraktnější podoba, do obrazů se začal promítat zážitek spojený s umíráním a smrtí, reflexe tragické situace v životě. To se projevilo v litých asfaltových kresbách a do cyklu bílých obrazů. Abstraktní směr tvorby se prosadil po přelomu století a vyústil do cyklu \"Hlavy\" (Nová síň, 2004), kde se střetává konkrétní tvar s barevnou abstrakcí, některé jsou inspirovány přírodní mystikou a rituály ověřující koloběh života a jeho zanikání, ve výsledku se však prosazuje v geometrických konstrukcích touha po obnově řádu. Abstraktní tvorba vyvrcholila cyklem obrazů inspirovaných Biblí, v nichž autorka zachází s barvou a písmem (Carpe Diem, 2009). Z abstraktních geometrických kompozic se malířka postupně přiklonila znovu k figuraci, ale v nových souvislostech, intenzivní barevnost spojuje s šablonami figur a řeší vztah muže a ženy. Šablonové postavy se chovají očekávatelně, představují univerzální archetypy přítomné v duši každého z nás, které přechováváme z dávnověké historie našeho druhu. Řeší existenciální otázky, význam individuálního osudu uprostřed anonymity těch ostatních. I tentokrát je téma předkládáno jako časové, jako cyklicky se opakující, jako růst, vrchol a odumírání. Příběh, který vyprávějí, je bez konce. V oblasti užité malby se od roku 1992 věnuje dekorativní výzdobě hudebních nástrojů, především cembal. Od roku 2004 se věnuje dekorativní nástěnné malbě.", "section_level": 1}, {"title": "Užitá malba.", "content": "Autorka se věnuje dekorativní malované výzdobě hudebních nástrojů, jako jsou především cembala a virginaly (předchůdce klavíru). Zdobila například nástroje z dílny Františka Vyhnálka z Hovorčovic, které hrají v Praze, Budapešti, Würzburku, Paříži, Bostonu i Kjótu. Nejčastěji maluje kopie vlámských nástrojů ze 17. století a francouzských z 18. století. Francouzská cembala jsou ve výzdobě bohatší, obsahují bohatou malbu květin v rokokové barevnosti, zpěvné ptactvo, časté je zdobení zlatem, malovanými girlandami a krajinkami. Vlámský styl je o něco úspornější, květinová výzdoba je jednodušší, a střídmější, převažují tulipány a z ptáků zejména papoušci. Zajímavý je několik metrů dlouhý ornament lemující veškeré obvodové lišty a žebra. Linka je tenká asi půl milimetru v indigové akvarelové barvě. Kromě základních technik jako je linkování, batikování, imitace různých materiálů, úprava povrchu a další postupy používá autorka i speciální vrstvenou techniku mramorování, kterou vymyslela na ozdobení korpusu a nohou nástroje. Jelikož na nástroji obvykle bývá psaný latinský citát, uplatní i to, že umí malovat písmo. Práce na jednom cembalu záleží na bohatosti zdobení, ale zhruba asi takto: nejméně devět dní (od rána do večera) trvá práce na rezonanční desce, tři dny se malují ornamenty, tři dny ptáčci a věnec, tři dny jednotlivé květiny. Někdy se zdobí také víko a prostor za klaviaturou, a když se k tomu přidá ještě mramorování a batika, trvá to dalších 14 dní, nebo i několik měsíců.", "section_level": 2}], "src_summary": "ak. mal. Miluše Poupětová, \"roz.\" Kautznerová (*22. července 1963, Vlašim) je česká malířka. Vede ateliér Užité malby na VOŠUP SUPŠ na Žižkově náměstí v Praze 3, volné tvorbě se věnuje ve svém ateliéru ve Vlašimi. Vychází z výtvarných prostředků expresionismu a monumentální malby, pohybuje se jak na poli abstraktní tak figurální tvorby. Její obrazy sledují individuální cestu k sobě sama, inspiruje se jak tělesným prožitkem vlastní ženskosti, tak orientální, křesťanskou i psychoanalytickou filosofií. Vypjatou temnou expresivitu počátků vystřídala jasnější barevnost, promyšlené kompozice, větší harmonie a nadhled.", "tgt_summary": null, "id": 2320033} {"src_title": "Světový pohár v biatlonu 2014/2015 – Nové Město na Moravě", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Matthew Miller vyrůstal v tradiční židovské rodině, byl veden k rekonstruktivnímu judaismu a v New Yorku ve White Plains chodil do synagogy. Jako šestnáctiletý skončil se školou a vyjel coby fanoušek rocková kapely Phish na její turné po Státech, kde začal brát halucinogenní drogy. Jako mladík poslouchal reggae a dělal beatbox pod uměleckým jménem MC Truth s kapelou Soulfori. Když se vydal do Skalistých hor, potkal tam Boha a začal se pídit po vlastní židovské identitě. Na podzim 1995 pobyl v Izraeli na Alexander Muss škole (AMHSI) v Hod ha-Šaron, dokončil outdoor školu ve městě Bend a začal žít dle chasidských předpisů. Byl znám tím, že se v 19 letech stal členem Chabadu Lubavič, chasidského židovského hnutí. Přezdívá se mu „rastafarián s pejzy“ a jeho hudbě „chasidské reggae“. Matthew Paul Miller a manželka Talia Miller se vzali v srpnu roku 2004 a mají tři syny, Laivy Miller (2005), Shalom Miller (2007) a Menachem Mendel Miller (2011). V dubnu 2014 v rozhovoru potvrdil, a poté i pro šou \"The Howard Stern Show\" internetového rádia, že je rozvedený. Následně s použitím instagramu ukázal světu dceru Sasha Lillian Miller (2014) a blogerka určila jako matku členku bendské reformní synagogy. Doma i na turné provozuje přísné košer vegetariánství a od roku 2010 veganství. Po deseti letech, na konci roku 2011, prošel vnitřním vývojem, který se projevil i navenek; oholil si plnovous, ale kipy se nezbavil. Další rok se objevila jeho fotografie bez kipy a s americkým rapperem Wiz Khalifou, který kouří joint. S hudbou nepřestal, šabat nadále dodržuje a synové pokračují v docházce do Chabad školy v Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Samotné jméno Matisyahu pochází z hebrejského Mattyth Jáh(u), což znamená \"Boží dar\" a zpěvák si jeje vybral jako hebrejskou variantu svého jména Matthew.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "První hudební vystoupení provozoval pod pseudonymem MC Truth s kapelou Soulfori. Po upsání se k JDub Records, společnosti podporující židovské hudebníky, nahrál první CD s názvem \"Shake Off the Dust... arise!\" spolu s tříčlennou kapelou Roots Tonic. Tato kapela jej tak doprovázela na všech koncertních vystoupeních. Album bylo vydáno 28. října 2004. Po koncertu na festivalu Bonnaroo 2005 jej pozval zpěvák Trey Anastasio z kapely Phish na společný koncert při příštím ročníku Bonnaroo festivalu. Následující album \"Live at Stubb's\" bylo nahrané živě na koncertě v Austinu dne 19. února 2005, za dva měsíce, dne 19. dubna, vychází v produkci Billa Laswella pro vydavatelství Or Music. Po sedmi měsících debutovalo toto live album v Billboard Reggae žebříčku na 5. pozici a na 176. pozici v žebříčku Billboard 200. Dne 7. ledna 2006 získalo 1. místo v kategorii Reggae a 18. března 2006 se umístilo na 30. pozici v Billboard 200. Dne 7. března 2006 vydal album \"Youth\" v produkci Billa Laswella, které následně 16. března vyhlásil časopis Billboard jako nejlepší Digital Song. Toto studiové album vyšlo spolu s dub-remixovou kompilací \"Youth Dub\". Následně Matisyahu podpořil vydání koncerty po Americe, Evropě i Izraeli. V Izraeli také vznikl záznam pro DVD \"Live in Israel\", které obsahovalo kromě koncertu v Tel Avivu i dokument natáčený s kapelou po Jeruzalémě a jeho okolí, samotné DVD se v USA dostalo do prodeje 26. prosince 2006. Třetí studiové album \"Light\" bylo vydáno 25. srpna 2009 a v Billboard Reggae žebříčku se album udrželo 34 týdnů. Zároveň se studiovým albem vyšel živý záznam koncertu z Denveru s kapelou Roots Tonic pod názvem \"Live at Twist & Shout\" jako EP. Píseň „Souls Will Rise“ na EP byla věnována obětem teroristického útoku v Bombaji v listopadu roku 2008. Hit „One Day“ z prvního singlu je použit při propagaci zimních olympijských her 2010, a Matisyahu jej jel také do Vancouveru představit. Dále se v roce 2010 podílel na albu \"Sefardský hudební festival, Vol. 1\" s písní „Two Child One Drop“. Pro další album se Matisyahu vrátil do Austinu, kde dne 18. srpna 2010 vznikla s brooklynskou kapelou The Dub Trio živá nahrávka \"Live at Stubb's, Vol. 2\". Výsledný audio a video záznam koncertu byl následně vydán na CD a DVD dne 1. ledna 2011. V březnu 2011 Matisyahu účinkoval a zpíval v klipu „Pure Soul“ australského chasidského zpěváka DeScribe. Čtvrté studiové album \"Spark Seeker\" vyšlo 17. července 2012 ve Spojených státech. Následně debutovalo na 1. místě Billboard Reggae žebříčku. Nahrávalo se v Los Angeles, Kalifornii a v Tel Avivu během let 2011 až 2012. Vydání následně podpořilo turné Festival of Light 2012. Při turné byla některá vystoupení nahrávána a vydána jako EP \"Spark Seeker: Acoustic Sessions\", a do distribuce šlo živé album dne 29. ledna 2013. Téhož roku bylo dne 30. července 2013 uvolněno živé album k volnému stažení s názvem \"Five7Seven2 Live\", v referenci na právě probíhající rok 5772 dle židovského kalendáře. Nahrávky pro toto album vznikaly na koncertech v průběhu roku 2012. Páté studiové album \"Akeda\" vydalo dne 3. června 2014 studio Elm City Music. Zajímavostí je, že obálku navrhl fanoušek na základě informací od zpěváka. Název alba vychází z transkripce hebrejského slova akedát (, doslova „svázání“), obvykle používáno v příběhu o svázání Izáka.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Matisyahu spolupracoval s hudebníky různých náboženství. Vokálně se podílel na několika písních křesťanské metalové kapely P.O.D. pro album \"Testify\". S kapelou The Crystal Method nahrál v roce 2008 píseň „Drown in the Now“ pro jejich album \"Divided By Night\", následně se objevil jako hlavní postava v doprovodném hudebním videu. Kapela Easy Star All-Stars tvořící reggae coververze různých interpretů přizvala Matisyahu k práci na coververzi alba \"Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band\", Matisyahu se tak podílel na coververzi písně „Within You Without You“ pro album \"Easy Star's Lonely Hearts Dub Band\".. S muslimy jako je například Kenny Muhammad nebo Akon několikrát spolupracoval. Akona přizval k nazpívání písně „One Day“ pro singl \"One Day\", další remix této písně vytvořil spolu s haifskou kapelou Infected Mushroom. Spolupracoval také například s interprety jako je Joseph Israel, C-Rayz Walz a nebo Trevor Hall.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matthew Paul Miller (* 30. června 1979, West Chester, Pennsylvania), lépe známý pod hebrejským a uměleckým jménem Matisyahu, je americký hudebník pohybující se mezi reggae a alternativním rockem. V mládí prožil několik duchovních přerodů v rámci judaismu, což se stalo výchozím bodem duchovního vesmíru pro psaní písní. V hudebním průmyslu nyní působí více než dekádu.", "tgt_summary": null, "id": 103259} {"src_title": "Sucholec", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Divizní velitel \"Sergej Kotov\" (hraný Nikitou Michalkovem), přesvědčený komunista, hrdina ruské občanské války, člen staré gardy bolševiků a přímý spolupracovník Josifa Stalina, tráví odpočinkový letní den se svou rodinou, manželkou \"Marusjou\" (hranou Ingeborgou Dapkūnaitovou) a dcerou \"Naďou\" (hranou Michalkovovou vlastní dcerou Naděždou Michalkovovou), v rodinném sídle, kde vyrůstala jeho manželka a kde jsou její příbuzní a známí z dětství a kde také do jisté míry přežívá duch intelektuální společnosti předrevolučního období. Nejprve je idyla přerušena zoufalým zemědělcem, který se od Kotova dožaduje pomoci proti vojenskému cvičení, které se začalo odehrávat na polích se pšenicí a hrozí zničit úrodu. Kotov se neochotně rozhodne pomoci, dojede na místo a za pomoci vypůjčené vojenské čepice se nechá poznat od vedoucího důstojníka, který zná jeho propagační portréty s čepicí a z profilu. Vyžádá si spojení na velitele operace, kterým je maršál SSSR Michail Tuchačevskij, jehož oslovuje důvěrně „Míšo“ a přesvědčí ho, aby cvičení přesunul jinam. Je dále středem všeobecného obdivu a zásah potěší i jeho manželku. Po návratu do domu zpět se objeví další překvapení. Po letech se vrací \"Miťa\" (hraný Olegem Meňšikovem), který v domě vyrůstal jako žák Marusjina otce a později byl Marusjiným nápadníkem, než bez vysvětlení zmizel. Všichni se s ním znají a vítají ho a vychází najevo, že ho odjinud zná dokonce i Kotov. Pro Marusju je setkání emociálně vyčerpávající (později vychází najevo, že se kvůli jeho zmizení dokonce pokusila o sebevraždu a dlouho trvalo, než se z něj vzpamatovala), malé Nadě je představen jako „strýc Miťa“. V rámci výpravy na místní přírodní koupaliště, která končí humornou scénou cvičení civilní obrany proti plynovému útoku, Miťa Marusje připomíná šťastné mládí, což ona opět těžce nese. Po návratu vypráví Miťa Nadě „pohádku“, kde líčí svůj příběh, ovšem s jmény zúčastněných říkanými pozpátku. Vychází najevo, že když se vrátil z prohrané Ruské občanské války, kde bojoval coby šlechtic a antikomunista na straně belogvardějců, a chtěl si vzít Marusju a usadit se, byl za přispění samotného Kotova donucen odejít sloužit do Čeky a to pod pohrůžkou represí možná nejen proti sobě, ale i proti svým blízkým. Marusja to pochopí a je na Kotova naštvaná, ale ten se obhajuje a tak se zase usmíří. Poté vychází najevo, že Miťa nepřijel jen z nostalgie za dávnými přáteli, ale přijel jako důstojník NKVD s rozkazem odvézt Kotova a že auto si pro ně přijede za dvě hodiny. Je jasné, že jde o vážnou věc, ale muži se dohodnou tvářit se před ostatními jakoby nic. Když se ovšem při hraní kopané ztratí míč a oni se potkají opět sami dva, začnou se navzájem obviňovat: Miťa Kotovovi vyčítá, že mu sebrali nejen Marusju, ale i jeho povolání, čest a lásku k vlasti. Kotov naopak Miťovi vysvětluje, že zatímco on se vždy držel svých ideálů, tak Miťa se ještě před Kotovovým přispěním nechal přesvědčit ke zradě a pomohl unést z Paříže osm významných osobností ruského exilu, aby pak mohly být v Rusku bez soudu popraveny. A obviňuje Miťu, že jeho skutečnou motivací byly peníze, že se stal koupeným zrádcem. Kotov předpokládá, že se Miťa vrátil kvůli své osobní pomstě a je si proto jistý, že je nedotknutelný a nic mu nehrozí. Když mu ten hrozí, že mu to pak při mučení připomene, tak dokonce Miťu udeří – ale konflikt je narušen Naďou a oba muži se opět tváří jako přátelé. Před odjezdem ještě Kotov stihne absolvovat přísahu „svého“ pionýrského oddílu Stalinovi. Ve svém absurdním divadle Miťa s Kotovem pokračují, i když přijede osobní automobil s pracovníky NKVD, kteří se vydávají za pracovníky oblastní filharmonie. Rozlučka probíhá ve veselém duchu a zpěvu písní. Malé Nadě je povoleno odřídit auto až do nejbližší zatáčky a ona se těší, že půjde s tatínkem do ZOO jindy, když to teď kvůli jeho odjezdu nejde. Zvláště po Nadině opuštění auta už ovšem Miťa zcela opouští přátelské přetvařování. Automobil dojede k místu, kde je cesta zablokována náklaďákem, jehož zoufalý řidič už celý den hledá místo, kde měl složit náklad. Kotov mu chce poradit, ale jeden pracovník NKVD Kotova zkusí zadržet v autě. Kotov ho praští a tak se něj všichni vrhnou, zbijí ho a spoutají. Řidiče nakladního auta pak příslušník NKVD zastřelí, protože byl svědkem toho, jak Kotova v autě zmlátili příslušníci NKVD až do krve. Závěrečná scéna zachycuje Miťův pokus o sebevraždu a následné titulky oznamují, že Kotov se přiznal a byl v srpnu 1936 popraven, jeho manželka byla odsouzena na deset let a zemřela v gulagu v roce 1940 a Naďa sice byla zatčena spolu s matkou, ale dožila se rehabilitace v roce 1956 během Chruščovovského tání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Unaveni sluncem ( – \"Utomljonnyje solncem\") je ruský film z roku 1994 režiséra Nikity Michalkova, který zde hraje i hlavní roli. Druhou hlavní roli hraje Oleg Meňšikov a další významné role hrají Ingeborga Dapkūnaitová a Michalkovova vlastní dcera Naděžda Michalkovová. Film, který se odehrává během jednoho letního dne roku 1936, umělecky zachycuje rodinnou atmosféru v rodině vysokého důstojníka v době Velké čistky v Rudé armádě. ", "tgt_summary": null, "id": 193409} {"src_title": "The Hurt Locker, Part Two", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Chebule korková je původní ve východní Indii, roste i na přilehlých ostrovech a dále v Malajsii a jižním Vietnamu. Obývá skalnatá pobřeží, kde se pne po útesech nebo další vegetaci.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Chebule korková je mohutný popínavý keř až liána, která se pne po skalnatých útesech nebo využívá oporu vzrostlých stromů a přitom dosahuje značné výšky. Stonek je až 10 cm silný. Kůra je výrazně zvrásněná, šedá. Listy jsou velké, střídavé, řapíkaté, jednoduché, srdčité, celokrajné. Květy jsou jednopohlavní, okvětí je rozlišené na kalich a korunu, kališní lístky v počtu 6, ve dvou kruzích. Jsou bílé až krémové, sestavené do složených hroznů. Prašníkové květy obsahují velký počet jednobratrých tyčinek. Plody jsou drobné, asi 1 cm velké, červenavé až hnědavé, na povrchu mírně svraskalé peckovice. Semena mají ledvinitý až měsíčkovitý tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Toxikologie.", "content": "Semena obsahují toxické sesquiterpenoidní laktony tutinanolidy (pikrotoxiny). Součástí je jedovatý pikrotin neboli pikrotoxin, latinsky cocculin. Je silně hořký a omamný. Je účinný zejména pro ryby a drobné ptactvo. Skořápka obsahuje terciární alkaloidy menispermin a paramenispermin. Stonky a kořeny obsahují alkaloidy berberin, palmatin, magnoflorin a columbamin.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Plody známé jako kebule jsou tradičně domorodci používány k lovu ryb. Peckovice naházené do vody ryby pozřou a pak je možné je omámené pochytat. Tento způsob lovu ryb na kebuli byl přenesen i do Evropy, ale zde byl záhy zákonem zakázán. V Českých zemích je tento způsob rybolovu doložen od 16. století až do poloviny 20. stoltetí, kdy přestala být volně dostupná. Z kůry se připravuje v jihovýchodní Asii šípový jed k lovu drobného ptactva. Od 16. století se používaly dovezené sušené peckovice (\"fructus cocculi\", \"cocculi indici\") v evropském lékařství. Rozemleté s přidávaly do mastí na vši. Používaly se i při horečkách. Pro výraznou hořkou chuť jimi někteří angličtí sládci pančovali těžká piva, což zmiňuje též Charles Dickens a kritizovali britští chemici 19. století Watts a Accum. Dřevo se používá v řezbářství, nebo jako topivo. Příbuzným druhem používaným v lékařství pro léčivý kořen je \"Jateorhiza palmata\" pocházející z Východní Afriky a rozšířená i v Asii. Tinospora srdčitá (\"Tinospora cordifolia\") z Indie se dováží v čajích guduchi, který má široké použití v tradiční indické medicíně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chebule korková (\"Anamirta cocculus\", synonymum \"Cocculus suberosus\"), známá též jako kebule korková, je keřovitá liána, jediný druh rodu chebule. Roste v Asii. Plody a kůra obsahují omamné látky užívané při lovu ryb a v lékařství.", "tgt_summary": null, "id": 103190} {"src_title": "Fotostroj času", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Narodil se v Kamenici nad Hronom a pochází z maďarské menšiny na Slovensku. Svoji fotbalovou kariéru začal v klubu VTJ Sokol Kamenica nad Hronom. V mládeži zamířil do týmu FK Štúrovo, jehož je odchovanec.", "section_level": 1}, {"title": "Matador Púchov.", "content": "Před sezonou 2005/06 přestoupil do \"áčka\" Matadoru Púchov, který byl tehdy nováčkem nejvyšší soutěže. Svoji ligovou premiéru si odbyl ve 3. kole hraném 30. 7. 2005 proti Artmedii Bratislava (prohra 0:2), odehrál celých 90 minut. Premiérový gól v dresu Púchova zaznamenal v 10. kole proti mužstvu FK ZŤS Dubnica nad Váhom, když v 72. minutě srovnal na konečných 1:1. Podruhé skóroval 29. října 2005 proti klubu FK AS Trenčín, utkání skončilo nerozhodně 1:1. 19. 11. 2005 se prosadil v 19. kole v odvetě s Dubnicí nad Váhom, když v deváté minutě otevřel skóre zápasu. Střetnutí nakonec skončilo prohrou Púchova v poměru 1:3. Svoji čtvrtou branku v ročníku si připsal v odvetném utkání s Trenčínem a společně se svými spoluhráči se radoval z vítězství 2:1. Na jaře 2006 skončil Púchov v tabulce na posledním místě a po roce sestoupil do druhé ligy. Během celého svého angažmá nastoupil k 29 ligovým utkáním.", "section_level": 2}, {"title": "FC Artmedie Petržalka.", "content": "V létě 2006 Matador Púchov opustil a stal se novou posilou Artmedie Petržalka, druhého týmu tabulky ze sezony 2005/06.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2006/07.", "content": "Ligový debut za Petržalku si na své konto připsal v 9. kole hraném 9. září 2006 proti Trenčínu. Na hrací plochu přišel v 67. minutě, ale vysoké porážce 0:4 nezabránil. V podzimní části ročníku 2006/07 odehrál pouze sedm ligových střetnutí, na jaře 2007 působil na hostování v Dukle Banská Bystrica.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2007/08.", "content": "Na podzim 2007 hostoval v Banské Bystrici. Poprvé v sezoně skóroval proti ViOnu Zlaté Moravce (výhra 4:0) ve 23. kole, když ve 40. minutě zvyšoval na 2:0. Následně se trefil 26. 4. 2008 proti mužstvu MFK Ružomberok, když v poslední minutě utkání srovnal na konečných 2:2. V ročníku 2007/08 získal s Artmedií „double“, tzn. ligový titul a triumf v domácím poháru. Během půl roku odehrál 13 zápasů v lize.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2008/09.", "content": "S klubem postoupil přes maltský tým Valletta FC (výhry 2:0 a 1:0) a mužstvo Tampere United z Finska (výhry 3:1 a 4:2) do třetího předkola Ligy mistrů UEFA 2008/09. Petržalka po prohře 0:4 a remíze 1:1 nepostoupila přes slavný italský klub Juventus FC a následně vypadla po porážkách 0:4 a 0:2 i v úvodním předkole Poháru UEFA 2008/09 s týmem SC Braga z Portugalska. V sezoně 2008/09 nasbíral 29 startů v lize a vstřelil sedm gólů. Prosadil se třikrát proti mužstvu MFK Košice (prohra 2:3, výhry 2:1 a 3:2), po jedné brance dal do sítí klubů FK Dukla Banská Bystrica (remíza 1:1), MFK Dubnica nad Váhom (výhra 3:0), FC ViOn Zlaté Moravce (výhra 5:0) a FC Nitra (remíza 1:1).", "section_level": 3}, {"title": "FK Dukla Banská Bystrica (hostování).", "content": "V lednu 2007 zamířil z Petržalky hostovat do Banské Bystrice. I když si během půl roku nepřipsal žádný ligový start, v létě 2007 bylo jeho hostování prodlouženo. Premiérový ligový zápas zaznamenal 14. července 2007 v úvodním kole proti Nitře (prohra 0:1), odehrál celý zápas. V osmém kole nastoupil proti Petržalce, tedy proti svému bývalému zaměstnavateli, ale Bystrica přesto venku prohrála 3:6. V rozemezí 10.-13. kola se třikrát prosadil. Skóroval jednou proti Ružomberoku (remíza 2:2), Košicím (prohra 1:2) a v odvetě s Nitrou (výhra 1:0). Celkem odehrál 17 ligových zápasů, ve kterých nechyběl na trávníku ani minutu.", "section_level": 2}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava.", "content": "Před ročníkem 2009/10 se dohodl na smlouvě se Slovanem Bratislava, úřadujícím mistrem ze sezony 2008/09 Corgoň ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2009/10.", "content": "Svůj debut si připsal 5. července 2009 v zápase o slovenský Superpohár proti mužstvu MFK Košice. Premiéra byla úspěšná, Slovan porazil svého soka v poměru 2:0 a tuto trofej získal. S klubem se představil ve 3. předkole Ligy mistrů UEFA 2009/10 proti řeckému celku Olympiakos Pireus, kterému dvakrát pohlehl v poměru 0:2. Následně Slovan Bratislava bojoval ve čtvrtém předkole - play-off o účást v základní skupině Evropské ligy UEFA 2009/10, ale prohrál 0:5 a 1:2 se slavným týmem AFC Ajax z Nizozemska. V lize debutoval v prvním kole hraném 10. 7. 2009 proti mužstvu FK Senica (výhra 3:0), nastoupil na celý zápas. Poprvé se střelecky prosadil v 11. kole, když v 17. minutě vstřelil jediný rozhodující gól v duelu s klubem FC Nitra. Následně skóroval 6. března 2010 proti Dukle Banská Bystrica, Slovan podlehl soupeři na jeho hřišti 1:2. Svoji třetí branku dal do sítě Spartaku Trnava, když ve 37. minutě otevřel skóre střetnutí a podílel se na vítězství 3:0 nad tímto rivalem. Počtvrté v ročníku se radoval ze vstřeleného gólů ve 30. kole proti týmu MFK Dubnica nad Váhom, když čtvrt hodiny před konce srovnal na konečných 2:2. Ve finále slovenského poháru hraného v Michalovcích proti Spartaku Trnava (výhra 6:0) se trefil ve 12.minutě a společně se svými spoluhráči získal tuto trofej. Během roku odehrál 29 ligových utkání.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2010/11.", "content": "V úvodním zápase 3. předkola Evropské ligy UEFA 2010/11 se srbským mužstvem FK Crvena zvezda (výhra 2:1) zvyšoval v 69. minutě na 2:0, v odvetě na domácí půdě Slovan remizoval se soupeřem 1:1 a postoupil. Ve čtvrtém předkole - play-off číhal klub VfB Stuttgart z Německa, se kterým Slovan po prohře 0:1 a remíze 2:2 vypadl. Svůj první a zároveň jediný gól v sezoně dal v 19. kole hraném 27. listopadu 2010 se Senicí, v 73. minutě vyrovnal na konečných 2:2. Na podzim 2010 si připsal 18 startů v lize. Slovan v ročníku 2010/11 získal titul a Saláta se na něm částečně podílel.", "section_level": 3}, {"title": "FK Rostov.", "content": "V lednu 2011 podepsal čtyřletý kontrakt s ruským celkem FK Rostov, nabídku měl ještě od týmu FK Crvena zvezda. Celý transfer ze Slovanu do Rostova se zrealizoval údajně za více než 1 milion €.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2011/12.", "content": "Debutoval 25. ledna 2011 v přípravném zápase proti rakouskému klubu SV Mattersburg (remíza 1:1), Saláta nastoupil do druhého poločasu. Liga v Rusku se tentokát hrála rok a půl, jelikož došlo ke změně hracího modelu. Premiérový start v lize si odbyl 14. 3. 2011 v prvním kole proti Spartaku Moskva, odehrál celých 90 minut a podílel se na vysoké domácí výhře 4:0. Svoji první branku vsítil v devátém kole v souboji s týmem PFK CSKA Moskva (prohra 1:2), ale v konečném důsledku pouze korigoval skóre zápasu. V březnu 2012 vstřelil ve 31. minutě efektními „nůžkami“, akrobatickým kopem přes hlavu, rozhodující gól v utkání proti Spartaku Naľčik (výhra 2:1) a zaznemanal svoji druhou branku v Premier Lize. Na jaře 2012 bojoval s Rostovem o záchranu, která se zdařila. Zároveň s mužstvem došel do semifinále domácího poháru. Během sezony 2011/12 nastupoval pravidelně v základní sestavě a odehrál 39 ligových střetnutích.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2012/13.", "content": "Svůj premiérový přesný střelecký zásah v ročníku si připsal ve 4. kole hraném 12. srpna 2012 proti klubu PFK Křídla Sovětů Samara (prohra 1:2), prosadil se v 55. minutě. Podruhé vsítil gól proti Amkaru Perm (výhra 3:0), v jehož dresu nastoupil mj. krajan Michal Breznaník. Saláta se trefil v 69. minutě a zvyšoval na 2:0. 15. 3. 2013 se ve 21. kole v souboji s Volgou Nižnij Novgorod (prohra 1:2) zranil a již ve 27. minutě musel nuceně střídat. Později podstoupil operaci kolene, které ho vyřadilo ze hry do konce ročníku. Celkem nastoupil za rok k 18 utkání v lize, Rostov po roce opět došel do semifinále ruského poháru.", "section_level": 3}, {"title": "FK Tom Tomsk (hostování).", "content": "Koncem července 2013 odešel na roční hostování do týmu tehdejšího nováčka ruské nejvyšší ligy FK Tom Tomsk, který získal na hráče i předkupní právo. V sobotu 27. července 2013 se obě mužstva střetly v lize, podle dohody klubů do utkání Saláta nezasáhl a po zápase odcestoval s novými spoluhráči do Tomsku. Debut v lize si tak připsal 3. srpna 2013 v zápase čtvrtého kola proti Uralu Sverdlovská oblast. Odehrál celý zápas, Tomsk podlehl svému sokovi v poměru 1:2. Celek na jaře 2014 skončil v tabulce na 11. místě a po neúspěšné baráži sestoupil po roce do druhé ligy. Saláta si během celého svého angažmá připsal v lize pouze sedm startů, v dalších 19 střetnutích byl jen na lavičce náhradníků. V létě 2014 se vrátil do Rostova, kde se v srpnu 2014 dohodl s vedením na ukončení smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava (návrat).", "content": "Začátkem září 2014 se vrátil jako volný hráč (zadarmo) do Slovanu Bratislava, se kterým uzavřel smlouvu na dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2014/15.", "content": "Podzim 2014 strávil na hostování v celku FC DAC 1904 Dunajská Streda. Svoji obnovenou ligovou premiéru si tak připsal až 27. 2. 2015 ve 20. kole proti klubu MŠK Žilina. Na trávníku strávil celý zápas, ale poražce 0:2 v Žilině nezabránil. Prvního přesného zásahu po návratu do Slovanu docílil ve 26. kole, když byla jeho branka jediná a tudíž rozhodující v souboji s mužstvem MFK Ružomberok. Na jaře 2015 nastoupil ke všem 15 ligovým zápasům, ve kterých nechyběl na hřišti ani minutu.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2015/16.", "content": "Se Slovanem došel přes mužstvo Europa FC z Gibraltaru (výhry 6:0 a 3:0) a irský klub UC Dublin (výhry 1:0 a 5:1) až do třetího předkola Evropské ligy UEFA 2015/16, kde nastoupil proti ruskému týmu FK Krasnodar a po prohře 0:2 a remíze 3:3 s ním vypadl. Poprvé v ročníku skóroval 19. července 2015 proti ViOnu Zlaté Moravce a podílel se na výhře 2:1. Svůj druhý gól dal proti Senici 17. 4. 2016, Slovan vyhrál na hřišti soupeře 3:1. Se Slovanem na jaře 2016 došel až do finále slovenského poháru, kde tým podlehl v utkání hraném v Trnavě klubu AS Trenčín 1:3. V sezóně 2015/16 odehrál 29 střetnutí v lize.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2016/17.", "content": "S mužstvem se představil v prvním předkole Evropské ligy UEFA 2016/17 proti albánskému týmu KF Partizani. Úvodní zápas skončil bezbrankovou remízou, ale odveta v Senici se neuskutečnila. Partizani bylo přesunuto do druhého předkola Ligy mistrů UEFA 2016/17 na místo tehdejšího albánského mistra KF Skënderbeu Korçë vyloučeného kvůli podezření z ovlivňování zápasů a Slovan postoupil automaticky do dalšího předkola. Ve druhém předkole Slovan remizoval 0:0 a prohrál 0:3 s mužstvem FK Jelgava z Lotyšska a vypadl. V lednu 2017 uzavřel s “belasými” nový dvouletý kontrakt, i když měl nabídky z ciziny. V sezoně 2016/17 získal se Slovanem domácí pohár, když společně se svými spoluhráči porazil ve finále hraném 1. května 2017 na stadionu NTC Poprad tehdy druholigový tým MFK Skalica v poměru 3:0. Svoji jedinou branku v ročníku zaznamenal 27. 5. 2017 v posledním 33. kole, když v souboji se Zemplínem Michalovce zvyšoval dvanáct minut před koncem na konečných 3:1. V sezoně 2016/17 nastoupil k 31 ligovým utkáním a byl rovněž stejně jako jeho spoluhráč Seydouba Soumah zařazen do nejlepší jedenáctky Fortuna ligy, v případě Saláty se jednalo o druhou nominaci do ideální jedenáctky v řadě.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2017/18.", "content": "23. června 2017 odehrál za mužstvo celých devadesát minut v zápase Česko-slovenského Superpoháru hraného v Uherském Hradišti proti českému celku FC Fastav Zlín, kterému Slovan Bratislava podlehl v penaltovém rozstřelu. Se Slovanem postoupil přes arménský klub FC Pjunik Jerevan (výhry 4:1 a 5:0) do druhého předkola Evropské ligy UEFA 2017/18, kde bratislavský tým vypadl po prohrách 0:1 a 1:2 s mužstvem Lyngby BK z Dánska. Poprvé v sezoně se střelecky prosadil v úvodním kole v souboji s Tatranem Prešov, kdy při výhře 5:1 na půdě soupeře otevřel skóre utkání a zároveň vsítil první gól Slovanu v ročníku 2017/18. V srpnu 2017 se v zápase s Dunajskou Stredou (remíza 1:1) zranil a už v 11. minutě musel být vystřídán, kvůli zranění (přetržený vaz v koleni a poškození menisku) musel podstoupit plastiku předního křížového vazu. Svůj první ligový zápas po zranění odehrál 28. dubna 2018 v derby proti Spartaku Trnava (výhra 2:1), na hrací plochu přišel v 78. minutě místo Dávida Holmana. Na jaře 2018 se podílel se Slovanem na obhajobě zisku slovenského poháru z předešlého ročníku 2016/17, i když ve finále hraném 1. května 2018 v Trnavě proti celku MFK Ružomberok (výhra 3:1) nenastoupil. Během roku odehrál kvůli dlouhodobému zranění pouze sedm střetnutí v lize.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2018/19.", "content": "V prvním předkole Evropské ligy UEFA 2018/19 v soubojích s moldavským klubem FC Milsami Orhei (výhry 4:2 a 5:0) nehrál. Za \"belasý\" nastoupil v předkole EL proti týmu Balzan FC z Malty (prohra 1:2 a výhra 3:1) a rakouskému celku Rapid Vídeň, se kterým Slovan po výhře 2:1 a prohře 0:4 vypadl. Svůj první ligový gól v sezoně zaznamenal v souboji s mužstvem MŠK Žilina, když svojí trefou ze 69. minutě rozhodl o výhře 1:0 na půdě soupeře. Podruhé v ročníku se střelecky prosadil 22. 9. 2018 proti tehdejšímu nováčkovi ŠKF iClinic Sereď (výhra 2:1), když v 11. minutě otevřel skóre zápasu. Na podzim 2018 odehrál celkem 12 ligových zápasů. 31. 12. 2018 mu ve Slovanu skončila smlouva a klub opustil. V ročníku 2018/19 získaly \"belasý\" mistrovský titul, na kterém se Saláta částečně podílel.", "section_level": 3}, {"title": "FC DAC 1904 Dunajská Streda (hostování).", "content": "Po návratu do Slovanu odešel obratem hostovat do Dunajské Stredy. Jelikož bylo po mezinárodním přestupním termínu, působil do otevření zimního přestupového okna s amatérským statutem. Premiérovy ligový start v dresu Dunajské Stredy zaznamenal 13. září 2014 v devátém kole na hřišti ViOnu Zlaté Moravce (remíza 1:1), nastoupil na celých 90 minut a v 6. minutě otevřel skóre zápasu. Podruhé za Dunajskou Stredu skóroval v 89. minutě 12. kola proti klubu FK AS Trenčín a podílel se na výhře 3:2. V zimě 2014/15 se vrátil zpět do Slovanu, během svého působení si připsal v deseti utkáních plnou zápasovou minutáž.", "section_level": 2}, {"title": "Szombathelyi Haladás.", "content": "V zimním přestupovém období sezoně 2018/19 zamířil do Maďarska, kde se dohodl na půlroční smlouvě s následnou dvanáctiměsíční opcí s celkem Szombathelyi Haladás tehdy hrajícím maďarskou nejvyšší soutěž. Na jaře 2019 nastoupil v lize k sedmi střetnutím.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k 31. květnu 2019", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu Slovenska debutoval 24. května 2008 v Luganu v přátelském utkání proti domácí reprezentaci Švýcarska. Na hřiště šel v 85. minutě, zápas skončil porážkou Slovenska 0:2. 14. listopadu 2012 absolvoval přátelské utkání v Olomouci proti reprezentaci České republiky. Slovenský národní tým prohrál 0:3. 6. února 2013 nastoupil v Bruggách proti domácí Belgii. Slovensko sahalo po remíze, ale nakonec utkání prohrálo 1:2 gólem z 90. minuty, Saláta šel na hřiště v 87. minutě. V březnu 2013 rovněž figuroval v nominaci slovenského národního týmu pro kvalifikační zápas na MS 2014 s Litvou a přátelské utkání s reprezentací Švédska, oba zápasy měly dějiště v Žilině na Stadiónu Pod Dubňom, nicméně ani do jednoho z nich Kornel nezasáhl. V srpnu 2013 jej povolal nový trenér Slovenska Ján Kozák k přátelskému střetnutí hraném 14. srpna s domácím Rumunskem (remíza 1:1). 15. října 2013 zvyšoval hlavou po rohovém kopu v 16. minutě na průběžných 2:0 v závěrečném kvalifikačním utkání cyklu 2012–2013 v Rize s domácím Lotyšskem, byl to jeho první reprezentační gól ve slovenském A-týmu. Slovensko nakonec remizovalo 2:2 a skončilo s 13 body na nepostupovém třetím místě tabulky za první Bosnou a Hercegovinou a druhým Řeckem. 19. listopadu 2013 dostal příležitost v přátelském utkání proti Gibraltaru, které mělo dějiště v portugalském Algarve ve městě Faro a bylo vůbec prvním oficiálním zápasem Gibraltaru po jeho přijetí za 54. člena UEFA v květnu 2013. V zápase se zrodila překvapivá remíza 0:0, za slovenský výběr nastoupili hráči z širšího reprezentačního kádru a také několik debutantů.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Trenér Vladimír Weiss jej nominoval na Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice, kde Slovensko vypadlo po prohře 1:2 v osmifinále s pozdějším vicemistrem z Nizozemska. Na turnaji odehrál jediné utkání, v základní skupině F 20. června 2010 s Paraguayí (prohra 0:2).", "section_level": 3}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Ján Kozák jej zařadil do 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii, kam se Slovensko probojovalo poprvé v éře samostatnosti. V zápasech základní skupiny nenastoupil. Slovenští fotbalisté skončili se 4 body na třetím místě tabulky, v osmifinále se představili proti reprezentaci Německa (prohra 0:3, Saláta šel na hřiště v 84. minutě), a se šampionátem se rozloučili.", "section_level": 3}], "src_summary": "Kornel Saláta (* 24. ledna 1985, Kamenica nad Hronom) je slovenský fotbalový obránce a reprezentant, od ledna 2019 hráč maďarského mužstva Szombathelyi Haladás. Mimo Slovensko působil na klubové úrovni v Rusku. Nastupuje ve středu obrany. ", "tgt_summary": null, "id": 766993} {"src_title": "Lodeho parametr", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Začátek.", "content": "Guerlain byla založen v roce 1828, kdy Pierre-François Pascal Guerlain otevřel svůj první obchod na 42, rue de Rivoli v Paříži. Prodával parfémy, které vyráběl sám za pomoci svých synů Aime a Gabriela. Získal si přízeň pařížské šlechty a roku 1840 otevřel nový obchod na 15, rue de la Paix v roce 1840, v centru pařížské módní scény. Největší úspěch přišel v roce 1853 s vytvořením \"Eau de Cologne Imperiale\" pro francouzského císaře Napoleona III. a jeho manželku císařovnu Eugénii, který získal pro Guerlaina titul oficiálního dodavatele parfémů pro krále.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Po smrti zakladatele se stal hlavním parfumérem syn Aimé, který je autorem např. \"Fleur d'Italie\" (1884) a \"Eau de Cologne du Coq\" (1894). Nejslavnější je však \"Jicky\" z roku 1889, která je prvním parfémem obsahujícím syntetické složky.