Datasets:

fewshot-goes-multilingual

/

cs_squad-3.0

like 3

006183

... Karibské moře zabírá plochu přibližně 2 754 000 km2. Jeho nejhlubším místem je Kajmanský příkop mezi Kubou a Jamajkou s hloubkou 7686 m. Při pobřeží Hondurasu a Belize se nachází Honduraský záliv a Mezoamerický korálový útes. Oblast Karibského moře je sužována zemětřeseními, sopečnými výbuchy a sezónními hurikány. Povrchová teplota moře se pohybuje mezi 24-29°C. Související informace naleznete také v článku Seznam ostrovů Karibského moře. Velké Antily Grand Cayman (největší Kajmanský ostrov) Hispaniola (na ostrově leží Haiti a Dominikánská...

Jakou teplotu má voda v Karibském moři?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karibské_moře

Povrchová teplota moře se pohybuje mezi 24-29°C.

Karibské moře část Atlantského oceánu ležící v tropické části Ameriky jihovýchodně od Mexického zálivu. Zabírá většinu Karibské desky a je ohraničeno státy Venezuela, Kolumbie a Panama na jihu, státy Kostarika, Nikaragua, Honduras, Guatemala, Belize a poloostrovem Yucatán (patřícím Mexiku) na západě, Velkými Antilami, tj. ostrovy Kuba, Hispaniola, Jamajka a Portoriko na severu a na východě Malými Antilami. Karibské moře zabírá plochu přibližně 2 754 000 km2. Jeho nejhlubším místem je Kajmanský příkop mezi Kubou a Jamajkou s hloubkou 7686 m. Při pobřeží Hondurasu a Belize se nachází Honduraský záliv a Mezoamerický korálový útes. Oblast Karibského moře je sužována zemětřeseními, sopečnými výbuchy a sezónními hurikány. Povrchová teplota moře se pohybuje mezi 24-29°C. Související informace naleznete také v článku Seznam ostrovů Karibského moře. Velké Antily Grand Cayman (největší Kajmanský ostrov) Hispaniola (na ostrově leží Haiti a Dominikánská republika) Jamajka (nezávislá republika) Kuba (nezávislá republika) Portoriko (přidružený stát USA) Malé Antily Závětrné ostrovy Anguilla . (zámořské území Spojeného království) Antigua (součást státu Antigua a Barbuda) Barbuda (součást státu Antigua a Barbuda) Dominika (nezávislá republika) Guadeloupe (zámořský region Francie) Montserrat (zámořské území Spojeného království .) Nevis (součást republiky Svatý Kryštof a Nevis) Panenské ostrovy (rozděleny na Britské Pan. ostrovy a Americké Pan. ostrovy) Saba (součást Nizozemského království) Svatý Bartoloměj (francouzské zámořské společenství) Svatý . Eustach (součást Nizozemského království) Svatý Kryštof (republika Svatý Kryštof a Nevis) Svatý Martin (rozdělený mezi francouzské zámořské společenství a autonomní zemi Nizozemského království) Návětrné ostrovy Barbados (člen Commonwealthu) Grenada (člen Commonwealthu . ) Grenadiny (mezi ostrovy Grenada a Svatý Vincenc) Martinik (zámořský region Francie) Svatá Lucie (nezávislá republika) Svatý Vincenc (součást státu Svatý Vincenc a Grenadiny) Tobago (součást republiky Trinidad a Tobago) . Trinidad (součást republiky Trinidad a Tobago) Závětrné Antily Aruba (součást Nizozemského království) Bonaire (součást Nizozemského království) Curaçao (součást Nizozemského království) Isla de Margarita (součást Venezuely) ostrovy při pobřeží Střední Ameriky . Islas de la Bahía (Honduras) Corn Islands, Cayos Miskitos (Nikaragua) atolové ostrůvky při pobřeží Belize San Andrés a Providencia (Kolumbie) Cozumel (Mexiko) Slovníkové heslo Karibské moře ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Karibské moře ve Wikimedia Commons

NUMERIC

NUMERIC

006670

... využil, proto požírá měkké bobky, které obsahují bílkoviny i vitamíny skupiny B . Toto chování je naprosto normální. Hlavní složku krmné dávky králíka by měla tvořit objemná krmiva, v drobnochovech tedy seno a sláma. Je možno krmit také zelená krmiva (např. bazalka, brokolice, celer, čekanka, jabloňové listí, jitrocel, kapusta, kokoška pastuší tobolka, kopřiva (zavadlá), pampeliška, petržel, salát, nejedovaté plevele - pýr, lebeda apod.) Vhodné jsou také okopaniny, mrkev, krmná řepa, tuřín, topinambury nebo vařené brambory. Z jadrných krmiv je nejvhodnější oves nebo ječmen, možno zkrmovat také hrách nebo sóju jako zdroj bílkovin, nebo lněné semínko. Králík by měl vždy mít k dispozici vodu. Ve velkochovech jsou v ČR králíci chovaní hlavně pro maso; spotřeba králičího masa na obyvatele a rok činí 2,7 – 3,0 kg. Drobnochovatelé chovají pro vlastní potřebu - nabídka králičího...

Jaká je roční spotřeba králičího masa na obyvatele?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1l%C3%ADk_dom%C3%A1c%C3%AD

Ve velkochovech jsou v ČR králíci chovaní hlavně pro maso; spotřeba králičího masa na obyvatele a rok činí 2,7 – 3,0 kg.

Králík domácí (Oryctolagus cuniculus f. domesticus) je domestikovaná forma evropského králíka divokého. Králíci jsou domácím zvířetem, které lze poměrně snadno chovat v malochovech pro maso, bílé králičí maso obsahuje v porovnání s ostatními domácími zvířaty nejméně cholesterolu. Zakrslá plemena jsou pak oblíbeným zvířetem chovaným jako společníci, hlavně v městských bytech. Je oblíben převážně u malých dětí. Divocí králíci pochází z Pyrenejského poloostrova, kde byli oblíbenou lovnou zvěří už od pravěku. Staří Římané na přelomu letopočtu chovali divoké králíky v oborách, tzv. leporáriích a jejich maso, zejména z mláďat (dokonce i dosud nenarozených), považovali za pochoutku. Římané také králíky vysadili na Baleárských ostrovech, kde se tak přemnožili, že za císaře Augusta musela být k jejich likvidaci nasazena armáda. V raném středověku chovali králíky především mniši v klášterech, neboť maso s neosrstěných mláďat bylo pokládáno za postní pokrm, což potvrdil sám papež Řehoř Veliký. Ve středověku byli králíci chováni ve stájích pro zábavu, a také proto, aby uklízeli zbytky potravy po koních. Od druhé poloviny 16. století pak známe první bílé králíky, ale též barevná a masná plemena, ke skutečnému rozvoji chovatelství došlo v Anglii. V 17. století se chov zaměřoval hlavně na králíky chované pro kožešinu, od 19. století se středem pozornosti stala masná produkce. Centrem chovu byla tradičně Francie, oblast dnenší Belgie a Nizozemí či Anglie, do střední Evropy se chov králíků rozšířil až po napoleonských válkách a v Česku se chov králíků rozvíjel až na sklonku 19. století. Dnes je uznáváno asi 100 plemen králíků (65 základních, 35 jsou rexové a zakrslá plemena). Co má králík společného s králem? Ve skutečnosti nic, ale přesto spolu obě slova souvisejí. Protože králík nebyl v Čechách původním zvířetem, neměli pro něj naši předkové vlastní jméno. Když byli ve 13. nebo na počátku 14. století přivezeni z území dnešního Německa do Čech první králíci, dostalo se k nám i jejich německé jméno das Kaninchen, což je zkomolenina latinského názvu králíka cuniculus. Díky fonetické podobnosti došlo k záměně Kaninchen za Königchen (tj. zdrobnělina z der König - král) a české slovo králík bylo na světě. Samice králíka se označuje slovem ramlice, z německého slovesa rammeln, což je hovorové, poněkud vulgární slovo pro páření (něco jako české "šoustat"). V Česku se králík domácí chová v několika typech chovů, v závislosti na účelu jejich chovu. Pro komerční produkci masa slouží velkochovy masných brojlerů, ve velkochovech se rovněž chovají králíci za účelem produkce kožešiny nebo vlny. Králík domácí je významné laboratorní zvíře a pro tento účel se chová v akreditovaných laboratorních chovech. Posledním typem chovu jsou drobnochovy králíků pro maso nebo jako hobby, a individuální chovy zakrslých králíků chovaných ze záliby. Každý typ chovů má svá specifika, králíci jsou chovaní v různých podmínkách a krmeni odlišným způsobem. Stavy králíků v ČR (v tis. kusech) Králík domácí je zvířetem, které má, podobně jako jeho divoký předek, schopnost velmi rychle se rozmnožovat. Pohlavně dospívá už ve 3 nebo 4 měsících věku, i když chovatelská dospělost nastává až v osmém měsíci věku. Ramlice, samice králíka, mají nepravidelnou říji, která se opakuje vždy asi po třech týdnech a to hlavně od února do září. Králík má tzv. provokovanou ovulaci, to znamená, že k vyplavení vajíček dojde až při dráždění pochvy samcem. To zvyšuje šanci vajíček na oplození. Březost pak trvá 28 až 35 dní. Čím je méně králíčků tím déle trvá březost. Březí samice si připravuje hnízdo pro vrh mláďat. Toto chování se objevuje i u králic, které sice byly připuštěny, ale nezabřezly – pak se jedná o březost falešnou. V jednom vrhu bývá 6 až 12 mláďat, přesný počet závisí na plemeni. Porodní hmotnost se pohybuje kolem 60 g, králíčata jsou holá, slepá a zcela závislá na své matce. Králice kojí jen jednou denně, její mléko je ale velmi vydatné. Mladí králíci otvírají oči 9. nebo 10. den a do 20. dne opouštějí hnízdo. Odstavují se do 54. dne od narození. Zajímavost: Pokud samice příliš ztloustne, přichází přechodně o schopnost mít mláďata. Zhubnutí, které vede k obnovení možnosti březosti, se dosáhne tak, že tlustá samice přejde na dietu, např. v drobnochovech se této samici dává jen voda a seno. Trávící soustava králíků je uzpůsobena pro příjem trávy, bylin a listů, což je potrava s velkým množstvím vlákniny. Králík je nepřežvýkavý býložravec a jeho trávení je velmi podobné trávení koně - stejně jako on využívá velkého slepého střeva plného symbiotických mikroorganismů k fermentaci vlákniny a získává tak živiny, které by jinak byly nedostupné. Tento způsob získávání živin ale není dokonalý a králík, aby ho co nejlépe využil, proto požírá měkké bobky, které obsahují bílkoviny i vitamíny skupiny B . Toto chování je naprosto normální. Hlavní složku krmné dávky králíka by měla tvořit objemná krmiva, v drobnochovech tedy seno a sláma. Je možno krmit také zelená krmiva (např. bazalka, brokolice, celer, čekanka, jabloňové listí, jitrocel, kapusta, kokoška pastuší tobolka, kopřiva (zavadlá), pampeliška, petržel, salát, nejedovaté plevele - pýr, lebeda apod.) Vhodné jsou také okopaniny, mrkev, krmná řepa, tuřín, topinambury nebo vařené brambory. Z jadrných krmiv je nejvhodnější oves nebo ječmen, možno zkrmovat také hrách nebo sóju jako zdroj bílkovin, nebo lněné semínko. Králík by měl vždy mít k dispozici vodu. Ve velkochovech jsou v ČR králíci chovaní hlavně pro maso; spotřeba králičího masa na obyvatele a rok činí 2,7 – 3,0 kg. Drobnochovatelé chovají pro vlastní potřebu - nabídka králičího masa v obchodech pochází z velkochovů bíle pigmentovaných brojlerových králíků. Brojleroví králíci jsou hybridi šlechtění speciálně na ranost, výbornou zmasilost a kvalitu masa, důležitá je také intenzita růstu a konverze krmiva. Ve velkochovech jsou králíci chováni v uzavřených klimatizovaných halách, způsob chovu je uzavřený klecový. Králice jsou intenzivně využívané a dávají 6-8 vrhů za rok. Krmí se výhradně granulovanou krmnou směsí. Kůže brojlerových králíků se používá k výrobě plsti. Pro produkci kožešin jsou chována rexová plemena králíků, pro produkci vlny pak angorská plemena. V laboratorních chovech jsou králíci chováni v klecích a krmeni kompletní krmnou směsí, která je ale jiného složení než směs k výkrmu brojlerů. Velký důraz je kladen na zamezení styku s choroboplodnými zárodky. V drobnochovech jsou králíci nejčastěji ustájeni v králíkárnách a krmeni přirozenou potravou, která sestává převážně z vody, zrní, nejlépe v košilkách (bez košilek ho snědí více a ztloustnou, čerstvé trávy a sena (nesmí být zapařené, můžou se nafouknout a zemřít). Zakrslí králíci chovaní ze záliby jsou oblíbení domácí mazlíčci hlavně v městských bytech. Zpravidla se chovají v klecích, která by měla mít minimální co největší rozměry (ideální jsou 100x60 a s plastovým úkrytem). V kleci by měla být podestýlka (např. kočkolit), neustále pak seno a voda. Je vhodné, aby měl i pravidelný výběh mimo klec. Králíci jsou nejčastěji chováni po jednotlivcích, kvůli vysoké teritorialitě, dva králíci v kleci se téměř jistě nesnesou. Králík je citlivý na hluk, jeho klec by proto měla být v tiché části bytu (ne u televize apod.) a také by neměl přicházet do styku s tabákovým kouřem. V domácnostech se často stává, že králík příliš ztuční (nevhodná strava). Základem krmné dávky by mělo být kvalitní seno granule pro králíky v dávce 2-3% hmotnosti dospělého zvířete (5-6% nebo neomezeně u mláděte). králičí mor myxomatóza syfilis králíků paréza trávicího ústrojí kojících ramlic . toxikóza březích ramlic kokcidióza Zajímavostí může být, že králík domácí se údajně dokáže pohybovat rychlostí 56 km/h. Jaroslav Konrád: Nemoci králíků se základy hygieny chovu, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1972 Jaroslav Fingerland: Domácí chov králíků, Brázda, Praha 1991, ISBN 80-209-0184-1 Plemena králíků Obrázky, zvuky či videa k tématu králík domácí ve Wikimedia Commons

NUMERIC

NUMERIC

000894

... novému světovému rekordu 37,04 s. V roce 2012 vyhrál Diamantovou ligu na 100 metrů a na dvojnásobné trati mu k vítězství chyběl jeden bod. Bolt zvítězil také na MS v Pekingu 2015, kde porazil svého velkého soupeře Justina Gatlina v bězích na 100 i 200 metrů. V roce 2016 získal další 3 zlaté olympijské medaile (běh na 100 m, běh na 200 m a štafeta 4x100 m), což se mu podařilo již na třetí olympiádě v řadě. Tímto trojnásobným zlatým hattrickem a světovými rekordy na 100 a 200 m se navždy zapsal do historie jako jeden z nejlepších atletů všech dob. Bolt je nejrychlejším člověkem historie, neboť mu byla změřena maximální rychlost 44,72 km/h, je držitelem světových rekordů v nejkratších sprintech i na posledním úseku štafety na 4 x 100 metrů. V letech 2008, 2009, 2011 a 2012 se stal vítězem ankety Atlet světa. V letech 2009, 2010, 2013 a 2016 byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa za uplynulý rok a převzal světovou sportovní cenu Laureus....

Ve kterém roce vyhrál Usain Bolt Diamantovou ligu na 100 metrů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Usain_Bolt

V roce 2012 vyhrál Diamantovou ligu na 100 metrů a na dvojnásobné trati mu k vítězství chyběl jeden bod.

Usain St. Leo Bolt (* 21. srpna 1986) je jamajský sportovec, atlet-sprinter, v současnosti držitel tří atletických světových rekordů v běhu na 100 metrů s časem 9,58 s, který zaběhl 16. srpna 2009, běhu na 200 metrů s časem 19,19 s z 20. srpna 2009 a ve štafetě na 4 x 100 metrů časem 36,84 s, kterou zaběhl jamajským tým na LOH 2012 v Londýně. Drží také světový rekord v běhu na neoficiální trati 150 metrů časem 14,35 s. z května roku 2009. Usain Bolt je prvním člověkem v historii, který dokázal zaběhnout nejkratší trať regulérně pod hranicí 9,70 sekund i 9,60 sekund. Na atletickém MS 2009 v Berlíně byla provedena vědecká analýza Boltova běhu, která ukázala, že ve finále stometrové trati dosáhl maximální rychlosti 44,72 km/h (letmých 20 metrů za 1,61 s.) a průměrné rychlosti 37,58 km/h. V souvislosti s analýzou na OH v Pekingu proběhly spekulace o možném Boltově času na 100 metrů, pokud by závěr stovky nevypustil. Některé odhady hovořily již tehdy o čase 9,64 s., ten však Bolt výrazně překonal v Berlíně. Sám Bolt dal na zmíněném MS v atletice 2009 nejlepší odpověď, když jeho průběhem cíle stometrové tratě byly výrazně překonány dosavadní předpokládané hranice lidských možností časem 9,58 s (překonal svůj vlastní rekord o 0,11 s). V běhu na 200 metrů dosáhl také velmi výrazného výkonu, když již v Pekingu překonal o 0,02 s famózní rekord Michaela Johnsona z finále OH v Atlantě 1996 časem 19,30 s při průměrné rychlosti 37,30 km/h. Na MS v Berlíně o rok později pak ubral ještě dalších 0,11 s a famózním časem 19,19 s opět překonal světový rekord (přestože běžel do protivětru -0,3 m/s; průměrná rychlost činí 37,52 km/h). První stovku běžel Bolt za 9,92 s., druhou údajně za 9,27 s. Všechny ostatní výkony jsou až na výjimky o zhruba 0,4 sekundy pomalejší (19,58 s a výše). Jamajská štafeta s Boltem na třetím úseku na olympiádě v Pekingu roku 2008 překonala předchozí světový rekord také na trati štafetového běhu 4 x 100 m časem 37,10 s. Bolt výrazně přispěl nejrychlejším časem na svém (3.) úseku za 8,94 s. Bolt je jedním z nejmladších světových rekordmanů na těchto tratích v historii. Při jejich vytvoření v roce 2008 mu ještě nebylo ani 22 let (s výjimkou štafety). Dne 29. 4. 2009 Bolt havaroval se svým BMW, ale nic vážného se mu nestalo a byl po ošetření v místní nemocnici propuštěn domů. V květnu roku 2009 se však znovu představil v oslnivé formě a v britském Manchesteru zaběhl opět nejrychlejší čas všech dob na méně vypisované trati 150 metrů časem 14,35 s. Dne 17. června 2009 pak zaběhl při mítinku Zlatá tretra Ostrava skvělý čas 9,77 sekundy, který . však byl znehodnocen větrem v zádech těsně nad povolenou hodnotou - 2,1 m/s). 27. května roku 2010 se na mítinku Zlaté Tretry v Ostravě stal druhým člověkem v historii, který dokázal běžet netradiční trať 300 metrů pod 31 sekund. Časem 30,97 s. v těžkém dešti zaostal jen o 12 setin za světovým rekordem Michaela Johnsona z roku 2000. 28. srpna roku 2011 neobhájil na MS v korejském Tegu titul Mistra světa na 100 metrů z důvodu diskvalifikace po brzkém startu z bloků. Na trati 200 metrů však s převahou zvítězil v pátém nejrychlejším čase historie 19,40 s. Běžel tak již potřetí regulérně pod 19,5 sekundy, což se zatím se dvěma výjimkami (Michael Johnson v Atlantě 1996 a Yohan Blake v roce 2011) nepovedlo nikomu jinému. Na témže šampionátu dovedl v posledním úseku na trati 4x100m jamajskou štafetu k novému světovému rekordu 37,04 s. V roce 2012 vyhrál Diamantovou ligu na 100 metrů a na dvojnásobné trati mu k vítězství chyběl jeden bod. Bolt zvítězil také na MS v Pekingu 2015, kde porazil svého velkého soupeře Justina Gatlina v bězích na 100 i 200 metrů. V roce 2016 získal další 3 zlaté olympijské medaile (běh na 100 m, běh na 200 m a štafeta 4x100 m), což se mu podařilo již na třetí olympiádě v řadě. Tímto trojnásobným zlatým hattrickem a světovými rekordy na 100 a 200 m se navždy zapsal do historie jako jeden z nejlepších atletů všech dob. Bolt je nejrychlejším člověkem historie, neboť mu byla změřena maximální rychlost 44,72 km/h, je držitelem světových rekordů v nejkratších sprintech i na posledním úseku štafety na 4 x 100 metrů. V letech 2008, 2009, 2011 a 2012 se stal vítězem ankety Atlet světa. V letech 2009, 2010, 2013 a 2016 byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa za uplynulý rok a převzal světovou sportovní cenu Laureus. Běh na 100 m 9,58 s (SR, MS 2009, Berlín) Běh na 150 metrů (neoficiální trať) 14,35 s (SR, 2009, Manchester) Běh na 200 m 19,19 s (SR ., MS 2009, Berlín) Běh na 300 metrů 30,97 s (2010, 2. nejlepší čas historie, Zlatá Tretra Ostrava 2010) Běh na 400 m 45,28 s (2007) Štafeta 4 x 100 metrů . 36,84 s (SR, LOH 2012, Londýn) Neoficiálně - letmých 100 metrů za 8,65 sekundy (2015) a dosud nejvyšší změřená rychlost, dosažená člověkem (44,72 km/h; při SR 9,58 s v Berlíně).

DATETIME

DATETIME

003600

... schopen ověřit jeho identitu například pomocí uživatelského jména a hesla. Pokud vznikne potřeba komunikovat s uživateli na jiných serverech, připojí se uživatelův server na vzdálený server a předá si s ním potřebné informace. Toto je nutné vykonávat například i v případě, že je třeba zjistit "prezenci", tedy zdali je uživatel na vzdáleném serveru přihlášen a v jakém je stavu. Kromě serverů a klientů se v síti vyskytují ještě různé služby – například služba víceuživatelských diskuzí (funkčně velmi podobné IRC), uživatelské adresáře a transporty. Transporty jsou vlastně brány mezi XMPP sítí a IM sítí pracující na jiném protokolu. Síť XMPP je založena na architektuře klient-server (klienti zpravidla nekomunikují přímo) a je decentralizována stejně jako e-mail. To znamená, že neexistuje žádný centrální server, který by spojoval uživatele, jako je tomu například u ICQ....

Na jaké architektuře je založena xmpp síť?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Extensible_Messaging_and_Presence_Protocol

Síť XMPP je založena na architektuře klient-server (klienti zpravidla nekomunikují přímo) a je decentralizována stejně jako e-mail.

Extensible Messaging and Presence Protocol (XMPP) (dříve známý jako Jabber), neboli "rozšiřitelný protokol pro posílání zpráv a zjištění stavu", původně vznikl jako protokol pro instant messagingovou síť Jabber. Brzy se ale ukázalo, že kromě IM může být s výhodou použit i pro vzájemnou komunikaci programů nebo pro ovládání různých automatických služeb (botů). Později byl adoptován jakožto standard Internetu do RFC dokumentů – základní normy jsou RFC 3920 (obecná specifikace protokolu) a RFC 3921 (samotný instant messaging a zobrazení stavu). RFC obsahující některá další rozšíření XMPP protokolu jsou například RFC 3922 a RFC 3923. O vývoj protokolu se stará XMPP Standards Foundation. Rozšíření nad rámec RFC jsou vydávána v podobě tzv. XEP (XMPP Extension Protocol), kterých je momentálně kolem dvou set (v různém stavu, od prvních návrhů až po standardy). XMPP je implementací obecného značkovacího jazyka XML. Specifikace jsou zcela otevřené a dostupné všem, kdo mají zájem o implementaci software s podporou XMPP. Servery XMPP protokolu běží standardně na TCP portu 5222. Pro vzájemnou komunikaci serverů je pak vyhrazen port 5269. Síť využívající XMPP protokol není centralizovaná do jednoho místa, jako je zvykem u většiny ostatních IM, ale je distribuovaná na servery po celém světě, na kterých je možno si založit uživatelské konto. Identifikátory uživatelů (takzvané Jabber ID, zkráceně JID) jsou v základním tvaru syntakticky i sémanticky podobné e-mailovým adresám, tedy uzivatel@server. Uživatel si může dále své konto rozdělit podle potřeby, například se může jeho klient z domova hlásit jako uzivatel@server/doma, a zároveň třeba i uzivatel@server/prace. Na jedno uživatelské konto může tedy být přihlášeno i více klientů najednou a mezi nimi se rozhoduje buď podle celé adresy, pokud ji druhá strana zadá, nebo podle nastavené priority. Uživatel se připojuje vždy pouze ke svému serveru, protože jenom tento server je schopen ověřit jeho identitu například pomocí uživatelského jména a hesla. Pokud vznikne potřeba komunikovat s uživateli na jiných serverech, připojí se uživatelův server na vzdálený server a předá si s ním potřebné informace. Toto je nutné vykonávat například i v případě, že je třeba zjistit "prezenci", tedy zdali je uživatel na vzdáleném serveru přihlášen a v jakém je stavu. Kromě serverů a klientů se v síti vyskytují ještě různé služby – například služba víceuživatelských diskuzí (funkčně velmi podobné IRC), uživatelské adresáře a transporty. Transporty jsou vlastně brány mezi XMPP sítí a IM sítí pracující na jiném protokolu. Síť XMPP je založena na architektuře klient-server (klienti zpravidla nekomunikují přímo) a je decentralizována stejně jako e-mail. To znamená, že neexistuje žádný centrální server, který by spojoval uživatele, jako je tomu například u ICQ. Každý může zřídit svůj vlastní server, přičemž bude moci komunikovat s uživateli na jiných serverech. Uživatel tak má svobodu volby serveru, ke kterému má důvěru a který mu nabízí lepší služby, a možnost změny stejně jako v případě e-mailu. Samozřejmě existuje spousta serverů, na kterých se lze zdarma zaregistrovat bez potřeby tvorby vlastního serveru. Uživatel je identifikován uživatelským jménem a názvem serveru. Tyto dvě hodnoty jsou odděleny znakem @. Tedy např. [email protected]. Tento řetězec se nazývá Jabber ID nebo také JID. Co se děje při komunikaci mezi dvěma uživateli, ukazuje názorný příklad. Uživatelka Julie má účet na serveru Kapuletova.cz, takže její JID má tvar [email protected]. Chce si povídat s Romeem, jehož JID je [email protected]. Když Julie napíše zprávu a pošle ji Romeovi, provede se několik akcí: XMPP klient Julie pošle její zprávu serveru Kapuletova.cz. Pokud je Montek.com blokován, zpráva je smazána (zpět je zasláno chybové hlášení). Server Kapuletova.cz otevře spojení k serveru Montek.com a předá mu zprávu. Server Montek.com doručí zprávu klientovi Romea. Pokud je server Kapuletova.cz na Montek.com blokován, zpráva bude smazána (zpět je zaslána chybová hláška). Pokud není Romeo právě připojen, zpráva se uschová (na montek.com) a bude doručena při nejbližší příležitosti. Jabber ID neboli také JID jsou uživatelská jména, pomocí kterých se přistupuje k XMPP účtu. Obvykle se skládají ze tvaru uzivatel@domena/zdroj. Jsou podobná e-mailovým adresám. Část zdroj dovoluje uživateli individuální připojení na jeden účet z více míst. Například uzivatel@domena/doma a uzivatel@domena/prace. Zdroj není nutný uvádět pro kontaktování uživatele, ale může být vyžadován například při přenosu souborů. JID může, až na několik výjimek, obsahovat libovolné znaky unicode, tzn. i česká písmena s diakritikou. rok 1998 – Jeremie Miller založil projekt Jabber. srpen 1999 – Jeremie podepsal prohlášení zaručující podporu Jabber komunity IETF standardizaci. květen 2000 – Uvolněn první software. červen 2000 – Jeremie a další členové projektu Jabber se upsali koncepci IMPP dokumentující Jabber protokol. Kvůli nesoustředěnosti tehdejší komunity se však nepodařilo plně následovat IMPP či jiné IETF snahy. rok 2001 – Vytvořena Jabber Software Foundation (JSF) pro zajištění organizace nad rostoucím počtem open source projektů a komerčních entit budujících či používajících technologie XMPP. Jedním z hlavních cílů JSF byla dokumentace XML protokolu a jeho další rozvíjení. únor 2002 – Nově podepsána koncepce IETF. Výsledkem úspěchu tohoto podpisu bylo rozhodnutí prozkoumat možnosti zformování IETF Working Group pro diskuse o Jabber protokolu pod názvem XMPP, výsledkem čehož byly podepsány tři nové koncepce 21. 6. 2002 29. leden 2004 – IESG uznala XMPP Core a XMPP IM jako . navrhované standardy 4. říjen 2004 – IETF uznala XMPP jako standard pro IM. 1. duben 2001 – založen server jabber.cz. 21. červenec 2001 – založen server njs.netlab.cz . , provozovaný společností HumboldTec. 16. září 2005 – njs.netlab.cz, který se stal největším serverem v ČR, pohltil server jabber.cz. 1. září 2006 – za spolufinancování provozu obou serverů, sjednocených pod projekt jabbim.cz, jsou uživatelům nabídnuty rozšířené služby. 23. dubna 2007 – Jabbim oznámil dosažení 70 000 registrací, 14 000 aktivních uživatelů a přes 5 000 přihlášených ve špičce. Související informace naleznete také v článku Google Talk. Společnost Google uvedla koncem roku 2005 nový projekt Google Talk. Tato služba pro Instant Messaging využívá protokolu XMPP. Dále přidala možnost hlasové komunikace, na jejíž specifikaci spolupracuje s XMPP Standards Foundation. Později přibyla i možnost video hovorů. Bombus (pro mobilní telefony s Java ME) Bombus-ng (pro zařízení s Windows Mobile; http://bombus-im.org/wiki/bombus/pocketpc) – neplatný odkaz ! Coccinella (http://coccinella.im/) Empathy (klient s podporou hlasu a videa, kompatibilní s Google Talkem; http://live.gnome.org/Empathy] Gajim (http://www.gajim.org/) Jabbim JWChat (webový klient; některé servery provozují vlastní verzi pro své uživatele; http://jwchat.org) mcabber (http://lilotux.net/~mikael/mcabber/) Psi (http://psi-im.org/) Spark Tkabber (http://tkabber.jabber.ru/) Xeus Messenger/glu (http://xeus-messenger.blogspot.com/) – neplatný odkaz ! Xabber (open-source klient pro operační systém Android; http://www.xabber.com) Tento seznam není ani zdaleka kompletní. Další klienty naleznete např. na Jabber.cz Wiki. Adium (http://www.adium.im/) BitlBee (http://www.bitlbee.org/) CenterIM (pokračovatel CenterICQ; http://www.centerim.org/) Digsby Empathy iChat (http://www.apple.com/macosx/features/ichat/) – neplatný odkaz ! Kopete Meebo (webový klient; http://www.meebo.com) Miranda Mozilla Thunderbird (poštovní a IM klient, česky; https://www.mozilla.org/cs/thunderbird/) Pidgin (dříve Gaim) qutIM QIP Infium SIM-IM Trillian Open Discussion Day Stav účastníka Obrázky, zvuky či . videa k tématu Extensible Messaging and Presence Protocol ve Wikimedia Commons Oficiální stránky – XMPP Standards Foundation Jabber.cz – Wiki – velké množství informací o XMPP/Jabberu v češtině Jabber – začínáme – návod jak začít komunikovat s Jabberem pro úplné začátečníky. Seriál Jabber – komunikačný protokol (slovensky)

ENTITY

OTHER

012692

... a v neposlední řadě je vítězem otevřeného mistrovství Skotska pro dospělé. Formule Ford v roce 1989 mu přinesla vítězství v juniorské kategorii 1600 a třetí místo na Formule Ford Festivalu , který se konal v Brands Hatch. Po havárii, při které si zlomil nohu při závodech GM Lotus na okruhu Spa Francorchamps, měl možnost prvního testu s vozem McLaren MP4/5 pro formuli 1. V roce 1992 se stal David jezdcem Formule 3000, v té ale skončil až devátý. Následující rok se vyšplhal na konečnou třetí příčku. == Formule 1 == === 1994-1995: Williams === ==== 1994 ==== V roce 1993 se stal Coulthard testovacím jezdcem několikanásobného vítěze poháru konstruktérů, týmu Williams-Renault a hrál důležitou roli ve vývoji vozu. Pro rok 1994 měl David u Williamsu zůstat opět jako testovací jezdec, ale kvůli tragické smrti jezdce Williamsu, Ayrtona Senny, se dostal do závodního vozu...

Čím se stal David Coulthard v roce 1993?

https://cs.wikipedia.org/wiki/David_Coulthard

V roce 1993 se stal Coulthard testovacím jezdcem několikanásobného vítěze poháru konstruktérů, týmu Williams-Renault a hrál důležitou roli ve vývoji vozu.

David Marshall Coulthard, MBE (* 27. březen 1971 Twynholm) je skotský pilot Formule 1, vítěz 13 Grand Prix, jeho přezdívka je DC. Díky dlouhé kariéře, kterou strávil v dobrých vozech figuruje David na čtvrtém místě mezi jezdci, kteří nasbírali nejvíce bodů a je také nejlepším Britem co do počtu nasbíraných bodů, před ním jsou už jen takoví jezdci, jakým byli Ayrton Senna, Alain Prost a Michael Schumacher. == Osobní život == Coulthard má trvalé bydliště uvedené v Monaku, ale vlastní také domy v Londýně a Švýcarsku. Vlastní také luxusní hotely v Británii a Monaku, včetně hotelu Columbus, který leží v Monackém Fontvieille. 2. května 2000, když měl David pronajatý Learjet od svého přítele Davida Murrayho, letadlo zaznamenalo problém s motorem. Cesta měla skončit na mezinárodním letišti Côte d'Azur v Nice, ale letadlo havarovalo při nouzovém přistání na letišti Lyon-Satolas. Coulthard, jeho tehdejší přítelkyně a americká modelka Heidi Wichlinski a osobní trenér Andy Matthews přežili, ale Murrayho osobní pilot David Saunders a co-pilot Dan Worley zahynuli. O Davidovi toho bulvární deníky napsali mnoho, protože právě on je znám častým střídáním žen po svém boku. Po jeho boku už stanuly například Heidi Klum, Lady Victoria Hervey nebo modelky Andrea Murray a Ruth Taylor. A zasnoubený byl s modelkami Heidi Wichlinski a Simone Abdelnour. 2. června 2006 se zasnoubil s Karen Minier, belgickou novinářkou F1 pracující pro francouzskou TF1. A dokonce se plánují v budoucnu vzít. Muzeum v jeho rodné vesnici je nyní ve vlastnictví Wendy McKenzieho, předtím jej vlastnila Coulthardova rodina. Muzeum tak navštěvuje mnoho návštěvníků z celého světa. 7. srpna 2007 vydal Coulthard svoji autobiografii, se jménem "It is What It Is.". V té také popisuje, že se v mládí léčil z bulimie. Coulthardova druhá sestřenice, Novozélanďanka Fabian Coulthard, je též závodní jezdkyní. == Kariéra před Formulí 1 == Coulthard začínal již v raném věku tak jako většina automobilových závodníků na motokárách. V letech 1982 – 1988 získal třikrát titul skotského šampióna, zároveň zvítězil dvakrát v otevřeném mistrovství Skotska, dále získal titul britského super šampióna v juniorské kategorii a v neposlední řadě je vítězem otevřeného mistrovství Skotska pro dospělé. Formule Ford v roce 1989 mu přinesla vítězství v juniorské kategorii 1600 a třetí místo na Formule Ford Festivalu , který se konal v Brands Hatch. Po havárii, při které si zlomil nohu při závodech GM Lotus na okruhu Spa Francorchamps, měl možnost prvního testu s vozem McLaren MP4/5 pro formuli 1. V roce 1992 se stal David jezdcem Formule 3000, v té ale skončil až devátý. Následující rok se vyšplhal na konečnou třetí příčku. == Formule 1 == === 1994-1995: Williams === ==== 1994 ==== V roce 1993 se stal Coulthard testovacím jezdcem několikanásobného vítěze poháru konstruktérů, týmu Williams-Renault a hrál důležitou roli ve vývoji vozu. Pro rok 1994 měl David u Williamsu zůstat opět jako testovací jezdec, ale kvůli tragické smrti jezdce Williamsu, Ayrtona Senny, se dostal do závodního vozu a v Grand Prix Španělska už startoval po boku Damona Hilla. Velkou část sezóny strávil řízením druhého vozu, ale ve čtyřech závodech musel svou sedačku propůjčit ex-mistru světa, Nigelu Mansellovi. Williams byl pyšný, že jeho druhý vůz pilotuje Mansell, toho času uřadující šampión Indycar. Ale Coulthard nezůstal pozadu, prokázal svou rychlost a tak se díky chybám soupeřů a notné dávce štěstí dokonce podíval na stupně vítězů, když skončil druhý v Portugalsku. Na poslední 3 závody už ale pouze seděl na tribuně pozoroval, jak si vede Mansell. Avšak nebyl to Nigel, ale David, kdo dostal smlouvu na celou sezónu 1995. Coulthard tak při své neúplné sezóně skončil na skvělém 8. místě, se ziskem 14 bodů. ==== 1995 ==== Sezóna 1995 konečně ukázala Davidův nevyužitý potenciál. Vyhrál svůj první závod v F1, Grand Prix Portugalska. Vyhrát mohl vícekrát, ale chyby a smůla mu už víckrát vyhrát nedopřála. V tomto roce nasbíral celkem 5 pole position a 4 z nich byly hned po sobě. I přes mnoho pěkných umístění nastaly i hrubé chyby, v Monze chyboval v zahřívacím kole a na okruhu v Adelaide naboural při cestě do boxů. Celkově ale skončil na skvělém 3. místě a získal 49 bodů. === 1996-2004: McLaren === ==== 1996 ==== Pro rok 1996 se David upsal týmu McLaren, kde se stal týmovým kolegou tehdy budoucího mistra světa, Mikky Häkkinena. První sezóna v novém týmu se ale příliš nepovedla. Přestože McLaren poháněly silné motory Mercedes, tým nemohl najít příliš velkou rychlost. I tak ale vedl v Imole a v Monaku jen těsně prohrál s vítězem, Olivierem Panisem. Na konci sezóny měl David po 2 umístěních na stupních vítězů 18 bodů, což stačilo jen na 7. příčku. ==== 1997 ==== V roce 1997, jeho druhé sezóně u McLarenu, skončil celkově s Jeanem Alesim na stejným počtu bodů na 4. místě. Nicméně měl David na kontě 2 vítězství a Alesi žádné, a co se hlavně přihodilo, tehdy druhý Michael Schumacher byl z celého šampionátu diskvalifikován a Coulthard tak obsadil se štěstím konečné 3. místo. Vyhrál tedy 2x, ale jeho další úspěchy zkazily některé situace. Například v Jerezu se po incidentu, který znamenal diskvalifikaci Schuamchera (snaha vyřadit Villeneuva ze hry o titul), posunul David do vedení, ale tehdy povolená týmová režie týmu velela, aby před sebe pustil Häikkinena. ==== 1998 ==== V roce 1998 byl McLaren jasně nejrychlejším týmem v celém seriálu. Ale byl to Häkkinen, kdo udával tempo a zajistil si titul mistra světa. Coulthard si vybojoval pouhé jedno vítězství a po většinu sezóny plnil jen funkci podpory Häkkinena. Přesto ale získal konečné 3. místo. ==== 1999 ==== Sezóna 1999 se značně podobala té minulé. Davidovi štěstí nepřálo a navíc byl neustále podceňován. Za sezónu vyhrál 2x a umístil se několikrát na stupních vítězů. I tak mu to ale stačilo až na 4. místo v poháru jezdců a McLarenu na 2. místo v poháru konstruktérů, když prohrál po velké bitvě se stájí Ferrari. Mika Häkkinen ale svůj titul obhájil. ==== 2000 ==== V roce 2000 se už David konečně zapojil do boje o titul, bitvu svedl se svým týmovým kolegou Häkkinenem, a Michaelem Schumacherem z Ferrari. V sezóně si na své konto připsal Coulthard 3 vítězství a dalších 8 umístění na pódiu, přesto bitvu prohrál a skončil až na 3. místě celkově. V této sezóně ale vybojoval nejvíce bodů ve své kariéře za sezónu. ==== 2001-2004 ==== I v následující sezóně 2001 o sobě dával David vědět. Už porážel i Miku Häkkinena, nicméně na suverénního Schumachera neměl ani zdaleka, a přestože skončil celkově druhý, měl téměř o polovinu méně bodů než německý šampión. Bohužel od té doby šly Coulthardovy výsledky značně dolů. Po ukončení kariéry Mikky Häkkinena dostal do party dalšího Fina, mladého Kimiho Räikkönena, který Skota jednoznačně porážel. Kritici říkali, že Davidův pokles přišel v roce 2003, kdy se zavedla kvalifikace, ve které měli jezdci k dispozici jen 1 kolo, za který museli zajet co nejlepší čas. To, že tento formát kvalifikace mu nesvědčí přiznal i sám David. Za sezóny 2002, 2003 a 2004 si připsal pouhá 2 vítězství a umístění na stupních vítězů se snižovala. V roce 2002 byl celkově pátý, o rok později až sedmý, a v roce 2004, kdy se v kariéře poprvé ani jednou za sezónu nepodíval na stupně vítězů, až desátý. Bylo jasné, že David má u McLarenu opravdu namále. A dny u McLarenu byly pro něj opravdu sečteny poté, co byl pro rok 2005 ohlášen po bok Räikkönena, Juan Pablo Montoya. === 2005-2008: Red Bull === ==== 2005 ==== Na smlouvu ale nečekal dlouho. Jeho bohaté zkušenosti se hodily novému týmu Red Bull a tak se připojil k nezkušenému Christianu Klienovi a Vitantoniu Liuzzimu, který Kliena v několika závodech nahradil. Coulthardův kontrakt s Red Bullem byl prodloužen při Grand Prix Velké Británie 2005, z čehož vyplynulo, že David bude jezdit minimálně do konce roku 2006. Ale ač se snažil jak chtěl, vyrovnal pouze na bod přesně svůj výsledek z poslední sezóny u McLarenu. ==== 2006 ==== V roce 2006 tedy David pokračoval v Red Bullu, společně s Christianem Klienem. Pro tuto sezónu poskytla Red Bullu motory stáj Ferrari. A v průběhu sezóny 2006 byla podepsána smlouva s Renaultem na dodávání motorů pro sezónu 2007. A k týmu přišel další zkušený muž, technický ředitel Adrian Newey, který odešel z McLarenu. Sezóna se ale Coulthardovi moc nepovedla, bodoval jen v 5 závodech, zato byl ale v Monaku na stupních vítězů. 7. srpna 2006 bylo též oznámeno, že David bude závodit i v roce 2007, tentokrát po boku Marka Webbera. ==== 2007 ==== Po pomalém startu do sezóny 2007 zaznamenal David 2 dobré závody v Bahrajnu (který ale nakonec nedokončil) a Španělsku, kde poprvé v sezóně bodoval. Další body ale přidal už jen při Grand Prix Evropy, Číny a Japonska, kde získal nejlepší umístění v sezóně, 4. místo. Celkově získal stejně jako v předchozí sezóně 14 bodů, tehdy to stačilo až na 13. místo, v roce 2007 na 10. místo. 6. července 2007 byl Coulthardův kontrakt prodloužen i na sezónu 2008 a rozjede tak svou druhou sezónu mezi "starými pány". ==== 2008 ==== Sezóna 2008 pro Davida nezačala vůbec dobře. Hned v úvodu sezóny se dostal do incidentu s Felipe Massou. Coulthard popřel svou chybu a požadoval od Massy omluvu. Pokud by tak neučinil, měl údajně "ten malý spratek dostat pěstí". V druhém závodě měl Coulthard potíže s převodovkou, nakonec v závodě vybojoval 9. místo. Po dalších nevýrazných umístěních přišel konečně úspěch. Po tvrdém boji získal 3. místo při Grand Prix Kanady. Bylo to jeho 2. umístění na pódiu v týmu Red Bull, celkově už ale vystoupal na stupně vítězů 62x. Ve čtvrtek před Grand Prix Velké Británie David Coulthard oznámil, že po sezóně ukončí svou jezdeckou kariéru. V F1 ale zůstane a bude působit v týmu Red Bull jakou konzultant. === Zajímavosti a rekordy === David je také bývalým nejlépe bodujícím Britem v historii F1 (533 bodů), když překonal předchozí rekord Nigela Mansella (482 bodů). Při Grand Prix Španělska se také jako osmý zařadil do "klubu 200" (jezdci kteří absolvovali přes 200 závodů), a přiřadil se k Riccardovi Patresemu, Michaelu Schumacherovi, Rubensi Barrichellovi, Gerhardu Bergerovi, Andreovi de Cesariovi, Nelsonu Piquetovi a Jeanu Alesimu. V Grand Prix Monaka 2006 zaznamenal David historicky první stupně vítězů pro stáj Red Bull Racing. Během dekorování nejlepších měl David na sobě plášť, který propagoval nový film Superman se vrací. == Helma == Coulthardova helma je modrá s Ondřejským křížem na vrcholu (symbolizující skotskou vlajku) přecházející až do oblasti brady. Za působení u McLarenu měl ještě na helmě bílý kruh okolo. Když se připojil k Red Bullu, byl přidán tmavě modrý pruh uprostřed zvýrazňující logo Red Bullu. Při Grand Prix Japonska 2007 měl David šedou helmu se stylizovaným křížem na bocích k poctě zesnulému Colinu McRaeovi. == Kariéra po Formuli 1 == === Závod šampionů === Při Závodě šampionů 2008 se Coulthard dostal do finále, když prohrál jen se Sébastienem Loebem. V letech 2009 až 2011 se dostal do čtvrtfinále. === BBC === Od roku 2009, Coulthard pracoval pro BBC jako expert. Od roku 2011 se také stal spolukomentátorem nejdříve společně s Martinem Brundlem a poté s Benem Edwardsem. Byl také záložním pilotem Red Bullu ve 2 závodech v sezóně 2009 a u týmu působil nadále jako konzultant a předváděcí jezdec. V některých závodech sezóny 2010, kdy regulérní rezervní jezdci Red Bull a Toro Rosso, Daniel Ricciardo a Brendon Hartley, závodili v jiné sérii, byl Coulthard opět ve funkci záložního pilota. === DTM === V roce 2010 Coulthard působil v sérii DTM, u týmu Mücke Motorsport s vozem Mercedes C-Class. 8. dubna 2011 bylo oznámeno, že Coulthard bude závodit se stejným vozem i v následující sezóně a týmovým kolegou mu bude Ralf Schumacher. V obou sezónách získal pokaždé jen 1 bod, závody sice pravidelně dojížděl, ale na nebodovaných pozicích. Ve své třetí a poslední sezóně nasbíral celkem 14 bodů, nejlépe skončil v závodě na 5. místě. 18. října 2012 oznámil ukončení kariéry v DTM. Coulthardovi byl udělen Řád britského impéria (MBE) v roce 2010. == Statistiky ve Formuli 1 == == Souhrn kariéry == === Kompletní výsledky ve Formuli 1 === Tučně – Pole positionKurzívou – Nejrychlejší kolo závodu † Nedojel do cíle, ale byl klasifikován, protože odjel více než 90% délky závodu. === Kompletní výsledky ve Formuli 3000 === === Kompletní výsledky 24h Le Mans === === Kompletní výsledky série British Touring Car Championship === === Kompletní výsledky v DTM === == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu David Coulthard ve Wikimedia Commons Galerie David Coulthard ve Wikimedia Commons Oficiální stránka Davida Coultharda David Coulthard - video z cyklu České televize Na plovárně Článek BBC o letecké nehodě (Anglicky)

ADJ_PHRASE

OTHER

005857

Coco Chanel, vlastním jménem Gabrielle Chanel (19. srpna 1883 Saumur, Pays de la Loire - 10. ledna 1971 Paříž) byla francouzská módní návrhářka, která je považována za klíčovou osobnost v oblasti utváření šatníku moderní ženy. Se svou haute couture udávala od poloviny 20. století tón světovému módnímu průmyslu. Narodila se ve Francii roku 1883 jako druhá dcera podomního obchodníka Alberta Chanela a jeho družky Jeanne Devolle. Rodiče vstoupili do manželství až v roce 1884. Měla čtyři sourozence: dvě sestry, Julii a Antoinettu, a dva bratry, Alphonse a Luciana. Po smrti matky v roce 1895, tedy v jejích dvanácti letech, dal otec všechny své děti do klášterního sirotčince v Aubazine. Společně se sestrou Julií byla později přijata do klášterní školy. Ve dvaceti letech začala pomáhat své tetě v obchodě s oděvy v obci Moulins a záhy si získala pověst mimořádně schopné švadleny. V letech 1905-1908 si po večerech navíc přivydělávala...

Kdy zemřel Coco Chanel?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Coco_Chanel

Coco Chanel, vlastním jménem Gabrielle Chanel (19. srpna 1883 Saumur, Pays de la Loire - 10. ledna 1971 Paříž) byla francouzská módní návrhářka, která je považována za klíčovou osobnost v oblasti utváření šatníku moderní ženy.

Coco Chanel, vlastním jménem Gabrielle Chanel (19. srpna 1883 Saumur, Pays de la Loire - 10. ledna 1971 Paříž) byla francouzská módní návrhářka, která je považována za klíčovou osobnost v oblasti utváření šatníku moderní ženy. Se svou haute couture udávala od poloviny 20. století tón světovému módnímu průmyslu. Narodila se ve Francii roku 1883 jako druhá dcera podomního obchodníka Alberta Chanela a jeho družky Jeanne Devolle. Rodiče vstoupili do manželství až v roce 1884. Měla čtyři sourozence: dvě sestry, Julii a Antoinettu, a dva bratry, Alphonse a Luciana. Po smrti matky v roce 1895, tedy v jejích dvanácti letech, dal otec všechny své děti do klášterního sirotčince v Aubazine. Společně se sestrou Julií byla později přijata do klášterní školy. Ve dvaceti letech začala pomáhat své tetě v obchodě s oděvy v obci Moulins a záhy si získala pověst mimořádně schopné švadleny. V letech 1905-1908 si po večerech navíc přivydělávala zpěvem v kavárnách a nočních podnicích, které se nacházely buď přímo v Moulins, nebo ve Vichy. Zde také získala svou přezdívku Coco, což ve francouzštině znamená dušička nebo miláček. V lázeňském městě Vichy se seznámila se synem z průmyslnické rodiny a chovatelem koní Etiennem Balsanem. Stala se jeho milenkou a získala tak přístup do vyšší společnosti. Žila s ním až do roku 1910 na jeho zámku v Royallieu u Compiè. Později poznala dalšího osudového muže, britského diplomata a majitele dolů Arthura Capela, přezdívaného Boy. S jeho podporou otevřela v Paříži a mondénním přímořském letovisku Deauville několik obchodů s luxusními klobouky, kde časem rozšířila sortiment o sportovní oblečení. V roce 1916 pak otevřela další módní salon v letovisku Biarritz na jihozápadě Francie. Následovala první ucelená kolekce, v níž se objevily originální košilové šaty (jednodílný, volný oděv, který se nosil bez korzetu, svázaný v pase, nebo na bocích), či tehdy již proslulé "malé černé šaty". Dále do dámské módy zavedla úplet, který byl do té doby považován za materiál vhodný jen na výrobu prádla. Jejím cílem nebylo jen rozšířit módu aristokracie a vyšších tříd do "ulic", ale i umožnit nositelce každého modelu, aby se cítila sama sebou a zároveň pohodlně. Jejím krédem byla tedy funkčnost a prostota. Způsobila revoluci v oděvním průmyslu a její podniky měly ve 30. letech až 3500 zaměstnanců. V té době byla nejbohatší módní návrhářkou Francie a říkalo se jí královna módy. Arthur Capel, její největší láska, zemřel při automobilové nehodě 22. prosince 1919. Coco Chanel se nikdy neprovdala, třebaže jejím životem prošla po něm ještě řada dalších mužů. Za zmínku stojí hudební skladatel Igor Stravinskij, ruský velkokníže Dmitrij Romanov (spojovaný s případem vraždy Grigorije Rasputina), který ji věnoval "perly Romanovců", Hugh Grosvenor, 2. vévoda z Westminsteru, a francouzský malíř a žurnalista Paul Iribe. S výjimkou jediného butiku (kde se prodával její slavný parfém v charakteristickém flakonu, Chanel No. 5) po vypuknutí druhé světové války uzavřela všechny své salony. Válku prožila s německým důstojníkem Hansem Güntherem von Dincklage, a také se v té době přátelila s Walterem Schellenbergem. Proto byla podezřelá z kolaborace s nacisty a po osvobození musela jako "zrádkyně" odejít do Švýcarska, kde posléze strávila devět let. V roce 1954 však svoji dílnu a pařížský butik opět otevřela a znovu po dlouhá léta udávala módní trend. Coco Chanel zemřela 10. ledna 1971 ve věku 87 let. Hlavním návrhářem značky Chanel je od té doby Karl Lagerfeld. Původem byla prostá venkovská dívka; neměla tedy postavení, peníze ani vzdělání. Měla však neobyčejnou povahu, která jí umožnila, aby předběhla svou dobu - čas, kdy společnost bránila ženám projevit svou přirozenost. Byla po dlouhou dobu v podstatě kurtizánou, která využívala pomoci a podpory mužů. Kariéra módní návrhářky byla důsledkem jejího tvořivého ducha i touhy po nezávislosti. Když ve 20. a 30. letech přepracovala pánské střihy na pohodlné dámské oblečení pro volný čas, vynalezla prakticky sportovní oblečení. Navíc propagovala své kreace (včetně pletených vest, žerzejových kostýmků, svetrů a námořnických kalhot) tím, že je sama nosila. Nezbytnou součástí jejího šatníku se staly "malé černé šaty", které vycházely z jednoduché košilové linie. Řada jejích doplňků zahrnovala kabelky, pásky, šály a bižuterii. Mimo jiné zavedla do módy i tzv. "pážecí účes". Prostřednictvím velkoknížete Dmitrije Romanova se seznámila s parfumérem Ernestem Beauxem z Monte Carla a vytvořila v roce 1921 klasický parfém Chanel No. 5. Vrchol její kariéry přišel v roce 1954, kdy v 71 letech přerušila odpočinek a vytvořila snad nejtrvalejší a nejznámější typ oděvu - kostým "Chanel". Ten sestává z krátkého saka bez límce a sukně po kolena, jeho významným ozdobným prvkem je lemování saka ozdobnou portou. Díky jednoduchosti, eleganci a kráse ho stále nosí ženy na celém světě. V časech největší slávy oblékala známé osobnosti, hvězdy a módní ikony své doby, mezi něž se řadily například Audrey Hepburnová, Grace Kellyová (pozdější monacká kněžna Gracia Patricia) či Jacqueline Kennedyová. V její dílně vznikaly i mnohé divadelní a filmové kostýmy. Není ošklivých žen; jsou jen ženy, které se neumějí udělat krásnými. Můj život se mi nelíbil, tak jsem si vymyslela jiný. Ženy, které nenosí parfém, nemají budoucnost. Móda zmizí, styl zůstane. Ve francouzském životopisném filmu z roku 2009 Coco Chanel úspěšně ztvárnila její postavu francouzská herečka Audrey Tatou. Režie: Anne Fontaine. V roce 2009 byl do kin uveden také francouzský film Coco Chanel & Igor Stravinskij, kde její postavu hrála francouzská herečka Anna Mouglalis. Režie: Jan Kounen. V roce 2008 vznikl dvoudílný televizní film Coco Chanel jako koprodukce Francie (televizní stanice arte France), Itálie a Velké Británie. Zde hrála hlavní roli mladé Coco Chanel slovenská herečka Barbora Bobuľová. Coco Chanel v roce 1954, kdy se rozhodovalo o dalším osudu jejího podniku, ztělesnila Shirley MacLaine. Režii vedl Kanaďan Christian Duguay. HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. [s.l.] : Svojtka & Co., 1999. ISBN 80-7237-256-4. Kapitola Móda, proměnlivé tvary, Coco Chanel - Umění a kultura, fotografie a móda, s. 566. GIDEL, Henry. Coco Chanel. Praha : Garamond, 2010. ISBN 97-80-7407-088-4. S. 308. Anja Gockel Karl Lagerfeld Horst P. Horst Obrázky, zvuky či videa k tématu Coco Chanel ve Wikimedia Commons Osoba Coco Chanel ve Wikicitátech (anglicky) Oficiální stránky Coco Chanel Další informace o Coco Chanel

DATETIME

DATETIME

009961

Imagine Dragons je americká rocková skupina z Las Vegas založená v roce 2008. Jejími členy jsou zpěvák, klavírista, kytarista a bubeník Dan Reynolds, baskytarista Ben McKee a kytarista Wayne Sermon a také bubeník Dan Platzman. Skupina je přirovnávána k takovým kapelám jako jsou The Killers nebo Arcade Fire. Pro širokou veřejnost na celém světě se poprvé proslavili písní "Radioactive". == Vznik a charakteristika == V roce 2008 hlavní zpěvák Dan Reynolds poznal bubeníka Andrewa Tolmana na Brigham Young University, kde oba studovali. Tolman do kapely přivedl svého kamaráda ze střední školy, Daniela Wayna Sermona, který absolvoval na Berklee College of Music. Tolman poté do skupiny angažoval svou ženu Brittany Tolman, aby zpívala doprovodné vokály a hrála na klávesy. Sermon poté přišel se svým spolužákem Benem McKeem, aby se přidal ke kapele a tím se doplnili členové kapely....

Kdo je bubeníkem skupiny Imagine Dragons?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Imagine_Dragons

Jejími členy jsou zpěvák, klavírista, kytarista a bubeník Dan Reynolds, baskytarista Ben McKee a kytarista Wayne Sermon a také bubeník Dan Platzman.

Imagine Dragons je americká rocková skupina z Las Vegas založená v roce 2008. Jejími členy jsou zpěvák, klavírista, kytarista a bubeník Dan Reynolds, baskytarista Ben McKee a kytarista Wayne Sermon a také bubeník Dan Platzman. Skupina je přirovnávána k takovým kapelám jako jsou The Killers nebo Arcade Fire. Pro širokou veřejnost na celém světě se poprvé proslavili písní "Radioactive". == Vznik a charakteristika == V roce 2008 hlavní zpěvák Dan Reynolds poznal bubeníka Andrewa Tolmana na Brigham Young University, kde oba studovali. Tolman do kapely přivedl svého kamaráda ze střední školy, Daniela Wayna Sermona, který absolvoval na Berklee College of Music. Tolman poté do skupiny angažoval svou ženu Brittany Tolman, aby zpívala doprovodné vokály a hrála na klávesy. Sermon poté přišel se svým spolužákem Benem McKeem, aby se přidal ke kapele a tím se doplnili členové kapely. Skupina se proslavila v Provu v Utahu, svém rodném městě a pak přesídlila do Las Vegas, rodného města Dana Reynoldse, kde nahrála a vydala své první tři extended play. Jejich hudba je často popisována jako pozitivní a povznášející. Skupina se zdržuje od používání hrubých výrazů ve svých textech nebo na jejich koncertech. Jméno skupiny je anagram, původní slova jsou známá pouze členům kapely. == Historie skupiny == === První roky (2008–2010) === Skupina vydala dvě extended play nazvané Imagine Dragons a Hell and Silence v roce 2010 a obě nahrála v Battle Born Studios. Do tohoto studia se vrátili v roce 2011. Další EP s názvem It's Time bylo vytvořené ještě před podpisem nahrávací smlouvy. === Continued Silence, Hear Me a Night Visions (2011–2014) === V listopadu 2011 podepsali Imagine Dragons smlouvu s nahrávací společností Interscope Records. Úzce spolupracují s producentem Alexem Da Kidem, se kterým nahráli své první velké nahrávky ve Westlake Recording Studios v Západním Hollywoodu v Kalifornii. Extented play nazvané Continued Silence bylo digitálně vydáno na Den svatého Valentýna (14. února 2012) a umístilo se na 40. místě v žebříčku Billboard 200. Krátce poté byla píseň "It's Time" vydána jako singl a umístila se v Top 5 skladbách v žebříčcích Billboard Alternative a Billboard Rock a stala se tak prvním singlem kapely, který se umístil v nejlepší patnáctce. Píseň také drží rekord za nejdelší časový úsek v nejlepší desítce v Alternative žebříčcích. Hudební videoklip byl vydán dne 17. dubna 2012 na všech stanicích MTV a skupina byla nazvaná Nejlepším umělcem týdne. Videoklip byl následně nominován i na MTV Video Music Award v kategorii nejlepší rockové video. "It's Time" se v listopadu 2012 stala platinovým singlem. Skupina oznámila, že vstoupí do Studia X ve Palms Casino Resort, aby dokončili nahrávání svého debutového alba Night Visions v létě 2012 a album vydali dne 4. září 2012. V žebříčku Billboard 200 se album umístilo na druhém místě a za první týden se ho prodalo přes 83 000 kopií, čímž se stalo nejlépe umístěným debutovým albem od roku 2006. Album také bylo na prvním místě na Billboard Alternative Albums a Top Rock Albums a umístilo se v nejlepší desítce v hitparádách v Rakousku, Kanadě i Německu. Na začátku roku 2013 získalo Night Visions zlatou desku v Kanadě, Norsku a Švédsku. Druhý singl s názvem "Radioactive" získal první příčku v žebříčku Billboard Alternative Songs a ve Spojených státech se stal zlatým singlem. Hudební magazín Billboard uvedl skupinu jako jedny z "nejzářivějších nových hvězd roku 2012". Server Amazon.com nazval skupinu svým "oblíbeným rockovým umělcem roku 2012". Imagine Dragons živě vystoupili s písní "It's Time" v pořadech The Tonight Show with Jay Leno (2012), Jimmy Kimmel Live! (2012), Late Night with Jimmy Fallon (2012), Conan (2013) a The Late Show with David Letterman (2013). V televizním seriálu Glee zazněla cover verze "It's Time" v podání zpěváka Darrena Crisse. Jejich písně byly také použity v trailerech pro celovečerní filmy Charlieho malá tajemství, The Words a Hostitel. Velkému úspěchu singlu "Radioactive", také pomohl fakt, že zazněl v launch traileru hry Assassin's Creed 3 . V roce 2012 také podnikli turné k albu a navštívili Spojené státy, Kanadu a i několik států v Evropě. Turné se vyprodalo, s výjimkou dvou téměř vyprodaných koncertů. Dne 27. října 2012 jejich producent Alex da Kid pomocí internetu oznámil, že Imagine Dragons vydávají nové EP "Hear Me", spolu s vzorkem dlouhým 2:13, který byl také vydán. Dne 25. listopadu 2012 vyšlo toto extended play ve Spojeném království. V roce 2013 se Imagine Dragons vrátili do Evropy a Severní Ameriky s turné s názvem Night Visions Tour. Vstupenky na americké koncerty se rychle vyprodaly, a tak skupina oznámila dalších 13 přidaných koncertů, které se také vyprodaly. Skupina poté oznámila severoamerické turné v amfiteátrech. Skupina také potvrdila, že jí bylo nabídnuto dělat předskokana na turné skupině Muse, z časových důvodů však museli odmítnout.Skupina také vystoupila na letních hudebních festivalech jako jsou Sasquatch! Music Festival, Isle of Wight Festival, Rock am Ring and Rock im Park, Summer Sonic, Hultsfred Festival, Kanrocksas, T in the Park, Lollapalooza, Hangout Music Festival, Reading and Leeds Festivals, Summerfest, Osheaga Festival, Jay-Z's Made in America Festival, Yahoo! On the Road Festival, Bergenfest, Slotsfjell Festival, Pukkelpop, NorthSide Festival a další. Dne 2. června 2014 skupina vydala píseň k filmu Transformers: Zánik s názvem "Battle Cry". Po ukončení turné Into the Night Tour skupina oznámila, že začne pracovat na druhém studiovém albu. Dne 17. září 2014 vydali ve spolupráci s Riot Games píseň "Warriors" pro Mistrovství světa v League of Legends 2014. Dne 24. října vyšel singl s názvem "I Bet My Life" a o tři měsíce později "Shots", což je první singl z alba Smoke + Mirrors. === Evolve (2016–2018) === V roce 2017 vydali Imagine Dragons nové album Evolve a zahájili svou Evolve World Tour. === Origins (2018–současnost) === Dne 9. listopadu 2018 vyšlo nové album skupiny s názvem Origins. Hlavními singly jsou skladby "Natural", "Zero" a "Machine", které byly vydány v průběhu roku 2018 před vydáním celého alba. == Koncerty v Česku == Imagine Dragons zavítali do České republiky již čtyřikrát. Dne 24. dubna 2013 skupina poprvé v rámci turné zavítala do Prahy, kde měla koncert v klubu Sasazu. Podruhé se skupina do Prahy podívala dne 16. ledna 2016, kdy si zahrála v pražské O2 areně v rámci turné alba Smoke + Mirrors. V červenci 2017 vystoupili Imagine Dragons na ostravském multižánrovém mezinárodním hudebním festivalu Colours of Ostrava. Web iReport označil jejich vystoupení za vrchol dne. Jejich další vystoupení proběhlo 16. dubna 2018 v Praze, a to v podruhé vyprodané O2 areně. Předkapelou byla zpěvačka K.Flay. == Charitativní činnost == V roce 2013 skupina spolu s rodinou Tylera Robinsona založila charitativní organizaci The Tyler Robinson Foundation, která pomáhá lidem bojujícím s rakovinou. Webové stránky nadace jsou tylerrobinsonfoundation.com. Ve stejném roce se Imagine Dragons zúčastnili mezinárodní kampaně pro zastavení násilí, Do The Write Thing: National Campaign to Stop Violence. Na začátku roku 2014 vystupovali na koncertě Bringing Human Rights Home (Přinášení lidských práv domů) od organizace Amnesty International. == Vlivy == Dan Reynolds jako zdroje inspirace citoval Arcade Fire, Muse, The Beatles, Paula Simona a Harryho Nilssona. V měřítku úspěšnosti Reynolds také zmínil, že obdivuje skupiny Foster the People a Mumford & Sons za to, že v nynějších letech přinesli alternativní popovou hudbu do nové úrovně komerčního úspěchu. == Členové skupiny == === Současní členové === Dan Reynolds - zpěv, basový buben, vířivý buben, bicí, akustická kytara (2008–současnost) Ben McKee - basová kytara, doprovodné vokály, klávesy, bicí, basový buben (2009–současnost) Daniel Wayne Sermon - hlavní a rytmická kytara, cello, basový buben, akustická kytara, mandolína, doprovodné vokály (2009–současnost) Daniel James Platzman - bicí, viola, doprovodné vokály, cajón, akustická kytara, vířivý buben, tamburína (2011–současnost) === Doprovodní hudebníci na skladbách === Andrew Tolman - bicí, piano, doprovodné vokály (2008–2011) Brittany Tolman – klávesy, doprovodné vokály (2009–2011) Theresa Flaminio – klávesy, doprovodné vokály (2011–2012) Dave Lemke – basová kytara, doprovodné vokály (2008-2009) Aurora Florence – klávesy, doprovodné vokály, housle (2008) Andrew Beck – elektrická kytara, doprovodné vokály (2008) === Členové na turné === Ryan Walker - klávesy, kytara, perkuse a zpěv (2011–současnost) == Diskografie == === Studiová alba === Night Visions (2012) Smoke + Mirrors (2015) Evolve (2017) Origins (2018) === Koncertní alba === Live at Independent Records (2013) === Extended Play === Imagine Dragons (2009) Hell and Silence (2010) It's Time (2011) Continued Silence (2012) Hear Me (2012) The Archive (2013) iTunes Session (2013) == Koncertní turné == Night Visions Tour (2010–2014) – Imagine Dragons on Tour (2011-12), Fall Tour 2012 (2012), Europe Tour 2012 (2012), Into The Night Tour (2014) Smoke + Mirrors Tour (2015–2016) Evolve World Tour (2017–2018) == Ocenění a nominace == == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Imagine Dragons na anglické Wikipedii. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Imagine Dragons ve Wikimedia Commons Oficiální stránky (anglicky) Imagine Dragons na Facebooku (anglicky) Imagine Dragons na Myspace (anglicky) Imagine Dragons na Interscope (anglicky)

PERSON

PERSON

004535

... v psychologii antické a předrenesanční, je to přece jen primárně historie idejí, začínající renesancí, která osvětluje duchovní atmosféru místa a času poloviny devatenáctého století. Do poloviny 19. století byla psychologie součástí filozofie. Za jejího zakladatele ve filozofických vědách byl považován Aristoteles (384–322 př. n. l.). Jeho výzva adresovaná člověku a prostupující podstatnou část jeho psychologického myšlení je: "Staň se, čím jsi." Vědecká psychologie, snažící se o kauzální výklad psychických jevů a přírodovědně orientovaná, se mohla rozvinout díky fyzice, fyziologii, evoluční biologii, atomismu, kvantifikujícím a laboratorním přístupům včetně přístrojových prostředků, použitým k řešení vědeckých problémů. Vznik vědecké psychologie byl podpořen také kritickým empirismem, asocianismem a materialismem. Počátky vědecké psychologie jsou obvykle datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku v Německu. Wundt se při své práci do...

Kdo byl zakladatelem první psychologické laboratoře?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychologie

Počátky vědecké psychologie jsou obvykle datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku v Německu.

Psychologie (z řeckého ψ (psyché) = duše, duch, dech a -λ (-logia) = věda, výzkum, nauka) je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí (souhrnně označované jako psychika) a snaží se je popsat, vysvětlit a predikovat. Cílem psychologie je také získané poznatky využít ke zvýšení lidské spokojenosti a zdraví, prostřednictvím psychoterapie jich lze navíc využít i k léčebným účelům. Člověk, zabývající se psychologií výzkumně i prakticky, bývá označován jako psycholog, člověk provádějící psychoterapii je psychoterapeut (v běžné řeči bývají tyto pojmy směšovány). Psychologové se snaží porozumět roli kognitivních funkcí v individuálním i sociálním chování včetně porozumění fyziologickým a neurobiologickým procesům podmiňujícím konkrétní funkce. Psychologové objevili a vysvětlili řadu klíčových pojmů a konceptů, jako například percepce, kognice, pozornost, emoce, motivace, osobnost, interpersonální vztahy či podvědomí. K jejich získávání jsou vyvíjeny empirické metody výzkumu pro objevování a vysvětlování příčinných i korelačních vztahů mezi proměnnými, i k jejich prostému popisu a interpretaci. Psychologie se řadí mezi sociální vědy, svým rozsahem se však pohybuje na plynulém rozmezí a zahrnuje výzkum z věd přírodních (týkající se např. zákonů lidského vnímání a percepce), sociálních i humanitních věd až po filozofii. Psychologické poznatky jsou používány ke zlepšení kvality života lidí – výzkumná zjištění ovlivňovala vznik zákonů regulujících trest smrti, náhled na homosexualitu či podmínky, za nichž je člověk trestně zodpovědný. Ačkoliv většina psychologů pracuje v psychodiagnostických oborech, zabývá se léčením mentálních poruch a jiných potíží formou psychoterapie či poradenství, anebo používá aplikované psychologické poznatky například v personalistice nebo marketingu, část psychologů se dále zabývá výzkumem na univerzitách i v soukromých společnostech. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologické směry. V psychologii dnes existuje nejméně pět významných a vlivných teoretických přístupů, z nichž každý svým vlastním a svébytným způsobem definuje svůj vědecký pohled na psychologii a liší se definicí samotné psychologie, zaměřuje se na rozdílná témata a používá často svébytné výzkumné přístupy. Podle Seamona a Kenricka lze různé přístupy přirovnat k odlišným mapám stejného města – každá využívá jinou perspektivu, jedna se zaměřuje na linie ulic, druhá na topografii a třetí na podzemní sítě. Tyto přístupy vznikaly během vývoje psychologie, kdy se zdálo, že lze nalézt jednotné psychologické paradigma, a proto se ostře vůči sobě vyhraňovaly. Dnes však mezi přístupy, které přetrvaly, dochází opět k pozvolnému sbližování a jsou chápány spíše jako různé aspekty téhož jevu. Mezi hlavní teoretické přístupy v psychologii patří následující. Podrobnější informace naleznete v článku Biologická psychologie. Biologický přístup se zabývá studiem neurofyziologických procesů, mozku, "technickými" aspekty vnímání a podobně. Zajímá se, jaké neurofyziologické procesy jsou základem chování a prožívání, a vznikla díky možnosti aplikace biologických experimentů pro studium myšlenkových jevů. Využívá postupy, jako je například pozitronová emisní tomografie, funkční magnetická rezonance, a její součástí je také přístup nazývaný evoluční psychologie, která studuje genetické základy lidské psychiky a jejíž představitelé vesměs navázali na Darwinovo dílo. Tento přístup je nejvíce svázaný s biologickou psychologií, jednou ze základních psychologických věd. Biologický přístup chápe například depresi jako poruchu v důsledku abnormálních změn nepříznivě ovlivňujících hladinu neurotransmiterů. Biologický přístup přispěl i ke studiu paměti. Například dětská amnézie může být zčásti způsobena nezralostí hipokampu (který se podílí na upevňování vzpomínek), neboť tato část mozku není v období roku až dvou po narození ještě plně vyvinuta. Mezi významné osobnosti tohoto přístupu patřili například Roger W. Sperry (1913–1994), William James (1842–1910), u nás pak František Koukolík (nar. 1941) Podrobnější informace naleznete v článku Behaviorismus. Behaviorální přístup (někdy též behavioristický) byl dominantním v první polovině 20. století. Zaměřoval se především na lidské chování a omezil se na objektivně pozorovatelná fakta. Na rozdíl od psychoanalýzy zcela vynechal lidskou mysl (označovanou jako black box, tedy černá skříňka) a vytvořil tzv. model S-R (stimulus–reakce), ve své době byl proto odpůrci označován proto jako "psychologie bez duše". V dnešní době je striktní behaviorismus spíše historií, navázaly na něj neobehaviorismus či teorie sociálního učení a používá se model S-O-R (doplněný o objekt). Mezi představitele behaviorální psychologie patří její zakladatel John B. Watson (1878–1958), Burrhus Frederic Skinner (1904–1990), Albert Bandura (nar. 1925), s behaviorismem souvisejí i ruští reflexologové Sečenov, Ivan Petrovič Pavlov či Bechtěrev. Podrobnější informace naleznete v článku Hlubinná psychologie. Psychodynamický přístup (někdy označovaný též jako hlubinná psychologie) vesměs navazuje na psychoanalýzu Sigmunda Freuda a zkoumají především nevědomé oblasti lidské psychiky, které zpravidla považují za dominantní v lidském chování a myšlení. Vzhledem k malým možnostem ověřování hypotéz patří k nejkontroverznějším psychologickým proudům. Mezi nejvýznamnější osobnosti psychodynamického přístupu patří zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939), dále pak Erich Fromm (1900–1980), Alfred Adler (1870–1937), Karen . Horneyová (1885–1952) či Carl Gustav Jung (1875–1961), Fenomenologický přístup je silně humanisticky a filozoficky orientovaný směr, který studuje smysl lidského bytí, prožívání, lidské svědomí, osamění. Přístup je nedeterministický a ústředním konceptem je tak pojem svobodná vůle. Evropský a americký přístup se tradičně liší: v Evropě, kde byla dominantní zejména existenciální analýza a daseinsanalýza, se psychologové zaměřovali převážně na smysl života, prožívání úzkosti, odloučení, izolace, přijetí apod. Americký směr (tzv. humanistická psychologie) zdůrazňovala pozitivní aspekty lidské přirozenosti. K fenomenologické psychologii lze přiřadit i nejrůznější konstruktivistické směry a stejně jako psychoanalýza má fenomenologický přístup omezené možnosti výzkumu. Klíčovými představiteli jsou Ludwig Binswanger (tvůrce daseinsanalýzy, 1881–1966), Medard Boss (představitel daseinsanalýzy, 1903–1991) či Viktor Frankl (tvůrce logoterapie, 1905–1997) Podrobnější informace naleznete v článku Gestaltismus. Gestalt psychologie (někdy též tvarová psychologie, odvozeno od německého Gestalt = tvar) je převážně historická psychologická škola. Vznikla v roce 1912, tedy v období rozvoje behaviorismu v USA. Předmětem jejího studia je zkoumání psychických fenoménů celostní povahy (zejména vnímání), a to zejména s využitím metody introspekce. Percepční zkušenosti podle gestalt psychologie závisejí na vzorcích vznikajících v důsledku působení podnětů a dále na organizaci zážitků. Typickým tvrzením gestalt psychologie je teorie, že psychické jevy nelze považovat za pouhou sumu částí, ale vynořují se v duševním světě jako fenomény samy o sobě – že "celek je více než součet částí". Když se podíváme na obrázek, uvidíme spíše dva trojúhelníky než jako šest malých obrázků. Gestalt psychologové se zabývali dále vnímáním pohybu, velikosti, sledovali proměny barev při změnách osvětlení a tím položili základy současného výzkumu v oblasti kognitivní psychologie. Gestaltisté byli výrazně ovlivněni filosofickou fenomenologií a rovněž se inspirovali objevem magnetického pole. Představiteli jsou například Max Wertheimer (1880–1943), Kurt Koffka (1886–1941) či Wolfgang Köhler (1887–1967). Za pokračovatele lze považovat i lingvistu Noama Chomskeho (nar. 1928). Podrobnější informace naleznete v článku Kognitivní psychologie. Kognitivní psychologie věnuje značnou pozornost mentální, zejména poznávacím procesům, a myšlení celkově. Lidskou psychiku chápe jako systém zpracování informací a část terminologie si vypůjčuje například z počítačové kybernetiky. Vytváří tzv kognitivní mapy chování a je vedle například lingvistiky, informatiky, kybernetiky, kulturní antropologie jedním ze zdrojů současných multidisciplinárních kognitivních věd. Mezi významné osobnosti kognitivní psychologie patří například Albert Ellis (nar. 1915), Aaron Těmkin Beck (nar. 1921), Herbert Simon (1916–2001 či Allen Newell (1927–1992; předchůdcem byl Edward C. Tolman (1886–1959). Podrobnější informace naleznete v článku Psychologické disciplíny. Psychologie má široké pole zájmu. Zaobírá se výzkumem od mezilidských vztahů, přes možnosti učení a osobnostní vlastnosti, až po biologické pozadí lidského myšlení. Podle předmětu zkoumání se dělí na dílčí obory: Základní – mají nejobecnější charakter, jsou teoretické. Patří sem zejména biologická psychologie, obecná psychologie, vývojová psychologie, psychologie osobnosti, sociální psychologie; občas sem bývá zařazována i psychopatologie a psychologie životního prostředí. Aplikované – zkoumají psychické jevy, které se projevují v souvislosti s určitou praxí a snaží se o praktickou aplikaci obecných teoretických přístupů. Patří sem například klinická psychologie, psychologie práce, forenzní psychologie či pedagogická psychologie. Speciální – někteří autoři ještě uvádějí tuto kategorii, která obsahuje disciplíny odvozené od výše uvedených s relativně úzkým oborem studia. Je to například psychometrika, psycholingvistika či psychodiagnostika. Některé z psychologických disciplín významné pro pochopení rozsahu zaměření psychologie – patří mezi ně například následující: Podrobnější informace naleznete v článku Biologická psychologie. Podrobnější informace naleznete v článcích Klinická psychologie, Psychoterapie, Poradenství a Psychopatologie. Klinická psychologie aplikuje poznatky o patologickém fungování lidské psychiky a využívá psychodiagnostické postupy k jejich určování jejich typu a příčiny. Jejím cílem je zjistit pacientovy potíže a případně navrhnout možnosti léčby. Samotná léčby psychologickými prostředky se nazývá psychoterapie. V případech, kdy nejde o duševní poruchu, ale o pomoc zdravému člověku v psychické nouzi, mluvíme spíše o poradenství (například manželském, rodinném, školním aj.). Teoretickým oborem, který přímo zkoumá hranice mezi duševním zdravím a nemocí a zajímá se o vznik, průběh a charakteristiky duševních nemocí, je psychopatologie. Podrobnější informace naleznete v článku Obecná psychologie. Obecná psychologie se zabývá základními duševními jevy člověka. Zkoumá kognitivní a emocionální procesy, tedy většinou vjemů od vnímání přes myšlení či prožívání lidí až po chování jako následek uvedených procesů. Mezi hlavní zájmy obecné psychologie patří celá řada příbuzných témat, klíčovými pojmy jsou psychika, chování, prožívání, psychické jevy (stavy, procesy a vlastnosti, kterou jsou již spíše záležitostí psychologie osobnosti), vědomí, pozornost, spánek a sny, senzorické procesy a vlastnosti vnímání. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologie osobnosti. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologie práce. Podrobnější informace naleznete v článku Sociální psychologie. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologie výchovy. Podrobnější informace naleznete v článku Vývojová psychologie. Podrobnější informace naleznete v článku Psychologie životního prostředí. Podrobnější informace naleznete v článku Historie psychologie. H. Ebbinghaus v roce 1908 poznamenal, že psychologie má dlouhou minulost, ale krátkou historii. Lidé se však o psychologické poznatky zajímali už od pradávna a během 18. a 19. století byla provedena řada výzkumů, které je možné označit jako psychologické Jako samostatná věda se pak psychologie pod vlivem věd přírodních (zejména medicíny a fyziologie) vydělila z filozofie ve druhé polovině 19. století. Proto jsou dodnes v psychologii patrná dvě hlavní paradigmata, a to duchovědné (spíše filozofické) a přírodovědné (objektivistické, experimentálně podložené a odvozené spíše z věd přírodních). Ačkoliv zdroje vlivů, kulminujících ve vědecké psychologii poloviny devatenáctého století lze vystopovat v psychologii antické a předrenesanční, je to přece jen primárně historie idejí, začínající renesancí, která osvětluje duchovní atmosféru místa a času poloviny devatenáctého století. Do poloviny 19. století byla psychologie součástí filozofie. Za jejího zakladatele ve filozofických vědách byl považován Aristoteles (384–322 př. n. l.). Jeho výzva adresovaná člověku a prostupující podstatnou část jeho psychologického myšlení je: "Staň se, čím jsi." Vědecká psychologie, snažící se o kauzální výklad psychických jevů a přírodovědně orientovaná, se mohla rozvinout díky fyzice, fyziologii, evoluční biologii, atomismu, kvantifikujícím a laboratorním přístupům včetně přístrojových prostředků, použitým k řešení vědeckých problémů. Vznik vědecké psychologie byl podpořen také kritickým empirismem, asocianismem a materialismem. Počátky vědecké psychologie jsou obvykle datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku v Německu. Wundt se při své práci do vysoké míry opíral o introspekci (pozorování a zaznamenávání povahy svého vlastního vnímání, myšlení a cítění). Vznik laboratoře měl takový význam, protože v té době určovaly experimentální disciplíny (zejména přírodovědné) co je vědní a co ne. Chtěla–li se psychologie stát uznanou vědou, musela i ona prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v laboratoři. Laboratorní práce nabízela záruku že objektivní metodou budou získány poznatky, spolehlivě ověřitelné a opakovatelné podobně jako je tomu v chemii, fyzice nebo filozofii. Kromě Wundta jsou svými výzkumy důležití fyziolog Hering a fyzik Ernst Mach, působící v druhé polovině 19. století v Praze, studovali počitky a vjemy. Külpe hlavní představitel Würzburské školy, zkoumal myšlenkové procesy, Ebbinghaus paměť a učení. Nová evropská psychologie byla značnou měrou fyziologická, experimentální, elementová, asocianistická, hlavní metodou byla introspekce, i když jiné metody se též užívaly. Byla zaměřena hlavně na procesy vnímání. William James přenášel, podobně jako i jiní Američani, evropskou psychologii do Spojených států, kde se však dále vyvíjela spíše ve smyslu funkcionalismu. James zdůraznil nutnost studia návyků, emocí a vědomí. Metoda introspekce se neosvědčila, obzvlášť při sledování rychlých duševních procesů. A tak v raném vývoji psychologie začaly hrát důležitou úlohu směry strukturalismus (rozkládání, resp. analýza duševních struktur) a funkcionalismus (studium operací mysli, sloužících adaptaci organismu na okolní prostředí a fungování v něm). Hlavním propagátorem strukturalistického směru byl E. B. Titchener, psycholog z Cornellovy univerzity a Wundtův žák, který pro tento směr psychologie zavedl tento název. Ovšem jiní psychologové s tímto analytickým přístupem strukturalismu nesouhlasili. Wiliam James, psycholog na Harvardově univerzitě, se domníval, že by se na analýzu prvků vědomí měl klást menší důraz a naopak větší pozornost by měla být věnována jeho proměnlivé, osobní podstatě, jeho přístup byl nazván funkcionalismus, který zejména rozšířil rámec psychologie o chování, coby předmět zkoumání. Podrobnější informace naleznete v článku Psychoanalýza. Psychoanalýza je teorií osobnosti a zároveň metodou psychoterapie. Historie psychoanalýzy se rozvíjela spíše jako součást lékařské psychologie a psychiatrie, která částečně navazovala na historii hypnotismu a zakládala se na klinických zkušenostech. Její počátky jsou spojeny se jménem Sigmunda Freuda a spadají na přelom 19. a 20. století a v tehdejší době znamenala určitou revoluci v pojetí lidské psychiky. Sigmund Freud psychoanalýzu definoval jako "vědu o nevědomí" – psychologie do té doby s tímto pojmem nepracovala. Ústředním tématem psychoanalýzy je nevědomí, které můžeme definovat jako myšlenky, postoje, podněty, přání, motivy a emoce, jichž si nejsme vědomi. Nevědomé myšlenky se projevují mnoha způsoby, například ve snech, přeřeknutích a chybných úkonech. Během volných asociací je pacient vyzván, aby říkal, cokoli mu přijde na mysl, aby mohlo dojít ke zvědomění nevědomých přání. Jedinci si nejsou zcela vědomi některých důležitých aspektů svého chování, jejich zvědomění může přispět k jejich léčení. Mnoho z našeho chování má kořeny v procesech, které jsou nevědomé. Nevědomím rozumí Freud myšlenky, strachy a tužby, kterých si jedinec není vědom, ale které ovlivňují jeho chování. Podle Freuda je agresivní chování založené na vrozeném instinktu. Na psychoanalýzu navázala Neopsychoanalýza, odmítající instinktivní a biologické základy klasické psychoanalýzy a hledající zdroj konfliktů v sociální oblasti, v raných dětských zážitcích i v konfliktu jedince s požadavky dané kultury; většinou se jedná o metodu volných asociací. Podrobnější informace naleznete v článku Behaviorismus. Odvozeno od anglického behaviour (česky chování). Pro strukturalismus a funkcionalismus byl charakteristický systematický přístup k předmětu studia a psychologii chápali jako vědu o vědomé zkušenosti. Kolem roku 1920 však tyto školy byly nahrazeny novými školami. Největší vliv na vědeckou psychologii Severní Ameriky získal asi až do roku 1950 behaviorismus. Zakladatel John B. Watson nesouhlasil s názorem, že předmětem studia psychologie je vědomá zkušenost, a nesouhlasil ani s psychoanalýzou v tom, že studium lidské mysli je ústředním tématem psychologie. Tvrdil například, že psychologie zvířat a psychologie dětí jsou samostatné vědecké disciplíny a že se mohou stát vzorem pro psychologii dospělých, při svých studiích ale ještě o vědomí nehovořil. Vzhledem k tomu že chování je pozorovatelné a vědomí není, introspekce přestávala stačit a nový směr se rychle uchytil. Podle Watsona je téměř všechno chování výsledkem podmiňování a prostředí formuje chování jedince posilováním určitých návyků. Dáme-li např. dítěti sušenku, aby přestalo plakat, jeho chování tak spíše posílíme – odměníme. Odměněná reakce byla považována za nejmenší jednotku chování, na jejímž základě mohou vznikat mnohem složitější vzorce chování. Behavioristé uvažovali o psychologických jevech v pojmech podnětu a reakce, čímž došlo ke vzniku názvu "S–R psychologie" (Stimulus–Response, česky podnět – reakce). Tento přístup nebere v úvahu duševní procesy, o lidském vědomí někdy mluví jako o neproniknutelné schránce (ang. black box) a sleduje pouze vstupy a výstupy. Hlavní předností behavioristické psychologie tak byl psychologický experiment, který poskytoval jasně vyjádřitelné výsledky. V důsledku kritiky radikálního behaviorismu vznikl ve 30. letech 20. stol. neobehaviorismus, který se snažil překonat mechanické chápání psychiky. Neobehaviorismus upravil rovnici S-O-R (stimulus-object-response, přičemž objekt je intervenující proměnná v podobě lidské mysli). Do druhé světové války byl dominantním směrem behaviorismus, především v USA, přestože například v Německu byla populární tvarová psychologie, své kořeny měla hluboko i psychoanalýza a stále existovalo více dalších psychologických směrů. Po válce se zájem o psychologii zvýšil a ukázalo se, že staré postupy již nejsou dostačující. Tento názor byl potvrzen rozvojem počítačů. Herbert A. Simon a jeho kolegové na konci padesátých let publikovali řadu prací uvádějících, jak mohou být psychologické jevy simulovány prostřednictvím počítače. Dále byla v rámci přístupu založeného na zpracování informací přehodnocena řada psychologických konceptů. Noam Chomsky, jehož kniha Syntaktické struktury (v ang. orig. Syntactic Structures) z roku 1957 dala podnět k prvním základním analýzám jazyka a ke vzniku psycholingvistiky a byla dalším důležitým podnětem pro psychologii. Lingvisté se začali zabývat mentálními strukturami potřebnými pro porozumění jazyku a jeho produkci. V padesátých letech se začala výrazně rozvíjet neuropsychologie. V průběhu 20. století se tedy těžiště zájmu psychologů vrátilo do stejného místa, odkud původně vyšlo, ke sledování vnitřních duševních struktur a procesů, tentokrát ale s novými a lepšími nástroji zkoumání. Souběžně vznikalo větší množství dílčích psychologických směrů, které však již nebyly v tak ostrém sporu. V současnosti už nejsou jednotlivé psychologické přístupy tolik vyhraněné a většina historických směrů je stále mezi psychology populární. Velký důraz je dnes kladen na využití počítačů a modelování lidské psychiky prostřednictvím psychometrických postupů. V posledních 20 letech se stávají stále populárnější také postmoderní psychologické směry jako například diskurzivní psychologie, která se zaměřuje na vnímání světa jednotlivcem a na způsob budování individuální zkušenosti, nebo kritická psychologie, kritizující mainstreamovou psychologii a způsob jejího nahlížení na psychopatologii. Studium psychologie je velmi populární po celém světě. V České republice lze studovat psychologii na několika státních a soukromých vysokých školách. Absolvent je oprávněn po pětiletém studiu (jedno, zda tříletém bakalářském a dvouletém navazujícím magisterském, nebo přímo pětiletém magisterském studiu) vykonávat povolání psychologa, po ukončení postgraduální přípravy i na pozici klinického psychologa či psychoterapeuta: Karlova univerzita v Praze – . Filozofická fakulta a Pedagogická fakulta Masarykova univerzita v Brně – Fakulta sociálních studií. (Akreditace tradičního pětiletého magisterského studia psychologie na Filozofické fakultě nebyla v květnu 2013 prodloužena – akreditace je platná jen do 31. 10. 2014 a na dostudování stávajících studentů .) Univerzita Palackého v Olomouci – Filozofická fakulta Pražská vysoká škola psychosociálních studií – od roku 2012/2013 udělilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy licenci k pětiletému studiu psychologie, vyhovující českým normám University of New York v Praze – od roku 2016/2017 udělilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy licenci k dvouletému návaznému magisterskému studiu psychologie, vyhovující českým normám. Studium je v anglickém jazyce Absolvent se může uplatnit v marketingu, personalistice apod., není však oprávněn vykonávat povolání psychologa, ani vstoupit do postgraduální přípravy na pozici klinického psychologa: všechny výše uvedené Masarykova univerzita – Filozofická fakulta (jednooborové studium od 1 .prosince 2014) Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích – Pedagogická fakulta Ostravská univerzita – Filozofická fakulta (jednooborové i dvouoborové studium) University of New York v Praze – bakalářský program psychologie v anglickém jazyce s akreditací Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Absolvent může nalézt uplatnění jinde, například v pedagogické sféře, personalistice apod., není však opět oprávněn vykonávat samostatnou psychologickou činnost. Zpravidla jde také jen o zaměření na psychologii v rámci jiného studia (například ekonomického), nikoliv psychologii jako samostatný studijní obor: Západočeská univerzita v Plzni – psychologie se zaměřením na vzdělávání Vysoká škola aplikované psychologie v Terezíně – personální a interkulturní management s využitím aplikované psychologie a další

PERSON

PERSON

007585

Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie slouží pro podporu českých filmů a filmařů. Byl zřízen na základě zákona ČNR č. 241/1992 Sb. , ze dne 14. dubna 1992. Je významným nástrojem veřejné podpory filmové tvorby, ať už je to psaní scénářů, či výroba a distribuce filmů. Neméně důležitá je i jeho podpora technického rozvoje a modernizace kin. Zároveň se podílí na spolufinancování projektů z oblasti propagace kinematografie, např. festivalů a přehlídek. V členění rozpočtové soustavy se tento fond nachází mezi mimorozpočtovými fondy a to konkrétně jako státní účelový fond. Působí pod správou Ministerstva kultury ČR, které je ústředním orgánem státní správy...

Kdy byl zřízen Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Státn%C3%AD_fond_České_republiky_pro_podporu_a_rozvoj_české_kinematografie

Byl zřízen na základě zákona ČNR č. 241/1992 Sb. , ze dne 14. dubna 1992.

Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie slouží pro podporu českých filmů a filmařů. Byl zřízen na základě zákona ČNR č. 241/1992 Sb. , ze dne 14. dubna 1992. Je významným nástrojem veřejné podpory filmové tvorby, ať už je to psaní scénářů, či výroba a distribuce filmů. Neméně důležitá je i jeho podpora technického rozvoje a modernizace kin. Zároveň se podílí na spolufinancování projektů z oblasti propagace kinematografie, např. festivalů a přehlídek. V členění rozpočtové soustavy se tento fond nachází mezi mimorozpočtovými fondy a to konkrétně jako státní účelový fond. Působí pod správou Ministerstva kultury ČR, které je ústředním orgánem státní správy zaštiťující uměleckou a kulturní činnost, spolu se správou finančních fondů, za účelem podpory a zachování uměleckých děl a kulturních aktivit. Obecně jsou státní účelové fondy tvořeny výlučně na základě zákona, který určuje zásady tvorby fondu a způsob čerpání jeho prostředků na přesně vymezené účely. Každý fond financuje specifickou oblast určenou jeho statutem a v ní pak slouží zejména k poskytování dotací a někdy i půjček určitým subjektům za předem stanovených podmínek. Jelikož hospodaří s veřejnými prostředky, jsou fondy kontrolovány parlamentem a každý správce státního fondu je povinen hospodařit podle rozpočtu státního fondu, který je schvalován jako součást státního rozpočtu na příslušný kalendářní rok. Fond je spravován Ministerstvem kultury České republiky. V čele Fondu stojí ministr kultury, který je zodpovědný za hospodaření s prostředky Fondu. Z tohoto důvodu nemá Fond žádné organizační složky mimo sídlo správce Fondu, tudíž žádné zaměstnance a nezřizuje žádné další jím řízené příspěvkové organizace. Ministerstvo kultury jako správce Fondu sestavuje pro každý rozpočtový rok návrh rozpočtu příjmů a výdajů, přehled pohledávek a závazků a závěrečný účet Fondu, které předkládá ministerstvu financí České republiky. Návrh rozpočtu Fondu je posléze předložen vládě vždy do 31. srpna a ta jej po případných úpravách, které v něm provede, předkládá spolu s návrhem státního rozpočtu ke schválení Poslanecké sněmovně. Závěrečný účet Fondu pak tvoří přílohu státního závěrečného účtu. Spolu se závěrečným účtem je správcem Fondu předkládáno i vyhodnocení použití vynaložených prostředků. Mezi nejvýznamnější finanční zdroje Fondu patří příjmy z obchodního využití filmů, k nimž Fond vlastní autorská práva výrobce a odvody příplatku k ceně vstupného do kin. Přestože se finanční podpora kinematografie ze strany státu v roce 2000 nominálně zvýšila, stále postrádá širší a stabilnější základnu. Dosud se totiž nepodařilo prosadit novely audiovizuálních zákonů, které by ji posílily například rozšířením zdrojů příjmů Fondu kinematografie nebo zřízením Českého audiovizuálního centra. Následující tabulka obsahuje podpořené projekty.

DATETIME

DATETIME

003012

... Mikroskopická anatomie oproti tomu používá k výzkumu optické přístroje. Mikroskopická anatomie studuje tkáně různých struktur (tato věda se nazývá histologie) a zabývá se i stavbou buněk. Počátky medicíny z obecného hlediska a morfologických oborů zvláště, jsou s vývojem anatomie úzce spjaty. První pitvy byly prováděny ve starém Egyptě jako součást přípravy těl zemřelých pro mumifikaci, což zároveň vedlo k získávání poznatků o anatomii člověka. Jako první lékař vůbec je označován Imhotep, žijící v době faraóna Džosera z III. dynastie kolem roku 2600 př.n.l. Za zakladatele anatomie jako vědního oboru jsou považováni starověcí lékaři Herophilos a Erasistrakos, představitelé alexandrijské medicíny, kteří působili v Alexandrii v Egyptě kolem roku 270 př. n. l., kteří kromě mrtvol pitvali údajně i odsouzence k smrti. Na alexandrijskou školu přímo navázal Galén, který prováděl hlavně pitvy zvířat....

Kde byly prováděny první pitvy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anatomie

První pitvy byly prováděny ve starém Egyptě jako součást přípravy těl zemřelých pro mumifikaci, což zároveň vedlo k získávání poznatků o anatomii člověka.

Anatomie je obor biologie nebo medicíny, který se zabývá makroskopickou a mikroskopickou stavbou organismů. Dále se rozděluje na anatomii živočichů a anatomii rostlin, přičemž samostatný název anatomie se často používá jako synonymum anatomie člověka.[zdroj?] Slovo anatomie pochází z řeckého anatemnō, což znamená "rozříznout". Anatomie je tudíž vědní disciplína, která se zabývá studiem struktur organismů včetně jejich soustav, orgánů a tkání. Popisuje vzhled a umístění jednotlivých částí těla, jejich stavbu, složení a vztahy mezi jednotlivými orgány či orgánovými soustavami. Anatomie se od fyziologie a biochemie značně liší. Tyto dvě disciplíny se zabývají zejména funkcemi jednotlivých částí těla a chemickými procesy, kterými tyto části procházejí. Anatom se tedy zajímá o tvar, velikost, umístění, strukturu, přísun krve a inervaci jednotlivých orgánů, například jater, zatímco fyziolog se zajímá o produkci žluči, roli jater ve výživě člověka a o regulaci tělesných funkcí. Z určitého hlediska je anatomie příbuzná s embryologií a komparativní anatomií, která má blízko k evoluční biologii a fylogenezi. Anatomie lidského těla je jednou ze základních medicínských věd. Na rozdíl od většiny ostatních vědních oborů se v anatomii důsledně rozlišuje terminologie (odborné názvosloví v širším smyslu) a v jejím rámci nomenklatura, přičemž neměnná anatomická nomenklatura v latinském jazyce je závazná od roku 1895. Anatomii rozdělujeme na makroskopickou a mikroskopickou. Makroskopická anatomie, též nazývána topografická anatomie, se zabývá zkoumáním částí těl živočichů bez pomoci přístrojů, tedy pouhým okem. Topografická anatomie zahrnuje také povrchovou anatomii. Mikroskopická anatomie oproti tomu používá k výzkumu optické přístroje. Mikroskopická anatomie studuje tkáně různých struktur (tato věda se nazývá histologie) a zabývá se i stavbou buněk. Počátky medicíny z obecného hlediska a morfologických oborů zvláště, jsou s vývojem anatomie úzce spjaty. První pitvy byly prováděny ve starém Egyptě jako součást přípravy těl zemřelých pro mumifikaci, což zároveň vedlo k získávání poznatků o anatomii člověka. Jako první lékař vůbec je označován Imhotep, žijící v době faraóna Džosera z III. dynastie kolem roku 2600 př.n.l. Za zakladatele anatomie jako vědního oboru jsou považováni starověcí lékaři Herophilos a Erasistrakos, představitelé alexandrijské medicíny, kteří působili v Alexandrii v Egyptě kolem roku 270 př. n. l., kteří kromě mrtvol pitvali údajně i odsouzence k smrti. Na alexandrijskou školu přímo navázal Galén, který prováděl hlavně pitvy zvířat. Galén shrnul tehdejší anatomické znalosti a jeho autorita ve všech směrech dominovala medicíně až do 17. století. Po pádu Římské říše byly ve středověké Evropě anatomické poznatky do značné míry ztraceny, zachovaly se ale v arabském světě, odkud byly přeloženy zpět do latiny v 11. století n.l. V roce 1235 byla v Salernu založena lékařská fakulta, první středověká pitva se konala roku 1286 v Cremoně. Anatomie se dále rozvíjela i v Bologni, kde Mondino de'Liuzzi organizoval veřejné pitvy, de'Liuzzi též roku 1316 sepsal učebnici "Anatomia". Pitvou člověka se zabýval také Leonardo da Vinci, v roce 1543 vychází De Humani Corporis Fabrica, ilustrovaná učebnice anatomie italského lékaře Andrea Vesalia, která tvoří základ moderní anatomie. První veřejnou pitvu v českých zemích zorganizoval Jan Jessenius v Praze roku 1600. S nástupem racionalismu a vynálezem mikroskopu se anatomie začala rychle rozvíjet, v 17. století začaly vznikat první anatomické preparáty a muzea. V 19. století se centrum anatomického bádání přesunulo do Velké Británie. Historie výzkumu anatomie je charakterizována stále hlubším porozuměním funkcí orgánů a struktur lidského těla. Metody zkoumání se také značně zdokonalily. Od počátku zkoumání anatomie živočichů pomocí anatomických pitev uhynulých zvířat a mrtvých lidských těl se metody ve 20. století přesunuly k vyspělým zobrazovacím metodám jako je rentgen, ultrazvukové vlny a magnetická rezonance. Anatomie a fyziologie (která studuje strukturu a funkci organismů a jejich částí) tvoří přirozenou dvojici vzájemně propojených vědních disciplín a jsou tudíž většinou studovány společně. Obor anatomie můžeme rozdělit do množství podoborů, například makroskopickou a mikroskopickou anatomii. Makroskopická anatomie studuje struktury viditelné pouhým okem. Mikroskopická anatomie studuje struktury na mikroskopické úrovni a zahrnuje histologii (studium tkání) a embryologii (studium organismů v nevyvinutém stádiu). Anatomie těla může být zkoumána jak pomocí invazivních, tak neinvazivních vyšetřovacích metod. Cílem studie je získání informací o struktuře a uspořádání orgánů a orgánových soustav. Metody zkoumání zahrnují pitvu, při které je tělo otevřeno a studují se jednotlivé orgány, a endoskopii, což je zákrok, při kterém se endoskop (nástroj vybavený kamerou) zavede do malého otvoru v těle a umožní tak zkoumat vnitřní orgány a další struktury. K zobrazení krevního řečiště se používá angiografie (vyšetřovací metoda užívající rentgenové záření či magnetickou rezonanci). Pojem anatomie se obvykle užívá ve vztahu k anatomii lidského těla. Nicméně značné množství stejných či podobných struktur a tkání se nachází v celé živočišné říši, a tudíž pojem anatomie zahrnuje též anatomii jiných živočichů. K označení vědy zabývající se výhradně anatomií zvířat se také někdy užívá slovo zootomie. Stavba a tkáně rostlin jsou rozdílné povahy, a tudíž jsou studovány v anatomii rostlin. Živočišná říše (neboli Metazoa) zahrnuje heterotrofní motilní (pohyblivé) mnohobuněčné organismy (některé ovšem v průběhu evoluce adoptovaly sesilní - přisedlý - způsob života). Většina živočichů má těla rozdělena do jednotlivých tkání. Takoví živočichové jsou označováni jako eumetazoa (praví mnohobuněční živočichové). Mají vnitřní trávicí dutinu s jedním nebo dvěma otvory, pohlavní buňky (gamety) jsou produkovány v mnohobuněčných pohlavních orgánech a v embryonálním vývoji zygoty zahrnují stádium blastuly. Do říše metazoa nejsou zahrnuty houby, protože mají nediferencované buňky. Oproti rostlinným buňkám neobsahují živočišné buňky buněčnou stěnu ani chloroplasty. Pokud jsou v živočišné buňce přítomny vakuoly, je jich v buňce větší počet, ovšem jsou menší než vakuoly v rostlinných buňkách. Tělní tkáně jsou tvořeny velkým počtem buněk, například svalovými, nervovými či kožními. Každá buňka se skládá z buněčné membrány tvořené fosfolipidy, cytoplazmy a jádra. Jednoduší bezobratlí živočichové složení z dvou zárodečných listů, entodermu a ektodermu, se nazývají dvojlistí (láčkovci, Diblastica) a vyvinutější živočichové, jejichž orgány a tkáně jsou tvořeny třemi zárodečnými listy, se nazývají trojlistí (Triblastica). Tkáně a orgány živočichů ze skupiny trojlistých jsou tvořeny třemi vrstvami zárodečných listů - ektodermu, mezodermu a entodermu. Živočišné tkáně můžeme rozdělit do čtyř základních skupin: pojivová, epitelová, svalová a nervová tkáň. Pojivové tkáně jsou vláknité tkáně tvořené buňkami rozptýlenými v anorganickém materiálu zvaném extracelulární matrix (či mezibuněčná hmota). Pojivová tkáň určuje tvar orgánů a udržuje je na místě. Hlavními typy pojivové tkáně jsou: řídké vazivo, tuková tkáň, vazivová tkáň, chrupavka a kost. Extracelulární matrix je tvořen proteiny, hlavním z nich je kolagen. Kolagen hraje významnou roli v organizování a podpoře tkání. Matrix může být přeměněn do podoby kostry, která poskytuje podporu a ochranu těla, takzvaná vnější kostra (exoskelet). Vnitřní kostra (endoskelet) se pak vyskytuje uvnitř těla a slouží jako opěrná soustava jak u vyšších, tak nižších živočichů. Epitelová tkáň je tvořena na sebe těsně přiléhajícími buňkami spojenými pomocí adhezních molekul, které mají velmi malý mezibuněčný prostor. Epiteliální buňky rozdělujeme na ploché, kubické a cylindrické. Nasedají na bazální membránu. Epitelová tkáň je podle své funkce v organismu rozdělena do mnoha typů. V dýchacím traktu se nachází řasnatý epitel a v tenkém střevě mikroklky. Pokožka se skládá z vnější vrstvy zrohovatělého epitelu, který pokrývá tělo. Keratinocyty (pokožkové buňky) tvoří až 95 % kožních buněk. Epiteliální buňky na povrchu těla obvykle produkují extracelulární matrix ve formě kutikuly. U vyšších živočichů jsou z epiteliálních buněk tvořeny mnohé žlázy. Svalové buňky (myocyty) tvoří aktivní stažlivou tkáň těla. Svalová tkáň je schopna vyprodukovat sílu potřebnou jak k pohybu těla, tak k pohybu vnitřních orgánů. Sval je tvořen stažlivými vlákny. Rozlišujeme tři základní typy svaloviny: hladkou, kosterní (příčně pruhovanou) a srdeční. Na hladké svalovině není pod mikroskopem patrné příčné žíhání a stahuje se pomaleji než svalovina kosterní. Hladkou svalovinu můžeme pozorovat v chapadlech mořských sasanek či na tělech mořských okurek (sumýšů), u vyšších živočichů najdeme hladkou svalovinu ve stěnách dělohy, močového měchýře, střev, žaludku, jícnu, dýchacího traktu a cév. Kosterní svalovina se stahuje mnohem rychleji, ale její natažení je značně omezené. Kosterní svalovinu nalezneme v končetinách a chapadlech, vyšší živočichové mají kosterní svalovinu připojenou ke kostem, kde poskytuje pohyb. Srdeční svalovina se nachází pouze v srdci. Zde umožňuje kontrakci a pumpuje tak krev do celého těla. Nervová tkáň je složena z mnoha nervových buněk - neuronů - které přenášejí informace. U některých radiálně symetrických mořských živočichů, jako například žebernatek nebo žahavců (mořské sasanky, medúzy), tvoří nervy nervovou síť, ovšem u většiny živočichů jsou nervová vlákna uspořádána do podélných svazků. Nervové receptory nižších živočichů reagují na podněty pouze lokálně, v místě podnětu. Vyšší živočichové mají speciální receptory, například chemoreceptory či fotoreceptory, které vedou signál nervovým systémem do dalších částí organismu. Neurony jsou spojeny ganglii. Nervovou soustavu vyšších živočichů dělíme na centrální nervovou soustavu (CNS) a periferní nervovou soustavu (PNS). PNS je tvořena senzorickými nervy, které vedou informace ze smyslových orgánů do motorických nervů, jež ovlivňují cílové orgány. PNS je dále rozdělena na somatický nervový systém (zodpovídá za činnost svalů ovládaných vůlí) a autonomní nervový systém (ovládající hladké svalstvo, některé žlázy a vnitřní orgány) Všichni obratlovci mají podobnou stavbu těla a v určitém stádiu vývoje (většinou v embryonálním stádiu) sdílí podobné charakteristiky: hřbetní strunu, nervovou trubici či žaberní oblouky. Mícha obratlovců je chráněna páteří. Nervová tkáň je tvořena z ektodermu, pojivové tkáně tvoří entoderm. V zadní části těla se nachází ocas, jenž je pokračováním míchy a páteře. Ústní dutina se nachází v přední části těla živočicha a řitní otvor se nachází při bázi ocasu. Základním znakem obratlovců je páteř složená z obratlů. U většiny obratlovců se v průběhu embryonálního vývoje hřbetní struna přemění v meziobratlovou ploténku. Některým obratlovcům (některé druhy ryb) však hřbetní struna zůstává i v dospělosti. Čelistnatci jsou charakterizováni párovými končetinami (ploutvemi, či nohama), které však mohou být zakrnělé. Končetiny obratlovců mají podobnou strukturu, kterou zdědili po svém posledním společném předkovi. Tento argument předložil Charles Darwin k podložení své evoluční teorie. Tělo ryby se skládá z hlavy, trupu a ocasu. Na první pohled nejsou někdy přechody mezi těmito třemi částmi jasně zřetelné. Kostra, tvořící opěrnou strukturu uvnitř těla ryby, je tvořena buď chrupavkou (chrupavčití) nebo kostí (kostnatí). Hlavní částí kostry je páteř složená z lehkých, ovšem velmi pevných obratlů. Žebra jsou připevněna k páteři a na těle nejsou patrné žádné končetiny. Hlavní vnější znaky ryb, ploutve, jsou tvořeny kostěnými nebo měkkými paprsky. S výjimkou ocasní ploutve nejsou nijak napojeny na páteř. Jsou vyztuženy svaly tvořícími většinu trupu. Srdce je složeno z dvou komor a pumpuje krev přes žaberní štěrbiny celým tělem ryby. Oči jsou přizpůsobeny k podvodnímu vidění, dohlednost ryb je ovšem značně omezená. Ryby mají vnitřní ucho, postrádají však vnější i střední ucho. Postranní čára (smyslový orgán nacházející se po stranách trupu ryb) reaguje na nízkofrekvenční vibrace a zaznamenává pohyby či změny tlaku vody. Obojživelníci jsou třídou živočichů zahrnující žáby, mloky a červory. Obvykle mají čtyři končetiny, ovšem červoři a některé druhy mloků nemají žádné končetiny či jsou jejich končetiny zakrnělé. Kosti obojživelníků jsou duté a lehké, plně zkostnatělé. Obratle těchto živočichů jsou spojené klouby. Žebra jsou obvykle krátká a mohou být spojena s páteří. Lebky obojživelníků jsou široké a krátké a většinou ne zcela zkostnatělé. Jejich kůže obsahuje jen málo keratinu a není šupinatá. Obsahuje však velké množství slizových žláz, některé druhy mají dokonce žlázy jedové. Srdce obojživelníků se skládají ze tří komor - dvou síní a jedné komory. Mají močový měchýř a dusíkaté odpady jsou vylučovány především močí. Obojživelníci dýchají vzduch pumpováním ústní dutiny - vzduch je nejprve veden přes nozdry do ústní dutiny, nozdry se poté uzavřou a vzduch je stažením krku hnán do plic. Plicní dýchání je doplněno dýcháním prostřednictvím kůže. Kůže obojživelníků musí být udržována vlhká. Plazi jsou živočišnou třídou zahrnující želvy, hatérie, ještěrky, hady a krokodýly. Mají čtyři končetiny, ovšem hadi a několik druhů ještěrek nemá nohy žádné či zakrnělé. Kosti plazů jsou mnohem více zkostnatělé a mnohem pevnější než kosti obojživelníků. Zuby plazů mají kuželovitý tvar a většinou jsou přibližně stejně velké. Povrchové buňky pokožky jsou přeměněny ve zrohovatělé šupiny tvořící voděodolnou vrstvu. Plazi, na rozdíl od obojživelníků, nedokáží dýchat pokožkou a jejich dýchací soustava je mnohem efektivnější, protože vhání kyslík do plic pomocí roztahování hrudní dutiny. Srdce plazů se podobá srdci obojživelníků, obsahuje ovšem přepážku, která mnohem dokonaleji odděluje okysličenou a neokysličenou krev. Rozmnožovací soustava je uzpůsobena vnitřnímu oplození, sestává se tedy z pohlavních orgánů přítomných u většiny obratlovců. Vajíčka jsou obklopena blánou, která je chrání před vysušením, a jsou kladena na zem, u některých druhů se vyvíjí uvnitř těla samice. Močový měchýř plazů je malý a dusíkaté odpadní látky jsou z těla odváděny v podobě kyseliny močové. Želvy jsou význačné svou ochrannou schránkou. Jejich neohebný trup je uzavřený v rohovinovém krunýři. Ten je tvořen kostěnými pláty usazenými v kožní vrstvě a je pokryt vrstvou zrohovatělou. Částečně je spojen se žebry a páteří. Krk želv je dlouhý a ohebný. Hlava a končetiny mohou být zatáhnuty dovnitř krunýře. Želvy jsou býložravci a jejich zuby byly tudíž nahrazeny ostrými rohovitými výčnělky. Přední končetiny jsou u vodních druhů želv přeměněny na ploutve. Ještěrky mají lebku s jedním otvorem na každé straně. To jim umožňuje široce rozevřít ústa, protože čelisti jsou spojeny mnohem volněji. Ještěrky mají většinou čtyři krátké postranní končetiny, které drží tělo mírně nad povrchem. Některé druhy ovšem nohy nemají, tudíž se podobají hadům. Ještěrky mají pohyblivá víčka, ušní bubínky a některé druhy ještěrek mají dokonce parietální oko (takzvané třetí oko). Hadi jsou blízkými příbuznými ještěrek, kteří se oddělili ze společné rodové linie v období křídy. Sdílí s ještěrkami mnoho společných znaků. Kostra se skládá z lebky, jazylky, páteře a žeber. Některé druhy si také ponechaly pozůstatek pánve a zadních končetin. Ze stejného důvodu jako ještěrky mohou hadi rozevřít ústa tak doširoka, že dokáží spolknout celou svou kořist. Hadi mají pohyblivá víčka, pokrytá průhlednými šupinami. Nemají ušní bubínky, ale prostřednictvím kostí lebky dokáží detekovat vibrace na povrchu země. Jejich rozeklaný jazyk slouží k rozpoznání chuti a pachu, někteří hadi mají na hlavě senzorickou dutinu umožňující lokalizovat teplokrevnou kořist. Krokodýli jsou mohutní vodní plazi s dlouhým čenichem a velkým počtem zubů. Hlava a tělo jsou dorzoventrálně zploštělé a ocas je dlouhý, silný a též po stranách zploštělý. Krokodýli jím vlní ze strany na stranu, což jim umožňuje pohyb ve vodě. Tuhé zrohovatělé šupiny vytvářejí tělesné brnění, některé šupiny jsou připevněny k lebce. Nozdry, oči a uši vystupují nad povrch ploché hlavy. Nacházejí se tak nad hladinou vody, když krokodýl plave. Nozdry a uši jsou proti vniknutí vody chráněné záklopkami. Na rozdíl od jiných plazů mají krokodýli čtyřkomorová srdce. Čtyři komory umožňují dokonalé oddělení okysličené a neokysličené krve. Ptáci jsou čtyřnozí živočichové, jejichž zadní končetiny slouží k chůzi či poskakování a přední končetiny se vyvinuly v křídla pokrytá peřím a uzpůsobená k létání. Ptáci jsou teplokrevní živočichové s rychlým metabolismem, lehkou kostrou a silnými svaly. Dlouhé kosti mají tenké, duté a velice lehké. Do některých kostí vedou vzdušné vaky spojené s plícemi. Ptáci nemají žádné zuby a úzké čelisti se přeměnily v zobák pokrytý vrstvou rohoviny. Oči jsou relativně velké, zejména u nočních druhů ptáků jako jsou sovy. Oči dravých ptáků směřují dopředu, oči kachen směřují do boku. Peří je epidermální kožní porost vyrůstající z pokožky ptáků. Velká pera sloužící k létání najdeme na křídlech a ocase, konturové peří pokrývá povrch těla a jemné prachové peří je patrné na mláďatech a pod konturovým peřím vodních ptáků. Jedinou kožní žlázou ptáků je kostrční žláza nacházející se u báze ocasu. Produkuje mazovou sekreci, která chrání peří proti vodě. Na zadních končetinách ptáků se nacházejí šupinky, prsty jsou zakončeny drápy. Savci jsou rozmanitou skupinou živočichů. Většina z nich je suchozemská, ale některé druhy žijí ve vodě či dokonce létají. Většinou se jedná o čtyřnohé živočichy, některé mořské druhy nemají končetiny žádné či modifikované do ploutví. Přední končetiny netopýrů se přeměnily v křídla. Nohy většiny savců jsou umístěny pod trupem posazeným vysoko nad zemí. Kosti savců jsou zkostnatělé a zuby (obvykle diferencované) jsou pokryty vrstvou zubní skloviny. Zuby se jednou za život savců vymění (mléčné zuby), kytovci nemění svoje zuby vůbec. Savci mají ve středním uchu tři kůstky a hlemýždě ve vnitřním uchu. Těla savců jsou pokryta chlupy a pokožka obsahuje žlázy produkující pot. Některé žlázy jsou speciální - prsní žlázy produkující mateřské mléko, jímž samice krmí svá mláďata. Savci dýchají pomocí plic a hrudní koš je od břišní dutiny oddělen svalovitou membránou - bránicí - hlavním dýchacím svalem. Srdce savců má čtyři komory, okysličená a neokysličená krev jsou dokonale odděleny. Dusíkatý odpad je vylučován močí. Většina savců rodí živá mláďata. Výjimkou jsou zástupci řádu ptakořitních - ptakopysk a ježura australská - kteří kladou vejce. Ostatní savci mají placentu, skrz kterou je rostoucí plod vyživován. Vačnatci ovšem mají fetální stádium velmi krátké a rodí nevyvinutá mláďata, která si ihned po narození hledají cestu do matčina vaku, kde se přisají k bradavce a tam dokončí svůj vývoj. Lidé mají stavbu těla shodnou se stavbou těla ostatních savců. Lidé mají hlavu, krk, trup (obsahující dutinu hrudní a dutinu břišní), dvě paže s rukama a dvě nohy. Většinou se studenti biologických věd, zdravotníci, ortopedové, fyzioterapeuti, zdravotní sestry a studenti medicíny učí makroskopickou a mikroskopickou anatomii na anatomických modelech, kostrách, diagramech, fotografiích, učebnicích, na přednáškách a praktických cvičeních. Dále se studenti medicínských oborů učí makroskopickou anatomii skrz praktickou zkušenost - prostřednictvím pitev a zkoumáním mrtvých těl. Praktické studium mikroskopické anatomie (histologie) může probíhat prostřednictvím zkoumání histologických preparátů pod mikroskopem. Anatomie lidského těla, fyziologie a biochemie jsou pomocné vědy základní medicíny a většinou jsou vyučovány v prvním ročníku zdravotnické školy. Anatomii lidského těla lze studovat systematicky nebo topograficky. Topografické studium lidské anatomie zahrnuje zkoumání jednotlivých částí, například hlavy nebo hrudi. Systematická anatomie studuje orgánové soustavy, například nervovou či dýchací. Dokonalou znalost lidské anatomie vyžadují obory lékařské, chirurgické a diagnostické (například histopatologie či radiologie). Akademičtí anatomové jsou obvykle zaměstnáváni na univerzitách a zdravotních školách. Zde vyučují anatomii a výzkum orgánů, orgánových systémů, tkání a buněk. Srovnávací anatomie Anatomie rostlin Anatomie živočichů Anatomie měkkýšů Anatomie obratlovců Anatomie kočky domácí Anatomie psa domácího Anatomie ptáků Anatomie člověka Patologická anatomie

LOCATION

LOCATION

006460

William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616) byl anglický básník, dramatik a herec, který je široce považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejpřednějšího dramatika. Je často nazýván anglickým národním básníkem a "bardem z Avonu". Dochovalo se jemu připsaných přibližně 38 her (včetně těch, na kterých asi s někým spolupracoval), 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších básní, z nichž některé jsou nejistého autorství. Jeho hry byly přeloženy do všech hlavních živých jazyků a jsou uváděny častěji než hry jakéhokoli jiného dramatika. Shakespeare se narodil a vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou, v anglickém hrabství Warwickshire. Ve věku 18 let se oženil s Anne Hathawayovou, se kterou měl tři děti: dceru Susannu a dvojčata syna Hamneta a dceru Judith....

Jaké je místo narození Williama Shakespeara?

https://cs.wikipedia.org/wiki/William_Shakespeare

Shakespeare se narodil a vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou, v anglickém hrabství Warwickshire.

William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616) byl anglický básník, dramatik a herec, který je široce považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejpřednějšího dramatika. Je často nazýván anglickým národním básníkem a "bardem z Avonu". Dochovalo se jemu připsaných přibližně 38 her (včetně těch, na kterých asi s někým spolupracoval), 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších básní, z nichž některé jsou nejistého autorství. Jeho hry byly přeloženy do všech hlavních živých jazyků a jsou uváděny častěji než hry jakéhokoli jiného dramatika. Shakespeare se narodil a vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou, v anglickém hrabství Warwickshire. Ve věku 18 let se oženil s Anne Hathawayovou, se kterou měl tři děti: dceru Susannu a dvojčata syna Hamneta a dceru Judith. Někdy mezi lety 1585 a 1592 začal v Londýně úspěšnou kariéru jako herec, spisovatel a částečný vlastník herecké společnosti s názvem Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), později známé jako Královská společnost (King's Men). Zdá se, že kolem roku 1613 ve věku 49 let odešel na odpočinek do Stratfordu, kde zemřel o tři roky později. Dochovalo se jen velmi málo záznamů ze Shakespearova soukromého života, což podnítilo značné spekulace o takových věcech, jako jsou jeho fyzický vzhled, sexuální zaměření a náboženské přesvědčení, a také zda práce, které jsou jemu přisuzovány, nebyly ve skutečnosti napsány někým jiným. Shakespeare vytvořil většinu ze svých známých prací mezi lety 1589 a 1613. Některé jeho rané hry byly komedie. V dalším období vytvořil Shakespeare mnoho her na historické náměty, hlavně z anglických dějin, ale také např. velké drama Julius Caesar. Později, asi do roku 1608, pak psal své slavné tragédie, jako jsou Hamlet, Othello, Král Lear a Macbeth, které jsou považovány za vrcholná díla anglickojazyčné literatury. V poslední fázi vytvářel pravděpodobně ve spolupráci s jinými autory tragikomedie, známé též jako romance. Mnoho ze Shakespearových her bylo publikováno již během jeho života ve vydáních různé kvality a s různou přesností. Nicméně v roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé a herečtí kolegové, publikovali takzvané První folio, první konečné a souhrnné znění Shakespearových her. Je to posmrtné vydání, které zahrnuje až na dvě všechny hry, obecně připisované Shakespearovi. Předmluvou k tomuto vydání byla poema od Bena Jonsona, ve které je Shakespeare prozíravě oslavován jako člověk "nejen pro tento čas, ale navěky". Ve 20. a počínajícím 21. století byly Shakespearovy práce opakovaně znovuobjevovány a upravovány na podkladě nových směrů bádání a inscenování. Jeho hry zůstávají velmi populární a jsou neustále studovány, uváděny a interpretovány v různých kulturních a politických souvislostech po celém světě. V roce 2016, kdy uplynulo 400 let od dramatikova úmrtí, probíhaly ve Velké Británii a po celém světě oslavy na počest Shakespeara a jeho díla. William Shakespeare se narodil a vyrůstal v městečku Stratford nad Avonou. Byl synem Johna Shakespeara, úspěšného rukavičkáře a později i radního města Stratfordu, pocházejícího ze Snitterfieldu, a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře. Ve Stratfordu bydlela rodina v Henley Street. Shakespeare se narodil ve Stratfordu a byl pokřtěn 26. dubna 1564. Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, den Svatého Jiří, neboť v té době bylo zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození. Existují však spekulace, že badatel z 18. století, který toto datum uvedl jako první, se mohl zmýlit (protože Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Shakespeare se narodil jako třetí dítě z osmi a byl nejstarším synem, který přežil do dospělosti. Přestože se z tohoto období nedochovaly žádné záznamy, většina životopisců se domnívá, že Shakespeare navštěvoval ve svém rodném městě gymnázium (King Edward VI Grammar School),které bylo založeno roku 1553. Za vlády královny Alžběty I. měla gymnázia různou kvalitu, ale osnovy v celé Anglii určoval zákon a školy měly poskytovat intenzivní výuku latiny a klasického umění. V 18 letech se Shakespeare oženil s 26letou Anne Hathaway. Povolení k jejich sňatku vydal církevní soud diecéze ve Worcesteru dne 27. listopadu 1582. Obřad byl pravděpodobně připraven ve spěchu, protože kancléř diecéze povolil, aby se ohlášky četly pouze jednou namísto třikrát, jak bylo zvykem. Důvodem spěšné svatby mohlo být těhotenství Anne, neboť šest měsíců poté se narodila dcera Susanna, která byla pokřtěna 26. května 1583. Další dvě děti byla dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith, která se narodila necelé dva roky poté a byla pokřtěna dne 2. února 1585. Hamnet však zemřel z neznámých příčin ve věku jedenácti let, což možná poznamenalo Shakespearovu tvorbu. Hamnetův pohřeb se konal 11. srpna 1596. Po narození dvojčat Hamneta a Judithy následuje období, ze kterého o Shakespearovi nemáme prakticky žádné ověřené informace. V literatuře je toto období Shakespearova života mezi roky 1585 a 1592 označováno jako "ztracená léta". Životopisci se snaží vysvětlit toto období mnoha spornými příběhy. Nicholas Rowe, první životopisec zabývající se Shakespearem, popsal zhruba v roce 1709 stratfordskou pověst, podle které Shakespeare uprchl ze Stratfordu do Londýna, aby se vyhnul stíhání kvůli pytláctví. Podle jiného příběhu sepsaného v 18. století začal Shakespeare svou divadelní kariéru hlídáním koní návštěvníků londýnského divadla. Anglický starožitník a spisovatel 17. století John Aubrey tvrdil, že Shakespeare byl učitelem na venkově. Několik vědců ve 20. století přišlo s teorií, že Shakespeare mohl být zaměstnán jako učitel Alexandrem Hoghtonem z hrabství Lancashire, katolickým statkářem, který jmenoval jistého "Williama Shakeshafte" ve své závěti. Kromě pověstí shromážděných po jeho smrti není žádný důkaz, který by podkládal tyto příběhy, a jméno Shakeshafte bylo celkem běžné v hrabství Lancashire. Není známo, kdy přesně se Shakespeare dostal do Londýna a kdy zde začala jeho divadelní kariéra. O jeho životě se dochovalo málo informací a bylo vyřčeno mnoho spekulací, dokonce o skutečném autorství jeho her. Neví se ani, kdy přesně Shakespeare začal psát, ale dobové odkazy a záznamy vystoupení ukazují, že několik jeho her bylo na londýnské scéně od roku 1592. Tehdy se objevila kritika vyslovená dramatikem Robertem Greenem, která se nachází v tiskovině vydané po jeho smrti: "... - je tu jedna čerstvě povýšená Vrána, ozdobená naším peřím, která si se svým tygřím srdcem skrytým v kůži herce namýšlí . , že umí nadouvat blankvers stejně jako vy všichni, a jako naprostý Johannes Fac Totum se pokládá za jediného scénotřasa (shake-scene) v celé zemi." Literární badatelé se velmi liší v názorech, jaký byl přesný smysl znění Greenových slov, ale většina z nich se shoduje, že Greene vyčítal Shakespearovi snahu být považován za autora stejné úrovně jako spisovatelé s univerzitním vzděláním, kterými byli například Christopher Marlowe, Thomas Nashe a sám Greene. Fráze zapsaná kurzívou (tygřím srdcem skrytým v kůži herce, v originálu Tiger's heart wrapped in a Player's hide) paroduje verš "Oh, tiger's heart wrapped in a woman's hide" ve hře zvané The True Tragedie of Richard, Duke of York, &c., kterou Shakespeare převzal do své hry Jindřich VI., třetí část. Tato fráze, společně se slovní hříčkou "shake-scene", je považována za důkaz, že cílem Greenových narážek byl Shakespeare. Greenův útok je první zmínkou o Shakespearově divadelní kariéře. Životopisci se dohadují, že jeho kariéra mohla začít kdykoliv od poloviny osmdesátých let 16. století do Greenovy zmínky. V letech 1593 až 1594 byla londýnská divadla zavřená kvůli epidemii moru, a tehdy Shakespeare psal poezii pod ochranou hraběte ze Southamptonu. Po této epidemii se Shakespeare stal členem nové divadelní společnosti Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), ve které působil jako herec a dramatik. Brzy se Služebníci stali přední dramatickou společností Londýna. Po smrti královny Alžběty I. roku 1603 získala tato společnost od nového krále, Stuartovce Jakuba I., privilegium a název společnosti byl změněn na Královská společnost (King's Men). Většinu jemu připisovaných her napsal Shakespeare asi mezi lety 1590–1604. Zpočátku psal hlavně komedie, později také historické hry, což byly žánry, které Shakespeare vyzdvihl na vrchol tehdejšího umění. Od roku 1598 byly v rychlém sledu uveřejňovány v tištěné podobě převážně jeho tragédie, včetně slavných her jako jsou Hamlet, Král Lear a Macbeth. Avšak až v roce 1623, sedm let po smrti Williama Shakespeara ze Stratfordu, vydali dva jeho divadelní přátelé s finanční a morální podporou příbuzných Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, takzvané První folio, slavnou kolekci všech Shakespearových her, včetně zhruba 20 děl do té doby nepublikovaných. V roce 1599 se společnost Lord Chamberlain's Men přemístila do divadla Globe a Shakespeare se stal vlastníkem jedné její desetiny. Díky tomu byl výrazně lépe zajištěn – předtím údajně dostával za hru asi 6 liber. Když roku 1613 divadlo Globe vyhořelo, přesunula se společnost do divadla Blackfriars. Některé Shakespearovy hry byly vydány v roce 1594 v knižních edicích. Po roce 1598 jeho jméno získalo značný věhlas a začalo se objevovat na titulních stranách vydání autorových her, většinou však pod formou jména "Shake-Speare". Tato forma se objevila také na prvním vydání slavných Sonetů z roku 1609. Absence Shakespearova jména v seznamu účinkujících ve hře Bena Jonsona Volpone z roku 1605 je podle některých badatelů náznakem, že se tehdy již jeho herecká kariéra blížila ke konci. Ve svém úmrtním roce 1616 byl však Shakespeare jmenován v seznamu účinkujících Jonsonových her Every Man in His Humour a Sejanus, His Fall při souhrnném vydání díla tohoto dramatika. I když souhrnné vydání jeho vlastních her, tzv. První folio z roku 1623, jmenuje Shakespeara jako jednoho z hlavních účinkujících při představeních, byly některé ze Shakespearových her poprvé hrány až po Jonsonově dramatu Volpone. Nemůžeme tedy přesně určit, které role Shakespeare vlastně hrál. V roce 1610 John Davies z Herefordu napsal, že "dobrý Will" hrál "královské" role. Roku 1709 se Rowe domníval, že Shakespeare hrál ducha Hamletova otce v dramatu Hamlet. Podle pozdějšího názoru hrál také Adama ve hře Jak se vám líbí. Badatelé mají určité pochyby o správnosti těchto informací. Shakespeare během své kariéry pobýval v Londýně a ve Stratfordu. Roku 1596, tedy rok před tím, než koupil New Place, nový domov pro jeho rodinu ve Stratfordu, žil Shakespeare na farnosti Svaté Heleny v ulici Bishopsgate, severně od Temže. Roku 1599 se přestěhoval na druhý břeh řeky do Southwarku. Tehdy jeho společnost postavila divadlo Globe. Roku 1604 se přestěhoval nazpět na severní břeh řeky. Tam si pronajal byt od francouzského hugenota jménem Christopher Mountjoy, který byl výrobcem dámských paruk a jiných pokrývek hlavy. Podle Shakespearových nákupů a investic můžeme usoudit, že se z něj stal vcelku bohatý muž. Již v roce 1597 koupil druhý největší dům ve Stratfordu, tzv. New Place, a z roku 1613 se dochovala smlouva s jeho dvěma podpisy na koupi domu v londýnském předměstí Blackfriars. Shakespearova dramatická tvorba však skončila kolem roku 1613 a on se vrátil za manželkou a dcerami do svého rodného městečka, kde zůstal až do smrti. Poslední tři hry Shakespeare nenapsal sám, spolupracoval na nich pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Asi už v roce 1613 se vrátil do svého rodného městečka. Nicholas Rowe byl první životopisec, který uvedl, že Shakespeare několik let před svou smrtí odešel zpět do Stratfordu. Nicméně Shakespeare nadále sporadicky navštěvoval Londýn. V dubnu 1613 koupil strážní domek v Blackfriarském převorství a v listopadu 1614 byl několik týdnů v Londýně se svým zetěm Johnem Hallem. Je známo, že Shakespearova starší dcera Susanna se v roce 1607 provdala za lékaře Johna Halla. Mladší dcera Judith se dva měsíce před Shakespearovou smrtí vdala za Thomase Quineyho, obchodníka s vínem. Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Ve své poslední vůli zanechal své starší dceři Susanně značné množství majetku. Podmínkou bylo, aby jej předala nedotčený svému prvnímu synovi. Shakespearova manželka, v literatuře většinou zvaná Anne Hathaway, je v jeho dochované závěti zmíněna jen jako dědička "druhé nejlepší postele". Manželé Hallovi měli jen jedno dítě, dceru Alžbětu, která se dvakrát provdala, ale zemřela bezdětná v roce 1670. Quineyovi měli tři děti, ale všechny zemřely bez potomků. Tak v roce 1670 Shakespearův rod zanikl. Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele "Holy Trinity Church" ve Stratfordu dva dny po smrti. Možná již před rokem 1623 byl pořízen jeho památník, na kterém byl Shakespeare pravděpodobně až později vyobrazen v gestu psaní. Plaketa na něm jej srovnává s postavou řecké mytologie Nestorem, filozofem Sokratem a básníkem Vergiliem, tedy se žádným tehdy známým slavným dramatikem. Shakespearovi je věnováno mnoho jiných památníků po celém světě. Většina dramatiků tohoto období v určitém okamžiku své tvorby spolupracovala s ostatními, a kritici se shodují, že Shakespeare dělal totéž, a to většinou na začátku a na konci své kariéry. Některé přípisy, jako je Titus Andronicus a rané historické hry, zůstávají kontroverzní, zatímco Dva vznešení příbuzní a ztracený Cardenio mají dobře doloženou soudobou dokumentaci. Textový rozbor rovněž podporuje názor, že několik her bylo revidováno jinými spisovateli po tom, co byly původně napsány. Nejstarší dochovaná Shakespearova díla jsou Richard III. a tři díly Jindřicha VI., napsané na počátku 90. let 16. století během módy historických dramat. Shakespearovy hry je náročné datovat, ale studie textů naznačují, že Titus Andronicus, Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy a Dva šlechtici z Verony také mohou také patřit k tomuto nejranějšímu Shakespearovu období. Jeho první historické hry, které silně těží z publikace Kronika Anglie, Skotska a Irska Raphaela Holinsheda z roku 1587, dramatizují destruktivní následky slabé či zkorumpované vlády a byly později interpretovány jako ospravedlnění pro nástup dynastie Tudorovců. V raných hrách byl Shakespeare ovlivněn pracemi jiných alžbětinských dramatiků, zejména Thomase Kyda a Christophera Marlowa, tradicemi středověkého dramatu a Senecovými hrami. Komedie omylů také vychází z klasických modelů, ale např. nebyl nalezen žádný zdroj pro Zkrocení zlé ženy, ačkoli ta souvisí s jinou hrou stejného jména a může pocházet ze lidového příběhu. Stejně jako Dva šlechtici z Verony, v nichž se objevují dva kamarádi schvalující znásilnění, tak i Zkrocení zlé ženy je příběh o zkrocení ženy nezávislého ducha mužem, což někdy trápí moderní kritiky a režiséry. Shakespearovy časné klasické a italské komedie, které obsahují úzké dvojité zápletky a přesné komické sekvence, ustupují v polovině 90. let 16. století romantické atmosféře jeho nejuznávanějších komedií. Sen noci svatojánské je vtipná směs romantiky, pohádkové magie a komických scén z podsvětí. Shakespearova další, neméně romantická komedie, Kupec benátský, obsahuje ztvárnění pomstychtivého židovského lichváře Shylocka, které odráží alžbětinský pohled na Židy, ale pro moderní publikum se může zdát hanlivé. Vtipy a slovní hříčky z Mnoho povyku pro nic, okouzlující venkovské prostředí Jak se vám líbí a živé veselí z Večeru tříkrálového kompletuje sled Shakespearových velkých komedií. Po lyrickém Richardu II., napsaném téměř kompletně ve verších, Shakespeare v historických hrách pozdních 90. let 16. století představil komediální prózu. Jde o díla Jindřich IV., část 1, část 2 a Jindřich V.. Jeho postavy jsou stále složitější a citlivější, když obratně přepíná mezi komickými a vážnými scénami, mezi prózou a poezií, a dosahuje tím příběhové rozmanitosti vyzrálého díla. Toto období začíná a končí dvěma tragédiemi. Romeo a Julie je slavná romantická tragédie sexualitou nabitého dospívání, lásky a smrti. Julius Caesar – založený na překladu Plutarchových Životopisů slavných Řeků a Římanů Thomasem Northem z roku 1579 – zavádí nový druh dramatu. Podle shakespearovského vědce Jamese Shapira v Juliu Caesarovi "různé prvky politiky, charaktery, niternosti, tehdejší událostí, dokonce i Shakespearovy vlastní reflexe o aktu psaní, se začaly navzájem prostupovat". Počátkem 17. století Shakespeare napsal takzvané "problémové hry" Něco za něco, Troilus a Kressida, Dobrý konec vše napraví a také několik svých nejznámějších tragédií. Mnoho kritiků věří, že Shakespearovy největší tragédie reprezentují vrchol jeho umění. Titulární hrdina jedné z Shakespearových nejznámějších tragédií, Hamlet, je pravděpodobně diskutován více než kterákoliv jiná Shakespearova postava, a to zejména pro jeho slavný monolog, který začíná "Být či nebýt, to je otázka". Na rozdíl od introvertního Hamleta, jehož fatální chybou je váhání, hrdinové tragédií, které následovaly, Othello a král Lear, jsou zničeni ukvapenými chybami v úsudku. Děj Shakespearových tragédií často závisí na fatálních chybách či nedostatcích, které převrátí řád a zničí hrdinu a ty, které miluje. V Othellovi darebák Jago podněcuje Othellovu žárlivost až do bodu, kdy zavraždí nevinnou ženu, která ho miluje. V Králi Learovi se starý král dopouští tragické chyby tím, že se vzdá svých pravomocí a uvede tak do pohybu sled událostí, který vede k mučení a oslepení hraběte z Gloucesteru a k vraždě Learovy nejmladší dcery Cordelie. Podle kritika Franka Kermoda "hra nemá kladné postavy ani nenabízí publiku jakoukoliv úlevu od své krutosti". V Macbethovi, nejkratší a nejzhuštěnější Shakespearově tragédií, nezřízená ctižádost dovede Macbetha a jeho manželku, lady Macbeth, k vraždě právoplatného krále. Trůn uchvátí do té doby, než je zničí na oplátku jejich vlastní vina. V této hře Shakespeare přidává ke tragické struktuře nadpřirozený prvek. Jeho poslední velké tragédie Antonius a Kleopatra a Coriolanus obsahují některé z jeho nejlepších veršů. Básník a kritik T. S. Eliot je považuje za Shakespearovy nejvydařenější tragédie. Ve svém posledním období se Shakespeare vrátil k romantice a tragikomediím a dokončil tři další velké hry: Cymbelína, Zimní pohádku a Bouři. Ve spolupráci pak ještě Perikla. Tyto čtyři hry mají sice vážnější tón než komedie z 90. let, ale i ony skončí usmířením a odpuštěním potenciálně tragických pochybení. Někteří kritikové viděli v této změně nálad důkaz klidnějšího pohledu na život ze strany Shakespeara, ale může jít pouze o odraz tehdejší divadelní módy. Shakespeare spolupracoval na dvou dalších dochovaných hrách, Jindřichovi VIII. a Dvou vznešených příbuzných, pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Není jasné, pro které společnosti Shakespeare napsal své rané hry. Titulní strana vydání Tita Andronica z roku 1594 odhaluje, že hra byla provedena třemi různými hereckými společnostmi. Od morové epidemie v letech 1592-3 byly Shakespearovy hry prováděny v jeho vlastní společnosti v divadle The Theatre a v dalším divadle Curtain ve čtvrti Shoreditch, ležící severně od Temže. Když se společnost ocitla ve sporu s majitelem pozemků, zbořila The Theatre a použila trámy na výstavbu Divadla Globe. Šlo o první divadelní budovu postavenou herci pro herce, na jižním břehu řeky Temže ve čtvrti Southwark. Divadlo Globe bylo otevřeno na podzim roku 1599, hra Julius Caesar byla jedna z prvních her zde inscenovaných. Většina z Shakespearových největších her napsaných po roce 1599 byla určena pro Globe, včetně Hamleta, Othella a Krále Leara. Po tom, co divadelní společnost Služebníci lorda komořího byla v roce 1603 přejmenována na Královskou společnost, vstoupila do zvláštního vztahu s novým králem Jakubem I. Stuartem. Ačkoli záznamy provedení jsou nejednotné, Královská společnost předvedla na jevišti v období od 1. listopadu 1604 do 31. října 1605 sedm Shakespearových her, včetně dvou představení Kupce benátského. Po roce 1608 hrála během zimy v krytém divadle Blackfriars a v Globe v letním období. Vnitřní vybavení, v kombinaci s jakubovskou módou pro bohaté divadelní masky, dovolovalo Shakespearovi zavést propracovanější jevištní zařízení. Například v Cymbelínovi Jupiter sestupuje "v hromy a blesky, sedíce na orlu: on svrhne blesk. Duchové padnou na kolena." Mezi slavné herce Shakespearovy společnosti patřili Richard Burbage, William Kempe, Henry Condell a John Heminges. Burbage hrál hlavní roli v prvních představeních mnoha Shakespearových her, včetně Richarda III., Hamleta, Othella a Krále Leara. Populární komik Will Kempe hrál služebníka Petra v Romeovi a Julii a Dogberry hrál kromě dalších postav v Mnoho povyku pro nic. Byl nahrazen kolem roku 1600 Robertem Arminem, který hrál role jako např. Touchstona v Jak se vám líbí a šaška v Králi Learovi. V roce 1613 spisovatel a diplomat Henry Wotton zaznamenal, že Jindřich VIII. "byl uveden s mnoha mimořádnými okolnostmi, okázalostí a obřadností". Dne 29. června 1613 však výstřel z děla použitého při představení zapálil doškovou střechu divadla Globe, a to do základů vyhořelo. Jde o událost, která určuje datum uvádění této Shakespearovy hry s vzácnou přesností. V roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé z Královské společnosti, publikovali tzv. První folio, sebrané vydání Shakespearových her. To obsahovalo 36 textů, včetně 18 vytištěných úplně poprvé. Mnohé z těchto her se už předtím objevily v quarto verzích (formát velikosti cca A4) – chatrné knihy vyrobené z listů papíru skládaného dvakrát tak, aby vznikly čtyři listy. Žádné důkazy nenaznačují, že Shakespeare schválil tyto edice, které První folio kvalifikuje jako "ukradené a skryté kopie". Anglický bibliograf Alfred Pollard nazval některé z těchto vydání před rokem 1623 "špatná quarta" kvůli jejich upraveným, parafrázovaným nebo poškozeným textům, které mohly být na řadě míst rekonstruovány z paměti. Kde se dochovalo několik verzí hry, tak se každá navzájem liší jedna od druhé. Tyto rozdíly mohou plynout z chyb přebíraných při kopírování z poznámek herců nebo členů publika či ze Shakespearových vlastních pracovních poznámek. V některých případech, například v Hamletovi, Troilovi a Kressidě a Othellovi, Shakespeare mohl mezi vydáními quarto a folio změnit znění. Avšak v případě Krále Leara, u kterého většina moderních vydání odpovídá verzí folia z roku 1623, jeho odlišnost od vydání quarto z roku 1608 způsobila, že ve známém Oxfordském vydání byly otištěny obě verze s argumentem, že nemohou být beze zmatku sjednoceny. V letech 1593 a 1594, kdy byla divadla kvůli moru uzavřena, Shakespeare publikoval dvě narativní básně s erotickou tematikou, Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie. Věnoval je Henrymu Wriothesleymu, hraběti ze Southamptonu. Ve Venuši a Adonisovi nevinný Adonis odmítá sexuální návrhy Venuše, zatímco ve Znásilnění Lukrecie je ctnostná žena Lukrecie znásilněna chlípným Tarquinem. Ovlivněny Ovidiovými Proměnami, básně ukazují vinu a morální zmatek, který vyplývá z nekontrolovaného chtíče. Obě se ukázaly jako populární a byly v průběhu Shakespearova života často přetiskovány. Třetí narativní báseň Milenčin nářek, ve které si mladá žena stěžuje na své svedení přesvědčivým nápadníkem, byla vytištěna v prvním vydání Sonetů z roku 1609. Většina vědců už nyní připouští, že Shakespeare je autor Milenčina nářku. Kritici se domnívají, že dobré vlastnosti básně jsou pokaženy nudnými efekty. Báseň Fénix a hrdlička, kterou vytiskl Robert Chester v roce 1601 v díle Love's Martyr, oplakává smrt legendárního Fénixe a jeho milenky, věrné hrdličky. V roce 1599 se dvě rané verze sonetů 138 a 144 objevily ve Vášnivém poutníku, publikovaným pod Shakespearovým jménem, ale bez jeho svolení. Podrobnější informace naleznete v článku Sonety (Shakespeare). Sonety, které vyšly v roce 1609, byly posledním Shakespearovým nedramatickým dílem, které bylo vytištěno. Učenci si nejsou jisti, kdy byl každý z 154 sonetů složen, důkazy ale naznačují, že Shakespeare psal sonety po celou svou kariéru pro soukromého čtenáře. Ještě předtím, než se dva neautorizované sonety objevily ve Vášnivém poutníku v roce 1599, Francis Meres odkazoval v roce 1598 mezi svými soukromými přáteli na "Shakespearovy sladké sonety". Několik analytiků se domnívá, že publikování sbírky následuje takto určenou Shakespearovu posloupnost. Zdá se, že byly plánovány dvě kontrastní série: jedna o nekontrolovatelné touze po vdané ženě tmavé pleti ("temná dáma"), a jedna o konfliktní lásce ke krásnému mladému muži ("krásný mladík"). Zůstává nejasné, zda tyto figury představují skutečné jedince, nebo v případě, že autorské "I", kterými je oslovuje, představuje Shakespeara samotného, i když básník Wordsworth věří, že si sonety "Shakespeare odemkl své srdce". Vydání z roku 1609 bylo věnováno "panu W. H.", uváděnému jako "jediný původce" básní. Není známo, zda to napsal Shakespeare sám a nebo vydavatel, Thomas Thorpe, jehož iniciály se objevují v zápatí stránky s věnováním; ani není navzdory četným teoriím známo, kdo pan W. H. byl nebo zda Shakespeare dokonce autorizoval publikaci. Kritici vychvalují Sonety jako hluboké meditace o povaze lásky, sexuální vášně, plození, smrti a času. První Shakespearovy hry byly psány v tehdejším tradičním stylu. Napsal je ve stylizovaném jazyce, který ne vždy přirozeně vyvěrá z potřeb postav či dramatu. Poezie je závislá na dosti dlouhých, někdy komplikovaných metaforách a přirovnáních, a jazyk je často rétorický, napsaný pro herce, aby spíše deklamovali než mluvili. Například nabubřelé projevy v Titu Andronicovi z pohledů některých kritiků často jen zpomalují děj a verše ve Dvou šlechticích z Verony jsou popisovány jako strnulé. Brzy si však začal Shakespeare tradiční styl přizpůsobovat pro své vlastní účely. Úvodní monolog Richarda III. má své kořeny ve vlastním prohlášení Neřesti ve středověkém dramatu. Ve stejné době Richardovo sugestivní sebeuvědomění už netrpělivě očekává monology zralých Shakespearových her. Žádná jednotlivá hra nepředstavuje změnu od tradičního k volnějšímu stylu. Shakespeare během celé své kariéry tyto dva styly propojoval, přičemž Romeo a Julie je snad nejlepším příkladem tohoto přístupu. V době vytvoření Romea a Julie, Richarda II. a Snu noci svatojánské v polovině 90. let 16. století začal psát Shakespeare více přirozenou poezii. Metafory a obrazy ve zvýšené míře obrátil k potřebám samotného dramatu. Standardní básnickou formou Shakespeara byl blankvers, složený v jambickém pětistopém verši. V praxi to znamenalo, že verše byly obvykle bez rytmu a verš tvořilo deset slabik, přednášených s důrazem na každé druhé slabice. Blankvers z jeho raných her je zcela odlišný od těch pozdějších. Je často krásný, ale věty tíhnou k začátku, pozastavení a ukončení na konci verše s rizikem jednotvárnosti. Poté co Shakespeare zvládl tradiční blankvers, jej začal narušovat a měnit jeho průběh. Tato technika ve hrách jako jsou Julius Caesar a Hamlet uvolnila novou sílu a pružnost poezie. Shakespeare ji používá například, aby zprostředkoval zmatek v Hamletově mysli:. Po Hamletovi Shakespeare dále měnil svůj poetický styl, a to zejména v emocionálnějších pasážích pozdních tragédií. Literární kritik A. C. Bradley popsal tento styl jako "více koncentrovaný, rychlý, pestrý a ve stavbě méně pravidelný, nezřídka kroucený nebo náznakový". V posledním období své kariéry používal Shakespeare mnoho technik, aby dosáhl tohoto stylu. Ty techniky zahrnují neúplné syntaxe na konci věty, nepravidelné pauzy a ukončení a extrémní kolísání větné struktury a délky. V Macbethovi například jazyk přeskakuje z jedné nepříbuzné metafory či přirovnání k druhé: "was the hope drunk/ Wherein you dressed yourself?" (1.7.35-38) - česky "A což ta naděj byla opilou, již oblékl jsi dřív?"; "... pity, like a naked new-born babe/ Striding the blast, or heaven's cherubim, hors'd/ Upon the sightless couriers of the air ..."(1.7.21-25) - česky "... a žel jak nahé novorozeně na vichru jedoucí, neb jak cherub na vzdušných ořích neviditelných ten hrůzný čin v zrak každý zadují... ". Posluchač je vyzýván, aby si sám dokončil smysl. V pozdních romancích (tragikomediích), kde pracuje s posuny v čase a překvapivými obraty zápletek, se inspiroval nejnovějším poetickým stylem, ve kterém jsou dlouhé a krátké věty nastaveny proti sobě, věty jsou nakupeny, je přehozen předmět a objekt a slova jsou vynechávána. Tím je vytvářen efekt spontánnosti. Shakespeare v sobě kombinoval básnického génia a praktický smysl pro divadlo. Jako všichni autoři divadelních her své doby dramatizoval příběhy ze zdrojů, jako byl historik Plútarchos nebo soudobý anglický kronikář Raphael Holinshed. Přetvořil každou zápletku s cílem vytvořit několik center zájmu a ukázat obecenstvu co nejvíce různých fazet příběhu. Takto pevná konstrukce zajišťuje, že Shakespearova hra může přežít překlad, rozřezání i širokou interpretaci bez ztráty své základní dramatičnosti. Jak Shakespearovo mistrovství rostlo, dával svým postavám jasnější a pestřejší motivaci a charakteristické vzorce projevu. Nicméně i v pozdějších hrách zachoval ohled na svůj dřívější styl. Ve svých pozdních romancích se Shakespeare asi záměrně vrátil ke strojenějšímu stylu, aby zdůraznil iluzi divadla. Shakespearovo dílo mělo trvalý vliv na pozdější divadlo a literaturu. Obzvláště rozšířil dramatický potenciál popisu postav, zápletek, jazyka a žánru. Například až do Romea a Julie romantika (milostný poměr, romance) nebyla vnímána jako téma hodné pro tragédii. Monology byly používány hlavně, aby zprostředkovaly informace o postavách nebo o událostech; ale až Shakespeare je používal proto, aby prozkoumal mysl svých postav. Jeho dílo silně ovlivnilo pozdější poezii. Romantičtí básníci se pokusili oživit shakespearovské veršované drama, i když s malým úspěchem. Kritik George Steiner popsal všechna anglická veršovaná dramata od Coleridge po Tennysona jako "slabé variace na shakespearovské motivy." Shakespeare ovlivnil takové romanopisce jakými byli Thomas Hardy, William Faulkner a Charles Dickens. Monology amerického spisovatele Hermana Melvilleho jsou silně inspirovány Shakespearem; jeho kapitán Achab v Bílé velrybě je klasickým tragickým hrdinou podle vzoru Krále Leara. Vědci identifikovali 20 000 hudebních děl spojených se Shakespearovými díly. Patří mezi ně dvě i opery Giuseppe Verdiho Otello a Falstaff, jejichž kritika vydrží srovnání se s jejich předlohami. Shakespeare také inspiroval mnoho malířů, včetně romantiků a prerafaelitů. Švýcarský romantický umělec Henry Fuseli, přítel Williama Blake dokonce přeložil Macbetha do němčiny. Psychoanalýza Sigmunda Freuda čerpala ze Shakespearovské psychologie, zejména z Hamleta, pro jeho teorii lidské povahy. V Shakespearově době anglická gramatika, hláskování a výslovnost byly méně standardizovány než jsou teď a jeho použití jazyka pomohlo utvářet moderní angličtinu. Samuel Johnson ho ve svém Slovníku anglického jazyka, první seriózní práci svého druhu z roku 1755, citoval častěji než kteréhokoli jiného autora. Výrazy jako "with bated breath" (se zatajeným dechem) (Kupec benátský) a "foregone conclusion" (předem učiněný závěr) (Othello) si našly cestu do každodenní anglické řeči. Shakespeare nebyl sice během svého života uctíván, ale dostalo se mu řady uznání. V roce 1598 ho kněz a spisovatel Francis Meres vyčlenil ze skupiny anglických spisovatelů jako "nejskvělejšího" i v komediích a tragédiích. Autoři tzv. Parnaských her (Parnassus plays) uváděných v koleji St John College v Cambridge ho řadili k Chaucerovi, Gowerovi a Spenserovi. V Prvním foliu Ben Jonson nazval Shakespeara: "Duchem věku, potlesku, potěšení, zázrakem naší scény". V období návratu monarchie mezi lety 1660 a koncem 17. století byly v módě klasické myšlenky. V důsledku toho kritici té doby většinou hodnotí Shakespeara podle Johna Fletchera a Bena Jonsona. Například Thomas Rymer odsoudil Shakespeara pro míchání komického s tragickým. Nicméně básník a kritik John Dryden velmi Shakespeara cenil a řekl na adresu Jonsona, "já ho obdivuji, ale mám rád Shakespeara". Po několik desetiletí měl nadvládu Rymerův názor, ale během 18. století kritici začali reagovat na Shakespearovy vlastní výrazy a uznávali to, co nazvali jeho přirozenou genialitou. Řada vědeckých edicíjeho děl, zejména Samuela Johnsona z roku 1765 a Edmonda Malone z roku 1790, přispěla k nárůstu jeho pověsti. Do roku 1800 byl už pevně zakotven jako národní básník. V 18. a 19. století se jeho pověst začala šířit také do zahraničí. Mezi těmi, kdo za něj bojovali, byli spisovatelé Voltaire, Goethe, Stendhal a Victor Hugo. Během éry romantismu byl Shakespeare chválen básníkem a literárním filozofem Samuelem Taylorem Coleridgem. Kritik August Wilhelm Schlegel přeložil jeho hry v duchu německého romantismu. V 19. století kritický obdiv k Shakespearovu géniovi často hraničí s pochlebováním. "Toto je král Shakespeare", napsal esejista Thomas Carlyle v roce 1840, "nejen že záři, ale korunuje svrchovanost nad námi všemi, protože je nejušlechtilejší, nejjemnější, přesto nejsilnější ze shromážděných; nezničitelný." Ve viktoriánském období se jeho hry uváděly jako opulentní podívané ve velkém měřítku. Dramatik a kritik George Bernard Shaw zesměšňoval kult uctívání Shakespeara jako "bardolatrii" (parafráze na idolatrie = modloslužebnictví) s tvrzením, že nový naturalismus Ibsenových her učinil Shakespearovy hry zastaralými. Modernistické revoluce v umění na počátku 20. století místo toho, aby Shakespeara odvrhly, nadšeně zapojily jeho díla do služeb avantgardy. Expresionisté v Německu a futuristé v Moskvě uváděli vlastní inscenace jeho her. Marxistický dramatik a režisér Bertolt Brecht pod vlivem Shakespeara vymyslel epické divadlo. Básník a kritik T. S. Eliot argumentoval proti Shawovi, že Shakespearova "surovost" (primitivnost) ho ve skutečnosti dělá moderním. Eliot spolu s literárním kritikem G. Wilson Knightem a školou Nové kritiky vedl hnutí směrem k užšímu výkladu Shakespearovy obraznosti. V 50. letech vlna nových kritických přístupů nahradila modernismus a vydláždila cestu pro "postmoderní" studie Shakespeara. Od 80. let 20. století byla Shakespearovská studia otevřena i pro hnutí jako je strukturalismus, feminismus, nový historismus, afroamerická studia a queer studia. V obsáhlém výkladu Shakespearových děl a při přirovnání Shakespearových literárních úspěchů k úspěchům mezi vůdčími postavami filozofie a teologie literární kritik Harold Bloom poznamenal, že "Shakespeare byl větší než Platón a než Svatý Augustin. On nás obklopuje, protože chápeme jeho základní vnímání." Shakespeare byl již za svého života významný dramatik a básník, byl tehdy údajně známý dokonce i na českém území. K prvnímu českému překladu (adaptaci) Shakespearova díla došlo v roce 1786 zásluhou Karla Ignáce Tháma, který přeložil Macbetha. K nejstarším překladatelům patřili dále Josef Kajetán Tyl a Josef Jiří Kolár. Do tzv. druhé generace překladatelů, do poloviny 19. století, patří František Doucha, Jan Josef Čejka, František Ladislav Čelakovský a Jakub Malý. Na přelomu 19. a 20. století překládali Josef Václav Frič, Josef Václav Sládek a Jaroslav Vrchlický. Na počátku 20. století to byl Otokar Fischer, Antonín Fencl a Bohumil Štěpánek. V 5. generaci, v polovině 20. století, překládali Erik Adolf Saudek, Jiří Valja, František Nevrla, Otto František Babler, v 6. generace, v 60. a 70. letech 20. století, to byli Aloys Skoumal, Zdeněk Urbánek, Josef Topol, Václav Renč a Břetislav Hodek. K tzv. moderním překladatelům patří Alois Bejblík, Martin Hilský, Jiří Josek, Milan Lukeš a Antonín Přidal. Jeho tvorba bývá dělena do tří období: 1591–1600: Psal především komedie a historická dramata, často zpracovával staré náměty z anglické minulosti a z antiky. 1601–1608: Přichází zklamání a rozčarování nad vývojem společnosti, do jeho tvorby vniká pesimismus a píše tragédie a sonety. 1608–1612: Smiřuje se s životem a píše hry, mající charakter tzv. romance, tj. obsahující jak prvky tragédie, tak prvky komedie. Král Jan (1596–1597, King John), Richard II. (1595–1596), Jindřich IV. (1. část) (1597– . 1598, Henry IV, Part 1), Jindřich IV. (2. část) (1597–1598, Henry IV, Part 2), Jindřich V. (1598 . –1599, Henry V), Jindřich VI. (1. část) (1591–1592, Henry VI, Part 1), Jindřich VI. (2 . část) ((1590–1591, Henry VI, Part 2), Jindřich VI. (3. část) (1590–1591, Henry VI, Part 3), Richard III. (1592–1593), Jindřich VIII. (1612–1613, Henry VIII), společně s Johnem Fletcherem. Komedie omylů (1593, The Comedy of Errors), Zkrocení zlé ženy (1594, The Taming of the Shrew), Dva šlechtici z Verony (1595, The Two Gentlemen of Verona), . Marná lásky snaha (1595, Love's Labor's Lost), Sen noci svatojánské (1596, A Midsummer-night's Dream), Kupec benátský (1597, The . Merchant of Venice), Mnoho povyku pro nic (1599, Much Ado About Nothing), Veselé paničky windsorské (1601, The Merry Wives of Windsor), Jak se vám líbí (1601, . As You Like It), Večer tříkrálový (1602, Twelfth Night), Dobrý konec vše napraví (1603, All's Well That Ends Well), Něco za něco (1606, Measure for Measure). Titus Andronicus (1594), Romeo a Julie (1595, Romeo and Juliet), Julius Caesar (1599), Hamlet (1604), Othello (1604), Macbeth . (1606), Král Lear (1606, King Lear), Antonius a Kleopatra (1607, Antonius and Cleopatra), Coriolanus (1608), Timon Athénský (1608, Timon of Athens), Troilus a Kressida (1608, Troilus and Cressida). Cymbelín (1609, Cymbeline), Zimní pohádka (1611, The Winter's Tale), Perikles (1609, Pericles), Bouře (1612, The Tempest), Dva vznešení příbuzní (1613, The Two Noble Kinsmen), společně s Johnem Fletcherem, Cardenio (provedena 1613), společně s Johnem Fletcherem, hra se nedochovala. Venuše a Adonis (1593, Venus and Adonis), Znásilnění Lukrecie (1594, The Rape of Lucrece), Vášnivý poutník (1599, The Passionate Pilgrim), Fénix a hrdlička (1601 ., The Phoenix and the Turtle), (Shakespearovy) Sonety (vydány 1609, v originále Shake-Speares Sonnets), Nářek milenčin (1609, A Lover's Complaint). Locrine (1594), tragédie, Sir Thomas More (1591–1596), historická hra, na níž se kromě Shakespeara podíleli ještě Thomas Dekker, Thomas Heywood, Anthony Munday a Henry Chettle . , Edward III. (anonymně 1596), historická hra, pravděpodobně společně s Thomasem Kydem, Sir John Oldcastle (anonymně 1600), historická hra, Thomas Lord Cromwell (uvedeno 1602), Londýnský marnotratník (tiskem 1605, The London Prodigal), komedie, Merlinovo narození (prvně uvedeno 1622, The Birth of Merlin), komedie, připisováno Shakespearovi a Williamovi Rowleyovi. Podrobnější informace naleznete v článku Spor o Shakespearovo autorství. Autorství děl připisovaných Williamu Shakespearovi bylo vícekrát zpochybňováno. Podle antistratfordiánů, což je kolektivní označení pro příznivce všech alternativních teorií, byl Shakespeare ze Stratfordu "nastrčenou postavou", která měla krýt totožnost skutečného autora nebo autorů, kteří se z nějakého důvodu chtěli vyhnout veřejné známosti a s tím spojenému uznání, nebo je nemohli či nesměli přijmout. Přestože tato myšlenka získala značnou pozornost veřejnosti, jen menšina odborníků zaměřených na výzkum Shakespearova díla a literárních historiků ji pokládá za hodnověrnou. Většina shakespearologů jsou zastánci tradičního názoru a zabývají se alternativními teoriemi jen s úmyslem je vyvrátit. Stratfordiáni odmítají všechny argumenty podávané zastánci jiných teorií o autorství Shakespearova kánonu jako neopodstatněné. Dlouhodobě nejpopulárnější alternativní teorii, která připisuje toto autorství Edwardovi de Vere, 17. hraběti z Oxfordu, mnoho zastánců stratfordské teorie donedávna téměř ignorovalo. V posledních letech však diskuse mezi ortodoxní stratfordskou obcí a tzv. oxfordiány znatelně přibrala na intenzitě, i když se mnohdy děje nepřímo. Shakespearovo autorství bylo prokazatelně poprvé zpochybněno v polovině 19. století, kdy se po celém světě rozšířilo oslavování Williama Shakespeara jako největšího spisovatele všech dob. Okolnosti života Williama Shakespeara ze Stratfordu, zvláště jeho skromný původ a četná temná místa v jeho biografii, se však podle některých badatelů neslučovaly s neobyčejným básnickým nadáním autora a jeho reputací jako génia. To podnítilo podezření, že William Shakespeare ze Stratfordu možná nenapsal díla, která jsou mu připisována. Tato kontroverze se rozšířila do značné části literatury. V průběhu doby bylo postupně více než 70 historických postav navrženo jako možní kandidáti autorství. Značnou pozornost získali však jen Francis Bacon, William Stanley, 6. hrabě z Derby, Christopher Marlowe a od roku 1920 až do dneška především Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu. Badatelé, kteří podporují alternativní kandidáty, považují ony postavy, kterým dávají přednost, ze svého pohledu za mnohem vhodnější autory Shakespearova kánonu než je William Shakespeare ze Stratfordu. Uvádějí ale celkem shodně, že tento muž postrádal mj. vzdělání a znalost jazyků. Oxfordiáni poukazují na chybějící potřebné zkušenosti z pobytů v Itálii a Francii, kde se odehrává 16 Shakespearových her. Tyto zkušenosti však měl Edward de Vere. V neposlední řadě upírají tito badatelé Williamu Shakespearovi znalost anglického královského dvora, kterou považují za téměř klíčovou. Také aristokratické zvyky, noblesa a citlivost a všechny předešlé znalosti a zkušenosti, které se "projevují v Shakespearově díle", nemohl William Shakespeare ze Stratfordu podle nich mít. "Tyto dvě představy – že Shakespearův kánon představuje vrchol lidské . kultury, zatímco William Shakespeare byl naprosto nevzdělaný venkovan – se spojily a přesvědčily Delii Baconovou a její následovníky, že titulní strana Prvního folia a jeho úvody by mohly být jen součástí skvěle vypracované šarády, zosnované nějakou vysoce postavenou osobností." Zastánci většinové stratfordiánské pozice naopak tvrdí, že biografické interpretace literatury nejsou spolehlivé pro určení autorství, což ovšem platí i pro Williama Shakespeara ze Stratfordu. Dále je uváděno, že souběh známých důkazů autorství Williama Shakespeara ze Stratfordu – za které jsou považovány titulní stránky vydaných děl, výpovědi některých básníků a historiků za jeho života a v období po zveřejnění Prvního fólia a dále některé oficiální záznamy – je stejný jako u ostatních autorských atribucí té doby. Důkazy tohoto typu nebyly nalezeny pro jakéhokoli jiného kandidáta. Podle argumentace stratfordiánů nebylo autorství Williama Shakespeara zpochybněno ani za jeho života, ani po dobu několika století po jeho smrti. Proti těmto tvrzením byly však v posledních letech vysloveny ze strany zastánců oxfordské teorie značné výhrady. Doposud existuje konsenzus převážné části vědecké obce, že William Shakespeare ze Stratfordu byl autorem shakespearovského kánonu. Počet skeptiků, kteří zastávají odlišné teorie o autorství, byl sice doposud relativně malý, ale v posledních letech roste aktivní skupina odpůrců, včetně prominentních, veřejně známých osob, kteří toto konvenční připsání autorství Williamu Shakespearovi ze Stratfordu stále více zpochybňují. Snaží se o všeobecné uznání autorské otázky jako legitimního pole působnosti vědecké obce a v posledním důsledku o přijetí některého z alternativních kandidátů za pravého autora. Na základě některých pasáží v jeho hrách a hlavně v Sonetech, jejichž část podle některých autorů popisuje přátelský nebo milostný vztah autora k jinému nejmenovanému muži, se spekuluje také o Shakespearově homosexualitě, resp. bisexualitě. Tyto spekulace nebyly nikdy definitivně potvrzeny ani vyvráceny. Jejich odpůrci však mimo jiné argumentují tím, že psát o příteli v termínech milostné poezie patřilo k dobové literární konvenci. Jiný významný argument uvedl Martin Hilský s poukazem na strukturu angličtiny ve svých poznámkách k vydání Shakespearových Sonetů z roku 2009 (s jeho překladem do češtiny). Podle Hilského je "velká většina Shakespearových sonetů dvojznačná či ambivalentní, pokud jde o rod". A dále je zde s odvoláním na autorku a specialistku na renesanční literaturu a Shakespeara Margretu de Grazia uvedeno: "Skutečným 'skandálem Sonetů' je vztah mluvčího k černé dámě, nikoli k mladému aristokratovi." Tato ambivalentnost textu sonetů a mnohé další okolnosti vedou k tomu, že výklady jejich smyslu se naprosto diametrálně rozcházejí. Tyto rozpory jsou jedním z důležitých prvků současných bouřlivých diskusí o autorství a o výklad celého Shakespearova díla (kánonu).

LOCATION

LOCATION

004983

... O pět let později vznikla nová abeceda na bázi azbuky, která se používá dosud: Dnes se korjačtina vyučuje na prvním stupni základních škol, na pedagogické škole v městě Palaně, na Institutu národů Severu pedagogické univerzity A. I. Gercena v Petrohradu. V korjackém jazyce existuje pravidelné rádiové a televizní vysílání (z Palany). Články v korjačtině občas vychází i v regionálním deníku Narodovlastije. Ve všech médiích se používá čavčuvenský dialekt, který nemusí být všem mluvčím korjačtiny bez problémů srozumitelný.

Existuje v korjackém jazyce pravidelné rádiové vysílání?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Korja%C4%8Dtina

V korjackém jazyce existuje pravidelné rádiové a televizní vysílání (z Palany).

Korjačtina je jazyk z malé izolované čukotsko-kamčatské rodiny, kterým hovoří Korjaci, malý národ sídlící na ruském Dálném východě, především na Kamčatském poloostrově. Při sčítání lidu v roce 2002 uvedlo znalost korjackého jazyka 3 019 osob, tedy 34,5 % z celkového počtu Korjaků v Rusku. Procento Korjaků, kteří jazyk bez potíží ovládají, je však patrně mnohem nižší, podle některých odhadů jen 5,4 %. Z hlediska morfologické typologie se korjačtina řadí k aglutinačním jazykům s výskytem sufixů, prefixů i cirkumfixů (tedy afixů složených z prefixové a sufixové části). Oproti příbuzné čukotštině zde existuje navíc opozice dvojného a množného čísla (čukotský příznak plurálu -t odpovídá korjackému duálu, zatímco korjacký plurál nemá v čukotštině ekvivalent) a specifické pádové formy. Základní větná konstrukce je ergativní. Podobně jako v dalších ergativních jazycích existují u sloves dva typy časování: podmětné a podmětně-předmětné, jehož tvary vykazují shodu s osobou a číslem podmětu i předmětu. Slovesa mají čas přítomno-minulý, předminulý, minulý II, budoucí I a budoucí II; způsob oznamovací, rozkazovací a subjunktiv. Větný slovosled je relativně volný. Korjačtina se rozpadá do řady dialektů, např. čavčuvenský, apukinský, itkanský, kamenský, parenský, karaginský nebo palanský; ne všechny jsou vzájemně srozumitelné. Za dialekt byla považována také aljutorština, dnes zpravidla chápaná jako samostatný jazyk, k němuž jsou v širším smyslu přiřazovány i některé dialekty původně chápané jako korjacké (palanský, karaginský). V rámci čukotsko-korjacké skupiny se vymezují tzv. j-dialekty (čavčuvenský a další), t-dialekty (aljutorské) a r-dialekty (čukotské), označované podle korespondujících hlásek v jednotlivých dialektech (srovnej např. korjacké jin'e-k, aljutorské tin'a-k a čukotské rin'e-k, vše s významem "létat"). První korjacká abeceda vycházející z latinky byla vytvořena pro čavčuvenský dialekt v roce 1931. O pět let později vznikla nová abeceda na bázi azbuky, která se používá dosud: Dnes se korjačtina vyučuje na prvním stupni základních škol, na pedagogické škole v městě Palaně, na Institutu národů Severu pedagogické univerzity A. I. Gercena v Petrohradu. V korjackém jazyce existuje pravidelné rádiové a televizní vysílání (z Palany). Články v korjačtině občas vychází i v regionálním deníku Narodovlastije. Ve všech médiích se používá čavčuvenský dialekt, který nemusí být všem mluvčím korjačtiny bez problémů srozumitelný.

VERB_PHRASE

YES_NO

004934

Republika Dagestán neboli Dagestánská republika (rusky: Р Д) je nejjižnější autonomní republika Ruské federace ležící na západním pobřeží Kaspického moře. Na jihu hraničí s Ázerbájdžánem a na jihozápadě s Gruzií; v rámci Ruské federace pak s Kalmyckou republikou, Čečenskem a Stavropolským krajem. Její rozloha je 50 300 km2, počet obyvatel je 2 miliony. Dagestán leží v asijské části Ruska (řeka Kuma tvoří jeho severní hranici), podle některých názorů na vedení evropské hranice by však patřil ještě do Evropy. Patří mezi tzv. kavkazské republiky. Hlavním městem je Machačkala. Území dnešního Dagestánu je obydlené již od dob paleolitu. Ve 4. století př. n. l. bylo součástí tzv. Kavkazské Albánie. V 3....

Kolik obyvatel má Republika Dagestán?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dagest%C3%A1n

Její rozloha je 50 300 km2, počet obyvatel je 2 miliony.

Republika Dagestán neboli Dagestánská republika (rusky: Р Д) je nejjižnější autonomní republika Ruské federace ležící na západním pobřeží Kaspického moře. Na jihu hraničí s Ázerbájdžánem a na jihozápadě s Gruzií; v rámci Ruské federace pak s Kalmyckou republikou, Čečenskem a Stavropolským krajem. Její rozloha je 50 300 km2, počet obyvatel je 2 miliony. Dagestán leží v asijské části Ruska (řeka Kuma tvoří jeho severní hranici), podle některých názorů na vedení evropské hranice by však patřil ještě do Evropy. Patří mezi tzv. kavkazské republiky. Hlavním městem je Machačkala. Území dnešního Dagestánu je obydlené již od dob paleolitu. Ve 4. století př. n. l. bylo součástí tzv. Kavkazské Albánie. V 3. a 4. století mu vládli Sásánovci, v 7. století je vystřídal chazarský chán; po pádu chazarské říše (969) se tu postupně rozšířil islám. V 10. a 11. století země prosperovala, později ji ale ovládali Seldžučtí Turci. Koncem 12. století vznikl avarský chanát. Po vpádu Mongolů byl začleněn do Zlaté hordy. S úpadkem mongolské moci se později oblast Dagestánu se stala podobně jako sousední Ázerbájdžán předmětem soupeření mezi Persií a Osmanskou říší (z turečtiny, resp. perštiny pochází i současný název území: doslova "Země hor"). Od konce 18. století pronikalo na území Dagestánu i Rusko, které jej roku 1813 i formálně připojilo. Během 19. století tu proběhla řada protifeudálních povstání. Ovládnutí horské oblasti se však Rusku podařilo až po potlačení Šamilova povstání v 60.letech. V prosinci roku 1917 se tu k moci dostali bolševici, a byla ustavena sovětská vláda. Po říjnové revoluci vznikala v letech 1918-1920 na území Dagestánu řada státních útvarů, jejichž existence byla vesměs krátkodobá. Většinu území kontrolovala německá, turecká, resp. "bílá" vojska. Po vítězství bolševické moci zde byla 20. ledna 1921 vytvořena Dagestánská ASSR v rámci Ruska, která se po rozpadu SSSR přejmenovala na Dagestánskou republiku. V současné době v zemi roste vlastenecké povědomí a snaha o odtržení od Ruska. Od starověku představuje obyvatelstvo Dagestánu pestrou směsici. Žije zde na 30 místních etnik, z nichž početně vynikají Avarové (29 %), Dargové (16 %), Kumykové (14 %), Lezgové (13 %), Lakové ( .5 %), Azerové (4 %), Tabasaránci (5 %) a mnohá další, které doplnili později v rámci svých přesunů (resp. koloniální politiky) Rusové (4 %), resp. Ázerbájdžánci, Nogajci, Kalmyci, Čečenci, atd. Většina obyvatel se hlásí k sunnitskému islámu, rozšířily se sem i některé prvky súfismu. V poslední době se sem navíc šíří wahhábismus a militantní islám. Etnickou situaci ještě zkomplikoval konflikt v sousedním Čečensku, který přinesl jen v roce 1995 na 100 000 uprchlíků z této oblasti. Pokus islámských fundamentalistů ze sousedního Čečenska o ovládnutí části Dagestánu a vyhlášení islámského státu vyvolal v létě 1999 krvavý střet s ruskou federální armádou a tzv. druhou čečenskou válku. Jižní část Dagestánu je hornatá a tvoří součást Kavkazu, zatímco severní část je rovinatá step, kde se celkem dobře daří zemědělství (pěstování vína, ovoce, pěstování obilovin a slunečnice). Hlavním nerostným bohatstvím země je ropa a zemní plyn, nacházející se jak pod samotným Dagestánem, tak pod Kaspickým mořem. Její zpracování je pro dagestánskou ekonomiku klíčové. Z hlavního města Machačkala se vyváží do celého Ruska, hlavně po moři. Machačkala (hlavní) Kaspijsk (přístav) Derbent (přístav) Chasavjurt Kizljar Izberbaš

NUMERIC

NUMERIC

000003

Čokoláda je obvyklá součást nejrůznějších druhů sladkostí a patří bezesporu k nejpopulárnějším na světě. Slovo čokoláda má původ v aztéckém výrazu xocolā (čteno [šokolatl]), jenž má význam hořké pití. Čokoláda se vyrábí z kvašených, pražených a mletých zrnek tropického kakaového stromu Theobroma cacao. Zrna pocházejí z kakaových tobolek - bobů. Výsledný produkt je známý jako "čokoláda" (intenzivně ochucená hořká potravina - to je definice čokolády v mnoha slovnících). Tento produkt je definován v mnoha zemích jako kakao. V americkém čokoládovém průmyslu je kakao definováno jako sušina kakaových zrn, kakaové máslo je definováno...

Jak se nazývá strom, jehož zrna jsou využívána k výrobě čokolády?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cokol%C3%A1da

Čokoláda se vyrábí z kvašených, pražených a mletých zrnek tropického kakaového stromu Theobroma cacao.

Čokoláda je obvyklá součást nejrůznějších druhů sladkostí a patří bezesporu k nejpopulárnějším na světě. Slovo čokoláda má původ v aztéckém výrazu xocolā (čteno [šokolatl]), jenž má význam hořké pití. Čokoláda se vyrábí z kvašených, pražených a mletých zrnek tropického kakaového stromu Theobroma cacao. Zrna pocházejí z kakaových tobolek - bobů. Výsledný produkt je známý jako "čokoláda" (intenzivně ochucená hořká potravina - to je definice čokolády v mnoha slovnících). Tento produkt je definován v mnoha zemích jako kakao. V americkém čokoládovém průmyslu je kakao definováno jako sušina kakaových zrn, kakaové máslo je definováno jako tuková složka, a čokoláda je kombinací sušiny a tuku. Tato směs je obvykle oslazena cukrem a jinými přísadami a zpracována do čokoládových tabulek (jejichž jádro se též označuje jako čokoláda), nebo do nápoje (zvaného kakao nebo horká čokoláda). Existují tři typy kakaových zrn užívaných v čokoládách. Nejvíce ceněná, vzácná a drahá jsou zrna Criollo z mayské oblasti (Mexiko a Střední Amerika). Tato zrna jsou méně hořká a aromatičtější než ostatní. Dělá se z nich jen asi 10 % čokolády. Kakaová zrna v 80 % čokolády jsou typu Forastero. Stromy Forastero jsou značně robustnější než stromy Criollo a kakaová zrna z nich jsou levnější. Trinitario, hybrid zrn Criollo a Forastero, se používá asi v 10 % čokolády. Do prodeje přichází čokoláda ponejvíce ve formě tabulek nebo jiných geometrických tvarů, často bývá též tvarována do malých figurek (obvykle zvířat, lidí nebo rostlin). Mnohdy se tyto tvary přímo vztahují k určitým svátkům, jako např. velikonoční zajíci nebo vejce, případně vánoční či mikulášské figurky anebo tvary vhodné pro den svatého Valentina. Dalším populárním tvarem jsou tzv. čokoládové "pusy". Navíc čokoláda často tvoří hlavní složku nebo přísadu v potravinách jako zmrzlina, koláče, sušenky, buchty a v jiných dezertech. První čokoládu vyráběli původní obyvatelé střední Ameriky dávno před příchodem Evropanů. Mayové a Aztékové vyráběli kakaové placky nebo připravovali kakaové nápoje. Kakaové boby přivezl do Evropy poprvé Fernando Cortéz, který se s čokoládou setkal na dvoře aztéckého krále. Španělské kroniky dobývání Mexika Hernánem Cortézem udávají, že na slavnostní tabuli Montezumy II., vládce Aztéků, nebylo jiných nápojů než čokolády, podávané ve zlatých pohárech se zlatou lžičkou. Dochucována vanilkou a kořením, podávaná čokoláda byla našlehána do lahodné pěny, která se rozpouštěla v ústech. Každý den tak bylo připraveno alespoň 50 šálků čokolády pro krále a dalších 2000 pro šlechtice jeho dvora. Do Evropy čokoládu přivezli Španělé a ta se rychle (již v 16. století) stala velmi oblíbeným nápojem. Španělé také dovezli kakaovníky do oblasti Zadní Indie a Španělské východní Indie (především na Filipíny). Postupně se začala vyrábět i tuhá čokoláda. Čokoláda je velmi populární pochutina a je dostupná v mnoha typech. Různé formy a chutě čokolády se vyrábějí obměňováním množství přísad. Neslazená čokoláda Čistý čokoládový nápoj, též znám jako hořká nebo čokoláda na vaření. Je to nesmíšená čokoláda: mletá pražená čokoládová zrna bez přísad dávají silnou, hlubokou čokoládovou chuť do všech sladkostí, do kterých jsou přidána. I s přidaným cukrem jsou používané jako základ vrstvových dortů, koláčků, cukroví, keksů atd. Tmavá čokoláda Čokoláda bez mléka jako přísady, někdy zvaná jako prostá čokoláda. V USA se oficiálně nazývá "sladká čokoláda" a vyžaduje 15% koncentraci čokoládového moku. Předpisy EU vyžadují v mléčné čokoládě zastoupení nejméně 35 % pevných složek kakaa. Couverture Termín používaný pro čokolády obsahující mnoho kakaového másla nejvyšší kvality. Populární druh čokolády Couverture používaný profesionálními cukráři a často prodáván v gurmánských a speciálních potravinových obchodech obsahuje ingredienty: Valrhona, Lindt, Coco Barry a Esprit des Alpes. Tyto čokolády obsahují vysoké procento čokoládového moku (někdy víc než 70 %) právě jako kakaové máslo, aspoň 32-39 %, jsou velmi tekuté po rozpuštění a mají výbornou chuť.[zdroj?] Mléčná čokoláda Čokoláda s přídavkem kondenzovaného nebo sušeného mléka. Evropské normy specifikují minimálně 25 % kakaové sušiny. Bílá čokoláda Cukrářský výrobek založený na kakaovém másle bez pevných kakaových složek. Ledová čokoláda Čokoláda obsahující nerafinovaný kokosový tuk, který se rozpouští již při teplotě 20-23 °C, čímž v ústech způsobuje chladivý efekt. Ledová čokoláda by neměla být uchovávána v ledničce, protože pak se chladivý efekt v ústech nedostaví. Bublinková čokoláda (německy Schaumschokolade, Luftschokolade, anglicky aerated chocolate): Čokoláda, při jejíž výrobě se do čokoládové směsi vhání vzduch a chlazení se uskutečňuje v prostředí se sníženým tlakem. Byla vynalezena firmou Rowntree's v roce 1935. Výroba čokolády je založena na surovinách, které tvoří kakao, a to kakaový prášek, kakaová hmota a kakaová pokrutina. Dále je to tuk, cukr nebo sladidla a další přísady (např. palmový olej). Tyto přísady se pečlivě promíchají v míchacím stroji. Válcovací stolice Konšování Temperace Chlazení Válcovací stolice je zařízení, jež slouží ke zjemnění chuti čokolády. Čokoládová hmota se na ni lije a roztírá. Konšování - tento pojem znamená chuť čokolády. Když se čokoláda konšuje, přidáváme do ní dochucovací prostředky a emulgátory. Tato celá hmota se míchá, šlehá a provzdušňuje. Provzdušnění čokoládové hmotě dodá vyšší chuť. Hodně záleží na druhu čokolády, podle něj určíme, jak dlouho čokoládu budeme tzv. konšovat. Zpravidla to bývá 48 až 96 hodin při teplotě 50 až 80 °C. Po tomto procesu čokoládová hmota putuje do zásobníku, kde se homogenizuje při následné teplotě 50 až 60 °C. Dále následuje tzv. temperace a chlazení. Temperace probíhá při teplotě 30 °C a poté následuje plnění do forem. Temperace slouží k odolnosti, aby se tuk neodděloval, tzn. nezpůsoboval výkvět na povrchu, a také k jemné struktuře a lesklosti. Poslední proces je chlazení, které probíhá v chladicích skříních, kde čokoláda tuhne. Po ztuhnutí se čokoláda z forem vyklepne a balí. Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v čokoládě. Na pultech českých obchodů lze v současné době spatřit výrobky, které na první pohled vypadají jako čokoládové, ale ve skutečnosti se jedná o různé náhražky čokolád. Z náhražek bývají většinou vyrobeny i různé vánoční i velikonoční figurky. Spotřebitel by měl kvůli tomuto sledovat, zda je na obalu uvedeno, jestli se jedná o skutečný výrobek z čokolády či nikoliv. Pro psy je čokoláda (např. jako pamlsek) nebezpečná, neboť jejich tělo ji nedokáže strávit. Čokoláda totiž obsahuje některé alkaloidy jako theofylin a kofein, které má psí organismus problémy zpracovat; zejména ale theobromin, který na něj působí jako jed. Zatímco lidský organismus má enzym, který theobromin odbourává, psi jej nemají. Theobromin má tedy těžký dopad na jejich nervovou soustavu a srdce. Při malé dávce se projeví hyperaktivitou psa, při vyšší jej může usmrtit. Díky obsahu flavonoidů některé studie poukazují na pozitivní vliv na krevní tlak a kardiovaskulární systém. U běžných čokoládových pamlsků však převažuje negativní efekt obsažených cukrů a tuků. Tradičně je pak považována za afrodiziakum a povzbuzující prostředek. Obsažené flavonoidy kakaových bobů mají antioxidační účinek a chrání organizmus před účinkem volných radikálů. [zdroj?]

ENTITY

ENTITY

010639

... námořníci a rybáři. Dnes patří ke společenskému oblečení. Nosí se s košilemi a polokošilemi k oblekovým kalhotám i k džínám. Vzhledem k méně formálnímu rázu se nehodí pod sako nebo jako součást obleku. Pulovr se původně vyráběl v klasických barvách, jako jsou tmavě modrá, šedá nebo černá. Dnes je možné jej zakoupit i v pastelových barvách s různými vzory. == Reference ==

V jakých barvách se původně vyráběl pulovr?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pulovr

Pulovr se původně vyráběl v klasických barvách, jako jsou tmavě modrá, šedá nebo černá.

Pulovr je svetr bez zapínání. Jak vyplývá z názvu (z angl. pull over = přetáhnout), pulovr se obléká přes hlavu.Původ pulovru sahá až do 15. století, kdy jej nosili námořníci a rybáři. Dnes patří ke společenskému oblečení. Nosí se s košilemi a polokošilemi k oblekovým kalhotám i k džínám. Vzhledem k méně formálnímu rázu se nehodí pod sako nebo jako součást obleku. Pulovr se původně vyráběl v klasických barvách, jako jsou tmavě modrá, šedá nebo černá. Dnes je možné jej zakoupit i v pastelových barvách s různými vzory. == Reference ==

ADJ_PHRASE

OTHER

005583

... biologických klasifikací a jim odpovídajících taxonomických zařazení. Biologickou klasifikací se zabývají systematická biologie, fylogenetika a kladistika. Moderní klasifikace má své kořeny v systému, který vytvořil švédský přírodovědec Carl Linné. Ten rozdělil tehdy známé druhy organismů do skupin podle fyzických charakteristik. S postupným prohlubováním znalostí o organismech a principech jejich vývoje, jako druhu či jedince, se rozvíjel také způsob taxonomického řazení. Moderní biologické klasifikační systémy procházejí neustálým vývojem. Od prosté morfologické podobnosti se na základě prohlubujících se znalostí postupně přechází ke klasifikaci přirozené, tedy podle skutečné fylogenetické příbuznosti. Princip třídění založený na morfometrických a numerických metodách a jeho výsledky jsou označovány jako fenetické klasifikace. Organismy a jejich skupiny...

Podle čeho Carl Linné rozdělil tehdy známé druhy organismů do skupin?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Biologick%C3%A1_klasifikace

Ten rozdělil tehdy známé druhy organismů do skupin podle fyzických charakteristik.

Biologická klasifikace je způsob, jakým biologové kategorizují existující a vymřelé druhy organismů. Takový způsob třídění organismů a jejich skupin do hierarchického klasifikačního systému se označuje jako taxonomické zařazení. Klasifikují se existující i vymřelé druhy organismů a jejich skupiny. Biologická klasifikace může být postavena na různých principech, proto je možné nalézt více biologických klasifikací a jim odpovídajících taxonomických zařazení. Biologickou klasifikací se zabývají systematická biologie, fylogenetika a kladistika. Moderní klasifikace má své kořeny v systému, který vytvořil švédský přírodovědec Carl Linné. Ten rozdělil tehdy známé druhy organismů do skupin podle fyzických charakteristik. S postupným prohlubováním znalostí o organismech a principech jejich vývoje, jako druhu či jedince, se rozvíjel také způsob taxonomického řazení. Moderní biologické klasifikační systémy procházejí neustálým vývojem. Od prosté morfologické podobnosti se na základě prohlubujících se znalostí postupně přechází ke klasifikaci přirozené, tedy podle skutečné fylogenetické příbuznosti. Princip třídění založený na morfometrických a numerických metodách a jeho výsledky jsou označovány jako fenetické klasifikace. Organismy a jejich skupiny jsou tříděny na základě fyzických vlastností a vzhledu. Do stejného taxonu se tedy mohou dostat i organismy a jejich skupiny, které nejsou ve skutečnosti příbuzné. Naopak kladistická klasifikace (fylogenetická klasifikace) je založena na principech odrážejících příbuznost organismů a jejich skupin. Existují také evoluční klasifikace, které jsou postaveny na základě výsledků fenetické a kladistické klasifikace. Nejvyšší klasifikační úrovní buněčných organismů jsou v současné biologii zpravidla tři tzv. domény: archea (Archaea, zast. Archaebacteria) bakterie (Bacteria, zast. Eubacteria) a eukaryota, čili jaderní (Eukaryota syn. Eukarya) Podrobnější informace naleznete v článku Doména (biologie). Předpokládá se, že se jedná o hlavní vývojové větve života, i když na stávající úrovni poznání nedokážou biologové s dostatečnou věrohodností prokázat jejich přirozenost – jednak proto, že není úplně jasné, jak vypadal společný předek, ale také proto, že jedna z domén mohla vzniknout až vývojem uvnitř jiné (parafyletismus). Existují např. mnohé studie, kladoucí jaderné organismy dovnitř archeí; naopak hypotéza společného evolučního vývoje archeí a bakterií (tzv. prokaryota) byla s vysokou věrohodností vyvrácena. K výše uvedeným doménám bývá řazena ještě jedna skupina, tzv. nebuněčné organismy, kam patří viry, viroidy a podobné soustavy, vykazující charakteristiky života pouze společně s nějakým buněčným organismem. Zatím neexistuje jednotný fylogenetický pohled na vznik virů, ale může se ukázat, že některé jejich skupiny jsou pozůstatkem dnes již vymřelých dalších domén buněčných organismů. Další překvapení zasahující nejvyšší klasifikační úrovně může v budoucnosti přinést rozvíjející se exobiologie, podaří-li se nalézt mimozemský život, či jeho pozůstatky. Klasifikace eukaryot Klasifikace hub Klasifikace rostlin Systém APG III Klasifikace živočichů Klasifikace strunatců Taxonomie plžů (Bouchet & Rocroi, 2005) Klasifikace virů

CLAUSE

OTHER

008779

... nástrojů, a to především díky konstrukčním změnám ozvučné skříně provedenou nástrojaři firmy Lídl. V rozmezí let 1956-1992 se velké cimbály dovážely do Československa většinou z Maďarska. K obnově výroby došlo až na počátku devadesátých let ve firmách Josef Lídl, Galuška a Holak. == Cimbál ve vážné hudbě == Cimbál se prosadil i ve vážné hudbě zejména díky Ferenci Lisztovi a dalším maďarským skladatelům. == Hráč hrající na cimbál == Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista, jedná-li se o ženu, pak cimbalistka. Cimbalista hraje na cimbál buď úderem paliček, nebo pizzicatem. Cimbalisté a cimbalistky, dříve známí převážně z cimbálových muzik, dnes...

Prosadil se cimbál ve vážné hudbě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cimbál

Cimbál se prosadil i ve vážné hudbě zejména díky Ferenci Lisztovi a dalším maďarským skladatelům.

Cimbál (latinsky cembalo ungarico) je deskový úderný strunný hudební nástroj. Může být opatřen pedálem. Struny jsou v případě velkého maďarského cimbálu naladěné chromaticky v tónovém rozsahu C–a3 (někteří hráči si nejhlubší struny podlaďují, aby dosáhli většího rozsahu nástroje i za cenu neúplné chromatiky), starší lidové cimbály byly diatonické a s menším rozsahem. Jde o jistý druh stolní citery, obdoba německého hackbrettu. Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista/cimbalistka. Struny rozeznívají cimbalisté převážně úderem paličky. Nejčastěji se používají dvě dřevěné paličky nejrůznějších tvarů. Ocelové struny jsou nataženy na rezonanční skříni lichoběžníkového tvaru. Pro každý jednotlivý tón je nataženo 1 až 5 strun. Struny jsou vedeny střídavě přes kobylky. To umožňuje přesnější úder paličkou. == Historie cimbálu == Jednou z nejstarších paličkových citer byl perský (Írán) "santůr", který měl lichoběžníkový tvar s horizontální polohou strun. Tento nástroj je stár asi 2000 let, ale jeho prototyp se používal už mnohem dříve v Babylonské říši (dnešní Irák). Paličkové citery se objevují v oblastech jako je Indie, Blízký východ, jihovýchodní Asie, Čína, střední Evropa (Maďarsko, Česká republika, Slovenská republika, Polsko, Rakousko, Bavorsko, Švýcarsko), Balkán, Východní Evropa (Bělorusko, Ukrajina). Na nástroje se hraje ale i ve Velké Británii a v USA, kde se nazývají dulcimer. Nejstarší záznamy o výskytu paličkové citery v podobě dnes známého cimbálu v Evropě pocházejí z 15. století z Německa, Itálie, Polska, Maďarska, Česka, Francie a Anglie. V 17. století se cimbál objevil i ve Skandinávii a ve Španělsku. Poté, co se v 19. století rozšířilo použití klavíru, stal se cimbál především nástrojem lidové hudby. Objevuje se v hudebních souborech společně s houslemi a kontrabasem. Ve východní Evropě se používá cimbál společně s dechovými nástroji (především s klarinetem) a bubnem. Cimbál se stal nedílnou součástí lidové hudby v Rumunsku a Maďarsku. Na cimbál často hráli Romové. == Vznik koncertního cimbálu == Cimbál byl zdokonalen do koncertní podoby v Maďarsku, a to již v osmdesátých letech 19. století. Jeho tvůrcem byl Václav József Schunda (původem z Dubče u Říčan). V roce 1874 vytvořil pevný pedalizační systém. Tímto revolučním činem započala éra využívání cimbálu jakožto koncertního hudebního nástroje. Pokračovatelem a posléze také konkurentem firmy Schunda se od roku 1900 stala firma Bohák. Její zakladatel Lajos Bohák se narodil 6. srpna 1870 v obci Kvetná (teď na Slovensku). Už před první světovou válkou se stal velkým konkurentem V.J.Schundy. Ten uznal jeho nový pedalizační systém a začal ho též používat u svých nástrojů. Po smrti L. Boháka přebral firmu jeho syn Lajos Bohák ml. Profesionální výroba velkých cimbálů v Československu byla zavedena firmou Josef Lídl v Brně roku 1947. Roku 1950 začala výroba velkých nástrojů, konstrukčně inspirovaných osvědčenými instrumenty značek Schunda a Bohák. Na jejich tvorbě se podílel především František Wallinger, Karel Stehlík a poté Jaroslav Rybníček spolu s vedoucím díla M. Kotoulem. Ti postavili okolo 100 nástrojů s firemní značkou PRIMAS. V roce 1960 byla výroba cimbálů zastavena "v rámci plánovaného řízení hospodářství jako bezperspektivní". Nutno podotknout, že tyto nástroje však nedosahovaly koncertní kvality maďarských nástrojů, a to především díky konstrukčním změnám ozvučné skříně provedenou nástrojaři firmy Lídl. V rozmezí let 1956-1992 se velké cimbály dovážely do Československa většinou z Maďarska. K obnově výroby došlo až na počátku devadesátých let ve firmách Josef Lídl, Galuška a Holak. == Cimbál ve vážné hudbě == Cimbál se prosadil i ve vážné hudbě zejména díky Ferenci Lisztovi a dalším maďarským skladatelům. == Hráč hrající na cimbál == Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista, jedná-li se o ženu, pak cimbalistka. Cimbalista hraje na cimbál buď úderem paliček, nebo pizzicatem. Cimbalisté a cimbalistky, dříve známí převážně z cimbálových muzik, dnes již mohou studovat hru na cimbál na základních uměleckých školách, konzervatořích (v Brně, Ostravě, Kroměříži), v zahraničí i na vysokých školách (např. na Akademii Ference Liszta v Budapešti). Takto vystudovaní hráči se poté mnohdy věnují sólové hře na cimbál. Mezi známé české cimbálové interprety patří Magdalena Múčková, Jan Rokyta, Dalibor Štrunc, Helena Červenková, Růžena Děcká, Zuzana Lapčíková, Jaromír Dadák, Kateřina Zlatníková, Ludmila Dadáková, Daniel Skála, z nejmladší generace Michal Grombiřík ., Petr Spěvák, Nikol Kuchynková, Lenka Bláhová, Petr Gilar, Jiří Gužík, Petr Gablas, Gabriela Jílková,Matěj Číp, Jaroslav Kneisl, Vladimíra Křenková, Jana Schejbalová, Jura Wajda, Adam Ramdan a další. === Hra paličkami === Paličky jsou většinou dvě. Můžou mít úderné hlavice tvrdé nebo měkké, rukojeti pevné nebo pružné, s úchopovou částí pro prsty nebo bez ní. Cimbáloví hráči v České republice, na Slovensku a v Maďarsku používají dřevěné pružné paličky s ohnutými hlavicemi obalené vatou či plstí a s úchopnou částí pro prsty, na Ukrajině se používají kratší dřevěné paličky bez obalení vatou a existují též kovové paličky, které způsobují cinkavější zvuk. === Hra pizzicato === Pizzicato je způsob cimbálové hry, kdy cimbalista rozeznívá strunu pomocí drnkání, a to většinou vlastními nehty či trsátkem. == Některá díla == Ferenc Liszt - Ungarischer Sturmmarsch, 1876 Ferenc Liszt - 6. Uherské rapsodie Béla Bartók - Rapsodie č. 1 pro housle a orchestr, 1928 == Reference == == Související články == Cembalo dulcimer == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu cimbál ve Wikimedia Commons Konstrukce, hráči, obrázky, ukázky MP3

VERB_PHRASE

YES_NO

003132

... Hráči na bruslích dosahují vysokých rychlostí a vystřelený puk někdy přesáhne i rychlost 175 km/h. Hokej vznikl koncem 19. století v Kanadě (pravidla byla vytvořena v Montréalu v roce 1878), ale brzy se rozšířil i do Evropy (hlavně severní a střední) a později částečně i do Asie. První záznam o hokejovém utkání, konaném na známém místě a ve známý čas, se zaznamenaným výsledkem mezi dvěma týmy se uskutečnilo 3. března 1875 v Montreálu na Victoria Skating Rink. == Hra == Lední hokej se hraje na 3 třetiny po 20 minutách, celkem...

Kde vznikl hokej?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ledn%C3%AD_hokej

Hokej vznikl koncem 19. století v Kanadě (pravidla byla vytvořena v Montréalu v roce 1878), ale brzy se rozšířil i do Evropy (hlavně severní a střední) a později částečně i do Asie.