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí generace.", "content": "Gabrielovi synové Jacques a Pierre zdědili značku. Aimého synovec Jacques byl autorem mnoha z nejznámějších klasických vůní Guerlain: \"Mouchoir de Monsieur\" (1904), \"Après L'Ondée\" (1906), \"L'Heure Bleue\" (1912), \"Mitsouko\" (1919), \"Vol de Nuit\" (1933), a Guerlainovy vlajkové lodi \"Shalimar\" (1925).", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá generace.", "content": "Jean-Paul Guerlain byla posledním rodinným parfumérem. Vytvořil klasické pánské vůně \"Vetiver\" (1959) a \"Habit Rouge\" (1965), \"Coriolan\" (1990) dále \"Chant d'Arômes\" (1962), \"Chamade\" (1969), \"Nahéma\" (1979), \"Jardins de Bagatelle\" (1983) a \"Samsara\" (1989). Jean-Paul Guerlain odešel v roce 2002 po problémech s rasisticky motivovanými výroky v televizní debatě.", "section_level": 1}, {"title": "Přechod pod LVMH.", "content": "Obecně je tento krok vnímán jako rozchod s tradicí. Rodina Guerlain prodala společnost konsorciu Moët Hennessy Louis Vuitton (LVMH) v roce 1994. Parfuméry pod LVHM vedle Jean-Paula Gaultiera byli Mathilde Laurent, Maurice Roucel, neteř Jean-Paula Patricia de Nicolaï, avšak v roce 2008 byl hlavním parfumerém jmenován Švýcar Thierry Wasser (dříve Firemnich). Pro Guerlain vytvořil Iris Ganache (2007) a Quand Vient la pluie (2007). Jean-Paul Guerlain zůstal ve firmě na pozici jeho poradce. Uměleckou ředitelkou domu je Sylvaine Delacourte.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guerlain je francouzský parfémový dům, který patří mezi nejstarší na světě. V letech 1828 byl Guerlain rodinným podnikem, v roce 1994 byl převzat nadnárodní investiční společností LVMH. Společným tónem jeho parfémů je tzv. \"Guerlinade\"; parfém tohoto jména byl uveden do prodeje v roce 1921.", "tgt_summary": null, "id": 307036} {"src_title": "Golem (Bretan)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Koronaviry jsou obalené jednovláknové RNA viry s pozitivní polaritou. Jejich název je odvozen od charakteristického uspořádání povrchových struktur lipidového obalu ve tvaru sluneční koróny. Dosahují velikosti kolem 120 nanometrů. Jejich genom obsahuje 30 tisíc bází, což je nejvíce mezi známými RNA viry s nesegmentovaným genomem.", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Podčeleď \"Orthocoronavirinae\" zahrnuje (podle vydání Taxonomie virů 2018b) 4 rody: Od doby posledního vydání taxonomie virů byly objeveny další, nové druhy koronavirů, které dosud čekají na uznání a klasifikaci od ICTV.", "section_level": 1}, {"title": "Lidské koronaviry a jejich taxonomické zařazení.", "content": "K roku 2020 je známo 7 typů lidských koronavirů, taxonomicky řazených na úrovni druhu nebo na poddruhové úrovni:", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění.", "content": "Koronaviry byly původně známy jen jako původci infekcí zvířat – ptáků a savců. Jednalo se o jednotlivé formy z rodu \"Alphacoronavirus\", které způsobovaly např. virové infekce drůbeže a jiných ptáků, ale i skotu nebo domácích zvířat (psů a koček). Od 60. let 20. století byly zjištěny i u lidských onemocnění. Onemocnění z koronavirů mají maxima převážně v lednu a únoru a zasahují jednotky procent populace. Zpočátku šlo jen o běžná nachlazení (která nejčastěji způsobuje rhinovirus), která byla komplikovanější u lidí s oslabenou imunitou. Ale koronaviry z rodu \"Betacoronavirus\" jsou původci i některých závažných respiračních chorob z posledních let. Koncem roku 2002 se objevilo nové závažné onemocnění – SARS (syndrom náhlého selhání dýchání), na který roku 2003 zemřelo přibližně 800 lidí. O deset let později byla diagnostikována nová forma obdobně závažného onemocnění – MERS, na který do roku 2020 zemřelo přes 800 lidí. Na sklonku roku 2019 se rozšířil z Číny nový typ nebezpečné choroby covid-19 a začal se postupně šířit do dalších zemí. K 29. dubnu 2020 zemřelo na následky nakažení 220 tisíc lidí a nakaženo bylo více než 3,2 milionu lidí. Výskyt viru byl potvrzen téměř ve všech zemích včetně České republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koronavirus (\"Coronavirus\") bylo do roku 2009 označení rodu virů, od roku 2009 společné označení (nikoli taxonomické jméno) pro čtyři rody virů obsažených v podčeledi Orthocoronavirinae: \"Alphacoronavirus\", \"Betacoronavirus\", \"Gammacoronavirus\" a \"Deltacoronavirus\". Šíří se buď vzduchem, kontaminovanými předměty nebo oro-fekálním přenosem a způsobují závažnější i méně závažná onemocnění zvířat a lidí. Jejich typickou vlastností je široké spektrum hostitelů a časté případy mezidruhového přenosu. ", "tgt_summary": null, "id": 1248469} {"src_title": "Jolie (programovací jazyk)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Obživa Daniů.", "content": "Daniové jsou závislí na sladkých bramborách, vepřovém mase a vydobývání soli pomocí listů banánovníku. K pěstování využívají tři druhy půd:", "section_level": 1}, {"title": "Sociální systém.", "content": "Daniové neznají obchod, peníze a neumí kvantifikovat, proto se u nich nemluví o vlastnictví. Základní jednotkou je dvůr s domy, zvlášť pro muže a ženy, dále dům na vaření a chlév, které jsou spojeny plotem. Daniové si staví kulaté nebo oválné chýše. Ve třiceti dvorcích žije asi 350 obyvatel. Ženy nesmí vstoupit do domu mužů, dům obývají desítky členů, většinou jde o příbuzné. Daniové žijí usedlým způsobem života. Seskupení dvorů velí tzv. bigman. Kmen rozděluje dva typy společenských vztahů: příbuzenský systém (založený na patrilinearitě) a politický systém. Teritoriálně se rozdělují na:", "section_level": 1}, {"title": "Konflikty u Daniů.", "content": "Spory u Daniů jsou na dvou úrovních. A to WIM, což je spor na úrovni aliancí a UM ́AIM, který je uvnitř aliance. WIM může být formou předem domluvené bitvy nebo tajných přepadů. Bitva je dobrovolná a většinou nekončí úmrtím, jelikož kmen používá vzácné oštěpy, které nechce zničit. Nutkání zabíjet vychází z požadavků duchů zemřelých. Proti tajným přepadům, které již mohou končit úmrtím staví Daniové strážní věže. V době války se nejvíce zdobí. Nejznámější jsou zdobení Daniů s kančími kly v nose a čelenkami z peří rajek. Jindy nosí muži pouze dlouhé tenké koteky a ženy sukénky upletené z vláken orchideje zdobené slámou a nutnou pletenou tašku přes záda. Konflikty většinou končí tím, že se jedna konfederace odštěpí od své aliance a přičlení se k alianci nové.", "section_level": 1}, {"title": "Sexualita Daniů.", "content": "Heider si u Daniů povšiml malého zájmu o sex. Styk je u kmene chápán jako oslabování muže, proto po prvním porodu trvá u páru 5 let sexuální abstinence. Heider nenašel vyvratitelný důkaz, nepotvrdil ani sexuální napětí nebo důkaz homosexuálních styků; přestože muž může mít více jak jednu ženu, období mateřství tráví s matkou dítěte. Abstinence je vyvolávána duchy, kterých se Daniové bojí, proto si všechny otvory v těle kryjí. Heider zjistil, že sexuální abstinence nemá vliv na kulturu Daniů.", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "Dívky mají povinnost uříznout si článek prstu pokaždé, když jim někdo blízký zemře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dani je kmen žijící na Nové Guineji. Do této skupiny patří několik etnik, jejichž původ není znám. Daniů žije na Nové Guineji asi 250 tisíc, mluví rozdílnými příbuznými jazyky a patří do rozdílných příbuzenských skupin. Na západě ostrova provedl výzkum kmene americký antropolog Karl Gustav Heider. Terénní výzkum uskutečnil v letech 1961 - 1963 a dále ještě návratný v sedmdesátých a osmdesátých letech. Heider zkoumal kmen Dani v Baliemském údolí a zaměřil se hlavně na etnocentrismus, konflikt a sociální strukturu a sexuální život Daniů. ", "tgt_summary": null, "id": 623386} {"src_title": "Miho Klaić", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Proslavení Francie v oblasti módy začalo v 17. století, kdy na trůn usedl Ludvík XIV., přezdívaný jako „král slunce“. Žil v královském paláci ve Versailles. Jeho vášeň pro tanec je známa. Také je považován za jednoho ze zakladatelů baletu. Velmi se také zajímal a dbal na módu a tím ve své době Francii proslavil. Jednalo se o barokní módu, kdy oděv byl rozevlátý a vzdušný, důraz byl kladen na lidskou siluetu. Francouzská móda byla protikladem španělské, škrobené módy. Každý měsíc byly z Francie do celé Evropy posílány figurky v nových módních trendech a tak se celá Evropa snažila módu Ludvíka XIV. kopírovat. Mužský oblek se skládal z košile, saka, vesty a kalhot. Každá část byla zdobena, velmi jemně. V této době se poprvé začala šít saka s kapsami a rozparkem, který byl vytvořen kvůli pohodlnější jízdě na koni. Rukávy košile byly delší než rukávy saka a manžety košile byly ozdobeny výraznou krajkou. Límec košile byl ozdoben tzv. žabó, který je jakýmsi předchůdcem kravaty nebo motýlka. Dále muži nosili punčochy v pastelových barvách vyrobené z hedvábí. U ženského oděvu byl kladen důraz na štíhlý pas, takže živůtek byl vyztužován šněrovačkou. Sukně byly prvně splývavé, postupně se začaly tvarovat obručemi do širokých rozměrů. Sukně byly ušity z několika dílů různých barev, ty nejluxusnější byly šity z hedvábí a brokátu. Díky této módě byla žena považována za ozdobu královských dvorů. Obuv a módní doplňky – Nosila se obuv se zaoblenou špicí a podpatkem, obě boty byly stejné, nebyla rozlišena levá a pravá bota. Ludvík vymyslel nový módní doplněk - paruku, která se stala symbolem vznešenosti. Ženy nosily slunečník a vějíř, muži zase kord a klobouk trojhranného tvaru s pérem. Vysoce postavení muži i ženy nosily vyšívané rukavice a rukávník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzská móda je proslulá především svoji extravagancí a jednoduchostí. Ve Francii se nachází i mnoho prestižních škol a univerzit, kde se mohou zájemci studovat módní návrhářství, návrhářství bot, doplňků a šperků, módní fotografie, předpovídání trendů, marketing a to na vysoké úrovni. Občané mají také možnost účastnit se kurzů, pokud nemají čas na dlouhodobé studium. To je důvod, proč je Francie zemí módy, počátky to má ale samozřejmě již v historii.", "tgt_summary": null, "id": 1809577} {"src_title": "GSM 03.40", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Hlavní myšlenky alavitů.", "content": "Reinkarnace Alavité věří, že když člověk zemře, jeho duše se znovu vrátí na zem k novému životu. Na tom, jaký člověk byl v minulém životě, závisí jeho nový život. Dobří lidé se narodí v dobrém stavu, hezcí a šťastní. Naopak zlí lidé se narodí ve špatném stavu; je také možné, že se narodí jako zvíře. Proto člověk musí být dobrý, aby jeho příští život byl lepší, než ten současný.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Člověk nemůže věřit něčemu, co dobře nezná, proto jsou znalosti základem alavitské víry. Věřící musí vědět, kdo je Bůh a co žádá od lidí. Zarathuštra, Aristotelés, Mojžíš, Ježíš a Mohamed jsou podle alavitismu tatáž (stejná) osoba, která chtěla učit lidi a předat jim učení od Boha.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k islámu.", "content": "Sunnitští učenci hlásící se k tradicionalistickému výkladu islámu (athari) zaujímali k alavitům různá stanoviska. Syrský historik Ibn Kathir (1300-1373) charakterizoval alavity jako nevěřící (polyteisty). Ibn Taymiyya (1263-1328) psal, že alavité nejsou muslimové a je nutno je zabíjet. Šíitský učenec Šajch Tusi (995-1067) odmítal alavity jako příslušníky šíitského islámu.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny alavitů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Původ alavitů je sporný. Podle lidové tradice byl zakladatelem alavitismu Ibn Nusayr. V roce 868 prohlásil, že přijal tajná učení od posledního imáma. Během 19. a 20. století se někteří západní vzdělanci domnívali, že alavité pocházejí z národů starověkého Středního východu, jako byli Aramejci, Kananejci, Chetité a Mardajci. Sekta alavitů vznikla za dynastie Hamdánidů v Aleppu v roce 969. V roce 1032 se al-Tabarání,vnuk a žák al-Khaṣíbího (jeden ze zakladatelů alavitismu), přestěhoval do Latákie (poté ovládl Byzantskou říši). Al-Tabarání ovlivnil alavitskou víru svými spisy a tím, že ji rozšířil mezi venkovské obyvatelstvo syrského pobřežního pohoří.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská říše.", "content": "Osmanská říše utlačovala alavity, pokoušela se je převést k sunnitskému islámu. Alavité při několika příležitostech povstali proti Osmanům a ve svých horách se bránili šest set let. Během vlády Salima I. v Osmanské říši alavité znovu zažili velké pronásledování, zejména v Aleppu, kde došlo dne 24. dubna 1517 k masakru, známému jako \"masakr Telal\" (arabsky: مجزرة التلل), po němž mrtvoly tisíců obětí údajně vytvořily u hradu \"tell\" (česky pahorek). Hrůzy masakru, které způsobily přesídlení pozůstalých do pobřežní oblasti, jsou dokumentovány v Národní a univerzitní knihovně ve Štrasburku. Původní rukopis je dopisem osmanského velitele sultánu Salimovi I.. K dalšímu útoku na tuto náboženskou skupinu došlo mezi lety 1809 a 1813. Mustafa Agha Barbar, guvernér Tripolisu, napadl alavity \"\"se značnou divokostí.”\"", "section_level": 2}, {"title": "Francouzský mandát Sýrie.", "content": "Když Francouzi obsadili Sýrii v roce 1920, byl na pobřežním a horském území, zahrnujícím většinu alavitských vesnic, vytvořen alavitský stát. Francouzi to odůvodnili tím, že poukazovali na rozdíly mezi „zaostalými“ horaly a tradičními sunnity. Rozdělení také mělo chránit alavitský lid před silnějšími společenstvími, např. sunnity. V té době žili alavité v bezpečí, opět mohli po dlouhém zákazu navštěvovat města (zákaz trval během nadvlády Osmanské říše), cestovali do Latinské Ameriky za prací, začali navštěvovat školy, vzdělávat se; jeden z nich se dokonce v roce 1970 stal syrským prezidentem.", "section_level": 2}, {"title": "Syrská nezávislost.", "content": "Po vyhlášení nezávislosti v roce 1946 zažila Sýrie mnoho vojenských převratů a vzestup strany Baas. V roce 1958 se Sýrie a Egypt na tři roky spojily pod jménem Sjednocené arabské republiky V roce 1970 generál letectva Háfiz al-Asad, který byl alavita, převzal moc a zahájil ve straně „nápravné hnutí“. Háfiz al-Asad se prohlásil za prezidenta Sýrie, což bylo postavení, které ústava v té době povolovala pouze sunnitským muslimům. V roce 1973 byla přijata nová ústava, která nahradila islám jako státní náboženství ustanovením, že prezidentovým náboženstvím je islám. V roce 1974, aby splnil tento ústavní požadavek, Musa as-Sadr (vůdce libanonských šíitů a zakladatel hnutí Amál, které se neúspěšně pokoušelo sjednotit libanonské alavity a šíity pod Nejvyšší islámskou šiitskou radou) vydal fatwu, že alavité jsou komunitou dvanáctého šíitů a muslimové. Za autoritářské sekulární Asadovy vlády byly náboženské menšiny tolerovány více než dříve, nikoli však političtí disidenti. Asad jako diktátor vedl Sýrii až do své smrti v roce 2000. Po něm nastoupil jeho syn Bašár.", "section_level": 2}, {"title": "Syrská občanská válka.", "content": "Během syrské občanské války trpěli alavité v důsledku své podpory Asadovy vlády proti převážně sunnitské opozici, přičemž až třetina mladých alavitských mužů zahynula v trvajícím sektářském konfliktu. Mnoho alavitů se obává, že by porážka vlády vedla k ohrožení existence jejich komunity. V květnu 2013 Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) uvedla, že z 94,000 zabitých během války bylo nejméně 41,000 alavitů. V dubnu 2017 tvrdil zdroj blízký opozici, že zahynulo 150,000 mladých alavitů.", "section_level": 2}, {"title": "Alavité v Česku.", "content": "V Česku nežije velký počet alavitů. Jedná se o studenty a mladé lidi, kteří tu pracují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alavité (arabsky:العلويون, odvozeno od jména Alí, což byl čtvrtý volený chalifa) jsou náboženská skupina hlásící se k učení a myšlenkám zoroastrismu, judaismu, křesťanství a islámu. ", "tgt_summary": null, "id": 1127563} {"src_title": "Crystallion", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Každoročně večer 3. září je stavba věže (\"Macchina\") vyzdvižena stovkou mužů, tzv. „\"Facchini di Santa Rosa (nosiči sv. Rosy)\"“ a nesena předem stanovenou, zhruba 1 200 m dlouhou trasou někdy úzkými a křivolakými uličkami a náměstími středověkého centra města. Transport Macchiny, oslava tradic a víry, je připomínkou slavnostní přepravy těla Svaté Rosy (1233 – 1251), k němuž došlo 4. září roku 1258 na pokyn papeže Alexandra IV. Intaktní ostatky světice byly přeneseny ze skromného hrobu v tehdejším kostele Santa Maria in Poggio do kostela Santa Maria delle Rose v klášteře klarisek (dnes poutní kaple sv. Rosy). Svatá Růžena (Santa Rosa di Viterbo), zasvěcená panna, dnes patronka města, zemřela ve víře v 18 letech a je místními obyvateli důvěrně zvána \"\"Bambino di Viterbo (Dítě z Viterba)\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Každých pět let je vypsána soutěž na návrh nové věže. Podle zadání musí mít být stavba věže výšku 28 m (měřeno od ramenou nosičů) Konstrukce může vážit max. 5 tun a mít šířku max. 4,3 m – to proto, že na trase transportu historickým centrem se nacházejí přesahující střechy a balkony a tak úzká místa, že rozměrnější stavba by jimi neprošla. Vzhled Macchiny se v průběhu historie měnil. Jednoduchý baldachýn, pod nímž byly ostatky světice neseny v roce 1258, byly v průběhu let vystřídány oltáři, používanými především v 18. století, jež se postupně vyvíjely stále více do podoby kostelních věží a v 2. polovině 20. století získaly podobu 30 m vysokých skulpturálních věží. Tělo, nesené v prvním průvodu, nahradila socha světice, umístěná na vrcholu Macchiny. Zatímco původně byly macchiny vyráběny z papírmaše, dnes se jako stavební materiál používají nehořlavé lehké materiály jako ocel, hliník a skleněná textilní vlákna. Nejnovější macchina byla vytvořena v roce 2009 s názvem „\"Fiore del Cielo (Květy nebes)\"“. Autory byl architektonický ateliér (Artura Vittoriho a Andrease Voglera). Návrh se vyznačoval zlatými vzhůru se vinoucími šroubovicovými plochami. Oproti předchozím macchinám byla použita řada nových detailů, jako např. zlaté zbarvení a více než 1200 LED světel, které osvětlovaly ručně vyrobené textilní růže. Byla vytvořena i speciální scénografie, jež imitovala déšť růžových lístků, který pršel na diváky.", "section_level": 1}, {"title": "Transport.", "content": "Transport věže \"Macchina di Santa Rosa\" je v městě Viterbo každoročně hlavní událostí, plnou emocí a víry. Již od odpoledne svátečního dne se zaplňují ulice historického centra obyvateli města i návštěvníky, kteří čekají na transport věže, jenž se koná až večer, za tmy, v potemnělých ulicích. Transport začíná na prostranství před kostelem sv. Sixta u \"Porta Romana\" (brány v městském opevnění), kde sestavená Macchina čekala v plachtami přikrytém lešení. Kolem 20. hodiny je na Macchině zažehnuto na 800 svící. Osvětlení města je zcela zhasnuto. Kolem 21. hodiny nosiči („i Facchini“), v tradičním kroji (bílý oděv s červenými doplňky, kde bílá symbolizuje čistotu duše jejich patronky a červená kardinály, kteří v roce 1258 nesli její tělo), zvednou 5 tun těžkou Macchinu na ramena a za jásotu publika s ní vykročí na více než jeden kilometr (cca 1 200 m) dlouhou cestu. Před nimi kráčí kapela, jež hraje jejich hymnu. Během transportu je pět zastavení. Během těchto pauz je Macchina postavena na speciální stojany o váze 100 kg. Zastávky jsou na následujících místech: Poslední úsek ke kostelu Santa Rosa značně stoupá vzhůru. Za pomoc lan a dalších lidí je Macchina vytažena vzhůru a postavena na prostranství před poutním kostelem, kde pak zůstává řadu dní vystavena a přístupna návštěvníkům. Transport bývá vysílán v přímém přenosu některými italskými televizními stanicemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Macchina di Santa Rosa (italsky \"Stroj Svaté Růženy\") je cca 30 m vysoká věž, jež je každoročně v červnu a v září ve Viterbu (Toskána, Itálie) vybudována a transportována městem na počest patronky města Svaté Růženy.", "tgt_summary": null, "id": 692820} {"src_title": "Černočerné dno", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Frakce.", "content": "Hratelné frakce jsou Varšavská smlouva, která je rozdělena na Sovětský svaz, Polsko, Východní Německo, a Československo; Dále můžete hrát za NATO, Které je rozděleno na Spojené státy americké, Velkou Británii, Francii, a Západní Německo. Hráči si mohou zvolit různé jednotky ze států, podle toho za jakou hrají frakci. Dále si mohou postupem hry odemykat nové jednotky nebo si vylepšit již zakoupené jednotky. Ve hře je napříč všemi státy dostupných 361 historických jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň.", "content": "Kampaň je rozdělena do čtyř tzv. \"Operací\", dvou pro každou frakci. Každá kampaň je jedinečná a kampaně mezi sebou nejsou propojeny.", "section_level": 1}, {"title": "1975 - \"Brüder gegen Brüder\".", "content": "Úvod ke studené válce kdy se záminkou stávají zastřelení vojáci pohraniční stráže Vých. Německa.", "section_level": 2}, {"title": "1981 - \"Dabrowski's Mazurka\".", "content": "Strach z války v Polsku stoupá a hráč jako generál sovětských vojsk bude čelit části vzbouřené Polské armády.", "section_level": 2}, {"title": "1983 - \"Able archer\".", "content": "Listopad 1983. Vztahy mezi SSSR a USA se zhoršují a USA se rozhodlo podniknout vpád do Německa pro vytvoření předmostí pro hlavní vlnu útoku NATO.", "section_level": 2}, {"title": "1984 - \"Pustina\".", "content": "Tato operace vás zavede do měst Varšavské smlouvy zničených atomovými bombami.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Momentálně jsou k dispozici 4 rozšíření:", "section_level": 1}, {"title": "Engine.", "content": "Ve hře je použitý upravený IRISZOOM engine. Tento engine dovoluje hrát na mapách 800 čtverečních kilometrů, na kterých se může nacházet až 100 miliónů objektů. Také to hráči dává možnost oddálit (pro řízení větších vojsk), a přiblížit (pro sledování menších přestřelek).", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "10. července 2012, bylo oznámeno pokračování, \"\",s datem vydání na jaře roku 2013.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wargame: European Escalation je Realtimová strategie vytvořena Eugen Systems a vydávána Focus Home Interactive. Byla vydána 23. února 2012. Děj je zasazen do období Studené války, respektive mezi roky 1975-89.", "tgt_summary": null, "id": 812796} {"src_title": "Zlynkovský rajón", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "S judem začal v 10 letech v rodné Varšavě. Připravoval se v univerzitním klubu AZS-AWF pod vedením Wojciecha Borowiaka. V polské seniorské reprezentaci se pohyboval od roku 1989 ve střední váze do 86 kg a od roku 1991 v polotěžká váze do 95 kg. Ve stejném roce si druhým místem na mistrovství světa zajistil kvalifikaci na olympijské hry v Barceloně v roce 1992. Na olympijských hrách postoupil do semifinále, které po taktické stránce nezvládl a prohrál s Britem Rayem Stevensem na praporky (hantei). V boji o třetí místo nestačil na Rusa Dmitrije Sergejeva a obsadil páté místo. V roce 1993 se podrobil operaci zraněného kolene a po rekonvalescenci se v roce 1994 dostal do obdivuhodné formy, která mu vydržela dlouhé čtyři roky. V období let 1994 až 1997 zůstal na vrcholném turnaji v soutěži jednotlivců neporažen. V roce 1996 startoval jako hlavní favorit na olympijských hrách v Atlantě. V semifinále zvládl otočit nepříznivě se vyvíjející zápas s Brazilcem Aurélio Miguelem. Minutu před koncem dostal třetí šido za pasivitu a prohrával na wazari. V závěrečných sekundách však drtivým náporem donutil Brazilce k chybě a kontrachvatem uči-mata-gaeši zápas otočil. Finále proti Jihokorejci Kim Min-suovi bylo zcela v jeho režimu. Z úvodní akce se po kombinaci uči-mata + sukui-nage dostal do vedení na juko a z následující akce svojí osobní technikou levým nízkým seoi-nage zápas ukončil na ippon. Získal zlatou olympijskou medaili. Výrazný pokles jeho výkonnosti přišel s rokem 1998. Mezinárodní judistická federace navýšila limit jeho polotěžké váhy z 95 kg do 100 kg, ale hlavním důvodem byla celková reorganizace způsobu financování polského vrcholového sportu. Rušila se vrcholová sportovní centra a na kvalitní sportovní přípravu, která byla základem jeho úspěchů, se nedostávalo peněz. V roce 2000 se kvalifikoval na olympijské hry v Sydney, ale vypadl v úvodním kole s Izraelcem Arielem Ze'evim. V roce 2004 se na své čtvrté olympijské hry nekvalifikoval. Vzápětí ukončil sportovní kariéru přestupem mezi profesionály. Paweł Nastula byl pravoruký judista s osobním technikou seoi-nage a rýchlým a přesným přechodem a do boje na zemi (ne-waza), ve kterém převládaly techniky páčení. Kouzlo jeho úspěchu v letech 1994-1997 bylo dáno zodpovědným přístupem a výbornou fyzickou a technickou přípravou ve spolupráci s trenérem Borowiakem.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "V roce 2004 podepsal smlouvu s japonskou organizací Pride Fighting Championships zastřešující zápasy v populární bojovém stylu MMA. Za Pride Fighting Championships zápasil do jejího zániku v roce 2007. Později se vrátil do Polska, kde zápasil v MMA pod organizaci Konfrontacja Sztuk Walki (KSW). V profesionálním ringu se na světové úrovni výrazněji neprosadil. Kariéru ukončil se zápornou bilancí 5 výher a 6 proher, z čehož naprostá většina výher byla doma v Polsku v exhibičním duchu např. zápas s olympijským vítězem v zápasu řecko-římském Andrzejem Wrońskim. Žije ve Varšavě, kde vede zápasnický klub Nastula Club Bielany. Podobně jako jeho osobní trenér Borowiak se objevuje v polských novinách především v situacích kritiky fungování Polského judistikého svazu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paweł Marcin Nastula (* 26. června 1970 Varšava, Polsko) je bývalý polský zápasník–judista a profesionální zápasník ve stylu MMA, olympijský vítěz v judu z roku 1996.", "tgt_summary": null, "id": 1874670} {"src_title": "Bytové domy Unitas", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie a vlastníci.", "content": "Vývoj vyhledávače započal v říjnu 2011, zakladatelem je Oliver Dlouhý. Další rok v dubnu byla založena společnost SkyPicker.com s.r.o. Na podzim roku 2013 došlo k navýšení základního kapitálu, společnost Touzimsky Airlines za 20 % podíl zaplatila 5 milionů korun. Následně došlo k odkupu konkurenta WhichAirline.com (V ČR Aletenky.cz) V polovině května 2016 došlo k přejmenování portálu na Kiwi.com, přejmenovala se též společnost provozující portál. V roce 2017 získal podíl ve společnosti Jaroslav Kokolus ve výši 8,5%. V roce 2019 převzal většinový podíl společnosti americký fond General Atlantic. Většinovým vlastníkem společnosti je General Atlantic (53,5%). Následuje zakladatel společnosti Oliver Dlouhý (22,4 %), společnost Touzimsky Airlines (10 %), další ze spoluzakladatelů je Jozef Képesi (12,5 %) a vlastníkem je také Luboš Charčenko (1,4 %). Na podzim 2017 firma získala dotaci 87,6 milionů korun od ministerstva průmyslu a obchodu. Peníze byly investovány do dalšího rozvoje společnosti společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Produkt.", "content": "Služba je zaměřena na propojování letů vzájemně nespolupracujících leteckých společností. Interaktivní mapa na hlavní straně umožňuje vybrat místo odletu a příletu na základě města, regionu nebo státu. Uživatelé nemusí zadávat přesný čas jejich letu. Systém vždy nabízí nejlevnější variantu z různých aerolinek. V roce 2015 měla společnost tržby ve výši 2,1 mld. Kč, v roce 2016 již 8,4 mld. Kč. Obrat společnosti v roce 2017 činil 17,7 mld. Kč. V roce 2018 to bylo 30,9 mld. Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Světová média.", "content": "V červenci 2012 se web objevil ve francouzském deníku \"Le Figaro\". O dva měsíce později byl Skypicker zařazen mezi \"10 webů stojících za přidání do záložek\", článku Setha Kugela z \"New York Times\". Busines Insider se v květnu 2015 zmínil o unikátní algoritmu Skypickeru. Condé Nast Traveler napsal o nové aplikaci Skypickeru v prosinci 2015. V únoru 2016 poskytl Oliver Dlouhý rozhovor The HuffingtonPost (od 2017 HuffPost). V listopadu 2016 se o společnosti zmínil i Tech.eu. Oliver Dlouhý se v lednu 2018 stal tváří evropského žebříčku Forbes 30under30 Technology and Malware. Nový Chief Information Officer David Pavlík dal v září 2018 rozhovor britskému webu Travolution.com, který se zaměřuje na online cestovní průmysl. Lonely Planet psal v listopadu 2018. V prosinci 2018 psal o partnerství s čínskou společností Tongcheng-Elong také web traveldailymedia.com.", "section_level": 2}, {"title": "Česká média.", "content": "V dubnu 2013 Hospodářské noviny psaly, že Brněnský Skypicker míří za velkým byznysem. Český Forbes v únoru 2015 zmiňuje investici Ondřeje Tomka ve výši 25 milionů korun do Skypickeru. Levné cestování prostřednictvím českého vyhledávače Skypicker zmiňuje i Technet. Oliver Dlouhý byl hostem pořadu Show Jana Krause v březnu 2016. Česká média také psala o přejmenování společnosti. Týdeník Euro označil Olivera Dlouhého jako českého Zuckerberga v dubnu 2017. Český web Tyinternety.cz v červenci 2017 popsal spolupráci se společností Amadeus. V létě 2018 se k firmě přidal David Pavlík. V roce 2019 česká média především zajímala změna vlastnických struktur společnosti a informovala také o navázání nové spolupráce s leteckou společností AirAsia.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V únoru 2017 získala společnost ocenění za inovativní řešení globálních platebních transakcí pro rok 2017 v oblasti Treasury Management od TMI Awards. V listopadu 2017 byla oceněna jako Best Metasearch Website na Travolution Awards. Žebříček Deloitte Technology Fast 50 v říjnu 2017 ocenil firmu jako Rising Star. Oliver Dlouhý byl lednu 2018 vybrán jako hlavní tvář technologické kategorie pro Europe ́s 30 under 30 časopisu Forbes. Ocenění Finanční ředitel roku předávané Klubem finančních ředitelů získal v dubnu 2017 Juraj Strieženec, CFO. Časopis Forbes Česko ocenil v červnu 2018 společnosti jako nejlepší startup roku, čímž obhájila své prvenství z roku 2017. V říjnu 2018 se společnost umístila na 2. místě v Deloitte Technology Fast 50 2018. V listopadu 2019 společnost oznámila vizi stát se prvním virtuálním globálním super-přepravcem a vyhrála Cenu publika na konferenci Phocuswright v Miami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kiwi.com (dříve SkyPicker) je český internetový vyhledávač letenek po celém světě umožňující jejich rezervaci a koupi. Vyhledávač se zaměřuje na propojování letů leteckých společností, které spolu normálně nespolupracují. Díky unikátnímu algoritmu umožňuje společnost kombinaci přepravy více než 750 dopravců. Dále nabízí a propojuje nejen lety, ale i vlaky nebo autobusy. Dnes na Kiwi.com probíhá více než 100 milionů vyhledávání denně a v průměru se přes vyhledávač prodá 33 tisíc letenek denně. Ústředí má v Brně, v roce 2015 společnost zaměstnávala 153 zaměstnanců, v roce 2020 pro ni pracuje přes 2600 lidí po celém světě. Obrat společnosti činil v roce 2016 330 milionů eur. V roce 2017 vzrostl obrat na 700 milionů eur a rok 2018 již překonal hranici 1 miliardy eur.", "tgt_summary": null, "id": 2485694} {"src_title": "Noční směna (Spongebob)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "O hře.", "content": "Po rozhodnutí, za který národ budete hrát, musíte získat podporu různých politických frakcí (včetně náboženských, patriotů, kapitalistů, socialistů, liberálů, konzervatistů a dalších) a vyhrát nadcházející volby. Hráč představuje politiku a používá posuvníky k nastavení výše státních dotací, daní, zákonů a předpisů v dané oblasti. Chce-li hráč změnit politiku, musí utratit kapitál, který je generován loajálními ministry. Je potřeba mít vyrovnaný rozpočet a splácet vládní dluh bez ztráty hlasů, kterou by způsobily vysoké daně. Hra obsahuje velkou spoustu akcí, dilemat a situací, kterou musí hráč řešit. Příkladem je volba vrchního soudce nebo vysoká úroveň znečištění.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Druhý díl byl vydán v prosinci roku 2007, který se od prvního dílu liší se v tom, že používá smyšlené národy a má mnoho nových funkcí (např. členství ve straně, terorismus). Další díl byl vydán v říjnu roku 2013 a k tomuto dílu hry byly vydány později i datadisky Clones and Drones, Extremism a Social Engineering. Ve vývoji je momentálně datadisk Africa. Democracy 3 poskytuje hráči mnohem více možností, používá reálné národy a poměrně přesná statistická data o daných státech.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "\"Democracy\" je neobyčejně úspěšná Indie hra. V roce 2005 získala hra ocenění Simulace roku. Server Game Tunel ji ohodnotil 8/10, about.com 3,5/5. V roce 2008 získala Democracy 2, stejně jako první díl, ocenění Simulace roku.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "\"Democracy 2\" je stejně jako první díl, používán řadou škol k výuce ekonomiky a k pochopení politických systémů. Positech Game tyto hry prodává školám za sníženou cenu, aby ji podpořil. Positech vyjádřil touhu po tom, aby se hra používala na co nejvíce školách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Democracy je politická tahová strategie, která byla vydána společností Positech Games v roce 2005. Dvě pokračování přišla v roce 2007 a v roce 2013. Hráč se ocitne v pozici prezidenta či předsedy demokratické vlády. Nejprve musí zavést a měnit politiku v sedmi oblastech (daně, ekonomika, sociální péče, zahraniční politika, doprava, veřejný pořádek - zákony a veřejné služby). Každá politika má vliv na štěstí různých skupin voličů, stejně jako různé faktory (trestná činnost, znečištění ovzduší atd.). Hráč se musí vypořádat s typickými problémy, jako jsou například protesty či bezdomovci.", "tgt_summary": null, "id": 2394136} {"src_title": "Josef Vacke", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v čistě slovenské oblasti Liptova v zemanské rodině. V roce 1653 vstoupil k jezuitům, řád ho vyslal na vysokoškolská studia do Vídně, kde studoval filozofii a teologii. Ve studiích pokračoval v jezuitském hornouherském centru v Trnavě. Na tamější univerzitě poté i vyučoval. V roce 1665 byl vysvěcen na kněze a řád jej vyslal na řadu míst v celé monarchii (Košice, Štýrský Hradec, Vídeň) i v zahraničí (bavorský Mnichov). Přednášel hebrejštinu, matematiku, logiku. Ve filozofické práci vycházel především z Aristotela, Francise Bacona, Reného Descarta a Nicolase Melabranche. V roce 1674 se stal správcem významné trnavské tiskárny.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost v oblasti knihtisku a vydavatelství.", "content": "Trnavská jezuitská knihtiskárna byla proslavená v celých Uhrách. Sentiváni ji vedl dlouhých 22 let, vylepšil její technické vybavení a vůbec se zasloužil o rozvoj tiskařství i knižní kultury v Horních Uhrách. Taktéž sestavil katalog univerzitní knihovny v Trnavě. Ve vydavatelské činnosti se snažil jazykově zaměřovat na všechny národy v Uherském království. Vydával vědeckou ročenku „Ephemerides“, připravil nové vydání uherského práva Corpus iuris hungarici, pro Rusíny a Srby vydal katechismus v hlaholském písmu. V roce 1699 vydal také „Bukvar jazyka slavenska“ od J. Kornického.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Sentiváni se ve své tvorbě věnoval odborným i populárním tématům. Psal texty do lidových kalendářů i odborné teologické statě. Byl též významným encyklopedistou, když sepsal první všeobecnou encyklopedii v Uhersku „Curiosiora et selectiora variarum scientiarum miscellanea I-III“. Tato encyklopedie v barokním smyslu shrnuje dobové poznatky z různých oborů od historie (obhajoval postavení Slovanů v Uhrách a jejich právo na autonomii), přes přírodní vědy, medicíny, techniky až po astronomii. Speciální pozornost věnoval i zemědělství a především hmyzu, který způsoboval škody rolníkům. V této encyklopedii shrnul nejdůležitější poznatky z oblasti biologie a přírodovědy a ve své době šlo o nejvýznamnější přírodovědné dílo vydané na území Uherska. Důležité bylo, že encyklopedie měla formu dialogickou, což ji zpřístupňovalo i méně vzdělaným vrstvám. Většinu děl vydal v latině a k hlavním pracím, kromě výše zmiňovaných, patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Sentiváni (také Martin Svätojánsky, maďarsky Szentivány(i) nebo Szent-Ivány, latinsky Szentivanius, 20. října 1633, Liptovský Ján – 29. března 1705, Trnava) byl slovenský učenec, filozof, polyhistor, profesor na trnavské akademii.", "tgt_summary": null, "id": 2371743} {"src_title": "Investiční pobídky", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Problematika studia herezí.", "content": "Na studium hereze je vždy třeba nahlížet v rámci kulturního a historického kontextu. O křesťanských herezích se povětšinou dozvídáme prostřednictvím křesťanských apologetů, objektivita jimi předkládaných informací může být tedy sporná. Spisy samotných „heretiků“ se nám povětšinou nedochovaly buď z důvodu orálního předávání nauky, nebo jako důsledek represe, kdy byly tyto spisy důsledně ničeny. V období středověku je pojem hereze často nahrazován pojmem kacířství a je svázán se vznikem inkvizice. Po reformaci v 16. století, kdy dochází k rozdělení katolictví a protestantství, se tyto dvě skupiny označují navzájem jako heretické a ve světle středověkého pojetí hereze si odmítají vzájemně uznat status církve. Ke změně tohoto postoje dochází až v ekumenismu 20. století. V současnosti se podle nového kodexu kanonického práva římskokatolické církve, vydaného roku 1917 a následně revidovaného roku 1983, rozlišuje dvojí hereze. První je zastávání heretických názorů v „dobré vůli“, které je zapříčiněno nechtěnou nevědomostí a tedy nemůže být trestáno a nezakládá hřích. Druhé pojetí hereze ja pak definováno v \"Codex iuris canonici\" jako \"„...tvrdošíjné odpírání, po přijetí křtu, nějaké pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou anebo tvrdošíjné pochybování o ní...“\" „heretik (bludař)“ pak upadá do samočinné exkomunikace (can. 1364) a je možno ho dále trestat podle can. 194, 1 a 2., v případě klerika pak dále podle can.1336 1n.1, 2 a 3.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství a hereze ve starověku.", "content": "Již ve svých počátcích bylo křesťanství značně diferenciované, různé místní církve byly rozptýleny v oblasti celého Středomoří. Spojovalo je přijímání křtu a víra, že křesťané jsou novým „Božím lidem“, nicméně potřeba sjednocení církve stále narůstala v důsledku různých heterodoxních tradic. Začaly se projevovat snahy o udržení komunikace mezi jednotlivými místními církvemi, vzájemná solidarita během pronásledování křesťanů za Nerona, Decia a Diokleciána a časem se objevila i potřeba formulace ortodoxního společného kréda (vyznání víry) zejména v důsledku misijní činnosti mezi židy, kdy bylo nutné jednotně vysvětlovat chápání křtu ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, Ježíšovu lidskou přirozenost a další myšlenky, které byly židovství cizí. Brzy poté nabyly tyto výklady i další funkce. Měly sloužit jako obrana před „falešnými proroky“, což se stalo zvláště aktuální počátkem 2. století, kdy se objevuje řada entuziastických (montanismus) a gnostizujících (markionismus) nauk, které jsou již považovány za heretické. To vedlo k formulaci vyznání víry ve čtyřech etapách (Apoštolské vyznání, Nicejské vyznání, Nicejsko-konstantinopolské vyznání a Vyznání Quicumque) a později k ustanovení křesťanského biblického kánonu. Dalším projevem snahy o jednotu církve byl vznik monarchického episkopátu a svolávání místních a oblastních synod později ekumenických koncilů, které mimo jiné řešily právě otázky křesťanské ortodoxie a hereze. V důsledku boje proti hereze vznikla řada děl křesťanských apologetů (Filatrius, Eirénaios z Lyonu, Hippolytos Římský, Tertullianus, Augustinus Aurelius a další), ze kterých čerpali později i středověcí teologové ve snaze vytvořit soupis konvencionálních rysů typického heretika. Po Konstantinově obrácení roku 311, kdy se křesťanství stává státem tolerovaným náboženstvím a císař se jej pokusí vydáním Ediktu Milánského (313) začlenit do struktury impéria, dochází ke snahám o využití mocenských prostředků k vynucování jednotné víry. Ve východní i západní církvi se tak stalo běžnou praxí trestání tvrdošíjných heretiků vyhnanstvím, vypalováním znamení na tělo, konfiskací majetku nebo smrtí.", "section_level": 1}, {"title": "Hnutí označovaná za heretická.", "content": "Následující hnutí byla označena za heretická a tvořila buďto autonomní skupiny, nebo za ně byla alespoň považována apologety. Hnutí jsou řazena podle jejich přibližné doby vzniku.", "section_level": 2}, {"title": "Gnosticismus.", "content": "Za gnostické se začaly označovat křesťanské i nekřesťanské směry vznikající na základě helénistického židovství a antické filosofie. Kladly důraz především na vnitřní vykoupení. Důležité bylo pro ně pojímání stvoření jako negativního jevu, kdy byla duše odloučena od Boha jako jeho část a následně uvězněna ve fyzické schránce. Usilovali tedy o pochopení soupodstatnosti s Bohem, ke kterému jim mají dopomáhat nebeští poslové, často např. Moudrost (Sofia). Gnostikové považovali toto své pochopení za vyšší stupeň náboženského poznání, než je víra, a v důsledku toho se často považovali za nadřazenou skupinu v rámci soudobých náboženských směrů včetně křesťanství. Pro své smýšlení byli často vyloučeni z církve. Počátky gnosticismu jsou apologety spojovány s mýtickou postavou Šimona Mága, z historicky doložených gnostiků pak lze jmenovat Menandra, Satornila, Karpokrata, Markióna, Valentína a další. Gnostikové málokdy vytvářeli autonomní hnutí. Za ta je začínají považovat až církevní Otcové ve svých apologiích, kde je také nazývají heretiky a podávají o nich řadu informací. Počítají mezi ně množství různých skupin, jejichž zakladatelé či inspirátoři pocházeli nejčastěji z Antiochie, Efesu, Edessy, Alexandrie a Říma. Nejdůležitějšími protignostickými autory jsou Iústínos, Eirénaios, Hippolytos, Kléméns Alexandrijský a Órigenés. Velkým přínosem v oblasti studia gnóze se stalo nalezení gnostické knihovny u Nag Hammádí v Horním Egyptě v zimě 1945-1946.", "section_level": 3}, {"title": "Markionismus.", "content": "V čele markiónovců stál Markión ze Sinópy. Církev se vyznačovala přísnou askezí a odmítáním Starého zákona, dále zde vládla přísná hierarchie, byla vyžadována naprostá poslušnost a enkratismus (odmítavý postoj k manželství). Markión uznával pouze Lukášovo evangelium a některé Pavlovy listy. Hlásal nepravost starozákonního boha a označoval jej za zlého demiurga, pravým bohem „spasitelem“ má pak být až bůh zvěstovaný Kristem. Markionovci nesměli požívat vína a masa, dodržovali přísný půst v době sabatu a měli povoleno vyhledávat mučednickou smrt. Díky jejich misijní činnosti došlo k značnému rozšíření markiónovské církve a ta se stala v 2. století významným konkurentem křesťanské církve. Proti učení markiónovců vystupoval především Tertullianus ve svém spise \"Adversus Marcionem\". Skupina zanikla na Západě již ve 3. století, na Východě pak koncem 5. století po dlouhém období persekucí, které ji donutily stáhnout se na venkov.", "section_level": 3}, {"title": "Montanismus.", "content": "Montanisté byli skupina působící od 2. pol. 2. století v Malé Asii a severní Africe. Skupina byla založena ve Frýgii prorokem Montanem, z dalších významných postav hnutí lze jmenovat především prorokyně Prisku a Maximillu. Montanisté zpočátku očekávali brzký druhý příchod Krista a s ním i nebeského Jeruzaléma. Zdůrazňovali askezi a přísné morální zásady, nebyli tolerantní k odpadlictví v době Diokleciánova pronásledování a neuznávali možnost spásy skrze pokání. Hnutí částečně ovlivnilo i Tertulliana, pro svou etickou rigorozitu však bylo během 5.-6. století zcela potlačeno.", "section_level": 3}, {"title": "Ariánství.", "content": "Ariánství neboli arianismus byl proud navazující na učení alexandrijského kněze Areia, který interpretoval vztah božské Trojice prostřednictvím novoplatonismu a filosofických kategorií. Tvrdil, že Otec je jediný, věčný a nezrozený počátek všeho, kdežto Syn jako logos je jen mezistupeň mezi stvořením a Bohem a účast na božství má jen na základě Bohem předvídané svobody obrácené k dobru. Některé směry arianismu popíraly i božství Ducha svatého. Toto učení vyvolalo značné nepokoje, které vedly až ke svolání nikajského ekumenického koncilu, kde se prosadil pro vztah Trojice výraz \"homoúsios\" (soupodstatný) a Areius byl vyhnán a uvržen do klatby. Myšlenka arianismu však dál přetrvala u východních teologů navazujících na Órigena, zejména u Eusebia z Kaisareje a Eusebia z Nikomédie. Ti trvali na tvrzení, že Kristus měl tři podstaty (hypostaze), kdežto západní teologové prohlašovali, že měl podstatu jedinou, a to božskou. To vedlo ke třem dalším synodám (např. v Rimini), kde byl navrhován výraz \"homoios\" (podobný). Řešení problému našla až kappadocká škola koncem 4. století, kdy byla na ekumenickém koncilu v Konstantinopoli (381) přijata formulace \"„jediná podstata ve třech hypostazích (osobách)“\" (řec. \"Mia úsia, treis hypostaseis\", lat. \"Una substantia, tres personae\") a arianismus byl zakázán ve všech podobách.", "section_level": 3}, {"title": "Pelagiánství.", "content": "Pelagiánství nebo také pelagianismus bylo stoicismem ovlivněné učení, rozšířené koncem 3. a počátkem 4. století v Itálii. V jeho čele stál irský křesťanský asketa Pelagius. Skupina kladla důraz na význam lidského rozumu a přirozenou tendenci k mravnímu dobru a spáse, darovanou člověku Bohem. Hlásala, že člověk je zcela svobodný ve své volbě mezi dobrem a zlem. Prostřednictvím sebeovládání šlo dle nauky dosáhnout dokonalosti. Proti této skupině vystupoval svou naukou o hříchu především Augustinus, pelagianismus pak byl odsouzen africkým episkopátem na koncilu v Kartágu (411 a 418 n. l.). O jeho rehabilitaci později usilovala řada myslitelů (Julián z Eclanu, Faustus z Riezu, Pierre Abélard, Erasmus Rotterdamský a další), avšak bezúspěšně.", "section_level": 3}, {"title": "Donatismus.", "content": "Donatisté se hlásili k učení a příkladu kartaginského biskupa a mučedníka sv. Cypriána, navazovali na starokřesťanské tradice a hlásali mravní rigorismus. Přes svůj konečný neúspěch byl donatismus ve své době životaschopnou paralelní církevní strukturou. Hnutí se zformovalo za církevního schizmatu ve 4.-5. století v Africe. Schizma vzniklo za Diokleciánova pronásledování křesťanů a pramenilo z různé míry tolerance k návratu „odpadlíků“ (tedy těch, kteří se pod tlakem pronásledování formálně vzdali křesťanské víry) zpět do křesťanské církve. To vedlo až k otevřeném sporu při volbě kartaginského biskupa (311-312 n.l.). Proti tolerantnímu Cecilianovi postavili odpůrci „odpadlíků“ biskupa Majorina, ten však záhy zemřel a na jeho místo byl dosazen Donatus. Církevní synody i císařský edikt však upřednostnili prvního kandidáta, což vedlo k rozsáhlým nepokojům. Donatistická církev, přestože dosáhla roku 321 n. l. tolerance, zpochybnila kvůli volbě biskupa kompetenci římského státu zasahovat do náboženských a církevních otázek. Přes velký ohlas, kterého se hnutí dostalo, byl roku 341 n. l. císařem Konstantem obnoven edikt k pronásledování donatismu. Donatismus pak byl v průběhu dějin odsouzen ještě mnoha církevními synodami (např. synoda v Kartágu 411 n. l.), vystupovali proti němu zejména Optat z Mileva a Augustinus.", "section_level": 3}, {"title": "Myšlenkové směry označované za heretické.", "content": "Následující myšlenkové proudy nezakládaly žádné jednotné hnutí nebo skupinu, jednalo se jen o alternativní výklady některých křesťanských dogmat. Tyto myšlenkové proudy byly označeny církví za heretické.", "section_level": 2}, {"title": "Doketismus.", "content": "Jako doketismus (z řec. \"dokein\" = domnívat se, zdát se) se označuje učení, podle kterého měl Ježíš pouze zdánlivé tělo. Tato myšlenka nemohla být přijata křesťanskou církví, protože vyvolává představu Ježíše, který je povznesen nad úzkost, smrt a lidství vůbec, a tedy není oporou pro věřící v čase utrpení. Doketismus byl značně rozšířen mezi gnostickými učiteli, na chalkedonském koncilu roku 451 však bylo přijato vyznání, které zdůraznilo nerozlučitelnost a nezaměnitelnost Ježíšova lidství a Božství a doketismus byl odsouzen jako hereze.", "section_level": 3}, {"title": "Monofyzitismus.", "content": "Za monofyzitismus (z řec. \"monos\" = jeden a \"fysis\" = přirozenost) je označováno christologické učení, že osoba vtěleného Krista má jedinou, božskou přirozenost. Tato myšlenka navazovala na učení alexandrijského patriarchy Kyrila a vedla k vytvoření monofyzitických církví v severní Africe (koptská církev), Sýrii (jakobité) a Arménii (arménská církev), které patří do rodiny tzv. starobylých východních církví. Monofyzitské učení bylo odmítnuto chalkedonským koncilem, který vyhlásil, že osoba vtěleného Krista má dvojí přirozenost, a to lidskou a božskou.", "section_level": 3}, {"title": "Hereze na středověkém křesťanském Východě.", "content": "Východní křesťanství se během středověku vypořádávalo s různými heterodoxními skupinami. K nejvýznamnějším patří paulikiáni, kteří vznikli již v 7. století v Arménii, bogomilové nebo nekonformní mniši označovaní za messaliány.", "section_level": 2}, {"title": "Paulikiáni.", "content": "Paulikiáni jsou někdy na základě podobností se starověkým markionismem považováni za jeho „lidovou odnož“. Jednalo se o proud vzniklý v polovině 7. století na pomezí Malé Asie, Sýrie a Arménie. Jejich učení popíralo transsubstanciaci a panenství Panny Marie, vyznávalo dualismus a doketismus, odmítalo symbol kříže, uctívání svatých obrazů a ostatků a stavělo se negativně k svátostem, institutu kněží, církve a ke kultu obecně. Paulikiáni zavrhovali Starý zákon, proroky prohlašovali za „lháře a zloděje“ a starozákonního Boha za demiurga. Vytvářeli si svůj vlastní kánon, který patrně obsahoval jen Lukášovo evangelium a listy Pavla z Tarsu. Hnutí bylo vytlačeno v 9. století do Bulharska a mělo prostřednictvím bogomilů značný vliv na vnímání hereze západního křesťanství.", "section_level": 2}, {"title": "Bogomilové.", "content": "Hnutí bogomilů vzniklo v Bulharsku, avšak někteří badatelé sledují jeho kořeny k perskému zoroastrismu a arménským paulikiánům. Právě paulikiánští přesídlenci jsou považováni za zakladatele bogomilské skupiny. Spis sv. Kosmy proti heretikům tvrdí, že zakladatelem byl Bogumil, od jehož jména je odvozeno i označení hnutí. Jejich teze označují Stvořitele za vzbouřence, za někoho, kdo Bohu odporoval, a viní jej ze vzniku hmotného světa. Bogomilské hnutí se od toho paulikiánského liší tím, že jeho stoupenci se drželi asketického způsobu života. V duchu askeze odmítají liturgii, svátosti, ikony a materiální statky. Z Bible přijímají pouze Nový zákon, Ježíše chápou doketicky. Po tom, co se sv. Vladimír na přelomu 10. a 11. století nechal pokřtít, pronikli bogomilové i na Kyjevskou Rus. Ze Srbska byli nuceni stáhnout se do Bosny, kde se jejich víra podle některých badatelů stala oficiálním náboženstvím Bosenské církve až do prosazení islámu. Na území Byzance zprávy o bogomilech mizí v době po pádu Konstantinopole roce 1453, v Bulharsku v polovině 18. století", "section_level": 2}, {"title": "Hereze na středověkém křesťanském Západě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potulní kazatelé.", "content": "Existuje úzká souvislost mezi obviněními z hereze a snahami o náboženskou reformu. Slovy Malcolma Lamberta: „Reforma a hereze byla dvojčata.“. Řada kazatelů 11. a 12. století, kteří byli odsouzeni jako heretici, při svém působení vycházela z ideálů reformy. Právě z mnišského prostředí pocházeli reformátoři, kteří se dožadovali morálního způsobu života. Na veřejnosti začali vystupovat v době vzrůstajícího bohatství církve. Postupně se hnutí rozrostlo a začlenilo do sebe i laickou veřejnost. Papež Řehoř VII. se diskusi o principech uspořádání církve nebránil a umožnil, aby události vyústili v reformu. Gregoriánská reforma situaci na nějaký čas uklidnila, ale postupem času se její směr změnil, začala ji charakterizovat eklesiologie opírající se o silně hierarchické pojetí církve a kritické hlasy se začaly objevovat znovu. Pro tuto dobu však nejsou typická velká lidová hnutí. Z hereze jsou spíše obviňování jednotlivci, kteří vedli život potulných kazatelů. Tito kazatelé nesouhlasili zejména se silně hierarchickým pojetím církve a se způsobem života oficiálních církevních představitelů. V průběhu 10. století se mezi mnoha mnichy rozšířila myšlenka, že mnišská praxe poněkud opustila původní ideály. Mniši chtěli vrátit jejich životu původní čistotu a vrátit se k prostotě a chudobě podle vzoru apoštolů. Na tento odkaz navázali potulní kazatelé, kteří se v 11. a 12. století vydávali na poutě, na kterých kázali své názory. Jedním z nich byl Tanchelm z Antverp. Působil ve Flandrech, Brabantu a Zeelandu, kde měl podle dobových zpráv volné působiště, jelikož Antverpy byla země ekonomický nerozvinutá a nepříliš zajímavá pro církevní autority. Tanchelm odmítal církevní svátosti i oficiální církevní organizaci, o které tvrdil, že se stala veřejným domem. Podle dopisu utrechtského kaplana se prohlásil za Boha, vstoupil do symbolického sňatku s Pannou Marií a jeho stoupenci pili vodu, ve které se vykoupal. Jeho tříleté působení končí v roce 1115, kdy byl zabit neznámým mnichem. Dalším radikálním kazatelem byl Jindřich Mnich, původně benediktín, který opustil klášter kolem 1110, aby mohl kázat. Na Popeleční středu 1116 přišel do Le Mans, kde obdržel povolení kázat od reformního biskupa Hilderberta. Biskup odjel do Říma, zatímco Jindřich si získal město svým kázáním, které ostře kritizovalo klérus. Odmítal modlitby za zesnulé, křest dětí, svátostnou povahu manželství i mši. Biskup Hilderbert jej vyhnal, avšak Jindřich měl úspěch i v Poitou, Akvitánii a Toulouse. Nakonec byl sv. Bernardem prohlášen za heretika. Mezi potulné kazatele, kteří svými názory pobouřili církev natolik, že byli prohlášeni za heretiky, patřili i Eon z Étoile, Arnold z Brescie nebo Petr z Bruis.", "section_level": 2}, {"title": "Valdenští.", "content": "V 70. letech 12. století se bohatý obchodník z Lyonu jménem Valdès zřekl svého majetku a obrátil se ke Kristově evangeliu. Svůj dosavadní život změnil, vydal se na cesty, stal se potulným kazatelem a založil hnutí valdenských. Coby chudý kazatel si získal mnoho stoupenců zvaných „Lyonští chudí“. Postupem času se hnutí rozrůstalo a proniklo do oblasti jižní Francie, Španělska, Německa, Piemontu a Lombardie, až nakonec vytvořilo vlastní tajnou církev. O instituci celibátních kazatelů, tzv. barbů, pocházejí první zmínky až z 15. století. Klíčovým pro jejich kázání bylo Písmo, zejména evangelia, která překládali do národních jazyků. Roku 1184, kdy se konal veronský koncil, byla na hnutí valdenských uvržena klatba a od dob papeže Inocence III. byli pronásledováni. V roce 1532 se přidali k reformaci a roku 1848 získávali v Itálii náboženskou svobodu a občanská práva. Valdenští byli rozděleni na dvě skupiny, tzv. lyonské a lombardské. Podle dokumentu známého pod názvem \"Rescriptum\" mělo roku 1218 poblíž Bergama dojít k setkání obou skupin valdenských za účelem sjednocení. Jednání však utrpěla mnoha neshodami a ztroskotala na neústupném donatismu lombardských a na neshodě ohledně spásy Valdèse a jeho druha Viveta. Ti byli podle lyonských v nebi, lombardští ale namítali, že by tam skončili, pouze pokud dali před smrtí Bohu zadostiučinění za své hříchy. Zásadní doktrinální spor se týkal eucharistie, která byla pro lombardské sice hodnotná, ale ne účinná. Lombardští svá tvrzení podkládali odkazy na Písmo a svaté Otce, lyonští se odvolávali na kazatele povolané Bohem. V průběhu 13. století se valdenští rozšířili dále na východ, například do Čech nebo do Rakouska, což dokládá tzv. \"Pasovský anonym\", který popisuje inkviziční vyšetřování z roku 1266 na území Dolního Rakouska. Řízení proti lutheránům ve 30. letech 16. století přitáhlo pozornost inkvizice k území Alp, kde byl odhalen i výskyt valdenských. Vyplenění vesnice Merindol v roce 1545 a tlak nových reformačních názorů měly pravděpodobně za následek splynutí valdenských a hugenotů.", "section_level": 2}, {"title": "Kataři.", "content": "Označení kataři pochází buď z řec. \"katharos\" = čistý, dokonalý, nebo z německého \"Kater\" = kocour (což měla být podoba Lucifera, ve které se měl katarům zjevovat), odtud \"Katzerei\". Pojmenování kataři se stalo nálepkou užívanou v kruzích ortodoxních oponentů (stojí i u základu českého slova „kacířství“). Sami příslušníci skupiny se však označovali názvem Dobří křesťané. Označení pojmenovává spoustu lidových sekt, nejčastěji charakteristické přísnými mravy. Z hlediska organizační struktury se kataři dělili na běžné příznivce a na „dokonalé“ žijící asketickým způsobem života. To byla vedoucí elita (\"perfecti\") hnutí, křtěná ceremonií consolamentum. Před přijetím consolamenta museli kandidáti po dobu jednoho roku třikrát týdně držet půst, zachovávat celibát a nesměli požívat maso, vejce a mléčné výrobky (produkty pohlavního styku). Přijmout \"consolamentum\" znamenalo přijmout sparťanský a tvrdý způsob života. Katarství zaznamenalo největší rozmach ve 13. století, kdy jej inkvizitoři chápali jako významnou hrozbu. Do roku 1330 se je však podařilo vymýtit., a to spojeným úsilím žebravých řádů a inkvizice. Původ hnutí některé zdroje (například Ekbert ze Schönau) odvozují z manicheismu. Existenci katarů v Porýní, konkrétně v okolí Kolína, vedle Ekberta dokládá i starší dopis Ebervina ze Steinfeldu Bernardovi z Clairvaux, jenž byl sepsán mezi lety 1143 a 1152. Disidenti měli podle Ebervina prohlásit, že jejich hereze byla skrytá od dob mučedníků až do tehdejších dní a přetrvala v Řecku a některých dalších zemích. V Německu nemělo hnutí významnější vliv a jeho stoupenci byli často chybně ztotožňováni s valdenskými, avšak na rozdíl od nich bylo katarství vymýceno už ve 14. století, v Porýní dokonce již ve 30. letech 13. století. Z území dnešní Francie se kataři zdržovali hlavně v kraji Champagne a na jihozápadě, v oblasti vymezené zejména městy Toulouse, Carcassonne a Albi. Podle města Albi se zažilo i pojmenování albigenští. Významným, ač sporným, pramenem o počátcích katarství v jihozápadní Francii je tzv. \"Niquintova listina\", jejíž původ je nejasný. Sama se datuje do roku 1223, dnešním badatelům je však známá pouze z přepisu z roku 1660, který pořídil katolický historik Guillame Besse. Listina tvrdí, že vznikla na základě jiného dokumentu z roku 1167. Tento dokument měl vzniknout na setkání katarů s jistým Papa Niquintou. V otázce, zda jde o historický dokument, pouhý padělek ze 17. století nebo zakladatelskou legendu, se vědci neshodují. V Itálii bylo nejvýznamnějším centrem okolí Milána. Prvním katarským biskupem v Itálii je podle textů \"De heresi catharorum\" a \"Tractatus de hereticis\" Marek Hrobník.Po jeho smrti se hnutí dělí na dvě skupiny – podporující Markova nástupce Jana Judeu a podporující Petra z Florencie. Další vývoj vedl k vytvoření šesti katarských frakcí se sídly ve Florencii, Val de Spoleto, Mantově, Dalmácii, Vicenzu a Concorezzu. V roce 1208 byla proti albigenským vyhlášena křížová výprava papežem Inocencem III., ta katary sice otřásla, ale ti se po ní vzpamatovali a v roce 1225 uspořádali koncil v Pieusse. 1233 se však jejich situace ještě zhoršila. Papež Řehoř IX. totiž poskytl dominikánům ještě účinnější pravomoce. Vydal buly \"Ille humani generis\", \"Licet ad capiendos\" a \"Vox in Rama\". Kataři tak začali přesídlovat do Itálie. Dokonalí se přestěhovali do chatrčí, které byly méně na očích veřejnosti. Se stále zhoršující se situací začali jednat i katarští biskupové. Na konci 13. století dostali dokonalí svolení prolévat krev. Stále častěji také praktikovali enduru, což byl dobrovolný odchod ze života formou odmítání potravy a pití pouze oslazené vody. Pět let před koncem třináctého století se do čela postavil Petr Autier, který na jistý čas vytvořil za pomoci svého bratra v jihozápadní Francii stabilní skupinku dokonalých. V roce 1311 byl ale inkvizicí uvězněn a o dvacet měsíců později upálen. Situace v Itálii byla zprvu o něco klidnější. Manfred, nástupce Fridricha II., se dokonce stal ochráncem katarů. Kataři svým tichým spojenectvím s ghibelliny upevnili své politické postavení. S nástupem Karla z Anjou však přišla perzekuce a tvrdé potírání katarů. Poslední zaznamenaný biskup byl uvězněn 1321 v Toskánsku.", "section_level": 2}, {"title": "Období předcházející reformaci.", "content": "Ve 14. století se začínají v západní a střední Evropě objevovat kazatelé i lidová hnutí čelící příležitostně obvinění z hereze, avšak předznamenávající v některých ohledech evropskou reformaci. Příbuznost obou proudů je dána reformátorskými myšlenkami, které mnohdy čerpaly z těch heretických, a neojedinělými spory s katolickou církví. Lambert přes všechny podobnosti zdůrazňuje, že teze reformátorů 16. století byly systematičtější, promyšlenější. Mezi přední středověké předchůdce reformace patří Jan Viklef a Jan Hus. Za první lidové hnutí blízké reformaci bývají považováni angličtí lollardi ve 14. století.", "section_level": 2}, {"title": "Jan Viklef.", "content": "Jan Viklef (1320–1384) se dostal do prvního vážného sporu s církví kvůli spisu \"De eucharistia\", kde zpochybnil transsubstanciaci tvrzením, že i po posvěcení zůstane chléb chlebem a víno vínem. V Anglii bylo jeho učení oficiálně zpochybněno v roce 1382, Kostnický koncil pak odsoudil z jeho díla 45 článků.", "section_level": 3}, {"title": "Lollardi.", "content": "Označení lollardi pochází pravděpodobně z lat. \"lolium\" = jílek mámivý, což je plevel. Původně pojmenovávalo pouze stoupence Jana Viklefa, avšak postupem času se význam rozšířil na všechny, kteří v Anglii ve 14. století kritizovali církev. Dalšími výraznými osobnostmi byli Mikuláš Hereford nebo Filip Repton. Repton se časem lollardství zřekl, stal se lincolnským biskupem a lollardy pronásledoval. Hereford se lollardství také zřekl, ale po několika letech se k němu vrátil. Lollardské učení vyzývalo k samostudiu věřícího. Za tímto účelem lollardi přeložili i Písmo, aby jej mohli číst i laici neznalí latiny. Laici se této možnosti nejednou chopili, příkladem může být Vilém Smith, řemeslník z Leicesteru, který se sám naučil číst a lollardské myšlenky šířil dál. Jádrem lollardské religiozity byla Bible, osobní víra a vědomí božského vyvolení. Bývají vnímáni jako hnutí předznamenávající reformaci. Přetrvali do 16. století, kdy patřili k příznivcům změn zavedených Jindřichem VIII., které vyústily ve vznik anglikánské církve, a spolupracovali na vzniku Tyndalova Nového zákona. Nesouhlasili s rolí papeže, transsubstanciací a nezbytností zpovědi. Samotné hnutí se v 16. století rozplynulo ve svém náboženském okolí, ale jeho ideje se uplatnily v širším reformačním rámci. Místo vzniku a největší koncentrace je jižní Anglie, avšak působili i ve Skotsku a jejich vliv zaznamenalo i husitství.", "section_level": 3}, {"title": "Husité.", "content": "Jan Hus (1371–1415) začal v roce 1402 v Betlémské kapli hlásat reformní myšlenky. Jeho odvážné působení bylo omezeno Kutnohorským dekretem a posléze i papežskou klatbou. Hus však pokračoval a církev kritizoval dál. Po kritice odpustkové buly Jana XXIII. jej postihla další církevní klatba. Hus se po té stáhl do ústraní, kde setrval až do roku 1414, kdy se vydal na Kostnický koncil obhájit své stanovisko, kde byl však 6. července 1415 upálen jako kacíř. O rok později byl upálen další významný husita Jeroným Pražský. Reakcí veřejnosti bylo sjednocení utrakvistické šlechty a univerzitních mistrů. Neshody husitů s církví (papež Martin V. vydal 1418 dvě protihusitské buly) vyvrcholily v křížovou výpravu 1420, kterou však husité pod vedením Jana Žižky porazili. O několik měsíců později přijali Čtyři pražské artikuly (1421). Žižka vedl husity úspěšně až do své smrti 1425. Po něm se vedení ujal Prokop Holý, který husity vedl až do roku 1434, kdy prohráli bitvu u Lipan. Husitství bylo po této porážce zčásti uspokojeno kompromisními kompaktáty, na nichž se dohodli s Římem. Mezi věřícími husitství přežívalo v podobě utrakvismu a Jednoty bratrské.", "section_level": 3}, {"title": "Inkvizice.", "content": "Slovo inkvizice pochází z lat. \"inquisitio\" = pátrání, vyšetřování, plným názvem \"inquisitio haereticae pravitatis\" = vyšetřování kacířské zvrácenosti. Byla ustanovena Čtvrtým lateránským koncilem, který přijal v roce 1215 rozhodnutí o boji proti kacířství. V roce 1231 a 1233 pak jmenoval Řehoř IX. inkvizitory z řad dominikánů bulami \"Ille humani generis\" a \"Licet ad capiendos\". Další bula upravující řád inkvizice byla bula Inocence IV. \"Ad extirpanda\", kde souhlasil s mučením uvězněných a potvrdil vznik inkvizičních tribunálů. Pavlem III. bylo v roce 1542 ustanoveno Svaté oficium za účelem dohledu nad čistotou víry. Na konci 15. století byla ustanovena Španělská inkvizice, která byla úzce propojena se státem a do roku 1834 fungovala jako centralizovaná instituce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hereze (z řeckého \"hairesis\" – výběr, volba) je odchýlení se od oficiální doktríny nebo dokonce její odmítání. Původně se toto slovo používalo k označení filosofických a náboženských skupin v neutrálním významu, v křesťanství však záhy získalo negativní nádech. Označení za herezi slouží jako polemický nástroj používaný církevními autoritami k poukázání na „blud“, tedy na křesťanskou církví neakceptovatelné tvrzení. Hereze je vnímána jako protiklad ortodoxie a je vedlejším produktem jejího vymezování. Příbuzným, avšak méně polemickým označením je heterodoxie, tedy odlišná víra. Příslušníci jednotlivých „heretických“ skupin se sami za heretiky neoznačují.", "tgt_summary": null, "id": 1279084} {"src_title": "Pomník Františka Palackého", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V jeho rodině byla přítomna lékařská tradice, když jeho děd Daniel Rindfleisch (Bucretius) byl také známým lékařem. Sachs studoval medicínu v Lipsku v letech 1646-1649, tedy na sklonku třicetileté války. Zde získal titul magistra a poté podnikl studijní cestu po nejvýznamnějších západních univerzitách v Nizozemí, Itálii a Francii (ve Štrasburku, Paříži, Montpellier) a doktorský titul získal na vysokém učení v Padově v roce 1651. Po absolutoriu se vrátil do Vratislavi, kde působil jako soukromý lékař a teprve krátce před svou smrtí byl v roce 1671 jmenován městským fyzikem. Ve Vratislavi se oženil s Annou Magdalenou Benke, s níž měl syna Ernsta Philipa, který se pak stal v roce 1702 členem městské rady. Rod Sachs von Lewenheimb zaujímal význačné postavení ve správě města Vratislav po dlouhá desetiletí. Po svém návratu do hlavního slezského města se snažil udržovat kontakty s kolegy lékaři a přírodovědci v celé Evropě. Tyto kontakty nasbíral během své evropské tour v letech 1649-1651. V roce 1658 se stal členem Academia Naturae Curiosorum, která byla založena jako vědecký spolek lékařskými kolegy ve Schweinfurtu. Z ní se později vyvinula Německá přírodovědecká akademie Leopoldina (Deutsche Akademie der Naturforscher Leopoldina).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho odborná korespondence a deník z velké studijní cesty jsou dodnes k dispozici ve Městské knihovně ve Vratislavi. Korespondoval např. s Athanasiem Kircherem a dalšími dobově významnými lékaři a přírodovědci. K jeho hlavním dílům patří „Ampelographia“, „Gammarologia“ apod. Do historie se zapsal především tím, že začal v roce 1670 vydávat nejstarší medicínsko-přírodovědecký časopis „Ephemerides Academiae naturae curiosorum“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacob Philipp Sachs von Lewenheimb (26. srpna 1627, Vratislav – 7. ledna 1672, Vratislav) byl lékařem, přírodovědcem, městským fyzikem v hlavním slezském městě.", "tgt_summary": null, "id": 2148050} {"src_title": "Aleš Kněžínek", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie divadla.", "content": "První nitranské divadlo bylo postaveno v roce 1883 s kapacitou 360 míst. Budova stála na ploše nynějšího divadla a sloužila nitranské veřejnosti až do jejího zničení leteckou bombou v druhé světové válce. Tím však nezanikla snaha o obnovení profesionální divadelní scény ve městě. Ta se vytvořila v budově Národního domu a současně tělocvičně TJ Sokol. Pro divadelní účely upravený prostor sloužil od prosince 1949 – plných 61 let. V současnosti v této budově působí Staré divadlo. V roce 1979 bylo Nitranské krajové divadlo pojmenované podle Andreje Bagara – významného organizátora divadelního života na Slovensku, herce, režiséra a pedagoga.", "section_level": 1}, {"title": "50. roky: Haspra.", "content": "V průběhu let 1954–1956 do Nitry přicházejí čerství absolventi VŠMU v čele s režisérem Pavlem Hasprou. Kromě něj do divadla přichází i dramaturg Ján Laca a herci Dušan Blaškovič, Vladislav Müller, Viera Strnisková, Andrej Rimko, Jozef Dóczy a další. K nim se přidávají členové dosavadního divadla Magda Paveleková a Oľga Hudecová; po rozpuštění krajových divadla v Trnavě Božena Slabejová, Žofia Martišová, Milan Kiš a později mladí absolventi VŠMU Adela Gáborová, Hilda Augustovičová, Dušan Lenci a jiní.", "section_level": 2}, {"title": "60. roky.", "content": "Po odchodu značné části souboru a zejména režiséra Pavla Haspra dostalo nitranské divadlo do umělecké krize. Tento nepříznivý stav prohloubila i fluktuace herců, kteří považovali Nitru pouze za přestupní stanici, v níž se zdrželi sezónu – dvě a pak odešli do renomovanější souborů nebo do Bratislavy pracovat pro Slovenskou televizi. Hrála tam zejména velikou roli Ivanka Lednickova. Zaslobodna Hasprová. V tomto období se na divadla stupňoval i tlak ze strany státních institucí, aby peníze investované do divadel byly použity ziskově. V bezhlavé honbě za divákem, však divadlo více ztratilo než získalo.", "section_level": 2}, {"title": "70. roky: Spišák a Hynšt.", "content": "V 70. letech do Nitry přichází režisér Karol Spišák, který své tradiční inklinování k lehčím žánrem doplnil i o hledání závažnějších témat. Ke konsolidaci souboru přispěla i koncepční práce hostujícího režiséra Miloše Hynšta, který do divadla přinesl postupy epického divadla Bertolta Brechta a Erwina Piscatora. Divadlu pomohl i příliv mladých herců. Do této generace patřily: Marián Slovák, Eva Matejková, Jozef Bednárik, Anton Živčic, Dušan Kaprálik, František Javorský, Eva Žilineková, Jana Strnisková, a později i Eva Pavlíková, Maroš Kramár, Ján Gallovič, Ivan Vojtek st., Ivan Vojtek ml., Stano Král, Pavol Višňovský, Marta Sládečková, Peter Kočiš a jiní. Přínosem byl i příchod mladé dramaturgyně Dariny Kárové.", "section_level": 2}, {"title": "90. roky.", "content": "Zlatou éru nitranského divadla začátkem 90. let vystřídala tvůrčí krize – v divadle nepůsobil interní režisér a dramaturg na plný úvazek, který by do divadla přinesl ucelený program a ideově směřoval divadlo. Navíc v roce 1992 se divadlo přestěhovalo do nové, moderní, avšak na nitranské poměry příliš velké budovy s kapacitou hlediska 600 míst. První sezóny v nové budově byly rozpačité – divadlo nevědělo co hrát, aby naplnilo velký sál a proto uvádělo ve svém repertoáru převážně lehčí žánry. Teprve později se podařilo najít dramaturgii tituly, které nepodlézali hranici dobrého vkusu, ale přesto dokázali zaplnit hlediště. V roce 1995 do divadla přichází mladý dramaturg Svetozár Sprušanský, který se rozhodl využít nepřítomnost interního režiséra ve prospěch divadla. Pro nitranské divadlo byla charakteristická fluktuace a neustálý pohyb a dramaturgie divadla se z nich rozhodla udělat svou filozofii. Za deset let jeho působení v Divadle Andreje Bagara se mu podařilo vybudovat jedno z divácky nejúspěšnějších divadel na Slovensku. Divadlo uvádí na svých dvou scénách tituly z fondu světové i domácí klasiky, nových slovenských i zahraničních textů v slovenské nebo i celosvětové premiéře. Výjimečné postavení v repertoáru divadla mají hudebně-dramatické projekty. V 90. letech divadlo uvedlo sérii muzikálů v režii Jozefa Bednárika – \"Fidlikant na streche\", \"Grék Zorba\", \"Adam Šangala\" a \"Kabaret\" a původní slovenský muzikál \"Báthoryčka\" v režii Martina Kakos. Do divadla přicházelo hostovat více výrazných slovenských i zahraničních režisérů, např. Jan Antonín Pitínský (\"Večera nad mestom\" a \"Mariša\"), Vladimír Morávek (\"Macbeth\"), Valentin Kozmenko-Delinde (\"...hráme duráka!\"), Gintaras Varnas (\"Hra snov\"), Robert Alföldi (\"Hamlet\") a jiných). Soubor stabilních hereckých osobností střední a starší generace doplnili mladí herci: Daniela Kuffelová, Lenka Barilíková, Marcel Ochránek, Marián Labuda ml., Marek Majeský, Erik Peťovský, Lucia Lapišáková, Miloslava Zelmanová a Klaudia Kolembusová.", "section_level": 2}, {"title": "2000 +.", "content": "V 2002 přišli do souboru divadla Martin Fratrič, Milan Ondrík, Kristína Turjanová, Klaudia Kolembusová a Juraj Hrčka. V 2003: Zuzana Moravcová, Peter Kadlečík, Zuzana Kanócz a Martin Nahálka. V 2004: Renáta Ryníková, Ludmila Trenklerová V 2005: Kristína Greppelová V 2006: Peter Oszlík a Juraj Loj", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Projekty Divadla Andreje Bagara se nesetkaly pouze s diváckou oblibou ale byly oceněny (případně nominovány na ocenění) i divadelní kritikou při každoročním předávání divadelních ocenění sezóny. Zde je přehled vítězných i nominovaných umělců:", "section_level": 1}], "src_summary": "Divadlo Andreje Bagara () je slovenské divadlo v Nitře. V Nitře působí od roku 1949, podle Andreje Bagara se jmenuje od roku 1979. Od roku 1992 hraje v nové budově, která je považována za jednu z nejmodernějších divadelních budov na Slovensku.", "tgt_summary": null, "id": 1120864} {"src_title": "Miloslav Mansfeld", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrostl na Slovácku v Boršicích v okrese Uherské Hradiště. V letech 1965 až 1969 vystudoval Střední průmyslovou školu kožařskou ve Zlíně. Pracoval v n. p. Svit, též jako mistr výroby. Od roku 1970 do roku 1979 dálkově studoval na zlínské Fakultě technologické VUT v Brně. Od roku 1979 začal pracovat jako vysokoškolský učitel na Fakultě technologické VUT. V letech 2007 až 2011 byl děkanem Fakulty technologické Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Do funkce byl zvolen akademickým senátem FT ve volbách dne 15. června 2007 a jmenován byl rektorem 1. července 2007. Slavnostně byl inaugurován 10. října 2007. V roce 2011 na začátku dalšího funkčního období odstoupil ze zdravotních důvodů. Byl viceprezidentem České obuvnické a kožedělné asociace pro oblast vědy a výzkumu. Reprezentoval Českou republiku v mezinárodních organizacích, například UNIDO (United Nations Industrial Development Organization). Pracoval v mezinárodní pracovní skupině pro syndrom diabetické nohy. Přispěl k nové celosvětové nomeklatuře systému velikostí a označování obuvi na půdě mezinárodní organizace ISO (International Standardization Organization) prací v komisi ISO/TC 137. Byl soudním znalcem obuvi a byl předsedou sekce kůže-obuv Komory soudních znalců. Dlouhodobě se zabýval historií obuvi: studoval a popsal paleoindiánské sandály z jeskyně Fort Rock v Oregonu (USA), mokasíny ze solných dolů v Hallstattu (Kunsthistorisches Museum, Vídeň, Rakousko), obuv terakotové armády Prvního svrchovaného císaře Čchinů (Lin-tchung u Si-anu, Čína), byzantské sandály z Istanbulu (Turecko), fragmenty obuvi z relikviáře sv. Maura (zámek v Bečově nad Teplou), holínky Albrechta z Valdštejna (Krajské muzeum Cheb), obuv utopence ze studny na hradě Špilberku (Brno). Pokusil se doplnit scházející kapitolu do Manuálu Dionýsa z Furny o symbolice sandálů (obuvi) na byzantských ikonách, dokumentoval obuv antických soch ve 24 antických a archeologických muzeích v Řecku. Spolupracoval na popisu sandálu z nálezu na pevnosti Massada (Izrael) a fragmentů obuvi z jeskyní v Kumránu (Izrael). Se svým výzkumným týmem se podílel na výzkumu obuvi Ötziho a provedl archeologický experiment.