Lední hokej (zkráceně také jen hokej) je týmový sport hraný na ledě. Jde o jeden z nejrychlejších sportů na světě. Hráči na bruslích dosahují vysokých rychlostí a vystřelený puk někdy přesáhne i rychlost 175 km/h. Hokej vznikl koncem 19. století v Kanadě (pravidla byla vytvořena v Montréalu v roce 1878), ale brzy se rozšířil i do Evropy (hlavně severní a střední) a později částečně i do Asie. První záznam o hokejovém utkání, konaném na známém místě a ve známý čas, se zaznamenaným výsledkem mezi dvěma týmy se uskutečnilo 3. března 1875 v Montreálu na Victoria Skating Rink. == Hra == Lední hokej se hraje na 3 třetiny po 20 minutách, celkem tedy 60 minut čistého času (tzn. čas se při přerušení zastavuje). Mezi třetinami jsou dvě přestávky, každá trvá 15 minut.Hraje se na hokejovém hřišti, kde nastoupí na lední plochu šest hráčů za každý tým, všichni hráči mají brusle a hokejky. Cílem hry je vstřelit více gólů než soupeř. Hraje se malým, tvrdým gumovým kotoučem, který se nazývá puk. Hráči kontrolují puk dlouhými holemi s čepelí tzv. hokejkami. Hokejka je na svém dolním konci zahnutá. Hráči také mohou měnit směr pohybu puku svým tělem, včetně rukou či bruslí. Platné jsou dvě výjimky. První je zákaz přihrát rukou puk svému spoluhráči mimo obranné pásmo. A za druhé nesmějí vstřelit puk do branky úmyslně čímkoliv jiným než hokejkou. Jeden z šesti hráčů je brankář, jehož hlavním úkolem je nepustit puk do branky. Brankář má speciální vybavení a má zvláštní práva, jako je možnost přikrýt puk a tím zastavit hru. Každý tým může mít v zápise (na soupisce jich může mít ovšem neomezeně) maximálně 22 hráčů, z nichž 2 jsou brankáři. Střídání hráčů je možno kdykoliv během hry s jednou výjimkou. Mužstvo, které vyhodí puk na zakázané uvolnění neboli icing nesmí před opětovným zahájením hry vystřídat. Zbylých pět hráčů se dělí na tři útočníky a dva obránce. Útočnické pozice jsou levé křídlo, střední útočník a pravé křídlo. Útočníci spolu většinou hrají v útočných řadách (hovorově lajnách), kde jsou vždy tři útočníci spolu. Často se vyměňuje celá pětka hráčů najednou. Optimální délka jednoho střídání je 40 sekund.[zdroj?] Většina týmů hraje na čtyři útočné řady a tři obranné dvojice. To se však může v různých zemích lišit.[zdroj?]Důležitou součástí hry jsou rozhodčí. Bývají čtyři – dva hlavní a dva čároví. Hlavní rozhodčí mají na starost regulérnost hry – posuzují fauly a udělují tresty.Menší trest trvá 2 minuty, větší trest 5 minut a osobní trest 10 minut. Tresty lze kombinovat (např.: 2+5,5+do konce utkání). Mantinely okolo hřiště napomáhají udržet puk ve hře, i díky nim hra často trvá několik minut bez přerušení. Když je hra zastavena, pokračuje se vhazováním. V hokeji jsou tři základní pravidla, která omezují pohyb puku. Je to zakázané uvolnění, vyhození kotouče mimo ledovou plochu a postavení mimo hru. Na dodržování těchto pravidel dohlížejí čároví rozhodčí. Zbývající vlastnosti hry jsou do značné míry závislé na přesných pravidlech, která jsou použita. Dvě nejdůležitější jsou od Mezinárodní hokejové federace (IIHF) a od severoamerické NHL, která je považována za nejlepší profesionální ligu na světě. Pravidla českého hokeje jsou prakticky shodná s pravidly IIHF. == Hřiště == Hokejové hřiště je ledová plocha, na které se hraje lední hokej. Maximální rozměry 61 x 30 m, minimální 56 x 26 m, rohy hřiště zaobleny hrazením o poloměru 7 až 8,5 m. Pro úpravu ledové plochy se od 50. let 20. století používají rolby. == Puk == Puk (někdy též nazývaný touš či prostě kotouč) je drobný předmět tvaru velmi plochého válce, který se používá ke hře při ledním hokeji. Puk má zhruba průměr 76,2 milimetrů (3 palce anglické míry), výšku 25,4 mm (1 palec anglické míry) a hmotnost od 156 do 170 gramů, ovšem tyto parametry mohou být mírně pohyblivé a liší se třeba pro žákovské kategorie. == Hokejové ligy a turnaje == National Hockey League (NHL) je nejprestižnější hokejová liga na světě, které se účastní týmy z USA a Kanady. Kontinentální hokejová liga (KHL) je druhou nejlepší hokejovou ligou na světě, zúčastňují se jí týmy hlavně z Východní Evropy a Severní Asie. Lední hokej na olympijských hrách se hraje od roku 1920 Mistrovství světa v ledním hokeji se poprvé konalo v roce 1920 v rámci olympijských her Euro Hockey Tour je série hokejových turnajů, kterých se účastní reprezentační výběry Česka, Finska, Švédska a Ruska Czech Hockey Games je hokejový turnaj konající se v Česku. Od roku 1997 se koná pod Euro Hockey Tour Karjala Cup je hokejový turnaj konající se ve Finsku. Od roku 1997 se koná pod Euro Hockey Tour Channel One Cup je hokejový turnaj konající se v Rusku. Od roku 1997 se koná pod Euro Hockey Tour Oddset Hockey Games (dříve LG Hockey Games) je hokejový turnaj konající se ve Švédsku. Od roku 1997 se koná pod Euro Hockey Tour Hokejová liga mistrů je turnaj týmů ze šesti evropských lig, předchůdcem této ligy byl European Trophy. Světový pohár, který byl znovuobnoven v roce 2016. MHL, Juniorská verze KHL. === Hokej v Česku === Česká hokejová extraliga – nejvyšší profesionální soutěž v ledním hokeji v Česku 1. národní hokejová liga – Chance liga - 2. nejvyšší hokejová soutěž v Česku 2. národní hokejová liga Krajské hokejové přebory Okresní hokejové přebory == Odkazy == === Reference === === Související články === Pozemní hokej Seznam klubů ledního hokeje v Praze Trest (lední hokej) === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu lední hokej ve Wikimedia Commons Galerie lední hokej ve Wikimedia Commons www.cslh.cz – Oficiální stránky Českého svazu ledního hokeje www.hokej.cz – Oficiální stránky českého hokeje www.iihf.com – Oficiální stránky IIHF (mezinárodní hokejová federace) www.nhl.com – Oficiální stránky o kanadsko – americké národní hokejové lize www.eht.cz – Stránky o Euro Hockey Tour Encyclopaedia of Ice Hockey hokej.idnes.cz – Hokej na iDnes.cz hokej.ihned.cz – Hokej na iHned.cz hokejportal.cz – Hokejový portál Hokej není jenom sport (Historie.cs) www.hokejbonus.estranky.cz – Historie velkých hokejových turnajů

LOCATION

LOCATION

009808

... I když většina jejích vojáků neměla chuť se účastnit bojů, ti, kteří byli ochotni, obvykle chtěli bojovat na straně sovětu. Většina jednotek tak zůstala v kasárnách, ale ty nejvíce radikalizované přišly na pokyn sovětu, a totéž udělala většina rudých gard. Bylo to dost bojovníků na to, aby zajistili početní převahu Petrohradského sovětu nad vládou. === Ochromení vlády === V poledne začalo nové zasedání předparlamentu, jež řídil Nikolaj Avksenťjev. Kerenskij dorazil krátce poté a vyžádal si mimořádný projev před shromážděním. V hodinové řeči pronesené charakteristickým stylem popsal události posledních hodin a požádal o bezpodmínečnou podporu. Ta byla shromážděním...

Kdo zařídil nové zasedání parlamentu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Říjnová_revoluce

V poledne začalo nové zasedání předparlamentu, jež řídil Nikolaj Avksenťjev.

Říjnová revoluce, známá též jako bolševická revoluce nebo (podle samotných komunistů) Velká říjnová socialistická revoluce, zkráceně VŘSR či Velký říjen, byla druhá fáze ruské revoluce roku 1917, následující po únorové revoluci. Svrhla středově liberální Prozatímní vládu, v níž byla zastoupena jen umírněná levice, zejména socialisté-revolucionáři ("eseři") a sociální demokraté ("menševici"), a vynesla k moci krajní levici vedenou bolševiky v čele s V. I. Leninem. Bolševici, v té době oficiálně nazývaní Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), byli přímými předchůdci pozdější Komunistické strany Sovětského svazu. Brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující občanskou válku a založili Sovětský svaz, první stabilní komunistický režim světa, který se později stal supervelmocí. Datum 25. října 1917 odpovídá juliánskému kalendáři platnému v Rusku, později zrušenému novou bolševickou vládou. Pro zbytek světa začaly události 7. listopadu 1917 podle gregoriánského kalendáře. Prozatímní vláda trvala na pokračování velmi nepopulární účasti Ruska na první světové válce, což bránilo provádění hlubokých reforem požadovaných občany. To způsobilo, že bolševický program, vyjádřený hesly "Mír, chléb a půda" a "Všechnu moc sovětům" (tj. lidovým radám), na podzim roku 1917 rychle získával příznivce. Hospodářská krize, která se v létě prohloubila, hrozba nasazení na frontu pro vojáky hlavního města, rozčarování z nedostatečnosti vládních reforem a podpora Prozatímní vlády většinou ostatních stran zvýhodňovala bolševiky, kteří v hlavním městě Petrohradu rozpoutali intenzivní propagandistickou kampaň. Nižší třídy ve městě se odmítaly obětovat pokračováním ve válce a tolerováním koaliční vlády za účasti pravicové Konstitučně demokratické strany ("kadetů") po Kornilovově puči. Navzdory zjevné slabosti Prozatímní vlády se několik dní před plánovanou revolucí ukázalo, že obyvatelé odmítnou ozbrojené povstání samotných bolševiků proti Prozatímní vládě, jaké chtěl Lenin. Proto bylo rozhodnuto přijmout méně riskantní postup, který prosazoval hlavně Lev Trockij a který spočíval v převzetí moci během připravovaného Druhého sjezdu sovětů: Moc na sebe strhne Petrohradský sovět, nikoli strana, a jakýkoli odpor vlády bude pak vypadat jako kontrarevoluce. Vláda zatím poslala část vojenské posádky na blízkou frontu, a tím podnítila revoluci.Nový Petrohradský vojenský revoluční výbor, který hájil své kroky jako obranu proti kontrarevoluci a který v praxi řídili bolševici, rychle převzal kontrolu nad posádkovými jednotkami. Mezi vládou a Výborem došlo k několika nekrvavým střetům o ovládnutí strategických bodů hlavního města, které skončily vítězstvím Výboru a izolací vlády, jíž se stěží podařilo získat vojenskou pomoc. Pak konečně došlo k přímému útoku na vládu, který Lenin požadoval už týdny a který skončil zajetím téměř celé Prozatímní vlády v noci 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg., kdy již zasedal Druhý sjezd sovětů. Opuštění sjezdu umírněnými socialisty na protest proti akci bolševiků usnadnilo vytvoření vlády (Sovnarkomu) výlučně z bolševiků. Následující vyjednávání o vytvoření koaliční vlády z různých socialistických stran zkrachovala na neústupnosti jednotlivých frakcí. Pokus opozice o povstání proti bolševikům v hlavním městě ani pochod vojsk z fronty na Petrohrad se nezdařily. Moc nové vlády se po celé zemi šířila ve fázích doprovázených vážnými střety v některých oblastech, jako byla Moskva. Vojenská slabost opozice a popularita prvních opatření bolševiků však pomáhala Leninovi a jeho straníkům. Nejradikálnější opozice vůči bolševickému puči byla neoblíbená a umírněná strana se nedokázala prosadit v institucích nového režimu – kvůli rozpuštění Ústavodárného shromáždění v lednu 1918 a vyloučení socialistů ze sovětů následujícího jara brzy propukla občanská válka. == Pozadí == V létě 1914 vypukla první světová válka a carské Rusko do ní vstoupilo jako součást Trojdohody na straně Francie a Velké Británie proti Ústředním mocnostem Německu, Rakousku-Uhersku a jejich spojencům. Válečné útrapy vyvolaly v Rusku napětí, jež počátkem roku 1917 vyústilo v únorovou revoluci, která svrhla monarchii, ale nedokázala ukončit válku, hlavní příčinu nespokojenosti obyvatel. Do vzniku připravovaného Všeruského ústavodárného shromáždění měla zemi řídit Prozatimní vláda, jejímž posledním předsedou byl středolevicový právník Alexandr Fjodorovič Kerenskij. Dění v Rusku výrazně ovlivňovaly také rady pracujících a vojáků, zvané sověty, z nichž nejdůležitější byl Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů. Původně v sovětech převažoval vliv demokratické levice, zejména Strany socialistů-revolucionářů ("eserů"), k nimž patřil Kerenský, a umírněné frakce sociální demokracie, tzv. menševiků, ale postupně rostl vliv radikálů odštěpených jak od sociální demokracie, nazývaných bolševici, tak od eserů, zvaných levých eserů. Na podzim roku 1917 politickou situaci vyhrotil neúspěšný puč generála Kornilova a dále se zhoršila hospodářská situace Ruska. V hlavním městě Petrohradě byla vysoká nezaměstnanost, nedostatek paliva i jídla a inflace. Pro většinu obyvatel se životní podmínky zhoršily, zatímco se zdálo, že vláda se omezuje jen na administrativní opatření. Během krize klesla popularita premiéra Kerenského: pravice tvrdila, že zradil Kornilova, zatímco levice a petrohradský lid ho považovali za spoluviníka Kornilovova kontrarevolučního puče. Kornilovova porážka prospěla hlavně bolševikům; a veřejné mínění bylo nakloněno vzniku nové vlády opřené o sověty, která by spojila různé socialistické proudy včetně bolševiků, což se projevilo v nesčetných rezolucích schválených po porážce Kornilova. Radikalizace mas se odrazila ve ztrátě moci umírněných politiků nad hlavními sověty země: Moskevský sovět ovládli bolševici 5. záříjul./ 18. září 1917greg. a petrohradský následoval 25. záříjul./ 8. října 1917greg. po opakovaných porážkách umírněných v různých hlasováních. Bolševický politik Lev Davidovič Trockij, nedávno propuštěný z vězení, se stal předsedou sovětu hlavního města. Více než sto sovětů z celé země žádalo, aby Všeruský ústřední výkonný výbor – stále pod kontrolou eserů a menševiků – převzal moc, zatímco v jiných významných lokalitách ovládli bolševici místní sověty. Baltské loďstvo, jež bylo velmi blízko od hlavního města, odmítlo uznávat Kerenského. Rolníci v oblasti Petrohradu si zvolili bolševického delegáta pro připravovaný předparlament (Prozatímní radu Ruské republiky). Ve velkých městech značně vzrostla podpora bolševiků.Předparlament se sešel krátce poté, aby diskutoval o tom, jaká vláda by měla nahradit nouzový kabinet (direktorium) vytvořený Kerenským po Kornilovově puči. Bolševici prosazovali konec koalic s buržoazními stranami a vytvoření nového, výhradně socialistického kabinetu; tuto pozici zastávali Kameněv a Trockij. I přes rozdíly mezi nimi – Trockij vnímal novou vládu jako první krok k přenesení moci na sověty, zatímco Kameněv jako způsob, jak zajistit konání Ústavodárného shromáždění – oba stále spoléhali na možnost prohloubit revoluci mírovými prostředky. Tento postoj, původně podporovaný vůdcem bolševiků Leninem, byl vážně ohrožen náhlou změnou Leninova postoje, jež se 15. záříjul./ 28. září 1917greg. promítla do dvou dopisů adresovaných ústřednímu výboru bolševické strany, ve kterých Lenin odmítl umírněnost a požadoval okamžité povstání. Ústřední výbor, překvapený novým postojem, se rozhodl požadavky Lenina ignorovat, aby nebyla podkopána shoda levice nastolená spoluprací socialistů během konfrontace s Kornilovem.Aby zlomil opozici většiny bolševického ústředního výboru, jež nechtěla přijmout požadavek na povstání a uchopení moci, Lenin hrozil odstoupením z výboru, což však nemělo na postoj ostatních členů žádný vliv. V polovině října Lenin zintenzívnil svou kampaň za okamžité převzetí moci, a to jak uvnitř strany, tak u obyvatelstva. Vydal několik spisů, ve kterých zdůvodňoval svůj postoj vnitrostátní i mezinárodní situací (zvýšená podpora bolševiků, rozmach revolučních nálad na venkově, nepokoje v německé armádě atd.).Předparlament nakonec umožnil Kerenskému vytvořit novou vládu s konstitučními demokraty a dalšími liberálními frakcemi. To Lenina přimělo, aby znovu přehodnotil svůj názor. Pokus předparlamentu utvořit socialistickou vládu selhal, a tak se naděje většiny bolševického ústředního výboru upřela na příští sjezd sovětů. Největší radikálové doufali, že by sjezd mohl přenést moc na krajně levicovou vládu, která by rychle zavedla radikální opatření. Pro umírněnější bolševiky by nová prozatímní vláda zaručila volby do Ústavodárného shromáždění a jeho konání. Petrohradský sovět nazval nový kabinet "vládou pro občanskou válku", odmítl mu poskytnout jakoukoli podporu a oznámil, že příští sjezd sovětů vytvoří kabinet nový a "opravdu revoluční". Bolševici předparlament opustili a začali agitovat ve prospěch vytvoření nové vlády a proti Kerenskému a jeho příznivcům. == Přípravy == === Rozhodnutí ústředního výboru a nedostatky organizace === Navzdory Leninovu přání okamžitého uchopení moci bolševickou stranou po zprávách o postoji dělníků a vojáků, podporujících přenesení moci na sověty, ale nikoliv pouze na stranu, bolševické vedení zaměřilo své úsilí na Druhý sjezd sovětů s přáním předat vládní moc jemu. Hlavním zastáncem tohoto názoru byl Trockij, a dokonce i v ústředním výboru nemalá část, vedená Kameněvem a Zinovjevem, s obavami sledovala snahu Lenina vyvolat povstání. Tento proud se domníval, že situace není k ozbrojenému povstání příznivá a raději se spoléhal na sověty a na budoucí ústavodárné shromáždění, že budou pokračovat v revoluci. Také věřil, že po státním převratu by se proti nové vládě spojila celá buržoazie a že by povstalci nebyli schopni vojensky čelit Německu a nemohli by se spoléhat na silnější podporu světového proletariátu. Přestože Lenin nakonec prosadil svůj názor, že je potřeba začít povstání, nebylo stanoveno datum a ústřední výbor byl velmi rozdělen.Aby Lenin ospravedlnil svůj záměr okamžitě začít s povstáním, předkládal různá odůvodnění: blížící se podepsání míru mezi stranami Velké . války (tedy dohody mezi imperialistickými mocnostmi, jak to vnímal); že se Kerenskij chystá vydat hlavní město Němcům; že se připravuje další pravicový převrat, jako byl Kornilovův; nebo že triumf ruské a světové revoluce by mohl být dosažen jen po malém boji. Situace Prozatímní vlády byla opravdu velmi vážná a rychle ztrácela autoritu; vojenská situace na severní frontě u hlavního města byla katastrofická a Kerenskij neměl žádné záruky loajality městské posádky. Nedostatek pohonných hmot a potravin způsobil růst inflace. Dosavadní apatie populace by se mohla snadno proměnit v rebelii a vláda se nemohla spoléhat na účinnou podporu Všeruského ústředního výkonného výboru, izolovaného od mas. Petrohradský sovět byl již v rukou bolševiků, které vedl Trockij. 24. záříjul./ 7. října 1917greg. se bolševici rozhodli soustředit na získání co největšího počtu sovětů, ovládaných od jara umírněnými socialisty, a to prostřednictvím právě probíhajících voleb. Podobnou strategii přijali i leví eseři, tehdy spojenci bolševiků. Mobilizace sil radikálních levicových stran v předvečer sjezdu sovětů nastala zčásti kvůli přetrvávajícím pověstem o možné kontrarevoluci nebo zrušení sjezdu, jehož svolání umírnění socialisté přijali jen neochotně. 7. říjnajul./ 20. října 1917greg. se Lenin vrátil z Finska do hlavního města a bolševici opustili předparlament. Trockij přijal zásadní rozhodnutí: rozhodl se, že využije pověsti o tom, že dočasná vláda chce opustit hlavní město, aby vysvětlil ovládnutí vojenské posádky hlavního města a rozdání zbraní dělníkům jako obranná opatření proti nepřátelům revoluce, vnějším (Němci) i vnitřním (kontrarevoluce). O čtyři dny později Trockij vyhlásil svá podezření na sjezdu sovětů severní oblasti s úmyslem získat na svou stranu vojáky rozmístěné kolem hlavního města. Na tomto sjezdu byla zřejmá ohromná podpora bolševiků z blízkosti hlavního města a vojáků umístěných v okolí Petrohradu. Mezitím bolševici, kteří nesouhlasili s povstáním, rozběhli kampaň, která měla lidem vysvětlit jejich důvody.Lenin se setkal s bolševickým ústředním výborem 10. říjnajul./ 23. října 1917greg. a podařilo se mu prosadit názor o potřebě ozbrojeného povstání proti vládě, ale ne ke konkrétnímu termínu před Sjezdem sovětů. Rozhodnutí bylo nejednoznačné a spíš zdůraznilo rozdíly mezi Leninovými radikály a umírněným směrem Kameněva. Ve dnech následujících po zasedání ústředního výboru nebyla prováděna žádná příprava na okamžité povstání a bolševické kádry ani nebyly připraveny k tomu, aby ji prováděly, kvůli nedostatku organizace a vedení. Neexistoval žádný plán na ovládnutí komunikačních a dopravních sítí a Rudé gardy, které byly stále víc na straně bolševiků, ani neměly v hlavním městě jednotné velení.12. říjnajul./ 25. října 1917greg. výkonný výbor Petrohradského sovětu schválil vytvoření orgánu, který měl koordinovat obranu nadcházejícího sjezdu sovětů, Vojenského revolučního výboru. Měl být složen ze zástupců sovětu, zástupců loďstva, odborů, továrních výborů, vojenských organizací různých stran v sovětu, dělnických milicí a dalších organizací. Zasedání zástupců jednotek petrohradské posádky bylo také svoláno na následující dny. Výbor nebyl kruhem spiklenců, ale oficiálním orgánem Petrohradského sovětu. Umírnění socialisté Výbor brzy opustili, což usnadnilo jeho ovládnutí extremisty a zejména bolševiky.Čtyři dny před předpokládaným zahájením sjezdu sovětů, 16. říjnajul./ 29. října 1917greg., se konalo další zasedání ústředního výboru, jež potvrdilo rozhodnutí o uchopení moci navzdory tvrdé opozici umírněných; Kameněv hrozil, že odstoupí, a k Leninově nelibosti spolu se Zinovjevem začali veřejně projevovat svůj opoziční názor. Nevyhnutná příprava na uskutečnění převratu proti Prozatímní vládě však stále nezačala. Většina vedení strany i rezoluce dělníků a vojáků, které nepřestávaly docházet, nadále hodlaly předat moc sjezdu sovětů. Leví eseři a podobně i menševici internacionalisté se také připravovali během sjezdu vytvořit novou socialistickou vládu složenou z různých stran, ale stavěli se proti okamžitému převzetí moci. Téhož dne Trockij potvrdil zprávu, která se před několika dny objevila v některých novinách: "Říká se o nás, že připravujeme organizaci, aby se chopila moci. Není to žádné tajemství."Konečný cíl činnosti Petrohradského sovětu vytyčil sám Trockij: sjezd sovětů se měl chopit vládní moci, vyhlásit okamžité příměří a rozdat půdu rolníkům. Podle Lenina však moc bylo třeba převzít před sjezdem a úlohou sjezdu mělo být jen její přijetí.Rozhodnutí umírněných socialistů odložit kongres o pět dní pro nepřítomnost delegátů v hlavním městě bylo rozhodující: umožnilo bolševikům, aby se zorganizovali k převzetí moci a zmařili pokus Kerenského před sjezdem odzbrojit radikály. Zpoždění bylo zčásti také důsledkem projevů vnitřních rozporů v bolševické straně, takže umírnění socialisté doufali, že na sjezdu vznikne většina, která se postaví proti Leninově pozici. === Přípravy Prozatímní vlády === Uzavřená schůze kabinetu v noci 4. říjnajul./ 17. října 1917greg. řešila vojenské ohrožení hlavního města po okupaci baltských ostrovů poblíž Estonska nepřítelem. Ministr sociálních věcí konstituční demokrat Nikolaj Kiškin navrhl přenesení hlavního města do Moskvy a začlenění Petrohradu do frontové oblasti. Návrh socialisté kritizovali, protože by snížil vliv Petrohradského sovětu a Celoruského ústředního výkonného výboru na vládu a na budoucí ústavodárné shromáždění. Tváří v tvář kritice se kabinet rozhodl nepřijmout návrh, pokud by nebyl schválen předparlamentem. Diskuse unikla ve zkreslené podobě na veřejnost, takže se lidé domnívali, že se vláda snaží použít Němce k rozdrcení revoluce, a tuto fámu použili bolševici ve svůj prospěch. Vláda ve skutečnosti nikdy neměla v úmyslu vydat město nepříteli; chtěla využít jeho blízkost, aby se zbavila revoltujících částí vojenské posádky, ačkoli vojenští velitelé nevěřili tomu, že Němci město opravdu ohrožují.Dne 9. říjnajul./ 22. října 1917greg. vojenské velitelství v hlavním městě nařídilo odchod třetiny jednotek městské posádky na frontu (a to z politických důvodů, protože velitel severní fronty o posily z hlavního města nestál). Jednotky posádky pak odmítly Prozatímní vládu a vyhlásily loajalitu Petrohradskému sovětu. Vojáci, kteří byli nevěrnější během potlačení bolševického červencového povstání, včetně kozáků, zůstali neutrální nebo se přidali k sovětům. Vzhledem k přetrvávajícím fámám o dalším převratu pravice, které povzbuzovala prohlášení Michaila Rodzjanka požadující přenechání hlavního města Němcům a vzpomínky na podobný rozkaz Kornilova během jeho neúspěšného puče, rozkaz vojenského velitelství alarmoval Petrohradský sovět, který začal připravovat protiopatření.13. říjnajul./ 26. října 1917greg. se Kerenskij objevil v předparlamentu, aby popřel fámy tvrdící, že připravuje přenesení hlavního města. Krátce se sešla vláda a rozhodla se apelovat na obyvatelstvo, aby nepodporovalo akce bolševiků a nechalo vládu konat. Vláda přitom doufala, že bude mít potřebnou sílu, což vyplývalo ze zprávy plukovníka Polkovnikova, nedávno jmenovaného vojenského velitele hlavního města.Kerenskij pak navštívil frontu a byl nepřítomen od 14. říjnajul./ 27. října 1917 .greg. do 17. říjnajul./ 30. října 1917greg.. Vláda se mezitím stále více obávala možnosti bolševického povstání, ačkoli vojenští velitelé hlavního města ji stále ujišťovali, že byla přijata náležitá protiopatření. Kiškin byl přesvědčen, že vláda má dostatečnou sílu, aby rozdrtila možné bolševické povstání, ale nepodnikal preventivní opatření. Místopředseda vlády Alexandr Konovalov se rozhodl požádat o posily z vojenských škol Oranienbaum a Peterhof, dělostřelectvo z dělostřelecké školy hlavního města a o vyslání praporu cyklistů do Zimního paláce, aby posílili jeho obranu. Konovalov pak přesvědčil Kerenského, aby přijel do hlavního města a zúčastnil se schůze vlády, na níž byli ministři obrany a vnitra přesvědčeni, že rozdrtí jakoukoli vzpouru. Sám Kerenskij vyjádřil touhu, aby bolševici povstali, aby je bylo možné rozdrtit. Následující noc další schůze vlády schválila uplatnění nových opatření k potlačení možného povstání, které Kerenskij dojednal s vojenskými veliteli hlavního města. V době původního termínu zahájení sjezdu sovětů kozáci v noci hlídali město před možným povstáním a obrana Zimního paláce byla posílena. Rada ministrů vydala také několik prohlášení vyzývajících obyvatelstvo k udržení klidu. Kerenskij oznámil jak britskému velvyslanci, tak předparlamentu, že je schopen čelit bolševikům. V Kaluze u Moskvy dostali kozáci rozkaz rozpustit místní sovět a byl obnoven příkaz k zadržení Lenina. Všechna tato opatření měla silnou podporu menševiků a eserů v Celoruském ústředním výkonném výboru.Pokus ústředního výkonného výboru získat podporu vojenských jednotek posádky pro vládu selhal: jednotky vyslaly delegáty na jednání s plukovníkem Polkovnikovem, ale zástupci ústředního výkonného výboru nepřesvědčili delegáty, aby podpořili vládu proti sovětu. Ve dnech před bolševickým povstáním se nedařilo zastavit oslabování Kerenského vlády. Přípravy vlády byly dokončeny 20. říjnajul./ 2. listopadu 1917greg. vysláním jednotky čtyřiceti cyklistů do Zimního paláce a zasláním žádosti velitelům frontových jednotek, aby nahradili vojáky, kteří jsou považováni za blízké bolševikům. Vládní plán zahrnoval ovládnutí důležitých budov hlavního města, centra města a mostů, které umožňovaly přístup z předměstí. === Předvečer Druhého sjezdu sovětů === 21. říjnajul./ 3. listopadu 1917greg. konference jednotek petrohradské posádky, kterou uspořádal Petrohradský revoluční vojenský výbor (VRV), potvrdila větší věrnost jednotek petrohradskému sovětu než vládě. Revoluční nálada konečně povzbudila Revoluční vojenský výbor a Petrohradský sovět, aby se snažily ujmout se moci, podepsat mír, zajistit zásobování obyvatelstva potravinami a schválit agrární reformu. Týž večer poslal VRV zprávu vojenskému veliteli hlavního města plukovníku Polkovnikovovi, že všechny následující rozkazy musejí být schváleny VRV, na což velitel odmítl přistoupit. Proto VRV následujícího dne informoval jednotky městské posádky o nebezpečí hrozící kontrarevoluce a o tom, že všechny rozkazy by měly být schváleny VRV. Pak začal posílat své vlastní komisaře do hlavních vojenských jednotek Petrohradu, a tím zajistil kontrolu nad posádkou, která odmítala vládu. Jednotky byly obvykle novými komisaři VRV nadšeny, často šlo o bolševiky nedávno propuštěné z vězení. VRV také nařídil arzenálům, aby nevydávaly zbraně nebo střelivo bez jeho svolení.22. říjnajul./ 4. listopadu 1917greg. v hlavním městě probíhaly demonstrace; byl vyhlášen "den Petrohradského sovětu" a bolševici i leví eseři se s velkým úspěchem snažili mobilizovat obyvatelstvo ve prospěch předání moci sovětům. Řečníci vyslaní k plukům VRV vyvolávali nespokojenost s vládou. Ve městě bylo cítit napětí kvůli možným střetům mezi demonstranty a kozáky, kteří svolali vlastenecký pochod na připomenutí osvobození Moskvy z Napoleonových rukou. Některé jednotky se mobilizovaly a rozhodly se zůstat v pohotovosti až do začátku sjezdu sovětů. Některé jednotky rudých gard byly rovněž v pohotovosti. Náčelník štábu vojenské oblasti hlavního města generál Jakov Bagratuni požádal severní frontu, aby připravila několik vojenských jednotek pro okamžité odeslání do Petrohradu, avšak komisař frontu Vojtinskij odpověděl, že takový krok je nemožný, aniž by se vojákům vysvětlilo, nač se připravují. Kerenskij krátce poté marně zopakoval stejnou žádost.Druhý den VRV oznámil opatření směřující k ovládnutí posádky a strategických bodů hlavního města údajně na obranu revoluce. Po dni debat se Petropavlovská pevnost konečně rozhodla podřídit vedení VRV. Arzenál pevnosti dovolil VRV vyzbrojit mnoho rudých gardistů. Autorita vojenských velitelů města stále klesala.Vláda byla stále přesvědčena, že má dostatek věrných vojáků k rozdrcení možného povstání, ačkoli několik dní předtím ministr vnitra připustil, že není dostatečně silný k přímému útoku na levicové radikály. Ovšem aktivity VRV, přípravy rudých gardistů a projevy podpory převzetí moci sověty vedly vládu ke snaze získat vojenskou posilu ze severní fronty. Vzhledem k blízkému zahájení Druhého sjezdu sovětů, od něhož se čekalo její odstranění a převzetí moci, se vláda rozhodla pokusit provést preventivní opatření. V noci23. říjnajul./ 5. listopadu 1917greg. Kerenskij navrhl pozatýkat VRV, ale kabinet schválil pouze stíhání některých členů, zastavení dvou bolševických novin a posílení obrany Zimního paláce, což byla nepatrná a nedostatečná opatření, která však rozpoutala konfrontaci a jako údajně "kontrarevoluční" činy poskytla záminku, kterou očekávali protivníci vlády. Kerenskij dále nařídil Bagratunimu, aby předložil VRV ultimátum: má zrušit svůj příkaz k ovládnutí posádky, nebo budou přijata veškerá opatření, která vláda bude považovat za nutná k obnovení pořádku. Večer se VRV pod vlivem umírněných členů Petrohradského sovětu rozhodla přijmout Kerenského ultimátum, ale tento ústupek se ukázal marný. === Rozložení sil a postoj posádky === Vláda se spoléhala hlavně na studenty důstojnických škol (kadety čili junkery) a tři pluky kozácké jízdy umístěné v Petrohradu; bolševici se opírali o rudé gardy (početné a odhodlané, ale nezkušené), námořníky (nečetné) a vojáky (zkušené a velmi početné, ale většinou pasivní). Bolševici se snažili vlichotit mužstvu stopadesátitisícové městské posádky, přičemž jim pomáhala nechuť vojáků odjet na frontu, jak si přála vláda a velitel severní fronty.17. říjnajul./ 30. října 1917greg. se Vladimir Čeremisov a jeho komisař, bývalý bolševik Vojtinskij, ve Pskově sešli s vojáky posádky, aby jim vysvětlili potřebu odjet na frontu k obraně hlavního města. Delegaci posádky tvořili většinou bolševici, kteří byli podezřívaví ohledně motivu schůzky a trvali na tom, že při přesunech jednotek má poslední slovo Petrohradský sovět. Strany se nedohodly a o pět dní později Čeremisova 5. armáda zvolila nový výbor s většinou bolševiků.Rovněž 17. říjnajul./ 30. října 1917greg. se ustavil Vojenský revoluční výbor, orgán městského sovětu pro řízení vojenských záležitostí, který byl fakticky ovládán paralelním orgánem bolševické strany. Den po setkání s Čeremisovem se zástupci posádky setkali ve Smolném a vyslovili nedůvěru vládě a podporu Petrohradskému sovětu. Členové Ispolkomu, kteří setkání schválili, nakonec odešli, aniž by byli připuštěni ke slovu. == Události v Petrohradu == === Uzavření tiskáren a první střety === 24. říjnajul./ 6. listopadu 1917greg. kolem tří hodin ráno byl Kerenskij v doprovodu vojenských velitelů v Zimním paláci, aby pracovali na opatřeních proti bolševikům. Na ultimátum zaslané VRV nepřišla odpověď a kabinet krátce předtím schválil zatčení vůdců VRV. Pak přišla zpráva, že VRV nakonec přijal požadavky vojenských velitelů, ale Kerenskij odmítl opustit svůj plán. Generál Bagratuni dál žádal o posily z fronty (junkery z Oranienbaumu, útočné jednotky z Carského sela a dělostřelce z Pavlovsku), zatímco plukovník Polkovnikov nařídil zatknout komisaře poslané z VRV k jednotkám posádky a postavit je před soud. VRV měl být souzen a propuštění účastníci červnových nepokojů měli být zase uvězněni. Pro podněcování nepokojů měly být zastaveny dva bolševické deníky, Rabočij puť a Soldat, a aby se zachovalo zdání nestrannosti, zákaz měl postihnout i dvoje konzervativní noviny. Stráž Zimního paláce byla opět posílena. S vědomím, že politické strany nebudou tato opatření vnímat příznivě, přijal pak Kerenskij návrh několika ministrů, aby týž den promluvil o situaci v předparlamentu. O svítání v půl šesté malé jednotky kadetů a milice, vyslané vládou, napadly tiskárny dvou bolševických novin, zničily aktuální vydání, poškodily vybavení a zastavily tiskařské stroje. Zaměstnanci odešli do blízkého Smolného institutu, sídla Petrohradského sovětu, Petrohradského revolučního vojenského výboru a bolševické strany, aby tam o událostech informovali. Bolševici svolali krizové zasedání za účasti zástupců sovětu, VRV a levých eserů; akce vlády byla označena za kontrarevoluční; a brzy začaly přicházet informace o podezřelých pohybech vojenských jednotek. VRV ihned považoval události za kontrarevoluční útok na sjezd sovětů a rozeslal jednotkám "Rozkaz č. 1" nařizující mobilizaci. Přes přání menšiny v VRV a bolševické straně byla odmítnuta myšlenka okamžitého povstání a byla přijata pouze opatření zajišťující konání sjezdu sovětů. V deset hodin dopoledne se znovu sešel kabinet a Kerenskij ho informoval o opatřeních přijatých ráno. Přes pochybnosti některých ministrů stále věřil, že má situaci pod kontrolou. Městská milice však neuposlechla rozkaz zatknout členy VRV a rozpustit jednotky loajální bolševikům, protože podléhala sovětu a ne vládě. Během následujících dní milice pokračovala ve svých policejních činnostech, ale nepodílela se na obraně Prozatímní vlády. Většina opatření nařízených Kerenským byla ve skutečnosti obranná: jednotky kadetů byly vyslány střežit nádraží a byla posílena stráž Zimního paláce.Po zasedání vlády premiér Kerenskij dál neúspěšně pokračoval ve snaze urychlit příchod jednotek loajálních vládě do Petrohradu, zadržet jednotky městské posádky v kasárnách a odstranit z nich komisaře vyslané VRV. Během dopoledne a časného odpoledne se vyjasnilo, že většina jednotek v hlavním městě poslouchá pokyny Petrohradského sovětu a rozkazy vlády ignoruje. Obě strany se navzájem obviňovaly ze zrady revoluce a pasovaly se na její obránce.Odpoledne se ukázalo, že jednotky, které měly přijít do města posílit vládu, buď přešly na stranu sovětu, nebo byly zdrženy jeho příznivci. Námořníci křižníku Aurora, který se opravoval ve franko-ruských loděnicích, povstali proti svým důstojníkům po vydání rozkazu, že křižník má opustit hlavní město, když sovět loďstva tento rozkaz odmítl. Vláda měla ve městě jen několik tisíc ozbrojenců – hlavně důstojníků, kozáků, kadetů a batalion žen – a byla v jasné početní nevýhodě. Asi dvě stovky se jich v poledne shromáždily v paláci a o dvě hodiny později se k nim připojilo 68 kadetů z Michailovského dělostřelecké akademie. Pokusy udržet kontrolu nad městskou posádkou byly neúspěšné. I když většina jejích vojáků neměla chuť se účastnit bojů, ti, kteří byli ochotni, obvykle chtěli bojovat na straně sovětu. Většina jednotek tak zůstala v kasárnách, ale ty nejvíce radikalizované přišly na pokyn sovětu, a totéž udělala většina rudých gard. Bylo to dost bojovníků na to, aby zajistili početní převahu Petrohradského sovětu nad vládou. === Ochromení vlády === V poledne začalo nové zasedání předparlamentu, jež řídil Nikolaj Avksenťjev. Kerenskij dorazil krátce poté a vyžádal si mimořádný projev před shromážděním. V hodinové řeči pronesené charakteristickým stylem popsal události posledních hodin a požádal o bezpodmínečnou podporu. Ta byla shromážděním zamítnuta i přes nepřítomnost radikální levicel a přes ovace, které zazněly po projevu. Umírněná levice se pak sešla v Všeruském ústředním výkonném výboru mezi půlnocí a čtyřmi hodinami ráno následujícího dne na krizovém zasedání. Po čtyřech hodinách jednání se podařilo pouze těsnou většinou schválit podporu vlády za podmínky zahájení radikálních reforem, aby se uspokojili příznivci bolševiků a uklidnili ti, kteří reformy žádali již od počátku ruské revoluce. Kerenskij však návrh odmítl v naději, že situaci zvládne sám, a tak zůstalo jen u dalšího neužitečného apelu ke klidu a varování před možnou kontrarevolucí v případě povstání. Po odchodu z předparlamentu se Kerenskij odebral na městské vojenské velitelství u Zimního paláce, aby řídil opatření proti bolševikům, opět obranná: ovládnutí budov a strategických bod a izolace centra pomocí zvednutí něvských mostů. Oddíly kadetů byly vyslány zajistit budovy a hlídkovat na ulicích, některé úřady začaly zavírat a v 15 hodin byly telefony Smolného institutu odpojeny od ústředny.Mezi 14. a 15. hodinou kadeti ovládli Nikolajevský most a most u paláce; dalšímu oddílu dav zabránil ovládnout Litějný most a tito kadeti byli zajati rudými gardami. Kolem 18:30 Pavlovský pluk, věrný sovětu, obsadil Trojický most, čímž předešel jeho zabrání dalším oddílem kadetů. Když se komisař petrohradského pluku granátníků dozvěděl, co se děje, vyslal vojáky obsadit mosty, ještě než k tomu přišel rozkaz z VRV. Hlavní mosty tak v podvečer byly v rukou sovětu a vládě se nepodařilo dosáhnout jejich zvednutí.VRV utvořil výbor, který měl řídit konfrontaci s vládou, ale jeho rozkazy v podstatě nebyly nic víc než vyslání dalších komisařů, tentokrát na strategická místa, aby požadovali jejich podřízení VRV. Postupně během dne byly hlavní body Petrohradu ovládnuty silami loajálními Petrohradskému sovětu v řadě nekrvavých srážek se silami loajálními vládě. Ve čtyři odpoledne se cyklisté střežící Zimní palác rozhodli stáhnout. O hodinu později zabral jeden z komisařů na rozkaz VRV telegrafní stanici s podporou vojáků Kexholmova pluku, kteří ji hlídali. O tři hodiny později dorazil oddíl kadetů zabrat budovu, ale vojáci ho nevpustili dovnitř a kadeti se stáhli. Někdy v té době si VRV vyžádal příchod námořníků baltské floty z Helsinek, kteří pak pluli do hlavního města čtyřmi minolovkami a potom od tří hodin ráno příštího dne vlakem. Nemohli se však včas zapojit do revoluce, jelikož vlak zdržely drážní úřady. Zatím se členové rudých gard mobilizovali a přicházeli do Smolného. V obavách z reakce vlády VRV nařídil zaujmout ve městě nové pozice. Po deváté večerní vzbouřenci – konkrétně Izmailovský gardový pluk, který v červenci první podpořil vládu – obsadili Baltské nádraží, čímž odřízli vládu od možných posil ze západu. Ve 21 hodin také z telegrafní stanice vyšli obsadit blízkou tiskovou agenturu. Komisaři byli také vysláni obsadit telefonní ústřednu, elektrárnu a zbývající nádraží. O hodinu později se kadeti z Michajlovského dělostřelecké školy pokusili zatknout Lenina v bolševické tiskárně ve čtvrti Vyborg; a nejen že tam Lenin nebyl, ale dorazila jednotka rudé gardy a zadržela je. Jednotky Petrohradského sovětu večer ovládaly většinu města. Opatření sovětu však byla i nadále obranná, aby se předešlo možnému puči ze strany vlády a zajistilo konání celoruského sjezdu sovětů, který měl provést přenesení moci.Lenin, stále se skrývající v hlavním městě, zatím s nelibostí sledoval běh událostí. Nechápal, proč jeho souvěrci definitivně neskoncují s Kerenského vládou bez čekání na sjezd, a neúspěšně žádal stranu o povolení přijít do Smolného. Zoufalý z pasivity ústředního výboru se odpoledne pokusil získat podporu městského a okrskového výboru. Nebyl schopen se ovládnout a navzdory příkazu ústředního výboru, aby zůstal v úkrytu, se přestrojil a tramvají a pak pěšky vyrazil v doprovodu jediného tělesného strážce do Smolného. === Příchod Lenina a převzetí moci === Leninovi se podařilo dorazit do Smolného kolem půlnoci na 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg.; po cestě ho zastavila hlídka kadetů, ale nepoznala ho a považovala ho jen za opilce. Okamžitě zintenzivnil protivládní činnost ústředního výboru, přestal uvažovat o pouhé obraně a naopak zahájil kroky k vytvoření nové revoluční vlády ještě před zahájením Druhého všeruského sjezdu sovětů, jež mělo proběhnout toho dne. Zjevná slabost Kerenského vlády a úspěšné ovládnutí města také přispěly ke změně nálady v budově sovětu. Petrohradský revoluční vojenský výbor začal připravovat rozpuštění Prozatímní vlády, její uvěznění a ovládnutí posledních zbývajících strategických bodů města. V půl druhé ráno námořníci, vojáci Kexholmova pluku a rudí gardisté obsadili ústřední poštu. Ve dvě ráno bylo obsazeno Nikolajevské nádraží a hlavní elektrocentrála. Nikolajevský most byl dobyt kolem 3.30 poté, co v jeho blízkosti zakotvila Aurora. Pokus malé vládní jednotky ho znovu ovládnout byl odražen. Vojáci Kexholmova pluku dostali rozkaz obsadit telefonní ústřednu, státní banku a ministerstvo financí. V šest ráno byla obsazena státní banka a v sedm padla telefonní ústředna po chvilkovém střetu s kadety, kteří ji hlídali, ale bez jediného výstřelu. Telefony Smolného byly znovu zapojeny a telefony Zimního paláce odpojeny. Ministerstvo financí bylo pak převzato bez potíží, poněvadž ho střežili vojáci Pavlovského pluku, jednoho z nejvěrnějších sovětu. V osm ráno VRV ovládl poslední velkou stanici, Varšavské nádraží, jež spojovalo se severní frontou. Za svítání byla většina města vyjma Zimního paláce v moci Petrohradského sovětu. Nikdo z obránců paláce ani z jeho obléhatelů si však nepřál riskovat ztráty. Město se probudilo s pozoruhodnou normálností: úřady, školy i veřejná doprava fungovaly jako obyčejně. Vláda však už ve své budově neměla světlo ani telefon.Při rozednění žádali vojenští velitelé o pomoc tři městské kozácké pluky, ty ji však odmítly poskytnout, jakmile se ukázalo, že se vláda nemůže spolehnout na podporu pěchoty. Velitelé proto vládě sdělili, že nemají vojáky a situace je vážná; a v 10 hodin to vláda oznámila nejvyššímu velení armády přímou telefonní linkou, kterou povstalci nepřerušili. V 11.30 Kerenskij zamířil po silnici na frontu, aby tam získal vojáky, kteří by povstání potlačili. Kadeti bránící Zimní palác požadovali záruky, že dostanou posily, jinak hrozili odchodem. V téže době bolševici vyhlásili přenesení moci na sověty. Zatímco se Kerenskij snažil sehnat auto – vlaky už byly v moci Petrohradského sovětu a palácové automobily poškodili sabotéři – Lenin napsal prohlášení o sesazení vlády, které se hned rozšířilo po městě."Občanům Ruska! Prozatímní vláda byly sesazena. Vládní moc byla předána do rukou orgánu petrohradského sovětu zástupců dělníků a vojáků, vojenského revolučního výboru, který stojí v čele petrohradského proletariátu a posádky. Cíl, o který lid usiloval – okamžité uzavření demokratického míru, zrušení soukromého vlastnictví pozemků, řízení průmyslové výroby dělníky, vytvoření sovětské vlády – tohoto cíle bylo dosaženo. Ať žije revoluce dělníků, vojáků a rolníků!"Jeden z členů eserského ústředního výboru vyzval údajně spřízněné jednotky, aby bránily Kerenského vládu, ale bez úspěchu. Vliv eserů na vojsko mizel a už nestačil na to, aby petrohradské vojáky přiměl podpořit vládu. Stranická základna ve městě, tvořená většinou dělníky a vojáky, nechtěla bránit vládní koalici obsahující buržoazní strany.Během dne VRV přebíral poslední významné objekty stále pod kontrolou vlády: věznici Kresty, kde osvobodili šest zadržených agitátorů, a byl obklíčen Mariinský palác, sídlo předparlamentu. Sám předparlament byl po formálním protestu rozpuštěn, ale nikdo z jeho členů nebyl zatčen. Státní úřady a školy se zavíraly.Odpoledne Trockij na zasedání Petrohradského sovětu oznámil pád vlády a opatření k převzetí moci v hlavním městě. Brzy poté se poprvé od červencových dní před sovětem objevil Lenin a byl přivítán ovacemi vstoje. Sovět odsouhlasil převzetí moci, i když Zimní palác ještě nepadl. Ráno byl vytvořen tříčlenný výbor, který měl řídit jeho obléhání; to si Lenin stále přál ukončit ještě před zahájením sjezdu sovětů. === Dobytí Zimního paláce === Plán Petrohradského revolučního vojenského výboru (VRV) na dobytí Zimního paláce zahrnoval vytvoření dvou soustředných kruhů jednotek kolem budovy; vnitřní (složený hlavně z vojáků Pavlovského pluku na jihu a Kexholmova pluku na severu) měl vyvíjet tlak na obležené, zatímco vnější mě odrazit případné útoky kadetů nebo kozáků; obležení zahrnovalo Petropavlovskou pevnost a křižník Aurora. Byla nastavena tak komplikovaná struktura velení, že to pak působilo zdržení, což kritizoval i Trockij. Antonov-Ovsejenko, bolševický člen VRV, sdělil komisařům jednotek následující plán: palác dostane ultimátum, a pokud ho včas nepřijme, pevnost červeným světlem oznámí začátek ostřelování. První výstřely půjdou z Aurory a budou slepé. Pokud bude přesto odpor pokračovat, křižník i pevnost zahájí ostrou palbu.Kolem 13. hodiny skupina námořníků obsadila Admiralitu a zatkla vrchní velení námořnictva. První zdržení plánu nastalo, když se ve 14 hodin nedostavili helsinští námořníci, kteří měli posílit vojáky. Kronštat právě dorazil do města s improvizovanou flotilou různých lodí. Zastaralý Amur zakotvil u Aurory, zatímco ostatní lodě se přiblížily k Admiralitě. Asi tři tisíce námořníků z Kronštatu se vylodilo na pomoc obléhání.V paláci se zatím sešel kabinet, jejž za nepřítomnosti Kerenského vedl místopředseda vlády Konovalov. Odvolal Polkovnikova, jehož velení se zdálo nedostatečné, a jmenoval konzervativního ministra sociálních věcí Kiškina hlavním velitelem obrany s diktátorskými pravomocemi. Dále bylo rozhodnuto pokračovat v zasedání, dokud nedojde k záchraně jednotkami přivolanými z fronty anebo k zajetí povstalci. Skutečné velení nad jednotkami v paláci měl poslanec P. I. Palčinskij, který byl v nezáviděníhodné situaci: neměl potraviny ani plán obrany, byl obklopen zmatenými funkcionáři a jeho vojáci byli demoralizovaní. Kiškin odešel do sousedního sídla generálního štábu, aby odvolal Polkovnikova a místo něho dosadil náčelníka štábu vojenské oblasti hlavního města generála Bagratuniho, čímž zmatek v paláci ještě zvýšil.Venku probíhaly jen chabé pokusy vládních sil odebrat důležité budovy sovětu: vrchní velitel armády Stankevič se pokusil se skupinou kadetů znovu obsadit telefonní ústřednu, ale po krátkém boji byl odražen. Po návratu do generálního štábu na Palácovém náměstí informoval vrchní velení o naléhavé potřebě přislíbených posil a o tom, že chabé jednotky stále loajální vůči vládě nebudou moci vzdorovat déle než dva dny.Během odpoledne přicházely obléhatelům posily, zatímco někteří obránci odcházeli, aniž by jim lidé kolem paláce bránili. Několika jednotkám kozáků a skupině kadetů se podařilo dostat do paláce také bez boje s obléhateli, a to opět posílilo obranu.Lenin zatím naléhal na velitele obléhání, aby ho ukončili co nejdřív, aby se zabránilo dalšímu odkladu zahájení sjezdu a nervozitě delegátů. Velitel pevnosti se tak konečně odhodlal odeslat do generálního štábu dva cyklisty s ultimátem. Bylo datováno k 18:30, mělo vypršet v 19.10 a požadovalo kapitulaci vlády a jejích jednotek. Ministři opustili večeři a znovu se spěšně sešli, aby se rozhodli na ultimátum neodpovídat a nevzdávat se. Po vypršení lhůty vojáci Pavlovského regimentu obsadili generální štáb přes pokusy kadetů z paláce pomoci jeho obráncům. Někdy v té době velitel severní fronty generál Čeremisov telefonoval do štábu, aby zjistil situaci v hlavním městě, ale spojení bylo přerušeno obléhateli. Bagratuni, který jednal v paláci s ministry, se pak rozhodl odstoupit a krátce poté byl zajat povstalci.Mezi osmou a devátou večerní si některé z jednotek bránících palác vyjednaly s obléhateli odchod. Důstojníci jim nebránili, protože nechtěli dále snižovat morálku obránců tím, že by je drželi v paláci. Odešla jednotka útočných sil a někteří kozáci. Mezitím obléhatele posílily nově příchozí jednotky, mimo jiné námořníci z Finska a Kronštatu. Po dvou pokusech o vyjednávání mezi vedením obléhatelů a jednotkami obránců palác ve 22 hodin opustila víc než polovina kadetů, kteří v něm doposud zůstávali.Po určitých zmatcích, způsobených šířením nepravdivých zpráv o kapitulaci paláce, bylo zahájeno dobývání, když v pevnosti konečně našli lucernu potřebnou k signalizaci Auroře. Ta ve 21:35 a pak ještě o pět minut později vystřelila výstražnou salvu ze svých šestipalcových děl. Palba vystrašila osádku paláce a zajistila Auroře slávu revoluční legendy, dodnes kotvící jako muzeum na březích Něvy. Obléhatelé dali obráncům čas opustit palác, a pak zahájila palbu pevnost, tentokrát ostrou municí. Vypálila na palác asi třicet střel, z nichž jen dvě nebo tři napáchaly trochu škody. Antonov-Ovsejenko odmítl dohodu dosaženou Chudnovským, podle níž měli obránci opustit palác se zbraněmi, a tak se některé skupiny vzdaly bez podmínek. Jen příslušnice ženského oddílu odmítaly odevzdat zbraně z obavy ze znásilnění. Z paláce se podařilo kontaktovat petrohradskou městskou radu, a její delegace se pak neúspěšně pokusila zastavit bombardování, nebyla však vpuštěna na Auroru ani do paláce. Městská rada se pak přes odpor bolševických radních rozhodla vydat sama k paláci, aby fyzicky chránila vládu, což bylo schváleno Ústředním výkonným výborem rolnických sovětů.Za soumraku začaly malé skupiny obléhatelů pronikat do paláce a postupem času jejich počty narůstaly. Nejdříve se obráncům dařilo nečetné vetřelce odzbrojovat, ale později už byli sami odzbrojováni. Odchod části obránců usnadnil vnikání obléhatelů do budovy. Po asi hodinové přestávce, jež měla umožnit dalším obhájcům kapitulovat, bylo kolem 23. hodiny obnoveno ostřelování paláce i přes riziko, že zasáhne ty z útočníků, kteří již byli v paláci.Před půlnocí se skupina více než 300 lidí, zahrnující mimo jiné radní, poslance sjezdu sovětů a členy Ústředního výkonného výboru rolnických sovětů, sešla na radnici, a pak se za zpěvu Marseillaisy vydala k paláci. V čele byli Prokopovič, jediný ministr, jenž nebyl v paláci, a eserský starosta Šreider. Na Kazaňském náměstí poblíž Admirality jejich postup zastavil oddíl námořníků a po vzrušené diskusi se pochodující spořádaně vrátili do radnice, aniž by něčeho dosáhli.Před druhou hodinou ráno útočníci konečně našli místnost, kde byla shromážděna vláda; ta dala své kadetské stráži rozkaz nepoužít násilí, aby se zabránilo krveprolití. Jednotka vedená Vladimirem Antonovem-Ovsejenkem rychle obsadila místnost a prohlásila ministry za zatčené. Ve 2.10 26. říjnajul./ 8. listopadu 1917greg. Konovalov jménem vlády prohlásil, že se podrobují násilí. Zadrženi byli všichni členové vlády vyjma Kerenského a Prokopoviče, kteří nebyli v paláci. V té době bylo město úplně v moci Petrohradského sovětu a Druhý sjezd sovětů již začal. Ministry odvedli do Petropavlovské pevnosti a komisaři VRV jim museli dát zvláštní stráž složenou z vojáků a námořníků, aby je uchránili před davem, který se shromáždil u paláce a hrozil jim lynčováním zejména poté, co se rozneslo, že Kerenského se nepodařilo zadržet.Filmy a jiná zobrazení události často ukazují veliký útok na Zimní palác a krutou bitvu, zatímco ve skutečnosti bolševičtí útočníci nenarazili na velký odpor a byli schopni celkem snadno proniknout do budovy a obsadit ji. Většina petrohradského povstání se obešla bez krveprolití a probíhala za poměrně normálního chodu metropole. Odhaduje se, že na straně útočníků zemřelo pět námořníků a jeden voják, zatímco obránci neměli oběti žádné. === Druhý sjezd sovětů a bolševický puč === ==== První zasedání: odchod umírněných a roztržka levice ==== Zatím ve stejný den 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg. ve 22.40 hod., s téměř devítihodinovým zpožděním, byl zahájen Druhý všeruský sjezd sovětů dělníků a vojáků. Bolševici se pokoušeli sestavit dočasnou vládu ještě před začátkem sjezdu, ale delegáti, kteří už nemohli déle čekat, si vynutili konec odkladů.Na sjezd přišlo asi 670 zvolených delegátů, z nichž 300 bylo bolševiků a asi 100 bylo levých eserů, kteří také podporovali svržení vlády Kerenského. Podpora bolševiků se v posledních měsících před sjezdem dramaticky zvýšila, ale neměli absolutní většinu delegátů. Prvním úkolem kongresu byla volba nového předsednictva; bolševici navrhli složení se čtrnácti bolševiky, sedmi sociálními revolucionáři, třemi menševiky a jedním menševickým internacionalistou (Julius Martov), které bylo schváleno v bouřlivém hlasování. Pak byl Kameněv jmenován předsedou sjezdu. Po předložení agendy navržené bolševiky – sestavení nové vlády, snaha o ukončení války a svolání Ústavodárného shromáždění – dal Kameněv slovo Martovovi. Krátce po začátku zasedání uslyšeli delegáti střelbu Petropavlovské pevnosti na Zimní palác. Kongres původně jednohlasně schválil návrh vůdčího menševického internacionalisty Julia Martova jmenovat demokratickou vládu, která by zahrnula všechny strany, které byly součástí Petrohradského sovětu, aby se zabránilo dalšímu krveprolití. Návrh podpořil Anatolij Lunačarskij za bolševiky a Sergej Mstislavskij za levé esery.Když však byli informováni o tom, že Prozatímní vláda byla svržena a že její členové – včetně eserských a menševických ministrů – byli zajati, někteří delegáti těchto stran zastoupených v Petrohradském sovětu odsoudili tento postup a opustili na protest sál. Většina frakcí eserů i menševiků se postavila proti činům bolševiků; tito politici se rozhodli připojit k pochodu na Zimní palác organizovanému radou hlavního města, aby ukázali svou podporu vládě. Odchod umírněných podkopal úsilí levých eserů, menševiků internacionalistů a umírněnějších politiků bolševické strany ve prospěch dohody socialistických stran a usnadnilo Leninovi vytvořit novou výlučně bolševickou vládu.Martov se snažil zachovat konsensus a navrhl vytvořit novou vládu přijatelnou pro umírněné i radikály a pozastavit jednání sjezdu do jejího sestavení. Lev Trockij si vzal slovo a na adresu frakcí, které právě opustily sjezd, a jejich příznivců, jako byl Martov, řekl:"To co se stalo, bylo povstání, ne spiknutí. Povzbuzujeme revoluční energii dělníků a vojáků Petrohradu; vykovali jsme vůli mas k povstání, ne ke spiknutí. Lidové masy následovaly náš prapor a naše povstání zvítězilo. A teď nám říkají: zřekněte se svého vítězství, udělejte ústupky, couvněte. Před kým? Ptám se, před kým bychom měli ustoupit? Před těmi zkrachovanými skupinami, které nás opustily nebo před těmi, kteří činí tento návrh? Ale my je už známe, nikdo v Rusku už je nepodporuje... Ne, v tom není žádná dohoda možná. Těm, kteří odešli, a těm, kteří nám to navrhují, odpovídáme: zbankrotovali jste, vaše role končí, jděte tam, kam patříte, na smetiště dějin." Když byl návrh spolupráce mezi socialistickými stranami odmítnut radikálním křídlem bolševiků zastoupeným Trockým, většina Martovových menševických internacionalistů také opustila sjezd. Trockij dosáhl okamžitého odsouzení umírněných, kteří právě opustili sjezd, a označil je za kontrarevolucionáře. Leví eseři na rozdíl od jiných frakcí zůstali a snažili se mírnit postoje bolševiků a dosáhnout dohody mezi různými socialistickými směry. Zprávy, které po pádu Zimního paláce přicházely od různých vojenských jednotek, vyvolaly mezi delegáty euforii. Jedna z nich říkala, že 3. prapor cyklistů, povolaný Kerenským z jihozápadní fronty, se podřídil Petrohradskému sovětu a že blízká posádka v Carském selu slíbila, že bude chránit hlavní město před případnými útoky. Krylenko hlásil, že na severní frontě vznikl Revoluční vojenský výbor, který zrušil rozkaz pochodovat proti hlavnímu městu, a že velitel fronty Čeremisov uznal autoritu výboru. Jednotky vyslané z fronty, aby rozdrtily povstání, postupně oznámovaly svou podporu Revolučnímu vojenskému výboru hlavního města.Pak byla přečtena proklamace o převzetí moci, sestavená Leninem, který podle Lunačarského v tu chvíli ještě na sjezd nedorazil. Obsahovala také základní rysy programu nové vlády:"Sovětská vláda okamžitě navrhne demokratický mír mezi všemi národy a zahájení okamžitého příměří na všech frontách. Zajistí bezúplatný převod půdy statkářů, koruny a klášterů rolnickým výborům; bude chránit práva vojáků zavedením úplné demokracie v armádě; zavede řízení produkce dělníky; zajistí konání Ústavodárného shromáždění ve stanovený čas; bude odpovědná za zásobování měst a lidí zbožím; zajistí všem národnostem Ruska právo na opravdové sebeurčení. Sjezd vyhlásí, že všechna moc ve státě přechází na sověty zástupců dělníků, vojáků a rolníků." Dekret byl schválen s jen dvěma hlasy proti a dvanácti, které se zdržely. O svítání vyčerpaní delegáti odročili jednání, aby se mohli vyspat. Socialisté, kteří odešli ze sjezdu a nesouhlasili s převzetím moci, zatím založili Výbor pro záchranu vlasti a revoluce, první centrum odporu vůči nové vládě. Výbor odsoudil akce bolševiků, požádal obyvatelstvo o podporu a vyhlásil záměr sestavit novou vládu. Konstitučně demokratická strana ("kadeti"), přes svůj odpor k bolševikům, se k nové organizaci nepřipojila a pokračovala v obraně legitimity zrušené Prozatímní vlády. ==== Druhé zasedání: Sovnarkom a revoluční dekrety ==== Druhého dne se ospalí delegáti všech socialistických stran vrátili, aby hovořili o podobě nové vlády; bolševický ústřední výbor navrhl složení nové vlády zvané Rada lidových komisařů (ruskou zkratkou Sovnarkom) – Trockij navrhl nazývat její členy komisaři – a nabídl tři křesla levým eserům, kteří však do vlády nechtěli, pokud by v ní nebyly i jiné strany. Na druhém zasedání v noci 26. říjnajul./ 8. listopadu 1917greg. Lenin představil několik návrhů, aby upevnil svou pozici: Dekret o míru, Dekret o půdě a složení nové vlády. První z nich, podobný dřívějším návrhům ruských defensistů, požadoval příměří a zahájení jednání o okamžitém míru mezi válčícími zeměmi bez reparací a anexí. Měl bolševikům získat zejména sympatie vojáků. Dekret o půdě legalizoval již probíhající zabírání půdy aristokracie a kulaků. Vlastnictví půdy bylo zrušeno a půda zabraná sověty měla být rozdělena rolníkům. Dekret byl postaven hlavně na programu levých eserů a měl bolševikům získat jejich podporu a také legitimizovat novou vládu v očích rolníků.Před ukončením sjezd schválil novou vládu a nový Všeruský ústřední výkonný výbor (ÚVV). Nový ÚVV byl veden umírněným bolševikem Kameněvem a byl složen z 62 bolševiků, 29 levých eserů, 6 menševiků internacionalistů a 4 členů malých stran. Triumfovala tak strategie skupiny bolševických vůdců typu Trockého, kteří byli názorově uprostřed mezi leninisty, požadujícími okamžité bolševické povstání, a umírněnými, upřednostňujícími vytvoření socialistické vlády bez liberálů; Trockého strategií bylo využít sověty, jejich prestiž a jim podřízené organizace, aby bolševici mohli svrhnout Prozatímní vládu a chopit se moci. V 5 hodin ráno následujícího dne sjezd schválil Radu lidových komisařů jako základ nové vlády do doby, než se sejde Ústavodárné shromáždění.Všichni noví komisaři byli členové bolševické strany, jelikož leví eseři nakonec odmítli připojit se k nové vládě bez dalších socialistických stran. Novému Sovnarkomu předsedal Lenin, komisariát zahraničí obsadil Trockij, školství Lunačarskij, vnitra Rykov, obchodu a průmyslu Nogin, práce Šljapnikov, zemědělství Miljutin, financí Skvorcov, spravedlnosti Lomov, zásobování Teodorovič, pošt a telegrafů Avilov, národností Stalin, a konečně ozbrojené síly byly vedeny triumvirátem, který tvořili Antonov-Ovsejenko, Dybenko a Krylenko. Po zvolení nových řídících orgánů státu byl Druhý sjezd sovětů ukončen. === Boje o Petrohrad a rozhovory socialistů === I když bolševici ovládli město, největší střety mezi zastánci a protivníky revoluce proběhly v následujících pěti dnech. Takzvané povstání junkerů proti nové vládě ráno 29. říjnajul./ 11. listopadu 1917greg. bylo odhaleno dříve, než se mohlo koordinovat s povstáním Kerenského-Krasova, tedy útokem jednotek věrných svržené Prozatímní vládě na Petrohrad. V den ukončení Druhého sjezdu sovětů, 27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg., se Lenin ve dvě hodiny ráno sešel s Petrohradským vojenským revolučním výborem, aby řídil obranu města před nečetnými kozáckými jednotkami, které se Kerenskému podařilo sehnat, aby s ním táhly na Petrohrad. Ty bez ohledu na svou slabost postupovaly bez odporu a byly již v Gačině v blízkosti hlavního města. Přes své úsilí nebylo ruské vrchní velení schopno několika stovkám Kerenského kozáků poskytnout posily. Uprostřed bojů o ovládnutí hlavního města a Moskvy Národní železniční odbory (Vikžel) přinutily různé socialistické strany k vyjednávání o vytvoření koaliční vlády, což podporovalo mnoho členů Ispolkomu, včetně umírněného bolševického proudu v čele s Kameněvem, dále leví eseři nebo Martovovi menševici internacionalisté. Strany čelily hrozbě ochromení železnic, ale nepodařilo se jim dosáhnout příměří mezi znepřátelenými stranami; menševici a eseři požadovali vládu bez Lenina a Trockého. Následkem nepřítomnosti některých členů bolševického ústředního výboru z důvodů válečných povinností umírnění bolševici v zásadě schválili podmínky opozičních stran a vyslali delegáty umírněného směru na jednání, kterých se zúčastnilo zhruba třicet socialistů. Ti byli zpočátku neoblomní, protože věřili v rychlé svržení bolševiků, ale neúspěchy vojenských akcí je přiměly k větší vstřícnosti. Bolševičtí delegáti byli ochotni přijmout nové požadavky opozice: rozšíření Ispolkomu a konec sporů; ale Lenin dal Sovnarkomu právo vládnout pomocí dekretů. Na novém zasedání ústředního výboru dne 1. listopadujul./ 14. listopadu 1917greg. s Leninem a Trockým opět přítomnými výbor odmítl Leninův návrh okamžitě přerušit rozhovory, ale schválil návrh Trockého, aby se konalo pouze jedno další zasedání, které by ukázalo zbytečnost rozhovorů. Lenin napadl umírněné členy a vyhrožoval jim vyloučením strany; o tři dny později pět umírněných členů ústředního výboru odstoupilo kvůli Leninovým zamítavým postojům vůči koalici s ostatními socialistickými stranami jak ve výboru, tak i ve vládě, Důvodem rezignací byl strach, že jediným . dalším způsobem, jak si udržet moc, bude teror, a proto rezignovali i další funkcionáři včetně levých eserů z VRV. 7. listopadujul./ 20. listopadu 1917greg. se konalo poslední kolo rozhovorů, na kterém byli přítomni bolševici; tehdy bolševici prosadili poměrem 29 hlasů ku 23, že Ispolkom schvaluje vládnutí dekrety Sovnarkomu. Po odeznění vojenské hrozby vůči hlavnímu městu a s Leninem a Trockým zpět v ústředním výboru se bolševická pozice zatvrdila a jednání selhala.Když Lenin ovládl Sovnarkom, souhlasil, že učiní ústupky, aby znovu získal spojenectví s dalšími stranami: po dvou týdnech rozhovorů vstoupili 9. prosincejul./ 22. prosince 1917greg. leví eseři do vlády a získali tři komisaře (zemědělství, pošty a telegrafů a spravedlnosti). Tato dohoda způsobila, že bolševici, kteří předtím odstoupili kvůli neúspěchu koaličních rozhovorů, se znovu vrátili. Koalice byla zachována až do přijetí brestlitevské smlouvy, kterou leví eseři odmítli, ačkoli konečná konfrontace mezi oběma stranami proběhla až v létě roku 1918.14. listopadujul./ 27. listopadu 1917greg. zbytky Všeruského svazu rolnických sovětů, z něhož odstoupili umírnění socialisté, schválily sjednocení s Všeruským ústředním výkonným výborem sovětů vojáků a dělníků. == Šíření revoluce == V industrializovaných městech a v lokalitách, kde radikální levicové strany ovládaly místní sověty, byl přesun moci proveden rychle. Často síly potřebné k jeho zajištění poskytly místní jednotky rudých gard nebo vojáků posádky. Tento vzorec sledovala především industrializovaná města severně a východně od Moskvy a na Uralu. V jiných městech, kde byla značná opozice, jako na středním toku Volhy, v samotné Moskvě nebo v některých jí blízkých městech, bylo uznání nové vlády pomalejší a někdy trvalo téměř jeden týden od událostí v Petrohradu.Několik dní po . převzetí moci v hlavním městě uznal novou vládu okolní region: jak 1. armáda, tak baltští námořníci, týl severní fronty, severní část západní fronty a části Estonska a Lotyšska, čímž Petrohrad získal bezpečí a vojenskou podporu. V polovině listopadu s konečným ovládnutím Moskvy Sovnarkom ovládal pás území od Petrohradu přes Volhu až po Ural, i když v něm stále existovaly izolované oblasti odporu. Tím skončila první fáze rozšiřování moci bolševické vlády, které se obnovilo jen o dva týdny později. Po získání moci v místech, kde byl místní sovět v rukou bolševiků a levých eserů, začala druhá fáze rozšiřování autority nové vlády. Ta trvala asi dva měsíce a byla poznamenána politickými spory a vojenskými expedicemi vysílanými po železnici z Moskvy nebo Petrohradu, aby ovládly nová území. Boje tohoto období se soustředily na oblasti jižně od Moskvy, na východní Ukrajinu, na jihozápadní frontu a na velké oblasti Sibiře a Střední Asie.Počátkem roku 1918 disponovala nová vláda podporou nebo podřízeností armády a kontrolou většiny velkých měst a provinčních hlavních měst centrální části státu a teoretickou pravomoc nad většinou území starého impéria. Její vliv v odlehlejších provinciích byl však slabý. === Moskva === Stejně jako v hlavním městě i v Moskvě byla politická opozice vůči převratu vedena esery, ale boj o moc zde byl mnohem ostřejší než v Petrohradě. Boje trvaly dlouho a podle Bucharina stály asi pět tisíc životů.Moskevští eseři, soudržnější a konzervativnější i když slabší než v hlavním městě, se tvrdě postavili proti bolševickému převzetí moci. Vedl je starosta města Vadim Viktorovič Rudněv, který v červnu dosáhl velkého volebního vítězství. Bližší liberálům než ve své socialistické revoluční minulosti, byl Rudněv jednou z konzervativních stranických osobností města, příznivcem koalice s konstitučními demokraty a podporovatelem spojenectví s Dohodou. Místní bolševici nebyli připraveni převzít moc: ovládali dělnické sověty, ale ne vojáky, Rudá garda také nebyla připravená a na rozdíl od hlavního města neexistoval vojenský revoluční výbor. Kromě toho hlavní bolševičtí vůdci v Moskvě, Alexej Rykov a Viktor Nogin, patřili k umírněnému proudu, který se proti převzetí moci stavěl. V předvečer revoluce byla moc v Moskvě rozdělena mezi městskou radu, ovládanou esery, dělnický sovět s bolševickou většinou, vojenský sovět stále v rukou eserů, ale s rostoucím vlivem bolševiků, a zastupitelstva čtvrtí, většinou ovládaná bolševiky. Když přišly z Petrohradu zprávy o převzetí moci bolševiky, strany nechtěly pokračovat v konfrontaci v Moskvě, ale jak městská rada, tak místní sověty vytvořily vojenské orgány (radnice Výbor pro veřejnou bezpečnost a sověty Revoluční vojenský výbor). Výbor pro veřejnou bezpečnost městské rady zahrnoval subjekty pod kontrolou eserů nebo menševiků, jako výkonné výbory sovětů vojáků a rolníků moskevské provincie. Výbor nechal vojenské operace v rukou místního vojenského guvernéra plukovníka K. I. Rjabceva a odmítl návrh jediného ještě svobodného ministra Prozatímní vlády S. N. Prokopoviče, aby doplnil vládní místa ministrů, kteří byli zajati v Petrohradě. Pokusy místních eserů o vojenskou mobilizaci svých stoupenců selhaly; strana ztratila podporu většiny vojáků a dělníků města a nedokázala si vytvořit spolehlivé vojenské síly. Většinu ozbrojených sil bojujících proti bolševikům poskytly vojenské akademie, důležitější a soudržnější než v Petrohradě. Mnoho důstojníků se však do střetu nezapojilo. Vůbec většina obyvatel projevila vůči střetu mezi oběma stranami lhostejnost. Ani policie obecní úřady nepodporovala. Bolševici mezitím získali podporu několika tisíc dobrovolníků z rudých gard, zejména mladých lidí, a také většiny posádky, ačkoli hodně vlažnou. Žádný z pluků města nepodporoval Prozatímní vládu. Výhoda bolševiků spočívala v tom, že měli početní nadřazenost a dělostřelectvo. Mohli se také spoléhat na posily z průmyslových center kolem Moskvy. Síly radničního výboru, pět až deset tisíc mužů s četnými kulomety, stály proti čtyřiceti až padesáti tisícům mužů revolučního výboru a jejích dělům.27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg. a následující den probíhala jednání mezi plukovníkem Rjabcevem a bolševiky; plukovník požadoval uvolnění moskevského Kremlu a rozpuštění Revolučního vojenského výboru. Už 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg. totiž jednotka věrná bolševikům převzala kontrolu nad telegrafní stanicí, poštou a Kremlem s jeho arzenálem. Dva dny poté, co bolševici odmítli plukovníkovy požadavky, začaly tvrdé boje. Rjabcev zaútočil na Kreml v noci 27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg., když obhájci odmítli vpustit do pevnosti stráž složenou z kadetů. Celkově centrum města zůstávalo v rukou Výboru pro veřejnou bezpečnost, zatímco průmyslová předměstí ovládali bolševici.28. říjnajul./ 10. listopadu 1917greg. jednotky radničního výboru dobyly Kreml. Někteří obránci byli postříleni v jednom z prvních masakrů revolučního období. Pokusy prolomit blokádu centra města selhaly kvůli podpoře bolševiků dělníky. V noci 29. říjnajul./ 11. listopadu 1917greg. bylo vyhlášeno příměří, částečně díky Vikželu, národním železničním odborům. Obě strany přijaly příměří v naději, že přijdou posily, které jim zajistí vítězství. A byl to bolševický revoluční výbor, který očekávané posily získal, zatímco jeho soupeři se totéž nepodařilo. Eserům se v zásadě nepodařilo zastavit pronikání bolševických posil do Moskvy: Dvanáct tisíc dobrovolníků pod velením Michaila Frunzeho dorazilo z provincie Vladimir a pět set námořníků a následujícího dne 1200 námořníků a rudých gardistů přijelo z Petrohradu. Sliby podpory radniční komise ze strany velitelů západní fronty se projevily pouze příjezdem sto sedmdesáti šesti příslušníků stíhacího praporu: Kerenskij se pokusil odvést některé z posil do Petrohradu, jiné jednotky se odmítly účastnit a města ovládaná bolševiky bránila postupu ostatních. Nakonec příměří prospělo bolševikům, zatímco menševici a leví eseři se snažili vytvořit sílu nezávislou na obou táborech protivníků.Navzdory ústupkům Výboru pro veřejnou bezpečnost, vynuceným Vikželem, Vojenský revoluční výbor ukončil příměří, aby zničil svého soupeře díky svým posilám a díky konečnému vítězství bolševiků v Petrohradě. V noci z 30. říjnajul./ 12. listopadu 1917greg. boje opět vzplály a pokračovaly během následujících tří dnů; tentokrát byly protibolševické síly již v obraně. Odpor byl zarputilý, jeho poslední opěrné body byly radnice, Alexandrovova vojenská akademie a Kreml. Rudé gardy ovládly Kreml útokem z rána 2. listopadujul./ 15. listopadu 1917greg. a lynčovaly některé obránce v pomstě za předchozí masakr. Starosta nakonec téhož dne vyhlásil kapitulaci a poražení byli odzbrojeni, i když je pak propustili; Výbor pro veřejnou bezpečnost byl rozpuštěn a všechny socialistické strany vyjednaly konečné podmínky kapitulace, které byly obecně velkorysé. === Sibiř === S několika výjimkami nebyly zprávy o petrohradském bolševickém převratu na Sibiři přijímány dobře. V některých městech (Omsk, Irkutsk...) proběhly v ulicích protesty, ale v regionu obecně vládla lhostejnost. Postupně však volby v místních sovětech, které vyhrávali bolševici, umožnily pomalu převzít moc i v této oblasti. Bolševici neřídili některá místa až do února 1918. Přestože dosavadní veřejné orgány byly obecně velmi kritické vůči převzetí vládní moci bolševiky, neprokázaly účinný odpor. === Oblasti národnostních menšin === Revoluce povzbudila nacionalistické snahy jednotlivých národností: v listopadu a prosinci většina etnických skupin vyhlásila autonomii nebo dokonce nezávislost na Rusku; toto úsilí menšin naráželo na odpor nejen příznivců nové sovětské vlády, ale často i ruských obyvatel opačného názoru.Na severozápadě vyhlásilo nezávislost . Finsko, jež nová vláda uznala 4. lednajul./ 17. ledna 1918greg.. V Lotyšsku, kde byli hlavní stranou probolševičtí sociální demokraté, se uvažovalo o budoucnosti regionu v rámci ruské federace; jednotky lotyšských střelců byly jedněmi z nejdůležitějších útvarů, které podporovaly Leninovu vládu. V Estonsku bojovali nacionalisté a prosovětské síly až do obsazení území německými jednotkami v únoru 1918.Na jihu byla situace mimořádně složitá na Ukrajině, o jejíž ovládnutí se snažilo několik stran. Na počátku uzavřely probolševické síly a Centrální rada Ukrajiny nejistou alianci proti svým oponentům a Rada vydala svou třetí "univerzálu" (tj. prohlášení) (20. listopadujul./ 3. prosince 1917greg., ve které se vyhlásila vládou regionu, i když ne ve smyslu nezávislosti, ale pouze autonomie v rámci federálního Ruska. Vyslání vládních jednotek do oblasti, aby ji ovládly, a strach petrohradské vlády z ukrajinsko-kozácké aliance zhoršily vztahy mezi Petrohradem a Kyjevem. Rada nakonec vyhlásila nezávislost 9. lednajul./ 22. ledna 1918greg., ale bolševici brzy ovládli Kyjev, ačkoli nedokázali získat moc nad celým regionem, kde zuřily boje mezi četnými stranami. V Zakavkazsku většina arménských, gruzínských a ázerbájdžánských vůdců nepřijala novou vládu. 25. listopadujul./ 8. prosince 1917greg. byl ustaven Komisariát Zakavkazska jako dočasná vláda do svolání ústavodárného shromáždění.V regionech s kozáckým obyvatelstvem se soustředila důležitá část opozice vůči Leninově vládě; kozácké úřady v Jekatěrinodaru, na Kubáni a v Orenburgu ve Střední Asii stále vzdorovaly bolševické nadvládě, i když neměly velkou podporu. Oblast dolního toku Donu se stala útočištěm pro vojáky a politiky nepřátelské vůči bolševikům a místem zrodu jejich nejnebezpečnějšího protivníka v době občanské války, Dobrovolnické armády.Ve Střední Asii se místní představitelé, často náboženští a konzervativní, postavili proti nové vládě; v Taškentu ruští radikálové (bez podpory domorodého obyvatelstva) vyhlásili sovětskou moc, ale byli izolováni. Konzervativní vůdci založili konkurenční vládu v Kokandě. Dál na severu, v jiných oblastech s muslimskou populací, získala moc nacionalistická hnutí a vyhlásila autonomii až do rozhodnutí Ústavodárného shromáždění.Obecně platí, že moc nové vlády nad územími s menšinami neexistovala nebo byla omezená, často se soustředila v několika izolovaných městech. Nacionalistické organizace převzaly moc nad většinou území a usilovaly především o autonomii v novém federálním státě. === Armáda === Ačkoli obecně schvalovali sovětskou vládu, vojáci upřednostňovali socialistickou koalici a ne moc jen samotných bolševiků. Přesto však přijali první opatření přijatá Leninovou vládou; díky četným schůzím v různých jednotkách se bolševikům a levým eserům podařilo v listopadu a prosinci získat většinovou podporu vojáků. Přestože podpora byla silnější na frontách u hlavního města než ve vzdálenějších oblastech, koncem roku armáda jako celek přijala novou vládu a její oponenti se nemohli spoléhat na vojenské jednotky, které by se proti ní postavily.Bolševičtí vůdci si byli vědomi, že je klíčové ukončit válku, aby se udrželi u moci. Bez ohledu na jiné země Sovnarkom sjednal 7. listopadujul./ 20. listopadu 1917greg. začátek jednání o příměří s Německem; velící velitel, generál Nikolaj Dujonin odmítl jednat a byl odvolán. Jednotky si vybíraly delegáty, aby zahájili jednání s jednotkami protivníka, Centrálních mocností. Když bylo 2. prosincejul./ 15. prosince 1917greg. podepsáno oficiální příměří, většina jednotek již dávno dosáhla místních dohod s blízkými nepřátelskými jednotkami; oficiální příměří definitivně ukončilo válku na východní frontě. To legitimizovalo novou vládu v očích vojáků, kterým se splnilo přání ukončit boje a vrátit se do svých domovů; demobilizace začala koncem roku. Tehdy vláda vyhlásila místa důstojníků za volitelná, zrušila dosavadní důstojnické tituly a nárameníky a přenesla moc nad armádou na volené výbory. == První kroky == Proběhla i sociální a politická revoluce; noví komisaři urychleně schválili pozoruhodný počet zákonů, které změnily společnost a ruskou ekonomiku. Po Dekretu o půdě následovalo přijetí osmihodinového pracovního dne,29. říjnajul./ 11. listopadu 1917greg. což splnilo jedno z největších přání dělníků; 2. listopadujul./ 15. listopadu 1917greg. Deklarace práv národů Ruska zrušila diskriminaci na etnickém základě a náboženství a potvrdila právo na sebeurčení; 10. listopadujul./ 23. listopadu 1917greg. byly zrušeny šlechtické a podobné tituly. Převedení náboženských škol pod pravomoc komisaře školství proběhlo 11. listopadujul./ 24. listopadu 1917greg.; nahrazení starých soudních tribunálů soudy zvolenými nebo jmenovanými sověty bylo schváleno 22. listopadujul./ 5. prosince . 1917greg.; a dekrety ze dne 16. prosincejul./ 29. prosince 1917greg. a 18. prosincejul./ 31. prosince 1917greg. převedly uzavírání manželství, rozvody a registraci porodů a úmrtí z církví na úřady. Byla deklarována rovnost pohlaví před zákonem. Počátkem roku 1918 bylo vyhlášeno oddělení církve od státu a 1. únorajul./ 14. února 1918greg. byl zaveden gregoriánský kalendář. Náboženským sdružením a církvím bylo zakázáno vlastnit majetek.Od prvních dnů se projevoval reformní duch: nový komisař pro vzdělávání Anatolij Lunačarskij vyjádřil záměr naučit obyvatelstvo v krátké době číst a psát. Na konci listopadu bylo oznámeno, že vláda zamýšlí zavést systém sociálního zabezpečení zahrnující nezaměstnanost, nemoc, důchod a zdravotní postižení. === Zásobování, správa a ekonomika === Zatímco ve městech nutnost udržet podporu pracovníků donutila vládu urychlit ovládnutí průmyslu (moc zaměstnanců nad továrnami byla legalizována dne 14. listopadujul./ 27. listopadu 1917greg.) – většina bolševických vůdců včetně samotného Lenina upřednostňovala pomalejší tempo a napřed spíše jen dohled nad vedoucími pracovníky než jejich nahrazení – na venkově Dekret o půdě legitimoval a urychlil pozemkovou reformu, jež byla ponechána v rukou obcí. Kromě této skutečnosti měla revoluce na ruské zemědělství jen malý okamžitý vliv. Rozdělování půdy však prohloubilo nedostatek, protože velkostatky byly hlavními dodavateli zemědělských produktů; pokusy o zlepšení zásobování měst cestou výměny potravin za vyráběné zboží tento problém nevyřešily a vláda musela vysílat ozbrojené jednotky na venkov, aby zvýšily tok jídla do měst, a zároveň snížila příděly, stejně jako to předtím dělala Prozatímní vláda. Zhoršení ekonomické situace navzdory zlepšení právního postavení (zákonný dohled nad průmyslem) vedlo k brzkému zklamání městského proletariátu. Hospodářská krize a vlastní ideologické preference vlády upřednostňovaly přijímání centralizačních a autoritářských opatření.V prosinci selhala celostátní stávka úředníků a počátkem roku 1918 bolševici již ovládali veřejnou správu, která upřednostňovala konsolidaci vlády. Ihned po nástupu do úřadu se několik ministerských tajemníků tajně setkalo v bytě Sofie Paninové, bývalé náměstkyně ministra školství, jako jakási alternativní vláda, která se snažila oponovat opatřením Sovnarkomu, zabránit tomu, aby se veřejné prostředky dostaly do rukou bolševiků, a podporovat odpor úředníků. Na konci listopadu však byla většina členů bývalé vlády propuštěna z Petrohradu a krátce poté Sovnarkom rozpustil Výbor pro záchranu vlasti a revoluci.2. prosincejul./ 15. prosince 1917greg. byla vytvořena Nejvyšší rada národního hospodářství, aby . koordinovala hospodářskou činnost státu a znárodnila průmysl. 14. prosincejul./ 27. prosince 1917greg. byly znárodněny banky a následující den bylo zabaveno veškeré zlato v soukromých rukou a 23. prosince 1917jul./ 5. ledna 1918greg. vláda zakázala obchodování s akciemi a vyplácení dividend. O měsíc později, 28. lednajul./ 10. února 1918greg., vláda odmítla splácet státní dluh. === Kořeny občanské války === Po převzetí moci Leninova vláda rychle zahájila represivní opatření, která hluboce poznamenala nové období. 27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg. Sovnarkom schválil svůj první zákon: cenzuru tisku, zdůvodněnou bojem proti nepřátelům revoluce. Jak vláda, tak revoluční vojenská komise používaly násilí proti oponentům a lidem podezřelým, že jimi jsou. Pokusy levých eserů a některých bolševiků ukončit represe byly odmítnuty, což vedlo k dočasnému odchodu levých eserů z vlády a k rezignaci čtyř bolševických komisařů.Krátce po volbách do Ústavodárného shromáždění, v nichž bolševici získali velmi dobré výsledky v Petrohradě a Moskvě, ale celkově prohráli, se snažili zadržet některé z nejvýznamnějších oponentů a jejich kanceláře v hlavním městě byly zničeny. Dne 28. listopadujul./ 11. prosince 1917greg. vláda nařídila zatčení některých prominentních konstitučních demokratů, označených za "nepřátele lidu", a strana byla zakázána. Nárůst represí, který neúspěšně kritizovali někteří členové Všeruského ústředního výkonného výboru, vedl k potřebě vytvořit pro tento účel specializovaný orgán: 6. prosincejul./ 19. prosince 1917greg. vláda a samotný Lenin pověřili Felixe Dzeržinského, aby připravil návrhy pro boj proti "sabotérům a kontrarevolucionářům". V následující den vláda jeho návrhy schválila a založila Čeku (Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží), hlavní nástroj politického teroru a zárodek budoucí politické policie. K trestání zločinů považovaných za kontrarevoluční byly založeny revoluční tribunály, tvořené soudcem a šesti porotci zvolenými sověty.Vztahy se spojeneckými mocnostmi byly od začátku špatné; spojenci neuznali novou vládu a byli rozhořčeni Leninovým odmítnutím platit ruský dluh. Koncem roku 1917 a počátkem roku 1918 došlo k menším diplomatickým sporům.Počáteční opozice vůči nové vládě však byla neorganizovaná a neměla podporu lidovch mas, které nejdříve podporovaly vládu Lenina. Různé instituce, které se postavily proti bolševické vládě, byly poraženy stejně jako pokusy o kontrarevoluci; oponenti vlády proto vkládali naděje do Ústavodárného shromáždění, jež by jim mohlo umožnit odstavit bolševiky od moci. Ti, i když opakovaně obhajovali jeho konání a odsoudili zpoždění schválená předchozí vládou, odmítli předat moc. Po jednom zasedání bylo shromáždění vládou násilně rozpuštěno. To vedlo opozici k tomu, aby zvážila opuštění zákonných metod odporu vůči bolševické vládě a urychlilo první střety občanské války. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Revolución de Octubre na španělské Wikipedii. === Literatura === DANIELS, Robert V. Red October : the Bolshevik Revolution of 1917. Boston: Beacon Press, 1997. xiv, 269 pages, [36] pages of plates s. Dostupné online. ISBN 9780807056455. FELSTINSKY, Yuri. The Bolsheviks and the Left SRS, October 1917-July 1918 : toward a single-party dictatorship. , 1988. disertace. Universidad estatal de Nueva Jersey. . Oclc=42033223. (anglicky) FIGES, Orlando. Lidská tragédie : ruská revoluce 1891-1924. Praha ; Plzeň: Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2000. 837 s. ISBN 80-86278-72-7, ISBN 80-7291-004-3. GEYER, Dietrich. Revolutionary Russia. [s.l.]: Harvard University Press, 1968. 269 s. OCLC 801869546. Kapitola The Bolshevik Insurrection in Petrograd(anglicky) CHAMBERLIN, William Henry. The Russian revolution, 1917-1918: from the overthrow of the czar to the assumption of power by the bolsheviks. New York: Grosset & Dunlap, 1976. 511 s. Dostupné online. ISBN 9780448001883. PEREIRA, Norman G. O. White Siberia : the politics of civil war. Montreal: McGill-Queen's University Press, 1996. 1 online resource (xii, 261 pages, [6] pages of plates) s. Dostupné online. ISBN 9780773513495. PEZLAROVÁ, Jana. Únorová revoluce 1917 a vznik demokratického státu v Rusku. Brno, 2008 [cit. 2017-09-09]. magisterská. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce prof. JUDr. Eduard Vlček, CSc.,. s. 46. Dostupné online. PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha: Argo, 1998. 396 s. ISBN 80-7203-081-7. RABINOWITCH, Alexander. The Bolsheviks come to power : the revolution of 1917 in Petrograd. New York: W.W. Norton, 1978. xxxiii, 393 pages s. Dostupné online. ISBN 9780393008937. RADKEY, Oliver H. The sickle under the hammer; The Russian Socialist Revolutionaries in the early months of the Soviet rule. New York: Columbia University Press, 1963. 525 s. OCLC 422729. (anglicky) ROSENBERG, William G. Russian Liberals and the Bolshevik Coup. The Journal of Modern History. 1968, roč. 40, čís. 3, s. 328-347. Dostupné online. (anglicky) WADE, Rex A. The Russian Revolution, 1917 (New Approaches to European History). Cambridge: Cambridge University Press, 2000. xvii, 337 pages s. Dostupné online. ISBN 9780521425650. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Říjnová revoluce ve Wikimedia Commons (česky) Velká říjnová socialistická revoluce – video z cyklu České televize Historický magazín

PERSON

PERSON

006753

Hromosvod, vzácněji nazývaný bleskosvod, je zařízení, které vytváří umělou vodivou cestu k přijetí a svedení bleskového výboje do země. Používá se jakožto ochrana budov a dalších objektů před poškozením tepelnými a mechanickými účinky blesku, tj. před jejich požárem nebo mechanickým poškozením. Hromosvody řadíme do systémů vnější ochrany před bleskem. Hromosvod vynalezl v polovině 18. století v Evropě premonstrát Prokop Diviš, který ve své farní zahradě v Příměticích blízko Znojma umístil v roce 1754 první hromosvod. Ve světě platí za vynálezce hromosvodu také americký vědec a politik Benjamin Franklin, který kolem roku 1750 prováděl podobné experimenty. První hromosvod na území Českého království, který byl umístěn na stavbě, byl instalován na zámku v Měšicích roku 1775. Hromosvod se zřizuje zejména na objektech,[zdroj?] kde by mohl výboj blesku: ohrozit zdraví nebo životy osob (bytové domy, nemocnice, školy) způsobit poruchu (elektrárny, plynárny, vodárny, nádraží) způsobit...

Kdo vynalezl hromosvod?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hromosvod

Hromosvod vynalezl v polovině 18. století v Evropě premonstrát Prokop Diviš, který ve své farní zahradě v Příměticích blízko Znojma umístil v roce 1754 první hromosvod.

Hromosvod, vzácněji nazývaný bleskosvod, je zařízení, které vytváří umělou vodivou cestu k přijetí a svedení bleskového výboje do země. Používá se jakožto ochrana budov a dalších objektů před poškozením tepelnými a mechanickými účinky blesku, tj. před jejich požárem nebo mechanickým poškozením. Hromosvody řadíme do systémů vnější ochrany před bleskem. Hromosvod vynalezl v polovině 18. století v Evropě premonstrát Prokop Diviš, který ve své farní zahradě v Příměticích blízko Znojma umístil v roce 1754 první hromosvod. Ve světě platí za vynálezce hromosvodu také americký vědec a politik Benjamin Franklin, který kolem roku 1750 prováděl podobné experimenty. První hromosvod na území Českého království, který byl umístěn na stavbě, byl instalován na zámku v Měšicích roku 1775. Hromosvod se zřizuje zejména na objektech,[zdroj?] kde by mohl výboj blesku: ohrozit zdraví nebo životy osob (bytové domy, nemocnice, školy) způsobit poruchu (elektrárny, plynárny, vodárny, nádraží) způsobit hospodářské či kulturní škody (výrobní haly, muzea, archivy) na objektech, které sousedí s objekty významnými a v případě zásahu bleskem by je mohly ohrozit požárem. Mezi zemí a bouřkovým mrakem může během bouřky vzniknout rozdíl elektrických potenciálů. Překročí-li rozdíl těchto potenciálů elektrickou pevnost vzduchové vrstvy mezi takovýmto mrakem a zemí, dojde k elektrickému bleskovému výboji. K tomuto výboji dojde v místě, kde vzduchová vrstva mezi zemí a mrakem je nejtenčí. Proto bleskem bývají zasažena nejčastěji různá vyvýšená místa v krajině, např. stromy nebo budovy. Hromosvod využívá této zákonitosti. Lze jej obecně popsat jako elektricky vodivý předmět umístěný ve výšce nad chráněným objektem a vodivě spojený se zemí. Tím, že je hromosvod umístěn nad chráněný předmět, zvyšuje se pravděpodobnost, že blesk zasáhne hromosvod (který bezpečně svede potenciál blesku do země) a nikoli objekt nacházející se pod hromosvodem. Každý hromosvod má tři hlavní části – jímací zařízení (jímač), svod a uzemnění. Jímač zajišťuje zachycení blesku. Bývá umístěn nejčastěji na vrcholu chráněného objektu, výše než nejvýše umístěné části objektu, neboť blesk má tendenci zasáhnout nejvýše umístěné předměty. Svod je elektrický vodič, který vodivě spojuje jímač blesku s uzemněním. Bývá proveden nejčastěji ve formě charakteristických ocelových lan vedených svisle na vnějších stěnách objektu od střechy směrem k zemi. Uzemnění tvoří nejčastěji pásy ze zinkované oceli zakopané v zemi podél objektu. Jímače mohou být provedeny v podobě jímací tyče, jímacího vedení nebo mřížového jímače. Tyto jímače označujeme jako strojené. Jako jímače mohou být využity též i vhodné vodivé konstrukční prvky objektu, např. plechová krytina. Ty pak označujeme jako náhodné jímače. Jímací tyč je plná ocelová tyč kolmo vztyčená na vrcholu objektu. Tento druh jímače je charakteristický pro hromosvody mnoha budov, především těch starších. Ochranné pásmo tyčového jímače má tvar kužele s vrcholem na horním konci tyče a sklonem pláště 45° (vrcholový úhel 90°). Jímací tyč musí mít tedy takovou výšku, aby její ochranné pásmo spolehlivě pokrylo všechny části chráněného objektu. Má-li objekt větší půdorysnou plochu, lze na něm rozmístit více jímacích tyčí. Jímací vedení tvoří ocelový pozinkovaný drát průměru 8 nebo 10 mm vedený po střeše objektu rovnoběžně s jejím povrchem. Ochranné pásmo jímacího vedení má tvar trojúhelníku se sklonem 45° na obě strany a vrcholem 90° na jímacím vedení, sunutého po ose jímacího vedení. Je-li tedy jímací vedení taženo po hřebenu sedlové střechy se sklonem větším nebo rovným 45°, je jako ochrana před bleskem dostačující. Je-li sklon střechy menší než 45°, musí být jímací vedení na hřebenu doplněno v určitých vzdálenostech příčnými vedeními. Tím je vytvořena mřížová jímací soustava. Rozteč mezi dvěma příčnými dráty nesmí překročit 20 m a rozteč mezi dvěma podélnými dráty nesmí překročit 60 m (15 m u zesíleného hromosvodu). Příčná a podélná vedení jsou ve všech bodech propojena, takže tvoří síť. Vyskytuje-li se na střeše objektu vyvýšená část (např. komín), kterou nepokrývá ochranné pásmo jímací soustavy, musí být tato část vybavena vlastní jímací tyčí. Svod spojuje jímací soustavu s uzemněním (zemniči). Svody mohou být strojené, vodiči vedenými na povrchu objektu či v omítce, nebo náhodné (využití stávajících prvků konstrukce objektu - ocelových sloupů, výztuže atd.) Počet svodů se řídí obvodem půdorysu chráněného objektu. Na každých započatých 30 m obvodu půdorysu objektu náleží jeden svod. Je-li půdorysný obvod menší než 30 m, musí být objekt vybaven alespoň dvěma svody. Je-li objekt vyšší než 30 m, umísťuje se jeden svod na každých 15 započatých metrů jeho půdorysného obvodu. Svod, je-li veden po povrchu střechy, může sloužit také jako jímač. Uzemnění může být provedeno zemnícími tyčemi, deskami, dráty, či pásky, uloženo v zemi, nebo v základovém betonu. Svodové vodiče jsou se zemniči spojeny rozpojitelnými šroubovacími svorkami. Samotný hromosvod může být buď spojený s konstrukcí budovy, nebo izolovaný od chráněné budovy. Kromě "klasických" hromosvodů (Franklinova typu – hřebenové, mřížové, tyčové, oddálené, stožárové, závěsové, klecové) existují tzv. hromosvody aktivní (zařízení se včasnou emisí výboje, PDA). PDA jsou tvořena aktivním jímačem a svodem podobně jako u Franklinova typu. Aktivní jímač vytváří elektrický potenciál, který při včasné emisi stáhne výboj bouřkového mraku do aktivního jímače na základě ochranného poloměru jímače. Takovýto typ hromosvodu bývá použit u otevřených prostorů a velkých objektů. Dle různých typů jímačů je možné chránit různě velké objekty. PDA byla testována v různých laboratořích, kde prokázali jejich účinnost. Veškeré funkční aktivní hromosvody jsou testovány a certifikovány. V dnešní době existuje už mnoho firem, které vyrábí aktivní jímače PDA. PDA je schopný svést mnoho výbojů za sebou. Je často použit na památných objektech, jelikož není nutné použít mnoho drátových svodů. Kritici PDA, kteří prosazují pouze Franklinův typ, považují aktivní jímače za úspěšný komerční trik, případně podvod. Současná platná norma použití aktivních hromosvodů nezakazuje, ale pro stanovení ochranného prostoru předepisuje uvažovat pouze mechanické rozměry aktivního jímače. Materiály v Česku nejvíce používané na jímací vedení, svody a uzemnění jsou: žárově zinkovaná ocel (železo a zinek) měď slitiny hliníku, např. dural (hliník, hořčík, křemík) nerezavějící ocel blesk bouřka bleskojistka uzemnění TKOTZ, Klaus. Příručka pro elektrotechnika. Brno : Europa - Sobotáles, 2001. 561 s. ISBN 80-86706-00-1. Kapitola Ochrana budov před bleskem, s. 488 - 490. (česky) Obrázky, zvuky či videa k tématu Hromosvod ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem jsou bleskosvody

PERSON

PERSON

011910

... Turizem in prosti čas. Podrobnější informace naleznete v článku Školství ve Slovinsku. V roce 1693 vznikla v Lublani první učená společnost sdružující lékaře, právníky a teology - Academia Operosorum, jež fungovala skoro celé čtvrtstoletí. Významnými osobnostmi slovinské vědy jsou Janez Vajkard Valvasor, jenž vydal německy psanou encyklopedickou práci Sláva vévodství kraňského (Die Ehre des Hertzogthums Crain), matematik a fyzik Jurij Vega, fyzik Jožef Stefan, právník a politik Peter Kozler, jenž byl autorem podrobné mapy území osídleného slovinským etnikem, letecký konstruktér Edvard Rusjan či jazykovědec Franc Miklošič. Jediným slovinským nositelem Nobelovy ceny je Friderik Pregl, jenž však pracoval v rakouském Grazu. Školský systém ve Slovinsku je možné rozdělit na obecnou část a zvláštní část. Obecnou část tvoří předškolní...

Je Friderik Pregl jediným slovinským nositelem Nobelovy ceny?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovinsko

Jediným slovinským nositelem Nobelovy ceny je Friderik Pregl, jenž však pracoval v rakouském Grazu.

Slovinsko (slovinsky Slovenija), oficiálně Republika Slovinsko (slovinsky Republika Slovenija; výslovnost: [reˈ sloˈ]), je středoevropský stát. Samostatné Slovinsko vzniklo roku 1991 jako první z nástupnických států Jugoslávie. Slovinsko je členem OBSE (od 24. 3. 1992), OSN (od 22. 5. 1992), Rady Evropy (od 14. 5. 1993), WTO . (od 30. 7. 1995), EEA, NATO (od 29. 3. 2004), EU (od 1. 5. 2004), Eurozóny (od 1. 1. 2007), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. 12. 2007) a OECD (od 21. 7. 2010). Jeho sousedy jsou Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko a Itálie. Většinu z necelých dvou milionů obyvatel Slovinska tvoří Slovinci (83%), následují Srbové (1,98%) a Chorvaté (1,81%). Slovinsko se nachází na území několika menších historických zemí, jeho jádrem je někdejší Kraňsko. Po zániku Rakousko-Uherska se jihoslovanské země postupně zformovaly v jugoslávské království. Za druhé světové války bylo území Slovinska rozděleno mezi Itálii, Německo a Uhersko. V září 1943 se Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie usnesla o obnovení Jugoslávie na federálním základě. Jednou z federálních jednotek se mělo stát i Slovinsko. Za datum vzniku Slovinské republiky je považován 19. únor 1944, kdy byl v Črnomelju Slovinský národněosvobozenecký výbor přeměněn v Slovinskou národněosvobozeneckou radu, v zásadě první slovinský parlament. Nezávislost na Jugoslávii vyhlásilo Slovinsko 25. června 1991. Na základě Brionské deklarace byla účinnost aktu vyhlášení nezávislosti na tři měsíce pozastavena. 2. října 1991 potvrdilo společné zasedání všech komor Skupščiny úmysl nabýt nezávislost okamžitě, jakmile uplyne tříměsíční moratorium smluvené Brionskou deklarací. Moratorium vypršelo 8. října 1991, kdy Slovinsko definitivně získalo svou nezávislost na Jugoslávii. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Slovinska. Oblast současného Slovinska byla osídlena již v období starší doby kamenné, což potvrzují kamenné a kostěné nálezy. Řecké a římské prameny zmiňují, že v období kolem 2 tisíciletí př. n. l. byla oblast osídlena Ilyry. Právě od názvů některých ilyrských kmenů vznikla pojmenování některých jadranských oblastí - Dalmácie (kmen Dalmátů) či Istrie (kmen Histri). Kolem roku 1000 př. n. l. v oblasti pravděpodobně založili v rámci svých kolonizačních aktivit osady Řekové. V době železné osídlili oblast Keltové. Nejvýznamnější keltský kmen - Norikové - založil v prostoru současných rakouských Korutan první státní útvar, jenž pozdější římské prameny označují za Norické království. Centrum království se nacházelo přibližně 7 kilometrů na sever od dnešního Klagenfurtu. Od druhého století př. n. l. mělo království obchodní styky s Římem, s čímž souvisel vznik římských měst - Emony, Poetovie, Nevioduna. Římané se Norického království zmocnili v období let 15 až 10 př. n. l. V této době byla také ustavena římská provincie Noricum. Od čtvrtého století našeho letopočtu byla římská přítomnost ohrožována celou řadou barbarských kmenů. Ty v roce 379 vyplenily jedno z největších římských měst v oblasti - Poetovii (dnešní Ptuj). V pátém století z oblasti panonské nížiny protáhli Hunové, stejnou cestou poté prošli i Ostrogóti. V polovině šestého století přišel do oblasti dnešního Slovinska germánský kmen z panonské nížiny - Langobardi. Vykopávky z okolí Kranje naznačují, že určitou dobu prostor současného Slovinska obývali. Po odchodu Langobardů přicházejí v šestém století do alpských údolí slovanské kmeny - tzv. alpští Slované. Existují dvě hypotézy o příchodu alpských Slovanů do oblasti. V současnosti je všeobecně přijímána a doložena teze, že prostor Slovinska byl osídlen dvěma vlnami: první vlna dorazila kolem roku 550 ze severu z oblastí osídlených západními Slovany. Nálezy, které by tuto tezi potvrdily, byly nalezeny až na sklonku dvacátého století při výstavbě dálnice v okolí Mariboru. Druhá vlna přišla později podél řek Drávy a Sávy z jihovýchodu. V minulosti - v dobách Jugoslávie - za neexistence nálezů, které by prokazovaly vazbu se severními oblastmi, byla podporována představa, že celý prostor byl osídlen právě z jihovýchodu, což mělo potvrzovat jednotný původ jižních Slovanů. Slované byli ze západu zafixování langobradským limes a ze severu Karavankami, kam byli vytlačeni německou kolonizací, jež probíhala od osmého století. Fredegardova kronika hovoří o vládě Valuka, jenž měl být Sámovým vrstevníkem a spojencem zapojeným do kmenového svazu vzniklým k obraně proti Avarům. Poprvé v roce 670 se o zemi, v níž žijí alpští Slované, hovoří jako o Karantánii (Carantania, civitas Carantana), jejímž jádrem byly dnešní Korutany. Anonymní ravenský autor pro alpské Slovany použil starého keltského pojmenování. Také langobardští historici používali pro alpské Slovany pojmenování Karantánci. Centrem Karantánie byl Krnski grad (Karnburg) ležící nedaleko dnešního Klagenfurtu. V čele karantánských Slovanů byl kníže, na jehož výběru se podíleli tzv. kosezové. Jednalo se o vojenskou družinu, která vznikla z někdejších svobodných sedláků. Když kolem roku 740 zesílily útoky Avarů, požádali karantánští Slované o pomoc Bavory. V roce 745 za vlády knížete Boruta Karantánci dobrovolně přijali ochranu a politickou nadvládu Bavorů a skrze tuto nadvládu dochází k nové vlně christianizace (první proběhla již v římských dobách). Z Bavorska přišli do současného slovinského prostoru misionáři, jako rukojmí přijala v Bavorsku křesťanství i první karantánská knížata - Gorazd a Hotimir. Hotimir si od salcburského biskupa vyžádal chorbiskupa a touto funkcí byl pověřen Ir Modestus, z jehož spisů vyplývá, že vzpoury proti pokřesťanštění byly Bavory násilně potlačovány. Jakmile se v roce 788 stalo Bavorsko součástí Francké říše, dostala se i doposud v zásadě autonomní Karantánie pod franckou nadvládu. Z pramenů vyplývá, že v osmém století jižně od Karavanek existovalo malé slovanské knížectví - Karniola - s centrem v někdejším opevněném středisku Keltů i pozdějších Římanů Carnii (dnešní Kranj). V roce 795 spojená vojska Franků, Karantánců a Karniolců drtivě porazila v Panonské nížině Avary. Karantáncům i Karniolcům bylo tažení proti Avarům Franky přikázáno. V letech 819 až 823 se Slované z Karantánie a Karnioly připojili k protifranckému povstání Ljudevita Posávského. Po potlačení povstání byla politická autonomie těchto knížectví fakticky zlikvidována a dosavadní slovanská knížata byla zbavena své moci. Na území někdejší Karnioly vznikla Kraňská marka. Všechny vyšší sociální skupiny byly tvořeny příslušníky nového německého etnika, Slované - označovaní jako Vindové - žili zejména na jihu jako rolníci. Ze zde vládnoucích, původem zahraničních rodů, se důrazněji prosadili zejména Eppensteinové, Spanheimové a Celjští, kteří díky úspěšné sňatkové politice dosáhli hodnosti říšských knížat. Německá nadvláda znamenala germanizaci slovinských osad na sever od Drávy. K uchování národní identity přispěla místní inteligence, tvořená zejména katolickými duchovními. Až do 11. století si podstatná část slovanského obyvatelstva udržela do značné míry svobodné postavení a řídila se vlastními zákony. Pod tlakem feudálních vrstev se postupně svobodní rolníci měnili v polosvobodné či v poddané. Je doložena i existence otroků. Hospodaření se soustředilo do dvorců zakládaných panovníkem a jeho velmoži. Podstatný rozvoj společnosti je spojen s urbanizací, k níž docházelo od 9. a 10. století. Vznikající nebo dále se rozrůstající města a jejich obyvatelé byli svobodní, postupem času získávali další výhody a privilegia. Vedle ražení mincí a vybírání poplatků se jednalo například i o právo na stavbu hradeb, volení vlastní samosprávy a další. V souvislosti s tím se vytvářelo na dnešním slovinském území i městské právo. Význačným pozemkovým vlastníkem byla i církev, těžící z četných donací. Významnou pozici zde měl aquilejský patriarchát a některá biskupství, zejména freisinské a bamberské, vedle nich vznikaly v zemi od roku 1000 i benediktinské kláštery. Tento vývoj se promítl i do kulturní oblasti, kde působily různé vlivy z okolních zemí. Ve vrcholném a pozdním středověku se původní dvorce rozpouštěly ve prospěch menších usedlostí, na nichž robotovali sami poddaní rolníci výměnou za finanční obnos. Rolník byl povinen omezený počet dnů v roce robotovat a odvádět vrchnosti naturální, později peněžité, dávky. Dosud pokračující germanizaci obyvatelstva zastavila zhruba od 15. století imigrace slovanského obyvatelstva ze zemí ohrožených Turky. Pokračoval rozvoj měst, jejichž společenské elity mluvily nejčastěji německým jazykem. Podoba jazyka Karantánců je zachycena v tzv. Frisinských zlomcích pocházejících z období kolem roku 1000, kdy freisinské biskupství sestavilo pro potřeby svého kostela ve Spittalu převážně latinský liturgický kodex, v němž se nacházejí tři slovanské texty - vzorec všeobecné zpovědi, krátké kázání o hříchu a pokání a krátká zpovědní modlitba. Frisinské zlomky jsou nejen nejstarší literární památkou ve Slovinsku, ale také nejstarší latinkou zaznamenaný slovanský text vůbec. Po ustavení Svaté říše římské vznikla sloučením hrabství a pohraničních marek Velká Karantánie sloužící k ochraně jižní hranice před maďarskými výboji na jižní hranici říše. Právě římská hranice na Sotle a Kolpě vymezila východní a jihovýchodní hranici slovinského etnického prostoru. Díky německé kolonizaci Podunají a vytlačení Slovanů z prostoru Balatonu Maďary došlo k rozdělení souvislého slovanského osídlení. Velká Karantánie existující v období let 976 až 1077 byla tvořena Karantánským vévodstvím a několika markami: Karantánskou, Podrávskou, Saviňskou, Kraňskou (Posávskou), Istrijskou, Furlanskou a Veronskou. Postupně se od vévodství oddělila Veronská a Furlanská marka, později také Karantánská marka. Nejsevernějším hrabstvím Karantánské marky bylo hrabství Steyer, které marce dalo nové označení - Štýrsko. Rod Andechs-Meranů vládnoucí Posávské marce získal postupně i jižní část Saviňské marky, čímž byl dán základ vzniku nové země - Kraňska, kde většinu měli Slované. Název není odvozen od Kraňské marky, ale od slovanského označení Krajina používaného pro označení pohraniční marky. V roce 1251 připojil ke svým državám český král Přemysl Otakar II. Štýrsko a v roce 1270 také Korutany, Kraňsko a některé enklávy ve Furlansku. Český král zde byl zastupován místodržiteli - hejtmany, kteří většinou pocházeli z řad české šlechty. V roce 1276 byl Přemysl Otakar II. donucen své alpské země předat Rudolfu Habsburskému. Po roce 1335 se v rukách Habsburků kumulovala další území, která získali od gorických hrabat. V roce 1382 se ze strachu před Benátčany dalo pod ochranu Habsburků přístavní město Terst. Mimo habsburské panství zůstávalo jen Gorické hrabství a města na pobřeží severní Istrie, která ovládala Benátská republika. Konkurenty Habsburků však byl rod Celjských. Tento rod německých hrabat pocházel původně z panství v okolí hradu Žovnek (Sovneg). Celjský hrad rod získal v roce 1341. Rodovým znakem Celjských byl modrý štít se třemi šesticípými zlatými hvězdami, který byl převzat do současného státního znaku Slovinska. Na konci čtrnáctého století zachránil Herman II. Celjský Zikmunda Lucemburského před utopením v Dunaji, což mělo za následek mocenský vzestup rodu a v roce 1436 i povýšení do hodnosti říšských knížat. Celjští, jejichž panství se vyvíjelo zcela nezávisle na Habsburcích, zamýšleli svou sňatkovou politikou propojit svůj rod s dalšími rody v Chorvatsku, v Bosně a v Srbsku. Rod byl propojen i s Lucemburky, když si za svou manželku vzal Hermanovu dceru Barbaru sám císař Zikmund. V roce 1443 uzavřeli Celjští s Habsburky smlouvu, v níž se dohodli na vzájemném dědictví v případě, že jeden z rodů vymře po meči. Ulrich II. - poslední z Celjských - měl za manželku dceru srbského despoty Đorđe Brankoviće a v polovině patnáctého století byl ustaven královským náměstkem v Uhrách. Žárlivost maďarské šlechty vyústila v Ulrichovu vraždu při jeho návštěvě uherského hraničního města na Dunaji Bělehradu v roce 1456. Dle indicií stál za vraždou László Hunyadi. Ulrichem vymřel rod Celjským po meči, a tak se jejich panství dostalo Ulrichovou vraždou do habsburských rukou. Definitivně Habsburkové ovládli slovinské etnické území - s výjimkou Benátčany ovládaných okrajových území v severním Furlansku - na začátku šestnáctého století. Vymřením zdejších dynastií a získáním jejich území se utvrdilo postavení habsburské dynastie v regionu, zejména po roce 1526, kdy jejich vláda zahrnovala již všechny slovinské země. Území Slovinska tak bylo po několik následujících století, s výjimkou let 1809 až 1814, kdy bylo součástí Ilyrského království, pod vládou Habsburků. Od 15. století trpělo zdejší obyvatelstvo intenzivními a často se opakujícími loupeživými nájezdy osmanských jednotek. To vytvářelo, spolu se špatnými sociálními podmínkami, předpoklady k rolnickým povstáním. K těm pak opakovaně docházelo, a to v letech 1473 až 1478 a 1515. Povstání bylo vojensky potlačeno, jeho vůdcové popraveni a byla zavedena nová daň - povstalecká dávka. I další pokusy o povstání byly krvavě potlačeny. Postavení Slovinců zlepšily reformy Marie Terezie a Josefa II. V té době existovala na území Slovinska korunní země Kraňsko a dále části dalších korunních zemí: Korutan, Štýrska, Gorice a Gradišky, Istrie, jakož i malá část Uherska (Zámuří). Od šedesátých let 19. století se formovaly moderní slovinské občanské síly. Po zahájení první světové války byl vyhlášen výjimečný stav, došlo ke zrušení řady politických svobod a byla zpřísněna cenzura. V květnu 1917 přednesl na zasedání parlamentu Anton Korošec Májovou deklaraci, kterou podepsalo všech 22 jihoslovanských poslanců vídeňského parlamentu, v níž požadovali, aby bylo vytvořeno samostatné státní těleso Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie. V říjnu 1918 si již Slovinci uvědomili, že reforma Rakousko-Uherska není možná a že o budoucnosti rozhodne mírová konference, na níž se budou domáhat práva na sebeurčení. Rozchod s habsburskou monarchií se datuje 11. říjnem 1918, kdy slovinská reprezentace odmítla možnost podílet se na vídeňské vládě. Slovinci opustili habsburské soustátí 29. října 1918, když v Záhřebu vznikl Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (od prosince 1918 po spojení se Srbským královstvím Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, od října 1929 Království Jugoslávie). Rapallskou smlouvou z 12. listopadu 1920 připadlo Přímoří, Goricko, Terst, Istrie a větší část západního Korutanska (Notraňsko) Itálii, plebiscitem v Korutanech 10. října 1920 připadly téměř celé Korutany Rakousku, v Maďarsku zůstalo několik slovinských vesnic v Prekomurji. Po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 bylo území dnešního Slovinska rozděleno mezi Německo (severovýchod), Itálii (jihozápad) a Maďarsko (Prekomurje). V německé okupační zóně docházelo k násilné germanizaci a vysidlování etnických Slovinců. Italská vláda poskytla své části Slovinska částečnou autonomii. Část slovinské politické elity pak s Italy kolaborovala. Již v červenci 1941 začalo ozbrojené povstání proti okupantům. Nejvýznamnějším subjektem národněosvobozeneckého boje se stala Osvobozenecká fronta. V roce 1943 byla dolomitským prohlášením formálně uznána role komunistů jako vůdců odboje. V září 1943 se Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie usnesla o obnovení Jugoslávie na federálním základě. Jednou z federálních jednotek se mělo stát i Slovinsko. Od počátku roku 1944 se začali komunisté připravovat na převzetí politické moci v poválečném Slovinsku. Aby se zabránilo návratu vícestranického systému, bylo rozhodnuto o vytvoření lidové vlády, jež bude právě pod vedením komunistů. 19. února 1944 se v Črnomelju Slovinský národněosvobozenecký výbor přejmenoval na Slovinskou národněosvobozeneckou radu a současně se prohlásil za nejvyšší zákonodárný a zastupitelský orgán ve Slovinsku. V roce 1945 bylo Slovinsko poprvé v historii uznáno za státní útvar. V roce 1947 získalo Slovinsko část západních území, která po první světové válce připadla Itálii. V roce 1954 pak bylo mezi Itálii a Jugoslávii rozděleno i sporné území v okolí Terstu. Slovinsko v rámci jugoslávské federace bylo nejprve lidovou republikou a od roku 1963 socialistickou. V průběhu šedesátých let se začaly objevovat rozpory s centrem (např. Silniční aféra), které skončily odstavením reformních komunistů (Stane Kavčič) a upevněním pozic konzervativců. Rozklad Jugoslávie začal smrtí maršála Tita v květnu 1980. Na jaře 1987 vyšlo další číslo časopisu Nova revija, v němž byly zveřejněny příspěvky France Bučara, Petera Jambreka, Tine Hribara, Ivana Urbančiče a Jože Pučnika, ve kterých napadli vedoucí úlohu komunistů, centralistické vedení jugoslávské politiky a formulovali cíl slovinského národa, kterým má být samostatný slovinský stát jako součást jugoslávské konfederace. Následný demokratizační proces prováděný především formou ústavních dodatků realizovali sami slovinští komunisté. V květnu 1989 zveřejnila slovinská opozice Májovou deklaraci, v níž požadovala ustavení suverénního slovinského státu a svobodu rozhodování o vnějších svazcích. Komunisté v reakci vydali Základní listinu Slovinska, která také hovořila o suverenitě, ale hlásila se také k reformované jugoslávské federaci. V dubnu 1990 proběhly první poválečné svobodné volby, které přinesly vítězství opozičního bloku DEMOS v parlamentních volbách a Milana Kučana ve volbách předsedy Předsednictva. V prosincovém referendu se většina hlasujících vyjádřila pro samostatnost. Nezávislost Slovinsko vyhlásilo 25. června 1991, na což okamžitě reagovala Jugoslávská lidová armáda. Pod patronací Evropských společenství byla v červenci sjednána Brionská deklarace, která znamenala ukončení bojů ve Slovinsku, ale také vyhlášení tříměsíčního moratoria na nezávislost. Po uplynutí moratoria potvrdila slovinská skupščina nezávislost. V lednu 1992 uznala Slovinsko většina členů OSN. Samostatnost Slovinska přinesla spory s Chorvatskem v otázce jaderné elektrárny Krško a hranic. Jaderná elektrárna byla budována z finančních prostředků obou republik a tento problém se podařilo vyřešit v letech 1993 až 1996. Hraniční spor se týkal především přístupu Slovinska do mezinárodních vod, kdy pobřežní pás Chorvatska od mezinárodních vod odloučil slovinské přístavy Koper, Izola, Portorož a Piran. Hraniční spory stále nejsou definitivně vyřešeny (květen 2011). Spory vyvstaly také ve vztazích s Itálií, která zpochybnila některé s bývalou Jugoslávií uzavřené dohody, které se týkaly osob, které po přiřčení území v okolí Terstu Jugoslávii zůstaly v Itálii a přišly o svůj majetek v Jugoslávii. Výsledkem těchto sporů byla blokace slovinských přístupových rozhovorů do Evropské unie. Dohoda o přidružení Slovinska k EU byla podepsána v červnu 1996, když Italové akceptovali slovinské řešení - přijetí zákona umožňujícího občanům EU čtyři roky po ratifikaci vstoupit na trh s nemovitostmi. Slovinsko se 1. května 2004 stalo členským státem Evropské unie a 1. ledna 2007 nahradili Slovinci svou národní měnu tolar eurem. Slovinsko se nachází ve střední Evropě, má přístup ke Středozemnímu moři a na podstatné části jeho severních hranic se nachází Alpy, jmenovitě horské skupiny Julské Alpy, Kamnicko-Savinjské Alpy, Karavanky a Pohorje. Jeho pobřeží, ležící u Jaderského moře, se táhne přibližně 47 kilometrů od hranic s Itálií k Chorvatsku. Jihozápadní části země vévodí krasy, jichž je registrováno necelých 6,6 tisíce, s podvodními řekami, roklinami a jeskyněmi, rozkládající se mezi Středozemním mořem a Lublaní. Naopak východ a severovýchod Slovinska, při hranicích s Chorvatskem a Maďarskem, je takřka rovný. Přesto je podstatná část slovinského území kopcovitá až hornatá a zhruba 90 % povrchu leží nad 200 metrů nad mořem. Ve Slovinsku se střetávají čtyři významné evropské geografické regiony - Alpy, Dinárské hory, Panonská pánev a Středomoří. Nejvyšší horou je Triglav se 2864 metry, průměrná nadmořská výška činí 556,8 metrů. Přestože leží při pobřeží Jaderského moře, podstatná část Slovinska se nalézá v povodí Černého moře. Kolem poloviny země (11 861 km2) zabírají lesy, což činí Slovinsko, po Finsku a Švédsku, třetím nejzalesněnějším státem v Evropské unii. Na slovinském území se dají nalézt i pozůstatky pralesů, zejména v oblasti Kočevje. Zemědělská plocha zabírá přibližně 4 685 km2, z toho orná půda cca 1 751 km2, trvalý travní porost 2 673 km2 a zbývajících 260 km2 jsou trvalé kultury. Dále se ve Slovinsku nachází 161 km2 vinic. Ve Slovinsku je podnebí alpské, kontinentální a středomořské. Většina Slovinska má kontinentální podnebí, průměrná teplota je -2 °C v lednu a 21 °C v červenci. Podrobnější informace naleznete v článku Prezident Slovinska. Prezident republiky je představitelem Republiky Slovinsko a vrchním velitelem ozbrojených sil Republiky Slovinsko. Funkce prezidenta republiky je neslučitelná s výkonem jakékoliv veřejné funkce či povolání. Do účinnosti ústavy z roku 1991 mělo Slovinsko kolektivní hlavu státu - Předsednictvo. První prezidentské volby se uskutečnily 6. prosince 1992 a jejich vítězem se stal Milan Kučan, který již od dubna 1990 vykonával funkci předsedy Předsednictva. Hlavou státu byl v letech 1945 až 1974 předseda Skupščiny, v letech 1974 až 1992 Předsednictvo, resp. jeho předseda, a od roku 1992 prezident. Současným slovinským prezidentem je Borut Pahor. Podrobnější informace naleznete v článcích Zákonodárné sbory Slovinska a Vláda Republiky Slovinsko. Zákonodárné sbory vznikly po druhé světové válce. Do roku 1953 byl slovinský parlament jednokomorový, v letech 1953 až 1963 dvoukomorový, poté do roku 1974 pětikomorový a v letech 1974 až 1991 tříkomorový. Dnes se pod pojmem parlament souhrnně označuje Státní shromáždění a Státní rada, které jsou však ústavně konstruovány bez podřazení pod společný subjekt. Současný slovinský parlament je z obecného hlediska nastaven jako nedokonalý dvoukomorový s výraznou převahou dolní komory (Státního shromáždění). V čele zákonodárných sborů a jejich komor stál vždy předseda, v letech 1946 až 1953 pak ještě existoval i kolektivní orgán - Prezídium Skupščiny. V letech 1953 až 1974 byl předseda Skupščiny zároveň nejvyšším představitelem republiky. V současnosti má svého předsedu Státní rada i Státní shromáždění. Nejvyšším orgánem moci výkonné je Vláda Republiky Slovinsko. Z hlediska ústavy a zákonů se vláda jeví - podobně jako za účinnosti socialistické ústavy - jako výkonný výbor parlamentu, což však v praxi již tak jednoznačné není. Podrobnější informace naleznete v článku Soudy ve Slovinsku. Soudní moc ve Slovinsku je tvořena Ústavním soudem, Nejvyšším soudem - jako nejvyšším soudním tělesem - pod nímž se nacházejí vrchní soudy a Vyšší pracovní a sociální soud. Pod vrchními soudy jsou soudy krajské a okresní, pod Vyšším pracovním a sociálním soudem jsou pracovní soudy a Pracovní a sociální soud. Do roku 1918 byl vývoj slovinské soudnictví ovlivňován příslušností k podunajské monarchii, v období let 1918 až 1991 - s přestávkou za druhé světové války - pak vývojem ve státu jižních Slovanů. Současná soustava obecných soudů je tvořena 44 okresními soudy (okrajna sodišča), které jsou podřazeny pod jeden z jedenácti krajských soudů (okrožna sodišča), které jsou rozděleny mezi čtyři vrchní soudy (Višja sodišča). Na vrcholu soustavy se nachází Nejvyšší soud Republiky Slovinsko (Vrhovno sodišče). a úrovni vrchních soudů existuje ještě Správní soud (Upravno sodišče) a Vrchní pracovní a sociální soud (Višje delovno in socialno sodišče), pod který patří tři pracovní soudy a jeden pracovní a sociální soud. Ve Slovinsku existuje také Ústavní soud. Výjimečné soudy a v době míru vojenské soudy se z dikce ústavy nevytvářejí. Podle ústavy jsou soudci slovinských soudů vázáni ústavou a zákonem. Specifickou institucí je Rozpočtový soud (Računsko sodišče), jenž funguje jako orgán pro přezkoumání státních účtů, státního rozpočtu a všech veřejných výdajů. Rozpočtový soud však nelze řadit mezi ostatní soudy, neboť se s ohledem na své zakotvení nachází zcela mimo moc soudní. Podrobnější informace naleznete v článku Politické strany ve Slovinsku. Ve Slovinsku existuje vícestranický systém. Vývoj je rozdělován do čtyř fází: do 1945, do 1986, do 1991, od 1992. První fáze vývoje slovinského stranického systému v období od devadesátých let devatenáctého století do čtyřicátých let dvacátého století byla ve znamení rozvoje občanské společnosti a vytváření prvních politických stran. V důsledku politického vývoje byla na sklonku tohoto období faktická legální politická činnost znemožněna. Od konce druhé světové války až do roku 1986 existovala jedna politická strana - Svaz komunistů Slovinska, organizačně začleněná do Svazu komunistů Jugoslávie. Vedle strany existovala soustava společensko-politických organizací. V letech 1986 až 1991 došlo k přechodu k pluralitnímu stranickému systému. Od roku 1992 funguje současný stranický systém. Relevantní politické strany současné politické scény jsou zejména Sociální demokraté (Socialni demokrati - SD), Slovinská demokratická strana (Slovenska demokratska stranka - SDS), ZARES - Nová politika (Zares - Nova politika), Demokratická strana důchodců Slovinska (Demokratična stranka upokojencev Slovenije - DeSUS), Slovinská národní strana (Slovenska nacionalna stranka - SNS) a Liberální demokracie Slovinska (Liberalna demokracija Slovenije - LDS). Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Slovinska. Jako tzv. "slovinské země" byly označovány Kraňsko (s centrem v Lublani), Dolní Štýrsko (s centrem v Mariboru), Korutany (s centrem Celovci), Gorice a Gradiška (s centrem v Gorici), Terst, Istrie (s centrem v Pule) a Zámuří (s neoficiálním centrem v Murské Sobotě). Po první světové válce zůstala Slovincům jen v zásadě etnicky homogenní území Kraňska, Dolní Štýrsko a Zámuří, kde byla početná maďarská menšina. V meziválečném období byla nejprve dosavadní územní organizace rozbita, v roce 1929 pak prakticky veškerá slovinská území připadla k Drávské bánovině. Po druhé světové válce došlo ke korektuře jugoslávsko-italské hranice, když byla k Jugoslávii připojena území, která po první světové válce Itálie zabrala. Istrie, kde po odsunu Italů měli většinu Chorvaté, se stala součástí Chorvatska. V důsledku sovětsko-jugoslávské roztržky nebyly naplněny úvahy o připojení Korutan (na úkor Rakouska) a celého území Terstu (na úkor Itálie) k Jugoslávii. Ke správní reformě došlo v roce 1952, kdy bylo Slovinsko rozděleno na 19 okresů (okraji), tvořené třemi městy (z toho jedno hlavní město - Lublaň) a 371 občin (z toho 44 městských občin). Od roku 1955 již existovaly jen občiny, jejichž počet postupně klesal - od 130 v roce 1955 na 60 v roce 1982. V roce 1982 se počet občin zvýšil na 65, aby v roce 1990 opět klesl na 62. Po osamostatnění Slovinska se vedly diskuse o reformě systému. V současnosti je ve Slovinsku 212 občin, z nichž 11 má status městské občiny. Poslední z občin, Ankaran, vznikla v červnu 2011 rozhodnutím Ústavního soudu. Ačkoliv původní koncepce počítala s tím, že po druhých volbách do orgánů občin (1998) bude přijata zákonná úprava krajského zřízení, doposud se tak nestalo. Podrobnější informace naleznete v článcích Zahraniční vztahy Slovinska a Česko-slovinské vztahy. Slovinsko se stalo samostatným svrchovaným státem 25. června 1991, 26. června 1991 bylo Slovinsko uznáno Chorvatskem. 7. července 1991 byla Brionskou deklarací účinnost aktů z 25. června 1991 na tři měsíce přerušena. V říjnu 1991 potvrdilo Slovinsko svou vůli opustit Jugoslávii. Následně ho uznaly některé bývalé státy SSSR, 19. prosince 1991 bylo Slovinsko uznáno Islandem, Švédskem a Spolkovou republikou Německo. Vatikán Slovinsko uznal 13. ledna 1992, San Marino 14. ledna 1992 a Evropská společenství pak 15. ledna 1992. ČSFR uznala Slovinsko společně s Chorvatskem 16. ledna 1992. Spojené státy americké uznaly Slovinsko 7. dubna 1992. Slovinsko je od 28. března 2004 členem NATO, od 1. května 2004 členem Evropské unie, od 1. ledna 2007 členem Evropské měnové unie, od 21. července 2010 pak i OECD. V letech 1997 až 1999 bylo Slovinsko nestálým členem Rady bezpečnosti OSN, v první polovině roku 2008 předsedalo Slovinsko Radě Evropské unie a v období května až listopadu 2008 bylo v čele Výboru ministrů Rady Evropy. Mimořádnou a zplnomocněnou velvyslankyní Republiky Slovinsko v České republice je od února 2011 Smiljana Knez. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Slovinska. Počátky industrializace Slovinska sahají do období habsburské monarchie. Již od vzniku státu jižních Slovanů se slovinské oblasti řadily k hospodářsky nejrozvinutějším. V letech 1945 až 1946 došlo ke zestátnění velkého průmyslu a bylo rozhodnuto, že se ve Slovinsku bude rozvíjet zejména těžký průmysl. 1. září 1947 tak maršál Tito otevřel železárnu v Lublani - Titovi zavodi Litostroj (dnes Litostroj). Jednostranná orientace na těžký průmysl byla opuštěna v období reformní vlády Stane Kavčiče ve druhé polovině šedesátých let, kdy současně začalo období surovinově a technologicky efektivnější výroby. Ačkoliv byli reformní komunisté kolem Kavčiče nakonec odstaveni, Slovinsko si i nadále udrželo relativně intenzivní ekonomické styky se západními zeměmi a firmami, což ovšem naráželo na odpor srbského a jugoslávského vedení. Vyhlášení nezávislosti, a tak ztráta celojugoslávského trhu, způsobila slovinskému hospodářství značné problémy: vzrostla nezaměstnanost, přibližně o polovinu klesla průměrná mzda a průmyslová výroba klesla na hodnoty z roku 1977. Situace vyvrcholila v roce 1993. V letech 1995 až 2008 byl hospodářský růst stabilní a dosahoval přibližně 4 %. V roce 2009 došlo v důsledku globální krize k meziročnímu poklesu o devět procent. V roce 2009 dosahovala výše hrubého domácího produktu (HDP) na hlavu 17 331 €, nezaměstnanost byla 5,9 %, inflace 0,9 %. Průměrná mzda byla v roce 2009 necelých 1 439 €. Ve Slovinsku bylo v roce 2008 evidováno přes sto padesát tisíc podnikatelských subjektů, z nichž nejznámější jsou Elan, Gorenje, Krka, REVOZ a Triglav. V průmyslu je ve Slovinsku zaměstnáno 32 % pracovních sil a průmysl vytváří necelých 69 % HDP. Nejvýznamnějšími odvětvími jsou kovozpracující průmysl, chemický průmysl, elektronický a elektrotechnický, potravinářský, papírenský průmysl a textilní, oděvní a kožedělný. Pro slovinské zemědělství je typické velké množství maloplošných hospodářství, jež v průměru obhospodařují 6,5 hektaru půdy. Necelých 64 % zemědělské plochy je rozděleno mezi malé statky o velikosti do 15 hektarů. Pro zemědělství je typická nízká produktivita. Slovinské železnice provozují 1 228 kilometrů trati, rozchod kolejí je 1 435 mm, 330 kilometrů je dvoukolejných. Železnice protíná všechny části země. Elektrifikace je poskytována prostřednictvím systému 3kV DC a pokrývá 503 km. Výstavba prvního třicetikilometrového dálničního úseku ve Slovinsku i v Jugoslávii - Vrhnika - Postojna byla zahájena v květnu 1970. Úsek byl otevřen 29. prosince 1972. K profinancování výstavby byl použit i úvěr od Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Výstavbě dálnice předcházela tzv. silniční aféra. Do vyhlášení nezávislosti Slovinska bylo v republice v provozu 187 kilometrů dálnic a rychlostních silnic. V roce 1995 byl přijat Národní program výstavby dálnic v Republice Slovinsko (Nacionalni program izgradnje avtocest v Republiki Sloveniji, NPIA), který počítá především s výstavbou komunikací v ose severovýchod-jihozápad a severozápad-jihovýchod. Dálnice jsou ve Slovinsku označovány písmenem A, což souvisí se slovinským pojmenováním - avtoceste. Maximální povolená rychlost na dálnicích je 130 km/hod. V roce 1994 byla dálniční síť převedena na Společnost pro dálnice v Republice Slovinsko (Družba za avtoceste v Republiki Sloveniji, DARS), která dnes spravuje 592 kilometrů dálnic a 155 kilometrů rychlostních silnic. Rychlostní silnice jsou označovány písmenem H, což souvisí se slovinským pojmenováním - hitra cesta. Maximální povolená rychlost na rychlostních silnicích je 100 km/hod. Až do konce první světové války byl hlavním slovinským přístavem Terst, který byl považován také za jediný jižní "německý" přístav. Jelikož se však Terst stal posléze součástí Itálie, uvědomila si jugoslávská vláda nutnost vybudování přístavu nového. Tak byl v roce 1957 založen přístav Koper, který se v roce 1958 otevřel mezinárodnímu obchodu. Přístav byl od té doby rozšířen a v roce 2007 jím prošlo 15 milionů tun nákladu, díky čemuž byl druhým největším přístavem v Jaderském moři po Terstu před Rijekou. Další rozšíření přístavu je závislé na vybudování železničního napojení. Slovinsko má tři mezinárodní letiště: Letiště Jože Pučnika nedaleko Lublaně, Letiště Edvarda Rusjana u Mariboru a malé mezinárodní letiště v Sečovlje nedaleko Portorože. V Cerklje ob Krki se nachází vojenské letiště. Rozvoj cestovního ruchu nastal ve druhé polovině devatenáctého století, kdy byla dostavěna železniční trať spojující Terst s podunajským vnitrozemím, a z počátku byl spojen především se sídly Bled a Postojna. Také rozvoj turismu byl ve Slovinsku spojen s reformní vládou Stane Kavčiče. Klíčovým zákonem pro oblast cestovního ruchu je zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu z prosince 2003. Hlavní národní turistickou organizací je Slovinská organizace cestovního ruchu (Slovenska Turistična Organizacija). V lednu se konává veletrh zaměřený na cestovní ruch - Alpe-Adria: Turizem in prosti čas. Podrobnější informace naleznete v článku Školství ve Slovinsku. V roce 1693 vznikla v Lublani první učená společnost sdružující lékaře, právníky a teology - Academia Operosorum, jež fungovala skoro celé čtvrtstoletí. Významnými osobnostmi slovinské vědy jsou Janez Vajkard Valvasor, jenž vydal německy psanou encyklopedickou práci Sláva vévodství kraňského (Die Ehre des Hertzogthums Crain), matematik a fyzik Jurij Vega, fyzik Jožef Stefan, právník a politik Peter Kozler, jenž byl autorem podrobné mapy území osídleného slovinským etnikem, letecký konstruktér Edvard Rusjan či jazykovědec Franc Miklošič. Jediným slovinským nositelem Nobelovy ceny je Friderik Pregl, jenž však pracoval v rakouském Grazu. Školský systém ve Slovinsku je možné rozdělit na obecnou část a zvláštní část. Obecnou část tvoří předškolní vzdělání, základní vzdělání, střední vzdělání (odborné a technické vzdělávání, střední všeobecné vzdělávání), vyšší odborné vzdělávání a terciární vzdělávání. Zvláštní část systému tvoří vzdělávání dospělých, hudební a taneční vzdělávání, speciální vzdělávání, modifikované vzdělávací programy a programy v etnicky a jazykově smíšených oblastech. Školní rok trvá ve Slovinsku od října do června. Ve školním roce 2008/2009 bylo ve Slovinsku 791 základních škol, kde studovalo necelých 162 tisíc žáků, 129 středních škol, na nichž studovalo přes 87 tisíc studentů, v rámci terciárního vzdělávání působilo 89 institucí, na nichž studovalo přes 114 tisíc studentů. Ve Slovinsku působí čtyři univerzity: Univerzita v Lublani, Univerzita v Mariboru, Primorská univerzita a Univerzita v Nove Gorici. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Slovinska. V roce 1857 žilo na území dnešního Slovinska 1 101 854 obyvatel a od té doby v zásadě jejich počet až do současnosti stoupal. Výjimkou bylo období po první světové válce: jestliže v roce 1910 žilo na území dnešního Slovinska 1 321 098, v roce 1921 již jen 1 054 919. Po roce 1921 počet obyvatel opět narůstal. Ačkoliv v letech 1961 až 1991 absolutní počet Slovinců rostl, jejich procentuální podíl s rostoucím zastoupením Srbů a Chorvatů klesal. V současnosti žije ve Slovinsku 1 964 036 obyvatel. Z hlediska etnického složení mají většinu Slovinci (83,06 %), následují je Srbové (1,98 %), Chorvaté (1,81 %) a Bosňáci (1,1 %). Čechů žilo v době sčítání ve Slovinsku 273, Slováků 216. Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství ve Slovinsku. Podle posledního sčítání lidu (2002) se k římskokatolické církvi přihlásilo 57,8 % obyvatel, evangelíků bylo 0,8 %, pravoslavných 2,3 %, muslimů 2,4 %, věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi, bylo 3,5 %, ateistů bylo 10,1 % a Židů bylo ve Slovinsku 99. Katolická tradice sahá ve Slovinsku až do osmého století, kdy proběhla druhá vlna christianizace (první proběhla v římské době). Na přelomu 15. a 16. století začal do slovinských oblastí pronikat vliv humanismu a renesance. Ve čtyřicátých letech šestnáctého století se zformoval první protestantský kroužek. Důraz na rodný jazyk způsobil, že právě v tomto období byla vydána první literární díla ve slovanském (slovinském) jazyce. Po roce 1590 zasáhla území dnešního Slovinska protireformace, většina obyvatelstva se poté vrátila ke katolictví. Ve Slovinsku se v současnosti nachází přibližně tři tisíce kostelů a kaplí. Podrobnější informace naleznete v článku Kultura ve Slovinsku. Slovinská národní identita je postavena především na slovinském jazyce. První dvě knihy vydané ve slovanském (slovinském) jazyce vydal v roce 1550 Primož Trubar. Knižní standard jazyka položil v roce 1584 svým překladem Bible Jurij Dalmatin. K utlumení dochází v období protireformace. V roce 1768 vydal Marko Pohlin německy psanou Kraňskou gramatiku, jež je považována za počátek slovinského národního probuzení. V letech 1784 až 1802 je znovu přeložena Bible, přičemž tento počin má ukázat, že jazyk Slovanů žijících v Kraňsku, Korutanech a Štýrsku představuje jeden celek. V roce 1797 začaly vycházet první slovanským (slovinským) jazykem psané Lublanske novice. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století Slovinci převzali ze sousedních jihoslovanských jazyků označení Slaven a začali ho používat pro obecné označení slovanské identity. Původní označení Sloven a slovenski jezik se začala chápat jako Slovinci a slovinský jazyk. Významnou postavou devatenáctého století byl právník a básník France Prešeren. Dalšími významnými literáty byli Ivan Cankar, Srečko Kosovel a Edvard Kocbek. Nejvýznamnějšími autory současnosti jsou Aleš Debeljak, Drago Jančar a Tomaž Šalamun. V roce 2009 bylo ve Slovinsku vydáno 1473 titulů. Intenzivní rozvoj stavebnictví nastal zejména v období baroka. Italští architekti Andrea Pozzo a Francesco Robba ovlivnili tvář Lublaně. Lublaňskou radnici, vybudovanou také v této době, pak vystavěl Gregor Maček. Barokní ráz Lublaně vydržel až do roku 1895, kdy Lublaň postihlo zemětřesení. Starosta Ivan Hribar poté do města pozval přední architekty té doby. Nejvýznamnějším slovinským architektem byl Jože Plečnik, jenž byl také autorem úprav Pražského hradu. Právě po odchodu z Prahy se začal Plečnik věnovat práci v Lublani. Jeden z Plečnikových žáků - Edvard Ravnikar - pak jako profesor architektury na Fakultě architektury Univerzity v Lublani ovlivnil generace slovinských architektů a jeho vliv je dnes patrný na mnoha stavbách po celém Slovinsku. Hlavními slovinskými divadelními scénami jsou Slovinské národní divadlo (SND) v Lublani, SND v Mariboru, SND v Nové Gorici a Prešerenovo divadlo v Kranji. V roce 2008 bylo ve Slovinsku 57 kin. Nejstarší slovinské filmy (Sejem v Ljutomeru, Odhod od maše v Ljutomeru a Na domačem vrtu) pocházejí z přelomu let 1905 a 1906 a jejich autorem je Karol Grossmann. Prvním větším počinem byl němý dokument V kraljestvu zlatoroga (1931). Z následujícího roku pochází film Triglavske strmine, jenž byl v šedesátých letech opatřen zvukovým komentářem. První film natočený ve slovinském jazyce bylo dílo Na svoji zemlji z roku 1948. Do roku 1995 pak bylo natočeno 130 slovinských celovečerních filmů.

VERB_PHRASE

YES_NO

000506

Park Güell (katalánsky Parc Güell [ˈ ˈ], původní název Park Güell[zdroj?]) je rozlehlý park s architektonickými prvky situovaný nad Barcelonou (Katalánsko, Španělsko) na svahu hory Turó del Carmel obráceném směrem k moři. Park navrhl katalánský architekt Antoni Gaudí původně jako zahradní město. Výstavba parku proběhla v letech 1900-1914; projekt zahradního města se však realizovat nepodařilo. Zakázku na projekt zahradního města podle anglického vzoru zadal architektu Gaudímu průmyslník Eusebi Güell. Antoni Gaudí vyprojektoval zahradní město s asi 60 stavebními parcelami. Projekt měl být financován z předem zaplacených záloh za dosud nepostavené domy, našli se však pouze 2 kupci - samotní stavitelé parku Gaudí a Güell. Realizace projektu se tak nezdařila a projekt zahradního města nebyl nikdy dokončen. Park posléze odkoupilo město a od roku 1926 zpřístupnilo jako městský park. Park má rozlohu 17,8 hektarů. Osobitý styl architekta se projevuje i v těch nejmenších detailech....

Kdo navrhl Park Güell?

https://cs.wikipedia.org/wiki/G%C3%BCell_(park)

Park navrhl katalánský architekt Antoni Gaudí původně jako zahradní město.

Park Güell (katalánsky Parc Güell [ˈ ˈ], původní název Park Güell[zdroj?]) je rozlehlý park s architektonickými prvky situovaný nad Barcelonou (Katalánsko, Španělsko) na svahu hory Turó del Carmel obráceném směrem k moři. Park navrhl katalánský architekt Antoni Gaudí původně jako zahradní město. Výstavba parku proběhla v letech 1900-1914; projekt zahradního města se však realizovat nepodařilo. Zakázku na projekt zahradního města podle anglického vzoru zadal architektu Gaudímu průmyslník Eusebi Güell. Antoni Gaudí vyprojektoval zahradní město s asi 60 stavebními parcelami. Projekt měl být financován z předem zaplacených záloh za dosud nepostavené domy, našli se však pouze 2 kupci - samotní stavitelé parku Gaudí a Güell. Realizace projektu se tak nezdařila a projekt zahradního města nebyl nikdy dokončen. Park posléze odkoupilo město a od roku 1926 zpřístupnilo jako městský park. Park má rozlohu 17,8 hektarů. Osobitý styl architekta se projevuje i v těch nejmenších detailech. Promenády jsou kryty sloupořadím se sloupy ve tvaru stromů, zvlněné tvary připomínají potoky lávy. Některé plochy architektonických prvků parku jsou kryty barevnými mozaikami z glazovaných keramických střepů či skla. Domky stojící po obou stranách hlavního vchodu nesou typické znaky Gaudího rukopisu. Hlavní vstup do parku je řešen širokým schodištěm, vedoucím k Síni sta sloupů (katalánsky Sala de les cent columnes, španělsky Sala de las Cien Columnas). Síň je tvořena 86 sloupy připomínajícími stalagnáty v obrovské jeskyni. Sloupy nesou rozlehlou terasu, jež je lemována zvlněným, mozaikou zdobeným zábradlím, upraveným současně jako lavice na sezení. Terasa tvoří dominantu parku a je místem setkávání lidí a různých slavností. V parku stojí dva domy, v nichž bydleli Eusebi Güell (až do své smrti v roce 1918) a Antoni Gaudí, v jehož domě se nyní nachází museum věnované tomuto katalánskému architektovi. Vzhledem ke své vyvýšené poloze na kraji města je park místem klidu kontrastujícím s ruchem katalánské metropole.

PERSON

PERSON

005365

... jak na začátku či uprostřed slova, tak na jeho konci. Arabské písmo vychází z nabatejské varianty kurzívy aramejského písma. Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena. Ačkoli tedy vychází z původního starosemitského...

Rozlišuje arabské písmo malá a velká písmena?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Arab%C5%A1tina

Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena.

Arabština (arabsky: ا ا, al-Lughat Al-Arabíja) je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik – arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný a čtený jako [dž], se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně). Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6. – 7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám (Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.). Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké. Příklady slov, které byly převzaty z arabštiny: kafe, žirafa, cukr, alkohol, sirup, algebra, gazela, sofa, ghúl, admirál. Arabština je flexivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými: kitábun = kniha, kutubun = knihy (kmen KTB) rasala = poslal . , ursila = byl poslán (kmen RSL) kabírun = velký, akbar = větší (kmen KBR) madínatun = město, mudunun = města (kmen MDN) Časy má arabština pouze dva (nedokončený a dokončený) a má 3 pády (nominativ, genitiv a akuzativ). Lze tedy říct, že arabština je vidový jazyk, neboť je založena na protikladu ukončeného a neukončeného děje. Českému minulému času přibližně odpovídá arabské perfektum, které tvoří pouze jeden způsob (indikativ – oznamovací způsob). Naproti perfektu je imperfektum (přibližně český přítomný a budoucí čas). Imperfektum tvoří pět způsobů (indikativ, subjunktiv, apokopát, energikus, imperativ). kataba = napsal (perfektní tvar) jaktubu = píše (imperfektní tvar) všimněte si, že kořen KTB je vždy stejný, nemění se ani zde: uktub = napiš kátib = píšící kátib = spisovatel kuttáb = spisovatelé kitáb = kniha, psaní Kořeny slov jsou v arabštině velmi důležité, neboť se s nimi hodně pracuje. Jiná ukázka (kořen SKN:): sakana = bydlel (perfektní tvar) jaskunu = bydlí (imperfektní tvar) sákin = bydlící, obyvatel sukkán = obyvatelé sakan = bydliště, bydlení Ukázka časování: askun . (bydlím) taskunu (bydlíš – muži) taskunína (bydlíš – ženě) jaskunu (bydlí – on) taskunu (bydlí – ona) V arabštině se rozlišují dva rody – mužský a ženský. Rodově se mohou lišit podstatná i přídavná jména. Např. "džamíl" znamená hezký, když přidáme koncovku "-a" "džamíla" znamená to hezká. Čísla má arabština tři (singulár, duál, plurál). Duál se tvoří jednoduše koncovkou "-áni" bez ohledu na rod: darsun = lekce darsáni = dvě lekce Množné číslo se dělí na dva typy – vnitřní a vnější. Vnitřní se tvoří samohláskovými změnami uvnitř slova, někdy i souhláskovými. Vnější se tvoří koncovkami podle rodu: mudarrisun = učitel mudarrisún = učitelé tilmídha = žákyně tilmídhát = žákyně (plurál) Hlavní článek: Arabské písmo Arabština používá řadu hlásek, které se v češtině, ani žádném jiném evropském jazyce nevyskytují. Používá např. emfatické souhlásky t, d, z, s (které mají i svůj neemfatický protějšek). Tyto souhlásky se vyslovují s tzv. emfatickým důrazem – jazyk je při nich lžícovitě prohnut směrem dolů, podobně jako při ruském tvrdém "l".[zdroj?] Dále má například písmeno "ajn" – ع, které je asi nejobtížnějším zvukem v arabštině. Jednoduše se mu říká hrdelní "a" – vyslovuje se v zadní části dutiny ústní, někdy až v hrdle. Jedná se o silnou hrtanovou hlásku (laryngálu). Jeho hlasnější protějšek, obyčejně přepisovaný jako "ghajn" se vyslovuje někdy jako [g], jindy jako [gh], ve spisovné arabštině ale jako francouzské [r]. Zvláštností ve výslovnosti je určitě také "hamza", neboli hlasový ráz, který se může vyskytovat jak na začátku či uprostřed slova, tak na jeho konci. Arabské písmo vychází z nabatejské varianty kurzívy aramejského písma. Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena. Ačkoli tedy vychází z původního starosemitského – fénického písma (stejně jako hebrejština či řecká alfabeta či latinka), není vůbec podobné evropským písmům (určité podobnosti se ale vyskytují mezi arabským písmem a hebrejskou kurzívou). Píše se zprava doleva a zpravidla se nepíší znaky pro krátké samohlásky. Podoba písmen se liší dle jejich postavení ve slově. Každý znak má svou podobu samostatnou, na začátku slova, uprostřed a na konci. Je šest písmen (ا, د, ذ, ر, ز, و), které se neváží, tzn. že sama se dají připojit k předchozímu písmenu, ale nemůže se za ně připojit další písmeno, takže tvoří pouze koncovou a samostatnou formu (např. rá (ر) ve slově noha ر). Další zvláštností na písmu jsou tzv. ligatury (znaky usnadňující psaní určitých skladeb znaků, v arabštině existuje jediná povinná ligatura, a to lám + alif (lá) – ل) a zvláštní psaní některých vazeb znaků. Seznam zemí, ve kterých je arabština úřední jazyk Lingvistika Arabské písmo Arabská Wikipedie Wiki: Doporučení pro transkripci arabštiny Obrázky, zvuky či videa k tématu arabština ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo arabština ve Wikislovníku

VERB_PHRASE

YES_NO

009871

Řím (italsky a latinsky Roma, přezdívaný též Věčné město) je hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma. Leží na řece Tibeře asi 27 km od pobřeží Středozemního moře. Žije zde přibližně 2,873 milionu obyvatel. Řím je největším italským a čtvrtým nejlidnatějším městem v EU, politickým, hospodářským a kulturním centrem mimořádně bohatým na umělecké a historické památky. Jeho rozsáhlé historické centrum je součástí Světového dědictví UNESCO. Vzhledem k založení před více než 2 700 lety (podle římské tradice roku 753 př. n. l.) patří k nejstarším městům v Evropě. Po...

Je Řím nejlidnatějším městem v EU?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Řím

Řím je největším italským a čtvrtým nejlidnatějším městem v EU, politickým, hospodářským a kulturním centrem mimořádně bohatým na umělecké a historické památky.

Řím (italsky a latinsky Roma, přezdívaný též Věčné město) je hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma. Leží na řece Tibeře asi 27 km od pobřeží Středozemního moře. Žije zde přibližně 2,873 milionu obyvatel. Řím je největším italským a čtvrtým nejlidnatějším městem v EU, politickým, hospodářským a kulturním centrem mimořádně bohatým na umělecké a historické památky. Jeho rozsáhlé historické centrum je součástí Světového dědictví UNESCO. Vzhledem k založení před více než 2 700 lety (podle římské tradice roku 753 př. n. l.) patří k nejstarším městům v Evropě. Po staletí byl Řím hlavním městem Římské říše, největší evropské velmoci starověku, a kolem roku 100 počet jeho obyvatel přesáhl 1,6 milionu. Město se stalo centrem křesťanství a dodnes je poutním místem. Původně římský jazyk latina je základem mnoha evropských jazyků, římské právo vzorem pro mnoho právních a politických systémů a původně římské písmo se jako latinka stalo nejrozšířenějším písmem na světě. Ve městě sídlí čtyři státní, šestnáct soukromých a sedm papežských univerzit, italská Akademie věd, hlavní italská média a řada mezinárodních organizací. Na území města leží samostatný stát Vatikán, sídlo papeže, hlavy katolické církve. == Geografie == Město leží v krajině nazývané Campagna di Roma, 27 kilometrů od Tyrhénského moře. Historické město se rozkládalo na "sedmi pahorcích" na levém břehu řeky Tibery (Tevere): Kapitol, lat. Capitolium, it. Campidoglio, Aventin, lat. Aventinus, Palatin, lat. Palatinus, Caelius Kvirinál,lat. Quirinalis, dnes sídlo italského presidenta, Viminál, lat. Viminalis a Esquilin, lat. Esquilinus.Mezi pahorky protékalo ve starověku několik říček tvořících bažiny. Nejznámější bažinou byla Caprea palus u ústí říčky Petronia do Tibery. Východně od města začínají Abruzzi, na severovýchodě Sabinské hory a na jihu Albánské hory. == Historie == S dějinami se návštěvník Říma setkává na každém kroku a dochované památky pokrývají víc než dvě tisíciletí. Řím vznikl spojením několika osad, podle legendy roku 753 př. n. l., a od počátku 7. století př. n. l. mu vládli etruští králové; název Roma je snad podle etruského rodu Ruma. Po roce 509 př. n. l., kdy byli králové vyhnáni, vznikla římská republika. Ve 4. století př. n. l. dostalo město první kamennou hradbu, do roku 270 př. n. l. republika postupně zabrala většinu území Apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila velké části Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k opuštění republikánského zřízení. Nějakou dobu říši vládl diktátorsky Julius Caesar, jehož synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města, budovaného dosud převážně z cihel, stal reprezentativní střed říše. Vznikaly veřejné budovy, fóra, lázně, cirky, paláce a hlavním stavebním materiálem se stal mramor. Roku 275 n. l. bylo město v rozloze 13,7 km2 obehnáno Aurelianovou hradbou. Za vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus, a přestože křesťané byli až do 4. století pronásledováni, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové upřednostňovali jako svá sídla jiná města. S konečnou platností přenesl své sídlo na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole císař Konstantin I. Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu a legislativním hlavním městem Římské říše, ale s jeho upadajícím vlivem upadalo i město. Roku 410 město dobyli a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 pak Vandalové pod vedením Geisericha. Počet obyvatel klesl z 1,6 milionu až na 100 tisíc. Po pádu západořímské říše město obnovili papežové, zejména Lev I. Veliký († 461) a Řehoř I. Veliký († 604) a po vpádu Vandalů, kteří pobořili mnoho starověkých staveb, byly roku 852 rozšířeny městské hradby. Od 9. století se opravovaly a stavěly nové kostely, hlavně kvůli poutníkům, ve městě však žilo jen asi 30 tisíc obyvatel. Město zůstalo papežským sídlem s výjimkou let 1309–1377, kdy papežové sídlili ve francouzském Avignonu (tzv. Avignonské zajetí). S nimi odešel i jejich dvůr a velká část vyšších vrstev, takže v roce 1378, kdy se sem papežové vrátili, žilo v ruinách Říma sotva 20 000 obyvatel. Své postavení centra západního křesťanství si Řím znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Roku 1506 začala stavba nové baziliky svatého Petra podle Bramanteho plánů, na níž se pak podíleli například Raffael Santi, Michelangelo Buonarroti nebo Gian Lorenzo Bernini. Roku 1527 město vyplenili císařští vojáci, ale brzy začala jeho obnova v barokním duchu. Roku 1629 byla bazilika vysvěcena, většina starších staveb byla postupně obnovena a přestavěna a vzniklo množství nových. Během sjednocování Itálie v 19. století dobyla italská armáda většinu papežského státu a v roce 1870 i Řím, který se 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie. Tím začal prudký nárůst počtu obyvatel, rozšiřování a modernizace města. Roku 1923, po tzv. Pochodu na Řím, se premiérem stal Benito Mussolini, který od roku 1925 vládl jako diktátor. Roku 1929 vznikl Lateránskou smlouvou jako samostatný stát Vatikán a po druhé světové válce roku 1946 se Itálie stala republikou. Římskými smlouvami z roku 1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom a Itálie se stala jejich členem. Roku 1960 se v Římě konaly letní olympijské hry a v letech 1962–1965 druhý vatikánský koncil. Od roku 1980 je staré město a Vatikán na seznamu Světového dědictví UNESCO. === Vývoj jazyka === Původním jazykem Římanů byla latina, která se později vyvinula v italštinu a další románské jazyky a výrazně ovlivnila i další jazyky. Vývoj jazyka ovlivnily různé regionální dialekty, přičemž římské nářečí se jmenuje Romanesco neboli římština. Ve středověku byla spíše jihoitalským nářečím, blízkým neapolštině. Vliv florentské kultury během renesance způsobil změnu v nářečí, které se začalo více podobat toskánštině. Až do 19. století se tyto změny omezily na hranice Říma, ale později se rozšířily do dalších částí Lazia. Dnešní římštinou se mluví i za hranicemi města a je velmi podobná standardní italštině, ačkoli zůstává odlišná od ostatních nářečí Lazia. Literatura psaná římským nářečím zahrnuje díla takových autorů jako Giuseppe Gioachino Belli, Trilussa a Cesare Pascarella. Soudobou římštinu představují populární herci jako Aldo Fabrizi, Alberto Sordi, Nino Manfredi, Anna Magnaniová, Grigi Proietti, Enrico Montesano a Carlo Verdone. == Územní organizace města == Od roku 2013 se Řím dělí na 15 čtvrtí (municipio, M.), číslovaných jako Řím I až Řím XV (M. I až M. XV). Každá má vlastní volené zastupitelstvo a starostu. Čtvrť Řím I odpovídá starověkému a středověkému městu, jak je vymezila Aurelianova hradba ze 3. století n. l., a tradičně se dělí na 22 rioni. === Historické členění === Za krále Servia Tullia se Řím dělil na čtyři regiones, které odpovídaly městským tribus. Za vlády císaře Augusta se mezi léty 12 a 7 př. n. l. město rozdělilo na 14 regiones, původně pouze číslovaných. Teprve později dostaly jména a toto dělení vydrželo až do středověku. Od 14. století se město začalo dělit na zprvu 12 rioni, kterých dělením postupně přibývalo, až roku 1921 dosáhl jejich počet 22. S výjimkou rione XXII Prati (na pravém břehu Tibery severně od Vatikánu) leží všechna uvnitř Aureliovy hradby, označují se zkráceně R. a tvoří dnes municipio Řím I. Už koncem 19. století město staré hradby přesáhlo a nové čtvrti vně hradeb se od roku 1921 začaly označovat jako quartiere (Q.) I až XXXV, další sídla jako suburbia, zkráceně S., a ještě vzdálenější pás jako zone (Z.) I až LIX. Jiné, často spontánně vzniklé sídelní jednotky, se označují jako frazioni, zone O atd. Teprve roku 1972 radikální reforma celé území velkého Říma rozdělila na 20 administrativních čtvrtí (circonscrizione, od roku 2001 municipio) a roku 2013 byl jejich počet snížen na 15. == Doprava == Řím má tři letiště, nejvýznamnější je letiště Řím-Fiumicino jihozápadně od města, starší a menší Ciampino jihovýchodně od města užívají hlavně nízkonákladové společnosti a letiště Řím-Urbe severně od města slouží hlavně pro soukromé lety. Město je významný železniční uzel s hlavním nádražím Termini blízko středu města; se 400 tisíci cestujícími denně patří k nejrušnějším nádražím v Evropě. Pro dálkové rychlíky, které Římem projíždějí, slouží od roku 2011 rekonstruované nádraží Roma-Tiburtina na severovýchodě města. Vedle toho má Řím ještě 6 nádraží pro lokální dopravu. Silniční doprava je v Římě velký problém. Město má sice dálniční obchvat (GRA) zhruba ve vzdálenosti 10 km od centra, vlastní město však má stále starověkou hvězdicovou strukturu hlavních ulic. Všichni tak musí jezdit přes centrum města, které je velmi často zablokované. V řadě oblastí proto platí režim omezeného provozu (ZTL), kdy sem auta smějí zajíždět jen v nočních hodinách a mezi 6 a 18 hodinou jen na zvláštní povolení. Naopak v jiných oblastech (Trastevere, San Lorenzo, Testaccio) platí zákaz vjezdu v nočních hodinách. Radnice bohužel vydávají příliš mnoho výjimek, takže opatření nejsou účinná. Autobusy platí při vjezdu do města velmi vysoké mýtné (až 210 EUR) a nesmějí tu vůbec parkovat. Veřejná doprava je v Římě často přetížena. Jsou zde v provozu tři linky metra, A, B a C o celkové délce asi 60 km (2018), které však obcházejí historické jádro, kde by výstavba tunelů mohla způsobit velké škody. Vedou poměrně daleko za město, kde se také rozvětvují, nárokům však nemohou stačit. Tramvajová doprava byla ve městě zahájena už roku 1877, v roce 2014 provozovala městská dopravní společnost ATAC šest linek o celkové délce 51,3 km a se 192 zastávkami. Od roku 2005 je po dlouhé přestávce opět v provozu jedna trolejbusová linka o délce 11,3 km. Autobusovou síť tvoří asi 350 linek s více než 8 000 zastávkami. == Památky == Mezi nejznámější pamětihodnosti patří Koloseum, Forum Romanum, Pantheon, Andělský hrad, bazilika Panny Marie Sněžné (S. Maria Maggiore), Lateránská bazilika, bazilika svatého Petra a Sixtinská kaple ve Vatikánu, náměstí Piazza Navona, Španělské schody a fontána di Trevi. Tradiční poutnický okruh tvořily čtyři papežské baziliky (svatého Petra, svatého Jana v Lateránu, Panny Marie Sněžné, svatého Pavla za hradbami a dále svatého Vavřince za hradbami, svatého Kříže v Jeruzalémě a svatého Šebastiána v katakombách. === Antické památky === Nejznámější starověkou památkou je Koloseum z roku 80, největší antické divadlo, dále téměř úplně zachovaný Pantheon (v současné podobě z let 118–128), zbytky antického fóra na Forum Romanum, mohutné Caracallovy lázně (kolem 217), triumfální oblouky a Andělský hrad. Kromě toho vodovody, zbytky Serviovy a dobře zachovaná Aurelianova hradba, množství menších staveb a základy později přestavěných budov. Dále: Trajánův sloup Piazza Navona Circus Maximus Piazza Colonna === Fontány === Řím se už od starověku honosí proslulým systémem svých 11 veřejných vodovodů, z nichž 9 dodnes funguje. Nejstarší Aqua Appia z roku 312 př. n. l. a měří 16,5 km, nejdelší Aqua Marcia z roku 140 př. n. l. měří 91,5 km. Na ně navazuje soustava fontán a kašen, které jsou často nejen umělecky cenné, ale také turisticky atraktivní i jako místa pro relaxaci a odpočinek. Nejznámější římskou fontánou je bezesporu Fontána di Trevi. === Kostely a chrámy === Podle statistiky Claudia Rendiny je v Římě 2573 křesťanských kostelů. Více než polovina je mimo provoz a není ani přístupná, pro turisty či poutníky jsou zajímavé tři stovky. Počínaje podzemními katakombami, kam se pohřbívalo a kde se také scházeli první křesťané, přes menší i větší středověké kostelíky až po velkolepé středověké, renesanční a barokní baziliky. Nejstarší kostely vznikly z antických římských chrámů. Jeden z nich, Pantheon, zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven. Ostatní antické chrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Romulův chrám (Santi Cosma e Damiano), Chrám Antonina a Faustiny (San Lorenzo in Miranda), Santa Constanza. Nejvýznamnější je čtveřice "větších" bazilik (basilica maior): bazilika sv. Petra, Lateránská bazilika, bazilika Panny Marie Sněžné a bazilika svatého Pavla za hradbami. Dále je to řada "menších" bazilik (basilica minor), například bazilika svatého Vavřince za hradbami, bazilika svatého Šebestiána za hradbami, bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě, bazilika svatého Vavřince in Damaso, bazilika svatého Petra v řetězech, Santa Maria in Cosmedin, bazilika Panny Marie v Trastevere, bazilika Panny Marie in Montesanto. Další významné kostely a chrámy: Sant'Agnese in Agone Sant'Andrea al Quirinale San Bartolomeo all'Isola San Carlo alle Quattro Fontane Bazilika svaté Cecílie v Trastevere San Clemente (Řím) Dio Padre Misericordioso Il Gesù Sant'Ignazio di Loyola in Campo Marzio Sant'Ivo alla Sapienza Santa Maria degli Angeli e dei Martiri (Diokleciánovy lázně) Santa Maria in Aracoeli Santa Maria sopra Minerva Santa Maria dei Miracoli Santa Maria del Popolo Santa Maria in Vallicella (Chiesa Nuova) Santa Maria della Vittoria San Pietro in Vincoli (Řím) Bazilika Santa Prassede Santa Pudenziana Santa Sabina Sixtinská kaple Trinità dei Monti a jeho Španělské schody === Římská náměstí === Piazza Navona, jedno z hlavních náměstí, leží na levém břehu Tevere, naproti Vatikánu; hlavní stavbou je barokní chrám Sant'Agnese in Agone vystavěný v letech 1652–1672, ve středu náměstí je umístěna Berniniho Fontána čtyř řek, vedle chrámu Sant'Agnese stojí Palazzo Pamphilj ze 17. století. Svatopetrské náměstí, světově známé hlavní vatikánské náměstí se čtyřnásobnými polokruhovými kolonádami a bazilikou svatého Petra Piazza di Spagna leží pod vrchem Monte Pincio v centrální části Říma; odtud vedou známé Španělské schody vzhůru ke kostelu Trinita dei Monti z let 1723–1726 Piazza Venezia propojuje historický a antický střed Říma; dominantní stavbou náměstí je Národní památník V. Emanuela II z roku 1911, severozápadně leží renesanční Palazzo Venezia (Benátský palác) postavený v polovině 15. století Piazza Campo dei Fiori leží jižně od Piazza Navona, na náměstí se konají trhy, je zde řada kaváren a restaurací, náměstí je oblíbené u Římanů i turistů; ve středu náměstí stojí socha Giordana Bruna, v severozápadní části je kašna Piazza del Popolo leží západně od vrchu Monte Pincio, na severní straně náměstí je kostel S. Maria del Popolo z 11. až 16. století, vedle kostela je městská brána Porta del Popolo z roku 1475; na jižní straně stojí barokní kostel S. Maria in Montesanto z let 1662–1679 Piazza del Campidoglio na vrcholku Kapitolu (Campidoglio), ve starověku politické i duchovní centrum Starověkého Říma, později tržiště s radnicí (Senátorský palác), které upravil a dostavěl Michelangelo Buonarroti. V Nových palácích jsou Kapitolská muzea. Na skalce nad náměstím, na místě starověkého chrámu a mincovny stojí chrám Santa Maria in Aracoeli, z terasy vedle radnice lze přehlédnout vykopávky Fora Romana. Piazza della Rotonda s Pantheonem, kruhovým římským chrámem ze 2. století s litou kopulí, leží asi 300 metrů východně od Piazza Navona Piazza Farnese Piazza del Quirinale, náměstí na pahorku Quirinale (Kvirinál), uprostřed stojí kašna s egyptským obeliskem; na severní straně je historická letní rezidence papežů Palazzo del Quirinale z druhé poloviny 16. století, od roku 1946 sídlo italského prezidenta Piazza della Repubblica je prostranství před nádražím Termini Piazza Colonna, v centru náměstí stojí sloup Marca Aurelia, severně leží Palazzo Chigi z konce 16. století, sídlo italské vlády == Kultura == === Kinematografie === V Římě se nachází také studia Cinecittá, největší zázemí televizní a filmové produkce na evropském kontinentě a také centrum Italské kinematografie, kde se natáčí velké množství současných kasovních trháků. Čtyřiceti hektarový komplex studií je od Říma vzdálen 9 kilometrů a je součástí jedné z největších produkčních komunit na světě, druhý po Hollywoodu. Komplex zaměstnává přes 5000 profesionálů – od specialistů na šití dobových kostýmů po experty přes vizuální efekty. Na tomto místě bylo realizováno více než 3000 projektů, od nedávných filmů jako Umučení Krista, Gangy New Yorku, Řím, (seriál HBO), Vodní život a Dekameron Dina De Laurentiise po filmové klasiky jako Ben-Hur, Kleopatra a filmy Federika Felliniho. Studia Cinecittá byla založena roku 1937 Benitem Mussolinim, a během druhé světové války byla bombardována Spojenci. V padesátých letech se pak stala hlavním místem natáčení některých velkých amerických filmových společností a následně nejvíce spjatá právě s Federikem Fellinim. Dnes je komplex Cinecittá jediným studiem na světě s plně před-produkčním, produkčním a po-produkčním vybavením na jednom místě, které umožňuje režisérům a producentům vkročit se scénářem a odejít s hotovým filmem. == Vývoj počtu obyvatel == == Partnerská města == Achacachi, Bolívie Bělehrad, Srbsko Cincinnati, USA Madrid, Španělsko New York, USA Paříž, Francie Peking, Čína Plovdiv, Bulharsko Praha, Česko Soul, Jižní Korea Tokio, Japonsko == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roma na italské Wikipedii. === Literatura === Garwood, D.: Řím. Praha: Svojtka 2013 Koudelková, Jana: Česká zastavení v Římě Hrůza, Jiří: Urbanismus světových velkoměst, II. díl, Athény, Řím, Istanbul, Nakladatelství ČVUT 2007, ISBN 978-80-01-03677-8 Koltermann, U.: Řím krok za krokem. Praha: Jan Vašut 2014 Laurence, Ray: Řím v roce 300. Volvox globator 2009 Ottův slovník naučný, heslo Řím. Sv. 21, str. 748 Pelz, Monika: Řím. Praha: Jan Vašut 2012 Řím. Země světa. Listopad 2015. 72 s. Schwarz, F. - Simeoni, R,: Řím: kompletní průvodce na cesty. Brno: Cpress 2012 === Související články === Dějiny papežství Dějiny Říma Starověký Řím === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Řím ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Řím ve Wikislovníku Oficiální stránky Virtuální Řím Galerie 3D fotografií Říma J. Bronková: Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma na stránkách české sekce Vatikánského rozhlasu

VERB_PHRASE

YES_NO

005526

Svátek práce nebo 1. máj je mezinárodní dělnický svátek, který se od roku 1890 slaví 1. května. Svátek zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která vyústila v Haymarketský masakr a následné soudní řízení. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze. V USA a Kanadě se svátek práce, Labor Day, slaví první pondělí v měsíci září. Dne 1. května 1886 proběhla pod vedením odborů a anarchistů celodenní stávka vyhlášená anarchistickým deníkem The Alarm, usilující o osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Celkově stávkovalo asi 300 000 dělníků. 3. května proběhlo v Chicagu shromáždění, při kterém došlo ke střetu demonstrantů s pořádkovými silami, při kterém přišlo o život několik stávkujících...

Kdy se v USA a Kanadě slaví Labour Day?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C3%A1tek_pr%C3%A1ce

V USA a Kanadě se svátek práce, Labor Day, slaví první pondělí v měsíci září.

Svátek práce nebo 1. máj je mezinárodní dělnický svátek, který se od roku 1890 slaví 1. května. Svátek zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která vyústila v Haymarketský masakr a následné soudní řízení. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze. V USA a Kanadě se svátek práce, Labor Day, slaví první pondělí v měsíci září. Dne 1. května 1886 proběhla pod vedením odborů a anarchistů celodenní stávka vyhlášená anarchistickým deníkem The Alarm, usilující o osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Celkově stávkovalo asi 300 000 dělníků. 3. května proběhlo v Chicagu shromáždění, při kterém došlo ke střetu demonstrantů s pořádkovými silami, při kterém přišlo o život několik stávkujících v důsledku policejní palby. 4. května zemřelo několik lidí při demonstraci na Haymarket Square kvůli výbuchu bomby, za což byli obviněni a následně (avšak bez důkazů) odsouzeni k smrti anarchisté August Spies, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel a Louis Lingg. První čtyři jmenovaní byli popraveni 11. listopadu 1887, Louis Lingg spáchal sebevraždu již den předtím. Poprvé se Svátek práce celostátně (USA) slavil 1. května 1888, kdy probíhaly celý den stávky a demonstrace na památku dva roky starých událostí. O rok později (tedy 1889) přijala II. internacionála na návrh francouzských socialistů 1. květen (nebo též 1. máj) za oficiální svátek práce. Postupně se k oslavě tohoto svátku přidávaly další politické proudy, jako například nacismus (i když ještě roku 1922 trval Adolf Hitler na zákazu tohoto "marxisticko-anarchistického výmyslu") nebo třeba katolická církev, která jej roku 1955 zasvětila sv. Josefu dělníkovi. V socialistických zemích patřil tento svátek mezi nejdůležitější, organizovaly se masové prvomájové průvody, které procházely městem, často před tribunou s místními představiteli komunistické moci. Účast na oslavách prvního máje byla velmi často nepsaně povinná a nadřízení a učitelé měli nařízeno kontrolovat účast svých podřízených a žáků. Někdy se tento svátek bral jako májová veselice. V průvodu byly zastoupeny národní a družstevní podniky, školy i různé zájmové organizace (např. organizace Svazarmu či Červený kříž). Kromě pěších účastníků městem projížděly i alegorické vozy. Neodmyslitelnou součástí průvodů byly nejrůznější transparenty a mávátka. V československém prostředí nahrával propagaci této akce i ten fakt, že 5. květen a 9. květen (což jsou významné dny z konce 2. světové války) byly časově blízké. Užívalo se tehdy zcela běžně propagační sousloví "slavné májové dny" a na mnoha letácích a plakátech bývaly uvedeny všechny tyto dny společně, tedy 1., 5. a 9. květen. V těchto dnech se konaly vzpomínkové akce na padlé sovětské a československé vojáky ve II. světové válce. V Praze na Letenské pláni se každoročně na 1. května konala tradiční oslava Svátku práce pořádaná a hojně navštěvovaná komunisty a jejich sympatizanty. V roce 2006 se zde poprvé v tuto dobu konala jiná akce. Aby zabránila setkání komunistů, místo si předem zamluvila Konfederace politických vězňů na akci s názvem První máj bez komunistů. KSČM ale oslavila 1. máj u Křižíkovy fontány a jiné strany na jiných místech Prahy a dalších měst. Mezi další pořadatele prvomájových setkání patří Česká strana sociálně demokratická snažící se navazovat na někdejší svobodné socialistické hnutí. V roce 2006 vyšli do ulic i aktivisté Národního odporu, kteří se střetli s anarchistickou Antifašistickou akcí. V Praze se na Střeleckém ostrově sešlo více než 100 anarchistů a následně se vydali na pochod na Palackého náměstí. Na Žofíně se v počtu 500 osob sešla ČSSD, na Petříně v počtu 300 osob ODS. V Brně se sešlo kolem tisícovky příslušníků Dělnické strany. Obrázky, zvuky či videa k tématu Svátek práce ve Wikimedia Commons Zákon č. 245/2000 Sb. ze dne 29. června 2000, o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu (změna 101/2004 Sb.), [cit. 2016-11-16]. Dostupné online. POKORNÝ, Jiří. První máj a jeho tradice. Britské listy [online]. 2004-05-01 [cit. 2016-11-16]. Dostupné online.

DATETIME

DATETIME

003794

... USA. Tvoří celých 14 % ekonomiky Unie. HDP Kalifornie činí 1,4 bilionu dolarů. Po Japonsku, Číně, Německu a Velké Británii to je největší HDP na světě. Roční příjem na obyvatele je 47 000 dolarů (tj. 3 916 dolarů měsíčně). To je o 1/3 víc než celostátní průměr. Průmysl je třikrát větší než zemědělství. Kalifornie je největším centrem počítačového průmyslu na světě, který je soustředěn v Silicon Valley. V Kalifornii se vyrábí nejvíce filmů na světě (kromě indického Bollywoodu). Filmový průmysl je soustředěn ve městě Los Angeles, ve čtvrti Hollywood. Průměrný rozpočet filmu je 100 milionů dolarů.[zdroj?] Nezaměstnanost v Kalifornii za posledních 20 let rapidně klesla a v roce 2006 byla 4,9 %. Ač je ekonomika Kalifornie velmi rozvinutá, je zde mnoho lidí žijících na hranici chudoby a je zde mnoho bezdomovců, i přesto, že bydlení je levné a volných pracovních míst je mnoho....

V jaké čtvrti města Los Angeles je soustředěn filmový průmysl?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kalifornie

Filmový průmysl je soustředěn ve městě Los Angeles, ve čtvrti Hollywood.

Kalifornie (anglicky California [ˌ] IPA, oficiálně State of California) je stát nacházející se na západním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti pacifických států v západním regionu USA. Kalifornie hraničí na severu s Oregonem, na východě s Nevadou, na jihovýchodě s Arizonou a na jihu s mexickým státem Baja California. Západní ohraničení státu tvoří Tichý oceán. Se svou rozlohou 423 970 km2 je Kalifornie třetím největším státem USA, v počtu obyvatel (39,3 milionů) je nejlidnatějším státem Unie a s hodnotou hustoty zalidnění 93 obyvatel na km2 je na 11. místě. Hlavním městem je Sacramento se 490 tisíci obyvatel. Největšími městy jsou Los Angeles s 4,0 miliony obyvatel, dále San Diego (1,4 milionu obyv.), San José (1,0 milionu obyv.), San Francisco (860 tisíc obyv.) a Fresno (520 tisíc obyv.). Kalifornii patří 1352 km pobřeží Tichého oceánu. Nejvyšším bodem státu je vrchol Mount Whitney s nadmořskou výškou 4421 m v pohoří Sierra Nevada, jenž je nejvyšší horou kontinentálních Spojených států. Pláň Badwater v Údolí smrti s nadmořskou výškou - m je naopak nejníže položeným místem USA. Největšími toky jsou řeky Colorado, jež tvoří hranici s Arizonou, a San Joaquin. Kalifornské pobřeží bylo Evropany poprvé prozkoumáno v roce 1542, pozemní španělské expedice posléze probíhaly během 16. a 17. století. Region byl pojmenován zřejmě podle mýtické země z tehdy populárního španělského románu. Název se původně vztahoval ke Kalifornskému poloostrovu, ale později se rozšířil i na severnější oblast. Území bylo součástí místokrálovství Nové Španělsko, na konci 18. století zde vznikaly první křesťanské misie. Moderní Kalifornie byla součástí Horní Kalifornie, která se v roce 1821 stala částí nezávislého Mexika a kterou na základě výsledku mexicko-americké války získaly v roce 1848 Spojené státy. Téhož roku zde vypukla zlatá horečka a díky nárůstu počtu obyvatel se Kalifornie 9. září 1850 stala 31. státem USA. Kalifornie patří k nejbohatším a ekonomicky nejaktivnějším státům USA. Průmyslově je nejdůležitější oblastí Los Angeles s okolím a také Silicon Valley, centrum elektronického průmyslu. Losangeleská čtvrť Hollywood je centrem amerického filmového průmyslu. Podnebí je suché a horké, vyskytují se častá zemětřesení - nejsilnější byla v roce 1906 a 1989. Po vyhnání nepočetných indiánských kmenů se území Kalifornie stalo severní výspou španělské říše na severoamerickém kontinentu. Kalifornie spadala pod místokrálovství Nové Španělsko. Z této kolonie vzniklo roku 1821 Mexiko (Spojené státy mexické) a jedním z jeho teritorií byla i Alta California. V letech 1846-1848 proběhla mexicko-americká válka, po níž bylo území historické Kalifornie rozděleno mezi oba státy. Severní (americká) část byla roku 1850 rozdělena mezi státy Kalifornii a teritoria Nové Mexiko a Utah, zatímco jižní (mexická) část tvořila až do roku 1930 jeden celek, který byl téhož roku rozdělen na dvě teritoria, později přeměněná v mexické státy. V roce 2007 Kalifornii postihly ničivé požáry, které vyhnaly z domovů mnoho lidí včetně hollywoodských hvězd. K 26. říjnu si vyžádaly 12 obětí. Západní část Kalifornie omývá Tichý oceán, na severu sousedí se státem Oregon. Východní hranici má společnou s Nevadou a na jihovýchodě leží Arizona. Na jihu sousedí s Mexikem. Co do rozlohy se jedná o třetí největší stát USA. Kalifornie má úrodné Centrální údolí, kde se díky výraznému zavlažování daří zemědělství. V převážně hornaté východní části státu se rozkládá pohoří Sierra Nevada s nejvyšší horou souvislých Spojených států Mount Whitney (4421 m) a horké suché pouště. V pohoří Sierra Nevada se nachází Yosemitský národní park a hluboké sladkovodní jezero Tahoe. Na jihu leží velké slané jezero Salton Sea a Mohavská poušť. V severovýchodní části této pouště leží Údolí smrti, kde se nachází nejníže ležící bod (Badwater, 85 m pod úrovní hladiny oceánu) a zároveň nejteplejší místo v Severní Americe. Kalifornie je i známá výskytem častých a velice intenzivních zemětřesení, které souvisí se zlomem San Andreas, jenž probíhá po celé délce státu. Známé je zemětřesení, které v roce 1906 postihlo San Francisco. Většina velkých měst je soustředěna u pacifického pobřeží, kde panuje středomořské podnebí. průměrná nadmořská výška je 884 m, šířka státu je 403 km, délka státu je 1240 km. Los Angeles San Diego San José San Francisco Fresno Sacramento Long Beach Oakland Bakersfield Anaheim Kalifornie je stát s nejvyšším HDP v USA. Tvoří celých 14 % ekonomiky Unie. HDP Kalifornie činí 1,4 bilionu dolarů. Po Japonsku, Číně, Německu a Velké Británii to je největší HDP na světě. Roční příjem na obyvatele je 47 000 dolarů (tj. 3 916 dolarů měsíčně). To je o 1/3 víc než celostátní průměr. Průmysl je třikrát větší než zemědělství. Kalifornie je největším centrem počítačového průmyslu na světě, který je soustředěn v Silicon Valley. V Kalifornii se vyrábí nejvíce filmů na světě (kromě indického Bollywoodu). Filmový průmysl je soustředěn ve městě Los Angeles, ve čtvrti Hollywood. Průměrný rozpočet filmu je 100 milionů dolarů.[zdroj?] Nezaměstnanost v Kalifornii za posledních 20 let rapidně klesla a v roce 2006 byla 4,9 %. Ač je ekonomika Kalifornie velmi rozvinutá, je zde mnoho lidí žijících na hranici chudoby a je zde mnoho bezdomovců, i přesto, že bydlení je levné a volných pracovních míst je mnoho. Zejména v okolí velkých měst, jako je Los Angeles. Ve větší míře jde o přistěhovalce z chudšího Mexika a latinské Ameriky, kteří se jen velmi těžko uplatňují na trhu práce. To je způsobeno nejen rasovou diskriminací, ale i negramotností a složitou integrací těchto menšin do společnosti. Hlavní zemědělské produkty: ovoce, zelenina, chov dobytka, mléko a mléčné výrobky, vinařství. Hlavní průmyslová odvětví: počítačový průmysl, filmový průmysl, letecký průmysl, těžba a zpracování nerostných surovin, zpracování potravin, chemický průmysl, textilní průmysl, strojní výroba, výroba elektrických strojů, cestovní ruch. Kalifornie má relativně k ostatním státům velkou spotřebu energie (28-30 GW v zimě a asi polovinu v létě), ale její elektrárny mají kapacitu přibližně 45 GW. V roce 1996 připravoval guvernér Pete Wilson legislativu umožňující deregulaci trhu s energií v tomto státě, který se opíral o principy volného trhu. Energetický gigant Enron v roce 1999 akvizicí získal firmu PGE a tím i přístup ke kalifornskému deregulovanému trhu. V létě 2000 Kalifornie zažila rozsáhlé opakované výpadky proudu. Kolem roku 2003 přešla ze státu do soukromých rukou řada elektráren. Cena energie v Kalifornii se od začátku století zněkolikanásobila. Kalifornie nejlidnatějším státem USA. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 37 253 956 obyvatel, v roce 2014 to již bylo přibližně 38 340 000 obyvatel. Je to také nejvíc urbanizovaný stát USA, ve městech v roce 2010 žilo 95 % obyvatel Kalifornie. Hustota zalidnění je 95 obyvatel na čtvereční kilometr. Nejpočetnější skupinou obyvatel jsou Hispánci, následovaní bělochy, Asiaty a černochy. Kalifornie prošla v průběhu posledních padesáti let významnou demografickou proměnou. Zatímco v roce 1960 tvořili asi 90 % obyvatel nehispánští běloši, dnes je to pouhých 38,8 % (k roku 2014) a kvůli nízké porodnosti jen 26 % všech novorozenců (k roku 2008). V roce 2014 se stali nejpočetnější skupinou obyvatel Hispánci. Hlavním důvodem je jednak jejich vysoká porodnost, jednak imigrace z Mexika a latinské Ameriky. Nejrozšířenější náboženství je římskokatolické. Velkým problémem Kalifornie je kriminalita. Mnoho přistěhovalců z chudého amerického jihu, či ilegálních imigrantů, se velice obtížně začleňuje do majoritní společnosti. To vede k nárůstu kriminality a spotřeby drog. V Los Angeles je mnoho čtvrtí (ghett) proslulých zločinem, prodejem drog a prostitucí. Významná sídla: hlavní město: Sacramento (502 743 (2007) obyvatel), největší město: Los Angeles (3 694 820 obyvatel), další významná města: San Diego (1 223 . 400), San José (925 000), San Francisco (776 773), Fresno (427 652), Oakland (399 484), Santa Ana ( .337 977). 57,6 % Bílí Američané (nehispánští běloši 40,1 % + běloši hispánského původu 17,4 %) 6,2 % Afroameričané 1,0 % Američtí indiáni 13,0 % Asijští Američané 0,4 % Pacifičtí ostrované 17,0 % Jiná rasa 4,9 % Dvě nebo více ras Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 37,6 % populace. Mottem státu je "Eureka", květinou sluncovka kalifornská, stromem sekvoj vždyzelená, ptákem křepel kalifornský a písní I Love You, California.

LOCATION

LOCATION

009340

... Druhou stanicí je Pardubice-Rosice nad Labem na trati 031 do Hradce Králové, jejíž budova prošla opravou.Dále je na území města šest železničních zastávek: směrem na západ od hlavního nádraží Pardubice-Svítkov a Pardubice-Opočínek, na východ Pardubice-Pardubičky a Pardubice-Černá za Bory, na jih Pardubice závodiště a na sever Pardubice-Semtín. === Letecká doprava === Na jihozápadním okraji Pardubic se nachází vojenské a civilní mezinárodní letiště Pardubice. Vojenské zde vzniklo za první republiky, civilní v roce 1995....

Jaká letiště se nachází na jihozápadním okraji Pardubic?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pardubice

Na jihozápadním okraji Pardubic se nachází vojenské a civilní mezinárodní letiště Pardubice.