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Hlaváček (23. února 1950 Boršice – 10. ledna 2014 Uherské Hradiště) byl český obuvnický expert, vysokoškolský pedagog a výzkumník. Jeho odborným zaměřením bylo studium přípravy a realizace výroby materiálů obuvnického průmyslu, ergonomie obuvi (zejména pro diabetiky) a studium historické obuvi.", "tgt_summary": null, "id": 2265728} {"src_title": "Narrenturm", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako obor antropologie má kognitivní antropologie své kořeny v antropologii, lingvistice, etnografii a je úzce spojena s psychologickým výzkumem kognitivních procesů. Obor vznikl jako samostatná oblast studia po roce 1950, kdy se etnografové snažili zkoumat \"pohled domorodce\" přijetím empirického přístupu v antropologii. Nový obor byl alternativně nazýván také jako Etnologie, Etnosémantika, Etnolingvistika nebo Nová etnografie. Všechny tyto výrazy se vztahují na nové směry, které interpretovali nové etnografické znalosti po roce 1950. Tento přístup pod pojmem kultura rozumí znalosti, na rozdíl od materialistických představ, které do té doby ovládaly tento obor. V prvních desetiletích praxe se kognitivní antropologie zaměřovala na lidové taxonomie, zahrnující koncepty barev, rostlin a nemocí. Během let 1960 až 1970 došlo ke teoretickému a metodickému posunu v rámci oboru. Lingvistické analýzy i nadále poskytovaly metody pro porozumění a přístup ke kognitivním kategoriím domorodých lidí. Nicméně se důraz přesouvá od věcí a jejich vztahů k původním kategoriím, na analýzu kategorií z hlediska mentálních procesů. Vědci této generace předpokládali, že existují duševní procesy založené na struktuře mysli a tedy jsou společné pro všechny lidi. Tento přístup rozšířil působnost odboru na studium nejen komponentů abstraktních systémů myšlení, ale také na zkoumání mentálních procesů vztahujících se k symbolům a myšlenkám.", "section_level": 1}, {"title": "Předmět studia.", "content": "Kognitivní antropologie je studium myšlení v kontextu kultury. Mezi mnoha výzkumnými tématy, kterými se zabývá patří mezi nejdůležitější :", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní modely.", "content": "Kulturní model (také lidový model, kulturní schéma) není přesně definovaný pojem, ale \"slouží jako heslo pro mnoho různých druhů kulturních znalostí\". Kulturní modely obecně odkazují na nevědomý soubor předpokladů a vysvětlení, který členové společenství nebo skupin sdílejí. Mají zásadní vliv na lidské chování a chápání světa. Slova, gramatické kategorie a pravidla jsou v lidské paměti spojovány s kulturními modely. Lingvistické formy a kognitivní schémata se aktivují navzájem: lingvistické formy dostávají schémata do mysli a následně se schémata vyjadřují v jazykových formách. Prakticky všechny výzkumné strategie využívají tento vztah mezi jazykem a myšlením při studiu konceptuálních znalostí a kognitivních systémů. Příkladem kulturního modelu je schéma popisující obchodní události ve vybrané kultuře. Model \"Obchodní události\" má proměnné – \"kupující\", \"prodávající\", \"peníze\", \"zboží\" a \"výměna\" (závorky rozlišují konceptuální jednotky od slov). Pak \"kupující\" je osoba, která vlastní \"peníze\", prostředek výměny a \"prodávající\" je osoba vlastnící \"zboží\", předmět výměny. \"Výměna\" je interakcí při které \"kupující\" dává \"peníze\" a dostává \"zboží\", zatímco \"prodávající\" dodává \"zboží\" a dostává \"peníze\". Událost je chápána jako obchodní transakce, jakmile osoby, objekty a události v prostředí jsou přiřazeny ke odpovídajícím proměnným daného modelu (schématu). Několik slov – koupit, prodat, zaplatit, náklady, hodnota, cena, utratit, účtovat – aktivuje schéma \"Obchodní události\". Každé z těchto slov vybírá některé aspekty schématu na jejich zvýraznění, přičemž zbylé aspekty zůstávají nevyjádřené v pozadí. Slovo koupit se zaměřuje na výměnu z pohledu kupujícího a slovo prodávat z pohledu prodávajícího. Náklady se zaměřují na peněžitou část vztahu peníze-zboží a hodnota a cena se zaměřuje na zbožní část vztahu. Slova zaplatit a utratit se soustřeďují na kupujícího a peněžní část vztahu peníze-zboží, zatím co slovo poplatek se zaměřuje na prodávajícího a zbožní část vztahu peníze-zboží. Kognitivní modely jsou abstrakce, které reprezentují konceptuální vědomosti (znalosti). Jsou to kognitivní struktury paměti, které představují stereotypní koncepty. Modely strukturují naše poznání objektů a situací, událostí a akcí, a také sekvence událostí a akcí.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní univerzálie.", "content": "Kulturní univerzálie jsou systémy konceptuálního poznání, které se vyskytují ve všech společnostech (kulturách). Při studiu kognitivních společných prvků, antropologové zastávají \"omezeně relativistickou\" nebo univerzalistickú pozici. Přijímají relativistický pohled při rozpoznávání rozdílů v jednotlivých kognitivních a kulturních systémech a univerzalistickú pozici co se týče společných fundamentálních konceptů a univerzalit v těchto systémech. Výzkum porovnávající barevné kategorie ukázal, že základní barevné kategorie jsou organizovány kolem nejlepších příkladů a že tyto základní barvy jsou stejné napříč jednotlivci a jazyky. Bylo také zjištěno, že existuje přesně jedenáct univerzálních barevných kategorií – černá, bílá, červená, zelená, žlutá, modrá, hnědá, fialová, oranžová, růžová a šedá, které jsou zakódovány v přísné evoluční sekvenci, a že tyto univerzálie jsou určeny převážně neuro-fyzikálními procesy při lidském vnímání barev. Myšlenka kulturních univerzálií – že specifické aspekty kultury jsou společné pro všechny lidské kultury je v rozporu s kulturním relativismem.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní konsensus.", "content": "Teorie kulturní konsensu byla rozpracovaná A. Kimball Romneym, Williamem Batchelder a Susan Wellerová v 80. letech minulého století jako způsob zkoumání kulturních znalostí. Teorie předpokládá, že kulturní znalosti jsou sice sdíleny, ale příliš obsáhlé na to, aby jimi mohl disponovat jediný jedinec a tím pádem jsou nerovnoměrně rozděleny. Kulturní konsensus se zabývá individuální variabilitou kulturních znalostí a jak se odlišné individuální konceptuální systémy organizují v rámci kulturních systémů. Použitím skupiny analytických postupů, teorie odhaduje \"kulturně\" správné odpovědi na sérii otázek a zjišťuje úroveň sdílení odpovědí nebo znalostí respondentů. Teorie konsensu tedy zkoumá vzorce shody mezi jednotlivci skupiny na určité obory znalostí spojených s kulturou, s cílem studia organizace kognitivní rozmanitosti. Stanoví tak \"správnou\" verzi kulturních znalostí. Teorie se stala výraznou součástí sociální, kulturní a medicínské antropologie a je používána i v jiných kognitivních vědách a v mezi-kulturním výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové taxonomie.", "content": "Mnoho počátečních prací v etnologii se soustředilo na lidovou taxonomii, nebo způsob jak lidé organizují některé skupiny objektů nebo výrazů. Vycházejíce z lidových (kulturních) modelů, jsou lidové taxonomie klasifikace kulturních oblastí použitím hierarchií kategorií definovaných kulturními kritérii.", "section_level": 2}, {"title": "Související články.", "content": "Evoluční psychologie Etnografie Etnologie Kulturní a sociální antropologie Kognitivní religionistika", "section_level": 2}], "src_summary": "Kognitivní antropologie je studium vztahu mezi lidskou společností a lidským myšlením. Kognitivní antropologové zkoumají, jak lidé v sociálních skupinách chápou objekty a události, z nichž se skládá jejich svět, jak o nich přemýšlejí a jak toto chápání a myšlení ovlivňuje jejich chování. Objekty a události mohou být čímkoliv od fyzických předmětů jako divoké rostliny až po abstraktní koncepty, jako je sociální spravedlnost. ", "tgt_summary": null, "id": 1735103} {"src_title": "Taylor Fritz", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis obvodu.", "content": "Generovaný zvuk je programován pomocí 32 registrů, některé z registrů jsou ale nepoužité. Registry 0 - 5 slouží k nastavení amplitudy (hlasitosti) tónu na příslušném kanále. Nezávisle na sobě se nastavuje amplituda pro levou a pravou část jednotlivých kanálů. Registry 8 - 13 společně s registry 16 - 18 slouží k nastavení generované frekvence tónu v jednotlivých kanálech. Do registrů 8 - 13 se zapisují čísla tónů, registry 16 - 18 určují, ve kterých oktávách se tyto tóny nachází. Registr 20 určuje, ve kterých kanálech je přehráván tón. Stejným způsobem registr 21 určuje, ve kterých kanálech je přehráván šum. Registr 22 určuje frekvenci generátoru šumu. Generátory šumu jsou v obvodu dva, jeden pro kanály 0, 1 a 2, druhý pro kanály 3, 4 a 5. Fekvence generátoru šumu je určena kombinací bitů: V kanálech 2 a 5 může být obálka amplitudy tónu nejenom konstantní, ale také proměnná. Průběh obálky se pak nastavuje pomocí registrů 24 a 25. V případě vnitřního časování je průběh obálky amplitudy kanálu 2 odvozen od frekvence generátoru tónu v kanálu 1, průběh obálky amplitudy kanálu 5 odvozen od frekvence generátoru tónu v kanálu 4. V režimu vnějšího časování slouží jako zdroj hodinového signálu vstup A0, který jinak funguje jako přepínač mezi vybíráním registrů a zápisem hodnot do zvoleného registru. Generované obálky amplitudy mají následující průběhy: Registr 28 slouží k zapnutí a vypnutí obvodu jako celku a k resetu a opětné synchronizaci všech generátorů v obvodu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití obvodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sound Blaster.", "content": "Obvod byl použit ve zvukovývch kartách C/MS a v jejich nástupcích, kartách Sound Blaster, ve kterých byly použity dva tyto obvody pro generování 12kanálového zvuku. Pozdější verze karet Sound Blaster až do verze 2.0 sice vlastní obvod již neobsahovaly, nicméně podpůrná elektronika a patice pro oba obvody byly přítomné, takže obvod Philips SAA 1099 bylo možné do těchto karet doplnit.", "section_level": 2}, {"title": "SAM Coupé.", "content": "Philips SAA 1099 je použit v počítači SAM Coupé. Je připojen na portech 255 (zápis do zvoleného registru) a 511 (výběr registru) obvodu SAA 1099.", "section_level": 2}, {"title": "Sinclair ZX Spectrum.", "content": "Protože počítač SAM Coupé je kompatibilní s počítači Sinclair ZX Spectrum, vznikly interfacy Turbo Sound Easy, ZXM-SoundCard a TwinSound pro počítače ZX Spectrum, ve kterých je obvod Philips SAA 1099 zapojen stejně jako u počítače SAM Coupé. Takto zapojený obvod využívá k přehrávání hudby hra Krunel. Na ZX Spectrum byly ruskými kodery převedeny téměř všechny hudby z programů pro SAM Coupé a jsou dostupné jak v prostých TAP souborech, tak v nových demokolekcích původně vytvořených pro ZXM-Soundcard.", "section_level": 2}, {"title": "SGI.", "content": "Obvod Philips SAA 1099 je součástí profesionální série IRIS (4D/50-85) a Power Series (4D/xxx) počítačů SGI, informace o přítomnosti těchto obvodů se ale nedostala do dokumentace k těmto počítačům. Obvod je součástí desek IO2 a IO3.", "section_level": 2}, {"title": "PMD 85.", "content": "Na základě obvodu Philips SAA 1099 byl vytvořen hudební interface MIF 85 pro počítače PMD 85. Philips SAA 1099 je připojen na porty EF (výběr registru) a EE (zápis do vybraného registru), interface používá ještě port EC pro řízení přerušení od časovače.", "section_level": 2}], "src_summary": "Philips SAA 1099 je zvukový generátor vyvinutý firmou Philips. Obvod se používal v prvních verzích zvukové karty Sound Blaster a jejích předchůdcích. Je také použit v počítači SAM Coupé. Zvukový generátor Philips SAA 1099 umožňuje generovat šestikanálový stereo zvuk.", "tgt_summary": null, "id": 1254255} {"src_title": "Ztracené příběhy", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "S’-ma Tchan se narodil kolem roku 165 př. n. l., Pocházel ze Sia-jangu (, moderní Chan-čcheng v prefektuře Wej-nan v provincii Šen-si). Získal kvalitní vzdělání, byl žákem astronoma Tchang Tua (), Jang Chea (), znalce Knihy proměn, a taoistického mistra Chuanga (, Chuang-c’). Byl povolán ke dvoru chanského císaře Wu-tiho, kde se stal pomocníkem vrchního písaře (, \"tchaj-š’-čcheng\"). Od roku 140 př. n. l. zastával funkci vrchního písaře (, \"tchaj-š’ ling\", překládáno také jako dvorský historik či astrolog, archivář, vrchní úředník). Ve své funkci měl na starosti „záležitosti nebe“, tj. kalendář, určování příznivých a nepříznivých dnů, záznamy o znameních, řídil zkoušky úředníků, výuku na dvorské akademii Tchaj-süe a patrně spravoval i císařskou knihovnu. Pracoval na \"Zápiscích historika\" (\"Š’-ťi\"), neboli \"Knize vrchních písařů\", široce koncipovaném dílu o historii Číny a okolních národů, které dokončil jeho syn. Jeho podíl na díle je nejistý, nejspíše shromáždil velkou část podkladů a snad i rozvrhl knihu. Jsou mu připisovány různé části výsledného textu. V debatách o autorském podílu S’-ma Tchana na \"Zápiscích\" uvažují historikové řadu kritérií. Např. S’-ma Čchien se vyhýbal používání znaku (\"tchan\") obsaženém ve jménu jeho otce. Přítomnost tohoto znaku v nepřítomnosti dalších známek interpolací může proto znamenat autorství S’-ma Tchana, např. v případě kapitol 39. (dědičný dům Ťin) a 87. (Li S’). Jiným z kritérií autorství jsou časové údaje. Výklad končící před dobou S’-ma Čchiena je označován za dílo S’-ma Tchana, a např. na závěr líčení atentátu Ťing Kchea na Čchin Š'-chuang-tiho autor uvádí, že očitý svědek o události vyprávěl Kung-sun Ťi-kungovi a Tung Šengovi a oni „mluvili se mnou“. Mezi atentátem (227 př. n. l.) a narozením S’-ma Čchiena (145 př. n. l.) uběhlo příliš mnoho let, než aby Kung-sun a Tung mohli mluvit se S’-ma Čchienem. Shoda panuje na S’-ma Tchanově autorství eseje o filozofických směrech ve 130. kapitole. V eseji staví nejvýše taoismus (v jeho chanské podobě – učení \"chuang-lao\"), a to i nad konfuciánství. Roku 110 př. n. l. S’-ma Tchan onemocněl, když nemohl provázet císaře na cestě za oběťmi na hoře Tchaj, a zemřel. Před smrtí požádal syna S’-ma Čchiena o dokončení Zápisků.", "section_level": 1}], "src_summary": "S’-ma Tchan (, 165 př. n. l. Sia-jang, Šen-si – 110 př. n. l. Luo-jang) byl čínský historik a spisovatel žijící v říši Chan. Začal pracovat na \"Zápiscích historika\" (\"Š’-ťi\"), neboli \"Knize vrchních písařů\", popisujících dějiny Číny a okolních národů. Dílo dokončil jeho syn S’-ma Čchien.", "tgt_summary": null, "id": 1330756} {"src_title": "Kress Drachenflieger", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jeho rodina měla zajímavý původ – ze strany otce byl potomkem slovenských přistěhovalců a matka byla již z „klasické“ slovensko-americké rodiny z oblasti východního pobřeží. Již ve velmi útlém věku jeho směřování bylo jasně přimočaré – vstoupil do Kongregace sv. Kříže a podstoupil kněžskou formaci nejdříve se studiem filosofie ve Stonehill College a následně pak v Římě, kde vystudoval teologii na Papežské gregoriánské univerzitě. Několik měsíců po jeho kněžském svěcení v roce 1960 u něj ale došlo k zásadnímu zlomu, kněžskou službu opustil, a o několik let později byl i laicizován. Po opuštění kněžského stavu vystudoval obor dějiny a filosofie náboženství na Harvardské univerzitě a od počátku šedesátých let se živil jako žurnalista. Stal se dopisovatelem časopisů \"Commonweal\" a \"National Catholic Reporter\" a pak následně pracoval jako zahraniční dopisovatel magazínu Time informující z Říma o průběhu jednání druhého vatikánského koncilu. Později pak pracoval převážně jako editor pro periodika \"Commonweal\" a \"Christian Century,\" dále pak jako náboženský editor v \"National Review\" a jako redaktor časopisu \"First Things\" a pak mnohem později i jako šéfredaktor \"Crisis Magazine\". Od druhé poloviny šedesátých let se začal aktivně zapojovat také do politického života. V roce 1968 pomáhal v kampaních Eugenovi McCarthymu a Robertu F. Kennedymu. Psal řeči demokratickému kandidátovi na viceprezidenta S. Shriverovi během neúspěšné kandidatury senátora George McGoverna na prezidenta Spojených států amerických. Byl zásadním odpůrcem války ve Vietnamu a to již od počátku americké intervence. Postupem času se tak odvrátil od levicové politiky demokratické strany a přešel ke smýšlení republikánů, které se zakládalo na myšlenkách neokonzervativní školy. Během Reganovy vlády zastával post velvyslance USA při Komisi pro lidská práva OSN a pracoval v představenstvu pro Mezinárodní vysílání, které mělo dohled nad vysíláním Rádia Svobodná Evropa a Radia Free Liberty. V roce 2003 – nedlouho před americkou invazi do Iráku – navíc dorazil do Vatikánu, kde jako diplomat obhajoval před vysoce postavenými vatikánskými kritiky (mezi nimi i tehdejší papež Jan Pavel II.) nutnost války v této zemi z důvodu sebeobrany demokracie před iráckým režimem Saddáma Husajna. Vedle veškerých svých aktivit se však i nadále věnoval i akademické práci. Přednášel na Harvardu, Stanfordu, Notre Dame a Ave Maria University. Na počátku sedmdesátých let se podílel na vytváření nového humanitního studijního programu v Rockeffelerově nadaci v New Yorku. Od roku 1978 po mnoho let byl členem think-tanku \"American Enterprise Institute.\" Zde také ve spolupráci s Williamem Barrodym vznikla jeho nejvýznamnější práce Duch demokratického kapitalismu (\"The Spirit of Democratic Capitalism\"), která byla nedlouho poté přeložena do mnoha světových jazyků a která naprosto ojedinělým způsobem nahlédla interdisciplinárně do oblasti teologie ve spojení s ekonomií. Mezi jeho velké přínosy patřil Seminář třetího milénia, kde zapojil do diskuze o katolickém sociálním učení jak studenty ze severní Ameriky, tak i východní Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Duch demokratického kapitalismu (\"The Spirit of Democratic Capitalism\") (1982)..", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za pokrok ve studiu náboženství se stal roku 1984 laureátem Templetonovy ceny.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "KRÁL, M.: Novakov demokratický kapitalizmus s ľudskou tvárou, Levoča: MTM Levoča, 2019.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Novak (9. září 1933, Johnstown, Pensylvánie, USA – 17. února 2017, Washington, D.C., USA) byl americký katolický filozof slovenského původu, novinář, spisovatel a diplomat. Byl autorem více než 25 knih, v nichž se zabýval filozofickými a teologickými, ale i ekonomickými tématy. Jeho nejznámějším dílem je kniha Duch demokratického kapitalismu (\"The Spirit of Democratic Capitalism\") z roku 1982. ", "tgt_summary": null, "id": 1375886} {"src_title": "Marketingová krátkozrakost", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Na západě byl Moáb ohraničen Mrtvým mořem, na severu ho od Ammónu oddělovala řeka Arnon (dnešní vádí Mudžíb). Je to planina, která se od pustých břehů Mrtvého moře (-420 m n. m.) prudce zdvíhá až do výšky 1000 m n. m. Podnebí je polopouštní, částečně využitelné pro zemědělství, ale ve starověku bylo vlhčí. Města:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle Bible byli původní obyvatelé země Midjánští, kteří však byli v polovině 2. tisíciletí př. n. l. vytlačeni Moabity, kteří byli blízce spříznění s Izraelity. Moabština byla velmi podobná hebrejštině, jak dokládá Méšova stéla. Uctívali boha Kemoše a vedle něho na hoře Peoru i Baala-peora. Moáb je zmiňován na nápisu v egyptském Luxoru ze 13. století př. n. l., kde je zmiňován jako jedna ze zemí dobytých Ramessem II. Král David si podrobil Moáb, po rozpadu království Moáb připadl severnímu království. Za krále Omriho se marně pokoušel moabský král Kemošmelek o samostatnost, ale když byl král Achab před Ramou poražen a zabit, povstal moabský král Moša a vybojoval své zemi nezávislost. Ke konci 8. století př. n. l. byli Moabité vazaly Asyřanů a po pádu Ninive i Babyloňanů, s nimiž se spojili, když Nabukadnezar podnikl výpravu proti Judsku. Od dob Perské říše Moáb jako samostatný stát zaniká.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V Moábu se pěstovalo obilí. Vyvážel se vápenec, vonné oleje a soli od Mrtvého moře. Důležitým zdrojem příjmů byly karavanní stezky, které Moábem procházely dvě: tzv. Králova cesta z Egypta do Mezopotámie a obchodní cesta do západní Arábie (shodná s pozdější poutnickou cestou do Mekky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Moáb je jméno starověkého království a území mezi Mrtvým mořem a Syrskou pouští v dnešním Jordánsku. Moáb vešel jinak ve známost díky biblickým textům, ve kterých figuruje.", "tgt_summary": null, "id": 2408855} {"src_title": "Gorodomlja", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl nevlastním synem obchodníka. Vychodil gymnázium v Černovicích a od roku 1872 studoval práva na Vídeňské univerzitě. Roku 1880 získal na Černovické univerzitě titul doktora práv. Působil pak jako advokát v Černovicích. Od roku 1882 byl členem představenstva tamní židovské náboženské obce, od roku 1904 do roku 1928 zastával (s dvěma krátkými přestávkami) funkci jejího předsedy. Byl aktivní v politice. V období let 1884–1930 byl s přestávkami členem černovické obecní rady. V letech 1900–1918 působil i jako poslanec Bukovinského zemského sněmu. Kromě toho byl městským advokátem v Černovicích, ředitelem bukovinské spořitelny, správním radou akciového pivovaru a od roku 1905 členem zemské školské rady. Na konci 19. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1897, získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za kurii městskou, obvod Černovice. Za týž obvod uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1901. Zvolen byl rovněž ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, kdy byl zvolen za obvod Bukovina 1. Byl členem poslanecké frakce Židovský klub. Za tento obvod byl zvolen i ve volbách do Říšské rady roku 1911. Byl nyní nezařazeným poslancem. V parlamentu setrval až do zániku monarchie. K roku 1911 se profesně uvádí jako zemský poslanec a zemský a soudní advokát. Do Říšské rady koncem 19. století nastupoval jako nezávislý kandidát. Postupně se ale definoval jako národně židovský, sionistický, politik. Roku 1901 založil s Mayerem Ebnerem Židovský národní spolek. Od roku 1906 byl předsedou Židovské národní strany a od roku 1907 předsedal ve vídeňském parlamentu čtyřčlennému Židovskému klubu. V roce 1909 založil židovské noviny \"Die Volkswehr\", které se vyslovovaly pro revizi procesu s Leopoldem Hilsnerem a prosazovaly koncept židovského nacionalismu. Straucherova politická linie ovšem nebyla identická s politickým sionismem. Od roku 1911 byl ve sporu se sionisty v případu Leona Kellnera. Odmítal jidiš coby židovský jazyk a v roce 1908 zamítl využití židovského národního domu v Černovicích pro konání konference o jidiš. V letech 1914–1919 bydlel ve Vídni. V meziválečném období žil v Černovicích (tehdy součást Rumunska). Byl nadále aktivní ve vedení židovské náboženské obce a v letech 1920–1934 byl poslancem rumunského parlamentu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benno Straucher (11. srpna 1854 Rohizna – 5. listopadu 1940 Černovice) byl rakouský advokát a politik židovské národnosti, jedna z hlavních postav národního židovského (sionistického) hnutí v Rakousku-Uhersku, na konci 19. a počátku 20. století poslanec Říšské rady, v meziválečném období poslanec rumunského parlamentu.", "tgt_summary": null, "id": 2385055} {"src_title": "LGBT práva v Severním teritoriu", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 12. března 1942 v Plzni. V dětství často měnil bydliště tak, jak jeho otec měnil zaměstnavatele. Ve třech letech se přestěhovali do Prahy, v pěti do Kopřivnice a v šestnácti zpět do Prahy. V dětství četl dobrodružné knihy Jaroslava Foglara a časopisy Vpřed a Junák. Po vzoru Rychlých šípů založil s kamarády klub „Svorná šestka“. O záhady se zajímal již od mladého věku, zaujal ho zejména mytický pouštní červ Olgoj Chorchoj, o kterém se dozvěděl z příběhu ruského paleontologa a autora sci-fi literatury Ivana Jefremova. Ovlivnilo ho též dílo amerického průkopníka „záhadologie“ Charlese Forta. Později ho začala zajímat i zoologie a elektronika. V Praze vystudoval Fakultu strojní ČVUT, specializaci automobily. Ve 20 letech se oženil s Ivonou Paličkovou a narodil se jim syn Danny. Po skončení školy pracoval jako konstruktér a pak jako řídící pracovník Generálního ředitelství automobilů. Ve volném čase se zabýval záhadami a nevysvětlenými jevy, které zpočátku jen studoval a archivoval a později je začal sám aktivně luštit. V roce 1977 získal povolení vycestovat do Skotska k jezeru Loch Ness pátrat po tzv. Lochnesské nestvůře. Tam se setkal i s dalším badatelem Robertem Rinesem, jehož použití podvodní fotografie a ultrazvuku ho zaujalo. Se svým tehdejším kolegou Michalem Brumlíkem začal zkoumat tehdy utajované případy poltergeistů v Československu, různé zprávy o podivných úkazech a údajné strašidelné jevy na hradech a zámcích. V letech 1980–1990 projezdili republiku s cyklem přednášek \"„Krásné záhady naší planety“\". Po převratu v roce 1989 se Mackerle vydal poprvé do Mongolska, kam se později ještě dvakrát vrátil. Dále pátral na Madagaskaru po mytickém lidožravém stromu a v Mikronésii na ostrově Pohnpei v ruinách kamenného města Nan Madol po údajných platinových rakvích obrů. V roce 2006 se s přáteli a synem Dannym vydal na Sibiř do Jakutska do oblasti toku řeky Olgujdach, kde pátrali po záhadných „kotlích“ – údajných objektech zavrtaných do půdy sibiřské tajgy. Jeho poslední expedicí byla v roce 2009 výprava do brazilské džungle po stopách plukovníka Fawcetta. V letech 1998–2000 byl poradcem pořadu \"Záhady a mystéria\" vysílaného na televizní stanici Prima. Od roku 1998 do roku 2002 byl též předsedou redakční rady časopisu \"Fantastická fakta\". Ve spolupráci se Stanislavem Motlem se podílel na několika epizodách cyklu \"Stopy, fakta, tajemství\". V souvislosti s výpravou do Jakutska se objevil v 10. dílu 3. série amerického spekulativního seriálu \"Vetřelci dávnověku\" (Ancient Aliens). Některé filmy lze zhlédnout na webu Bushmanfilm.com.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Mackerle (12. března 1942, Plzeň – 3. ledna 2013, Praha) byl český záhadolog, kryptozoolog, dobrodruh, cestovatel a spisovatel. Se svými kamarády a později i se svým synem podnikl na vlastní náklady několik výprav za záhadami do celého světa – např. do Mongolska, Austrálie, Jižní Ameriky, na Sibiř atd. Stal se známým zejména svým pátráním po mytickém mongolském písečném červu známém jako Olgoj Chorchoj. Byl synem automobilového konstruktéra Julia Mackerleho a synovcem architekta Jaroslava Mackerleho.", "tgt_summary": null, "id": 1045520} {"src_title": "Pronovias", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve čtyřicátých letech 20. století první letiště Montrealu, \"Saint Huberts Airport\", již kapacitně nestačilo a Ministerstvo dopravy se rozhodlo zakoupit pozemky bývalého závodního okruhu, \"Dorval Race Track\" s cílem výstavby nového letiště. 1. září 1941 bylo letiště otevřeno pod názvem Mezinárodní letiště Montreal – Dorval a sloužilo i jako základna Royal Canadian Air Force. V prosinci 1960 byl otevřen nový terminál, v těch dobách jeden z největších terminálů světa. Kanadská vláda předpokládala, že 20 milionová kapacita letiště bude překročena v roce 1985 a na konci šedesátých let naplánovala výstavbu letiště nového, Montreal Mirabel Airport, které bylo otevřeno v roce 1975. Letiště Mirabel přebralo část domácích a zahraničních letů letiště Dorval. Význam obou letišť ale v osmdesátých letech začal klesat, protože se letadla na transatlantických letech stala technicky dokonalejšími a už nepotřebovala dotankovat v Montrealu, jakož i z důvodu poklesu ekonomického významu města, což mělo za následek přesun části letů do torontského letiště. Plánovaná kapacita letiště se nenaplnila, část letů se vrátila na letiště Dorval a na letišti Mirabel v roce 2004 osobní letecká doprava skončila. V září 2007 bylo letiště přejmenováno na Mezinárodní letiště Pierra Elliotta Trudeau na počest Pierra Elliota Trudeau, významného kanadského státníka a dlouholetého ministerského předsedy Kanady. Od roku 2007 je letiště schopno přijímat velkokapacitní Airbus A380.", "section_level": 1}, {"title": "Terminál.", "content": "Letiště má jeden terminál a v něm tři hlavní odbavovací haly. Hala A je určena pro domácí linky a má 26 východů, hala B pro mezinárodní linky, kromě USA má 13 východů a hala C pro linky do Spojených států má 18 východů (gates).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní letiště Pierra Elliotta Trudeau (, nebo Montreal – Trudeau, IATA: YUL, ICAO: CYUL) je mezinárodní letiště v druhém největším městě Kanady a největší v provincii Québec. Letiště je hlavním leteckým uzlem montrealské aglomerace, která je domovem přibližně 4 milionové populace, což představuje přibližně 12 procent obyvatelstva Kanady. Nachází se na ostrově Montreal ve vzdálenosti 12 km od centra Montrealu. Letiště nese název po kanadském politikovi Pierru Trudeau. Využávají ho i cestující ze severního Vermontu a severního New Yorku. ", "tgt_summary": null, "id": 2270016} {"src_title": "Dušan Trančík", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do rodiny důstojníka válečného námořnictva. Jeho otec Michail Alexandrovič Voroncov se stal roku 1939 námořním atašé v Německu, mladý Julij i s matkou odcestoval k němu do Berlína následujícího roku. Pouhý měsíc před německým útokem na Sovětský svaz jej otec poslal zpět domů, jelikož znal německé úmysly. Za války studoval na námořnickém učilišti v Baku, kde se seznámil s pozdějším ruským premiérem Jevgenijem Primakovem. Po odmaturování nastoupil na Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě, který absolvoval roku 1952. Poté pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí SSSR. V roce 1954 byl poslán do Spojených států amerických. Působil jako atašé Stálé mise SSSR při OSN a pak jako poradce sovětského velvyslanectví ve Spojených státech. V letech 1963 až 1965 se jakožto poradce Stále mise účastnil ženevských rozhovorů o odzbrojení a zastavení jaderných zkoušek. V období let 1970 až 1977 byl poradcem-diplomatickým zástupcem na sovětském velvyslanectví v USA. V letech 1977 až 1978 vedl sovětskou delegaci na mezinárodní Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v konané v srbském Bělehradě. Od prosince 1977 do ledna 1983 zastával post sovětského velvyslance v Indii, kde přispěl ke zlepšení vzájemných vztahů a podílel se na přípravách historické návštěvy Leonida Iljiče Brežněva v Indii a Indiry Gándhíové v Sovětském svazu. Poté byl do roku 1986 velvyslancem ve Francii. Po návratu domů se podílel na přípravě dohody mezi SSSR a USA o zničení raket středního doletu. Roku 1987 se stal prvním náměstkem ministra zahraničí SSSR. Následujícího roku se stal sovětským velvyslancem v Afghánistánu, kde měl za úkol zajistit klidné stažení sovětských vojsk a zabránit afghánskému domácímu konfliktu. V letech 1990 až 1994 byl stálým zástupcem SSSR a později Ruska při OSN, poté do roku 1998 velvyslancem v USA. V období let 1998 až 2000 zastával post poradce prezidenta Ruské federace v otázkách zahraniční politiky. Následně se stal zástupcem Generálního tajemníka OSN, z této pozice koordinoval návrat kuvajtských vězňů a majetku z Iráku. V této době také působil jako předseda představenstva Rusko-americké investiční banky. Za své služby obdržel několik sovětských (Leninův řád, Řád Říjnové revoluce, dva Řády rudého praporu práce, Řád znaku cti) a ruských (Řád Za zásluhy o vlast 3. třídy, Řád cti, Zasloužilý pracovník diplomatické služby Ruské federace, Čestný pracovník Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace) vyznamenání. Mimo jiné také indický řád Padma Bhúšan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Julij Michajlovič Voroncov (: ; 7. října 1929 – 12. prosince 2007) byl sovětský a ruský diplomat, stálý zástupce Sovětského svazu a Ruské federace při Organizaci spojených národů v letech 1990 až 1994.", "tgt_summary": null, "id": 1813048} {"src_title": "Igor Ciel", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vznik a první představení.", "content": "Psyché, Molièrova hra \"(na jejímž sepsání se podíleli i Pierre Corneille, Philippe Quinault a Lully, který vytvořil hudební intermèda)\" z roku 1671, sepsaná podle Proměn \"(příběh o Amorovi a Psyché)\" od Lucia Apuleia, byla adaptována Thomasem Corneillem jako libreto pro Lullyho novou operu, která měla obsahovat pět dějství a prolog \"(stejně, jako většina ostatních Lullyho oper)\". Podle \"Mercure Galant\", což byl dobový literární časopis, trvalo vytvoření \"Psyché\" pouhé tři týdny. Přestože není možné toto tvrzení ověřit, je důvodné se domnívat, že byl Lully při skládání této opery velice ve spěchu, o čemž svědčí použití \"intermèd\" z Molièrovy \"Psyché\". Protože se tato \"intermèda\" setkala před sedmi lety s velkým úspěchem, mohl Lully jejich použitím a příslibem znovu použít \"plainte italienne\" a závěrečný \"divertissement\" přilákat více diváků do divadla. Lullyho obvyklý libretista Philippe Quinault byl v roce 1678 v nemilosti u dvora, kvůli aféře s operou Isis, a proto připadl úkol vytvořit libreto Thomasi Corneillovi. Ten měl vycházet z Molièrovy hry, nicméně bylo velmi obtížné zpracovat divadelní text pro operu. Ve výsledku je zde malé syntéza s původním textem. Je možné se domnívat, že na libretu spolupracoval Corneillův synovec de Fontenelle. Není však možné ověřit informaci, zda se de Fontenelle podílel, nebo ne. Všechny zdroje hovoří o tom, že autorem je Thomas Corneille bez účasti svého synovce. Ten však později zařadil libreto mezi svá kompletní díla, bez sebemenší zmínky o účasti svého strýce, s tím, že žádné z tří dalších Corneillových libret se v jeho seznamech děl neobjevuje. V současné době není možné zjistit zda se de Fontenelle podílel na libretu \"Psyché\", stejně tak není pravděpodobné, že by měl být pouze on autorem. Opera měla premiéru 19. dubna 1678, v divadle Palais-Royal, hranou herci z Národní Pařížské opery.", "section_level": 1}, {"title": "Inscenační historie.", "content": "\"Psyché\" nebyla hrána přímo u královského dvora a v pařížské opeře byla po první inscenace uvedena již jen dvakrát, a to v letech 1703 a 1713. Vedle Paříže byla \"Psyché\" uvedena již po Lullyho smrti v Lyonu roku 1698 a v Marseille roku 1734. Mimo Francii se hrála u dvora brunšvického vévody Antona Ulricha ve Wolfenbüttelu, poprvé v srpnu roku 1686 a ještě v roce 1719. Výjimečné je uvedení \"Psyché\" ve vévodském divadle v Modeně roku 1687; v letech 1696 a 1708 se patrně hrála v Bruselu a podle zachované partitury s poznámkami ji ještě před rokem 1686 uvedli rovněž v markrabské rezidenci v Ansbachu. První novodobou inscenaci uvedli na Festivalu v Aix-en-Provence dne 25. července 1987 dirigent Jean-Claude Malgoire a režisér Jean-Claude Penchenat. Jen poloscénickou podobu nastudoli dirigent William Christie a režisér Jean-Marie Villégier roku k 20. výročí souboru Les Arts Florissants; představení se konala v divadlech v Cherbourgu, Bordeaux, Caen, Lyonu a nakonec v pařížské Opéra-Comique. V rámci festivalu Boston Early Music Festival nastudovalo roku 2007 \"Psyché\" divadlo Cutler Majestic Theatre a uvedlo ji v Bostonu a v Great Barringtonu (dirigovali Paul O'Dette et Stephen Stubbs, režii měl Gilbert Blin). Koncertní provedení představil roku 2010 barokní soubor „Les Muses s'aMusent“ v luteránském kostele svatého Petra v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy a hlasy.", "content": "\"Prolog:\" \"Tragédie:\"", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prolog.", "content": "(Nádherné nádvoří na mořském pobřeží) Na scéně jsou bohyně květů Flora se svou družinou nymf, bůh strom. a ovoce Vertumnus s družinou dryád a sylvánů a bůh vod Palaemon s družinou řek a najád. Flora – k níž se přidávají i ostatní božstva – oznamuje, že čas války byl přerušen díky největšímu z králů a nastává období míru, proto žádá Venuši, aby sestoupila na zem k hrám (zpěv Flory \"Ce n'est plus le temps de la guerre\" a sbor \"Nous goûtons une paix profonde\"). Vetumnus a Palaemon zpívají o slastech lásky (dialog-duet \"Rendez-vous, beautés cruelles\"). Zatímco božstva tančí menuet, i Flora vyzývá všechny, aby užívali plodů lásky v době mladosti (\"Est-on sage dans le bel âge\"). Po tomto vzývání Venuše sestoupí na velkém oblaku na zem; není však vyrušením potěšena a má špatnou náladu. Pojala ji žárlivost na smrtelnici Psyché, jež svou krásou lidi tak uhranula, že ji uctívají namísto bohyně lásky a Venušiny oltáře zůstávají prázdné. Posílá proti všechny pryč a pak ukládá svému synu Amorovi, aby se za ni na Psyché pomstil tím, že jí přinese toho nejnehodnějšího manžela (recitativ \"Pourqoi du ciel m'obliger à descendre?\"). Amor odlétá splnit příkaz své matky.", "section_level": 2}, {"title": "1. dějství.", "content": "(Příjemná krajina v podhůří) Královské dcery Aglaure a Cidippe se radují, že jejich země již brzy přestane být sužována ukrutným hadem; jejich sestra Psyché má dnes učinit bohům požadovanou oběť. Obě ženy přemýšlejí, proč se krásná Psyché dosud odolává lásce, a předpovídají, že to již nemůže dlouho trvat (dialog s árií Aglaure \"Après un temps plein d'orages\" a áriemi Cidippe \"Tout succède à nos désirs... Il est un fatal moment\"). Tu přichází zasmušilý Lychas. Sděluje princeznám, že věštba požaduje, aby uražené Venuši byla obětována sama Psyché. Král se prý snažil tuto věštbu udržet v tajnosti, ale velekněz ji veřejně vyhlásil; jediný, kdo o ní ještě neví, je právě krásná princezna. Obě sestry komentují, jak je nebezpečné přijímat pocty, které by měly patřit bohům (duet \"Ah! qu'il est dangereux\"), a všichni tři bědují nad osudem Psyché (tercet \"Pleurons, pleutrons, en de si grands malheurs\"). Dva muži a jedna žena z lidu rovněž oplakávají oblíbenou princeznu (italský žalozpěv \"Deh, piangete al pianto mio\"). Nic netušící Psyché přichází; překvapeně se ptá sester, proč vzdychají, ale ty nenacházejí sílu jí cokoli říci a se slovy lítosti se vzdalují. Teprve král, její otec, jí prozradí, co po ní věštba požaduje: aby byla připoutána zde na skálu a vydána na pospas hadu. Král je odhodlán vzdorovat příkazu bohů, ale Psyché se rozhodne obětovat pro veřejné blaho. Vystoupí na skálu a vzápětí ji odnesou čtyři zefyrové, zatímco král naříká nad osudem své nejmilejší dcery.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "(Nádherný, dosud rozestavěný palác) Vulkán dává pokyny osmi Kyklopům, jak dohotovit honosný palác. Přilétá Zefyr se vzkazem od zadavatele stavby, Amora, který si přeje, aby byl palác co nejrychleji dokončen: Psyché již sem byla přinesena a nyní spí na trávníku v blízké zahradě (árie \"Psyché mérite bien une ardeur si fidèle\"). Vulkán je potěšen zprávou, že palác se staví pro Psyché: nejen že sám obdivuje její kouzlo, ale navíc jej hřeje pomyšlení, že svým úsilím ve prospěch krásné princezny rozhněvá svou nevěrnou manželku Venuši. Zafyr jej varuje před takovými myšlenkami: ať se činí ve prospěch Amora a Psyché, ale na pomstu Venuši ať raději zapomene, to v manželství nic neřeší (árie \"Faites tout pour l'Amour, et rien contre Vénus\"). Vulkán pobízí Kyklopy do práce a i oni staví o to radostněji, když ví, že je to pro nádhernou dívku (pochod Kyklopů a árie Vulkána \"Dépechez, préparez ces lieux\"). Venuše sestupuje na svém voze a vyčítá manželovi, že se staví na stranu její smrtelné nepřítelkyně. Ten se jí ptá, odkdy že žijí v tak harmonickém manželství, aby si činila nárok na jeho bezvýhradnou podporu. Venuše si stěžuje na to, jak muž rychle ztrácí lásku, když se stane z manžela milencem (árie \"Ah, que l'amour est promptement guéri\"). Vulkán poznamenává, že jeho manželka jednak zná rozdíl mezi manželem a milencem velmi dobře z vlastní zkušenosti, jednak by měla být ráda, že Psyché věnuje jen svou práci a nic více. Rozzlobená Venuše odlétá a doufá, že se jí podaří lépe ukáznit svého syna. Brzy poté je plác dokončen a Psyché v něm procitá. Je příjemným prostředím překvapena a znejistěna a volá hada, jemuž byla obětována, aby si přišel pro její život. Ozve se však krásná hudba a Psyché slyší nejprve zefyry zpívat o lásce (duet \"Aimez, il n'est de beaux ans\"), pak se ozve i její únosce; nedokázal ji odevzdat netvorovi, protože se do ní zamiloval, jakmile ji spatřil. Nemůže jí říci své jméno ani se před ní objevit ve své božské podobě, svoluje však, že se jí objeví v podobě smrtelníka – krásného mladého muže. Psyché ihned podléhá lásce (dialog a duet \"Et bien, Psyché, des cruautés du sort... Ah, qu'en amour le plaisir est charmant\"). Ale na její žádost o to, aby se jí dal poznat, musí Amor zopakovat, že mu věštba zakazuje říci své jméno i ukázat svou pravou podobou, i když jinak Psyché ujišťuje svou láskou (recitativ a árie \"C'est à regret que je me tais... Ce n'est pas comme un dieu que je prétends paraître\"). Psyché je pro tento okamžik spokojena a nymfy, amorci a zefyrové jim tančí a zpívají o všemoci lásky (divertissement s tercetem nymf \"Aimable jeunesse\").", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "(Nejnádhernější komnata Amorova paláce, s výklenkem za závěsem) Venuše si s nelibostí prohlíží palác postavený po svou sokyni (recitativ \"'Pompe que ce palais de tous costes étale\"). Když vejde Psyché, vydává se bohyně za Amorovu služebnou, které se má starat o princeznino pohodlí. Psyché se í svěřuje s tím, jak se jí dotýká milencova nedůvěra (árie \"Vous n'êtes pas les plus heureux\"). Venuše jí jakoby zdráhavě prozradí, že pravou tvář svého hostitele může uzřít, pokud nahlédne za závěs, a přenechává jí lampu. Psyché s lampou nahlédne do výklenku a poznává Amora v tradiční podobě okřídleného dítěte (recitativ \"À la fin je vais voir mon destin éclairci\"). Je jeho líbezností okouzlena, záblesk lampy však Amora probudí a ten prchá. Palác vmžiku zmizí a promění se v nehostinnou poušť. Psyché marně volá Amora zpět (recitativ \"Arrêtez, cher amant, où fuyez-vous si vite?\"). Objevuje se jí Venuše, vychutnává svou pomstu a vyčítá smrtelnici, že si činila nárok na jejího božského syna. Psyché se snaží odvrátit její hněv a argumentuje tím, že přece Amorovi by žádný smrtelník – a tedy ani ona – nemohl odolat. Venuše dává Psyché za úkol, aby jí přinesla z podsvětí od Proserpiny schránku s kosmetickými prostředky, pak možná její hněv vůči nešťastné princezně poleví. Psyché její rozkaz nejprve nehodlá vykonat, protože ani usmířená Venuše by jí nevrátila Amora zpět, a raději chce ukončit svůj život tím, že se utopí v řece (recitativ \"Vous m'abandonnez donc, cruel et cher amant?\"). Řeka ji však zachrání a namísto utopení Psyché slibuje, že ji na vlnách odnese až k vchodu do podsvětí.", "section_level": 2}, {"title": "4. dějství.", "content": "(Síň v Proserpinině paláci) Psyché sestoupila do podsvětí. Temné a truchlivé prostředí ji leká. Psyché vypráví stínům svůj politováníhodný osud (recitativ \"Par quels noirs et fâcheux passages... Vous, que ces demeures affreuses\"). Brzy se na ni však sesypou podsvětní démoni a v cestě se jí snaží zabránit tři furie, když se ale Psyché neoblomně dožaduje rozhovoru s Proserpinou, vyšlou furie své královně vzkaz; mezitím však vyděšené Psyché ukazují všechny hrůzy podsvětí (scéna Psyché a tří furií \"Où penses-tu poter tes pas... Non, n'attends rien de favorable... Cependant montrons-lui ce que ces lieux terribles\"). Objevují se dvě nymfy z řeky Acherón: na Amorův pokyn se Merkur přimluvil u Proserpiny a nymfy přinášejí Psyché schránku, pro kterou přišla. Psyché vidí, jak Láska (Amor) ulehčuje její utrpení (árie \"Ah, que mes peines sont charmantes\") a nymfy potvrzují, že i peklo se musí podřídit příkazům Lásky (duo \"L'amour anime l'univers\"). Posílají démony pryč a vyvádějí Psyché z podsvětí.", "section_level": 2}, {"title": "5. dějství.", "content": "(Venušiny zahrady) Psyché dorazila k Venuši. Protože se však bojí, že ji strastiplná cesta do podsvětí ukrátila na kráse, chce využít prostředků z Proserpininy skříňky (recitativ \"Si je fais vanité de ma tendresse extrême\"). Ze schránky vyvane smrt a Psyché klesá. Přichází Venuše a zlomyslně se raduje; protože by však náhlá smrt nebyla pro její opovážlivou sokyni dostatečným trestem, probouzí ji zpět k životu. Psyché volá na pomoc Amora, čímž Venuši dále rozzuří. Než ta však stačí dokonat svou pomstu, přichází Jupiterův posel Merkur. Amor totiž u Jupitera žaloval na svou matku. Král nebes sice připouští, že řízením Osudu náleží Psyché Venuši, ale Merkurovým prostřednictvím vybízí bohyni ke smíru se svým synem. Venuše se rozhořčeně ptá, zda je Amor tak důležitý pro vesmír a přírodu, že bez něj neexistuje štěstí (árie \"Ah, qu'on laisse ma colère\"), což Merkur zodpovídá kladně (árie \"S'il est quelque bonheur, c'est l'Amour qui l'assure\"). Venuše se nehodlá podřídit, a i když k ní sestoupí i Jupiter, namítá mu, že její božský syn si přece nemůže vzít za ženu smrtelnici. Jupiter tedy vmžiku propůjčí Psyché nesmrtelnost a Venušin odpor ustává. Hromovládce přivádí triumfujícího Amora a je svědkem jeho nového setkání s Psyché (árie Jupitera \"Viens, Amour, tes soupirs emportent la victoire... Aimez sans troubles et sans alarmes\"). Olympští bohové a bůžkové se shromažďují a ve velké slavnosti oslavují tancem a zpěvem lásku (árie Apollona \"Unissons-nous, troupe immortelle\"; sbor \"Celébrons ce grand jour\"; árie Baccha \"Si quelque fois\"; árie Moma \"Je cherche à medire\"; árie Marta \"Mes plus fiers ennemis vaincus ou pleins d'effroi\"; sbor \"Chantons les plaisirs charmants\"; árie Apollona \"Le dieu qui nous engage\"; sbor Múz \"Gardez-vous, beautés sévères\"; árie Baccha \"Admirons le jus de la treille\"; árie Silena \"Bacchus veut qu'on boive à longs traits\"; tercet Silena a dvou satyrů \"Voulez-vous des douceurs parfaites?\"; árie Moma \"Folâtrons, divertissons-nous\"; árie Marta \"Laissons en paix toute la terre\"; a závěrečný sbor \"Chantons les plaisirs charmants\").", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "\"Mercure Galant\" uvádí, že \"Psyché\" byla velice dobře přijata; obecenstvo prý bylo stejně jako v případě jiných Lullyho děl fascinováno hudbou a lidé se podivovali nad tím, že Corneille zvládl libreto napsat za pouhé tři týdny. Na druhé straně uvádějí \"Frères Parfraict\" ve svém \"Histoire de l'académie royale de musique\", že opera je \"nenapravitelně chladná\", a že \"postava Venuše ničí to malá, co zde zbylo z dvornosti\". Nicméně, oba tyto názory mohou být zkreslené tím, že Thomas Corneille byl jedním z hlavních redaktorů \"Mercure Galant\", zatímco \"Frères Parfraict\" drželi všechny autory 17. století, kromě Pierre Corneilla, Molièra, Jeana Racina a Philippe Quinaulta. Robert Fajon, ve své \"Opéra à Paris du Roi Soleil à Louis le Bien-Aimé\", jde dokonce tak daleko, že obvinil Thomase Corneilla, že je zodpovědný za Lullyho „operní selhání“, nicméně, žádnou z Lullyho oper nelze označit za „selhání“. Je však pravda, že \"Psyché\", nebyla na rozdíl od mnoha jiných Lullyho oper hrána u dvora a byla v následujících letech nastudována pouze dvakrát (jednou v roce 1703 a znovu pak roku 1713, tedy v obou případech až po Lullyho smrti v roce 1687). Opera \"Théseus\", byla pro srovnání nastudována desetkrát a zůstala v repertoáru Národní pařížské opery až do roku 1744.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psyché \"(LWV 56)\" je francouzská opera \"(tragédie lyrique) \"od Jeana-Baptiste Lullyho. Libreto k ní sepsal Thomas Corneille podle Molièrovy původní hry. Opera měla premiéru 19. dubna 1678, v divadle Palais-Royal.", "tgt_summary": null, "id": 1580193} {"src_title": "Donny Montell", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "2008 (květen 28-29, 2008).", "content": "Hlavními tématy této první konference byly OpenSocial, App Engine, Android, Google Maps API a Google Web Toolkit. Jako řečníci zde přednášeli David Glazer, Alex Martell, Steve Souders, Dion Almaer, Mark Lucovsky, Guido van Rossum, Jeff Dean, Chris DiBona, Josh Bloch, Raffaello D' Andrea, a Geoff Stearns.", "section_level": 1}, {"title": "2009 (květen 27-28, 2009).", "content": "Hlavními tématy byly Android, App Engine, Chrome, Google Web Toolkit, OpenSocial, Google AJAX APIs, a Google Wave. Řečníci tohoto roku byli Aaron Boodman, Adam Feldman, Adam Schück, Alex Moffat, Alon Levi, Andrew Bowers, Andrew Hatton, Anil Sabharwal, Arne Roomann – Kurrik, Ben Collins – Sussman, Ben Galbraith, Ben Lisbakken, Brad Chen, Brady Forrest, Brandon Barber, Brett Slatkin, Brian Fitzpatrick, Brian McRae, Bruce Johnson Casey Whitelaw, Charles McCathieNevile, Charles Chen, Juicy Trewhalla, Chris Chabot, Chris DiBona, Chris Mertens, Chris Pruett, Chris Schalk, Cody Simms, Cyrus Mistry, Damon Lundin, Dan Bornstein, Dan Holevoet, Dan Morrill, Dan Peterson, Daniel Jefferies, Daniel S. Wilkerson, Dave Bort, Dave Carroll, Dave den, Dave Peck, David King, David Sehr, David Sparks, DeWitt Clinton, Derek Collison, Dhanji Prasanna, Dion Almaer, Don Schwarz, Eric Bidelman, Eric Sachs, Gerardo Capiel, Gregg Tavares, Guido van Rossum, Guillaume Laforge, Henry Chan, Ian Fette, tj.v Valdez, Itai Raz, Jacob Lee, Jeff Fisher, Jeff Ragusa, Jeff Sharkey, Jeffrey Sambells, Jerome Mouton, Jesse Kocher... (Je jasně vidět, že se změnil velikostní rozsah konference). Hardwaroví návštěvníci konference", "section_level": 1}, {"title": "2010 (květen 19–20, 2010).", "content": "Hlavními tématy byly Android, App Engine, Chrome, Enterprise, Geo, Google APIs, Google TV, Google Web Toolkit, Social Web a Google Wave. Mezi řečníky: Aaron Koblin, Adam Graff, Adam Nash, Adam Powell, Adam Schück, Alan Green, Albert Cheng, Albert Wenger, Alex Russell, Alfred Fuller, Amit Agarwal, Amit Kulkarni, Amit Manjhi, Amit Weinstein, Anders Sandholm, Angus Logan, Anne Veling, Arne Roomann – Kurrik, Bart Locanthi, Ben Appleton, Ben Cheng, Ben Collins – Sussman... Hardwaroví účastníci Přímo na akci: HTC Evo 4G. Přednostní před akcí z USA : Motorola Droid. Přednosti před akci, kteří nejsou z USA: HTC a Nexus One.", "section_level": 1}, {"title": "2011 (květen 10-11, 2011 ).", "content": "Google tento rok představil Googlebooks a Acer. Hlavní představení v oblasti Android: Hlavní oznámení o Chrome a Chrome OS Hardwaroví účastníci", "section_level": 1}, {"title": "2012 (červen 27–29, 2012).", "content": "Tato konference se konala Moscone Center West v San Franciscu a byla prodloužena na tři dny, místo pravidelných dvou.", "section_level": 1}, {"title": "Den první.", "content": "Hlavními tématy toho to dne byly Android, Google+ a Project Glass. Oficiální ohlášení:", "section_level": 2}, {"title": "Den druhý.", "content": "Hlavními tématy v celém tomto dni se staly: Google Chrome, Cloud a Project Glass.", "section_level": 2}, {"title": "Den třetí.", "content": "Představení Mobile App Analytics a Google Analytics pro Android.", "section_level": 2}, {"title": "2013 (květen 15-17, 2013 ).", "content": "Google I / O 2013 se konala v Moscone Center v San Francisku. Očekávalo se představení aktualizací pro Android, Chrome OS, Google Chrome a dalších služeb v průběhu konference. Registrace byla otevřena 13. března 2013 07:00 PDT (GMT -7). Trvalo jen 49 minut a všechny lístky za $ 900 (nebo 300 dolarů za studenty a fakulty škol), se vyprodaly, a to i za předpoklady, že žadatelé o registraci musí mít oba účty Google+ a Google Wallet. Při této konferenci byly využity dálkově ovládané vyhlídkové balóny, ovládané kamerou, která z ptačí perspektivy natáčela uvnitř konference.", "section_level": 1}, {"title": "Den první.", "content": "Představení a úvod:", "section_level": 2}, {"title": "Den druhý.", "content": "Hlavním tématem byly aplikace pro Google glass.", "section_level": 2}, {"title": "2014 (květen 25-26, 2014 ).", "content": "Termín konference byl 25.—26. června 2014. Registrace na konferenci roku 2014 byla otevřena 15. dubna a ukončena byla ukončena 18. dubna. Změnil se však její systém. Google letos bude vybírat a losovat účastníky na základě dotazníků, který byl povinný při registraci. Podle spekulaci budou mírně zvýhodněni designeři, protože letošní konference se bude z velké části věnována právě designu. Díky plánování redesignu (změna vzhledu) některých stěžejních aplikací, se oproti představení nových projektů, budou přednášky hlavně o aktualizaci stávajících aplikací. Konkrétně by se mělo jednat o GMail a Kalendář. Hlavně by však tato vývojářská akce měla být zaměřena na již zmíněný vzhled. Hlavní keynote se uskuteční 25. června a s největší pravděpodobností bude opět streamována skrze YouTube jak tomu bylo i v letech minulých. Novinky tohoto roku: Android Chromebook Chromebook s operačním systémem Chrome OS založeným na systému Linux. Zařízení se primárně používají k provádění různých úkolů pomocí prohlížeče Google Chrome. Většina aplikací a dat sídlí v cloudu než na samotném počítači. Google Fit Platforma pro sledování zdraví. Jedná se o sadu rozhraní API, který združuje data z více aplikací zařízení. Aplikace používá snímače k měření aktivity uživatele nebo v mobilním zařízení k zaznamenávání aktivit fyzické kondice, které jsou měřeny v souladu s cíli a zdraví uživatele. Gmail", "section_level": 1}, {"title": "2015 (květen 28.-29.5. 2015).", "content": "Konference se konala v Shoreline Amphitheatre v San Francisku. Registrace na akci byla otevřena 17.-19.3. Představené novinky: Android Chrome Gmail Mapy Nanodegree – Android kurzy pro Udacity Now Play Project Brillo Nový operační sysém pro internet o věcech založených na Andoridu. Hardware:", "section_level": 1}, {"title": "2016 (březen 17.-19.3.2016).", "content": "Konference se opět konala v Shoreline Amphitheatre v San Francisku. Novinky: Allo Mobilní aplikace pro instant messagign pro mobilní operační systémy Andorid a iOS s webovým klientem dostupným v prohlížečích Chrome, Mozzila, Firefox a Opera. Android Assistant Virtuální osobní asistent. Na rozdíl od Google assistant se může zapojit do dvoustranných konverzací. Duo Mobilní aplikace pro videohovory dostupná pro operační systémy Android a iOS. Uživtelům umožňuje videohovory ve vysokém rozlišení. Firebase Platforma pro vývoj mobilních a webových aplikací. Home Google HOme je značka inteligentních reproduktorů. Tyto reporoduktory umožňují uživatelům pomocí hlasových povelů komunikovat se službami pomocí inteligentního osobního assistenta Gooogle (Google Assistent) Play integrace Chrome OS", "section_level": 1}], "src_summary": "Google I/O je každoroční konference zaměřená na vývoj, pořádaná společností Google v San Francisku v Kalifornii. Google I/O nabízí vysoce technické, do hloubky zaměřené budování webu, mobilní a podnikové aplikace Google, otevřené webové technologie jako jsou jako jsou Android, Chrome, Chrome OS, rozhraní API Google, Google Web Toolkit, App Engine, a další. ", "tgt_summary": null, "id": 2027203} {"src_title": "Nuzar", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Tajemství rituálů.", "content": "Při rituální souloži kladou vyznavači tantrického sexu důraz na to, aby při ní nedocházelo k výronu mužova semene. Tantrické techniky a obřady pak umožní, že pár díky tomu dosáhne opakovaných a často i stupňujících se orgasmů. Staroindické tantrické texty doporučují jako jeden ze způsobů, jak zabránit ejakulaci muže, silný stisk penisu. Nebo techniky, jak ovládat svěrače a svaly pánevního dna. Zadržování mužského principu a stupňující se vzrušení přispěje pak k tomu, že partneři mají šanci dosáhnout jakéhosi vyššího vytržení mysli. Zmíněné texty kladou důraz také na pohodlí. Zpříjemní prodlužované spojení pohlavních orgánů. Z toho logicky plyne obliba různých poloh s ženou nahoře. Na prodlužování pohlavního aktu se ze starých asijských náboženství zaměřoval též čínský taoismus. Ten mimo jiné doporučoval, aby partnerka zabránila předčasnému výronu semene důrazným tlakem pěstí na hráz muže. Tedy na oblast mezi konečníkem a šourkem.", "section_level": 1}, {"title": "Technika \"karezza\".", "content": "Tantrický přístup k sexu připomíná i jiná, novější technika soulože bez ejakulace, takzvaná \"karezza\". Propagovali ji hlavně stoupenci sekty Oneida, která působila v 19. století ve Spojených státech. Také v tomto případě měli milenci co nejdéle odkládat vyvrcholení. Podle \"karezzy\" je potřeba zůstat po zavedení penisu do pochvy v klidu a provádět nanejvýš pomalé frikční pohyby tak, aby nehrozil výron semene. Takové spojení by mělo trvat dostatečně dlouho, tedy alespoň jednu hodinu. Milenci se mazlí a mají dosáhnout oboustranné sexuální spokojenosti, i když se třeba k ejakulaci vůbec nedostanou. Pohlavní spojení skončí, pokud trvalo dostatečně dlouho, nebo když dojde k ochabnutí penisu. V podání některých autorů jde současně o spirituální a meditativní cvičení. Podobají se těm, která doporučuje tantrické náboženství. V moderní sexuologii se některé tantrické techniky nebo \"karezza\" mohou uplatnit při léčení předčasné ejakulace. Ta trápí hlavně řadu mladých mužů. Překotný výron semene někdy oddalují uvedené manévry. Ale také to, že se partneři víc soustředí na dlouho trvající prožitky splynutí a mazlení.", "section_level": 1}, {"title": "Tantrické sdílení podle Osha.", "content": "Za Tantrické spojení mužské a ženské energie (takzvaný dvojitý plamen). Významným duchovní učitel, guru a mystik Osho neměl se sexuální povahou těchto nauk sebemenší problém a dokázal hovořit o tomto tantrickém spojení. Nemusí jít vždy jen o sexuální spojení. Energie mezi partnery víří, i když se nedotýkají. Může jít o masáže (třeba i celého těla), o vášnivé mazlení, hlazení a vlastně vše, co by partnerům bylo příjemné a blízké. Osho vždy zdůrazňoval, že toto spojení není jen pouhý sex. Sex by podle něj měl člověka vést „od nižšího k vyššímu, ze tmy do světla od reálného k reálnému“. Proto v nadpisu není sex, nejde o sex, ale sdílení. Toto sdílení Osho popsal velmi důkladně, a odkazy na toto spojování lze najít i ve starých indických písmech od Véd, Upanišad, přes Mahábháratu, buddhistické texty, tantrické texty atd. Hlavním pojítkem mezi těmito spisy a Oshem je znatelný, neuvádějí to jako sex nebo soulož, ale jako ohromné sdílení energií. Osho uvádí že pokud milenci dokáží od začátku předehry která je velmi důležitá jak pro ženu tak i pro muže je důležité v mysli ve své vlastní mysli zůstat „pozorovatelem“. Jak by to v praxi vypadalo při milování tu nejsou dvě, ale čtyři osoby. „Žena a svědek uvnitř“, „muž a svědek uvnitř“. Také je důležité, že tito „svědci“ nemají žádné vibrace toho, co je dobré a co je špatné. Oba „pozorovatelé“ dělají to, co již vyplývá ze slova „pozorovatel“, nesoudí co muž dělá se ženou, ani co žena dělá s mužem, jen tiše pozoruje. Nevměšuje se do toho, co muž se ženou dělají, jen to vnímají a pozorují. Z vlastní zkušenosti vím, že to funguje, v sexu je cosi božského, a přesně jak Osho řekl, pochopení tantry (sexu) může být pro lidi v této době dosti zásadní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neotantra, navatantra (sanskrt नव, \"nava\" – nový) či jednoduše tantrický sex, je moderní západní variací tantry související s novými náboženskými hnutími. V původní formě jsou tantrické sexuální praktiky nedílnou součástí širšího duchovního a filosofického směru tantrismu, esoterního proudu uvnitř hinduismu, jehož nauky a praktiky později pronikly také do indického buddhismu a způsobily vznik buddhistické tantry. ", "tgt_summary": null, "id": 857691} {"src_title": "Sonerila", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "O původu souboru budov není mnoho známo. Nejstarší budova zde byla zřejmě již před rokem 1230. Předpokládá se, že jezero Hofvijver, u kterého Binnenhof stojí, nechal zřídit holandský hrabě Floris IV. roku 1229. Jisté je, že jeho syn a nástupce Vilém II. Nizozemský zahájil rozšiřování hradu. Mezi roky 1248 a 1280 byl postaven Rytířský (Jezdecký) sál (Ridderzaal). Vlevo a vpravo od něj byly postaveny zdi, které rozdělily areál na přední a zadní část. Obě zdi měly brány. Na konci zdi vlevo u Hofvijveru byla postavena dvorní kaple. V Ridderhuisu (Rytířském domě) pobývali rytíři sloužící hraběti. Odhaduje se, že hrad byl dokončen za vlády Vilémova syna, hraběte Florise V., a že sídlem hrabat byl krátce. Hrabata z Henegavska na hradě také dočasně bydleli a hrad rozšiřovali novými stavbami. Binnenhof byl také rezidencí několika knížat Bavorských, zejména Alberta I., který tu žil delší dobu. Binnenhof byl dlouho obklopen kanály, které poskytovaly spojení do města Delftu. To mělo význam pro dopravu piva, jež směla vařit jen plnoprávná města, mezi které Haag nepatřil. Dnes z nich zbyl jen severovýchodní kanál napojený na jezírko Hofvijver. Mezi roky 1806 až 1810, za francouzské nadvlády, bylo administrativní centrum Nizozemska přeneseno z Haagu do Amsterdamu. Binnenhof se stal zbytečný a dokonce se počítalo s jeho odstraněním. Po získání nezávislosti se sem ale vláda vrátila. Budovy byly ohroženy podruhé během roku 1848, kdy nová ústava založila parlamentní demokracii a parlament si přál symbolicky zbořit i staré vládní budovy a postavit novou stavbu. Místní obyvatelé bránili historickou hodnotu budov a úspěšně protestovali proti jejich odstranění. Parlamentní sněmovna zasedala v \"Oude Zaal\" (Starém sále) až do roku 1992. Tehdy přestala velikostí postačovat pro 150 členů sněmovny a proto byla postavena nová sněmovna na jižní straně komplexu.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Původně postavená Míčovna, gotický Rytířský sál a velký Rytířský sál tvoří nyní jádro Binnenhofu. Každé třetí úterý v září na \"Prinsjesdag\" zde pronáší král každoroční Trůní řeč. Ostatní budovy tvoří obdélník kolem Rytířského sálu a obklopují tak velké nádvoří před ním a malé nádvoří za ním. Zlacená novogotická fontána krášlí nádvoří spolu se sochou krále Viléma II., jednou z mála jezdeckých soch, která střeží Kancléřskou (\"Stadtholder\") bránu, datovanou do roku 1620. S výhledem na Hofvijver sídlí Senát v komoře v západním rohu Binnenhofu, kdežto Sněmovna původně zasedala v jižním rohu na druhé straně Kancléřské brány. Nyní se dolní komora schází v sále ve velké moderní východní části areálu. Předseda vlády má svůj úřad od roku 1982 v malé věži \"Torentje\" v severním rohu. Trêveszaal v severozápadní části je místnost, postavená pro vyjednávání během Osmdesátileté války. Nyní se v něm schází vláda Nizozemska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Binnenhof (IPA:, \"Vnitřní dvůr (nádvoří)\") je komplex budov v Haagu, který je shromaždištěm Generálních stavů (parlamentu Nizozemska, dodnes s tímto názvem) od roku 1446 a je středem politického dění Nizozemska po mnoho staletí. Byl postaven převážně ve 13. století a původně sloužil jako sídlo hrabat Holandska.", "tgt_summary": null, "id": 2076515} {"src_title": "Petr Hladík", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Týmy.", "content": "\"Poznámka: Žebříček z října 2013 byl použit pro určení nasazení při konečném pořadí losování skupin na Mistrovství světa. Žebříček z června 2014 ukazuje aktuální pořadí mužstva ve světovém žebříčku FIFA.\"", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka.", "content": "\"Všechny časy zápasů jsou v SELČ.\"", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Argentina vs Bosna a Hercegovina.", "content": "Obě mužstva se spolu utkala v předchozích dvou zápasech a oba tyto zápasy byly přátelské. Naposledy se spolu střetly v roce 2013, kde Argentina zásluhou branek Sergia Agüera vyhrála 2:0.", "section_level": 2}, {"title": "Írán vs Nigérie.", "content": "Oba týmy se spolu střetly pouze v jednom zápase a to v přátelském utkání v roce 1998, kde zápas ve prospěch Nigérie rozhodl jedním gólem Ahmed Garba.", "section_level": 2}, {"title": "Argentina vs Írán.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly pouze v jednom utkání a to v přátelském utkání v roce 1977, kde zápas po penaltovém rozstřelu vyhrála Argentina 4:1.", "section_level": 2}, {"title": "Nigérie vs Bosna a Hercegovina.", "content": "Oba týmy se ještě nikdy předtím spolu nestřetly.", "section_level": 2}, {"title": "Nigérie vs Argentina.", "content": "Obě mužstva se spolu utkala v předchozích šesti zápasech, včetně tří základních skupin Mistrovství světa, když ve všech byla úspěšnější Argentina (1994: 2:1; 2002: 1:0; 2010: 1:0). Jejich poslední střetnutí se uskutečnilo v roce 2011, kde šlo o přátelské utkání, které Argentina zvládla 3:1.", "section_level": 2}, {"title": "Bosna a Hercegovina vs Írán.", "content": "Oba týmy se spolu střetly v pěti zápasech a ve všech případech to byla přátelská utkání. Naposledy se spolu utkaly v roce 2009, kdy zápas skončil výhrou Íránu 3:2.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skupina F Mistrovství světa ve fotbale 2014 byla jednou z osmi základních skupin tohoto šampionátu. Nalosovány do ní byly celky Argentiny, Bosny a Hercegoviny, Íránu a Nigérie.", "tgt_summary": null, "id": 1671311} {"src_title": "Výzkumný ústav pivovarský a sladařský", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se 23. prosince 1910 v Madridu, jako dcera prince Carlose Bourbonsko-Sicilského, infanta Španělského, vnuka krále Ferdinanda II. Sicilského a jeho druhé manželky princezny Luisi Orleánské, dcery prince Filipa, hraběte pařížského, uchazeče o francouzský trůn. Při narození jí byl udělen titul infantky španělské, i když to nebyl skutečný její titul, pravý titul byl \"Princezna Bourbonsko-Sicilská\". Její rodina se přestěhovala do Sevilly, kdy byl její otec vojenský generální kapitán provincie. Když je Druhá Španělská republika donutila k emigraci, žili v Cannes a později v Paříži, kde také studovala umění v Louvru. Dne 14. ledna 1935, navštívila v Římě svatbu princezny Beatrice Španělské, dcery krále Alfonse XIII.. Zde potkala svého druhého bratrance a budoucího manžela, bratra nevěsty, Juana, hraběte barcelonského, čtvrtého syna a nástupníka trůnu Alfonse XIII.. Vzali se 12. října 1935 v Římě. Když její manžel roku 1942 přijal královský titul \"Hraběte z Barcelony,\" Marie získala titul \"Hraběnky z Barcelony\". Spolu měli čtyři děti: Žili v Cannes a Římě, a s vypuknutím druhé světové války se přestěhovali do Lausanne, kde žili s královnou Viktorií Eugenií, matkou infanta Juana. Později bydleli v Estorilu, v Portugalsku. Roku 1953 princezna reprezentovala Španělskou královskou rodinu na korunovaci královny Alžběty II.. Roku 1976, jeden rok po obnovení monarchie ve Španělsku v osobě jejího syna Juana Carlose, se vrátili do Španělska. V roce 1977 se Juan vzdal svých práv ve prospěch jeho syna, a tím mu umožnil držet titul \"Hraběte z Barcelony.\" Roku 1982 si zlomila kyčel a roku 1985 levou stehenní kost. Z tohoto důvodu musela být celý zbytek života na vozíku. V roce 1993 ovdověla. Byla velkým fanouškem býčích zápasů a andaluské kultury. V roce 1995 se její vnučka Infantka Elena vdala v Seville, a proto je Hraběnka lásky tohoto města. Dne 4. března 1929 byla 1171. Dámou Královského řádu královny Marie Luisy. Zemřela 2. ledna 2000 v královské rezidenci La Mareta v Lanzarote na infarkt, kde královská rodina oslavovala Nový rok. Je pohřbena s vyznamenáním královny v královské kryptě kláštera San Lorenzo de El Escorial nedaleko Madridu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Mercedes Bourbonsko-Sicilská (španělsky \"Doña María de las Mercedes Cristina Genara Isabel Luisa Carolina Victoria y Todos los Santos de Borbón-Dos Sicilias y Orléans\") (23. prosince 1910, Madrid – 2. ledna 2000, Lanzarote) byla matka Juana Carlose I., krále Španělska (1975–2014).", "tgt_summary": null, "id": 662088} {"src_title": "Správa úložišť radioaktivních odpadů", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Vyrůstal v dělnické čtvrti v Utrechtu. Odmala rád sportoval – hrál fotbal, závodil na kole, zápasil, vzpíral apod. Nejvíce ho však uchvátilo judo. Seznámil se s ním, když jejich tělocvičnu navštívil instruktor z Francie. Geesink nebyl dobrým žákem, proto hned po základním škole šel pracovat na stavbu jako pomocný dělník. Při této práci nabral svoji pověstnou sílu. Vítězil převážně na zemi. Soupeře unavil a následně dostal na zem a do držení. S věkem a s pravidelnými návštěvami Japonska se naučil obstojně i techniku v postoji – velmi účinná byla především jeho uči-mata. Od poloviny padesátých let 20. století neměl v Evropě konkurenta. Na začátku 60. let měl již dostatečné zkušenosti a techniku na to, aby v kombinaci se svými parametry (byl o hlavu vyšší než Japonci) mohl zástupce kolébky juda porazit. Na mistrovství světa v roce 1961 porazil ve finále Kodži Soneho a zapsal se nesmazatelně do dějin juda jako první západní judista, který získal vítězství na úkor zástupců kolébky juda. V roce 1964 svůj úspěch zopakoval na olympijských hrách v Tokiu, kdy nedal šanci domácímu Kaminagovi. Geesink se dá považovat za prototyp nového sportovního směřovaní juda. Sportovec odhodlaný a fyzicky zdatný, mající respekt k soupeři, ale ne strach, zná své možnosti. Tyto vlastnosti jsou ve sportovním judu daleko důležitější než vytříbená technika. Geesink ukončil sportovní kariéru celkem čtyřikrát. Poprvé po vyhraném mistrovství světa v roce 1961, podruhé po olympijských hrách v roce 1964, potřetí v roce 1965. V tomto roce ho sužovala různá zranění – na mistrovství Evropy si v soutěži týmů natrhl sval a v individuálních soutěžích potom nestačil v semifinále na své soupeře. V roce 1967 ohlásil comeback, získal svůj další titul mistra Evropy, ale před mistrovstvím světa v roce 1967 se opět zranil. Poté, co se potvrdilo, že judo nebude součástí olympijských her v roce 1968, ukončil sportovní kariéru definitivně. Geesinkův přínos pro evropské sportovní judo byl obrovský. V 60. letech s sebou vytáhl na špičkovou úroveň několik svých krajanů. Wim Ruska se stal dokonce jeho důstojným nástupcem co do rivality s japonskými soupeři. Inspiroval celou řadu chlapců z jiných, i tehdy málo judistických zemí k tréninku. V roce 1966 navštívil jako čestný host Prahu, kde probíhalo první akademické mistrovství světa v judu. Po skončení sportovní kariéry pracoval, mimo krátkých epizod mezi profesionálními zápasníky nebo hraní ve filmu, jako funkcionář v domácím i mezinárodním sportu. O judu napsal několik publikací. Jedno období byl členem Mezinárodního olympijské výboru a nevyhnul se skandálu s hlasováním pro olympijské hry v Salt Lake City v roce 2002. Na jeho návrh se zápasící judisté od sebe odlišují barvou judogi (bílá vs. modrá). V roce 1997 mu Mezinárodní judistická federace udělila 10. technický stupeň (judan). Kodokan (nejstarší a nejvýznamnější japonská škola juda) však udělení judanu až do jeho smrti (2010) nepotvrdil.", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "Několik článků z časopisu Black Belt – volně přístupný na serveru books.google.com.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonius Johannes „Anton“ Geesink [Anton Chésink] (6. dubna 1934 – 27. srpna 2010, Utrecht, Nizozemsko), byl reprezentant Nizozemska v judu. Jde o největší osobnost evropského sportovního juda v jeho historii.", "tgt_summary": null, "id": 1845553} {"src_title": "Filip Lesniak", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Původní hrad byl založen byl založen roku 1080 Hartnidem z Ortu. Další přestavby proběhly ve 13. století, mezi nimi jmenujme například tu na podnět Hartnida V. z roku 1244. V roce 1344 hrad koupili bratři Fridrich a Reinprecht I. z Wallsee, (od 25. ledna 1350 byl majitelem pouze Fridrich). Hrad zůstal v držení pánů z Wallsee do roku 1483, kdy hrad Ort přešel na císaře Bedřicha III.", "section_level": 1}, {"title": "1484-1689.", "content": "V letech 1484 až 1491 zámek spravoval Gotard ze Starhenberku, místodržící Horních Rakous. V letech 1492 až 1584 vlastnil zámek Bernard ze Starhenberku a jeho potomci. V roce 1588 zámek koupil Weikhard svobodný pán z Pollheimu, ten však zámek prodal 6. dubna 1595 obci Gmunden, která zámek téhož roku prodala císaři Rudolfovi II.. Poté zámek přešel na další majitele, než byl nakonec zakoupen císařem Leopoldem I.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobé dějiny.", "content": "Roku 1876 zámek koupil arcivévoda Jan Salvátor Toskánský (1852 - 1911), desátý a poslední potomek toskánského velkovévody Leopolda II. a jeho druhé manželky Marie Antoniety Neapolsko-Sicilské, která na zámku dožila svůj život. Jan Salvátor zámek dal v interiérech radikálně přestavět a usadil se v něm poté, co odešel z armády. 6. října 1889 se vzdal svého šlechtického titulu a příslušnosti k sekundogenituře Habsburské císařské rodiny a změnil si podle názvu zámku jméno na \"Johann Orth\". Roku 1890 se svou nerovnorodou manželkou, herečkou Mili Stubelovou odcestoval do Jižní Ameriky na své lodi \"St. Margaret\". Jan Nepomuk Salvátor byl považován za zmizelého v roce 1890 na moři a roku 1911 prohlášen za mrtvého, ovšem přesné datum jeho smrti není známo. Zámek roku 1914 koupil císař František Josef I., aby jej žáci místních škol mohli navštěvovat; jeho záměr se pro vypuknutí první světové války nerealizoval a byl zde zřízen vojenský Lazaret. Zámek v letech 1919 až 1973 nebyl udržovaný. V současné době zámek slouží jako studijní centrum Spolkového ministerstva zemědělství a lesnictví (\"Bundesministeriums für Land- und Forstwirtschaft\"). 