Pardubice (německy Pardubitz) jsou univerzitní a statutární město na východě Čech, metropole Pardubického kraje s výraznou správní, obytnou, obslužnou a výrobní funkcí pardubicko-hradecké aglomerace. Leží ve východní části Polabí na soutoku řek Labe a Chrudimky, přibližně 100 kilometrů východně od Prahy a 20 km jižně od Hradce Králové v nadmořské výšce přibližně 220 metrů. Pardubice mají přibližně 91 tisíc obyvatel a jsou tak desátým největším městem Česka, jsou také největším městem Pardubického kraje i okresu Pardubice. Výměra území města je 82,7 km2. Pardubice se dělí na 8 samosprávných městských obvodů a 20 katastrálních území. První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, k roku 1340 jsou už připomínány jako město. Největší rozkvět prodělaly za pánů z Pernštejna. Na konci 16. století a v 17. století nastal úpadek. Nový rozvoj města přišel od poloviny 19. století s připojením města na železnici. Vznikla zde řada průmyslových podniků jako lihovar, cukrovar, továrna na mlýnské stroje, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Po druhé světové válce došlo k masivní výstavbě nových čtvrtí především na okraji města a počet obyvatel se rychle zdvojnásobil. Sídlí zde Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka krajského soudu. Historické centrum je od roku 1964 městskou památkovou rezervací. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický. Už od 16. století jsou proslulé výrobou perníku. Významné sportovní události jsou slavné koňské dostihy Velká pardubická, motocyklový závod Zlatá přilba, Mezinárodní festival šachu Czech Open či tenisová Pardubická juniorka. Známá je železniční a letecká doprava. Od roku 1909 tu sídlí Východočeské divadlo, působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice. == Etymologie == Původní ves, doložená z roku 1295, nesla název Pordoby. Místní jméno tedy dříve znělo Pordobice (1318 "de Pordobitz"), tj. "ves lidí Pordobových". Pordobice se nacházely na území dnešní čtvrti Pardubičky, jihovýchodně od středu města. Jméno do Polabí přinesli z Polska mniši řádu cyriaků (podle polského místního jména Porydęby), kteří spravovali zdejší kapli sv. Jiljí. Hláskovou změnu Pordob- na Pardub- lze vysvětlit snahou po disimilaci dvou -o- a možná i mylnou asociací se spojením "pár dubů", popřípadě osobním jménem Pardus; výklad není zcela jistý. Německá podoba názvu města zní Pardubitz. == Dějiny == První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, kdy papež Bonifác VIII. potvrdil zdejší klášter cyriaků a kostel sv. Bartoloměje. === Pánové z Pardubic a Pernštejnové === Prvním vlastníkem Pardubic na začátku 14. století byl Púta z Dubé. Kolem roku 1325 vyměnili jeho synové Pardubice s rytířem Arnoštem z Hostýně. Jeho syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským arcibiskupem. Na scénu nastoupil šlechtický rod pánů z Pardubic, kteří měli ve svém znaku přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města, přesněji jako poddanského městečka. Povýšení Pardubic na městečko se tedy uskutečnilo někdy v letech 1332–1340. V roce 1390 byla postoupena část panství Hanušovi z Milheimu. Dalším majitelem po jeho smrti se na začátku husitských válek stal Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad. Za husitských válek Pardubice pravděpodobně získal úchvatem moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova. V roce 1491 Pardubice koupil Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího českého království. Vedle zvelebování města a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali ve stylu renesančním. Tento historický unikát – přechod obranného vodního hradu na rozlehlý a pohodlný pardubický zámek – lze obdivovat dodnes. Pernštejnové se zasloužili i za celé historické městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami a dominantou Pardubic – Zelenou bránou. Po slavné éře Pernštejnů, kteří zadlužené panství prodali v roce 1560 arciknížeti Maxmiliánu II. Habsburskému, nastal úpadek. Třicetiletá válka město ještě více zbídačila. === Industrializace === Nový rozvoj města přišel až v polovině 19. století. 20. srpna 1845 přijel do Pardubic první vlak severní státní dráhy z Olomouce do Prahy. Ve druhé polovině století byly z města postupně rozvětveny další železniční tratě a vznikly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, výrobce mlýnských strojů Josefa Prokopa synové, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Podobně jako v jiných místech země tehdy došlo ke značnému rozvoji kultury, sportu a dalších odvětví. 5. listopadu 1874 se poprvé běžel světoznámý dostih Velká pardubická. Centrem kultury se stal hotel Veselka (zbořen 1972), roku 1909 bylo postaveno Městské divadlo. Roku 1903 se v Bubeníkových sadech uskutečnila Východočeská výstava. Pardubice se staly kolébkou českého letectví, když 13. května roku 1911 uskutečnil inženýr Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy, kde přistál na dostihovém závodišti. Po první světové válce došlo k dalšímu rozmachu průmyslu. Vznikly firmy Explosia a Synthesia, také Telegrafia, později známá jako Tesla. V roce 1931 se ve městě konala celostátní Výstava tělesné výchovy a sportu. V té době byl postaven i hotel Grand a Průmyslové muzeum, dnes Střední průmyslová škola potravinářská. === Druhá světová válka === V Pardubicích se v roce 1942 za pomoci místních odbojářů skrývali členové výsadkové skupiny Silver A Alfréd Bartoš a Josef Valčík. Od července do prosince 1944 byly Fantova rafinerie a pardubické letiště terčem tří náletů britského a amerického letectva, největší byl druhý 24. srpna 1944. Celkem bylo svrženo 870 tun bomb, které způsobily velké škody i ve městě; zahynulo 263 lidí (vč. 19 německých vojáků) a přes tisíc budov bylo zničeno nebo poškozeno včetně staré budovy nádraží. === Poválečný rozvoj === Po válce se započalo s výstavbou nových čtvrtí, ještě ve čtyřicátých letech to bylo sídliště Dukla v místě dřívější Válečné nemocnice Pardubice a sídliště Tesla, v roce 1957 sídliště Višňovka a sídliště Na drážce. Roku 1952 byla ve městě zavedena trolejbusová doprava. Roku 1958 bylo vybudováno nové vlakové nádraží. V šedesátých letech se začala stavět sídliště Polabiny na pravém břehu Labe. Poté byla vybudována ještě sídliště Dubina, Karlovina, Závodu Míru a Pardubice-sever. == Geografie == Pardubice leží převážně na levém břehu Labe, centrum pod soutokem s Chrudimkou přibližně na 15 3⁄° východní zeměpisné délky a 50 ° severní šířky, 98 km na východ od Prahy, 20 km jižně od Hradce Králové, okolo 10 km severně od Chrudimi. Fytogeograficky patří Pardubicko do oblasti mírného pásma opadavých listnatých lesů palearktické oblasti. Město se rozkládá v Polabské nížině v nadmořské výšce 211 až 258 metrů (Stropinský vrch, katastrální území Hostovice). == Obyvatelstvo == Počet obyvatel Pardubic od počátku 19. století stoupal díky rozvoji průmyslu, který zaznamenal velký růst po napojení města na železnici. Největšího počtu, 96 036 obyvatel, dosáhly Pardubice ke konci roku 1989, od té doby se však počet trvale žijících obyvatel stále mírně snižuje. Z porovnání počtu obyvatel Pardubic a okresu vyplývá soustřeďování obyvatel do okresního města až do roku 1991, od kterého podíl obyvatel města vůči celému regionu mírně klesá zejména v důsledku dostupnějšího bydlení v okolních obcích (tzv. suburbanizace). Celá hradecko-pardubická aglomerace měla ke konci roku 2013 celkem 335 118 obyvatel. Do vlastního města dojíždí 20 tisíc lidí za prací a za studiem.Podle sčítání lidu v roce 1921 zde žilo v 1 743 domech 25 162 obyvatel, z nichž bylo 11 802 žen. 23 722 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 551 k německé a 62 k národnosti židovské. Podle náboženského vyznání bylo v Pardubicích 15 823 římských katolíků, 1 171 evangelíků, 1 874 příslušníků Církve československé husitské a 554 židů.Další prvorepublikové sčítání v roce 1930 přineslo následující výsledky: v 2 649 domech žilo 28 846 obyvatel. 27 703 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 647 k německé. Mezi obyvateli bylo 16 604 římských katolíků, 1 579 evangelíků, 5 225 příslušníků Církve československé husitské a 518 židů. == Správní členění a vývoj == === Katastrální území a městské obvody === Do roku 1940 se město Pardubice skládalo z historického města se zámkem, Zeleného Předměstí a Bílého Předměstí (aglomeraci, v níž k roku 1930 žilo 43 tisíc obyvatel, však tvořily i Nové Jesenčany, Pardubičky a Studánka). Roku 1954 se připojily Pardubičky a Studánka, roku 1960 Doubravice, Cihelna, Ohrazenice, Polabiny, Semtín, Popkovice a Rosice nad Labem, roku 1964 Trnová, Svítkov a Srnojedy, roku 1976 Dražkovice, Nemošice, Mnětice, Drozdice, Černá za Bory, Spojil a Staré Čívice a nakonec roku 1986 Lány na Důlku a Opočínek. Roku 1991 se ale osamostatnil Spojil, který tak tvoří enklávu uvnitř pardubického území, a roku 1994 Srnojedy. Roku 2006 se naopak po referendu připojily Hostovice na východním okraji města.Správní území Pardubic se od připojení Hostovic roku 2006 skládá z 27 evidenčních částí ležících na 20 katastrálních územích o celkové rozloze 82,655 km2. Katastrální území zhruba odpovídají evidenčním částem, výjimkou jsou k. ú. Pardubice (zahrnuje části Pardubice-Staré Město, Zámek, Bílé Předměstí, Zelené Předměstí, Cihelna a Polabiny), Černá za Bory (části Černá za Bory a Žižín) a Semtín (části Semtín a Doubravice). Kvůli připojení obcí podél železnice je protáhlé východo-západním směrem, nejvzdálenější body dělí 19 km. Pardubice jsou největší české město, kde domy nemají přiděleno orientační číslo, druhé je sedmdesátitisícové Kladno. Kromě toho mají Pardubice osm samosprávných městských obvodů. O vzniku prvních sedmi obvodů bylo rozhodnuto již v roce 1991 coby opatření proti porevolučnímu osamostatňování okrajových částí Pardubic jako zmíněné Spojil a Srnojedy. V první fázi ihned v roce 1991 vznikly právě periferní obvody Pardubice IV, VI a VII. V roce 1996 vznikl obvod Pardubice II a v roce 2002 zbylé tři obvody (Pardubice I, III a IV). Připojením Hostovic v roce 2006 vznikl osmý městský obvod. Pardubice I – Bílé Předměstí (část), Pardubice-Staré Město, Zámek, Zelené Předměstí (část) Pardubice II – Polabiny, Cihelna Pardubice III – Bílé Předměstí (část), Studánka (část) Pardubice IV – Bílé Předměstí (část), Černá za Bory, Drozdice, Mnětice, Nemošice, Pardubičky, Staročernsko, Studánka (část), Žižín Pardubice V – Dražkovice, Nové Jesenčany, Zelené Předměstí (část) Pardubice VI – Lány na Důlku, Opočínek, Popkovice, Staré Čívice, Svítkov, Zelené Předměstí (část) Pardubice VII – Doubravice, Ohrazenice, Rosice, Semtín, Trnová Pardubice VIII – HostoviceExistence obvodů je dlouhodobě kritizována jako zbytečně komplikovaná a drahá (např. srovnatelný Hradec Králové nebo České Budějovice žádné nemají). Na podzim 2012 se primátorka Fraňková v rámci úsporných opatření snažila o zrušení čtyř obvodů v širším centru města I, II, III a V a dále spojení nejvýchodnějších Hostovic (Pardubice VIII) s obvodem IV, ovšem setkávala se s odporem starostů dotyčných částí i jiných stran na magistrátu. Po velkých sporech v zastupitelstvu bylo v dubnu 2013 vyhlášeno referendum s otázkou "Souhlasíte s členěním statutárního města Pardubic na městské obvody?" na čtvrtek 13. června. Účast byla nízká, pouze 21 %, referendum tedy nebylo závazné; 60 % hlasů bylo pro členění na obvody. === Instituce === V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka Krajského soudu v Hradci Králové. Sídlí tu středisko Agentury ochrany přírody a krajiny. Ve městě je umístěna Věznice Pardubice, která byla postavena v letech 1889–1891 jako zemská donucovací pracovna pro 500 káranců. Protože stavba byla na svou dobu velice moderní, byly model, plány a rozpočty vystaveny na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Od 50. let 20. století sloužila věznice k výkonu trestu odnětí svobody pro ženy (v I., II. a III. nápravné skupině a mladistvé), od roku 1994 zabezpečovala zejména výkon trestu odnětí svobody odsouzených žen a mladistvých žen zařazených do všech typů věznic (A dohled, B dozor, C ostraha, D zvýšená ostraha). V letech 1998–2004 byly ženy přesunuty do jiných věznic; od 7. května 2004 je zde výhradně mužská věznice. == Průmysl == Pardubice jsou průmyslové centrum východních Čech. Hlavními zdejšími odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický. === Chemický === Pardubice mají od 19. století tradici chemické výroby, kterou zajišťují především následující dvě společnosti: ==== Paramo ==== Akciová společnost Paramo (Pardubická rafinérie minerálních olejů) patřila mezi přední české rafinerie; vyráběla paliva, maziva, asfalty a asfaltové výrobky. Založil ji koncem 19. stol. vídeňský majitel krámku David Fanto, který prodával petrolej na litry.[zdroj?] Nevedl si špatně, a proto se rozhodl zřídit vlastní závod na destilaci a následnou rafinaci petroleje z ropy. Vhodné místo nalezl v Pardubicích, kde byla nejen voda a železnice, ale i rozvinutý průmysl. Usazování prvních kotlů a kladení potrubí začalo na jaře roku 1889. Oleje všeho druhu, vřetenové, vazelínové, válcové i těžké, začaly vytlačovat až dosud všeobecně uznávané americké výrobky nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v zahraničí. Po dvojnásobném bombardování americkým letectvem v roce 1944 zůstala ze závodu sotva čtvrtina, ale již v roce 1945 se rafinerie začala obnovovat jako národní podnik. Do roku 2012 patřilo Paramo mezi největší a nejznámější petrochemické společnosti v České republice. V roce 2012 majitelé provedli částečné utlumení provozu, byly trvale odstaveny výrobní jednotky zpracovávající ropu. Společnost nadále zůstává významným výrobcem asfaltů, olejů a dalších rafinérských produktů. ==== Synthesia a Explosia ==== V roce 1920 byla v Semtíně založena Československá akciová továrna na látky výbušné. Roku 1928 vznikla sesterská společnost Synthesia a v roce 1934 byl podnik přejmenován na Explosia a.s. Roku 1946 sloučením znárodněné Synthesie a Explosie vznikl Synthesia, národní podnik, později přejmenovaný na Východočeské chemické závody n.p. Bouřlivým rozvojem prošel především v 50. a 60. letech. Synthesia a.s. patří mezi přední české výrobce celulosy, pigmentů a barviv a organických sloučenin. Pracuje zde na 2300 osob a tržby v roce 2005 činily 3 570 mil. Kč. Explosia, a.s. zaujímá přední postavení v oblasti trhavin a střelivin na trhu ČR, je i významným exportérem, především do EU. Koncem padesátých let zde byla vyvinuta plastická trhavina Semtex. Název vznikl kombinací slov Semtín a Explosive. === Elektrotechnický === Elektrotechnický průmysl je ve městě rozvíjen především v průmyslové zóně, vybudované na přelomu tisíciletí poblíž Starých Čivic. Z pardubického závodu Tesla pocházely pasivní radary Ramona a KRTP-86 Tamara. Když se po revoluci rozpadla, byla roku 1994 založena ERA a.s., která vyvinula další generaci pasivního radiolokátoru Věra. ERA vyrábí a dodává pasivní radiolokační systémy pro řízení letového provozu a sledování pohybu letadel jak ve vzduchu, tak na letištních plochách (zde je možno sledovat i pohyb jiných vozidel); její výrobky působí na letištích všech kontinentů. Od roku 2011 patří zbrojařskému koncernu Omnipol. V roce 2013 má začít výstavba nové administrativní budovy. Foxconn je tchajwanská globální firma; vyrábí spotřební elektroniku, komunikační a elektronická zařízení a všechny součásti pro osobní počítače kromě čipů. V Pardubicích má od podzimu 2000 montovnu počítačů s několika tisíci zaměstnanců, z velké části cizinců.Továrna společnosti Panasonic byla v Pardubicích otevřena roku 2001. Vyrábí audiosystémy do automobilů pro evropský i mimoevropský trh; zaměstnává přes tisíc lidí. === Potravinářství: perník a pivo === Pardubice jsou od 16. století proslulé perníkem; tradiční spojení "pardubický perník" je chráněné označení původu Evropské unie. Dále zde sídlí výrobce náhražky kávy Kávoviny nebo pekárna Odkolek. Pivo se v Pardubicích vyrábělo již ve 14. století. Největší rozvoj nastal v 15. a 16. století za vlády Viléma z Pernštejna. V roce 1993 byl Pivovar Pardubice transformován na akciovou společnost a zprivatizován. Vyrábí pod značkou Pernštejn několik druhů piva a limonády; originální je 19° tmavé pivo Porter vlastní receptury. Je to malý nezávislý pivovar nepatřící k žádné skupině, vlastní ho několik osob z regionu; výstav je 57 tisíc hektolitrů. V letech 2006–10 se firma přejmenovala Pivovar Pernštejn a.s., ale kvůli expanzi mimo region to změnila na Pardubický pivovar a.s. == Doprava == === Městská hromadná doprava === Autobusová MHD vznikla roku 1950, první trolejbusy vyjely v roce 1952. Následoval poměrně prudký rozvoj (např. tratě na Jesničánky, Slovany, do Ohrazenic, Židova), v 70. letech ale nastala stagnace. Další nová trať na Polabiny byla otevřena až na začátku 80. let, v 90. letech a na počátku 21. století vyrostlo několik dalších úseků. Hlavní křižovatky jsou na Masarykově náměstí a před hlavním nádražím. Dopravní podnik města Pardubic obnovuje vozový park výhradně nízkopodlažními vozy. Velkokapacitní trolejbusy Škoda Solaris jsou pojmenovány po vítězích Velké Pardubické. Nové autobusy mají pohon na zemní plyn. Dopravní podnik ve svém areálu vystavěl stanici se zemním plynem otevřenou i veřejnosti. Dopravní podnik přepraví každoročně okolo 10 miliónů cestujících. Linky hromadné dopravy jezdí do Opočínku, Lánů na Důlku, Lázní Bohdaneč, Němčic, Sezemic, Spojila, Černé za Bory, Starého Mateřova a Dražkovic; plánuje se trolejbusová linka do Chrudimi a prodloužení trolejí do Černé za Bory a do Ohrazenic. Mluví se také o budoucím propojení Pardubic s Hradcem linkami MHD. Víkendové spoje linky 15 zajížděly i do Přelouče, které byly od 3. března 2013 zrušeny. === Železniční doprava === Pardubice jsou nejvýznamnějším železničním uzlem východních Čech. Leží 104 km od Prahy na koridorové trati Praha – Česká Třebová z Prahy na východ a vycházejí odtud další dvě tratě.Ve stanici Pardubice hlavní nádraží zastavuje mnoho mezinárodních vlaků EuroCity či Railjet do měst jako Berlín, Hamburk, Vídeň, Varšava, Bratislava, Žilina, Budapešť, dále expresy a vnitrostátní vlaky InterCity. Zastavují tu vlaky Českých drah i vlaky soukromých dopravců. Z pardubického hlavního nádraží jezdí do Kolína a Prahy, ale také na východ do Ústí nad Orlicí a České Třebové moderní příměstské soupravy CityElefant, a do nedalekého Hradce Králové a Jaroměře elektrické jednotky Českých drah RegioPanter. Od roku 2014 jezdí několikrát za den z Pardubic do Chrudimi a Hlinska také moderní motorové soupravy RegioShark. Na území města se nacházejí dvě železniční stanice: Jihozápadně od centra Pardubice hlavní nádraží s odbavovací budovou od architekta Karla Řepy z roku 1958 je jedna z nejvýznamnějších staveb poválečného funkcionalismu s prostornou odbavovací halou, hotelem a podzemním kinem (to již nefunguje a hotel je zčásti obsazen kancelářemi). České dráhy plánují rekonstrukci nádražní budovy ve spolupráci s investorem, spolu s rekonstrukcí přilehlého náměstí Jana Pernera. Nádraží má tři ostrovní nástupiště s průjezdnými kolejemi (6 nástupištních hran), jednostranné I. nástupiště u výpravní koleje s dalšími dvěma nástupištními hranami u kusých kolejí. II. až IV. nástupiště s přestupovým tunelem byly od roku 2005 modernizovány. Druhou stanicí je Pardubice-Rosice nad Labem na trati 031 do Hradce Králové, jejíž budova prošla opravou.Dále je na území města šest železničních zastávek: směrem na západ od hlavního nádraží Pardubice-Svítkov a Pardubice-Opočínek, na východ Pardubice-Pardubičky a Pardubice-Černá za Bory, na jih Pardubice závodiště a na sever Pardubice-Semtín. === Letecká doprava === Na jihozápadním okraji Pardubic se nachází vojenské a civilní mezinárodní letiště Pardubice. Vojenské zde vzniklo za první republiky, civilní v roce 1995. Rekordní počet cestujících zde byl odbaven v roce 2013, a to 184 000 lidí.V roce 2017 byl otevřen nový terminál s větší kapacitou a moderním zázemím, pojmenovaný dle pardubického průkopníka aviatiky Jana Kašpara. Zároveň byla zahájena pravidelná linka společnosti Ryanair do Londýna. Každoročně v létě se na letišti koná Aviatická pouť, která láká mnohé letecké nadšence. === Silniční doprava === Pardubice protíná silnice I/37 z Chrudimi, v úseku do Hradce Králové zmodernizovaná na čtyřproudovou rychlodráhu; na jihu Opatovic ji úsek budoucí dálnice D35 napojuje na dálnici D11 do Prahy, pro přímé spojení se však používá exit 68 po silnici I/36 na Chýšť Lázně Bohdaneč. Ta prochází širším centrem a pokračuje na severovýchod do Sezemic, Holic, Vysokého Mýta a Litomyšle. Pardubice jako průmyslové město generují velké množství silniční dopravy. Místní politici navázali na řešení silniční dopravy uvnitř Pardubic v dobách komunismu, obchvaty z jihovýchodu a severovýchodu se ale nečekají před rokem 2025. Nekvalitně navržený pravoúhlý systém dopravy vede veškerou dopravu včetně tranzitní v těsné blízkosti centra a tudíž mají Pardubice s dopravou velice často problémy. Nejvytíženější dopravní uzel, nadjezd a křižovatku u Parama, kde denně projede více než 25 tisíc aut, prochází rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací až ke křižovatce U Trojice, kde se plynule napojí na čtyřproudovou rychlodráhu do Hradce. Ve městě bude zaveden chytrý systém dopravního světelného značení, který bude řídit dopravu dle její hustoty a požadavků, aby šlo plynule projet centrem města, a informační tabule, které řidičům poradí, kudy nejrychleji projet městem, a budou informovat o případných dopravních omezeních. === Lodní doprava === V Pardubicích funguje nově opravená výletní loď Arnošt, plující po Labi proti proudu do Kunětic a dolů po proudu řeky do Srnojed. Město zaplatilo za opravu lodi několik milionů a loď funguje kromě vyhlídkových plaveb i jako součást městské hromadné dopravy na okraje Pardubic. V Pardubicích se také chystá nákladní lodní doprava po splavnění Labe a vybudování přístavu, které jsou v plánu ministerstva dopravy. Má ulehčit silniční dopravě a sloužit jako doplněk železniční dopravy. == Sport == === Velká Pardubická === Od roku 1874 se v Pardubicích každý podzim, druhou říjnovou neděli, koná slavná Velká pardubická. Jedná se o nejtěžší koňský dostih v Evropě a druhý nejtěžší na světě. Nejúspěšnějším účastníkem dostihu je žokej Josef Váňa s osmi vítězstvími v letech 1987–2011. V Pardubicích byla první závodní dráha vybudována v roce 1856. Díky snaze o nové a nezvyklé uspořádání překážek vznikla ojedinělá a obtížná závodní dráha. První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874 o 8000 zlatých. Na startu stálo 14 koní, zvítězil plnokrevný hřebec Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem; dostih dokončilo pouhých 7 koní. Průběh dostihu a výsledek vzbudily ohlas nejen v Čechách. Od té doby se Velká běžela každý rok s výjimkou let 1876 a 1908 kvůli nepřízni počasí, světových válek a roku 1968 kvůli politickému napětí po sovětské invazi. Významný byl dostih v roce 1937, kdy jej proti převaze německých koní vyhrála s klisnou Normou hraběnka Lata Brandisová, až doposud jako jediná žena. Dráha měří 6900 metrů a má celkem 31 překážek, koně ji běží přibližně 9–10 minut. Startuje 15 až 20 koní s nejlepšími žokeji a žokejkami převážně z České republiky. Název Velká pardubická se vžil pro označení celého dostihového víkendu (hlavní program se koná v neděli, kdy se jede osm dostihů). Posledním dostihem je hlavním dostihem, vlastní Velká pardubická. Vozy pardubické MHD jsou pojmenovány po vítězných koních. V České republice jde o nejdelší tradici sportu, např. když se začala hrát fotbalová liga Československa, Velká pardubická již za sebou měla padesát ročníků. === Zlatá přilba města Pardubic === Zlatá přilba města Pardubic je každoroční závod motocyklů na ploché dráze ve Svítkově. Je to nejstarší plochodrážní závod na světě; poprvé se jela v roce 1929. Koná se první říjnovou neděli, týden před Velkou Pardubickou, a zahajuje tradiční týden městských slavností. Každoročně láká kvalitní jezdce z Polska, Německa, Dánska, Švédska, Rakouska, Nizozemska, Anglie, ale i Spojených států nebo Austrálie. Na závod dojíždí tisíce fanoušků, zejména Čechů, Němců, Dánů a Poláků. Trofej zhotovuje známý pardubický klenotník pan Lejhanec. === Hokej === V Pardubicích sídlí lední hokejový klub HC Dynamo Pardubice, hrající v ČSOB Pojišťovna ARENĚ, tedy sportovní hale, modernizované a rozšířené roku 2001. Pardubický hokejový tým patří dlouhodobě mezi nejlepší a nejúspěšnější týmy v Česku; třikrát vyhrál nejvyšší Československou hokejovou ligu (1973, 1987 a 1989), samostatnou českou extraligu v sezonách 2004/2005, 2009/2010 a 2011/2012. První zápas v tzv. "kanadském hokeji" se v Pardubicích hrál v roce 1913 na Matičním jezeře s Českou sportovní společností Praha a první klub LTC Pardubice vznikl roku 1923 a nikdy nesestoupil z nejvyšší československé a později české soutěže. V roce 2011 se zde konal historicky první extraligový zápas pod otevřeným nebem s týmem HC Kometa Brno. Pardubičtí fanoušci hokeje tvoří největší fandící skupinu lidí v Česku a zápasy v hale patří k nejnavštěvovanějším v zemi. Pardubice vychovaly spoustu nadějných hokejistů př: Dominik Hašek, Vladimír Martinec a další, kteří reprezentovali Československo a Českou republiku. === Basketbal === Z dalších klubů, hrajících nejvyšší národní soutěž, má v Pardubicích sídlo basketbalový klub BK Synthesia / JIP Pardubice, který hraje v nejvyšší českou soutěž v basketbalu mužů. Tým pravidelně hraje mezi nejlepšími pěti. Basketbal v Pardubicích má velkou tradici; skvělé výsledky dlouhodobě vykazuje mládež pod vedením Jana Procházky. V Pardubicích je Vrcholové sportovní centrum mládeže pod Českou basketbalovou federací. Za Pardubice hrál i Jiří Welsch, Lukáš Šindelář a další skvělí hráči basketbalové historie ČR. === Šachy === Každoročně od roku 1990 se v Pardubicích odehrává největší šachový turnaj na světě Czech Open. V turnaji se hrají mimo šachů také scrabble, bridž, poker, mariáš a mankala. Turnaj se skládá z pěti hlavních a dvaceti vedlejších turnajů. Záštitu nad festivalem v roce 2011 převzali prezident republiky Václav Klaus, hejtman Pardubického kraje Radko Martínek a primátorka Pardubic Štěpánka Fraňková. === Tenis: Pardubická juniorka === Mistrovství České republiky staršího dorostu v tenise, neoficiálně Pardubická juniorka (dříve také Dorostenecké mistrovství ČSSR v tenise), je tradiční juniorský turnaj pořádaný již od roku 1926 na kurtech klubu LTC Pardubice v polovině srpna. Jde o českou obdobu prestižního floridského Orange Bowlu. Mezi vítězi je řada pozdějších grandslamových šampiónů a dvě světové jedničky – Martina Navrátilová a Ivan Lendl. Vítězem se stal i olympijský vítěz mužské dvouhry z Letních olympijských her 1988 v Soulu, slovenský tenista Miloslav Mečíř. Pardubickou juniorku také vyhráli všichni čeští wimbledonští vítězové ve dvouhře Jan Kodeš, Jana Novotná a Petra Kvitová, jakož i dva poražení wimbledonští finalisté Ivan Lendl a Hana Mandlíková. Jaroslav Drobný zvítězil jako občan Egypta. Martina Navrátilová získala všechny singlové tituly jako hráčka Spojených států. === Fotbalová národní liga === Od sezóny 2012/2013 se do Pardubic po šesti letech vrátila druhá nejvyšší fotbalová liga (od roku 2013 nově pojmenovaná Fotbalová národní liga), kterou hraje tým FK Pardubice. Klub vznikl roku 2008 sloučením několika subjektů, v mnohém však navazuje na historii klubů, které působily v Pardubicích v předchozích letech či desetiletích. Spojily se kluby FK Junior (dorost a žáci), MFK Pardubice (přípravky) a Tesla Pardubice (oddíly dospělých), aby pod hlavičkou v roce 2006 vzniklé akciové společnosti Fotbal Pardubice a.s. vybudovaly silný tým s kvalitní mládežnickou základnou. FK Pardubice hraje domácí zápasy FNL na stadionu Pod Vinicí, jelikož starý Letní stadion za zimním stadionem přestal již požadavkům soutěže vyhovovat, mládež se většinou soustředí ve sportovním areálu Ohrazenice. Klub má dva týmy dospělých (FNL a krajský přebor), čtyři dorostenecké oddíly (oddíl FK Pardubice U-19 hraje 1. dorosteneckou ligu), šest žákovských celků a stejný počet přípravek. Strategií klubu je soustředit se na výchovu mládeže a využívat fotbalistů, kteří jsou buď přímo odchovanci, nebo pocházejí z východočeského regionu. A-tým FK Pardubice, který navazuje na družstvo dospělých Tesly Pardubice, postoupil po sezóně 2009/2010 z divize do ČFL a z ní po dvou sezónách do 2. ligy (FNL). == Školství == V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, kterou tvoří sedm fakult a jeden vysokoškolský ústav a kde studuje asi deset tisíc studentů a studentek. V Pardubicích je také celkem 19 středních škol (např. Střední průmyslová škola chemická Pardubice), z toho dále 4 gymnázia: Gymnázium Dašická, Gymnázium Mozartova, Sportovní gymnázium a Anglické gymnázium. == Příroda == V Pardubicích se nachází mnoho parků a památných stromů. Mezi nejvýznamnější parky Pardubic patří Tyršovy sady a také park "Na Špici", vymezený soutokem řek Labe a Chrudimka, který byl v roce 2014 opraven. Na území města Pardubic se nachází čtyři maloplošná zvláště chráněná území: přírodní památka Labiště pod Opočínkem, přírodní památka Mělické labiště, přírodní památka Nemošická stráň a přírodní památka U Pohránovského rybníka a tři evropsky významné lokality (Dolní Chrudimka, Pardubice – zámek a U Pohránovského rybníka). Z hlediska ochrany přírody je významný tok obou hlavních řek, Chrudimky i Labe. === Památné stromy === V Pardubicích jsou dvě památné stromořadí (stromořadí 34 ks dubů podél Labe a stromořadí 22 ks dubů letních), jedna skupina (4 jerlíny) a 8 jednotlivých památných stromů. Výběr památných stromů: Památné jerlíny japonské na Wernerově nábřeží Památné duby u sídliště Závodu míru v Pardubicích Stromořadí 22 ks dubů letních na sídlišti Závodu míru v Pardubicích == Kultura a umění == V Pardubicích jsou čtyři divadla: největší a nejstarší Východočeské divadlo (budova z roku 1909), dále Divadlo Exil, Divadlo 29 a Loutkové divadlo Radost DK Dukla. Působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice, soubor Barocco sempre giovane či amatérský Pardubický komorní orchestr. Sborovému zpěvu se věnují Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice, Pardubický dětský sbor, komorní sbor ORFEUS, Continuo, IUVENTUS CANTANS, Chlapecký sbor BONIFANTES či smíšený sbor Spojené sbory Pernštýn – Ludmila – Suk. V Pardubicích působily či působí hudební skupiny: trampská Stopa, folková Pouta (nástupce zaniklé skupiny Poupata), folkový Marien či pop punková Vypsaná fiXa. Lidové tradice udržují folklorní soubory Lipka Pardubice a Baldrián. V Pardubicích je více než 10 galerií, především Východočeská galerie v Pardubicích (na zámku a v domě u Jonáše). Působí zde Krajská knihovna Pardubice (od roku 1960 do vzniku kraje Okresní knihovna) a knihovna Univerzity Pardubice. V zámku sídlí Východočeské muzeum, vysílá odsud Český rozhlas Pardubice. Na sídlišti Dukla funguje od roku 1992 Hvězdárna barona Artura Krause. === Významné události === Pernštýnská noc – městské slavnosti (červen) Festival smíchu – divadelní festival v VČ Divadlo Pardubice (únor) Komorní filharmonie Pardubice a Barocco sempre giovane – abonentní cykly koncertů klasické hudby Mezinárodní hudební festival Le Quattro Stagioni Mezinárodního festival dětských a mládežnických pěveckých sborů Mezinárodní festival akademických sborů IFAS Mezinárodní folklorní festival Podzimní folklorní slavnosti (září)+ Retroměstečko: je setkání spolků, muzeí a jednotlivců v oborech hasičské, historické, veteránské, vojenské a branně-bezpečnostní techniky se statickými a dynamickými ukázkami, koná se zpravidla na přelomu září a října (tzv. Plavení na Labi v pátek odpoledne, sobota a neděle hlavní program). === Hudební kluby === V Pardubicích působí i několik hudebních klubů s více, či méně pravidelnou produkcí. Rockové kluby Žlutý pes a Ponorka, spolu s Divadlem 29 zaměřující se na alternativní scénu jsou tradičními místy, kam jít v Pardubicích za hudbou. V centru Pardubic je i množství barů, mezi něž patří např. podniky Patapuf, nebo Prostě bar pro střední generaci. V rozšířeném centru je možno navštívit Music Hall Hobe s pestrou dramaturgií koncertů, nebo polabinský Klec Music Club a Dýdy Baba u univerzitních kolejí, které jsou navštěvovány mladšími posluchači. === Filmová natáčení === V Pardubicích se natáčely např. filmy Spalovač mrtvol (1968, objevuje se zejména pardubické krematorium), Dívka na koštěti (1971) nebo Operace Silver A (2007). Také zde byla natočena televizní série Ďáblova lest (2009) a její pokračování Ztracená brána (2012). === Kulturní památky === Národní kulturní památky: Pardubický zámek s opevněním Pietní území Zámeček Pardubické krematorium Winternitzovy automatické mlýnyVybrané kulturní památky v Pardubicích: Městský dům č. p. 49 Dům U Jonáše Wenerův dům Kostel Zvěstování Panny Marie Kostel svatého Bartoloměje Zelená brána Městské divadlo Průmyslové muzeum Grandhotel a okresní dům Kostel svatého Jana Křtitele Nový židovský hřbitov Machoňova pasáž Železniční stanice Pardubice Kostel Panny Marie Bolestné Počápelský vodní kanál Kamenná vila Vila Viktora Kříže Okresní soud === Architekti, umělci v Pardubicích === == Významní rodáci == Roderich Bass (1873–1933), klavírista a hudební skladatel František Bíbl (1880–1932), spisovatel, překladatel John Bok (* 1945), politický aktivista Oskar Brázda (1887–1977), malíř a sochař Jan Bulis (* 1978), hokejista Jiří Crha (* 1950), hokejový brankář František Černý (1861–1940), umělec, hudební skladatel Jan Vincenc Diviš (1848–1923), vynálezce, básník, spisovatel Ivan Exner (* 1960), malíř Smil Flaška z Pardubic (1350–1403), šlechtic, spisovatel, satirik Marie Gebauerová (1869–1928), spisovatelka Jaroslav Grus (1891–1983), malíř Jiří Gruša (1938–2011), spisovatel, prozaik, politik Petr Haničinec (1930–2007), herec Dominik Hašek (* 1965), hokejový brankář Martin Hašek (* 1969), fotbalista Aleš Hemský (* 1983), hokejista Jiljí Vratislav Jahn (1838–1902), chemik, spisovatel, politik Otakar Janecký (* 1960), hokejista Ota Janeček (1919–1996), malíř, grafik, ilustrátor, zasloužilý umělec Vincenc Jarolímek (1846–1921), matematik Petr Kabeš (1941–2005), básník Jan Kašpar (1883–1927), letecký konstruktér a pilot Ivana Korolová (* 1988), herečka Artur Kraus (1854–1930), astronom, podnikatel František Lexa (1876–1960), epytolog Emil Artur Longen (1885–1936), dramatik, herec, scenárista Karel Emanuel Macan (1858–1925), hudební skladatel, esperantista Tomáš Martinec (* 1976), hokejista Vilém Mathesius (1882–1945), lingvista, spisovatel Tereza Maxová (* 1971), modelka Vladimír Nadrchal (* 1938), hokejista Bohuslav Ondráček (1932–1998), hudební skladatel, dramaturg a producent Josef Pírka (1861–1942), c. k. dvorní fotograf, průkopník sportovní fotografie Jiří Pištora (1932–1970), básník Vladimír Popelka (*1932), hudební skladatel, dirigent a aranžér Stanislav Prýl (1942–2015), hokejista Jan Přeučil (* 1937), herec Daniel Rákos (* 1987), hokejista František Schwarz (1840–1906), politik, novinář Jan Starý (* 1986), hokejista Petr Sýkora (* 1978), hokejista Jiří Šejba (* 1962), hokejista Alois Švehlík (* 1939), herec Hanuš Thein (1904–1974), zpěvák, pedagog, režisér Jiří Toman (1924–1972), fotograf, ilustrátor Otakar Trnka (1871–1919), inženýr, politik Bratranci Veverkové (1770–1849), vynálezci Božena Vikova-Kunětická (1862–1934), politička, spisovatelka Vladimír Vokolek (1913–1988), básník, prozaik, esejista Jolana Voldánová (* 1969), moderátorka František Vyčichlo (1905–1958), matematik, pedagog Julián Záhorovský (* 1984), zpěvák == Partnerská města == Doetinchem, Nizozemsko Merano, Itálie Rosignano Marittimo, Itálie Pernik, Bulharsko Schönebeck, Německo Selb, Německo Skellefteå, Švédsko === Spřátelená města === Jerez de la Frontera, Španělsko Golega, Portugalsko East Lothian, Spojené království Weregem, Belgie Sežana, Slovinsko Vysoké Tatry, Slovensko == Odkazy == === Reference === === Literatura === Letem českým světem, Půl tisíce fotografických pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Tištěno v Knihtiskárně Jos. R. Vilímka v Praze, dokončeno 1. 11. 1898 FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1992. 200 s. ISBN 80-900895-1-8. Boháč, Z.: Patrocinia v Čechách v době předhusitské a barokní, in: Pražské arcibiskupství 1344–1994, Praha 1994, str. 164–179 Diviš J., O starých památkách uměleckých a historických děkanského chrámu Sv. Bartoloměje, Pardubice 1908 Hlobil I., Petrů E.: Humanismus a raná renesance na Moravě, Praha 1992 Hoferica J., Historie chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích se zaměřením na mobiliář a s přihlédnutím k novým objevům, Pardubice 1996, nepublik. práce Hrubý V., Umění baroka a klasicismu v Pardubicích, nepub. text pro Dějiny Pardubic II. 1990 Ježek M., Výzkum v pardubickém chrámu sv. Bartoloměje, in: Zpravodaj muzea v Hradci Králové 21, 1995 Blanka Langerová, The Pardubice Region – Pardubický kraj – Bezirk Pardubice, 2004, ISBN 80-86408-12-4 Štěpán Bartoš, Pavel Panoch: Karel Řepa – pardubický architekt ve věku nejistot, Helios, 2003, ISBN 80-85211-15-7 (česky) Pavel Panoch, Zdeněk Lukeš: Slavné vily Pardubického kraje, Foibos, 2009, ISBN 978-80-87073-12-4 Josef Sakař: Dějiny Pardubic nad Labem. 5 dílů, Pardubice : nákladem města Pardubice, 1920-1935. Dostupné online. === Související články === Hradubice === Externí odkazy === Galerie Pardubice ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Pardubice ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Pardubice ve Wikislovníku Encyklopedické heslo Pardubice v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Územně identifikační registr ČR. Obec Pardubice v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. Oficiální stránky Infocentrum Pardubice

ADJ_PHRASE

OTHER

013149

... Pouze tužky s čínským grafitem se barvily na žluto. V některých zemích jsou běžně žlutá taxi. Počátek této praxe nalezneme v New Yorku, kde Harry N. Allen natřel své taxi na žluto, když zjistil, že žlutá je na dálku nejlépe viditelnou barvou. Žlutá je mezi mezinárodními politickými organizacemi barva liberálů. Žlutého papíru užívají Zlaté stránky – součást telefonního seznamu, který je tříděn podle kategorií. Dočasné vodorovné dopravní značky jsou provedeny žlutou barvou (na rozdíl od trvalých, které jsou bílé). V barevném značení odporů znamená žlutá barva číslici 4 Žlutá je typická barva pro moč == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu žlutá ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo žlutý ve Wikislovníku

Jaká barva typicky označuje číslici 4 ve značení odporů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDlut%C3%A1

V barevném značení odporů znamená žlutá barva číslici 4

Žlutá je jedna ze základních barev barevného spektra, je to barva monochromatického světla o vlnové délce mezi 565 nm a 590 nm. Žlutá barva patří mezi základní barvy při subtraktivním míchání používaném při barevném tisku (viz CMYK), jejím doplňkem je modrá. (Někteří umělci uznávají tradiční teorii barev, podle které je doplňkem žluté barvy nachová.) == Použití a symbolika žluté barvy == Žlutá je velice výrazná barva, maximum slunečního záření je právě v oblasti žluté barvy, lidské oko je na žlutou barvu velice citlivé. Z toho důvodu se žlutá používá pro upoutání pozornosti, jako varování a podobně: Žlutá je (též v přírodě) barvou signální. Nejvyššího účinku dosahuje v kontrastu s černou. Na semaforu znamená žlutá barva "pozor", signalizuje brzkou změnu signálu. Ve sportu žlutá barva slouží pro varování (žlutá karta), při automobilových závodech signalizuje žlutá vlajka výstrahu, auta se nesmí předjíždět. Vysoce viditelné žluté barvy jsou používány pro silniční konstrukční zařízení, žlutým majáčkem jsou označena vozidla, která by mohla ohrozit okolní provoz. V Kanadě a USA jsou školní autobusy natřeny na žluto z důvodu viditelnosti a bezpečnosti. Žlutá v umění často zastupuje zlatou a jako taková je symbolem věčnosti. Jako "žlutá rasa" se označují asiaté. V USA ve 20. století byli imigranti z Číny a jiných východoasijských zemí hanlivě nazývání "Žlutá hrozba". V tradičním západním umění je žlutá barvou bohatství, otcovství, ale též závisti, Jidáše, Židů a synagogy. Žlutá barva byl symbol čínských císařů a čínské monarchie. Byla to také barva Nové Strany v Čínské republice. Tužky mají žlutou barvu kvůli své spojitosti s Čínou, kde se nachází nejlepší grafit. Pouze tužky s čínským grafitem se barvily na žluto. V některých zemích jsou běžně žlutá taxi. Počátek této praxe nalezneme v New Yorku, kde Harry N. Allen natřel své taxi na žluto, když zjistil, že žlutá je na dálku nejlépe viditelnou barvou. Žlutá je mezi mezinárodními politickými organizacemi barva liberálů. Žlutého papíru užívají Zlaté stránky – součást telefonního seznamu, který je tříděn podle kategorií. Dočasné vodorovné dopravní značky jsou provedeny žlutou barvou (na rozdíl od trvalých, které jsou bílé). V barevném značení odporů znamená žlutá barva číslici 4 Žlutá je typická barva pro moč == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu žlutá ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo žlutý ve Wikislovníku

ADJ_PHRASE

OTHER

002003

... živin, zejména bílkovin a minimum cukru. Někteří kulturisté však urychlují nárůst svalové hmoty pomocí zakázaných látek (doping), jako jsou např. anabolické steroidy. Posledním faktorem důležitým pro dokonalý vzhled je dostatek odpočinku po namáhavém tréninku. Tvarování těla prostřednictvím zdvihání závaží je známé již z antické doby, ale jako samostatný sport se kulturistika prosadila až koncem 19. století. Zpočátku byla rozšířena především v USA a do Evropy se dostala až po druhé světové válce. Mezinárodní asociace International Federation of Body Building (IFBB) byla založena bratry Benem a Joem Weiderovými...

Kdy se kulturistika prosadila jako samotný sport?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kulturistika

Tvarování těla prostřednictvím zdvihání závaží je známé již z antické doby, ale jako samostatný sport se kulturistika prosadila až koncem 19. století.

Kulturistika je individuální sport, jehož cílem je dosáhnout požadovaného vzhledu těla. Při tom se hodnotí např. mohutnost a vyrýsovanost svalstva - množství podkožního tuku, objem svalové hmoty, hloubka a tvrdost svalů, symetrie a estetičnost postavy apod. Zásadní partie jsou široká záda i ramena, úzký pas a mohutné nohy. Příprava probíhá posilováním doma i v posilovnách. Neméně důležitá je správná strava zaměřená na dostatečný přísun potřebných živin, zejména bílkovin a minimum cukru. Někteří kulturisté však urychlují nárůst svalové hmoty pomocí zakázaných látek (doping), jako jsou např. anabolické steroidy. Posledním faktorem důležitým pro dokonalý vzhled je dostatek odpočinku po namáhavém tréninku. Tvarování těla prostřednictvím zdvihání závaží je známé již z antické doby, ale jako samostatný sport se kulturistika prosadila až koncem 19. století. Zpočátku byla rozšířena především v USA a do Evropy se dostala až po druhé světové válce. Mezinárodní asociace International Federation of Body Building (IFBB) byla založena bratry Benem a Joem Weiderovými již v roce 1946, uznání za oficiální sport se však kulturistika dočkala až v roce 1998. V současné době nese mezinárodní asociace název International Federation of Bodybuilding and Fitness, ale původní zkratku IFBB používá stále. Se základy vlastní kulturistiky v dnešním pojetí se setkáváme v druhé polovině 19. století, kdy se začalo s vědeckým zkoumáním silových cvičení a s jejich systematickým řízením. V Evropě a v Americe vznikaly různé cvičební systémy a školy. Největší postavou z této doby a vlastním zakladatelem moderní kulturistiky je Eugen Sandow (1867-1925), původem Němec (vlastním jménem se jmenoval Müller). Jeho kniha Body-Building (vydaná v roce 1903 v Londýně) se stala základem dnešní kulturistiky v Evropě a v Americe. Název knihy dal jméno celému hnutí a v anglicky mluvících zemích je ho dosud oficiálně používáno. Sandowým pokračovatelem s nemenšími zásluhami o rozvoj kulturistiky především v USA je John Grimek z rodiny slovenských vystěhovalců. Johna G. Grimka vystřídal na stupních vítězů Steve Reeves. Nástupcem Steve Reevese byl Larry Scott, první držitel nejvyššího zavedeného uznání Mr. Olympia. V ČSSR kulturistika vznikla v polovině šedesátých let 20. století, jak píše bývalý předseda komise kulturistiky Vojtěch Fiala. K vrcholným kulturistům této doby patří Juraj Višný, Juraj Pipasík a Milan Okša z Bratislavy, Josef Bartoš z Písku, Luděk Nosek z Mariánských Lázní, Rudolf Petr z Chomutova. Kulturisté používají tři hlavní body pro svalovou hypertrofii: posilování (zvedání činek v patřičném počtu) strava (protein (bílkoviny), sacharidy, tuky...) odpočinek je také velmi důležitý a občas podceňovaný Fitness Vzpírání Silový trojboj

DATETIME

DATETIME

010270

Hobitín je fiktivní městečko vystupující v románu Pán prstenů od spisovatele J. R. R. Tolkiena. Hobitín se nachází v Kraji, a je jedním z nejhlavnějších a největších sídel této hobití zemičky. Přesně leží v Západní čtvrtce. V čele městečka stojí starosta, který je volen. == Obyvatelstvo == V Hobitíně žijí, jak název vypovídá, hobité ve svých norách zabudovaných ve svazích kopců. Většina jeho obyvatel se živí zemědělstvím a řemesly. Jsou zde provaznické, zahradnické i mlynářské rodiny. Co se týče pohostinství, jsou zde dvě hospody. U Zeleného draka a Na Povodí. Zdejší hobiti jsou, stejně jako většina hobitů z Kraje, nezávislí na okolním světě a snaží se nezaplétat do odvážných či nebezpečných dobrodružství. Jsou to zkrátka venkované. Nemají moc rádi své sousedy z Východnějších částí Kraje nebo Z Rádovska za Brandyvínou, protože jim připadají unáhlení a divní, když žijí tak blízko u hranic. == Význam == Mezi nejbohatší a nejvlivnější...

Kde leží Hobitín?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hobitín

Hobitín se nachází v Kraji, a je jedním z nejhlavnějších a největších sídel této hobití zemičky.

Hobitín je fiktivní městečko vystupující v románu Pán prstenů od spisovatele J. R. R. Tolkiena. Hobitín se nachází v Kraji, a je jedním z nejhlavnějších a největších sídel této hobití zemičky. Přesně leží v Západní čtvrtce. V čele městečka stojí starosta, který je volen. == Obyvatelstvo == V Hobitíně žijí, jak název vypovídá, hobité ve svých norách zabudovaných ve svazích kopců. Většina jeho obyvatel se živí zemědělstvím a řemesly. Jsou zde provaznické, zahradnické i mlynářské rodiny. Co se týče pohostinství, jsou zde dvě hospody. U Zeleného draka a Na Povodí. Zdejší hobiti jsou, stejně jako většina hobitů z Kraje, nezávislí na okolním světě a snaží se nezaplétat do odvážných či nebezpečných dobrodružství. Jsou to zkrátka venkované. Nemají moc rádi své sousedy z Východnějších částí Kraje nebo Z Rádovska za Brandyvínou, protože jim připadají unáhlení a divní, když žijí tak blízko u hranic. == Význam == Mezi nejbohatší a nejvlivnější obyvatele patřila rodina Pytlíků, kteří zde mají vlastní velikou a honosnou noru. Pytlíci jsou zde bráni jako panstvo. Sídlo je významné proto, že z něho pochází několik hlavních postav z Pána prstenů a Hobita. Je to Frodo Pytlík a Bilbo Pytlík, spolu s Samvědem Křepelkou. == Skutečný Hobitín == Hobitín neexistuje pouze na papíře. Ve filmové trilogii Pán prstenů byly kulisy vyrobeny z méně odolných materiálů a musely být odstraněny. Pro novou trilogii Hobit byl Hobitín postaven znovu a po dokončení natáčení zde zůstal jako atrakce pro turisty. Oficiální název je Hobbiton Movie Set Tours. Hobitín inspiroval také řadu fanoušků. Například v České republice můžete navštívit Czech Hobbiton.

LOCATION

LOCATION

007507

Obléhání Brna (3. května – 23. srpna 1645) byla významná událost poslední fáze třicetileté války. Brněnská posádka, tvořená 500 vojáky a asi tisícovkou příslušníků městské milice, ubránila město proti asi 28 tisícům vojáků generála Lennarta Torstensona. Úspěch obránců odstartoval skvělou kariéru jejich velitele Louise Raduita de Souches ve službách Habsburků, zaměstnal na téměř čtvrt roku ve zbytečném a nákladném úsilí nejlepší švédskou armádu a přispěl též k tomu, že se Brno nakonec definitivně stalo metropolí Moravy (na úkor dobyté Olomouce). Císař Ferdinand II. učinil z Brna hlavní město Moravy, zřídil zde své místodržitelství, tzv. Královský tribunál a od roku 1642 bylo Brno sídlem všech hlavních královských i zemských úřadů. Když bylo zcela jasné nebezpečí švédského útoku, řada předních osobností města neměla dost odvahy a uprchla do Vídně. Vojenským velitelem města byl císařem jmenován sedmatřicetiletý plukovník francouzského původu Jean Louis Raduit de Souches....

Který císař učinil z Brna hlavní město Moravy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Obl%C3%A9h%C3%A1n%C3%AD_Brna_(1645)

Císař Ferdinand II. učinil z Brna hlavní město Moravy, zřídil zde své místodržitelství, tzv. Královský tribunál a od roku 1642 bylo Brno sídlem všech hlavních královských i zemských úřadů.

Obléhání Brna (3. května – 23. srpna 1645) byla významná událost poslední fáze třicetileté války. Brněnská posádka, tvořená 500 vojáky a asi tisícovkou příslušníků městské milice, ubránila město proti asi 28 tisícům vojáků generála Lennarta Torstensona. Úspěch obránců odstartoval skvělou kariéru jejich velitele Louise Raduita de Souches ve službách Habsburků, zaměstnal na téměř čtvrt roku ve zbytečném a nákladném úsilí nejlepší švédskou armádu a přispěl též k tomu, že se Brno nakonec definitivně stalo metropolí Moravy (na úkor dobyté Olomouce). Císař Ferdinand II. učinil z Brna hlavní město Moravy, zřídil zde své místodržitelství, tzv. Královský tribunál a od roku 1642 bylo Brno sídlem všech hlavních královských i zemských úřadů. Když bylo zcela jasné nebezpečí švédského útoku, řada předních osobností města neměla dost odvahy a uprchla do Vídně. Vojenským velitelem města byl císařem jmenován sedmatřicetiletý plukovník francouzského původu Jean Louis Raduit de Souches. Ten byl přijat pouze s malou důvěrou, neboť byl protestantem a ještě před několika lety bojoval ve švédském vojsku. Další události však ukázaly, že tato volba byla správná. Velitel města spolu s tehdejším hejtmanem rozhodli o obnovení, zpevnění a vybudování nového opevnění. Všechny budovy, které stály 600 kroků od městských hradeb, byly zbourány, byly prohloubeny staré příkopy, někde vytvořeny nové. Pro zajištění zásobování obyvatelstva byl zbudován mlýn na volský potah, ve městě byly vyčištěny všechny studny. Krytou cestou (strada coperta) pak spojil vlastní město se Špilberkem. Svou rozhodností a přístupem k zajištění obrany města si velitel de Souches brzy získal vážnost. Velký nedostatek zbraní odstraňoval usilovnou výrobou, na níž se podíleli obyvatelé Brna. Počet obránců města byl také malý, ve zbrani bylo 1 475 mužů, z nichž bylo pouze 426 vojáků. Všichni byli přesto odhodláni čelit osmnáctinásobné převaze obléhajících Švédů. Obléhání Brna trvalo od 3. května 1645 až do 23. srpna 1645, kdy Švédové odtáhli – obrovské nadšení, odvaha a hrdinství obránců města bylo tedy korunováno úspěchem. Zásobování potravinami - zákaz prodeje dobytka bez souhlasu magistrátu, píce pro dobytek a koně byla vydávána na denní příděly. Ve městě se začal projevovat nedostatek ledku, který je nutný k výrobě střelného prachu, také zásobování vázlo. Problémy ale měli i Švédové – nedostatek potravin, vojenské neúspěchy. Další pokus Torstensona o vyjednávání je opět neúspěšný. Brňané nechtěli nic slyšet o tom, že by se měli vzdát, naopak na výsměch Švédům na hradbách vyhrávala hudba, vlály prapory. Nato brněnští podnikli opět výpad do nepřátelského tábora a Švédy překvapili. Obráncům města vydatně pomáhala pod velením měšťana Jana Staffa také setnina studentů jezuitské koleje, kterou nechal vycvičit rektor koleje Martin Středa. Studenti ač různých národností, při pomoci obraně Brna byli jednotní. 19. července dorazilo k Brnu vojsko sedmihradského knížete Jiřího Rákocziho, které se spojilo se Švédy. Ihned 24. srpna 1645 vyslal de Souches posly k arcivévodovi Leopoldovi Vilémovi s podrobnou zprávou o celém obléhání Brna a se žádostí o přímluvu a doporučení císařské milosti při náhradě vzniklých škod. Císař Ferdinand III. vydal 22. září v Linci resoluci, která obsahovala řadu bodů, v nichž byly ohodnoceny zásluhy brněnských měšťanů. Šlo hlavně o pomoc materiálovou, dále bylo Brno a všichni jeho měšťané na šest let osvobozeni od všech daní a přirážek. Obci byla také poskytnuta finanční výpomoc ve výši třicet zlatých[určitě?] formou ročního odpočtu tří tisíc zlatých z daní. Městu Brnu byl také později vylepšen městský znak. Koncem roku 1647 osvobodil císař měšťany od placení cla, mýta a jakýkoliv poplatků ze zboží. Brnu bylo také uděleno právo konat koňské a dobytčí trhy. Kromě těchto obecných odměn byli osobně vyznamenáni a odměněni jednotliví brněnští měšťané, vojáci a studenti. Četní tovaryši, měšťanští pomocníci a obyvatelé brněnských předměstí, kteří se při obléhání vyznamenali, dostali v Brně měšťanská práva a byli osvobozeni od povinných poplatků. Z vojáků byli samozřejmě nejlépe oceněni vojenský velitel města de Souches a velitel posádky na Špilberku Ogilvy. Raduit de Souches byl povýšen na hraběte, dostal darem od města Schwanzův palác na Dolním trhu a čekala ho další skvělá vojenská kariéra. S obléháním Brna je spjata nejznámější brněnská pověst, která vysvětluje tradici, proč se zvoní na Petrově poledne o hodinu dřív. Švédové podle ní obléhali město již více než tři měsíce a jejich útoky ani snaha město vyhladovět nevedly k cíli. 15. srpna podnikl velitel švédského vojska Torstenson generální útok s tím, že pokud město nepadne do poledne toho dne, obléhání skončí a odtáhne pryč. Jeho výrok se měl donést Brňanům a když byli útočníky zle tísněni a poledne ještě daleko, napadlo kohosi začít zvonit poledne o hodinu dříve; generál Torstenson pak měl dostát svému rozhodnutí a obléhání ukončit. Brno bylo zachráněno a na připomínku této události zvoní každý den zvony katedrály sv. Petra a Pavla poledne už v jedenáct hodin. Pověst ovšem není pravdivá a skutečnost je pro Brňany ještě příznivější: poslední generální šturm 15. srpna trval až do večera a byl spolehlivě a kompletně odražen, načež Torstenson pro vyčerpání svých vojsk a nedostatek času obléhání vzdal. Posledních osm dní obležení se už švédské jednotky stahovaly a odvážely děla, 23. srpna už k žádnému útoku nedošlo a území města opustili poslední švédští vojáci. Němčík, B.: Švédové před Brnem. Bpress, Brno 1995 Matějek, František: Švédové na Moravě za třicetileté války 1. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 73, 1988, s. 127-161. Matějek, František: Švédové na Moravě za třicetileté války 2. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 75, 1990, s. 141-172. PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha : Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. Dva muži v bitvě o jedno město Švédové na Kraví hoře Švédové před Brnem

PERSON

PERSON

005521

... Pivovary jsou tak budovány v místech, kde jsou výrazné zdroje kvalitní vody. Podrobnější informace naleznete v článku Chmel otáčivý. Chmel je jedna ze základních surovin pro výrobu piva, která mu dodává charakteristickou nahořklou chuť pomocí chmelových pryskyřic a chmelové aroma vlivem silic. Pro přípravu piva se používají samičí chmelové hlávky, které se zpracovávají na tzv. chmelové produkty. Jedná se o granule připravené z hlávek po usušení, rozemletí a následném peletizaci. Pro výrobu českých piv se používá česká odrůda chmele tzv. žatecký poloraný červeňák, který bývá řazen mezi nejkvalitnější na světě. Řadí se do skupiny jemných aromatických chmelů. Chmel je na území Česka pěstován ve třech hlavních...

Která česká odrůda chmele je údajně nejkvalitnějším chmelem na celém světě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pivo

Pro výrobu českých piv se používá česká odrůda chmele tzv. žatecký poloraný červeňák, který bývá řazen mezi nejkvalitnější na světě.

Pivo je kvašený alkoholický nápoj hořké chuti vyráběný v pivovaru z obilného sladu, vody a (nikoli nezbytně, ale většinou) chmele pomocí pivovarských kvasinek (Saccharomyces cerevisiae ssp.) (eventuálně divokých kvasinek), který se těší značné oblibě v Česku i v zahraničí. Na území Česka se jedná o nejkonzumovanější alkoholický nápoj. Pivo je považováno za jeden z českých symbolů a od roku 2008 je název české pivo chráněno jako zeměpisné označení. Pivo je vařeno již od nepaměti a je nemožné určit místo, kde bylo uvařeno první pivo. Jako země původu se uvádí Mezopotámie a to přibližně již v 7. tisíciletí př. n. l. Ale možná Sumerové připravovali pouze kvas. Pivo je staroslověnské slovo, které označovalo "nápoj nejobyčejnější a nejrozšířenější". V současnosti je pivo konzumováno prakticky na celém světě. K roku 2008 drží obyvatelé Česka přední pozici v průměrné spotřebě piva na osobu, která dosahuje v průměru 160 litrů na hlavu za rok. Avšak ve věkové skupině 35 až 44 let (s největší spotřebou) je týdenní spotřeba alkoholu mužů zhruba 9 litrů a žen 2 litry, což by odpovídalo ekvivalentu 450 litrů (10° piv) respektive 100 litrů ročně. Podle WHO to znamená průměrně přes 16 litrů čistého alkoholu celkem na dospělého (na neabstinujícího dospělého muže dokonce přes 26 litrů) a přes 8 litrů jen na pivo za rok. Pivo je tradičním a populárním nápojem, který má na území Česka dlouhou tradici. Řadí se mezi alkoholické nápoje s relativně nízkým obsahem alkoholu (30-50 g v jednom litru). Kromě alkoholu obsahuje pivo také přibližně 2 000 dalších látek. Obsahuje významné množství vody, takže se jedná o výrazně zavodňující nápoj, dále obsahuje také sacharidy v podobě tzv. "rychlých kalorií", bílkoviny, hořké látky chmele, polyfenolické sloučeniny, oxid uhličitý, vitamíny a minerální látky. Kombinace těchto složek dává fyziologicky vyrovnaný roztok, který je v rovnováze s osmotickým tlakem krve. Významné je zastoupení minerálů v pivu, kde nacházíme kromě draslíku a sodíku, které jsou zde v příznivém poměru, také chloridy, vápník, fosfor, hořčík a křemík. Z vitamínů obsažených v pivu jsou nejvýznamnější vitaminy skupiny B - thiamin (3 % denní spotřeby v jednom litru piva), riboflavin (20 %), pyridoxin (31 %), niacin (45 %) a kyselina listová (52 %). Jeden litr piva obsahuje přibližně 400 - 500 kilokalorií představující přibližně 20 % denní spotřeby, což je méně než např. jablečná šťáva, a 200 mg biologicky aktivních látek. Pivo je možno používat jako nápoj vhodný k utišení žízně, ale též pro jeho nutriční hodnotu, především vhodnou vyváženost iontů a minerálních látek, vitaminů a polyfenolů (flavonoidů) s antioxidačním účinkem, který ovšem nemusí být pozitivní. Příznivé účinky piva na lidský organismus se mohou projevit při jeho střídmé konzumaci, kdy nepřevažují negativní účinky alkoholu. Ovšem i střídmé pití však pravděpodobně škodí, protože studie jsou často ovlivněny vlivy systematických chyb, kdy do skupiny abstinentů například spadají lidé, kteří nepijí ze zdravotních důvodů. Pivo obsahuje hořké chmelové látky, které mají pozitivní vliv na sekreci žluči, která přímo podporuje trávení. Současně výrazně podporuje chuť k jídlu, což může vést při nestřídmé konzumaci pokrmů k nárůstu tělesné hmotnosti. Čím vyšší obsah flavonoidů pocházejících z obilnin a chmelu pivo obsahuje, tím vyšší je jeho antioxidační účinek. Obsah flavonoidů zvyšujeme delší a intenzivnější extrakcí sladu, zvýšením množství sladu, resp. přidáním sladu nebo výtažku z dalších obilnin a obilovin, u bylinných a ovocných piv rovněž z bylin a ovoce. Z různých druhů ovoce nejvyšší antioxidační účinky mají flavonoidy ostružin a malin. Barvení kulérem (karamelem) nebo pražením sladu je sice pro pivo charakteristické, avšak antioxidační hodnotu piva nezvyšuje. Ovšem ovocné šťávy (nebo přímo samotné ovoce) obsahují větší počet flavonidů, aniž by obsahovaly alkohol. Uvádí se, že konzumace piva má příznivé účinky na dobrou náladu, podporu krevního oběhu, snížení rizika srdečních příhod a působí proti vysokému krevnímu tlaku. Konzumace piva může vést k rozvoji alkoholismu s poškozením zdraví. Avšak nejen alkohol, ale jiné látky dlouhodobou konzumací způsobují především tato onemocnění a zvýšenou úmrtnost: cirhóza jater, kolorektální karcinom, karcinom prsu, diabetes mellitus a další.[zdroj?] Podle IARC je každý alkoholický nápoj považován za prokázaný karcinogen. Pivo může obsahovat od 0,5 do cca 20 procent alkoholu, ale v českých pivech je alkoholu nejčastěji mezi 4-6%. Lidské tělo je schopno odbourávat alkohol dle individuálních měřítek, které záleží na hmotnosti, pohlaví, zdravotním stavu, stupni únavy a dalších faktorech. Doba, za kterou se z těla odbourá alkohol uvolněný po konzumaci piva se dá jen nepřesně odhadovat. Obecně platí zásada, že čím je člověk obéznější, tím pomaleji se alkohol z jeho těla odbourává. Orientačně se občas uvádí čas okolo 2 hodin a 10 minut pro 80 kg vážícího muže u 10° piva a 3 hodiny a 50 minut u ženy o hmotnosti 60 kg. Pro 12° pivo se pak uvádí při stejných fyziologických parametrech doba 2 hodiny a 50 minut respektive 4 hodiny a 30 minut. Jedním ze základních faktorů schopnosti odbourávat alkohol je enzym ADH - alkoholdehydrogenáza. Tento enzym však některým národům úplně chybí (eskymáci, indiáni, některé asijské národy). V právním řádu České republiky se pivem zabývá zejména vyhláška č. 335/1997 Sb., která provádí zákon o potravinách (zákon č. 110/1997 Sb.). Vyhláška obsahuje jak definici piva, tak požadavky na výrobu a jakost, rozdělení druhů piva a jeho označování. Podrobnější informace naleznete v článku Voda. Voda je při výrobě piva nejdůležitější ze základních surovin, která je využívána pro samotnou výrobu nápoje, tak i v procesech, které s výrobou souvisí, z čehož vyplývá, že pro výrobu piva je potřeba velké množství vody - na 1 litr vystaveného piva je spotřebováno čtyřikrát až osmkrát více vody. Její použití přímo ovlivňuje kvalitu výsledného produktu. Pivovary jsou tak budovány v místech, kde jsou výrazné zdroje kvalitní vody. Podrobnější informace naleznete v článku Chmel otáčivý. Chmel je jedna ze základních surovin pro výrobu piva, která mu dodává charakteristickou nahořklou chuť pomocí chmelových pryskyřic a chmelové aroma vlivem silic. Pro přípravu piva se používají samičí chmelové hlávky, které se zpracovávají na tzv. chmelové produkty. Jedná se o granule připravené z hlávek po usušení, rozemletí a následném peletizaci. Pro výrobu českých piv se používá česká odrůda chmele tzv. žatecký poloraný červeňák, který bývá řazen mezi nejkvalitnější na světě. Řadí se do skupiny jemných aromatických chmelů. Chmel je na území Česka pěstován ve třech hlavních oblastech - Žatecké, Úštěcké a Tršické, a to již od 8. století. Chmelové hlávky jsou chemicky složité, jelikož obsahují např. alfa kyseliny známé jako humolony. Podrobnější informace naleznete v článku Slad. Slad se vyrábí ze speciálně vyšlechtěných druhů obilí, nejčastěji ječmene či méně často pšenice, které mají výrazný podíl na výsledné chuti piva, jeho barvě a aromatu. Rozlišuje se světlý a tmavý slad(slad plzeňský a bavorský) podle barvy a dále jsou slady speciální (karamelový, pražený, diastatický apod.). Pro výrobu piva se využívá ječné zrno tzv. obilka, která se skládá z obalu, zárodku klíčku a endospermu. U sladu se následně sleduje hlavně klíčivost a klíčivá energie. Příprava sladu probíhá ve sladovnách, kde je sklizené obilí v případě světlého sladu nejprve přibližně po 3 dny máčeno v měkké vodě, aby se dosáhlo toho, že zrna vstřebají přibližně 45 % své váhy vody. Následně je rozloženo ve vrstvě silné mezi 10 a 15 cm a nechává se naklíčit. V průběhu klíčení se zrno několikrát obrací. Klíčení zrna končí v době, kdy klíček dosahuje přibližně 3⁄ délky zrna. Vzniká tak zelený slad, který podstupuje několik fází sušení nejprve o teplotě 35, pak 50 a 60 °C, na závěr se provádí závěrečná fáze sušení za stálého větrání, kdy se pohybuje teplota mezi 75-80 °C. Kvalitní sladovnický ječmen po vysušení obsahuje 62-65 % škrobu v sušině. Nejnižší teplotou sušený světlý slad je vyráběn v Česku pro piva plzeňského typu. Při použití vyšší teploty se získává slad vhodný pro výrobu piva Pale Ale Malt či alternativního pojmenování "vídeňského" typu. Pokud je použitá teplota ještě vyšší, vzniká slad pro bavorský typ. Při nárůstu teploty následuje tmavý slad zbarvený do hnědé až karamelové barvy, užívaný pro výrobu tmavých piv. Malá část sladu se také praží ve speciálních pražících bubnech a je následně využívána k dochucení tmavých piv. Tímto procesem se získá škrobovitý roztok, který je důležitý pro uvolnění fermentovaných cukrů. Podrobnější informace naleznete v článku Pivovarské kvasinky. Kvasinky jsou mikroorganismy používané v biotechnologické výrobě piva - pivovarnictví. Podle druhu (průběhu) fermentace jsou pro svrchní kvašení (cca 20 °C; průběhem fermentace kvasinky na hladině) používány kvasinky Saccharomyces ceravisiae ssp. carlsbergensis nazvané na počest jejich objevitele Emila Christiana Hansena z dánského Carlsbergu, pro spodní kvašení (5-10 °C; během fermentace kvasinky sedimentují) Saccharomyces ceravisiae. Některá piva jsou kvašena i spontánním kvašením, tedy za použití divokých kvasinek a mikroorganismů přítomných v místě výroby bez dodatečného dodání čisté kvasničné kultury. Pivo obsahuje oxid uhličitý, který vytváří v pivu bublinky a pěnu. Čepované pivo je pak charakteristické krémovou pěnou. Kvalitní pěna by měla udržet lehčí minci. Pěna tlumí povrchové vlnění hladiny piva. Princip přípravy je po staletí stejný, ale postupně se významně zdokonalovaly jednotlivé technologické kroky a zařízení. Primitivní přípravu piva postupně nahradila řemeslná výroba a v polovině 19. století průmyslová výroba. Za kolébku piva se považuje Mezopotámie, oblast tzv. úrodného půlměsíce mezi řekami Eufratem a Tigridem. Již v 7. tisíciletí před n. l. zde pěstovali obilí Sumerové, Akkadové, Babyloňané a Asyřané. Předpokládá se, že pivo bylo objeveno náhodně, díky tehdejšímu skladování obilí v hliněných nádobách. Do některých nádob nejspíše natekla voda a došlo ke kvašení jehož výsledkem byla voda s příjemnou omamnou chutí. Následně se začaly z obilí připravovat kvašené nápoje cíleně, což byl jakýsi druh piva Sumery nazývaný kaš, Babyloňany šikarum. Vaření piva bylo do rozvoje technické metody jeho přípravy většinou doménou žen. Sumerské pivo kaš bylo na rozdíl od současného piva připravováno bez chmele, který v té době ještě nebyl znám. Kaš vznikal z ječného chleba a sladu, které byly společně umístěny do velikého džbánu, ve kterém docházelo ke kvašení. Bez přítomnosti chmelu kaš nezískával hořkou chuť a pro její dodání se muselo využívat jiného postupu. Většinou se využívalo pražení chleba v horkém popelu, či přidáváním zelené hořčice, či sezamových semínek. Po objevení kvašení sladu začalo vznikat mnoho druhů piva, které se lišily od sebe barvou a chutí. Okolo roku 3. tisíce př. n. l. bylo pití piva rozšířeným zvykem. Tehdejší pivo nepodstupovalo proces filtrace, což mělo za následek přítomnost velkého množství mechanických částic a to, že pivo nebylo čiré. Z tohoto důvodu se pro pití využívalo obilné stéblo, které fungovalo jako brčko. O tisíc let později v Chammurapiho zákoníku z 2. tisíciletí př. n. l. pocházejí i první zmínky o veřejných provozovnách, kde bylo možné pivo zakoupit. Zákoník upravoval tresty pro nepoctivé šenkýřky, pro které mělo být trestem vhození do vody nebo dokonce smrt utopením. Další záznamy o přípravě piva pocházejí ze starověkého Egypta, který je občas považován za původní zemi objevu piva. Staří Egypťané používali pro kvasící nádobu používanou při výrobě slovo namset, které nejspíše pochází z akkadského slova namzítu. Egypťané používali pro výrobu piva ječmen, ze kterého vyráběli slad a různé typy pšenice namísto chmele. Absence chmelu pak měla za následek, že pivo mělo nasládlou chuť, podobnou spíše dnešnímu kvasu. V době Antiky se pivo nacházelo na okraji zájmu, jelikož konzumaci v oblasti Středomoří jasně dominovalo víno. Staří Řekové pivo nepili vůbec, mezi Římany bylo oblíbeno pouze u vojáků, zvlášť v pohraničních oblastech, kde panoval nedostatek vína. V oblastech Evropy obývané Kelty se piva pilo více, ale nejváženějším nápojem Keltů byla medovina. Oproti tomu germánské kmeny i nadále preferovaly výrobu a konzumaci piva. Mezi další oblasti, kde byla konzumace piva hojně rozšířená patří oblasti pod nadvládou Vikingů v oblastech severní Evropy. Pivo se zde ale konzumovalo teplé, což např. v Polsku přetrvalo i do mnohem pozdější doby. Současně zde došlo k objevení metody, která umožňovala výrobu silnějšího piva. Jednalo se o metodu tzv. vymrazování piva, během kterého pivo zmrzlo a vzhledem k rozdílné teplotě tání vody a alkoholu došlo k nárůstu obsahu alkoholu v pivě. Předpokládá se, že se obsahem alkoholu blížilo k dnešním ležákům. Předpokládá se, že právě Keltové a Germáni krátce po změně letopočtu začali do piva přidávat chmel. V roce 1516 byl vypracován bavorský Reinheitsgebot ("záruka čistoty"), aby zajistil produkci kvalitního piva. "Zákon o čistotě piva" (německy Reinheitsgebot, Deutsche Reinheitsgebot nebo Bayerische Reinheitsgebot) znamená, že pivo obsahuje pouze chmel, slad, kvasinky a vodu.,, Značné obliby dosáhlo pivo v 19. století, kdy hlavnímu konkurentovi v podobě vína hrozilo zničení hmyzím škůdcem z rodu Phylloxera. V roce 1876 vydává Louis Pasteur dílo Studie o pivu, ve které podrobně popisuje novodobou technologii pro výrobu piva založené na filtraci a pasterizaci piva. Současně po celé 19. století narůstaly poznatky o přípravě, kvašení a filtraci piva. Současně v roce 1876 je založen první pivovar určený k masové produkci piva. Stal se jím americký pivovar Budweiser. V druhé polovině 20. století došlo ke změně trendů vyrábět většinu piva v masových pivovarech a začaly se zakládat malé pivovary, které se v první fázi objevily převážně na území Velké Británie. Unifikovaná piva vyráběná moderními metodami vaření piva, např. CK tanky (cylindrokonické tanky, CKT) a dodatečným ředěním třinácti až patnáctistupňového piva vodou obohacenou oxidem uhličitým na požadovanou stupňovitost pomocí tzv. HGB systému, mají lehce pejorativní označení "europivo".[zdroj?] Archeologický výzkum území českých zemí přinesl důkazy, které dokládají, že i dřívější obyvatelé tohoto území připravovali kvašené nápoje z obilí. K dispozici jsou podrobnější údaje o přípravě piva keltskými Boji, germánskými kmeny Markomanů, Kvádů a Slovany bájného praotce Čecha, kteří přišli na území českých zemí a trvale se zde usadili. Nejstarší doložený český pivovar je Břevnovský klášterní pivovar v Břevnovském klášteru, který byl založen roku 993. Prvým dokladem souvisejícím přímo s výrobou piva je nadační listina prvního českého krále Vratislava II. pro vyšehradskou kapitulu z roku 1088, ve které mimo ostatní dary a privilegia panovník přidělil kapitule desátek chmele na vaření piva. Nejstarším dokladem o pěstování chmele na území českých zemí je nadační listina ze 30. let 11. století knížete Břetislava. Největší rozkvět výroby piva na území českých zemí nastal ve 12. století, kdy měl na území státu právo vařit pivo kdokoliv. V těchto starých dobách pivo vařily velmi primitivním postupem ženy v každé domácnosti. Nesloužilo jenom jako nápoj, ale připravovaly se z něj různé pokrmy jako polévky, kaše a omáčky. Rozvoj řemeslné výroby piva nastal od 13. století se zakládáním nových královských měst, která dostávala od panovníka řadu privilegií. Pro rozvoj pivovarství bylo důležité přidělení práva várečného a práva mílového (zrušeno v roce 1788). Později tato práva získala i poddanská města od příslušné šlechty. Velký význam pro rozvoj pivovarství a kvalitu piva měly v českých zemích sladovnické cechy. Určovaly, kolik piva a z jakého množství sladu smí jeden dům vyrobit, kontrolovaly jeho kvalitu a na rozdíl od okolních zemí dohlížely i na to, aby pivo vařil jen ten, kdo se v tom oboru řádně vyučil. Proto byla česká piva již ve středověku velmi kvalitní a v hojné míře se vyvážela do okolních zemí i na dvory jiných panovníků. Ve 14. až 15. století zbohatlí měšťané sdružovali své finanční prostředky a zakládali společné městské pivovary. Ke konci středověku a kolem poloviny 16. století se rozvíjela výroba piva ve šlechtických pivovarech, stabilně se udržovala či rozšiřovala v klášterních pivovarech, které méně podléhaly vlivům politických a hospodářských změn. Městské řemeslné pivovarství začalo upadat po roce 1547, kdy se řada měst vzbouřila proti nadvládě Habsburků a poté jim byl konfiskován majetek. O velkou reformu výroby sladu a piva, která byla prvním krokem v rozvoji typických vlastností současných českých piv, se zasloužil v 18. století český sládek František Ondřej Poupě (1753-1805). Navrhl řadu nových zařízení pro výrobu sladu a piva, přesvědčoval sládky, aby používali výhradně ječný slad, upravil dávkování chmele. Na sklonku života založil v Brně pivovarskou školu, která byla zřejmě první svého druhu v Evropě a absolvovala ji řada nejen českých sládků, ale i pivovarníků ze zahraničí. Významným mezníkem v českém pivovarství bylo založení Měšťanského pivovaru v Plzni (dnešního Prazdroje) v roce 1842, který vyráběl výhradně spodně kvašená piva. Pivo mělo velmi dobrou kvalitu a během krátké doby všechny pivovary v Čechách a na Moravě zavedly tuto technologii výroby. V polovině 19. století nastal zlatý věk českého pivovarství, které silně ovlivnilo vývoj tohoto oboru na celém světě. Je to období zahájení průmyslové výroby sladu a piva. Vynikající rozvoj českého pivovarství a kvalita jeho výrobků byla podpořena třemi základními faktory: optimálními podmínkami pro pěstování surovin sladovnického ječmene a chmele, orientací rozvíjejícího se strojírenského průmyslu na výrobu sladařských a pivovarských zařízení (vyvážela se záhy do 400 zemí) a zajištěním jak vysokoškolské, tak středoškolské výuky pivovarských odborníků. V té době se uvolnila možnost výstavby pivovarů a v Čechách vzniklo okolo 30 nových měšťanských, akciových a soukromých pivovarů. Postupně se zvyšovala celková výroba piva koncentrovaná do větších pivovarů, malé pivovary zanikaly. Pivo se vyváželo prakticky do celého světa. V roce 1918 nová Československá republika převzala z bývalé habsburské monarchie asi 60 % výrobního potenciálu pivovarů, celkem 562 pivovarů bylo v poměrně špatném stavu. Katastrofu českému pivovarnictví jako veškerému světovému vývoji přinesla druhá světová válka. Po válce řada uzavřených pivovarů již neobnovila svoji činnost. Pivovarský a sladařský průmysl byl postupně v celé Československé republice zestátněn a centrálně řízen. V době komunistického režimu nebyly do pivovarů a sladoven vkládány potřebné finanční prostředky na modernizaci. Přesto pivovarský obor zajistil na domácím trhu dostatek piva a byl schopný vyvážet pivo a slad nejen do tzv. socialistických zemí, ale i na náročný trh kapitalistických oblastí světa. Po 2. světové válce byly v českých zemích postaveny pouze 2 pivovary: Radegast a Most. Druhý jmenovaný byl v roce 1998 uzavřen. Sladoven bylo postaveno 5. Na Slovensku bylo postaveno v období socialistického Československa 8 pivovarů. Po roce 1989 proběhla privatizace pivovarů, mnohé zanikly, do některých vstoupil zahraniční kapitál. V roce 2003 bylo v České republice 36 sladoven, které vyrobily 483 693 tun sladu. Z toho vývoz činil 213 324 tun (44,10 %). Činných průmyslových pivovarů bylo v roce 2007 48, vyrobily 18 548 314 hl piva, z toho bylo vyvezeno 2 129 848 hl (11,48 %), roční spotřeba na jednoho obyvatele činila 160,9 l piva. Sedm největších pivovarů pokrývá 84 % produkce českého piva (jedná se o pivovary Plzeňský Prazdroj, Budějovický Budvar, Staropramen, Královský Pivovar Krušovice, PMS Přerov, Drinks Union a Starobrno). Podrobnější informace naleznete v článku Druhy piv. Pivo se rozděluje z několika různých hledisek z nichž nejdůležitější jsou: stupňovitost, barva, pivní styl. Stupňovitost piva se udává v EPM (extrakt původní mladiny), který udává obsah všech extraktivních látek v mladině. Jedná se především o cukry (zkvasitelné a nezkvasitelné). Ze zkvasitelných cukrů pak při kvašení piva vzniká alkohol. Stupňovitost piva tedy udává plnost (hutnost) piva → 10° tedy obsahuje 10% těchto látek, 12° pak 12%, atd. → čím více extraktivních látek tím plnější pivo. Z tohoto také vyplývá že stupňovitost je přímo úměrná obsahu alkoholu (čím více zkvasitelných cukrů mladina obsahuje tím více vznikne při vaření piva alkoholu). Rozdělení piva dle stupňovitosti není jednotné a liší se podle zemí. Stolní pivo - obsahuje 1,01 až 6,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Výčepní pivo - obsahuje 7,00 až 10,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Ležák - obsahuje 11,00 až 12,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Speciální pivo - obsahuje 13,00 až 17,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Porter - obsahuje . více než 18,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny a pak také dvě speciální skupiny Nealkoholické pivo - obsahuje méně než 0,40 % hmotnostních extraktu původní mladiny Pivo se sníženým obsahem alkoholu - obsahuje 0,41 až 1,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Takto rozděluje pivo Předpis č. 335/1997 Sb. Ministerstva zemědělství a v současné době (rok 2016) probíhá změna z důvodu jeho nepřesnosti a zastaralosti. Einfachbier "(jednoduché pivo)" - obsahuje 1,51 až 6,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Schankbier "(výčepní pivo)" - obsahuje 7,00 až 10,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Vollbier "(plné pivo . )" - obsahuje 11,00 až 15,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Starkbier "(silné pivo)" - obsahuje více než 16,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Abzugsbier - obsahuje 9,00 až 9,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Schankbier "( . výčepní pivo)" - obsahuje 10,00 až 11,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Vollbier "(plné pivo)" - obsahuje 12,00 až 14,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Spezialbier "(speciální pivo)" - obsahuje více než 13,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Starkbier "(silné pivo)" - obsahuje více než 16,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Barva piva popisuje pivo z hlediska zrakového vnímání piva. Dle platných český zákonů rozlišujeme pivo světlé, polotmavé, tmavé a řezané. Světlé pivo - pivo vařené především ze světlých sladů Polotmavá a tmavá piva - pivo vařené z tmavých, karamelových popř. barevných sladů spolu s světlými slady Řezané pivo - pivo smíšené ze světlých a tmavých piv Svrchně kvašená piva - svrchně kvašená piva vznikají při teplotách okolo 15 - 20 °C s využitím kvasinek Saccharomyces cerevisiae Rees Mayen. Ale, Pšeničné pivo, Stout, Porter, Trappist Spodně kvašená piva (Ležáky) -Spodně kvašená piva vznikají za kvašení, které probíhá při nižších teplotách pohybujících se v rozmezí 8 - 14 °C. Kvašení se účastní kvasinky Saccharomyces cerevisiae Carlsbergensis Hansen-Pilsner, Bock, Märzen, Piva bavorského typu Spontánně kvašená piva -V historii jediný způsob kvašení piva - zkvasí se tím, co je ve vzduchu a tím co zbude v sudech po předchozí várce. V dnešní době jsou tato piva nejvíce rozšířena v Belgii, v některých částech Francii a Nizozemí. Lambik, Gueuze, Kriek, Frambozen, Faro Svrchně kvašená piva obvykle kvasí při teplotách kolem 15-20 °C, někdy však i vyšších. Ve většině případů vytváření na povrchu kvasícího piva pěnu způsobenou stoupajícím CO2 spolu s kvasnicemi. Od toho se tato piva nazývají svrchně kvašená. Doba kvašení těchto piv se obvykle pohybuje kolem tří týdnů, v některých případech však mohou kvasit i několik měsíců. Ale "Ejl" - jedná se o nejběžnější styl svrchně kvašený piv. Piva můžou mít rozličnou barvu i stupňovitost. "Ejly" se vyznačují širokou škálou chutí a vůní, často zanechávají po vypití tóny citrusů či rozličných koření. S označením Ale se lze setkat i v souvislosti s označením i celé skupiny svrchně kvašených piv. "Ejly" se dělí především podle oblastí, kde byly uvařeny. Ale anglo-amerického typu Pale Ale (světlý ejl) - plné pivo se zlatou až tmavě měděnou barvou a s plnou chutí s ovocnými tóny Brown Ale (tmavý ejl) - plné až silné pivo tmavě jantarové až hnědé barvy, chuť obvykle zabarvena . čokoládově či oříškově, vařeno z tmavýh sladů Mild Ale (mladý či lehký ejl) - výčepní pivo obvykle světlé barvy s nižším obsahem alkoholu India Pale Ale (světlý chmelený ejl) - vychází k klasického Pale Ale, ale je více . chmelené, čemuž odpovídá i jeho chuť, v amerických verzích má pak toto pivo mnohem vyšší obsah alkoholu Old Ale (starý ejl) - silné pivo tmavě jantarové až skoro černé barvy, sladová chuť s podtóny rybízu či hrozinek, proces . kvašení může trvat i několik let Cascadian Dark Ale (tmavý ejl) - silné pivo tmavé barvy, jedná se o tmavou verzi Indian Pale Ale Strong Ale (silný ejl) - silné pivo tmavé jantarové barvy s vyšším obsahem alkoholu Amber Ale . (polotmavý ejl) - plné až silné pivo měděné až hnědé barvy s chmelovou chutí Ale belgicko-francouzkého typu Tripel - silné pivo žluté až zlaté barvy, s vysokým obsahem alkoholu, chuť kvasnicová, kořeněná Strong Dark Ale (silný tmavý ejl .) - silné pivo tmavé jantarové barvy s vyšším obsahem alkoholu Dubbel - klášterní silné pivo, tmavé barvy s výraznou ovocnou a obilnou chutí Saison Flanders Red Ale (vlámský červený ejl) - plné pivo tmavě červené až hnědé barvy, trpké až . kyselé chuti Quadrupel - velmi silné pivo, tmavší barvy vyzrálé ovocné chuti Ale německého typu typu Altbier (staré pivo) - plné pivo bronzové čiré barvy, jemné nahořklé chuti Kölsch (kolínské pivo) - plné pivo s bledou slámově žlutou . barvou a jemnou ovocnou chutí a vůní Roggenbier (žitné pivo) - pivo vařené ze sladu, který obsahuje vysoký podíl žita (okolo 50 %, někdy i 65 %) Stout - Tato piva jsou charakteristická hustou pěnou, tmavou barvou a příchutí po praženém sladu, někdy s ovocnou příchutí. Často se jedná o silná piva (podíl alkoholu může být i 8%). Imperial Stout (silný stout) -silné pivo černé barvy s čokoládovými tóny Milk/Cream Stout (mléčný/krémový stout) - silné pivo černé barvy s výrazně nasládlé Extra/Foreign Stout - plné pivo černé barvy Dry Stout (suchý stout) - silné pivo černé barvy Oatmetal Stout (ovesný stout) - plné pivo černé barvy s použitím ovesných sladů Pšeničné pivo - Při vaření těchto piv se užívá také pšeničných sladů minimálně 30%. Piva vynikají hustou pěnou, zpravidla kalnou barvou a obilnou příchutí často ovocným podtónem (citron,banán). WitBier (bílé pivo) - plné nebo výčepní pivo ,bledé barvy, ovocné chuti, při vaření se používá nesladovaná pšenice Dunkelweizen (tmavé pšeničné pivo) - tmavé pšeničné pivo vařené za užití tmavých sladů Hefewizen/Weissbier (pšeničné pivo) - klasické pšeničné pivo původem z Bavorska Kristalweizen (čiré pšeničné pivo) - Weizenbock (pšeničný kozel) - Podrobnější informace naleznete v článku Výroba piva. Principem výroby piva jako alkoholického nápoje z obilí jsou dva procesy. Za prvé je to rozštěpení v obilných zrnech přítomných složitých cukrů (škrobu) na jednoduché zkvasitelné cukry. Za druhé je to následné zkvašení těchto jednoduchých cukrů pomocí kultury mikroorganismů (zejména kvasinek). Nedílnou součástí výrobního procesu je smíchání surovin s vodou a tím převedení využitelných látek do vodného roztoku. Základem pro výrobu piva je slad. Ten vzniká ve sladovně naklíčením obilných zrn a jejich šetrným usušením za určité teploty v závislosti na druhu sladu. Následuje přesun suroviny do pivovaru. V začátku samotné výroby piva se slad šrotuje (rozemele) a smísí se s vodou. V této směsi se za zvyšující se teploty vlivem enzymů štěpí v zrně obsažený škrob na zkvasitelné cukry, které přecházejí do roztoku. Tato procedura je prováděna v provozu nazývaném varna. V závislosti na zemi původu se využívají rozdílné metody. Na Britských ostrovech je oblíbená metoda spařování, která je velmi podobná přípravě čaje. Během jedné až tří hodin je slad vystavován teplotě okolo 65 - 68 °C. V kontinentální Evropě oproti tomu převládá tzv. dekokční proces, který je proti spařování složitější procedurou. (Jeho výsledkem je roztok, ve kterém došlo k důslednějším přeměnám škrobu na cukry a štěpení bílkovin. Proces je založen na přečerpání části várky z vystírací kádě do zvláštní nádoby rmutovacího kotle (pánve), kde je tato část uvedena do varu a dojde v ní k narušení škrobnatých útvarů, což umožňuje lepší přístup enzymů k molekulám škrobu po opětovném smíchání s chladnější částí. Začíná se zpravidla na teplotě 35 °C. Postupným zvyšováním teploty se dosáhne až maximální teploty okolo 76 °C.. Při rmutování (klasickém i dekokčním) se zařazují prodlevy při jednotlivých teplotách (cukrotvorná, bílkovinoštěpná atd, kvůli enzymatickým procesům - např. enzymů alfa a beta amyláza). Výsledkem obou metod je rmut, který je přečerpán do tak zvané "scezovací kádě". V počáteční fázi zcezování vytvoří hrubé částice - většinou obaly zrn tzv. pluchy filtrační vrstvu zvanou mláto, kterou opouští čirá sladina. Zbylé využitelné podíly zachycené v mlátě se vymývají skrápěním či promýváním vrstvy mláta teplou vodou. Vzniká sladká tekutina zvaná sladina, která vzniká filtrováním (scezováním) na nebo v moderním zařízení zvaném "sladinový filtr". Chmelovar je proces, kdy je sladina uvedena do varu po dobu 60-90 minut. V této době je do vznikajícího piva dodávána důležitá surovina pro získání chuti - chmel. Chmel se v závislosti na druhu piva a preferencích sládka může přidávat jak v přírodní formě šišek, tak i lisovaný, či v podobě tekutého extraktu. Chmel se může do vařeného piva přidávat vícekrát než jednou a to až třikrát. Platí obecné pravidlo, že čím dříve je chmel do piva přidán, tím hořčí chuť pivo bude mít. Smícháním roztoku s chmelem vzniká mladina. Dále dochází při chmelovaru vlivem hořkých látek (pryskyřic a kyselin) k vysrážení tzv. klků, tedy chuchvalců bílkovin a chmelových zbytků. Mladina se poté přečerpává do odkalovacího zařízení (dříve tzv. štoky, nyní například vířivá káď, kde dojde k odstranění chmelových zbytků a klků před zchlazením a kvašením. Vedle obecných náležitostí pro označení piva (dle vyhlášky č. 324/1997 Sb.) je nutno podle vyhlášky č. 335/1997 Sb. pivo označit: názvem druhu a skupiny (např. pivo ležák), obsahem alkoholu v procentech, zda jde o světlé či tmavé pivo a některými dalšími údaji. Přesný údaj o extraktu původní mladiny není nutno povinně zveřejňovat. Současné vyhlášce neodpovídá tradiční značení piv stupni (např. 12stupňové pivo), takové značení je dnes v ČR nezákonné /toto tvrzení není správné/ (označení stupňovitostí bylo opuštěno v devadesátých letech 20. století). Místo stupňů je nutno uvádět tzv. extrakt původní mladiny (EPM) - a to v procentech hmotnostních (např. 12% pivo; pozor - tato procenta si nelze plést s procenty alkoholu, která se u běžných piv pohybují mezi 4-5 %), za podmínky, že ho výrobce zaručuje. Není-li ve výrobě zaručena přesnost EPM (resp. z jiných důvodů, rozhodne-li se tak výrobce, např. z důvodů daňových), postačí uvedení druhu piva podle vyhlášky (viz výše druhy piva podle míry EPM). Označení druhu piva je ale nutno použít vždy (i při uvedení EPM). Příklady značení: a) nesprávné značení: pivo 10stupňové, pivo 12stupňové, jedenáctka, silné 14stupňové pivo; b) správné značení piva: pivo výčepní, pivo ležák, speciál 14 %. Pivo je celosvětově rozšířený nápoj, který se těší velké oblibě hlavně v oblastech střední Evropy, jmenovitě na území Česka, Slovenska, Rakouska a Německa. Dále pak v zemích západní a severní Evropy jako jsou Dánsko, Belgie, Holandsko, Velká Británie a Irsko. Největším celosvětovým producentem piva je Čína, která v roce 2007 vyrobila 470 milionu hektolitrů piva, což odpovídá přibližně 21,1 % světové produkce. Na druhém místě se nachází USA s 232,8 miliony hektolitry, následované Ruskem s 109,8 miliony hektolitry. Nejprodávanějším pivem na světě je holandské pivo Heineken. Oblíbené také na území USA, Kanady, Nového Zélandu a Austrálie. Jde často o země, kde převládá protestantství, které nepovažuje víno za krev Krista pomocí transsubstanciace, takže víno nemá podporu (ve středověku převažovala produkce vína mnichy). Podle českých předpisů se pivem rozumí: pěnivý nápoj vyrobený zkvašením mladiny připravené ze sladu, vody, neupraveného chmele, upraveného chmele nebo chmelových produktů, který vedle kvasným procesem vzniklého alkoholu (ethanolu) a oxidu uhličitého obsahuje i určité množství neprokvašeného extraktu (§ 11 písm. a/ vyhlášky č. 335/1997 Sb.). Související informace naleznete také v článku Seznam pivovarů v Česku. Z daňových zákonů se pivem zabývá především zákon č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, který upravuje v § 80 a násl. spotřební daň z piva. Daň není povinna odvádět osoba, která v domácnosti vaří pivo pro osobní potřebu do 200 litrů za rok a pivo neprodává za podmínky, že to oznámí celnímu úřadu. Zvláštní daňové podmínky jsou stanoveny pro malé nezávislé pivovary. Základem daně je množství piva v hektolitrech, základní daňová sazba za 1 hektolitr a celé procento EPM je 24 Kč. Při prodeji piva se také vedle spotřební daně uplatňuje daň z přidané hodnoty (DPH) podle zákona č. 235/2004 Sb. V souvislosti s rozdílem české spotřební daně z piva a z vína (vína mají nulovou spotřební daň) navrhl Český svaz malých nezávislých pivovarů prodávat pivo pod názvem sladové víno. Cena piva zažila v 90. letech 20. století značný nárůst. V době komunismu byla průměrná cena piva dlouhodobě téměř neměnná až na dvě zdražení. První proběhlo v roce 1965, kdy se cena 10° lahvového piva zvedla z 1,4 Kčs na 1,7 Kčs, a druhé v roce 1984, kdy cena narostla z 1,7 Kčs na 2,5 Kčs. Největší nárůst ceny začal od roku 1992 a trval až do roku 2003, kdy se cena dostala na 8,59 Kč. V následujících letech docházelo k mírnému poklesu ceny až na nejnižší hodnotu k roku 2006. V této době stálo pivo 8,4 Kč. Roční spotřeba piva na hlavu (2008) Česko se drží dlouhodobě na přední pozici v množství vypitého piva na hlavu, které zahrnuje všechny obyvatele Česka včetně kojenců a dětí. Prvenství však před 2. světovou válkou držela Belgie (z důvodu velkých daní na víno). Například roce 1931 tam byla spotřeba na 1 obyvatele 228 litrů. Spotřeba však v Belgii neustále klesá. V ČR se ale v šedesátých letech zdvojnásobila. V roce 1980 ještě vedla NSR se 145 litry. Každoročně každý Čech vypije dle statistik přibližně okolo 160 litrů piva. V roce 2005 bylo dosaženo lokálního maxima, kdy připadala na každého obyvatele 163,5 litru piva, o rok později následoval propad na 159,1 litru. Odhaduje se, že 15-20 % se na domácí spotřebě piva podílejí zahraniční turisté. Česko si tak udržuje přední pozici i nadále, na druhém místě ve spotřebě piva se nově nacházejí Irové se 130 litry, kteří tak na třetí místo odsunuli Němce, kteří v roce 2007 vypili 111,7 litru piva. Německý trh se v současnosti ale nachází v útlumu a množství vypitého piva zde postupně klesá. Česko je 16. největším producentem piva na světě (k roku 2007) s ročním výstavem okolo 19,897 milionu hektolitrů piva a devátým největším celosvětovým vývozcem piva s neustávajícím růstem. Nejvíce vyrábí Plzeňský Prazdroj (Gambrinus, Radegast), který ovládá SABMiller, pak Staropramen (Molson Coors), dále Heineken a pak teprve české pivovary. Vliv piva na pokožku Jeden pivovar doporučuje pivo na léčení kožních problémů (pití i kouple). To je nezodpovědné. Alkoholické nápoje působí a zhoršují řadu kožních nemocí včetně lupénky a melanomu (Rota a spol., 2014). Pití piva při opalování je nebezpečné, protože při něm nastává posílen dvou rizikových faktorů (UV záření plus alkohol). Odkaz: Nešpor K. Alkohol a kožní nemoci.Česká a slovenská psychiatrie 2006; 102(7):389. Alergeny v pivu K alergenům patří mykotoxiny z plesnivého sladu, které se našly ve dvou třetinách českých piv (zdroj časopis D-test), gluten a oxid siřičitý, který se do piva přidává jako a konzervační látka.

ENTITY

ENTITY

012575

Austrálie (anglicky Australia) je světadíl s nejmenší rozlohou a nejmenší průměrnou nadmořskou výškou. Ačkoliv stát Austrálie zabírá většinu kontinentu, často chybně uváděno celý, jeho hranice jsou definovány kontinentální plošinou, která pokrývá 2,5 mil. km2 včetně Arafurského moře, Korálového moře s Velkým bariérovým útesem, s hloubkou kolem 50 m. Toto moře je jedním z nejdůležitějších mořských ekosystémů a chráněným životním prostorem pro 1500 druhů ryb, 4000 druhů měkkýšů a 400 druhů korálů. Australský kontinent se tedy skládá z Austrálie, Nové Guineje a přilehlých ostrovů. Nachází se na něm tři státy: Austrálie, Papua-Nová Guinea a Indonésie (zejména provincie Papua a Západní Papua). Nový Zéland není součástí australského kontinentu, protože se nenachází na jeho kontinentálním šelfu; je však částí ponořeného kontinentu Zélandie. Zélandie a společně s Austrálií tvoří širší region Australasie,...

Jaký je nejmenší světadíl?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Austrálie_(kontinent)

Austrálie (anglicky Australia) je světadíl s nejmenší rozlohou a nejmenší průměrnou nadmořskou výškou.

Austrálie (anglicky Australia) je světadíl s nejmenší rozlohou a nejmenší průměrnou nadmořskou výškou. Ačkoliv stát Austrálie zabírá většinu kontinentu, často chybně uváděno celý, jeho hranice jsou definovány kontinentální plošinou, která pokrývá 2,5 mil. km2 včetně Arafurského moře, Korálového moře s Velkým bariérovým útesem, s hloubkou kolem 50 m. Toto moře je jedním z nejdůležitějších mořských ekosystémů a chráněným životním prostorem pro 1500 druhů ryb, 4000 druhů měkkýšů a 400 druhů korálů. Australský kontinent se tedy skládá z Austrálie, Nové Guineje a přilehlých ostrovů. Nachází se na něm tři státy: Austrálie, Papua-Nová Guinea a Indonésie (zejména provincie Papua a Západní Papua). Nový Zéland není součástí australského kontinentu, protože se nenachází na jeho kontinentálním šelfu; je však částí ponořeného kontinentu Zélandie. Zélandie a společně s Austrálií tvoří širší region Australasie, jenž je součástí Oceánie. == Poloha == Austrálie leží jihovýchodně od Asie a mezi oběma kontinenty leží velké množství ostrovů, jejichž přiřazení k tomu či onomu světadílu není jednotné. Budeme-li se navíc držet přístupu, který popisuje Austrálii pohromadě s Oceánií, přibudou k ostrovům australského šelfu ještě desítky dalších souostroví tisíce kilometrů daleko v Tichém oceánu. Nejzazší body na pevnině: Nejsevernější bod: Cape York na stejnojmenném poloostrově v Queenslandu (10° 41' j.š.) Nejjižnější bod: South East Cape ve státě Victoria (39° 07' j.š.) Nejzápadnější bod: Steep Point v Západní Austrálii (113° 09' v.d.) Nejvýchodnější bod: Cape Byron v Novém Jižním Walesu (153° 39' v.d.)Nejzazší body včetně šelfových ostrovů: Nejsevernější bod Nové Guineje leží poblíž Warmandi v indonéské části (0° 21' j.š.) Nejsevernější bod souostroví Moluky, které se někdy také přiřazuje k Austrálii, leží na ostrově Morotai a jmenuje se Tanjung Sopi (2° 39' s.š.) Nejjižnější bod: South East Cape na Tasmánii (43° 39' j.š.) Nejzápadnější bod: Dirk Hartog Island v Západní Austrálii (112° 55' v.d.) Nejvýchodnější bod: Cape Byron v Novém Jižním Walesu (153° 39' v.d.)Nejzazší body Oceánie: Nejsevernější bod: Kure Island, Midway (28° 25' s.š.) Nejjižnější bod: Campbell (52° 30' j.š.) Nejzápadnější bod: ostrov Misool v indonéské provincii Papua (129° 43' v.d.) Nejvýchodnější bod: Sala y Gómez (105° 28' z.d.) == Geografie == Během posledních 10 000 let zatopila vzrůstající úroveň moří nížiny a oddělila dnešní nízko položenou polovyprahlou pevninu a dva hornaté ostrovy Novou Guineu a Tasmánii, které z tektonického hlediska k Austrálii také náležejí. 70 % jeho území zahrnují pouště, polopouště a suché stepi. Malé území na severu patří k tropům s průměrnými ročními srážkami 2000 mm a místy se na něm vyskytují zbytky tropického deštného pralesa. Lidské osídlení se soustředí zejména na severní až jihovýchodní pobřeží a přilehlé ostrovy (zejména Tasmánii). Západní a jihozápadní pobřeží, které bylo osídleno jako první, a střed kontinentu mají mnohem horší podmínky k životu. == Flóra == Austrálie se vyznačuje svébytným rostlinstvem. Mezi známé rostliny australského původu patří především blahovičník (eukalyptus). Velký bariérový útes je téměř 2000 kilometrů dlouhý korálový útes, který se vytvářel miliony let a kde žije asi 350 druhů korálů. == Fauna == Zvířecí druhy patřící do čeledi klokanovití, rodu ježura nebo kasuár jsou australskými endemity. == Obyvatelstvo == Původní obyvatelé náleží k australoidní rase a na australský kontinent přišli již před 50 000 lety během jedné z prvních expanzí lidstva z Afriky, kdy australská pevnina a Nová Guinea ještě díky nízké hladině moří tvořily jedinou pevninu zvanou Sahul. Australoidé se dělí na Melanésany a Austrálce. Melanésané obývají Novou Guineu (kde se nazývají Papuánci), ale i přilehlé ostrovy, které již technicky nepatří k australskému kontinentu, ale k Oceánii (např. Šalamounovy ostrovy a Nová Kaledonie). Za podskupinu Austrálců lze označit vymřelé Tasmánce, kteří ale byli od ostatních Austrálců izolováni stoupající hladinou oceánu ve stejnou dobu, jako Papuánci. Nedávno bylo zjištěno, že Australoidé se křížili s vymřelými Denisovany, druhem člověka podobným Neandrtálcům. Podíl denisovanských genů na jejich genomu činí 4-6%. Australoidé nikdy nedosáhli přílišné civilizační vyspělosti. Austrálci nikdy nepraktikovali zemědělství a spoléhali se pouze na lov a sběr, zatímco Melanésané znali zemědělství tropických plodin, ačkoli ho také doplňovali lovem a sběrem. To mělo za následek nízkou hustotu osídlení a rychlé nahrazení Austrálců Evropany dorazivšími v 19. století. V indonéské části Nové Guineje (provincie Papua a Západní Papua) jsou Papuánci nahrazováni osadníky z asijských ostrovů (především Jávy). V nezávislé zemi Papui Nové Guineji skladba obyvatelstva zůstává stále stejná. == Přírodní specifika == Austrálie byla dlouhodobě oddělena od zbytku pevninských formací a díky tomu se zde mohla v izolaci vyvinout unikátní flóra a fauna. Austrálie je známa jako kontinent vačnatců, ovšem ti od objevení kontinentu Evropany trpí celou sérií ekologických invazí, které některé z nich již zlikvidovaly. Největší dravý vačnatec vakovlk v době příchodu lidí podlehl cílenému honu a konkurenci dinga. Drobní vačnatci trpí díky systematickému lovu ze strany dinga, lišek a koček či kvůli devastaci prostředí způsobované velbloudy, vodními buvoly, myšmi, krysami, potkany, ropuchami a králíky. Přírodě také nesvědčí rozsáhlý chov dobytka, zejména ovcí. == Základní údaje == Rozloha: 7 682 300 kilometrů čtverečních Nejvyšší body: Mt Kosciusko (pevninská část, 2228 m n. m.), Puncak Jaya (celkem, 4 884 m n. m.) Nejdelší nevysychající řeka: Murray(2589 km) Největší jezero: Eyrovo jezero (9583 kilometrů čtverečních) == Státy == Austrálie Papua-Nová Guinea Indonésie – Irian Jaya == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Austrálie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Austrálie ve Wikislovníku

ENTITY

ENTITY

003278

... bisexuály. Skupina se vyjádřila, že si toho nebyla vědoma až do chvíle, kdy jim to po jednom z jejich prvních koncertů řekl taxikář, který je vezl. Někteří náboženští představitelé tvrdili, že zkratka znamená "Anti-Christ/Devil's Child(ren)", nebo "Anti-Christ/Devil Christ", případně má ještě jiné významy. Tyto spekulace se mezi kritiky udržely a ti se snažili kapelu prezentovat jako satanisty. Kapela tyto interpretace svého jména odmítla s tím, že jsou úmyslně vykonstruované za účelem poškození kapely. Mnoho kapel hrajících coververze písní od AC/DC nějakým způsobem jméno kapely napodobily, například BC/DC z Britské Kolumbie, nebo AC/DShee kterou tvoří samé ženy ze San Francisca. V Česku se kapele někdy přezdívá Praha/Děčín, protože SPZ těchto dvou měst tvoří zkratku AC/DC. Bratři Angus Young, Malcolm Young a George...

Hrají kapely BC/DC a AC/DShee coververze písní od AC/DC?

https://cs.wikipedia.org/wiki/AC/DC

Mnoho kapel hrajících coververze písní od AC/DC nějakým způsobem jméno kapely napodobily, například BC/DC z Britské Kolumbie, nebo AC/DShee kterou tvoří samé ženy ze San Francisca.

AC/DC je australská hard rocková hudební skupina, kterou v roce 1973 v Sydney založili bratři Angus Young a Malcolm Young. Kapela je spolu s Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath považována za průkopníky hard rocku a heavy metalu. Členové však styl kapely označují jako rock and roll. Skupina prošla několika změnami sestavy předtím, než v roce 1975 vydala své debutové album High Voltage. K další změně sestavy došlo v roce 1977 na pozici baskytaristy, když Cliff Williams nahradil Marka Evanse. V roce 1979 vydala kapela velice úspěšné album Highway to Hell. Zpěvák a spoluautor písní Bon Scott však 19. února 1980 zemřel na otravu alkoholem a byl nalezen mrtev na zadním sedadle automobilu jeho kamaráda. Kapela uvažovala o ukončení činnosti, ale brzy byl jako nový zpěvák vybrán Brian Johnson, bývalý člen skupiny Geordie. Ve stejném roce vydala kapela své nejúspěšnější album Back in Black. Následující album For Those About to Rock We Salute You bylo také velice úspěšné a stalo se prvním hard rockovým albem, které se dostalo na první místo amerického žebříčku. Po odchodu bubeníka Phila Rudda v roce 1983 však začala popularita kapely a prodejnost jejích desek klesat. Nepříznivý trend zvrátilo až album The Razors Edge z roku 1990. Phil Rudd se do kapely vrátil v roce 1994 a podílel se na albu Ballbreaker z roku 1995. Další album Stiff Upper Lip vyšlo v roce 2000 a kritikou bylo pozitivně přijato. Zatím posledním albem AC/DC je Rock or Bust z prosince 2014. Tato kapela prodala po celém světě asi 160 milionů alb a z toho 68 milionů ve Spojených státech. Alba Back in Black se celosvětově prodalo 52 milionů kopií, z toho 21 milionů ve Spojených státech amerických. Back in Black je tudíž druhým celosvětově nejprodávanějším albem historie, úspěšnější bylo jen album Michaela Jacksona – Thriller, kterého se prodalo přes 100 milionů kopií Kapela se umístila čtvrtá na seznamu 100 Greatest Artists of Hard Rock televize VH1 a televizí MTV byla vyhlášena "sedmou nejlepší heavy metalovou kapelou všech dob". Angus a Malcolm Youngovi tvrdí, že je název kapely napadl, když viděli zkratku AC/DC na šicím stroji svojí sestry Margaret (dle některých zdrojů šlo o vysavač). V angličtině je AC/DC zkratkou termínu "alternating current/direct current", tj. "střídavý proud/stejnosměrný proud". Bratři měli pocit, že jméno dobře charakterizuje nefalšovanou energii a energická vystoupení skupiny. V některých kulturách však zkratka slangově "AC/DC" označuje bisexuály. Skupina se vyjádřila, že si toho nebyla vědoma až do chvíle, kdy jim to po jednom z jejich prvních koncertů řekl taxikář, který je vezl. Někteří náboženští představitelé tvrdili, že zkratka znamená "Anti-Christ/Devil's Child(ren)", nebo "Anti-Christ/Devil Christ", případně má ještě jiné významy. Tyto spekulace se mezi kritiky udržely a ti se snažili kapelu prezentovat jako satanisty. Kapela tyto interpretace svého jména odmítla s tím, že jsou úmyslně vykonstruované za účelem poškození kapely. Mnoho kapel hrajících coververze písní od AC/DC nějakým způsobem jméno kapely napodobily, například BC/DC z Britské Kolumbie, nebo AC/DShee kterou tvoří samé ženy ze San Francisca. V Česku se kapele někdy přezdívá Praha/Děčín, protože SPZ těchto dvou měst tvoří zkratku AC/DC. Bratři Angus Young, Malcolm Young a George Young se narodili v Glasgow ve Skotsku a do Austrálie se s většinou své rodiny přestěhovali v roce 1963. George se jako první z nich naučil hrát na kytaru a byl členem The Easybeats, nejúspěšnější australské kapely 60. let 20. století. V roce 1966 pak vydali mezinárodní hit "Friday On My Mind". Malcolm pokračoval ve stopách svého bratra a v Newcastlu v Novém Jižním Walesu hrál v kapele Velvet Underground (nezaměňovat se slavnější stejnojmennou kapelou z New Yorku). Malcolm a Angus Youngovi založili AC/DC v listopadu 1973. Dalšími členy se stali baskytarista Larry Van Kriedt, zpěvák Dave Evans a Colin Burgess, bývalý bubeník kapely The Master's Apprentices. Kapela odehrála svůj první koncert v klubu Chequers v Sydney 31. prosince 1973. Později podepsali smlouvu s labelem Albert Productions. Sestava kapely se často měnila, jako první byl vyhozen Colin Burgess a posléze se v kapele vystřídalo několik baskytaristů a bubeníků. Ve stejné době začal Angus Young při koncertech nosit svou charakteristickou školní uniformu. Uniforma údajně pocházela z Ashfield Boys High School, kde studoval, a s nápadem, aby ji při koncertech nosil, přišla jeho sestra Margaret. Angus zkoušel také další kostýmy, například Spider-Mana, Zorra, gorilu, nebo parodii na Supermana jménem Super-Ang. V úplných začátcích také kapela experimentovala se saténovým oblečením, ale této myšlenky se členové vzdali, když zjistili, že stejně se obléká kapela Skyhooks z Melbourne. Bratři Youngovi dospěli k názoru, že Evans není dobrým frontmanem, protože jim připadal spíše jako glam rocker jako například Gary Glitter. Při koncertech často místo Evanse vystupoval první manažer kapely Dennis Laughlin, který byl dříve zpěvákem kapely Sherbet. Evans měl také s Laughlinem osobní spory, které přispěly k negativnímu pohledu ostatních členů kapely na jeho osobu. V důsledku těchto sporů byl Evans z kapely vyhozen a frontmanem AC/DC se stal zkušený zpěvák a přítel George Younga Ronald Belford "Bon" Scott. Bon Scott nahradil Evanse v září 1974. Scott předtím působil v kapelách The Spektors (1964–66), The Valentines (1966–70) a Fraternity (1970–73). Kapela nahrála s Evansem jen jeden singl a to "Can I Sit Next to You"/"Rockin' in the Parlour" a píseň "Can I Sit Next to You" byla nakonec nahrána znovu se Scottem pod názvem "Can I Sit Next to You Girl". High Voltage, první album kapely, vyšlo v roce 1975 jen v Austrálii. Jeho nahrávání trvalo jen deset dní, hudbu složili bratři Youngovi a texty napsal Scott. Během několika měsíců se stabilizovala sestava kapely, kterou tvořil Scott, bratři Youngovi, baskytarista Mark Evans a bubeník Phil Rudd. Ve stejném roce také kapela vydala singl "It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)", který se stal populární rockovou hymnou. Píseň byla zařazena na T.N.T., druhé album kapely, které také obsahovalo další velký hit, "High Voltage". Mezi lety 1974 a 1977 kapela pravidelně vystupovala v pořadu Molly Meldrum "Countdown", celostátním pořadu o populární hudbě, a AC/DC se postupně stávali jednou z nejpopulárnějších australských kapel. Vystoupení ze dne 3. dubna 1977 bylo jejich posledním televizním vystoupením na více než dvacet let. V roce 1976 podepsala kapela smlouvu s Atlantic Records a vydala se na turné po Velké Británii a po Evropě. Získali neocenitelné zkušenosti s vystupováním na stadionech, když dělali předkapely skupinám Kiss, Aerosmith, Styx a Blue Öyster Cult a vystupovali jako hlavní hvězdy spolu s kapelou Cheap Trick. První mezinárodně distribuované album AC/DC byla kompilace z alb High Voltage a T.N.T., opět pojmenována High Voltage. Album vyšlo v roce 1976 pod labelem Atlantic Records a prodaly se jej tři miliony kopií. Album bylo zaměřeno především na T.N.T. a z předešlého alba High Voltage na něm byly obsaženy jen dvě písně. Další studiové album kapely, Dirty Deeds Done Dirt Cheap, vyšlo ve stejném roce jak v australské, tak v mezinárodní verzi. Seznam skladeb na těchto dvou verzích se lišil, mezinárodní verze například obsahovala píseň "Rocker" z alba T.N.T., naopak australská verze obsahovala například píseň "Jailbreak". Album Dirty Deeds nevyšlo ve Spojených státech amerických až do roku 1980, kdy byla kapela na vrcholu své popularity. Po vydání alba Let There Be Rock byl vyhozen baskytarista Mark Evans pro osobní spory s Angusem Youngem. Nahradil jej Cliff Williams, který spolu s Malcolmem Youngem později zpíval doprovodné vokály. Bratři Youngovi Evansův odchod nijak nerozváděli a nevyjadřovali se k němu, ale Richard Griffiths, šéf Epic Records a agent AC/DC v polovině 70. let, později prohlásil: "Věděli jste, že Mark nevydrží . , byl to prostě moc hodný kluk." AC/DC měli vliv na formování NWOBHM, například kapel Saxon a Iron Maiden, které se objevily na konci 70. let v reakci na úpadek tradičních heavy metalových kapel 70. let 20. století. V roce 2007 označili kritici AC/DC spolu s Thin Lizzy, UFO, Scorpions a Judas Priest za "druhou generaci stoupajících hvězd, připravených prorazit, když stará garda začala upadat." První vystoupení kapely ve Spojených státech amerických zařídilo michiganské rádio AM 600 WTAC v roce 1977. Manažer rádia Peter C. Cavanaugh zorganizoval vystoupení v Capitol Theater ve Flintu. Předkapelou byli MC5, kteří se pro tuto příležitost opět sjednotili. Koncert začal písní "Live Wire" a skončil písní "It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)". AC/DC začali být britskými médií ztotožňováni s punkovým hnutím. Díky své popularitě však úspěšně přečkali pozdvižení okolo punku a postupně začali získávat v Británii status kultovní kapely. V roce 1978 vyšlo album Powerage, na kterém se poprvé podílel baskytarista Cliff Williams a které obsahovalo ostřejší riffy než předchozí album Let There Be Rock. Z alba Powerage byl vydán pouze jeden singl a to "Rock 'n' Roll Damnation", který se stal zatím nejúspěšnějším singlem kapely, když se v žebříčku umístil na 24. místě. Koncert v Apollo Theatre v Glasgow byl nahrán a vydán jako album If You Want Blood. Album obsahovalo jak klasické písně jako "Whole Lotta Rosie", "Problem Child", a "Let There Be Rock", ale také méně známé písně, například "Riff Raff". Šlo o poslední album kapely v sestavě se Scottem, které produkovali Harry Vanda a George Young. Šesté album kapely, Highway to Hell, produkoval Mutt Lange a bylo vydáno v roce 1979. Jde o první album AC/DC, které se dostalo mezi 100 nejprodávanějších alb ve Spojených státech amerických, když se umístilo na 17. místě a posunulo AC/DC mezi nejpopulárnější hard rockové kapely. Highway to Hell klade větší důraz na doprovodné vokály, ale stále má zvuk charakteristický pro AC/DC, který tvoří rychlé, jednoduché a úderné riffy. Dne 19. února 1980 zemřel v Londýně Bon Scott po zkonzumování značného množství alkoholu. Jeho známý Alistair Kinnear jej přes noc nechal ve svém autě, kde jej také ráno nalezl a okamžitě odvezl do nemocnice King's College v Camberwellu, kde byl Scott prohlášen za mrtvého. Ačkoliv se často tvrdí, že zemřel na udušení vdechnutými zvratky, jako oficiální důvod úmrtí byla uvedena otrava alkoholem a nešťastná náhoda. Scott byl pohřben ve Fremantle v Západní Austrálii, v oblasti, do které se jeho rodina přestěhovala, když byl dítě. Některé nejasnosti oficiální verze se staly terčem stoupenců konspiračních teorií, kteří tvrdí, že Scott zemřel na předávkování heroinem, byl zabit výfukovými plyny přiváděnými do auta, nebo že Kinnear neexistoval. Scott byl navíc astmatik a teplota byla v den jeho smrti pod bodem mrazu. Dalšími členy kapely, kteří měli problémy s alkoholem, byli Malcom Young a Phil Rudd a oba se museli z alkoholismu léčit. Po Scottově úmrtí krátce kapela zvažovala ukončení činnosti, ale její členové nakonec dospěli k názoru, že Scott by si přál, aby AC/DC pokračovali. Uvažovalo se o několika možných kandidátech, kteří by jej mohli nahradit. Jedním z nich byl bývalý zpěvák kapely Back Street Crawler Terry Slesser, ale ten se rozhodl nevstoupit do již zavedené kapely a zahájil svou úspěšnou sólovou kariéru. Další kandidát, Buzz Sherman, bývalý člen kapely Moxy, se nebyl schopen připojit kvůli problémů s hlasem. Zbývající členové AC/DC se nakonec rozhodli pro bývalého člena skupiny Geordie, Briana Johnsona. Angus Young později vzpomínal: "Pamatuju si, jak mi Bon pouštěl písně od Little Richarda a poté mi popisoval, jak viděl Briana zpívat." O jeho koncertě říkal: "Ten týpek řval, jak jen jeho plíce dovolovaly, a další, co si pamatuju, je, že sebou švihl o zem. Byl na zemi, válel se a křičel. Přišlo mi to skvělé a jako vrchol všeho – nemohlo to mít lepší přídavek – toho týpka odvezli na vozíku." Později toho dne byl Johnsonovi diagnostikován zánět slepého střeva, který byl příčinou jeho svíjení se na zemi. Na konkurzu zazpíval Johnson písně "Whole Lotta Rosie" z alba Let There Be Rock a "Nutbush City Limits" od Ikea a Tiny Turnerových. Několik dní po konkurzu byl Johnson přijat. S Johnsonem dokončila kapela písně pro album Back in Black, které začala psát ještě za Scottova života. Nahrávání probíhalo v Compass Point Studios na Bahamách několik měsíců po Scottově smrti a produkoval jej Mutt Lange. Back in Black se stalo nejúspěšnějším albem AC/DC a také jedním z nejúspěšnějších hard rockových alb všech dob. Album také obsahuje několik z nejpopulárnjších hard rockových písní vůbec, například "Hells Bells", "You Shook Me All Night Long" a titulní píseň "Back in Black". Rok po vydání získalo platinovou desku a do roku 2006 se jej ve Spojených státech amerických prodalo přes 21 milionů kopií.Celkově bylo prodáno více než 50 milionů kopí a proto se stalo 2.nejprodávanějším albem všech dob. Na britském žebříčku dosáhlo album prvního místa. Následující album z roku 1981, For Those About to Rock We Salute You, se také prodávalo dobře a dočkalo se i pozitivních ohlasů u kritiky. Z alba byly vybrány dvě písně, které vyšly jako singly a staly se jedněmi z nejpopulárnějších, a to "Let's Get It Up" a "For Those About to Rock", které se umístily na 13., respektive 15. místě britské hitparády. Kapela se pro nahrávání svého dalšího alba Flick of the Switch rozešla s Langem, protože se chtěla vrátit k jednoduchosti a syrovosti svých prvních alb. Phill Rudd začal v důsledku konzumace drog mít psychické problémy a trpěl halucinacemi. Přátelství mezi Ruddem a Malcolmem Youngem začalo upadat a jejich vztahy se zhoršily až tak, že po dlouhé době vzájemných antipatií se oba poprali. Dvě hodiny po rvačce byl Rudd z kapely vyhozen. Ačkoliv Rudd již dokončil většinu své práce na novém albu, v kapele jej po konkurzu nahradil bubeník Simon Wright. V nové sestavě vydala kapela album Flick of the Switch, které je považováno za málo propracované a snáze zapomenutelné. Jeden kritik prohlásil, že kapela "udělala devětkrát stejné album". AC/DC byli v čtenářské anketě časopisu Kerrang! zvoleni osmým největším zklamáním roku 1984. Přesto se album dostalo až na 4. místo britského žebříčku a kapela zaznamenala menší úspěch i se singly "Nervous Shakedown" a "Flick of the Swich". Album Fly on the Wall, které produkovali bratři Youngovi a kapela jej vydala v roce 1985, bylo také považováno za dílo bez inspirace a bez cíle. Bylo také vydáno video stejného jména, ve kterém kapela hrála v baru pět z desíti písní, které byly na albu obsaženy. V roce 1986 dosáhla úspěchu píseň určená pro rádia "Who Made Who". Album Who Made Who bylo soundtrackem k filmu Stephena Kinga Maximum Overdrive a dá se částečně označit za kompilaci největších hitů. Na albu totiž byly obsaženy jak staré hity jako například "Hells Bells", nebo "Ride On" spolu s novějšími jako je "Sink the Pink" a dvěma instrumentálními písněmi, "D.T" a "Chase the Ace". V únoru 1988 byli AC/DC uvedeni do síně slávy Australské asociace nahrávacího průmyslu (Australian Recording Industry Association). Album AC/DC z roku 1988, Blow Up Your Video, bylo nahráváno v Miraval Studio v Le Val ve Francii a na jeho tvorbě se opět podíleli původní producenti Harry Vanda a George Young. Kapela nahrála devatenáct písní a na album jich bylo zařazeno deset, přesto bylo album kritizováno za to, že obsahuje mnoho "výplně". Blow up Your Video dosáhlo značného komerčního úspěchu, prodalo se jej více kopií než předchozích dvou alb dohromady a na britském žebříčku se umístilo na druhém místě, což byl největší úspěch od alba Back in Black z roku 1980. Singl "Heatseeker" se dostal do první dvacítky singlového žebříčku a album obsahovalo i další populární písně, například "That's The Way I Wanna Rock And Roll". Světové turné k albu začalo v únoru 1988 v Perthu. V dubnu 1988 oznámil Malcolm Young, že turné na nějakou dobu opustí, především kvůli léčbě z alkoholismu. V kapele jej zatím nahradil jeho příbuzný Stevie Young. Po skončení turné z kapely odešel Simon Wright a začal spolupracovat na albu Ronnieho Jamese Dia Lock up the Wolves. V kapele jej nahradil studiový hudebník Chris Slade. Johnson se dění ve skupině také několik měsíců neúčastnil, protože se rozváděl, takže bratři Youngovi napsali všechny písně pro nové album, v čemž pokračovali i u následujících alb. Nové album z roku 1990, The Razors Edge, produkoval Bruce Fairbairn, který dříve spolupracoval s Aerosmith a Bon Jovi. Album znamenalo pro AC/DC úpsěšný návrat mezi nejpopulárnější kapely. Hity "Thunderstruck" a "Are You Ready" se umístily na 5., respektive 16. místě žebříčku Mainstream Rock Tracks a "Moneytalks" se umístil na 23. místě amerického singlového žebříčku. Album získalo několik platinových desek a ve Spojených státech amerických se dostalo v žebříčku do nejlepší desítky. Několik koncertů na turné k albu Razors Edge bylo nahráno a ty posloužily jako základ živého alba s názvem Live. Album opět produkoval Fairbairn a je považováno za jedno z nejlepších živých alb 90. let. O rok později nahrála kapela píseň "Big Gun" pro soundtrack k filmu Arnolda Schwarzeneggera Poslední akční hrdina. Singl s písní se umístil na prvním místě žebříčku U.S. Mainstream Rock, což se kapele povedlo vůbec poprvé. V roce 1994 pozvali Youngovi Phila Rudda na několik jam session. Nakonec se opět stal bubeníkem kapely a nahradil Sladea, který se s kapelou rozešel v dobrém, protože chápal chuť členů hrát opět s Ruddem. Sestava z let 1980–1983 se tak sjednotila a v roce 1995 vydala album Ballbreaker, které nahrála v Ocean Way Studios v Los Angeles a produkoval jej Rick Rubin. První singl z alba, "Hard as a Rock", se umístil na prvním místě amerických žebříčků. Byly vydány i další dva singly a to "Hail Caesar" a "Cover You in Oil". V roce 1997 vyšel box set Bonfire. Obsahoval čtyři alba, remaseterovanou verzi Back in Black, Volts (disk s alternativními verzemi, nevydanými písněmi a živými nahrávkami) a dvě živá alba, Live from the Atlantic Studios a Let There Be Rock: The Movie. Americká verze obsahovala barevný booklet, oboustranný plakát, nálepku, smývatelné tetování, otvírák a trsátko. V roce 2000 vydali AC/DC své šestnácté studiové album, Stiff Upper Lip, které produkoval George Young. Album bylo kritikou přijato pozitivněji než předchozí Ballbreaker, ale byl mu vyčítán nedostatek nových nápadů. Australská verze obsahovala bonusový disk se třemi propagačními videi a několika živými nahrávkami pořízenými v Madridu v roce 1996. Album Stiff Upper Lip se umístilo na prvním místě žebříčku v pěti zemích, mimo jiné v Argentině a v Německu. Ve Spojených státech se album umístilo na sedmém místě. První singl, "Stiff Upper Lip", se na čele amerického žebříčku Mainstream Rock Tracks udržel čtyři týdny. Další singly byly ve Spojených státech amerických také úspěšné, "Safe in New York City" se umístil na 31. a "Sattelite Blues" na 7. místě. V roce 2002 podepsali AC/DC dlouhodobou smlouvu se Sony Music, která poté vydala sérií remasterovaných alb v rámci série AC/DC Remasters. Každé album obsahovalo rozšířený booklet, unikátní fotografie, memorabilia a poznámky. V roce 2003 byl celý katalog (kromě alb Ballbreaker a Stiff Upper Lip) remasterován a znovu vydán. Ballbreaker byl vydán v roce 2005 a Stiff Upper Lip v dubnu 2007. V květnu 2003 přijal Malcolm Young cenu Teda Edwarda za skvělou službu australské hudbě (Ted Albert Award for Outstanding Service to Australian Music) při příležitosti Music Winner Awards, kde současně vzdal úctu Bonu Scottovi. Ve stejném roce RIAA aktualizovala počet prodaných alb AC/DC ve Spojených státech amerických z 46,5 milionu na 63 miliony, čímž se AC/DC stali pátou nejúspěšnější kapelou ve Spojených státech amerických. Vyšší prodejnosti dosáhly jen kapely The Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd a Eagles. RIAA také ocenila album Back in Black dvakrát diamantovou deskou za více než 20 milionů prodaných kopií, čímž se album stalo šestým nejúspěšnějším albem ve Spojených státech amerických a v roce 2005 se s 21 miliony prodaných kopií posunulo na páté místo. Dne 30. července 2003 vystoupili AC/DC před půl milionem diváků spolu s Rush a The Rolling Stones na Molson Canadian Rocks for Toronto, což byl koncert, který měl městu pomoci překonat následky epidemie SARS. Šlo o největší koncert v dějinách Severní Ameriky, na kterém se vybíralo vstupné. Dne 1. října 2004 byla hlavní dopravní tepna v Melbourne, Corporation Lane, přejmenována na počest kapely. Představitelé města však zamítli použití lomítka v názvu ulice a ta se tak jmenuje ACDC Lane. Ulice se nachází poblíž Swanston Street, kde byl v roce 1975 natočen videoklip k písni "It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)". Již 2. března 2000 byla jedna ulice v Leganés ve Španělsku pojmenována "Calle de AC/DC". AC/DC byli v roce 2005 s příjmy 25 miliony australských dolarů druhou nejvíce vydělávající australskou kapelou a to i přesto, že nevydali žádné album, ani nekoncertovali. Nejvíce (50 milionů aus$) pak vydělala kapela The Wiggles. AC/DC byli do Rock and Roll Hall of Fame uvedeni v březnu 2003. Během ceremoniálu zahráli písně "Highway to Hell" a "You Shook Me All Night Long" spolu se Stevenem Tylerem z Aerosmith. Ten popsal jejich power chords jako "blesk zespodu, který vám dá druhý nejsilnější proud, která může projít vašim tělem." Při svém projevu citoval Brian Johnson píseň "Let There Be Rock" z roku 1977: Odkaz kapely je stále aktuální. AC/DC se dočkali mnoha hudebních ocenění, ať už od kritiků, nebo od podobně slavných a respektovaných umělců. Například zpěvačka Linda Ronstadt prohlásila, že jim v 70. letech nevěnovala pozornost, ale "AC/DC jsou opravdou dobrou kapelou a v současnosti je miluje." Po osmi letech (tedy v roce 2008) se legendární rocková skupina AC/DC zavřela do studia a začala pracovat na novém řadovém albu. Na pomoc si zavolala producenta Brendana O'Briena, který spolupracoval také například s Pearl Jam, Soundgarden, Incubus či Audioslave. V roce 2004 řekl Brian Johnson, že poprvé od alba Blow Up Your Video bude zase psát texty. Řekl také, že Angus Young přišel s tvrdšími riffy, než jsou ty ve Stiff Upper Lip Album vyšlo v říjnu 2008, pod názvem Black Ice a znamenalo hudebně návrat rockovým kořenům. Najisto se však počítalo s turné, které mělo ihned po vydání následovat. Poslední a v pořadí patnáctá studiovka "Stiff Upper Lip" vyšla v únoru roku 2000. Nahrávala se v The Warehouse Studio ve Vancouveru a produkci měl na starost George Young. Rok na to vyšla v nové verzi "Stiff Upper Lip Tour Edition". Ta kromě CD s klasickým tracklistem obsahovala navíc i několik bonusů. V říjnu 2008 skupina zahájila své nové turné Black Ice World Tour v Severní Americe. Součástí tohoto turné bylo i vystoupení v pražské O2 areně, které se konalo 17. března 2009. Vstupenky na koncert byly během jediného dne vyprodány. V roce 2014 ze skupiny ze zdravotních důvodů odešel Malcolm Young, kterého nahradil jeho synovec Stevie Young. Počátkem prosince téhož roku skupina vydala nové album nazvané Rock or Bust. Později se skupinou kvůli problémům se zákonem přestal vystupovat Phil Rudd. Během předávání cen Grammy v únoru 2015 se skupinou vystoupil Chris Slade, který zde již v minulosti působil. Ten rovněž potvrdil, že se skupinou odehraje i nadcházející turné. Součástí turné bylo i vystoupení v Praze na letišti v Letňanech, které se uskutečnilo 22. května 2016. Vstupenky na koncert byly rychle vyprodány. Dne 7. března 2016 Brian Johnson oznámil, že mu byla diagnostikována hrozba úplné ztráty sluchu a ošetřující lékaři mu doporučili ukončit vystupování na velkých koncertech. Ve svém vyjádření řekl: "Naši fanoušci si zalouží, aby slyšeli má vystoupení v perfektní kvalitě, a pokud je nemohu zaručit, nechci zklamat diváky a potopit ostatní členy skupiny. Nejsem z těch, co nedotahují věci do konce, nicméně podle lékařů nemám jinou možnost, než přestat vystupovat na zbývajících koncertech a pravděpodobně i nadále." Diagnóza totiž AC/DC zastihla v právě probíhajícím turné po Spojených státech amerických, zbylých 10 koncertů proto bylo odloženo a skupina začala hledat náhradníka, který by turné jako hostující zpěvák dokončil. Johnson uvedl, že nemá v plánu odejít z hudební scény natrvalo a plánuje pokračovat v práci ve studiích. Při vystoupení v The Howard Stern Show navíc uvedl, že jeho hluchotu nezpůsobilo více než třicetileté angažmá v AC/DC, nýbrž jeho záliba v rychlých kolech – při jednom závodě si prý zapomněl nasadit ušní klapky a kvůli tomu si protrhl levý ušní bubínek. Již 15. března 2016 ovšem Jim Breuer, americký bavič a blízký přítel Johnsona, zveřejnil, jak se mu zpěvák svěřil, že má v ruce druhý posudek, který jeho problém se sluchem nehodnotí tak tragicky jako ten původní. Přesto byl Johnson podle svých slov prakticky vyhozen z AC/DC a od chvíle, kdy kapela odložila zbývající koncerty, se mu nikdo neozval. Podle Breuera Brian Johnson cítil, že ho zbytek skupiny hodil přes palubu a již za něj hledá trvalou náhradu. Budoucnost Briana Johnsona v kapele tak zůstávala nejistá. Dne 19. dubna 2016 vydal Johnson další oficiální prohlášení, ve kterém opět zmínil své zdravotní potíže a neschopnost pokračovat v turné. Zároveň však zmínil své plány podílet se na studiové tvorbě a vrátit se na jeviště koncertů, jakmile se jeho sluchové obtíže vyřeší. Přitom poděkoval Angusi Youngovi a Cliffu Williamsovi za spolupráci v AC/DC. Kapela však nechtěla přerušit rozjeté turné, a tak se svým frontmanem nakonec definitivně rozloučila, což oznámila v prohlášení již 16. dubna 2016. Jako náhradník byl pro turné Rock or Bust vybrán Axl Rose z Guns N' Roses. Přerušené turné pokračuje po Evropě a odložené koncerty ve Spojených státech amerických přijdou na řadu až poté. Ne všichni fanoušci AC/DC byli s výběrem zpěváka spokojeni a někteří dokonce požadovali vrácení peněz za vstupenky na koncerty v Evropě, protože o koncerty AC/DC se zpěvákem Rosem neměli zájem. Podle recenzí však Axl Rose i přes nevíru skalních fanoušků svoji roli zvládl a překvapil, například Pavlína Kindlová pro Lidovky.cz napsala, že Axl Rose "vdechl život starnoucí AC/DC a předvedl mistrovský výkon". V jednom interview Rose řekl, že má zájem stát se plnohodnotným členem AC/DC, nicméně prozatím je v plánu jeho angažmá pro zbývající koncerty v Evropě a Spojených státech amerických. V červenci roku 2016 ohlásil Cliff Williams, baskytarista AC/DC, svůj možný odchod do výslužby, který naplánoval ihned po ukončení probíhajícího turné. Pokud k tomu došlo, Angus Young by se stal posledním původním členem, jenž by v kapele zůstal. Související informace naleznete také v článku Seznam členů AC/DC. Angus Young – kytara (1973–současnost) Stevie Young – kytara (1988, 2014–současnost) Cliff Williams – baskytara, doprovodný zpěv (1977–současnost) Chris Slade – bicí . (1989–1994, 2015–současnost) Axl Rose – zpěv (2016–současnost) Brian Johnson – zpěv (1980–2016 [nucená pauza do odvolání]) . Malcolm Young – kytara, doprovodný zpěv (1973–2014) Bon Scott – zpěv (1974–1980) [zemřel] Phil Rudd – bicí (1975–1983, 1994 . –2015) Simon Wright – bicí (1983–1989) Mark Evans – baskytara (1975–1977) Dave Evans – zpěv (1973–1974) Larry Van Kriedt – baskytara ( .1973–1974) Colin Burgess – bicí (1973–1974) Neil Smith – baskytara (1974) Russel Coleman – bicí (1974) Noel Taylor – bicí (1974) Peter Clack – bicí (1974) Rob Bailey – baskytara (1974) George Young – baskytara (1975) Související informace naleznete také v článku Diskografie AC/DC.

VERB_PHRASE

YES_NO

007662

Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik (souhlásky "t" a "n" vyslovovány měkce, 21. července 1880 Košariská – 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji) byl slovenský politik, generál francouzské armády a také astronom. V letech 1914–1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii. Byl členem Národní rady v Paříži a v letech 1918-1919 československým ministrem vojenství. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké nehodě při návratu do vlasti. Milán Rastislav Štefánik se narodil v Košariskách u Myjavy na západním Slovensku jako šesté z dvanácti dětí v rodině evangelického faráře Pavla Štefánika. Devět dětí se rodičům podařilo vychovat do dospělosti. Třebaže byl synem faráře, vyrůstal v chudém prostředí a jeho život se téměř nelišil od života rolnických dětí ze sousedství. Co mu však od dětství nechybělo, byly slovenské knihy a časopisy, jimiž se Pavol Štefánik jako vzdělaný národovec snažil vychovávat svoje potomky. První tři třídy obecné...

Kde se narodil Milán Rastislav Štefánik?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Rastislav_%C5%A0tef%C3%A1nik

Milán Rastislav Štefánik se narodil v Košariskách u Myjavy na západním Slovensku jako šesté z dvanácti dětí v rodině evangelického faráře Pavla Štefánika.

Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik (souhlásky "t" a "n" vyslovovány měkce, 21. července 1880 Košariská – 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji) byl slovenský politik, generál francouzské armády a také astronom. V letech 1914–1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii. Byl členem Národní rady v Paříži a v letech 1918-1919 československým ministrem vojenství. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké nehodě při návratu do vlasti. Milán Rastislav Štefánik se narodil v Košariskách u Myjavy na západním Slovensku jako šesté z dvanácti dětí v rodině evangelického faráře Pavla Štefánika. Devět dětí se rodičům podařilo vychovat do dospělosti. Třebaže byl synem faráře, vyrůstal v chudém prostředí a jeho život se téměř nelišil od života rolnických dětí ze sousedství. Co mu však od dětství nechybělo, byly slovenské knihy a časopisy, jimiž se Pavol Štefánik jako vzdělaný národovec snažil vychovávat svoje potomky. První tři třídy obecné školy vychodil v rodné vsi, kdy mu byl učitelem slovenský vlastenec, absolvent slovenského evangelického gymnázia v Revúci, Martin Kostelný. Podle svědectví učitele byl Milan Rastislav nejlepším žákem na košarišské škole. Otec Pavol se snažil poskytnout synovi co nejlepší vzdělání – aby mohl Milan Rastislav studovat na střední škole, musel se důkladně naučit maďarsky. Proto už v devíti letech odešel z domu do Šamorína, aby se připravil na střední školu. Středoškolské studium započal na evangelickém lyceu v Bratislavě, tehdejším Prešpurku, kde už studovali jeho dva bratři – Igor a Pavol. V oné době bylo lyceum maďarizované a ze slovenských vlasteneckých profesorů na něm učil jen Ján Kvačala. Z vyučujících si Štefánik oblíbil profesora matematiky Ferdinanda Hirschmanna a třídního profesora Samuela Markusovszkého. Štefánik studoval s výborným prospěchem, ale po třech letech musel odejít se svým bratrem Pavlem do Šoproně a později do Sarvaše, protože Pavol prospíval slabě. Milan Rastislav i po přechodu na novou školu dosahoval výborného prospěchu, za což obdržel jednorázové Telekiho stipendium; kromě toho zde poznal i svoji první lásku, Emílii Chovanovou. V Sarvaši nakonec odmaturoval s vyznamenáním a rozhodl se odejít studovat stavební inženýrství do Prahy. V té době působil v Praze spolek Detvan (hlavním aktivistou byl tehdejší medik Vavro Šrobár) a Štefánik zde získal i stipendium od Českoslovanské jednoty. Hned na začátku studií začal navštěvovat se svým přítelem Janem Kraiczem i spolek evangelických akademiků Jeroným a byl rovněž členem podpůrného spolku Radhošť. Štefánik se také stal hlasistou a stoupencem myšlenek profesora T. G. Masaryka. V březnu 1898 se Štefánik stal tajemníkem Detvanu. V roce 1900 nastal v jeho životě zlom. Po prudké roztržce o prázdninách vyhnal otec mladého Štefánika z domu. Ten se uchýlil ke svému příteli Vavrovi Šrobárovi do Ružomberka. Na podzim se pak vrátil do Prahy a odešel z techniky. Dal se zapsat ke studiu astronomie (tento obor se onehdy vyučoval na filozofické fakultě) a přes počínající problémy se žaludkem se pustil do studia. Posléze se i usmířil s otcem a mezi slovenskými studenty v Praze si postupně získával autoritu. Na podzim 1901 se stal předsedou Detvanu. Kvůli neshodám v řadách spolku však později, byť nerad, spolu se svými přáteli Jurajem Nerádem a Zigem Zigmundíkem z Detvanu vystoupil. V letním semestru roku 1902 odešel studovat do Curychu, kde v novém prostředí získal i nové kontakty. Po návratu do Prahy na podzim 1902 se znovu přihlásil do Detvanu a na valné hromadě byl opět zvolen předsedou. Když roku 1903 začal V. Šrobár vydávat časopis Hlas, pomáhal mu Štefánik při redigování jeho přílohy Umelecký hlas, věnované literatuře a umění. Jako publicista byl činný i jinde – na přání Jana Herbena psal do realistického časopisu Čas pravidelné pondělní úvodníky o slovenské kultuře a politice, jejichž cílem bylo informovat českou veřejnost o Slovensku. Upozorňoval především na postupující maďarizaci a nabádal českou společnost, aby pomáhala Slovensku konkrétními činy. Jako předseda Detvanu se zúčastnil roku 1903 sjezdu mezinárodní studentské organizace Corda Fratres v italském Palermu. V létě potom navštívil v Luhačovicích Pavla Blahu a zúčastnil se také otevření první výstavy Grupy uhorskoslovenských maliarov, která byla výsledkem česko-slovenské kulturní spolupráce. Ze Štefánikových aktivit stojí za zmínku i návštěvy u historika Jaroslava Golla a básníka Jaroslava Vrchlického. Poslední rok na univerzitě plně věnoval studiu. Výsledkem byla disertační práce nazvaná O nové hvězdě v souhvězdí Cassiopea objevené v roce 1572. Práci obhájil, složil předepsané zkoušky a 12. října 1904 byl promován na doktora filozofie. Cílem dalšího Štefánikova působení se stala Paříž. Dorazil do ní 28. listopadu 1904. Začátky byly těžké, ale V. Šrobár mu pomohl získat půjčku v ružomberské bance. Štefánikovým cílem bylo tehdy dostat se ke dvěma nejslavnějším astronomům v Paříži, Flammarionovi a Janssenovi. Tato naděje se mu však nesplnila a musel čekat až do jara. Tehdy se Štefánikovými druhy stali členové skupiny českých umělců v Paříži (sochaři Bohumil Kafka a Otakar Španiel, malíři Ludvík Strimpl, Tomáš František Šimon, Hugo Boettinger a další). Spřátelil se i s hrabětem Hanušem Kolowratem, který se právě stal rakousko-uherským vojenským atašé. Začátkem května 1905 přišel do Paříže profesor Janssen. Štefánikovi se podařilo dostat se k němu, i na jeho hvězdárnu v Meudonu. Janssen byl Štefánikem upoután a ihned rozpoznal jeho talent. Jako host v Meudonské hvězdárně podnikl Štefánik různé výpravy (např. 20. června 1905 podnikl výstup do observatoře na vrcholu Mont Blanku a 30. srpna pozoroval ve španělské Alcosebře úplné zatmění Slunce). 30. srpna přednesl Janssen Štefánikovu studii Spektroskopické zkoumání zatmění Slunce v Alcosebře na zasedání Pařížské akademie věd a publikoval ji i časopis Comptes Rendus Hebdomadaires des Sciences de ĺAcademie des Sciences. Vědecky nejúspěšnější byl pro Štefánika rok 1906, když zveřejnil sedm svých vědeckých prací. Postupně se zařadil do pařížského vědeckého života a seznámil se i s českou studentkou Marií Neumanovou, která se stala jeho nejbližší důvěrnou přítelkyní. Po odchodu osmdesátiletého Janssena však nový ředitel donutil Štefánika z Meudonské hvězdárny odejít. Na konci roku 1906 dostal Štefánik pověření od Bureau des Longitudes vést francouzskou výpravu do Turkestánu, jejímž cílem bylo pozorovat zatmění Slunce, které mělo proběhnout 13. 1. 1907. Cestou do Turkestánu se zastavil i v Praze a na Slovensku a navštívil i Pulkovskou hvězdárnu v Petrohradu. Cestu využil i k poznání Ruska a Střední Asie, například v Jasné Poljaně navštívil Lva Nikolajeviče Tolstého a jeho lékaře Dušana Makovického (ten pravděpodobně zaznamenal Tolstého výrok o Štefánikovi: "... úžasně srdečný, milý člověk."). Po návratu do Paříže mu valné shromáždění Francouzské astronomické společnosti udělilo Janssenovu cenu. V červenci roku 1907 se však Štefánikův zdravotní stav velmi zhoršil a byl převezen na léčení do Chamonix, lázeňského města pod Mont Blankem, kde se léčil dva měsíce. Během léčení ho zastihla zpráva, že profesor Janssen zemřel. Koncem roku se opět vrátil do Paříže. Po příchodu do Paříže bojoval dlouho s existenčními problémy. Kromě toho se také snažil zachránit Janssenovu observatoř na Mont Blanku, což se mu nepodařilo, a tak byla 21. září observatoř rozebrána. Poté se Štefánik snažil vybudovat vlastní observatoř, ale jeho finanční situace mu to nedovolovala. S tímto problémem mu tehdy nejvíce pomohl senátor Émile Chautemps, s jehož pomocí zorganizoval Štefánik výpravu do severní Afriky, kde chtěl najít vhodné místo pro svoji hvězdárnu. Procestoval Alžírsko, pohoří Atlas, Saharu, Tunisko a navštívil i Kartágo. Cesta neměla úspěch, ale na začátku roku 1910 dostal novou šanci. Vědecký ústav Bureau des Longitudes spolu s meteorologickým ústavem (Bureau Central Météorologique) jej vyslaly na Tahiti pozorovat Halleyovu kometu. 27. května přistála jeho loď v tahitském přístavu Papeete. Tam strávil následujících 10 měsíců. Při pozorování úplného zatmění Slunce 28. května 1911 na ostrově Vavau dosáhla právě Štefánikova výprava nejlepších výsledků, což ocenila i Francouzská akademie věd. V roce 1912 ho Bureau des Longitudes vyslal na pozorování zatmění Slunce do Passa Quatro v Brazílii. Nedlouho po skončení výpravy se vrátil do Paříže a poté navštívil i rodnou obec Košariská. V květnu roku 1913 umírá jeho otec Pavel. Tehdy Štefánik plánoval, že se trvale usídlí na Tahiti, ale vzhledem k pověření, jež dostal od francouzské vlády, své rozhodnutí změnil. Francouzi totiž chtěli vybudovat vlastní telegrafickou síť a soustavu meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách a Štefánik (tehdy už měl francouzské občanství) měl získat povolení od ekvádorské vlády. To se mu také podařilo a francouzská vláda mu na návrh ministerstva námořnictví udělila kříž Rytíře Čestné legie. Jeho úspěchy však opět zastavila choroba. V březnu 1914 se musel podrobit operaci žaludku v sanatoriu u prof. Monprofita v Yngerse. Po uzdravení ho zastihla zpráva o vypuknutí války a 9. srpna se vrátil vojenským transportem do Francie. Začátek války Štefánika nepřekvapil, protože ho předvídal už několik roků. Ve válce viděl hlavně možnost osamostatnění Slováků, které hned od začátku spojoval i s Čechy. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu však nemohl hned odejít na frontu a dostal se na ni až začátkem roku 1915. Nastoupil do vojenské letecké školy v Chartres a 11. května získal diplom pilota a hodnost desátníka. V hodnosti podporučíka nastoupil na frontu, kde dělal průzkumné lety. Operoval mj. v oblasti Artois, tedy místě, kde se tou dobou pohyboval i zbytek u Arrasu rozprášené roty Nazdar. I jako letec měl neustále na zřeteli osamostatnění Čechů a Slováků a pokoušel se o vytvoření česko-slovenské dobrovolnické jednotky. V srpnu 1915 mu bylo vzhledem k jeho bojovým úspěchům a průkopnické práci v oblasti vojenské meteorologie nabídnuto místo velitele meteorologické služby francouzské armády. Štefánik to však odmítl a místo toho opět požádal o přeložení do Srbska. Začátkem září 1915 ho poslali na srbskou frontu, kde toto své snažení ještě víc rozvíjel. Při evakuaci z letiště v Niši však s letadlem havaroval a na útěku ho opět přepadla žaludeční choroba. Život mu tehdy zachránili přátelé Raoul Labry a Michael Bourdon, kteří ho dopravili do Říma, do tamní Nemocnice královny matky. Tam Štefánik poznal paní Claire de Jouvenel, která mu horlivě pomáhala i v jeho boji za osamostatnění Slovenska. Podrobnější informace naleznete v článku Československá národní rada. Štefánik se vrátil do Paříže, kde ho Jouvenel seznámila s nejvýznamnějšími politiky: ministerským předsedou Aristide Briandem a nejvlivnějším mužem na francouzském ministerstvu zahraničí Philippem Berthelotem. Štefánik tu nadále prosazoval plán vytvoření česko-slovenského státu. 13. prosince 1915 se setkal s E. Benešem a oba se shodli na Štefánikově a Masarykově koncepcí samostatného státu. Štefánikovou novou úlohou, kterou si sám stanovil, bylo vytvoření jednoho řídícího centra pro společný odboj Čechů a Slováků a též vytvoření samostatného česko-slovenského vojska a jeho prosazení mezi politiky. O těchto plánech informoval také ministerského předsedu Aristida Brianda a dohodl jeho setkání s Masarykem. V té době opět začala Štefánika trápit žaludeční choroba a musel do nemocnice. Setkání Masaryka s Briandem bylo úspěšné a Masaryk Brianda získal pro svou koncepci řešení středoevropské otázky. Štefánik mezi tím neustále podporoval vytvoření ústředního reprezentativního orgánu zahraničního odboje. Tak vznikla v únoru 1916 Československá národní rada. Jejím předsedou byl Masaryk, místopředsedy Josef Dürich a M. R. Štefánik a generálním tajemníkem E. Beneš. Její sídlo bylo na Rue Bonaparte 18 a jejím hlavním tiskovým orgánem byly časopisy La Nation Tchéque (Český národ) a Československá samostatnost. Současně začala rada organizovat česko-slovenské vojsko v zahraničí. Když se Štefánikův zdravotní stav zlepšil, odešel do Itálie. Tam jako letec na italské frontě rozhazoval z letadla letáky určené především pro Čechy a Slováky a kromě toho chtěl získat italské vojenské a politické kruhy pro česko-slovenskou koncepci střední Evropy, v které se počítalo i s vytvořením jugoslávského státu. Postoj Itálie k otázce jihoslovanského státu byl však odmítavý. Po návratu do Paříže se Štefánik plně věnoval ustanovení samostatného česko-slovenského vojska. Za tímto účelem odcestoval do Ruska. Dne 25. srpna 1916 se dostal v Mogiľove k Maurice Janinovi, šéfovi francouzské mise v Rusku. Janin Štefánika zavedl k náčelníkovi generálního štábu Alexejevovi a i k caru Mikulášovi a podařilo se mu posílit postavení ČSNR ve vojenských kruzích. Dne 29. srpna podepsali Dürich a Štefánik tzv. Kyjevskou dohodu společně s představitelem amerických Slováků G. Košíkem, kterou společně uznali ČSNR za vedoucí orgán českého a slovenského hnutí v zahraničí. Francouzské velení potom poslalo Štefánika do Rumunska, kde se mu podařilo získat 1500 dobrovolníků. Začátkem roku 1917 se vrátil do Ruska. Po počátečních komplikacích s Dürichem, který nerespektoval dohody a měl téměř pro-carskou orientaci, však přece měla Štefánikova mise v Rusku úspěch. Tomu napomohla i nová prozatímní vláda, která vznikla po pádu carismu a postavení ČSNR se tak upevnilo. 2. června 1917 odplul Štefánik do USA. Prvním úkolem byl nábor dobrovolníků. Štefánikovi se podařilo získat na 3000 mužů. Druhým byla konsolidace krajanů v USA a získání jejich podpory pro ČSNR. Jeho činnost byla úspěšná a jeho politickou aktivitu mezi Američany ocenily i francouzské kruhy a 20. října byl Štefánik vyznamenán křížem důstojníka Čestné legie. Po návratu do Paříže se Štefánik zapojil do diplomatických jednání o ustavení samostatné československé armády. Výsledkem byl dekret o vytvoření Česko-Slovenské armády ve Francii, který vydala francouzská vláda 16. prosince 1917. Podle tohoto dekretu se vytvořila samostatná Česko-Slovenská armáda, která podléhala velení ČSNR v Paříži. V Paříži se Štefánik opět setkal s Janinem. Ten potom se souhlasem francouzského velení přijal funkci velitele vytvářejícího se československého vojska, které čítalo 10 tisíc mužů. 14. listopadu 1918 se stal ministrem vojenství ve vládě Karla Kramáře, v této funkci působil až do své smrti v roce 1919. Vedle ministerstva vojenství existovalo ještě Ministerstvo národní obrany, které řídil Václav Klofáč. Zatímco Klofáčovo ministerstvo mělo na starosti domácí vojsko, do gesce Ministerstva vojenství spadaly zahraniční legie. Nehodě se podrobně věnuje samostatný článek Letecká nehoda generála Štefánika Milan Rastislav Štefánik zahynul 4. května 1919 při cestě domů z Itálie při leteckém neštěstí. Má pomník na hoře Bradlo, která se tyčí nad městem Brezová pod Bradlom na západním Slovensku. Podle Emila Karla Kautského zabývajícího se analýzou historických okolností Štefánikovy smrti mají nepřímé důkazy a studium poválečného vývoje v Československu naznačovat, že se stal obětí střetu francouzských a italských geopolitických zájmů ve střední Evropě či mocenských ambicí Edvarda Beneše. Tomuto faktu nasvědčuje prudké nepřátelství mezi Štefánikem a Benešem po odhalení Benešovy tajně podepsané smlouvy s Francií (v neprospěch Itálie) a po zjištění zpronevěry darů zahraničních Čechů na chod česko-slovenských legií. Podle zastánců této teorie jsou důkazy o atentátu pitevní zpráva, průběh nehody i fakt, že svědecké výpovědi obsahující zmínku o střelbě byly vyšetřujícími orgány ignorovány. Někteří svědci tvrdili, že slyšeli střelbu nebo viděli vojáky z kasáren pálit na letadlo. Podle výpovědi pplk. Rudolfa Fabiána se na letadlo střílelo i přesto, že letci letěli nízko, křičeli a mávali bílými kapesníčky. Také se domníval, že "možné by bylo, že vlastní hlídky rozestavěné u Ivanky na letadlo střílely." Při různých šetřeních, mj. Slovenské televize v roce 1988, byl kontaktován svědek, který viděl Štefánikovu prostřílenou leteckou bundu (redakce HRPD). Po podobných zjištěních byla příprava dokumentu zastavena. Tato část je zcela lživá, protože tuto originální leteckou bundu lze zhlédnout v Muzeu M. R. Štefánika v jeho rodné obci Košariská. Bunda je v pravé části ožehnuta požárem letadla, ale nikde nevykazuje jakékoliv místo s průstřelem. Samotní zaměstnanci Muzea se ohrazují proti této šířené lži. Za další důkaz je považován příběh radiotelegrafisty Jiřího Formana, uveřejněný 26. května 1996 v českých novinách Nedělní Hlasatel vydávaných v Kanadě. Podle něj dostali první hlášení o Štefánikově příletu, ale ve druhém hlášení bylo letadlo označeno za nepřátelské a vydán rozkaz na jeho sestřelení. Z obavy o stíhání spolu se svým kolegou, také svědkem incidentu, emigrovali do Francie. Po návratu do vlasti se nedokázali kontaktovat s přáteli z jednotky, protože už nežili (podle příbuzných se stali oběťmi havárie, našli je oběšené apod.). Tato teorie proto předpokládá, že nepohodlní svědci byli postupně odstraněni tajnou policií. Velmi pravděpodobným důvodem nehody je nešťastný omyl obsluhy protiletadlové obrany. Tato verze popisuje sestřelení letadla vlastní protivzdušnou obranou, neboť je faktem, že Československo bylo tou dobou ve válečném stavu s Maďarskem a letadlo se Štefánikem na palubě bylo označeno italskou trikolórou, jenž je identická s maďarskou. (Je však pravdou, že maďarská letadla byla navíc označována rudou hvězdou). Toto je rodokmen rodiny Milana Rastislava Štefánika, jak ho sestavil a v roce 1946 knižně uveřejnil Branislav Varsik: Michal Štefánik (asi 1724 "iuvenis Pravecensis" – † 4. 12. 1778 Senica) ∞ Katarína Adamiš Pavol . Štefánik (5. 1. 1761 Senica – † 5. 12. 1831 Krajné) Michal Štefánik Ján Štefánik (10. 5. 1765 Senica) ∞ Terézia Sitár Samuel Štefánik (14. 7 .1767 Senica) ∞ Zuzana Vaníček Pavol Štefánik (14. 1. 1798 Senica – 29. 11. 1861 Krajne) ∞ Ľudovíta Šulek Pavol Štefánik (15. 10. 1844 Krajne – 15 . 4. 1913 Košariská) ∞ Albertína Jurenka Milan Rastislav Štefánik (21. 7. 1880 Košariská – 4. 5. 1919 Ivanka pri Dunaji) Dle závěrů učiněných Branislavem Varsikem je rod Štefániků slovenského luteránského původu (ačkoliv místo narození nejstaršího předka udané jako "Pravecensis" se mu nepodařilo jednoznačně identifikovat) a navzdory legendám nejednalo se ani o zemany, ani o české pobělohorské exulanty. Na existenci zemanských a českých předků naopak Varsik usoudil u rodiny matky Miroslav Rastislava Štefánika. Po M. R. Štefánikovi se na rozdíl od jeho spolupracovníků Masaryka a Beneše nezachovalo žádné ucelené větší dílo. Především se jedná o osobní deníky (zápisníky), korespondenci a astronomické a publicistické práce. Hlasistické práce M. R. Štefánika, Praha 1929 Korešpondencia Dr. Milana Rastislava Štefánika - editor V. Polívka, Banská Bystrica 1928, nové vydání RECO 2003 Listy M. R. Štefánika adresované Lidmile Vrchlické, Historický časopis 1990, č 1. Pol mesiaca na vrchole Mont Blnacu, Tranvoský evanjelický kalendár 1910 Z cesty po severnej Afrike, Tranvoský evanjelický kalendár 1910 Zápisník Dr. M. R. Štefánika z Equadora z roku 1913 - editor V. Polívka,Bánská Bystrica 1928, nové vydání Vydavateľstvo SSS 2006 Zápisníky M. R. Štefánika - vyd. J. Bartůšek a J. Boháč, Praha 1935 Hvezdárske články Milana Štefánika SNM-Múzeum Slovenských národných rád Myjave 2003

LOCATION

LOCATION

002333

... Ptáci mohou být experimentálně infikováni a vylučovat tuto spirochetu, nelze je proto vyloučit jako možný zdroj infekce B. burgdorferi pro člověka. Ptačí borrelióza byla poprvé popsána na Kavkaze v roce 1891 Sacharovem jako vážné septikemické onemocnění husí. V roce 1903 byla nemoc zjištěna u drůbeže v Brazílii a byla prokázána primární úloha členovců v jejím přenosu. Postupně byla borrelióza identifikována v mnoha zemích světa, zejména v tropických a subtropických oblastech. Také v Evropě byly zaznamenány ojedinělé případy, včetně naší republiky. Borrelióza se vyskytuje zejména v oblastech s častým výskytem klíšťáků z rodu Argas. Spirochety jsou jednobuněčné, jemné spirální gramnegativní bakterie, dosahující délky až 500 μ. Množí se příčným dělením a běžnými barvícími technikami se nebarví; výjimkou je stříbření. Spirochety jsou zařazovány do rodů Spirochaeta, Treponema, Borrelia, Brachyspira a Leptospira....

Ve kterém roce byla poprvé popsána ptačí borrelióza?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Borrelióza_ptáků

Ptačí borrelióza byla poprvé popsána na Kavkaze v roce 1891 Sacharovem jako vážné septikemické onemocnění husí.

Borrelióza je členovci přenosné akutní septikemické onemocnění ptáků vyvolávaná spirochetou Borrelia anserina, které může u drůbeže v endemicky postižených oblastech způsobovat velké ekonomické ztráty. Zdravotní význam B. anserina není znám; je ale antigenně úzce příbuzná s B. burgdorferi, původcem lymské borreliózy. Ptáci mohou být experimentálně infikováni a vylučovat tuto spirochetu, nelze je proto vyloučit jako možný zdroj infekce B. burgdorferi pro člověka. Ptačí borrelióza byla poprvé popsána na Kavkaze v roce 1891 Sacharovem jako vážné septikemické onemocnění husí. V roce 1903 byla nemoc zjištěna u drůbeže v Brazílii a byla prokázána primární úloha členovců v jejím přenosu. Postupně byla borrelióza identifikována v mnoha zemích světa, zejména v tropických a subtropických oblastech. Také v Evropě byly zaznamenány ojedinělé případy, včetně naší republiky. Borrelióza se vyskytuje zejména v oblastech s častým výskytem klíšťáků z rodu Argas. Spirochety jsou jednobuněčné, jemné spirální gramnegativní bakterie, dosahující délky až 500 μ. Množí se příčným dělením a běžnými barvícími technikami se nebarví; výjimkou je stříbření. Spirochety jsou zařazovány do rodů Spirochaeta, Treponema, Borrelia, Brachyspira a Leptospira. U ptáků jsou původci borreliózy a střevních onemocnění. Původcem onemocnění je Borrelia anserina (syn. Spirochaeta anserina, S. gallinarum, S. anatis a Treponema anserinum), aktivně se pohybující spirální bakterie s 5-8 závity, měřící kolem 6-30 x 0,3 μ. Prochází filtry o velikosti pórů 450 nm. Borrelie mají 15-22 osových fibril. V nativním preparátech z krve nebo tkání se mohou pozorovat v zástinu nebo po obarvení Giemsou. Borrelie rostou za mikroaerofilních podmínek při teplotě 30-37 °C. Produkují kyselinu z glukózy. Kultivace na umělých kultivačních půdách je obtížná. K pomnožení se používají slepičí nebo krůtí embrya infikovaná do žloutkového vaku. Borrelie se nacházejí v krvi a tkáních embrya. Ve vnějším prostředí mimo tělo hostitele B. anserina nepřežívá. Klíšťáci slouží jako rezervoárový hostitel. V kadáverech spirochety přežívají při teplotě 0 °C až 31 dní. V krevním séru při teplotě 4 °C se mohou skladovat nejdéle 3-4 týdny. Dlouhodobě se mohou udržovat při teplotě -70 °C, zejména s přídavkem 10-15 % glycerolu nebo DMSO k infekční krvi. B. anserina je patogenní pouze pro ptáky, zejména drůbež. Savci jsou k infekci neteční, s výjimkou králíků a myší, kteří mohou být přechodně infikováni. Virulentní kmeny borrelií jsou schopné penetrovat přes neporušenou kůži. Přirozené infekce se vyskytují u kura domácího, krůt, bažantů, kachen, husí a kanárů. Z volně žijících ptáků byla borrelióza pozorována u tetřevů, koroptví, vran, strak, domácích vrabců a špačků. U žaků (Psittacus erithacus) způsobuje rychlý úhyn. Holubi a perličky jsou k infekci relativně odolní, i když u městských holubů v Itálii bylo zjištěno 3,26 % sérologicky pozitivních jedinců (Fabbi et al., 1995). Drůbež je k infekci náchylná v každém věku, ale nejvnímavější jsou mláďata do 3. týdne věku. Borrelióza může být prakticky přenášena všemi možnými způsoby, kdy vnímaví jedinci přijdou do kontaktu s krví, exkrety nebo tkáněmi od infikovaných živých nebo čerstvě uhynulých ptáků, např. při kanibalismu nebo prostřednictvím kontaminovaného krmiva či vody. Závažnými přenašeči infekce jsou členovci parazitující na ptácích, včetně komárů, čmelíků a klíšťat. Dominantní postavení ale zaujímají klíšťáci z rodu Argas a z nich zejména A. persicus, klíšťák zhoubný. Ptáci jsou infikováni slinami produkovanými klíšťákem při kousnutí nebo pozřením infikovaného klíšťáka, nymfy, larvy či vajíčka. B. anserina se objevuje v periferní krvi infikovaných ptáků během 4-9 dní po infekci, kde také přetrvává přibližně stejnou dobu. V patogenezi nemoci se pravděpodobně uplatňuje endotoxin. K úhynům dochází v důsledku embolie, vyvolané shluky borrelií. U rekonvalescentních zvířat nevzniká nosičství, vytváří se typově specifická imunita. Inkubační doba závisí na způsobu infikování, počtu spirochet v inokulu a virulenci kmene B. anserina. Při přirozené infekci klíšťákem trvá 3-12 dní, po parenterální (injekční) inokulaci může být kratší než 24 hodin. Ptáci infikovaní virulentními kmeny B. anserina jsou ospalí, shlukují se a jejich kůže je anemická nebo cyanotická. Mají načepýřené peří, nazelenalý průjem a nemají zájem o krmivo, spíše o pitnou vodu. Charakteristickým nálezem u borreliózy je náhlý a vysoký vzestup tělesné teploty, počínající krátce po infekci, a rychlá ztráta tělesné hmotnosti. Výkaly jsou tekuté s nadbytkem žluči a urátů. Ptáci rychle slábnou, stávají se otupělými a objevuje se ochrnutí končetin i křídel. Tělesná teplota před úhynem je subnormální, objevuje se tmavočervené zabarvení hřebene. Rekonvalescentní ptáci jsou často vyhublí, s přetrvávajícím ochrnutím končetin anebo křídel. Infekce kmeny o nízké virulenci může probíhat subklinicky. Morbidita a mortalita jsou silně variabilní, kolísají od 1-2 % do 100 % podle vnímavosti hostitele. Průběh onemocnění je v akutních případech krátký a může končit úhynem za 3-5 dní po výskytu klinických příznaků. Chronické případy mohou trvat až 2 týdny. Dominujícím nálezem u borreliózy ptáků je značně zvětšená a skvrnitá slezina, s výjimkou bažantů, u kterých bývá nezměněna nebo naopak atrofovaná. Játra jsou zvětšená, s hemoragiemi a nekrotickými ložisky. Ledviny jsou zduřelé, močovody naplněné uráty. Ve střevech se zjišťuje mukoidní hemoragická enteritida. Překonáním nemoci nebo po imunizaci vzniká dlouhodobá aktivní imunita, která je typově specifická, takže i rekonvalescenti mohou být opětovně infikováni jinými sérotypy B. anserina. Imunní nosnice přenášejí na potomstvo protilátky, které je chrání před nákazou asi 5-6 týdnů. Pasivní imunizací hyperimunním sérem lze zajistit až 3 týdny trvající ochranu. Předběžnou diagnózu borreliózy lze stanovit při nálezu charakteristických příznaků a změn, zejména najde-li se u postižených ptáků nebo v jejich chovném prostředí větší množství klíšťáků. Většinou je ale nutné pro potvrzení diagnózy prokázat přítomnost B. anserina nebo jejích antigenů. V průběhu klinického onemocnění lze detekovat spirochéty v barvených krevních nátěrech nebo v otiskových preparátech z tkání, nebo vyšetřením nativních preparátů v zástinu, fázovým kontrastem či imunofluorescencí. Pro průkaz spirochét ve tkáňových řezech je vhodná technika impregnace stříbrem. Diferenciální diagnostika. Borelióza může připomínat jiné akutní septikemické nemoci drůbeže, jako jsou např. salmonelózy, cholera a koliseptikémie. Z akutních virových infekcí je pak nutné vyloučit velogenní viscerotropní formu Newcastleské nemoci, fatální formu influenzy a akutní Markovu nemoc. Z počátku používané arzenové přípravky jsou nyní nahrazenyantibiotiky. B. anserina je citlivá na většinu antibiotik včetně penicilinu,chloramfenikolu, kanamycinu, streptomycinu, tylosinu atetracyklinů. Preventivní opatření jsou zaměřena na dodržování zoohygienických zásad chovu a zejména na ničení členovců (insekticidní přípravky). Eradikace klíšťáků z prostředí je velmi obtížná, bez potravy a jako nosiči mohou přežívat po roky. V oblastech s endemickým výskytem borreliózy se používají autogenní nebo polyvalentní vakcíny inaktivované formalinem nebo fenolem. JURAJDA, Vladimír. Nemoci drůbeže a ptactva - bakteriální a mykotické infekce. 1. vyd. Brno : ES VFU Brno, 2003. 185 s. ISBN 80-7305-464-7. SAIF, Y.M. et al. Diseases of Poultry. 11. vyd. Ames, USA : Iowa State Press, Blackwell Publ. Comp., 2003. 1231 s. ISBN 0-8138-0423-X. (anglicky) ALTMAN, R.B. et al.. Avian Medicine and Surgery. 1. vyd. Philadelphia : W.B. Saunders Co., 1997. 1070 s. (anglicky) RITCHIE, B.W. et al.. Avian Medicine: Principles and Application. Florida, USA : Wingers Publ., 1994. 1384 s. ISBN 0-9636996-5-2. (anglicky)

DATETIME

DATETIME

008511

Haskell je standardizovaný funkcionální programovací jazyk používající líné vyhodnocování, pojmenovaný na počest logika Haskella Curryho. Jazyk se rychle vyvíjí, především díky svým implementacím Hugs a GHC. Haskell je jazyk dodržující referenční transparentnost. To, zjednodušeně řečeno, znamená, že tentýž (pod)výraz má na jakémkoliv místě v programu stejnou hodnotu. Mezi další vlastnosti tohoto jazyka patří přísné typování proměnných, které programátorovi může usnadnit odhalování chyb v programu. Haskell plně podporuje práci se soubory i standardními vstupy a výstupy. == Historie == Jazyk byl navržen na konci 80. let 20. století skupinou vědců, kteří se snažili vytvořit otevřený standard funkcionálního programovacího jazyka s moderními vlastnostmi. Dále byl v 90. letech 20. století rozvíjen, hlavně v akademické sféře (motto: "avoid success at all costs", tedy "vyhnout se úspěchu za každou cenu") a...

Jaký typ programovacího jazyka je Haskell?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Haskell_(programovací_jazyk)

Haskell je standardizovaný funkcionální programovací jazyk používající líné vyhodnocování, pojmenovaný na počest logika Haskella Curryho.

Haskell je standardizovaný funkcionální programovací jazyk používající líné vyhodnocování, pojmenovaný na počest logika Haskella Curryho. Jazyk se rychle vyvíjí, především díky svým implementacím Hugs a GHC. Haskell je jazyk dodržující referenční transparentnost. To, zjednodušeně řečeno, znamená, že tentýž (pod)výraz má na jakémkoliv místě v programu stejnou hodnotu. Mezi další vlastnosti tohoto jazyka patří přísné typování proměnných, které programátorovi může usnadnit odhalování chyb v programu. Haskell plně podporuje práci se soubory i standardními vstupy a výstupy. == Historie == Jazyk byl navržen na konci 80. let 20. století skupinou vědců, kteří se snažili vytvořit otevřený standard funkcionálního programovacího jazyka s moderními vlastnostmi. Dále byl v 90. letech 20. století rozvíjen, hlavně v akademické sféře (motto: "avoid success at all costs", tedy "vyhnout se úspěchu za každou cenu") a později začal být známější i mimo ni, částečně díky online komunitě. Poslední ustálenou verzí je revize Haskell 98, jež definuje minimální a přenositelný standard jazyka využitelný k výuce nebo jako základ dalších rozšíření. Plánované zařazení některých rozšíření je pojmenováno jako Haskell' (Haskell Prime). == Historie v širším pojetí == Historie tohoto jazyka sahá až do září roku 1987. Tehdy se konala konference o funkcionálním programování ve státě Oregon. První verze tohoto jazyka byla oznámena až v roce 1990 (version 1.0). Další přišly v srpnu 1991 (version 1.1), v květnu 1992 (version 1.2), v květnu 1996 (version 1.3) a v dubnu 1997 (version1.4). V roce 1994 registroval John Peterson internetovou doménu haskell.org. Za vrchol je považován Haskell 98, což je také jeho poslední oficiální verze. Je čistě funkcionální na rozdíl od Scheme a je určený pro výzkum. Jméno nese podle amerického logika (matematika), který se jmenoval Haskell Brooks Curry. Narodil se ve státě Massachusetts 12. září 1900 a zemřel 1. září 1982 ve státě Pennsylvania, USA. Tento americký matematik studoval ve dvacátých letech dvacátého století na Harvardu. Zabýval se kombinační logikou a dal základy k funkcionálnímu programování. Proto nese také jeho název. V letech 1944–1945 pracoval v laboratořích na Johns Hopkins University. Začal se zabývat ENIAC (Electronic Numerical Integrator and Computer) – předchůdcem dnešních počítačů. V roce 1946 o tom napsal studie týkající se interpolací. V roce 1966 přijímá pozici profesora logiky v Amsterdamu. Zde stráví čtyři roky a poté se vrací na State College, kde také později umírá. == Datové typy == === Čísla === Čísla se v Haskellu dají reprezentovat mnoha datovými typy. Mezi základní patří: Int – celé číslo omezeného rozsahu (minimálně -2^29 .. 2^29-1) Word – celé číslo bez znaménka se stejnou velikostí jako Int Integer – celé číslo neomezeného rozsahu Double a Float – čísla s plovoucí desetinnou čárkou (dvojitá resp. jednoduchá přesnost) Ratio a – racionální číslo s čitatelem a jmenovatelem celočíselného typu a === Znaky === Pro reprezentaci znaků se používá typ Char, který umožňuje ukládat znaky Unicode. === Booleany === K ukládání pravdivostních hodnot slouží typ Bool, který může nabývat dvou hodnot: True a False. === Seznamy === Seznamy jsou v Haskellu nejčastěji používaným složeným datovým typem. Jsou homogenní, což znamená, že mohou obsahovat hodnoty pouze jednoho datového typu (např. celé číslo Int, pravdivostní hodnota Bool, nebo další seznam). Seznamy se zapisují do hranatých závorek a hodnoty se oddělují čárkou: [0,2,4,6] ['s', 't', 'r', 'i', 'n', 'g'] [True,False,True,False] [] Je možno použít ekvivalentní zápis: 0:2:4:6:[] Pokud je potřeba seznam hodnot z určitého rozsahu, je možno použít tento zápis: [1..5] -- ekvivalentní [1,2,3,4,5] ['a'..'g'] -- ekvivalentní "abcdefg" [2,4..12] -- ekvivalentní [2,4,6,8,10,12] [9,6..(-12)] -- ekvivalentní [9,6,3,0,-3,-6,-9,-12] Haskell rovněž umožňuje použití nekonečných seznamů: [1..] -- všechna přirozená čísla (1,2,3,4,5,6...) [1,3..] -- lichá kladná čísla (1,3,5,7...) [10,9..] -- 10,9,8,7,6,5,4... Pro zápis řetězců se využívá syntaktický cukr: "string" "řekl \"ahoj\"" -- ['ř', 'e', 'k', 'l', ' ', '"', 'a', 'h', 'o', 'j', '"'] ==== Funkce pro práci se seznamy ==== Pro práci se seznamy v Haskellu je možno použít velké množství funkcí. Mezi nejužívanější lze zařadit: map f list aplikuje funkci f na každý prvek seznamu list filter f list vrací seznam všech prvků seznamu list, pro které funkce f vrátila True head list získá první prvek seznamu tail list vezme první prvek seznamu a vrátí zbytek init list vrátí všechny prvky seznamu kromě posledního length list spočítá délku seznamu reverse list vrátí prvky seznamu list v opačném pořadí minimum list získá nejmenší hodnotu ze seznamu maximum list získá nejvyšší hodnotu ze seznamu drop n list zahodí prvních n prvků a vrátí zbytek take n list vrátí seznam prvních n prvků ===== Příklady ===== map negate [1,2,3,4] -- [-1,-2,-3,-4] filter odd [1,2,3,4,5,6] -- [1,3,5] take 3 [1,3..20] -- [1,3,5] head "Hello" -- 'H' tail "world" -- "orld" init [True,True,False,True,False] -- [True,True,False,True] length [] -- 0 reverse "gnirts" -- "string" minimum [4,2,6,4,1,9,3] -- 1 maximum [4,2,6,4,1,9,3] -- 9 drop 3 [1,3..20] -- [7,9,11,13,15,17,19] === N-tice (tuples) === N-tice v Haskellu ukládají několik hodnot různých typů. Zapisují se do závorek a prvky se oddělují čárkou: (2, "dva") -- dvojice, typ (Int, String) ("wow", False, [1,2]) -- trojice, typ (String, Bool, [Int]) == Příklady == Definice funkce faktoriálu: Jiná definice faktoriálu (používá funkci product ze standardní knihovny Haskellu): Naivní implementace funkce vracející n-tý prvek Fibonacciho posloupnosti: Eratosthenovo síto – jednoduchá implementace algoritmu pro nalezení všech prvočísel: Elegantní zápis řadicího algoritmu quicksort: == Implementace == Následující implementace zcela (nebo téměř zcela) vyhovují standardu Haskell 98 a jsou distribuovány pod open source licencí. Glasgow Haskell Compiler (GHC) umí překládat zdrojové kódy Haskellu do kódu závislého na architektuře počítače, případně do jazyka C. Hugs je interpret mezikódu (bajtkódu). Nabízí rychlý překlad programů a snesitelnou rychlost spouštění. Je vhodný především pro výukové účely. nhc98 je dalším interpretem využívajícím mezikód, běh programů je znatelně rychlejší než u Hugsu. Nhc98 se zaměřuje na hospodárnou správu paměti, a je tak ideální pro využití na starších počítačích. == Literatura == THOMPSON, S. Haskell The Craft of Functional Programming. Addison-Wesley 487 s. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Haskell ve Wikimedia Commons Domovská stránka Haskellu Haskell.cz – o Haskellu v češtině Naucte-se.Haskell.cz On-line kniha o programování v Haskellu v češtině Seriál Haskell a funkcionální programování

ADJ_PHRASE

OTHER

009025

Imunologie je, zjednodušeně řečeno, věda zabývající se zkoumáním imunitního systému. Občas bývá ne zcela správně chápána jako odvětví medicíny, její rozsah je však daleko širší. Nejstarší doložené využití imunologických metod pochází z 10. století z Číny, kde bylo používáno vdechování usušených neštovičních strupů, obsahující především neaktivní viriony, k ochraně před pravými neštovicemi. Tento způsob, nazývaný variolace, později zdokonalil britský lékař Edward Jenner, který použil k očkování proti pravým neštovicím virus neštovic kravských a položil tak základy vakcinace (vacca - latinsky kráva). Další významnou osobností období zrodu tohoto oboru byl Louis Pasteur, který kromě jiného vyvinul očkování proti anthraxu a vzteklině....

Jak se nazývá vědě zabývající se zkoumáním imunitního systému?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Imunologie

Imunologie je, zjednodušeně řečeno, věda zabývající se zkoumáním imunitního systému.

Imunologie je, zjednodušeně řečeno, věda zabývající se zkoumáním imunitního systému. Občas bývá ne zcela správně chápána jako odvětví medicíny, její rozsah je však daleko širší. Nejstarší doložené využití imunologických metod pochází z 10. století z Číny, kde bylo používáno vdechování usušených neštovičních strupů, obsahující především neaktivní viriony, k ochraně před pravými neštovicemi. Tento způsob, nazývaný variolace, později zdokonalil britský lékař Edward Jenner, který použil k očkování proti pravým neštovicím virus neštovic kravských a položil tak základy vakcinace (vacca - latinsky kráva). Další významnou osobností období zrodu tohoto oboru byl Louis Pasteur, který kromě jiného vyvinul očkování proti anthraxu a vzteklině. Imunologie poskytla lidstvu vedle vakcinačních programů i moderní způsoby imunoterapie lidských onemocnění, které jsou založené na použití uměle vytvořených monoklonálních protilátek. Jedná se o hlavní nástroje biologické léčby, která dnes tvoří zásadní část vývoje nových léčiv. Klasicky se dělí imunologie podle funkce na: evolučně starší, ale funkčně důležitější vrozenou imunitu (anglicky Innate immunity), která spoléhá na antigenně-nespecifickou odpověď, jako je například zánět, srážení krve, fagocytóza, antimikrobiální peptidy, komplementový systém nebo rozeznávání molekulárních vzorů spojených s patogeny a nebo typických pro poškození vlastních buněk a tkání prostřednictvím PRR receptorů vedoucí k aktivaci APC buněk, které následně prezentují antigenní fragmenty specifickým T-lymfocytům získanou adaptivní imunitu (anglicky Adaptive immunity) využívající schopnosti vysoce rozmanitých imunoreceptorů lymfocytů (protilátek a T-buněčných receptorů u obratlovců) rozpoznat specifické cizorodé struktury (antigeny) a jejich fragmenty. == Laureáti Nobelovy ceny == 1901 Emil von Behring (1854-1917), "za objev séra proti záškrtu" (první Nobelova cena za fyziologii a medicínu) 1908 Ilja Iljič Mečnikov a Paul Ehrlich (1854-1915), "za výzkumy imunitního systému" 1919 Jules Bordet (1870-1961), "za objevy v související s imunitním systémem" 1930 Karl Landsteiner (1868-1943), "za výzkumy typů lidské krve" 1960 Peter B. Medawar (1915-1987) a Frank Macfarlane Burnet (1899-1985), "objev získané imunologické tolerance" 1972 Gerald Maurice Edelman (* 1929) a Rodney Robert Porter (1917-1985), "za práci na struktuře protilátek" 1980 Baruj Benacerraf (1920–2011), Jean Dausset (1916–2009) a George Davis Snell (1903-1996), "za rozvoj studia histokompatibilních antigenů" 1984 Niels Jerne (1911-1994), Georges J. F. Köhler (1946-1995) a César Milstein (1927-2002) "za zásluhy o pokrok v teorii imunitního systému a objev principu tvorby monoklonálních protilátek" 1987 Susumu Tonegawa (* 1939), "za objev genetického základu vytváření variability protilátek" 1989 J. Michael Bishop (* 1936) a Harold E. Varmus (* 1939), "za objevy v oblasti retrovirů" 1996 Peter C. Doherty (* 1940) a Rolf M. Zinkernagel (* 1944) "za objevy v oboru ochrany lidské imunity" 2011 Bruce A. Beutler a Jules A. Hoffmann "za jejich objevy týkající se aktivace vrozené imunity" a Ralph M. Steinman "za jeho objev dendritické buňky a její role v rámci získané imunity" == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu imunologie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo imunologie ve Wikislovníku Imunologie

ENTITY

DENOTATION

009107

... Na vrcholu nejvyšší ázerbájdžánské hory Bazardüzü se pak ázerbájdžánsko-dagestánská hranice odklání k severovýchodu a hlavní hřeben klesá zbývajících asi 230 km ázerbájdžánským vnitrozemím k Baku. Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu (na mapce vpravo označeno písmenem J). Pouze v tomto případě by evropskou zemí byla i Arménie a celé území Gruzie a Ázerbájdžánu. Související informace naleznete také v článku Střed Evropy. Název světadílu je pravděpodobně odvozen od akkadského slova ereb či irib ("západ Slunce"), jinou verzí je pojmenování podle města Evropa, které se nacházelo v Malé Asii. Evropa tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie. Leží na severozápadě Starého světa. Krajní body na...

Jaká část tvoří poloostrov dvojkoninentu Eurasie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropa

Evropa tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie.

Evropa je území brané buďto jako jeden ze šesti světadílů v jejich tradičních pojetích, nebo jako západní část Eurasie. Ze severu jej ohraničuje Severní ledový oceán, ze západu Atlantský oceán, z jihu Středozemní a Černé moře spolu s vodními cestami, které je spojují, a z východu Asie (o přesném průběhu této části hranice nepanuje konsenzus). Jde o druhý nejmenší světadíl mající rozlohu asi 10 058 912 km2 (2009) (asi 7 % zemského povrchu), který je však zároveň druhý nejhustěji zalidněný (asi 72 obyvatel/km2), takže asi 742 500 000 obyvatel Evropy (2013) představuje přibližně 9,6% podíl na světové populaci (údaje k roku 2009). Evropa je kolébkou tzv. západní civilizace. Evropské národy hrály dominantní roli ve světovém dění cca od 16. století až po počátek století 20., ve kterém byly zatlačeny do pozadí Spojenými státy americkými. Důvodem byla zejména politická a národnostní roztříštěnost Evropy, na jejímž území se odehrály hlavní boje obou světových válek, a kterou po té druhé na čtyřicet let rozdělila železná opona, a také přijetí amerického dolaru za základní mezinárodní platidlo (tvorba měnových rezerv jednotlivých států apod.). I v současné době politická a jazyková roztříštěnost komplikují integraci Evropy, a to i u zemí, které jsou součástí Evropské unie. Mluví se zde 218 různými jazyky z nejméně 6 jazykových rodin (indoevropská, uralská, altajská, afroasijská, severokavkazská a baskičtina); naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Jednotlivé státy jsou obvykle založeny na národních základech a existují zde oblasti, které jsou zdrojem závažných národnostních konfliktů (zejména Balkán, země bývalého Sovětského svazu, severní Španělsko a Severní Irsko). Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Evropy. Evropa se za samostatný světadíl považuje spíše z historických, kulturních a politických důvodů než z důvodů fyzickogeografických. Hranice mezi Evropou a Asií není v přírodě zjevná a zeměpisci se odedávna přou, kudy má přesně vést. Na vedení hranice ovšem závisí řada charakteristik kontinentu, jeho rozlohou počínaje a nejvyšší horou (Mont Blanc vs. Elbrus) konče. Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá role pohoří Ural (vzniklo v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky). Za rozhraní kontinentů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu), Ural tedy leží celý v Evropě. Rozšířená a na českých školách vyučovaná verze dalšího průběhu hranice je po řece Embě do Kaspického moře, odtud Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře (na mapce vpravo označena písmenem A). Alternativ k takto stanovené hranici Evropy se objevuje celá řada. Relativně menší (s menšími důsledky) odchylkou je starší názor na vedení hranice po hřebeni Uralu, dále po řece Ural (teče západněji než Emba, ale i v tomto případě do Evropy zasahuje část Kazachstánu), mezi Kaspickým a Černým mořem pak nikoli korytem řek, ale až po severním úpatí Kavkazu (na mapce vpravo kombinace linií B a E). Další posun hranice z úpatí Kavkazu na jeho hlavní hřeben, který by připravil o post nejvyšší evropské hory západoevropský Mont Blanc a přidělil jej nejvyšší ruské hoře Elbrusu, navrhli američtí geografové (na mapce vpravo označeno písmenem F). Hranice vedená přesně po rozvodí by také znamenala, že do Evropy se dostanou malé části jinak převážně asijských států Gruzie a Ázerbájdžánu. Řeky Těrek (asi 50 km), Argun (asi 18 km) a Andijské Kojsu pramení na území Gruzie a odtékají na sever do Ruska. Na vrcholu nejvyšší ázerbájdžánské hory Bazardüzü se pak ázerbájdžánsko-dagestánská hranice odklání k severovýchodu a hlavní hřeben klesá zbývajících asi 230 km ázerbájdžánským vnitrozemím k Baku. Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu (na mapce vpravo označeno písmenem J). Pouze v tomto případě by evropskou zemí byla i Arménie a celé území Gruzie a Ázerbájdžánu. Související informace naleznete také v článku Střed Evropy. Název světadílu je pravděpodobně odvozen od akkadského slova ereb či irib ("západ Slunce"), jinou verzí je pojmenování podle města Evropa, které se nacházelo v Malé Asii. Evropa tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie. Leží na severozápadě Starého světa. Krajní body na pevnině jsou: na severu mys Nordkinn (Norsko) – 71°08' s. š. na jihu mys Punta Marroqui známý též jako Punta de Tarifa (Španělsko) – 35°59 .' s. š. na západě mys Cabo da Roca (Portugalsko) – 9°29' z. d. na východě ústí řeky Bajdaraty do Bajdaratského zálivu Karského moře (Rusko) – 68°14' v. d. . (pro srovnání: tento poledník prochází např. i Afghánistánem) Absolutní krajní body Evropy (včetně ostrovů) jsou: na severu mys Fligely na Rudolfově ostrově v Zemi Františka Josefa (Rusko) – 81°51 . ' s. š. na jihu ostrov Gaudos, při jižním pobřeží Kréty (Řecko) – 34°48' s. š. na západě mys Bjargtangar (Island) – 24°32' z. d.) na východě ústí řeky Bajdaraty do Bajdaratského zálivu Karského moře (Rusko) – 68°14' v. d. Rozloha Evropy činí 10,5 mil. km2, tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl po Austrálii a Oceánii. Evropa má velmi členité pobřeží a je nejčlenitější ze všech světadílů. Délka pobřeží činí 37 000 km. Největší poloostrovy jsou Poloostrov Kola, Skandinávský, Jutský, Pyrenejský, Apeninský, Balkánský poloostrov, Peloponés a Krym. Největší ostrovy Evropy jsou soustředěny na severozápadě: klikatobřehá Velká Británie, Island a Irsko. Další ostrovy leží na severu: Nová země a Špicberky, Gotland, Öland, Sjæ a na jihu: Mallorca, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta a Rhodos. Evropa má pestrý reliéf. Průměrná nadmořská výška činí 290 m n.m. (nejméně ze všech světadílů). Většinu území zaujímají nížiny (60 %). Rozložení nížin a vysočin plyne z geologické stavby a geomorfologického vývoje. Nejstarší část Evropy je východoevropská nížinná Fennosarmatia s Východoevropskou rovinou. Zde leží i nejnižší místo Evropy v proláklině Kaspické nížiny (−28 m). Na východě je Východoevropská rovina lemována protáhlým pohořím Ural (1894 m) o délce 2500 km. Skandinávské pohoří (2469 m) je kaledonského stáří. Ledovce zde vyhloubily typické fjordy. Ledovec poznamenal i Severoněmeckou a Středopolské nížiny. Hercynským vrásněním vytvořilo Středoněmeckou vysočinu, Český masiv (1602 m) a Francouzské středohoří (1886 m). Během třetihorního alpínského vrásnění došlo k vytvoření Alp (Mont Blanc, 4807 m) a dalších evropských pohoří (Karpaty (2655 m), Dinárské hory (2751 m), Pyreneje (3404 m) a Apeniny (2914 m)). V jižní Evropě se setkáváme i s vulkanismem a zemětřesením. Na Sicílii se tyčí i nejvyšší činná sopka Evropy Etna (3340 m). Dalšími vulkány jsou Stromboli, Monte Epomeo a Vesuv. V Evropě s poměrně vlhkým podnebím je vytvořena poměrně hustá říční síť. 80 % Evropy leží v úmoří Atlantského oceánu. 20 % Evropy je odvodňováno do bezodtokého Kaspického moře, do něhož ústí nejdelší evropská řeka Volha (3531 km, povodí 1 360 000 km2, s průměrným ročním průtokem 8220 m3). Dalšími velkými řekami jsou Don, Dněpr, Dunaj, Pád, Rhôna, Ebro, Seina, Temže, Rýn, Labe, Odra a Visla. Maxima vodních stavů jsou ve východní Evropě na jaře a počátkem léta, ve střední a severní Evropě na jaře, v západní a jižní Evropě v zimě a ve velehorách v létě. Většina evropských jezer je ledovcového původu. Největšími jezery jsou Ladožské (18 360 km2) a Oněžské jezero (9700 km2) v Rusku Evropa patří do tří podnebných pásů severní polokoule. Na nejzazším severu je to studený pás se dvěma oblastmi, arktickou a subarktickou, na Špicberkách, Nové zemi a severním pobřeží Ruska. Zde leží i absolutně nejchladnější místo Evropy Usť-Cilma (−69 °C). Většina Evropy leží v severním mírném pásu. V západní Evropě se rozkládá západopřímořská oblast s převládajícími západními větry a s mírnou zimou i létem. Ve střední Evropě je oblast přechodná, teplé léto se srážkami se střídá se zimou s trvalou sněhovou pokrývkou. Východní Evropa leží ve vnitrozemské (kontinentální) oblasti s dlouhými, studenými zimami a horkými léty. Zde leží nejsušší místo Evropy Astrachaň (180 mm ročně). Nejvyšší absolutní teplota byla naměřena v močálu Pantano de Guadalmelatto u Córdoby (52 °C) ve středomořské oblasti subtropického pásu. V tomto pásu leží i nejdeštivější místo Evropy Crkvica (4624 mm ročně). Vegetační pásy jsou závislé na podnebných poměrech. Do Evropy jich zasahuje sedm: mrazové pustiny, tundry a lesotundry s mechy a lišejníky, tajga s jehličnatými lesy, smíšené a listnaté lesy, stepi a lesostepi se suchomilnými trávami, většinou proměněná v kulturní step s úrodnou půdou, subtropické listnaté opadavé a vždyzelené suchomilné lesy a trnité křoviny macchie a pouště a polopouště v kaspické oblasti. V horách je vyvinuta výšková stupňovitost s alpínskou květenou. Zvířena má typické zástupce: soba v tundrách, losa, vlka, medvěda hnědého, rysa, jelena a rosomáka v tajze, lišku, vydru, zajíce a ježka ve smíšených a listnatých lesích, kamzíka v horských oblastech a různé druhy ptáků, plazů, obojživelníků, ryb a hmyzu. Původní přírodní prostředí je chráněno k přírodních rezervacích a národních parcích. Nejvyšší hory Související informace naleznete také v článku Nejvyšší hory evropských zemí. Elbrus (Э) 5642 m n. m., Kavkaz (viz spor o geografické vymezení Evropy) Mont Blanc (Monte Bianco) 4810 m n. m., Savojské Alpy Monte Rosa (Pic Dufour) 4634 m n. . m., Penninské Alpy Dom 4545 m n. m., Valaiské Alpy Weisshorn 4505 m n. m., Valaiské Alpy Matterhorn (Monte Cervino) 4478 m n. m., Penninské Alpy Dent Blanche 4357 m n. m., Valaiské Alpy Grand Combin . 4314 m n. m., Valaiské Alpy Finsteraarhorn 4274 m n. m., Bernské Alpy Aletschhorn 4195 m n. m., Bernské Alpy Nejvyšší činné sopky Etna 3329 m n. m., Sicílie Beerenberg 2277 m n. m., Jan Mayen Askja 1510 m n. . m., Island Hekla 1491 m n. m., Island Vesuv 1277 m n.m., Itálie Stromboli 926 m n. m., Liparské ostrovy Théra 584 m n. m., Řecko Nejdelší řeky Volha (Rusko) 3534 km Dunaj ( .Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Moldavsko, Ukrajina) 2857 km Ural (Rusko, Kazachstán) 2428 km Dněpr (Rusko, . Bělorusko, Ukrajina) 2200 km Don (Rusko) 1950 km Kama (Rusko) 1805 km Největší jezera Ladožské jezero (Rusko) 18 130 km2 Oněžské jezero (Rusko) 9616 km2 Vänern (Švédsko . ) 5650 km2 Saimaa (Finsko) 4377 km2 Další rekordy největší ostrov – Velká Británie největší město – Istanbul (celý, včetně asijské části) resp. Moskva největší ledovec – Jostedalsbreen největší stát podle rozlohy – Rusko nejhustší železniční síť – Česko nejhustší . silniční síť – Belgie nejdelší silniční tunel – Læ (Norsko) nejdelší železniční tunel – Gotthardský úpatní tunel (Švýcarsko) nejrychlejší vlak – TGV (Francie), Frecciarossa (Itálie) nejdelší most - Most Vasco da Gama (Portugalsko) Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropy. První civilizace vznikly na jihovýchodě Evropy v oblasti Egejského moře. Na Krétě se kolem roku 2700 př. n. l. zrodila Egyptem ovlivněná Mínojská civilizace a následovná civilizací mykénskou, která zanikla kolem roku 1200 př. n. l.. Na jejich troskách se postupně rozvíjela v řeckých městských státech od roku 800 př. n. l. a později v Římě antická civilizace. Za počátek historie starověkého Řecka se tradičně považuje rok 776 př. n. l., kdy se konaly první antické olympijské hry. Rozkvět těchto států byl spojen také s rozvojem kultury, umění a filosofie. Období největšího rozšíření dosáhla řecká kultura v období helénismu, která následovalo po vládě Alexandra Velikého, kdy se řecká kultura rozšířila po celém středomoří a blízkém východě. Politickým nástupcem říše Alexandra Velikého se stalo Římské císařství, založené roku 27 př. n. l. císařem Augustem za jehož vlády vzniklo a také se začalo šířit křesťanství. Římská říše ovládala celé středomoří a západní Evropu. Latina úřední řeč Římské říše se stal základem rodiny románských jazyků. Rovněž římské právo položilo základ státovědy či evropského občanského práva. Římská říše zanikla roku 476 během stěhování národů. Na troskách antické civilizace, z níž převzala především řeckou filosofii, římské právo a křesťanství, se začala postupně vyvíjet naše současná západní civilizace, živořící prvních 1000 let na periferii. Zpočátku byly vedle zbytkové Východořímské později Byzantské říše zakládány krátkodobé barbarské státy: Franská říše v 5. století, anglosaské státy v Anglii v 5.–6. století nebo Dánsko roku 800. Po přistěhování Slovanů do střední a jihovýchodní Evropy vznikaly i slovanské státy: Velkomoravská říše roku 833, Bulharská říše v 7. století, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko, České knížectví v 9. století a Polsko roku 960. České knížectví se od roku 1004 začlenilo do Svaté říše římské a roku 1198 bylo povýšeno na České království. Rozmach křesťanské církve, zděděné po antice, je charakterizován vznikem papežského státu v 8. století. Dočasný propad raně středověké Evropy byl způsoben pronikáním cizorodých prvků: Arabů na Pyrenejský poloostrov od roku 711 a Maďarů do uherských nížin v 9. století, kde se ovšem udrželi a stali se nedílnou součástí evropské civilizace především díky včasnému přijetí křesťanství. Od 10. století nastal trvalý tisíciletý demografický, hospodářský a kulturní vzestup, který Evropě přinesl nakonec 400 let trvající vládu nad planetou. Vytlačením Arabů z Pyrenejského poloostrova bylo umožněno vytvořit Portugalsko roku 1139 a Španělsko sjednocením Aragonie a Kastilie roku 1479. Dobytím arabské Granady roku 1492 bylo vytlačení Arabů z Evropy ukončeno. Po rozpadu Franské říše roku 843 byly položeny základy Francie a Německa. V Itálii vznikaly mezitím od 11. století městské státy. Postupným rozpadem německé části Franské říše vznikly mimo jiné roku 1156 Rakousko, roku 1291 Švýcarsko a později do 17. století Prusko. Z odporu proti vnějšímu nepříteli vznikly velké mezistátní unie: polsko-litevská unie roku 1386, která zanikla vlastními nedostatky v letech 1772–1795, a kalmarská v letech 1397–1523. Ve 14. století začali pronikat na Balkán Osmanští Turci. Roku 1389 porazili Srby na Kosově poli a roku 1453 vyvrátili Byzantskou říši. Roku 1415 zahájili Portugalci dobytím africké Ceuty evropskou expanzi do zámoří. Tato expanze zahajuje novověk. Roku 1492 byla objevena Amerika a roku 1498 přistáli Portugalci v Indii. Planeta byla poprvé obepluta v letech 1519–1522. Ve stejné době definitivně ukončila středověk a jeho pojetí společnosti renesance. Roku 1526 zahájili Habsburkové budování mnohonárodnostního impéria kolem rakouských zemí ve střední Evropě, do něhož se dostala i řada do té doby samostatných zemí (České země, Maďarsko, Chorvatsko). České země za vlády Habsburků ztratily území Slezska, které od roku 1742 připadlo Prusku. Finálním produktem bylo roku 1867 Rakousko-Uhersko. Novým státem se stalo Nizozemí, vzniklé z revoluce proti Španělsku v letech 1565–1581. Roku 1707 vznikla propojením Anglie a Skotska Velká Británie a později připojením Irska Spojené království. Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie, Nizozemsko nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii. Průmyslová revoluce v Evropě propukla v 18. stol. a znamenala ještě větší blahobyt, který způsobil velký nárůst obyvatelstva. Po francouzské revoluci 1789–1794 vznikly v několika vlnách státy na národním principu, který revoluce přinesla: 1822 Řecko svržením turecké nadvlády, 1830 Belgie oddělení od Nizozemí, 1859 Rumunsko sloučením dvou tureckých vazalů Valašska a Moldávie, 1861 Itálie sjednocením drobných italských států, 1871 Německo obdobným způsobem, sjednocením kolem Pruska, 1905 Norsko oddělením od Švédska, 1908 obnovené Bulharsko zrušením vazalství na Turecku a 1912 Albánie svržením turecké nadvlády. Po první světové válce 1914–1918 vznikla další generace evropských států: 1917 Finsko oddělením od Ruska, 1918 Polsko obnovením z částí Německa a Ruska, Československo, Rakousko a Maďarsko rozpadem Rakousko-Uherska, Estonsko, Lotyšsko a Litva oddělením od Ruska, Jugoslávie sloučením Srbska, Černé Hory a části Rakousko-Uherska, 1921 Irsko oddělením od Británie a 1922 Sovětský svaz sloučením sovětských republik, vzniklých v důsledku Říjnové revoluce v Rusku. První světová válka znamenala podlomení evropské vlády nad planetou. Po druhé světové válce 1939–1945, která definitivně zničila evropskou moc, během studené války 1946–1989, byla Evropa rozdělena na dva významné politické a ekonomické bloky: východní blok ve východní Evropě, ovládaný SSSR, a na demokratické země v západní Evropě. Československo přišlo o území Podkarpatské Rusi. Nových států vzniklo už jen několik: 1944 Island oddělením od Dánska, 1949 dva německé státy obnovením v okupačních pásmech, 1964 Malta vyhlášením nezávislosti na Británii. Velmi významným procesem je v moderní Evropě integrační proces, zahájený vytvořením Beneluxu 1948, a dále vznikem Severoatlantické aliance (NATO) 1949, Evropského hospodářského společenství 1957 a finální Evropské unie 1993. Integrovaná Evropa měla původně vytvořit znovu evropské mocenské centrum, ale zatím je vývoj toho dalek. Klíčový se stal rok 1989, kdy došlo k destrukci komunistických totalit v Polsku, Maďarsku, Československu, Bulharsku a Rumunsku a později i v Albánii. Východní blok se rozpadl. S koncem studené války bylo možno i roku 1990 znovusjednotit Německo. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Tento vývoj se neobešel bez konfliktů například v Moldávii, pobaltských státech nebo na Kavkaze. Ve stejném roce začal i rozpad komunistické Jugoslávie a následné konflikty opět přinesly válku do Evropy. Rozpadem Jugoslávie vznikly státy následnické: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a později Srbsko, Černá Hora a Kosovská republika. Roku 1993 se bez konfliktů rozpadlo Československo na Česko a Slovensko. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Evropy. Evropa má 718 mil. obyvatel, tj. 9,6 % světové populace. Hustota zalidnění je vysoká, 72 obyvatel/km2. Evropa je nejhustěji zalidněný kontinent. Současný stav a rozmístění obyvatelstva je výsledkem složitého vývoje. Největší hustotu zalidnění mají kromě miniaturních států Monaka, Vatikánu a Malty, Nizozemsko (390 obyvatel/km2), Belgie (340 obyvatel/km2) a Velká Británie (250 obyvatel/km2). Naopak nejnižší hustotu zalidnění mají v Evropě: Island (3 obyvatelé/km2), Kazachstán (4 obyvatelé/km2), ale to je evropský stát jen malou částí svého území, a Rusko (8 obyvatel/km2), ale jeho hustota zalidnění vypočítaná na celé území Ruska hustotu v evropské části zkresluje. Přírůstek činí 0,3 %, porodnost dosahuje 13 prom. a úmrtnost 11 prom. Obyvatelé Evropy se v průměru dožívají 68 let (muži) a 77 let (ženy). Obyvatelstvo tvoří hlavně tři větve indoevropské jazykové rodiny: slovanská, germánská a románská. Mnoho národů patří k jiným jazykovým skupinám, např. uralské nebo afroasijské. Slovanskými jazyky se v Evropě podle počtu rodilých mluvčích mluví nejvíce. Nejpočetnějšími evropskými národy jsou indoevropští Rusové, Němci, Italové, Angličané, Francouzi, Ukrajinci, Španělé a Poláci. Znakem všech průmyslových oblastí je nakupení sídel, zejména ve střední Anglii, Nizozemsku, Porúří, Porýní a v Sasku, v Horním Slezsku, Donbasu a Pádské nížině. Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství v Evropě. Nábožensky dominuje evropskému prostoru křesťanství, které však v mnoha zemích ustupuje silné sekularizaci a nezájmu obyvatel o náboženské záležitosti, nejvíce patrné je to v případě severských zemí, Česka, Francie a Estonska. Na druhou stranu v některých tradičně katolických zemích přetrval velký vliv katolické církve, klasickým příkladem jsou Polsko, Litva, Irsko, Malta, San Marino a samozřejmě Vatikán. Mezi další větve křesťanství v Evropě patří pravoslaví a na severu a v Anglii protestantismus. V některých oblastech na Balkáně převládlo jako hlavní náboženství sunnitský islám. Podrobnější informace naleznete v článku Hospodářství Evropy. Evropa patří k hospodářsky nejvyspělejším oblastem planety. Průmyslová odvětví mají dlouhou tradici, zemědělství je intenzivní. Ze světového hlediska má význam těžba uhlí, ropy, zemního plynu, železné rudy, bauxitu, niklu, rtuti, magnezitu, fosfátů a draselných solí. Nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je strojírenství. V Evropě jsou rozvinuty všechny druhy dopravy a má největší objem zahraničního obchodu ze všech světadílů. Největší evropskou národní ekonomikou v nominálním HDP je Německo, následované Francií, Spojeným královstvím, Itálií a Ruskem. Těchto pět zemí je umístěno ve světové top 10, evropské ekonomiky tedy tvoří polovinu deseti největších ekonomik světa. Na tomto přeplněném kontinentu musí divoce rostoucí rostliny a divoce žijící živočichové bojovat o prostor se zemědělstvím, sídly lidí a průmyslem. Přesto Evropa se svými mnoha klimaty a habitaty poskytuje obživu mnoha rozmanitým formám života v přírodě. Chladné oblasti kolem severního polárního kruhu jsou domovem sobů, hus a sovic sněžních. Trochu více na jih mechy a lišejníky. Tundra, jež je po většinu roku zmrzlá, ustupuje lesům tvořeným smrkem a břízou. Tyto lesy se rozprostírají po celé severní Evropě a potulují se v nich medvědi a vlci. V mírnějších klimatech severozápadní Evropy jsou smíšené lesy tvořené dubem, jasanem a bukem a jsou domovem veverek, vysoké zvěře, divokých kanců a mnoha druhů ptáků. Mořští ptáci, jako například racci, alky a terejové, hnízdí na skalnatém pobřeží Atlantského oceánu. V Atlantském oceánu žije celá řada různých druhů ryb včetně tresky, sledě, lososa, sardinek a jesetera. Travnaté oblasti střední Evropy jsou z velké části využívány pro zemědělství, ale poskytují také obživu mnoha savcům a ptákům. Velcí sokoli a orli loví koroptve, křepelky, myši, krtky, krysy a další malé živočichy tohoto pásma. Dále na jih v horském pásmu Alp nalezneme formy života v přírodě typické pro tuto oblast, např. savce, kteří si vyhrabávají nory a říká se jim svišti, a kamzíky podobné koze. Mezi alpské květiny patří tmavomodrý hořec a trsovitý plesnivec alpský. Na nejjižnějších cípech Evropy, kolem Středozemního moře, se daří olivovníkům, cypřišům a borovicím piniím. Na teplém slunci tohoto pásma se vyhřívají hadi, ještěrky a želvy. Evropa vždy značně ovlivňovala světovou politiku. Staří Řekové jako první vytvořili kolem roku 450 př. n. l. demokracii. Tento systém, ve kterém si vládu volí lid, je dnes všeobecně rozšířen. Ve středověku měla silný politický vliv po celé Evropě římskokatolická církev. Na počátku 18. století se moc přesunula z rukou církve do rukou několika států, například Španělska a Spojeného království. Tyto státy zbohatly také kolonizací Asie, Afriky a obou Amerik. Řada těchto kolonií získala nezávislost až v minulém století. První světová válka (1914–1918) i druhá světová válka (1939–1945) začaly v Evropě. Po druhé světové válce se kontinent rozdělil na komunistické země na východě, vedené Sovětským svazem, a nekomunistické země na západě, podporované Spojenými státy americkými. Evropa se stala centrem boje o moc mezi komunistickými a nekomunistickými zeměmi. Tento boj byl znám pod pojmem studená válka. V 80. letech 20. století vedly reformy v Sovětském svazu a východní Evropě k pádu tamního komunismu. Po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa vznikly nové státy. Studená válka skončila, ale konflikt mezi etnickými skupinami a ekonomické problémy způsobily ve východní Evropě nové zdroje napětí. V roce 1995 bylo 15 západoevropských států spojeno v Evropskou unii. Tato organizace vznikla v 50. letech. Dnes je jejím cílem, aby politicky a ekonomicky sjednotila různé země Evropy. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam evropských států. Na evropském kontinentu a k němu náležících ostrovech se nachází území 46 nezávislých států. Seznam těchto zemí může však být modifikován na základě jiných hledisek. Vyřazeny můžou být země, jejíchž menší část se nachází v Evropě, ovšem většina jejich území leží mimo Evropu a státy jako takové se pohybují v jiném kulturním rámci (Kazachstán a Turecko). Naopak na základě kulturně-politického hlediska bývá do Evropy zařazován i Kypr. Další tři státy se nacházejí na rozmezí Evropy a Asie v oblasti Kavkazu a vzhledem k nejednotnému určení evropsko-asijské hranice se můžou některé jejich části, či dokonce celá jejich území, nacházet v Evropě. Jedná se o: Arménie Arménie Ázerbájdžán Ázerbájdžán Gruzie Gruzie Kypr Kypr Kromě těchto samostatných států se v Evropě nachází S výjimkou Běloruska, Vatikánu, Kazachstánu a mezinárodně neuznaných států jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 27 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě.