5. ledna 1995 byl zámek oficiálně koupen městem Gmunden. Od roku 1996 se zde natáčel TV seriál \"Schlosshotel Orth\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Ort (německy \"Schloss Ort\" ale i \"Schloss Orth\") je zámek, který se nachází na ostrově Travenského jezera, v obci Gmunden v rakouské spolkové zemi Horní Rakousko.", "tgt_summary": null, "id": 514511} {"src_title": "Usměrňující selekce", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Původ, vzdělání.", "content": "Anna Chapmanová, vlastním jménem Anna Vasiljevna Kuščenková, se narodila ve Volgogradu v Sovětském svazu. Její otec Vasilij Kuščenko byl zaměstnán na sovětském velvyslanectví v keňském hlavním městě Nairobi. Podle vyjádření bývalého manžela Chapmanové Alexe Chapmana byl její otec vysoce postavený člen KGB, ačkoliv tuto informaci nelze s určitostí potvrdit. Podle dalšího vyjádření jejího bývalého manžela získala Chapmanová magisterský titul v oboru ekonomie na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova. Podle jiných zdrojů však absolvovala studia na Ruské univerzitě přátelství národů.", "section_level": 1}, {"title": "2001–2006: Londýn.", "content": "V roce 2001 se v Londýnských docích na hudební rave párty poznala se svým budoucím manželem Alexem Chapmanem. O pět měsíců později se vzali v Moskvě. V důsledku toho získala britské státní občanství a britský cestovní pas. V letech 2003 a 2004 v Londýně krátkodobě pracovala například u společností NetJets, Barclays a v dalších firmách.", "section_level": 1}, {"title": "2009–2010: New York.", "content": "Ve Spojených státech amerických získala bydlení v budově 20 Exchange Place na Manhattanu v New Yorku nedaleko Wall Street. Podle jejího profilu na sociální síti LinkedIn byla výkonnou ředitelkou společnosti PropertyFinder LLC, která se specializovala na obchod se zahraničními nemovitostmi. Chapman později tvrdil, že společnost byla několik prvních let zadlužená a náhle v roce 2009 úspěšně podnikala a pracovalo pro ni přes 50 zaměstnanců. Později měla mít poměr s Michelem Bittanem, prominentním majitelem sítě restaurací v New Yorku. Chapmanová později svůj život v New Yorku popsala jako \"jedny z nejlepších a zároveň jako jedny z nejhorších časů\" podle citátu Charlese Dickense. Poté, co byla Chapmanová v New Yorku zatčena, najal si její manžel mediálního publicistu Maxe Clifforda a svůj příběh prodal britskému deníku \"The Daily Telegraph\".", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 2010: Rusko.", "content": "Na konci prosince 2010 byla jmenována členkou veřejné rady Mladé gardy Jednotného Ruska, mládežnické organizace politické strany Jednotné Rusko. Podle organizace měla Chapmanová působit v oblasti vzdělávání mladých lidí. Od 21. ledna 2011 hostila v Rusku každý týden televizní pořad \"Tajemství světa\" televizní stanice REN TV. Podle agentury \"Bloomberg News\" se stala v červnu 2011 redaktorkou časopisu \"Venture Business News\". V květnu a červnu 2011 svědčila v Moskvě v uzavřeném soudním procesu v nepřítomnosti proti plukovníkovi Alexandru Potějevovi. Při procesu vypověděla, že jen on mohl poskytnout informace amerických úřadům, které vedly v roce 2010 k zadržení Chapmanové. Mimo jiné také vypověděla, že byla zatčena krátce poté, co ji kontaktoval americký agent s použitím kódu, který znal pouze Potějev a osobní držitel kódu. Chapmanová později psala sloupek pro ruský deník \"Komsomolskaja pravda\". V říjnu 2011 byla obviněna gubernátorem Volgogradské oblasti Olegem Matvejčevem z plagiátorství jeho vlastní knihy v článku o Alexandru Sergejeviči Puškinovi. Britský list \"The Guardian\" přinesl informaci o tom, že tento incident vyvolal negativní vnímání osoby Chapmanové u části ruské veřejnosti a později, když pronášela řeč na Petrohradské státní univerzitě, vyvěsili zdejší studenti transparenty, na nichž mimo jiné vyzývali Chapmanovou k opuštění univerzity. Nadace Anny Chapmanové podpořila druhou mezinárodní konferenci The Genetics of Aging and Longevity (česky přibližně „genetika stárnutí a dlouhověkosti“) probíhající v Moskvě, kde se prezentovala řada významných vědců působící v této oblasti. V roce 2012 bylo oznámeno, že se Chapmanová dostala prostřednictvím svých špionážních schopností blízko k pozici vysoce postaveného úředníka amerického prezidenta Baracka Obamy. Hlavním motivem pro tuto činnost bylo posunout se výše v hierarchii desetičlenného špionážního kruhu, jehož byla Chapmanová součástí.", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 2013: Arménie a Náhorní Karabach.", "content": "V srpnu 2013 byla Chapmanová spolu s dalšími ruskými úředníky spatřena v Náhorním Karabachu, separatistické oblasti Ázerbájdžánu. V oblasti měla diskutovat o problémech Náhorního Karabachu a šancích na vyřešení sporu mezi Ázerbájdžánem a Arménií a také zde měla pracovat na televizním pořadu \"Tajemství světa\". Její návštěva vyvolala v Ázerbájdžánu pobouření a spolu s dalšími ruskými činovníky ji ázerbájdžánské ministerstvo zahraničí označilo za nežádoucí osobu. V Arménii později navštívila Cicernakaberd, památník věnovaný obětem arménské genocidy. V rozhovoru pro média uvedla, že návštěva Arménie ji poučila o významu rodinných vztahů a dále že Armény považuje za své nejlepší přátele. V Arménii se toho podle vlastních slov hodně naučila a nabyla dojmu, že některé rodinné arménské hodnoty chybí v ruské společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Zatčení a výměna zajatců.", "content": "Chapmanová je jedna ze dvou špionů, kteří byli v červnu 2010 zadrženi ve Spojených státech amerických a nepoužívali falešné jméno. Chapmanová spolupracovala s dalšími ruskými špiony, dokud nebyla v roce 2010 zatčena. Tajný agent FBI vlákal Chapmanovou do pasti. V kavárně Starbucks na Manhattanu v New Yorku ji předal cestovní pas s dalšími instrukcemi, podle nichž ho měla předat jinému špionovi. Chapmanová se rozhodla úkol splnit a pas převzala. Po několika telefonických rozhovorech se svým otcem Vasilijem Kuščenkem však dala na jeho rady a pas odevzdala na místní policejní stanici. Následně byla zatčena. Poté, co došlo u Chapmanové k formálnímu obvinění, byla ze Spojených států vyhoštěna. Stala se spolu s dalšími devíti špiony součástí dohody, podle které si Rusko a Spojené státy americké vyměnily zajatce. Jednalo se o největší výměnu špionů od roku 1986. K výměně deseti ruských a čtyř amerických špionů došlo v ranních hodinách 8. července 2010 na Mezinárodním letišti ve Vídni v Rakousku. Ruská letecká společnost dopravila špiony na Mezinárodní letiště Moskva-Domodědovo, kde se o ně zajímala ruská i zahraniční média. Podle informací z médií a Roberta Bauma, amerického právního zástupce Chapmanové, si přála Chapmanová přestěhovat se do Spojeného království. Úřady Spojeného království však vydaly podle platných zákonů dokumenty, podle nichž došlo u Chapmanové k odebrání britského státního občanství k 13. červenci 2010. Podle dokumentů se stala Chapmanová v Británii nežádoucí osobou, kvůli čemuž má zákaz cestovat do Spojeného království. Po deportaci do Ruska její právník Baum znova vyjádřil přání Chapmanové zůstat ve Spojeném království a zdůraznil, že jeho klientka je z rozhodnutí o zrušení státního občanství a o trvalém vyhoštění ze země zvláště rozrušená.", "section_level": 1}, {"title": "Média a popularita.", "content": "Poté, co byla Chapmanová zatčena a deportována ze Spojených států amerických, stala se veřejně známou celebritou. Na internetu se objevila řada jejich soukromých fotografií z profilu na sociální síti Facebook a bylo uveřejněno několik videí na YouTube. Některá média ji podle jejího působení pro Ruskou federaci označovala jako „the red under the bed“ (doslova „rudý pod postelí“), kde označení red (rudý) odkazuje ke komunismu a under the bed (pod postelí) odkazuje k dětskému strachu z příšer ukrývajících se pod postelí. Chapmanová se po návratu do Ruska stala také modelkou. V říjnu 2010 se objevila na hlavní straně ruskojazyčné mutace pánského magazínu \"Maxim\" ve spodním prádle módní značky Agent Provocateur. Objevila se také na seznamu 100 nejvíce sexy ruských žen. Časopisy a blogy referovaly o jejím stylu oblékání, zatímco bulvární média psala o akční figurce či panence. Média v New Yorku popsala Chapmanovou jako pravidelnou návštěvnici luxusních barů a restaurací. Podle zpravodajské agentury Interfax byla Chapmanová v říjnu 2010 zaměstnána jako poradkyně v oblasti investičních a inovačních otázek u předsedy FundServiceBank, banky se sídlem v Moskvě, která zprostředkovává platby mezi státním a soukromým sektorem v oblasti leteckého průmyslu. V dubnu 2011 se prezentovala na mole při moskevském módním týdnu. V červnu 2012 se Chapmanová objevila opět jako modelka v turecké Antalyi pro značku Dosso Dossi. V roce 2010 obdržela od tehdejšího ruského prezidenta Dmitrije Medveděva za svou činnost státní vyznamenání. Mediální pozornost vzbudila 3. července 2013, když na Twitteru položila otázku Edwardu Snowdenovi, zda by se s ní oženil. Není však zřejmé, zda byl dotaz míněn vážně nebo jako žert. Podle zástupce FBI Franka Figliuzziho je Chapmanová prototypem nových ruských agentů, kteří jsou vysoce inteligentní, sexy a vybaveni špičkovými technologiemi. Pro své schopnosti a půvab bývá přezdívána jako \"Agentka 90-60-90\", \"Femme fatale\" nebo \"Nejtajnější ruská zbraň\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Chapmanová (, celým jménem Anna Vasiljevna Chapman, rozená Anna Vasiljevna Kuščenková, ; * 23. února 1982, Volgograd, Sovětský svaz, dnes Rusko) je bývalá ruská špionka pracující pro Službu vnější rozvědky. V roce 2010 byla v New Yorku zatčena za špionáž pro Ruskou federaci a spolu s devíti dalšími agenty deportována ze Spojených států amerických do Ruska. Předtím žila několik let v Londýně a byla občankou Spojeného království. Britské státní občanství ji bylo odebráno a ze Spojeného království byla trvale vyhoštěná. Nežádoucí osobou se stala rovněž v Ázerbájdžánu. Po návratu do Ruska ji udělil Dmitrij Medveděv státní vyznamenání a stala se známou celebritou a také modelkou. Pro své schopnosti a půvab bývá přezdívána jako \"Agentka 90-60-90\", \"Femme fatale\" nebo \"Nejtajnější ruská zbraň\".", "tgt_summary": null, "id": 1377758} {"src_title": "Nagahama (Šiga)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na dnešním předměstí Tapia byla v dobách Dáků a Římanů významná pevnost. První písemná zmínka o Lugoji pochází z roku 1376, název města je odvozen ze slovanského výrazu \"luh\". V šestnáctém století město ovládala Osmanská říše, po znovuzískání je Habsburská monarchie osídlila kolonisty ze Švábska. Současná podoba města pochází z roku 1795, kdy byla německá osada na levém břehu řeky sloučena s Rumuny obývaným pravým břehem do jednoho administrativního celku. V revolučním roce 1848 svolal Eftimie Murgu do Lugoje sněm usilující o sebeurčení Rumunů žijících pod rakouskou nadvládou. Po první světové válce bylo město pod mezinárodní správou, dokud nebylo odhlasováno připojení Banátu k Rumunsku. Ve městě sídlí eparchie Rumunské řeckokatolické církve. Zdejšími památkami jsou barokní řeckokatolická katedrála Nanebevzetí Panny Marie a železný most z roku 1902. Město je tradičním centrem rumunského textilního průmyslu a prochází jím mezinárodní silnice E 70.", "section_level": 1}, {"title": "Demografické údaje.", "content": "Podle sčítání v roce 1910 mělo město 20 962 obyvatel, z toho 7 322 Rumunů, 6 896 Maďarů a 6 179 Němců, k židovské víře se hlásilo 1 878 osob; na začátku 21. století tvoří Rumuni čtyři pětiny obyvatel, kdežto Maďaři necelých sedm procent a Němci necelá dvě procenta. Počátkem devadesátých let počet obyvatel Lugoje přesáhl padesát tisíc, od té doby se město v důsledku špatné ekonomické situace vylidňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Z Lugoje pocházel herec Béla Ferenc Dezső Blaskó, představitel Drakuly v hollywoodských filmech, který na počest svého rodiště používal pseudonym Bela Lugosi. Dalšími rodáky byli politik Aurel Popovici, hudební skladatel György Kurtág a fotbalista Josef Posipal (mistr světa 1954 s týmem západního Německa).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lugoj ( Lugos, Lugosch) je rumunské město ležící v historickém regionu Banát 350 km severozápadně od hlavního města Bukurešti, protéká jím řeka Timiș. Se zhruba čtyřiceti tisíci obyvateli je po Temešváru druhým největším městem župy Timiș.", "tgt_summary": null, "id": 1992863} {"src_title": "KRI Dr. Soeharso (990)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Armstrong Sperry studoval v letech 1915-1918 na umělecké škole Art Students League v New Yorku a poté pokračoval ve studiu malířství na Umělecké škole (School of Art) Yaleovy univerzity (Yale University). Na podzim roku 1918 byl však povolán do Námořnictva Spojených států amerických a zúčastnil se vojenských operací na konci první světové války. Po jejím skončení pracoval jako reklamní grafik a také opět v letech 1919-1923 navštěvoval s různými přestávkami školu Art Students League. V říjnu roku 1920 se vydal na svou první cestu do jižního Pacifiku, ze které se vrátil v květnu roku 1921. Inspirovala ho k ní četba knih Hermana Melvilla, Roberta Louise Stevensona a Jacka Londona a také cestopis amerického žurnalisty a světoběžníka Fredericka O’Briena (1869-1932) \"White Shadows in the South Seas\" (1919, Bílé stíny v jižních mořích). Během cesty navštívil ostrovy Tahiti, Raiatea, Bora-Bora, Fidži, Havaj a také Nový Zéland a Austrálii. V prosinci roku 1921 byly některé z jeho obrazů, které na své cestě vytvořil, vystaveny v Uměleckém centru (Art Centre) v New Yorku. V létě roku 1922 se seznámil s americkým antropologem Kennethem Emorym, který sehrál významnou roli při vytváření moderní antropologie v Oceánii. Jako jeho asistent pak podnikl v letech 1924-1925 svou druhou cestu do jižních moří, Podílel se na Emoryho vědeckém výzkumu na Havaji, na atolech Taburean, Malden a Penrhyn, na Vánočním ostrově a na ostrovech Tahiti, Bora-Bora a Raiatea. Dále také pokračoval v malování a své obrazy vystavil v červnu roku 1925 v Honolulu. Po návratu domů pracoval v reklamní agentuře a jako ilustrátor pulpových (brakových) magazínů (pulp magazines) a později knih a knižních obálek včetně prvního vydání Burroughsovy knihy \"Tarzan a ztracená říše\" (1929, Tarzan and the Lost Empire). Roku 1930 se oženil s Margaret Mitchell Robertsonovou, dcerou sanfraciskového knihkupce a vydavatele, se kterou měl dceru a syna. Rovněž začal psát historky z jižních moří pro různé časopisy a nakonec se rozhodl navázat na tradice dobrodružných příběhů s chlapeckým hrdinou po vzoru Roberta Michaela Ballantyneho a Roberta Louise Stevensona. K tomu využil svou znalost polynéského folklóru, který na svých cestách sbíral. Jeho literární díla se tak dají charakterizovat jako etnografické fikce pro mladé čtenáře. Své knihy také sám ilustroval a jeho ilustrace připomínají polynéské malby. Debutoval prózou \"Jeden den s Manuem\" (1933, One Day with Manu) líčícím každodenní život na ostrově Bora-Bora. Za své nejslavnější dílo, novelu \"Odvaha\" (1940, Call It Courage) obdržel roku 1941 cenu Newbery Medal, každoročně udílenou za význačný příspěvek do americké dětské literatury. Roku 1944 získal první cenu na jarním knižním festivalu New York Herald Tribune (New York Herald Tribune Children’s Spring Book Festival Honor Award) za knihu \"Storm Canvas\" a roku 1949 cenu Junior Book Award za román \"Deštný prales\" (1947, The Rain Forest).", "section_level": 1}], "src_summary": "Armstrong Sperry (7. listopadu 1897, New Haven, Connecticut – 26. dubna 1976, Hanover, New Hampshire) byl americký ilustrátor a spisovatel dobrodružných příběhů pro děti a mládež.", "tgt_summary": null, "id": 1583139} {"src_title": "Anka Čekanová", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Existuje několik typů ionosférických \"(nadoblačných, TLE)\" blesků. Nejčastějším z nich je \"skřítek\", (angl. \"sprite\"). Skřítci jsou jasně červené blesky vyskytující se nad bouřkovou soustavou. Tzv. C-skřítci (angl. \"columniform sprites\" - sloupcoví skřítci) je označení pro vertikální sloupy červeného světla. C-skřítci jsou také někdy pojmenovávání jako mrkvoví skřítci. Dalšími typy TLE (\"ionosférických blesků\") jsou modré výtrysky (angl. \"blue jets), \" sprite halos, obří výtrysky (angl. gigantic jets), modré startéry (angl. blue starters) a elfové (angl. ELVES - \"Emission spectrum, Emission of Light\" - emisní spektrum, emise blesků). Ionosférické blesky jsou druhotnými jevy, které se vyskytují v horní části atmosféry společně se základními bouřkovými blesky. TLE blesky obecně trvají po dobu menší než je milisekunda, až po více než 2 sekundy. První videonahrávka TLE blesků byla pořízena náhodně 6. července 1989. Vědci chtěli nahrát start rakety a zamířili kameru na vzdálenou bouřku. Vědci identifikovali ionosférické blesky pouze na dvou snímcích na celém filmu. Ionosférické blesky byly zaznamenány několika optickými nahrávacími systémy, s celkovým počtem do roku 2009 odhadovaným okolo 10 000 jevů. Celosvětový počet TLE jevů, odhadovaný pozorováním pomocí satelitů (FORMOSAT-2) je několik milionů výskytů ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve dvacátých letech skotský fyzik C.T.R. Wilson předpovídal, že elektrický výboj by se měl vyskytovat v atmosféře vysoko nad velkými bouřkami. V následujících desetiletích, vysoko nadmořské elektrické výboje byly nahlášeny letounovými piloty a eskontovány meteorology až do prvního přímého vizuálního důkazu, který byl zdokumentován roku 1989. Několik let potom, optická vyobrazení byla vědci pojmenována jako'skřítci', aby se vyhnuli neúmyslným implikacím doposud neznámých fyzikálních jevů. Označení jako 'červení skřítci' a 'modré výtrysky' se staly populárními po videoklipu, šířeném leteckou výzkumnou kampaní pro studování skřítků v roce 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Skřítci.", "content": "Skřítci jsou velkoplošné elektrické výboje, vyskytující se nad bouřkovými mraky nebo oblaky typu cumulonimbus, dosahující různých tvarů. Jsou způsobeny výboji vyskytujícími se nad bouřkovými mraky velmi silných bouří. Tento jev byl pojmenován podle skřítka Pucka ve Snu noci svatojánské od Williama Shakespeara. Jejich normální barva je červeno-oranžová nebo zeleno-modrá, společně s jiskřením shora a výtrysky níže. Často se vyskytují ve skupinách, ležících 50 km až 90 km nad zemským povrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Výtrysky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Modrý výtrysk.", "content": "Modré výtrysky se liší od skřítků tím, že vybíhají shora mraku cumulonimbus nad bouřkou až do nejnižší vrstvy ionosféry 40 až 50 km nad zemí. Je známo, že červení skřítci bývají spojovány s údery blesků, zatímco u modrých výtrysků to tak není. Modré výtrysky jsou také světlejší než skřítci a jak už název vypovídá, jsou modré. První zaznamenání modrých výtrysků bylo 21. října 1989, kde byly zachyceny na černobílém videu bouřky v Austrálii. Modré výtrysky nejsou tak časté jako skřítci, do roku 2007 bylo dokonce zaznamenáno méně než 100 modrých výtrysků.", "section_level": 2}, {"title": "Modrý startér.", "content": "Tento typ TLE blesků byl objeven během nočního výzkumného letu kolem bouřek. Je popisován jako pohybující se světelný jev doprovázený modrými výtrysky. Avšak se zdá, že modré startéry jsou kratší a jasnější než modré výtrysky a také dosahují nadmořské výšky do pouhých 20 km.", "section_level": 2}, {"title": "Obrovský výtrysk.", "content": "Dne 14. září 2001 vědci z observatoře Arecibo zachytili obrovské výtrysky, které byly dříve pozorovány rozsáhlé asi 70 km (43 mi) do atmosféry. Jev se vyskytoval nad oceánem za bouřky a trval pouhou sekundu. Proud měl zpočátku rychlost asi 50 000 m/s (rychlost podobný typickému blesku), poté se zvýšila na 160 000 a pak 270 000 m/s. Ke konci se ale nerozdělil výtrysk na dvě části a vyrazil vzhůru rychlostí alespoň 2 000 000 m/s do ionosféry. Dne 22. července 2002 bylo pozorováno pět gigantických výtrysků mezi 60 a 70 km (35 až 45 míle) v oblasti Jihočínského moře z Tchaj-wanu. Výtrysky trvaly méně než sekundu a připomínaly tvarem obří stromy a mrkev.", "section_level": 2}, {"title": "Elfové (ELVES).", "content": "Elfové se často jeví jako slabé, zploštělé záře o průměru kolem 400 km, trvající průměrně jednu milisekundu. Vyskytují se v ionosféře 100 km nad zemí, hlavně po bouřce. Určení jejich barvy bylo hádankou pro vědce dlouhou dobu, ale nyní se předpokládá červený odstín. Elfové byli poprvé zaznamenáni na misi raketoplánu v oblasti Francouzské Guyany, dne 7. října 1990.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ionosférický blesk nebo nadoblačný blesk (TLE z anglického \"transient luminous event\" – přechodný světelný úkaz) jsou výrazy, které někdy používají vědci a vědečtí pracovníci, aby pojmenovali typ krátkodobých elektrických výbojů, které se vyskytují nad nadmořskou výškou normálních blesků a bouřkových mraků. Předpokládá se, že ionosférické blesky jsou elektricky přivozené formy luminózní plazmatu.", "tgt_summary": null, "id": 954067} {"src_title": "Mantela modronohá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem Jakub začal ve Vsetíně už ve 3 letech a vedli ho k tomu jeho otec s dědou, kteří byli taktéž fotbalisté. V jeho 12 letech přijela do Vsetína na zápas olomoucká Sigma a po zápase si na Jakubovi rodiče vzala kontakt. S trenérem se dohodli na podmínkách a tak v sedmé třídě přešel Jakub Plšek do Olomouce. V červenci 2012 ho tehdejší trenér Roman Pivarník přeřadil do A týmu Sigmy. Svůj první gól za A tým dal v sezoně 2012/13 v Poháru České Pošty proti Prostějovu. První ligový zápas odehrál 6. října 2012 v Mladé Boleslavi, ale byl na hřišti jen minutu. První zápas v základní sestavě odehrál 26. dubna 2013 proti pražské Dukle. O rok později bohužel Sigma sestoupila do druhé ligy. Po odchodu několika hráčů se následně stal klíčovým hráčem týmu. Svůj první hattrick střelil proti FK Ústí nad Labem 13. září 2014. Parádní kousek předvedl opět v utkání proti 1. SK Prostějov ve Fortuna Národní Lize v listopadu 2016, kdy vstřelil v jednom utkání 5 gólů (Pettrick) a přispěl tak k vysoké výhře Sigmy 7:1. V sezoně 2016/17 taktéž slavil se Sigmou vítězství Fortuna Národní Ligy, postup do první ligy a se svými 18 góly se stal i králem střelců! Na druhém místě mu asistoval spoluhráč Tomáš Chorý s 15 trefami.", "section_level": 1}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k červen 2017", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Plšek hrál v mládežnických výběrech Česka od kategorie U17. V roce 2010 se zúčastnil Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 17 let v Lichtenštejsku, kde hrál ve všech třech zápasech ve skupině. V této kategorii dal také svůj první gól v dresu lvíčat v 7. minutě proti Anglii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakub Plšek (* 13. prosince 1993, Jasenná) je český fotbalový záložník a bývalý mládežnický reprezentant působící v týmu SK Sigma Olomouc. Je dvojnásobným vítězem druhé ligy a králem střelců druhé ligy za sezonu 2016/17.", "tgt_summary": null, "id": 352762} {"src_title": "LGBT práva v Louisianě", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Průběh bouře.", "content": "Tropická vlna, ze které Chantal vznikla se vytvořila 11. srpna poblíž pobřeží Afriky. Ta se pohybovala na západ a 13. srpna vzniklo velké území tlakové níže. Když se bouře utvořila, velmi rychle začala postupovat na západ. Se střihem větru na východě bouře byla struktura prvotní deprese neuspořádaná a špatně rozeznatelná, i když se předpovídalo, že za dva další dny půjde o tropickou bouři. Jeden počítačový model dokonce předpovídal větry o rychlosti až 185 km/h, a to během dalších čtyř dnů. 16. srpna tak deprese zesílila na bouři. Přesněji 595 km východně od Barbadosu. Po dosažení stupně tropické bouře už byla struktura dobře uspořádaná a kvůli poměrně vysokému tlaku bouře se spekulace o zesílení na hurikán nepotvrdily. 17. srpna se zbytky tropické bouře přehnaly přes Návětrné ostrovy. Po vstupu do Karibského moře bouře zpomalila, ale celkově se rozrostla a byla stále více symetričtější. Lovci hurikánů následně oznámili, že systém zesílil a opět se řadil mezi tropické bouře. Předpověď udávala, že bude udržovat západní až severozápadní směr. 18. srpna větry zesílily a dosahovaly rychlosti až 105 km/h. Bouře opět zeslábla už 19. srpna. Po vyvrcholení bouře se Chantal opět stala neuspořádaným a rozbitým systémem. 20. srpna se dostala do zálivu u Hondurasu. Stala se ale opět organizovanou bouří a větry opět dosahovaly rychlosti až 110 km/h. Tak se stalo těsně před naražením na pevninu Mexika a Belize, 21. srpna. Večer, ten samý den, bouře výrazně zeslábla na tropickou depresi a následující den se rozptýlila.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na bouři.", "content": "Národní hurikánové centrum nejprve upozornilo státy Barbados, Svatý Vincenc a Grenadiny a Svatá Lucie, samozřejmě na tropickou bouři, který postupuje směrem na území těchto států, a to 15. srpna. Toto upozornění se pak rozšířilo na celé Návětrné ostrovy. Pozdě 17. srpna vydala vláda Jamajky upozornění na hurikán. Tehdy se totiž předpokládalo, že bouře zesílí. Toto upozornění mělo význam např. pro rybáře, kterým upozornění doporučovalo vrátit se zpět do přístavu. Byly též zrušeny některé lety na letiště Norman Manley na jihovýchodě ostrova. Upozornění bylo později vydáno i pro Kajmanské ostrovy, kde se otevřely kryty před bouří. Turistům bylo doporučeno opustit ostrovy. 50 hodin před dotknutím pobřeží bylo vydáno upozornění na pozorování tropické bouře na Belize a asi po 12 hodinách pak pozorování hurikánu. Na některých částech poloostrova Yucatán bylo pak vydáno varování před tropickou bouří. Asi 2 500 lidí z Mexika z ohrožených oblastí se muselo přesunout do bezpečnějších míst. Z ohrožených částí Belize bylo evakuováno asi 8 000 lidí. Vláda Belize otevřela mnoho úkrytů a bylo evakuováno několik nemocnic. Asi 250 letů bylo zrušeno a několik výletních lodí bylo přemístěno do bezpečnějších míst.", "section_level": 1}, {"title": "Po bouři.", "content": "Jako silná tropická vlna přešla Chantal přes Návětrné ostrovy. Ostrov Martinik hlásil větry pohybující se okolo 63 km/h, s nárazy až 91 km/h. 16. srpna zabil dva lidi blesk. Silný déšť zde též způsobil záplavy a zatopil silnice. Zatímco systém postupoval přes Karibské moře, srážky byly lehké až střední. Nejvíce vody zde napadlo na Portoriku, v obci Rio Piedras, a to 61 mm srážek. Na ostrově Caye Caulker v Belize dosahovaly nárazy větru až 115 km/h. Bouři v Belize pak doprovázely mírnější deště. Nejvíce ale napršelo na stanici Towerhill, a to 249 mm. Na pobřeží poškodily vysoké vlny vlnolamy a přístavy. Celková škoda dosáhla čtyř miliónů dolarů. Na poloostrově Yucatán pak bouři doprovázel silný nárazový vítr. Nejvyšší rychlost větru pak byla naměřena ve městě Chetumal ve státě Quintana Roo v Mexiku, 100 km/h. Též zde napršelo 509 mm srážek. Silné srážky pak zavinily sesuvy půdy právě v Quintana Roo. Celková škoda nebyla velká.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tropická bouře Chantal byla tropická bouře atlantické hurikánové sezóny 2001, která se v srpnu 2001 pohybovala přes Karibské moře. Tropická bouře se vytvořila z tropické vlny 14. srpna nad Atlantským oceánem. Celkově bouře postupovala rychle na západ. Nejprve zasáhla Návětrné ostrovy. Hned dvakrát byla nad Karibským mořem naměřena nejvyšší rychlost větru - 110 km/h. Pokaždé se očekávalo, že dosáhne úrovně hurikánu. Ani jednou k tomu ale nedošlo. 21. srpna se bouře dostala k pobřeží Mexika a Belize. O den později se rozptýlila. ", "tgt_summary": null, "id": 1668003} {"src_title": "Homo duplex", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Odborné konference pořádají vědecké ústavy, vysoké školy, odborné společnosti a další instituce. Technické zajištění se často svěřuje specializovaným firmám. Prvním krokem přípravy je ustavení organizačního a programového výboru, případně předsednictva. Programový výbor sestaví předběžný program, určí jednotlivé sekce a vybere významné odborníky, které pozve k úvodním přednáškám (\"Keynote Lecture\", \"Invited Speaker\"). Organizační výbor stanoví podmínky pro účast, připraví propagační materiály a vydá veřejnou výzvu k přihlašování příspěvků. Programový výbor vybere z přihlášek ty, které budou na konferenci předneseny (často v sekcích), a ty, které se mohou prezentovat formou posteru – textem a obrázky.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Konference začíná registrací účastníků, kteří obdrží přesný program a různé další materiály, včetně např. plánu města a doprovodného programu. Jazykem mezinárodních konferencí je obvykle angličtina, někdy se připouští i jazyk hostitelské země, což ovšem vyžaduje tlumočení. Po registraci následuje zahájení s projevy čestných hostů a úvodní zvanou přednáškou. U několikadenních konferencí bývá zahájení později odpoledne a po něm recepce s občerstvením, případně kulturní program. Další program bývá rozdělen na plenární zasedání a práci v dílčích sekcích, které probíhají souběžně. Mezi jednotlivými příspěvky bývají krátké přestávky, aby účastníci mohli přejít z jedné sekce do druhé. V předsíních bývá k dispozici káva a drobné občerstvení, účastníci se zde často seznamují a diskutují, stejně jako v polední přestávce. Závěrečnou část konference, kde mohou být také závěry z jednotlivých sekcí, panelové diskuse a další plenární přednášky, uzavírají často projevy významných hostů, odborníků nebo i zástupců sponzorů.", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky.", "content": "Příspěvky na konference se přihlašují se stručnými abstrakty v rozsahu do stovek slov. Pokud je příspěvek přijat, stanoví pořadatelé termín zaslání textu. Přednášený příspěvek bývá omezen na 10 až 30 minut, po něm následuje krátká diskuse. Zvané přednášky a panelové diskuse bývají delší, mohou trvat až hodinu. Poster se předkládá na papíře ve velkém formátu (A0, A1).", "section_level": 1}, {"title": "Doprovodný program.", "content": "Souběžně s konferencí probíhají často jednak odborné, jednak kulturní doprovodné programy. Mezi odborné mohou patřit plenární zasedání společností, jež konferenci pořádají, výstavy odborné literatury i přístrojů nebo software, exkurze do vědeckých a technických zařízení, specializované workshopy a celá řada dalších. Kulturní programy jsou určeny hlavně pro doprovod účastníků (manželé, partneři): zájezdy, výstavy, koncerty a podobně. I k těm bývá třeba předběžná registrace.", "section_level": 1}, {"title": "Náklady.", "content": "Velkou část nákladů nesou pořadatelé, často podporovaní sponzory a granty. Ti hradí i cestovní náklady a ubytování zvaných přednášejících, ostatní účastníci si všechno hradí sami, často z grantů. Pro mladé badatele a studenty bývají k dispozici stipendia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vědecká nebo odborná konference je obvykle krátkodobé diskusní setkání mnoha odborníků v určité oblasti. Účelem je šíření a výměna informací, prezentace dosažených výsledků i navazování styků a spolupráce. Větší konference se obvykle skládá z plenární části (zvané přednášky, panelové diskuse, závěry), z jednání v sekcích (\"multitrack\"), z výstavy posterů s krátkými sděleními a z doprovodného programu. Konference může být jednorázová nebo se pravidelně opakuje, účast může být otevřená nebo výběrová, zpravidla vyžaduje předchozí registraci a zaplacení konferenčního poplatku. Výsledky konferencí se obvykle publikují ve sborníku (angl. \"Proceedings\"). ", "tgt_summary": null, "id": 1755455} {"src_title": "Mehmed Džemaluddin Čaušević", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V dětství se Maierová několikrát stěhovala mezi francouzskými podalpskými vesničkami a New Yorkem. Kolem roku 1930 rodinu dočasně opustil otec. Ve Francii tak žila se svou matkou nejprve v Saint-Bonnet-en-Champsaur, v roce 1935 v sousední obci Saint-Julien-en-Champsaur. Před rokem 1940 se vrátily do New Yorku, kde žil její otec a bratr Charles. Fotografovala několika různými přístroji, nejvíce fotografií zřejmě vzniklo fotoaparátem značky Rolleiflex. Díky tomu, že jej neměla před obličejem, ale na hrudníku, mohla s objekty svého zájmu udržovat oční kontakt. Byla uzavřeným člověkem, nikdy nenavázala vážnější známost. Do svých pokojů zásadně nepouštěla cizí osoby a v laboratořích, kde si nechávala vyvolávat fotografie, uváděla vymyšlená jména. Zemřela osamělá a prakticky bez prostředků ve věku 83 let.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o dědictví.", "content": "Největší část fotografií Maierové je v držení Johna Maloofa, který koupil desítky tisíc negativů při dražbě jejího majetku. Zaplatil za ně necelých 400 dolarů. Aby vypátral její příbuzné, najal si genealogy. Muži jménem Sylvain Jaussaud, kterého experti označili za nejbližšího příbuzného, pak zaplatil nezveřejněnou částku za práva k jejímu dílu. Dalších asi 17 500 negativů má Jeffrey Goldstein z Chicaga. Oba muži negativy začali prodávat, což vadilo bývalému komerčnímu fotografovi a právníkovi Davidu C. Dealovi. Najal vlastní genealogy. Ti v jihofrancouzském městě Gap našli bývalého státního úředníka Francise Bailleho, který je podle nich tím pravým nejbližším příbuzným. O svém příbuzenství s Maierovou neměl Francis Baille do té chvíle ani tušení, poté však začal usilovat o to, aby byl uznán za jejího dědice. Spor se může táhnout roky. Dokud bude trvat, může to zabránit dalšímu zveřejňování díla Maierové.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "V roce 2013 natočil John Maloof celovečerní dokumentární film \"Hledání Vivian Maier\" (Finding Vivian Maier, 83 minut). Film do České republiky uvedla společnost Aerofilms, česká premiéra proběhla 4. prosince 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vivian Maierová, plným jménem Vivian Dorothea Maier (1. února 1926 Bronx, New York – 21. dubna 2009 Chicago) byla americká umělecká fotografka, která se věnovala zejména dokumentování pouličního městského života. Její matkou byla Francouzka Maria Jaussaudová, otcem Rakušan Charles Maier. Pracovala v nekvalifikovaných profesích, zejména jako chůva. Vytvořila kolem 150 tisíc fotografií a dvou tisíc svitkových filmů, které však za svého života neuveřejňovala. Její majetek byl po smrti vydražen a většinu fotografií postupně získal historik a sběratel John Maloof, který je začal postupně uveřejňovat na internetu. Následovala vlna zájmu o doposud neznámou umělkyni, Maierové se rychle dostalo mezinárodního uznání a byla uspořádána řada výstav jejích fotografií. ", "tgt_summary": null, "id": 2380791} {"src_title": "Regulace nájemného", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stálezelený, jehličnatý, rychle rostoucí (více než 30 cm za rok, více než 4,5 m za 10 let) strom, dorůstající do 30-35 m. Kmen je oblý a sloupovitý a dosahuje průměru až 1,2 m. Koruna je kuželovitá či vejčitá a hustá. Větve hlavní (větve prvního řádu) vyrůstají vodorovně ze střední větve (osová větev vedoucí, která je pokračováním kmene) a v horní části koruny směřují vzhůru, ve spodní části koruny směřují dolů; větve vedlejší (větve druhého, třetího, čtvrtého a vyšších řádů, které vyrůstají z větví hlavních) rostou též vodorovně, čímž tvoří pro tento strom typickou korunu, která se s věkem stromu vyrovnává a stává se někdy nepravidelnou. Borka je zpočátku hladká a světle šedohnědá, později rozpraskaná a tmavnoucí. Pupeny jsou červenohnědé a vejčité. Letorosty jsou štíhlé a pevné, rýhované, v rýhách mírně chlupaté, žlutošedohnědé (u \"Abies × sibirico-nephrolepis\" šedohnědé a chlupaté). Jehlice jsou spirálovitě uspořádané, směřující vzhůru, u základny silně zakroucené, 1-3 cm dlouhé (hybrid \"Abies × sibirico-nephrolepis\" má jehlice kratší) a 2 mm široké; seshora šedozelené, vespod se dvěma stomatárními šedobílými proužky, na špičce proměnlivé – vroubkované až špičaté. Samčí šištice jsou postranní, seskupené na rubu jehličí a žlutozelené. Samičí šištice (šišky) jsou válcovité, vzpřímené, postranní, často po několika nahloučené, tupé, 4,5-7,5 cm dlouhé a 2-3,5 cm široké (u \"Abies × sibirico-nephrolepis\" jsou šišky větší), zpočátku purpurové (či zpočátku zelené – ty jsou popisovány jako \"Abies nephrolepis\" forma \"chlorocarpa\"), později dozráváním hnědé, s kuželovitými, vytrvalými a tmavohnědými vřeteny; semenné šupiny jsou ve středu šišek ledvinovitého tvaru a 10-12 mm dlouhé a 15-18 mm široké, podpůrné šupiny jsou 14-20 mm dlouhé a zahrnuté či mírně vyčnívající. Semena jsou obvejčitě klínovitá, černá, 5 mm dlouhá a 3 mm široká, s načernalým, 6 mm dlouhým a 5 mm širokým, křídlem. Děložních lístků je 4-5. Strom kvete v dubnu až květnu, semena dozrávají v září až říjnu.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost.", "content": "Jedle mandžuská (\"Abies nephrolepis\") je blízce příbuzná s: jedlí korejskou \"Abies koreana\", jedlí sachalinskou \"Abies sachalinensis\", jedlí Veitchovou \"Abies veitchii\" a jedlí sibiřskou \"Abies sibirica\". Jedle mandžuská (\"Abies nephrolepis\") se v Číně (v provincii Chej-lung-ťiang) přirozeně kříží s jedlí sibiřskou \"Abies sibirica\" a vzniklý hybrid (kříženec) se nazývá:", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Čína (provincie Che-pej, Chej-lung-ťiang, Ťi-lin, Liao-ning, Šen-si); Severní Korea; Rusko (Amurská oblast, Chabarovský kraj, Přímořský kraj).