ADJ_PHRASE

DENOTATION

009725

... mezinárodní asociace Skautů Evropy UIGSE – FSE, L'Union Internationale des Guides et Scouts d'Europe – Fédération du Scoutisme EuropéenMezinárodním dnem skautů je svátek sv. Jiří 24. dubna. == Skautské symboly == === Skautský pozdrav === Skauti se po celém světě zdraví zdviženou pravou rukou k rameni. Ruka je obrácená dlaní vpřed u skautů a skautek (mládež většinou od 12 do 15 let) se vztyčenými třemi prsty, u světlušek a vlčat (děti od 6 do 11 let) se vztyčují jen prsty dva. U starších skautů tři prsty představují tři body skautského slibu a přitom palec překrývá malíček, což symbolizuje ochranu slabších silnějšími. Spojením palce a malíčku vzniká kruh, který znamená přátelství skautů a skautek celého světa. Při setkání se skauti také zdraví podáním levé ruky se zaklesnutým malíčkem....

Kdo se zdraví zdviženou pravou rukou k rameni?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Skauting

Skauti se po celém světě zdraví zdviženou pravou rukou k rameni.

Skauting (z angl. scout – zvěd, průzkumník, pozorovatel) je celosvětové hnutí, jehož cílem je výchova a sebevýchova dětí a mladých lidí. Jeho členové se nazývají skauti. Český skauting je specifickou národní formou tohoto mezinárodního hnutí a je reprezentován celou řadou různorodých spolků. == Poslání a principy == Posláním hnutí je podporovat rozvoj osobnosti dětí a mladých lidí, jejich duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností tak, aby byli připraveni plnit povinnosti k sobě samým, bližním, vlasti, přírodě a celému lidskému společenství. Toto poslání je blíže konkretizováno třemi principy, které jsou vyjádřeny ve skautském slibu: povinnost k Bohu (vyššímu principu), povinnost k bližním (ostatním), povinnost k sobě.Poslání a principy se skauting snaží naplňovat prostřednictvím skautské výchovné metody, která zahrnuje učení se zkušeností, morální kodex vyjádřený skautským slibem a zákonem, pobyt v přírodě, samosprávu malých skupin členů podobného věku (družinový systém) podporovaných dospělými, individuální program osobního růstu (např. skrz skautskou stezku), používání symbolů a symbolických rámců a zapojení do společnosti na různých úrovních dění. === Povinnost k Bohu === Různé skautské organizace přistupují k práci s prvním principem různě, ale vždy je součástí slibu - to je podmínkou členství v mezinárodní organizaci WOSM. Některé organizace jsou přímo navázány na konkrétní náboženství nebo církev (např. Německá asociace skautů svatého Jiří nebo Skauti Evropy), některé (např. Junák) naopak pracují s povinností k Bohu jako s povinností k hodnotám vyšším než materiálním bez odkazu na konkrétního Boha nebo náboženství a uznávají širší škálu forem spirituality, což se odráží i ve slibu, kde je místo explicitní zmínky o Bohu uvedena Nejvyšší Pravda a Láska. == Mezinárodní skauting == Skauting vznikl v roce 1907 v Anglii na základě myšlenek zakladatele Roberta Baden-Powella, významného britského generála, hrdiny druhé búrské války. Hnutí se postupně šířilo do dalších států a bylo také ovlivňováno dalšími osobnostmi (např. Ernest Thompson Seton ve Spojených státech). Dnes skauting existuje prakticky ve všech státech světa (216 států), je pouze několik výjimek – vesměs totalitních států (Andorra, Čína, Kuba, Severní Korea, Laos). Celkem má 50 milionů členů. Hnutí se skládá z několika zastřešujících organizací, pravidlem je, že z každé země smí být pouze jedna organizace členskou zemí. Tam, kde existuje více skautských organizací, musí vytvořit společnou koordinační skupinu: Skauting – WOSM (World Organization of the Scout Movement) sdružuje přes 40 milionů členů ze 165 států a teritorií. Dívčí skauting – WAGGGS (World Association of Girl Guides and Girl Scouts) sdružuje asi 10 milionů členek ze 145 států světa. Skauting pro dospělé – ISGF (The International Scout and Guide Fellowship) sdružuje dospělé skauty ze 40 států světa.Kromě těchto hlavních a úzce spolupracujících organizací existují nezávislé mezinárodní organizace, sdružující skautská hnutí stojící mimo hlavní proud. Tyto organizace se hlásí k původnímu skautingu a jeho hodnotám a jsou reprezentovány výhradně dobrovolníky: Světová federace nezávislých skautů - World Federation of Independent Scouts - WFIS - v r. 2014 měla bezmála 200 000 členů ve 41 zemích světa Samostatná mezinárodní asociace Skautů Evropy UIGSE – FSE, L'Union Internationale des Guides et Scouts d'Europe – Fédération du Scoutisme EuropéenMezinárodním dnem skautů je svátek sv. Jiří 24. dubna. == Skautské symboly == === Skautský pozdrav === Skauti se po celém světě zdraví zdviženou pravou rukou k rameni. Ruka je obrácená dlaní vpřed u skautů a skautek (mládež většinou od 12 do 15 let) se vztyčenými třemi prsty, u světlušek a vlčat (děti od 6 do 11 let) se vztyčují jen prsty dva. U starších skautů tři prsty představují tři body skautského slibu a přitom palec překrývá malíček, což symbolizuje ochranu slabších silnějšími. Spojením palce a malíčku vzniká kruh, který znamená přátelství skautů a skautek celého světa. Při setkání se skauti také zdraví podáním levé ruky se zaklesnutým malíčkem. Existují tři verze, jak tento pozdrav vznikl. První, protože levá ruka je blíž k srdci a zaklesnutí malíčku je důkazem propojení a přátelství. Druhá, protože si rytíři po soubojích podávali levou ruku, aby si mohli levou ruku podat, tak na znamení důvěry sundali štít. Třetí, nejvíce pravděpodobná, protože se tak mezi sebou zdravili afričtí bojovníci, podáním levé ruky dávali spolubojovníkům najevo, že jim plně důvěřují a že jsou členy stejné družiny. Čeští skauti se slovně zdraví Nazdar! == Kontroverze == === Morálka a náboženství === Skautský slib a související morální zásady skautského zákona vycházejí z principů stanovených Zakladatelem (tedy Robertem Baden-Powellem): Zpravidla 1. princip bývá nejjasněji vyjádřen ve skautském slibu (například jako služba Bohu a vlasti). Vyjádřit nějakým jasným způsobem všechny tři principy vyžaduje po všech svých členských organizacích WOSM a v zásadě je tento požadavek i dodržován. V současné době mají s 1. principem určité potíže v silně sekularizovaných státech (Francie, Dánsko). Český skauting byl vždy výrazně nenáboženský. V současné České republice byl tak mezinárodní náboženský požadavek vyřešen na 5. sněmu v roce 1992 originálním způsobem, který byl WOSM i WAGGGS akceptován: Transcendentní skutečnost, vůči níž nesou skauti odpovědnost, je definovaná jako Nejvyšší Pravda a Láska, bez vazby na konkrétní víru či náboženství. Limitem skautských zásad je v tomto ohledu jejich obecný charakter, který umožňuje velice individuální výklad i aplikaci. === Antisemitismus a nacionalismus === Skauting bývá prezentován jako jedna z forem mezinárodního bratrství mezi lidmi bez ohledu na jejich rasu, národnost nebo barvu kůže. V historii skautingu však opakovaně docházelo k situacím, ve kterých tato idea skautingu dramaticky selhávala. Příčinou byl střet dvou protichůdných zásad: bratrství a národní identity. Zatímco v politicky klidných dobách dokázali skauti obě hodnoty kombinovat, v okamžicích národního či mezinárodního napětí, měli sklon podléhat nacionalismu a vypjatému politickému diskurzu. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let způsobila nejednoznačnost skautských ideálů rozkol mezi některými evropskými organizacemi. Velký počet skautských oddílů na Slovensku dobrovolně přešel do řad klerofašistické Hlinkovy mládeže. V nacistickém Německu se ze skautů stávaly oddíly Hitlerjugend. Polští skauti se zapojovali do pohraničních bojů proti Československu. Český Junák se okupačním úřadům snažil zalíbit tím, že začal pod vlivem narůstajícího antisemitismu ze skautských oddílů vylučovat chlapce a děvčata židovského původu. Rudolf Plajner, jeden z vrcholných představitelů tuzemského Junáka, začal ostatním oddílovým vedoucím doporučovat ke čtení příručky Hitlerjugend. === Pedofilní kauzy === Steně jako jiným výchovným a náboženským organizacím, nevyhnuly se ani skautům pedofilní skandály. Jedním z nejznámějších tuzemských případů je zřejmě kauza, kdy vedoucí s přezdívkami Piškot a Meluzín z Ústí nad Labem postupně zneužili asi čtyři desítky dětí. Své oběti přinutili k diskrétnosti výzvou, že jednou z hlavních zásad skauta je mlčení. Známý je také případ skautského vedoucího a bývalého pražského policisty Stejskala. Příznivci skautingu ale tvrdí, že za posledních 30 let nebylo v Junáku – českém skautu takových případů víc než pět.[zdroj?] === Diskriminace LGBTQ+ osob === Některé skautské organizace, např. majoritní americká Boy Scouts of America (BSA), v minulosti neumožňovaly členství LGBT osob v souvislosti se svým náboženským zaměřením. Do ledna 2014 BSA neumožňovali členství "otevřeně se projevujícím" homosexuálům; do července 2015 bylo těmto osobám zakázáno působit ve vedení organizace, byť jako pomáhající dobrovolníci. V lednu 2017 začali BSA přijímat do svých řad transgender chlapce. == Český skauting == Skauting v Česku funguje od roku 1912. V současnosti dominantní českou skautskou organizací je Junák – český skaut, z. s., s počtem členů překračujícím 60 tisíc a nadále rostoucím. Je zakládající a jedinou českou členskou organizací WOSM, WAGGGS a ISGF. Jejím zakladatelem byl Antonín Benjamín Svojsík. Vedle Junáka působí v Česku několik dalších skautských organizací, např. Svaz skautů a skautek České republiky. === Chronologický předhled českého skautingu === 1911 A. B. Svojsík se v Anglii seznamuje se skautingem. 1912 A. B. Svojsík vydal knihu Základy junáctví a uspořádal první skautský tábor nedaleko hradu Lipnice. 1914 Založen spolek Junák – český skaut. 1915 Založen dívčí skauting. První tábor skautek. 1938 Zemřel A. B. Svojsík. 1939 Sjednoceny skautské organizace ve svazu Junák. 1940 Z některých junáckých oddílů jsou vylučováni chlapci a děvčata židovského původu. 1940 Junák rozpuštěn nacisty. 1945 Junák obnoven ihned při Pražském květnovém povstání. 1948 Likvidace Junáka komunisty. 1950 Oficiální zánik Junáka. 1968 Junák obnoven. 1970 Junák opět rozpuštěn komunisty. 1989 Junák potřetí obnoven. 1990 Chlapecký kmen Junáka přijat do WOSM, dívčí kmen Junáka opětovně získal status zakládajícího člena WAGGGS. Po rozpadu Československa WOSM požadoval nové přihlášení skautů z obou následovnických států do mezinárodního skautského hnutí, Junák tak byl opětovně přijat do WOSM v r. 1996, Slovenský skauting v r. 2000 2014 Byl přejmenován na Junák – český skaut. === Současné skautské organizace v ČR === Junák – český skaut SKAUT – český skauting ABS YMCA skauti Klub Pathfinder Svaz skautů a skautek České republiky Skauti lesní moudrosti ČR Asociace skautů a skautek Evropy (Skauti Evropy) Skaut – S.S.V. (skauti a skautky vpřed) Harcerstwo Polskie w Republice Czeskiej == Odkazy == === Reference === === Literatura === Nagy, László. 250 miliónů skautů. Praha: Junák, 1999. 154 s. ISBN 80-86109-23-2. Skautem ve dvou zemědílech. Díl 2 / Frederick Russell Burnham ; Přeložil a upravil H. Jost. V Praze : Česká grafická Unie (1930) - Národní knihovny ČR Petr Vondráček: Křesťanští skauti a oddíly očima skautů nekřesťanských oddílů, Getsemany č. 212, leden 2010 === Související články === Český skauting Junák – český skaut Kontroverze a konflikty skautingu Seznam známých českých skautů Skautské zákony Tramping Woodcraft === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu skauting ve Wikimedia Commons Skauting Skauting - stránky o českém i světovém skautingu Sto let skautingu - video z cyklu České televize Historický magazín

VERB_PHRASE

YES_NO

009432

Elbasan (albánsky: Rrethi i Elbasanit) je okres v Albánii. Počet obyvatel je 224 000 (2004), rozloha 1290 km2. Nachází se v srdci země. Hlavní město okresu Elbasan je Elbasan. Další města v tomto okresu jsou Cërrik a Kërrabë.

Jaké je hlavní město okresu Elbasan v Albánii?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Okres_Elbasan

Hlavní město okresu Elbasan je Elbasan.

Elbasan (albánsky: Rrethi i Elbasanit) je okres v Albánii. Počet obyvatel je 224 000 (2004), rozloha 1290 km2. Nachází se v srdci země. Hlavní město okresu Elbasan je Elbasan. Další města v tomto okresu jsou Cërrik a Kërrabë.

ENTITY

ENTITY

008411

Bohrův model atomu je model atomu, který vytvořil v roce 1913 dánský fyzik Niels Bohr. Bohrův model je následníkem Rutherfordova modelu atomu a předchůdcem kvantověmechanického modelu atomu. Hlavním přínosem Bohrova modelu je, že popisuje stabilní atom a že v případě atomu vodíku vysvětluje jeho spektrální čáry za předpokladu kvantování momentu hybnosti....

Který model atomu je následníkem Rutherfordova modelu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohrův_model_atomu

Bohrův model je následníkem Rutherfordova modelu atomu a předchůdcem kvantověmechanického modelu atomu.

Bohrův model atomu je model atomu, který vytvořil v roce 1913 dánský fyzik Niels Bohr. Bohrův model je následníkem Rutherfordova modelu atomu a předchůdcem kvantověmechanického modelu atomu. Hlavním přínosem Bohrova modelu je, že popisuje stabilní atom a že v případě atomu vodíku vysvětluje jeho spektrální čáry za předpokladu kvantování momentu hybnosti. Bohr za tento model atomu dostal v roce 1922 Nobelovu cenu za fyziku. == Motivace k modelu == V roce 1911 uveřejnil Ernest Rutherford tzv. Rutherfordův model atomu, jehož základní myšlenkou je, že atom se skládá z velmi hmotného jádra a lehkých elektronů v obalu atomu. Rutherfordův model atomu sice velmi dobře vysvětlil výsledky experimentů prováděných při ostřelování velmi tenkých fólií, nicméně nic neříkal o spektroskopických vlastnostech atomu. Záhy bylo také ukázáno, že atomy by podle Rutherfordova modelu byly velmi nestabilní, což je v příkrém rozporu s naší zkušeností. Bohr se tedy v roce 1913 pokusil nalézt model atomu vodíku, který by byl stabilní a vysvětloval spektrum vodíku. == Postuláty == Bohrův model atomu je postaven na těchto postulátech: Elektrony se pohybují po kružnicových trajektoriích (hladinách), na nichž nevyzařují žádné elektromagnetické záření. Při přechodu z jedné hladiny na druhou elektron vyzáří (pohltí) právě 1 foton. Jsou dovoleny ty trajektorie, jejichž moment hybnosti L je nħ, kde n = 1, 2, 3, ...; a ħ je redukovaná Planckova konstanta. == Důsledky Bohrova modelu == Veškeré stavy elektronu v Bohrově atomu vodíku lze popsat jediným kvantovým číslem n {\displaystyle n} , které můžeme interpretovat jako číslo hladiny (počítáno vzestupně od 1).Poloměr kružnicové dráhy n-té hladiny, po které se elektron pohybuje, je r ( n ) = 4 π ε 0 ħ 2 m e 2 ⋅ n 2 , {\displaystyle r(n)={\frac {4\pi \varepsilon _{0}\hbar ^{2}}{me^{2}}}\cdot n^{2},} kde m {\displaystyle m} je hmotnost elektronu, e {\displaystyle e} je náboj elektronu, ε 0 {\displaystyle \varepsilon _{0}} je permitivita vakua, ħ {\displaystyle \hbar } je redukovaná Planckova konstanta. Hodnota r(1) = 5,29×10−11 m se nazývá Bohrův poloměr vodíkového atomu. Energie elektronu vázaného v atomu vodíku na n-té hladině je E ( n ) = − m e 4 2 ( 4 π ε 0 ) 2 ħ 2 ⋅ 1 n 2 {\displaystyle E(n)=-{\frac {me^{4}}{2(4\pi \varepsilon _{ .0})^{2}\hbar ^{2}}}\cdot {\frac {1}{n^{2}}}.} Rychlost elektronu na n-té hladině jest v ( n ) = e 2 4 π ε 0 ħ ⋅ 1 n {\displaystyle v(n)={\frac {e^{2}}{4\pi \varepsilon _{0}\hbar }}\cdot {\frac {1}{n}}.} == Experimentální ověření Bohrova modelu == Již v roce 1914 provedli James Franck a Gustav Ludwig Hertz tzv. Franck-Hertzův experiment, v němž nespektroskopicky prokázali existenci Bohrových energetických hladin. Fakt, že tento experiment byl vykonán a publikován již rok po uveřejnění Bohrova modelu, dopomohl k velmi rychlému přijetí tohoto modelu fyzikální obcí. == Omezení Bohrova modelu == Bohrův model atomu velmi dobře popisuje atom vodíku a iontů mající v elektronovém obalu jen jeden elektron (He+, Li2+, Be3+ a B4+). U atomů mající více než jeden elektron předpovídá tento model spektrální čáry odporující experimentu. Z tohoto důvodu se často hovoří spíše o Bohrově modelu vodíku, než obecněji o Bohrově modelu atomu. V případě atomu vodíku Bohrův model atomu předpovídá spektrum, které se od naměřených hodnot liší o 0,05 procenta. To je způsobeno tím, že model atomu považuje jádro za nehybné, a tedy tiše předpokládá, že jádro má nekonečnou hmotnost. Ve skutečnosti ale hmotnost jádra není nekonečná a jádro, stejně jako elektron v obalu atomu, rotuje kolem společného těžiště, byť je poloměr jeho rotace přibližně dvoutisíckrát menší než v případě elektronu. I přesto, že Bohrův model atomu byl nahrazen přesnějším kvantově mechanickým modelem atomu již za 12 let, byl důležitým mezikrokem k moderní kvantové mechanice. Po Planckově vyzařovacím zákonu a Einsteinově vysvětlení fotoelektrického jevu to byla třetí teorie, která ukázala nutnost kvantování fyzikálních veličin, především pak momentu hybnosti, jehož kvantování se zachovalo právě i v moderní kvantové mechanice. == Odvození postulátů v historickém kontextu == Bohr při pokusu nalézt stabilní model atomu vodíku, který by vysvětloval spektrální čáry, ponechal poznatek Rutherfordova modelu o velmi hmotném jádře a soustředil se na atomový obal. Byl vyzbrojen tehdejšími poznatky: Vysvětlením fotoelektrického jevu (1905), v němž Albert Einstein zavedl pojem fotonu a určil jeho energii vzorcem E f o t o n = h ν {\displaystyle E_{foton}=h\nu } , kde h {\displaystyle h} je Planckova konstanta a ν {\displaystyle \nu } je frekvence záření. Rydbergovou formulí (1888), která umožňuje beze zbytku popsat celé spektrum vodíku. 1 λ = R ∞ ( 1 n 1 2 − 1 n 2 2 ) {\displaystyle {\frac {1}{\lambda }}=R_{\infty }\left({\frac {1} . {n_{1}^{2}}}-{\frac {1}{n_{2}^{2}}}\right)} , kde n 1 , n 2 ∈ Z {\displaystyle n_{1},n_{2}\in Z} a R ∞ {\displaystyle R_{\infty }} je Rydbergova konstanta. === 2. postulát (O vyzařování a pohlcování fotonu) === Pokud fotony, které lze pozorovat ve spektroskopických experimentech, vyzařuje elektron (a nikoliv jádro), pak ze zákona zachování energie bude foton mít energii rovnu rozdílu energie elektronu před vyzářením fotonu a po něm, tedy E f o t o n = E e ( t 1 ) − E e ( t 0 ) {\displaystyle E_{foton}=E_{e}(t_{1})-E_{e}(t_{0}).} Použitím Rydbergovy formule a Einsteinova vzorce pro energii fotonu dostáváme E e ( t 1 ) − E e ( t 0 ) = E f o t o n = h ν = h c 1 λ = h c R ∞ ( 1 n 1 2 − 1 n 2 2 ) = h c R ∞ 1 n 1 2 − h c R ∞ 1 n 2 2 {\displaystyle E_{e}(t_{1})-E_{e}(t_{0})=E_{ . foton}=h\nu =hc{\frac {1}{\lambda }}=hcR_{\infty }\left( . {\frac {1}{n_{1}^{2}}}-{\frac {1}{n_{2 . }^{2}}}\right)=hcR_{\infty }{\frac {1}{n_{1}^{2}}}-hcR_{\infty }{\frac {1}{n_{2}^{2}}}.} Protože na levé straně je rozdíl dvou energií a na pravé straně je rozdíl dvou členů (mající jednotku energie), nabízí se, že energii elektronu v atomu lze zapsat ve tvaru E e = h c R ∞ 1 n 2 = E m a x 1 n 2 , {\displaystyle E_{e}=hcR_{\infty }{\frac {1}{n^{2}}}=E_{max}{\frac {1}{n^{2}}},} kde n {\displaystyle n} je celé číslo. To by znamenalo, že energie elektronu v atomovém obalu vodíku nemůže nabývat libovolných hodnot, ale pouze diskrétních hodnot. === 1. postulát (O kružnicových drahách) === Bohr, stejně jako před ním Rutherford, předpokládal, že interakce v atomu je výhradně elektrostatická a tedy, že vzájemná síla bude klesat s druhou mocninou vzdálenosti. Již Isaac Newton v případě gravitace, jejíž síla také klesá s druhou mocninou vzdálenosti, ukázal, že jediné možné stabilní dráhy, jsou kružnice nebo elipsy. Stabilita v atomu lze popsat jako rovnováhu sil, tedy, aby se přitažlivá síla působící mezi jádrem a elektronem vykompenzovala s odstředivou silou působící na elektron, jež obíhá jádro. V nejjednodušším případě kružnicové dráhy to lze zapsat jako e 2 4 π ε 0 r 2 = m v 2 r {\displaystyle {\frac {e^{2}}{4\pi \varepsilon _{0}r^{2}}}=m{\frac {v^{2}}{r}}.} Energie elektronu je dána součtem kinetické a elektrostatické potenciální energie: E e = E k i n + E p o t = 1 2 m v 2 − e 2 4 π ε 0 r {\displaystyle E_{e}=E_{kin}+E_{pot}={\frac {1}{2}} .mv^{2}-{\frac {e^{2}}{4\pi \varepsilon _{0}r}}.} Použitím předchozí rovnice dostáváme E e = 1 2 m v 2 − e 2 4 π ε 0 r = 1 2 m v 2 − m v 2 = − 1 2 m v 2 {\displaystyle E_{e}={\frac {1}{2}}mv^{2}-{\frac { . e^{2}}{4\pi \varepsilon _{0}r}}={\frac {1}{2}} .mv^{2}-mv^{2}=-{\frac {1}{2}}mv^{2}.} Vyjádřením rychlosti dostáváme v = − 2 E e m {\displaystyle v={\sqrt {\frac {-2E_{e}}{m}}}} a s použitím E e = E m a x 1 n 2 {\displaystyle E_{e}=E_{max}{\frac {1}{n^{2}}}} , získáme v = − 2 E e m = − 2 E m a x m n 2 = 1 n − 2 E m a x m = v m a x 1 n {\displaystyle v={\sqrt {\frac {-2E_{e}}{m}}}={\sqrt {\frac . {-2E_{max}}{mn^{2}}}}={\frac {1}{n}}{\sqrt . {\frac {-2E_{max}}{m}}}=v_{max}{\frac {1}{n}}.} Obdobně lze odvodit vztah pro vzdálenost elektronu od jádra. Z rovnosti elektrické a odstředivé síly lze vyjádřit r {\displaystyle r} Dosazením vztahu pro rychlost dostáváme r = e 2 4 π ε 0 m v 2 = e 2 4 π ε 0 m v m a x 2 ⋅ n 2 = r m i n n 2 {\displaystyle r={\frac {e^{2}}{4\pi \varepsilon _{0}mv^{2 .}}}={\frac {e^{2}}{4\pi \varepsilon _{0}mv_{max}^{2}}}\cdot n^{2}=r_{min}n^{2}.} Dostáváme tedy, že elektron může obíhat po kružnicových drahách, přičemž vzdálenost elektronu od jádra nemůže být libovolná. Vyzáření nebo pohlcení fotonu způsobí, že elektron přeskočí na jinou kružnici (hladinu). === 3. postulát (O kvantování momentu hybnosti) === Energie, rychlost i poloměr dráhy elektronu v elektronovém obalu atomu nemohou nabývat libovolné hodnoty a jsou diskrétní. Odvozené vztahy jsou E ( n ) = E m a x ⋅ 1 n 2 , v ( n ) = v m a x ⋅ 1 n , r ( n ) = r m i n ⋅ n 2 {\displaystyle E(n)=E_{max}\cdot {\frac {1}{n^{2}}}, . \ \ v(n)=v_{max}\cdot {\frac {1}{n}},\ \ r(n)=r_{min}\cdot n^{2}}Vzniká tedy otázka, pro jakou veličinu q {\displaystyle q} je rozložení hodnot rovnoměrné, tedy ve tvaru q ( n ) = q m i n ⋅ n {\displaystyle q(n)=q_{min}\cdot n.} Veličina q ( n ) = r ( n ) a ⋅ v ( n ) b {\displaystyle q(n)=r(n)^{a}\cdot v(n)^{b}} lze vyjádřit jako q ( n ) = ( r m i n ⋅ n 2 ) a ⋅ ( v m a x ⋅ 1 n ) b = r m i n a ⋅ v m a x b ⋅ n 2 a − b = q m i n ⋅ n 2 a − b {\displaystyle q(n)=\left(r_{min}\cdot n^{2}\right)^{ .a}\cdot \left(v_{max}\cdot {\frac {1}{n}}\right)^ . {b}=r_{min}^{a}\cdot v_{max}^{b}\cdot n^{2a-b}=q_{min}\cdot n^{2a-b}.} a rozměr této veličiny bude m a ( m ⋅ s − 1 ) b = m a + b s − b {\displaystyle m^{a}(m\cdot s^{-1})^{b}=m^{a+b}s^{-b}} Požadujeme-li, aby q ( n ) = q m i n ⋅ n {\displaystyle q(n)=q_{min}\cdot n} , pak požadujeme 2 a − b = 1 {\displaystyle 2a-b=1} Tehdy lze rozměr veličiny lze zapsat jako m a + b ⋅ s − b = m a + 2 a − 1 ⋅ s 1 − 2 a = m 3 a − 1 ⋅ s 1 − 2 a {\displaystyle m^{a+b}\cdot s^{-b}=m^{a+2a-1} .\cdot s^{1-2a}=m^{3a-1}\cdot s^{1-2a}}Postupným dosazováním hodnot a {\displaystyle a} do předchozího vzorce dostáváme jednotky veličin, které lze zapsat ve tvaru q ( n ) = q m i n ⋅ n {\displaystyle q(n)=q_{min}\cdot n.} Jsou to m-4.s3, m-1.s, m2.s-1, m5.s-3, atd. Protože pro veličiny se čtvrtou a vyšší mocninou délky nejsou názorné fyzikální veličiny, má smysl studovat pouze m-1.s a m2.s-1. První jednotka je jednotkou převrácené rychlosti, druhá je podílem momentu hybnosti a hmotnosti. Protože hmotnost není závislá na parametru n {\displaystyle n} , lze říci, že moment hybnosti lze zapsat ve tvaru L ( n ) = L m i n ⋅ n {\displaystyle L(n)=L_{min}\cdot n}Třetí postulát je tedy z historického pohledu důsledkem požadavků, aby nový model atomu vodíku byl stabilní a uměl vysvětlit čárové spektrum vodíku. == Reference == == Související články == Thomsonův model atomu Rutherfordův model atomu Kvantově-mechanický model atomu

ADJ_PHRASE

OTHER

007217

Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví. Psychologové často popisují takové chování jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti. Podle některých vědců jsou kritéria definující prokrastinaci následující: je kontraproduktivní, zbytečná a zdržující. S prokrastinací je spojena rozhodovací paralýza, kdy složitější výběr vede k odkládání rozhodnutí. Prokrastinace může vyústit ve stres, pocit viny, psychickou krizi a ztrátu produktivity. Spojení těchto pocitů může vést k další prokrastinaci, vytvářejíc tak určitý kruh....

Pro co může představovat prokrastinace rizikový fenomén?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prokrastinace

Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví.

Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví. Psychologové často popisují takové chování jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti. Podle některých vědců jsou kritéria definující prokrastinaci následující: je kontraproduktivní, zbytečná a zdržující. S prokrastinací je spojena rozhodovací paralýza, kdy složitější výběr vede k odkládání rozhodnutí. Prokrastinace může vyústit ve stres, pocit viny, psychickou krizi a ztrátu produktivity. Spojení těchto pocitů může vést k další prokrastinaci, vytvářejíc tak určitý kruh. Prokrastinace je do určité míry normální psychologické chování. Chronická prokrastinace ale může být příznakem vážné mentální poruchy. Takto postižení lidé mají často strach vyhledat pomoc kvůli sociálnímu stigmatu a rozšířenému omylu, že prokrastinace je způsobena leností, nízkou silou vůle nebo malými ambicemi. Současný výraz prokrastinace je přejatý přes anglické procrastination z latinského slova procrastinatus, což je přídavné jméno odvozené od minulého příčestí slova procrastinare složeného z pro- (pro, na) a crastinus (zítřejší) odvozeného z cras (zítra). LUDWIG, Petr: Konec prokrastinace: Jak přestat odkládat a začít žít naplno. Brno: Jan Melvil Publishing, 2013. ISBN 978-80-87270-51-6. GRUBER, David: Prokrastinace - odklad, který mrzí. Gruber-TDP, 2013. ISBN 978-80-85624-84-7 Obrázky, zvuky či videa k tématu prokrastinace ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo prokrastinace ve Wikislovníku Co je to prokrastinace na webu centra adiktologie 1. LF UK Až třetina studentů trpí chorobným odkládáním povinností Prokrastinace? Ohroženi jsou inteligentní a kreativní lidé VIDEO: Jak bojovat s prokrastinací? VIDEO: Co znamená prokrastinace Ig nobelova cena (antinobelova cena) pro Johna Perryho a jeho článek o prokrastinaci [1]

ENTITY

OTHER

003199

Glam metal je podžánr heavy metalu, který se objevil na přelomu 70. a 80. let. Často je také uváděn jako hair metal nebo pop metal. Vyznačuje se hedonistickými texty, které se zaměřují na sex, ženy, alkohol a drogy. V hudbě se většinou jako kytarový efekt používá distortion, rychlá sóla, tvrdé údery bicích a jako doplněk baskytara. Také obsahuje prvky klasického (často zjemněného) heavy metalu a popové muziky. Styl oblékání má napodobovat prostitutky. Roztrhané punčochy, make-up; i muži si dávají rtěnku a používají sprej na vlasy. Mezi nejznámější představitele patří kapely, Def Leppard, W.A.S.P., Poison, Mötley Crüe, Twisted Sister a Steel Panther V letech 1981–1984 bylo několik významných alb, která stvořila tvar žánru, a změnu kurzu hudby během osmdesátých let. Byla mezi nimi tato alba: Quiet Riot - Metal Health Mötley Crüe - Too Fast for Love W.A.S.P. - W.A.S.P....

Na co se zaměřují hedonistické texty typické pro glam metal?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Glam_metal

Vyznačuje se hedonistickými texty, které se zaměřují na sex, ženy, alkohol a drogy.

Glam metal je podžánr heavy metalu, který se objevil na přelomu 70. a 80. let. Často je také uváděn jako hair metal nebo pop metal. Vyznačuje se hedonistickými texty, které se zaměřují na sex, ženy, alkohol a drogy. V hudbě se většinou jako kytarový efekt používá distortion, rychlá sóla, tvrdé údery bicích a jako doplněk baskytara. Také obsahuje prvky klasického (často zjemněného) heavy metalu a popové muziky. Styl oblékání má napodobovat prostitutky. Roztrhané punčochy, make-up; i muži si dávají rtěnku a používají sprej na vlasy. Mezi nejznámější představitele patří kapely, Def Leppard, W.A.S.P., Poison, Mötley Crüe, Twisted Sister a Steel Panther V letech 1981–1984 bylo několik významných alb, která stvořila tvar žánru, a změnu kurzu hudby během osmdesátých let. Byla mezi nimi tato alba: Quiet Riot - Metal Health Mötley Crüe - Too Fast for Love W.A.S.P. - W.A.S.P. Ratt - Out Of The Cellar Mötley Crüe - Shout at the Devil Dokken - Tooth and Nail Twisted Sister . - Stay Hungry Autograph - Sign In Please Def Leppard - Pyromania Bon Jovi - Bon Jovi Skupiny, které již byly dlouhodobě zavedeny v heavy metalové a hard rockové hudbě, byly v sedmdesátých letech paradoxně ovlivněny glam metalovými kapelami a začaly experimentovat se žánrovou stylovostí. Příkladem je album od Kiss Lick It Up. Koncem osmdesátých let potom mnoho jiných skupin vystupovalo podobně jako Alice Cooper v roce 1989 s albem Trash, a albem od Aerosmith Permanent Vacation, či Whitesnake s jejich albem z roku 1987, které uvedlo velice úspěšný hit Here I Go Again. Během glam metalové éry vydali Judas Priest v roce 1986 album Turbo a aby udrželi krok s dobou, akceptovali pestřejší a barevnější image a přidáním syntezátorů dali své hudbě větší pocit opojení. Střední 80. léta byla definována dvěma oddíly. Na normální straně byly skupiny jako Bon Jovi, jejíž album Slippery When Wet mělo obrovský úspěch v Top 40 rádiích a MTV, stejně jako Europe se singlem "The Final Countdown" byli hitem číslo jedna v 26 zemích; skupiny v tomto stylu byly a stále jsou popisovány jako Pop Metal. Podobné kapely včetně Firehouse a Winger byla plochou v další části tohoto desetiletí. Los Angeles podporovalo více ostrovní scénu kolem Sunset Strip od roku 1984-1985. Toto hnutí se nakonec plodilo kapely jako Poison, Faster Pussycat, London, a L.A. Guns. Jiné skupiny, které byly spojeny s tímto stylem, přišly i z Hollywoodu, jako např. Cinderella, Britny Fox, jako i některé skupiny z Philadelphie jsou hlavním příkladem. Také v polovině 80. let Styper přinesl křesťanské texty do glam metalu, takže Christian Metal byl také populární v procesu. Druhá vlna glam metalu dokázala být nejvíce komerčně úspěšná pro žánr jako celek, a těšila svůj rozšířený úspěch během 80. let, ale kapely se občas ocitnou na špatné straně kritiků a některých částí hudebního průmyslu. Některé z hlavních alb od 1985-1991 byly: Mötley Crüe - Girls, Girls, Girls Ratt - Invasion of Your Privacy W.A.S.P. - The Last Command Poison - Look What the Cat Dragged In Cinderella - Night Songs Stryper - To Hell with the Devil Bon Jovi - Slippery When Wet Def Leppard - Hysteria Europe - The Final Countdown Whitesnake - Whitesnake Mötley Crüe - Dr. Feelgood Bon Jovi - New Jersey Winger - Winger Poison - Open Up and Say...Ahh! Warrant - Cherry Pie Mötley Crüe - Theatre Of Pain Skid Row - Skid Row Pozoruhodný příklad přišel v roce 1987 s vydáním alba od skupiny Mötley Crüe Girls, Girls, Girls. Před založením Soundscan v roce 1991, alba grafu Billboardu byla kombinace zpráv od maloobchodníků, velkoobchodníků, a dalších filmových profesionálů, spíše než na skutečných prodejů alba. Jako kapela na související týden MTV v Rock týdnu, Girls, Girls, Girls vyšplhalo se až na 2 na grafy vývěšení tabule, takže to bylo ve skutečnosti nejvyšší prodávané album tohoto týdne. Nicméně profesionálové dali extra váhu s Whitney Houston a jejího druhého alba, které jí umožnilo udržet první příčku. Skupina je názoru, že průmysl jednoduše nedovolí jejich album držet na 1. místě. Skupina Mötley Crüe nakonec dobyla první příčku s jejich dalším albem Dr. Feelgood, které se stalo nejlepším albem jejich kariéry. Glam metal pokračoval v růstu svých fanoušků, jak postupovala 80 léta. Def Leppard v roce 1987 s albem Hysteria plodilo sedm úspěšných singlů, a nakonec se prodalo více než 12 milionů kopií v USA. Toto se později stalo jedním z nejpopulárnějších Hairmetalových alb všech dob, je jedním z nejpopulárnějších alb v 80 letech. Poison a jejich druhé album Open Up and Say...Ahh! plodilo úspěch např. jejich Power Balladou Every Rose Has It's Thorn a nakonec prodala 8 milionů kopií po celém světě s jejími dalšími hity z alba. Skid Row vydali svoje stejnojmenné debutové album, mělo tvrdší zvuk než mnoho jiných kapel v tomto bodě. Guns N' Roses změnili směr glam metalu v roce 1987. Jejich hudba byla více hardrocková s prvky blues-rocku, zatímco drželi některé znaky z glam metalu. Měli velký úspěch díky skladbám jako Sweet Child O' Mine, Welcome to the Jungle, Paradise City a prodali miliony alb. Další kapely, které vznikly kolem tohoto času s podobnými hudebními styly jsou Faster Pussycat, L.A. Guns, Roxx Gang a Dangerous Toys. Podobná hnutí se také objevila v Londýně přibližně ve stejnou dobu. Stejně jako Guns N' Roses byly tyto skupiny silně ovlivněny rock & rollem a punk rockem. Jako Hanoi Rocks, kapely byly z tohoto anglického hnutí jako jsou Dogs D'Amour, London Quireboys nepovažovali se bohužel za Metal, ale Rock & Roll, ale jsou někdy nesprávně přiřazovány k Glam metalu. Během dnešní doby se Sleaze/Glam Metal vrátil trochu díky Buckcherry a Brides of Destruction, později vrátili rysy hudby členové některých Glam metalových skupin jako Nikki Sixx a Tracii Guns. Mezi moderní glamové kapely se považují napřiklad Steel Panther, či The Poodles. Mezi moderní glamové kapely se považují napřiklad Steel Panther, The Poodles, Reckless love, Crashdï či Santa cruz. Nejen tvrdý metal se v zemích skandinávského poloostrovu, ale i o hodně jemnější kousky ovlivněné rockovou klasikou. Patří mezi ty nejznámnější a nejlepší kapely současné scény. Crashdï Reckless love Santa cruz Crazy lixx Hardcore Superstar A mnoho dalších. Od roku 2011 máme i my Češi svou, tehdy první v celé historii českého glam metalu, a to Sweet leopard z Ostravy. Dlouho tu sami nezůstali, na scéně se objevili Nasty ratz, Bad jocker's cream,Sleazy roxxx. V Ostravě se koná jediný glam metalový festival v české republice. Pořádají jej kluci ze Sweet leopard a na jarní ročník 2017 přijel Chris Holmes, zakladatel W.A.S.P., se svou kapelou Mean man. Další kapely Jettblack The Treatment The Darkness Speed stroke Cream pie a další

ENTITY

ENTITY

010040

Obrázky, zvuky či videa k tématu Meteorologie ve Wikimedia Commons Meteorologie je věda zabývající se atmosférou. Studuje její složení, stavbu, vlastnosti, jevy a děje v ní probíhající.

Čím se zabývá meteorologie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie:Meteorologie

Meteorologie je věda zabývající se atmosférou.

Obrázky, zvuky či videa k tématu Meteorologie ve Wikimedia Commons Meteorologie je věda zabývající se atmosférou. Studuje její složení, stavbu, vlastnosti, jevy a děje v ní probíhající.

ENTITY

ENTITY

000542

... kde přijal řeholní jméno Cyril (řecky Κ, Kyrillos; latinsky Cyrillus), pod nímž je známější. Svatý Metoděj (řecky Μ, Methodios; latinsky Methodius) (813 v Soluni - 6. dubna 885 na Moravě), křestním jménem Michal, starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem v klášteře, kde přijal jméno Metoděj. Během společného pobytu v klášteře se stal patrně nejbližším spolupracovníkem svého bratra, se kterým se pak účastní zahraničních cest ve službách Byzance. Po Konstantinově smrti se ujal vedení velkomoravské misie a završil jejich společné dílo, které hájil až do své smrti. Jedním z jeho největších úspěchů bylo zřízení moravsko-panonské arcidiecéze, jejímž prvním arcibiskupem se stal. Celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy, nyní nad jejich biskupskou hodností nepanuje shoda. Až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a...

Jaké je křestní jméno svatého Metoděje?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_a_Metod%C4%9Bj

Svatý Metoděj (řecky Μ, Methodios; latinsky Methodius) (813 v Soluni - 6. dubna 885 na Moravě), křestním jménem Michal, starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem v klášteře, kde přijal jméno Metoděj.

Související informace naleznete také v článcích Svatý Cyril a Svatý Metoděj. Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako Soluňští bratři, jsou známí jako Apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěstové. Svatý Konstantin (řecky Κ, Konstantinos), zvaný Filosof 827 v Soluni - 14. února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. V rámci své misie na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk (pro který Konstantin vytvořil písmo hlaholici). Papež Lev XIII. je v roce 1880 svatořečil a roku 1981 je Jan Pavel II. prohlásil spolupatrony Evropy. Navíc jsou i hlavními patrony Moravy. V Česku se slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července, Svatý Konstantin (řecky Κ, Konstantinos), zvaný Filosof (827 v Soluni - 14. února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl jedním z nejvýznamnějších učenců své doby, vynikajícím teologem, řečníkem a polyglotem. Působil jako profesor filosofie v Konstantinopoli a úspěšně vedl několik zahraničních náboženskopolitických misí a mnoho teologických disputací. Několik let žil v klášteře společně se svým bratrem a v té době začíná také jejich společná činnost. Jako mnich však vstoupil do kláštera až krátce před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (řecky Κ, Kyrillos; latinsky Cyrillus), pod nímž je známější. Svatý Metoděj (řecky Μ, Methodios; latinsky Methodius) (813 v Soluni - 6. dubna 885 na Moravě), křestním jménem Michal, starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem v klášteře, kde přijal jméno Metoděj. Během společného pobytu v klášteře se stal patrně nejbližším spolupracovníkem svého bratra, se kterým se pak účastní zahraničních cest ve službách Byzance. Po Konstantinově smrti se ujal vedení velkomoravské misie a završil jejich společné dílo, které hájil až do své smrti. Jedním z jeho největších úspěchů bylo zřízení moravsko-panonské arcidiecéze, jejímž prvním arcibiskupem se stal. Celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy, nyní nad jejich biskupskou hodností nepanuje shoda. Až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a Metoděj běžně označováni staročeskými jmény Crha a Strachota. Crha vzniklo z Cyril; Strachota špatným překladem: řecké Methodios bylo mylně přikloněno k latinskému metus ("strach") a přeloženo. Bratři pocházeli z Soluně, z rodiny hodnostáře Byzantské říše. Podle některých pramenů a na základě jejich znalostí slovanského jazyka se soudilo, že jejich matka byla slovanského původu. Řek Konstantin G. Bonis na základě genealogie dospěl k závěru, že manželka Lva (Leona) Soluňského Marie byla dcerou císaře Konstantina VI.[zdroj?] Metoděj ještě pod jménem Michal (Michael) se původně věnoval, jako jeho otec, činnosti ve státní správě. Brzy po ukončení studia práv v Byzanci byl v r. 835 jmenován archontem, tedy vojenským úředníkem a správcem (vládcem, místodržitelem) v byzantské provincii na řece Strymon (severně od Soluně), obývané Slovany. Svého povolání se však kolem roku 845 zřekl a úřad archonta opustil. Rozhodl se skoncovat se světským životem a uchýlil se do oblasti maloasijského Olympu v bithýnském kraji do střediska řeckého mnišstva s množstvím klášterů jižně od Konstantinopole (Cařihradu). V jednom z mnoha klášterů na úbočí tohoto asijského Olympu (turecky Kešiš-Dag, mnišská hora), asi 2500 m vysokého masívu jižně od města Bursa, se stal mnichem a diakonem a přijal mnišské jméno Metoděj. Konstantin po studiu na školách v Soluni vystudoval teologii, filozofii a literaturu na císařské univerzitě v Konstantinopoli. Studia dokončil kolem roku 847. Kancléř císařovny Theodory II. Theoktistos dal Konstantina vysvětit na kněze a jmenoval jej chartofylaxem (knihovníkem a archivářem) nového patriarchy Ignatia. Konstantina však tato služba ubíjela a jeho vztah s patriarchou byl vypjatý. Po čase se proto tajně uchýlil do samoty jednoho z mnoha klášterů na zalesněném mořském pobřeží. Když byl asi po půl roce vypátrán a přemluven k návratu do Cařihradu, Konstantin zdvořile odmítl bývalou funkci a přijal raději nabízené místo profesora filozofie na univerzitě, kde předtím studoval. Před nástupem na toto místo prokázal svoji způsobilost a schopnosti veřejnou zkouškou v podobě náboženské disputace s dříve sesazeným patriarchou Ioannem Grammatikem. V roce 851 byl 24letý Konstantin císařovnou Theodorou požádán, aby obhajoval křesťanské učení u Saracénů. Konstantin se s tajemníkem Georgiem odebral do Samarry severně od Bagdádu, hlavního města jejich říše. Konstantin si počínal natolik moudře a vtipně, že dokonce vyprovokoval Araby k neúspěšnému pokusu jej otrávit. Po návratu ze Samarry, i přes Theoktistovu snahu udržet jej v Cařihradu, toužil Konstantin opět po samotě. V roce 855, pravděpodobně v souvislosti s politickými zvraty, z hlavního města odchází a uchyluje se do stejného kláštera jako Metoděj. Řeholní sliby však nesložil. Soluňští bratři se v klidu kláštera oddávali studiu a pravděpodobně již tady začal vznikat teoretický základ slovanského písemnictví, pro které zde získali první žáky, jako byl např. Kliment Ochridský. Je nanejvýš pravděpodobné, že velký podíl na odklonu bratrské dvojice od státní služby a veškerého světského života a jejich následném útěku do klidného klášterního prostředí měly drsné politické praktiky a v tuto hektickou dobu silné politicko-náboženské střety. Theodora II. vládla jako císařovna-zástupkyně s pomocí kancléře Theoktista místo nezletilého syna Michaela III. Císařovnin bratr Bardas, schopný učenec, avšak povahou bezcharakterní, byl Theoktistův nepřítel, s nelibostí nesl spolupráci císařovny a jejího kancléře. Theoktistovi se podařilo vyhnat Bardu z Cařihradu. Ten však měl značný vliv na mladého císaře a dosáhl toho, že byl na přání rozmařilého Michaela povolán zpět do Cařihradu. Nastal otevřený konflikt, jehož důsledkem bylo spiknutí Michaela a jeho strýce Bardy proti Theoktistovi. Theoktistos, ochránce Konstantina Filozofa, byl uvržen do žaláře, kde okolo r. 855 zemřel násilnou smrtí. Spiknutí Bardy a Michaela, často ovlivněného nestřídmým pitím, se teď obrátilo proti Theodoře. Nestačilo jim, že se v roce 856 vzdala vlády, ale přinutili ji, aby i se svými třemi dcerami vstoupila roku 857 do kláštera. Konflikt se teď přenesl na církevní půdu. Nevázaný mladý císař všemožně ztrpčoval život patriarchovi Ignatiovi, stejně jako jeho komplic Bardas. Ignatios byl kvůli kritice Bardova pohoršlivého způsobu života vyhnán z Cařihradu, avšak přes hrozby, lsti i útoky odmítl nátlak, aby se zřekl stolce patriarchy. Bardas nechtěje čekat, až by byl Ignatius souzen a sesazen zákonným způsobem, ustavil novým patriarchou učence Fotia, muže světského stavu. Během pouhých šesti dnů přijal Fotios veškerá církevní svěcení a na Vánoce roku 858 byl vysvěcen na biskupa a ustaven patriarchou. Církevní sněm biskupů však držel s Ignatiem a Fotia odsoudil. Fotios tedy v roce 859 svolal svůj církevní sněm a vládním nátlakem dosáhl sesazení Ignatia a zahájil pronásledování jeho přívrženců. Přestože se Konstantin zastával Ignatia, někdejší Konstantinův učitel Fotios si dobře pamatoval moudrost mladého filosofa. Po státním a církevním převratu v Byzanci okolo roku 860 byli proto Konstantin i s bratrem Metodějem povoláni z kláštera do Cařihradu a vysláni byzantským císařem Michaelem III. na misijní cestu k Chazarům přes poloostrov Krym až ke Kaspickému moři. Stalo se tak po prvním nájezdu Rusů na Konstantinopol. Mise obou bratří měla proto za úkol v prvé řadě obnovit spojenectví s Chazary. Chazaři byli jediným nehebrejským etnikem, které hromadně přijalo židovské vyznání a to se stalo státním náboženstvím tohoto útvaru. Vedle politického úkolu, kterým byla společná obrana proti nájezdům, měli oba bratři i úkol náboženský (tzv. chazarská polemika). Při této cestě se bratrům podařilo nalézt a vyzvednout z moře ostatky papeže svatého Klimenta I., které pak údajně přinesli na Velkou Moravu, snad na Hradisko svatého Klimenta. Podle legendy je při své cestě do Říma vzali s sebou jako dar papeži a jsou dnes uloženy v bazilice svatého Klimenta nedaleko Kolosea. Mezitím došlo opět ke sporům mezi novým patriarchou Fotiem a přívrženci dřívějšího patriarchy Ignatia. Fotios tedy znovu svolal církevní sněm a na cařihradském synodě roku 861 byl Ignatius opětovně odsouzen a sesazen a s ním i větší počet biskupů. Císařský a patriarší dvůr proto hledal muže způsobilé pro uprázdněná biskupství. Byly mu známy správní schopnosti Metodějovy, ten dostal proto nabídku, aby se ujal úřadu arcibiskupa v Byzanci. Tu ale odmítl a přijal pouze hodnost igumena, tedy představeného kláštera Polychron rovněž v maloasijské Bithýnii, byzantské zemi na asijském břehu Marmarského moře. –údajný dopis knížete Rostislava byzantskému císaři, Život Konstantinův V roce 862 vyslal kníže Velké Moravy Rostislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelu III. s prosbou o vyslání biskupa a učitele, který by položil na Velké Moravě základy (na franských biskupech nezávislé) církve. Obyvatelé Velké Moravy se již v té době sice seznámili s církevním učením misionářů z Východofranského království, ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu Východofranské říše, a tak ze země nechal franské kněze vyhnat. Morava tak postrádala dostatek duchovních a i to mohlo být jedním důvodů Rostislavovy žádosti. Císař a patriarcha Fotios se rozhodli nakonec Rostislavově žádosti částečně vyhovět. Díky znalosti jazyka byli pro tuto misi vybráni právě Konstantin a Metoděj. Při přípravách Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Konstantinovi je připisováno sestavení Proglasu, tedy předmluvy ke staroslověnskému překladu evangelií. Na Velkou Moravu dorazili bratři na jaře 863 (Konstantin pravděpodobně v hodnosti presbytera/kněze a Metoděj patrně jako jáhen). Byzantská misie dosáhla velkých úspěchů, zejm. díky plné podpoře ze strany Rostislava, ale i organizačním schopnostem obou bratří a jejich značné osobní autoritě (zejm. Konstantinově). Klíčovou roli hrálo také zavedení nové, slovanské liturgie a užití staroslověnštiny při kázání a výuce. Konstantin s Metodějem sestavili také takzvaný Zakon sudnyj ljudem (česky Soudní zákon pro laiky), který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství tím, že stanovuje přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy. Trestem bylo to, že: "Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým." V roce 864 napadl Ludvík II. Němec Velkomoravskou říši a kníže Rostislav, obležen na Děvíně, byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Brzy po jejich příchodu zpět do země došlo ke svárům dvou koncepcí - latinské a staroslověnské. Na samém konci roku 866 se věrozvěstové odebrali na cestu do Akvileje a dále zpět do Konstantinopole, aby tam zařídili potřebné záležitosti. Na počátku roku 867 se cestou asi na půl roku zastavili u knížete Kocela v politicky klidnější Panonii. Ten jim přivedl 50 žáků, aby je bratři připravili pro stav duchovní. Slovanští obyvatelé Panonie přijímali s vděčností křesťanskou misii ve staroslověnštině, slovanském jazyku. Kníže Kocel o této skutečnosti nejednou písemně informoval papeže Mikuláše I. a vychvaloval úspěšnou christianizaci jeho knížectví prostřednictvím obětavých soluňských sourozenců. A jak bylo v povaze bratrské dvojice, odmítali bohaté dary a místo toho vyjednali propuštění 900 otroků. Počátkem druhé poloviny roku 867 se apoštolové vydali na další cestu. V roce 867 byli již duchovní, kteří byli vzděláváni bratry, dostatečně připraveni na vysvěcení na kněze a biskupy. Spolu s Konstantinem a Metodějem se rozhodli pro cestu do Říma nebo Konstantinopole, kde mělo svěcení proběhnout. Protože cesta přes Balkán byla obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud lodí buď do Raveny a dále do Říma nebo do Konstantinopole. Při pobytu v Benátkách se však dozvěděli, že v Byzanci proběhl státní převrat a císař Michael III. který je poslal na Velkou Moravu, byl zavražděn; a dále že byl z sesazen jejich přítel patriarcha Fotios, jehož misionáři bratři byli. V Benátkách věrozvěsty zastihl i zvací list napsaný papežem Mikulášem I. Svatý otec totiž věděl, že ti dva Byzantinci káží na Velké Moravě i v Blatensku sice v nepovoleném jazyce, ale s úspěšnými misijními výsledky. Konstantin vzal s sebou kosti svatého Klimenta jako dar papeži. Při jejich cestě do Říma však Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián II., který jim vyšel vstříc před brány Říma, poklonil se Klimentovým ostatkům a přijal své hosty s velkolepostí hodnou králů. V učených disputacích se pak Konstantinovi podařilo v Římě obhájit před papežem a všemi církevními otci oprávněnost slovanské liturgie přímo dokonale. Počátkem roku 868 potvrdil papež slovanský překlad bohoslužebných knih. Položil je na oltář v bazilice Panny Marie Sněžné, posvětil je a zároveň vysvětil Metoděje na kněze. V pozadí stála pravděpodobně také snaha papeže o získání spojence v byzantském císaři Basileiovi I. v boji proti muslimům, kteří v té době ohrožovali Itálii. "V Římě se zdrželi bratří až do roku 869," říká Palacký. Konstantin však ochuravěl, odřekl se další práce ve Slovanstvu, těžce nemocný (vyčerpaný mj. i neustálými hádkami se západním klérem, který na něho zle dotíral kvůli tomu, že se na Moravě slouží bohoslužby v místním jazyce, kdežto tito západní . klerici (trojjazyčníci) trvali na tom, že se bohoslužby smějí vykonávat jen v těch třech jazycích, v nichž nechal Pilát napsat nápis na Kristův kříž: hebrejsky, řecky a latinsky; sv. Konstantin-Cyril tento názor nazýval "pilátnictvím" a "trojjazyčnou herezí"). Před svojí smrtí, v době, kdy již věděl, že zemře, vstoupil Konstantin do kláštera a přijal řeholní (mnišské) jméno Cyril (Kyrillos). Zemřel padesát dní po vstoupení do jednoho z řeckých klášterů v Římě, 14. února roku 869, ve věku dvaačtyřiceti let na tuberkulózu (nemoc, na kterou trpěl). V polovině roku 869 vydal papež bulu Gloria in excelsis Deo (Sláva na výsostech Bohu) adresovanou Rastislavu a Svatopluku a Kocelovi, ve které schválil slovanskou liturgii. Metoděj byl vyslán coby papežský legát do Panonie, aby s Kocelem dojednal papežův návrh na zřízení nové samostatné panonské diecéze. Papež měl v úmyslu obnovit někdejší sremskou arcidiecézi se sídlem v Sirmiu. V Mosaburgu byl vřele přivítán, Kocel s návrhy bezvýhradně souhlasil a ihned vypověděl salcburského archipresbitera Riphalda a církevní správou Panonie pověřil Metoděje. Ten se krátce nato vrátil do Říma s Kocelovou kladnou odpovědí a s jeho dvaceti vyslanci, kde byl na podzim 869 vysvěcen na biskupa a jmenován prvním arcibiskupem panonsko-moravské arcidiecéze. Z Říma do Panonie se tedy Metoděj vracel (po Vánocích roku 869) už coby arcibiskup a papežský legát s bulou, v níž jednoznačně stálo, že země knížat Rostislava, Svatopluka a Kocela náležejí pod správu římského stolce. Po tříměsíčním zdržení v Panonii se Metoděj vydal na Moravu. V roce 870 se Rostislavův synovec Svatopluk.pověřený panováním nad Nitranským knížectvím (samosprávná součást Velkomoravské říše) spojil s Východofranskou říší, zajal Rostislava a vydal jej Frankům. Rostislav byl oslepen a uvězněn v některém z bavorských klášterů, snad v klášteře sv. Jimráma v Řezně, kde zanedlouho zemřel. Do této politicky složité doby se vracel Metoděj přes Panonii pokračovat ve svém poslání. Pravděpodobně ještě během cesty na Moravu byl zajat Franky a v roce 870 povolán na církevní sjezd nejspíš do Řezna, kde s ním byl započat proces, který podnítil Ludvík Němec. Metoděj byl sesazen a odsouzen na doživotí. Poté ho dopravili patrně do Ellwangenu, kde ho v klášterní pevnosti věznili v otevřené jámě dva a půl roku. Osvobodil ho až papežský zásah. Metoděj je na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecéze. Stalo se tak roku 873, kdy se biskup Metoděj ujímá správy všech moravských chrámů a kleriků. (Za moravské sídlo biskupa jsou často považovány dnešní Sady u Uherského Hradiště.) Poté, co v r. 870 vydal Svatopluk Frankům zajatého Rostislava, byl i on jimi zajat a uvězněn. Obvinění ze zrady mu však nebylo prokázáno a byl propuštěn a dokonce v r. 871 vyslán v čele franského vojska, které mu svěřil syn Ludvíka II. Němce Karloman, aby potlačil povstání Moravanů v čele se Slavomírem. Před starým Rostislavovým městem však zanechal Franky budovat tábor a přešel na stranu Moravanů a nic netušící Franky v čele Slavomírova vojska přepadl a a jejich armádu zničil. Touto drtivou porážkou Franků Svatopluk prakticky převzal a dalšími porážkami Franků v r. 872 zcela osamostatnil svou zemi a začal sám (později za spolupráce s Metodějem) šířit křesťanství a s ním vliv Velké Moravy. Aby mohl nerušeně rozšiřovat svou říši, uzavřel Svatopluk v roce 874 s Franky mír. V čele poselstva při uzavírání míru stál kněz Jan z Benátek, Svatoplukův důvěrník. Za nějaký čas byl Metoděj obviněn právě knězem Janem z Benátek z kacířství a znovu povolán v r. 879 do Říma. V Římě před papežem Janem VIII. používání staroslověnštiny obhájil; následně papež Hadrián II. staroslověnskou liturgii schválil bulou Industriae tuae (Horlivosti tvé), ale s podmínkou, že epištola a evangelium musí být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině. Na žádost knížete Svatopluka papež jmenoval nitranským biskupem německého kněze Wichinga. Při zpáteční cestě z Říma nový biskup Wiching Metoděje předběhl, aby byl u Svatopluka dřív a mohl mu předložit padělanou listinu, podle které papež Metoděje sesadil. Podvod byl sice odhalen, ale o rok později se pokusil Wiching o další podvrh, když zfalšoval papežský dopis proti Metodějovi. Na Metodějův dotaz do Říma papež Jan VIII. v březnu roku 881 popřel, že by podobný list Wichingovi poslal, a vyjádřil Metodějovi plnou podporu a slíbil, že Wichinga zavolá před soud. V roce 882 obdržel Metoděj list od císaře Basileia I., v němž vyjádřil císař přání vidět se s proslulým Metodějem, dokud jsou oba ještě živi. Metoděj se bez váhání vydal na poslední cestu do své řecké vlasti. Metoděj, který byl v Konstantinopoli vřele a slavnostně přijat Basileiem I., zde zanechal opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly využity při dalších misijních cestách do Bulharska a na Rus. V roce 884 byl Metoděj již zpět na Moravě a pracoval na překladu zbývajících částí Písma svatého. Krátce před svou smrtí se Metoděj rozhodl uvalit na Wichinga klatbu a zbavit ho tak biskupské funkce do té doby, než se podřídí jeho autoritě. Wiching v reakci na to (pomocí udání) docílil u nového papeže Štěpána V., zákazu slovanské liturgie a nařízení, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Těžce nemocný Metoděj po dokončení překladů, když poznal, že jeho čas se začíná naplňovat, jmenoval svým nástupcem Slovana Gorazda. Krátce na to "šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci, roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa" (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 72 let. Po Metodějově smrti intrikoval Wiching s Římem a ujal se církevních záležitostí s brutalitou, jaké byl schopen jenom málokterý z tehdejších duchovních hodnostářů. Podle Wichingových zpráv byl sestaven papežský list Štěpána V. (VI.), kterým byl právě Wiching ustanoven Metodějovým nástupcem jako moravský biskup. Nový arcibiskup jmenovaný Metodějem, kněz moravského původu jménem Gorazd, byl uvržen spolu s mnoha jinými do žaláře. Zde se o něm zprávy nedochovaly. Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito Metodějovi žáci nechtěli zradit dílo a odkaz svého učitele a odmítli podřídit se papežovu usnesení. Někteří našli útočiště v Čechách, v Polsku a v Bulharsku. Historici i archeologové věděli, že kromě Života Metodějova existuje ještě jedna písemná památka. Ta patří do souboru krátkých, takzvaných "proložních" životopisů svatých. V něm se o Metodějově pohřbu píše: "Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky. Tato zpráva byla velmi důležitá pro archeology, kteří se snažili najít Metodějův hrob. Teprve v roce 1957 objevil profesor Josef Poulík vedle vnitřní zdi trojlodní baziliky v Mikulčicích místo (označované jako hrob 580), které podle některých historiků mohlo patřit Metodějovi nebo podle odhadovaného věku 40 let spíš významnému Mojmírovci, předměty zde nalezené (těžký . dvojsečný meč, sekera-bradatice, mečík či dýka, nožík či břitva, vědro, kování opasku, zlatý gombík) dokládají, že pochovaný patřil k nejvyšší společenské vrstvě Velké Moravy první poloviny 9. stol. Ostatky byly značně zetlelé. Datování nálezu: v rozmezí od poslední třetiny 8. století do třetí čtvrtiny 9. století bylo upřesněno revizním výzkumem provedeným archeologem dr. Lumírem Poláčkem v létě roku 2011. Velmož byl pohřben nejpozději první polovině 9. století. Počátkem srpna 1963 objevil vedoucí archeologického výzkumu tzv. metropolitní výšiny v Uherském Hradišti-Sadech Vilém Hrubý ve zdivu velkomoravského kostela hrobové dutiny z vnější strany uzavřené přizdívkami. Jedna z nich odpovídá poloze možného hrobu sv. Metoděje, uvedené v písemné zprávě z 9. stol. Zde se však našel hrob prázdný, tedy kromě umístění hrobky nic, co by svědčilo o tom, že by zde byl pochován Metoděj (na Metoděje byla uvržena klatba a z hrobu byl krátce po smrti přemístěn). Česko i Slovensko slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července, stejně tak římští katolíci v některých zemích. Poprvé byly na tento den na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka stanoveny papežem Piem IX. oslavy tisíciletého výročí příchodu bratří v roce 863. Toto datum, ačkoliv nemá zřejmou souvislost s životem Cyrila a Metoděje ani s cyrilometodějstvím obecně, se od té doby začalo používat v Čechách, na Moravě, v Chorvatsku a nakonec i na Slovensku. Mezi důvody pro přesun byla nevhodná roční i liturgická doba dřívějšího data 9. března a také vzrůstající kult Jana Husa, jehož svátek připadá na 6. července. Okružním listem "Grande munus" ze 30. září 1880 vyzdvihl papež Lev XIII. zásluhy obou bratří a rozšířil jejich svátek na celou římskokatolickou církev. Slovanské pravoslavné církve mají vlastní den oslavy svatých Cyrila a Metoděje, kterým je 11. květen podle pravoslavného kalendáře (24. květen dle občanského kalendáře), kdy podle tradice Cyril a Metoděj ze Soluně na Velkou Moravu přišli. Historicky doloženo je pouze to, že se tak stalo na jaře roku 863. V Bulharsku je 24. květen slaven jako Den sv. Cyrila a Metoděje a Den slovanské kultury a vzdělávání a je svátkem a dnem pracovního klidu. Všeobecný římský kalendář platící od roku 1970 klade zase památku na den 14. února, což je datum úmrtí sv. Cyrila. V letech 2012 a 2013 byl natočen naučně-dobrodružný film Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů, režírovaný Petrem Nikolaevem.

PERSON

PERSON

009469

... – zvaná La Doyenne (Nejstarší), od roku 1892 Giro di Lombardia – zvaná La classica delle foglie morte (Závod padajícího listí), od roku 1905Další důležité klasiky jsou Amstel Gold Race, Valonský šíp (oba tvoří společně se závodem Lutych-Bastogne-Lutych trojici takzvaných Ardenských klasik), Grand Prix d'Ouverture La Marseillaise, Omloop Het Nieuwsblad, Paříž-Tours, Clásica de San Sebastián a Milán-Turín. Nejdelší klasikou byl závod Paříž-Bordeaux, dlouhý okolo 560 km, který se jezdil v letech 1891-1988. Klasiky jsou jezdecky velmi náročné, protože nedávají šanci k taktizování a šetření sil. Navíc se jezdí na starých cestách, mnohdy ještě s kostkovým povrchem, a většinou na začátku nebo na konci cyklistické sezóny, kdy bývá počasí proměnlivé a může závodníkům jízdu velmi znepříjemnit....

Proč jsou klasiky velmi náročné?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Klasika_(cyklistika)

Klasiky jsou jezdecky velmi náročné, protože nedávají šanci k taktizování a šetření sil.

Klasika je označení jednodenního závodu v silniční cyklistice. Název pochází od toho, že se jezdí každoročně ve zhruba stejné době a po zhruba stejné trati. Pětice nejznámějších klasik, tzv. Monumenty, má vesměs tradici delší než sto let. == Monumenty == Milán - San Remo – zvaná La Primavera (Jaro), od roku 1907 Kolem Flander – zvaná Vlaanderens mooiste (Flanderská nejjemnější), od roku 1913 Paříž - Roubaix – zvaná l'Enfer du Nord (Peklo Severu), od roku 1896 Lutych-Bastogne-Lutych – zvaná La Doyenne (Nejstarší), od roku 1892 Giro di Lombardia – zvaná La classica delle foglie morte (Závod padajícího listí), od roku 1905Další důležité klasiky jsou Amstel Gold Race, Valonský šíp (oba tvoří společně se závodem Lutych-Bastogne-Lutych trojici takzvaných Ardenských klasik), Grand Prix d'Ouverture La Marseillaise, Omloop Het Nieuwsblad, Paříž-Tours, Clásica de San Sebastián a Milán-Turín. Nejdelší klasikou byl závod Paříž-Bordeaux, dlouhý okolo 560 km, který se jezdil v letech 1891-1988. Klasiky jsou jezdecky velmi náročné, protože nedávají šanci k taktizování a šetření sil. Navíc se jezdí na starých cestách, mnohdy ještě s kostkovým povrchem, a většinou na začátku nebo na konci cyklistické sezóny, kdy bývá počasí proměnlivé a může závodníkům jízdu velmi znepříjemnit. V letech 1989 až 2004 byly klasiky součástí Světového poháru v cyklistice. == Externí odkazy == http://saltr.cz/2012/jarni-klasiky-jsou-tady/ http://sport.idnes.cz/kostky-bahno-bolest-jarni-klasiky-to-je-esence-cyklistiky-p3l-/cyklistika.aspx?c=A100420_213417_cyklistika_par

CLAUSE

OTHER

008990

... Do skupiny ugrofinských jazyků patří také několik malých jazyků, například livonština, karelština, laponština, marijština a další. Estonština není příbuzná s jazyky sousedních národů (ruštinou, lotyštinou, švédštinou), které patří do indoevropské jazykové rodiny. Estonsky mluví přibližně 1,15 milionu lidí, jejichž většina (asi 1 100 000) žije v Estonsku. Estonština je jediným úředním jazykem v Estonsku a jedním z dvaceti tří úředních jazyků Evropské unie. Jedním z charakteristických rysů estonštiny je trojí délka hlásek: krátká, dlouhá a předlouhá....

Co je jediným úředním jazykem v Estonsku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Estonština

Estonština je jediným úředním jazykem v Estonsku a jedním z dvaceti tří úředních jazyků Evropské unie.

Estonština (estonsky eesti keel) je jazyk baltofinské větve ugrofinských jazyků. Estonština je příbuzná s finštinou a vzdáleně také s maďarštinou. Do skupiny ugrofinských jazyků patří také několik malých jazyků, například livonština, karelština, laponština, marijština a další. Estonština není příbuzná s jazyky sousedních národů (ruštinou, lotyštinou, švédštinou), které patří do indoevropské jazykové rodiny. Estonsky mluví přibližně 1,15 milionu lidí, jejichž většina (asi 1 100 000) žije v Estonsku. Estonština je jediným úředním jazykem v Estonsku a jedním z dvaceti tří úředních jazyků Evropské unie. Jedním z charakteristických rysů estonštiny je trojí délka hlásek: krátká, dlouhá a předlouhá. Těchto různých délek nabývají nejen samohlásky, ale i souhlásky. == Historie estonštiny == Nejstarší doložený výskyt estonského slova se datuje do 8. století n. l., kdy kněz Aethicus Ister ve svém díle Cosmographia zmínil ostrov Taraconta (Tharaconta). Jde pravděpodobně buď o označení celého Estonska nebo jeho největšího ostrova Saaremaa. Jméno Taraconta lze vyložit jako spojení slov Taara a kond. Taara byl zřejmě jedním z nejdůležitějších bohů starých Estonců a přípona -kond (staroestonsky -konda) v estonštině označuje skupinu lidí, např. perekond je "rodina", anebo územní jednotku, např. maakond je "provincie, kraj". "Taraconta" tak mohlo být označením Estonců jako "uctívačů boha Taary" nebo estonského území jako "země boha Taary". Více písemných záznamů o vývoji estonštiny se dochovalo z 13. století. Například latinsky psaná kronika Heinrici Chronicon Livoniae popisující křížové výpravy německých a skandinávských křižáků proti Estoncům již obsahuje slova a části vět v estonštině. V důsledku křížových výprav se na území dnešního Estonska a Lotyšska usadila dolnoněmecká šlechta a měšťané. Přestože v průběhu následujících 700 let se na tomto území střídala období různé cizí nadvlády (dánské, polské, švédské, ruské), nejsilněji estonštinu ovlivnily dolní němčina a horní němčina a také místní dialekty baltské němčiny, které se z nich vyvinuly. Prvním souvislým estonským textem je rukopis Kullamaa z let 1524–1528. Jde o jedenáct dochovaných stránek luteránského katechismu, které obsahují dvě modlitby – Otčenáš a Zdrávas Maria – a vyznání víry. První estonské gramatiky a slovníky byly sestaveny v 17. století v němčině a latině. Autorem první z nich byl v roce 1637 německý farář Heinrich Stahl. Od té doby do současnosti se rozvíjí také literatura v estonštině, ačkoliv až do poloviny 18. století o status spisovné estonštiny bojovaly dvě jazykové varianty, severní (okolí Tallinnu) a jižní (okolí Tartu) estonština. V roce 1739 byl vydán první úplný překlad Bible do estonštiny. Vzhledem k tomu, že šlo o severní estonštinu, získala tato jazyková varianta dominantní postavení. Druhým důvodem úpadku jižní estonštiny bylo vypálení Tartu v roce 1708 během války mezi Švédy a Rusy a následná deportace jeho obyvatel do Ruska. V období národního obrození v polovině 19. století dochází k prudkému rozvoji estonštiny, která se z jazyka rolníků stala jazykem kultury. Estonština se začala používat také ve vědě. Karl August Hermann v roce 1884 vydal první gramatiku estonštiny psanou estonsky, což hrálo významnou roli při její standardizaci. Během prvních desetiletí 20. století si estonské vzdělané vrstvy určily za cíl rozvoj estonštiny jako evropského kulturního jazyka. Důležitou roli v tomto úsilí měl Johannes Aavik, který se snažil o to, aby literární jazyk byl bohatší a krásnější. Vycházel při tom z finštiny a estonských nářečí, ale vytvářel také umělá slova a tvary. Dalším významným průkopníkem v oblasti jazyka byl Johannes Voldemar Veski, jenž se zaměřil na standardizaci terminologie. Jeho největším přínosem je standardizace přípon, kterými se odvozují estonská slova. Důležitou roli při utváření spisovného jazyka měly také normativní slovníky. První takový slovník estonštiny byl vydán v roce 1918. V období sovětské okupace v letech 1940–1991 se standardizace jazyka a přísné dodržování pravidel staly způsobem národního odporu. Používání estonštiny bylo jedním z nejsilnějších projevů národní identity. Estonština přečkala rusifikaci také díky tomu, že sovětské úřady nezakázaly její používání ve vědě, veřejném životě ani ve školství. Od 90. let 20. století dochází k uvolnění jazykových norem a začínají se opět objevovat různé sociolekty a jazykové varianty estonštiny. Současná spisovná estonština je založena převážně na nářečích severní estonštiny. Druhým jazykem, kterým se na území dnešního Estonska mluvilo, byla jižní estonština. Z jižní estonštiny se do současnosti dochovalo několik nářečí, která jsou foneticky a gramaticky odlišná od spisovné estonštiny. V posledních letech 20. století však začalo obrození jižní estonštiny na základě nářečí Võ. 1. května 2004 se estonština stala jedním z tehdy dvaceti úředních jazyků Evropské unie. == Abeceda == Estonština používá upravenou latinku. Abeceda obsahuje 32 písmen, přesně v následujícím pořadí: Písmena C, F, X, Y se vyskytují pouze v cizích slovech. == Výslovnost == Estonština používá fonematický a morfematický pravopis, stejně jako čeština. Proto je její výslovnost relativně jednoduchá, protože "co vidíme, to vyslovujeme". Psaná podoba nicméně nerozlišuje dlouhou a předlouhou výslovnost hlásek a není také označena palatalizace (měkčení). Některé psané tvary se stále píší historickým pravopisem, přestože výslovnost je jiná. Většina Estonců například nevyslovuje počáteční hlásku "h". Přízvuk v estonštině je s několika málo výjimkami na první slabice (stejně jako v češtině), častý je vedlejší přízvuk na lichých nekoncových slabikách. === Samohlásky === Samohlásky jsou v estonštině velmi důležité. Je jich devět (u, o, a, õ, ü, ö, ä, e, i) a tvoří celkem 36 dvojhlásek. Některá slova obsahují pouze samohlásky, např. öö ("noc"), nebo ei ("ne"). Na rozdíl od jiných ugrofinských jazyků spisovná estonština ani většina estonských nářečí nezná pravidlo vokálové harmonie. Podle tohoto pravidla by se ve slově měly vyskytovat buď jen předopatrové samohlásky (ä, ö, ü) nebo jen zadopatrové samohlásky (a, o, u). Pravidlo vokálové harmonie nicméně platí v nářečí võ (například küla ve spisovné estonštině a külä ve võ). === Souhlásky === Souhláskové shluky jsou v estonštině neoblíbené, zejména na začátku slov. Většina souhláskových shluků se objevuje v přejatých slovech. == Gramatika == Typologicky estonština představuje přechodnou formu mezi aglutinačním a flektivním jazykem. Jak syntax, tak slovní zásoba byly značně ovlivněny němčinou. V estonštině neexistuje člen určitý ani neurčitý. == Hláskové změny v estonštině == V estonštině dochází k celé řadě hláskových změn, a to buď kvantitativních (rozdíl v délce hlásky) nebo kvalitativních (záměna jedné souhlásky za druhou). Kvantitativní změny se u samohlásek týkají většinou záměny mezi dlouhými a předlouhými. U souhlásek jde obvykle o různé záměny všech tří délek. Přehled možných kvalitativních změn: == Plný a zkrácený kmen == Každé slovo, které se dá skloňovat či časovat, má v estonštině kmen zakončený samohláskou (např. jää- - led). Některá mají navíc tzv. zkrácený kmen, bez samohlásky: == Silný a slabý stupeň kmene == Ohebná slova mohou mít kmen buď ve slabém nebo silném stupni. Síla kmene se určuje podle druhu změny, kterou prodělává. Jde-li o kvalitativní změnu, silný je kmen, který je delší, hláskově různorodější. Je-li změna kvantitativní, za silný kmen se považuje tvar s delší formou hlásky. V silném stupni se může objevit plný i redukovaný stupeň, ve slabém pouze redukovaný. == Skloňování == Podstatná a přídavná jména ani zájmena nemají gramatický rod. Všechna jména se skloňují podle 14 pádů. Jsou to nominativ, genitiv, partitiv, illativ, inessiv, elativ, allativ, adessiv, ablativ, translativ, terminativ, essiv, abessiv a komitativ. Pádové koncovky se často užívají k vyjádření gramatických vztahů, jež se v češtině vyjadřují předložkami (v, do, z, na atd.). Skloňování se v jednotném a množném čísle neliší tolik jako v češtině. S výjimkou několika pádů (nominativ, genitiv, partitiv, illativ) užívá plurál stejné koncovky jako singulár, pouze před ně přidává -de-, -te-, -e-, -i- nebo -u- , [*] záleží na skloňovacím vzoru. == Stupňování přídavných jmen == Komparativ (2. stupeň) se tvoří přidáním koncovky -em, superlativ (třetí stupeň) přidáním koncovky -im. == Vzorový text == Všeobecná deklarace lidských práv. estonsky Kõ inimesed sünnivad vabadena ja võ oma väärikuselt ja õ. Neile on antud mõ ja südametunnistus ja nende suhtumist üksteisesse peab kandma vendluse vaim. česky Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. == Odkazy == === Související články === Estonská Wikipedie Estonsko Estonská slovesa Estonské číslovky Estonské postpozice === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu estonština ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo estonština ve Wikislovníku Estonština pro každého Pravděpodobně nejucelenější česky psaný, na internetu dostupný souhrn informací o estonštině. Estonsko-český slovník online

ENTITY

ENTITY

010324

... Na severní polokouli leží celá Evropa, celá Severní Amerika, Asie (kromě části Indonésie), zhruba 2/3 Afriky, Jižní Amerika severně od Amazonky. == Meteorologie == Astronomické léto je na severní polokouli od letního slunovratu 21. června do podzimní rovnodennosti 22. září a astronomická zima je zde od zimního slunovratu 22. prosince do jarní rovnodennosti 22. března. V noci je na obloze vidět převážně severní hvězdná obloha. Kvůli Coriolisově síle se na severní polokouli hurikány a tlakové níže točí doleva, tj. proti směru hodinových ručiček. U vodních vírů je působení Coriolisovy síly překryto jinými silami a směr otáčení tak většinou neurčuje. Polární záře vyskytující se nad polárními oblastmi na severní polokoulí se nazývá Aurora borealis, zatímco záře vyskytující se nad polokoulí jižní se nazývá Aurora australis....

Proč se na severní polokouli hurikány a tlakové níže točí doleva?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Severní_polokoule

Kvůli Coriolisově síle se na severní polokouli hurikány a tlakové níže točí doleva, tj. proti směru hodinových ručiček.

Severní polokoule nebo severní hemisféra se nazývá část povrchu planety Země na sever od rovníku (0° s/j. z. š.) až po severní pól (+90° s. z. š.) Středem povrchu severní polokoule je severní pól. Na severní polokouli leží celá Evropa, celá Severní Amerika, Asie (kromě části Indonésie), zhruba 2/3 Afriky, Jižní Amerika severně od Amazonky. == Meteorologie == Astronomické léto je na severní polokouli od letního slunovratu 21. června do podzimní rovnodennosti 22. září a astronomická zima je zde od zimního slunovratu 22. prosince do jarní rovnodennosti 22. března. V noci je na obloze vidět převážně severní hvězdná obloha. Kvůli Coriolisově síle se na severní polokouli hurikány a tlakové níže točí doleva, tj. proti směru hodinových ručiček. U vodních vírů je působení Coriolisovy síly překryto jinými silami a směr otáčení tak většinou neurčuje. Polární záře vyskytující se nad polárními oblastmi na severní polokoulí se nazývá Aurora borealis, zatímco záře vyskytující se nad polokoulí jižní se nazývá Aurora australis. == Pevniny a oceány == Na povrchu celé planety (510 mil. km2) je zřetelně více vodních ploch než pevniny – celosvětově pokrývá pevnina 29 procent planety, tj. 150 mil. km2. Podíl pevniny je na severní polokouli asi dvakrát větší než na jižní polokouli, neboť na severní polokouli připadá zhruba 67,3 procent celosvětové pevniny a na jižní 32,7 procent. Zhruba 40 procent severní polokoule tak pokrývá pevnina a 60 procent oceány, na jižní je to 20 procent pevniny a 80 procent oceánů. == Odkazy == === Reference === === Související články === Jižní polokoule

CLAUSE

OTHER

005371

Osová souměrnost je typ geometrického zobrazení. Osová souměrnost zachovává vzdálenosti (i úhly), jedná se tedy o druh shodnosti. Osová souměrnost v rovině nebo prostoru s přímkou o jako osou (souměrnosti) je takové zobrazení, které zobrazuje prvky osy o na sebe samé a bod : : : A : : {\displaystyle A} ležící mimo osu o s průmětem . : : : S : : {\displaystyle S} do osy o na bod : : : : A : ' : : : : {\displaystyle A^{\prime }} , který se nachází na . polopřímce opačné k : : : S A : : {\displaystyle SA} ve stejné vzdálenosti od : : : S : : {\displaystyle S} jako bod : : : A : : {\displaystyle A .} (tj. platí pro něj : : : : | : S A : | : = : | : S : A : ' : : : | : : : {\displaystyle...

Je osová souměrnost druhem shodnosti?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Osov%C3%A1_soum%C4%9Brnost

Osová souměrnost zachovává vzdálenosti (i úhly), jedná se tedy o druh shodnosti.

Osová souměrnost je typ geometrického zobrazení. Osová souměrnost zachovává vzdálenosti (i úhly), jedná se tedy o druh shodnosti. Osová souměrnost v rovině nebo prostoru s přímkou o jako osou (souměrnosti) je takové zobrazení, které zobrazuje prvky osy o na sebe samé a bod : : : A : : {\displaystyle A} ležící mimo osu o s průmětem . : : : S : : {\displaystyle S} do osy o na bod : : : : A : ' : : : : {\displaystyle A^{\prime }} , který se nachází na . polopřímce opačné k : : : S A : : {\displaystyle SA} ve stejné vzdálenosti od : : : S : : {\displaystyle S} jako bod : : : A : : {\displaystyle A .} (tj. platí pro něj : : : : | : S A : | : = : | : S : A : ' : : : | : : : {\displaystyle |SA|=|SA^{\prime }|} ). Útvar (ať již na přímce, v rovině nebo v prostoru) označujeme za osově souměrný, pokud je v nějaké osové souměrnosti obrazem sebe sama. Osu této souměrnosti pak nazýváme osou útvaru. Osové souměrnosti v rovině jsou důležité, protože každá shodnost v rovině se dá složit z nejvýše tří osových souměrností. Osovou souměrnost lze definovat i v euklidovském prostoru vyšších dimenzí, nazývá se pak obecně souměrnost podle přímky. Úsečka má v rovině jedinou osu souměrnosti - kolmici v jejím středu. Přímka je osově souměrná, osou je libovolná různoběžná kolmice. Rovnoramenný trojúhelník, který není rovnostranný, má jedinou osu souměrnosti, osu jeho základny. Trojúhelník, který není rovnoramenný, není osově souměrný. Všechny pravidelné mnohoúhelníky jsou osově souměrné. Počet různých os souměrnosti je roven počtu vrcholů mnohoúhelníka - například rovnostranný trojúhelník má tři osy souměrnosti, čtverec čtyři, pravidelný šestiúhelník šest. Kruh (i kružnice) jsou příkladem útvarů s nekonečně mnoha osami souměrnosti - každá přímka (v jejich rovině) procházející středem je osou souměrnosti. Hyperbola, elipsa i parabola jsou dalšími příklady osově souměrných rovinných útvarů. Krychle, koule, kužel nebo válec jsou příkladem osově souměrného prostorového útvaru. Jehlan je osově souměrný pouze za předpokladu, že jeho základna je středově souměrný rovinný útvar a jeho vrchol leží na kolmici na rovinu základny procházející středem souměrnosti základny. Osová souměrnost je sama sobě inverzním zobrazením - složením dvou osových souměrností se stejnou osou vzniká identita. Osová souměrnost je tedy (jako každá souměrnost) involucí. Osová souměrnost v rovině mění orientaci útvarů - pokud bylo pořadí vrcholů v trojúhelníku ve směru pohybu hodinových ručiček, pak pořadí jejich obrazů v osové souměrnosti je proti směru hodinových ručiček a naopak. Osová souměrnost v (trojrozměrném) prostoru je zároveň otočením o 180 stupňů okolo stejné osy, takže je to přímá shodnost (přemístění) a orientaci zachovává. Body ležící na ose souměrnosti jsou právě všechny její samodružné body. Všechny přímky kolmé k ose souměrnosti jsou samodružné. Osová souměrnost v rovině má jen dva samodružné směry - směr její osy a směr k ní kolmý. V prostoru je rovněž samodružný směr osy a každý k ní kolmý. Středová souměrnost Rovinová souměrnost Shodné zobrazení

VERB_PHRASE

YES_NO

009427

Jakarta (Džakarta, indonésky Jakarta, dříve Batavia) je hlavní a největší město Indonésie, má více než 9 miliónů obyvatel bez aglomerací, v aglomeraci zvané Jabotabek více než 26 milionů obyvatel (2010). Město leží na severozápadě ostrova Jáva, který se nachází na jihozápadě Indonésie. Prvním osídlením tohoto místa byl přístav Kalapa. Ve 12. století se stal hlavním přístavem království Sundy. Portugalci jako první Evropané vstoupili na začátku 16. století na území tohoto přístavu a získali od tehdejšího krále povolení na stavbu pevnosti. Přístav v Jakartě je dodnes nazýván Sunda Kalapa. V roce 1527 se přístav dostal pod kontrolu vládce sultánátu Bantam ze severu. Dne 22. června 1527 Bantamané změnili jméno města z Kalapy na Jayakarta (odtud dnešní Jakarta), což v javánštině znamená "vítězný a prosperující". Tento den je dnes oficiálně považován za den vzniku města Jakarty....

Jak se jmenuje hlavní město Indonésie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakarta

Jakarta (Džakarta, indonésky Jakarta, dříve Batavia) je hlavní a největší město Indonésie, má více než 9 miliónů obyvatel bez aglomerací, v aglomeraci zvané Jabotabek více než 26 milionů obyvatel (2010).

Jakarta (Džakarta, indonésky Jakarta, dříve Batavia) je hlavní a největší město Indonésie, má více než 9 miliónů obyvatel bez aglomerací, v aglomeraci zvané Jabotabek více než 26 milionů obyvatel (2010). Město leží na severozápadě ostrova Jáva, který se nachází na jihozápadě Indonésie. Prvním osídlením tohoto místa byl přístav Kalapa. Ve 12. století se stal hlavním přístavem království Sundy. Portugalci jako první Evropané vstoupili na začátku 16. století na území tohoto přístavu a získali od tehdejšího krále povolení na stavbu pevnosti. Přístav v Jakartě je dodnes nazýván Sunda Kalapa. V roce 1527 se přístav dostal pod kontrolu vládce sultánátu Bantam ze severu. Dne 22. června 1527 Bantamané změnili jméno města z Kalapy na Jayakarta (odtud dnešní Jakarta), což v javánštině znamená "vítězný a prosperující". Tento den je dnes oficiálně považován za den vzniku města Jakarty. Holanďané přišli do Jayakarty ke konci 16. století. V roce 1619 holandské jednotky holandské Východoindické společnosti, vedené Janem Pieterszoonem Coenem, obsadily město a přejmenovaly ho z Jayakarty na Batavia, což je latinské označení domorodých kmenů, které žily v Nizozemsku za Římské říše. Dne 4. března 1621 se Batavie stala hlavním městem Holandské Východní Indie. Britové přepadli v roce 1811 Jávu a okupovali ji pět let, zatímco Nizozemci měli plno starostí s napoleonskými válkami v Evropě a nemohli tak účinně bránit ostrov. Roku 1942, během druhé světové války, převzali vládu nad městem Japonci a změnili jméno na dnešní Jakarta. Jakarta se stala po vzniku Indonésie v roce 1949 hlavním městem. Dne 14. ledna 2016 zaútočili v rušné obchodní čtvrti hlavního města Indonésie sérií bombových útoků teroristé tzv. islámského státu. Cílem měli být cizí státní příslušníci a tamní ozbrojené složky. Policie zabila 5 teroristů, útok si vyžádal dvě oběti. Až do roku 1778 datuje svůj počátek Indonéské národní muzeum (Museum Nasional Indonesia), vzniklé péčí holandských učenců - nejprve jako učená společnost, od roku 1868 z rozhodnutí koloniálních úřadů plnohodnotná muzejní instituce; podle sochy stojící před hlavní budovou zvané též Gedung Gajah ("Sloní dům") či Museum Gajah. V Jakartě se nachází rovněž největší mešita v jihovýchodní Asii - mešita Istiqlal. Symbolem indonéského boje za nezávislost je Monas (Národní monument), dokončený v roce 1975. Los Angeles, USA Slovníkové heslo Jakarta ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakarta ve Wikimedia Commons

ENTITY

ENTITY

000308

... V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko. Podrobnější informace naleznete v článku Brexit. Spojené království je členem EU od prvního rozšíření v roce 1973. Má vyjednané trvalé výjimky z členství v Evropské měnové unii (eurozóna) a v dalších smlouvách. V červnu 2016 proběhlo referendum...

Kdy se Chorvatsko stane členem EU?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_unie

1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko.

Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření 1. července 2013 tvoří 28 evropských států s 510,3 miliony obyvatel (2016; přibližně 7,3 % světové populace). EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, nahrazuje tak Evropské společenství a je jeho nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války, až v roce 2016 bylo rozhodnuto o odchodu Spojeného království z Evropské unie. Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel. Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva. Za úspěšný boj o demokracii a lidská práva, za usmíření v Evropě a sjednocení kontinentu byla v roce 2012 Evropské unii udělena Nobelova cena za mír. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropské unie. Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman. V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnosti ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích. Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropskou unii opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982. Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva. Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení. Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo. Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy. Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářské. V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko. Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a ze třetího pilíře do prvního přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou. Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku. Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, stejně jako i Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství přestalo existovat - právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euroatom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, kdy uplynulo padesátileté období, pro které bylo Pařížskou smlouvou ustanoveno. V roce 2016 si v referendu 51,89 % britských hlasujících zvolilo odchod Spojeného království z Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Evropské unie. Evropská unie zasahuje na území o rozloze 4,3 mil. km2, jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Součástí Evropské unie jsou formálně i četná zámořská území a závislá území (španělské Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla; za Portugalsko Azory a Madeira; britský Gibraltar a francouzská území Réunion, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe, Mayotte ., Saint-Martin), zatímco jindy nejsou území přidružená k členským států součástí EU (například Grónsko, většina zámořských území přidružených ke Spojenému království, Aruba, Curaçao, Sint Maarten, Karibské Nizozemsko, Svatý Bartoloměj, Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna či Nová Kaledonie) a mají statut přidruženého území. Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem (především v oblasti Karibiku a Pacifiku). Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie (kdyby do EU vstoupilo Turecko, stal by se nejvyšší horou Ararat s 5166 m). Největší jezero je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km2 a hloubkou 106 m. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic). EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu − °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C. Podrobnější informace naleznete v článku Členský stát Evropské unie. Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria: politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát ., dodržování lidských práv a práv menšin ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie kritérium přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie Evropská unie má od roku 2013 28 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.). Rozšířila se celkem sedmkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko. Podrobnější informace naleznete v článku Brexit. Spojené království je členem EU od prvního rozšíření v roce 1973. Má vyjednané trvalé výjimky z členství v Evropské měnové unii (eurozóna) a v dalších smlouvách. V červnu 2016 proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii, ve kterém voliči zvolili vystoupení Spojeného království z unie. Referendum mělo doporučující charakter ve věci zahájení procesu vystoupení, který upravuje nikdy předtím nepoužitý článek 50 Smlouvy o Evropské unii. Tehdejší britský premiér David Cameron hodlal aktivaci tohoto článku přenechat svému nástupci ve funkci. Tím se stala Theresa Mayová, která záhy zahájila přípravy k aktivaci článku. 29. března 2017 zaslala předsedovi Evropské rady Donaldovi Tuskovi dopis, jímž oficiálně započala vystoupení země z EU dle čl. 50 Smlouvy o EU. V současné době je pět kandidátských zemí (stav k červenci 2015): Albánie (přihláška 2009), Makedonie (přihláška 2004), Černá Hora (přihláška 2008), Srbsko (přihláška 2009) a Turecko (přihláška 1987). O členství zažádaly v minulosti i Norsko, Švýcarsko a Island, ale své přihlášky následně stáhly či zamrazily. Kosovo je potenciálním kandidátským státem, Bosna a Hercegovina podala přihlášku ke členství v únoru 2016. O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. První asociační dohoda mezi Tureckem a tehdejším Evropským hospodářským společenstvím byla uzavřena v roce 1963. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999 a rozhovory o vstupu s ním byly zahájeny 3. října 2005. Z celkem 35 přístupových kapitol jich bylo zatím otevřeno 13 a uzavřena 1. Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Zároveň by přinesl také výrazné navýšení pracovní síly a populace Evropské unie. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a dosavadní pokrok v oblasti ochrany lidských práv. Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že většinou území leží v Asii, sousedí s nestabilními zeměmi a má špatné vztahy se sousedním Kyprem (členem EU; fakticky okupuje velkou část území Kypru) a Arménií (dosud živá genocida etnických Arménů v roce 1915). Mnozí také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy a potlačování jejich práv. Kritici přijetí Turecka se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě – muslimské a národnostně málo tolerantní Turecko by v době vstupu mělo srovnatelný počet obyvatel jako nejlidnatější země EU, Německo. Prvním v přístupovém procesu Makedonie k Evropské unii bylo podepsání Stabilizační a asociační dohody s EU v roce 2001. Dohoda vstoupila v platnost v roce 2004, kdy také Makedonie podala oficiální přihlášku. Po kladném doporučení Evropské komise byl Makedonii v roce 2005 udělen status kandidátské země, ale oficiální přístupová jednání zatím nezačala. Vyjednávání doposud probíhala spíše pomalu a především se soustředila na uvolňování vzájemného obchodu a od roku 2008 na odstranění vízové povinnosti pro občany Makedonie. Vliv na pomalý průběh přístupových jednání měl zejména bilaterální spor Makedonie, která se oficiálně jmenuje Bývalá Jugoslávská Republika Makedonie, a Řecka o jméno země, jež koliduje s názvem části řeckého území u hranice právě s Makedonií. Černá Hora podala přihlášku do EU 15. prosince 2008. Dohoda stabilizaci a přidružení vstoupila v platnost 1. května 2010. Status kandidátské země byl Černé Hoře oficiálně udělen 17. prosince 2010 Srbsko se stalo kandidátem oficiálně 1. března 2012. Albánie získala status kandidátské země 24. června 2014. Norsko se dvakrát neúspěšně pokoušelo vstoupit do tehdejšího EHS, v letech 1963 a 1967 bylo jeho přistoupení vetováno Francií (stejně jako přistoupení dalších 4 zemí, které byly součástí daného vyjednávání), dále v letech 1972 (do EHS) a 1994 (do EU) se potom norští občané vyjádřili proti vstupu v referendech. Norové se obávají ztráty suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát s velkými ložisky ropy a zemního plynu a existují určité obavy, že by muselo neúměrně přispívat do finančních struktur EU, na druhou stranu se dobrovolně angažuje v mnoha projektech a agenturách (včetně těch, které jsou součástí Unie), v nichž vystupuje jako donor pro chudší části světa. Norsko je i bez přímého členství v EU zapojeno do vícerých evropských integračních struktur. Dokonce bylo jedním ze zakládajících členů Evropského sdružení volného obchodu, díky němuž se stalo v roce 1994 součástí Evropského hospodářského prostoru. V roce 1996 společně s Islandem přistoupilo k Schengenské dohodě a od roku 2001 je plně participujícím členem Schengenského prostoru. Švýcarsko proslulo tradiční neutralitou, zároveň je ale kontinentální zemí, která je v současnosti obklopená Evropskou unií. Díky těmto skutečnostem bylo a je nuceno balancovat mezi neutralitou a tlaky okolního vývoje. V roce 1960 Švýcarsko spoluzaložilo Evropské sdružení volného obchodu a v roce 1972 dokonce uzavřelo s EHS bilaterální dohodu o volném obchodu. Na začátku 90. let se Švýcarsko účastnilo jako člen ESVO vyjednávání o vytvoření Evropského hospodářského společenství, které motivovalo Švýcarskou spolkovou vládu, aby v roce 1992 podala přihlášku ke členství v EU, následně ale v témže roce občané země zamítli vyjednávaní o EHP, což vedlo i k ukončení snah o přistoupení k Unii. Další období charakterizovalo uzavírání mnoha dvojstranných smluv mezi Evropskou unií a Švýcarskem (jejich počet se vyšplhal až do řádu stovek), z nichž nevýznamnější byly série prostě nazvané Bilaterální dohody I a II uzavřené v letech 1999, respektive 2004. Od roku 2009 člen Schengenského prostoru. Island podal 16. července 2009 oficiální přihlášku do EU. Evropská komise v rekordním čase žádost zpracovala a 24. února 2010 vydala zprávu o připravenosti Islandu ke vstupu do EU, na jejímž základě doporučila Evropské radě udělit Islandu status kandidátské země a zahájit tak oficiální vyjednávání o členství. Status kandidátského státu byl Islandu udělen 17. června 2010. Island je od roku 1994 členem Evropského hospodářského prostoru a od roku 2000 také Schengenského prostoru, do svojí legislativy tedy již implementoval podstatnou část legislativy Evropské unie. Vstup Islandu provázejí obavy ze sporů o legislativu upravující rybolov a dále bilaterální spory o zaplacení dluhů insolventní islandské internetové banky Icesave Nizozemsku a Spojenému Království (obě země jsou členy EU a uhradily škody svým občanům, kteří měli svoje finanční prostředky uložené v Icesave). Zásadní motivací ke vstupu byl vliv mezinárodní ekonomické krize a snaha o vyrovnání se s jejími následky vstupem do EU a zejména rychlým přijetím eura. V červnu 2013 (po islandských volbách z dubna 2013, které vyhrály politické strany stavějící se negativně ke vstupu Islandu do EU) prohlásil islandský ministr zahraničních věcí, že Island jednostranně pozastavuje přístupové rozhovory. Další postup bude záležet na výsledku plánovaného referenda. V roce 2015 Island svou přihlášku k členství v EU stáhl. I tak ale podle mluvčí evropské diplomacie Maji Kocijančičové zůstaly Islandu dveře do EU otevřené. Grónsko bylo společně s Dánskem do Evropského společenství začleněno v roce 1973. Grónská veřejnost v referendu dne 23. února 1982 těsnou většinou (53 %) hlasovala pro opuštění EHS. Tento proces byl završen v roce 1985. Podrobnější informace naleznete v článku Instituce Evropské unie. Základním principem fungování Evropské unie je sdílení pravomocí, které byly dříve v kompetenci jednotlivých členských států. Za tímto účelem vznikly společné instituce. Jádro institucionálního rámce tvoří sedm orgánů Evropské unie, které jsou vyjmenovány v čl. 13 Smlouvy o Evropské unii. Jedná se o Evropský parlament, Evropskou radu, Radu Evropské unie, Evropskou komisi, Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a o Evropský účetní dvůr. Kromě toho existují poradní a další instituce. Evropská komise má sídlo v Bruselu (budova Berlaymont), ačkoliv některá oddělení jsou umístěna v Lucembursku. V Bruselu sídlí rovněž Rada Evropské unie (budova Justus Lipsius), s výjimkou dubna, června a října, kdy se schůze rady koná v Lucemburku, dále zde sídlí Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku (budova Louise Weiss) a hostuje dvanáct měsíčních plenárních zasedání (včetně rozpočtového zasedání). Evropský soudní dvůr, hlavní soud, účetní dvůr a Evropská investiční banka mají sídlo v Lucemburku. Lucemburk také hostí Sekretariát Evropského parlamentu. Evropská centrální banka má sídlo ve Frankfurtu. Základní rámec činnosti Evropského parlamentu (EP) je vymezen v ustanovení čl. 14 Smlouvy o Evropské unii. Evropský parlament je zde vymezen jako subjekt, jenž vykonává – společně s Radou – legislativní a rozpočtovou funkci. Skládá se ze zástupců občanů Unie. Po posledním rozšíření EU o Chorvatsko čítá Evropský parlament 751 členů, ve volbách v roce 2014 bylo zvoleno 751 poslanců. Členové EP jsou voleni na pětileté volební období ve všeobecných, přímých, tajných a svobodných volbách. Institucionální vymezení EP se pak nachází v článcích 223 až 234 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament zasedá také v Bruselu a Lucemburku. Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Její hlavní pravomocí je společně s Evropským parlamentem přijímání legislativy. Rada jedná v různých složeních. Nejvyšší úrovní je Rada složená z ministrů jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Další úrovní je Výbor stálých zástupců, kde se schází zástupci členských států, příp. jejich zástupci. Dalšími úrovněmi pak jsou výbory a pracovní skupiny. Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel. Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Související informace naleznete také v článku Předseda Evropské rady. Evropská rada se skládá z hlav států a předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady a předsedy Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti. Lisabonská smlouva zřídila stálého předsedu Evropské rady, který je volen na 2,5 roku. Prvním předsedou byl Herman Van Rompuy, kterého 1. prosince 2014 nahradil Donald Tusk. Související informace naleznete také v článku Předseda Evropské komise. Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Komisaři nesmějí přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Komise má výlučné právo iniciovat návrhy legislativy a dohlíží na dodržování zakládacích smluv EU. Vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich dvacet osm. Předsedou komise je od listopadu 2014 Lucemburčan Jean-Claude Juncker. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu. Soudní dvůr Evropské unie dbá nad jednotným výkladem evropského práva. Má sídlo v Lucemburku. Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank, je měnovou bankou pro Eurozónu. Evropský účetní dvůr kontroluje hospodaření Unie. Má sídlo v Lucemburku. Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů jsou poradní a konzultativní orgány Evropské unie. Jsou nápomocny Evropskému parlamentu, Radě a Komisi. V některých předepsaných oblastech a případech je jejich konzultace povinná. Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlí v Lucemburku, pobočky má v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě. Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku. Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku. Od Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, tzv. politiky EU, dělily do tzv. tří pilířů. Lisabonská smlouva toto dělení formálně zrušila, ale fakticky částečně přetrvává v přechodných obdobích a specifických procedurách. První pilíř, nadstátní, zastřešoval všechna tři dosavadní Společenství, druhý a třetí pilíř zaváděly nové oblasti mezivládní spolupráce. Druhý pilíř zahrnoval společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, třetí pilíř pak policejní a justiční spolupráci. Lisabonskou smlouvou se dosavadní druhý a třetí pilíř přeměnily v další společné politiky EU. Určitá výjimka zůstala v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde je zachována jednomyslnost členských států. Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 11,8 biliónu euro (v paritě kupní síly, 2009). EU má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); finanční krize roku 2008 ji však vážně postihla. Mezi starými a novými zeměmi existují významné rozdíly v ekonomické vyspělosti i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika). Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu: je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavků, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.) snížení administrativy v daňové oblasti Devatenáct . zemí EU (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy eurozóny, což znamená, že na jejich území platí společná měna euro; další země ho plánují zavést. Podmínkou pro přijetí eura jsou tzv. konvergenční nebo Maastrichtská kritéria: průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v . roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU (kritérium státního dluhu se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje)[zdroj?] měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (ERM II) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU. Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Podle rozpočtového rámce na období 2007–2013 bude činit 1,05 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Návrh rozpočtu vypracovává Evropská komise a předkládá jej ke schválení Radě EU. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit. Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních omezení. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní. Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990. Dle informací Ministerstva financí ČR zaplatila celkově Česká republika od svého vstupu do EU (tedy od 1. května 2004) do 31. prosince 2012 301,2 mld. Kč, oproti tomu získala 551,2 mld. Kč. Celkově se tak Česká republika řadí mezi čisté příjemce s kladným saldem okolo 250 mld. Kč. Podle agentury STEM klesá od roku 2010 podíl lidí v Česku, kteří pozitivně hodnotí fungování Evropské unie, za efektivně fungující organizaci ji pokládá pouze 27 % občanů. Během deseti let od vstupu Česka do EU se více než zdvojnásobil počet zahraničních zaměstnanců v Česku. V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku přijetí do EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat novou asociační dohodu; vstoupila v platnost 1. února 1995 a na jejím základě se český premiér například mohl účastnit zasedání Evropské rady a resortní ministři se mohli 2× ročně účastnit zasedání Rady ministrů. V první polovině 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín přistoupení postkomunistických zemí. Na summitu v červnu 1993 byla ale schválena tzv. Kodaňská kritéria, určující podmínky vstupu. Podrobnější informace naleznete v článku Vstup České republiky do Evropské unie. Česká republika podala žádost o členství v EU 17. ledna 1996; vstup do EU byl jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí a obsahovala posudky nově přistupujících zemí ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě EK doporučila zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem; ta začala v březnu 1998. I v následujících letech vydávala EK každoroční posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská). Kvůli zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening – tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí členských států EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která připravila evropské instituce na rozšíření. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datem vstupu byl 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty stávajících členských zemí EU a Evropský parlament. Některé přistupující státy ratifikovaly vstup do EU v parlamentu, některé zvolily referendum včetně ČR, kde v červnu 2003 hlasovalo pro vstup 77,3 % voličů, volební účast byla 55,2 %. Česká republika je plnoprávným členem Evropské unie s přechodnými obdobími vyjednanými v přístupové smlouvě: omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011 v některých zemích, netýká se např. Spojeného království a Irska) postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 . % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006 omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci – občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU ( . 5 let) přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň . z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH trvalá výjimka pro sníženou sazbu DPH z produktů pěstitelského pálení množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.) Evropská komise přijala v červenci 2007 priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci. Ten určuje strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií ve výši 26,69 miliard eur v období 2007 až 2013. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Evropské unie. Demografie Evropské unie představuje vysoce zalidněnou a kulturně rozmanitou unii 28 členských států. K 1. lednu 2009 žilo v Evropské unii celkem 499,7 milionů obyvatel. Mnoho zemí očekává pokles populace v následujících desetiletích, což by mohlo být v rámci celku vyrovnáno vstupem nových států do EU v horizontu příštích 20 let. Nejlidnatějším členským státem je Německo s odhadovaným počtem 82,1 milionu obyvatel, zatímco nejméně lidnatým členským státem je Malta se 400 tisíci obyvateli. Porodnost je v EU nízká; v průměru připadá na jednu ženu 1,5 dítěte. Nejvyšší je porodnost v Irsku, kde je 16,9 ‰ a ve Francii, kde je 13 ‰. Nejnižší porodnost má v EU Německo s 8,2 ‰. EU má významnou náboženskou rozmanitost, která se zrcadlí v rozmanitosti dějin a kultury. Nominální většina obyvatel vyznává křesťanství, převážně římský katolicismus, protestantství a pravoslaví. Navzdory tomu ne všechny státy EU mají křesťanské většiny (v Česku a Estonsku mají například většinu ateisté). Nedávný příliv přistěhovalců do bohatých států EU s sebou přinesl množství různých náboženství, která dotyční vyznávali ve svých rodných vlastech. Patří mezi ně islám, hinduismus, buddhismus, sikhismus a Bahá'í. Judaismus má v Evropě dlouhou historii a Židé žili pokojně s ostatním obyvatelstvem po celá století, navzdory stoletím, kdy byli Židé diskriminováni, perzekvováni a nakonec na nich byla spáchána genocida v podobě holocaustu. V Evropě má rovněž tradici sekularismus, který přispěl k vzestupu ateismu a agnosticismu. Každý z úředních jazyků 28 členských zemí má status oficiálního jazyku Evropské unie. V současnosti tak má EU celkem 24 úředních jazyků (nejnovějšími úředními jazyky jsou irština, bulharština, rumunština a úplně poslední chorvatština). Nejvíce používaným jazykem EU je angličtina, kterou hovoří na 51 % obyvatel unie. Tento vysoký podíl je dán tím, že 38 % občanů EU používá angličtinu jinak než jako svůj mateřský jazyk (tj. buď druhý jazyk nebo cizí jazyk). Nejvíce používaným mateřským jazykem je němčina, kterou mluví 18 % obyvatel EU. Titul Evropské hlavní město kultury je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit Evropě svůj kulturní život a jeho rozvoj. Původně byla tato města volena na základě kulturní historie, naplánovaných akcích a schopnosti projekt podpořit finančními prostředky a infrastrukturou.

DATETIME

DATETIME

007889

... М), je vnitrozemský stát na Balkánském poloostrově. Vznikl v roce 1991 jako jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Makedonská republika hraničí s Kosovem na severozápadě, Srbskem na severu, Bulharskem na východě, Řeckem na jihu a s Albánií na západě. Hlavním městem země je Skopje s 507 000 obyvateli podle sčítání lidu z roku 2002. Ostatní významná města jsou Bitola, Kumanovo, Prilep, Tetovo, Ohrid, Veles, Štip, Kočani a Gostivar. V zemi leží více než 50 jezer a šestnáct hor vyšších než 2000 metrů. Makedonie je členem OSN, od roku 1993 Rady Evropy a od roku 2006 Středoevropské zóny volného obchodu. Od prosince 2005 je také kandidátem na vstup do Evropské unie a také požádala o členství v NATO. Jméno země pochází z řeckého Μ (Makedonia),, království (později region), pojmenovaný po starověkých Makedoncích. Jejich jméno, Μ (Makedónes), pochází...

Jaké je hlavní město Makedonie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Makedonie

Hlavním městem země je Skopje s 507 000 obyvateli podle sčítání lidu z roku 2002.

Makedonie (makedonsky М), oficiálně Makedonská republika (makedonsky: Р М), je vnitrozemský stát na Balkánském poloostrově. Vznikl v roce 1991 jako jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Makedonská republika hraničí s Kosovem na severozápadě, Srbskem na severu, Bulharskem na východě, Řeckem na jihu a s Albánií na západě. Hlavním městem země je Skopje s 507 000 obyvateli podle sčítání lidu z roku 2002. Ostatní významná města jsou Bitola, Kumanovo, Prilep, Tetovo, Ohrid, Veles, Štip, Kočani a Gostivar. V zemi leží více než 50 jezer a šestnáct hor vyšších než 2000 metrů. Makedonie je členem OSN, od roku 1993 Rady Evropy a od roku 2006 Středoevropské zóny volného obchodu. Od prosince 2005 je také kandidátem na vstup do Evropské unie a také požádala o členství v NATO. Jméno země pochází z řeckého Μ (Makedonia),, království (později region), pojmenovaný po starověkých Makedoncích. Jejich jméno, Μ (Makedónes), pochází původně od starořeckého přídavného jména makednós, což znamená vysoký, který sdílí stejný kořen jako jméno μ (Makros), což znamená "délka", jak ve starořečtině tak i v moderní řečtině. Původně se věřilo, že jméno znamená "horal" nebo "ty vysoké" možná díky odkazu na fyzický charakter starých Makedonců a jejich hornatou zemi. O oficiální název samostatného státu (Makedonie a Makedonská republika) se dlouho vedly spory z důvodu protestů Řecka, proto se země v OSN a v dalších mezinárodních organizacích, ve kterých bylo Řecko již před rozpadem Jugoslávie, jmenuje Bývalá jugoslávská republika Makedonie (makedonsky П ј р М, anglicky Former Yugoslav Republic of Macedonia, zkratka F.Y.R.O.M.). Související informace naleznete také v článku Dějiny Makedonie. Území dnešní republiky Makedonie bylo Slovany osídleno již v 6. a 7. století. Při své expanzi si je však podrobila Byzantská říše, později, v 2. čtvrtině 9. století se dostala většina země pod vliv říše Bulharské. Od 9. století se sem šířilo křesťanství, hlavně z velmi blízké Byzantské říše. Ta ji ovládla definitivně roku 1018, o dvě století později se stala centrem nového Bulharského státu. Až koncem 14. století ji dobyli Turci během svých výbojů na západ. Turecká vláda trvala až do 20. století. Během ní se snažili Turci obyvatelstvo islamizovat, což se jim podařilo jen z části (dodnes je v zemi 33 % muslimů). Různé národy (Řekové, Srbové, Bulhaři a Albánci), které v zemi žily postupně začaly organizovat národně osvobozenecké hnutí. Přestože někteří tito aktivisté žádali přičlenění k nově vzniklému Bulharsku, bohužel tato snaha neuspěla, jelikož bylo jako země příliš vzdálené. Přesto ale po berlínském kongresu z roku 1878 došlo k určitému otevření Makedonie Bulharsku - hlavně v oblasti obchodu - ačkoliv sama zůstávala stále pod Osmanskou vládou. Roku 1913 během balkánských válek byla země konečně zbavena turecké nadvlády a rozdělena mezi Bulharsko, Řecko, Srbsko a Albánii; to byl konec Makedonie jako jedné země. Po ustanovení Království SHS bylo území dnešní Republiky Makedonie v jeho rámci součástí Srbska. Roku 1929 došlo v Království SHS k převratu, dosavadní členění respektující předchozí historické celky bylo nahrazeno systémem bánovin a území dnešní Republiky Makedonie se stalo součástí Vardarské bánoviny. Za druhé světové války byla většina území dnešní Republiky Makedonie anektována od dubna 1941 do 9. září 1944 Bulharskem, západní oblasti byly 29. června 1941 anektovány Itálií a začleněny do Albánie. 8. září 1943 obsadila německá vojska oblasti předtím obsazené Itálií, a 9. září 1944 také oblasti obsazené Bulharskem, a obě části okupovaly do 19. listopadu 1944. V období od září 1944 do 20. října 1944 bylo Kumanovo s okolím přičleněno k Albánii. Po skončení druhé světové války zde byla v rámci Jugoslávie vyhlášena 30. dubna 1945 Lidová republika Makedonie, jež byla 7. července 1963 přejmenovaná na Socialistickou republiku Makedonii. Po rozpadu Jugoslávie roku 1991 vyhlásila nezávislost bez válek, jediná ze všech jugoslávských zemí. Na jaře 1990 byl v zemi zaveden politický pluralismus; z prvních svobodných prezidentských voleb vyšel jako vítěz zkušený politik Kiro Gligorov, jenž vládl od ledna 1991 až do roku 1999. V souvislosti s rozpadem Jugoslávie vyhlásila Makedonská socialistická republika/Socialistická republika Makedonie 25. ledna 1991 svrchovanost v rámci SFRJ a 7. června 1991 změnila název na Republika Makedonie. Nezávislost Republiky Makedonie byla prohlášena 15. září 1991. Po vyhlášení nezávislé Makedonie na území bývalé Jugoslávie zpochybnilo Řecko legitimitu nového státu. Mezinárodně byla proto Makedonie uznána teprve v roce 1993, kdy Řecko souhlasilo s kompromisním názvem nového makedonského státu Bývalá jugoslávská republika Makedonie, pod nímž byla v dubnu 1993 přijata do OSN (makedonská vláda tento název nepoužívala). Aby se vyhovělo protestům Řecka proti užívání geografického názvu Makedonie a politického názvu Makedonská republika/Republika Makedonie, dostala Makedonská republika podle rozhodnutí OSN z 8. dubna 1993 mezinárodně uznaný název (v angličtině) Former Yugoslav Republic of Macedonia (FYROM), česky Bývalá jugoslávská republika Makedonie (BJRM), makedonsky Poranešna Jugoslovenska Republika Makedonija (PJRM), makedonsky cyrilicí П Ј Р М (П). Tento mezinárodní název používá mezinárodní společenství i po urovnání makedonsko-řeckých vztahů v roce 1995. V Makedonii se však název BJRM nikdy nepoužíval. Makedonie používá název Republika Makedonie, makedonsky Republika Makedonija. Republika Makedonie se dokázala držet stranou všech konfliktů na území bývalé Jugoslávie, teprve v roce 1999 během konfliktu v sousedním Kosovu se Makedonie stala dočasným útočištěm pro uprchlíky z Kosova. V letech 2000–2001 v zemi zuřil ozbrojený spor mezi makedonskou vládou a albánskými povstalci z Národní osvobozenecké armády, který se dostal až na hranu občanské války. Po zprostředkování NATO a Evropskou unií se spor podařilo uklidnit, i když vztahy mezi nimi zůstávají napjaté. V roce 2004 Makedonie podala přihlášku do EU. V roce 2012 v Makedonii znovu vypukly etnické nepokoje mezi Albánci a Makedonci a k dalšímu konfliktu došlo v květnu 2015. Související informace naleznete také v článku Geografie Makedonie. Republika Makedonie je vnitrozemský stát. Jeho rozloha je asi třikrát menší než rozloha České republiky. Sousedí se Srbskem a Kosovem na severu, Bulharskem na východě, s Řeckem na jihu, s Albánií na západě. Republika Makedonie zahrnuje severozápadní (7 %) část historické a (35,8 %) geografické Makedonie. V minulosti se tato oblast označovala jako Vardarská Makedonie. Největší makedonskou řekou je Vardar. Je dlouhá 388 km a vlévá se u řecké Soluně do Egejského moře. K úmoří Egejského moře patří 87 % území Makedonie. 13 % území je odvodňováno do Jaderského moře a pouze 37 km2 patří k úmoří Černého moře. V zemi jsou tři národní parky: Mavrovo, Galičica a Pelister. Dohromady zabírají plochu 1 083 km2. Související informace naleznete také v článku Politický systém Makedonie. Republika Makedonie je dnes parlamentní demokracií. Její vláda se snaží o integraci země do NATO a Evropské unie. Republika Makedonie se od svého vzniku potýká s ostrým nesouhlasem Řecka vůči oficiálnímu názvu a symbolům nezávislého státu, které Řecko považuje za zcizené historické (a dnes z části řecké) Makedonii. Makedonie nemá okresy či kraje; pouze pro statistické potřeby se Makedonie dělí na 8 statistických regionů. Administrativními jednotkami prvního řádu jsou opštiny. Po reorganizaci v roce 2004 a dalších úpravách v roce 2013 je jich celkem 80, z nichž 10 je součástí tzv. Velkého Skopje, samosprávné jednotky hlavního města. Tyto opštiny vznikly slučováním a úpravou hranic 123 opštin zřízených roku 1996. Ještě dříve existovalo v Makedonii 34 správních celků různých stupňů. Nejlidnatější opštinou je Kumanovo se 105 484 obyvateli, nejmenší pak Vraneštica, kde žije 1 322 osob. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Makedonie. Ekonomika Makedonie patří k deseti nejslabším evropským ekonomikám - hodnotou HDP na obyvatele v PPP 8400 USD (2007) patří mezi evropskými státy až na 38. místo. Světová banka ji řadí do skupiny Lower-middle-income economies (podprůměrně příjmové ekonomiky). Má status kandidátské země Evropské unie. Související informace naleznete také v článku Železniční doprava v Makedonii. Dopravní infrastruktura není příliš rozvinutá, což je určeno mj. hornatým povrchem; je však kvalitnější než v sousední Albánii. Nejdůležitější tranzitní trasou, ve které vede dálnice a hlavní železnice, je směr Bělehrad – Skopje – Soluň. Dálniční poplatky se hradí v hotovosti na mýtných stanicích (cca 1 mýtná stanice na každých 10 km dálnice). Celková délka silniční sítě je 10 600 km. V zemi je několik letišť, z nichž zdaleka nejrušnější je Letiště Alexandra Velikého u Skopje, menší letiště funguje např. v Ohridu. Splavné řeky v Makedonii nejsou. Železniční síť o délce 920 km sestává z hlavní trati vedoucí ze Srbska přes Skopje a napříč Makedonií do Řecka, po níž jezdí několik mezinárodních rychlíků, a z nepříliš frekventovaných odboček (Skopje – Priština (Kosovo), Skopje – Tetovo – Kičevo, Veles – Bitola, Veles – Kočani). Spojení s Albánií chybí, je však připravována stavba trati na hranici s Bulharskem. Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Makedonie. Podle dat z posledního sčítání lidu v roce 2002 měla Makedonie 2 022 547 obyvatel. Poslední odhad z roku 2009, bez zvláštních změn,dává číslo 2 050 671 obyvatel. Podle posledního sčítání je v zemi nejpočetnější etnikum Makedonci. Druhou největší skupinu představují Albánci, kteří dominují severozápdní části země. Na třetím místě následují Turci s téměř 80 000 obyvateli oficiálně; neoficiální odhady hovoří o 170 000 až 200 000 Turky. Některé neoficiální odhady naznačují, že v Makedonii žije až 260 000 Cikánů. Oficiální a nejrozšířenějším jazykem makedonština, který patří do východní větve jihoslovanských jazyků. V obcích, kde jsou zastoupeny etnické skupiny s více než 20% z celkového počtu obyvatel, je jazyk tohoto daného etnika "spoluúřední". Většinové náboženství republiky Makedonie je pravoslaví, které vyznává 65% populace a drtivá většina z nich náleží k makedonské pravoslavné církvi. K jiným křesťanským denominacím se hlásí 0,4% populace. Muslimové tvoří 33,3% populace. Makedonie má pátý nejvyšší podíl muslimů v Evropě, po Kosovu (96%), Turecku (90%), Albánii (59%), a Bosně-Hercegovina (51%). Většina muslimů jsou Albánci, Turci nebo Cikáni, i když existují i menší počty makedonských muslimů. Zbývajících 1,4% je označeno jako "nepřidružení" dle odhadů Pew Research z roku 2010. K prvním autorům makedonské literatury je počítán Kiril Pejčinovič. Za zakladatele moderní makedonské literatury ve 20. století je označován Kočo Racin, mj. též titovský partyzán. Nejvýznamnějším spisovatelem byl Blaže Koneski, který též významně přispěl ke kodifikaci spisovné makedonštiny. Významnou postavou je též prozaik a historik Ďordi Abadžijev či básník Mateja Matevski, dále Kole Nedelkovski, Venko Markovski, Gane Todorovski nebo Petre Mito Andreevski. Nejslavnějším makedonským umělcem byl tragicky zahynulý zpěvák Toše Proeski. Úspěšnou byla rovněž romská hudebnice Esma Redžepovová a úspěšná je také zpěvačka Kaliopi. Nejúspěšnějším sochařem je brutalista Dušan Džamonja. Zlatého lva z Benátek a nominaci na Oscara má režisér Milčo Mančevski. Související informace naleznete také v článku Makedonská kuchyně. Makedonská kuchyně je tradiční kuchyně v Republice Makedonii - zástupce balkánské kuchyně odrážející vlivy Středomoří, řecké kuchyně, turecké kuchyně a kuchyně Blízkého východu, a v menším rozsahu italské, německé a východoevropské kuchyně (speciálně maďarské). Relativně teplé klima v Makedonie nabízí vynikající podmínky pro růst různých druhů zeleniny, ovoce a bylin. Makedonské kuchyně je také známá pro rozmanitost a kvalitu mléčných výrobků, vína a místních alkoholických nápojů, například rakije. Za národní jídlo Makedonie se pokládají tavče gravče (zapečené fazole) a likér mastika. Nejpopulárnějším sportem v Makedonii je fotbal. Nejúspěšnějším makedonským fotbalistou je vítěz Zlaté kopačky Darko Pančev a vítěz Ligy mistrů Goran Pandev, trenérem Miljan Miljanić. Neúspěšnějším házenkářem je Kiril Lazarov, basketbalistou Pero Antić. HRADEČNÝ, Pavel. Makedonie. Slovanský přehled. Review for Central, Eastern and Southeastern European History. 1996, roč. 82, čís. 1, s. 117-150. ISSN 0037-6922. PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. Rychlík, Jan: Dějiny Makedonie, Nakladatelství Lidových novin, Praha 2003 Makedonie (region) Země bývalé Jugoslávie Seznam měst Republiky Makedonie Seznam představitelů Makedonie Obrázky, zvuky či videa k tématu Makedonie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Makedonie ve Wikislovníku Makedonie na OpenStreetMap (makedonsky)(anglicky) Oficiální stránky vlády (anglicky) Národní turistický portál Macedonia - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Macedonia (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Macedonia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Macedonia [online]. U.S. Department of State, 2011-03-31, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Macedonia [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR ve Skopje. Souhrnná teritoriální informace: Makedonie (FYROM) [online]. Businessinfo.cz, 2010-01-17, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (česky) ALLCOCK, John B, a kol. Macedonia [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)

LOCATION

LOCATION

001810

... Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Francie. Podrobnější informace naleznete v článcích Regiony Francie, Francouzské departementy a Zámořská Francie. Francie se skládá z 18 regionů. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France...

Do kolika departementů je děleno 27 francouzských regionů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Francie

Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut.

Francie (francouzsky La France, výslovnost /fʀ̃s/), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française, výslovnost /ʀ fʀ̃sɛ/) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Francouzskou republiku tvoří i tzv. Zámořská Francie, která zahrnuje území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník). K Francii patří také malý ostrov Korsika. Je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G8. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální velmocí. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Francie. Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Galie byla podrobena v 1. století př. n. l. Římany a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lotharingii ve středu. Z Východní Francké Říše se stala Svatá říše římská, západní část dala vzniknout dnešní Francii. Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Od 12. století angličtí králové z rodu Plantagenetů ovládali rozsáhlá území západní Francie a k vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na konci stoleté války mezi Anglií a Francií v 15. století. Ve druhé polovině 16. století Francii zasáhly náboženské války mezi hugenoty a katolíky. Monarchie dosáhla své největší moci za vlády Ludvíka XIV, který vládl v 2. polovině 17. a začátkem 18. století. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Ve válce o španělské dědictví Francie dosáhla dosazení Bourbonů na španělský trůn, zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku a v sedmileté válce v důsledku porážky od Velké Británie přišla o svou koloniální říši v Indii a Kanadě. Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. stále prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 a vedla 3. září 1791 k nahrazení absolutistické monarchie konstituční, 22. září 1792 byla následně nastolena První republika. Vláda však ve skutečnosti zůstala v rukou revolučního kabinetu. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III, vlády se chopilo direktorium. Následně v roce 1799 ovládl republiku Napoleon Bonaparte, stal se prvním konzulem a 18. května 1804 státním převratem založil první francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným Královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po neúspěšné invazi do Ruska a porážce v bitvě u Lipska už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo. V roce 1830 dala Červencová revoluce vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, nahrazené roku 1848 Druhou republikou. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce Ludvíka Napoleona císařem (jako Napoleona III.), který byl zajat po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870, kdy vznikla Třetí republika. Ačkoliv vyšla Francie vítězně z první i druhé světové války, ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla Čtvrtá republika. V roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem. V důsledku válek v Indočíně a Alžírsku a vlně dekolonizace po roce 1960 přišla Francie o většinu svých kolonií v Africe a Asii. V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti. Ačkoliv Francii obvykle vnímáme jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že - slovy André Mauroise - "jakási francouzská rasa nikdy neexistovala". Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkáváme s nejrozličnějšími národy – Kelty, Řeky, Římany, Germány, Franky, Normany, Židy, Španěly, Portugalci, Italy, Alžířany a mnoha dalšími. Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římanů a Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština, která má blízko ke katalánštině. "Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu", byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Francie. Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km . ) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí – viz Antarktický smluvní systém). Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km2. Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorský masív a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonna (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam měst ve Francii. Kromě hlavního města Paříže, v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, jsou největšími městy Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Nantes, Štrasburk, Montpellier, Bordeaux, Lille, Rennes. Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Francie. Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k parlamentu. Francie je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní smlouvy. Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je dolní komorou parlamentu. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu. Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své "ne". Francie je členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států. Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Francie. Podrobnější informace naleznete v článcích Regiony Francie, Francouzské departementy a Zámořská Francie. Francie se skládá z 18 regionů. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine) . , z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe). Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada). Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve. Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají Nová Kaledonie, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie, Clippertonův ostrov, Saint-Pierre a Miquelon, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin a Francouzská jižní a antarktická území. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro. Podrobnější informace naleznete v článku Armáda Francie. Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin: Pozemní vojsko (Armée de Terre) Chasseurs Alpins - horská divize armády Cizinecká legie Námořní pěchota Lehké letectvo (ALAT - Aviation Légére de l'Armée de Terre) Technikové ( .Génie) - včetně Pařížského požárního sboru Námořnictvo (Marine Nationale) Námořní letectvo Fusiliers de Marine - ochrana námořních objektů na zemi Commandos Marines - speciální jednotka francouzské armády - včetně požárního praporu města Marseille Letectvo (Armée de l'Air) Teritoriální letecká obrana Letectvo Četníci (Gendarmerie Nationale), armádní policie, které fungují jako částečně jako policie na venkově a jako policie taková. Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem Francii se v oblasti armádních výdajů vyrovná jen Německo a Spojené království. Francie ročně utratí na armádu bezmála 50 mld dolarů, což je 2,6 % HDP (podle statistik NATO z roku 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě za USA a Čínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastní jak jaderné a termojaderné zbraně. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Francie. Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl. Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě. V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank a v rámci Evropské měnové unie užívá společnou měnu euro. Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku. Je šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem. Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD). Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný hrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD. Mezi příklady technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří mj. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus. Železniční síť Francie, která k roku 2008 spojuje 29 473 km, je nejdražší železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnost RFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě. Vlaky osobní dopravy provozuje společnost SNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patří Thalys, Eurostar a TGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270 - 320 km / h. Eurostar, společně s Eurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přes Eurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několik podzemních železnic a tramvají, které doplňují autobusovou dopravu. Ve Francii se nachází přibližně 893 300 kilometrů funkčních vozovek. Dálniční síť měří přibližně 12 000 kilometrů. Nejsou zde pravidelné registrační poplatky, či daně, ale za použití dálnic se vybírá mýtné, kromě blízkosti velkých obcí. Na novém trhu s automobily převládají národní značky, jakými jsou Renault (27% ze všech aut prodaných v roce 2003), Peugeot (20,1%) a Citroën (13,5% ). Přes 70% nových prodaných aut v roce 2004 bylo na naftový pohon, což je znatelně více než těch benzínových a LPG. Ve Francii se také nachází nejvyšší most na světě - viadukt Millau a několik důležitých mostů, například Pont de Normandie. V Francii se nachází přibližně 477 letišť a přistávacích ploch. Největším a nejdůležitějším letištěm je letiště Charlese de Gaulla poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek - Air France. Ve Francii se nachází 10 větších přístavů - největší z nich v Marseille. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Francie. Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové (Galie a Bretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovali Římané a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. Černé nohy. Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce 2006. Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) čísla 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům. Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky a Turecka). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí. Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština, románský jazyk odvozený z latiny. Dále je používána němčina a arabština. Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti. Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83-88 %, islám 5-10 %, protestantismus 2 %, židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané. Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. Toto vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích. Mnoho mladých muslimů ve Francii čelí diskriminaci[zdroj?] a vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50%, a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtí salafisté. Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72% francouzských muslimů a 35% muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry. Podrobnější informace naleznete v článku Vzdělání ve Francii. Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části: primární vzdělání (enseignement primaire) sekundární vzdělání (enseignement secondaire) terciární nebo akademické vzdělání (enseignement supérieur) Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol. Podrobnější informace naleznete v článku Francouzská kultura. Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě. Související informace naleznete také v článku Francouzské umění. Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem "karolinské umění". Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je Bazilika Saint-Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou katedrály (hlavně v městech Paříž, Remeš, Chartres, Amiens aj.), vitráže a sochařská díla. S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek ve Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi lze spatřit v Antverpách, Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé zámky na řece Loiře (Blois, Chambord), zámek Fountain u Paříže a Lucemburský palác v Paříži). Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století. Počátkem 18. století vzniká klasicismus, který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickými zástupci jsou malíři J. L. David, Gérard, Ingres, dále pak Delacroix, Géricault a později i Daumier, jejichž dílo dalo impulz ke vzniku moderního umění. V polovině 19. století vzniká realismus, jehož hlavními představiteli jsou Courbet a barbizonská škola. V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese (Art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody metra v Paříži, Guimard). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s impresionismem (Manet, Renoir, Monet, Pissarro, Sisley), proti kterému se v roce 1880 postavil Cézanne se svým osobitým stylem. Malíř Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty (Matisse, Derain, Vlaminck). V sochařství vyniká Rodin (hra světla) a Maillol (ženský akt). Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Picassem, Braquem a Grisem (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus (inspirace psychoanalýzou Sigmunda Freuda, hlavní otázky nevědomí) v čele s Marcelem Duchampem, Maxem Ernstem, Salvadorem Dalím. Ke konci druhé světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole (École de Paris) a akčnímu umění (action painting). Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op-art s hlavními představiteli V. Vasarelym a F. Morelletem. K novějším směrům patřil nouveau réalisme (nový realismus) a pop art (Arman, César, Spoerri, Tinguely). V 80. a 90. letech se Francie ztotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus (Christian Boltanski), arte povera, nouveau réalisme (Erik Dietman), neoexpresionismus ad. Související informace naleznete také v článku Francouzská literatura. Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. Štrasburské přísahy z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době. Mezi nejznámější autory patří : François Villon, Jules Verne, François Rabelais, Michel de Montaigne, Pierre Corneille, Moliè, Voltaire, Victor Hugo, Stendhal, Gustav Flaubert, Honoré de Balzac, Romain Rolland, Antoine de Saint-Exupéry, Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Markýz de Sade a další. Související informace naleznete také v článcích Francouzská hudba a Francouzská opera. Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a[Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop. Francie se také považuje za zemi klarinetu. Související informace naleznete také v článku Francouzská kuchyně. Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována jako jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, La Varenne, Carê, Escoffier nebo Bocuse byli mistry této kuchyně. Navíc, francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření. Obyvatelé Francie trpí na hemeroidy nejvíce ze zemí západní Evropy. Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty ve Francii jsou cyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France), ragby, lehká atletika, automobilový sport (Grand Prix Francie v Magny-Cours, 24 hodin Le Mans) a tenis (French Open v Paříži). Nejhranějším sportem ve Francii je Pétanque. Různé formy Pétanque jsou hrány ve Francii přibližně 17 miliony lidí. Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal (ffpjp), která dohlíží na Pétanque, eviduje 480 000 licencovaných hráčů. Další známou hrou, která pochází z Francie je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech. Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville.

NUMERIC

NUMERIC

003489

... Zasadil se o založení brněnské Masarykovy univerzity, která byla po něm pojmenována již v roce 1919. Roku 1997 vydala americká skupina Faith No More album Album of the Year s fotografií Masaryka na obalu. Jméno Tomáše Garrigua Masaryka nese celá řada ulic a náměstí v České republice i v zahraničí. V seriálu Gottwald (1986) hrál Masaryka Gustav Opočenský, ve filmu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze (1990) Svatopluk Beneš....

Jak se jmenuje kapela, která vydala album Album of the year s fotografií Masaryka na obalu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Garrigue_Masaryk

Roku 1997 vydala americká skupina Faith No More album Album of the Year s fotografií Masaryka na obalu.

Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo president Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány), byl český státník, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát" a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo. Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, inicioval Ottův slovník naučný a vstoupil do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program "realismu" se soustředil kolem týdeníku Čas. Roku 1890 Masaryk vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku vydával od roku 1913 v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo "Rusko a Evropa", přeložené do několika jazyků. Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 se už nemohl vrátit, protože na něho byl vydán zatykač a jeho žena byla uvězněna. Spojkou s domovem pak byl Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King's College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada. V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátnímu míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména Střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly jeho pádným argumentem. Masarykova kniha "Nová Evropa" přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů. Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali. Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii. Masaryk se narodil jako "Tomáš Jan" krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 na Slovácku. Rodiče byli zaměstnanci na statku Nathana Redlicha. Tomášova matka Terezie Masaryková roz. Kropáčková (1813–1887) z Hustopečí, pocházela z Hané. Mluvila lépe německy než česky. Jeho otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823–1907) byl Slovák a pracoval jako kočí. Byl dlouho negramotný a psát ho naučil až syn Tomáš. Narodil se 25. února 1823 v Kopčanech na Slovensku, které tehdy patřilo do Uherského království; tak vznikla úřední podoba jeho příjmení (Maszárik). Tomáš Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852–1873) a Ludvíka (1854–1912), jehož hustopečská tiskárna později svou produkcí výrazně podporovala Masarykovo veřejné působení. Další sourozenci, Jan a Františka, zemřeli ještě jako malé děti. Po absolvování čejkovické školy studoval Tomáš Masaryk na reálném gymnáziu v Hustopečích a později na gymnáziu ve Strážnici, které však nemohl dokončit. Praktikoval krátce v hodonínské škole, učil se zámečníkem ve Vídni, později kovářem v Čejči, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a s pomocí vlasteneckého kněze a kaplana P. Františka Satory se chystal ke studiu na německojazyčném klasickém gymnáziu v Brně. Jeho nemajetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé. Někteří publicisté Masarykův původ po otci zpochybňovali především kvůli věkovému rozdílu 10 let mezi jeho rodiči, jejich odlišnému společenskému postavení a vzdělanosti. Vyskytly se i snahy "připsat" k otcovství TGM jména statkáře Redlicha či dokonce rakouského císaře Františka Josefa I. (císaři bylo v roce narození Tomáše Masaryka 20 let, narodil se 1830). Tato neprokázaná hypotéza rozvádí údajnou císařovu poznámku v osobním deníku z roku 1849 "Kropaczek erl." (česky "Kropáček/Kropáčková vyřízeno") jako vztahující se k Masarykově matce. Na přelomu let 2016 a 2017 měla proběhnout analýza DNA Masarykových příbuzných, která by vyvrátila nebo potvrdila domněnku o jeho příbuznosti s Františkem Josefem I. Výzkum byl však pozastaven na žádost pravnučky Tomáše Garrigua Masaryka Charlotty Kotíkové. Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu (studia byla přerušena prusko-rakouskou válkou 1866) v Brně byl podporován rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s níž v roce 1869 odešel do Vídně, kde dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě 1872 začal studovat filosofickou fakultu, kde ho silně ovlivnil nový profesor filosofie Franz Brentano, který přišel do Vídně v dubnu 1874. Brentano začínal jako kněz a později se s církví rozešel, ale jeho realistická i když nikoli ateistická filosofie, založená na aristotelismu, Masaryka natrvalo poznamenala. Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové místo v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Jako odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli roku 1876 společně po Masarykově doktorátu (disertační práce "Podstata duše u Platóna"), na cestu po Itálii a Masaryk na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk setkal s mladším krajanem E. Husserlem a seznámil s mladou klavíristkou Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni. Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu filosofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Ve Vídni Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a kondicemi, ale vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval se v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a vzbudila zájem i v zahraničí. V roce 1879 se narodila dcera Alice a 1880 syn Herbert. Už jako student byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou Aloise Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě. Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých vlastenců (např. Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk) stal dokonce "vlastizrádcem". Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel proti názoru "Otce národa" Františka Palackého. Rukopisné spory pak rušily i relativní klid a pohodu, kterou měl Masaryk po svém příchodu do Prahy v období 1882 až 1884. Stalo se tak po 13. únoru 1886, kdy v Athenaeu vyšel s Masarykovým doporučením Gebauerův článek, v němž žádá důkladné jazykové, estetické, historické, paleografické i chemické analýzy rukopisů. Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora filosofie na nově založené české univerzitě, proto se v létě 1882 s rodinou odstěhoval do Prahy a začal zde přednášet. V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům, kritikou romantického vlastenčení a přísně vědeckým přístupem k vykládaným tématům, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve svými názory na ni. Masaryk z racionálních pozic kritizoval některé rysy katolické církve, její centralismus a dogma o papežské neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale náboženství chápal jako vnitřní a mravní postoj bez mocenských ambicí, jak ho s ním seznámil Brentano a jak je zažil zejména v americkém prostředí své ženy. Jako činorodý člověk se širokým rozhledem a světovými zkušenostmi si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil. Na jejích stránkách poukazoval již v roce 1885 na nutnost zřízení druhé české univerzity (z univerzity v Olomouci, založené roku 1573, již fungovala pouze Teologická fakulta). Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval "přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice" – realismus. Revue Čas se stala od prosince 1886 tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního periodika Athenaeum. Profesoru Václavu Vlčkovi, v jehož vile "Osvěta" nad Nuselským údolím od roku 1884 bydlel, pomáhal založit a rozvíjet časopis Osvěta. V této vile se 14. září 1886 narodil jeho mladší syn Jan. Když však propukly rukopisné spory, právě kolem tohoto měsíčníku "Osvěta" se zformovala skupina obránců rukopisů vedená profesory historie V. V. Tomkem a J. Kalouskem a Masaryk musel Vlčkovu vilu opustit. Také se vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho vycházení. Masaryk hledal politické uskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a názory. Po neúspěšných jednáních realistů se Staročechy byli koncem roku 1890 přijati k Mladočechům, s nimiž na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do českého zemského sněmu. Ještě v témž roce předložil ve Vídeňské říšské radě návrh na zřízení druhé české univerzity na Moravě. Této otázce se věnoval i v dalších letech – ve svých článcích a sháněním podpory mezi vědeckou veřejností a studenty. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal kvůli sporům s radikálním vedením strany. Přispěla také skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu. V roce 1897 byl jmenován řádným profesorem a i nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který v letech 1901-1915 vycházel jako deník), na jejichž vzniku se aktivně podílel. Masaryk kritizoval omezený rozhled a okruh zájmů českých politických i kulturních kruhů. Příčil se mu český nacionalismus a vystupoval i proti pověrám antisemitismu. V roce 1899 se zasadil o obnovení procesu se Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové v Polné. Podle pověry, že Židé užívají krev mladých křesťanů při svých obřadech, část veřejnosti vraždu považovala za "rituální". Podobně jako za sporů o Rukopisy byl opět vystaven ostrým útokům, a to i ze strany studentů, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila, že jeho místo je právě v Čechách. V Čapkových "Hovorech" Masaryk vzpomíná na proces v Polné a tzv. hilsneriádu takto: "Zlá kampaň byla ta "hilsneriáda", když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě. Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely." Krom jiného sepsal a vydal dvě brožury o nutnosti revize polenského procesu, které jsou pracemi téměř detektivními. Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana. V té době nejen usilovně publikoval, ale i přednášel v různých městech mimo fakultu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Valašské Meziříčí, Kopřivnice, Kroměříž, Modřany, Kolín, Velim, Jičín, Mělník aj.) V letních měsících roku 1902 přednášel na pozvání milionáře Charlese R. Cranea na Chicagské univerzitě a uspořádal mnoho veřejných vystoupení zejména pro americké Čechy a Slováky. Podobně v roce 1907, kdy se účastnil kongresu o náboženské svobodě v Bostonu. V letech 1907 a 1911 byl dvakrát zvolen poslancem vídeňské Říšské rady. V roce 1909 odhalil domnělé dokumenty o velezradě Chorvatů a Srbů jako podvrhy z dílny ministra zahraničí von Aehrenthala, který jimi chtěl legitimovat rakouskou anexi Bosny. Roku 1912 předložil návrh na zřízení druhé české univerzity v Brně, a na podporu této interpelace přiložil přes sedm tisíc petic, v nichž se česká, moravská i slovenská města a obce vyslovily pro její urychlené zřízení. Roku 1913 začal v němčině vydávat své nejrozsáhlejší dílo Rusko a Evropa, hojně překládané a stále citované, protože je založeno nejen na důkladném studiu ruské odborné i krásné literatury, ale také na osobních setkáních a vlastních zkušenostech z cest do Ruska (1888, 1889, 1910). Zpráva o vyhlášení první světové války jej zastihla v červenci 1914 na dovolené v saském Bad Schandau. Viděl, jak Němci rukují s nadšením a "spořádaně", což u Čechů nepozoroval. Po špatných zkušenostech s Rakouskou vládou a zahraniční politikou z Říšské rady, Masaryk na začátku první světové války opustil svůj původní názor, že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderní federace, svazku autonomních zemí. Začal naopak uvažovat a připravovat nezávislost národů a vystoupení českého národa ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize "Nová Evropa: Stanovisko slovanské" ospravedlňoval boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě, a navázal na tradici úvah o možném uspořádání Evropy jako federace demokratických států. O 50 let později na to navázali zakladatelé Evropské unie. K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní činitel z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu. Už na podzim 1914 se Masaryk vydal na kratší zahraniční cesty do západní Evropy, jak kvůli předání tajných dokumentů, tak aby získal doma těžko dostupné informace. V prosinci se pak vypravil do Itálie a odtud do Švýcarska. V Ženevě jej pak zastihlo varování přátel, že na něj byl v Rakousku-Uhersku vydán zatykač a že se za žádnou cenu nemá vracet. V Reformačním sále univerzity v Ženevě pronesl Masaryk 6. července 1915 svůj slavný projev k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa, ve kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě: "Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem." V blízkém Chamonix pod horou Mont Blanc ve Francii se setkal s Milanem Rastislavem Štefánikem, který tam působil jako meteorolog a k Masarykovi se sám přihlásil. Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas. Obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské Mafie, proto se česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvala Maffie. Masarykovy přátele nazval "mafiány" již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě oni se za první světové války stali hnací silou odboje a profesor Masaryk je poháněl z exilu. V září 1915 emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií (byl jejich učitelem na univerzitě), kdy je podporoval. Československé akce v Paříži svěřil Benešovi a sám ještě v září toho roku přesídlil do Londýna. Na londýnské univerzitě King's College dostal Masaryk profesuru "pro slovanské věci" a pozornost si získával přednáškami, veřejnými vystoupeními (například proti rakouskému ministrovi Aloisi Aehrenthalovi), žurnalistickou činností a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World). Jako předseda Československé národní rady, založené v roce 1916 v Paříži, budoval vytrvale zahraniční odboj a zdaleka se nespokojil pouze s vytvořením politické organizace. Koordinoval také zpravodajskou činnost nejen nitkami z domova, ale i z celého světa. Dostával dokonalé informace o špionážní, sabotážní a záškodnické činnosti Německa a Rakousko-Uherska v USA, kde mu informační službu zprostředkoval Emanuel Voska. Měl přehled i o situaci v Rusku. Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl Masaryk další nutný krok k jeho uskutečnění. Po únorové revoluci v Petrohradě přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných československých legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i Čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolníků v zajateckých spolcích, kteří byli zálohou pro vstup do čs. legií. Tehdejší Pražský pluk legií (později jejich pátá divize) nabídl T. G. Masarykovi symbolické "vlastnictví" pluku, které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové ruské vlády bylo realizováno a schváleno. Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel–"tatíček" a ruská generalita mu prokazovala úctu, náležející prezidentovi ještě neexistujícího státu: čestné stráže, vojenské přehlídky a vítání místním obyvatelstvem. Masaryk byl oslovován jako "gospodin preziděnt". K budování legií využíval Masaryk prostřednictví českých časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale angažoval se i přímo na místě, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s raněnými vojáky i vzniklých osmi pluků vojska pěšího, několika jednotek dělostřeleckých a záložního korpusu. Jako příznivec letectví zřídil u legií v Rusku i leteckou školu. Podporoval též kronikáře, fotografy a filmaře pluků a dbal, aby u každého pluku byla i dobrá vojenská hudba, jejichž kapelníky byli i známí hudební skladatelé (např. skladatel Novotný padl v bitvě proti bolševikům na Mechové hoře po incidentu u Zlatoústu). Zařizoval jim zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště včetně potřeby 256 ešalonů, byl "kvartýrmajstrem" legií na transsibiřské magistrále. Do první světové války vstoupily v dubnu 1917 na straně západních spojenců i Spojené státy americké. Po tzv. Velké říjnové revoluci v listopadu 1917 se zcela změnila celková situace v Rusku, když byl v Brest-Litevsku uzavřen separátní mír Ruska s Německem, a tím i podmínky pro působení československých legií na jeho území. Z tohoto důvodu se Masaryk rozhodl k daleké cestě přes Sibiř a Japonsko do USA, aby tam působil na prezidenta Woodrowa Wilsona, který tehdy již převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národnostně svobodného svazku autonomních států. To ovšem ještě neznamenalo podporu vzniku zcela samostatných států a zánik mnohonárodnostního Rakouska-Uherska. Během strastiplné cesty lazaretním vlakem, na kterou se vydal v den svých 68. narozenin 7. března 1918, nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis "Nová Evropa". Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes tehdy Japonskem okupovanou Koreu a poté na lodi, poslal prezidentu Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, v němž zdůraznil význam a úspěchy Československých legií. Dosáhl tak předpokládané pozornosti a účinku. Doporučoval tehdy západním spojencům, aby uznali ruskou bolševickou vládu. Dne 29. dubna 1918 Masaryk dorazil do kanadského Vancouveru a 5. května byl ke svému překvapení přijat jásajícími davy u Michiganského jezera v Chicagu a bezmála dvousettisícovým průvodem na jeho počest. Byl žádán o projevy a zasypáván květinami. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného československého státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. Po sepsání Clevelandské dohody pak následně 31. května 1918 podepsali zástupci krajanů v Pittsburghu Pittsburskou dohodu o společném státu. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. K přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u rodiny jeho manželky Charlotty a z tehdejších veřejných vystoupení. Prezidentovi Wilsonovi jeho poradci doporučovali, aby k poradám o ruské otázce přizval Masaryka jako znalce ruské problematiky. Do Bílého domu dorazil Masaryk 19. června. Přesvědčoval Wilsona, že válku je možno vyhrát jedině tehdy, bude-li rozbito Rakousko-Uhersko, největší spojenec Německa. Žádal o americkou pomoc s dopravou Československých legií z Ruska do Evropy, vyslovil se ale proti zamýšlené západní intervenci v občanské válce v Rusku. 18. října 1918 Wilson veřejně změnil svoje dosavadní stanovisko a přispěl tak rozhodujícím způsobem k rozpadu Rakouska-Uherska. Podpořil tím i vznik samostatného Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického československého státu, Republiky československé, ke dni 28. října 1918. Cesta po Evropě Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. Citát z jeho tamějšího projevu: "Bratři, vy jste to vyhráli, dejme teď jen pozor, když jsme na kopečku, abychom tam zůstali!". V Itálii ho se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel III. Cesta po českém území, první projev ve vlasti a prezidentský slib Čerstvé československé hranice překročil Masaryk se svým doprovodem (jen jeho vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy, před ním jel ještě vlak s legionáři) v pátek 20. prosince v Horním Dvořišti na rakousko-české hranici, kde ho přivítalo nově zvolené Národní shromáždění Republiky československé. První veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí, které bylo po něm pojmenováno. Triumfální prezidentův návrat do vlasti natáčel pozdější filmový režisér Svatopluk Innemann. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat davy občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka "Sláva Tobě, Masaryku", pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí a odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu. Ve Sněmovní ulici pak složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění. Odmítl Kramářův návrh ústavy, podle kterého měl být prezident československa spíše ceremoniální figura bez velkých pravomocí. K triumfální cestě rozjásanou Prahou použil s předsedou sněmovny Františkem Tomáškem zcela odkrytý automobil Laurin & Klement 200 řady S (místo císařského kočáru, který mu byl nabízen) "jakožto dopravní prostředek nový a demokratický". Do kočáru rakouského císaře, který pro slavnostní jízdu opatřil ve Vídni vyslanec Tusar, zasedli Masarykův syn Jan a dcera Olga, která prezidenta doprovázela na cestě z Ameriky. Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu Masarykovou ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své "První poselství". Založení Masarykovy univerzity a Masarykovy akademie práce V roce 1919 podepsal jako prezident zákon č.50 Sb.z. a n., kterým byla v Brně zřízena druhá česká univerzita se čtyřmi zakládajícími fakultami, která dostala jméno po svém zakladateli – Masarykova univerzita. 28. ledna 1919 se tam ustavily základní fakulty lékařská, právnická, přírodovědecká a filozofická. V Praze v tomto roce zahájila s Masarykovou podporou po několikaleté přípravě svoji činnost badatelská technicko-ekonomická samosprávná instituce Masarykova akademie práce, jejímiž členy byli většinou profesoři a vedoucí ústavů technických vysokých škol. Návrh na její zřízení byl podán Národnímu shromáždění v den příjezdu prezidenta do vlasti 20. prosince 1918, vznik byl potvrzen zákonem č. 86 Sb. z. a nař. 29. ledna 1920. Dne 27. května 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé a k volbě přijel s Františkem Tomáškem opět zcela otevřeným automobilem, tentokrát Praga Grand, typu G. Prezident Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu. I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy. Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli "první dámy" a zodpovědnost za prezidentskou domácnost, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident, jenž byl členem Sokola již od třinácti let, přijel na letenský stadion na koni Hektorovi. Syn Jan Masaryk většinou pobýval jako diplomat v zahraničí. T. G. Masaryk v této době pobýval často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově), ale i služebně (např. 21. září 1921 se zúčastnil vojenské přehlídky bratislavských pluků v Petržalce). Podporoval budování letectva i armády na základě československých legií. Účastnil se manévrů, přehlídek, navštěvoval letiště a výcvikové prostory (jen v letech 1920–1922 navštívil šestkrát vojenský výcvikový prostor Milovice). Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Edvardu Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další jeho spojenec Milan Rastislav Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Alois Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. V Antonínu Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Na druhou stranu se stal Karel Kramář, předseda (Národně demokratické strany), Masarykovým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli. V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Velké Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pátému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V následujícím roce navštívil univerzitu v Brně u příležitosti oslav jejího pětiletého trvání, kde ocenil tuto vysokou školu. Tehdy též vybral sochaře Otakara Španiela a Jaroslava Bendu pro úkol tvorby rektorských insignií. V roce 1924 stál též u zrodu časopisu Přítomnost novináře Ferdinanda Peroutky. Spolu s ministrem obchodu USA Herbertem Hooverem, pozdějším americkým prezidentem, převzal v červenci 1924 záštitu nad "Prvním světovým kongresem o vědeckém řízení" (1. PIMCO – First Prague International Management Congress), organizovaným Masarykovou akademií práce v Pantheonu Národního muzea v Praze. V roce 1926 také dohlížel na dostavbu nového velkého Sokolského stadionu v Praze na Strahově, kam přijížděl z Pražského hradu na svém oblíbeném koni Hektorovi. O Velikonocích na Bílou sobotu dopoledne vyhlašoval ze schodiště Parlamentu (dnešního Rudolfina na Palachově náměstí v Praze) pravidelně "Mír Československého červeného kříže" pěti minutami ticha a dopravního klidu po celé Československé republice. V létě 1926 se zúčastnil s celým generálním štábem velkého vojenského cvičení v Milovicích. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. Rok poté se zúčastnil osobně slavnostního položení základního kamene k nové budově právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako prezident Československé republiky též cestoval oficiálně po dalších českých, moravských a slovenských městech. Navštěvoval i zahajoval mnohé významné výstavy po celé republice a veletrhy (Praha, Brno). V roce 1928 i finančně podpořil výstavbu budovy spolku Mánes na dnešním Masarykově nábřeží v Praze. Podporoval též dostihový sport a na koni dojížděl i na závodiště ve Velké Chuchli, kde v květnu 1931 sledoval s předsedou vlády Františkem Udržalem celodenní dostihový program včetně Československého derby. V roce 1926 a 1932 přijel na koni Hektorovi na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou na novém koni Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění a byla zbudována slavnostní tribuna. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfina, před svojí "Štursovou" sochou z bílého mramoru (nyní je tato socha umístěna v Rotmayerově sále Pražského hradu). Tam Masaryk osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel otevřeným automobilem přes Mánesův most na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. Po nemoci však již nemohl jezdit na koni, ani "sokolovat" a úřadovat, tak jak byl zvyklý (ochromená pravá ruka), 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. V témže roce předal v Lánech zlatý rektorský řetěz, vytvořený Otakarem Španielem ve spolupráci s Jaroslavem Bendou rektorovi Masarykovy univerzity Janu Krejčímu. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřený automobil české výroby Tatra T80 (dochoval se dodnes jako exponát Národního technického muzea v Praze). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň "4. červenec". Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vytvořil již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za "Prezidenta Osvoboditele" (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně "Masaryk se zasloužil o stát" (Lex Masaryk). V září 1937 vážně onemocněl a v pondělí 13. vzdali lékaři v pozdních nočních hodinách další boj o jeho život. Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku Svatováclavského chorálu z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlitby "Otčenáš" uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze "Cesta devíti hodin" a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní "Osm dní" známou jako "To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě". Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména Ladislav Sitenský. Pohřební řeč vedl přítel Masaryka a jeho rodiny kazatel Jednoty českobratrské František Urbánek. Masaryk o politice: Veškerá politika, zahraniční i vnitřní, je mně prováděním a upevňováním humanity; podřizuji politiku přikázáním ethickým. Vím, že to stanovisko se někdy politikům, kteří se pokládají za velmi praktické a chytré, nelíbí; ale zkušenost, a myslím, nejen moje, dokazuje, že politika rozumná a poctivá (Havlíček!) je nejpraktičtější, neúčinnější a nejvýnosnější. Nakonec t.zv. idealisté, lidé slušní a čestní vždycky mívají pravdu a udělají pro stát, národ a lidstvo více než politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou konec konců hloupí. Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti, sub specie aeternitatis. V odpůrcích "hradní politiky", jak představitelé výrazně protimasarykovské pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli tito dva politici tvrdé protivníky. Zastánci "hradní politiky" ji ale označují za liberální a reformní politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi "Hradem" a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části "místodržení" a lokálním mocenským zájmům, se teprve pozvolna začala přeměňovat. Masarykovi a jeho spojencům v československé politice se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, neboť odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný. Na výtku spisovatele Emila Ludwiga, že Masaryk jako prezident málo "socializuje", T. G. Masaryk reagoval: "Stát nemá tolik peněz, aby mohl firmy od jednotlivců vykupovat." (E. Ludwig: Duch a čin.) Nepodařilo se vyřešit národnostní problémy ČSR v duchu federativního uspořádání podle švýcarského vzoru. Prosadila se centralistická koncepce podle francouzského vzoru, která vedla k částečné diskriminaci národnostních menšin v Československu (německé, maďarské a polské) a k tzv. "čechoslovakismu". Tím byla oslabena pozice předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů (Maďarsko, Polsko) na československém území. Velmi dobré podmínky měli naopak ruští imigranti, kteří většinou patřili ke špičkové inteligenci. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát" a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo zákonem č. 232/1935 Sb. z 21. prosince 1935. Celkem sedmnáctkrát byl Masaryk navržen na Nobelovu cenu míru. Po Masarykovi je pojmenován řád Tomáše Garrigua Masaryka, jedno ze státních vyznamenání České republiky a bývalého Československa. Zasadil se o založení brněnské Masarykovy univerzity, která byla po něm pojmenována již v roce 1919. Roku 1997 vydala americká skupina Faith No More album Album of the Year s fotografií Masaryka na obalu. Jméno Tomáše Garrigua Masaryka nese celá řada ulic a náměstí v České republice i v zahraničí. V seriálu Gottwald (1986) hrál Masaryka Gustav Opočenský, ve filmu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze (1990) Svatopluk Beneš. V seriálu České století (2013) jej ztvárnil Martin Huba, v televizním filmu Zločin v Polné (2016) Karel Roden. (stručný přehled) 1872 – maturita ve Vídni, zápis na fakultu filosofickou Vídeňské univerzity . , obor filologie 1876 – doktorát vídeňské univerzity v oboru filosofie (stručný přehled) 1876–1877 – roční pobyt na univerzitě v Lipsku 1879 – habilitace, soukromý docent na Vídeňské univerzitě 1882 – mimořádný profesor filozofie, Česká univerzita v Praze . 1896 – řádný profesor Karlovy univerzity (ordinář) 1850 – narozen v Hodoníně 1869 – odchod z Brna do Vídně 1877 – setkání s Charlottou Garrigue v Lipsku, zasnoubení 1878 – sňatek v New Yorku 1879 – narození dcery Alice 1880 – narození syna Herberta . 1882 – přistěhování do Prahy s rodinou 1886 – narození syna Jana 1890 – narození dcery Eleanor (2. března) a její úmrtí 18. července 1891 – narození dcery Olgy 1914 – v exilu s dcerou Olgou (manželka a tři děti . zůstaly v Čechách) 1915 – úmrtí syna Herberta 1918 – návrat do Prahy z exilu 1923 – úmrtí manželky Charlotty 1937 – zemřel na zámku v Lánech (v letech 1914–1918 v kontextu souvisejících událostí) 1875 – předseda Českého akademického spolku . ve Vídni 1877 – prosadil vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů 1882 – po přistěhování do Prahy politická činnost, mj. i nový politický směr realismus 1887 – první cesta do Ruska 1888 – druhá cesta do Ruska 1890 – jednání se staročechy a po neúspěchu u nich s mladočechy . , přijat k mladočechům 1891–93 – poslanec Říšské rady, mandát za mladočechy 1891–93 – Český zemský sněm, mandát za mladočechy 1893 – vzdal se obou mandátů 1899 – polenská aféra, Hilsneriáda, po odsouzení Leopolda . Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu 1900 – založení české strany lidové (od 1905 Česká strana pokroková), tzv. "realisté" 1902 – na pozvání Chicagské univerzity přednášky a veřejná vystoupení v USA, mj. s . americkými Čechy a Slováky (po sňatku druhá cesta do USA) 1906 – soudní spor, hájen Václavem Boučkem proti žalobě 306 katechetů pro urážku na cti 1907–14 – podruhé poslancem Říšské rady s mandátem realistů 1907 – třetí cesta do USA . účast na sjezdu pro svobodu náboženství, další veřejná vystoupení, přednášky a setkání s osobnostmi, mj. s americkými Čechy a Slováky 1909 – protest proti zinscenovanému Záhřebskému procesu, úspěšné odhalení komplotu ministerstva zahraničí v Říšském sněmu 1910 – třetí cesta do Ruska 1914 . – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou), psal velení ruské carské armády . , aby nestříleli po československých přeběhlících, kteří odhodí zbraň, budou mít bílý šátek kolem krku a začnou zpívat "Hej Slované.." Švýcarsko 1914–15 ze Ženevy společně s ostatními organizace exilového hnutí proti Rakousku-Uhersku, kontakty k . exilu a krajanům v Evropě, USA 1915 1915 – v březnu ve Švýcarsku první tajná schůze pozdější Maffie 4. a 6. července – proslovy v Curychu a v Ženevě, vyhlášení požadavku české samostatnosti mimo Rakousko-Uhersko (což se rovnalo velezradě . ) 3. září – ve Švýcarsku veřejné prohlášení Maffie k zastupování českého národa v zahraničí, rozdělení úloh (Masaryk do Londýna na universitu, Beneš do Paříže, Sychrava ve Švýcarsku pro tajné spojení s Prahou) Paříž, Londýn 1915 . září – odjezd z Ženevy, přes Paříž do Londýna říjen – nástupní přednáška na Londýnské univerzitě (profesura slavistiky), mj. o samostatnosti národů a rozpuštění Rakouska-Uherska v Paříži založeno Comité d'action tchè à l'étranger exilovými . a krajanskými organizacemi Čechů a Slováků14. listopadu vyhlásilo zřízení nezávislého česko-slovenského státu za svůj cíl Masaryk předkládá britskému ministrovi zahraničních věcí plán na vytvoření budoucího společného státu Čechů, Srbů a Chorvatů (přesněji – předpokládané "Svobodné Čechy" se měly . spojit s předpokládaným "Srbochorvatskem"). 1916 únor – Comité d'action tchè à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, . umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě Rusko 1917 květen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení československých jednotek včetně jejich rozšiřování červenec–srpen – Masarykovy návštěvy v . lazaretech, zajateckých táborech a u legií září–říjen – Masarykova příprava přezimování legionářských korpusů 15. říjen – první transport téměř 1500 čs. legionářů z Ruska do Francie lodí tzv. severní cestou (lodí z Murmaně) prosinec – Francie . povolila zřízení čs. jednotek na svém území 1918 únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z . Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky v Londýně vychází Masarykovo dílo The New Europe – Nová Evropa: Stanovisko slovanské ., politický program uspořádání poválečné Evropy březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA USA 1918 květen – triumfální přijetí deseti tisíci lidí v Chicagu jako i o něco později v New Yorku ., následovalo turné po USA, během kterého Masaryk loboval pro čs. samostatnost, i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet byl odhadován na více než milion, četné zprávy v tisku (mj. The Washington Post . a New York Times)Pittsburská dohoda mezi americkými Čechy a Slováky, kterou Masaryk také podepsal, Slovákům je v ní v budoucím společném státě zaručena vlastní správa, vlastní parlament, vlastní soudnictví (což všechno ale v první Ústavě ČSR . z roku 1920 chybělo a bylo pramenem protestů, nespokojenosti a rozbrojů až do rozpadu ČSR) 19. června – Masarykovo jednání (první ze čtyř, probíhala až do listopadu), s prezidentem Wilsonem v Bílém domě, Masaryk . dosáhl Wilsonovy plné podpory 28. června – prezident Wilson vyhlásil že USA sledují osvobození slovanských národů z německé a rakouské nadvlády 29. června – Francie uznala Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako základ budoucí čs. vlády s T. G. Masarykem v . čele (především Benešova a Rašínova práce) 9. srpna – Británie obdobně uznala ČSNR jako vládu a navíc vyhlásila Čecho-slováky za spojence 3. září – USA obdobně uznaly ČSNR jako vládu a spojence 5. října – Rakousko-Uhersko předkládá USA mírovou dohodu . a zároveň uznalo Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona (z 8. ledna 1918), kterými požadoval autonomii národů Rakouska-Uherska 14. října – Beneš a Rašín oznámili v Paříži založení Prozatímní česko-slovenské vlády, s Masarykem jako premiérem 15. října – . Francie uznala Prozatímní československou vládu 16. října – Masaryk ve Washingtonu formuluje prohlášení československé samostatnosti ("prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou československou") jako předseda prozatímní vlády 17. října – rakousko-uherský císař Karel I. zveřejnil svůj manifest o federativním . uspořádání své říše 18. října – Masaryk zveřejnil Washingtonskou deklaraci (na které v předcházejících dnech Beneš horečně pracoval, Masaryk mu její konečné znění tento den telegrafoval z Washingtonu do Paříže) a vyhlásil jménem Prozatímní česko-slovenské vlády samostatný Česko-slovenský státWilson odmítl návrh mírové . dohody, předložený 5. října Rakousko-Uherskem, poukázal na snahy Čecho-slováků a jihoslovanů o samostatnost a že je na nich rozhodnout o nabídce Karla I. 23. – 26. října – sjezd Středoevropské unie ve Filadelfii, T. G. Masaryk zvolen jejím . prezidentem, přednesl a u zvonu nezávislosti i podepsal její deklaraci, jednání zástupců Rusínů s Masarykem, podpis dohody o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie (nebyla splněna, teprve až těsně před rozpadem ČSR první vlažné reakce . centralistické čs. vlády) 28. října – Karel I. přijímá Wilsonovo prohlášení z 18. října a nabídl okamžité příměří (tento den platí také jako den vzniku ČSR, když se v Praze přítomná skupina politiků "muži 28 . října" dozvěděla o kroku Karla I. a narychlo vyhlásila samostatný stát) 30. října – Slovenská národní rada vyhlásila v Martině Deklarací slovenského národa své založení a spojení Slovenska s českými zeměmi, vycházela přitom nejen z četných ústních dohod ale i písemných závazků mj. i Pittsburské dohody, původní Martinská deklarace (originál) se ale "ztratila"[zdroj?] 13. listopadu – Národní výbor vyhlásil Prozatímní ústavu 14. listopadu – Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), zvolil Masaryka prezidentem samostatného státu (v Revolučním . parlamentu ale nebyly zastoupeny národnostní menšiny, zejména ani početných národnostních menšin německých, rusínských, rumunských a maďarských) 18. listopadu – vytvoření společného státu a autonomie, jak dohodnuty ve Filadelfské dohodě, schváleny Národní radou uherských Rusínů v USA ., hlasování v kostelech po bohoslužbách, 67 % Rusínů se vyslovilo pro 4. prosince – Spojenci uznali Československo 1918 20. prosince – Masaryk překročil z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijel 21. prosince do Prahy, a byl bouřlivě vítán nadšenými davy. Ve Sněmovní ulici vykonal slib prezidenta Republiky československé. V neděli 22. prosince pronáší T. G. Masaryk na Pražském hradě "První poselství" prezidenta republiky podzim 1918 – jaro 1919 – čs. legionáři a vojenské jednotky zakročili proti snaze Německa, Maďarska a Rakouska obsadit a anektovat části hraničních území 1919 . 1919–20 – mezinárodní jednání a dohody o definitivních čs. hranicích (mírové smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Sè, čs. záležitosti pod Benešovým vedením) 1919 – 8. května na setkání . rusínských rad v Užhorodě vyhlásila nově založená Karpatoruská ústřední národní rada připojení Podkarpatské Rusi k Československu, vycházela při tom z Filadelfské dohody zaručující autonomii. 1920 29. února vyhlásilo Revoluční národní shromáždění novou Ústavu (platila až do obsazení Sudet a nacistické okupace . ), která mj. vycházela z doktríny, ideologie jednotného "československého národa" 1920 Masaryk podruhé zvolen prezidentem stejně jako i potřetí a počtvrté v letech 1927 a 1934 1935 14. prosince pro nemoc a stáří ve svých pokročilých 85 letech abdikoval Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti rodiny a svého nástupce, druhého prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše. Prinzipien der Soziologie, Vídeň 1877 Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881. dostupné onlineSebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 ( . 4. č. vyd.) dostupné online O hypnotismu, magnetismu zvířecím, Vídeň 1880 dostupné online Theorie dějin podle zásad T. H. Bucklea, Praha (1883), dostupné online Blaise Pascal, jeho život a filosofie ., 1883, dostupné online Blaise Pascal a Humeova skepse, Praha (1884) O studiu děl básnických, Praha 1884, 1924 dostupné online Základové konkrétné logiky, Praha 1885, dostupné online Spor o Kanta, Praha . 1885, 1924 Slovanské studie – Slavjanofilství I.V. Kirjejevského, Praha 1885 O studiu děl básnických II – Příspěvky k estetickému rozboru, Praha 1886 Náčrt sociologického rozboru, Praha 1886 Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň . 1887Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (1. č. vyd.)Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (2. č. vyd.) Několik myšlenek o úkolech českého studentstva, Praha 1889 J. A. Komenský Praha 1892, Praha 1920 (2. vyd.) O Kollárovi, Praha 1893 Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd.), Dostupné online a jako e-kniha. Naše nynější krise. Praha 1895. Dostupné online a jako e-kniha. Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd.), 168 s., ISBN 80-900095-1-4, Jan Kanzelsberger (4. vyd.) Praha 1990. Dostupné online a jako e-kniha. Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd., Naše nynější krize 7. vyd., Jan Hus 9. vyd.) Karel Havlíček, Praha 1896Karel Havlíček, Praha 1904 (2. oprav. a dopln. vyd.). Dostupné online.Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd.) Moderní člověk a náboženství, Praha 1896. Dostupné online a jako e-kniha.Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd.) O nynější evoluční filosofii, Praha 1896 O národech jako úvod do filosofie dějin, Praha 1898 Jak pracovat? (přednášky z roku 1898), Praha 1926 Palackého idea národa českého (německy roku 1898, česky 1912), Praha 1926. Dostupné online. Hus českému studentstvu, Praha 1899, 1919 Mnohoženství a jednoženství, Praha 1899 Nutnost revidovati proces polenský, Praha 1899 Význam procesu polenského pro pověru rituelní, Praha 1900, německy Vídeň 1900 dostupné online O pověře rituelní, Praha 1900 Právo přirozené a historické, Praha 1900 dostupné online Hospodářský a sociální význam vzdělání, Praha 1900 Osm hodin práce, Praha 1900, 1905 O oprávněnosti a prospěšnosti osmihodinové práce, Praha 1900, 1905, 1924 Rukověť sociologie. Podstata a methoda, Praha 1900, 1901 Naše politická situace, Praha 1901. Dostupné online. Augustin Smetana a jeho filosofie sociální, Praha 1901 Ideály humanitní, Praha 1901, 1919. Dostupné online a jako e-kniha. Otázka sociální, Praha 1896, německy 1898Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II., MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd.). Dostupné online a jako e-kniha (1. díl; 2. díl; 3. díl; 4. díl). Los von Rom!(anglicky), Praha 1902 Desorganisace mladočeské strany, Praha 1903 Organisujme se ku práci, Praha 1903 V boji o náboženství, Praha 1904 O svobodě náboženské a volnosti přesvědčení, Praha 1904 Národnostní filosofie doby nejnovější, Praha . 1905 Problém malého národa, Kroměříž 1905, Praha 1905, Praha 1937 (první a druhé vydání knižní), Praha 1947 (třetí vydání), 4. vydání ISBN 80-900073- . 1-7, Vydavatelství Neutralita, Praha 1990 Přehled nejnovější filosofie náboženství, Praha 1905 dostupné online Politická situace, poznámky ku "Poznámkám dr. Kramáře"-reforma volebního zákona a rozpuštění říšské rady, Praha 1905 . Politika vědou a uměním, Praha 1906 Zrcadlo katechetům, Praha 1906 Inteligence a náboženství, Praha 1906, 1907 Americké přednášky, Praha 1907, 1922 Freie wissenschaftliche und kirchlich gebundene Weltantschaung und Lebensauffassung, Wien 1908 Věda a církev, Praha 1908 Za svobodu svědomí a učení, Praha 1908. Dostupné online. Student a politika, Praha 1909, 1923 Tak zvaný velezrádný proces v Záhřebě, Praha 1909 Žena u Ježíše a Pavla, Praha 1910 Demokratismus v politice, Praha 1912 Nesnáze demokracie, Praha 1913. Dostupné online. Přechod ze střední školy na školu vysokou, Praha 1913, 1919 Válka a hospodářství, hospodářský boj Anglie a Německa, Praha 1914 Problém malých národů a evropská krise, Londýn 1915 (anglicky), Berlín 1922 (německy .), Praha 1926 Slované ve světě (Svět a Slované), Paříž – Londýn 1916 (francouzsky a anglicky), Praha 1919 Spomienky, Londýn 1917 The New Europe, London 1918 Rusko a Evropa, . Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)Rusko a Evropa I. – III., ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd., 3. díl 1. vyd.) Budoucí Čechy, Praha 1919 dostupné online Nová Evropa: Stanovisko slovanské, Praha 1920 Dostupné online a jako e-kniha. O bolševictví, Praha 1921 Das Neue Europa, C.A.Schwestschke uhd Sohn/Verlagsbuchhandlung, Berlin 1922 The Slaws after the War, London 1922 O ženě, Praha 1929 Slované po válce, Praha 1923 "Les Slaves aprés la guerre", Paris 1923 "Slowienje po wójnie", Lublaň 1923 "Sloviane po wojnie", Varšava 1924 Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., Praha 1925 (dostupné online), 1930, 1936 (dostupné online), 1938. Dostupné online a jako e-kniha.Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., ÚTGM / MÚ AV ČR, Praha 2004, ISBN 80-86142-17-5 / ISBN 80-86495-27-2

ENTITY

ORGANIZATION

003194

... Marilyn Manson, získaly popularitu nejenom díky své hudbě, ale přispěly k ní také jejich vystoupení na pódiu a hanlivé chování muzikantů. Dlouhatánské vlasy jsou, podle Weinsteina, "nejvýraznějším poznávacím prvkem metalové módy." Heavy metal převzal tento rys původně z kultury hippies. V 80. a 90. létech heavymetalové háro "symbolizovalo nenávist, odpor a rozčarování generace, která se očividně necítí nikde doma", tvrdí novinář Nader Rahman. Dlouhé vlasy dodaly členům metalové komunity "sílu nevyhnutnou na to, aby se mohli bouřit vesměs proti ničemu." Klasický metalový stejnokroj se skládá z modrých džínů, černého trička, bot a černé kožené nebo džínové bundy. Trička bývají většinou ozdobené logy nebo kresbami představujícími milovanou metalovou kapelu....

Odkud převzal heavy metal trend dlouhých vlasů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Heavy_metal

Dlouhatánské vlasy jsou, podle Weinsteina, "nejvýraznějším poznávacím prvkem metalové módy." Heavy metal převzal tento rys původně z kultury hippies.