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Horský strom, roste v nadmořských výškách 500-700 m na východní Sibiři a 750-2000 m v severovýchodní Číně, v rozmanitých, dobře odvodňovaných, horských půdách, optimální pH půdy je 5,6-6,5 (kyselá až mírně kyselá půda), ve studeném klimatu (mrazuvzdorný do −40 °C) s krátkými, studenými a vlhkými léty a dlouhými, studenými zimami. Voda se zde vyskytuje většinou ve formě sněhu. Strom dobře roste při plném oslunění. Jedle mandžuská obvykle roste dohromady s: jedlí sibiřskou, borovicí korejskou, smrkem ajanským, borovicí zakrslou, jalovcem chvojkou \"Juniperus sabina\" varieta \"davurica\", smrkem sibiřským, borovicí sibiřskou, jeřábem ptačím \"Sorbus aucuparia\" (synonymum \"Sorbus amurensis\"), aktinidií kolomiktou a dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Využití člověkem.", "content": "V severovýchodní Číně a Koreji je důležitým zdrojem dřeva, používaného v tesařství, na výrobu překližky a dýhy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Jedle mandžuská není podle organizace IUCN ohrožena; tendence stavu její populace nicméně klesá. Hlavní ohrožení pro strom představuje především kácení, které je pro populaci stromu obzvláště nebezpečné v kombinaci s lesními požáry a spásáním, které snižují či brání regeneraci populace jedle mandžuské. Část populace stromu se vyskytuje v chráněných oblastech, nicméně větší část jeho populace se vyskytuje mimo tyto oblasti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedle mandžuská (\"Abies nephrolepis\") je jehličnatý strom, pocházející ze severovýchodní Asie – z Číny, Severní Koreje a Ruského Dálného východu.", "tgt_summary": null, "id": 2340140} {"src_title": "Murlough (národní přírodní rezervace)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Zákony týkající se homosexuality.", "content": "V únoru 2005 zatkla policie skupinu 28 údajných homosexuálů, kteří měli měli během svého setkání před restaurací rychlého občerstvení rušit veřejný klid. 27. října policie podnikla razii na večírek, kde měli homosexuálové údajně oslavovat svatbu.", "section_level": 1}, {"title": "Zákony proti homosexualitě v médiích.", "content": "První zákony byly přijaty v r. 1961. Kuvajtské právo tehdy přijalo několik opatření ohledně LGBT témat. V r. 2000 Kuvajt vyzval odvolací soud ke znovuotevření případu soudu nižšího stupně ohledně dvou spisovatelek, jejichž literatura zobrazovala homosexualitu, a které nebyly za to pokutovány.", "section_level": 1}, {"title": "Změna pohlaví v Kuvajtu.", "content": "Před r. 2008 byl crossdressing v Kuvajtu legální. Od r. 2008 veřejný crossdressing ilegální. V r. 2003 Kuvajtský občansko-právní soudní dvůr zamítnul případ 25leté ženy, která žádala o změnu jména a dokladů po chirurgické změně pohlaví provedené v Thajsku. Ačkoliv o rok později, dle dalších zpráv Kuvajt rozhodl, že je možné transsexuálům v Kuvajtu změnit doklady tak, aby odpovídaly jejich fyzickému vzhledu, na základě poskytnutých důkazů však byla osoba považována státem stále považována za ojedinělou lékařskou anomálii.", "section_level": 1}, {"title": "LGBT organizace v Kuvajtu.", "content": "V r. 2007 Al Arabiya new sdělily, že skupina Kuvajtců požaduje svolení k založení nové asociace, která by bojovala za práva LGBT Kuvajtců. Všechny významné skupiny a kluby byly schváleny Ministerstvem práce a sociálních věcí, které se k žádosti nevyjádřily.", "section_level": 1}, {"title": "Případy HIV/AIDS.", "content": "V r. 1988 kuvajtský ministr zdravotnictví zveřejnil zprávu ohledně HIV infekce v Kuvajtu, především s ohledem na národnost, rodinný stav a sexuální orientaci. V r. 2004 OSN zjistilo a zveřejnilo, že 6 % případů HIV bylo způsobeno nechráněným pohlavním stykem mezi muži. V r. 1992 Kuvajtská národní správa postavila mimo zákon známé případy přenosu HIV na jinou osobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesby, gayové, bisexuálové, transexuálové (LGBT) se v Kuvajtu mohou potýkat s problémy, s nimiž se většinová populace Kuvajtu nesetkává. Dobrovolná sexuální aktivita mezi ženami je v Kuvajtu legální, ale mužský homosexuální styk je ilegální. Kuvajtské zákony neuznávají stejnopohlavní manželství.", "tgt_summary": null, "id": 426757} {"src_title": "Třída Fearless (1963)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Předchozí vývoj.", "content": "Sásánovský velkokrál Šápúr I. obsadil v roce 251 Arménii a podrobil toto království přímé perské nadvládě. V následujících letech se vypravil s vojskem proti proudu Eufratu, vtáhl do římské provincie Sýrie a uštědřil tamějším silám drtivou porážku u Barbalissu. Peršané po tomto vítězství Sýrii vydrancovali, v roce 253 se zmocnili tamější metropole Antiochie a několika jiných měst a pronikli až do Kappadokie. Jejich útok na Emesu (Homs) odrazil místní velekněz, který se prohlásil za císaře pod jménem Uranius Antoninus. Šápúrovy územní zisky vzaly rychle za své poté, co se s obrovskou kořistí a značným počtem zajatců vrátil zpět do Persie. Římská říše se nedokázala této agresi účinně bránit, protože se v této době zmítala v chaosu vyvolaném řadou uzurpací a občanských válek. Současně musela čelit gótskému nebezpečí v oblasti dolního Dunaje. Na podzim 253 se v Itálii chopil trůnu Valerianus, jenž se podělil o vládu nad impériem se svým synem Gallienem. Na počátku roku 254 Valerianus opustil Řím a vypravil se přes Balkán a Malou Asii do Antiochie, kam dorazil patrně ještě v závěru téhož roku. Svůj hlavní stan zřídil ve městě Samosata. Uranius Antoninus se po Valerianově příchodu stáhl zpět do Emesy a vzdal se nároku na vládu. Navzdory císařově přítomnosti se situaci na východě nepodařilo plně stabilizovat. Gótové a jejich spojenci Borané podnikli v letech 253 až 256 v Černém moři několik námořních výprav do provincií Pontus a Bithýnie. Vzhledem k trvající perské hrozbě Valerianus nemohl zakročit proti jejich pustošivým nájezdům. V roce 256 se s částí vojska vydal do Kappadokie, což Góty odradilo od dalších útoků. Šápúr využil Valerianova přesunu na sever a napadl kvetoucí obchodní město Dura Európos na středním Eufratu. Peršané tuto předsunutou římskou pohraniční pevnost dobyli a zcela zničili. Valerianus se nato vrátil do Sýrie a dosáhl menšího vítězství u Kirkesia, jeho armádu ale zasáhl mor.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Konflikt mezi Peršany a Římany vyvrcholil v roce 260, kdy Šápúr I. vytáhl podél řeky Tigris do severní Mezopotámie a oblehl města Edessu a Karrhy. Valerianus vyrazil proti němu s hlavní částí svého vojska s úmyslem svést rozhodnou bitvu. Římské a řecké prameny jsou poměrně stručné při líčení dalšího vývoje. Z jejich podání však vyplývá, že došlo k boji, v němž Římané svým protivníkům podlehli a byli obklíčeni. Valerianus se pokusil se Šápúrem dojednat mírové podmínky, nicméně během vyjednávání byl společně s většinou nejvyšších velitelů zrádně zajat. Celé římské vojsko se následně vzdalo Peršanům. Bitva představovala jeden z největších úspěchů Sásánovců nad jejich západními sousedy. Šápúr nechal svůj velkolepý triumf zvěčnit na skalním reliéfu v Nakš-e Rustamu. Jeho vítězství zaznamenává rovněž nápis u tamější budovy Ka‘ba-je Zardošt:", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Šápúr přikázal odvléct zajaté Římany včetně císaře na východ. Mezi zajatci se nacházelo mnoho techniků a řemeslníků, usazených Peršany v dnešním Chúzistánu a Fársu, aby zde budovali různé stavební projekty, jako byly mosty či vodní díla. Ve městě Šúštar jsou dodnes viditelné zbytky jednoho z těchto děl, nazývaného \"Band-e Kaisar\" („císařská přehrada“). Valerianus strávil posledních asi šest let svého života jako perský zajatec. Podle Lactantia Šápúr ponižoval svého přemoženého protivníka tím, že ho využíval jako stupátko při nasedání na koně. Valerianův syn a nástupce Gallienus se zřejmě nepokusil svého otce vysvobodit. Po Valerianově porážce Šápúr pokračoval ve své výpravě dále na západ, přičemž vtáhl do Sýrie, kde znovu obsadil a vyplenil Antiochii. Sásánovské vojsko postoupilo až do Kilíkie a hluboko do Malé Asie. Jejich výboje měly jen přechodné trvání, neboť římští velitelé Macrianus a Ballista dokázali shromáždit zbývající římské vojenské síly, s nimiž vypudili Peršany za Eufrat. Palmýrský vládce Odaenathus, již dříve nápomocný Valerianovi, získal pro Římany zpět Edessu. Macrianus se mezitím vzbouřil proti Gallienovi a prohlásil své syny Macriana mladšího a Quieta za císaře. Oba Macrianové však zanedlouho padli na Balkáně v boji proti císařovu jezdectvu. Odaenathus, zachovávající loajalitu Gallienovi, oblehl a zabil Quieta v Emese, čímž se domohl pozice nejmocnějšího muže římského Orientu. V roce 262 odčinil římskou porážku, když na Peršanech dobyl Karrhy a Nisibis a postoupil až k perskému hlavnímu městu Ktésifóntu. Gallienus fakticky uznal Odaenathovo výsadní postavení a přiznal mu titul \"corrector totius Orientis\" („velitel celého východu“).", "section_level": 1}], "src_summary": "V bitvě u Edessy se v roce 260 střetlo římské vojsko v čele s císařem Valerianem s perskými Sásánovci vedenými velkokrálem Šápúrem I. Římané utrpěli ponižující porážku a společně s císařem padli do perského zajetí. Valerianus se tak stal prvním římským císařem zajatým nepřáteli.", "tgt_summary": null, "id": 481816} {"src_title": "Pravidla neplatí", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Dorotea Dánská se narodila jako páté dítě/první dcera ze šesti potomků dánského krále Kristiána II. a jeho manželky, rakouské arcivévodkyně Isabelly Habsburské. Její čtyři starší bratři zemřeli jako nemluvňata vyjma druhého Jana, který nicméně zemřel rovněž před dosažením dospělosti ve čtrnácti letech. Dospělého věku se dožily pouze Dorotea a její mladší sestra Kristina, provdaná roku 1533 za za milánského vévodu Francesca II. Sforzu a po jeho smrti za Františka I. Lotrinského. Z matčiny strany byla neteří císaře Svaté říše římské Karla V. Tento příbuzenský vztah ovlivnil zásadně její další osudy, neboť jako členka habsburské dynastie byla velmi žádoucí potenciální nevěstou. Její strýc ji posléze provdal z čistě politických zájmů, aby prostřednictvím takto vzniklého spojení posílil svou moc proti Francii. Dorotea měla pouhé tři roky, když byl její otec Kristián II. roku 1523 sesazen z dánského trůnu. Celá rodina uprchla do Flander a nakonec se usadila v Lier v dnešní Belgii. Po smrti matky Isabelly v roce 1526 předal Kristián své děti do péče jejich pratety Markéty Habsburské, nizozemské místodržitelky. Roku 1531 se vypravil zpět do Skandinávie, neboť se chtěl pokusit o znovuzískání dánského trůnu. Jeho snaha nebyla úspěšná, Kristián byl jat a po dlouholetém věznění roku 1559 zemřel; do Flander se již nevrátil a Dorotea již nikdy svého otce nespatřila. Spolu s bratrem Janem a sestrou Kristinou získala Dorotea excelentní vzdělání v katolickém duchu. Po smrti Markéty Habsburské v roce 1530 se o další výchovu dětí starala nová místodržitelka habsburského Nizozemí, Marie Habsburská. Snažila se dětem své zemřelé starší sestry zajistit pokud možno šťastné dětství bez útrap. Místodržitelský dvůr byl katolický, byli zde nicméně značně zastoupen i protestantismus, ke kterému Dorotea od dětství inklinovala.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, falcká kurfiřtka.", "content": "Dorotein bratr Jan zemřel ve čtrnácti letech roku 1532. Jako starší z posledních dvou přeživších potomků sesazeného krále Kristiána II. byla Dorotea pretendentkou dánského trůnu. Jako takovou ji Habsburkové provdali za falckého prince Fridricha, pozdějšího falckého kurfiřta Fridricha II. Svatba se konala 25. září roku 1535 v Heidelbergu. Již následujícího roku však byly její naděje obsadit dánský trůn zmařeny, když občanská válka, jež vypukla roku 1534 ve Švédsku s cílem dosadit opět Kristiána II. na trůn, skončila neúspěchem. Dorotein manžel však na jejich právech dále trval. Habsburkové oficiálně jejich nároky podporovali, nepodnikli však nic, aby jim byl trůn navrácen. Roku 1544 se princ Fridrich stal kurfiřtem a téhož roku Habsburkové svou podporu oficiálně odřekli. Dorotea Dánská a Fridrich Falcký nepřipustili rozšíření protestantismu ve své zemi, nehledě k tomu, že kurfiřtka chovala k tomuto vyznání sympatie. Z manželství Dorotey a Fridricha se nenarodily žádné děti. Po manželově smrti roku 1556 žila Dototea skromně na zámku v Neumarketu. Zemřela 31. května roku 1580 a byla pochována v chrámu sv. ducha v Heidelbergu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dorotea Dánská (: \"Dorothea af Oldenburg\"; 10. listopad 1520, Kodaň – 31. květen 1580, Neumarkt in der Oberpfalz) byla rodem dánská princezna a sňatkem falcká kurfiřtka.", "tgt_summary": null, "id": 264039} {"src_title": "Kirsti Paltto", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "1991–2004.", "content": "Lukáš Sáblík začal svoji hokejovou kariéru v týmu HC Dukla Jihlava, v sezóně 1995/96 si zde zahrál poprvé v Extralize ledního hokeje. Po dobu deseti let, kdy působil v jihlavské Dukle, hostoval ve dvou klubech: v týmu SK Horácká Slavia Třebíč a HC Zlín. V sezóně 2003/2004 se poprvé stěhoval do Karlových Varů, kde odehrál pouze dva zápasy kvůli silné konkurenci brankářů včetně Rudolfa Pejchara, Kamila Jariny, Marcela Kučery a Petra Fraňka.", "section_level": 1}, {"title": "2004–2006.", "content": "Lukáš odešel na hostování do týmu HC Slovan Ústí nad Labem, kde si držel místo jedničky před Jiřím Zikmundem. V sezóně 2004/2005 vybojoval stříbrnou medaili, příští sezónu postoupil se Slovanem až do baráže o extraligu, kde Ústí prohrálo s týmem HC Vsetín.", "section_level": 2}, {"title": "2006/2007.", "content": "V sezóně 2006/07 nastupoval opět za karlovarský hokejový klub, kde se pravidelně střídal s Lukášem Mensatorem. V této sezóně pomohl Energii k historicky prvnímu postupu do předkola play-off, kde Energie prohrála s týmem HC Oceláři Třinec.", "section_level": 3}, {"title": "2007/2008.", "content": "Sáblík odehrál šest zápasů za tým HC Most, kde byl na střídavém startu. Za tým HC Energie Karlovy Vary odehrál 17 zápasů. V této sezóně postoupila Energie poprvé v historii až do finále play-off. Ve všech zápasech plnil roli jedničky mladší Lukáš Mensator, Lukáš Sáblík mu jistil záda jako dvojka.", "section_level": 3}, {"title": "2008/2009.", "content": "Sáblík opět hrál střídavě za tým HC Most (16 zápasů) a Piráti Chomutov (1 zápas). V Karlových Varech se čím dál více prosazoval Lukáš Mensator, i proto odehrál Lukáš Sáblík pouze 8 zápasů. V play-off opět plnil roli dvojky, v ní ale získal svůj zatím jediný titul v ELH.", "section_level": 3}, {"title": "2009–2011.", "content": "V době, kdy se Energii přestává dařit, dostal více šancí i Lukáš Sáblík. Za dvě sezóny nastoupil k 39 zápasům.", "section_level": 3}, {"title": "2011/2012.", "content": "Na začátku sezóny přepustil pozici druhého brankáře v Karlových Varech Tomáši Závorkovi. Odešel proto do Znojma, ale i v rakouské EBEL Lize plnil roli dvojky a odehrál pouze jeden zápas. Poté odešel do týmu HKm Zvolen, kde nastoupil k 11 zápasům. Ke konci sezóny se vrátil na výpomoc opět do Karlových Varů, kde ale neodehrál ani jeden zápas.", "section_level": 3}, {"title": "2012-2013.", "content": "Sáblík odešel do Českých Budějovic, zde opět plnil roli druhého brankáře.", "section_level": 3}, {"title": "2013-současnost.", "content": "Sáblík přestoupil do mateřské Dukly Jihlava, kde hraje do současnosti.", "section_level": 3}], "src_summary": "Lukáš Sáblík (* 5. srpna 1976) je bývalý český hokejový brankář naposled hrající první hokejovou ligu za tým HC Dukla Jihlava.", "tgt_summary": null, "id": 1242416} {"src_title": "Třída Mackenzie", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Krátce po událostech Resident Evil: Odveta má lidstvo na kahánku a Alice je jediná, kdo může zachránit lidstvo. Albert Wesker zradil Alice ve Washingtonu D.C. a ona je poslední přeživší schopná bojovat proti hordám zombie. Alice se musí vrátit tam, kde tahle noční můra začala – Raccoon City, kde Umbrella nabírá síly na závěrečný útok na poslední přeživší. V závodě s časem se Alice spojí se starými přáteli a nepravděpodobným spojencem v plném bitevním obleku proti hordám nemrtvých a monstrózním mutantům. Mezitím Alice ztrácí nadlidské síly v době, kdy hrozí útok Umbrelly. Alice bude čelit největším dobrodružstvím v boji na záchranu lidstva, která je na pokraji zapomnění.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "V září 2015 došlo během natáčení k nehodě, při níž byla kaskadérka Olivia Jacksonová, jedoucí na motorce, sražena v plné rychlosti kamerou. Následně došlo k její hospitalizaci v místní nemocnici, kam byla přivezena v kómatu. Dne 18. září 2015 bylo zveřejněno obsazení Ruby Roseové, Shawna Robertse, Williama Levyho, Eoina Mackena a Iaina Glena. Dne 21. září vycestovala Milla Jovovich se svým manželem Paulem W. S. Andersonem z Jižní Afriky, kvůli natáčení jiné sekvence filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Původně měl být šestý díl rozdělen na dvě části, ale Paul W. S. Anderson si to rozmyslel. Filmový štáb měl v úmyslu do filmu zapojit Michelle Rodriguez a Ali Larter. Scénář a stopáž filmu jsou delší než u ostatních dílů série. V době uvedení se jednalo o nejdražší projekt studia Sony Pictures.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "První záběry filmu měly vzniknout na podzim 2013, ale kvůli závazkům Milly Jovovich (\"Přeživší\") a Paula Andersona (\"Pompeje\") do jiných filmových projektů bylo natáčení odloženo. Datum premiéry se v této době odhadovalo na podzim roku 2015. V únoru 2014 oznámil Paul W. S. Anderson, že scénář pro šestý díl není ani z poloviny hotový. Před natáčením v srpnu 2014, které mělo proběhnout v Kapském Městě v Jihoafrické republice se herečka Milla Jovovich dozvěděla o svém těhotenství. Natáčení bylo odloženo na srpen 2015. V srpnu téhož roku Sony Pictures oznámilo 27. ledna 2017 jako datum premiéry šestého pokračování. Dne 15. července 2015 Jovovich zveřejnila na svém instagramu fotku, kde jí maskéři dělají odlitek obličeje pro natáčení šestého filmu. Také oznámila, že 16. července 2015 odjíždí do Jihoafrické republiky, kde probíhala příprava k natáčení. Natáčení filmu začalo dne 18. září v Kapském Městě. Během natáčení se stala \"nehoda\" při natáčení velmi nebezpečné scény s kaskadérkou Milly Jovovich, Olívií Jackson, která byla vážně zraněná a ihned hospitalizována. Mezi zraněními Olívie byly zlomená žebra, mozkové trauma, roztříštěná lopatka, zranění klíční kosti, rozdrcený obličej, poranění pěti nervů na míše a mnoho dalších zranění. V prosinci 2015 Olívie oznámila, že její ochrnutá levá ruka bude amputována. Později došlo k druhé nehodě, během natáčení 3. prosince, kdy člen štábu Richardo Cornelius byl rozdrcen k smrti americkým armádním vozidlem značky Hummer. Dne 9. prosince proběhl poslední den natáčení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Resident Evil: Poslední kapitola je šesté pokračování filmové série \"Resident Evil\", jehož česká premiéra proběhla 26. ledna 2017. V hlavní roli se objevili Milla Jovovich, Ali Larter a Shawn Roberts. Světová premiéra proběhla 23. prosince 2016 v Japonsku.", "tgt_summary": null, "id": 1088787} {"src_title": "Tvoja tvár znie povedome", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Symptomatologie a patogeneze.", "content": "Psinka je vysoce nakažlivé onemocnění a přenáší se především přímým, ale i nepřímým kontaktem, infekční jsou po celou dobu onemocnění sekrety nemocného zvířete, které mohou zasychat a člověk je na svém oblečení a obuvi přináší jako infekční prach. Virus obecně nepřežívá dlouho na slunci, resp. nepřežívá expozici slunečnímu záření a pH půdy. Nebezpečné je ale i procházení v lese, neboť lesní zvěř, kupř. divoká prasata nebo kuny mohou být napadeny virem.V Německu do konce 60. let patřila psinka k nejzávažnějším infekčním příčinám úmrtí chovaných psů. Brána vstupu infekce je různá, obecně platí, že inkubace trvá 3 - 7 dní, kdy se virus nejprve pomnoží ve spádových (regionálních, trubitárních) mízních uzlinách, aby pak 4. dne došlo k průniku do oběhu a k malé viremii, tedy nejprve ku zaplavení organismu virem z mízních uzlin a posléze, protože napadne především játra, slezinu, další mízní uzliny a tedy obecně celý monocytomakrofágový systém včetně cirkulujících monocytů a v těchto buňkách se pomnoží. Virus cirkuluje ve vysokých množstvích (vysoká virová nálož) a může napadnout přestupem přes endotel kteroukoli tkáň, s oblibou napadá nervovou tkáň. V CNS způsobuje encefalitidu, která může mít chronickou podobu (analogicky jako po spalničkách mlže propuknout van Bogaertova-Dawsonova subakutní sklerozující panencefalitida), ta je také příčinou perzistujících neurologických příznaků. Tato subakutní - chronická encefalitis u psa po prodělané psince se jmenuje old dog encephalitis (ODE). Příznaky obecné: apatie, agitovanost u dříve klidného a mírného psa, anorexie, horečka až 41C. Střevní: zvracení, krev ve stolici, krvavý průjem Neurologické: ataxie, paresy a plegie, epileptické paroxyzmy Respirační, resp. katarální: výtok z nosu, konjunktivitida, dušnost, kašel (ostatně připomeňme, že katarální stadium typicky uvádí spalničky před výsevem vyrážky), kašel dráždivý, posléze hnisavé až hemoragické sputum Kožní: hyperkeratózy, zejména hyperkeratózy v oblasti nosu a na polštářcích na packách jsou špatnou prognostickou známkou. Kauzální léčení není, virus nelze zasáhnout antibiotiky, nejsou účinné antivirové preparáty, antibiotika se nasazují kvůli nasedající, sekundární bakteriální infekci, dále podpůrná léčba a léčba zaměřená na příznaky (supportivní, resp. robotující a symptomatické léčení).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Virus psinky popsal v roce 1905 Francouz Henri Carré. Vakcína byla vyvinuta v roce 1950. Očkuje se v sedmém týdnu životě štěněte, následují dvě revakcinace s odstupem přibližně 3 týdnů a dále každoroční revakcinace. Vzhledem k tomu, že se jedná o vysoce nakažlivé onemocnění s často smrtelným průběhem a pravidelně s následky, proběhla i nervová forma (epileptické záchvaty jako důsledek encefalitidy), je očkování třeba doporučit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psinka (\"lat. Febris catarrhalis et nervosa canum, febris contagiosa canum,\" FCC, \"něm. Hundestaupe, Staupe, angl. canine distemper, distemper,D\" ) je akutní vysoce nakažlivé virové onemocnění zejména psovitých a lasicovitých šelem. Onemocnění pochází z Ameriky. Nákaza je životu nebezpečná, může však zanechat i trvalé následky u zvířat, které ji překonají. Onemocnění postihuje psovité, lasicovité, skunkovité, hyenovité, pandy, mývalovité, ploutvonožce, cibetkovité a kočkovité, rezervoárem je i divoce žijící rys. ", "tgt_summary": null, "id": 2346644} {"src_title": "Železniční trať Řezno–Oberkotzau", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Hraničí s provinciemi Burgos, Palencia a León na severu, s provincií Zamora na západě, s provinciemi Salamanca a Ávila na jihu a s provincií Segovia na východě. Je tak jedinou španělskou provincií, která sousedí jen a pouze s provinciemi stejného autonomního regionu (Kastilie a León). Je také jedinou iberskou provincií, která nemá žádné hory. Provincie má rozlohu 8 110 km, leží ve středu Mesety Central, a je pro ni typický jednotvárný terén (v průměru 700 m n. m.); od roviny se odděluje oblast vápenců (několik říčních údolí). Kolem nich jsou kopce jako Montes Torozos, vrch San Cristobal (843 m n. m.) a Sardanedo (854 m n. m.); pak krajina mírných kopců; a mezi nimi takzvané „kopce“ – rokle s příkrými stěnami, jako Prado, Santovenia de la Cabezon, Pisuerga, atd. Nejvyšším bodem je Castrillo de Duero a jeho kopec Cuchillejos (933 m n. m.). Nejníže položeným místem je řeka Douro u Villafranca de Duero (626 m n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Kontinentálně-středozemské klima je typické pro Mesetu Central, leží v provincii Valladolid. Je podobné typickému mediteránnímu, ale s prvky kontinentálního klimatu, s extrémnějšími teplotami. V klimatu se neprojevuje vliv moře, proto jsou tu teploty nejextrémnější v celém Španělsku, s teplotními rozdíly až 18.5 Co. Léto je nejsušším obdobím a velmi často teploty dosahují 30 °C, sporadicky přes 35 °C. Ale v zimě bývá jen kolem 0 °C, led se tvoří jen za jasných nocí a sněží sporadicky, objevují se však mrznoucí mlhy. Tento severní španělský region je s ostatními provinciemi Kastilie a Leonu nejstudenějším regionem jižní Evropy. Srážková činnost je velmi obdobná jako jinde ve Středozemí, mezi 400 - 600 mm, vrcholí na jaře a na podzim. Snižující se vliv moře vede k tomu, že místní klima je sušší.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik provincie.", "content": "Valladolidská provincie byla zřízena královským dekretem z 29. října 1833 z podnětu ministra Javiera de Burgos v důsledku Burgosovy správní reformy roku 1833. Sídlem provinčních orgánů je Palacio de Pimentel ve Valladolidu již od roku 1875, kdy byla budova zakoupena provinční vládou.", "section_level": 1}, {"title": "Politické rozdělení.", "content": "Současná provincie není oficiálně správně rozdělená, ale historicky se člení na 8 comarcas: Tierra de Campos (\"\"Země polí\"\") Montes Torozos (\"\"Torozosské hor\"y\") Campiña del Pisuerga (\"\"Pisuergská krajina\"\") Páramos del Esgueva (\"\"Esguevaská vřesoviště\"\") Tierra del Vino (\"\"Země vína\"\") Tierra de Pinares (\"\"Země borovic\"\") Campo de Peñafiel (\"\"Peñafielské pole\"\") Tierra de Medina (\"\"Země Medina\"\")", "section_level": 1}, {"title": "Znak provincie.", "content": "Je odvozen od znaku města: \"V červeném poli 5 zvlněných špic, rostoucích z pravého boku. Na stříbrném lemu osm zlatých kastelů (porušení heraldických pravidel). Klenot: otevřená královská koruna. Štítonoši: dva přirození lvi s červenými jazyky, držící pergamen (J\"de vlastně o kartuš kolem znaku v přirozené barvě pergamenu\"). Jsou naloženi na \"vavřínový\" kříž sv. Ferdinanda. Štít je ovinut stuhou ve španělských barvách, přeložená osmi štítky, odpovídající,i starým soudním okresům.\" Kříž svatého Fernanda provincie obdržela stejně jako například Navarra za svůj postoj za Občanské války (byla na straně nacionalistů).Městu Valladolid byl Kříž sv. Ferdinanda s vavříny (\"Cruz laureada de San Fernando\") udělen 17.7. 1939 (Navaře již roku 1939). Provinční deputace přijala kříž do svého znaku roku 1943 bez rozhodnutí plenárního zasedání a bez příslušného udělení - zřejmě v upomínku na vyznamenání města Valladolid. V roce 2009 se objevily požadavky levicových politiků na jeho vypuštění ze znaku provincie. Objevil se dokonce názor, že jeho umístění v provinčním znaku (a potažmo ve znaku města) odporuje zákonu (jde o zákon \" \"Ley 52/2007, de 26 de diciembre, comúnmente conocida como la de la «Memoria Histórica\"», článek 15.1).", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie Valladolid (výslovnost: [baʎaðolið]) je provincie na severozápadě Španělska v centrální části autonomního společenství Kastilie a León. Žije zde 529 159 obyvatel v celkem 225 obcích. Rozlohu má 8 110 km a hustota osídlení je 65,24 obyv./km. ", "tgt_summary": null, "id": 688503} {"src_title": "Marcello Creti", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Sucholce jsou nejčastěji polokeře, řidčeji vytrvalé byliny nebo naopak keře či stromy. Listy jsou dvakrát zpeřené, s vytrvalými štětinovitými palisty, složené obvykle ze 2 až 6 párů hlavních jařem nesoucích drobné lístky. Mezi spodními páry jařem je často žlázka. Květy jsou uspořádány v jednotlivých, úžlabních, vejcovitě kulovitých hlávkách a jsou buď oboupohlavné nebo jsou spodní květy v květenství samčí nebo sterilní, bezkorunné a s krátkými staminodii. Kalich je zvonkovitý, zakončený krátkými zuby. Korunní lístky jsou téměř nebo zcela volné. Tyčinek je nejčastěji 10, řidčeji jen 5, a jsou volné a vyčnívající z květu. Semeník je téměř přisedlý a obsahuje mnoho vajíčko|vajíček. Čnělka je šídlovitá nebo na konci ztlustlá, zakončená vrcholovou bliznou. Plodem je podlouhlý, rovný nebo srpovitě zahnutý lusk s okrouhlým nebo zploštělým průřezem, pukající 2 chlopněmi. Semena jsou zploštělá, vejcovitá až eliptická.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod sucholec zahrnuje asi 24 druhů. Je rozšířen v Americe od jv. oblastí USA po Argentinu. Nejvíce druhů roste v Mexiku (celkem 14, z toho 7 endemických). Některé druhy (např. \"D. acuminatus\") mají výrazně disjunktní areál mezi oblastí jv. USA a v. Mexika a jižní částí Jižní Ameriky. Zástupci tohoto rodu povětšině chybějí v Amazonii. Ve Spojených státech má největší areál rozšíření \"D. illinoensis\". Druh \"D. virgatus\" byl introdukován do tropické Asie, Afriky i Austrálie. Sucholce povětšině rostou v tropických a subtropických oblastech s obdobím sucha, v lesích, keřové a travinné vegetaci, podél vodních toků a v mokřinách, též na starých pastvinách a skalnatých místech.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy sucholce jsou pěstovány jako okrasné rostliny, krmivo či k zabránění erozi. Listy a vařená semena severoamerického druhu \"D. illinoensis\" jsou používána jako potravina, druh má využití i jako léčivo a je potenciálně využitelný jako luštěnina. \"Desmanthus virgatus\" (syn. \"D. pernambucanus\") je pěstován jako krycí plodina a rozšířil se jako plevel v tropech téměř celého světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sucholec (\"Desmanthus\") je rod rostlin z čeledi bobovité. Zahrnuje asi 24 druhů bylin i dřevin s jemně členěnými listy a kulovitými květenstvími. Je rozšířen v Americe od USA po Argentinu, některé druhy byly zavlečeny i do jiných částí světa. \"Desmanthus illinoensis\" má jedlá semena a je potenciálně využitelný jako luštěnina.", "tgt_summary": null, "id": 370303} {"src_title": "Ilimsk", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Téměř 1/3 z celkového počtu 195 665 obyvatel (2002) žije v provinčním hlavním městě, Zamora. Provincie má celkem 250 obcí. V roce 2014 měla provincie již jen 185 432 obyvatel. Od východu k západu protéká provincií Duero. Jinak provincie patří k Severní mesetě, náhorní rovině ve výšce mezi 650 a 800 m n. m. Severozápadní část je hornatá. Zde leží Lago de Sanabria, největší ledovcové jezero Španělska.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Hlavním jazykem provincie Zamora je španělština. Především v západní a severní část se kromě toho používá leonský jazyk. Ve třech obcích na nejzazším severozápadě se hovoří také galicijštinou.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlajka provincie.", "content": "je tvořena osmi červenými pruhy a jedním zeleným (\"pruhy jsou odděleny úzkými bílými\"). Jde o historickou vlajku a není znám žádný předpis, kterým by byla zavedena. Tvoří také součást znaku města Zamory. (\"viz níže\").", "section_level": 2}, {"title": "Znak provincie.", "content": "Štít dělený, 1) dvakrát polceno, a) polceno se špicí, v prvním poli ve zlatě přirozený býk ve skoku doleva, ve druhém stříbrném červený lev, zelená špice (Toro); b) ve stříbře zlatý most nad vlnami (modrými a zlatými) na mostě postava Madony s dítětem, provázené dvěma věžemi, též zlatými s červenými okny a branou (Benavente); a c) ve stříbře štít, který se dotýká okrajů pole, pruhovaný modře a zlatě, v něm zlaté slunce (Villalpando); 2) 3x polceno, a) děleno vidlicí, 1. a 2. zlatá věž v červeném, špice stříbrná s červeným lvem (Alcañices); b) v modrém zlatý ondřejský kříž, provázený čtyřmi zlatými liliemi, modrý lem s osmi stříbrnými půlměsíci (\"? – obrázek neodpovídá\" – Sanabria); c) ve zlatě zlatý (? – přirozený) hrad s černými okny a branou (Bermillo de Sayago); a d) ve stříbře černý orel (dvouhlavý) s černými drápy, nad ním uzavřená královská koruna a dva červeno-bílé praporky na zlatém kopí (Fuentesaúco). Srdeční štítek města Zamora. (\"Polcený štít, vpravo ve stříbře obrněná paže, držící prapor s osmi červenými pruhy a jedním zeleným. Vlevo, též ve stříbře, je na zeleném pažitu stříbrný most o třech obloucích, černě zděný a se dvěma věžemi nad modrými a stříbrnými vlnami\"). Klenot: uzavřená královská koruna, červeně a stříbrně pruhovaná.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zamora (výslovnost [θa ́moɾa]) je španělská provincie na západě Španělska, v západní části autonomního společenství Kastilie a León. Současná provincie vznikla jako jedna ze tří provincií roku 1833 rozdělením bývalého království León. Hraničí s provinciemi Ourense, León, Valladolid, a Salamanca, a s Portugalskem.", "tgt_summary": null, "id": 2296660} {"src_title": "Trzaska (erb)", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Princip ABC analýzy.", "content": "ABC analýza spočívá v rozdělení položek do tří kategorií, podle jejich procentuálního podílu na celkové hodnotě zvoleného parametru. Pokud například chceme analyzovat výrobní program podniku, tak zjistíme, že 75 % ročního obratu tvoří jen malá skupina výrobků (např. 10 %) a na druhé straně existuje rozsáhlá skupina výrobků (např. 70 %), která se však na celkovém obratu firmy podílí jen nepatrně (např. 10 %). Po tomto zanalyzování výrobního programu podniku, je možné obvykle rozdělit výrobky do tří základních skupin. V kategorii A jsou potom zařazeny ty jevy/zákazníci/produkty, které přináší zhruba oněch 75-80 % následků/tržeb. V kategorii B se pak ocitají ty jevy/zákazníci/produkty, které přinášejí zhruba dalších 10 až 15 % následků/tržeb a v kategorii C jsou zbývající. V logistice se někdy při hodnocení obrátkovosti skladových zásob objevuje i kategorie D, což jsou zásoby, které leží ve skladu déle než rok (tj. déle než trvá v mikroekonomii krátké období a také déle, než 1 hospodářský rok, což má i své účetní a daňové dopady).", "section_level": 1}, {"title": "Významné výrobky.", "content": "Významné výrobky s ohledem na obrat podniku (10 % výrobků, 75 % obratu). Do této skupiny zařadíme položky s největším podílem na obratu. Pro jejich nákup je potřebný detailní průzkum dodacích podmínek (kvalita, cena, dodací lhůta) pro každou položku zvlášť. Velikost potřeb je určovaná analyticky na základě výrobních plánů, kusovníků a norem spotřeby materiálu. Objednávání je realizované v kratších časových intervalech. I nepatrné snížení stavu zásob má výrazný dopad na snížení nákladů na", "section_level": 2}, {"title": "Méně významné výrobky.", "content": "Méně \"významné\" výrobky (20 % výrobků, 15 % obratu). Patří sem položky se střední výší obratu. Pozornost věnovaná těmto materiálům je obvykle orientovaná na jednotlivé materiálové skupiny (ne na jednotlivé druhy materiálů). Velikost potřeb může být určovaná i analyticky, ale většinou postačuje statistický odhad. Při řízení zásob jsou objednávány v delších objednávkových cyklech, protože zvýšení průměrné úrovně zásob u této skupiny položek nemá tak výrazný vliv na výši skladovacích nákladů jako u položek skupiny A.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýznamné výrobky.", "content": "C - \"nevýznamné\" výrobky (70 % výrobků, 10 % obratu). Do této skupiny patří nízkoobrátkové položky, které jsou zajišťovány vždy až na základě přímých požadavků.", "section_level": 2}, {"title": "Cíl ABC analýzy.", "content": "\"Cílem této analýzy je identifikovat skupinu prvků,které jsou podstatné pro celkový výsledek podnikání,\" to znamená dozvědět se, které produkty firmě přinášejí nejvíce či nejméně peněz. Používá se ve firmách, které pracují s velkým souborem prvků (tj. produktů či zákazníků) a je třeba určit tu skupinu prvků, která sice představuje menšinu, ale pro výsledek podnikání má obrovský význam a zároveň většinu prvků, která má na výsledek hospodaření minimální vliv. Z pohledu firmy tak lze jednoduše identifikovat klíčové zákazníky a přizpůsobit jim firemní strategii i nabídku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití ABC analýzy.", "content": "Při projektování výrobního systému je ABC analýza jednou z úvodních. Ve firmě se k ní přistupuje zpravidla tehdy, pokud jsou aktuální následující situace: Při klasifikaci položek podle metody ABC by se měl použít následující postup:", "section_level": 1}], "src_summary": "ABC analýza vychází z Paretova pravidla, které našlo uplatnění v mnoha různých oblastech, zejména ve výrobě a službách, při zajišťování kvality/jakosti, ekonomii, managementu, marketingu, psychologii či sociologii. Pravidlo může vypadat například následujícím způsobem: ", "tgt_summary": null, "id": 1986644} {"src_title": "Lowgold", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Odrůda Boskoopské pochází ze školek P.A. Ottolandera v Boskoopu u Goudy v Holandsku, kde byla objevena v polovině 19. století a rozšiřována od roku 1863.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Růst.", "content": "Růst je velmi bujný. Vytváří velké a široké kulovité koruny. Výhony bývají velmi silné. Zmlazování snáší dobře, reaguje silným růstem. Je vhodná do většiny teplejších poloh a je nenáročná na údržbu. Výchovný řez během prvních let nutný. Reakce na zmlazování je silný růst což vyvolává další náklady na údržbu. Podle zdrojů se neosvědčuje. Intenzivní údržba nemá velký význam, nevyplácí se. Je doporučováno, jako vhodnější, místo zmlazení významné hnojení dusíkem. Hnojení jabloní dusíkem ale vyvolává náchylnost k některým vážným chorobám, podporuje dále namrzání a rozhodně nenapomáhá prosvětlení koruny. S ohledem na růstové vlastnosti je vhodnější extenzivní pěstování jako polokmenu a vysokokmenu. Přes zjevně silný růst je doporučována i na zákrsky na slabě rostoucích podnožích. Vůči mrazu je citlivější jak ve dřevě, tak i v době květu. Pro časté namrzání ve kmeni se doporučuje mezištěpování.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha.", "content": "V chudých a suchých půdách jsou plody menší, bez chuti. Na otevřených polohách plody padají. V mrazových kotlinách silně namrzá.", "section_level": 2}, {"title": "Plodnost.", "content": "Plodí pozdně, střídavě, bohatě.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plod soudkovitý, velký. Slupka drsná, zčásti rzivě kožovitá, zelenožlutá s karmínově červeným žíháním na osluněné straně. Dužnina je nazelenalá nebo žlutavá, šťavnatá, po rozkrojení hnědne. Vůně průměrná. Chuť bez aroma až nakyslá, poměrně dobrá. Plody někdy praskají. Při skladování plody vadnou, zvláště pokud jsou podtržené.", "section_level": 1}, {"title": "Květy.", "content": "Stromy kvetou poměrně raně. Odrůda je cizosprašná, jde o triploidního křížence, jenž vyžaduje dobré opylení dobrými diploidními opylovači. Je to odrůda náročná na opylovače. Vhodní opylovači: Coxova reneta, James Grieve, Jonathan, Landsberská reneta, Matčino, Oldenburgovo, Ontario, Parména zlatá zimní, Wealthy, Zvonkové, Dukát. Vůči mrazu v době květu je citlivější.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda je obvykle napadána těmito škůdci a chorobami: Trpí hořkou skvrnitostí. Padlím trpí středně, strupovitostí jen málo. Není vhodná do uzavřených poloh. Není náchylná k namrzání ve dřevé a poškození květů. Plody někdy praskají, což může ovlivnit jejich použitelnost a napadání dalšími patogeny.", "section_level": 1}, {"title": "Podnož.", "content": "Vhodné podnože jsou slabě rostoucí pro menší tvary. Pro dobré vybarvení plodů vysokokmenů je vhodná A2, ale používá se i M 11. Pro zákrsky je vhodná M4 a M7.