Pojem heavy metal lze chápat v několika významech: v užším smyslu představuje tradiční heavy metal, který se od hard rocku odlišuje eliminováním bluesového vlivu; v širším smyslu představuje heavy metal (čili zkráceně metal) celý hudební žánr, včetně všech jeho odnoží; tento článek pojem heavy metal používá v tomto, širším smyslu Heavy metal není totéž jako hard rock. Heavy metal (zkráceně rovněž "metal") je druh hudby, který se jako vymezený hudební styl objevil na přelomu 60. let a 70. let ve Velké Británii a Spojených státech. Kořeny má v hardrockových skupinách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem. Podle serveru All Music Guide "Ze všech nespočetných forem rock and rollu je heavy metal nejextrémnější, ať už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje množství variací heavy metalu, ale všechny se opírají o zkreslený zvuk kytar a kytarové motivy, zvané riffy. K tomu mírně kovově znějící baskytara a úderné tempo bicích." Průkopníci heavy metalu jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple si vybudovali rozsáhlou posluchačskou základnu, a to i navzdory nepřízni kritiky, jako se to už v historii žánru nezřídka stává. V polovině 70. let britská kapela Judas Priest pomohla vytříbit žánr pominutím většiny bluesových prvků. Kapely Nové vlny britského heavy metalu, např. Iron Maiden a Motörhead, držíce se téhle cesty, vnesly do žánru rebelii punk rocku a zvýšily rychlost hry. V 80. létech se staly typickými představiteli heavymetalu Helloween, Accept a Manowar. Již od svých počátků měl heavy metal velkou základnou fanoušků, kteří jsou známí jako metalisti, metaláci či metláci. V polovině 80. let se dostaly do popředí kapely jako Mötley Crüe, které náležely do popem ovlivněného žánru nazývaného glam metal. V undergroundu se vytvořily nové, agresivnější styly: thrash metal přinesly do hlavního proudu kapely typu Metallica a Megadeth, zatímco ostatní styly jako death metal a black metal zůstaly i nadále záležitostí uměleckého podzemí. Od poloviny 90. let získávají ohlas nové styly jako nu metal (maje prvky funku a hip hopu) a metalcore (slévají se v něm extrémní metal a hardcore punk). Tyto nové styly posunuly hranice tohoto žánru. Jon Parels, kritik The New York Times píše: "v spletitém světe populární hudby je heavy metal hlavní odnoží hard rocku – méně synkopickou, méně bluesovou, více nakloněnou showmanství a hrubé síle." V žádné metalové kapele nesmí chybět kytarista, baskytarista, bubeník a zpěvák, který může být zároveň taky instrumentalista. Někdy se využívají i klávesové nástroje, Nejdůležitější je však zkreslený kytarový zvuk. Mezi prvními metalovými uskupeními byly oblíbené Hammondovy varhany a občas taky mellotron. Tyto nástroje v 80. letech nahradily syntezátory. V dnešní době se syntezátory používají v stylech jako progresivní metal, power metal a symfonický metal, ale uplatnění naleznou i v jiných metalových subžánrech. Některé nu metalové skupiny s oblibou používají prvky hip hopu: scratch a různé zvukové efekty. Zesilovači zvýrazněná akustická síla elektrické kytary měla v dějinách žánru podstatnou roli. U hry na kytaru se často užívá tzv. overdrive pedálu společně s využitím zkreslení samotného elektronkového zesilovače, čím se vytvoří hutný, mocný, "těžký" zvuk. Na počátku 70. let některé populární skupiny začaly hrávat s dvěma kytaristy. Přední místo mezi těmito skupinami zastávaly Judas Priest a Iron Maiden, u kterých si kytaristé dělí funkce sólové a rytmické kytary. Ústřední složkou heavy metalu je kytarové sólo, forma kadence. Složitá sóla a riffy jsou neoddělitelnou součástí heavy metalu. Mezi jedny z pokročilých a hojně využívaných sólových technik patří například sweep-picking (struny jsou rozeznívány smýkáním trsátka po strunách bez častého střídání směru, přičemž zbytek zvuku je tvořen převážně druhou rukou - viz také arpeggio) nebo tapping (ťukání prsty do strun nad hmatníkem). Vedoucí úloha kytary v heavy metalu se obvykle dostává do konfliktu s tradičním postavením "frontmana" respektive s rolí vokalisty jako lídra kapely, čím vzniká mezi nimi napětí, které má za následek "přátelské soupeření". V heavy metalu se od zpěvu vyžaduje, aby se nedostával do popředí před celkový sound kapely. Poněvadž metalové kořeny sahají ke kultuře hippies, vyžaduje se, aby se u zpěvu "city dávaly jasně najevo", čím se dosahuje autenticita projevu. Kritik Simon Frith tvrdí, že "tón hlasu" metalového zpěváka má přednost před obsahem textu. Tento postřeh však zároveň vypovídá o častém nebezpečí úpadku metalové tvorby do klišé. V metalové hudbě se využívá široká škála zpěvu; operní vokály Roba Halforda z Judas Priest a Bruce Dickinsona z Iron Maiden, chraplavé hlasy Lemmyho z Motörhead a Jamese Hetfielda z Metallicy, přímočaré vřískavé a bručící vokály Tomase Lindberga z At the Gates, ďábelské vokály blackmetalových zpěváků jako například Attilu Csihare z kapely Mayhem. Role baskytary je další složkou metalového zvuku; souhra baskytary a sólové kytary je důležitým prvkem. Basová kytara umožňuje hrát v tónech, které vytvářejí charakteristický "těžký" zvuk. Metalové basové linky se hodně různí v komplexnosti, od "pedálového tónu" (na různé akordy se používá pouze jeden tón) jako základu, až po zdvojené komplexní riffy a tzv. "lick" (krátká fráze během sóla), společně se sólovou nebo rytmickou kytarou. V některých kapelách má basa výraznější postavení. Obvykle však spíše jen zhutňuje zvuk kytar. Metaloví basisté někdy upřednostňují trsátka před prsty, tím se jejich zvuk stává ostřejším. V některých stylech, jako např. v thrash nebo death metalu, se používá zkreslení basy pomocí overdrive pedálu, který dodává tónu baskytary hutnější a více komprimovaný zvuk. Numetaloví a deathmetaloví basisti mnohdy používají pěti- nebo šestistrunnou baskytaru s rozšířeným zvukovým rozsahem. Podstata metalového bubnování spočívá ve vytvoření hlasitého bušení využitím trojitého efektu rychlosti, energie a preciznosti. Metalové bubnování vyžaduje mimořádnou dávku trpělivosti, a hráči si musí vypěstovat pozoruhodnou schopnost rychlosti, koordinace a obratnosti, aby dokázali zahrát někdy komplikované skladby. Jednou z charakteristických technik bubnování je tzv. "cymbal choke", která spočívá v utlumení činelů rukou. Heavymetalová souprava bicích je obvykle omnoho větší než tomu bývá v jiných rockových stylech. Vedle obvyklých bicích instrumentů v soupravě (tom-tom, basový buben, malý buben, hi-hat činel, činely crash a ride) se používají rovněž dvoupedálové bicí, přídavné tom-tomy a množství přídavných činelů (splash činely a extra crash činely) a mnohé jiné nástroje, např. kravské zvonce. Neodmyslitelnou součástí živých vystoupení je hluk – "zvukový masakr", jak jej charakterizuje Deena Weinstein. Jeffrey Arnett se ve své knize Metalheads o heavy metalu zmiňuje jako o "smyslovém ekvivalentu války." Kráčejíc ve stopách Jimiho Hendrixe a The Who, průkopníci heavy metalu jako např. Blue Cheer zavedli nové standardy ohledně hlasitosti. Jak praví Dickie Peterson z Blue Cheer: "Věděli jsme pouze to, že chceme intenzivnější muziku." Paul Sutcliffe píše o koncertu Motörhead roku 1977 takto: "především neúměrná hlasitost se počítá na vrub kapely, když se . bavíme o jejich vlivu." To samé tvrdí taky Weinstein, když říká, že melodie je ústředním prvkem populární hudby, house se zaměřuje na rytmiku, a heavy metalu trůní energický zvuk, barva hlasu a hlasitost. Říká, že hluk má za úkol "vtáhnout posluchače do zvuku" a poskytnout "injekci mladistvé živosti". Soustředění na hlučnost se vysmívá rockový pseudo-dokument Hraje skupina Spinal Tap, v němž jistý kytarista tvrdí, že má aparaturu nastavenou "až na jedenáct". Heavy metal je typický energickým tempem a razantností. Strohé, prudké a izolované rytmické části se spojují do rytmických frází s osobitou, často trhavou strukturou. Tyto fráze slouží za základ rytmických průvodů a melodických figur zvaných riffy, které mají za následek "chytlavost" písní. V heavymetalových písních se používají delší rytmické figury, jako např. celá nota, anebo čtvrťová nota s tečkou nebo delší akordy v pomalých "power baladách". Tempo v raném heavy metalu mělo sklon k pomalosti až těžkopádnosti. Nicméně koncem 70. let začaly být živou součástí žánru rozmanité tempa. Metalové tempa první dekády 21. století se pohybují v rozmezí od pomalých baladických temp (čtvrtinová nota = 60 úderů za minutu) až po extrémně rychlé tempa, tzv. "blast beaty" (čtvrtinová nota = 350 úderů za minutu). Množství heavymetalových skladeb charakterizují krátké dvounotové nebo třínotové akordy (převážně barré hmaty). Tyto akordy bývají obvykle přednášené pomocí staccatového útoku vytvořeného použitím kytarové techniky zvané "palm muting". Typickým výrazovým prostředkem heavy metalu jsou "power akordy", neboli "silové akordy". Z technického hlediska je "silový akord" poměrně jednoduchý: jedná se o souzvuk dvou tónů, základního tónu a kvinty. Souzvuk kvinty se velice často ještě doplňuje o oktávu, aby se tak dosáhlo plnějšího zvuku. Dalším znakem je jejich jednoznačná harmonická průzračnost a čitelnost – a to také u zkresleného tónu. Dvojhmaty se většinou hrají tak, že ukazováček vždy drží určitý pražec a prsteník zároveň mačká na tenčí struně o dva pražce vyšší tón. Dvojhmaty jsou výhodné tím, že prstoklad je vždy stejný, ale můžeme ho posunovat kdekoliv po hmatníku. Přidáním dalšího prstu se získá méně používaný trojhmat. Heavy metal se zakládá na riffech. Riffy se většinou tvoří pomocí tří základních harmonických složek, a to těchto: modální harmonie, tritón plus chromatismus, a pedálový tón. V tradičním heavy metalu se nejednou využívají modální stupnice, především aiolský a frygický modus. To znamená, že žánr využívá modální akordové progrese jako je např. aiolská progrese I-VI-VII, I-VII-(VI) případně I-VI-IV-VII, nebo také frygické progrese, které zahrnují vztahy mezi I a ♭II (například I-♭II-I, I-♭II-III, anebo I-♭II-VII). Příklady využití aiolského módu: Judas Priest - Breaking the Law (hlavní riff I-VI-VII) Iron Maiden - Hallowed Be Thy Name (hlavní riff I-VI-VII) Accept - Princess of the Dawn (hlavní riff I-VI-VII) Příklady využití frygického módu .: Mercyful Fate - Gypsy (hlavní riff I-♭II-I-VI-V) Megadeth - Symphony of Destruction (hlavní riff ♭II-I) Sodom - Remember the Fallen (intro + hlavní riff, na konci kterého se uplatňuje frygická kadence: I-♭II-III) Tritón a chromatika se v heavy metalu používají v množství akordových progresí. Tritón, neboli zvětšená kvarta, je hudební interval obsahující tři celé tóny, nebyl v středověkém, přísně harmonickém stylu povolený. To vedlo mnichy k tomu, aby jej přezdívali diabolus in musica. Podobně jako ve středověku, rovněž v moderní západní kultuře se tritón chápe jako něco "ďábelského". V heavy metalu má tritón nezastupitelné místo při kytarových sólech a riffech – příkladem je začátek písně "Black Sabbath". V heavy metalu se jako harmonický základ hodně využívá pedálový tón. Jedná se o hluboký permanentní tón, během kterého se vyskytuje alespoň jeden cizí (čili disharmonický) souzvuk. Heavymetalové riffy se zpravidla zakládají na nepřetržitém opakování tónu, který se hraje na nejhrubších (čili nejnižších) strunách basové nebo rytmické kytary – obvykle se jedná o struny E, A nebo D. Jinými slovy, jednoduchý basový tón–nejčastěji nízké tóny E nebo A–se soustavně opakuje, a mezitím se postupně hrají různé akordy, včetně akordů, které obvykle nezahrnují onen basový tón, čímž se vytváří zdání napětí. Příkladem je úvodní riff písně "You've Got Another Thing Comin'" od Judas Priest, kde jedna kytara hraje pedálový tón F#, a druhá kytara hraje akordy. Podle Roberta Walsere, vedle blues a R&B, "heavy metal ovlivňují ve velké míře už od počátků žánru různé hudební styly známé pod společným názvem 'klasická hudba'". Tvrdí, že mezi nejlepší metalové hráče patří kytaristé, kteří se věnovali rovněž studiu klasické (vážné) hudby. Osvojením a adaptováním předloh z klasické hudby položili základ novému druhu kytarové virtuozity a změnám v harmonickém a melodickém jazyce heavy metalu. Většina hudebních prvků, které si osvojili heavymetaloví muzikanti, má původ v baroku, klasicismu a romantismu. Ritchie Blackmore, kytarista z Deep Purple a Rainbow, a Uli Jon Roth, kytarista ze Scorpions, už počátkem 70. let experimentovali s hudebními figurami vypůjčenými z klasické hudby. Během 80. let se kytaristé Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen nechali inspirovat barokními a později taktéž klasicistickými hudebními formami, načež se stali vzorem pro neoklasicistické metalové hráče, ke kterým patří například Michael Romeo, Michael Angelo Batio, a Tony MacAlpine. I když množství metalových muzikantů tvrdí, že se nechali inspirovat skladateli klasické hudby, heavy metal na ni přímo nenavazuje. Klasická a tvrdá hudba vznikly na základě odlišných kulturních tradicí a zkušeností: klasická hudba navazuje na tradici umělecké hudby, zatímco metal na tradici populární hudby. Muzikologové Nicolas Cook a Nicola Dibben k tomu poznamenávají, že "analýza populární hudby často ukáže vliv 'uměleckých tradic'. Příkladem je Walserovo spojení heavy metalu s filozofií a dokonce i s vnějšími projevy romantismu 19. století. Bylo by, ale, mylné tvrdit, že blues, rock, heavy metal, rap či taneční hudba se přímo odvíjejí od 'umělecké hudby.'" Výpůjčky heavy metalu z klasické hudby se týkají zejména motivů, melodií a stupnic, a ne komplikovaných složek, jako jsou kontrapunkt, vícehlas nebo klasická strukturální schémata. Heavymetalové kapely, včetně progresivních a neoklasických kapel, se obyčejně nesnaží dodržovat kompoziční a estetické požadavky klasické hudby. Heavy metal, podobně jako blues, v němž má kořeny, obsahuje často sexuální podtón – počínaje podmanivými nahrávkami Led Zeppelin a konče současnou numetalovou tvorbou, které nejsou cizí otevřené sexuální narážky. S rostoucí oblibou thrash metalu v 80. letech se stále větší množství metalových písní začalo zabývat politikou a sociálními otázkami (System of a Down). Romantika a baladičnost patří mezi obvyklé motivy gothic a doom metalu, a stejně tak nu metalu, který se navíc zabývá problémy dospívající mládeže. Některé styly, např. melodický death metal, progresivní metal, a black metal, oblibují filozofickou tematiku, zatím co textová stránka extrémnějších odnoží death metalu a grindcoru se skládá výlučně z útočného, nelidského, a často nerozumného obsahu. Nedílnou součástí tohoto druhu hudby jsou podivné, fantastické texty, vyvolávající rozptýlení. Kupříkladu texty kapely Iron Maiden často v sobě nesou znaky bájesloví, krásné literatury a poezie; k takovým písním patří např. "Rime of the Ancient Mariner" ("Píseň o starém námořníkovi"), založená na stejnojmenné básni Samuela Taylora Coleridge. Mezi další ukázkové příklady patří: "The Wizard" od Black Sabbath, "The Conjuring" a "Five Magics" od Megadeth či "Dreamer Deceiver" od Judas Priest. Další interpreti se ve svých textech zaměřují na válku, nukleární zkázu, životní prostředí, a politické či náboženské problémy. Vzorovými příklady jsou písně jako "War Pigs" od Black Sabbath, "Killer of Giants" od Ozzyho Osbourna, "...And Justice for All" od Metallicy, "2 Minutes to Midnight" od Iron Maiden, "Balls to the Wall" od Accept, a "Peace Sells" od Megadeth. Motiv smrti, zastávající přední místo v heavy metalu, se objevuje v textech takových rozdílných kapel jako Iron Maiden, Black Sabbath, Slayer, nebo W.A.S.P. Powermetalové kapely, jejichž textové a hudební motivy jsou většinou pompézní a optimistické, potvrzují výjimku tohoto temného pravidla. Mnohé powermetalové skupiny, například Helloween, tvrdí, že metal by měl být inspirující a optimistickou hudbou. Tematika heavy metalu čelí již dlouhé roky ostré kritice. Podle Jona Parelese "ústřední motiv heavy metalu je jednoduchý a skutečně univerzální. Chrochtáním, sténáním a povznesenými texty vyzdvihuje...nespoutanou zábavu... Jádro muziky je upjaté a pevně dané." Hudební kritici častokrát považují metalové texty za nezralé a otřepané, a v mnohých případech zastávající se mizogynie a okultizmu. V 80. létech členové organizace "Parents Music Resource Center" ("Sdružení rodičů pro kontrolu hudby") uspořádaly velkou kampaň proti populární hudbě. Žádali Kongres, aby omezil hudební průmysl, jelikož je pobuřovaly urážlivé – především heavymetalové – texty. V roce 1990 musela kapela Judas Priest čelit obžalobě, kterou proti nim vznesli rodiče dvou mládenců, kteří se údajně před pěti lety zavraždili poté, co si vyslechli podprahové poselství v písni zmíněných muzikantů, a které znělo "do it" ("udělej to"). Případ si získal velkou pozornosti veřejnosti, avšak hudebníci byli posléze uznání za nevinné. Nedílnou součástí populární hudby je i vizuální stránka, což platí i pro heavy metal. Obaly alb, vystoupení na pódiu, kostýmy kapel a videoklipy jsou téměř stejně důležité jako hudba samotná, no jen zřídkakdy jsou přednější než hudební tvorba. Z každého díla lze tedy získat množství dojmů; heavy metal z hlediska umělecké formy je velice široký pojem, jelikož mu nedominuje pouze jeden vyjadřovací prostředek. Zatímco malba má vizuální podobu, symfonie zvukovou, v metalových kapelách se zvuková podoba spojuje s vizuální (obal alba, vystoupení na pódiu, oblečení atd.). Některé rané heavymetalové seskupení, např. Alice Cooper a Kiss, a rovněž novější skupiny jako GWAR, Mushroomhead či Marilyn Manson, získaly popularitu nejenom díky své hudbě, ale přispěly k ní také jejich vystoupení na pódiu a hanlivé chování muzikantů. Dlouhatánské vlasy jsou, podle Weinsteina, "nejvýraznějším poznávacím prvkem metalové módy." Heavy metal převzal tento rys původně z kultury hippies. V 80. a 90. létech heavymetalové háro "symbolizovalo nenávist, odpor a rozčarování generace, která se očividně necítí nikde doma", tvrdí novinář Nader Rahman. Dlouhé vlasy dodaly členům metalové komunity "sílu nevyhnutnou na to, aby se mohli bouřit vesměs proti ničemu." Klasický metalový stejnokroj se skládá z modrých džínů, černého trička, bot a černé kožené nebo džínové bundy. Trička bývají většinou ozdobené logy nebo kresbami představujícími milovanou metalovou kapelu. V polovině 70. let se zásluhou Judas Priest a Motörhead ujala mezi heavymetalistami kožená móda a motorkářská kultura. Během 80. let měli na metalovou módu značný vliv punk rock, gothic rock, a rovněž hororové filmy. Především glammetalové kapely onoho období si zakládaly na vzhledu a osobním stylu. Měli zalíbení v dlouhých, barvených, natupírovaných vlasech, (s toho důvodu přezdívka "hair metal", hair = vlasy), líčení, vyfintěných kostýmech, a doplňkách jako čelenky a bižuterie. Přepracované kostýmy, vlasy a make-up jsou populární taktéž u skupin (mnohdy nemetalových) japonského hnutí "visual kei", kterému položila základ kapela X Japan koncem 80. let. Při živých vystoupeních mají metaloví hudebníci v oblibě metlení, při kterém se hází hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby. Vizuálně je to efektní, když má člověk dlouhé vlasy. "Paroháč", široce rozšířené gesto, zpopularizoval vokalista Ronnie James Dio během účinkovaní v kapelách Black Sabbath a Dio. Gene Simmons ze skupiny Kiss tvrdí, že to on byl první, který udělal toto gesto během koncertu. Návštěvníci metalových koncertů netančí v běžném slova smyslu; Deena Weinstein tvrdí, že to může být následkem toho, že publikum bývá převážně mužské a většinou heterosexuální. Rozlišuje především dva tělesné pohyby, které mají být náhradou za tanec: metlení a šťouchání, které je jednak výrazem porozumění, jednak rytmickým gestem. Oblíbeným "tancem" posluchačů metalu, ať už doma nebo na koncertě, je předstírání hry na kytaru (angl. "air guitar"). Mezi další oblíbené činnosti diváků patří: skákání do obecenstva (stage diving), surfování v davu (crowd surfing), tlačení a postrkovaní v chaotických šarvátkách (moshing) a "paroháč", na některých koncertech i pogo. Deena Weinstein tvrdí, že silná, uzavřená, převážně mužská subkultura umožnila heavy metalu vytrvat na výsluní podstatně delší dobu než se to podařilo mnohým jiným rockovým žánrům. Metalové publikum se skládá zejména z pracujících bělochů mužského pohlaví (v britském hrabství West Midlands a státech USA: New York, Kalifornie a Washington byl metal většinou hudbou 'dělnické mládeže'). Navzdory tomu je tato skupina tolerantní i vůči těm, jež stojí mimo "tvrdého jádra" subkultury, drží-li se nepsaného metalového zákona, co se oblečení, vzhledu a chování týče. K projevům spolupatřičnosti se subkulturou patří nejenom návštěvy koncertů a společná móda, ale i přispívání do metalových časopisů, a v poslední době rovněž příspěvky na webové stránky. Heavymetalové scéně, která má vlastní nepsané zákony ohledně autenticity, přischla přezdívka "odcizená subkultura" ("subculture of alienation"). Podle tohohle zákona musí být muzikanti bezvýhradně oddání muzice a subkultuře, která je podporuje, nesmějí se ucházet o pozornost médií, a nikdy nesmějí "zradit". A od fanoušků se zase vyžaduje "odpor vůči systému a odluka od společnosti." Lidé zabývající se metalem i oddaní fanoušci skupin, které měly značný podíl na vzniku metalu, mají sklon považovat některé interprety (a též některé fanoušky) za tzv. "pozéry", čili lidi, kteří předstírají příslušnost k subkultuře, avšak nevědí nic o historii, textech ani poselstvích skupin, jejichž muziku poslouchají. Původ pojmu heavy metal ve vztahu k hudbě je neurčitý. Pojmenování "heavy metal" (těžký kov) se po celá staletí používal v chemii a hutnictví. V novodobé populární kultuře použil tento výraz jako jeden z prvních americký beatnik William S. Burroughs ve své novele Hebká mašinka (The Soft Machine, 1962) a také ve své další knize Nova Express (1964); heavy metal tu používá . jako synonymum pro návykové drogy: "Se svými nemocemi a drogami vyvolávajícími orgasmus a se svými asexuálními, parazitickými formami života – národ heavymetalistů z Uranu obestřen chladným, modrým oparem vypařených bankovek – a hmyzí lidé z Minraudu ze svou metalovou muzikou. ." Ian Christe, heavymetalový historik, opisuje význam jednotlivých slov v slangu hippies: slovem "heavy" se "popisovalo cokoli, co mělo silnou či opojnou atmosféru", "metal" označuje těžké duševní rozpoložení. V slangu beatniků se výraz "heavy" ve významu "vážný" používal už nějakou dobu předtím a rovněž i ve vztahu k "tvrdé hudbě" (heavy music), čili pomalejší, hlasitější variaci standardního popu. Debutové album Iron Butterfly, vydané začátkem roku 1968, bylo pojmenováno "Heavy". První zdokumentované použití výrazu heavy metal se objevilo ten samý roku v písni "Born to Be Wild" od Steppenwolfu, poukazujíc na motocykl: "I like smoke and lightning / Heavy metal thunder / Racin' with the wind / And the feelin' that I'm under." ("Mám rád dým a blesk / burácení těžkého kovu / závody s větrem / a pocit, že podléhám"). Další spornou hypotézu o původu heavy metalu přinesl v roku 1995 "Chas" Chandler, bývalý manažer Jimi Hendrix's Experience, v rozhovoru pro pořad "Rock and Roll", který vysílala televizní stanice PBS. Říká, že "...heavy metal je pojem, který má původ v článku New York Times, který se týkal vystoupení Jimiho Hendrixe", a tvrdí, že autor opisoval Jimiho Hendrixe "...jakoby poslouchal těžký kov (heavy metal) padající z nebes". Nicméně, hodnověrnost tohoto tvrzení je sporná. První zdokumentované použití výrazu "heavy metal" jako označení stylu rockové hudby se objevilo v recenzi Mikea Saunderse. 12. listopadu 1970 v časopisu Rolling Stone hodnotil album vydané předešlého roku britskou kapelou Humble Pie: "Humble Pie svým americkým debutem As Safe As Yesterday Is dokázali, že nuda může mít mnoho podob. Předvedli se jako hlasitá, nemelodická, sračková rocková kapela těžkopádná jako těžký kov (heavy metal), s hřmotnými a ohlušujícími částmi, které mluví za všechno. Ne že, by všechny písně byly špatné...ale v podstatě stojí za hovno." Jejich album pojmenované "Humble Pie" charakterizoval jako "nic nového pod sluncem, jenom to samé heavymetalové hovno, o které . nikdo ani nezakopne." V recenzi alba Kingdom Come od Sir Lord Baltimore, která byla publikovaná v květnu 1971 v časopisu Creem, Saunders píše: "Zdá se, že Sir Lord Baltimore mají nastudované všechny heavymetalové triky." Kritik časopisu Creem Lester Bangs je známý tím, že počátkem 70. let zpopularizoval výraz "heavy metal", když recenzoval kapely jako Led Zeppelin a Black Sabbath. V 70. letech určití kritici používali výraz heavy metal víceméně automaticky v hanlivém smyslu. Roku 1979 popřední hudební kritik John Rockwell z New York Times charakterizoval styl, jež nazýval "heavy metal rock" jako "brutální agresivní hudbu, která se většinou hraje pro nadrogované lidi," a v jiném článku jako " . rokenrol dovedený do krajnosti oblíbený u bílých výrostků." Pojmy "heavy metal" a "hard rock" často označují stejný typ muziky, především mluví-li se o kapelách 70. let 20. století, kdy se tyto dva pojmy často vzájemně zaměňovaly. Například kniha Rolling Stone Encyclopedia of Rock & Roll z roku 1983 obsahuje takovouhle pasáž: "Aerosmith, proslulý svým agresivním hardrockovým stylem založeným na bluesu, patřil mezi nejvýznamnější heavymetalové skupiny poloviny sedmdesátých let." V dnešní době by už asi sotva kdosi charakterizoval klasickou tvorbu Aerosmithu, jasně odkazující na tradiční rokenrol, jako "heavy metal". Dokonce i některé kapely, které stály u zrodu tohoto žánru, např. Led Zeppelin a Deep Purple, nebývají současnou metalovou komunitou považovány za heavymetalové kapely. Americké blues bylo velmi oblíbené a mělo velký vliv na první britské rockery; kapely jako Rolling Stones a The Yardbirds nahrály cover verze mnohých klasických bluesových skladeb, občas zrychlujíc tempo a využívajíc elektrické kytary místo původních akustických (podobné adaptace blues a jiné "černé hudby" vytvořily základ původního rock and rollu). Britské bluesově orientované kapely (a jimi ovlivněné americké kapely) při svých hudebních experimentech vytvořily zvuk, který se později stal charakteristickým znakem heavy metalu: základem byl hlasitý, zkreslený kytarový zvuk, postavený na silových akordech. Do širšího povědomí dostaly tento styl roku 1964 The Kinks svojí písní "You Really Got Me". K tomuto novému kytarovému zvuku významně přispěla nová generace zesilovačů se zpětnou vazbou. Zatím co blues-rockový styl bicích byl jednoduchý, bicí v heavy metalu byly mohutnější, komplexnější a hlasitější, a k tomu se přidával čím dál tím hlasitější zvuk elektrické kytary. Zpěváci změnili techniku a byli stále závislejší na zesilovaní zvuku; také využívali nové stylistické a dramatické postupy. Souběžně s tím se zvyšovala úroveň nahrávací techniky, čímž se umožnil plnohodnotný záznam této tvrdé muziky. Spojením blues-rocku a psychedelického rocku se vytvořila téměř celá původní podstata heavy metalu. Jednou z nejvýznamnějších kapel, které definovaly hranice žánru, bylo rockové trio Cream. Jejich mohutný, hutný zvuk je kombinací Claptonovy bluesové kytary, silného Bruceovho hlasu a jeho dynamické hry na basovou kytaru a jazzem ovlivněných rytmů bubeníka Gingera Bakera. O jejich prvních dvou deskách, Fresh Cream (1966) a Disraeli Gears (1967), se říká, že významně ovlivnily celý budoucí žánr. Debutové album Are You Experienced (1967) od Jimi Hendrix Experience, mělo také nemalý vliv na metal. Hendrixovou kytarovou virtuozitu se snažili napodobit mnozí metaloví kytaristi; nejúspěšnější šlágr alba, "Purple Haze", je nejednou považován za první heavymetalový hit. Roku 1968 se počal utvářet zvuk, který se později stal známý jako heavy metal. V lednu toho roku se na debutovém albu sanfranciské kapely Blue Cheer s názvem Vincebus Eruptum objevila cover verze známého hitu "Summertime Blues" od Eddieho Cochrana. Tato skladba je ve všeobecnosti považována za první heavymetalovou nahrávku. Ten samý měsíc vyšlo rovněž album Steppenwolf od stejnojmenné kapely, které obsahovalo také píseň "Born to Be Wild" zmiňující se o "heavy metalu". V červnu t. r. se na světlo světa dostaly další dvě nahrávky, které se zapsaly do dějin: "Think about It" od The Yardbirds (strana B jejich posledního singlu), kde kytarista Jimmy Page uvedl metalový zvuk, později ohromně populární; a horký kandidát na první heavymetalové album vůbec: In-A-Gadda-Da-Vida od Iron Butterfly se stejnojmennou 17minutovou titulní skladbou. V srpnu t. r. Beatles svým singlem "Revolution" vytvořili nový standard pro zkreslení, používané při nejúspěšnějších hitech. The Jeff Beck Group, jejichž lídr předtím zastával místo kytaristy v The Yardbirds, vydali své debutové album toho samého měsíce: Truth obsahoval jedny z "nejžhavějších, nejostřejších, nejpřímočařejších humorných zvuků všech časů," čímž připravil půdu pro novou generaci metalových kytaristů. V říjnu debutovala živou nahrávkou Pageova nová kapela Led Zeppelin. V listopadu kapela Love Sculpture, kde byl kytaristou Dave Edmunds, vydala album Blues Helping, na kterém představila hřmotivou, agresivní verzi Chačaturjanovy písně "Šavlový tanec". Beatlesácké tzv. Bílé album, které rovněž vyšlo v listopadu, obsahovalo "Helter Skelter" – skladbu, která se stala jednou z nejhlučnějších písní vydanou takovou významnou kapelou. V lednu 1969 Led Zeppelin vydal stejnojmenné debutové album, které se záhy umístilo na 10. místě v albovém žebříčku amerického hudebního týdeníku Billboard. V červenci se konal Atlanta Pop Festival, kde vystupoval Zeppelin a rovněž rockové trio Grand Funk Railroad inspirované skupinou Cream. Další Creamem inspirované seskupení – Leslie West – vydalo t. m. album Mountain, obsahující tvrdé blues-rockové kytary a vřeštivé vokály. V srpnu se tato skupina – mezitím přejmenována na Mountain – zúčastnila na Woodstocku, kde hrála víc než hodinu. Debutové album Grand Funk Railroad s názvem On Time vyšlo rovněž v srpnu. Na podzim zaznamenalo fenomenální úspěch Led Zeppelin II a singl "Whole Lotta Love" se dostal na 4. příčku v žebříčku populární hudby časopisu Billboard. Metalová revoluce se právě začala. Led Zeppelin definovali klíčové prvky nového žánru. Přispěli k tomu Pageova značně zkreslená kytarová hra a Plantovy dramatické, srdcervoucí vokály. Při konstituovaní žánru byli právě tak důležité i kapely, u kterých byl více v oblibě stabilnější, "ryzejší" heavymetalový sound. S tohoto pohledu byli klíčovými nahrávky od Black Sabbathu (Black Sabbath a Paranoid) a Deep Purple (Deep Purple in Rock). Black Sabbath vyvinuli mimořádně tvrdý sound. Zčásti má na tom zásluhu pracovní nehoda, která se přihodila Tonymu Iommimu v roku 1966. Jelikož nebyl schopný normální hry, musel přeladit svou kytaru, aby mu hra nezpůsobovala takovou bolest, a musel se spoléhat na silové akordy, kvůli jejich poměrně jednoduchému prstokladu. Deep Purple v prvních létech neměli vyhraněný styl, nicméně počnouc rokem 1969 se kapela, vedená vokalistou Ianem Gillanem a kytaristou Ritchiem Blackmorem, začala ubírat směrem k novovznikajícímu heavymetalovému stylu. V roku 1970 bodovali ve významných britských hitparádách Black Sabbath s písní "Paranoid" a Deep Purple s "Black Night". Také tři další britské kapely vydali toho roku své debutové alba, které se nesli v duchu heavy metalu: Very 'eavy... Very 'umble od Uriah Heep, UFO 1 od UFO a Sacrifice od Black Widow. I když jejich styl se obyčejně nepovažuje za heavy metal, Wishbone Ash zavedli do praxe styl dvou kytar – rytmické a sólové, čímž inspirovali mnohé budoucí metalové kapely. Okultní tematika a obrazotvornost kapel Black Sabbath, Uriah Heep a Black Widow měly rovněž podstatný vliv; Led Zeppelin začal klást důraz na podobné prvky od svého čtvrtého alba vydaného roku 1971. Na druhém břehu Atlantiku určovala kurz Grand Funk Railroad, "komerčně nejúspěšnější americká heavymetalová kapela od roku 1970 až do svého rozpadu roku 1976 uvedla do praxe nový výraz, který byl v sedmdesátých letech synonymem úspěchu: soustavné koncertování." Dalšími metalovými kapelami z USA byly Dust (první deska 1971), Blue Öyster Cult (1972) a skupina Kiss (1974). V Německu debutovala roku 1972 albem Lonesome Crow kapela Scorpions. Blackmore, jehož virtuozita se projevila na albu Deep Purple Machine Head (1972), opustil skupinu roku 1975 a založil kapelu Rainbow. Tyto kapely si získali přízeň publika neustálým koncertováním a svým stále se zlepšujícím šoumenstvím. Spornou otázkou zůstává, jestli tvorbu těchto a dalších průkopnických kapel možno považovat vskutku za "heavy metal" nebo prostě jenom za "hard rock". Ty, mající blíže k bluesovým kořenům či zakládající si na melodice v současnosti většinou spadají do druhé kategorie. Vynikajícím příkladem jsou AC/DC, kteří debutovali roku 1975 albem High Voltage. Encyklopedie Rolling Stone z roku 1983 píše o "australské heavymetalové kapele AC/DC..." Rockový historik Clinton Walker tvrdí, že "nazývat AC/DC heavymetalovou kapelou bylo nepřesné v létech sedmdesátých a nic se na tom . nezměnilo ani v současnosti... Jsou rokenrolovou kapelou, která zkrátka hraje tak tvrdě, jako se to vyžaduje v metalu." Nejedná se tu pouze o otázku definicí, ale rovněž o to, že je třeba jasně rozlišovat mezi samotným stylem, a tím, k čemu se hlásí fanoušci. Ian Christe píše jako se Ozzy Osbourne stal "mluvčím šílenosti rockových hvězd a získal naprostou oddanost heavymetalových zatracenců." Britská kapela Judas Priest, debutující albem Rocka Rolla roku 1974, je po Black Sabbathu další kapelou, kterou je třeba brát do úvahy. Christe píše o tom, jako Black Sabbath "... nabídli posluchačům něco víc než tři akordy a dobrou show – ale jejich obecenstvo chtělo pátrat dál po zvucích s podobným účinkem. V polovině 70. let bylo možno metalovou estetiku vystopovat jako bájnou bestii v náladové base a složitých zdvojených kytarách Thin Lizzy, v jevištní stylizaci Alice Coopera, v excelující kytaře a pompézních vokálech Queenu a hřmotných středověkých námětech Rainbow. Potom ale, následujíce Sabbath, vyrazili z Birminghamu Judas Priest, aby tato rozličná nejsvětlejší místa hardrockové zvukové palety spojili a zesílili. Poprvé se z heavy metalu stal žánr sám o sobě." Navzdory tomu, že se ani jedno album Judas Priest až do 80. let nedostalo do žebříčku 40 nejlepších alb v USA, kapela bývá pokládána za následovníka sabbathovského heavy metalu. Používajíc dvě kytary, prudké tempa a čistější kovový zvuk bez bluesových vlivů, vytvořili standard, kterým se řídilo nesčetné množství budoucích skupin. Heavy metal sice získával stále větší popularitu, ale kritici tuto muziku neměli příliš v lásce. Nelíbilo se jim sice, že heavy metal převzal ze šoubyznysu různé obchodnické triky (vizuální stránka projevu apod.), přesto největší námitky měli k bezmyšlenkovitosti hudebního a textového pojímaní: v recenzi alba Black Sabbath, jež napsal počátkem 70. . let přední hudební kritik Robert Christgau, se metal popisuje jako "pochmurný a dekadentní...nedůvtipné, nestydaté ožebračování." V polovině 70. let se objevil punk rock, který se vyvinul jako reakce jednak na moderní měšťáckou společnost, jednak na rokenrol jakoby vyrobený na montážní lince (a tedy i heavy metal) těch dob. Koncem 70. let prodej heavymetalových nahrávek prudce klesl, především na úkor punku, disca a komerčního rocku. Jelikož významná vydavatelství se orientovala na punk, množství novějších britských heavymetalových kapel nacházelo inspiraci právě v agresivitě, energickém zvuku, v nízké zvukové kvalitě a v postoji "udělej si sám" (zkráceně DIY "do it yourself"). Undergroundové metalové kapely se rozhodly vzít všechno do vlastních rukou a založit nezávislá specializovaná vydavatelství. Jak se hnutí šířilo, zavedené britské hudební týdeníky jako Sounds a New Musical Express začaly jevit zájem o metalové kapely. Geoff Burton, který psal pro Sounds, zpopularizoval termín "New Wave of British Heavy Metal", který se obvykle zkracoval do akronymu NWOBHM. Kapely NWOBHM Iron Maiden, Motörhead, Saxon, Diamond Head a Def Leppard daly heavy metalu nový dech. Následujíc příklad Judas Priest zhutnily zvuk, omezily bluesové vlivy a potrpěly si více na rychlé tempa. Roku 1980 se alba Iron Maiden, Motörhead a Saxon dostaly do první desítky nejlepších britských alb, čímž NWOBHM pronikla do středního proudu. O rok později se Motörhead stali první kapelou z onoho hnutí, která se, se svou písní No Sleep 'til Hammersmith, dostala na vrchol britských žebříčků. Další kapely NWOBHM, např. Diamond Head a Venom, měly rovněž nemalou zásluhu na vývoji metalu, i když nedosáhly takový komerční úspěch. Prvá generace metalových kapel se pomalu vytrácela ze scény. Deep Purple se rozpadli zanedlouho poté, co Blackmore roku 1975 opustil kapelu, a Led Zeppelin skončili roku 1980. Losangeleští Van Halen, kteří předskakovali na koncertě Black Sabbath, strhávali pozornost na úkor stárnoucích muzikantů. Eddie Van Halen se stal jedním z nejoslnivějších metalových virtuózů onoho období. Podle Christeho "jeho technika hry na kytaru byla dokonalá a parádní sóla jako 'Eruption' vynesla heavymetalovou kytaru na úplný vrchol". Mezi pověstné virtuózy se zařadili rovněž muzikanti Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen, jejichž jména se spájejí se stylem v současnosti známém jako "neoklasický metal". Na čele interpretů inspirovaných klasickou hudbou byli Blackmore a člen Scorpions Uli Jon Roth. Tato nová generace měla v oblibě používání klasicistických kytar s nylonovými strunami – činil tak například Rhoads v písni "Dee" na nahrávce Blizzard of Ozz (1980), debutovém albu bývalého zpěváka Black Sabbath Ozzyho Osbourna. V druhé polovině 70. let se metalová scéna, povzbuzená úspěchem Van Halenovců, počala rozvíjet v jižní Kalifornii, především v oblasti Los Angeles. V klubech na Sunset Strip v Los Angeles mají kořeny kapely jako Quiet Riot, Ratt, Mötley Crüe a W.A.S.P., které se nechaly inspirovat tradičním heavy metalem počátku 70. let a od glamrockových seskupení typu Alice Cooper a Kiss si vypůjčily divadelní prvky (a občas též oblibu líčení). Glam metal se vyznačuje hédonistickými texty a živelným chováním. Po hudební stránce ho charakterizují rychlé kytarové sóla, hymnické refrény a melodičnost více-méně inspirovaná popem. Glammetalové hnutí se, spolu s kapelami typu Twisted Sister, stalo hlavní sílou v metalu a rockové hudbě jako takové. Po úspěchu NWOBHM a po přelomovém albu Judas Priest British Steel (1980) se na počátku 80. let heavy metal stával stále oblíbenější. Přítomnost na MTV měla obrovský vliv na propagaci hudebních skupin a v mnohých případech pomohla znásobit prodej nahrávek. Videoklipy Def Leppard k albu Pyromania (1983) udělaly z kapely hvězdy první kategorie a Quiet Riot se stali první tamější heavymetalovou kapelou, které se podařilo dostat na vrchol žebříčku Billboard s písní Metal Health (1983). Neméně důležitým při rozšiřovaní posluchačské základny se ukázal "US Festival" konaný v Kalifornii roku 1983. Na tomto třídenním festivalu byl jeden den věnovaný čistě jenom heavymetalovému žánru, který tu zastupovali Ozzy Osbourne, Van Halen, Scorpions, Mötley Crüe, Judas Priest a jiní, a kterému se podařilo přitáhnout největší pozornost publika. Mezi roky 1983 a 1984 vzrostla prodejnost heavymetalových nahrávek z 8 na 20 procent všech nahrávek prodaných v USA. Vícero popředních odborných časopisů zasvěcených žánru začalo svou činnost. Patřili k nim například Kerrang! (založený 1981) a Metal Hammer (1984). Roku 1985 Billboard vyhlásil, že "metal rozšířil svou diváckou základnu. Metalová muzika už není výhradní doménou výrostků mužského pohlaví. Metalové posluchačstvo se rozšířilo o starší (vysokoškoláky), mladší (mladší žáky) a ženy." V polovině 80. let měl největší zastoupení v žebříčcích, hudebních televizích a na koncertních šňůrách glam metal. K hlavním představitelům patří skupiny Warrant z L.A., skupiny z východního pobřeží jako Poison, Cinderella, či neméně oblíbené kapely Mötley Crüe a Ratt. Stylistickou mezeru mezi hard rockem a glam metalem zaplnila skupina Bon Jovi z New Jersey, která dosáhla nesmírnou popularitu díky svému třetímu albu Slippery When Wet (1986). V roku 1987 začala MTV vysílat pořad Headbanger's Ball, zasvěcený výlučně heavymetalovým videoklipům. Metalová komunita se rozdělila na dva hlavní tábory, na příznivce komerčního zvuku a na přívržence undergroundu pohrdajících populárním stylem, kterému přezdívali "lite metal" nebo "hair metal." Skupině Guns N' Roses se podařilo získat pozornost fanoušků různých stylů. Na rozdíl od glammetalových kapel té doby byli omnoho surovější a jízlivější. Po nesmírném úspěchu jejich debutové desky Appetite for Destruction (1987) "se skupina Guns N' Roses stala cílem, na který se zaměřil všechen další metal po následující dekádu." Rok nato se z té samé losangeleské hardrockové klubové scény vynořila kapela Jane's Addiction s debutem Nothing's Shocking. Časopis Rolling Stone vyhlásil, že "Jane's Addiction jsou právoplatným dědicem odkazu Led Zeppelin, neboť žádná kapela jim doposud nebyla tak věrná." Byla jednou z prvních kapel spájených z "alternativním metalem", který se dostal do popředí během 90. let. Popularitu glam metalu mezičasem udržovaly nové kapely jako newyorští Winger anebo Skid Row z New Jersey. Během 80. let se vyvinula spousta heavymetalových stylů mimo komerčního středního proudu. Mapování spletitého světa undergroundového metalu se věnovala řada lidí, v první řade editoři hudebního serveru Allmusic a taktéž kritik Garry Sharpe-Young. V Sharpe-Youngové několikasvazkové encyklopedii je metal rozdělený do pěti hlavních kategorií: thrash metal, death metal, black metal, power metal, plus spříbuzněné styly doom a gothic metal. Související informace naleznete také v článku Thrash metal. Thrash metal se zrodil počátkem 80. let. Podobně jako jeho nejbližší příbuzný – speed metal – rovněž thrash vykazuje velký vliv hardcore punku a Nové vlny britského heavy metalu. Nejvýznamnější scéna v Spojených státech, odkud thrash pochází, se nacházela v oblasti sanfranciského zálivu. Thrashové kapely vyvinuly nový sound, který se vyznačoval větší rychlostí a agresivitou v porovnání s původním heavy metalem, i v porovnání s jeho následovníkem – glam metalem. Většinou se tu prolínají nízké kytarové riffy s hlavní shredovou kytarou. Texty převážně rozebírají nihilistický náhled na svět, anebo se zabývají společenskými problémy, využívajíc při tom drsný, neslušný jazyk. Charakterizovali jej slovními spojeními jako "zkažená městská muzika" či "bělošský bratranec rapu". Thrash zpopularizovala tzv. "Velká thrashová čtyřka": Anthrax, Megadeth, Metallica a Slayer. Kreator, Sodom a Destruction, tři německé kapely, nejvíce přispěly k tomu, že se tenhle styl dostal do Evropy. Neméně důležité byly také kapely Testament ze San Franciska, Exodus z New Jersey a brazilská Sepultura. Třebaže thrash pochází z undergroundu (a v prvních deseti letech byl více-méně jen undergroundovým fenoménem), některým skupinám se podařilo získat rovněž komerční publikum. Metallice se roku 1986 podařilo dostat mezi 40 nejlepších alb v hitparádě Billboard s albem Master of Puppets a dva roky nato s albem ...And Justice for All dobyla šesté místo; alba kapel Megadeth a Anthrax měli rovněž alba na vrcholu žebříčku. Slayer si sice nevydobyli takovou popularitu jako zbytek Velké čtyřky, no navzdory tomu vydali jeden ze směrodajných alb žánru: časopis Kerrang! označil album Reign in Blood (1986) za "nejtvrdší album všech časů." Dvě desetiletí nato jej zas magazín Metal Hammer vyhlásil za nejlepší album za posledních dvacet let. Slayer si získal, na svou škodu, posluchačstvo z radů krajně pravicových skinheadů, poněvadž se ve svých textech zabývá násilím a nacizmem. Začátkem 90. let thrash dosáhl nevídaný úspěch, čímž dal novou tvář komerčnímu metalu. "Černé album" od Metallicy se umístilo na prvním místě v žebříčku Billboard, Countdown to Extinction od Megadeth (1992) na druhém, Anthrax a Slayer se dostaly do první desítky, a alba lokálních kapel jako Testament a Sepultura se dostaly do první stovky. Související informace naleznete také v článku Death metal. Thrash se záhy začal vyvíjet a vyčlenily se z něj extrémnější metalové styly. Jak tvrdí MTV News, "muzika kapely Slayer byla přímo odpovědná za vzestup death metalu". Venom, kapela z NWOBHM, měla taktéž zásluhu na rozvoji stylu. Rouhání se a satanizmus, prvky uplatňované u podobných kapel, si našly místo také v severoamerických i evropských deathmetalových kapelách. K prvotním skupinám stylu patří floridští Death a kalifornští Possessed. Říká se, že označení "death metal" pochází od těchto kapel; Possessed vydali roku 1984 demo Death Metal a na jejich debutovém albu Seven Churches (1985) se objevila skladba s názvem "Death Metal". Death metal zužitkoval rychlost a agresivitu thrashe i hardcoreu, k tomu přidal texty inspirované nízkorozpočtovými hororovými filmy "zetkové" kategorie a satanismem. Zpěv se vyznačuje ponurostí, hrdelností a hlubokým ječením, "smrtelným skřípotem" a jinými nezvyklými technikami. Hluboký, agresivní vokální styl doplňují podladěné, mimořádně zkreslené kytary, neuvěřitelně rychlé bicí (obyčejně dvojpedálové) a mohutná "zvuková stěna" vytvořená z blast beatů. Příznačné jsou rovněž frekventované změny tempa a taktu, a synkopa. Death metal, podobně jako thrash, odmítá vyumělkovanost původních metalových stylů a namísto toho si potrpí na všední styl odívání: roztrhané džíny a tuctové kožené bundy. Jednou z mála výjimek je Glen Benton z kapely Deicide, který mívá při vystoupeních obrácený kříž na čele a nosívá brnění. Morbid Angel si přisvojili neofašistickou symboliku. Tyto dvě kapely, spolu s Death a Obituary, patří mezi nejvýznamnější skupiny na hlavní deathmetalové scéně, která povstala na Floridě v polovině 80. let. V Spojeném království se z anarcho-punkového hnutí vyčlenil podobný styl zvaný grindcore, zastupovaný skupinami jako Napalm Death a Extreme Noise Terror. Počala se rovněž rozvíjet rozsáhlá skandinávská deathmetalová scéna, reprezentovaná kapelami Entombed a Dismember. Mimo toho se zrodil melodický death metal, kde mezi čelné představitele patří Švédové In Flames a Dark Tranquillity a Finové Children of Bodom a Kalmah. Související informace naleznete také v článku Black metal. První vlna black metalu se objevila v první polovině 80. let, kdy začaly tento styl hrát kapely jako Venom (Velká Británie), Mercyful Fate (Dánsko), Hellhammer a Celtic Frost (Švýcarsko), a Bathory (Švédsko). Koncem 80. let stály na čele druhé vlny skupiny jako Mayhem, Burzum, Darkthrone a Emperor. Pro black metal je sice specifická různorodost stylu a kvality provedení, přesto má většina skupin několik společných rysů: vřeštivé a vrčivé vokály zvané screaming, velice zkreslené kytary využívající tremolování (tremolo picking), "temnou atmosféru" a záměrně nekvalitní zvuk s okolními zvuky a šumy. Navzdory tomu, že tematika satanizmu má v black metalu největší zastoupení, mnohé kapely se nechaly inspirovat rovněž starověkým pohanstvím, čímž podporovaly návrat k předkřesťanským hodnotám. Mnohé blackmetalové skupiny rovněž "experimentují s prvky všech myslitelných forem metalu, folku, elektroniky a avantgardy." Bubeník Fenriz ze skupiny Darkthrone vysvětluje, že "je to o produkci, textech, o tom jak se oblékají a o závazku udělat odporný, surový, ponurý materiál. Nespájel je společný sound." Především mezi skandinávskými skupinami jako Mayhem či Immortal začal být v 90. let populární tzv. "corpse paint", čili "mrtvolní líčení", kdy se členové skupiny líčily jako mrtvoly, lebky nebo duchové. Bathory položili základ pro viking a folk metal, a díky Immortal si větší pozornost získaly blast beaty. Na začátku 90. let měli blackmetaloví vandalové v Norsku na svědomí značné násilnosti. Členové skupin Mayhem a Burzum byli zakladateli spolku Inner Circle, který je odpovědný za vypálení množství dřevěných norských kostelů. Narůstající zájem o death metal způsobil, že black metal si začal získávat podporu skandinávského metalového undergroundu, zprvu v Norsku, i přes odmítavé postoje ze strany samotných blackmetalistů. Zpěvák skupiny Gorgoroth Gaahl říká: "black metal se nikdy nepokoušel získat fanoušky... Měli jsme společného nepřítele, a to křesťanství, socialismus, a vlastně cokoliv společné s demokracií." Asi od roku 1992 se postupně začínaly vytvářet blackmetalové scény i v zemích mimo Skandinávii, např. v Německu, Francii nebo Polsku. Násilí této scény zasáhlo své vlastní základy brzy ráno 10. srpna 1993, když zakladatele skupiny Mayhem Euronymouse ubodal k smrti Varg Vikernes ze skupiny Burzum (pro Mayhem však nahrával basovou linku pro debutové album). Tento případ si získal značnou pozornost médií. V polovině 90. let, kdy mnozí lidé ze scény začali pociťovat stagnaci žánru, některé prominentní kapely jako Burzum či Beherit začaly začleňovat do své tvorby prvky ambientu, nebo symfonického metalu (Tiamat, Samael). Norská skupina Dimmu Borgir přiblížila koncem 90. let black metal blíže k střednímu proudu populární hudby. Zásluhu na zpopularizovaní žánru mají rovněž Angličané Cradle of Filth, časopisem Metal Hammer prohlášeni za nejúspěšnější metalovou kapelu od dob Iron Maiden. V současnosti patří mezi miláčky kritiky švédští tradicionalisti Watain, francouzští experimentátoři Deathspell Omega, a americká jednočlenná kapela Xasthur. Související informace naleznete také v článku Power metal. Powermetalová scéna vznikla v 90. letech na protest proti příkrosti death a black metalu. Navzdory tomu, že v Severní Americe se power metal držel víceméně v undergroundu, v Evropě, Japonsku a v Jižní Americe se těšil obrovské oblibě. V power metalu stojí na prvním místě vzletné vokály, epická melodika a tematika, které "apelují na posluchačův smysl pro udatnost a krásu." Základy tohoto soundu položila v polovině 80. let německá skupina Helloween, která skloubila power . riffy, melodiku, vysoký, "čistý" zpěv kapel jako Judas Priest a Iron Maiden, s rychlostí a energií thrashe, "vytvářeje tak zvuk, který dnes poznáme pod jménem power metal." V USA patřily mezi průkopníky stylu newyorské skupiny Manowar a Virgin Steele. Fošna Rising Force od Yngwieho Malmsteena měla nemalou zásluhu na zpopularizování pekelně rychlého kytarového stylu známého jako "shredding", a jeho přičiněním se rovněž ujal metal s prvky klasické hudby. Tato zdokonalení měla velký vliv na power metal. Sound tradičnějších powermetalistů, jako jsou HammerFall ze Švédska, DragonForce z Anglie a Iced Earth z Floridy, je spjatý s klasickým stylem NWOBHM. Mnohé powermetalové skupiny používají klávesisty, někdy též spolupracují se symfonickými orchestry či opěrnými zpěváky a zpěvačkami, čímž dodávají této hudbě "symfonický" ráz. K takovým kapelám patří Kamelot z Floridy, Nightwish z Finska, Rhapsody of Fire z Itálie, Stratovarius z Finska a Catharsis z Ruska. Power metal má silnou diváckou základnu jednak v Japonsku, jednak v Jižní Americe, kde se těší popularitě skupiny jako Angra z Brazílie či Rata Blanca z Argentiny. Blízkým příbuzným power metalu je progresivní metal, který si osvojil komplexní kompoziční přístup skupin jako Rush nebo King Crimson. Průkopníky tohoto stylu jsou americké kapely Queensrÿ, Fates Warning a Dream Theater. K představitelům fúze power a prog-metalu patří Symphony X z New Jersey, jejíchž kytarista Michael Romeo je jedním z nejuznávanějších shred kytaristů poslední doby. Související informace naleznete také v článcích Doom metal a Gothic metal. Jakožto pomalu se pohybující protiklad typického heavy metalu se v polovině 80. let zrodila nová metalová odnož – doom metal – udržovaná naživu kapelami jako Saint Vitus, The Obsessed, Trouble či Candlemass. Po hudební i textové stránce vychází převážně z rané tvorby Black Sabbath a jejich současníků Blue Cheer, Pentagram a Black Widow. Doom a jeho odnože pomohla definovat rovněž skupina The Melvins. Zatímco většina heavymetalových stylů preferuje rychlejší tempa a technickou dokonalost, doom metal se vyznačuje pomalejším tempem, hutnými tóny, ponurostí, melancholií, stejně jako atmosféričností, využívanou však i v jiných metalových odnožích. Debutové album anglické skupiny Cathedral nazvané Forest of Equilibrium (1991) pomohlo vyvolat novou doommetalovou vlnu. Skupiny Paradise Lost, My Dying Bride, Anathema a jejich směs doom a death metalu mají zásluhu na rozvoji evropského gothic metalu, zastupovaného např. norskými kapelami Theatre of Tragedy a Tristania, a který využívá různé druhy zpěvu a vícero zpěváků či zpěvaček. V USA uvedli tento styl Newyorčané Type O Negative. Gothicmetalové skupiny, především Therion ze Švédska, přimíchávali do své tvorby orchestrální prvky. Následkem toho se vytvořilo podhoubí, s kterého vzešli symfometalové skupiny jako Virgin Black z Austrálie, Nightwish z Finska, či Within Temptation a After Forever z Nizozemska. Koncem 80. let se na metalové scéně objevila nová odnož jménem sludge metal, která mísila dohromady hardcore a doom. V New Orleans, kde se nacházela nejvýznamnější scéna, patřily mezi vedoucí kapely Eyehategod a Crowbar. Na samém počátku následujícího desetiletí vyvolaly kalifornské kapely Kyuss a Sleep, inspirované staršími doommetalovými kapelami, vlnu stoner metalu, zatímco v Seattli skupina Earth pomohla vytvořit další doomovou odnož zvanou drone metal. Konec 90. let se nesl v znamení nových kapel, jako např. Goatsnake (klasický stoner/doom) a Sunn O))) (směs doom, drone a dark ambient metalu), obě pocházející z oblasti Los Angeles. New York Times přirovnal jejich tvorbu k "indickému raga v ohnisku zemětřesení". Související informace naleznete také v článcích Alternativní metal a Nu metal. Na počátku 90. let začaly grungové kapely na čele s Nirvanou vytlačovat komerční metal do ústraní, čímž se vytvářel prostor pro nástup alternativního rocku. Grunge byl sice ovlivněný heavymetalovým soundem, avšak odmítal výstřelky komerčních metalistů, jejich "okázalá virtuózní sóla" nebo dychtivost po účinkování na MTV. Obliba glam metalu klesala nejenom následkem úspěchu grungových skupin, ale rovněž zásluhou narůstající popularity Metallicou a thrashem ovlivněného groove metalu, jejž vytvořily kapely Pantera a White Zombie. Některým novým skupinám se podařilo dosáhnout komerční úspěch; např. album Far Beyond Driven od Pantery bodovalo roku 1994 v žebříčku Billboard, avšak "v bezvýrazných očích mainstreamu byl metal již po smrti." Některé kapely se snažily přizpůsobit novým podmínkám. V roku 1996 vystupovala na festivalu Lollapalooza skupina Metallica, jejíž členové si nechali předtím ostříhat vlasy. Není divu, že po tomto kroku "se dostavily již delší dobu se hromadící reakce a odklon publika." Avšak nemožno popřít fakt, že "koncem 90. let byla Metallica pravděpodobně nejpopulárnější moderní rockovou skupinou na světě." Podobně jako Jane's Addiction, stejně tak i mnohé jiné populární hudební skupiny 90. let, mající kořeny v heavy metalu, spadají do nesourodého hudebního směru nazývaného "alternativní metal". Za tímto názvem se skrývá široké spektrum kapel, které vnášely do metalu prvky mnohých jiných hudebních stylů. Pod pojem "alternativní metal" se zahrnuje rovněž grungová kapela Alice in Chains, či různé cross-overové kapely, např.: Faith No More (alternativní rock s prvky punku, funku, metalu a hip hopu), . Primus (prvky funku, punku, thrash metalu a experimentální hudby), Tool (metal smíchaný s progresivním rockem), Ministry (metal plus industriální hudba), Marilyn Manson (ubíral se podobným směrem, avšak mimoto využíval šokový efekt zpopularizovaný Alicem Cooperem). V první polovině 90. let se začala také formovat další významná kapela, která hrála styl industrální metal, a to německá skupina Rammstein. V dnešní době patří mezi nejvíce populární evropské heavy metalové kapely. Přestože alternativní metalisté nevytvářeli jednolitou scénu, spájela je ochota experimentovat s metalem, a stejně tak odpor k nafintěnému glam metalu (což neplatí o Marylin Manson a White Zombie, kteří jsou rovněž spájení s alternativním metalem). Slátanina stylů a soundů reprezentovala "barvitý výsledek metalu a spolu s ním stanuly tváří v tvář okolnímu světu." V první polovině 90. let se najednou začalo hovořit o oživení metalu v USA, vycházejícím z vlny alternativního metalu. Vznikli kapely jako P.O.D. - vz. 1992, Korn - (Tato skupina vytvořila nu metal v roce 1993, kdy vznikla), Papa Roach - vz. 1993, Limp Bizkit - vz. 1994, Slipknot - vz. 1993 a Linkin Park - vz. 1996, kterým se začalo přezdívat "nu metal", daly dohromady nový hudební styl, který se kolébal mezi rytmy death metalu, funku a hip hopu. Směs surových kytar s hutným zvukem, rapových vokálů a zvukových triků dokázala, že se "všekulturní metal může vyplatit." K tomu, že si nu metal získal přízeň komerčního publika, dopomohly především dvě skutečnosti: přítomnost na MTV a putovní festival Ozzyho Osbourna "Ozzfest", poprvé uvedený roku 1996, díky kterému se začalo mezi novináři mluvit o obrodě heavy metalu. V roce 1996 vyšlo album Life Is Peachy od Korn, aby se vzápětí stalo prvním numetalovým albem, kterému se podařilo dostat do hitparády top 10. Dva roky nato se jejich další studiový počin Follow the Leader umístil dokonce na prvním místě. V roce 1999 Billboard uvedl, že v USA je přes 500 specializovaných metalových rozhlasových pořadů, což je téměř trojnásobek ve srovnání s rokem 1989. Navzdory obrovské popularitě nu metalu, metalisté ho nedokázali v plné míře uznat. Někdy okolo roku 2003 nu metal a jemu spřízněné styly dosáhly vrchol popularity a postupně se začaly vytrácet do úzadí, ačkoliv některé skupiny, např. System of a Down, si nadále udržovaly značný vliv. V letech 2002-3 se do popředí dostal nový styl zvaný metalcore, směs thrash metalu, melodického death metalu a hardcoreu. Kořeny má v stylu crossover thrash, který v polovině 80. let rozvinuly kapely typu Suicidal Tendencies, Dirty Rotten Imbeciles a Stormtroopers of Death. V průběhu 90. let se metalcore držel převážně v podzemí, avšak okolo roku 2004 jej na světlo světa vynesly nahrávky jako The End of Heartache od Killswitch Engage a The War Within od Shadows Fall, které se dostaly na 21. a 20. místo v albové hitparádě Billboard; Trivium se s albem The Crusade (2006) dostali do první pětky americké hitparády, zatím co ve Velké Británii do první desítky. Bullet for My Valentine se dostali s albem Scream Aim Fire (2008) mezi pět nejlepších alb, jednak v amerických, jednak v britských hitparádách. V poslední době se metalcore těší stále větší pozornosti na Ozzfestu, a stejně tak na Download Festivalu. Skupině Lamb of God, slévající do jednoho několik metalových stylů, se podařilo albem Sacrament (2006) obsadit první příčky hitparády Billboard. Úspěch těchto a jiných skupin, ke kterým patří např. Mastodon (směs progresivního a sludge metalu), měl za následek, že se začalo hovořit o obrodě amerického metalu, jemuž někteří kritici přezdívají Nová vlna amerického heavy metalu. V Evropě, především v Německu a Skandinávii, metal neztrácí nic ze své obrovské popularity. V posledních letech zaznamenali největší úspěch thrasheři The Haunted, melodičtí deathmetalisté In Flames, Kalmah a Children of Bodom, extrémní symfonici Dimmu Borgir a Cradle of Filth, a powermetalisté HammerFall. Název "retro metal" se v angličtině používá v souvislosti se skupinami hrajícími ve stylu Angličanů The Darkness nebo Australanů Wolfmother. Pětinásobně platinové album Permission to Land (2003) od The Darkness, charakterizované jako "nevrle realistická napodobenina metalu 80. let a glamu 70. let", obsadil první příčky britských hitparád. Debutové album Wolfmother (2005) nazvané podle kapely se vyznačovalo "Deep purplovskými organy," "akordovým riffovaním hodným Jimmyho Page," a zavíjením hlavního vokalistu Andrewa Stockdale "na které nemá ani Robert Plant." Skladba "Woman" získala cenu roku 2007 Grammy za nejlepší hardrockový výkon, zatím co "Eyes of the Insane" od Slayer získala cenu v kategorii nejlepší metalový výkon. V roku 2008 Slayer dostal opět Grammy za nejlepší metalový výkon, protentokrát za skladbu "Final Six".

ENTITY

OTHER

007947

... V současnosti je hrad významnou národní kulturní památkou a jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. Každoročně hrad navštíví přes 200 000 turistů. Výzdoba nejcennějšího prostoru kaple sv. Kříže ve Velké věži je ukázkou vyspělého gotického malířství. Hrad je ve vlastnictví České republiky, jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav a je veřejnosti přístupný. Karlštejn byl založen českým a římským králem, pozdějším císařem Karlem IV., jako poměrně skromná stavba o jedné věži. Záměr uložit zde a ochraňovat Korunovační klenoty Svaté říše římské a relikvií (svatých ostatků) podle posledních výzkumů pojal Karel až později, v roce 1356, a úměrně tomu byly přistavovány nové věže....

Kdo postavil hrad Karlštejn?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl%C5%A1tejn

Karlštejn byl založen českým a římským králem, pozdějším císařem Karlem IV., jako poměrně skromná stavba o jedné věži.

Karlštejn (něm. Karlstein), v obrozenecké době nazýván také Karlův Týn, je středověký hrad, nacházející se v katastrálním území Budňany v městysi Karlštejn v okrese Beroun, asi 30 km jihozápadně od Prahy, uprostřed Chráněné krajinné oblasti Český kras. Hrad byl založen okolo roku 1348 jako soukromé reprezentativní sídlo římského císaře a českého krále Karla IV. Teprve až postupem času, po Karlově císařské korunovaci v Římě roku 1355, pozměnil císař účel hradu coby klenotnice pro uschování říšských korunovačních klenotů a souboru svatých ostatků. České korunovační klenoty byly na hrad převezeny až počátkem 20. let 15. století. V současnosti je hrad významnou národní kulturní památkou a jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. Každoročně hrad navštíví přes 200 000 turistů. Výzdoba nejcennějšího prostoru kaple sv. Kříže ve Velké věži je ukázkou vyspělého gotického malířství. Hrad je ve vlastnictví České republiky, jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav a je veřejnosti přístupný. Karlštejn byl založen českým a římským králem, pozdějším císařem Karlem IV., jako poměrně skromná stavba o jedné věži. Záměr uložit zde a ochraňovat Korunovační klenoty Svaté říše římské a relikvií (svatých ostatků) podle posledních výzkumů pojal Karel až později, v roce 1356, a úměrně tomu byly přistavovány nové věže. Slavnostního zahájení stavby dne 10. června 1348 se spolu s Karlem IV. účastnil i první pražských arcibiskup Arnošt z Pardubic. Stavba probíhala mezi lety 1348–1357. Vnitřní výzdoba hradu byla dokončena v roce 1365. Na počátku 15. století sem byly též přivezeny české korunovační klenoty. Pravděpodobně se tak stalo na pokyn Karlova syna Václava IV. (1378–1419). Záznam o tomto převozu však chybí. Ke korunovaci krále Zikmunda (1420) byly již přivezeny do Prahy z Karlštejna. Po korunovaci byly klenoty opět vráceny na Karlštejn, brzy na to však vypukla husitská revoluce a Zikmund nechal jak české, tak říšské korunovační klenoty odvézt do zahraničí. V průběhu revoluce odolal hrad obléhání husitskými vojsky pod vedením Zikmunda Korybutoviče (1422). Po skončení válek a po svém návratu na český trůn vrátil Zikmund české korunovační klenoty zpět na Karlštejn (1436), kde pak zůstaly uloženy až do začátku 17. století. Říšské klenoty již zůstaly v zahraničí. Husitskou revolucí došlo ke změně původní funkce hradu. Karlštejnští purkrabí střežili české korunovační klenoty a zemský archiv. Od roku 1541 zde byly též ukládány opisy zemských desk. Vladislavské zřízení zemské vydané králem Vladislavem Jagellonským roku 1500 zavazuje přísahou karlštejnské purkrabí, že budou chránit hrad i s korunou, klenoty a zemskými privilegii pod trestem smrti, ztráty cti a majetku a vyhnání potomků ze země. Korunu směli vydat pouze tomu, kdo byl předtím řádně zvolen českým králem. Po korunovaci, která se konala v Praze, byly klenoty vraceny zpět na hrad. V polovině 16. století za správy Jáchyma Novohradského z Kolovrat došlo k renesanční přestavbě hradu. Přestavba se týkala především Velké věže a budovy purkrabství, která byla v té době nejvíce využívána. V době stavovského povstání byly korunovační klenoty z rozhodnutí direktorů dne 22. června 1619 odvezeny na Pražský hrad. S vývojem vojenské techniky byla totiž obranná funkce hradu shledána již jako nedostatečná. Při revizi zemského zřízení roku 1625 císař Ferdinand II. zrušil úřad karlštejnských purkrabí, neboť pozbyl své funkce. Hrad byl převeden do užívání českých královen. V roce 1626 císařovna Eleonora zastavila hrad Janu Kavkovi z Říčan. Ten nechal z hradu odvézt vybavení a zbylé svátostniny. Na konci třicetileté války (1648) byl hrad dobyt švédským vojskem. Po skončení války byl hrad značně zchátralý. Na konci 17. století se dostal do majetku českých královen a císařoven. V roce 1755 jej Marie Terezie darovala nově založenému Ústavu šlechtičen v Praze. Ten však hrad využíval pouze jako centrum hospodářské správy pro okolní statky. Hrad i nadále chátral. Pozornosti se mu dostalo až na konci 18. století v souvislosti s národním obrozením. V roce 1812 navštívil hrad císař František I., který vzápětí věnoval peníze na jeho opravu. V letech 1887–1905 probíhala přestavba hradu v duchu tzv. purismu, která měla hradu navrátit původní gotickou podobu. Prováděli ji Josef Mocker nejdříve na základě koncepce vídeňského profesora Friedricha von Schmidta až do jeho smrti 1891, od roku 1892 samostatně. Po Mockerově smrti 1899 stavbu dokončil stavební rada inženýr Krch. Výsledky této přestavby byly kritizovány již na začátku 20. století, s odstupem času jsou však hodnoceny jako projev své doby. Dobroslav Líbal však ostře kritizoval Schmidtovy a Mockerovy úpravy Karlštejna ještě při příležitosti stého výročí Mockerova úmrtí . Od roku 1918 je hrad ve vlastnictví státu a je zpřístupněn veřejnosti. V roce 1962 byl vyhlášen národní kulturní památkou. V současnosti je Karlštejn jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. Je ve vlastnictví státu a ve správě Národního památkového ústavu, Územní památkové správy v Praze. Kromě vlastních tří prohlídkových okruhů s průvodcem nabízí Karlštejn každoročně také celou řadu kulturních a společenských akcí - koncerty, divadla, výstavy, Karlštejnské kulturní léto, Královský průvod či tradiční Karlštejnské vinobraní. Hrad Karlštejn nabízí také možnost uspořádání svatebních obřadů a to buď ve svatební síni v budově Purkrabství na hlavním nádvoří (tzv. Diamantová síň), nebo v tzv. Hodovní síni v Císařském paláci, či open air svatební obřad pod Mariánskou věží. V současné době je možno navštívit tři prohlídkové okruhy. I. okruh - Soukromé a reprezentační prostory Karla IV. (Císařský palác a I. patro Mariánské věže), II. okruh - Posvátné prostory hradu vč. Kaple svatého Kříže (II. patro Mariánské věže a přízemí, 1. a 2. patro Velké věže) a nově také III. prohlídkový okruh - Vyhlídka z Velké věže (3., 4. a 5. patro Velké věže). Karlštejn je mohutný kamenný gotický hrad, který stojí na vápencové skalní ostrožně (316 m n. m.) nad stejnojmennou obcí a skládá se z několika samostatně opevněných staveb. V okolí se nacházejí vinice a hluboké, většinou listnaté lesy. Hlavními částmi hradu jsou studniční věž, budova Purkrabství, Hodinová věž, Císařský palác, Mariánská věž a Velká věž. Jednotlivé architektonické prvky hradu jsou stupňovitě uspořádány podle významu, který jim Karel IV. přikládal, přičemž nejvýše je položena Velká věž. Hradní studna je hluboká 78 metrů. Nemá vlastní pramen, voda se přiváděla štolou z Budňanského potoka, tekoucího pod hradem. Zařízení na vytahování a spouštění okovu tvoří kolo, v němž šlapali lidé a uváděli je do pohybu. Purkrabství bylo v minulosti mnohokrát přestavováno, dnešní podoba pochází z přestavby na konci 19. století. V současnosti slouží správě hradu, slavnostním obřadům obecního úřadu a reprezentačním účelům. Palác sloužil v době Karla IV. a Václava IV. jako obydlí panovníka a jeho dvora. V prvním patře se nacházejí místnosti sloužící panovníkovu dvoru. Druhé patro obýval panovník. Nachází se zde Karlova ložnice a reprezentační prostory jako sál předků (Lucemburský sál) či audienční síň – nejlépe dochovaný interiér paláce s dřevěným kazetovým obložením. Z ložnice vede točité schodiště do prostor obývaných královnou a jejími dámami (fraucimorem). Menší z věží vnitřního hradu je spojena můstkem s císařským palácem. Ve 2. patře se nachází kostel Panny Marie se sakristií. V kostele se zachovaly cenné nástěnné malby s biblickými výjevy a tzv. ostatkovými scénami, v nichž Karel IV. přijímá a ukládá ostatky svatých. Autorem maleb je pravděpodobně Mikuláš Wurmser ze Štrasburku. V kostele se dodnes slouží bohoslužby v den výročí úmrtí Karla IV. (29. listopad). Ke kostelu pak přiléhá kaple sv. Kateřiny, která sloužila jako soukromá oratoř císaře. Stěny kaple jsou obloženy polodrahokamy, nad vchodem se nachází dvojportrét Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické. V prvním patře se nacházejí pokladnice a klenotnice, kde jsou dnes vystaveny předměty náležející ke karlštejnskému pokladu. V klenotnici je vystavena kopie Svatováclavské koruny. Prostory v přízemí věže, označované jako Červenka, sloužily v minulosti mimo jiné i jako hradní vězení. Velká věž je spojena s Mariánskou věží krytým dřevěným mostem. Nachází se na nejvyšším místě hradu a má vlastní opevnění, což odpovídá největšímu duchovnímu významu a účelu, který jí zakladatel hradu určil. Po schodišti s nástěnnými malbami ze života sv. Václava a sv. Ludmily se vstupuje do nejcennějšího prostoru hradu – kaple svatého Kříže. Právě zde byly v minulosti uloženy říšské korunovační klenoty a svaté ostatky, později pak české korunovační klenoty a zemský archiv. Interiér kaple je ozdoben zlacením, drahými kameny a hvězdami, sluncem a měsícem z benátského skla. Kaple je rozdělena pozlacenou mříží na dvě části. Sám Karel IV. na důkaz pokory a úcty vstupoval za zlatou mříž bos. Na stěnách je umístěn unikátní soubor deskových obrazů, jejichž autorem je Mistr Theodorik. V čele se nachází obraz Ukřižování Krista, další obrazy zobrazují nebeské vojsko – svaté mučedníky, svaté vdovy a panny, svaté rytíře, biskupy, papeže a svaté vládce v čele s Karlem Velikým a svatým Václavem. Zajímavostí je, že obrazy pokračují i na rámech. Obrazy zároveň sloužily jako relikviáře. Kaple byla zabezpečena čtverými dveřmi se silnými železnými pláty. Uzamčena byla devíti zámky. Prostor byl hlídán strážními službami, které sídlily nad kaplí. Vstup do kaple byl povolen jen se souhlasem císaře, podle jehož nařízení v této věži nikdo nesměl "spáti nebo ležeti" s žádnou ženou, byť to byla i jeho zákonitá manželka. V kapli se konaly jen zvlášť významné mše, které směli sloužit pouze arcibiskupové a karlštejnský děkan. Národní přírodní rezervace Karlštejn Budňanská skála – zajímavý geologický odkryv zvrásněných vrstev vápenců a břidlic s výskytem zkamenělin Dub sedmi bratří – památný strom, dub letní o stáří cca 350 let Mořina – velké opuštěné vápencové lomy (např. Velká a Malá Amerika) propojené navzájem podzemními šachtami Svatý Jan pod Skalou – ves s klášterem a poutním místem u jeskyně legendárního poustevníka Sv. Ivana se nachází asi 5 km severozápadně význam hradu Karlštejna a jeho okolí prezentuje veřejnosti, domácím i zahraničním turistům a návštěvníkům turistický Region Karlštejnsko. V okolí městyse Karlštejn a hradu bylo postupně vybudováno množství naučných stezek, na jejichž zastaveních se návštěvníci mohou seznámit s historickými, architektonickými, přírodními a technickými pozoruhodnostmi Karlštejnska. divadelní hra Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického český hudební film Noc na Karlštejně z roku 1973 režiséra Zdeňka Podskalského natočený na náměty divadelní hry Jaroslava Vrchlického kniha Karštejnské vigilie Františka Kubky kniha Návrat z ráje Čestmíra Vejdělka

PERSON

PERSON

007460

Valčík je postupový, kolový tanec v 3/4 taktu nebo zřídka (spíše dříve) v 3/8 taktu, důraz je kladen na první dobu. Tempo je 60 taktů za minutu. Tento tanec se tančí v páru, a to tak, že jeden z páru vždy uhýbá druhému, který jde dopředu a během taktu otočí celý pár. Zajímavostí je, že byl prvním tancem, který se tančil v poměrně těsném držení, což bylo v tehdejší městské společnosti převratem. Valčík vznikl v Alpách, kde se vyvinul spolu s dalšími podobnými tanci z lidového vzoru, z rakouského Ländleru, z německého Deutscheru....

Jaké je tempo valčíku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Val%C4%8D%C3%ADk

Tempo je 60 taktů za minutu.

Valčík je postupový, kolový tanec v 3/4 taktu nebo zřídka (spíše dříve) v 3/8 taktu, důraz je kladen na první dobu. Tempo je 60 taktů za minutu. Tento tanec se tančí v páru, a to tak, že jeden z páru vždy uhýbá druhému, který jde dopředu a během taktu otočí celý pár. Zajímavostí je, že byl prvním tancem, který se tančil v poměrně těsném držení, což bylo v tehdejší městské společnosti převratem. Valčík vznikl v Alpách, kde se vyvinul spolu s dalšími podobnými tanci z lidového vzoru, z rakouského Ländleru, z německého Deutscheru. Divadelní premiéru měl roku 1787 v opeře Una cosa rara (Vzácná věc, autorem je Vincent Martin) a ihned se stal velice populární. Později se objevil v řadě děl význačných skladatelů: např. Johanna Strausse staršího, Johanna Strausse mladšího, Josefa Lannera, atd... Z hudebního hlediska se rozlišují dva druhy valčíků: vídeňský valčík - řetěz několika valčíkových melodií za sebou pařížský valčík - předehra a trio Typickým příkladem valčíkové melodie je píseň Pásla ovečky. Otáčka vpravo - Natural Turn Otáčka vlevo - Reverse Turn Uzavřené změny vpřed - Closed Forward Changes Uzavřené změny vzad - Closed Backward Changes Valčík na místě vpravo - Natural Fleckerl Valčík na místě vlevo - Reverse Fleckerl Protizarážka - Contra Check

NUMERIC

NUMERIC

004969

Nivchština nebo též giljačtina (nivchsky: Н д; japonsky: ニ/ギ, nivufu-go/girijaku-go) je osamocený jazyk, jímž mluví zhruba 1000 lidí na ostrově Sachalin a v nížinách řeky Amur. Do roku 1953 byl psán latinkou, poté cyrilicí. Ze zhruba 4 500 Nivchů mluví tímto jazykem přibližně 20 %, ostatní přejali jako mateřský jazyk ruštinu. Tradičně bývá řazen mezi tzv. paleoasijské jazyky, což je skupina původních jazyků východní Sibiře bez prokázané genetické příbuznosti. Společný původ s dalšími jazyky nebyl přesvědčivě doložen a nivchštinu je tedy nutno považovat za izolovaný jazyk, ačkoliv příbuznost byla hledána například u ainštiny, japonštiny, altajských jazyků či ostatních paleoasijských jazyků. Lingvista Joseph Greenberg řadil nivchštinu mezi tzv. euroasijské jazyky, což je široce pojatá rodina zahrnující evropské...

Jakým písmem se od roku 1953 píše nivchština?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nivch%C5%A1tina

Do roku 1953 byl psán latinkou, poté cyrilicí.

Nivchština nebo též giljačtina (nivchsky: Н д; japonsky: ニ/ギ, nivufu-go/girijaku-go) je osamocený jazyk, jímž mluví zhruba 1000 lidí na ostrově Sachalin a v nížinách řeky Amur. Do roku 1953 byl psán latinkou, poté cyrilicí. Ze zhruba 4 500 Nivchů mluví tímto jazykem přibližně 20 %, ostatní přejali jako mateřský jazyk ruštinu. Tradičně bývá řazen mezi tzv. paleoasijské jazyky, což je skupina původních jazyků východní Sibiře bez prokázané genetické příbuznosti. Společný původ s dalšími jazyky nebyl přesvědčivě doložen a nivchštinu je tedy nutno považovat za izolovaný jazyk, ačkoliv příbuznost byla hledána například u ainštiny, japonštiny, altajských jazyků či ostatních paleoasijských jazyků. Lingvista Joseph Greenberg řadil nivchštinu mezi tzv. euroasijské jazyky, což je široce pojatá rodina zahrnující evropské a asijské jazyky od indoevropských po čukotsko-kamčatské.

ENTITY

OTHER

009363

... Cuketa má velmi nízkou energetickou hodnotu, protože obsahuje kolem 91 % vody, jen trochu vlákniny a pouze kolem 4 % sacharidů. Nejcennější je vysoký obsah karotenu (až 5 mg %, jako např. u papriky) a minerálních látek, např. draslíku, který vyplavuje z těla nadbytečnou vodu a soli. == Průměrný obsah látek a minerálů == Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v cuketách. == Zajímavost == Nejdelší vypěstovaná cuketa měřila 2,52 metru. Vypěstoval ji Ital Giovanni Batista Scozzafava v Niagara Falls v kanadském Ontariu. Změřena byla 28. srpna 2014 a rekord je zapsán v Guinessově knize rekordů. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad...

Měřila nejdelší vypěstovaná cuketa víc jak 3 metry?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cuketa

Nejdelší vypěstovaná cuketa měřila 2,52 metru.

Cuketa je kultivar jednoleté plodové zeleniny řadící se k druhu tykev obecná (Cucurbita pepo), která pochází ze Střední Ameriky. Cuketa je však evropského původu, vznikla šlechtěním v Itálii. Běžnou odrůdou cukety je například Cucurbita pepo ́Nefertití. == Synonyma a etymologie == Cuketám se také říká cukíny, a oba názvy mají původ v italském výrazu pro tykev: zucca. V Itálii se většinou používá ženská zdrobnělina slova v množném čísle, zucchine, kdežto v anglicky mluvících zemích používají jeho mužskou zdrobnělinu, zucchini či zucchetti. == Vzhled == Cuketa je rostlina keřovitého růstu. Silně dřípené listy na dlouhých řapících jsou tmavozelené a mají bělavé skvrny ze vzdušného pletiva.Květy cukety bývají tmavě žluté s pěti okvětními lístky. Plod cukety mívá většinou zelenou, žlutozelenou či žlutou barvu a tvarem připomíná silnou okurku. Povrch má plně zralá cuketa hladký, lesklý a tvrdý, dužina je světle zelená či žlutá v závislosti na odrůdě, velmi měkká a vodnatá s množstvím semen. == Pěstování a sklizeň == Semenáčky se mohou předpěstovat v kelímcích nebo se semena vysazují rovnou do venkovní půdy. Při hojnosti zálivky a hnojení rostliny rychle mohutní. Po 5-6 týdnech se objevují samčí květy, po dalším týdnu samičí a první plody se tak dají sklízet už za 60-65 dnů od výsevu.Rostliny netrpí mnoha škůdci ani chorobami, jen vzácně padlím okurkovým. == Využití == Cuketa se používá především v kuchyni, a to na velkou spoustu způsobů. V českých kuchyních se objevila v 80. letech v masovém měřítku. Důvodem k rychlému rozšíření bylo tehdy snadné a rychlé pěstování, které zvládne i nepříliš zdatný zahradník, velká a levná úroda a nedostatek výběru zeleniny. Svou dobrou celoroční dostupnost si zachovává stále.Na rozdíl od okurek se téměř vždy podává tepelně upravená. To je ale jen zažitý stereotyp. protože zejména mladá cuketa je chutná i syrová, třeba jako součást zeleninových salátů. Sama o sobě má velmi jemnou chuť a naopak snadno přejímá chuť přísad, je tedy velmi vhodné ji silně kořenit a používat výrazné ingredience, jako je např. česnek, který ji dobře doplňuje. Známé jsou především pokrmy z dušené či zapečené cukety (populární je obdoba bramboráku zvaná cukeťák), také se však dělá plněná, smaží se i jako řízek, griluje se a vaří se též cuketová polévka. Méně rozšířené jsou recepty na sladké moučníky, saláty či knedlíky.K přípravě pokrmů se také dají spotřebovat cuketové květy, a to především plněné. Ve Francii je cuketa známá jako zásadní přísada do ratatouille.Nejchutnější a nejkvalitnější jsou malé až středně velké plody do 25 cm, které se nemusí loupat, mají minimum masy měkkých nedovyvinutých semínek a jsou křehké. Častá sklizeň menších plodů navíc rostliny nutí do remontantnosti (opakované plodnosti). Cuketa má velmi nízkou energetickou hodnotu, protože obsahuje kolem 91 % vody, jen trochu vlákniny a pouze kolem 4 % sacharidů. Nejcennější je vysoký obsah karotenu (až 5 mg %, jako např. u papriky) a minerálních látek, např. draslíku, který vyplavuje z těla nadbytečnou vodu a soli. == Průměrný obsah látek a minerálů == Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v cuketách. == Zajímavost == Nejdelší vypěstovaná cuketa měřila 2,52 metru. Vypěstoval ji Ital Giovanni Batista Scozzafava v Niagara Falls v kanadském Ontariu. Změřena byla 28. srpna 2014 a rekord je zapsán v Guinessově knize rekordů. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zucchini na anglické Wikipedii. === Literatura === Známou českou propagátorkou vaření z cuket je herečka Jana Štěpánková, která sepsala cuketovou kuchařku s názvem Tak tady jsou ty recepty na cukety, paní Ehmová (Dona 1994). === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu cuketa ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo cuketa ve Wikislovníku Cuketa na biolibu Galerie cuketa ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

009817

Bankovka neboli cenný papír s určitou peněžní částkou je bezúročný platební prostředek, vydávaný centrální bankou. Bankovkami se zabývá sběratelský vědní obor označovaný jako notafilie. == Historie == Bankovky se historicky vyvinuly z obchodních směnek. V případě předložení směnky byla původnímu majiteli vydána bankovka, kterou se banka zavazovala vyplatit při předložení určité množství zlata popřípadě určitou sumu. Před bankovkami byly v oběhu pouze peníze z drahých materiálů, které samy o sobě byly nositeli hodnoty – na rozdíl od bankovek – nezávisle na bance, státu či úřední moci. Nejčastější byly zlaté...

Jak se označuje sběratelský vědní obor, který se zabývá bankovkami?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bankovka

Bankovkami se zabývá sběratelský vědní obor označovaný jako notafilie.

Bankovka neboli cenný papír s určitou peněžní částkou je bezúročný platební prostředek, vydávaný centrální bankou. Bankovkami se zabývá sběratelský vědní obor označovaný jako notafilie. == Historie == Bankovky se historicky vyvinuly z obchodních směnek. V případě předložení směnky byla původnímu majiteli vydána bankovka, kterou se banka zavazovala vyplatit při předložení určité množství zlata popřípadě určitou sumu. Před bankovkami byly v oběhu pouze peníze z drahých materiálů, které samy o sobě byly nositeli hodnoty – na rozdíl od bankovek – nezávisle na bance, státu či úřední moci. Nejčastější byly zlaté mince, jejich nevýhodou bylo to, že byly poměrně těžké a že se opotřebovávaly.Roku 650 našeho letopočtu byly první papírové peníze vydány za císaře Kao Tsunga (Čína), ale za všeobecnou měnu jsou uznány až v 10. století. Marco Polo roku 1298 píše, že bankovky jsou v oběhu i v Persii a Japonsku. Aby se nemusely vyměňovat pytlíky mincí, zavedli ve středověku evropští obchodníci takzvané úvěrové úpisy. Od 17. století vydávaly takové úpisy přímo banky. V té době kovová platidla nestačila pokrývat prudký růst objemu transakcí v obchodním styku. Začaly se používat směnky jakožto cenné papíry, ve kterých se jejich vydavatel zavazuje vyplatit držiteli určitou částku. Se směnkami se tak začalo obchodovat. Směnky měly v praxi několik nevýhod – byly vždy vypsány na pevnou částku a jejich reálná hodnota závisela na platební morálce konkrétního vydavatele (emitenta). Banky proto začaly směnky vykupovat a vyměňovat je za směnky vlastní – bankovky. Ty mohly být kryty vykoupenými směnkami nebo zlatem. Vzhledem k problémům s tímto systémem byl vytvořen monopol na vydávání bankovek, který byl svěřen centrální bance. V České republice tak smí bankovky vydávat pouze Česká národní banka. Neboť je toto dáno zákonem, patří bankovky ČNB (koruny české) mezi měny s nuceným oběhem. První bankovky na území rakouské monarchie se začaly vydávat na konci vlády Marie Terezie. Poukazy začala emitovat Vídeňská centrální banka, proto se začaly nazývat "Banco-zettel", doslova "bankovní lístek". Počeštěním vznikl název "bankocetle" a pro bankovky obecně název "banknóty". První oficiální "bankovka", vydaná na státní náklady byla vydána v emisi k 1. lednu 1800.[zdroj?] Lidé však tehdy k novým kreditním, a tím pádem nehodnotným penězům neměli důvěru. Z hlediska historie je velký rozdíl v používání bankovek v jednotlivých státech, respektive kontinentech. Pokud první bankovky Ekvádoru jsou datovány rokem 1886, pak u jiných států se první bankovky používaly výrazně později: například africké Lesotho mělo své první bankovky až v roce 1979.[zdroj?] Tento výrazný časový rozdíl je vázán v případě Afriky na ukončení kolonizace v letech 1961 - 1964, u některých států i později. == Krytí bankovek == Bankovky některých měn byly v minulosti kryty různými komoditami; z nich časem převládlo zlato a stříbro. Vzájemný měnový konverzní poměr se odvozoval právě od množství zlatého obsahu. Takto kryté bankovky bylo možno kdykoliv po předložení směnit za komoditu, která měnu kryla. Toto komoditní krytí měny tvořilo rovnovážnou měnovou soustavu, za kterou ručili emitenti bankovek. Dnešní bankovky (až na výjimky) již nejsou kryty drahými kovy. Pro mnohdy zadlužené státy by toto počínání bylo nevýhodné. Z bankovek dodnes krytých stříbrem a zlatem lze dodnes v oběhu najít dolary Spojených států amerických se žlutou a modrou pečetí. Ty byly vydávány hlavně ve 20. a 30. letech 20. století v emisích Silver Certificate (s modrou pečetí pro bankovky kryté stříbrem ) a Yellow Seal (se žlutou pečetí pro bankovky kryté zlatem ). Dnešní dolary mají pečeť zelenou, což znamená, že nejsou kryty, tudíž jsou kreditními bankovkami. == Ochranné prvky bankovek == Na bankovkách se používá řada technických prvků, které mají zabránit jejich padělání. Prvky odvozené od materiálu platidla specifického složení: papír, plast, konfety, barevná vlákna, fluorescentní vlákna, zapracovaný ochranný proužek a vodotisk. Prvky odvozené od specifických vlastností tisku: soutisk, fluorescentní tisk, tisk metalickými barvami, hlubotiskový sklopný efekt-3D tisk. Ostatní prvky: hologram, kinegram, číslování bankovek, EURion konstelace.Anatomie a identit bankovek: jedná se o velice podrobný popis bankovek; anatomie bankovek vysvětluje základní součásti bankovek, identit pak specifické součásti bankovek == Odkazy == === Reference === === Související články === Bankovky České republiky Koruna československá (bankovky ČSSR) Mince Státovka Notafilie Numismatika === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu bankovka ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo bankovka ve Wikislovníku Numismatické rady a zajímavosti Přehled o českých a slovenských bankovkách a papírových platidlech (katalog, galerie a další informace) Přehled o notafilii na stránkách špičky české notafilie, Miloše Kudweise Významné články badatele v oblasti notafilie Miloše Kudweise - http://notafilie.numin.cz/ (anglicky) Ron Wise's Geographical Directory Of World Paper Money Informace a obrázky rakousko-uherských bankovek Images of world paper money Fate of Paper Money

ENTITY

DENOTATION

013367

... překlad) rozestavěných do tvaru podkovy, která se otevírala na severovýchod. Tato podkova měla asi 14 m v průměru a jednotlivé kameny, kterými jsou trilitony tvořeny, váží každý okolo 50 tun. Od léta 2014 se jeví, že tato podkova v minulosti tvořila úplný kruh. Stonehenge je největším britským monumentem a nejznámějším pozůstatkem doby bronzové. Léta byl považován za chrám Slunce, astronomický kalendář nebo za svatyni mrtvých předků. Teorií...

Pochází stonehenge z doby bronzové?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stonehenge

Stonehenge je největším britským monumentem a nejznámějším pozůstatkem doby bronzové.

Stonehenge je komplex menhirů a kamenných kruhů, nacházející se na Salisburské pláni asi 13 km severně od městečka Salisbury v Jižní Anglii. Název "Stonehenge" jistě[zdroj?] pochází ze staré angličtiny, ale není známo, co přesně znamená. Existují dvě hlavní teorie,[zdroj?] které se liší pouze v druhé polovině názvu. Obě teorie tvrdí, že první polovina názvu "Stone" (ve staroangličtině "stā") znamená "kámen". První z těchto teorií však říká, že druhá polovina názvu, staroanglické slovo "hencg", znamená "henge", tedy v překladu "šibenice". Druhá tvrdí, že toto slovo (tentokrát "hinge") znamená "zavěšený". Není tedy jasné, jestli je pravým názvem "Kamenná šibenice" nebo "Zavěšený kámen". V dnešní angličtině se slovo "henge" překládá jako příkop a za ním val. Tímto systémem "zabezpečení" bývala stavba Stonehenge dokola obehnána. Příkop a za ním val můžeme vidět například i kolem megalitického kruhu v Avebury. Archeologický výzkum v roce 2008 odhalil, že na místě již 7 tisíc let př. n. l. žili sběrači a lovci, kteří si tu stavěli i dřevěné stavby. (Doposud se myslelo, že lokalita byla osídlena až v období 3600 let př. n. l.) Nejstarší[zdroj?] je kruh o průměru 110 m z vnější strany tvořený příkopem a z vnitřní strany valem; byl vybudován okolo roku 3100 př. n. l.[zdroj?] Val byl jen 0,5 m vysoký. Příkop byl 2 m hluboký a na jeho dně byly umístěny kosti zvěře a skotu,[zdroj?] aby byla půda zpevněna. Nejstarší - doleritový - kamenný kruh byl vztyčen kolem roku 2.300 př. n. l. (a ne 2600 př. n. l., jak se do roku 2008 uvádělo). Přibližně mezi lety 2100 a 1900 př. n. l. (a ne mezi lety 2600 až 2400 př. n. l., jak se do roku 2008 uvádělo) byly vztyčeny kamenné bloky,[zdroj?] které jsou široké veřejnosti nejznámější. Jedná se zejména o kruh o průměru 33 m (který byl postaven dříve, než kruh vnější). V době svého vzniku byl patrně tvořen 30 svislými "sloupy", na kterých spočívalo 30 vodorovných překladů. Uvnitř tohoto kruhu bylo patrně 5 trilitonů (2 svislé kameny jako sloupy, na kterých spočívá jeden vodorovný jako překlad) rozestavěných do tvaru podkovy, která se otevírala na severovýchod. Tato podkova měla asi 14 m v průměru a jednotlivé kameny, kterými jsou trilitony tvořeny, váží každý okolo 50 tun. Od léta 2014 se jeví, že tato podkova v minulosti tvořila úplný kruh. Stonehenge je největším britským monumentem a nejznámějším pozůstatkem doby bronzové. Léta byl považován za chrám Slunce, astronomický kalendář nebo za svatyni mrtvých předků. Teorií existuje řada, včetně té, že Stonehenge byl místem pro uctívání druidů, což jsou keltští kněží. Podle vědců je ale smysluplnější předpokládat, že spíš než místo pro uctívání, pozorování přírodních úkazů či léčení neduhů měl tento monument sloužit jako stavba pro setkávání lidí. (Pearson 2012) Radiokarbonové datování vyloučilo, že se stavbou mají něco společného druidové, protože Keltové přišli o více než tisíc let později. V roce 2008 byly téměř po půlstoletí povoleny vykopávky, které měly potvrdit revoluční teorii o tom, že kruhy balvanů ve Stonehenge fungovaly jako prehistorická léčebna. Bylo potvrzeno, že základem Stonehenge byly původně jen menší doleritové kameny (označované někdy také jako "modré") rozestavěné v kruhu. Teprve později přibyl vnitřní i vnější sloupový kruh s překlady z mohutnějších kamenů z odlišného materiálu. Doleritové kameny byly dopraveny z Carn Menyn, kde se již v té době nacházel "zázračný" léčivý pramen. Protože lidé tehdy přičítali léčivou moc vody okolním zvláštním dioritovým skalám, vůdci nebo šamani kmene žijícího v oblasti Stonehenge se rozhodli část kamenů přemístit na významné místo svého kmene, které možná již dříve sloužilo rituálním duchovním nebo léčebným účelům. Vykopávky s vysokou pravděpodobností ukazují, že tehdejší návštěvníci (pacienti?) si kousky doleritu brali také s sebou domů jako talisman (možná jim přikládali také léčivý účinek). Kámen není výlučný materiál na stavby typu henge. Dokladem je nedaleké a podobné woodhenge ze dřeva. Nejde o jedinečnou stavbu (nějaké centrum větší oblasti). Na základě mapování okolí Stonehenge archeologové zjistili, že okolo Stonehenge se nacházelo nejméně 17 dalších svatyň. Roku 1910 Angličan Horatio Barber zkonstruoval letadlo a bylo velkým štěstím, když jeho zkušební pilot s tímto letadlem minul "Stonehenge" a havaroval nedaleko.[zdroj?] Větší kameny jsou v současnosti zality do betonu. Při stavbě byly kameny vsazeny do jam a utěsněny kamennou drtí. Avšak po obou světových válkách kameny následkem otřesů začaly vypadávat. Proto byli tehdejší archeologové nuceni rizikové kameny zabetonovat. I přesto však jeden z kamenů v roce 1963 spadl při velké vichřici. Při vykopávkách z roku 1920 byla pod jedním z kamenů nalezena láhev portského vína. Na štítku láhve byl vyznačen i rok a toto víno pocházelo z roku 1810.[zdroj?] Zátka však shnila a většina vína vytekla. 30. ledna 2007 archeologové objevili poblíž Stonehenge zbytek vesnice. Tento objev vyvolal spekulace o tom, že Stonehenge mohlo sloužit jako pohřebiště pro tuto vesnici. Vesnice se nacházela v Durrington Walls, ve vzdálenosti asi dvou mil od Stonehenge, a byla zde umístěna obdobná dřevěná kruhová stavba. V okolí byly také nalezeny nástroje a hroty šípů. Bylo vykopáno celkem osm domů, archeologové však věří, že jich celkem bylo alespoň 25.[zdroj?] Oznámil to archeolog Mike Parker Pearson na tiskové konferenci, kterou svolala National Geographic Society. Obrázky, zvuky či videa k tématu Stonehenge ve Wikimedia Commons Stonehenge - Egyptian solar temple. Egyptian hieroglyphs in Stonehenge Oficiální web Stonehenge - kdy je otevřeno, vstupné, nově (od 02/2014) taky nutná rezervace

VERB_PHRASE

YES_NO

000036

... Studenti zatčení gestapem a jednotkami SS v Praze byli dopraveni do ruzyňských kasáren, kde došlo i k popravě 9 představitelů studentských organizací. Celkem 1200 zatčených studentů bylo poté převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, odkud jich byla většina propuštěna koncem roku 1942, zbytek pak v lednu 1943. Z těchto 1200 studentů nepřežilo útrapy koncentračních táborů 35. Ústřední svaz československého studentstva vyvíjel po roce 1939 v zahraničí za pomoci naší exilové vlády aktivní činnost, jejímž vyvrcholením byla právě londýnská schůze Mezinárodní studentské rady v roce 1941, která přijala takzvané Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, jež vyhlásilo tento den Mezinárodním dnem studentstva.

Který den v roce je vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_den_studentstva

Ústřední svaz československého studentstva vyvíjel po roce 1939 v zahraničí za pomoci naší exilové vlády aktivní činnost, jejímž vyvrcholením byla právě londýnská schůze Mezinárodní studentské rady v roce 1941, která přijala takzvané Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, jež vyhlásilo tento den Mezinárodním dnem studentstva.

Mezinárodní den studentstva, někdy též Světový den studentstva, je připomínkou tragických událostí, k nimž došlo v období od 28. října do 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátě Čechy a Morava. Byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí těchto událostí. Stalo se tak na zasedání Mezinárodní studentské rady, jehož se zúčastnili delegáti z 26 zemí. Mezinárodní den studentstva je jediným dnem mezinárodního významu, který má český původ. Vše začalo násilným potlačením poklidné demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československa 28. října 1939 v Praze, během níž byl těžce zraněn student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Na potlačování demonstrace, jež se konala na Václavském náměstí, se kromě sil pořádkové policie podílely i jednotky SS. Následovaly další střety na dalších místech v Praze, při nichž Němci stříleli nejen pro výstrahu, ale i do demonstrantů. Při jedné z těchto potyček byl postřelen právě Jan Opletal, který 11. listopadu svému zranění podlehl. Jeho pohřeb se konal 15. listopadu na Albertově, odkud byla rakev s ostatky převezena na nádraží a odeslána na Moravu. Následné demonstrace, jež se změnila v protest proti okupaci, se zúčastnily tisíce lidí. Opět došlo ke střetům mezi demonstranty a pořádkovými silami. Hned následujícího dne se v Berlíně konala porada za účasti Adolfa Hitlera, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení 9 vedoucích představitelů studentské organizace (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert) a internace stovek studentů v koncentračních táborech. Ještě v noci ze 16. na 17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání českých studentů v Praze, v Brně a v Příbrami. Studenti zatčení gestapem a jednotkami SS v Praze byli dopraveni do ruzyňských kasáren, kde došlo i k popravě 9 představitelů studentských organizací. Celkem 1200 zatčených studentů bylo poté převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, odkud jich byla většina propuštěna koncem roku 1942, zbytek pak v lednu 1943. Z těchto 1200 studentů nepřežilo útrapy koncentračních táborů 35. Ústřední svaz československého studentstva vyvíjel po roce 1939 v zahraničí za pomoci naší exilové vlády aktivní činnost, jejímž vyvrcholením byla právě londýnská schůze Mezinárodní studentské rady v roce 1941, která přijala takzvané Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, jež vyhlásilo tento den Mezinárodním dnem studentstva.

DATETIME

DATETIME

002022

... pevné pořadí slov. Předpokládá se též, že byla ovlivňována vývojem britonských jazyků. Později byla ovlivněna i příbuznou staronorštinou patřící mezi severogermánské jazyky kterou používali Vikingové usídlení především v severních oblastech a při východním pobřeží až k dnešnímu Londýnu v historické oblasti dnes známé jako Danelaw. V roce 1066 si Anglii podmaňují Normané. Dalších tři sta let tak normanští králové a vysoká šlechta používá pouze anglonormanštinu blízce příbuznou starofrancouzštině. Do staroangličtiny přechází mnoho normanských slov, později je množství slov převzato i z latiny a řečtiny a ve slovní zásobě zůstávají až do dnešních dnů....

Ve kterém roce si Anglii podmanili Normané?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Angli%C4%8Dtina

V roce 1066 si Anglii podmaňují Normané.

Angličtina je západogermánský jazyk, který se vyvinul na území Anglie. Je třetím nejrozšířenějším mateřským jazykem na světě. Dnes se anglicky mluví v mnoha zemích světa. Jako mateřština většiny populace figuruje mimo jiné v těchto zemích: Spojené království Irsko Spojené státy americké Austrálie Nový Zéland Kanada a jiné Je však používána v mnoha zemích jako jeden z úředních jazyků (Indie, Kanada, Jihoafrická republika). Používá se však i mezi lidmi z různých zemí, kteří si navzájem nerozumí, ale používají ji jako mezinárodní dorozumívací prostředek. Kvůli rozšíření v zemích, kde není mateřským jazykem, se vyvinulo mnoho mutací angličtiny mícháním s jazykem dané země. Japlish v Japonsku, v Japonsku je angličtina učena ve znacích, tudíž mají tendenci přidávat do slov samohlásky navíc (Japlish - Japulish...) Franglais pro spojení francouzštiny a francouzského slova anglais (angličtina) Spanglish pro latinskoamerické přistěhovalce ze slov Spanish English (španělská angličtina) Swenglish (Swedish English) pro švédštinu Singlish pro singapurskou angličtinu Neobratná angličtina v podání Čechů, kteří do ní zavlékají českou větnou stavbu a další bohemismy, bývá někdy označována jako Czenglish. Anglicky se dnes hovoří v následujících zemích: Americká Samoa, Americké Panenské ostrovy, Anguilla, Antigua a Barbuda, Aruba, Austrálie, Bahamy, Barbados, Belize, Bermudy, Botswana, Britské indickooceánské teritorium ., Britské Panenské ostrovy, Brunej, Cookovy ostrovy, Čína, Dominika, Dominikánská republika, Eritrea, Etiopie, Falklandské ostrovy, Fidži, Filipíny, Gambie, Ghana, Gibraltar, Grenada ., Guadeloupe, Guam, Guyana, Honduras, Indie, Irsko, Izrael, Jamajka, Jihoafrická republika, Kajmanské ostrovy, Kambodža, Kamerun, Kanada, Keňa, Kiribati, Libanon ., Lesotho, Libérie, Malawi, Malajsie, Malta, Marshallovy ostrovy, Mauricius, Mikronésie, Montserrat, Namibie, Nauru, Nizozemské Antily, Nový Zéland, Nigérie, Niue, . Norfolk, Pákistán, Palau, Papua-Nová Guinea, Pitcairn, Portoriko, Rwanda, Saint-Pierre a Miquelon, Samoa, Severní Mariany, Seychely, Sierra Leone, Singapur, Somálsko, Spojené státy americké ., Šrí Lanka, Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha, Svatá Lucie, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincenc a Grenadiny, Svazijsko, Šalamounovy ostrovy, Tanzanie, Tokelau, Tonga, Trinidad . a Tobago, Turks a Caicos, Uganda, Vanuatu, Zambie, Zimbabwe Úředním jazykem je angličtina v těchto zemích: primární - Spojené království (de facto), Spojené státy (de facto, de iure . na úrovni některých států), Austrálie (de facto), Nový Zéland, Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Bermudy, Dominika, Gibraltar, Grenada, Guyana, Jamajka, . Kanada, Svatá Lucie, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincenc a Grenadiny, Trinidad a Tobago, jeden ze 6 jazyků OSN jeden z hlavních - Belize, Hongkong, Indie, Irsko, Jihoafrická republika, Kanada ., Singapur, Evropská unie doplňkový - Argentina, Fidži, Filipíny, Ghana, Gambie, Kamerun, Keňa, Kiribati, Kostarika, Lesotho, Libérie, Mikronésie, Namibie, Nigérie . , Nikaragua, Malta, Marshallovy ostrovy, Pákistán, Panama, Papua-Nová Guinea, Samoa, Sierra Leone, Svazijsko, Šalamounovy ostrovy, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe Germánsky mluvící kmeny z různých částí severozápadního Německa (Sasové, Anglové) a Jutska (Jutové) v pátém století našeho letopočtu vpadly do východní Anglie. Zde se jejich jazyk, anglosaština, rozšířila bud tím, že nově příchozí původní keltské obyvatelstvo vytlačili, nebo došlo k postupné asimilaci a původní obyvatelé postupně jazyk a kulturu nové panující vrstvy přijali. Angličtina je tedy svým původem anglofríský jazyk. Ať už byl postup jejího rozšiřování jakýkoliv, jednotlivé germánské dialekty se časem sloučily do jazyka dnes nazývaného "staroangličtina" jež připomínal některá dnešní nářečí severozápadního pobřeží Německa a Nizozemí (resp. Fríska). Psaná angličtina si dlouho dále udržovala svoji syntetickou strukturu a víceméně byla tvořena jedním literárním standardem. Oproti ní mluvená staroangličtina tuto strukturu postupem doby ztrácela a stávala se více analytickou. Přišla o komplexnější systém práce s podstatnými jmény a začala se více spoléhat na předložky a pevné pořadí slov. Předpokládá se též, že byla ovlivňována vývojem britonských jazyků. Později byla ovlivněna i příbuznou staronorštinou patřící mezi severogermánské jazyky kterou používali Vikingové usídlení především v severních oblastech a při východním pobřeží až k dnešnímu Londýnu v historické oblasti dnes známé jako Danelaw. V roce 1066 si Anglii podmaňují Normané. Dalších tři sta let tak normanští králové a vysoká šlechta používá pouze anglonormanštinu blízce příbuznou starofrancouzštině. Do staroangličtiny přechází mnoho normanských slov, později je množství slov převzato i z latiny a řečtiny a ve slovní zásobě zůstávají až do dnešních dnů. Normanský vliv silně ovlivňuje vývoj jazyka v následujících staletích, aby vyústil do "Střední angličtiny" ("Middle English"). Během patnáctého století prošel jazyk velkými změnami výslovnosti samohlásek a londýnský dialekt angličtiny se rozšířil v administrativě a státní správě. Ke standardizaci jazyka přispěl i rozvoj knihtisku. Počátky moderní angličtiny tak lze vysledovat v období života Williama Shakespeara. V roce 1755 Samuel Johnson vydává první slovník angličtiny - Dictionary of the English Language - a vytváří jím první jazykový standard. Roku 1828 zveřejňuje ve Spojených státech Noah Webster vlastní slovník, kterým angličtinu zjednodušuje a modernizuje, ačkoliv se mnohé jeho novotvary neuchytily a v používání zůstaly konzervativnější Johnsonova slova. Pro moderní angličtinu je příznačné, že se dělí na jednotlivé národní varianty v rámci světa (americká angličtina, australská angličtina, novozélandská angličtina atd.) a navíc do ní díky mezinárodnímu obchodu, dnes již bývalé koloniální říši a internacionalizaci opět vstupuje mnoho slov z cizích jazyků. Díky industrializaci a velkým společenským změnám v době průmyslové revoluce a později v průběhu a mezi oběma světovými válkami dochází především ve Velké Británii ke snižování rozdílů jazyka jednotlivých společenských vrstev. Výrazný vliv má zahájení rádiového vysílání ve dvacátých letech dvacátého století, jež nejenže vytvořilo prostřednictvím BBC dnešní jazykový standard, ale zároveň přispělo k zahájení uvolňování jazyka a šíření a míchání jeho jednotlivých akcentů tak, jak je tomu dnes. Související informace naleznete také v článku Anglický pravopis. Angličtina se píše latinkou. S výjimkou některých cizích slov se obejde bez diakritických znamének. Díky dominantnímu postavení angličtiny ve světě (a též díky výpočetní technice, která zpočátku podporovala především angličtinu) se anglická abeceda stává de facto standardem pro "základní latinku"[zdroj?] - přestože ne všechna její písmena byla původně obsažena v latině. Anglická abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí: 1 Irské; oboje podoby rozšířené v Austrálii 2 Americké Angličtina používá historický pravopis, který odráží stav jazyka okolo roku 1400. Vzhledem k tomu, že téměř nereflektuje změny, ke kterým došlo ve vývoji v pozdější době, písemný projev se značně rozchází s výslovností. Pravopisná pravidla mají velké množství výjimek, lze jen zhruba odhadnout, jak se které slovo vyslovuje. Problematická je zejména výslovnost cizích slov, především převzatých z francouzštiny. Výslovnost samohlásek závisí především na tom, zda se (v písmu) nacházejí v otevřených (např. hate [hɛ], nenávidět) nebo zavřených (např. hat [hæ], klobouk) slabikách. Podrobnější informace naleznete v článku Fonologie angličtiny. Vzhledem k rozsáhlému jazykovému území a velkému počtu mluvčích se výslovnost angličtiny regionálně značně liší. Existují dva všeobecně přijímané standardy anglické výslovnosti, a to britský, označovaný jako Received Pronunciation (RP), a americký, známý jako General American (GA). Přízvuk je v angličtině pohyblivý. Ve slovech germánského původu stojí zpravidla na první slabice (s výjimkou slov s nepřízvučnými předponami). V četných přejatých slovech se však může nacházet na kterékoliv slabice, mnohdy rozlišuje význam stejně psaných slov. Přízvuk výrazně ovlivňuje výslovnost samohlásek. Nepřízvučné samohlásky jsou redukovány (ɘ, ɪ). Související informace naleznete také v článku Anglická gramatika. Anglická mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků. Minimální flexe dává současné angličtině převažující charakter analytického jazyka. Angličtina nerozlišuje rod (mužský, ženský a střední). Výjimkou jsou pouze osobní a přivlastňovací zájmena ve 3. osobě jednotného čísla (he - on; she - ona; it - ono; his - jeho; her - její; its - jeho), která se používají na základě přirozeného rodu. Toto nemá žádný vliv na mluvnické tvary slov. Podstatná jména jsou obvykle determinována členem, který je dvojí: neurčitý: a, an [ɘ, ɘ] (původní význam "jeden"), který se používá pouze v jednotném čísle; . delší tvar an se používá před slovem začínajícím ve výslovnosti samohláskou, např. an orange, (nějaký) pomeranč; určitý: the (původní význam "ten") se používá v jednotném i množném čísle. Vyslovuje se [ð], před samohláskou [ð]. Skloňování podstatných jmen je značně zjednodušené. Z původního systému 4 pádů se zachoval nominativ a genitiv (zakončení -'s, v množném čísle -s'; např. Peter's car, Petrovo auto), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu. K vyjádření větných vztahů se používají předložky a pevný slovosled. Množné číslo se tvoří pomocí koncovky -(e)s (výslovnost [-s, -z, ɪ] dle předcházející hlásky), např. cars, auta. Malé množství podstatných jmen tvoří množné číslo nepravidelně, např. man - men, muž - muži. Přídavná jména jsou nesklonná. Mohou se odvozovat od jiných slovních druhů příponami, např. hunger, hlad -> hungry, hladový. Často se však přídavným jménem stává podstatné jméno v přívlastkové pozici, tj. před jiným podstatným jménem, např. horse, kůň -> horse mane, koňská hříva. Přídavná jména se stupňují některá analyticky (složenými tvary s more, více, most, nejvíce), jiná synteticky koncovkami -er, -est. Superlativ (3. stupeň) se obvykle pojí se členem určitým. Osobní zájmena se skloňují, mají zvláštní tvary pro podmět (nominativ) a předmět (dativ/akuzativ), např. she, ona -> her, jí/ji. Přivlastňovací zájmena mají odlišné tvary, pokud nestojí bezprostředně před podstatným jménem, např. my house, můj dům × this house is mine, tento dům je můj. Chybí tvar zvratných osobních a přivlastňovacích zájmen, používaný v ostatních germánských jazycích ve 3. osobě, např. he saw his car může znamenat "on viděl své auto" i "on viděl jeho auto". Naopak existují zvláštní tvary osobních zvratných zájmen, např. I can see myself in the mirror, vidím se v zrcadle. Související informace naleznete také v článcích Anglická slovesa a Anglická modální slovesa. Systém sloves má, stejně jako i v ostatních germánských jazycích, jednoduché tvary v přítomném a minulém čase. Ostatní časy se tvoří pomocnými slovesy. Slovesa se neobejdou bez osobních zájmen, protože pozbyla skoro všech odlišujících osobních koncovek. V přítomném čase se zachovala pouze koncovka -s ve 3. osobě jednotného čísla, např. he works, on pracuje. Infinitiv zvláštní zakončení nemá a je často používán s částicí to, např. I want to be, chci být. Trpný rod se tvoří opisně pomocí slovesa be (být) a příčestí trpného. Jako všechny germánské jazyky rozlišuje i angličtina slabá a silná slovesa. Silná slovesa (obvykle uváděná jako nepravidelná) mají v minulém čase a příčestí trpném přehlásku, např. sing - sang - sung, zpívat. Slabá slovesa (pravidelná) mají v minulém čase a příčestí trpném koncovku -ed, např. work - worked - worked, pracovat. Zvláštností angličtiny oproti ostatním germánským jazykům je rozlišení aspektu průběhovosti, např. I am going, jdu (právě nyní) × I go, chodím (často, pravidelně). Angličtina má pevný slovosled typu SVO (podmět (S) - přísudek (V) - předmět (O)). Na rozdíl od jiných germánských jazyků neplatí zásada, že sloveso v určitém tvaru stojí zpravidla na druhém místě ve větě. I v případě přesunutí příslovečného určení na začátek věty zůstává uvedené pořadí podmětu a přísudku. Otázka se obvykle tvoří vždy pomocným slovesem, v přítomném a minulém čase specificky pomocí slovesa do (dělat), např. do you know?, víš? Obdobně se tvoří i slovesný zápor, např. I do not know, nevím. V anglické větě zpravidla bývá ve standardní angličtině jediný záporný výraz (např. I have nothing, [ne]mám nic). Zápor sloves se tvoří částicí not (viz výše), zkráceně n't. Přívlastky vyjádřené přídavnými jmény, číslovkami, ukazovacími a přivlastňovacími zájmeny a genitivem stojí před podstatným jménem. Slovní zásoba angličtiny obsahuje největší podíl slov cizího původu, převážně z románských jazyků hlavně z francouzštiny např. language - langue (jazyk), grand - grande (veliký), parrot - perroquet (papoušek). Slova germánského původu ("původní" anglosaská nebo odvozená ze skandinávských jazyků) včetně mimo jiné všech zájmen a spojek bývají kratší než latinská slova a jsou běžnější v každodenní řeči. Delší slova latinská jsou často považována za elegantnější nebo učenější alternativy. Nadměrné používání těchto slov je však obecně považováno za nevhodné.[zdroj?] V mnoha případech je možné volit mezi germánskými a latinskými synonymy. V některých případech se pak přidává i varianta francouzská odvozená od stejného latinského základu. Znalost těchto variant umožňuje mluvčímu dobře kontrolovat formální úroveň svého jazyka. Chce-li například v diskusi uvést argument velmi přímo, většinou zvolí germánské slovo. Naopak latinská a francouzská slova budou většinou užívána v psaném projevu nebo mluvené řeči formální.[zdroj?] Bohatství jazyka pak spočívá v množství různých variant rozdílných významů a odstínů umožňujících komplexně a přesně vyjádřit odstíny popisovaných myšlenek. Angličtina je typická i svou celkově velkou slovní zásobou v oblasti aktivní slovní zásoby a svou přizpůsobivostí. Do běžného použití snadno přijímá technické termíny, často dokonce celé nové fráze. Nové významy velmi často a také velmi snadno vytváří starým slovům slang. Angličtina má bohatou slovní zásobu a schopnost přijímat nová slova. Jelikož však na rozdíl od ostatních velkých jazyků neexistuje žádný regulační úřad, jež by nová slova "přijímal", je velmi problematické určit jejich počet. Novotvary vznikají především v lékařství, vědě a technologiích, ale i v dalších oblastech. Jednotlivé slangy se neustále vyvíjejí. Často se navíc uplatňují slova přinesená komunitami přistěhovalců. Druhá editace Oxford English Dictionary, zahrnuje 600 000 slov, ale editoři Merriam Webster's Third New International Dictionary, Unabridged předpokládají, že celkový počet je mnohem vyšší. Global Language Monitor po zkombinování oxfordského slovníku a dalších slovníkových zdrojů odhadl, že angličtina v současnosti obsahuje přibližně 990 000 slov. Jedním z důsledků normanskofrancouzského vlivu je, že anglická slovní zásoba je poměrně rovnoměrně rozdělena mezi slova germánská (většinou staroanglická) a slova latinská (resp. starofrancouzská, resp. anglonormanská). Bylo vytvořeno již mnoho statistických průzkumů zachycující vzájemné poměry, žádný z nich však nebyl všemi lingvisty zcela přijat.[zdroj?] Počítačový průzkum 80 000 slov ze staršího Shorter Oxford Dictionary uveřejněný v Ordered Profusion Thomasem Finkenstaedtem a Dieterem Wolffem v roce 1973 například uvádí původ z oblastí langues d'oï včetně francouzštiny a staronormanštiny 28,3 %, z latiny včetně latiny moderní vědecké a technické 28,24 %, z ostatních germánských jazyků (včetně slov přímo převzatých ze staroangličtiny) 25 %, z řečtiny 5,32 %, z ostatních jazyků méně než 1 %.[zdroj?] Jiný průzkum Josepha M. Williamse v Origins of the English Language mezi deseti tisíci slov převzatých z několika tisíců obchodních dopisů nalézá francouzštinu (langue d'oï) 41 %, "původní" angličtinu 33 %, latinu 15 %, dánštinu 2 %, nizozemštinu 1 % a ostatní 10 %.[zdroj?] Jisté však je, že 83 % z jednoho tisíce nejčastějších anglických slov má anglosaský původ.[zdroj?]

DATETIME

DATETIME

000523

... Vysočina a v okresech Benešov a Kutná Hora ve Středočeském kraji. Je to levostranný a celkově největší přítok řeky Sázavy. Ve středověku se Želivka jmenovala Sázava, později Soutická nebo Zahrádecká řeka, ale její dnešní název se vyskytuje až v 16. století a je odvozen od Siloe tak jako označení pro Želivský klášter. Řeka je známá svou čistotou a kvalitou vody a je důležitým zdrojem pitné vody. Délka toku činí 103,9 km. Z této délky připadá 40 km na říčku Hejlovku. Povodí Želivky měří 1188,4 km2. Pramení jako Hejlovka jihovýchodně od osady Vlásenice-Drbohlavy, na Českomoravské vrchovině, asi 10 km jižně od Pelhřimova. Přesněji se pramen řeky nachází pod Bukovým kopcem (702 m), v nadmořské výšce 677,3 m, na rozhraní katastrů obcí Mezná a Častrov. Říčka teče nejprve otevřeným údolím severním směrem. Západně od Pelhřimova nedaleko Vlásenice přijímá zleva Cerekvický potok, který přitéká od Nové Cerekve. Říčka vtéká do lesnaté krajiny, její tok se obrací k severovýchodu....

Je želivka zdrojem pitné vody?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelivka

Řeka je známá svou čistotou a kvalitou vody a je důležitým zdrojem pitné vody.

Želivka je řeka v okresech Pelhřimov a Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina a v okresech Benešov a Kutná Hora ve Středočeském kraji. Je to levostranný a celkově největší přítok řeky Sázavy. Ve středověku se Želivka jmenovala Sázava, později Soutická nebo Zahrádecká řeka, ale její dnešní název se vyskytuje až v 16. století a je odvozen od Siloe tak jako označení pro Želivský klášter. Řeka je známá svou čistotou a kvalitou vody a je důležitým zdrojem pitné vody. Délka toku činí 103,9 km. Z této délky připadá 40 km na říčku Hejlovku. Povodí Želivky měří 1188,4 km2. Pramení jako Hejlovka jihovýchodně od osady Vlásenice-Drbohlavy, na Českomoravské vrchovině, asi 10 km jižně od Pelhřimova. Přesněji se pramen řeky nachází pod Bukovým kopcem (702 m), v nadmořské výšce 677,3 m, na rozhraní katastrů obcí Mezná a Častrov. Říčka teče nejprve otevřeným údolím severním směrem. Západně od Pelhřimova nedaleko Vlásenice přijímá zleva Cerekvický potok, který přitéká od Nové Cerekve. Říčka vtéká do lesnaté krajiny, její tok se obrací k severovýchodu. Severně od Pelhřimova nedaleko Krasíkovic posiluje její tok zprava přitékající Bělá. Od hráze Sedlické nádrže (ř. km 63) je řeka již nazývána Želivkou. Dále řeka udržuje převážně severozápadní směr. U Želiva přijímá zleva svůj největší přítok řeku Trnavu. Po zhruba dalších 10 km toku vzdouvá její vody v délce 39,1 km významná vodárenská nádrž Švihov (lidově zvaná Želivka), jejíž hráz byla vybudována na jejím 4,29 říčním kilometru během let 1965-1975. Z této vodní nádrže je dálkovým přivaděčem zásobena pitnou vodou Praha, ale i další města ve Středočeském kraji a v Kraji Vysočina. Po dalších čtyřech kilometrech toku ústí Želivka zleva do Sázavy na jejím 98,8 říčním kilometru u Soutic v nadmořské výšce 318,1 m. Největším přítokem Želivky co se délky toku, plochy povodí a vodnosti týče je řeka Trnava. Průměrná hustota říční sítě Želivky činí 1,24 km/km2. Celkově se v jejím povodí nachází 1288 vodních toků v délce do jednoho kilometru a 360 vodních toků v délce 1 až 10 km. Potoků dlouhých 10 až 20 km je v povodí celkem pět. Dalších pět vodotečí má délku mezi 20 až 40 km. V délce 40 až 60 km se v povodí řeky nalézá jeden vodní tok. Cerekvický potok, zleva, ř. km 89,4 Bělá, zprava, ř. km 72,9 Jankovský potok, zprava, ř. km 64,4 Trnava, zleva, ř. km 52,0 Martinický potok, zleva, ř. km 36,7 Blažejovický potok, zleva, ř. km 29,1 Sedlický potok, zleva, ř. km 7,3 Želivka patří také jako Sázava mezi toky vrchovinno-nížinné oblasti. V zimním a jarním období odteče nad 60 % celoročního odtoku. Průměrný průtok Želivky v Souticích nedaleko ústí činí 3,91 m3/s. Průměrné měsíční průtoky Želivky ve stanici Nesměřice v roce 2014: Hlásné profily: M-denní průtoky u ústí: N-leté průtoky v Čakovicích: N-leté průtoky v Želivě: N-leté průtoky v Poříčí: N-leté průtoky v Souticích: Vodní režim Želivky je výrazně ovlivněn přehradními nádržemi v jejím povodí, především hospodařením na vodním díle Želivka-Švihov. Průměrný dlouhodobý průtok (Qa) u ústí (bez vlivu VD Švihov) činí 6,98 m3/s. Z tohoto množství je v současné době odváděno do vodovodní sítě průměrně 2,5 m3/s vody, která chybí Sázavě. Tento úbytek je patrný obzvláště v letních měsících. Tabulka: Porovnání průměrných ročních průtoků (QRO/QRN) k dlouhodobému průměrnému průtoku Želivky v profilech Soutice a Nesměřice (Qa 1931-1980) (ovlivněno odběry na VD Želivka-Švihov) Qa - průměrný dlouhodobý průtok . QRO - průměrný roční ovlivněný (měřený) průtok QRN - průměrný roční neovlivněný (rekonstruovaný) průtok ZPR - změna průtoku (rozdíl mezi QRO a QRN) Vodní nádrž Němčice Vodní nádrž Sedlice Vodní nádrž Trnávka Vodní nádrž Vřesník Vodní nádrž Želivka-Švihov . 11253-1 - v Ústrašíně - rok výstavby (1911) 34-028 - mezi Ondřejovem a Ústrašínem - rok výstavby (1938) 03414-1 - ve Vlásenici - rok výstavby (1904) MK (bývalá silnice I/19) . - pod Dubovicemi 34-060 a 34-061 (jeden most je inundační) - lipické údolí - rok výstavby (1939) a (1961) 112-049 - pod Bácovicemi - rok výstavby (1840) 12925-2 - mezi Krasíkovicemi a Pobistrýcemi - rok výstavby (1955) MK u Prokopova mlýna - mezi Svépravicemi a Kojčicemi

VERB_PHRASE

YES_NO

002211

... Spojení se zbytkem Finska zajišťuje síť dálkových autobusů a rychlých vlaků. Vlakem Pendolino trvá cesta do Tampere asi hodinu a půl, cesta do Turku zabere o dvacet minut více. Denně jsou vypravovány dva rychlíky do Petrohradu. Nočním Santa Claus expresem je možno dojet až do Rovaniemi na severní polární kruh. Jeden z terminálů letiště ve Vantaa je vyhrazen domácím letům. Výhledově se zvažuje podmořský tunel do Estonska; stavba by ale byla velmi náročná. V Helsinkách je přes 80 muzeí a galerií včetně národních a Národní opera s novou budovou z roku 1993. Známé je i muzeum umění Ateneum. Pro technicky zaměřené návštěvníky je v Helsinkách připravena Heureka, vědecké zábavní centrum s mnoha výstavami a třírozměrným kinem IMAX. Ve městě je i velký zábavní park Linnanmäki s několika horskými dráhami. V květnu 2007 se v Helsinkách konala Velká cena Eurovize, jíž se poprvé účastnil i český zástupce. V Helsinkách je řada českých hospod s poetickými názvy jako Hádanka či Milenka a nostalgicky pojmenovaný bar Zetor....

Konala se v roce 2007 v Helsinkách Velká cena Eurovize?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Helsinky

V květnu 2007 se v Helsinkách konala Velká cena Eurovize, jíž se poprvé účastnil i český zástupce.

Helsinky (finsky Helsinki, švédsky Helsingfors) jsou hlavní a nejlidnatější město Finska. Jde o největší finský přístav. Byly založeny roku 1550. Jejich centrum leží na malém poloostrovu ve středu Finského zálivu, ale patří k nim ještě poměrně velké území směrem na východ. Rozkládají se na 715,55 km2 a mají asi 620 982 obyvatel. Se sousedními městy Vantaa, Espoo a Kauniainen tvoří hustě propojené souměstí (tzv. metropolitní oblast) s miliónovou populací. Spolu s osmi dalšími městy tvoří Velké Helsinky s 1,3 mil. obyvatel, což je přibližně čtvrtina celého Finska; Velké Helsinky produkují třetinu finského HDP. V 16. století bylo Finsko součástí Švédského království. Král Gustav I. Vasa založil Helsinky, aby konkurovaly hansovnímu městu Reval (dnešní Tallinn) na jižní straně Finského zálivu. Za datum jejich založení se pokládá 12. červen 1550, kdy král nakázal měšťanům z okolních měst, aby se do nového města přestěhovali. Původně Helsinky ležely o několik kilometrů severovýchodněji u ústí řeky Vantaa. Místo ale nebylo zvoleno vhodně, okolí bylo plné bažin a nebylo ani možno vybudovat velký přístav. Proto bylo roku 1640 rozhodnuto, že se město přesune na nynější místo. Švédský název Helsingfors pochází z původního místního jména Helsinge a švédského fors - peřej. Po založení Petrohradu roku 1703 byl ruský vliv stále citelnější. Vyvrcholením rusko-švédského soupeření v 18. století byla velká severní válka, kdy byly Helsinky v letech 1713-1721 obsazeny ruským vojskem, a opět za rusko-švédské války 1741-1743. V roce 1748 se na obranu města začala na ostrůvcích před přístavem stavět velká námořní pevnost Sveaborg, přezdívaná "Gibraltar severu". Dnes je jako Suomenlinna oblíbeným výletním místem a turistickým lákadlem Helsinek. Poté, co Napoleon Bonaparte a car Alexandr I. uzavřeli spojenectví, Rusko v únoru 1808 vypovědělo proanglickému Švédsku válku. Helsinky byly okupovány ruským vojskem od prvních dnů války a pevnost po krátkém ostřelování kapitulovala. Po uzavření míru bylo Finsko připojeno k Rusku jako autonomní velkoknížectví. Protože dosavadní hlavní město Turku bylo příliš vzdáleno od Petrohradu, rozhodl Alexandr I. roku 1812 o jmenování Helsinek hlavním městem Finska. Spolu s titulem hlavního města se z Turku přesunula i nejstarší finská univerzita. Po válce zničené město bylo značně přestavěno. Centrum získalo empírový styl. Nejmonumentálnější stavbou z té doby je evangelická katedrála dokončená v roce 1852. V druhé polovině 19. století Helsinky rychle rostly a staly se nejprůmyslovějším finským městem. Počet jejich obyvatel dosáhl 100 000. V roce 1862 byly Helsinky spojeny železnicí s Hämeenlinnou na severu a v roce 1870 také s Petrohradem. Nové stavby vznikaly pod vlivem západoevropské architektury a industrializace. Vzniklo novorenesanční okolí tříd Esplanadi a Mannerheimintie. Nad přístavem byl roku 1868 postaven největší pravoslavný kostel v západní Evropě, chrám Zesnutí Panny Marie (rusky: У с - Uspenskij sobor, finsky: Uspenskin katedraali ). V roce 1890 pak v souvislosti s finským národním obrozením překročil počet finsky mluvících obyvatel Helsinek počet těch mluvících švédsky. Po revolucích v Rusku získalo Finsko v prosinci 1917 samostatnost. Když 28. ledna 1918 vypukla finská občanská válka, Helsinky ihned obsadili rudí; v dubnu je dobyly německé jednotky bojující na straně bílých. Na rozdíl od Tampere neutrpěly Helsinky v bojích větší škody. Na Suomenlinně byl umístěn největší z táborů pro zajaté rudé s více než 13 tisíci vězni. Po konsolidaci poměrů v zemi se Helsinky rychle rozvíjely. Architekturu ovlivnil především klasicismus a funkcionalismus. V letech 1934-1938 byl vybudován helsinský olympijský stadión pro letní olympijské hry 1940, které však byly kvůli válce zrušeny. Během Zimní a Pokračovací války Helsinky bombardovalo sovětské letectvo, nejintenzivněji na jaře 1944, ale díky dobré protivzdušné obraně dopadlo do obytných čtvrtí jen málo bomb. Rozvoj města se po 2. světové válce ještě zrychlil. V roce 1947 byly Helsinkám přiřčeny letní olympijské hry 1952. Kvůli rozsáhlé imigraci se vybudovala nová předměstí. K nejvýznamnějším moderním stavbám patří velké kongresové centrum Finlandia (finsky: Finlandia-talo), které navrhl architekt Alvar Aalto (dokončené v roce 1971), nová budova Opery (1993), Muzeum moderního umění (1998). Za zmínku též stojí ojedinělý skalní kostel Temppeliaukio (1969). Celková plocha katastru Helsinek je 715 km2, z čehož ale jen 214 km2 je pevná země a zbytek vodní plochy, hlavně moře. Délka pobřeží je téměř 100 km. K městu náleží 315 ostrovů a ostrůvků. Díky poloze u moře je klima poměrně vyrovnané, bez extrémů: Průměrná roční teplota je 5,6 °C, v červenci 17 °C a v nejstudenějším únoru -5 °C. Jezera a moře v okolí Helsinek pravidelně v zimě zamrzají. Roční srážky jsou 660 mm, z čehož v létě (červenec-srpen) 190 mm a v zimě (prosinec-únor) 140 mm. Vítr nejčastěji vane z jihu. V červenci slunce svítí přes 270 hodin, ale v prosinci jen 27 hodin. Helsinky jsou turistickým centrem a většinou prvním místem, které zahraniční turisté ve Finsku navštíví. Jádro centra města bylo vybudováno v empírovém a většina ostatních starších budov bylo postaveno v neorenesančním a neoklasicistním slohu. Architekturu dnešních Helsinek značně ovlivňuje funkcionalismus a moderní umění. Ve městě je mnoho zajímavých kostelů. Nejznámější je mohutná bílá lutheránská katedrála na náměstí Senaatintori. Pravoslavná církev nedaleko od ní postavila velký červený chrám Zesnutí Panny Marie. V 60. letech 20. století byl vybudován ve skalním masivu nedaleko finského parlamentu udivující kostel Temppeliaukio s excelentní akustikou. Nejznámější turistickou atrakcí a oblíbeným místem na procházky je bývalá námořní pevnost Suomenlinna, roku 1991 zapsaná na Seznam kulturního dědictví UNESCO. Opevněné ostrovy jsou spojeny s centrem rychlým trajektem. Na Tržním náměstí se nachází socha Havis Amanda. Na náměstí Kauppatori ve starém přístavu lze navštívit tradiční trh a nedaleko starou tržnici. Ze starého přístavu vyjíždějí trajekty na Korkeasaari a Suomenlinnu i okružní vyhlídkové lodě. Na ostrově Korkeasaari je zoo. Z centra na něj vozí turisty také malý trajekt. Na druhé straně města je ostrov Seurasaari se skanzenem. Nejpopulárnější park je Kaivopuisto a velmi oblíbená je v létě i pláž Hietaniemi nedaleko centra. Městskou hromadnou dopravou je dostupný národní park Nuuksio plný jezer, skal, bažin a lesů. K 31. lednu 2012 žilo v Helsinkách 596 233 lidí. Podíl žen je 53 % a mužů 47 %. Finsky mluví 82,5 %, švédsky 6 % a jiným jazykem 11,5 % populace. V produktivním věku je 423 000 obyvatel (71 %), dětí je 81 000 (13,5 %). Průměrná délka dožití je 75 let pro muže a 82 let pro ženy. V roce 2002 se v Helsinkách narodilo 6 065 dětí (v souměstí 15 010), zemřelo 5 176 (8814), přistěhovalo se 32 064 (35 507) a odstěhovalo 32 940 (31 310) lidí. V Helsinkách je asi 300 000 domácností. V 78 % domácnostech žije jen jeden nebo dva lidé. 46 % domácností si byt pronajímá. Na jednoho obyvatele v průměru připadá 33 m2 bytu. Průměrný měsíční nájem dvoupokojového bytu je 520 €; ceny starších bytů jsou 2 260 € za m2. V helsinských nemocnicích je téměř 2500 lůžek. Denně přijde na pohotovosti asi 300 lidí, 1 100 lidí jde k zubaři, 41 k psychiatrovi a dalších 60 lidí s psychiatrem konzultuje nějaký problém. Ve městě žije 1 600 mentálně postižených. Nezaměstnanost dosahuje asi 6 %. Ve službách je asi 85 % pracovních míst. Helsinky náleží do provincie Uusimaa. Jako hlavní město Finska jsou sídlem mnoha státních institucí. Helsinské zastupitelstvo má 85 členů. Volby se konají v přestupných letech. Rada jmenuje starostu na sedmileté období. V Helsinkách je osm univerzit se 63000 studenty. Dvě největší jsou Helsinská univerzita [2] a Helsinská technická univerzita v Espoo. V Helsinkách chodí do školy 66 000 dětí. 50 % předškolních dětí chodí do školky. Ve městě je zhruba 70 dětských hřišť. Metro v Helsinkách má jednu rozvětvenou linku se 17 stanicemi, z nichž je jen šest v centru podpovrchových. Město protkávají koleje patnácti tramvajových linek. Zbytek veřejné dopravy zajišťují autobusy (100 linek) a částečně také přívozy. V rámci souměstí jezdí také rychlé meziměstské vlaky. Letecká doprava využívá dvě letiště - mezinárodní Vantaa severně od města s dvěma terminály, sloužící ročně více než 13 milionům pasažérů, a starší Malmi. Přímé linky spojují Helsinky nejen s celou Evropou, ale také s USA a východní Asií. Několik přístavních terminálů zajišťuje odbavení cestujících do a ze Stockholmu a Tallinnu. Cesta rychlým člunem do Tallinnu trvá asi hodinu a půl, velkým trajektem asi tři hodiny, do Stockholmu velké trajekty plují asi dvanáct hodin. Cestující do Tallinnu mohou také využít pravidelnou vrtulníkovou linku. Cesta trvá pouhých 18 minut. Spojení se zbytkem Finska zajišťuje síť dálkových autobusů a rychlých vlaků. Vlakem Pendolino trvá cesta do Tampere asi hodinu a půl, cesta do Turku zabere o dvacet minut více. Denně jsou vypravovány dva rychlíky do Petrohradu. Nočním Santa Claus expresem je možno dojet až do Rovaniemi na severní polární kruh. Jeden z terminálů letiště ve Vantaa je vyhrazen domácím letům. Výhledově se zvažuje podmořský tunel do Estonska; stavba by ale byla velmi náročná. V Helsinkách je přes 80 muzeí a galerií včetně národních a Národní opera s novou budovou z roku 1993. Známé je i muzeum umění Ateneum. Pro technicky zaměřené návštěvníky je v Helsinkách připravena Heureka, vědecké zábavní centrum s mnoha výstavami a třírozměrným kinem IMAX. Ve městě je i velký zábavní park Linnanmäki s několika horskými dráhami. V květnu 2007 se v Helsinkách konala Velká cena Eurovize, jíž se poprvé účastnil i český zástupce. V Helsinkách je řada českých hospod s poetickými názvy jako Hádanka či Milenka a nostalgicky pojmenovaný bar Zetor. Počet druhů cévnatých rostlin: 1064 Počet druhů hnízdících ptáků: 164 Symbolická rostlina města: javor Symbolické zvíře města: veverka Exhalace v roce 2002 v tunách: SO2 3 762, NOx 10 211, prach 525, CO 14 367, CO2 4 816 000 Spotřeba vody na obyvatele a den v roce 2002: 255 litrů Roční odpad na obyvatele: 0,7 tuny Oslo, Norsko Petrohrad, Rusko, 1993 Sofie, Bulharsko Praha, Česko

VERB_PHRASE

YES_NO

007319

... První dochovaný tisk pomocí pohyblivých kovových písmen se dochoval v Koreji, kniha Čikči byla vytištěná v období dynastie Korjo v červenci roku 1377. V Evropě jej ve 14. století používal islámský svět ve Španělsku. Nicméně orientální technologie knihtisku nepoužívala tiskařský lis, nedosahovala příliš vysoké rychlosti tisku a nedoznala proto výraznějšího rozšíření. Podrobnější informace naleznete v článku Gutenbergova bible. Tisk 42řádkové bible (tj. se stranami o 42 řádcích textu) byl nejslavnějším Gutenbergovým podnikem. Probíhal buď na pergamen, nebo papír. Dvousloupcový text napodoboval jak rozvržení, tak písmo rukopisů. Gutenberg zvládal tisk dvěma barvami – červenou a černou, ilustrace a iniciály doplnil po dokončení tisku iluminátor....

Kolik řádků textu na stránce měla Gutenbergova bible?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Johannes_Gutenberg

Tisk 42řádkové bible (tj. se stranami o 42 řádcích textu) byl nejslavnějším Gutenbergovým podnikem.

Johannes Gensfleisch, řečený Gutenberg, celým jménem Johannes Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg (1397/1400, Mohuč – 3. února 1468, Mohuč) byl vynálezce technologie mechanického knihtisku pomocí sestavovatelných liter. Důsledkem rozšíření jeho objevů byla masová produkce knih a přelom v možnostech šíření informací. Svůj vynález uskutečnil bez znalostí tiskových technologií Dálného východu.[zdroj?] Narodil se v mohučské patricijské rodině Gensfleischů, své známější příjmení převzal z názvu rodového sídla – dvora Zum Gutenberg. Pověst rozšířená v 18. a 19. století v českých zemích o jeho kutnohorském původu (Kuttenberg), nemá reálný základ. V mládí snad studoval na univerzitě v Erfurtu (1419–1420), po roce 1428 opustil Mohuč, kde došlo k sociálním nepokojům. V letech 1434–1444 je doložen jeho pobyt ve Štrasburku. Gutenberg byl brusičem drahokamů a zrcadel, a také zlatníkem. Snad zkušenost s puncovními razidly a pečetními typáři ho přivedla k myšlence odlévání písmen z kovu. Je možné, že k prvním pokusům přistoupil už koncem 30. let 15. století. Zda k prvním pokusům s knihtiskem došlo ještě ve Štrasburku, nebo v Mohuči, kam se roku 1448 vrátil, není jisté. První dochované tisky totiž pocházejí až z doby jeho mohučského působení. Nejstarším datovaným tiskem Johanna Gutenberga je jednolistový kalendář Almanach auf das Jahr 1448, který z povahy svého obsahu vyšel nejpozději počátkem roku 1448. O nejstarších prvotiscích je vedeno mnoho sporů, protože se často dochovaly pouze v torzech a jejich datování je velmi obtížné. Po roce 1450 začal Gutenberg pracovat na svém nejznámějším díle – tištěné bibli (42řádková bible, tzv. Gutenbergova bible). Prostředky k vybavení dílny si opakovaně půjčil u bohatého mohučského měšťana Johanna Fusta. Zatímco Gutenberg chápal Fusta jako pouhého věřitele, ten se naopak považoval za spoluvlastníka podniku. Zisky z prodeje bible Gutenberg investoval zpět do podniku a Fust ho proto zažaloval pro nesplácení dluhu. Gutenberg byl odsouzen a k umoření dluhu mu byla tiskárna zabavena. Nový majitel Johann Fust ustanovil jejím vedoucím Gutenbergova tovaryše Petra Schöffera, část zbylých učňů odešla provozovat živnost do jiných měst. Knihtisk přestal být tajemstvím jediné firmy a šířil se dále do světa. Gutenberg byl naopak ožebračen. Sklonek života prožil v chudobě, knihtisku se pravděpodobně už nevěnoval. Nedlouho před smrtí jej zaopatřil mohučský arcibiskup Adolf Nasavský přijetím ke svému dvoru. Tři roky poté, 3. února 1468 Johannes Gutenberg zemřel. Jeho hrob je od konce 16. století neznámý, protože r. 1577 jezuité, kteří přebrali františkánský kostel, nechali odstranit všechny nápisy a ozdoby z náhrobních kamenů. Související informace naleznete také v článku Knihtisk. Před Gutenbergem byl v Evropě rozšířen pouze blokový tisk (deskotisk), kdy se stránka včetně písma i obrazu kompletně odlila, či vyřezala ze dřeva a pak vytiskla. Pro každou tištěnou stránku musela být tedy vytvořena zvláštní deska, což bylo značně zdlouhavé a nákladné. Gutenberg přišel s myšlenkou sestavit stranu z písmových kuželek, tj. matric jednotlivých znaků (písmen), která se dala opětovně přeskupit a použít znovu, což celý tisk podstatně zefektivnilo a urychlilo. Přestože sestavování podkladů pro tisk z dřevořezů jednotlivých znaků bylo již dříve známé v Číně, je považována v Evropě za vynálezce tohoto principu řada osob, např. Nizozemec Laurens Janszoon Coster (Haarlem, asi 1370–1440), zvaný též Donat, nejčastěji ale právě Gutenberg. Gutenberg na počátku své práce tiskl kalendáře a drobné knižky (do 28 stran), učebnice latiny zvané Donatus a především odpustky jako zdroj běžného živobytí. Po získání zkušeností začal vyrábět i krásně vypravená a náročná díla, především svou slavnou bibli (1452–1455 vydal na pergamenu i na papíře dvoudílnou 42řádkovou bibli, 648 + 634 stránek, později jednosvazkouvou bibli ve fólovém formátu, 1768 stran). Svůj vynález uměl i prakticky využít: zlepšil tiskařský lis (podle některých pramenů použil upravený vinařský lis), shromáždil tehdy dostupné znalosti o slitinách a jako první použil slitinu na bázi olova, která je s drobnými úpravami při tzv. horné sazbě stále používána a nazývá se liteřina, vytvořil novou tiskařskou barvu ze suspenze sazí ve lněné fermeži fermeže (tiskařskou čerň). Gutenbergův vynález umožnil tisknout množství celých knih ve značných sériích. Vynález tisku pomocí pohyblivých liter způsobil v Evropě informační explozi. O několik století dříve byla technologie knihtisku vynalezena v Číně, jednalo se o tisk dokumentů z dřevořezových desek a následně od 11. století pomocí pohyblivých písmen. První dochovaný tisk pomocí pohyblivých kovových písmen se dochoval v Koreji, kniha Čikči byla vytištěná v období dynastie Korjo v červenci roku 1377. V Evropě jej ve 14. století používal islámský svět ve Španělsku. Nicméně orientální technologie knihtisku nepoužívala tiskařský lis, nedosahovala příliš vysoké rychlosti tisku a nedoznala proto výraznějšího rozšíření. Podrobnější informace naleznete v článku Gutenbergova bible. Tisk 42řádkové bible (tj. se stranami o 42 řádcích textu) byl nejslavnějším Gutenbergovým podnikem. Probíhal buď na pergamen, nebo papír. Dvousloupcový text napodoboval jak rozvržení, tak písmo rukopisů. Gutenberg zvládal tisk dvěma barvami – červenou a černou, ilustrace a iniciály doplnil po dokončení tisku iluminátor. Dodnes se zachovalo 36 papírových a 12 pergamenových úplných výtisků a mimo ně ještě množství zlomků.

NUMERIC

NUMERIC

012374

Letní olympijské hry (též letní olympiáda, zkráceně LOH) jsou jedna z nejdůležitějších mezinárodních sportovních událostí. Konají se každé čtyři roky v létě. == Místa konání == == Přehled == == Přehled medailí podle zemí == po LOH 2016 - zdroj sports-reference.com Bývalý stát == Nejúspěšnější země na jednotlivých olympiádách podle získaných medailí == == Odkazy == === Reference === === Související články === Zimní olympijské hry Letní olympijské hry mládeže === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Letní olympijské hry ve Wikimedia Commons Politika a LOH Databáze OH na olympic.org

Jaká je zkratka pro letní olympiádu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Letn%C3%AD_olympijsk%C3%A9_hry

Letní olympijské hry (též letní olympiáda, zkráceně LOH) jsou jedna z nejdůležitějších mezinárodních sportovních událostí.

Letní olympijské hry (též letní olympiáda, zkráceně LOH) jsou jedna z nejdůležitějších mezinárodních sportovních událostí. Konají se každé čtyři roky v létě. == Místa konání == == Přehled == == Přehled medailí podle zemí == po LOH 2016 - zdroj sports-reference.com Bývalý stát == Nejúspěšnější země na jednotlivých olympiádách podle získaných medailí == == Odkazy == === Reference === === Související články === Zimní olympijské hry Letní olympijské hry mládeže === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Letní olympijské hry ve Wikimedia Commons Politika a LOH Databáze OH na olympic.org

ABBREVIATION

ABBREVIATION

004754

... respektovat a tolerovat Papenův kabinet. Problémy s SA a SS však i nadále přetrvávaly, což vedlo Mezinárodní vládní komisi pro Sársko, že 11. listopadu 1932 nařídila rozpustit formaci obou nacistických křídel. 2. května 1933 došlo v Německu k likvidaci odborů, jejich úřadovny byly masově obsazovány členy oddílů SA a SS. V noci z 29. na 30. června 1934 vyvrcholila vnitrostranické krize, v níž se Hitler zbavil svých dlouhodobých oponentů včetně osob nepřijatelných pro špičky tehdejší německé armády a upevnil tak svou moc ve straně i navenek. Událost vešla do historie pod názvem Noc dlouhých nožů a došlo během ní k vyvraždění vrcholných příslušníků SA. Významný podíl na vraždění měly oddíly SS, které byly odměněny vyřazením...

Kdy byla Noc dlouhých nožů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Schutzstaffel

V noci z 29. na 30. června 1934 vyvrcholila vnitrostranické krize, v níž se Hitler zbavil svých dlouhodobých oponentů včetně osob nepřijatelných pro špičky tehdejší německé armády a upevnil tak svou moc ve straně i navenek.

Schutzstaffel (známější pod zkratkou SS nebo runami ), česky Ochranný oddíl, byla ozbrojená organizace NSDAP vytvořená v roce 1925 z horlivě oddaných přívrženců Adolfa Hitlera působících původně jako jeho osobní stráž. V čele SS v době její největší moci stál Heinrich Himmler jako Reichsführer-SS (říšský vůdce SS). S postupem času si organizace podřizovala veškerý státní i bezpečnostní aparát nacistického státu včetně vyhlazovací politiky. Jejím symbolem byly dva starogermánské runové znaky původně pro vítězství na černém pozadí (svým tvarem připomínají písmeno S). Přímým předchůdcem byl oddíl SA nazvaný Stabswache (Štábní stráž), zřízený v květnu 1923 v počtu 8 mužů pod vedením Emila Mauriceho s cílem chránit vedení NSDAP při veřejných akcích (následně přejmenovaný na Stoßtrupp Adolf Hitler a rozšířený o další čtyři muže). Po Mnichovském puči a zákazu NSDAP byl oddíl rozpuštěn. Dnem vzniku SS je tak 9. listopad 1925, kdy byla vytvořena elitní bojová a bezpečnostní složka Schutzstaffel (SS) pod vedením Julia Schrecka. Z malé skupinky lidí (vedené stále jako zvláštní oddíl SA) postupně rostla organizace s pevnou vojenskou hierarchií se sklony k násilnickému zastrašování oponentů. 6. ledna 1929 byl do jejího čela jmenován Heinrich Himmler. 4. srpna 1929 byl ukončen čtyřdenní sjezd NSDAP v Norimberku, kde byl mimo jiné vznesen požadavek zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu. Sjezd zakončoval slavnostní pochod oddílů SS a SA o síle 60 000 příslušníků. Průvod se neobešel bez násilí a v jeho průběhu došlo k celé řadě pouličních bitek, což mělo za následek další propagaci síly SS respektive celé NSDAP. Rozrůstající se násilí ze strany oddílů SA a SS vedlo 13. dubna 1932 německou vládu k vydání nouzového nařízení "k zajištění státní autority", čímž byla zakázána činnost organizací SA a SS. Zákaz legální činnosti SA a SS se nacistů dotkl, a tak 14. června téhož roku přislíbil Adolf Hitler, že pokud budou zákony o zákazu jeho úderných oddílů zrušeny, bude jeho strana respektovat a tolerovat Papenův kabinet. Problémy s SA a SS však i nadále přetrvávaly, což vedlo Mezinárodní vládní komisi pro Sársko, že 11. listopadu 1932 nařídila rozpustit formaci obou nacistických křídel. 2. května 1933 došlo v Německu k likvidaci odborů, jejich úřadovny byly masově obsazovány členy oddílů SA a SS. V noci z 29. na 30. června 1934 vyvrcholila vnitrostranické krize, v níž se Hitler zbavil svých dlouhodobých oponentů včetně osob nepřijatelných pro špičky tehdejší německé armády a upevnil tak svou moc ve straně i navenek. Událost vešla do historie pod názvem Noc dlouhých nožů a došlo během ní k vyvraždění vrcholných příslušníků SA. Významný podíl na vraždění měly oddíly SS, které byly odměněny vyřazením ze svazku SA a postavením samostatné složky nacistického režimu, podléhající pouze Hitlerovi. 31. března 1935 převzaly jednotky SS strážní a dozorčí službu ve zřízených koncentračních táborech a pozvolna začaly naplňovat své plány o nastolení konečného řešení. 17. června 1936 byl Heinrich Himmler jmenován do funkce šéfa německé policie. Tím byl položen základ struktury SS v dalších letech, kdy byly SS rozčleněny na: Allgemeine-SS - původní teritoriálně členěné SS, které se s postupem doby staly jakousi rezervou pro další složky nacistického režimu Waffen-SS - ozbrojené křídlo, vybudované jako stranická paralela Wehrmachtu . SS-Totenkopfverbände - oddíly strážní služby v koncentračních táborech policejní jednotky - kromě samostatné pořádkové policie (Ordnungspolizei - Orpo) byla součástí SS i bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei - Sipo) zahrnující kriminální policii (Kriminalpolizei - Kripo) a gestapo. Sipo byla později spojena se stranickou bezpečnostní službou Sicherheitsdienst v RSHA pod vedením Reinharda Heydricha. Hodnosti SS v podstatě odpovídaly klasickým vojenským hodnostem. Zde pro lepší pochopení srovnány s wehrmachtem. Související informace naleznete také v článku Waffen-SS. V říjnu 1936 byl v rámci Hlavního úřadu SS (šéfoval mu Heinrich Himmler) vytvořen "Inspektorat Verfugungstruppen" pod vedením Paula Haussera - bývalého generála Reichswehru. Současně se svým jmenováním SS brigadefuhrerem se Hausser stal v roce 1936 hlavním inspektorem Verfügungstruppen. Měl po vojenské stránce slabě vyškolené jednotky SS (jejichž početní stav tehdy dosáhl asi 8500 mužů) přeměnit v dokonale vycvičené a moderními zbraněmi vybavené oddíly. Výběr odpovídal přísným kritériím nacistického světového názoru a příslušným fyzickým požadavkům (minimální osobní výška pro Leibstandarte činila 180 cm, pro ostatní jednotky 175 cm). Doba trvání služby zde pak byla stanovena pro řadové příslušníky na 4 roky, pro poddůstojníky na 12 let a pro důstojnický sbor na 25 let. Otevřenou cestu do těchto útvarů měli především vzorní příslušníci Hitlerjugend. V roce 1937 byly součástí Verfügungstruppen tři divize: Germania, Leibstandarte Adolf Hitler a Deutschland. Důstojnické kádry SS se školily ve dvou školách: Junkerschule "Braunschwedig" a Junkerschule "Bad Toltz", které ročně vychovávaly celkem 400 důstojníků. Jednotky SS prokazovaly velkou zmužilost příznačnou pro jejich boj, ovšem ne vždy ctily pravidla vedení války a jejich způsob boje byl leckdy brutální. Vrchní velitelství armády zpočátku neprojevovalo nad výkony SS velké nadšení a raději se zaměřovalo na záporné stránky, především na vysoké procento ztrát v jednotkách SS. Ty byly způsobeny jednak tím, že armáda s oblibou přidělovala zbraním SS ty nejtěžší úkoly, ale také tím, že sami vojáci se nebáli smrti a toužili se osvědčit a splnit těžké bojové úkoly. Ovšem postupem času si jednotky SS vybudovaly skvělou pověst neústupných bojovníků a "hasičů fronty". I když se SS formálně zabývala bezpečností Třetí říše, byla především pověřována zvláštními úkoly. Naplňovala Hitlerovu ctižádost zbavit Německo a Evropu všech elementů, o nichž se domníval, že si "nezaslouží, aby existovaly", natrvalo zotročit "nižší lidskou rasu ze slovanských zemí" a vymýtit z kontinentu každého Žida - muže, ženy i děti. SS při vykonávání těchto úkolů organizovala vyvraždění čtrnácti miliónů lidí. Přibližně šesti miliónů Židů, pěti miliónů Rusů, dvou miliónů Poláků, půl miliónu Romů a půl miliónu ostatních, včetně téměř dvou set tisíc nežidovských Němců a Rakušanů, mentálně nebo fyzicky handicapovaných a takzvaných nepřátel říše. Mezi tyto nepřátele patřili často též političtí odpůrci, kněží, mniši, svědkové Jehovovi, homosexuálové a další nežidovské oběti. pozn. samotná hodnost Reichsführer-SS (říšský vůdce) byla vytvořena až v roce 1926 Julius Schreck (1925 .–1926) Joseph Berchtold (1926–1927) Erhard Heiden (1927–1929) Heinrich Himmler (1929–1945) Karl Hanke (1945) Reinhard Heydrich - zemřel . na následky atentátu z 27.května 1942, Operace Anthropoid Karl Hermann Frank, Walter Jacobi, Kurt Daluege - odsouzeni a popraveni českou justicí po skončení 2. světové války Přísaha při příchodu do SS: Ich schwöre Dir, Adolf Hitler, als Führer und Kanzler des Reiches Treue und Tapferkeit. Ich gelobe Dir und den von Dir bestimmten Vorgesetzten Gehorsam bis in den Tod, so wahr mir Gott helfe." Tobě, Adolfe Hitlere, vůdci a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřazeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh. Meine Ehre heißt Treue Má čest se nazývá věrnost Správnější je:Treu heißt meine Ehre.viz nápis na dýce SS. Karol Grünberg:Hitlerova černá garda, Naše vojsko, ISBN 978-80-206-0859-8 KNOPP, Guido. SS: výstraha dějin. Praha : Ikar, 2004. ISBN 80-249-0440-3. (česky) AILSBY, Christopher. Waffen-SS − Zbraně SS: nepublikované fotografie 1923–1945. Český Těšín : Ottovo nakladatelství, 2000. ISBN 80-7181-435-0. (česky) Obrázky, zvuky či videa k tématu Schutzstaffel ve Wikimedia Commons 1938 forum.axishistory.com Axis History Factbook - SS The German SS/Waffen-SS in WWII feldgrau.com

DATETIME

DATETIME

000762

... Přeclav z Pohořelé zavedl v diecézi svěcení svátku svaté Hedviky (16. října) jako místní patronky. Biskup Přeclav z Pohořelé zemřel na biskupském hradě Otmuchově dne 6. dubna 1376. Pochován byl v mariánské kapli vratislavské katedrály, kterou dal sám vystavět. Jeho dosud zachovaný náhrobek je cennou památkou gotického sochařství. Přeclavovou smrtí skončilo jedno z vrcholných období dějin vratislavské diecéze. Zejména z hospodářského hlediska bylo biskupství tak mocné jako nikdy dříve. Ale rovněž rychlé rozšiřování farní sítě, zakládání...

Kdy zemřel Přeclav z Pohořelé?

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99eclav_z_Poho%C5%99el%C3%A9

Biskup Přeclav z Pohořelé zemřel na biskupském hradě Otmuchově dne 6. dubna 1376.

Přeclav z Pohořelé (též z Pogorely, z Pogorella, z Pohořelce, lat. Przeclaus de Pogarella nebo de Pogorella, pol. Przecław z Pogorzeli, něm. Preczlaw von Pogarell) (5. května 1299 nebo 1310, Pohořelá . (Pogorzela) nebo Michalov (Michałów), Lehnické knížectví - noc z 5. na 6. dubna 1376, Otmuchov, Niské knížectví) byl dvacátý vratislavský biskup (1341-1376) a od roku 1352 kancléř Karla IV. Doba jeho episkopátu je označována jako zlatý věk vratislavské diecéze. Přeclav z Pohořelé pocházel z rodu pánů z Pohořelé, který se nazýval po vsi Pohořelá (pol. Pogorzela, něm. Pogarell) poblíž Břehu (pol. Brzeg) a nosil erb zvaný Grzymała. Byl to jeden z nejstarších známých rodů ve Slezsku, který byl mimo jiné zakladatelem kláštera v Kamenci. Přeclavovým otcem byl Bohuš z Michalova a z Pohořelé (zmiňován v letech 1284-1309). Přeclav měl tři starší bratry (Jindřicha, Bohuše a Mirzana) a mladšího bratra Gunthera. V době, kdy byl biskupem, se kanovníky vratislavské kapituly stali také jeho synovci Čambor (zm. 1343-1383, též kanovník v Krakově) a Jakub (zm. 1352-1362, též kanovník v Hlohově), v biskupských službách jako rytíř sloužil další synovec Jaroch (zm. 1349-1383). Sám Přeclav z Pohořelé je v pramenech zmiňován až 14. dubna 1329 jako kanovník katedrální kapituly ve Vratislavi. Někdy po 29. červenci 1336 odešel na studia na univerzitu v Bologni, kde se zdržoval i 5. května 1341, když jej vratislavská kapitula po smrti biskupa Nankera zvolila novým biskupem. Volba neproběhla bez problémů. Protože Vratislav dosud podléhala interdiktu, musela se konat v Nise. Většina vratislavské kapituly podporovala Jana Lucemburského a Přeclav byl kandidátem Lucemburky podporovaným, nebyla však v zájmu Polska a arcibiskup hnězdenský Janislav jakožto metropolita vratislavské diecéze odmítl volbu potvrdit a udělit Přeclavovi biskupské svěcení. Kromě toho si již dříve vyhradil jmenování nového biskupa papež. Přeclav se proto vydal osobně k papeži Benediktu XII. do Avignonu. Od něj získal 28. ledna 1342 konfirmační bulu a 17. března biskupské svěcení. 6. května téhož roku se pak vrátil již jako právoplatný biskup do Vratislavi. Biskup Přeclav byl od počátku svázán s Lucemburky, a zejména s markrabětem Karlem, pozdějším Karlem IV., který již v době Přeclavova nástupu spravoval jménem otce mimo jiné Slezsko. Mezi prvními kroky nového biskupa bylo rychlé vyřízení sporů, které s českým králem vedl biskup Nanker, a potvrzení králova postavení. Zrušil Nankerem uložený interdikt nad městem Vratislaví i exkomunikaci Jana Lucemburského a členů vratislavské městské rady - ti však museli biskupa přijít odprosit v průvodu z radnice do kostela svatého Vojtěcha, bosí a v kajícnickém oděvu. Ohledně hradu Milíče, jehož obsazení bylo pohnutkou k uvedenému sporu, uzavřel s králem dohodu: hrad byl vydán zpět vratislavské kapitule, která jej držela dříve, ale král měl mít možnost jej vojensky využívat. 1. července 1342 vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek. Přeclav z Pohořelé hrál v následujících letech významnou úlohu v diplomatických vztazích s polským králem Kazimírem III. Velikým, zejména při sjednávání Namyslovského míru roku 1348 a při organizaci setkání Karla IV. s Kazimírem Velikým ve Vratislavi roku 1351. Za tyto zásluhy se Přeclav stal roku 1352 kancléřem Karla IV. Ačkoli tento titul používal až do své smrti, výkon skutečných povinností s ním svázaných brzy přenechal na jiných. Mezi Přeclavem a Karlem IV. totiž došlo k ochlazení vztahů v důsledku toho, že se nepodařilo uskutečnit císařův plán na vyčlenění vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie a jeho přičlenění k církevní provincii pražské, založené roku 1344. Proti tomuto plánu se stavěli z pochopitelných důvodů hnězdenský arcibiskup i polský král, ale stejně důrazně i vratislavská katedrální kapitula. Rovněž biskup Přeclav po počáteční podpoře zaujal k otázce spíše vlažný postoj. Dvojí příslušnost biskupství pod patronát českého krále a pod záštitu polského metropolity byla jeho výhodou, protože vytvářela manévrovací prostor. Poté, co roku 1352 zemřel bývalý Karlův vychovatel papež Klement VI. a na jeho místo zasedl Lucemburkům mnohem méně nakloněný Inocenc VI., stal se záměr na převod (uvažovalo se i o rozdělení) vratislavské diecéze nerealizovatelným a Karel IV. se jej roku 1360 musel definitivně zříci. Již roku 1358 opět potvrdil všechna stará privilegia biskupství, včetně knížecího titulu a panovnické patronace. Roku 1367, kdy nový spor o privilegia mezi městskou radou a církví ve Vratislavi vyústil opět v interdikt nad městem, zasáhl Karel IV. rozhodně ve prospěch města, neboť si byl vědom jeho hospodářského i politického významu. Interdikt zrušil roku 1368 sám papež Urban V., který císaře zmocnil i k urovnání sporu. Ten potvrdil soudní imunitu duchovních, ale rozhodl, že město má soudní pravomoc nad služebníky a poddanými církve, pokud se nacházejí na jeho území. Roku 1370 navíc vydal edikt, kterým duchovním zakazoval ve Vratislavi pořizovat nemovitosti nebo nakupovat domovní renty. Cílem soustředěného úsilí Přeclava z Pohořelé byla konsolidace pozemkového majetku biskupství. Hlavní centrum tvořilo Niské knížectví, kterému proto věnoval největší pozornost. V řadě majetkových transakcí odkupoval statky, které se nalézaly roztříštěně uvnitř biskupské země nebo v jejím sousedství, a naopak prodával majetky, které s knížectvím územně nesouvisely; listiny Jana Lucemburského z 20. února 1346 a Karla IV. z 24. listopadu 1348 výkup zbývajících cizích knížecích práv ke statkům na biskupském území výslovně umožňovaly a usnadňovaly. Největším prodaným majetkem bylo panství zmíněného hradu Milíč, náležející katedrální kapitule. Jednalo se o statek málo výnosný a od ostatních církevních držav vzdálený, jehož strategická poloha na polských hranicích byla církvi spíše ke škodě než k užitku. Roku 1358 jej proto biskup a kapitula prodali olešnickému knížeti Konrádovi I. Výtěžek sloužil zejména k nákladnému vykoupení hradu Frýdberka, jehož majitelé plenili a ohrožovali biskupské vesnice v Rychlebských horách. Již předtím získal biskup zpět do přímého držení hrady Kaltenštejn (1345) a Jánský Vrch (1348). Roku 1350 upevnil také dosud spornou svrchovanost biskupství nad městem Wiązów (něm. Wansen) s okolím, takzvanou wansenskou zastávkou, na půl cesty mezi Nisou a Vratislaví, a zhruba v téže době též nad městem a hradem Pačkovem v jihozápadním cípu Niska, kde dal vystavět mohutné, dodnes ve většině hmoty zachované opevnění. Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Janu Lucemburském výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším "německém" (emfyteutickém) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích. Německé právo zavedl i do Otmuchova (1347) a na město s německým právem povýšil Javorník (1373); i v těchto místech modernizoval opevnění. Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo 19. ledna roku 1344 odkoupení města Grodkova (pol. Grodków, něm. Grottkau) s okolím od trvale zadluženého břežského knížete Boleslava III. Marnotratného. Jelikož se v případě tohoto území jednalo o léno českého krále, musel z něj biskup a kapitula, kteří drželi nově nabyté území napůl, 23. listopadu téhož roku složit lenní přísahu (dosavadní nisko-otmuchovské území lénu nepodléhalo). Dědicové po břežském knížeti, Ludvík I. Lehnicko-břežský a Boleslav II. Malý, darování neuznávali a roku 1360 Grodkov vojensky obsadili. Nedostatečně energický postup biskupa vyvolal rozhořčení katedrální kapituly, ale za určitých finančních obětí se Grodkov podařilo získat zpět. Rovněž zde biskup podnítil modernizaci městského opevnění doplněním věží. Získání Grodkova se odrazilo i v titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské. Úspěšná majetková správa biskupa, politické uklidnění v zemi i celkový hospodářský vzestup se kladně odrazily zejména na zřizování řady nových farností a stavbě nových kostelů. (Roku 1300 bylo v diecézi 310 farností, roku 1370 již 1030.) Přeclavova doba byla na dlouho poslední dobou velkých církevních fundací. Lehnický kníže Václav I. založil roku 1354 v Lehnici kolegiátní kapitulu Božího hrobu, jeho bratr břežský kníže Ludvíkv I. založil při kapli břežského hradu roku 1368 kolegiátní kapitulu svaté Hedviky a již předtím roku 1348 založili oba bratři v Lehnici klášter benediktinek. Ve Vratislavi založil Karel IV. roku 1351 na památku setkání s Kazimírem Velikým kostel zasvěcený patronům obou království, svatému Stanislavovi a svatému Václavovi, jakož i svaté Dorotě, a u něj klášter augustiniánů poustevníků. Kromě toho do Slezska v té době přišly nové řeholní řády - karmelitáni, kartuziáni a pavlíni. Množil se také počet špitálů pod patronátem různých institucí: jako vzorové založil Přeclav z Pohořelé v biskupské Nise mužský útulek svatého Josefa a ženský útulek svaté Barbory. Řada vrcholně gotických staveb ve Slezsku je přímo či nepřímo spojena se jménem biskupa Přeclava, nejosobnější památku však zanechal v rozsáhlé východní pobočné kapli vratislavské katedrály, zasvěcené Panně Marii. Tato kaple, vyzdobená freskami a vitrážemi, byla postavena roku 1361 a biskup zřídil i dotaci, která financovala denní bohoslužby dvanácti oltářníky. Mentalita se však v pozdním středověku měnila a různé faktory, jako neuspokojivý stav papežství a spory mezi církevními frakcemi za Přeclavových předchůdců, způsobily jistý pokles prestiže církve i přes její materiální rozkvět. To se projevilo i přítomností sekt a lidových hnutí, kvalifikovaných oficiální církví jako kacířství. V roce 1349 například do Slezska přišli flagelanti, jejichž excesivní projevy zbožnosti mimo jiné vedly k jednomu z prvních protižidovských pogromů ve Vratislavi. Biskup proti nim rázně zakročil a nechal jejich vůdce upálit. Přeclav z Pohořelé zavedl v diecézi svěcení svátku svaté Hedviky (16. října) jako místní patronky. Biskup Přeclav z Pohořelé zemřel na biskupském hradě Otmuchově dne 6. dubna 1376. Pochován byl v mariánské kapli vratislavské katedrály, kterou dal sám vystavět. Jeho dosud zachovaný náhrobek je cennou památkou gotického sochařství. Přeclavovou smrtí skončilo jedno z vrcholných období dějin vratislavské diecéze. Zejména z hospodářského hlediska bylo biskupství tak mocné jako nikdy dříve. Ale rovněž rychlé rozšiřování farní sítě, zakládání nových církevních institucí a nalezení smírného modu vivendi se světskou mocí pozvedlo - ač jen dočasně - společenskou vážnost církve, která byla před Přeclavovým nástupem řadou vnitřních i vnějších sporů oslabena.

DATETIME

DATETIME

003204

... hardcore punkových vlivů do metalu. Původ thrash metalu se dá vystopovat na konec 70. a začátek 80. let, kdy bylo mnoho skupin ovlivněno NWOBHM a prvky hardcore punku (nezvyklá tempa bicích) a tím vytvořili nový styl. Na rozdíl od svého nejbližšího příbuzného, speed metalu, je tento styl o dost agresivnější a spontánnější. Jde o významný přechod z jedné metalové kategorie do druhé, která je ovlivněna i jinými styly, jako např. klasickou hudbou a jazzem. Thrash metal je založený na rychlém tempu, rychlých či komplikovaných rytmicky sekaných kytarových riffech, občas na pozadí kytarových sól. Právě rychlost a členitá rytmická struktura skladeb je to, co běžně definuje thrash metal. Také se vyznačuje rychlým, intenzívním bubnovaním (thrashoví bubeníci často používají dvojpedálové bicí). Začátkem 90. let minulého století dosáhl thrash metal svého vrcholu popularity, která následně začala klesat. Kapely co zůstaly věrné stylu, další nové kapely a obrovská...

Kdy dosáhl trash metal vrcholu popularity?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Thrash_metal

Začátkem 90. let minulého století dosáhl thrash metal svého vrcholu popularity, která následně začala klesat.

Thrash metal je mnohem rychlejší odnoží heavy metalu. Jeho charakteristickým rysem je především agresivnější zvuk kytary a zpěvu a dodávání hardcore punkových vlivů do metalu. Původ thrash metalu se dá vystopovat na konec 70. a začátek 80. let, kdy bylo mnoho skupin ovlivněno NWOBHM a prvky hardcore punku (nezvyklá tempa bicích) a tím vytvořili nový styl. Na rozdíl od svého nejbližšího příbuzného, speed metalu, je tento styl o dost agresivnější a spontánnější. Jde o významný přechod z jedné metalové kategorie do druhé, která je ovlivněna i jinými styly, jako např. klasickou hudbou a jazzem. Thrash metal je založený na rychlém tempu, rychlých či komplikovaných rytmicky sekaných kytarových riffech, občas na pozadí kytarových sól. Právě rychlost a členitá rytmická struktura skladeb je to, co běžně definuje thrash metal. Také se vyznačuje rychlým, intenzívním bubnovaním (thrashoví bubeníci často používají dvojpedálové bicí). Začátkem 90. let minulého století dosáhl thrash metal svého vrcholu popularity, která následně začala klesat. Kapely co zůstaly věrné stylu, další nové kapely a obrovská masa příznivců (známí jako thrasheri) ho udržují při životě dodnes. Poprvé byl termín thrash metal použit v recenzi na album Spreading the Disease (1985) od skupiny Anthrax. Právě Anthrax byli v osmdesátých letech, spolu se skupinami jako Slayer, Exodus a Testament, Metallica a Megadeth považováni za průkopníky thrash metalu. Mezi vůbec nejklasičtější alba jsou všeobecně považována hlavně Reign in Blood (1986) od Slayer, dále Master of Puppets (1986) od Metallicy, deska Among The Living (1987) od Anthrax, debut Bonded by Blood (1985) od Exodus a z Evropy hlavně Eternal Devastation (1986) od Destruction nebo Pleasure to Kill (1986) od Kreator. Nejznámější evropské jsou Destruction, Kreator a Sodom, které dodnes hrají. Nejznámějšími českými thrashmetalovými kapelami jsou Arakain a Debustrol. I když se pro většinu fanoušků historie thrash metalu začíná psát až rokem 1981, skutečné počátky tohoto stylu se datují o mnoho dřív: první riff písně "Symptom of the Universe" (1975) legendárních Black Sabbath je pravděpodobně jeden z prvních thrashových riffů, i když jejich písně "Into the Void" a "Children of the Grave" (obě 1971) měly také velký význam pro rozvoj tohoto hudebního stylu. Jiní znalci poukazují na skladbu "Stone Cold Crazy" (1974) od anglických Queen, která byla na svou dobu neobyčejně tvrdá a rychlá a později ji do svého repertoáru zařadila nejúspěšnější a nejznámější dříve thrashová skupina Metallica. Podobná této byla i píseň "Modern Times Rock And Roll" z prvního alba Queen (1973). Nejrychlejší ukázky rané thrashové muziky měla na svém albu pravděpodobně německá progresivní parta Night Sun. Nebylo by na škodu vzpomenout také Iggyho Popa a jeho kapelu The Stooges, kteří svými skladbami "I Got a Right" a "Gimme Some Skin" hluboce ovlivnili Motörhead. Newyorská kapela Overkill (název si zvolili podle alba Motörhead Overkill, 1979) v roce 1981 napsala song "Unleash the Beast Within", který je považován za první skutečnou thrashovou skladbu. O něco později kapela Leather Charm, ve které působil James Hetfield, napsala skladbu "Hit the Lights". Když se kapela rozpadla, James ji zařadil do repertoáru své další skupiny Metallica. Skupina Metal Church v letech 1980-81 vyprodukovala několik protothrashmetalových skladeb, podobných pokusům rané Metallicy a Overkillu. První thrash-metalové demo nahráli pravděpodobně Metal Church pod názvem Red Skies koncem roku 1981. Toto instrumentální demo nezískalo většího ohlasu, na rozdíl od jejich dalšího dema z října 1982 Four Hymns. Metallica přišla na thrashovou scénu jako druhá (demo Power Metal v dubnu 1982, a potom No Life 'til Leather v červenci) a první se studiovým albem (Kill 'Em All, července 1983). V Evropě mezitím Artillery nahráli demo We Are the Dead, silně ovlivněné tvorbou Black Sabbath; nebylo proto tak rychlé jako americký thrash, i když mělo podobné riffy jako Metallica. Thrash metal se vynořil okolo roku 1984, když Anthrax přišli se svou hymnou "Metal Thrashing Mad", Overkill vydali své druhé demo Feel the Fire a Slayer nahráli směrodatné Haunting the Chapel. Tento vývoj vedl k temnějšímu a tvrdšímu thrashi, což se odrazilo na albech Exodus (Bonded by Blood) a Slayer (Hell Awaits). V Německu Destruction vydali svůj debut Infernal Overkill. V Kanadě Eudoxis, kteří se proslavili vystupováním v plné zbroji, kovových cvokách a s bicími z nerezové oceli, vynesli na světlo světa demo Metal Fix (1985). Také Megadeth, kapela, kterou zformoval bývalý člen Metallicy Dave Mustaine, debutovali se svou nahrávkou Killing Is My Business... and Business Is Good! Megadeth zkombinovali thrash-metalové riffy se sóly podobné Judas Priest a tento koncept nejlépe zrealizovali roku 1990 na nahrávce Rust in Peace. Dalším milníkem se stal rok 1986. Několik nejlepších thrash-metalových alb všech dob[zdroj?] bylo vydáno právě v tomto roce. Dark Angel vydali své podceňované album Darkness Descends, jedno z nejtvrdších a nejrychlejších thrash-metalových alb všech dob. Slayer přišli s dnes už klasickým Reign in Blood a němečtí thrasheři Kreator vydali brutální výtvor Pleasure to Kill, čímž ovlivnili death metal. Megadeth vydali desku Peace Sells... But Who's Buying?, Metallica své legendární album Master of Puppets a Nuclear Assault přišli s hardcore punkem ovlivněným thrashovým opusem Game Over. Roku 1987 skupina Anthrax vydala své nejúspěšnější album Among the Living, kterým se jim znova otevřela thrashová scéna. Jejich skladby byly trochu melodičtější, než to bylo v té době v thrashi běžné, a to hlavně zásluhou chytlavých riffů a melodičtějším, ne tolik "štěkaným" zpěvem. Také jejich pojetí textů se lišilo od jiných thrashových kapel té doby. Jiné skupiny braly texty vážněji, zatímco texty Anthrax hraničily s parodií (především ve skladbách: N.F.L., I Am the Law, A Skeleton In the Closet - všechny z alba Among the Living). Jejich texty ještě doplňovaly humorná vystoupení na pódiích. V roce 1987 vydali svůj debut američtí thrasheři Testament, The Legacy. Testament všeobecně kladli důraz na progresivnější prvky thrash metalu, jejich skladby byly oproti konkurenci melodičtější. Texty se zaobíraly především okultní a satanistickou tematikou, což bezpochyby ovlivnilo textovou stránku death metalu. V polovině 80. let se thrash metal začal dělit na vícero stylů a měl vliv na množství skupin, např. Death a Possessed. Possessed patří mezi první death-metalové kapely; roku 1984 vydali svoje první demo v thrash-metalovém stylu, ale s výrazně temnějším zvukem. Takovýto temný thrash se začal nazývat death metal. V roce 1988 Suicidal Tendencies, kteří byli předtím poctivou hardcore kapelou, vydali své první album u velké společnosti - How Will I Laugh Tomorrow If I Can't Even Smile Today? Album mělo thrashové kytarové riffy a zvuk byl celkově "metalový", s komplikovanější strukturou skladeb než na předcházejících albech a vzhledem ke kořenům kapely v hardcore byly skladby melodické a měly chytlavé refrény. Okolo roku 1988 už byl thrash nasycený novými kapelami, ale klasické počiny se nepřestávaly nahrávat. Třetí album Sepultury, Beneath the Remains (1989) kapele přinesl pozornost mainstreamového publika. Vio-lence vydali album Eternal Nightmare (1988), které v sobě spojuje nekompromisnost thrashových riffů s hardcorovými vokály. Progresívní album Rust in Peace (1990) se do dnešního dne považuje za nejvydařenější kousek Megadeth. Svou skladbou "One" z alba ...And Justice for All (1988), s extrémně komplexní strukturou skladby, Metallica položila základy progresivního metalu. Thrashové skupiny 90. let přišly s novějším, progresívnějším zvukem, zatímco tradiční thrash metal byli částečně vnímané už jen jako přežitek. Ale i z tohoto období vzniklo několik skvělých kousků, například album Night of the Stormrider (1992) od Iced Earth, které kombinovalo power metal s thrashem nebo Sacred Reich a jejich třetí deska Independent (1993). Avšak mnohé skupiny, jako například Machine Head a Pantera se později zaměřily na pomalejší a zatěžkanější I když dominantním stylem rockové muziky 90. let byl alternativní rock, thrash měl také nezanedbatelný vliv. Oblíbená funk-metalová skupina Primus, ve které hrál bývalý kytarista Possessed Ler LaLonde, především ve své rané tvorbě mixovala funkový styl baskytary se značně thrashově ovlivněnými riffy. V roce 1991 Metallica vydala rádiově orientované metalové album (tzv. Černé album), které kapele přineslo obrovský komerční úspěch, potom si pověstně ostříhali své dlouhé vlasy a vydali dvě alba, Load (1996) a ReLoad (1997), které se nesou spíše ve stylu alternativního rocku, blues a jižanského rocku. V posledních letech si thrash, mezitím už považovaný spolu s jinými styly "extrémního metalu" za mrtvý, začal získávat nové mladé publikum a pomalu došlo k opětovnému nárůstu popularity žánru a k nárůstů fanouškovské základny. Termín Nová thrash metalová vlna, jak bývají thrashové kapely vzniklé po příchodu nového milénia označovány, s sebou přinesla i řadu nahrávek, které z větší části navazují na tradici alb z osmdesátých let, rovněž však v sobě obsahují v menším počtu vlivy novějších metalových žánrů. Za základní pilíře nové generace thrashových kapel lze považovat Municipal Waste a především jejich druhé album Hazardous Mutation (2005), dále určitě nesmíme přehlédnout nekompromisní Violator - Chemical Assault (2006), Gama Bomb - Citizen Brain (2008 . ), Evile - Enter The Grave (2006), Toxic Holocaust - An Overdose of Death (2008), Angelus Apatrida - Evil Unleashed (2006), Warbringer - War Without End (2008), Vektor - Black Future (2009) a v neposlední řadě také Havok, jednu z vůdčích kapel s jejich druhou deskou Time Is Up (2011) (anglicky) Seznam thrash metalových kapel na Encyclopaedia Metallum

DATETIME

DATETIME

000659

Glenn Theodore Seaborg (19. dubna 1912 - 25. února 1999) byl významný americký jaderný chemik. Za objevy transuranů získal spolu s Edwinem Mattisonem McMillanem roku 1951 Nobelovu cenu (byl objevitelem všech transuranů až do čísla 102). V otázkách vědy a výchovy radil devíti americkým prezidentům. Ještě za jeho života byl po něm pojmenován chemický prvek s protonovým číslem 106 - seaborgium.

Získal Glenn Theodore Seaborg Nobelovu cenu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Glenn_Seaborg

Za objevy transuranů získal spolu s Edwinem Mattisonem McMillanem roku 1951 Nobelovu cenu (byl objevitelem všech transuranů až do čísla 102).

Glenn Theodore Seaborg (19. dubna 1912 - 25. února 1999) byl významný americký jaderný chemik. Za objevy transuranů získal spolu s Edwinem Mattisonem McMillanem roku 1951 Nobelovu cenu (byl objevitelem všech transuranů až do čísla 102). V otázkách vědy a výchovy radil devíti americkým prezidentům. Ještě za jeho života byl po něm pojmenován chemický prvek s protonovým číslem 106 - seaborgium.

VERB_PHRASE

YES_NO

001730

... Po jeho odchodu se sestava ustálila v této podobě: Syd Barrett - kytara a zpěv Roger Waters - baskytara a vokály Rick Wright - klávesy a vokály Nick Mason - bicí Barrett začal psát vlastní písně ovlivněné americkým a britským psychedelickým rockem, ke kterým přidal vlastní, poněkud bizarní humor. Pink Floyd se brzy stali oblíbenou undergroundovou kapelou a hráli v různých klubech, jako byly UFO Club, Marquee Club nebo The Roundhouse. Koncem roku 1966 byla kapela pozvána, aby se hudebně podílela na filmu Tonite Let's All Make Love in London režiséra Petera Whiteheada. V lednu 1967 pro tento snímek Pink Floyd nahráli dvě skladby ("Interstellar Overdrive" a "Nick's Boogie"). Ačkoliv téměř nic nebylo z tohoto...

Kdo režíroval film Tonite Let's All Make Love in London?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pink_Floyd

Koncem roku 1966 byla kapela pozvána, aby se hudebně podílela na filmu Tonite Let's All Make Love in London režiséra Petera Whiteheada.

Pink Floyd je anglická hudební skupina založená v roce 1964, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filosofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovaným vystoupením. Jedná se o jednu z nejúspěšnějších, nejvlivnějších a nejvýznamnějších skupin všech dob, která prodala více než 200 milionů alb po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů jen v USA. Pink Floyd ovlivnili progresivně rockové skupiny 70. let 20. století, jako jsou Genesis a Yes, či současné interprety, například Nine Inch Nails a Dream Theater. Pod vedením Syda Barretta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let 20. století úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších undergroundových kapel hrající psychedelický rock. Barrettovovo nevypočitatelné chování ale donutilo ostatní spoluhráče k tomu, aby jej doplňovali a později i úplně nahradili kytaristou a zpěvákem Davidem Gilmourem. Po Barretově odchodu se lídrem skupiny a hlavním skladatelem postupně stal zpěvák a baskytarista Roger Waters. Tato proměna vedla k vytvoření několika novátorských alb, která získala kapele celosvětový věhlas. Jedná se o koncepční alba The Dark Side of the Moon (1973), Wish You Were Here (1975) a Animals (1977) a rockovou operu The Wall (1979). V roce 1985 ohlásil Waters rozpad skupiny, ale zbývající členové vedeni Gilmourem v koncertování a nahrávání desek pokračovali. Pink Floyd poté vydali další dvě studiové desky a dosáhli obrovského komerčního úspěchu. Aktivní činnost ukončili v roce 1995. Na charitativním koncertu Live 8 v Londýně se 2. července 2005 uskutečnilo jednorázové vystoupení Pink Floyd, poprvé po 24 letech i s Rogerem Watersem. Syd Barrett zemřel v roce 2006, klávesista Richard Wright o dva roky později. Po dvacetileté odmlce od desky The Division Bell (1994) vydali Pink Floyd v roce 2014 nové studiové album The Endless River. Pink Floyd vznikli z kapely, která se utvořila v roce 1963 a ve které se vystřídalo více hudebníků. Tato amatérská skupina postupně nesla několik názvů: Sigma 6, The Abdabs, The Screaming Abdabs a Spectrum Five. Pod novým názvem The Tea Set začali kytarista Roger Waters, bubeník Nick Mason a pianista Rick Wright v roce 1964 hrát s kytaristou Bobem Klosem (Waters zároveň přešel k baskytaře). Po krátkém pokusu se zpěvákem Chrisem Dennisem se ke skupině přidal kytarista a zpěvák Syd Barrett. Když The Tea Set zjistili, že kapela stejného názvu už existuje, Barrett navrhl používat název The Pink Floyd Sound (původně ale návrh zněl Pink Floyd Blues), podle svých koček, které se jmenovaly Pink a Floyd dle dvou amerických bluesových muzikantů, Pinka Andersona a Floyda Councila. Nějaký čas používali obě jména, než definitivně zvítězil druhý název. Slovo "Sound" bylo z názvu záhy vypuštěno, ale určitý člen "The" byl příležitostně používán až do roku 1970. Pozdější kytarista Pink Floyd David Gilmour nazýval skupinu "The Pink Floyd" až do roku 1984. Ve svých počátcích hrála kapela coververze známých rhythm and bluesových písní, například "Louie, Louie". Během vánočních prázdnin v roce 1964, či na začátku roku následujícího natočila skupina ve studiu první demo snímky, které byly vydány v roce 2015 pod názvem 1965: Their First Recordings. Bob Klose opustil kapelu na nátlak svého otce a učitelů v létě 1965 a věnoval se studiu. Po jeho odchodu se sestava ustálila v této podobě: Syd Barrett - kytara a zpěv Roger Waters - baskytara a vokály Rick Wright - klávesy a vokály Nick Mason - bicí Barrett začal psát vlastní písně ovlivněné americkým a britským psychedelickým rockem, ke kterým přidal vlastní, poněkud bizarní humor. Pink Floyd se brzy stali oblíbenou undergroundovou kapelou a hráli v různých klubech, jako byly UFO Club, Marquee Club nebo The Roundhouse. Koncem roku 1966 byla kapela pozvána, aby se hudebně podílela na filmu Tonite Let's All Make Love in London režiséra Petera Whiteheada. V lednu 1967 pro tento snímek Pink Floyd nahráli dvě skladby ("Interstellar Overdrive" a "Nick's Boogie"). Ačkoliv téměř nic nebylo z tohoto materiálu ve filmu použito, kompletní skladby se nakonec dočkaly vydání v roce 1995 pod názvem London '66-'67. Popularita skupiny rostla a proto čtyři členové společně se dvěma manažery, Peterem Jennerem a Andrewem Kingem, vytvořili v říjnu 1966 společnost Blackhill Enterprises. Na jaře 1967 ale podepsali nahrávací smlouvu s EMI. V březnu 1967 vydala skupina svůj první singl "Arnold Layne", v červnu téhož roku jej následoval singl "See Emily Play". "Arnold Layne" se dostal na 20. a "See Emily Play" dokonce na 6. místo britské hitparády, což zaručilo skupině její první televizní vystoupení v hudebním pořadu Top of the Pops v červenci 1967. Debutové album The Piper at the Gates of Dawn bylo vydáno v srpnu 1967 a mezi odbornou veřejností bylo přijato veskrze kladně. Tato deska je považována za jedno z nejlepších alb britského psychedelického rocku. Skladby na albu, z nichž drtivou většinu napsal Syd Barrett, obsahují poetické texty společně s rozmanitými hudebními motivy, od avantgardní volné formy v "Interstellar Overdrive" k hravým rytmům v písni "The Scarecrow", jež je inspirována venkovskou oblastí The Fens severně od Cambridge, odkud pochází Barrett a Waters (a rovněž i pozdější člen skupiny Gilmour). Texty jsou velice surrealistické a často odkazují k folkloru, jako třeba píseň "The Gnome" (česky "Skřítek"). Na albu, jež produkoval Norman Smith, se prostřednictvím výrazného využití stereo efektů, echa a úprav pásku projevovaly nové technologie v elektronice. Album se ve Spojeném království stalo hitem, když vystoupalo na 6. místo hitparády, zatímco v USA zůstalo prakticky nepovšimnuto (131. místo). V této době absolvovala skupina turné s Jimim Hendrixem, což jí napomohlo ke zvýšení popularity. Nárůst popularity spojený s náročným životem na cestách, tlakem vydavatele na tvorbu hitových písní a častým užíváním psychedelických drog (hlavně LSD) si vybral daň na Sydu Barrettovi. Jeho duševní zdraví se několik měsíců zhoršovalo a Barrett se začal chovat velmi podivínsky. V lednu 1968 se ke skupině připojil David Gilmour, aby nahradil v hraní a zpívání Barretta. Vlivem pravidelného užívání LSD se Barrettovo chování stalo prakticky nepředvídatelným a on sám velmi labilním, často při koncertech zíral do jednoho místa, zatímco skupina hrála. Někdy při vystoupeních hrál jen na jednu strunu na kytaře anebo kytaru začal rozlaďovat. Koncerty tak byly pro skupinu pohromou, zbývající členové se nakonec rozhodli, že ho přestanou na vystoupení brát. Původní myšlenka byla, že Barrett bude skládat hudbu a Gilmour, jeho dobrý kamarád ze školy, ji pak bude živě hrát. Barrett ale začal skládat tak komplikované písně (např. "Have You Got It Yet?"), kde se mění melodie a akordy s každým dalším taktem, že se zbytek skupiny rozhodl nepokračovat v tomto uspořádání. Poslední koncert s Barrettem se odehrál 20. ledna 1968 v Hastingsu; celkem pět vystoupení odehráli Pink Floyd v pětičlenném obsazení s Barrettem i Gilmourem. Když se Barrettův odchod stal v dubnu 1968 oficiálním, producenti Jenner a King se rozhodli zůstat s ním a tak se společnost Blackhill Enterprises rozpadla. Ke kapele se jako manažer přidal Steve O'Rourke, který s Pink Floyd zůstal až do své smrti v roce 2003. Po vydání dvou sólových alb (The Madcap Laughs a Barrett) v roce 1970 (na albech se podíleli i Gilmour, Waters a Wright), jež dosáhla pouze průměrného ohlasu, odešel Barrett do ústraní. Opustil svoji přezdívku Syd, vrátil se ke svému rodnému jménu Roger a žil klidným životem v Cambridgi až do roku 2006, kdy 7. července zemřel. Po Barrettově odchodu prodělali Pink Floyd období hudebních experimentů. Gilmour, Waters i Wright přispívali vlastním materiálem s odlišným hlasem i zvukem, jenž byl různorodější, než tomu bývalo v dobách Barrettovy dominance a rovněž i v pozdějších letech, kdy byl zvuk kapely více uhlazený a jednotný. Zatímco v předchozích letech byl hlavním zpěvákem Syd Barrett, nyní si Gilmour, Waters a Wright rozdělili úlohy a to jak při psaní textů, tak při zpěvu. Waters psal většinou jazzové melodie s dominantní basovou linkou a symbolickými texty, Gilmour se zaměřil na bluesové jammování s výraznou kytarou a Wright preferoval psychedelické písně zaměřené na klávesy. Oproti Watersovi měli Gilmour a Wright rádi písně s jednoduchým textem či skladby přímo instrumentální. Tento fakt vedl k tomu, že Waters začal psát texty i ostatním dvěma skladatelům, kteří naopak vytvořili hudební složku většiny tehdejších skladeb. Nejvíce hudebních experimentů Pink Floyd pochází právě z tohoto období. Příkladem může být skladba "A Saucerful of Secrets", která obsahuje ve velké míře hluky, údery, zpětné vazby, oscilátory a páskové smyčky, nebo "Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict", což je série zrychlených nahrávek připomínajících zvuk hlodavců a štěbetání ptáků, která dosahuje svého vrcholu v těžko srozumitelné nahrávce monologu vyprávěném skotským dialektem. Skladba "Careful with That Axe, Eugene" (tato píseň měla několik verzí názvu) je typicky watersovská, jedná se o basový a klávesový jam vrcholící údery do bubnů a Watersovým nelidským zařváním. Zatímco Barrett napsal téměř celé první album skupiny, na druhém albu A Saucerful of Secrets, jež bylo vydáno několik měsíců po Barrettově odchodu, se od něj objevuje pouze jedna píseň - "Jugband Blues" (byla původně určena pro debutové album). Na druhé desce Barrett ještě hraje ve skladbách "Remember a Day" a "Set the Controls for the Heart of the Sun", které byly nahrány ve druhé polovině roku 1967. Album A Saucerful of Secrets bylo vydáno v červnu 1968, dosáhlo na 9. místo v britské hitparádě a stalo se jediným albem Pink Floyd, které se vůbec neumístilo v USA. I když Barrett již ze skupiny odešel, album stále obsahovalo psychedelickou hudbu v jeho stylu zkombinovanou s experimentálním provedením, jež se naplno projevilo na desce Ummagumma. Hlavní skladbou A Saucerful of Secrets je stejnojmenné 12minutové dílo, jež předznamenalo nástup dlouhých, epických skladeb. Album bylo kritiky přijato nevalně, v současnosti jsou k tomuto dílu kritici shovívavější, především když jej berou v kontextu s pozdější tvorbou skupiny. Následující alba Pink Floyd poté často obsahují dlouhé, monumentální skladby s rozrůstající kompozicí a mnohem koncentrovanějšími texty. Pink Floyd byli najati režisérem Barbetem Schroederem, aby složili soundtrack k jeho filmu More, který měl premiéru v květnu 1969. Soundtrack byl vydán jako samostatné album skupiny pod názvem Soundtrack from the Film More v červenci 1969. Album se dostalo na 9. místo ve Spojeném království a na 153. příčku v USA. Odlišovalo se od tehdejší představy, jak by mělo LP od Pink Floyd vypadat; mnoho skladeb na More (jak jej fanoušci obyčejně nazývají) jsou akustické folkové písně. Dvě z těchto skladeb, "Green Is the Colour" a "Cymbaline", se staly součástí tehdejších živých vystoupení i turné The Man and the Journey, "Cymbaline" byla také první písní Pink Floyd, ve které Roger Waters cynicky vyjadřuje svůj postoj vůči hudebnímu průmyslu. Zbytek alba je složen z avantgardních kousků (některé byly rovněž součástí The Man and the Journey) a z několika rockovějších skladeb, jako např. až hard rockově znějící "The Nile Song". Další nahrávkou skupiny bylo dvojalbum Ummagumma (říjen 1969). První desku tvoří živé nahrávky z koncertů konaných v roce 1969, druhá deska je studiový experiment, kde každý člen sólově nahrál půlku gramofonové desky jako sólový projekt (Masonova první žena přispěla jako flétnistka). Ačkoliv album vyšlo v této podobě, původně bylo plánováno pouze jako čistě avantgardní směs zvuků z "nalezených" nástrojů. Potíže při nahrávání a nedostatek v organizaci skupiny vedly k tomu, že tento projekt ztroskotal. Slovo "ummagumma" v názvu znamená v cambridgeském slangu "soulož" a odráží postoj kapely v době, kdy byli její členové frustrovaní z neustálé práce ve studiu. Studiová část desky je silně experimentální, nachází se zde Watersova folková píseň "Grantchester Meadows" a experimentální skladba "Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict", nemelodický pianový "Sysyphus" od Wrighta, různorodé progresivní rockové struktury ve skladbě "The Narrow Way" (Gilmour) a Masonovo sólo na bicí ("The Grand Vizier's Garden Party"). Skladba "Several Species..." je pětiminutový song složený pouze z hlasu Rogera Waterse přehrávaného v různých rychlostech, což ve výsledku zní jako zvuk hlodavců a ptáků. Některé skladby ze studiového disku byly hrány na turné The Man and the Journey. Koncertní disk alba Ummagumma obsahuje skladby z nejslavnější psychedelické éry a právě kvůli této části ocenili kritici toto album pozitivněji než předešlá dvě. Komerčně bylo toto album nejoblíbenějším počinem Pink Floyd do té doby (5. místo v britské hitparádě a 74. v USA). Album Atom Heart Mother z roku 1970 je prvním, na němž Pink Floyd nahrávali s orchestrem. Deska vznikla díky spolupráci s avantgardním skladatelem Ronem Geesinem. První strana LP obsahuje titulní, 23minutovou rockově-orchestrální skladbu, na druhé straně desky se nachází jedna píseň od každého z tehdejších zpěváků ve skupině (Watersova folk rocková "If", Wrightova nostalgická "Summer '68" a Gilmourova bluesová "Fat Old Sun"). Poslední skladbou je dvanáctiminutová "Alan's Psychedelic Breakfast", což je koláž zvuků muže, jenž si dělá a posléze jí snídani a zároveň přemýšlí o životě (v této části již hrají běžné hudební nástroje). Použití hluků, náhodných zvukových efektů a nahrávek hlasů se poté stalo důležitou součástí zvuku kapely. I když bylo Atom Heart Mother ve své době považováno za velký krok zpět a dnes je bráno jako jedno z nejnepřístupnějších alb skupiny, dosáhlo do té doby největších úspěchů v hitparádě - 1. místo v britském žebříčku a 55. příčka v USA. Později jej Gilmour nazval "hromadou bordelu" a Waters se nechal slyšet, že "by mu nevadilo, kdyby ho (tzn. album) někdo hodil do popelnice, aby jej už nikdo nikdy neposlouchal". Album bylo dalším přechodným, kde titulní skladba napovídala, kam se ubere pozdější vývoj kapely - jako tomu bylo později např. u "Echoes". Popularita alba způsobila, že Pink Floyd podnikli své první velké turné po Spojených státech amerických. Pink Floyd také v roce 1970 přispěli k soundtracku filmu Zabriskie Point, ačkoliv velká část jejich skladeb byla nakonec režisérem Michelangelem Antonionim zamítnuta. Předtím, než vyšlo další studiové album, skupina vydala v roce 1971 výběrovou desku Relics, která obsahuje několik písní z počátků kapely a z B stran singlů. Nachází se na ni i nová píseň "Biding My Time" od Rogera Waterse. Ta byla původně součástí turné The Man and the Journey v roce 1969 a byla nahrána byla během přípravy na album Ummagumma. V tomto období se Pink Floyd vzdali jakéhokoliv spojení s psychedelickou scénou (a s Barrettem) a stali se význačnou skupinou, již je těžké zařadit. Odlišné styly skladatelů ve skupině, Gilmoura, Waterse a Wrighta, se spojily dohromady a vytvořily unikátní zvuk, který je mezi fanoušky znám jako "Pink Floyd Sound". Do této éry patří dvě asi nejdůležitější alba skupiny, The Dark Side of the Moon a Wish You Were Here Zvuk kapely se stal jemným a celistvým, s filozofickými texty, charakteristickou Watersovou baskytarou, bluesovým zvukem Gilmourovy kytary a lehkými klávesovými melodiemi Ricka Wrighta. Gilmour byl v této době dominantním zpěvákem, typickými se pro skupinu v této době stal také saxofon Dicka Parryho a ženské vokály. Někdy nemelodický a drsný zvuk z minulých let předznamenal vývoj ke zvuku sametovému, čistému, jemnému a dlouhé, epické skladby dosáhly svého vrcholu v "Echoes". Tato éra byla nejen začátkem, ale i koncem spolupráce kompletní skupiny při vzniku skladeb. Po roce 1973 začal být stále patrnější Watersův vliv a to nejen textařsky, ale i hudebně. Z tohoto období pochází na dlouho dobu (do roku 1994 s albem The Division Bell) poslední písně, na kterých zpíval hlavní vokály Rick Wright ("Time" z roku 1973) či na kterých se hudebně podílel ("Shine On You Crazy Diamond" z roku 1975). Zároveň také ostře klesal Gilmourův podíl na tvorbě nových skladeb, ačkoliv po celou dobu byl hlavním zpěvákem skupiny. Poslední vazby k Barrettovi byly rozvázány symbolicky albem Wish You Were Here, ze kterého pochází skladba "Shine On You Crazy Diamond", jež je napsána jako pocta a zároveň žalozpěv nad osudem jejich přítele. V roce 1971 vydala skupina album Meddle, které obsahuje 23minutové epické dílo "Echoes", jež zabírá celou druhou stranu desky. "Echoes" je jemná, progresivní rocková skladba s dlouhými kytarovými a klávesovými sóly a dlouhou mezihrou uprostřed. Ta se skládá ze syntetizovaného zvuku velrybích písní hraných na kytaru společně s krákáním vran. "Echoes" popsal Waters jako "zhudebněnou poému", Meddle je podle Nicka Masona "prvním skutečným albem Pink Floyd. Ukázalo nám myšlenku tématu, k němuž se lze vracet". Album mělo zvuk a styl nastupující úspěšné éry Pink Floyd, ale neobsahovalo orchestr, tak význačný u alba Atom Heart Mother. Meddle také obsahuje atmosférickou "One of These Days", oblíbenou koncertní píseň, kde Mason odříkává jediný text skladby: "One of these days, I'm going to cut you into little pieces. . " (volně česky: "Jednoho dne tě rozsekám na malé kousíčky.") Dále se v této skladbě nachází výrazná bluesová elektrická kytara a melodie, která v jednom okamžiku přejde ve strojové pulsování odkazující na ústřední melodii z populárního sci-fi seriálu Pán času. Jemný feeling ve skladbě "Fearless" je poté patrný na následujících třech albech. "Fearless" je inspirovaná country hudbou, stejně jako akustická kytara v "A Pillow of Winds", což je jedna z mála zamilovaných písní, jež kdy Pink Floyd složili. Watersova role jako hlavního textaře zde začala nabývat obrysů, kdy jazzovou píseň "San Tropez" přinesl prakticky hotovou. Deska Meddle byla nadšeně přijata jak kritiky, tak fanoušky. Dosáhla na 3. místo v britské hitparádě, v USA ale pouze na 70. pozici. Deska Obscured by Clouds vyšla v roce 1972 jako soundtrack k filmu La Vallée, což byl další klubový film režiséra Barbeta Schroedera. Bylo to první album skupiny, jež se dostalo do americké Top 50 (46. místo) a v Británii dosáhlo 6. místa. Zatímco Mason později toto album nazval "senzačním", kritici už takové nadšení nesdíleli. Text písně "Free Four", první skladby, jež byla často hrána v amerických rádiích, poprvé obsahuje Watersovo přemýšlení nad smrtí svého otce v druhé světové válce. Je to motiv, který je patrný v následujících albech skupiny Pink Floyd i sólové kariéře Rogera Waterse. Další dvě písně z alba, "Wot's... Uh The Deal" a "Childhood's End" také obsahují témata, jež byla později použita v následujících albech. První z nich je o osamění a zoufalství, toto téma bylo plně rozvinuto v éře Rogera Waterse, druhá naznačuje, co přijde na dalším albu - téma života, smrti a plynutí času. "Childhood's End" (název je zřejmě podle stejnojmenné novely Arthura C. Clarka) je také posledním textařským příspěvkem Davida Gilmoura na následujících 15 let. Album je stylově jiné než předešlé Meddle a někdy zabíhá do blues-rocku ("The Gold It's In the..."), folk rocku ("Burnin' Bridges") a rocku s dominantní klavírní složkou ("Stay"). V tomto období režisér Adrian Maben vydal první koncertní film skupiny, Pink Floyd v Pompejích, jenž obsahuje záběry skupiny hrající v antickém amfiteátru v Pompejích, bez publika, pouze s filmovým štábem. Maben také nahrál rozhovory s členy skupiny a náhledy do zákulisí během nahrávání alba The Dark Side of the Moon v Abbey Road Studios, ačkoliv časové pořadí jednotlivých scén bylo upraveno až po vydání alba. Tyto náhledy do zákulisí jsou součástí pozdějších vydání Live at Pompeii. Vydání celosvětově úspěšného alba The Dark Side of the Moon v roce 1973 bylo předělovým momentem v historii kapely. Pink Floyd přestali po písni "Point Me at the Sky" (1968) vydávat singly (ve Spojeném království) a nikdy nebyli skupinou jednotlivých hitů, ačkoliv skladba "Money" z The Dark Side of the Moon se objevila v Top 20 v USA. Díky tomuto albu dosáhli poprvé na první místa v americké hitparádě, The Dark Side of the Moon je jedno z nejlépe prodávaných alb v USA a třetí nejprodávanější album na světě (více než 45 milionů nosičů). Kritiky vychvalované album zůstalo v americkém žebříčku Billboard Top 200 nebývalých 741 týdnů (z toho 591 týdnů v řadě, od roku 1976 do 1988), což je světový rekord. Rovněž zůstalo 301 týdnů v britské hitparádě, ačkoliv nikdy nedosáhlo výše než na druhé místo. Důležitou součástí alba je saxofon, který napovídá, že se skupina nechala inspirovat jazzem (především Rick Wright), a ženské vokály pomáhající rozšířit hudební strukturu alba. Deska obsahuje jak přímé rockové skladby, jako "Money" nebo "Time", vokálně-instrumentální skladbu "The Great Gig in the Sky" (zpívá Clare Torryová), či minimalistickou "On the Run", která je hrána skoro celá na syntezátor. Náhodné zvukové efekty a útržky rozhovorů prostupují celým albem, mnoho z nich bylo nahráno ve studiu. Watersova interview začínala otázkou "Jaká je vaše oblíbená barva?", aby se tázaný uvolnil. Poté se zeptal "Kdy jste se naposledy choval násilně? A byl jste v právu?". Odpověď je poté zařazena na albu ("Money"). V jiném rozhovoru se zase ptal "Bojíte se smrti?". Text a zvuk alba popisuje tlaky, jimž je člověk v dnešním světě vystaven. Tento koncept (vznikl při poradě skupiny u Masonova kuchyňského stolu) inspiroval kapelu a společně napsali několik motivů (některé z nich Waters poté využil na dalších albech) jako např. "Us and Them", píseň o násilí a zbytečnosti války, nebo motiv šílenství a neurózy v "Brain Damage". Složitá a precizní výstavba alba je zásluhou Alana Parsonse, který tímto stanovil nový standard v kvalitě zvuku. Tento aspekt se stal poté typickým rysem skupiny a zároveň pomohl v prodejnosti alba, neboť chtiví zvukofilové si po "ojetí" desky běželi koupit novou kopii. Ve snaze zúročit svou nabytou popularitu vydali Pink Floyd v roce 1974 výběrové dvojalbum A Nice Pair, jež obsahuje znovuvydané první dvě desky skupiny, The Piper at the Gates of Dawn a A Saucerful of Secrets. Album Wish You Were Here, vydané roku 1975, obsahuje motiv nepřítomnosti. Nepřítomnosti lidskosti v hudebním průmyslu a nejvýrazněji nepřítomnosti Syda Barretta. Album je dobře známé díky stejnojmenné písni, rovněž obsahuje dlouhou instrumentální skladbu "Shine On You Crazy Diamond" skládající se z devíti částí, jež byla složena jako pocta Sydu Barretovi. Mnoho hudebních vlivů z minulosti se zde spojilo dohromady - atmosférické klávesy, bluesová kytara, dlouhá saxofonová sóla (hrána Dickem Parrym), jazzové prvky a agresivní elektrická kytara. Skladba se skládá z několika navzájem spojených částí, vrcholí žalozpěvem hraným na syntetický roh a končí hudební citací z jednoho z prvních singlů skupiny, "See Emily Play", jakožto poslední poctou Sydu Barrettovi, vůdci kapely v jejich počátcích. Titulní píseň "Wish You Were Here" je rovněž věnována Barrettovi. Zbývající dvě písně, "Welcome to the Machine" a "Have a Cigar" ostře napadají hudební průmysl; ta druhá je zpívaná britským folkovým zpěvákem Royem Harperem. Bylo to prvním album Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo jak v britské, tak v americké hitparádě; navíc kritici jej chválili stejně jako předchozí The Dark Side of the Moon. Známá je historka o tom, jak do studia během nahrávaní Wish You Were Here vešel obtloustlý muž s vyholenou hlavou i obočím. Skupina ho chvíli nemohla poznat, až poté si uvědomila, že je to Syd Barrett, kterého neviděli několik let. Barrett je později tentýž den bez rozloučení definitivně opustil. Během tohoto období získával baskytarista a zpěvák Roger Waters stále více kontroly nad produkcí skupiny. Wrightův vliv ustupoval silně do pozadí a během nahrávání The Wall byl ze skupiny vyhozen. Hudba z tohoto období skupiny stojí často až v pozadí za texty, v nichž Waters vyjadřuje své pocity ze smrti otce ve 2. světové válce a svůj narůstající nenávistný postoj k politickým osobám jako Margaret Thatcherová nebo Mary Whitehouseová. Ačkoliv stále s jemnými nuancemi, zvuk skupiny se stal syrovějším a více založeným na kytaře a to na úkor saxofonu a kláves, jež ustoupily do pozadí stejně jako typické zvukové efekty. Velký orchestr (větší než u Atom Heart Mother) hraje důležitou roli na deskách The Wall a především The Final Cut. V lednu 1977 vyšla deska Animals (2. místo ve Spojeném království, 3. místo v USA). Styl kapely se dostal pod palbu kritiků z nově se utvořivší punkové scény, kteří albu vyčítali přílišnou nemastnost neslanost, okázalost a také to, že se vzdálilo od jednoduchosti klasického rock and rollu. Animals je mnohem kytarovější album než jeho předchůdci, což je buď díky vlivu nastupující punk rockové scény anebo kvůli tomu, že album bylo nahráno v novém (a ne úplně dokončeném) studiu Britannia Row. Je také prvním albem, kde u žádné písně není uvedeno jméno Ricka Wrighta. Animals opět obsahují dlouhé skladby, které se vážou k jeho ústřednímu tématu, jež je inspirováno Farmou zvířat od George Orwella. Ten použil psy ("Dogs"), prasata ("Pigs") a ovce ("Sheep") jako metafory lidské společnosti. Ačkoliv na albu dominuje kytara, klávesy a syntezátor zde také hrají velkou roli, což se ovšem nedá říct o saxofonu a ženských vokálech, tak typických pro minulá alba, jež zde úplně chybí. Výsledkem je hard rockový zvuk ohraničený dvěma krátkými akustickými písněmi. Mnoho kritiků se k albu vyjádřilo negativně, popisovali jej jako "obtížné" a "ponuré", ačkoliv mnoho jiných toto album chválilo právě kvůli těmto vlastnostem. Na obal desky byla použita fotka obrovského nafukovacího prasete letícího mezi komíny londýnské elektrárny Battersea. Silný vítr ale při fotografování znemožnil kontrolu nad prasetem, takže výsledný obal vznikl jako fotomontáž. Prase vytvořil holandský průmyslový designér a umělec Theo Botschuijver. Stalo se jedním ze symbolů Pink Floyd a nafukovací prasata byla od té doby součástí každého koncertu. V roce 1979 vyšla epická rocková opera The Wall téměř kompletně vytvořená Watersem, která se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace, jež jsou vyjádřeny metaforicky jako zeď mezi umělcem a jeho publikem. Toto album navrátilo Pink Floyd jejich pošramocený lesk a zároveň dodalo další hitový singl, "Another Brick in the Wall Part 2". The Wall také obsahuje budoucí koncertní vrcholy jako "Comfortably Numb", která se stala základním kamenem klasických rockových rádií a jednou z nejznámějších písní kapely, a "Run Like Hell". Album koprodukoval Bob Ezrin, Watersův přítel, který je podepsán pod textem ke skladbě "The Trial" a od něhož se později Waters distancoval, protože si Ezrin "pustil pro tisk pusu na špacír". Waters začal využívat svého dominantního vlivu a vůdcovství ještě více než u Animals a také si začal přivlastňovat většinu výdělků kapely, což vedlo ke konfliktům s ostatními členy. Zvuk skupiny se přesunul definitivně do hard rocku, ačkoliv orchestrální těleso připomíná minulost kapely a na albu se objevuje také několik klidnějších písní (jako "Goodbye, Blue Sky", "Vera" či "Nobody Home"). Wrightův vliv byl kompletně zminimalizován, až byl nakonec během nahrávání alba v roce 1979 vyhozen a na následujících koncertech vystupoval pouze jako najatý klávesista. Je ironií, že právě Wright byl jediným členem skupiny, jenž vydělal na koncertech The Wall, ostatní se potýkali s obrovskými výdaji nejpropracovanějšího koncertního ztvárnění v historii skupiny. Ačkoliv The Wall nikdy nedosáhlo na první místo ve Spojeném království (deska byla nejlépe třetí), strávilo v roce 1980 15 týdnů na vrcholu americké hitparády. Kritici dílo chválili, komerčně se rovněž jednalo o úspěch, bylo prodáno více než 30 milionů desek po celém světě, z toho 23 milionů jen v USA. Bylo 23× vyhlášeno RIAA platinovým. Obrovský komerční úspěch The Wall udělal z Pink Floyd druhou kapelu po The Beatles, která měla v jednom desetiletí 2 nejprodávanější desky roku (The Dark Side of the Moon v roce 1973 a The Wall v roce 1980). Film s názvem Pink Floyd: The Wall byl promítán v kinech od roku 1982 a obsahoval téměř všechny skladby z alba. Scénář napsal Waters, film byl režírován Alanem Parkerem a v hlavní roli se objevil leader skupiny Booomtown Rats Bob Geldof, který přezpíval některé písně. Ve filmu hrají důležitou roli animace Geralda Scarfa. Filmový kritik Leonard Maltin nazval film "nejdelším a nejdepresivnějším rockovým klipem historie", ten se stal hitem - lidé v USA nechali u pokladen kin více než 14 milionů dolarů. Píseň z filmu "When the Tigers Broke Free" byla také v omezeném množství vydána jako singl. Tato skladba byla později též vydána na kompilačním albu Echoes: The Best of Pink Floyd a na reedici alba The Final Cut. Ve filmu se objevuje i píseň "What Shall We Do Now?", která nebyla zařazena na studiové album z důvodu omezeného prostoru na vinylu. Jediné skladby z alba, jež nebyly použity ve filmu, jsou "Hey You" a "The Show Must Go On". Studiové album The Final Cut z roku 1983 věnoval Waters svému otci, Ericu Fletcheru Watersovi. Nese se ještě v temnějším duchu než The Wall, znovu se zabývá mnoha předchozími tématy alb a zároveň se vyjadřuje k současným problémům té doby, jako Watersova zlost na Spojené království kvůli účasti ve válce o Falklandy a vina, kterou klade tehdejším politickým vůdcům (skladba "The Fletcher Memorial Home"). Cynicky a s obavami se Waters staví k hrozbě jaderné války ("Two Suns in the Sunset"). Michael Kamen a Andy Bown zastoupili v hraní na klávesy Ricka Wrighta, jehož odchod z kapely nebyl před vydáním alba oznámen. Ačkoliv technicky vzato se jedná o album Pink Floyd, na přední straně přebalu desky není napsáno nic, na zadní straně se lze dočíst: "The Final Cut - rekviem za poválečný sen Rogera Waterse zahraný Pink Floyd: Roger Waters, David Gilmour, Nick Mason." Veškerou hudbu i text napsal sám Waters, ostatní členové skupiny se podíleli pouze na vlastním nahrávání. Waters později řekl, že nabízel skupině vydat toto album jako jeho sólové, ale zbytek kapely toto odmítl. Avšak ve své knize Pink Floyd: Od založení do současnosti bubeník Nick Mason tvrdí, že k takové diskuzi nikdy nedošlo. Gilmour opakovaně žádal Waterse o zdržení vydání tohoto alba, aby mohl dopsat dost svého materiálu, ale tato žádost byla zamítnuta. Ladění alba The Final Cut je podobné The Wall, ale více klidnější a jemnější, podobné více skladbě "Nobody Home" než "Another Brick in the Wall, Part II". Také hudební témata se mnohem více opakují, určité leitmotivy vystupují v průběhu celého alba. Album The Final Cut bylo komerčně úspěšné (1. místo ve Spojeném království, 6. místo v USA), kritiky bylo přijato dobře a mělo i rádiový hit ("Not Now John" - jediná hardrocková píseň na albu a zároveň jediná částečně zpívaná Gilmourem). Říká se, že hádky mezi Watersem a Gilmourem byly v té době tak časté, že se nikdy neúčastnili nahrávaní společně a Gilmour byl vypuštěn z popisu na albu jako koproducent. Kapela nekonala na propagaci alba žádné turné, ačkoliv některé písně se objevovaly na sólových koncertech Waterse. Po The Final Cut vydalo Capitol Records v roce 1983 výběrové album Works, na kterém se poprvé objevila Watersova píseň "Embryo" z roku 1970 (vyšla již na těžko sehnatelné kompilaci z roku 1970 Picnic - A Breath of Fresh Air pod hlavičkou Harvest Records). Členové kapely se poté rozešli a trávili čas nad svými sólovými projekty. Waters v prosinci 1985 oznámil, že opouští skupinu Pink Floyd, kterou označil za "kreativně vyčerpanou", a předpokládal, že bez něj, jakožto hlavního skladatele, kapela zanikne. V roce 1986 však Gilmour a Mason začali pracovat na novém albu. Ve stejné době nahrával Waters své druhé sólové album, jež nazval Radio K.A.O.S. (vyšlo 1987). Zároveň se táhl soudní proces, ve kterém Roger Waters požadoval, aby název Pink Floyd již nemohl být používán. Proces byl nakonec vyřešen mimosoudně ve prospěch Gilmoura a Masona, kterým byl název Pink Floyd přiřknut. Po zvážení a zamítnutí mnoha titulů byl nakonec pro nové album dvoučlenné kapely s najatými studiovými hudebníky vybrán název A Momentary Lapse of Reason (3. místo ve Spojeném království, 3. místo v USA). Bez Waterse, který byl dominantním textařem skupiny po více než deset let, musela skupina shánět pomoc jinde. Protože externího textaře Pink Floyd nikdy ve své historii nepotřebovali, sklidil tento krok hodně kritiky. Bob Ezrin, který obnovil své přátelství s Gilmourem v roce 1983 (koprodukoval jeho sólovou desku About Face), na albu působil jako koproducent a jeden z textařů. Vrátil se také klávesista Rick Wright, ale pouze jako najatý hráč (na následujícím turné v roce 1988 už byl plnoprávný člen skupiny). Gilmour později přiznal, že Mason a Wright na albu téměř nehráli. Kvůli jejich malým příspěvkům někteří kritici soudí, že se jedná spíše o sólový projekt Gilmoura, podobně jako se dá považovat The Final Cut za Watersovu sólovou desku. O rok později skupina vydala dvojalbum Delicate Sound of Thunder, což je záznam z koncertů na Long Island v USA. Na začátku 90. let 20. století nahrál Pink Floyd několik instrumentálních skladeb k dokumentárnímu filmu La Carrera Panamerica, který pojednává o klasickém automobilovém závodu odehrávajícím se v Mexiku a jehož se jako jezdci zúčastnili i Gilmour a Mason. Během závodu se Gilmour a manažer Steve O'Rourke (který jel jako navigátor) vybourali. O'Rourke si zlomil nohu, Gilmour vyvázl jen s pohmožděninami. Skladby pro tento film jsou zajímavé tím, že obsahují první materiál od alba Wish You Were Here, k němuž skladatelsky přispěl Rick Wright, a také jediný materiál, ke kterému přispěl Nick Mason od doby The Dark Side of the Moon. V roce 1992 vyšel devítidiskový set Shine On, jenž obsahoval remasterované verze A Saucerful of Secrets, Meddle, The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals, The Wall a A Momentary Lapse of Reason. Navíc je zde bonusový disk The Early Singles, jenž obsahuje prvotní singly skupiny. V setu je rovněž obsažen držák, díky kterému mohou všechna tato alba stát rovně a jejich boční strany poskládané vedle sebe tvoří dohromady obrázek z alba The Dark Side of the Moon. Téměř nečitelný kruhový text na každém CD obsahuje slova "The Big Bong Theory". Poslední studiovou nahrávkou skupiny bylo v roce 1994 album The Division Bell, na němž se ostatní členové skupiny (Wright a Mason) podíleli více než na předešlé desce A Momentary Lapse of Reason. Wright se ustálil jako plnohodnotný člen skupiny a je uváděn i jako spoluautor několika skladeb. Album bylo přijato mnohem lépe než předchozí deska, ačkoliv bylo stále kritizováno jako unavující a šablonovité. Stalo se však druhým albem Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo v britské i americké hitparádě (po Wish You Were Here). The Division Bell je koncepčním albem, kde se v určitém smyslu Gilmour dotýká stejných témat jako Waters v The Wall. Název alba vymyslel Douglas Adams, dobrý Gilmourův přítel. Mnoho z textů pomáhala napsat Polly Samsonová, tehdejší Gilmourova přítelkyně, kterou si krátce po vydání alba vzal. Kromě Samsonové se na albu podíleli další muzikanti, kteří vystupovali při turné k A Momentary Lapse of Reason, a rovněž i saxofonista Dick Parry, nedílný člen vystoupení Pink Floyd v 70. letech. Anthony Moore, který se podílel na textu pro několik skladeb na předchozím albu, dodal text k písní Ricka Wrighta "Wearing the Inside Out", což byla první píseň, ve které byl Wright hlavním zpěvákem od alba The Dark Side of the Moon. V roce 1995 vydali Pink Floyd živé album Pulse, jež záhy dosáhlo na 1. místo v USA a obsahovalo písně hrané během turné The Division Bell na koncertech v Londýně, Římě, Hannoveru a Modeně. Deska obsahuje kompletně zahrané The Dark Side of the Moon (díky tomuto turné hrála skupina The Dark Side of the Moon během dvou dekád - v 70. a 90. letech 20. století). Rovněž vyšel i stejnojmenný videozáznam z londýnského Earls Court z 20. října 1994 - původně jako VHS a laserdisc, DVD verze byla vydána 10. července 2006 a rychle dosáhla prvních míst v prodejnosti. CD z roku 1995 mělo LED diodu, IC časovač a baterii, díky které světýlko na obalu blikalo červeně každou sekundu jako srdeční tep. V rámci turné The Division Bell vystoupila skupina poprvé a naposledy také v České republice a to konkrétně 7. září 1994 na Velkém strahovském stadionu. Tam jejich koncert navštívilo asi 115 000 fanoušků, čímž se stal jedním z největších koncertů, jaké se kdy v České republice uskutečnily. 16. ledna 1996 byla skupina uvedena do Rock and rollové síně slávy. Roger Waters se ceremoniálu nezúčastnil. Živé nahrávky The Wall, které byly nahrány během vystoupení v Londýně v letech 1980-1981, vyšly v roce 2000 pod názvem Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980-81 a dosáhly na 19. místo v USA. V roce 2001 vyšla remasterovaná dvoudisková verze nejznámějších skladeb skupiny pod názvem Echoes: The Best of Pink Floyd. Gilmour, Mason, Wright i Waters spolupracovali na výběru, pořadí a úpravách písní. Menší rozpor vyvolalo pořadí písní, jež není chronologické a je tedy vytržené z kontextu původních alb. Některé skladby, jako např. "Echoes", "Shine On You Crazy Diamond", "Marooned" a "High Hopes", musely být zkráceny. Album dosáhlo druhého místa ve Spojeném království i v USA. Na dvou koncertech Watersova sólového turné In the Flesh v červnu 2002 hostoval za bicími během skladby "Set the Controls for the Heart of the Sun" Nick Mason. Roku 2003 byla vydána SACD reedice The Dark Side of the Moon s novým obalem (ke 30. výročí původního vydání). Album bylo rovněž znovu vydáno jako 180gramová vinylová deska, která má vzhled originálu, ale má nový přebal. 30. října 2003 zemřel dlouholetý manažer Pink Floyd Steve O'Rourke. 2. července 2005 se trio znovu sešlo k příležitosti koncertu Live 8. Navíc se k nim připojil i Waters, poprvé po 24 letech byla skupina kompletní ve svém nejslavnějším složení. Zahráli 4 písně ("Speak to Me"/"Breathe"/"Breathe (Reprise)", "Money", "Wish You Were Here" a "Comfortably Numb"), kde se ve zpěvu vystřídali Gilmour i Waters. Po poslední písni řekl Gilmour: "Děkujeme, dobrou noc," a začal odcházet z pódia. Waters jej však zavolal zpět a všichni čtyři se společně objali, což se stalo jedním z nejslavnějších obrázků z Live 8. Týden po Live 8 byl zaznamenán nový nárůst zájmu o Pink Floyd. Podle obchodního řetězce s hudbou HMV vzrostly prodeje Echoes: The Best of Pink Floyd v tomto týdnu o 1 343 %, zatímco Amazon.com zaznamenal nárůst prodeje u The Wall o 3 600 %, Wish You Were Here o 2 000 %, Dark Side of the Moon o 1 400 % a Animals o 1 000 %. David Gilmour poté prohlásil, že zisk z těchto prodejů věnuje na charitu a zároveň vyzval ostatní vystupující umělce a jejich nahrávací společnosti, aby udělali totéž. Dne 16. listopadu 2005 byla skupina uvedena Petem Townshedem do hudební Síně slávy Spojeného království. Gilmour a Mason byli přítomni osobně, Wright nemohl přijet kvůli operaci oka a Waters se spojil prostřednictvím videa z Říma. Mnoho fanoušků doufalo, že společné vystoupení na Live 8 povede k obnovení skupiny, jíž bylo dokonce nabídnuto rekordních 250 milionů dolarů za turné po USA, ale členové skupiny jasně prohlásili, že nic takového neplánují. Několik týdnů po vystoupení se však zdálo, že se členové udobřili. Gilmour potvrdil, že jeho vztah k Watersovi je na "přátelské bázi", Waters vydal k tématu obnovení několik prohlášení, podle kterých by si rád s ostatními ještě někdy zahrál, ale ne celé turné, spíše jednorázovou akci typu Live 8. 31. ledna 2006 vydal David Gilmour za skupinu prohlášení, že "sjednocení skupiny neplánují", čímž popřel všechny spekulace, jimiž se zabývala média. Gilmour později řekl v rozhovoru pro list La Repubblica, že "končí s Pink Floyd a bude se jen soustředit na svou sólovou kariéru a rodinu". Na Live 8 hrál prý proto, aby podpořil dobrou věc, usmířil se s Watersem a svou případnou neúčast by určitě litoval. Na druhou stranu řekl, "že by Pink Floyd byli ochotni hrát na koncertě na podporu izraelsko-palestinského příměří". V březnu 2006 vydal Gilmour svoji třetí sólovou desku On an Island, na které se podílel i Rick Wright, jenž se zúčastnil i následujícího turné. Dne 31. května 2006 se koncertě v Royal Albert Hall přidal ke Gilmourově skupině i Nick Mason, který si zahrál ve skladbách "Wish You Were Here" a "Comfortably Numb". Waters byl také pozván, ale generální zkoušky na jeho turné po Evropě a Americe jej donutily odmítnout. Nick Mason opět během let 2006 a 2007 hostoval na několika Watersových koncertech. Po smrti Syda Barretta 7. července 2006 fanoušci doufali, že se skupina dá dohromady na jeho počest. Dne 10. května 2007 se v londýnském Barbican Arts Centre uskutečnil koncert k uctění Barrettovy památky. Samostatně na něm vystoupil Roger Waters a po něm vystoupil i zbytek kapely ve složení David Gilmour, Nick Mason a Rick Wright. Ke společnému vystoupení tak, i přes očekávání fanoušků, nedošlo. Ke 40. výročí debutového alba kapely, prvního singlu a jejich smlouvy s nahrávací společností EMI vydali Pink Floyd v roce 2007 reedici jejich prvního alba The Piper at the Gates of Dawn a rovněž i box set Oh, by the Way obsahující ucelené vydání všech studiových alb Pink Floyd v remasterované podobě. Dne 15. září 2008 zemřel na rakovinu klávesista Rick Wright, čímž definitivně zanikla naděje na další vystoupení Pink Floyd v jejich nejslavnějším složení Gilmour - Waters - Wright - Mason. Dne 10. července 2010 vystoupil David Gilmour společně s Rogerem Watersem na malém charitativním koncertu (pro přibližně 200 diváků) pro nadaci Hoping Foundation v Kidlingtonu v Oxfordshire. Na oplátku, že Waterse pozval, slíbil Gilmour, že zahraje na jednom koncertě jeho připravovaného turné The Wall Live ve skladbě "Comfortably Numb", k čemuž došlo 12. května 2011 v Londýně. Gilmour se společně s Nickem Masonem na pódium vrátil i při závěrečné písni "Outside the Wall". Dne 4. ledna 2011 podepsali Pink Floyd pětiletou smlouvu s EMI, která vyřešila prodej jejich díla v době internetu a nabízení jednotlivých písní. Skupina si ubránila svoji představu, že jejich alba nesmí být prodávána jako jednotlivé skladby, ale jako celky. V listopadu 2014 vydali Pink Floyd nové studiové album The Endless River složené z instrumentálních kompozic a jedné písně. Jeho původ pochází z nahrávacích frekvencí pro desku The Division Bell, kdy vzniklo množství materiálu, jenž nebyl na The Division Bell. David Gilmour a Nick Mason s pomocí dalších hudebníků a producentů v letech 2013 a 2014 přepracovali a rozšířili, přičemž využili i původních klávesových nahrávek Richarda Wrighta. Toto neočekávané album se stalo nejvíce předobjednávaným albem historie Amazonu, když předčilo i desku Midnight Memories skupiny One Direction. Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Pink Floyd. The Piper at the Gates of Dawn (1967) A Saucerful of Secrets (1968) Ummagumma (1969, dvojalbum: koncertní a studiový disk) Atom Heart Mother (1970) Meddle (1971) . The Dark Side of the Moon (1973) Wish You Were Here (1975) Animals (1977) The Wall (1979, dvojalbum) The Final Cut (1983) A Momentary Lapse of Reason (1987) The Division Bell (1994) The Endless River (2014)

PERSON

PERSON

010873

... na světě. Mnoho moderních sportovních zařízení, například Manchester Velodrome, City of Manchester Stadium, National Squash Centre a Manchester Aquatics Centre, bylo vybudováno pro Hry Commonwealthu v roce 2002. Kriketový stadion Old Trafford (nejedná se o známý fotbalový stadion) je domovským hřištěm kriketového klubu Lancashire County Cricket Club. Oblast Velkého Manchesteru reprezentují ragbyové kluby Sale Sharks, Wigan Warriors, Salford City Reds, Oldham Roughyeds, Rochdale Hornets a Swinton Lions. Belle Vue Stadium v Gortonu využívá plochodrážní klub Belle Vue Aces, ale pořádají se zde i chrtí dostihy. Hala Manchester Arena, otevřená v roce 1995, pojme 21 tisíc sedících diváků a slouží událostem jak sportovním, tak hudebním. Manchester se i přes výbornou vybavenost moderními sportovními stánky dvakrát neúspěšně ucházel o pořádání Olympijských her (v letech 1996 a 2000). Konaly se zde však některé soutěže Olympijských...

Konaly se v Manchesteru Olympijské hry v roku 2000?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Manchester

Manchester se i přes výbornou vybavenost moderními sportovními stánky dvakrát neúspěšně ucházel o pořádání Olympijských her (v letech 1996 a 2000).

Manchester je významné město a metropolitní distrikt v regionu severozápadní Anglie, historicky významné pro svou roli v průmyslové revoluci. V roce 2017 zde žilo 545 500 obyvatel, v celé metropolitní oblasti zahrnující území hrabství Velký Manchester pak zhruba 2,8 milionu obyvatel. V jižním sousedství města se rozkládá Cheshirská nížina, na severu a na západě hřebeny Pennin. Nejbližšími velkými městy jsou Liverpool (vzdálený 56 km jihozápadním směrem) a Sheffield (56 km jihovýchodně). Město je známé také ve sportovním světě, a to především fotbalovými kluby Manchester United a Manchester City a kriketovým klubem Lancashire County Cricket Club. V roce 2002 se zde konaly 17. hry Commonwealthu. Centrum Manchesteru, které je na seznamu památek chráněných UNESCO, je pozoruhodné pro svou polohu poblíž sítě kanálů a mlýnů, které zaznamenaly největší rozvoj v období průmyslové revoluce v 19. století. == Název == Název města pochází z latinského jména keltského původu Mamucium případně Mancunium, a to složením z keltského mamm (prsa) nebo mamma (matka) a staroanglického ceaster (tábor). Obyvatelé Manchesteru se podle toho někdy přezdívají Mancunians. == Historie == Oblast Manchesteru byla osídlena ještě dříve, než do Anglie přišli Římané. V době, kdy táhli proti Brigantům, na východním břehu řeky Irwell nechal římský vojevůdce Agricola postavit pevnost. Tato dočasná stavba prošla v průběhu let mnoha přestavbami a stala se významnou zastávkou na cestě na sever k pevnostem v Chesteru a Yorku. Severní brána pevnosti a část hradeb poblíž Castlefieldu byla rekonstruována. Ve středověku zde existovalo opevněné panské sídlo. Přibližně roku 1422 šlechtic a kněz Thomas De La Warre tento statek i s okolními pozemky věnoval církvi, aby zde vznikla kolej pro kněze, a zahájil stavbu univerzitního chrámu. Z koleje je nyní Chetham's School of Music a chrám se rozrostl v nynější Manchesterskou katedrálu. Manchester se poté, co roku 1301 obdržel královský patent pro pořádání trhů, stal významným obchodním centrem oblasti. Ve 14. století se do Salfordu a Manchesteru přistěhovala komunita vlámských tkalců, kteří zde vyráběli vlněné oděvy a započali tak tradici tkaní sukna. Průmyslová revoluce v poslední čtvrtině 18. století proměnila původní obchodní městečko ve významné průmyslové centrum. Vlhké podnebí zpracování bavlny vyhovovalo a rozvoj strojů poháněných parou proces předení a tkaní urychlil. Manchester se také stal významným distribučním střediskem s mnoha sklady. Výstavba Bridgewater Canal, prvního umělého vnitrozemského kanálu ve Velké Británii, podpořila rozvoj průmyslu díky zajištění dostupnosti levného uhlí. Zprovoznění Liverpool and Manchester Railway, první železnice na světě pro osobní přepravu, rozvoj města a okolí dále urychlilo. Počet obyvatel města rychle rostl díky tomu, že se do něj lidé zblízka i z dálky stěhovali za pracovními příležitostmi. Velký počet jich sem směřoval především z Irska, postiženého tehdy hladomorem. Vliv irské komunity zůstal v Manchesteru silný až do dnešní doby a v březnu se zde každoročně koná velká oslava svátku svatého Patrika. Významná vlna imigrantů (značná část z nich byli Židé) v té době pocházela i ze střední a východní Evropy. Na konci 19. století tak byl Manchester kosmopolitním městem. Rozvoj průmyslu způsobil, že se motýl drsnokřídlec březový musel přizpůsobit změně kvality životního prostředí; během několika generací se barva jeho křídel zcela změnila z bílé na černou. První popis této změny pochází z roku 1848 a posloužil jako jeden z důkazů evoluce. Na konci 19. století byl vybudován Manchester Ship Canal - téměř 60 km dlouhý kanál od Salfordu až k Merseyské zátoce u Liverpoolského přístavu. Díky tomuto kanálu mohla v doku Manchesterského přístavu přistávat zaoceánská plavidla. Manchester v meziválečném období postihla krize, která zasáhla především textilní průmysl. V době druhé světové války se ve městě vyráběla letadla pro Royal Air Force, z nichž nejznámější byl bombardér Avro Lancaster. Manchester byl častým terčem nacistických náletů, které zničily značnou část historického centra a vážně poškodily katedrálu. 15. června 1996 vybuchla v centru bomba nastražená IRA. Výbuch zranil asi 200 lidí, žádné úmrtí nezpůsobil, ale střed města vážně poškodil. Při následné rekonstrukci byly vybudovány nové komplexy budov, například Printworks a další stavby pro nákupy a zábavu. Roku 2002 město hostilo 17. hry Commonwealthu. Manchester se také dvakrát – v letech 1996 a 2000 – ucházel o pořádání Olympijských her. 22. května 2017 se v Manchester aréně udál sebevražedný bombový útok. O život přišlo 22 lidí a jeden útočník, Salman Abedi. K útoku se přihlásila teroristická skupina Islámský stát. == Geografie a podnebí == Manchester se nachází v oblasti, která má kulovitý tvar, na severu je ohraničena Peninským vřesovištěm a na jihu Cheshirskou nížinou. Centrum města je situováno na břehu řeky Irwell, nedaleko od soutoku řek Medlock a Irk. Řeka Mersey protéká jižním okrajem Manchesteru. Větší část města, především jeho jižní část, se nachází na rovině, a nabízí tak z vysokých budov výhled na vřesoviště. Geografická charakteristika města měla významný vliv na jeho rozvoj. Jedná se především o podnebí, přístup k moři, dostupnost vodní energie a blízkost pobřeží. Manchester má pověst města s vlhkým podnebím a deštivým počasím, avšak průměrný roční úhrn srážek 809 mm je nižší než například ve městech Plymouth, Cardiff nebo Glasgow (americký New York má úhrn srážek 1200 mm a italský Řím má srážek srovnatelné množství). Srážky v Manchesteru mívají relativně slabou intenzitu, ale trvají většinou delší dobu. Manchester tak má relativně vysokou vlhkost ovzduší. == Obyvatelstvo == Etnický původ (sčítání v roce 2011): 66,7% – běloši (59,3% bílí Britové) 17,1% – Asiaté 8,6% – černoši 4,7% – míšenci 1,9% – Arabové 1,2% – ostatníNáboženství (sčítání v roce 2011): 48,7% – křesťanství 15,8% – islám 1,1% – hinduismus 0,5% – sikhismus 0,8% – buddhismus 0,5% – judaismus 0,4% – ostatní náboženství 25,3% – bez vyznání 6,9% – neuvedeno == Ekonomika == Pro Manchester je typické velké množství kancelářských prostorů. Obchodní čtvrť Central Business District se nachází v centru města vedle Piccadilly se středem na ulicích Mosley Street, Deansgate, King Street a Piccadilly. Nové kanceláře vznikají i v oblasti na západ od Deansgate ve Spinningfields. První významnou stavbou v této části města byla centrála Royal Bank of Scotland. Nedaleko centra města v Salford Quays byla zahájena regenerace oblasti využívané dříve pro stavbu lodí (obdoba londýnské oblasti Docklands) s využitím pro stavbu call center. V letech 2006–2012 došlo k přestěhování některých redakcí BBC z Londýna právě do manchesterských Salford Quays a vytvoření tzv. BBC North. Manchester je hlavním nákupním centrem severu Anglie. Existují zde dvě hlavní obchodní centra – Manchester Arndale Centre ve středu města a Trafford Centre nacházející se mimo hranice Manchesteru. Ve středu města se také nachází menší obchodní centra – Triangle, zaměřené na mladou klientelu, a Royal Exchange Centre. V oblasti Shambles je možno najít pobočky obchodních řetězců Harvey Nichols, Marks & Spencer a mnoho módních butiků. == Správa == Roku 1974 byl Manchester vyčleněn z hrabství Lancashire a vznikl metropolitní distrikt Manchester. Manchester je začleněn do 4 úrovní správy – Rada města Manchester, region Severozápadní Anglie, parlament a Parlament Evropské unie. Manchester je také součástí metropolitního hrabství Velký Manchester, ačkoli rada tohoto hrabství byla zrušena v osmdesátých letech 20. století a město a další distrikty se staly samostatnými správními jednotkami (unitary authority) s výjimkou několika málo činností zajišťovaných na úrovni hrabství. Manchester se dále člení na mnoho obvodů, které však nemají úroveň správních jednotek. Rada města Manchester je správním orgánem pro metropolitní distrikt Manchester. Manchester je rozdělen do 32 volebních obvodů, ve kterých je voleno 96 radních, tři z každého obvodu. Volební obvody do rady města: Pro volby do Parlamentu Velké Británie je Manchester rozdělen do pěti obvodů: Manchester Central, Manchester – Blackley, Manchester – Gorton, Manchester – Withington a Wythenshawe a Sale East. Manchester je součástí volebního okrsku Severozápadní Anglie pro volby do Parlamentu Evropské unie. == Doprava == Manchester má velmi dobrou úroveň dopravní infrastruktury. Síť komunikací ve městě je jedna z nejhustších ve Velké Británii a oblast Velkého Manchesteru má největší procento dálnic v rámci země. Liverpool and Manchester Railway byla první železniční tratí na světě dopravující cestující. Další významnou dopravní službou v Manchesteru je taxislužba s typickými vozy Black Cabs. Město je hustou sítí stanovišť taxislužby protkáno a na rozdíl od jiných měst je i cena tohoto způsobu přepravy přístupná. === Letecká doprava === Letiště Manchester, dříve Manchester Ringway Airport, třetí letiště Velké Británie v počtu odbavených cestujících, je vybaveno zvláštní železniční stanicí. V roce 2005 odbavilo 22,1 miliónů pasažérů a poskytovalo přímé spojení do více než 180 míst provozovaných 90 leteckými společnostmi. Mezi destinacemi dostupnými přímým spojením lze uvést New York, Chicago, Boston, Filadelfie, Atlanta, Orlando, Miami, Houston, Las Vegas, Toronto, Antigua, Barbados, Damašek, Dubai, Abu Dhabi, Doha, Teherán, Karáčí, Islamabad, Láhaur, Kuala Lumpur a Hong Kong. Letecká linka mezi Manchesterem a Londýnem je jedním z mála rušných vnitrostátních spojů a silně konkuruje železniční dopravě. Letiště Barton Aerodrome patří k nejstarším na světě. Využívá se především jako letiště pro helikoptéry a na jeho krátkou travnatou dráhu přistávají malá letadla. Na tomto letišti se také nachází nejstarší letecká kontrolní věž na světě. === Silniční doprava === Manchester, podobně jako Londýn, má silniční okruh – M60. Na rozdíl od Londýna prochází M60 okrajovými částmi města a poskytuje tak kvalitní spojení do centra. Hlavními dálnicemi spojujícími Manchester s okolím jsou M56, M6, M61, M62 a M66. Většina z nich ústí na M60. === Železniční doprava === Manchester drží historické prvenství v provozování železniční dopravy, protože zde roku 1830 vznikla první železniční linka pro přepravu cestujících Liverpool and Manchester Railway. V průběhu dalších 50 let bylo město obklopeno několika železničními stanicemi – Manchester London Road (nyní Manchester Piccadilly), Manchester Victoria, Manchester Central, Manchester Mayfield a Manchester Exchange. V šedesátých letech 20. století byly některé z nich pro cestující uzavřeny, v provozu zůstaly pouze stanice Manchester Victoria a Manchester Piccadilly. Expresní vlaky do Londýna vyjíždějí ze stanice Piccadily a cesta trvá přibližně 2 hodiny a 15 minut. Poblíž centra města se nachází několik menších železničních stanic – Manchester Oxford Road, Deansgate a Salford Central. Manchester není vybaven systémem metra. === Tramvajová doprava === V Manchesteru existuje tramvajový systém dopravy zvaný Manchester Metrolink, provozovaný společností Serco. Tento systém spojuje centrum města s Altrinchamem, Ecclesem, Bury, Ashtonem, East Didsbury a letištěm. Je dlouhý 57 mil (92 km), nejdelší na Britských ostrovech a nejméně třikrát delší než všechny ostatní. Byl otevřen roku 1992 jako první ze znovuotevřených britských tramvajových systémů vzniklých v důsledku renesance tramvají ve vyspělých zemích. Časový interval mezi jednotlivými spoji je 6–12 minut. Ročně tu tramvaje přepraví téměř 20 miliónů pasažérů. V červnu 2006 vláda oznámila záměr podpořit rozšíření tohoto dopravního systému, po němž by měl být schopen přepravit až 50 miliónů cestujících za rok. Jedná se o rychlodrážní systém. Původní provoz, uzavřený jako všechny kromě blackpoolského v celém království, provozoval až od konce v roce 1949 pouliční double-deckerové (dvoupodlažní) tramvaje. === Autobusová doprava === Manchesteru a jeho okolí slouží hustá síť autobusové dopravy spojující město se satelitními částmi a okolními vesnicemi. Autobusovou dopravu ve městě provozuje mnoho společností – First Group, Stagecoach, Finglands, UK North, Arriva a R. Bullock. Jednou z velmi vytížených tras je spoj Oxford Road – Wilmslow Road, jedna z nejrušnějších autobusových tras v Evropě, kterou se dopravují studenti a zaměstnanci z okrajových čtvrtí města do centra, kde se nachází mnoho univerzitních učeben a kanceláří. First Group také provozuje bezplatnou autobusovou službu Metroshuttle, která spojuje důležité oblasti města – železniční stanice Manchester Victoria, Manchester Piccadilly a Manchester Oxford Road s Čínskou čtvrtí, Deansgate, Salford Central a Albert Square. Tyto velmi populární spoje bývají přeplněné. V současnosti jsou provozovány tři linky odlišené barevně – oranžová, zelená a purpurová. Frekvence spojů se pohybuje v rozmezí 5 až 10 minut a doplňuje tak dopravní síť linek a železnici. Velmi oblíbené jsou také linky, na nichž jezdí kloubové autobusy, například linky Bury – Manchester nebo Bolton – Manchester. Hlavním stanovištěm pro dálkové autobusy (spoje provozuje především National Express) je Manchester Central Coach Station na Chorlton Street. Jedná se o moderní a dobře vybavené stanoviště (rekonstrukce skončila v březnu 2002). === Říční doprava === K odkazům průmyslové revoluce patří rozsáhlá síť kanálů: Manchester, Bolton & Bury Canal, Rochdale Canal, Manchester Ship Canal pro spojení s mořem a Bridgewater Canal, Ashton Canal a Leeds & Liverpool Canal. V současné době se využívají pro výletní plavby. == Kultura == === Galerie === V oblasti Velkého Manchesteru se nachází mnoho uměleckých galerií: Lowry v Salford Quays – obrazárna s díly salfordského malíře L. S. Lowryho Athenaeum Salford Museum and Art Gallery v Salfordu Manchester Art Gallery Whitworth Art Gallery Chinese Arts Centre Cornerhouse Castlefield Gallery Cube Gallery Comme Ca Art Gallery Barn Gallery === Muzea === Muzea v Machesteru: Greater Manchester Police Museum Imperial War Museum North v Trafford Parku Manchester Jewish Museum Manchester Museum Museum of Science and Industry Pankhurst Centre People's History Museum Urbis - muzeum života ve městě Gallery of Costume === Divadla === Manchester je známý svými skvělými divadly. Velké sály zahrnují například Manchester Opera House, velké komerční divadlo, které uvádí výjezdní představení divadelních společností z West Endu, Palace Theatre a Royal Exchange Theatre, velká divadla sídlící v místě burzy bavlny. Library Theatre je malé divadlo sídlící v suterénu hlavní městské knihovny. Mezi další divadla ve městě patří Lowry a Studio Salford. Mezi menší divadelní sály patří Green Room, zaměřené na okrajové žánry, Contact Theatre - divadlo především pro mladé diváky a Dancehouse, s tanečními produkcemi. Manchester je také sídlem dvou významných divadelních škol – School of Theatre a Arden School of Theatre. Royal Northern College of Music má vyčleněny speciální prostory pro operní a klasickou hudbu. === Klasická hudba === Manchester je sídlem dvou symfonických orchestrů – Hallé Orchestra a BBC Philharmonic Orchestra. Sídlí zde také komorní orchestr – Manchester Camerata. Po mnoho let byl hlavním sálem pro klasickou hudbu Free Trade Hall na Peter Street. Od roku 1996 se jím stal moderní koncertní sál pro 2 000 posluchačů Bridgewater Hall, domovský sál Hallé Orchestra. Tento sál patří mezi nejlépe technicky vybavené sály pro koncerty klasické hudby s velmi kvalitně navrženými akustickými parametry. Dalšími koncertními sály jsou RNCM, Royal Exchange Theatre a Manchesterská katedrála. Manchester je i významným centrem hudebního vzdělávání. Nachází se zde školy Royal Northern College of Music a Chetham's School of Music. === Populární hudba === Manchester vytváří svým multikulturálním prostředím vhodné prostředí pro populární hudbu, na jejíž bohatou historii jsou obyvatelé města právem hrdi. Mezi skupiny, které vznikly v Manchesteru je možno zařadit: Bee Gees The Hollies Mindbenders 10cc Joy Division New Order Smiths Oasis The 1975 Simply Red Take That Hurts The Stone Roses === Literatura === V Manchesteru se odehrává významný román Mary Bartonová viktoriánské spisovatelky Elizabeth Gaskell z roku 1848. Jde o jedno z prvních literárních zpodobení tíživých životních podmínek průmyslového proletariátu. === Televize a rádio === Centrála Granada Television, pobočky ITV, se nachází na Quay Street ve čtvrti Castlefield. Vedení BBC pro severozápadní Anglii sídlí v New Broadcasting House na Oxford Road v jižní části města a produkuje zde některé své lokální programy. Manchester je také základnou pro výrobu programů BBC One v severozápadním regionu. V BBC existuje záměr přestěhovat část personálu a technického vybavení do roku 2010 z Londýna do Manchesteru. Od roku 2000 vysílá i lokální televizní kanál Channel M, provozovaný společností Guardian Media Group. Mezi lokální rádiové stanice patří BBC Radio Manchester, Key 103, Galaxy, Piccadilly Magic 1152, 105.4 Century FM , 100.4 Smooth FM, Capital Gold 1458 a Xfm. V rámci jižního Manchesteru jsou provozovány i obecní rádiové stanice například ALL FM 96.9 a Wythenshawe FM 97.2. === Noviny a časopisy === Noviny Guardian byly založeny v Manchesteru roku 1821 a vydávány jako Manchester Guardian. Jejich ústředí se stále nachází v Manchesteru, ačkoli mnoho řídících funkcí bylo přesunuto roku 1964 do Londýna. V rámci těchto prostor sídlí i redakce sesterského večerníku Manchester Evening News. Nejčtenějším deníkem rozšiřovaným bezplatně ve městě je deník Manchester Metro News. Dalším bezplatně dostupným deníkem je Metro North West. V Manchesteru sídlily po dlouhou dobu důležité redakce mnoha celostátních deníků, například Daily Telegraph, Daily Express, Daily Mail, Daily Mirror a The Sun. V současné době však má kanceláře pouze Daily Sport. V době největšího rozvoje bylo v Manchesteru zaměstnáno až 1 500 novinářů. V 80. letech 20. století nastalo postupné uzavírání redakcí a jejich stěhování do Londýna a označení druhá Fleet Street ztratilo svůj význam. == Náboženství == Anglikánská diecéze v Manchesteru byla založena roku 1847. Manchester je začleněn do římskokatolické diecéze Diocese of Salford. Město má také významné komunity muslimů a nejpočetnější židovské společenství mimo Londýn. V Manchesteru se nachází anglikánská gotická Manchesterská katedrála, jejíž stavba trvala asi 600 let. == Vzdělání == V Manchesteru se nachází tři univerzity. University of Manchester a Manchester Metropolitan University se nachází v jižní části města. První z nich je jedna z největších vysokých škol Velké Británie a vznikla na podzim 2004 sloučením Victoria University of Manchester a UMIST. Asi tři kilometry na západ od centra města poblíž Salfordu sídlí University of Salford. Spolu s University of Bolton , Royal Northern College of Music a University Centre Oldham má oblast Velkého Manchesteru asi 100 000 studentů. University of Manchester, Manchester Metropolitan University a Royal Northern College of Music jsou seskupeny na jižním okraji města a vytvářejí velký univerzitní komplex v okolí Oxford Road. Manchester Grammar School je soukromá střední škola pro chlapce nacházející se ve čtvrti Fallowfield na jihu města. V poválečném období byla přímo financována státem a neplatilo se zde školné, ale od roku 1976 se, poté co labouristická vláda ukončila přímé financování gymnázií, stala soukromou školou. Původně sídlila na prominentním místě poblíž katedrály, ale byla přestěhována na Old Hall Lane ve Fallowfieldu, aby byla schopna uspokojit zvyšující se počet studentů. V původní lokalitě nyní sídlí Chetham's School of Music. == Sport == V Manchesteru sídlí dva významné fotbalové kluby: Manchester United a Manchester City. Domovským stadionem Manchester City je Etihad Stadium; Manchester United hraje na Old Trafford, druhém největším fotbalovém stadionu v Anglii, který se nachází právě ve čtvrti Trafford. Tyto velkokluby jsou jen dva z mnoha manchesterských fotbalových mužstev, dalšími jsou například Oldham Athletic, Stockport County FC, Bury FC, Wigan Athletic či Rochdale AFC. Podle výzkumu Urbis centre má město nejvyšší koncentraci fotbalových klubů na jednoho obyvatele na světě. Mnoho moderních sportovních zařízení, například Manchester Velodrome, City of Manchester Stadium, National Squash Centre a Manchester Aquatics Centre, bylo vybudováno pro Hry Commonwealthu v roce 2002. Kriketový stadion Old Trafford (nejedná se o známý fotbalový stadion) je domovským hřištěm kriketového klubu Lancashire County Cricket Club. Oblast Velkého Manchesteru reprezentují ragbyové kluby Sale Sharks, Wigan Warriors, Salford City Reds, Oldham Roughyeds, Rochdale Hornets a Swinton Lions. Belle Vue Stadium v Gortonu využívá plochodrážní klub Belle Vue Aces, ale pořádají se zde i chrtí dostihy. Hala Manchester Arena, otevřená v roce 1995, pojme 21 tisíc sedících diváků a slouží událostem jak sportovním, tak hudebním. Manchester se i přes výbornou vybavenost moderními sportovními stánky dvakrát neúspěšně ucházel o pořádání Olympijských her (v letech 1996 a 2000). Konaly se zde však některé soutěže Olympijských her v Londýně roku 2012. == Turistické atrakce == === Architektura === V Manchesteru se nachází velké množství budov postavených od viktoriánského období až do současnosti. Většina honosných budov odráží původní postavení města jako centra obchodu s bavlnou. Mnoho bývalých skladišť je nyní využíváno pro jiné účely ale původní charakter města byl zachován. Manchester se taky vyznačuje velkým množstvím mrakodrapů. Velká část byla postavena v 60. a 70. letech 20. století. Nejvyšším mrakodrapem města je Beetham Tower, ten by postaven v roce 2006, má výšku téměř 169 metrů. Další zajímavé stavby v Manchesteru: Bridgewater Hall sídlo Hallé Orchestra Corn Exchange nyní nákupní centrum Triangle G-Mex centrum John Rylands Library v Deansgate London Road Fire Station Manchester Central Library na St Peter's Square od E. Vincenta Harrise Manchesterská radnice od Alfréda Waterhouse Budova Midland Bank (nyní HSBC Bank) na King Street od Edwina Lutyense Midland Hotel Piccadilly Gardens od Tadaa Anda Palace Hotel Portico Library Royal Exchange South Manchester Synagogue Strangeways Prison od Waterhouse Sunlight House Trinity Bridge přes řeku River Irwell od Santiaga Calatravy Manchester Victoria Station Victoria Baths Urbis Museum od Iana Simpsona === Pomníky === V Manchesteru se nachází pomníky mnoha osobností a událostí, které vytvářely historii města. Největší počet těchto památníků je umístěn na Albert Square, v průčelí městské radnice a v Piccadilly Gardens. Mezi nejzajímavější je možno zařadit Alan Turing Memorial v Sackville Park poblíž Canal Street, věnovaný památce otce moderní výpočetní techniky, památník Abrahama Lincolna připomínající krizi v textilním průmyslu na severu Anglie v letech 1861 až 1865 způsobenou Americkou občanskou válkou a B of the Bang, pozoruhodná skulptura, nejvyšší svého druhu ve Velké Británii, postavená na připomínku pořádání her Commonwealtu roku 2002. === Ulice a náměstí === V Manchesteru se nachází velké množství rušných ulicí a náměstí. Část ulicí v centru města je vyhrazena pro pěší zatímco ostatní, které jsou používány pro Metrolink, autobusovou a automobilovou dopravu jsou často přeplněné. Jednou z nejstarších dopravních tepen je Market Street. Původní středověká výzdoba v okolí Market Street i některé další ulice jako Smithy Door byly zničeny při úpravách v 70. letech 20. století. Jednou z mála ulic, která si zachovala původní charakter je Long Millgate, která vede na sever z Market Place. Další pozoruhodnou ulici je Whitworth Street, široká ulice z 19. století obklopená zahradami a obklopena působivými cihlovými stavbami, původně sloužícími jako skladiště, která jsou nyní využívány jako obytné domy. Na jihu od centra města je centrem studentského života ulice Wilmslow Road . === Ostatní zajímavá místa === Great Northern Square Spring Gardens Cathedral Gardens New Cathedral Street Gay Village Čínská čtvrť – největší čínská čtvrť ve Velké Británii a druhá největší v Evropě == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Manchester ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Manchester ve WikislovníkuManchester City Council Oficiální stránky pro návštěvníky Manchesteru Průvodce pro barech, hospodách, klubech a restauracích Manchesteru Stránky muzea URBIS

VERB_PHRASE

YES_NO

011435

Kubinka (rusky Ќб) je město s přibližně s dvaceti tisíci obyvatel v Moskevské oblasti Ruské federace. Leží 63 kilometrů západně od centra Moskvy, zhruba na půl cesty do Možajsku. Kubinka má významnou vojenskou historii, dnes je zde tankové muzeum Kubinka a letecká základna Kubinka. == Dějiny == Vesnice Kubinka je doložena od 15. století. Jméno pochází od jména zdejšího pána Ivana Kubenského. Rozvoj Kubinky začíná v polovině 19. století, kdy se Kubinka stává stanicí na železniční trati z Moskvy do Smolensku. Městem je Kubinka od roku 2004. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kubinka na německé Wikipedii. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Kubinka ve Wikimedia Commons

Jaká základna je dnes v Kubince?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kubinka

Kubinka má významnou vojenskou historii, dnes je zde tankové muzeum Kubinka a letecká základna Kubinka.

Kubinka (rusky Ќб) je město s přibližně s dvaceti tisíci obyvatel v Moskevské oblasti Ruské federace. Leží 63 kilometrů západně od centra Moskvy, zhruba na půl cesty do Možajsku. Kubinka má významnou vojenskou historii, dnes je zde tankové muzeum Kubinka a letecká základna Kubinka. == Dějiny == Vesnice Kubinka je doložena od 15. století. Jméno pochází od jména zdejšího pána Ivana Kubenského. Rozvoj Kubinky začíná v polovině 19. století, kdy se Kubinka stává stanicí na železniční trati z Moskvy do Smolensku. Městem je Kubinka od roku 2004. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kubinka na německé Wikipedii. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Kubinka ve Wikimedia Commons

ADJ_PHRASE

OTHER

007304

... Na této trase měl konkurovat podobným parníkům společnosti Cunard Line - Mauretanii a Lusitanii. Kapacita lodi dovolovala převážet 2 453 až 2 603 cestujících a omezený počet kočárů nebo automobilů. O provoz lodě a o pohodlí cestujících se staralo 885 až 899 členů posádky. Titanic však ztroskotal již během své první plavby. 14. dubna 1912 v 23:40 se parník srazil s ledovcem. Po necelých třech hodinách, nad ránem 15. dubna v 02:20, klesl ke dnu....

Vybouchl Titanic nad ránem 15. dubna poté, co se srazil s ledovcem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Titanic

Titanic však ztroskotal již během své první plavby. 14. dubna 1912 v 23:40 se parník srazil s ledovcem.

RMS (Royal Mail Ship)Titanic byl zaoceánský parník třídy Olympic patřící společnosti White Star Line. Ve své době šlo o největší osobní parník světa. Byl určen pro převoz cestujících a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou. Na této trase měl konkurovat podobným parníkům společnosti Cunard Line - Mauretanii a Lusitanii. Kapacita lodi dovolovala převážet 2 453 až 2 603 cestujících a omezený počet kočárů nebo automobilů. O provoz lodě a o pohodlí cestujících se staralo 885 až 899 členů posádky. Titanic však ztroskotal již během své první plavby. 14. dubna 1912 v 23:40 se parník srazil s ledovcem. Po necelých třech hodinách, nad ránem 15. dubna v 02:20, klesl ke dnu. Zahynulo kolem 1 500 cestujících a členů posádky. Příčinou vysokého počtu obětí byl zejména nedostatek záchranných člunů a špatná organizace záchranných prací. Zkáze Titanicu se dostalo široké publicity pro velký počet obětí, mezi nimiž bylo mnoho bohatých a známých osobností, kvůli legendám, které vznikly kolem příčiny a průběhu potopení, a v neposlední řadě po objevení zachovalého vraku lodi v hlubinách Atlantiku. Titanic byl postaven v Belfastu v loděnicích Harland & Wolff na objednávku společnosti White Star Line, jako druhý ze série tří lodí třídy Olympic (RMS Olympic, RMS Titanic a HMHS Britannic). Stavba těchto lodí byla odpovědí konkurenční společnosti Cunard Line vlastnící parníky RMS Lusitania a RMS Mauretania. Projekt Titanicu navrhl Lord Pirrie, který byl ředitelem loděnic Harland and Wolff i plavební společnosti White Star. Na stavbě a konstrukci pracoval šéfkonstruktér Thomas Andrews, stavbyvedoucí a vedoucí konstrukce Alexandr Carlisle, generální manažer a vedoucí projektant odpovědný nejen za výzdobu a interiér plavidla a který taktéž navrhl mechanismus spouštění záchranných člunů. Carlisle v roce 1910 ale odešel ke společnosti Welin Davit & Engineering Company Ltd. a dalších prací se na Titanicu neúčastnil. Titanic byl 269,1 metrů dlouhý a 28,25 metrů široký. Hrubá tonáž představovala 46 328 BRT při výtlaku 52 31 tun při maximálním ponoru 10,54 m. Výška paluby od čáry ponoru byla 18 m. Tyto hodnoty vypovídají o tom, že Titanic byl větší než jeho předchůdce Olympic a ve své době byl největším námořním plavidlem. Trup byl z bezpečnostních důvodů rozdělen na 16 záplavových komor a dno lodi bylo zdvojeno. Tato konstrukce měla Titanicu zajistit nejvyšší bezpečnost a přispěla k představě, že je nepotopitelný. Tuto domněnku zveličil i odborný časopis Shipbuilder, který napsal, že "po uzavření vodotěsných dveří v přepážkách se loď stává prakticky nepotopitelnou". Loď se měla udržet na hladině i v případě zaplavení až 4 vodotěsných komor současně. Pro pohon lodních šroubů, pomocné agregáty a dodávku energie bylo instalováno celkem 29 parních kotlů (24 oboustranných parních kotlů se 6 topeništi a 5 jednostranných kotlů se 3 topeništi) v 6 samostatných kotelnách, celkem se 159 topeništi. Všechny kotle měly průměr 4,79 m. Délka oboustranných kotlů byla 6,08 m a jednostranných 3,5 metru. Kouř z kotlů byl odváděn do tří, 19 metrů vysokých, komínů s přirozeným tahem. Pomocí ventilátorů se vháněl vzduch pod rošty topeniště. Kromě tří hlavních komínů byl instalován i jeden falešný komín na zádi sloužící jako hlavní vývod ventilace a komín kuchyně. Loď pak se čtyřmi komíny vypadala větší a důstojnější. V kotlích se vyvíjela pára pro 2 čtyřválcové sdružené parní stroje s třístupňovou postupnou expanzí, každý o výkonu 15 000 koní s možností reverzace chodu, a jednu nízkotlakou turbínu o výkonu 16 000 koní bez možnosti reverzace. Parní turbína byla umístěna v páté vodotěsné komoře od zádi, pístové stroje v šesté. Registrovaný výkon byl 50 000 hp, ale sdružený výkon všech soustrojí byl odhadován až na 55 000 hp. Loď měla tři lodní šrouby, prostřední o hmotnosti 22 tun se čtyřmi listy, krajní o hmotnosti 38 tun se třemi listy. Maximální rychlost lodi byla odhadována na 24 uzlů (44 km/h), tou však Titanic nikdy neplul. Kormidlo měl Titanic pouze jedno, navíc bylo krátké a malé plochou. Kormidlo se pohybovalo ve čtvrtkruhu (±45°) a bylo ovládáno převodem přes ozubené kolo. Pro omezení vibrací vznikajících prouděním vody za lodními šrouby a pro případ rychlé změny polohy byly do mechanismu vloženy tuhé pružiny, tlumící tyto vibrace. Kormidlo bylo ovládáno dvěma samostatnými parními stroji. V provozu byl ale využíván pouze jeden, druhý byl záložní, a pracovaly na společný hřídel. V případě nouze bylo možno kormidlo ovládat lanovými převody přes dva vrátky. Se stavbou RMS Titanicu bylo započato 31. března 1909 a stavba byla financována J. P. Morganem a jeho společností International Mercantile Marine Co. Trup byl na vodu spuštěn 31. května 1911 ve 12:13. Další práce na dokončení trvaly téměř další rok a byly dokončeny 31. března 1912, kdy následovala zkušební plavba. Již při návrhu interiéru a vybavení pro Titanic se počítalo s tím, že by měl představovat luxus a bohatství. Loď byla vybavena palubním telefonním komunikačním systémem, knihovnou i holičstvím. Pro cestující první třídy byl k dispozici i bazén, tělocvična, hřiště na squash, turecké lázně, elektrické lázně a Veranda Cafe. Taktéž Café Parisien nabízelo speciality pro cestující první třídy, které mohli konzumovat na prosluněné verandě s dekorovaným mřížovím. Společenské místnosti první třídy byly obloženy vyřezávaným dřevěným obložením, drahým nábytkem a dalšími dekoracemi. V třetí třídě bylo vybavení skromné, borovicové obložení a robustní teakový nábytek. O rozdílu vybavenosti kajut a poskytovaného komfortu svědčí i cenové rozdíly lodních lístků. Cena salónní kajuty: 4 350 USD / 870 liber šterlinků (v dnešních cenách 128 000 USD); kajuta v první třídě: 150 USD / 30 liber (v dnešních cenách 4 400 USD); kajuta v druhé . třídě: 60 USD / 13 liber (v dnešních cenách 1 900 USD) a palubní lístek pro třetí třídu: 20-40 USD / 3-8 liber (v dnešních cenách 440-1170 USD). Loď byla vybavena tehdy špičkovou technologií. Mezi tyto vymoženosti patřily i tři elektrické výtahy v první třídě a jeden ve třídě druhé a loď byla kompletně vybavena elektrickým osvětlením. Komunikaci lodě s okolním světem zajišťovaly dvě rádiové stanice Marconi o výkonu 5 000 wattů. U jedné stanice se ve směnách střídali dva operátoři společnosti Marconi a jejich úkolem bylo odesílání a přijímání osobních zpráv. Tato telegrafická služba byla určena pro cestující první třídy. Nejdražší jednosměrný transatlantický přenos stál 870 liber, což odpovídá 63 837 librám v roce 2011, nebo 1 363 dolarů, tj. 30 917 dolarů v roce 2011. K dalšímu vybavení patřil prostor pro venčení psů, nemocnice s operačním sálem místo běžné lodní ošetřovny, mrazící skladiště řezaných květin, ubytovací prostory pro služebnictvo první třídy a jiné. RMS Titanic, stejně jako jiná plavidla pro přepravu cestujících po vodě, musel být vybaven záchrannými čluny. Společnost White Star při schvalování počtu záchranných člunů a jejich kapacity vycházela z tehdy platných námořních předpisů a požadavků Board of Trade. Tyto předpisy vyžadovaly pouze takovou kapacitu záchranných člunů, která odpovídá výtlaku plavidla a předpokládanému množství přepravovaných cestujících. Pro toto určení byly ale nesprávně použity údaje od sesterské lodi Olympic z roku 1911, kdy počet cestujících na Olympicu nepřesáhl 1 100 osob. Výsledkem byla instalace pouze 20 záchranných člunů o celkové kapacitě 1 178 osob, to je zhruba 1/3 celkové kapacity Titanicu. V době katastrofy bylo na Titanicu přes 2 200 osob. Podle platných předpisů Board of Trade bylo stanovení počtu záchranných člunů správné, protože britské lodě o výtlaku nad 10 000 tun měly nést 16 člunů o celkové prostornosti 5 500 ft3 (krychlových stop), tj. 160 m3 a k tomu další dostatečnou kapacitu jiných záchranných plavidel s kapacitou 75 %, která je snížena na 50 % u lodí s vodotěsnými přepážkami, oproti kapacitě záchranných člunů. V tomto případě mohla společnost White Star Line využít výjimky pro lodě s vodotěsnými přepážkami a celkovou kapacitu v záchranných prostředcích snížit až na 756 osob. Podle těchto předpisů mohla společnost White Star Line instalovat i méně člunů, ale poskytla jich více, než jí bylo předpisy ukládáno. Ani toto navýšení, nad požadavek předpisů, nebylo posléze dostačující. Z 20 člunů bylo 14 velkých dřevěných člunů s kapacitou 65 osob, 2 tzv. pohotovostní kutry s kapacitou 40 osob a 4 Engelhardtovy skládací čluny s kapacitou 47 osob. Tyto měly plátěné bočnice s korkovou obrubou a mohly sloužit buď jako vor při spuštění bočnic nebo jako člun při jejich zvednutí. Velké čluny a kutry byly označeny čísly 1 až 16. Čluny se sudými čísly byly upevněny na levoboku, s lichými na pravoboku. Skládací čluny byly označeny písmeny A, B, C a D. Dva pohotovostní kutry byly úplně vepředu vedle kormidelny, po jednom na pravoboku a jednom na levoboku. Čtrnáct velkých člunů bylo rozděleno po sedmi na každý bok lodi, tři vpředu a čtyři vzadu. Skládací čluny byly rozděleny po dvou na pravobok a levobok. Čluny C a D byly uloženy vedle kutrů, v druhé řadě, a měly být spuštěny stejnými výložníky. Skládací čluny A a B byly nevýhodně umístěny až na střeše důstojnických kajut, ve třetí řadě, a i za normálních podmínek bylo obtížné tyto čluny, vážící asi 1 350 kilogramů, dostat na člunovou palubu mezi ramena výložníků a spustit na hladinu. Titanic byl vybaven moderními Welinovými dvojitými výložníky. Jejich ramena mohla být vykloněna na obě dvě strany, tak aby mohla obsluhovat druhou řadu záchranných člunů umístěnou uvnitř na palubě. Od toho však bylo upuštěno, protože člunová paluba by byla přeplněná, čímž by se zmenšil prostor pro promenádu cestujících a zhoršil výhled na oceán. RMS Titanic byl vybaven systémem 5 balastních nádrží s čerpadly a dalšími 3 čerpadly, každé s přečerpávací kapacitou 150 tun/hod. Kapacita všech současně pracujících čerpadel dosahovala celkové výtlačné kapacity 1 700 tun mořské vody za hodinu. Dvě hlavní potrubí balastních nádrží o průměru 10'' (~250 mm), s ventily rozvodu vody, byla položena v celé délce trupu nad přepážkami. Uvádí se, že v průběhu katastrofy se podařilo pomocí čerpadel zpomalit zaplavení 6. kotelny v prvních deseti minutách po srážce s ledovcem a snížit rychlost zaplavování 5. kotelny. Ani odčerpávání vody nemohlo zachovat potřebný vztlak trupu, zpomalilo však zaplavování. Čerpadla pracovala až do 23:50, kdy byla zaplavena a vyřazena z činnosti. RMS Titanic a RMS Olympic byly sesterské lodě, přičemž Olympic byl dokončen dříve (31. května 1911). Určitou dobu byly obě lodě vyráběny současně vedle sebe v téže loděnici. Stavba Titanicu byla poněkud zpožděna v době, kdy musel ustoupit nutné opravě Olympicu po jeho nešťastné srážce s křižníkem Hawkee - z této doby pocházejí také společné fotografie obou lodí v Belfastu. Rozdíl mezi Titanicem a Olympicem byl na první pohled patrný pouze ze zábradlí na palubě A, které bylo změněno na poslední chvíli.[zdroj?] Obě lodě měly trup stejně dlouhý (rozdíl činil 10 cm), jen Titanic měl větší registrovanou hmotnost (BRT) a obě lodě měly i velmi podobný vzhled. Lišily se v tom, že přední promenáda na palubě A Titanicu byla uzavřena pro ochranu cestujících před počasím, paluby B měly jiné uspořádání a na Olympicu nebyla "Café Parisien". Ta byla na Olympic přestavěna v roce 1912, díky oblibě, kterou si získala na Titaniku. Při stavbě Titanicu byly odstraněny i některé konstrukční nedostatky zjištěné na Olympicu. Světla na palubě A Titanicu byla kulatá, na Olympicu oválná. Kormidelna na Titanicu byla protáhlejší - užší a delší. Další provedené úpravy přispěly k tomu, že byl Titanic při spuštění na vodu v roce 1912 o 1 004 BRT větší, a loď se jevila užší a delší (šlo ovšem pouze o optický dojem). Trup Titanicu byl spuštěn na vodu řeky Lagan dne 31. května 1911 ve 12:13, kdy dal předseda správní rady loděnice William James Pirrie pokyn k zahájení spuštění. Události přihlíželo množství pozvaných osob a zvědavých občanů. Spuštění lodi ale proběhlo bez obvyklých obřadů, jako je například křest lodi. Společnost White Star Line sice nikdy své lodě nekřtila, ale později byla absence křtu laiky pokládána za jednu z příčin katastrofy - společnost White Star Line však nikdy nepokřtila žádnou ze svých lodí, stejně jako nekřtila své lodě konkurenční státem subvencovaná Cunard Line. Po spuštění zůstal Titanic na pozemcích loděnic Harland & Wolff k dokončení. Bylo nutno osadit kotle, parní stroje, namontovat stožáry, komíny a zařídit a vybavit interiéry a jiné. Tyto práce trvaly skoro další rok. Následně, po dohotovení dokončovacích prací, byly 1. dubna 1912 zahájeny zatěžkávací zkoušky v Irském moři podle tehdejších předpisů - rozjetí z místa, zastavení, nejkratší oblouk v "plné rychlosti" (šlo o největší rychlost Titanikem dosaženou . 21,5 uzlu - což je obdivuhodné i dnes) a 2. dubna byl Titanic po zkouškách uznán plavby schopným na jeden rok a dostal povolení k plavbě Victoriiným kanálem z Belfastu do Irského moře a krátce po půlnoci 3. dubna 1912 vplul Titanic do Southamptonu. Zkoušky probíhaly bez obsluhujícího personálu cestujících. Na palubě Titanicu bylo 78 topičů a strojníků a 41 členů posádky. Na lodní palubě byli přítomni zástupci různých společností, například Harold A. Sanderson z I.M.M, Thomas Andrews a Edward Wilding z Harland & Wolff. Pro nemoc se omluvili J. Bruce Ismay a Lord Pirrie. Jack Phillips a Harold Bride byli operátoři radiostanice Marconi a prováděli jemné doladění stanice - což vyžadovalo několik složitých obratů lodi. Hlavní osobou byl Francis Carruthers z Board of Trade, který po prověření lodě podepsal dokument Agreement and Account of Voyages and Crew, opravňující loď k plavbě s pasažéry po dobu dvanácti měsíců. Po šesti hodinách plavebních zkoušek na moři opustil Titanic v poledne Belfast a vydal se na 550 mil (890 km) dlouhou cestu do Southamptonu pod velením kapitána Herberta Haddocka. 10. dubna byla provedena poslední inspekce lodi, kterou provedl sám konstruktér Titanicu, Thomas Andrews. První, a zároveň i poslední plavba směřovala z anglického Southampton přes francouzský Cherbourg a irský Queenstown (Cobh) do amerického New Yorku. Na plavbu se Titanic vydal 10. dubna 1912 pod velením kapitána Edwarda J. Smithe, který byl komodorem flotily White Star Line a předtím sloužil na Olympicu. V Anglii bylo tradicí, že společnost White Star Line vypravovala zvláštní vlak z Londýna do přístavu tak, aby cestující, kteří strávili poslední noc na pevnině v hotelu, měli zajištěnu dopravu k jejím lodím. První plavba Titanicu byla málem na poslední chvíli odložena kvůli probíhající stávce horníků - na Titanic musela být přeložena zásoba uhlí ze všech dostupných lodí White Star Line v Southamptonu, aby vyhověl úřednímu zjištění, podle kterého je vybaven dostatečným množstvím uhlí pro plavbu přes Atlantik - není bez zajímavosti, že tento limit, nastavený pro daleko menší lodě, překročil Titanic jen o několik set kg. Na palubu se nalodilo přes 1 300 cestujících, z toho více než 300 v první třídě, téměř 300 osob v druhé třídě a přes 700 ve třídě třetí. Titanic tedy nebyl na své první plavbě kapacitně zcela vytížen, společně s posádkou pak bylo na palubě až 2 223 lidí. Velení lodi bylo v rukách kapitána Edwarda J. Smithe, který měl k ruce 7 důstojníků (vrchní důstojník H. T. Wilde, 1. důstojník William McMaster Murdoch, 2. Charles Herbert Lightoller, 3. Herbert John Pitman, 4. Joseph Grove Boxhall, 5. Harold Godfrey Lowe, 6. James Pell Moody). Na palubě lodi se nacházel i generální ředitel lodní společnosti White Star Line lord J. Bruce Ismay a šéfkonstruktér Thomas Andrews, projektant R. R. C. Chisholm, elektrikáři W. H. M. Parr a E. H. Watson, zámečníci A. F. Cunnigham, A. W. Frost, R. J. Knight a instalatér Francis "Frank" Parkers. První plavba byla úspěšná pouze pro několik málo cestujících, kteří se pouze plavili ze Southamptonu do Cherbourgu nebo Queenstownu a další plavby se neúčastnili. Přístav v Queenstownu nebyl stavebně vybaven pro tak velkou loď a naloďování a vyloďování neprobíhalo u mola, ale pomocí lodí speciálně pro tento účel společností zakoupených, které pasažéry převážely mezi lodí a pevninou. Po vyplutí z Queenstownu směr New York bylo na palubě 2 201 osob; 1 316 cestujících a 855 členů posádky. Na první plavbě Titanicu přes Atlantský oceán bylo mnoho významných cestujících, jako např.: milionář John Jacob Astor IV a jeho manželka Madeleine Force Astorová, průmyslník Benjamin Guggenheim, majitel obchodního řetězce Macy's; Isidor Straus a jeho manželka . Ida, milionářka Margaret "Molly" Brownová z Denveru, později přezdívaná "Nepotopitelná Molly" pro pomoc ostatním při ztroskotání, sir Cosmo Duff-Gordon a jeho manželka, módní návrhářka Lucy Duffová-Gordonová, George Dunton Widener a jeho manželka . Eleanor se synem Harrym, hráčem kriketu, obchodník John Borland Thayer s manželkou Marian a sedmnáctiletým synem Jackem, novinář William Thomas Stead, který v roce 1892 napsal knihu o zaoceánském parníku potopeném ledovou krou, hraběnka Rothes, asistent prezidenta Spojených států amerických Archibald Butt, spisovatelka a socioložka Helen Churchill Candeeová, spisovatel Jacques Futrelle s manželkou May a jejich přátelé, producenti z Broadwaye, Henry a Rene Harrisovi, herečka němého filmu Dorothy Gibsonová a další. Plavby se naopak neúčastnil bankéř J. P. Morgan, který na poslední chvíli plavbu zrušil - podle tehdejších měřítek nebyla společnost na panenské plavbě Titanicu - navzdory pozdějším výmyslům - nijak výjimečná či vybraná a podle záznamů rovněž loď nepřevážela žádné významnější cennosti či poklady (tím méně často zmiňovanou mumii, která dodnes pokojně leží v Britském muzeu). Více než tři desítky lidí pak plavbu na Titanicu odřekly na poslední chvíli z různých důvodů, mezi kterými nechyběly ani zlé předtuchy. Ty ovšem panovaly i na lodi - několik přeživších vzpomínalo na kokrhání kohouta, které v Cornwalu a Walesu ohlašuje smrt. Drůbež ušlechtilého chovu byla ovšem na seznamu nákladu a byla ubytována vedle psů nedaleko kuchyně první třídy - v těsném sousedství kajut druhé třídy. Není rovněž bez zajímavosti, že jeden z členů posádky (tzv. Černého gangu) dezertoval ze služby v Cóbhu (Queenstownu), který byl jeho bydlištěm, a Titanic mu posloužil pravděpodobně jen jako způsob, jak se zadarmo dostat domů. Další z členů posádky pak ztratil svoji námořnickou knížku a na jeho místě zahynul na Titanicu neznámý člověk. Pro Čechy není bez zajímavosti, že jistý "Francouz" se jménem Michel Navratil cestoval pod pseudonymem se dvěma malými dětmi, které unesl, aby zachránil své rozpadlé manželství. Obě děti dokázal dostat do člunu, avšak sám na lodi zahynul - jeho tělo bylo vyloveno a halifaxský rabín o ostatcích česko-francouzského katolíka rozhodl, že jde o Žida, a tak je dnes Michel Navrátil pohřben na židovském hřbitově v Halifaxu. Mezi cestujícími nalezneme Brity, Iry ale především Skandinávce - ve Skandinávii White Star Line mohutně inzerovala a řada především švédských rodiny koupila lístek "na první volnou loď do Ameriky." Mezi cestujícími byli však také Syřané, Arméni a další národnosti Blízkého východu, nastoupivší v Cherbourgu, kam se dopravili vlakem z Marseille. V posádce převažovali Britové (což nebylo na britských lodích pravidlem) a v "Černém gangu" topičů a strojníků nalézáme především irská jména. Když Titanic opouštěl ve čtvrtek 11. dubna Queenstown na cestě do záhuby, jeden z irských emigrantů Eugene Dally hrál na irské dudy píseň "Irish Lament - Irské lamento" - tentýž Dally, který katastrofu přežil, pak žaloval mezi stovkami jiných společnost White Star Line o náhradu škody - potopené dudy. Plavba Titanicu začínala 10. dubna 1912 ve 12:14 vyvedením lodě z přístavních vod v Southamptonu pod velením lodivoda George Bowyera. Titanic byl příliš velký a neohrabaný, aby mohl sám vymanévrovat z přístavu. Z tohoto důvodu mu zde, ale i v jiných přístavech, pomáhalo několik remorkérů. Zde došlo k prvnímu incidentu, který mohl předčasně plavbu ukončit. Nedaleko plavební trasy Titanicu byly ukotveny další dva parníky, New York a Oceanic. Při míjení New Yorku došlo vlivem proudění vody, hnané šrouby Titanicu, k sacímu efektu, který byl natolik silný, že se přetrhla kotvící lana New Yorku a jeho zadní část se začala nebezpečně přibližovat k Titanicu. Hrozící kolizi odvrátil kapitán E. J. Smith, který nechal zastavit stroje na Titanicu, a jeden z remorkérů, který obeplul New York a pomocí lana jej táhl zpět ke břehu. Obě lodě se nakonec minuly ve vzdálenosti desítek metrů. Kolizi s Titanicem bylo sice zabráněno, ale New York se následně opřel o bok Oceanicu, naštěstí bez větších škod. Při plavbě přes Lamanšský průliv do Francie zjistil George Symons, člen hlídkové služby, že v pozorovacím koši, "vraním hnízdě," na předním stožáru chybí dalekohledy. Vyhledal a požádal 2. důstojníka Lightollera o zajištění dalekohledů, a ten tento požadavek dále předal 1. důstojníkovi Murdochovi. Prozatím byl George Symons obeznámen s tím, že věc se řeší. Při plavbě z Belfastu byl pozorovací koš ještě dalekohledy vybaven, ale když 2. důstojník Blair opouštěl v Southamptonu loď, tyto dalekohledy uložil v kajutě. Jeho nástupce, 2. důstojník Lightoller však o tomto nevěděl, a tak hlídky v pozorovacím koši zůstaly bez dalekohledů. V podvečer doplul Titanic do francouzského Cherbourgu, kde byly doplněny další zásoby a naloděni další cestující. Po krátké zastávce se pak v 21:30 vydal k pobřeží Irska. 11. dubna 1912 měl Titanic poslední zastávku u evropského pobřeží, v irském přístavu Queenstown. V přístavu, kde je menší hloubka, se opět projevila velká sací síla lodních šroubů a bylo zvířeno velké množství písku. Tento jev znepokojil pasažéry a posádka musela vysvětlovat příčinu tohoto jevu. Později bylo zjištěno, že Titanic při plavbě v queenstownském přístavu dokonce táhl potopený vlečný člun asi 800 metrů. Stejně jako při předchozí zastávce v Cherbourgu, byly i zde doplněny zásoby, naloděno posledních 130 cestujících a 1 400 pytlů pošty. Ve 12:30 vyplul západním směrem do Atlantiku, směr New York. Ještě odpoledne 11. dubna plul Titanic poblíž pobřeží Irska a až k večeru, kdy na jihozápadě proplul kolem Fastnet Rocku, se definitivně dostal do vod Atlantského oceánu. Plavba probíhala bez komplikací, cestující 1. a 2. třídy si dopřávali komfortu poskytovanému lodní společností, komfort jenž si zaplatili. Ale i o cestující 3. třídy bylo velmi dobře postaráno. To, co cestující nevěděli a co bylo hlavně určeno pro kapitána a důstojníky Titanicu, byly zprávy o ledovém poli před nimi. Tyto zprávy přicházely rádiodepešemi, konkrétně z parníku Touraine. Informace o výskytu ledu byly zaznamenány na mapě, důstojníci se ale shodli, že neleží v plánované trase plavby. Od poledne 11. dubna do poledne 12. dubna urazil Titanic 386 mil (621 km). Plavba probíhala stejně poklidně jako předešlého dne. Od poledne 12. dubna do poledne 13. dubna urazil Titanic 519 mil (835 km). Počasí bylo stále dobré, v dopoledních hodinách sloužil kapitán E. J. Smith bohoslužbu v jídelně a poté byla jídelna opět připravena ke stolování. Podle zaznamenávaných rychlostních údajů se rychlost Titanicu stále zvyšovala a k poledni 14. dubna urazil dalších 546 mil (879 km). Generální ředitel J. Bruce Ismaye a kapitán E. J. Smith sice v prvních dnech po vyplutí předpokládali vyšší rychlost, přesto kapitán při zachování dobrého počasí předpokládal, že dosáhne rekordního času plavby do New Yorku. Ačkoliv se zapálení pod dalšími kotli, ke zvýšení rychlosti, plánovalo až na 15. nebo 16. dubna, bylo pod kotli zapáleno již 14. dubna a Titanic již plul rychlostí 21 uzlů (39 km/h). Již v průběhu dopoledne přicházely další radiodepeše - "marconigramy" se znepokojujícími informacemi o výskytu ledového pole. 9:00, zpráva lodi Caronia: ledové pole v oblasti až , 11:40 potvrzuje parník Noordam . předchozí zprávu, v 13:42 byla přijata zpráva parníku Baltic: Mírný, proměnlivý vítr, jasné a dobré počasí a předal zprávu řecké lodi Athenai: ledové pole v oblasti , v 13:45 zpráva německého parníku . Amerika: setkání se dvěma velkými ledovci na pozici V tuto dobu plul Titanic rychlostí přibližně 22 uzlů (41 km/h) a blížil se k mělčinám v kurzu 242°, kde měl změnit kurz na 265°, New York. Asi 200 mil (320 km) severně od této trasy se nacházela ledová pole, na která upozornila loď Caronia. Tyto informace ukazovaly, že se ledová pole vyskytují neobvykle jižněji, než se očekávalo. Velení Titanicu mělo dostatek informací o výskytu ledovců, ale se zprávami nebylo účelně nakládáno. Například zprávu z parníku Baltic, který taktéž patřil společnosti White Star Line, kapitán Smith potvrdil, ale ponechal si ji u sebe a po obědě ji předal J. B. Ismayovi, řediteli společnosti. Ten si ji sice přečetl, ale ponechal taktéž u sebe a odpoledne ji ukázal některým cestujícím. Poté na ni zapomněl. Zpráva se tak nedostala na kapitánský můstek k velícímu důstojníkovi. U zprávy z parníku Amerika není taktéž zcela zřejmé, byla-li doručena až na kapitánský můstek. Zpráva byla totiž zachycena na radiostanici, která byla určena pro "občanský provoz", tedy na vlnách, které nebyly určeny pro námořní provoz. Před večerním střídáním služeb, v 17:50 změnil Titanic kurz na 289°. V šest hodin večer proběhlo střídání důstojníků na můstku. Do služby nastoupil 2. důstojník Lightoller, důstojníci H. G. Lowe a H. J. Pitman, ke kormidlu nastoupil 2. kormidelník Robert Hitchens. V tuto dobu plul Titanic v kurzu 289° a kurz měl udržovat i nadále. Při střídání služeb nastoupili do pozorovacího koše na předním stožáru Jewell a Symons. 5. důstojník Lowe se po nástupu do služby stavil v mapovně, kde zahlédl lístek s poznámkou "led" s udanými souřadnicemi. Provedl výpočet, ze kterého mu vyšlo, že k místu setkání s ledem dojde až po ukončení jeho služby a dále se o toto nezajímal. Kolem sedmé hodiny přišel na můstek 1. důstojník Murdoch a vystřídal Lightollera, který odešel na večeři. Murdoch si byl vědom toho, že se blíží k ledovému poli. Pro zlepšení pozorování požádal námořníka Samuela Hemminga, aby uzavřel všechny otvory, kterými na přední palubu pronikalo světlo. V 19:30 byla zachycena zpráva parníku Californian a parníku Antillian: tři velké ledovce na pozici Kolem osmé hodiny večer proběhlo další střídání a na místa mladších důstojníků nastoupili Boxhall a Moody, byly vystřídány hlídky ve vraním hnízdě a taktéž kormidelník Robert Hitchens. Na můstku zůstal důstojník Lightoller, kterému končila služba až ve 22:00. Moody byl Lightollerem požádán, aby podle posledních údajů provedl přepočet vzájemné polohy lodě a oblasti ledovců. Podle výsledku mělo k setkání dojít až před jedenáctou hodinou. Kolem 21:00 hovořil kapitán Smith s 2. důstojníkem Lightollerem o vývoji počasí, snížení teploty nad oceánem a o pravděpodobném setkání s plovoucím ledem. Vzhledem k tomu, že nevál vítr, byla hladina oceánu klidná. V případě vln na hladině by se tyto tříštily o ledovec a vzniklá pěna by byla lépe pozorovatelná, stejně tak tmavý ledovec na ní. V 21:40 byla přijata další zpráva o výskytu ledu z parníku Mesaba: led v oblasti až , velké kusy ledu a značný počet velkých ledových hor, ledová pole. V 22:15 se parník Californian dostal do ledového pole, 22:30 přišla zpráva z parníku Rappahannock: "propluli jsme ledovým polem a mezi několika ledovými horami". Kolem 23:00 zpozoroval kapitán parníku Californian na obzoru světlo, jeho 3. důstojník se později domníval, že se jednalo o světla osobního parníku. V 23:30 se radista Cyril Evans na palubě parníku Californian snažil varovat Titanic před ledovými poli. Radista Titanicu jej však přerušil a v 23:35 Evans ukončil vysílání a unaven šel spát. Titanic pluje stále rychlostí kolem 21-22 uzlů (39-41 km/h) směrem k ledovému poli. Pár minut po varování od Californianu hlídka v předním vraním hnízdě (ve složení Reginald Robinson Lee a Frederick Fleet) zpozorovala mlžný opar vpředu, před přídí (známka blízkosti ledovce, mlha navíc snižuje dohlednost). Fleet posléze rozeznal ledovou masu před nimi a v 23:39 třemi údery zvonce signalizoval "Předmět před lodí". Zároveň pomocí telefonu předal 6. důstojníkovi J. P. Moodymu na můstek hlášení "Led přímo před námi". Zvuk zvonce vyburcoval 1. důstojníka Murdocha, který měl hlídku na můstku. Murdoch po vyslechnutí zprávy okamžitě přikázal strojovně "STOP" a kormidelníkovi Robertu Hichensovi velel "Docela vpravo", což v lodní terminologii roku 1912 znamená záď doprava, příď doleva. Sled vydaných povelů však byl pro Titanic tragický. Moody potvrdil provedení Murdochova rozkazu "Docela vpravo". Následně Murdoch vydal povel strojovně "Plný zpětný chod" a ke kormidlu "Docela vlevo". Později před vyšetřovateli jak americké, tak britské (proběhl zde spor o kompetence) vyšetřovací komise byla poněkud zveličena otázka nepřítomnosti dalekohledů ve skříňce strážního koše - byly zde nejpozději při plavebních zkouškách Titanicu 2. dubna - pak se však z dnes neznámých důvodů ztratily. Dalekohled však slouží na moři pouze k obecnému přehlédnutí místa a detail je pak pozorován pouhým okem. Ledovec, který se ocitl v plavební dráze lodi, se pravděpodobně před několika málo hodinami ve vodě převrátil a stékající voda jej učinila tmavým, a pro hlídku neviditelným. Frederic Fleet, který ho v neobyčejně jasné noci zpozoroval ze strážního koše jako první, ho rozeznal jen podle toho, že jeho silueta zakrývala hvězdy. Jeho reakce byla rychlá - hlášení telefonem a bezprostředně následující tři údery na zvon (předmět v kurzu lodi). Hlášení převzal 6. důstojník Moody. Od hlášení z vraního hnízda do kolize s ledovcem uplynulo 37 sekund. Titanic měl velkou hmotnost a tedy i velkou setrvačnost, malé kormidlo, ledovec byl zpozorován pozdě a podle některých názorů 1. důstojník Murdoch po přijetí zprávy z koše od Moodyho nevydal úplně správné povely. Ve skutečnosti Murdoch vydal povely zcela logické - vydal je tak, aby zabránil čelní srážce s neznámým předmětem - zcela dobře a chladnokrevně. To, že výsledné roztržení boku lodi bylo pro Titanik daleko více devastující než čelní náraz, je otázkou konstrukce lodi a nikoli chybných povelů důstojníka který udělal vše pro záchranu lodi. Murdoch byl také nejčastěji obviňován z celé katastrofy, ovšem neprávem. Jeho reakce vyhnutí se překážce byla přímo učebnicová - nedostatek času na takový manévr nebyl jeho chybou. To mělo za následek, že se Titanic velmi pomalu začal odklánět od svého původního kurzu, přídí doleva. Změna kurzu nestačila k tomu, aby se Titanic ledovci vyhnul. Titanic narazil do ledovce pravým bokem hned za přídí. K nárazu došlo v okamžiku, kdy důstojník vydal povel ke zpětnému chodu strojů a vzápětí uzavřel vodotěsné přepážky. I když posádka a cestující nepocítili přímý náraz, ale pouze chvění lodi v průběhu 10 sekund, vznikla trhlina pod čarou ponoru, ale nad úrovní dvojitého dna, v délce 90 metrů, která zasahovala až do vodotěsné komory č. 6, zásobníku uhlí pro pátou kotelnu. Trhlina se táhla přibližně ve výšce 3 metrů nad kýlem. I když na horních palubách nevypadal náraz nijak dramaticky, v podpalubí tomu bylo jinak. Na palubě D, která sloužila jako ubytovací prostory topičů, byl náraz cítit velmi silně. Topič John Thompson později uvedl, že nárazem někteří vypadli z lůžek. Hlavní topič William Small všem přikázal "dolů" (do kotelny), ale toto již nebylo možné, protože prostory pod průlezy již zaplavovala voda. Ihned po nárazu přišel kapitán Smith na můstek, aby zjistil, co se stalo. Ještě předtím uzavřel 1. důstojník vodotěsné dveře v přepážkách jednotlivých komor. Komory však byly vodotěsné pouze mezi sebou, ale shora, směrem k palubám, tomu tak nebylo. Plnící se přední komory zatěžovaly trup lodi tak, že ten začal klesat přídí pod hladinu a voda se postupně začala přelévat do dalších komor přes horní hranu. Prohlídka poškozené přídě přinesla zjištění, že Titanic nelze udržet na hladině ani při odčerpávání vody balastními čerpadly. Šéfkonstruktér Andrews odhadoval, že se loď udrží na hladině přibližně jednu až jednu a půl hodiny a že čerpadla mohou přidat jen pár minut před potopením. Výkon čerpadel sice dovoloval přečerpání 1 700 tun vody za hodinu, ale v průběhu 10 minut po nárazu dosahovala úroveň zatopení přídě až 14 metrů v 5 předních oddílech a hladina rychle stoupala. Toto množství vody již nemohla čerpadla pojmout. Kolem půlnoci, cca 20 minut po srážce již pronikla voda do obytných prostor 3. třídy. Kapitán s Andrewsem se shodli na tom, že by mohla vzniknout panika, protože počet míst v záchranných člunech nebyl dostačující. Všichni cestující i posádka dostali záchranné vesty. Vzhledem k chladnému počasí a ledové vodě severního Atlantiku mohli cestující přežít pouze 5-10 minut, odolnější jedinci i minut 20. Pět minut po půlnoci vydává kapitán rozkaz k přípravě záchranných člunů, v 00:10 bylo provedeno vyklonění člunů a v 00:25 rozkaz k opuštění lodi, podle lodních zvyklostí "ženy a děti první". V 00:30 se první čluny začaly plnit dětmi a ženami, v 00:45 dosedl na hladinu první záchranný člun číslo 7 na pravoboku, kde řídili nástup důstojníci Lowe a Pitman, s kapacitou 65 osob, avšak naplněný pouze 28 cestujícími. Na levoboku nastupování do člunů řídil 2. důstojník C. H. Lightoller, který podle rozkazu ženy a děti první raději spustil člun neúplně obsazený, než aby dovolil nastoupit mužům, i v případě, že další ženy ani děti právě nečekaly na nastoupení. Záchranný člun č. 6 a 5 na levoboku byly spuštěny o deset minut později. Člun č. 1 na pravoboku byl pátým spuštěným, pouze s 12 cestujícími. Naopak, člun č. 11 byl přeplněn 70 cestujícími. Skládací člun D byl posledním spuštěným člunem. Spouštění člunů se na Titanicu neobešlo bez potíží: nebylo posádkou nacvičeno a ani cestující, pod vlivem stále svítících světel na palubě, nechtěli nastupovat do člunů a ponořit se do tmy nad oceánem a taktéž se některé manželské páry nechtěly rozdělit. Nastupování ztěžovala i nevhodná organizace záchranných prací, i když stevardi John Edward Hart a William Denton Cox úspěšně vedli skupiny cestujících z třetí třídy do záchranných člunů. Z různých důvodů se nepodařilo spustit skládací čluny A a B. Z Titanicu se ve člunech zachránilo 706 cestujících a členů posádky. Poslední dva záchranné čluny již nebyly použitelné, skládací člun B byl dnem vzhůru, další částečně zaplaveny poté, co bylo plátno bočnic protrženo pádem ze střechy kajut důstojníků. Mezitím, v 00:15, začali radisté Jack Phillips a Harold Bride vysílat mezinárodní nouzový signál "CQD", který postupně zachytilo několik lodí jako Mount Temple společnosti Canadian Pacific, Frankfurt společnosti Norddeutscher Lloyd, Virginian společnosti Allan Line, sesterská loď Olympic, ruský parník Birma i japonská loď Ypiranga. Vedle tradičních znaků CQD vysílal Jack Phillips i nový signál "SOS" - na upozornění druhého radisty, že tento signál byl již dříve u White Star Line použit v roce 1909 při ztroskotání lodě SS Florida. Jako první toto volání zachytil radista Cottam na parníku Carpathia v témže čase, kdy bylo odvysíláno. Ihned informoval kapitána Arthura Rostrona o nouzovém vysílání a ten okamžitě nařídil změnu kurzu. Carpathia byla nejbližší lodí, která mohla přispěchat na pomoc. Vzdálenost 58 mil (93 km) nemohla však překonat dříve než za 4 hodiny. V 00:26 vysílali radisté opravenou polohu Titanicu a žádali o pomoc parník Frankfurt. Sdělili mu, že se Titanic potápí. Lodě v dosahu odpověděly, že připlují na pomoc, ale žádná nebyla tak blízko, aby dosáhla Titanicu dříve, než se potopil. Jediným suchozemským místem, které zachytilo nouzové volání z Titanicu, byla radiová stanice Cape Race na Newfoundlandu. Ačkoliv na některých lodích pochopili závažnost situace okamžitě, na jiných ještě v 01:30, tedy 90 minut po prvním vysílání CQD, neměli o situaci reálný obraz. Z Olympicu, sesterské lodi, se tázali, pluje-li Titanic jižním směrem a z parníku Frankfurt stále žádali o více informací. V 02:05 kapitán Smith osobně navštívil radisty, aby jim oznámil, že již udělali vše, co mohli, a nařídil jim opustit kabinu a pokusit se o záchranu. Totéž zopakoval svým důstojníkům a všem členům posádky, které potkal. V ten moment zbývalo Titanicu do potopení už jen 15 minut. Je třeba zdůraznit, že v té době byla záchrana již zcela nemožná (přestože jeden z radistů se šťastnou náhodou zachránil) - své hrdiny si tak dodnes připomíná jak britská, tak americká pošta (poštovní zaměstnanci neopustili svou povinnost pečovat o zásilky . do úplného konce) a britští námořníci - strojníci dodnes nosí svá hodnostní označení na královském purpuru na počest svých kolegů z Titanicu, kteří neopustili svá místa a do posledního okamžiku zajišťovali hroutící se elektrickou síť - a všichni při plnění svých povinností na lodi zahynuli. Díky těmto lidem je dodnes Titanic považován nejen za katastrofu, ale především za symbol síly lidského ducha a "britské" morálky. Přibližně 130 minut po nárazu se začala voda přelévat ze šesté do sedmé komory. Kolem 02:10 se začala zvedat z vody záď a začaly se vynořovat lodní šrouby. V 02:17 dosáhla hladina lodní paluby a krátce poté se zhroutil přední komín, když popraskala jeho kotvící lana. Komín pádem rozdrtil několik lidí na palubě a i ve vodě. Na palubě se lidé snažili dostat na záď Titanicu nebo skákali přes palubu v naději, že se ještě dostanou do některého záchranného člunu na hladině. Se zvyšujícím se náklonem začaly padat nezajištěné předměty na palubě i ve vnitřku lodi. S dalším zaplavováním podpalubí došlo k zaplavení posledních kotelen a tím byly vyřazeny i generátory pro výrobu elektrické energie - Titanic se ponořil do tmy. Krátce poté se trup Titanicu rozlomil za polovinou délky trupu. Přední část šla okamžitě pod hladinu. Zadní část se po odlehčení na chvíli narovnala, ale jak se roztrženým trupem drala voda dovnitř, po chvíli se počala potápět a ve svislé poloze se ponořila. 15. dubna 1912 ve 02:20 zmizel Titanic pod hladinou. Po potopení Titanicu se pouze dva z 20 člunů vrátily na místo potopení a hledaly přeživší. Záchranný člun číslo 4 byl poměrně blízko a vyzvedl pět lidí; dva z nich později zemřeli. Asi o hodinu později se vrátil ještě záchranný člun číslo 14 a zachránil čtyři osoby, z nichž jeden později zemřel. Někteří lidé skočili z paluby a pak se snažili dostat do člunů. Některým se to povedlo, někteří byli odmítáni v obavě, že by mohlo dojít k přeplnění člunu a jeho převrácení. Posádky člunů se snažily odplout co nejdále od místa potopení z obavy ze sacího efektu; jak se později ukázalo, tento efekt byl velmi malý. Poblíž Titanicu byla spatřena loď, asi ve vzdálenosti 5 mil (8,0 km), která stála přes noc v ledovém poli. Tato loď představuje dodnes záhadu. Z paluby Titanicu bylo vidět loď, kterou nemohli identifikovat. Mohlo se jednat o parník Californian, ale i o norskou loď Samson. Tato loď nereagovala na rádiové vysílání a tak se 4. proviantní důstojník, Joseph Grove Boxhall, pokusil o přímé spojení Morseovou lampou. Jelikož loď nereagovala, začal vystřelovat světlice, které mezitím přinesl kormidelník George Rowe, a Rowe pokračoval v signalizování Morseovou lampou. Nejblíže reagující lodí byla Carpathia kapitána Arthura A. Rostona, patřící rejdařství Cunard, o výtlaku 8 600 tun, která plula z New Yorku směrem ke Gibraltarskému průlivu. Stejně jako na Titanicu, i zde radisté přijali zprávy o výskytu ledovců. Radista Cottam se již chystal vypnout radiostanici, když zaslechl první volání Titanicu o pomoc - CQD a souřadnice Zpráva byla neprodleně doručena až ke kapitánovi. Carpathia byla vzdálena 58 mil (93 km) od Titanicu. Kapitán okamžitě nařídil kurz 308° a rozestavil hlídky pro sledování hladiny a hlášení pozorovaných ledovců. Byl si dobře vědom toho, co čeká cestující v ledové vodě, a udělal vše pro to, aby k nim dorazil co nejdříve, za což si vysloužil jak pochvalu, tak i kritiku za podstoupení přílišného rizika, neboť s lodí, jejíž maximální rychlost měla být 14 uzlů (26 km/h), prokličkoval ledovým polem a mezi krami rychlostí o více než 3 uzly vyšší. Poslední rádiová depeše byla na Carpathii zachycena v 01:45. Rychlostí 17,5 uzlů (32,4 km/h) proplula Carpathia k místu ztroskotání. Ve 03:45 byla Carpathia téměř na místě, před čtvrtou hodinou ranní nechal kapitán zastavit stroje. Po čtvrté hodině ranní byla z Carpathie spatřena signální raketa z jednoho ze záchranných člunů Titanicu, přibližně 400 metrů daleko. Za necelých deset minut, ve 04:10, začali námořníci vyzvedávat první trosečníky. První vyzvednutý člun a zachránění byli ze člunu č. 2, jemuž velel 4. důstojník Titanicu Boxhall. Potom následovalo vyzvednutí dalších člunů. Situaci komplikovaly vlny a ledovce plující po hladině, kterým se musely čluny i Carpathia vyhýbat. Posledním člunem byl člun č. 12 pod velením 2. důstojníka Lightollera z Titanicu. Člun byl přetížen, nemohl dobře manévrovat ve vlnách, a hrozilo, že se převrhne několik stovek metrů od Carpathie. Kapitán Rostron proto otočil Carpathii přídí směrem ke člunu a tak zkrátil vzdálenost na "pouhých" 100 metrů. Ani tak ale trosečníci neměli záchranu jistou, během přibližování se několik vln přelilo přes příď člunu a museli obeplout příď Carpathie na závětrnou stranu, kde byla hladina klidnější. V 08:30 byli zachráněni poslední ztroskotanci. V 08:50 se Carpathia vydala směrem k New Yorku, původnímu cíli plavby Titanicu. Z celkového počtu přesahující 2 200 osob na palubě zahynulo následkem potopení Titanicu kolem 1 500 osob, což přibližně představuje 2/3. Hlavním důvodem lidských ztrát bylo podchlazení ve studené vodě o teplotě -+-2 °C severního Atlantiku v blízkosti ledovců, kdy k úmrtí na podchlazení dochází během 15 minut. Mezi oběťmi byli kapitán lodi, vrchní důstojník, první a šestý důstojník. Dále šéfkonstruktér lodi se svými 8 spolupracovníky z loděnice, vrchní strojmistr se všemi strojníky a další členové posádky. Zemřela většina z 57 milionářů cestujících první třídou, včetně multimilionářů Johna Jacoba Astora, Benjamina Guggenheima, Idy a Isidora Strausových a stovky dalších cestujících. V chladných vodách zahynulo i všech 5 poštovních úředníků; W. L. Gwynn, J. S. March, J. R. J. Smith, J. B. Williamson a O. S. Woody, celý lodní orchestr; T. R. Brailey, R. M. Bricoux . , J. F. P. Clarke, W. H. Hartley, J. L. Hume, G. A. Krins, P. C. Taylor, J. W. Woodward i J. G. Phillips, jeden z telegrafistů, kteří do poslední chvíle rádiem žádali o pomoc. Poslední přeživší z Titanicu, která měla na událost vzpomínky, byla tehdy sedmiletá holčička Eva Hartová, která zemřela ve věku 91 v Londýně dne 16. února 1996 (rok před tím, než byl uveden do kin oskarový film založený na vzpomínání poslední přeživší, které tehdy mělo být 17 let). Bylo ještě sedm dětí mladších než Hartová, ty si ale na událost vědomě nepamatovaly: Edith Brown Haismanová, Barbara Westová a Millvina Deanová (Anglie); Michael Navratil, Louise Larocheová (Francie), Eleanor Shumanová, Winnifred Tongerloo a Lillian Asplundová ze Spojených států. Nejmladší a současně poslední přeživší cestující Titaniku, Millvina Deanová, se narodila 2. února 1912 a v době plavby jí byly 2 měsíce. Zemřela 31. května 2009. Ještě před tím, než Carpathia se zachráněnými doplula do New Yorku, bylo vzhledem k rozsahu katastrofy rozhodnuto o vyšetření celé události. Senát Spojených států amerických zahájil vyšetřování následující den poté, 19. dubna 1912 co Carpathia připlula. Vyšetřování vedl senátor William Alden Smith až do 25. května 1912. Během vyšetřování byly zapsány výpovědi všech přeživších a ostatní svědectví s případem související. Teprve po ukončení podání svědectví bylo britským občanům povoleno opustit Spojené státy americké. Mezi tím britský tisk očernil senátora Smitha jako osobu, která z neštěstí chtěla vytlouci politický kapitál. Smith však měl spíše pověst zastánce bezpečnosti, konkrétně na železnici, a chtěl prozkoumat vztahy mezi společností Railroad Tycoon a Titanicem, protože měly společného majitele: J. P. Morgana. Taktéž na britské straně byla ustanovena vyšetřovací komise British Board of Trade, kterou vedl lord Mersey. Komise pracovala od 2. května 1912 do 3. července 1912. Komise vyslechla přeživší cestující i členy posádky Titanicu, kapitána Arthura Rostrona lodi Carpathia, posádku lodě společnosti Leyland Line Californian a další. Smith - senátor vnitrozemského státu Unie (Michigan), který vycítil možnost se zviditelnit, se pokusil učinit hlavního viníka katastrofy z Bruce Ismaye, který byl formální hlavou White Star Line vybudované jeho otcem. White Star Line mu však již dávno nepatřila, v té době byla společnost dávno ve vlastnictví amerického Morganova trustu. Ismayovou vinou bylo pak patrně pouze to, že přežil - média jej vykreslila jako sobeckého britského miliardáře, který zabral místo dětem a ženám, aby zachoval vlastní život. Šek, který Ismay vystavil všem námořníkům v záchranném člunu "na úhradu výstroje" byl dezinterpretován jako úplatek. Bruce Ismay byl flegmatický, znuděný člověk, který se absolutně nezajímal o lodě a jejich navigaci - jeho zasahování do vedení lodi je spíše absurdní výmysl živený filmy, jakým je nacistický Titanic. Jeho nástup do záchraného člunu poté, co obětavě pomáhal posádce jej naplnit a dále neviděl nikoho, kdo by mohl být upřednostněn, rovněž nevykazuje známky nějakého sobectví. Ismay se v Americe stal obětním beránkem (byl dokonce zadržen) - ovšem neprávem. Podobného osudu se v Británii později dočkal kapitán SS Califorian Stanley Lord - který dokonce napsal několik knih na svou obhajobu. Případ lodi SS Californian se stal součástí šetření britské vyšetřovací komise. Z podaných svědectví kapitána Stanley Lorda a třetího důstojníka C. V. Grovese vyplývá, že z paluby lodi byla jižním směrem pozorována světla jiné lodě, pravděpodobně osobního parníku. C. V. Groves v 23:10 ukončil službu. Ještě v 23:30 se radista Cyril Evans na palubě parníku Californian snažil Titanic varovat před ledovci, ale ten na jeho varování nereagoval. Z paluby Californianu pozorovali loď, jejíž světla poblikávala a zdálo se, že se otočila zádí k pozorovatelům. Taktéž na rozkaz kapitána S. Lorda byly z Californianu odvysílány zprávy pomocí Morseovy lampy v čase 23:30 a 01:15. Na tyto zprávy však neznámá loď neodpověděla. V zápisu je taktéž uvedeno, že Morseova lampa na Californianu byla viditelná na vzdálenost 4 mil (asi 6 km), takže na Titanicu nemohla být vidět. V 23:30 šel kapitán Lord spát a na palubě zůstal 2. důstojník Herbert Stone. V 01:15 oznámil kapitánovi, že zahlédl světlici a po ní další čtyři. Všechny světlice však měly bílou barvu, takže podle barvy světlic nebylo možno určit loď lodní společnosti, která rakety vystřelila. Kapitán Lord pouze nařídil další sledování neznámé lodě a odvysílání další Morseovy zprávy lampou a šel opět spát. V 01:50 byly z paluby Californianu pozorovány další světlice, důstojník Stone přitom poznamenal, že neznámá loď vypadá podivně, jako nakloněná. V 02:15 se kapitán Lord opět dotázal na neznámou loď a její světlice, opět dostal odpověď, že jsou bílé. Californian se do záchranné akce zapojil teprve v 05:30 kdy radista Cyril Furmstone Evans opět zapnul radiostanici a Californian obdržel rádiový příkaz od generálního ředitele George Stewarta k pomoci Titanicu; teprve tehdy se kapitán Lord dozvěděl o potopení Titanicu. Pozdější vyšetřování britské komise ztotožnilo tuto neznámou loď s parníkem SS Californian a komise obvinila kapitána Lorda a jeho důstojníky z hrubého pochybení. Kapitán Lord toto odmítal a po celý zbytek života se pokoušel očistit své jméno od rozsudku, který mu zničil kariéru. Odmítal, že by loď, kterou on a jeho důstojníci viděli z můstku, byl Titanic, podle nich se mezi Californianem a Titanicem nacházela třetí loď, kterou viděly obě strany, a která odplula ještě před tím, než se Titanic potopil. I když neexistují přímé důkazy pro jeho obhajobu, je toto pravděpodobnější než závěr vyšetřovací komise. Chybou však zůstává, že kapitán Lord nenechal vzbudit radistu a nepřikázal mu zjistit, co se v okolí děje; toto opomenutí stálo životy mnoho lidí. Parník SS Californian byl nejbližší lodí k potápějícímu se Titanicu, a to ve vzdálenosti 19,5 mil (31,4 km). V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že mnoho bezpečnostních předpisů bylo již zastaralých a nevyhovujících; to vedlo k aktualizaci předpisů podle nových potřeb. Jednalo se o řadu inovovaných a nových bezpečnostních předpisů pro záoceánské lodě, které ukládaly vylepšení vodotěsných přepážek v trupu a jejich konstrukci, technickou změnu pro nástup a výstup cestujících, nové požadavky na záchranné čluny, lepší provedení a funkčnost záchranných vest, pořádání cvičení k opuštění lodi, lepší předávání zpráv a informací, radiokomunikační zákony a další. Vyšetřovatelé také zjistili, že na Titanicu byly kapacitně odpovídající záchranné čluny pouze pro cestující první třídy, nikoliv pro nižší třídy. Při vyšetřování se také zjistilo, že cestující třetí třídy ani nevěděli, kde se na palubě Titanicu záchranné čluny nacházejí, a ani nevěděli, jak se dostat na horní, člunovou palubu. Imigrační zákony Spojených států amerických taktéž v té době nařizovaly, že cestující třetí třídy mají být odděleni od ostatních cestujících; toto pak vedlo ke ztíženému přístupu z třetí třídy na horní paluby. Je evidentní, že hlavní příčinou ztroskotání Titanicu byla kolize s ledovcem, který způsobil trhlinu pod čarou ponoru procházející přes několik vodotěsných komor v přední části na pravoboku. Tento fakt je ale důsledkem předcházejících událostí i konstrukce Titanicu samotného. K potopení Titanicu mohla značnou mírou přispět i nezvyklá konstelace Měsíce a Slunce vůči Zemi, která vytvořila silný příliv, umožňující průnik statisticky výrazně nadprůměrného množství velkých ledovců do Atlantského oceánu. První úvahy o trhlině způsobené ledovcem byly takové, že ledovec doslova prořízl trup lodi. Podle sonarových výzkumů vraku, provedených později, bylo zjištěno, že kolize mezi ledovcem a trupem způsobila "pouze" deformaci lodních plátů trupu. Tyto ocelové pláty měly tloušťku 1 až 11⁄ palce, tj. 2,5 až 3,8 cm. Podrobnou analýzu malých kousků oceli z trupu Titanicu bylo zjištěno, že byla použita uhlíková ocel, která ztrácí houževnatost a zkřehne ve studené nebo ledové vodě, tedy ztrácí pružnost a je náchylná k protržení. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že ocel měla vysoký obsah fosforu (4×) a síry (2×) ve srovnání s moderní ocelí a poměr manganu a síry byl 6,8:1, kdy u moderních ocelí je tento poměr větší než 200:1. Souhrn těchto poměrů, jako je vysoký obsah fosforu, napomáhá vzniku lomu, síra tvoří zrna sulfidu železnatého, které usnadňují šíření trhlin, a nedostatek manganu snižuje tvárnost oceli. I přes toto byla použitá ocel nejkvalitnější, jaká byla v době stavby k dispozici i při použití v nízkých teplotách. Chování oceli při namáhání taktéž ovlivňuje směr, jakým je válcována, tedy jakým směrem je vytvořena struktura, směr zrn, oceli při výrobě a jakým směrem působí síly při zatížení. Ocelové pláty pro Titanic byl dodány firmou David Colville & Sons z oceláren Dalzell Steel and Iron Works v Motherwellu nedaleko Glasgow, což vysvětlilo vysoký obsah fosforu a síry. Poslední analýzy šesti malých částí trupu při pokojové teplotě a při teplotě 0 °C (32 °F) ale ukazují, že použitá ocel nebyla křehká, a to i při teplotě kolem 0 °C. Dřívější testy byly totiž prováděny se simulovaným nárazem, ale simulované "pomalé prohýbání" více odpovídá skutečnému průběhu deformace při nárazu na ledovec. Dalším faktorem ovlivňujícím rozsah trhliny byly nýty, držící trup pohromadě. Některé nýty totiž byly křehčí, než se předpokládalo. Použité nýty byly osazovány na trup pomocí nýtovacího stroje, ale ten nebylo možno použít v malých prostorách jako je příď a záď lodi. Zde se používalo ruční nýtování. Z několika milionů nýtů držících Titanic pohromadě bylo vyloveno čtyřicet osm; šest z nich bylo identifikováno jako nýty z trupu. Později Američané s pomocí experimentů s nýty vyrobenými co nejpřesněji podle nýtů na Titanicu zjistili, že nýty obsahovaly velkou koncentraci strusky, která způsobila jejich větší křehkost. Proto při nárazu Titanicu na ledovec, kdy byl podle výpočtů na každý nýt vyvinut tlak asi 6 350 kg, nýty praskaly, a to zřejmě již při tlaku 4 530 kg, i když měly vydržet až dvojnásobek. V archivech bylo později zjištěno, že pro kování nýtů bylo nakoupeno železo č. 3 "best" (v překladu nejlepší) s pevností v tahu cca 73 % pevnosti oceli, ale správně mělo být nakoupeno železo č. 4 "best-best" s pevností v tahu 80 % pevnosti oceli. I přes nevhodné nýty na přídi, největší škody utrpěly prostory s kotelnami 5 a 6, kde byly použity ocelové nýty. Kormidlo "Titanicu" mělo pro svoji rozměrovou velikost zdánlivě dostačující plochu pro ovládání směru plavby a manévrování. Dnes je zřejmé, že pro takto velkou loď bylo kormidlo poddimenzované (malá plocha). Při návrhu nebyly provedeny žádné výpočty nebo pokusy s modelem v malém měřítku, které by ověřily ovladatelnost lodě dlouhé 269,10 metrů v případě nouzového manévrování, doslova se jednalo o Achillovu patu Titanicu. Reálně, při návrhu kormidla byl neuváženě použit model, kdy použití vysokého kormidla je účelné pro lodě s běžnou (v té době) rychlostí plavby, kdy kratší kormidlo je výhodnější při manévrování při malých rychlostech. Při porovnání velikosti kormidla podle dnešních předpisů, kdy je požadováno, aby kormidlo mělo velikost 1,5 % až 5 % z profilu lodi pod vodou, byl tento poměr u Titanicu 1,9 %, tedy blíže k dolní mezi. Toto uspořádání je však výhodnější pro lepší laminární proudění vody. Během první světové války byl Olympic, stejně jako většina významných lodí, vybaven stejným polooválným kormidlem jako Titanic, aby mohly tyto lodě dosáhnout vyšší rychlosti a uniknout ponorkám. K tragédii částečně přispěla i konstrukce pohonu lodních šroubů, kde měl Titanic dva postranní šrouby s možností reverzace chodu, poháněné parními stroji, ale prostřední šroub byl poháněný parní turbínou bez možnosti reverzace. Podle 4. důstojníka Josepha Boxhalla, který přišel na můstek po srážce, první důstojník Murdoch sice vydal strojovně povel "zpětný chod", aby odvrátil srážku s ledovcem, ale protože střední šroub byl poháněný turbínou, nemohla být tato reverzována na zpětný chod, a tak byla zastavena. Z obrázku je patrné, že střední šroub je umístěn v ose kormidla a při zastavení chodu šroubu, došlo i k podstatnému snížení obtékání kormidla proudící vodou, které je potřeba pro vyvození síly otáčející loď. Pokud by Murdoch vydal pouze povel "docela vpravo", tedy bez rozkazu "zpětný chod", mohl se Titanic ještě ledovci vyhnout. Zachráněný strojník Frederick Scott ale při výpovědi uvedl, že všechny čtyři sady telegrafů se změnily na "STOP", ale až po kolizi s ledovcem. Vlastní vyhýbací manévr řídil první důstojník Titanicu William M. Murdoch. Pro zjištění průběhu vyhýbacího manévru byly později prováděny výpočty a zkoušky se sesterskou lodí Olympic. Například bylo zjištěno, že pro vykonání rozkazu "zpětný chod" je potřeba 20 sekund. Tento povel nebyl ani v průběhu plavby předtím vydán, přitom je nutno brát v úvahu i to, že strojníci vykonávali i další činnosti, potřebné k chodu lodních strojů. I pokud by k předání rozkazu bylo potřeba pouze 10 sekund, není technicky možné, aby došlo ke včasnému zastavení strojů, provedení reverzace chodu a vyvinutí zpětného tahu lodních šroubů před srážkou. O tom, že ke zpětnému chodu před srážkou nedošlo, hovoří tři fakty: Při zpětném chodu strojů by došlo k silným vibracím, pociťovatelné na celé lodi, nikoliv pouze vibrace na přídi, způsobené nárazem na ledovec. Podle svědectví lodního strojníka Fredericka Scotta přišel povel telegrafem k zastavení až po nárazu. Hlavní topič Frederick Barrett potvrdil, že i v kotelně telegrafy indikovaly stejný povel. V úvahách o možném odvrácení kolize se hovořilo i o tom, že mohl Murdoch srážce předejít tím, že by vydal povel ke zpětnému chodu pouze pro levý lodní šroub. Ani tento povel by však nevedl k odvrácení katastrofy, protože pro reverzaci chodu je potřeba delší čas, než který zbýval do nárazu. Britská vyšetřovací komise zjistila, že Titanic byl vůči ledovci natočen vlevo, v úhlu 22,5°. Na základě pokusů, prováděných se sesterskou lodí Olympic bylo zjištěno, že při plné rychlosti, plnému vychýlení kormidla a době k nárazu 37 sekund, odpovídala vzdálenost od ledovce v okamžiku zpozorování přibližně 410 metrů. Kdyby se Titanic při vyhýbacím manévru natočil více doleva, došlo by ke střetu s ledovcem po celé délce trupu na pravoboku v důsledku jiné trajektorie zádi, která je delší a liší se od trajektorie přídě. Po rozkazu "docela vpravo", vydaném Murdochem, musí přijít ve vhodný okamžik rozkaz "docela vlevo", v tomto případě zádí pryč od ledovce. Murdoch sice použil učebnicový model vyhýbacího manévru, ale problém u Titanicu byl v tom, že při dané rychlosti měl příliš velký poloměr otáčení. I zde se objevila řada hlasů, které tento manévr kritizovaly: podle nich měl Murdoch zastavit stroje a přepnout je na zpětný chod. Titanic by pak do ledovce narazil přídí. Při přímém nárazu přídí na ledovec by bylo poškozeno přibližně 30 stop trupu od hrany přídě a byly by proraženy nanejvýše 3 vodotěsné komory. Zároveň by pravděpodobně přišli o život i členové posádky, kteří měli své kajuty na přídi. Tato kritika ovšem nebere v úvahu, že Murdoch neměl k dispozici přesnou vzdálenost mezi Titanicem a ledovcem, aby si mohl odvodit, že se srážce nevyhne, a ani nezohledňuje morální odpovědnost za usmrcení členů posádky při přímém střetu s ledovcem. Kritika zpochybnila i uzavření vodotěsných přepážek, čímž se rychle změnil náklon vlivem extrémního zatížení přídě, a Titanic se údajně mohl potápět pomaleji. Na druhou stranu, Murdoch nemohl znát rozsah poškození a tím i rychlost zaplavování podpalubí a podle standardního postupu při kolizi uzavřel přepážky, protože pozdější uzavření by mohlo být opravdu již pozdní. Žádný konstruktér lodí by nepředpokládal opačný postup. Když byla tato varianta později zkoumána počítačovou simulací na modelu lodi, výsledkem bylo zjištění, že by se Titanic potopil dokonce o 40 minut dříve. Zabránění zavření přepážek ani nebylo technicky možné, protože při dosažení kritické hladiny vody uvnitř lodě by se aktivovalo automatické uzavírání. V závěru britské vyšetřovací komise je uvedeno, že "rozsah ztrát po kolizi s ledovcem ovlivnila i nadprůměrná rychlost lodi". Podle záznamů plul Titanic v době srážky normální rychlostí kolem 21 uzlů (39 km/h), což bylo o něco méně, než je jeho maximální rychlost 23 uzlů (43 km/h). Tato rychlost nebyla sice obvyklá, ale přesto nebyla nijak výjimečná ani v oblastech, kde je možno očekávat výskyt ledovců. Taktéž se předpokládalo, že ledovec bude dostatečně velký, aby jej bylo možno zahlédnout v dostatečném předstihu a provést úhybný manévr. J. Bruce Ismayovi a kapitánu Smithovi bylo potom dáváno za vinu, že jeden z nich přikázal plavbu takovou rychlostí. Jde o sporný bod příčiny katastrofy, ale je často zmiňován a zdůrazňován, například ve stejnojmenném filmu z roku 1997. V době kolize bylo moře klidné. Mimo to byla i bezměsíčná noc. Za normálních, obvyklých, podmínek v severním Atlantiku fouká vítr, který žene vlny na základnu ledovců, kde se tříští a vytváří pěnu. Ta je dobře viditelná a upozorňuje na ledovce i za bezměsíčné noci. Vítr vanoucí od severozápadu a nízká teplota blízko nuly jsou nepříjemné pro pozorovací hlídky; taktéž vítr mohl hnát ledovce ve směru proti lodi. Srážka s ledovcem, která způsobila dlouhou trhlinu v trupu Titanicu v délce šesti komor, způsobila poškození trupu v rozsahu větším, než konstruktéři při projektování trupu očekávali. Dle dokumentu "Titanic: The New Evidence" mohl být hlavní příčinou potopení plavidla požár, který několik dní před vyplutím ze Southamptonu vypukl v podpalubním uhelném bunkru č. 6. Požárem způsobené vysoké teploty mohly snížit pevnost trupu, který následně fatálně poškodil ledovec. Jeden ze zachráněných topičů J. Dilley později vypověděl: "Nemohli jsme dostat oheň pod kontrolu a mezi topiči se říkalo, že až přistaneme v New Yorku, musíme po odchodu pasažérů hned vyprázdnit ostatní velké uhelny a pak přivolat na pomoc hasičské lodě z tamního přístavu". Krátce po potopení lodi se objevily první snahy o nalezení lodi a vyzvednutí jejího trupu. Hloubka v dané oblasti se ale pohybuje okolo čtyř kilometrů, takže tyto plány nebyly vzhledem k tehdejší technice realizovatelné. První vážný pokus o nalezení vraku Titanicu podnikl texaský naftař a multimilionář Jack Grimm v červenci 1980, neuspěl však ani tehdy, ani v žádném ze dvou dalších pokusů. Následoval jej oceánograf a geolog Robert D. Ballard, jehož expedice objevila první trosky 1. září 1985. Finanční i technické zajištění celé operace spadalo pod americké námořnictvo, jelikož hlavním cílem expedice nebylo pátrání po Titanicu, ale především nalezení a prozkoumání vraků dvou potopených amerických jaderných ponorek - USS Thresher a USS Scorpion, které zmizely i s posádkami (Thresher v roce 1963 a Scorpion v roce 1968). Robert D. Ballard poskytl námořnictvu své bohaté zkušenosti oceánografa a především nové video technologie k průzkumu mořského dna, které měly vysokou rozlišovací schopnost a umožňovaly detailní průzkum a mapování sledované oblasti. S vedením námořnictva se pak Ballard dohodl na tom, že pokud se mu podaří objevit a prozkoumat obě potopené jaderné ponorky a nepřekročí při tom povolený rozpočet, získá možnost ve zbylém čase expedice pátrat i po vraku Titanicu. Námořnictvo USA poskytlo loď i posádku, financovalo výrobu vlečené plošiny, na které byly umístěny videokamery a osvětlení, a finančně zajistilo celou přísně utajenou operaci. Důstojník v záloze Robert D. Ballard byl povolán do aktivní služby a vázán přísahou mlčenlivosti. Vraky obou ponorek se týmu nakonec podařilo objevit a prozkoumat, ale na hledání Titanicu zbylo jen posledních čtrnáct dnů pátrání. Vzhledem k tomu se Ballard rozhodl cílovou oblast pátrání prohledával v navazujících pásech, mezi kterými ale nechával mílové rozestupy a doufal, že ho na stopu vraku přivede dlouhý pás trosek, který se podle Ballardova odhadu musel vytvořit po rozlomení potápějící se lodi. Tato taktika se ukázala být správná a pouhé čtyři dny před ukončením expedice zaznamenal robot Argo a jeho kamery první stopy po vraku lodi. Když Ballard na pozdější tiskové konferenci oznámil, že objevil vrak Titanicu, byl nucen zatajit informace o pravém účelu expedice a tvrdil, že pro americké námořnictvo pouze testoval nové technologie. Po rozlomení trupu se každá část potápěla odlišně. Přední část poměrně měkce dosedla na dno, zadní část klesala ke dnu daleko rychleji, i vlivem imploze stlačeného vzduchu ve vodotěsných komorách na zádi. Zadní část se zaryla hluboko do bahna. Jednu z nejzajímavější částí trosek, objevených týmem Roberta D. Ballarda, představoval lodní kotel na souřadnicích O den později byla nalezena přední část trupu (prokázalo se tak, že měla pravdu ta svědectví, která byla vyšetřovací komisí odmítnuta a která tvrdila . , že trup lodi se krátce před potopením rozlomil na dvě části) na pozici Ještě později byla nalezena i záď ležící 600 stop od přídě na souřadnicích Za místo potopení Titanicu je možno brát polohu nalezeného kotle, u něhož je pravděpodobné, že se uvolnil při rozlomení Titanicu a klesal přímo ke dnu. Bohužel neexistuje přímý důkaz, ve které fázi potápění došlo k úplnému oddělení obou částí lodi, zda to bylo již na hladině, nebo v jaké hloubce během potápění. Jelikož příď je zabořena v bahně, nebylo možno prozkoumat celou trhlinu. Od třetí přepážky dál, kde byla inkriminovaná část trupu přístupná, bylo zaznamenáno rozsáhlé poškození zjevně související s nárazem na kru. Nešlo o celistvou trhlinu, ale o vyrvané nýty a rozestoupení a zprohýbání ocelových plátů tvořících trup. Experti došli k názoru, že vrak nelze vyzvednout, protože je příliš poškozen korozí a při zvedání by se nutně rozpadl na kusy. Podle výzkumů z roku 2010 přispívají k rozpadu vraku významně i nově objevené bakterie Halmonas titanicae. Později byl vrak navštíven ještě několikrát, v roce 1987 z něj francouzská výprava vyzvedla několik set předmětů, což se setkalo s hlubokým nesouhlasem zejména americké a britské veřejnosti, stále žijících účastníků katastrofy a příbuzných obětí. Francouzská expedice byla označena za vykradače hrobů a byly vzneseny požadavky, aby se Titanicu dostalo oficiálního prohlášení za hrob a památník neštěstí. K tomu ale nedošlo, neboť leží v mezinárodních vodách a nemá majitele. Jediným oficiálním držitelem práv na vyzvedávání artefaktů z Titanicu je společnost RMS Titanic, Inc., jejíž pracovníci se k vraku potápějí a zkoumají, jak se vrak od předešlých let změnil. Kongres Spojených států amerických v roce 1987 schválil zákon, který zakazuje prodej a vystavování předmětů vyzvednutých z Titanicu na území USA a vyzval k respektování vraku jako mezinárodního památníku a hrobu 1 517 obětí. –Dr. Robert Ballard, 9. . září 1985 Jako každá velká tragédie, které se dostane pozornosti a publicity, tak i ztroskotání Titanicu přitáhlo k sobě velkou pozornost, zejména, objeví-li se dříve napsaná kniha nebo povídka, v jejímž obsahu je popsáno ztroskotání podobné lodi . , lze vysledovat mystické souvislosti mezi událostmi a podobně ... V roce 1898 vydal Morgan Robertson, bývalý námořník, v nakladatelství M. F. Mansfield povídku, v níž je popisováno ztroskotání "nepotopitelné" a největší dosud postavené lodi Titan podobných rozměrů, parametrů a konstrukce jako Titanic. V povídce loď na plavbě (která se konala v dubnu) narazila na kru, začala se zaplavovat vodou a nakonec se potopila. Celá událost stála mnoho životů, protože nebylo dostatek záchranných člunů. I když se spojení Titanic - "nepotopitelný" po katastrofě objevovalo téměř neustále a přežívá dodnes, není pravdou, že by byl před svou první plavbou takto označován, ať už společností White Star Line nebo loděnicí Harland and Wolff. U často zmiňovaného lodního orchestru je sporné, hrál-li až do poslední chvíle na člunové palubě a hrál-li v průběhu katastrofy vůbec, případně jaké hrál skladby, i když věta jednoho z hudebníků "Pánové, bylo mi ctí s vámi dnes hrát" ve filmu z roku 1997 je působivá. Irští katoličtí dělníci si s hrůzou šeptali o údajném sériovém čísle Titanicu 3909 04 (Titanic měl ve skutečnosti sériové číslo 401). Při pohledu z paluby pak zrcadlově odražené číslo od vody vypadá jako nápis "no pope", volně přeloženo "papež neexistuje". Číslo 3909 04 si vymysleli protestantští dělníci loděnice, aby postrašili katolické dělníky. Omylem je i údajně první vysílání signálu "SOS" právě z paluby potápějícího se Titanicu, kterému okolní lodě nerozuměly. Volání "SOS" (v Morseově abecedě · · · - - - · · ·) bylo mezinárodně používáno již od roku 1908, i když se souběžně používalo i starší volání "CQD" (v Morseově abecedě - · - · - - · - - · ·). S Titanicem je spojováno i prokletí pro údajnou přepravu starodávné mumie. Spekuluje se i o tom, že se mohlo jednat i o pojistný podvod - potopen neměl být Titanic, ale Olympic - v době, kdy byly obě ve stejném doku, mělo totiž dojít k jejich záměně co se týče jejich insignií, nápisů, značení na jejich palubách atd. První filmové zpracování katastrofy v podobě němého filmu Saved from the Titanic (Zachráněná z Titanicu, 1912) se objevilo již několik měsíců po katastrofě. V jedné z hlavních rolí se objevila herečka Dorothy Gibsonová, která katastrofu přežila ve člunu 7 a byla i autorkou scénáře. Film měl premiéru 14. 5. 1912. Následovaly další filmy: Atlantik (1929) Titanic (1943) Titanic (1953, Oscar za scénář) Zkáza Titanicu (1958) S.O.S. Titanic (1979) Vyzvednutí Titanicu (1980) Titanica (94minutový dokument se záběry z vraku) Titanic (1996) Titanic (1997, velkofilm režiséra Jamese Camerona, 11 Oscarů) Titanic (2012, čtyřdílná britská koprodukční televizní minisérie)

VERB_PHRASE

YES_NO

004133

Stanislav Brebera (10. srpna 1925, Přelouč – 11. května 2012, Pardubice) byl český chemik. V československém státním Výzkumném ústavu průmyslové chemie, při dnešní Explosii Pardubice vyvinul v roce 1966 ve spolupráci s Radimem Fukátkem plastickou trhavinu Semtex. Brebera byl od roku 1945 členem KSČ a studoval chemii na pražské technice. Po absolvování v roce 1950 nastoupil na základní vojenskou službu. Jeho nadřízení si všimli jeho talentu a poslali jej do vojenského technického institutu. Poté pracoval pro chemičku Synthesia, pozdější národní podnik VCHZ Synthesia.

Kdy byl vynalezen Semtex?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Brebera

V československém státním Výzkumném ústavu průmyslové chemie, při dnešní Explosii Pardubice vyvinul v roce 1966 ve spolupráci s Radimem Fukátkem plastickou trhavinu Semtex.

Stanislav Brebera (10. srpna 1925, Přelouč – 11. května 2012, Pardubice) byl český chemik. V československém státním Výzkumném ústavu průmyslové chemie, při dnešní Explosii Pardubice vyvinul v roce 1966 ve spolupráci s Radimem Fukátkem plastickou trhavinu Semtex. Brebera byl od roku 1945 členem KSČ a studoval chemii na pražské technice. Po absolvování v roce 1950 nastoupil na základní vojenskou službu. Jeho nadřízení si všimli jeho talentu a poslali jej do vojenského technického institutu. Poté pracoval pro chemičku Synthesia, pozdější národní podnik VCHZ Synthesia.

DATETIME

DATETIME

009854

... strukturální funkcionalismus (Talcott Parsons, Robert K. Merton) sociální konstruktivismus (Peter Berger, Thomas Luckmann) teorie sociální směny (George Caspar Homans, Peter Blau) sociobiologie (Edward Osborne Wilson) etnometodologie (Harold Garfinkel) poststrukturalismus (Jacques Derrida, Jean-François Lyotard, Michel Foucault) organicismus (Herbert Spencer) == Metody sociologie == Sociologický výzkum se snaží popsat, vysvětlit či předpovědět sociální život jedinců, skupin a společností. K tomu je užívána celá řada metod, které můžeme zjednodušeně rozdělit na kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní výzkum se zaměřuje na populaci. Snaží se o reprezentativnost, mají vypovídat o tom, jak je nějaký znak zastoupen v populaci, nebo jaký postoj je možné u populace najít....

Který typ sociologického výzkumu se zaměřuje na populaci?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sociologie

Kvantitativní výzkum se zaměřuje na populaci.

Sociologie je společenská věda zkoumající sociální život jednotlivců, skupin a společností. O obsahu sociologie a vymezení předmětu jejího zkoumání neexistuje shoda napříč různými sociologickými školami a paradigmaty.Sociologie je chápána např. jako věda o jednání lidí ve společnosti, o struktuře společnosti, o sociální interakci, o sociálních skupinách, o sociálních faktech, o společenském systému a nebo o sociální změně. == Dějiny sociologie == Sociologie se začala formovat až na začátku 19. století. Za otce sociologie je považován francouzský filosof Auguste Comte, který také v roce 1838 poprvé užívá slovo sociologie (z latinského socius = společník nebo societas = společnost a řeckého logos = slovo, výklad). Comtova sociologie je pojímána jako pozitivní věda o společenském pokroku stojící na vrcholu hierarchie věd. Přibližně ve stejné době jako Comte zveřejňují své úvahy o vztazích ve společnosti a společenském vývoji Herbert Spencer a Karel Marx. Vedle těchto tří osobností patří do šestice sociologických klasiků ještě o generaci mladší Vilfredo Pareto, Ferdinand Tönnies, Émile Durkheim, Max Weber a Georg Simmel. V 90. letech 19. století se sociologie institucionalizovala, první nezávislou katedru sociologie založil Albion Woodbury Small v roce 1892 na Chicagské univerzitě (viz též Chicagská škola). == Sociologická teorie == Sociologie je vědou multiparadigmatickou. Sociologické poznání není kumulativní. Základní dělení rozlišuje sociologická paradigmata objektivistická a interpretativní. Objektivisté považují sociální realitu za objektivní skutečnost existující vně individuí. Zabývá se zkoumáním sociálních faktů, sociálních změn, sociální struktury. Interpretativní sociologie považuje sociální realitu za konstrukt v myslích lidí a zajímá ji, jak je tento konstrukt lidmi vytvářen, chápán a interpretován. === Dělení sociologických paradigmat dle Ritzera === paradigma sociálního faktu (např. pozitivismus, marxismus a další konfliktualistické teorie, strukturální funkcionalismus) paradigma sociálního chování (např. behaviorismus, teorie sociální směny, sociobiologie) paradigma sociální definice (interpretativní sociologie – např. fenomenologická sociologie, symbolický interakcionismus, etnometodologie, sociální konstruktivismus) == Nominalismus a realismus == Dalším přístupem k vnímání paradigmat je rozdělení na nominalismus a realismus. Sociologický realismus vychází z předpokladu, že společnost existuje nezávisle na jednotlivci. Sociální realita je tak chápána jako objektivizována. Společnost je také více jak souhrn jednotlivých individuí. Sociální normy jsou nadindividuální. Jedinec v průběhu zdárné socializace přijímá tyto normy. Celý svět má pevný řád. Tento přístup je uplatňován hlavně v teoriích zabývajících se sociální statikou. Do sociologického realismu řadíme fenomenologickou, konfliktologickou a konsensuální sociologii. Sociologický nominalismus naopak tvrdí, že společnost existuje mezi individui. Je tedy intersubjektivní. Sociální normy neexistují mimo vědomí. Normy se vytváří skrze interakci. K tomuto paradigmatu patří škola interakcionistů. Těžiště tohoto paradigmatu je ve studiu sociální dynamiky. === Významné sociologické směry a jejich představitelé === pozitivismus (Auguste Comte, Émile Durkheim) a novopozitivismus (Paul Felix Lazarsfeld, William Ogburn) sociologismus (Émile Durkheim) evolucionismus (Herbert Spencer) formalismus (Georg Simmel) marxismus (Karel Marx) a neomarxismus (Max Horkheimer, Theodor W. Adorno, Herbert Marcuse, Jürgen Habermas) psychologismus (Gabriel Tarde, Gustave Le Bon) behaviorismus (Burrhus Frederic Skinner, George Caspar Homans) italská politická sociologie (Vilfredo Pareto, Robert Michels, Gaetano Mosca) fenomenologická sociologie (Alfred Schütz) symbolický interakcionismus (George Herbert Mead, Charles H. Cooley, Herbert Blumer) strukturalismus (Claude Lévi-Strauss) strukturální funkcionalismus (Talcott Parsons, Robert K. Merton) sociální konstruktivismus (Peter Berger, Thomas Luckmann) teorie sociální směny (George Caspar Homans, Peter Blau) sociobiologie (Edward Osborne Wilson) etnometodologie (Harold Garfinkel) poststrukturalismus (Jacques Derrida, Jean-François Lyotard, Michel Foucault) organicismus (Herbert Spencer) == Metody sociologie == Sociologický výzkum se snaží popsat, vysvětlit či předpovědět sociální život jedinců, skupin a společností. K tomu je užívána celá řada metod, které můžeme zjednodušeně rozdělit na kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní výzkum se zaměřuje na populaci. Snaží se o reprezentativnost, mají vypovídat o tom, jak je nějaký znak zastoupen v populaci, nebo jaký postoj je možné u populace najít. Nejčastěji, ne však nutně, užívá metody dotazníkového šetření či rozhovorů a kvantitativní analýzy textů. Kvalitativní výzkum se zaměřuje na objekt. Nepopisuje zákonitosti, ale snaží se nacházet vztahy mezi kategoriemi. Nejčastěji, ale ne nutně, užívá metod focus groups, hloubkových rozhovorů a analýzy textů. == Vybrané konkrétní sociologické disciplíny == Zkoumání biosociálních a geografických podmínek společenského života Sociologie obyvatelstva Sociální ekologie (sociologie města, sociologie venkova) Sociální geografie Sociologie etnických a rasových skupin Sociologie sexuálních vztahů Sociologie věkových skupin (sociologie mládeže, sociální gerontologie) Zkoumání politické a sociálněekonomické struktury společnosti Sociologie společenských tříd (sociologie politiky vč. teorie elit, sociologie dělnické třídy, sociologie rolnictva) Sociologie společenských vrstev (sociologie inteligence, sociologie tzv. středních "tříd") Sociologie povolání Sociologie společenských skupin (sociologie rodiny, sociologie malých skupin) Sociologie spotřeby a životní úrovně (sociologie volného času) Zkoumání společenských, pracovních a technických podmínek výroby Sociologie práce Sociologie průmyslu Sociologie zemědělství Sociologie techniky Sociologie řízení Zkoumání forem společenského vědomí Sociologie kultury Sociologie práva (sociologie deviantního chováni a kriminality) Sociologie vědění a ideologie (sociologie sociologie) Sociologie veřejného mínění Sociologie morálky Sociologie výchovy a vzdělání Sociologie umění Sociologie vědy Sociologie náboženství Sociologie jazyka Zkoumání společenských institucí Sociologie státu a práva Sociologie politiky (sociologie politických stran, sociologie propagandy) Sociologie armády Sociologie zdravotnictví == Přehled sociologických směrů a základních představitelů == == Vztahy k jiným vědám == Sociologie patří mezi společenské vědy. Souvisí a spolupracuje především s těmito jinými vědami: == Literatura == GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4. (česky) GILLERNOVÁ, Ilona. Základy Psychologie, sociologie. Praha: Fortuna, 2003. 160 s. ISBN 80-7168-749-9. (česky) == Související články == Dějiny sociologie Seznam sociologů Sociální inteligence == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu sociologie ve Wikimedia Commons Téma Sociologie ve WikicitátechSociologický ústav AV ČR, v.v.i. Katedra sociologie, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity Katedra sociologie, Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni Portál sociologie

ADJ_PHRASE

OTHER

007111

... Aby byl ionizovaný plyn považován za plazma, musí vykazovat kolektivní chování a kvazineutralitu. Plazma je čtvrté skupenství hmoty a také nejrozšířenější forma látky – tvoří až 99 % pozorované atomární hmoty vesmíru. Plazma existuje ve vesmíru v různých, často velmi odlišných formách. S plazmatem se můžeme setkat například ve formě blesku, polární záře, uvnitř zářivek a tzv. neonů, či v elektrickém oblouku. Plazma tvoří také konvenční hvězdy, mlhoviny, ionosféru, či sluneční vítr. Parametry plazmatu v těchto formách se liší o mnoho řádů. Stupeň ionizace plazmatu (poměr počtu ionizovaných částic vůči celkovému počtu částic) je jedním z nejdůležitějších parametrů, který určuje chování plazmatu. Závisí především na teplotě a lze ho v prvním přiblížení odhadnout ze Sahovy rovnice pro jedenkrát ionizované plazma v termodynamické rovnováze. Podle stupně ionizace rozlišujeme slabě ionizované plazma a silně ionizované plazma....

Jak se nazývá čtvrté skupenství hmoty?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Plazma

Plazma je čtvrté skupenství hmoty a také nejrozšířenější forma látky – tvoří až 99 % pozorované atomární hmoty vesmíru.

Plazma je ionizovaný plyn složený z iontů, elektronů (a případně neutrálních atomů a molekul), který vzniká odtržením elektronů z elektronového obalu atomů plynu, či roztržením molekul (ionizací). Aby byl ionizovaný plyn považován za plazma, musí vykazovat kolektivní chování a kvazineutralitu. Plazma je čtvrté skupenství hmoty a také nejrozšířenější forma látky – tvoří až 99 % pozorované atomární hmoty vesmíru. Plazma existuje ve vesmíru v různých, často velmi odlišných formách. S plazmatem se můžeme setkat například ve formě blesku, polární záře, uvnitř zářivek a tzv. neonů, či v elektrickém oblouku. Plazma tvoří také konvenční hvězdy, mlhoviny, ionosféru, či sluneční vítr. Parametry plazmatu v těchto formách se liší o mnoho řádů. Stupeň ionizace plazmatu (poměr počtu ionizovaných částic vůči celkovému počtu částic) je jedním z nejdůležitějších parametrů, který určuje chování plazmatu. Závisí především na teplotě a lze ho v prvním přiblížení odhadnout ze Sahovy rovnice pro jedenkrát ionizované plazma v termodynamické rovnováze. Podle stupně ionizace rozlišujeme slabě ionizované plazma a silně ionizované plazma. V slabě ionizovaném plazmatu je koncentrace nabitých částic zanedbatelně malá v porovnání s koncentrací neutrálních molekul. Naproti tomu v silně ionizovaném plazmatu převládá koncentrace nabitých částic. Podle teploty se rozlišují 2 druhy plazmatu. Je to vysokoteplotní a nízkoteplotní plazma. Vysokoteplotní plazma má střední energii nabitých částic větší než 100 eV, což odpovídá řádově 106 K. Vyskytuje se ve hvězdách a při experimentech s řízenou termonukleární syntézou. Nízkoteplotní plazma se vyskytuje např. v zářivkách a výbojkách, také v elektrickém oblouku. V plazmatu může být teplota elektronů o několik řádů vyšší než teplota kladných iontů a neutrálních molekul. Plazma obsahuje volné elektrické náboje, proto je elektricky vodivé. Díky elektrické vodivosti působí na plazma i silné magnetické pole, jehož silové účinky pocházejí od Lorentzovy síly. S rostoucí koncentrací nabitých částic se mění i koeficienty tepelné vodivosti a dynamické viskozity ionizovaného plynu. Elektromagnetické síly a dobrá elektrická vodivost plazmatu (která může být v mnoha případech považována za blížící se nekonečnu) obvykle zajistí, že hustota kladných a záporných nábojů se vyrovná ("kvazineutralita"). Je-li v plazmatu významný nadbytek kladných nebo záporných nábojů, v extrémním případě, je-li složeno jen z kladných nebo jen záporných nábojů, tak v takovém plazmatu hraje elektrické pole dominantní roli. Příkladem jsou nabité paprsky částic, elektronový oblak v Penningově pasti a pozitronové plazma. Podle hustoty elektrického proudu se plazma vyskytuje ve třech formách: temný výboj, doutnavý výboj a obloukový výboj. Při průchodu elektrického proudu plazmatem dochází ke stlačení v kolmém směru, tzv. pinch efektu. Elektrické proudy obvykle následují magnetické indukční čáry. Mají typický zkroucený tvar způsobený superpozicí vnějšího magnetického pole s magnetickým polem daného elektrického proudu. Jednou ze základních vlastností plazmatu je tzv. kvazineutralita. Jedná se o přibližnou rovnost koncentrací kladně nabitých iontů a záporně nabitých elektronů v oblastech plazmatu, kde všechny tři lineární rozměry jsou podstatně větší než Debyeova délka. Díky přítomnosti volných nabitých částic se v objemu plazmatu vytváří prostorový náboj a elektrostatické pole, které zpětně silově působí na nabité částice. Výsledkem je kompenzace fluktuací hustoty náboje a plazma se ve větším měřítku jeví jako elektricky neutrální. S kvazineutralitou úzce souvisí Debyeovo stínění. Tento jev je pozorován například v přítomnosti pevné látky v plazmatu. Pevná látka nese náboj, ale ten je díky kvazineutralitě plazmatu odstíněn. Ve vzdálenosti označované jako Debyeova stínící délka je již plazma opět kvazineutrální. Předpokládejme homogenní plazma. Do plazmatu vložíme nepohyblivý náboj q. Částice se souhlasným nábojem jsou jím odpuzované, s nesouhlasným přitahované. Plazma se proto polarizuje a elektrické pole vloženého náboje tím pádem odstíní. Odstíněním klesne potenciál elektrického pole v plazmatu oproti potenciálu elektrického pole ve vakuu na 1/e ve vzdálenosti zvané Debyeova stínící délka. Vypočítáme ji z teplot : : : : T : + : : : : {\displaystyle T_{+}} a : : : : T : − : : : : {\displaystyle T_{-}} . kladných iontů a elektronů a koncentrace nabitých částic : : : : n : 0 : : = : n : + : : = : n : − : : : : {\displaystyle n_{0}=n_ . {+}=n_{-}} jako : : : h = : : : : : : ε : 0 : : k : : : e : 2 : : : n : 0 : : : : : . : : : : T : + : : : T : − : : : : : T : + : : + : T : − : : : : : : : : : {\displaystyle h={\sqrt {{\frac {\varepsilon _{0}k}{e^{2}n_ . {0}}}{\frac {T_{+}T_{-}}{T_{+}+T_{-}}}}}} , kde : : : : ε : 0 : : : : {\displaystyle \varepsilon _{0}} je permitivita vakua a : : : k : : {\displaystyle k} Boltzmannova konstanta. Lze ukázat, že maximální vzdálenost, kam se mohou dostat elektrony při fluktuaci je také rovna Debyeově délce. Pro různé typy plazmatu může Debyeova délka nabývat řádově odlišných hodnot. Například pro mezihvězdné plazma dosahuje několika metrů, v sluneční koroně jsou to řádově milimetry a ve velmi hustém plazmatu nanometry až desítky nanometrů. Plazma se od čehokoli, co je do něho vloženo, oddělí elektrickou dvojvrstvou. Přibližujeme-li se k izolované stěně, která ohraničuje plazma, na vzdálenost srovnatelnou s Debyeovou délkou, plazma přestává splňovat kvazineutralitu. Tuto oblast nazýváme elektrickou dvojvrstvou. Koncentrace elektronů se zde výrazně liší od koncentrace kladných iontů. V blízkosti stěny převládá kladný náboj, protože ionty jsou urychlovány silným polem v blízkosti stěny. V případě elektronů naopak převládá tepelný pohyb a nachází se v brzdném poli. Elektrickou dvojvrstvu tvoří dvě vrstvy, v jedné převažuje kladný náboj a v druhé záporný. Dvojvrstva vzniká také v případě, že je mezi dvěma místy v plazmatu velké napětí. Potenciál se nemění rovnoměrně, ale většinu tohoto napětí obsáhne dvojvrstva. Při poruše v plazmatu vzniknou tlumené harmonické kmity jako časový vývoj koncentrace elektronů. Tyto tlumené kmity mají kruhovou frekvenci : : : : ω : p : : : : {\displaystyle \omega _{p}} , která se nazývá plazmová frekvence a je přímo úměrná odmocnině z koncentrace nosičů náboje. : : . : : ω : p : : = : : : : : e : 2 : : : n : 0 : : : : : ε : 0 : : : m : − : : : : : : : : {\displaystyle \ .omega _{p}={\sqrt {\frac {e^{2}n_{0}}{\varepsilon _{ .0}m_{-}}}}} , kde e je elementární náboj, : : : : n : 0 : : : : {\displaystyle n_{0}} koncentrace nosičů náboje, : : . : : ε : 0 : : : : {\displaystyle \varepsilon _{0}} permitivita vakua a : : : : m : − : : : : {\displaystyle m_{-}} hmotnost elektronu. Tento děj v plazmatu je popsán pohybovou rovnicí : : : : : : d : : : v : − : : : : : : d t : : : = − : : : : e : : E : : : m : : : − : . : − : ν : − : : : : : v : − : : : : : : {\displaystyle {\frac {d{\mathbf {v_{-}}}}{dt}}=-{\frac {e{ . \mathbf {E}}}{m}}_{-}-\nu _{-}{\mathbf {v_{-}}}} . Tlumení kmitů je popsané časovou konstantou : : : : : : 2 ν : : : − : : : : {\displaystyle {\frac {2}{\nu }}_{-}} , kde : : : : ν : − : : : : {\displaystyle \nu _{-}} je frekvence srážek elektronů s neutrálními částicemi. Tlumené harmonické kmity lze pozorovat jen tehdy, je-li splněno : : : : ν : − : : < 2 : ω : p : : : : {\displaystyle \nu _{-}<2\omega _{p}} . Jinak má vývoj koncentrace elektronů aperiodický charakter. Jedním z typů zařízení pro uchovávání plazmatu jsou magnetické nádoby. V plazmatu se může vyskytnout gradient koncentrace nabitých částic - například v blízkosti stěny. Ve stacionárním případě dostává pohybová rovnice pro nabité částice tvar : : : : : 0 : : = q : : E : : − : : : k T : n : : ∇ n − : m : r : : ν : : V : : : . : {\displaystyle {\mathbf {0}}=q{\mathbf {E}}-{kT \over n}\nabla n-m_{r}\nu {\mathbf {V}}} : pro elektrony i kladné ionty. Vynásobením výrazem : : : n : / : ( : m : r : : ν ) : : {\displaystyle n/(m_{r}\nu )} dostaneme : : : : : . j : : = n μ : : E : : − D ∇ n , : : {\displaystyle {\mathbf {j}}=n\mu {\mathbf {E . }}-D\nabla n,} : kde : : : μ : : {\displaystyle \mu } je pohyblivost částice a : : : D : : {\displaystyle D} je difúzní koeficient. Tento vztah říká, že hustota toku částic způsobená elektrickým polem se sčítá s hustotou toku způsobenou gradientem koncentrace. Aplikujeme-li tento poznatek na dvousložkové plazma uzavřené v izolované nádobě, kde je celková hustota elektrického proudu nulová, dostaneme : : : : : : : j : : : + : : : = n : μ : + : : : : E : . : − : D : + : : ∇ n , : : {\displaystyle {{\mathbf {j}}_{+}}=n\mu _{+ . }{\mathbf {E}}-D_{+}\nabla n,} : : : : : : : : j : : : − : : : = − n : μ . : − : : : : E : : − : D : − : : ∇ n , : : {\displaystyle {{\mathbf {j}}_{-}}=-n\ .mu _{-}{\mathbf {E}}-D_{-}\nabla n,} : : : : : : : j : : : + : . : = : : : j : : : − : : = : : j : : . : : {\displaystyle {\mathbf {j}}_{+}={\ .mathbf {j}}_{-}={\mathbf {j}}.} : Nyní lze vypočítat elektrické pole : : : : : : E : : : a : . : = − : : : : D : − : : − : D : + : : : : : μ : + : : + : μ : − : : : : : ⋅ : : : ∇ n : n : : . : : . {\displaystyle {\mathbf {E}}_{a}=-{D_{-}-D_{+} \over \ . mu _{+}+\mu _{-}}\cdot {\nabla n \over n}.} : To však znamená, že nehomogenní plazma . nesplňuje Ohmův zákon, protože při nenulovém poli : : : : : : E : : : a : : : : {\displaystyle {\mathbf {E}}_{a}} neteče žádný proud. Toto pole se nazývá ambipolární elektrické pole. Výsledek můžeme ještě upravit do vhodnějšího tvaru : : : : : j : : = − : D : a : : ∇ n ; : : D : a : : = : : : : μ : + : : : D : − : : + : . μ : − : : : D : + : : : : : μ : + : : + : μ : − : : : : : . : : {\displaystyle {\mathbf {j}}=-D_{a}\nabla n;\qquad D_{a}={\ . mu _{+}D_{-}+\mu _{-}D_{+} \over \mu _{+}+\mu _{-}}.} : : : : : D : a : : : : {\displaystyle D_{a}} označuje koeficient ambipolární difúze. Při ambipolární difúzi je hustota toku elektronů shodná s hustotou toku kladných iontů a navíc jsou na základě kvazineutrality shodné i jejich driftové rychlosti. Tato teorie popisuje nejjednodušším způsobem interakci plazmatu s izolovanou stěnou. Vezměme nejprve takovou konfiguraci, kde je plazma ohraničeno dvěma rovnoběžnými rovinnými stěnami, které jsou ve vzdálenosti : : : l : : {\displaystyle l} . Na stěnách dochází k zániku nabitých částic rekombinací. Abychom dosáhli rovnovážného stavu, musí být v objemu plazmatu zdroj nabitých částic. Toho lze dosáhnout například elektrickým výbojem. Ke stěnám pronikají nabité částice ambipolární difuzí. Z tohoto předpokladu, z rovnice kontinuity, a pokud jsou ionizační frekvence : : : α : : {\displaystyle \alpha } a koeficient difúze : : : : D : a : : : : {\displaystyle D_ . {a}} konstantní, lze vyjádřit koncentraci částic v závislosti na poloze : : : x : : {\displaystyle x} mezi stěnami funkcí : : : n ( x ) = : n : 0 : : cos : : . ( : : : α : D : a : : : : : x ) : , : : {\displaystyle n(x)=n_{0}\cos \left({\sqrt {\alpha \over D_{a}}}x\right),} : koncentrace tedy klesá ke stěnám podle funkce cosinus. Obdobně lze postupovat pro válcovou konfigurace, která je v praxi používanější. Zde dostáváme závislost koncentrace na vzdálenosti od osy válce : : : n ( r ) = : n : 0 : : : J : 0 : : : ( : : : α : D : a : : : : : r ) : , : : { .\displaystyle n(r)=n_{0}J_{0}\left({\sqrt {\alpha \over D_ .{a}}}r\right),} : kde : : : : J : 0 : : : : {\displaystyle J_{0}} je Besselova funkce nultého řádu.

ENTITY

ENTITY

003195

... Především glammetalové kapely onoho období si zakládaly na vzhledu a osobním stylu. Měli zalíbení v dlouhých, barvených, natupírovaných vlasech, (s toho důvodu přezdívka "hair metal", hair = vlasy), líčení, vyfintěných kostýmech, a doplňkách jako čelenky a bižuterie. Přepracované kostýmy, vlasy a make-up jsou populární taktéž u skupin (mnohdy nemetalových) japonského hnutí "visual kei", kterému položila základ kapela X Japan koncem 80. let. Při živých vystoupeních mají metaloví hudebníci v oblibě metlení, při kterém se hází hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby. Vizuálně je to efektní, když má člověk dlouhé vlasy. "Paroháč", široce rozšířené gesto, zpopularizoval vokalista...

Jakou přezdívku dostala hudba glammetalových kapel, které nosily dlouhé, barvené, natupírované vlasy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Heavy_metal

Měli zalíbení v dlouhých, barvených, natupírovaných vlasech, (s toho důvodu přezdívka "hair metal", hair = vlasy), líčení, vyfintěných kostýmech, a doplňkách jako čelenky a bižuterie.

Pojem heavy metal lze chápat v několika významech: v užším smyslu představuje tradiční heavy metal, který se od hard rocku odlišuje eliminováním bluesového vlivu; v širším smyslu představuje heavy metal (čili zkráceně metal) celý hudební žánr, včetně všech jeho odnoží; tento článek pojem heavy metal používá v tomto, širším smyslu Heavy metal není totéž jako hard rock. Heavy metal (zkráceně rovněž "metal") je druh hudby, který se jako vymezený hudební styl objevil na přelomu 60. let a 70. let ve Velké Británii a Spojených státech. Kořeny má v hardrockových skupinách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem. Podle serveru All Music Guide "Ze všech nespočetných forem rock and rollu je heavy metal nejextrémnější, ať už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje množství variací heavy metalu, ale všechny se opírají o zkreslený zvuk kytar a kytarové motivy, zvané riffy. K tomu mírně kovově znějící baskytara a úderné tempo bicích." Průkopníci heavy metalu jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple si vybudovali rozsáhlou posluchačskou základnu, a to i navzdory nepřízni kritiky, jako se to už v historii žánru nezřídka stává. V polovině 70. let britská kapela Judas Priest pomohla vytříbit žánr pominutím většiny bluesových prvků. Kapely Nové vlny britského heavy metalu, např. Iron Maiden a Motörhead, držíce se téhle cesty, vnesly do žánru rebelii punk rocku a zvýšily rychlost hry. V 80. létech se staly typickými představiteli heavymetalu Helloween, Accept a Manowar. Již od svých počátků měl heavy metal velkou základnou fanoušků, kteří jsou známí jako metalisti, metaláci či metláci. V polovině 80. let se dostaly do popředí kapely jako Mötley Crüe, které náležely do popem ovlivněného žánru nazývaného glam metal. V undergroundu se vytvořily nové, agresivnější styly: thrash metal přinesly do hlavního proudu kapely typu Metallica a Megadeth, zatímco ostatní styly jako death metal a black metal zůstaly i nadále záležitostí uměleckého podzemí. Od poloviny 90. let získávají ohlas nové styly jako nu metal (maje prvky funku a hip hopu) a metalcore (slévají se v něm extrémní metal a hardcore punk). Tyto nové styly posunuly hranice tohoto žánru. Jon Parels, kritik The New York Times píše: "v spletitém světe populární hudby je heavy metal hlavní odnoží hard rocku – méně synkopickou, méně bluesovou, více nakloněnou showmanství a hrubé síle." V žádné metalové kapele nesmí chybět kytarista, baskytarista, bubeník a zpěvák, který může být zároveň taky instrumentalista. Někdy se využívají i klávesové nástroje, Nejdůležitější je však zkreslený kytarový zvuk. Mezi prvními metalovými uskupeními byly oblíbené Hammondovy varhany a občas taky mellotron. Tyto nástroje v 80. letech nahradily syntezátory. V dnešní době se syntezátory používají v stylech jako progresivní metal, power metal a symfonický metal, ale uplatnění naleznou i v jiných metalových subžánrech. Některé nu metalové skupiny s oblibou používají prvky hip hopu: scratch a různé zvukové efekty. Zesilovači zvýrazněná akustická síla elektrické kytary měla v dějinách žánru podstatnou roli. U hry na kytaru se často užívá tzv. overdrive pedálu společně s využitím zkreslení samotného elektronkového zesilovače, čím se vytvoří hutný, mocný, "těžký" zvuk. Na počátku 70. let některé populární skupiny začaly hrávat s dvěma kytaristy. Přední místo mezi těmito skupinami zastávaly Judas Priest a Iron Maiden, u kterých si kytaristé dělí funkce sólové a rytmické kytary. Ústřední složkou heavy metalu je kytarové sólo, forma kadence. Složitá sóla a riffy jsou neoddělitelnou součástí heavy metalu. Mezi jedny z pokročilých a hojně využívaných sólových technik patří například sweep-picking (struny jsou rozeznívány smýkáním trsátka po strunách bez častého střídání směru, přičemž zbytek zvuku je tvořen převážně druhou rukou - viz také arpeggio) nebo tapping (ťukání prsty do strun nad hmatníkem). Vedoucí úloha kytary v heavy metalu se obvykle dostává do konfliktu s tradičním postavením "frontmana" respektive s rolí vokalisty jako lídra kapely, čím vzniká mezi nimi napětí, které má za následek "přátelské soupeření". V heavy metalu se od zpěvu vyžaduje, aby se nedostával do popředí před celkový sound kapely. Poněvadž metalové kořeny sahají ke kultuře hippies, vyžaduje se, aby se u zpěvu "city dávaly jasně najevo", čím se dosahuje autenticita projevu. Kritik Simon Frith tvrdí, že "tón hlasu" metalového zpěváka má přednost před obsahem textu. Tento postřeh však zároveň vypovídá o častém nebezpečí úpadku metalové tvorby do klišé. V metalové hudbě se využívá široká škála zpěvu; operní vokály Roba Halforda z Judas Priest a Bruce Dickinsona z Iron Maiden, chraplavé hlasy Lemmyho z Motörhead a Jamese Hetfielda z Metallicy, přímočaré vřískavé a bručící vokály Tomase Lindberga z At the Gates, ďábelské vokály blackmetalových zpěváků jako například Attilu Csihare z kapely Mayhem. Role baskytary je další složkou metalového zvuku; souhra baskytary a sólové kytary je důležitým prvkem. Basová kytara umožňuje hrát v tónech, které vytvářejí charakteristický "těžký" zvuk. Metalové basové linky se hodně různí v komplexnosti, od "pedálového tónu" (na různé akordy se používá pouze jeden tón) jako základu, až po zdvojené komplexní riffy a tzv. "lick" (krátká fráze během sóla), společně se sólovou nebo rytmickou kytarou. V některých kapelách má basa výraznější postavení. Obvykle však spíše jen zhutňuje zvuk kytar. Metaloví basisté někdy upřednostňují trsátka před prsty, tím se jejich zvuk stává ostřejším. V některých stylech, jako např. v thrash nebo death metalu, se používá zkreslení basy pomocí overdrive pedálu, který dodává tónu baskytary hutnější a více komprimovaný zvuk. Numetaloví a deathmetaloví basisti mnohdy používají pěti- nebo šestistrunnou baskytaru s rozšířeným zvukovým rozsahem. Podstata metalového bubnování spočívá ve vytvoření hlasitého bušení využitím trojitého efektu rychlosti, energie a preciznosti. Metalové bubnování vyžaduje mimořádnou dávku trpělivosti, a hráči si musí vypěstovat pozoruhodnou schopnost rychlosti, koordinace a obratnosti, aby dokázali zahrát někdy komplikované skladby. Jednou z charakteristických technik bubnování je tzv. "cymbal choke", která spočívá v utlumení činelů rukou. Heavymetalová souprava bicích je obvykle omnoho větší než tomu bývá v jiných rockových stylech. Vedle obvyklých bicích instrumentů v soupravě (tom-tom, basový buben, malý buben, hi-hat činel, činely crash a ride) se používají rovněž dvoupedálové bicí, přídavné tom-tomy a množství přídavných činelů (splash činely a extra crash činely) a mnohé jiné nástroje, např. kravské zvonce. Neodmyslitelnou součástí živých vystoupení je hluk – "zvukový masakr", jak jej charakterizuje Deena Weinstein. Jeffrey Arnett se ve své knize Metalheads o heavy metalu zmiňuje jako o "smyslovém ekvivalentu války." Kráčejíc ve stopách Jimiho Hendrixe a The Who, průkopníci heavy metalu jako např. Blue Cheer zavedli nové standardy ohledně hlasitosti. Jak praví Dickie Peterson z Blue Cheer: "Věděli jsme pouze to, že chceme intenzivnější muziku." Paul Sutcliffe píše o koncertu Motörhead roku 1977 takto: "především neúměrná hlasitost se počítá na vrub kapely, když se . bavíme o jejich vlivu." To samé tvrdí taky Weinstein, když říká, že melodie je ústředním prvkem populární hudby, house se zaměřuje na rytmiku, a heavy metalu trůní energický zvuk, barva hlasu a hlasitost. Říká, že hluk má za úkol "vtáhnout posluchače do zvuku" a poskytnout "injekci mladistvé živosti". Soustředění na hlučnost se vysmívá rockový pseudo-dokument Hraje skupina Spinal Tap, v němž jistý kytarista tvrdí, že má aparaturu nastavenou "až na jedenáct". Heavy metal je typický energickým tempem a razantností. Strohé, prudké a izolované rytmické části se spojují do rytmických frází s osobitou, často trhavou strukturou. Tyto fráze slouží za základ rytmických průvodů a melodických figur zvaných riffy, které mají za následek "chytlavost" písní. V heavymetalových písních se používají delší rytmické figury, jako např. celá nota, anebo čtvrťová nota s tečkou nebo delší akordy v pomalých "power baladách". Tempo v raném heavy metalu mělo sklon k pomalosti až těžkopádnosti. Nicméně koncem 70. let začaly být živou součástí žánru rozmanité tempa. Metalové tempa první dekády 21. století se pohybují v rozmezí od pomalých baladických temp (čtvrtinová nota = 60 úderů za minutu) až po extrémně rychlé tempa, tzv. "blast beaty" (čtvrtinová nota = 350 úderů za minutu). Množství heavymetalových skladeb charakterizují krátké dvounotové nebo třínotové akordy (převážně barré hmaty). Tyto akordy bývají obvykle přednášené pomocí staccatového útoku vytvořeného použitím kytarové techniky zvané "palm muting". Typickým výrazovým prostředkem heavy metalu jsou "power akordy", neboli "silové akordy". Z technického hlediska je "silový akord" poměrně jednoduchý: jedná se o souzvuk dvou tónů, základního tónu a kvinty. Souzvuk kvinty se velice často ještě doplňuje o oktávu, aby se tak dosáhlo plnějšího zvuku. Dalším znakem je jejich jednoznačná harmonická průzračnost a čitelnost – a to také u zkresleného tónu. Dvojhmaty se většinou hrají tak, že ukazováček vždy drží určitý pražec a prsteník zároveň mačká na tenčí struně o dva pražce vyšší tón. Dvojhmaty jsou výhodné tím, že prstoklad je vždy stejný, ale můžeme ho posunovat kdekoliv po hmatníku. Přidáním dalšího prstu se získá méně používaný trojhmat. Heavy metal se zakládá na riffech. Riffy se většinou tvoří pomocí tří základních harmonických složek, a to těchto: modální harmonie, tritón plus chromatismus, a pedálový tón. V tradičním heavy metalu se nejednou využívají modální stupnice, především aiolský a frygický modus. To znamená, že žánr využívá modální akordové progrese jako je např. aiolská progrese I-VI-VII, I-VII-(VI) případně I-VI-IV-VII, nebo také frygické progrese, které zahrnují vztahy mezi I a ♭II (například I-♭II-I, I-♭II-III, anebo I-♭II-VII). Příklady využití aiolského módu: Judas Priest - Breaking the Law (hlavní riff I-VI-VII) Iron Maiden - Hallowed Be Thy Name (hlavní riff I-VI-VII) Accept - Princess of the Dawn (hlavní riff I-VI-VII) Příklady využití frygického módu .: Mercyful Fate - Gypsy (hlavní riff I-♭II-I-VI-V) Megadeth - Symphony of Destruction (hlavní riff ♭II-I) Sodom - Remember the Fallen (intro + hlavní riff, na konci kterého se uplatňuje frygická kadence: I-♭II-III) Tritón a chromatika se v heavy metalu používají v množství akordových progresí. Tritón, neboli zvětšená kvarta, je hudební interval obsahující tři celé tóny, nebyl v středověkém, přísně harmonickém stylu povolený. To vedlo mnichy k tomu, aby jej přezdívali diabolus in musica. Podobně jako ve středověku, rovněž v moderní západní kultuře se tritón chápe jako něco "ďábelského". V heavy metalu má tritón nezastupitelné místo při kytarových sólech a riffech – příkladem je začátek písně "Black Sabbath". V heavy metalu se jako harmonický základ hodně využívá pedálový tón. Jedná se o hluboký permanentní tón, během kterého se vyskytuje alespoň jeden cizí (čili disharmonický) souzvuk. Heavymetalové riffy se zpravidla zakládají na nepřetržitém opakování tónu, který se hraje na nejhrubších (čili nejnižších) strunách basové nebo rytmické kytary – obvykle se jedná o struny E, A nebo D. Jinými slovy, jednoduchý basový tón–nejčastěji nízké tóny E nebo A–se soustavně opakuje, a mezitím se postupně hrají různé akordy, včetně akordů, které obvykle nezahrnují onen basový tón, čímž se vytváří zdání napětí. Příkladem je úvodní riff písně "You've Got Another Thing Comin'" od Judas Priest, kde jedna kytara hraje pedálový tón F#, a druhá kytara hraje akordy. Podle Roberta Walsere, vedle blues a R&B, "heavy metal ovlivňují ve velké míře už od počátků žánru různé hudební styly známé pod společným názvem 'klasická hudba'". Tvrdí, že mezi nejlepší metalové hráče patří kytaristé, kteří se věnovali rovněž studiu klasické (vážné) hudby. Osvojením a adaptováním předloh z klasické hudby položili základ novému druhu kytarové virtuozity a změnám v harmonickém a melodickém jazyce heavy metalu. Většina hudebních prvků, které si osvojili heavymetaloví muzikanti, má původ v baroku, klasicismu a romantismu. Ritchie Blackmore, kytarista z Deep Purple a Rainbow, a Uli Jon Roth, kytarista ze Scorpions, už počátkem 70. let experimentovali s hudebními figurami vypůjčenými z klasické hudby. Během 80. let se kytaristé Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen nechali inspirovat barokními a později taktéž klasicistickými hudebními formami, načež se stali vzorem pro neoklasicistické metalové hráče, ke kterým patří například Michael Romeo, Michael Angelo Batio, a Tony MacAlpine. I když množství metalových muzikantů tvrdí, že se nechali inspirovat skladateli klasické hudby, heavy metal na ni přímo nenavazuje. Klasická a tvrdá hudba vznikly na základě odlišných kulturních tradicí a zkušeností: klasická hudba navazuje na tradici umělecké hudby, zatímco metal na tradici populární hudby. Muzikologové Nicolas Cook a Nicola Dibben k tomu poznamenávají, že "analýza populární hudby často ukáže vliv 'uměleckých tradic'. Příkladem je Walserovo spojení heavy metalu s filozofií a dokonce i s vnějšími projevy romantismu 19. století. Bylo by, ale, mylné tvrdit, že blues, rock, heavy metal, rap či taneční hudba se přímo odvíjejí od 'umělecké hudby.'" Výpůjčky heavy metalu z klasické hudby se týkají zejména motivů, melodií a stupnic, a ne komplikovaných složek, jako jsou kontrapunkt, vícehlas nebo klasická strukturální schémata. Heavymetalové kapely, včetně progresivních a neoklasických kapel, se obyčejně nesnaží dodržovat kompoziční a estetické požadavky klasické hudby. Heavy metal, podobně jako blues, v němž má kořeny, obsahuje často sexuální podtón – počínaje podmanivými nahrávkami Led Zeppelin a konče současnou numetalovou tvorbou, které nejsou cizí otevřené sexuální narážky. S rostoucí oblibou thrash metalu v 80. letech se stále větší množství metalových písní začalo zabývat politikou a sociálními otázkami (System of a Down). Romantika a baladičnost patří mezi obvyklé motivy gothic a doom metalu, a stejně tak nu metalu, který se navíc zabývá problémy dospívající mládeže. Některé styly, např. melodický death metal, progresivní metal, a black metal, oblibují filozofickou tematiku, zatím co textová stránka extrémnějších odnoží death metalu a grindcoru se skládá výlučně z útočného, nelidského, a často nerozumného obsahu. Nedílnou součástí tohoto druhu hudby jsou podivné, fantastické texty, vyvolávající rozptýlení. Kupříkladu texty kapely Iron Maiden často v sobě nesou znaky bájesloví, krásné literatury a poezie; k takovým písním patří např. "Rime of the Ancient Mariner" ("Píseň o starém námořníkovi"), založená na stejnojmenné básni Samuela Taylora Coleridge. Mezi další ukázkové příklady patří: "The Wizard" od Black Sabbath, "The Conjuring" a "Five Magics" od Megadeth či "Dreamer Deceiver" od Judas Priest. Další interpreti se ve svých textech zaměřují na válku, nukleární zkázu, životní prostředí, a politické či náboženské problémy. Vzorovými příklady jsou písně jako "War Pigs" od Black Sabbath, "Killer of Giants" od Ozzyho Osbourna, "...And Justice for All" od Metallicy, "2 Minutes to Midnight" od Iron Maiden, "Balls to the Wall" od Accept, a "Peace Sells" od Megadeth. Motiv smrti, zastávající přední místo v heavy metalu, se objevuje v textech takových rozdílných kapel jako Iron Maiden, Black Sabbath, Slayer, nebo W.A.S.P. Powermetalové kapely, jejichž textové a hudební motivy jsou většinou pompézní a optimistické, potvrzují výjimku tohoto temného pravidla. Mnohé powermetalové skupiny, například Helloween, tvrdí, že metal by měl být inspirující a optimistickou hudbou. Tematika heavy metalu čelí již dlouhé roky ostré kritice. Podle Jona Parelese "ústřední motiv heavy metalu je jednoduchý a skutečně univerzální. Chrochtáním, sténáním a povznesenými texty vyzdvihuje...nespoutanou zábavu... Jádro muziky je upjaté a pevně dané." Hudební kritici častokrát považují metalové texty za nezralé a otřepané, a v mnohých případech zastávající se mizogynie a okultizmu. V 80. létech členové organizace "Parents Music Resource Center" ("Sdružení rodičů pro kontrolu hudby") uspořádaly velkou kampaň proti populární hudbě. Žádali Kongres, aby omezil hudební průmysl, jelikož je pobuřovaly urážlivé – především heavymetalové – texty. V roce 1990 musela kapela Judas Priest čelit obžalobě, kterou proti nim vznesli rodiče dvou mládenců, kteří se údajně před pěti lety zavraždili poté, co si vyslechli podprahové poselství v písni zmíněných muzikantů, a které znělo "do it" ("udělej to"). Případ si získal velkou pozornosti veřejnosti, avšak hudebníci byli posléze uznání za nevinné. Nedílnou součástí populární hudby je i vizuální stránka, což platí i pro heavy metal. Obaly alb, vystoupení na pódiu, kostýmy kapel a videoklipy jsou téměř stejně důležité jako hudba samotná, no jen zřídkakdy jsou přednější než hudební tvorba. Z každého díla lze tedy získat množství dojmů; heavy metal z hlediska umělecké formy je velice široký pojem, jelikož mu nedominuje pouze jeden vyjadřovací prostředek. Zatímco malba má vizuální podobu, symfonie zvukovou, v metalových kapelách se zvuková podoba spojuje s vizuální (obal alba, vystoupení na pódiu, oblečení atd.). Některé rané heavymetalové seskupení, např. Alice Cooper a Kiss, a rovněž novější skupiny jako GWAR, Mushroomhead či Marilyn Manson, získaly popularitu nejenom díky své hudbě, ale přispěly k ní také jejich vystoupení na pódiu a hanlivé chování muzikantů. Dlouhatánské vlasy jsou, podle Weinsteina, "nejvýraznějším poznávacím prvkem metalové módy." Heavy metal převzal tento rys původně z kultury hippies. V 80. a 90. létech heavymetalové háro "symbolizovalo nenávist, odpor a rozčarování generace, která se očividně necítí nikde doma", tvrdí novinář Nader Rahman. Dlouhé vlasy dodaly členům metalové komunity "sílu nevyhnutnou na to, aby se mohli bouřit vesměs proti ničemu." Klasický metalový stejnokroj se skládá z modrých džínů, černého trička, bot a černé kožené nebo džínové bundy. Trička bývají většinou ozdobené logy nebo kresbami představujícími milovanou metalovou kapelu. V polovině 70. let se zásluhou Judas Priest a Motörhead ujala mezi heavymetalistami kožená móda a motorkářská kultura. Během 80. let měli na metalovou módu značný vliv punk rock, gothic rock, a rovněž hororové filmy. Především glammetalové kapely onoho období si zakládaly na vzhledu a osobním stylu. Měli zalíbení v dlouhých, barvených, natupírovaných vlasech, (s toho důvodu přezdívka "hair metal", hair = vlasy), líčení, vyfintěných kostýmech, a doplňkách jako čelenky a bižuterie. Přepracované kostýmy, vlasy a make-up jsou populární taktéž u skupin (mnohdy nemetalových) japonského hnutí "visual kei", kterému položila základ kapela X Japan koncem 80. let. Při živých vystoupeních mají metaloví hudebníci v oblibě metlení, při kterém se hází hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby. Vizuálně je to efektní, když má člověk dlouhé vlasy. "Paroháč", široce rozšířené gesto, zpopularizoval vokalista Ronnie James Dio během účinkovaní v kapelách Black Sabbath a Dio. Gene Simmons ze skupiny Kiss tvrdí, že to on byl první, který udělal toto gesto během koncertu. Návštěvníci metalových koncertů netančí v běžném slova smyslu; Deena Weinstein tvrdí, že to může být následkem toho, že publikum bývá převážně mužské a většinou heterosexuální. Rozlišuje především dva tělesné pohyby, které mají být náhradou za tanec: metlení a šťouchání, které je jednak výrazem porozumění, jednak rytmickým gestem. Oblíbeným "tancem" posluchačů metalu, ať už doma nebo na koncertě, je předstírání hry na kytaru (angl. "air guitar"). Mezi další oblíbené činnosti diváků patří: skákání do obecenstva (stage diving), surfování v davu (crowd surfing), tlačení a postrkovaní v chaotických šarvátkách (moshing) a "paroháč", na některých koncertech i pogo. Deena Weinstein tvrdí, že silná, uzavřená, převážně mužská subkultura umožnila heavy metalu vytrvat na výsluní podstatně delší dobu než se to podařilo mnohým jiným rockovým žánrům. Metalové publikum se skládá zejména z pracujících bělochů mužského pohlaví (v britském hrabství West Midlands a státech USA: New York, Kalifornie a Washington byl metal většinou hudbou 'dělnické mládeže'). Navzdory tomu je tato skupina tolerantní i vůči těm, jež stojí mimo "tvrdého jádra" subkultury, drží-li se nepsaného metalového zákona, co se oblečení, vzhledu a chování týče. K projevům spolupatřičnosti se subkulturou patří nejenom návštěvy koncertů a společná móda, ale i přispívání do metalových časopisů, a v poslední době rovněž příspěvky na webové stránky. Heavymetalové scéně, která má vlastní nepsané zákony ohledně autenticity, přischla přezdívka "odcizená subkultura" ("subculture of alienation"). Podle tohohle zákona musí být muzikanti bezvýhradně oddání muzice a subkultuře, která je podporuje, nesmějí se ucházet o pozornost médií, a nikdy nesmějí "zradit". A od fanoušků se zase vyžaduje "odpor vůči systému a odluka od společnosti." Lidé zabývající se metalem i oddaní fanoušci skupin, které měly značný podíl na vzniku metalu, mají sklon považovat některé interprety (a též některé fanoušky) za tzv. "pozéry", čili lidi, kteří předstírají příslušnost k subkultuře, avšak nevědí nic o historii, textech ani poselstvích skupin, jejichž muziku poslouchají. Původ pojmu heavy metal ve vztahu k hudbě je neurčitý. Pojmenování "heavy metal" (těžký kov) se po celá staletí používal v chemii a hutnictví. V novodobé populární kultuře použil tento výraz jako jeden z prvních americký beatnik William S. Burroughs ve své novele Hebká mašinka (The Soft Machine, 1962) a také ve své další knize Nova Express (1964); heavy metal tu používá . jako synonymum pro návykové drogy: "Se svými nemocemi a drogami vyvolávajícími orgasmus a se svými asexuálními, parazitickými formami života – národ heavymetalistů z Uranu obestřen chladným, modrým oparem vypařených bankovek – a hmyzí lidé z Minraudu ze svou metalovou muzikou. ." Ian Christe, heavymetalový historik, opisuje význam jednotlivých slov v slangu hippies: slovem "heavy" se "popisovalo cokoli, co mělo silnou či opojnou atmosféru", "metal" označuje těžké duševní rozpoložení. V slangu beatniků se výraz "heavy" ve významu "vážný" používal už nějakou dobu předtím a rovněž i ve vztahu k "tvrdé hudbě" (heavy music), čili pomalejší, hlasitější variaci standardního popu. Debutové album Iron Butterfly, vydané začátkem roku 1968, bylo pojmenováno "Heavy". První zdokumentované použití výrazu heavy metal se objevilo ten samý roku v písni "Born to Be Wild" od Steppenwolfu, poukazujíc na motocykl: "I like smoke and lightning / Heavy metal thunder / Racin' with the wind / And the feelin' that I'm under." ("Mám rád dým a blesk / burácení těžkého kovu / závody s větrem / a pocit, že podléhám"). Další spornou hypotézu o původu heavy metalu přinesl v roku 1995 "Chas" Chandler, bývalý manažer Jimi Hendrix's Experience, v rozhovoru pro pořad "Rock and Roll", který vysílala televizní stanice PBS. Říká, že "...heavy metal je pojem, který má původ v článku New York Times, který se týkal vystoupení Jimiho Hendrixe", a tvrdí, že autor opisoval Jimiho Hendrixe "...jakoby poslouchal těžký kov (heavy metal) padající z nebes". Nicméně, hodnověrnost tohoto tvrzení je sporná. První zdokumentované použití výrazu "heavy metal" jako označení stylu rockové hudby se objevilo v recenzi Mikea Saunderse. 12. listopadu 1970 v časopisu Rolling Stone hodnotil album vydané předešlého roku britskou kapelou Humble Pie: "Humble Pie svým americkým debutem As Safe As Yesterday Is dokázali, že nuda může mít mnoho podob. Předvedli se jako hlasitá, nemelodická, sračková rocková kapela těžkopádná jako těžký kov (heavy metal), s hřmotnými a ohlušujícími částmi, které mluví za všechno. Ne že, by všechny písně byly špatné...ale v podstatě stojí za hovno." Jejich album pojmenované "Humble Pie" charakterizoval jako "nic nového pod sluncem, jenom to samé heavymetalové hovno, o které . nikdo ani nezakopne." V recenzi alba Kingdom Come od Sir Lord Baltimore, která byla publikovaná v květnu 1971 v časopisu Creem, Saunders píše: "Zdá se, že Sir Lord Baltimore mají nastudované všechny heavymetalové triky." Kritik časopisu Creem Lester Bangs je známý tím, že počátkem 70. let zpopularizoval výraz "heavy metal", když recenzoval kapely jako Led Zeppelin a Black Sabbath. V 70. letech určití kritici používali výraz heavy metal víceméně automaticky v hanlivém smyslu. Roku 1979 popřední hudební kritik John Rockwell z New York Times charakterizoval styl, jež nazýval "heavy metal rock" jako "brutální agresivní hudbu, která se většinou hraje pro nadrogované lidi," a v jiném článku jako " . rokenrol dovedený do krajnosti oblíbený u bílých výrostků." Pojmy "heavy metal" a "hard rock" často označují stejný typ muziky, především mluví-li se o kapelách 70. let 20. století, kdy se tyto dva pojmy často vzájemně zaměňovaly. Například kniha Rolling Stone Encyclopedia of Rock & Roll z roku 1983 obsahuje takovouhle pasáž: "Aerosmith, proslulý svým agresivním hardrockovým stylem založeným na bluesu, patřil mezi nejvýznamnější heavymetalové skupiny poloviny sedmdesátých let." V dnešní době by už asi sotva kdosi charakterizoval klasickou tvorbu Aerosmithu, jasně odkazující na tradiční rokenrol, jako "heavy metal". Dokonce i některé kapely, které stály u zrodu tohoto žánru, např. Led Zeppelin a Deep Purple, nebývají současnou metalovou komunitou považovány za heavymetalové kapely. Americké blues bylo velmi oblíbené a mělo velký vliv na první britské rockery; kapely jako Rolling Stones a The Yardbirds nahrály cover verze mnohých klasických bluesových skladeb, občas zrychlujíc tempo a využívajíc elektrické kytary místo původních akustických (podobné adaptace blues a jiné "černé hudby" vytvořily základ původního rock and rollu). Britské bluesově orientované kapely (a jimi ovlivněné americké kapely) při svých hudebních experimentech vytvořily zvuk, který se později stal charakteristickým znakem heavy metalu: základem byl hlasitý, zkreslený kytarový zvuk, postavený na silových akordech. Do širšího povědomí dostaly tento styl roku 1964 The Kinks svojí písní "You Really Got Me". K tomuto novému kytarovému zvuku významně přispěla nová generace zesilovačů se zpětnou vazbou. Zatím co blues-rockový styl bicích byl jednoduchý, bicí v heavy metalu byly mohutnější, komplexnější a hlasitější, a k tomu se přidával čím dál tím hlasitější zvuk elektrické kytary. Zpěváci změnili techniku a byli stále závislejší na zesilovaní zvuku; také využívali nové stylistické a dramatické postupy. Souběžně s tím se zvyšovala úroveň nahrávací techniky, čímž se umožnil plnohodnotný záznam této tvrdé muziky. Spojením blues-rocku a psychedelického rocku se vytvořila téměř celá původní podstata heavy metalu. Jednou z nejvýznamnějších kapel, které definovaly hranice žánru, bylo rockové trio Cream. Jejich mohutný, hutný zvuk je kombinací Claptonovy bluesové kytary, silného Bruceovho hlasu a jeho dynamické hry na basovou kytaru a jazzem ovlivněných rytmů bubeníka Gingera Bakera. O jejich prvních dvou deskách, Fresh Cream (1966) a Disraeli Gears (1967), se říká, že významně ovlivnily celý budoucí žánr. Debutové album Are You Experienced (1967) od Jimi Hendrix Experience, mělo také nemalý vliv na metal. Hendrixovou kytarovou virtuozitu se snažili napodobit mnozí metaloví kytaristi; nejúspěšnější šlágr alba, "Purple Haze", je nejednou považován za první heavymetalový hit. Roku 1968 se počal utvářet zvuk, který se později stal známý jako heavy metal. V lednu toho roku se na debutovém albu sanfranciské kapely Blue Cheer s názvem Vincebus Eruptum objevila cover verze známého hitu "Summertime Blues" od Eddieho Cochrana. Tato skladba je ve všeobecnosti považována za první heavymetalovou nahrávku. Ten samý měsíc vyšlo rovněž album Steppenwolf od stejnojmenné kapely, které obsahovalo také píseň "Born to Be Wild" zmiňující se o "heavy metalu". V červnu t. r. se na světlo světa dostaly další dvě nahrávky, které se zapsaly do dějin: "Think about It" od The Yardbirds (strana B jejich posledního singlu), kde kytarista Jimmy Page uvedl metalový zvuk, později ohromně populární; a horký kandidát na první heavymetalové album vůbec: In-A-Gadda-Da-Vida od Iron Butterfly se stejnojmennou 17minutovou titulní skladbou. V srpnu t. r. Beatles svým singlem "Revolution" vytvořili nový standard pro zkreslení, používané při nejúspěšnějších hitech. The Jeff Beck Group, jejichž lídr předtím zastával místo kytaristy v The Yardbirds, vydali své debutové album toho samého měsíce: Truth obsahoval jedny z "nejžhavějších, nejostřejších, nejpřímočařejších humorných zvuků všech časů," čímž připravil půdu pro novou generaci metalových kytaristů. V říjnu debutovala živou nahrávkou Pageova nová kapela Led Zeppelin. V listopadu kapela Love Sculpture, kde byl kytaristou Dave Edmunds, vydala album Blues Helping, na kterém představila hřmotivou, agresivní verzi Chačaturjanovy písně "Šavlový tanec". Beatlesácké tzv. Bílé album, které rovněž vyšlo v listopadu, obsahovalo "Helter Skelter" – skladbu, která se stala jednou z nejhlučnějších písní vydanou takovou významnou kapelou. V lednu 1969 Led Zeppelin vydal stejnojmenné debutové album, které se záhy umístilo na 10. místě v albovém žebříčku amerického hudebního týdeníku Billboard. V červenci se konal Atlanta Pop Festival, kde vystupoval Zeppelin a rovněž rockové trio Grand Funk Railroad inspirované skupinou Cream. Další Creamem inspirované seskupení – Leslie West – vydalo t. m. album Mountain, obsahující tvrdé blues-rockové kytary a vřeštivé vokály. V srpnu se tato skupina – mezitím přejmenována na Mountain – zúčastnila na Woodstocku, kde hrála víc než hodinu. Debutové album Grand Funk Railroad s názvem On Time vyšlo rovněž v srpnu. Na podzim zaznamenalo fenomenální úspěch Led Zeppelin II a singl "Whole Lotta Love" se dostal na 4. příčku v žebříčku populární hudby časopisu Billboard. Metalová revoluce se právě začala. Led Zeppelin definovali klíčové prvky nového žánru. Přispěli k tomu Pageova značně zkreslená kytarová hra a Plantovy dramatické, srdcervoucí vokály. Při konstituovaní žánru byli právě tak důležité i kapely, u kterých byl více v oblibě stabilnější, "ryzejší" heavymetalový sound. S tohoto pohledu byli klíčovými nahrávky od Black Sabbathu (Black Sabbath a Paranoid) a Deep Purple (Deep Purple in Rock). Black Sabbath vyvinuli mimořádně tvrdý sound. Zčásti má na tom zásluhu pracovní nehoda, která se přihodila Tonymu Iommimu v roku 1966. Jelikož nebyl schopný normální hry, musel přeladit svou kytaru, aby mu hra nezpůsobovala takovou bolest, a musel se spoléhat na silové akordy, kvůli jejich poměrně jednoduchému prstokladu. Deep Purple v prvních létech neměli vyhraněný styl, nicméně počnouc rokem 1969 se kapela, vedená vokalistou Ianem Gillanem a kytaristou Ritchiem Blackmorem, začala ubírat směrem k novovznikajícímu heavymetalovému stylu. V roku 1970 bodovali ve významných britských hitparádách Black Sabbath s písní "Paranoid" a Deep Purple s "Black Night". Také tři další britské kapely vydali toho roku své debutové alba, které se nesli v duchu heavy metalu: Very 'eavy... Very 'umble od Uriah Heep, UFO 1 od UFO a Sacrifice od Black Widow. I když jejich styl se obyčejně nepovažuje za heavy metal, Wishbone Ash zavedli do praxe styl dvou kytar – rytmické a sólové, čímž inspirovali mnohé budoucí metalové kapely. Okultní tematika a obrazotvornost kapel Black Sabbath, Uriah Heep a Black Widow měly rovněž podstatný vliv; Led Zeppelin začal klást důraz na podobné prvky od svého čtvrtého alba vydaného roku 1971. Na druhém břehu Atlantiku určovala kurz Grand Funk Railroad, "komerčně nejúspěšnější americká heavymetalová kapela od roku 1970 až do svého rozpadu roku 1976 uvedla do praxe nový výraz, který byl v sedmdesátých letech synonymem úspěchu: soustavné koncertování." Dalšími metalovými kapelami z USA byly Dust (první deska 1971), Blue Öyster Cult (1972) a skupina Kiss (1974). V Německu debutovala roku 1972 albem Lonesome Crow kapela Scorpions. Blackmore, jehož virtuozita se projevila na albu Deep Purple Machine Head (1972), opustil skupinu roku 1975 a založil kapelu Rainbow. Tyto kapely si získali přízeň publika neustálým koncertováním a svým stále se zlepšujícím šoumenstvím. Spornou otázkou zůstává, jestli tvorbu těchto a dalších průkopnických kapel možno považovat vskutku za "heavy metal" nebo prostě jenom za "hard rock". Ty, mající blíže k bluesovým kořenům či zakládající si na melodice v současnosti většinou spadají do druhé kategorie. Vynikajícím příkladem jsou AC/DC, kteří debutovali roku 1975 albem High Voltage. Encyklopedie Rolling Stone z roku 1983 píše o "australské heavymetalové kapele AC/DC..." Rockový historik Clinton Walker tvrdí, že "nazývat AC/DC heavymetalovou kapelou bylo nepřesné v létech sedmdesátých a nic se na tom . nezměnilo ani v současnosti... Jsou rokenrolovou kapelou, která zkrátka hraje tak tvrdě, jako se to vyžaduje v metalu." Nejedná se tu pouze o otázku definicí, ale rovněž o to, že je třeba jasně rozlišovat mezi samotným stylem, a tím, k čemu se hlásí fanoušci. Ian Christe píše jako se Ozzy Osbourne stal "mluvčím šílenosti rockových hvězd a získal naprostou oddanost heavymetalových zatracenců." Britská kapela Judas Priest, debutující albem Rocka Rolla roku 1974, je po Black Sabbathu další kapelou, kterou je třeba brát do úvahy. Christe píše o tom, jako Black Sabbath "... nabídli posluchačům něco víc než tři akordy a dobrou show – ale jejich obecenstvo chtělo pátrat dál po zvucích s podobným účinkem. V polovině 70. let bylo možno metalovou estetiku vystopovat jako bájnou bestii v náladové base a složitých zdvojených kytarách Thin Lizzy, v jevištní stylizaci Alice Coopera, v excelující kytaře a pompézních vokálech Queenu a hřmotných středověkých námětech Rainbow. Potom ale, následujíce Sabbath, vyrazili z Birminghamu Judas Priest, aby tato rozličná nejsvětlejší místa hardrockové zvukové palety spojili a zesílili. Poprvé se z heavy metalu stal žánr sám o sobě." Navzdory tomu, že se ani jedno album Judas Priest až do 80. let nedostalo do žebříčku 40 nejlepších alb v USA, kapela bývá pokládána za následovníka sabbathovského heavy metalu. Používajíc dvě kytary, prudké tempa a čistější kovový zvuk bez bluesových vlivů, vytvořili standard, kterým se řídilo nesčetné množství budoucích skupin. Heavy metal sice získával stále větší popularitu, ale kritici tuto muziku neměli příliš v lásce. Nelíbilo se jim sice, že heavy metal převzal ze šoubyznysu různé obchodnické triky (vizuální stránka projevu apod.), přesto největší námitky měli k bezmyšlenkovitosti hudebního a textového pojímaní: v recenzi alba Black Sabbath, jež napsal počátkem 70. . let přední hudební kritik Robert Christgau, se metal popisuje jako "pochmurný a dekadentní...nedůvtipné, nestydaté ožebračování." V polovině 70. let se objevil punk rock, který se vyvinul jako reakce jednak na moderní měšťáckou společnost, jednak na rokenrol jakoby vyrobený na montážní lince (a tedy i heavy metal) těch dob. Koncem 70. let prodej heavymetalových nahrávek prudce klesl, především na úkor punku, disca a komerčního rocku. Jelikož významná vydavatelství se orientovala na punk, množství novějších britských heavymetalových kapel nacházelo inspiraci právě v agresivitě, energickém zvuku, v nízké zvukové kvalitě a v postoji "udělej si sám" (zkráceně DIY "do it yourself"). Undergroundové metalové kapely se rozhodly vzít všechno do vlastních rukou a založit nezávislá specializovaná vydavatelství. Jak se hnutí šířilo, zavedené britské hudební týdeníky jako Sounds a New Musical Express začaly jevit zájem o metalové kapely. Geoff Burton, který psal pro Sounds, zpopularizoval termín "New Wave of British Heavy Metal", který se obvykle zkracoval do akronymu NWOBHM. Kapely NWOBHM Iron Maiden, Motörhead, Saxon, Diamond Head a Def Leppard daly heavy metalu nový dech. Následujíc příklad Judas Priest zhutnily zvuk, omezily bluesové vlivy a potrpěly si více na rychlé tempa. Roku 1980 se alba Iron Maiden, Motörhead a Saxon dostaly do první desítky nejlepších britských alb, čímž NWOBHM pronikla do středního proudu. O rok později se Motörhead stali první kapelou z onoho hnutí, která se, se svou písní No Sleep 'til Hammersmith, dostala na vrchol britských žebříčků. Další kapely NWOBHM, např. Diamond Head a Venom, měly rovněž nemalou zásluhu na vývoji metalu, i když nedosáhly takový komerční úspěch. Prvá generace metalových kapel se pomalu vytrácela ze scény. Deep Purple se rozpadli zanedlouho poté, co Blackmore roku 1975 opustil kapelu, a Led Zeppelin skončili roku 1980. Losangeleští Van Halen, kteří předskakovali na koncertě Black Sabbath, strhávali pozornost na úkor stárnoucích muzikantů. Eddie Van Halen se stal jedním z nejoslnivějších metalových virtuózů onoho období. Podle Christeho "jeho technika hry na kytaru byla dokonalá a parádní sóla jako 'Eruption' vynesla heavymetalovou kytaru na úplný vrchol". Mezi pověstné virtuózy se zařadili rovněž muzikanti Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen, jejichž jména se spájejí se stylem v současnosti známém jako "neoklasický metal". Na čele interpretů inspirovaných klasickou hudbou byli Blackmore a člen Scorpions Uli Jon Roth. Tato nová generace měla v oblibě používání klasicistických kytar s nylonovými strunami – činil tak například Rhoads v písni "Dee" na nahrávce Blizzard of Ozz (1980), debutovém albu bývalého zpěváka Black Sabbath Ozzyho Osbourna. V druhé polovině 70. let se metalová scéna, povzbuzená úspěchem Van Halenovců, počala rozvíjet v jižní Kalifornii, především v oblasti Los Angeles. V klubech na Sunset Strip v Los Angeles mají kořeny kapely jako Quiet Riot, Ratt, Mötley Crüe a W.A.S.P., které se nechaly inspirovat tradičním heavy metalem počátku 70. let a od glamrockových seskupení typu Alice Cooper a Kiss si vypůjčily divadelní prvky (a občas též oblibu líčení). Glam metal se vyznačuje hédonistickými texty a živelným chováním. Po hudební stránce ho charakterizují rychlé kytarové sóla, hymnické refrény a melodičnost více-méně inspirovaná popem. Glammetalové hnutí se, spolu s kapelami typu Twisted Sister, stalo hlavní sílou v metalu a rockové hudbě jako takové. Po úspěchu NWOBHM a po přelomovém albu Judas Priest British Steel (1980) se na počátku 80. let heavy metal stával stále oblíbenější. Přítomnost na MTV měla obrovský vliv na propagaci hudebních skupin a v mnohých případech pomohla znásobit prodej nahrávek. Videoklipy Def Leppard k albu Pyromania (1983) udělaly z kapely hvězdy první kategorie a Quiet Riot se stali první tamější heavymetalovou kapelou, které se podařilo dostat na vrchol žebříčku Billboard s písní Metal Health (1983). Neméně důležitým při rozšiřovaní posluchačské základny se ukázal "US Festival" konaný v Kalifornii roku 1983. Na tomto třídenním festivalu byl jeden den věnovaný čistě jenom heavymetalovému žánru, který tu zastupovali Ozzy Osbourne, Van Halen, Scorpions, Mötley Crüe, Judas Priest a jiní, a kterému se podařilo přitáhnout největší pozornost publika. Mezi roky 1983 a 1984 vzrostla prodejnost heavymetalových nahrávek z 8 na 20 procent všech nahrávek prodaných v USA. Vícero popředních odborných časopisů zasvěcených žánru začalo svou činnost. Patřili k nim například Kerrang! (založený 1981) a Metal Hammer (1984). Roku 1985 Billboard vyhlásil, že "metal rozšířil svou diváckou základnu. Metalová muzika už není výhradní doménou výrostků mužského pohlaví. Metalové posluchačstvo se rozšířilo o starší (vysokoškoláky), mladší (mladší žáky) a ženy." V polovině 80. let měl největší zastoupení v žebříčcích, hudebních televizích a na koncertních šňůrách glam metal. K hlavním představitelům patří skupiny Warrant z L.A., skupiny z východního pobřeží jako Poison, Cinderella, či neméně oblíbené kapely Mötley Crüe a Ratt. Stylistickou mezeru mezi hard rockem a glam metalem zaplnila skupina Bon Jovi z New Jersey, která dosáhla nesmírnou popularitu díky svému třetímu albu Slippery When Wet (1986). V roku 1987 začala MTV vysílat pořad Headbanger's Ball, zasvěcený výlučně heavymetalovým videoklipům. Metalová komunita se rozdělila na dva hlavní tábory, na příznivce komerčního zvuku a na přívržence undergroundu pohrdajících populárním stylem, kterému přezdívali "lite metal" nebo "hair metal." Skupině Guns N' Roses se podařilo získat pozornost fanoušků různých stylů. Na rozdíl od glammetalových kapel té doby byli omnoho surovější a jízlivější. Po nesmírném úspěchu jejich debutové desky Appetite for Destruction (1987) "se skupina Guns N' Roses stala cílem, na který se zaměřil všechen další metal po následující dekádu." Rok nato se z té samé losangeleské hardrockové klubové scény vynořila kapela Jane's Addiction s debutem Nothing's Shocking. Časopis Rolling Stone vyhlásil, že "Jane's Addiction jsou právoplatným dědicem odkazu Led Zeppelin, neboť žádná kapela jim doposud nebyla tak věrná." Byla jednou z prvních kapel spájených z "alternativním metalem", který se dostal do popředí během 90. let. Popularitu glam metalu mezičasem udržovaly nové kapely jako newyorští Winger anebo Skid Row z New Jersey. Během 80. let se vyvinula spousta heavymetalových stylů mimo komerčního středního proudu. Mapování spletitého světa undergroundového metalu se věnovala řada lidí, v první řade editoři hudebního serveru Allmusic a taktéž kritik Garry Sharpe-Young. V Sharpe-Youngové několikasvazkové encyklopedii je metal rozdělený do pěti hlavních kategorií: thrash metal, death metal, black metal, power metal, plus spříbuzněné styly doom a gothic metal. Související informace naleznete také v článku Thrash metal. Thrash metal se zrodil počátkem 80. let. Podobně jako jeho nejbližší příbuzný – speed metal – rovněž thrash vykazuje velký vliv hardcore punku a Nové vlny britského heavy metalu. Nejvýznamnější scéna v Spojených státech, odkud thrash pochází, se nacházela v oblasti sanfranciského zálivu. Thrashové kapely vyvinuly nový sound, který se vyznačoval větší rychlostí a agresivitou v porovnání s původním heavy metalem, i v porovnání s jeho následovníkem – glam metalem. Většinou se tu prolínají nízké kytarové riffy s hlavní shredovou kytarou. Texty převážně rozebírají nihilistický náhled na svět, anebo se zabývají společenskými problémy, využívajíc při tom drsný, neslušný jazyk. Charakterizovali jej slovními spojeními jako "zkažená městská muzika" či "bělošský bratranec rapu". Thrash zpopularizovala tzv. "Velká thrashová čtyřka": Anthrax, Megadeth, Metallica a Slayer. Kreator, Sodom a Destruction, tři německé kapely, nejvíce přispěly k tomu, že se tenhle styl dostal do Evropy. Neméně důležité byly také kapely Testament ze San Franciska, Exodus z New Jersey a brazilská Sepultura. Třebaže thrash pochází z undergroundu (a v prvních deseti letech byl více-méně jen undergroundovým fenoménem), některým skupinám se podařilo získat rovněž komerční publikum. Metallice se roku 1986 podařilo dostat mezi 40 nejlepších alb v hitparádě Billboard s albem Master of Puppets a dva roky nato s albem ...And Justice for All dobyla šesté místo; alba kapel Megadeth a Anthrax měli rovněž alba na vrcholu žebříčku. Slayer si sice nevydobyli takovou popularitu jako zbytek Velké čtyřky, no navzdory tomu vydali jeden ze směrodajných alb žánru: časopis Kerrang! označil album Reign in Blood (1986) za "nejtvrdší album všech časů." Dvě desetiletí nato jej zas magazín Metal Hammer vyhlásil za nejlepší album za posledních dvacet let. Slayer si získal, na svou škodu, posluchačstvo z radů krajně pravicových skinheadů, poněvadž se ve svých textech zabývá násilím a nacizmem. Začátkem 90. let thrash dosáhl nevídaný úspěch, čímž dal novou tvář komerčnímu metalu. "Černé album" od Metallicy se umístilo na prvním místě v žebříčku Billboard, Countdown to Extinction od Megadeth (1992) na druhém, Anthrax a Slayer se dostaly do první desítky, a alba lokálních kapel jako Testament a Sepultura se dostaly do první stovky. Související informace naleznete také v článku Death metal. Thrash se záhy začal vyvíjet a vyčlenily se z něj extrémnější metalové styly. Jak tvrdí MTV News, "muzika kapely Slayer byla přímo odpovědná za vzestup death metalu". Venom, kapela z NWOBHM, měla taktéž zásluhu na rozvoji stylu. Rouhání se a satanizmus, prvky uplatňované u podobných kapel, si našly místo také v severoamerických i evropských deathmetalových kapelách. K prvotním skupinám stylu patří floridští Death a kalifornští Possessed. Říká se, že označení "death metal" pochází od těchto kapel; Possessed vydali roku 1984 demo Death Metal a na jejich debutovém albu Seven Churches (1985) se objevila skladba s názvem "Death Metal". Death metal zužitkoval rychlost a agresivitu thrashe i hardcoreu, k tomu přidal texty inspirované nízkorozpočtovými hororovými filmy "zetkové" kategorie a satanismem. Zpěv se vyznačuje ponurostí, hrdelností a hlubokým ječením, "smrtelným skřípotem" a jinými nezvyklými technikami. Hluboký, agresivní vokální styl doplňují podladěné, mimořádně zkreslené kytary, neuvěřitelně rychlé bicí (obyčejně dvojpedálové) a mohutná "zvuková stěna" vytvořená z blast beatů. Příznačné jsou rovněž frekventované změny tempa a taktu, a synkopa. Death metal, podobně jako thrash, odmítá vyumělkovanost původních metalových stylů a namísto toho si potrpí na všední styl odívání: roztrhané džíny a tuctové kožené bundy. Jednou z mála výjimek je Glen Benton z kapely Deicide, který mívá při vystoupeních obrácený kříž na čele a nosívá brnění. Morbid Angel si přisvojili neofašistickou symboliku. Tyto dvě kapely, spolu s Death a Obituary, patří mezi nejvýznamnější skupiny na hlavní deathmetalové scéně, která povstala na Floridě v polovině 80. let. V Spojeném království se z anarcho-punkového hnutí vyčlenil podobný styl zvaný grindcore, zastupovaný skupinami jako Napalm Death a Extreme Noise Terror. Počala se rovněž rozvíjet rozsáhlá skandinávská deathmetalová scéna, reprezentovaná kapelami Entombed a Dismember. Mimo toho se zrodil melodický death metal, kde mezi čelné představitele patří Švédové In Flames a Dark Tranquillity a Finové Children of Bodom a Kalmah. Související informace naleznete také v článku Black metal. První vlna black metalu se objevila v první polovině 80. let, kdy začaly tento styl hrát kapely jako Venom (Velká Británie), Mercyful Fate (Dánsko), Hellhammer a Celtic Frost (Švýcarsko), a Bathory (Švédsko). Koncem 80. let stály na čele druhé vlny skupiny jako Mayhem, Burzum, Darkthrone a Emperor. Pro black metal je sice specifická různorodost stylu a kvality provedení, přesto má většina skupin několik společných rysů: vřeštivé a vrčivé vokály zvané screaming, velice zkreslené kytary využívající tremolování (tremolo picking), "temnou atmosféru" a záměrně nekvalitní zvuk s okolními zvuky a šumy. Navzdory tomu, že tematika satanizmu má v black metalu největší zastoupení, mnohé kapely se nechaly inspirovat rovněž starověkým pohanstvím, čímž podporovaly návrat k předkřesťanským hodnotám. Mnohé blackmetalové skupiny rovněž "experimentují s prvky všech myslitelných forem metalu, folku, elektroniky a avantgardy." Bubeník Fenriz ze skupiny Darkthrone vysvětluje, že "je to o produkci, textech, o tom jak se oblékají a o závazku udělat odporný, surový, ponurý materiál. Nespájel je společný sound." Především mezi skandinávskými skupinami jako Mayhem či Immortal začal být v 90. let populární tzv. "corpse paint", čili "mrtvolní líčení", kdy se členové skupiny líčily jako mrtvoly, lebky nebo duchové. Bathory položili základ pro viking a folk metal, a díky Immortal si větší pozornost získaly blast beaty. Na začátku 90. let měli blackmetaloví vandalové v Norsku na svědomí značné násilnosti. Členové skupin Mayhem a Burzum byli zakladateli spolku Inner Circle, který je odpovědný za vypálení množství dřevěných norských kostelů. Narůstající zájem o death metal způsobil, že black metal si začal získávat podporu skandinávského metalového undergroundu, zprvu v Norsku, i přes odmítavé postoje ze strany samotných blackmetalistů. Zpěvák skupiny Gorgoroth Gaahl říká: "black metal se nikdy nepokoušel získat fanoušky... Měli jsme společného nepřítele, a to křesťanství, socialismus, a vlastně cokoliv společné s demokracií." Asi od roku 1992 se postupně začínaly vytvářet blackmetalové scény i v zemích mimo Skandinávii, např. v Německu, Francii nebo Polsku. Násilí této scény zasáhlo své vlastní základy brzy ráno 10. srpna 1993, když zakladatele skupiny Mayhem Euronymouse ubodal k smrti Varg Vikernes ze skupiny Burzum (pro Mayhem však nahrával basovou linku pro debutové album). Tento případ si získal značnou pozornost médií. V polovině 90. let, kdy mnozí lidé ze scény začali pociťovat stagnaci žánru, některé prominentní kapely jako Burzum či Beherit začaly začleňovat do své tvorby prvky ambientu, nebo symfonického metalu (Tiamat, Samael). Norská skupina Dimmu Borgir přiblížila koncem 90. let black metal blíže k střednímu proudu populární hudby. Zásluhu na zpopularizovaní žánru mají rovněž Angličané Cradle of Filth, časopisem Metal Hammer prohlášeni za nejúspěšnější metalovou kapelu od dob Iron Maiden. V současnosti patří mezi miláčky kritiky švédští tradicionalisti Watain, francouzští experimentátoři Deathspell Omega, a americká jednočlenná kapela Xasthur. Související informace naleznete také v článku Power metal. Powermetalová scéna vznikla v 90. letech na protest proti příkrosti death a black metalu. Navzdory tomu, že v Severní Americe se power metal držel víceméně v undergroundu, v Evropě, Japonsku a v Jižní Americe se těšil obrovské oblibě. V power metalu stojí na prvním místě vzletné vokály, epická melodika a tematika, které "apelují na posluchačův smysl pro udatnost a krásu." Základy tohoto soundu položila v polovině 80. let německá skupina Helloween, která skloubila power . riffy, melodiku, vysoký, "čistý" zpěv kapel jako Judas Priest a Iron Maiden, s rychlostí a energií thrashe, "vytvářeje tak zvuk, který dnes poznáme pod jménem power metal." V USA patřily mezi průkopníky stylu newyorské skupiny Manowar a Virgin Steele. Fošna Rising Force od Yngwieho Malmsteena měla nemalou zásluhu na zpopularizování pekelně rychlého kytarového stylu známého jako "shredding", a jeho přičiněním se rovněž ujal metal s prvky klasické hudby. Tato zdokonalení měla velký vliv na power metal. Sound tradičnějších powermetalistů, jako jsou HammerFall ze Švédska, DragonForce z Anglie a Iced Earth z Floridy, je spjatý s klasickým stylem NWOBHM. Mnohé powermetalové skupiny používají klávesisty, někdy též spolupracují se symfonickými orchestry či opěrnými zpěváky a zpěvačkami, čímž dodávají této hudbě "symfonický" ráz. K takovým kapelám patří Kamelot z Floridy, Nightwish z Finska, Rhapsody of Fire z Itálie, Stratovarius z Finska a Catharsis z Ruska. Power metal má silnou diváckou základnu jednak v Japonsku, jednak v Jižní Americe, kde se těší popularitě skupiny jako Angra z Brazílie či Rata Blanca z Argentiny. Blízkým příbuzným power metalu je progresivní metal, který si osvojil komplexní kompoziční přístup skupin jako Rush nebo King Crimson. Průkopníky tohoto stylu jsou americké kapely Queensrÿ, Fates Warning a Dream Theater. K představitelům fúze power a prog-metalu patří Symphony X z New Jersey, jejíchž kytarista Michael Romeo je jedním z nejuznávanějších shred kytaristů poslední doby. Související informace naleznete také v článcích Doom metal a Gothic metal. Jakožto pomalu se pohybující protiklad typického heavy metalu se v polovině 80. let zrodila nová metalová odnož – doom metal – udržovaná naživu kapelami jako Saint Vitus, The Obsessed, Trouble či Candlemass. Po hudební i textové stránce vychází převážně z rané tvorby Black Sabbath a jejich současníků Blue Cheer, Pentagram a Black Widow. Doom a jeho odnože pomohla definovat rovněž skupina The Melvins. Zatímco většina heavymetalových stylů preferuje rychlejší tempa a technickou dokonalost, doom metal se vyznačuje pomalejším tempem, hutnými tóny, ponurostí, melancholií, stejně jako atmosféričností, využívanou však i v jiných metalových odnožích. Debutové album anglické skupiny Cathedral nazvané Forest of Equilibrium (1991) pomohlo vyvolat novou doommetalovou vlnu. Skupiny Paradise Lost, My Dying Bride, Anathema a jejich směs doom a death metalu mají zásluhu na rozvoji evropského gothic metalu, zastupovaného např. norskými kapelami Theatre of Tragedy a Tristania, a který využívá různé druhy zpěvu a vícero zpěváků či zpěvaček. V USA uvedli tento styl Newyorčané Type O Negative. Gothicmetalové skupiny, především Therion ze Švédska, přimíchávali do své tvorby orchestrální prvky. Následkem toho se vytvořilo podhoubí, s kterého vzešli symfometalové skupiny jako Virgin Black z Austrálie, Nightwish z Finska, či Within Temptation a After Forever z Nizozemska. Koncem 80. let se na metalové scéně objevila nová odnož jménem sludge metal, která mísila dohromady hardcore a doom. V New Orleans, kde se nacházela nejvýznamnější scéna, patřily mezi vedoucí kapely Eyehategod a Crowbar. Na samém počátku následujícího desetiletí vyvolaly kalifornské kapely Kyuss a Sleep, inspirované staršími doommetalovými kapelami, vlnu stoner metalu, zatímco v Seattli skupina Earth pomohla vytvořit další doomovou odnož zvanou drone metal. Konec 90. let se nesl v znamení nových kapel, jako např. Goatsnake (klasický stoner/doom) a Sunn O))) (směs doom, drone a dark ambient metalu), obě pocházející z oblasti Los Angeles. New York Times přirovnal jejich tvorbu k "indickému raga v ohnisku zemětřesení". Související informace naleznete také v článcích Alternativní metal a Nu metal. Na počátku 90. let začaly grungové kapely na čele s Nirvanou vytlačovat komerční metal do ústraní, čímž se vytvářel prostor pro nástup alternativního rocku. Grunge byl sice ovlivněný heavymetalovým soundem, avšak odmítal výstřelky komerčních metalistů, jejich "okázalá virtuózní sóla" nebo dychtivost po účinkování na MTV. Obliba glam metalu klesala nejenom následkem úspěchu grungových skupin, ale rovněž zásluhou narůstající popularity Metallicou a thrashem ovlivněného groove metalu, jejž vytvořily kapely Pantera a White Zombie. Některým novým skupinám se podařilo dosáhnout komerční úspěch; např. album Far Beyond Driven od Pantery bodovalo roku 1994 v žebříčku Billboard, avšak "v bezvýrazných očích mainstreamu byl metal již po smrti." Některé kapely se snažily přizpůsobit novým podmínkám. V roku 1996 vystupovala na festivalu Lollapalooza skupina Metallica, jejíž členové si nechali předtím ostříhat vlasy. Není divu, že po tomto kroku "se dostavily již delší dobu se hromadící reakce a odklon publika." Avšak nemožno popřít fakt, že "koncem 90. let byla Metallica pravděpodobně nejpopulárnější moderní rockovou skupinou na světě." Podobně jako Jane's Addiction, stejně tak i mnohé jiné populární hudební skupiny 90. let, mající kořeny v heavy metalu, spadají do nesourodého hudebního směru nazývaného "alternativní metal". Za tímto názvem se skrývá široké spektrum kapel, které vnášely do metalu prvky mnohých jiných hudebních stylů. Pod pojem "alternativní metal" se zahrnuje rovněž grungová kapela Alice in Chains, či různé cross-overové kapely, např.: Faith No More (alternativní rock s prvky punku, funku, metalu a hip hopu), . Primus (prvky funku, punku, thrash metalu a experimentální hudby), Tool (metal smíchaný s progresivním rockem), Ministry (metal plus industriální hudba), Marilyn Manson (ubíral se podobným směrem, avšak mimoto využíval šokový efekt zpopularizovaný Alicem Cooperem). V první polovině 90. let se začala také formovat další významná kapela, která hrála styl industrální metal, a to německá skupina Rammstein. V dnešní době patří mezi nejvíce populární evropské heavy metalové kapely. Přestože alternativní metalisté nevytvářeli jednolitou scénu, spájela je ochota experimentovat s metalem, a stejně tak odpor k nafintěnému glam metalu (což neplatí o Marylin Manson a White Zombie, kteří jsou rovněž spájení s alternativním metalem). Slátanina stylů a soundů reprezentovala "barvitý výsledek metalu a spolu s ním stanuly tváří v tvář okolnímu světu." V první polovině 90. let se najednou začalo hovořit o oživení metalu v USA, vycházejícím z vlny alternativního metalu. Vznikli kapely jako P.O.D. - vz. 1992, Korn - (Tato skupina vytvořila nu metal v roce 1993, kdy vznikla), Papa Roach - vz. 1993, Limp Bizkit - vz. 1994, Slipknot - vz. 1993 a Linkin Park - vz. 1996, kterým se začalo přezdívat "nu metal", daly dohromady nový hudební styl, který se kolébal mezi rytmy death metalu, funku a hip hopu. Směs surových kytar s hutným zvukem, rapových vokálů a zvukových triků dokázala, že se "všekulturní metal může vyplatit." K tomu, že si nu metal získal přízeň komerčního publika, dopomohly především dvě skutečnosti: přítomnost na MTV a putovní festival Ozzyho Osbourna "Ozzfest", poprvé uvedený roku 1996, díky kterému se začalo mezi novináři mluvit o obrodě heavy metalu. V roce 1996 vyšlo album Life Is Peachy od Korn, aby se vzápětí stalo prvním numetalovým albem, kterému se podařilo dostat do hitparády top 10. Dva roky nato se jejich další studiový počin Follow the Leader umístil dokonce na prvním místě. V roce 1999 Billboard uvedl, že v USA je přes 500 specializovaných metalových rozhlasových pořadů, což je téměř trojnásobek ve srovnání s rokem 1989. Navzdory obrovské popularitě nu metalu, metalisté ho nedokázali v plné míře uznat. Někdy okolo roku 2003 nu metal a jemu spřízněné styly dosáhly vrchol popularity a postupně se začaly vytrácet do úzadí, ačkoliv některé skupiny, např. System of a Down, si nadále udržovaly značný vliv. V letech 2002-3 se do popředí dostal nový styl zvaný metalcore, směs thrash metalu, melodického death metalu a hardcoreu. Kořeny má v stylu crossover thrash, který v polovině 80. let rozvinuly kapely typu Suicidal Tendencies, Dirty Rotten Imbeciles a Stormtroopers of Death. V průběhu 90. let se metalcore držel převážně v podzemí, avšak okolo roku 2004 jej na světlo světa vynesly nahrávky jako The End of Heartache od Killswitch Engage a The War Within od Shadows Fall, které se dostaly na 21. a 20. místo v albové hitparádě Billboard; Trivium se s albem The Crusade (2006) dostali do první pětky americké hitparády, zatím co ve Velké Británii do první desítky. Bullet for My Valentine se dostali s albem Scream Aim Fire (2008) mezi pět nejlepších alb, jednak v amerických, jednak v britských hitparádách. V poslední době se metalcore těší stále větší pozornosti na Ozzfestu, a stejně tak na Download Festivalu. Skupině Lamb of God, slévající do jednoho několik metalových stylů, se podařilo albem Sacrament (2006) obsadit první příčky hitparády Billboard. Úspěch těchto a jiných skupin, ke kterým patří např. Mastodon (směs progresivního a sludge metalu), měl za následek, že se začalo hovořit o obrodě amerického metalu, jemuž někteří kritici přezdívají Nová vlna amerického heavy metalu. V Evropě, především v Německu a Skandinávii, metal neztrácí nic ze své obrovské popularity. V posledních letech zaznamenali největší úspěch thrasheři The Haunted, melodičtí deathmetalisté In Flames, Kalmah a Children of Bodom, extrémní symfonici Dimmu Borgir a Cradle of Filth, a powermetalisté HammerFall. Název "retro metal" se v angličtině používá v souvislosti se skupinami hrajícími ve stylu Angličanů The Darkness nebo Australanů Wolfmother. Pětinásobně platinové album Permission to Land (2003) od The Darkness, charakterizované jako "nevrle realistická napodobenina metalu 80. let a glamu 70. let", obsadil první příčky britských hitparád. Debutové album Wolfmother (2005) nazvané podle kapely se vyznačovalo "Deep purplovskými organy," "akordovým riffovaním hodným Jimmyho Page," a zavíjením hlavního vokalistu Andrewa Stockdale "na které nemá ani Robert Plant." Skladba "Woman" získala cenu roku 2007 Grammy za nejlepší hardrockový výkon, zatím co "Eyes of the Insane" od Slayer získala cenu v kategorii nejlepší metalový výkon. V roku 2008 Slayer dostal opět Grammy za nejlepší metalový výkon, protentokrát za skladbu "Final Six".