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "U samozásobitelů k zpracování a k přímému konzumu. Aby se zabránilo hnědnutí dužiny při zpracování, je nutno plody zchladit na 2–4°C. Snáší dobře dopravu, manipulaci a třídění. Pro velkovýrobu je překonaná a pro střídavou plodnost do velkovýroby nevhodná. Není často pěstovanou odrůdou, už ve 20. století vytlačována červenou mutací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boskoopské (\"Malus domestica\" 'Boskoopské') je ovocný strom, kultivar druhu jabloň domácí z čeledi růžovité (\"Rosaceae\"). Plody je poměrně velký, s drsnou matnou slupkou. Chuť je bez výrazného aróma, je hodnocena jako „poměrně dobrá“. Plody jsou vhodné na zpracování ale lze je použít i pro konzum. Sklízí se začátkem měsíce října, ve skladu vydrží do dubna.", "tgt_summary": null, "id": 478240} {"src_title": "Třída Sa'ar 2", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V roce 1986 se Nick Parker (Dennis Quaid) a Elizabeth James (Natasha Richardson) setkávají a uzavírají sňatek na zaoceánské lodi RMS Queen Elizabeth II. Po narození jejich dvojčat Annie a Hallie (Lindsay Lohan) se rozvádí a rozdělují si dvojčata. Nick vychovává Hallie v Napa Valley a věnuje se pěstování vína, zatímco Elizabeth vychovává Annie v Londýně a pracuje jako úspěšná designérka svatebních šatů. O jedenáct let později se Nick a Elizabeth shodou okolností rozhodují poslat své dcery do stejného dívčího tábora v Maine nazvaném Tábor Walden. Poprvé se setkají na konci šermířského zápasu. Po několika šprýmech jsou dvojčata odsouzena vedoucí táboru žít na samotce, kde zjišťují, že se narodily ve stejný den a poté co si ukáží v půlce stejně roztrženou svatební fotografii svých rodičů, zjišťují, že jsou dvojčata. V hlavě se jim naskytne plán, jak poznat druhého rodiče. Snaží se naučit chování té druhé, se záměrem vyměnit si místo na konci tábora. Plán úspěšně plní. Hallie odjíždí do Londýna za matkou, kterou nikdy nepoznala, dědečkem Charlesem a Jamesem, rodinným sluhou Martinem (Simon Kunz). Annie, která předstírá, že je Hallie, odjíždí do Kalifornie za svým otcem, rodinnou hospodyní Chessy (Lisa Ann Walter), psem Sammym a Nickovou mladou snoubenkou Meredith Blakovou (Elaine Hendrix), která se zajímá jen o Nickovy peníze. Annie má však plán jak zásnuby zrušit. Brzy všichni zjišťují, že došlo k záměně. Plánem Annie je dát Elizabeth a Nicka znovu dohromady. Hallie, Annie, Chessy, Martin a Charles se setkávají v hotelu v San Franciscu. Po několika komických scénách se Nick a Elizabeth setkávají a zjišťují, že došlo k záměně. Dívky pro své rodiče připravily večeři na lodi, kde jídlo servírují Chessy a Martin. Dívky se nechtějí rozloučit a tak naplánují, aby je rodiče vzali na výlet, před začátkem školy. Namísto Elizabeth odjíždí Meredith. Během výletu dívky na Meredith zkouší několik šprýmů. Meredith nakonec dává Nickovi ultimátum: ona nebo děti. Nick si vybírá děti a ruší se jejich zásnuby.Když se Nick vrátí domů, ukazuje Elizabeth svojí kolekci vín, včetně vína, kterého pili na svatbě. Elizabeth se nakonec rozhodne odjet do Londýna s Annie. Když však dorazí do Londýna, nachází Hallie a Nicka v jejich domě. Film končí svatbou Nicka a Elizabeth na stejné lodi, dívky jsou družičky a Martin žádá Chessy o ruku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Past na rodiče je romantická komedie z roku 1998, kde si hlavní role zahráli Dennis Quaid, Natasha Richardson a Lindsay Lohan. Film je druhou adaptací německé novely \"Luisa a Lotka\" spisovatele Ericha Kästnera. Scenáristkou a režisérkou filmu je Nancy Meyersem a scenáristou a producentem se stal Charles Shyer.", "tgt_summary": null, "id": 169331} {"src_title": "Andrea Stramaccioni", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1617 rozhodl Hidetada Tokugawa o vytvoření zvláštních okrsků nazvaných \"jukaku\" jako jediných míst, kde bylo povoleno provozování nevěstinců. V dnešním Tokiu byla původně zvolena lokalita \"Jošiwara\" ve čtvrti Nihonbaši, po katastrofálním požáru v roce 1657 byla tato zařízení přesunuta na současné místo, které převzalo tradiční název. Počet místních prostitutek dosahoval až tří tisíc. Dívky byly obvykle už v dětství nakupovány od rodičů; smlouva byla obvykle na pět let, ale nákladný život spojený s poskytováním sexuálních služeb vedl k jejich zadlužování a tedy nemožnosti opustit tento způsob života. Vedle obyčejných prostitutek byly v Jošiwaře také elitní oiran a gejši, vydržované bohatými prominenty. K životu Jošiwary patřily také obchody s módním oblečením, divadla kabuki a malíři tvořící žánrové obrazy ve stylu ukijo-e. Při ničivém zemětřesení v roce 1923 Jošiwara opět vyhořela a všechny dívky přišly o život. Podle líčení Eliášové byly dívky údajně puštěny z nevěstinců až v poslední chvíli, kdy již nebylo uniku z plamenů, pročež nešťastnice naskákaly do jezírka v Asakuse, kde utonuly případně se zadusily kouřem. Hromady dívčích mrtvol byly potom na nákladních vozech odvezeny na Honžo, kde je spalovali.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 1956 byl v Japonsku přijat zákon zakazující prostituci. To vedlo k úpadku Jošiwary, která se stala spíše turistickou atrakcí. Dosud zde však existuje řada pololegálních masážních salónů zvaných \"soaplands\".", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Život v Jošiwaře realisticky popisovala japonská spisovatelka Higuči Ičijó (česky vyšel výbor z jejího díla pod názvem \"Zápolení\"). Francouzský režisér Max Ophüls natočil v roce 1937 romantický hraný film \"Jošiwara\". MUDr. Hynek Záruba vydal knihu \"Jošiwara, japonské město milování\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jošiwara (japonsky: 吉原) je čtvrť na severozápadě japonského hlavního města Tokio, v obvodu Taitó. Je známá jako tradiční středisko japonské prostituce.", "tgt_summary": null, "id": 1793874} {"src_title": "Otylka krátkohlavá", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Lode vycházel z Mohrova kritéria mezního stavu pružnosti, když pro vyjádření středního hlavního napětí zvolil lineární kombinaci největšího smykového napětí, formula_1, a normálového napětí působícího ve stejné rovině, jako největší smykové napětí, formula_2, ve tvaru kde formula_3 jsou velikosti hlavních napětí a formula_4 je Lodeho (napěťový) parameter. Lodeho parametr lze tedy vyjádřit vztahem Parametr může nabývat hodnot z intervalu formula_6, přičemž platí, že Podobným způsobem je definován i Lodeho parametr pro rychlost plastické deformace: kde formula_12 jsou hlavní rychlosti plastické deformace. Lode také použil integrální variantu tohoto parametru: kde formula_14 jsou velikosti hlavních plastických přetvoření.", "section_level": 1}, {"title": "Geometrická interpretace.", "content": "V Haighově prostoru hlavních napětí, což je trojrozměrný kartézský prostor, jehož souřadnice představují velikost hlavních napětí, je možné vyjádřit polohu bodu přímo hodnoty hlavních napětí, ale pro potřeby teorie plasticity může být vhodnější použít válcový souřadný systém, jehož osy jsou definovány pomocí trojice navzájem kolmých jednotkových vektorů: Lodeho (napěťový) parametr je spjat s popisem charakteru napjatosti v tomto válcovém souřadném systému.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrostatické a deviátorové napětí.", "content": "Průmět vektoru hlavních napětí formula_22, tj. polohového vektoru spojující bod v Haighově prostoru s počátkem souřadnic, do směru hydrostatické osy, která je osou válcového souřadného systému, je vektor kde formula_24 je \"hydrostatické napětí\" a formula_25 je první invariant tenzoru napětí (tj. jeho hodnota nezávisí na orientaci vztažného souřadného systému): Průmět vektoru hlavních napětí formula_22 do deviátorové roviny je vektor deviátorového napětí kde formula_29, formula_30, formula_31 jsou hlavní deviátorová napětí, pro která platí Velikost průmětu vektoru hlavních napětí do deviátorové roviny, tj. deviátorového napětí, je kde formula_34 je druhý invariant deviátoru tenzoru napětí:", "section_level": 2}, {"title": "Lodeho úhel.", "content": "Lodeho parametr popisuje orientaci vektoru deviátorového napětí vzhledem k ose formula_18 v deviátorové rovině. Úhel, který vektor deviátorového napětí svírá s touto osou, se nazývá \"Lodeho úhel\". Tangens Lodeho úhlu lze vyjádřit pomocí velikosti průmětů vektoru deviátorového napětí (a rovněž vektoru hlavních napětí) do směru vektorů formula_37 a formula_38: přičemž formula_40, neboť musí platit formula_41 Pro Lodeho úhel formula_42 platí kde formula_45 je třetí invariant deviátoru tenzoru napětí. Výše uvedený vztah byl poprvé publikován v roce 1972. Dále platí kde formula_47 je redukované napětí podle von Misese: Hlavní napětí pak lze vyjádřit pomocí vztahu", "section_level": 2}, {"title": "Lodeho úhel v Mohrově diagramu.", "content": "Lodeho úhel lze rovněž zobrazit v Mohrově diagramu pro napětí. K tomu je potřeba sestrojit rovnostranný trojúhelník nad průměrem největší Mohrovy kružnice, daným body formula_49 a formula_50, a spojit bod reprezentující v Mohrově diagramu prostřední hlavní napětí, formula_51, s protilehlým vrcholem trojúhelníka, formula_52. Vzniklá úsečka svírá s přilehlou výškou trojúhelníka, spuštěnou na osu úseček, úhel formula_42 - Lodeho úhel. Vzhledem k tomu, že Lodeho parametr udává poměrnou vzdálenost mezi středem největší Mohrovy kružnice formula_54 a bodem představujícím střední hlavní napětí formula_51 (viz ), a vzhledem k tomu, že bod představující hydrostatické napětí formula_56 leží ve třetině vzdálenosti mezi středem největší Mohrovy kružnice a bodem představujícím střední hlavní napětí, pro hlavní deviátorová napětí platí vztah Pro hlavní napětí pak platí což je vztah totožný se vztahem ().", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní definice.", "content": "Původní definiční vztah Lodeho parametru může mít různou podobu, podle kontextu, kde je použit: kde formula_3, respektive formula_61. Lodeho parametr bývá někdy také definován odlišně, než jej zavedl Lode: Lodeho deformační parametr bývá definován pomocí hlavních inkrementů plastického přetvoření : kde formula_64", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Lode v roce 1925 publikoval článek, v němž se zabýval vlivem středního hlavního napětí na okamžitou mez kluzu plávkové oceli. Lode zatěžoval trubkové zkušební vzorky kombinací osového tahu a vnitřního tlaku. Každý vzorek několikrát zatížil a odtížil, přičemž zatížení v každých dvou po sobě jdoucích krocích odpovídalo odlišné hodnotě parametru formula_4. V několika zátěžných krocích Lode použil pouze osové tahové zatížení (formula_66). Lode pak sledoval, zdali se liší okamžitá mez kluzu odpovídající kombinovanému zatížení a předpokládaná okamžitá mez kluzu odpovídající tahové napjatosti. Velikost předpokládané okamžité meze kluzu odpovídající tahové napjatosti byla určena pomocí fiktivní tahové křivky vytvořené propojením křivek odpovídajících zátěžným krokům s tahovým zatížením. Lode zjistil, že poměr zmíněných dvou okamžitých mezí kluzu, charakterizovaných největším hlavním napětí, závisí na parametru formula_4, přičemž hodnoty tohoto poměru pro formula_66 a formula_69 byly takřka totožné, hodnota pro formula_70 se lišila o ca 12 procent. V roce 1926 Lode publikoval rozsáhlejší článek, v němž představil výsledky experimentů se vzorky z niklu, mědi a dalšího typu plávkové oceli. Na základě změřených hodnot poměru rozdílu největšího a nejmenšího hlavního napětí charakterizující okamžitou mez kluzu při kombinovaném namáhání a velikosti předpokládané okamžité meze kluzu odpovídající tahové napjatosti pro různé hodnoty formula_4 Lode posuzoval relevantnost několika hypotéz mezního stavu pružnosti. Jako nevyhovující Lode označil hypotézu mezního stavu pružnosti dle Trescy (hypotéza největšího smykového napětí), Beltramiho-Haighovu hypotézu (hypotéza limitní hustoty deformační energie) a hypotézu Beckerovu (kombinovaná hypotéza největšího smykového napětí a největšího hlavního přetvoření). Výsledkům experimentu podle Lodeho přibližně odpovídala von Misesova hypotéza limitní hustoty energie připadající na změnu tvaru tělesa. Ve stejném článku Lode dále zavedl parametr formula_72 pro popis střední hlavní rychlosti plastické deformace a parametr formula_73 pro popis středního hlavního plastického přetvoření. Lode zjišťoval, jaká je závislost mezi parametrem formula_74 a formula_4, přičemž pozoroval, že výsledky experimentu lze se srovnatelnou přesností proložit přímkou formula_76 či křivkou formula_77. Na základě předpokladu, že stejné závislosti platí i pro formula_72 a formula_4, Lode došel k závěru, že výsledky jeho experimentů přibližně potvrzují předpoklad Maurice Lévyho o úměrnosti smykových napětí a rychlosti smykové deformace a naopak jsou v rozporu s předpokladem některých prací v oboru teorie plasticity, že když platí formula_80, pak formula_81 (např. práce Alfreda Haara a Thedora von Kármána či práce Marcela Brillouina). Ve svém článku Lode použil pro stanovování meze kluzu \"metodu zpětné extrapolace\", známou též jako \"Lodeho extrapolační metoda\". Mez kluzu se dle této metody stanoví jako průsečík křivky napětí-deformace extrapolované z oblasti odpovídající rozvinuté plastické deformaci směrem k ose napětí a polopřímky odpovídající zatěžování bez rozvoje plastické deformace, tj. zatěžování v elastické oblasti. Tato metoda byla užívána například při studiu chování plochy plasticity při dvojosém zatěžování. Lodeho prováděl své experimenty na Georg-August-Universität v Göttingenu v rámci své disertační práce, kterou obhájil v roce 1928. Podnět k Lodeho výzkumu dal profesor Arpád Nádai, autor pravděpodobně první monografie zabývající se teorií plasticity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lodeho parametr je označení používané pro dvojici parametrů, z nichž jeden charakterizuje velikost prostředního hlavního napětí působícího v bodě tělesa, pokud je známá velikost největšího a nejmenšího hlavního napětí, a druhý charakterizuje velikost prostřední hlavní rychlosti plastické deformace, pokud je známá velikost největší a nejmenší hlavní rychlosti plastické deformace. Parametry se využívají v teorii plasticity při popisu chování izotropních materiálů. Parametr je nazván podle Waltera Lodeho, který v letech 1925 a 1926 publikoval články, v nichž tyto dva parametry použil.", "tgt_summary": null, "id": 1028004} {"src_title": "Hrad Calatubo", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako jeden ze dvou synů krále Štěpána I. a jeho ženy Hicely, která byla možná benátského původu. Jeho bratr se jmenoval Gojslav (někdy uváděn jako Častimir), který však předčasně zemřel a vyrojily se spekulace, že ho Petr nechal zavraždit, aby nemohl usednout na trůn. Papež Alexandr II. dokonce vyslal do Chorvatska svého legáta, který měl Gojslavovu smrt vyšetřit. Až když se třináct chorvatských šlechticů zaručilo, že Petr bratra nezabil, papež souhlasil s tím, aby Petr získal statut následníka trůnu. Od roku 1058, kdy zemřel jeho otec, vládl, o rok poději byl korunován, a to pravděpodobně v Biogradu na Moru. Velký důraz kladl Petr Krešimir na územní expanzi. Podrobil si Slavonii, jihovýchodní Chorvatsko (Dalmácii) včetně některých ostrovů (např. Maun) i Bosnu. Žil v době velkého schizmatu církve (1054), rozpadu na církev římskou a byzantskou. Chorvatsko bylo místem největšího pnutí mezi východem a západem. Přestože se Chorvatsko již od vlády prvního krále Tomislava I. (910-928) jasně orientovalo na Řím, v praxi se užíval nezřídka staroslovanský ritus, který odpovídal východnímu. Papež Mikuláš II. na Petra vyvíjel silný nátlak (nejprve roku 1059, znovu pak o rok později), aby reformoval chorvatskou církev a přiklonil ji jednoznačně k Římu. Petr vyhověl, což bylo jedno z klíčových rozhodnutí v chorvatských i balkánských dějinách. Podpořila ho vysoká chorvatská šlechta, odpor naopak rozhodnutí vyvolalo u šlechty nižší a na venkově. Odpor vyvolávala zejména skutečnost, že tradiční liturgická staroslověnština měla být nahrazena latinou. Roku 1063 vypuklo dokonce povstání vedené knězem Vukem, Římem brzy prohlášeným za kacíře. Petr proti opozici vůči západní orientaci zakročil velmi tvrdě. Ideologicky proti ní nasadil především řád benediktinů, a velkoryse podpořil vznik mnoha jeho klášterů - v Biogradu, ve Skradinu, či klášter Panny Marie v Zadaru, který dokonce vedla jeho sestřenice Čika. Právě ten se stal střediskem prořímské reformy. S Byzancí Petr vztahy urovnal okolo roku 1069, kdy Byzanc potřebovala podporu v boji se seldžuckými Turky a Normany. Petrova podpora východnímu císařství mu pojistila respektování tradičního titulu “prokonzula”, který Konstantinopol chorvatským králům propůjčovala. Vztahy se však brzy zhoršily, to když Petr podpořil povstání, které proti Byzanci vyvolali srbští bojaři v Makedonii. Povstání nicméně neuspělo a Byzanc pravděpodobně iniciovala útok Normanů (vedených hrabětem Amicem) na Chorvatsko z jižní Itálie (dle jiné verze však měli Normané vstoupit na území chorvatské na žádost dalmatských měst, která chtěla setřást chorvatskou nadvládu). Roku 1075 Amico měsíc obléhal chorvatský ostrov Rab. Sice ho nedobyl, ale podařilo se mu zajmout samotného Petra. Ten se musel vykoupit odevzdáním Ninu, Biogradu na Moru, Zadaru, Splitu a Trogiru, přesto však nebyl propuštěn a v normanském vězení zemřel. Města nicméně v normanských rukou dlouho nezůstala, za dva roky je ovládla Benátská republika. Chorvatské království, byť osekané o vzácná území, však žilo dál. Petr neměl syna (jen dceru Nedu) a také jeho bratr zemřel. Problém s nástupnictvím vyřešil Petr tím, že si jako nástupce zvolil svého bratrance, správce Slavonie, Dimitrije Zvonimíra. Ten na trůn nastoupil roku 1075.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Petr Krešimír IV. Veliký, (chorvatsky \"Petar Krešimir\", latinsky \"Petrus Cresimiri\",? - 1075) byl chorvatský král z dynastie Trpimírovců, první slovanské dynastie, která získala titul krále. Vládl v letech 1059-1075. Chorvatsko sjednotil, připojil k němu dalmatské ostrovy a chorvatský středověký stát se pod jeho vládou ocitl na vrcholu moci – odtud přízvisko Veliký. Sídlil ve městech Nin a Biograd na Moru. Tradice praví, že založil město Šibenik, byť spíše asi rozšířil starší osadu.", "tgt_summary": null, "id": 832558} {"src_title": "Pomp and Circumstance", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl zřejmě kurdského původu. Do Istanbulu přišel roku 1896. Jako student tamní veterinární školy se stal členem tajné revoluční společnosti, což vedlo k jeho uvěznění na deset měsíců. Po mladoturecké revoluci v roce 1908 se stal členem podzemní organizace Výbor jednoty a pokroku (\"İttihat ve Terakki Cemiyeti\") v Soluni (tehdy Osmanská říše, nyní Řecko). Sehrál významnou roli jako intelektuální vůdce této organizace, která se později stala rozhodující politickou silou v zemi. V Soluni se usadil jako učitel filosofie a sociologie na střední škole. Během této doby přispíval do avantgardních časopisů \"Genç Kalemler\" (\"Mladá pera\") a \"Yeni Mecmua\" (\"Nový časopis\"). Ty se staly klíčovými platformami pro formulování a šíření revolučních myšlenek moderního tureckého nacionalismu. V té době přijal pseudonym Gökalp (Nebeský hrdina). V roce 1912 začal učit sociologii na univerzitě v Istanbulu. Po vyhlášení příměří v roce 1918 byl Gökalp osmanskými úřady vyhoštěn na Maltu, spolu s řadou předních tureckých politických vůdců. Osvobozen byl v roce 1921 po vítězství národní Atatürkovy revoluce. Vrátil se nejprve nakrátko do Diyarbakiru, kde začal vydávat časopis \"Kucuk Mecmua\", brzy poté však odešel do Ankary, kde pracoval na ministerstvu školství. V roce 1923 byl zvolen poslancem parlamentu nové turecké republiky, kde se podílel zejména na reformě školství a podobě nové ústavy. Brzy po převzetí mandátu však zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Politické koncepce.", "content": "Zpočátku se hlásil se k myšlenkám panturkismu, ideologie, která aspirovala na to, aby spojila všechny turecky mluvící národy světa, nebo dokonce turanismu, který chtěl sjednotit všechny turkické národy. Později však omezil své představy a formuloval ideologii jen pro Turky na území Osmanské říše. I když kladl důraz na rozvoj povědomí svých krajanů o turecké historii a tradicích, byl přesvědčen, že turecký národ může přijmout model západní civilizace, aniž by zničil své dědictví (zde viděl jako vzor Japonsko). Byl též autorem geopolitické koncepce orientace Turecka na severovýchodní turkické národy (Kazaši, Ázerbájdžánci, Uzbeci) spíše než na arabský prostor. Koncepce však byla zmrazena v éře existence Sovětského svazu a ovšem silně aktualizována po jeho rozpadu. Dnes je někdy jeho nacionalismus kritizován jako příliš vyhraněný. Roku 1914 například napsal, že Turek je nadčlověkem, po jehož příchodu volal Nietzsche. Jeho myšlenky byly také mnohokrát zneužívány radikálními nacionalisty, kteří však většinou opomíjeli, že Gökalp národ definoval vždy kulturně a jazykově, nikdy etnicky či rasově, a také vždy odmítal expanzionismus, který byl typický pro Osmanskou říši, jíž oponoval.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "K jeho nejznámějším dílům patří sbírka poezie \"Kizil Elma\" (\"Červené jablko\") z roku 1915. Titulní báseň se zabývá starou tureckou legendou, ve které je tureckému národu udělena univerzální svrchovanost symbolizovaná jablkem. Předislámská turecká identita a tradice byly námětem jeho poezie často. Hojně psal bajky, v próze a poezii (\"Altin isik\", 1923), ale i prózu a politicky orientovanou publicistiku (\"Türkcülüğün Esasları\", 1923; \"Türk Medeniyeti Tarihi\", 1925). Byl zakladatelem turecké sociologie. Jako sociolog byl ovlivněn zejména Émilem Durkheimem, jehož dílo přeložil do turečtiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ziya Gökalp, původním jménem Mehmed Ziya (23. března 1876, Diyarbakır – 25. října 1924, Istanbul) byl turecký sociolog, spisovatel, básník, jeden z nejdůležitějších intelektuálů a mluvčí tureckého nacionálního hnutí. Postavil se proti otomanismu a islamizaci a bojoval za modernizaci, evropeizaci (\"avrupalılık\") a pozápadnění tureckého národa. Výrazně ovlivnil politiky své doby, zejména kemalismus, a vůbec tvář moderního Turecka.", "tgt_summary": null, "id": 1769003} {"src_title": "Životní partnerství v Chorvatsku", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Ocenění.", "content": "Film byl v roce 1996 nominován na Oscara ve dvou kategoriích Nejlepší scénář a Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Kevin Spacey), obě tyto nominace dokázal proměnit ve zlaté sošky. Další ocenění, která film získal, byla na Independent Spirit Award, a to v kategorii Nejlepší scénář a Nejlepší herec ve vedlejší roli (tentokrát ocenění získal Benicio Del Toro). Nominaci, kterou film neproměnil, byla nominace v kategorii Nejlepší kamera. V Británii byl film nominován na cenu BAFTA v kategorii Nejlepší střih, Nejlepší scénář a Nejlepší film. Proměnil dvě ze tří nominací – Nejlepší střih a Nejlepší scénář. Dále byl film nominován na cenu Glóbus za Nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (Kevin Spacey). „Neakademickým“ oceněním pro film bylo v roce 2008 vyhlášení Amerických filmovým institutem za 10. nejlepší mysteriózní film tamější kinematografie.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scénář.", "content": "Bryan Singer a Christopher McQuarrie se seznámili na střední škole, kde byli spolužáky. Christopher McQuarrie napsal film jako poctu filmům noir a snímkům klasického Hollywoodu. Název vychází z poslední věty Claudea Rainse v legendární Casablance: „Sežeňte Obvyklé podezřelé“, pocta však více tkví ve filmech Humphreyho Bogarta, představitelem soukromého detektiva pátrajícím mezi nejhoršími kriminálníky. Flashbackové scény vyprávění vychází z Občana Kanea nebo Rašomona.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba a střih.", "content": "Jak Christophera McQuerriho, tak Johna Ottmana znal režisér Bryan Singer z dob studii. Když John Ottman pomáhal svému kamarádovi se stříháním filmu k studentskému Oscarovi, asistoval mu právě Bryan Singer, který mu již v té době řekl, že až bude točit nějaký film, určitě se mu ozve. Spolu se tedy sešli při snímku Obvyklí podezřelí, kterému Ottmanova hudba a střih přidávají nezapomenutelnou atmosféru filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Premiéra.", "content": "Film byl poprvé promítán na filmovém festivalu v Cannes, kde uchvátil, jak diváky, tak kritiky. Tento úspěch povzbudil americké distributory, kteří filmu zcela nevěřili a měli pochyby o tom, jestli diváci zvládnout vyslovit titulní postavy Keyser Söze. Tuto slabinu však dokázala přeměnit marketingová agentura v přednost, když zahájila kampaň s billboardy po celé Americe s nápisem „Kdo je Keyser Söze?“.", "section_level": 1}, {"title": "Finance.", "content": "Pro tvůrce nebylo snadné sehnat dostatek financí pro natáčení. Investoři o tento žánr (pro jeho příliš temnou tematiku) nejevili zájem. Po dlouhé době se našel pouze Aaron Spelling – televizní producent, známý především produkováním amerických seriálů \"Beverly Hills 90210\" nebo \"Melrose Place\". Filmařům poskytl rozpočet ve výši 6,5 milionů dolarů. Díky nepříliš velkému rozpočtu film nevyniká speciálními efekty. Technické nedostatky jsou však nahrazeny tajemnou atmosférou, dobře stavěným příběhem a hereckými výkony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obvyklí podezřelí (v anglickém originále The Usual Suspects) je americký kriminální thriller z roku 1995 natočený režisérem Bryanem Singerem. V té době začínající režisér způsobil filmem \"Obvyklí podezřelí\" malou revoluci v žánru krimi.", "tgt_summary": null, "id": 1951907} {"src_title": "Alfa Romeo Sprint", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky univerzity sahají až do roku 1859. Její založení bylo spjato se založením Umělecké školy v Brightonu (\"Brighton School of Art\") v Royal Pavilion, kde se prvních 110 studentů scházelo v učebně vytvořené z původní kuchyně. V roce 1992 byl Brightonské univerzitě udělen oficiální status univerzity a od té doby se škola stále rozrůstá.", "section_level": 1}, {"title": "Místo a doprava.", "content": "Brighton je město asi se 156 000 obyvateli a spolu s Hove tvoří souměstí \"Brighton and Hove\". Univerzita má kampusy ve třech městech: Brightonu, Eastboune a Hastings. Všechna tři města se nachází na jižním pobřeží Velké Británie. Eastbourne je považováno za jedno z nejslunnějších měst ve Velké Británii a Hastings je město s velmi živou uměleckou a hudební scénou. University of Brighton se nachází ve vzdálenosti přibližně 75 km od Londýna a cesta vlakem trvá asi jednu a půl hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Škola.", "content": "Za posledních 10 let bylo do vybavení a zařízení školy investováno více než 100 milionů liber. Mezi speciální vybavení školy patří např. univerzitní rádiová stanice, redakce, letecký simulátor, lékárny a další. Studenti mají volný přístup do knihoven, a počítačových učeben. Univerzita má na celém kampusu wi-fi a online studijní systém se nazývá Studentcentral, který je unikátní tím, že studentům umožňuje studium z domova. Brightonská univerzita je také přístupná pro studenty s učebními poruchami jako je dyslexie a jiné. Škola se také angažuje v projektech zabývajících se rovnoprávnosti pohlaví a podepsáním Athena SWAN charter se zařadila do programu podporující vyšší studium a následující uplatnění žen ve vědeckých oborech např. inženýrství, matematika, technologie, věda a medicína. Univerzita dále podporuje i rasovou diverzitu studentů a proto každý rok příjme až 3 000 mezinárodních uchazečů. Personál školy a studenti pochází až ze 150 různých zemí světa. Většina školních předmětů je dostatečně flexibilní, aby si studenti mohli sestavit své studijní plány podle vlastních představ, možností a ambicí od budoucna. Univerzita dále nabízí zahraniční studium pro místní studenty na jedné z partnerských škol, které se nachází po celé Evropě i dál.", "section_level": 1}, {"title": "Školní Unie.", "content": "Na škole se nachází více než 100 studentských spolků, které si vedou sami studenti a všechny jsou jim volně přístupné. Spolky jsou jak kulturní, tak i náboženské, politické nebo studijní. Studenti si také demokraticky volí svoje zástupce ve Studentské Unii, kteří mají dále zodpovědnost za určitou oblast školního systému.", "section_level": 2}, {"title": "Uplatnění.", "content": "Až 88 % studentů si do 6 měsíců od ukončení studia najde práci. Mezi nejznámější zaměstnavatele absolventů Brightonské univerzity patří British Airways, American Express, Nike, IBM nebo Rolls Royce. Mnoho studijních kurzů je akreditováno profesionálními firmami a spolupracuje s podniky, budoucími zaměstnavateli a profesními organizacemi, které přispívají k rozvoji jak kurzů, tak studentů. Některé kurzy nabízí i praxi a studenti se z pracovních stáží vrací s novými kontakty, zkušenostmi, sebedůvěrou a někdy i s pracovními nabídkami. Škola nabízí i brigády nebo práce na poloviční úvazek pro studenty, kteří hledají nové příležitosti a zaměstnává kariérní poradce, kteří studentům rádi pomohou s vytvořením jejich životopisu a s volbou jejich budoucího zaměstnání.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "University of Brighton má více jak 60 sportovních klubů. Jsou vhodné pro studenty, kteří chtějí soutěžit ale i pro ty, kteří chtějí zůstat ve formě nebo se jen bavit. Proto si také studenti vybírají mezi rozmanitou nabídkou tělocviku, počínaje lekcemi juda až po cvičení na trampolínách nebo zumbu. Mezi sportovní vybavení Univerzity v Brightonu patří několik tělocvičen, plaveckých bazénů, sportovních hal a fotbalových hřišť. Škola také nabízí sportovní stipendia pro profesionální sportovce.", "section_level": 2}], "src_summary": "University of Brighton je univerzita se 20 700 studenty ve městě Brighton ve Spojeném království. Univerzita se rozkládá na pěti kampusech v Brightonu, Eastbourne a Hastings. V roce 2014 byla Brightonská univerzita zařazena mezi 25 % nejlepších univerzit ve Velké Británii.", "tgt_summary": null, "id": 1146577} {"src_title": "Hvízdalka bolívijská", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Do francouzské královské armády vstoupil jako řadový příslušník roku 1758, na počátku revoluce narukoval do národní gardy, byl příslušníkem Moselské armády a náčelníkem štábu generála Schérera. V roce 1795 se stal brigádním generálem a roku 1799 generálem divizním. Do dějin vešel především díky účasti na Napoleonových vojenských kampaních. Účastnil se 1. italského tažení i výpravy do Egypta, kde se stal guvernérem Alexandrie po Bonapartově útěku z Egypta. Domů se Friant mohl vrátit až po kapitulaci zbytků Orientální armády. Nejvyšší věhlas si vysloužil pod vedením maršála Davouta, jako jeden ze tří generálů „Železných divizí“. Jeho vojenské zkušenosti vynikly především v bitvě u Aurestadu roku 1806, a následně i během Ruského tažení, které se odehrávalo roku 1809, kde byl bohužel zraněn a do zbytku vojenské kampaně již nezasáhl. Poté co se zotavil, se zúčastnil i bitvy u Drážďan, Lipska, i Hanau roku 1813. Do bojů zasáhl i roku 1814 v bitvách u Bar-sur-Aube, Montmirail. Zúčastnil se i slavné bitvy u Waterloo, kde velel pěchotě císařské gardy a zúčastnil se i posledního útoku střední gardy.", "section_level": 1}, {"title": "Friantova úloha v tažení roku 1805.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta ke Slavkovu.", "content": "Roku 1805 přišla zpráva o vzniku nové koalice, kterou tvořilo Rusko a Rakousko, což znamenalo, že původní plán vylodění se v Anglii byl odložen a bylo nutné zahájit tažení směrem na východ, Friant, jenž měl být původně účastníkem tažení na Anglii, se tak musel vydat jiným směrem, jako divizní generál pod vedením maršála Davouta. Friantova divize v rámci třetího sboru mířila k Dunaji a odtud k Rýnu. V rámci obchvatného manévru překročil Davoutův třetí sbor Rýn u Mannheimu, a mířil do týlu generálu Mackovi. Po dokončení ulmského manévru a kapitulaci generála Macka vyrazil Napoleon s armádou do Mnichova a z Mnichova 27. října vyjel Napoleon v čele části armády, jež zahrnovala i Davoutův sbor, na Vídeň směrem na Braunau. Při pronásledování nepřátel se dostali až řece Ens, a v té chvíli dostal 108. řadový pěší pluk pod velením generála Frianta rozkaz překonat řeku, kterou nakonec přeplavali, a nepřátelé udiveni jejich odhodláním, nekladli odpor. Poté následoval hladký pochod až k branám Vídně, kde se u městečka Lilienfeld utkal s generálem Merveldtem, kterého porazil. Po obsazení Vídně, byla Friantova pěší divize posádkou ve Schwechatu a ve Vídni. Po 20. listopadu roku 1805 Friant stále dlel ve Vídni, ale již 29. listopadu v osm hodin ráno odeslal depeši maršálu Davoutovi, aby se soustředil s převážnou částí sboru u Brna, především Friantovou, protože Gudin je příliš daleko. Na jeho šťastném příchodu záleží mnoho. V devět hodin večer vyrazil Friant v maximálním utajení směr Rajhrad. 1. prosince 1805 dorazila Friantova divize do Rajhradu u Brna, jeho počin je dodnes obdivován jako jedna z dokonalých ukázek logistické a pohotové schopnosti přesunu armáda Napoleona Bonaparta. Aby dosáhl zvýšení výkonu svých vojáků, nechal poslat dopředu několik děl a vystřelit z nich, aby vojáky motivoval k zrychlenému pochodu.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Slavkova.", "content": "Pravému křídlu Napoleonovy armády velel generál Le Grand, měl k dispozici jen velmi málo mužů a hlavní úkol byl zadržet přibližně 38 tisíc vojáků rusko-rakouské armády. Úspěch závisel na tom, kdy dokáže maršál Davout přivést Friantovu divizi a Bournierovo jezdectvo v čas na bojiště. Zpočátku se Le Grandovi dařilo odrážet útoky a to i díky neorganizovanosti a špatné komunikaci na nepřátelské straně. Nakonec však byla přesila příliš velká. V kritické chvíli, kdy už Le Grandovi muži skomírali, dorazilo na bojiště nejprve Bournierovo jezdectvo a vzápětí za ním Friantova divize o síle asi 3800 mužů. Maršál Davout dokázal vytvořit na Zlatém potoku dostatečně pružnou operační linii, která odolávala útokům spojeneckých armád, až do chvíle, kdy byl dokončen obchvatný manévr do týlu nepřítele vedený maršálem Soultem. Včasný příchod Friantovy divize tedy umožnil vydržet Napoleonovu pravému křídlu, aby mohla být bitva rozhodnuta dle záměru Napoleona. Kdyby nebylo Friantovy divize, nebyl by Slavkov jedním z největších vítězství, ale možná poslední prohrou Napoleona Bonaparta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Louis Friant, comte de l'Empire (18. září 1758 Morlancourt na řece Somma – 24. června 1829, zámek Gailonnet, Seraincourt u Meulanu) byl francouzský divizní generál. Sehrál významnou úlohu v Napoleonově tažení Evropou. Byl členem velmi významné Davoutovy železné divize. Velmi významná byla jeho úloha v Bitvě u Slavkova a během Ruské kampaně.", "tgt_summary": null, "id": 2160661} {"src_title": "Diamandis Chuchumis", "tgt_title": null, "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vystudovala právo na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (promovala v roce 2001 a získala titul Mgr.). Na téže fakultě získala i doktorát v oboru správní právo, titul Ph.D. jí byl udělen v roce 2007. V letech 2006 až 2014 na Právnické fakultě MU externě vyučovala, konkrétně na Katedře správní vědy a správního práva. Specializovala se na teorii práva a na ústavní a správní právo. Pracovní kariéru začínala v letech 2001 až 2002 jako právnička na Magistrátu města Brna. Později přešla do Kanceláře Veřejného ochránce práv, kde byla v letech 2003 až 2004 vedoucí analytického oddělení a v letech 2004 až 2012 vedoucí právního odboru za ombudsmanů Otakara Motejla a Pavla Varvařovského. Mezi roky 2013 a 2014 působila jako ředitelka legislativního odboru Kanceláře Senátu PČR. Deset let (2004–2014) se angažovala jako členka Výboru Rady vlády pro lidská práva. Mluví anglicky a německy. Je vdaná, má dvě dcery Kateřinu a Petru.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "V únoru 2014 se stala náměstkyní ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu ČR Jiřího Dienstbiera, od 1. března 2014 pak byla jmenována místopředsedkyní Legislativní rady vlády ČR. Jako náměstkyně se podílela na přípravě zákona o státní službě, byla i členkou komise pro výběr náměstka pro státní službu. Po odvolání Marcela Chládka ji jako bezpartijní dne 5. června 2015 navrhl premiér Bohuslav Sobotka na post ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Dne 11. června 2015 ji na Pražském hradě přijal prezident Miloš Zeman a do funkce ji jmenoval vzápětí 17. června 2015. V září 2015 pak vstoupila do ČSSD. Dne 9. května 2017 oznámila, že podá ke konci měsíce demisi na post ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Reagovala tak na vyšetřování její bývalé náměstkyně Simony Kratochvílové kvůli kauze rozdělování dotací okolo Fotbalové asociace ČR. Dne 31. května 2017 však Senát PČR vrátil do Sněmovny PČR k projednání kariérní řád učitelů. Právě s prosazením této normy spojila Valachová svůj odchod z postu ministryně. Rozhodla se proto pro odložení dříve oznámeného termínu s tím, že chce hájit kariérní řád ve Sněmovně. Prezident Miloš Zeman jí dal čas do 10. června 2017, ani po tomto datu ji však zatím neodvolal. Dne 19. června 2017 došlo k setkání Zemana s Valachovou. Ministryně na svém odvolání i nadále trvala, a proto byl o dva dny později dne 21. června 2017 jmenován novým ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ČR její dosavadní náměstek Stanislav Štech. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 figurovala na druhém místě kandidátky ČSSD ve Středočeském kraji. Získala 3 848 preferenčních hlasů, skončila na 2. místě a stala se poslankyní. Veřejné dění komentuje v blogu, na kterém v červnu 2020 zveřejnila i svůj pohled na kauzu dotací jí vedeného ministerstva do sportu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kateřina Valachová (* 15. září 1976 Brno) je česká právnička a politička, od června 2015 do června 2017 ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR v Sobotkově vládě. V letech 2014 až 2015 byla náměstkyní ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu ČR, od října 2017 je poslankyní Poslanecké sněmovny PČR.", "tgt_summary": null, "id": 226865}