ENTITY

DENOTATION

008966

... jižanských přístavů. Ke Konfederaci se následně přidaly další čtyři státy: Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína. V Unii však nadále zůstávaly otrokářské státy Maryland, Kentucky, Delaware a Missouri. Na začátku války to vypadalo, že výhodu má Jih. Přestože Sever byl průmyslově rozvinutější a měl k dispozici větší kapitál, suroviny a zbraně, nedostávalo se mu zkušených vojevůdců, protože většina důstojníků pocházela z Jihu a odešla do konfederačních sil. Navíc Sever musel útočit. Jihu stačilo bránit se. == Průběh občanské války == === Důstojníci z Evropy === Většina důstojníků armády USA vstoupila na počátku konfliktu do služeb Konfederace, což se v armádě Unie projevilo nedostatkem kvalitních velitelů. Agenti Unie se pak snažili naverbovat důstojníky v Evropě. V Rakousku tak Unie získala do svých služeb hraběte Gustava Alba, v Německu 57 vyšších důstojníků v čele s baronem Ottou von Steubenem, ve Švédsku Charlese A....

Proč se Severu nedostávalo zkušených vojevůdců?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Americká_občanská_válka

Přestože Sever byl průmyslově rozvinutější a měl k dispozici větší kapitál, suroviny a zbraně, nedostávalo se mu zkušených vojevůdců, protože většina důstojníků pocházela z Jihu a odešla do konfederačních sil.

Americká občanská válka (1861–1865) byl ozbrojený konflikt, jenž probíhal na severoamerickém kontinentu mezi státy Unie, neboli zakladatelskými státy USA, a Státy konfederace, což byla koalice jedenácti amerických států, které se chtěly odtrhnout od Unie. Jelikož státy Konfederace byly soustředěny v jihovýchodní části Unie, nazývá se tato válka také válkou Severu proti Jihu. Jako příčina války se často uvádí spor o to, zda má být povoleno otroctví. Ale tento výklad je značně zjednodušený, důvodů byla celá řada. Podstatou většiny z nich bylo to, že Jih usiloval o mnohem větší autonomii jednotlivých států v Unii, se kterou Sever, který prosazoval silnější centrální vládu, nesouhlasil. Bezprostřední otázka zrušení otroctví se často přeceňuje. I když se Jih obával, že jeho zrušení bude logickým důsledkem růstu moci vlády ve Washingtonu, otroctví ovšem stálo (ne vždy zcela zřetelně) v pozadí i ostatních rozporů. Válka přinesla asi 970 000 obětí (přes 3 % populace), z toho kolem 600 000 mrtvých, což převyšuje ztráty amerických vojsk ve všech ostatních konfliktech dohromady. Občanská válka přinesla první masivní využití telegrafu, železnice a kulometů v boji a skončila porážkou populačně i průmyslově slabšího Jihu. Jejím důsledkem bylo posílení centrální vlády, zrušení otroctví a zbídačení Jihu, ale i rozšíření občanských svobod, další územní expanze USA a mohutný hospodářský rozmach (včetně Jihu). == Předcházející vývoj == Poté, co byla v roce 1776 vyhlášena nezávislost USA a vyřešeny vnitřní problémy, se Amerika pustila do obchodního a územního výpadu. Za francouzské revoluce a za napoleonských válek v Evropě bylo využíváno neutrality. V letech 1812–1814 proběhla v podstatě nerozhodná válka s Velkou Británií, která Spojeným státům mnoho nepřinesla. Již roku 1803 ale Spojené státy americké od Napoleona odkoupily Louisianu a tím zdvojnásobily své území. Nadále také pokračovaly problémy s Indiány, jež často končily jejich masakrem. Roku 1819 získaly USA od Španělů poloostrov Floridu. Roku 1823 vyhlásil prezident James Monroe Monroeovu doktrínu. Ta deklarovala jako cíl zahraniční politiky USA vzájemné nevměšování se evropských a amerických zemí do záležitostí druhého kontinentu. Reagovala na zásahy některých evropských států v Jižní Americe. Dočasně byla opuštěna během první světové války a definitivně při druhé. V roce 1845 USA obsadily Texas. V letech 1846 až 1848 vedly válku s Mexikem a získaly: Kalifornii, Arizonu, Nové Mexiko a Oregon. Stále víc se také vyhrocovaly spory mezi jižní a severní částí USA. Zatímco na jihu převažovalo pěstování plodin, které měly být vyváženy, sever USA byl průmyslovější a dovozový. Nejzásadnějším sporem vedoucím až k občanské válce byla výše cel, kterou chtěl mít Jih co nejmenší a sever naopak co nejvyšší. == Příčiny občanské války == === Otroctví a clo === Příčinou občanské války byl dlouhodobý odlišně probíhající vývoj Severu a Jihu. Na Jihu si bohatí plantážníci uvědomili, že sotva seženou dostatek bílých lidí, kteří budou ochotni pracovat v tamním horkém podnebí. Indiáni se velmi brzy ukázali jako málo odolní, a tak se představa černochů, zvyklých na horké podnebí, zdála jako nejlepší. V 19. století si už žádný Jižan nedokázal představit život bez otroků. Největšími vlastníky byli plantážníci pěstující převážně bavlnu. Ti byli privilegovanou vrstvou jižanského obyvatelstva. Jejich plantáže produkovaly většinu zemědělských výrobků celých USA. V roce 1860 se vyvezlo z USA 57 % sklizně bavlny do zahraničí, převážně do Velké Británie, kde byla po bavlně velká poptávka. Americká bavlna byla nejkvalitnější a díky otrokářskému systému také nejlevnější na trhu. V roce 1860 se nacházely v USA 4 miliony otroků. Ovšem plantážníci a otroci nebyli jedinými obyvateli Jihu. Žila zde i takzvaná střední vrstva. Byli to drobní zemědělci pracující na své půdě, někteří z nich vlastnili dva až tři otroky. Další skupinou obyvatel byla tzv. bílá chátra, což byli nemajetní bílí obyvatelé. Ne všichni bílí Jižané vlastnili otroky. Podle sčítání lidu z roku 1860 bylo ve Spojených státech celkem 393,975 majitelů otroků, kteří reprezentovali 8% amerických rodin. Na Jihu vlastnilo otroky celkem 33% všech rodin.O starém Jihu existuje spousta mýtů. Jeden mluví o pyšných, vzdělaných mužích, kteří brali otroctví jako nutnost, bez které by jejich plantáže nepřežily. Druhý mluví o despotech, kteří bičují své otroky, chovají se nelidsky a ve své krutosti si libují. Ani jeden z nich není ten pravý. Pravdu musíme hledat někde mezi nimi. Na severu USA se rozvíjel průmysl a rozdílný pohled na otroctví byl nejvýraznějším rysem odlišující Unii a pozdější Konfederaci. Na průmyslovém Severu se nacházelo obrovské přírodní bohatství, neustále přicházeli další přistěhovalci z Evropy, dynamicky rostl vnitřní trh, k jehož rozmachu vedlo další dobývání a osídlování Západu. Na Severu se budovaly železniční cesty a v rychlém tempu se rozvíjela oblast bankovnictví. V roce 1850 činila průmyslová produkce Jihu 168 milionů dolarů, zatímco na Severu to bylo 845 milionů dolarů. V roce 1860 se Sever podílel na celkovém ročním produktu USA 92,5 %. Těsně před vypuknutím války byl poměr sil jednoznačný – v ozbrojených silách měl Sever převahu 2:1 a ve výrobě zbraní 30:1. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že v ozbrojeném konfliktu rychle a jednoznačně zvítězí Sever. Jižané však měli výhodu v tom, že v jejich řadách panovalo nadšení pro válku, což se o Severu říct nedalo. Diplomaté Jihu navíc spoléhali na to, že se do konfliktu zapojí i Velká Británie a Francie, které Jihu pomohou a společnými silami pak zničí Sever USA, který byl pro tyto dvě evropské mocnosti nebezpečným hospodářským konkurentem. Další rozpory vznikly také kvůli clům vůči Britům. Jih chtěl cla co nejmenší. Naproti tomu průmyslníci, obchodníci a bankéři ze Severu usilovali o pevnou měnu a celní ochranu. I přes společenské rozdíly byly ale dlouho snahy o kompromisní řešení. === Missouriský kompromis a Kansaská občanská válka === V roce 1818 měla být do Unie (tj. později neotrokářská část USA) přijata Missouri, což by způsobilo převahu otrokářských států v Senátu. Výsledkem byl Missourský kompromis z 20. března 1820, na základě kterého byl spolu s Missouri přijat i svobodný stát Maine a byla stanovena hranice 36° a 30' severní šířky, za kterou se nesmělo otrokářství šířit. Tento kompromis byl zrušen dne 30. května 1854 zákonem o Kansasu a Nebrasce, podle kterého se občané těchto teritorií měli rozhodnout, zda v nich bude povoleno otroctví. Výsledkem byla kritika z obou stran. To, že do Kansasu přicházeli jak odpůrci otrokářství tak jeho zastánci, vedlo následně k občanské válce v Kansasu (1855-1858), kterou ukončil až zásah federálních vojsk. "Krvácející Kansas" značně přispěl k vyhrocení situace mezi Severem a Jihem. Byla to hlavní příčina pozdějších událostí. Spory v Kansasu rozdělily politické strany Unie. Proti vládnoucí Demokratické straně, hájící zájmy jižanských plantážníků a lidí spojených s obchodováním s bavlnou, byla založena roku 1854 Republikánská strana USA. Hájila zájmy farmářů, dělníků a průmyslníků ze Severu. Zásadně byla proti otroctví. V boji proti otroctví vznikly dva proudy. Abolicionisté byli pro úplné zrušení otroctví. Pomáhali utíkat otrokům do Kanady a měli značný vliv na veřejné mínění. Naproti tomu již zmiňovaná Republikánská strana byla z pragmatických důvodů jen pro zamezení šíření otroctví do nových států. === Povstání Johna Browna === V říjnu 1859 došlo k povstání Johna Browna, při kterém bylo obsazeno skladiště zbraní v Harpers Ferry ve Virginii. Toto povstání bylo potlačeno oddíly Virginie a Marylandu a John Brown byl popraven. Byl to jediný povstalec na Jihu. === Zvolení Abrahama Lincolna === V roce 1860 v prezidentských volbách zvítězil Abraham Lincoln, kandidát Republikánské strany, která byla proti otrokářství a plně si věřila v zastavení jižanských států. Přestože Lincoln neplánoval zrušení otroctví tam, kde již bylo, a zachování jednoty Unie pro něj bylo prvořadé, na jeho zvolení zareagovala Jižní Karolína tím, že se 20. prosince rozhodla vystoupit z Unie. Následovaly ji Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana a Texas. Vznikly tak Konfederované státy americké s vlastní ústavou, jejichž prezidentem byl zvolen Jefferson Davis. Hlavním městem Konfederace se stalo město Montgomery ve státě Alabama a později Richmond ve Virginii. Konec nadějí na smírné řešení znamenal útok jižanských jednotek na federální pevnost Fort Sumter u Charlestonu 12. dubna 1861. Oficiálním začátkem války je 15. duben 1861, kdy Lincoln povolal 75 000 dobrovolníků (přihlásilo se 500 000). 19. dubna 1861 vyhlásil blokádu jižanských přístavů. Ke Konfederaci se následně přidaly další čtyři státy: Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína. V Unii však nadále zůstávaly otrokářské státy Maryland, Kentucky, Delaware a Missouri. Na začátku války to vypadalo, že výhodu má Jih. Přestože Sever byl průmyslově rozvinutější a měl k dispozici větší kapitál, suroviny a zbraně, nedostávalo se mu zkušených vojevůdců, protože většina důstojníků pocházela z Jihu a odešla do konfederačních sil. Navíc Sever musel útočit. Jihu stačilo bránit se. == Průběh občanské války == === Důstojníci z Evropy === Většina důstojníků armády USA vstoupila na počátku konfliktu do služeb Konfederace, což se v armádě Unie projevilo nedostatkem kvalitních velitelů. Agenti Unie se pak snažili naverbovat důstojníky v Evropě. V Rakousku tak Unie získala do svých služeb hraběte Gustava Alba, v Německu 57 vyšších důstojníků v čele s baronem Ottou von Steubenem, ve Švédsku Charlese A. Strohlbranda nebo Ludwiga von Holstein, v Itálii Luigiho Palmu de Cesnolu, v Rusku Ivana Vasiljeviče Turchanina. Další důstojníci byli naverbováni ve Velké Británii a Francii. Unie stála také třeba o Giuseppa Garibaldiho, ale ten nabídku odmítl. V důstojnickém sboru armády Unie sloužila dále celá řada emigrantů, kteří museli opustit Evropu po revolučním roce 1848. === Prvotní úspěchy Konfederace === Zpočátku docházelo pouze k menším ozbrojeným střetům, ovšem velká bitva přišla velice rychle. První velká bitva byla svedena 21. července 1861 u Bull Runu (též Manassas). Tato bitva skončila nerozhodně, ale armáda Unie se dala při ústupu na útěk i s početným davem civilistů, který bitvě přihlížel. Bylo rovněž jasné, že půjde o delší konflikt než obě strany očekávaly. V dubnu 1862 zavedla Konfederace povinné odvody do armády a v roce 1863 je zavedla i Unie, ovšem počáteční porážky Unie byly zapříčiněny velice malými zkušenostmi vojáků v boji. Rebelové (Konfederace) měli naopak zkušeností dostatek a byli vedeni dobrými generály (Jackson, Lee atd.), ale na Unii to nestačilo. === Únos vlaku === Dne 12. dubna 1862 se odehrála jedna ze známých epizod občanské války známá jako velká lokomotivní honička. Seveřan Andrews s dobrovolníky z armády unesli jižanský vlak směřující z Atlanty do Chattanoogy. Únos se však nezdařil, lokomotivě došlo palivo, únosci se rozprchli, ale byli polapeni a část z nich, včetně Andrewse, byla popravena. === Námořní akce === Výhodou Unie bylo silnější námořnictvo rekrutované zejména z Nové Anglie, které mělo v Atlantiku výraznou převahu. Několikrát se podílelo na přepravě jednotek do týla nepřítele a uzavřelo jižní státy do námořní blokády, širšího úspěchu ovšem nezaznamenalo. 9. března 1862 došlo v zátoce Chesapeake k námořní bitvě pancéřovaných lodí Konfederace CSS Virginia (známé též jako Merrimac) a Unie – USS Monitor. Virginie zničila tři lodě, ale když se na bojišti objevilo menší plavidlo Monitor, byla po dlouhém boji nucena ustoupit. Zanedlouho při ústupu byla vojáky Konfederace zapálena a zničena v kotvišti Norfolk, aby nepadla do rukou jednotkám Unie. 17. února 1864 potopila ponorka Konfederace Hunley jako vůbec první ponorka nepřátelskou válečnou loď – USS Housatonic, když se chystala prorazit námořní blokádu Charlestownu (dnešní Charleston ve státě Jižní Karolína). Akci provedla v pozdních nočních hodinách. Výbušninu upevněnou na ráhně ponorka zabodla do trupu lodě. Při couvání se lanem spustila exploze. Bitevní loď Housatonic se potopila během 5 minut a zemřelo při tom 5 členů posádky lodi. Ponorka však byla též poškozena a krátce poté se při návratu k pobřeží potopila – žádný z osmi členů její posádky nepřežil. Na západním bojišti se dlouho bojovalo o tok Mississippi jako o důležitou dopravní tepnu. Ačkoli ze severu postupovala silná říční flotila a z jihu námořní lodě, provoz lodí Unie na Mississippi nebyl až do posledního roku války možný, protože trasu ohrožovala děla konfederačních pevností. === Zrušení otroctví v Unii === 6. dubna 1862 dosáhla vojska Unie vítězství pod vedením generála Ulyssese S. Granta v bitvě u Shilohu, bylo to ovšem draze zaplacené vítězství (počet padlých na obou stranách činil 25 000). Po vítězné bitvě u Antietamu přednesl Abraham Lincoln 22. září 1862 předběžné vyhlášení, podle kterého byli od 1. ledna 1863 všichni otroci na územích Unie svobodní (definitivní osvobození otroků znamenal až 13. dodatek Ústavy USA z roku 1865). S tímto rozhodnutím bylo úmyslně vyčkáváno na jakékoliv byť i menší vítězství, aby byla zamaskována podstata potřeby více vojáků, neboť Lincoln potřeboval po mnoha porážkách rychle podporu a navíc musel zabránit vstupu do války dalším evropským státům, které odsuzovaly násilné potlačování svobody Konfederace. Od roku 1863 začaly vznikat první oddíly černošských dobrovolníků, které výrazně pomohly v bitvách proti Konfederaci. Toto prohlášení rovněž částečně eliminovalo hrozbu, že by Francie, Španělsko a Velká Británie pomohly Konfederaci, protože by to znamenalo, že otevřeně podporují otroctví. === Unie v krizi === Koncem roku 1862 sílila v Unii stále více poraženecká nálada. Odpor vůči válce a celková skepse z dosavadního vývoje dosáhly takové míry, že prezident Lincoln musel dočasně omezit některá demokratická práva občanů a zavést jistý druh výjimečného stavu. Prezident Lincoln pozastavil platnost práva habeas corpus a vydal příkazy, že povstalci a všichni ti, kteří páchají trestné činy proti Spojeným státům, budou postaveni před vojenský tribunál. Opoziční poslanci Demokratické strany označili tato opatření za diktátorská. Jedním z nejhlasitějších kritiků těchto Lincolnových opatření byl politik Clement Laure Vallandigham, který byl za své výroky zatčen a odsouzen na dva roky do vězení. Na Lincolnův pokyn byl nakonec vyhoštěn do státu Tennessee. 3. 3. 1863 byla ve státech Unie zavedena povinná vojenská služba, což způsobilo další napětí ve společnosti, stejně jako to, že bohatí občané se mohli z vojenské povinnosti vykoupit a poslat za sebe náhradníky. Ve velkých městech došlo k násilným nepokojům a ve dnech 13. až 16. července 1863 vyvrcholila nespokojenost některých občanů (převážně irských přistěhovalců) v New Yorku tak, že Lincoln byl nucen vyslat proti násilníkům tři armádní pluky a jeden pluk milice. Zásah vojska si vyžádal 100 zabitých a 300 zraněných civilistů. === Pomoc Ruska === V roce 1863 došlo k diplomatickému sblížení Unie s Ruskem. Důvodem byly zostřené vztahy mezi Ruskem na jedné straně a Velkou Británií a Francií na straně druhé, kvůli protiruskému povstání v Polsku. Zatímco Velká Británie a Francie sympatizovaly s Konfederací, tak Rusové projevili svůj kladný vztah vůči Unii tím, že v létě 1863 vyslali jednu eskadru do New Yorku a druhou do San Francisca. K bojům sice nedošlo, ale pouhá přítomnost ruských válečných lodí ochránila San Francisco před případným útokem Konfederace. === Zvrat === 1.-3. července 1863 zuřila bitva u Gettysburgu. Vrchní velitel Konfederace generál Robert Edward Lee utrpěl drtivou porážku a byl nucen se stáhnout. Bitva u Gettysburgu se stala zásadním přelomem ve válce. Prakticky ve stejné době, kdy Unie zvítězila u Gettysburgu, došlo i k pádu dalších opěrných bodů jižanů – Vicksburgu a Port Hudsonu, což byly poslední dvě bašty Konfederace na řece Mississippi. V březnu 1864 byl generálporučík Ulysses Simpson Grant jmenován vrchním velitelem všech ozbrojených sil Unie. V dalším průběhu války si vzal generál Grant na starosti operace na východní frontě, kde byl jeho soupeřem generál Lee, zatímco generál William Tecumseh Sherman se na západní frontě pustil do souboje s armádou generála Josepha E. Johnstona, přičemž vojska Unie měla na obou frontách početní i materiální převahu. Generál Lee se až do listopadu 1864 usilovně snažil dosáhnout zvratu ve prospěch Konfederace, čímž chtěl poškodit pověst Abrahama Lincolna těsně před prezidentskými volbami. V případě nezvolení Lincolna spoléhali Jižané na to, že boje budou nakonec ukončeny s neutrálním výsledkem a na území bývalých USA budou dále fungovat dva nezávislé státy. Jižanský generál Jubal Anderson Early se tedy dle plánu vydal směrem na Washington, ale jeho útok byl odražen a on se se svou armádou stáhl zpět do Virginie. 19. 10. 1864 byla armáda generála Earlyho definitivně poražena u říčky Cedar Creek. Za necelé tři týdny po této bitvě se v Unii konaly prezidentské volby, v nichž za Republikánskou stranu kandidoval dosavadní prezident Abraham Lincoln a za Demokratickou stranu generál B. McClellan. 8. 11. 1864 byl prezidentem znovu zvolen Abraham Lincoln. === Obsazení Atlanty a Savannah === Generál Sherman dosáhl na své bojové frontě v průběhu roku 1864 například toho, že před jeho vojskem 1. 9. 1864 kapitulovala Atlanta, což značně posílilo optimismus na Severu. Pro Konfederaci to znamenalo ztrátu významného železničního centra. Generál Sherman vydal příkaz k vystěhování všech obyvatel Atlanty a následně nechal toto město 11. 11. 1864 vypálit do základů. Ušetřeny byly jen nemocnice a kostely. Od Atlanty pak vojsko táhlo dál státem Georgie a důsledně ničilo a vypalovalo všechny obce a města, která mu stála v cestě. Těsně před vánočními svátky 1864 vstoupily Shermanovy oddíly do města Savannah. Odtud pak postupovaly na sever, kde se připravovalo setkání s Grantovou armádou a konečný útok na armády generála Leea. Během postupu na sever Sherman nadále prosazoval taktiku spálené země, čímž chtěl zničit jižanskou ekonomiku. Touto plánovanou devastací byly kromě Georgie silně poškozeny ještě státy Jižní a Severní Karolína. Ve dnech 27. a 28. 3. 1865 se v malém přístavu City Point, na říčním plavidle River Queen, konala závěrečná konference vojenských velitelů Unie – sešel se tu generál Grant, generál Sherman, kontradmirál David D. Porter a prezident Lincoln. Programem porady byla koordinace postupu všech ozbrojených složek k brzkému ukončení války. Po tomto setkání zahájil generál Grant tažení, od něhož očekával co nejrychlejší ukončení bojů. === Konec bojů === Závěrečné boje proběhly ve Virginii na řece Appomattox. Výsledek byl ten, že se 9. 4. 1865 ve zděném domku farmářské rodiny McCleanových u Appomattox Court House sešel generál Ulysses Simpson Grant a poražený generál Robert Edward Lee, aby tu podepsali kapitulační listinu. 12. 4. 1865 Severovirginská armáda generála Leea složila své zbraně. O dva dny později, 14. 4. 1865, byl ve Fordově divadle spáchán atentát na prezidenta Abrahama Lincolna, který střelnému poranění o den později podlehl. Vrahem byl bývalý herec John Wilkes Booth, člen spiklenecké skupiny sympatizující s Jihem. Kromě prezidenta Lincolna měli spiklenci v plánu zavraždit také generála Granta, viceprezidenta Andrewa Johnsona a ministra zahraničí Williama H. Sewarda, což se jim nepodařilo, i když ministr Seward unikl zavraždění ve svém domě jen náhodou a byl pouze zraněn. K definitivní kapitulaci všech jižanských vojsk došlo až 26. 5. 1865, kdy byla v Trans-Mississippi uzavřena dohoda o definitivním ukončení organizovaného vojenského odporu s účinností od 2. 6. 1865. === Informování veřejnosti === Válka Severu proti Jihu je historicky prvním konfliktem, kde byli novináři odděleni od vojska a fungovali čistě jako informátoři veřejnosti. Právě v tuto dobu v podstatě vznikl žánr reportáže a začali se objevovat první váleční korespondenti. == Konec války a její důsledky == Zavražděním prezidenta Abrahama Lincolna 14. dubna 1865 atentátníci Jihu spíše uškodili, protože rekonstrukce Jihu se namísto Lincolna, který by díky svému vlivu dokázal prosadit smířlivý přístup, ujal Andrew Johnson. Tento Lincolnův nástupce ve funkci prezidenta svěřil znovuobnovení Jihu radikálům toužícím po pomstě na Jihu za válečné útrapy – jednalo se o Scalawagy a Carpetbaggery (česky tzv. taškáře a darebáky). Tzv. rekonstrukce jihu probíhala v letech 1865–1877. Na jihu byla vytvořena vojenská správa a bylo ihned vynucováno dodržování 13. a 14. dodatku ústavy USA a z větší části negramotní bývalí otroci byli dosazováni do úřadů. Tehdy také vznikla rasistická organizace Ku-Klux-Klan. Pro rostoucí vlnu odporu tak byla vojenská okupace Jihu nakonec ukončena a správa svěřena místním vládám. Občanská válka byla vedle Indiánských válek proti domorodým kmenům nejkrvavějším konfliktem na území Severní Ameriky. Odhaduje se, že ve válce zahynulo asi 10% všech mužů ze Severu ve věku 20-45 let a okolo 30% všech bílých mužů z Jihu ve věku 18-40 let. A přestože byli černí otroci podle zákona svobodní, neznamenalo to, že jsou z nich plnoprávní občané. Pět let po ukončení války, 12. 12. 1870, byl do americké sněmovny reprezentantů zvolen první Afroameričan v historii USA. Byl jím syn otroků, holič Joseph Rainey. == Ekonomické dopady občanské války == Občanská válka samozřejmě přinesla oběma znepřáteleným stranám nesmírné hospodářské a ekonomické ztráty, ale došlo také k dalšímu prohloubení už existujících rozdílů v ekonomikách obou oblastí. Slabší Jih byl válkou zcela zdevastován a poslední ranou pak byla taktika spálené země, kterou při obsazování Jihu nekompromisně prosazoval generál William Tecumseh Sherman. Naproti tomu Sever se během války změnil z agrárně-průmyslové země v zemi s industriálním systémem a jednotným trhem. Průmysl zde zažil obrovský růst díky vládním zakázkám – došlo ke zvýšení výroby železa, zvýšila se těžba uhlí, rostl zbrojní, strojírenský a textilní průmysl. Válečné úsilí vyžadovalo neprodlené zavádění nových vynálezů do výroby a také do zemědělství, kde chyběla pracovní síla. Na farmách v Unii se tak začaly objevovat zcela nové stroje jako mlátičky obilí a otočné pluhy. Válka však také odpuzovala další vlny přistěhovalců a tím Sever přicházel o levnou pracovní sílu. Oběma válčícím stranám odčerpaly boje značný finanční kapitál a zároveň došlo k nadměrnému rozšíření papírových peněz, které následně způsobilo inflaci. Ta byla děsivá především na Jihu, kde ke konci války dosahovala neuvěřitelných 9 000 %. Americká občanská válka také přinesla velké šance nejen pro celou řadu finančních dobrodruhů, ale i pro skutečně odvážné a schopné podnikatele. Právě v době této války vznikaly základy kapitálu mnohých rodinných dynastií, které následně ovládaly ekonomiku USA – mezi tyto podnikatele patřil např. Andrew Carnegie, Cornelius Vanderbilt, John Pierpont Morgan nebo John Davidson Rockefeller. == Čechoameričané ve válce == Podle oficiální statistiky (byla oproti realitě značně podhodnocená) žilo v roce 1860 ve Spojených státech na 23 000 českých rodáků. Jejich početní nárůst nezastavila ani následná občanská válka. === Za Unii === Většina Čechů, kteří přišli do USA před válkou, sloužila později v ozbrojených silách Unie, což vycházelo už z toho, že majorita českých přistěhovalců žila právě v severních státech. Navzdory vysokému počtu Čechů nevznikla žádná ucelená česká jednotka, s jakými se setkáváme třeba u Němců, Irů a dalších etnik. V Chicagu existovala Slovanská setnina, která byla vůbec první jednotkou dobrovolníků vyslanou na frontu. Prezident Lincoln také vydal souhlas k tomu, aby se Slovanská setnina z Chicaga přejmenovala na Slovanskou Lincolnovu střeleckou rotu (Lincoln Riflemen of Slavonic Origin), která byla do frontové linie nasazena 21. 4. 1861. Jednotka se však rozpadla už v prvních měsících války. Češi tak sloužili roztroušení po mnoha jednotkách z řady států. Nejpočetnější skupina (přibližně 36 mužů) bojovala v řadách 26. wisconsinského dobrovolnického pěšího pluku. Další sloužili v 22. iowském pluku, 4. missourském pluku a jiných. Čechoameričané pochopitelně nechyběli u většiny významných bitev – např. bitvy u Gettysburgu nebo bitvy u Fredericksburgu. Mnozí dosáhli důstojnických hodností, např. Adolf Chládek, původem z Rokycan, dosáhl u 9. pluku z Wisconsinu hodnosti poručíka. Nejvyšší hodnosti dosáhl jindřichohradecký rodák Antonín Pokorný, který získal hodnost podplukovníka. === Za Konfederaci === Jediným jižanským státem, kde během války žilo větší množství českých přistěhovalců, byl Texas. Jen malé množství texaských Čechů vstoupilo do armády Konfederace z vlastní vůle. Válečné cíle Konfederace byly většině z nich cizí, a tak se u nich setkáváme se snahou vyhýbat se odvodům a s vysokou dezercí. Něco napovídá už skutečnost, že mezi tamními krajany je znám pouze jediný vlastník otroka, obchodník Reimershoffer (koupil si devítileté děvčátko, prý aby v očích podezřívavých amerických sousedů utvrdil svoji loajalitu). Většina Čechů však chovala opačné postoje, například Josef Lidumil Lešikar, přítel Boženy Němcové, dokonce pomáhal otrokům prchat do Kanady. Někteří texaští krajané zaplatili za odpor ke Konfederaci léty skrývání, útěkem do Mexika a přinejhorším i životem. Jako dobrovolník prošel službou také mladý Augustin Hajdušek, zajímavá postava texaských dějin, později všeobecně známá jako "soudce Hajdušek". Největší skupina texaských Čechů (14 mužů) sloužila ve Waulově legii. == Reference == == Literatura == CHABR, Václav. V nejtěžších chvílích unie (Abraham Lincoln). Praha: Vesmír, 1926. 221 s. Dostupné online. (český) Leonid Křížek a kolektiv: Americká občanská válka, X-Egem, Praha 1994, ISBN 80-85395-54-1 Josef Opatrný: Válka Severu proti Jihu, Libri, Praha 1998, ISBN 80-85983-37-0 Jiří Hutečka: Země krví zbrocená, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, ISBN 978-80-7106-955-3 Marek Vlha: Dopisy z války Severu proti Jihu, Matice moravská, Brno 2010, ISBN 978-80-86488-72-1 == Související články == Francouzská intervence v Mexiku == Externí odkazy == Galerie americká občanská válka ve Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu americká občanská válka ve Wikimedia Commons Česká asociace americké občanské války

CLAUSE

OTHER

005757

... (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS – systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy...

Kdy se upálil Jan Palach?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Praha

Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach.

Praha je hlavní a současně největší město České republiky a 15. největší město Evropské unie. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale jako samostatný kraj není jeho součástí. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, parlament, vláda, ústřední státní orgány a jeden ze dvou vrchních soudů. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran, hnutí a iniciativ a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR. Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole Čech byla v minulosti sídelním městem českých knížat a králů, římsko-německých císařů a hlavním městem Československa. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů a má skoro 1,3 milionu obyvatel, v pražské metropolitní oblasti o rozloze 4 983 km2 žijí 2 miliony obyvatel. Zároveň je Praha také vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s výjimečně vysokou životní úrovní, přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy. Podle statistik Eurostatu je devátým nejbohatším regionem v Evropě. HDP na obyvatele v Praze dosahuje 171 % průměru celé Evropské unie (HDP na obyvatele ČR dosahuje pouze 80 %). V Praze sídlí celkem 12 univerzit (vysokých škol univerzitního typu). Praha je všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě, je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa. V roce 2012 navštívilo Prahu 6547700 turistů, je to tedy páté nejnavštěvovanější město Evropy, po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římu. Od roku 1920 je oficiálním názvem města Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha. V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština), kde se zachovala dřívější výslovnost s g; viz také rámeček "v jiných jazycích". Samotné jméno Praha vyvolává nejvíce diskuzí, které zřejmě nebudou nikdy uzavřeny. Různé hypotézy jsou obvykle zdůvodňovány jazykovědnými konstrukcemi nebo archeologickými nálezy. Název se běžně odvozuje od slova práh. Podle této nejuznávanější teorie je Praha pojmenována po říčním prahu, tj. brodu, který se nacházel někde pod dnešním Karlovým mostem. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo nazváno Praha. Dnešní urbanisté se rovněž domnívají, že nejdůležitější a současně nejvíce charakteristické pro vznik Prahy byly právě říční brody, na rozdíl od říčních břehů či činností prováděných v okolí řeky. Podle jiných vysvětlení bývá pojmenování spojováno také jednak s pražením (opracováním ohněm) ať už obilí, kovů nebo lesa, a jednak s vyprahlým návrším, ostrohem nad brodem, na kterém byl postaven Pražský hrad, tedy na takzvané prazje, což je označení pro sluncem vyprahlé místo či označení pro takovou půdu samotnou. Pověst o založení Prahy název vysvětluje tím, že kněžna Libuše nechala založit město tam, kde osadník uprostřed lesa tesal práh ke svému srubu. Přívlastek Praga Caput Regni (Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 byl vyznačen na Staroměstské radnici. Od roku 1927 byl součástí znaku Prahy přívlastek Praha matka měst (latinsky Praga mater urbium). Od roku 1991 je pak součástí znaku přívlastek Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky). Přívlastek Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou tyto věže spočítal matematik a filozof Bernard Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů). Související informace naleznete také v článku Dějiny Prahy. Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př. n. l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bojové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem "Casurgis". Během stěhování národů v 6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. Legenda říká, že Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: "Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat." Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky – začalo se rodit středověké město. Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti...", napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibráhím ibn Jákúb napsal již v 10. století o Praze, že je to "město z kamene", což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky Maior, to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 magdeburská městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské – Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplňováno měšťanskými domy, prostornými tržišti, zahradami, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký. V době Karlově ovšem byla většina jím založených kostelů jen rozestavěna. Bohatým italským městům jako Řím, Florencie, Benátky se nemohla rovnat.[zdroj?] Tehdy Praha sice patřila mezi největší města v Evropě a stala se rozlohou třetím největším v celé Svaté říši římské, ale počet obyvatel Prahy byl tehdy ovšem menší než v Římu, Benátkách, Janovu, Florencii, Milánu, Cařihradu, Paříži či Londýně. K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami, které bylo největší v českých zemích. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň. Související informace naleznete také v článku Velká Praha. Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny nebo odstraněny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník maršála Václava Radeckého (socha byla umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a pomník nahrazen – později rovněž odstraněným – pomníkem Ernesta Denise) na Malostranském náměstí nebo socha císaře a krále, Habsburka Františka I. na Smetanově nábřeží, kam se v roce 2003 vrátila. Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Královské Vinohrady, Nusle nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila první světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus; byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta. V září 1929 (za prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače, jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu) byla dokončena dostavba katedrály a slavnostně otevřena u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Od 15. března 1939 byla Praha hlavním městem Protektorátu Čechy a Morava. Kulturní život byl ochromen; po incidentu, jehož obětí byl student Jan Opletal, byly zavřeny vysoké školy a předáci studentů popraveni. Během druhé světové války byli z Prahy deportováni do koncentračních táborů příslušníci tzv. "méněcenných ras", tedy zejména židovské a cikánské (dle tehdejšího označení) obyvatelstvo. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích. Režim dále zesílil represe po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, po kterém byly vyhlazeny vesnice Lidice a Ležáky. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, při kterém zahynulo kolem 7 400 lidí z řad spojenců a civilistů a na 1 000 vojáků nacistické armády. Podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice ovšem musela americká armáda zůstat stát 6. května u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy až 9. května. Pražskému povstání významně pomohli Vlasovci, kteří byli po válce vydáni do Sovětského svazu. Po skončení války byli téměř všichni pražští Němci z Prahy vysídleni. Válečné škody na pražské zástavbě byly minimální; plánovanou likvidaci města už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést, k vážnějšímu poškození tedy došlo pouze za trojnásobného bombardování americkými letadly na konci války: 15. listopadu 1944 v Holešovicích, 14. února 1945 zejména v Novém Městě, Nuslích, na Vinohradech a 25. března 1945 na strategické cíle ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Výraznými stavbami, které vznikly jako náprava válečných škod, jsou věže kláštera v Emauzích nebo novější Tančící dům. Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS – systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Praha se stala centrem sametové revoluce, která ukončila mocenský monopol komunistické strany. Zavedením standardních vztahů se západoevropskými zeměmi se Praha ještě více otevřela turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města. Individuální automobilová doprava, která před rokem 1990 nebyla tak intenzivní jako v mnohých městech západní Evropy, rychle rostla, a to vedlo k rychlému zhoršení dopravní situace ve městě. Počet cestujících MHD vzrostl od roku 2001 z 1,104 miliard na 1,186 miliard lidí v roce 2017, z toho 461 miliónů cestovalo metrem. Nejvytíženější stanicí metra je I. P. Pavlova, nejvytíženější tramvajovou linkou linka číslo 22. V roce 2002 Prahu těžce poničila povodeň. Povodeň poškodila např. pražskou zoo, která se však poté rychle zotavila, anebo pražské metro, kde zaplavila 18 stanic metra, jež byly uzavřené až na půl roku. Praha leží mírně na sever od středu Čech. Centrum se rozkládá v údolí Vltavy a jejích přítoků. Jejich erozní činnost vymodelovala členitý reliéf, nejnižším bodem je hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.), nejvyšším pak nevýrazný vrch Teleček mezi Sobínem a Chrášťany (399 m n. m.). V centru je výrazný vrchol Petřín (327 m n. m.) s Petřínskou rozhlednou z roku 1891, strmě se zdvihající od Vltavy. Z hlediska geomorfologického členění náleží většina rozlohy hlavního města k celku Pražská plošina a jen menší díl na severovýchodě spadá do Středolabské tabule (Březiněves, Letňany, Čakovice, Miškovice, Vinoř, Prosek, Kbely, Satalice, Horní Počernice a Klánovice). Na samý jih města pronikají svými výběžky další dva celky – niva při ústí Berounky (Lipence, Zbraslav, Lahovice, Radotín) náleží k Hořovické pahorkatině, zatímco Brdská vrchovina zasahuje svým nejzazším koncem mezi Baněmi a Točnou až na pravý vltavský břeh (skupina vrchů Čihadlo, Šance a Hradiště). Podnebí v Praze je mírné, teplejší než na jiných místech ve stejné zeměpisné šířce (50° s.š.) – např. v kanadském Winnipegu činí v zimě průměrná denní teplota − °C, noční − °C. Způsobuje také občasný silný vítr, jeho průměrná rychlost je 5 m/s (14 km/h). Větry ale ne vždy vanou ze západu. Průměrný roční úhrn srážek za roky 1961–1990 ze stanice Praha-Ruzyně byly 526,6 mm, z toho nejvíce napršelo v květnu (78 mm) a nejméně v lednu a únoru (23 mm). Za roky 2000–2007 bylo průměrně ročně 160 dnů deštivých. Ročně je zde přibližně 60 zasněžených dnů, nejvíce v lednu, kde průměrná výška sněhu je 5 cm. Průměrně je zde ročně přes 1 600 slunečných hodin (5 hodin denně). Nejvíce slunečných hodin je v červnu (230, za den 8,5) a nejméně v prosinci (38, za den 1,5). Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 8,5 °C. V nejchladnějším měsíci lednu je průměrná denní teplota 1 °C, noční − °C. V nejteplejším měsíci červenci je průměrná denní teplota 24 °C, noční 13 °C. Ročně je okolo 100 mrazivých dnů a 30 ledových dnů. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 65 až 90 %. Na globální oteplování a letní vysoké teploty v Praze radnice reaguje Strategii klimatické adaptace, která by měla být přijmuta do roku 2017. Zahrnuje větší podporu zeleně, lepší hospodaření s vodou, vytváření nových vodních ploch či zadržování vody v půdě. Přehled průměrné teploty a srážek podle měsíců Praha je podobně jako jiná velká města sužována zhoršenou kvalitou ovzduší a často se zde tvoří smog. Hlavní podíl na znečištění má prašný spad (tzv. lehký polétavý prach s částicemi do velikosti 10 mikrometrů), dále pak také zvýšená koncentrace oxidů dusíku, v letních měsících také přízemního ozónu. Největší koncentrace škodlivin byla naměřena ve čtvrtích u průmyslových podniků a především ve stopě hlavních silničních tahů (Pražský a Městský okruh + jejich radiály): na Novém Městě, Smíchově, Pankráci, Roztylech, Uhříněvsi, Vysočanech. Míra škodlivin je pravidelně kontrolována, nicméně například při požáru tržnice v Libuši nebyli občané o jejich zvýšeném obsahu v ovzduší informováni. Praha je v porovnání se zbytkem ČR výrazně bohatším regionem a svojí ekonomickou silou a převyšuje evropský průměr (v roce 2011 se ve studii Eurostatu umístila jako 9. nejbohatší region v Evropě a druhý nejbohatší region ve střední a východní Evropě, před ní se umístila jenom Bratislava). Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Hrubý domácí produkt v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru). Praha dlouhodobě vykazuje, v porovnání se zbytkem ČR, výrazně nižší podíl obecně ekonomicky neaktivních jedinců i nezaměstnaných. Míra zaměstnanosti se v Praze pohybuje kolem 60 %, v porovnání s 55 % v celé ČR, míra nezaměstnanosti se potom v Praze pohybuje kolem 2–3 %, v porovnání s 6–9 % v celé ČR. V Praze jsou také běžné výrazně vyšší mzdy, než ve zbytku ČR. Medián hrubých měsíčních mezd činil v roce 2009 v Praze 28 386 Kč, kdežto v celé ČR jen 22 229 Kč. Velice znatelné je také zaměření ekonomické činnosti v Praze na oblasti služeb a další činnosti terciérního sektoru, který zaměstnává asi 80 % ekonomicky aktivních Pražanů, v porovnání s celou ČR, kde terciérní sektor zaměstnává pouze 58 % ekonomicky aktivních. Analogicky obrácená je situace v průmyslovém (sekundárním) a zemědělsko-těžebním (primárním) sektoru, které v Praze zaměstnávají 20 % respektive 0 % ekonomicky aktivních obyvatel, kdežto v celé ČR 39 %, respektive 3 %. Specifický pro Prahu je také zvýšený podíl ekonomicky aktivních jedinců, kteří v Praze nebydlí, ale za prací do Prahy cestují. Z celkového počtu ekonomicky aktivních v Praze jich v Praze také sídlí asi 81 %, kdežto 19 % jedinců do Prahy za ekonomickými aktivitami cestuje (z toho nejvýznamnější je skupina obyvatel Středočeského kraje, kteří tvoří 13 % všech pracujících v Praze). Obráceně ale 96 % Pražanů má svoje ekonomické aktivity soustředěné v Praze a pouze 4 % Pražanů za nimi cestuje mimo Prahu. Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech čtrnácti krajů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než dvaceti zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 % na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů. Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 % celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regionů. Mimo to se v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska: kovodělný průmysl výroba strojů a zařízení chemie a farmaceutický průmysl průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty výroba dopravních prostředků Další odvětví hrají spíše méně významnou roli. Praha měla ke dni 1. ledna 2017 celkem 1 280 508 obyvatel, evidováno k trvalému pobytu jich bylo 1 301 489. Je 15. největším městem Evropské unie. Roku 2011 žilo v Praze 613738 mužů a 655058 žen. Průměrný věk všech obyvatel činil 41,2 let, u mužské části pak 39,7 let, u ženské části 42,7 let. V roce 2011 do Prahy dojíždělo za prací a studiem 199 360 lidí, z toho 128 675 (65 %) ze Středočeského kraje. Z Prahy vyjíždělo 23 332 lidí, z toho 16 989 (73 %) do Středočeského kraje. Ve městě je několik romských komunit, podíl Romů v populaci je nižší než průměr v ČR (při sčítání lidu v roce 2001 bylo procento uvedené romské národnosti poloviční proti celorepublikovému průměru, nižší je pouze v Kraji Vysočina). Podle výzkumu pro MPSV a ESF z roku 2006 je v Praze šest sociálně vyloučených romských lokalit s odhadovaným počtem obyvatel přes 9 000, nacházejí se ve čtvrtích Smíchov, Žižkov, Libeň, Karlín, Černý Most a Harfa. Dle sčítání pražského magistrátu z roku 2007 se ve městě pohybovalo zhruba 2 000 bezdomovců. Praha má vysokou míru počtu přistěhovalých i počtu vystěhovalých. Mezi přistěhovalými je výrazně vysoký podíl cizinců. Pražané se vystěhovávají nejvíce do Středočeského kraje, konkrétně okresů Praha-východ a Praha-západ, kde vzniká metropolitní oblast Prahy. Ta má přibližně 200 000 obyvatel a neustále roste. Je nejrychleji rostoucím místem v ČR. V minulosti v Praze žilo velice heterogenní obyvatelstvo – vedle Čechů Němci a Židé; ve středověku a raném novověku také Italové. Architektonické památky italského původu tvoří velkou část Malé Strany, židovského několik budov, které se zachovaly po asanaci Josefova, ale i synagogy mimo centrum města; Jubilejní synagoga na Novém Městě, synagoga na Smíchově a na Palmovce aj. V roce 1880 byla obcovacím jazykem 86,2 % obyvatel Prahy čeština a 13,7 % pak němčina. V roce 1920 se k česko-slovenské národnosti přihlásilo 94,2 % obyvatel Prahy, 4,6 % k německé a 0,9 % k židovské. Od poloviny 90. let v Praze opět stoupá počet cizinců. V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců, v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. K 31. 12. 2012 v Praze žilo okolo 170 tisíc cizinců, z toho: 45 333 občanů Ukrajiny, 26 281 občanů Slovenska, 21 098 občanů Ruska, 11 277 občanů Vietnamu a z jiných zemí. Praha je kulturní metropolí celé České republiky, Evropské město kultury 2000. Působí zde desítky muzeí, galerií, divadel, kin a nejrůznějších kulturních institucí. Národní galerie v Praze spravuje největší sbírku výtvarného umění v Česku. Ve stálé expozici Veletržního paláce jsou díla světových umělců jako např. Mucha, Picasso, Monet nebo Van Gogh. Pražský magistrát vynakládá na kulturu ročně stamilionové částky; způsob přerozdělování finančních prostředků však v letech 2007–2008 ohrozil především některá menší divadla, a stal se tak předmětem ostrých sporů. V roce 2011 proběhl projekt Praha – město literatury, jenž měl za úkol podpořit vnímání Prahy jako místa, které podporuje četbu a zájem o literaturu. Jedním z cílů pak bylo získání titulu UNESCO kreativní město literatury. V rámci projektu např. bylo po Praze rozmístěno několik reproduktorů ve tvaru ptačích budek, z nichž byly pouštěny audioknihy českých autorů. Související informace naleznete také v článcích Seznam hradů, zámků a tvrzí v Praze, Seznam klášterů v Praze a Seznam kulturních památek v Praze. Praha díky je své bohaté historii významným světovým kulturním centrem a po Londýně, Paříži, Římě, Madridu a Berlínu je šestým nejnavštěvovanějším městem Evropy.[zdroj?] Neobyčejné množství a koncentrace dochovaných architektonických památek je mimo jiné zapříčiněno relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km2 patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR). Následující seznam uvádí pouze nejvýznamnější památky. Více objektů je uvedeno na stránce Seznam pražských památek. Kurzivou zvýrazněné objekty jsou národními kulturními památkami. Letohrádek Hvězda Břevnovský klášter Trojský zámek Veletržní palác Praha se vyznačuje mimořádnou koncentrací malých i velkých divadelních scén. V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu; ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito. Mezi činoherními scénami dále vyniká Divadlo na Vinohradech. Prestižní hudební scénou je pražská Státní opera (původně pražská německá scéna) a také Dvořákova síň Rudolfina, sídla České filharmonie. Světově známé je také divadlo Laterna magika. Mezi menší scény patří mj. Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo či dnes již legendární Semafor a divadlo Járy Cimrmana. Kromě toho má Praha množství muzikálových a zábavných divadel (největší z nich je Hudební divadlo Karlín) a dalších komerčních scén, které se zaměřují např. na černé divadlo a žijí především z cestovního ruchu. V Praze sídlí symfonická hudební tělesa: Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, či Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) V Praze jsou stovky restaurací a barů a především hospod s dobrým českým pivem. Malá Strana, Staré Město, Žižkov nebo například i Nusle jsou plné dobrých hospod, z nichž mezi nejznámější patří U Pinkasů, U Zlatého Tygra, U černého vola, Klášterní pivovar Strahov, U Sadu, U Medvídků a další. Slavná je také restaurace, která si vaří vlastní pivo – U Fleků. Praha v posledních letech nabízí také více kvalitních restaurací vedených zkušenými šéfkuchaři. Úroveň gastronomie vzrůstá a tři pražské restaurace se k roku 2017 mohou pyšnit hvězdičkou Michelin. Každoročně je zde pořádán festival jídla – Prague Food Festival, festival piva – Český pivní festival, či festival zmrzlin – Prague Ice Cream Festival. V Praze také sídlí nebo sídlilo několik pivovarů: Břevnovský klášterní pivovar První novoměstský restaurační pivovar – Praha 1 Pivovar U Fleků – Praha 1 Klášterní pivovar Strahov – Praha 1 Pivovar Pražský most u Valšů – Praha 1 Pivovarský Hotel U Medvídků – Praha 1 Pivovarský dům – . Praha 2 Pivovar Braník – Praha 4 Jihoměstský pivovar – Praha 4 Sousedský pivovar U Bansethů – Praha 4 Pivovary Staropramen – Praha 5 Měšťanský pivovar – Praha 7 Výukový a výzkumný pivovar – Suchdolský Jeník – Praha 6 Pivovar U Bulovky – Praha 8 Fotografové zachycovali pohledy na architektonicky proslavené lokality jako jsou Vyšehrad, Staré město, Pražský hrad, ale také výjevy všedního života ve městě. Do dvacátých let 20. století zde působili umělci jako například Rudolf Bruner-Dvořák, Jan Srp, Jaroslav Petrák, Josef Fiedler nebo František Krátký. Fotografem druhé poloviny 19. století s mezinárodním věhlasem byl František Fridrich (1829–1892), který v září 1856 uspořádal v Praze první autorskou fotografickou výstavu v historii české fotografie. Byl největším vydavatelem fotografických pohlednic v zemi, vysokou dokumentární hodnotu mají jeho pohledy na tehdejší pražskou zástavbu, dnes už v nejednom případě asanovanou, či fotografie z různých společenských událostí. K jeho nejstarším pražským snímkům patří záběry z Hospodářsko-průmyslové výstavy na Rohanském ostrově v roce 1864, k těm nejvýznamnějším z posledního období zase cyklus fotografií rozestavěného, pak požárem zničeného a opět vystavěného Národního divadla z let 1880 až 1882 nebo právě dokončená stavba Rudolfina z roku 1885. Někdy od roku 1870 vedl František Fridrich kromě ateliéru v Michalské ulici ještě vlastní fotografický obchod na nároží Příkopů a Havířské ulice. V roce 1875 svůj fotoateliér pronajal malíři a vyučenému daguerrotypistovi Janu Malochovi (1825–1911), který u něj mimochodem v šedesátých letech pracoval, a sám si zřídil nový ateliér na tehdejší Ferdinandově, dnešní Národní třídě (dnes je tu kavárna Louvre). Piktorialista Vladimír Jindřich Bufka pracoval v ateliéru J. Langhanse v Praze a fotografoval večer, v dešti nebo v protisvětle. Jeho znalost fotografických technik mu umožňovalo provádět obtížné záběry, ve střední Evropě patří tyto práce k prvním svého druhu. Byl tvůrcem stylizovaných děl náročnými technikami gumotisku a barevného gumotisku, které v té době byly velmi inovativní. Inspiroval se z různých slohů a stylů: impresionismu a postimpresionismu, secese, symbolismu a dekadence, kubismu, futurismu nebo art deco. Jan Kříženecký se po studiích architektury stal revidentem stavebního úřadu města Prahy. Díky své zálibě ve fotografování byl městským archívem požádán o fotodokumentaci starých a historicky cenných domů, ulic a dalších památek pro jejich soupis. Celkem tak pořídil v letech 1902–1915 asi čtyři tisíce fotografií staré Prahy. Byl členem Klubu fotografů amatérů v Praze a na fotografické výstavě v roce 1897 vynikly jeho snímky soch z Karlova mostu a fota staveb z dalších českých měst. Dalším významným pražským fotografem byl Josef Sudek, který Prahu fotografoval po celý svůj život. Již na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5×5 cm. V období 1922–1927 žil na pražské Invalidovně, kde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922–7), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály svatého Víta a roku 1928, k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít. Vlastnil fotografický ateliér na Újezdu čp. 30, od roku 1958 působil v bytě přízemí domu na Úvoze, který používal do své smrti. Dnes se v objektu nachází Galerie Josefa Sudka. Profesor a národní umělec Karel Plicka Prahu fotografoval v mnoha obměnách. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knize Praha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace. Autorem několika knih o Praze je Karol Benický. Stanislav Tůma (1950–2005) měl za hlavní téma své tvorby Malou Stranu a Hradčany. V roce 1990 vydal knihu s názvem "Suburbium Pragense", oceněnou titulem "Nejkrásnější fotografická publikace roku 1997". Jeho kniha "Prager Motive" získala ocenění "Nejlepší fotografická publikace s textem" za rok 2004. Ladislav Sitenský Jan Reich byl jeden z posledních klasiků české fotografie, který fotografoval černobíle na velkoformátový deskový přístroj, a spoluzakladatel skupiny Český dřevák. Jeho nejznámějším cyklem je Mizející Praha, ve kterém snímal tramvaje, ohrady, nádraží, nábřeží apod. Na živobytí si vydělával produkcí barevných pohlednic v družstvu Fotografia. Pepa Středa vytváří panoramatické pohledy na město z výšky. Jan Pohribný ve své fotografické tvorbě využívá jako tvůrčí postupy vícenásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která "zviditelňuje" energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Josef Koudelka v roce 1968 dokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Snímky, které nejdřív publikoval anonymně, se staly symboly tehdejších událostí, později za ně dostal Zlatou medaili Roberta Capy. Jiří Všetečka se proslavil zejména svými snímky z Prahy, dokumentárními snímky a ilustracemi inspirovanými podle knih. Nejznámější je Nezvalův Pražský chodec. František Dostál se ve své tvorbě věnuje především lidem z pražských ulic. Pro jeho dílo je typický jemný humor těžící z často absurdních setkání více nesourodých prvků na jednom obrazu. Prvotní inspirací ve fotografii mu byla jeho rodná čtvrť Vršovice. Zachycoval lidi ve zdánlivě obyčejných situacích, které však už tehdy měly výrazný výtvarný náboj. Hlavnímu městu věnoval několik knih: Trvalé bydliště Praha (1986, ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku) nebo Praha ve společné péči obyvatel (2010). V Praze se pravidelně konají fotografické festivaly a výstavy. Z uměleckých akcí jsou to například Prague Photo, Prague Biennale Photo, Digiforum nebo Festival Fotograf. Výstavy se konají v řadě fotografických galerií jako jsou například Galerie Leica, Galerie Langhans nebo Galerie Josefa Sudka. Některé vybrané výstavy věnuje fotografii Centrum současného umění DOX nebo Galerie Rudolfinum. Související informace naleznete také v článcích Magistrát hlavního města Prahy a Zastupitelstvo hlavního města Prahy. Praha je hlavním městem České republiky a jako taková je pravidelným sídelním městem jejích ústředních orgánů. Navíc je už od 24. listopadu 1990 de facto opět statutárním městem, má však specifické postavení obce i kraje zároveň. Netýká se jí zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) a zákon o krajích (č. 129/2000 Sb.), nýbrž zvláštní zákon o hlavním městě Praze (č. 131/2000 Sb.), který se zmiňuje o jejím statutu, ale mezi statutární města ji nepočítá. Praha vydává pro své území vlastní právní předpisy, vyhlášky i nařízení, které publikuje ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy. V Praze zároveň sídlí i správní instituce Středočeského kraje. Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Části Prahy, o zásadních dějinných přelomech v článcích Královské hlavní město Praha a Velká Praha. Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1949 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských obvodů, správních obvodů a městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území a některá katastrální území jsou tak rozdělena do více správních a samosprávných částí města. Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a označování domů. Praha je složena ze 112 katastrálních území různé velikosti, charakteru i významu. Centrum města: Staré Město, Nové Město, Josefov, Malá Strana, Hradčany, Vyšehrad. Velké čtvrti poblíž centra: Smíchov, Vinohrady, Nusle, Vršovice, Žižkov, Karlín, Libeň, Vysočany, Holešovice, Bubeneč, Dejvice, Braník. V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů na úrovni okresů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 nejsou tyto městské obvody samosprávnými celky, ale jsou jejich základem samosprávné městské části totožného názvu (u prvních tří jsou tyto měst. části s nimi přímo totožné). Od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy. Seznam deseti obvodů podle zákona č. 36/1960 Sb., u každého jsou uvedeny městské části, které nyní tvoří území obvodu: Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem a dále radou, starostou a úřadem městské části. Úřady některých městských částí měly již od ustavení městských částí svěřeny některé z působností státní správy i pro další městské části. Od 1. července 2001 byla tato úroveň působností v celé Praze rozdělena do 22 správních obvodů – uvádí-li se v mapách nebo textu v souvislosti s Prahou spojení "správní obvod", je tím nejčastěji míněn správní obvod této působnosti a úrovně. Od 1. ledna 2002 je názvem těchto 22 městských částí slovo Praha s příslušnou číslovkou, stejné označení se používá i pro správní obvod jejich rozšířené působnosti. Některé z těchto 22 městských částí mají tuto působnost jen pro své území, jiné i pro další městské části. Území většiny z těchto 22 správních obvodů (všech s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však není totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly původně (před rokem 1990) i správními obvody a měly i vlastní sbory (ONV). Vláda i poslanci opakovaně přicházejí s návrhy, aby staré členění bylo zrušeno. Na území Prahy se nachází 901 základních sídelních jednotek. Nejstarší vrstva pražských pomístních názvů pochází z doby kolem 12. století, kolem 14. století se vžily zejména názvy jednotlivých rynků a trhů. Některá místa měla vžitý název latinský, německý i český. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení, podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události. Domy byly rozlišovány zejména podle domovních znamení. Po roce 1770 byla v monarchii zavedena popisná čísla domů. Po sloučení čtyř pražských měst (1784) byly počínaje 27. říjnem 1787 v Praze zavedeny oficiální názvy ulic jako nutný doplněk k domovním číslům, která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy ulic důsledně poněmčeny a úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi (a zároveň stanovil zásadu unikátnosti názvu v rámci města). Na základě tohoto usnesení byla v Praze ustanovena zvláštní komise pro stanovení názvů ulic a náměstí. Výsledkem její práce byl "Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy", který z nařízení městské rady sestavil ředitel městského archivu Karel Jaromír Erben. V nově připojených Holešovicích byly umístěny jen české názvy, v roce 1893 se jednojazyčné tabulky v českých národních barvách začaly objevovat i v samotné Praze. Po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil. V celé Praze se používají smaltované červenobílé tabule s názvy ulic jednotného vzoru, popisná čísla domů jsou tradičně provedena bílým písmem na červených tabulkách a orientační čísla bílým písmem na modrých tabulkách. V některých městských částech je orientační systém doplněn též názvy ulic ve formě směrového dopravního značení nebo speciálními městskými rozcestníky či směrovkami. Evidenční části Prahy se samostatnými řadami čísel popisných jsou totožné s katastrálními územími Prahy. Ulice jsou pojmenovány ve všech evidenčních částech Prahy. Ve většině částí Prahy jsou domům přidělována i čísla orientační; nejsou přidělena například v částech Běchovice, Benice, Šeberov, Petrovice nebo Zbraslav. Šesticifernými čísly jsou označeny sloupy veřejného osvětlení ve správě společnosti Eltodo Citelum, tuto identifikaci využívá k lokalizaci i integrovaný záchranný systém. Dalším významným orientačním prvkem jsou názvy zastávek městské hromadné dopravy. Související informace naleznete také v článku Soudy v Praze. Přestože je Praha hlavním městem České republiky, vrcholné soudní instituce sídlí v Brně. V Praze se nachází pouze jeden ze dvou vrchních soudů, ačkoli s působností vůči téměř celým Čechám, působnost krajského soudu vůči území města má městský soud, zároveň jde zde ale také středočeský krajský soud. Působnost okresních soudů vykonává ve městě deset soudů obvodních, jen pro pražské okolí existují dva klasické soudy okresní. Praha jako celek tvoří jeden vícemandátový volební obvod pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V Praze je celkem 10 jednomandátových volebních obvodů pro volby do Senátu Parlamentu ČR. Tyto volební obvody částečně odpovídají městským deseti obvodům. Podrobnější informace naleznete v článku Doprava v Praze. Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu. Pražský železniční uzel je centrem dálkové i příměstské osobní dopravy. Velká pražská nákladová nádraží jsou v útlumu, avšak v Uhříněvsi vzniklo největší kontejnerové překladiště ve střední Evropě. Letiště Václava Havla (do r. 2012 Praha-Ruzyně) je hlavním pražským letištěm. Veřejná doprava byla zprvu v 19. století zajišťována drožkami a omnibusy, od roku 1875 vznikala síť koněspřežné tramvaje, kterou od 90. let 19. století začala nahrazovat elektrická tramvaj. Do roku 1907 soukromé městské dráhy vykoupilo město. Po neúspěšném pokusu v letech 1908–1909 se od roku 1925 začlenily do městské dopravy i autobusy a od roku 1974 metro. Po roce 2002 nabyly důrazu snahy využít pro městskou a příměstskou dopravu více i železnici. Doplňkovou roli má od roku 1891 lanovka; po roce 2000 byly obnoveny tři malé osobní přívozy a zavedeny další. Metro, tramvaje, autobusy, vlaky, přívozy a lanovka jsou zařazeny do systému Pražské integrované dopravy. Předplatné jízdné se platí formou nákupu tištěných kupónů na pevné časové období (měsíční, čtvrtletní, roční) a systémem čipových karet Lítačka. Ulice a silnice byly po celou dobu vývoje města postupně upravovány a nové přistavovány. Hlavními dálkovými silničními tahy využívanými také k příměstské dopravě jsou dálnice D1 (Brno, Ostrava), D5 (Plzeň), D8 (Ústí nad Labem) a D11 (Hradec Králové). Pro automobily je postupně budován Pražský okruh a Městský okruh, jehož součástí je i kontroverzní tunelový komplex Blanka. Dostavba obou okruhů nabírá zpoždění. Automobilová doprava v centru a v přilehlých čtvrtích je regulována zejména systémem zón placeného stání, především u okrajových stanic metra jsou zřizována odstavná parkoviště P+R. Kolem roku 2000 se začala prosazovat koncepce ucelené pražské sítě cyklistických tras, podél některých ulic či samostatně mimo ulice byly vybudovány stezky pro cyklisty. Existují různé způsoby, jak zjednodušit pohyb na kole po městě. Například v roce 2014 v Praze bylo 163 km chráněných tras vedených odděleně od automobilové dopravy, 41 km cyklopruhů a 20,3 km jednosměrných ulic obousměrných pro kola. Osobní vodní doprava má v Praze převážně rekreační a turistický význam. Radotínský přístav umožňuje nákladní dopravu po Vltavě na labskou vodní cestu, je využíván sporadicky, zejména pro přepravu sypkých stavebních hmot a rozměrných nákladů. Po Praze je pak pojmenován pár mezinárodních vlaků EuroCity společností České dráhy a Polskie Koleje Państwowe (k r. 2016) na trase Praha – Olomouc – Bohumín – Katowice – Warszawa a zpět. Karlova univerzita založena roku 1348, nejstarší univerzita ve Střední Evropě České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) založeno roku 1707 Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT) založena 1920 Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) založena 1953 . Česká zemědělská univerzita v Praze (ČZU) založena 1906/1952 Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) založena roku 1800 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (VŠUP) založena roku 1885 Akademie múzických umění v Praze (AMU .) založena roku 1945 Policejní akademie České republiky University of New York in Prague (UNYP) založeno roku 1998 International School of Prague (ISP) založeno roku 1948 Anglo-American University (AAU) založeno roku 1990 University of Northern Virginia in . Prague (UNVA) založeno roku 1998 Architectural Institute in Prague (ARCHIP) založeno roku 2010 Vysoká škola finanční a správní (VSFS) založeno roku 1999 Metropolitní univerzita Praha (MUP) založeno roku 2001 Prague College založeno roku 2004 . New York University Instituto Camõ Goethe-Institut Česko Instituto Cervantes British Council Alliance française Praha je sídlem významných fotbalových týmů AC Sparta Praha, SK Slavia Praha, FK Dukla Praha, Bohemians 1905, FK Viktoria Žižkov, FK Loko Vltavín a FK Bohemians Praha. A dále hokejových týmů HC Slavia Praha, HC Sparta Praha a HC Lev Praha. V Praze se nachází Strahovský stadion, největší stadion na světě, dnes už využíván jen jako výcvikové centrum fotbalové Sparty. Největší česká multifunkční hala je O2 arena. Další významný Stadion Letná je domovským stadionem AC Sparty, moderní Eden Aréna ve Vršovicích sídlem SK Slavie. Nejvýznamnější tenisový areál Štvanice patří Českému tenisovému svazu, kurty pak nejstaršímu českému tenisovému klubu I. ČLTK. Největší golfové tréninkové hřiště v ČR najdeme v Hodkovičkách, další také ve Zbraslavi, Hostivaři, Motole a nově také na Černém Mostě. Ke každoročním sportovním událostem také patří Pražský mezinárodní maraton (PIM), Memoriál Josefa Odložila (mezinárodní atletický mítink), Mystic Sk8 cup (světový skateboardový pohár) nebo Frisbeer Cup (mezinárodní frisbee turnaj). V Praze se dá zabruslit na zimních stadionech v Ice Areně v Letňanech, Nikolajce na Smíchově, stadionu Kobra v Braníku, ZS Hvězda v Praze 6, Malé sportovní hale Incheba na Výstavišti v Holešovicích a na různých venkovních kluzištích. Mezi největší bazény a akvaparky v Praze se řadí Plavecký stadion Podolí, Plavecký stadion Slavia Praha, Plavecký areál Šutka, Aquapark Barrandov, Aquacentrum Letňany a PSA Hloubětín, který je jako jediný přisolovaný mořskou solí. Nedaleko Prahy se nachází (asi 100 metrů za hranicí Prahy) největší český aquapark Aquapalace Praha. U Vltavy v Podolí je také písečná pláž Žluté lázně. Čeští emigranti pojmenovali po Praze několik nově založených sídel, nejvíce v tzv. "Novém světě". Praha, Slovensko New Prague, Minnesota, Spojené státy americké Prague, Oklahoma, Spojené státy americké Praha, Texas, Spojené státy americké Prague, Nebraska, Spojené státy americké V Praze má své sídlo například správce české národní internetové domény CZ, sdružení CZ.NIC. Najdeme zde také sídlo vyhledávače Seznam.cz, českou pobočku Google, vývojáře Skype nebo aukčního serveru eBay. Z významných mediálních domů zde sídlí vydavatelství MAFRA, Economia, Televize Nova, Televize Prima, Česká televize, Český rozhlas, Svobodná Evropa a další média. Technologicky je Praha místem, kde fyzicky běží řada serverů v rámci velkých datacenter. V minulosti byla jmenována čestnými občany Prahy řada osobností; posledním adeptem je režisér Miloš Forman.

DATETIME

DATETIME

006286

... atentátu a v konečném rozsudku bylo vyřčeno, že se Ruby dopustil chladnokrevné vraždy. Po svém odsouzení se sice úspěšně odvolal, nicméně než mohl být zahájen nový soudní proces, zemřel Ruby dne 3. ledna 1967 na rakovinu plic. Ruby se během svého věznění označoval též za oběť a v jednom z televizníćh interview uvedl: "Svět se nikdy nedozví pravdu o atentátu, jinými slovy, moje pravdivé motivy... naneštěstí ti lidé, kteří tím tolik získali a kteří měli silný motiv mne dostat do této situace, nikdy nedovolí, aby skutečná pravda spatřila světlo světa." Podrobnější informace naleznete v článku Carcano (puška). Zbraní, pravděpodobně použitou ke spáchání atentátu, byla puška (karabina) italské výroby – Carcano M91/38 ráže 6,52 x 52 mm, se sériovým číslem C2766, o níž se ve srovnání se současnými puškami a karabinami nedá hovořit jako o nijak zvlášť výkonné či přesné. Ráno, v den atentátu, vezl Oswalda do práce jeho kolega Wesley Frazier, který si povšiml, že nese nějaký delší předmět zabalený v papíru. Když se...

Kde byla vyrobena puška Carcano, která byla pravděpodobně použita při atentátu na prezidenta Kennedyho?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Atentát_na_Johna_Fitzgeralda_Kennedyho

Zbraní, pravděpodobně použitou ke spáchání atentátu, byla puška (karabina) italské výroby – Carcano M91/38 ráže 6,52 x 52 mm, se sériovým číslem C2766, o níž se ve srovnání se současnými puškami a karabinami nedá hovořit jako o nijak zvlášť výkonné či přesné.

Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho, 35. prezidenta Spojených států amerických, byl spáchán v pátek 22. listopadu 1963 v texaském městě Dallas ve 12.30 místního času (18.30 UTC). John F. Kennedy byl smrtelně raněn střelou z pušky Carcano M91/38, když v rámci kampaně pro prezidentské volby 1964 projížděl ulicemi Dallasu v otevřeném voze doprovázený manželkou Jacqueline, texaským guvernérem Johnem Connallym a jeho manželkou Nellie. Vážně zraněn byl rovněž guvernér Connally, atentát však přežil. Vyšetřování Warrenovy komise (1963–1964), Zvláštního výboru pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů (zkr. HSCA) (1976–1979) a různých vládních agentur došla k závěru, že atentát byl spáchán Lee Harvey Oswaldem, bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států. Sněmovní komise navíc konstatovala, že vražda byla výsledkem "rozsáhlého spiknutí". Povaha tohoto spiknutí ovšem nebyla vyjasněna a existuje pouze řada podezření. V pozadí atentátu mohl stát například kubánský režim Fidela Castra, Sovětský svaz, kubánské komunity na území USA, mafie a další. Podezření se nevyhnulo ani složkám americké vlády jako FBI, CIA a dokonce ani viceprezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi, který ve shodě s ústavou po Kennedyho smrti převzal úřad hlavy státu. Pravděpodobný střelec Lee Harvey Oswald se k ničemu nepřiznal a byl zavražděn dva dny po zadržení. Atentát na mimořádně populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Pohřeb se konal 25. listopadu 1963 a účastnilo se jej 220 zástupců zemí z celého světa, Sovětský svaz nevyjímaje. Jako málokterá jiná politická událost se zavraždění Kennedyho silně zapsalo do paměti veřejnosti Spojených států, takže většina pamětníků dodnes ví, co dělali ve chvíli, kdy se zprávu o atentátu dozvěděli. Jedná se zatím o poslední úspěšný atentát na amerického prezidenta. Kennedyho politická kariéra započala v letech 1947−1953, během nichž zastupoval stát Massachusetts ve Sněmovně reprezentantů Spojených států amerických jakožto demokrat. V letech 1953−1960 zastupoval tentýž stát v Senátu Spojených států amerických. Kennedy ohlásil svůj záměr kandidovat na post prezidenta 2. ledna 1960. V demokratických primárních volbách ("primárkách") stanul proti senátorovi Hubertovi Humphreymu ze státu Minnesota a dále proti Waynovi Morsemu z Oregonu. Po vítězství nad oběma protikandidáty se jeho hlavním oponentem v demokratické straně stal texaský senátor Lyndon B. Johnson. Na jednom ze shromáždění Demokratické strany Kennedy přednesl svůj slavný projev o "Nové hranici" (New frontier), ohlašující změny, jimiž by měly projít Amerika i zbytek světa. 13. června 1960 se Demokratická strana rozhodla nominovat Kennedyho jako svého kandidáta do prezidentských voleb. Jelikož většinově protestantská americká společnost měla jisté obavy z jeho římskokatolického vyznání, rozhodl se Kennedy pronést dne 12. září 1960 projev, během něhož zazněla slavná věta: "Nemluvím za svou církev do věcí veřejných a má církev nemluví za mě." V září a říjnu 1960 byly poprvé v historii USA televizí přenášeny debaty mezi prezidentskými kandidáty Kennedym a republikánem Richardem Nixonem. Od té doby začala televize hrát významnou roli v politice USA. V prezidentských volbách roku 1960 Kennedy svého protikandidáta Nixona porazil jedním z nejtěsnějších výsledků v historii a stal se tak prvním katolickým a ve věku 43 let druhým nejmladším prezidentem v dějinách USA (po Theodoru Rooseveltovi). Kennedy se také jako jediný prezident stal držitelem Pulitzerovy ceny. Svůj vnitrostátní program označoval jako Nová hranice, jehož cílem bylo zlepšení financování školství, zdravotní péče a jenž zahrnoval ekonomická opatření k zastavení ekonomické recese. V roce 1963 navrhl daňovou reformu, která zahrnovala i daňové škrty, návrh však prošel kongresem až po jeho smrti v roce 1964. Kennedy se během své vlády zasazoval o integraci černošské populace, bojoval proti diskriminaci menšin a snažil se také zlepšit postavení amerických žen. Za vlády Kennedyho také došlo k významné změně v imigrační politice, neboť vydal zákon později známý jako "Immigration and Nationality Act of 1965", který zlepšil podmínky pro přistěhovalce z Jižní Ameriky. Prezident Kennedy zformuloval záměr vyslat pilotovanou misi na Měsíc: "Rozhodli jsme se letět na Měsíc. Chceme v tomto desetiletí letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné." Kennedy se nikdy netajil negativním postojem vůči komunismu, který mimo jiné potvrdil svým výrokem během návštěvy Západního Berlína těsně po rozdělení města na západní a východní část: "Na světě je mnoho lidí, kteří nechápou nebo tvrdí, že nechápou, v čem spočívá rozpor mezi svobodným světem a komunistickým světem. Ať přijdou do Berlína! Jsou lidé, kteří říkají, že komunismus je vlna budoucnosti. Ať přijdou do Berlína! A jsou lidé, kteří říkají, že v Evropě i jinde můžeme spolupracovat s komunisty. Ať přijdou do Berlína! A je několik lidí, kteří říkají, že komunismus je zlý systém, ale umožňuje nám hospodářský vzestup. Lass' sie nach Berlin kommen − ať přijdou do Berlína!" Atentát byl spáchán ve složitém období studené války, v němž došlo mimo jiné k neúspěšnému vylodění v Zátoce Sviní, pokusu o svržení režimu Fidela Castra, po kterém svět vzápětí stál na pokraji jaderného konfliktu kvůli Karibské krizi. Kennedy se ocitl před dilematem: pokud USA vojensky zasáhnou, mohla by situace vést k jadernému konfliktu se Sovětským svazem; pokud však situaci nevyřeší, byly by USA ohroženy sovětskými jadernými zbraněmi na Kubě. Kennedy začal se Sovětským svazem vyjednávat a s jeho vůdcem Nikitou Chruščovem dospěli po týdenním vyjednávání k dohodě, která uchránila svět od válečného konfliktu. Tehdy byla také vybudována Berlínská zeď a začaly první střety války ve Vietnamu, která naplno propukla za vlády Kennedyho nástupce Lyndona Johnsona. Po Kennedyho smrti dále pokračoval vesmírný závod mezi USA a SSSR, korunovaný úspěchem americké mise Apollo 11 roku 1969, během níž lidská noha poprvé stanula na Měsíci. Prezident Kennedy si Dallas pro svou návštěvu vybral ze tří hlavních důvodů: aby začal s volební kampaní jako takovou, kvůli zajištění dalších financí na svou předvolební kampaň pro prezidentské volby v listopadu 1964, zároveň chtěl svou kampaň zahájit ve městě, kde v prezidentských volbách v roce 1960 získal velmi malou podporu. Rozhodnutí o listopadové návštěvě Dallasu padlo během setkání Kennedyho s viceprezidentem Johnsonem a texaským guvernérem Johnem Connallym 5. června 1963. V souvislosti s cestou do Dallasu vznikly obavy o bezpečnost prezidenta, především poté, co zde byl davem demonstrujících pravicových radikálů během oslav Dne OSN, konaných 24. října 1963, fyzicky i slovně napaden Adlai Stevenson, vyslanec Spojených států amerických při OSN. Znepokojení vyvolávala také možnost útoku skrytého odstřelovače, čehož se obával i sám Kennedy. Trasa prezidentské kolony Dallasem byla popsána již 19. listopadu 1963 oběma dallaskými novinami, o dva dny později byl zveřejněn plánek trasy. Prezidentská kolona, sestávající z celé řady vozů a doprovodných motocyklů, měla svou cestu začít na letišti Love Field, pokračovat do centra Dallasu, projet parkem Dealey Plaza a prezident měl přednést projev v budově Dallas Trade Mart. Automobil, ve kterém John F. Kennedy cestoval, byla speciálně upravená limuzína Lincoln Continental ročník 1961 s otevřenou střechou a kódovým označením SS-100-X. Prezidentská limuzína jela v první třetině kolony. Původně ji měli poklusem doprovázet dva členové prezidentovy tělesné stráže, ti ovšem byli během výjezdu kolony z letiště odvoláni. Během jízdy do centra Dallasu nechal prezident kolonu dvakrát zastavit. Poprvé se tak stalo ve chvíli, kdy spatřil houf malých dětí, které společně nad hlavami držely transparent s nápisem: "Pane prezidente, prosíme, zastavte a potřeste si s námi rukou." Podruhé zastavil u skupinky řádových sester, které pozdravil a prohodil s nimi pár slov. Na rohu Reaganovy ulice zahlédl Kennedy v davu lidí kněze s bílým kolárkem, zvedl se ze sedadla a široce se na něj usmál. Tímto knězem byl shodou okolností Oscar Hubert z dallaského Kostela Nejsvětější trojice, který o několik desítek minut později Kennedymu udělil poslední pomazání. Dealey Plaza je náměstí parkového charakteru pojmenované podle vydavatele prvních dallaských novin The Dallas Morning News George Bannermana Dealeyho. Jeho dnešní podoba pochází z roku 1940. Nachází se v západní části centra Dallasu a z jihu, východu a severu je ohraničeno více než třicet metrů vysokými budovami. V době atentátu se jednalo o budovy Texaského knižního velkoskladu (anglicky Texas School Book Depository), společnosti Dal-Tex, okresního archivu, Dallaského trestního soudu, přilehlého starého soudu, rodného domu zakladatele Dallasu Johna Neely Bryana a o budovu Poštovního úřadu Spojených států. V západní části Dealey Plaza se nachází travnatý pahorek (anglicky grassy knoll) lemovaný betonovou pergolou a z části též dřevěným plotem. Pomyslnou jižní hranici náměstí tvoří trojitý železniční viadukt, pod nímž se ulice Elm, Main a Commerce street spojují v jeden velký silniční tok. V současnosti je Dealey Plaza obvykle zaplněno množstvím turistů, kteří navštěvují i místní Muzeum Sixth Floor nacházející se ve dvou nejvyšších patrech Texaského knižního velkoskladu. V muzeu, které bylo od svého vzniku roku 1989 navštíveno více než šesti miliony turistů, se nachází rozsáhlé expozice věnující se okolnostem atentátu a rovněž je možné zde zhlédnout množství autentického fotografického či audiovizuálního materiálu. Pozn.: Tato podkapitola popisuje průběh atentátu dle závěrů Warrenovy komise a komise HSCA Chvíli před 12.30 místního času vjela prezidentská limuzína na lidmi zcela zaplněné náměstí Dealey Plaza a pomalu se blížila k Texaskému knižnímu velkoskladu. Řidičem limuzíny byl agent tajné služby Bill Greer, na místě pro spolujezdce seděl agent Roy Kellerman. Nellie Connallyová, manželka guvernéra, se otočila ke Kennedymu, který seděl na zadním sedadle a řekla mu: "Pane prezidente, rozhodně nemůžete říct, že Vás Dallas nemiluje", což prezident s potěšením uznal. Když limuzína projela kolem budovy Texaského knižního velkoskladu a začala vjíždět do ulice Elm Street, kdosi zahájil palbu na prezidenta Kennedyho; velká většina svědků vyslechnutých po atentátu uváděla, že padly celkem tři výstřely. V případě první střely, která Kennedyho nezasáhla, bylo podle výpovědí lidí z davu velmi těžké určit směr, ze kterého byla vypálena, a mnoho svědků později uvedlo, že první výstřel považovali za ohňostroj nebo za ránu z výfuku staršího automobilu. John F. Kennedy a John Connally, kteří seděli po boku svých manželek, se hned po první střele začali zmateně ohlížet kolem sebe. Connally poznal, že se jedná o zvuk pušky velmi velké ráže a vykřikl: "Ó, ne, ne, ne!". Otočil se doprava a poté za sebe, aby se podíval na prezidenta sedícího za ním. Ze zpráv Warrenovy komise a HSCA vyplynulo, že ve chvíli, kdy prezident mával davům po své pravici, mu vnikla kulka do vrchní části zad, prošla jeho krkem a vyšla ven jícnem. Poté zvedl ruce, chytil si krk a zavrávoral nejprve směrem dopředu a následně doleva, zatímco ho jeho manželka Jacqueline v šoku objímala se slovy: "Ale ne, můj bože, zastřelili mi manžela... miluji tě Jacku". Agent Kellerman prý v tu chvíli zaslechl Kennedyho zachroptět větu: "Můj Bože, trefili mě." Guvernéra Connallyho podle "teorie jedné kulky" zasáhla tatáž kulka jako prezidenta, projela mu zády, hrudníkem, pravým zápěstím a levým stehnem. Hned poté vykřikl: "Můj Bože, oni nás všechny zabijí!" Poslední střela vyšla ve chvíli, kdy prezidentská limuzína míjela betonový plot zahrady Johna Neely Bryana. Rozbila pravou část Kennedyho hlavy, ze které vytrhla kus tkáně o velikosti lidské pěsti. Kapota kufru limuzíny a jeden z policistů na motocyklu jedoucích jako doprovod za autem byli v tu chvíli potřísněni krví a částmi mozkové tkáně. Prezidentskou limuzínu následovalo doprovodné auto, na jehož levé boční stojací plošině stál tajný agent Clint Hill. Okamžik poté, co byl prezident zasažen první střelou, seskočil Hill z auta a rozběhl se k limuzíně, jejíž řidič Bill Greer instinktivně zpomalil tak, aby ji byl agent Hill schopen doběhnout. Po fatálním zásahu Kennedyho hlavy vylezla paní Kennedyová v šoku na zadní kapotu limuzíny, během výpovědi si ovšem důvodem tohoto svého jednání nebyla zcela jista. Hill se však domníval, že se snažila sebrat kus odstřelené části Kennedyho lebky. Dále také vzpomínal, jak ve chvíli, kdy naskakoval na kufr limuzíny, v naprostém šoku křičela: "Zabili mi manžela! Ustřelili mu hlavu!" Poté paní Kennedyová rozevřela svou ruku oděnou do bílé rukavičky a vykřikla: "V ruce mám jeho mozek." Hillovi se poté konečně podařilo naskočit na kufr limuzíny, strčil paní Kennedyovou zpět na sedadlo a přitiskl se na kapotu auta, které začalo vysokou rychlostí ujíždět z Dealey Plaza směrem k nemocnici Parkland Memorial Hospital. Agent Clinton Hill hovoří v knize The Kennedy Detail od Geralda Blainea o strašlivé scéně, která se mu naskytla poté, co naskočil na limuzínu: "Šedé kusy mozkové tkáně a úlomky lebky byly po limuzíně rozesety jako nějaké děsivé konfety. Podlahu pokrývala kaluž krve. Prezident Kennedy ležel na sedadle zcela nehybný a v jeho hlavě byla zřetelně vidět díra o velikosti lidské pěsti." Guvernér Connally, který jel s prezidentem, byl též vážně zasažen, ale přežil. Lékaři později uvedli, že mu jeho manželka, která ho po zásahu strhla do svého klína, nevědomky pomohla zatlačit zranění na hrudníku, čímž mohl vzduch proudit do funkční poloviny plic – druhá část plic totiž po zásahu selhala. Posledním zraněným byl svědek atentátu James Tague. Stál ve vzdálenosti 82 m směrem vpřed od místa, kde byl prezident zasažen, a byl lehce zraněn na pravé tváři. Zranění bylo způsobeno odraženou kulkou nebo její částí, která zasáhla obrubník chodníku. Další informace naleznete níže v kapitole Vyšetřování Jima Garrisona Alternativní verzi celé události nabídl někdejší státní návladní z New Orleans Jim Garrison, který se postupem času stal značně skeptickým vůči závěrům oficiální zprávy Warrenovy komise. Ve své knize On the Trail of the Assassins (česky: Na stopě vrahům) uvádí, že svůj názor na atentát začal silně měnit na podzim roku 1966, kdy se setkal s vlivným senátorem za stát Louisiana, Russelem Longem, který mu měl dle jeho vlastních slov sdělit následující: "Ti chlapi z Warrenovy komise jsou úplně vedle. Nikde na světě byste nenašel člověka, který by byl takto schopen docela sám zastřelit Kennedyho." Podle alternativní verze, popisující průběh samotného atentátu, mělo být vypáleno 5–6 střel dvěma nebo i třemi různými střelci. V případě střelce ukrytého v Texaském knižním velkoskladu je třeba zmínit, že Garrison do značné míry pochyboval o tom, zda Oswald na Kennedyho vůbec kdy vystřelil – v knize On the Trail of the Assassins vyslovuje hypotézu (potažmo i ve filmu JFK od režiséra Olivera Stonea), podle které se Oswald jednoduše nacházel ve špatnou dobu na špatném místě a mohl být skutečně jen obětním beránkem. Zkráceně řečeno se tedy Garrison domníval, že na Kennedyho střílela z budovy knižního velkoskladu zcela jiná osoba. Druhým střelcem měl být neznámý muž ukrytý za dřevěnou palisádou lemující travnatý pahorek a hypoteticky i třetí, střílející z budovy Dal-Tex. Podle několika svědků byl v oblasti kolem travnatého pahorku cítit zápach spáleného střelného prachu, který mimo jiné podle bývalého armádního kapitána Ralpha Yarborougha, nemohl přicházet ze šestého patra Texaského knižního velkoskladu. Přítomný fotoreportér Thomas Atkins o tomto vypověděl: "Kennedyho vůz zrovna zabočil doleva směrem k železničnímu podjezdu. Ačkoliv jsem se nedíval na budovu nad námi, dobře jsem všechno slyšel...střely přicházely zespoda a z pravé strany, od travnatého pahorku... nikdy bych netvrdil, že přicházely pouze shora. Zvuk, který je doprovázel nenaznačoval, že byly vypáleny z místa výše položeného než ulice." Garrison ve své knize uvádí přesvědčení, že se prezident Kennedy dostal pod tzv. křížovou palbu (triangulační palbu), což je způsob útoku tří sniperů, při kterém je na cíl páleno z více úhlů, aby se tak zvýšila pravděpodobnost úspěšného zásahu a zároveň zkomplikovalo nalezení jejich úkrytu. Průběh střelby podle verze o více střelcích: 1. střela je posádkou vozu zaregistrována, nikoho však nezasáhla a trefila pouze chodník; vypálena byla buďto z Texaského knižního velkoskladu nebo z budovy Dal-Tex, za jejímž vnějším požárním schodištěm mohl být v úrovni . druhého patra ukryt jeden ze sniperů 2. střela byla vypálena o dvě sekundy později od dřevěné palisády a zasáhla Kennedyho do krku (viz okénko 188, Zapruderův film); Kennedy se chytá oběma rukama za prostřelený krk, 3. . střela silného kalibru, vypálená ze šestého patra skladu knih těsně míjí prezidenta a zasahuje guvernéra Connallyho do zad, proniká hrudníkem a vychází ven v místě jeho pravé prsní bradavky, 4. střela, kolem které panuje nejvíce dohadů a nejasností, . měla být opět vypálena z budovy Dal-Tex nacházející se naproti skladu učebnic a údajně vytvořila zranění na prezidentových zádech, 5. střela byla vypálena od travnatého pahorku, zasáhla Kennedyho do spánku a vytvořila fatální frakturu lebky, přičemž vytrhla velký kus mozkové tkáně . ; její náraz prudce pohnul Kennedyho tělem dozadu a poté doleva; mnoho svědků přítomných na místě činu vyjádřilo přesvědčení, že tato střela byla vypálena zpoza dřevěné palisády, 6. střela byla vypálena opět z budovy knižního velkoskladu, roztříštila zápěstí guvernéra Connallyho, pronikla jeho levým stehnem. Teorii o střelbě zpoza travnatého pahorku podporuje i svědectví zmíněné Julie Ann Mercerové, která chvíli před spácháním atentátu zastavila se svým vozem na kraji silnice. Měla vidět muže vystupujícího z dodávky, který nesl pušku zabalenou ve speciálním pouzdře směrem k dřevěné palisádě. Tuto výpověď doplňuje svědectví Jean Hillové, která podobě jako později zmiňovaný J. C. Price, viděla ihned po střelbě rychle běžícího muže oděného v hnědém kabátu a klobouku, směřujícího ke kolejím u železničního viaduktu. Hillová stála v době atentátu spolu se svojí přítelkyní Mary Moormanovou na Dealey Plaza, jen několik metrů od místa, kde byl prezident Kennedy smrtelně raněn. Tyto dvě svědkyně lze společně vidět například na snímku č. 301 ze Zapruderova filmu. Zmíněného muže Hillová identifikovala jako Jacka Rubyho, nicméně jeho přítomnost na Dealey Plaza v době atentátu nelze zcela bezpečně prokázat. Ve chvíli fatálního zásahu projížděla limuzína kolem travnatého pahorku (ang. grassy knoll) v severní části Elm street. Jakmile kolona opustila Dealey Plaza, rozběhli se policisté a svědci z travnatého pahorku a nedalekého železničního viaduktu směrem k 1,5 m vysokému plotu oddělujícímu pahorek od přilehlého parkoviště. Soukromý výzkumník John Hankey vyslovil ve svém dokumentárním filmu JFKII - The Bush Connection (2003) domněnku, že tato zmíněná spontánní reakce svědků nepřímo dokazuje, že z těchto míst musel skutečně zaznít minimálně jeden výstřel. Takové chování si totiž podle jeho názoru nelze jinak vysvětlit. Žádný sniper však v těchto místech přímo zpozorován nebyl. Svědek S. M. Holland, který sledoval průjezd kolony z železničního viaduktu, uvedl, že se okamžitě po zaznění tří ran rozběhl kolem rohu, kde se viadukt napojoval na zmíněný plot, ale neviděl nikoho, kdo by z daného místa prchal. Podle zvuku střelby ale soudil, že rány přicházely ze směru od travnatého pahorku a k tomu navíc spatřil dým vycházející z tohoto místa. Možnost střelby z travnatého pahorku podporuje i svědecká výpověď J. C. Price, který stál ve chvíli střelby na střeše budovy Poštovního úřadu, nacházející se na jižní straně Dealey Plaza. Price o tomto vypověděl: "V oblasti železničního viaduktu jsem zaslech několik výstřelů, bylo jich asi pět. Poté jsem tam spatřil rychle běžícího muže, který směřoval k vozům zaparkovaným nedaleko železniční trati. Měl na sobě bílou košili bez kravaty a kalhoty v barvě khaki. Zdálo se mi, že měl delší tmavé vlasy a podle toho, jak rychle běžel, bych jeho věk odhadoval tak na 25 let. Něco držel v ruce, připomínalo mi to vysílačku, ale jistý si tím nejsem." Lee Bowers, posunovač na dráze, který v době atentátu seděl ve dvoupatrové kontrolní věži, měl dobrý výhled na oblast za plotem obklopujícím travnatý pahorek. Viděl celkem čtyři muže v oblasti mezi věží a Elm street: muže středního věku s mladším mužem stojící 3 až 5 m od viaduktu, kteří se mu jevili, že se navzájem neznají, a jednoho či dva muže z obsluhy parkoviště. V době střelby prý viděl v oblasti travnatého pahorku "něco neobvyklého, záblesk a někoho, kdo se pohyboval dost podivně", ale nebyl schopen to popsat přesněji. S jistotou však žádného střelce neviděl. Bowers uvedl, že oba muži z obsluhy parkoviště stáli na svých místech i poté, co policista Clyde Haygood přelezl plot u pahorku. V interview, které Bowers poskytl roku 1966, uvedl, že dva zmínění muži, které viděl, byli na opačné straně plotu (z jeho pohledu) a že nikdo z nich nestál přímo u plotu během střelby. Howard Brennan, instalatér, který seděl naproti budovy Texaského knižního velkoskladu, sdělil policii, že sledoval projíždějící kolonu a najednou uslyšel ránu přicházející shora. Podíval se tedy směrem, odkud rána vyšla a uviděl muže s puškou vystřelujícího další náboj z rohového okna v 6. patře. Téhož muže prý viděl několik minut předtím, jak se ze stejného okna rozhlíží. Brennan předal policii popis muže, který byl ve 12.45, 12.48 a 12.55 rádiově odvysílán všem dallaským policejním jednotkám. Když Brennan po atentátu mluvil s jedním z vyšetřujících policistů, připojili se k nim Harold Norman a James Jarman ml., zaměstnanci Texaského knižního velkoskladu, kteří sledovali průjezd kolony z jihovýchodního okna v 5. podlaží budovy. Oba uvedli, že ještě společně s kolegou Bonnie Rayem Williamsem uslyšeli tři výstřely přicházející ze směru přímo nad jejich hlavami a ze stropu nad nimi se odloupla část omítky. Norman též slyšel zvuky nabíjení pušky a pád vystřelených patron na podlahu nad nimi. Odhady času, kdy dallaská policie zablokovala vchody do budovy Texaského knižního velkoskladu se pohybují v rozmezí od 12.33 do 12.50. Mezi oběma zmíněnými časy byl prokazatelně otevřen zadní únikový východ, a budovu tak mohl bez kontroly opustit naprosto kdokoliv. Ze 104 svědků stojících na Dealey Plaza, kteří slyšeli výstřely, 56 uvedlo, že výstřely přicházely od budovy Texaského knižního velkoskladu, 35 se domnívalo, že zvuk přicházel od travnatého pahorku nebo železničního viaduktu, 8 se zdálo, že zvuk vycházel buďto od travnatého pahorku nebo Texaského knižního velkoskladu a 5 nedokázalo směr přesně specifikovat. Podrobnější informace naleznete v článku Lee Harvey Oswald. Lee Harvey Oswald, hlavní podezřelý ze spáchání atentátu, pracoval v Texaském knižním velkoskladu od 16. října 1963 jakožto posilový brigádník na předvánoční období. Přibližně devadesát sekund po atentátu byl viděn v malé jídelně ve druhém patře, jak popíjí Coca-Colu a pojídá sýrový sendvič. Oswald tedy musel dle závěrů Warrenovy komise v rozmezí minuty a půl stihnout vypálit tři střely na prezidenta, ukrýt pušku mezi krabicemi, seběhnout čtyři patra směrem dolů, koupit si Coca-Colu v automatu a usadit se ke stolu v jídelně. Prvním policistou, který po atentátu vstoupil do budovy knižního velkoskladu, byl Marion Baker. Do budovy vešel ve 12.32 a ve vstupní hale potkal ředitele Roye Trulyho, kterého se zeptal: "Kde jsou tu schody nebo výtah?" Truly mu odpověděl: "Já jsem tu vedoucí. Pojďte se mnou strážníku, ukážu vám to." Oba poté společně vyběhli po schodech do druhého patra, kde spatřili muže (Oswalda) vycházejícího z kantýny. Baker na něj ihned zavolal: "Pojďte sem!" Oswald se otočil a šel rovnou k němu. Baker se v tu chvíli zeptal ředitele Trulyho: "Znáte toho muže? Pracuje tady?" Truly potvrdil, že je Oswald skutečně zaměstnancem velkoskladu a Baker se tedy o něj již dále nezajímal a běžel po schodech až do šestého patra. Policista Baker Warrenově komisi sdělil, že Oswald byl po celou dobu zcela klidný a nejevil žádné známky nervozity a to i ve chvíli, kdy na něj namířil svou služební zbraň. Oswald opustil budovu Knižního velkoskladu ještě před tím, než byl uzavřen policií; byl jediným zaměstnancem, který po atentátu budovu opustil a jeho nadřízený Roy Truly tedy nahlásil pohřešování přítomným příslušníkům dallaské policie. Ve 12.40 Oswald nastoupil do městského linkového autobusu č. 1213 na nedaleké zastávce MHD. V autobusu jej spatřila jeho někdejší bytná Mary E. Bledsoeová, která vypověděla: "... Oswald nastoupil. Vypadal jako blázen. Rukávy mu takto plandaly [znázorňuje]. Košili měl nevyspravenou... s dírou, byl špinavý, dívala jsem se radši jinam. Nechtěla jsem, aby poznal, že jsem ho spatřila, a tak jsem koukala ven. Někdy v tom okamžiku řidič řekl, že zastřelili prezidenta Kennedyho." Z důvodu silného provozu však jel autobus velice pomalu a Oswald tedy o dva bloky dále požádal řidiče o otevření dveří, aby mohl vystoupit. Poté šel pěšky na blízkou zastávku společnosti Greyhound, kde si přivolal taxi a odjel k místu svého bydliště na adrese 1026 North Beckley Avenue. Do svého bytu přišel přibližně ve 13.00 a dle výpovědi domovnice Earlene Robertsové si oblékl kabát a "šel velice rychlou chůzí, takřka běžel". Oswald opustil dům a zmíněnou svědkyní Robertsovou byl naposledy viděn, jak čeká na blízké autobusové zastávce. Oswald byl zanedlouho poté spatřen v rezidenční čtvrti Oak Cliff v ulici 10. Avenue, vzdálené cca 1,3 km od místa bydliště. Podle závěrečné zprávy Warrenovy komise jej zde zpozoroval strážník Tippit a promluvil na něj skrze okénko svého vozu. Jakmile Tippit z vozu vystoupil a chtěl si s ním promluvit, měl Oswald dle oficiální verze vytáhnout revolver ráže .38 a chladnokrevně jej čtyřmi ranami zastřelit a to ještě za přítomnosti dvou svědků. V tomto bodě však existují důvodné pochybnosti, zda byl Oswald skutečně tou samou osobou, která Tippita zastřelila. Svědkyně činu, Aquilla Clemmonsová, která stála na rohu 10. Avenue a Patton Avenue vypověděla, že muž střílející na policistu Tippita měl krátce střižené vlasy a byl vysoké statné postavy, což se o Oswaldovi říci nedá. Další pochybnost vnáší do případu výpověď policisty Geralda Hilla, který Warrenově komisi sdělil, že revolver zajištěný u Oswalda měl plnou nábojovou komoru, na místě činu byly nalezeny pouze dvě vystřelené patrony místo "oficiálních" čtyř, přičemž ráže těchto patron se výrazně lišila od ráže Oswaldova revolveru. Po zastřelení policisty Tippita se měl Oswald schovat před přijíždějícími policejními vozy v blízkém obchodě s obuví Hardy Shoe Store v ulici Jefferson Ave a chvíli poté bez placení vniknul do místního kina "Texas". Dvaadvacetiletý prodavač z obuvnického obchodu, Johnny Calvin Brewer, toho dne poslouchal zprávy v rádiu a Oswald se mu zdál podezřelý. Sledoval jej tedy do zmíněného kina, kde o svém podezření informoval prodavače vstupenek, který posléze přivolal policii. Policie dorazila na místo během několika minut (cca ve 13.45) a vnikla přímo do sálu, kde mělo zanedlouho začít promítání filmu s názvem "War Is Hell" (česky: Válka je peklo). Zasahující policista Maurice N. McDonald přistoupil k Oswaldovi sedícímu v přední řadě a vyzval jej, aby se postavil. Oswald v tu chvíli řekl: "No, tak to je asi konec" a když se zdálo, že zvedá ruce na znamení kapitulace, silně policistu McDonalda odstrčil. Následně vytáhl svůj revolver a chtěl se dále bránit střelbou, což mu ovšem McDonald znemožnil tím, že mezi kohout a nábojový válec revolveru rychle vrazil tenkou blanku kůže, jež se na lidské ruce nachází mezi palcem a ukazováčkem. Když byl Oswald vyváděn ven z kina kolem skupinky přihlížejících, neustále vykřikoval, že se stal "obětí policejní brutality". Během následující noci mu byly sejmuty otisky prstů a následně sděleno obvinění z vraždy policisty Tippita a prezidenta Johna F. Kennedyho. Oswald však odmítl jakoukoli svou spojitost s oběma vraždami a několik minut před svou smrtí sdělil jednomu z reportérů, přítomných v budově Dallaského policejního oddělení, že je jen obětním beránkem policie (viz níže). Otázka reportéra: "Vystřelil jste na prezidenta?" Odpověď Oswalda: "Nechápu o čem tohle celé je. Sebrali mě jenom proto, že jsem žil v Sovětském svazu... jsem jen obětní beránek!" Případ se nikdy nedostal k soudu, neboť Oswald byl dne 24. listopadu zastřelen za přítomnosti televizních štábů tehdy dvaapadesátiletým Jacobem Rubinsteinem, zvaným "Jack Ruby", majitelem místního nočního klubu "Carousel". K útoku došlo v podzemní garáži Dallaské vazební věznice v 11.20 místního času, kde Oswalda vyhlížel dav novinářů a byla zde pro něj již přistavena vězeňská dodávka. Ta jej měla neprodleně transportovat do Dallaské okresní věznice, konkrétně k cele s maximální ostrahou. Rubinstein, ukrytý mezi novináři, ve chvíli průchodu Oswalda vyskočil z davu, vytáhl zpod kabátu svůj revolver a těsně před výstřelem na něj ještě zakřičel: "Zabil jsi mého prezidenta, ty kryso!". Jeden z policistů, kteří vedli spoutaného Oswalda, stihl pouze v údivu vykřiknout: "Jacku, ty zkurvysynu!" Oswald utrpěl průstřel v oblasti dutiny břišní s následným masivním krvácením z poškozené mezenterické tepny a téměř okamžitě byl převezen do nemocnice Parkland Memorial Hospital, tedy do stejné nemocnice, kde o dva dny dříve zemřel prezident Kennedy. Oswaldovo zranění však bylo natolik vážné, že mu ve 13.07 podlehl. Ruby odůvodnil svůj čin tím, že "chtěl ušetřit vdovu po zesnulém prezidentovi od útrap, jimiž by musela projít při procesu s vrahem svého manžela". Většina komentátorů se však domnívala, že Rubyho úkolem bylo pouze odstranit Oswalda, aby pravda o atentátu nevyšla najevo. Jack Ruby byl za svůj čin odsouzen dne 13. dubna 1964 k trestu smrti v elektrickém křesle. Rubymu nepomohla ani snaha obhájců, kteří se snažili poukázat na jeho sníženou příčetnost v době atentátu a v konečném rozsudku bylo vyřčeno, že se Ruby dopustil chladnokrevné vraždy. Po svém odsouzení se sice úspěšně odvolal, nicméně než mohl být zahájen nový soudní proces, zemřel Ruby dne 3. ledna 1967 na rakovinu plic. Ruby se během svého věznění označoval též za oběť a v jednom z televizníćh interview uvedl: "Svět se nikdy nedozví pravdu o atentátu, jinými slovy, moje pravdivé motivy... naneštěstí ti lidé, kteří tím tolik získali a kteří měli silný motiv mne dostat do této situace, nikdy nedovolí, aby skutečná pravda spatřila světlo světa." Podrobnější informace naleznete v článku Carcano (puška). Zbraní, pravděpodobně použitou ke spáchání atentátu, byla puška (karabina) italské výroby – Carcano M91/38 ráže 6,52 x 52 mm, se sériovým číslem C2766, o níž se ve srovnání se současnými puškami a karabinami nedá hovořit jako o nijak zvlášť výkonné či přesné. Ráno, v den atentátu, vezl Oswalda do práce jeho kolega Wesley Frazier, který si povšiml, že nese nějaký delší předmět zabalený v papíru. Když se Frazier dotázal o co se jedná, odpověděl mu Oswald, že s sebou nese tyč na záclony. Policie později tvrdila, že měl v tomto papírovém pouzdře zabalenu právě onu vražednou pušku Carcano. Puška Carcano ovšem ve funkční podobě měří na délku přibližně 97 cm, po rozmontování nejméně 88 cm. Podle svědeckých výpovědí L. M. Randlové, která Oswalda viděla ráno 22. listopadu před jeho domem a dle výpovědi již zmíněného kolegy Fraziera, měl však Oswald nést papírový balík o přibližné délce 68–71 cm. Tato výpověď se navíc potvrdila poté, co policie přeměřila místo ve Frazierově autě, na kterém dotyčný balík ležel: mezi sedadlem a dveřmi, o něž byl balík opřen, je vzdálenost 27 palců, tedy asi 68 cm. Touto nesrovnalostí se ovšem Warrenova komise nikterak nezabývala. Frazier Oswalda to ráno vysadil na parkovišti vzdáleném dva bloky od knižního velkoskladu, do práce jej ale přímo nedoprovázel, jelikož se zdržel pozorováním posouvaných vagónů na nedalekém vlakovém nádraží a nemohl tak dosvědčit, zda Oswald se zmíněným balíkem skutečně vešel do budovy velkoskladu či nikoliv. Jiný svědek sice vypověděl, že Oswalda to ráno viděl u vchodu do budovy, nepamatoval si však, že by dovnitř cokoliv vnášel. Dallaská policie a ani Warrenova komise tedy nebyly schopny zajistit jediného svědka, který by mohl dosvědčit, že Oswald v den atentátu vnesl do budovy velkoskladu jakýkoliv předmět, třebas jen připomínající pušku. "Oswaldova" zbraň byla vybavena jednoduchým zaměřovacím dalekohledem japonské výroby a spolu se značným zpětným rázem, kterým tato karabina trpěla, se jednalo o zbraň schopnou jen pomalé a do jisté míry také nepřesné střelby. Z tohoto důvodu existují značné pochybnosti o tom, zda mohl Oswald touto zbraní třikrát takto rychle a navíc velmi přesně vypálit. Zbraň byla nalezena v 6. patře Texaského knižního velkoskladu policisty Seymourem Weitzmanem a Eugenem Boonem zanedlouho po spáchání atentátu. Na podlaze pod oknem byly též nalezeny tři vypálené nábojnice ze zmíněné pušky. Policista J. W. Fritz z oddělení vražd, který byl na místo přivolán, okamžitě nařídil, aby nebylo s žádným nalezeným důkazem manipulováno do té doby, než vše fotograficky zdokumentuje poručík Day z dallaského policejního oddělení. Nález zbraně posléze nafilmoval Tom Alyea, reportér televizní stanice WFAA−TV. Analýzy provedené HSCA potvrdily, že se jedná o zbraň, jež byla použita k atentátu. Bylo prokázáno, že také kulka vytažená z těla guvernéra Connallyho byla vystřelena z nalezené zbraně. Zbraň byla zakoupena v březnu předchozího roku Lee Harvey Oswaldem pod falešným jménem Alek J. Hidell a doručena do P.O. Boxu č. 2915 v Dallasu. Podle zprávy Warrenovy komise byl navíc na pažbě zbraně nalezen částečný otisk dlaně Lee Harveyho Oswalda. Experti z FBI ovšem byli nuceni konstatovat, že byl otisk sňat z místa, kterého by se Oswald mohl dotknout jen při demontáži pušky, nikoli později. To tedy dokazuje pouze skutečnost, že Oswald někdy s puškou manipuloval a v blíže nespecifikované době ji demontoval. Neříká však zcela nic o tom, zda z nalezené pušky střílel či nikoliv. Dále je nutné zmínit, že již od začátku provázely identifikaci zbraně četné nejasnosti. Výše zmíněný policista Seymour Weizman totiž ve svém prvotním hlášení identifikoval nalezenou zbraň jako německou pušku Mauser M 98, ráže 7,92 mm. Československý deník Rudé Právo pak ovšem 23. listopadu uvedl s odkazem na americkou NBC: "... při pátrání po Kennedyho vrahovi byla v rohovém okně domu, odkud byly vypáleny smrtící střely, nalezena lovecká puška britské výroby s dalekohledem a na podlaze místnosti tři prázdné nábojnice. Jak však prohlašuje tajná policie, byla vrahova zbraň "velmi průbojná armádní nebo japonská kulovnice ráže asi 8 mm."" V pozdějších vyšetřovacích spisech Warrenovy komise se nicméně hovoří výhradně o pušce Carcano. Ve 12.36, tedy pouhých šest minut po atentátu, dorazily k hlavnímu vchodu nemocnice Parkland Memorial Hospital postupně vedoucí automobil s policejním šéfem Currym, prezidentská limuzína s těžce raněným Kennedym (a guvernérem Connallym) a doprovodný vůz tajné služby, nikdo z personálu zde však nečekal, ačkoliv o to byla nemocnice požádána ihned po střelbě. Na onu skutečnost zareagoval agent Kellerman tím, že po zastavení doslova vyskočil z prezidentské limuzíny a zakřičel: "Ať nám někdo okamžitě sežene dva sanitární vozíky!" Agent Win Lawson z vedoucího vozu vběhl do vstupní haly, popadl dva vozíky a snažil se je sám vytlačit před vchod. Zde jej zpozorovalo několik zaměstnanců nemocnice, kteří mu nakonec pomohli vyvézt vozíky ven k limuzíně. V ní stále seděla šokovaná Jacqueline Kennedyová svírajíc smrtelně raněného manžela v klíně. Na sedadle vedle ní ležela část Kennedyho lebky pokrytá vlasy. Agent Emory Roberts musel paní Kennedyovou požádat, aby k sobě přestala tisknout svého manžela, jelikož jej hodlal s pomocí agentů Hilla a Kellermana naložit na již přistavený vozík. Ti jej poté neprodleně zavezli na operační sál Trauma Room 1. Personál traumatologického oddělení (Trauma Room 1) ovšem zjistil, že je Kennedyho stav neslučitelný se životem, čímž se myslí, že ani v případě okamžitého zásahu lékaře hned na místě atentátu by neměl naději přežít. Prezident měl nehmatný puls, takřka nulový krevní tlak a poslechem byl pouze zaznamenán velice nepravidelný tlukot srdce. Během snahy o resuscitaci vešel na sál mladý neurochirurg Kemp Clark, který byl přítomným doktorem Baxterem okamžitě dotázán na stav prezidenta slovy: "Kempe, řekni nám, jak zlé je to zranění hlavy, protože ho ztrácíme". Clark tedy odhrnul část vlasů, aby provedl vyšetření hlavy. Poté řekl: "Bože můj, on má odstřelenou celou pravou polovinu hlavy... pro něj již nemůžeme nic udělat". Jeden z přítomných doktorů ještě provedl otevření hrudníku a pokusil se o přímou masáž srdce. Baxter k tomuto řekl: "Nyní, když víme v jakém stavu prezident je, nemáme důvod nadále resuscitovat". Dr. George Gregory Burkley, prezidentův osobní lékař, tedy později uvedl, že příčinou smrti bylo devastující zranění hlavy, což také uvedl v úmrtním listu. Ve 13 hodin odpoledne (19.00 UTC) byla konstatována úplná zástava srdeční aktivity, katolický kněz Oscar Hubert udělil Kennedymu poslední pomazání a pacient #24740, Kennedy, John. F., byl prohlášen za mrtvého. Jeden ze zasahujících doktorů řekl: "Nikdy jsme neměli naději na záchranu jeho života". Kněz Hubert, který udělil poslední pomazání, sdělil deníku The New York Times, že byl prezident de facto mrtev již při příjezdu do nemocnice a že mu musel sundat z tváře pokrývku, aby mohl vykonat obřad. Oficiální prohlášení o Kennedyho smrti vydal zastupující tiskový mluvčí Bílého domu Malcolme Kilduff ve 13.33 odpoledne (19.33 UTC). Několik minut po 14.00 (20.00 UTC), po konzultaci dallaské policie s agenty tajné služby, bylo Kennedyho tělo umístěno do rakve a převezeno na palubu Air Force One. Rakev s tělem byla do letadla naložena zadními dveřmi a byla uložena do zadní části oddělení pro cestující do místa, které bylo uvolněno odmontováním několika sedadel. Viceprezident Lyndon B. Johnson, který jel v koloně ve druhém autě za prezidentskou limuzínou, se stal po Kennedyho smrti prezidentem Spojených států amerických; prezidentskou přísahu složil ve 14.38 na palubě Air Force One. Americký národní archiv (zkr. NARA) zveřejnil na konci ledna 2012 magnetofonové pásky obsahující odchozí a příchozí radiovou komunikaci prezidentského letounu Air Force One, který po atentátu směřoval z Dallasu zpět na Andrewsovu leteckou základnu u Washingtonu, D.C., převážeje ostatky zavražděného prezidenta Kennedyho. Tyto pásky, obsahující desítky minut hlasového záznamu, daroval archivu soukromý sběratel Nathan Raab, který jej získal od jednoho z Kennedyho osobních poradců. Část záznamu tvoří rutinní komunikace mezi piloty letounu AFO a řízením letového provozu, nicméně obsahují například i diskuse o způsobu, jak dále manipulovat s prezidentovými ostatky nebo také telefonickou komunikaci mezi Lyndonem Johnsonem a Rose Kennedyovou, matkou zesnulého JFK. Johnson, který se po atentátu stal novým prezidentem Spojených států, řekl Rose Kennedyové, ve snaze utěšit ji, následující: "Tak bych si, bože, přál, aby bylo něco, co bych mohl... Chtěl jsem vám říct, že truchlíme s vámi", na což mu odpověděla: "Velmi vám děkuji. Děkuji vám moc. Vím, že jste Jacka miloval a on miloval vás." Poté, co Air Force One přistál na Andrewsově základně nedaleko Washingtonu D.C., bylo tělo prezidenta Kennedyho převezeno do nemocnice Bethesda Naval Hospital k okamžité pitvě. Ta trvala přibližně od 20.00 do 23.00 (22. listopadu), poté bylo v době cca 23.00 až 04.00 tělo nabalzamováno a kosmeticky upraveno na pohřeb. Pitva prezidentova těla, provedená třemi patology, potvrdila, že zranění prezidentovy hlavy bylo smrtelné a kulka: "způsobila odtržením pravé části Kennedyho hlavy naprosto devastující zranění, které nebylo slučitelné se životem." Zranění na krku bylo v . pitevní zprávě přisouzeno druhé střele, která "zasáhla prezidenta do zad na rozhraní ramen a krku, prošla svaly ve spodní části krku, poškodila vrchní cíp pravé plíce aniž by jí prošla a nakonec vyletěla přední částí krku," což vedlo k vytvoření pseudotracheotomické jizvy. Toto zjištění však nebylo ve shodě s prezidentovým osobním lékařem dr. Burkleym, který do úmrtního listu uvedl, že kulka zasáhla Kennedyho přibližně na úrovni 3. hrudního obratle. V Kennedyho košili a v kabátě, které měl na sobě, byly v oblasti mezi 12,5−15 cm pod límcem nalezeny díry po kulkách. Fotografická analýza záznamu prezidentské kolony, která zkoumala i nově zveřejněný (2006) film zachycující dobu těsně před atentátem, ukázala, že prezidentův kabát byl zmačkán pod úrovní krku a nevisel tedy volně podél jeho těla, takže tehdejší průzkumy oblečení byly označeny za nevěrohodné co se objasnění přesného místa zranění prezidentových zad týče. Diagram z pitevní zprávy dr. Thorntona Boswella se někdy používá jako důkaz zranění v nižší části zad. V roce 1966 ovšem dr. Boswell uvedl, že diagram nebyl nikdy zamýšlen jako zcela přesné měřítko a pro deník The Baltimore Sun ze dne 25. listopadu 1966 jej překreslil a zakřížkoval bod výše na diagramu. Boswell konstatoval, že jeho měření, která lokalizovala zranění do vzdálenosti 14 cm od krku a ucha, nesouhlasí s nálezem tvrdícím, že byl poškozen 3. hrudní obratel. Mimoto všichni tři členové pitevního týmu z nemocnice Bethesda zveřejnili fotografie z pitvy, na kterých je vidět zranění po vniku kulky v místě 6. krčního obratle, tedy na spodním okraji krku, což souhlasí s úrovní určenou během vyšetřování HSCA na základě fotografické a rentgenové dokumentace z pitvy. Později byla pitva kritizována v několika bodech, např. to, že byly spáleny originální náčrty a poznámky Jamese Humese z pitvy a také neschopnost zajistit řádným způsobem veškeré nálezy a důkazy. Výsledky pitevního nálezu později doplnil Robert B. Livingston, jeden z předních světových specialistů pro výzkum lidského mozku, který v knize Assassination Science: Experts Speak Out on the Death of JFK (česky: Vražedná věda: Experti se vyjadřují ke smrti . JFK) vyslovil přesvědčení, že: "... něco muselo s velkou silou explodovat v oblasti velkého týlního otvoru, jelikož došlo k odtržení mozečku, částí lebeční kosti a dále došlo k vytvoření masívního otvoru v tvrdé pleně mozkové, která odděluje mozeček a hlavní dutinu lebeční." Charakter zranění podporuje teorii, podle které mělo být fatální zranění Kennedyho hlavy způsobeno tříštivou střelou, tzv. "dum-dum", vypálenou zepředu od travnatého pahorku. Možnost užití střely dum-dum byla navíc zmíněna i v deníku Spartanburg Herald-Journal ze dne 28. listopadu 1963. Zde hovoří patolog Dr. James Beyer z Arlingtonské nemocnice ve Virginii o svém přesvědčení, že minimálně jedno z několika zranění prezidenta by tomuto podezření mohlo odpovídat. Tělo prezidenta Kennedyho bylo po pitvě převezeno do jedné z místností Bílého domu, kde bylo po 24 hodin uloženo v uzavřené rakvi. Privátně je však mohla vidět rodina a nejbližší přátelé. V neděli následující po atentátu byla rakev přikrytá americkou vlajkou převezena do Kapitolu. Tisíce lidí stály takřka nekonečné fronty, aby mohly zhlédnout rakev hlídanou čestnou stráží. Pohřbu prezidenta Johna Fitzgeralda, který se konal 25. listopadu 1963, se zúčastnilo na 220 státníků ze 102 zemí světa. Oficiálním československým zástupcem na pohřbu byl Jiří Hájek, tehdejší vyslanec ČSSR při OSN, za Sovětský svaz se pohřbu oficiálně účastnil první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR Anastáz Ivanovič Mikojan. Po smutečním obřadu byla rakev před zraky 800 000 lidí převezena na zvláštním voze na Arlingtonský národní hřbitov k pohřbu. Žádná televizní ani radiová stanice nezachytila atentát v přímém přenosu, neboť místo, kde se udál, nebylo považováno za důležité. Většina novinářů ani nedoprovázela prezidentskou kolonu, namísto toho čekala na Kennedyho příjezd u Dallas Trade Mart. Ti novináři, kteří kolonu doprovázeli, byli v její nejzadnější části. Dallaská policie zaznamenávala svůj radiový provoz ve dvou kanálech. První komunikační kanál byl používán pro rutinní policejní komunikaci, druhý kanál byl vyhrazen přímo pro potřeby prezidentské kolony. Až do chvíle atentátu sestávala komunikace na druhém kanálu pouze z hlášení polohy. Okolo času 12.30 je na záznamu z kanálu číslo 1 slyšet po dobu 3 minut a 11 sekund nesrozumitelný hluk a šum. Na kanálu číslo 2 lze slyšet: "Dallas 1: Jedeme do nemocnice – do Parkland Hospital; upozorněte personál nemocnice, aby se připravil; pošlete někoho na ten železniční viadukt, aby zjistil, co se tam stalo; Dallas 1: Vypadá to, že střelili prezidenta, upozorněte personál nemocnice; Dispečer: 10-4 už byli upozorněni". Poslední sekundy života prezidenta Kennedyho byly natočeny na němý 8 mm film v rozsahu 26,6 sekund a zachycují chvíle těsně před, během a těsně po atentátu. Film byl pořízen amatérským kameramanem Abrahamem Zapruderem a vešel ve známost jako Zapruderův film. Zvětšené výřezy ze Zapruderova filmu byly zanedlouho po atentátu zveřejněny v časopisu Life. Od roku 1975 byly jeho záběry opakovaně vysílány televizí, přičemž mnohdy vynechaly záběr fatálního zásahu a roztříštění části Kennedyho hlavy. Zapruder ovšem nebyl jediným, kdo pořídil záběry atentátu. Na Dealey Plaza bylo v tu chvíli celkem 32 fotografů. Amatérské záběry, které zachycují fatální zásah, byly pořízeny také Orvillem Nixem, Marií Muchmoreovou a Charlesem Bronsonem, ovšem z mnohem větší dálky než stál Zapruder. Další filmy zachycující Dealey Plaza okolo doby atentátu byly pořízeny Robertem Hughesem, F. Markem Bellem, Elsie Dormanovou, Johnem Martinem, ml., Patsy Paschallovou, Tinou Townerovou, Jamesem Underwoodem, Davem Wiegmanem, Malem Couchem, Thomasem Atkinsem, R. Danielem a neznámou ženou v modrých šatech stojící na jižní straně Elm street. Statické fotografie pořídili Phillip Willis, Mary Moorman, Hugh W. Betzner ml., Wilma Bond, Robert Croft a mnoho dalších. Jediným profesionálním fotografem přítomným na Dealey Plaza byl Ike Altgens z dallaského Associated Press. Velice důležité snímky atentátu mohla pořídit i dodnes neidentifikovaná žena, výzkumníky přezdívaná jako Babushka Lady (čti: Bábuška lejdy), která z bezprostřední blízkosti filmovala průjezd prezidentské kolony v době atentátu, což dokazují záběry jiných fotografů. Například je vidět na Zapruderově filmu v rozmezí snímků 283–292, kde stojí za mužem ve světlém svetru a přímo filmuje průjezd prezidentské limuzíny. Vidět je též na fotografiích Marie Muchmoorové (M42) nebo na filmu Orvilla Nixe. 20. února 2007 byly dallaským Muzeem Sixth Floor zveřejněny dlouho neznámé barevné snímky, pořízené Georgem Jefferiesem v den atentátu. Na záběrech není zachycena doba střelby, jelikož byly pořízeny zhruba 90 sekund před prvním výstřelem, navíc několik bloků od Dealey Plaza. Jediný detail relevantní pro účely vyšetřování je zřetelný záběr Kennedyho obleku pomačkaného v místě hned pod límcem, což vedlo k odlišným kalkulacím o tom, jak nízko do zad byl Kennedy zasažen první střelou. V roce 2010 byl Muzeu Sixth Floor věnován dlouhou dobu neznámý barevný film pořízený Williamem W. Warrenem, jemuž bylo v den atentátu 15 let. Tento film, natočený osudného 22. listopadu, nezachycuje atentát samotný, nýbrž přílet Air Force One na dallaské letiště Love Field a následné přivítání prezidentského páru představiteli Dallasu a Texasu. Mnozí studenti z dallaských škol byli toho dne uvolněni dříve ze školy, aby mohli být přítomni na letišti a sledovat přílet prezidenta Kennedyho a jeho choti. Ward tedy spěchal ze školy domů, vzal si s sebou 8 mm barevnou kameru a vyrazil na letiště, kde výše zmíněné záběry pořídil. Gary Mack, kurátor sbírek Muzea Sixth Floor, považuje tyto snímky "za nejlepší amatérský záznam příletu Kennedyho do Dallasu ze dne 22. listopadu 1963." Po zatčení Oswalda a zajištění důkazů z místa činu držela dallaská policie Oswalda na policejní centrále, aby mohly být provedeny výslechy. Oswald byl mezi 22. až 24. listopadem vyslýchán celkem asi 12 hodin a otázky směřovaly především k objasnění vraždy policisty Tippita a atentátu na Johna F. Kennedyho. Oswald však během výslechů neustále odmítal jakoukoliv spojitost s těmito vraždami. Většinu otázek kladl kapitán Fritz, vyšetřovatel oddělení vražd, který si z výslechu pořizoval jen velmi stručné poznámky. Fritz tedy napsal závěrečnou zprávu o výsleších na základě poznámek, které sepsal "zpaměti" o několik dnů později. Během výslechů navíc nebyly pořizování žádné zvukové ani těsnopisné záznamy. Výslechům byli přítomni i příslušníci FBI a amerických tajných služeb, kteří též příležitostně kladli otázky a zapisovali si průběžné poznámky. Večer 22. listopadu byly Oswaldovi provedeny parafínové testy rukou a pravé líce, aby bylo potvrzeno, zda skutečně střílel z nalezené zbraně. V případě rukou byly výsledky pozitivní, v případě pravé líce však nikoliv. Z důvodu značné nespolehlivosti těchto testů však Warrenova komise při svém šetření nebrala na jejich výsledky ohled. Oswald poskytl během výslechu na policii jen velmi málo informací. Většinou byl konfrontován s důkazy a zjištěními, která nijak neobjasnil a uchyloval se k tvrzením, která se později ukázala jako nepravdivá. Další výslechy již nebylo možné provést, neboť Oswald byl o dva dny později zavražděn. Federální úřad vyšetřování byl jako první pověřen úplným vyšetřením okolností atentátu. 24. listopadu 1963, několik hodin po zavraždění Oswalda, sdělil tehdejší ředitel John Edgar Hoover, že "chceme získat evidentní důkaz, který veřejnost přesvědčí o vině L. H. Oswalda." 9. prosince 1963 vydal FBI závěrečnou zprávu, kterou pak předal Warrenově komisi. FBI konstatoval, že byly vypáleny pouze 3 střely; s počtem střel Warrenova komise souhlasila, neshoda vznikla v tom, která ze střel zasáhla Kennedyho a která guvernéra Connallyho. Zpráva FBI tvrdila, že první ze střel zasáhla Kennedyho, druhá guvernéra Connallyho a třetí smrtící opět Kennedyho. Tento závěr je v rozporu s názorem Warrenovy komise, podle něhož první střela cíl minula, druhá zasáhla Kennedyho a zranila i Connallyho a třetí opět zasáhla Kennedyho přičemž způsobila devastující zranění Kennedyho hlavy. Vyšetřování Federálního úřadu vyšetřování bylo v roce 1979 přezkoumáno výborem HSCA, který dospěl k závěru, že: FBI dostatečně prošetřil Oswaldovy motivy spáchání atentátu a správně zhodnotil jeho pohnutky záměrně ohrozit národní bezpečnost. FBI vedl řádné a profesionální vyšetřování týkající se spojitosti Oswalda s atentátem. FBI selhal v prošetření možnosti, že by za atentátem na prezidenta mohlo stát spiknutí. FBI dostatečně nesdílel svá zjištění s ostatními vyšetřujícími orgány. FBI byl navíc podroben vyšetřování z důvodu možného spojení agenta Jamese Hostyho s osobou Oswalda, v jehož adresáři bylo nalezeno Hostyho jméno. FBI poskytl Warrenově komisi nejprve přepis ručně psaného Oswaldova adresáře, kde bylo Hostyho jméno vymazáno. Dva dny před atentátem se měl Oswald setkat s Hostym v jeho kanceláři a když zjistil, že Hosty není přítomen, měl mu zde zanechat obálku s dopisem. Dva dny poté, co byl Oswald zastřelen Jackem Rubym, byl Hostyho nadřízený pověřen zničením zmíněného dopisu, což učinil roztrháním a spláchnutím do toalety. O několik měsíců později, když Hosty vypovídal před Warrenovou komisí, nepřiznal žádnou spojitost s Oswaldem. Informace o této možné spojitosti byla zveřejněna až později během vyšetřování HSCA. Seržant Davis z oddělení vražd dallaské policie se před spácháním atentátu domníval, že zajistil dostatečně přísná bezpečnostní opatření k ochraně prezidentské kolony. Agent tajné služby Winston Lawson, toho času zodpovědný za plánování bezpečnostních opatření, dallaskou policii navíc ujišťoval, že není potřeba, aby bezprostředně za prezidentskou limuzínou jel doprovod zkušených policistů z oddělení vražd, jejichž přítomnost byla při návštěvách důležitých osobností a politiků obvyklá. Policejní velitel Jesse Curry později uvedl, že pokud by měl své muže vybavené samopaly a puškami na místě, mohlo být atentátu zabráněno nebo by policisté přinejmenším mohli zabránit útěku vraha z místa atentátu. Další bezpečnostní mezeru představovala skutečnost, že dallaská policie neměla v době atentátu vlastní jednotku odstřelovačů, která by mohla být za účelem ochrany prezidenta nasazena podél trasy průjezdu kolony. Prezidentská kolona, která opustila ulici Main Street musela hned při vjezdu na Dealey Plaza zabočit nejprve doprava pod úhlem 90° a po přibližně čtyřiceti metrech musela u budovy Knižního velkoskladu zatočit prudce vlevo. V tomto bodě došlo k jedné z mnoha dalších nestandardností a to sice, že kolona provedla zabočení doleva pod úhlem 120°, přičemž ale byla během návštěv vysokých státních činitelů považována za bezpečnou pouze taková zatáčka, jejíž úhel nepřesahoval 90°. V důsledku nutnosti vybrat takto ostrou zatáčku bylo tedy nutné provést výrazné zpomalení prezidentské limuzíny na rychlost přibližně 20 km/h. Trasa průjezdu byla těmito "manévry" značně zkomplikována, ačkoliv to nebylo zdaleka nutné. Kolona mohla při vjezdu do prostoru Dealey Plaza pokračovat dále po prostřední komunikaci ulice Main Street, která vedla přímo skrze park a nevyžadovala tak jeho zdlouhavé objíždění, jako tomu bylo v případě ulice Houston Street a Elm Street. Ostatně podle trasy, zveřejněné v místních denících Dallas Times Herald a Dallas Morning News, měla prezidentská kolona skutečně projet komunikací přímo skrze střed náměstí Dealey Plaza a pokračovat dále až za železniční viadukt, kde se všechny ulice (Elm, Main a Commerce Street) stékaly v jeden velký devítiproudý silniční tok směřující k Dallas Trade Mart. První vyšetřovací komise byla ustanovena prezidentem Johnsonem 29. listopadu 1963, týden po spáchání atentátu. V jejím čele stanul Earl Warren, nejvyšší soudce Spojených států. Z tohoto důvodu se tato komise neoficiálně nazývá Warrenova komise. Po desetiměsíčním vyšetřování byla na konci září 1964 zveřejněna závěrečná zpráva Warrenovy komise. Komise v ní uvedla, že nezjistila žádnou spojitost atentátu s domácím či zahraničním spiknutím, ani zapojení žádných jiných osob či skupin do atentátu. Komise dospěla k závěru, že Oswald jednal sám, a že Jack Ruby Oswalda zabil též "na vlastní pěst". Potvrdila, že všechny tři střely byly vypáleny Lee Harvey Oswaldem budovy z Texaského knižního velkoskladu, která se v té době nacházela v zádech prezidentské kolony. Komise též stanovila časové rozmezí, během kterého byly vypáleny všechny tři střely. Toto rozmezí mělo činit 4,8 až 7 sekund. Komise dále uvedla, že: jedna ze střel pravděpodobně minula cíl, první "úspěšná" střela zasáhla Kennedyho do zad v místě rozhraní mezi krkem a zády, vyšla ven přední částí krku a dále zranila guvernéra Connallyho, poslední ze střel zasáhla Kennedyho, čímž mu způsobila fatální zranění hlavy. Již bylo zmíněno, že byly v budově Texaského knižního velkoskladu nalezeny tři prázdné patrony a použitá zbraň, 6,5×52 mm Model 91/38 Carcano, byla nalezena ukrytá poblíž místa činu. Komise vysvětlila zranění guvernéra Connallyho tak, že stejná kulka, která Kennedyho poranila na krku způsobila i všechna zranění Connallyho. Tato teorie vešla ve známost jako teorie jedné kulky. Warrenova komise také zkoumala ostatní okolnosti atentátu a vyslovila kritiku nedostatečného zajištění bezpečnosti prezidenta Kennedyho. Další dokumenty, chráněné lhůtou pro zveřejnění, aby nedošlo k poškození práv nevinných osob zapojených do případu, mají být zveřejněny v nejbližší době. V roce 1968 byla generálním prokurátorem Spojených států, Ramsey Clarkem, vytvořena skupina čtyř lékařských expertů (neboli "panel"), kteří se sešli ve Washingtonu, D.C. za účelem prozkoumání veškerých záznamů souvisejících se smrtí prezidenta Kennedyho (rentgenové snímky, fotografie, dokumenty atp.). Ramseyho panel došel k závěru, že prezident byl zasažen dvěma střelami vypálenými zezadu a shora (z pohledu Kennedyho), přičemž první střela prošla jeho krkem na pravé straně aniž by zasáhla kost, druhá měla Kennedyho zasáhnout do lebky a vytvořit již zmíněnou fatální frakturu v oblasti pravého spánku. Roku 1975, za vlády prezidenta Geralda Forda, byla ustanovena Komise prezidenta Spojených států pro aktivity CIA na území Spojených států (ang. U.S. President's Commission on CIA activities within the United States) s úkolem prošetřit aktivity CIA prováděné na území USA. Komise byla vedena viceprezidentem USA Nelsonem Rockefellerem. Část komise byla určena přímo k prošetření okolností atentátu na Johna F. Kennedyho. Pracovala především na analýze Zapruderova filmu a zjišťovala jednání a možnou přítomnost agentů CIA v Dallasu, E. Howarda Hunta a Franka Sturgise, v době spáchání atentátu. Agent Hunt upadl v podezření kvůli dopisu objevenému v roce 1975, který měl krátce před atentátem obdržet od Oswalda. V dopise měl být zmíněn Huntův záměr setkat se s Oswaldem předtím, než bude pokračovat v přípravách na atentát. Komise však došla k závěru, že ani jeden z agentů nebyl v době atentátu v Dallasu. Později bylo zjištěno, že dopis s největší pravděpodobností je padělek vytvořený KGB, která tak chtěla zdiskreditovat americké tajné služby. Komise také prohlásila, že zásah prezidentovy hlavy, jak je zaznamenán v Zapruderově filmu, mohl být skutečně způsoben střelou vypálenou zezadu. V roce 2007 byla nicméně synem E. Hunta zveřejněna zvuková nahrávka, ve které se Hunt na smrtelném loži přiznává k tomu, že byl zapojen do atentátu na Kennedyho. Dále tvrdí, že byl atentát spáchán na přímou objednávku tehdejšího viceprezidenta Johnsona, který se měl navíc postarat o zametení stop po skutečných iniciátorech atentátu. Šestnáct let po spáchání atentátu zrevidoval Zvláštní výbor pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů, zkráceně nazývaný HSCA, závěrečnou zprávu Warrenovy komise a zprávu FBI, ze které zpráva Warrenova komise z velké části vycházela. HSCA vyslovila kritiku obou zpráv, neboť prý dostatečně neprověřily možnost, že byl Oswald článkem spiknutí proti prezidentovi Kennedymu. Zpráva komise dále konstatovala, že: FBI silně podcenila možnost spiknutí proti Kennedymu. Vyšetřování možnosti spiknutí bylo velmi omezené a dostupné důkazy a zdroje byly v tomto kontextu nedostatečně prověřeny. Warrenova komise v tomto ohledu též selhala: "Subjekt, kterému měla být věnována největší pozornost během vyšetřování, Oswaldovi, jeho úloze v případu a možnému zapojení do spiknutí, nebyl dostatečně prověřen." Dle HSCA též Warrenova komise dostatečně neprošetřila, zda Oswald jednal sám nebo v rámci nějaké skupiny nebo zda nebylo Oswaldovo jednání vyústěním aktivit CIA. HSCA též konstatovala, že Lee Harvey Oswald skutečně vypálil tři střely na prezidenta Kennedyho. Podle komise zasáhly prezidenta střely č. 2 a 3. HSCA uvedla domněnku, že v pozadí atentátu stálo spiknutí. Podle HSCA padly během atentátu celkem čtyři výstřely, Oswald měl vystřelit první, druhou a čtvrtou (smrtelná) a neznámá osoba, nacházející se v oblasti travnatého pahorku, měla vystřelit třetí střelu, která ovšem Kennedyho minula. Komise HSCA, v jejímž čele stál G. Robert Blakey, své závěry postavila především na průzkumu magnetofonových pásek, na nichž byla nahrán radiový provoz dallaské policie z inkriminovaného dne 22. 11. 1963. Představitel komise HSCA Robert Blakey uvedl, že jeho závěrečná zpráva vycházela jednak ze svědeckých výpovědí a rovněž také z radiových záznamů dallaské policie: "Teorie o střelci ukrytém na travnatém pahorku (ang. grassy knoll) je podpořena záznamem zvuku z vysílačky policejního motocyklu, který se v inkriminovanou dobu nacházel na Dealey Plaza. Je však podepřena i četnými výpověďmi svědků, kteří se poblíž místa činu nacházeli. Víme přinejmenším o dvaceti lidech, kteří střelbu slyšeli přicházet právě od travnatého pahorku." Jediným věrohodným záznamem, kterým HSCA podpořila svou teorii o druhém střelci, byl záznam radiového vysílání policejního motocyklu, který se měl v době atentátu nacházel na Dealey Plaza. Zvukový záznam byl veřejnosti představen experty pro akustické jevy Markem R. Weissem a Ernestem Aschkenasym z Queens College, City University of New York, známých mimo jiné i svou teorií z roku 1974, ve které vyjádřili názor, že 18,5 minut trvající hluché místo na důkazních páskách z Aféry Watergate bylo vytvořeno cíleným vymazáním. Poté, co HSCA dokončila svou zprávu, vyslovil jeden z amatérských výzkumníků názor, že zvuk přisuzovaný čtvrté střele mohl být vytvořen zkřížením signálů z více zdrojů. O několik let později, v roce 1981, zpochybnil odborný panel Národní akademie věd Spojených států (NAS) věrohodnost záznamu předpokládané čtvrté střely neboť vyslovil názor, že se prostě jedná o nějaký náhodný zvuk, možná způsobený statickou elektřinou a že byl navíc zaznamenán překřížením s druhým policejním kanálem až minutu po střelbě. Závěry tohoto panelu však byly roku 2001 odmítnuty D. B. Thomasem, vládním expertem a soukromým výzkumníkem okolností atentátu, v odborném časopise Science & Justice (česky: Věda a spravedlnost), v němž byl zveřejněn jeho článek "Echo correlation analysis and the acoustic evidence in the Kennedy assassination revisited" (česky: Analýza zvukových ozvěn a akustických důkazů v případu atentátu na Kennedyho zrevidována). Thomas shledal, že závěr HSCA týkající se druhého střelce byl správný a zpráva NAS byla zcela chybná. Thomas předpokládá, že zmíněné minutové "zpoždění" bylo způsobeno přeskočením záznamové hlavy na kanál jedna, což vedlo k následné mylné interpretaci. V odpovědi na Thomasovy závěry, byla jiným výzkumníkem, Michaelem O'Dellem, vyslovena domněnka, že mnohé zprávy vycházely z chybné časové linie událostí a nelze tedy pomocí nich zcela prokázat existenci výstřelů na zmíněných páskách. V roce 2003 odvysílala americká televizní stanice ABC News svůj dokumentární pořad s názvem Peter Jennings Reporting: The Kennedy Assassination – Beyond Conspiracy (česky: Reportáž Petera Jenningse: Atentát na Kennedyho – pozadí spiknutí), ve kterém představila výsledky vlastního vyšetřování. Na základě počítačových diagramů a rekonstrukcí Petera K. Myerse došla ABC News k závěru, že zvuk na pásce považovaný za výstřel skrytého střelce byl chybně interpretován a nemohl pocházet z prostoru Dealey Plaza. Policista H.B. McLain, z jehož vysílačky pochází zmíněná pasáž navíc sám potvrdil, že se v době atentátu na Dealey Plaza nenacházel. Zde je ovšem nezbytné podotknout, že i samotné vyšetřování reportéra Petera Jenningse bylo ještě téhož roku v mnoha bodech kritizováno prostřednictvím filmového dokumentu JFKII – The Bush Connection od producenta Johna Hankeyho. Hankey vyslovil mimo jiné názor, že je Peter Jennings zaujatý a že záměrně opomíjí některá podstatná fakta, jako například filmový záznam tiskového prohlášení Malcolma Kilduffa, v němž Kilduff zcela jasně ukázal prstem na své čelo a řekl, že smrtelná rána Kennedyho zasáhla zepředu. Vrátit se zpět do kapitoly Garrisonova alternativní verze o více střelcích Do hledáčku již dříve zmíněného neworleanského státního návladního Jima Garrisona se dostal mimo jiné i dům, nacházející se na adrese 544 Camp Street v New Orleansu, který během roku 1963 sloužil ke schůzkám kubánských, proticastrovsky zaměřených emigrantů a agentů zpravodajských služeb; na této adrese byl často vídán i Lee H. Oswald. Oswald se zde měl toho času stýkat s bývalým nejvyšším velitelem civilní protivzdušné hlídky Davidem W. Ferriem. Ferrie se účastnil plánování invaze do Zátoky sviní a byl úzce spjat s protikastrovským hnutím. V roce 1961 byl například často vídán ve společnosti Sergia Archaca-Smithe, který byl členem vedení extremistické organizace kubánských emigrantů jménem Kubánská demokratická revoluční fronta. Vzájemné kontakty Oswalda a Ferrieho vedly Garrisona k zahájení vyšetřování vlivného neworleanského obchodníka Claye L. Shawa, který byl často vídán ve společnosti Davida Ferrieho a kterého podezříval jako jednoho z možných spiklenců ve věci atentátu na Kennedyho. Zapojení samotného Ferrieho do spiknutí se ovšem přímo prokázat nepodařilo a to i přes to, že ho Garrison začal vyšetřovat již 25. listopadu 1963, tedy pouhé tři dny po atentátu na Kennedyho. Když Ferrieho při tomto požádal o vysvětlení proč jel v den atentátu do Houstounu během silné bouře, odpověděl mu, že si zde chtěl jen zabruslit na místním umělém ledě. Garrison jej sice po celou dobu vyšetřování podezíral ze zapojení do spiknutí proti Kennedymu, byl si však vědom, že dosavadní zjištění a důkazy neprokazují jakoukoliv Ferrieho vinu. Další výslechy nebylo možné provést, jelikož 22. února 1967 byl nalezen mrtev ve svém apartmánu. Jeho tělo bylo pokryto prázdnými lahvičkami od léků s obsahem látky Proloid, což je droga, která v případě pozření většího množství způsobuje krvácení do mozku. Ačkoli vše na první pohled vypadalo jako sebevražda, uvedla posléze pitevní zpráva nález pohmožděniny na Ferrieho spodním rtu, která naznačovala, že byl ke spolknutí léků donucen násilím. Garrison se rovněž během šetření Davida Ferrieho střetával se jménem "Clay Bertrand", což měl být jistý Ferrieho obchodní partner. Totožnost tohoto muže byla dlouho neznámá až do doby, kdy se Garrison dověděl, že se jedná právě o pseudonym výše zmíněného neworleanského obchodníka Claye L. Shawa. Clay Shaw působil během třicátých let 20. století jako jeden z čelních pracovníků Western Union Telegraph Company. V roce 1941 vstoupil do armády, přičemž působil jako styčný důstojník ve zpravodajské službě OSS (Office of Strategic Services) a to přímo ve štábu tehdejšího britského ministerského předsedy Winstona Churchilla. Po válce se stal vlivným obchodníkem na poli realit a podle tvrzení Garrisona dále působil jako člen představenstva italské finanční společnosti Centro Mondiale Commerciale, která údajně sloužila CIA jako úložiště peněz určených k financování politicko-špionážních aktivit. Je třeba zmínit, že tato společnost později fúzovala se společností Schlumberger Tools Company z Louisiany, která dodávala protikastrovským exilovým skupinám zbraně a výstroj. Pod pseudonymem "Clay Bertrand" najmul Shaw neworleanského advokáta Deana Andrewse, který měl obhajovat L. H. Oswalda u případného soudního procesu. Garrison si sice nebyl zcela jistý Shawovým zapojením do atentátu, věděl ovšem, že zcela evidentně lhal svým tvrzením, že Oswalda ani Ferrieho nezná a v životě je neviděl. Existovalo totiž mnoho svědků, kteří jej opakovaně viděli ve společnosti obou zmíněných mužů. Z tohoto důvodu Garrison předvolal do své kanceláře Claye Shawa k výslechu a to přímo na den Božího hodu velikonočního roku 1967. Během něj "mezi čtyřma očima" obvinil Shawa ze zapojení do spiknutí na prezidenta Kennedyho a dále jej obvinil ze zneužívání svých mezinárodních konexí za účelem zásobování protikastrovských exilových komunit zbraněmi. K samotnému soudnímu líčení nicméně došlo až 29. ledna 1969, kdy byl Shaw předvolán před Neworleanský trestní soud a zde mu bylo sděleno obvinění z výše uvedených zločinů. Ačkoliv porota u soudu shledala Claye Shawa vinným ve věci křivé výpovědi a naznala, že Garrison dostatečně prokázal možnou existenci spiknutí na Kennedyho, důkazy zapojení samotného Shawa do spiknutí pro ni ovšem dostatečné nebyly a zprostila jej tedy obvinění. Garrison dále hovořil o svém přesvědčení, že se měl Oswald v New Orleansu setkat několik málo dnů před atentátem se svým budoucím vrahem, Jackem Rubym a že si tito muži tudíž nemohli být zcela cizí. Podle Garrisona měl být na této schůzce naplánován Oswaldův útěk na Kubu, k němuž mělo dojít po úspěšném provedení atentátu. Rubyho právní zástupce Phil Burleson však nad touto teorií vyslovil silné pochybnosti. Osudného dne 22. listopadu se pak měli v jednom z neworleanských barů sejít nad sklenkou alkoholu dva muži zapojení do atentátu – Guy Banister, bývalý příslušník FBI a toho času vedoucí soukromé detektivní firmy a dále Jack Martin, zaměstnaný jako jeden z jeho vyšetřovatelů. Toho večera se oba silně podnapilí muži vydali z baru do Banisterovy kanceláře a zde mělo mezi oběma muži dojít ke slovní a fyzické potyčce, když Banister v opilosti obvinil Martina z odcizení některých důležitých dokumentů. Martin měl naopak Banisterovi připomenout, že byl svědkem návštěv prapodivných osob v jeho kanceláři během léta 1963; Banister měl poté v afektu Martina praštit rukojetí svého revolveru Magnum do hlavy, načež podle policejního protokolu Martin vykřiknul směrem k Banisterovi větu: "Chceš mě zabít tak, jako jsi zabil Kennedyho?" Hypotézu o vzájemném propojení Oswalda s Rubym ovšem podporuje i svědectví Beverly Oliverové, toho času zaměstnankyně nočního klubu "Colony". Ta vypověděla, že se ve zmíněném klubu dva týdny před atentátem setkala s Jackem Rubym, který jí zde představil Lee Oswalda slovy: "Toto je Leon Oswald ze CIA." Jim Garrison se dále pozastavoval nad způsobem, jakým Warrenova komise opomíjela výpovědi některých svědků. Podle něj nebyly dostatečně vzaty na vědomí nebo byly zcela ignorovány výpovědi následujících svědků: Julie Ann Mercerové, Lee Bowerse, J. C. Price, S. M. Hollanda, O. V. Campbella, Jamese Taquea, Billyho Loveladyho, Abrahama Zaprudera ., L. C. Smithe z úřadu dallaského šerifa a Williama Newmana, technika z Dallasu, který o atentátu vypověděl: "Zrovna jsme stáli na obrubníku a dívali se na první přijíždějící auto a náhle se něco ozvalo, asi to byl výstřel. Prezident, sedící na sedadle najednou jako kdyby povyskočil, v tu chvíli jsem si myslel, že to byla nějaká oslavná petarda. Najednou byla jeho limuzína před námi a já se díval přímo na něho, když mu najednou odstřelili celou půlku hlavy i s uchem... pak jsme všichni padli na zem, protože jsme se domnívali, že jsme přímo v dráze střelby... . myslím, že ta střela byla vypálena ze zahrady za mnou, nevzpomínám si, že by mne nějak zaujal sklad učebnic, v úleku jsem se neustále díval za sebe na travnatý pahorek." Assassination Records Review Board (přibližně česky: Úřad pro kontrolu záznamů týkajících se atentátu) neměl za úkol přezkoumávat fakta nebo vytvářet jakékoliv závěry. Měl pouze za úkol zajistit postupné zveřejnění všech dokumentů o atentátu tak, aby si veřejnost na jejich základě mohla o této události vytvořit závěry vlastní. ARRB mezi lety 1992 až 1998 shromáždil přibližně 60 000 různých dokumentů o souhrnném rozsahu cca 4 milionů stran A4. Zbylé dokumenty, chráněné lhůtou, by měly být zveřejněny během roku 2017. Vyšetřování Warrenovy komise (1963–1964), Zvláštního výboru pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů (1976–1979) a různých vládních agentur došla k závěru, že atentát byl spáchán Lee Harvey Oswaldem, bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států. Po ukončení služby se Oswald, inklinující ke komunismu, rozhodl odejít do Sovětského svazu, kde žil mezi lety 1959–1962. Hlavní podezřelý však nikdy nestanul před soudem, protože byl dva dny po zatčení zastřelen Jackem Leonem Rubinsteinem. Atentát tak zapříčinil vznik mnoha podezření a různých konspiračních teorií. Za jeden z možných motivů je považováno značné nepřátelství mezi Kennedym a CIA, v jejímž čele stál do 29. listopadu 1961 Allen Dulles, datované od neúspěšného vylodění v Zátoce Sviní. Svůj negativní postoj vůči CIA Kennedy potvrdil výrokem: "Nejraději bych CIA rozbil na tisíc kousků a rozfoukal ji po větru." Od neúspěchu v Zátoce Sviní se odvíjí i další možný motiv, a to odpor vůči Kennedymu ze strany proticastrovských kubánských exilových komunit, u kterých upadl v nemilost kvůli svému rozhodnutí nepodnikat žádné další vojenské akce vůči Castrovu režimu. Kennedy navíc nechal ihned poté uzavřít několik jejich výcvikových středisek na Floridě a v New Orleansu a to za pomoci místních ozbrojených složek a FBI. Je nutné zmínit, že byla tato výcviková střediska financována a organizována již zmíněnou CIA. Bez povšimnutí ovšem nezůstala skutečnost, že dne 22. listopadu ve 12.32, tedy pouhé dvě minuty po atentátu, došlo k totálnímu výpadku telefonních linek ve Washingtonu, D.C., které trvalo celou následující hodinu. Dle tvrzení autorů knihy JFK: conspiracy of silence z roku 1992 však telefonní linka ředitele FBI Edgara Hoovera zůstala "záhadně" funkční. Prezident Kennedy si CIA velmi znepřátelil i svým záměrem reorganizovat ji a přesunout pod přímou kontrolu Armády Spojených států, jelikož v CIA spatřoval jakýsi "stát ve státě", který není v podstatě nikým kontrolován a může si "dělat co chce". Další spekulaci o možném motivu atentátu přináší nově odhalený dopis ze dne 12. listopadu 1963, který Kennedy zaslal nástupci Allena Dullese ve funkci ředitele CIA, Johnovi A. McConemu. Pouhých deset dnů před atentátem v něm Kennedy od CIA žádá, aby mu poskytla veškeré dokumenty týkající se pozorování neidentifikovatelných létajících objektů, neboli UFO. Kennedy se totiž obával, že by sovětské úřady mohly různá tajemná světla a objekty nad svým územím mylně považovat za americké špionážní letouny. Kennedy chtěl tyto informace poskytnout sovětům a dále s nimi na této problematice spolupracovat. Jak ovšem vyplývá z interního oběžníku CIA, vydaného krátce po obdržení zmíněného požadavku, byly Kennedyho šance na získání těchto tajných dokumentů zcela mizivé. V oběžníku totiž McCone vyslovil znepokojení nad tím, že se "Lancer (krycí název prezidenta Kennedyho) zajímá o naše aktivity, což nelze dopustit" a dále v něm žádá o zaslání návrhů, jak tuto pro CIA nepříjemnou situaci vyřešit. Tuto již částečně ohořelou část oběžníku (angl.: Burned Memo) obdržel poštou v roce 1999 americký ufolog Timothy Cooper, jejímž odesílatelem byl anonymní agent, který pro CIA pracoval mezi lety 1960–1974. Tento agent v dopise navíc uvedl, že se mu listinu podařilo zachránit během pokusu CIA o spálení "některých citlivých dokumentů". Dopis byl posléze zveřejněn americkým spisovatelem Williamem Lesterem, autorem knihy Celebration of Freedom: JFK and New Frontier (Oslava svobody: JFK a nové hranice). Na základě výše uvedeného tedy vyvstaly teorie, že důvodem pro odstranění prezidenta Kennedyho mohla být jeho snaha dostat se k velmi citlivým informacím, které chtěl navíc sdílet se Sovětským svazem. Další možné vysvětlení motivu atentátu poskytl bývalý člen sovětské rozvědky Ion Mihai Pacepa, v současnosti žijící ve Spojených státech, který podal svědectví o svém rozhovoru s Nicolaem Ceauşescu. Ceauşescu se měl zmínit o seznamu pro Kreml nepohodlných světových politiků, k nimž patřili např. Imre Nagy, Rudolf Slánský, Jan Masaryk nebo také John Fitzgerald Kennedy. Podle výpovědi Pacepa měly být tyto osoby odstraněny prostřednictvím KGB. Podezření se nevyhnuli ani američtí ropní magnáti, kteří se měli systematicky dopouštět krácení státu na daních a Kennedy připravoval mimo jiné návrh zákona na potlačení takového chování. K dalším subjektům, kterým byl Kennedy do značné míry nepohodlný, patřily americké zbrojařské firmy. Těm se nelíbil Kennedyho plán na postupné stažení osmnácti tisíc amerických vojenských "poradců" z Jižního Vietnamu. Zmíněné Kennedyho nařízení je známé pod názvem National Security Action Memorandum 263 a lze v něm najít mimo jiné výslovný příkaz, že již do konce roku 1963 musí být stažena první tisícovka armádních specialistů. Tímto by zbrojařské firmy přišly o obrovské zisky z dodávek zbraní a dalšího vojenského materiálu. V návazném dokumentu National Security Action Memorandum 273 ze dne 26. listopadu 1963, který byl vydán tři dny po Kennedyho smrti jeho nástupcem Lyndonem Johnsonem, byl ovšem Kennedyho plán zcela přehodnocen a de facto i zrušen. Dne 27. května 1982 přišel deník Dallas Morning News s informací, podle níž měl roku 1964 Fidel Castro blíže nespecifikovanému agentovi FBI sdělit, že se na politické představitele Kuby obrátil Lee H. Oswald s nabídkou zavraždit prezidenta Kennedyho; ke kontaktu mělo dle Castra dojít přibližně dva měsíce před atentátem. Americká televizní stanice ABC News informaci zanedlouho doplnila s tím, že měl někdejší ředitel FBI J. Edgar Hoover vyslat člena Komunistické strany Spojených států amerických (CPUSA) Morrise Childse, aby od Castra získal bližší informace týkající se Oswaldovy nabídky. Agent dallaské pobočky FBI James Hosty, který byl v době před atentátem s Childsem v kontaktu, potvrdil, že Childs pod krycím jménem "Solo" získal informace o Oswaldově napojení na kubánskou ambasádu v Mexico City. Hosty k tomuto uvedl: "Víme, že takzvaný Solo podnikl krátce po atentátu cestu na Kubu a hovořil zde s Castrem. Castro měl Solovi sdělit, že přibližně dva měsíce před atentátem Oswald navštívil kubánskou ambasádu v Mexico City a zde se nabídl, že pro Kubu zabije Kennedyho." Své důvody k odstranění obou bratrů Kennedyových měla i již zmíněná mafie, jejíž odpor vůči nim se datoval od 50. let 20. století. John se v této době stal členem senátního výboru vedeného senátorem MacClellanem, přičemž v něm Robert Kennedy působil jako právní poradce. Cílem zmíněného výboru bylo vyšetřování nezákonných praktik v amerických odborových svazech. Robert Kennedy se stal mj. vůdčí osobností vyšetřování odborové organizace řidičů a závozníků Teamsters Union. Zaměřil se především na jejího bosse Jimmyho Hoffa, který byl nejprve zproštěn viny, po velkém tlaku Roberta Kennedyho na orgány činné v trestním řízení byl na jistou dobu uvězněn a to spolu s dalšími zkorumpovanými odborovými předáky. Na bratry Kennedyovi měli též spadeno mafiánští bossové Carlos Marcello, Santos Trafficante nebo také Johnny Roselli. Marcello, který se postupem času stal mafiánským kmotrem celého amerického jihu, byl na popud Roberta Kennedyho několikrát vyhoštěn z území Spojených států. Carlos Marcello na adresu Kennedyových pronesl například: "Robert je ocasem psa (Johna) a jediným způsobem, jak zamezit jeho vrtění, je useknout psovi hlavu". Santos Trafficante, boss floridské mafie, na adresu Johna Kennedyho pronesl, že "... se nedožije příštích voleb, protože to schytá ještě před jejich konáním." Tuto větu měl říci Joseovi Alemanovi, jednomu z předních činitelů kubánské exilové komunity v Miami. Další nejasnosti do případu vneslo i svědectví, podle kterého byl policista Tippit viděn dva dny před atentátem, tj. 20. listopadu, ve společnosti Lee Oswalda v jedné z dallaských restaurací. O policistovi Tippitovi je navíc známo, že udržoval styky s mafií, zejména pak s lidmi z okruhu Jacka Rubyho, který se znal i s Oswaldem. 4. června 1963 vydal Kennedy Prezidentské nařízení č. 11 110, které ministru financí . (angl.: Secretary of the Treasury) nově umožňovalo emisi certifikátů stříbra vztahujících se přímo na stříbro držené americkou vládou, což bylo v té době zcela proti monetární politice ražené Federálním rezervním systémem, který od roku 1934 prosazoval výrazné omezení fyzického zlata a stříbra v držení běžných Američanů. Nový prezident Lyndon B. Johnson navíc o pár měsíců později zrušil stříbrné certifikáty jako takové (ty byly vydávány již od roku 1878). V komunitě lidí, zajímajících se o atentát na JFK, se spekuluje o souvislosti mezi Kennedyho odporem vůči FEDu v této záležitosti a jeho následnou smrtí. V roce 1989 na toto téma napsal Jim Marrs knihu Crossfire: The Plot that Killed Kennedy (Křížová palba: Komplot, který zabil Kennedyho). Na druhé straně v roce 2000 vznikla esej Debunking the Federal Reserve Conspiracy Theories (Odhalení konspiračních teorií o Federálním rezervním systému) profesora ekonomiky Edwarda Flahertyho, který naopak toto spojení považuje za chybné. Existuje rovněž podezření, týkající se Jerryho T. Belknapa, zaměstnance novin Dallas Morning News, kterého krátce před příjezdem prezidentské kolony (přibližně ve 12.15) postihl epileptický záchvat nedaleko rohu ulic Houston a Elm street. Podle některých spekulací měl Belknap záchvat předstírat za účelem odvedení pozornosti policie, aby by tak pachatelé atentátu mohli v klidu zaujmout střelecké pozice. Belknap byl po záchvatu odvezen do stejné nemocnice jako později John Kennedy – tedy do Parkland Memorial Hospital, přičemž však neexistuje žádný lékařský záznam o jeho ošetření. Jerry Belknap tuto skutečnost později vysvětlil tím, že právě ve chvíli, kdy čekal na lékařskou prohlídku, dorazil vůz s těžce raněným Kennedym a v nastalém zmatku odešel šokovaný pryč. Role tzv. "muže s deštníkem" (ang.: Umbrella Man), který je zřetelně vidět mj. na Zapruderově filmu, zůstává tajemstvím po více než čtyřicet let. Jakožto jeden ze stovek svědků stál v osudnou chvíli v ulici Elm street na náměstí Dealey Plaza, pár kroků od místa, kde byl prezident zasažen poslední smrtící střelou. Ačkoliv toho dne panovalo slunečné a teplé počasí, držel tento muž v ruce velký černý deštník, přičemž jej během samotného průjezdu prezidentské limuzíny opakovaně otevíral a zavíral. Robert Groden, soukromý vyšetřovatel atentátu, vyslovil ve své knize The Killing of a President dvě hlavní otázky: "Měl snad být tento deštník nějakou formou vizuálního signálu, kterým by případnému střelci či střelcům dával pokyn k zahájení palby?" "Nebo byl tento deštník nějakou důmyslnou tajnou zbraní?" Je však jisté, že toho času nebylo v Dallasu obvyklé, aby se muži před ostrým sluncem chránili slunečníkem. Tento muž krátce po střelbě složil svůj deštník a sedl si na obrubník ke dvěma dalším osobám. Chvíli nato se všichni rozdělili a každý odešel sám pryč. Muž s deštníkem byl po patnáctiletém pátrání identifikován komisí HSCA jako Louis Steven Witt. Během výslechu vypověděl, že "rodinu Kennedyových nesnášel a otevřeným deštníkem chtěl vyjádřit své pohrdání touto rodinou." Deštníkem prý chtěl Kennedymu připomenout jeho otce Josepha Kennedyho, který, k Wittově nelibosti, podporoval politiku appeasementu vůči nacistickému Německu ze strany někdejšího britského ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina. Právě černý deštník byl totiž jakýmsi nepsaným Chamberlainovým symbolem (podobně jako byl např. doutník symbolem Winstona Churchilla). Zatímco policie následně po atentátu prohledávala náměstí Dealey Plaza a bezprostřední okolí, všimnul si již dříve zmiňovaný pracovník železnice Lee Bowers vlaku, který se začal rozjíždět směrem k železničnímu viaduktu. Bowers si však byl jistý, že tomuto vlaku neudělil povolení k odjezdu a neprodleně jej tedy zastavil a přivolal policii. V jednom z vagónů byli objeveni tři muži, tzv. "tři trampové", kteří byli okamžitě zatčeni. Oficiální záznamy dallaské policie, snímky a otisky prstů, se však ztratily a jediným důkazem o jejich zatčení zůstala série několika fotografií, pořízených na Dealey Plaza. Bez povšimnutí nezůstal ani fakt, že ačkoliv bylo těmto mužům přezdíváno "tři trampové" nebo také "tři bezdomovci", byli všichni dle svědeckých výpovědí pečlivě oholeni a jejich oblečení a boty byly ve více než dobrém stavu. V polovině 70. let bylo provedeno několik pokusů o jejich identifikaci. Podle oficiálních záznamů týkajících se vazby, se mělo jednat o muže jménem Gus Abrams, Harold Doyle a John Gedney. Podle výzkumníka Roberta Grodena se však v případě nejvyššího z nich (na fotografii prostřední z trampů) mohlo jednat o odsouzeného vraha Charlese Harrelsona či bývalého agenta CIA Franka Sturgise. Další z trampů, muž drobnější postavy (viz na fotografii zcela vpravo), mohl být Howard Hunt, který byl během aféry Watergate vyšetřován kvůli zcizení důležitých dokumentů ze sídla Demokratické strany USA. Muž robustní postavy (první napravo od policisty) se navíc, dle pozdějšího tvrzení deníku Dallas Times Herald, výrazně podobá popisu muže, který v roce 1968 spáchal atentát na Martina Luthera Kinga. Na vnějším požárním schodišti budovy Dal-Tex, která se nachází hned naproti Texaskému knižnímu velkoskladu, seděl v době atentátu neznámý muž, který je zřetelně vidět na snímku fotografa Ika Altgense. Několik sekund poté, co byl Kennedy zasažen do zad a do krku, ztratil tento muž, evidentně úlekem, rovnováhu a spadl o několik schodů níže, načež se snažil znovu vstát. Bližší průzkum Altgensovy fotografie posléze odhalil postavu dalšího muže, který se v době střelby vykláněl z okna ve druhém patře budovy Dal-Tex, nacházejícího se přímo pod zmíněným schodištěm. Muž měl levou ruku položenou na okenním parapetu, pravá ruka byla schována v šeru za oknem. Výzkumník Groden vyjadřuje přesvědčení, že toto okno skýtalo perfektní palebnou pozici pro minimálně dva výstřely a dle Garrisonova schématu střelby měla být odsud vypálena druhá kulka v celkovém pořadí, která Kennedyho minula a zasáhla chodník a poté čtvrtá, která Kennedyho zasáhla do zad. První zprávy o atentátu byly krátce po spáchání odvysílány živě na dallaské televizní stanici WFAA-TV 8, kvůli čemuž bylo přerušeno vysílání pravidelného programu a nahrazeno improvizovaným zpravodajským blokem. Přibližně ve 12.37 byl na tomto televizním kanálu zcela náhle přerušen pořad pro dámy zaobírající se současnou módou a módními doplňky a místo něj se na obrazovce objevil rozrušený reportér Jay Watson, který divákům sdělil následující: "Dobré odpoledne dámy a pánové, omluvte . prosím, že sotva popadám dech, před zhruba deseti patnácti minutami došlo podle všeho k tragické události v texaském Dallasu... dovolte, abych vám o tom pověděl... a opravdu mne omluvte, že sotva popadám dech... Bulletin od dallaské pobočky United Press: Prezident Kennedy a guvernér John Connally byli zasaženi střelbou atentátníka ve čtvrti Downtown Dallas. Jeli v otevřeném automobilu, v tom se najednou ozvala střelba. Prezident Kennedy se zhroutil do náruče své ženy Jacqueline a byl neprodleně převezen do nemocnice Parkland Hospital." Informace o atentátu se poté začala rychle šířit do všech velkých amerických televizních stanic. Ve 12.40 přerušila vysílání zpravodajská stanice CBS News a divákům se v tu chvíli na obrazovkách objevil textový proužek CBS News Bulletin (viz foto vlevo nahoře). Po několikavteřinové prodlevě byl tento obrázek doplněn hlasovou zprávou známého amerického televizního hlasatele Waltera Cronkita: "Toto je bulletin od CBS News: V texaském Dallasu byly vypáleny tři střely na kolonu prezidenta Kennedyho ve čtvrti Downtown Dallas. Podle prvních zpráv byl prezident Kennedy při této střelbě vážně raněn... Právě dorazily další podrobnosti týkající se předchozí zprávy. Prezident Kennedy byl dnes postřelen, když projížděl čtvrtí Downtown Dallas. Paní Kennedyová vyskočila a přitiskla k sobě pana Kennedyho, vykřila "Ó, ne", poté kolona zrychlila. United Press uvedl, že by zranění prezidenta Kennedyho mohlo být fatální." Po několika desítkách minut nejistoty a dohadů oznámil Malcolm Kilduff, zástupce tiskového mluvčího Bílého domu, úmrtí prezidenta Kennedyho. Ve 13.38 o tomto informovala veřejnost již zmíněná stanice CBS News ústy emočně pohnutého Waltera Cronkita: "Z texaského Dallasu, blesková zpráva, patrně oficiální. Prezident Kennedy zemřel ve 13 hodin Central Standard Time, ve 14 hodin Eastern Standard Time... před nějakými osmatřiceti minutami... viceprezident Johnson opustil nemocnici v Dallasu, nevíme však kam poté odjel, nicméně podle všeho zakrátko převezme otěže moci a stane se 36. prezidentem Spojených států." Školy po celých Spojených státech a Kanadě propustily ten den své žáky dříve domů, a 54 % Američanů zanechalo svých běžných denních aktivit. Mnozí lidé v následujících dnech pociťovali silný smutek, nevolnost, nervozitu a měli problémy se spánkem. Říká se, že si v podstatě každý americký pamětník události vzpomene, kde právě byl, když zaslechl zprávu o atentátu na prezidenta Kennedyho. Na přicházející zprávy o atentátu zareagovala i Newyorská burza cenných papírů (zkr. NYSE), jelikož většina na ní obchodovaných akcií skokově oslabila souhrnně o 10,6 miliardy amerických dolarů. Z obav před ještě větším propadem akcií a počínající panikou investorů, bylo páteční obchodování na burze ve 14.07 newyorského času uzavřeno. Vedení burzy následně ohlásilo, že budou zrušeny veškeré příkazy investorů, které nebyly provedeny nejpozději v době uzavření burzy. V reakci na zastavení obchodování na neworské burze ohlásily konec obchodování i trhy s bavlnou a ovčí vlnou. Obchodování posléze ukončila i Středozápadní burza cenných papírů (Midwest Stock Exchange) a bylo zastaveno i obchodování se zemědělskými komoditami jako např. kakaem, kávou a cukrem. Například hodnota Indexu Dow-Jones činila v pátek 22. listopadu ve 13.00 735,81 bodu, ve 14.07 již činil pouze 711,49 bodu. Atentát byl nejen pro Severní Ameriku, ale i pro zbytek světa velkým šokem. Atentát vyvolal celosvětový ohlas potvrzený kondolencemi mnoha státníků. 23. listopadu vyjádřil československý prezident Antonín Novotný soustrast novému prezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi a uvedl, že "se Kennedy stal nejspíše obětí kriminálního spiknutí". 23. listopadu byl na titulní stranu československého deníku Rudé právo otištěn článek následujícího znění (titulek a úvod): President Kennedy zavražděn při atentátu v Texasu O pachatelích dosud nejasno – Presidentský úřad přejímá dosavadní vicepresident L. Johnson – Krajní pravice v pozadí zločinu? V pátek ve 20 hodin středoevropského času zemřel president Spojených států John Fitzgerald Kennedy na následky atentátu, který byl krátce předtím na něho spáchán v Texasu (USA). Do pozdních nočních hodin našeho času nedošly přesnější zprávy o pachateli nebo pachatelích. Bylo zatčeno několik podezřelých osob. K atentátu došlo v blízkosti texaského města Dallasu, kde minulý měsíc napadli rasisté a ultrapravicové kruhy Adlaie Stevensona, představitele liberálnějšího křídla Demokratické strany. Dne 24. listopadu pak Rudé Právo otisklo článek s odkazem na americkou pobočku ČTK, ve kterém uvedlo, že: "Kolují různé protichůdné zvěsti o silách stojících za atentátem a existují dohady, že za tím stojí FBI a CIA." Bez povšimnutí tato událost nezůstala ani v tehdejším Sovětském svazu. Boris Ivanov, tehdejší náčelník rezidentury KGB v New Yorku, se měl zmínit o svém přesvědčení, že se spíše jednalo o čin organizované skupiny než o čin osamocené osoby. Sovětská vláda popřela jakékoliv napojení Lee Oswalda na organizace v SSSR a popsala ho jako podivínského neurotika. První zprávy o atentátu byly odvysílány Domácím Rádiem 22. 11. v 19.28 UT. 24. listopadu zveřejnila Nědělja, týdenní příloha deníku Izvěstija, velkou fotografii prezidenta Kennedyho s titulkem informujícím o jeho smrti. Záběry z místa tragédie byly také přenášeny z Washingtonu přímo do Moskvy pomocí první telekomunikační družice Telstar. Předseda rady ministrů SSSR Nikita Chruščov se po obdržení informace o atentátu vrátil ze své služební cesty zpět do Moskvy a pomocí speciální telefonní linky kontaktoval zdejšího amerického velvyslance s vyjádřením nejhlubší soustrasti. Atentát označil jako "ohavný čin, který je tvrdou ranou všem, kteří oslavují světový mír a Americko-Sovětskou spolupráci. Poté, co odeslal kondolenční dopisy Kennedyho manželce Jacqueline a viceprezidentovi Lyndonu Johnsonovi, se osobně dostavil do rezidence tehdejšího amerického ambassadora Foye D. Kohlera, aby zde vlastnoručně podepsal kondolenční knihu. V dopise Jacquline Kennedyové Chruščov mimo jiné uvedl: "Všichni, kdo ho znali, jej velice respektovali a já osobně budu vždy vzpomínat na svá setkání s ním." Těmi setkáními měl Chruščov na mysli jednání s Kennedym v průběhu eskalace studené války v letech 1961–62.

LOCATION

LOCATION

006203

... který podpíral střechu tunelu. Dodi al Fayed a Henri Paul byli mrtví hned na místě nehody. Lady Diana ležela uvězněná pod troskami auta. Poté, co ji záchranáři stabilizovali a odvezli do nemocnice, se zjistilo, že její zranění jsou příliš rozsáhlá. Její srdce bylo přemístěno z levé na pravou stranu hrudníku s rozřízlou plicní tepnou. I přes operaci museli lékaři nakonec konstatovat Dianinu smrt. Lionel Jospin (francouzský premiér), Bernadette Chirac (manželka prezidenta Jacquese Chiraca) a Bernard Kouchner přišli vzdát princezně poslední poklonu. Do Anglie tělo převezl princ Charles a Dianiny dvě sestry. Dianina smrt byla provázena neobyčejně hlubokým a rozsáhlým smutkem celého světa. Pohřeb se konal 6. září ve Westminsterském opatství. Na její pohřeb přišly truchlit tři miliony lidí nejen z Londýna a poslední rozloučení sledovalo dvě a půl miliardy diváků ve 187 státech. Více...

Kde se konal pohřeb Lady Diany?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Princezna_Diana

Pohřeb se konal 6. září ve Westminsterském opatství.

Diana, princezna z Walesu, rodným jménem Diana Frances Spencerová, známá jen jako princezna Diana, (1. července 1961 Sandringham – 31. srpna 1997 Paříž) byla první manželkou následníka britského trůnu prince Charlese a matkou jeho dvou synů. Po svém rozvodu se soustředila na charitativní práci pro Červený kříž a zejména na boj proti AIDS a pozemním minám. Ve své době patřila mezi nejznámější a nejpopulárnější světové osobnosti. Spolu se svým tehdejším přítelem Dodim al-Fayedem zahynula při automobilové nehodě, jejíž příčiny se později staly předmětem spekulací a konspiračních teorií. Diana Frances Spencerová se narodila 1. července 1961 v aristokratické rodině Spencerů. Její otec se jmenoval John Spencer a matka Frances Rocheová, později Spencer. Vyrůstala se svými sourozenci v Park House na sandringhamském statku. Byla pokřtěná farářem a bývalým biskupem Percym Herbertem. Dianu těžce zasáhl rozvod rodičů v roce 1969. Ona, její bratr a dvě sestry byli svěřeni do otcovy péče. I přesto, že si oba rodiče našli nové partnery, Diana si zachovala k oběma velmi vřelý vztah. V roce 1975 se její otec stal osmým hrabětem Spencerem po smrti dědečka Alberta Spencera, a proto se její titul změnil na Lady Diana Spencerová (do té doby směla používat titul ctihodná Diana Spencer). Diana studovala v Riddlesworth Hall v Norfolku a poté ve West Heath Girls' School v Sevenoaksu, kde byla považována za podprůměrnou studentku. Nezvládla zkoušky, a tak v roce 1977 opustila West Heath a navštěvovala institut Alpin Videmanette, což byla soukromá dívčí škola v Rougemont ve Švýcarsku. Nikdy nevynikala v učení, ale ve West Heath v Kentu v roce 1977 byla odměněna speciální cenou za svojí práci (službu). Byla popisována jako dívka, která ví, co je potřeba udělat, a dělá to, jak si myslí, že je to správně. Když se vrátila ze Švýcarska do Londýna, krátkodobě tam pracovala jako chůva a vychovatelka před tím, než se stala učitelkou v mateřské škole. Diana byla talentovaná amatérská zpěvačka, vynikala ve sportu a údajně toužila být tanečnicí. Diana a její sourozenci vyrůstali v domě svého otce na královských statcích v Sandringhamu a v rodinném domě svého otce v Althorpu. Znala královskou rodinu od raného věku. S Charlesovými mladšími bratry Edwardem a Andrewem si v dětství hrála. Milostný život prince Charlese byl vždy předmětem spekulací v tisku. Ohledně jeho budoucí manželky na něj byl kladen požadavek, aby jeho nevěsta byla členkou anglikánské církve. Jeho prastrýc hrabě Louis Mountbatten, který byl zavražděn v roce 1979, mu dal radu, aby se oženil s nevinnou mladou dívkou, která k němu bude vzhlížet. Aby získal souhlas své rodiny, očekávalo se, že jeho nevěsta bude mít královský nebo šlechtický původ. Zdálo se, že Diana splňuje všechny podmínky. Charles ale nejprve chodil s její sestrou Sarah, která budoucí královský pár seznámila. Diana a Charles spolu začali chodit v roce 1980 a ze začátku byl jejich vztah utajován před médii. Ale brzy kamery a foťáky zachytily "Shy Di" (plachou Dianu), která ve svých 19 letech okouzlila celý svět svou krásou a nevinností. Charles ji požádal o ruku v únoru roku 1981. Zásnubní fotografie ukazující usmívající se pár a Dianu ukazujíc svůj prsten – 18karátový safír vykládaný diamanty se staly velmi populárními. Svatba se konala v katedrále sv. Pavla 29. července 1981. Svatební cestu Charles s Dianou strávili v Hampshire a poté na královské jachtě Britannia ve Středozemním moři. Vztah prince a princezny se stal téměř veřejným vlastnictvím. Královský pár nenechal veřejnost dlouho čekat na oznámení, že čekají nástupce trůnu. Diana porodila Williama Arthura Philipa Louise 21. června 1982, méně než rok po jejich svatbě. O dva roky později, 15. září 1984, uviděl světlo světa druhý syn princ Henry (Henry Charles Albert David). Byla velmi oddanou matkou a pokoušela se vystavit své syny také životu mimo palác. Objevily se ovšem spekulace, že biologickým otcem Harryho je major James Hewitt, instruktor jízdy a milenec lady Diany. Major a Diana se poznali v roce 1981; třebaže Diana tvrdila, že jejich románek započal až v roce 1987, jsou tvrzení, že začal již nedlouho po seznámení. Ať tak či tak, Hewit se dal slyšet, že rezavé vlasy Harryho jsou stejné jako jeho; lidé tvrdí, že jsou si podobni. Diana poctivě plnila povinnosti královského života s úctou, která povzbuzovala královskou rodinu. Diana ve skutečnosti vypadala, že si užívá stříhání stužek a sbírání peněz pro charitu. Rozdávala teplo a zájem přímým a upřímným způsobem jak chudým lidem, tak celým davům. Diana vysoká, štíhlá a okouzlující si užívala moderního oblékání a nosila nejnovější britskou módu. Její fotografie se staly na veřejnosti velmi populární, protože zobrazovaly vzor moderního člena královské rodiny. Ve druhé polovině 80. let se však začaly mezi Dianou a Charlesem objevovat problémy a jejich vztah dostával trhliny. Jejich záliby se lišily. Charlesovou vášní byli koně, zahradničení a architektura. Diana milovala popovou hudbu, přepychové oblečení a drby. Kolem roku 1986 začal Charles znovu navštěvovat svou starou lásku Camillu Parker Bowlesovou, zatímco Diana trpěla bulimií a dokonce se pokusila o sebevraždu. Charles a Diana se i přesto objevovali na veřejnosti spolu, ale osobní život žili každý svůj vlastní. Zvěsti o nesouladu páru se rychle staly oficiálními, když 9. prosince 1992 tehdejší předseda vlády John Major oznámil parlamentu, že Charles a Diana žijí odděleně. Po dlouhém řízení byli rozvedeni dne 28. srpna 1996. I po rozvodu však Diana oficiálně zůstávala členkou královské rodiny jako matka budoucího následníka trůnu. Od zasnoubení s princem Charlesem v roce 1981 až do své smrtelné automobilové havárie v roce 1997 byla Diana jednou z nejznámějších žen po celém světě. Během svého života byla často označována za nejvíce fotografovanou osobu na zemi. Po rozvodu s Charlesem Diana usilovala o vytvoření svého nového veřejného postavení a působení. Bojovala proti nášlapným minám, navštívila Bosnu a Angolu a také pokračovala ve své práci v organizaci na pomoc lidem postiženým AIDS a v charitách pro děti. Lady Diana navštěvovala nemocnice, utěšovala nemocné a převzala ochranu nad několika charitativními organizacemi. Diana také zorganizovala veřejnou dražbu 79 oděvů posbíraných za celých 15 let, které prožila po boku prince Charlese; veškerý výtěžek pak věnovala charitě. V lednu roku 1997 navštívila Angolu, kde sloužila u mezinárodního červeného kříže jako VIP dobrovolník. Šla na návštěvu do nemocnice k lidem, kteří přežili výbuch nášlapné miny, účastnila se projektu "uvědomění si nebezpečnosti min okolo domovů a vesnic". V srpnu 1997 odjela do Bosny a celým světem proletěla fotografie princezny ve vojenské bundě a helmě, procházející se po minovém poli. Její zájem o miny byl zaměřen převážně na zranění jimi způsobená, a to nejvíce na dětech, která stále přibývají, i když válka už dávno skončila. Princeznina snaha ovlivnila v lednu 2005 Organizaci spojených národů (OSN) , která vehementně apelovala na národy jako producenty velkého množství min. Čína, Indie, Jižní Korea, Pákistán, Rusko i USA avšak nepodepsaly Ottawskou smlouvu, která zakazuje výrobu a užití protipěchotních min. Další fotkou, která obletěla svět v dubnu roku 1987, byla Lady Diana sedící na posteli člověka nakaženého virem HIV a hladící mu ruku. Chtěla tak ukázat světu, že tito lidé si nezaslouží žádnou izolaci a opovržení, ale soucit a vlídnost ostatních. Zároveň tak dala trpícím naději na lepší život i s nemocí a podařilo se jí změnit názor a pohled veřejnosti. Diana podnikala také tajné návštěvy v nemocnicích u smrtelně nakažených pacientů AIDS. Tyto výlety byly médiím skryty. Pozdě v noci 30. srpna 1997 opustila se svým milencem Dodim Al-Fayedem hotel Ritz v Palace Vendome v Paříži a snažila se uniknout devíti francouzským novinářům, kteří ji pronásledovali. Krátce po půlnoci v neděli 31. srpna vjelo auto do tunelu poblíž Place de ĺAlma. Údajně opilý řidič Henri Paul jel při útěku bulvárním novinářům rychlostí 95–110 km/h, čímž překročil povolenou rychlost. Automobil značky Mercedes (Třída S, model w140) narazil do zdi na pravé straně, odrazil se a čelně narazil do třináctého z pilířů, který podpíral střechu tunelu. Dodi al Fayed a Henri Paul byli mrtví hned na místě nehody. Lady Diana ležela uvězněná pod troskami auta. Poté, co ji záchranáři stabilizovali a odvezli do nemocnice, se zjistilo, že její zranění jsou příliš rozsáhlá. Její srdce bylo přemístěno z levé na pravou stranu hrudníku s rozřízlou plicní tepnou. I přes operaci museli lékaři nakonec konstatovat Dianinu smrt. Lionel Jospin (francouzský premiér), Bernadette Chirac (manželka prezidenta Jacquese Chiraca) a Bernard Kouchner přišli vzdát princezně poslední poklonu. Do Anglie tělo převezl princ Charles a Dianiny dvě sestry. Dianina smrt byla provázena neobyčejně hlubokým a rozsáhlým smutkem celého světa. Pohřeb se konal 6. září ve Westminsterském opatství. Na její pohřeb přišly truchlit tři miliony lidí nejen z Londýna a poslední rozloučení sledovalo dvě a půl miliardy diváků ve 187 státech. Více než milion kytic bylo přineseno a položeno před práh domu Jana Maulera. Elton John také přetextoval svou baladu "Svíce ve větru" a věnoval ji zesnulé. Nad vjezdem do tunelu, kde Diana zemřela, je postaven památník Plamen svobody (The Flame of Liberty). Diana je pohřbena v Althorp Park, ve svém domově v Northamptonshire, na malém ostrůvku uprostřed jezera známém jako The Oval. Cestu k jezírku lemuje 36 dubů, podle jejího věku v době smrti. Místo stráží čtyři černé labutě. Blízko také stojí starobylé arboretum, které chrání před sluncem stromy zasazené princem Williamem, princem Harrym, dalšími členy rodiny i princeznou samotnou. 1961–1975: Diana Frances Spencer 1975–1981: Lady Diana Frances Spencer . 1982–1996: Její královská Výsost princezna z Walesu 1996–1997: Diana, princezna z Walesu Ačkoli byla po své svatbě i rozvodu nejvíce známa jako Princezna Diana, formálně nikdy nebyla takto oslovována, protože pouze ženy, které se jako princezny narodily, mohou tento titul mít před rodným jménem (např. Princezna Anne). Po rozvodu ji náleželo oslovení Diana, Princezna z Walesu; v době manželství byla v úplnosti titulována jako Její královská výsost Princezna z Walesu a Hraběnka z Chesteru, Vévodkyně z Cornwallu, Vévodkyně z Rothesay, Hraběnka z Carricku, Baronka z Renfrew, Paní Ostrovů, Princezna Skotská (což byla obdoba titulů jejího manžela).

LOCATION

LOCATION

003733

... s 510,3 miliony obyvatel (2016; přibližně 7,3 % světové populace). EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, nahrazuje tak Evropské společenství a je jeho nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války, až v roce 2016 bylo rozhodnuto o odchodu Spojeného království z Evropské unie. Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel....

Kdy vznikla EU?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropská_unie

EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, nahrazuje tak Evropské společenství a je jeho nástupkyní.

Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření 1. července 2013 tvoří 28 evropských států s 510,3 miliony obyvatel (2016; přibližně 7,3 % světové populace). EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, nahrazuje tak Evropské společenství a je jeho nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války, až v roce 2016 bylo rozhodnuto o odchodu Spojeného království z Evropské unie. Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel. Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva. Za úspěšný boj o demokracii a lidská práva, za usmíření v Evropě a sjednocení kontinentu byla v roce 2012 Evropské unii udělena Nobelova cena za mír. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropské unie. Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman. V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnosti ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích. Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropskou unii opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982. Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva. Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení. Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo. Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy. Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářské. V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko. Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a ze třetího pilíře do prvního přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou. Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku. Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, stejně jako i Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství přestalo existovat - právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euroatom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, kdy uplynulo padesátileté období, pro které bylo Pařížskou smlouvou ustanoveno. V roce 2016 si v referendu 51,89 % britských hlasujících zvolilo odchod Spojeného království z Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Evropské unie. Evropská unie zasahuje na území o rozloze 4,3 mil. km2, jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Součástí Evropské unie jsou formálně i četná zámořská území a závislá území (španělské Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla; za Portugalsko Azory a Madeira; britský Gibraltar a francouzská území Réunion, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe, Mayotte ., Saint-Martin), zatímco jindy nejsou území přidružená k členským států součástí EU (například Grónsko, většina zámořských území přidružených ke Spojenému království, Aruba, Curaçao, Sint Maarten, Karibské Nizozemsko, Svatý Bartoloměj, Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna či Nová Kaledonie) a mají statut přidruženého území. Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem (především v oblasti Karibiku a Pacifiku). Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie (kdyby do EU vstoupilo Turecko, stal by se nejvyšší horou Ararat s 5166 m). Největší jezero je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km2 a hloubkou 106 m. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic). EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu − °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C. Podrobnější informace naleznete v článku Členský stát Evropské unie. Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria: politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát ., dodržování lidských práv a práv menšin ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie kritérium přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie Evropská unie má od roku 2013 28 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.). Rozšířila se celkem sedmkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko. Podrobnější informace naleznete v článku Brexit. Spojené království je členem EU od prvního rozšíření v roce 1973. Má vyjednané trvalé výjimky z členství v Evropské měnové unii (eurozóna) a v dalších smlouvách. V červnu 2016 proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii, ve kterém voliči zvolili vystoupení Spojeného království z unie. Referendum mělo doporučující charakter ve věci zahájení procesu vystoupení, který upravuje nikdy předtím nepoužitý článek 50 Smlouvy o Evropské unii. Tehdejší britský premiér David Cameron hodlal aktivaci tohoto článku přenechat svému nástupci ve funkci. Tím se stala Theresa Mayová, která záhy zahájila přípravy k aktivaci článku. 29. března 2017 zaslala předsedovi Evropské rady Donaldovi Tuskovi dopis, jímž oficiálně započala vystoupení země z EU dle čl. 50 Smlouvy o EU. V současné době je pět kandidátských zemí (stav k červenci 2015): Albánie (přihláška 2009), Makedonie (přihláška 2004), Černá Hora (přihláška 2008), Srbsko (přihláška 2009) a Turecko (přihláška 1987). O členství zažádaly v minulosti i Norsko, Švýcarsko a Island, ale své přihlášky následně stáhly či zamrazily. Kosovo je potenciálním kandidátským státem, Bosna a Hercegovina podala přihlášku ke členství v únoru 2016. O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. První asociační dohoda mezi Tureckem a tehdejším Evropským hospodářským společenstvím byla uzavřena v roce 1963. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999 a rozhovory o vstupu s ním byly zahájeny 3. října 2005. Z celkem 35 přístupových kapitol jich bylo zatím otevřeno 13 a uzavřena 1. Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Zároveň by přinesl také výrazné navýšení pracovní síly a populace Evropské unie. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a dosavadní pokrok v oblasti ochrany lidských práv. Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že většinou území leží v Asii, sousedí s nestabilními zeměmi a má špatné vztahy se sousedním Kyprem (členem EU; fakticky okupuje velkou část území Kypru) a Arménií (dosud živá genocida etnických Arménů v roce 1915). Mnozí také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy a potlačování jejich práv. Kritici přijetí Turecka se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě – muslimské a národnostně málo tolerantní Turecko by v době vstupu mělo srovnatelný počet obyvatel jako nejlidnatější země EU, Německo. Prvním v přístupovém procesu Makedonie k Evropské unii bylo podepsání Stabilizační a asociační dohody s EU v roce 2001. Dohoda vstoupila v platnost v roce 2004, kdy také Makedonie podala oficiální přihlášku. Po kladném doporučení Evropské komise byl Makedonii v roce 2005 udělen status kandidátské země, ale oficiální přístupová jednání zatím nezačala. Vyjednávání doposud probíhala spíše pomalu a především se soustředila na uvolňování vzájemného obchodu a od roku 2008 na odstranění vízové povinnosti pro občany Makedonie. Vliv na pomalý průběh přístupových jednání měl zejména bilaterální spor Makedonie, která se oficiálně jmenuje Bývalá Jugoslávská Republika Makedonie, a Řecka o jméno země, jež koliduje s názvem části řeckého území u hranice právě s Makedonií. Černá Hora podala přihlášku do EU 15. prosince 2008. Dohoda stabilizaci a přidružení vstoupila v platnost 1. května 2010. Status kandidátské země byl Černé Hoře oficiálně udělen 17. prosince 2010 Srbsko se stalo kandidátem oficiálně 1. března 2012. Albánie získala status kandidátské země 24. června 2014. Norsko se dvakrát neúspěšně pokoušelo vstoupit do tehdejšího EHS, v letech 1963 a 1967 bylo jeho přistoupení vetováno Francií (stejně jako přistoupení dalších 4 zemí, které byly součástí daného vyjednávání), dále v letech 1972 (do EHS) a 1994 (do EU) se potom norští občané vyjádřili proti vstupu v referendech. Norové se obávají ztráty suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát s velkými ložisky ropy a zemního plynu a existují určité obavy, že by muselo neúměrně přispívat do finančních struktur EU, na druhou stranu se dobrovolně angažuje v mnoha projektech a agenturách (včetně těch, které jsou součástí Unie), v nichž vystupuje jako donor pro chudší části světa. Norsko je i bez přímého členství v EU zapojeno do vícerých evropských integračních struktur. Dokonce bylo jedním ze zakládajících členů Evropského sdružení volného obchodu, díky němuž se stalo v roce 1994 součástí Evropského hospodářského prostoru. V roce 1996 společně s Islandem přistoupilo k Schengenské dohodě a od roku 2001 je plně participujícím členem Schengenského prostoru. Švýcarsko proslulo tradiční neutralitou, zároveň je ale kontinentální zemí, která je v současnosti obklopená Evropskou unií. Díky těmto skutečnostem bylo a je nuceno balancovat mezi neutralitou a tlaky okolního vývoje. V roce 1960 Švýcarsko spoluzaložilo Evropské sdružení volného obchodu a v roce 1972 dokonce uzavřelo s EHS bilaterální dohodu o volném obchodu. Na začátku 90. let se Švýcarsko účastnilo jako člen ESVO vyjednávání o vytvoření Evropského hospodářského společenství, které motivovalo Švýcarskou spolkovou vládu, aby v roce 1992 podala přihlášku ke členství v EU, následně ale v témže roce občané země zamítli vyjednávaní o EHP, což vedlo i k ukončení snah o přistoupení k Unii. Další období charakterizovalo uzavírání mnoha dvojstranných smluv mezi Evropskou unií a Švýcarskem (jejich počet se vyšplhal až do řádu stovek), z nichž nevýznamnější byly série prostě nazvané Bilaterální dohody I a II uzavřené v letech 1999, respektive 2004. Od roku 2009 člen Schengenského prostoru. Island podal 16. července 2009 oficiální přihlášku do EU. Evropská komise v rekordním čase žádost zpracovala a 24. února 2010 vydala zprávu o připravenosti Islandu ke vstupu do EU, na jejímž základě doporučila Evropské radě udělit Islandu status kandidátské země a zahájit tak oficiální vyjednávání o členství. Status kandidátského státu byl Islandu udělen 17. června 2010. Island je od roku 1994 členem Evropského hospodářského prostoru a od roku 2000 také Schengenského prostoru, do svojí legislativy tedy již implementoval podstatnou část legislativy Evropské unie. Vstup Islandu provázejí obavy ze sporů o legislativu upravující rybolov a dále bilaterální spory o zaplacení dluhů insolventní islandské internetové banky Icesave Nizozemsku a Spojenému Království (obě země jsou členy EU a uhradily škody svým občanům, kteří měli svoje finanční prostředky uložené v Icesave). Zásadní motivací ke vstupu byl vliv mezinárodní ekonomické krize a snaha o vyrovnání se s jejími následky vstupem do EU a zejména rychlým přijetím eura. V červnu 2013 (po islandských volbách z dubna 2013, které vyhrály politické strany stavějící se negativně ke vstupu Islandu do EU) prohlásil islandský ministr zahraničních věcí, že Island jednostranně pozastavuje přístupové rozhovory. Další postup bude záležet na výsledku plánovaného referenda. V roce 2015 Island svou přihlášku k členství v EU stáhl. I tak ale podle mluvčí evropské diplomacie Maji Kocijančičové zůstaly Islandu dveře do EU otevřené. Grónsko bylo společně s Dánskem do Evropského společenství začleněno v roce 1973. Grónská veřejnost v referendu dne 23. února 1982 těsnou většinou (53 %) hlasovala pro opuštění EHS. Tento proces byl završen v roce 1985. Podrobnější informace naleznete v článku Instituce Evropské unie. Základním principem fungování Evropské unie je sdílení pravomocí, které byly dříve v kompetenci jednotlivých členských států. Za tímto účelem vznikly společné instituce. Jádro institucionálního rámce tvoří sedm orgánů Evropské unie, které jsou vyjmenovány v čl. 13 Smlouvy o Evropské unii. Jedná se o Evropský parlament, Evropskou radu, Radu Evropské unie, Evropskou komisi, Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a o Evropský účetní dvůr. Kromě toho existují poradní a další instituce. Evropská komise má sídlo v Bruselu (budova Berlaymont), ačkoliv některá oddělení jsou umístěna v Lucembursku. V Bruselu sídlí rovněž Rada Evropské unie (budova Justus Lipsius), s výjimkou dubna, června a října, kdy se schůze rady koná v Lucemburku, dále zde sídlí Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku (budova Louise Weiss) a hostuje dvanáct měsíčních plenárních zasedání (včetně rozpočtového zasedání). Evropský soudní dvůr, hlavní soud, účetní dvůr a Evropská investiční banka mají sídlo v Lucemburku. Lucemburk také hostí Sekretariát Evropského parlamentu. Evropská centrální banka má sídlo ve Frankfurtu. Základní rámec činnosti Evropského parlamentu (EP) je vymezen v ustanovení čl. 14 Smlouvy o Evropské unii. Evropský parlament je zde vymezen jako subjekt, jenž vykonává – společně s Radou – legislativní a rozpočtovou funkci. Skládá se ze zástupců občanů Unie. Po posledním rozšíření EU o Chorvatsko čítá Evropský parlament 751 členů, ve volbách v roce 2014 bylo zvoleno 751 poslanců. Členové EP jsou voleni na pětileté volební období ve všeobecných, přímých, tajných a svobodných volbách. Institucionální vymezení EP se pak nachází v článcích 223 až 234 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament zasedá také v Bruselu a Lucemburku. Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Její hlavní pravomocí je společně s Evropským parlamentem přijímání legislativy. Rada jedná v různých složeních. Nejvyšší úrovní je Rada složená z ministrů jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Další úrovní je Výbor stálých zástupců, kde se schází zástupci členských států, příp. jejich zástupci. Dalšími úrovněmi pak jsou výbory a pracovní skupiny. Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel. Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Související informace naleznete také v článku Předseda Evropské rady. Evropská rada se skládá z hlav států a předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady a předsedy Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti. Lisabonská smlouva zřídila stálého předsedu Evropské rady, který je volen na 2,5 roku. Prvním předsedou byl Herman Van Rompuy, kterého 1. prosince 2014 nahradil Donald Tusk. Související informace naleznete také v článku Předseda Evropské komise. Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Komisaři nesmějí přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Komise má výlučné právo iniciovat návrhy legislativy a dohlíží na dodržování zakládacích smluv EU. Vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich dvacet osm. Předsedou komise je od listopadu 2014 Lucemburčan Jean-Claude Juncker. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu. Soudní dvůr Evropské unie dbá nad jednotným výkladem evropského práva. Má sídlo v Lucemburku. Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank, je měnovou bankou pro Eurozónu. Evropský účetní dvůr kontroluje hospodaření Unie. Má sídlo v Lucemburku. Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů jsou poradní a konzultativní orgány Evropské unie. Jsou nápomocny Evropskému parlamentu, Radě a Komisi. V některých předepsaných oblastech a případech je jejich konzultace povinná. Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlí v Lucemburku, pobočky má v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě. Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku. Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku. Od Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, tzv. politiky EU, dělily do tzv. tří pilířů. Lisabonská smlouva toto dělení formálně zrušila, ale fakticky částečně přetrvává v přechodných obdobích a specifických procedurách. První pilíř, nadstátní, zastřešoval všechna tři dosavadní Společenství, druhý a třetí pilíř zaváděly nové oblasti mezivládní spolupráce. Druhý pilíř zahrnoval společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, třetí pilíř pak policejní a justiční spolupráci. Lisabonskou smlouvou se dosavadní druhý a třetí pilíř přeměnily v další společné politiky EU. Určitá výjimka zůstala v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde je zachována jednomyslnost členských států. Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 11,8 biliónu euro (v paritě kupní síly, 2009). EU má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); finanční krize roku 2008 ji však vážně postihla. Mezi starými a novými zeměmi existují významné rozdíly v ekonomické vyspělosti i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika). Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu: je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavků, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.) snížení administrativy v daňové oblasti Devatenáct . zemí EU (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy eurozóny, což znamená, že na jejich území platí společná měna euro; další země ho plánují zavést. Podmínkou pro přijetí eura jsou tzv. konvergenční nebo Maastrichtská kritéria: průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v . roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU (kritérium státního dluhu se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje)[zdroj?] měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (ERM II) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU. Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Podle rozpočtového rámce na období 2007–2013 bude činit 1,05 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Návrh rozpočtu vypracovává Evropská komise a předkládá jej ke schválení Radě EU. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit. Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních omezení. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní. Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990. Dle informací Ministerstva financí ČR zaplatila celkově Česká republika od svého vstupu do EU (tedy od 1. května 2004) do 31. prosince 2012 301,2 mld. Kč, oproti tomu získala 551,2 mld. Kč. Celkově se tak Česká republika řadí mezi čisté příjemce s kladným saldem okolo 250 mld. Kč. Podle agentury STEM klesá od roku 2010 podíl lidí v Česku, kteří pozitivně hodnotí fungování Evropské unie, za efektivně fungující organizaci ji pokládá pouze 27 % občanů. Během deseti let od vstupu Česka do EU se více než zdvojnásobil počet zahraničních zaměstnanců v Česku. V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku přijetí do EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat novou asociační dohodu; vstoupila v platnost 1. února 1995 a na jejím základě se český premiér například mohl účastnit zasedání Evropské rady a resortní ministři se mohli 2× ročně účastnit zasedání Rady ministrů. V první polovině 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín přistoupení postkomunistických zemí. Na summitu v červnu 1993 byla ale schválena tzv. Kodaňská kritéria, určující podmínky vstupu. Podrobnější informace naleznete v článku Vstup České republiky do Evropské unie. Česká republika podala žádost o členství v EU 17. ledna 1996; vstup do EU byl jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí a obsahovala posudky nově přistupujících zemí ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě EK doporučila zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem; ta začala v březnu 1998. I v následujících letech vydávala EK každoroční posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská). Kvůli zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening – tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí členských států EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která připravila evropské instituce na rozšíření. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datem vstupu byl 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty stávajících členských zemí EU a Evropský parlament. Některé přistupující státy ratifikovaly vstup do EU v parlamentu, některé zvolily referendum včetně ČR, kde v červnu 2003 hlasovalo pro vstup 77,3 % voličů, volební účast byla 55,2 %. Česká republika je plnoprávným členem Evropské unie s přechodnými obdobími vyjednanými v přístupové smlouvě: omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011 v některých zemích, netýká se např. Spojeného království a Irska) postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 . % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006 omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci – občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU ( . 5 let) přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň . z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH trvalá výjimka pro sníženou sazbu DPH z produktů pěstitelského pálení množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.) Evropská komise přijala v červenci 2007 priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci. Ten určuje strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií ve výši 26,69 miliard eur v období 2007 až 2013. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Evropské unie. Demografie Evropské unie představuje vysoce zalidněnou a kulturně rozmanitou unii 28 členských států. K 1. lednu 2009 žilo v Evropské unii celkem 499,7 milionů obyvatel. Mnoho zemí očekává pokles populace v následujících desetiletích, což by mohlo být v rámci celku vyrovnáno vstupem nových států do EU v horizontu příštích 20 let. Nejlidnatějším členským státem je Německo s odhadovaným počtem 82,1 milionu obyvatel, zatímco nejméně lidnatým členským státem je Malta se 400 tisíci obyvateli. Porodnost je v EU nízká; v průměru připadá na jednu ženu 1,5 dítěte. Nejvyšší je porodnost v Irsku, kde je 16,9 ‰ a ve Francii, kde je 13 ‰. Nejnižší porodnost má v EU Německo s 8,2 ‰. EU má významnou náboženskou rozmanitost, která se zrcadlí v rozmanitosti dějin a kultury. Nominální většina obyvatel vyznává křesťanství, převážně římský katolicismus, protestantství a pravoslaví. Navzdory tomu ne všechny státy EU mají křesťanské většiny (v Česku a Estonsku mají například většinu ateisté). Nedávný příliv přistěhovalců do bohatých států EU s sebou přinesl množství různých náboženství, která dotyční vyznávali ve svých rodných vlastech. Patří mezi ně islám, hinduismus, buddhismus, sikhismus a Bahá'í. Judaismus má v Evropě dlouhou historii a Židé žili pokojně s ostatním obyvatelstvem po celá století, navzdory stoletím, kdy byli Židé diskriminováni, perzekvováni a nakonec na nich byla spáchána genocida v podobě holocaustu. V Evropě má rovněž tradici sekularismus, který přispěl k vzestupu ateismu a agnosticismu. Každý z úředních jazyků 28 členských zemí má status oficiálního jazyku Evropské unie. V současnosti tak má EU celkem 24 úředních jazyků (nejnovějšími úředními jazyky jsou irština, bulharština, rumunština a úplně poslední chorvatština). Nejvíce používaným jazykem EU je angličtina, kterou hovoří na 51 % obyvatel unie. Tento vysoký podíl je dán tím, že 38 % občanů EU používá angličtinu jinak než jako svůj mateřský jazyk (tj. buď druhý jazyk nebo cizí jazyk). Nejvíce používaným mateřským jazykem je němčina, kterou mluví 18 % obyvatel EU. Titul Evropské hlavní město kultury je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit Evropě svůj kulturní život a jeho rozvoj. Původně byla tato města volena na základě kulturní historie, naplánovaných akcích a schopnosti projekt podpořit finančními prostředky a infrastrukturou.

DATETIME

DATETIME

005882

... věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem. Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. Na území Babylonie však nebylo k popisu používáno již vynalezené geometrie (grafy). První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času. Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona....

Čím se zabývá nebeská mechanika?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Astronomie

Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve sluneční soustavě.

Astronomie, řecky α z ά (astron) hvězda a ν (nomos) zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem. Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. Na území Babylonie však nebylo k popisu používáno již vynalezené geometrie (grafy). První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času. Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona. Aristotelés ve svém díle O nebi z roku 340 př. n. l. dokázal, že tvar Země musí být kulatý, jelikož stín Země na Měsíci je při zatmění vždy kulatý, což by při plochém tvaru Země nebylo možné. Řekové také zjistili, že pokud sledujeme Polárku z jižnějšího místa na Zemi, jeví se nám níže nad obzorem než pro pozorovatele ze severu, kterému se bude její poloha na obloze jevit výše. Aristotelés dále určil poloměr Země, který ale odhadl na dvojnásobek skutečného poloměru. V aristotelovském modelu Země stojí a Měsíc se Sluncem a hvězdami krouží kolem ní, a to po kruhových drahách. Myšlenky Aristotelovy rozvinul ve 2. století našeho letopočtu Klaudios Ptolemaios, který také stavěl Zemi do středu a další objekty nechal obíhat kolem ní ve sférách: první byla sféra Měsíce, dále sféry sluneční soustavy - Slunce a planet : Merkuru, Venuše, Marsu, Jupitera, Saturna a sféra stálic - hvězd, jež byly považovány za nehybné, jak to plyne z názvu, měly se pohybovat jen společně s oblohou. Tento model dostatečně vyhovoval polohám těles na obloze. Roku 1514 navrhl Mikuláš Koperník nový model, ve kterém bylo ve středu soustavy Slunce a planety obíhaly kolem něj po kruhových drahách, setkal se ale s problémy při pozorováních, objekty se nenacházely na správných souřadnicích. Roku 1609 zkonstruoval Galileo Galilei dalekohled, s jehož pomocí objevil čtyři měsíce obíhající kolem planety Jupiter, a tím dokázal Koperníkovu teorii o Slunci ve středu a planetách kroužících kolem. Johannes Kepler zaměnil kruhové dráhy planet za eliptické, čímž bylo dosaženo souladu s pozorovanými polohami těles. V roce 1687 vydal sir Isaac Newton knihu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica o poloze těles v prostoru a čase a zákon obecné přitažlivosti, podle něhož jsou k sobě tělesa vázána gravitací, která závisí na hmotnosti těles a na jejich vzdálenosti. Z gravitačního zákona vychází eliptický pohyb planet. Roku 1929 studoval Edwin Hubble daleké galaxie, zjistil rudý posuv, který se zvětšuje se vzdáleností, to byl důkaz o rozpínání vesmíru. Fakt, že se od sebe objekty vzdalují, naznačuje, že někdy v minulosti byly objekty velmi blízko od sebe, tím se zrodily myšlenky o velkém třesku, místě a čase, kdy byl vesmír nekonečně malý a hustý. V letech 1905–1915 napsal Albert Einstein teorii relativity – speciální, ve které zavedl konečnou rychlost světla a obecnou relativitu o gravitaci, čase a prostoru ve velkých rozměrech. Na začátku 20. století vznikla kvantová teorie o chování elementárních částic. Čínská astronomie má velice dlouhou historii a dějepisci považují Číňany za "nejdůslednější a nejpřesnější pozorovatele nebeských jevů na světě před Araby." Jména hvězd později rozdělili do 28 kategorií ("panství", [říší?]) v dobách dynastie Šang (Shang) v čínské době bronzové a zřejmě se zformovaly za vlády Wu-Tinga (Wu Ding) (1339-1281 př. n. l.). Podrobné záznamy astrologických pozorování započaly v éře válek kolem 4. století př. n. l. a vzkvétaly dále od období dynastie Chan. Čínská astronomie byla rovníková soustředěná na podrobná pozorování hvězd z okolí pólu a byla založená na jiných principech než převládaly v západoevropské astronomie, kde východ a západ slunce zodiakálních souhvězdí tvořil základní ekliptický rámec. Některé prvky indické astronomie se dostaly do Číny při expanzi buddhismu po dynastii Chan (25–220 n.l.), ale nejpodrobnější vtělení indické astronomie Nastalo za dynastie Tchang (Tang, 618-907), kdy mnozí indičtí astronomové přesídlili do čínského hlavního města a čínští učenci, jako velký tantrický buddhistický mnich a matematik Ji-Šing (Yi Xing) propracoval její systém. Astronomie islámského středověku úzce spolupracovala se svými čínskými kolegy během dynastie Juan (Yuan) a po období poměrného ústupu za dynastie Ming astronomie ožila podněty západní kosmologie a techniky po vzniku jezuitských misií. Dalekohled byl zaveden v 17. století. V roce 1669 byla pekingská observatoř přestavěna pod vedením Ferdinanda Verbiesta. Dnešní Čína pokračuje v astronomických aktivitách s mnoha hvězdárnami a vlastním vesmírným programem. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chinese astronomy na anglické Wikipedii. Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objektu zájmu. Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských. Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou gama-astronomie rentgenová astronomie ultrafialová astronomie optická astronomie infračervená astronomie mikrovlnná astronomie radioastronomie Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie. Atmosféra Země mnoho vlnových délek účinně pohlcuje, takže gama a rentgenové pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky. Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření. neutrinová astronomie pozoruje neutrina, teleskopy jsou v současnosti velké prostory hluboko pod zemí, zaplněné vodou nebo jiným pozorovacím médiem studium kosmického záření, vysokoenergetických částic mimozemského původu. Využívá metod jaderné fyziky (v kosmickém záření se vyskytují i částice s o mnoho řádů větší energií než jaká je dosažitelná na urychlovačích). Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry, nadějný projekt LIGO je ve stádiu ověřování. Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty (hustotou, teplotou, chemickým složením atd.). Kosmologie studuje vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, současný a budoucí vývoj. Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru. Hvězdná astronomie se zabývá hvězdami, včetně Slunce; výzkumem prostorového rozložení a zákonitostmi pohybů hvězd a hvězdných soustav. Podle metody výzkumu se dělí na: 1. stelární statistiku, 2. stelární kinematiku, 3. stelární dynamiku Galaktická astronomie se zabývá zkoumáním struktury, součástí a vývoje galaxií – v prvé řadě naší Galaxie. Extragalaktická astronomie zkoumá objekty za hranicemi naší Galaxie. Planetární vědy zkoumají planety v naší sluneční soustavě. Řadí se do astronomie, ale jejich části mají často užší spojitost s odpovídajícími vědami o planetě Zemi (například geologie Marsu). Meteorická astronomie se zabývá studiem pohybu a dalšími vlastnostmi meteorů a meteoritů. Astronomie má nejužší vztah s fyzikou. Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější "laboratoří", přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity. Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické pole a další. Významný vztah má astronomie i k religionistice.

CLAUSE

OTHER

004378

... Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se ho snažila získat jako ředitele této instituce. Nejprve sice váhal, ale pak nabídku přijal. Jeho pobyt ve Spojených státech amerických v letech 1892–1895 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost. Hlavním Dvořákovým úkolem v Americe bylo pomoci najít americké hudbě tvář. Podle českého skladatele se tak mělo stát především díky inspiraci indiánskou a afroamerickou hudbou. Jeho žák Harry Burleigh, jeden z prvních černošských skladatelů, Dvořákovi předvedl kouzlo amerických spirituálů. Kvůli problémům s vyplácením honoráře se však Dvořák nakonec vrátil do Prahy, svou roli v tom ale sehrála i jeho stále stoupající prestiž v Evropě a stesk po domově. Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou ve Vysoké u Příbramě. Právě zde pak složil dvě ze svých nejznámějších oper – Rusalku a Armidu....

Byl Harry Burleigh žákem Antonína Dvořáka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Dvo%C5%99%C3%A1k

Jeho žák Harry Burleigh, jeden z prvních černošských skladatelů, Dvořákovi předvedl kouzlo amerických spirituálů.

Antonín Leopold Dvořák (8. září 1841 Nelahozeves – 1. května 1904 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob a je světově nejproslulejším a nejhranějším českým skladatelem vůbec. Dvořákova symfonická díla jsou obvyklou součástí repertoáru významných orchestrů a jsou hrána na festivalech vážné hudby po celém světě. Síla jeho melodické invence uchvacuje dodnes odborníky i laiky a brala dech i skladatelovým současníkům. Je znám Brahmsův výrok: "Dvořákova témata pro vedlejší myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní ..." Proslavil se svými symfoniemi a velkými vokálně-instrumentálními skladbami, neméně však i komorní hudbou a operami. Dvořák je čelným světovým představitelem tzv. klasicistně-romantické hudební syntézy. Praděd Antonína Dvořáka, rolník Jan Dvořák (1724–1777), se narodil i zemřel v Třeboradicích. Antonínův děd, Jan Nepomuk Dvořák, se narodil v Třeboradicích v roce 1764. V letech 1818–1824 a 1830–1838 měl v Nelahozevsi v domě č. 24 pronajatý řeznický krám. Se svou manželkou Annou, rozenou Bobkovou, měl 14 dětí. Zemřel v Nelahozevsi v roce 1842, jeho žena pak roku 1848. Měli také pronajaté řeznictví v Dřínově, kde se jim roku 1814 narodil František Dvořák, skladatelův otec. Ten se vyučil řezníkem a poté odešel na osm let na "zkušenou" na Moravu a do Uher. Po návratu se v roce 1840 v Chržíně oženil s Annou Zdeňkovou (1820–1882), která pocházela z Uhů a byla dcerou šafáře lobkovického panství. K provozování řeznictví si manželé pronajali v Nelahozevsi dům č. 24 a později i tzv. Engelhardtovu hospodu na č. 12. V Nelahozevsi v domě č. 12 se manželům Františkovi a Anně Dvořákovým 8. září 1841 narodil syn Antonín, první z osmi dětí. V roce 1847 začal Antonín Dvořák chodit do školy a pod vedením učitele Josefa Spitze také hrát na housle. Otec původně pro syna rovněž plánoval práci řezníka. V letech 1853–1856 mladý Antonín pobýval ve Zlonicích, kde se ho ujal místní učitel a varhaník Antonín Liehmann. Antonín se u Liehmanna učil hudební teorii, hrát na housle, klavír a varhany. V šestnácti letech věku (1857) odešel Antonín Dvořák do Prahy studovat na varhanické škole, kterou absolvoval v roce 1859. Od roku 1862 hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla, jehož dirigentem se roku 1866 stal Bedřich Smetana. V tomto orchestru setrval Dvořák do roku 1871. Kvůli zvýšení svých příjmů poskytoval mladý Dvořák hodiny hry na klavír. Tak se seznámil se svou budoucí manželkou. Původně se zamiloval do své žačky Josefíny Čermákové, ta ale neopětovala jeho city a provdala se později za hraběte Václava Roberta z Kounic. V roce 1873 se Antonín Dvořák oženil s mladší sestrou Josefy, Annou (1854–1931). Manželům Antonínovi a Anně Dvořákovým se narodilo celkem devět dětí: Otakar (4. 4. 1874 – 8. 9. 1877), zemřel na onemocnění neštovicemi; Josefa (19. 8. 1875 . – 21. 8. 1875); Růžena (18. 9. 1876 – 13. 8. 1877), zemřela na otravu fosforem; Otilie (6. 6. 1878 . – 5. 7. 1905), v roce 1898 se provdala za Dvořákova žáka, hudebního skladatele Josefa Suka, 1 syn; Anna (13. 1. 1880 – 10. 9. 1923 .), manžel Josef Sobotka, 2 děti; Magdalena (17. 8. 1881 – 25. 3. 1952), koncertní pěvkyně, manžel Karel Šantrůček, bezdětná; Antonín ( . 7. 3. 1883 – 20. 6. 1956), manželka Julie Janoušková, bezdětný; Otakar (9. 2. 1885 – 15. 9. 1961), v . roce 1960 vydal knihu o svém otci Antonínu Dvořákovi, manželka Marie Šrámková, 2 děti; Aloisie (4. 4. 1888 – 28. 4. 1967), manžel Josef Fiala, 4 děti. Počátek Dvořákovy skladatelské tvorby se dá zdokumentovat k roku 1861. Jeho první skladatelské pokusy se však nesetkaly s větším veřejným ohlasem. Po své svatbě začal pracovat jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě. Do Dvořákovy skladatelské dráhy zasáhl významným způsobem pražský rodák, hudební kritik působící ve Vídni Eduard Hanslick. V roce 1877 informoval Dvořáka, že jeho dílo přilákalo pozornost tehdy výrazné osobnosti hudebního romantismu, skladatele Johannese Brahmse, který jej posléze doporučil berlínskému nakladateli hudebních děl Fritzi Simrockovi. Dvořák pak pro Simrocka v roce 1878 napsal první řadu svých Slovanských tanců a získal za ni velmi pozitivní kritiku, a to i od Hanslicka samotného. S Brahmsem zůstal Dvořák po dlouhá léta v přátelském poměru. Navštívil jej na smrtelné posteli a pak se zúčastnil jeho pohřbu, který se konal 6. dubna 1897. Rodina Dvořákových byla častými hosty hraběte JUDr. Václava Roberta z Kounic na zámečku ve Vysoké u Příbramě. Zde Antonín Dvořák bydlel nejprve ve správcovském domě hraběte Kounice, který byl jeho švagrem. Později od něj koupil (není zjištěno, že kupní obnos musel uhradit[zdroj?]) ovčín se špýcharem na východním druhém konci vesnice. Špýchar nechal přestavět na své letní sídlo, kde s nadšením sadařil, choval holuby a komponoval. Úspěšně se uplatnil i jako dirigent svých skladeb. Roku 1884 byl pozván do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater, vokálně-instrumentální dílo, složené po smrti jedné z jeho dcer. Setkal se s ohromujícím úspěchem a získal tak silné vazby na anglickou hudební scénu, kde ho vynikající výkony souborů sborového zpěvu motivovaly k dalšímu kompozičnímu úsilí v oblasti skladeb vokálně-instrumentálního charakteru. Jeho Rekviem, poprvé uvedené v roce 1891 v Birminghamu pod skladatelovou taktovkou (česká premiéra se uskutečnila v Národním divadle v Praze v dubnu roku 1892), bylo vyvrcholením této činnosti. Na základě svých hudebních úspěchů získal čestný doktorát v Praze a na Cambridgeské univerzitě. Dvořák se přátelil s ruským skladatelem Čajkovským, který ho v roce 1890 pozval koncertovat v Moskvě a Petrohradě. V roce 1892 byl Dvořák obeslán dopisem ze Spojených států amerických. Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se ho snažila získat jako ředitele této instituce. Nejprve sice váhal, ale pak nabídku přijal. Jeho pobyt ve Spojených státech amerických v letech 1892–1895 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost. Hlavním Dvořákovým úkolem v Americe bylo pomoci najít americké hudbě tvář. Podle českého skladatele se tak mělo stát především díky inspiraci indiánskou a afroamerickou hudbou. Jeho žák Harry Burleigh, jeden z prvních černošských skladatelů, Dvořákovi předvedl kouzlo amerických spirituálů. Kvůli problémům s vyplácením honoráře se však Dvořák nakonec vrátil do Prahy, svou roli v tom ale sehrála i jeho stále stoupající prestiž v Evropě a stesk po domově. Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou ve Vysoké u Příbramě. Právě zde pak složil dvě ze svých nejznámějších oper – Rusalku a Armidu. V této poslední fázi tvorby mu byl inspirací také český folklór. V roce 1895 se Dvořák stal profesorem na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu významných českých skladatelů, jakými byli např. Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší. Josef Suk se seznámil a později, v roce 1897, oženil s Dvořákovou dcerou Otilií a stal se tak jeho zetěm. Dvořákovo dílo bylo nyní uváděno a oslavováno doma i v zahraničí. Gustav Mahler a Hans Richter přispěli k jeho popularitě koncerty ve Vídni, Joseph Joachim a Hans von Bülow zpopularizovali Dvořákovu hudbu v Německu, Joseph Barnby a Alexander Mackenzie v Anglii. Dvořákovy šedesáté narozeniny v roce 1901 se staly národní událostí. Již předtím, v dubnu 1901, jej rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu jako rytíře (Ritter von Dvořák). Stal se tak členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni. Spolu s ním byl rytířem a členem sněmovny jmenován také další významný český umělec, básník Jaroslav Vrchlický. V roce 1901 se Dvořák stal nástupcem Antonína Bennewitze jako ředitel Pražské konzervatoře. Antonín Dvořák zemřel po pěti týdnech nemoci dne 1. května 1904 na mozkovou mrtvici. 5. května byl pohřben na Vyšehradském hřbitově. Zanechal po sobě velké dílo a také několik nedokončených prací. Dvořák byl velmi zbožný muž, měl laskavou a nekomplikovanou osobnost. Mezi jeho velké záliby (vyjma lásky k hudbě) patřila železnice a chov holubů. Trpěl agorafobií, která se ke konci života stupňovala. Kriminalistický ústav v Praze na základě rozboru DNA skladatelova vnuka Antonína Dvořáka (* 1929) (syna Otakara Dvořáka), zjistil, že předkové Dvořáků v mužské linii pochází z Kazachstánu nebo Pákistánu. Související informace naleznete také v článku Seznam děl Antonína Dvořáka. Jeho umění je naprosto osobitou klasicistně-romantickou syntézou. Síla a absolutní jedinečnost skladatelova je přítomna především v orchestraci a instrumentaci. Jeho tvůrčí vývoj probíhal v několika etapách: první skladby vyrůstají z odkazu Beethovena a Schuberta, druhá fáze jeho úsilí je však již zcela v režii jeho osobitého cítění, kdy projevuje již naprosto originální a specifické hudební chápání jak po formální, tak obsahové stránce. Třetí období je typickým příklonem k vlasteneckým námětům a českým hudebním inspiracím (kantáta Hymnus, Moravské dvojzpěvy). Zvláštního zabarvení dodalo jeho hudbě úsilí o obecně slovanský ráz tvorby, kterým obohatil nejvýrazněji světovou hudební tvorbu. Podobně (aniž by však opustil české a slovanské charakteristiky) byl za svého amerického pobytu inspirován hudbou černošskou a indiánskou, což se projevilo v jeho 9. symfonii, zvané Novosvětská, která patří k nejlepším dílům tohoto druhu v celé hudební historii. V posledním období dospěl k osobitě barvitému projevu v souvislosti s inspirací českými pohádkami a bájemi (opery Čert a Káča, Rusalka, Jakobín, Armida). Napsal celkem devět symfonií, několik symfonických básní, velké skladby instrumentální (Slovanské tance), vokální a vokálně-instrumentální (Stabat Mater, Svatá Ludmila, Rekviem, Te Deum), 5 koncertních ouvertur, množství . komorních skladeb (nejznámější je Smyčcový kvartet F dur, zvaný Americký), koncertů (houslový, violoncellový a klavírní), písně (Biblické písně), sbory, klavírní skladby (verze Slovanských tanců, později i orchestrální verze), 10 oper (nejznámější jsou Rusalka, Jakobín, Čert a Káča, Dimitrij a Armida). Uctíván celým světem nečekaně zemřel v Praze 1. května 1904 Nejrůznější dokumenty a další památky (notové autografy, korespondence, listinné materiály, výtvarná díla, dobové fotografie, programy, plakáty) na tohoto výjimečného skladatele jsou umístěny v Muzeu Antonína Dvořáka, které od doby svého vzniku v roce 1932 sídlí v barokním letohrádku Amerika v Praze. Jeho dílo je bohaté jak svým počtem, tak rozsahem forem – čítá téměř 120 opusů, z nichž většina představuje velká orchestrální, vokálně-instrumentální či hudebně dramatická díla. Památník Antonína Dvořáka se nachází ve Vysoké u Příbramě, kde je stálá expozice o skladateli a jeho pobytech v obci. Po Dvořákovi je pojmenován impaktní kráter Dvořák na planetě Merkur a planetka 2055 Dvořák. Zajímavostí je, že první skladba, která zazněla po přistání amerických kosmonautů na Měsíci, byla Dvořákova Novosvětská symfonie.[zdroj?] Po Dvořákovi je pojmenován jeden pár vlaků railjet jezdící (2016/2017) mezi Prahou, Vídní a Grazem.

VERB_PHRASE

YES_NO

003261

... Sound Studios v New Yorku. První oficiální vystoupení skupiny bylo na Academy of Music (NY), kde předskakovali kapele Blue Öyster Cult. Na tomto koncertu se stalo, že při plivání plamenů vzplanuly nalakované vlasy Geneho Simmonse. Dne 5. února 1974 v kanadském Edmontonu na Northern Alberta Jubilee Auditorium skupina nastartovala své koncertní turné. Album s jednoduchým názvem Kiss bylo vydáno 18. února. Dne 19. února bylo v televizi...

Začaly někdy na kocertu hořet vlasy Geneho Simmonse?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kiss

Na tomto koncertu se stalo, že při plivání plamenů vzplanuly nalakované vlasy Geneho Simmonse.

Kiss je americká rocková skupina, která vznikla v New Yorku roku 1973. Skupina je známa bizarně líčenými tvářemi svých členů, kostýmy a vizuálním ztvárněním vystoupení. Na koncertech plivali oheň, krev, kouřilo se jim z kytar a používali pyrotechniku. Jejich oblečení a make-up má charakter strašidelně laděných komiksových postav. Jejich atraktivní prezentace přitvrzené glam rockové hudby zapůsobila na široké masy publika natolik, že se stali jednou z celosvětově nejznámějších a komerčně nejúspěšnějších amerických rockových skupin hlavně v 70. a 80. letech. Kiss doposud získali od RIAA 22 zlatých alb a mají potvrzený prodej více než 100 milionů alb, z toho 19 milionů nahrávek v USA. Kiss má své kořeny ve skupině Wicked Lester. Tuto skupinu z New Yorku vedli Gene Simmons a Paul Stanley. Wicked Lester svou tvorbou ale nedosáhli výraznějšího úspěchu. Koncem roku 1972 mezi sebe Simmons se Stanleyem přijali veterána hudební klubové scény z New Yorku Petera Crisse a na jejich zkouškách začaly vznikat první písničky jako Strutter či Deuce. Oproti začátkům Wicked Lester v této době skupina začala muziku přitvrzovat a po vzoru kapely New York Dolls zkoušela experimentovat se svým vzhledem. Skupina začala používat make-up, vlasy měla upravené trvalou. V lednu 1973 se k trojici kapely připojil sólový kytarista, excentrik Paul "Ace" Frehley. V této době také Gene přišel s nápadem pojmenovat nově vzniklou kapelu KISS. Ace pak dostal nápad, že by písmena "SS" na konci názvu mohla být vytvořena ze dvou blesků: KI⚡ (německé edice alb skupiny však musely mít tento text upravený jako dvě obrácená "ZZ", protože blesky silně připomínaly nacistický znak SS). První album skupina začala nahrávat 10. října 1973 v Bell Sound Studios v New Yorku. První oficiální vystoupení skupiny bylo na Academy of Music (NY), kde předskakovali kapele Blue Öyster Cult. Na tomto koncertu se stalo, že při plivání plamenů vzplanuly nalakované vlasy Geneho Simmonse. Dne 5. února 1974 v kanadském Edmontonu na Northern Alberta Jubilee Auditorium skupina nastartovala své koncertní turné. Album s jednoduchým názvem Kiss bylo vydáno 18. února. Dne 19. února bylo v televizi ABC v programu Dicka Clarka In Concert odvysíláno první televizní vystoupení skupiny se skladbami Nothin' to Lose, Firehouse a Black Diamond. Dne 29. dubna skupina vystoupila v programu The Mike Douglas Show se skladbou Firehouse. Tomuto vystoupení předcházelo Douglasovo interview se Simmonsem, ve kterém se namaskovaný Gene vyjádřil, že je zosobněním zla, čímž zaujal, pobavil a zároveň uvolnil atmosféru ve zmateném hledišti. Nicméně i přes publicitu a koncertní turné se prodalo jen 75 000 nosičů prvního alba. Skupina Kiss spolu s vydavatelstvím Casablanca Records, které album produkovalo, rychle ztrácely své investice. Rozhodly se proto zkusit nahrát druhé album. Členové skupiny odletěli do Los Angeles do nahrávacího studia, aby se zde pokusili odčinit komerční neúspěch prvního alba. Album Hotter Than Hell vyšlo 22. října 1974. Dostalo se jen na stou příčku žebříčku a jen skladba Let Me Go, Rock 'n' Roll se hrála v hitparádách. Jakmile toto album vypadlo z žebříčku, skupina se rozhodla pro zrušení probíhajícího koncertního turné a načatého nahrávaní třetího alba. Vedení produkce tohoto alba vzal do svých rukou sám ředitel vydavatelství Casablanca Neil Bogart. Pokusil se o změnu zkresleného zvuku alba Hotter Than Hell na čistší, trochu víc popovější verzi nových skladeb. Nové album Dressed to Kill mělo mírně lepší komerční úspěch. Na tomto albu byla jedna z pozdějších klasických skladeb Kiss Rock and Roll All Nite. I když alba skupiny Kiss nedosahovala očekávaného prodeje, byla skupina oblíbená díky své originální show na živých vystoupeních. Děly se tam takové věci, jako bylo Geneho plivání krve (směs jogurtu a potravinářské barvy), plivání plamenů, Frehleyova kytara se během sóla vznítila (efekt světel a dýmovnic, skrytých v kytaře), během Crissova bubnovaní létaly jiskry a rytmus Stanleyovy kytary byl zvýrazněn pyrotechnikou. Na konci roku 1975 bylo vydavatelství Casablanca blízko krachu a skupina Kiss byla v nebezpečí propadnutí nahrávací smlouvy s vydavatelstvím. Obě strany mohl zachránit jen komerční úspěch. Překvapením bylo, že komerční úspěch přišel po vydaní dvojalba Alive! ze živých vystoupení. Na tomto jejich prvním živém albu mínila skupina předvést to vzrušení, které provázelo jejich koncerty, chtěla vydat zvukovou verzi, kterou nebylo možno ve studiu nahrát. Album vyšlo 10. září 1975, získalo čtyřnásobnou platinu a živá verze singlu Rock and Roll All Night s kytarovým sólem se stala prvním singlem, který se dostal do Top 40. Tato situace zachránila před finančním krachem skupinu i studio Casablanca. Po tomto úspěchu došlo ke spojení s producentem Bobem Ezrinem, který předtím spolupracoval s jinou hvězdou glam rocku Alice Cooperem. Výsledkem této spolupráce bylo zvukově i hudebně nejlépe zpracované album skupiny Kiss nazvané Destroyer, které vyšlo 15. března 1976. Na produkci alba byly využity orchestrální party, sbor a množství páskových efektů. Singl Beth se dostal na 7. příčku žebříčků a album se stalo koncem roku 1976 platinovým. Další deskou nahranou téhož roku se KISS definitivně zařadili mezi nejpopulárnější kapely své doby. Album s názvem Rock and Roll Over bylo pokusem o získání "živého" zvuku na studiové desce. Nahrávání proto proběhlo v jednom z Newyorských divadel a téměř naživo. Deska se stala taktéž platinovou. Album Love Gun vydané roku 1977 bylo zvukově velmi podobné předchozí desce a jen podtrhovalo tehdejší dominanci KISS na americkém hudebním trhu. Nejslavnější písní na desce se stal hit Love gun. Ten se stejně jako další hity z alb Destroyer, Rock and Roll Over a Love Gun objevil i na druhém živém záznamu kapely, dvojalbu Alive II. Speciálně pro tuto desku KISS nahráli několik úplně nových písniček, jelikož prý nechtěli na koncertních šňůrách opakovat stále stejný materiál. V průběhu let 1976 až 1978 skupina Kiss vydělala na nahrávkách a živém vystupování 17,7 mil. dolarů. Vydavatelstvím Marvel Comics byl vydán komiks s postavami super hrdinů ze skupiny Kiss. Gallupův ústav výzkumu veřejného mínění zjistil, že skupina Kiss je nejpopulárnější skupina Ameriky. V japonské Budokan Hall v centru Tokia uspořádala skupina Kiss 5 vyprodaných koncertů, čím o jeden koncert překonala tehdejší rekord skupiny Beatles. Vyšla remixovaná kompilace jejich hitů, dvojalbum Double Platinum. V této době se na trh dostal materiál, který neměl s hudbou nic společného. Kromě zmíněného komiksu to byl inkoust s "příměsí pravé krve", ve stylu skupiny graficky zpracovaný pinball, "Kiss Your Face Makeup" - šminkové sety, kissácké masky na Halloween, stolní hry s postavičkami skupiny a mnoho dalších "pozoruhodných suvenýrů". Mezi roky 1977 až 1979 se na tomto materiálu prodávaném v obchodech a během koncertů podařilo podle odhadu vydělat asi 100 mil. dolarů. Skupina Kiss se v roce 1978 dostávala na svůj vrchol komerční úspěšnosti. V průběhu dvou let měla čtyři platinová alba, průměrná návštěvnost koncertů byla 13 350 lidí, hrubý příjem skupiny za rok 1977 byl 10,2 mil. dolarů. Členové skupiny spolu s kreativním manažérem Billem Aucoinem hledali cestu, jak se dostat do další úrovně popularity. Pro rok 1978 Bill určil dva způsoby, jak situaci využít. Prvním byl nápad vydat čtyři sólová alba členů skupiny současně. I když na výrobě těchto alb navzájem nespolupracovali, byla vydána jako alba skupiny Kiss s podobným designem obalů. Alba vyšla naráz v jeden den. Byla to šance pro členy skupiny prezentovat své individuální hudební představy ve spolupráci s jinými hudebníky. Na Geneho albu hraje člen skupiny Aerosmith Joe Perry, zpívá disko hvězda Donna Summer a jeho tehdejší přítelkyně Cher. Alba, které nahráli Stanley a Frehley jsou víc hardrocková a Crissovo album je laděno víc baladicky ve stylu R&B. Na trh bylo dáno 5 mil. nosičů, všechna čtyři alba se dostala do první padesátky žebříčku Billboardu. Druhým cílem Aucoinsova plánu bylo dostat členy skupiny na filmová plátna, tak aby jejich postavy upevnily mínění o jejich hrdinství. Filmovaní se uskutečnilo na jaře 1978. I když měl projekt ambice stvořit něco mezi Hard Day's od skupiny Beatles a Hvězdnými válkami, výsledek nebyl s těmito ambicemi ve shodě. Scénář se vícekrát přepisoval a členové skupiny, hlavně Criss a Frehley, byli velmi znechuceni průběhem. Criss se odmítl zúčastnit post-produkce a nakonec byly jeho dialogy nadabovány jiným hercem. Televizní film Kiss Meets the Phantom of the Park, produkovaný společností Hanna-Barbera byl vysílaný televizí NBC 28. října 1978. I přes pohrdavé odezvy to byl televizní program s jedním z nejvyšších ratingů v tomto roce. Namísto hrdinů ale tento film předvedl členy skupiny skoro jako šaškovské, komické postavy. Umělecký propad tohoto projektu podnítil skupinu k tomu aby rozvázala vztahy s Billem Aucoinem. Po dvou letech, 23. května 1979 vyšlo další společné album skupiny nazvané Dynasty, které se také stalo platinovým. Na tomto albu je největší světový hit historie skupiny Kiss, který je kombinací stylů Hard rock a Disko: I Was Made For Lovin' You. Bicí na tomto albu nahrával Anton Fig, načež producent alba Vini Poncia dospěl k názoru, že Crissova technická úroveň není adekvátní tomu, co si skladby alba vyžadují. Jediná Crissova skladba (kterou i nazpíval) na albu je Dirty Livin'. Následující koncertní šňůra k albu měla název The Return of Kiss. Tato šňůra byla poznamenaná poklesem návštěvnosti koncertů. Crissova technická úroveň byla opravdu slabší, někdy docházelo ke zpomalení rytmu skladeb. Poslední koncert této šňůry ze dne 16. prosince 1979 byl zároveň i posledním Crissovým vystoupením s Kiss. Následující album Unmasked, které vyšlo 20. května 1980, bylo nahráno se studiovým bubeníkem Antonem Figem. Toto album má víc popový charakter a bylo prvním od alba Dressed to Kill, které nedosáhlo na platinový prodej. Crisse na koncertech vystřídal Eric Carr. Debutoval 25. července 1980 v dnes už neexistujícím Palladium Theatre. Tento koncert k albu Unmasked byl jediným vystoupením v USA, skupina potom absolvovala šňůru na Novém Zélandu a v Austrálii. Toto turné bylo jedno z největších zahraničních a hlavně ze strany médií bylo vnímáno pozitivně. Pro nahrávání dalšího alba se skupina rozhodla přizvat producenta Boba Ezrina, který se osvědčil při úspěšném albu Destroyer. První tiskové zprávy hovořily o tom, že skupina se vrací k hardrockovému stylu. Nové album má název Music from "The Elder" (1981). Je to koncepční album, na kterém hrají i středověké dechové nástroje, smyčce, harfy a syntezátory. Album bylo prezentováno jako soundtrack k filmu, který nebyl nikdy natočen. Vzhledem k této skutečnosti není jednoduché pochopit koncepci jeho dějové linie. Komerčně tento projekt úspěšný nebyl a po jeho vydání ani nenásledovalo větší koncertní turné. V tomto období začal být vzniklou situací frustrovaný i Ace Frehley. V létě roku 1982 se rozhodl od skupiny odejít. I když už na výrobě nespolupracoval, je Frehley zobrazen na obalech následujících alb z roku 1982 Killers a Creatures of the Night. Album Creatures of the Night se dostalo na 45. místo žebříčků popularity. Kytarové party na tomto albu nahrávalo vícero muzikantů včetně Vinnie Vincenta. Vincent oficiálně nahradil Frehleye v prosinci 1982 během koncertního turné při 10. výročí vzniku skupiny. Vincentova identita/maska, byla ve formě egyptského bojovníka. Toto turné nebylo v USA komerčně nejúspěšnější, ale skupina měla i koncerty, na kterých bylo nejvíc diváků v jejich historii, včetně 137 000 fanoušků v Rio de Janeiro, v Brazílii 18. června 1983. Dne 25. června 1983 se uskutečnil v Sã Paulo poslední koncert (až do r. 1996), na kterém skupina Kiss vystupovala v maskách. Album Lick It Up (1983), které pomohlo znovu oživit kariéru skupiny bylo zároveň jejich prvním po demaskovaní. Ukončení používání masek a kostýmů mělo zdůraznit změnu. Odmaskování KISS je však dnes bráno jako jedno z nejhorších rozhodnutí v hudební historii. Skupina kvůli tomu ztratila démonickou tvář, kterou předtím oplývaly jejich koncerty. Poprvé se na veřejnosti bez masek objevili při prezentaci alb 18. září 1983 v televizi MTV. Album Lick It Up bylo po třech letech prvním, které hned získalo zlato, ale návštěvnost na turné byla slabší než při předešlém projektu. Během tohoto koncertního turné vznikaly tlaky mezi Vincentem a zbytkem skupiny, které skončily v březnu 1984 Vincentovým odchodem. Nahradil ho bývalý studiový hráč a učitel na kytaru Mark St. John. S tímto kytaristou skupina nahrála v září 1984 nejlépe prodávané album skupiny 80. let nazvané Animalize. I když úspěch skupiny nebyl porovnatelný s jejich zlatou érou 70. let, došlo v tomto období k výraznému zlepšení jejich postavení na hudebním trhu. St. John měl zdravotní problémy s reaktivní artritidou. Choroba ho omezovala na vystoupeních, proto došlo ke čtvrté výměně během tří let na pozici sólového kytaristy, když na tento post ve skupině nastoupil v prosinci 1984 Bruce Kullick. Sestava Stanley, Simmons, Carr a Kullick se stala nejstabilnější od doby originální sestavy 70. let. Od poloviny 80. let vydali sérii platinových alb: Asylum (1985), Crazy Nights (1987) a kompilaci jejich největších hitů Smashes, Trashes & Hits (1988). Album Crazy Nights bylo jedním z nejúspěšnějších alb na světě, které kdy skupina Kiss nahrála. Single Crazy, Crazy Nights dosáhl čtvrté příčky v Británii. Poslední album 80. let Hot in the Shade sice nedosáhlo platiny, ale singl Forever, který byl zkomponován ve spolupráci s Michaelem Boltonem, dosáhl v žebříčcích 80. příčky. Bylo to nejvyšší umístění od dob singlu I Was Made for Lovin' You. Tento singl byl posledním singlem, který se v žebříčcích dostal do první desítky. Po odmaskovaní skupiny ztratil Kiss svůj démonický image. Simmons, který byl do té doby vedoucí osobností, ztrácel na své atraktivitě pro fanoušky, prominentem skupiny se stal Stanley. Produkcí prvního alba 90. let byl znovu pověřen Bob Ezrin. V březnu 1991, než se skupina stihla pustit do nahrávaní, zjistili lékaři u Erica Carra nádor na srdci, který mu byl v dubnu úspěšně odstraněn. Po operaci se u něj objevily nádory na plicích, proti kterým podstoupil chemoterapii. V červenci bylo vyhlášeno, že léčba byla úspěšná a Eric nad rakovinou vyhrál. V září byl poprvé hospitalizován s prvním ze dvou krvácení do mozku. Zemřel 24. listopadu, 1991 ve věku 41 let, v ten samý den, jako zpěvák skupiny Queen, Freddie Mercury. Tragédií zničení členové skupiny Kiss se rozhodli pokračovat spolu s novým hráčem na bicí Ericem Singerem. Eric Singer, který předtím spolupracoval s Black Sabbath, Garym Moorem, Litou Ford a Alice Cooperem, byl ve skupině již známý, protože hrál na klubových akcích Paula Stanleyeho v roce 1989. 18. května 1992 vydala skupina album Revenge, které bylo více laděno v hardrockovém stylu. Z tohoto alba je nejznámější singl Unholy. Překvapující byla podpora z tantiém na skladby pro bývalého (vyhozeného) člena skupiny Vinnieho Vincenta. Album debutovalo v první desítce žebříčku hitparád a stalo se zlatým. Na počest zesnulého Erica Carra je na albu jako závěrečná skladba zařazená starší instrumentální nahrávka s názvem Carr Jam 1981, jejíž stěžejní částí je Carrovo sólo na bicí. Nahrávky z koncertního turné Revenge Tour byly vydány na živém albu Alive III. Na počest skupiny Kiss bylo v roce 1994 vydáno album Kiss My Ass: Classic Kiss Regrooved, které bylo kompilací jejich známých hitů v interpretaci tehdejších hvězd jako například Lenny Kravitz, Stevie Wonder, Garth Brooks (se skupinou Kiss), Anthrax, Gin Blossoms, Toad the Wet Sprocket, Shandi's Addiction, Dinosaur Jr, Extreme, The Lemonheads, The Mighty Mighty Bosstones, Yoshiki a Die Ärzte. Toto album dosáhlo 19. příčky v žebříčku Billboardu a od RIAA získalo zlato. Roku 1995 vydala skupina knihu Kisstory, ve které byla detailní historie skupiny. V tom samém roce se skupina objevila na unikátní a pozitivně vnímané celosvětové Worldwide Kiss Convention Tour, kde prezentovala své hudební nástroje, kostýmy, vzpomínky z vystoupení, dělala i besedy s fanoušky, podpisové akce, hrála dvouhodinové akustické koncerty, na kterých hrála skladby podle spontánních požadavků publika. Na prvním koncertu v USA zpíval poprvé po 16. letech s Kiss skladby Hard Luck Woman a Nothin' to Lose bývalý člen skupiny Peter Criss. 9. srpna 1996 se se skupinou znovu spojili Criss s Frehleyem, aby si spolu zahráli v programu MTV Unplugged. Tato akce spustila vlnu spekulací o tom, že se znovu spojí původní sestava skupiny Kiss. Pár týdnů po Unplugged se skupina (Simmons, Stanley, Kullick a Singer) střetla v nahrávacím studiu, aby nahrála po třech letech album Carnival of Souls: The Final Sessions, které bylo hotovo v únoru 1996, ale . jeho vydání se opozdilo skoro o dva roky. 28. února 1996 během 36. udělování cen Grammy se v plné zbroji s maskami a v kostýmech z éry Love Gun za obrovských ovací objevila na pódiu originální sestava skupiny Kiss. 16. dubna na tiskovce v New Yorku KISS oznámili, že se rozhodli v této původní sestavě rozeběhnout koncertní šňůru s podporou svého nového manažera, kterým se stal Doc McGhee. Konference moderovaná Conanem O'Brienem byla vysílána do 58 států. 20. dubna bylo dáno do prodeje 40 000 lístků na první koncert, které byly vyprodány za 47 minut. Prvním veřejným vystoupením byla asi jednu hodinu dlouhá show, která se konala 15. června pro výroční KROQ Weenie Roast v Irvine, Kalifornie. Turné Alive/Worldwide Tour začalo vystoupením před 39 867 diváky 28. června na Tiger Stadium v Detroitu a skončilo po 192 koncertech během 11 měsíců. Koncerty vydělaly 43,6 mil dolarů, průměrná účast na jeden koncert byla 13 737 lidí. Poprvé od roku 1977 vydala skupina v září 1998 společné album Psycho Circus. Hráčsky se Frehley a Criss na nahrávaní tohoto alba podíleli minimálně. Sólové kytary nahrával Bruce Kullick a budoucí člen skupiny Tommy Thayer. Většinu bicích sekcí nahrál studiový hudebník Kevin Valentine. I přes tyto rozpory dosáhlo album v žebříčích třetí a tím i nejvyšší pozici v historii alb skupiny Kiss. Titulní skladba alba získala cenu Grammy za nejlepší hardrockovou skladbu. Turné Psycho Circus Tour začalo na Dodger Stadium v Los Angeles v noci na svátek Halloween roku 1998. Koncert byl vysílán přes FM rádia v celých USA. Od 11. srpna 1999 má skupina Kiss svou hvězdu na Hollywood Walk of Fame v kategorii hudebního průmyslu. 13. srpna byla premiéra filmu s tématem skupiny Kiss, který měl název Detroit Rock City o čtyřech teenagerech z roku 1978, kteří jsou schopní udělat cokoliv, aby se dostali na koncert skupiny Kiss v Detroitu. Následující měsíc skupina spolupracovala se zápasníkem World Championship Wrestling, který byl známý jako The Kiss Demon. Tvář měl namaskovanou jako Gene Simmons. Na jeho uvedení během WCW Thursday Night Thunder skupina naživo zahrála skladbu God of Thunder. Tato zápasnická postava neměla dlouhou životnost. Všechny vazby byly ukončeny, když WCW už v září toho roku rozvázalo pracovní poměr se šéfem Ericem Bishofem. Dne 10. února 2000 Kiss oznámili Turné na rozloučenou. Na australské a japonské části turné nahradil Petera Crisse (v jeho masce catmana) předešlý bubeník Eric Singer, kvůli neshodám ohledně financí. Když se skupina rozhodla neukončit kariéru a pokračovat dál, na místo bubeníka se vrátil Peter Criss, ale v té době opustil Kiss Ace a na jeho místo nastoupil Tommy Thayer, který už několik let s Kiss pracoval. V této sestavě skupina zrealizovala svůj dlouhodobý plán, 28. února 2003 nahráli koncertní album s melbournským symfonickým orchestrem a vydali ho 22. července 2003 pod jménem Kiss Symphony: Alive IV. Poté skupinu znovu opustil Peter Criss a na jeho místo opět nastoupil Eric Singer. V této sestavě, která vydržela dodnes, objeli Kiss v roce 2004 planetu s Rock the nation world tour. Na tomto turné skupina natočila koncerty ve Washingtonu a Virginia Beach a vydali je na DVD Rock the Nation Live! V roce 2008 Kiss uspořádali po Evropě turné Alive 35 na oslavu výročí třiceti pěti let od svého založení. Roku 2009 pokračovali s tímto turné v Jižní Americe a v Kanadě. 5. října Kiss vydali po jedenácti letech nové album s názvem Sonic Boom, které se dostalo na druhé místo žebříčků popularity a pokračovali v turné Alive 35 po USA. V květnu a v červnu navštívila skupina Evropu při turné Sonic Boom over Europe: From the begining to the boom. V roce 2012 vydali album Monster a 14. června 2013 ukázali v pražské O2 areně. Show nejen s písněmi z nového alba ale i starými hity. Koncert začal skladbou "Psycho Circus" a obsahoval i klasické prvky KISS koncertů. Jako například plivání krve, ohně, střílení z kytar a z bazuky. Z nového alba zazněly skladby "Hell Or Hallelujah" a "Outta This World". Zazněly, ale také klasické hity jako "I Was Made For Lovin You", "Detroit Rock City, "Love Gun, "Black Diamond", "Shout it out Loud" atd. V dubnu 2014 byli Kiss uvedeni do Rock And Rollový síně slávy. V létě roku 2015 se skupina opět objevila v Praze,kde předvedla skvělou show k turné "40 Anniversary tour". V roce 2016 se kapela rozhodla že vyjede na letní turné po USA s názvem "Freedom To Rock Tour". kapela má 25.5.16 v kinech po celém světě uvést koncert a dokument o kapele Kiss z koncertů v Las Vegas. Gene Simmons - basová kytara a zpěv - maska démona Paul Stanley - kytara a zpěv - maska hvězdného dítěte Ace Frehley - sólová kytara a zpěv - maska Space Ace Peter Criss - bicí a zpěv - maska kočičího muže Gene Simmons - basová kytara, zpěv ( .od r. 1973) Paul Stanley - kytara a zpěv (od r. 1973) Eric Singer - bicí (1991-1996, 2001-2002, potom od r. 2004) Tommy Thayer - sólová kytara . (od r. 2002) Peter Criss - bicí, zpěv (1973-1980, 1996-2001, 2002-2004) Ace Frehley - kytara, zpěv (1973- . 1982, 1996-2002) Eric Carr - bicí, zpěv (1980-1991) / maska Lišáka(zemřel) Vinnie Vincent - sólová kytara (1982-1984) / maska egyptského válečníka Ankh-Warrior Mark St. John - sólová kytara (1984)(zemřel) Bruce Kulick - sólová kytara (1984-1996) Související informace naleznete také v článku Diskografie Kiss. Studiová alba Související informace naleznete také v článku Videografie Kiss. Obrázky, zvuky či videa k tématu KISS (band) ve Wikimedia Commons Kiss Peter Criss Bruce Kulick Gene Simmons Paul Stanley Eric Singer Tommy Thayer

VERB_PHRASE

YES_NO

004793

SARS (z angl. Severe Acute Respiratory Syndrome, česky těžký akutní respirační syndrom, či také syndrom náhlého selhání dýchání) je virové onemocnění dýchacích cest způsobené koronavirem SARS-CoV. Jeho výskyt byl poprvé hlášen 16. listopadu 2002 z čínské provincie Kuang-tung. Během několika dalších měsíců se nákaza rozšířila do více než 30 zemí, nakazila přes 8000 lidí a přímo způsobila smrt 774 lidí. V polovině roku 2003 se podařilo pomocí efektivních protiepidemických opatření zastavit šíření infekce, ale...

Kdy byl poprvé hlášen výskyt SARS?

https://cs.wikipedia.org/wiki/SARS

Jeho výskyt byl poprvé hlášen 16. listopadu 2002 z čínské provincie Kuang-tung.

SARS (z angl. Severe Acute Respiratory Syndrome, česky těžký akutní respirační syndrom, či také syndrom náhlého selhání dýchání) je virové onemocnění dýchacích cest způsobené koronavirem SARS-CoV. Jeho výskyt byl poprvé hlášen 16. listopadu 2002 z čínské provincie Kuang-tung. Během několika dalších měsíců se nákaza rozšířila do více než 30 zemí, nakazila přes 8000 lidí a přímo způsobila smrt 774 lidí. V polovině roku 2003 se podařilo pomocí efektivních protiepidemických opatření zastavit šíření infekce, ale ještě začátkem roku 2004 byly nové případy hlášeny z Číny a několik případů infekce v laboratořích. V České republice nebyly potvrzeny případy nakažení SARS. Kromě smrtelného koronaviru SARS (SARS-CoV) se v lidské populaci nachází i příbuzné, méně virulentní koronaviry NL63 a OC43 způsobující nachlazení, vzácně zápal plic, a relativně nedávno objevené koronaviry NL63 a HKU1. V roce 2012 byl objeven virus z čeledi koronavirů nazvaný MERS-CoV způsobující zápal plic provázený selháním ledvin; WHO se obává, že tato nemoc má potenciál rozvinout se v epidemii. Inkubační doba SARS, tj. časový interval, který uplyne od nákazy virem k prvním projevům onemocnění, činí 2–7 dní, v některých případech až 10 dní. Infekce začíná obvykle vysokou teplotou (nad 38 °C), bolestmi hlavy, celkovou únavou. Po 2–7 dnech se přidružuje suchý kašel a dýchací obtíže. U většiny postižených se vyvíjí zápal plic. Vysoká úmrtnost (téměř 10%) je přičítána především příliš silné imunitní reakci vyvolané cytokiny (tzv. cytokinová bouře), hlavní roli má přílišná produkce interferonu gama lidskými buňkami. Původce nákazy – jeden z koronavirů – se šíří zejména kapénkovou infekcí při úzkém kontaktu s nemocnou osobou, případně prostřednictvím různých předmětů potřísněných sekrety dýchacích cest, jinými tělesnými tekutinami nebo stolicí. Předběžné zkušenosti nasvědčují tomu, že virus přežívá v prostředí několik dnů. Na délce přežívání se podílí množství faktorů, mimo jiné charakter potřísněného povrchu materiálu, druh tělesné tekutiny obsahující virus, teplota a vlhkost. Tato nemoc je zoonóza, jako rezervoár jí slouží některé druhy netopýrů (např. čínský), i když infekce lidí pravděpodobně proběhly nepřímo, přes cibetky nebo psíky mývalovité. Léčba SARS je především symptomatická, provádí se srážení horečky pomocí antipyretik, dodává se kyslík, případně se mechanicky pomáhá dýchání. Pacienti infikovaní koronavirem SARS musí být izolováni, a nejlépe drženi v místnosti s podtlakem, což zabraňuje šíření viru vzduchem. V současné době neexistuje účinný lék proti SARS testovaný na lidech, i když byly vyvinuty monoklonální protilátky a léky blokující činnost virové helikázy, což zabraňuje replikaci viru; tyto léky ovšem zatím nebyly schváleny pro použití na lidech. Individuální ochrana spočívá v dodržování běžných hygienických zásad, uplatňovaných zejména při epidemiích akutních onemocnění dýchacích cest. Zvláště důležité je pečlivé mytí rukou teplou vodou a mýdlem. S ohledem na způsob šíření nákazy je nutné zamezit vzniku infekčního aerosolu při kašli a kýchání a vyhýbat se dotyku úst, nosu a očí nemytýma rukama. FERENČÍK, M; ROVENSKÝ, J; SHOENFELD, Y; MAŤHA, V. Imunitní systém; informace pro každého. 1. české. vyd. Praha : Grada Publishing, 2005. Slovníkové heslo SARS ve Wikislovníku

DATETIME

DATETIME

008358

... Nejvýraznější rozdíly oproti české gramatice: Skloňování Ruština má 6 pádů (oproti češtině chybí vokativ (5. pád), jehož funkci přebírá tvar nominativu). Časování Slovesa se časují podobně jako v češtině. Existují dva druhy časování (= základní rozdělení sloves podle časování). V prvním časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) "е" (д [dělajet], и [igrajem] ...) a v druhém časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) "i" (в [varit], у [uvidim]). Dále kromě tohoto rozdělení existují další typy časování, které se od sebe liší způsobem časování. Stavba věty Ve spisovném projevu se nevypouští podmět, musí být vyjádřen alespoň osobním zájmenem. V minulém čase se nepoužívá pomocné sloveso být: я н = ja napisal = napsal jsem. V přítomném čase chybí spona (významové sloveso být ), např.: о у = on učitel = (on) je učitel....

Kolik pádů má ruština?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ruština

Ruština má 6 pádů (oproti češtině chybí vokativ (5. pád), jehož funkci přebírá tvar nominativu).

Ruština (rusky: р я [ˈ jɪ]) je nejužívanější slovanský jazyk. Jako úřední i dorozumívací jazyk carského Ruska se ruština rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie. Významné rusky mluvící menšiny žijí doposud i v mnoha jinak většinově jinojazyčných zemích, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost. V době velmocenského postavení Sovětského svazu po druhé světové válce se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP. V řadě z nich se ruština povinně vyučovala na školách, např. v Československu do roku 1990. V mnoha zemích světa včetně USA a Západní Evropy volí zájemci o slovanské jazyky nejčastěji ruštinu jako první z těchto řečí pro své sebevzdělávání. Ruština je oficiálním jazykem v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu a Kyrgyzstánu dále též v moldavském Podněstří a Gagauzsku v Abcházii a Jižní Osetii. Významné ruské menšiny žijí na Ukrajině, v Kazachstánu, Bělorusku, Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Uzbekistánu a Izraeli. Kvůli svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů. Sovětský svaz byl a jeho nástupnický stát Ruská federace je totiž stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Podrobnější informace naleznete v článku Staroruština. Od 10. století se na ruském území spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ruština jako lidový jazyk se objevovala paralelně s ní v kronikách, právních a správních dokumentech. Vliv církevní slovanštiny slábl od 17. století, kdy stoupal význam Moskvy a prosazoval se jazyk z jejího okolí. Na začátku 18. století došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku. V 19. století došlo k největšímu rozkvětu klasické ruské literatury. V roce 1917 došlo k pravopisné reformě, která mj. opět zjednodušila písmo. Ruština se píše cyrilicí. Ruská abeceda se též nazývá azbuka a obsahuje písmena v následujícím pořadí: Na rozdíl od češtiny Rusové rozlišují výslovnost měkkého a tvrdého I/Y – zatímco И se čte podobně jako české I (o něco měkčeji), Ы je výrazně . tvrdší (artikuluje se více vzadu) Měkký znak a Е, Ё, И, Ю, Я změkčují předcházející souhlásku, např. д se čte [ďeťi], м se čte [mať]. V takových případech se počáteční [j] z výslovnosti trochu ztrácí, "vyčerpá" se na změkčení. Tvrdý znak se používá výjimečně pro vyznačení švu mezi předponou a kmenem, kde naopak ke změkčování docházet nemá: в čti [vjezd]. Silový přízvuk je na různých slabikách, v písmu se však nerozlišuje s výjimkou jazykových učebnic, slovníků apod., kde se vyznačuje čárkou nad samohláskou. Ruština má pohyblivý přízvuk, to znamená, že může být na jakékoliv slabice, např.: м [máma], х [chačú], б [barabán]. Ruský přízvuk je silnější a dynamičtější než český, kromě toho má významotvornou funkci, např. з [zámъ] – hrad, з [zamók] – zámek, с [stóit] – stojí (o penězích), с [staít] – něco stojí někde, nachází se, п [pláču] – pláču, п [plačú] – platím. Silný dynamický přízvuk má pak i důsledky kvalitativní, v přízvučných slabikách je plný vokál, v nepřízvučných dochází k redukci, např. м se čte jako [mъ]. Nepřízvučné О se čte skoro jako [a], např. с čti [svabóda]. Ё (čteno [JO]) je původem přízvučné Е a Rusové ho v písmu zřídka odlišují - pokud nevznikne nejednoznačnost ve . významu slova napíší místo něj Е Na rozdíl od sousední běloruštiny a ukrajinštiny (a ovšem češtiny a slovenštiny) se v ruštině praslovanské [g] nezměnilo na [h] (stejně, jako v polštině a jihoslovanských jazycích). Й - poměrně zvláštní písmeno. V českém jazyce je ekvivalentem J, ovšem v ruštině se čte (samotné písmeno, ne ve slově) jako "í kratkoje", doslova přeloženo krátké i. Zřejmě je zde spojitost s češtinskými nabodeníčky. Podrobnější informace naleznete v článku Ruská gramatika. Nejvýraznější rozdíly oproti české gramatice: Skloňování Ruština má 6 pádů (oproti češtině chybí vokativ (5. pád), jehož funkci přebírá tvar nominativu). Časování Slovesa se časují podobně jako v češtině. Existují dva druhy časování (= základní rozdělení sloves podle časování). V prvním časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) "е" (д [dělajet], и [igrajem] ...) a v druhém časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) "i" (в [varit], у [uvidim]). Dále kromě tohoto rozdělení existují další typy časování, které se od sebe liší způsobem časování. Stavba věty Ve spisovném projevu se nevypouští podmět, musí být vyjádřen alespoň osobním zájmenem. V minulém čase se nepoužívá pomocné sloveso být: я н = ja napisal = napsal jsem. V přítomném čase chybí spona (významové sloveso být ), např.: о у = on učitel = (on) je učitel. Ve starší slovní zásobě jsou výpůjčky z turkických jazyků: л = lošaď = kůň (také к); к = kaban = kanec). V novější zásobě se objevují slova přejatá z němčiny, francouzštiny a angličtiny. Ruština má cca 500 000 slov.

NUMERIC

NUMERIC

009602

... členské státy nemají mezinárodní subjektivitu – USA, Mexiko, Československo 1969–1992. federaci mezinárodní – členské státy mají omezenou mezinárodní subjektivitu a mohou vlastním jménem uzavírat mezinárodní smlouvy v rozsahu stanoveném federální ústavou – Německo, Švýcarsko, Rakousko, Sovětský svaz, Československo ke konci roku 1992. Členské státy zpravidla nemají právo z federace vystoupit. Některé federace však umožňují právo na vystoupení – Sovětský svaz, Československo 1991–1992. Příkladem sporu o právo na výstup je občanská válka v USA 1861–1865, kdy jižní státy vystoupily a založily konfederaci, zatímco severní to považovaly za protiústavní povstání. Federace bývá založena: buď na základě etnického hlediska (společný jazyk, kultura, náboženství, ideologie) nebo na jiném principu (územním, hospodářském,...

Mají zpravidla členské státy právo vystoupit z federace?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Federace

Členské státy zpravidla nemají právo z federace vystoupit.

Federace (latinsky fœ, "smlouva") je typ státního zřízení, kdy jde o složený stát, skládající se ze států - členů federace s různým označením (státy, země, republiky, kantony, provincie). Ve federacích je svéprávné postavení jednotlivých členských států zajištěno ústavou nebo smluvně a nemůže být měněno jednostranným rozhodnutím centrální vlády (např. Švýcarsko, do značné míry i USA). Státní moc je ve federaci rozložena mezi federální orgány a orgány členských států. Právním základem federace je ústava (u konfederace mezinárodní smlouva), je zde dvojí občanství (subjektu federace a federace jako celku) a právní akty federace jsou přímo závazné pro osoby (u konfederace jen pro členské státy). Jako federace se také označují sdružení jiných typů, například zastřešující sportovní a podobné organizace (Mezinárodní federace ledního hokeje, Mezinárodní šachová federace, Mezinárodní tenisová federace, Mezinárodní federace stolního tenisu, Mezinárodní florbalová federace, Mezinárodní federace badmintonu, Mezinárodní . lyžařská federace, Mezinárodní šermířská federace, Česká federace aikido, Mezinárodní automobilová federace, Mezinárodní federace motocyklistů, Mezinárodní kynologická federace), politická uskupení (Československá anarchistická federace, Světová federace demokratické mládeže), odborové organizace (Federace strojvůdců České republiky), náboženské organizace (Světová luterská federace, Evropská baptistická federace, Federace židovských obcí, Pohanská federace) a mnohé další. == Charakteristika == Federace má vždy plnou mezinárodní subjektivitu a dělí se na: federaci vnitrostátní – členské státy nemají mezinárodní subjektivitu – USA, Mexiko, Československo 1969–1992. federaci mezinárodní – členské státy mají omezenou mezinárodní subjektivitu a mohou vlastním jménem uzavírat mezinárodní smlouvy v rozsahu stanoveném federální ústavou – Německo, Švýcarsko, Rakousko, Sovětský svaz, Československo ke konci roku 1992. Členské státy zpravidla nemají právo z federace vystoupit. Některé federace však umožňují právo na vystoupení – Sovětský svaz, Československo 1991–1992. Příkladem sporu o právo na výstup je občanská válka v USA 1861–1865, kdy jižní státy vystoupily a založily konfederaci, zatímco severní to považovaly za protiústavní povstání. Federace bývá založena: buď na základě etnického hlediska (společný jazyk, kultura, náboženství, ideologie) nebo na jiném principu (územním, hospodářském, obranném)Takový společný účel, společná identifikace mohou vzniknout: dobrovolně, politickým konsenzem (dobrovolný svazek, "národ z vůle") nebo byly vynuceny politickou a/nebo vojenskou silou zakladatele, zakladatelů (doprovázené vnucením jednoho nebo tzv. nadřazeného jazyka nebo ideologie).Federace jsou zpravidla smluvně potvrzeny jejími členy (signatářskými státy). Přičemž jednotliví členové: buď nemají právo z ní (jednostranně) vystoupit (ať de iure nebo de facto) nebo, zpravidla, jim je takové právo federální ústavou nebo smluvně zaručeno.Quasi federace (též kvazifederace) – definice federace, která vychází ze všech ústav daných států, které se v nich samy jako federace definují (např. SRN, Rakousko aj.). Nominální federace – federativní zřízení zakotveno v ústavě, ale prakticky se tak vůbec neprojevuje (např. ČSSR do roku 1989). Symetrická federace – členské jednotky mají stejné postavení (USA, Švýcarsko) Asymetrická federace – členské jednotky nemají stejné postavení (Rusko) == Federalismus == Pojem federalismus označuje politický systém federací, jejich formu vlády nebo správy. V politologii tento pojem popisuje společensko-politické uspořádání (politický systém) a jeho zkoumání, zpravidla empirické a zahrnující i další důležité faktory, jako např. ekonomii nebo spokojenost individuí. Také je tak označována ideologie jeho stoupenců, někdy i bez ohledu na jejich skutečné znalosti nebo záměry. == Příklady federací == == Citáty == "Existují dvě slova v politice, která nejde přeložit. Federalismus a liberalismus. ... Filosofie federalismu znamená respekt vůči rozdílnosti. ... Ale ve Francii federalista znamená, že politika se rozdíly snaží odstraňovat. ... V Kanadě to znamená, že federalista žádné rozdíly nechce. Quebečané se definují jako antifederalisté. Být federalista pro mne znamená respekt k odlišnosti při spolupráci." –François Bayrou, Praha, květen 2006, [1] == Fiktivní federace == Spojená federace planet ve světě Star Treku. Galaktická republika (spolková/federativní republika) a Konfederace nezávislých systémů ve světě Star Wars. Dvanáct kolonií Kobolu, federace dvanácti planet ve světě Battlestar Galacticy == Reference == == Literatura == BECKER, Winfried. Die Nouvelles Equipes Internationales: Internationaler Foderalismus. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 369-392. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. == Související články == Autonomní území Unitární stát Foederati Konfederace == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu federace ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo federace ve Wikislovníku federalism, Stanford Encyclopedia of Philosophy, na stránkách Stanfordovy univerzity plato.stanford.edu

VERB_PHRASE

YES_NO

005899

Černá díra je natolik hmotný objekt, že jeho gravitační pole je v jisté oblasti časoprostoru natolik silné, že žádný objekt včetně světla nemůže tuto oblast opustit. Černá díra byla teoreticky předpovězena v obecné teorii relativity publikované v roce 1915 Albertem Einsteinem. Protože ji není možno pozorovat přímo, nemůžeme stanovit korektně nic jako její datum objevu. Avšak můžeme s určitostí říci, že prvním vážným a dnes již prokázaným kandidátem se stala v roce 1971 hvězda v binárním systému v souhvězdí Labutě kryjící se s rentgenovým zdrojem Cygnus X-1. Bylo zjištěno, že jde o těleso, které má příliš velkou hmotu na to být neutronovou hvězdou. Další efekty spojené s pozorováním, především rentgenové záření, byly v perfektní shodě s teoretickou predikcí černé díry. Dnes považujeme za obecně prokázané, že černé díry se nacházejí v centrech galaxií, aktivních galaktických jádrech, kvasarech i v centrech některých kulových hvězdokup....

Kým byla předpovězena černá díra?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Černá_díra

Černá díra byla teoreticky předpovězena v obecné teorii relativity publikované v roce 1915 Albertem Einsteinem.

Černá díra je natolik hmotný objekt, že jeho gravitační pole je v jisté oblasti časoprostoru natolik silné, že žádný objekt včetně světla nemůže tuto oblast opustit. Černá díra byla teoreticky předpovězena v obecné teorii relativity publikované v roce 1915 Albertem Einsteinem. Protože ji není možno pozorovat přímo, nemůžeme stanovit korektně nic jako její datum objevu. Avšak můžeme s určitostí říci, že prvním vážným a dnes již prokázaným kandidátem se stala v roce 1971 hvězda v binárním systému v souhvězdí Labutě kryjící se s rentgenovým zdrojem Cygnus X-1. Bylo zjištěno, že jde o těleso, které má příliš velkou hmotu na to být neutronovou hvězdou. Další efekty spojené s pozorováním, především rentgenové záření, byly v perfektní shodě s teoretickou predikcí černé díry. Dnes považujeme za obecně prokázané, že černé díry se nacházejí v centrech galaxií, aktivních galaktických jádrech, kvasarech i v centrech některých kulových hvězdokup. Podle obecné relativity nemůže žádná hmota ani informace proudit z nitra černé díry k vnějšímu pozorovateli. Například není možné získat žádnou její část ani odražené světlo vyslané z vnějšího zdroje či jakoukoli informaci o hmotě, která vstoupila do černé díry. Existují však kvantově-mechanické procesy, které způsobují vyzařování černých děr. Předpokládá se, že vyzařování nezávisí na tom, co do černé díry spadlo v minulosti. Představu tělesa tak hmotného, že z něho nedokáže uniknout dokonce ani světlo, navrhl anglický geolog John Michell v roce 1783 v práci zaslané Královské společnosti. V té době již byla Newtonovská teorie gravitace a pojem únikové rychlosti dostatečně známá. Michell vypočítal, že těleso s poloměrem 500 krát větším, než je poloměr Slunce, a se stejnou hustotou, by mělo na povrchu únikovou rychlost rovnou rychlosti světla, a proto by bylo neviditelné. Parafráze jeho slov: Kdyby koule stejné hustoty, jako má Slunce, převýšila jeho poloměr pět set ku jedné, potom by těleso padající ke sféře z nekonečné výšky získalo na jeho povrchu rychlost větší, než je rychlost světla, a když . následně předpokládáme, že světlo je přitahované k jeho povrchu silou v poměru ke své vis inertiae (setrvačné hmotnosti), způsobilo by to, že by se, spolu s ostatními tělesy, světlo vyzařované z takového tělesa k němu vrátilo díky jeho přitažlivosti. I když to nepovažoval za pravděpodobné, Michell uvažoval o možnosti, že mnoho takových objektů, které není možné vidět, může ve vesmíru existovat. V roce 1796 podpořil francouzský matematik Pierre Simon de Laplace stejnou myšlenku v prvním a druhém vydání své knihy Exposition du Systeme du Monde. Tato podpora však zmizela v dalších vydáních. Podobným teoriím se v 19. století věnovalo minimum pozornosti, protože se předpokládalo, že světlo je vlnění bez hmotnosti neovlivnitelné gravitací. V roce 1915 vyvinul Albert Einstein teorii gravitace nazývanou obecná teorie relativity. Předtím dokázal, že gravitace ovlivňuje světlo. O několik měsíců později Karl Schwarzschild nabídl řešení pro gravitační pole bodové hmoty a dokázal, že něco, co dnes nazýváme černou dírou, může opravdu teoreticky existovat. Schwarzschildův poloměr je dnes známý jako poloměr nerotující černé díry, ale ve své době nebyl dobře pochopený. Sám Schwarzschild ho nepovažoval za fyzikální. Ve 20. letech 20. století dokázal Subrahmanyan Chandrasekhar, že obecná relativita ukázala, že nevyzařující těleso nad jistou hmotnost, dnes známou jako Chandrasekharova mez, by se zhroutilo do sebe, protože by neexistovalo nic, co by mu v tom mohlo zabránit. Proti jeho argumentům se postavil Arthur Eddington, který se domníval, že by něco kolapsu nevyhnutelně zabránilo. Oba měli pravdu, protože bílý trpaslík s hmotností nad tuto mez se zhroutí do neutronové hvězdy. Nicméně i neutronová hvězda se při hmotnosti nad tzv. Tolmanovu-Oppenheimerovu-Volkoffovu mez zhroutí. V roce 1939 Robert Oppenheimer a H. Snyder předpověděli, že velmi hmotné hvězdy by se mohly stát oběťmi dramatického gravitačního zhroucení. Černé díry by tak mohly přirozeně vznikat. Takové objekty byly krátce nazývané zamrzlé hvězdy, protože zhroucení by bylo pozorovatelné rapidně zpomaleně a se silně červeným spektrem v blízkosti Schwarzschildova poloměru. Tyto hypotetické objekty však nebyly předmětem většího zájmu až do pozdních 60. let 20. století. Většina fyziků si totiž myslela, že by byly specifickou vlastností silně symetrických řešení popsaných Schwarzschildem a že v přírodě by se gravitačně kolabující objekt nestal černou dírou. Zájem o černé díry znovu vzplanul v roce 1967 s pokrokem v oblasti teorie a pokusů. Stephen Hawking dokázal, že černé díry jsou všeobecnou vlastností Einsteinovy teorie gravitace a není možné se jim vyhnout při kolabování některých objektů. Zájem o ně rozproudil v astronomické komunitě také objev pulsaru. Krátce na to zavedl teoretický fyzik John Wheeler výraz "černá díra". Do té doby byl příležitostně používaný termín černá hvězda nebo opisný tvar gravitačně zcela zhroucené těleso. V roce 1971 Tom Bolton identifikoval Cygnus X-1 jako černou díru a to s použitím dalekohledů a přístrojů na observatoři David Dunlap Observatory náležící Torontské univerzitě. Hlavním aspektem existence černých děr je skutečnost, že je časoprostor zakřivován přítomností hmoty, což se shoduje se základními principy obecné relativity. Nejpozoruhodnější vlastností černých děr je ta, že jsou důsledkem zakřivení časoprostoru v jejich okolí. Související informace naleznete také v článku Horizont událostí. Myšlená kulová "plocha" obklopující hmotu černé díry se označuje jako horizont událostí. Na úrovni horizontu událostí je úniková rychlost rovna rychlosti světla. Neobyčejně silné gravitační pole brání všemu uvnitř horizontu událostí uniknout přes jeho povrch. Cokoliv z vnějšku se může propadnout přes horizont událostí, ale nikdy tomu nemůže být naopak. Výjimkou jsou jen kvantově mechanické procesy v těsné blízkosti horizontu, které umožňují vznik virtuálních párů částic a antičástic. Ty vedou například k efektu tzv. vypařování černých děr. Ani v tomto případě ale částice přímo neunikají zpod horizontu událostí – proces "vypařování" je založen na jiných principech. Podle Hawkingova vyjádření jde ale o zdánlivý horizont. Z dobře odůvodněných předpokladů vyplývá, že černé díry nemají žádné pozorovatelné vlastnosti, které by byly použitelné k objasnění jejich "vzhledu" uvnitř. Podle obecné relativity můžeme černé díry úplně charakterizovat třemi parametry: hmota, moment hybnosti a elektrický náboj (čtvrtou teoreticky přípustnou vlastností je magnetický náboj, ten však v přírodě pozorován nebyl.) Tento princip se shrnuje frází "černé díry nemají vlasy", kterou prvně vyslovil John Wheeler. Toto tvrzení se dokazuje v klasické teorii – teorie kvantová připouští i jiné náboje (jako např. podivnost, za normálních okolností charakterizující elementární částice). Ty se však mohou projevit až v dostatečné blízkosti horizontu událostí a nemají astrofyzikální význam. Objekty v gravitačním poli jsou vystaveny zpomalení času, nazývaného dilatace času. Tento fenomén byl experimentálně potvrzen při pokusu s raketou Scout v roce 1976 a bere jej v úvahu například i navigační systém GPS. V blízkosti horizontu událostí černé díry se dilatace času projevuje velmi výrazně. Uvažme dva pozorovatele, kteří mají každý své hodinky seřízeny stejně. Z pohledu vzdáleného pozorovatele to vypadá tak, jako by padajícímu pozorovateli trvalo přiblížení k horizontu událostí nekonečně dlouho. Světlo vycházející z padajícího pozorovatele má zvětšující se spektrální rudý posuv, který je u horizontu událostí roven nekonečnu. Protože v důsledku dilatace času běží čas na hodinkách s pozorovatelem padajícím na černou díru a pozorovatelem vzdáleným různě, vzniká efekt, kdy pozorovatel na černou díru dopadá z hlediska vlastního času normálně, zatímco z hlediska toho, který jej pozoruje, se přiblížení k horizontu událostí jeví "nekonečně" dlouhé. Obecná relativita předpovídá, že v centru černé díry, pod horizontem událostí, existuje singularita, místo, kde je zakřivení časoprostoru nekonečné a gravitační síly jsou nekonečně velké. Časoprostor pod horizontem událostí je specifický tím, že singularita je v každé z pozorovatelných budoucností každého objektu, který projde horizontem událostí, a tedy, že se vše uvnitř horizontu událostí pohybuje směrem k ní (Penrose a Hawking [2]). To znamená, že mezi původním návrhem Johna Michella z roku 1783 a relativistickým pojetím černé díry je konceptuální nesrovnalost. V Michellově teorii se úniková rychlost rovnala rychlosti světla, ale bylo například stále teoreticky možné vytáhnout objekt z černé díry pomocí lana. Obecná relativita tuto mezeru eliminuje, protože jakmile je objekt za horizontem událostí, jeho časová osa obsahuje konec samotného času a není možný návrat světočáry ven přes horizont událostí. Očekává se, že budoucí zjemnění anebo zobecnění obecné relativity (především kvantové gravitace) změní pohled na podstatu nitra černé díry. Většina teoretiků interpretuje matematické rovnice popisující singularitu tak, že naznačují nekompletnost současné teorie a že k plnému pochopení singularity musí do hry vstoupit nové jevy. Tato otázka může však být pouze akademická, jelikož hypotéza kosmické cenzury předpokládá, že v obecné relativitě neexistují nahé singularity: všechny singularity jsou schované za horizontem událostí, a nelze je tedy prozkoumat. Představme si nešťastného kosmonauta padajícího nohama napřed směrem do středu nerotující černé díry Schwarzschildova typu. Čím blíže se dostane k horizontu událostí, tím déle trvá fotonům, které vyzařuje, uniknout gravitačnímu poli černé díry. Vzdálený pozorovatel uvidí kosmonautův zpomalující se sestup při přibližování se k horizontu událostí, kterého zdánlivě nikdy nedosáhne. Astronaut z vlastního pohledu překročí horizont událostí a dosáhne singularity v konečném čase. V momentě, kdy překročí horizont událostí, ho nebude možné pozorovat z okolního vesmíru. Během pádu by si všiml, že světlo přicházející z jeho chodidel, potom kolen a tak dále se podléhá zvětšujícímu se rudému posuvu, až se stane neviditelným. Když se přiblíží k singularitě, gradient gravitačního pole se od hlavy k chodidlům značně zvětší. Bude se cítit natažený a nakonec ho roztrhnou slapové síly, protože v jeho chodidlech bude působit mnohem větší gravitace než na úrovni hlavy. Blízko singularity se gradient stane dostatečně velkým k roztržení samotných atomů. Bod, ve kterém se slapové síly stávají zhoubnými, závisí na hmotě černé díry. Pro velké černé díry, jako ty v centrech galaxií, bude tento bod ležet až pod horizontem událostí, takže se kosmonaut může teoreticky dostat přes horizont událostí živý a v případech obřích černých děr tento přechod nemusí dokonce ani pocítit. Naopak u malých černých děr se tyto slapové síly mohou stát osudnými mnohem dříve, než kosmonaut dosáhne horizontu událostí. Horizont událostí nerotující černé díry je kulová plocha a její singularita představuje (neformálně řečeno) jeden bod. V případě, že černá díra rotuje, dochází k radikálním změnám jak v okolním prostoročase, tak v samotném matematickém pojetí černé díry. Rotující černá díra má dva horizonty událostí. Původní, Schwarzschildův, se zachovává (i co do tvaru), přibývá však ještě jeden vnitřní, tzv. Cauchyův horizont. Mezi Schwarzschildovým a Cauchyho horizontem se všechna tělesa musí pohybovat směrem ke středu černé díry, pod Cauchyho horizontem je však již opět možné zůstávat na místě a zastavit pád na singularitu, která je u rotujících černých děr prstencová a prostorupodobná. Z hlediska fyzikálního chápání okolí černé díry dochází v důsledku rotace ke změnám v prostoročase. Ten začíná být díky nenulovému momentu hybnosti centrálního tělesa strháván ve směru rotace, což známe jako tzv. Lense-Thirringův jev. Ve skutečnosti je prostoročas strháván rotací jakkoliv hmotného centrálního tělesa (dokonce i Země) avšak v případě černých děr jde o natolik významný efekt, že od určité vzdálenosti je pro objekty nemožné setrvávat na jednom místě, byť by se lokálně pohybovaly proti směru rotace rychlostí světla. Plocha, pod kterou je setrvávání na místě nemožné, se u rotujících černých děr nazývá ergosféra (obecněji také statická mez). Ergosféra má elipsoidní tvar a na ose rotace navazuje na horizont událostí. Jelikož se nachází nad horizontem událostí, mohou objekty pohybující se v ergosféře nejen uniknout z gravitace černé díry, ale za jistých okolností mohou být dokonce vymrštěny ven velmi vysokou rychlostí díky energii (a momentu hybnosti) dodanými černou dírou. Odtud pochází i její název ergosféra (pracující sféra), protože je schopná vykonávat práci na úkor rotační energie černé díry. V roce 1971 Stephen Hawking dokázal, že se celková plocha horizontu událostí jakékoli skupiny černých děr nikdy nezmenší. Toto tvrzení se příliš podobalo druhému termodynamickému zákonu, přičemž plocha hraje v tomto případě úlohu entropie. Proto Jacob Bekenstein navrhl, že entropie černé díry je skutečně úměrná ploše jejího horizontu událostí. V roce 1975 aplikoval Hawking kvantovou teorii pole na zakřivený prostoročas okolo horizontu událostí a objevil, že černé díry můžou vyzařovat tepelné záření, známé jako Hawkingovo záření. Z prvního zákona mechaniky černých děr vyplývá, že entropie černé díry se rovná čtvrtině plochy horizontu událostí. Tento všeobecný výsledek je aplikovatelný i na kosmologické horizonty jako de Sitterův prostoročas. Později bylo navrženo, že černé díry jsou objekty s maximální entropií, což znamená, že maximální entropie oblasti vesmíru je entropie největší černé díry, která se do oblasti vejde. Skutečnost, že maximální entropie v daném objemu je úměrná povrchu tohoto objemu a ne objemu jako takovému, vedla k formulaci tzv. holografického principu. Hawkingovo záření vzniká na horizontu událostí a v současném pojetí nenese žádnou informaci o vnitřku černé díry, protože jde o kvantově-mechanický projev existence vakua. To však znamená, že černé díry nejsou úplně černé a důsledkem je pomalé vypařování černé díry. I když jsou tyto efekty zanedbatelné pro astronomické černé díry, jsou významné pro hypotetické miniaturní černé díry, kde dominují účinky kvantové teorie pole. V současnosti se předpokládá, že malé černé díry se rychle vypařují a nakonec mohou i zmizet zcela. Z tohoto důvodu má každá černá díra konečnou délku života přímo úměrnou její velikosti. 21. června 2004 Stephen Hawking, v rozporu se svými předchozími zjištěními, prezentoval nový argument, že černé díry přece jen emitují informaci o tom, co pohlcují. Navrhl, že kvantové perturbace horizontu událostí by mohly dovolit uniknout informacím a ovlivnit vyvolané Hawkingovo záření. Tato teorie ještě nebyla prodiskutována ve vědecké komunitě, ale v případě, že bude přijata, je pravděpodobné, že vyřeší informační paradox černých děr. Mezitím oznámení o této nové teorii zaznamenalo nebývalou pozornost médií. V roce 2014 skupina vědců na základě simulací došla k závěru, že černé díry nemusejí vůbec existovat. Podle výpočtů Hawkingovo záření při hroucení hvězdy odnáší tolik energie a hmoty, že ke kolapsu nedojde. Černé díry jsou předpovězené Einsteinovou teorií obecné relativity. V nejjednodušším případě jsou popsány tzv. Schwarzschildovou metrikou, což je nejstarší a nejjednodušší exaktní řešení Einsteinových rovnic. Bylo objeveno Karlem Schwarzschildem v roce 1915. Toto řešení popisuje zakřivení prostoročasu v okolí nerotujícího sféricky symetrického objektu, přičemž jeho metrika je : : : : d : : s : 2 : : = − : c : 2 : : : ( 1 − : : : 2 G m : : : c . : 2 : : r : : : ) : : d : : t : 2 : : + : : ( 1 − : : : 2 G m : : : c : 2 : : r : : : ) : : − 1 : : . : d : : r : 2 : : + : r : 2 : : : d : : Ω : 2 : : : : {\displaystyle \mathrm {d} s^{2}=-c^{2}\left(1-{2Gm . \over c^{2}r}\right)\mathrm {d} t^{2}+\left(1 .-{2Gm \over c^{2}r}\right)^{-1}\mathrm {d} r . ^{2}+r^{2}\mathrm {d} \Omega ^{2}} , kde : : : : d : : Ω : 2 . : : = : d : : θ : 2 : : + : sin : 2 : : : θ : : d : : φ : 2 : : : : {\displaystyle \mathrm {d} \Omega ^ .{2}=\mathrm {d} \theta ^{2}+\sin ^{2}\theta \;\mathrm {d} \phi ^{2}} je standardní člen prostorového úhlu obdobný sférickým souřadnicím. Podle Schwarzschildova řešení se kulově symetrický objekt nevyhnutelně zhroutí vlivem své vlastní gravitace do černé díry, je-li jeho poloměr menší než vzdálenost známá jako Schwarzschildův poloměr. Pod tímto poloměrem je prostoročas tak silně zakřivený, že se každý světelný paprsek vyzářený z této oblasti libovolným směrem bude pohybovat do středu celého systému. Ve středu se vytvoří gravitační singularita, oblast s teoreticky nekonečnou hustotou. Oblast pod horizontem událostí však již ve Schwarzschildových souřadnicích nelze popsat a užívá se např. Kruskal-Szekeresových souřadnic. Schwarzschildův poloměr ve výše zavedených souřadnicích je vyjádřený jako : : : : r : : S : : : = : : : 2 : G m : : c : 2 : : : : : : {\displaystyle r_{\rm {S}}={2\,Gm \over c^{2}}} , přičemž G je gravitační konstanta, m je hmotnost objektu a c je rychlost světla. Pro objekt s hmotností Země je Schwarzschildův poloměr 9 milimetrů. Střední hustota Schwarzschildova poloměru se zmenšuje se zvětšováním hmotnosti černé díry, takže černá díra s hmotností Země by měla hustotu 2×1030 kg/m3, ale obří černá díra s hmotností 109 hmotností slunce by měla hustotu okolo 20 kg/m3, což je méně než hustota vody. Střední hustota je dána jako : : : ρ = : : : 3 : : c : 6 : : : : 32 π : m : 2 : : : G : 3 : : : : : : : {\displaystyle \rho = .{\frac {3\,c^{6}}{32\pi m^{2}G^{3}}}} : Vzhledem k tomu, že střední poloměr Země je 6371 km, musel by být její objem zmenšený 4×1026 krát, aby se zhroutila do černé díry. Pro těleso hmotnosti Slunce je Schwarzschildův poloměr přibližně 3 km, což je o mnoho méně než je současný poloměr Slunce. Je také mnohem menší než poloměr, do kterého se Slunce nakonec smrští po vyhoření svého nukleárního paliva, což bude několik tisíc kilometrů. Hmotnější hvězdy se však můžou zhroutit do černé díry na konci své existence. Obecně jsou černé díry předpovídané i jinými řešeními Einsteinových rovnic, jako například Kerrova metrika pro rotující černé díry, které mají prstencovou singularitu. Reissner-Nordströmova metrika popisuje elektricky nabité černé díry. Nejobecnější řešení má Kerr-Newmanovu metriku a odpovídá případu nabitých rotujících černých děr. Obecná relativita (podobně jako jiné teorie gravitace) nejen tvrdí, že černé díry mohou existovat, ale ve skutečnosti přímo předpovídá, že vznikají přirozeně. Existuje několik modelů vzniku černé díry: Gravitační kolaps Hmota se gravitačně zhroutí v daném prostoru ve vesmíru díky procesu nazývanému gravitační kolaps. Nejznámější z těchto procesů jsou některá finální stádia evoluce hvězd, kdy poklesne tlakový gradient (tlak záření hvězdy) a hvězda se neudrží v hydrostatické rovnováze, přičemž je zároveň splněna podmínka dostatečného množství hmoty, aby následný kolaps nebyl zadržen například ve fázi neutronové hvězdy (tedy ve formě degenerovaného neutronového plynu). Kolaps takové hvězdy pak není možno zastavit - povrch hvězdy se zhroutí pod horizont událostí a nevyhnutelně skončí v singularitě. Akumulace hmoty Když v nějakém prostoru dochází v důsledku gravitačních sil k seskupování hmoty, gravitační pole takové oblasti sílí – nebo v jazyku relativity – zakřivení prostoru v okolí se zvětšuje. Když úniková rychlost v nějaké vzdálenosti od centra gravitačního působení dosáhne rychlosti světla, vytvoří se horizont událostí, uvnitř kterého musí hmota nevyhnutelně skončit v singularitě. Černé díry tohoto typu existují jako dva typy modelů: Primordiální černé díry, které mohly vzniknout v období velmi raných fází vývoje vesmíru. Prozatím však nebyly observačně potvrzeny a pravděpodobně netvoří významnou část temné hmoty. Obří černé díry, které se vyskytují v centrech galaxií (i včetně naší Mléčné dráhy) a pravděpodobně také kulových hvězdokup. Vznikají prostřednictvím vytvoření horizontu událostí v důsledku nakupení velkého množství hmoty na relativně malém prostoru. V tomto případě se hmotou myslí i hvězdný materiál, tedy hvězdy případně i již existující menší černé díry. Miniaturní a mikroskopické černé díry Proces vzniku miniaturních černých děr je na hranici hypotézy a fikce. Přesto existují určité náznaky, že v případě urychlovače s energií řádově TeV by mohlo být možno mikroskopickou černou díru vytvořit. Takovým, zdá se, by mohl být LHC urychlovač, který byl v CERNu uveden do provozu v roce 2008. V důsledku srážky těžkých atomových jader za vysoké energie existuje možnost, že hmota v oblasti srážky se obklopí horizontem událostí. Takováto černá díra, pokud by vznikla, se však obratem vypaří. Vytvoření černých děr v urychlovačích by mohlo rozřešit tzv. paradox unitarity černých děr, který stojí na otázce, zda se pádem do černé díry ztrácí kvantová informace. Teorie říká, že nemůžeme objevit černé díry podle světla vyzařovaného nebo odraženého od hmoty v jejich nitru. Tyto objekty však lze předpovědět pozorováním jevů v jejich blízkosti, například jevu gravitační čočky, a hvězd, které zdánlivě obíhají kolem prostoru, kde není žádná viditelná hmota. Ovšem pozorovatelné projevy mohou být způsobeny i jinými objekty, takže není snadné je odlišit i od objektů jako je třeba bílý trpaslík. Za nejviditelnější efekty jsou považované ty, které pocházejí z hmoty padající do černé díry. Tato hmota se dle předpovědí, podobně jako voda tekoucí do odtoku, soustřeďuje do rychle se otáčejících akrečních disků do té doby, než je černou dírou pohlcena. Vnitřní tření disk extrémně zahřívá a způsobuje vyzařování velkého množství rentgenového a ultrafialového záření. Tento proces je neobyčejně účinný a může přeměnit až 50 % zbytkové hmoty na záření, v protikladu s termonukleární fúzí, která dokáže konvertovat pouze několik málo procent na energii. Další pozorovatelné efekty jsou úzké výtrysky částic, které se pohybují v ose akrečního disku relativistickými rychlostmi. Akreční disky, výtrysky a obíhající objekty můžeme najít nejen kolem černých děr, ale i okolo objektů, jako jsou například neutronové hvězdy a bílí trpaslíci. Dynamika těles okolo takovýchto atraktorů, které nejsou černými děrami, je velmi podobná dynamice objektů v okolí černých děr a je velmi aktivním předmětem výzkumu zahrnujícím magnetické pole a plazmovou fyziku. Proto také platí, že pozorování akrečního disku a orbitálních pohybů většinou pouze indikuje existenci kompaktního objektu s určitou hmotností, ale vypovídá jen velice málo o jeho podstatě. Identifikovat takový objekt jako černou díru je možné pouze tehdy, pokud se prokáže, že se nemůže jednat o jiné dostatečně hmotné a kompaktní těleso nebo provázaný systém těles. Většina astrofyziků, dle obecné teorie relativity, v takovém případě předpokládá, že se koncentrace hmoty s dostatečnou hustotou musí nevyhnutelně zhroutit do černé díry v kosmologicky krátkém čase. Jeden důležitý pozorovatelný rozdíl mezi černými děrami a jinými kompaktními objekty je, že jakákoli kolabující hmota, která narazí na takový kompaktní hmotný objekt v relativistické rychlosti, vyvolá nepravidelná vzplanutí rentgenového záření nebo jiného tvrdého záření. Nedostatek takovýchto vzplanutí kolem kompaktní koncentrace hmoty se považuje za důkaz, že objekt je černá díra bez povrchu, na který by mohla hmota náhle narazit. (celý jev se správně nazývá gravitační mikročočkový efekt, to proto, že obraz zakřivila . jen jedna černá díra, kdežto gravitační čočka je způsobena mnohdy více galaxiemi) Dnes evidujeme mnoho nepřímých důkazů astronomických pozorování černých děr ve třech hmotnostních pásmech: černé díry hvězdné hmotnosti s hmotností typické hvězdy (4 – 15 hmotností Slunce) černé díry střední hmotnosti s hmotností kolem 1000 Sluncí obří černé díry s hmotností v řádech od 105 do 1010 hmotnosti Slunce Také existuje několik důkazů o černých dírách se střední hmotností v rozmezí od několika set po tisíce hmotností Slunce. Předpokládá se, že z těchto černých děr vznikají obří černé díry. Kandidáti na černé díry hvězdné hmotnosti byli identifikováni hlavně přítomností akrečních disků správné velikosti a rychlosti bez nepravidelných vzplanutí, které jsou očekávané u akrečních disků při ostatních kompaktních objektech. Černé díry s hmotností hvězd by mohly zapříčinit výbuchy gama záření, i když pozorování takovýchto výbuchů u supernov a jiných objektů, které nejsou černé díry snížilo pravděpodobnost tohoto spojení. Kandidáti na obří černé díry byli nejdříve poskytnuti aktivními galaktickými jádry a kvasary, které objevili radioamatéři v 60. letech 20. století. Výkonná přeměna hmoty na energii třením v akrečních discích okolo černých děr je zřejmě jediným vysvětlením pro vydatné množství energie generované těmito objekty. Uvedení této teorie v 70. letech odstranilo hlavní námitku domněnky, že kvasary jsou vzdálenými galaxiemi – totiž, že žádný fyzikální mechanizmus nemůže generovat takové množství energie. Pozorování pohybů hvězd okolo galaktických center v 80. letech vedlo k všeobecnému přesvědčení, že obří černé díry existují v centrech většiny galaxií, včetně naší domovské Mléčné dráhy. Sagittarius A* je dnes shodně považovaný za věrohodného kandidáta pro polohu obří černé díry ve středu Mléčné dráhy. Současná představa je, že všechny galaxie by mohly mít obří díru ve svých středech. Tato černá díra pohlcuje plyn a prach ve středu galaxie, přičemž generuje obrovské množství záření do té doby, než pohltí všechnu okolní hmotu a proces se zastaví. Tato představa také vysvětluje, proč neexistují žádné k nám blízké kvasary. I když detaily ještě nejsou úplně jasné, zdá se, že růst černých děr má spojitost s růstem kulovité části – eliptická galaxie nebo vypouklina ve spirální galaxii – ve které existuje. Je zajímavé, že neexistuje důkaz pro hmotné černé díry ve středech uzavřených hvězdokup, což ukazuje na jejich fundamentální odlišnost od galaxií. Kromě Sagittarius A*, černé díry v centru naší galaxie Mléčné dráhy, existuje několik bližších kandidátů na černé díry. Všechny jsou binární systémy, které vysávají hmotu z partnera přes akreční disk. Mají hmotnost od tří do několika desítek hmotností slunce. Černá díra z pohledu klasické fyziky je těleso velmi stálé, které nemůže zaniknout vlivem ztráty své hmoty, jelikož žádná částice není podle klasické fyziky schopna překonat rychlost světla a jedinou přirozenou cestou zániku černé díry se tak jeví její pohlcení jinou černou dírou tzv. gravitační srážka. Při pohledu na systém černé díry z moderní fyziky však vyvstává další možnost, jak může černá díra zaniknout. Kvantová mechanika připouští proces, při kterém vlivem neurčitosti v počtu částic ve vakuu neustále vznikají a opět zanikají páry částice-antičástice. Pokud jedna z takto vzniklých částic vznikne nad horizontem událostí a druhá pod ním, může první z nich uniknout do nekonečna a snížit tím hmotnost černé díry. Tento proces se nazývá Hawkingovo záření, nebo kvantové vypařování černých děr a byl poprvé popsán britským astrofyzikem Stephenem Hawkingem. Jsou-li dvě černé díry gravitačně vázané a obíhají dostatečně blízko společného těžiště, vyzařují podle předpovědi obecné teorie relativity gravitační vlny. To způsobuje, že tato soustava ztrácí energii a černé díry se k sobě stále více přibližují. V určitém momentu dojde k tomu, že gravitační interakce je natolik silná, že se horizonty černých děr začnou deformovat, až se obě díry setkají a spojí. Celková plocha jejich horizontů se přitom v souhlasu s termodynamikou černých děr zvětší. Při tomto procesu se v závislosti na tom, jak velký náboj a především moment hybnosti, výsledná černá díra bude mít, za velmi krátký čas vyzáří velké množství energie ve formě gravitačních vln. Právě proto jsou srážky černých děr jedním z procesů, který by bylo možno zachytit pomocí detektorů gravitačních vln a po kterém se proto usilovně pátrá. Ovšem nelinearita Einsteinových rovnic, která zaručuje stabilitu původních i výsledné černé díry, je ale také zdrojem dosud nepřekonaných potíží při hledání analytického i numerického řešení popisujícího srážku černých děr, takže přesný postup zániku není znám a nebyl ještě ani pozorován. Z dosavadních numerických modelů vyplývá, že pro nerotující černé díry o stejné hmotnosti se při srážce na gravitační vlny přemění až 3 % jejich hmotnosti. Z pohledu kvantové fyziky existuje další možnost, jak černá díra může zaniknout - pomocí tzv. Hawkingova záření. Podle klasické fyziky může černá díra tělesa i záření absorbovat, avšak nemůže nic vyzařovat, tedy by její teplota musela být rovna absolutní nule nezávisle na velikosti gravitace na myšleném povrchu, což znemožňuje černé díře dosáhnout termodynamické rovnováhy s okolím. V roce 1974 vyslovil Stephen Hawking hypotézu kvantového vypařování černých děr, podle které je každá černá díra schopna spontánně emitovat záření přesně takové, jako kdyby byla obyčejným černým tělesem zahřátým na teplotu TH= κ/2π úměrnou povrchové gravitaci κ . na horizontu. (Vzorec platí v Planckových jednotkách.) Hawking svým výpočtem dokázal, že černá díra není tak úplně černá a že kvantové zákony dokazují, že se na horizontu událostí neustále rodí nové částice, které odnášejí část energie černé díry pryč, čímž zmenšují hmotnost díry a umožňují pozorování černé díry v určitém spektru. Únik částic je z počátku jen velmi pozvolný, ale ke konci získává proces na dynamičnosti až na konci dojde k explozi černé díry do okolí. Předpokládá se, že černá díra hmotnosti Slunce se vypaří přibližně za 1067 let, což je v porovnání se současným stářím vesmíru 1,37×1010 let skutečně velmi dlouhá doba. Příčinou kvantového vyzařování je proces kreace páru částice-antičástice, ke kterému dochází v blízkosti horizontu událostí, kde se mohou vytvářet elementární částice na základě kvantových procesů. Ve vakuu běžně dochází k neustálému vzniku a zániku párů částice-antičástice (fluktuace počtu částic musí být kvůli relacím neurčitosti nenulové, což se projevuje právě tvorbou těchto párů). V okolí horizontu událostí může nastat situace, kdy z páru zůstane jedna částice nad horizontem, zatímco druhá vznikne pod horizontem a musí tedy nevyhnutelně spadnout do singularity. Pokud první částice unikne mimo dosah gravitace černé díry, pozorovateli v okolí horizontu se jeví, že částice vzniká jakoby z ničeho v blízkosti horizontu. Energie potřebná na vytvoření částice ubude z hmoty černé díry. V roce 2004 bylo objeveno mnoho černých děr, což vedlo k vypracování nové teorie rozšíření černých děr ve vesmíru, která udává, že existuje takřka pětkrát více černých děr než se do té doby předpokládalo. V červenci 2004 astronomové objevili obří černou díru Q0906+6930 v centru vzdálené galaxie v souhvězdí Velké medvědice. Odhad věku a hmotnosti takových černých děr nám může pomoct určit věk vesmíru. V listopadu 2004 tým astronomů oznámil objev první černé díry střední hmotnosti v naší galaxii, která obíhá přibližně tři světelné roky od Střelce A*. Tato střední černá díra s hmotností asi 1300 Sluncí se nachází uvnitř shluku sedmi hvězd, pravděpodobně jako pozůstatek velkého shluku hvězd roztrženého galaktickým středem. Tento objev může podpořit myšlenku, že obří černé díry se zvětšují pohlcováním blízkých menších černých děr a hvězd. V únoru 2005 byl objeven modrý obr SDSS J090745.0+24507 opouštějící Mléčnou dráhu dvojnásobnou únikovou rychlostí (0,0022 rychlosti světla). Trajektorii hvězdy je možné dohledat až zpět ke galaktickému jádru. Vysoká rychlost této hvězdy podporuje hypotézu existence obří černé díry ve středu naší galaxie. Vznik mikročerných děr na Zemi v částicových urychlovačích byl trochu nejistě ohlašován, ale doposud nepotvrzen. Dodnes není znám ani žádný pozorovaný kandidát na prvotní černou díru. Australští vědci učinili výpočet, jak maximalizovat dobu přežití v černé díře. Jejich teorie v jednoduchosti říká: Existuje jediná nejdelší cesta při pádu do černé díry tj. dráha volného pádu z počátečního klidu, nicméně existují i kratší cesty. V případě překročení horizontu událostí po jedné z kratších cest, je možno zažehnout motory rakety, a tím se dostat na nejdelší a maximalizovat svůj čas. V červnu 2007 objevil mezinárodní tým astronomů z Kanady, Francie a USA dalekohledem CFHT na Havaji doposud neznámou černou díru ve vzdálenosti 13 miliard světelných let od Země. Jedná se o nejvzdálenější černou díru, která byla zatím nalezena. Tato černá díra se nalézá ve středu kvasaru. V říjnu 2007 byl publikován objev patrně největšího binárního systému hvězdy a černé díry. "Před tím byl největší hvězdnou černou dírou objekt GRS 1915+105 s hmotností černé díry odhadnutou na 14 plus nebo minus 4 Slunce," prohlásil objevitel Orosz. "Nicméně hmotnost GRS 1915+105 přišla na přetřes," dodal. V současné době je posuzováno několik alternativních modelů, které se chovají jako černé díry, ale fungují bez singularity. Většina vědců však považuje tyto koncepty za vyumělkované, protože jsou mnohem složitější a nepřinášejí žádné pozorovatelné rozdíly od černých děr (nevyhovují tedy logice tzv. Occamovy břitvy). Nejvýznamnější z těchto teorií je teorie tzv. gravahvězda (anglicky Gravastar). V březnu 2005 fyzik George Chapline z Národní laboratoře Lawrencea Livermora v Kalifornii navrhl myšlenku, že černé díry neexistují a že objekty v současnosti považované za černé díry jsou ve skutečnosti hvězdy z temné energie. Svoje závěry opírá o výsledky některých kvantově-mechanických analýz. I když má jeho návrh v současnosti jen malou podporu ve fyzikální obci,[zdroj?] je značně citovaný v médiích.

PERSON

PERSON

013182

Güemesův ostrov je malý ostrov v okrese Skagit v americkém státě Washington. Nachází se severně od Fidalgova ostrova, na němž je postaveno město Anacortes, odkud je ostrov přístupný pomocí trajektu. Své jméno ostrov nese po místokráli Nového Španělska, Juanu Vicentu de Güemesovi, který roku 1791 vyslal expedici právě k souostroví svatého Jana, jehož je Güemesův ostrov součástí. == Život na ostrově == Ostrov má venkovský charakter a omezené vybavení. Nachází se zde pouze dva obchody: jedním je Andersonův obchod a druhý provozuje místní letovisko, a to již od poloviny 40. let minulého století. Většina místních plážích, vyjma dvou, je veřejná, obvykle i s lodní rampou. Dále se zde nachází dva parky. Školní park je uprostřed ostrova, Youngův na severním pobřeží nedaleko již zmíněného letoviska. Malá obec nacházející se na ostrově je obvykle označována jako Guemes. == Historie == Ostrov byl pojmenován José María Narváezem jako Isla de Güemes při...

Proč se Güemesův ostrov jmenuje po Španělském místokráli Juanu Vicentu de Güemesovi?

https://cs.wikipedia.org/wiki/G%C3%BCemes%C5%AFv_ostrov

Své jméno ostrov nese po místokráli Nového Španělska, Juanu Vicentu de Güemesovi, který roku 1791 vyslal expedici právě k souostroví svatého Jana, jehož je Güemesův ostrov součástí.

Güemesův ostrov je malý ostrov v okrese Skagit v americkém státě Washington. Nachází se severně od Fidalgova ostrova, na němž je postaveno město Anacortes, odkud je ostrov přístupný pomocí trajektu. Své jméno ostrov nese po místokráli Nového Španělska, Juanu Vicentu de Güemesovi, který roku 1791 vyslal expedici právě k souostroví svatého Jana, jehož je Güemesův ostrov součástí. == Život na ostrově == Ostrov má venkovský charakter a omezené vybavení. Nachází se zde pouze dva obchody: jedním je Andersonův obchod a druhý provozuje místní letovisko, a to již od poloviny 40. let minulého století. Většina místních plážích, vyjma dvou, je veřejná, obvykle i s lodní rampou. Dále se zde nachází dva parky. Školní park je uprostřed ostrova, Youngův na severním pobřeží nedaleko již zmíněného letoviska. Malá obec nacházející se na ostrově je obvykle označována jako Guemes. == Historie == Ostrov byl pojmenován José María Narváezem jako Isla de Güemes při expedici Francisca de Elizy roku 1791 po místokráli Nového Španělska Juanu Vicentu de Güemesovi. V roce 1841 sem zavítal při své expedici Charles Wilkes, který jej překřtil na Lawrencův ostrov na počest námořního důstojníka Jamese Lawrence. Wilkes rovněž přejmenoval Güemesův průliv v památce na USS Hornet, loď, kterou James Lawrence vedl v Britsko-americké válce, část Bellinghamova zálivu, která se vyskytuje severně od ostrova pak překřtil po lodi HMS Penguin, kterou Lawrence zajal v jedné z tehdejších bitev. V roce 1847 však tato jména z map opět vymizela, když britský kapitán Henry Kellett přeorganizovával námořní mapy britské admirality, ve kterých nahrazoval americká jména těmi původními, tedy buď britskými nebo španělskými. Na počátku minulého století byl ostrov obecně znám jako Psí ostrov, jelikož se na něm vyskytovala početná populace divoce žijících psů. == Magnetická disturbance == Podle námořních a leteckých záznamů se jihovýchodně od ostrova nachází magnetická disturbance, kvůli níž ukazují kompasy polohu až o 14 stupňů chybnou. == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Guemes Island na anglické Wikipedii.

CLAUSE

OTHER

002365

... jmen, zájmen a číslovek. Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla). Časování Podrobnější informace naleznete v článku Česká slovesa. Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum). Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací...

Kolik časů vyjadřují česká slovesa?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Čeština

Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum).

Český jazyk neboli čeština je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté polštině a lužické srbštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století. Dělí se na spisovnou češtinu, určenou pro oficiální styk (je kodifikována v mluvnicích a slovnících), a obecnou češtinu, která zahrnuje dialekty (nářečí) a sociolekty (slangy) včetně vulgarismů a argotu. Spisovná čeština má dvě podoby: čistě spisovnou a hovorovou. Hovorovou češtinu je třeba odlišovat od substandardní (nespisovné) češtiny obecné. Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie. Česky mluví zhruba 10,6 mil. lidí, z toho přes 10,4 mil. v Česku. V důsledku několika vystěhovaleckých vln v uplynulých 150 letech hovoří česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA, Kanadě, Německu, Rakousku, Rumunsku, Austrálii, na Ukrajině a v řadě dalších zemí. Čeština je flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska "ř" (zvýšená alveolární vibranta = znělá dásňová kmitavá souhláska). Čeština je úředním jazykem Česka a Evropské unie. V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku. Spisovný standard žádný zákon neupravuje, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství. Čeština je slovanský jazyk a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). České jazykové území v rámci slovanských jazyků leží nejvíce na západě. Podrobnější informace naleznete v článku Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. Čeština je blízká a vzájemně srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. V Česku a na Slovensku existuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi obvykle bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka. Podrobnější informace naleznete v článku Historický vývoj češtiny. Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí). Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: "Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu." Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek). Ve 14. století proniká čeština do literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická (1579). Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou (fakticky však díky politickému tlaku získala němčina během následujících staletí navrch). Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako národní obrození. Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky povinné školní docházce a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). Spisovná čeština v té době získala víceméně dnešní podobu. Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky. Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho slov proniklo do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat). V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány. Ruština pak obohacovala češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano) a bankovnictví (konto), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware) a mnoha dalších oblastí života. Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z japonštiny čaj, z hindštiny džungle či jóga. Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění: zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např. telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium (ale lze psát i televise, radio, museum . ); novější a méně používaná slova obvykle zachovávají původní pravopis, např. hardware, image, zvláštní skupinu představují citátová slova – výrazy, které si zachovávají původní pravopis a většinou i výslovnost a zpravidla nepřijímají české koncovky, jako je např. lat. . ecce homo, corpus delicti, in statu nascendi, ab incunabulis, dies irae, fr. aperçu, à propos, enfant terrible, tê à tê, vis-à, potpourri, parvenu; laissez-faire, laissez-passer; ital. staccato, adagio, dolce far niente apod.). Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. business i byznys (i když PČP (1999, 2005) už uvádějí jen byznys). Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby. Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8 grafémů (grafických nebo písemných znaků) – slova tvořená 6–10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémy o, e, a, n, t, dvojice grafémů st, po, ní, ov, na a trojice grafémů pro, ost, ova, sta, pře. Největší skupina slovních kořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska-samohláska-souhláska (had, cop, jít) – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějších lemmat pokrývá asi 20 % textu a 1000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text (i běžný) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoří jádro výpovědi. Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí češtiny. Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin (kterým odpovídají i 4 české interdialekty): Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem) Středomoravská nářeční skupina (hanácká) Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská) Slezská nářečí (lašská) České interdialekty jsou také čtyři: obecná čeština obecná hanáčtina obecná moravská slovenština obecná laština Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci (tedy Sudety) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílný Český jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami. Podrobnější informace naleznete v článku Český pravopis. Česká abeceda sestává ze 42 grafémů/písmen (včetně grafické spřežky ch; nejčastějším z nich je o (1.) a e (2.), nejméně častým ó (41.) a q (42.)). Používá latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou: Čeština také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch, např.: Chrudim, ulice Chobot. Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž (k zápisu znělého protějšku č, např. původní české džbán a přejatá slova džus, džem, džíp), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě. Zajímavostí je, že český háček (č, ž, š aj.) převzalo i několik dalších jazyků: kromě slovenštiny například bosenština, chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny, slovinština aj.[zdroj?] Dominantní princip českého pravopisu je princip fonologický s prvky pravopisu morfologického (had/hadi) a historicko-etymologického (panna z pán + -na)). V koncovkách příčestí se uplatňuje pravopis syntaktický (dělali/dělaly/dělala). Jedno písmeno (grafém) se tedy zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (ne vždy i každého zvuku, srov. alofony jako např. ŋ a n) s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní i/y, í/ý, ě, ú/ů). Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček na ě vyznačuje změkčenost předcházející souhlásky a použití ů je podmíněno historickým vývojem (původní hláska /u:/[zdroj?] se píše ú; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ (později /uo/) se píše ů). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani é, É a ý, Ý. Řazení Písmena s háčkem č, ř, š, a ž (tj. kromě ě, ď, ť a ň) se při abecedním řazení, např. ve slovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásek ď, ť a ň – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typu car – cár – carevič (Pravidla českého pravopisu, 2005)). Podrobnější informace naleznete v článku Fonologie češtiny. Čeština má 10 samohlásek (5 krátkých a 5 dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky. K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména: opozice kvantity (délky) samohlásek (dlouhá × krátká), která není závislá na přízvuku; opozice znělosti u tzv. pravých souhlásek (s–z, t . –d, p–b atd.), asimilace znělosti; ztráta znělosti v koncových pozicích (např. led [lɛ]); pevný přízvuk na první slabice (× u spojení s jednoslabičnou předložkou . na předložce: 'les × 'do lesa); specificky český foném /ř/, který je dle svého hláskového okolí vyslovován buď zněle (dři), nebo nezněle (tři). Podrobnější informace naleznete v článku Česká gramatika. Čeština je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov. Slovní druhy Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné: ohebné skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky; časují se – slovesa; neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce. Jmenný rod Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný. Číslo Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu). Skloňování Podrobnější informace naleznete v článku České skloňování. Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek. Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla). Časování Podrobnější informace naleznete v článku Česká slovesa. Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum). Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem. Základním tvarem u sloves je infinitiv. Slovosled Podrobnější informace naleznete v článku Český slovosled. Slovosled je velmi flexibilní (volný), řídí se především tzv. aktuálním větným členěním. Základní slovosled je typu SVO (podmět–přísudek–předmět). Podrobnější informace naleznete v článku Úřední jazyk. Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce (finanční úřady též ve slovenštině). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině. Podle Listiny základních práv a svobod (součást ústavního pořádku ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk. Čeština je též (od května 2004) jedním z 24 (stav k roku 2013) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné. Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie. Vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách.

NUMERIC

NUMERIC

005537

Komedie je literární nebo dramatický útvar, který vždy skončí šťastně (stejně jako pohádka). Opakem komedie je tragédie. Od komedie se očekává humorný nadhled nad lidskými slabostmi a lidskou nedostatečností. Humor spolu s vkusnou komikou jsou zpravidla základními aspekty tohoto útvaru. Problémy hrdiny se podaří nakonec vyřešit a vše se v dobré obrátí. Název spojuje Aristotelés s kómos, průvod spjatý s Dionýsovým kultem (malé dionýsie). Mezi její prvky patří komické scénky ze života (v kostýmech: vycpaná břicha a zadnice, přivázaný kožený falos tj. předimenzovaný mužský úd), sborové písně, agón (tj. zápas, např. jara se zimou), tance ve zvířecích maskách. Ve starověkém Řecku byla považovaná za nižší formu než tragédie a skládala se z řady výstupů spojených pouze postavou šprýmaře, bez dějové, časové a místní souvislosti. Dějovou souvislost...

Co je opakem komedie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Komedie

Opakem komedie je tragédie.

Komedie je literární nebo dramatický útvar, který vždy skončí šťastně (stejně jako pohádka). Opakem komedie je tragédie. Od komedie se očekává humorný nadhled nad lidskými slabostmi a lidskou nedostatečností. Humor spolu s vkusnou komikou jsou zpravidla základními aspekty tohoto útvaru. Problémy hrdiny se podaří nakonec vyřešit a vše se v dobré obrátí. Název spojuje Aristotelés s kómos, průvod spjatý s Dionýsovým kultem (malé dionýsie). Mezi její prvky patří komické scénky ze života (v kostýmech: vycpaná břicha a zadnice, přivázaný kožený falos tj. předimenzovaný mužský úd), sborové písně, agón (tj. zápas, např. jara se zimou), tance ve zvířecích maskách. Ve starověkém Řecku byla považovaná za nižší formu než tragédie a skládala se z řady výstupů spojených pouze postavou šprýmaře, bez dějové, časové a místní souvislosti. Dějovou souvislost začala získávat již v Řecku, ale plně se prosadila až v Římě. Komedie vznikla v Athénách (tzv. attická komedie) a ta má tři fáze: Je politická, úzce spjata s životem obce. Hlavním znakem je kritika nedostatků v politickém životě, předmětem kritiky se stávají i přírodní filozofové, sofisté, autoři tragédií, dithyrambů, moderní hudby. Vedle sólistů (i ženské role hrají muži) vystupuje sbor, někdy maskovaný za zvířata, lodě, oblaka, spojenecká města. Prostředí je někdy fantastické. Kompozice je hodně volná. Známe na 40 jmen autorů, nejznámější jsou Eupolis, Kratínos, Ferekratés a Aristofanés. Sbor má menší význam, jeho vystoupení (písně, tanec) vyplňují přestávky; písně (embolima) nesouvisejí s dějem. Se změnou politických systémů se zmenšuje útočnost, ztrácí se adresná kritika, přibývají směšné typy (parasit, kuchař, hetéra). Mizí obscénnost. Známe na 50 jmen autorů, známější jsou Antifanés, Anaxandridés a Alexis. Úplně mizí spojení s Dionýsovým kultem a fantastičnost, převládají typy a náměty ze všedního života středních vrstev. Časté typy: lakomý a přísný otec, hádavá manželka, zamilovaný lehkomyslný syn, mazaný otrok, příživník, vychloubavý voják, hetéra. Hlavními motivy jsou láska s překážkami, peníze, odložení dítěte (anagnórisis). Ze 70 autorů, jejichž jména známe, jsou nejznámější Filemón, Dífilos a Menandros. tragédie fraška groteska satira parodie humor komika

ENTITY

ENTITY

011629

Richard Milhous Nixon (9. ledna 1913 - 22. dubna 1994) byl 37. prezident Spojených států amerických (1969-1974) a také 36. viceprezident Spojených států amerických (1953-1961), zde působil v době, kdy byl v úřadu prezident Dwight D. Eisenhower. Nixon je jediným člověkem, který byl dvakrát zvolen americkým viceprezidentem i prezidentem. Zároveň je také jediným americkým prezidentem, který na svůj úřad rezignoval. Poprvé se o prezidentský úřad ucházel v roce 1960, ale těsně jej porazil John F. Kennedy. V roce 1967 se setkal s mladým televizním a...

Kdo je jediným člověkem, který byl dvakrát zvolen americkým viceprezidentem i prezidentem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Nixon

Nixon je jediným člověkem, který byl dvakrát zvolen americkým viceprezidentem i prezidentem.

Richard Milhous Nixon (9. ledna 1913 - 22. dubna 1994) byl 37. prezident Spojených států amerických (1969-1974) a také 36. viceprezident Spojených států amerických (1953-1961), zde působil v době, kdy byl v úřadu prezident Dwight D. Eisenhower. Nixon je jediným člověkem, který byl dvakrát zvolen americkým viceprezidentem i prezidentem. Zároveň je také jediným americkým prezidentem, který na svůj úřad rezignoval. Poprvé se o prezidentský úřad ucházel v roce 1960, ale těsně jej porazil John F. Kennedy. V roce 1967 se setkal s mladým televizním a divadelním producentem Rogerem Ailesem, který pro něj začal pracovat v pozici mediálního expertana jeho volební kampaň, kouče vystupování před médii a šéfa pro styk s veřejností. Nixon ve volbách v roce 1968 porazil kandidáta demokratů, Huberta Humphreye, a o čtyři roky později drtivě porazil George McGoverna, který vyhrál pouze ve státě Massachusetts. Nixonovým osobním dvorním fotografem byl Oliver F. Atkins. Během jeho prezidentství došlo k normalizaci vztahů se Sovětským svazem a Čínou. Inicioval rovněž dohody o snížení počtu strategických atomových zbraní SALT I. Zahájil také stahování amerických vojáků z Vietnamu, což byl počátek tzv. "vietnamizace" války, ale zároveň rozšířil bombardování i na sousední státy Kambodžu a Laos. Historický krok bylo také jeho rozhodnutí z roku 1971 opustit v té době zavedený Brettonwoodský mezinárodní měnový systém a směnitelnost amerického dolaru za zlato. Ministrem zahraničí jmenoval Henryho Kissingera. V roce 1972 se v souvislosti s válkou ve Vietnamu rozhodl použít atomovou bombu na severovietnamské vojáky i civilisty, a byl to právě Kissinger, který mu to rozmluvil. Související informace naleznete také v článku Aféra Watergate. V domácí politice bylo jeho působení ve funkci prezidenta USA poznamenáno aférou Watergate. Ta vypukla 17. června 1972, kdy policie zadržela v komplexu Watergate, kde sídlila Demokratická strana, pět lidí, kteří tam instalovali odposlouchávací zařízení. Bílý dům popíral, že by s vloupáním měl cokoliv společného až do 5. srpna 1974, kdy přiznal, že o aféře Watergate věděl od začátku a úmyslně lhal. 8. srpna 1974 oznámil rezignaci na úřad prezidenta a jeho místo následující den zaujal Gerald Ford. Nixon rezignoval v důsledku aféry Watergate. Jeho místo poté zaujal viceprezident Gerald Ford. Nixon zemřel 22. dubna 1994 na následky mozkové mrtvice, kterou utrpěl čtyři dny předtím. O týden později na Pinkpop Festivalu poprvé zahrála skupina Rage Against the Machine píseň Tire Me, která oslavuje Nixonovu smrt. Obrázky, zvuky či videa k tématu Richard Nixon ve Wikimedia Commons Osoba Richard Nixon ve Wikicitátech Galerie Richard Nixon ve Wikimedia Commons (anglicky) Oficiální životopis na stránkách Bílého domu Marek Konopko: Nixonův levý profil Roman Joch: Američtí státníci dvacátého století

PERSON

PERSON

007043

... vodíku (protia) a jeden atom deuteria. Ta se v malých koncentracích vyskytuje zcela běžně v přírodě. Ve velmi malém množství se vyskytuje i radioaktivní tritiová voda (T2O), která obsahuje dva atomy tritia. Také existují sloučeniny HTO a DTO. Těžká voda je méně reaktivní než voda běžná a má horší rozpustné vlastnosti. Proto je pro většinu organismů mírně jedovatá. Experimenty na myších ukázaly, že potlačuje buněčné dělení. To se projevuje na rychle se obnovujících tkáních (např. žaludeční stěně) při jejím opakovaném působení. Tento jev byl u myší pozorován, jestliže zhruba 50 % jejich tělních tekutin bylo nahrazeno těžkou vodou. Z toho vyplývá, že i agresivní rakovinná onemocnění by jí měla být zpomalována. Vedlejší účinky takové terapie by byly však jen těžko vyváženy. Těžká voda má o 10,6 % větší hustotu než obyčejná voda. Těžká voda se v přírodě běžně vyskytuje, avšak je poměrně značně zředěna. Při izolaci se využívá faktu, že vazba D-O je silnější, nežli H-O....

Vyskytuje se běžně v přírodě těžká voda?

https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C4%9B%C5%BEk%C3%A1_voda

Těžká voda se v přírodě běžně vyskytuje, avšak je poměrně značně zředěna.

Těžká voda, D2O, oxid deuteria je voda, jejíž molekuly obsahují místo obou atomů vodíku jeho izotop deuterium - tedy vodík s jádrem tvořeným 1 protonem a 1 neutronem. Proti běžné vodě (H2O) má D2O mírně odlišné fyzikální vlastnosti. Těžká voda má nejdůležitější využití v jaderných technologiích, kde je běžná voda pro odlišení nazývaná též lehká voda. Ve větších množstvích je zdraví škodlivá, neboť narušuje fyzikální rovnováhu v těle. Není radioaktivní. Existuje i polotěžká voda, HDO, tedy voda, kde je jeden atom běžného vodíku (protia) a jeden atom deuteria. Ta se v malých koncentracích vyskytuje zcela běžně v přírodě. Ve velmi malém množství se vyskytuje i radioaktivní tritiová voda (T2O), která obsahuje dva atomy tritia. Také existují sloučeniny HTO a DTO. Těžká voda je méně reaktivní než voda běžná a má horší rozpustné vlastnosti. Proto je pro většinu organismů mírně jedovatá. Experimenty na myších ukázaly, že potlačuje buněčné dělení. To se projevuje na rychle se obnovujících tkáních (např. žaludeční stěně) při jejím opakovaném působení. Tento jev byl u myší pozorován, jestliže zhruba 50 % jejich tělních tekutin bylo nahrazeno těžkou vodou. Z toho vyplývá, že i agresivní rakovinná onemocnění by jí měla být zpomalována. Vedlejší účinky takové terapie by byly však jen těžko vyváženy. Těžká voda má o 10,6 % větší hustotu než obyčejná voda. Těžká voda se v přírodě běžně vyskytuje, avšak je poměrně značně zředěna. Při izolaci se využívá faktu, že vazba D-O je silnější, nežli H-O. To se projevuje tím, že při elektrolýze běžné směsi těžké a lehké vody dochází nejprve k rozpadu H2O. Vzniká tak stále koncentrovanější roztok D2O a DHO (polotěžké vody). Nakonec se odebere zbylé malé množství elektrolytu a ten se obdobnou metodou ještě přečišťuje. Těžká voda se využívá jako moderátor v jaderných reaktorech (viz těžkovodní reaktor, např. typ Candu), kde při stejně silném moderačním účinku pohltí méně neutronů než obyčejná voda. Proto je možné upustit od, u lehkovodních reaktorů nutného, obohacování uranu. V NMR spektroskopii se těžká voda využívá pro stabilizaci magnetického pole a jako rozpouštědlo pro měření protonových NMR spekter. Dále těžká voda slouží k syntéze ostatních sloučenin obsahujících deuterium. V letech 1942-1944 byl norský Rjukan místem velmi ostrých střetů. Právě tam se nacházela vodní elektrárna Vemork, v níž, jako jediné v Evropě, se od roku 1934, v továrně Norsk Hydro, těžká voda ve velkém vyráběla, což bylo možné jen díky obrovskému přebytku energie poskytovaném vodní elektrárnou. Koncem třicátých let odhalili němečtí vědci pod vedením Wernera Heisenberga princip nukleární řetězové reakce. To po vypuknutí druhé světové války vyvolalo mezi nimi a spojenci "závod" o převzetí kontroly nad továrnou Norsk Hydro, neboť Němci plánovali těžkou vodu využít ve svých pokusných reaktorech jako moderátor. V těchto reaktorech mělo být vyráběno plutonium pro válečné účely. Výrobní zařízení v Rjukanu se proto dostalo do zorného pole spojenců, jelikož jeho zničením by byl německý program na výrobu atomové zbraně zastaven jedinou ranou. Po několika neúspěšných pokusech se konečně podařilo 27. února 1943, s pomocí osmi členů norské speciální jednotky, kteří se schovali na náhorní plošině Hardangervidda, odstřelit zařízení na těžkou vodu v továrně Norsk Hydro. (viz Operace Telemark) Po několika týdnech byly však škody opraveny a Němci opět spustili výrobu. Následovaly tedy další bombové útoky spojenců až do okamžiku, kdy se okupanti rozhodli provoz opustit a odvézt si s sebou 50 již hotových sudů těžké vody. (Její koncentrace v nich byla mezi 1 a 99%). 20. února 1944 byl na loď jménem "Hydro", převážející tento náklad, jenž představoval zhruba desetinu množství potřebného pro výrobu atomové bomby, spáchán atentát. Výbušnina byla umístěna ve strojovně a loď se potopila během několika sekund na dno 430 metrů hlubokého jezera Tinnsjø. Jen několik sudů nezmizelo pod hladinou a tyto byly odeslány (Očití svědkové viděli, jak po potopení lodi na povrch vyplavalo několik kovových sudů, které Němci vylovili. Dlouho se spekulovalo, co v těchto sudech bylo - nebylo jisté, jestli se jednalo o těžkou vodu anebo pouze o zmatení nepřítele. Toto dokládal detailní seznam naložených věcí na loď Hydro, s detailním popisem množství a obsahu sudů s těžkou vodou. Mnoho let poté tým vědců prozkoumával dno, pátraje po neporušených sudech. Několik jich nalezli na potopené lodi a jeden asi 60 m od lodi, který vylovili. Změřili pH vody a potom pH obsahu sudu - se zvýšenou opatrností, protože pro výrobu těžké vody se používala elektrolýza a do vody se přidával louh (Hydroxid draselný) pro zvýšení vodivosti elektrického proudu. Obsah měl jiné pH než pH vody. Před měřením vědci odhadovali, že pokud se jedná o sud s těžkou vodou, tak pH bude 14, které okamžité měření ukázalo - vzorek vody byl poslán na důkladnější rozbor a ten to potvrdil. Na napůl zrezlém sudu bylo čitelné jeho číselné označení, tento sud byl na seznamu naložených věcí na loď Hydro a tímto se potvrdila pravost dokumentu.), tři týdny po potopení Hydra, do německého města Haigerloch, ve kterém stál pokusný reaktor Wernera Heisenberga. Ten až do úplného konce války zkoumal jak vyvolat jadernou řetězovou reakci. Za tím účelem potopil drátěný model se 664 uranovými kostkami do kovového kontejneru naplněného těžkou vodou. Kritický bod pro spuštění řetězové reakce překonal jen o pár procent. V březnu roku 1945 narazilo speciální americké komando na tento experimentální napůl rozestavěný reaktor ve sklepení pod zámeckým kostelem. Jen dva dny předtím opustil Werner Heisenberg tuto tajnou laboratoř, aby byl později internován ve Velké Británii. Podle pátrání BBC dodala Velká Británie Izraeli v roce 1958 dvacet tun těžké vody na podporu vznikajícího izraelského jaderného programu. Rozhodnutí o dodávce se uskutečnilo bez vědomí Ministerstva zahraničí Velké Británie i bez vědomí britského úřadu pro atomovou energii. Těžká voda měla být, dle uvedeného zdroje, použita na výrobu plutonia v přísně střežené elektrárně Dimona v Negevské poušti. Voda Tritiová voda

VERB_PHRASE

YES_NO

008591

... do Československa, vyhlásil Brežněv doktrínu, ve které si připsal právo na porušení suverenity jakéhokoli státu, který se snažil nahradit marxismus-leninismus kapitalismem. Prohlásil, že "...to už nadále není záležitost jenom lidu té země, nýbrž společná věc všech socialistických zemí". Důvodem pro zavedení doktríny byly neúspěchy marxismu-leninismu ve státech jako Polsko, Maďarsko a Východní Německo, které procházely stagnací nebo dokonce poklesem životní úrovně, což bylo v kontrastu s prosperitou Západního Německa a celkově západní Evropy. === Vystupňování ve Třetím světě === Na konci dubna 1965 vyslal prezident Lyndon B....

Proč byla zavedená Brežněvova doktrína?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Studená_válka

Důvodem pro zavedení doktríny byly neúspěchy marxismu-leninismu ve státech jako Polsko, Maďarsko a Východní Německo, které procházely stagnací nebo dokonce poklesem životní úrovně, což bylo v kontrastu s prosperitou Západního Německa a celkově západní Evropy.

Studená válka (anglicky Cold War, rusky х в; zhruba 1947–1991) byl stav politického a vojenského napětí mezi komunistickými státy – zejména Sovětským svazem (SSSR) a jeho satelitními státy a spojenci – a západními státy, zejména Spojenými státy americkými (USA) a jejich spojenci. Studené válce předcházely dvě největší světové katastrofy, které proběhly v letech 1914–1918 a 1939–1945. Díky těmto událostem se světové společenství dohodlo na založení Organizace spojených národů, zkráceně OSN. Ta ve své Chartě ratifikované 24. října 1945 stanovila, že státy a národy, které se staly členy OSN, se zavazují "uchránit budoucí pokolení před metlou války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti". I když se mezi sebou ozbrojené konflikty, které proběhly v období studené války, liší, mají zároveň společné něco, co je odlišuje od předchozích událostí: tyto války jsou nelegální. Všechny války, za nimiž lze vidět snahu organizovaným násilím či krutostí donutit protivníka, aby změnil své chování, a vedou ke ztrátě lidských životů, jsou odsouzeníhodné. Studená válka, která začala zhruba roku 1947 a trvala až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991, sice nepřerostla ve skutečné válečné střetnutí, střet mezi oběma velmocemi ovšem nemohl být ničím jiným než třetí světovou válkou a první jadernou válkou, do níž by byla pravděpodobně zapojena celá planeta. Kromě toho se na zbytku zeměkoule odehrávalo mnoho dalších konfliktů, v nichž se bojovalo "v zastoupení" těchto supervelmocí. Vedly se války mezi regulérními ozbrojenými silami, války proti civilistům, občanské války a nově se začalo mluvit o teroristické válce a o válce proti teroru. Její hlavní účastníci vedli tento boj nejrůznějšími metodami, především budováním vojenských koalic, zástupnými válkami, závody ve zbrojení, vojenskou a ekonomickou pomocí zranitelným státům ve vlastní sféře vlivu, špionáží, propagandou, hospodářskými blokádami (například tzv. obilním embargem USA vůči SSSR), předháněním se v technické vyspělosti (například vesmírnými závody) a také rivalitou při sportovních kláních. Přestože SSSR i USA patřily v druhé světové válce mezi Spojence, neshodly se v politické filosofii a v názorech na uspořádání poválečného světa. Sovětský svaz vytvořil východní blok ze států východní a střední Evropy, které zprvu také vojensky okupoval, a později si v nich upevnil moc vytvořením vojenského uskupení zvaného Varšavská smlouva (1955–1991) a hospodářského společenství zvaného Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Spojené státy naopak vytvořily západní blok ze států západní Evropy, jako hlavní strategii používaly doktrínu zadržování (containment) komunismu – jakožto ideologie i státního uspořádání – a k tomuto účelu založily několik smluvních organizací, např. Severoatlantickou alianci (North Atlantic Treaty Organization, NATO). Některé státy, které zůstaly mimo dvě rivalizující společenství, vytvořily Hnutí nezúčastněných zemí. USA vyhlásilo Marshallův plán, aby zajistilo rychlejší obnovu poválečné Evropy, ale Sovětský svaz nenechal žádný ze států východního bloku plán přijmout. V Latinské Americe a jihovýchodní Asii zase SSSR podporovalo socialistické revoluce, což se nelíbilo mnoha západním zemím; některé z nich se proto snažily socialistický režim svrhnout, což přineslo smíšené výsledky. Studená válka zaznamenala období relativního klidu i vysokého mezinárodního napětí – např. Berlínská blokáda (1948–1949), Korejská válka (1950–1953), druhá berlínská krize (1961), válka ve Vietnamu (1959–1975), Karibská krize (1962), Sovětská válka v Afghánistánu (1979–1989) nebo zkušební jaderný útok NATO Able Archer 83 (1983). Obě strany využívaly politiku détente k uvolnění napětí a doktrínu vzájemně zaručeného zničení jadernými zbraněmi k vyhnutí se přímým vojenským střetnutím. V 80. letech USA pod Reaganovou doktrínou zvýšily diplomatický, vojenský a ekonomický tlak na Sovětský svaz v době, kdy stát trpěl ekonomickou stagnací. Ke konci 80. let sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov zavedl reformní kroky perestrojka (česky "přestavba"; 1987) a glasnosť (česky "otevřenost"; cca 1985), které nakonec vedly k rozpadu Sovětského svazu a východního bloku. Studená válka skončila po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a po ní Spojené státy zůstaly dominantní vojenskou mocností. == Původ názvu == Na konci druhé světové války použil termín studená válka (anglicky cold war) anglický spisovatel a novinář George Orwell v eseji "You and the Atomic Bomb" (česky doslova "Vy a atomová bomba") vydané 19. října 1945 v magazínu Tribune. Přemýšlel o světě, který je pod neustálou hrozbou jaderné války, a varoval před falešným mírem, kterému říkal "studená válka". Tak nazýval ideologický střet mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi. Navíc 10. března 1946 napsal v novinách The Observer: "Po moskevské konferenci v prosinci položilo Rusko základy pro ,studenou válku' s Británií a Britským impériem."Tento termín k popisu poválečného geopolitického napětí mezi SSSR a jeho satelitními státy na jedné straně a Spojenými státy a západoevropskými zeměmi na straně druhé poprvé oficiálně použil Bernard Baruch, americký finančník a prezidentský poradce. V Jižní Karolíně 16. dubna 1947 přednesl projev napsaný žurnalistou Herbertem Swopem, ve kterém řekl: "Nenechme se klamat: jsme uprostřed studené války." Novinář Walter Lippmann termín rozšířil svou knihou Cold War (1947). == Pozadí == Mezi historiky nepanuje shoda v určení začátku studené války. Většina historiků za něj považuje období krátce po druhé světové válce, někteří ho ale vidí už ke konci první světové války. Např. napětí mezi Ruským impériem a Velkou Británií ale trvalo již od 19. století, například kvůli tzv. "východní otázce" neboli sporům o Balkán.Po bolševické revoluci roku 1917 ostatní státy zaujaly vůči SSSR nepřátelský postoj a izolovaly jej od mezinárodní diplomacie. Sovětský vůdce Vladimir Iljič Lenin to komentoval slovy "jsme v nepřátelském kapitalistickém obklíčení" a na diplomacii hleděl jako na zbraň, která pomůže Sovětům udržet své nepřátele rozděleny. Založil Kominternu, která podněcovala celosvětové komunistické hnutí.Leninův nástupce Stalin v roce 1925 předvídal vznik bipolárního světa, když předestřel vizi vzniku dvou center – kapitalistického a socialistického (Sovětského svazu) –, která budou přitahovat státy se stejným zřízením. Bezprostředně však hodnotil situaci jako období pouhé "dočasné stabilizace kapitalismu". Sovětská diplomacie podle něj měla sloužit zájmům své země, "socialistického ostrova". Jejím úkolem bylo bránění nepřátelské agresi i využívání rozporů mezi nepřátelskými státy k získání výhod pro SSSR.Vzájemná nedůvěra a podezřívání mezi západními státy a Sovětským svazem se projevovala po celé meziválečné období, živilo ji např. bolševické odsuzování kapitalismu a západní kritika socialismu; . pokračující podpora antibolševických bělogvardějců Západem a z druhé strany financování britské generální stávky v roce 1926 sovětskými odbory; odmítání kapitalistických zemí navázat diplomatické styky se Sovětským svazem – Američané uznali Sovětský svaz až roku 1933; a stalinistické Moskevské procesy při Velké čistce, kdy byli lidé obviňováni ze špionáže pro Spojené království, Francii, Japonsko a Německo. Po německé invazi v červnu 1941 se Spojenci rozhodli Sovětskému svazu pomoci; Spojené království s ním uzavřelo oficiální spojenectví a Spojené státy neoficiální. Během války Spojené státy dodávaly Spojenému království a Sovětskému svazu výzbroj, výstroj a materiály přes program půjčky a pronájmu. Přesto sovětské vedení zůstalo podezřívavé a věřilo, že Britové a Američané se spikli a záměrně oddálili vznik druhé protiněmecké fronty, aby nacistickému náporu čelil co nejdéle pouze Sovětský svaz. == Konec druhé světové války a poválečné období (1945–47) == === Konference během války o poválečné Evropě === Spojenci se neshodli ve svých představách o uspořádání poválečné Evropy. Každá strana měla odlišné názory na udržování poválečné bezpečnosti. Západní Spojenci si přáli systém, ve kterém by demokratické země řešily konflikty mírovou cestou přes mezinárodní organizace, zatímco Sovětský svaz chtěl zvýšit bezpečnost vměšováním se do vnitřní politiky států, které ho obklopovaly.Rozdíl byl i mezi představami USA a Spojeného království. Zatímco Rooseveltovy cíle – vojenské vítězství v Evropě i Asii, ekonomické překonání Britského impéria Spojenými státy a založení světové mírové organizace – byly globálnějšího charakteru, Churchill za hlavní cíle považoval ochranu Středozemního moře a nezávislost východoevropských států, které by fungovaly jako nárazníkové státy mezi Spojeným královstvím a Sovětským svazem.Pro Američany představoval Stalin potenciálního spojence při dosahování svých cílů, pro Brity naopak hrozbu. Protože Sověti ovládali většinu východní Evropy, tyto dvě západní velmoci se přely o jeho přízeň. Rozdíly v jejich myšlení vedly k několika individuálním dohodám Sovětů s jednou z nich. V říjnu 1944 odcestoval Churchill do Moskvy a dohodl se na rozdělení Balkánu do jednotlivých sfér vlivu a Roosevelt v Jaltě podepsal se Stalinem dohodu týkající se Asie a odmítl podpořit Churchilla v záležitostech Polska. Další vyjednávání Spojenců o poválečné situaci se konalo na jaltské konferenci v únoru 1945, ale ani zde se mocnosti jednoznačně neshodly. Prezident Harry S. Truman mimo jiné nesouhlasil se sovětskou podporou Polského výboru národního osvobození, což byla Sověty ovládaná konkurence Polské vlády v exilu.Po konci druhé světové války začali Sověti okupovat východní Evropu, zatímco západní Spojenci zůstali v západní Evropě. Okupované Německo si Sovětský svaz, Spojené státy, Spojené království a Francie rozdělily na čtyři okupační zóny.Na konferenci Spojenců v roce 1945 v San Franciscu byla založena mezinárodní Organizace spojených národů (OSN) za účelem udržení světového míru, ale funkčnost její Rady bezpečnosti byla omezena možností veta, kterou má každý její člen. Proto OSN nakonec ztratila svou efektivitu. === Postupimská konference a porážka Japonska === Na postupimské konferenci, která začala ke konci července po kapitulaci Německa, se Velká trojka dále dohadovala o uspořádání poválečné Evropy. Antipatie mezi mocnostmi nadále narůstala. Na této konferenci Truman informoval Stalina, že Spojené státy mají v držení silnou novou zbraň.Stalin věděl, že Američané vyvíjeli atomovou bombu, ale protože sovětský program pro její vývoj také pokračoval, přijal zprávu v klidu. Nesouhlasil ovšem se svržením jaderných hlavic na Hirošimu a Nagasaki, které Spojené státy učinily týden po skončení konference. === Počátky východního bloku === Během konečných fází druhé světové války zformoval Sovětský svaz východní blok anexí několika zemí, které byly do jeho sféry vlivu původně zařazeny paktem Ribbentrop-Molotov, jako svazových republik. Mezi nimi bylo východní Polsko (které bylo začleněno do dvou svazových republik), Lotyšsko (z kterého se stala Lotyšská SSR), Estonsko (Estonská SSR), Litva (Litevská SSR), část východního Finska (připojené ke Karelo-finské SSR) a východní Rumunsko (Moldavská SSR).Východoevropské státy, které Sověti osvobodili od nacistů, byly do východního bloku postupně začleněny jako satelitní státy. Mezi ně patřila Německá demokratická republika, Polská lidová republika, Bulharská lidová republika, Maďarská lidová republika, Československá republika (nebo též Československá socialistická republika), Rumunská socialistická republika a Albánská lidová republika. Na území většiny těchto států byla od konce druhé světové války dislokovaná Rudá armáda, v ČSSR až od roku 1968. Většina států ve východním bloku převzala po vzoru Sovětského svazu plánovanou ekonomiku. === Vybudování napětí === V únoru 1946 napsal George Frost Kennan Dlouhý telegram, ve kterém byla vytyčena nová strategie diplomatických vztahů vůči SSSR. 6. září 1946 pronesl americký státník James Francis Byrnes proslov, ve kterém odmítl Morgenthauův plán (návrh na rozdělení a deindustrializaci poválečného Německa .) a upozornil Sověty, že Spojené státy plánují ponechat své vojenské jednotky v Evropě.Týden po uveřejnění Dlouhého telegramu pronesl bývalý britský premiér Winston Churchill ve Fultonu v Missouri známý projev, ve kterém použil a do všeobecného povědomí tak uvedl výraz železná opona. V něm požadoval spolupráci Anglie a USA proti Sovětům, které vinil za vytvoření "železné opony spuštěné napříč kontinentem". == Od doktríny zadržování po Korejskou válku (1947–53) == === Kominforma a roztržka mezi Titem a Stalinem === V září 1947 Sověti vytvořili Kominformu, mezinárodní organizaci komunistických stran, která měla utužit kontrolu nad sovětskými satelitními státy. Hned následujícího roku byla ale Kominforma kvůli roztržce mezi Titem a Stalinem nucena vyloučit ze svých řad Jugoslávii, která sice zůstala komunistickou, ale přidala se ke Hnutí nezúčastněných zemí. Předmětem roztržky byla Titova neochota plně se podřídit Stalinovi a Sovětskému svazu. === Doktrína zadržování a Trumanova doktrína === V roce 1947 poradci přesvědčili amerického prezidenta Harryho S. Trumana, aby okamžitě podnikl kroky pro potlačení sovětského vlivu s ohledem na snahy Stalina podkopat moc USA podporováním soupeření mezi kapitalistickými státy, které by mezi sebou mohly začít válčit.V únoru 1947 britská vláda oznámila, že už si nemůže dovolit financovat řeckou vládu v občanské válce proti komunistickým povstalcům. USA na toto oznámení odpověděly doktrínou zadržování, jejímž cílem bylo zastavit rozmáhání komunismu. Truman přednesl projev, ve kterém slíbil poskytnout 400 milionů dolarů na pomoc v této válce a vyhlásil Trumanovu doktrínu, která konflikt označila za boj mezi svobodnými lidmi a totalitními režimy. === Marshallův plán a Únor 1948 === Na začátku roku 1947 se Spojené království, Francie a Spojené státy neúspěšně pokusily o dohodu se Sovětským svazem týkající se plánu na ekonomicky samostatné Německo. V červnu 1947 Spojené státy zahájily Marshallův plán, který měl zabezpečit pomoc poválečné Evropě.Záměry plánu byly přestavba demokratických a ekonomických systémů v Evropě a postavení se hrozbě, kterou představovalo šíření komunismu. O měsíc později Truman podepsal Zákon o národní bezpečnosti, který vytvořil sjednocené ministerstvo obrany, Ústřední zpravodajskou službu (CIA) a Národní bezpečnostní radu.Stalin, který věděl, že ekonomická integrace se Západem by umožnila státům východního bloku vymanit se ze sovětské moci a že právě o to se USA snaží, proto těmto státům zakázal Marshallův plán přijmout. Sovětskou alternativou pro východní Evropu se stal Molotovův plán, který byl později, v lednu 1949, přetvořen v Radu vzájemné hospodářské pomoci. Na začátku roku 1948 komunisté převzali vládu v Československu, což byla do té doby jediná země východního bloku, které Sověti povolili ponechat si demokratický systém vlády. Tento vývoj odstranil poslední známky nesouhlasu s Marshallovým plánem v americkém Kongresu.Trumanova doktrína a Marshallův plán vedly k miliardám dolarů na ekonomickou a vojenskou pomoc pro státy západní Evropy, Řecko a Turecko. S pomocí Spojených států vyhrála řecká armáda občanskou válku a italští křesťanští demokraté vyhráli nad komunisticko-socialistickou aliancí ve volbách roku 1948. === Berlínská blokáda a letecký most === Spojené státy a Británie sloučily západoněmecké okupační zóny do bizónie (1. ledna 1947; později, v dubnu 1949, se přidala Francie a vznikla trizónie). Jako součást ekonomické přestavby Německa zavedly na začátku roku 1948 západní mocnosti novou měnu – německou marku – a nahradili tak starší říšskou marku.Brzy poté Stalin zahájil berlínskou blokádu, jednu z prvních velkých krizí studené války. Ta zabraňovala dodávkám jídla a zásob do Západního Berlína pozemní cestou přes sovětské okupační zóny. Spojené státy, Spojené království, Francie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a další státy vytvořily letecký most, aby mohly jídlo, uhlí, benzín a další materiál Západnímu Berlínu poskytovat. V květnu 1949 Stalin ustoupil a blokádu zrušil, ale letecké dodávky pokračovaly až do září. Během zhruba 278 000 letů bylo do Západního Berlína dopraveno přes 2,3 milionů tun zboží. === Počátky NATO a rádio Svobodná Evropa === V dubnu 1949 Spojené království, Francie, Spojené státy, Kanada a osm dalších západoevropských států podepsaly Severoatlantickou smlouvu, čímž založily Severoatlantickou alianci (NATO). V srpnu toho roku byla v Semeji v Kazašské SSR otestována první sovětská jaderná zbraň. Poté, co se v roce 1948 Sovětský svaz odmítl podílet na obnově Německa, zřídily USA, Spojené království a Francie v květnu 1949 spojením svých tří okupačních zón Západní Německo. Sovětský svaz v říjnu toho roku ze své zóny vytvořil Německou demokratickou republiku (NDR).Média ve východním bloku sloužila ku prospěchu komunistů. Rádia a televizní společnosti byly ve vlastnictví států a tištěná média většinou vlastnily komunistické strany. Sovětská propaganda fungovala na principu napadání kapitalismu marxistickou filosofií. K BBC a Hlasu Ameriky, rozhlasovým stanicím vysílajícím pro východní Evropu, se v roce 1949 přidala Svobodná Evropa, která měla za úkol šířit objektivní informace a sloužit tak jako alternativa ke kontrolovaným domácím médiím.Na začátku 50. let se Spojené státy snažily o vyzbrojení Západního Německa a to se v roce 1955 stalo členem NATO. === Čínská občanská válka a SEATO === V roce 1949 Lidová osvobozenecká armáda Mao Ce-tunga porazila Spojenými státy podporovanou Čankajškovu vládu Kuomintangu (KMT). Sovětský svaz poté rychle uzavřel spojenectví s nově vzniklou Čínskou lidovou republikou. Čankajšek a jeho Kuomintang se stáhli na Tchaj-wan. Trumanova vláda se po tomto incidentu snažila rychle rozšířit doktrínu zadržování.Spojené státy tak rozšířily doktrínu zadržování do Asie, Afriky a Latinské Ameriky, aby zabránily revolučním vlasteneckým hnutím, které byly často vedeny komunistickými stranami a financovány Sovětským svazem. Na začátku 50. let uzavřely USA spojenectví s Japonskem, Austrálií, Novým Zélandem, Thajskem a Filipínami (nejznámějšími jsou ANZUS z roku 1951 a SEATO z roku 1954). === Korejská válka === Jedním z významných důsledků doktríny zadržování byl začátek Korejské války. V červnu 1950 Kim Ir-senova Korejská lidová armáda vtrhla do Jižní Koreje. Ke Stalinově překvapení podpořila obranu Jižní Koreje Rada bezpečnosti OSN, i když Sověti bojkotovali její setkání z důvodu, že stálým členem Rady byl Tchaj-wan a ne komunistická Čína. Na obranu invaze se spojily vojenské síly Jižní Koreje, Spojených států, Spojeného království, Turecka, Kanady, Austrálie, Francie, Jihoafrické republiky, Filipín, Nizozemska, Belgie, Nového Zélandu a dalších zemí.Ve státech účastnících se války, např. ve Spojeném království, bylo veřejné mínění rozdělené na dva tábory, jeden válku podporoval a druhý odsuzoval. Mnozí se báli vystupňování konfliktu ve válku s komunistickou Čínou a dokonce v jadernou válku. Kvůli silnému odporu vůči válce se Britové snažili konflikt ukončit co nejdříve.I když byli Číňané a Severokorejci válkou vysíleni a chtěli ji ukončit do konce roku 1952, Stalin požadoval pokračování bojů a příměří bylo vyhlášeno až v červenci 1953 po jeho smrti. Severokorejský vůdce Kim Ir-sen nastolil tvrdou diktaturu, kdy si přiřkl neomezenou moc a vytvořil okolo sebe silný kult osobnosti. Na Jihu zkorumpovaný prezident I Sung-man vytvořil podobný autoritativní režim. V roce 1960 byl po protestech nucen odejít do vyhnanství, ale Jižní Korea se pak potýkala s autoritativními vládci až do roku 1987, kdy byla znovunastolena demokracie. == Krize a vystupňování (1953–62) == === Chruščov, Eisenhower a destalinizace === V roce 1953 se změnili političtí vůdci v USA i SSSR. Dwight D. Eisenhower se stal prezidentem v lednu. Během posledních 18 měsíců Trumanovy vlády se americký rozpočet na obranu zečtyřnásobil a Eisenhower výdaje na armádu snížil o třetinu.Po smrti Stalina se moci nad Sovětským svazem poté, co nechal popravit Lavrentije Pavloviče Beriju a do ústraní odsunul Georgije Malenkova a Vjačeslava Molotova, ujal Nikita Sergejevič Chruščov. Ten 25. února 1956 na XX. sjezdu KSSS pronesl projev Kult osobnosti a jeho důsledky, v němž odhalil a odsoudil Stalinovy zločiny. Poté začal proces destalinizace, který měl za cíl omezit negativní důsledky Stalinovy vlády. V NDR nejistota po Stalinově smrti vyústila v povstání. 18. listopadu 1956 při přijímání velvyslanců západních zemí na polské ambasádě v Moskvě Chruščov prohlásil: "Ať se vám to líbí nebo ne, dějiny jsou na naší straně. Pohřbíme vás." Později sdělil, že nemluvil o jaderné válce, ale spíše o historicky předurčeném vítězství komunismu nad kapitalismem. V roce 1961 řekl, že i když je SSSR pozadu za Západem, během jednoho desetiletí se rozdíly smažou a během dvou desetiletí zůstanou kapitalistické země pod jeho úrovní.Eisenhowerův ministr zahraničí John Foster Dulles zahájil novou strategii, kdy se Spojené státy začaly více spoléhat na hrozbu jiným státům jadernými zbraněmi. === Varšavská smlouva a Maďarské povstání === I když Stalinova smrt v roce 1953 mírně uvolnila napětí mezi oběma stranami, situace v Evropě zůstala komplikovaná. Sověti, kteří již v roce 1949 zavedli systém vzájemné pomoci ve východním bloku, založili v roce 1955 formální pakt, Varšavskou smlouvu.V roce 1956, krátce poté, co Chruščov sesadil maďarského stalinistického politika Mátyáse Rákosiho, proběhlo Maďarské povstání. V reakci na celonárodní povstání nový režim rozpustil tajnou policii, oznámil úmysl opustit Varšavskou smlouvu a slíbil návrat svobodných voleb. Sověti na tyto události odpověděli invazí do Maďarska. Asi 20 000 Maďarů bylo zabito a tisíce dalších zatčeno, uvězněno a deportováno do Sovětského svazu. Asi 200 000 dalších z Maďarska uteklo. Maďarský vůdce Imre Nagy a někteří další byli po tajných soudních procesech popraveni.Mezi lety 1957 a 1961 Chruščov otevřeně hrozil Západu jadernou zkázou. Tvrdil, že sovětské střely jsou mnohem lepší než ty americké a jsou schopné zničit jakékoli americké nebo evropské město. Nicméně Chruščov nesdílel Stalinův názor, že válka je nevyhnutelná, a spíše usiloval o "mírové soužití". Stalin si myslel, že mezinárodní třídní boj znamenal nevyhnutelné střetnutí soupeřících stran, při kterém komunismus vyhraje při celosvětové válce; Chruščov chtěl nechat kapitalismus, aby se zhroutil sám, a mezitím posiloval své vojenské kapacity.Tvrdý zásah Sovětů v Maďarsku překvapil veřejnost v komunistických i kapitalistických zemích, a komunistické strany hlavně v západní Evropě zaznamenaly velký pokles příznivců. Jugoslávský politik Milovan Djilas k tomu prohlásil: "Rána, kterou zasadila Maďarská revoluce komunismu, už nikdy nemůže být vyléčena." === Evropská integrace a celosvětové nepokoje === Jedním z hlavních znaků 50. let byl počátek evropské integrace – zásadního vedlejšího produktu studené války, který Truman a Eisenhower podporovali politicky, ekonomicky i vojensky. Nacionalistická hnutí v některých státech a regionech, jako např. v Guatemale, Indonésii a Indočíně, byla často spojena s komunistickými skupinami, nebo tak alespoň na Západě byla chápána. Během dekolonizace ve Třetím světě, která započala v 50. letech, Spojené státy a Sovětský svaz soupeřily o vliv v této oblasti.Spojené státy využívaly Ústřední zpravodajskou službu (CIA) ke zbavování se nepřátelských vlád z Třetího světa a k podpoře spřátelených vlád. V roce 1953 CIA podnítila Íránský převrat, protože se chtěla zbavit předsedy vlády Muhammada Mosaddeka, který v roce 1951 znárodnil britskou ropnou společnost Anglo-Persian Oil Company a který podle USA a Spojeného království posouval Írán do sovětské sféry vlivu. Moci se jako autokratický panovník ujal prozápadní šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Ten mimo jiné zakázal komunistickou stranu Tudeh. V Guatemale napomohla CIA k převratu, který v roce 1954 svrhl levicového, demokraticky zvoleného prezidenta Jacoba Árbenze Guzmána, který chtěl vyvlastnit a rozdat chudým bezzemkům neobdělávanou zemědělskou půdu, zčásti patřící americké společnosti United Fruit Company. Vojenská junta vedená Carlosem Castillem Armasem, která převzala moc, na žádost USA založila Národní výbor na obranu proti komunismu.V Konžské republice, která se v červnu 1960 osvobodila od Belgie, nařídil prezident Joseph Kasavubu na žádost CIA odvolání demokraticky zvoleného předsedy vlády Patrice Lumumby a jeho vlády; Lumumba chtěl zase sesadit Kasavuba. V následné Konžské krizi se chopil moci Mobutu Sese Seko, kterého podporovaly USA a který rychle provedl vojenský převrat.Francie po Indočínské válce a po porážce komunistickým hnutím Viet Minhem v bitvě u Dien Bien Phu roku 1954 souhlasila, že opustí Vietnam. Na Ženevské konferenci konané téhož roku byla podepsána dohoda na rozdělení Vietnamu na prosovětský Severní Vietnam a prozápadní Jižní Vietnam. Během let 1954 a 1961 Spojené státy posílaly Jižnímu Vietnamu finanční pomoc na boj proti komunismu.Mnoho nově vznikajících států v Asii, Africe a Latinské Americe odmítalo přidat se na stranu Sovětů nebo Západu. V roce 1955 se na Bandungské konferenci několik států ze Třetího světa rozhodlo neúčastnit se studené války. V roce 1961 bylo založeno Hnutí nezúčastněných zemí. === Roztržka mezi Čínou a SSSR, vesmírný závod, ICBM === Období po roce 1956 nebylo pro Sovětský svaz moc úspěšné, hlavně protože se začala rozpadat jeho aliance s Čínou. Mao Ce-tung obhajoval Stalina poté, co ho Chruščov po jeho smrti roku 1956 napadl. Nového sovětského vůdce považoval za povrchního šplhavce k moci.Poté se Chruščov snažil čínsko-sovětské spojenectví obnovit, ale Mao ho považoval za bezvýznamné a všechny návrhy odmítl. Nepřátelství dvou zemí se proměnilo v propagandistickou válku. Sověti s Čínou soupeřili o vedoucí postavení v komunistickém hnutí.USA a SSSR se snažily o vývoj zbraní dlouhého doletu, kterými by mohly napadnout území druhého státu. V srpnu 1957 Sověti vypustili první mezikontinentální balistickou raketu (ICBM) a v říjnu vyslali na oběžnou dráhu první satelit, Sputnik 1. Tím začaly vesmírné závody, které vyústily v přistání lidí na Měsíci, o kterém astronaut Frank Borman řekl, že bylo "pouze bitvou ve studené válce." === Kubánská revoluce a zátoka Sviní === V Kubě se v lednu 1959 chopilo moci Hnutí 26. července poté, co svrhlo prezidenta Fulgencia Batistu, jehož neoblíbený režim ztratil přízeň Eisenhowerovy vlády. Po Batistově pádu mezi Kubou a Spojenými státy fungovaly nějaký čas diplomatické vztahy, ale poté prezident Eisenhower úmyslně opustil hlavní město, aby se vyhnul setkání s mladým kubánským vůdcem Fidelem Castrem během jeho cesty do Washingtonu v dubnu toho roku. Setkal se s ním proto viceprezident Richard Nixon. Američané nevěděli, jestli je Castro komunista, ale nebyli spokojeni s jeho snahami o menší ekonomickou závislost na Spojených státech.V dubnu 1961, krátce po nástupu nově zvoleného prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, proběhla neúspěšná invaze v zátoce Sviní organizovaná CIA. Castro, který se bál akcí, které by Spojené státy mohly provést příště, požádal o pomoc Sovětský svaz. === Berlínská krize roku 1961 === Berlínská krize roku 1961 byla další velkou událostí studené války týkající se Berlína a poválečného Německa. Sovětský svaz zakazoval emigraci ze států východního bloku, ale mnoho východních Němců ročně emigrovalo do Západního Německa kvůli otevřeným hranicím mezi Východním a Západním Berlínem.To vyústilo v obrovský odliv mozků z Východního do Západního Německa, kdy do roku 1961 téměř 3 000 000 východních Němců uprchlo do Západního Německa. Chruščov nejdříve předpokládal, že NDR časem převýší Západní Německo v životní úrovni a tím vlnu emigrace zastaví, ale to se nepodařilo. V srpnu 1961 tak Východní Německo vztyčilo ostnatý drát, který byl nakonec rozšířen a přestavěn na Berlínskou zeď a uzavřel tak únikovou cestu. === Kubánská krize a sesazení Chruščova === Spojené státy se po invazi v zátoce Sviní dále snažily sesadit Castrovu vládu v Kubě. Naděje byly vkládány do tajného programu s názvem Kubánský projekt, který probíhal od roku 1961. Když se o něm Chruščov v únoru 1962 dověděl, začal plánovat umístění sovětských jaderných zbraní na Kubu.Kennedy v reakci na tyto plány zahájil námořní blokádu Kuby a dal Sovětskému svazu ultimátum na odstranění raket. Chruščov ustoupil a Sovětský svaz jaderné zbraně odstranil za podmínek, že Spojené státy se o invazi Kuby už nepokusí.Kubánská krize přivedla svět blíže k jaderné válce než kdykoli předtím. Mocnosti v ní využívaly doktrínu vzájemně zaručeného zničení.V roce 1964 byl Chruščov zástupci nomenklatury sesazen a byl mu dopřán pokojný důchod. Byl obviněn z hrubosti, neschopnosti, zruinování sovětského zemědělství a dovedení světa na pokraj nukleární války. == Konfrontace přes détente (1962–79) == V šedesátých a sedmdesátých letech se účastníci studené války snažili přizpůsobit nové situaci, kdy se svět již nerozděloval na dva jasně odlišné tábory. Západní Evropa a Japonsko se po válce rychle zotavily a v 50. a 60. letech si udržovaly silný hospodářský růst a HDP na hlavu se přibližovaly Spojeným státům, kdežto ekonomika východního bloku stagnovala.Kvůli ropné krizi v roce 1973 a vzrůstajícímu vlivu organizací jako OPEC a Hnutí nezúčastněných zemí se slabší státy častěji snažily odolávat tlaku obou velmocí. Sovětský svaz se mezitím snažil vyřešit hlubokou domácí ekonomickou krizi. Během tohoto období sovětští vůdci jako Leonid Iljič Brežněv a Alexej Nikolajevič Kosygin začali využívat politiku détente. === Výstup Francie z vojenských struktur NATO === Deset let po svém vzniku se NATO začalo potýkat s problémy. V roce 1959 se prezidentem Francie stal Charles de Gaulle, který protestoval proti silnému vlivu Spojených států na Alianci a blízkým vztahům mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím. 17. září 1958 poslal prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi a britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi memorandum, . ve kterém žádal vyzdvižení Francie na stejnou pozici, jakou mají USA a Spojené království, a rozšíření působnosti NATO na oblasti jako Francouzské Alžírsko, kde Francie potřebovala pomoci se vzpourami.Odpověď na memorandum de Gaulla neuspokojila a v roce 1966 Francie stáhla svou armádu z operací NATO a vykázala jednotky NATO ze svého území. === Invaze do Československa === V roce 1968 v Československu probíhalo pražské jaro, období politického uvolnění, jehož reformy se pokoušely Československo demokratizovat. Během pražského jara vzrůstala svoboda tisku, slova a pohybu, uvažovalo se o multipartijním systému vlády, byla omezována moc tajné policie a uvažovalo se o odstoupení od Varšavské smlouvy.Jako odpověď na pražské jaro sovětská armáda spolu s dalšími vojsky Varšavské smlouvy vpadla do Československa. Po invazi následovala vlna emigrace, kdy Československo opustilo na 300 000 lidí. Proti invazi protestovaly Jugoslávie, Rumunsko a Čína a komunistické strany ze zemí západní Evropy. === Brežněvova doktrína === V listopadu 1968, měsíc po invazi do Československa, vyhlásil Brežněv doktrínu, ve které si připsal právo na porušení suverenity jakéhokoli státu, který se snažil nahradit marxismus-leninismus kapitalismem. Prohlásil, že "...to už nadále není záležitost jenom lidu té země, nýbrž společná věc všech socialistických zemí". Důvodem pro zavedení doktríny byly neúspěchy marxismu-leninismu ve státech jako Polsko, Maďarsko a Východní Německo, které procházely stagnací nebo dokonce poklesem životní úrovně, což bylo v kontrastu s prosperitou Západního Německa a celkově západní Evropy. === Vystupňování ve Třetím světě === Na konci dubna 1965 vyslal prezident Lyndon B. Johnson do Dominikánské republiky zhruba 22 000 vojenských jednotek za účelem jednoroční okupace území, a to kvůli hrozbě revoluce ve stylu Kuby. V prezidentských volbách v roce 1966 zvítězil konzervativní Joaquín Balaguer. V Indonésii se antikomunista Suharto násilně ujal vlády nad zemí, když sesadil Sukarna a snažil se zavést vládu "Nového řádu". Mezi lety 1965 a 1966 bylo zavražděno zhruba půl milionu členů a podporovatelů Indonéské komunistické strany a dalších levicových organizací.Ve stupňující se americké intervenci v konfliktu mezi Jižním Vietnamem a komunistickým Vietkongem prezident Johnson vyslal do jihovýchodní Asie asi 575 000 jednotek, ale jeho . drahá politika oslabila americkou ekonomiku a v roce 1975 vyústila v pro USA ponižující porážku této světové velmoci jedním z nejchudších států světa.V Chile se prezidentem ve volbách roku 1970 stal kandidát socialistické strany Salvador Allende, který se tak stal prvním demokraticky zvoleným marxistickým prezidentem v Americe. Generál Augusto Pinochet provedl 11. září 1973 pravděpodobně s podporou CIA státní převrat a rychle se ujal moci. Allendeovy ekonomické reformy byly zrušeny a levicoví odpůrci byli zabiti nebo zajati.V roce 1975 byla zahájena operace Condor, politická kampaň vedená proti komunismu a podporována Spojenými státy, které se účastnili Argentina, Brazílie, Bolívie, Chile, Uruguay a Paraguay. Na Jamajce vyhrál prezidentské volby v roce 1972 Michael Manley, který se začal sbližovat s kubánskou vládou. Odpověď Spojených států spočívala ve financování jeho politických oponentů a podněcování povstání v jamajské armádě.Na Blízkém východě se Egypt, který získal ekonomickou i vojenskou pomoc od Sovětského svazu, stavil proti prozápadnímu Izraeli v Šestidenní válce (1967) a Opotřebovací válce (1967–1970). Za vlády Anvara as-Sádáta se Egypt začal přeměňovat v proamerickou zemi. Sovětskému svazu se na Blízkém východě podařilo navázat blízké vztahy s Jižním Jemenem, Alžírskem a Irákem.V Africe v roce 1969 somálští vojenští důstojníci vedeni Muhammadem Siadem Barrem provedli nenásilný státní převrat a vytvořili socialistickou Somálskou demokratickou republiku. V roce 1974 svrhl derg v čele s prosovětským Mengistem Hailem Mariamem v Etiopii proamerického císaře Haileho Selassieho I. a Mariam si vybudoval vztahy s Kubou a Sovětským svazem. Když spory mezi Somálskem a Etiopií vyústili v Etiopsko-somálskou válku (1977–1978), Barre ztratil podporu Sovětů a spojil se se Spojenými státy.Po Karafiátové revoluci v roce 1974 se Portugalsko navrátilo k multipartijnímu systému vlády a umožnilo Angole a Východnímu Timoru vyhlásit nezávislost. V Angole, kde předtím od roku 1961 probíhala válka za nezávislost, se rozpoutala občanská válka mezi komunistickým hnutím MLPA a Národní frontou pro osvobození Angoly (FNLA). Spojené státy podporovaly zároveň hnutí FNLA i třetí stranu, Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Nakonec zvítězila MLPA.Východní Timor vyhlásil nezávislost v listopadu 1975. S podporou Spojených států a Austrálie v prosinci téhož roku zahájila Indonésie okupaci tohoto území, která trvala čtvrt století. === Sblížení Číny a Spojených států === Čínsko-sovětské roztržky vyústily v pohraniční konflikty v roce 1969 a americký prezident Richard Nixon těchto konfliktů využil ke zlepšení vztahů mezi USA a Čínou.V únoru 1972 Nixon odcestoval do Číny na schůzi s Mao Ce-tungem a Čou En-lajem. V té době se kvůli válce ve Vietnamu snižoval vliv USA ve Třetím světě. I když i v 60. a 70. letech mezi Spojenými státy a Sovětským svazem probíhaly konflikty, napětí se začínalo zmírňovat. === Nixon, Brežněv a détente === Po návštěvě Číny navštívil Nixon sovětské vůdce, např. Brežněva v Moskvě. Tyto rozhovory o omezení strategických zbraní vyústily ve dvě významné smlouvy o strategických zbraních: SALT I, první detailní smlouvu o omezení zbraní podepsané oběma mocnostmi, a smlouvu ABM o omezeních systémů antibalistických raket použitých proti raketovým nukleárním zbraním.Nixon a Brežněv vyhlásili nové období "mírového soužití" a zavedli novou politiku détente (uvolnění napětí). Mezitím se Brežněv snažil o oživení sovětské ekonomiky, která se kvůli vysokým vojenským nákladům zhoršovala.Tento vývoj se shodoval s Ostpolitik (politikou založenou na zlepšování vztahů s východní Evropou) západoněmeckého kancléře Willyho Brandta. Byly učiněny další snahy o stabilizaci situace v Evropě, které vyústily v Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě podepsaný v roce 1975. === Zhoršení vztahů na konci 70. let === V 70. letech pokračovala KGB vedená Jurijem Vladimirovičem Andropovem v pronásledování sovětských osobností, které se stavěly proti režimu – např. Alexandra Solženicyna a Andreje Sacharova. Ve Třetím světe pokračoval nepřímý souboj mezi velmocemi.I když se prezident Jimmy Carter snažil zbrzdit závody ve zbrojení podepsáním smlouvy SALT II v roce 1979, jeho snahy byly podlomeny jinými událostmi toho roku včetně Íránské islámské revoluce a Nikaragujské revoluce, které obě sesadily proamerické vlády. == Druhá studená válka (1979–85) == Pojmem druhá studená válka je některými historiky označováno období návratu napětí do vztahu Sovětského svazu se Spojenými státy od konce 70. let do poloviny 80. let. === Sovětská válka v Afghánistánu === Během prosince 1979 asi 75 000 sovětských jednotek vniklo do Afghánistánu kvůli podpoře marxistické vlády sestavené bývalým premiérem Núrem Muhammadem Tarakim, který byl v září toho roku zavražděn. Prezident Carter na sovětský zásah reagoval odstoupením od smlouvy SALT II, udělením embarga na dodávky obilí a technologií do Sovětského svazu a žádostí o zvýšení armádních výdajů. Dále oznámil, že Spojené státy budou bojkotovat letní olympijské hry v Moskvě roku 1980. Sovětský zásah označil za "nejvážnější ohrožení míru od dob druhé světové války". === Reagan a Thatcherová === V roce 1980 porazil Ronald Reagan Jimmyho Cartera v prezidentských volbách. Reagan a nová britská předsedkyně vlády Margaret Thatcherová odsoudili sovětskou ideologii a zároveň kritizovali détente. Reagan označil komunismus za "dočasnou úchylku, která jednoho dne zmizí ze světa, protože je v rozporu s lidskou přirozeností" a později označil Sovětský svaz za "říši zla".I přes výsledky Íránské islámské revoluce z roku 1979 a špatné vztahy s novou vládou Rúholláha Chomejního se Reaganova administrativa na začátku 80. let snažila s antikomunistickým Chomejním sblížit. Pomáhala mu např. ilegálním prodejem zbraní a v roce 1983 mu CIA vydala seznam íránských komunistů a dalších levicových politiků pracujících v íránské vládě.Reaganův postoj ke komunismu se vyvinul v Reaganovu doktrínu, která ospravedlňovala snahy o podvracení komunistických vlád. CIA se snažila oslabit i samotný Sovětský svaz podporou islamismu ve většinově muslimské sovětské střední Asii. Navíc CIA podněcovala antikomunistickou pákistánskou službu Inter-Services Intelligence (ISI) k výcviku muslimů, kteří se měli účastnit džihádu proti Sovětskému svazu. === Solidarita a výjimečný stav v Polsku === Papež Jan Pavel II. podporoval antikomunismus; na návštěvě svého rodného Polska v roce 1979 povzbudil náboženskou a nacionalistickou obnovu soustředěnou okolo hnutí Solidarita. V prosinci 1981 polský předseda vlády Wojciech Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, aby rostoucí vliv tohoto hnutí zastavil. Reagan na to odpověděl udělením ekonomických sankcí Polsku. Vlivný komunistický politik Michail Andrejevič Suslov radil sovětským vůdcům, aby nezasahovali, ani kdyby se Polsko dostalo pod kontrolu Solidarity. Odůvodňoval to případnými velkými ekonomickými sankcemi a hrozbou pro sovětskou ekonomiku. === Sovětská a americká armáda a ekonomické problémy === Sovětský svaz vybudoval armádu, jejíž udržování stálo až 25 % sovětského hrubého národního produktu (HNP) na úkor spotřebního zboží a investic v civilním sektoru. Utrácení za závody ve zbrojení způsobilo problémy, které vyústily v déle než desetiletí trvající ekonomickou stagnaci v pozdních letech Brežněvovy vlády. Sovětské ozbrojené síly se staly největší armádou na světě co se týče počtu a typů zbraní, počtu jednotek a velikostí vojensko-průmyslového komplexu.Poté, co na začátku 80. let armáda Sovětského svazu překonala armádu Spojených států, začal prezident Carter vynakládat více zdrojů na budování vojska. V tom pokračovala i administrace Ronalda Reagana, která zvýšila výdaje na armádu z 5,3 % HNP v roce 1981 na 6,5 % v roce 1986, což byl nejvyšší nárůst během doby míru v americké historii.Budování napětí pokračovalo během 80. let, kdy Spojené státy oznámily program B-1 Lancer, vytvořily rakety LGM-118, umístily řízené střely do Evropy a oznámily Strategickou obrannou iniciativu. Odpověď Sovětského svazu nespočívala v rozšiřování armády, protože obrovské armádní náklady spolu s plánovanou ekonomikou a kolektivizací už tak zatěžovaly sovětskou ekonomiku. V té době Spojené státy přesvědčily Saúdskou Arábii, aby těžila více ropy, i když těžbu zvyšovaly i státy mimo OPEC. Tato událost přispěla k nadbytku ropy v 80. letech, který poškodil Sovětský svaz, protože ropa byla hlavní součástí sovětského exportu. Problémy s plánovanou ekonomikou, snižování ceny ropy a vysoké armádní výdaje postupně přivedly Sovětskou ekonomiku ke stagnaci. 1. září 1983 Sovětský svaz při letu Korean Air 007 sestřelil Boeing 747, na jehož palubě bylo 269 lidí včetně amerického kongresmana Larryho McDonalda, protože narušil sovětský vzdušný prostor. Katastrofu poblíž ostrovu Sachalin, kterou Ronald Reagan označil za "masakr", nikdo nepřežil. Zkušební jaderný útok NATO, Able Archer 83 z listopadu 1983, je považován za nejnebezpečnější moment studené války od Karibské krize, protože Sovětský svaz cítil hrozbu jaderného útoku.Od konce války ve Vietnamu americkou veřejnost znepokojovaly zásahy do cizích konfliktů. Reaganova administrace prosazovala rychlou a levnou taktiku protipovstaleckých operací. V roce 1983 Spojené státy zasáhly do Libanonské občanské války, vnikly do Grenady, bombardovaly Libyi a podpořily Contras, středoamerické antikomunistické paramilitantní skupiny, které se snažily o sesazení prosovětských Sandinistů v Nikaragui. I když byly mezi americkou veřejností podporovány zásahy v Grenadě a Libyi, podpora Contras vyústila v politický skandál.Mezitím Sovětský svaz platil za své vlastní zahraniční operace. I když Brežněv v roce 1979 předpokládal, že Sovětská válka v Afghánistánu nebude trvat dlouho, Američany podporovaní muslimští partyzáni kladli proti invazi tuhý odpor. Sovětský svaz vyslal do Afghánistánu na podporu svého loutkového režimu 100 000 jednotek, pro což je tato válka někdy označována za "sovětský Vietnam". Pro Sovětský svaz ale byla válka v Afghánistánu ničivější než válka ve Vietnamu pro Američany, protože konflikt probíhal ve stejné době jako vnitrostátní krize. 10. listopadu 1982 zemřel Leonid Iljič Brežněv. Další dva sovětští vůdci, Jurij Vladimirovič Andropov a Konstantin Ustinovič Černěnko, nevydrželi kvůli své smrti (9. února 1984, resp. 10. března 1985) v úřadu dlouho. == Poslední roky (1985–91) == === Gorbačovovy reformy === V roce 1985, kdy se generálním tajemníkem ÚV KSSS stal Michail Sergejevič Gorbačov, sovětská ekonomika stagnovala a čelila následkům přebytku ropy na světových trzích. Nový sovětský vůdce se i přes počáteční skepticismus Západu namísto pokračování závodů ve zbrojení snažil o zotavení sovětské ekonomiky. Rozhodl se proto zavést sérii změn. Oznámil skupinu ekonomických reforem zvanou perestrojka neboli přestavba, která umožnila soukromé podnikání a zakládání podniků se zahraniční účastí.Zároveň s perestrojkou zavedl i glasnosť neboli otevřenost, která zvýšila svobodu tisku a transparentnost státních institucí. Glasnosť také Sovětům umožnila kontakt se západním světem, a to hlavně se Spojenými státy, čímž se umocňovala politika détente mezi těmito dvěma státy. === Uvolnění vztahů === Po vojenských a politických ústupcích Sovětského svazu Ronald Reagan souhlasil s diskuzemi o ekonomických problémech a omezení závodů ve zbrojení. První setkání v listopadu 1985 v Ženevě skončilo bez konkrétního výsledku. Druhé setkání konající se v Reykjavíku probíhalo dobře do té doby, než se pozornost stočila na Strategickou obrannou iniciativu plánovanou Reaganem. Gorbačov po Reaganovi chtěl, aby ji zrušil, což on odmítl a summit opustil. Třetí setkání konané v roce 1987 vedlo k podpisu Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF). Smlouvou INF se oba státy zaručily o zničení všech jaderných raket a raket středního doletu (500–5500 km).Ke konci osmdesátých let se vztahy Západu s Východem rychle uvolňovaly, což vyústilo v závěrečné setkání v roce 1991 v Moskvě, kde Gorbačov a George H. W. Bush podepsali dohodu START I o snižování počtu jaderných zbraní. Ještě předtím, v roce 1988, Gorbačov oznámil, že Sovětský svaz opouští od Brežněvovy doktríny a zavedl novou doktrínu, která byla později nazvána Sinatrova doktrína a která umožňovala státům východní Evropy rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách. V roce 1989 sovětská armáda opustila Afghánistán. 11. listopadu 1989 se kvůli chybě člena politbyra Güntera Schabowského otevřela hranice mezi Východním a Západním Berlínem a v roce 1990 Gorbačov oficiálně schválil znovusjednocení Německa.3. prosince 1989 Gorbačov a Reaganův nástupce George H. W. Bush na summitu na Maltě oznámili konec studené války; o dva roky později se dřívější soupeři spojili proti Iráku ve válce v Zálivu. === Rozpad Sovětského svazu === V roce 1989 byl sovětský smluvní systém na pokraji zhroucení a komunističtí vůdci zemí Varšavské smlouvy ztráceli svou moc. V samotném Sovětském svazu oslabovala glasnosť vnitřní soudržnost a v únoru 1990, kdy se blížil začátek rozpadu Sovětského svazu, byla Komunistická strana nucena po 73 letech předat svou vládu nad státem. Ve stejné době se ve východním bloku rozpoutala vlna revolucí, při které státy jako Polsko, Maďarsko, Československo, Bulharsko a Rumunsko svrhly komunistickou vládu. Jedinou zemí, kde se změna režimu neobešla bez výraznějšího násilí, bylo Rumunsko, kde 17. listopadu armáda střílela do demonstrantů a zabila 97 lidí. Později byl za to Nicolae Ceauș, který střílení nařídil, popraven.Gorbačovův shovívavý postoj k východní Evropě se původně nevztahoval na sovětské území; i Bush, který se s Gorbačovem snažil udržet přátelské vztahy, ho přesvědčoval, že Spojené státy si nepřejí oslabit jeho postavení. Sovětský svaz byl oslaben potlačeným Srpnovým pučem a vzrůstajícím počtem svazových republik, které hrozily vystoupením ze svazu. Jako konec Sovětského svazu je považován vznik Společenství nezávislých států 21. prosince 1991, ale oficiálně byl rozpad ohlášen 25. prosince. == Následky == Po konci studené války Rusko výrazně snížilo armádní výdaje. Předtím ve vojensko-průmyslovém sektoru pracovala pětina dospělých Sovětů a po škrtech zůstaly miliony lidí bez zaměstnání. Poté, co v devadesátých letech prošlo sérií kapitalistických reforem, zažilo Rusko finanční krizi a recesi hlubší než Spojené státy a Německo během Velké hospodářské krize. V roce 1999 ale ekonomika zaznamenala nárůst.Studená válka stále ještě ovlivňuje světové dění. Po rozpadu Sovětského svazu je svět často považován za unipolární se Spojenými státy považovanými za hegemona. Studená válka určila roli Spojených států: v roce 1989 měly válečnou smlouvu s 50 státy a 526 000 jejich jednotek bylo umístěných v zahraničí, z toho asi 350 000 v Evropě a zhruba 130 000 v Asii (hlavně v Japonsku a Jižní Koreji). Studená válka také zaznamenala vrchol vojensko-průmyslových komplexů v době míru, a to hlavně v USA, a také financování vědy armádou ve velkém měřítku.Armádní výdaje Spojených států během studené války jsou odhadovány na 8 bilionů amerických dolarů a téměř 100 000 Američanů zemřelo během Korejské války a války ve Vietnamu. Počet ztrát sovětských vojáků je těžké odhadnout, ale podílem hrubého národního produktu byly výdaje Sovětského svazu mnohem vyšší než výdaje Spojených států. Kromě vojáků z povolání zemřely během zástupných válek miliony lidí, a to hlavně v jihovýchodní Asii.Mocenský převrat v některých zemích vyústil v nové občanské a etnické konflikty, např. ve válku v Jugoslávii. Ve východní Evropě vznikly nové liberální demokracie, zatímco v jiných částech, např. v Afghánistánu, se státy zhroutily. === Kulturní zobrazení === Studená válka jako celek je tématem deskové hry Studená válka, která patří k historicky hráči nejlépe hodnoceným deskovým hrám. == Historiografie == Historici běžně hovoří o třech interpretačních stádiích studené války; v tomto ohledu se dělí na: "tradicionalisty", "revizionisty" a "postrevizionisty".Tradicionalisté přisuzují odpovědnost za studenou válku Sovětskému svazu a jeho rozpínání do východní Evropy. Revizionisté přisuzují více odpovědnosti Spojeným státům a zdůrazňují jejich snahu o izolaci Sovětského svazu už před koncem druhé světové války. Postrevizionisté se snaží o syntézu předchozích dvou škol. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cold War na anglické Wikipedii. === Literatura === ==== Česky ==== ANDREW, Christopher; MITROCHIN, Vasilij Nikitič. Operace KGB a studená válka: Mitrochinův archiv II. Praha: Rozmluvy, 2008. 502 s. ISBN 978-80-7335-140-3. DRULÁK, Petr. Metafory studené války: interpretace politického fenoménu. Praha: Portál, 2009. 293 s. ISBN 978-80-7367-594-3. GADDIS, John Lewis. Studená válka. Praha: Slovart, 2006. 278 s. ISBN 80-7209-843-8. KOURA, JAN: Zápas o východní Středomoří. Zahraniční politika Spojených států amerických vůči Řecku a Turecku v letech 1945–1953. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2013. ISBN 978-80-7308-468-4 LUŇÁK, Petr. Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha: Libri, 1997. 460 s. ISBN 80-85983-29-X. MASTNÝ, Vojtěch. Studená válka a sovětský pocit nejistoty: 1947-53, Stalinova léta nejistoty. Praha: Aurora, 2001. 294 s. ISBN 80-7299-049-7. NÁLEVKA, Vladimír. Kapitoly z dějin studené války. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1997. 146 s. ISBN 80-86130-00-2. NÁLEVKA, Vladimír. Karibská krize. Praha: ISV, 2001. 241 s. ISBN 80-85866-89-7. NÁLEVKA, Vladimír. Studená válka. Praha: Triton, 2003. 234 s. ISBN 80-7254-327-X. NÁLEVKA, Vladimír. Horké krize studené války. Praha: Vyšehrad, 2010. 196 s. ISBN 978-80-7429-011-4. PACNER, Karel. Atomoví vyzvědači studené války. Praha: Epocha, 2009. 501 s. ISBN 978-80-7425-001-9. REIMAN, Michal; LUŇÁK, Petr. Studená válka 1954-1964: sovětské dokumenty v českých archivech. Brno ; Praha: Doplněk ; Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. 439 s. ISBN 80-7239-064-3, ISBN 80-7285-071-7. ULVR, Michal. Nukleární společnost ve Spojených státech amerických (1945–1964). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014. ISBN 978-80-7308-496-7 WANNER, Jan. Bitva o Suez: studená válka, druhý arabsko-izraelský konflikt a britsko-francouzská intervence v Egyptě. Praha: Libri, 2006. 560 s. ISBN 80-7277-298-8. ==== Anglicky ==== GADDIS, John Lewis. Russia, the Soviet Union and the United States. An Interpretative History. New York: McGraw-Hill, 1990. ISBN 0075572583. GEIGER, Till. Britain and the Economic Problem of the Cold War. Farnham: Ashgate Publishing, 2004. ISBN 0754602877. KORT, Michael. The Columbia Guide to the Cold War. New York: Columbia University Press, 2001. ISBN 0231107730. SMITH, Joseph. The Cold War: 1945 - 1991. Hoboken: Wiley-Blackwell, 1997. Dostupné online. ISBN 0631191380. SAKWA, Richard. The rise and fall of the Soviet Union, 1917-1991. Londýn: Routledge, 1999. ISBN 0415122902. === Související články === Severoatlantická aliance Mccarthismus Moderní dějiny Dějiny Ruska Komunismus Druhá studená válka === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu studená válka ve Wikimedia Commons (česky) Portál o studené válce (anglicky) Cold War na Britannice (anglicky) Cold War na BBC (anglicky) Cold War Museum Pořad Českého rozhlasu Plus Muž, který zbavil Evropu rovnováhy strachu, podrobně se zabývá koncem studené války z perspektivy Sovetského svazu, sleduje aktivity Eduarda Ševardnadzeho.Archivy(anglicky) Open Society Archives, Budapešť (Maďarsko) (anglicky) CBC Digital Archives – Cold War Culture: The Nuclear Fear of the 1950s and 1960s (anglicky) The Cold War International History Project (CWIHP) (anglicky) The Cold War FilesZprávy(anglicky) Zprávy z doby během studené válkyTerminologie(anglicky) You and the Atom Bomb (1945) Kompletní esej George Orwella, ve které poprvé použil termín "studená válka"

CLAUSE

OTHER

013398

... Tvoří trsnaté keříky o výšce 10 až 30 cm. Po rozemnutí je pro ni typická vůně, která se může lišit podle stanoviště a genetické mutace. Listy jsou vstřícné, vejčité až široce eliptické (7-12 × 4-6 mm), krátce řapíkaté. Květy jsou drobné a fialové, uspořádané do hlavatého květenství, oboupohlavné nebo funkčně samičí (se zakrnělými tyčinkami). Kvete od července do října. == Výskyt == Roste téměř po celé Evropě až do poloviny evropské části Ruska. V České republice se vyskytuje mimo jižní Moravu. Preferuje nízké či pravidelně sekané louky, travnaté a kamenité svahy (například i hráze, železniční náspy apod.), paseky, okraje lesů, případně obrůstá hliněná mraveniště. Je tolerantní k půdnímu pH, vyžaduje ale substrát chudší na živiny. == Použití == Mateřídouškový...

Kvete mateřídouška vejčitá v březnu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mate%C5%99%C3%ADdou%C5%A1ka_vej%C4%8Dit%C3%A1

Kvete od července do října.

Mateřídouška vejčitá neboli mateřídouška polejová (Thymus pulegioides L.) je léčivá rostlina z čeledi hluchavkovitých. Patří k našim nejrozšířenějším mateřídouškám. == Popis == Mateřídouška je drobná bylina s plazivou, u země dřevnatějící lodyhou. Tvoří trsnaté keříky o výšce 10 až 30 cm. Po rozemnutí je pro ni typická vůně, která se může lišit podle stanoviště a genetické mutace. Listy jsou vstřícné, vejčité až široce eliptické (7-12 × 4-6 mm), krátce řapíkaté. Květy jsou drobné a fialové, uspořádané do hlavatého květenství, oboupohlavné nebo funkčně samičí (se zakrnělými tyčinkami). Kvete od července do října. == Výskyt == Roste téměř po celé Evropě až do poloviny evropské části Ruska. V České republice se vyskytuje mimo jižní Moravu. Preferuje nízké či pravidelně sekané louky, travnaté a kamenité svahy (například i hráze, železniční náspy apod.), paseky, okraje lesů, případně obrůstá hliněná mraveniště. Je tolerantní k půdnímu pH, vyžaduje ale substrát chudší na živiny. == Použití == Mateřídouškový čaj je účinný pří onemocněních horních cest dýchacích (kašel, chřipka, zánět průdušek), při poruchách zažívání spojených s plynatostí a kolikami (zvyšuje vylučování žaludečních šťáv). Rovněž navozuje klid, příjemný spánek, pomáhá při bolestech hlavy, závratích a nervových slabostech. Využívá se na výrobu čajů nebo jako koření. Dříve se prášek z usušených listů používal k odpuzování blech (odtud pochází název pulegioides - latinsky Pulex = blecha). == Účinné látky == Mateřídouška, jak je pro hluchavkovité typické, obsahuje množství silic (thymol, cymol, karvakrol, linalol, terpineol), kyselinu ursolovou, flavonoidy, flavony, karvanol, třísloviny a hořčiny. == Poddruhy == mateřídouška vejčitá / polejová pravá (Thymus pulegioides subsp. pulegioides) - běžný poddruh mateřídouška vejčitá / polejová kraňská (Thymus pulegioides subsp. carniolicus) - nemá lysé listy, v ČR jen v lomu u Hněvotína == Odkazy == === Související články === Mateřídouška obecná === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu mateřídouška vejčitá ve Wikimedia Commons Mateřídoušky polejová pravá - botany.cz Mateřídoušky polejová kraňská - botany.cz

VERB_PHRASE

YES_NO

008240

... určitou nominální či emisní hodnotou; jak se s akciemi obchoduje, vzniká a mění se i jejich tržní hodnota. Jak se podle poptávky a nabídky na burze mění cena těchto akcií, mění se i hodnota pro vlastníky celého podniku, a to často i rychle a značně. Společnost za svoje závazky odpovídá celým svým majetkem, akcionář za závazky společnosti neručí a ani není povinen uhradit ztrátu společnosti. Od roku 2014 už akciová společnost nemusí pro případ ztráty vytvářet povinný rezervní fond. Rezervní fond však zřídit může dobrovolně. Každá akciová společnost musí mít uvedenou ve své firmě zkratku, obvykle a.s. (jak to mají dnes v České republice téměř všechny společnosti), případně akc. spol. === Založení a vznik společnosti === Při utváření akciové společnosti jsou zásadní dva momenty – založení a vznik....

Jakou zkratku má akciová společnost?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Akciová_společnost

Každá akciová společnost musí mít uvedenou ve své firmě zkratku, obvykle a.s. (jak to mají dnes v České republice téměř všechny společnosti), případně akc. spol.

Akciová společnost je druh korporace, jejíž základní kapitál se neskládá z (nehmotných, abstraktních) podílů, ale z akcií, což jsou cenné papíry (nebo zaknihované cenné papíry) tento podíl představující. Vlastníci akcií (akcionáři) mají právo podílet se na řízení společnosti, právo na podíl na zisku (dividendu) a související práva a povinnosti. Většina akciových společností jsou soukromoprávní obchodní korporace s volnou převoditelností akcií. == Dějinný vývoj == Forma sdružování majetků za účelem podnikání, kde si podílníci rozdělují výnosy úměrně k výši svých podílů a ručí za výsledky jen těmito podíly, vznikla už v antice. Rozvoj společností tohoto typu nastal ve středověkých městech. První akciovou společností byla roku 1602 založená Nizozemská východoindická společnost (Vereenigte Oost-Indische Compagnie), které byl udělen monopol na veškerý nizozemský obchod na východ i západ. Když v roce 1612 chtěli investoři zpět svou hotovost, museli prodat své akcie jinému investorovi, tím vznikl akciový trh.První akciovou společností, která vznikla na území Česka, byla K.K. Privilegirte Zucker-Raffinerie zu Königsaal bey Prag založená v roce 1787. Český název zní C. k. privilegovaná rafinerie cukru ve Zbraslavi u Prahy. Další pokusy byly z různých oborů, např. Schwimmanstalt in Prag auf der Moldau (Plavecký ústav v Praze na Vltavě) založený v roce 1812 nebo Pražská akciová společnost paroplavební, založená v roce 1822. Obecně upravil právní postavení akciových společností zákon o spolcích (1852), na nějž navázalo v roce 1899 ministerské nařízení nazvané Akciový regulativ. V letech 1950–1990 upravoval akciové společnosti velmi kusý zákon č. 243/1949 Sb., který byl po změně politického režimu nahrazen zákonem č. 104/1990 Sb. Poté akciovou společnost upravoval obchodní zákoník a od 1. ledna 2014 tomu tak je v zákonu o obchodních korporacích. == České právo == === Charakter společnosti === Akciová společnost je právnická osoba, jejímž statutárním zástupcem je volené představenstvo (či statutární ředitel). Majetek je rozdělen na určitý počet akcií, původně vydaných s určitou nominální či emisní hodnotou; jak se s akciemi obchoduje, vzniká a mění se i jejich tržní hodnota. Jak se podle poptávky a nabídky na burze mění cena těchto akcií, mění se i hodnota pro vlastníky celého podniku, a to často i rychle a značně. Společnost za svoje závazky odpovídá celým svým majetkem, akcionář za závazky společnosti neručí a ani není povinen uhradit ztrátu společnosti. Od roku 2014 už akciová společnost nemusí pro případ ztráty vytvářet povinný rezervní fond. Rezervní fond však zřídit může dobrovolně. Každá akciová společnost musí mít uvedenou ve své firmě zkratku, obvykle a.s. (jak to mají dnes v České republice téměř všechny společnosti), případně akc. spol. === Založení a vznik společnosti === Při utváření akciové společnosti jsou zásadní dva momenty – založení a vznik. Společnost může být založena jedním zakladatelem či více zakladateli. K založení akciové společnosti postačuje přijetí stanov zakladateli. Stanovy musí mít povahu veřejné listiny. Založení akciové společnosti je účinné, splatil-li každý zakladatel případné emisní ážio a alespoň 30 % hodnoty upsaných akcií v době určené ve stanovách, nejpozději však do okamžiku podání návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku. Minimální výše základního kapitálu akciové společnosti je 2 000 000 Kč nebo 80 000 EUR, vede-li společnost účetnictví v EUR.Akciová společnost vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku. === Orgány společnosti === V českém právu je tradičním dualistický systém vnitřní struktury akciové společnosti (evropský, resp. kontinentální, model), ve kterém se zřizuje představenstvo jako statutární orgán a dozorčí rada jako kontrolní orgán. Zákon o obchodních korporacích ale umožňuje zvolit také systém monistický, kde za společnost jedná statutární ředitel, který je doplňován správní radou jako orgánem kontrolně-řídícím (anglosaský, resp. angloamerický, model). ==== Dualistický systém ==== Valná hromada – je shromáždění všech akcionářů (tedy vlastníků), nejvyšší orgán akciové společnosti. Ustavující valná hromada rozhodne o založení společnosti, další rozhodují pak například o změnách stanov, volí orgány společnosti, schvalují rozdělení zisku a účetní závěrku. Každý z akcionářů zde má počet hlasů, dle počtu vlastněných akcií.Představenstvo – je statutární orgán, který má za úkol řídit společnost v době mezi valnými hromadami, operativně rozhodovat a vést účetnictví. Obvykle je volí a odvolává valná hromada, ledaže stanovy určí, že tato působnost náleží dozorčí radě. Neurčí-li stanovy jinak, má představenstvo 3 členy. Délku funkčního období členů představenstva je možno sjednat libovolně.Dozorčí rada – je orgán, jehož úkolem je dohlížet na působnost představenstva, má povoleno kontrolovat účetnictví i všechny další doklady společnosti. Její členy vždy volí valná hromada. Neurčí-li stanovy jinak, má dozorčí rada 3 členy a funkční období člena dozorčí rady je 3 roky. Ve společnostech s více než 500 zaměstnanci volí 1/3 dozorčí rady zaměstnanci a počet členů dozorčí rady musí být dělitelný třemi. ==== Monistický systém ==== Valná hromada – je nejvyšším orgánem akciové společnosti stejně jako u dualistického systému. Správní rada – kontrolně-řídící orgán. Neurčí-li stanovy jinak, má správní rada 3 členy. Statutární ředitel – statutární orgán společnosti, je jmenován správní radou. Přísluší mu obchodní vedení společnosti. == Označení akciové společnosti v zahraničí == Bulharsko (А д, А), Dánsko (Aktieselskab, A/S), Finsko (Osakeyhtiö, OY), Francie (Société anonyme, S. A.), . Chorvatsko (dioničko društvo, d.d.), Itálie (Società per Azioni, S.p.A.), Maďarsko (Részvénytársaság, Rt., anebo Zártkörűen Működő Részvénytársaság, Zrt. . ), Německo (Aktiengesellschaft, AG), Norsko (Aksjeselskap, AS), Polsko (Spółka Akcyjna, S.A.), Rumunsko (Societate pe Actiuni, s.a. .), Rusko (А о, Akcioněrnoje Obščestvo, AO), Slovensko (akciová spoločnosť, a.s. nebo též účastinná spoločnosť), Slovinsko (delniška družba, d.d.), Srbsko (akcionarsko društvo, a.d.), Španělsko (Sociedad anónima, S. A.), Švédsko (Aktiebolag, AB) == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Literatura === Lasák, J., Pokorná. J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : Wolkers Kluwer, 2014, 2000 s. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 1008 s. Hejda, J. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Výklad jednotlivých ustanovení včetně jejich návaznosti na české a evropské předpisy. 1. vydání. Praha : Linde, 2013, 784 s. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu akciová společnost ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Akciová neb akcijní společnost v Ottově slovníku naučném ve WikizdrojíchČást Zákona o obchodních korporacích, věnující se akciové společnosti, zakonyprolidi.cz Muzeum cenných papírů, nadační fond

ABBREVIATION

ABBREVIATION